Pozvání k duchovní revoluci Studie Kázání na hoře. Paul Earnhart

Pozvání k duchovní revoluci Studie Kázání na hoře Paul Earnhart Předmluva Ježíš je všeobecně vyzdvihován jako největší učitel světa a jeho „Kázání na hoře“ jako nejúžasnější učení, jaké historie zná. A přesto, většina těch, kdo ho vychvalují, Ježíše neslyší, a většina těch, kdo jeho slova slyší, je nedodržují. Skutečnost, že v naší generaci jen málokdo následuje Ježíšovu cestu, není nepochopitelná. Jeho cesta je zcela odlišná od směru soudobé filosofie života. Kdybychom tam tenkrát byli a Ježíše osobně slyšeli, většina z nás by pravděpodobně neocenila jeho kázání tak vysoce, jak se o něm vyjadřujeme dnes. Ve skutečnosti bychom se mohli cítit uraženi a dotčeni. Naše generace sdílí obecný odpor vůči autoritě. Ale lidé, kteří Ježíše při jeho velkém kázání slyšeli na vlastní uši, cítili, že on „je učil jako ten, kdo má pravomoc“. My dáváme přednost kázání pojednávajícím o obecnostech. Ježíš se zaměřoval na jednotlivé a konkrétní problémy. Daleko oblíbenější jsou u nás kazatelé, kteří více chválí, než odsuzují. Ježíš však odsuzoval nejen špatné jednání, ale i špatné motivace. My máme námitky proti „ukazování prstem“, Ježíš bez ostychu a bez eufemismů poukazoval na vůdčí náboženskou skupinu své doby. My se rádi necháváme motivovat zaslíbenou odměnou, ale Ježíš – společně s příslibem odměny – neváhal hrozit „ohněm pekelným“. Naše společnost vyhledává okamžité uspokojení, zatímco sliby dané Ježíšem převážně směřují k životu budoucímu, který přijde až po konci všeho, co je pozemské. Máme tendence všechno nahlížet jako relativní, ale Ježíš hovořil o absolutně platných pravdách. Každé kázání, které hovoří o „černém a bílém“, kritizujeme jako příliš zjednodušující, Ježíš však ve svých tématech opakovaně rozlišoval jen dvě kategorie: správné a špatné. Tleskáme liberální shovívavosti a hledáme tu snadnou cestu, přestože Ježíš varoval, že jeho cesta je nesnadná a brána těsná. Čím to tedy je, že Kázání na hoře je tak vznešeně vychvalováno, a přesto je ve skutečném životě naprostou většinou zcela přehlíženo? Odpověď spočívá v tom, že mnoho lidí toto kázání považuje za jakési ideální poselství pro lidi prvního století, avšak příliš idealistické na to, aby mohlo padnout naší generaci. Pravdou ovšem je, že Ježíšovo kázání nevyhovovalo ani generaci, které bylo jako první adresováno. Smyslem kázání vůbec nebylo, aby se hodilo na tu či jakoukoli jinou generaci lidských dějin. Smyslem bylo představit světu lidských slabostí vládu Nebes, s jejími nebeskými cíly, nebeskými hodnotami, nebeskými postoji a s nebeským kodexem chování pro ty, kdo „hledají nejprve Boží království a jeho spravedlnost“. Ježíš věděl, že v každém pokolení bude následovníků nebeské cesty velice málo, ve srovnání s počtem lidí, kteří cestu odmítnou. Jeho starost se netýkala množství, ale úrovně, kvality. A proto také neslevil ani z jediné čárky svých nebeských kritérií, proto také ani jedinou čárku nepřizpůsobil lidským slabostem či zaběhnutým zvyklostem své doby. Kdyby byl jen jeden jediný kompromis učinil, království, jež by z toho vzešlo, by již nebylo královstvím Nebes. Každý věrný a nezkreslující výklad „Kázání na hoře“ musí být proto rovněž výkladem bez kompromisů. Jestliže Ježíš nepřipustil žádné ústupky, aby vyhověl lidem své doby, jaké právo má kdokoli z nás nabízet ústupky lidem naší generace? Kázání na hoře je zaznamenáno v evangeliích pro každého z nás. Je to zpráva našeho Pána pro každé období lidských dějin, a je hodna vážného studia a úsilí odkrýt

1

přesně to, co nám Pán říká. Záměrem následujícího pojednání je být při takovém studiu pomocnou rukou. Nenalezneme zde žádnou snahu přizpůsobit či reformovat Ježíšovo učení a udělat z něj cosi moderního. Naopak, jedná se o pečlivý a hluboce uctivý rozbor Ježíšových slov, založený na autorově dlouhodobém a důkladném studiu textu, na přesvědčení, že slova vycházela z úst samotného Božího Syna, a na víře, že pro nás byla zaznamenána pod Božskou inspirací. Z celého pojednání je navíc velmi patrné úsilí prokázat, že Ježíšovo učení může a musí být praktikováno v našich vlastních životech, v této generaci a právě v tom světě, v němž nyní žijeme. Ve chvíli, kdy se nám objasní, o čem Ježíš hovoří, ocitneme se před nejkritičtějším rozhodnutím svého života: následovat Ježíše, nebo konvenční moudrost světa? Stlačit Ježíšovo učení tak, aby se vešlo do mého života, nebo přeformovat svůj život, aby odpovídal jeho učení? Upnout se na tuto zemi, nebo na Nebesa? Vybrat si úzkou, nebo tu širokou cestu? Jak zareaguji na Ježíšovo učení, určí, zda budu stavět svůj život na skále, nebo zda jej postavím na písku. Bude to rozhodnutí o tom, zda mým osudem bude věčný život, nebo věčná zkáza. Máme pouze tyto dvě možnosti. Tak přehledné to učinil právě Ježíš. Sewell Hall Úvod George Bernard Shaw jednou označil Kázání na hoře za „nepraktický výlev anarchismu a sentimentality“. Německý filosof Friederich Nietzsche se k tomuto kázání postavil ještě nelaskavěji, když napsal, že „křesťanská morálka je tou nejzhoubnější formou klamu“ (Ecce Homo). Humanista John Herman Randall byl v roce 1929 ochoten uznat, že Ježíš byl „vskutku velikým mravním géniem“, ale současně se podivoval, proč by galilejský tesař měl mít konečné slovo ve věcech lidské etiky (Religion in the Modern World, Náboženství v současném světě). Mnohem větší počet lidí však toto kázání chová ve veliké úctě, dokonce i když mu příliš dobře nerozumí. Rozhodně lze říci, že Kázání na hoře je nejlépe známé, nejméně pochopené a nejméně žité učení ze všeho, co Ježíš Kristus učil. Moderní myšlení, náboženské i nábožensky lhostejné, zachází s tímto kázáním mnoha rozličnými způsoby. Jak bylo uvedeno výše, někteří je odmítají jako nepraktické či dokonce zlé. Jiní kázání přijímají, ovšem s obrovskými výhradami a pochybnostmi. Humanismus – ve své nejlaskavější podobě – nahlíží kázání jako významný, avšak jen provizorní mravní kodex, zcela oddělený od kříže a božského Krista. Náboženský liberalismus v něm vidí spíše jen projekt k sociálním přeměnám než cestu k individuálnímu obrácení. Albert Schweitzer Kázání na hoře vysvětloval jako speciální etický systém pro konkrétní období, jenž údajně vycházel z Ježíšovy mylné víry, že konec světa měl nastat právě tenkrát. Mnoho premilenialistů* konzervativního směru vnímá kázání jako další (*”Premilenialismus” – obecné označení víry hlásající, že teprve s Ježíšovým druhým příchodem bude na zemi nastoleno tisícileté království, nyní žijeme ve „věku milosti“, který tisíciletí = miléniu předchází, pozn. překl.) „Zákon“, který nezapadá do věku milosti* a jehož aplikace je v hříšném světě neuskutečnitelná. Jeho naplnění čekají teprve s příchodem „tisíciletého království“.

2

Velká část evangelikálního protestantismu rozdělila život do dvou oblastí, do osobní a společenské. Z pohledu těchto lidí bylo Kázání na hoře míněno jako vodítko jen pro osobní vztahy. Považují za nemožné uplatňovat jeho zásady na jednání v podnikání nebo ve vládě. K tomu všemu je třeba říci, že naše doba dokázala hotový div – vzala nejrevolučnější dokument historie a převrátila jej v cosi zcela krotkého, nevýrazného a bezvýznamného. Slovo Boha bylo hrubě otesáno do tupých tvarů. Evangelium bylo přistřiženo, aby vyhovovalo životnímu stylu neukázněného a sobě samému vyhovujícího člověka. Doslova jsme se vrátili tam, odkud jsme vyšli. Kázání na hoře bylo poprvé adresováno světu, v němž farizeové úspěšně vymačkali všechen život a smysl z Mojžíšova zákona. Dnes žijeme ve světě, který evangelium proměnil v něco jen maličko více, než čím jsou zdvořilostní pravidla dvacátého století. A právě z tohoto důvodu je nesmírně naléhavé, abychom se často a pečlivě zabývali právě tím kázáním Božího Syna, které pravděpodobně více než jakékoli jiné definuje samotnou podstatu království Nebes. Pokud zde budeme naslouchat pokorně, celý náš život se může změnit, náš duch občerstvit a naše duše může být zachráněna.

„Evangelium království“ Novozákonní stanovisko ke Kázání na hoře je nejlépe vidět v Matoušově úvodu k tomuto kázání. Je to „evangelium království“ (Matouš 4:23). To by nám mělo sloužit k objasnění dvou věcí. Zaprvé, nejedná se o pouhý Ježíšův výklad Zákona, a zadruhé, požehnání a mravní principy kázání nejsou dosažitelné lidem, kteří se vnitřně a skutečně neobrátili. Kázání je určeno pro poddané království. Cílem je zde spasení, nikoli sociální změny – a lidé čerpající ze světské moudrosti se odsuzují k trvalému nepochopení podstaty věci. Lukášův zápis (Lukáš 6:12-49) řadí kázání do druhého roku Ježíšova vyučování, na vrchol jeho veřejné obliby – obliby, jíž on sám nikdy nedůvěřoval (Jan 2:23-25) a která se prokázala jako velmi krátkodobá (Jan 6:66). Zdá se, že ten čas byl charakterizován ohromným náboženským zápalem, avšak zápalem příliš povrchním a založeným na mylném chápání věcí. Kázání na hoře je vysvětlením pravé povahy Božího království. Je to kázání, které bylo proneseno v reálné lidské historii a přineslo odpovědi na otázky, jež se přirozeně vynořily, když začal být v Izraeli ohlašován blízký příchod království (Matouš 3:1; 4:17). A také nečekaný charakter samotného kazatele, Ježíše, a jeho ostré konflikty s farizeji vedly k tomu, že v lidech, kteří jako první slyšeli: „Přiblížilo se království Nebes!“ rostl stále větší zájem. Ježíšův proslov z vrcholku galilejského kopce není ve skutečnosti pouhým kázáním. Daleko více se podobá velkému manifestu Boha o vlastním království. V Ježíšově učení je jistě mnohem, mnohem více, ale právě zde, v Kázání na hoře slyšíme tlukot srdce království a nitro jeho pravdy. A kdo této pravdě nenaslouchá, ubližuje pouze sám sobě. Kázání se nejvíce ze všeho dotýká postojů, přístupů a vnitřních způsobů, a proto je průvodcem jak u vstupu do království Božího, tak i na jeho nejvznešenějších výšinách. Nenabízí se zde jen potrava pro zralé, ale nacházíme tu i pozvání pro všechny, kdo se poprvé obracejí směrem k nebeskému království a nebeské spravedlnosti.

3

Blahoslavenství: charakter občanů království Ježíš otevírá své významné kázání řadou osmi pronikavých, překvapivých a zdánlivě protimluvných tvrzení, která jsou už tradičně známa jako „blahoslavenství“ (Matouš 5:2-12). Uším židovských posluchačů prvního století musely znít jako hřmění. Jen stěží by si kdo vymyslel méně pravděpodobný „recept na úspěch“. Ježíšovy výroky bořily každé „moudrosloví“ konvenčního myšlení a posluchače plašily a mátly. Ježíš si tak ovšem získával pozornost, a současně nezapomenutelným způsobem rýsoval základy Božího království a charakter jeho poddaných. Celý tehdejší svět (stejně jako ten dnešní) byl hnán zoufalou touhou po štěstí. A stejně jako dnes i tenkrát měl člověk jen chabou představu o tom, jak to štěstí najít. Překvapení Ježíšova učení nespočívalo v oznámení, že pravá blaženost je spjata s královstvím Božím. Údiv nastal, když Ježíš začal popisovat druh lidí, kterým bylo dáno této blaženosti dosáhnout. Blahoslavenství hovoří výhradně o duchovních vlastnostech. Tradičním starostem člověka – hmotnému bohatství, společenskému postavení a lidské filosofii – není věnována jen malá pozornost, není jim věnovaná pozornost vůbec žádná. Ježíš zřetelně vykresluje obrysy království, které není z tohoto světa (Jan 18:36), království, jehož hranice nevedou přes území a lidská sídla, ale které prochází lidskými srdci (Lukáš 17:20-24). A toto zcela neuvěřitelné království přišlo, tak jak bylo předem ohlášeno, v prvním století (Marek 9:1; Koloským 1:13; Zjevení 1:9). Ale většina lidí nebyla připravena království rozpoznat a přijmout – stejně jako je nerozpoznává a nepřijímá většina ani dnes. Dále je nutno si povšimnout, že vlastnosti občanů království, vyjmenované v blahoslavenstvích, nejsou jen duchovního rázu, ale jsou to také vlastnosti, kterých se člověku nedostává přirozeně. Nejsou totiž důsledkem společenského dědictví či prostředí, jsou důsledkem volby. Žádný člověk nebude nikdy sám od sebe „spadat“ do kategorie blahoslavených. Vlastnosti z blahoslavenství se v člověku neobjevují spontánně, ale ve skutečnosti jsou zjevným protikladem „druhé přirozenosti“* člověka, která svou pýchou a žádostivostí zabrala téměř celé lidské srdce. (*”Druhá přirozenost” – pozn. překl.) Co se týče pochopení blahoslavenství, snad ze všeho nejdůležitější je skutečnost, že jednotlivé výroky nepředstavují samostatná úsloví, která lze vztahovat na osm odlišných typů lidí, ale jsou souvislým, harmonickým popisem každého příslušníka Božího království. Vyjmenované kvality jsou vetkány do jediné duchovní látky tak, že jsou od sebe navzájem neoddělitelné. Vlastnit jednu z nich, znamená vlastnit všechny, a postrádat jen jednu z těchto kvalit, znamená postrádat je všechny. A tak jako je nezbytné, aby každý křesťan dosáhl všech kvalit života v království, tak je i všem určeno, aby obdrželi veškerá požehnání – požehnání, která jsou stejně jako požadované vlastnosti dílčími popisy jediné odměny – jedno tělo povolané v jedné naději (Efezským 4:4). Úhrnem lze tedy říci, že blahoslavenství neobsahují slib blaženosti pro člověka v jeho přirozeném současném stavu (všichni pláčí, ale jistě ne všichni budou utěšeni, Matouš 5:4), ani nenabízejí naději těm, kteří snad spadají do jedné či druhé kategorie. Vidíme zde jeden harmonický obraz všech vlastností, které musí mít – ne několik veleučedníků – ale každý, kdo chce být v Božím království. Tento obraz vyznačuje ostrými konturami rozdíl mezi královstvím Nebes a světem ostatních lidí. 4

Syn v tomto království je odlišný v tom, co obdivuje a čeho si váží; je jiný v tom, jak přemýšlí, jak cítí; je jiný v tom, co hledá a co koná. Skutečně, nic podobného tomuto království zde nikdy předtím nebylo. Království pro hříšné a ponížené Existuje mnoho přístupů k obsahu konkrétních blahoslavenství. Mnozí cítí celek blahoslavenství jako jednu myšlenku, která se postupně, v dílčích výrocích rozvíjí. Myšlenka začíná novým postojem vůči sobě samému a vůči Bohu, přechází k novému postoji k dalším lidem a kulminuje postojem světa, jenž reaguje na změny, které činí obráceného člověka tak zásadně odlišným. Vysvětlení „jedné rozvíjející se myšlenky“ není neopodstatněné. A ať už tato myšlenková konstrukce přesně odpovídá skutečnému pořadí blahoslavenství či nikoli, její přítomnost v blahoslavenstvích nelze nevnímat. Společnosti, jež je v zajetí hlubokého nepochopení ohledně Božího království, přinášejí blahoslavenství dvě zásadní tvrzení. Zaprvé, království není otevřeno lidem sebejistým a spravedlivým ve vlastních očích, ale prosebným hříšníkům, kteří přicházejí a hledají, hnáni vědomím vlastní nesnesitelné prázdnoty. A zadruhé, království neuchvátí „mocní“, kteří uspokojují své touhy bohatstvím nebo násilím, ale království bude darováno pokojně trpělivým, kteří potlačují nejen své potřeby, ale dokonce i svá „práva“ ve prospěch ostatních. Ačkoli to zde není výslovně uvedeno (Ježíš začal otevřeně hovořit o své smrti až o rok později, Matouš 16:21), není v tomto kázání nic zjevnějšího než ústřední pravda evangelia, že spasení je dáno Boží milostí. Premilenialistický výklad je zde zjevně mylný. Jak by mohli muži i ženy tak žíznící po spravedlnosti (Matouš 5:6) a tak silně potřebující milosrdenství (Matouš 5:7) nalézt svou odpověď v království řízeném pouze systémem zákona*? A jak by bylo možné přistoupit na představu premilenialistů, že poddaní budoucího tisíciletého království budou trpět jakékoli pronásledování (Matouš 5:1-12)? Spravedlnost království nespočívá na systému zákona, ale na systému milosti. A svatost požadovaná pro občany království je pro hříšného člověka dosažitelná (Matouš 5:48). Pokud by tomu bylo jinak, Kázání na hoře by se stalo zdrojem ještě větší beznaděje, než jakou vyvolával zákon Mojžíšův (Římanům 7:25).

Blahoslavenství: „Zvítězí jen prohra“ Neexistuje snad lepší komentář k poselství blahoslavenství (Matouš 5:2-12) než krátké a kuriózní úsloví G. K. Chestertona: „Zvítězí jen prohra“. Pochopitelně, Ježíš nehovořil o opravdové prohře či selhání, stejně jako to neměl na mysli ani Chesterton – oba měli na mysli to, co člověk obecně považuje za prohru a úpadek. Smrt na kříži byla z pohledu konvenčních měřítek bezesporu kolosální pohromou. Nám se zdá „přijatelná“ pouze proto, že jsme se s ní smiřovali po devatenáct století pevně zakořeněné tradice. Nemělo by tedy budit údiv, že království, které bylo podle odvěkého určení vyzdviženo ke své moci na kříži, bude královstvím nevšedním. Stejně jako by nás neměla překvapovat Ježíšova tvrzení, že právě lidé, kteří jsou zdánlivě představiteli úpadku a selhání, mají naději na požehnání. V následujících blahoslavenstvích nám Spasitel objasní, že království Nebes nenáleží nasyceným, ale niterně hladovým a prázdným.

5

„Blahoslavení chudí duchem“ (Matouš 5:3). Ježíš začíná odkrytím studnice, z níž čerpá charakter lidí v království – je to pohled na člověka samého v přítomnosti Boha. Lukáš zkracuje toto blahoslavenství na „Blahoslavení jste vy chudí“ (Lukáš 6:20) a zaznamenává i hrozbu vyslovenou na adresu bohatých (Lukáš 6:24). V synagóze v Nazaretu Ježíš přečetl Izajášovo mesiánské proroctví určené pokorným („chudým“ - Nová mezinárodní verze, „tichým“ - Bible kralická), a tak poprvé kázal evangelium (Izajáš 61:1; Lukáš 4:18). Zároveň své posluchače později varoval, že bohatí se do království nedostanou snadno (Lukáš 18:24-25). I když je pravdou, že „velký zástup mu rád naslouchal“ (Marek 12:37), protože tíha chudoby vede k pokoře mnohem snadněji než pohodlí a spokojenost bohatství, přesto je z Matoušova zápisu zjevné, že Ježíš nehovořil o hmotné, ekonomické chudobě. Není vyloučeno, aby byl chudý člověk arogantní ani aby bohatý byl pokorný. „Chudí“ z blahoslavenství, ať už po materiální stránce vlastní hodně nebo málo, jsou lidé, kteří si uvědomují svou duchovní, vnitřní bídu. Řecké slovo zde překládané jako „chudí“ pochází z kořene slova, jež znamená „krčit se, hrbit se“ či „choulit se, pokorně se uklánět“. Neodkazuje na ty, pro něž je život „jen“ nesnadným zápasem, ale poukazuje na lidi, kteří jsou sraženi do té nejbídnější žebroty, protože nemají naprosto vůbec nic (Lukáš 16:20-21). Zde se to týká prázdnoty způsobené hříchem, prázdnoty totálního duchovního úpadku, v němž je člověk donucen prosit o něco, co není vůbec v jeho silách získat (Jeremjáš 10:23), na co nemůže uplatňovat žádné právo (Lukáš 15:18-19; 18:13), avšak bez čeho nemůže dále žít. Lidem – a zvláště pyšným, soběstačným lidem moderní doby – se zdá těžké a tvrdé, když je někdo přinucen žebrat. Ale právě do tohoto stavu nás přivedly naše vlastní hříšné kroky – a království nespatříme, dokud se této realitě nepostavíme tváří v tvář s prostou pokorou. „Blahoslavení plačící“ (Matouš 5:4). Lidé byli dovedeni k víře, že pokud chtějí být šťastní, musejí se vyhýbat všemu, co přináší slzy. Ježíš jednoduše říká, že to není pravda. Určitým zármutkem si musíme projít, ne proto, že je nevyhnutelný nebo že bitva je už prohraná, ale proto, že skutečné štěstí se nachází až za ním. Dokonce i smutek, kterému se jako smrtelní lidé nemůžeme vyhnout, může mít na náš život blahodárný vliv, pokud mu dáme patřičný prostor. Takovýto smutek, jak říká Šalomoun, nám může připomenout prchavou pomíjivost našeho života a může naše soustředění vážně a trvale obrátit směrem k tomu nejpodstatnějšímu (Kazatel 7:2-4). Žalmista, který nám nabízí hluboké zamyšlení nad velikostí Božího zákona, propojuje bolest s poznáním a pochopením. „Prvé, než jsem snížen byl,“ chápe pisatel, „bloudil jsem, ale nyní výmluvnosti tvé ostříhám.“ A pak vyjadřuje závěr svého poznání: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením tvým“ (Žalm 119:67, 71 BK). O pravdách života se vždycky poučíme lépe ze slz než ze smíchu. Ovšem klenot „blahoslavenství plačících“ v sobě skrývá mnohem víc než jen slzy, jímž se nelze vyhnout, nebo smutek, který přichází sám, bez pozvání. Zármutek, jak je míněn v blahoslavenství, poznáváme z vlastní vůle, nikoli z nutnosti. Starý zákon napomáhá v porozumění těchto slov, jež také byla nejprve předkládána židovským posluchačům. Izajáš předpověděl, že Boží „Pomazaný“ bude poslán, aby „obvázal rány zkroušených srdcem“ a aby „potěšil všechny truchlící“ (Izajáš 61:1-2). Avšak to se týkalo pouze pozůstatku Izraele, který z utrpení, jež postihlo celý národ pro jeho hříchy, vyšel s pokorou a zármutkem. Ezechielovo vidění Božího hněvu vylitého na zkažený Jeruzalém, odhaluje, že jen ti, „kteří vzdychají a sténají nad

6

všemi ohavnostmi, které se v [Jeruzalémě] páchají“, budou Božího hněvu ušetřeni (Ezechiel 9:4). Sofonjáš vyslovil podobné varování (Sofonjáš 3:11-13, 18). Proroci nás vedou k pochopení, že tento zármutek představuje truchlení, jež zakoušejí lidé, kteří se z hluboké úcty k Bohu hrozí vlastních hříchů i hříchů svých bližních, a jsou pohnuti k slzám hořkého studu a žalu. Toto je „zármutek, který je podle Boha“, o němž píše Pavel, je to zármutek, který „působí pokání k záchraně“ (2. Korintským 7:10). Jsou to slzy, které proléváme z vlastní vůle a z vlastního rozhodnutí a kterými se zříkáme své tvrdohlavé pýchy. Z takovéto volby vychází nevyslovitelný pokoj od Boha, který nám vše odpouští, přijímá nás k sobě a jednou nám všechny slzy setře s očí (Zjevení 21:4). Pláč jako je tento, dokáže skutečně utišit jen Boží milost.

Blahoslavenství: evangelium pro poražené „Zapomínáme,“ píše Malcolm Muggeridge, „že Ježíš je prorokem tábora poražených, nikoli vítězů, on byl ten, kdo prohlásil, že první budou poslední, slabí se stanou silnými a že bláznovství je moudrost“ (The End of Christendom, Konec křesťanstva, str. 56). Nikde není tato skutečnost viditelnější než právě v blahoslavenstvích. Jak jsme už poznamenali v předchozí úvaze, klíčem ke štěstí je vědomí vnitřní prázdnoty, ne plnosti. „Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“ (Matouš 5:6). Slovo „hladovět“ v tomto blahoslavenství je totéž slovo, jaké používá Matouš v předchozí kapitole (Matouš 4:2), když popisuje, jak Ježíš vyhladověl čtyřicetidenním půstem. Jelikož takto zoufalý hlad je zcela mimo naši zkušenost, ztrácíme z porozumění této metafoře jistě mnoho. Hovoří se zde o hlubokém duchovním vyhladovění, které směřuje ke smrti hladem. Ale podobenství není absolutní. Existuje zásadní rozdíl mezi fyzickým hladem – prázdným žaludkem a mezi vyhladovělým a prázdným srdcem. Dokonce i ti nejnecitlivější lidé jsou obvykle dojati obrazem tělesného vyhladovění, ale zdá se, že jen málokteří rozpoznávají hlad ducha a prázdnotu vytvořenou hříchem. Duchovně se lidé podobají polomrtvým tělům z koncentračních táborů, a přesto tvrdohlavě odmítají uznat sžíravou nesmyslnost života bez Boha. Ne všichni, kdo jsou v „daleké krajině“ hříchu, nabývají rozumu a vyznávají se stejně jako marnotratný syn, že „hynou hladem!“ (Lukáš 15:17). Takovíto lidé dále bezesmyslně hledají nějaký lepší kousek špinavého „lusku“, aby zahnali svůj hlad. Lidé, kteří „hladovějí a žízní po spravedlnosti“ jsou ti, kteří se rozhodli, že svou zoufalou prázdnotu nazvou pravým jménem a že budou hledat potravu, jež je skutečně a trvale nasytí. „Spravedlnost“, kterou duše obtížená hříchem ztratila, je především spravedlností pravého vztahu s Bohem, spravedlností, jež přichází skrze odpuštění a ospravedlnění (Římanům 5:1-2, 2. Korintským 5:20-21). Následně je to pak konkrétní spravedlnost viditelná v proměněném životě (Římanům 6:8; 8:29). Lidé „hladovějící a žíznící“ se nejen chtějí spravedlivě cítit, ale chtějí i spravedlivě jednat. Obě podoby spravedlnosti jsou v kázání přítomny (Matouš 5:7 a 5:10, 20-48; 6:1). Bůh je rozhodnut nejen nám odpustit, ale také nás proměnit, učinit z nás „účastníky Božské přirozenosti“ (2. Petrův 1:4). A také nás ujišťuje, že mu opravdu podobni budeme (Matouš 5:48). To je překrásná naděje.

7

V každé lidské bytosti je zabudovaná potřeba Boha, jíž nelze uniknout. Tento hlad po Bohu je působivě vyjádřen Davidem, který psal následující slova v době, kdy prchal před Saulem: „Bože, ... má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi“ (Žalm 63:2). Hřích způsobil, že v člověku zeje prázdné místo, ten prázdný prostor však stále nese podobu Boha. Pro nás lidi je příznačná touha ulevit bolesti tím, že do sebe naléváme jakkoli neuvěřitelný odpad a brak. Ale snaha uspokojit svou po Bohu lačnící duši pouhými jalovými „věcmi“ a vzrušujícími zážitky, je totéž, jako chtít nalít Niagarské vodopády do skleničky. A tak peníze, rozkoše i světská moudrost ve své neschopnosti uspokojit naše základní potřeby jen zvyšují neukojitelný hlad a zanechávají nás ještě více prázdné, nenaplněné a vyhořelé (Kazatel 5:10-11). Nikdy nebudeme vlastnit dostatek, pociťovat dostatek ani vědět dostatek, abychom nalezli uspokojení bez Boha. Co skutečně potřebujeme, je spravedlnost, a ti, kteří po ní touží, říká Ježíš, poznávají vše převyšující uspokojení a pokoj – „neboť oni budou nasyceni“ (Matouš 5:6). V tomto blahoslavenství také nacházíme výzvu ke změně priorit. Mnoho z nás nahlíží správný vztah k Bohu jako důležitou součást „dobrého života“, na níž by měl pracovat každý zralý a přemýšlivý člověk. Ale toto rozhodně není vše. Ježíš říká, že správný vztah k Bohu musí být cosi více než jen živý zájem, musí se nám stát vášní, která plně ovládá náš život. Skutečně vyhladovělý člověk nedokáže myslit na nic jiného než na jídlo. „Blahoslavení čistého srdce“ (Matouš 5:8). J. B. Phillips tato slova překládá jako: „Požehnaní absolutně upřímní,“ což, zdá se, odráží pravý význam slov našeho Pána. Čistotou v tomto blahoslavenství se jistě nemíní dokonale spravedlivý – ospravedlněný život. Pokud si totiž uvědomíme, že ústředním tématem této části kázání je právě postoj člověka (to, co musí přinášet člověk, nikoli, co činí Bůh), je skutečně nepravděpodobné, že se zde hovoří s důrazem na srdce, jemuž bylo odpuštěno. Daleko pravděpodobnější je, že se hovoří o čistotě soustředěné, výhradně na Boha zaměřené mysli (Matouš 6:22-24; 2. Korintským 11:2). To je způsob života a mysli, který je možný i u hříšného člověka (Lukáš 8:15). Takto o čistotě hovoří Jakub, když nás nabádá: „Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. Očisťte ruce, hříšníci, a očisťte srdce, lidé dvojí mysli“ (Jakub 4:8). Opravdu uvidět Boha nebude dopřáno vychytralým a rafinovaným lidem, kteří hrají nepoctivou hru, lidem dvojí tváře, kteří nikdy nevstoupí oběma nohama a celým srdcem do království (Jakub 1:7-8). Uvidět Boha bude dáno lidem bezvýhradně poctivým a ve svém srdci vůči Bohu naprosto jednoznačným, průzračným. Oni uvidí Boha (Matouš 5:8), ne jako Izraelité na Sínaji, ale skrze plné porozumění důvěrného vztahu s Bohem (Jan 3:3-5; 14:7-9). Je to stará otázka a je na ni stará odpověď: „Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí“ (Davidův žalm 24:34). Pokud celým svým srdcem toužíme spatřit Boha, spatříme ho. Lidé s takovou touhou nedovolí, aby se jim cokoli postavilo do cesty a zastřelo jim výhled.

Blahoslavenství: síla „slabosti“ Dalším základním prohlášením v blahoslavenstvích je, že království Boží nepodléhá „mocným“, kteří se snaží dobýt svého postavení silou. Království je naopak snadno přístupné „slabým“, kteří bez námitek, aniž by si cokoli vymáhali, trpělivě předkládají své záležitosti Bohu a vzdávají se svých vlastních práv ve prospěch ostatních. Svět, před kterým byla blahoslavenství poprvé vyslovena, nebyl 8

podobné myšlence ani trochu nakloněn. Seneca, významný stoický filosof prvního století a bratr Gallia (Skutky 18:12), vyjádřil smýšlení své doby těmito slovy: „Soucit je duševní choroba vyvolaná pohledem na neštěstí a bídu druhých ... Mudrc však této chorobě nepodléhá“ (A. Toynbee, An Historian´s Approach to Religion, Historikův pohled na náboženství, str. 68). V úplném protikladu k atmosféře své doby Ježíš prohlašuje, že blaženost (či dokonalé štěstí) patří tichým a mírným, milosrdným, působícím pokoj a těm, kteří jsou pronásledovaní. A ani v nejmenším se, ani tenkrát ani dnes, nejednalo o ideu společenských a třídních změn přinášejících „blaho“ chudině. „Blaze mírným“ (Matouš 5:4, NBK). Ve světě drsného a krutého zacházení se poddajná mírnost zdá být spíše zkratkou k sebevraždě. Vítězí jen agresivní a ti, kdo se umějí tvrdě prosadit. Mírní lidé bývají bezohledně převálcováni. Pravdou je, že z krátkodobého hlediska to může být skutečně tak. A to si musí předem uvědomit všichni, kdo se cítí být přitahováni k Božímu království. Ježíšova mírumilovnost ho neuchránila před smrtí na kříži. Ale, v závěru všech věcí, to bude právě jen mírumilovnost a mírnost, která přežije. To nás učí Ježíš. Naší výzvou nyní je, porozumět tomu, co to opravdová mírnost je. Tato mírnost neznamená přirozený povahový rys. Nejedná se o vrozenou poddajnost či nedostatek temperamentu. A už vůbec se zde nehovoří o podlézavém chování otroka, jehož bezmocné postavení nutí přijmout servilní způsoby, kterými pohrdá a které odhodí při první příležitosti. Mírnost z blahoslavenství je dobrovolně volený postoj k Bohu a ostatním lidem. Je to vůle k pokojnému jednání, udržovaná pevným mravním předsevzetím, a to i ve chvílích, kdy má člověk možnost i tendence zachovat se přesně opačně. Mírnost není lhostejnost ke zlu. Ježíš snášel s velkou trpělivostí urážky mířené na něho samotného, ale rozhodně a ostře bránil jméno a vůli svého Otce. Nenáviděl jakoukoli špatnost stejně intenzívně, jako miloval spravedlnost (Hebreům 1:9). Mojžíš byl nejmírnější z lidí, když někdo napadal jen jeho (4. Mojžíšova 12:3), ale na neuctivost projevenou vůči Bohu reagoval prudkým hněvem (2. Mojžíšova 32:19). Mírný člověk může snášet špatné zacházení s trpělivostí (není zaujat sebe-obranou), ale není pasivní vůči zlu (Římanům 12:9). Vůči jakékoli „stezce klamu“ a falše pociťuje silnou nenávist (Galatským 1:8-9; Žalm 119:104). Mírnost není slabinou charakteru. Nemá nic společného s jakousi ochablou bezmocí. Ten, který mohl poručit sedmdesáti dvěma tisícům andělů (Matouš 26:53), popisuje sám sebe jako „tichého a pokorného v srdci“ (Matouš 11:29). Skutečná hloubka mírnosti může být u člověka vyměřena přímým poměrem jeho schopnosti rozdrtit odpůrce. Ježíš nebyl mírný, protože byl bezmocný. Byl mírný, protože měl svou nezměrnou moc pod kontrolou největších zásad – lásky vůči Otci (Jan 14:31) a lásky vůči ztracenému člověku (Efezským 5:2). O kolik snazší by pro něho bylo sprovodit ze světa všechny své nepřátele, než pokorně snášet jejich týrání. Ježíš si vybral tu tvrdou, obtížnou cestu. Mírnost Božího Syna je velmi silně demonstrovaná na jeho postoji k výsadám vlastního postavení („ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil“, Filipským 2:6-7) a na jeho podřízenosti Otci („ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl“, Hebreům 5:8). Do světa vstoupil jako služebník. Zmařil sám sebe kvůli jiným. Přestože mírnost království Božího vychází z nového pohledu na sebe sama v přítomnosti Boha („chudí v duchu“), největší důraz je zde kladen na vnímání sebe v přítomnosti ostatních lidí. „Mírnost“ (z řečtiny přepsáno praus) se opakovaně

9

nachází v přítomnosti slov jako „pokora“, „laskavost“, „trpělivost“, „snášenlivost“ a „jemnost či mírumilovnost“ (Efezským 4:2; Koloským 3:12-13; 2.Timoteovi 2:24-25; Titovi 3:2; 2.Korintským 10:1). Dokonce i když se hovoří o Spasiteli, zdá se, že slovo „mírnost“ se váže spíše ke vztahu k lidem než k jeho Otci (Matouš 11:28-30; 2.Korintským 10:1). „Mírnost“ (praus) měla v antickém pořečtělém světě zvláštní užití. Užívala se především na zkrocené zvíře (Barclay, New Testament Words, Novozákonní význam slov, str. 241). Mírný člověk je ten, kdo se nechal zkrotit jhem Kristovým (Matouš 11:29), a následně pak na sebe bere břemena druhých (Galatským 6:2). Tento člověk už netouží vydobýt si násilím ani to, co mu právem náleží, ani ho neláká msta za křivdy na něm spáchané – a to nikoli proto, že není v jeho moci tak učinit, ale proto, že svůj osud svěřil do rukou vyššího soudu (Římanům 12:19). Nyní se soustředí jen na to, jak se stát požehnáním nejen svým bratřím (Římanům 15:3), ale dokonce i svým nepřátelům (Lukáš 6:27-28). Tichý člověk si nestačí jen sám se sebou. Cítí svou nejzazší duchovní prázdnotu a toužebně si přeje poznat pravý vztah s Bohem. Z pocitu vlastní spravedlnosti se stalo fiasko, z prosazování vlastní vůle se stala zhoubná nemoc. Samotná myšlenka důvěry ve vlastní síly a prosazování sebe sama mu nepříjemně zapáchá. Své srdce zbavil vlastního velkého „já“, a naplnil je Bohem a druhými lidmi. A jako jeho Pán a Mistr stal se i on bezvýhradným služebníkem. A právě proto mu náleží veškerá budoucnost.

