DEFEKTOLOGIE PRACOVNÍ THERAPIE NA ŠKOLE Pftl STATNI PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNÉ V KROMĚŘÍŽI JOS. K O M Á R E K , ředitel školy.
Prof. Dr M. Spvák uveřejnil velmi výstižný a informativní článek »Pojetí defektologie podlé učení I. ,P. Pavlova« v Pedagogice, roč. III. z roku 1935, sešit 4. Vychází z předpokladu, že v defektologii nejde o pouhé orgá nové defekty, t. j. o defekty jednotlivých orgánů nebo jejich částí, ale že jde o defektního člověka, t. zv. o takové defekty, které postihují člověka jako celek, tedy o důsledky poruch, které zasahují celistvost člověka. Dr Sovák správně nachází vysvětlení v materialistickém učení I. P. Pav lova o celistvosti organismu. A ve smyslu tohoto učení rozumí pak celist vostí individua jednotu organismu s jeho prostředím. Z životního prostředí jsou pak nejdůležitější složkou vzájemné společen ské vztahy, do nichž vrůstá člověk výchovou a vzděláním a v nichž se udržuje svou prací. Dr Sovák říká dále, že tyto vztahy, spojující navzájem lidský kolektiv, vytváří onu ceUstvost v jeho společenském bytí. Je-li pak omezena existence člověka jako samostatného individua v jeho spole čenských vztazích, pak mluvíme o porušené celistvosti člověka, tedy o čloyěkú defejctním. Souhrn charakteristických znaků defektního člověka ozna čujeme jako defektivitii a charakteristickým znakem jejím je porucha ce listvosti, kterou rozumíme především vztahy ke kolektivu normálních lidí a poruchu vztahů k výchově, vzdělávacímu procesu a k práci vůbec. S poruchou celistvosti, tedy s poruchou vztahů ke kolektivu, k výchovně Vzdělávacímu procesu a k práci se setkáváme nejen u dospělých lidí, ale také u dětí. Ve škole při dětském oddělení státní psychiatrické léčebny Kroměříži máme děti trpící jednak různými dětskými neurosami a psy chosami (psychopatické konstituce, hysterie, pomočování, dětské rozlady, tiková onemocněni, úzkostné a reaktivní stavy, neuropathie a pod.) často s narušeneu povahou, a děti epileptiky, u nichž se ve většině případů jedná ^ povahové změny jako průvodní stavy choroby. Celý náš výchovný a vyučovací proces musí být zaměřen tak, aby nejen dal dětem nemocným možnost dalšího vzdělání v takové míře, jak při pouští jejích zdravotní stav, ale aby podporoval svým působením celý léčebný proces. Praxe ukázala, že v některých případech závisí uzdravení 'lítěte ne tak na lékaři, jako spíše na pedagogovi defektologovi. Ale v každém případě je nutno pracovat v naprosté shodě s lékařem. Ve všech pří padech musí najít pedagog pedagogické nápravné metody, aplikované dfifektologické praxí jako metody reedukační a rehabilitační. Dr Sovák svém článku přesně odlišuje reedukací od rehabilitace. U našich dětí se Q^nohdy obě tyto metody vzájemně prolínají. U dítěte, které na př. trpí různými ú?kostmi nebo reaktivními stavy, půjde společně reedukace s re42^
Iiabilitaci, neboť se musíme zaměřit na příčiny tohoto stavu a odstraňovat je právě tak, jako rehabilitací ovlivňovat takové dítě výchovně vzdělávacím procesem, zaměstnáním a prací vůbec. V jiných případech, na př. u epi leptiků, se jedná o rehabilitaci, t. j. o ovlivnění jeho společenských vztahů. Jednou z rehabilitačních metod u nás je pracovní therapie. Je dnes lé kařsky již dostatečně prokázáno, že na př. vhodným duševním zaměstná ním a přiměřeným duševním zatížením a podobně i vhodným a nepřetěžujícím fysickým zaměstnáním u epileptiků lze epileptické záchvaty snížit. Vhodné a nepřetěžující duševní zaměstnání má také podstatný vliv u dět ských neuros a psychos. Pracovní therapie je tedy léčba prací, léčba vhodným a přiměřeným zaměstnáním a jako taková je aktivní léčbou, která vzhledem k vyšší ner vové soustavě dítěte nabývá zvláštní hodnoty. Cílem pracovní therapie je napravit porušené projevy nemocných dětí, t. j. právě ony vzájemné spole čenské vztahy, vztahy k práci, výchově a pod., výchovou zdravých projevů. Výchova zdravých projevů spočívá jednak v nápravě porušených funkcí, jednak v aktivaci chorobou ušetřenýdi funkci a konečně nácvikem nových spojů v nervové činnosti tak, aby byly způsobilé učinit dítě do značné míry zdravým. Léčba Vhodným,přiměřeným zaměstnáním spočívá tedy v tom, že se nemocné dítě ovlivňuje prostřednictvím smyslových