PRÁH MEZI SVĚTY díl V. SBÍRKA PAVLOVÝCH ROZPRAV o věcech pozemských i věčných svazek:

PRÁH MEZI SVĚTY díl V. SBÍRKA PAVLOVÝCH ROZPRAV o věcech pozemských i věčných svazek: 81 - 100

OBSAH 81. Klid ................................................................................................................................... 3 82. Jak získáme klid ............................................................................................................... 8 83. Vracíme se zpět ve svém vývoji? ................................................................................... 14 84. Co proţívá astrální tělo za spánku.................................................................................. 17 85. Prchající vteřiny ............................................................................................................. 23 86. Čím je naše já v celém vesmíru ...................................................................................... 27 87. Blahoslavení chudí duchem ........................................................................................... 33 88. Pomáhejme, aby si kaţdý mohl pomoci sám ................................................................. 38 89. Duchovní vůdce aneb anděl stráţný ............................................................................... 43 90. Ztracený ráj .................................................................................................................... 49 91. Vůle Boţí a vůle naše ..................................................................................................... 54 92. Kdo viděl Boha? ............................................................................................................. 59 93. Jak se přiblíţíme k Bohu ................................................................................................ 63 94. Podvědomí ...................................................................................................................... 68 95. Poznání ........................................................................................................................... 73 96. Koncentrace .................................................................................................................... 78 97. Co je vlastně křesťanství a v čem záleţí celé náboţenství? ........................................... 83 98. O květné neděli............................................................................................................... 89 99. A vstoupil do pekel ........................................................................................................ 94 100. Jak uskutečňoval Pán Jeţíš Své rozhovory s Otcem Nebeským .................................. 99

81. Klid Klid je nejcennější koření lidského ţivota, to nejdůleţitější a nejpotřebnější pro náš ţivot duchovní i hmotný, klid je – Bůh sám. A teď pěkně – ruku na srdce a přiznejte si, do jaké míry zůstáváte tomuto poznání věrni. Přiznejte si, jaká maličkost často postačí, abyste na tuto pravdu zapomněli a podlehli strachu, zlosti či jinému návalu citu, který vás dokonale o klid připraví. Je pravda, je mnoho těch nepříjemností, na které denně naráţíme, ale všechno bychom překonali mnohem snáze, kdybychom právě ve chvílích kritických dovedli zachovat klid. Tak na příklad vaše děcko provede něco, co se vám v prvé chvíli rozčilení zdá tak strašné, ţe vezmete hůl a děcko zbijete. Snad se přitom i domníváte, ţe jste tímto svým činem něco napravili. Ubozí vychovatelé s holí v ruce! Smutné budou vţdy výsledky vaší výchovy, která nezná klid a rozvahu! Jak ubohé a bezbranné je děcko ve vašich rukách, znáte-li klid a rozvahu! Jak ubohé a bezbranné je děcko ve vašich rukách, znáte-li klid jen ve chvílích dobré pohody! Kdybyste věděli, co jste v takový okamţik trestání ztratili, jakých chyb, mnohdy nenapravitelných, jste se dopustili, nikdy byste se jiţ k takovému řešení nevraceli a dbali více na to, abyste si dovedli svůj klid zachovat za kaţdých okolností. Kdo je citlivý, ten musí alespoň po činu dodatečně uvaţovat o tom, jak se věc dala vyřešit jiným způsobem. Mnohdy jsou to jen výčitky svědomí, které připraví člověka o klidnou noc spánku, a to všechno je jen následek toho, ţe jste v patřičné chvíli nedovedli zachovat klid. Nedávno byla u mne jedna mladá dáma. Přišla si stěţovat na svého ţenicha. Ještě nejsou spolu ani oddáni, a jiţ tolik hádek mezi nimi. Řekl jsem jí, ţe jim oběma chybí potřebný klid. Ona ovšem měla přepravenu řadu námitek. Jak prý je mnoţné zachovat klid, kdyţ on jí stále vyčítá nejrůznější věci, často i docela nespravedlivé. Musí prý se bránit, musí mu odporovat, a z toho pak vznikají ty časté a mnohdy velmi prudké hádky. Radil jsem jí, aby tedy na toho svého „divocha“ působila vlastním klidem. Aby se snaţila působiti na jeho city svou klidnou rozvahou a upřímnou láskou, které mu znemoţní přicházeti k ní s výčitkami a přinutí i jeho k zachování klidu a míru. Vaši lásku splatí lásku svojí a uvidíte, ţe budete pak spokojeni oba. V prvé chvíli zdálo se jí, ţe ţádám nemoţnosti. Kdyţ mne však chvíli poslouchala, uznala konečně sama, ţe můj recept je zcela jednoduchý a snadno proveditelný a skončila povzdechem nad tím, jak zbytečně si lidé otravují ţivot. Radil jsem jí, aby aţ zase přijde k ní její miláček ve špatné náladě, aby ho jen nechal mluvit a zachovala naprostý klid. Myslete si, ţe vše to co povídá, netýká se vás, ale jeho, ţe to mluví on a ne vy. Přitom však mějte neustále na mysli, ţe jej opravdu upřímně milujete, ţe mu odpouštíte, i kdyţ snad vám svojí řečí ublíţil. Tímto projevem lásky vystavíte si most k jeho duši a on, kdyby byl i nevím jak zlý a nespravedlivý a sebe více se rozčilovat, neodolá uklidňujícímu rozkazu vaší duše. Tento most lásky, který váš klid vytvoří, bude vás spojovat s jeho duší, která vycítí vaši touhu po klidu a míru a učiní z něho beránka. Projevíte-li mu takto v naprostém klidu svoji lásku, pro prvou chvíli překvapeně zmlkne, za chvíli se uklidní, a vyuţijete-li této chvíli jeho uklidnění, pak můţete v duchu vyslati k němu další rozkaz: Nezlob se, nevyčítej, nerozčiluj se a mysli raději na příjemnější a uţitečnější věci, mysli na naši společnou lásku a oboustrannou spokojenost. Sama můţete pak pozorovat, jak tyto vaše němé rozkazy na něj účinkují. Celé jeho chování se změní, protoţe vejde do něho klid. Nebude sice vědět, odkud se v něm najednou vzala tato smířlivá, uklidňující nálada. Bude se dokonce i domnívat, ţe je to jeho vlastní nápad, jeho vůle ukončit všechny spory. Přizná si, ţe nejednal dosud správně a bude litovat, ţe na to nepřišel jiţ dříve. Pozná, ţe zbytečně se rozčilovat a sobě i vám otravoval ţivot, jak hříšně kalil chvíle, ve kterých jejich duše měly splynout v upřímné lásce. Uvědomí si, ţe rozčilení je největším

-3-

jedem pro člověka, protoţe zbavuje člověka klidu, který je právě tím nejblahodárnějším lékem pro ducha i pro tělo samé. Stálé rozčilování nezůstává bez vlivu na tělo a přináší s sebou i těţké choroby, ba někdy je příčinou i náhlé smrti. Proto jen klid klid vyvarujte se všeho rozčilování. Podobně jako sklon k rozčilování, popudlivost a nedůtklivost, tak i pocity strachu jsou ve své podstatě jen nedostatkem klidu. Co bývá starostí a strachu u malých i u velkých, kdyţ předstupují před nějakou zkoušku! A obyčejně ten strach, aby to dobře dopadlo, docílí pravý opak. Dopadne to špatně, protoţe strach vyvolává trému, která zmate i ţáka dobře připraveného, protoţe si nedovedl zachovat potřebný klid. Vzpomínám – je tomu jiţ několik let, jak za mnou přišla velmi inteligentní filosofka, která právě dokončovala studium češtiny a dostala k vypracování otázku, nad kterou zůstala úplně bezradná. Marně se snaţila najít základ, na kterém by práci svoji vybudovala, nedůvěřovala svým schopnostem, opouštěla jí i paměť, a to všechno jen proto, ţe ztratila klid, který je nezbytný pro kaţdou práci. Ve své bezradnosti přišla ke mně, abych ji duchovně posílil a poţehnal, abych prozářil její mozek a prosil za ní Pána, aby jí osvítil Duchem Svatým. Promluvil jsem jí tehdy do duše, aby si uvědomila, co se s ní vlastně děje. Není to nedostatek schopností, ale nedostatek klidu. Proto se vás mohl zmocnit těţký škůdce strach, který vyvolal všechny ty vaše pochybnosti a obavy, ţe nejste schopna daný úkol správně vykonat. Tím jste velmi chybila a zbytečně si ublíţila. Více víry v sebe je vám zapotřebí řekl jsem jí tehdy, více víry, ţe s pomocí Boţí všechno dokáţete, protoţe Bůh je ve vás a On je vševědoucí. V Boţském vševědomí jest obsaţeno všechno co chcete a potřebujete znát. Musíme si stále uvědomovat, ţe bez Boha nemůţeme nic vykonat, bez Boha nic nejsme, zato však s Jeho pomocí všechno můţeme a všechno dokáţeme. Spojit se s Bohem a Boţským vševědomím vyţaduje však především klid, naprostý klid bez strachu a obav, klid plný víry v pomoc Boţí. Pak dokáţete všechno, i váš úkol bude pro vás snadný k rozřešení. Poloţil jsem jí pak ruce na hlavu a prosil za ni, aby jí osvítil Duch Svatý, aby vstoupil do tohoto čistého dítěte a Otec Nebeský aby ji naplnil Svou Láskou a Svým klidem a mírem, aby mohla svůj úkol s dobrým výsledkem vykonat. Loučil jsem se s ní potom a radil jí, aby jen s důvěrou v pomoc Boţí do práce se dala a věřila, ţe všechno dobře dopadne. Ještě neţ vyšla z mé kanceláře, obrátila se ve dveřích a volala: „Uţ to mám, uţ vím jak na to! Ale teď musím pospíchat domů, abych si to rychle napsala:“ A jak mi přiznala, sedla si doma jako sekretářka kohosi neviditelného, kdo ji diktoval a ona jen zapisovala, co jí bylo dáno z Boţského vševědomí. Písemná práce i zkouška ústní dopadly dobře, a nemohlo ani být jinak, protoţe dovedla ocenit a proto i při práci zachovat si klid. Jeden pan profesor svěřil mi, jak on sám se připravoval ke zkouškám a za jakých okolností je dělal. Byl pilný, poctivě se učil, ale vţdycky před zkouškou se mu zdálo, ţe neví nic, ţe všechno zapomněl. Přesto však neztratil svůj klid a pevně věřil, ţe mu Pán Bůh pomůţe, aby to dobře dopadlo. Jeho víra v pomoc Boţí udrţovala jej v naprostém klidu, a proto také Pán dal mu vţdy v rozhodné chvíli vše, co právě měl věděti říci. Jeho poctivá a svědomitá práce s upřímnou vírou v Boha nedopustily nikdy, aby propadl strachu, ztratil svůj klid. A právě tento jeho klid umoţňovat mu býti stále ve spojení s Bohem a s Jeho Boţským vševědomím, proto také všechny jeho zkoušky musely končit dobrým výsledkem. Mluvil jsem o těchto věcech jiţ na jiném místě, ale připomínám to nyní zase znovu, protoţe snad není rodiny, kde by neměli student nebo nějakého známého, který se před zkouškami mučí zbytečným strachem. Poraďte mu, jak se má proti tomuto strachu bránit, bude vám jistě vděčen za vaši radu! Případně doporučte mu, aby si přečetl 29. sv. Pavlových rozprav, kde je o této věci pojednáno podrobněji.

-4-

Ale v ţivotě člověka neběţí jen o zkoušky, které jsou odměněny vysvědčením. Celý náš ţivot, drobné i velké události denního ţivot , jsou ve své podstatě neustálými zkouškami naší trpělivosti, našeho klidu. Tak na příklad se vám něco ztratí nebo vám někdo něco ukradne. V prvém okamţiku rozčílí vás to tak, ţe si mnohdy ani neuvědomujete, co ve chvíli takového rozčilení děláte a co byste vlastně dělat měl. V takovém rozčilení můţe člověk natropit tolik pošetilostí, hloupostí, ba dokonce i zla, ţe tím celou záleţitost jen zhorší. Nic nepomůţe, kdyţ si pak po činu v klidu vše uváţíte. Marné jsou výčitky, které si pak děláte, nic nepomůţe váš podiv nebo lítost nad tím, ţe jste sami tolik zla způsobili. Vzpomínám na jednu novinovou zprávu, která líčila smutnou příhodu z malé vesnice na Moravě. Otec prodal krávu, poloţil peníze na stůl a vyšel ještě za kupcem ven. Kdyţ se vrátil do stavení, viděl svého čtyřletého synka u kamen a zahlédl jiţ jen oharek zbylý po tisícovce, kterou děcko do kamen přistrčilo. Tento pohled otce tak rozčílil, ţe v návalu zuřivosti chytil sekeru a usekl dítěti pravou ruku. Jak je asi tomuto otci, který se nedovedl ovládnout, kdyţ dnes vidí dorůstat svého synka bez ruky a sebe sama musí označit jako jediného viníka tohoto zmrzačení? Je to Satan sám, který ve chvíli rozčilení do vás vstoupí a vykoná za vás činy, kterých byste jinak nebyli schopni. Nebo také stojí vedle vás připraven, aby vše to, nač ve svém rozčilení pomyslíte nebo co vyřknete, ihned vykonal. Výsledky takových činů bývají vţdy zhoubné a jejich účinky obrací se nejen proti těm, na něţ se právě zlobíte, ale i proti vám samým. Bývají to mnohdy pouhé maličkosti, které vás přivedou z míry a svedou k přenáhlení, které můţe způsobit nenahraditelné škody na duchu i na těle. Mnohdy z rozčilení nespíte, objeví se potíţe srdeční a celý tělesný stav je ohroţen, a teprve pak, kdyţ je zle, hledáte příčinu, která ve skutečnosti spočívá v tom, ţe jste zapomněli na klid a podlehli příliš rozčilení. Přijímejte všechno s klidem. I kdyţ jste byli citelně poškození, pak raději úsměv neţ nářek! Řekněte si: „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiţ jméno Páně pochváleno!“ Nic na světě není mým vlastnictvím do té míry, abych toho nemohl pozbýt, vše jest mi zde jen dočasně Bohem svěřeno k opatrování. Vzal-li mi to někdo, nebo jsem jinak o tuto věc přišel, pak stalo se tak jistě jen z Vůle Boţí a muselo se tak státi, aby mne Bůh vyzkoušel, jak se k této ztrátě zachovám, na kolik dovedu zachovat si klid. Rozčilovat se, vyčítat sobě nebo jiným, naříkat, tím vším nic nezískáme. Ztracený majetek se nevrátí, zpět jej nepřivoláme ani hrozbami ani nářkem. Proto je vţdycky lépe ušetřit si všechny zbytečné bolesti a trpkosti a přijímat všechno s naprostým klidem. Čím svízelnější je vaše situace, tím vědoměji snaţte se zachovat klid, protoţe jen v klidu je s vámi Bůh, který vás nikdy neopustí a vţdy vám pomůţe. Jen v klidu máte moţnost všechno správně uváţit a dobře rozhodovat, jen v klidu najdete správné východisko i z té nejspletitější hrůzy událostí, které se na vaši hlavu snesly. Nedopusťte nikdy, aby ve vaší mysli oţívaly vzpomínky na podobné nehody či tragedie včerejší, hleďte stále jen kupředu, do budoucnosti, a vţdy s plnou vírou, ţe zase bude dobře. Vidíte často, ba mnozí z vás této pošetilosti se dopouštějí, ţe ve chvíli, kdy nemohou něco najít, přehrabou v rozčilení všechny přihrádky a zásuvky a uvedou všechny své věci do takového chaosu, ţe v něm pak opravdu nic nalézti nemohou. Věřte však, ţe hledaná věc není se světa a hledejte ji zase jen klidem. Nejlépe je přestat na ni vůbec myslet, nemyslet na to, kde by tak asi mohla být a snaţte se nalézt svůj naprostý klid. Posaďte se na chvíli, zapuďte všechny své myšlenky, aby klid mohl vejíti do vašeho nitra a najednou jako bleskem projede vám hlavou myšlenka, pokyn, kam pro hledanou věc sáhnout a tam ji také skutečně naleznete. Byl jsem kdysi také nedůvěřivý k této metodě hledání, ale přesvědčil jsem se sám, jak je znamenitá. Stalo se mi jednou, ţe jsem při přendávání věcí z kapes jedněch šatů do druhých

-5-

upustil jeden klíč , který nebyl připojen ke svazku ostatních. Mohl jsem pozorovat i směr, kterým klíč padá, ale kdyţ jsem se sehnut abych jej zvedl, nenašel jsem ho. Hledal jsem marně, hledala se mnou i naše kuchařka, ale klíč nikde, třebaţe moje pomocnice v hledání obrátila všechno naruby. V té chvíli uslyšel jsem tichý hlas, který mi praví: “Co se rozčiluješ? Sedni si tiše a zachovej klid!“ To byla výzva, které jsem uposlechl. Sedl jsem si ve vedlejším pokoji a prosil sv. Antonína, aby mi pomohl najít ztracený klíč. V tom okamţiku jiţ volal jsem do loţnice na kuchařku, aby se podívala za obrubu levé nohavice odloţených kalhot a nehledala na podlaze. A skutečně, klíč tam byl. Chcete snad říci, ţe vám vypravuji pohádky? Naopak, vybral jsem si docela prostou skutečnost ze ţivota zcela všedního, abych vám na tomto případě ukázal, co všechno dokáţe klid a přesvědčil vás o tom, ţe se ani vy bez klidu neobjedete. Po těchto příkladech z našeho kaţdodenního ţivota hmotného je třeba pověděti ještě něco o klidu z hlediska duchovního. Klid je základní sloţkou i podmínkou všeho duchovního dění v nás. Je pramenem našeho soustředění, ve kterém dovedeme teprve projevy duchovního ţivota vnímat a si uvědomovat. Zejména však je naprosto nemyslitelné nalézti spojení s Bohem jinak neţ v naprostém klidu. Pán Jeţíš, kdyţ chtěl mluvit s Otcem Svým, šel vţdy do samoty a naprostého klidu. Proto nebral s sebou ani své nejmilejší apoštoly, nikoho, aby nikdo nemohl rušit potřebný klid. Vzdálen od lidí, v úplném tichu se soustřeďoval, aby mohl slyšet hlas Otce Nebeského, aby s Ním mohl rozmlouvat a přijímat Jeho pokyny pro Svůj učitelský a mesiášský úkol. Podobně i svatý Pavel, kdyţ chtěl nalézti odpověď na otázku, kterou se tak dlouho zabýval a na kterou mu nedovedl nikdo odpovědět, vyhledal samotu, klid, aby se mohl oddat meditacím. Touţil zvědět, proč lidé říkají Pánu Jeţíši Kristus. Bylo to jiţ po Pánově odchodu, tedy zeptati se Jeho přímo nemohl, nikdo nevěděl, odkud toto jméno se vzalo a on sám nedovedl si vysvětlit jeho smysl a význam. Vsedl na koně a jel, aniţ by věděl kam, pryč od lidí, do samoty, protoţe doufal, ţe se mu v klidu dostane poučení. Na této bezcílné pouti dostal se na pověstnou cestu do Damašku, která mu vynesla nařčení z pronásledování křesťanů. Na této cestě soustředil se tak důkladně, ţe ztratil vědomí. V tomto stavu spadl z koně a jeho duchovní tělo bylo pak samým Pánem vyzvednuto aţ do třetího nebe, aby Pavel poznal a zvěděl, kdo jest Otec Nebeský, kdo Syn, kdo Jeţíš a kdo Kristus. Přitom se Pavel dověděl také, jaký úkol jest mu dán pro budoucnost a jakou povinnost musí vzíti na sebe, aby poučoval a osvětloval lidstvu svaté učení Pána Jeţíše, které po jeho odchodu zůstalo jiţ příliš dlouho bez potřebného vedení. Apoštolové nemohli se totiţ dlouho vzpamatovat ze ztráty svého učitele a vůdce a byli naprosto bezradní. A Pavel byl povolán k tomu, aby on první dělal přípravy k vybudování nové církve křesťanské, která ovšem vypadala tehdy poněkud jinak neţ dnes. Svatý František z Asissi, kdyţ se chtěl přiblíţiti ke Kristu a k otci Nebeskému nebo k Matce Boţí, odcházel také z ruchu města do ticha přírody, do lesa, do samoty, k oné staré kapličce ze 3. století, kterou později dostal darem, a v jejíţ blízkosti si vystavěl v křoví dřevěnou chýši. Zde teprve nacházel potřebný klid ke svým meditacím a modlitbám. V těchto chvílích klidu a soustředění dostalo se mu těch nejvzácnějších darů. Mohl slyšeti hlas Pána, mohl Jej dokonce i spatřit. Viděl i Matku Boţí, viděl slávu nebes a dočkal se i chvílí, kdy ve svém soustředění byl vyzvednut aţ nahoru, aby byl účasten slávy Boţí v nebesích, kterou mohou proţívati jen ti vyvolení, kteří si zaslouţí království nebeské jiţ zde na zemi. K tomuto stupni duchovní dokonalosti přivedl sv. Františka jenom naprostý klid a z tohoto klidu vyplývající vnitřní soustředění. Kdybychom probrali duchovní záţitky jednotlivých světců u kaţdého bychom se vţdy znovu přesvědčili, ţe nejdůleţitější podmínkou kaţdého duchovního záţitku je vţdycky klid. Svatá Terezička Jeţíškova, která jiţ jako děcko čisté mysli byla velmi zboţná, touţívala vţdy po klidu a dovedla si jej i nalézt a udrţet. Ve chvílích soustředěného klidu

-6-

zjevovala se jí Matka Boţí, mluvila k ní, zjevoval se jí i sám Pán i Otec Nebeský a rozmlouvali s ní. Kdyţ Terezička poznala, jakou cenu pro ni tento klid má, vyhledávala vţdy častěji příleţitost k tomu, aby zůstala o samotě, úplně soustředěná, ničím nerušená. Touţila získati takový klid, ve kterém by mohla zůstati trvale, byla by v něm nejraději zemřela, tolik touţila dostat se zpět k Otci, odkud jednou dobrovolně odešla. Jen její klid uschopnil ji k tak veliké lásce, jakou projevila všem duším lidským, jen klid naučil ji milovat všechny sestry a bratry do té míry, ţe kdyţ po svém odchodu z pozemského ţivota bylo jí určeno místo v království nebeském, vzdala se této milosti. Vyprosila si, aby směla zůstati ještě nadále v blízkosti duší vtělených, v astrální pláni, aby zde mezi námi mohla působit a vykonat to, co za svého krátkého ţivota zde vykonat nestačila. Vyprosila si, aby i nadále směla přivádět bloudící lidi k poznání Lásky Pánovy a pomáhat trpícím od bolestí a utrpení a tím vyvolávati v nich víru v největší zdroj blaţenosti v Krista. Neříkejte, ţe byste museli být Bohem vyvoleným světci, abyste byli schopni klid v sobě vytvořit a trvale jej udrţet a vědomě jej v nitru svém zachovávat. Kaţdému z nás můţe se podařit vybudovat si trvalé spojení s Otcem Nebeským s Pánem nebo i s Matkou Boţí. Najdete-li klid, pak najdete i spojení se svým duchovním vůdcem. Pak budete také moci častěji naslouchat hlasu své vlastní duše, která vás chce vésti vţdy jen k nejušlechtilejšímu ţivotu, jimţ byste se nejvíce přibliţovali ke své dokonalosti. Nepodceňujte sílu a účinnost klidu, nepodceňujte své vlastní schopnosti a moţnosti! Nezahalujte se pláštěm pochybností a nevíry! Jen vaše nevíra učiní z vás slabochy, kteří nikdy ničeho nedosáhnou! Proč řekl Pán Jeţíš – „dokud nebudete jako jedno z těch maličkých, nevejdete do království nebeského?“ – byla to jen odpověď na slabošskou nevíru lidského rozumu, který říká: Není moţné spojit se s Otcem Nebeským, není moţné mluvit s Ním, není moţné vidět Ho a slyšet Jeho hlas. – Jen toto není moţno – jen tato negace sama o sobě je hlavní a jedinou překáţkou, proč dospělý člověk nemůţe opravdu Boha vidět a nedočká se všech ostatních milostí, které tak snadno dosáhne dítě, ţijící povětšině v naprostém klidu duševním a pokud je dospělý, nechají na pokoji, nepozná rozčilení. Vychovávat děcko ve víře v Boha je mnohem snadnější, neţ vštípit tuto víru člověku dospělému. Děcko také Boha nevidí, ale kdyţ mu maminka o Něm vypráví, děcko naučí se Jej znát a uvěřit v to, co mu maminka s lásku o Něm vypráví. V jeho dětském klidu nepůsobí ještě rozvratný rozum, který chce vše vidět, slyšet, hmatat, aby mohl věřit. Děcko prostě věří, protoţe má v sobě klid – má Boha v sobě. Kaţdý z nás ocitneme se časem na rozcestí. Máme se rozhodnout pro nějakou důleţitou věc, hledáme odpověď na nějakou váţnou otázku, stojíme před záhadou, kterou bychom si přáli rozluštit. Pro takovou chvíli hledejte především klid. Čím důleţitější otázku řešíte, tím více klidu si popřejte. Soustřeďte se a proste Boha, aby vás osvítil Duchem Svatým. Poproste, aby vás naplnit Svým Boţským klidem a mírem a učinil vás schopnými přijmouti v nitru svém pokyny k rozřešení vaší situace. Zachovejte naprostý klid, nemyslete na nic – a uvidíte, ţe najednou, jako kdyţ blesk udeří a vaše nitro zasáhne, budete náhle naplnění zdrojem vědomostí, které jste aţ do této chvíle trpce postrádali. Na vaši jedinou otázku dostane se vám najednou tolik odpovědí, ţe byste mohli i o věci, která vám byla dosud záhadou, napsat celou knihu. Tak důkladná je odpověď, kterou jste ve svém nitru zachytili jako zázrakem. A tento zázrak nebyl nic jiného, neţ vaše klidné soustředění, klid, klid. Z vlastních zkušeností mohl bych vám uvésti mnoho a mnoho případů na kterých jsem vyzkoušel zázračné účinky klidu. Touto cestou tichého soustředění dostalo se mi poučení o mnoha věcech, o kterých jsem nevěděl, o nichţ jsem nikde nečetl ani od nikoho o nich neslyšel. Stává se mi také, ţe kdyţ se soustředím, poprosím a zachovám klid, přichází mi ţádaná odpověď tak rychle, ţe sotva stačím vyslovit vše, co mi přichází. Jednou stalo se mi

-7-

také, ţe po jedné dvouhodinové přednášce obrátil se na mne jeden pan profesor s celou sérií otázek, které jej dlouho zaměstnávaly a celá léta hledal odpovědi na ně. Zodpovídal jsem mu tyto otázky bez nejmenších rozpaků a mluvil tak zase další dvě hodiny. Pan profesor byl nakonec přece jen spokojen a přiznal, ţe tyto otázky kladl mi proto, ţe slova při přednášce pronesená byla z Ducha Svatého, ne však z mého rozumu nebo vědění. A měl pravdu, protoţe i já musím doznat, ţe ne já, ale Otec ve mně přebývaje skutky činí. Jen On ve mně v mém klidu promluvil a já mohl jen opakovati Slova Jeho. S pomocí duchovních sil Boţích můţete dokázati ohromné věci, nad nimiţ uţasnete vy i vaše okolí. Je třeba jen umět v sobě vytvořit pravý, absolutní klid a nitro své naplnit pravou vírou v Boha, v Jeho velikou moc a Lásku k nám všem. Všichni jsem Jeho dětmi, a co Otcovo jest, naše jest, co Otec ví, můţete věděti i vy, co Otec můţe, můţete i vy, co potřebujete, Otec vám dá, protoţe my všichni jsme dětmi velikého Tvůrce všeho, jsme dětmi všemohoucího, největšího a nejlaskavějšího Otce. To si uvědomujte a stále v sobě noste s plným vědomím, ţe Bůh je stále v nás, ţe Bůh nás nikdy neopustí. I kdyby vás všichni lidé opustili, i kdybyste sami Boha opustili, Bůh neopustí vás nikdy! On je stále s vámi, stále ve vás a vţdy ochoten dáti vám vše co potřebujete, vţdy ochoten vyslyšet vaše rozumné modlitby a prosby. Zachovejte jen v kaţdém případě naprostý klid a čistotu mysli, abyste Ho slyšeli, aby mohl v klidu vašeho nitra promluviti. Jen v klidu uslyšíte hlas svého nitra, hlas Boţí i hlas všech velikých světců, kteří ţijí ve společenství s Pánem. Jen v klidu můţete promlouvati s těmi, kteří ţijí v království nebeském, třebas vy sami byli jste dosud obyčejným poutníky na pozemské pláni. Klid – klid – klid – z něho zrodí se vaše láska, pokora, čistota a bezmezná víra! Přál bych vám ze srdce, aby se i vám podařilo vybudovat si v sobě království takového klidu, které by vám pomohlo uskutečnit vše, po čem na své cestě za zdokonalováním zatouţíte. Nechť vám dnešní moje slova vniknou do hlubin niter vašich, abyste i vy byli účastni podobných milostí, jakými nás Otec Nebeský ohlašuje ve chvílích pokorného, soustředěného klidu.

82. Jak získáme klid Nebylo moţno shrnouti vše, co pokládám za nutné o klidu říci do jedné přednášky, a proto dnes chci pokračovat. V mysli mnohého z vás ozvala se jiţ otázka, i kdyţ nevyslovená, přec jen ke mně doléhající, a to otázka, jak vlastně klid získáme. Říkali jste si v duchu, ţe mluvím o klidu a uţitku, který z klidu vyplývá, ale to hlavní, jak klid získáme a trvale v sobě udrţíme, o tom jsem se ani nezmínil. Není to tak těţké, jak se snad mnohému z vás zdá! Klid v běţném slova smyslu znamená cosi jako vnitřní pohodu, vyrovnanost, spokojenost se sebou samým, mír kolem sebe i v sobě. Proto nejdůleţitější podmínkou kaţdého okamţiku klidu je klid svědomí, které nemá, co by nám vyčítalo. Tak se ocitáme před prvním poţadavkem , to jest zachování Zákonů Boţích. Na prvém místě těchto Zákonů Boţích je láska. Naplnit nitro své láskou, milovat všechny své bliţní a všechno, co kolem sebe vidíme. Dovedeme-li toto, pak jsme jiţ na poloviční cestě k získání klidu, neboť láska, která naplní naše nitro, jest Bůh Sám a Bůh je věčný, absolutní klid. Milujeme-li všechny své bliţní, pak musíme také všem tuto lásku dokázat skutky a ne pouze slovy. To znamená, nesmíme nikomu ubliţovat, nesmíme nikoho podvádět, nesmíme nikomu lhát. Kolísáme-li ve svém úmyslu milovat všechny své bliţní a odchýlíme-li se časem pod vlivem sobectví od správné cesty, je zcela pochopitelné, ţe u svého bliţního vyvoláme nespokojenost, která se pak silou jeho myšlenky vrací k nám zpět. Taková nevlídná

-8-

vzpomínka na někoho druhého dovede nás připravit o klid, a to jen naší vlastní vinou, protoţe nespokojenost toho, komu jsme ublíţili, vyvolala neklid, který zachvátí i nás. Další , neméně důleţitou podmínkou klidu jest zachovávání všech zákonů lidských. Tyto zákony byly nám dány k zachování a udrţování společného pořádku a kázně. Jak vytrvale dovede mučit svědomí! Co bezesných nocí proţije ten, který se prohřešil proti zákonu! I kdyţ se jedná v celku o maličkosti, které dle právního řádu jsou zvány jen přestupky, i takové věci připraví vás důkladně o klid. Vzpomínám, jak jednou na cestě z Itálie do Prahy pozoroval jsem ve vlaku dámu, která chtěla propašovat přes hranice nakoupené hedvábí. Celé její chování bylo obrazem velikého rozčilení, které ji po celou cestu neopouštělo. Kdyţ jsme byli konečně na hranicích a celní úředník přicházel, snaţila se maskovat svůj neklid tím, ţe si klidně poloţila hlavu na polštářek, který měla nad hlavou pověšený, jakoby celní prohlídku chtěla zaspat. Nic jí tato přetvářka nebyla platná. Celník všiml si ihned polštářku a ptal se, čim je naplněn. Nespokojil se s odpovědí, ţe je v něm peří a ihned kus rozpáral. Polštářek byl vycpán hedvábím. A nyní jiţ to šlo jako obvykle v podobných případech. Celník zavolal četníka, dámu musela se všemi zavazadly vystoupit, po prohlídce zavazadel došlo na prohlídku osobní, při které se zjistilo, ţe i pod šaty celé tělo má obtočeno drahým hedvábím, které tímto způsobem chtěla beze cla převézti přes hranice. Předepsali jí pokutu, která byla tak veliká, ţe ji nemohla zaplatit, a tak ji zatím uvěznili na tak dlouho, neţ vy její rodina mohla za ní potřebné peníze poslat, a další nepříjemnost pro ni znamenalo trestní oznámení. To všechno a hlavně ten svůj ohromný neklid, který ji celou cestu provázel, mohla si ušetřit, kdyby byla jednala poctivě a nechtěla tímto nedovoleným způsobem obcházet zákony. Znal jsem na venkově jednoho úředníka, který měl jiţ doslouţeno a přece nechtěl jít do pense. Nikdo nevěděl proč. Konečně ale přece jen modrý arch přišel a on musel jít. Setkal jsem se s ním před několika lety na letním bytě. Pro něj však tento letní byt nebyl ţádným klidným odpočinkem. Byl stále neklidný, popudlivý, pro kaţdou maličkost hned rozčilený, nikde nevydrţel, často se vracel do svého dřívějšího působiště, prostě ţil v takovém neklidu, v jakém bych si nikdy nepřál ţít. Ani společnost nedovedla rozptýlit jeho hrozný neklid a moje snaha uklidnit jej byla také marná. Příčina jeho neklidu byla mi tím záhadnější, protoţe tento člověk ţil v poměrech docela dobrých, takţe opravdu mohl bezstarostně ţít. Teprve po čase dostalo se nám vysvětlení. V jeho úřadovně přišlo se na něco, co nebylo v souhlase se ctí státního úředníka, zastávajícího veřejnou funkci. Nakonec dostal se přece jen do vězení, kde mohl přemýšlet o tom, jak se ze své vlastní vůle připravil o klid a k tomu i o svou čest. Mnoho je lidí, kteří se sami zbavují svého klidu zcela zbytečným a bezdůvodným strachem před věcmi, které se nikdy nestaly, neuskutečnily. Mnohdy jsou to zcela pošetilé představy, které si tito nešťastníci vytvoří ve své chorobné fantasii. Protrpí mnohdy celá muka, proţijí hrůzy strachu před něčím, co vůbec neexistuje, a to vše jen proto, ţe jim chyběl klid a rozumná rozvaha nebo jen dobrá vůle říci si, jak zbytečné a hloupé je strachovat se věcí, které existují jen v našich představách. Je jisté, ţe podobnému předčasnému strachu nemůţe podlehnouti ten, kdo má naprosto čisté svědomí. Mnoho lidí si stěţuje na neklidné, neprospané noci. Chcete-li si zachovat noční klid, pak nikdy nepřemýšlejte o věcech, které se vám přihodily, nebo které by se vám snad mohly přihodit, nevyvolávejte chorobné představy předráţděné fantasie, protoţe ty vás zcela jistě připraví o všechen klid a oloupí vás o spánek vůbec. Noce bývají těţkou zkouško pro člověka se špatným svědomím. Řekne-li někde něco nesprávného, vyzradí-li něco, co mělo zůstati tajemstvím, pak se zpravidla v noci dostaví starosti o to, jak to dopadne a tyto starosti zneklidní nás a rozruší tak, ţe se potřebný spánek nedostaví.

-9-

Je to vţdy jen vina jejich, nedovedou-li si pevně řídi: „Nyní je čas je spaní a ne k řešení podobných problémů. Zapuďte všechny myšlenky, které přicházejí rušit váš klid, které vás obírají o spánek a kterými nic nespravíte. Mějte proto vţdy pevnou vůli zachovat vţdy a ve všem naprostý klid a zůstaňte mu věrni za kaţdých okolností, jako svému nejlepšímu příteli. Další, rovněţ velmi častou příčinou zbytečného neklidu je věčná nespokojenost.. Lidé nedovedou přijímat ţivot prostě tak jak přichází. Kaţdý by to chtěl mít všechno tak, jak on sám by si to představoval a cítí se velmi nespokojen, kdyţ běh jeho ţivota utváří se zcela jinak. Dnes hubují na mráz, zítra na vedro, jednou jim prší, jindy je příliš sucho. Krátce řešeno, takoví nespokojenci denně vstávají a lehají s námitkami, kterých však ţivot nedbá. Ţivot jde si svou cestou, bez ohledu na vůli a přání podobných jedinců, a proto jediným výsledkem jejich nespokojenosti jest jejich vlastní neklid. Je třeba přijímat celý ţivot, všechny jeho projevy s naprostým klidem a ve chvílích špatné pohody myslet na to, ţe zítra bude zase slunce svítit. Víme přece, ţe se naším reptáním počasí nezmění, proto daleko uţitečnější bude vţdy, zařídíme-li se dle stávajících skutečností a přivykneme ustavičně se střídajícímu proudu ţivota, který je třeba bráti vţdy tak jak přichází a vţdy s naprostým klidem. Lidé, kteří se naučili takto si s ţivotem rozumět, jsou jistě nepoměrně šťastnější neţ ti ostatní, kteří by chtěli sami ţivot vést a podle své vůle usměrnit. Ţivot ţádá od nás, abychom se my přizpůsobovali jemu, a nikdy se nepodaří nikomu tento poměr obrátit. Zůstává-li někdo vytrvalým rebelem, který se přizpůsobit nechce nebo nedovede, pak mu to vynáší jen věčný pocit nespokojenosti, kterým otravuje nejen sebe, nýbrţ i své okolí. V jeho představách roste zatrpklost vůči všemu, i vůči samému bohu, protoţe Bůh neuposlechne nikdy jeho rozkazů, Bůh nesplní ţádné jeho přání, Bůh nevyslyší ani jeho prosby nebo modlitby, prostě Bůh neplní jeho přání, neřídí se dle jeho vůle. O tom ovšem takoví lidé neuvaţují, zda by splnění všech jejich přání bylo k jejich prospěchu nebo k jejich škodě.Cítí se však moudřejší neţ sám Bůh, se kterým nejsou spokojeni, a odtud jejich skepse, věčná nespokojenost a z ní vyplývající neklid. Jiná příčina připravující lidi o klid je jejich, mnohdy zcela mylná představa, ţe něco nesnášejí, něco nevydrţí. Jejich nepřítel ţije jen v jejich představách, ale oni ţijí ve stálém strachu, aby se s ním někde nesetkali. Podobný příklad člověka takto zneklidněného potkal jsem před lety v Boce Kotorské. Byl to důstojník, který o sobě prohlašoval, ţe nesnáší hudbu. Jakmile zaslechl jen jednotlivé tóny hudby, byl jiţ celý rozčilený, nervosní, a musel-li projíti chodbou kolem místnosti, kde hrála vojenská hudba, byl aţ k nepříčetnosti rozrušen. Šel proto k vojenskému lékaři a vylíčil mu svůj ubohý stav. Lékař slíbil, ţe ho vyléčí ihned a vzal jej za ruku a vedl ke dveřím oné místnosti, která pro něj znamenala tu nejhorší mučírnu. Vojenská kapela právě zde měla zkoušku a lékař mu poručil, aby zůstal klidně stát. Důstojník se ošíval, střídavě blednul a rudnul, ale lékař vojenským povelem: „Habt Acht“ donutil jej zůstat klidně na místě stát. Kdyţ to vydrţel chvíli, řekl mu lékař: “Teď nejdřív poslouchej, co hudba hraje, a potom si řekni, ţe uţ tě to nerozčiluje a dodej: „Teď si hrajte jak chcete, mně uţ je to lhostejné.“ Stačilo na to čtvrt hodiny a důstojník byl skutečně vyléčen ze svého „nesnášení“ hudby, která ho dříve tolik rozčilovala, a pokud vím, zvykl si na ni do té míry, ţe ji pak i docela rád poslouchal. Chvíle násilí, které se lékař na něm dopustil, přesvědčila jej, ţe to byla skutečně jen jeho domněnka, a to zcela klamná domněnka, ţe hudbu nesnáší. Tímto způsobem byl zbaven svého neklidu, který mu vynášel kromě utrpení vlastního i posměch všech jeho kamarádů, kteří jej povaţovali za blázna. Jistě, ţe ze svého okruhu známých znáte také podobné lidi, jeţ něco nesnášejí. Dost moţné, ţe i vy sami jste takovým pošetilci, kteří se sami svou vlastní představou připravují o klid.Někdo nesnese pískání, někoho rozčiluje zpěv, někdo nemůţe poslouchat klavír, ani

- 10 -

tehdy ne, kdyţ dobrý hráč sedí u dobrého nástroje, někdo téměř omdlévá při pohledu na nějakou ránu. Mohli byste uvésti jistě sami celou řadu podobných příkladů. Příčinou všech podobných pocitů je chorobná přecitlivělost nervů, proti které musí bojovat kaţdý sám svou vlastní vůlí přemoci sebe sama a všechno to nesnesitelné udělat si přijatelným a snesitelným. Proto, aţ se zas setkáte s něčím podobným, co vás tak rozrušovalo a připravovalo o klid, řekněte si vţdy: „Mne nic nerozčílí, ledaţe bych si toto rozčilení sám vsugeroval. Chci klid a budu klidný, i kdyţ budu muset něco nepříjemného snést!“ Uvidíte, ţe budete-li takto přistupovat i k těm nejnepříjemnějším momentům, váš klid vás neopustí. Nedostatek klidu projeví se také velmi zhoubně v okamţiku, kdy se člověka dotkne nějaká křivda. Mnozí lidé jsou tak nedůtkliví, ţe se s nějakým ukřivděním nedovedou smířit a je jim, jako by se celý svět musel zastavit. Kdyby dovedli zachovat si klid, kdyby si uvědomili, ţe tuto křivdu páše ten druhý a ne oni, ţe tedy následky její jich samých se netýkají, pak by jistě s klidem a rozvahou křivdu přijali a rovněţ s klidem a rozvahou na ni reagovali. Jen chtít, jistě se vám to podaří, protoţe kdo opravdu upřímně chce, tomu se to také opravdu podaří, vţdyť vše tj. jen v jeho moci. Je velmi snadné poručit sám sobě. Mnohem nesnadnější však jest sám sebe poslechnout. Proto nezůstávejte jen u toho rozkazu – budu klidný za všech okolností, ať se děje cokoliv – ale rozkaz tento také splňte. Kdyţ sám sobě něco poruším, musím také dokázat, ţe sám sebe poslechnu. Jsou lidé, kteří mají nejlepší úmysly, ale zůstává jen při těch úmyslech. Říkají si hned po ránu – dnes budu po celý den klidný, dnes se nedán ničím rozčílit, a přece, při první maličkosti, která se jen trochu příčí jejich vůli, jsou hned rozčilením úplně přivedeni z míry. Dovedou si poručit, nedovedou se však poslechnout. Jiný zase lehá ke spaní s pevným úmyslem, ţe nebude o ničem přemýšlet, aby brzy usnul, ale jen si lehne, myslí současně na sto věcí najednou. Co chtěl udělat a neudělal, co by mohl nebo měl udělat, co se asi stane nebo co by se mohlo stát, a uţ je ve víru svých starostí a je po spánku. Podle svého předsevzetí měl však ihned při prvé myšlence na běţné události připomenout si vlastní rozkaz – dnes se chci v klidu vyspat – a neponechat ani prvé myšlence, aby se rozvinula. K přemýšlení o denních povinnostech a starostech je den, a ten je dost dlouhý na to, abychom se museli připravovat o klid nocí, který potřebujeme ke spánku. Klidný spánek je nejlepší posilou, a docela jinak, svěţí a odpočinutý pouští se ráno do práce člověk, který má za sebou noc klidného spánku. Ten také dovede se jinak oddat svým denním povinnostem neţ ten, který probděl noc v těţkých a mnohdy zbytečných starostech a úvahách. Velmi důleţitou pomůckou k získání klidu – ovšem ne kaţdému dostupnou – jest vyšší stupeň duchovního ţivota. Čím duchovně vyspělejší člověk, tím více v něm klidu, tím lépe dovede se ovládat, tím menší jest jeho úsilí zachovat klid za všech okolností. Pozorujte lidi ve společnosti. Čím vyspělejší, ušlechtilejší člověk, tím lépe dovede se pohybovat i v širokém okruhu lidí a vyslechnout jejich názory. I kdyţ s nimi nesouhlasí a zasáhne do debaty, aby uplatnil svůj názor a nesprávný názor druhého opravil, učiní tak vţdy s naprostým klidem, který je jistě přesvědčivější, neţ všechny ty horkokrevné hádky a křiky, vyvolávané lidmi a nedostatkem klidu. Ušlechtilý člověk, pohlíţející na svět a všechno jeho dění s vyššího stanoviska duchovního, zachová si svůj klid, i kdyby se všechno kolem něho bortilo, i kdyby všichni přítomní v rozčilení křičeli a zmateně pobíhali. On i v takové vřavě zůstane klidný, protoţe klid je součástí jeho nitra, klid sídlí v jeho duchovně vyspělém nitru, klid je v něm tak pevně zakořeněný, ţe nic jej nemůţe zviklat. Vzpomeňte na ruch politických schůzí, kde bývalo zpravidla velmi rušno. Političtí předáci nebývají vţdy duchovně vyspělí natolik, aby znali dobře Zákony Boţí a dovedli správně jednati se svými bliţními. Proto takoví lidé nedovedou respektovat názory druhých, nedovedou ctít v kaţdém, i v odpůrci, důstojnost člověka a domýšlejí se, ţe jen oni jsou neomylnými mudrci všech mudrců, moudřejší samého Boha a věří, ţe jen oni jsou schopni

- 11 -

spasit svět. Mezi takovými lidmi hledali bychom ovšem marně klid, oni sami jej v sobě nemají a jeho cenu neznají, a proto taková vřava mezi nimi. Kdyby kaţdý vyslovil svůj názor klidně, musel by jej i ten nejneklidnější s klidem vyslechnout. Je-li však řečník sám svými názory a vývody tak rozpálen, ţe ztratí klid, pak ztratí jej i jeho posluchači a není divu, ţe z tohoto neklidu vznikne mnohdy vřava, končící i bitkou. To však jest jen důsledek neukázněnosti, nedostatek klidu, který vrcholí ve zbytečným plýtváním energií. V klidu ţít a klid si zachovat za všech okolností podaří se nejsnáze vţdy těm, kteří jsou ţivotem tiše jako beránci, kteří nehledají nic jiného neţ království Boţí zde na zemi a jeho spravedlnost. Takoví lidé jsou vţdy naplněni láskou, jsou schopni konati jen dobro, nepřicházejí do rozporu se Zákony Boţími, neznají výčitek svědomí, a proto mohou vţdycky klidně, spokojeně a šťastně ţít. Zkuste to také tak! Uvidíte, ţe se do vašich niter navrátí ten svatý klid, po kterém tak touţíte. S klidem budete snášeti všechny starosti, které váš ţivot provázejí, svědomitě budete zastávat své povinnosti a přenecháte bohu, aby On o nich soudil. Potká-li vás i za těchto okolností něco nepříjemného, uvědomte si vţdy, ţe jste si to sami připravili a také i zaslouţili, ţe i taková nepříjemnosti je pro vaše dobro, pro dobro vaší duše, k uţitku a prospěchu vašeho ţivota věčného. Takto se přenesete i přes nejbolestivější chvíle svého ţivota a zůstanete klidní. Duchovně vyspělý člověk nepodlehne nářkům a slzám, protoţe je sám v sobě pevně přesvědčen o tom, ţe kaţdé utrpení, tedy i to, které právě jej potkalo, přivodil si nezachováváním zákonů Boţích a proto přichází jistě zaslouţeně jako odměna za jeho poklesky a hříchy. Děkuje proto Bohu, ţe mu právě tímto utrpením připomněl jeho chyby, ţe jej právě tímto utrpením chce odvrátit od nesprávné cesty. A za těmito díky vysloví i prosbu k Otci Nebeskému, aby mu prominul, ţe znovu podlehl své slabosti, své nedokonalosti. Vţdyť jenom chybami se učíme a jen proto jsme zde na tomto světě, abychom se zdokonalovali. Své chyby, poklesky, vady a hříchy musíme si uvědomovat, poctivě a včas si je doznat a upřímně jich litovat, abychom mohli Boha prosit o odpuštění a věřit, ţe Bůh ve Své veliké Lásce k nám a při Své absolutní spravedlnosti nám odpustí. Chybami se člověk učí a svým utrpením očišťuje své duchovní „já“. Jen utrpením člověk duchovně roste, neboť jen utrpením přichází k poznání a tím i k přesvědčení, ţe všechno řídí Bůh a co Bůh řídí, dobře řídí. Proto také i ono utrpení, které přišlo, přišlo jen z Vůle Boţí, bylo zaslouţené a pak – nemůţeme jinak, neţ přijmouti je s klidem. Snášejme trpělivě vše, co z Vůle Boţí bylo nám jako zkouška uloţeno, buďme spokojeni s tím, co přichází, nenaříkejme nad ničím. Klid – klid – klid! Odevzdání do Vůle Boţí, buďme úzkostlivi v plnění všech Zákonů Boţích i lidských! Tím si zabezpečíme klid vlastního svědomí, které , není-li čisté, z člověka na pohled šťastného udělá zoufalou ruinu a z druhého, který plní všechny zákony, zdánlivě politování hodného – největšího šťastlivce, kterému byste málem záviděli. Čisté svědomí je jedním ze základních kamenů našeho klidu vůbec. Neklid, prýštící z ustavičných výčitek neumlčitelného svědomí, můţe člověka připravit i o rozum. Jedni z obětí špatného svědomí končí v blázincích, jiní hledají východisko s sebevraţdě, protoţe se mylně domnívají, ţe ztracený klid naleznou v záhrobí, ţe uniknou obávanému trestu, zmizí před následky svých činů. V tom se ovšem všichni sebevrazi velmi mýlí, protoţe tím, ţe si sami vzali ţivot, dopustili se zase dalšího a velmi těţkého provinění, které, stejně jako neodčiněné viny ze ţivota pozemského, bude zatěţovat jejich ţivot posmrtný a doţadovat se odčinění i zde. Ţivot pokračuje dále, třebaţe v jiné formě a v tomto druhém ţivotě, duchovním, objeví nešťastník nepřetrţitou souvislost obou ţivotů. Zde si teprve jasně uvědomí, jak veliká jest jeho zodpovědnost za všechny činy v pozemském ţivotě spáchané, jak těţce se provinil i tím, ţe zničil svůj pozemský ţivot, který byl mu dočasně svěřen k jeho

- 12 -

zdokonalování. Takový nešťastník nenajde klid ve vytouţeném záhrobí, kam ze svého pozemského ţivota tolik pospíchal. Tam bude moţná ještě zoufalejší, neţ byl zde na zemi. Klid či neklid záhrobí připravujeme si jiţ za svého ţivota pozemského svými skutky. Kdo po celý ţivot hřešil a nestaral se o klid a čistotu svého svědomí, nemůţe nikdy spoléhat na klidný odpočinek v záhrobí. Smrt a zejména nikdy ne násilná smrt nic nerozřeší, nezbaví vás zodpovědnosti za vaše činy, protoţe věčný zákon příčiny a následků, věčný zákon odplaty ţije nade vším. Mnoho duchovních bytostí přichází pak zpět ke svým přátelům a prosí – modlete se za mne! Často pak tyto bytosti ovládají ty, od nichţ pomoc vyţadují a toto ovládnutí projevuje se různými chorobami, nad nimiţ jsou lékaři zcela bezradní. Často vyhledávají si takové bytosti právě ty, které za svého ţivota měly nejraději, různým způsobem se jich dotýkají, různá znamení jim dávají nebo dokonce celé je prostoupí, a to vše jen proto, aby si vynutily jejich pomoc ve formě upřímné, láskou naplněné modlitby, která odešlé bytosti posiluje a pomáhá jim ke klidu. Mnoho lidí se svojí vnitřní nespokojeností a neklidem hledají uspokojení a zapomenutí v různých zábavách, tančírnách, v divadlech nebo jinde ve společnosti mnoha lidí, aby dojmem různých obrazů a hlučného okolí nemuseli myslet sami na sebe. Je to mnohdy vystupňováno aţ v úplný strach před samotou, strach před sebou samým. Příčinou bývá vţdy nedostatek klidu – třebaţe příčina, pro kterou byli o klid připraveni bývá velmi různá. Podaříli se jim na chvíli umlčet sebe, ohlušit se, potlačit na chvíli vlastní neklid, jest to všechno jen chvilkové, a stačí pak z takové nejrušnější zábavy vyjít na čerstvý vzduch, a jsou jiţ zase v zajetí svého neklidu. Takovým lidem je třeba opravdově se léčit, ale ne marným ohlušováním, nýbrţ poctivým a upřímným hledáním příčiny neklidu, aby mohla být odstraněna. Hledejme Boha – najdeme klid. Vydejme se na cestu za Bohem – a přijdeme na cestu klidu. Zůstaňme věrni Zákonům Boţím – a pocítíme klid vlastního svědomí. Klid dá nám práce, plnění našich povinností, poctivost, spravedlnost, pravda a láska k bliţnímu. Na těchto základních pilířích spočívá celý náš ţivot pozemský. Na nich budujeme své dnešky a připravujeme zítřky, proto ani jednu z těchto základních sloţek nesmíme zanedbávat, abychom se dočkali pocitu bezpečného, vyrovnaného klidu. Budu-li při své největší lásce k Bohu a věrné sluţbě Bohu schopen nenávisti, pak mne ţádná modlitba nezachrání před neklidem, který mne bude všude provázet. Ublíţil-li jsem někomu – pak musím jít za ním a odprosit jej, aby se klid mohl znovu do mého nitra vrátit. Nedovedu-li se pokořit, abych slova omluvy vyslovil, je-li pýcha rozumu příliš silná a neoblomná, pak se nedočkám klidu nikdy. To zvláště ţeny dovedou – z největších přítelkyní stávají se naráz největší nenávistné nepřítelkyně, a příčiny bývají zpravidla malicherné, aby často pouhé nedorozumění, které se při dobré vůli a klidu dá dobře vysvětlit. Uraţená ješitnost brání však oběma stranám v dorozumění, a tak z původního rozhořčení roste nenávist, z nenávisti neklid, který se stupňuje aţ do úplného onemocnění. A přece stačí docela prostě přijít, podat si ruce a říci k tomu jen jediné slůvko – odpusť! – Uvidíte, ţe týmţ slovem uvítá i druhá strana vaši ruku ke smíru nabízenou a před vámi rozzáří se nové světlo – světlo klidu a míru. Narazíte-li snad přece na tvrdou skálu neústupného nepřítele, pak věřte, ţe jste svojí ochotou smířit se a dobrou vůlí takto projevenou smazali jiţ svůj podíl na celém sporu a vaše svědomí nebude mít příčiny k výčitkám. Vy jste se vyprostili ze zajetí nenávisti a klid bude zase u vás domovem. Pověděl jsem vám o svých zkušenostech a ukázal na příklade, jakou ohromnou cenu má pro nás klid, jak jej získáme, jak si jej udrţíme i jak se o něj připravujeme. Jen vlastní vůlí k němu dospějem, jen vlastní vinou jej ztrácíme. Myslím, ţe leckterý z vás mohl vy některý z uvedených příkladů označit jako obraz sebe sama, jako příklad z vašeho ţivota. Doufám, ţe

- 13 -

se mi podařilo alespoň to jediné – přesvědčit vás o tom, ţe neklid je vaším největším nepřítelem. Naznačil jsem vát také, jak proti němu bojovat. Je nyní na vás, abyste si našli svoji cestu za klidem a vyprostili se ze zajetí všeho, co vám v dosaţení touţeného klidu brání. Přeji vám všem, abyste dovedli vţdycky a za kaţdých okolností zachovat si v nitrech svých trvalý Boţí mír a klid. Přeji vám, aby se tento klid rozrostl ve vašich nitrech tak mocně, abyste nikdy nepoznali trýzeň neklidu. Bůh vám k tomu pomáhej!