Blahoslavenství: překvapivý závěr Touto kapitolou docházíme k závěru studia blahoslavenství, která končí stejně jako začala, neočekávanými slovy. „Blahoslavení milosrdní“ (Matouš 5:7). Milosrdenství není hodnota úplně neznámá ani světu, ve kterém se většina lidí stará víceméně jen o sebe. Ale „milosrdenství světa“ je prokazováno výběrově, náladově a nevypočitatelně, není zakotveno v principech, ani nepředstavuje ustálenou ochotu srdce a charakteru. A tentýž člověk, který prokazuje příležitostný soucit, zároveň může utrpení a neštěstí druhých vnímat jako obtížnou zátěž a odplatě za vlastní újmy obvykle nedokáže odolat. Milosrdenství, které chvalořečí Ježíš, se rodí z bodavého vědomí vlastní zoufalé potřeby milosti, ne prostě jen od lidí, ale především od Boha. Je to milosrdenství provázené slitovným soucitem s bezmocnými (Lukáš 10:37) a nabízí odpuštění i těm, kdo se vůči druhým prohřešují opakovaně (Matouš 18:21-22). K tomuto soucitu by člověka neměla přimět nějaká sympatická stránka toho, kdo se prohřešil (jak bychom pak zacházeli s odporným a nepříjemným hříšníkem?). Soucit musí povstávat z vědomí velké vděčnosti za milosrdenství, které prokázal Bůh nám. My sami jsme nebyli ani trochu sympatičtí a roztomilí, když Bůh za nás poslal svého Syna na kříž (Římanům 5:8). Ti, kteří náležejí k nebeskému společenství, nezapomněli, z jakého bláta sami vyšli (Titovi 3:1-5). Jednou z nejúžasnějších tváří tohoto druhu milosrdenství je jeho nezištná starost o hříšný, v ničem nepřitažlivý, avšak ztracený svět (Matouš 9:36-38). A to je i hnací silou kázání evangelia. Milosrdenství prokazované druhým lidem si nevysluhuje milosrdenství od Boha, je jen znakem kajícného ducha, což je Bohem daná podmínka k odpuštění (Matouš 18:23-35). Občané Božího království žijí mezi svými blízkými nikoli jako pyšná duchovní aristokracie, ale jako odpouštějící, kterým bylo odpuštěno. 10

„Blahoslavení ti, kdo působí pokoj“ (Matouš 5:9). Toto blahoslavenství přínáší nesnáze. Lidé mají obvykle sklony vztahovat je na pacifistické povahy, jejichž schopnost vyjednávání a nalézání kompromisů zklidňuje rozbouřené vody. Avšak celý kontext kázání se proti tomuto výkladu bouří. Tady se nehovoří o usmiřovatelech v běžném pojetí, tedy o lidech, kteří bývají prostředníky v lidských sporech. Tady jsou míněni mírotvorci v tom nejvyšším smyslu – lidé, kteří ostatní lidem přinášejí Kristův pokoj (Jan 14:27). Jaká je hodnota míru vykoupeného za cenu obětování nějaké mravní zásady nebo hodnota náhodného a chvilkového pocitu klidu, který není zakořeněn ve smíru s Bohem? Skutečně působit pokoj mohou jen lidé, kteří sami nalezli pokoj s Bohem (Římanům 5:1) a také s každým člověkem usilují o pokojný vztah (Římanům 12:18). Tito lidé káží světu evangelium pokoje a usmíření (Efezským 2:13-17). Žádný jiný lid nemůže být nazýván dětmi „Boha pokoje“ (Římanům 15:33). Když je člověk usmířen s Bohem a Kristův pokoj plní jeho srdce, pak v něm zrozený duch soucitu, mírnosti a odpuštění vede ke smíru se všemi lidmi (Koloským 3:12-15). A pokud se přes to všechno najdou jednotlivci, kteří stále nedokáží vidět tyto pokojné lidi jinak než jako své nepřátele, pak vina nepadá na hlavu nevinných. Oni zůstávají pravými služebníky pokoje v tomto světě. „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“ (Matouš 5:10-12). Tady přichází závěrečné překvapení. Mírotvorci se stávají pronásledovanými! Ježíš, který již probral postoj dětí království vůči Bohu, a pak i postoj k sobě samým a k ostatním, obrací nyní pozornost na postoj, jaký bude k těmto dětem zaujímat svět. Člověk by se domníval, že takoví lidé, jaké Ježíš právě vykreslil, budou okolním světem přijímáni se sympatiemi – lidé pokorní, nedbající sebe, odevzdaní potřebám druhých. Avšak je tomu zcela naopak. Pán Ježíš zde překvapuje myšlenkou, že právě tito lidé ve světě rozdmýchají ostré nepřátelství a nenávist. Boží Syn neměl ani trochu v úmyslu svým následovníkům jakkoli tajit skutečnosti utrpení, jež je čekají. Jeho otevřenost vůči lidem, kteří ho nadšeně následovali, je pozoruhodná. Tváří v tvář jejich nadšenému zápalu je nabádal, aby si nejprve spočetli náklady (Matouš 8:19-20; Lukáš 14:26-33). Pán nehledá učedníky na základě jejich naivity. Nechce totiž, aby náhlé a nečekané otřesy později zničily jejich víru. Proto Ježíš hovoří zcela přímočaře, chce, aby jeho učedníci, až se s utrpením setkají, dobře chápali, že to je přesně tak, jak Ježíš předpovídal. A aby zároveň čerpali odvahu z ujištění, že zaslíbená sláva od jejich Učitele přijde taky tak nepochybně – „neboť ten, který dal slib, je věrný“ (Hebreům 10:23). Co je pak ovšem příčinou nenávistného a cíleného pronásledování pokorných a mírných lidí? Tito lidé přece nejsou součástí jakéhosi tajemně zvráceného spiknutí ani neprovádějí záhadné a nemorální rituály libující si v pošlapávání svatosti. Zločin, jehož se dopouštějí, je mnohem prostější. Rozhodli se být spravedlivými v nespravedlivém světě. Příliš se podobají svému Učiteli (Jan 15:18-20). Jejich láska a prostota svítí příliš bodavým světlem do temných zákoutí sobeckého a bezbožného světa. Světa, který světlo nesnáší a který si až příliš dobře uvědomuje tichý soud, jenž nad ním vynáší křesťanská, pro svět tak netypická nevinnost (Jan 3:19-20). Pánovi učedníci by se měli radovat z protivenství, které dokazuje, že duch a charakter jejich Spasitele je na jejich životech jasně znatelný. Měli by se radovat, protože trpět pro Toho, kdo tolik trpěl kvůli nim, je výsadou (Filipským 1:28-29; Skutky 5:41). Ale nade vše by se měli radovat proto, že jejich strádání není marné. Mohou je vítat s opravdovou radostí, protože vědí, že soužení formuje charakter (Jakub 1:2-4) a působí v jejich prospěch – „působí přenesmírnou váhu věčné slávy“

11

(2.Korintským 4:17). Žádná dočasná hrozba nemůže zastrašit člověka, který své pravé poklady svěřil Nebesům. Jak kdosi poznamenal: „Není vůbec bláznem ten, kdo rozdává, co si nemůže uchovat, aby získal to, co nemůže ztratit.“

Připodobnění: poslání křesťana S každým blahoslavenstvím se propast mezi dětmi království a světem ostatních lidí zvětšuje. Ježíš zřetelně prohlašuje, že povolání učedníka znamená mravní a duchovní odchod ze společnosti ovládané pýchou a vášněmi. Toto rozdělení, odtržení se k novému, jinému životu pak mělo být nezvratně zpečetěno nelaskavou reakcí světa. Učedníci měli zažívat očerňování, napadání a odmítání. Jejich mírné a pokojné způsoby nikdy nestačily na to, aby zahladily pocit zahanbení, ohrožení a strachu, které nevyhnutelně vyvolává setkání se spravedlivým způsobem života. K odlomení království od světa mělo tedy dojít v plném rozsahu. A přesto, paradoxně, právě ti lidé, kteří jsou v očích světa nežádanými hosty, jsou tomuto světu jedinou nadějí. Blahoslavenství nejprve vylíčila charakter lidí náležejících k nebeskému společenství, nyní objasňují jejich poslání (Matouš 5:1316). Ačkoli mají být posvěceni Bohu a od světa zřetelně odděleni, přesto jsou se světem svázáni velmi mimořádným způsobem. Čas už postupně rozmazal barvy onoho obrazu na galilejském kopci, jehož smysl v tu chvíli nedokázal nikdo rozečíst. Ježíš tam před posluchače předložil zamotaný uzel myšlenky, že lidé kolem něj jsou určeni k tomu, aby uchovali a osvítili svět. A Ježíš ukazoval na lidi téměř bez prostředků, bez společenského postavení, bez jakýchkoli vyhlídek. Některé „moudré“ hlavy byly jistě nemálo pobaveny touto nereálnou fantazií. Izraelský národ znal dobře vizionáře, kteří se objevili, způsobili chvilkový rozruch a zmizeli jako pára (Skutky 5:35-37). Ve světle chatrných vyhlídek Ježíšova hnutí se dokonce i tak beznadějné vize, jako byla Theudasova či Judy Galilejského, jevily slibně optimisticky. Nicméně čas vyjevil udivující opak. Všechno, co v těch časech působilo tak trvanlivě, zaniklo a zmizelo. Římská říše se zhroutila. Platónova filosofická akademie byla uzavřena. Ze škol stoiků a epikurejců zůstal jen nádech kuriozity. Ohromná knihovna v Alexandrii vyhořela do základů. Avšak společenství křesťanů přetrvává. Nikdy nebude vlastnit mimořádné bohatství, nebude zaujímat přední společenská postavení, ale jejich poselství bude stále živé a jejich duch plný síly. A životy lidí se budou dále po celém světě obracet k Ježíši. Nemělo by nás překvapit, že ten, který přišel, aby zachránil ztracené lidstvo (Lukáš 19:10), vtáhl i všechny své následovníky do své veliké mise. Jeho úkol se stává jejich úkolem, jeho vášeň se stává jejich vášní. „Vy jste sůl země“ (Matouš 5:13). „Vy jste světlo světa“ (Matouš 4:14). Metafory, které si Ježíš vybíral, aby znázornil tresť poslání království, byly vzaty z běžných domácích nezbytností. Žádná tehdejší palestinská domácnost se neobešla bez soli nebo lampičky plašící večerní soumrak. Svět člověka se právě kvůli hříchu rozkládal v temnotě. Představitelé nebeského království byli předurčeni, aby jako sůl bránili hnilobě hříchu a jako světlo aby osvěcovali temné kouty beznaděje. Zároveň však Ježíš učedníky varuje, že svět, který se budou snažit zachránit, mohou ztratit. Smyslem království Nebes nebylo, aby se obrátilo samo do sebe jako nějaký obří klášter. Jeho obyvatelé neměli žít v jakési okázalé izolaci. Ačkoli nejsou ze světa,

12

měli zůstávat velmi viditelně ve světě (Jan 17:14-15). Jejich Mistr se vždycky pohyboval mezi lidmi. Celý svůj život žil uprostřed zástupů lidí v Palestině. Byl vždy pro každého dosažitelný, byl vždy nechráněný, a tudíž zranitelný, byl vždy zúčastněný a plný zájmu. Svůj čas trávil mezi utrápenými, nešťastnými a potřebnými (Lukáš 15:1-2). Na to nesmějí křesťané nikdy zapomenout. Můžeme být pronásledovaní tak jako on (Jan 15:19-20), ale nikdy nesmíme dovolit, aby bolest vysála náš soucit. Můžeme být čas od času unaveni jako byl i on (Jan 4:6), ale nikdy nesmíme připustit, aby nás únava odvedla od potřeb ostatních lidí. Království přicházející shůry může být skutečně obrannou pevností proti hříchu, ale současně a vždy musí být útočištnou oázou otevřenou pro všechny hledající hříšníky. „Jestliže sůl ztratí chuť“ (Matouš 5:13). Obyvatelé království, ač žijící plně uprostřed světa, nikdy se nesmějí stát světskými lidmi. Jejich sůl nesmí pozbýt slanosti (Lukáš 14:24-35; Marek 9:50). Jejich typickým rysem musí být svatá osobitost života a charakteru. Vášnivé zaujetí pro spravedlnost se nesmí nikdy rozmělnit kompromisem, to by pak učedníci přestali být světu užiteční. I když sůl nemůže doopravdy ztratit svou slanost, může se – jako slaný prášek vrstvící se na březích Mrtvého moře – natolik znečistit, že je pak užitečná asi jako prach na cestě. A pokud z nás byla postupnými ústupky světu všechna sůl vylouhována a zbyla nám jen sedlina spořádanosti, hezkých církevních budov, příjemných společenských kruhů a prázdných rituálů – pak jsme se i my stali naprosto nepotřebnými a zbytečnými! A ještě jedna myšlenka. Jakkoli nesporné a důležité je, aby křesťané uctívali Boha podle Boží vůle, musíme mít stále na mysli, že většina ztracených lidí se neobrátí ke slávě Boha proto, že každou neděli přijímáme Pánovu večeři. Ztracení lidé mohou být daleko spíše pohnuti tichou láskou, s níž se navzájem snášíme (Jan 13:3435), schopností sebeovládání tváří v tvář nemístné provokaci, vážnou a citlivou oporou v okamžicích tragédií a pevným odmítáním nechat se pohltit světem bezhlavých žádostí. Pokud skutečně vítězíme nad slepotou pýchy a tělesnosti (1.Jan 2:15-17; 5:4), pak se to bezesporu stane viditelným, a nikoli my, ale Bůh bude oslaven.

Spravedlnost království: Ježíš a Zákon Nyní se dostáváme k srdci Ježíšova velkého proslovu. Blahoslavenství vyznačila mimořádnost duchovní povahy obyvatel království. Připodobnění ukázalo na veliké a vznešené poslání království. Nyní Ježíš obrací pozornost na kvalitu neboli hodnotu spravedlnosti království. Ježíš zachází s látkou svého učení konkrétně a výstižně, a od Matouše 5:17 drží tutéž tématickou nit, až se dostává k vrcholné výzvě v Matouši 7:13. „Nepřišel jsem zrušit [Zákon], nýbrž naplnit“ (Matouš 5:17-18). Ježíš zahajuje svou promluvu o spravedlnosti v království tím, že se důrazně distancuje od názoru, že „přišel zrušit Zákon či proroky“. Proč to bylo nutné? Netvrdil snad o sobě, že je Kristem prorockých zaslíbení? Ano, ale mylné představy někdy udolají pravý obsah slov. Krátký pohled na události předcházející této promluvě poskytnou odpověď na naši otázku. Farizeové coby strana představovali nejoddanější obhájce Zákona v celém izraelském národě. Zatímco saduceové byli zaneprázdněni záležitostmi kolem chrámu, farizeové studovali a vyučovali Zákon, a to tak, jak na něj podle tradice 13

svých otců pohlíželi. V představách mnoha lidí tehdejší židovské společnosti byl Mojžíšův zákon totožný s tradicemi farizeů. A proto pozorovat Ježíše, jak se opakovaně staví proti těmto „osvědčeným“ učitelům Zákona, bylo příčinou nemalého znepokojení mezi lidmi. Farizeům se silně nelíbila společnost, jakou se Ježíš obklopoval (Marek 2:1617; Lukáš 5:30-32), a v době, kdy Ježíš přednesl své velké kázání o království, měl již za sebou nejméně tři ostré střety s farizeji kvůli zachovávání soboty (Lukáš 6:11; Marek 2:23-3:6; Jan 5:2-18). Spor byl nyní tak hluboký, že farizeové se již dohodli, že Ježíše zničí (Marek 3:6; Lukáš 6:11). Tak viditelný rozpor se známou „stranou Zákona“ musel mnohé diváky přesvědčit, že Ježíš měl opravdu v úmyslu Zákon zničit a pak začít stavět na jeho ruinách. A farizeové se jistě nezdráhali těchto domněnek zneužít. Proto se Pán Ježíš nyní plně soustředí na to, aby mylné domněnky rozmetal. Záhy bude z jeho kázání patrné, že vůbec není v konfliktu se Zákonem, ale se znetvořeninou Zákona, kterou vytvořili farizeové. Ježíšův postoj k Písmům Starého zákona se nyní vyjasňuje bez dalších pochybností. Protože se jedná o slova jeho Otce, nejen že by je ani náznakem nerušil či nepodrýval, ale říká, že budou naplněna do posledního detailu a – což je ještě významnější – budou naplněna jím samotným! Tady se vynořují tři veliké pravdy. Ježíš se neoddělitelně spojuje s Bohem Starého zákona. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je i Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš také potvrzuje svou plnou důvěru v nedotknutelnost každého jednotlivého slova starozákonních spisů. Jsou to slova Boží a každý, kdo ho bude následovat, si musí cenit Písma stejně vysoce jako on (Lukáš 24:25-27; Jan 10:35). A tady se v kázání také poprvé začíná vyjevovat až bázeň budící velikost kazatele. Právě on se má stát vyvrcholením Božího věčného záměru, dovršením všech věků a cílem celé lidské historie. Kázání na hoře není pouhým pojednáním o etice. Kázání je podivuhodné a úžasné, ale jeho autor, kazatel sám je mnohem podivuhodnější. Co tím tedy má Ježíš na mysli, když hovoří o naplnění Zákona a proroků? Rozhodně tím nemíní, že na obyvatele království naloží náklad až do toho nejposlednějšího ustanovení Mojžíšova zákona, kterých bylo podle rabínských propočtů celkem 613! A pokud víme, nikdo ani podobný názor nezastává. Pavel později zřetelně vyslovuje, že ustanovení ohledně jídla, svátků a sobotě nemají vůbec nic společeného se službou Kristu, ale v jeho smrti byla naplněna a odstraněna (Koloským 2:14-17). Má tedy Pán Ježíš na mysli svou vlastní dokonalou poslušnost Zákonu? Ježíš, který se pod Zákonem narodil, skutečně přikázání Zákona bezchybně dodržoval (1.Petr 2:22). Avšak zde v kázání je Ježíšův výrok zaměřen na naplnění smyslu Zákona, nikoli na zachovávání jeho předpisů. Ježíš byl předurčen k tomu, aby se stal završením všech starozákonních předobrazů a stínů skutečnosti (Koloským 2:17; Hebreům 10:1-4) a splněním všech starozákonních proroctví (Lukáš 24:25-27, 44-48). Kristus je vyvrcholením smyslu Zákona, jímž je dovést člověka k ospravedlnění skrze víru v Krista (Galatským 3:24-25; Římanům 10:4). Zákon splnil svůj účel a byl přiveden ke svému konci tak, že – podle opakovaného slibu – přešel v ustanovení nové smlouvy přinášející lepší zaslíbení (Jeremjáš 31:31-34; Hebreům 8:6-8). Občan království je podřízen zákonu Kristovu (1. Korintským 9:21) a v plnosti Krista je naplněn i on (Koloským 2:9-10). Všechny snahy obrátit se od Krista zpět k Zákonu znamenají opětovné svázání duchovního růstu. K tomu je ovšem nezbytné dodat, že Ježíšovo mravní učení nepředstavuje žádný radikální odklon od Zákona, ale je přirozeným rozšířením dvou největších

14

přikázání, která se nejprve objevila ve Starém zákoně: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem“ (5.Mojžíšova 6:5) a „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého (3.Mojžíšova 19:18). Ten největší rozdíl mezi Zákonem a Evangeliem tedy nenalézáme v jejich pohledu na mravní požadavky, ale v obětní smrti Božího Syna.

Království a Boží přikázání „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání...“ (Matouš 5:19). Poté, co Ježíš svým slibem naplnění Zákona a proroků vzal půdu pod nohama všem domněnkám o tom, že přišel Zákon a proroky zrušit (Matouš 5:17-18), pokračuje ve svém tématu a zaměřuje se na otázku vztahu království a přikázání Božích. Tady by člověk mohl podlehnout svůdné představě, že Ježíš se obrací (Matouš 5:19) na morální volnomyšlenkáře, kteří si mohou s úlevou vyvodit, že všechny spory s rabíny vycházejí z Ježíšovy snahy osvobodit člověka od obtížného břemene dodržování Božích zákonů. Celý kontext však svědčí o tom, že Ježíš za břemeno tížící lid označuje farizeje, nikoli Zákon (Matouš 5:20). Lidé, na které Ježíš prvotně míří, nejsou ti, kteří v okamžiku slabosti poruší Boží přikázání, ale jsou to mocní učitelé zákona, jejichž vina nekončí jen u osobních prohřešků, ale troufá si až na podrytí samotné autority přikázání Božích. Přesně to je obraz farizeů, kteří svými tradicemi sesadili Boží zákon z jeho výsostného postavení (Marek 7:1-13). Přestože má Ježíš na mysli daleko více zákonické formalisty než drobné přestupníky, jeho výroky se plně týkají i těch, kteří skrze svého „svobodomyslného“ ducha vidí v evangeliu konec zákonů. Nejen že to zcela protiřečí svědectví Písem (1.Korintským 9:21; Galatským 6:2; Jakub 1:25), ale nese to s sebou mnohem závažnější důsledky. Bez zákona není hřích (1.Jan 3:4), a není-li už hřích, pak je i Boží milost zbytečná a bezesmyslná (1.Jan 1:7,9). Pro studenty Písma bude nesmírně užitečné poznání, že Boží vůle či zákony vzhledem k člověku jsou nerozlučnou součástí už samotného stvoření, nikoli smluv – sbírek zákonů. Stvořitelovo očekávání ohledně stvoření, tedy člověka, počalo v okamžiku zrodu Adama. Dvě největší přikázání (5.Mojžíšova 6:5, 3.Mojžíšova 19:18, Marek 12:28-31) nenabyla platnosti či možnosti použití teprve tehdy, když byla zahrnuta do smlouvy s Izraelem na hoře Sínaj, ale jednoznačně se týkala lidského jednání vůči Bohu i vůči ostatním lidem od samého počátku (1.Mojžíšova 4:1-12; 6:5, 11-13; 18:20, Juda 7). Člověk není pod Božím zákonem proto, že je pod nějakou smlouvou s Bohem (novou či starou). Je pod zákonem Boha, protože je člověkem. (Uniknout Božímu zákonu by mohl pouze tak, že by se vzdal svého člověčenství. Bylo mnoho pokusů o rezignaci na lidství, ale nezdá se, že by Stvořitel kterýkoli z nich akceptoval.) Člověk, který je ve smlouvě s Bohem, se zavazuje k věrnosti Bohu a jeho přikázáním a zpětně přijímá zaslíbení a požehnání našeho Pána – ale ať dělá cokoli, od Božího zákona uniknout nemůže. Proč tedy ale, zní obvyklá otázka, Ježíš ve svém kázání o „evangeliu království“ nabádá své posluchače k pečlivému dodržování i těch nejmenších přikázání Mojžíšova zákona? Odpověď zní takto: protože jeho posluchači byli Židé, kteří i v době, kdy Ježíš vyučoval, byli stále pod Zákonem. Ježíš je však nábadal k úctě především proto, protože respekt, jaký měli k Boží vůli vyjádřené v židovském zákoně, byli vázáni projevovat témuž Bohu a jeho vůli i v království. Smlouva není tak důležitá jako princip naprosté důvěry a poslušnosti vůči Bohu, a to 15

v jakékoli záležitosti. Kdokoli má tendence chovat se nezodpovědně byť i u toho nejnepatrnějšího Božího příkazu – bez ohledu na konkrétní smlouvu – není hoden království Nebes. Ano, přichází nová smlouva, ale zásady zůstávají tytéž. Některá Boží nařízení jsou zjevně větší než jiná, protože jsou prostě blíže srdci Božské spravedlnosti (Marek 12:28-33). Avšak význam každého z Božích přikázání je nezměrný, protože je v něm dech Všemohoucího (2. Timoteovi 3:16). Ten, který káral farizeje za polykání velbloudů, nikdy nenaznačoval, že na komárech si pochutnávat mohou (Matouš 23:23). Jakub si dal záležet na tom, abychom pochopili, že Boží přikázání jsou jednou nedělitelnou veličinou, jelikož za každým z přikázání stojí Bůh sám (Jakub 2:10-11). Není to jen záležitost porušení menšího či většího přikázání. Je to otázka vzdoru vůči Bohu a porušení věrnosti. Poslušnost není limitovaná, tak jak tomu bylo v systému ospravedlnění ze Zákona (Galatským 3:10). Poslušnost je projevem víry (Jakub 2:14-26) a lásky (Jan 14:15, 23-24; 1.Jan 5:3) v období evangelia milosti a ospravedlnění z víry (Matouš 7:21). A jako takový se princip poslušnosti stimulované vírou a láskou týká spasení v každém věku či duchovním systému (Hebreům 11). Dítě království, stejně jako věrní všech věků, netouží jen po ospravedlnění sebe sama vlastní horlivou poslušností všem Božím přikázáním, ale touží vracet lásku, která na něj byla vylita zcela nezaslouženě. Boží zákon je jako dýka do srdce arogantních a spravedlivých ve svých vlastních očích, ale pro křesťany je vrcholným vzorem spravedlivého jednání, kterého touží dosáhnout s Boží milostí (Římanům 12:1-2). Bůh nechce své lidi pouze zachránit, ale chce je také cele proměnit (Římanům 8:29; 2.Korintským 3:18). „...bude nazván nejmenším v království Nebes“ (Matouš 5:19b). Mnoho jinak odpovědných komentátorů dokázalo právě toto Ježíšovo varování zbavit jeho silné závažnosti tím, že naznačují, že lidé, kteří s menšími z Božích přikázání nakládají lehkovážně, neutrpí žádnou těžkou ztrátu. Asi jako že na nebeském stadióně nezískají přední a význačná místa, ale jen ta nejlevnější sedadla nahoře pod střechou. S tímto názorem musíme důrazně nesouhlasit, protože (1) s ním neladí celý zbytek Kázání na hoře (Matouš 7:21, 24-27) a také (2) opačný výraz „velký“ či „největší v království“, jehož Ježíš užívá jinde v Matouši, představuje každého občana království (Matouš 18:1-4; 20:26-28). Každý, kdo je v království je „velký“, aniž by zbývalo jakési místo pro „nejmenší v království“. Varujte se těch učitelů, kteří si myslí, že právě oni vědí, která z Božích přikázání jsou důležitá a která nikoli!

Jiná spravedlnost „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Písma a farizeů, jistě nevejdete do království Nebes“ (Matouš 5:20). Téma podstaty spravedlnosti království otevřel Ježíš dvěma jasnými výroky. Prvním, že nepřichází zničit, ale naplnit Zákon a proroky a že vyžaduje úctu ke každému Božímu přikázání (Matouš 5:17-19). Druhým, že přišel, aby vedl válku proti farizejské „spravedlnosti“. Ježíš nikdy nic nenamítal proti Božímu slovu. Nic podobného se nikdy nestalo. Ale ona znetvořenina Zákona, kterou pokrytecká vládnoucí skupina předkládala lidem, zavřela dveře do království mnohému srdci (Matouš 23:13). Ježíš si byl vědom toho, že má-li izraelský národ porozumět skutečné Boží spravedlnosti, musí být nejprve vymýceny farizejské deformace Zákona. Navzdory farizejskému 16

pohledu na věc, největší zábranou do Božího království nebyla hrozba pohanského znečištění, ale jimi samými vytvořený paskvil právě toho Zákona, jehož se cítili být ochránci. A právě tady Ježíš obžalovává celý ten podvodný systém spravedlnosti jen podle jména a varuje, že něco podobného nikdy nepostačí na vstup do nebeského království (Matouš 5:20). Dnes, v naší době bez tváře, která si cení pokoje a harmonie s kýmkoli mnohem více než pravdy a spravedlnosti, může otevřená mluva našeho Spasitele vyvolávat pocit nepohodlí. Syn Boží se nikdy k falešným učitelům nechoval mile, ani zbytečně tvrdě, ale zároveň nikdy neváhal ukázat přímo prstem a pojmenovat jedovatý pramen, z něhož pil Ježíšův lid. Musíme mít na paměti, že Ježíš neútočil na náboženské vůdce z pouhé domýšlivosti nebo osobní ctižádosti, ale protože duše lidí, které nesmírně miloval, visely na vlásku. A my uděláme dobře, pokud v tom Ježíše budeme napodobovat. Musíme být prozíraví, rozvážní a spravedliví, ale tam, kde to vyžaduje spasení ztraceného člověka, musíme být jednoznační a přímí. „Spravedlnost“ farizeů byla tak úzkostlivě vybíravým a puntičkářským vnímáním věcí, že by nikdy na Boží království nestačila, i kdyby se jí někdo zaobíral čtyřiadvacet hodin denně. Neselhávala zde kvantita, ale kvalita. Byl to špatný druh spravedlnosti. Je pravděpodobné, že farizeové nebyli vždy takovými lidmi, jaké známe z Ježíšových časů. A dokonce i tenkrát byli mezi farizeji muži čestní a bezúhonní jako Saul z Tarsu. Když jejich předkové pochopili, že své svaté město nezachovají neporušené, rozhodli se ochránit před pohanským znečištěním alespoň Svatý zákon. Původ této striktně se vydělující strany můžeme s největší pravděpodobností hledat někde v druhém nebo třetím století před Kristem, kdy řecké myšlení začalo infikovat myšlení židovské. Avšak obrana proti nesprávným ideám, jež začala tak vznešeně, se záhy zredukovala na vyzdvihování formalismu postrádajícího duchovní hloubku (Matouš 23:27-28). A záměr oddělit se od pohanského světa se proměnil v pyšné sebezhlížení ve vlastní spravedlnosti (Lukáš 18:9-14). Hnutí, které začalo ke slávě Boha, bylo v prvním století našeho letopočtu už plně zasvěceno oslavě samolibé, sebestředné a pokrytecké elity, zcela bez zájmu o člověka. A důsledkem ze všeho nejparadoxnějším bylo, že snaha ochránit posvátnost Zákona vedla k jeho zoufalému znehodnocení nekonečnými zákonickými výklady a tradicemi (Marek 7:8-9). Farizeové měli přitom tak výhodnou pozici, aby zákon pochopili a aby se dobrali pokorné služby Bohu právě poznáním plnosti Božích nároků. A z perspektivy poctivosti by také cítili rostoucí potřebu Boží pomoci, jíž je třeba k dosažení spravedlnosti. Ale místo aby bojovali se svou vlastní nedostatečností, rozsekali prostě Zákon a proroky na malé kousky, kterými pak poměřovali svou vlastní duchovní zakrslost. V jejich rukou se Zákon zdrcnul na bezduchý kolotoč rituálů soustředěných na získávání očistných zásluh. Duchovní srdce Zákona bylo vyrváno, hluboké mravní zásady se proměnily v povrchní a plytké občanské právo. A ze všeho nejhorší bylo naprosté oddělení duchovního života od lásky. V království Božím však není žádný prostor pro podobně pokrytecký, sebespravedlivý systém lidských tradic, jakým se stal právě farizeismus (Matouš 15:3-20). Spravedlnost království přicházejícího shůry je spravedlností srdce – takovou spravedlností, která stojí u pramene myšlenek a vůle a vyvěrá ve skutcích a slovech (Lukáš 6:43-45). Jak nám ukáží následující verše z Kázání na hoře, spravedlnost, o níž bude nyní Ježíš hovořit, je především spravedlností života a jednání – proměněného života lidí, kteří vstupují do království. Vůbec tam nenalezneme učení o ospravedlnění skrze skutky. Proměna, o níž se bude hovořit, přichází jen k chudým v duchu, k těm, kteří si příliš jasně uvědomují svou potřebu Boží milosti, a vědí, jak je změna jejich života

17

nezbytná. Pokud chceme skutečně dosáhnout života v království, musíme konat vůli svého Otce (Matouš 5:19; 7:21, 24-28) a růst a dorůstat dokonalosti jeho lásky (Matouš 5:44-48).

Pravá spravedlnost „Slyšeli jste, že bylo řečeno... Já vám však pravím“ (Matouš 5:21-22). Touto opakovaně pronášenou myšlenkou Ježíš otevírá a zdůrazňuje vrcholný motiv, který prochází celým jeho následujícím proslovem a který zní zvonivým kontrastem mezi tradicí a pravdou o skutečné spravedlnosti. Kázání se pochopitelně neodehrávalo v jakémsi vákuu. Problém farizejské spravedlnosti byl vynesen na světlo, Ježíš jej otevřeně pojmenoval jako zhoubný – a proto jej nyní metodicky drtí na kusy pronikavým a autoritativním komentářem. To, co vyvolalo Ježíšův ničivý útok na farizeje, nebyla jejich přílišná, puntičkářská zbožnost, ale byl to naopak nedostatek zbožnosti. Ve svém nafoukaném pokrytectví udělali z Božího zákona bezobsažnou parodii. Ježíš odmítá jejich podvodnou hru, odhaluje ji a staví ji do světla pravé a neměnné spravedlnosti Boží. Někteří vykladači naznačují, že Ježíš zde citoval Starý zákon. To by ovšem jednal zcela jiným způsobem, než jaký byl pro něho obvyklý. Při žádné jiné příležitosti Ježíš neuváděl Písma slovy: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům.“ Dříve, když byl Ježíš na poušti pokoušen Satanem, citoval tři pasáže z 5. knihy Mojžíšovy a vždy začal slovy: „Je psáno...“ (Matouš 4:5, 7, 10). Stejnou formulaci užívá v Matouši 11:10 a 21:13. Na jiných místech Pán jednoduše uvedl či alespoň naznačil, ze kterého starozákonního pisatele cituje (Matouš 12:17; 13:14, 35; 15:7; 21:4; 22:43) nebo prostě hovořil o „Písmech“ (Matouš 21:42). Odlišný přístup v Matouši 5:21-48 je příliš do očí bijící, aby mohl být přehlížen. Ježíš zde totiž necituje Písma, ale „tradici starších“ (Marek 7:5). Celý kontext této části kázání navíc ukazuje stejným směrem. Ježíš chvíli předtím potvrdil svou úctu k Zákonu a prorokům (Matouš 5:17-19). Je vůbec myslitelné, že by se vzápětí obrátil a na tentýž Zákon začal bez milosti útočit? Ne, bezprostředním a naléhavým tématem, na který se kazatel v tomto okamžiku soustředí, je podvod farizejské spravedlnosti (Matouš 5:20), to je problém, na nějž Ježíš míří v následujích slovech (Matouš 5:21-48). Kontrast, který zaznívá v těchto verších, proti sobě nestaví zákon Mojžíšův a zákon Kristův. Je to kontrast mezi farizejským poškozením Starého zákona a mezi skutečnou spravedlností Božího království – spravedlností, která byla předjímána a nastíněna Zákonem a naplněna v Kristu. Jak jsme už dříve uvedli, Ježíšovo mravní učení nepředstavovalo radikální odklon od morálky Starého zákona. Přikázání, která stojí v základech Zákona – milovat nadevše Boha a milovat své bližní jako sebe sama (5.Mojžíšova 6:5; 3.Mojžíšova 19:18), Ježíš přenáší a klade do základů svého učení (Matouš 7:12; 22:34-40). Etické principy Starého zákona nebyly jen povrchními stanovami, které vládly pouze tělu a ne mysli. Deset přikázání Desatera míří přímo na mysl i na srdce člověka (2.Mojžíšova 20:17). Mohl by si vůbec někdo obeznámený se starověkou smlouvou mezi Bohem a Židy představit, že Bůh, který promluvil z hory Sínaj, by nenávist – až na hranici vraždy – toleroval? A tělesnou žádostivost – až na hranici pohlavního styku – by připouštěl? Byl to právě tento Bůh, který přikázal: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru“ (3.Mojžíšova 19:17) a „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního“ (5.Mojžíšova 5:21).

