PRAMENITÉ PUTOVÁNÍ PO STOPÁCH SVATÉHO FRANTIŠKA
„Buď Bohem požehnané, Assisi, svaté město. Neboť skrze tebe se zachrání mnoho duší
a mnoho Božích služebníků bude v tobě přebývat a z tebe budou mnozí vyvoleni do království věčného života.“ (svatý František)
I. „CHIESA NUOVA“ – aneb, kde to všechno začalo
Chiesa nuova (neboli Nový kostel) byla postavena roku 1615 na
místě, kde stával rodný dům svatého Františka, z něhož se dochovaly některé části: vstupní brána do obchodu, sklad, kde Františkův otec uchovával látky, vězení, kam Františka zavřel v době jeho obrácení.
Zde se tedy narodil František, syn Pietra Bernardone a urozené
ženy jménem Pica, v lednu či únoru 1182. Zde také prožil svých prvních 24 let plných veselí a snů o slávě, až do doby svého obrácení. V kostele, který byl nedávno restaurován, se nacházejí díla Giorgettiho a Sermeie.
Tradice, podle níž se měl svatý František narodit jako Ježíš ve
stáji, spadá až do období pozdějších legendárních pramenů, zatímco bezprostřední zprávy svědků a prvních životopisců o ní mlčí.
V přilehlém
klášteře
Menších
bratří
sídlí
významná
františkánská knihovna, k níž je připojena malá musejní sbírka vzácných
památek
pocházející
z Františkova
rodného
domu:
plátna, ikony, měděné rytiny, kříže; relikviáře z foukaného skla; vzorník starých liturgických látek. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby
byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius.
Všichni se šli
dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje,
města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá
Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat
s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily
se
dny
a
přišla
její
hodina.
I
porodila
svého
prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli
pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň.
Anděl jim řekl:
"Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. (Lk 2,1-11)
NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM František se narodil v Assisi roku 1182 jako syn podnikavého a
bohatého obchodníka s vzácnými látkami, Pietra Bernardoneho, a ženy, která se pravděpodobně jmenovala Pica. O jeho dětství a dospívání víme jen málo. Později se samozřejmě objeví některé
legendární příběhy, jež měly poukázat na výjimečný život Světce již od jeho dětství, ale ve skutečnosti jak jeho narození, tak i růst
měly běžný, obvyklý průběh, který by byl naprosto zapomenut,
kdyby život nového občánka Assisi nebyl životem muže zcela obráceného
k Evangeliu.
Vyrůstal
v zámožné,
třebaže
ne
šlechtické rodině, a pracoval v podniku svého otce. Biografické prameny ho popisují jako jiskřivého mladíka, milujícího luxus a slavnosti, snícího o slávě, ale na druhou stranu dobrotivého a
soucitného. Toto je František, jak ho znaly assiské ulice, když jimi
procházel veselý a elegantní. Bůh má však jiné, zatím skryté, plány: v nich ho mají assiské ulice poznat snad po radosti, ovšem ve zcela jiných šatech.
K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Také já jsem se jednoho dne narodil. Dostal jsem jméno a vyrůstal jsem. Proč ale existuji? Kdo jsem? Jaký smysl má můj život?
Odpověď na tyto otázky, kterým se nemáme a nesmíme vyhýbat, může dát jen víra. A pouze víra má tu moc vymanit můj život
z temnoty, banality, nesmyslnosti a vnést do něho naději, která jediná překračuje i nevyhnutelnou hranici smrti.
Křesťanská víra mi dává jistotu, že existuji, protože mě Bůh
stvořil, tak jak mě od věčnosti z lásky zamýšlel k svému obrazu a podobě; obdařil mě dary a talenty, abych jimi rozvíjel dílo jeho lásky; vykoupil mě a přijal mě za své dítě; předurčil mě, abych se s Ním navěky radoval v jeho království.
Přišel jsem na svět jako kamínek velkolepé mosaiky, jako nota nebeské melodie, abych sehrál svou část, aby se svět mohl stát
úplnějším a harmoničtějším. Buďme proto pozorní, abychom svět nepřipravili o krásu, kterou máme ve svých rukou, a směli se stát lahodným tónem v symfonii celého stvoření. S MODLITBOU DO KROKU „Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší a svrchovaný Bože, Otče svatý a spravedlivý, Pane, Králi nebe a země, pro tebe
samého ti vzdáváme díky, že ze své svaté vůle a skrze svého jediného
Syna
spolu
s
Duchem
svatým
stvořil
jsi
všechno
duchovní i tělesné; a nás, vytvořené ke tvému obrazu a k tvé
podobě, umístil jsi do ráje. A my jsme svou vinou padli. A
vzdáváme ti díky, neboť jako jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak ze své svaté lásky, kterou sis nás zamiloval, nechal jsi narodit se
ze slavné vždy Panny přeblažené svaté Marie samotného pravého Boha a pravého člověka jeho kříž, krev a smrt.“
a chtěl jsi nás, zajatce, vykoupit skrze
(sv. František: Nepotvrzená Řehole XXIII, 1-3)
II. KATEDRÁLA SAN RUFINO – aneb, u pramene milosti
Katedrála byla postavena ve 12. století Janem z Gubbia k poctě svatého Rufina, patrona města. Průčelí je klasickou ukázkou románského, umbrijsko-spoletského stylu a je bohatě zdobeno.
Jeho první část uzavírá římsa, na níž jsou ztvárněny podoby
bizarních zvířat. Falešný pilířový ochoz tvoří přechod k druhé části s dvěma laterálními a jednou centrální rosetou, obklopenou symboly čtyř evangelistů.
V katedrále se nacházela jediná křtitelnice ve městě, v níž byli pokřtěni svatý František, svatá Klára a svatý Gabriel od Panny
Marie Bolestné. Vnitřní prostor trojlodní basiliky byl ovšem roku 1517 přestavěn z podnětu Galeazza Alessiho.
Při vstupu se setkáme se sochami svatého Františka (Giovanni
Dupré, 1881) a svaté Kláry (Amalia Dupré, 1888). V centrální lodi na pravé straně je pak umístěno vyobrazení Svatého Rufína
(Paul Leymone, 1823); nad posledním oltářem vpravo najdeme obraz Krista a svatých od Dona Doniho (1555) a od stejného
autora ještě oltářní obrazy Uložení do hrobu (1555) a Ukřižování (1563).