83. Vracíme se zpět ve svém vývoji? Abychom si dovedli tuto otázku správně odpovědět, musíme si alespoň stručně připomenouti začátky vývoje našeho ţivot duchovního i hmotného, abychom pak na základě toho pochopili, co vlastně jsme, čím jsme byli na počátku a čím jsme dnes. Náš počátek byl pouze duchovní. V této sféře ţili jsme aţ do svého dobrovolného odchodu, kdy jako marnotratní synové opustili jsme Otcovský dům. Tento náš dobrovolný odchod zavinil, ţe jsme klesali stále hlouběji a hlouběji, aţ do hmoty. On našeho vstupu do ţivota hmotného, směřoval náš ţivot svým vývojem zase vzhůru. A právě u tohoto našeho vzestupného vývoje chci se dnes pozastavit. Pokud naši zemi obklopoval ledový krunýř a slunce nemělo přístup k půdě zemské, byl všechen ţivot na zemi utajen a nemohl se projeviti. Teprve kdyţ se slunečnímu teplu podařilo odstraniti ledovou překáţku, zbyly po ní na zemi spousty bahna a vody. V nich začal se jiţ projevovat náš ţivot, zatím jen velmi primitivní v různých buňkách a bakteriích. Posléze objevila se ve vodě z říše rostlinné první řasa a setlením této řady vytvořila se první krvinka, první kapka krve. Z viditelných ţivočichů byla ve vodě medusa, za bahna ukázal se první pulec. Tak začínal ţivot našeho já zde na zemi. To byl počátek našeho vývoje vzestupného, ze hmoty k vyšším stupňům vývojovým, na kterých nás neustále provázela naše – od počátku dokonalá – duše. Od těchto prvých stupínků spěl vývoj našeho ţivota stále k větší dokonalosti. Vytvářeli jsme si různé formy naší hmoty, stále praktičtější, lépe našemu ţivotu vyhovující, aţ jsme prošli všemi těmi sférami od nerostu k rostlině, od rostliny ke zvířatům a od těchto konečně k podobě lidské. A abychom na tento svůj vývoj nikdy nezapomněli, proděláváme jej vţdy znovu v lůně mateřském při kaţdém nové vtělení. Některé církve hlásají mylně, ţe duše naše se vtělila jen do nejdokonalejšího tvaru ţivočišstva, tj. jen do člověka, a upírají také všem tvorům niţším tu jiskru Boţí, která přece jen kaţdou ţivotní individualitu stále provází po celou dobu jejího vývoje. Stejně i nás provázela duše od našeho prvého kroku vzhůru ze hmoty, ať jsme ţili zde na zemi v jakékoliv formě. A jiţ prvý viditelný projev našeho ţivota – mořská řasa – byl v podstatě prvým popudem naší duše, aby naše já dostalo se z bahna ven a spělo vzhůru. Později, kdyţ jsme ţili jiţ v říši ţivočišné, byla to zase duše naše, která pomocí našich pudů snaţila se dostati nás zase výše. U těchto prvých ţivočichů, jako byla zmíněná medusa nebo pulec, nebyl ještě pohlavní ţivot rozdělen, nýbrţ byl, jako dosud u tělesných buněk – dvojpohlavý. Miliony let přešlo, neţ se naše země ze své původní plynné podstaty stala tekoucí ţhavou hmotou a další miliony let trvalo, neţ zchladla v tuhou hmotu nerostnou, ve které se působením vody usazovalo bahno a v něm začal se projevovat utajený ţivot bakterií, bacilů a jiných neviditelných tvorů, o jejichţ přítomnosti v kaţdé kapce vody přesvědčí nás dnes mikroskop. Takový byl začátek našeho vlastního vývoje na cestě vzhůru, kdyţ jsme se začali vracet zase tam odkud jsme vyšli, tj. Otci našemu Nebeskému, do našeho vlastního domova. A zase miliony a miliony let trvalo, neţ jsme prošli všemi stupni nerostného rostlinného a ţivočišného ţivota, neţ jsme dospěli k formě nejdokonalejšího tvora na zemi – k člověku. To vše jsme museli prodělat, abychom se dostávali stále výše od stupně k stupni,

- 14 -

aţ jsme konečně dospěli k pátému stupni našeho vývoje, tj. ke stupni, na kterém se dnes nalézá většina lidí. Tento stupeň vývojový je zván stupněm rozumovým a jeho období končí naplňujícím se právě Věkem ryb, tedy kolem 1950. V následujícím Věku vodnářském začíná v našem vývoji jiţ šestá sféra, sféra duševní – psychická. Po ní přijde 7. sféra duchovní – spiritualistická, pak sféra 8. Kristovská a konečně jako devátá sféra splynutí s Nejvyšším, návrat do Otcovského domu. Ale ani tento nejvyšší stupeň v našem pozemském ţivotě není ještě poslední pro náš vývoj duchovní. I zde čeká nás ještě další vývoj ve sférách nebeských, kterých je také devět, a tj. těch devět kůrů andělských. Je tedy jasné, ţe celý náš vývoj jde a musí jít neustále kupředu – výš a výš, stále k vyšší dokonalosti. Proto vy se snad někomu mohla zdát docela zbytečná otázka, která se objevila v titulu dnešní přednášky. Mnozí z vás odpověděli by na tuto otázku záporně, majíce na zřeteli důsledný postup celkového vývoje, o němţ jsem se stručně v úvodě zmínil. Já sám býval jsem přesvědčen o tom, ţe se ve svém vývoji nemůţeme vracet zpět, ţe celé dění vesmíru směřuje stále ke svému pokroku. Konečně ale dostalo se mi přece jasného poučení o tom, ţe přece jen jsou případy, kdy bytost lidská můţe se v příštím vtělení vrátit zpět do zvířete, tedy na niţší stupeň, který měla jiţ za sebou. Všechny církve křesťanské tento názor zavrhují a tuto moţnost vylučují. Toliko Buddhisté věří, jak Budha správně určil, ţe i bytost lidská můţe se objeviti v nové inkarnaci v podobě zvířete. Vzpomínám si na jednu přednášku mistra Dědiny, který vykládal tehdy o člověku zlém, který se v příštím ţivotě vtělí do havrana nebo černého psa. Tenkráte, kdyţ jsem ho poslouchal, mnoho jsem pochyboval o tom, ţe by to mohla být pravda. Teprve později byla mi tato pravda zjevena, a to tak jasně, ţe o tom dnes jiţ pochybovat nemohu. Jisto je, ţe podobný příklad sestupu zpět na niţší stupeň nemůţe postihnouti vývoj člověk ušlechtilého, jdoucího správnou cestou, který přišel jiţ k poznání duchovního ţivota a jde vědomě za Kristem. Stává se také i to, ţe se mezi lidi vtělují bytosti z niţšího stupně vývojového, které mezi nás lidi ani nepatří. Tyto bytosti, které vzaly na sebe předčasně podobu lidskou, nezapřou svůj nedostatečný vývoj předchozí a podle toho se také ve svém pozemském ţivotě projevují. Jejich jednání příčí se všemu lidskému cítěni a proto o nich často řekneme, ţe jsou horší neţ zvíře. Taková bytost přišla mezi lidské bytosti jen omylem. Mnohdy také jest to projev veliké milosti, která bytosti této byla popřána, aby dokázala svými skutky, zdali je hodna této milosti a svým vývojem stačí splniti jiţ všechny poţadavky, kladené na bytosti lidské v pátém vývojovém stupni. Ukáţe-li se však, ţe pro tento stupeň není ještě zralá, pak ovšem při svém budoucím vtělení vrací se zase do sféry zvířecí, kam správně také patří. Připustíme-li tuto moţnost předčasného vtělení, získáme vysvětlení, proč někteří lidé ještě dnes jsou schopni tak hrůzných zločinů, o jakých se denně dovídáme. Ale jest ještě jiná moţnost, kdy se bytost lidská můţe vraceti zpět na některý dřívější stupeň svého vývoj, a to je při tak zvané smrti či umírání. My ovšem dnes jiţ víme, ţe není smrti ani umírání. Víme, ţe náš odchod z pozemského ţivota jest jen přechodem do našeho pravého ţivota duchovního, ţe nám náš ţivot pozemský byl dovolen dočasně, na chvilku, abychom v něm mohli sbírat nové zkušenosti, abychom se v něm zdokonalovali a svůj duchovní ţivot prohlubovali. Náš pozemský ţivot jest jen jednou zastávkou v našem ţivotě věčném, jedním stupněm v našem celkovém vývoji. Představme si náš ţivot věčný jako nekonečný drát, na nějţ se v pochodu vývojovém zavěšují občas různé figurky, představující naše různá vývojová vtělení do hmoty. Na tomto drátě spatřili bychom nejrůznější tvary a přeměny všech našich minulých ţivotů. Kdybychom

- 15 -

mohli spatřiti toto ve skutečnosti, pak bychom byli velmi překvapeni. Podivovali bychom se tomu, co všechno jsme jiţ prošli. Poznali bychom svůj vývoj v nerostech aţ do nejkrásnějších krystalů, v rostlinné sféře od nejnepatrnější řady aţ k nejkrásnějším vonným květům, ve sféře zvířecí všechny proměny od nejprimitivnějšího zvířátka aţ do mohutné postavy krále pouště – lva nebo člověku nejpodobnějšího zvířete – opice, a mnoţství a různost těchto figurek nemela by konce. Pak mohli bychom také sledovati svůj vývoj v různých svých lidských ţivotech a nakonec museli bychom si přece říci, to všechno jsem byl pořád já. Tento kaleidoskop různých našich předcházejících forem pozemského ţivota můţe viděti kaţdý z nás bez výjimky, a to ve chvíli svého odchodu z dočasného ţivota pozemského. V posledních okamţicích ţivota jest dopřáno kaţdému člověku, aby mohl přehlédnouti celý svůj minulý ţivot i jeho vývoj. Jako na projekčním plátně proběhne před naším zrakem naše minulost, aby kaţdý mohl přehlédnouti, co vše má jiţ za sebou, čím vším musel projíti, neţ dospěl na stupeň vývojový, který právě svým opětným odchodem ze ţivota pozemského ukončuje. Při tomto vidění a poznávání své minulosti musí být kaţdý velmi opatrný, aby se ničeho nezděsil. Vše musí přijmout jako skutečnost s naprostým klidem, přijmout to jako poučení o tom, jak dlouhá byla jeho cesta dosavadní a jak dlouho bude to ještě trvati, neţ bude moci navrátiti se k Otci Nebeskému, jako onen ztracený, marnotratný syn. Tato nekonečně dlouhá cesta vývoje, tj. trest synův za to, ţe tak lehkomyslně opustil svůj Otcovský dům. A této pouti a těmto proměnám nebude konce dříve, dokud kaţdý z nás nezaplatí poslední haléř, dokud se nestaneme tak dokonalými, jako Otec náš Nebeský dokonalý jest. Jakmile se člověk odcházející z pozemského ţivota při vidění své minulosti něčeho zhrozí nebo nad něčím se pozastaví, můţe se mu to státi osudným. Nebezpečí tkví v tom, ţe právě to, čeho se tak zhrozil a co mu tak silně utkvělo v paměti, přitahuje jej zpět. Mnohdy je to představa vracející se o stupeň nebo i několik stupňů vývojových zpět, ale člověk, který se v úleku a zděšení u tohoto stupně zastavil, vrací se k němu při svém dalším vtělení a musí pak odtud prodělávati vývoj ještě jednou, ačkoliv měl jiţ tuto část jeho jednou za sebou. Snad půjde v tomto opakování jiţ rychleji neţ po prvé, ale musí, bohuţel, znovu od tohoto stupně začínati. Člověk vyspělý, stojící jiţ na vyšším stupni duchovního vývoje, nepoleká se a nezastaví u počátečních vývojových proměn a přijímá postup svého vývoje od nerostu aţ k poslednímu stupni jako naprostou samozřejmost. Pro něj je nejdůleţitější poslední stupeň, na který jiţ dostoupil v posledním, právě končícím ţivotě a snaţí se pochopit nový ţivot, do kterého právě přechází. Jinak ovšem děje se člověku, který duchovně nevyspěl ještě tak daleko nebo člověku, který je zcela oddán jen ţivotu hmotnému, hmotařskému. Ten nesnese dobře pohled na svůj předcházející ţivot. Pro něj je nesnesitelné pomyšlení, ţe i on existoval dříve ve všech těch různých formách ţivota, které se mu právě předvádějí. To bývá pak příčinou, ţe jeho myšlenka utkví pak s hrůzou nad něčím, co ho přitahuje zpět a nutí k návratu do té formy ţivota, které se tolik zděsil. Jen v tomto případě vrací se bytost lidská ve svém vývoji zpět nebo kdyţ v posledních okamţicích svého ţivota pozemského pozná, ţe nepatřila ještě do této sféry a musí se vrátit tam, kam vývojem svým patří, protoţe si nezaslouţila zůstati jiţ v důstojnosti lidské. Ţivot lidský je tak mnohotvárný, ţe mnohdy znamená veliké zkoušky a oběti. Mnohému se zdá ţivot příliš těţký, jeho oběti příliš těţké, jeho utrpení nesnesitelně velké. Jiný se zase domnívá, ţe vše to, co tady proţíváme, nemá smysl a podceňuje význam ţivota vůbec. Tento poměr k ţivotu jest jen důkazem jejich nesprávného poměru k ţivotu, který vyplývá především z toho, ţe nechápou správně smysl našeho ţivota pozemského. A přece je ţivot tak krásný! Je třeba jen mu rozumět a správně ţiti. Ţivot je velikým darem od Boha, kterým jsme obdařováni jen proto, abychom se mohli stále zdokonalovat a stále více se přibliţovati k těm nejvyšším blaţenostem, které nám ţivot můţe poskytnouti.

- 16 -

Záleţí jen na nás samých, jak si tento ţivot utváříme. Kaţdá naše myšlenka, kaţdé naše slovo a kaţdý náš skutek spolupůsobí na jeho utváření. Jen svými skutky si připravujeme ţivot příjemný nebo nepříjemný, protoţe následky našich činů neprojevují se pouze v ţivotě hmotném, ale mají veliký význam pro náš ţivot duchovní a jeho vývoj. K tomu abychom marně nebloudili, dal nám Bůh stálého a spolehlivého průvodce – naši čistou, skvělou duši, která nás od prvopočátku našeho vývoje stále provází, provázela nás věrně při proţívání všech minulých ţivotů našeho ţivota aţ k dosaţení nejvyšší formy – podoby člověka. A dalším dokladem Otcovské péče o nás je zrození Krista mezi námi, kterého nám Bůh poslal jako nejlepšího Učitele a Vůdce, abychom dle Jeho příkladu vedli svůj ţivot a naučili se správně uţívat svého rozumu a své svobodné vůle. Kristus projevivší se v Pánu Jeţíši, jest naším Stvořitelem, jako byl a jest Stvořitelem všeho v celém vesmíru. On je také spolutvůrcem celého našeho vývoje. On nás vychovával a vedl k poznání ţivota bez utrpení. On nás v našem vývoji povznesl tak, ţe jsme jiţ dosáhli toho stupně vývoje, na kterém dnes jiţ stojíme a odtud nemusíme se jiţ vraceti do sfér niţších, zejména ne do sféry zvířecí, která se od sféry lidské liší především svým odlišným vjemem a dále pak tím, ţe na místě svobodnou vůlí je řízena pudem. I za svého pozemského ţivota můţe se člověk vracet ve svém vývoji zpět. Tento krok zpátky přichází zpravidla v souvislosti se ztrátou klidu, kdy člověk ztratí rozvahu a dá se v rozčilení svést k nízkým činům. Tím vzdaluje se přirozeně od Boha, místo aby se k němu přibliţoval a stává se podoben zvířeti. K této podobnosti ke zvířeti podobá se i člověk příliš propadající svému pohlavnímu pudu, zneuţívající jej jen k ukájení svých vášní. V tomto ohledu klesá mnohdy člověk i pod úroveň zvířete, neboť zvíře uţívá svého pohlavního pudu jen v určitém období, jen k plození potomstva. Připomněl jsem zde jen nejdůleţitější a nejčastější okamţiky lidského ţivota, kdy člověk zcela bezmyšlenkovitě se vrací ve svém vývoji zpět. Kaţdý člověk má však tolik rozumu a vůle, aby se těmto krokům zpět, jeţ znamenají vţdy zdrţení na cestě vývoje, mohl vyhnout. Je třeba jen umět svého rozumu a své svobodné vůle správně pouţít. Budiţ tedy naší upřímnou snahou jíti stále kupředu ve svém duchovním vývoji. Chraňme se všeho, co by nás mohlo vrhnout zpět do niţších sfér! Ušetříme si mnoho zbytečných nepříjemností a neţádoucího utrpení. Jděme vědomě a ochotně vţdy za Kristem, řiďme se ve všem Jeho svatým učením! A hlavně naplňujme svůj ţivot čistou velikou láskou! Jen tak dosáhneme blaţeného ţivota, který je připraven všem dítkám Boţím, jdoucím správně svou vývojovou cestou a nikdy se nevrací zpět. Bůh vám pomáhej vţdy k tomu, abyste i vy toho dosáhli!

84. Co prožívá astrální tělo za spánku Mluvil jsem zde jiţ o astrálním těle mnohokrát a při různých příleţitostech. Ale všechny tyto připomínky, i kdyby jich stonásobně bylo, nestačí k tomu, aby si lidé uvědomili a kaţdý den, v kaţdém okamţiku uvědomovali, jak důleţité toto astrální tělo pro ně jest. Theosofové říkají tělu astrálnímu tělo etherické, ač etherickým tělem je vlastně náš vlastní ţivot, tj. duchovní tělo, udrţující naše tělesné buňky v ţivém celku našeho hmotného těla. Pokud toto etherické tělo v našem těle hmotném existuje, chrání je před rozkladem a při tak zvané smrti zůstává ještě tři a půl dne po vybavení se astrálního těla v našem těle fysickém. Astrální tělo jest vlastně naším tělem duchovním. Jest to naše duchovní „já“, v němţ jest naše vědomí, vůle, rozum, pocity i vášně, tedy vše čím myslíme a jednáme. To vše řídí naše astrální tělo, které je pomocníkem a sluţebníkem naší duše, jeţ nás vede a vychovává, dává nám popudy ke správného, ušlechtilému ţivotu.

- 17 -

Prostřednictvím tohoto astrálního těla, tedy našeho duchovního „já“, jsme účastni ţivota věčného, který však jen tehdy skutečně proţíváme, kdyţ si jej plně uvědomujeme. Naše astrální tělo je pro nás proto tak důleţité, ţe jím ţijeme stále, ať bdíme či sníme, jsme-li za svého pozemského ţivota ve svém těle hmotném, či octneme-li se mimo ně, po okamţiku tak zvané smrti. Naše vědomí, vůle, rozum, pocity i vášně trvají neustále v nás, v našem astrálním těle, které nikdy nezahyne. A toto naše „já“ se musí stále zdokonalovat. Naše duchovní „já“, ke tedy schopno i za spánku myslet, jednat, poučovat se, ba i hřešit. Můţeme tedy i za spánku, třebas i za umělého spánku, prospívat nejen sově a svému duchovnímu vývoji, nýbrţ mnohdy i svým přátelům, ba i celému lidstvu. Astrální tělo, které opouští tělo fysické při smrti úplně, opouští je kaţdý den za spánku. Pro toho, kdo nemůţe usnouti a probdí celou noc, je tato noc, ve které se jeho astrální tělo nemůţe odloučit od těla hmotného, těţkou ztrátou. Tělo hmotné nemůţe si řádně odpočinout a tělo astrální nemůţe v duchovní sféře načerpat nových sil, nových poučení a zkušeností, které můţe vţdy dobře zuţitkovat v hmotném ţivotě. Astrální tělo je stejně závislé na těle hmotném, jako tělo hmotné na těle astrálním. Obě jsou tak spojena a obě tak na sobě závislá, ţe jedno musí slouţit druhému tak dlouho, dokud z Vůle Boţí nejsou od sebe oddělena. Naše tělo hmotné jest pro naše já jakoby dočasným vězením, nebo pouhým šatem, který na sebe béřeme a zase jej odkládáme, abychom po čase přijali na sebe šat nový, novou formu ţivota pozemského a pokračovali tak dále ve svém vývoji, ve svém zdokonalování se. Je za spánku přicházejí chvíle, kdy naše já opouští naše tělo, aby v těchto krátkých chvílích nasbíralo nové ţivotní síly a předalo je pak tělu hmotnému. Proto také po probuzení ze spánku pociťujeme ve svém těle novou sílu a svěţest. Není to jen proto, ţe si naše hmotné odpočinulo v nečinnosti, ale hlavně proto, ţe naše astrální tělo mohlo několik hodin pobýt v duchovním prostředí a získati zde nové ţivotní síly. Proto je spánek pro nás velmi důleţitý. Mimo spánku existuje však ještě jeden stav, ve kterém se vybavuje naše astrální tělo z těla hmotného, a to za polobdění a polosnění. Za tohoto stavu zůstává tělo astrální s tělem hmotným spojeno, ač je z něho vybaveno, takţe je těţko určit hranice, kde jedno končí a druhé začíná. Je to zvláštní stav, který není ani spánkem ani plným vědomím a přece proţíváte mnohdy podivné věci, jeţ v tomto stavu přicházejí, s plným vědomím skutečnosti. Uvedu vám alespoň jeden příklad takového polobdění a polosnění z vlastní své zkušenosti. Byl jsem v Přerově přednášet. Po přednášce jsem se v hotelu navečeřel a šel jsem asi o půl dvanácté spát. Lehl jsem si, abych se ještě jako obvykle, pomodlil a meditoval. Při těchto modlitbách uslyšel jsem při plném vědomí zvláštní silné zaprasknutí ve skříni, která stála hned vedle postele u mých nohou. Vědě jsem, ţe je to znamení duchovní bytosti, ale nevěděl jsem, kdo to je. Proto jsem jako obyčejně vítal jménem Pána Jeţíše a svou láskou a vděčností za její návštěvu. Sotva jsem toto uvítání vyslovil, pocítil jsem, jak se do mého lůţka zdola dere nějaké tělo, které se prodírá těsně podél má pravé nohy a jiţ dosahovalo mi aţ do poloviny těla. Překvapilo mně to, protoţe takovýmto způsobem se u mne dosud ţádná duchovní bytost neprojevila. Proto, abych byl uchráněn od všeho zlého, začal jsem se modlit Otčenáš. Usuzoval jsem zcela logicky a zcela vědomě jsem se modlil za ochranu. Přitom snaţil jsem se pravou rukou oddáliti od sebe onu bytost, protoţe se na mne příliš tlačila. Bytost a vzala mne pevně za ruku a překáţela mi v provedení mého úmyslu. Tu mne napadlo, nebyloby lépe modliti se místo za sebe za tu bytost, které ke mně takto přišla, abych tím prospěl jí. Začal jsem se tedy modliti Otčenáš za ni. Jen jsem začal, zvedla se má pokrývka do výše. Nadzdvihla ji ona bytost svýma rukama, které ke mně vztáhla při tom uslyšel jsem známý mi hlas: „Tatínku!“

- 18 -

Poznal jsem hned, ţe je to můj zemřelý syn a ptám se ho: „Jsi to opravdu ty, Jeníčku?“ - a on odpověděl „ano!“ Náhle bylo v pokoji úplné světlo, jako za dne a můj syn stál u nohou mé postele. Na hlavě měl cylindr, jako by přicházel na slavnostní návštěvu, ale přitom měl celé tělo pokryto chuchvalci koudele nebo čehosi podobného a na nohou měl staré bačkory. Ptal jsem se ho, jak to přijde, ţe mne přišel navštívit. Řekl, ţe dostal na chvíli dovolení a vzal si ţidli a posadil se. Vstal jsem – zase zcela při plném vědomí - jak jsem se domníval, a šel jsem k němu. Zastavil jsem se aţ těsně u něj a zjistil jsem, ţe je vlastně celý zhmotnělý. Pohladil jsem ho po tváři a zeptal jsem se ho, jak je to moţné, ţe se takto celý zhmotnil. „Dnes jsem dostal svolení i k tomu!“ – řekl mi v odpověď. Vzpomněl jsem si, jak ve chvíli, kdy jsem se začal za něj modlit, zvedl ruce ke mně a tak láskyplně zavolal: tatínku! Ptal jsem se ho, zda mu to dělá tak dobře, kdyţ se za něj modlím. Tu on sepjal ruce a řekl: “To mi dělá moc dobře, prosím vás, modlete se za mne!“ Slíbil jsem mu to a řekl jsem mu, ţe poţádám i maminku i sestry jeho, aby se také za něho modlily. V té chvíli obrátil oči k oknu. Podíval jsem se také tím směrem a vidím, ţe na okně sedí nějaká nová bytost. Byl to muţ a syn mne upozornil, ţe musí uţ jít, ţe si pro něj jiţ přišel jeho vůdce. V tom okamţiku, kdy vstal ze ţidle, spadly z něho všechny ty chuchvalce koudele, nebo co to bylo a on šel k oknu úplně nahý, ale bez pohlaví. Okno bylo otevřeno a on krásným, ladným pohybem vyplaval z okna a letěl do výše. Byla jasná modrá obloha jako za dne, sluneční jasno, takţe jsem se dlouho za ním díval a mohl jsem pozorovat, jak letí stále výš a výš k nebi, jak se zmenšuje dálkou, aţ konečně jsem ho viděl jako malý bod na jasné obloze, který konečně zmizel úplně. Neţ jsem se obrátil od okna, mohl jsem si za tohoto náhlého osvětlení prohlédnout i okolí, jeţ bylo z okna viditelné, protoţe jsem tuto vyhlídku dosud neviděl a neznal. Byla to vyhlídka do dvora s několika menšími staveními, z nichţ jedno mělo zvláštní příkrou střechu. A tutéţ vyhlídku uviděl jsem pak i druhý den ráno, přesně tak jak jsem ji poznal v noci, kdyţ jsem se díval z okna. Kdyţ jsem se konečně obrátil do pokoje, bylo tu ještě to světlo. Viděl jsem, ţe na zemi zůstaly jeho staré bačkory i všechny ty chuchvalce koudele, jimiţ bylo jeho tělo přikryto. Byly rozházeny po zemi, snad jako symboly zbytků starých hříchů, kterých se při návštěvě u mne zbavil a od kterých byl mou modlitbou tak očištěn, ţe mohl pak lehce letět vzhůru do jasnějších sfér duchovních. Byl to jeho odchod z astrální pláně výše. Proto se přišel se mnou rozloučit. To vše mohl jsem vidět a uváţit ještě za onoho zvláštního světla, které se s příchodem synovým rozzářilo. Pak najednou světlo zmizelo a já stál u okna ve tmě, blízko nočního stolku, na kterém tikaly mé hodinky. Byl jsem zvědav, kolik je vlastně hodin a proto sáhl jsem po hodinkách a stiskl jejich bicí zařízení. Odbily přesně dvanáct, ţádnou čtvrt, ţádnou minutu. Tedy přesně ve dvanáct hodin musel Jeníček odejít, coţ by znamenalo, ţe ona hodina duchů, o níţ lidé tolik mluví, byl by přece jen správná, mezi jedenáctou a dvanáctou hodinu v noci. Konečně lehl jsem si opět do postele. Zase za plného vědomí, jak jsem se domníval, protoţe všechno byl tak ţivé, ţe jsem nemohl říci, ţe je to sen. Přemýšlel jsem o tom, jak se vše událo, proč syn ke mně přišel. Kdyţ jsem tak chvíli uvaţoval, pocítil jsem náhle, ţe na mne něco padlo. Bylo to cosi jako dětské tělo. Sáhl jsem po tom a skutečně nahmatal jsem dvě dětské ruce. Ptal jsem se, kdo to je a odpověď zněla zcela jasně: „To jsem já, tvá vnučka Jaryna!“ Vtom jsem přišel z polosnění a polobdění do plného vědomí a uvědomil jsem si jasně, co se všechno dělo, proč se tak dělo a proč jsem musel tyto zvláštní příhody proţít. Stalo se tak dojista proto, abych sám poznal ten zvláštní stav, ve kterém proţíváme současně obě

- 19 -

sféry, duchovní i hmotnou za plného vědomí, abychom mohli pak vyloţit také jiným a na příkladě jim ukázat, co vše můţeme pomocí svého astrálního těla proţít. V tomto případě, který jsem vám vylíčil, neodpoutalo se mé astrální tělo úplně od těla hmotného a proto mohl jsem proţívat skutečnosti z astrální pláně současně se skutečnostmi z hmotného ţivota, a to oboje současně a při plném vědomí. Co se děje s tělem astrálním při úplném, opravdovém spánku, povím později. Nyní chtěl bych ještě připomenut, ţe podobné záţitky můţe si připraviti kaţdý, v duchovním ţivotě pokročilý člověk. Zcela dobrovolně a vědomě můţe se uvésti do podobného stavu a to nejen večer, při usínání, ale kdykoliv. Kdykoliv se mu zachce, můţe odpoutat své astrální tělo a svým astrálním tělem dostat se a proniknout aţ tam, kam touţí se dostat a zde zaţít a vidět věci, které by jinak nezaţil a nespatřil ani za bdění, ani za normálního spánku. Znám několik osob, které mají tuto schopnost a dovedou jí také dobře vyuţít. Uvedu zatím jen tři příklady, ty, kterým jsem byl tak často sám nablízku. Předně mám na mysli jednu hodnou a vzácnou sestřičku, která má také schopnost vybavovat svůj astrál kdykoliv si přeje a zůstává přitom při plném vědomí všeho, co proţívá i ve sféře duchovní i ve sféře hmotné. Pozoruje a vnímá vše, co se děje kolem ní a přitom proţívá vědomě vše, co vidí a slyší ve sféře duchovní, takţe je schopna okamţitě viděné vylíčit a slyšené doslovně opakovat. Kdyţ se její výroky zapisují, tu vidí ihned, ač oči má zastřené, ţe píšící udělal chybu a hned na tu upozorňuje a chybu opravuje. Reaguje přitom na kaţdou, sebe tišší poznámku, aniţ by ji její odpověď na ni vyrušila z plynného diktování nejváţnějších věcí. Často odpovídá i na nevyslovenou otázku, která někomu z přítomných jen hlavou se kmitla. Zkrátka, je to fenomén, jemuţ bychom mohli všichni tuto milost závidět, kdyby ovšem mezi námi závist byla moţná. V Praze ţila dáma, dříve bývala učitelkou, která je dnes známa pod jménem Ibing. Ta byla duchovně tak dalece pokročilá, ţe při vybavování astrálního těla dostávala se do všech moţných duchovních sfér a to za doprovodu mistra Azraela, který ji poučoval a vysvětloval mnohé záhady duchovního ţivota. Byla schopna všechno proţívat a s plným vědomím vnímat, takţe kdyţ se z takové procházky vrátila, mohla vše správně zapsat. Takto zachovalo se nám na sta záznamů, které tvoří jedinečnou učebnici o podstatě a prapodstatě duchovního ţivota a našeho ţivota vůbec. Škoda, ţe dosud jen malá část z těchto záznamů byl vydána tiskem. Další materiál, který by obsáhl asi 20 – 30 knih, zůstává dosud veřejnosti utajen. Třetí osobností s podobně vzácnými schopnostmi je Adrian Santí, o kterém jsem jiţ podrobně mluvil na jiném místě. To jsou ty tři bytosti, které sám dobře znám a kterých si velmi váţím, protoţe byly obdařen velikou milostí Boţí, jaké se nedostává kaţdému. My ostatní musíme se spokojiti věcmi nám dostupnými a všímati si vlastních svých záţitků a pokud moţno těţit z nich. Jsou to především záţitky, které přicházejí vţdy po odpoutání se našeho těla astrálního od těla hmotného, za našeho denně se opakujícího usínání a spánku. Zatím co při spánku naše hmotné tělo odpočívá, naše duchovní tělo odpoutává se od něho a nezahálí. Vybaveno z hmotného těla, octne se v astrální pláni a je duchovním vůdcem vedeno tam, kde můţe získati nová poučení, nové zkušenosti a to jak pro svůj vývoj duchovní, tak i pro praktický ţivot pozemský. Zde můţe se také setkati s bytosti odešlými ze ţivota pozemského a s nimi porozprávět. Naše astrální tělo, od odpočívajícího těla hmotného odpoutané, můţe také proţívat různé úseky svého ţivota minulého nebo i nynějšího. Můţe také vidět různé symbolické obrazy z budoucna nebo přijímat výstrahy před nebezpečími, která nám hrozí. Můţe vidět i různé děje současně, odehrávající se daleko od nás, protoţe jeho schopnost pohybu je tak

- 20 -

ohromná, ţe se rychlostí pohybu vyrovná rychlosti myšlenky nebo světla. Proto se můţe octnout ihned tam, kde si přeje být, nebo tam, kam je někdo svou myšlenkou přivolává. Kdo ţije opravdu ušlechtilý ţivot, ve kterém udrţuje své duchovní tělo ve stálé čistotě mravní a je ve stálé harmonii se svou duší, tomu se můţe podařit dostati se svým astrálním tělem vědomě i do vyšších sfér duchovních a míti tak jiţ za svého ţivota pozemského účast na blaţenostech nebeských, nebo vnikat do nejhlubších tajenství podstaty všeho dění vesmírného i vlastního ţivota. A jsme-li naplnění klidem, můţeme si všechny takové záţitky v paměti uchovat pro svůj ţivot hmotný, do kterého probuzením svým se znovu vracíme. A toto probuzení naše – tj. návrat našeho astrálního těla do těla hmotného. Mnoho z těchto záţitků, jeţ jsou prostě nazývány sny, nedovedou si lidé vysvětlit. Vzpomínám na článek uveřejněný v Pestrém Týdnu, v němţ jeden lékař vylíčil svůj záţitek, příhodu, kterou skutečně proţil, ale kterou si nedovedl nijak vysvětlit. Stalo se mu jednou, ţe se za tvrdého spánku octl náhle ve Švýcarsku v nádherné krajině plné slunečního jasu. Viděl před sebou velikou budovu hotelu. Prohlíţel jej, přečetl i jeho jméno a pojednou vnímá hlas své přítelkyně z Prahy, která v tomto hotelu leţí nemocná a volá k němu o pomoc. V tomto svém tak zvaném snu uvaţoval, ţe to ani není moţné, ţe by jeho přítelkyně z Prahy mohla být zde a ještě k tomu nemocná. Polekal se tím a ihned se probudil. Jeho vidění ve snu se sice ztratilo, ale dojem jeho záţitku byl tak mocný, ţe se nemohl zbavit obav o tuto přítelkyni. Jak sám přiznává, byl pak velmi překvapen, kdyţ třetí den dostal ze Švýcar pohlednici, na které byla zachycena táţ krajina, kterou ve snu viděl, i hotel a jméno souhlasilo s tím, co ve snu spatřil. A pohlednici tuto posílala mu skutečně jeho přítelkyně z Prahy, kterou ve snu slyšel volat po jeho pomoci. Psala mu, ţe na své cestě ve Švýcarsku onemocněla a minulé noci, v největších bolestech na něho vzpomínala a po něm zatouţila s lítostí, ţe jí není nablízku, aby jí pomohl. Tuto její silnou myšlenku zachytil vybavený astrál spícího lékaře a on musel ihned uposlechnout tohoto telepatického rozkazu. Proto se ihned octl v blízkosti své přítelkyně, před hotelem, ve kterém leţela a kde po něm zatouţila. Protoţe však tento lékař nevěděl nic o existenci astrálního těla, nevěděl také, ţe ve svém snu proţíval skutečnosti a tím připravil se i o radost přítelkyni svoji i duchovně léčit. Je pro nás velmi důleţité všímati si toho, co se s námi, s naším já za spánku děje a věřit, ţe to, co mnohdy povaţujeme za bezvýznamný sen, byla vlastně skutečnost, která můţe mít pro nás veliký význam. Naše vědomí nepřestává pracovat ani za spánku a mnohdy se můţeme sami přesvědčit, ţe naše denní práce, starosti i snahy, mají své logické pokračování i za spánku. Velmi často se stává, ţe otázku, kterou jsme za denního ţivota nebyli schopni rozluštit, je nám popřáno rozluštit ve spaní. Kdyţ se ráno probouzíme, přichází náhle jako blesk myšlenka, která je správnou odpovědí na otázku, marně luštěnou minulého dne. Proto vám upřímně radím: „ Máte-li někdy zvlášť těţký úkol a nemůţete jej zmoci za denního bdění, myslete naň soustředěně před spaním a vroucně proste Boha, aby vám pomohl nalézt jasné vyřešení, jak máte úkol svůj dokonale splnit. A věřte, ţe kdyţ se ráno probudíte, budete mít o všem jasno a vše vykonáte správně. Trine vypravuje o jedné redaktorce, jak dostala jednou za úkol napsat do amerického deníku článek z oboru, který jí byl úplně neznámý. Šéfredaktor dal jí tento úkol proto, ţe sám byl v tomto oboru úplný laik a styděl se přiznat se k tomu, ţe věci nerozumí. Redaktorka zavřela se ve svém pokoji a celé odpoledne přemýšlela o tom, co a jak by měla psát, ale všechny námaha byla marná. Nepřišla na nic, čím by si svoji práci usnadnila, co by jí pomohlo splnit tento nesnadný úkol. Večer, úplně jiţ vyčerpána marným přemýšlením, rozhodla se, ţe se na to raději vyspí a ráno si přivstane, pak snad bude mít jasnější mysl. S přemýšlením o daném úkolu usnula a kdyţ se ráno probudila – měla najednou celý článek v hlavě jiţ připravený, hotový, takţe potřebovala jen sednout a psát. Napsala ovšem jen to, co

- 21 -

za spánku získala svým astrálem z nevyčerpatelného pramene Boţského vševědomí. Její duchovní průvodce dovedl ji tam, kde mohla nalézti potřebnou látku a poučení právě pro ten obor, ze kterého měl být její článek. V duchovní sféře čekají duchovní bytosti, připravené pomáhat upřímně hledajícím pomoc, ať je to z jakéhokoliv oboru a kaţdému se také dostane všeho, co potřebuje k doplnění svých vědomostí získat. Vţdyť v tomto nekonečném Boţském vševědomí jest obsaţeno všechno a celé toto bohatství vědění jest dostupné a připravené pro kaţdého, aby z něho mohl čerpat pro svou práci. I v duchovnu existují odborníci, pro kaţdý obor řada vynikajících duchů, kteří ochotně poslouţí kaţdému, kdo jejich pomoc potřebuje a ji si vyţádá. Ať jiţ se obíráte některou speciální vědeckou otázkou nebo technickým problémem, vţdy můţete, zejména za spánku, čerpat z věčného pramene všeho vědění a dovědět se právě to, co se dovědět potřebujete. Záleţí jen na tom, jak se před spánkem připravíte, aby se váš astrál dostal právě tam, kde hledané poučení můţete nalézt. Proto je tak důleţité, aby kaţdý hledající vţdy před spánkem správně usměrnil své myšlenky právě na ty věci, které hledá. Takto rozluštíte i ty nejtěţší problémy a usnadníte si značně svoji práci i mnoha chyb a škod se vyvarujete. Nesmíte však do přejímaných poznatků zasahovat hrubě svým rozumem, protoţe tím byste překáţeli svým duchovním pomocníkům, aby vám mohli poradit opravdu dobře. Velmi chybuje kaţdý, kdo přehlíţí své sny jako něco bezvýznamného a přemýšlet o nich povaţuje za cosi pošetilého. Sny mají svou důleţitost a svůj význam. Zejména je třeba dáti pozor na to, co proţíváme za spánku ve čtvrtek po půlnoci nebo v pátek před půlnocí. To jsou tak zvané páteční sny, ve kterých nám náš duchovní vůdce dává buď výstrahu před hrozícím nám nebezpečím, nebo chce nás upozornit na něco, co máme vykonat ke svému prospěchu. Po takovém významném snu se vţdy ihned probudíme a v této chvíli máme vše v ţivé paměti znovu proţíti, abychom o tom mohli uvaţovat a podle toho se zařídit. Dejte proto vţdy dobrý pozor na páteční sny! Nezapomínejte však, ţe i jiné sny bývají mnohdy velmi důleţité! Vţdyť sen není nic jiného, neţ pokračování našeho vědomého ţivota, jenţe bez účasti hmotného těla. Pokračování toto proţíváme ve sféře duchovní svým astrálním tělem A naše tělo astrální, duchovní, naše já, to je i za spánku stále spojeno s naším tělem eterickým, které udrţuje ţivot v těle hmotném, i kdyţ naše tělo astrální je vybaveno. Astrální tělo má schopnost vracet se i do minula a oţiti vzpomínky na jednotlivé úseky některých našich minulých ţivotů. Jack London ve svých románek „Po stopách minulých ţivotů“ a „Z doby preadamitů“ vylíčil velmi krásně, co můţe astrální tělo proţívat nejen v této, ale i v minulé době. Mám váţné podezření, ţe London popisuje zde své vlastní záţitky, protoţe jsou líčeny s tak velikou přesností. V románě „Z doby preadamitů“ líčí dokonce, jak jeden hoch proţíval od dětství současně dva ţivoty, ve dne obyčejný svůj ţivot hmotný a kdyţ usnul, ţil na pokračování svůj ţivot z doby primitivů v prehistorické době, v počátcích člověka. Byl si toho plně vědom, co bude následovat aţ usne a často se jiţ předem bál toho, co jej za spánku čeká. Proţíval doby, kdy lezl po stromech jako opice, proţíval všechna nebezpečí, která ho provázela jako primitivního člověka a kterým musel čelit. Poznal, jak se jiţ tehdy naučil přemýšlet o tom, jak se ubránit obrovským hadům, šelmám a jiným nebezpečím, která ho stále pronásledovala. Celé toto vylíčení podává nám tak věrně a ţivotně, ţe všechny ty hrůzy nebezpečí proţíváte s sebou do té míry, ţe se aţ táţete, proč byl tento primitivní člověk tak pronásledován, proč Bůh připustil všechna ta nebezpečí, jeţ člověka tehdy pronásledovala. Jdete-li však do hloubky těchto příčin, poznáte, jak moudře Bůh to zařídil, aby člověk primitivní svým přemýšlením pomáhal si k rozvoji svého rozumu, aby se tak ve svém vývoji dostával pomalu ale bezpečně stále dále, stále kupředu.

- 22 -

I zvířata jsou podobným způsobem donucována pokračovat ve svém vývoji. Kdyby nebylo šelem, které pronásledují savce, pak by se savci vţdy jen napásli a zůstali pohodlně leţet. Jen nebezpečí naučí je myslet na záchranu, přinutí je k pohybu. Jen v pohybu je ţivot, jen utrpením a nebezpečím nám hrozícím rosteme. K těmto úvahám přivedl mne London svými dvěma knihami. Podobně i Svatopluk Čech ve svých Výletech pana Broučka na měsíc a do XV. století líčí velmi mistrně dva sny pana Broučka, který však tvrdil, ţe to vše skutečně proţil. Autor byl svým vyprávěním velmi blízko pravdě, protoţe i to je zcela moţné, ţe by naše astrální tělo mohlo proţít podobné příhody, jaké pan Brouček líčil. Ne nadarmo dostalo se Sv. Čechovi této inspirace! I z těchto jeho dvou zábavných románů můţeme čerpat bohaté poučení o tom, co všechno můţe naše astrální tělo za spánku proţíti. Náš Otec Nebeský, který nás má tak rád, poskytuje nám tolik poučení v tolika různých formách, aby jimi zdokonalil naše duchovní poznání, aby nás probouzel stále k bdělosti na cestě našeho duchovního vývoje. Prosme Jej proto, aby nás nikdy neopustil, ani v našem ţivotě hmotném, za bdění, ani ve spánku, kdy náš astrál bloudí po duchovní říši! Prosme Jej, aby nám i nadále popřál Své veliké přesvaté Lásky. Amen!

85. Prchající vteřiny Nedávno měl jsem vykonati něco, k čemu jsem měl stanovenu přesnou chvíli. Záleţelo na kaţdé minutě ba i vteřině a proto musel jsem míti hodinky před sebou a sledovat vteřinovou ručičku, abych nezmeškal určenou mi dobu. Jak rychle ty vteřiny prchají! – uvědomil jsem si při pohledu na hodinky – jak rychle za sebou plynou! A s kaţdou z nich mizí část našeho ţivota, část nenávratná. Všichni mále zde vyměřený čas, který nám Bůh popřává k našemu pozemskému ţivotu, a ten se nám kaţdou vteřinou krátí. Jedna vteřina za druhou prchá do nenávratna a my nevidíme dne ani hodiny, kdy nás Bůh s tohoto světa odvolá. Můţe to být dnes nebo zítra, za rok nebo za více let, nic bliţšího neví nikdo z nás. Jen tolik je nám však jasné, ţe všichni máme čas ke svému pobytu na zemi přesně vyměřený a tento čas kaţdou vteřinu se krátí, kaţdou vteřinou přibliţuje nás k hrobu. Drazí přátele, rád bych, kdybyste se dnes zamysleli trochu se mnou nad touto starou pravdou a domysleli ji do všech důsledků. Nakonec přece jen si řeknete, ţe to mělo svou cenu i pro vás. Vycházíme tedy ze skutečnosti, ţe vteřina ke vteřině tvoří hodiny, hodiny splývají ve dny, dny v týdny, měsíce a roky. V ţivotě člověka přeběhne dětství, za ním mládí a přiblíţí se stáří,dříve neţ jsme se nadáli. Člověk počítá proţitá léta. Počítejte však, kolik v těch letech je skryto dnů, kolik v těch dnech přešlo hodin, kolik závratných statisíců bylo těch vteřin, které na ciferníku vašeho ţivota odtikalo. Umíme s nimi hospodařit? Vyuţili jsme jich všech plně a účelně k plnění všech povinností, které máme vůči sobě i vůči celku? Vykonali jsme poctivě všechno, co jsme vykonat mohli? Nepromarnili jsme zbytečně ţádnou z prchajících vteřin? Nevíme, kolik času nám ještě zbývá. Nevíme, kdy Bůh nás odvolá, proto tím váţněji je třeba se zamyslet a poctivě po pravdě odpovědět. „Čas jsou peníze“ – říká staré pořekadlo. Tímto pořekadlem řídí se všichni, kteří všechno odhadují jenom podle toho, co jim to vynese, kolik vydělají, aby rozmnoţili svůj majetek hmotný a mohli si opatřit všechen blahobyt a všemoţné pohodlí. Ale najednou přejde chvíle, kdy Bůh je zcela nečekaně z toho všeho odvolá a oni musí zde všechno nechat a jít. Mnohý pak v této chvíli odchodu uvědomí si teprve, jak ve svém věčném shonu po hmotě

- 23 -

ţivot promarnil, protoţe v neustálé starosti o majetek, o peníze, nedovel udělat nic pro svoji duši. A přece starost o duši má býti naší prvou starostí. Nestačí, začneme-li o svém ţivot a jeho duchovním podkladě uvaţovat teprve na jeho konci. Je třeba míti stále na paměti svoji duši a plniti všechny povinnosti, které vůči ní máme a vykonati co moţno nejvíce pro svůj ţivot duchovní. Ţivot duchovní je ţivot věčný a proto je nekonečně důleţitější, neţ celý náš ţivot hmotný, který je pouze dočasný. Pro náš ţivot duchovní bude mnohem zdravější, budeme-li se řídit druhým pořekadlem, a to:“Pracuj, jak bys věčně ţíti chtěl a modli se, jak bys dnes zemříti měl!“ A zase připomínám: Nestačí modlit se jen proto, abych se modlil a modlitbu odříkal. Je nutno modlit se soustředěně. Modlím-li se však pouze s tím úmyslem, abych se spojil s Otcem Nebeským a svěřil Mu svá sobecká přání, pak ani tato modlitba není tou pravou modlitbou, jakou Pán od nás ţádal. Pak také, nedovedeme-li se jinak modlit, nemůţeme o sobě říci, ţe jsme uţitečnými sluţebníky Boţími. Mnohý z nás si musí přiznat, ţe je zcela neuţitečným sluţebníkem Pánovým, ba někteří měli by si dokonce říci, ţe nejsou ani uţitečnými ani neuţitečnými sluţebníky, protoţe Bohu vůbec neslouţí, neslouţí Mu ani dobře ani špatně. Tak se stává, ţe i v hodinách modlení prchají vteřiny naprázdno. Rychlé tempo vteřinových ručiček je pro nás věčnou připomínkou, jak neúprosně rychlý a nenávratný je spád celého ţivota na zemi. Tato připomínka bude pro nás neustálou pobídkou ţít tak, abychom v daném čase vykonali co moţno nejvíce dobra a z těchto dobrých skutků shromaţďovali si pro svůj ţivot věčný nehynoucí poklad, o který nás nikdo nemůţe připravit a který nás bude provázet do našeho ţivota záhrobního. Poklad našich dobrých skutků, tj. ten jediný poklad, který při svém odchodu ze ţivota pozemského vezmeme s sebou, aby tvořil základ našeho blaţeného ţivota záhrobního. Snaţte se proto vykonat denně alespoň jeden dobrý skutek. Naučte tomu i mládeţ, aby i ona od svého sobectví dovedla se zamýšlet nad potřebami druhých a pomáhat všude, kde pomoci by mohla. Dobrými skutky není třeba okouzlovat a omračovat. Dobré skutky nemusí mít řady svědků a pozorovatelů, kteří by přihlíţeli a slovem chvály, díků a uznání odměnili. Nejkrásnější odměnou je vţdy vnitřní uspokojení nad vykonaným dobrem, protoţe konáním dobra budujete nejjistěji království Boţí zde na zemi.Čím více lásky dovedete rozsévat kolem sebe, tím rychleji získáváte pak blaţenství z království Boţího, které je ve vás. Mnohý se vymlouvá, ţe nemá čas o podobných věcech uvaţovat a pro někoho jiného něco dobrého udělat, protoţe má sám stále moc práce. Jak ubohá to výmluva! Vţdyť pracovat musíme všichni a záleţí jen na nás, jak všechny své úkoly a povinnosti zastaneme. Jiţ Adamovi řekl Bůh:“V potu tváře chléb svůj jísti budeš, dokavadţ se nenavrátíš do země, poněvadţ jsi z ní vzat.“ Ale ani při své práci nesmíme zapomínat na svou duši, které věčně ţije, stejně jako pro svůj ţivot dočasný nesmíme zapomínat na svůj ţivot věčný. Mnozí lidé si myslí, ţe jeho povinnost končí tím, kdyţ si opracoval své pracovní hodiny, nebo lépe řečeno, kdyţ určené hodiny nad prací strávil, bez ohledu na to, jak pracoval a zda vykonal opravdu poctivě svůj úkol.Takto posuzovat a měřit své povinnosti je nejvýš mylné. Konat práci ledabyle, bez lásky, pracovat nepoctivě nebo dokonce práci jen předstírat, aby ušel čas a já mohl přijmout mzdu za hodiny strávené tak zvanou prací, to je velká nepoctivost a veliký hřích proti Pánu Bohu. Takový člověk jednou pocítí na sobě a moţná ţe hodně těţce, následky této nepoctivosti. Lid správně říká o podobných pracovnicích, ţe kradou čas Pánu Bohu.Ve skutečnosti kradou čas sami sobě, protoţe promarňují drahocenné vteřiny, které tak nenávratně prchají. Přitom však tito a jim podobní lidé nejvíce naříkají, ţe se jim špatně vede, ţe je stále pronásleduje nějaké utrpení. Neuvědomují si, ţe to vše je právě

- 24 -

jen důsledek jejich nepoctivosti v práci, ţe je to trest za Bohem jim dané a hříšně promarněné vteřiny, trest za neplnění úkolu jim daného. Mnohem lépe počíná si ten, který pro svého zaměstnavatele pracuje poctivě, jak nejlépe dovede. Jeho práci provází uspokojení, nalézá klid ve svém nitru, protoţe vyuţívá uţitečně a platně čas, který mu byl vyměřen k jeho dočasnému ţivotu. Jeho práce má hodnotu modlitby, protoţe přináší uţitek druhým, slouţí uţitečně celku, naplňuje Zákon Boţí. Pro takového člověka pracovat není obtíţí ale radostí, práce činí ho šťastným. Vsunete-li do své práce několik slov modlitby, připomenete-li si vyšší smysl kaţdé práce a obrátíte-li se o pomoc k Nejvyššímu Pomocníku, pak můţete volit jakákoliv slova, ale účinek jejich pocítíte. Stačí říci: Pro Tebe, ó Pane, chci konati všecko, pomoz mi! A jistě pocítíte, ţe Pán pomáhá, pomáhá kaţdému, kdo se opravdově snaţí, aby uţitečně naplnil prchající vteřiny. Jistě je mnoho lidí, kteří i v běţném denním ţivotě a ve svém zcela obyčejném zaměstnání vyuţitkují bohatě kaţdé vteřiny. Ani si to neuvědomují, ale neuměli by to ani jinak. Ať jiţ jest jejich povolání jakékoliv, jsou vţdy nejvýš uţitečnými členy lidské společnosti, protoţe mnohem důleţitější neţ co konám je otázka – jak svoji práci konám. Pozorujeme-li dva lidi u téţe práce, postřehneme dobře rozdíl v jejich práci, a tento rozdíl spočívá právě v tom jejich vnitřním poměru k práci samé. Jeden nebručený, nevlídný, opatrný promluvit o slovo více neţ musí, koná svou povinnost jen nejuţším rámci a opomíjí všechno, co není přímo jako rozkaz předepsáno. Druhý - a tím druhým můţe být kaţdý, kdo chce a má trochu dobré vůle – najde celou řadu drobných příleţitostí, aby ukázal nejen dobrou náladu a ochotu vyhovět a prospět druhým, ale aby byl také skutečně uţitečným. Vezměme si na příklad takového průvodčího na naší tramwayi. Kolika drobnými sluţbami můţe se zavděčit lidem spěchajícím, kterým neujede zlomyslně před očima, kdyţ vidí, ţe jiţ – jiţ dobíhají, dohlédne na to, aby ve voze zbytečně nestála ţena s malým děckem, poradí kde vystoupit, kudy jít – krátce je to řada drobností, kterými se při konání své sluţby zaměstná natolik, ţe jeho vteřiny marně neprchají. I kdyţ jsou to drobnosti, které zdánlivě nestojí ani za zmínku, je to přece jen řada dobrých skutků, které musí v něm vyvolat pocit vnitřního uspokojení nad dobře konanou povinností, nad správně naplněným časem ve sluţbě stráveném. Podobně jako průvodčí má tytéţ moţnosti kaţdý a v kaţdém povolání. I na takových místech, kde by se snad zdálo, ţe by shovívavost, ochota a dobrota nebyly na svém místě, i tam člověk dobrý bude mít dostatek příleţitosti ukázat své dobré jádro, aniţ by přišel do rozporu se svými povinnostmi. Stráţník můţe leccos přehlédnout, nemusí vţdy hned pokutovat nebo udávat. Ušetří tím mnoho zbytečné práce svým nadřízeným a mnoho nepříjemností těm, které pro maličkost udával. I policejní úředník, i sám soudce můţe při vykonávání své povinnosti vykonat mnoho dobra, má-li srdce na pravém místě a jest si vţdy vědom toho, ţe svůj čas v úřadě strávený má vyplnit tak, aby byl uţitečný pro všechny, s nimiţ přijde do styku. Hledá-li soudce při vyšetřování jen to, čím by obviněného přivedl do trestu co nejvyššího, nejedná nikdy správně, nemluvě ani o tom, ţe pro svůj duchovní ţivot a pro svoji duši títo způsobem nic nezíská. Ani soudce nesmí zapomínat, ţe hlavním soudcem jest Bůh, soud Boţí, který bude jednou i jeho jednání souditi.“Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“ – řekl jasně Pán. Mnoho soudců pochopilo jiţ dnes dobře svoji úlohu a chápou jak mají souditi. Hledají v prvé řadě takové paragrafy, kterými by souzenému mohli ulehčit, případně jej i osvobodit, aniţ by se přitom prohřešili proti svým povinnostem. Takoví lidé vyplňují správně pro ně prchající vteřiny a dobře pracují pro svůj ţivot duchovní, věčný. Znám policejní úředníky, kteří v těţkých dobách dovedli zachránit naše lidi i před potupnou smrtí provazem, k níţ byli vyššími instancemi předem odsouzeni, a přece tito lidé plnili svědomitě své úřední povinnosti. Teprve později ukázalo se, ţe tím vykonali veliké

- 25 -

dobro, a to nejen pro ony jednotlivce, ale i pro celek a přitom si zachovali čisté svědomí. Nejvíce vykonali však pro svůj duchovní ţivot, na který nemáme nikdy zapomínat. V kaţdém povolání, kaţdým okamţikem naskýtá se vám příleţitost vykonat něco, čím obohatíme svou duši a přiblíţíte se ke království Boţímu. Velmi se mýlí všichni ti, kteří se domnívají, ţe se nemusí starat o to, aby skutečně vyuţívali co nejlépe kaţdé vteřiny, která z jejich ţivota nenávratně prchá.Špatně chápou smysl ţivota a vyuţívání vyměřeného času, starají-li se jen o to co, kde a jak nejlépe pro sebe uţít všeho, co se uţít dá neţ přijde smrt, kterou, dle jejich chybných představ, všechno končí. To jsou lidé opravdu ubozí, duchovně dosud neuvědomělí, protoţe nevědí ani proč jsou zde, proč ţijí a jaký mají úkol v tomto dočasném ţivotě. Nevědí, ţe mají zde sbírati zkušenosti, zdokonalovati se, aby ve svém vývoji kupředu pokročili a proto nechávají hříšně prchati vteřinu za vteřinou. Tak projdou celým ţivotem bez uţitku pro sebe i pro jiné, zcela marně a hluše, protoţe nepoznali skutečnou hodnotu dobra. Kaţdý sám tvoříme si svůj osud. Tvoříme si jej kaţdou myšlenou, kaţdým slovem, kaţdým skutkem. Za vše co vykonáme, dostane se nám zaslouţené odměny.Kaţdé vykonané dobro, stejně jako kaţdé spáchané zlo bude s námi dobře vyúčtováno, a tomuto vyúčtování neujde nikdo, ať zaujímá jakékoliv postavení v lidské společnosti, ať je ochoten to přiznat nebo popírat. Naučíme-li se správně hodnotit dobro, naučíme se také váţit si kaţdé příleţitosti k jeho konání, naučíme se vyuţít vymezeného času tak, aby drahocenné vteřiny skutečně neprchaly marně a nevyuţity. Proč by člověk, který jiţ jednou k tomuto poznání došel, neučinil vše k jejich vyuţití? Proč by měl býti člověk nepřítelem sobě samému a připravovat se sám o to nejcennější, co Bůh mu poskytuje, tj. o spokojenost, klid a mír duše, zdraví, štěstí a Boţí poţehnání. O toto všechno připravuje se kaţdý, kdo lehkomyslně promarňuje hodiny a s nimi i celá léta svého ţivota, i kdyţ se v něm chvílemi vystřídají radostné opojení a přechodné úspěchy. To všechno je jen pozlátko bez opravdové ceny, protoţe skutečného poţehnání Boţího můţe dosáhnouti jen ten, kdo upřímně hledá království Boţí zde na zemi a spravedlnosti jeho, protoţe jenom ten království toto v sobě buduje, a tomu bude pak také vše ostatní přidáno. Někdo hledá své štěstí v bohatství a neštítí se ani podvodu, jen aby hodně vydělal, hodně měl. Kdyby však pozorně sledoval běh svého ţivota, poznal by jistě, ţe jedna nepoctivě získaná koruna připravila jej na druhé straně o celé stovky. Mnohem šťastnější budou lidé aţ konečně pochopí, ţe štěstí není v bohatství, v penězích, za které si mohou všechno koupit. Pak postačí jen nemoc, která je přesvědčí o nemohoucnosti peněz, a to udělá z nich na ráz lidi velmi skromné, protoţe z dřívějších tisíců přání zbude jim pak jedno jediné a to je přání být zdrávi, a k tomu ještě chápou jiţ, ţe toto zdraví si nekoupí ani za závratné obnosy svých nahromaděných peněz. Tak dospěje boháč k poznání, ţe takový nádeník, který těţce pracuje a vydělá sotva jen tolik, aby se najedl a nemusel spát pod širým nebem, ţe je při svém zdraví i ve své chudobě mnohem šťastnější neţ on, boháč, který si můţe popřát za své peníze všechny lahůdky, ale s ohledem na své zdraví nesmí se dle chuti najíst. Co jsou tu platny peníze? Kde zůstala jejich moc? Co pomohou onomu miliardáři v Americe jeho miliardy, kdyţ jiţ po deset let nesmí jíst nic jiného neţ krupicovou kaši, aby se udrţel při ţivotě? Je třeba najít tu pravou cestu ţivotem, na které by nám peníze byly prostředkem, nikoliv cílem ţivota. Náš ţivot hmotný se všemi svými starostmi nesmí nás zaměstnat tak, abychom neměli jiţ čas myslet na duchovní podstatu svého ţivota a zanedbávali ji. Bývá tomu po kaţdé jinak, po kaţdé v jiné formě naskýtá se nám příleţitost vykonat něco dobrého, čím bychom prospěli celku a tím i sobě. Je třeba stále být na stráţi, abychom tyto příleţitosti

- 26 -

nepromarnili,protoţe s prchající vteřinou prchá i příhodný okamţik, a ten se nikdy jiţ nevrátí zpět. Vědomí prchajících vteřin a nejistota, kolik nám jich ještě zbývá do našeho odchodu, přimějí nás udělati co moţno nejvíce pro svůj věčný ţivot duchovní. S tímto vědomím budeme všichni ţíti tak, abychom kaţdým okamţikem byli připraveni na svůj odchod z pozemského ţivota. Staneme se ochotnými sluţebníky Boţími a budeme se upřímně radovat z kaţdé dobré sluţby, kterou pro jiné vykonáme. Toto rozšíření zájmu o druhé odvrátí nás od upřílišněného zájmu a starostí o sebe sama, coţ bude zase jen k našemu dobru. Získáme tím klid, zachováme si zdraví, prodlouţíme si ţivot, abychom pokud moţno nejdéle mohli slouţit jiným. Naplňte všechny darované vám vteřiny láskou a dobrými skutky a nebudete muset pohlíţet s hrůzou na ciferník svých hodin, které neúprosně pokračují ve svém postupu a nikdy nic nevrátí. Ta hrůza a úzkost přepadá jen člověka prázdně, neuţitečně, sobecky ţijícího, kdyţ se tak chvílemi od své povrchnosti a prázdnoty zadívá kupředu, do neznáma, co tam jej čeká. Ten ovšem jako neuţitečný sluţebník můţe očekávat, ţe bude brzy odvolán, a bude muset také dlouho se sem vracet, dokud nenahradí všechny dříve lehkomyslně promarněné vteřiny svého ţivota. Moţná, ţe tyto návraty budou pro něj spojeny s velikým utrpením, aby v této formě odčinil promeškání všech příleţitostí, jeţ mu byly ke konání dobra dány. Prchající vteřiny volají nás všechny do sluţeb Boţích. Volají a zároveň i varují, zejména v poslední době právě nadcházející, které je milionkrát důleţitější, neţ byla celá doba od příchodu Pána Jeţíše na svět aţ po dnešní dny, neboť jest to doba všeobecného účtování s námi se všemi. Tato doba bude stihati nemilosrdně všechny ty, kdoţ promarnili své minuty a vteřiny a nepřipravili se řádně na věci příští. Pro nás, kteří se tomuto velikém zúčtování nyní přibliţujeme, je nyní dvojnásob důleţité uvědomovat si, jak prudký je let vteřin, jak rychle krátí se doba příprav, abychom alespoň v poslední chvíli se obrátili a vyuţili svého času, aby nás kvapně se blíţící události nezastihly úplně nepřipraveny. Učiníme-li tak včas a vhodným způsobem, pak zůstaneme bez pohromy, abychom mohli druhým, méně šťastným, svým ţivotem dáti příklad a ukázat jim, jak mají uţitečně ţít, jak mají uţitečně vyuţívat kaţdé vteřiny pro dobro všech. Přeji vám i sobě, aby Bůh nás všechny osvítil Duchem Svatým, abychom všichni pochopili pravý účel svého ţivota, nalezli blahodárný klid a mír a naučili se podřizovat se ve všem Vůli Boţí. Pak se nikdo z nás nebude honit za mamonem a světskými radovánkami, protoţe všichni budeme umět správně ocenit čas a vyuţívat jej pro věci uţitečné, pro své zdokonalování a dobro druhých. Pak také kaţdý z nás nalezne v sobě ţádoucí klid a mír. A v tomto klidu naučí se pak kaţdý přemýšlet o své duši, o věčnosti svého ducha, o věčném ţivotě a o ceně svého „já“, které v tomto věčném ţivotě bude věčně existovat. Naučíte-li se tomu, pak jistě nepromarníte ani jedinou z těch vteřin, které tak rychle a nenávratně prchají. Bůh vám k tomu pomáhej!