18

Mojžíšův zákon ve své pravé podstatě odrážel Boží skutečné požadavky. Přestože je pravda, že v Zákoně byly ústupky kvůli „tvrdosti srdce“ Izraelitů (Matouš 19:8; Marek 10:5) a že obsahoval i mnoho „tělesných ustanovení“ (Hebreům 9:10), přesto ve svém samotném jádru, jak ujišťuje Pavel, „Zákon je duchovní“ (Římanům 7:14) a „svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré“ (Římanům 7:12). Mravní přikázání z Kázání na hoře jsou prostě květem, který se rozvinul ze starozákonního poupěte. I když je pravda, že milost a plnost pravdy přišla s Ježíšem Kristem (Jan 1:17), stejně tak je nepopiratelné, že mravní a duchovní pravda již byla obsažena v Zákoně, společně s jasným očekáváním milosti, jež měla přijít (Galatským 3:8). I když lze tedy oprávněně říci, že Ježíš osvětluje farizejský, nesprávný výklad Zákona, není možné současně vyslovit, že zde nedělá nic více, než jen podává správný výklad starozákonní etiky. Ježíš jasně ukotvuje své mravní učení v etice Zákona, ale u toho nekončí. Jde dál a odhaluje jejich šíři a hloubku v zákoně království Nebes. Cílem království je spravedlnost Boží (Matouš 5:48; 6:33). Aby přivedl své posluchače k pochopení mravního a duchovního řádu všech věcí, Ježíš začíná u těch očividnějších morálních imperativů – co to ve skutečnosti znamená, milovat druhé (Matouš 5:21-48). Následující verše mají vzestupnou tendenci. Pán Ježíš začíná u negativního zákona – u zákazu, s nímž obecně souhlasí i člověk na velmi nízké duchovní úrovni – „Nebudeš vraždit“. Ale nakonec vede svou řeč až na vrchol, ke stěžejní myšlence nejpozitivnější a nejnáročnější lásky – lásky, ne takové, jakou zná člověk, ale lásky, jakou ve své dokonalé svatosti představuje Bůh. Tyto verše se nečtou snadno a porozumět jim, je nezřídka náročné. Ale čtenář musí mít stále na mysli, že v pozadí všech těchto instrukcí je druhé z největších přikázání: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama.“ V následujících verších se seznámíme s tím, co to znamená, po praktické i naukové stránce, být občanem nebeského království.

„Každý, kdo se hněvá na svého bratra...“ Tato část kázání (Matouš 5:21-48) začíná myšlenkami o tom, jak mají obyvatelé království nakládat se svými vlastními tendencemi ke zlu, a končí promluvou o tom, jak si má člověk poradit se zlem u ostatních lidí (Matouš 5:38-48). V této pasáži se skutečně setkáváme s vyhraněným druhem lásky. Pokud to překvapuje nás, kteří žijeme v dějinách po Kristově smrti na kříži, o kolik více musela tato slova udivit ty, kteří je slyšeli před nepředstavitelnými událostmi na Kalvárii. Ačkoli je to v tomto vrcholném proslovu spíše jen předjímáno, přesto je zřejmé, že Boží extrémní láska k člověku projevená v Kristu je neoddělitelným základem požadavku svaté a nesobecké odevzdanosti člověka druhým lidem. A stejně jako žena štědře projevující svou lásku k Ježíši, šokující přítomného hostitele, farizeje (Lukáš 7:36-50), i my milujeme mnoho, protože nám bylo mnoho odpuštěno. Boží krajní láska v nás probouzí krajní schopnosti projevovat dobrou vůli vzhledem k ostatním lidem. A přirozeností této lásky, právě jak vidíme u našeho Pána, musí být schopnost sebeoběti (Matouš 16:24-25). Jako Ježíš zmařil či zcela vydal sám sebe pro nás, tak i my musíme sami sebe vydat pro ostatní (Filipským 2:1-8). Ale proč vlastně všechny tyto podrobnosti? Nestačí prostý příkaz milovat bližního jako sebe sama? Problém je v tom, že nám lidem se silně nedostává porozumění tomu, co je vůbec v našem nejlepším zájmu, natožpak, co je v zájmu 19

druhých. Alkoholik může ve své „lásce k bližnímu“ nabídnout spolupijákovi další láhev vína. Thomas Harris tento problém popisuje, snad trošku neobratně, ve své knize I´m O.K., You´re O.K.: „Zlaté pravidlo* se nejeví být dostatečným vodítkem, ne proto, že by nebyl správný jeho *“Zlaté pravidlo“ – přikázání: „Všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim“ (Matouš 7:12). ideál, ale proto, že většina lidí nevlastní dostatek údajů o tom, co chtějí sami pro sebe, a proč to vlastně chtějí.“ Chybějící „údaje“ ovšem nacházíme v učení Ježíše Krista a jeho apoštolů. Jejich instrukce beze zbytku a do všech praktických detailů odpovídají na otázku, co to znamená milovat Boha a co to znamená pracovat pro skutečně nejvyšší blaho jiných lidí. Informace o těchto otázkách nepocházejí z lidských, individuálních přání či soudů, jak se snaží vysvětlit Harris a jeho situační etika*, ale *Novodobý názor, že morálka proměnlivě závisí na podmínkách (situaci), době a okolnostech, není tedy absolutní. z Boží dokonalé moudrosti. Ani tomu nemůže být jinak. Z našeho velmi omezeného lidského pohledu prostě nemůžeme dohlédnout všechny důsledky svého jednání, dokonce ani tehdy, jsou-li konány s nejlepším úmyslem. Proto je to Bůh, kdo vede naši lásku svými mravními příkazy. Tak jak píše apoštol Jan: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání“ (1.Jan 5:2). Farizeové vždy inklinovali ke snižování morální a duchovní úrovně Zákona a naopak k vyzdvihování ceremoniálních požadavků Zákona. Ježíš začíná tuto část svého vyučování dokonalou ukázkou farizejského nevhodného zjednodušování: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ´Nebudeš vraždit.´ Kdo by zavraždil, propadne soudu“ (Matouš 5:21). Situaci zde komplikuje skutečnost, že tyto citace převážně působí jako přesné výňatky ze Zákona: „Nezavraždíš“ je vzato přímo z 2. knihy Mojžíšovy 20:13 a z 5. Mojžíšovy 5:17. „Soud“ na konci citace odkazuje na místní radu či soudní tribunál, a třebaže slova nejsou doslovnou citací ze Zákona, plně odpovídají veršům ze 4. Mojžíšovy 35:30-31. Jenže farizeové se už ani zdaleka nezabývali Zákonem jako takovým, ale jen jednotlivými myšlenkami vytrženými z kontextu a zvráceně interpretovanými. Jedinou starostí zúženého pohledu farizeů bylo, aby nikdo nespáchal skutek, který by mu přivodil občanský trest. Jediné zločiny, které v nich mohly vyvolat pocit viny, byly ty, které podléhaly soudu lidských tribunálů. Farizeové byli hluboce zneklidněni vraždou, ale nenávist, zlovolnost a zášť jim nepůsobila žádné vážnější starosti. Bez ohledu na to, jak urážlivý byl jejich přístup k ostatním, dokud nebyli vinni krví, cítili se z pohledu Zákona spravedlivými. Ježíšova odpověď (Matouš 5:22) proto vychází z farizejské fixace na občanské soudy. Ve skutečnosti, vysvětluje Ježíš, už ten, kdo vůči svému bratru chová jakýkoli pocit hněvu zcela postrádající lásku, je v nebezpečí, že propadne místnímu soudu. Jan později odráží tuto myšlenku v nezapomenutelném výroku: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah“ (1.Jan 3:15). Poté, co Ježíš poukázal na problém lidského srdce, pokračuje dál a tytéž principy aplikuje na ústní projevy. Člověka duchovně neohrožují jen záštiplné pocity, ale i zraňující urážky, k nímž se lidé opakovaně utíkají. Kolik srdcí bylo ubodáno slovy ostřejšími než dýky. Někdy by snad byla humánnější i vražda než podobné verbální krutosti. Dokážeme člověka šlehnout bolestivou urážkou, která – právě jak jsme to zamýšleli – bude dlouho pálit. Pán nás však varuje, že pro podobné věci se

20

vystavujeme nebezpečí, že „propadneme veleradě“ (pravděpodobně odkaz na Sanhedrin) nebo dokonce, což je blíže skutečné podstatě věci, „ohnivé Gehenně“. Je evidentní, že slova jako „soud“ či „velerada“ jsou nápomocnými výrazy či spojnicemi mezi myšlením tehdejší doby a tím, co měl Ježíš skutečně na mysli. Občanské soudy nemohou soudit špatné myšlenky, ale soud, na který poukazuje Ježíš, může obžalovaného uvrhnout do „ohnivé Gehenny“ (Matouš 10:28). Nezralá reakce na toto učení může vést k názoru, že pokud někoho nenazveme konkrétně „hlupákem“ či „bláznem“, můžeme jeho rozum bez zábran zpochybňovat (Matouš 5:22). Farizeové by prostě milovali takovýto výklad! Nebezpečí vraždy se musí vymýtit ze samého zřídla problému – jak srdce, tak i jazyk a stejně tak ruce musejí být očištěny od nenávisti a krutosti. Zákon to vyučoval (3.Mojžíšova 19:17), ale farizeové ve své velké honbě za pozlátkovou spravedlností to dokonale přehlíželi. Pán nám však neponechal žádný prostor k výmluvě, že i my jsme tuto zásadu ve svých životech mohli přehlédnout.

Vy a oběť vašeho jednání “Nejprve se usmiř se svým bratrem” (Matouš 5:24). Tuto část kázání otevřel Ježíš řadou varování ohledně tvrdých soudů, která dopadnou na každého, kdo připustí, aby jeho hněv vyhřezl v nenávistné urážky druhých lidí. Nyní pokračuje vyobrazením jediné únikové cesty, kudy se lze dostat ven z tohoto druhu nebezpečí porušení zákona o lásce k bližnímu (Matouš 5:23-26). Způsob řešení, který od nás Ježíš žádá v případě tohoto hříchu, je pro většinu lidí nemyslitelný: máme se setkat tváří v tvář s obětí svého jednání a problém máme projednat. Kontext naznačuje, že bratr, který „má něco proti tobě“, není někdo, kdo je s námi jen jaksi nespokojený, ale je to osoba, které jsme opravdu ublížili. V tomto případě naše jednání skutečně způsobilo vinu, ne jen nějaké nepochopení. Jiné verše tento význam potvrzují (Marek 11:25). Člověk jdoucí uctívat Boha musí činit pokání a usilovat o odpuštění od bratra, jemuž ukřivdil. Rychlost, s níž má viník sjednat nápravu svého jednání – má dokonce zanechat svůj dar na oltáři a odejít – vyjadřuje naléhavost situace a zdůrazňuje skutečnost, že špatné jednání vůči druhým lidem zcela vylučuje uctívání Boha. Písmo je této zásady plné (Žalm 66:18; Jakub 3:9-10; 1.Jan 20-21). Ubližování druhým vede jen k tomu, že se před námi dveře Nebes prudce uzavřou. Zatímco sekularisté pohlížejí na bohoslužbu s blahosklonným pohrdáním (protože jediným měřítkem jim je chování vůči druhým lidem), historie zná mnoho lidí oděných jen do svrchních šatů náboženství, kteří používali a používají bohoslužbu jako pouhý plášť zakrývající mravní ubohost. A právě takovou falešnou hru hráli farizeové, když se horlivým obřadnictvím snažili zakrýt své špatné zacházení s lidmi (Matouš 23:23-24). Farizeové sami však nebyli „vynálezci“ pokrouceného vnímání věcí. Několik století dříve varoval prorok Ámos domýšlivé obyvatele Samaří, že Bůh už je syt jejich předstíraného uctívání. To, co Bůh požaduje – oznamoval venkovský prorok Ámos – je spravedlnost a smysl pro právo (Ámos 5:21-24). O sto let později poukazuje na stejný problém v Jeruzalémě prorok Jeremjáš (Jeremjáš 7:21-23). Ježíš se snažil, aby se farizeové z proroků poučili. Vícekrát se snažil jejich pozornost obrátit na Ozeášova slova: „Milosrdenství chci, a ne oběť“ (Matouš 9:13; 12:7). Pán Ježíš nebyl ve své snaze příliš úspěšný, nicméně vždycky se našla hrstka podobných zákoníkovi, který došel k poznání, že milovat Boha celým svým srdcem a milovat

21

bližní jako sebe „je větší než všechny celozápaly a oběti“ (Marek 12:32-33). Ježíš mu řekl, že není daleko od Božího království. Co si tedy z toho všeho máme vzít? Jestliže zhřešíme proti druhému člověku, cesta nespočívá ve zbožnějším navštěvování bohoslužeb, ani ve větší štědrosti při nedělní sbírce do košíčku, ani v odvážnější evangelizaci. Ačkoli toto vše jsou záležitosti, které by všichni z nás měli brát vážněji, nejaktuálnější a bezodkladnou výzvou je pro nás pokání a usmíření s ublíženým bratrem nebo sestrou. (A obzvlášť manželé a manželky by měli věnovat pozornost těmto slovům. Pamatujme, že manželé, manželky i děti jsou také našimi „bližními“.) David to plně pochopil v době svého tragického selhání a hříšného jednání vůči Bat-šebě a Urijášovi: „Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51:16-17). Nesnažme se nabízet Bohu uctívání na místě a ve chvíli, kdy je od nás požadováno pokání. Musíme se naučit pojmenovávat vlastní hřích a ty, proti nimž jsme zhřešili, oslovovat s přímostí. „Ublížil jsem ti, prosím, odpusť mi“ – to jsou slova, která se ani s postupujícím věkem neříkají snadněji. Ale jsou to slova, která se lidé poznamenaní vlastním hříchem proti bližnímu musejí naučit vyslovovat ze srdce. Jinak pro ně není žádná naděje, jinak naše vztahy s lidmi ochladnou a zhrubnou a Boží vztah k nám bude jednoduše ukončen. Nelze ani odhadnout, kolik Pánových následovníků právě v tuto chvíli páchá vleklou duchovní sebevraždu právě proto, že jim chybí buď pokora nebo odvaha k pokání z hříchů vůči druhým a k dosažení odpuštění. Černé tajemství viny leží jako těžký kámen na jejich srdci, dusí jejich bohoslužbu a vymačkává z nich veškerý duchovní život (Žalm 32:3-4). Pokud se to týká právě vás, přestaňte vystavovat svou mrtvolu na bohoslužebných shromážděních. Přestaňte se schovávat za nekonečnou sebeobhajobu a sebeospravedlňování. Jděte ihned, a usmiřte se s člověkem, kterému jste ublížili. Bolest pokání bude opravdu krátká ve srovnání s agónií trvalé viny a trvalého odcizení. „Dohodni se rychle se svým odpůrcem“ (Matouš 5:25). Ježíš stále využívá strach farizeů, zúžený a soustředěný jen na veřejný trest, a opětným odkazem na civilní soud pokračuje k pointě své metafory. Rozumět tomu jako pouhé opatrnické radě dohodnout se „mimosoudní cestou“ a vyhnout se tak vrtkavosti zkorumpovaných soudců, by znamenalo nejen Ježíšova slova trivializovat, ale zároveň je i postavit do rozporu s kontextem. Ježíš se stále zabývá problematikou hříchu vůči bližním. „Odpůrcem“ zde není kdosi, kdo má vůči nám jen nějaké neopodstatněné výhrady, ale je to člověk, kterého jsme zranili, oklamali či pomluvili, a jehož výhrady jsou oprávněné. Pýcha nám může radit, abychom všechno smetli se stolu. Ježíš naopak vybízí k neodkladnému smíru v zorném úhlu Božího trestu, který bude nad hříšníkem vykonán bez milosti (Matouš 5:26). To bude jediný trest, který hříšný člověk neunese. Bude proto lépe, budeme-li pospíchat, dokud máme možnost milost od Boha získat. I Boží shovívavost má své hranice.

Válka s žádostivostí „Kdo hledí na ženu tak, aby po ní zatoužil, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Matouš 5:28). Toto jsou nekompromisní slova, a dokonce i ti, kteří náleží ke království, se musejí přemáhat, aby jim nevzdorovali. Přímost slov nás zasahuje 22

hluboce a živě právě proto, že Boží Syn se zde dotýká rozbolavělého nervu naší mravní nemoci. Přes problém nenávisti a zlé vůle se Ježíš dostává k problému žádostivosti. Farizeové se jistě také zabývali cizoložstvím, ale jen povrchně. Jejich starostí bylo vyhnout se hrdelnímu zločinu (3.Mojžíšova 20:10; 5.Mojžíšova 22:22). Jako bychom slyšeli jejich důraz: „Nesmíš spáchat cizoložství“ (2.Mojžíšova 20:14). Ježíš ale stopuje hřích cizoložství až k jeho doupěti (Matouš 15:19). Stejně jako nenávist v srdci je již vraždou, tak i nespoutaná žádost je již cizoložstvím. Tento princip nebyl schován v nějakém zastrčeném koutě Mojžíšova zákona. V samotném desateru přikázání se zřetelně říká: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního“ (2.Mojžíšova 20:17). Pavel, když mu ještě bylo evangelium cizí, sám farizeus, byl tímto přikázáním palčivě zasažen (Římanům 7:7). A stejně tak i Jób, který žil zřejmě před vydáním Zákona, této mravní pravdě dobře rozuměl: „Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima,“ říká Jób, „jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?“ (Jób 31:1). Ačkoli aplikaci na tuto pasáž lze rozšířit i na hrubou a bezzásadovou tělesnou touhu, kterou vůči sobě cítí někteří svobodní, tedy manželstvím nevázaní lidé, přesto Ježíšem užité slovo „cizoložství“ jasně ukazuje, že tady míří na nezákonnou touhu, která zneuctívá samotného ducha manželské smlouvy (2. Korintským 11:2-3). V celé této části se Pán Ježíš zabývá povinováním lásky k druhým. Každá osoba žijící v manželství porušuje manželský závazek, pokud propadá nevázané touze k další osobě. A i když by se vše odehrávalo jen v mysli, nazývá se to tím, čím to vskutku je – hříchem. Pán Ježíš se zde nezabývá nějakou chvilkovou myšlenkou touhy, která jen proběhne myslí, protože to by pak nebylo možno rozlišit mezi pokušením a hříchem. (Neměli bychom se příliš děsit možnosti, že do mysli našeho Spasitele, když byl v pozemském těle, vstoupila i tělesná žádost, a přesto zůstal bez hříchu, Hebreům 4:15). Slova „hledět na ženu tak, aby po ní zatoužil“ nám pomáhají pochopit přesnou podstatu tohoto přestupku. Nejedná se o prchavé pomyšlení, ale o trvalé zaměstnávání mysli smyslnostmi a žádostivostí. Řecký text popisuje přímo osobu, která zaměřuje své myšlenky či obrací svou mysl na určitou věc – v tomto případě je to tělesný chtíč. Samozřejmě, nehledíme na všechno, co vidíme. Oči zabírají nesmírnou spoustu věcí, ale je záležitostí mysli, na co se zaměří. Davidův hřích nespočíval v tom, že spatřil nahou Bat-šebu, ale že si ji začal prohlížet, pak na ten obraz upnul svou mysl a následně propadl neovladatelné touze (2.Samuelova 11:2-5). David nakonec hledal příležitost, jak Bat-šebu získat, a příležitost našel. Ale jeho porušení zákona z 2. Mojžíšovy 20:17 by nebylo o nic menší, i kdyby se mu ta příležitost nebyla nikdy naskytla. I když slovo „žádostivost“ významově zachycuje podtext smyslnosti původního řeckého slovesa (epithumeo), může postrádat ještě jeden z neodmyslitelných významů tohoto slova, a tím je „ovládnutí“ (Guelich, The Sermon on the Mount, str.194, Kázání na hoře). Hřích popsaný Ježíšem představuje záměrné a promyšlené upínání se na touhu ovládnout někoho, na koho nemáme právo. Unikat tomuto druhu hříchu tedy znamená, že už samotná první myšlenka musí být razantně potlačena, dříve než ovládne mysl i vůli. Slovy starého přísloví: „Nemůžete zabránit ptákům, aby vám létali nad hlavou. Ale nemusíte jim dovolit, aby si na vaší hlavě postavili hnízdo.“ A pokud nám působí potíže rozlišit v tomto případě mezi pokušením a hříchem, bude mnohem, mnohem moudřejší přehánět to v obezřetnosti než v lehkomyslnosti. Boj věřících s žádostivostí nemůže být v naší době jiný než tvrdý a namáhavý. Nebude vůbec snadné unikat nákaze lascívnosti, smilstva a cizoložství, která zaplavila

23

naši generaci. Ať žádný křesťan nepropadne sebeklamu (1.Korintským 10:12). Neexistují žádné společenské zábrany, o něž se ještě lze opřít. Naše síla a obrana musí cele vycházet z vlastního, hlubokého a neotřesitelného rozhodnutí zachovat si čistotu kvůli našemu Pánu. Vždyť nakonec právě na půdě vlastního rozhodnutí se vždycky odehrávaly všechny naše bitvy věrnosti království. „Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život“ (Přísloví 4:23).

Krajní zákrok „Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe“ (Matouš 5:29). Zápis v Matouši 5:29-30 obsahuje dvě věty, které nás v evangeliích zaskočí snad nejvíce. Nemilosrdně otevřenými slovy Ježíš poukazuje na jedinou tvrdou alternativu, která zbývá člověku stojícímu před možností naprostého zničení, které mu hrozí kvůli jedné cenné části jeho těla. Hrozba tady přichází z pravého oka a pravé ruky. Později, v jiném kontextu, Ježíš opakuje svou ilustraci a přidává k oku a ruce i „nohu“ (Matouš 18:8-9; Marek 9:43-47). Použitý jazyk je možná šokující, ale zobrazená situace není až tak přitažená za vlasy. V dobách primitivního lékařství doktoři amputovali údy zasažené snětí, aby zachránili život pacienta. Ani moderní medicína dosud nevyloučila nutnost takto traumatických operací, ohrožuje-li poškozená část těla celý lidský život. A dokonce jsou známy i případy, kdy se lidé sami na sobě rozhodli k tak drastickému zákroku, když jim ruku či nohu zachytilo soukolí stroje, které by je jinak rozdrtilo úplně. Jedná se o krajní krok, ale neobyčejně rozumný. Je to pochopitelně pasáž, nad kterou se musí každý, kdo neochvějně trvá na víře v doslovný výklad celého Písma, zhluboka nadechnout. Ježíš bezpochyby staví své poselství ze skutečností fyzického světa, ale z celého kontextu je evidentní, že myšlenka se týká světa duchovního (odstraní-li si hříšník pravé oko, může být nadále úspěšně sváděn okem levým). V těchto pochmurných slovech je prostě dramaticky vyjádřeno, jak opravdová a hluboká má být proměna, kterou od nás žádá Boží Syn. Ježíš hovoří v tomtéž tónu, když zobrazuje následování Božího Syna jako ukřižování sebe sama (Matouš 16:24-25; viz též Galatským 2:20) a Pavel nám poskytuje komentář k Matouši 5:29-30 v dopise Koloským: „Umrtvěte tedy své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost...“ (Koloským 3:5). Takže i když náš Pán nemluví o tělesném sebemrzačení – které by bylo zcela neefektivní vůči pohnutkám srdce – neměli bychom dojít k závěru, že obraznost jeho slov jakkoli oslabuje palčivou intenzitu jejich záměru. Existují části nás samých – záliby, zvyky, postoje, hodnoty, vztahy – které se dlouhodobým pěstováním staly tak nerozdílnou součástí naší osobnosti, že v porovnání se snahou o jejich odstranění působí skutečné vyříznutí oka či useknutí ruky docela přijatelně. Většina z nás věnovala dlouhý čas života přivykáním sobeckosti a chtivosti. Nemůžeme proto očekávat, že opouštění těchto návyků proběhne bez otřesů. V procesu pokání, když námi prochází meč evangelia, se někde v nás budou ozývat bolestivé výkřiky. Ale je i dobrá bolest. „Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem“ (1.Petr 4:1). Můžeme si vybrat a tomuto utrpení se vyhnout, ale žádostivost, kterou si tak v sobě ochráníme, nás nakonec zničí jako strašlivá gangréna duše. Radikálnost a rozhodnost celého tohoto sebezapření je zvýrazněna Ježíšovou výzvou nejen k odstranění, ale i k odhození problematické partie. Oddělení musí být naprosté a definitivní, ne pozvolné. Je to krajní řešení, ale přesto by mělo být provázeno radostí, nikoli nechutí. Který člověk s diagnózou smrtelné a neléčitelné nemoci by se neradoval, kdyby mu bylo řečeno, že ztrátou jedné části těla – jakkoli 24

v jeho očích cenné – si zachrání život? Ani detaily mučivé trýzně, která bude zákrok provázet, by neobraly tohoto člověka o nadějné vědomí úlevy, která přijde potom. Jediným důvodem, proč poselství stejného významu nepřenášíme s radostí na své vlastní duše, je, že jsme doposud v celém rozsahu nepochopili rozměr nebezpečí, které nám bez radikálních řezů hrozí. „A zač získá člověk svůj život zpět?“ Ačkoli Ježíš mohl tato silná slova vyslovit téměř kdykoli ve svém kázání, úmyslně je spojil s učením o pokušení k žádostivosti a cizoložství. Proč? Bylo by mylné se domnívat, že Ježíš to udělal proto, že i pro občany jeho království budou právě záležitosti smyslné touhy tou největší výzvou ohledně čistoty srdce? „Jak padl silný!“ David, který na bojišti neustoupil ani o píď, byl bez námahy sražen rafinovanou návnadou ženy, která patřila jinému muži. Mnoho udatných a mocných mužů se stejným kouzlem proměnilo v bábovky. Budeme naprostými hlupáky, pokud tento druh pokušení nebudeme brát s krajní vážností a pokud se v jeho blízkosti nebudeme pohybovat s obezřetností naplněnou modlitbami. Tváří v tvář přísnému varování našeho Pána, můžeme se jen podivovat nad lehkomyslnou důvěrností, s jakou někteří křesťané vázaní manželstvím zacházejí s osobami opačného pohlaví a s číhajícím nebezpečím, jemuž se tak bezhlavě vystavují. I když se některé církve otřásají jedním případem ??? celebrated??? cizoložství za druhým, zdá se, jako bychom nebyli pochopili vůbec nic. Kontext stejné Pánovy metafory, zaznamenané později v Matouši (Matouš 18:8-9) a Markovi (Marek 9:43-47), naznačuje, že jedním z možných významů svádějícího „oka“ či „ruky“ je příležitost ke klopýtání. Je-li tomu tak, jsme vyzváni nejen k opuštění hříšného skutku (ať už se jedná o cizoložství tělem nebo srdcem), ale k opuštění všech situací, poměrů a vztahů, které by k cizoložství snadno mohly vést. Pavel to podává zcela otevřeně: „Utíkejte před smilstvem!“ (1.Korintským 6:18). Jak zoufale tomu potřebují naslouchat křesťané této generace.

Zrada rozvodu „Kdo propustí svou ženu“. Kazatelé se z hloubi duše děsí tématu rozvodu. Více než dvě třetiny kazatelů největší protestantské církve v Americe nedávno přiznaly, že na toto téma nikdy nekázali. Problematika rozvodu (a opětovného manželství) se dotýká životů mužů i žen velmi intimně a často bolestně. Ale ti, kteří vstupují do království, nesmějí očekávat, že jakákoli část jejich života může zůstat nepodřízena jejich Králi. A dokonce by si to ani přát neměli, protože přikázání našeho Krále nejsou svévolná (1.Jan 5:3), ale vždy jsou určena pro naše vlastní dobro (5.Mojžíšova 6:24). Jakkoli mučivé se toto učení může zdát, skuteční učedníci našeho Pána se nikdy nebudou schovávat před jeho důsledky. V Matouši 5:31-32 Ježíš pokračuje ve své výuce o manželství a o principech lásky, kterou začal ve verši 27. „Také bylo řečeno: ´Kdo propustí svou ženu, ať jí dá rozlukový list.´“ (Matouš 5:31). Tato farizejská tradice, jak ji cituje Ježíš, je založena na zkresleném výkladu 5. Mojžíšovy 24:1-4, a to konkrétně první části, která říká: „Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže jí ze svého domu.“ Význam těchto veršů vyvolával mezi rabínskými výkladovými školami bouřlivé diskuze. Šamajova škola trvala na trestním a právním důvodu k rozvodu a s důrazem na slova „něco odporného“* (*Kralická bible překládá: „nějakou mrzkost“, pozn. překl.) 25

to vymezila na případ cizoložství. Hilelova škola zdůrazňovala slova „nenalézt přízeň“** (**Kralická bible překládá: „nenalézt milosti před očima jeho“.) a povolovala rozvod z jakéhokoli důvodu nelibosti u manžela. Rabín Akiva šel ještě dále a souhlasil s rozvodem, pokud muž prostě nalezl jinou, přitažlivější ženu. Z jiných informací, které nám poskytuje Nový zákon, vysvítá, že farizeové sdíleli přibližně stejně uvolněný pohled na věc jako Hilel, pokud ne ještě uvolněnější (Matouš 19:3,7). Daleko více než zákonnými důvody k rozvodu a hroznými důsledky, jaké oběti rozvodu přinášel, zabývali se farizejové řádným dodržováním formálního postupu při rozvodu. Znovu se vyjevuje jejich posedlost právnickými kudrlinkami končící v naprosté lhostejnosti vůči morálnímu principu. Farizeové vnímali rozvod jako své právo a Mojžíšova slova jako přikázání (Matouš 19:7), místo aby v nich shledávali jen tolerantní udělení ústupku. Tím se zcela minuli pochopení tohoto zákona a jeho účelu. Boží postoj k rozvodu byl zjeven více než jednoznačně, a to právě ve Starém zákoně, který doslova končí slovy: „Každý ať nenávidí rozvod, praví Hospodin, Bůh Izraele“* (Malachiáš 2:16). A v důsledném souhlasu s tímto Božím stanoviskem jsou (*Ekum. překlad zde přidává slovo každý, což poněkud mění význam. Jiné překlady správněji uvádějí, že sám Bůh nenávidí rozvod, nicméně tyto překlady zase oslabují význam slova rozvod použitím méně srozumitelných slov „propouštění“ – BK nebo „zapuzování“ – JB.) i slova v 5. Mojžíšově 24:1-4, jejichž smyslem bylo především vydat jakousi stvrzenku o tom, co již bylo očividným zapuzením ženy. 5. Mojžíšova rozvod ani nezaváděla ani k němi nevybízela. Ježíš vysvětluje zákony ohledně rozvodu jako ústupek „zatvrzelosti srdce“ Izraelitů (Matouš 19:8). Tato „zatvrzelost“ neznamená svéhlavou revoltu proti Bohu, kterou by Bůh nikdy netoleroval a neustupoval by jí (Hebreům 3:7-11), ale spíše duchovní natvrdlost neboli zaostalost (Marek 6:52). Zákon vymezoval hranice rozvodu třemi způsoby. Zaprvé, povoloval rozvod pouze z určitých důvodů (kontrast Ježíšova vlastního učení o rozvodu – pouze z důvodu smilstva – se Zákonem naznačuje, že Mojžíš povoloval více než jednu příčinu rozvodu, Matouš 19:7-9). Zadruhé, Zákon požadoval, aby ženě byl předán rozvodový list (obvykle v přítomnosti dvou svědků [Matouš 1:19] obsahující slova: „Hle, jsi volná a můžeš se provdat za kteréhokoli muže“). A zatřetí, Zákon poskytoval pádný argument proti neuváženému a neukázněnému jednání tím, že manželovi zakazoval vzít si svou propuštěnou manželku (pokud se znovu vdala) zpět. „Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do cizoložství“ (Matouš 5:32). Ve své odpovědi na výklad farizeů ohledně rozvodu se Ježíš zaměřuje daleko více na princip než na proceduru. Každý muž, který propustí svou věrnou manželku, jedná bez lásky a nese spoluvinu za její cizoložství (předpokládá se, že se znovu vdá). Jedinou výjimkou je rozvod z důvodu smilstva, v tomto případě z ženy cizoložnici nedělá manžel, ale ona se jí už stala sama. Z kontextu je zřejmé, že i když slovo „smilstvo“ (přepsáno z řečtiny porneia) zahrnuje nezákonný sexuální styk během i mimo manželství, zde je Ježíš používá na hřích, k němuž dochází spíše během manželství než před ním.

26

Soudobé tendence ospravedlnit rozvod z jakéhokoli důvodu – pokud následně nedojde k uzavření nového manželství – mě nutí k tomu, abych zdůraznil, že hřích, o kterém zde Ježíš hovoří, spočívá v rozvodu, nikoli v novém manželství. Takovýto rozvod je špatný ze tří důvodů. Je špatný, protože projevuje nelásku choti. Je špatný, protože může propuštěnou stranu dotlačit do vztahu, který je Bohem odsouzen. A je špatný, protože může do cizoložného vztahu vtáhnout ještě další nevinnou osobu. K tomuto jsme vázáni dodat, že dokonce i v případech cizoložství by měl být dán prostor pro zachraňující lásku království, jež může být rádcem a usmiřovatelem, pokud je to možné. Rozvod nebyl nikdy přikázáním. Láska ano. Na závěr můžeme vyslovit, že je zcela evidentní, že Ježíš v této odpovědi farizeům přesahuje zákon z 5. knihy Mojžíšovy (dokonce i jeho správný výklad) a ustanovuje zákon království Nebes, který spočívá na Boží vůli tak, jak byla vyjádřena „od počátku“ (Matouš 19:8-9). Mojžíšův zákon povoloval věrné ženě, pokud byla propuštěna, aby se znovu provdala, zákon království to nepovoluje.