Od děl uměleckých přejděme nyní k divům Božím: NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn
od tebe, a ty jdeš ke mně?"Ježíš mu odpověděl: "Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá." Tu
mu již Jan nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak
sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil." NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „František, služebník a přítel Nejvyššího, bylo jméno, které mu Boží prozřetelnost určila, aby tím neobvyklým a vzácným jménem
svět rychleji poznal poslání jejího služebníka. Jeho matka mu však dala jméno Jan, když se stal znovuzrozením z vody a Ducha svatého z dítěte hněvu dítkem milosti.“ (2Cel 3,1)
Je to první životopisec svatého Františka, Tomáš z Celana, který nám jako jediný podává tuto zprávu o křtu malého Jana, jehož
svět bude znát jako bratra Františka z Assisi. Místem křtu byl
kostel Santa Maria del Vescovado, ovšem křtitelnice, v níž se František stal křesťanem, byla později přenesena a umístěna do katedrály San Rufino. V ní se tedy prvorozený syn Pietra di Bernardone a paní Piky narodil znovu z vody a Ducha.
Poslechněme si nyní, co vkládá do úst Františkovy matky Tomáš z Celana:
„Tato žena, milovnice vší počestnosti, podobala se svým životem svaté Alžbětě a zrcadlila i její ctnosti, jako ona směla dát svému synu jméno, měla ducha proroctví a výsadu být jí i v mnohém
jiném podobná. Když se totiž sousedé obdivovali Františkově ušlechtilosti a mravní pevnosti, odpověděla, jakoby poučena Božím vnuknutím: „Co myslíte, že z mého syna bude? Uvidíte, že z milosti Boží bude synem Božím.“ (2Cel 3,2) K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Janův křest byl výzvou k obrácení a vyznání hříchů, ovšem Ten, který přichází, nemá hříchy, neboť je Synem Božím. Ježíš chce, aby se naplnila Otcova vůle: a touto vůlí bylo, aby vydal sám sebe v oběť za naše hříchy, za hříchy celého lidstva na znamení lásky
Boží, lásky bez hranic. Proto se Ježíš vmísí mezi hříšníky, činí se
s nimi solidární, přistupuje k Janovi, aby přijal křest hříšníků. Zde začíná jeho cesta, na jejímž konci stojí golgotský kříž a prázdný hrob.
V tuto chvíli také zaznívá Otcův hlas a Duch nového stvoření sestupuje na Ježíše v podobě holubice. Na konci svého poslání uloží vzkříšený Ježíš svým učedníkům tento příkaz: Jděte ke všem
národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28,19)
Poslušná příkazu Páně bude církev
ohlašovat jeho slovo všem lidem, bude křtít věřící a ve křtu je
nořit do tajemství Kristovy smrti, z níž povstanou k novému
životu spolu s Ním. Tento zázrak milosti se znovu udál v okamžiku, kdy byl malý
František přinesen ke křtitelnici, uchovávané v katedrále San
Rufino. Znovu zrozen z „vody a Ducha“ začíná v církvi svou cestu připodobnění Kristu. Ten samý zázrak se udál i s námi, kteří jsme byli pokřtěni: V okamžiku našeho křtu jsme byli ponořeni do Kristovy smrti, abychom povstali jako děti nebeského Otce, jako chrámy Ducha svatého a údy církve. To je naše
důstojnost i bohatství – sám Bůh přebývá v nás a my v Něm. Ve křtu nám bylo do duše vloženo semínko věčného života, života lásky a pravdy. Zbývá si tak položit otázku:
Do jaké krásy již
rozkvetl tento květ a jaké plody přináší v mém životě? S MODLITBOU DO KROKU
Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dej nám
ubohým, abychom kvůli tobě samotnému konali to, co víme, že chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom vnitřně očištěni,
vnitřně osvíceni a ohněm svatého Ducha zapáleni mohli jít ve šlépějích tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a
jen tvou milostí mohli dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici
a
prosté
Jednotě
žiješ
a
kraluješ
všemohoucí Bože, po všechny věky věků. Amen. (sv. František, závěr Listu celému Řádu)
a
jsi
oslavován,
III. SAN DAMIANO – aneb cesta obrácení
Starý kostelík zbudovaný pravděpodobně v VII. století byl ruinou v době, kdy se František na výzvu Ukřižovaného pustil do jeho
opravy (1207). Později se stal klášterem svaté Kláry a jejích sester, které zde přebývaly od roku 1212 do roku 1260.
Celý vnitřní prostor kostela je jedinou výzvou k usebranosti. U vchodu vpravo je vidět okno, do kterého František vhodil peníze, jež získal prodejem látek a svého koně na opravu kostelíka, které
ovšem místní kněz odmítl přijmout. Nad oltářem se pak nachází kopie Kříže, odkud k Františkovi promluvil Ukřižovaný.
Maličký chór svaté Kláry si uchoval svůj ráz z doby Světice, s tehdejšími lavicemi i pultíkem. Na konci úzkého schodiště se nachází
oratoř,
kde
byla
vlevo,
ve
výklenku
vedle
oltáře,
uchovávána Eucharistie, před níž komunita trávila dlouhé
hodiny v modlitbě. Z oratoře se vchází do dormitáře, největší místnosti
kláštera,
kde
spávala
celá
komunita
na
prostých
lůžkách vyrovnaných podél stěn. Kříž a květy označují místo, na kterém Světice spávala a kde 11. srpna 1253 zemřela.
Rajský dvorek je koutkem podivuhodné harmonie. Odtud Světice
v září 1240, zaštítěna Nejsvětější Svátostí, zázračně zahnala
Saracény Fridricha II., a tak uchránila město Assisi od vojenského vpádu. A konečně refektář – místo, kde se komunita scházela ke
společnému jídlu. Ještě dnes váza květin označuje místo, kde sedávala svatá Klára.
V domku bratří, který přináležel klášteru, složil František roku
1225 svůj „Chvalozpěv stvoření“, který patří k nejstarším textům italské literatury.
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium. Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mk 1,14-15) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM Krátce před svou smrtí nadiktoval František svou „Závěť“, která začíná těmito slovy: „Pán dal mně, bratru Františkovi, abych
takto začal dělat pokání, neboť když jsem byl ještě v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné; a Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich
odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla.“
Nacházíme se v roce 1205. František má asi třiadvacet let a Pán začíná
dobývat
jeho
srdce.