86. Čím je naše já v celém vesmíru Dvě základní sloţky tvoří jednotu našeho já, a to tělo hmotné a tělo duchovní (astrální). V našem těle astrálním jest naše vědomí, naše pocity, náš rozum i našich pět smyslů, a to vše projevuje se naším tělem hmotným, které jest nástrojem našeho duchovního já, ovládaného duší a duchem. Tuto dvojí podstatu našeho já si však většina lidí neuvědomuje a největší pozornost i péči věnuje pouze svému tělu hmotnému. A toto naše hmotné tělo, kdyby nebylo oţiveno a

- 27 -

naplněno ţivotem duchovním, bylo by jen nepatrným drobečkem, práškem hmot,y v ohromnosti celého vesmíru nic neznamenajícím. Stačí zadívat se do hloubky hvězdného nebe, abychom si uvědomili to ubohé, nepatrné nic, které představuje člověk u porovnání s nekonečností vesmíru. Co znamenají, čím jsou všechny ty naše malicherné starosti, snahy, touhy, naše pachtění za hmotou, hledání slávy a atd., proti všemu mohutnému dění kolem nás v přírodě a v celém vesmíru! Odvraťte oči od hvězd a zadívejte se na sebe sama. Spatříte to ohromné nic, tu nicotu, kterou představuje vaše tělo. A přece lidé zabývají se nejvíce svým tělem a své tělesné já povaţují za něco tak důleţitého a ohromného, ţe pro stálou sluţbu tělu a hmotě zapomínají na to nejdůleţitější, tj. – na svůj pravý ţivot duchovní. Náš ţivot duchovní, to je náš ţivot věčný, který nás vlastně spojuje a jedno činí s celým vesmírem, se vším tím děním v něm, který nás spojuje i s Tvůrcem všeho – s Bohem – Kristem. Stále ještě je mnoho a mnoho těch, kteří nevědí nic o svém duchovním já, o své duši a svém duchu, nestarají se o své vlastní poslání zde na zemi, neuvědomují si svoji povinnost zdokonalovat se a zušlechťovat svůj ţivot tak, aby se mohli rychleji navracet tam, odkud vyšli, tj. k Otci svému Nebeskému. Vše to nejdůleţitější, s ţivotem věčným související, zanedbávají a věnují všechen svůj čas jen tomu dočasnému, pomíjejícímu ţivotu hmotnému. Stalo se mi nedávno, ţe mne ze čtení vyrušila nepatrná muška, jako makové zrnko, která si usedla na otevřenou stránku knihy. Nevydrţela chvíli v klidu, a tak jsem přestal číst a pozoroval jsem její rychlé pohyby, stále se měnící směr jejího rozletu. Uvědomil jsem si přitom, ţe i tento nepatrný, sotva viditelný tvoreček má také svou vůli, ţe se i v něm projevuje týţ ţivot jako v nás, ţe i jeho vědomí a vůle je řízena týmţ duchem, jako vědomí a vůle naše, krátce, ţe tento maličký tvor má také svoji duši a to stejně dokonalou jako máme my. I on je zde z Vůle Boţí, i on má se v dočasném svém ţivotě zdokonalovat a proto i jeho ţivot má svůj smysl ba snad i svou důleţitost v koloběhu ţivota, podobně jako ţivot náš. Kdyţ jsem tak nad muškou chvíli přemýšlel, uvědomil jsem si, ţe i my jsme takovými malými, nepatrnými tvory v rozsahu vesmíru ţijícími ţe i my jsme řízeny týmţ Duchem a stvořeny týmţ Tvůrcem, jako ona malá muška, ţe tedy i tento malý tvoreček jest naším bratrem. Tato malá muška neliší se od nás ničím jiným, neţ pouze vjemem, který je u ní ještě nedokonalý. Mentalita takové mušky není však příliš odlišná od mentality člověka, který ţije jen pro hmotu a o duchovní ţivot se vůbec nestará. Pro takové lidi je jejich tělesné já tak ohromně důleţité, ţe konají všechno jen pro ně, a celý smysl jejich ţivota vyznívá pak shodně se smysle ţivota takové malé mušky a dále nedosahuje. Všimněme si, jak mnoho času a zájmu věnuje dnešní doba tělesnému sportu. Všechny noviny věnují mu tolik místa, v radiu věnují mu tolik času a mládeţ je sportem zaujata, ţe dnes neumí o ničem jiném hovořit s takovou vášnivostí a nadšením, jako o sportovních událostech. To vše jest jen důkazem, ţe dnešní doba ţije ve znamení kultu těla, jemuţ věnuje zvýšenou pozornost na úkor duchovních hodnot, pro náš duchovní ţivot tak důleţitých. Je jistě správné a ţádoucí pěstovat tělesnou zdatnost, otuţilost a kázeň, tak jak si to představovali Tyrš a Fugner při budování Sokola. Leč to, jak dnes je pěstován sport, to jiţ vybočilo z daných mezí, uváţíme-li, co vše z ostatních hodnot ţivota bylo pro sport obětováno, kolik je těch nemoţně nadšených „fanoušků“, nemluvě ani o tom, jak se opravdový sport, který mě za účel pečovat o zdraví a zdatnost tělesnou, úplně zvrhl v nezdravé horečky dostihové, kterými mnozí závodníci své zdraví spíše zničí, neţ by mu prospěli. Kdyby svět měl jíti stále tímto směrem, vraceli bychom se tím vším zpět do dob pohanských, kde kultura těla byl vším a této kultuře podřízen byl duch i duše, pro kterou nedovedli nic udělat.

- 28 -

Dnes budují se ohromné sportovní stadiony, připomínající starověké areny. Z těch zbyly nám do dnešních časů jen trosky, připomínající nám památky pomíjejícího starého kultu těla. Kam to tedy spějeme dnes? Lidé se nepozastavují ani nad tím, ţe se při přepínání sil, jeţ vyţaduje taková bláznivá honba za vítězstvím, tolik mladých lidí zmrzačí. Mnoho závodníků zničí si své zdraví, aby pak aţ do konce ţivota pociťovali následky nepřirozeného přepínání sil. Další nebezpečí sportu spočívá v tom, ţe mládeţ pod jeho vlivem více zesuroví neţ otuţí, a konečně, coţ je snad nejzávaţnější ze všeho, mládeţ zaprodaná sportu zapomíná na všechno, co dříve zušlechťovalo duchovní ţivot, zanedbává literaturu, hudbu, výtvarné umění. To vše muselo ustoupit do pozadí, umění stalo se popelkou, které dnešní noviny nevěnují ani tolik místa jako dříve. Co lidí vezme dnes do ruky noviny a začne číst přímo od poslední stránky, tedy jen zprávy sportovní, zatím co zprávy o knihách, koncertech, výstavách nebo programy divadel je vůbec nezajímají. To všechno zastínil sport, ačkoliv všechno umění je dar od Boha, určený k našemu zušlechtění, ke zkrášlení a zduchovnění našeho ţivota. Tisíce diváků sejde se na hřišti kopané, smutný počet několika jedinců sejde se k vyslechnutí vzdělávací přednášky. Osvětové sbory, které takové přednášky pořádají, mají jistě nejlepší zkušenosti. Vím sám o případě, ţe se k ohlášené přednášce dostavil kromě přednášejícího jeden jediný člen pořadatelstva – víc nikdo. Takové skutečnosti jsou aţ příliš výmluvnou ilustrací dnešní doby. Kdyby takoví nadšení sportovci našli ve svém přesportovaném programu chviličku času, aby si přečetli moje dnešní řádky, slyším jiţ jejich opovrţení a posměch, jakým mne zahrnují. Špatně mi rozumíte? Nechtěl bych z vás všech mít klášterníky odříkající se všech radostí světa, upírajících si násilím právo mládí vyţít se a vybít přebytky své energie. Nestavím se nepřátelsky proti sportu, ale proti nezdravému přeceňování a povyšování kultu těla nad kult ducha.Není třeba být filosofem a utápět se v neskutečných úvahách. Stačí jen pozorovat ţivot, abyste spatřili denně nové a nové příklady toho, jak malicherné a nicotné nic je celé to naše hmotné já v koloběhu světa a vesmíru vůbec. Vezměte si na příklad takovou výpravu sportovců, jedoucí autobusem k nějakému zápasu. Jaká sláva kolem nich i v nich! Stačí, aby vůz dostal smyk, výprava skončí někde v rokli a z těl slavných sportovců zbudou jen trosky mrtvých a těţce raněných. Nyní se ukáţe tělesné já těchto sportovců v plné své ubohosti a bezmocnosti, která je pro ně tím drtivější, protoţe tvořilo jejich jedinou pýchu i slávu, na ně kladli největší důraz, pro ně zanedbávali své druhá já, duchovní, které zde zůstává i po jejich smrti tělesné a podobnou katastrofu přeţívá. Na tomto místě vzpomínám i na známého mladého doktora, cele oddaného leteckému sportu. Uţívat letadla jako dopravního prostředku, to bylo mu málo. On chtěl se doţít i letecké slávy a zvítězit v závodech, aby se jeho tělesné já ukázalo v celé své dovednosti a velikosti. Zajel si do Itálie, kde chtěl dosáhnout rekordu, předčít všechny ostatní závodníky, ale stačila vteřina, jeho letadlo se zřítilo a pohřbilo jej v troskách. Ţalem zdrceným rodičům zbyla po něm jen hrstka popela, zbytek to jeho tělesného já! Mnoho lidí touţí pro své tělesné já získat co moţno největší slávu. Je jim lhostejno, zda jejich práce je na prospěch celku, jim záleţí jen na tom, aby se uplatnili ve veřejném ţivotě tak, aby kaţdý je znal, kaţdý o jejich existenci věděl, aby z této popularity pro sebe těţili. Bývá to většinou ješitnosti, která je pohání stále dál a nedaří-li se jim vše podle jejich programu a přání, dopouští se mnohých pošetilostí. Mnohdy podlehnou rozčilení a není divu, kdyţ pak v takové chvíli přepětí učiní mrtvice konec jejich ţivotu. Všechna ta touha po slávě, celé to trmácení jejich ţivota končí stejně hromádkou popela, která je jedinou připomínkou jejich tělesného já. Kaţdou chvíli čtete nebo slyšíte nebo dokonce přímo vidíte člověka na ulici, tak zabraného do svého přemýšlení, ţe ani nepozoruje, co se kolem něho děje a vkročí přímo pod

- 29 -

vůz.Lhostejno, zda přemýšlel o tom či onom,, zda byly to starosti o peníze nebo o slávu, o blahobyt nebo o bídu, teď leţí tu na dlaţbě jeho tělesné já bez ţivota, čekající jen na převoz do krematoria, kde se promění zase jen v popel. Nikdo z nás neví, jak dlouho náš Otec Nebeský ponechá toto naše tělesné já v pozemském ţivotě, abychom se tu s ním mohli těšit. Nikdo neví, jak dlouhou lhůtu má ještě před sebou, nebude-li to jiţ teď, za okamţik, nebo snad aţ zítra, či za delší dobu, kdy budeme odtud odvoláni. Tato nejistota, toto vědomí, ţe nejbliţší okamţik můţe být naším posledním okamţikem na tomto světě, měly by nás mnohému naučit. S vědomím, ţe mohu být odvolán jiţ dnes, nezatouţíme sami změniti leccos na svém dosavadním způsobu ţivota? Stojí to za to otravovat si navzájem ţivot pro takové malichernosti, jak jsme to dělávali? Budeme si pro takové ubohosti jako je sportovní sláva ničit své zdraví? Budeme opomíjet svou duši a duchovní ţivot, budeme znečišťovat svou duchovní bytost, která je nepoměrně důleţitější, neţ celé to naše tělesné já? Proč nás Pán Jeţíš učil správnému a ušlechtilému ţivotu? Proč k nám volal poslední den Svého pozemského ţivota: „Milujte se vespolek, jaká Já miloval Jsem vás?“ V této lásce nenajdete ţádné sobectví, ţádnou nenávist nebo zlobu vůči svým bliţním, ani ţádné bezohledné pachtění za hmotnými statky. S tohoto hlediska měl by konečně jiţ kaţdý si uvědomit, čím vlastně je to jeho já ve vesmírovém dění, jaké jsou jeho povinnosti v jeho pozemském ţivotě k ţivotu duchovnímu, jak nesprávný je ţivot, který se dovede starat jen o hmotu. Ne dívat se stále jen dolů na věci bezcenné, ne hledět jen do bláta všedního ţivota, ale pozvednout zrak také vzhůru ke hvězdám, které budou vám vyprávět o velikém a mocném Tvůrci všeho, o dokonalosti a kráse toho, co Bůh nám k našemu obdivu podává. Teprve s tohoto stanoviska pochopíme konečně správně to, čím jest naše tělesné já ve velikém, nekonečném vesmíru a ve své pokoře přiznáme si skutečnost, ţe i nás stvořil Bůh, ale nestvořil nás proto, abychom tu ţili nevědomě, oddáni jen ţivotu hmotnému, bez zájmu o ţivot duchovní, bez touhy vniknout do hlubokých tajů duchovního ţivota věčného. Tomuto poznání zcela pochopitelně mohou býti a většinou také jsou nejblíţe hvězdáři, astronomové i astrologové. Krásně nám to dokazoval náš milý mladý hvězdář Dr. Hujer ve svých cenných a procítěných přednáškách. Z jeho slov vycítíte, jak hluboká a čistá je jeho víra v Boha. V této víře jistě jen málo lidí se mu vyrovná. Jeho veliký duch je omilostněn vědomím, jak nepatrné jest naše tělesné já, a proto se tak pokorně snaţí přiblíţit se k Bohu, ke své duši, ke svému duchu, který je Boţskou jiskrou v nás. Toho stupně vědění dosáhl svými studiemi hvězdného nebe, v němţ poznal velikost tvorby Boţí a přesný řád a pořádek ve všem dění vesmírovém. On jako hvězdář strávil mnoho nocí ve hvězdárnách celého světa. Jemu však nestačilo jen měřit a vypočítávat vzdálenost hvězd od nás nebo vzdálenosti mezi hvězdami, ani určování, kdy se která hvězda objeví zase na určitém místě. On šel dále. Pohled na hvězdné nebe nutil jej k přemýšlení o tom, jak daleko jest jeho já od Boha, Tvůrce vší té nádhery a krásy. To byly okamţiky, kdy poznával sebe sama, a v těchto chvílích se přibliţoval svým já, svou duší i svým duchem k nejvyšší Moci, Moudrosti a Lásce. Proto kdyţ slyšeli jste mluvit tohoto člověka, který vás hned prvními slovy upoutal a přesvědčil o své neobyčejné inteligenci, pocítíte také hned, ţe do svých slov vkládal cele svého ducha. A vaše srdce zaplesá radostí kdyţ vidíte, ţe tento příslušník mladé inteligence, která se většinou odvrací od všeho Boţského, tak veřejně se hlásil ke své víře v Boha, ke své lásce k Tvůrci a nestyděl se hlásit se otevřeně k duchovním i duševním pracovníkům. Většina lidí, zejména ze řad mladší generace, odvrací se dnes od duchovního ţivota a stará se jen o hmotné prostředky svého tělesného já, a přímo se stydí – s obavou aby nebyla pro posměch druhých – projevit zájem o věci duchovní. Všechny starosti a zájmy našeho

- 30 -

ţivota hmotného jsou však tak jednostranné, ţe tento ke hmotě tíhnoucí vývoj musí se nepříznivě projevit v celkovém našem vývoji duchovní, pro který toto zaprodání hmotě znamená při nejmenším těţké zdrţení. Připomeňte si, jak o těchto starostech světských, které člověka mnohdy úplně zmohou a vyčerpávají, jak o nich mluvil Pán Jeţíš. On Sám nazval je zbytečnými. „Nepečujte o zítřek, neboť zítřejší den pečovati bude o své věci. Dosti má den na svém trápení.“ Starejte se, abyste právě přítomnou chvíli správně proţili! Na jiném místě řekl Pán: „Nestarejte se o to, co budete jísti, co píti nebo čím se budete oblékati, neboť Otec váš Nebeský, který o vás pečuje, ví lépe neţ vy, čeho potřebujete.“ Coţ není ţivot více neţ pokrm a tělo více neţ oděv? Proto – „Hledejte nejprve království Boţí a spravedlnosti jeho a toto vše bude vám přidáno.“ Kdo věří upřímně v Boha, nemůţe se strachovat o zítřek. Je přesvědčen o tom, ţe Otec Nebeský ví o něm, ţe ho miluje jako své dítko a ţe mu tedy dá všechno co bude potřebovat, přičiní-li se sám a bude-li poctivě plnit své povinnosti. Tato posilující víra v Boha vyvěrá z našeho druhého, vyššího a pravého já, tj. z našeho já duchovního, vedeného naší duší. Musíme ovšem své duši rozumět, o její ţivot pečovat, umět jí naslouchat, abychom dovedli chápat její pokyny a ve všem se jimi říditi. Toliko lidé malé a nedokonalé víry, pachtící se za hmotou, nechápající svoji duši, nerozumějící svému duchu, toliko takoví lidé mohou býti tak malicherní, ţe se starají jen o tu bezcennou hmotu. Tím se ovšem připravují o všechno to blaţenství, které poskytuje člověku vnitřní, pravý ţivot duchovní a nikdy nepoznají, co je to klid a mír Boţí, který by je zbavil všech jejich starostí a ušetřil by je mnoha zbytečných utrpení. Naše tělesné já ţije zde jenom ve spojení s naším duchovním Já, ve spojení s duší a duchem. Jen v tomto spojení můţe naše já splniti svůj úkol Bohem mu daný a státi se uţitečnou částečkou lidské společnosti, něčím skutečným se státi i v tom ohromném, nekonečném vesmíru. Tato touha něco znamenat, něco dokázat, něčím nesmazatelným v historii lidstva se zapsat, splnila se u mnoha lidí, ať jiţ to byli geniové tvůrčí nebo vědátoři, politici apod. Mnohem více smrtelných pomníků slávy zanechali za sebou ti, kteří netouţili ani tak po slávě, jako po svém tvůrčím vyţití. Leč ani ti první, ani ti druzí, na které lidstvo vděčně bude pamatovat, ţádný z nich nezakládal si na svém tělesném já. Naopak, kaţdý z nich snaţil se vţdy ve spojení s duchem vyuţitkovat všech darů duchovních, Bohem nám daných k vykonání velikých věcí ve prospěch lidstva. Takovým zářným příkladem můţe nám báti veliký vynálezce Edison. Vyrostl v takových poměrech, ţe jako malý chlapec nemohl chodit do školy a musel si jiţ sám vydělávat. Nejdříve prodával noviny, pak se stal poslíčkem, a neustále sám na sebe odkázán, přemýšlel o tom, jak se dostat výš, jak se lépe uplatnit, jak se stát uţitečným tvorem lidské společnosti. Jeho neustálá snaha poznávat stále nové a nové věci vedla jej ke stálému spojování se s duchem, ze kterého čerpal popudy ke svému konání. S touto pomocí duchovní dostával i nápady k různým svým vynálezům, které se s počátku zdály snad pouhými hračkami, ale vedly přece jen k velikým činům. Jiţ jako malý chlapec zařídil si skromnou, ale svou vlastní laboratoř, ve které s velikou láskou pracoval na námětech, jeţ čerpal ze svého ducha. Jeho vytrvalost a neumdlévající ochota obírat se jednotlivými myšlenkami aţ do jejich konečného vyřešení, přibliţovala jej nejen k Boţí Moudrosti, ale i k Jeho Vševědoucnosti, ve které pak nalézal rozluštění všech záhad, které jej zaměstnávaly. Tak se naučil vyuţitkovat tohoto Boţského Vševědomí ke svým vynálezům, které přinesly lidstvu tak ohromný uţitek. Nebyla to touha po slávě, nebyla to touha po penězích, která učinila z Edisona člověka neúmorné píle a práce. Edison měl vţdy na zřeteli potřeby celku, jeho touhou bylo prospět celku, a proto Bůh mu v jeho práci pomáhal a také bohatě mu poţehnával.

- 31 -

Kdyţ si vyrobil svou první elektrickou lampičku, stálo je její pořízení 7 dolarů 80 centů. Přes to však se rozhodl prodávat ji za pouhých 90 centů, raději ze svých úspor na své výrobky připlácel, jen aby se lampička mohla co nejvíce rozšířit, aby se lidé přesvědčili o tom, jako dobrodiní pro lidstvo tento jeho vynález přinesl. Podařilo se mu to opravdu tak, jak o tom v zápalu své práce snil a jeho lampička jiţ po celém světě připomíná slávu velikého vynálezce. Tento úspěch dostavil se jen proto, ţe se nebál dát v sázku svůj majetek a doplácet na první výrobky, raději s prodělkem je prodávat, neţ ohrozit jejich rozšíření příliš vysokou cenou. Kdyţ pak později sníţil cenu aţ na 28 centů, dosáhl jeho vynález takového rozšíření, ţe mu vynesl ohromný kapitál. A tohoto kapitálu Edison pouţil zase jen k další tvořivé práci na nových vynálezech, které světu věnoval. Ani ohromné jmění, které svou prací získal, nezlákalo jej, aby zanechal práce a někde v klidu a přepychu uţíval svého majetku. On pouţil svého jmění zase jen ve prospěch lidstva zase k novým vynálezům, a tak počet jejich se mnoţil a stoupal, takţe jméno Edisonovo spojeno je s představou mnoţství vynálezů. Tento jediný člověk, který celému světu tak ohromně prospěl, ukázal nám, jak se i naše nepatrné já můţe uplatnit ve vesmírovém dění, dovedeme-li se spojiti správně se svým Já duchovním. Toto duchovní Já dodávalo mu tolik síly, ţe stačil překonati všechny překáţky a všechna protivenství, jeţ mu stavěla do cesty především lidská hloupost, neschopná pochopit jeho vynálezy, zato však schopná zesměšnit jej, jak se stalo na příklad při předvedení jeho gramofonu na Sorboně v Paříţi. Mezi učenými pány profesory byli i takoví, kteří jej prohlásili za podvodníka a povaţovali jej za břichomluvce, protoţe nechtěli věřit, ţe by taková skřínka mohla mluvit, zpívat, hrát. Byla to jen pýcha povýšených učených hlav, které nechtěly uznat, ţe by takový prostý člověk, bez jejich školského vzdělání, mohl něco podobného vytvořit. Ale ani takový uboze povznesený pan profesor, domnívající se, ţe jen on má patent na rozum, ani ten nezvítězil nad neštudovaným, prostým člověkem. Vítězem zůstal přece jen Edison, který se nedal odradit tímto zneuznáním a posměchem, pracoval dál a dál a nepřestával svět překvapovat novými a novými vynálezy. Podobně jako Edisonovi děje se všem průkopníkům nových ideí. Tito průkopníci předstihují vţdy své současníky, kteří dívají se na ně jednak s údivem, jednak se závistí a mnohdy téţ s posměchem. Oni však, protoţe nelpí na svém hmotném já, vyuţívají svého spojení s Duchem Boţím a proto musí vţdy zvítěziti nad nevědomostí lidskou. Vědí dobře, odkud čerpají své popudy, znají zdroj všeho vědění a dovedou z něho čerpat tak bohatě, aby přinesli co moţno největší uţitek celému lidstvu. Takové lidi Bůh také miluje a jim pomáhá. To jsou Jeho vyvolení pomocníci, pracující na zdokonalování světa, proto jim také štědře uděluje ze Svých vzácných darů, aby oni mohli jich všech pouţíti ve prospěch ostatních dítek Boţích. Vţdyť Bůh nás všechny tolik miluje, ţe by nás všechny chtěl vidět šťastné. A je to zase jen projev Jeho veliké Lásky k nám, ţe těmto Svým pravým pomocníkům dává vniknouti do Svého Vševědění a my máme si jich váţit a s velikou vděčností dary Boţí z jejich rukou přijímat. Příklady takových lidí jsou ohromným příkladem a zdrojem poučení pro kaţdého z nás. Kaţdý z nás nechť vidí v nich pro sebe příklad, jak třeba ţít a pracovat, aby náš ţivot a naše práce byla uţitečná pro celek. To nejdůleţitější, co třeba mít především stále na mysli, je nutnost podřídit tělo duchu, usměrnit harmonicky svůj ţivot hmotný s duchovním ţivotem, aby naše já tělesné bylo v neustálém spojení a v naprosté harmonii s naším Já duchovním. Jen v této harmonii dopracujeme se tak daleko, aby i to naše já něco znamenalo v obklopujícím nás vesmíru a my stali se uţitečnou součástkou celku v tomto nekonečném koloběhu světa. K tomu nám dopomáhej všem Bůh!

- 32 -

87. Blahoslavení chudí duchem Výrok Pána Jeţíše o blahoslavených chudých duchem, jejichţ jest království nebeské, jest většinou lidí špatně chápán, protoţe nemají správnou představu o tom, komu toto blahoslavenství přiřknout, koho zvát blahoslaveným chudým duchem. Mnozí se domnívají, ţe jsou to lidé hloupí, méněcenní nebo dokonce slabomyslní. Jiní posmívají se tomuto výroku jako církví vymyšlenému v domnění, ţe toto blahoslavenství chudých duchem stanovila církev proto, aby své věřící udrţela v nevědomosti a tím dosáhla u nich lepší poslušnosti. Ani tento výklad není správný. Budeme však hned blíţe pravdě, připomeneme-li si, v jaké souvislosti Pán o chudých duchem mluvil. Kdo byli mezi prvními, o nichţ se Pán zmínil? Byli to Jeho učedníci a apoštolové, krouţek lidí, které si Pán Sám vybral. On Svou jasnovidností a Svými Boţskými schopnostmi viděl do hloubi duše kaţdého člověka. Poznal bezpečně, kdo je chudý a pokorný v duchu, chudý na světské učenosti a vědomosti, kdo je v duchu čistý, jako nepopsaný papír, na který se dá snadno psáti. Věděl, ţe takoví lidé jsou nejpřístupnější k přijetí všech těch nejvyšších pravd a proto jen z takových lidí vybíral si Své učedníky a apoštoly. Pán jistě dobře rozlišoval člověka chudého duchem od člověka zatíţeného nebo dokonce přitíţeného duchem a vţdycky dával přednost prvému, protoţe člověk, v jehoţ duchu jsou zakořeněny předsudky světské učenosti, není nikdy dostatek schopný ani ochotný přijímati nové pravdy, pocházející z oblasti duchovní, jeţ mnohdy nesouhlasí s tím, k čemu dospěl takový člověk svým rozumem a studiemi. Domýšlivý na svou učenost, pyšný na své vědění, kterého tak pracně nabyl, není schopen přijímati duchovní pravdy bez zbytečného mudrování, jeţ vychází z jeho přeučeného, ale dosud přece jen neosvíceného rozumu. Tím ovšem není řečeno, ţe všichni vyvolení chudí duchem musí být chudí na duchovní schopnosti, ţe jim snad chybí vůbec duchovní podstata moudrosti a ţe je musíme hledat jen mezi lidmi neštudovanými, bez vrozené inteligence. I nejučenější člověk, vyznamenávající se nejvyšší inteligencí, můţe náleţeti k těmto blahoslaveným chudým duchem zachová-li si jeho duch při vši své moudrosti a učenosti svoji čistotu, pokoru a přístupnost. Vzpomeňme na Sokrata, velikého myslitele a zakladatele filosofie vůbec, který při svých ohromných vědomostech říkal o sobě s největší pokorou a skromností „Vím, ţe nic nevím.“ Právě tato jeho pokora a skromnost jsou nejlepším příkladem i znakem blahoslaveného chudého ducha, či snad lépe řečeno chudého v duchu. Kdyby sebe více věděl, nikdy není pyšný na své vědomosti.Čím vnímavější jeho duchu, tím lépe cítí a pokorně doznává, ţe vše to, co ví, jest jen maličký zlomek toho, co je obsaţeno v Boţském vševědomí, ţe mu toho ještě mnoho a mnoho chybí, co dosud nepoznal a co zůstane mu tajemstvím snad provţdy. Proto jest také vţdy ochoten přijímati nová poučení z nejrůznějších oborů, hledá nové poznatky, chce mít jasno ve všem, vniknout do všeho, co jest mu dosud neznámé a nesrozumitelné. Ve svém snaţení nedá se zastavit ţádnými zakořeněnými předsudky a nikdy nepopírá existenci věcí jemu neznámých, netvrdí o ničem, ţe je to nemoţnost, kdyţ on sám o tom nic neví, neodmítá nové pravdy jen proto, ţe on sám neměl dosud příleţitost o nich se poučit a přesvědčit. Naproti tomu je mnoho těch, kteří velmi málo vědí, málo četli, mnoho nestudovali, školní vzdělání mnohdy uboze odbyli a přece si směle vyhledávají povýšené stanovisko vševědoucího kritika, který si připisuje právo posuzovati a odsuzovati všecko. Jest to jen pýcha jejich rozumu, zatíţeného polovzdělaností, která odmítá kaţdé nové poučení a nepřipouští, ţe by mohli existovati věci, kterým oni nerozumí. Přeceňují své vědomosti a pohlíţejí na všechny, kteří nemají po ruce tolik školních vysvědčení jako oni, jako na niţší, hloupější kastu lidí, i kdyţ jsou to ve skutečnosti lidé daleko inteligentnější neţ oni sami. Vţdyť učenost, tím méně polovzdělanost není ještě inteligence, která bývá člověku vrozena a

- 33 -

nedá se ţádným vzděláním školním ani kniţním získat. I prostý, nestudovaný člověk můţe mít velikou inteligenci, a to vrozenou, která mu dává veliké schopnosti k sebevzdělání. A protoţe duch takového člověka není zatíţen vědou a pýchou rozumu, bývá přístupen novým poučením a poznatkům, jeţ neviditelná ruka vpisuje do jeho nitra jako na čistý, nepopsaný arch papíru. To jsou ti blahoslavení chudí duchem, to jsou lidé, jaké potřeboval Pán Jeţíš, protoţe oni byli nejzpůsobilejší přijmouti bez předsudků Jeho svaté učení, státi se Jeho učedníky, následovníky a později i Jeho pravými apoštoly a šiřiteli Jeho učení. To byli ti praví lidé, kteří mohli připravovati celé národy k přijetí nového, čistého náboţenství křesťanského, neboˇo oni byli sami nejzpůsobilejší k tomu, aby pokorně a s plnou vírou přijali všechny svaté pravdy, které nám Pán Jeţíš přinesl a kázal. Církev, která se ujala náboţenství Kristova, vychovává mnoho orthodoxních věřících, kteří, ať jsou to katolíci, evangelíci nebo příslušníci jiné církve křesťanské, řídí se přesně tím, co jim jejich církev předepisuje a k věření předkládá. Vše, co církev káţe, přijímají nekriticky a odmítají jakékoliv pravdy, hlásající něco jiného, neţ jejich církev učí. Nedovedou, ba snad dokonce se i bojí sami o něčem uvaţovat a odchýlit se třebas v maličkosti od výkladů a předpisů církevních. Jsou prostě zatíţeni církevními dogmaty a v tomto zatíţení tak nepřístupní, ţe nikdy nemohou náleţet mezi ty vyvolené, blahoslavené chudé duchem. Jsou plni předsudků a při tom také ohromně pyšní na to, co jim církev dává. Nesnaţí se, nechtějí hledati vyšší pravdy duchovní a hlouběji vniknouti do jejich tajů, ačkoliv pravdy tyto zjevil nám Pán Jeţíš jistě ne s tím přáním, aby lidé o nich nepřemýšleli a jejich podstata zůstala lidem navţdy tajemstvím. Teprve poznáním těchto velikých pravd Boţích a jejich uplatněním ve svém ţivotě můţeme dospěti k pravému ţivotu, ve kterém budeme ţít k obrazu Boţímu. Jenom pomocí těchto pravd přiblíţíme se k duchu svému pomocí své duše, abychom se stali hodnými přijmouti osvícení Ducha Svatého a v tomto osvícení bude kaţdý z nás oním blahoslaveným chudým duchem – tedy rozhodně ne hloupým nebo dokonce slabomyslným! Vidíte-li slabomyslného člověka, který svým zjevem jiţ i svými schopnostmi se vymyká z rámce normálních lidí, budí ve vás soucit. Zdá se vám tak ubohý, ochuzený, bezmocný, rádi byste mu nějak pomohli, ale přece jen málokdo vnikne do hlubokého tajemství vlastní příčiny jeho zvláštního stavu. Duch slabomyslného člověka můţe býti právě neobyčejně velikým a omilostněným duchem, který v předcházejícím ţivotě dospěl ve svém duchovním vývoji neobyčejně vysoko. Tímto prudkým vývojem předběhl mnoho ostatních, kteří ve svém vývoji zůstali pozadu a jemu zţelelo se jich a proto v jejich prospěch přinesl tuto oběť. Veliké duchovní dary, které získal svou velikou láskou, obětoval těm, kteří byli chudí na dary Ducha Svatého, aby se i oni mohli dostati výše a sám si pro příští ţivot určil ţíti beze všech duchovních darů, tj. ţíti ve stavu takového ochuzení, jemuţ se všeobecně říká slabomyslnost. Toto utrpení, které ovšem především nám se jako utrpení jeví, obětuje bloudícím bytostem, zejména těm, které svou domýšlivostí a pýchou si nejvíce překáţejí ve svém vývoji duchovním. Tato oběť z lásky přinesená, naučí je skromnosti, ve které by mohli přijímati dary Ducha Svatého. A ještě jednu a neméně důleţitou úlohu mají tito tak zvaní slabomyslní, kteří tu mezi Námi na zemi ţijí. Pohled na něj je pro nás ţivou připomínkou, čím vlastně člověk je bez těchto duchovních darů Boţích. A my si jich nedovedeme ani dostatek váţit, nedovedeme být ani dostatečně vděčni. Setkání s takovým člověkem má nám být připomínkou, ţe všechno co máme, od Boha máme, bez Boha nic nejsme, a proto také naše pýcha nemá ţádného oprávnění. A toto vědomí, ţe bez Boţí pomoci nic nemůţeme vykonat, musí nás naučit opravdové skromnosti chudých duchem, schopných přijímat nejvyšší dary duchovní. Tyto chudé duchem měl také Pán Jeţíš na mysli, kdyţ řekl: Cokoliv jste udělali těmto nejmenším, Mně jste učinili. – Pán neměl jistě na mysli jen chudé na statky pozemské. Jeho

- 34 -

přáním bylo, abychom pomáhali zejména těm, kteří jsou blahoslavení chudí duchem, tedy ty maličké, pro něţ přišel k nám, aby jim ukázal tu nejkratší cestu k Otci Nebeskému. Ukázal nám také, ţe právě ten, kdo ve své pokoře zdánlivě, sám sobě zdá se prázdným, je právě nejschopnějším přijímati Ducha Svatého plnou měrou, aby On naplňoval jej Svými dary. Blahoslavení chudí duchem, podobni prázdné váze, jsou vţdy připraveni na přijetí nejkrásnějších květů, které moţno do nich vloţit. Kdyby váza byla plna písku nebo hlíny, nebylo by moţno nic do ní vkládati. Tak si představuje své nitro, jeţ nemá býti naplněno bezcennými starostmi světskými. Vaše nitro má zůstávati stále prázdné, čisté, aby Bůh mohl vloţit do něho ty nejkrásnější květu Ducha Svatého. Čím je člověk moudřejší, čím výše duchovně jiţ dospěl, tím je skromnější a pokornější, sám před sebou i před lidmi cítí se maličkým a ani si neuvědomuje, jak veliký je ve své přístupnosti a schopnosti přijímat dary Ducha Svatého. Takový člověk je na nejlepší cestě do království nebeského, protoţe má v sobě království Boţí a toto království Boţí zde na zemi buduje. Takový pokorný, skromný, nevychloubající se člověk je vţdy naplněn láskou. Má-li dostatek lásky k sobě, pak radostně slouţí všem, i kdyţ se mu lidé posmívají a říkají o něm, ţe je blázen. Vţdyť i o takových „bláznech“ řekl Pán Jeţíš: „Blahoslavený ten, který pro Mne bláznem jest.“ Takovému „bláznu“ nezáleţí na tom, co si o něm lidé myslí nebo povídají, jemu záleţí toliko ne tom, aby plnil vţdycky a ve všem Vůli Otce Nebeského, aby On byl s ním spokojen. Snaţí se býti vţdy dobrým následovníkem Krista, který si ho vyvolil právě z těch maličkých, chudých v duchu. Blahoslavení chudí duchem proţívají království Boţí jiţ zde na zemi. Našli své nebe jiţ za svého ţivota pozemského a nemusí na ně čekati aţ po smrti. Tím dosáhli jiţ své zaslouţené odměny, poznali, co je to klid a mír v jejich nitru. Jejich ţivot je opravdu plný spokojenosti a štěstí, takţe jim mnozí mohou závidět a často i závidí. Přijdete-li do styku s více lidmi, kteří jiţ ve svém duchovním vývoji daleko pokročili, pak poznáte, co vám ještě chybí a pochopíte tak, proč nejste i vy tak spokojeni, klidni a šťastni jako oni. Snad byste pak pochopili také, proč vás provází stále tolik utrpení, proč se vás dotýká tolik kaţdá bolest. Příčina všeho tkví právě jen v tom, ţe své nitro naplňujete stále ještě mnoha bezcennými věcmi světskými, ţe se staráte příliš o věci hmotné a zapomínáte na mnohem důleţitější věci duchovní. Prostě – nejste ještě dostatečně připraveni na onu duchovní cestu, která je vyhrazena těm chudým duchem či chudým v duchu. Proto proste Boha, aby osvítil váš rozum Duchem Svatým, abyste i vy poznali to veliké blaho, které je údělem kaţdému, kdo ţivot duchovní povýšil nad ţivot světský, kdo pečuje více o duši neţ o tělo, kdo našel jiţ království Boţí na zemi a jeho spravedlnosti a ví, ţe vše ostatní bude mu přidáno. Je zcela přirozené, ţe takový blahoslavený chudý duchem musí ţit nepoměrně šťastněji neţ druzí. V duchu pokorný a odevzdaný do Vůle Boţí, vyrovnaný a klidný, dovede lehce snášet všechna protivenství, dovede i největší oběti přinášet s láskou, obětuje se pro celek i jednotlivce, protoţe je naplněn pravým, čistým lidstvím, které nám hlásal Pán Jeţíš. On to byl, kdo v člověku lidství vyvolával a tomuto zrodivšímu se lidství Svých posluchačů se také obracel, jeho se dovolával. Toto lidství v nás, tj. to pravé křesťanství, tj. obnaţená duše čistého křesťanství, tj. to, co nás teprve činí podobným k obrazu Boţímu, tj. to, čím se stáváme těmi blahoslavenými chudými duchem, jejichţ jest království nebeské. Jen takoví lidé jsou pravými následovníky Krista. Proto hledejte i vy tu pravou cestu, kterou nám ukázal Pán Jeţíš! Snaţte se pochopit svou vlastní duši, naučte se naslouchat jí v naprostém klidu a míru, abyste se mohli přiblíţiti ke svému duchu a tím také i k Bohu samému. Pak pocítíte tu pravou blaţenosti, které byla pro všechny chudé duchem připravena.

- 35 -

Čím více pokory budete mít v nitru svém, čím méně místa ponecháte v něm pro domýšlivost a pýchu, tím snadněji budete získávat veliké dary duchovní, které nám nic na světě nemůţe nahradit. Bohatství, majetek, sláva, to vše nezaručí nikdy nikomu klid a mír duše, a jen tento klid a mír dovede vyvolat vnitřní blaţenost, spokojenost a to pravé štěstí, po kterém lidé tolik touţí, ale marně je hledají tak kde není. Přemýšlejte o tom sami! Zahloubejte se v klidu nad těmito otázkami a srovnávejte, posuzujte, měřte, co ještě vašemu ţivotu chybí nebo čeho tu zbytečně mnoho, co ve vašem vlastním případě je překáţkou k dosaţení této blaţenosti. Budete-li se těmito otázkami častěji zaměstnávat, pocítíte konečně sami, ţe se přece jen blíţíte k vnitřnímu ţivotu duchovnímu, který vám přináší zatím snad jen ojedinělé, nesouvislé chvíle blaţenosti. To samo jiţ postačí, abyste se jiţ dovedli sami postarat o to, aby z těchto jednotlivých chvilek vytvořil se ve vašem nitru souvislý, nepomíjející pocit vnitřního klidu a blaţenosti. Pocítíte, ţe budete stále blíţe a blíţe Otci Nebeskému, budete stále si uvědomovat, jak vás Bůh miluje, ţe jste skutečným dítkem Jeho a pochopíte, ţe jest to On, který vám všecko dává, ţe On vás nikdy neopouští. On vás posiluje v kaţdém utrpení, jeţ jste si sami zavinili, On dává vám téţ ulehčení. On vede vás na správnou cestu, cestu lásky, která je prosta všeho utrpení. Přišel někdo dnes vyslechnout si moji přednášku a je tu dne po prvé, stejně jako vy, kteří tuto přednášku budete číst, věřte, ţe to není pouhá náhoda, ţe slyšíte či čtete dnes ode mne právě tato slova. I to je řízení Boţí a děkujte svému duchovnímu vůdci za to, ţe vás postavil před tato otázky, aby vás donutil k přemýšlení o těchto věcech. Je to přáním vašeho duchovního vůdce, abyste přišli k svému duchovnímu probuzení, abyste se i vy připravili na své znovuzrození, o němţ mluvil Pán Jeţíš Nikodemovi: „ Nenarodí-li se kdo znovu z vody a Ducha Svatého, nevejde do království nebeského.“ Tedy, i jemu má býti dáno pochopení, kdo jsou vlastně ti blahoslavení chudí duchem, Duchem Svatým však přece omilostnění, naplnění a obklopení Láskou Boţí, schopní přijímati z rukou Boţích vzácné dary duchovní, které jsou pro ně připraveny. Nevědomost mnoha lidí připravuje je o všechno toto bohatství duchovních darů. Lidé příliš světští, jen pro hmotu a ve hmotě ţijící, nedovedou je přijímat. Pomíjející radovánky světské jsou pro ně cennější, neţ radosti nebeské, duchovní, jindy zas práce a starosti hmotné nepopřejí duši, aby i na ni bylo pamatováno. Zapadlí do hmoty, vzdalují se štědrosti Boţí, odmítají ty nejcennější dary Boţí pro bezcenné dary světa hmotného. Ať jiţ prostředí a podmínky, za kterých tu člověk ţije, jsou jakékoliv, přece kaţdému z nás je dána moţnost přibliţovat se k Bohu, pociťovat Boha a Jeho Lásku v sobě. Vţdyť přece všichni máme svobodnou vůli, abychom mohli, chceme-li tomu opravdově, dosáhnouti tohoto spojení s Bohem Samým. Všichni můţeme svou vůlí uvésti do harmonie s Vůlí Nejvyšší, abychom tím dosáhli té veliké moci a síly, jeţ vyplývá z Jeho Lásky, z Jeho svatého vedení a z Jeho veliké pomoci. Mnoho těch, kteří dovedou opakovat pravdu, ţe Bůh je všemohoucí, ţe je vševědoucí, ţe je i nejvyšší Láska. Tato slova projdou ústy mnoha lidí, ale jen málokdo o nich hlouběji přemýšlí, aby z těchto pravd učinil také správné závěry. Je-li Bůh všecko, všude a ve všem, pak je i v nás, a pak je v nás také ta Jeho všemohoucnost, vševědoucnost i Jeho veliká, čistá Láska. Tak jako nedělitelný je Bůh, tak také nedělitelná jest Jeho Láska, moc i vševědoucnost, která vším prostupuje, vše prolíná, ale jen tam se zachytí, kde najde připravenou půdu, jen tam můţe působit, kde najde ochotu k přijetí a schopnosti vyuţít této moci všemohoucnosti a vševědoucnosti. Co lidí mohlo by dělat zázraky, a jaké by to byly zázraky, kdyby dovedli pokorně ţít a vnímat vše, co je jim z duchovna nabízeno a podáváno! Nesměli by ovšem chodit kolem všeho co vidí tak netečně, nesměli by proţívat vše tak mělce a povrchně jako dosud. To uţ by nesměli být lidé, kteří mají oči a nevidí, mají uši a neslyší! To by byli ti blahoslavení chudí duchem, kteří v čistých svých nitrech jsou stále připraveni k přijímání všech darů Boţích.

- 36 -

A proto říkejte si raději se Sokratem: Vím, ţe nic nevím! – neţ abyste svá nitra obehnali hrázemi pýchy a domýšlivosti! Buďte skromní jako onen veliký filosof, buďte pokorní, jako byl pokorný Pán a Spasitel náš, buďte naplněni láskou a pravým lidstvím, jako byl On nebo někteří je Jeho apoštolů a následovníků. Vzpomínám tu zejména těch čtyř, a to Lukáše, Matouše, Petra a Pavla, kteří ze dvanácti apoštolů Pána správně pochopili a správně vykonávali svůj úřad apoštolský, následovali Pána i svým konáním. (Svatý Jan nenesl úkol, jaký byli nesli ostatní.) Ti také svým ţivotem ukázali nám názorně, co Pán ţádal od nich i od nás. Setkáte se s mnoha prostými, zdánlivě bezvýznamnými lidmi, ve společnosti lidské nic neznamenajícími. Vniknete-li však hlouběji do jejich ţivota, pochopíte-li jejich činy a smysl jejich práce, pak poznáte často, ţe tito prostí lidé jsou ve společnosti lidské sice tichým, ale velmi důleţitým činitelem a objevíte v nich opravdové sluţebníky a pomocníky Boţí. Uvědomte si, jak by vypadal svět a máme-li právo na to, abychom zanedbávali své povinnosti vůči Bohu a vůči svým bliţním. Kaţdý z nás je důleţitým článkem v celém vesmírovém dění, všechny články musí vzájemně být spojeny, aby tvořily soudrţnosti jednotného řetězu. Nikdo nesmí tu chybět! Nikdo nesmí o sobě říkat, ţe nikdo nemá práva od něho něco očekávat, nikdo nemá práva odmítat odpovědnost za celek, nikdo nesmí o sobě říkat, ţe sám nic nedokáţe, nic nezmůţe, ţe v tomto koloběhu světa nic neznamená. Taková skromnost, která se vzdává všech povinností a zodpovědnosti, není nikdy na místě! Kaţdý z nás má tu svůj úkol, a to nejen úkol hmotný, který ţivot přináší s sebou. Kaţdý z nás má tu i svůj zvláštní úkol duchovní, poslání Bohem dané. Kaţdý, i ten nejnepatrnější človíček musí se snaţit tento úkol poctivě a správně naplnit, jinak by chyběl Bohu v Jím řízeném celku, v tom velikém řetězu všeho dění na světě. A máme my právo kříţit plány Boţí a odmítat plnění úkolu nám daného? Můţeme odmítat a tvářit se hluše k Jeho přáním, uvědomíme-li si, čím vším nás Bůh obdaroval a obdarovává stále? Můţeme v konání své povinnosti a plnění Vůle Boţí spatřovati něco víc, neţ pouhou nepatrnou splátku na ohromný dluh svůj? Proto my všichni musíme se povaţovati za členy jednoho velikého mocného orchestru a dávati dobrý pozor na pokyny našeho všemohoucího a moudrého dirigenta, jímţ jest Pán Jeţíš. Nic nesmíme opomenouti z předepsaných nám povinností! Na kaţdém z nás záleţí, všichni musíme se přičiňovat o to, abychom nějakým opomenutím nezavinili disharmonii v tomto převelkém koncertu světového dění. Musíme poslouchat a pozorně dbát všech pokynů svého dirigenta a jako kaţdý řádný člen orchestru přesně plniti vše, co bylo do naší partitury vepsáno jako náš úkol, který máme poctivě plnit. Nelze mluvit o souhře v orchestru tam, kde není dbáno dirigenta, kde by si kaţdý hudebník hrál co sám by chtěl a neřídil se jemu přiděleným partem. Tak jako musí být harmonie v přednesu hudby, tak musí být i ukázněná souhra a harmonie v našem ţivotě. Jenom s ohledem na celek vzniká soulad, a aby takovýto soulad a harmonie panovala v lidské společnosti, dal nám Bůh nejlepšího dirigenta a učitele v Pánu Jeţíši. Naší povinností jest znát Jeho svaté učení tak, jako kaţdý dobrý hráč orchestru musí znát svůj part, a tak jako on dle tohoto partu, tak my dle tohoto Jeho učení na strunách svého ţivota pečlivě přidělený nám úkol do poslední noty vyhrát. Takto zapojeni do velikého orchestru světa budeme ţíti v neustálém spojení s Otcem Nebeským a ve své pokoře poznáme, jakým štěstím jest býti blahoslaveným chudým duchem. Spějte všichni za naším velikým Učitelem Jeţíšem – Kristem, který nás volá a který nám ukazuje tu nejsprávnější, nejkratší a nejjistější cestu k Otci Nebeskému. Nevyhýbejte se nikdo svým povinnostem duchovním, neříkejte nikdy, ţe jste příliš bezvýznamní k tomu, aby na vás a vašem ţivotě mohlo také záleţet. Záleţí na něm! Záleţí na kaţdém z nás, protoţe všichni spolubudujeme ţivot celku.

- 37 -

Nuţe, kráčejte za Ním, za velikým Vůdcem nás všech, za Cestou, Pravdou a Ţivotem, za naším Spasitelem, Vykupitelem Jeţíšem. Bůh vám buď pomocníkem na vaší pouti!

88. Pomáhejme, aby si každý mohl pomoci sám Kdo chce být dobrým křesťanem a správným plnitelem učení Pána Jeţíše, musí se upřímně snaţit, aby celý svůj ţivot naplnit účinnou láskou k bliţnímu a svým čistým lidstvím. Obě tyto vlastnosti opravdového křesťana zavazují pak kaţdého z nás k účinné pomoci kaţdému, kdo naší pomoci potřebuje. Je však veliký rozdíl i v pomoci samé, protoţe ne kaţdá pomoc druhému skutečně prospěje. I kdyţ naše pomoc vznikla z nejlepších úmyslů a byla provedena s upřímnou láskou, můţe se snadno státi, ţe výsledky její budou zcela opačné, neţ jaké jste při svém počínání měli na mysli. Nejčastěji bývá to především pomoc hmotná, která můţe přinésti mnoho zla tomu, koho jsme obdarovali. Mylně se domnívá většina lidí, ţe stačí dát někomu větší obnos, nebo dát ţebrákovi almuţnu, a tím ţe jiţ končí jeho křesťanská povinnost, protoţe tím obdarovanému skutečně pomohl. Takový dar však nemusí být vţdy tou pravou pomocí, kterou dotyčný člověk opravdu potřebuje. Mnohdy můţe mu dar ublíţit, protoţe můţe svésti k nesprávnému pouţití, který se obdarovaný sám na sobě prohřeší. Proto musím vţdy dobře uváţit, čeho je vlastně potřebí tomu, komu chceme pomoci a pomocí svou opravdu mu prospět. Přitom máme mít vţdycky na mysli, ţe hlavní ţivot nás všech je ţivot duchovní, věčný, který je mnohem důleţitější, neţ náš ţivot hmotný. A protoţe náš ţivot hmotný jest jen projevem našeho ţivota duchovního, ţivota věčného, má také naše pomoc býti poskytována vţdy jen v zorném úhlu věčnosti. Máme-li toto na zřeteli, pak dojdeme zcela bezpečně k poznání, ţe naše pomoc hmotná nebývá vţdycky tou jedinou pomocí, kterou můţeme někomu prospět. Velmi často bývá hmota přítěţí a překáţkou duchovního ţivota, mnohdy stává se i kletbou. Podobně i darovaný peníz, třebas s láskou darovaný, můţe přinésti neštěstí, způsobit nehodu, ba, můţe být i velmi nebezpečným pro duši, i duchovní ţivot obdarovaného. Proto musíme vţdy dobře dávat pozor na to, komu a za jakých okolností dáváme podporu. Vţdycky musíme pomáhat tak, aby náš dar nikomu neublíţil. A vţdycky musíme dávat takovou formou, abychom svým darem neuráţeli obdarovaného a jeho lidskou důstojnost neponíţili. Upřímná, bratrská láska najde si jiţ vhodnou formu, která vţdy jen potěší a nikdy neponíţí. Hůře je těm dárcům, kteří dávají jen z vypočítavosti, ţe si svojí štědrostí udělají dobré oko u Pána Boha. Ti uţ zpravidla nenajdou tu pravou formu, protoţe mají především na zřeteli sebe a vlastní prospěch, nikoli prospěch a dobro svého bliţního. Je vţdycky třeba konat dobro pro dobro samo a nepočítat s tím, co nám to vynese. Proto je umění dávat uměním opravdu velikým. Nejlepší, nejúčinnější a nejcennější je vţdy nalézt takovou formu, aby si kaţdý na základě naší pomoci mol pomoci sám. V tomto směru byl nám nejlepším a největším učitelem Pán Jeţíš. Kaţdý, kdo pozorně sleduje Jeho učení, třebaţe nám nebylo zachováno úplné, kaţdý musí dojít k přesvědčení, ţe Pán Jeţíš byl vlastně největším pomocníkem všeho lidstva a v Jeho učení nalézt nejlepší návod, jak pomáhat svým bliţním, aby si jiţ dále mohli pomoci sami. Jeho svatý ţivot je nejkrásnějším příkladem účinné pomoci všem, protoţe by naplněn pravým lidstvím a čistou, velikou Láskou, a právě láska, opravdová láska, má kaţdou p¨naši pomoc provázet. On přišel pomáhat právě těm nejpotřebnějším, těm nejchudším. Ne však nejchudším na statky pozemské, nýbrţ nejchudším na nejcennější statky duchovní Bylo mnoho chudáků, kteří chodili za Ním, aby konečně procitli ze tmy nevědomostí o pravém duchovním ţivotě. Byly to většinou ubohé, spoutané duše, zatíţené různými předsudky náboţenskými, které se velmi těţce projevovaly zvláště v náboţenství ţidovském

- 38 -

Kněţí a farizeové učinili si z náboţenství tohoto zdroj velikých příjmů, čímţ sníţili náboţenství na roveň řemesla či obchodu. Proto také bylo jim učení Pána Jeţíše nepříjemné, a protoţe znamenalo ohroţení jejich výnosného obchodování s náboţenstvím, postarali se o to, aby toto nebezpečí násilím odstranili. Tím ovšem nemohli potlačit ducha Jeho velikého učení a zabránit jeho dalšímu blahodárnému šíření. Pán Jeţíš přišel v prvé řadě pro národ ţidovský, který byl jiţ tehdy nejblíţ k poznání pravého náboţenství a toliko vinou svého sobeckého, chamtivého kněţstva zůstával stále ve tmách. Lid úpěl pod nadvládou svých kněţí a zákoníků, takţe z bohatých zdrojů duchovního, pravého náboţenského ţivota nic nepoznával, nic nedostával. A právě těmto ubohým duším, ochuzovaným o pravý blaţený ţivot a pravé poznání Lásky Otce Nebeského, právě těm Pán Jeţíš přinesl světlo poznání. Přinesl jim Lásku a naučil je znát Otce Nebeského v pravém světle. Naučil je znát pravý poměr k Bohu, aby se stali vědomými dítkami boţími a ţili vědomě duchovním ţivotem, naplněným láskou, aby šťastný a blaţený ţivot poznali jiţ zde na zemi. A právě to byla ta nejkrásnější a nejcennější pomoc, která umoţňovala kaţdému, aby si kaţdý mohl pomoci sám. Aby Pán Jeţíš usnadnil kaţdému přijímání Jeho svaté pomoci, pouţíval ve svých výkladech velmi často podobenství, ze kterých si kaţdý, podle stupně svého duchovního vývoje, mohl vybrati a pro sebe přizpůsobiti vţdy to, co stačil pochopit.I v této formě učení, kterou Pán volil, můţeme spatřovati také jeden z mnoha důkazů jeho touhy pomoci právě těm nejchudším, zaostalým duším, aby si ony pak mohly jiţ dále pomoci samy. Podobenství Páně byla tak mistrná, ţe přímo nutila posluchače, aby o nich přemýšleli a hledali souvislost daného příkladu s vlastním ţivotem. Tím se jednak učili samostatně myslet a dále výsledky tohoto přemýšlení uplatňovat i v denním ţivotě. Mnohými podobenstvími Pán Jeţíš ukazoval i na vady a chyby svých posluchačů. Protoţe však podobenství jen naznačuje a nečiní přímé výtky, jeţ kaţdému jsou vţdy nepříjemné, působí přirovnání vţdy mnohem účinněji na duši posluchače. Není zde dotčena pýcha, která by burcovala k odporu rozum, zato však probouzí se svědomí, které tiše přiznává svou vinu a uvědomuje si, ţe podobenství mluví o chybě nebo dokonce o hříchu, kterého nutno se vyvarovat. Tuto mistrnou cestu volil Pán, aby pomáhal všem chybujícím, aby sami svým přemýšlením o sobě přišli k pochopení, ţe chtějí-li býti Pánem Jeţíšem osvobození a spaseni, musí se v prvé řadě oni sami o to zaslouţit a svou vlastní vůlí se vynasnaţit ţít lepší a ušlechtilejší ţivot. Není jiná cesta, jak uskutečnit duchovní pokrok. Kaţdý z nás musí pochopit učení Pána Jeţíše tak, aby kaţdý dovedl jít vlastní cestou a přece vţdy věrně podle Jeho učení. Vlastní cestou, aby nasbíral potřebné zkušenosti, nutné pro jeho duchovní pokrok a přitom v duchu učení Páně, aby jeho pokrok byl skutečným vzestupem k vyšší duchovní úrovni. Pán Jeţíš přišel nám tedy pomoci, abychom se naučili vţdy sami sobě pomáhat. On nerozdával almuţnu, nepomáhal penězi, hmotou, ale Slovem, Láskou, Duchem, Silou a Mocí uzdravovací, pomáhal těmi nejcennějšími a nejpotřebnějšími hodnota pro všechno lidstvo. Největší pomoc přinesl lidstvu Svým svatým učením, neboť jím dal lidstvu návod, jak si můţe samo pomoci z největší bídy a utrpení, z nevědomosti a bludů, aby mohlo ţít lepší a spokojenější ţivot. On přinesl nám Světlo Pravdy a Ducha čisté Lásky, potřeného nám všem k vyššímu, vnitřnímu ţivotu, kterým bychom se stále více přibliţovali k Bohu a stali se vědomě dítkami Boţími. V tom máme býti všichni pomocníky a následovníky Pána Jeţíše, všichni máme usilovat o to, abychom i my podobným způsobem dovedli pomáhat svým bliţním. Při kaţdé příleţitosti máme poučovat nevědomé a probouzet dosud nevědomé bratry a sestry k novému ţivotu, k ţivotu v pravdě duchovnímu, vnitřnímu. Tím poskytujeme jim tu nejcennější pomoc, tj. přivádíme je k tomu, aby si dále dovedli sami sobě pomáhat.