Nikoli přísahy, ale pravda V Matouši 5:33-37 Ježíš předkládá čtyři ze svých šesti antitezí, které proti sobě staví překroucený, farizejský výklad Zákona a spravedlnost nebeského království. Přesná slova tradičního učení, jak je Ježíš cituje (Matouš 5:33), nenalezneme nikde ve Starém zákoně, ale byla zformována z ustanovení, která čteme například ve 3.Mojžíšově 19:12: „Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha“ (viz též 2.Mojžíšova 20:17; 5.Mojžíšova 6:11; 4.Mojžíšova 30:2). Přístup Zákona k přísaze byl podobný jako k rozvodu. Mojžíšova ustanovení nepřikazovala rozvod, smyslem těchto ustanovení bylo regulovat a omezovat to, co již bylo ve společnosti rozšířené. A právě tak se Zákon nestal ani původcem přísahy, ani nepřikazoval Izraelitům, aby přísahy vyslovovali. Zákon usměrňoval přísahy tak, aby každá přísaha byla vykonána ve jménu Boha (5.Mojžíšova 6:13; 10:20) a v žádném případě nebyla falešná (3.Mojžíšova 19:12; Zacharjáš 8:17; Malachiáš 3:5). Tato vymezení přísahy nikdy neměla vést k pochopení, že co není vysloveno pod přísahou, může být lež. Odpor Boha vůči všemu lživému je ve Starém zákoně vyjádřen nesmírně jasně (Přísloví 6:17; 12:22). Farizeové bohužel, místo aby v Božích ustanoveních ohledně přísahy nacházeli výzvu k neustálé pravdomluvnosti, snažili se v nich naopak najít mezery k ospravedlnění svých klamů. Jádrem jejich tradice bylo toto: „Nepřísahej křivě, když se s tvými slovy pojí Boží jméno.“ „Před Bohem“ byla strategická fráze, jíž se perverzně vyhýbali. A aby si svou nepoctivost usnadnili, vymysleli si rafinované rozlišení mezi závaznou a nezávaznou přísahou (Matouš 23:16-22). Jako pokrytci měli přepečlivou starost, jak se vyhnout křivé přísaze (podle vlastních definic), ale povinnost zachovávat poctivost, pravdomluvnost a lásku k bližním, tu necítili. Je více než smutné, že tato část kázání byla postupně zredukována na pouhou spornou pasáž o tom, zda jsou či nejsou povoleny soudní přísahy. Když Ježíš zakazuje přísahy (Matouš 5:34), neútočí na přísahy jako takové, ale na zlo podvodů, k nímž farizejské přísahy vedly. A všechny tyto plané a lstivě formulované přísahy Ježíš smetá připomenutím, že není nic, při čem by kdokoli mohl přísahat (nebesa, země, Jeruzalém, vlastní hlava), aniž by se svou přísahou nakonec přímo nespojil Boha a Boží moc (Matouš 5:34-36; 23:16-22). Ježíš jednoduše zdůrazňuje esenciální pravdu, že každé slovo, které vyslovíme, je proneseno „před Bohem“ a podléhá Božímu soudu 27

(Matouš 12:36-37). Prosté a rozhodné „ano“ či „ne“ neklade na člověka o nic méně odpovědnosti za pravdomluvnost a za čestnost slibů, než k jaké zavazuje ta nejpřísněji formulovaná přísaha. Smyslem Bohem povolené přísahy nikdy nebylo zvýšit povinnost přísahajícího říkat jen a jen pravdu (tato povinnost již existovala), ale poskytnout větší ujištění tomu, komu byla přísaha určena (Hebreům 6:13-18). Jaké je tedy praktické poučení pro nás? Někteří zde nalézají přísné varování před rouháním. A dobré pojednání na toto téma by bylo jistě na místě. Bezpochyby jsme rouhavou generací. Malá rouhání si už vůbec ani neuvědomujeme a míříme k těm větším, přecházeje zdvořilým úsměvem svatokrádežné zneužívání slov jako Bůh, Kristus, nebesa, peklo, spása či zatracení. Neuvážené vyslovování svatých jmen nás obralo o všechen smysl pro úctu a vážnost vůči posvátnu, a tím i o chápaní významu vlastního lidství. Avšak středem pozornosti tohoto Pánova sdělení není rouhání. Ústřední myšlenkou je zde poctivost – naprostá, absolutní čest. To, čím jsme svým bratrům a bližním povinováni, je pravda, ať už vyřčená tisíci slovy nebo mlčením. Existuje nespočet pokušení zalhat a porušit věrnost. Nesnášenlivost, vina, chtivost nás vedou k nafukování pravdy, dokud to nepraskne. Sobectví a žádostivost nás omamují natolik, že porušujeme závažné přísahy manželské věrnosti. Netaktnost nás vede k zapomínání každodenních, všedních slibů jako něčeho zcela nepodstatného. Někteří křesťané se skrze nepodložená obvinění a neopodstatněná tvrzení dokáží prolhat až ke ztrátě bezúhonnosti. Jiní se proslibují ke ztrátě cti díky nesčetným nesplněným slibům a nedodrženým závazkům. Takové jednání je ovšem zcela nepřijatelné pro toho, kdo chce náležet ke království. Sloužíme Bohu, který nemůže lhát (Titus 1:2) a do služby tomuto Bohu musíme vnášet průzračnou poctivost a pravdivost (Koloským 3:9; Efezským 4:15, 25). Toto studium ovšem nemůžeme uzavřít, aniž bychom se zabývali onou zjevnou a dosud nevyřešenou otázkou: nezakazuje Ježíš slovy: „Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec“ jakýkoli druh přísahy? Po dlouhou dobu jsem byl tomuto závěru silně nakloněn, nicméně širší kontext Nového zákona vnáší do tohoto závěru určité pochybnosti. Ani se tolik nesoustředíme na skutečnost, že Bůh (Skutky 2:30; Hebreům 6:17; 7:20-21), Syn (Matouš 26:63-64) i jeho andělé (Zjevení 10:5-6) přísahy vyslovovali. Naši pozornoust spíše poutají Pavlovy epištoly, v nichž se nacházejí přísahám se podobající výrazy, které nelze vysvětlit jiným způsobem (Římanům 1:9; 9:1; 2.Korintským 1:23; 11:31; Galatským 1:20; Filipským 1:8 a další). Jak lze tedy sladit Pavlovo zjevné užívání přísah s Ježíšovým zákazem? Předně věříme, že některé, na první pohled absolutní výroky nebyly takto míněny, ale měly být chápány v kontextu celého Písma (Marek 10:11-12 a Matouš 19:9; Matouš 5:42 a 2.Tesalonickým 3:10). Dále pak k závěru docházíme pochopením, že Ježíš zde diskutuje farizejsky lživé přísahy, nikoli vážně míněnou přísahu danou člověkem, který je pravdomluvný za všech okolností, avšak shledává, že jsou okamžiky, v nichž posluchači potřebují mimořádné ujištění. Každý křesťan musí toto téma zvážit pečlivě a sám za sebe, a přitom mít na mysli, že není povinován přísahat, ale je trvale povinován mluvit pravdu.

Idea, pro níž nikdy neuzrál čas

28

Pokud se Ježíš pokoušel formulovat mravní principy, které by vystihovaly ducha jeho doby, pak zcela jistě neuspěl. Jeho učení bylo své době cizí, nezapadalo do ní a dokonce u samotného izraelského národa vyvolávalo nepřátelské postoje. Boží Syn však věděl příliš dobře, že ten „pravý čas“ pro jeho učení by nikdy v lidské historii nenastal. Jak jednou řekl svým nevěřícím bratrům: „Můj čas ještě nepřišel; ale váš čas je vždy připraven. Vás nemůže svět nenávidět, mne však nenávidí, protože já o něm svědčím, že jeho skutky jsou zlé“ (Jan 7:6-7). Ježíšovo etické učení není o nic bližší ani našemu věku. V posledních dvou zobrazeních kontrastu mezi farizejskou deformací a skutečnou vůlí Boha nacházíme mezní, nejradikálnější vyjádření spravedlnosti království (Matouš 5:38-48). Následující slova vyvolávají více polemik než celý zbytek kázání dohromady, a mnoho pokusů o objasnění končí tím, že Ježíšova slova jsou sofistikovaným výkladem zbavena veškeré váhy a síly svého významu. Snad by tedy na úvod Ježíšova učení o lásce k nepřátelům pomohlo, kdybychom se seznámili s určitými polemikami, které je provázejí. Existuje veliký spor o tom, kam až sahá uplatňování zásady lásky k bližnímu. Někteří tvrdí, že tato láska se týká jen „osobních“ vztahů, jiní trvají na tom, že se musí vztahovat na každý aspekt křesťanského života. Na podporu převažujícího názoru, který vymezuje tuto lásku na nejužší vztahy mezi bližními, píše Carl F. H. Henry: „V křesťanských podnikatelských kruzích se často objevuje názor, že Kázání na hoře je vynikajícím etickým kodexem pro úspěch v obchodování. Ovšem skutečností je, že větší podnikatel, který by řídil své obchody podle zásad Kázání – dávaje dva kusy oděvu, když je požádán o jeden, nevzdoruje zlu – by záhy shledal, že je v těžkých dluzích nebo na mizině ... Národ, který by podřizoval své národní zájmy zákonu o lásce k bližním – nikdy by nic neočekával ani nepožadoval nazpět, dával by dvakrát více, než kolik by žádali jeho nepřátelé, neodporoval by agresorům – takový národ by páchal celonárodní sebevraždu“ (Christian Personal Ethics, Osobní křesťanská morálka, str. 322-323). Dietrich Bonhoeffer vyjadřuje v knížce nazvané The Cost of Discipleship (Cena učednictví) opačný názor: „Tato část Ježíšova učení vyjímá církev ze sféry politiky a zákona. Církev nemá být národní komunitou jako dávný Izrael, ale komunitou věřících bez politických či národnostních pout. Dávný Izael byl obojím – Božím vyvoleným lidem i národním společenstvím, a proto bylo i Boží vůlí, aby násilí čelil násilím. Ale s církví je tomu jinak: církev opustila politické i národnostní hranice, a proto musí trpět agresi s mírností ... Rozlišení mezi člověkem coby jednotlivcem a jeho úřední tváří je Ježíšovu učení naprosto cizí. Ježíš se obrací na své učedníky jako na lidi, kteří opustili vše, aby ho následovali, a zásada nenásilí se týká rovným dílem soukromého života i úředních či veřejných rozhodování. Ježíš je Pánem života a požaduje plnou věrnost lidského života jako celku. Navíc, když dojde na konkrétní jednání, toto rozdělení vyvolává neřešitelné těžkosti. Můžu vůbec kdy jednat výhradně jako soukromá osoba, nebo výhradně jako představitel úřadu? ... Nejsem trvale jednotlivcem stojícím před tváří Ježíše, a to i ve chvílích vykonávání veřejných povinností?“ (str. 121-124). Dotýká se tedy princip lásky každého aspektu křesťanského života, každého jednání s druhými, nebo je omezen jen na určité osobní jednání? Toto je otázka, která se znovu a znovu vynořuje v průběhu staletí, je to otázka, s níž se musí utkat každý občan království a musí učinit vlastní závěr a rozhodnutí. Z této příliš živé a konkrétní problematiky není úniku. Dále byla položena otázka, zda jsou křesťanům zakázána veškerá práva na sebeobranu v oblasti osobních vztahů, nebo je po nich požadováno, aby se podrobili

29

zlu pouze v případě, když na ně útočí nebo s nimi špatně zacházejí z důvodu víry v evangelium. Martin Luther věnuje ve svých??? table talks tomuto tématu několik zajímavých komentářů: „Pokud se někdo vloupá do mého domu, snaží se spáchat násilí na mé rodině nebo na mně či chce způsobit újmu, jsem vázán bránit sebe i rodinu coby pán domu a hlava rodiny. Pokud se lupiči nebo vrazi pokoušejí ublížit mně nebo na mně vykonat nezákonné násilí, měl bych se bránit a odporovat jim ve jménu vladaře, jehož jsem poddaným ... Musím tomuto vladaři pomoci zbavit jeho zemi od špatných poddaných. A pokud jsem schopen podříznout tomuto násilníkovi krk, je mou povinností vzít na něj nůž ... Ale pokud jsem napaden z důvodu Božího slova coby kazatel, pak to musím strpět a nechat na Bohu, aby ho potrestal a mne pomstil.“ Toto vše by nám mělo pomoci vidět, že v úsilí porozumět přesně požadavkům království, se potýkáme s opravdu těžkými otázkami. A v této usilovné snaze o správné porozumění a správnou aplikaci nesnadného učení se musíme neustále chránit proti pokušení zdůvodnit si odmítnutí čehokoli, co se nám v Pánově učení jeví jako příliš namáhavé a nelákavé. Nesmíme si dovolit nepřikládat význam jakékoli pasáži Ježíšova učení jednoduše proto, že se nám zdá, že je pro naše životy příliš vyhraněná. Nikde, v celých lidských dějinách nenalezneme druhého učitele, který by byl na kordech se vším, co člověk běžně ve svých vlastních očích považuje za moudré a správné, než jak tomu bylo a je s učením Ježíše z Nazaretu.

Msta nepřichází v úvahu „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku“ (Matouš 5:39). Přestože je tato část kázání obklopena množstvím sporných otázek, pokusíme se nejprve dát všechny polemiky stranou a soustředit se na pochopení nejhrubšího základu myšlenky, kterou zde Ježíš předkládá. V Matouši 5:38-42 Ježíš rozšiřuje záběr a prohlubuje oblast, které se týká princip lásky k bližním. Přesouvá se tím od problému zla v nás samotných k náročnější otázce, kterou je zlo u druhých lidí. Jednou věcí je, že křesťan se musí chránit před tím, aby jakkoli ublížil druhým nevinným lidem. Jinou věcí ovšem je, jak se bránit a co je požadavkem lásky ve chvíli, kdy druzí lidé, zdaleka ne nevinní, mají v úmyslu poškodit nás či nám ublížit. Farizeové se s problémem vypořádali svým osobitým způsobem. Jednoduše si vybrali ze Starého zákona všechna nařízení, která regulovala velikost odplaty, jež mohla být maximálně požadována v náhradu za konkrétní poškození, a převrátili je v právo na mstu na svých nepřátelích. Starozákonní předpisy o odplatě či náhradě měly sloužit dvojímu účelu. Měly mít omezující a zastrašující účinek na lidské zlo (5.Mojžíšova 19:20-21). A také měly vést ke kontrole nad lidskými tendencemi jednat v hněvu a trestat neúměrně vůči spáchané škodě (2.Mojžíšova 21:23-24). Oheň vzteku vyvolaný utrpěnou škodou se může snadno vymknout kontrole a mstít se zcela přehnaným trestem. Záměrem těchto Božích zákonů tedy bylo omezení, tak aby Izrael nepropadal podobným nemírnostem, které vyvolávají začarovaný kruh nenávisti a násilí. Také je velmi důležité nepřehlédnout, že tato spravedlnost neměla být vykonávána soukromě, ale jen ustanovenými soudci v Izraeli (5.Mojžíšova 19:18). Farizeové ve slovech zákona, který s oblibou citovali („oko za oko, zub za zub“), viděli jednoznačně právo k osobní mstě. Místo aby přijali skutečnost, že se jedná o zákonem stanovené maximum možné náhrady, tedy o kontrolu nad 30

přehnanými tresty, vnímali to jako minimum svých osobních práv. A stejně jako Shakespearův Šajlok, i tito nemilosrdní pokrytci neváhali domáhat se třeba i „libry lidského masa“. A přímo proti farizejskému učení o právu na vlastní pomstu a odplatu stojí Ježíšovo klidné a mírné: „neodporujte zlému člověku“. Své tvrzení pak Ježíš provází čtyřmi dramatickými ilustracemi. Je zcela nutné, abychom v úvaze o Ježíšově zákazu (neodporovat zlým lidem) brali v potaz nejen kontext Kázání na hoře, ale současně širší kontext celého Nového zákona. Ježíš se v celé této pasáži zaměřuje na to, jak uskutečňovat princip lásky k druhým. V Lukášově zápisu Kázání stojí před ilustracemi k principům přikázání lásky k nepřátelům doplněné přísnou zásadou: „Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim“ (Lukáš 6:27-31). To nám pomáhá k pochopení, že Pán Ježíš zde neustanovuje doktrínu pouhého „neodporování zlu“, ale že vedle sebe řadí velmi poutavá prohlášení zdůrazňující povinnost nikdy neodplácet za zlo na nás spáchané a nikdy neodepřít dobro těm, kteří nám nespravedlivě ublížili. Tyto zásady ovšem neznamenají, že se křesťan má plazit po čtyřech. Když Ježíš vede své učedníky k tomu, aby neodporovali zlu, neříká tím, že nemají nikdy potlačovat a mírnit žádné zlo u druhých lidí. Takto rigidní interpretace by zakazovala dokonce i několik slov pokárání. Ježíš učil něco jiného, což vidíme v Matouši 18:15-17 a on sám pokáral strážce, který ho neoprávněně uhodil na soudu (Jan 18:23). To, co nás Pán v těchto verších vyučuje, je, že nemáme nikdy odplácet zlo zlem. A přesně tak tento princip vyjadřuje Pavel v dopise Římanům: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. ... Nenechte se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Římanům 12:17, 21). Je to přirozené vyústění přikázání milovat bližního jako sebe sama a výzvy, abychom s lidmi jednali stejně, jako bychom jednali sami se sebou. Cokoli tedy děláme v reakci na jejich zlo, musí být učiněno v lásce k nim, ne z touhy po pomstě nebo z potřeby sebeobrany. Zdá se mi, že tento princip ani nebrání použití poměrně pádných a silných prostředků k zastavení osoby páchající nezákonné a nespravedlivé škody, ale vždy by se to mělo dít z lásky k dané osobě a nikdy ze sobectví či z pomstychtivosti. V těchto zjevně dramatických tvrzeních, jimiž nepochybně upoutal naši pozornost, nám Ježíš prostě říká toto: je lépe nastavit třeba i druhou tvář člověku, který nás uhodil, než se na něm dopustit zla; je lépe poskytnout třeba i kabát člověku, který na nás nezákonně vymáhal košili, než mu odepřít, co možná skutečně potřebuje; je lépe doprovodit člověka více mil, i když nás neoprávněně donutil ke službě, než se mu bránit zlem nebo mu neposkytnout pomoc, kterou třeba opravdu potřebuje; je lépe obdarovat i člověka, který se k nám nehezky chová, než mu nedat to, o co upřímně žádá v okamžiku skutečných obtíží. Pokud máte pocit, že jsme z diskutovaných přikázání vymačkali jejich skutečnou sílu, pamatujte, prosím, že ani Ježíšova instrukce: „tomu, kdo tě žádá, dej“ neplatí bez omezení. Pavel říká: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2.Tesalonickým 3:10). Ani Pavlův přísný postoj není káravý, ale je motivován láskou k bližnímu. A ještě mějme na paměti, že budeme mít práce až nad hlavu, pokud se svá srdce budeme snažit chránit před vším možným sobectvím ve chvílích rozhodování, jak reagovat s láskou na ty, kteří se k nám chovají nespravedlivě a často i krutě.

Nemyslitelné přikázání

31

S každou další větou (počínaje Matoušem 5:21) Ježíš ukusuje větší a větší kus z lidského ega. Každý nový obraz protikladu mezi oblíbeným farizejským výkladem a mezi skutečnými příkazy království spravedlnosti zesiluje morální výzvu. To, co Pán Ježíš nakonec přikazuje, v šesté a poslední antitezi dobové perverze Zákona, muselo zcela omráčit všechny posluchače (Matouš 5:43-48). Vyslovil do té doby nemyslitelné: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele“ (Matouš 5:44). Většině jeho posluchačů musela tato slova připadat nejen nepředstavitelná, ale naprosto neuskutečnitelná – a navíc byla v rozporu se samotným konceptem spravedlnosti. Ale Ježíš tady poprvé ve svém kázání vyslovuje slova, která shrnují onen jediný princip, jenž podepírá celé jeho poselství. Ježíš vede své posluchače směrem vzhůru, od toho, co láska zakazuje v jednání vůči druhým (dokonce i když nám ublížili), až k tomu, co od nás láska požaduje v pozitivním a aktivním jednání. A kdo z posluchačů by tušil, tenkrát či dnes, že Ježíšova cesta přikázání nebude dokončena, dokud nám neuloží povinnost ze všeho nejtěžší – milovat právě ty, které nejsnáze nenávidíme, milovat své nepřátele. Na konci své cesty Pán neponechává žádný prostor pro sobecké „já“. Idea „nepřítele“ nebyla Židům prvního století vůbec cizí. V Ježíšobě době existovalo nepřehlédnutelné nepřátelství, které bylo ztělesňováno rozdělující zdí, jímž byl Zákon (Efezským 2:14-15). Lidé v Izraeli si toho od nepřátelského okolí vytrpěli hodně a na duchovně nevzdělaný a svou nemorálností pověstný svět pohanů shlíželi více méně s pohrdáním. Pohané nikdy neváhali jim tuto „náklonnost“ oplácet. Farizeové si sice byli vědomi požadavku Zákona, že synové smlouvy mají milovat bližní jako sami sebe (3.Mojžíšova 19:18), ovšem ve svém separatistickém zápalu se domnívali, že jejich povinnost lásky končí na hranicích Izraele. A za hranicemi Izraele byl vskutku dostatek těch, které „bylo možno“ nenávidět, na což národ pohlížel nejen jako na své privilegium, ale přímo jako na povinnost. Skutečnost, že farizeové si byli vědomi přikázání k lásce, ale uvízli na vlastní definici „bližního“, je zdokumentovaná na rozhovoru mezi Ježíšem a jedním zákoníkem (Lukáš 10:25-29). Zákoník znal celý vzoreček, ale nechtělo se mu do něj dosadit všechny správné hodnoty. Jak a proč tedy došli učitelé v Izraeli k závěru, že Zákon přikazoval nenávist k nepřátelům? K takovému závěru je mohly vést „svaté války“, kdy Bůh Izraelitům přikázal vyhladit Kenaance (5.Mojžíšova 20:16-18), nebo žalmy kleteb („Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? ... Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé“ (Žalm 139:21-22, viz zvláště Žalm 109). Jakkoli složitý a matoucí problém před nás stavějí tyto pasáže, Boží Zákon nerozlišoval mezi láskou k bližnímu Izraelitovi a k cizinci (3. Mojžíšova 19:18 společně s 19:33-34), ani nevybízel k nenávisti a pomstě vůči nepřátelům (2.Mojžíšova 23:4-5). Dokonce i Jób, jehož čas přišel ještě před vydáním Zákona, si plně uvědomoval, že radost nad neštěstím nepřítele je hřích (Jób 31:29-30). A vždycky jsem měl dojem, že když Pavel přemýšlel, jak svým bratřím vysvětlit pokyny ohledně zacházaní s nepřáteli, necítil potřebu nějakého nového, objevného zjevení, ale bez nesnází sáhnul po knize Přísloví: „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, dávej mu jíst, a má-li žízeň, dávej mu pít“ (Římanům 12:20, Přísloví 25:21). Žádná jiná část Starého zákona nepojmenovává problém izraelského postoje vůči nepřátelům silněji a příměji než kniha Jonáš. Asyřané byli brutálním národem, byli to nepřátelé Boha i lidí, ale Jahve je miloval a měl v úmyslu přinutit svého služebníka Jonáše k témuž (Jonáš 4:9-11). Pokud, po všem výše uvedeném stále, ještě nechceme uvěřit, že Zákon neradil k nenávisti vůči nepřátelům, pak nám nezbývá, než se s důvěrou spolehnout na Syna Božího, který myšlenku nepřátelství kritizoval jako nepochopení Zákona a jako ideu,

32

která je neslučitelná s povahou a záměry Boha. Právě takové učení (jako to o nenávisti) činilo Izraelský národ tolik nehotovým pro příchod království pokoje. Kdyby Ježíš své následovníky učil prostě lásce k „bližním“, mohli by dále pokračovat ve starých šlépějích, aniž by kdy pochopili jedinečnou podstatu pravé lásky. Když však Ježíš přikazuje milovat nepřátele, mohou být posluchači sice poplašeni, nicméně instrukce je jasná. Jak poznamenal S. Kirkegaard, evangelium nám navždy uzavřelo cestu k neporozumění, kdo je naším bližním. A máme-li milovat i své nepřátele, pak neexistuje pod sluncem lidská bytost, jakkoli odlišná, jakkoli vzdálená a jakkoli odporná, které bychom nebyli povinováni tím nejlepším, co můžeme dát.

Jiný druh lásky Láska, k níž Ježíš povolává své následovníky, přesahuje běžnou lásku, jak ji sami chápeme. Nám dobře známé lásky, jež normálně žijeme, nejsou dostatečnou předmluvou k novým lekcím, kterým se máme naučit. Rodinná pouta, oddanost mezi přáteli, vášeň mezi milujícími se partnery – to vše patří k „přirozeným“ náklonnostem mezi lidmi, k náklonnostem tak obvyklým, že jejich absenci považujeme za znak úpadku a rozkladu pozbývajícího lidskosti (Římanům 1:31). Milovat ty, kteří milují nás – taková láska nečiní ze synů království nic, čím by čněli nad ostatní. Jak Ježíš upozorňoval, dokonce i „spodina“, lidé jako publikáni a pohané byli schopni tohoto druhu náklonnosti (Matouš 5:46-47). „Láska“ království spravedlnosti je odlišná a mimořádná, nikoli jen ve své intenzitě, ale i ve své podstatě. Je to láska jiného a vyššího řádu. Ve snaze porozumět tomuto tématu nám největší těžkosti působí vlastní mylné předpoklady, ža tato láska je stejného rodu jako přirozené sympatie, které se opírají o silnou vzájemnost, důvěrnost, hlubokou přitažlivost, sdílené zkušenosti a zájmy. Jak, ptáme se všichni, můžeme cítit hřejivou náklonnost k lidem, kteří se urputně snaží nás poškodit či zničit? Naši nepřátelé jsou nám nejen odpudiví, ale jejich jednání je přímo opovrženíhodné. Cítíme odpor jak k jejich chování, tak k nim osobně. Běžná pravidla tady jednoznačně neplatí. Láska k nepříteli nemůže být založena na emocích. Láska, která je schopna obejmout svého nepřítele, nemůže pocházet ze země lidí. Lidé se i ve svých nejhrdinštějších chvílích překonají k lásce vůči těm, kteří pocit lásky nějakým způsobem vyvolávají (Římanům 5:7). Naproti tomu Bůh prokazuje trvale svou lásku i svým nepřátelům, a to tím, že sesílá déšť a sluneční paprsky na dobré i zlé (Matouš 5:45). Tato božsky dobrá vůle nemá nic společného s příjemnými kvalitami, které by v nás Bůh shledával. Jako lidé jsme se postupně stali morálně odpornými (Kazatel 7:20; Římanům 3:9-18) a je vysoce nepravděpodobné, že bychom vůbec kdy v tomto životě pochopili, jak naše bezbožné způsoby odpuzují svatou podstatu Boha. Boží touha po člověku pochází – a musí pocházet – z jeho vlastního dobrotivého charakteru a vůle. Ve svém milosrdenství si přeje působit dobro i těm, jejichž celé životy urážejí jeho samotnou podstatu. Bůh miluje to, co vůbec k lásce nevybízí. Jak pravdivě to vyjádřil Pavel: „Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní“ (Římanům 5:8). Síla, která v dětech království otevírá schopnost milovat tímto nesobeckým způsobem, spočívá v příkladu jejich Otce. Z toho, který stvořil všechny věci, čiší moc působící bázeň. Nebesa vypravují o jeho slávě (Žalm 19:1). Celý vesmír svědčí o jeho věčné moci a božství (Římanům 1:20). Avšak není to velikost jeho tvořivé síly, skrze 33

co Boha poznáváme plně (1.Královská 19:11-12). Konečné a vrcholné zjevení bylo vyhrazeno Tomu, kdo přišel „ve slabosti“ (1.Korintským 1:27) a zmařil sám sebe ve prospěch lidí (Filipským 2:5 a dále). Ježíš sám na sobě zjevil Otce v plnosti (Jan 1:18), a pouze pokud vidíme Ježíše, vidíme i jeho Otce (Jan 14:6-7). Nikdy tady na zemi nebudeme moci pohledět Bohu blíže do tváře, než když stojíme u paty kříže a slyšíme jeho Syna, jak prosí o milost pro bezbožné lidi, kteří ho trýznivě zabíjejí. Tady vidíme moc, tady vidíme Božství. Jeho absolutní fyzickou moc nepopíráme. Jeho moudrosti nevzdorujeme. Ale když nacházíme cestu skrze Krista do „hlubin Božích“ (1.Korintským 2:10), poznáváme, že není pravdivější popis Božího charakteru než ten, který vidíme v Janově krátkém ujištění „Bůh je láska“ (1.Jan 4:8). Člověk, který přijímá tak nezasloužený dar milosrdenství, by měl být schopen rozumět a přenášet toto milosrdenství i na druhé. A skutečně, „my milujeme, neboť on první miloval nás“ (1.Jan 4:19). Avšak toto je láska vůle, nikoli emocí. Náš Spasitel nežádá, abychom měli hřejivé pocity vůči svým nepřátelům. Zda je budeme pravdivě milovat, záleží naopak na naší schopnosti oddělit se od pocitů, jež v nás nepřátelské chování vyvolává a na schopnosti soustředit se ne na chování, ale na skutečné potřeby a problémy svých nepřátel. Ve svém komentáři k Matoušovu evangeliu nabízí William Barclay snad nejvýstižnější popis nebeského druhu lásky: „Agape [láska] nepředstavuje pocit srdce, kterému nemůžeme pomoci a který přichází spontánně a nezván, představuje odhodlání mysli, s jehož pomocí dosahujeme nepřemožitelně dobré vůle dokonce i vůči těm, kteří nám ubližují a zraňují nás.“ To je pravý druh mravního odhodlání, které nakonec stojí v základech všech ostatních lásek. Musí to být trvalá síla, ze které čerpají hlubiny všech našich vztahů, láska manželství a rodiny, nesobecké přátelství a nade vše, společenství svatých. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš Otec“ (Matouš 5:48). Být povolán k podobě Boží – na tom je cosi nezměřitelně ohromujícího stejně jako hluboce zneklidňujícího. Ta možnost vzrušuje, ale ta výzva vyvolává strach. Dokonalost, jíž Ježíš slibuje i přikazuje svým učedníkům, se netýká Boží bezhříšné spravedlnosti, ale plnosti a celosti jeho lásky. Naše nedokonalá, náladám a nesprávným soudům podléhající vůle k dobru musí být rozšířena do rozměrů, které pojmou každého člověka. Takovou lásku nezískáme lacino. Poznáme bolest i muka. Ale musíme růst, abychom byli jako náš Otec – jinak se musíme vzdát práva nazývat se jeho dětmi (1.Jan 4:7-8).

Musíme vždy milovat své nepřátele? Láska požadovaná na učednících Pána Ježíše je rozhodná, nekompromisní, pevná. Je to láska nedohledně přesahující pouhé civilizované chování, které nás zdržuje od pomstychtivých skutků. Je to aktivně dobrá vůle, podněcující k modlitbám a k jednání pro nejvyšší dobro nepřítele (Matouš 5:44, Lukáš 6:35). Není proto překvapující, že lidé se nezřídka brání vpustit tuto lásku do svých životů. Musí opravdu děti království jednat vždy pro věčné dobro druhých lidí? Musí si tento postoj zachovat, i když je ohrožen jejich majetek nebo dokonce život? Musí následovník Krista coby strážný, voják, otec, matka, a tak dále, nepřetržitě ovládat své jednání podle principu nesobectví a záchrany druhých? Tato otázka zaměstnává celá staletí svým kontroverzním charakterem. Na jedné straně stojí argument, že princip lásky z Kázání je absolutní a univerzální, na straně druhé jsou argumenty na obranu různých výjimek. Celá dvě století od smrti apoštolů žádný křesťanský pisatel nesouhlasil s účastí křesťanů ve válce. Teprve po 34

vládě Konstantina, když – v tu chvíli již „křesťanské“ – impérium bylo vystaveno útokům barbarských kmenů, Augustin a další (ačkoli přitom stále obhajovali osobní nenásilí) dávali souhlas a často i nabádali křesťany k účasti na „spravedlivých válkách“ coby vyslanci občanského státu. Augustýn obhajoval tyto války jako války obranné, vedené z oprávněných příčin, oprávněnými prostředky, za oprávněným cílem a představující poslední možnost, která zbývá ustanovené autoritě (Roland Bainton, Christian Attitudes Toward War and Peace, Křesťanský postoj k válce a míru, str.66, 67, 89-100). Vůdčí hlasy reformace zastávaly stanovisko „spravedlivých válek“ a ospravedlňovaly křesťanskou účast ve vojenských konfliktech válkami dávného Izraele a současně rozlišovaly mezi učedníkem – jednotlivcem a učedníkem – zmocněncem státu. Neexistuje žádné snadné řešení otázky, zda je křesťan za každých okolností povinován milovat své nepřátele, což ho přivádí k složitým polemikám ohledně křesťanského vztahu ke státu a ohledně individuální sebeobrany. Nicméně věříme, že odpovědí na tuto otázku by mělo být bezpodmínečné „ano“. Při argumentaci ve prospěch neomezené sebeobrany, jež se klade proti učení z Matouše 5:38-48, bývá Pánovo přikázání soustředit se na nejvyšší dobro nepřátel úspěšně anulováno. Vyhradit právo sebeobrany pouze na případy, kdy křesťané jsou napadáni pro svou víru v evangelium, staví křesťany do zcela neřešitelného stavu umět ve vteřině a s naprostou jistotou rozhodnout, jaký je motiv útočníka. Bez překážek však můžeme vyslovit, že jakýkoli druh sebeobrany, který má důsledně na zřeteli nejvyšší dobro našeho nepřítele, je naprosto přijatelný (Matouš 7:12). Když někdo argumentuje tím, že války starověkého Izraele mohou opravňovat k tomu, aby lidé pod přikázáním „milujte své nepřátele“ vedli současně proti těmto nepřátelům válku, mělo by být přinejmenším bráno v úvahu, že války biblického Izraele byly válkami nevyprovokované agrese, mnohdy měly vyhlazovací cíle a byly vedeny pouze na Boží příkaz (2.Mojžíšova 23:31-32; 5.Mojžíšova 20:10-19). Tyto boje svědčí o Božím právu na soud nad národy propadlými zlu, ale v žádném případě o nároku na „spravedlivé války“ v současnosti. Je složité, ne-li nemožné srovnávat moderní války s válkami Božího Izraele (Clouse, War: Four Christian Views, Válka: Čtyři křesťanské pohledy, str.10). Představa, že války vedené nekřesťany by mohly být považovány za „války spravedlivé“, patřila vždy spíše do oblasti snů než do reality. Sotva bychom našli některý z moderních konfliktů (pravděpodobně bychom nenašli žádný), v němž obě strany jednoznačně neporušily model „spravedlivé války“. Jsme nuceni k otázce, jak by mohla být spravedlnost uplatňována jen na ty, kdo jsou vinni, zatímco nevinní zůstanou ochráněni, když víme, že v moderních válečných konfliktech jsou bombardována celá města nebo je celá obydlená oblast spálena atomovým výbuchem. Ale dokonce i kdyby toto nebyl reálný problém, stále by zde zůstávalo neúnosné břemeno, jež by tento postoj na křesťany kladl – a to znát ve chvíli mezinárodního konfliktu záležitosti, které se obvykle a obecně objasňují až o mnoho let později. Žádný národ nebude otevřeně vést „nespravedlivou“ válku. „Spravedlnost“ je vždycky tím nejhlasitějším slovem v pokřiku, který svolává občany do zbraně. A konečně, v civilizovaném státě máme co do činění i s nástrojem, jenž existuje z Boží svolující autority (Římanům 13:1; Jan 19:11). Bůh sám jej používá jako nástroj či „vykonavatele hněvu“ k udržení pořádku v bezbožném světě (Izajáš 10:5-7, 12; Jeremjáš 25:9; Izajáš 14:4-6; Daniel 4:17, 24-25; Izajáš 44:28; 45:1). Hovoříme zde o civilních autoritách čili vládách. Rozhodně se jedná o instituci zmocněnou jen vymezeným způsobem k tomu, aby prosazovala spravedlnost trestáním zlých a ochranou nevinných (Římanům 13:1-7; 1.Petr 2:13-14). V žádném

35

případě bychom neměli mít bezvýhradné a lehkovážné vztahy k civilním autoritám, uchlácholeni naivní domněnkou, že to, co je „ustanoveno“ Bohem, jedná vždy v souladu s jeho vůlí. Vládci tohoto světa jsou v Písmu nejčastěji zobrazováni jako nepřátelé Božích záměrů (Žalm 2:1-2; Daniel 2:44). Vzestup nacionalistického smýšlení vytvořil z křesťanů nejednou a v mnoha zemích bezhlavé patrioty, kteří pro slepou oddanost zúženě viděné věci úplně zapomněli na svou oddanost Králi ze všech nejvyššímu. Nikdy a za žádných okolností není dovoleno přenést vlastní odpovědnost za mravní volby na stát a domnívat se, že takto unikáme závazku prokazovat lásku všem lidem. Království Nebes je komunita „všech národů, kmenů, jazyků a z každého lidu“, která musí odrážet a naplňovat prorockou vizi o království, v němž se už lidé „nebudou cvičit v boji“ (Izajáš 2:4; 11:9). Pokud ve službě spravedlnosti království ztratíme svůj život, nestane se nic neočekávaného (Lukáš 14:26). Ať se ocitáme v jakékoli situaci, musíme milovat své nepřátele. A pokud nám situace brání své nepřátele milovat, pak musí být změněna naše situace.