orgánů, aby vhodnými pracovními podněty byly děti probouzeny k zdravým -normál ním pochodům a napravily, své porušené funkce pracovními impulsy, které na ně působí, i svou vlastní pracovní účastí. Do léčby prací přenášíme proto všechny podstatné motivy běžného dět ského života (učenf, práce fysické, kulturní i rekreační) a zapojujeme je do jejích denního řádu, aby se jednotlivé vlivy a činnosti střídaly, to zna mená do práce duševní, tělesné, které děti nutí k adekvátnímu myšlení a k účasti vůle, do kulturní a rekreační činnosti, které v nemocných dětech vyvolávají žádoucí změny. Vycházíme z předpokladu, že organismus dítěte je podřízen určitým zák0'nům a že žije v určitém prostředí. Prostředí se mění a složité vztahy organismu k němu také. Organismus se musí přizpůsobovat a je závislý nejen na .svém vnitřním, ale také zevním prostředí, t. j. na svém okolí. Toto přizpůsobování je dějem reflekčním. Jde o podmíněné reflexy od nej jednodušších k nejsložitějším. Podmíněné reflexy jsou dány vyšší nervo vou činností. Jsou tedy některé reakce organismu na podněty nejen z prostředí vnitřního, ale i zevního. Tím je i pracovní therapie kontrolo vána a řízena vyšší nervovou činností dítěte. V pracovní therapií jde tedy o vytváření podmíněných reflexů, jako dobrých návyků, jejich stálého posilování a upevňování. V nervové čin nosti se projevují zvláštní procesy, které jsou jednak vzruchové, jednak útlumové. Ve vyšší nervové činnosti je pak druhá signální soustava. Se všemi těmito procesy a stavy počítáme v pracovní therapií. Dosavadní sledky ukázaly, že pracovní therapie může mít uklidňující a tonisující m
účinek, že může udržet rovnováhu mezi vzruchem a útlumem, mezi moz kovou korou a podkořim, a že může vyvolat harmonickou souhru mezi prvou a druhou signální soustavou. Při léčbě prací nutno přihlížet k indikaci, to znamená přihlížet k druhům choroby dětí. Také zájmy a sklony nemocných dětí jsou nám jistým vodít kem. Máme-lí přihlížet k chorobám dětí, musíme nejdříve stanovit, který druh práce může ovlivnit chorobný stav dítěte a jaký bude pravděpodobný jeho vliv na dítě. Proto děláme psychologický rozbor prací, se zapojením na psychickou a psychomotorickou funkci dítěte. Tak na př. v technickém kroužku jsou různé druhy pracovních úkonů, jako práce z papíru, z hlíny, ze dřeva, pletení, tisk a barveni atd. U každého úkonu rozbíráme, jak aatěžuje nemocné dítě a jaký má vliv po stránce somatické (úkony jedno duché, složité, fysická únava, osvěžení a pod.) a po stránce psychické (du ševní únava nebo osvěžení, zájem, zda úkon přispívá k posílení povinností a odpovědnosti, vůle, sebedůvěry, do jaké míry soustřeďuje pozornost, zda vypěsťovává možnost zdolávání překážek a pod.). Dále pak, jakou možnost dává každý úkon po stránce kladného poměru ke kolektivu, t. j. účast na společné práci, postoj k práci, vztah ke spolupracovníkům, pomoc spolu pracovníkům. Zajímá nás také, které úkony zapojují psychomotorickou funkci a jak podporují pracovní úkony tvůrčí činnost dítěte. A konečně poslední složkou rozboru jednotlivých úkonů pracovní therapie je zaměření na prvou a druhou signální soustavu a na vyrovnávání útlumu a vzruchu. Je přirozené, že vedle tohoto rozboru úkonů pracovní therapie máme i psy chologické prošetření dítěte. Pak teprve lze volit druh a způsob práce pro jednotlivé druhy dětských nemocí. V pracovní therapii nelze opomenout také kulturně rekreační způsob léčby. Kulturně rekreační činností se posiluje a také usměrňuje citová oblast nemocijého dítěte. Je tedy dobře rozvíjet harmonicky obě složky, t j. práci manuální i duševní. Metodika rehabilitační metody stanoví nám pak zásady jejího úspěšného provádění a evidenci výsledků. Má-li být v celém svém průběhu úspěšná, je nutno se držet těchto hlavních zásad: 1. Důkladně prostudovat osobnost dítěte a zjistit jeho záliby, zájmy, sklony. 2. Poznat povahu choroby dítěte a přihlížet ke zvláštnostem pozměněné osobnosti. 3. Uvědomit si, proti kterým chorobám nebo chorobným projevům je nutno se zaměřit. 4. Všestranně ovlivňovat smyslové orgány. 5. Podle zvláštnosti duševního stavu dítěte rozhodnout, jakým způsobem má být nemocné dítě zaměstnáno, do jakého druhu činnosti má být zapojeno a jakou povahu má mít pracovní zaměstnání. S tohoto hlediska mohli bychom pak rehabilitační léčbu děht na indíviduákii a skupinovou. 6. Zajímáme se také o povahu činnosti, o to, v jakém smyslu na nemocné fiítě působí, a podle toho ji pak dělíme; 425