Dává
mu
zakoušet
prázdnotu
lehkovážného života a pozvolna si ho přitahuje novou, dosud nepoznanou, okamžiky:
sladkostí.
setkání
Za
zásadní
s malomocnými
Ukřižovaným v kostelíku San Damiano.
můžeme
a
označit
následné
dva
oslovení
Při prvním setkání František vítězí nad odporem, který v něm vyvolával pohled na ony ubožáky, a prokáže jim milosrdenství svou službou. Je to skutek milosrdenství, který proměňuje jeho
odpor ve sladkost duše i těla. K druhému setkání dochází před Křížem v San Damianu. Zde mu Kristus říká: „Františku, jdi a oprav můj dům, který, jak vidíš, se celý rozpadá.“ (2Cel 10) František poslechne a pustí se do opravy rozpadlého kostelíka. Až později pochopí, že mu Pán svěřil poněkud větší úkol, který se týká celé Církve. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Boží království, o němž mluví Ježíš, je království přítomné v Něm
samém, v jeho díle spásy, kterým osvobozuje svět z moci zla a uvádí ho pod Boží svrchovanou vládu. Aby člověk směl do tohoto království
vstoupit,
potřebuje
obrácení
–
tedy
přechod
od
otrockého života v hříchu k životu osvobozenému k dobru a svatosti. Sám Ježíš vyžaduje ochotu k obrácení. To je ovšem možné pouze skrze víru v Evangelium, skrze srdce otevřené pro radostnou
zvěst o bezmezné lásce Boha k člověku. Víra je tak důvěrným přijetím Kristova slova a milosti, které se projevuje životem utvářeným láskou.
Pro každého je nový život svobodně přijatým darem milosti; v odmítnutí tohoto daru pak spočívá stav hříchu. Bůh však
nepřestává volat své marnotratné syny k návratu do otcovského domu. František tomuto Božímu volání porozuměl a odpověděl na
ně velkodušným srdcem. Jeho obrácení bylo radikální, silné,
rozhodující. Vneslo do jeho života rytmus stálého vrůstání do Kristovy
podoby,
který
se
uzavře
až
odevzdáním
jeho
stigmatizovaného těla sestře smrti ve svobodném přechodu do radosti svého Pána.
Obraťte se a věřte evangeliu: co ve mně vyvolávají tato Ježíšova
slova? Je pro mě víra opravdu otázkou přijetí Boží lásky, která očekává mou odpověď? A znám Otcovu náruč i štědrost?
S MODLITBOU DO KROKU Nejvyšší, slavný Bože, osviť temnoty mého srdce a dej mi, Pane, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, moudrost a poznání, abych splnil tvůj svatý a pravý příkaz. (sv. František: Modlitba před Křížem v San Damianu)
IV. SANTA MARIA MAGGIORE - aneb radikalita Evangelia
Santa Maria Maggiore je starobylou assiskou katedrálou, v jejíchž základech byly objeveny ještě pozůstatky stavby z doby římského osídlení.
V důsledku
požáru
pak
byla
v letech
1212-1228
přestavěna. Románská zvonice pochází z XIV. století. V katedrále se nachází množství zajímavých fresek z XIV. a XV. století. Mezi
nejznámější patří vyobrazení Jesliček ve stylu umbrijské školy, které je možné spatřit na levé stěně.
V blízkosti chrámu se nachází budova Biskupství, před níž,
v přítomnosti biskupa Guida a pod jeho ochranou, učinil mladý František radikální gesto, jímž se vzdal veškerého svého majetku, když otci navrátil dokonce i šaty, které měl na sobě.
Zde také došlo k usmíření mezi assiským starostou a biskupem,
poté co mezi nimi došlo k ostrému sporu. Zprostředkovatelem
usmíření byl svatý František, který právě při této příležitosti
složil jednu strofu svého Chvalozpěvu: „Buď pochválen, můj Pane, za ty, kteří odpouštějí pro tvou lásku…“ Odtud se pak
Světec, který zde ve své nemoci pobýval, nechal v předvečer své smrti přenést do Porciunkuly.
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Když Ježíš viděl kolem sebe zástup, rozkázal odjet na druhý břeh. Jeden zákoník přišel a řekl mu: "Mistře, budu tě následovat,
kamkoli půjdeš." Ale Ježíš mu odpověděl: "Lišky mají doupata a
ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil." Jiný z učedníků mu řekl: "Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce."
Ale Ježíš mu řekl: "Následuj mě a nech mrtvé, ať
pochovávají své mrtvé." (Mt 8,18-22) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM
V mladém Františkovi již dozrálo rozhodnutí pro následování Krista. Aby opravil San Damiano prodává koně a látky, které vzal
v otcově obchodě, a utržené peníze věnuje knězi maličkého kostelíka. Otec se obrací na městskou radu, aby získal zpět své
peníze, o které přišel díky synovu počínání. Ten se však mezitím
vstoupil do stavu kajícníků, a proto se jeho případ dostává k projednání před biskupem.
Biskup (Guido I.) se mladíka ujímá a nabádá ho, aby otci peníze navrátil. A pak Legenda Tří druhů vypráví: Muž Boží tedy
povstal, rozradostněn a posílen slovy biskupa, přinesl před něho
peníze a řekl mu: „Pane, chci mu s radostným srdcem vrátit nejenom peníze, které pocházejí z jeho věcí, ale také šaty.“
Vstoupil do místnosti biskupa, svlékl všechny své šaty, na ně položil
peníze
a
v
přítomnosti
biskupa,
otce
a
dalších
přihlížejících vyšel ze dveří nahý a řekl: „Slyšte všichni a pochopte. Až doteď jsem nazýval Petra Bernardone svým otcem,
ale protože jsem se rozhodl sloužit Bohu, vracím mu peníze, pro které se zlobil, i všechny šaty, které jsem měl z jeho majetku. A od této chvíle chci říkat jen: Otče náš, jenž jsi na nebesích, a ne otče Petře Bernardone.“ (Leg3Dr 20,1-3).
K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš zve všechny, aby přišli k němu. Na různých místech v Evangeliu
se
pak
setkáváme
s
podmínkami
pro jeho
následování, jež vycházejí z poznání, že jen v Kristu je možné dosáhnout spásy a věčného života, který může dát jedině On.