Život soustředěný na Boha Pátá kapitola v Matouši obsahuje pronikavou studii o spravedlnosti království Nebes (Matouš 5:20-48). Ježíš začíná útokem na pokryteckou pózu farizeů, a to v její nejviditelnější poloze – v zacházení s ostatními lidmi. Nenechává nás na pochybách o tom, že spravedlnost je zbožnost sahající do hlubin srdce, že nehlídá jen slova a skutky, ale i ty nejskrytější motivy a postoje. Za vším, co Ježíš přikazuje, i když to není výslovně vyjádřeno, je praktické uskutečňování starého příkázání milovat svého bližního jako sám sebe. Ale přesto, že farizejské, nelaskavé jednání k druhým bylo tím nejviditelnějším znakem jejich duchovního úpadku, nebylo počátkem či zdrojem jejich problému. A proto se Učitel nyní zaměřuje na oblast, kde se pravá spravedlnost počíná (Matouš 6). V závěru svého učení o lásce k bližním Ježíš pozvedá posluchače k samotnému Božímu trůnu. „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5:48). V těchto slovech je klíč ke vší zbožnosti, jak morální, tak i duchovní – ne v našem vztahu k ostatním lidem, ale ve vztahu k Bohu. „Miluj svého bližního jako sám sebe“ je druhým ze dvou největších přikázání; první přikázání zní: „Miluj Pána, svého Boha celým svým srdcem“ (Matouš 22:35-37). Lidé se po staletí usilovně snažili vybudovat mravní kodexy nezávisle na Bohu. Ale jak napsal Schopenhauer: „Učit morálce je snadné. Najít základ pro morálku je těžké.“ Podobné úsilí vždy selhalo, protože bez přítomnosti mravního Boha, který se zajímá o své stvoření, jsou všechny mravní kodexy bezvýznamným výsledkem dobové libovůle. Kdyby skutečně žádný mravní Bůh neexistoval, pak by bylo nemyslitelné, aby existoval člověk coby mravní bytost. Člověk bez mravního Boha by prostě nebyl vůbec schopen pojímat etické otázky. Skutečnost, že člověk je mravní bytost, vypovídá jednoznačně o existenci mravního Boha. Avšak etika lidského chování, dokonce i tak vznešená a pravdivá jako ta obsažená ve slovech: „Miluj svého bližního jako sám sebe“, nemůže zůstat viset někde samostatně ve vzduchu. Bez hluboké oddanosti Bohu, z jehož podstaty a vůle vychází celá morální struktura univerza, se etika druhého přikázání stává bezobsažnou a neuskutečnitelnou formulkou. Člověk, který se chce zabývat morálkou, musí se zabývat Bohem. A to je taky důvod, proč je nemožné naplňovat etiku království Nebes – vyjma těch, kteří sebe sama formují pro království. Mravní principy Nebes lidé nedokáží zachovávat, pokud nejsou celým svým životem obráceni vstříc Bohu. 36

Se závěrem páté kapitoly už máme k dispozici mnoho podrobností o skutečné spravedlnosti, ale samotný pramen této spravedlnosti nám Ježíš dal zatím jenom zahlédnout. Pramenem je niterná spravedlnost srdce – srdce celého a nerozděleného. V okamžiku, kdy Ježíšovo učení dosahuje svého vrcholu v přikázání k lásce vůči nepřátelům, slyšíme v sobě zoufalou otázku: „Jak?“. A s touto otázkou je naše pozornost odvedena vzhůru, k nebi. Je to jenom a jenom Bůh, kdo může v člověku otevřít možnost takové lásky mezi lidmi. Jan nám to říká takto: „My milujeme, neboť on první miloval nás“ (1.Jan 4:19). Člověk, který se oddělí od Boha, v sobě může stále ještě nacházet potřebu vzájemné a opravdu ryzí lásky, ale nikdy nebude schopen sám v sobě najít duchovní sílu k tomu, aby tuto lásku uskutečňoval a udržoval naživu. Uskutečnitelné je to jen v naprosté odevzdanosti Bohu. Dále je třeba ozřejmit, že etické požadavky království nejsou samy o sobě konečným cílem. Dříve než nás Ježíš seznámí s tímto novým rozměrem spravedlnosti, vyslovuje zcela jasně, že smyslem všech mravních přikázání je proměna člověka v podobu nebeského Otce. Takže pokud chápeme správně to, co zde Ježíš říká, naše večerní otázky, s nimiž uzavíráme svůj den, by neměly být o tom, zda „jsme dnes spáchali vraždu nebo cizoložství nebo to či ono?“, ale spíše, „zda Bůh byl dnes v mém životě na prvním místě?“, zda „jsem zachoval jeho přikázání?“, zda „jsem k němu byl pravdivý?“, zda „znám Boha po tomto dni blíže? A jsem mu více podoben?“ Lidé měli vždy těžkosti porozumět tomu, že ten zásadní a nejhlubší hřích nespočívá v nesprávném chování k druhým, ale v neústupném, pýchou naplněném odmítání uctívat a ctít Boha nade vše ostatní. Na adresu tohoto zla, které zachvátilo celý kosmos, hovoří Pavel v dopise Římanům při popisu pohanského světa: „Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě“ (Římanům 1:21). A právě tímto ústředním zločinem celého stvoření se člověk propadl do všech hrůz nemorálnosti a nelidskosti (Římanům 1:26-32), nikoli naopak. Prvním úkolem člověka hledajícího spravedlnost království je zabývat se samotným Bohem – a jediná cesta, kterou kdy pro nás tento Bůh otevřel a na které nás přijímá, je cesta úplné pokory a bezmezné lásky.

Problém pýchy Lásce, kterou dlužíme Bohu, pravděpodobně nic nepředstavuje silnějšího soka než právě naše „já“. Pýcha kraluje v srdci podstaty hříchu – je to zvrácená touha být „jako Bůh“, usednout do středu bytí. A evangelium požaduje smrt, zničení této arogantní sebestředné mysli, mysli, která se znovu a znovu povyšuje nad mysl Boží. Pýcha má v sobě temnou, ale duchovní hodnotu. Je to touha mysli, nikoli těla. Rozkoš nenachází ve zlém skutku, ale v pouhé myšlence na vzpouru. Ve svém Vyznání Augustýn vzpomíná na příběh z mládí, kdy společně s kamarády ukradli hrušky ze sousedovy zahrady a většinu z nich pak předhodili prasatům. Nebyly to ty hrušky, co Augustýna lákalo, jak píše, protože ještě lepší měli doma, ale bylo to vzrušení vzít si zakázané (Kniha II, kap. 4). A přesně na tento ústřední a kritický problém domýšlivosti obrací Ježíš svou pozornost, když začíná hovořit o třech věcech, jež rozvracejí opravdovost oddanosti vůči Bohu (Matouš 6:1-34). Úvodní část této sekce (Matouš 6:1-18) Ježíš otevírá přikázáním, jež ustanovuje zásadu: „Dávejte si pozor, abyste nečinili svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv.“ (Anglický Nový překlad krále Jakuba, stejně 37

jako česká Nová bible kralická, uvádí „milosrdné skutky“ místo „spravedlnost“; je ovšem daleko více textových důkazů pro druhou variantu.) Pak Ježíš doplňuje své varování ilustracemi ze tří oblastí náboženské úcty – dávání almužen, modlitba a půst. Zprvu bychom si mohli lámat hlavu otázkou, co by nadutého člověka mohlo vůbec lákat na almužnách, modlitbách a půstech, které jsou přece tak úzce spjaty s pokorou před Bohem a s nesobeckým zájmem o druhé. A přesto Ježíšova varování svědčí jednoznačně o tom, že dokonce i náboženská zbožnost může být prostřednictvím pýchy zvrácena v opojnou a vypočítavou hříšnost. Co to tedy bylo, co přitahovalo arogantní farizeje k chrámové pokladnici a k častým modlitbám a půstům (Lukáš 18:10-12)? Byla to touha po zviditelnění se. Za každý halíř údajné pokory investované do pokrytecky předváděných skutků sklízeli plnou hrst okázalého obdivu. Proto bychom zde měli přijmout varování – není vůbec nemyslitelné konat i ty nejšlechetnější věci z těch nejzkaženějších důvodů. Uctívání a štědrost samy o sobě nezajišťují člověku bezpečný útěk před zlem. Ďábel si dokáže přikleknout i na místo naší modlitby a celou bohoslužbu dokáže převrátit v hřích. Člověk si musí zachovávat ryzí srdce a pravdivost lásky. Bůh mu musí být vším. Tento nový Ježíšův princip může působit, jako by stál v protikladu k předchozí výzvě: „Ať září vaše světlo před lidmi“ (Matouš 5:16), ale ve skutečnosti zde k žádné kontradikci nedochází. Existuje nekonečný rozdíl mezi dobrým konáním vyjadřujícím úctu k Bohu, který tento projev dobra vůbec umožnil, a mezi konáním dobra, jímž uctíváme sami sebe. To, co našeho Spasitele v tomto případě pobuřuje, není fakt, že někdo je viděn od lidí nebo že je na odiv, ale že touží být viděn, touží být na odiv. Snad je zde zbytečné dodávat, že spor zde nevedeme o to, zda těšit Boha, nebo lidi (což je také reálný problém), ale o to, zda těšit Boha, nebo sami sebe. A právě toto rafinovaně skryté potěšení z vlastní důležitosti napouští jedem všechny naše snahy o zbožnost. Touze být viděn při „zbožnosti“ nepodléháme pro dobro druhých, ale pro své vlastní uspokojení. Tuto záležitost snadno rozřešíme, pokud budeme dostatečně pokorní k tomu, abychom o této touze věděli. Jak to vyjádřil Bonhoeffer, naše světlo by mělo zářit před lidmi, ale nám by mělo být skryto. Pýcha, ješitnost, to je podstata mentality stojící proti Bohu. Člověk stravovaný pýchou nemůže Boha milovat. Bůh je jeho nepřítelem, jeho rivalem, je tím, kdo obsadil místo, na němž by chtěl člověk stát sám. A není to jenom Bůh, koho tito lité nedokáží milovat. Pýcha je nakonec obere o lásku ke všem živým bytostem. Všichni lidé se pak stávají konkurencí na pozici sklízených poct. A tak s nimi nemohou zacházet jako s přátely, natož pak jako s bratry. Mohou je tolerovat jen jako služebníky vlastní samolibosti – jako nástroje, které odloží ve chvíli, kdy splní svůj účel. Dokonce i světáci, nemorální a lapení do tělesných vášní, mohou prožívat alespoň trochu hřejivé kamarádství svých kumpánů, pyšný člověk přichází i o toto. Kritickou stránkou pýchy je její rafinovaná, delikátní povaha. Dokáže se sytit dokonce i z úsilí pýchu ze sebe vymýtit. Nejprve sklouzneme lehkovážně do zjevné ješitnosti. Pak činíme pokání ze své arogance. Poté si s pýchou uvědomíme, jak statečně a dokonale jsme se zbavili svých starých samolibých způsobů. Hned nato „prohlédneme“ další z triků pýchy a zase jsme zavaleni výčitkami. A do nich se pomalu začne vkrádat blazeovaný pocit uspokojení, že jsme s takovou rychlostí odhalili prohnaný pokus pýchy znovu nás zajmout. Tento proces nemá konce. Pýše nevadí, ustoupí-li nám kus území, dokud si velitelskou pevnost udržuje pro sebe. Jak se tedy vymanit z tohoto samolibého sebepřeceňování, které nám brání v poznávání Boha i v lásce k člověku? Pomoc určitě nenajdeme v soustředění se na „pýchu“. Člověk není pokorným tehdy, když na sebe myslí „tak málo“, ale když na

38

sebe nemyslí vůbec. Pýcha umírá teprve tehdy, když zapomeneme na své „já“ – a na sebe můžeme zapomenout jen tváří v tvář neskonale větší oddanosti a zbožnosti. Pokud nás Kristus naplní tak, že zabere celý náš vnitřní prostor, pak stará, pyšná vůle našeho „já“ nevyhnutelně umírá (Galatským 2:20; Koloským 3:3). A tehdy můžeme téměř bez váhání říci: „Všechno a ve všem Kristus“ (Koloským 3:11b). To je představa plná požehnání a radosti!

Vytrubování V Kázání na hoře Ježíš neustanovuje nějaké konkrétní zvyklosti bohoslužby. Ježíš se zaměřuje pouze na principy, které vysvětluje pomocí výrazů náboženské úcty, jež byly jeho posluchačům blízké (viz Matouš 5:23). Almužny stejně jako modlitby i půsty nebyly pro tehdejší lidi ničím novým. Mojžíšův zákon nenechává žádný prostor pro pochybnosti ohledně Boží starosti o chudé. V Zákoně byla mimořádná opatření pro potřeby těchto lidí (2.Mojžíšova 23:11; 3.Mojžíšova 19:9-10). A požehnání patřila i těm, kdo na chudé pamatovali (Žalm 41:1), a naopak prokletí hrozilo těm, kdo chudé oslyšeli (Přísloví 21:13). Nicméně i dávání chudým, jako jakýkoli jiný výraz oddanosti Bohu, se může zkazit, vychází-li ze zvrácené motivace. Pokud při svém dávání druhým současně nedáváme celé své srdce přímo Bohu, pak je i naše dávání pošpiněno postranními úmysly. A pochopitelně, když je problémem člověka láska k penězům, pak by pro něho skutečně mohlo být řešením rozdat chudým vše, co má – (Matouš 19:21). Ale u pyšného člověka nemusí být dávání almužen vůbec žádnou odpovědí (1.Korintským 13:3). Dokonce to může posloužit k většímu nafouknutí už tak nadmutého ega. A na toto téma se Ježíš soustředí ve své první ilustraci náboženského pokrytectví (Matouš 6:2-4). „Když tedy dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou“ (Matouš 6:2). Spasitel nám zde nabízí dva silné prostředky, jak si držet dorážející smečku sebechvály od těla. Prvním je nevytrubovat před sebou, kdykoli uděláme něco dobrého. Neboli nezveřejňovat ani se „nesvěřovat“ se svými skutky. Je jistě dost nepravděpodobné, že by pokrytci, na které Ježíš ukazuje prstem, jednali tak křiklavě a bezostyšně, že by doslovně troubili na nějaký nástroj, kdykoli by upustili minci před nějakou ubohou duší. Pán zde zkrátka užívá obraznou řeč. Existují mnohem rafinovanější a nenápadnější způsoby, jak si za svou „nesobeckou“ štědrost získat pozornost druhých, aniž bychom ze sebe dělali vytrubující blázny. Používá-li Ježíš „synagógy“ a „ulice“ jako oblíbená místa pokrytecké velkorysosti, nemíní tím, že taková místa by byla nevhodná k prokázání soucitu. Konec konců právě na těchto rušných místech žebráci hledali pomoc (Jan 19:1, 8; Skutky 3:2). Ježíš chce daleko spíše udeřit na sklony k ješitnosti, které vedou určité lidi k velkorysosti konané výhradně na veřejnosti. Ovšem tato nemoc ega má ještě jemnější a o to nebezpečnější podobu – podobu ochotné almužny v ústraní, o níž se později jen tak mimochodem, ale v pravou chvíli, zmíníme. Když si občas tak „soucitně“ povídáme o potřebách druhých, jak je snadné zcela nenuceně a skoro náhodně upustit poznámku o tom, co my jsme pro někoho udělali. Ježíš nás varuje, a to nikterak neurčitým způsobem, abychom drželi jazyk za zuby, spokojeni s tím, že náš Otec ví. Děti království jsou lidé, kteří touží po Bohem zformovaném charakteru, a ne pouze po reputaci zbožnosti. Ale současně, pokud je spravedlnost Nebes záležitostí srdce, pak nemůže mít mnišskou ani poustevnickou podobu. Existuje prostor pro viditelné a otevřené projevy pravého náboženství a Pánovi učedníci se nikterak 39

nesnaží ukrývat před ostatními lidmi – ale nic z toho se nesmí dít za účelem obdržení poct z okolního světa. Starostlivý zájem křesťana o chudé a ubohé lidi je pouhým rozšířením soucitné lásky nebeského Otce. „Ale když ty dáváš almužnu, ať nepozná tvá levice, co činí tvá pravice“ (Matouš 6:3). Neoznamovat své dobré skutky, to je jen jedna část problému. Jak poznamenal Jan Chrysostom, pisatel a kazatel čtvrtého století: „Můžeš konat dobré skutky před lidmi, a přesto nehledat lidskou chválu; můžeš je konat v skrytu, a přesto si tvé srdce přeje, aby se tvé skutky zvěřejnily, a ty abys chválu obdržel.“ A z tohoto důvodu Ježíš dělá ještě druhý výpad: nevyhlašuj to ani sám před sebou! To je jádrem jeho metafory ohledně rukou. Naše dávání by mělo být úplně oproštěno od vnímání sebe sama – bez jediné myšlenky na jakési uznání či dobré jméno, které se zapíše na náš účet vůči ostatním. Nesmíme si vést své účty (Matouš 25:37). Bůh to udělá za nás. Nic nemůže zamořit pramen skutečné dobroty více, než když na konci každého dobrého skutku vidíme nakonec sami sebe. To pak stojí člověka mnoho, veškerý smysl pro bezúhonnost, celistvost i ztrátu pokoje mysli. A to nehovoříme o odplatě Boží. Ale mějme na paměti, že toto pokrytectví je často sotva patrné, sotva znatelné. Ukořistí naše srdce, když to vůbec nechceme a když to ani trošku nečekáme. Největším příkladem mysli, jež se vůbec neohlíží na sebe, jež je cele zaměřená na Boha a oproštěná od sebemenší spekulace, je Ježíš. Jeho vášnivé zanícení nikdy nepatřilo sobě samému. Vstoupil do historie čistě pro dobro druhých. Stal se tělem, ne aby uskutečnil svá vlastní přání, ale aby naplnil skutky svého Otce (Jan 5:19), aby vyjádřil slova svého Otce (Jan 7:16-18; 12:49-50) a aby konal vůli svého Otce (Jan 5:30; 6:38; 14:31). Každý skutečný následovník Pána Ježíše by měl toužit po tomto sebe se vzdávajícím duchu. A tím pak v sobě skutečně zabíjí veškeré pokrytectví a přetvářku. V srdci, ve kterém má trůn Kristus a jeho láska k člověku, není žádný prostor k službě sobě samému. Zamysleme se. Až zase budeme dělat něco k uspokojení potřeb zanedbaných a chudých lidí a jakýsi pocit sebeuspokojení a samolibosti začne odněkud vystrkovat hlavu nebo se nám jen tak letmo zachce, aby se někdo o naší šlechetnosti dozvěděl ... poslouchejme a uslyšíme vytrubování, o němž Ježíš hovoří.

Očišťování modlitby „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; neboť ti se rádi modlí, když stojí v synagógách a na rozích širokých ulic, aby je viděli lidé“ (Matouš 6:5). Tady Ježíš přechází k druhému vyobrazení duchovnosti, která opravdově a čistě slouží Bohu, a nikoli našemu sobeckému já. A stejně jako u almužen, i tady vykresluje svou myšlenku na pozadí dobře známých pokryteckých praktik. Modlitba není otázkou duchovní volby. Stojí v samém středu a srdci lidského vztahu s Bohem; pravá spravedlnost a pravá modlitba jsou neoddělitelné. A proto taky není nic rouhavějšího, než hrát divadlo, když se člověk obrací k Bohu. Jedná se o nejtroufalejší pohrdání mrštěné do tváře Majestátu na výšinách. Je dostatečně špatné pokrytecky si zahrávat s chudými a slabými lidmi. Je katastrofální přetvařovat se před tváří Boha. Modlitba už svou podstatou vyžaduje nejzazší prostotu a otevřenost srdce vůči Všemohoucímu. Lidský duch nenašel lepší vyjádření než to, které nacházíme v Davidově prosebné modlitbě: „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou“ (Žalm 139:23-24 BK). Kdo dokáže dokonce i osobní rozhovor 40

s Vládcem vesmíru zamořit službou vlastní naduté ješitnosti, ten už patří mezi mistry duchovní zkaženosti. Děti království, jak učí Ježíš, nesmějí mít s pokrytectvím v modlitbě naprosto nic společného. Farizeové a jim podobní lidé se dokáží „oddávat“ modlitbám, aniž by se oddali Bohu. Ježíš si jednou vypůjčil slova z Izajáše, aby tyto lidi pospal: „Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne velmi daleko“ (Matouš 15:8). Jejich zločinem nebyla pouze lhostejnost k Bohu. Tito podvodníci zneužívali modlitbu jako nástroje k sebezviditelnění a k získání laciné a nízké reputace zbožnosti. Náš Pán zde jistě neútočí na modlitbu pronesenou na veřejnosti. Jak jsme již uvedli výše, hřích zákoníků a farizeů nespočíval v tom, že byli vidět, ale že toužili být vidět. Rádi se modlili, ne z lásky k modlitbě ani k Bohu, k němuž se obraceli, ale z lásky k sobě samým a z lásky k příležitosti vystavovat svou zbožnost na odiv. Styl farizejských modliteb měl hodně podobného s tím, co o modlitbě stálo v jednom současném článku zmiňujícím jistou bohoslužbu: „Nejkvalitnější modlitba, jaká kdy byla přednesena před bostonskou kongregací!“ Hříchem pokrytců nebylo to, že při modlitbě stáli (běžná židovská praktika, Lukáš 18:13), ani že tak činili na nárožích a v synagógách. Modlitba hrála důležitou roli v náboženském životě Židů, při chrámové bohoslužbě, v synagógách a na jiných veřejných místech a také v soukromém, osobním vyjádření oddanosti Bohu. Některé z těchto modliteb byly tradicí určeny na určitou denní hodinu (Skutky 3:1; 10:30) a mohly podle okolností probíhat veřejně či soukromě. Zákoníci a farizeové si ve své lásce k vlastní výjimečnosti (Matouš 23:6; Marek 12:39) dávali přesný pozor na to, aby je modlitební hodina zastihla na těch nejrušnějších prostranstvích. Modlitba v soukromí pro ně neměla žádný půvab. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je vskrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí“ (Matouš 6:6). K podtržení intenzity této myšlenky, Ježíš přechází z množného čísla k zájmenu v jednotném čísle. Tady zápasí o pravdivost osobního a niterného postoje, hovoří o soukromé, nikoli kolektivní bohoslužbě. O našem opravdovém postoji k Bohu vypovídá mnohem více pobožnost o samotě, v ústraní než ta veřejná. A třebaže Ježíš rozhodně těmito slovy nezakazuje veřejnou modlitbu, zároveň ani nehovoří pouze o tom, že se máme usilovně modlit v soukromí. Určitě nás tady neučí, že si ke svým hovorům k Bohu máme hledat tichá místa, kde budeme nejméně rušeni zvuky či obrazy. „Pokojík“ a „v skrytu“ jsou v této pasáži výrazy čistě obrazné. Největším rušitelem upřímné promluvy k Bohu není hluk či druzí lidé, ale naše lidské ego. Toto místo tak viditelné a rušné v naší mysli musíme opustit, abychom se ke svému Otci mohli modlit přijatelným způsobem. Neexistuje žádná fyzická skrýš, která by nás ochránila před naší vlastní pýchou. Ta za námi vleze všude, i do našeho nejskrytějšího „pokojíku“, kde si při modlitbě současně tak trochu přejeme, aby tu byl kdosi, kdo naše modlení ocení. A později své přání uspokojíme tím, že řekneme druhým, jak dlouze a často se o samotě modlíme. Naše modlitby k Bohu nebudou nikdy a na žádném místě čisté, dokud je neoprostíme ode vší vyumělkovanosti, krásných výrazů a dokud se mysl neodloučí od našeho „já“, zaplavena touhou uctít a potěšit Toho, od něhož přicházejí všechna požehnání. Modleme se stále (1.Tesalonickým 5:17) a kdekoli (1 Timoteovi 2:8). Modleme se ve shromáždění svatých i doma, na kolenou. Modleme se uprostřed rušného davu i v pokojném ústraní. Jen se zkoumejme, zda je naše srdce ryzí, naše mysl upřímná a že mluvíme k Bohu, a ne k lidem. Protože jinak bychom mohli patřit mezi ty, kdo už „mají svou odměnu“ za vlastní samolibost (Matouš 6:5b) – což je odměna dozajista ubohá!

41

Drmolení není modlení „Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané, neboť ti se domnívají, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte proto jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než jej poprosíte“ (Matouš 6:7-8). O tom, že mezi starožidovskými zákoníky byly tendence k dlouhým a okázalým modlitebním ceremoniím, není pochyb. Autor apokryfní knihy Ecclesiasticus???? (napsané v mezitestamentálním období) nabádal své čtenáře, aby „z nich nevycházelo tolik blábolů“, když se modlí. Ježíš přísně kritizoval zákoníky své doby, jejichž veřejné modlitby byly o to delší a pompéznější, o co ubožejší a hanebnější byly jejich soukroméý život (Marek 12:40; Lukáš 20:47). A dokonce i na straně pohanů směřoval Seneca výtky ke svým současníkům, které vinil z toho, že svými nekonečnými prosbami „unavují bohy k smrti“. Mohli bychom snadno sklouznout k víře (pokud zdůrazníme předchozí verše, Matouš 6:2-6), že Ježíš zde stále odkazuje na pokrytecké pózování při modlitbě, ovšem samotný text evidentně ukazuje jinam. V sedmém verši vidíme jasný přesun. Místo přetvářky farizeů, Ježíš kárá nevědomost pohanů. Na rozdíl od židovské modlitební licoměrnosti, jejíž jedinou starostí byl obdiv davu, pohanští prosebníci si opravdu přáli, aby byli mocnostmi nebes vyslyšeni (Matouš 6:7b), ale jejich úsilí překážela osudová neznalost skutečné podstaty Boha (viz Skutky 17:22-23). Pohanské modlitby se zrodily z povahy pohanských božstev. Bohové Řecka a Říma nebyli ani trochu podobni Jahvemu zástupů. Morálně byli lhostejní, náladoví, nestálí, nevypočitatelní, převážně bez zájmu o události ve světě lidí (viz 1.Královská 18:27). V mnoha ohledech žili pohané v hrůze před těmito nevyzpytatelnými bohy, a proto se snažili si je usmiřovat či získávat jejich pozornost nekonečným opakováním rituálních formulí. O těchto zaklínadlech se věřilo, že mají moc samy v sobě, zcela nezávisle na postojích a charakteru prosebníka. Pohané při svém uctívání nemohli vkládat žádnou naději do představy, že bohové jej vyslyší kvůli svému smyslu pro spravedlnost či kvůli soucitu – jelikož postrádali obojí. Vše záviselo na správném dodržování předepsaných slovních obratů. Dějepisec Will Durant popisuje řecké náboženství spíše jako „systém magie než etiky“ (The Story of Civilization, sv. II, str. 201, Příběh civilizace). O římském náboženství píše: „Pomohlo toto náboženství mravnosti Římanů? Svým způsobem bylo samo nemorální: svým důrazem na rituály vedlo k představě, že bohové se odměňují ne za dobro, ale za dary a opakované slovní formule“ (The Story of Civilization, sv. III, str. 67, Příběh civilizace). Klíčem k vyslyšení modlitby v pohanském světě tedy nebyla ani horlivost ducha či zbožný způsob života, ale „množství slov“. Odsouzením opakování slov „naprázdno“ Ježíš nemíní délku modlitby jako takové, a už vůbec ne vážně míněnou neodbytnost, což jsou prvky modlitby, které Ježíš sám uváděl za příklad (Matouš 26:36-46) a přímo nakazoval (Lukáš 18:1-8). Ježíš zde poukazuje a odsuzuje víru, že tajemství účinné modlitby spočívá ve slovech více než v postojích a životě prosebníka. Opakování slov bez účasti mysli vyřazuje i účast srdce, jenomže srdce je pro komunikaci s Bohem zcela nezbytné (Jan 4:24). K Bohu můžeme přicházet jen s myslí, která je zaměřená pouze na Boha a jemu bezmezně oddaná. Princip, který nám zde Ježíš předkládá, je porušován, kdykoli se domníváme, že množství modliteb převáží naši duchovní účast při modlení nebo že tajemství síly modlitby je v nějaké správné formulaci. Bůh není stroj. Ale zdá se mi, že i dnes se nám tato představa ozývá v mechanickém trvání na tom, že modlitba bude Bohu 42

přijatelná jen tehdy, bude-li ukončena slovy „ve jménu Ježíše“ či jejich ekvivalentem. Není snad ani třeba dodávat, jak důležité je trvalé vědomí o tom, že přístup k Bohu při modlitbě nám není umožněn jinak, než skrze přímluvu Božího Syna. Rovněž je dobré si připomínat, a to i v modlitbách, že Ježíš je jediným prostředníkem mezi námi a Otcem. Slova „ve jménu Ježíše“ však nejsou magickou formulkou, která by nám zaručovala Boží přijetí jakékoli „hala bala“ modlitby. Stejně jako při křtu „ve jméno Ježíše Krista“ (Skutky 2:38) nebo při jakémkoli jednání „ve jménu Pána Ježíše“ (Koloským 3:17), vždy se jedná o vyjádření toho, co činíme, nikoli jen toho, co vyslovujeme. Modlit se „ve jménu Ježíšově“ (Jan 14:13) musí mít zásadní dopad na naše postoje i chování. Znamená to modlit se s jasným a živým poznáním vykupující role našeho Pána, který nás usmiřuje s Otcem (Jan 14:6). Znamená to také modlit se v duchu podřízeném Boží vůli, v duchu, který nežádá nic, co je v protikladu k Boží povaze a věčnému záměru (1.Jan 3:22; 5:14). Jakékoli karnální kňourání směrem k Bohu nebude posvěceno jen proto, že je ukončíme slovy „ve jménu Ježíše Krista“ (Jakub 4:3), stejně jako „křest“, který ignoruje Pánovy instrukce, nebude posvěcen jen na základě slov „ve jméno Krista Ježíše“, která při tom někdo pronese. Nepozorné, duchem nepřítomné recitace modlitebních „slovíček“, jakkoli bohaté svým obsahem a jakkoli krásně vyjádřené, nám neotevřou nebeské dveře. Ty se neotevírají kvůli správné „formě“. Modlitba v království Nebes je jednoduše vážná a opravdová, upřímná a přitom úctyplná promluva dítěte ke svému Otci – Otci, který zná jeho dychtivost a rád mu naslouchá.

„Váš Otec ví...“ Pohané věnovali většinu svých sil v modlitbách pouhé snaze získat si pozornost božstev, která ovšem nejevila o člověka velký zájem. Rovněž cítili potřebu informovat své bohy, kteří byli zaměstnáni mnoha jinými věcmi, o záležitostech, jež by jinak mohly uniknout jejich pozornosti. Podobné starosti by nikdy neměly zatížit modlitby křesťana, protože, jak Ježíš říká: „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než jej poprosíte“ (Matouš 6:8). Pravý Bůh nemůže být ani v nevědomosti o potřebách svých dětí (abychom ho museli informovat) ani není liknavý či neochotný poskytnout, co je potřebné (abychom ho museli přemlouvat). Bůh nejen zná naše potřeby absolutně i blízce, ale má i hluboký zájem je zajistit (2.Korintským 9:8; 1.Petr 5:6-7; Efezským 3:20). Výše citovanými slovy chce Pán Ježíš především odstranit ze srdcí svých následovníků jakýkoli nezdravý strach, obavy a nejistotu, která byla hnací silou v modlitebním úsilí pohanů. Děti království mají Otce, k němuž mohou vždy přistupovat se smělostí a důvěrou (Hebreům 4:16; 10:19-22). Tímto ujištěním o blízkosti a přístupnosti našeho Otce Ježíš nechce ani v nejmenším vyvolat pochybnosti ohledně nezbytnosti modliteb. Zcela naopak, Ježíš si přeje, aby se naše životy naplnily modlitbami daleko více. Modlitbu v království Nebes lze vnímat jako cosi životně důležitého. Vlastní život našeho Spasitele byl prostoupen opravdovými prosbami k Otci, a v Kázání Ježíš nejen předpokládá, že jeho následovníci se budou modlit, ale i ujišťuje, že v království to, co nebude hledáno a o co nebude žádáno, nebude ani nalezeno (Matouš 7:7). Ale pozorná mysl se zde občas zarazí. Jestliže Bůh ví, co potřebujeme, a touží nám to i poskytnout, proč tak prostě neučiní i bez našich proseb? Není pak přikázání k modlitbám spíše jakousi svévolí? Neriskuje toto přikázání, že v nás vyvolá dojem, jako by si Bůh prostě jen vychutnával, když před ním klečíme v prosbách a pokoření? Jedna z pravd o Boží povaze, která přímo vyzařuje z celých Písem, je, že nikdy není 43

svévolný nebo vrtošivý ohledně toho, co od člověka požaduje (1.Jan 5:3). Každé přikázání má svůj smysl a je nám dán proto, „aby s námi bylo dobře“ (5.Mojžíšova 6:24; 10:12-13). Veliká část smyslu modlitby i toho, jak modlitba „funguje“, jistě uniká našemu chápání a my to musíme přijímat vírou (a já to bez ostychu vyznávám), ale Boží slovo zároveň vrhá na toto téma dostatek světla k tomu, abychom viděli, proč nám Otec některé věci neposkytne, pokud o ně nežádáme. Z Písma lze poznat, že modlitba je otázkou víry a vyjádřením srdce (Matouš 21:23; Římanům 10:1). Ve svých prosbách, jako i při chválách Bohu, ochotně skláníme hlavu své vůle před vůlí jeho a prohlašujeme, že to, co chce pro nás Bůh, je tím, co chceme i my sami. Bůh skutečně ví, čeho je nám třeba a je skutečně ochoten nám to dát, ale mnohokrát to neudělá jednoduše kvůli našemu nedostatku víry a rozpolcenosti srdce (Jakub 1:5-8). Nepochybně se to týká především těch nejdrahocennějších pokladů království, toho, co opravdově a vrchovatě potřebujeme – láska, radost, pokoj, zbožnost, svatost, laskavost, dobrota – to vše jsou znaky božské přirozenosti, které pak ukazují, že se připodobňujeme obrazu Božího Syna (Římanům 8:29). Je pravdou, že existují fyzické potřeby, jako potrava či přístřeší, které Bůh může poskytovat bez našich proseb a bez naší vděčnosti (Matouš 5:45, Skutky 14:1617), ale zdá se, že i v těchto záležitostech si Bůh přeje prohloubit naši ochotnou důvěru v něho (Matouš 6:11 společně s 5.Mojžíšovou 8:2-3). Snad s námi v těch méně významných záležitostech života jedná právě takto, protože ví, že ty věčné potřeby nám nebude moci poskytnout, aniž bychom se pro ně ve své mysli pokorně a sami nerozhodli. Svou nejhlubší podstatou je modlitba otevírání srdce Bohu a pozvání, aby nás Bůh provázel v našich životech svou vykupitelskou silou. Božský záměr ohledně všech věcí vede Boha k tomu, že uvnitř naší osobnosti nic nevynucuje, pouze posouvá, jestliže mu dáváme prostor, tak učinit. Ve své moci Bůh zná i ty nejvnitřnější myšlenky každého člověka, dobrého i zlého, ať si to onen člověk přeje, nebo ne (Hebreům 4:13; 1.Korintským 4:5). Avšak očišťování a přesměrování myšlenek není umožněno, dokud si jejich vlastník intenzívně nepřeje, aby jeho srdce bylo Bohem prozkoumáno a očištěno od každého zla (Žalm 139:23-24). Pro špatného člověka je představa, že Bůh ví o každičkém tajemství srdce, děsivá. Ale pro upřímnou, pokornou duši důvěřující Bohu je tato pravda zdrojem nevyslovitelného pokoje. Vědomí, že Bůh se o nás zajímá natolik, že věnuje pozornost tomu, co děláme, i tomu, na co myslíme, vytváří v člověku současně jak pocit pokory, tak i zklidnění. Právě Bohu, který nám tak pečlivě a s takovou láskou vyznačuje cestu (Žalm 139:1 a dále) a který zná naše potřeby tak dokonale, otevíráme svá srdce v nezměrné důvěře: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Žalm 139:23-24). Je to právě tento postoj při modlitbě, který hýbe Boží dlaní, když mu dáváme veškerou svobodu k tomu aby v našich životech působil tak, jak vždy působit chtěl a aby dával, co nám vždy dávat toužil. I když duch víry v takovéto modlitbě umožňuje Bohu poskytnout nám to, co si sám přeje dát, neznamená to, že je omezen pouhým obsahem naší modlitby. Častokrát nevíme, jak bychom se měli správně modlit (Římanům 8:26-28) a ve své nevědomosti se pak modlíme za věci, které by nepůsobily pro naše dobro. Náš milující Otec nám dá chléb, i když ve své naivní prostotě žádáme o kámen (Matouš 7:9-11) – a víme, že tomu tak je, protože on je schopen „učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet“ (Efezským 3:20). Modlit se k takovému Bohu je nesmírným požehnáním.