- 39 -

Získáte-li sami poučení o duchovních pravdách, pak toto poučení nenechávejte si sami pro sebe. Šiřte tyto nové poznatky, svěřujte druhým poznanou pravdu, protoţe jest vaší povinností pomáhat jiným, ţe jste přímo povoláni k tomu, abyste pomohli kaţdému do té míry, aby si kaţdý, s kým přijdete do styku, dovedl pomoci sám. Slyšíte nebo čtete různá poučení pro duchovní ţivot. Některým z nich rozumíte, některá nechápete. Některá jsou vám srozumitelná, o jiných musíte přemýšlet, abyste jim porozuměli. Buďte vytrvalí v této snaze porozumět! Přemýšlejte v klidu a tichu, soustředěni k dané otázce a jistě se vám všecko ujasní. Kdyţ vám rozum a vaše vědomí, nemůţe pochopit a vy nemůţete přijmout novou pravdu ihned, ani to se pro vás neztratí, protoţe jest to vaše podvědomí, které tuto nevyjasněnou pravdu v sebe přijalo a pak přijde chvíle, kdy vaše duše pomocí ducha vyjasní vám vše tak, ţe dojdete k jádru věci a pochopíte sami. A toto vaše poznání jest jen výsledkem toho, ţe vám někdo pomohl slovem, ať mluveným nebo tištěným, k tomu, abyste si pomohli sami. Vaše duše uchrání pro vás všechno, co jste jednou přijali, ať jiţ jste přijaté myšlence rozuměli či nikoliv. Ona se raduje z kaţdého duchovního poučení, kterého se vám dostane. Mnohdy svádí i tuhý, ale vţdy zdravý a uţitečný boj s vaším rozumem, nechce-li on přijmout hned některou ze svatých pravd. Proto vše uchovává a střeţí ve vašem podvědomí aţ do té doby, kdy zvítězí nad vaším rozumem a vy konečně pochopíte pravdy vám podávané a přijmete je za své. Vaše duše se vţdycky raduje, dostane-li se vám pro váš duchovní ţivot, pro váš duchovní vývoj nového poučení, tím více pak, přichází-li toto poučení přímo z vyšších duchovních sfér nebo dokonce z Otcovského domu. Vţdycky se snaţí přesvědčovat vzpouzející se rozum, který nechce přijmout duchovní pravdu. Lidský rozum je někdy prapodivný poutník! Tím podivnější, čím více v něm pýchy. Ta svádí vţdy člověka nejvíce na scestí, ta nejvíce přikáţí duchovnímu pokroku. A nejhůře jest tomu u těch, kteří jsou naplnění učeností a starými předsudky, od kterých nechtějí ustoupit. Jejich rozum nepřipouští ţádné novoty, je příliš domýšlivý na svoji učenost a vědu a v důsledku toho odmítá vše, co mu věda nedokázala, co dosud nepoznal. Zastavil se ve svém vývoji duchovním a stává se raději omezencem, neţ by do svého okruhu myšlení připustil nějakou novou myšlenku. Takovému člověku s tak omezeným a neosvíceným rozumem lze ovšem těţko pomáhat, protoţe jeho povýšenost kaţdou podobnou pomoc odmítá a on sám pomoci si nemůţe. Pro takové rozumáře nezbývá pak jiná cesta, neţ cesta velikého trpení, kterým se musí protrpět ke svému probuzení. Dojít k němu jednou musí, protoţe si to přeje Bůh a On ve Své veliké Lásce nenechá nikoho dlouho bloudit po falešných a nesprávných cestách. Zůstávají-li neúčinné všemoţné láskyplné prostředky a Jeho veliká Láska je stále odmítána, pak dopustí bolestné utrpení, po kterém pak konečně takový rozumář procitne a vrátí se zase na správnou cestu, vedoucí do náruče milujícího Otce Nebeského. S takovými nesnázemi setkávají se i kněţí a kazatelé, kteří by chtěli opravdově vést své svěřence k Bohu a naráţejí stále na jejich rozumářský odpor. Míním tu ovšem jen ony opravdové kněze a kazatele, kteří to myslí opravdu poctivě i s náboţenstvím i se svými svěřenými ovečkami. Neústupný rozum a špatně chápaná věda stojí jim zpravidla v cestě. Příčinou toho, proč se dnes věda a náboţenství rozcházejí a v mnoha věcech přímo si odporují, je zase jen na obou stranách neosvícený rozum, ač právě tyto dvě sloţky, tj. věda a náboţenství, měly by pracovat společně v nejlepší harmonii. Vţdyť právě úkolem vědy jest, pomáhat nevědoucím k poznání Pravdy Boţí a ujasňovat všechno, co nevysvětluje církev, aby konečně nastalo jasno ve všech otázkách náboţenských. To by byla ta nejnutnější pomoc v nynějších nejasných a spletitých otázkách náboţenských, aby si pak věřící i nevěřící mohli pomoci sami, a to i v těch největších tajemstvích, s jakými přicházíme do styku v náboţenském a duchovním ţivotě.

- 40 -

Mnohý vědec, jen aby nemusel hlouběji vniknout do těchto tajemství a nemusel je ujasňovat asi sobě ani jiným, popře raději existenci všeho, čemu nerozumí. Takový vědec potřeboval by ovšem, více neţ kdo jiný, pomocnou ruku, která by jej vedla a přivedla na správnou cestu, po které by pak mohl jiţ sám jíti bezpečně a pomoci si sám. I mezi kněţími je mnoho takových, kteří se nesnaţí vniknouti do hloubky duchovních tajemství. Mnozí nenamáhají se příliš ani s tím, aby sami pochopili to, čemu lid učí a co ve svých kázáních hlásají. Ba mnohdy ani kazatel sám nevěří tomu co káţe, proto také svými slovy nikoho nepřesvědčí a jeho hluchá kázání duším mu svěřeným pomoci nemohou. Proto také jsou dnes náboţenské poměry tak neurovnané a nejasné. Všechno se jen povrchově odbývá, ale nejde se do hloubky, nedotkne se citu. Odtud ten nedostatek lásky, která v neprobuzených citech hyne, ač právě láska je základním kamenem všeho ţivota, zejména ţivota duchovního, vnitřního, kterým jediné můţeme dosáhnout ţádoucího tajuplného spojení s Bohem. K tomu právě mají pomáhati kněţí všech církví bez rozdílu, aby ubývalo bezradných a přibývalo těch, kteří našli jiţ svou správnou cestu k správnému náboţenství a vţili se do pravého náboţenského cítění. Jen pomoci kaţdému, aby na tuto cestu vkročil, pak jiţ dále dovede kaţdý sám na ní pokračovat a sám si pomoci, i v těch největších otázkách náboţenských. Podobná jest i povinnost všech vychovatelů, učitelů a profesorů, zejména však rodičů. Oni jsou zodpovědni za výchovu svěřené jim mládeţe a jejich úkolem jest pomoci mladým k tomu, aby hned od počátku vykročili na správnou cestu ţivota, pomoci jim do té míry, aby si pak jiţ oni sami dovedli pomoci dále. Celá výchova má vésti děti k samostatnosti a k sebedůvěře, aby nezůstávaly bezradně stát, nečekaly, ţe někdo jiný bude jim stále pomáhat a za ně myslet, aby si uměly pomoci samy. Ţivot je boj a na tento boj musí rodiče své děti připravovat. Musí je naučit poslušnosti, skromnosti a poctivému plnění kaţdé povinnosti, kterou jim ţivot uloţí, ne však vychovat z nich nesamostatné otroky, schopné jen slepé poslušnosti cizích rozkazů, neschopné však samostatného myšlení. Takto vychované děti by v ţivotě mnoho nedokázaly. Člověk bez vlastní iniciativy je stále odkázán na pomoc druhých a stává se konečně přítěţí lidské společnosti. Nejlépe ovšem pomůţete dětem ušlechtilým příkladem vlastního ţivota. Na vašem jednání, na celém vašem ţivotě musí se děti učit, jak nutno jednat, jak ţivotem se probíjet, jak sám na sebe spoléhat, sám sobě pomáhat a nečekat, ţe pomůţe někdo jiný. Je proto třeba jednat s dětmi jako se sobě rovnými kamarády, s otevřeností a pravdivostí, která bude jim vţdy nejúčinnější pomocí a uţitečným vzorem i příkladem pro jejich budoucnost. Mnozí rodiče se nestarají příliš o výchovu svých dětí a přenechávají vše škole. To je ovšem chybné. Škola dává především vzdělání, které jest druhou potřebnou pomocí do ţivota, aby se v něm řádně uplatnily. Avšak škola nestačí na to, aby mohla dítěti nahradit vše to, co mu můţe pro právu dát výchova rodinná. Ve škole čerpá dítě svou výchovu pouze z knih, z učebné látky, a dítě potřebuje, aby mu někdo pomohl, zvláště, kdyţ vlastní důvtip nestačí vybrati si z naučeného pro sebe to, co pro ţivot má si zachovat. Přímo klasickým příkladem výchovy a nejcennější, nejušlechtilejší pomocí, na jejímţ podkladě můţe si kaţdý pomoci dále sám, jsou výchovné ústavy mrzáčků, jako na příklad Jedličkův ústav. To není ústav, který přijímá mrzáčky proto, aby jim pomohl hmotně, staral se o ně, šatil je a ţivil, aby oni sami nemuseli nic dělat. Profesor Jedlička, zakladatel tohoto vzorného ústavu, měl na mysli vyšší a uţitečnější cíl. Pochopil velmi dobře, jak pomoci i těm nejuboţejším mrzáčkům, aby i oni si mohli jednou pomoci sami. Chtěl zabránit jejich bídě a strádání, chtěl je ušetřit hořkého údělu ţebráků, aby nebyli nikomu na obtíţ a nemuseli spoléhat na almuţny, jeţ často bývají podávány tak, ţe bolí a lidskou důstojnost uráţejí.

- 41 -

Profesor Jedlička zaloţil svůj ústav proto, aby se zde tito mrzáčkové vychovávali s láskou k různým pracem, aby se mohli sami ţivit, sami si vydělat a nepotřebovali cizí pomoci. Měl jsem tu příleţitost být v tomto ústavě a strávil jsem zde, mezi těmito postiţeným dětmi, velmi krásné chvíle. Přál bych vám poznat to krásné, láskou a bratrstvím naplněné souţití pana učitele s dětmi, abyste poznali opravdu překrásný příklad pravé výchovy. Čeho jsem si však nejvíce váţil na této vzorné výchově a co mne tak nejvýš mile překvapilo, bylo právě to, jak prvý i druhý ředitel tohoto ústavu pochopil a dovedl svým svěřencům duchovně pomáhat a vyvolávat v nich touhu po učení. Bez rozkazů, bez donucování, bez školských předpisů, touţily děti samy po nových vědomostech. A to právě povaţuji za nejvyšší úspěch výchovy a v tom také spatřuji nejkrásnější příklad pravé, rozumné výchovy, která pomáhá tak, aby si kaţdý dovedl pomoci sám. Alespoň jeden záţitek z tohoto ústavu vám zde uvedu. Dříve nebyla zde škola v pravém slova smyslu. Děti nemusely chodit do ţádné veřejné školy, ale pan ředitel staral se sám o vzdělání svých svěřenců. Zprvu dětem jen předčítal, s dětmi hovořil a připojoval výklady, ze kterých by se děti poučovaly. Jednou svým předčítáním vzbudil zvláštní zájem svých posluchačů. – Vidíte, kdybyste se naučili číst – řekl ji – mohli byste si to sami přečíst. – A hned se všechny děti hlásily, ţe by se chtěly naučit číst. To nebyl rozkaz, jen pouhý náznak, co krásných věcí by si kaţdý z nich mohl přečíst, kdyby se naučil číst. Všichni měli volnost rozhodování, zda chtějí či nechtějí se učit číst. Spontánní projev ţádosti, ţe všichni se učit chtějí, byl pro pana ředitele velmi radostný a také hned dětem řekl, jak je to od nich hezké, ţe po vzdělání touţí, jak ohromný dar i nezbytná, základní pomůcka všeho vzdělání je kniha, co všechno člověk získá, umí-li část a psát. Slíbil dětem, ţe to s nimi zkusí. Začali se slabikářem, ale nehráli si s ním celý rok, jak se na obecné škole předepsáno. Za dva měsíce byli s tím hotovi, a protoţe děti naléhaly a chtěly se učit dále, probíral s nimi pan ředitel postupně i další předměty i všechno učivo z dalších tříd obecné školy a neţ uběhl rok, naučily se děti hravě všemu, co se na obecné škole probírá ve všech pěti třídách. A inspekce, která se přišla do ústavu podívat, aby zjistila, jaké pokroky děti udělaly, byla velmi překvapena a všichni chovanci udělali zkoušky ze všech 5ti tříd s výborným prospěchem. Nikdo dětem neporoučel, nerozkazoval, ţe musí chodit do školy, ţe se musí učit. Stačilo pouze probudit v nich zájem o učení, vzbudit v nich touhu po vzdělání, a děti pak z vlastní vůle staly se nejpilnějšími a nejhorlivějšími ţáky, protoţe učení bylo pro ně radostí, nikoliv nucenou povinností a obtíţí. Je přirozené, ţe všichni nepokračovali stejně snadno a lehce. Ale zde zase učitel osvědčil svoji velikou lásku a trpělivost s méně nadaným dětmi a více se jim věnoval, znovu vysvětloval, aby se i takoví ţáci mohli naučit tomu, co jiní pochopili hned při prvém výkladu. Tak pomáhal těm slabším aby i oni mohli si sami pomoci a sami svým rozumem jasně pochopili látku daného úkolu, aby jej mohli sami vypracovat. A výsledkem této vlídné, láskyplné péče bylo, ţe všichni stejně stačili probrat celou obecnou školu v jednom roce. Podobným způsobem podařilo se mu pak vyvolat v dětech touhu po naučení se cizím jazykům, a i v tomto směru měl podobný, zcela mimořádný úspěch. Konečně pak přišla na řadu i jiná práce, různá řemesla i práce umělecké, kterými se chovanci ústavu připravovali k tomu, aby si dovedli sami vydělat svůj chléb. Uváţíme-li, ţe byli mezi nimi i velmi těţce postiţení, třebas bez rukou, kteří se učili psát a kreslit nohama a to tak krásně, ţe zahanbovali mnohého zdravého ţáka, který nedokázal totéţ rukama, uváţíme-li ţe se tito mrzáčci naučili hravě francouzsky, anglicky, rusky, pak výsledky této práce musí jistě vzbudit obdiv u kaţdého. To jsou ovšem výsledky veliké lásky, výsledky upřímné touhy pomoci těm nejuboţejším tak, aby si oni sami mohli pomoci. Příčinu těchto ohromných úspěchů musíme hledati především v nejvýš účinné výchovné metodě, která ponechávala dětem naprostou volnost, úplnou svobodu vůle, neznala rozkazů

- 42 -

ani trestů, zato však dovedla vzbudit jejich vlastní vůli a touhu učit se a učit. Tito vychovatelé nepotřebovali vtloukat dětem do hlavy kázání o jejich povinnostech, nepotřebovali pouţívat rákosky. Jim stačila jejich opravdová láska a trpělivost, která dovedla pochopit duši dítěte, zejména duši dítěte-mrzáčka, tak těţce osudem postiţeného. Při své opravdové vychovatelské schopnosti poskytovali svým svěřencům tu nejcennější pomoc, aby si dále dovedli jiţ pomoci sami a necítili tíhu svého osudu, aby se dovedli i radovat ze ţivota. Někteří rodiče se domnívají, ţe i oni pomáhají s lískou svým dětem, kdyţ za ně vypracují jejich školní úlohy. To je však falešná , ba přímo zhoubná pomoc. Snad se jim podaří, ţe jejich synáček touto nesprávnou cestou získá na vysvědčení lepší známku, avšak pro vlastní vzdělání dítěte je tato pomoc bezcenná, ba přímo škodlivá. Dítě se tím učí spoléhat na jiné, zvyká si na nepoctivost v práci a plnění svých povinností a nedovede si nikdy samo pomoci. I jeho svědomí musí se pak vyčítavě ozvat, kdyţ si uvědomí, ţe ta lepší známka na vysvědčení je vlastně nezaslouţená, ţe mu k ní vlastně nesprávně dopomohl někdo jiný, a to na úkor jeho vlastního vědění. Co je mu platno všechno to, co je na vysvědčení, kdyţ to není v souhlase s tím, co je v jeho hlavě. A později pak, kdyţ by potřeboval umět to, co za něho kdysi tatínek nebo někdo jiný dělával, aby mu práci ušetřil, dojde k poznání, ţe tato pomoc otcem mu poskytovaná byla mu jen na škodu, ţe by byl udělal mnohem lépe, kdyby mu byl jen pomohl k tomu, aby daný mu úkol pochopil tak, aby jej mohl samostatně vypracovat. Taková nesprávná pomoc nese v budoucnu těţké následky. Mladík, který nastoupí do místa, své vysvědčení předloţí, ale dále se jiţ nikdo nestará o to, jaké bylo. Kaţdý šéf sleduje jeho práci, pozoruje, kolik umí, jak dovede při práci myslet. Zde uţ mladík ten nemůţe spoléhat na to, ţe se za něj bude namáhat tatínek a s daným úkolem mu pomůţe. Smutné bývají pak výsledky tak nesamostatně pracujících studentů, kteří vţdy spoléhali na to, ţe jim pomůţe někdo jiný, aby si sami pomoci nemuseli. A to nechť je výstrahou všem, kteří neumí správně pomáhat! Projevujte svou lásku ke svým dětem i ke všem bliţním vţdy, jen správnou a účinnou pomocí, na jejímţ podkladě by si kaţdý dovedl pomoci sám! Tímto způsobem můţete kaţdému nejvíce prospět, tímto způsobem pomůţete nejlépe kaţdému, kdo pomoc potřebuje a i sobě samým, neboť tím budete plnit Zákon Boţí, zákon účinné lásky. Bůh vám k tomu pomáhej!

89. Duchovní vůdce aneb anděl strážný Kaţdý z nás má svého duchovního vůdce, který nás provází celým naším ţivotem, při kaţdém kroku. Nezáleţí na tom, zda si jeho přítomnost nebo dokonce jeho existenci uvědomujeme či nikoliv, nezáleţí také na tom, jak jej nazýváme. Církev nazývá jej andělem stráţným a připomíná jej zejména u dětí. Motiv anděla stráţného inspiroval mnoho církevních malířů, kteří jej povětšině malovali s křídly, aby tím naznačili, ţe tento ochránce dětí není obyčejnou bytostí lidskou, ale ţ patří do říše nebeské, odkud se můţe k nám dostati jen pomocí svých křídel. Ve skutečnosti však tento anděl stráţný – tedy náš duchovní vůdce nemá ţádných křídel a mnohdy, kdyţ sestupuje k nám, béře na sebe jen astrální tělo, které ve vyšších sférách vůbec nemá. Ale i tato astrální těla jsou neúplná, mnohdy chybí nohy, někdy i trup. Jen málokdy se stává, ţe někdo můţe vidět svého duchovního vůdce v podobě ducha, tím vzácnější pak je, ukáţe-li se nám náš duchovní vůdce ve zhmotnělém těle.To se stává jen tehdy, kdyţ někdo proţívá své duchovní zrození, nebo kdyţ se při našem postupu na vyšší stupeň našeho duchovního vývoje náš duchovní vůdce mění. Duchovní vůdce jest nám dán z veliké milosti a Lásky Boţí. Jest to sluţebník Boţí, jehoţ úkolem a povinností – ovšem povinností radostnou, jest vésti nás ke správnému, čistému ţivotu a chránit nás před vším nebezpečím v duchovním i hmotném ţivotě.

- 43 -

Jen málo lidí si uvědomuje, ţe má stále vedle sebe a tak blízko tak vzácnou a milující bytost, která je chrání, jim pomáhá a snaţí se vésti a býti jim v kaţdém ohledu prospěšná. Všichni ti, kdoţ si toto neuvědomují, ochuzují se sami o mnohou blaţenost, kterou by jinak museli proţívat a pociťovat. Mám po této stránce mnoho zkušeností a uvedu později alespoň několik příkladů, abych vám ukázal, jak se naši duchovní vůdcové o nás starají, jak se snaţí vniknout do naší mysli, jak dávají nám rady a pokyny. Ubohý jest kaţdý člověk, který těchto pokynů nedbá, daných rad neposlouchá a dělá vše jen podle svého neosvíceného rozumu a mylně se spoléhá jen na vlastní moudrost. Našimi duchovními vůdci nemusí bát vţdy jen vyšší bytosti duchovní nebo andělé. Přesto však kaţdý ten duchovní vůdce stojí výše, na vyšším stupni duchovní úrovně neţ my. Protoţe má být naším učitelem a mistrem, který má nás vésti také k vyššímu stupni duchovního vývoje v duchovním ţivotě, nemůţe to ani býti bytost méně vyspělá neţ my. Proto také bude nám vţdy jen prospěšné, kdyţ se této bytosti svěříme, jejích rad uposlechneme a dáme se jí vésti. Stává se, ţe odešlý člen rodiny vyprosí si na Bohu nebo u těch, kteří duchovní svět vedou, aby směl zůstat v kruhu své rodiny jako vůdce některého z jejích členů a býti tak jemu i celé rodině rádcem, vůdcem a pomocníkem. Toto svolení dostanou ovšem jen ti, kteří jsou jiţ sami tak pokročilí a stojí jiţ tak vysoko ve svém vývoji, ţe jsou schopni vésti druhé. Kdyby však stáli ještě na niţším stupni, neţ onen člověk, kterého by rádi vedli, pak zákony duchovního světa nikdy by mu svolení nedaly, protoţe takovýto nedostatečně vyspělý vůdce mohl by svému ochránci jen ublíţit a znemoţnit mu jeho duchovní pokrok. Jak je to milé a krásné ţít s vědomím, ţe mám vţdy u sebe takového dobrého přítele! Nikdo z nás nenajde mezi lidmi, ani mezi svými nejbliţšími a nejmilejšími přáteli lepší, odevzdanější, milující bytost, neţ jest jeho duchovní vůdce. Tím je prostě řečeno vše. Kdyby nás naše ţena, muţ nebo děti milovali sebe více, přece se jejich láska nevyrovná lásce našeho duchovního vůdce, kterým jest nám samým Bohem dán, a protoţe Láska Boţí převyšuje vţdy vše, jest náš duchovní vůdce povolán k tomu, aby tuto Lásku Boţí projevoval a touto Láskou působil na nás i v nás. Všechen pokrok, kultura, technika, umění, kaţdý krok, jímţ lidstvo vývojově stoupá, to vše je dílo našich duchovních vůdců, bez nichţ by svět nikdy nedosáhl té výše, na jaké jej vidíme dnes. Podobně jako kaţdý jednotlivec, tak i kaţdý národ má svého duchovního vůdce, svého genia, který pomocí všech odešlých velikánů, kdysi v národě tomto ţijících a pro povznesení svého národa s láskou pracujících, působí v národě stále a vede jej k dalšímu pokroku. Náš Hus, Komenský, Palacký, Jungmann, Svatopluk Čech, Němcová, Zeyer, Březina, Smetana, Dvořák a mnoho jiných, jsou stále blízko nás a snaţí se dávati těm, kteří mají schopnost pro národ něco vykonat, další podněty, myšlenky, rady a pokyny. Ptáte se, jak můţeme dosáhnouti toho, ţe budeme vědomě spojeni se svým duchovním vůdcem? Není to tak těţké a nesnadné. Ba, naopak, je to zcela jednoduché, chceme-li toho opravdu dosáhnout. Záleţí to vţdy jen na kaţdém jednotlivci samém. Od chvíle, kdy si uvědomíte, ţe skutečně existuje taková bytost, která vás miluje a která má a chce vám s radostí slouţit, nesmíte zůstati hluší a neteční k jejim pokynům. Jednali byste sami proti sobě, kdybyste se nestarali o to, jak vyuţít její veliké lásky, jak těţit z oné ohromné výhody, kterou nám Bůh poskytuje tím, ţe nám kaţdému dal duchovního vůdce. Všímejte si svých popudů a myšlenek. Mnohdy vás třebas při práci napadne něco a vy se touto novou myšlenkou začnete obírat. Nevíte, je-li správná, jste nerozhodní. V takové chvíli dáte-li pozor, ozve se váš duchovní vůdce. Uslyšíte třebas prasknutí v nábytku, nebo, nejste-li

- 44 -

dosti silní, aby duchovní bytost mohla z vás vzíti sílu k takovému hmotnému projeve, dá vám alespoň do ucha slyšitelné znamení. To ozve se jednou – dvakrát – nebo třikrát. Na to dejte dobrý pozor! Jedno znamení jest potvrzení, ţe to, čím se obíráte, co jste pronesli, nebo myšlenka, kterou jste právě přijali, byla správná. Byla-li tato myšlenka od inteligence zla, která vás chce svésti k něčemu nesprávnému nebo škodlivému, pak uslyšíte dotyčný zvuk, toto znamení dvakrát za sebou. To znamená ne – nečiň to, dej pozor a nedělej to! Uslyšíte-li toto znamení třikrát, coţ je zesílené, třikrát opakované ano, pak můţete si být jisti, ţe to, čím jste se ve svých myšlenkách obírali, je nesporně správné, ţe jest to něco velikého, nebo taková svatá pravda, které se musíte přidrţet, ţe nesmíte opomenout vykonat to, k čemu jste právě dostali popud. Takovýmto způsobem dává vám váš duchovní vůdce najevo svou přítomnost. Někdy ovšem slyšíte praskání v nábytku zdánlivě bez příčiny. Není odezvou vašich myšlenek, nepřichází na váš popud. Tímto způsobem dávají vám některé duchovní bytosti znamení a upozorňují vás, ţe od vás něco potřebují, něco od vás chtějí. Je to moţná některá bytost vám blízká, vás milující, která přichází vás takto o něco prosit. Nejčastěji bývá to bytost, nemající v záhrobí klidu a proto přichází vás prosit, abyste si na ni vzpomněli s láskou a za ni se vroucně pomodlili. V takovém případě je nejlépe pomodlit se „Otčenáš“ a přidat k němu doslov: Pane Boţe, to je má modlitba za onu bytost, která mi právě dala znamení. Kolem nás je stále celá řada astrálních bytostí, které vy se rády nějakým způsobem ohlásily nebo uplatnily. Touţí po tom, aby na ně někdo vzpomněl modlitbou nebo alespoň láskyplnou myšlenkou. Nemohou-li toho dosáhnouti, pak vstupují i do těl ţijících lidí, aniţ by si uvědomily, ţe tím působí tomu, do něhoţ vstoupily, veliké nesnáze, různé choroby, bolesti, ochrnutí, přinejmenším rozrušení nervů. To jsou bytosti bloudící, kterým nelépe pomůţeme vroucí modlitbou za ně. Takto se také uvarujeme všech těch chorob, které vznikají ovládnutím takové bloudící bytosti, chorob to velmi nebezpečných, protoţe právě s nimi si lékaři nevědí rady. Kdyby lidé toto věděli, bylo by jistě mnohem méně nemocí mezi námi. Ale náš duchovní vůdce upozorňuje nás i na to, a proto je nutno dávat dobrý pozor na všechny pokyny, které nám dává. Ptáte se, kdy a jak poslouchat, aby nám ţádný z daných pokynů neušel, abychom nic nepřeslechli? Jediný prostředek je klid. Ty chvíle klidu, o kterých jsem promluvil jiţ v jiné přednášce velmi podrobně. Potřebujete-li nějakou radu od svého vůdce, musíte se soustředit a v klidu a tichu očekávat jeho odpovědi. Budete-li pozorní, jistě se vám odpovědi dostane. Nečekejte však, ţe k vám váš vůdce bude mluvit lidským hlasem! Očekávejte jemné vnuknutí, myšlenku, nebo nápad, a věřte, ţe to, co přijde, není myšlenka vaše, ţe to není váš nápad, jak mnozí mylně soudí, nýbrţ ţe je to projev nebo pokyn vašeho duchovního vůdce, který ze svého vědomí přenáší telepaticky myšlenky do vašeho vědomí. Při tom však musíte dát pozor a svým rozumem správně uváţit, zda vnuknuté věci jsou dobré, zda se do vašeho vědomí nevloudila myšlenka zlá, která není projevem vašeho duchovního vůdce, nýbrţ od inteligence zla, pokoušející se často člověka zmásti a odvésti jej od dobrých úmyslů a myšlenek. K tomu máte rozum a svobodnou vůli, abyste sami uváţili a rozhodli, chcete-li uposlechnout či nikoliv. Přijmete-li však dobrou myšlenku, vyzývající vás k nějakému činu nebo rozhodnutí, pak proveďte vše přesně dle daných vám pokynů a neměňte na tom ani písmenko. Jste-li si jisti, ţe vám byl dán pokyn k vykonání něčeho dobrého, pak jiţ zůstaňte věrni danému pokynu a dle svého rozumu nic neměňte! Mohli byste vše pokazit. Věřte, ţe první popud jest vţdy nejsprávnější, protoţe jej za vás dříve dobře uváţil a promyslil váš duchovní vůdce.

- 45 -

Poslechnete-li prvého pokynu svého vůdce, vţdycky dobře pochodíte! Nezáleţí na to, zda tyto popudy budou se týkat vašeho ţivota běţného, obchodního, úředního, v kaţdém případě buďte v jejich vykonávání přesní a vţdy jednejte poctivě! Váš duchovní vůdce je vţdy připraven a také ochoten dát vám rady a pokyny ve všech vašich pochybách, v jakýchkoli záleţitostech a tím ulehčiti vám ve všech nesnázích ţivotních. Čím více jeho dobroty vyuţíváme, tím více i my pomáháme jemu v jeho duchovním vzestupu, neboť naše poslušnost k jeho pokynům rozmnoţuje jeho zásluhy o nás. Tyto zásluhy jeho jsou tím cennější, jestliţe se jeho svěřenec pod jeho vedením obrátí na cestu duchovní a přijde k poznání čisté pravdy Boţí a dá se vésti stále blíţe k Bohu. Tj. jeho největší a nejdůleţitější úkol, probouzet v nás to ušlechtilejší lidství. Náš duchovní vůdce slouţí nám však nejen přenášením svých pokynů do našeho vědomí. On snaţí se také varovat nás před všemi nebezpečími, jako náš ochránce, čili jako náš anděl stráţný, starající se o bezpečí našeho ţivota. Před lety vyprávěl mi jeden mladý advokát historku ze svého ţivota, která je nejlepším dokladem věrné sluţby anděla stráţného. Bylo to za světové války, kdy tento člověk byl koncipientem ve Slaném a chodíval do Knovíze hrát tenis. Jednou se vracel a měl jiţ hezký kus cesty po silnici za sebou a chtěli si zatáčku silnice zkrátit pěšinou přes pole, která tuto zatáčku přetínala. Najednou však uslyšel za sebou kroky a zahlédl za sebou dva vojáky, kteří zřejmě přijeli domů z fronty na dovolenou. Ihned se rozhodl, ţe na ně raději počká, aby jej snad nečekalo překvapení ze zadu. Vojáci se hned také nabídli, ţe jdou také do Slaného a ţe jej tedy vyprovodí. Šli mlčky a kdyţ přišli k oné zkracující pěšině, zastavil se pan koncipient, jako by mu někdo před nohy přehradu nakupil a nemohl udělat ani krok. Nedovedl si sám vysvětlit příčinu tohoto nečekaného ochromení a styděl se svým společníkům prozradit, co se s ním děje. Vymluvil se, ţe tu chce počkat na kamaráda, který se na nádraţí opozdil a doufal, ţe vojáci půjdou sami napřed. Nešli však a čekali s ním. Kdyţ pak viděli, ţe na nádraţí jiţ zhasla světla a pan koncipient se trochu vzpamatoval, prohlásil, ţe asi jeho kamarád šel jinudy a ţe jiţ déle čekat nebude. Neţ však vykročili k další cestě, ozvala se ohromná rána a do povětří vyletěla spousta hlíny, a to právě z té pěšiny, po které chtěli jít. Všichni tři zůstali jako zkamenělí a teprve za chvíli řekl jeden z vojínů: Pane, vy jste nás zachránil před jistou smrtí a sebe také! Kdybychom tu byli s vámi nebyli tu chvíli čekali, byli bychom se dostali přímo do toho nejhoršího, protoţe tady vybuchl granát a ten by nás byl roztrhal všechny tři! Za chvíli pokračovali v cestě, jeden za druhým a tu najednou prvý chodec s výkřikem spadl do jámy. Kdyţ se šťastně vyhrabal ven bez úrazu, potvrdil, ţe to je právě to místo, kde před chvílí vybuchl granát. Elektrickou lampičkou svíti pak sobě i ostatním na cestu, aby se této nové jámě šťastně vyhnuli. Tento mladý advokát vyprávěl mi tuto historku a přitom sám neměl ani zdání o tom, co bylo příčinou podivuhodné záchrany tří ţivotů a nedovedl si ani vysvětlit, jak je to moţné. Byl přece úplně zdravý a najednou tak ochrnutý, ţe se nemohl hnout s místa. O se to s ním mohlo tak najednou stát? Vysvětlil jsem mu to, co na něj tak působilo. Byl to jeho duchovní vůdce a ochránce, či jak mu církev říká anděl stráţný, který mu na okamţik znemoţnil další chůzi, aby nevešel do své zkázy. Tak veliká byla láska a obezřetnost jeho duchovního vůdce, ţe jej takto uchránila před neštěstím, které na něj čekalo v nejbliţším okamţiku. Mám vnuka, kterému bylo sedm let, kdyţ si svou nerozváţností mohl sám zavinit smrt. Vylezl do koruny starého, vysokého dubu jako veverka, aby si tam natrhal duběnky. V této výšce asi 16 metrů natáhl se za nějakou pěknou duběnkou a nevšiml si, ţe se zachytil suché, zpuchřelé větve, která se ulomila. Spadl a zůstal v bezvědomí leţet pod stromem, aţ jej zde zahradník našel. Přinesl jej do bytu a asi hodinu trvalo, neţ ho přivedli znovu k vědomí. Byl to pád, který mohl být smrtelný, nebo alespoň osudný ve svých následcích, protoţe i páteř

- 46 -

mohla být přeraţena a chlapec pak nadosmrti mrzákem. Byl to opravdu zázrak - nic se mu nestalo! Byl to jeho anděl stráţný, který ho při pádu zachytil a snesl dolů! Zajímavé bylo, vyslechnout kloučka samého. Ptal jsem se ho, jaký měl pocit, kdyţ s takové výšky padal, mělli strach. Řekl mi, ţe o svém pádu nic neví, protoţe v tom okamţiku, kdy se pod ním větev zlomila, ztratil vědomí a neví vůbec, jak se dolů dostal. V podstatě vybavilo se v této chvíli pádu jeho duchovní tělo, aby tělo hmotné bylo bez citu a nepocítilo ţádné bolesti úhozu při svém padání i při dopadnutí na zem. Jak milostiv je Bůh vůči nám, kdyţ přijdeme k úrazu nebo se octneme ve velikém nebezpečí. Podobný případ šťastného pádu znám z Velké u Popradu, kde mají městskou věţ asi 30 metrů vysokou. Nahoře na věţi měl byt stráţník, jehoţ 6letá dceruška hrála si v ochozu věţe a čile tam pobíhala, aţ ji konečně napadlo vylézt na ţelezné zábradlí ochoz chránící. Náhle však ztratila rovnováhu a sletěla dolů. Lidé se na ni dívali, jak ve vzduchu krouţí a spirálovitě padá stále níţ, aţ dopadla na dlaţbu. Kaţdý, kdo ji viděl padat, viděl její vzedmutou sukénku a protoţe všichni také věřili, ţe jen ta sukénka ji zachránila před prudkým pádem a smrtí, protoţe všichni byli plni údivu, ţe dítě zůstalo zcela bez úrazu, ţe se mu vůbec nic nestalo. Jiní zase mluvili o šťastné náhodě, leč nikdo si neuvědomil to pravé, co bylo příčinou této šťastné náhody. Proč se právě ta sukénka vzedmula, kdo to tak moudře zařídil, aby se to zdálo tak přirozené? Byl to zázrak Boţí! Nikdo nepochopil, ţe zde zasáhl stráţný anděl tohoto děvčátka. Zasáhl neviditelně, ale zařídil vše tak, aby se děcku při pádu ani při dopadu nic nestalo. Podobných případů zázračného zachránění lidských ţivotů znáte jistě kaţdý sám dost. Nejde jen o děti, ale i o lidi dospělé, zejména vidíme často podobné divy u lidí opilých. Tito neuvědomují si ţádné nebezpečí a proto odvaţují se i cest tak nebezpečných, jakým se všichni střízliví vţdy vyhnou. Skalní srázy, vymleté břehy, křiţovatky, přejezdy, přes všechno se opilý hladce dostane a kaţdému úrazu ujde. Lid dobře říká, ţe opilci a malé děti mají vţdy při sobě anděla stráţce! Je to svatá pravda. Máme ho všichni při sobě, jenomţe si jeho přítomností nejsme vědomi a kaţdé vyváznutí z nebezpečné situace přičítáme jen své opatrnosti, duchapřítomnosti a moudrosti. Je jistě moudré a nutné, abychom se všemu nebezpečí vyhnuli a zabránili tak sami všemoţným úrazům, ale věřte, sama vůle a opatrnost vaše by na to vţdy nestačila! Protoţe však ani děti ani opilci nemají schopnost uvědomovat si nebezpečí a vyhnout se mu, proto u nich působí vţdy anděl stráţný, který je s láskou od všeho zlého ochraňuje. A ochraňuje i vás, kaţdého z nás, jde s námi všude, vţdy ochoten pomoci nám ve chvíli, kdy toho bude zapotřebí. Vzácností je – svého duchovního vůdce i vidět, jak jsem jiţ zprvu o tom se zmínil. Chci vám nyní povědět, jak se mně samému jednou podařilo svého duchovního vůdce spatřit. Je tomu dnes jiţ více neţ dvacet let, bylo to nedlouho před tím, neţ jsem začal přednášet. Bylo to na Šumavě, nedaleko Špičáku, kdyţ se moje dovolená tam jiţ chýlila ke konci. Šest neděl chodil jsem tam po lesích a sbíral houby a teď šel jsem se ještě naposled rozloučit s jedním místem, kam jsem velmi rád chodíval, třebaţe bylo asi dvě hodiny cesty vzdáleno od hotelu, v němţ jsem bydlel. Měl jsem v programu na zpáteční cestě jiţ nedbat hub a oddat se jen kráse obklopující mne přírody. Ale jako pravý houbař dlouho jsem to nevydrţel. Zlákala mne paseka při silnici a chtěl jsem alespoň doprostřed dojít, abych se podíval po nějakém hřibu, abych je čerstvé přivezl domů. Paseka byla asi 100 x 100 m veliká a já došel aţ do jejího středu. Tam jsem se zastavil u jednoho malinového keře, nad jehoţ nádhernými, velikými plody jsem přímo ţasl. Náhle jsem si vzpomněl, jak místní hajní hubují, kdyţ lidé chodí do pasek, kde jsou vysázeny mladé smrčky. Začal jsem se rozhlíţet kolem sebe i po silnici a poslouchal, neuslyším-li kroky nějakého chodce. Bylo ticho, nikde se nic nehnulo, a tak jsem se sehnul ke keři, abych si utrhl nějakou malinu.Kdyţ jsem se napřímil a prvou malinu nesl k ústům, stál přede mnou dědeček v černém šosatém kabátě a drţel v ruce klobouk, ve kterém jsem zahlédl na mechu krásně urovnaném tři malé, krásné hříbky. Byl

- 47 -

jsem překvapen jeho nenadálým zjevem, ţe jsem se pro prvou chvíli musel nejdříve vzpamatovat, abych dědouška mohl alespoň pozdravit. Poděkoval mi a ptal se mne, jak mi chutnají maliny a jak to přijde, ţe jsem našel právě ty největší? Odpověděl jsem, ţe jsem k nim čistě náhodou přišel, jak jsem šel středem paseky. Nešlo mi však z hlavy, kde se tu ten dědoušek vzal, kdyţ jsem před okamţikem celé své okolí pozorně prohlíţel a nikoho nikde neviděl. Chtěl jsem nějak zastřít své rozpaky a ptal jsem se ho, zda kouří a smím-li mu nabídnout. Odpověděl, ţe kouří jen doutníky, a tak jsem vyndal svoji tašku s virţínky a nabídl jsem mu. Vzal si jedno a zastrčil je do kapsy u kabátu. Rozloučil jsem se s ním, a abych se neprozradil, jak mne jeho objevení polekalo, shýbl jsem se pro malinu a utrhl si druhou. Po očku jsem se však po dědouškovi stále díval. V tom okamţiku, kdy jsem oči obrátil k trhané malině, dědoušek zmizel. Ani stopa, ani šustot trávy, nic se neozvalo, zmizel a byl pryč. Řekl jsem si, ţe to byla jistě duchovní bytost, které mne takto navštívila, ač jsem tehdy ještě o spiritismu, mnoho nevěděl a o něj se nezajímal. Do té doby šel jsem pouze svou cestou čistě náboţenskou, tak prostě, jak jsem byl vychován. Ale v tom okamţiku jsem jiţ věřil, ţe to byl opravdu jen zhmotnělý duch, který se mi takto ukázal. Zmizel-li duch, nemohlo zmizet s ním i hmotné virţínko, usuzoval jsem a proto také na místě, kde staroušek zmizel, začal jsem hledat. Ale ani po něm nebylo ani památky, i to odhmotnělé zmizelo nebo se stalo neviditelným. Pokračoval jsem pak prostředkem paseky dále k jejímu druhému okraji, kde jiţ zase začínal vysoký les, jímţ jsem chtěl vyjít zase na silnici. Ale kdyţ jsem došel aţ k lesu, nemohl jsem prostě udělat ani krok, nechtěl-li jsem pošlapat spoustu krásných hub, kterých tu bylo jako nastláno. Na prostoře asi čtyř čtverečných metrů byla jedna houba vedle druhé, samé krásné, zdravé, od různých druhů, které jsem aţ dosud sbíral. Stál jsem nad nimi v údivu a řekl jsem si, ţe mi toto milé překvapení připravil jistě ten dědoušek, tato duchovní bytost, a to jako odměnu za to, ţe jsem k němu s vlídností a láskou zachoval a nebál se ho, i kdyţ jsem nevěděl, kdo vlastně je. Pak jsem si klekl k houbám a jen ty nejkrásnější si vybíral a dal do pláště. Byla toho řádná hromada a proto jsem to svázal a hodil ranec přes rameno. Do hotelu jsem došel jiţ za šera a cestou uvaţoval jsem, ţe byla-li to duchovní bytost, která tuto ţeň mi připravila, ţe také houby mohou být jen duchovní podstaty. Proto jsem byl velmi zvědav, v jakém stavu je donesu domů. Byly krásně čerstvé, nepomačkané a byl jich plný stůl. Divil jsem se, ţe se v ranci na mých zádech ani nepomačkaly, a ač byl teprve pátek a já jel domů aţ v neděli, dovezl jsem je stejně neporušené a čerstvé domů. V hotelu vykládal jsem o svém záţitku malíři Minaříkovu, který tehdy jiţ znal z duchovních věcí více neţ já. Tehdy vyslechl jsem od něho velmi poučný výklad o duchovním ţivotě a duchovnu vůbec. Ptal se mne, zda se mi ve snu někdy nezdává, ţe lítám, k čemuţ jsem musel přisvědčit, protoţ podobné záţitky nebyly u mne tak vzácné. Nato pověděl mi, ţe tento dědoušek byl můj duchovní vůdce, který se mi zjevil na znamení, ţe se semnou budou dít nyní zvláštní věci, ţe dostanu nového duchovního vůdce, protoţe jsem na duchovním pokroku. Jen ti mohou vidět svého duchovního vůdce, kteří ve svém duchovním vývoji postupují zase o stupeň výš. Toto potvrdila mi také jedna vzácná sestra v Abbazii, která má moţnosti odpoutávat se od svého hmotného těla a dostat se aţ do nejvyšších sfér duchovních. Ta zjistila a přesně na den mi řekla, kdy se můj duchovní vůdce měnil a určila i to, ţe tímto novým duchovním vůdcem se stal svatý Pavel. Její výpočet souhlasil se dnem i hodinou, kdy jsem měl onen vzácný záţitek na Šumavě, o kterém jsem tu vyprávěl. A nyní mám příleţitost s tímto novým svým duchovním vůdcem mluvit častěji prostřednictví jedné sestry, která ho vidí, slyší jej mluvit a sděluje mi jeho pokyny pro mne. Ptal jsem se jí jednou, jak vypadá, jak jej vidí ona. Popsala mi ho a popsala ho přesně tak, jak jsem ho v viděl sám, v podobě stařečka, zjevivšího se mi na pasece.

- 48 -

Přátelé moji, není to ţádná pohádka, co vám tu vypravuji. Byl to skutečný záţitek a vypravuji jej jen proto, abyste i vy nabyli větší víry ve svého vlastního duchovního vůdce a dávali dobrý pozor na jeho pokyny a nikdy ho nezarmoutili svou nepozorností a neposlušností. Vţdyť on to myslí s vámi vţdy jen dobře! Váš duchovní vůdce chce vám vţdy jen prospět a snaţí se vţdy dostat se k vám tak blízko, abyste ho slyšeli a poslechli vţdy a ve všem. Chce na vás působit, chce vás vést, proto dává vám pokyny, které třeba správně vnímat a správně se jimi řídit. A kdyţ se mu to nedaří a vy ho neposloucháte, pláče nad vámi a je velmi nešťastný za vás i za sebe, protoţe tento nezdar je mu překáţkou v jeho vývoji. Vaše netečnost znemoţňuje mu splnění jeho povinností a získání si zásluh o to, ţe zase jednu bytost přivedl blíţe k Bohu. Svou neposlušností, netečností, nevšímavostí ubliţujete nejen sobě, nýbrţ i jemu. Proč nám byl duchovní vůdce dán? Bez duchovního vůdce šli bychom ţivotem jako slepí. Byli bychom bez opory, bez pomoci, bez dobrých myšlenek, popudů a návodů, jam máme správně ţít. On usnadňuje nám ţivot, ulehčuje nám vykonávání všech našich povinností a pomáhá nám k radostnějšímu ţivotu. Škoda, ţe mnoho dobrých vnuknutí, jeţ vám váš duchovní vůdce dá, mnoho dobrého, co jste v prvém okamţiku vnuknutí měli i v úmyslu uskutečnit, zůstává nevyplněno! Snadno se zapomíná na splnění dobrých předsevzetí, ač tím kaţdý sám sobě nejvíc škodí! Vaše paměť byla zastíněna inteligencí zla, vaše předsevzetí bylo zvikláno jen k vaší škodě. A k tomu ještě takové nedbání hlasu vašeho duchovního vůdce znamená zdrţení a brzdění i jeho duchovního vývoje! Kaţdý popud duchovního vůdce směřuje vţdy jen k našemu pokroku, k naší dokonalosti na naší cestě k Bohu. Vaţme si proto této veliké milosti, která nám je Bohem dána pouhým přidělením našeho duchovního vůdce a věnujme mu vţdy svoji pozornost! Milujme ho! Budeme-li jej milovat, pak jistě také věnujeme mu svoji pozornost, budeme ho poslouchat a jeho radami se řídit. Zachováme-li se vţdy tak, jak pravá láska, úcta a vděčnost k vůdci vyţaduje, pak na své duchovní cestě nikdy nezbloudíme. Vyhneme se také kaţdému úrazu i škodě v ţivotě hmotném, nebude nás trápit nemoc ani jiné starosti, protoţe náš duchovní vůdce, náš anděl stráţný nás ochrání a ve všem nám pomůţe. Vţdyť i on je pouhým sluţebníkem Boţím, který má za úkol projevit nám velikou Lásku Boţí, kterou by mnozí nedovedli ani přímo dobře pochopit a přijímat. On je pro nás prostředníkem, který nám ji sprostředkuje tak, abychom ji dovedli přijímat. Přeji vám všem, abyste tuto milost Boţí správně pochopili a poznali! Přál bych vám, abyste v tomto poznání došli k pevné víře, ţe váš duchovní vůdce vede vás dobře a bezpečně na všech cestách vašeho ţivota a ţe jen on můţe vás nejlépe vést cestou ke světlu pravdy i k vašemu spasení! Bůh vám k tomu pomáhej!

90. Ztracený ráj Pojem ztraceného ráje není pro nás zcela nový a cizí. Čteme, slyšíme, ba i přemýšlíme o něm, ale málo kdo si ovědomuje, ţe nebyl to jen jeden ráj, který člověk ztratil. Nejprve byl to ráj nebeský, dále ráj pozemský, a oba tyto ráje opustil člověk z vlastní své vůle, kdyţ nesprávně pouţil svého, Bohem mu daného rozumu. První ráj – nebeský – opustil proto, ţe chtěl přijít k poznání dříve, neţ Bůh mu dovolil. Přidrţoval se raději svého rozumu neţ vedení Otce Nebeského a proto klesal stále níţ a níţ, aţ se octl na nejniţším stupni vývojovém a dostal se do hmoty. O našem vývoji vzestupném ze hmoty aţ k objevení se prvního nového člověka na zemi, promluvil jsem jiţ na jiném místě. Dnes chci promluvit jen o ztrátě našeho pozemského ráje. Kdyţ dva vyspělí jedinci lidoopa zplodili prvního člověka, zahynuli, aby tu zůstal onen první člověk sám, odevzdán době a vedení Boţímu.

- 49 -

Tento první člověk byl muţ a byl velmi krásný. V Genesi je nazýván Adam. Tento náš praotec byl v dokonalém spojení s duší svou i s duchem svým a proto byl jiţ velmi dokonalý a i tělesně krásný – byl stvořen k obrazu Boţímu. Měl kolem sebe tolik krásy přírodní, krásné květy, stromy, poskytující mu lahodné ovoce, ptactvo nad ním krásně zpívalo, takţe se opravdu mohlo mluviti o tom, ţe tento první člověk byl postaven do ráje. Ale tento první člověk, krásný Adam byl sám. Chodil smuten s neznámou touhou po něčem, co mu chybělo, ač sám nevěděl, co by to mělo být. Prostě – chyběla mu druţka, bytost jemu podobná, stejně krásná, která by společně s ním sdílela všechny ty rajské krásy čistého ţivota prvního člověka. Adam byl tak prostý a čistý jako dítě. Dám nevěděl, nechápal, po čem vlastně touţí, v čem hledat nebo očekávat splnění své touhy. Bloudil rájem, naslouchal ptačímu zpěvu, pozoroval krásy rajské, aby nic mu neušlo a kdyţ byl znaven, usedl k odpočinku. Při jednom takovém odpočívání ukolébal ho ptačí zpěv ke spánku. Jeho duchovní tělo se odpoutalo od těla hmotného, jeţ odpočívalo na trávníku. Tehdy stalo se něco, co Adam neočekával, ale co řízením nejvyšší Lásky se muselo stát, tj. – byla mu zjevena duše jeho budoucí druţky. Nejvyšší Boţské bytosti přivedly před jeho duchovní zrak, před jeho duchovní já, z hmotného těla vybavené, duši zvlášť vyvolenou, která měla splnit tajuplné touhy Adamovy. Dříve, neţ Adam směl a mohl poznat svou druţku v jejím krásném těle, musel nejdříve poznat její duši. Pak teprve Otec a Matka všeho ţivota na zemi vytvořili z prvků těla Adamova tělo první lidské ţeny – Evy. Tím oba Tvořitelé ţivota chtěli zdůraznit, ţe duše a duchovní ţivot je důleţitější a vyšší neţ ţivot hmotný a ţe při kaţdém budoucím spojování dvou jedinců pro společný ţivot manţelský, mají se napřed poznat jejich duše a teprve po tomto poznání duševním má následovat poznání tělesné. Kdyţ se obě duše poznaly, zahořely k sobě láskou a ve své neodolatelné touze po sobě poznali, ţe si náleţejí, ţe patří k sobě. Pak teprve za spánku Adamova bylo vytvořeno tělo Evino z části buněk těla Adamova. V Genesi se praví, ţe Bůh za spánku Adamova vyňal mu ţebro a vytvořil z něho jeho druţku Evu. Faktem zůstává, ţe Eva byla skutečně vytvořena z části těla Adamova, kdeţto Adam přijal své tělo od svých rodičů z říše ještě zvířecí, tedy od oné dvojice lidoopů, která zplodila tělo prvního člověka. Ţe Eva byla stvořena tím tajuplným zázrakem, jakým povstal všechen ţivot v celém vesmíru, tomu se nesmíme podivovat! Vţdyť se zde jednalo o vyvrcholení vývoje našich bytostí, o zrod prvního člověka, který měl a má býti nejdokonalejším tvorem a pánem všeho na zemi. Kdyţ tento první člověk po svém, miliony let trvajícím vývoji, dospěl od buňky nerostné přes rostlinstvo a zvířectvo konečně tak daleko, ţe se mohl zrodit jako prvý člověk, pak vlastně i on povstal týmţ způsobem jako jeho druţka, týmţ způsobem, jak vznikal všechen ţivot v celém vesmíru, tj. – dělením buněk. Podobně jako se dělily první buňky, kdy z jedné vznikly dvě atd., aby tvořily různé formy viditelného ţivota na zemi, tak také Bůh provedl podobné dělení buněk a z buněk Adamových vytvořil tělo Evino a před probouzejícího se Adama postavil jeho druţku, která byla částí jeho těla. Byla stejně krásná jako Adam, ba byla tak krásná, ţe ţádná ţena na světě se její kráse nevyrovná. Kdyţ Adam procitl, neslyšel jiţ jen krásný zpěv ptačí. Uslyšel po prvé hlas své druţky, kterou dosud neznal tělesně, ač znal jiţ její krásnou duši. Kdyţ ji spatřil v její tělesné kráse, poklekl a klaněl se, aniţ věděl komu, děkoval, ač nevěděl komu, naplněn vědomím ohromného daru, za který musí být někomu Neznámému, Velikému a Mocnému nesmírně vděčen. Tento krásný okamţik, kdy Adam po prvé patřil svou druţku Evu, byl okamţikem velmi váţným a důleţitým pro oba dva, protoţe tímto okamţikem Bůh ztratil člověka.

- 50 -

Adam spatřivší po prvé Evu, okouzlen krásou jejího těla, zapomněl na svoji duchovní podstatu, vzdálil se své duše, ztratil spojení své s duchem a Bohem, v němţ jeho duše byla mu prostředníkem, ztratil pouto s nejvyšší a největší Láskou, kterou ho dosud provázela, ztratil spojení s Láskou Boţí. Celou svou pozornost věnoval cele jen hmotě, jen oné schránce duše. Podobně i Eva odvrátila se od duše své a tak se stalo, ţe první člověk i jeho druţka přišli o ten nejcennější dar – Lásku nebeskou, o kterou se sami připravili svojí láskou pozemskou. A příčinou toho byla první ţena, kterou Adam miloval více neţ Boha, více neţ duši svou, a to hned od prvního okamţiku, kdy ji spatřil. Opustil-li Adam pro pozemskou lásku k ţeně cennější pro něj Lásku Boţí, neopustil Adama a Evu Bůh. Jeho láska provázela oba v tomto pozemském ráji neustále. Obdarovávala je všemi potřebnými dary,obklopovala je krásou, lahodnými plody, kterým se mohli ţivit a ustanovila je pány nad všemi niţšími tvory, jejich bratry –zvířaty. Ale Adamovi a Evě, kteří se vzdálili od duše a ţili příliš hmotným ţivotem, nestačily k výţivě plody zemské. Nespokojili se jen jimi a touţili po stravě hutnější, neţ bylo pouhé ovoce rajské. Začali proto zabíjet zvířata, své niţší bratry. Adam zapomněl, ţe sám právě ze zvířecí sféry vyšel, zapomněl na celý svůj vývoj, zapomněl, ţe právě on, zrozený ze zvířecích rodičů, byl povýšen na vyšší stupeň a stal se člověkem. Ale právě toto povýšení ze zvířete vzbudilo ve člověku cosi nového, co se v něm mohlo probudit a vyvinout teprve tehdy, kdyţ ztratil lásku k tomu, čím jej Bůh obklopoval. A toto nové, co se v něm ozývalo – bylo sobectví, které u zvířat není známo. Mezi zvířaty nikdy sobectví nebylo, protoţe pro ně bylo vţdy a je rozhodující jen vědomí vítězství silnějšího nad slabším, sobectví však nemůţeme přičítat ţádnému z nich. Sobectví, které se jako nový, dosud neznámý prvek v povaze člověka usídlilo, vedlo ho tak daleko, ţe zneuţíval své moci Bohem mu dané, zejména své moci nad niţšími tvor,y neváţil si ani krásy květů, šlapal po nich, trhal je, aby hned vzápětí je odhazoval nebo po nich šlapal. Neuvědomoval si ani, jak tím uráţí Tvůrce toho všeho – Otce Nebeského. Ničil tvorbu Boţí, ničil ţivoty Jeho dítek, ba dokonce sáhl i na ţivoty nejbliţších mu bratří a zabíjel zvířata, z nichţ vyšel. Svým předkům odvděčil se tím, ţe zabíjel potomstvo jejich, aby se jejich masem ţivil. Teprve tím vyhnal sebe sama opravdově z toho pozemského ráje, do kterého jej Otec postavil. Tím, ţe se odklonil od své duše, pozbyl nejen své lásky a stal se sobeckým, nýbrţ tím ztratil i spojení s duchovním světem a tím i s Bohem. Jiţ to byla pro něho veliká ztráta, k níţ přistoupila další, mnohem závaţnější. Kdyţ začal zabíjet zvířata a pojídat jejich maso i krev, přijímal do svého nitra niţší pudy a zlo. To byla odměna za bezpráví, jeţ páchal na svých bratrech. Ztratil klid svého svědomí, ztratil svou spokojenost. Chodil jako bezduchý, nebyl jiţ v ráji tak šťasten jako dříve, nevěděl ani, co mu vlastně chybí, nedovedl se jiţ těšit z krásy, v jejímţ středu ţil. Utíkal s místa na místo, aby unikl tíţivému neklidu svého svědomí, doufal potlačit vnitřní hlas, který mi činil zaslouţené výčitky za jeho nerozváţné činy. Neklid člověka se stupňoval rostl aţ k oné rozervanosti, v níţ Kain zabil svého bratra Abela. Chvíle, kdy člověk sáhl na ţivot člověka jemu nejbliţšího – to byl konec ráje pozemského. A hlas Boţí mu velí: V potu tváře chléb svůj jísti budeš a Kainovo znamení nositi budeš na svém těle. Potomci prvního člověka nebyli jiţ tak krásní, jako byli Adam a Eva. Na jejich tvářích nejevil se jiţ obraz Boţí, neboť jiţ první dvojice lidí od Boha se odklonila. Proto také bude ještě dlouho trvat, neţ většina lidí dospěje ve svém vývoji tak daleko, aby z jejich tváře vyzařovala ušlechtilá inteligence jejich duše a jejich ducha, kterou spatřujeme dnes vyzařovat jen z tváří některých jedinců.