Odtud jejich radikalita a absolutní hodnota: království je třeba vždy upřednostnit před každým jiným dobrem: před prací, domovem, rodinou… dokonce i životem.
Pro většinu křesťanů si věrnost Kristu nebude žádat tak radikální oběť. Ježíš však některé povolává, aby ho následovali více zblízka,
protože jim chce svěřit zvláštní poslání pro Církev a pro svět. Kdo ho chce následovat, bude muset přijmout jeho stav chudoby a
nezajištěnosti, jak je zřejmé z uvedeného výroku Písma. To se stalo i s Františkem. Gesto, jímž se vzdal otcovského dědictví, je
znamením extrémní radikality: vysvléká se ze všeho pozemského,
aby zakoušel svobodu toho, že patří výlučně Otci, který je
v nebesích. Ve Františkově
životě
zůstane Kristova
chudoba,
pokora a láska trvalými zdroji jeho modlitby i následování.
Ptáme-li se po naší věrnosti Kristu a uvažujeme-li o ceně, kterou jsme
ochotni
pravděpodobně
zaplatit nuceni
za
jeho
přiznat,
že
následování,
nepočítáme
budeme ve
si
velkém.
Vyprošujme si proto odvahu, abychom po Františkově příkladu učinili z Evangelia naše jediné bohatství. Bohatství, které má cenu života v plnosti.
S MODLITBOU DO KROKU Ó nejsvětější Otče náš: Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli
náš. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi: abychom tě milovali z celého srdce tak, že na tebe budeme vždy myslet; z celé duše
tak, že budeme po tobě vždy toužit; z celé mysli tak, že všechny
své úmysly budeme směřovat k tobě, že ve všem budeme hledat
tvůj půvab; a ze všech svých sil tak, že dáme všechny své síly a schopnosti duše i těla do služby tvé lásky a na nic jiného je
nebudeme vynakládat; a své bližní abychom milovali jako sami sebe tak, že všechny ze všech sil potáhneme ke tvé lásce, že z dobra druhých se budeme radovat tak jako ze svého a že ve věcech zlých s nimi budeme mít soucit a že nikomu nedáme příležitost k pohoršení.
(sv. František: Parafráze na Otčenáš)
V. RIVOTORTO – radost ze společenství
Rivotorto nás přivádí na místo, kde svatý František shromáždil
své první druhy a kde společně pobývali po krátkou, blíže neurčenou nějakým
dobu:
když
venkovanem,
pak
byli
usadili
se
zcela
nezdvořile
definitivně
vyhnáni
v Porciunkuli.
Současná stavba v novogotickém stylu – vystavěná po zemětřesení v roce 1854, jež zničilo kostel z XVI. století – se skládá ze tří lodí, kam
se
vstupuje
stejným
počtem
bran.
Fasáda
je
zdobena
ztvárněním známého zázraku, který se měl stát v těchto místech:
Zatímco svatý František pobýval v Assisi, kde očekával audienci u biskupa Guida II, měli bratři vidění, jak se zjevil nad Rivotortem na ohnivém voze k povzbuzení a roznícení svých bratří.
Interiér je charakteristický působivou Chatrčí, která má být
připomínkou onoho prvního františkánského příbytku, jehož přesné umístění není známo. Velmi cenná je sbírka dvanácti
pláten z XVII. století od Cesara Sermeie, které znázorňují některé epizody
ze
v Rivotorto.
života
svatého
Františka
během
jeho
pobytu
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých
učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" Oni řekli:
"Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?"
Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." Ježíš mu odpověděl: "Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na
té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče
království
nebeského,
a
co
odmítneš
na
zemi,
odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."
bude
NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „A když mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat,
ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. To jsem několika slovy a jednoduše nechal napsat a pan papež mi to potvrdil.“ (Závěť sv. Františka)
S prvními bratry se František vydává do Říma, aby zde od papeže
získal schválení své první řehole, velmi prosté a dnes již neznámé, a uznání nového způsobu života Petrovým nástupcem.
Po návratu se malá rodina chudých Menších bratří usadí „na místě zvaném Rivotorto . Stála tam opuštěná chatrč, pod jejíž
střechou se před prudkými dešti skrývali a žili ti, kdo pohrdli
velkými a krásnými domy. Vždy jak řekl jeden světec: „Snadněji
se přijde do nebe z chudé chýše než z paláce“. (1Cel 42) Z tohoto ubohého obydlí jsou však vyhnáni jakýmsi venkovanem, který tam zavedl svého osla. Tehdy tedy František a jeho bratři opustili onu chatrč a odešli k Panně Marii Andělské v Porciunkuli.
K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš nenechává své společenství, církev, aby se zmítalo v lidských omylech
a
slabostech.
Sám
zůstává
úhelným
kamenem,
přítomným ve svém slově a ve svátostech, dává ovšem také
viditelný základ, skálu (Petra), na níž bude církev pevně
vystavěna. Petrovi a jeho nástupcům je svěřena moc autenticky vykládat tajemství zjevené víry, spravovat a posvěcovat nový Boží lid.
Říci: „Kristus ano, církev ne“, ve skutečnosti znamená odporovat
samotnému Kristu a opustit onu skálu, která i přes zápasy a
slabosti jejích členů, včetně těch, kteří stojí v čele, zůstane pevná. Františka jeho prorocký rozlet nevynesl mimo církev, jak se stalo
jiným reformátorům. On i jeho bratři budou chtít být „vždy podřízeni a pod nohama této svaté církve a stálí v katolické víře“. (Řehole 12)
Nepatrné společenství bratří začíná svou cestu s prostou, papežem
Innocencem III. schválenou, řeholí v Rivotortu. Poroste však dál až v nesmírný zástup těch, kteří budou svědky Kristova Evangelia na
všech kontinentech již po osm století. Co by ale bylo z Františka a jeho bratří, kdyby se místo podřízenosti autoritě Církve odloučili od Kristova těla?
Také my jsme snad někdy vystaveni pokušení poodstoupit od autority církve, když se nám předkládané učení víry zdá obtížné
a nepohodlné. Ale je třeba mít jako František důvěru v ty, které Pán povolal, aby vedli jako pastýři Boží lid naší doby. Jen tak
zůstaneme věrní Kristu a budeme žít v jeho pravdě. A náš život bude svědectvím o pravé svobodě těch, kteří si mohou dovolit poslouchat.