44

Modlitba vyučující, jak se modlit Když se dostáváme k Matouši 6:9-15, jsme už seznámeni se třemi kontrasty v postojích při modlitbě, které nám Ježíš předložil (Matouš 6:2-3; 5-6; 7-8). Tyto verše představují pozitivní rady stojící proti mechanickému drmolení modliteb. Náš Pán současně říká, že farizeové se modlili pokrytecky a pohané zase bezmyšlenkovitě, ale lidé, kteří opravdově náleží Bohu, se modlí ve vážné a celým nitrem soustředěné oddanosti Bohu a jeho záměru se světem. Následující krátká modlitba se tradičně označuje jako „Pánova modlitba“. Nejedná se však o Pánovu modlitbu, pokud bychom tím měli na mysli, že Pán tyto prosby vyslovil sám za sebe. Je zřejmé, že bezhříšný Kristus by se nemohl připojit k žádosti: „odpusť nám naše viny“. Rovněž se nejedná o Pánovu modlitbu v tom smyslu, že toto je jediná modlitba, s jejímž obsahem Pán souhlasí a která má proto u Boha jakousi mimořádnou přijatelnost. Nenalézáme jediný důkaz v celém Novém zákoně, že tato krátká prosba byla vůbec kdy použita liturgickým způsobem. Apoštol Pavel své dopisy plní modlitbami, ale tyto vroucí prosby nejsou nikdy formovány podle Pánova vzoru, ačkoli byly nesporně velmi ovlivněny jeho duchem. Smyslem Ježíšovy modlitby je stát se příkladem, učebnicovým modelem pro lidi jeho království. Ježíš řekl: „vy se modlete takto...“. Lidé, kteří z této modlitby dělají rituál, liturgii a kteří shledávají její sílu v přesném opakování Pánových slov, se dopouštějí právě toho druhu nesmyslné recitace, proti které jejich Učitel tak razantně brojil. V opakování těchto slov není žádná magie, ale v jejich porozumění je veliká síla. V několika prostých větách se můžeme naučit věci, které by měly být podstatou našich životů a jádrem našich modliteb. Myšlení i modlitby neznalých pohanů byly o úsilí získat cosi hmotného (Matouš 6:25, 32), ale děti království mají usilovat o hledání Boha a jeho spravedlnosti. Tato skutečnost je nám zjevena v počáteční části Ježíšova vzoru k modlitbě. Modlitba je směřována k „našemu Otci, který je v nebesích“, což je titul Boha, v Matouši použitý dvacetkrát. V průběhu celého svého kázání Ježíš silně zdůrazňuje tento blízký osobní vztah učedníků s osobním Bohem (Matouš 5:16, 45, 48; 6:1, 4, 6, 8, 9, 14, 15, 26, 32; 7:11, 21). Občané království jsou syny Boha (Matouš 5:45) a mohou ho oslovovat způsobem, který si činí nárok na ten nejužší ze všech osobních vztahů (Římanům 8:15; Galatským 4:6). Otcovství Boha, o němž Ježíš hovoří, není totožné s širokým univerzálním vztahem, který má každý člověk vůči Bohu skrze stvoření (Skutky 17:28-29). Ježíš hovoří o vztahu voleném nebo vybraném vírou, o vztahu, jenž se projevuje výrazným způsobem života lidí, kteří se rozhodli odrážet podobu svého Otce (Matouš 5:8; 44-45, 48) a konat jeho vůli (Matouš 7:21). Pro křesťana tedy modlitba začíná právě takto – jako když se dítě obrací na svého otce, se všemi právy a privilegii, která tento vztah s sebou nese (Matouš 7:11). Pouze ti, kdo přijali „evangelium království“, mají tu přednost, že mohou říci „náš Otče v nebesích“. Ale tato rodina není zúžená či někomu uzavřená. Celý svět byl pozván, aby se stal její součástí (Matouš 5:13-16). Volba je na nás. Modlitba se otevírá prosbou, v jejímž středu stojí Bůh: „Buď posvěceno tvé jméno.“ „Jméno“ Boží se zde, stejně jako na mnoha jiným místech Písma, netýká konkrétní skupiny písmen či jednoho slova, ale týká se podstaty, povahy, charakteru a osobnosti Boha (všimněme si, jak se osobnost Boha překrývá s jeho jménem např. v Žalmu 91:14 a v Janovi 1:12). Posvěcovat Boží jméno znamená mít Boha ve veliké úctě – ctít jeho nejvyšší, mimořádné postavení a svatost místa, v němž přebývá coby Bůh všeho stvoření a Otec Pána Ježíše Krista. Samozřejmě že Bůh vždy byl a je svatý 45

a neexistuje způsob, jak bychom ho mohli my učinit ještě svatějším. Myšlenkou prosby o posvěcení Božího jména je, aby lidé po celém světě svými srdci i svými životy uznali zjevnou pravdu. Každé dítě tohoto Otce touží po tom, aby i ostatní lidská srdce Boha poznala a oslavila ho. Proto mají naše modlitby začínat nikoli myšlenkami na sebe, ale na uznání, jež náleží našemu Otci. Modlitby by měly začínat chválami. Toto téma pak pokračuje i v prosbě: „Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.“ Věříme, že tato druhá prosba představuje obdobnou myšlenku – vyjadřuje totéž jinými slovy. Řecké slovo pro království (basileia) představuje ve svém základu ideu suverenity a vládcovství, a teprve druhotně představuje i koncept území a poddaných. Toto „království“ znamená vládu Nebes zosobněnou Ježíšem Kristem, vládu, která se nevztahuje k národu či území, ale k jednotlivcům, kteří do svých srdcí přijímají vůli Boha. Bylo předem určeno, že království Boží přijde v moci ukřižovaného a vzkříšeného Pána (Marek 9:1; (Římanům 1:4). Ale poselstvím této vzorové prosby stejně jako té předchozí není, aby moc byla předána Kristu (což je nevyhnutelné), ale aby lidé tuto moc uznali a ochotně se jí podřídili. Modlitba je tedy rozšířena, ale myšlenka či střed našeho zájmu zůstává týž – aby bylo Boží jméno vyvýšeno, aby byly Boží záměry uskutečněny, aby Boží vůle byla vykonávána mezi lidmi. Naše modlitby by zcela přednostně měly být prostoupeny touto ústřední a životně důležitou starostlivou touhou. Jinak budou všechny naše modlitby o ostatní potřeby navždycky nevhodné a nemístné. To je jedním z naučení vzorové modlitby.

Bůh se stará i o „nepatrné věci“ Řazení myšlenek v Ježíšově vzorové modlitbě zřetelně ukazuje, že Boží sláva a naplnění jeho vůle ve světě musí stát vždy ve středu křesťanského života i myšlenek. Křesťanské modlitby stejně jako křesťanský život by měly začínat i končit právě tam. A stojí za povšimnutí, že v tomto duchu se uzavírá i tato část kázání obsahující vzorovou modlitbu (Matouš 6:33). To ovšem nevylučuje, abychom před Boží trůn následně nepředstoupili i se svými vlastními potřebami a břemeny. Vidíme to v následných třech (někdo říká čtyřech) závěrečných prosbách modlitby (Matouš 6:11-13). Všechny tyto prosby upírají pozornost na základní lidské nutnosti. „Náš denní chléb dej nám dnes“ (Matouš 6:11). Těmito slovy se Pán náhle obrací od výšin k všednosti. Zjevný skok či nesouvislost tématu byla příčinou, že mnoho starověkých komentátorů zde přikládalo slovu „chléb“ duchovní význam. Ale kontext nám nenabízí nic k oprávněnosti tohoto názoru. Na povrch by se vskutku zdálo, že materiální starosti by měly přijít na řadu jako poslední, až po odpuštění hříchů a prosbě za sílu odolat pokušení. Ale Ježíš je tak nezařadil (ani zde, ani v Lukáši 11:2-4). Jistě tím nemínil, že materiální potřeby by se měly stát životně prvořadou starostí (Matouš 6:19-32), ale současně ani nesnižuje jejich důležitost. „Slovo“ se stalo tělem – člověkem, který na základě vlastní zkušenosti rozuměl tělesným potřebám lidí (Hebreům 2:18; 4:15) a ve svém soucitu s nemocnými a hladovými také dokázal, jak vážně na ně pohlíží (Marek 1:40-41; Matouš 15:32; 25:41-43). Zahrnutí této krátké prosbičky ukazuje, že nic není tak nepatrné či zbytečné, abychom to nemohli s důvěrou přednést před naším Otcem. Pavel nás vybízí: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním“ (Filipským 4:6). Petr říká totéž: „Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží“ (1.Petrův 5:7). Když jsme se jednou 46

rozhodli plnit jeho vůli za každou cenu, můžeme se cítit svobodni říci mu o všech svých potřebách, od těch nejmenších až po ty největší. Tato prostá žádost nevypovídá jen o tom, co všechno Boží zájem o nás v sobě zahrnuje, ale i o naší plné závislosti na něm. „Chléb“ zde s největší pravděpodobností představuje všechny přirozené tělesné potřeby – jídlo, střechu nad hlavou, rodinu, atd. V každém případě si žádnou z těchto věcí nemůžeme zaopatřovat svou vlastní silou, bez Boží pomoci. Jak jednou poznamenal Clovic Chappell, nedokážeme stvořit jeden bochník chleba o nic snáze než celý vesmír. „Hospodinova je země se vším, co je na ní“ (Žalm 24:1). Z tohoto důvodu nám nezbývá nic jiného, než důvěřovat Bohu, a to i na té nejzákladnější úrovni života. Překlady uvádějící „denní chléb“ jsou spíše jakýmsi učeneckým odhadem, jelikož řecké slovo „denní“ nemáme spolehlivě užito nikde v celé řecké literatuře. Řecké slovo zde uvedené může představovat chléb na následující den nebo chléb dostatečný k našemu přežití.* V každém případě nás Ježíš učí, že nemáme žádat víc, (*Jak je i uvedeno v poznámce pod čarou v překladu Nová smlouva.) než co potřebujeme pro jeden den. To je více než náročný úkol pro lidi, jakými jsme dnes my, s našimi sklony hroutit se, pokud nemáme v ruce celoživotní zajištění a k tomu životní pojistku. Pokud se však budeme řídit Ježíšovou radou, pak přestaneme spoléhat na „chléb“ (Jan 6:25) a naučíme se plně se opírat o Boha a jeho sliby. Učení se životu v důvěře, s tím, co nám bylo dáno na každý den, nám připomíná Boží „lekce many“, které dával Izraelitům na poušti. „Pokořoval tě,“ píše Mojžíš, „a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu ... Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst“ (5.Mojžíšova 8:3). Ježíš tuto pasáž použil jednou ke svému nesmírnému prospěchu (Matouš 4:4). My můžeme dělat totéž. Takže i když to zprvu působilo, že žádost o „chléb“ je jakousi příliš všední, nevznešenou prosbou, obrací se nám v silný duchovní prospěch. Vyučuje nás víře. Je to modlitba stejně tak pro chudé, jako pro bohaté; protože vůbec nezáleží na tom, jak málo nebo mnoho máme či jak obtížně to získáváme a jak namáhavě si to udržujeme – zabezpečit nás může jedině Bůh. Pokud se naučíme takto na Boha spoléhat, jako Boží děti budeme moci žít v poklidu a důvěře, jakou vyjádřil stárnoucí David: „Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb“ (Žalm 37:25). A pokud se tomuto druhu důvěry opravdu naučíme, získáme tím sovobodu a prostor soustředit se na věci, které jsou daleko, daleko důležitější.

Bez čeho nemůžeme žít „A odpusť nám naše viny...“ (Matouš 6:12). Předcházela Ježíšova ukázka prosby poukazující na Boží zájem o nás i na té nejzákladnější úrovni – o naše denní hmotné potřeby. Nyní končí modlitbu dvěma posledními prosbami, které se dotýkají absolutních imperativů duchovního života. První je žádost o odpuštění. Pokud nás na této větě něco mate, pak je to slovo, které je obvykle překládáno jako „viny“, přičemž doslovný význam původního řeckého slova je „dluhy“*. Smysl tohoto *(Jak je uvedeno v poznámce pod čaru v překladu Nová smlouva, pozn. překl.)

47

slova je však objasněn v Lukášově záznamu vzorové modlitby, kde je místo slova „dluhy“ použito řecké slovo „hříchy“ (Lukáš 11:4). V Matouši je prostě zaznamenaná metafora, kterou Ježíš použil na označení lidského selhání před Bohem. Jako jeho stvoření a jeho děti dlužíme Bohu něco, co jsme nezaplatili a ani zaplatit nemůžeme. Žádost o omilostnění je v přítomném čase a týká se přítomné milosti, mnohem spíše než budoucího soudu. Jednoduchá prosba o odpuštění hříchů coby potřeby dětí království svědčí o skutečnosti, že ve chvíli, kdy se stáváme křesťany, nekončí ani náš zápas s hříchem ani naše potřeba milosti. U křesťana by se měla projevovat trvalá a vzrůstající citlivost na hřích i na všechno hanebné a nestoudné. Někteří učedníci ve mně vyvolávají neblahé pocity, a to svým neústupným odmítáním vyznat a žádat o odpuštění zcela očividných špatností. Vyvolává to otázku, zda tito lidé vůbec kdy prožili pokání, a pokud ano, zda ho pak neodložili stranou jako událost, kterou si prošli jen jednou a provždy. Jestli jsme nikdy u sebe nepoznali opravdovou změnu srdce, jsme stále ve svých hříších, a vše ostatní nemá cenu ani desetníku. Pro křesťana není hřích jakýmsi fenoménem, který jsme jednou, kdysi dávno a navždy kdesi zanechali (1.Jan 1:7-9). Totéž platí o pokání. Proto nám také působí nesmírnou radost pomyšlení, že ani Boží milost není příležitostí, jež se naskytuje jen jednou, ale naopak, že jeho milost je „větší než všechny mé hříchy“. Bůh má bezesporu zájem o naše hmotné potřeby, ale ztrátu „denního chleba“ bychom jistě přežili. Vlastně existují náznaky, že se nám takové ztráty mohou snadno přihodit. Pavel hovoří o hladu, žízni, postech, zimě i nahotě protrpěné ve službě Kristu (2.Korintským 11:27). Ani samotné životy křesťanů nebudou vždy ušetřeny (Lukáš 21:16; Zjevení 6:9). Avšak jediná ztráta, která je nesnesitelná, je ztráta Boží milosti a síly. Můžeme přežít ztrátu všech věcí, ale nelze přežít ztrátu Boha. „... jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (Matouš 6:12b). Tento dodatek je svázán s naší žádostí o odpuštění. Gramatický čas zde užitý vyjadřuje proces, který začal v minulosti a probíhal až do přítomného okamžiku vyslovení naší prosby. Je zajímavé a hodné povšimnutí, že nesmiřitelní lidé mající těžkosti s odpouštěním jsou převážně těmi, komu se zdá téměř nemožné vyznat se a zříci se svých vlastních špatností. Ale lidé, kteří odmítají poskytnout milost druhým, tím jasně dávají najevo Bohu, že duch pokory, tak nezbytný k održení Božího odpuštění, jim naprosto schází (Matouš 6:14-15; 5:7). Ježíš to působivě znázornil v podobenství o služebníku, kterému byla odpuštěna neuvěřitelná částka, nějakých 10 miliónů, a sotva vyšel ven, nemilostrdně lapil pod krkem člověka, který mu dlužil tak asi 17 dolarů (Matouš 18:21-35). „A neuveď nás do pokušení...“ (Matouš 6:13). Tato prosba vyjadřuje touhu člověka, jemuž bylo odpuštěno, začít nový život – život přemáhání vlastních hříšných slabostí, které ho předtím srážely k zemi. Božím záměrem je, aby jeho lidem nebylo pouze odpuštěno, ale aby byli i proměněni. „Pokoušet“ a „pokušení“ v Novém zákoně jsou doslovným a přesným překladem řeckého slova peirazo a peirasmos. Znamená to „zkusit“ nebo „podrobit zkoušce“. Zkoušky mohou přicházet i od samotného Boha a jejich cílem je dobro Božích dětí (Jakub 1:2). Naše víra může být zkoušena i těžkým přikázáním (Hebreům 11:17). Pokušení nebo zkouška mohou přijít přes pronásledování (1.Petr 4:12), které má jednoznačně svůj původ u Satana, ale Bůh ho využije k pročištění naší víry (1.Petr 1:6-7). Fyzické utrpení, zármutek, životní pohromy, to vše může být zdrojem zkoušek, jak tomu bylo právě u Jóba. Satan byl příčinou Jóbova soužení, ale Bůh vše použil pro dobro a prospěch svého služebníka. Tak tomu bylo i v případě Pavla a jeho ostnu v těle (2.Korintským 12:7). Ale obvyklé chápání pokušení, tak jak se o něm

48

hovoří, jak věřím, v této modlitbě, je pokušení ke zlu. Na toto pokušení poukazuje Jakub (1:12-14), když se usilovně snaží vysvětlit, že tento druh pokušení nepřichází od Boha. A ochrana před pokušením ve vzorové modlitbě se týká „zla“ nebo „toho zlého“ (Matouš 6:13b). Proč vlastně hledáme pomoc u Boha v záležitostech pokušení, jež vychází z našich vlastních žádostí a z intrik ďábla? Protože náš Otec má absolutní kontrolu nad pokušitelem, který bez Božího svolení nemůže jakkoli působit (Jób 1:10-12; 2:36), a dále i proto, že Bůh slíbil, že nám dá sílu, s jejíž pomocí „sneseme“ každou zkoušku (1.Korintským 10:13). Jedná se o požadavek zcela uniknout pokušení? Takto bychom to ve světle pasáží, jako je 1. Korintským 10:13, Hebreům 4:15 a dalších mohli chápat jen stěží. Daleko pravděpodobnější je, právě podle slov „zbav nás od toho zlého“, že prosba za ochranu před mocí pokušení se soustředí na to, abychom nebyli pokušením přemoženi a abychom kvůli němu neupadli do hříchu. Takže v kritických chvílích pokušení se bez prodlení utíkejme k našemu Otci, „abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“ (Hebreům 4:16).

Křesťan a půst „Když se postíte, nebývejte zasmušilí jako pokrytci...“ (Matouš 6:16). Těmito slovy začíná Ježíš třetí a poslední z příkladů pravé zbožné lásky, která ostře kontrastuje s prázdným pózováním zákoníků a farizeů. Pokud se nám podařilo pochopit myšlenky prvních dvou příkladů, pak nám tento třetí nepřinese mnoho překvapení. Posluchači jsou opět vyzváni, aby svá srdce odvrátili od sebe sama a soustředili se na Boha. Příkladem tohoto poselství je půst. Půst byl ustanovenou součástí starozákonního uctívání Boha. Přikázán byl jen jeden společný půst – o dni Smíření: „Sedmého měsíce, desátého dne toho měsíce, se budete postit a nebudete konat žádnou práci ...Bude to pro vás sobotní odpočinek a budete se postit“ (3.Mojžíšova 16:29-31, Jeruzalémská bible). Ale ve chvílích mimořádných krizí se postil jak celý národ (2.Paralipomenon 20:3; Ezra 8:21; Nehemjáš 9:1), tak i jednotlivci (2.Samuelova 12:16; Nehemjáš 1:4; Žalm 35:13; 69:10). V období izraelského zajetí byly zřejmě přidány další půsty, jež měly připomínat pohromy, které národ postihly rukama Babylóňanů (Zacharjáš 8:19). V Ježíšově době farizeové už dávno proměnili osobní záležitost půstu za naprosto závaznou rutinu dvou dnů v týdnu (Lukáš 18:12). Zavedení půstu ve starověkém Izraeli mělo duchovní význam. Odepření si jídla na krátké období (obvykle jeden den) nebylo v žádném případě míněno ani jako askeze ani jako tělesná terapie neboli očista. Jednalo se prostě o způsob, jak pokořit svou duši před Bohem v dobách velkých úzkostí (Žalm 69:10). Půst byl zároveň téměř nerozdělitelně svázán s modlitbou (Jeremjáš 14:12). Byl výrazem smutku a byl označován jako „pokoření“ člověka, duše (Izajáš 58:5). Proto byl půst v dobách Starého zákona nezřídka provázen zvyklostmi, které symbolizovaly lítost – žíněné roucho, posypání hlavy prachem a popelem (Nehemjáš 9:1; Ester 4:1; Daniel 9:3). Bohužel však i půst o dni Smíření, jehož záměrem měl být celonárodní výraz pokorné kajícnosti za hříchy Izraele, nebyl obvykle ničím více než jen bezobsažným rituálem. Bůh také skrze Izajáše říká: „Postíte se jenom pro spory a hádky... Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině“ (Izajáš 58:4, 5). Starozákonní dějiny obrazně končí zarmoucenou otázkou, kterou klade Pán svému lidu: „Když jste se postili a naříkali ... postili jste se opravdu kvůli mně?“ (Zacharjáš 7:5). 49

A ve stejně přísném tónu, v jakém hovořili židovští proroci, odsuzuje i Ježíš bezduché půsty farizeů. Jejich dětinská teatrálnost – zasmušilá tvář, zanedbaná hygiena – to vše bylo jen a jen pro vnější efekt, aby „lidem ukázali, že se postí...“ (Matouš 6:16, 18). Hřích těchto pokrytců nespočíval v zarmoucené tváři či neupraveném zevnějšku. Právě takový zjev by mohl přirozeně charakterizovat ryzího kajícníka, který je plně pohlcen úzkostmi své duše. Hřích zajisté nespočíval ani v tom, že se ostatní lidé dozvídali o jejich postění. Ježíš už dříve zdůraznil, že Bůh může být oslaven mnoha dalšími lidmi, pokud mohou vidět naše dobré skutky (Matouš 5:16). Katastrofa nastává ve chvíli, kdy dobré skutky děláme proto, abychom získali slávu sami pro sebe. Ježíš zde nekárá veřejné uctívání, ale uctívání pro pozornost veřejnosti. Pointa Ježíšovy třetí ilustrace skutečně láskyplné zbožnosti je více než jasná. Zdrojem otázek je zde spíše téma samotného půstu. Měl Pán Ježíš na mysli půst jako přikázání pro své následovníky, nebo jen hovořil ke svým židovským posluchačům v termínech, jež jim byly srozumitelné (viz např. „dar na oltář“ Matouš 5:23-24)? Jednou byl dokonce Ježíš kritizován za svůj přístup k půstu a za to, že jeho učedníci se na rozdíl od farizeů a učedníků Janových nepostili (Marek 2:18-22). Jeho odpovědí tehdy bylo, že půst pro jeho učedníky by za jeho přítomnosti byl stejně nepatřičný jako nářek na svatbě. Dodává však, že až od nich odejde, nastane čas, kdy zármutek přiměje učedníky k půstu. Z toho všeho lze tedy vyvodit, že Ježíšovi učedníci nepraktikovali půst coby pravidelnou pobožnost. Zároveň vyvozujeme, že Ježíš půst považoval za přirozený výraz lítosti a hluboké starosti, a tedy za nevhodný ve chvílích radosti. Jeho oznámení, že učedníci se budou postit, až od nich bude vzat, by nemělo být chápáno jako příkaz k půstu, ale jako předpověď bolestného smutku, který měl nadejít. Avšak ani tento smutek neměl poznamenat celé vykupitelské období. Protože na tuto dobu Bůh slíbil, že čas půstu se promění „v radostné veselí a slavnosti“ (Zacharjáš 8:19). Při naší snaze definovat ten správný vztah křesťana k půstu je jedna věc evidentní – Ježíš pro církev neustanovil žádný postní den, a to ani půst soukromý ani ve společenství církve. Také neexistují náznaky, že by poukázal na půst jako na záležitost pravidelně konaného projevu zbožnosti. Co nás však naučil, je, že nastanou chvíle těžkých starostí a úzkostí, kdy se půst stane přirozeným společníkem hlubokých modliteb. Zdá se, že právě toto konala církev v Antiochii a také Pavel s Barnabášem (Skutky 13:3; 14:23). A pro nás by to mělo být vodítkem i dnes. Typická zaměstnanost člověka západní kultury je příčinou, že věnuje příliš málo času modlitbám a jen trošku jakémusi krátkému zamyšlení nad Bohem a jeho slovem. Naše námaha by však byla jistě mnohem plodnější, kdybychom se před tím, než k dílu přikročíme, ponořili do vážných modliteb a rozjímání. A pokud nás vážná povaha našich proseb pohne k touze pokořit se před Bohem a my se v niterném soustředění na Boha oddáme půstu, pak se jistě neděje nic abnormálního. Boží jedinou starostí v tomto ohledu je, aby naše bohoslužba patřila výhradně jemu, a nikoli samolibosti zrcadlící se v okázalé zbožnosti.

Oddané srdce V Matouši 6:19-24 se Ježíš znovu vrací k tématu absolutní křesťanské lásky k Bohu, tentokrát z jiného úhlu. První a nejzásadnější hrozba této lásky pochází z nás samých, z našeho já – z pýchy, arogance, které poškozují všechny snahy o zbožnost (Matouš 6:1-18). V přímé návaznosti na problém ega přichází nebezpečí „světa“ – ne vesmíru nebo lidí v něm, ale „světa“ jako postoje mysli, jako žebříčku hodnot a jako 50

způsobu nahlížení života, který si nade vše cení přítomného, hmotného a hmatatelného (Lukáš 12:15). Následující pasáž Kázání na hoře je věnovaná povolání k bezvýhradné věrnosti ve volbě mezi Nebesy a světem. Nejprve Ježíš vysvětluje, proč bychom měli volit odevzdanost Bohu, a pak pokračuje dvěma ilustracemi o beznadějnosti a nemožnosti taktického vyčkávání a „zachovávání neutrální půdy“. „Neshromažďujte si poklady na zemi...“ Ježíšovo varování ohledně pozemských pokladů nesmí být trivializováno na zákaz vedení bankovních účtů nebo jakéhokoli materiálního vlastnictví. Tato výzva neodpovídá na otázku, kolik „světského zboží“ může křesťan vlastnit, ale zabývá se jeho postojem k vlastnictví. „Pokladem“ se zde rozumí cokoli, do čeho člověk vkládá celé své srdce. Nejedná se o věci, jichž si prostě jen ceníme, ale o věci, jichž si ceníme nade vše. Tehdy náš poklad a celá naše osobnost začnou splývat v jedno. Ježíšovy komentáře k dočasnosti, nestálosti a nejistotě u věcí, jakými jsou oděv, jídlo a peníze, nebyly pro posluchače žádnou novinkou. Svět, do něhož přišel náš Pán, byl v těchto ohledech ještě daleko zranitelnější a nevyzpytatelnější než ten dnešní. V prostých životních podmínkách těch časů napadala bez ustání jakékoli zásoby hniloba, plíseň, hmyz a červi, a domy z nepálených cihel nepředstavovaly žádnou překážku pro zloděje, kteří za jednu noc vyplenili celoživotní dřinu. Naše chladničky, dobře střežené banky a životní pojistky nás mohou snadno svádět k pocitu bezpečí a ochrany před nevyzpytatelností života, jakou představoval starověký svět. Ale měli bychom být mnohem moudřejší. Všechny „věci“ jednou podlehnou zkáze, navzdory lidskému géniu. Je nemožné zabezpečit materiální bohatství proti zubu času a úderům náhodných událostí. Někdy je nám vše odebráno, jindy jsme my od všeho odděleni (Kazatel 7:13-15; Lukáš 12:20). Ale i kdybychom si toho užívali navěky, nikdy by nám to nepřineslo trvalé uspokojení (Kazatel 5:9-10; 6:7). Ježíš se nás zde snaží ochránit před hrůzou obrazu, v němž je celý náš život pohlcen ohněm a obrácen v dým (2.Petrův 3:10). Není třeba vysoké inteligence k pochopení, že vložit celou svou duši do tak nepodstatné prchavé páry, je holá pošetilost. Ale nikdy nesmíme podcenit sílu chtivosti, která z našeho zdravého rozumu rázem udělá rozteklý vosk. Žijeme v době, která hodnotí člověka podle bohatství, které nashromáždil. Samozřejmě že je to šílenství, a přesto se toho jedovatého vzduchu dokážeme nadýchat dřív, než si to uvědomíme, a náhle se vidíme v iracionální honbě za věcmi, do níž jsou chyceni všichni ostatní. Materialismus ničí nespočet křesťanů, ačkoli mnozí z nich věrně „chodí do církve“. Představení pokračuje, ale duše schází. Prosperita se stala velikou zkouškou pro většinu z nás, kteří žijeme v pravděpodobně nejbohatší společnosti lidských dějin. A je to zkouška těžká. Thomas Carlyle došel k závěru, že na deset mužů, kteří ustojí nepřízeň osudu, připadá jeden, který ustojí blahobyt. „Shromažďujte si poklady v nebi...“ Ne, nejedná se o výzvu k hledání způsobu, jak převést své pozemské statky do věčně prosperující nebeské banky. A není to tak směšné, jak by se na první pohled zdálo. Skutečně jsem jednou slyšel člověka, jehož láska k vlastnímu domu a pozemkům, ruku v ruce s premilenialistickými spakulacemi, vedla ke snaze zajistit si návratnost svého vlastnictví, až se Pán Ježíš vrátí „ustanovit své království na zemi“. Poklady Nebes jsou naprosto odlišného druhu, než o jakých jsme schopni zde na zemi vůbec uvažovat. Ježíšovo sdělení je prosté: „Naučte se milovat a opatrovat věci patřící k Nebi, věci, které se týkají vašeho Otce. Jen tyto věci zůstanou.“ Není to nasměrování jen k lepšímu a trvalejšímu pokladu, ale k neprosté věrnosti, k absolutní oddanosti. Mít

51

poklad v nebi jednoduše znamená bezmezné odevzdání všemu, co je v Nebesích – Boží svrchované vůli („Buď vůle tvá...“). To je také tématem následujících veršů (Matouš 6:22-24). Klíč k porozumění kontextu je v Matouši 6:21: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Pán se neskonale více zajímá o to, jak člověk zachází se svým srdcem, než jak zachází se svými věcmi. Naším problémem nejsou věci. Bůh je stvořil. Naším problémem není cenit si věcí. Mají Bohem daný účel. Naším problémem je láska k věcem (1.Timoteovi 6:9-10), tedy náchylnost dovolit, aby nějaké moly prožrané staré harampádí zabralo místo v srdci, kde by měl stát neporušitelný a dokonalý Bůh.

Mysl zaměřená na jediný cíl Každému z nás byl dán jen jeden krátký a křehký čas života k tomu, abychom si vybrali „poklad“, se kterým pak budeme trávit věčnost. Tato volba volá jak po rozvážném, tak i po bezodkladném konání. Ježíš naléhavě žádá, abychom svou víru nevkládali do pomíjivých „věcí“, které zničí čas, ale do Věčného Boha, jehož nekonečná nádhera i moc čas přesahují (viz 1 Timoteovi 6:17). To je i podstatou Mojžíšových slov, když se loučí s Izraelem: „Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal ... Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co pochází z Hospodinových úst“ (5.Mojžíšova 8:3). Neživé bohatství světa je jen jako prach v ústech, ale živý vztah s živým Bohem je to, co člověka dělá skutečně bohatým. Když někdo „chce být bohatý“, z jakéhokoli důvodu, jedná se o osudový kaz charakteru (1.Timoteovi 6:9). Je to jeden z příznaků „nerozumných a škodlivých žádostí“. Není příliš radostné slýchat křesťany, jak tvrdí, že by se rádi stali bohatými, aby mohli podporovat křesťanské kazatele nebo se starat o chudé či konat jiné dobré skutky. Ovšem šance je více než velká, že dříve než kdokoli z chudých a potřebných uvidí užitečný díl oněch vytoužených peněz, duše zbohatlíka bude chycena do léčky chtivosti. Jen ať s vděkem a uspokojením přijímá to, co mu Bůh už dal, a užívá toho nesobeckým způsobem. Pokud se někdo z Božích dětí stane velmi bohatým, jen ať se tak nikdy nestane proto, že po tom toužil a že pro to udělal vše. Pokud se nám skutečně podaří celý poklad uložit v Nebi, bude tomu tak jen proto, že jsme do svého úsilí vložili i celé srdce. V našem postoji k Bohu a jeho království není žádný prostor na váhání, nerozhodnost či vlažnost. Musíme si zvolit Nebe a musíme si je zvolit bezvýhradně. Jak poznamenal jistý spisovatel, není nic nebezpečnějšího, než chtít překročit propast dvěma kroky. „Lampou těla je oko. Je-li tvé oko čisté, celé tvé tělo bude plné světla. Ale je-li tvé oko špatné, celé tvé tělo bude tmavé“ (Matouš 6:22-23). Ježíš pokračuje v instrukcích o křesťanském zápase bránícím naše srdce proti světu. Nabízí nám prostý obraz. Srovnává úlohu, jakou má oko pro celé tělo, s vlivem, jaký má naše celoživotní perspektiva na naše srdce. Oko je zdrojem světla pro celé tělo. „Dobré“ (neporušené, zdravé) oko naplňuje tělo světlem. „Špatné“ (poškozené, deformované) oko udržuje tělo v temnotě. Aplikaci pro sebe nacházíme v závěrečné větě této ilustrace: „Je-li tedy i světlo v tobě tmou, jak velká je pak temnota!“ Jako je oko „oknem“, které udržuje celé tělo ve světle, nebo ve tmě, tak i „oči naší mysli“ (Efezským 1:18, NBK) rozhodují o tom, zda lidský duch bude zaplaven světlem, nebo uvězněn v bezbožné temnotě. Je dostatečně tragické trpět tělesnou slepotou, ale když i duch pozbude zraku, jak hluboká je pak temnota celé duše! Jednolité srdce otevírá dveře porozumění a harmonii. Rozpolcené srdce přináší zmatek a disharmonii. Jak 52

smutný je obraz lidí, kteří se nikdy neoddají Bohu a celým životem procházejí s vleklou, nepřestávající bolestí svého nerozhodnutí. Takoví lidé nikdy pořádně nevědí, kým vlastně jsou a co mají přesně dělat – matné principy, ochablá oddanost – každé rozcestí představuje další tápání a stres. „Jak velká je pak temnota!“ „Dobré“ oko představuje srdce, které slyší evangelium s prostou a čistou přímostí. Je to způsob myšlení, kdy je radostná zpráva přijímána celou bytostí, bez výhrad. Duchovní vidění bývá často zatížené chorobným soustředěním na věci. Materialismus se stává šedým zákalem mysli. Jedním z důvodů, proč tolik lidí nedokáže „vidět“ cenu evangelia a porozumět Bibli, je, že to prostě nezapadá do jejich představ o hodnotě bohatství a nadbytku. Křesťané, kteří posléze začnou hovořit o zmatku a nejistotě ohledně požadavků království, se převážně nepotýkají s rozumovými problémy, ale s duchovními. Světlo evangelia neosvěcuje ty, jejichž vydání se Bohu je jen částečné. Tak jak pravil Ježíš: „Bude-li někdo chtít činit jeho vůli, pozná, zda je to učení z Boha, nebo mluvím-li sám ze sebe“ (Jan 7:17). Jakub ve svém ostrém dopise plném praktických rad říká téměř totéž: „Neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, hnané a zmítané větrem. Ať si takový člověk nemyslí, že něco od Pána dostane; muž nerozhodný, nestálý ve všem, co činí“ (Jakub 1:6-8). Požehnání Božího království se neudělují na porce a podle váhy dobrých skutků – takové množství požehnání za tolik a tolik dobra. S Ježíšem je to buď vše, nebo nic. Buď sami dáme vše a vše obdržíme, nebo budeme kolísat a váhat, a nezískáme nic. Ti, kteří vstupují do království Nebes, musí se vyučit síle a sebekontrole a vybrat si ten „dobrý díl“ (Lukáš 10:42), snažit se dosáhnout jen „toho, co je před námi“ (Filipským 3:13) a udržet se na „úzké cestě“ (Matouš 7:13). Tato myšlenka je krásně vyjádřená ve známé duchovní písni: „Okusím dobro a jeho lásku, až když mu všechno na oltář dám. Radost a přízeň přeněžné lásky přijde, když věřím a poslouchám.“

Nemožnost rozpolcené věrnosti Jednou z charakteristik farizeů, kterou častěji přehlédneme, je, že „měli rádi peníze“ (Lukáš 16:14, Čes. ekum. překl.) Ježíš vyslovil podobenství o nevěrném služebníku právě kvůli farizeům, aby to především jim došlo, ale oni se mu vysmáli. Není pak vůbec divu, že celé Kázání, které bylo ve velké míře věnováno pokroucenému a zkaženému myšlení farizeů, obsahovalo mnoho přísného napomínání kvůli nebezpečí přílišného zaujetí hmotnými věcmi. Chtivost je zákeřná. Podobá se neviditelné duchovní rakovině, která bez problémů žije v těle okázalé zbožnosti. Chtivost na sebe neupozorňuje viditelnou ošklivostí, jak je tomu u obhroublé nemorálnosti. Ale právě pro svou nezjevnou, maskovanou povahu je tato „respektovaná světskost“ o to nebezpečnější. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Matouš 6:24). K vykreslení nemožnosti najít kompromis mezi Bohem a světem, Ježíš používá obraz člověka sloužícího dvěma pánům. Síle zvoleného jazyka porozumíme lépe, když zjistíme, že slovo „sloužit“ pochází z řeckého douleuein, které znamená „být otrokem“. Slovo překládané jako „pán“, je kurios (s významem „lord“ – vysoce postavený člověk, duchovní Pán), což naznačuje naprostou kontrolu a vlastnictví. Žádný člověk nemůže být otrokem dvou majitelů požadujících plnou službu. Podobný případ by skončil nespokojeností obou pánů a zhroucením služebníka. K vyřešení neúnosné cituace by otrok byl nakonec nucen volit a jednoho z pánů opustit.