- 51 -

Takové jedince poznáte hned po jejich ušlechtilé tváři. Není to krása, nebo dokonce snad jen líbivost, dle níţ byste mohli posuzovat vnitřní hodnotu člověka. Tu pravou vyspělost duchovní poznáte u člověka ve výrazu jeho oduševnělé tváře a v jeho klidném pohledu. Podle nich můţete i poznati, jak vysoko, na jakém stupni duchovního vývoje jiţ tento člověk stojí. Kdyţ se první člověk sám připravil o pozemský ráj a opustil jej, klesl na úroveň primitivního člověka. A nyní čekal jej veliký úkol, aby se z této degenerace, do které vlastní vinou upadl, vypracoval zase výš, aby z tohoto nízkého stupně lidské úrovně pracně, stupínek po stupínku, zase stoupal. Máme ještě mnoho dohánět, neţ se dostaneme zase tak vysoko, abychom nejen tělesně, ale i duševně i duchovně byli zase tak krásní a čistí, jako byl první člověk, kterého Bůh postavil do ráje. Ztracení ráje mělo však pro člověka i jiné následky. Lidstvo zapomnělo, kdo dal nám všechny zákony, které je nutno zachovávat, aby se nám ţilo radostně a šťastně na této zemi, abychom svět proměnili v pozemský ráj a v tomto ráji vědomě ţili. Lidstvo se odklonilo od Boha – Tvůrce, vzdálilo se od své duše a hovělo jen svému sobectví. Další příčinou toho, ţe člověk ztratil svůj pozemský ráj, bylo jeho zneuţívání onoho nejcennějšího a nejsvětějšího daru Bohem nám daného ke tvoření nového ţivota, pohlavních orgánů. Lidstvo zneuţívalo jich k ukájení nezřízených vášní, a to byla jedna z nejtěţších ran, která v důsledku toho na člověka dopadla. Ona zbavila jej posledního zbytku spokojenosti a štěstí, protoţe zbavila člověka ve velké míře zdraví, které je nejcennějším statkem a pokladem lidského ţivota. Proto můţeme říci, ţe člověk ztratil svůj pozemský ráj po třetí tehdy, kdyţ začal zneuţívat svých pohlavních orgánů k nečistému pohlavnímu ţivotu, místo aby jich pouţíval jen ke tvoření nových ţivotů, aby novým a novým duším byla dána příleţitost znovu se vtělovat a zde v pozemském ţivotě se zdokonalovat. K tomuto zdokonalování měly se vracet nejen bytosti lidské, které následkem různých nemocí dříve umíraly neţ naši prarodiče, nýbrţ i bytosti niţší, přicházející ze sféry zvířecí, aby pokročily ve svém vývoji výše do sféry lidské. K tomuto vznešenému úkoly byly nám Bohem svěřeny naše pohlavní orgány. Jejich správným a čistým pouţíváním měli jsme se státi pomocníky Boţími, spolutvůrci nového ţivota. Proto ten svatý úkol pohlavních orgánů, zákonem Boţím nám předepsaný, má býti zachován v největší čistotě a posvátnosti. Proto přichází-li muţ k ţeně pro toto nejsvětější spojení, nemá v něm hledat ukájení své vášně a poţitek, nýbrţ připravit se na toto spojení s největší náboţností, aby ukázal Bohu, ţe pochopil správně svůj úkol: být spolutvůrcem Boţím. Proto přistupuje ke tvoření nového ţivota s vědomím své veliké odpovědnosti a své ceny důstojnosti, jako člověk. Avšak právě v tomto ohledu klesal člověk velmi často pod úroveň zvířete. Čím výše šel svou tak zvanou kulturou, čím více uplatňoval svůj dosud neosvícený rozum, tím níţe klesal duchovně, vzdaloval se více a více své duše, která se marně snaţila přiblíţit se k němu a vést jej správnou cestou. Ale člověk ve svém poţitkářství je hluchý ke všemu ostatnímu a nevnímá ţádné ušlechtilé a čisté popudy. Radovánky, různé pochybné poţitky k ukájení nezřízených vášní umlčují hlas jeho nitra a člověk zapomíná, ţe má tu především důleţitou povinnost k sobě samému i k Bohu, tj. povinnosti poznat sebe sama a pochopit duchovní ţivot, který ho má přivést ke spojení s Bohem – Otcem a vrátit jej zase zpět do ráje, v němţ by mohl ţít opravdu radostný a šťastný ţivot. Toho všeho však lidé nedbají a proto je mezi nimi tolik utrpení! Myslíte snad, ţe jsme s rozvíjející se kulturou stoupali souměrně výš ve svém vývoji? Není tomu tak! Jsou tu pouze jedinci, kteří ostatním svítí jako maják na jejich bludné cestě, a ti snaţí se u oněch zbloudilých probudit jejich niţší já a upozornit je na jejich duši, smutně opomíjenou. Tito jedinci mají ohromnou zásluhu, podaří-li se jim některého z těchto bloudících obrátit na cestu pravou a

- 52 -

nebesa se radují z kaţdého jedince, kdyţ zase jeden Adam přišel k poznání a vrací se do náruče Otce Nebeského. Jen ten člověk spěje znovu do ráje, jen ten našel pravou cestu k němu, k nejvyššímu štěstí, blaţenosti a spokojenosti, který našel pravou cestu k poznání duchovního ţivota. To znamená, ţe našel zase svou duši, naučil se naslouchat její pokynům a snaţí se ţít dle nich. Pak teprve je schopen vykonat všechno to, co od něho Bůh ţádá a nač tak dlouho čekal. Pamatujte si: kdybyste měli starostlivou matku, která by vás tak milovala, ţe by vás na rukou nosila, modré z nebe ráda by vám snesla, za vaší nemocí ošetřovala vás s největší péčí a láskou, pamatujte, ţe to vše není ještě ani stínem toho, jak dovede o vás pečovat vaše vlastní duše, s jak velikou láskou ona dovede se o vás starat, vás ošetřovat a vychovávat. Kdo nepocítil blízkost své duše, nedovede pochopit to veliké blaho! A proto vám všem, kteří jste jiţ na cestě duchovního ţivota, tj. na té nejlepší cestě - vám všem vřele doporučuji, abyste se pokusili o to, abyste alespoň jednou ve svém ţivotě poznali vlastní svou duši a mohli se k ní přiblíţit, abyste pocítili její velikou lásku k vám a uvědomili si onu mocnou sílu, kterou vám ona umoţňuje spojení s vaším duchem. Znám lidi, kteří svou duši dokonce i viděli, coţ má ovšem velikou cenu pro kaţdého, kdo této veliké milosti dosáhne. Vaše duše, která je jiskrou Boţí, čistá jako horský pramének, odešel prvý člověk jen proto, ţe se od své duše odvrátil. A tento ráj zůstává pro dnešní lidi ztraceným rájem, protoţe jim jejich duše nemůţe cestu k němu ukázat, jsou-li hluší k jejím projevům a odmítají-li její, mateřsky pečlivou lásku a touhu vidět nás skutečně šťastné. Zatouţíte-li upřímně po tom, aby se vám vaše duše dala poznat, pak jistě – zaslouţíte-li si to – dosáhnete této milosti. Spatříte svou duši, budete s ní hovořit. A v té chvíli poznáte také, jak je krásná a jistě ozve se ve vás lítost, ţe jste ji nepoznali jiţ dříve. Smutně připomene vám ona, ţe nebylo to její vinou, protoţe vy sami jste se jí stále vzdalovali, unikali jste z jejího působení a neposlouchali jste hlas její, ale raději hlas inteligence zla, jemuţ jste slouţili a na ni, na duši svou jste zapomínali. Vraťte se proto ke své duši! Ona zavede vás znovu do ztraceného ráje, abyste našli pak najednou ráje oba, tedy onen ráj pozemský i ráj duchovní. Tyto dva ráje umoţní vám dostati se zase k Otci Nebeskému, který s otevřenou náručí čeká na vás a volá vám vstříc: „Ó pojďte ke Mně, moje milé děti! Jak Mně bylo líto, ţe jste se ode Mne tak vzdálili, ţe ty krásy pro vás stvořené nedovedli jste správně ocenit a vlastní rukou jste je ničili!Vy sami jste dobrovolně opustili ráj nebeský, i ráj pozemský! Ó, zůstaňte jiţ trvale v Mé Otcovské náruči, abych mohl Svou velikou Lásku stále vám prokazovat, o vás pečovat, jako o Své nejmilejší dítky!“ Kdo by mohl odolati tomuto volání našeho Otce Nebeského? Kdo by se ještě chtěl zříkat Jeho veliké Lásky? Kdo by nechtěl trvale ţít v ráji pozemském a později i v ráji nebeském? Láska našeho Otce Nebeského je tak ohromná, ţe není moţno uvěřit tomu, co nám z Písma Svatého bylo tradováno o Adamovi a Evě, které Otec dal vyhnati z ráje plamenným mečem Svého Anděla. To není a nemůţe být pravda! Toho by nikdy nebyla schopna veliká Láska našeho Otce Nebeského, který nás tolik miluje, jako Své nejmilejší dítky. On Své dítky nikdy neopustil, nikdy jim neublíţil, zato však člověk se Mu vyhýbal, Jeho Lásce unikal a dobrovolně utíkal z toho ráje, který Otec Nebeský pro něj připravil. Dnes vidíte všude kolem sebe šílený spěch. Vidíte celou společnost lidskou, která volila přímo šílené tempo ţivota. Nepozorujete, ţe je to zmatený hon ke zkáze? Necítíte sami, jak toto temto i směr ţivota vzdaluje člověka stále více a více od všech předpokladů pozemského ráje? A přece náš Otec Nebeský stále nás do tohoto ráje volá! Jeho Hlas je však hlasem volajícího na poušti. Nikdo Ho neslyší a ani slyšet nechce, aby se v něm neprobudilo nepříjemné svědomí, aby neslyšel jeho výčitky. Proto bude to hrozné vyúčtování, které se k nám tak kvapně blíţí!

- 53 -

Řekl jsem na začátku, ţe ztráta ráje byla a je jen dočasná, protoţe kaţdý kdo chce, můţe se zase do tohoto ráje vrátit. Je proto nutné, aby si lidstvo právě v této době na přelomu věku uvědomilo svou dosavadní lehkomyslnost, kterou si připravilo tolik utrpení a vynasnaţilo se novým, ušlechtilejším, hlavně však duchovním ţivotem hledat cestu zase zpět – zpět do ztraceného ráje. Tento ráj otevře se nám znovu v příštím věku vodnářském, a proto jiţ nyní máme se na to připravovat, abychom i my, očištěni, mohli do tohoto ráje také vstoupit, neboť tam očekává nás ta nejvyšší Láska Boţí – Kristus. Bůh vám pomoz ve vašem dobrém předsevzetí a posiluj vás, abyste byli dobře připraveni na tuto cestu do nového ráje. Nepřeslechněte nikdy ţádný pokyn své duše, která je a bude vţdy vaším spolehlivým vůdcem na cestě k čistému lidství, pravému křesťanství a k radostnému ţivotu plnému účinné lásky, budujících ten nejkrásnější ráj zde na zemi. Nechť Bůh vás na této cestě provází!

91. Vůle Boží a vůle naše Kdyţ jednou Pán Jeţíš byl obklopen velikým zástupem lidí, přišli k němu apoštolové a hlásili Mu: Jest tu Matka Tvá a bratři Tvoji a přejí si s Tebou mluvit. Pán jim odpověděl: Kdo jest Matka má a kdo jsou bratří moji? Ten, kdo plní Vůli Otce Nebeského jest Matkou i bratrem Mým. Těmito slovy, přátelé drazí, dnes začínám, abychom si při nich uvědomili, koho označil Pán jako bratra Svého. Kaţdého, kdo plní Vůli Otce Nebeského, kaţdého z nich nazývá Pán Svým bratrem. Mnozí by se velmi rádi hlásili k tomuto bratrství, ale – to věčné ale, za kterým nevězí nic víc, neţ nedostatek vlastní vůle. Jedni říkají, ţe jsou příliš nedokonalí na to, aby Vůlí Otce plnit mohli, jiní dokonce říkají i to, ţe by byli ochotni ji plnit, ţe však ani sami nevědí, co vlastně ta Vůle Boţí ţádá, ţe nikdo Vůli Boţí nezná. Tak ovšem mohou mluvit jenom ti, kteří zapomínají nebo nechtí si připomínat jediný příklad plnění Vůle Otce Nebeského, tj. příklad, který nám Svým ţivotem dal Pán Jeţíš. Jeho ţivot i Jeho učení jsou dokonalým obrazem ţivota naplněného Vůlí Boţí. Vzpomeňte Pánova kázání na hoře! Toto kázání ukázalo nám, jak Vůlí boţí plnit, co v ní nejkrásnějšího hledat a co jest při plnění této Vůle pro nás nejdůleţitější. Radím vám proto dobře – přečtěte si pozorně toto kázání na hoře, aby vám kaţdému bylo jasno, co od vás Otec Nebeský ţádá. Poznáte pak, ţe jest to zase, jako vţdy na prvém místě – čistá, opravdová láska. Jiţ ve slově láska – a v její podstatě obsaţeno je všechno, co souvisí s plněním Vůle Otce Nebeského. Milujte se vespolek! Milujte i své nepřátele, milujte všecko tvorstvo Boţí láskou upřímnou, čistou, velikou a nedělitelnou, protoţe kdo takto miluje, nemůţe nikoho nenávidět, nemůţe nikomu závidět, nemůţe svého bliţního špatně posuzovat, dovede odpouštět, odpouštět i svým nepřátelům, nikdy se nemstí a za zlé dobrem odplácí. Ptáte se, proč právě láska je schopna toto vše uskutečňovat? Především proto, ţe Otec Nebeský jest Sám nejvyšší, nejdokonalejší a bezměrná Láska a dobro. Proto také On, který Láskou Svou všechno objímá, ţádá od nás, abychom i my všechno kolem sebe milovali. Láska k bliţnímu naučí nás mluvit vţdy jen pravdu. Pak budeme k sobě navzájem vţdy jen poctiví, nebude podvodů, nebude křivd, nebude nesnášenlivosti. Bratrství lásky spojí nás všechny k vlídné ochotě pomoci si navzájem, udělat pro bratra vše, co bude v mých silách. To je ten ideál bratrské lásky, kterým vrcholí naplnění Vůle Boţí. Tak staneme se opravdovými bratry Pána našeho, opravdovými dítkami Boţími. Tak staneme se také

- 54 -

schopnými přijmouti v sebe Krista a On i Otec Nebeský bude si moci v nás učinit trvalý stánek. Čteme-li sv. Evangelia, která sice nejsou úplná a na mnoha místech z lásky k Pánovi, různě přikrášlená, setkáme se velmi často s otázkou Vůle Boţí. Musíme ovšem čísti s naprostým klidem v úplném soustředění, a zahloubáme-li se do jejich obsahu, najdeme zde velmi důkladné poučení o Vůli Boţí. Kdo dovede Evangelia přijímat více citem neţ rozumem, dovede se jimi spíše řídit a v plnění Vůle Boţí dospívá tak daleko, ţe se stává bratrem Pána Jeţíše. K tomuto bratrství dospěl však jediné tím, ţe se z vlastní své vůle podřizoval vţdy a ve všem, bezvýhradně jen Vůli Otce Nebeského. To znamená, ţe dovedl uvésti vţdy svoji vůli do harmonie s Vůlí Boţí. Pozorujeme-li ţivot v přírodě, musíme dojít k přesvědčení, ţe je zde platný určitý řád, podle kterého vše se děje, jakési zákony, kterými se všechno řídí. To jsou ty věčné Zákony Boţí, které od věků do věků platí stejně pro celý vesmír jako pro naši zeměkouli. Tj. ten světa řád, platný pro ţivot hmotný i duchovní, který udrţuje soulad a pořádek v celém vesmíru. Tento nepodplatitelný, nekompromisní řád světa, to jsou ty Zákony Boţí, kterými se máme říditi my. Bůh, který všechno moudře řídí, dal světu tyto Zákony, aby uchránil svět před chaosem a zmatkem, který by nastal v tom okamţiku, kdy by se na místě pevného řádu po světě rozhostilo bezvládí, které by porušilo nebo dokonce zničilo moudré řízení všeho ţivota. Tomuto Nejvyššímu řádu musíme se podříditi všichni, a toto podřízení neznamená v podstatě zase nic jiného, neţ plnění Vůle Boţí. Jest to jen pro náš vlastní prospěch a uţitek, zachovávat Zákony Boţí, ţít v harmonii s nimi, protoţe jen na těchto základech vybudujeme si ţivot opravdu šťastný a spokojený. Těţké překáţky staví se do cesty těm, kdoţ neplní Vůli Boţí a prohřešují se proti Zákonům Boţím. Mnohdy velmi bolestně dotýkají se jich následky jejich nemoudrého rušení pořádku, který byl tak moudře Bohem určen pro celý vesmír. Bývají to často těţká utrpení, která tito rebelové proţívají, a to vlastně jen proto, aby je jejich bolest zarazila v jejich nesprávném počínání a přinutila je přemýšlet o tom, co ţádají Zákony Boţí, co ţádá Vůle Boţí, kterou nelze beztrestně porušovat. Kdo dobře pozoruje ţivot kolem sebe a uvědomuje si správně všecko, co se děje kolem nás, co potkává nás i naše bliţní, ten pozná snadno i příčiny mnohého utrpení, pochopí, čím toto utrpení bylo vyvoláno a konečně i uvěří, ţe všecko děje se jen v Vůle Boţí. Kdo přijde jednou k tomuto poznání, kdo sám na sobě pocítí nebo v blízkém svém okolí udiví, jak smutné jsou následky neplnění Vůle Boţí, ten bude se jistě snaţit ze všech sil, aby se této své povinnosti nikde nevyhnul. Ten také naučí se přijímat klidně a pokorně vše, co ho potká, protoţe vše bude přijímat s vědomím, ţe všechno řídí Bůh a co On řídí, všecko dobře řídí. Více důvěry v Boha – a budete mít také více trpělivosti přijímat vše co vás potkává. Je třeba věřit, ţe všechno, i to nepříjemné i to co nám se nelíbí, vše tj. jen pro naše dobro, pro dobro naší duše, uţitečné pro náš ţivot duchovní, pro náš ţivot věčný. Jen vše dobře promyslete! Zpytujte důkladně své svědomí a pochopíte příčiny všeho, co vás aţ dosud potkalo, proč se to či ono stalo. A kdyby naše utrpení byla sebe větší, musíme na konec přece jen uznat, ţe Láska Boţí provázela nás celým naším ţivotem a neopustila nás ani v našich nejtěţších utrpeních. Vţdyť i tato utrpení byl pro nás velikým ziskem, protoţe jimi jste rostli, v nich dospívali jste k poznání té pravé cesty, kterou máme jít, abychom plnili Vůli našeho Otce Nebeského. A jest to táţ cesta, kterou nám ukázal Pán Jeţíš, táţ cesta a jediná, která nás doprovodí k našemu spasení, která nám zaručí šťastný, radostný a spokojený ţivot. Cesta lásky – cesta bez utrpení. Dokud se vůle člověk bude kříţit s Vůlí Boţí, dokud člověk bude uplatňovat vůli vlastní na úkor Vůle Boţí, nezmizí jeho utrpení. Přijímejme je však jako projev veliké Lásky Boţí k nám, protoţe tato cesta utrpení je jedinou cestou k návratu. Přijímejme utrpení jako varovnou výstrahu, jako upozornění, ţe jsme se v něčem prohřešili proti Zákonům Boţím, ţe

- 55 -

jsme se dopustili něčeho, co by nás od Boha vzdalovalo, ţe jsme vybočili ze správné a nám předepsané cesty. Toto vybočení znamenalo by nesporně porušení našeho duchovního vývoje, tedy ztrátu pro nás, naši škodu, a proto Bůh tímto utrpením vzpomene na nás, varuje nás. Jsou to někdy opravdu těţké a bolestné ztráty, které člověka postihují. Vţdycky je nutno věřit, ţe kaţdá ztráta, i taková nenahraditelná ztráta milované bytosti, vše přichází a děje se z Vůle Boţí, které se musíme pokorně podřídit. I kdyţ pro prvý okamţik zdá se nám to příliš kruté, je třeba pevně věřit, ţe vše se děje z Vůle Boţí pro naše dobro. Však potom později, aţ získáme časový odstup od oněch nejbolavějších událostí, poznáme sami, ţe Bůh moudře řídil naše osudy, ţe právě to, co tehdy bylo pro nás nejtěţší zkouškou, bylo pro nás vpravdě dobrodiním. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně! Rozumem svým nedosáhneme kupředu, abychom věděli příčinu všeho, co se s námi a kolem nás děje. Věřme jen, ţe všechny cesty Páně, jimiţ On nás vede, naplněny jsou Jeho Láskou k nám a přijímejme proto pokorně a s láskou, bez reptání vše, co z Vůle Boţí k nám přichází. Buďme pevní ve své víře, ţe Bůh to s námi vţdycky dobře myslí. Bůh obdařil nás v hodině našeho stvoření svobodnou vůlí a rozumem. Tyto dary jsou pro nás zase jen dokladem Jeho veliké Lásky k nám. Naše svobodná vůle má býti řízena osvíceným rozumem tak, aby byla stále v harmonii s Vůlí Boţí. Nikdy nám Bůh nepřekáţí u uplatňování vaší vůle, ani tehdy ne, chceme-li, nebo dokonce konáme-li jiţ něco špatného. Nepřekáţí nám proto, abychom ve svém duchovním vývoji mohli pokračovat podle svobodné vůle. Máme vţdy moţnost si rozhodovat o svém jednání, chceme-li zachovávat Zákony Boţí či nikoliv, chceme-li svobodně a z vlastní vůle jíti za Kristem či Satanem. A právě proto, ţe jsme sami volili, musíme také sami nésti následky svého rozhodnutí. Svým rozumem máme posoudit, co je pro nás prospěšnější, zda cesta za Kristem, cesta dobra, nebo cesta za Satanem, cesta zla. Prvá cesta vede ke zdraví, spokojenosti, blaţenosti a spáse, druhá přináší bolesti, neštěstí, nespokojenost, zoufalství a nakonec zatracení. Tady máme právo sami rozhodovat, tady uplatníme svou vůli a Vůle Boţí nám ve volbě nepřekáţí. Někdo namítne, ţe nelze mluvit o svobodné vůle, musíme-li se říditi Vůlí Boţí, podřizovat se Jeho Zákonům a poslouchat, co On nám nařizuje. Ve skutečnosti však kaţdý člověk svou svobodnou vůli má a také ji uplatňuje, protoţe nikdo jej nenutí, aby Vůli Boţí poslouchal, jen jeho vlastní vůle můţe jej k této poslušnosti přivést. Kaţdý náš krok, kaţdý náš pohyb je projevem naší svobodné vůle. Tím závaţnější jsou projevy naší svobodné vůle v okamţiku, kdy staneme na rozcestí, abychom volili – cestu za Bohem či Satanem. Kaţdý rozumný člověk musí uznat, ţe Zákony Boţí i předpisy v učení Pána Jeţíše obsaţené, jsou pro náš prospěch, pro naše dobro. Není proto tak nesnadné rozhodnout se pro správnou cestu, není proto tak těţké podřídit vůli svou nejvyšší Vůli Boţí. Pán Jeţíš ve Svém kázání na hoře ukázal nám nejsprávnější cestu, jak svoji vůli podřídit Vůli Otce Nebeského. Pod vedením neosvíceného rozumu nedovedeme své vůle správně uţít ke svému blahu. Mnoho zla napáchal jiţ lidský rozum, který se cítil povýšenější, moudřejší neţ Moudrost Boţí. A přece máme zde příklad všech příkladů – Pána Jeţíše, který se pro nás obětoval, lidskou podobu na sebe vzal, prostým lidským ţivotem mezi námi ţil, aby nám ukázal, jak máme své vůle uţívat ke svému prospěchu. „Já Jsem ta Cesta, Pravda a Ţivot!“ Jeho ţivot je pro nás příkladem ţivota odevzdaného do Vůle Boţí.Toto sjednocení s Vůlí Boţí bylo tak mocné a bezvýhradné, ţe ani ve chvíli největšího utrpení neozval se nikde ani stín nejmenší nespokojenosti. Proto se z úst Jeţíšových neozvala otázka: Otče, proč dopouštíš, aby mě mučili? – ale na místo ní byla tu prosba: - Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí! –

- 56 -

To je vrcholný projev sjednocení Vůle Boţí s vůlí vlastní, který je vrcholným projevem lásky k bliţnímu. Tady vidíme, jak moţno trpět bez utrpení, jak moţno blaţeně ţít i v těţkých dnech bolesti, jak moţno zůstat spokojeným a šťastným člověkem i tenkrát, kdy druzí dovedou nás jen politovat. To je ta odevzdanost do Vůle Boţí, to posilující a zároveň i uzdravující vědomí, ţe přijímám všechno z rukou Boţích, ţe vše, co mne potkává, jest jen pro moje dobro, ţe jsem si vše to sám připravil. Důleţitější neţ všechny události, jest nás poměr k nim. Není tak důleţité to co nás potkalo, jako to, jak se k tomu postavíme. A tady musíme přiznat, ţe lidé, kteří se dovedou podříditi ve všem Vůli Boţí, přijímají vše mnohem statečněji, klidněji a mnohem snáze překonávají všechny překáţky. To je ten ohromný dar od Boha, který jim nikdo nemůţe vzíti a který má daleko větší cenu neţ všechen majetek hmotný, o který můţeme být kaţdou chvíli připraveni. Kolik nespokojenosti zmizelo by ze ţivota lidí, kdyby se ochotně podřizovali Vůli Boţí! Kolika zbytečnými prosbami obtěţují lidé Boha, aby dosáhli něčeho, čeho dosáhnouti nemohou! Jak často lidé prosí o věci, jejichţ uskutečnění by bylo jen v jejich neprospěch! Jak marné jsou prosby člověk, který se k Bohu obrací jen s prosbou o splnění vlastních přání, ale přání, Vůli Otce nezná a plnit nedovede! A přece Bůh dává všem dle zásluhy, všechno čeho je jim pro jejich dobro třeba, a to i bez modlení a prošení. Vedle nespokojených potkáváme zástupy lidí nešťastných a jejich neštěstí vyplývá zase jen z toho, ţe se nedovedou pořídit Vůli Boţí. Matka, ztrativší své jediné dítě, potácí se ve svém neštěstí a nechce slyšet nic o tom, ţe Bůh je k sobě povolal, ţe bylo to jen pro jeho dobro, pro dobro oné duchovní bytosti, která byla odvolána. Ale matka ví jen to, ţe jí bylo vzato něco, o čem se domnívala, ţe je jejím majetkem a ţe jí mělo zůstat pro potěšení navţdycky. Reptá proti tomu, mnohdy se i rouhá ve svých pochybnostech o Boţí spravedlnosti, kdyţ mohl vzíti jí její dítě, zatím co jiným matkám děcko ponechá. Tím vším ovšem nic nezmění, jen sama sobě škodí. Nechápe vůbec, ţe byla to právě ona, která se zaslouţila svým předcházejícím ţivotem o to, aby se právě u ní zrodilo dítko, jemuţ je vyměřený tak krátký ţivot. Nechápe, ţe odchod jejího děcka byl nutný nejen pro dobro oné odešlé bytosti, ale i pro ni samotnou, aby ztrátou dítěte pocítila a proţila zaslouţenou bolest, kterou si odčiňuje nějaký dřívější svůj hřích a tím byla přivedena na lepší cestu, potřebnou k jejímu duchovnímu pokroku. Matka tato trpí, ale její utrpení nevychází ze ztráty dítěte, nýbrţ z její neschopnosti podřídit se Vůli Boţí. Kdyby toto dovedla, smířila by se se svým osudem a přestala by trpět. Mnohdy bývá naše utrpení pro nás zkouškou, jak se k němu zachováme, nakolik dovedeme se pokorně a trpělivě podřídit Vůli Boţí. Zde máme příleţitost ukázat, jak nezlomná a pevná je naše víra v Lásku Otce Nebeského a zda jiţ opravdu chápeme a věříme, ţe i toto utrpení je pro naše dobro a ţe jsme si je plně zaslouţili. Pro toho, kdo v této zkoušce dobře obstojí – a to se podaří jen těm, kteří ve svém duchovním vývoji dospěli tak daleko, ţe se dovedou ve všem podřídit Vůli Boţí – pro toho pak bolest není bolestí, ale radostí, jeho utrpení není pro něj utrpením, ale štěstím. Tito šťastní dosáhli jiţ svého spasení. Na světě ţije i ţilo mnoho ušlechtilých lidí, kteří přímo volali po utrpení a utrpení svá obětují a obětovali ne za hříchy své, ale za vysvobození lidí bloudících v temnotám, v nevědomosti hříchu. Touţí po tom, aby svými bolestmi a svým utrpením vykoupili jim světlo poznání a navrátili ji zase do náruče Otce Nebeského, přivedli je k čisté, absolutní víře v Jeţíše a Jeho svaté učení. Tj. jiţ vyšší smysl pro duchovní oběť za jiné, vyšší smysl pro lásku k bliţnímu, kterou prostý lidský rozum těţko dovede chápat. Tj. to pravé a nejvyšší následování Jeţíše – Krista, který Sám přinesl tak ohromnou oběť za nás za všechny, a to také zcela dobrovolně, jen z Lásky k nám.

- 57 -

Není na světě člověka, který by se vyhnul všemu utrpení a bez bolesti prošel ţivotem. Vlna ţivota má svoji výšku i hloubku, chvílemi nese nás vzhůru, za chvíli srazí dolů. Ale kaţdý z vás, i tem, který proţil veliká utrpení, začne-li uvaţovat o přeţitých strastech, od nichţ dělí jej jiţ náleţitý odstup časový, kaţdý to cítí, ţe Bůh ho přece jen nikdy neopustil a ţe mu vţdy, i v těch největších bolestech poskytl ulehčení. Škoda, ţe toto vědomí Boţí blízkosti a uvědomujeme si mnohdy, aţ kdyţ na svoje utrpení vzpomínáme. Docela jinak a snadněji byli bychom se jimi protrpěli, kdyby toto vědomí Boţí blízkosti ţilo v nás a posilovalo nás právě ve chvíli kritické, kdy nás naše utrpení potkalo. Pevní víra, ţe Bůh nás nikdy neopustí, naplní nás pokornou odevzdaností do Vůle Boţí, a tato odevzdanost učiní z nás hrdiny, kteří statečně všemu odolají a všechno přeţijí. Pevná víra, ţe On je stále s námi, Jeho Láska neustále nás provází, nám pomáhá a nás chrání, učiní z nás lidi šťastné, přijímající utrpení jako příleţitost postoupiti v duchovním vývoji zase o stupeň výš. Čím větší jest naše utrpení, tím rychlejší jest cesta našeho vzestupu. Kdo s tímto vědomím ţije, ten i v neštěstí, v největším utrpení a bolestech zůstává šťastných a spokojeným člověkem. Vzpomínám zde na jednu cestu vlakem, kdy jel se mnou jeden redaktor, který se mi začal svěřovat se svojí minulostí. Jeho ţivot byl opravdu bohatý na všeliká utrpení. Tento inteligentní člověk, ať začal cokoliv, všechno se mu hatilo a nikde nemohl zakotvit. Místy aţ neuvěřitelně zněly jeho vzpomínky na dny, kdy byl bez přístřeší a spával na lavičkách v parku, bez peněz a o hladu. Všechno to však trpělivě snášel, nikdy nezoufal a vţdycky věřil, ţe bude zase dobře. Ţil stále v pevné víře, ţe Bůh ho nikdy neopustí a všechno přijímal jako zkoušky, ve kterých Bůh sám jej zkouší, jak v nich obstojí. A on obstál, Bůh jej neopustil a pomohl mu. Po letech bídy a hladu podařilo se mu přece zakotvit a nalézt příznivé ţivotní podmínky. Dnes je redaktorem velkého denního listu, má slušné příjmy a stal se váţenou osobností. Musel sám na sobě zakusit bídu, aby dovedl chápat utrpení a bídu svých bliţních. Touto cestou byl připravován, aniţ o tom věděl, na své budoucí povolání redaktorské, aby potom jako redaktor vlivného listu dovedl účinně pracovat pro odstranění bídy a naučil se pomáhat trpícím bliţním. Nevyzpytatelné jsou cesty Páně! Je proto nutno věřit, ţe vše co se děje, i kdyţ to nedovedeme hned pochopit, vše děje se za určitým, pro nás většinou neznámým cílem, vţdy však jen pro naše dobro. Nebeský odměňuje Své děti, které takto ţivot chápou a dovedou všecko, i to nepříjemné přijímat s plnou důvěrou a vírou , ţe děje se tak z Vůle Boţí, k našemu uţitku. Co se lidé natrápí, navzdychají, naţalují, co slzí provází je ţivotem! A příčinou toho všeho není utrpení, které člověka potkává, ale člověk sám, jeho neschopnost správně vše přijímat a chápat. V kaţdém z nás je tolik síly a odolnosti, abychom za všech okolností mohli zůstat klidní, pevní jako skála, proti všemu odolní a nezranitelný. Máme přec svobodnou vůli a rozum, a ty byly nám dány k tomu, abychom se snaţili z vlastní své vůle rozumem svým správně chápat ţivot a jednat vţdy tak, abychom plnili Vůli Otce Nebeského. On jest nejvýš spravedlivý a Jeho spravedlnosti se nikdo nevymkne. Pošetilé jsou pokusy – vyzrát na Boha svým chytráctvím! Boha neoklamete, svůj rozum na Moudrost Boţí nepovýšíte, svou vůli proti Vůli Jeho neprosadíte. Proráţet zeď hlavou, znamená vţdycky krvavě se zranit. Uţívejme proto vţdy své svobodné vůle a svého rozumu k tomu, abychom setrvávali vţdy v harmonii s Vůlí Boţí a dobře se nám povede. Budeme šťastni a spokojeni, poznáme blaho pozemského ţivota. Jen chtít – opravdu chtít, protoţe chtíti znamená moci. Jděte ţivotem s otevřenýma očima a sbírejte zkušenosti! Měřte výsledky dobrých i zlých činů vlastních i cizích, snaţte se pochopit důsledky svého jednání, a nakonec přijdete jistě k přesvědčení, ţe Vůle Boţí vedla vás vţdy dobře a s velikou Láskou k vám. Přijdete-li konečně jiţ k tomu přesvědčení, ţe Vůle Boţí má na zřeteli vţdy jen a jen váš uţitek a

- 58 -

prospěch, nebude vám za těţko jí se podřídit, svou vůlí s Vůlí nejvyššího sjednotit a rozumem svým do rámce Vůle Otcovské se cele zapojit. Dívejte se na svět z tohoto hlediska, řiďte se Zákony boţími a bude vám dobře! A při svých denních modlitbách k Bohu připomínejte si a vţdy znovu opakujte: Otče náš Nebeský, do Tvé svaté Vůle se odevzdávám, zcela oddaně a pokorně a vroucně Tě prosím: Rač osvítiti mne Svým Duchem svatým! Rač naplnit mne Svou velikou přesvatou Láskou i Svým Boţským klidem a mírem, abych dovedl vţdycky plně svou vůli podřídit Tvé svaté Vůli, abych se dovedl Jí vţdy správně říditi. Já budu ti neskonale vděčen za tuto velikou milost Tvou, za Tvou lásku i za všecky přebohaté dary duchovní i hmotné, které mi stále poskytuješ. Amen.

92. Kdo viděl Boha? Křesťanský lid je stále udrţován v jednom základním klamu. Říká se mu totiţ, ţe Bůh, který je Duch, je neviditelný a proto ţe nikdy nikdo Boha neviděl a nikdy neuvidí. Proto také lidé mají tak daleko k Bohu. Domnívají se, ţe je pro ně vůbec nepřístupný, ţe jest tak daleko a vysoko, ţe se k Němu nemůţe nikdo přiblíţit, a ţe jest tak neosobní, ţe Ho nikdy nemůţe spatřit. Není to správné. I kdyţ Bůh zůstáván neviditelným pro davy těch, kteří se k Němu nedovedou přiblíţit a cestu k Němu si najít, přece jen byli a jsou jedinci, kteří Boha skutečně viděli, dokonce s Ním i rozmlouvali. Já sám znám dvě osoby, které Boha spatřily, jedna z nich dokonce v mé přítomnosti. Pokud je nám známo ze starší doby, byl to král David, který Boha viděl, ba dokonce i slyšel Jeho hlas. Esmera, babička Matky boţí na smrtelném loţi, kdyţ se jiţ její duch odpoutával od těla hmotného, stala s jasnovidnou a také viděla boha. Její dcera Anna, matka Matky Boţí, hned po smrti matčině, tedy ještě v letech svého mládí, viděla také Boha, slyšela Ho a rozmlouvala s Ním. Prozatím říkám jen toto, ale v nejbliţších letech bude vám dána příleţitost, abyste se o těchto věcech dověděli více. Podobně jako předešlí, tak i Matka Boţí sama viděla a slyšela boha a i Ona s Ním rozmlouvala. A ţe Pán Jeţíš viděl Boha a často s ním rozmlouval, je zcela přirozené. To ani církev nepopírá. Méně však jest jiţ známo, ţe Boha viděl i Petr i Pavel, kdyţ byli duchovně odpoutáni od svých hmotných těl. Úplně neznámou zůstává však skutečnost, ţe ve chvíli, kdy Pán Jeţíš připravoval apoštoly na jejich poslání a měl právě před sebou Petra, tu Pavel slyšel hlas Otce Nebeského. Neviděl Ho a ptal se, proč se před ním skrývá, kdo jest, kým jest. A tu se Petrovi Bůh ukázal. Toto Petrovo setkání s Bohem působilo na něj tak mocně, ţe se úplně zhroutil. Nevěděl v té chvíli nic o svém ţivotě minulém, nevěděl nic o přítomnosti, ale za to spatřil v tu chvíli celý svůj ţivot budoucí, poznal, co jej čeká. A toto poznání, tento pohled do budoucnosti, byl pravou příčinou Petrova zhroucení. Všichni z těch, které jsem zde uvedl jako osoby, jeţ Boha viděly, byli buďto Boţského původu, nebo byli to vyvolení sluţebníci Boţí, čistí a svatí muţové. Avšak příleţitost boha viděti měli i nesvatí, z nichţ mnozí teprve po své smrti za svaté byli prohlášeni, jiní pak zůstali pro vţdy obyčejnými smrtelníky přes to, ţe jim byla dána příleţitost Boha spatřiti. Mezi nimi připomínám na prvém místě dobře nám známého hudebního skladatele, velkého mistra Beethovena, který jiţ jako malé děcko Boha spatřil. Sám o tomto setkání vypravuje. On Boha nejen spatřil, ale slyšel i z Jeho úst zníti překrásné tóny rajských melodií, které jej pak provázely po celý ţivot. V tom okamţiku, kdy jako děcko viděl Otce Nebeského, zapomněl, ţe ţije jako člověk, a potom po celý ţivot připadalo mu, ţe ţije jako děcko, ţe je stále týmţ dítětem, jakým byl v okamţiku, kdy po prvé uviděl Otce nás všech.

- 59 -

Beethoven ţil jen svým tónům a melodiím, které ho stále provázely. Proto také mohl o své hudbě říci, ţe tato hudba nikdy nepomine, nikdy nebude překonána, ţe věky přetrvá. Mohl to říci, protoţe věděl, odkud tato hudba pochází, kde její zdroj. Zoufalství zaplavilo duši Beethovena, kdyţ zjistil svoji hluchotu. Ne, ţe by byl Boha jiţ neviděl, ale proto, ţe neslyšel jiţ tóny z úst Boţích vycházející. Tehdy se zhroutil a plakal jako malé děcko. Ne proto, ţe by ztratil Otce, ale hrůzou nad tím, ţe Jej jiţ více neuslyší. A v těchto strašných dnech si Beethoven poprvé uvědomil, ţe jiţ není děckem, a kdyţ pohlédl do zrcadla, zhrozil se pohledu na stařeckou tvář, posetou vráskami. Teď teprve si uvědomil, proč na něj chlapci pokřikovali: „Koukej, jak ten dědek má pomačkanou tvář!“ Teď, kdyţ sebe v zrcadle spatřil, rozuměl těmto posměváčkům. Od chvíle, kdy Beethoven přestal Boha slyšeti, a jen Ho viděl, nevycházel jiţ z domu. Jeho okolí povaţovalo jej za dětinského, jiní spatřovali v tom podivínství, ale Beethoven se vyhýbal lidem. A sám o tom přiznává: „Nedivte se, přátelé, vţdyť já celý ţivot nemluvil mluvou lidskou, já mluvil jen tóny Boţskými, z Boha vycházejícími. Nedivte se mi, ţe se musím nyní teprve učit mluvit tak, jako mluvíte vy a proto mějte se mnou trpělivost.“ A kdyţ se přiblíţily jeho poslední dny a on leţel na své posteli před skonem svým, viděl naposledy Boha. Viděl, a v tom okamţiku také znovu Jej slyšel, protoţe volal: „Slyším krásnou hudbu!“ On slyšel, ač nikdo kolem něho neslyšel nic. A tu on, vzrušen nadšením, ţe opět slyší, vzal rychle tuţku a po peřině začal čmárati, jen aby v posledním okamţiku zapsal ještě to, co z úst Boţích slyšel. Tak děje se velikým duchům, kteří se dovedli přiblíţiti k Tomu Nejvyššímu, k Otci, který nás tolik miluje a který by byl nejšťastnější, kdyby Mu všichni byli tak blízko, ţe by Ho všichni viděli. Podobně jako u Beethovena, lze u všech velikých tvůrčích duchů předpokládat, ţe kaţdý z nich byl Bohem veden, Bohem inspirován a Boha jistě viděl. Komenský, Hus, podobně jako Smetana, Zeyer, Březina, ti všichni zcela jistě Boha viděli, i kdyţ o tom sami nic přímo nepověděli. Jsou díla, ze kterých takové setkání s Bohem přímo mluví. Vezměme si na příklad verše Březinovy. Jeho duch vznáší se přímo nad duchovními sférami, ve kterých se pohybují duše lidské i na vysokém stupni vývoje stojící. Březina byl jedním z těch vyvolených, kteří patří mezi nejvyšší duchy, kteří jsou ve společenství s Pánem, kteří mluvili s Otcem a viděli boha jiţ za svého ţivota pozemského. Kdo zná dílo Březinovo, musí se obdivovat jeho velikosti a přitom si uvědomit, z jakých hloubek duchovních čerpal náplň i formu svých básní, odkud se bralo to jeho úţasné umění vyjadřovací, ta zpěvnost veršů, jeţ mnohdy jako modlitba vyznívají. A přece Březina nebyl nic víc, neţ venkovský učitel. Jeho tvorba a velikost jeho díla byl by pro nás vţdy záhadou, kdybychom chtěli odmítat skutečnost, ţe Březina byl vyvoleným duchem mezi námi zrozeným, který z prostého učitele vyrostl na básníka tak úţasné hloubky jen proto, ţe našel boha, viděl Ho a dovedl Mu i naslouchat. Věděl odkud přišel, věděl jaké jest jeho poslání, byl si dobře vědom toho, kdy Boha po prvé spatřil, kdy Ho po prvé uslyšel, kdy začal naslouchati Jeho hlasu, který mu diktoval verše tak krásné, které psal pro nás proto, abychom se i my při jejich čtení přiblíţili duchovně k oněm sférám, odkud je Březina přejímal. Sám o sobě říkal, ţe rukou neumělou zapisoval tyto krásné projevy, kterým naslouchal z úst Boţích a přiznával, ţe člověk sám není schopen stvořit a napsat cosi tak velikého, krásného – toho jsou schopna jen ústa Boţí, jediné Bůh sám. A teď si představte, jak ohromný význam má pro kaţdého člověka takový okamţik, kdy si uvědomí: Vidím – slyším Boha! Stalo se mi nedávno, ţe jsem přijel do jedné malé vesničky u Peček k jednomu těţce nemocnému člověku. Uvítali mne tam zprávou, kterou jsem byl velmi překvapen.

- 60 -

„Jakmile jsem začal s vámi si psát a ţádal vás, abyste mne navštívil, zjevil se mi Kristus a řekl mi, ţe budu zdráv. Ale já přitom viděl také Boha.“ To bylo ovšem příliš silné a zdálo se, mi to u něho i nepravděpodobné. Proto jsem se ptal, jak tedy Boha viděl? Na to nemocný hned obrátil a řekl, ţe Boha přímo neviděl, ale ţe Ho tušil, ţe Ho pociťoval, ţe jde spolu s Pánem a ţe je u něho. Potvrdil jsem mu správnost tohoto výkladu, protoţe na tom stupni vývoje, na jakém on se nyní nalézá, mohl ve svém chorobném stavu velmi dobře přítomnost Boha vycítit. Ale tu se hned přihlásila jeho ţena a tvrdila, ţe ona ale skutečně Boha viděla. Podíval jsem se na ni a viděl, ţe z jejích očí září jen dobrota a láska, a chtěl jsem, aby i ona mi pověděla, jak Boha viděla. K mému velikému překvapení řekla mi:“Viděla jsem jen dvě zářící oči a přitom pociťovala jsem velikou a mocnou sílu a jistotu vědomí, ţe to byl Bůh.“ A já sem jí uvěřil, protoţe i mně zjevil se Bůh právě tak jako jí. A stejně jako my dva, viděla Boha i jedna sestra, ke které jsem dříve pravidelně dojíţděl navenek. Kdyţ – bylo to loni před vánocemi – po prvé Boha spatřila, zhroutila se celá a dlouho to trvalo, neţ jsem ji zase přivedl k vědomí. Z toho, přátelé milí, vidíte, ţe nejen Boţské bytosti, světci, velcí duchovné a umělci mohou viděti Boha. Byly to dvě zcela prosté, ničím mimořádným nevynikající ţeny, které Boha uviděly, a viděly Ho stejně jako já. Věřím přitom, ţe našlo by se těchto lidí více, neţ mohu já zde z úzkého kruhu svých známých uvésti. Proč Ho však nevidí všichni ostatní? Proč je tolika lidem Bůh tak vzdálený? Proč lidé nevěří, ţe mohou se s Ním setkat? Největší překáţkou je zde nevíra. Lidé nevěří, ţe je to moţné, a právě touto nevírou zbavují se všech nadějí. Ze své nevíry staví kolem sebe nepřekročitelnou hráz, která jim brání, aby se opravdu nemohli k Bohu přiblíţit a skutečně Ho vidět. Nejdále ovšem od Boha jsou ti, kteří Jeho Jsoucnost vůbec popírají. Jsou přesvědčení, ţe Bůh neexistuje, proto také nepřipustí, ţe by Ho mohli vidět, ačkoliv přes všechno toto popírání stejně Bůh je všude přítomen, všecko prostupuje a pro kaţdého z nás můţe být neviditelný. Chcete se dostati tak daleko, abyste i vy mohli Boha viděti? Povím vám, jakou cestou třeba jít. Nejlepší církevní a nejvíc věřící příslušník křesťanské církve má k tomuto cíli – Boha viděti, s Ním obcovati – mnohem dále, neţ nejposlednější spirita. Chápete proč? Spiritismus, který se sice pěstuje velmi rozličně a mnohdy aţ příliš primitivně, přece jen, i ve své nejprimitivnější formě ukazuje jiţ cestu k Bohu. Ptáte se jak? Primitivní spiritisté pořádají krouţky a volají duchy. Nepodvádí-li je medium, které mnohdy předstírá, ţe je ovládnuto, ač tomu ve skutečnosti tak není, je-li medium opravdu poctivé, pak se jim jeho prostřednictvím můţe projeviti nějaký duch, cizí astrál. A podaří-li se to, pak jiţ tato skutečnost sama o sobě znamená počátek cesty k poznání podstaty Boţí, počátek přibliţování se k Bohu. Ať je volán duch maminčin nebo otcův, ať přijdou volaní či duch jiný, přece jen projeví se duch. Tj. pro nás přesvědčujícím důkazem, ţe duch se skutečně projeviti můţe, ať jiţ je to bytost jakákoliv, která prostřednictvím schopného člověka se tu projevuje. My můţeme její výklady poslouchat, můţeme s touto bytostí rozmlouvati. Jsme-li jiţ pokročilejší, máme-li také větší víru a chápeme-li správně úkol spiritismu, pak můţeme dosáhnout i toho, ţe se neomezujeme pouze na volání duchů, ale čekáme, koho nám Otec náš nebeský pošle z našich učitelů, aby nás poučil. Při takovýchto seancích můţeme se dočkati překvapujících výsledků. Můţeme-li zde slyšeti projev ducha nedávno zemřelého člověka, třeba některého velikého pracovníka, vědce, umělce, politika, nebo někoho schopného vyjeviti nám něco z budoucího dění, slyšíme tu stále jen bytosti duchovní. Jejich projevy dokazují nám nejlépe, ţe se můţeme neustále stýkati se světem duchovním a i s těmi, kteří jsou Bohu velmi blízcí.

- 61 -

Jestliţe církev katolická věří v obcování svatých a věření toto přímo nařizuje, pak jest to jen potvrzením toho, v co věří spiritisté. Vţdyť všichni tito svatí jsou dnes jen duchovné lidí dávno zemřelých, kteří mezi lidmi kdysi ţili a po své tak zvané smrti ţijí dále ţivotem duchovním. Mají-li příslušníci církve přikázáno věřiti v obcování svatých a tyto svaté vzývati a k nim se i modliti, pak jest jim také dovoleno s těmito svatými obcovati. A toto obcování s nimi není v podstatě nic jiného, neţ přibliţovati se jinou cestou k těmto duchovním bytostem. Proč tedy my, můţeme-li slyšeti projevy svatých, jako jsem slyšel projev sv. Františka z Assisi, sv.Terezičky Jeţíšovy, by i Matky Boţí, proč bychom nemohli slyšeti samého Boha? Jest jen rozdílný stupeň na Jakubově ţebříku do nebe, který zde rozhoduje. Od prvého stupně nezkušeného spiritisty, který jen věří v posmrtný ţivot duchovní a v moţnost styku, třebas i zcela primitivního, s duchovními bytostmi, jest to stále týţ věčný ţivot, v němţ se nic neztrácí, a je třeba postoupiti o nějaký stupeň výše, aby bylo moţno uskutečniti i ono obcování svatých. Ţivot je věčný, od věčnosti do věčnosti, jenom náš ţivot pozemský je dočasný. Náš ţivot věčný trvá od stvoření světa. Naše duchovní já, provázené naší duší, vyšlo od Otce a proţívá zde na zemi různé ţivoty, v nichţ se stále zdokonaluje, aby se dostalo stále blíţ a blíţe k Otci. Ne kaţdý jde stejnou cestou. Někdo jde cestou ušlapanou, jiný cestou kamenitou, ale všichni kráčíme směrem k Bohu, k Otci, ke svému vlastnímu domovu. Někdo dojde dříve, jiný později, dle toho, jakou cestu volil. Existuje-li tolikerý ţivot náš, pak můţeme věřit, ţe všichni ti, kteří z pozemského ţivota odešli a nejsou znovu vtěleni, ţijí dále ve sférách duchovních a my můţeme je případně i slyšet, i vidět, bez rozdílu, zda jsou to bytosti obyčejných smrtelníků nebo bytosti Boţské nebo dokonce sám Bůh. Nedávno objevila se v novinách zpráva, ţe jedno omilostněné děcko vidělo Matku Boţí a slyšelo ji mluvit. I kdyţ takovým zprávám nevěříte, nikdy se jim nesmějte. Spíše se snaţte jim uvěřit, protoţe pravdivé jsou. Matku Boţí vidělo nejen ono děcko, ale i ostatní děti právě přítomné. A nebylo to po prvé, co se Matka Boţí lidem zjevila, aby nás přesvědčila a my uvěřili, ţe se můţe mezi námi viditelně objevit, ţe jako bytost Boţská má k tomu moc a ţe tak činí z veliké Lásky k nám. Také Tereza Neumannová z Konnersreuthu vidí Pána, Matku Boţí, a velmi často téţ sv. Terezičku Jeţíšovu, která jest jejím duchovním vůdcem. Proč ona tyto bytosti vidí a proč je nevidí také jiní? Snad uţ vám nebude tak těţko na tuto otázku si odpovědět. Vracím se nyní znovu k spiritismu, o němţ jsme promluvil jiţ dříve jako o vstupní cestě, přivádějící nás do ţivota duchovního. Tento ţivot duchovní je dvousmyslný, tj., má dva významy. Buď znamená ţivot duchů, mezi které nás uvádí, nebo náš vlastní ţivot duchovní, tj. ţivot vnitřní. Ne kaţdý spiritista, mystik, theosof nebo antroposof ţije opravdovým duchovním ţivotem. Jsou mezi nimi mnozí jen ţáky, jiní pouhými posluchači, někteří zase jen dočasnými příslušníky jmenovaných společností, a ti mohou míti k duchovnímu ţivotu ještě velmi daleko. Náš duchovní ţivot začíná teprve tehdy, kdyţ naše duchovní já je v naprosté harmonii s naším duchem i s naší duší a naše duše s naším duchem nejsou jiţ k sobě v poměru bratra a sestry, nýbrţ tvoří absolutní duchovní jednotu. Této jednoty dosáhnou jen ti velcí, vyvolení duchové, kteří dospěli jiţ tak daleko, ţe jejich duch splynul s duší a ona s duchem splynula s Bohem. Pak, v tomto splynutí mohou Boha samého vidět i slyšet. Dnes vidím mezi námi mnoho nových tváří, mnoho účastníků, kteří tu ještě nebyli. Přátelé, kteří jste po prvé vkročili v tato místa, buďte nám vítáni. Vítám vás ne za náš spolek, ale v jménu Nejvyššího, neboť vy jste nepřišli o své vůli, z pouhé zvědavosti uslyšet něco, co jste dosud neslyšeli. Vy jste sem byli přivedeni svými duchovním vůdci, o kterých ani nevíte, ţe

- 62 -

vás neustále provázejí, k ušlechtilejšímu ţivotu vedou a svými vnuknutími k němu vás nabádají. Ukazují vám správnou cestu ţivotem, cestu k duchovnímu, vnitřnímu ţivotu. A proto vy, kteří jste byli přivedeni aţ sem, vy nově příchozí, neztrácejte jiţ tuto cestu z mysli své a pokračujte po ní dále! Snaţte se, pro blaho své a získání nebe, toho pravého nebe, jehoţ lze dosáhnouti i zde na zemi, snaţte se zůstati věrni této cestě, věrni pro celý svůj ţivot! Ne kaţdý stává se hned vyvolencem Boţím Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Záleţí jen na vás, na kaţdém jednotlivci, chce-li zůstati tím povolaným, nebo chce-li se státi oním vyvoleným. Vaše duchovní „já“ musí být naplněno vírou a láskou k Nejvyššímu, aby splynulo co nejdříve s duší i duchem a vy mohli ţít ten vytouţený, blaţený ţivot duchovní. K tomu vám dopomáhej Bůh!

93. Jak se přiblížíme k Bohu Všichni, kdoţ věří, všichni hledají cestu k Bohu. Mnozí hledají cestu k Němu velmi těţce, bloudí, bloudí tak dlouho, dokud si neuvědomí, ţe Boha nutno hledati všude a ve všem, kde se jeví nějaký ţivot, ţe Bůh je s nimi, je v nich, je kolem nich. Jedinou příčinou tohoto marného hledání boha jest to, ţe se lidé nedovedou Bohu natolik přiblíţit, aby Jeho přítomnost všude a ve všem, tedy přítomnost Jeho i v sobě samých dovedli pocítit. Mnoho je těch, kteří hledají Boha v kostele. Poklekají u oltářů, modlí se dlouze a doufají, ţe tímto způsobem bohu se přiblíţí. Jiní hledají Boha Bibli, v Písmu Svatém a svatých knihách. Jiní vysedávají nad růţencem, odříkávají řady Otčenášů a Zdrávasů, jako by se tímto opakováním – mnohdy zcela bezmyšlenkovitých – mohli k Bohu přiblíţit. Chci se dnes zastavit u toho růţence. Nedávno ţádala mne jedna duchovní bytost, abych v tomto shromáţdění promluvil o významu růţence. Pouţívám proto této příleţitosti, abych vám o něm něco pověděl. Připomínám, ţe duchovní projevy přijímám vţdy s velikou vírou, ale také s potřebnou kritičností. Proto také jsem se s onou duchovní bytostí přel. Řekl jsem jí, ţe mám jiţ svůj zcela ustálený názor na růţenec a ţe neschvaluji stálé opakování jedné modlitby, zejména ne opakování Otčenáše, jak je růţenec předepisuje. Povaţuji to za znesvěcení, ba profanování té nejcennější a nejkrásnější modlitby, které nás Pán Jeţíš naučil a dále, zdá se mi to úplným obtěţováním Pána Boha, nutit Ho poslouchat tolikrát opakovaná slova. V dobách, kdy se u nás ujímal socialismus, setkal se jeden socialista s farářem a pozdravil jej: “Dobré poledne pane faráři!“ Pan farář odpověděl na pozdrav a socialista řekl znovu: „Dobré poledne pane faráři!“ Pan farář překvapen děkoval znovu na pozdrav, a tu socialista hned opakoval jej po třetí. To jiţ pana faráře rozhněvalo a ptal se, proč jej třikrát za sebou týmiţ slovy zdraví, proč jej nutí, aby mu třikrát za sebou děkoval. Nemyslíte, ţe je to pouhé obtěţování? – Na to mu pohotově odpověděl onen socialista: „Velebný pane, vy přece děláte totéţ v kostele a učíte lid obtěţovat Pána Boha nejen trojnásobným pozdravem, ale v růţenci necháváte opakovat desítky Otčenášů několikrát. To není obtěţování Pána Boha?“ Kdyţ jsem tuto příhodu vyslovil před onou duchovní bytostí, nebyla s tím spokojena a přesto přese vše trvala na tom, abych přece jen ve shromáţdění o růţenci promluvil. Nakonec jsem alespoň zčásti přislíbil, protoţe ona bytost ţádala ode mne, abych upozornil alespoň na jednu věc. Tam, kde se v přestávkách mezi jednotlivými desátky vzpomíná nějakého utrpení Pána Jeţíše, to prý mám lidem zdůraznit, protoţe to je velmi důleţité pro lidi trpící. Lidé, kteří proţívají právě nějaké utrpení, lehčeji snášejí utrpení svá, připomínají-li si velká utrpení Pánova. S tím jsem rozhodně souhlasil, ale znovu měl jsem své námitky. Uvědomovat si utrpení Pánovo, to mohou trpící činit i bez růţence, a činí-li to upřímně a soustředěně, pak jistě dojdou k poznání, ţe jejich vlastní utrpení je pouhou maličkostí, ničím u srovnání s utrpením a mukami, která Pán Jeţíš pro nás vytrpěl.

- 63 -

S tímto byla jiţ ona vzácná duše spokojena a já splnil svůj slib a tím i jeho přání – připomenout a zdůraznit, jak důleţité jest uvědomovat si stále velikost utrpení našeho Spasitele, jak uţitečné jest to pro kaţdého trpícího, ať jiţ jeho utrpení je fysické či duševní a příčina jeho jakákoliv. Přitom však říkám znovu, ţe růţenec sám o sobě, podobně jako Bible, chození do kostela, na mši, ke zpovědi, k přijímání a podobné plnění církevních předpisů – to vše jsou jen vedlejší cesty, nebo snad jen vedlejší cestičky k hledání oné pravé cesty k Bohu. Těmito prostředky udrţujeme nebo posilujeme svou víru v Boha, ale náš odstup, od Boha nás dělící, se nemenší. Tento způsob hledání cesty k Otci nemůţe Mu také býti tak milý, jako jediné správná cesta, kterou nám neznačil sám Pán Jeţíš. Připomeňme si nyní, jak nám tuto cestu Pán naznačil a uvědomme si, jak dosaţitelný jeví se i její cíl – tj. přiblíţení se k Bohu. Především si musíme uvědomit, ţe náš Otec Nebeský jest nám všem stejně blízko. Rozdíl jest jen v tom, ţe kaţdý z nás má k Němu jinak daleko. On jest v nás, prostupuje všechen ţivot v celém vesmíru, kaţdý atom, tedy i nás. Celá příroda jest jediným projevem veliké Lásky Boţí, Lásky k nám i ke všemu tvorstvu. Je proto také zcela správné Boha hledat v přírodě. Ale zase by se mýlil ten, který řekne – já nepotřebuji kostel a půjdu do přírody, tam Boha najdu, protoţe ani v té přírodě Ho nenajde, nevkročí tam se srdcem i citem připraveným Boha pocítit, do Jeho blízkosti proniknout. Ptáte se snad, jak se připravit na přijetí, pocítění, spatření Boha? K tomu jest jediný prostředek, jediný pomocník, o kterém jsme jiţ tolikrát zde hovořili – a to – láska. Chcete-li v té přírodě Boha nalézti, pak musíte do ní vkročit se srdcem naplněným láskou ke všemu, co kolem sebe vidíte, láskou nedělitelnou, ve které se můţete se vším jedno cítit, ve které také splynete v jedno s Bohem. Jen naše veliká, čistá láska a mravní síla přiblíţí nás bezpečně k Otci Nebeskému – k Bohu. Coţ je to tak těţké, dokázat to? Coţ je to tak nemoţné, následovat Krista na Jeho cestě Lásky? Vţdyť Pán Jeţíš ţil tu jako člověk a Jeho pozemský ţivot jest nám tu vzorem a příkladem.On jistě dobře chápal slabosti lidské a nedokonalost naši. Či myslíte, ţe snad Jeho přikázání i Jeho příklad ţivota Lásky byly dány jakýmsi nadlidem a nikoliv nám? A byl-li příklad Jeho ţivota postaven před nás, bylo-li Jeho svaté učení určeno nám k plnění a následování, pak věřte, ţe nebylo od nás ţádáno nic nemoţného, nic víc, neţ co skutečně leţí v našich silách. Najíti Boha a splynouti s Ním můţe kaţdý, kdo v duchu a pravdě ţije, své povinnosti plní, přikázání Boţí zachovává a neodchyluje je nikde od svého úkolu – následovat Krista. Jeden dobrý skutek, který jako jiskra zazáří do tmy ţivota bez lásky, jedna chvíle zboţného odevzdání se do Vůle Boţí, vystřídaná spíláním osudu nebo nenávistnými projevy vůči bliţním – taková ojedinělá chvíle nemá valné ceny. Nanejvýš přesvědčí vás samé, ţe byste to dokázali, ţe byste to dovedli, ţe by to šlo, kdybyste z těchto chviliček dovedli stvořit svojí vůlí celé hodiny, dny a konečně celé roky ţivota v lásce, klidu a míru. Dávat almuţnu a potěţkávat hned ve své mysli velikost dobrého skutku, který jsem dle příkazu Pána Jeţíše udělal, počítat, ţe tím si u Pána Boha udělám dobré oko, ţe mi to On zase jinak vrátí – takové skutky vás k Bohu nepřiblíţí. Takto počítající dobrodinec prohrál svou věc jiţ předem, protoţe dával z vypočítavosti a svůj nepatrný skutek přecenil. Tím hůře pro něj, jestli se snad domníval, ţe touto almuţnou vykoupí nějaký svůj hřích. Ubohý člověk, který si myslí, ţe můţe Pána Boha podplatit nebo Jeho Lásku si koupit za peníz, na almuţnu obětovaný! Kdo se chce k Bohu opravdu přiblíţit, musí konat dobro pro dobro samo. Jeho dobré skutky musí být naplněny láskou, nikoliv vypočítavým očekáváním odměny, jinými slovy – levice nesmí vědět, co dělá pravice.