S MODLITBOU DO KROKU Ó nejsvětější Otče náš: Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli náš.
Přijď království tvé: abys v nás kraloval svou milostí a abys nám
dal přijít do svého království, kde je patření přímo na tebe, kde je láska k tobě dokonalá, kde je blažené společenství s tebou a kde je věčné okoušení tebe.
(sv. František :Parafráze na Otčenáš)
VI. PORCIUNKULA – aneb povolání k poslání Maličký kostelík Porciunkula se stal ústředním života
i
místem
života
celého
jeho
Františkova
bratří.
Když
František dorazil počátkem XIII. století
ke kostelíku zasvěceném Panně Marii
Nanebevzaté, našel ho v dubovém lesíku zcela opuštěný a zanedbaný. Opravil ho
vlastníma rukama. A právě zde – 24. února
1208
–
jeho
srdce
zasáhlo
Ježíšovo slovo: „Jděte… a hlásejte, že se přiblížilo Boží království; neberte si
zlato ani stříbro ani brašnu; zadarmo
jste dostali, zadarmo dávejte.“ Tehdy František vnitřně zapálen a
plný radosti řekl Pánu své největší „ano“: „To je to, co chci, to je
to, po čem toužím z celého srdce!“ Ihned změnil svůj šat, oblékl si hrubou tuniku ušitou do tvaru kříže a začal Evangelium.
všude hlásat
Usadil se v Porciunkule, kterou dostal od benediktinů z Monte Subasia darem. Zde přijal své první druhy. Zde vznikl Řád
Menších bratří. Odtud se vydali první bratři vyslaní Františkem
na svou první misijní cestu. Zde v noci na květnou neděli roku 1211 přijal Světec Kláru z Assisi a zasvětil ji Pánu. Bylo to zde, kde se konaly první kapituly, shromáždění, kterých se účastnili všichni Františkovi bratří.
Zde jedné červencové noci roku 1216 obdržel od Krista a Panny
Marie, kteří se mu zjevili, mimořádný příslib, že všichni, kteří by se kdy vydali na pouť do Porciunkuli, obdrží úplné odpuštění svých vin: tzv. „assiské odpustky“
A zde nakonec František uzavřel svou životní cestu, když s písní vítal sestru smrt. Bylo to 3. října 1226.
Na tomto místě nechal pak v letech 1569-1679 sv. Pius V. vybudovat mohutnou basiliku, podle návrhu Galeazza Alessiho. Odpustky z Assisi Podle
starodávné
z Porciunkuli
roku
tradice
1393
(zachycené Hilariem
na
oltářním
z Viterba),
když
plátně
bratr
František prožíval jedné noci silné pokušení, aby opustil kající způsob života, vrhl se Světec do trní šípkového keře, který rostl
vedle jeho cely. Keř se však zázračně proměnil v záplavu růží bez jediného trnu. Na to byl František přiveden anděly ke kostelíku Porciunkuli, kde se mu zjevil Kristus a Panna Maria. Assiský
biskup
Teobald
vydal
roku
1310
dekret,
v němž
dosvědčil, že oné noci bylo blaženému Františkovi „Pánem
zjeveno, aby se vydal k nejvyššímu veleknězi Honoriovi, který se v té době zdržoval v Perugii, aby si od něho vyžádal odpustky ve
prospěch zmíněného kostela Svaté Marie z Porciunkuly“. Od papeže František žádal, aby „těm, kteří přijdou do tohoto kostela,
vyzpovídají se, vykonají pokání a dostanou od kněze rozhřešení, byly odpuštěny tresty a viny, jichž se dopustili ode dne jejich křtu až do okamžiku, kdy vstoupili do onoho kostela“.
S udělením takového privilegia, které se v té době udělovalo jen
zřídka a bylo vyhrazeno jen několika málo poutním místům, papež váhal,
ale když se dozvěděl,
že žádost pochází
od
samotného Pána, privilegium udělil. Takový je původ odpustků
v Porziunkuli, známých jako „odpustky z Assisi“, které je možné obdržet za následujících podmínek: ·
návštěva svatyně spojená s modlitbou Otčenáš a Věřím v Boha
·
svátost smíření a svaté přijímání
·
modlitba na úmysl svatého otce (např. Otčenáš, Zdrávas a
Sláva Otci)
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými
duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: "Na cestu k
pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. přiblížilo
království
nebeské.
Jděte a kažte, že se
Nemocné
uzdravujte,
mrtvé
probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
Neberte od nikoho zlato,
stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť hoden je dělník své mzdy´. (Mt 10, 1.5-10) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM
František pak odešel na další místo, které se nazývá Porciunkula,
kde byl kdysi vystavěn kostelík blažené Panny, Matky Boží, ale
nyní byl opuštěný a nikdo se o něj nestaral. Když světec Boží viděl, jak je kostelík zničen, byl pohnut soucitem, a protože
choval vroucí zbožnost k Matce veškerého dobra, začal tu pobývat… Jednoho dne se v tomto kostelíku četlo evangelium, ve kterém
Pán
rozesílá
apoštoly,
aby
kázali.
Světec
Boží
byl
přítomen, a protože chtěl slova evangelia pochopit, po slavné mši
svaté prosil naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když mu to po pořádku vysvětloval a když svatý František slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro nebo peníze, že si na cestu neměli brát ani brašnu, ani měšec, ani
chléb, ani hůl, že neměli mít ani obuv, ani dvoje šaty, ale že měli hlásat Boží království a pokání, hned se zaradoval v Duchu
Božím a řekl: „To je to, co chci, to je to, co hledám, toto všechno chci z celého srdce dělat.“ (1Cel 21,22) To
je
epizoda
první
Františkovy
zkušenosti
spojené
s
Porciunkulou, jak ji vypráví Tomáš z Celana. A mnohé další ji budou následovat, neboť Porciunkula se stane středem života
Chudičkého a jeho bratří, kteří budou přicházet, aby se připojili
k rodině Menších bratří. A zde nakonec, položený na holé zemi, opustí tento svět, aby právě odtud vešel do radosti svého Pána. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Hned na počátku svého veřejného působení povolává Ježíš některé muže, aby ho následovali. Jako první to jsou čtyři rybáři: Pojďte
za mnou, učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). Pak povolává ještě
další, až je jich dvanáct: jsou nazváni apoštoly, což znamená „poslaní“. Jejich úkolem je sdílet Mistrův život, naslouchat jeho učení, učit se jeho způsobu myšlení, jednání, lásky.
