Pražská vysoká škola psychosociálních studií

Pražská vysoká škola psychosociálních studií Fenomenologie

Esej: Přirozený svět a můj život Martin Píša [email protected]

I. ... hledat stopu co vypálil blesk do starého jilmu na rtech mít růž z otazníků na ospalém těle sůl, jak vzdouvající vlny oceánů a šumné řeky nechat padat v kaskádách.

Spřádám si svůj živý svět, své vůně, barvy i stíny svou všednodennost, krok po kroku, úsměv po úsměvu, slzu po slze. Se sklenkou vína s listem papíru cekajícím na své zrození, s pokojíčkem opodál, v němž oddychují má krásná dvojčátka, tvořím své tady, své teď, pevně odejmuté, uchopené. Tak moc věříme své mysli, tak moc chceme svět řídit. A stačí o kapku vína více a …

II. Držel jsem život „pevně“ v rukou, byla doba porevoluční já vystudovaný ekonom, sportovec a svět? Svět u nohou muže, svět čekající na dobytí. Pevnost. Šly nás zástupy, jak křižáci. Svět byl divadlem pro vyvolené, Nietzsche by plakal radostí. Úspěch, peníze a moc, moc jenž opíjela. A pocit? Jen nevěřte pokrytcům, pocit slastný, pocit síly, vyvolenosti, nepřemožitelnosti. Ano milý Orwelli, moc není prostředek, je to cíl. Je jistotou, je svěcenou vodou i mešním vínem, je pravdou pro samozvané. Ale kdo měl tehdy kocoura Mourka se slunečními brýlemi? Kolik barev bych nejspíš viděl v zrcadle i za ním (žlutou, fialovou, šedou i červenou má milá Diano). Mourky však někdo zahnal a svět byl nekonečný večírek. Vlak co ztratil strojvůdce, tělo se oddělilo od mysli a z křídel jsme měli zbraně. Ve třiceti letech jsem řediteloval koncernu se stovkami zaměstnanců. Ve věku, kdy lidé začínají kariery, já byl na jejím vrcholu. Hotely, letadla, konference, schůzky. Víkendy se rozlily v pracovní dny. Mé bytí byl business a vše bylo dovoleno, vše využitelné, vše převoditelné na peníze na kalkul ekonomické racionality. Ano můj milý, „ono se to tak dělo, každý to tak dělal … „ A tak jsem neviděl a ztrácel pevninu z dohledu, neboť objevovat chtěl jsem nové země, leč zapomněl, že na moři mohu také utonout. Ztratil jsem nejen svobodu, ale hlavně nitku k bytí, korálky k ostatním, provázek k životu. Kolik pravdy jsem vyměnil za jižní kříž na zrnkách kávy obeplul svět vyzpíval píseň života a zůstal slepý? Prázdná jsou těla v postelích z pavučin, vzpomínky bez slz na padlé duše, vypité do dna. Vyzáblí jak ospalá pravda, hledal jsem barvy pro nebe.

A rozměnil je na drobné, za život v hedvábí, za slova bez jizev za těla bez radosti.

III. Kde byl můj čas, mé bytí, kam odešel ten malý usměvavý kluk? Ba co víc, kde vytratil své kořeny, své blízké, rodinu, svůj les? Kam jsem zahodil klíč k životu? Živý svět, přirozený svět je vždy už tady, na to jsem zapomněl. Zavřel se do světa mechanické práce a businessu, ekonomických úvah, výpočtů a intrik a ztrácel se v něm. Už to nebyl můj autentický svět, můj autentický život. Ztratil jsem mraky, vůně city, svůj živý svět. Přestal jsem věnovat pozornost světu svých blízkých, světu svého rána a večera, světu své rodiny. Zmrazil jsem duši do vydělávání peněz do mechanického koloběhu života. Milý Descartes by se tetelil. Žil jsem jako v mapách a zapomněl, že šlapat je třeba po skutečné zemi.

Na protější stráni se schází za pozdních večerů mlha s červánky. Stydívám se, když na ně žárlím, když křídla kradu andělům. (našel jsem ve staré maštali místo kde nikdo nehlídá, kde křídla přes noc mívávají). Na stará ramena, ušláplá lží a přetvářkou je nandavám a letím za mlhou, vykoupat se krvi červánků a usnout v zapomnění. Kéž by se křivdy smývaly a pravda vítězila. Na protější stráni se schází za pozdních večerů mlha s červánky.