- 64 -

Dělat dobré skutky jen proto, ţe nám to Pán Jeţíš přikázal nebo proto, ţe tím – dle slibů církve – dosáhneme odpuštění, nebo dokonce zaplatit si odpuštění na celou řadu dnů předem – to vše jsou skutky vypočítavosti, nikoliv lásky. Proto také tyto skutky, i kdyţ jimi dobro konáme, nemohou se nikdy vyrovnat skutkům lásky. Takové skutky jsou vţdy jen obrazem našeho sobectví, kterým se spíše Bohu vzdalujeme neţ přibliţujeme. Jen s upřímnou, procítěnou a nedělitelnou láskou dostihneme blízkosti Boţí, která je poţehnáním pro nás i naše okolí. Uvedu vám jeden příklad, který by se snad mohl mnohému zdát čítankovou povídkou, kdybych sám nebyl jeho svědkem. Přednášel jsem jednou v malé moravské vesnici – Písařově. Chudý kraj v horách, kde jsem našel zcela prosté, ale velmi zajímavé lidi, kteří velmi váţně chápou náboţenství a přibliţují se k Bohu zcela jinak, neţ to zpravidla činí lidé ve městech. Přednášel jsem o lásce a vzájemnosti, o povinnosti dělit se, ze svých přebytků dávat tam, kde není, mluvil jsem i o tom, jak máme v ţivotě uţívati duchovních darů Bohem nám daných, které chováme ve svém nitru, jak dle příkazů Pána Jeţíše máme se i ně dělit s těmi, kteří takových darů postrádají. Přednáška trvala přes tři hodiny, a kdyţ jsem skončil, zavedli mne do jedné rodiny, kde jsem byl hostem přes noc. Tam sešlo se ještě několik sousedů, kteří dychtili ještě něco ode mne slyšet a tak jsem vyprávěl o věcech duchovních i světských aţ do dvou hodin ráno. Pak teprve se sousedé rozešli a šli spát. Druhý den ráno zastavil jsem se v chaloupce, kde mne hned po mém příchodu pohostili mlékem a chtěl jsem se s nimi rozloučit. Byl jsem velmi překvapen, kdyţ jsem našel své včerejší posluchače sedět u stolu, tak jak byli v noci přišli domů, postele netknuté – zřejmě – nikdo z nich nespal. Ptal jsem se, co to má znamenat. „Coţpak jsme po té přednášce mohli jít spat? Vţdyť bychom byli stejně neusnuli! Tys nám toho dal tolik k přemýšlení, ţe jsme si tu v noci, jak jsme ve dvě hodiny přišli, sedli ke stolu a o tvých slovech přemýšleli a povídali, aţ jsme konečně došli tam, kam slova tvá mířila. Povíme ti také, na čem jsme se uradili.“ A nyní začali vyprávět cosi tak dojemně krásného, ţe vám příklad těchto dvou lidí musím ukázat, jako příklad pro nás pro všechny. Ţena tohoto hospodáře měla sestru. Obě sestry dostaly od rodičů věnem po třech tisících korunách. To byl pro takovou malou vesnici a chudobný kraj veliký peníz. Tam bývají šťastni a spokojeni, kdyţ se jim na poli dostatek brambor urodí. Sestra této ţeny byla však stále nemocná, sama nemohla pracovat, aby si něco vydělala, a celé její věno padlo jiţ na lékaře a léky, takţe byla právě v situaci velmi špatné a prosila svou sestru o pomoc. Prvá odpověď sestřina byla, ţe sami nemají tolik, aby mohli rozdávat a nepočítat s tím, ţe by i u nich mohlo přijít stonání nebo něco podobného, nač by jim bylo peníze třeba. „Po tvé přednášce, bratře, se mi však v hlavě rozsvítilo – přiznala se ţena – a můj muţ také to tak cítí. Vidíme, ţe je to naší povinností podporovat nemocnou sestru. My jsme oba zdraví, můţeme pracovat a Bůh práci naší poţehnává, takţe máme vţdycky dost alespoň těch brambor. Ale sestra je nemocná, nemůţe si vydělat, nemá zhola nic, neţ tu bídu ke své nemoci. Po tvé přednášce jsme se rozhodli, ţe jí dáme ty tři tisíce, které jsem dostala věnem. Je to sice celý náš kapitál v penězích uloţených, ale leţí v záloţně a my se bez něj také uţivíme. Sestře však pomůţe to z nejhorších starostí a bídy.“ Věřte mi, ţe tento okamţik povaţují za jeden z nejkrásnějších záţitků, které jsem mezi tisíci a tisíci posluchači svými vůbec poznal. Byl jsem přímo ohromen tímto výsledkem své přednášky, byl jsem dojat dobrotou těchto lidí, u nichţ slova má tak účinně zapůsobila. Tito lidé se přiblíţili k Bohu tak, ţe do jejich niter vstoupil Bůh, naplnil srdce jejich takovou láskou, ţe byli schopni obětí pro ně tak veliké, ţe se dovedli zříci svého majetku ve prospěch toho, kdo jej potřeboval více neţ oni.

- 65 -

Tento příklad jest zároveň i obrazem přímé cesty k Bohu. Takovými skutky se kaţdý člověk nejjistěji přibliţuji k Otci Nebeskému, který nám všechno dává, vše co máme, od Něho dostáváme, Jeho Láska pečuje o nás stále a nikdy nás neopustí, a On také nepřeje si od nás nic jiného, neţ abychom dle Jeho příkazu ţili a milovali své bliţní a pomáhali jim ze všech sil, vţdy a všude, kde pomoci naší je zapotřebí. V roce 1936, bylo to 13. října, snad jste to tehdy četli i vy, objevila se v novinách zpráva, která je také krásným příkladem přiblíţení se Bohu. Byl to malý zázrak v dnešní společnosti, ale příklad nad jiné skvělý. V Bratislavě přišel na své obchůzce ţebrák do jednoho domu, aby také za dveřmi v třetím patře zaklepal a poprosil o almuţnu. Otevřela mu ţena, které s velkou lítostí se omlouvala, ţe mu dnes nemůţe nic dát, protoţe sama nemá ani haléř v domácnosti, a teď právě s hrůzou čeká mlékaře, kterému jiţ dluţí 20 K a kdyţ mu je nedá, nedostane od něho jiţ ţádné mléko a tak jiţ nebude mít ani to jediné, co ještě k jídlu měla – tu svoji kávu. Staroušek ţebrák se na chvíli zamyslel, pak vytáhl z kapsy kus hadru, vybalil z něj stříbrnou dvacetikorunu a daroval ji oné ţeně se slovy: „Vezměte si ji, abyste mohla zaplatit mlékaři. Aţ zase jednou budete mít, tak mi ji vrátíte.“ Neţ se ţena vzpamatovala, byl ţebrák pryč. Noviny poznamenaly k tomu jen to, ţe se i dnes dějí zázraky. Ano, byl to zázrak, protoţe v tom okamţiku vstoupil Sám Bůh do srdce tohoto ţebráka, který byl schopen tak krásného činu. On sám – ţebrák – který musel chodit dům od domu prosit lidi o almuţnu, pocítil v sobě náhle Boha a byl naplněn tak velikou a čistou láskou, ţe starosti oné ţeny nevyslechl hluše a daroval jí všechno, co ve svém hadříku měl nastřádáno, věnoval jí s láskou celý svůj majetek. Přátelé drazí, zamyslete se trochu nad tím a zkoumejte přitom svá nitra a svá srdce. Přiznejte si, kdo z vás by byl schopen následovat příkladu tohoto ţebráka, kdo by dovedl jednat tak, jako ti manţelé v Písařově? Dokáţete-li prozatím alespoň to, ţe si poctivě přiznáte pravdu a správně odhadnete, jak daleko máte ještě k tomu, abyste byli schopni podobných činů, udělali jste alespoň první krok na cestě k přiblíţení se Bohu. Jiţ toto poctivé a upřímné přiznání znamená vaše probuzení k lepšímu a láskyplnějšímu ţivotu. Mohl bych vám vypravovat sám ze své zkušenosti celou řadu příkladů, kdy jsem se neubránil slzám radosti nad tím, ţe se ještě dnes shledávám s opravdu dobrými lidmi. Byli to mnohdy lidé zcela nepatrní, kterých si nikdo zvlášť nepovšimne, a přece oni jsou těmi vyvolenými, kteří nalezli jiţ správnou cestu k Bohu, tu cestu, kterou nám tak krásně naznačil a o níţ nás tak přesvědčivě učil Pán Jeţíš. I moje maminka byla jednou z těch ţen, které se dovedly přiblíţit k Bohu. Byla to sice chudá ţena, která sama musela těţce pracovat, ale na lásku byla opravdu bohatá. Jediný ţebrák neodešel od našich dveří, aby něco nedostal a k tomu dovedla vţdycky kaţdého potěšit dobrým slovem. Tak málo, které mohla dát, dovedla doplnit svou láskou, takţe kaţdý ţebrák odcházel od nás s vědomím, ţe našel lásku, pochopení a upřímně s ním cítícího člověk. Kaţdému dovedla maminka osladit chudobu láskou, protoţe sama z chudoby vyšla a chudobě ţila a měla proto pochopení pro chudé a trpící. Dovedla s nimi upřímně cítit, ale přitom měla vţdy také cit a úctu k lidské důstojnosti. Tenkrát jako dítě nechápal jsem ještě, jak zářivý příklad dávala naše maminka všem, se kterými přišla do styku, i nám dětem, kterých měla poţehnaně. Teprve kdyţ jsem dospěl a přišel k poznání duchovního ţivota, pochopil jsem, kým vlastně maminka byla. Byla ţenou, která šla tou pravou cestou k Bohu, nejblíţe bývala Mu vţdy v okamţiku, kdy s láskou obdarovávala některého chudáka, třebas jen maličkým dárkem, ale provázeného láskou, opravdu procítěnou. V takových chvílích – Bohu nejblíţe – cítila jistě, ţe toho chudáka má opravdu ráda tak jako svého bratra, ţe by mu ráda dala více, kdyby sama měla z čeho rozdávat.

- 66 -

Pán Jeţíš řekl o jedné ţeně, která do chrámové pokladnice dala jen dva šarty, ţe dala nejvíce ze všech dárců, přesto ţe jiní dávali dary mnohem větší. Ona dala proto nejvíce, protoţe dala s láskou vše, co měla, zatím co jiní dávali jen nepatrnou část ze svých přebytků. Konala tak z lásky k Bohu a nečekala za to ţádnou odměnu. Sám Bůh sídlil v nitru této ţeny, která se dovedla zříci všech peněz, jeţ měla a neuvaţovala ani o tom, aby si alespoň malou částku pro sebe ponechala. To je ten pravý způsob, jak máme dávat, jak ke kaţdému potřebnému bratru se zachovat, jak konat dobro pro dobro samo, bez výhrad a postranních úmyslů – prospět svým dobrodiním sobě samým. Kaţdý ten ţebrák, který jen z Vůle Boţí přechází nám přes cestu, dává nám příleţitost přesvědčit se, jak dovedeme opravdu bliţního svého milovat, nakolik jsem se přiblíţili či oddálili od Boha. A nezapomínejme, ţe takový nejuboţejší ţebrák můţe být Bohu blíţe, neţ ten, který jej obdarovává. Veliký mystik mistr Eckehardt velmi dlouho hledal Boha a stále nemohl Ho najít. Proto tak touţil po někom, kdo by mu ukázal cestu k pravdě, která by jej zavedla k jeho vytouţenému cíli. Jednoho dne konečně uslyšel hlas Páně, který mu radil: Jdi ke bráně chrámové a tam nalezneš člověka, který ti cestu k pravdě ukáţe. Poslechl, šel tam a člověka toho skutečně nalezl. Byl to stařeček, velmi chudě oděný, který mu na jeho pozdrav – Bůh dej ti radostný den! – odpověděl: Nemám nikdy špatný den! Na jeho další pozdrav –Bůh dej ti hojně zdaru! – odpověděl se stejnou jistotou: Nemám nikdy ţádný nezdar! Na to řekl mu mistr: Kéţ bys byl vţdy šťasten! – A stařeček odpověděl: Nejsem nikdy nešťasten! Mistr zůstal překvapeně stát u stařečka a prosil jej, aby mu pověděl, jak došel k těmto názorům a dospěl k tak veliké moudrosti. A stařeček ochotně vyprávěl. Kdyţ jsem opustil svět a lidi, přišel jsem k poznání, ţe Bůh je ve mně, řídí všecko, co se kolem mne děje, vše co mám, od Boha mám. Tak jsem se naučil být spokojený a šťastný, ale především – naučil jsem se tak milovat Boha. Jsem-li hladov - velebím Boha. Jsem-li zimou zkřehlý – velebím Boha. Je-li krupobití, sníh, déšť, krásné či špatné počasí – velebím Boha. Jsem-li předmětem pohrdání – velebím Boha. Proto nemám nikdy špatný den. Ty pravíš: Bůh dej ti hojně zdaru! Já ti pravím, ţe nemám nikdy ţádný nezdar, protoţe ţiji a dovedu ţít v Bohu. Co On činí, je pro mne vţdycky to nejlepší. Co Bůh mi dává a pro mne učiní, ať je to blaho nebo utrpení, hořkost nebo slast, vše přijímám radostně od Boha jako největší zdar. Proto mne nikde ţádný nezdar nemůţe potkat. Ty pravíš: Kéţ bys by šťasten! A já ti říkám, ţe nejsem nikdy nešťasten, protoţe touţím jediné po tom, abych byl vţdy s Vůlí Boţí sjednocen. Uvedl jsem svou vůli úplně v souzvuk s Vůlí Boţí, takţe to co Bůh chce, chci i já. Proto nejsem nikdy nešťasten a nemohou být nešťasten, protoţe touţím jen po jediném – být ve Vůli Boţí a svou vlastní vůli odevzdal jsem zcela a úplně Vůli Jeho. Coţ kdyby tě Bůh uvrhl do pekel? Co bys potom říkal? – ptal se mistr Eckehardt dále. A stařeček odpověděl: Mne uvrhnout do pekel? Mám dvě ramena, jimiţ jej mohou objímat. Jedním ramenem jest pravá pokora, kterou ovinu kolem něho a tím jsem sjednocen s Jeho svatým člověčenstvím. Druhým ramenem lásky jsem sjednocen s Jeho svatým Boţstvím. Takto objímám Jej, takţe i On musel by sestoupit se mnou do pekel. Proto bych raději dlel tam s Bohem, neţ v nebi bez Boha. Na to řekl mistr: Z toho jsem vyrozuměl, ţe pravá láska a pokora jsou přímou cestou k Bohu. Řekni mi nyní, odkud přicházíš? Od Boha – řekl stařeček. Kdy jsi nalezl Boha? Kdyţ jsem opustil všechny tvory. Kde jsi nalezl Boha? V čistém srdci lidí dobře smýšlejících. Kdo vlastně jsi? Jsem králem!

- 67 -

Jak to? Kde máš poddané? Moji poddaní jsou mé návyky, zlozvyky, ţádosti, touhy a já nad nimi vládnu a podřizuji je sám sobě, protoţe já jsem králem. Kde jest tvé království? V mém nitru, protoţe v něm sídlí Bůh. Takto poučil staroušek mistra Eckehardta, kde má Boha i Pravdu hledat a kde a jak Boha najde. Naučil se odříkání, ţít jednoduchým, prostým ţivotem, naplnit ţivot velikou, čistou láskou, zachovat mravní sílu, poctivost a pravdomluvnost – toho je třeba kaţdému, aby nejsnáze Boha nalezl a k Němu co moţno nejvíce se přiblíţil. Nejdůleţitější je přitom ovšem láska, láska konající dobro, protoţe v tom okamţiku, kdy láska dobrým skutkem se projeví, v tom okamţiku je Bůh v nás. Zeptejte se těch, kteří konají dobro pro dobro samo a nezištně pracují pro celek, jak jsou šťastni a spokojeni. Pozorujte je sami, a přijdete k poznání, ţe takoví lidé proţívají nebe jiţ zde na zemi a nemusí čekat na ně aţ po smrti. Oni svými dobrými skutky budují království Boţí, toto království je v nich a proto jejich ţivot je plný štěstí, blaha, spokojenosti, radostných pocitů a klidu. Oni vykonávají svou nejkrásnější povinnost a tím se nejblíţe přiblíţili k Bohu. Jejich příklady jsou tak přesvědčivé, jejich radostný poměr k ţivotu i k bliţním tak harmonicky zářící, ţe kaţdý, kdo do jejich ţivota blíţe nahlédne, přál by si následovat je. Vynasnaţte se proto všichni dosáhnout toho blaha, které oni dovedli si vytvořit. Aţ jednou poznáte, jak ohromného bohatství tím získáte, nezaměnili byste je pak jistě za ţádné miliony, protoţe budete blízko Boha, ţe budete neustále pociťovat Jeho velikou, přesvatou Lásku Otcovskou. Přeji vám všem, aby Bůh seslal do vašich niter alespoň paprsek Své Boţské Lásky a zanítil v nich upřímnou touhu co nejvíce k Němu se přiblíţit.

94. Podvědomí Neţ přistoupím k vlastnímu pojednání o našem podvědomí, chtěl bych alespoň stručně připomenout co vlastně jste, čím je naše bytost a z čeho se skládá. Naše viditelné tělo je sloţeno z mnoha set miliard buněk. Tyto buňky váţe dohromady etherické tělo, tj. ten ţivot v nás, který jest nejen v jednotlivých buňkách samých, nýbrţ i v celku, etherickým tělem udrţovaném. Toto etherické tělo, neviditelné, duchovní, dostal kaţdý z nás od své matky, neboť matka dělí se o své etherické tělo s kaţdým dítětem, kterému dává ţivot. Vedle tohoto těla etherického, které oţivuje naše tělo hmotné, máme ještě jedno tělo duchovní, zvané astrální. Toto astrální tělo jest naším vlastním „já“, naší individualitou, nikoliv však duší. V něm jest naše vědomí, rozum, vůle, pocity – nikoliv city, vášně i podvědomí. Astrálním tělem vědomě ţijeme, jím se pohybujeme, jeho forma odpovídá přesně formě našeho těla hmotného, fysického. Pokud astrální tělo sídlí ve hmotném těle a je s ním správně spojeno, vyzařuje naše tělo tak zvané, dosud neviditelné obduší čili auru (mimo fluidy). Tato aura vyzařuje u kaţdého člověka jinak, a to dle dokonalosti, jaké jiţ člověk dosáhl. Proto je také různě zbarvena a působí také do různých vzdáleností. Jsou lidé, jejichţ aura vyzařuje jen velmi málo nad obrysy jejich těla fysického. Naproti tomu však lidé duchovně pokročilí, ušlechtilí, naplnění duchem spojeným dokonale s duší, vyzařují svou auru na velikou vzdálenost. Setkáme-li se s takovými lidmi, pak jiţ na velkou vzdálenost pocítíme cosi, co se nás příjemně dotýká a na nás blahodárně působí. Poznávati lidi podle jejich aury vyţaduje jiţ určité vyspělosti duchovní, aby schopnosti pociťovat a vnímati cizí auru, byly jiţ dostatečně vyvinuty. Z aury poznáváme také, zda se

- 68 -

setkáváme s člověkem nám sympatickým nebo nesympatickým, dle toho, je-li vaše aura s jeho aurou v dobré harmonii nebo v nesouladu. Setkáme-li se s někým po prvé a pociťujeme k němu zcela bez příčiny odpor, pak pravou příčinou toho je, ţe na vás zapůsobila jeho znečištěná aura, která se nepříjemně dotýká vašeho astrálního těla. Setkáváte-li se s člověkem, který v prvém podání ruky je vám sympatický, pak je to jistě člověk ušlechtilý, duchovně vyspělejší, s čistou aurou, s čistým astrálním tělem a harmonickým já, ve kterém sídlí Boţí mír a klid. Podle toho, jak na nás zapůsobí aura člověka, s nimţ se setkáváme, můţeme poznati, jaké jsou jeho základní vlastnosti. Aura vám prozradí, máte-li před sebou člověka ušlechtilého, láskyplného nebo sobce, hovícího zlu. A totéţ prozrazuje aura vyzařující z nás, z našeho astrálního těla, ve kterém jest i naše vědomí a podvědomí. A nyní si povězme něco o rozdílu, který je mezi vědomím a podvědomím. Vědomí jest všechno to, čím si uvědomujeme okolní svět, tedy vše, co vidíme, slyšíme, svými smysly chápeme a vnímáme. Ve vědomí jest také vše to, čemu jsme se naučili z knih, přednášek apod. to vše zůstává v našem vědomí a to tak dlouho, dokud máme svou vlastní paměť natolik vyškolenou, aby v mozkových závitech udrţela to, co čtením, posloucháním, učením získala a přijala. Podvědomí nemá své sídlo v mozku jako vědomí, ale ve slunečním pletivu (v plexu solaris), které je umístěno nad ţaludkem. Jest to ono místo, na kterém se u vyspělejších lidí duchovních objevuje rozkvetlý lotus a na kterém člověk, který je přiveden k zasvěcení duchovnímu, pocítí planout oheň a můţe v něm i spatřiti hořící lotus. Z mnoha různých knih můţete se o tom dovědět více, avšak málokdo dovedl by to pochopit, tím méně pak někomu jinému to vysvětlit. K tomu je třeba tento krásný fakt sám proţít osobně. Stalo se mi jednou jiţ na lůţku, po mé večerní modlitbě, ţe jsem najednou uviděl světlo, které se stále zesilovalo. Zprvu veliké, menšilo se stále, ale tím intensivnější a intensivnější byl jeho jas. Tázal jsem se v duchu, co to má asi znamenat. Tento ţár byl tak silný, ţe jsem měl pocit, ţe shořím. To bylo po prvé, kdy jsem vědomě zaţil rozzáření svého lotusu. Kdyţ jsem se po chvilce uklidnil a pochopil, co se vlastně děje, viděl jsem na svém sluneční pletivu hořící, jasně svítící otevřený lotusový květ, do něhoţ se soustředilo ono ohromné světlo, které jsem prve uviděl a které tímto soustředěním a zhuštěním vydávalo tak intensivní ţár. Dík této zkušenosti, mohu vám o takovémto záţitku a jeho účinku pověděti alespoň to, co jsem proţil a pocítil při něm já. V místech našeho slunečního pletiva je náš duchovní mozek – nelze jej ovšem ztotoţňovat s mozkem tělesným – a v tomto duchovním mozku sídlí naše podvědomí. V něm pak ukládají se a jsou uloţeny a zachovány všechny zkušenosti, které naše já za celou řadu milionů let svého vývoje si nastřádalo. Tedy všechno, co důleţitého se kdy po celou tu dobu s námi dělo, pokles shora dolů do hmoty, i náš vzestup, kdy od nerostu různými proměnami ţivota rostlinného, zvířecího, stoupali jsme k ţivotu člověka primitivního a od něho aţ ke stupni člověka rozumového, tj. na pátý stupeň, na kterém většina lidí dnes ţije, všechny zkušenosti za celou tu dobu jsou uloţeny a zachovány v našem podvědomí. Ale o tomto podvědomí a o zkušenostech v něm uloţených naše vědomí zpravidla nic neví. Příčina toho spočívá především v tom, ţe naše vědomí je příliš hmotné, ne tak duchovní, aby mohlo postřehnout to, co v podvědomí je skryto. A přece všichni ţijeme jen na podkladě těch zkušeností, které v našem podvědomí jsou zachovány. Všechny naše skutky, myšlenky, záţitky, celý náš ţivot vůbec a celé dění našeho ţivota, vše je vedeno, aniţ bychom to tušili, naším podvědomím. Kdybych vám řekl, ţe snad všichni jste prodělali ve svých předcházejících ţivotech, od primitivního člověka počínaje, všechno zlo, všechny špatnosti, jichţ se člověk vůbec můţe dopustit, nechtělo by se vám přiznat si to. Představa, ţe i vy jste kdysi kradli, loupili, vraţdili,

- 69 -

podváděli, lhali, pomlouvali i křivě přísahali, je vám úplně cizí, ač u mnoha z vás je to naprosto pravdivé. Člověk ve svém vývoji musel poznat zlo hodně zblízka, z vlastní zkušenosti, aby pochopil jeho dosah a dovedl se ho napříště vystříhat. Kdo z vlastní zkušenosti proţil následky všech těchto zel, musí se jich sám v budoucnosti hrozit. Proč nejste jiţ dnes schopni vraţdy, loupeţe, krádeţe a podobných zel? Především proto, ţe ve vašem podvědomí jsou dobře uloţeny vzpomínky na těţké následky vám spáchaného zla a vaše podvědomí varuje vás, abyste se jiţ takových špatností nedopouštěli. Tyto zkušenosti o následcích spáchaného zla jsou tak silné, ţe se vryjí do paměti vašeho podvědomí tak, ţe jsou nezapomenutelné. Zůstávají ţivé v našem podvědomí a my, těmito zkušenostmi bezděky vedeni, ţijeme jiţ ţivot ušlechtilejší. Proto také jest podvědomí tak důleţitou sloţkou našeho ţivota. Lidé, ţijící jen hmotařským a sobeckým ţivotem, nechtějí nic o podvědomí slyšet. Říkají tomu všelijak, jen nikdy nepouţijí pravého jména pro ně a nejraději o něm ani nemluví, ani sami v sobě o něm neuvaţují. A přece by větší pozornost lidskému podvědomí věnovaná umoţnila i vědcům snazší studiem o člověku samém, zejména pak o celém jeho duchovním vývoji a stálém zdokonalování se. Mnohý se ptá, co je příčinou toho, ţe lidstvo jde ve svém vývoji stále kupředu a stále výš? To je zásluhou zase jen lidského podvědomí. Lidstvo poznávalo v minulých ţivotech stále více a lépe následky spáchaného zla, které se snaţí postupně ze svého ţivota odstraňovat jedno po druhém. V kaţdém předcházejícím ţivotě kaţdý z nás odloţil něco ze své nedokonalosti, aby se stále více přibliţoval k obrazu Boţímu a stal se zase tak čistým a dokonalým, jak původně z rukou Tvůrcových vyšel. Nedejte se splést tím, ţe ještě dnes vidíte stále na světě tolik zla, které dosud neztratilo moc nad lidstvem. Jsou ještě ubozí jednotlivci, kteří, od Boha odvráceni, poslouchají svody kníţete zla a podléhají mu. Ti však musí ve svém vývoji poznati následky tohoto zla jimi spáchaného, aby se mu pak i oni v budoucnu dovedli vyhnout. A to, ţe právě v poslední době vidíme kolem sebe tolik zla, to má svou váţnou příčinu v tom, ţe se právě blíţíme přelomu věků, tj. ke konci vlády nadrozumových lidí, těch lidí, kteří se dávají vésti pouze svým, dosud neosvíceným rozumem a proto podléhají tak snadno zlu. Protoţe se s tímto přelomem věků blíţí také všeobecné zúčtování se vším zlem, musí nyní toto zlo vyplynouti na povrch, jako špína ve vařící vodě, aby bylo jasněji poznáno a dalo se snadněji odstranit. Budoucímu vývoji lidstva, které vstoupí do vyššího stupně svého duchovního vývoje, nesmí jiţ zlo překáţet na cestě k jeho zdokonalování se. Proto také nyní, při druhém příchodu Páně, pozbylo zlo jiţ své klíčivosti a staré zlo snaţí se vybít se na konci svého panování co moţno nejintensivněji. Tak se lidstvo podobně, jako strom za prudké vichřice, zbaví všech suchých a shnilých větví, všech nezdravých výhonků. Jen zdravé větve, pevně spojené s kmenem, zůstanou ve vichřici netknuté. A tak podobně i lidé, pevně v Bohu zakotvení, zůstanou netknuti i tehdy, kdyby sebe větší vichřice přes jejich hlavy se přehnala. Jako var očistí špinavou vodu od všeho kalu, který vyplave na povrch, tak také nynější rušná doba očistí lidstvo od všeho zla, bahna a kalu. Dnes se jiţ v duchovní ţivot více věří a mnoho lidí stará se jiţ o to, k čemu se jejich srdce kloní, přemýšlejí o popudech, které ze svého podvědomí dostávají. Začínají chápat, ţe zde musí být něco vyššího a ušlechtilejšího, neţ tento náš ţivot hmotařský, jemuţ dosud většina lidí je zaprodaná tak, ţe v touze po penězích, po hmotném blahobytu nezastaví se ani před těţkými hříchy. Tj. to rozhraní věků, ve kterém začíná váţný boj mezi dobrem a zlem, mezi ţivotem hmotařským a čistě duchovním, boj, který musí skončit jen vítězstvím dobra. Sám Otec Nebeský i Kristus, nejvyšší Láska Boţí, působí tu, a Oni očistí lidskou společnost od všeho zla i od lidí, zlu dosud nakloněných. Proto Bůh připouští, aby se tolik zla objevilo před našimi zraky, abychom si zlo tím více ošklivili a svým utrpením stali se lepšími a dokonalejšími. Dva tisíce let uplynuly od příchodu

- 70 -

Pána Jeţíše, je jistě dlouhá doba! A celá tato doba byla lidstvu dána k jeho zdokonalování se, takţe za tu dobu lidstvo mohlo se jiţ naučit ţít podle učení svého velikého Mistra. Proto nyní, v polovině dvacátého století, se lidstvo musí konečně jiţ rozhodnouti pro plnění svých povinností vůči Otci i vůči sobě samému a tyto své povinnosti plnit přesněji a lépe neţ dosud, aby konečně zlo, které se nám nyní v tak strašné míře ukázalo, mohlo býti potřeno a odstraněno. A bude to zase naše podvědomí, které kaţdému z nás ukáţe, na jakém stupni vývoje stojíme a jakého zla jsme schopni, čeho všeho se musíme vystříhati, abychom se přiblíţili k té dokonalosti, kterou od nás ţádá Bůh. Bůh neţádá od nás nikdy ţádné nemoţnosti! Od kaţdého ţádá vţdy jen to, k čemu jeho schopnosti podle dosaţeného jiţ stupně duchovního vývoje stačí. Bůh nám však ponechal svobodnou vůli a ona rozhoduje o tom, chceme-li jít kupředu rychleji či pomaleji, avšak kupředu jít musíme všichni bez výjimky, nemáme-li býti k tomu donucováni velikými utrpeními. Kaţdý jde jinou, svoji cestou, kaţdý pokračuje jinak. A v tom právě je ten veliký rozdíl, který se objevuje v různosti stupňů vývoje jednotlivců. Snadno pochopíte tento rozdíl, budete-li číst jednotlivé odstavce knihy Santiho „Ţivotní normy“. Zůstaňte věrni postupu, jejţ vám uspořádáním naznačil autor, přemýšlejte však o kaţdém jednotlivém odstavci, aţ konečně v zrcadle těchto úvah spatříte sami sebe, jak daleko jste jiţ ve svém zdokonalování se dospěli, co vám ještě chybí, čeho ještě musíte dosáhnout, abyste se stali ještě dokonalejšími. Nestačí ovšem takovou knihu jen zběţně přečíst a odloţit. Je třeba nad kaţdým z těchto 365 odstavců se pozastavit, u kaţdého se zamyslit a ujasnit si, zda to, co právě přečtený odstavec od vás ţádá, jest vám jiţ běţné, samozřejmé tak, ţe podle toho jiţ ţijete. Je-li tomu tak, pak teprve můţete jít dále a se stejnou svědomitostí a pravdivostí promyslet poţadavek dalšího odstavce. Přijdete-li k místu, které vám připomene cosi nového, shledáte-li, ţe dosud neţijete dle tohoto předpisu, pak nesmíte jít dál, dokud si tuto novou myšlenku nepřivlastníte a neosvojíte si schopnost říditi se jí ve svém denním ţivotě. Nemyslete na to, ţe těchto 365 paragrafů musíte probrat za 365 dní, abyste je absolvovali během jednoho roku všechny. Nevadí, bude-li vám to trvati delší dobu, jen kdyţ tuto naznačenou cestu k dokonalosti proberete opravdu důkladně, poctivě, aby se její účinek opravdu projevil. A zase bude vám přitom důleţitým pomocníkem vaše podvědomí, které vám bude ukazovat, co jste jiţ ve svém vývoji získali a co vám ještě chybí a čeho při dobré vůle můţete dosáhnout. Kdybychom chtěli hlouběji do svého podvědomí vniknout, marně bychom se o to pokoušeli. Marně snaţili bychom se poznati všechno, co v něj je uloţeno a nastřádáno. K tomu nestačí ani náš rozum, ani naše vědomí, ani dosaţený stupeň duchovního vývoje. Je třeba nejprve dospět na vyšší stupeň našeho poznání, a teprve zde můţe se nám podařit, ţe se náhle odtrhne clona, která zastírá všechna ta hluboká tajemství v našem podvědomí ukrytá. Pak objeví se nám náhlé obrazy všech našich minulých ţivotů a všeho toho, co jsme v nich proţili. Jsou to ovšem případy velmi vzácné. Vzpomínám zde na Krišnamurtiho, jemuţ byly zjeveny alespoň všechny předcházející lidské ţivoty jeho, aby poznal všechny své dřívější skutky, kterými si zaslouţil dosáhnout tak vysokého stupně svého vývoje, na kterém dnes stojí. Je to jiţ opravdu vysoký stupeň lidské dokonalosti, které dosáhne jen člověk opravdu ušlechtilý jakoţto odměny za velikou řadu láskyplných skutků z minulých ţivotů. Je to dokonalé poznání sama sebe – a tj. ohromný dar od Boha. Tím naplňují se Slova: „Poznej sama sebe a poznal jsi Boha.“ Pokuste se, přátelé, pokuste se o to, poznat dokonale sama sebe! Mnohému z vás nepodařilo by se více neţ poznat, kým jste teď, čeho jste jiţ dnes schopni a neschopni, co vám ještě chybí. A budete-li k sobě upřímní, uvidíte za tohoto sebepoznávání i své dosavadní chyby, vady, zlé náklonnosti, tj. – poznáte nynější stupeň svého vývoje. Toto poznání samo o sobě je

- 71 -

jiţ pro nás velmi důleţité! Poznáte-li svou dosavadní nedokonalost, všechny své sklony, k čemu ještě tíhnete, co jste ochotni dělat, nebo čeho se dovedete jiţ vystříhat, má to pro vás velikou cenu! Tj. poznání sebe sama na niţším stupni. Avšak to vlastní poznání, jak bylo řečeno – „poznej sebe sama a poznáš vlastní poznání, jak bylo řečeno – „poznej sebe sama a poznáš Boha!“ - to platí pro nás všechny teprve tehdy, kdyţ jsme jiţ schopni poznat všechno, co jest nastřádáno a uloţeno v našem podvědomí. Vidíte, jak se důleţitost podvědomí rozrůstá! Jistě jiţ začíná se vám nyní jevit, v jiném světle, neţ jak se mnohému z vás z počátku zdálo. V podvědomí uloţené záţitky a zkušenosti dostávají se u mnoha lidí na povrch jen po kusech, po částech. Někdy objeví se také celé úseky některého z minulých ţivotů. Stává se na příklad, ţe někdo proţívá ve snu nebo v okamţiku polosnění, polovědomí nebo i v bezvědomí něco, o čem ví, ţe jiţ jednou proţil. Nemůţe se však upamatovat, kdy to bylo, neví kam tento okamţik svého ţivota zařadit. Ve skutečnosti se to však oddělila částečka z našeho podvědomí a dostala se napovrch do vědomí, které ji přijalo a proto byli jsme schopni si také uvědomit, co proţíváme nebo co jsme proţili. Sešel jsem se s jednou dámou z rodu Smetanova. Byla to ţena velmi ušlechtilá, a ačkoliv nebyla členkou ţádné duchovní společnosti, ani spiritkou a z duchovních věcí neznalo skorem nic, přece mně vyprávěla z vlastních záţitků tak ohromné věci, ţe bychom jí mohli všichni závidět. Sama si to nedovedla ani vysvětlit, jak k těmto bohatým záţitkům dochází. Bylo to jistě řízením Boţím, ţe jsem se s ní sešel na Špičáku, a jistě proto, aby se jí dostalo vysvětlení o všech jejich záleţitostech, které se jí objevovaly z jejího podvědomí. Vyprávěla, ţe se jednou v Krkonoších posadila na balvan, aby si odpočinula. Nevěděla ani o tom, ţe přišla do bezvědomí, ţe se její astrál vybavil a ona se dostala do krásného antického parku se sloupovím. Procházela se tu po cestičkách pečlivě upravených, viděla krásné kašny a fontány, altány starodávné architektury a přitom se tu cítila jako doma, jako by tam ţila stále. Po prvé, kdyţ se po takovémto záţitku vzpamatovala k plnému vědomí, mnoho se tím nezabývala. Divila se jen, ţe snila, ač bylo nepochopitelné, ţe by byla na onom balvanu usnula a také se domnívala, ţe nespala. Přesto však chodila v parku, který jí připadal známý, uvědomovala si kaţdou cestičku, věděla předem, ţe přijde ke známému jí glorietu, ţe u druhé cestičky je kašna, prostě věděla předem co uvidí a kam přijde. Z jejího podvědomí se vybavila skutečnost, proţitá v v některém z jejích minulých ţivotů. Ona v tom prostředí kdysi skutečně ţila, procházela se ta denně a tehdejší záţitek otiskl se tak mocně do jejího podvědomí, aby jí jednou všechna tato krásna byla připomenuta jako důkaz, ţe dospěla jiţ k vyššímu duchovním schopnostem, jichţ si sama nebyl vědoma. Mnoho podobných a i jiných záţitků měla ona dáma a přibylo jich jistě v posledních letech dost a dost. Mnohé z těchto záţitků, o kterých mi vyprávěla, spadají jiţ do jiného okruhu duchovního ţivota a nemají přímé souvislosti s podvědomím, proto také je tu ani neuvádím. I na tomto případě můţeme se přesvědčit, jak Bůh se stará o naše duchovní vyspívání a jak ohromnou cenu pro náš duchovní vývoj má právě naše podvědomí, do něhoţ se přesně a věrně zaznamenává vše, co proţíváme a konáme, vše, co jsme kdy ve svých minulých ţivotech proţili a vykonali. Je to jistě moudře zařízeno, a má to svůj hluboký význam, ţe vše to, co jest v našem podvědomí zachováno, není nám prozrazeno dříve, neţ dokonale vyspějeme. Kdyby se před člověkem dosud duchovně nevyspělým odhrnula clona jeho minulosti, mnohé skutky z jeho minulých ţivotů vyvolaly by v něm úplné zděšení, jiné mohly by být nerozumně zneuţívány, na jiné snad byli bychom zbytečně pyšní. Teprve kdyţ přijde doba k tomu vhodná, odhalí se nám rouška tohoto tajemství a my se dovíme právě to, co by nám pro náš nynější ţivot mohlo být uţitečné.

- 72 -

Proto, dobře vám radím, věnujte svému podvědomí více pozornosti neţ dosud! Především pak starejte se o to, aby všechny vaše nynější skutky byly jen dobré a naplněny čistou láskou, aby vaše podvědomí nebylo nadále zatěţováno ničím, co by je mohlo znečistiti a ještě více zatíţiti. Urychlíme tím vzestup svého duchovního vývoje a tím také dosáhnete jednou té milosti, ţe se vám tajuplný obsah vašeho podvědomí stane přístupným a známým. Bůh vám k tomu pomáhej!

95. Poznání Velmi často slyšíte, zejména mezi lidmi ze spiritistických kruhů, ţe říkají: „Já jsem jiţ v poznání, já jsem poznal jiţ duchovní vědy“ apod. Jisto však je, ţe kdyby byli opravdu v poznání, pak by jistě takový nesmysl neříkali. Kaţdý, kdo jen trochu vnikne do tajemství duchovního ţivota, uvědomuje si především, ţe dospěti k opravdovém a dokonalému poznání jest to nejvyšší, čeho můţe člověk za svého ţivota pozemského dosáhnouti. Jest nejen mnoho druhů, ale také různé stupně poznání. Záleţí jednak na tom, čeho se poznání týká, a dále na tom, jak hluboce jsme do tohoto poznání vnikli. Chtěl bych se zde obírati především poznáním ve věcech duchovních. Prvým předpokladem jest důkladné poznání sebe sama, dále dokonalé poznání světla pravdy, poznání Moudrosti a Lásky Boţí, poznání dobra a zla, poznání vnitřního ţivota a všeho toho, co s ním souvisí. To jsou tedy základní pilíře poznání pro kaţdého člověka, který chce kráčet cestou duchovní a chce míti na této cestě úspěch, aby dospěl k nejvyššímu poznání Krista v sobě a k poznání neustálého spojení s Otcem Nebeským Ptáte se, jak tohoto poznání dosáhnouti? Nezazlívejte mi, odpovím-li snad příliš stručně: Jen láskou, pokorou, čistotou mysli a absolutní vírou. Vírou přicházíme k poznání a poznáním pak k přesvědčení, proto jest víra tak důleţitým činitelem. Ptáte se, jak získáte víru? Víra jest nejdůleţitější článek, ba podmínkou šťastného lidského ţivota, zejména ţivota duchovního. Víra je veliký dar Boha a můţeme ji získati zase jen láskou. Tou láskou, která pramení přímo ze samého Boha-Krista, která v celém vesmíru je základní silou, uvádějící vše v ţivot, vše při ţivotě udrţuje a nám všem tolik dává, dovedemeli ovšem její dary správně přijímat. Jen tato všemocná láska přivede nás k dokonalém poznání. Velmi se mýlí všichni ti, kteří přišli k poznání něčeho závaţného bez víry v Boha a v Jeho tvořivou moc, domnívají-li se, ţe jejich poznání bude úplné. Bez této víry, ţe všechno jest jen Bůh, v Bohu a Boţském vševědění a proto ţe také jen od Něho můţeme všeho dosáhnouti, nedojdeme nikdy k pravému, dokonalému poznání. Přesvědčila mne o tom znovu nedávno vyslechnutá přednáška jednoho vynikajícího universitního profesora, který se zabýval otázkou vzniku ţivota na zeměkouli. Přiznávám se, ţe jsem byl velmi zvědav, jak tento učený a velmi ušlechtilý pán hledí na vznik ţivota. Dověděl jsem se, jak pracně takový biolog zkoumá aţ do nejmenších podrobností buňky, které tvoří tělo rostlinné, nerostné, zvířecí i buňky lidské. Kdyţ však toto všechno si ujasní a dopodrobna zjistí, kdyţ jiţ se domnívá, ţe došel k poznání všeho, tu se před ním objeví největší záhad, před kterou se zastaví, největší otázka, na kterou nedovede odpovědět: Jak vznikl ţivot v těchto buňkách? Kde, v čem je zdroj toho ţivota, který nemůţe popřít v ţádné buňce, ani v buňce nerostné? A právě k zodpovědění této nejzávaţnější otázky chybí mu to nejdůleţitější poznání, které můţe získat jen vírou, ţe všechen ţivot do celého vesmíru vdechl jednou sám Bůh, Stvořitel všeho, kterým je Kristus – nejvyšší Láska. Kdyby takový vědec sebe více bádal o hmotě a podařilo se mu rozluštit a vlastním rozumem pochopit mnoho záhad, nepřijde jen nikdy k poznání a rozluštění té největší záhady, kterou je

- 73 -

právě vznik všeho ţivota na zeměkouli. Toto poznání nedá mu nikdy rozum a jím vedená věda, nebude-li ji provázet absolutní víra v nejvyššího Tvůrce všeho. A protoţe Tvůrce všeho je Duch, proto také k poznání všech záhad v tvorbě Boţí můţeme se dostati jen cestou duchovní, jejímţ hlavním východiskem i podmínkou je láska, pokora a víra, která nás nakonec přivede k přesvědčení a pochopení i těch největších záhad ţivota, tj. k pravému a dokonalému poznání. Dnešní, ohromně pokročilá věda lidská, přišla jiţ tak daleko, ţe zjistila existující ţivot ve všech buňkách. To, co jí zbývá ještě zjistit, je právě onen zdroj, pramen, příčinu, která tento ţivot tvoří a udrţuje. A k tomuto poznání nedojde nikdy bez opravdové víry. Onen učený pan profesor, kterého mám osobně velmi rád, dokazoval ve své přednášce, ţe o vzniku ţivota existují pouhé hypothesy, ţe se lidé domnívají, ţe existuje jakási vyšší síla, která tento ţivot stvořila a všemu ţivot dává, ale to vše ţe se nedá nijak dokázat. O Bohu se ovšem ani nezmínil. Dovedete si představit onu řadu let, která tento učený biolog strávil váţnými studiemi, aby poznal poklad a podstatu buňky, její tvoření a vývin, ale to nejdůleţitější v ním ,tj. ţivot v ní – ten probádati nemohl a proto také o jeho vzniku nedovede říci ni víc, neţ tak zvané hypothesy. A tyto hypothesy, kterými jeho studium končí a které ani jeho samého nemohou uspokojit, ty jsou mu odměnou jen proto, ţe neměl a nemá víru v Nejvyššího, který jest Tvůrcem všeho ţivota a z něhoţ všechno vyšlo a stále ještě vychází a bude vycházeti stále. Tedy i tomuto učenému biologovi chybí k poznání pravého vzniku ţivota víra, protoţe jen opravdová víra přivede jej k poznání hlavního a jediného pramene všeho, co existuje v celém vesmíru. Učenci se ptají, jak vznikl ţivot za zeměkouli, ale nechtějí věřit a chápat základní pravdu, ţe Tvůrce všeho ţivota jest jediné Bůh. Celý vesmír je naplněn ţivotem, jeho podkladem je elektromagnetická síla. Tj. síla, která vyšla a stále vychází z Prapodstaty všeho, z nejvyššího Centra, v němţ nutno také hledati Prapůvod všeho stvořeného i všeho ţivota v něm. Kdo nevěří v tuto sílu, nemůţe přijít k poznání ani vlastního ţivota svého, natoţ pak k poznání ţivota skrytého, tajemného, neviditelného ţivota duchovního. Bez víry nemůţe nikdo přijít k ţádnému hlubšímu poznání, tím méně pak k poznání duchovní podstaty všeho ţivota na zemi. Přesto však učení pánové a po nich mnoho jiných lidí přidrţují se právě obráceného pořádku. Chtějí se napřed přesvědčit, aby poznali a pak teprve jsou ochotni uvěřit. Oč jednodušší byl by jejich postup, kdyby se snaţili vírou přijít k poznání a tímto poznáním dospět k přesvědčení. Jen proto dá jim tolik práce, neţ nasbírají pár zrneček z ohromného vševědění Boţského, ţe dávají přednost této nesprávné cestě. Kdyby šli správnou cestou víry, mohli by přijímat mnohdy v kratičkém okamţiku nejcennější poznatky, nad kterými se jinak celá léta těţce lopotí, mohli by získávat nepřeberné mnoţství poučení přímo z Boţského vševědění. U prostých, nestudovaných lidí setkáváme se často s projevy upřímné víry. Nezatíţeni vědou a učeností, přiznají vám zcela samozřejmě, ţe tomu nebo onomu nerozumí, ţe to nebo ono nedovedou chápat, ale ţe věří. A proto tento prostý člověk je blíţe k duchovnímu ţivotu i k Bohu neţ oni učení, o všem moţném mudrující lidé, kterým právě jejich rozum neboj jejich naučená věda překáţí a brání věřit. Proto nemohou přijít k pravému poznání duchovního ţivota a k poznání tajuplných záhad všeho ţivota. Kdo vlastně přišel k dokonalému poznání? Připomeňme si z minulých dob alespoň někoho. Jako nejdůraznější příklad uvedu svatého Pavla, učeného to muţe, který se nejvíce zaslouţil o církev. On po celý svůj ţivot hledal pravdu, hloubal o náboţenském ţivotě své doby, snaţil se vniknout do tajemství duchovního ţivota a přitom se opravdově zajímal o učení Pána Jeţíše, ačkoliv Jej osobně nepoznal. Mnoho znal, mnoho věděl, pěstoval svůj duchovní ţivot, ale to vše mu nestačilo, aby přišel k tomu pravému poznání, které hledal. Chtěl vědět, proč

- 74 -

první křesťané tvrdí, ţe Pán Jeţíš byl Kristus. Hledal odpověď na tuto otázku ve svém nitru a proto se vydal na koni do samoty, kde doufal uslyšet hlas svého nitra. Nad ním smiloval se Pán a uvedl jeho duchovní já, od hmotného těla odpoutané, aţ do třetího nebe, aby tak poznal Pána, poznal, kdo byl Kristus, poznal také samého Otce Nebeského. A to bylo to nejvyšší poznání, jakého se kdy mohlo dostati člověku za jeho pozemského ţivota. Pavel sám přišel k tomuto poznání po svých dlouholetých studiích, po dlouhém bádání v náboţenství pohanském, ve kterém byl příslušníkem orficismu, pohanské do mystiky. Vedle tohoto náboţenství studoval však i ostatní proudy duchovního ţivota tehdejšího i různá náboţenství, ovládající tehdejší svět. Ale zůstával vţdy za svého studia věren jediné cestě, vedoucí k dokonalému poznání. Všechny jeho záţitky, všechny jeho poznatky, to vše byla jen jeho přípravná cesta k jeho dokonalému poznání. Kdyţ pak uslyšel o Pánu Jeţíši a Jeho učení, pochopil hned, ţe Jeho příchod na zem znamená cosi kromobyčejného. Proto také chtěl do tohoto, zcela nového učení Pána Jeţíše hlouběji vniknout a jeho hlasatele a zakladatele důkladněji poznat, aby si mohl ujasnit Jeho společenství s Otcem Nebeským. Protoţe jeho touha po poznání byla upřímná a silná, pomohl mu Pán k poznání tak ohromnému, ţe toto poznán učinilo pak ze svatého Pavla nejúčinnějšího hlasatele Evangelia. Sv. Pavel jediný mohl říci, ţe dosáhl nejvyššího poznání. Proto také byl jedním z nejpovolanějších k tomu, aby z vlastního záţitku mohl vykládati o pravém ţivotě duchovním. Proto také on byl nejvýš povolán k tomu, aby zaloţil pravou církev na pravdě, protoţe on toto světlo pravdy poznal nad jiné jasně. Jeho kázání o Pánu Jeţíši a výklady Jeho učení byly proto tak přesvědčivé a působivé, protoţe on mohl svá kázání doplňovati a podpírati skutečnostmi, která sám osobně zaţil, a to právě ve chvíli dosaţení svého velikého poznání. Tam nahoře, v přítomnosti Pánově, pochopil také svůj úkol, který mu byl dán pro budoucnost, tj. – sdělit své poznání i ostatním, kteří také touţili přiblíţit se ke Kristu. Pavel, vyvolený sluţebník Boţí, byl i vyvoleným nástrojem Pánovým, aby hlásal svatou pravdu dle učení Pána Jeţíše. Proto mu bylo umoţněno dostat se svým duchovním tělem aţ tam, kde jediné lze nebýti toho nejvyššího, velikého, opravdového poznání. A co vlastně toto poznání z Pavla udělalo? To nebyla prostá změna, která ze Šavla udělala Pavla, z nevěřícího Šavla věřícího Pavla. Touto změnou Pavel věřící postoupil o další, veliký stupeň vývojový, takţe tu stál jiţ Pavel v poznání jsoucí, Pavel naplněný poznáním. A toto poznání učinilo z něj Pavla pracujícího a bojujícího za Pravdu Boţí. Jen proto mohl být a byl opravdovým bojovníkem za nejvyšší Pravdu, protoţe ji znal. A proto, také dovedl tuto Pravdu tak dokonale hájit, protoţe ji poznal z vlastní zkušenosti. A podobně jako Pavel, tak kaţdý, kdo chce pravdu hájit a za pravdu bojovat, musí nejdříve dobře poznat a v hloubi duše své nad ní nikdy nezakolísat. Jen tato jistota přesvědčení dá pak kaţdému dostatek ochoty, síly i statečnosti, aby dovedl tuto pravdu hájit a i ţivot za ni obětovat. Takový člověk, který přišel k poznání té nevyšší Pravdy, dovede ji hájit a neustoupí do ní nikdy, ani tenkrát ne, kdyţ mu hrozí mučednická smrt, jaké se dočkal neohroţený bojovník za pravdu – Mistr Jan Hus. I jemu dostalo se poznání Pravdy v její pravé prapodstatě a také s nejvyššího místa, kdyţ si celým svým opravdovým, niterným, čistě duchovním ţivotem toto spojení s nejvyššími místy vytvořil. Pavel, kterému vděčíme za tolik poučení, jeţ nám zanechal ve svých dopisech, by nejskvělejším bojovníkem za učení Pána Jeţíše a zároveň i bojovníkem za pravého Krista. Po dosaţení nejvyššího poznání stal se však z Pavla člověk, který byl si plně vědom nejvyšší Lásky Boţí. Proto také v důsledku tohoto poznání dovedl se tolik přimknouti a přiblíţiti k Otci Nebeskému a dovedl také tak dokonale spojit se s Kristem, ţe všechna utrpení, která musel prodělávat, nebyla pro něj jiţ utrpením, ale štěstím, bolesti nebyly bolestí, nýbrţ radostí. To všechno proto, ţe věděl, co bude následovat. Věděl, proč to vše dělá a snáší. Věděl, ţe jest to pro dobro milionů lidí, zůstane-li učení Jeţíšovo zachováno čisté, pokud

- 75 -

moţno nezkreslené, aby jen pravda čistá, největší a nejčistší světlo Pravdy Boţí bylo zachováno a předáno pro štěstí všem lidem, kteří touţí po pravdě a po poznání Pravdy nejvyšší, kteří dovedou v sobě, ve svém nitru hledat Boha, Ducha věčné Lásky, která činí z nich pravé dítky Boţí. Kdo přišel k poznání věčné Lásky Boţí, má nejen právo, nýbrţ i povinnost přesvědčit se o tom, co z této Lásky pro něj vyplývá, jaké dary jsou pro něj připraveny, aby dovedl a opravdu mohl uţívat té milosti, která se Láskou Boţí k němu sklání. A nyní jako příklad uvedu obrázek ze ţivota Pánova, z doby, kdy byl ještě malým, asi jedenáctiletým chlapečkem. Jednou, kdyţ se Jeho Boţský Duch odpoutal od hmotného těla, vykládal Mu Otec Nebeský, co všechno na Něj čeká a jaký úkol má před Sebou.byl zvyklý přijímati vţdy všechno od Svého Tatíčka Nebeského tak samozřejmě, ţe nikdy v ničem neodporoval. Ale v této chvíli padla na Něj jakási starost a svěřil se s ní také hned Otci. Tatíčku - řekl - vţdyť Já jsem chudý a Moje maminka také je chudá a proto si nebudu moci ani opatřit všechno to, co budu k vykonávání Svého úkolu potřebovat. - Na to odpověděl Mu Tatíček: - Poloţ si hlavičku na Mou hruď! – a dítě tak učinilo. Tu ptá se Otec: - Jak je ti nyní, Mé dítě? – Děcko neodpovídá, a proto Otec důrazněji opakuje: - No, řekni, jak je Ti nyní? – Konečně dítě odpovídá: - Tatíčku, nyní je Mi moc krásně! – Otec ptá se dále: - Jiţ nemáš starost? – A dítě odpovídá: - Jiţ nemám ţádné starosti. – Kdyţ ale dítě zvedlo hlavičku z hrudi Tatíčka, tu přihlásil se zase rozum lidský a říká Tatíčkovi: - U Tebe jest Mi krásně, ale kdyţ si nyní vzpomenu, jaký úkol na Mne čeká, mám zase starosti. – Otec znovu vybízí: - Poloţ si zase hlavu na Mou hruď! – A kdyţ dítě znovu dítě tak učinilo, byl zase hned po starosti. Tento obrázek budiţ vám příkladem i vzorem! Totéţ platí pro nás pro všechny, ne pouze pro toto Boţské dítě. My všichni jsme dítkami Boţími, a Jeţíš představoval zde člověka, byl Mu líčen úkol, který Jej jako člověka čekal a totéţ, co platilo pro Něho, totéţ platí pro lidstvo celé. Kdo dobře chápe tuto pravdu, kdo si dobře uvědomuje lidství Pána Jeţíše, Jeho dětství, jeţ proţíval jako zcela prostý člověk, tomu je jistě zcela jasné a samozřejmé, ţe naznačený příklad můţe být dobře aplikován na ţivot kaţdého člověka, tonoucího ve starostech. Kaţdý dnes máme své a mnohdy těţké starosti. Vím, jak tyto starosti dovedou tíţit! Jen proto uvedl jsem tu tento krásný příklad z dětství Pána Jeţíše. Vaše starosti proto vás tolik tíţí a bolí, protoţe jste nepřišli dosud k poznání nejvyšší Lásky Boţí. Jinak, kdyby toto poznání veliké, věčné Lásky Boţí ve vás jiţ ţilo, nezatěţovala by vás ţádná starost, protoţe byste se dovedli přimknouti k Tatíčkovi Nebeskému tak, jak to učinilo ono Boţské dítě. Poloţili byste hlavu svou s plnou důvěřivostí dětinskou na hruď Tatíčka Nebeského a hned by vám bylo krásně, tíha všech starostí by okamţitě pominula. Kdybyste všechny své starosti svěřili vţdycky do rukou Tatíčka Nebeského s tou absolutní, pevnou vírou, ţe On všecko dobře zařídil, aby vše dobře pro vás dopadlo, ţili byste mnohem spokojeněji, klidněji a šťastněji. Kdo upřímně věří ve velikou Lásku a Moc Boţí, nemůţe nikdy mít ţádné starosti, nemůţe nikdy pocítit strach o budoucnost. Věřím-li v Boha, věřím, ţe On jest mým Otcem Nebeským, pak musím také věřit, ţe On, nejvyšší Láska, miluje i mne a pak musím také věřit, ţe On, nejvyšší Láska miluje i mne a pak musím také věřit, ţe On se o mne pečlivě stará sám. Dovedu-li takto věřit, pak všechny moje starosti jsou zbytečné, moje víra sama nedopustí, aby se ozvaly. Říkejte si denně: Otče náš Nebeský, do Tvých rukou všechno vkládám, do Tvých rukou odevzdávám celý svůj osud, všechny své starosti i strasti, všecka utrpení a trápení, všechna příkoří a pokoření, protoţe pevně věřím, ţe Ty se o mne staráš, věří ţe mne miluješ jako dítko Své a proto věřím,

- 76 -

ţe v mých těţkostech, starostech a bolestech vţdycky mi ulehčení dáš. Věřím také, ţe všecko přichází jen z Tvé svaté Vůle, ţe všecko co mne potkává, ať je to pro mne příjemné nebo nepříjemné, bude vţdy jen pro mé dobro, pro dobro mé duše a uţitečné pro můj ţivot věčný. Zejména pak vy, kteří trpíte a máte starosti vzpomeňte si na svůj uplynulý ţivot a poznáte, jak častokráte byly zbytečné vaše starosti, jak zbytečně jste se obávali něčeho nepříjemného, co by vás mohlo potkat, ale co se vůbec nestalo. Báli jste se mnohdy tíţe vlastního ţivota, mysleli jste, ţe byste to neb ono ani nevydrţeli, nesnesl, nepřeţili, a zatím vţdy se vše rozuzlilo tak, ţe nakonec našla se rovnováha a vše dobře dopadlo. Snad jste ani příliš neuvaţovali nad tím, jak náhle vše se změnilo, nechápali jste, co bylo vlastně příčinou toho, ţe se tu v nejkritičtějším okamţiku zjevilo cosi, co náhle zlomilo vaše starosti a utrpení. A byl to právě On, náš Tatíček Nebeský, který ví lépe neţ my sami, čeho je nám zapotřebí, co nás trápí a tíţí a proto vţdy v pravý čas, kdy toho nejvíce potřebujeme pomůţe nám. On nedělá a neuskutečňuje všechno tak, jak my si to přejem. Ví velmi dobře, proč to nebo ono nám odpírá, co je pro nás dobré a co by nám mohlo ublíţit s ohledem na náš věčný ţivot duchovní, ale dá nám vţdycky všechno, co je pro nás v kaţdém ohledu uţitečné. Pán řekl: - Nestarejte se o zítřek, ani o to co budete jíst nebo čím se budete odívat – a odkázal nás na ptactvo nebeské, které neseje ani nesklízí a přece má vše co potřebuje a krásně se odívá. Kdyţ se Otec Nebeský stará i o ptactvo i o všechno ostatní tvorstvo i rostlinstvo, jak bychom mohli nevěřit, ţe se postará i o nás, nevýše postavené dítky Svoje. To nejsou planá slova do větru řečená. To jsou slova hluboké, veliké a svaté pravdy, sice prosté, jednoduché, ale přece jen tak hluboké, ţe je nemáme lehkomyslně přecházet a máme se snaţit, abychom poznáním jich došli k pravému poznání čistého, vnitřního ţivota duchovního a oné veliké, čisté a věčné Lásky Boţí. Budete-li pěstovat svůj vnitřní ţivot, naučíte se snadno obraceti se k Bohu v duchu a pravdě, naučíte se správně se modlit a s Bohem se dokonale spojovat. Vaše poznání přivede vás ke správnému chápání, abyste dovedli vycítit, oč smíte a můţete Otce Nebeského prosit, aby prosby vaše mohly být splněny, vaše prosby a modlitby nebudou nikdy mnohomluvné, ani vás nesvedou k bezduchému, prázdnému modlářství, které je hříchem. Dovedete-li se plně odevzdat do Vůle Boţí, zanecháte všech svých zbytečných starostí a budete-li přitom plnit poctivě a přesně všechny své povinnosti, pak budete ţíti klidným, spokojeným a šťastným ţivotem. Kaţdý kdo pracuje a snaţí se poctivě plnit své povinnosti, můţe se plně vţdy a ve všem spolehnout na pomoc Otce Nebeského. A také jen tento poctivě pracující člověk má právo modliti se: - Chléb náš vezdejší dejţ nám kaţdého dne. – Kdo nepracuje, nezaslouţí si jej a také se mu ho nedostane. Takto, krok za krokem, musíme přicházet k poznání těch nejvyšších pravd. Jen tak se můţeme dostat zase zpět do onoho ztraceného ráje a ţíti radostným ţivotem. Jinak, bez tohoto pravého poznání, který vychází z víry, z víry podepřené láskou, nemůţeme nikdy býti šťastni a spokojeni. Proto – neříkejte nikdy bezmyšlenkovitě, ţe jste v poznání. Neříkejte to ani tehdy, jste-li jiţ na cestě k poznání, protoţe ke skutečnému a dokonalému poznání má jistě velká většina z vás ještě daleko. Tohoto poznání můţete dosáhnouti teprve po svém duchovním znovuzrození, aţ váš vnitřní ţivot bude naplněn duchem Lásky a Moci Boţí, aţ vědomě budete nosit v sobě Krista a naslouchat svému vnitřnímu hlasu, kterým bude k vám promlouvat sám Bůh nebo vaše duše, nebo váš duchovní vůdce. Pak se také naučíte s důvěrou klást hlavu svou na hruď našeho Otce Nebeského, jak to činil Pán Jeţíš jako děcko. A aby se vám snad nezdálo, ţe toto poloţení hlavy na hruď Tatíčka Nebeského je cosi příliš abstraktního, neskutečného, co nelze ve skutečnosti provést, aby se vám tento pocit nezdál

- 77 -

nemoţným nebo dokonce nedosaţitelným, uvedu vám příklad z vlastní zkušenosti, z nedávné doby. Leţel jsem na lůţku a nemohl jsem usnout. Snad jen z Vůle Boţí, abych byl vyzkoušen, byl jsem najednou naplněn velikými starostmi. Jedna myšlenka následovala druhou a starosti se pomalu kupily do hrůzných rozměrů. Uštván sám sebou, vzpomněl jsem si právě na to, co nám vyprávěl Pán ze Svého dětství, jak rázem zmizely Jeho starosti, kdyţ poloţil Svou hlavičku na hruď Tatíčkovu. Učinil jsem totéţ, co ono Boţské dítě a poprosil Tatíčka, aby i mně dovolil, abych směl i já svou hlavu poloţit na Jeho hruď. V tom okamţiku rozhostil se v mém nitru krásný, blaţený klid a mír. Zmizely všechny starosti a já spokojeně usnul. Ve spánku měl jsem ty nejkrásnější sny, které mně předváděly na pohádky, ale čistou, vznešenou pravdu o veliké Lásce Boţí k nám. A toto vědomí veliké Lásky Boţí k nám chtěl bych přenésti i na vás! Přeji vám, abyste i vy dokázali poloţit svou hlavu s upřímnou vírou na Jeho hruď, tak jak se to podařilo tehdy mně, abyste dosáhl téhoţ výsledku, jakého jsem dosáhl já. Pak teprve byste mohli říci, ţe jste dosáhli toho pravého poznání, ţe jste poznali skutečně onu čistou, velikou a věčnou Lásku Boţí. Přesvědčil jsem se sám, ţe teprve poznáním přišel jsem k přesvědčení. A kdybyste mi nyní hrozili smrtí a nutili mne, abych toto přesvědčení zapřel, nedonutíte mne, abych poznanou pravdu zapřel. Zapříti je nemohu a nedokáţi, protoţe jsem se o ní přesvědčil, a k tomuto přesvědčení přivedlo mne opravdové poznání. Hledejte tedy i vy toto pravé a nejvyšší poznání a Bůh vám k tomu jistě pomůţe.