53

Slovo „mamon“ pochází z aramejského jazyka, v němž prostě znamená „majetek, bohatství nebo zisk“. Je použito nejen zde v Matouši, ale i v Lukáši (16:9, 11, 13). Ačkoli zde je „mamon“ částečně personifikován, nemáme žádné důkazy o tom, že by v novozákonních dobách existovalo syrské božstvo tohoto jména, jak uvádějí někteří komentátoři. Celý kontext nás nutí k výkladu, že Pán Ježíš se prostě zabývá láskou k penězům jako rivalem skutečně oddané lásky vůči Bohu. Lukášovo slovní spojení „nespravedlivý mamon“ (Lukáš 16:9, 11) neznamená ani tolik to, že bohatství automaticky představuje zlo samo o sobě, jako spíše, že peníze a hmotné statky jsou až příliš často provázeny bezbožnou náklonností i jednáním. Neexistuje nic takového jako malá žádostivost. Láska k věcem postupně odstraňuje všechny, kdo jí stojí v cestě, nakonec musí ustoupit i sám Bůh (1.Jan 2:1517). Proto je nebezpečné zaměstnávat svou fantazii vidinami bohatství tohoto světa. Materialismus má neuvěřitelný apetit, a pokud mu otevřeme dveře, po čase nás pozře celé. A když nakonec ovládá celého člověka, stejně mu nepřináší ani mír ani spokojenost – žádné trvalé štěstí. Bůh si právě tak přeje mít nás jen pro sebe, ovšem chce to pro naše dobro, nikoli pro své vlastní. Peníze nás pozřou. Bůh nás naplní. Člověk, který byl učiněn pro Boha, nenalezne bez něho ani kousek pokoje. Řecko-římský svět, do něhož evangelium vstoupilo, neznal žádnou nutnost volit mezi jedním nebo druhým bohem, ale snažil se vyhovět co největšímu množství různých božstev. V římském panteónu bylo vždy místo pro nové bohy či nové tajemné kulty, a lidé se spíše obávali, že neslouží dostatečnému množství bohů, než že by sloužili příliš mnoha bohům (Skutky 17:22-23). Žádný z tehdejších bohů si nečinil výhradní nárok na život lidí, a pokud se některý vůbec čeho dožadoval, pak to byly spíš jen rituály než mravnost. Jedinou významnou odchylku z neobyčejně uzpůsobivého náboženství starověku představovalo náboženství Židů. Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův byl v nesmiřitelné válce se všemi ostatními „bohy“ a v neoblomné intoleranci jakýchkoli rivalů žádal absolutní oddanost (2.Mojžíšova 20:3-4; 5.Mojžíšova 6:4-5). Úplně stejný tlak na radikální, jednoznačné duchovní rozhodnutí vyvíjí i Ježíš v celém svém učení, zváště v Kázání na hoře. Nemělo by nás přece vůbec udivit, že Bůh, který „stvořil celý svět a vše, co je v něm“, bude chtít zaujímat první místo i v našich životech. Jaké jiné možné postavení by mohlo Tomu, od něhož máme každičký dech, náležet? Je nepředstavitelné, že by se pravý a svatý Bůh spokojil s nějakým druhořadým postavením v našem srdci, až někde za bezduchým mamonem. Dokonce ani naše rodina nemůže mít významnější místo v našich srdcích než Bůh (Matouš 10:37). A toto místo nemůže zaujímat – což je ze všeho nejdůležitější – ani náš vlastní život (Lukáš 14:26). Mamon pro nás ztratí svou zhoubnou přitažlivost, až nám konečně dojde, že ani bohatství nemá samo v sobě nezávislou moc či existenci – neboť i otázka po původu bohatství, jako ostatně všeho ve stvořeném světě, nás nakonec dovede k velikému a svatému Bohu. On jediný nám skutečně „všechno štědře poskytuje k požitku“ (1.Timoteovi 6:17) a on jediný „sytí pokrmem a radostí naše srdce“ (Skutky 14:17). A Bůh dává víc než jen toto. On je dárcem „každého dobrého dání a každého dokonalého daru“ (Jakub 1:17). V Kristu „tělesně přebývá veškerá plnost Božství“ a i my jsme „v něm naplněni (Koloským 2:9-10). Naše fascinace penězi je zkrátka jen další záležitostí, u níž se musíme umět vyhnout hlouposti, charakteristické pro starověké pohany, kteří „vyměnili Boží pravdu za lež, kořili se a sloužili tvorstvu více než Stvořiteli, jenž je požehnaný na věky“ (Římanům 1:25).

54

Starosti světa Starostlivá úzkost kvůli věcem a životním okolnostem jsou pro nás slabůstkou, nad níž se usmíváme. Pro nás jako pro stvoření je to přece tak přirozené, tak neobyčejně lidské. Ale Ježíš se k těmto úzkostem nestaví jako k něčemu nepodstatnému. Z Boží perspektivy jsou naše starosti sice nepatrné, ale skutečná inklinace k pozemskému – a Pán k tomu také tak přistupuje – spadá pod hlavičku „materialismu“. Někteří lidé se neustále zaobírají bohatstvím, jiní žijí v hrůze z chudoby. Obě skupiny jsou rovným dílem zaměstnány hmotnými věcmi. V Matouši 6:25-34 Ježíš varuje své učedníky, že úzkost o věci představuje pro niternou oddanost Bohu stejně velké nebezpečí jako chtivost (všimněme si Lukáše 12:13-31, kde Pán opět spojuje obojí). Je to skutečnost, s níž se většina z nás zdráhá vypořádat. Všichni si bez problémů prožíváme své občasné záchvaty hysterických strachů z budoucích ztrát či z možné chudoby. Našim úzkostem, stejně jako našim vášním, bylo dovoleno, aby nám ubíraly energii, aby vládly našim životům a aby nám kradly vlastní srdce. Satanovi nezáleží ani zhola na tom, zda jsme sžíráni lakomstvím nebo úzkostmi – podstatné je, aby se naše myšlenky zaměřovaly na věci mnohem více než na Boha. Důsledky těchto „starostí světa“ nejsou jen duchovně politovánihodné, ale mohou být osudové. „Proto vám pravím: Nemějte úzkost o svůj život, co budete jíst a co budete pít...“ (Matouš 6:25). Třikrát v této části Kázání Ježíš přikazuje svým posluchačům, aby se nestrachovali o věci nezbytné k zachování samotného života – o potravu, o tekutiny, o oděv (Matouš 6:25, 31, 34). Jeho varování, umocněné trojím opakováním, nás má varovat před opravdovou hrozbou skrytou v nadměrných starostech o „nezbytnosti života“. Slovo „proto“, uvozující verš 25, ukazuje, že Ježíš stále pokračuje v tématu Bůh versus věci a že následující instrukce vycházejí z pravdy, že člověk nemůže sloužit Bohu s rozděleným srdcem (Matouš 6:24). Z tohoto úhlu pohledu je o to zajímavější skutečnost, že řecké slovo (merimnate) překládáno jako „nemít úzkost“ („nevěnovat jedinou myšlenku“ – angl. překl. Krále Jakuba) pochází z kořene (meridzo), který představuje myšlenku „směřovat dvěma směry“, „být rozptýlen“ a následkem toho tedy i zneklidněn a zúzkostněn. Lukáš používá totéž slovo k popisu myšlenkového rozpoložení Marty, která byla příliš zaměstnaná domácími povinnostmi (Lukáš 10:41). Matouš slova užívá v podobenství o rozsévači, při vysvětlení „trnité půdy“, která představuje životy lidí dušených „starostmi [merimna] tohoto věku“ (Matouš 13:22). Bůh i jeho vůle budou nevyhnutelně vystrnaděni z nitra člověka, který žije v trvalých starostech o to, že ho budoucnost připraví o nějaké životní nezbytnosti. Přesto musíme rozumět, že Ježíš svými slovy „nemějte starost...“, stejně jako varováním ohledně ukládání „pokladů“, nemíří na zodpovědné úsilí zajišťovat si životní potřeby, ale vyvolává otázku, do čeho by měla být vložena naše vrcholná důvěra? Práce jako prostředek k obživě není Písmem pouze tolerována, ale je přikázána (Efezským 4:28) a o lenoších se Písmo nevyjadřuje ani trochu jemnocitně (Přísloví 6:6-11; 24:30-34; Kazatel 4:5). Na lenošném nicnedělání není vůbec nic duchovního. Pavel píše: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2.Tesalonickým 3:10). Tato varování se nijak netýkají přemýšlivé a ohleduplné starosti manžela či otce ohledně zajištění budoucích potřeb své rodiny (1.Timoteovi 5:8; 2.Korintským 12:14). Také se rozhodně nejedná o neuznání břemene starostí, které křesťan pociťuje, když nese starosti svého bratra (1.Korintským 12:25; 2.Korintským 11:28; Filipským 2:20). A už vůbec ne o starost, „jak se zalíbit Pánu“ 55

(1.Korintským 7:32). Na co zde Ježíš míří a co snižuje, je přednostní a pohlcující starost, „jak si zachovat dech v plicích“ a všechny nerozumné a neplodné doprovodné úzkosti. Skutečnost, že Ježíš se primárně zabývá volbou mezi světem a Božím královstvím, je evidentní z perspektivy celého kontextu všech varovných výroků na téma „úzkosti“. Myšlenka začínající slovy: „nemějte úzkost o svůj život“ (verš 25) stále pokračuje a je ukončena až ve verši 33: „hledejte však nejprve Boží království...“. Je to táž větná stavba: „nedělejte toto, ale toto“, jakou Pán Ježíš používá v Janovi 6:27, kde čteme i stejnou myšlenku: „Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému...“. Tady, stejně jako u Matouše, nás Učitel nevede k myšlence, že se máme zcela zdržovat prvního a zaměřit se výhradně na to druhé. Jednoduše nás vybízí k rozhodnutí o tom, co v našem srdci bude zaujímat ústřední a vyvýšené místo – jídlo, pití a šaty, nebo spravedlnost nebeské vlády – tedy to, co pomíjí, nebo to, co trvá na věky. Pro lidi, kteří si zvolí to druhé, pak musí být Bůh nejpřednější životní láskou. Až posud Ježíš bez obalu vyučoval, že věčnost můžeme ztratit jak pro chtivost a chamtivost, tak i pro úzkostlivé starosti. Vidíme-li důsledky obou případů, pak by se nám jen stěží měla cesta úzkostí zdát méně trestuhodná než cesta chtivosti.

Příklad ptáků a květin V Matouši 6:25 Ježíš vyslovil varování před nesmyslnými úzkostmi o zajištění denních potřeb – tísnivé pocity a strach, že Bůh nám neposkytne to, co si ve své slabosti nemůžeme zaopatřit sami. Toto varování následně doplňuje argumenty, jež objasňují fakt, že nepřetržitá ustaranost nad budoucím dostatkem či nedostatkem a nad tím, co všechno se může sběhnout, působí proti Boží povaze, proti povaze jeho evangelia a ve svém závěru je zcela marná, zbytečná a pro naši víru zákeřně ničivá (Matouš 6:25-30). Argument, že člověk je jen křehkou a na materiálních věcech závislou bytostí, není platný. Pokud se rozhodneme řídit si celý svůj život bez Boha, pak je to nesporně důvod pro nesmírnou úzkost – pro bohaté stejně jako pro chudé. Dvacáté století na tom nic nezměnilo. Ani nadbytek ani vládní programy nejsou bezpečnou ochranou proti strádání a nouzi. Majetek se náhle ztrácí, vlády pomíjejí, poměry se mění s děsivou pravidelností. Dnešní oblíbenci jsou zítřejšími vyvrhely. Nemělo by to být žádným překvapením, že svět, který nezná a neuznává Boha, je pouhou třesoucí se masou úzkostí a strachů. Co ale lidé, kteří patří k Božímu království? Je možné, aby i oni byli zmítáni neutuchajícími obavami z budoucích hrozeb? A pokud ano, co by to vypovídalo o jistotě Božích slibů nebo o trvalosti jeho lásky? Křesťané by měli být nejpozitivněji myslícími lidmi na zemi, pro něž je budoucnost jen otázkou nadějí a těšení. To není pouhé psychologizování – ničím nepodložená snaha optimistických výkřiků sekularistů, kteří si nahlas pískají, když jdou kolem hřbitovní zdi. Optimismus křesťanů spočívá pevně na lásce existujícího Boha – na lásce, která už byla světu demonstrována úžasným způsobem. Ve svých argumentech proti úzkosti Ježíš přináší i některé důkazy Boží péče. „Není život víc než pokrm a tělo víc než oděv?“ (Matouš 6:25b). Slovo přeložené jako „život“ (psyche, často překládáno jako „duše“) zde odkazuje spíše na přirozený život člověka než na jeho vyšší duchovní podstatu. Zviditelní se nám to

56

následným užitím slova „tělo“. Pán zde staví svůj argument na té nejzákladnější skutečnosti, na stvoření – argumentace od toho nejzjevnějšího směrem k méně zjevnému. Samotný fakt, že jsme naživu, říká Ježíš, svědčí o Boží vůli. Dal by nám Bůh život jen proto, aby nás pak vyhladověl k smrti? Pokud nám dal tak veliký dar, jakým je život, proč by nám pak odepřel menší dary potřebné k zachování tohoto života? Můžeme věřit, že Ten, který nám dal život, bude schopen nám dát i potravu? Naše životy nejsou jakousi šťastnou trefou evoluce a jejich zachování nezávisí na slepých náhodách. Byli jsme stvořeni k Božímu obrazu, se záměrem, který Bůh jistě ve své věrnosti a prozřetelnosti uskuteční. V čem je tedy problém? Zapomněli jsme na zázrak svého původu, a proto upadáme do skepse ohledně budoucnosti. Pohleďte na nebeské ptáky...“ (Matouš 6:26). Podívejte se pozorně na polní lilie...“ (Matouš 6:28-30). V těchto dvou obrazech Ježíš opět poukazuje na přirozenost věcí, nyní však směřuje od nepatrností k významným záležitostem. Pohleďte (dívejte se s pozorností, emblepsate) na bohatost, jakou Bůh obdařil ptáky, jedny z nejposlednějších tvorečků svého stvoření, a zeptejte se sami sebe, jak plná a péčí oplývající bude jeho starost o ty, kteří nejen byli učiněni k jeho podobě, ale jeho milostí se stali něčím daleko pozoruhodnějším – Božími dětmi. Vezměte si ponaučení (katamathete) z lilií, pokračuje Ježíš. Všimněte si, jak se těm divokým, nepěstovaným květům daří, jak se rozvíjejí jen z Boží péče – „ani Šalomoun v celé své slávě nebyl oděn jako jedna z nich“. Pokud Bůh pokrývá takovou nádherou krátkodobou polní trávu, jak si myslíte, že oděje ty, které předurčil k věčnosti? Proč, ptá se Ježíš, děláme ze zajišťování životních potřeb tak trýznivý zápas stravující veškerou sílu naší osobnosti? A Ježíš současně i odpovídá: je to proto, že naše víra je příliš malá, protože máme příliš slabou důvěru ve svého Boha (Matouš 6:30). „Kdo z vás dokáže úzkostlivou péčí přidat k délce svého života jediný den?“ (Matouš 6:27). Uprostřed všech přesvědčivých obrazů, jimiž nám Ježíš pomáhá vidět, proč by měl vztah s Bohem dodávat klidnou jistotu ohledně budoucnosti, stojí tato otázka ukazující naprostou absurditu a marnost našich strachů z věcí, nad nimiž nemáme žádnou moc. Musíme dělat to, co dokážeme. Ptáci nedokáží obdělávat pole a lilie nemohou tkát látky, my jako lidé k uspokojení svých potřeb přispět můžeme. Ale existují hranice. Nemá vůbec smysl túrovat motor a sešlapovat pedál emocí až na podlahu, když jsme dojeli nejdál, jak jsme mohli. Většinou naše strachy pocházejí jen z imaginárních katastrof. Ale i když je příčina obav reálná, všechen náš nepokoj nezmůže proti věcem, které zkrátka nelze změnit, vůbec nic, naopak, nepokoj nám brání v konání dobrých věcí, jichž bychom jinak byli schopni. Stejně jako v případě ptáků a lilií – Bůh zajistí vše, co my zajistit nemůžeme. Otázka, která by se nám měla vynořit, až se příště přistihneme uprostřed začarovaného kruhu starostí o budoucnost, je ta, kterou vyslovil Pavel ve svém triumfálním stvrzení věcí v dopise Římanům: „Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Římanům 8:31-32). Věří skutečně ti lidé, kteří se pořád starají o to, co jíst, pít a co si oblékat, že Ježíš opravdu zemřel za jejich hříchy? „Vy malověrní!“

Příliš malá víra Na konci své logické obrany proti světským starostem, opakuje Ježíš naléhavé varování, s nímž začal: „Nenechte se tedy znepokojit...“ (Matouš 6:31). A pak dodává poslední výmluvnou poznámku. 57

„Neboť o to všechno horlivě usilují pohané“ (Matouš 6:32). Ježíšovy odkazy na „pohany“ či „národy“ v Kázání na hoře se ani tak netýkají jejich původu, jako spíše duchovní nevědomosti – lidé neznající Boha. Ve stejném tónu se tyto výrazy objevují u apoštola Pavla, Petra i Jana, kteří dokonce i v dopisech adresovaných převážně křesťanům, kteří nepocházeli z Židů, hovoří o nevěřících lidech obecně jako o „pohanech“ (1.Korintským 5:1; 1.Tesalonickým 4:5; 1.Petrův 2:12; 4:3; 3.Janův 7; Zjevení 11:2). Tak jak to udělal už předtím, Ježíš opětovně plísní své posluchače, že se svým jednáním vůbec neliší od pohanů. Ježíš neříká, že pohané „mají úzkost“ o jídlo a oděv, ale říká, že o to „usilují“. Totožnost obou výrazů se nám dokládá textem u Lukáše, kde se výrazy ve stejném učení prolínají: Lukáš 12:22, 29-30. Ani jedním z těchto termínů Ježíš nemíní pouhou starost, ale krajní starost. Pohané ve své duchovní temnotě věnovali jídlu a oděvu vrcholnou pozornost. Tato pozornost nad nimi panovala, ovládala jejich životy. Ve své neznalosti milosrdného velkorysého a štědrého Boha, vnímali život jako otázku slepé náhody nebo naopak nevyhnutelného osudu. Úzkostné obavy byly tedy úzce spjaty s jejich pohledem na život. Co jiného jim zbývalo? Ovšem aby křesťan nenacházel o nic větší pokoj mysli než lidé, kteří jsou „bez naděje a bez Boha na světě“, je nemyslitelné i ostudné zároveň. V určitém smyslu jsou všichni lidé, až po ty nejbezbožnější, pro všemohoucího Boha daleko důležitější než květiny či ptáci, ale tyto všechny zde Ježíš neoslovuje. Obrací se k těm, kteří jsou Božími dětmi ne stvořením, ale vykoupením. Takže jinými slovy sděluje toto: „Vy jste Boží vlastní lid. Jak se tedy můžete chvět starostmi a neklidem?“ „Víra“ v Božím království je mnohem víc než jen vágní princip. Je to činná, živá síla, která plně ovlivňuje celý lidský život. „Malověrnost“ je víra nedostatečně promyšlená a nepropojená s reálným životem. Příběh vztahu dvanácti učedníků k Ježíši je příběhem vyrůstání z malověrnosti. Na počátku, když se k němu přidali, svobodně a nadšeně Ježíše vyznali jako Krista, Syna Božího (Jan 1:41, 45, 49). Ale z pozdějších událostí je zřejmé, že důsledky této skutečnosti jim vůbec ještě nedocházely. Dramaticky je to ilustrováno na hrůze, kterou prožívali při náhlé bouři na Galilejském moři, kdy to vypadalo, jako by vítr a vlny měly pohltit jejich zmítající se loď. Tato událost se odehrála v době, když učedníci byli s Ježíšem už více než rok. Viděli, jak v Káně proměnil vodu ve víno; viděli, jak vrátil mrtvého syna do náruče vdovy v Nain; zažili s ním zázračný úlovek ryb ve vodách u Kafarnaum – ale pokud si vůbec na některou z těchto věcí vzpomněli na divoce vrávorající loďce, neposloužilo jim to k upokojení vzrůstající paniky. Přemýšlejme. Ten, který stvořil nebesa i zemi, spí v jejich lodi a oni se strachují, že se utopí! Poté, co Pánovo pouhé slovo utišilo bouři, zůstalo dvanáct mužů v ohromení. „Kdo to asi je,“ divili se, „že ho i větry a moře poslouchají?“ (Matouš 8:23-27). On byl skutečně tím, za koho se prohlašoval – Synem Božím – ale oni se stále učili chápat, co to znamená. A tak je tomu většinou i s námi. Vyznáváme, že on je Pánem slávy a do určité míry tomu i věříme, ale naše myšlení o životě jako celku to pořád přímo nezasahuje. A proto i nám, stejně jako jim, patří Ježíšova káravá slova: „Vy malověrní!“ Ale v jakém smyslu je naše víra malá? To je otázka. Příliš malá na to, aby nás utišila ve chvílích bolestí? Příliš malá na to, aby nám dodala odvahy v okamžicích blížící se zkoušky? A nebo, což je ještě více znepokojující, je naše víra příliš malá na to, aby nás zachránila pro Nebe? Jak malá je víra, která sotva přežívá stísněna úzkostmi o pozemské věci? Zřejmě hodně malá, protože Ježíš právě poté, co přísně pokáral své učedníky, říká: „Budete-li mít víru jako zrnko hořčice ... nic vám nebude

58

nemožné“ (Matouš 17:20). Ježíšovo napomínání ohledně starostí a úzkostí není okrajové, ale zásadní. Nejedná se jen o jakousi moudrou radu, ale o přikázání, na němž závisí náš vztah k Božímu království. Poctivý přístup k této skutečnosti v nás může občas vyvolávat pocity beznaděje. A vzhledem k našim silným dispozicím k chronickým obavám, i když se nám to nebude ani trochu nezamlouvat, musíme být připraveni na to, že zápas se světským strachem bude spíše vleklou úmornou válkou, než jednou rozhodující bitvou. Proto se jistě dokážeme vcítit do trpícího otce, který přes své částečné pochybnosti přivedl svého sužovaného syna k Ježíši. „Věřím,“ naléhal, „pomáhej mé nevíře!“ Pomůže nám vědomí, že svoboda od strachu, do níž nás Ježíš povolává, je úkol, jenž zvládneme postupem času, namáhavým úsilím – budeme-li si znovu a znovu připomínat, jak kříž vypovídá o neměnné lásce Otce k nám, a budeme-li se znovu a znovu svému Otci svěřovat se všemi svými starostmi (Filipským 4:6). A nakonec se i my, tak jak se to podařilo našemu bratru Pavlovi, naučíme tajemství být „se vším spokojeni“ (Filipským 4:11-12) a dosáhneme pokoje Božího, který „převyšuje všechno porozumění“ (Filipským 4:7). „Nemějte úzkost ... nedělejte si starost,“ říká Bůh. Měli bychom umět odpovědět: „Ne, nebojím se.“ Buďme silní a vytrvalí. A pamatujme, víra může růst.

Bůh nade vše „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Matouš 6:33a). Toto závěrečné přikázání je konstruktivním a praktickým doplňkem všech předchozích varování na téma nezdravého trápení se nad pozemskými záležitostmi (Matouš 6:25, 28, 31). A nyní naposled a nejjasnějším způsobem Ježíš sděluje, co musí být jedinou ústřední touhou křesťana. Tato věta nepůsobí žádné překvapení lidem, kteří naslouchali pozorně. Náboj této věty znovu rozeznívá hlavní motiv celého Kázání, který se ozýval opakovaně (Matouš 5:6, 16, 48; 6:20). Pravý služebník Boha musí hledat Boží království a Boží spravedlnost přede vším. Jediný Bůh si zaslouží, a současně i přikazuje, plný vklad celé naší síly, celý náš potenciál a zájem. Je to jeho království, do čeho musíme vložit svá srdce beze zbytku. Je to jeho spravedlnost, do níž musíme investovat svou energii bez rozpaků. A v tom je klíč, který odemyká všechny nebeské dveře – poklad, jenž uspokojuje vše, co potřebujeme. „Království Boží“ v tomto textu nepředstavuje obecnou svrchovanost Boha ve stvořitelském a dějinném díle, ale jeho specifickou vládu nad vykoupenými lidmi. Dále pak to nepředstavuje ani tak lidi, kteří se této vládě podřídili (církev), ale spíše Boží vládnoucí moc jako takovou. Pochopit tento závažný apel jako povolání k naprosté loajalitě církvi jako instituci, by bylo tragickým omylem. Tato věta prostě shrnuje podstatu všeho – člověk musí Boží vůli přijímat jako vrcholné dobro. Lidem, kteří skrze své spekulace o tisícileté říši, vidí v Ježíšových slovech odkaz na nějaké budoucí apokalypticky se rodící království, uniká podstatná skutečnost, že důraz zde není kladen na to, co uskuteční Bůh v budoucnosti, ale na to, co musí udělat člověk, již dnes v reakci na to, co Bůh již vykonal a co stále koná. Pán nás povolává k povinnostem přítomnosti, nikoli k pasivnímu očekávání věcí příštích. Není pochyb o tom, že slovo „království“ může skutečně znamenat vládu Boha skrze jeho Syna, od nanebevstoupení až k soudu, přesto však to nevypadá, že by v Matouši 6:33 byly Ježíšovou ústřední myšlenkou budoucí události. Jelikož „království“ v této pasáži odkazuje na Boží svrchovanou vládu nad jeho lidem, potom to, co musíme „hledat“, je podřízenost naší vůle vůli jeho. Na základě toho pak „uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista“ 59

(2.Korintským 10:5). Takže důraz, zdá se mi, není kladen na záležitosti týkající se času („vyhlížejte příchod království“), ale na záležitosti morálky („uzpůsobujte svá srdce k přijetí vlády Božího Pomazaného“). Proč Ježíš dodává: „... a jeho spravedlnost“? Rozvíjí nebo jen opakuje tutéž myšlenku? Rozdíl mezi Boží vládou a mezi spravedlností, k níž jeho vláda volá všechny lidi, se zdá velmi nepatrný. Nějaké rozlišení však zřejmě existuje. „Spravedlnost“ v Kázání na hoře není o ospravedlnění z víry, třebaže téma spasení milostí prochází celou látkou tohoto kázání. Jak ukazuje kontext, tato „spravedlnost“ je spravedlností proměněného života. Je to faktická, žitá spravedlnost pravé lásky k druhým lidem (Matouš 5:20-48) a pravého srdce obráceného k jedinému Bohu (Matouš 6:1-18). Záměrem Božího království není jen vytvořit nový vztah s Bohem, ale také vytvořit nový život, který se od toho původního bude zásadně lišit. Hledání království nemůže být ani povrchní ani omezené. Království je o tom, že každá stránka našeho života musí být do hloubky zasažena – manželství, domov, rodina, profese, finance, životní styl a dále a dále. Pánův příkaz musí sahat až do morku kosti. Jak to shrnul R. W. Stott: „Jako nás Ježíš ve svém Kázání pozval k vyšší spravedlnosti, k bohatější lásce a k hlubší zbožnosti, nyní nás vyzývá k silnější duchovní ctižádosti“ (Christian Counter-Culture, str. 169, Křesťanská protiváha dobové kultury). „... a to všechno vám bude přidáno“ (Matouš 6:33b). Ježíš obrací pozornost posluchačů k vyššímu usilování a k vyšším tužbám, přitom však přirozenou starost o zajištění životních potřeb nezavrhuje jako nepodstatnou. Jednoduchým způsobem nám vysvětluje, že pokud chceme zajištění „těchto věcí“, musíme přestat hledat věci, a začít hledat Boha. Pokud budeme hledat věci přítomného věku, ztratíme obojí, přítomnost a s ní i celou svou budoucnost. Budeme-li však hledat Nebe, země bude přidána návdavkem. Nemůžeme žádat o svůj denní chléb, pokud jsme předtím s daleko větším hladem netoužili nalézt Boží slávu a Boží vůli. Souvislost mezi denním chlebem a královstvím představuje velmi důležitý princip. Pokud se oddáme honitbě za věcmi, poškodí a sníží to nakonec všechny naše ostatní touhy. Pokud se ovšem vydáme na cestu hledání Božího království, všechno ostatní životní úsilí bude povzneseno a zušlechtěno, protože bude trvale sloužit vyššímu, nebeskému cíli. Může se zdát, že život nám nabízí nekonečně mnoho variací a možností, ale v posledku zůstávají jen dvě. Sloužíme Nebi, nebo sloužíme sami sobě. Více alternativ není. Kázání na hoře je v tomto směru víc než srozumitelné.

Soud bez milosrdenství Většina komentátorů pohlíží na Matouše 7:1-2 jako na náročnou pasáž, kterou je těžké sladit se zbývající látkou Kázání. Při prvním zběžném zkoumání se může zdát, že pasáž se skládá ze tří oddělených odstavců, kterým schází jedno spojité téma. Někteří proto došli k závěru, že tato sdělení byla vyslovena při různých příležitostech a zde byla jen náhodně zařazena vedle sebe. Je to však zbytečně vyhraněný závěr, který vede pouze ke zpochybnění přesnosti a čistoty Matoušova zápisu. Tato zdánlivě nesouvisející učení mohou mít naopak společného jmenovatele v tom, že všechna obsahují nezbytná upozornění doplňující Ježíšovy dřívější instrukce. Pokud je tomu tak, pak by smysl Ježíšových závěrečných slov spočíval asi v tomto: Naše přesné a správné porozumění spravedlnosti království by v nás nemělo vyvolával sklony k tvrdým, přehnaně kritickým soudům nad lidmi, kteří se s aplikací 60

této spravedlnosti namáhavě potýkají. Člověku musí být nabídnuta pomoc, aby uviděl podstatu pravé spravedlnosti, pomoc však nemůže přicházet od necitlivého samolibého pokrytce, který je daleko více zaměstnán hříchy druhých než těmi vlastními. Pokud toto kázání přednostně a také přísně uplatníme sami na sebe, pak snadno nalezneme soucit a pokoru, nutné k řešení hříchů u druhých lidí (Matouš 7:15). Sdělovat evangelium království druhým je naprosto zásadní věc, ale měli bychom se vyvarovat toho, abychom marnili čas s lidmi, kteří opravdu nemají žádný zájem. Království Boží se nerozrůstá díky slepému fanatismu o nic víc než díky drsným soudům napadajícím každého hříšníka. Dítě království vyhledává lidi, které životní postoj činí zralými pro přijetí dobré zprávy o vykoupení, nikoli ty, kterým pýcha znemožňuje slyšet a rozumět (Matouš 7:6). A konečně, království nelze získat ani díky hrdinskému úsilí ani skrze úspěchy a zásluhy, ale na základě prosté a vážně míněné prosby. Království je darem Boží lásky (Matouš 7:7-12). „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Matouš 7:1-2). Řecké slovo krinete, zde přeložené jako „soudit“, může v řeckém i anglickém jazyce nést širší škálu významů, od soudnosti až po odsouzení. Kontext zjevně ukazuje na druhý význam. Nejedná se o zákaz rozlišování, vycházejícího ze soudné a rozvážné úvahy (což je jasným požadavkem v Matouši 7:6; 15-20) ani o zákaz soudních dvorů opírajících se o zákon. To, co zde Ježíš zavrhuje, jsou nemilosrdné a odsuzovačné soudy. Takto to chápat nám pomáhá obdobný materiál v Lukáši, kde varování před soudy nad druhými předchází pozitivní příkaz: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lukáš 6:36). Svým výrokem se Ježíš vrací k tématu bratrské lásky, který vrcholil ve slovech zaznamenaných u Matouše 5:43-48. V Lukášově zápisu Kázání na sebe obě pasáže přímo navazují (Lukáš 6:27-38). Hlavní myšlenkou našeho Pána zde je, že lidé sami tolik potřebující milost nemají žádné právo být nemilosrdní vůči ostatním. Tato výstraha je jen zrcadlovitým sdělením dřívějšího slibu, že ti, kdo prokazují milosrdenství, také milosrdenství získají (Matouš 6:12). Lidé, kteří odsuzují druhé bez soucitu, aniž jsou motivování touhou po záchraně těchto lidí, mohou pak očekávat stejný soud z rukou Boha – což je mrazivá vyhlídka. „Proč tedy hledíš na třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku nevěnuješ pozornost?“ (Matouš 7:3-5). Jelikož námi diskutovaný druh soudu (odsuzování) bývá obvykle vysloven bez motivace lásky a jen ze sobeckých důvodů, často bývá doprovázen přetvářkou. Proto zde Ježíš vykresluje tragicko-komický obraz člověka, který se snaží vytáhnout třísečku z oka svého bližního, zatímco jemu samému z hlavy trčí trám. Z duchovního hlediska existuje až příliš mnoho slepých „očních chirurgů“, kteří se neustále procvičují na nedostatcích druhých a zcela přehlížejí gigantické rozměry svých vlastních chyb. Vážná pozornost věnovaná vlastním selháním nás naštěstí dokáže vybavit dostatkem pokory, trpělivosti i taktnosti ve chvílích, kdy se musíme zabývat hříchy druhých (Galatským 6:1-3; Titus 3:2-3). Největší praktické těžkosti nastávají, když se tyto známé verše spojují s populární myšlenkou, že se jedná o doslovný zákaz jakéhokoli pokárání či výtky, bez ohledu na motivaci. Širší kontext Nového zákona v žádném případě nedovoluje podobné vysvětlení. Ježíšovo učení obsahuje mnoho kritiky a výtek (viz Matouš 23 i právě studovaný text), ale jeho výtky nejsou nikdy tvrdé ani nemilosrdně zdrcující. Jak říká sám Pán: „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby skrze něj byl svět zachráněn“ (Jan 3:17). Tady nacházíme klíč. Pán ve svém Kázání

61

neodsuzuje laskavou kritiku a pokárání, které mají za cíl požehnání a záchranu, ale nemilosrdné útoky, které slouží jen k uspokojení ega „soudce“, kterému tvrdé výtky druhým prostě dělají dobře. Evangelium milosti nemůže být hlásáno, aniž by člověk byl usvědčen z hříchu (Jan 16:8) a aniž by byl vyzván k proměně svého srdce (Lukáš 24:47; Skutky 2:38; 3:19; 17:30). Ani duše těch, kteří byli Bohem vykoupeni, nebudou zachovány v bezpečí bez „napomínání neukázněných“ (1.Tesalonickým 5:14) a bez úsilí „obrátit hříšníka od jeho bludné cesty“ (Jakub 5:19-20). Toto kárání však musí probíhat ve jménu spasitelné lásky, nikoli jako nástroj vylévání vlastní pýchy a hněvu. Spravedlnost království varuje, ale neútočí. Děti království, všechny zápasící se svými hříchy a vlastními slabostmi, potřebují bratry – ne „soudce“. Kdykoli jednáme s druhými lidmi, musíme mít na paměti, že nejsme zprostředkovatelé Pánova soudu, ale jeho spasení. Pomsta patří Pánu. Naší povinností je hledat a pomáhat k záchraně ztraceným.