Když je poprvé rozešle, dá jim pokyny pro jejich misii: mají hlásat příchod
démonů,
Božího žít
království,
prostě
a
uzdravovat z nemocí
chudě
v naprosté
důvěře
a
zbavovat
v božskou
prozřetelnost. Tento způsob života se stane přitažlivým pro mnoho křesťanů, takže někteří, povolaní Kristem, opustí všechno, aby se jim Bůh stal jediným smyslem a jedinou láskou jejich života; připraveni
nechat se poslat kamkoli, aby hledali všechny ztracené ovce, jež by mohli přivést zpět do Božího stáda.
To je to, co František žádá, co chce, po čem celým srdcem prahne. Bude
to
právě
v Porciunkuli,
kde
naslouchá
evangeliu
a
světa
o
rozeslání učedníků, v němž rozpozná své povolání: žít zcela pro Krista,
modlit
se,
kontemplovat
ho
jít
do
hlásat
evangelium o spáse, pokoji a jediné skutečné radosti, kterou je Kristus pro každého člověka.
Také mnozí křesťané, získáni Františkovým planoucím svědectvím
evangelia, ovšem ne povoláni k řeholnímu životu, toužili sdílet s ním jeho ducha. Proto Světec založil Třetí františkánský řád,
v němž nabídl laikům, také manželům, řeholi života usilujícího o dokonalost odpovídající jejich životnímu stavu. Všichni
se
máme
a
můžeme
podílet
na
poslání
Církve
s apoštolským duchem i Františkovým zápalem. Jen je třeba
nechat se oslovit, nechat se zasáhnout Božím slovem a znát Boží
hlas, který každého povolává jeho jménem k jedinečnému poslání. Františkův příběh nás učí, že Bůh nepotřebuje mnoho místa: stačí mu „porciunkula“, kousíček lidského srdce, otevřeného pro jeho slovo a jeho lásku. Být „porciunkulou“, nepatrným místem, kde
přebývá Bůh se svým odpuštěním, je nádherným posláním těch, kteří jdou Františkovou cestou.
S MODLITBOU DO KROKU „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, klaníme se i směrem ke všem
tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“ (sv. František: Závěť)
VII. CARCERI – pozvání k modlitbě
V ústraní hory Monte Subasio, ve výšce 800 m, ukryté v zeleni dubového lesa se nachází poustevna Carceri (vězení), jejíž jméno
upomíná na přísnou odloučenost od světa, v jaké žili první poustevníci, kteří ji obývali.
Sem se František často uchyloval, aby se zde věnoval modlitbě a rozmlouval s Bohem. Na základech starobylé poustevny nechal sv.
Bernardin ze Sieny (v XV. století) vybudovat malý a prostý klášter,
odkud se nabízí překrásný pohled do umbrijského údolí. Ke klášteru přináleží refektář, zčásti vytesaný do skály, a dormitář s maličkými, typicky františkánskými celami.
Kostel,
oltář
i
maličký
chór
jsou
pozváním
k modlitbě
a
rozjímání. Z kostela se vchází do oratoře Svaté Marie a do chóru Svatého Bernardina. Pod kostelem se pak schází do jeskyně
svatého Františka, kde se dodnes uchovává kámen, který používal jako lůžko.
Z jeskyně se vychází rovnou do přírody: po cestě nelze minout
stařičký strom, na který se slétávali ptáci, aby dostali Františkovo požehnání. Po lese jsou pak roztroušeny jeskyně, které obývali první Františkovi druzi.
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a
Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil,
nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali,
spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že
jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví.
Než to dopověděl, přišel oblak a
zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku
se
ozval
hlas:
"Toto
poslouchejte." (Lk 9, 28-35)
jest
můj
vyvolený
Syn,
toho
NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM Když se modlíval v lesích a na osamělých místech, naplňoval les vzdycháním, zemi smáčel slzami, bil se rukou v prsa. Jako by
tam objevil ještě skrytější, tajnou komoru, často rozmlouval slovy se svým Pánem. Tam odpovídal svému Soudci, tam snažně prosil Otce,
tam
rozmlouval
s
Přítelem,
tam
důvěrně
pobýval
se
Snoubencem. Aby vskutku každý záchvěv svého srdce učinil ještě
více
celopalem,
rozvažoval
různými
způsoby
o
svrchovaně
Jediném. Často se modlíval jen srdcem, aniž pohnul rty. Svého ducha obracel od vnějšího dovnitř a směřoval vzhůru. Všechen svůj rozum i cit soustředil pak na to jediné, co od Pána žádal, takže nejen se celý modlil, ale spíše se stával modlitbou. (2Cel 95) ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Ježíš se modlí. V Evangeliu se vícekrát mluví o tom, že se uchýlil
na opuštěné místo, aby se modlil. Ježíši je vlastní modlit se k Otci ve skrytosti, ale z několika zmínek, které se v Evangeliu objevují, nacházíme Ježíše, jak velebí Otce, že tajemství Božího království zjevil „maličkým“ (Mt 11,25); jak žádá Otce, ať se stane jeho vůle,
jestliže není možné, aby ho minul hořký kalich jeho utrpení (Mt
26,42); jak prosí Otce o odpuštění pro ty, kteří ho ukřižovali,
neboť nevědí, co činí (Lk 12,33). V modlitbě během Poslední večeře, v 17. kapitole Janova Evangelia, žádá Ježíš Otce, aby Otec oslavil svého Syna - v jeho smrti a zmrtvýchvstání - , a prosí za své učedníky a za ty, kteří v něho uvěří.
Také František byl mužem modlitby a to natolik, že se sám stal
modlitbou. Františkánskou „geografii“ tvoří místa, kde se Světec zdržoval
po
delší
dobu,
aby
se
zde
věnoval
modlitbě
a
kontemplaci: obracel se k Bohu s pokorou, aby ho chválil a děkoval mu.