96. Koncentrace Slova koncentrace uţívá se často mezi lidmi duchovně pracujícími, ačkoliv je můţeme dobře nahradit českým, velmi výstiţným výrazem – soustředění. Soustředit se – tj. – upoutat se svojí pozorností k jedné věci tak, abychom nebyli přístupni ani dojmům ani myšlenkám jiným a mohli se cele věnovat jen jedné věci, o níţ chceme přemýšlet. Mnozí uţívají slova koncentrace někdy nesprávně i tam, kde by bylo lépe uţít slova kontemplace. Kontemplace znamená rozjímání, pomoření se v sebe, aby nám bylo umoţněno pociťování Boţství v nás. Tohoto slova pouţívají proto zejména mystikové, chtějí-li se přiblíţit k poznání Boha, sebe a své duše a touto cestou poznávati i tajemství nejvyšších pravd duchovních a dosáhnouti tím tajuplného spojení s Bohem. K podobné kontemplaci jest především nutno, abychom se dovedli soustřeďovat, neboť bez koncentrace jest nemoţná, nemyslitelná kontemplace. Proto je koncentrace nezbytná pro kaţdého člověka, který chce se zabývat duchovním ţivotem a vniknout do svého vlastního ţivota vnitřního, aby dosáhl ţádoucího účinku z vlastního ţivota duchovního, přinášejícího s sebou tolik blaţenosti, protoţe povznáší člověka k lepšímu a ušlechtilejšímu ţivotu. Bez koncentrace se proto nemůţe obejít ţádný duchovní pracovník, ať jiţ se nalézá na jakémkoliv úseku své duchovní cesty. Tedy kaţdý z těch, kdo se zabývá spiritismem, vědami psychickými, theosofií, anthroposofií, mystikou nebo jakýmkoliv jiným oborem duchovního ţivota, kaţdý musí vycházet z koncentrace. A protoţe je koncentrace zapotřebí v tolika různých případech, proto jsou také různé způsoby, kterými se koncentrace provádí a uskutečňuje, nebo kterými se k ní přichází. Některé z uţívaných způsobů jsou dobré, uţitečné a neškodné. To jsou způsoby přirozené, uvedené především v učení Pána Jeţíše. Vedle toho je však pouţíváno také různých způsobů ve formě všelikých cvičení, písmenkování, dechových cvičení a jiných, z nichţ mnohé zabíhají aţ do magie. Tyto však jsou pro mnohého člověka velmi nebezpečné, protoţe mohou

- 78 -

podlomit i zdraví lidské, ba přivést lidi k šílenství. To jsem měl sám příleţitost v mnoho případech poznat a proto také nikomu tyto umělé cesty nedoporučuji. Nic nemůţete jimi dosáhnout, ale všecko můţete ztratit, protoţe tyto umělé cesty vyhýbají se té cestě, kterou nám naznačil Pán Jeţíš a která jest jedině správná a bezpečná k získání duchovních darů. Tyto dary duchovní, které jsou pro kaţdého zvlášť připraveny a pro kaţdého z nás jiné, nedají se získat ţádnou umělou cestou, nýbrţ jen přirozeným ţivotem, naplněným láskou a upřímnou touhou následovati ve všem Pána Jeţíše. Přirozené soustřeďování se jest snaha po nalezení a vybojování si vnitřního klidu. Protoţe Bůh jest nejvyšší klid sám, nemůţe se nikdo, kdo se chce přiblíţit k němu nebo k bytostem Jemu blízkým, obejít bez duchovního, vnitřního klidu, kterého lze dosáhnout jen koncentrací. Křesťanská mystika říká této koncentraci tajuplné spojování s Bohem, moderní či nová mystika nazývá je cestou ticha. Tuto velmi krásně popsala ve svých knihách A. Curtisová. V nich najdete také mnoho snadno pochopitelných pokynů, jak mono vnikat hlouběji do těchto hlubokých tajemství, která si můţeme přiblíţit a ujasnit zcela přirozenou, neškodnou cestou - pouhou koncentrací. Koncentrace jest jedinou a nutnou pomůckou pro kaţdého, kdo přestal ţít jen ţivotem hmotným a snaţí s svůj hmotný ţivot uvésti v soulad se ţivotem duchovním. Jiţ od nejstarších dob známe mnoho různých způsobů, jimiţ se různí lidé snaţili přivést sebe ke koncentraci, aby se v tomto soustředění dostali do styku s duchovním světem. Máme zachováno mnoho poznatků o koncentracích různých světců, kteří, aby se mohli nerušeně soustřeďovat, opouštěli lidskou společnost a uchylovali se do samot, kde ţili jako poustevníci. Jiní zavírali se do bran klášterů, v domněnce ovšem mylné, ţe jen zde mohou dosáhnout tohoto tajuplného spojení s Bohem a jen tak proţívat správně svůj vnitřní ţivot. Později se ovšem velmi změnil klášterní ţivot, a proto je dnes vzácností, naleznete-li ještě několik jedinců, kteří v této odloučenosti od světa ţijí a skutečně pochopili a správně proţívají svůj vnitřní, duchovní ţivot. V dřívějších dobách podařilo se mnoha jednotlivcům dosáhnouti ohromných výsledků správným soustřeďováním se. Ve svých viděních, v extasích, dosáhli i toho, ţe se mohli spojit ba i mluvit dokonce s Pánem nebo s jinými nejvyššími bytostmi Boţskými, s anděly a svatými. Ale byli to vţdy jen vyvolení jedinci, kteří měli své zvláštní poslání zde na zemi a dosáhli této milosti jen proto, ţe byli mravně a upřímně oddáni Bohu a přitom naplnění velikou, čistou láskou ke všem bliţním. Byla to hlavně a především zase jen láska, která je spojovala opět s nejvyšší Boţskou Láskou a jen ta pomáhala jim k dokonalému splynutí s vyšším duchovním světem a přiblíţit se k samému Kristu – Bohu. Bez lásky a láskyplného ţivota nedocílíte ani při nejdokonalejší koncentraci nic, ani kdybyste se více namáhali. Jen stejné se stejným můţe se spojit, a proto chcete-li se přiblíţit ke Kristu– Bohu, nejvyšší to Lásce, můţete toho dosáhnout jen tehdy, jste-li smi láskou naplnění. Pak teprve můţete začít se svými koncentracemi, potřebnými k pokroku a prohloubení vašeho vnitřního ţivota duchovního. Umět se soustředit! I ze svého denního ţivota znáte chvíle soustředění k práci, kdy vše jde jakoby samo a vedle toho chvíle roztěkané pozornosti, kdy práce vázne a nevede k ţádnému konci. Je-li tedy soustředění nutné i naší práci kaţdodenní, tím důleţitější je pro nás umění opravdového soustředění pro kaţdou práci duchovní. Bez koncentrace se nemůţete ani správně modlit. Kdo se modlí jenom slovy, odříkává jednotlivé modlitby jen po paměti, tak jak se jim naučil a neprovází svá slova procítěnou pozorností, není-li tedy ke své modlitbě řádně a plně soustředěn, pak jeho modlitba nemá ţádnou cenu. To nemá ţádná zboţnosti, kterou svým modlením vyjadřuje, nýbrţ jen hříšné modlářství. Takovou modlitbou můţeme jen hřešit, i kdyţ se takto modlíme v kostele, před oltářem. Takovou modlitbou nemůţeme také nic získat, protoţe tímto bezduchým

- 79 -

odříkáváním slov nedosáhneme spojení s Bohem, kterého touto nesoustředěnou modlitbou přímo uráţíme. Není vůbec třeba modlit se mnoha slovy. Je lépe vyslovit jen krátkou, zato však procítěnou modlitbu či upřímnou prosbu, na kterou vám také spíše vaše soustředění vystačí. Pamatujte na to, ţe čím delší je vaše modlitba, tím více se vaše soustředění zeslabuje. Nevydrţíte to prostě příliš dlouho být naprosto soustředění, zejména nejste-li v tom jiţ dobře zacvičení. Jen procítěná a soustředěná modlitba můţe vás spojit s Bohem. Jen touto procítěnou a soustředěnou modlitbou můţete dosáhnout toho, oč prosíte. A k takové modlitbě je zapotřebí naprostý klid a plné soustředění, dokonalá koncentrace. Nemůţete-li se pomodlit v klidu a v plné koncentraci, aby vaše modlitba měla opravdu nějakou cenu, aby mohl skutečně dojít tam, kam byla vysílána, pak učiníte opravdu lépe, kdyţ se nebudete vůbec modlit. Koncentrace je nezbytným pomocníkem a spolupracovníkem i všech vědeckých pracovníků. Bohuţel, je mnoho těch, kteří nevěří a nedají se přesvědčit, ţe všechno to, co by chtěli a mohli vědět, jest obsaţeno v Boţské vševědoucnosti a toho všeho mohli by dosáhnout, kdyby se řádně soustředili, prosili o osvícení Duchem svatým a projevili pokorně své přání, prosbu o to, co právě pro svoji vědeckou práci chtějí a potřebují získat. Ti, kterým se podaří v klidu dokonale se soustředit, dočkají se ve své koncentraci okamţiku, kdy jejich nitro zasáhne jako blesk ţádoucí vědění a poznání toho, čím se právě obírají. Tento zásah bývá tak mocný, ţe by v tom okamţiku mohli napsati několik obsáhlých knih o tom, co právě zvěděli a k jejichţ napsání by jinak potřebovali řadu let. A přece byl to poznatek, který přišel a dotkl se jejich vědomí v jediném okamţiku opravdové koncentrace. Většina vědeckých pracovníků namáhá se dnes pracovat jen svým rozumem, na podkladě toho, čemu se naučili před tím od svých učitelů nebo vzorů. Hledají mnoho věcí, i maličkostí, těţce a pracně po celý svůj ţivot, neţ konečně přijdou k tomu, k čemu by mohli přijíti hned na počátku svého bádání, jen kdyby věřili v Toho nevyššího a vševědoucího Tvůrce všeho a dovedli se soustředit poctivě ke spojení s Ním a s Jeho vševěděním. Chce-li někdo dosáhnout nebo získat nějaké dary duchovní, nemá si nikdy nic vynucovat násilím nebo umělými, nepřirozenými cestami. Zejména však nemá si nikdy sám určovat, jakého daru duchovního chce dosáhnout, co si přeje získat. Tak na příklad nesmí nikdy říci: chci být jasnovidným, nebo: chci získat schopnosti psaní pomocí duchovních sil, nebo cokoliv podobného. Takový, i kdyby všechno své snaţení zařídil tímto směrem, přece nikdy nedosáhne toho daru, po kterém touţí, není-li tento dar pro něj určen a nesplnil-li jiţ před tím všechny nutné předpoklady k jeho snaţení. Musí přitom vţdy ztroskotat a ještě k tomu vydává se nebezpečí, ţe tímto násilným vymáháním darů, které nejsou pro něj, anebo kterých si dosud nezaslouţí, můţe se dostat i do blázince. Kdo si jiţ svým dosavadním ţivotem nějaký duchovní dar zaslouţil, ten ovšem můţe něčeho dosáhnout, ale získá vţdy jen takový, který byl pro něj předem určen. Vţdy a ve všem, tedy i v tomto musíme se podřídit jen Vůli Boţí a pokorně prosit: „Pane, mám-li nějaký duchovní dar z rukou Tvých obdrţeti a zaslouţím-li si jej, dej mi ho – já budu spokojen se vším, co Ty ve Své veliké Lásce mu udělíš!“ ale znovu připomínám: Kaţdý takový dar můţeme získat a stejně i pouţívat jen po předchozí dokonalé koncentraci. Všechny způsoby a prostředky, jichţ se ke koncentraci pouţívá, nejsou vţdy dobré a uţitečné, a mnohé, jak bylo jiţ řečeno, mohou zklamat nebo dokonce ublíţit. Indičtí jogínové uţívají ke koncentraci různých, zcela jednoduchých a prostých prostředků. Mnozí pouţívají skleněné koule. Hledí do nich upřeně tak dlouho, aţ se jim v ní objeví nějaký obraz. Někdy jest to jen jejich podvod na oklamání těch, kdo z pouhé zvědavosti chtějí věděti něco ze své budoucnosti. Někdy zas jejich obrazotvornost obrazy ty jim kreslí. Jen opravdu

- 80 -

ušlechtilému jogínovi a jen v případech opravdu vzácných, můţe se podařit, ţe dosáhne skutečného zjevení toho, co si přeje vidět. V poslední době rozšířila se u nás velmi nebezpečná tak zvaná koncentrace písmenková. Jest tu upínání mysli na jednotlivá písmenka a vysílání jich do určitých částí těla. Tato metoda v rukách nepovolaných a neschopných lidí, zavinila mnoho neštěstí, protoţe ti, kteří této metody pouţívali, vyvolali v sobě různé duchovní síly, které pak nedovedli sami ovládat, takţe tyto neovladatelné síly ovládaly písmenkáře tak neblaze, ţe obyčejně skončili v blázinci. Sám byl jsem volán o pomoc ve více neţ 30ti případech k takovým nešťastným šílencům, kterým se z takovéto nerozumné koncentrace rozum pomátl. Byli to většinou oběti „Ohnivého keře“ nebo Daimonova systému. Koncentrace podle „Ohnivého keře“ byla by snad vhodná pro naprosto čisté a vyspělé duše. Jest spíše magická neţ mystická, proto také vyvolává vţdy oné mocné síly, na které obyčejný, duchovně vyspělý člověk pak nestačí. Ten, kdo tyto síly vyvolává, má jen krátkou radost nad tím, ţe i jemu se podařilo přivolat duchovní síly, protoţe stojí tu pak, jimi obklopen, zcela bezradný a neví, jak se těchto sil zbavit nebo jak je zvládnout. Proto je tato koncentrační cesta velmi nebezpečná. Uvedu zde příklady mně známé, které snad nejlépe odradí nevyspělé zvědavce od cvičení jednopísmenkové metody. První byl starší člověk, který se po 40 let zabýval spiritismem. Pak se mu ale najednou zachtělo dostat se dál, postoupit v duchovním ţivotě výš a volil tuto nesprávnou cestu. Opatřil si „Ohnivý keř“ a pomocí cvičení v něm uvedených, chtěl koncentrováním získat duchovní síly, které mu jiţ nepatřily. Dočkal se radosti! Pocítil vlnění v rameni, zvláštní oheň na rameni a ukázal i své dceři, ţe má na kůţi ramene dobře viditelná ohnivá znamení. Radost tu byla, ale krátká. Jiţ druhý den nastalo šílenství, protoţe síly takto vyvolané nedovedl zvládnout. Dosáhl výsledku, ale tuze draze zaplaceného. Druhý případ zjistil jsem u jednoho svého známého, který chodil také na mé přednášky. Ten také provedl celé cvičení koncentrace pomocí písmenkování podle „Ohnivého keře“ a všechno se mu dařilo. Kdykoliv si vzpomněl na písmenka, cítil je vţdy hned tam, kde je chtěl mít. Ptal jsem se ho, co z toho má, jaký uţitek mu to přináší. Přiznal, ţe zhola nic. „Neublíţilo mně to – řekl – protoţe jsem dovedl bojovat s vyvolanými silami, ale duchovně jsem nic nezískal, ani ţádného daru duchovního nedosáhl“. Takové koncentrace nemají ţádnou cenu a jsou jen obcházením pravé cesty k získání duchovních darů a různých uţitečných sil. Jediná cesta, kterou třeba jít, jest cesta podle Evangelia, tj. podle učení Pána Jeţíše, který výslovně prohlásil: „Kdo ve Mne uvěří a za Mnou půjde, bude konati tytéţ skutky jako Já, ba snad to i větší, neboť Já jdu k Otci.“ Všechny ostatní cesty jsou nesprávné, nepřirozené a proto také marné. Kdo se chce vyhnout cestě jít za Kristem a naplňovat láskou celý svůj ţivot, kdo chce raději obchůzkami, umělou cestou získat nějaké dary nebo síly duchovní, nikdy nemůţe činit tak beztrestně a vţdy musí přitom ztroskotat. Jak se tedy máme soustřeďovat? Je to zcela prosté, jednoduché, neškodné a přístupné kaţdému, kdo dovede dobře ovládat své myšlenky. Sedněte si prostě v klidu, sami v pokoji, kde by vás nikdo nerušil. Třebas jen na chvíli, na čtvrt hodinky vyřaďte se sami ze souvislosti se svým okolím. Snaţte se uklidnit se, nic jiného neţ se uklidnit a potlačte všechny své myšlenky, aby vás ţádná neupoutala a nesvedla k přemítání. Kdyţ upřímně touţíte být v klidu a chcete se soustředit, abyste získali poznání některých duchovních tajemství nebo něčeho, co je pro vás v duchovním světě připraveno, tu se ihned

- 81 -

objeví satánek, přicházející vyzkoušet vás, jak dalece jste pevni ve svém odhodlání. Začne vám ihned vysálat jednu myšlenku za druhou, jen aby vás svedl k tomu, abyste se obírali těmito myšlenkami a na svou koncentraci zapomněli. Vy však nedejte se odvést, jinak bylo by veta po všem, kdybyste se některé za naskytnuvších se myšlenek chopili a dále ji sledovali. Ve chvíli opravdového soustředění musíte nechat všechny své myšlenky pochodovat před očima jako řadu vojáků, bez povšimnutí, a vy vydrţet to tak dlouho, aţ to satánka omrzí. Musí poznat, ţe jste opravdu pevni ve svém odhodlání – pak teprve popřeje vám opravdový klid. Kdybyste za této koncentrace znovu podlehli jeho svodům, pak jste nic nedocílili a musíte začíti zase znovu. Nikdy by se vám nepodařilo řádně se soustředit, dokud se nenaučíte bojovat s těmito myšlenkami, dokud si neuvědomíte nutnost násilím je odmítat tak dlouho, aţ ustanou. Jakmile jen o jedinou zavadíte a začnete se jí zabývat, hned nastoupí druhá, ještě svůdnější a svůdnější. Ignorujte je všechny a říkejte si: zachovávám naprostý klid, jen klid a zase klid! Kdyţ to dovedete a ţádné myšlence nepodlehnete, pak jste jiţ získali vítězství nad satánkem, který vám chtěl překazit vaše spojení s Bohem, znemoţnit vám vaše soustředění, které vám má umoţnit spojení s duchovním světem a tím překazit vám vaši snahu po zdokonalení duchovním. Jest to jeho úkol a povinnost, takto jednat. A dělá to také jako sluţebník Boţí, také k vašemu prospěchu, neboť takovými zkouškami se upevňuje ve svých dobrých předsevzetích a jen tak můţete zdárně pokračovat ve svém duchovním vývoji. Je jisto, ţe takového výsledky nebudou tu hned po prvé, na ráz. Neodoláte zprvu a po nějaké myšlence sklouznete jinam, ale ani to nesmí vás odradit. Budete-li vytrvalí a budete-li mít pevnou snahu se soustředit, pak se vám to jistě po několika pokusech přece jen podaří. Bude to odměna za vaši vytrvalost, ţe na místě satánka, který by vás pokoušel, bude jiţ státi při vás vyšší pomoc duchovní a ta vás jiţ zachrání a pomůţe vám k dosaţení toho, po čem ve svém soustředění touţíte. Ve svém soustředění nesmíte ovšem zase ţádati nesmyslné věci, zejména ne vyprošovat si něco z duchovního ţivota, něco, čím byste se chtěli povznést nebo povyšovat nad druhé, co mohlo by u vás vyvolat pýchu. Vţdy musí to být jen věci ušlechtilé, jen pro duchovní uţitek váš, nebo něco, čím byste mohli dobře prospět jiným. Je-li někdo určen k tomu, aby pomocí duchovních bytostí psal a má-li pocity, které ho k tomu přímo vyzývají, musí se také k této práci předem soustřeďovat a trpělivě čekat, aţ jeho pravá ruka začne sama bezděčně se pohybovat a připravenou tuţkou nebo perem psát. Nic si nevynucujte, ale buďte také vţdy ochotně připraveni k sluţbám duchovním bytostem, které chtějí pouţít vás jako nástroje, aby mohly sdělit vám to, co je pro vás a moţná i pro jiné velmi důleţité. Dostáváte-li pokyny k tomu v určitou dobu denní , v určité dny, pak snaţte se vţdy přesně v tuto dobu se uvolnit, abyste tuto svou duchovní práci nikdy nezanedbávali a čas k tomu určený nepromeškali. To je nutné při této, jako při kaţdé duchovní práci, pro kterou jsem určeni a kterou máme konati pro dobro celku. Kaţdou takovou práci musí po kaţdé předcházeti správná koncentrace a naprostý klid. To platí zejména pro kaţdého, kde se chce oddati čistému vnitřnímu ţivotu a dosáhnout tajuplného spojení s Bohem. I sám Pán Jeţíš, ač byl bytostí Boţskou, musil si Svůj vnitřní ţivot pracně a usilovně dobývat a musel překonávat v Sobě všechny lidské náklonnosti, aby mohl získati trvalé spojení s Otcem Nebeským. A kdyţ se Mu to podařilo, pak teprve mohl bezpečně říci: „Já a Otec jedno Jsme.“ Chtěl-li Pán Jeţíš rozmlouvati se Svým Otcem Nebeským, vyhledával také klid v samotách a musel se soustřeďovat, aby ţádaného spojení s Otcem dosáhl a pokyny pro Svůj úkol vychovatelský od Něho dostal.

- 82 -

Vše co konal i mluvil, vše bylo výsledkem Jeho rozmlouvání s Otcem. Proto také tak zdůrazňoval, ţe co koná a mluví, nekoná a nemluví ze Své Vůle, nýbrţ z Vůle toho, který Jej poslal, tj. z Vůle Otce Nebeského. A vše, co Pán Jeţíš od Svého Otce přijal, vţdy svědomitě rozmýšlel a dobře uvaţoval a důkladně připravoval se na to, neţ pokyny Otcovy ve Svém svatém učení předkládal Svým posluchačům neb Svým učedníkům. Nad některým zákonem, daným Mu pro budoucí křesťany, Pán sám se pozastavil a promýšlel jej do posledních důsledků, jaké vyplynou z tohoto zákona pro lidstvo, které se jím bude řídit. Proto musíme celé učení Pána Jeţíše přijímat s velikou vděčností a s naprostou vírou jako přímé projevy našeho Otce Nebeského a ve svém vlastním prospěchu řídit se pokorně a důsledně dle pokynů Jeho učením nám daných. Vţdyť vše bylo nám dáno z veliké Lásky našeho Otce Nebeského, abychom se vyhnuli všem utrpením a mohli ţít opravdu radostný a šťastný ţivot. Pán Jeţíš podával nám nejvyšší pravdy, kterými nás chtěl vychovat k ušlechtilejšímu ţivotu a kterými chtěl nás osvobodit od všeho zlého, co nás stále obklopuje a tak pomoci nám zbavit se všech tíţivých hříchů. Pán Jeţíš chtěl především dokázat lidstvu a přesvědčit je, ţe jeho dosavadní ţivot nebyl správný, ţe šlo nesprávnou cestou a tím se samo připravilo o všechny blaţenosti ţivota, které pro nás všechny náš Otec Nebeský připravil. On chtěl a měl nejlepší úmysl vybudovat Svým učením zde na zemi nový, vnitřní ţivot, který by byl schopen připravit a uskutečnit ten pravý ráj na světě. Ţe se tak dosud nestalo, zavinilo si lidstvo samo, a to především tím, ţe dosud neuvěřilo dokonale svatým Slovům Jeho, ţe se nesnaţilo Jeho Slovy přesně se řídit a neţilo tak, jak On nám radil. Aţ dosud lidstvo věnovalo větší péči jen svému hmotnému ţivotu a svůj vnitřní ţivot zanedbávalo. Lidstvo nedovedlo si nalézt čas, nemělo trpělivost, neznalo cenu dokonalé koncentrace, kterou se nejvíce přibliţuje věcem Boţským, jeţ nás mohou vyvést z tohoto bludiště neklidu, nespokojenosti a všech moţných utrpení. Aţ lidstvo pochopí, ţe základem šťastného a radostného ţivota jest náš vnitřní ţivot duchovní, naplněný účinnou láskou, aţ lidstvo dojde k poznání, ţe tato láska musí pronikat celý náš ţivot, tedy i ţivot hmotný, protoţe jen tato láska spojuje nás s Bohem, pak snad konečně také se obrátí a bude toto spojení s Bohem častěji vyhledávat. V klidu, v dokonalé koncentraci najde to blahodárné světlo duchovního poznávání. Popřejţ Bůh i vám, abyste i vy co nejdříve se dostali na tuto nejjistější cestu k lidské blaţenosti a dosáhli tak nejcennějšího daru, jakého člověk můţe dosáhnout – tj. – poznat zblízka našeho Tatíčka Nebeského, který nás tolik miluje, a plně okusit Jeho nejvyšší Lásky! Amen.

97. Co je vlastně křesťanství a v čem záleží celé náboženství? (Prosloveno dne 27. XII. 1942 ve Zlíně.) Celý křesťanský svět oslavuje kaţdoročně v době vánoční vţdy znovu a znovu památku narození Pána Jeţíše. Věrni tradici oţivují si lidé vzpomínky z dětství, pro něţ doba vánoční je nejkouzelnějším údobím roku, oslavují upřímně, mnohdy i okázale, třebaţe si povětšině ani neuvědomují hlubokou příčinu těchto oslav. Neuvaţují o tom, proč právě v této době objevuje s tolik lásky mezi lidem, proč právě před svátky vánočními zjihne kaţdé srdce lidské, ba i taková tvrdá, nejtvrdší srdce lidská, pro která pocit čisté a veliké lásky je pocitem málo známým, ba vzácným. Nechápou a nemohou pochopit, protoţe nevědí nic o onom velikém mysteriu, které se kaţdý rok v době vánoční vţdy odehrává, kdy – Sám Kristus, nejvyšší to Láska Boţí, přichází do naší blízkosti. A právě toto má být hlavním důvodem k oslavám slavné památky zrození Jeţíška mezi námi.

- 83 -

I letos přišel Kristus mezi nás. Kdo z vás však můţe říci, ţe Ho viděl nebo slyšel nebo dokonce přijal? Kdo Ho poznal? Kdo Ho pocítil ve svém nitru? Této blaţenosti bylo účastno jistě jen málo jedinců! Většina byl těch, kdoţ oslavovali svátky vánoční jen poţitky hmotnými, dobrým jídlem a pitím, pramálo bylo však těch, kteří oslavovali svátky vánoční tak, jak by měli. Dospěli k tomu jen ti, kteří se v době adventu připravili natolik, aby správně pochopili, kdo vlastně Pán Jeţíš byl, proč se zrodil mezi námi, jaký ohromný účel má Jeho příchod pro celé lidstvo, které tolik trpělo svým sobectvím, nenávistí, pomstychtivostí, neláskou a všemi ostatními, z nelásky vyplývajícími nemocemi lidskými, které byli tenkráte tak mocně rozrostlé nejen mezi ţidovstvem, ale i mezi pohanstvem i mezi ostatními příslušníky různých náboţenství. Kolik je těch, kteří se dnes ptají, co vlastně Pán Jeţíš od nás ţádal a jaké povinnosti vyplývají nám z toho, ţe jsme přijali křesťanství za své náboţenství? Pán Jeţíš měl přece tak veliké a pro lidstvo důleţité poslání, a to přímo od Otce Nebeského! Ale kdo dnes ve skutečnosti váţně usiluje o to, aby vnikl hlouběji do podstaty tohoto Jeho poslání? Kdo se dnes stará o to, aby opravdově poznal krásu Jeho učení a v této kráse objevil j její úţasnou jednoduchost a prostotu? Církev, která převzala na sebe úkol šířit učení Pána Jeţíše, učinila z tohoto prostinkého a jednoduchého učení něco tak sloţitého, ţe vlastně lidem zastřela jeho podstatu a znemoţnila pochopení vlastního základu křesťanského náboţenství. Na toto jednoduché učení Pána Jeţíše církev navěsila tolik všelijakých zbytečných věcí, zavalila je celými horami různých obřadů a forem, a přece tyto obřady a formy nemají s vlastním křesťanstvím vůbec nic společného. Tím vším jen zastínila pravdu a pravou podstatu čistého, prostinkého učení Jeţíšova a zároveň znemoţnila, aby se mezi lidmi objevily důsledky pravého křesťanství, které mělo přinést to nejkrásnější ovoce, ty nejčistší plody, vyrůstající toliko z lásky. Šiřitelé učení Pána Jeţíše napsali jiţ celé stohy knih o tom, co je to církev, zejména církev katolická, mnoho poučení a výkladů o zásadách církve a církevním učení, o obřadech, kterými se církev tak vyznamenává a od ostatních církví křesťanských liší, i o tom, co církev svým příslušníkům k věření předkládá. Ale těmito stohy popsaného papíru, věnovanými pouze formální stránce církve, přikryla se úplně nejdůleţitější, tak jednoduchá zásada čistého křesťanství, které v podstatě není nic jiného, neţ opravdové lidství a bratrství, a která také nemá být ničím jiným, neţ projevem té nejčistší veliké lásky. Ţe tomu tak je, vyplývá ze slov Pána Jeţíše, která pronesl ke Svým apoštolům ve chvíli loučení při poslední večeři Páně: „Milujte se vespolek, jako Já miloval jsem Vás.! A dříve, kdyţ byl Pán tázán, jaké jsou hlavní zákony Boţí, odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své!“ Tj. první a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: „Milovati budeš bliţního svého jako sebe samého!“ „Na těchto dvou přikázáních všecken zákon záleţí i proroci! – řekl Pán Jeţíš, a proto si to máme stále dobře uvědomovat. Tyto dva zákony jsou základem celého křesťanství. Všechno to ostatní, co se postupně přidávalo, do křesťanství vůbec nepatří. „Milujte Boha a milujte se vespolek“ – tj. obraz, základ podstata celého křesťanství, které se dají vyjádřit jediným slovem: Láska a nic víc neţ láska. Chápete, jak celé to křesťanství je najednou jednoduché, prosté?

- 84 -

Odmyslete si všechny obřady církevní, odmyslete si všechny oltáře, sochy, svíčky a mešní roucha. Odmyslete si i modlení, jako kdyby toto všechno, alespoň pro tuto chvíli, nemuselo být. A nyní snaţte se nalézt svého Boha přímo, bezprostředně, bez všech těch výše jmenovaných kulis a prostředníků, i bez prostředníků kněţských a uvidíte, ţe budete-li po tom upřímně, opravdově touţit, ţe se vám to podaří. K tomu, abyste nalezli Boha, k tomu nepotřebujete ţádného prostředníka, i kdyby to byl prostředník sebe lepší. Vy sami musíte Ho najít! Kněz , který vám má poučovat o tom, jak máte Boha hledat, abyste se přiblíţili k Němu jako dítky ke svému otci, ten má vedle vás pouhý úkol pomocníka, nikoli prostředníka. Vykládá vám Písmo svaté, připomíná vám učení Pána Jeţíše, uvádí na správnou cestu kudy – kam – jak – ale nikdy nemůţe se stát prostředníkem, aby snad on sprostředkoval vám touţené tajuplné spojení s Bohem. Tohoto spojení nedosáhnete nikdy cizí pomocí! Zamyslete se na chvíli, kaţdý sám v sobě, nad jednoduchostí pravého, krásného křesťanského náboţenství a přesvědčíte se sami, ţe toto pravé křesťanství netkví ani v obrazech, sochách, oltářích a svíčkách, ani v církevních obřadech a formách, které jsou neţivé a čistě lidské, nikoliv Boţské. Vţdyť Bůh je Duch a to ţivý, a ten nikdy v mrtvých symbolech není a nebude. Ve vašem nitru má se zrodit a vámi stále působit nejvyšší Láska Boţí Kristus, tak jako se zrodil před 2000 lety v onom svatém Boţském děťátku. A tato Láska má v nás neustále přebývat, má v nás stále růst a my máme být jí naplněni tak, aby z nás neustále vyzařovala a všechny skutky, kaţdý náš čin řídila. Jen touto všemocnou Láskou můţeme splynout s Bohem-Kristem, jen tato Láska vytvoří v nás pravé čisté lidství a touto nejvyšší Láskou naplněni stáváme se teprve dítkami Boţími, teprve pak můţeme o sobě říci, ţe jsme stvořeni k obrazu Boţímu. Jen ve vašich, láskou naplněných skutcích jest celé pravé a jediné správné a ţivé náboţenství. Milujte tedy Boha a všechny své bliţní a nečiňte jim nikdy nic, co byste nechtěli, aby vám činili jiní. Tím naplníte celý zákon Boţí a stanete se dobrými křesťany. Poprosme tedy Tatíčka nebeského, aby nám popřál té veliké milosti, abychom se stali hodnými toho, aby se v nás zrodil Kristus a přispěl nám k poznání, jak On je blízko nás, jak stále je s námi, jak nám všem neustále pomáhá, jak láskyplně otevírá Svou Boţskou náruč a zve nás, abychom vešli k Němu a přiblíţili s e k Němu tak, jako pravé děti ke svému, všechny nás milujícímu Otci. Kdo je Bůh? Koho si vy, koho si lidé představují pod tímto slovem? Kaţdý má o Něm svou vlastní představu, kaţdý jinak Jej vidí, kaţdý jinak svůj vlastní poměr k Němu si vytváří. A přitom pro všechny zůstává On stále ještě pouhou velikou záhadou. Nikdo Ho nemůţe plně a správně pochopit v Jeho skutečné velikosti a Boţské přirozenosti – říkají si pro útěchu takoví netrpěliví hledači bezpečné formy, který by jejich představám Boha dodala jistotu skutečnosti. Opakují tím bezděky slova náboţenských kazatelů, věří podobně jako ţidé, jimţ toto hlásali starozákonní kněţí a farizeové. Kněţí hlásali a hlásají dosud, ţe k Bohu se nemůţe nikdo přímo přiblíţit, ţe to je vyhrazeno pouze kněţím, zejména těm nejvyšším představitelům náboţenských obcí a ţe bez jejich prostřednictví ţádný obyčejný smrtelník se k Němu nedostane a k Němu nikdy nepřiblíţí. Ano, tak toto vysoké kněţstvo učilo lidstvo, aby je udrţelo ve svém područí a neztratilo svoji moc. Pán Jeţíš hlásal však něco docela jiného. On nám zcela jasně ukázal správný poměr k Otci nebeskému, On nám vše tak zjednodušil a naučil nás, jak se máme a můţeme k Němu sami přímo obracet, jak s Ním rozmlouvat a stále obcovat. Ukázal nám i cestu k tomu, jak moţno při kaţdém kroku poznávat a cítit, ţe On je neustále s námi, ţe nás všude a ve všem provází, neustále nám pomáhá a o všechny potřeby naše stále se pečlivě stará. Pán Jeţíš ve Svém svatém učení ukázal nám, ţe ten pravý Bůh není na obraze vymalovaný, do kamene vytesaný nebo jinak zobrazený, nýbrţ, ţe je tu jen jediný a to ţivý Bůh, který

- 85 -

Svou Mocí, Silou, Inteligencí a Láskou naplňuje celý vesmír a který Duchem Svým i Láskou naplňuje i nás všechny. Proč si to tedy lidé neuvědomují, ţe mají Boha tak blízko, ţe kaţdým dechem vdechují v sebe Jeho ţivot, ţe jenom Jeho pomocí mohou ţít a působit, ţe všecko je pouze On, ve všem je On, všechno řídí a vede On a bez Jeho Vůle nic se neděje. Uvědomte si, přátelé, ţe i toto ovzduší, v němţ se právě nalézáme, je také naplněno KristemBohem, ţe On je tu s námi a čeká jen na jedinou věc – kdo a jak Mu otevře dveře svého srdce, kdo a jak je schopen přijmout Jeho Lásku, kdo a jak je schopen přijmout i Jeho pomoc. Čeká jen na naše rozhodnutí, kdo z nás je ochoten přijmout Jeho krásné a svaté učení, kdo je ochoten je uposlechnouti a ve svém denním ţivotě přesně a věrně jím se řídit, kdo dovede plně uvěřit, ţe On je stále s námi a je ochoten stále v nás přebývati, kdyţ Ho my sami ze svého nitra nevyhostíme svou neláskou, závistí, nenávistí, sobectvím, nečistými myšlenkami, nemravným ţivotem, lţí a podvody. Kristus mezi námi přítomný volá k Sobě všechny, kdoţ jsou schopni přijati Jeho Lásku a touto Láskou naplněni budou ochotni celý svůj ţivot, všechna svá jednání touto láskou naplnit a zkrášlit. Tj. pravé a čisté křesťanství! A vidíte, jak toto křesťanství je ve své podstatě jednoduché a krásné. Vţdyť stačí k němu pouze milovat Boha nadevšecko a bliţního svého jako sebe samého. A proč bychom také Boha nemilovali, kdyţ víme, ţe všechno co máme a čeho se nám dostává, všechno máme jen od Něho a jen od Něho. A dále si musíme také uvědomovat a pevně věřit v tu ohromnou Sílu a Moc, která spočívá v rukou našeho všemocného, láskyplného Tatíčka nebeského. Vţdyť to vidíme a víme, ţe všechny ty divy v přírodě a v ţivotě našem vůbec, které mnohdy lidské mínění povaţuje za zázraky, jsou všechny způsobeny jen Jím a ţe všechny ty dary a krásy ţivota podává nám neustále náš mocný a náš milující Tatíček nebeský. Uvědomíme-li si toto všechno, pak nemůţeme jinak, neţ milovat Toho, kdo nám tolik Lásky a dobra neustále poskytuje. Poroto milovat Tatíčka tak mocného a laskavého, jako je náš Tatíček nebeský, není tak těţké. A nyní si promluvíme o druhém zákonu, který byl nám dán a zní: „Miluj svého bliţního jako sebe samého!“ Vím, přátelé drazí, ţe s touto láskou k bliţnímu si mnozí lidé dělají těţké starosti. Koho mám milovat jako sebe samého? Mohu takto milovat někoho, kdo mi ublíţil? V tom přece je nějaký rozdíl! Pán Jeţíš však řekl, ţe máme milovat i své nepřátele. Máme tedy milovat všecky lidi, všecko tvorstvo, tj., máme milovat všecky bratry a sestry v koloběhu ţivota. Ale všichni bratři a všechny sestry nejsou ještě našimi bliţními. Je zde určitý rozdíl, který Pán Jeţíš také zdůraznil a jasně vysvětlil, jak koho máme milovat. Není moţno milovat všechny lidi stejně. I naše láska můţe být odstupňována. Milovat toho, kdo nám činí dobro, to není tak nesnadné, to naopak je pro nás radostné. Ale my máme za úkol milovat i ty, kteří nám ţádné dobro neučinili, ba dokonce i ty, kteří nám zlé činí, kteří nám ublíţili. A to zdá se uţ pro mnohého člověka nesnadné, ba dokonce i nemoţné. Pán Jeţíš nám však radil, ba přímo nakázal, abychom milovali i své nepřátele. A toto Jeho přikázání má hluboký význam a je pro nás velmi důleţité a prospěšné. Proč tedy Pán Jeţíš vedle toho uvádí jako druhé ze dvou hlavních přikázání, a to nejdůleţitější, ţe máme milovat bliţního svého jako sebe samého? Tím sám jiţ jasně naznačuje určité stupňování naší lásky. U kaţdého člověka je nejvíce vyvinuta láska k sobě samému, coţ je zcela přirozené pro naši záchovu také nutné. Všichni máme sebe tak rádi, jako ţádného jiného na světě. Jen Boha máme milovat víc neţ sebe!

- 86 -

A nemyslete si proto, ţe vaše láska k sobě samému je hříchem! Máme povinnost sebe sami tak milovat, protoţe máme povinnost starat se o to, abychom své tělo udrţeli co nejdéle zdravé. A další povinností naší je, abychom v této lásce k sobě snaţili se také neustále pokračovat ve svém duchovním vývoji, stále se zdokonalovat a tím se co moţno nejvíce přibliţovat ke svému cíli, státi se opravdu podobnými k obrazu Boţímu a státi se schopnými následovat zá naši záchovu také nutné. Všichni máme sebe tak rádi, jako ţádného jiného na světě. Jen Boha máme milovat víc neţ sebe! A nemyslete si proto, ţe vaše láska k sobě samému je hříchem! Máme povinnost sebe sami tak milovat, protoţe máme povinnost starat se o to, abychom své tělo udrţeli co nejdéle zdravé. A další povinností naší je, abychom v této lásce k sobě snaţili se také neustále pokračovat ve svém duchovním vývoji, stále se zdokonalovat a tím se co moţno nejvíce přibliţovat ke svému cíli, státi se opravdu podobnými k obrazu Boţímu a státi se schopnými následovat zářící nám vzor v osobě Pána Jeţíše. Proto milovat sebe v tomto smyslu je nejen naše povinnost, nýbrţ i naše plné právo. A nyní kaţdý ruku na srdce a přiznejte si, jak kaţdý z vás má to své „já“ opravdově rád! Uvědomíte si přitom, ţe láska k někomu jinému na světě je nepřirovnatelná k lásce k vlastnímu „já“. A nyní si připomeňte, ţe Pán Jeţíš nám přikázal, milovat bliţního svého jako sebe samého. A tu je potřebí zodpověděti si důleţitou otázku: „Kdo je naším bliţním?“ Uváţíme-li to, ţe Pán Jeţíš vedle Svých daných nám rad – milovat se vespolek, jako On miloval nás a milovat své nepřátele – ţádá od nás ještě, abychom milovali bliţního svého jako sebe samého, je odpověď velmi snadná. Ne kaţdý bratr a ne kaţdá sestra je mým bliţním! Velcí myslitelé a filosofové nad tímto rozdílem se zahloubali a přemýšleli, v čem vlastně spočívá rozdíl. Swedenborg věnoval tomuto hloubání celou knihu a došel k tomuto závěru, ţe milovat bliţního jako sebe samého je milovat člověka, který s námi stejně věří, tedy člověka, který s námi je bratr v Kristu. Ale tím nevystihl také pravdu úplně a dokonale. Tato pravda je však jasně vyloţena v samém Evangeliu, jenomţe málokdo ji postřehne. Čtu denně v Evangeliích a přečetl jsem celý Nový Zákon jiţ mnohokráte, ale také jsem dlouho tuto pravdu přehlíţel, ušla mé pozornosti. Teprve nedávno pozastavil jsem se při čtení Evangelia nad statí, kde se apoštolové ptali Pána, kdo je vlastně naším bliţním. Pán jim v odpověď řekl podobenství o milosrdném Samaritánu. Je to i pro nás krásná ukázka, jak si máme usnadnit své chápání tohoto rozdílu v lásce. Pán vykládal, jak byl jeden člověk přepaden loupeţníky, těţce zraněn, oloupen, a takto pak ponechán u cesty. Kolem zraněného šli nejdříve dva kněţí. Nechali ho bez pomoci, jeden z nich se mu dokonce vyhnul. Konečně přišel jeden Samaritán, který se o něj postaral, ošetřil jeho rány, posilnil jej a na svém mezku dopravil do hospody, kde nařídil další jeho ošetření a sám za ně zaplatil, atd. a tu se Pán zeptal apoštolů, kdo ţe z těch tří, kteří uviděli raněného, byl jeho bliţním, kdo se tomu raněnému zjevil jako pravý bliţní? Odpověď byla pak snadná. Tím bliţním byl ten, kdo nám učinil nějaké dobro, kdo nám projevil svou lásku. Kdo je schopen projevu lásky, je naplněn Kristem. To dobro vykonal tedy Kristus v něm přebývající. Proto jsme povinni takového člověka, kterým se Kristus projevuje, který nám dobro vykonal, milovat jako sebe samého. Máme povinnost milovat všecky lidi – to ţádá vyšší stupeň lásky. Ale tam, kde se nám někdo vykonaným dobrem projeví jako bliţní, tam vzniká naše povinnost milovat jej jako sebe samého, a tj. ten nejvyšší stupeň lásky. Teď bych se chtěl ještě vrátit k Evangeliu. Víte sami, ţe se dnes celé náboţenství utápí v samých obřadech, formách a okázalostech, ať je to v jakékoliv podobě. Znám faráře, který by se rád zbavil tohoto obřadnictví, protoţe sám

- 87 -

ví, ţe je to jen forma, jen starý zvyk, který se pravé náboţenství nenaplňuje. Jako příslušník církve nemůţe tak učinit, ale blíţí se a není jiţ daleká doba, kterou Pán Jeţíš předpověděl ve Svém rozhovoru se Samaritánkou u studně. Řekl tím jasně, ţe se blíţí doba, kdy se nebudete modlit ani v Jerusalémě, ani na oné hoře, na které se modlívali Samaritáni. Ano, přijde doba, kdy nebude zapotřebí ţádných chrámů ani oltářů, ani svíček, ani soch a obrazů, ani kněţí v dnešním slova smyslu, protoţe kaţdý bude si sám svým knězem. Blíţí se jiţ ta doba, kdy bude kaţdý osvícen Duchem Svatým, aby pociťoval a poznával přítomnost Boha ve svém vlastním nitru, a pak ji nebude potřebovat ţádných vedlejších, náhraţkových pomůcek, neboť bude moci mluvit se svým Bohem-Kristem přímo, bez jakéhokoliv prostředníka. Ano, blíţí se ta doba, bude to na přelomu věku, kdy lidstvo pokročí zase ve svém duchovním vývoji o krok dále a kdy se naplní to pravé křesťanství, to čisté lidství, ve kterém kaţdý bude mít v sobě ten nejkrásnější oltář, kterým bude lidské srdce naplněné láskou, ten oltář, z něhoţ Bůh bude přijímat přímo ty nejkrásnější a nejcennější oběti. Tento přerod vyţádá si nyní ohromné oběti na lidských ţivotech, ale to jen proto, aby se lidstvo očistilo a bylo schopno přijmout to pravé, čisté, všech obřadů zbavené náboţenství, kterým je jediné: Mravní síla a veliká, čistá láska. Pak bude Kristus neustále s námi i v nás a pak pochopí kaţdý tu prostinkou jednoduchost pravého náboţenství, čistého křesťanství. Pochopí, ţe nemusí ani odříkávat dnes předepsané modlitby, nemusí Boha hledat v chrámech, protoţe stačí být naplněn láskou a tuto lásku bude pak všude a ve všem uplatňovat. Pokud však nedospěje tak daleko, pokud ještě nedovedete všecky své skutky, řeči, myšlenky, vše naplňovat láskou, potud budete stále ještě potřebovat podpory a pomoci někoho, kdo by vám k tomu ukazoval správnou cestu. A tuto cestu vám ukazovat p a při svých předsevzetích setrvávat, v tom snaţí se vám velmi účinně pomáhat váš pan farář. Aţ konečně dospějete jednou tak daleko, ţe se dáte ve všem vésti jen Kristem, pak nebudete uţ potřebovat ţádné chrámy, ţádné oltáře ani obrazy, sochy, svíčky, ani obřady, protoţe pak budete jen touţit po tom, abyste se nejblíţe přiblíţili ke svému a nám všem společnému Otci nebeskému, který je nejvyšší Láska a proto také jen láskou můţete cele a dokonale s Ním splynout. Věřím, ţe vy všichni, jak jste zde shromáţděni, začali jste jiţ ţít láskou a snaţíte se, nebo chcete se nadále vynasnaţit – dát se ve všem vést jen pravým a čistým učením našeho Pána a Spasitele Jeţíše Krista. Věřím, ţe budete napříště zachovávat jen to pravé a správné náboţenství, kterým je mravní síla a čistá veliká láska! Kdybyste dosáhli toho nejvyššího cíle a nepotřebovali jiţ chodit do kostela, pak jsem si jist, ţe by z toho měl největší radost i váš pan farář, který se tak upřímně přičiňuje o to, aby tato touţená doba jiţ co nejdříve nastala. On bude mít velikou radost z toho, budete-li všichni naplněni láskou a celý váš ţivot bude dle toho vypadat, protoţe tím se splní jeho veliká touha – přivést vás všechny ke Kristu. Dnes mohu zakončit jen vroucí modlitbou: Pane a Spasiteli náš, pohlédni na nás, vstup do nás a naplň naše nitra Svou velikou, přesvatou Láskou a učiň nás poslušnými vykonavateli Svých příkazů a pokornými následovníky Svými! Milujte se vespolek, jako On miluje vás!

- 88 -

98. O květné neděli Květná neděle je vlastně prvním radostným svátkem před velikonocemi. V podstatě patří jiţ k velikonocům, pro náš duchovní ţivot tak důleţitým, a proto je také velmi důleţité ujasnit si, co ona pro nás a náš duchovní ţivot znamená. V přírodě probouzí se nový ţivot a první poslové tohoto nového ţivota – sněţenky, sasanky, podléšky, jehnědy a kočičky – hlásí jeho příchod. Nejsou to však pouze první poslové jara, jsou to projevy nově probuzeného ţivota v přírodě, které nás mají upozornit na to, ţe se cosi podobného, co vidíme kolem sebe, děje i v nás, v našem duchovním já. Od 25. prosince přeměňuje se nejen celé naše hmotné tělo, nýbrţ i naše tělo duchovní, celá naše duchovní podstata, která má být připravena k tomu, aby i pro ni po Velikém pátku přišlo také vzkříšení. Vzkříšení přírody oslavuje u nás církev tím, ţe právě na Květnou neděli světí kočičky, první to viditelné důkazy probouzejícího se ţivota v přírodě. I tento obřad církevní má svůj poklad duchovní. Vţdyť právě kočičky, prosté pupeny na větvičkách jívy, skrývají v sobě budoucí ţivot, nový ţivot, který se zprvu ve skrytu vyvíjí a teprve později, vlivem slunečních paprsků stane se viditelným. Chráněn obalem, aby snad mráz neseţehl tento mladý, klíčící ţivot, čeká na chvíli, kdy bude moci setřásti tento ochranný obal – koţíšek a prodrat se k slunci blíţ – výš. Tak i naše duchovní já má být chráněno takovým ochranným obalem lásky, oddanosti, vroucnosti, pokory a trpělivosti, aby náš klíčící ţivot vnitřní nebyl seţehnut mrazem zlých skutků a nezmařil tak naše probouzení a vzkříšení k novému, lepšímu ţivotu. Druhým, ale jiţ smutnějším úkazem doby velikonoční jsou barvená vajíčka, která se jiţ o Květné neděli objevují všude v domácnostech, aby nám, na tvrdo uvařená a různě obarvená, připomněla blíţící se pomlázku velikonoční. Jak došlo k tomuto zvyku podávati o pomlázce obarvená vajíčka, o tom jsem se zmínil jiţ na jiném místě. Jisto je, ţe tato obarvená vajíčka ukazují a dobře znázorňují celý způsob dnešního duchovního a náboţenského ţivota většiny lidí. Příroda samu dala za úkol slepičce, aby nám dávala vejce, ve kterých je také skrytý ţivot, protoţe ve vajíčku kaţdém je i duchovní i hmotná podstata budoucího kuřátka, slepičky nebo kohoutka. Představte si, milí přátelé, co se však děje s vajíčkem, kdyţ jej v obarvené vodě uvaříte na tvrdo. Kde je ten ţivot, který byl v něm skrytý? Kam zmizela z vajíčka duchovní podstata nového ţivota, která v něm byla uloţena? Co vlastně přijímáme nebo odevzdáváme o velikonoční pomlázce v takové obarvené skořápce? Nic víc, neţ mrtvou hmotu, která byla připravena i o svoji přirozenou barvu. Pán Jeţíš, provázen jedním ze svých učedníků, zastavil se na cestě do Jerusaléma u jedné staré ţeny, aby si u ní odpočinuli. Tato dobrá ţena pohostila je vejci na tvrdo vařenými. Skořápky leţely na stole, kdyţ Pán se svým průvodem ţenu opouštěli. Pán radil stařeně, aby skořápky tyto dobře uschovala. Kdyţ ţena vyprovodila své hosty a vrátila se do světnice, uţasla nad tím, ţe všechny skořápky, které zde po hostech zbyly, proměnily se v čisté zlato. Pán chtěl tímto způsobem odvděčiti se ţeně za její pohostinnost a udělat jí radost, avšak tato radost proměnila se sobectvím této ţeny ve zlo. Na místě vděčnosti k Pánovi nad štědrou odměnou, které se jí dostalo, pocítila jen hříšnou touhu po mamonu a této touze propadla. Nemohla se dočkat příštích velikonoc a touţila jen po tom, aby tito hosté znovu přišli a ona mohla je znovu pohostit. A počítala, jak tentokrát předloţí vajec mnohem víc, aby hodně zlatých skořápek zbylo, aby byla hodně, hodně bohatá. Proto také o příštích velikonocích připravila spoustu vajec, ale na hosty marně čekala. A kdyţ se skořápky neproměnily ve zlato, pak si vajíčka alespoň ţlutě omalovala, aby si iluzi zlata přičarovala, a aby se jí sousedky neposmívaly, uvařená a omalovaná vajíčka rozdala.