IV. Ano ztratil jsem schopnost vnímat celek. Po patnácti letech podnikání jsem již nedokázal komunikovat s ostatními, se sebou, vnímat krásu zapadajícího slunce, vonět ke květinám. Bytí je dar a já poznal jeho ztrátu. Na psychiatrickou kliniku na Karlově náměstí, mě odvezla žena spolu s otcem. Zkolaboval jsem. Život se zastavil, křídla přestala létat, racek se zřítil. Na

klinice jsem strávil dva měsíce. Dva měsíce, jež pro mne nakonec byly zázrakem, požehnáním. Poznal jsem co je to opět se učit vnímat. Od začátku, krůček za krůčkem. Umět se po ránu opět usmát, mít chuť „prohodit s někým pár slov“. Začít se opět setkávat se svým pobytem tady a teď. Vztahovat se k druhým a přes ně, přes jejich pohled na svět nacházet svůj ztracený celek. Celek totiž není nějaký umělý objektivní konstrukt, ale celek, plnost bytí, zakouším pouze vztahem k ostatním. Jako strom, z něhož vidím jen část, a přesto vím, že ostatní vidí jinou část a tak přes ně, přes vztah ke svým blízkým i vzdáleným mohu vidět celek. Celek bez posuzování, vidět svět věcí, vztahy, tak jak jsou, místo toho jak by měli být nebo mohly být. Našel jsem nazpět své okno k světu.

Zase tu o polednách stáli žatci jak stráže v Akkonu, slunce se válelo po pastvinách, léto přidávalo polena do kamen, brodily jsme se v potu. A žatci jak armády v Ardenách kosily, bělavé košile jim zpívaly píseň o síle o moudrosti věků. Nikdo nevystřelil, neumíralo se. To léto se život stával nekonečným. A někde na cestě, tam v dáli, čekala naděje na lásku.

V. Život je milosrdný, dává znamení a na nás je zda jsme je připraveni vnímat, zachytit, uchopit. Můj život jde dál, mé děti jsou mě inspirací k autentickému bytí, jsou všehomírem mé schopnosti tolerance, meřítkem hranic mých dovedností (o tom by jsme jako rodiče mohly vyprávět příběhy jistě mýtické). Člověka postaví do role opravdového tvůrce. Tvůrce budoucí krajiny, tvůrce světa, tvůrce příští generace, na jejímž, stejně jako na naší schopnosti vzájemné komunikace bude záviset osud nejen lidský. Úkol nekonečný. Úkol z největších. Pokud jsem se do teď snažil naznačit, jak se utváří a utvářela má vnímavost (či omezenost) v mém bytí, rodičovství jest lekcí pro všechny. Mé děti jsou mi učiteli z největších. Průzračnost a čirost jejich myšlenek a reakcí je neutuchajícím a nevysychajícím proudem a já jsem jim ostrovem, jezem i přehradou. Teprve s dětmi vidím za věci, vnímám plnost všemi póry svého těla, oni mě nenechají v půli. Každá interakce, každé slovo, věta, mimika, emoce a cit, každé mrknutí zůstává zaznamenáno. Jsou radarem pravdy. Nelze je obelstít, nelze s nimi vyjednávat. Lze jen upřímně a živě komunikovat, rozdávat se a souznít.

VI. Jan Werich kdysi řekl, že neexistuje šedivých dní, že jsou jen unavené oči, které nechtějí vidět jejich svátečnost. A tak se snažím se čtyřmi krížky na zádech vnímat krásu a plnost života v jeho jednoduchosti, když život „netlačíš“. Nechat se žít, nechat se životem, vším co mne obklopuje oslovit, osvítit, být vetkán do přítomnosti.

. . . země prý je němá a řeka že nám nezpívá, že kámen nemá ducha a bez barev je krajina? avšak – vidíš lásko, každé nebe má svou vlastní modř tak tedy proč les voní po houbách, zpívají si ptáci, koním voní podkovy a v rybníčkách jsou řasy? vždyť - poztráceli po cestách jsme peříčka těch příběhů o modrooké planetě, teď přemýšlím lásko má - mohu za to /nemohu? v puklinách kůže zmatek, v duši chlad, teď nevím sám ať tedy lásko má – uším dáme uvidět a očím k světu přivonět, svou vesmírnou lodičku si neničíme chviličku že země prý je němá a v nebi není modř? ach lásko běda nám, ach běda …

VII. Umění žít není umění hrát s dobrou kartou, ale umění sehrát se špatnou kartou dobrou hru. Sedím tedy dnes doma ve své pracovně a vzpomínám. Neboť jen vzpomínky nám dávají poznat sami sebe a jen kdo pozná sám sebe, pozná svět, druhé a snad se i přiblíží kousek k pravdě. V pokoji vedle oddychuje moje Emmička a Matýsek, v kuchyni slyším kroky své statečné ženy. Dokončuji tuto malou zpověď. Co bude dál? Netroufám si odhadnout. Jen se těším, neboť dnes již věřím, že každá řeka doteče tam, kam má.

Nevěřím, že stromy jen stojí, že ptáci jen letí, že polévka musí vystydnout. Že každý den je stejný, že včera už je nikdy, že pohlazení neléčí. Já věřím v cihlu, co dá se k druhé. Že postavíme Jeruzalém. Že každý život je řeka a ta řeka je vším. A tragédií života je zemřít strachem dřív, než láskou. Stromy nestojí jen tak. Letí.

Ve Zvánovicích 12.12.2013