Ježíš připomíná i nám „že je nezbytné stále se modlit a
neochabovat“ (Lk 18,1), protože rozhovor s Bohem zůstává pro všechny základem křesťanské cesty a duší každého poslání. Je
třeba se naučit modlitbě, důvěrnému rozhovoru s milujícím Otcem, který dává své Slovo a svého Ducha, abychom také my mohli v našich slovech a v otevřenosti našeho ducha sdílet tutéž lásku, kterou je Bůh sám. Od Františka se můžeme naučit, jak se vymanit z hluku světa, aby do našich životů proniklo oživující
Slovo Boha, které by se v nás a skrze nás stalo tělem, živou událostí Boží lásky, jak je i cílem autentické, křesťanské modlitby. S MODLITBOU DO KROKU Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší a svrchovaný Bože, všechno dobro, svrchované dobro, celé dobro, ty jediný jsi dobrý, tobě vzdáváme všechnu chválu, všechnu slávu, všechen dík, všechnu čest, všechno dobrořečení a všechno dobré. Staň se, staň se. Amen.
(sv. František: Chvály ke každé hodince)
VIII. BAZILIKA SVATÉ KLÁRY – aneb s Marií, naší Matkou
Bazilika svaté Kláry je kostelem vystavěným k poctě první a nejvěrnější Františkovy následovnice – svaté Kláry. Její stavba
byla zahájena roku 1257, čtyři roky PO její smrti a dva roky od její kanonizace. Bazilika byla dokončena roku 1265 a 3. října
téhož roku bylo zde pod hlavním oltářem uloženo Klářino tělo. Bazilika se nachází nedaleko starobylé kaple Svatého Jiří, kde
nejprve spočívalo tělo svatého Františka (až do roku 1230) a následně také tělo svaté Kláry (až do roku 1260).
Interiér baziliky má gotickou strukturu, s jedinou lodí o čtyřech obloucích. Nad hlavním oltářem je zavěšen nádherný členitý kříž
(1255-1260), na němž u Kristových nohou svatý František a svatá
Klára
adorují
Božího
Syna.
Na
pravé
straně
příčné
chrámové lodi, za oltářem, se nachází velký deskový obraz z roku 1283, který představuje postavu svaté Kláry obklopenou osmi
výjevy z jejího života. Nejvzácnějším místem je ovšem kaple
Ukřižovaného, v níž je žárlivě střežena ikona Ukřižovaného
ztvárněná v byzantském stylu (dílo assiského umělce z poloviny XII
století).
Je
to
tentýž
kříž,
který
se
původně
nacházel
v kostelíku San Damiano a z kterého podle Legendy promluvil k mladému Františkovi Ukřižovaný Kristus v rozhodující fázi jeho obrácení (1206).
Po schodech, umístěných uprostřed baziliky, se sestupuje do Krypty, vystavěné v druhé polovině XIX. století, která byla nově
zrestaurována. Zde jsou uchovávány některé vzácné relikvie a především tělesné Klářiny ostatky, vyzdvižené 23. září 1850. Při
bazilice žije již po více než 800 let komunita klarisek, která tak nepřestává být znamením věrné Boží lásky. NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie
Kleofášova a Marie Magdalská. Když ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj
syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „Muži
ať
tedy
následují
nové
učedníky
vtěleného
Slova
(Františka a Dominika), ženy ať napodobují Kláru, obraz Matky Boží, novou vůdkyni žen“. (Předmluva k Legendě sv. Kláry)
„Vroucně důvěrné jí bylo oplakávání utrpení Páně. Jeho svaté
rány jí někdy byly zdrojem pocitů hořkých jako myrha, někdy však
z nich
čerpala
nejsladší
útěchu.
V mysli
tak
často
zaměstnávala rozjímáním o Pánu, že jí ho láska vtiskla do srdce,
takže byla jako opilá touhou po utrpení Páně. Novicky učila
oplakávat Ukřižovaného Krista a to, co radila slovy, projevovala i příkladem. Neboť když k tomu v soukromí vybízela, ještě než začala mluvit, byla zaplavena slzami. Aby bez ustání sytila svou
mysl sladkostmi Ukřižovaného, modlila se často modlitbu k Pěti Pánovým ranám. Naučila se i Oficium o Utrpení Páně, které
složil František, milovník kříže, a recitovala ho se stejnou vroucností jako on.“ (Legenda sv. Kláry 30) K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI V „hodinu“, kdy Ježíš vydává svůj život za spásu světa, stojí u paty kříže – kromě učedníka, kterého On miloval – také tři ženy:
Ježíšova Matka, Maria, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. „Ženo, hle tvůj syn“: to je „hodina“ nové „Ženy“, nové Evy, nové matky vykoupeného lidstva.
Tak tomu také rozuměli starověcí křesťanští autoři: jestliže bylo
přestoupení Božího zákona, které uvrhlo lidstvo do stavu hříchu a smrti, zaviněno ženou a mužem, Evou a Adamem, jsou
přítomni také v poslušnosti, která lidem navrací svobodu, rovněž muž, Kristus – nový Adam, a žena, Maria – nová Eva.
Matka je nablízku svému Synu v celém tajemství spásy: je dokonalým uskutečněním ženy podle Božího plánu.
Tím, že je
Klára nazvána „stopou“ (vestigium) Matky Boží, může ji její první
životopisec představit jako novou vůdkyni žen stejně tak, jako je František inspirací pro muže.
V Evangeliu nacházíme ženy, které následují Ježíše a učedníky. Také v dějinách církve se mnoho žen – neznámé obětavé matky, zasvěcené
přítomnosti
panny, a
odvážné
moci
misionářky…
Kristovy
milosti,
-
stalo
která
znamením
je
učinila
spolupracovnicemi na díle vykoupení. Staly se „Mariinou stopou“.
Kláru můžeme považovat za nejkrásnější uskutečnění ducha svatého Františka ženským způsobem. Každá žena, která chce žít
své povolání a poslání, nalezne v Marii, v Kláře, ve svatých různého životního stavu, bezpečnou inspiraci, jak Pánu sloužit a následovat ho. A my se v tuto chvíli můžeme zastavit u výzvy Františkovy Sazeničky, kterou zanechává ve své Závěti: Poznej své
povolání... Syn Boží se nám stal cestou. Kam a jak se tedy v našem životě vydáme dál?