- 89 -

Krásný byl úmysl Pánův, odměniti pohostinnost ţeny a vyvolat v jejím nitru radost a velký byl Jeho smutek nad tím, kdyţ poznal, ţe čistá radost, kterou On chtěl způsobit, proměnila se v sobectví a nízkou touhu po mamonu. A k tomu ještě ta její snaha oklamat druhé obarvením vajíček na ţluto, aby se zdály zlatými! A tato smutná připomínka toho, jak člověk dovede i dobro Pánem nám způsobené proměnit ve zlo, jak člověk i ty nejkrásnější věci dovede znehodnocovat svým sobectvím – to se zachovalo aţ do dnešní doby. Pomlázka o velikonočním pondělí připomíná nám kaţdoročně sobectví ţeny, která – okouzlena zlatem – ztratila pravou podstatu daru Pánova, tj. lásku, a s ní i schopnost ke konání dobra a působení radosti. Podobně i dnešní křesťanství odnáší si v tomto vajíčku symbol svého vlastního náboţenského ţivota. Pán Jeţíš přinesl nám učení ţivé, které mělo duši i ducha, které mělo přinést radost a blaţenost pro tělo i ducha. Ale toto krásné náboţenství křesťanské proměnilo se také stálým převařováním, opravováním a nánosem nepravých barev dogmatických na ţivé a čisté učení Pána Jeţíše v náboţenství bez ţivota a duše, podobně jako to ţivota zbavené vajíčko v obarvené skořápce. To je výsledek staletého zacházení s pravdou, kterou nám Pán Jeţíš přinesl. Čím dále se tato pravda vzdálila od svého pramene, tím nejasnější se stávala, tím více utrpěla různými znečišťujícími nánosy na své čistotě a průzračnosti. Co dnes zbylo z toho krásného a čistého učení plného lásky? Kolik duší lidských je dnes otráveno tím, ţe se jim nedostalo poznání čisté pravdy, pravého cítění náboţenského! Kolik zbytečného utrpení a nespokojenosti ţije dnes mezi lidmi jen proto, ţe nebyli správně náboţensky vychováváni k čisté veliké lásce a mravní síle! Jen proto se rozmohlo tak veliké sobectví mezi lidmi, protoţe jen málo křesťanů opravdu pochopilo, proč vlastně Pán Jeţíš přišel mezi nás, protoţe neví, ţe Jeho hlavním úkolem bylo vybudovat zde na zemi nový ţivot, ţivot naplněný všemocnou, všude pomáhající láskou, ţivot nejdokonalejší, který by nás spojil s věčným praţivotem v Bohu zakotveným, abychom byli opravdu jedno s onou věčnou, tajemnou láskou, naplňující celý vesmír.Pán Jeţíš učil nás také, ţe tohoto nejvyššího stupně dokonalosti můţeme dosáhnout jen dokonalým ţivotem vnitřním, jakým ţil On sám. On dal nám Svým ţivotem ţivý příklad nového ţivota, ţivota naplněného láskou a pravým lidstvím. A abychom pochopili velikost Jeho Lásky k nám a uvěřili ve svaté pravdy Jím hlásané, přinesl největší moţnou oběť, vytrpěl za nás a pro nás nejpotupnější smrt a nejhrůznější utrpení a muka, jen aby nás vysvobodil z otroctví hmoty a přivedl k poznání pravého vnitřního ţivota věčného a tím přiblíţil nás k Otci Nebeskému, učinil nás opravdovými, vědomými dítkami Boţími. A jak se Mu za to odměnil svět? Na Květnou neděli, kdyţ Pán Jeţíš přišel do Jerusalema, byl sice nadšeně uvítán, zelené ratolesti zdobily Jeho cestu, - Hosanna, Synu Davidův! – bylo Mu voláno v ústrety. Bylo však toto nadšení opravdové a upřímné? Mělo hlubší kořeny v srdcích volajícího davu? Nikoliv! Byl ta dav lidí, kteří v okamţitém nadšení dovedli oslavovat vjezd Pána Jeţíše do Jerusalema, ale nedovedli přijmout Jej tak, aby Jeho učení pevně zakotvilo v jejich srdcích. Nepochopili pravé poslání Pána Jeţíše. Vítali Jej, protoţe doufali v něm nalézt svého pozemského krále, který je osvobodí ze jha Římanů. Nepochopili, ţe Pán Jeţíš přišel je osvobodit z pout hmotného a sobeckého ţivota, ţe Svým učením ţádá od nich, aby oni sami se přičinili o lepší, svobodnější ţivot a podle Jeho příkladu ochotně a s láskou kaţdému slouţili a s radostí se obětovali pro dobro svých bliţních. Oni ve svém sobectví očekávali zase jen vlastní uţitek a prospěch a jen z tohoto falešného očekávání vyrůstalo jejich okamţité nadšení a volání – Hosanna Synu Davidův! – Kdyţ však toto nadšení, vzplanuvší jako sláma, pominulo, dovedli pak titíţ lidé volati na Velký Pátek Ukřiţuj ho! –

- 90 -

A tak vypadá svět i dnes! To, co včera nadšeně vítal, zítra nenávistně proklíná! Kdyby lidé nosili opravdu v sobě Krista, nedovedli by volat dnes – Hosanna! – a zítra – Ukřiţuj Ho! Je opravdu jen málo těch, kteří se přimkli ke Kristu opravdově a proţívají vědomě to nejvyšší blaho člověku dosaţitelné, které by nevyměnili za ţádné zlaté skořápky, za nic světského, co jiní – ovšem jen mylně – pokládají za největší štěstí. Tato blaţenství pravého a čistého vnitřního ţivota spočívají v tom, ţe tito šťastlivci našli v sobě Krista a vybudovali v sobě touţené království Boţí. Takový člověk je vţdycky opravdu šťasten a spokojen a bude vţdy volat jen – Hosanna Synu Davidův! Na Květnou neděli před vjezdem do Jerusalema měl Pán Jeţíš visi, ve které – duchem na chvíli odpoután od Svého těla – viděl před Sebou poutníka, vcházejícího do Jerusalema. V tomto poutníku poznal Sebe sama, Své duchovní Já, viděl Svoji duši, která Jej provází a poznal také, kdo Jeho Já i Jeho duši vede. Byl to Jeho Duch – sám Otec Nebeský. Tak poznal Sebe sama ve třech osobách, spatřil Syna Člověka, poznal Svou duši, uviděl i Svého Ducha Boţského původu. Proto nikdy neříkal o Sobě, ţe je Synem Boţím, neboť jím také, pokud zde na zemi ţil, nebyl. Vţdy říkal jen, ţe je synem člověka protoţe dobře věděl kdo jest. Nemohl říci o Sobě, ţe je Synem Boţím, protoţe byl sám Bohem, Bohem, který se vtělil v tělo Jeţíšovo. A byl-li Bůh sám, tj. Kristus, nejvyšší Láska, proto mohl tolik Lásky rozsévat mezi nás. Ve svém vidění na Květnou neděli poznal, kdo Jej vede do Jerusalema, kde za několik dní, jak věděl sám, obětuje Svůj veliký, poţehnaný ţivot lidský za nás za všechny, aby nám ukázal, jak bezměrně nás miloval. Při Své visi po prvé pocítil radost nad tím, ţe vykonal to, co Otec Nebeský od Něho ţádal. Po prvé ozvala se v Něm radost nad vítězstvím, kterého Jeho práce a Jeho oběť dosáhne, radost nad jejím působením, mezi námi v budoucnu. A zároveň pocítil i radost nad tím, kdyţ po prvé v této chvíli spatřil Sebe sama ve třech osobách. A to dnešní lidstvo, které se k Pánu modlívá, jest si vědomo a chápe jasně, koho vlastně v Jeţíši uctívá? Málokdo to opravdu ví a lidé povaţují Ho jen za Syna Boţího a tím Jej vlastně degradují, protoţe On jest ten Nejvyšší, On jest Kristus sám, náš stvořitel, který vstoupil do těla Jeţíšova, aby Jeţíšem se projevil a mohl hlásati nejvyšší Lásku, mohl nás naučit ţít podle zákonů Lásky a ukázat nám, ţe čistá, veliká láska a mravní síla jest nejpevnějším základem našeho ţivota v celém vesmíru, který On Svou Láskou a Mocí stvořil. On vyšel přímo z toho Nejvyššího, bezejmenného, z nejvyšší prapodstaty a prapříčiny všeho, prazdroje všeho ţivota, aby se stal Stvořitelem a Otcem nás všech. Tak se objevila nejjasnější hvězda na duchovním nebi, ze které se oddělily dvě skvělé hvězdy: Otec a Matka, Matka všeho ţivota ve vesmíru a zroditelka našich duší a vedle Ní Otec všeho ţivota duchovního, náš Vykupitel, prapodstata Ducha Svatého, zahrnující v Sobě vševědoucnost. Všichni tři tvoří dohromady nejsvětější mystickou Trojici Boţí, která se projevila a promítla ve druhou Trojici, v Trojici pozemskou, a to v pozemskou Matku Pána Jeţíše, v Jeho pozemského Otce a v Jeţíše samotného. Tyto tři Boţské osoby vyšly přímo z Nejvyššího, který je prapodstatou a prapříčinou všeho a Jejţ máme uctívati jako Jednotu, jako Veliké Nejvyšší Nitro, kterým jest On – Nejvyšší! Slovo Bůh vymyslil si člověk a jím označil si Toho, Jehoţ nikdy plně nepochopí. Jděte zpět v dějinách náboţenství, hledejte, kdo toto slovo vyslovil po prvé a – nenaleznete odpovědi! Ţidé uţívali slova Jehova, ale to nebylo označení Nejvyššího. Pohané měli Pana, boha spásy, ale to také nebyl ten Nejvyšší. A tak podobně kaţdé náboţenství mělo své pojmenování pro svého Boha, které ono uctívalo. Pán Jeţíš řekl jednou: „Ne Já, ale Otec ve Mně přebývaje, skutky činí.“ On tedy uznával nad Sebou ještě Otce, ale tohoto Otce nejmenoval Bohem ale slovo Bůh nevystihuje správně to, co slovem tím chceme vyjádřit. Lépe bylo by říkat Kristus, tj. – po Otci nejvyšší. Kristus splývá v jedno s mystickou Trojicí Nebeskou i se svatou Trojí pozemskou, kterou představují

- 91 -

Jeţíš, Jeho pozemská Matka a Jeho pozemský otec. Ať uctíváte z této Trojice koho chcete, vţdycky se obracíte pouze k jedné bytosti, a tou je Kristus, Jemuţ lidé říkají Bůh. Proto Pán Jeţíš nebyl podle lidského pojmu Synem Boţím. On byl podle lidského rčení Bohem samým. To také nejlépe potvrzuje vise Pána Jeţíše, kterou proţil a za které Sebe spatřil před vjezdem do Jerusalema na Květnou neděli. Tento významný okamţik, který se začíná veliká tragedie v ţivotě Pánově, neměl by se nikdy zapomínat. Tato tragedie přinesla lidstvu veliké dobrodiní spásy. Všichni měli bychom se snaţit jasně pochopit nejen to, kdo byl Pán Jeţíš, nýbrţ i to, co znamená pro nás Jeho ohromná, pro nás a za nás přinesená oběť. Drazí přátelé, Květná neděle upozorňuje nás však ještě na jednu další, důleţitou povinnost naši. Jest poslední připomínkou pro toho, kdo zanedbal v době postní svou přípravu na ukřiţování onoho starého, hříšného člověka v sobě, aby tak alespoň v poslední chvíli, na Květnou neděli začal a snaţil se napravit své zanedbání. Krátká doba zbývá mu do Velkého pátku, ale stačí přičinit se, aby poznal své chyby a nedokonalosti a projevil dobrou vůli a ochotu polepšit se, stát se lepším, aby i on mohl slavit své slavné vzkříšení. A chce-li někdo tuto slavnost vzkříšení v sobě proţít a oslavit, aby jako člověk nově vzkříšený ţil dále novým ţivote, pak i on musí na Veliký pátek ochotně ukřiţovat v sobě toho nedokonalého, hříšného člověka. Jen tak můţe pak očekávat sváteční Boţí Hod velikonoční a dočkat se pocitu svého vzkříšení k novému, duchovnímu ţivotu, k ţivotu vnitřnímu, věčnému. Květná neděle dává nám příleţitost k tomu a ukazuje nám i cestu pro nás nejsprávnější. My nebudeme na Květnou neděli oslavovat v Pánu Jeţíši ţádného pozemského krále, jak to tenkrát mylně činili ţidé, protoţe jsme pochopili, ţe králem všech králů na světě je král duchovní, a tím jest jedině Kristus – ne však pánem přísně poroučejícím a podmaňujícím si nás jako poddané. – On je Pánem naplněným nejvyšší Láskou, který nás všechny k Sobě přijímá, aby nás štědře obdaroval všemi moţnými dary duchovními i hmotnými. On chce, abychom v Jeho náručí byli účastni krásného, blaţeného ţivota, který přináší do našeho nitra pravé království Boţí a do srdcí našich účinnou lásku, která nás s Ním trvale spojuje. On jest Pánem naším, ale přitom je pokorný a skromný, nikomu se nevnucuje, nevtírá, nikoho nenutí, aby Jej přijal. Jen Svou Láskou připomíná nám neustále Svou vatou přítomnost a nepřestává klepat na brány našeho srdce a čeká trpělivě, aţ my sami se rozhodneme bránu srdce otevříti a Jeho ve své nitro, do svého srdce vpustit. On nás jen laskavě napomíná, abychom svá srdce a nitra očistili od všeho zlého, aby On i Otec Nebeský mohli si v nás vybudovati trvale Svůj stánek. Ta volá stále i nás Král všech králů. Pán všech pánů a přináší nám stále tolik důkazů Své veliké Lásky k nám. Největší ze všech důkazů Jeho bezměrné Lásky k nám byla ovšem Jeho veliká oběť na Golgotě, kde na kříţi poloţil i ţivot svůj za nás. Nikdo z nás nebyl by schopen podstoupit dobrovolně tak krutou smrt jako On, který učinil to pro nás, pro naše dobro, pro naši spásu, abychom mohli ţít nový, lepší ţivot, ţivot bez utrpení, ve štěstí a spokojenosti. A přece je dnes ještě mnoho lidí, kteří nepochopili dosud toto veliké dobrodiní, kterého se nám dostalo ţivotem, učením a obětí Pána Jeţíše. Proto je stále ještě tolik utrpení a bídy mezi lidmi, kteří dosud neuvěřili, ţe blaţeného ţivota zde na zemi, ţe ţivota bez utrpení můţeme dosáhnout jen vzájemnou a účinnou láskou, která nás učil Pán Jeţíš. Nikdy nedosáhneme blaţenství sobectvím – a přece se toto sobectví tolik rozmohlo, všude na ně naráţíme. Svým sobectvím znovu přibíjíme Pána na kříţ. Sobectvím způsobujeme Mu stále nové a nové bolesti. A to je tedy náš vděk, kterým Mu splácíme Jeho velikou Lásku! Splácíme bolestmi a uráţkami, kterými my sami překáţíme Jemu, aby mohl dobudovat zde na zemi své království lásky, které chce tu dobudovat jen pro naše blaho, naše štěstí, naši spokojenost. Připomeňte si toto vše na Květnou neděli a vzpomeňte, jak se Pán před Svým vjezdem do Jerusalema jako člověk těšil z vítězství, které Mu sliboval jásající dav, volající – Hosanna Synu Davidův!

- 92 -

Květná neděle vábí nás, abychom vyšli do přírody a zamysleli se nad tím, co tajuplného dění přináší tato doba do ţivota všeho, co kolem sebe vidíme. Máme se snaţit vniknout do tajemství tohoto dění, které i pro nás Stvořitel připravil, aby nás upozornil na probouzející se ţivot a tak přiměl nás k zamyšlení se nad Jeho velikou Mocí a Láskou, která nám poskytuje tak bohaté dary, které nám pro budoucnost slibuje probouzející se ţivot v přírodě a klíčící semena, v matce zemi uloţená. Zamyslete se trochu nad takovým semenem, vloţeným do zdánlivě mrtvé půdy! Toto semeno, také zdánlivě mrtvé, skrývá v sobě ţivot, který se probouzí ve tmě půdy, přikrytý zemí. Obětujeme toto semeno, zničíme je, ale ono obětováním své podstaty vytváří nový ţivot, a to pomocí lásky země, do které bylo vloţeno. Země dopomůţe mu, aby se k ţivotu probudilo a dostalo se ze tmy na světlo, aby mohlo růst a projevit svůj duchovní i hmotný ţivot v nové formě a v té vydat pak mnohonásobný uţitek pro vyšší tvory, buď pro lidstvo nebo pro zvířata. Je to ohromné dění, jeţ probouzející se jaro přírody ve všem probouzí, a pro nás je nejlepším poučením i důkazem, co dokáţe kaţdá oběť podávaná z lásky pro druhé, co dovede vytvořit Láska, prostupující celý vesmír. Kdyţ si uvědomíme toto, pak také spatříme v jiném světle a lépe pochopíme i oceníme tu ohromnou oběť, kterou pro nás pro všechny přinesl Pán Jeţíš, kdyţ dobrovolně obětoval Svůj svatý ţivot na kříţi. I Jeho tělo muselo být po sejmutí z kříţe poloţeno do tmavého hrobu, aby Jeho Duch přinesl ohromný uţitek pro celé lidstvo Svým Vzkříšením, kterým nám jasně dokázal existenci ţivota věčného. Tento věčný ţivot udrţuje v celém vesmíru Matka všeho ţivota – Astarta -, která svou láskou prolíná a prostupuje všecko, co kolem sebe vidíme, probouzí stále všecko k novému ţivotu a tímto obrozováním pomáhá k zušlechťování a zdokonalování všeho ţivota i zde na zemi. I ta hlína, do které vkládáme semeno, ţije a má svou duši, ovlivňovanou Matkou všeho ţivota Astartou. I ona je naplněna láskou, kterou pomáhá semenu k probuzení k novému ţivotu, který je vlastně i pro to semeno vzkříšením pro další duchovní vývoj, duchovní vývoj podstaty kaţdé rostliny. Toto vše si uvědomit – k tomu je nejvhodnější chvíle právě o Květné neděli. Zajděme do přírody, všímejme si všeho dění v přírodě a pochopíme působení Lásky Boţí a uvěříme, ţe jest to právě Láska, která je podkladem a základem všeho ţivota v celém vesmíru. Přitom máme si však také dobře uvědomit, jaké povinnosti vyplývají z toho pro nás. Kdyţ i nerost – hlína, tvor Boţí na nejniţším stupni vývojovém se nacházejí, dovede se obětovat z lásky pro vyšší ţivot – co z toho vyplývá pro nás? Jen vědomí naprosté povinnosti obětovat se s láskou pro dobro všude tam, kde se nám k tomu naskytne příleţitost. Jen účinnou láskou k bliţním svým a ke všemu tvorstvu ostatnímu dostáváme se do nejuţšího spojení s Bohem- Kristem a dosáhneme tak nejblaţenějšího a nejšťastnějšího ţivota. Toho si přál dosáhnouti Pán Jeţíš Svou velikou obětí, s touto vůlí obětovat se pro blaho ostatních, vstoupil na Květnou neděli do Jerusalema. Hledejme tedy i my všichni svůj Jerusalem, Nový Jerusalem, v němţ bychom i my byli schopni obětovat vše, co nás dosud zdrţovalo od pravého ţivota plného lásky, aby přišel i náš Velký pátek a za ním i naše Vzkříšení. Bůh nás všechny posiluj Svou velikou přesvatou Láskou, Bůh ţehnej nám i všemu našemu láskyplnému snaţení, abychom konečně vybudovali v sobě všichni království Boţí a mohli jednou vidět a poznat svou duši i ducha svého, jako Pán viděl sebe ve třech osobách na Květnou neděli. Amen!

- 93 -

99. A vstoupil do pekel Všechny křesťanské církve mají mezi články víry také větu, ţe Pán Jeţíš po Svém ukřiţování a skonání vstoupil duchem Svým do pekel a třetího dne pak vstal z mrtvých. Není však zcela správné, uvádí-li se, ţe vstal z mrtvých aţ třetí den, protoţe hned v noci po Svém ukřiţováním, tj. v pátek, ukázal se Josefovi a Kleofášovi na jejich místě do Emaus. Ještě dříve však, neţ se ve Svém duchovním těle ukázal těmto dvěma učedníkům Svým, prostoupil mocným Duchem Svým všecku hmotu celé zeměkoule, aby i ty duchovní bytosti, které stály na nejniţším stupni svého duchovního vývoje, poznaly Jeho Lásku, přijaly Světlo Jeho zjevených pravd a i ony staly se účastny té milosti, kterou Pán Jeţíš přinesl vykoupení všemu tvorstvu na světě. A právě toto vniknutí Ducha tak mocného do útrob zemských způsobilo ono zemětřesení, které zaţili všichni účastníci velké, pro lidstvo tak důleţité tragedie na Golgothě. Církve hlásají a svým příslušníkům k věření překládají, ţe Pán Jeţíš po Své smrti vstoupil do pekel, ale nevykládají správně, jak toto peklo ve skutečnosti vypadá. Proto také mnozí kněţí popouštějí uzdy své fantasie a líčí peklo tak hrůzně, aby těmito pekelnými tresty lid zastrašovali. Tím ovšem velmi chybují, protoţe u člověka správně myslícího a usuzujícího, musí takové pohádky vyvolat jen úsměv a zároveň i politování těch, kteří by mohli těmto nesprávným fantastickým pohádkám ještě uvěřit. Po odloučení Svého Boţského Ducha od těla hmotného vstoupil Pán do nitra zemského, které, dle představ mnoha lidí, je sídlem pekla, ale to ještě neznamená, ţe vstoupil do toho pekla jaké líčí někteří kněţí. Věřím a vím, ţe Pán Jeţíš vstoupil do nitra zemského a prostoupil Svým Duchem Boţským všecku hmotu zemskou a učinil tak jen proto, aby i ty duchovní bytosti, které čekají na další svůj duchovní vývoj a ve svém nejprimitivnějším stavu ovládají teprve sféru nerostnou, aby i ony, odtud počínaje, začaly růst tím velikým Světlem Boţím, Duchem Pravdy, Jím na svět přineseným. Jest to zase jen důkaz Jeho veliké lásky ke všemu stvořenému, ke všem Jeho dítkám, tedy i k těm nejmenším, o nichţ málo kdo ví a o jejichţ existenci nikdo se nestará. Pán podal nám tím zářný příklad, jak se máme sklánět i my k těm, kteří ve svém duchovním vývoji stojí níţe neţ my, jak máme milovat jako své bratry také všechny bytosti, ovládající dosud niţší sféru nerostnou, rostlinnou nebo zvířecí a konečně, ţe si máme častěji připomínat, ţe i my museli jsme dříve projít těmito niţšími sférami, neţ jsem se dostali na ten stupeň, na kterém nacházíme se dnes. Máme proto milovat všecko tvorstvo na zemi jako své bratry, protoţe všechny stvořil Bůh k jejich zdokonalování se. On jest nám všem stejně milujícím Otcem, od Něhoţ jsme vyšli a k Němuţ se musíme zase všichni vrátit. V tom, ţe Duch Pána Jeţíše dříve neţ do nebe vstoupil do nitra země, v tom musíme spatřovat krásný symbol počátku všeho ţivota. Kaţdé semeno, má-li vzklíčit ke svému vzrůstu a přinést bohatou úrodu, musí být napřed vloţeno do země a z ní pak brát sílu, duchovní sílu ţivota, aby mohlo růst a přinést ţádoucí ovoce. Také svaté učení Pána Jeţíše přišlo nejdříve k nám na zem, aby zde na zemi vzklíčilo sémě Pravdy a mohlo se dále rozrůstat nejen zde na zemi, ale i nad zemí, v celém vesmíru. A aby mohlo proniknout i do hloubi, pod povrch zemský, vstoupil Duch Páně i do hmoty zemské, aby Jeho milostí byly spravedlivě poděleny všechny duchovní bytosti všech vývojových stupňů, aby všechny stejně pocítily velikost Jeho mocné Lásky. Nedivte se proto, ţe při odchodu tak velikého Boţského Ducha a při Jeho vstupu do hmoty zemské, zachvěla se celá země. Zachvěla se a otřásla tak mocnou silou, ţe její záchvěv byl pocítěn jako mocné zemětřesení, za kterého celý jerusalémský chrám i jeho vnitřek byl zpustošen a opona chrámová roztrţená vedví, od shora dolů.

- 94 -

O tomto zpustošení chrámu jerusalémského se nikde mnoho nepovídá. Mlčeli o něm zejména tehdejší ţidovští kněţí, aby nemuseli přiznat, ţe toto neštěstí postihlo právě jejich chrám jako odplatu za to, ţe oni nepřijali svaté učení Pána Jeţíše a ţe za dobrodiní vykoupení, které pro lidstvo přinesl Pán Jeţíš, dali Ho dokonce ukřiţovat. Kdyţ po zemětřesení přišli kněţí do svého chrámu a viděli to veliké zpustošení, uvědomili si mnozí, ţe se tu stala jistě ohromná chyba. Uvědomili si, ţe ukřiţovali Pána, který byl jistě Synem Boţím, kdyţ se jejich Bůh na ně tak rozhněval a dopustil takové zpustošení chrámu, Jeho ke cti postavenému. Tu hledali viníka mezi sebou, hádali se prudce, kdo ukřiţování Pána Jeţíše zavinil. Jeden svaloval vinu na druhého, ţádný se nechtěl přiznat ke své vině a tak vznikla mezi kněţstvem veliká rvačka. Tím vším ale nedal se jiţ odčinit jejich veliký hřích, ţe odsoudili a dali ukřiţovat nevinného člověka, který jako Syn člověka přinesl světu tak ohromné dary Své Boţské Lásky. Tato událost, prostoupení celého vesmíru, tedy i naší země, Láskou Boţí, opakuje se i v naší přírodě kaţdého roku na jaře při zimním slunovratu. Od zrození Lásky Kristovy prostupuje kaţdoročně síla této Lásky naši zemi, aby probudila všechny síly v ní dřímající, po celou zimu v ní utajené. Tyto ţivotní síly stávají se na jaře zcela zjevnými, neboť – jak lid správně říká - zem se otevírá a chvěje onou silou, která způsobuje rašení rostlin a stromů, připravujících se po zimním spánku a odpočinku k nové oběti přinešením nových cenných plodů. Kdo si všímá přírody a chtěl by vniknout blíţe do tajemství dějů, jeţ se v probouzející přírodě na jaře odehrávají, nechť poloţí ucho na zem a zaposlouchá se na chvíli. Uslyší i ucítí, co se v zemi děje a odehrává, i kdyţ to našemu zraku zůstává skryto. Můţeme pocítit, jak mohutná síla nového ţivota prostupuje vším, prostupuje i nás a působí různě na vibraci elektronů kolem protonů. Působí jinak na atomy rostlinné, jinak na atomy nerostné, jinak na atomy naše. A právě z této milosti vibrací, kterou jiţ naši praotcové pociťovali, vyrostla jejich stará rada, abychom si na jaře nelehali na zem, kdy se země otevírá. Proudí z ní ţivotní síla, její nerostné vibrace jsou jiné, neţ vibrace v našich atomech, a tato disharmonie působí škodlivě na naše tělo. Leţí-li někdo delší dobu na zemi v tomto jarním rozpuku, vydává se skutečně nebezpečí nejtěţšího onemocnění. Jarní vibrace půdy, které ţivotní síla z nitra zemského vyhání na povrch, jsou jiné neţ vibrace v našich atomech tělesných, a dojde-li k jejich přímému styku, začíná vyrovnávání, přizpůsobování obou vibrací, které působí zhoubně na naše tělo. To vědí velmi dobře staří lidé ze svých mnohaletých zkušeností. Většina lidí pociťuje na jaře celkovou únavu, ba malátnost, a i ona má svůj původ v tomto novém jarní proudění ţivotní síly naší zemí. A ještě něco zůstalo nám na památku po onom vstoupení našeho Spasitele do nitra země. Jsou ještě lidé, kteří věří, ţe se na Velký pátek otvírají poklady a stávají se lidem přístupné. Jsou to poklady, které se na Velký pátek otvírají, jenomţe nejsou to poklady zlaté. V ten den země se otevírá, aby vydala ze sebe to nejcennější a nejdrahocennější poklady, tj. – počátek nového ţivota rostlinného, který nám v budoucnu přináší úrodu, bohatou to ţeň všeho, co k udrţení svého ţivota potřebujeme. Proto také lidé říkají o ţních, ţe se otvírá štědrá ruka Boţí, aby nám podala bohaté dary, které nám, odměnou za pilnou práci rolníka, matka zem uštědřuje. Nejcennějším darem Velkého pátku je však ona veliká oběť Pána Jeţíše, kterou přinesl pro nás na dřevě kříţe, aby touto obětí zdůraznil všechny krásné Pravdy Svého svatého učení a ukázal nám, jak nás miloval a stále ještě miluje, kdyţ byl schopen tak ohromné oběti. V ní Jeho svatá a čistá Láska vyvrcholila. A protoţe ve Své spravedlnosti pamatoval vţdy na všechny, postará se i o to, aby o tento důkaz Jeho Lásky nepřišly ani bytosti nejniţší a Duchem Své Lásky prostoupil i hmotu naší země a osvítil všechno i tam, kde je toho opravdu nejvíce potřebí.

- 95 -

A protoţe Láska Kristova kaţdoročně od 25. prosince vstupuje znovu do země, aby na Veliký pátek všechno v přírodě k novému ţivotu probudila, chvěje se země kaţdého jara, kaţdoročně veliké poklady země se otvírají, aby pak rolníci v létě a na podzim poklady tyto sbírali ve formě bohaté úrody. Na jaře chvěje se země touhou přijmout v sebe símě, které s láskou probouzí k ţivotu, opatruje je a posiluje, aby i ona přinesla oběť pro vyšší tvory, zaslouţila se o bohatství úrody nejrůznějších plodů. V tomto nutno spatřovat projev lásky bytostí ze sféry nerostné a i tyto bytosti mohou se dostat ve svém duchovním vývoj výš jen láskou. Láska je zdrojem a nejmocnější silou všeho ţivota v celém vesmíru, který stvořil Kristus – nejvyšší Láska. A proto jen láskou, účinnou a obětavou láskou k všemu tvorstvu můţeme se přibliţovat ke Kristu, jen s láskou můţeme dosáhnout toho, ţe budeme pociťovat Krista v sobě, ve svém nitru. My všichni máme právo na tuto milost, všichni máme moţnost nalézt Krista v sobě, dokáţeme-li naplnit svůj ţivot láskou tak dokonale, abychom zůstávali v neustálé harmonii s Jeho velikou a čistou láskou. Pak také budeme hodni přijímat všechny ty bohaté dary a milosti, kterými nás chce Pán obdařit a které jsou pro nás stále připraveny. Jeho Láska je tak veliká, ţe prostoupila-li hmotu celé země, tím spíše prostoupila také naše těla, která jsou oproti hmotě nerostné mnohem zjemnělejší. Ale my máme kromě svého těla hmotného i své tělo duchovní, vlastní to naše já, které je schopno přijímat pokyny a poučení od naší duše. I toto naše tělo duchovní prostoupil Pán, abychom dobře chápali, ţe náš ţivot není jen ta hmota našeho těla, ale ţe je tu především duch a ţe naše niţší já, v němţ je naše vůle, vědomí, rozum, pocity a vášně, to ţe je ovládáno něčím vyšším ze sféry duchovní. A toto „něco“ – tj. naše vlastní duše, kterou máme neustále hledati a snaţit se poslouchat její pokyny, dát se jí vést. Vţdyť ona jediná dává nám moţnost spojení s naším duchem a náš duch je právě součástí samého Boha. Snaţíme-li se dobře přijímat a chápat, co nám naše duše zprostředkuje do našeho ducha, jsmeli dokonale a neustále v harmonickém spojení s duší a duchem svým, máme trvalé spojení s Bohem – Kristem. Teprve tím stáváme se vědomě pravými dítkami Boţími a teprve pak můţeme mluvit o tom, ţe se podobáme obrazu Boţímu. Bůh nás sice stvořil k Svému obrazu, ale kolik lidí svých sobeckým a nečistým ţivotem, špatnými skutky, pýchou a domýšlivostí, smazalo lehkomyslně se sebe tuto podobu Boţí! Mnoho je těch, kteří se vůbec nestarají o to, aby pochopili svou duši, našli si trvalé spojení s ní, aby i s duchem svým mohli být v trvalém spojení. Ti ovšem nemohou dosáhnout čistého vnitřního ţivota, jehoţ náplní má a můţe být sám Kristus. A Kristus můţe přebývat jen v čistém nitru ušlechtilého člověka. Proto se všichni máme snaţit ţíti tak, abychom této milosti dosáhli, tj. – ţít tak jak nás tomu učil Pán Jeţíš a jak si to přeje náš Otec Nebeský. Přišla-li církev vstup Páně do pekel celkem bez výkladu, přemýšleli o něm mnozí myslitelé. Velké poučení o Jeho vstupu do země můţeme získat z podmínek vyššího zasvěcení, zejména velkého „Bílého bratrstva lásky“. Kdo chce v tomto bratrstvu dosáhnout nejvyššího zasvěcení, musí projíti všemi zkouškami, předepsanými pro dosaţení tohoto zasvěcení. Poslední touto zkouškou je, prostoupit svým duchovním tělem i zemi, vstoupit a projít hmotou zemskou, a to právě v době velikonoční. Kandidát zasvěcení musí vědomě odpoutat své duchovní tělo od těla hmotného a svým duchovním tělem vstoupit místo nahoru, do sfér duchovních, tentokrát dolů, do země. Pak můţe popsat vše co viděl a zaţil při této zkoušce. Často setká se tam takový kandidát s jinými bytostmi, které také potřebovaly tuto očistnou zkoušku a poznává tu i bytosti, které nemají ještě dostatek duchovní síly, aby celou touto zkouškou prošly. Těm pak pomáhají ostatní, pokročilejší bytosti a to i za cenu, ţe se samy ve

- 96 -

svém pokroku zdrţují. Toto jest krásnou povinností kaţdého člena „Bílého bratrstva lásky“. Nejsou-li však tyto bytosti schopny přijmout ani takovouto pomoc, pak se musí vrátit a nemohou pokračovat na této zasvěcovací cestě. Vstupem do hmoty zemské poznávají bytosti k zasvěcení určené, z čeho vlastně vyvěrá tvořivá síla přírodní. Zde teprve pochopí správně, co je to to „Nic“, ze kterého všechna tvorba vzešla, čím jest a co jest jejich tělo hmotné i duchovní, jaký má být vztah těchto k duši a duchu. Zde poznají a chápou lépe neţ před tím, co je v nich, nad nimi a pod nimi. Pak teprve, kdyţ prošli hmotou zemskou, přicházejí do velikého volného prostranství, v němţ vidí vodu, do které mají vstoupit, aby prodělali další svou očistu. Na dotaz, jaká je to vlastně voda, odpovídá jim jejich duchovní vůdce, ţe jsou to slzy, které za svého ţivota vyronily. Do tohoto jezera slz musí se ponořit, aby smyli se sebe poslední zbytky svých špatných skutků z dřívějšího ţivota, aby své duchovní tělo očistili od všeho, co je ještě zatěţuje a mohli pak, po této očišťující koupeli, projít posledním křtem a to křtem ohněm. Kandidáti, kteří podstoupili tuto očistnou lázeň a přijali poučení ţe od té chvíle, kdy prošli touto lázní, nesmí jiţ uronit ani jedinou slzu, ani ţalu ani radosti, vycházejí odtud tak zocelení, ţe nic nemůţe je jiţ vyrušit z jejich trvalého vyrovnaného klidu. Ani největší radost, ani největší ţal nad nejbolestnější ztrátou nesmí vyvolat v jejich oku slzu a také ji jiţ nevyvolá. Potřebnou sílu k tomu získají právě v následující zkoušce, zkoušce ohněm. Všechny bytosti musí projít prostorem, v němţ se všech stran sálá oheň. I zde se některé bytosti zastavují, protoţe mají obavy, ţe je tyto plameny seţehnou, ţe shoří. Jen bratři opravu pokročilí věděli, ţe mohou a musí do tohoto ohně vejít, protoţe je to oheň očišťující, který spravedlivého, dříve jiţ hmotou a vodou očištěného, nepálí. Je to ten věčný oheň, kterým na konec kaţdý musí projít, neţ vejde do Království Nebeského. Prošel-li by tímto ohněm někdo dosud neočištěný, jeho duchovní tělo – astrál – je dosud pln hříchů, ten by ovšem pocítil palčivou bolest při spalování té nečistoty, která zatěţuje jeho duchovní tělo. Snad tato očista ohněm zavdala příčinu k vyprávění oněch pohádek o pekle a věčném trápení pekelným ohněm, i vyprávění o tom, ţe Pán Jeţíš po Svém ukřiţování vstoupil do pekel. Tak jako zlato se ohněm očistí od vší nečistoty, tak také všichni kandidáti zasvěcení byli touto poslední očišťovací lázní ohnivou dokonale očištěni od všeho, co jim dosud překáţelo v dosaţení ţádoucího zasvěcení, jakého lidé mohou ve svém pozemském ţivotě dosáhnout. Po těchto zkouškách jsou všichni zasvěcenci „Bílého bratrstva lásky“ naplněni naprostým klidem a čistou, velikou láskou, kterou jsou pak povinni šířit a kolem sebe všude rozsévat. Oni pochopili jasně Pánovo prostoupení země, chápou a vědomě prociťují i prostoupení své vlastní podstaty Jeho nejvyšší Láskou, jsou si plně vědomi Krista v sobě a proto stávají se Jeho sluţebníky, aby lásku dále rozsévali mezi lidem, poučovali ostatní o tom, co láska jest, jak ohromná je její síla a moc a tak do duší lidských vlévali to veliké blaho, vyvěrající z mysteria Velkého pátku. Pán Jeţíš nevstoupil do ţádného pekla, protoţe ţádné takové peklo, jak nám je kněţstvo mnohde líčí neexistuje. Peklo připravují si pouze lidé svými špatným skutky a nezachováváním Zákonů Boţích. Peklo proţívají jiţ zde na zemi ve svých neklidných stavech duše, vyvolaných jejich přetíţeným svědomím. A tyto stavy pekelných hrůz proţívají pak ještě ve větší míře v ţivotě záhrobím, po smrti, kdy nemohou jiţ všelijakým způsobem umlčovat hlas svého svědomí, jak to činívali často za svého pozemského ţivota. Tam, v záhrobí, zjeví se jim neúprosně všechny jejich zlé i dobré skutky v nezastřené pravdě i se všemi následky, jaké tyto činy měly. To potom působí ony strašné, nepříjemné stavy duše, takţe tito nespravedliví, sobečtí lidé proţívají skutečně své peklo. Podívejte se jiţ na ty, kteří za svého pozemského ţivota trpí jiţ tolik, ţe někteří si v zoufalství béřou i ţivot. To jsou právě ti, kteří nenašli a jiţ také nenajdou ten poklad, který je pro lidstvo otevřen a přístupný na Velký pátek. Ti poklad svůj hledají jen ve hmotě, ve věcech

- 97 -

světských, a proto k pravému pokladu nikdy nedospějí. Oni podlehli svému sobectví, své sebelásce, slouţí svými špatnými skutky jen Satanovi a svým hříšným ţivotem vzdalují se stále více od Krista, věčné Lásky. Poklad blaţeného ţivota, který se nám otevřel mysteriem Velkého pátku, nenajdou však nikdy. Lidé, kteří se takto ztratili z dosahu štědré ruky Boţí, připravují se svou vlastní vinou o Láskou Boţí a ta vlastně ţijí neustále v pekle. Toto peklo připravují a tvoří se jiţ zde na zemi, a jestliţe jiţ za svého pozemského ţivota neproţijí ty tíţivé stavy duše a neprotrpí se zaslouţenými utrpeními, pak odcházejí do záhrobního ţivota velmi zatíţeni a jejich posmrtný ţivot duchovní i stavy duše v něm podobají se znovu pekelným bolestem a strastem. Tak vypadá peklo ve skutečnosti. Neexistuje nikde ţádné jiné peklo, kde by se dušičky pekly na oleji, nebo ve vroucím oleji vařily v kotli. Je opravdu podivuhodné, ţe se tato víra mohla šířit mezi lidem aţ do dvacátého století! Swedenborg sice ve svých spisech uvádí, ţe duchovní bytosti, které i po smrti odmítají pomoc Boţí a nechtějí se dát vést na lepší cestu, shromaţďují se na určitých místech, kde by mohly pokračovat ve svém neřestném ţivotě. Toto místo Swedenborg nazývá peklem, ale peklo toto je tak odporné, aby se i těm největším hříšníkům zošklivilo a oni spěchali odtud zase na místa, kde se jim můţe dostat světla věčné Pravdy Boţí, aby se mohli i oni přibliţovat poznání veliké Lásky Boţí, které se aţ dosud vyhýbali. Ale i toto peklo, z něhoţ všichni tak rádi utíkají, jsou zase jen stavy duše oněch ubohých a bloudících bytostí a nepodobá se nikterak tomu peklu, které nesprávně líčí někteří kněţí ještě dnes. A do tohoto pekla Swedengorgem popsaného, také vstoupil Pán Jeţíš po Svém ukřiţování, aby přines i zde shromáţděným nešťastným duším Světlo Své veliké Lásky a vysvobodil je ze tmy jejich nevědomosti. Kdyţ Pán Jeţíš, vlastně jiţ Kristus, neboť byl to jiţ Jeho Boţský Duch, který zemi prostoupil, po prostoupení země znovu vystoupil, otevřel nám ještě jeden ohromný poklad, který má velkou cenu zejména pro kaţdého hříšníka. V té chvíli byly nám po dlouhém čase otevřeny zase brány ráje, které byly zavřeny od doby Adama a Evy, kteří ztratili ráj svou neposlušností Zákonů Boţích. První, kdo do bran rajských mohli vkročit, byli oba lotrové, visící po levici a po pravici Pánově na kříţi. Ne pouze jeden – po pravici visící, ale oba nalezli milost u Pána jako Jeho spolutrpící a směli vstoupit do ráje. Oba dva zemřeli dříve neţ Pán Jeţíš a oba čekali na Pána, aby je pak oba vzal s Sebou tam, kam vešel na okamţik, aby jim brány rajské otevřel a uvedl je do Svého Království. Pak se znovu vrátil mezi Své opuštěné a plných 40 dní pobyl ještě mezi Svými učedníky a věrně mu oddanými věřícími. Ovšem, ţe byl to jiţ jen Jeho Duch, Duch Kristův, který bral na sebe občas podobu Syna člověka, Pána Jeţíše, aby tak dokázal, ţe zvítězil nad smrtí, ţe skutečně vstal z mrtvých a ţije a bude ţít s námi a mezi námi aţ na věky. I dnes je s námi a v kaţdém z nás, kdo dovedl očistit svůj ţivot vnitřní tak, aby Jeho svatou přítomnost v sobě mohl pociťovat. Jen velikou, čistou láskou můţeme dosáhnout té veliké milosti, abychom stále obcovali s Ním, aby On i Otec Nebeský mohli v nitru našem vybudovati si Svůj trvalý příbytek a mohli v nás neustále přebývat. Proto je zapotřebí, abychom v Něj pěvně věřili, Jej milovali a z lásky k Němu řídili se jeho svatým učením a vţdy s láskou dovedli se obětovat pro své bliţní. Pak nalezneme snadno všecky to poklady, který byly na Velký pátek otevřeny velikou obětí, kterou přinesl za nás na Golgothě Pán Jeţíš. To jsou ty nejcennější poklady, které máme stále hledat! Přeji vám všem, aby v tomto okamţiku vstoupil Kristus také do vás a vy mohli pocítit to blaţivé teplo Jeho veliké, svaté Lásky, které rozlévati se bude v celé vaší bytosti, otevřete-li Jeho příchodu celé své upřímné srdce. Ó pane nás, Spasiteli a Vykupiteli, zůstaň s námi aţ na věky! Amen.

- 98 -

100. Jak uskutečňoval Pán Ježíš Své rozhovory s Otcem Nebeským V Písmě svatém Starého Zákona i v Evangeliích čteme častěji o rozmluvách jednotlivců s Bohem a i naopak boha s lidmi. Většině čtenářů snad ani nenapadne ptát se jak se ony rozmluvy s Bohem uskutečňovaly. A najde-li se jiţ někdo, kdo má zájem o vysvětlení tohoto tajemství, zůstává zpravidla bezradným, protoţe nikde nenalezne uspokojující odpověď, která by mu toto zastřené tajemství odhalila. A přece jest pro nás velmi důleţité poznat, za jakých okolností se lidem projevoval Bůh nebo Jeho svatí sluţebníci za jakých okolností, v jakém duševním stavu přijímal Pán Jeţíš, jako Syn Člověka, pokyny a poučení od Svého Otce Nebeského. Nebudeme se vracet k událostem popsaným ve Starém Zákoně a přidrţíme se pouze těch, které se týkají Nového Zákona. Jiţ prabába Pána Jeţíše - Ismeria – na smrtelném lůţku svém viděla a slyšela Otce Nebeského promlouvati o budoucnosti své dcery Anny. Bylo to ve chvíli, kdy se její duchovní tělo odpoutávalo od těla hmotného. Anna měla po smrti své matky několikrát příleţitost mluvit s Otcem Nebeským, a to vţdy ve zvláštním stavu duchovního bezvědomí. V tomto stavu našla ji několikrát její bába v sadě, kam se Anna utíkala vţdy ve chvíli, kdy pociťovala zvlášť mocné vzrušení ve svém nitru. Pak byla vţdy nalezena jako bez ducha, coţ svědčí zase jen o tom, ţe její duchovní tělo se vybavilo se své tělesné schránky. Jen tak se mohlo uskutečnit její vědomé spojení s Otcem Nebeským, za kterého její duchovní já mohlo promlouvat s nejvyšší bytostí duchovní – Otcem Nebeským. I Matka Pána Jeţíše, Marie, měla také, jiţ jako malé děcko moţnost mluvit s Tatíčkem Nebeským, jak o tom sama vyprávěla Své matce Anně. Šla si jednou hrát do zahrady a tam u kmenu poraţeného stromu se poloţila a usnula, aniţ si toho byla vědoma, protoţe v tomto snu proţívala pokračování svých dětských her. Spatřila na kmenu sedět krásného dědečka, který se na ni usmíval. Vyzvala ho, aby si s ní hrál a přeskakoval s ní leţící tu kmen. Dědoušek jí vyhověl, mile s ní rozprávěl a nakonec slíbil na její prosbu, ţe přijde zas, aţ ona bude sama. A slova svému dostál i později, kdy Marie dlela jiţ na vychování v chrámové škole v Jerusalémě.tehdy ale Marie věděla jiţ, kdo je tím jejím dědouškem, věděla, ţe je to sám Otec Nebeský, který ji vede a poučuje, jak se má připravovat na svůj vznešený úkol. Proto byla tak často zasněná, jako duchem nepřítomná a vyhledávala nejčastěji samotu. To ovšem nedovedly pochopit její druţky, které spolu s ní ve škole chrámové prodlévaly. Marie však nikdy neprozradila, co jí její samota skýtá. Nikomu nepověděla, ţe ji sám Tatíček Nebeský navštěvuje a poučuje. Byla vţdy velmi váţnou na svůj věk, takţe ji nikdo nechápal. Jen její učitel, ke svému úkolu zvlášť vyvolený, věděl dobře, co se s Marií děje, protoţe i jemu dostávalo se poučení podobným způsobem ve zjeveních. Proto také mlčel, ale s Marií si dobře rozuměli. Oba dostávali svá poučení ve chvílích, kdy se jejich duchovní tělo odpoutávalo od těla hmotného, a jen v tomto stavu byli schopni obcovati s duchovním světem, jen tak mohli rozmlouvat s Bohem – Otcem a poslouchat Jeho svaté pokyny. A také v takovémto stavu mohla Marie přijmout andělské zvěstování o Svém svatém mateřství. A také v takovémto stavu sešla se v Betlémě před zrozením Pána Jeţíše s matkou Abrahamovou, které v téţe jeskyni, kde Marie porodila Jeţíška, dala ona ţivot svému synu Abrahamovi. Byla to také matka Abrahamova, která dala výstrahu Josefovi, aby unikl vraţedným úmyslům Herodesovým a zachránil ţivot Jeţíškův. Také ona to byla, která se zjevila třem králům a varovala je před zpáteční cestou do Jerusaléma. Také v okamţiku, kdy se zrodil Jeţíšek, zjevil se Marii Otec Nebeský a určil, jaké jméno má dáti právě zrozenému děťátku. A kdyţ pak Jeţíšek dorůstal v chápající děcko, tu s Ním pak velmi často Otec Nebeský rozprávěl. Bývalo to zase vţdy v okamţicích, kdy se odpoutávalo

- 99 -

Jeho duchovní tělo od těla hmotného. V takových posvátných chvílích poučoval Otec Nebeský Pána, a to jiţ od dob Jeho dětství, jak má chápati ţivota a jak se má připravovat na budoucí Svůj úkol. Takto byl Pán v neustálém spojení se Svým Otcem Nebeským a proto také Jeho vnitřní ţivot byl tak bohatý, proto mohl nám také tolik nejvyšších a nejsvětějších Pravd sděliti. Nebyl to ţádný bezstarostný a snadný ţivot, jaký zde Pán proţíval. Sám se Sebou a sám v Sobě prodělával těţké boje, aby přemohl všechno, co bylo Jemu, jako Synu člověka, dáno údělem. On musel si Svůj vnitřní duchovní ţivot pracně vybojovávat, aby zvítězil nad vším, co přináší s sebou ţivot kaţdého člověka. I pro Něj bylo zapotřebí velkého sebezapření, aby sám nad Sebou zvítězil a mohl konečně říci: „Já a Otec jedno Jsme.“ Byla to i ohromná ukázněnost i veliká obětavost pro lidstvo, které lidství Pána Jeţíše muselo v Sobě vyvinout a vypěstovat. Jen s touto ukázněností a obětavostí mohl dostáti tak plně Svému úkolu, Otcem Nebeským na Něj vloţenému, aby Jeho ţivot a Jeho svaté působení přineslo tolik dobra a milosti všemu lidstvu. Snad to vše pochopí lidstvo teprve v budoucnu, aţ bude pročítat četná novodobá zjevení Páně, ve kterých se nám Pán ukáţe v jasnějším světle, neţ v jakém nám Jej mohla podati dnes přístupná Evangelia. Z naznačeného je zřejmé, ţe nejen Pán Jeţíš, ale i Jeho Matka, bába i prabába mohli přijíti do nejuţšího styku s Bohem – Otcem jen duchovně, po odpoutání svého těla duchovního od těla hmotného, tedy v určitém tělesném bezvědomí, za kterého však duchovní vědomí je naprosto jasné. Tyto stavy jsou výsledkem správného vnitřního ţivota, který jim umoţňoval ţíti současně ţivot duchovní i hmotný a oba tyto ţivoty udrţovat stále v dokonalé harmonii. Je to určitý stupeň dokonalosti, a k takového dokonalosti dojít, o to máme se všichni upřímně snaţit. Kdo bude o těchto tajemstvích duchovního ţivota hlouběji přemýšlet, ten dojde k poznání, jak je nám ve skutečnosti všem Otec Nebeský blízký. Jak by bylo krásné, kdyby hodně lidí mohlo dosáhnout té milosti, ţe by se mohli spojovat a přímo rozmlouvat s Otcem Nebeským tak, jak to činil Pán a Jeho nejbliţší! Jakou radost by měl z toho nejen Pán a Vykupitel nás, ale i sám Otec náš! I pouhá snaha přibliţovat s Bohu byla by pro Něho radostná a pro lidstvo samo mnohoslibným pokrokem. Čeho je k tomu zapotřebí? Především je to naprosto čistý ţivot, plný pravdy a upřímnosti, dále absolutní víra a to nejdůleţitější – čistá, veliká láska, která nejvíce můţe nám umoţnit touţené tajuplné spojení s Bohem. To by byla ta pravá mystika, která je schopna oblaţovat lidstvo a uvádět kaţdého, kdo po tom touţí, do těch nejvyšších blaţeností, kterými se lidský ţivot můţe naplnit. A tomu všemu učil nás Pán Jeţíš, který nás stejně jako náš Otec Nebeský tolik miluje a těţce nese, ţe jen tak málo lidí touţí po Jeho Lásce. Aţ dosud je stále většina těch, kteří dávají přednost bezcenným, pomíjejícím věcem, kterým dávají přednost před opravdovým přibliţováním se k Bohu. Chybí jim především víra v moţnost takového spojení s Bohem, nevěří v dosaţitelnost přímého rozmlouvání s Ním. Snad dojdou k této víře, aţ uvěří ve všechna zjevení Boţí, jeţ jsou obsaţena ve Starém i Novém Zákoně. Toto zjevení je ovšem třeba brát mnohem váţněji neţ dosud, aby jich pak dovedli lidé pouţít ve svůj prospěch, pro svůj vlastní ţivot. Dobrým příkladem jsou nám i velcí světci. Těm se podařilo také v tak zvaných extázích, které nejsou v podstatě nic jiného, neţ okamţité vybavení duchovního těla z těla hmotného, viděti Boha – Otce nebo Pána, nebo posly Boţí – anděli a mluvit s nimi nebo přijmout od nich svá poselství. Mnoho lidí čte o takových zjevech, ale buď tomu nevěří, nebo se nesnaţí vniknout hlouběji do těchto tajemství, aby je opravdu pochopili a jim také uvěřili. I kdyţ se najdou čtenáři, kteří bez pochybností přemýšlejí nad podobnými záţitky světců, jen málokdo pomyslí na to, ţe by

- 100 -

se i jemu mohlo podařit dosáhnout spojení s duchovními bytostmi, tím méně pak, ţe by i on mohl přijít do styku s Pánem, nebo dokonce s Otcem Nebeským. To zavinila především naše nedostatečná a jednostranná výchova náboţenská, která sice nutí lid k věření všeho, co církev k věření předkládá, ale nevysvětluje jasně a prostě nic o přirozených podkladech a příčinách oněch tajuplných zjevů. A právě toto vysvětlení chybí, aby lid nejen snadněji uvěřil, ale také sám se snaţil dostat se v duchovním ţivotě výš, aby i jemu byla dána moţnost proţít podobné záţitky duchovní, které jsou přece pro kaţdého přístupné. Jen poctivě podle učení Pána Jeţíše ţít, s největší láskou a pokorou plnit Jeho svatá přikázání a to nedosaţitelné bude dosaţitelným pro kaţdého! Vţdyť Pán Jeţíš řekl, ţe s námi zůstane po všecky časy aţ na věky. I církev nás učí, ţe Bůh je všude přítomen. Proč bychom tedy nedokázali přiblíţit se k Němu, a to tak, ţe bychom Jej viděli, ţe bychom s Ním dokonce rozmlouvali? Podařilo-li se to jednotlivcům a daří-li se to některým vyvoleným lidem i v době nynější, proč by se to nemohlo podařit i nám? Dosti často přicházejí ke mně lidé a vyprávějí, ţe se jim zjevil Pán a dal jim nějakou radu, nebo nějaké upozornění, jak se zbaví nemoci nebo jiného utrpení, jindy zas vyzýval je k nějakému skutku, nebo předpovídal něco z budoucnosti, co se později skutečně vyplnilo. Byli to ponejvíce zcela prostí lidé, kteří mi tyto své záţitky sdělovali. To je nejlepším důkazem, ţe Pán je skutečně stále s námi a ţe se duchovně projevuje tomu, koho uzná za hodna té milosti. Tak skloní se i k lidem zcela prostým, ale pevně věřícím, kteří ve své opravdové víře se dovedou procítěně k Němu obracet se svými prosbami a svůj ţivot naplňují účinnou láskou a dobrými skutky ke svým bliţním. Takovéto milosti nemohou ovšem dosáhnout lidé sobečtí a hmotařsky ţijící. Pro takové budou i tato tajemství duchovní tak dlouho zastřena neprůhlednou rouškou, dokud se sami z vlastní vůle neobrátí k lepšímu a ušlechtilejšímu ţivotu a dokud své sobectví nezamění za účinnou lásku. Nedomnívejte se však, ţe se můţete stýkat s Pánem nebo Otcem Nebeským nebo s jinými vyššími bytostmi duchovními jinak neţ duchovně. Je k tomu vţdy zapotřebí odpoutání se od těla hmotného. Jsou sice vzácné výjimky, kdy se některým lidem nebo dětem dostalo zjevení za bdělého stavu. Podobných záţitků dočkají se i lidé nadaní zvláštní jasnovidností, ale ve všech těchto případech jde vţdycky o jednotlivce, u nichţ je zvlášť vyvinut dar jasnozření vnitřního, které umoţňuje duchovní bytosti i vidět, ale zpravidla děje se tak po odpoutání se duchovního těla. Mnozí z těch, kteří se podobných záţitků dočkají, domnívají se, ţe to byl pouhý sen a těţko by připustili, ţe je to jejich skutečný záţitek v duchovní sféře. A protoţe nevěří, ţe to bylo čisté zjevení duchovního světa, nedostane se jim příleţitosti proţít cosi podobného ještě jednou. Jejich rozumářské nazírání připraví je o moţnost správného pochopení a proto jiţ podobné záţitky se neopakují, tato milost je jim odepřena. Zato u lidí upřímně věřících objevují se podobné záţitky, častěji. Někteří mohou dokonce pozorovat a sledovat i určitou souvislost všech těch zjevů, které přicházejí postupně, jako na pokračování. Takové záţitky mají ovšem pro dotyčné lidi veliký význam duchovní. I já sám musím přiznat, ţe mnohé z toho, co jsem vám zde pověděl, má původ ve zjeveních a sděleních Pánových z poslední doby, protoţe jinak bych vám byl sotva dovedl vysvětlit taková tajemství, kdyby mne nebyl poučit o nich sám Pán. I tato skutečnost můţe být pro nás zase jen důkazem toho, jak velice nás Pán miluje a jak Mu záleţí na tom, abychom se stále více a více přibliţovali ke světlu Pravdy, která má nás osvobodit z temnosti lţí a nepravd a zbavit nás pro nás tak škodlivé pochybnosti. Je Jeho milostí a Láskou můţeme se stále více přibliţovat ke svému zdokonalování se vnitřního duchovního ţivota vlastního a k hlubšímu poznání oněch vzácných tajemství, která skrývá v sobě pravý duchovní ţivot.

- 101 -

On je Tvůrcem všeho, tedy i duchovního ţivota, a jako nejvyšší duch můţe se mezi námi projevovat jen duchovně a my můţeme se s Ním také jen duchovně stýkat. Po odchodu Pánově z tělesného ţivota není nám jiţ moţno vidět osobnost Pánovu, nemůţeme jiţ naslouchat Jeho slovům tak, jak bylo to dopřáno Jeho součastníkům, ţijícím v Jeho blízkosti. Máme však stále moţnost stýkat se s Ním duchovně, přijímat Jeho pokyny ve svém nitru. A to má být naší upřímnou, opravdovou snahou – naučit se tyto pokyny přijímat a podle nich i ţít. Proto máme více pěstovat svůj vnitřní ţivot, abychom v naprostém klidu mohli pociťovat Jeho svatou přítomnost v nás, abychom ve svém nitru uslyšeli Jeho hlas k nám promlouvající. Všichni můţeme této milosti dosáhnout! Vzpomeňme jen, ţe Pán řekl nám tato významná slova: „Miluje-li Mne kdo, slova Mého ostříhati bude, a Otec Můj bude jej milovati, a k němu přijdeme a příbytek u něho si učiníme.“ (Jan, 14, 23.) To je to nejkrásnější a nejcennější, čeho člověk můţe dosáhnouti: Bůh sám, Kristus neustále přítomen v našem nitru a Jeho Duch i síla Jeho Lásky neustále v nás a s námi se projevuje. Slyšet ve svém nitru Jeho hlas, který nás neustále vede, poučuje a nám radí, co a jak máme vykonat. To je to nejvyšší, čeho člověk můţe dosáhnout. A kdo jednou jiţ dospěl tak daleko, ten nemůţe jiţ zbloudit a proţívá stále ty největší blaţenosti, kterých můţe člověk za svého pozemského ţivot dosáhnout. Tyto hodnoty samy jistě plně odmění naši snahu a námahu, kterou věnujeme na vypěstování svého čistého ţivota vnitřního, který nás musí připravit a učinit schopnými tuto velikou milost přijmout. Pamatujte přitom, ţe je to především čistá, veliká a účinná láska, která je jedním moţným pojítkem mezi námi a Bohem – Kristem. Chcete-li tedy ţít šťastný, spokojený a blaţený ţivot, ţivot bez utrpení, chcete-li dosáhnout té milosti, ţe budete naslouchat i vy sladkému hlasu Boţímu ve svém nitru, chcete-li být ve stálém spojení s Duchem Kristovým, pak jděte upřímně za Kristem a plňte poctivě všechny zákony Boţí a řiďte se ve všem svatým učením Pána Jeţíše. Milujte boha nadevšecko a své bliţní jako sebe sama. Pak bude také vás Bůh milovat, ţe si ve vašem nitru vybuduje s Pánem trvalý Svůj stánek a vy budete moci s Nimi právě tak rozmlouvati a Jejich hlasům naslouchati, jako Pán Jeţíš za Svého pozemského ţivota mohl naslouchati hlasu Svého Otce a s Ním rozmlouvati. Dejţ vám Bůh k tomu potřebné síly! Osvěť nás Svým Duchem svatým, abyste této milosti mohli co nejdříve dosáhnouti, abyste se i vy stali vědomými dítkami Boţími.

- 102 -