a) na utišující, klidné a jednoduché práce, b) na práce narušující útlum psychomotorické sféry a vyžadující velkou pozornost a rozmanitost pohybu, nebo lehce vykonávatelné, ale zajímavé, c) na zodpovědné, t. j. práce sloužící k povzbuzování sebedůvěry a vůle. 7. Dát konkrétní úkol na místo dlouhého přemlouvání a dokazování schopností, zejména u nemocných s poruchou elektivní írradiace. Totiž tam, kde při vzniku podmíněných spojení v oblasti prvé signální soustavy nedochází k odpovídající projekci do druhé signální soustavy, existuje i obrácený jev, že totiž nelze slovními podněty změnit chování nemocného dítěte, o něčem je přesvědčit, něčemu je naučit. 8. Tam, kde lze těžko použít slovních podnětů, místo dlouhého slovního vysvětlování dáme dítěti do rukou dotyčný předmět a děláme spolu s ním tak, aby mělo plný zážitek dotyku a pohybu. Vážeme tak, podle IvanovaSmolenského, v jednotný funkční celek slovo a odpovídající komplex pod nětů prvé signáhii soustavy. 9. Probouzet- lidské vztahy mezi nemocnými dětmi. 10. Zaměřit se také na příští povolání nemocného dítěte. 11. Vést záznamy o sledování nemocných dětí a o hodnocení jejich prá ce. V evidenci zachycujeme: vztah k práci, stálost v práci, osvojení pra covních úkonů, pracovní tempo, jakost práce, styk dítěte s jinými dětmi během práce, vliv dítěte na kolektiv při práci, převládající náladu, psycho motorické projevy, případně afektivní výbuchy. Pracovní a kulturní therapií na naší škole provádíme ve formě pracovně výchovných kroužků. Máme u nás: kroužek mičurinský, 2 kroužky biolo gické, kroužky technické, kroužek pěvecko-recitační a čtenářský, kroužek individuální hudební výchovy. Zaměstnání v technických a biologických kroužcích je odstupňováno podle fysické a duševní vyspělosti dětí. Některé děti zaměstnáváme také individuálně. Individuální hudební výchova se týká hry na klavír a na housle. V pěvecko-recitačním kroužku soustřeďujeme většinu dětí vyšších postupných ročníků. V tomto kroužku nacvičují děti nejen písně, recitace, pásma, ale vedoucí kroužku zařazují poslech hudby s gramofonových desek, pojednávají o hudebních skladbách a hudebních skladatelích. Podle forem činnosti dělíme naši pracovní therapií na různé druhy: a) produktivní, kde dítě samo po jisté době vytváří a prokazuje určitý stupeň vlastní tvořivosti; to jsou kroužky technické, biologické a míčurinský; b) kulturní therapie: pěvecko-recitační a čtenářský kroužek. Sem řa díme také návštěvu filmových, loutkových a divadelních představení, ná vštěvu výstavy a pod. Koňečně sem patří i ovlivňování dětí hudbou, neboť vhodně volená hudba působí na citovou oblast a stejnoměrný a klidný ryt mus vzbuzuje u vzrušivých dětí přiměřený útjum, nebo jinak volená hudba u dětí s úzkostnými stavy a plačtivých a vůbec utlumených vyvolává opač nou reakci; 426
c) rekreační: povinné denní procházky a vycházky, společenské a tělo výchovné hry; d) činnost výchovná, která spočívá nejen ve vyučovacím procesu, v sou těžích, v celém denním režimu dětí, ale zahrnuje vlastně celou pracovní therapii. Závěrem lze říci, že pracovní therapie jako rehabilitace má významný vliv na činnost kolektivu a pro kolektiv, uplatňuje potřebné předpoklady pro' kolektivní způsob práce, pro celou společnost, podporuje a usměrňuje citovou oblast dítěte ve vztahu k jiným a působí na j,eho tvůrčí činnost, potřebnou v dalším životě. Pracovní therapie ovlivňuje celou nervovou soustavu dítěte, vytváří podmíněné reflexy ve formě dobrých návyků, pů sobí na různé analysátory, zvláště pak na analysátor motorický za sou činnosti jiných analysátorů, zaměřuje se na obě signální soustavy. Pracovní therapii stíráme u dětí rozdíly mezi prací tělesnou a duševní. Rozvinujeme tak harmonicky obě složky nemocných dětí. Vedeme je k ná zoru, že práce je věcí cti, hrdinství, slávy. Naším úkolem je tedy vidět před sebou stále dítě-člověka, kterého máme přivést k tělesnému a dušev nímu zdraví a k zapojení do budovatelské práce celé společnosti.
427