S MODLITBOU DO KROKU Svatá Panno Maria, nenarodila se mezi ženami na světě tobě podobná, dcero a služebnice nejvyššího a svrchovaného Krále, nebeského Otce, Matko našeho nejsvětějšího Pána Ježíše Krista, snoubenko Ducha svatého: pros za nás se svatým archandělem Michaelem, se všemi nebeskými mocnostmi a se všemi svatými u svého nejsvětějšího milovaného Syna, Pána a Mistra. Amen. (Antifona sv. Františka k Panně Marii)
IX. BAZILIKA SVATÉHO FRANTIŠKA – aneb naděje na život věčný
Bazilika Svatého Františka představuje jeden z nejnádhernějších stavebních komplexů, který dokázalo italské umění vytvořit, zkrášlený navíc o fresky všech větších malířských škol XIII. a XIV.
století. Stavba byla zamýšlena bratrem Eliášem jako důstojné a slavné
místo,
které
mělo
uchovávat
tělesné
ostatky
svatého
Františka. Práce na bazilice započaly 17. července 1228, krátce
po kanonizaci Chudičkého z Assisi. Jedná se o dvojitou baziliku vystavěnou nad kryptou. Spodní bazilika byla dokončena roku 1230. K hlavní lodi jsou pak připojeny četné boční kaple na
vyšších stupních; na zdech pak nacházíme fresky od Giotta, Simona Martiniho, Dona Doniho a dalších známých autorů. Plátna zavěšená nad oltářem představují Slávu svatého Františka se slavnou Alegorií tří slibů (poslušnosti, chudoby a čistoty), za jejichž autora je pokládán Giotto. Na levé straně presbytáře se nachází velký cyklus fresek od Pietra Lorenzettiho, zatímco na
pravé straně je umístěno jedno z nejznámějších vyobrazení Světce
z Assisi, dílo z Cimabue. Jsou
zde
tuchovávány
aké
některé
vzácné
relikvie
svatého
Františka: tunika, kapuce, sandály, původní text Řehole a jeden autograf Světce. Vrchní
bazilika,
plná
světla,
je
svou
lehkostí
a
čistotou
architektonických linií oslavou slávy svatého Františka. Byla
dokončena kolem roku 1253 a patří k nejvýznamnějším dílům italské gotiky. Různé cykly umístěné v presbytáři, již poněkud
zchátralé časem, pocházejí z Cimabue. Zásadní pozornost se ovšem
soustřeďuje
na
velký
cyklus
28
Giottových
fresek,
znázorňujících život Chudičkého, umístěný po celé délce hlavní lodi.
A sestupujme k Hrobu svatého Františka: jeho tělo bylo na toto
místo přeneseno 25. května 1230, a zůstalo zde skryto po šest
století. Dne 12. prosince 1818 bylo vyzdviženo a pro důstojnější
uložení byla vybudována krypta. Dokola, kolem hrobu svatého Františka, pak byly uloženy ostatky jeho nejvěrnějších druhů: Lva, Rufína, Angela a Massea.
NA SKOK U JEŽÍŠOVÝCH NOHOU Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V
domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl
bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych
vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (Jan 14,1-3) NA PÁR SLOV S FRANTIŠKEM „V roce 1226 od Vtělení Páně, ve 14. indikaci, v neděli 4. října,
náš přeblažený otec František ve svém rodném městě Assisi u Svaté Marie v Porciunkuli, kde nejprve sám založil Řád menších
bratří, dvacet let po svém úplném přilnutí ke Kristu, kdy
následoval život a šlépěje apoštolů, opustil vězení svého těla a přešťastně spěchal do nebeských příbytků, poté co dokonale
dokončil to, co začal. Za zpěvu hymnů a chval bylo přeneseno jeho posvěcené a svaté tělo do tohoto města a s poctami uloženo tam, kde se děje ke chvále Všemohoucího mnoho zázraků. Amen.
Byl poslán od Boha, aby po příkladu apoštolů všeobecně v celém
světě vydával svědectví pravdě: Svým učením jasně ukázal, že všechna moudrost světa je jen pošetilostí, a v krátké době, pod Kristovým vedením, svým pošetilým kázáním obrátil lidská srdce k pravé Boží moudrosti.
Jako nový evangelista vyléval v tomto
posledním čase jakoby jednu z rajských řek, zbožnou vláhou
evangelia zavlažoval celý svět a skutky zvěstoval cestu Božího Syna a učení pravdy. I staré divy byly skrze něho obnoveny, když
v poušti tohoto světa byla zasazena plodná vinice, která rozkvetla líbeznými květy vydávajícími vůni svatých ctností. K ZAMYŠLENÍ POD OKAPEM MILOSTI Kristus se stal jedním z nás, aby nám skrze svou oběť na Kříži daroval nový život a uvedl nás do domu Otcova, do své slávy a blaženosti.
Slova, která pronesl k učedníkům během Poslední večeře, jsou plná naděje a mají moc překonat každou obavu. Svatý Pavel píše:
Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. (Řím 8,18) Proto
mohl svatý František na konci svého života říci: „Buď vítána, má
sestro smrti“ a prohlásit za blažené ty, kteří v pokoji snášejí nemoci a trápení, neboť budou Nejvyšším korunováni.
V tomto pohledu se smrt stává přechodem k pravému životu; a to je i důvodem, proč kaple, která byla vystavěna na místě, kde se
skončila Františkova životní cesta, nese název „cappella del Transito“
(neboť
v latině
transitus
znamená
„přechod“).
Zamilován do Kristovy chudoby, vstupuje František do slávy
nebeského království, aby se ujal svého dědictví – nevýslovného bohatství věčné blaženosti.
Jeho spolubratři a ctitelé si přáli vystavět nad jeho hrobem jeden z nejbohatších monumentů křesťanského umění, jehož krása nám
má připomínat, že jsme všichni povoláni stát se obyvateli
nebeského Jeruzaléma, kde, jak píše svatý Augustin, „nebude žádné zlo, kde nezůstane skryté žádné dobro, kde bude chvála
Boha, který bude všechno ve všem… On bude naplněním našich tužeb.“ A to je naděje, velká, skutečná naděje, kterou církev nepřestává hlásat světu.
S MODLITBOU DO KROKU A vzdáváme ti díky za to, že sám tvůj Syn přijde ve slávě své vznešenosti, aby zlořečené, kteří nečinili pokání a tebe nepoznali, poslal do věčného ohně a všem, kteří tě poznali, uctívali tě a sloužili ti v pokání, aby řekl: Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte království, které je pro vás připraveno od počátku světa. (sv. František: Nepotvrzená Řehole XXIII)