O perlách a sviních „Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině“ (Matouš 7:6). Pokud ještě cítíme důraz předchozích veršů o soucitu se slabostmi druhých, může se nám Ježíšův jazyk v této větě zdát dost zarážející. Není to ani tak v tom, že Ježíš by nikdy nepoužil ostré metafory k popisu duchovních postojů lidí. O Herodovi Antipasovi řekl, že je „liška“ (Lukáš 13:32) a farizeům, že jsou „hadi a plemeno zmijí“ (Matouš 23:33). Tato pasáž je však jiná. Tady se nehovoří o konkrétní skupině lidí. „Psi“ a „svině“ nepředstavují ani pohany ani jakousi třídu mimořádně trestuhodných hříšníků. Jsou to jen obrazné výrazy příslovečných rčení a jsou míněné ve stejném duchu jako pozdější 2. dopis Petrův 2:22. Oba výroky ilustrují nesmyslnost a marnost úsilí nabízet cosi nesmírné hodnoty někomu, kdo to není schopen sebemíň ocenit. „Co je svaté“ odkazuje na starozákonní oběti, z nichž mohli jíst jenom kněží (2.Mojžíšova 29:33; 3.Mojžíšova 2:3). Posvátný význam obětovaného masa by byl každému psovi naprosto lhostejný a shltnul by jej stejně jako kus shnilého odpadu. (Navíc je zde použito slovo představující pouliční psy, „čokly“, ne „psíky“ jako v Matouši 15:26-27). Stejně tak je bezúčelné snažit se vést prase k ocenění zvláštní krásy perel, které by každé prase zadupalo do země v běhu za páchnoucími pomyjemi. Od těchto tvorů nelze za podobnou „laskavost“očekávat žádnou vděčnost. Jejich reakce nemusí být vždy jen netečná, může být i agresivní. A jak tato přísloví zapadají do kontextu Ježíšových dřívějších slov o tvrdých soudech? Nabízejí důležitou rovnováhu. Jen proto, že omylný a hříšný člověk nemá sám právo na zdrcující soudy o svých bližních, není od něj ovšem očekáváno, že bude ke všem lidem vzhlížet s naivní důvěřivostí. Když Ježíš posílal dvanáct učedníků, aby učili lidi, varoval je: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a prostí jako holubice“ (Matouš 10:16). Tato výstraha není cynická, pouze prozíravá a moudrá. Pán chce, aby jeho následovníci byli ve vztahu k druhým naprosto neškodní a nevinní, ale současně aby rozlišovali, že ne každý člověk hledá, aby nalezl víru, a někteří se nechají strhnout i k nenávisti vůči evangeliu. Jak tedy ve skutečném životě uplatnit tato varování, která působí, jako by stála mimo kontext? Robert A. Guelich má dojem, že tato slova jsou varováním učedníků před odpadlictvím a před následnou ztrátou toho, „co je svaté“ a drahocenné (The Sermon on the Mount, Kázání na hoře, str. 355-356). Zdá se to nepravděpodobné, protože zde jsou právě učedníci vyzváni k tomu, aby svaté a cenné věci nenabízeli 62

těm, kdo se o ně vůbec nezajímají. Mnohem pravděpodobnější je, že Ježíš své učedníky varuje, aby nevnucovali evangelium zcela bezohledným a lhostejným lidem. Smyslem těchto slov není pohrdání či opovržení, ani označení nevěřících jako jedné skupiny, smyslem je poukázat na lidi, jejichž vlastní postoj je činí neschopnými porozumět evangeliu (Římanům 8:7; 1.Korintským 2:14). Později dává Ježíš svým Dvanácti tutéž radu, když je nabádá, aby vyhledávali ty, kdo „jsou toho hodni“ a nemarnili čas s lidmi, kteří tak jako tak nebudou naslouchat (Matouš 10:11-14). Je to neštěstí, že existují lidé, kteří bez ohledu na to, jak trpělivě jim je kázáno, nemají „uši k slyšení“ (Matouš 11:15; 13:13-14). Toto vše nám přináší velké poučení. Můžeme mít mimořádnou touhu učit a vést k obrácení ke Kristu určitého člověka nebo skupinu lidí. Může to být někdo, koho milujeme, náš nejlepší přítel nebo dokonce zvláštní kategorie lidí či lidé z našeho národa. Není nic špatného na silné touze po spasení druhých lidí, ale naše touha by nás neměla oslepovat v případě bezohledného nezájmu a neměla by nás okrádat o čas, který může být věnován mnohem vnímavějším a přístupnějším srdcím. Trpělivost je dobrá, ale nemá smysl do nekonečna pumpovat vodu do kbelíku bez dna. Srdce, která touží uslyšet evangelium, někde jistě jsou. Ta bychom měli vyhledávat. Je to nesmírná a každodenní bolest, pokud víme, že naše děti, rodiče, manželka, manžel a přátelé, zůstávají neústupně ztraceni ve svých hříších. Co máme dělat, když ti, které tolik milujeme, zůstávají vůči pravdě tak chladnými? Pán nám právě v této pasáži říká: „Jděte učit cizí děti, cizí matky a otce, neznámé přátele.“ Apoštol Pavel měl sám tuto tvrdou zkušenost. Miloval svůj národ obrovskou láskou (Římanům 9:1-3), ale věděl, že oni nemají „uši, aby slyšeli“. Co tedy dělal? Stále se za své ztracené tělesné bratry modlil (Římanům 10:1) a současně obrátil srdce své pozornosti k těm, kdo byli ochotni naslouchat, k pohanům (Skutky 13:46-48; 18:6). Pohané nebyli „jeho lidé“. Byli morálně zkaženi, duchovně degenerovaní, modlářští – ale chtěli naslouchat, dozvědět se a poučit se. Když lidé z naší blízkosti nereagují na evangelium pozitivně, musíme jít hledat jinam a kázat jiným lidem. Dobrá zpráva i čas jsou příliš drahocenné na to, abychom jimi znovu a znovu plýtvali na lidech, kteří si to nepřejí. Totéž lze vyslovit o kazatelích, kteří rok za rokem tráví čas v církvi, která nevykazuje jedinou známku zájmu o růst v Kristu ani o naplňování Kristova velikého díla. Tito kazatelé by měli vystoupit ze svých vyjetých kolejí a přidat se k dílu, byť duchovně zaostalých a hůře chápajících učedníků, kteří se však chtějí učit, měnit a růst.

Království pro ty, kdo žádají „Žádejte, a bude vám dáno...“ (Matouš 7:7). V závěru této vrcholné části Kázání je cosi silně uklidňujícího (Matouš 7:7-12). Zároveň však tato část snadno podléhá vážným interpretačním chybám. Toto pozvání lehce zapadá do naší paměti i do našeho srdce jako všeobjímající ujištění, které je pak mnohokrát vnímáno jako Aladinova lampa pro každé lidské přání – jako záruka, že budeme-li se za něco modlit, Bůh to splní. Tak tomu však není, a vidět tento slib v podobném světle můžeme jen tehdy, pokud jej vytrhneme z kontextu. Proč Ježíš zakončuje rozpravu o spravedlnosti království těmito silně povzbudivými slovy? Je-li Matouš 7:1-5 namířen na ty, kdo mají tendence stát se v království novými farizeji, pak tato část patří onomu daleko většímu počtu lidí, kteří si před Božími požadavky lásky spíše zoufají. Cítí se plni slabostí, nehodní, bezcenní a vysoké požadavky království jim připadají nedosažitelné. Pán zde proto říká zcela srozumitelně, že právě takovým duším, které po spravedlnosti volají z vlastní zoufalé 63

bídy, budou Nebesa otevřena. Království není pro ty, kdo se domnívají, že jsou ho hodni, ale pro ty, kdo silně touží – je to království pro prosící. „Neboť každý, kdo žádá, dostává...“ (Matouš 7:8). Ponechme nyní stranou, komu je přikázáno žádat a jaké je požehnání, které hledá; jedna věc vyplývá z Ježíšových slov zcela nepochybně, a to, že Bůh se zaručuje přání vyslyšet. V tom nám dává naprostou jistotu. Je to řečeno šestkrát ve dvou verších. Otázkou nyní je, zda se tento slib týká bez jakýchkoli podmínek kohokoli a zda neexistují žádné hranice toho, o co lze žádat? Z širšího kontextu kázání je evidentní, že Ježišovo užití slova „každý“ se nevztahuje univerzálně na jakéhokoli člověka. Už dříve Ježíš upozornil na to, že ani sebestředné pokrytectví ani bezduché ritály nebudou odměněny tím, že je Otec vyslyší (Matouš 6:1, 7). Právě tak jsou vyloučeni lidé ve své víře rozpolcení, jejichž prosby, hledání i klepání je sporadické, slabé a je v něm jen půl srdce (Matouš 6:22-24; Jakub 1:5-8). „Každý“ v tomto zaslíbení, je jednoznačně každý člověk pokorného ducha a čistého srdce z blahoslavenství (Matouš 5:3-12). V Jeremjáši je podobná pasáž: „Budete mě volat a chodit ke mně ... a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mě budete dotazovat celým svým srdcem“ (Jeremjáš 29:12-13). V textu není zmíněn předmět těchto proseb, hledání a klepání. Znamená to tedy, že vyslyšení jakékoli upřímné a vážné žádosti dítěte království je zaručeno? Neexistují žádné hranice? K porozumění smyslu těchto veršů nám pomůže připomenutí si ústřední myšlenky celého Kázání. Přes celý Ježíšův výklad podstaty a nekonečné ceny království prochází jednolité konstantní téma, objevuje se ve všech verších páté i šesté kapitoly a zde dosahuje svého vrcholu. Ježíšem vykreslené a vychválené království je nyní nabídnuto každému pokornému a kajícnému srdci. Není to jakákoli prosba, k níž Pán pozývá své posluchače, aby ji vyslovovali s důvěrou, ale je to prosba o požehnání království Nebes. Ačkoli Kázání pojednává o modlitbě, není to jen pro modlitbu samotnou, ale k ilustraci života plně orientovaného na Boha a důležitosti posvěcování Boha a jeho vůle nade vše (Matouš 6:5-15). Podporu tohoto výkladu nacházíme v paralelním Lukášově záznamu téhož učení, kde Matoušovy „dobré věci“, jež Otec dává „těm, kteří ho žádají“ (Matouš 7:11), jsou nahrazeny „Svatým Duchem“ (Lukáš 11:13). Bůh ví, že máme hmotné potřeby života (Matouš 6:32) a také nás povzbuzuje, abychom se o ně modlili (Matouš 6:11). Ale tyto věci nejsou těmi pravými poklady, které představují jádro celého Kázání. „Dobré věci“ v tomto textu jsou věci duchovní. „Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když on ho požádá o chléb? ... Čím spíše váš Otec, který je v nebesích, dá dobré věci těm, kteří ho žádají!“ (Matouš 7:9,11). Základ naší jistoty při hledání království Nebes bezpečně spočívá na Boží touze i schopnosti dávat „dobré dary“ svým dětem. Některým z našich modliteb se ovšem nemusí dostat pozitivní odpovědi, protože náš Otec ve své milosti a moudrostí ví, že to, o co žádáme, by nebylo „dobrým darem“. Ale touha po nebeském chlebu bude jistotně vyslyšena. „Spravedlnost, pokoj a radost“ Božího království (Římanům 14:17) nepochybně těmi „dobrými věcmi“ jsou a vůlí Otce je tyto věci poskytnout všem, kdo hledají celým svým srdcem. A proto, co se týče našich tužeb, máme obrovskou důvěru ve vědomí, že i když ve své nevinnosti a čistotě ducha („nevíme, jak a za co se máme modlit...“, Římanům 8:26) naivně žádáme o kámen místo o chléb, Bůh nám ho neposkytne. Představa, že bychom od Otce dostali naprosto cokoli, oč bychom požádali, je děsivá. Alec Motyer to vyjádřil hezky: „Kdyby tomu bylo tak, že jakoukoli naši prosbu by Bůh byl zavázán vyplnit, pak já bych se bál vůbec se modlit, protože nemám dostatek důvěry ve vlastní moudrost k jakékoli prosbě...“ (citováno J. R. W. Stottem v Christian Counter

64

Culture, str. 187). Někteří z nás nežijí dostatečně dlouho na to, abychom mohli svému Otci vyjádřit všechny díky za nevyslyšené modlitby.

Zlaté pravidlo „A proto všechno, co chcete, aby lidé dělali vám, stejně i vy dělejte jim, neboť v tom spočívá Zákon a Proroci“ (NBK). Bude vhodné věnovat určitou pozornost Matouši 7:12, i kdyby ne z jiného důvodu než proto, že to je nejznámější verš Bible. Bohužel je těmi, kdo ho znají, jen velmi zřídka uváděn ve skutečný život. „Zlaté pravidlo“ se stalo něčím, co je jedinečně spojováno s Ježíšem, ale on sám to zde označuje za jádro „Zákona a Proroků“ (viz Římanům 13:9-10). Jakkoli pamětihodný je tento výrok, nevyznačuje nějakou novou etickou cestu, ale je prostým přeformulováním 3. Mojžíšovy 19:18: „... budeš milovat svého bližního jako sebe samého“. I když sice příkaz – jednat s lidmi tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi – nepochází unikátně od Ježíše, nesporně cítíme mimořádnou intenzitu, kterou do ní Ježíš vnáší vlastním příkladem své lásky: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás ...“ (Jan 13:34). Snad první věcí, kterou bychom měli u „zlatého pravidla“ zaznamenat, je, že nás nutí – ve vztahu k druhým lidem – začít u sebe. My nesmíme určovat způsob svého jednání k druhým na základě toho, co vidíme a co si vyvozujeme, že si tito lidé zaslouží. Musíme začít u sebe otázkou, co my bychom chtěli a co my bychom potřebovali. Boží děti by měly věnovat pozornost vrozenému smyslu pro to, co je ve vlastním zájmu lidské bytosti, aby v tomto duchu jednali s ostatními taktně, vlídně a k záchraně člověka. Musíme se stále ptát, jak bychom chtěli, aby s námi okolí zacházelo, kdybychom byli v situaci, v níž se právě nachází někdo v naší blízkosti. Jak dobře nám toto prosté pravidlo může pomoci odhalit naše sebeobhajující úskoky! A čistému srdci otevírá nečekaně a pozoruhodně jasnou cestu. Pokud je tomu tak, proč tedy daleko více lidí tuto zásadu, která by jistě převrátila svět na ruby, nepraktikuje? Jednoduše proto, že většina lidí je sobecká a sebestředná. Každá snaha změnit člověka vzděláním ve „zlatém pravidle“ končí bezúspěšně, pokud toto pravidlo sebeovládání nezasáhne samu podstatu sobectví člověka. Pouze tehdy, jsou-li staré, na sebe soustředěné způsoby života zlomeny, pak je člověk osvobozen k tomu, aby dokázal skutečně zacházet s druhými, jak by si sám přál, aby i oni zacházeli s ním. Jak se ale člověk může vymanit ze své typické sobeckosti a jak se může naučit schopnosti vnímat druhé tak, jak se vnímají oni sami? Jestliže začne „pozorovat“ Boha. Naše fascinace sebou samými může skončit teprve tehdy, dojdeme-li k tomu, že budeme fascinováni Bohem. Copak to největší přikázání nezní takto: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem ...“ (Matouš 22:36-39)? Když z nás absolutní láska k Bohu vytěsní absolutní lásku k sobě samým, budeme svobodní ke stejně silné lásce k druhým jako k sobě. Dokud se tak nestane, naše chorobná sebeláska nám bude stále žárlivě bránit vidět zájmy druhých v takovém světle, v jakém vidíme své vlastní. A to svědčí o skutečnosti, že je to pouze Bůh, kdo nás může zachránit od nás samotných a uschopnit nás k nesobecké lásce vůči druhým. „My milujeme, neboť on první miloval nás“ (1.Jan 4:19). To je přesně ten důvod, proč žádný člověk, který nepohlédl do tváře svatého milujícího Boha a neucítil potřebu padnout v pokorné vděčnosti na kolena, nebude nikdy schopen žít podle pravidla, jež je zlaté. Tato skutečnost zřejmě také vysvětluje, proč Ježíš znovu, v kontextu Matoušovy sedmé kapitoly, připomíná lásku k bližnímu. Z toho můžeme i chápat, 65

proč je věta uvozena slovy „a proto...“, na co zpětně poukazuje. Lloyd Jones se domnívá, že Matouš 7:12 se vrací k tématu soudu druhých, a opravdu by tomu tak mohlo být. Je však trochu komplikované vidět celý text v Matouši 7:6-11 jako pouhou vsuvku. Pravděpodobnější se jeví, že Ježíš zakládá svůj příkaz k jednání s druhými lidmi na Božím slitovném jednání ke svým dětem (Matouš 7:9-11). Milosrdenství a velkorysost našeho Otce není něčím, co jsme si zasloužili, ale něčím, co zoufale potřebujeme. Z toho nevyhnutelně vyplývá, že ti, kteří tuto milost přijímají, s ní přijímají i výzvu, aby s ostatními jednali na základě toho, co tito lidé potřebují, a ne podle toho, co si zaslouží. Proto Ježíš uzavírá jádro svého Kázání tím, čím začal – povoláním k pravé spravedlnosti, která se zjevuje v nesobecké lásce k druhým, v lásce, která stojí pevně na obrovské, šlechetné lásce Boha k nám.

Výzva k rozhodnutí Celé Ježíšovo úžasné pojednání, odehrávající se na jedné galilejské hoře, je nepochybně podtrženo slovy v Matouši 7:12. Radikální a nekonvenční povaha království, jeho občané i jeho spravedlnost už nám byly zřetelně a srozumitelně vykresleny (Matouš 5:3 – 7:12). Zbývající verše Kázání (Matouš 7:13-27) obsahují naléhavé výzvy k posluchačům, aby své duše odevzdali tomu, co vyslechli. Záměrem tohoto obdivuhodného duchovního obrazu, který se stal pozadím každého kázání pravého evangelia, nebylo čistě informovat, ale přesvědčit. Kázání na hoře se obrací k lidské vůli stejně jako k rozumu. Žádá přijetí i pochopení. Je to výzva k radikální volbě. Velký Učitel si nepřeje, abychom se snažili před ním nebo před jeho poselstvím utíkat. Jako by nám právě tady říkal: „Mé kázání končí. Nyní se musíte rozhodnout, co s tím uděláte. Přemýšlejte pečlivě. Volte moudře. Směr, který zvolíte, končí buď životem, nebo smrtí.“ Z toho všeho ční zjevná pravda – Boží moc neustupuje ani o píď, a člověk přesto může odmítnout jeho vůli. V závěru namáhavého úsilí o vykoupení člověka neslyšíme nesmlouvavý příkaz (Skutky 7:51, Hebreům 10:29), ale opravdově míněné pozvání (Matouš 11:28-30). Člověk není robot. Jeho vůle je, tak jak ji Bůh ve svém záměru stvořil, nedotknutelná, posvátná. Ježíš se o člověka uchází, ale nenutí ho násilím. A proto nás nejen trpělivě vyučuje, ale pak i snažně „zapřísahá“. Ve své závěrečné výzvě Pán nabízí jen dvě možnosti: dvě brány, dva druhy ovoce, dva základy ke stavbě. Rozhodování může být namáhavé, ale ne složité. Volba je pouze mezi cestou podřízení a důvěry a mezi cestou odmítnutí a vzpoury. Pán vybízí, aby posluchači při volbě té své alternativy zvažovali nejen nároky, ale i důsledky. Kam mě má cesta zavede? Jakým stromem jakého ovoce se stanu? Vydrží můj dům tu rozhodující bouři? Výzvy poslední části Kázání mohou být rozděleny do tří oddílů (Matouš 7:1314, 15-23, 24-27). Mezi slova nabádající k moudrému rozhodnutí je ještě vložena výstraha o nebezpečí „moudrých rad“ z úst falešných učitelů.

Zúžená cesta „Vejděte těsnou branou, protože široká je brána a prostorná je cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a zúžená cesta, která vede do života, a málo je těch, kdo ji nalézají!“ (Matouš 7:1314). Ježíš zde otevřeně naléhá na své posluchače, aby si vybrali těžší a vymezenou

66

dráhu, a tu snazší a pohodlnější aby odmítli. Jednoznačně zjevuje, že volba úzké cesty i vstupní brány přináší neústupné nároky, a že dokonce mohou být i chvíle, kdy cesta bude osamělá a pustá, protože většině lidí nebude vyhovovat. Pánovo obdivuhodně čestné, nic nezastírající pozvání do království dělá ze všech tělesných lákadel a nasládlých slibů módních kazatelů cosi odpudivého a nepřijatelného. Na slovech Ježíšova pozvání by nemělo být nic překvapivého. Je to pozvání ke vstupu do království, jehož nejvýznačnějším rysem je právě to, že oddanost je zde úzce vyhraněná a nerozpolcená (Matouš 5:48; 6:19-24, 33). „Těsná brána“ je svrchovaná autorita našeho Pána a úzká cesta je poslušná poddanost jeho vůli. Od těch, kteří vcházejí, se očekává, že už nadále nebudou dělat předpokládané, tradiční a samozřejmé věci své doby. Následují-li Syna Božího, jejich životy musí být stejně odlišné jako jejich cíl. Musí tedy nepochybně existovat mnoho věcí, které ti, kdo si volí úzkou cestu království, musí odložit a ponechat za sebou jako minulost. Musíme opustit bezstarostné zástupy lidí, kteří se nikdy vážně neptají, zda to, co dělají, označuje Bůh jako správné. Co je ještě důležitější, musíme odhodit své staré já, které nám vládlo nafoukanými, umíněnými a sobeckými manýry a své myšlení musíme otevřít mnohem moudřejšímu a ušlechtilejšímu Vládci (Matouš 16:24-25; 2.Korintským 10:4-5). Jenom tak se budeme moci stát vskutku tichými a milosrdnými, chudými v duchu a čistými v srdci, schopnými milovat své nepřátele a modlit se za ty, kdo nás pronásledují. Ano, úzká cesta království krotí svéhlavost a sobeckou mysl, ale nepotlačuje lásku (Filipským 1:9), nebrání míru a pokoji mysli (Filipským 4:7), nevysušuje radost (1.Petrův 1:8), nezúžuje milosrdenství (Efezským 2:4), nepošlapává dobrotu (2.Korintským 9:8), nedusí naději (Římanům 15:13). Všechna tato hojnost leží na úzké cestě. Jediná věc, kterou před těsnou branou ze sebe musíme svléci jako staré šaty, je naše vlastní zlovolnost, která nás otravuje a ničí. Ovšem lidé, kteří stále milují svou původní špatnost, se budou cítit násilím postrkováni a budou se dusit na průzračné cestě nebeského Krále. Hřích je zloděj, který přichází, aby „kradl, zabíjel a hubil“, ale „dobrý pastýř“ přichází, aby člověk „měl život a měl ho hojnost“ (Jan 10:10).

Problémy na úzké cestě “Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci“ (Matouš 7:15). Je to v Kázání právě jen podruhé, kdy Ježíš začíná slovy „mějte se na pozoru“ (řecké proskete). Předtím se zaobíral nebezpečím vnitřním – pokrytectvím (Matouš 6:1). Nyní hovoří o nebezpečí, které přichází z vnějšku – v podobě falešných učitelů. Z Pánova ostrého varování můžeme přirozeně vyvodit několik domněnek (J. R. W. Stott, Christian CounterCulture, str. 197). První je, že falešní proroci nebyli jen jakousi teoretickou možností, ale zjevnou a ohrožující realitou. Boží Syn nás učí, že království Nebes budeme hledat ve světě, v němž se bude vyskytovat mnoho lží a podvodů o království. Na tom není nic nového. Starý zákon je naplněný výstrahami před falešnými proroky (5.Mojžíšova 13:1-3; 18:20-22; Jeremjáš 23:13-32; 27:9-10; 29:8-9; Ezechiel 13:1-23; 22:28; Micheáš 3:11; Sofonjáš 3:4). Ježíš, v posledním týdnu před svou smrtí, vysloví konečné upozornění na adresu falešných proroků a falešných Kristů (Matouš 24:5, 11, 24). Novozákonní epištoly nám pak zjevují, že apoštolský věk byl těchto 67

pseudoproroků plný (Skutky 20:28-29; 2.Korintským 11:1-4, 13-15; Galatským 1:6-9; Koloským 2:8, 16-19; 2.Tesalonickým 2:8-12; 1.Timoteovi 1:19-20; 4:1-2; 2.Timoteovi 2:16-17; 4:3-4; Titovi 1:10-11; 2.Petrův 2:1-2; 1.Janův 2:18-23; 4:1-3; 2.Janův 9-11; Judův 3-4; Zjevení 2:15, 20-24). Z Nového zákona je tedy zřejmé, že nikdy neexistovala doba, kdy by křesťané nebyli hnáni do polemik s nějakou formou falešného evangelia. Ti, kteří chtějí sloužit Pánu a současně se nechtějí zatěžovat potyčkami s falešnými učiteli, doufají zkrátka v nemožné. Nikdo se bezpečně neudrží na úzké cestě, aniž by občas nemusel podstoupit namáhavé klání s pseudoučedníky, kteří se snaží svést víru na jinou cestu. Velký počet křesťanů se stále ještě drží mýtu, že v historii Božího lidu existoval idylický čas, kdy falešná učení nebyla známa a kdy svrchovaně vládl jen pokoj a jednota. Pro bezpečí vlastní víry se této iluze musíme vzdát a přiznat si, že „musíme skrze mnohá soužení vejít do království Božího“ (Skutky 14:22) a že mnohá z těchto soužení budou způsobena našimi vlastními bratry, „kteří budou mluvit převrácené věci, aby strhli učedníky za sebou“ (Skutky 20:30). Spasitel nám dal tyto výstrahy hned na počátku. Největší hrozbou těm, kdo opravdově hledají vstup do těsné brány, jsou zdá se houfy podvodníků, vždycky se shlukujících právě tam, kde se vážně přemýšlí o otázkách života a smrti. Tito falešní učedníci jsou mistry v zastírání a zatemňování toho, co je nanejvýš jasné – a tím je rozdíl mezi Boží vůlí a vůlí člověka, odlišnost široké a úzké cesty. Kdo jsou však oni falešní učitelé, o nichž Ježíš hovoří? Vypadá to, že už v jeho době nebyli jen problémem budoucnosti, ale i přítomnosti – učitelé, kteří stáli u vstupu do Božího království a duším, které vážně chtěly do království vejít, v tom bránili. Téměř okamžitě nám na mysli vytanou farizeové a zákoníci, jejichž zvrácenostmi a přetvářkou se Kázání na hoře výrazně a opakovaně zabývá. Je pravda, že nebyli Ježíšovými učedníky, ale rozhodně si činili nárok na to, že jsou pravými „ovcemi“ na Boží pastvině. Ve své poslední přísné kritice je Pán obviňuje, že zavírali „království nebes před lidmi“, sami nevcházeli a nedovolovali ani nikomu jinému, aby vstoupil (Matouš 23:13). Ježíš je nazval „slepými vůdci“, kteří vedou slepé (Matouš 15:14) a své učedníky upozorňoval, aby se varovali kvasu jejich učení (Matouš 16:6-12). Ježíšovo varování se určitě netýká jen farizeů, ale počínaje jimi zahrnuje všechny farizeům podobné, kteří evangelium převracejí a zamlžují cestu k těsné bráně. Další věcí, jíž lze z Ježíšova varování o „falešných prorocích“ zřetelně vyvodit, je existence objektivního kritéria, podle něhož mohou být všichni, kdo přicházejí s tvrzením, že tlumočí Boží vůli, posouzeni a rozpoznáni coby pravdiví, nebo falešní. Stejný předpoklad možnosti posoudit pravdivost či falešnost provázel i učení Mojžíše, který varoval, že dokonce i takoví proroci, kteří se budou zaštiťovat zjevnými znameními a zázraky, musejí být označeni jako podvodníci, pokud vyzývají Izrael k neposlušnosti už zjevené Boží vůle (5. Mojžíšova 13:1-4). Falešnými proroky byli ti, kteří obluzovali „přeludy a ohlašují vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových“ (Jeremjáš 23:16). Ježíš, stejně jako Mojžíš, nebyl žádným synkretikem – člověkem, který se snaží o spojení různorodých prvků v jeden celek – svazujícím zásadně si odporující učení dohormady pod jednotící nálepkou „rovnocenné pravdy“. Ježíš už v Kázání identifikoval falešného učitele jako kohokoli, kdo poruší i ten nejmenší z Otcových přikázání a svádí další lidi k témuž jednání (Matouš 5:19). Duch existencialismu našich dob vede lidi k tomu, že ustupují a vzdávají se pravdy. „Pravda“ je dnes pro většinu jen záležitostí osobního vkusu. Ale duch učení Největšího učitele, si neústupně činí nárok na výlučné pravdy. Sám Ježíš, podle vlastních slov, je zjevením Pravdy a nikdo nebude moci nalézt Boha nezávisle

68

na něm (Jan 1:18; 14:6). Pouze vůle jeho Otce (Matouš 7:21) a jeho vlastní slova (Matouš 7:24) mohou být kritériem soudu. Učitelé našich či jakýchkoli jiných dob, kteří prohlašují, že „k Bohu vede mnoho cest“, nebyli posláni jediným pravým Synem. Jsou falešní. Jsou to podvodníci.

Pohled pod ovčí roucho Třetím závěrem, který lze vyvodit z Ježíšových varování před falešnými proroky, je, že jsou velmi nebezpeční. Tito pseudoproroci nejsou jen nějakými krátkodobými pomýlenými jednotlivci. Jsou špatní od samého jádra, falešní v samé podstatě svého duchovního života ( „...uvnitř jsou draví vlci“). Právě jako jejich bestiální vůdce, který je ovládá (1.Petrův 5:8), ani oni netouží sloužit, ale pohltit. O učedníky shromážděné kolem sebe nepečují, oni je sžírají a ničí (Skutky 20:29-30; 2.Petrův 2:3). Skutečné nebezpečí těchto falešných učitelů spočívá v jejich dovedném klamu. Přicházejí „v ovčím rouchu“. Jejich skutečný charakter a záměry jsou vždy zahalené šatem zbožnosti. Chovají se jako učedníci. Neznalí a neopatrní lidé, kteří jednají v nerozvážné povrchnosti, jsou vydáni napospas podvodům těchto uhlazených profesionálů, kteří vůbec nepůsobí odpudivým, nepokrytě tělesným dojmem, ale, podle Pavlova popisu, jsou naopak nábožensky atraktivní (2.Korintským 11:13), vyzbrojení moudrostí světa (Koloským 2:8) a charismatičtí (Římanům 16:17-18). Jsou přesně tou sortou lidí, která dokáže povrchně myslící pozorovatele dovést k otázce, jak by bylo možné, že by se tito dobří, seriózní a erudovaní učitelé mohli mýlit? Chceme-li bezpečně putovat po úzké cestě, nestačí být nevinní a neútoční, musíme být i obezřetně moudří (Matouš 10:16). „Po jejich ovoci je poznáte...“ (Matouš 7:16). Ježíšovy výstrahy o falešných prorocích byly záměrně vysloveny tak, aby mrazivý závan strachu pronikl srdcem učedníků. Království Boží má dost nepřátel už v samotném světě. To nebyla žádná novina. Tady však přichází hrozba zevnitř – od jejich blízkých a důvěrných druhů! Jak potom vědět, komu důvěřovat? Jak rozpoznat falešného od pravého? Strach z pseudoproroků dovedl některé křesťany až k paranoidnímu chování. Větří falešné učitele za každým rohem a jsou trvale v rozpoložení plném pochybností a vyšetřování druhých. V Ježíšových samotných slovech ovšem není nic, co by mělo u jeho učedníků vyvolat policejní náladu podezřívavosti či snad až cynickosti vůči ostatním bratrům. Čas na posuzování přichází teprve s ovocem učení, nikoli dříve, než první výhonek vůbec vyraší ze země. Jak říká Bonhoeffer: „Není třeba slídit až do srdcí druhých. Stačí čekat, až strom vydá ovoce, a na to se nečeká dlouho“ (The Cost of Discipleship, str. 146, Cena učednictví). Z tohoto důvodu se nemusíme rozpakovat chovat se vůči přicházejícím učitelům nestranně, s tím, že si ponecháme výhodu pochybností, dokud není situace jasná. To nás ochrání před tím, abychom se v důvěřivé prostotě stali výhodným artiklem každého podvodníka. Je však lépe být na chvíli oklamán okolojdoucím vlkem, než se neustále a vehementně snažit sedřít kůži z každé Boží ovečky ve snaze odhalit pod ní dravé zvíře. Nicméně činění soudů je nevyhnutelné a Ježíšovy výstrahy musejí hrát svou roli, když přijde na sklizeň ovoce falešných učitelů. Třebaže Pánův zákaz souzení druhých (Matouš 7:1) zakazuje tvrdou a nespravedlivou odsuzovačnost, rozhodně ale nezakazuje posuzování – zkoušení učitelů a tak zvaných proroků. Každý „duch“ musí být zkoušen a musí bez pochybností prokázat, „je-li z Boha“ (1.Jan 4:1). 69

Pánova rada zde není stejná jako ta v podobenství o Rozsévači (Matouš 13:36-43). Posuzování nemá nic společného s pokusy o konečný Boží soud nad člověkem, který patří výhradně Bohu a je otázkou budoucnosti. Ježíš nám jednoduše dává prozíravou radu, jak rozpoznat falešné učitele a jak se jim vyhnout. Každodenní život falešné učitele odhalí. Každá maska jednou spadne. Předstírané dobro nevydrží na věčnost a stromy vydají své ovoce. Jaká je však povaha podvodů těchto falešných proroků a co je oním ovocem, jež má být podrobováno zkoušce? Falešní proroci ze Starého zákona byli muži, o kterých všichni mluvili hezky (Lukáš 6:26). Jejich řeči byly vždy utěšující a příznivé, dokonce i za okolností, které si žádaly varování a ostré disciplinární výtky (Jeremjáš 6:14). Tito proroci prorokovali lži (Jeremjáš 27:9-10), ovšem lži vždy atraktivní, takové, které sloužily sobeckým zájmům (Micheáš 3:11). Ježíšova varovná slova odhalují, že v éře evangelia to nebude odlišné. Falešní proroci budou dále rozšiřovat vědomé lži (1.Timoteovi 4:2), aby uspokojili poptávku po příjemně znějících bájích (2.Timoteovi 4:3-4). Bez jakékoli starosti o skutečné potřeby Božího lidu, tito učitelé budou kázat jen to, co lidé chtějí slyšet. Takoví kazatelé se obvykle málo nebo vůbec nezmiňují o Boží spravedlnosti, o hrůze hříchu, o nutnosti pravého pokání nebo o pekle (Skutky 24:25). Tito lidé nebudou oznamovat „celou vůli Boží“ (Skutky 20:27). A v jejich učení se neobjeví žádná „úzká cesta“. A co je ovocem těchto „špatných stromů“? Už samotný fakt, že jsou nazváni „falešnými proroky“ ukazuje, že to, co je špatné, zkažené a falešné, jsou jejich ústa. To, co nemůže obstát ve zkoušce Božího slova, je jejich učení (Skutky 17:11). Jelikož ústa mluví to, „čím srdce přetéká“ (Matouš 12:34), zlo, které je u pramene, se vyplaví na povrch jak v charakteru, tak i v učení. Nejlepší ochranou proti podvodníkům je maximální koncentrace na lásku k Bohu a dodržování jeho slova s posvátnou úctou. Lidé, kteří poctivě hledají úzkou cestu a těsnou bránu, pak nebudou těmito vypočítavými pokrytci snadno odlákáni na scestí.

Srdce bývá odhaleno životem Falešní proroci nemají v nepořádku jen své učení, ale i své srdce. Nepoctivost vůči poselství evangelia nevyhnutelně souvisí s nepoctivostí v životě. Vnitřní síly (životní pýcha, strach z lidí, láska k penězům, žádosti těla, atd.), které vedou člověka k tomu, že vyprodukuje odchylné učení, se zákonitě projeví i v chování, byť i v té nejnepatrnější formě. To je i přirozený důvod, proč Ježíšova varování před falešnými proroky vedou k diskuzi o zkoušce jejich charakteru i jejich učení. Domnělí proroci musejí být nejprve prověřeni v oblasti učení, které přinášejí. To, co hlásají, musí být porovnáno s evangeliem vyhlašovaným „od počátku“ (1.Jan 1:1-3; 2:18-24; 4:1-3; Galatským 1:6-8) a pokud v tomto srovnání neobstojí, musejí být odmítnuti (2.Jan 910). Výhodou naší doby je, že všichni učitelé, kteří tvrdí, že se jim dostává Božích zjevení, mohou být odmítnuti přímo – na základě času, které už uplynul od zkompletování Boží vůle zjevené v Kristu (Jan 16:12-13; 2.Timoteův 3:16-17; 2.Petrův 1:3; Juda 3) a na základě následného zakončení prorockého „úřadu“ (1.Korintským 13:8). Tak jako tak, špatné stromy budou přinášet své ovoce a kvalita tohoto ovoce se prokáže. Falešní učitelé nemohou být dobrými lidmi. I bezbožní mohou občas vyučovat čistému evangeliu, ale falešní učitelé nejsou schopni žít opravdově zbožným životem. 70

Ježíšova analogie z přírody – strom poznáváme po plodech – podtrhuje myšlenku, že náležet k Božímu království není záležitostí vnějšího chování, ale bytí. Lidé stejně jako stromy produkují ten druh „ovoce“, jaký odpovídá jejich přirozenosti. Být křesťanem proto neznamená pouze něco nového konat, ale někým novým se stát a být. Je to ten život, který začíná u srdce, ve středu osobnosti. A proto také může vzejít jen ze znovuzrození (Jan 3:3-5). Mnozí se pokoušejí následovat Krista tím, že přidávají ke svému životu novou dimenzi, ale ve skutečnosti to, co má být proměněno, musí být život sám. Můžeme přivázat hrozny na trní nebo fíky na bodláčí, ale neporostou. Vlk může nosit beránčí šat, ale ovečky nezplodí. Pravé dítě království je jiné. Jak řekl Ježíš: „... řeky čisté vody poplynou z jeho nitra“ (Jan 7:38). Hřích v jakékoli podobě počíná v srdci (Matouš 15:19), a proto je nezbytné, aby i nový druh ovoce pocházel přímo ze srdce. Pravá zbožnost je záležitostí niterné podstaty člověka, a tak i zkouška duchovních učitelů a učedníků musí být vždy pohledem pod „svrchní oděv“. Existuje i „spravedlnost“ a „zbožnost“, které se rodí nikoli z pokorné víry v Syna Božího, ale z pýchy a touhy po morální a duchovní výjimečnosti. Na první pohled nepatrnou, avšak neutajitelnou závadou tohoto druhu „duchovnosti“ je úplný nedostatek kvalit blahoslavenství – mírnost, soucit, nesobeckost, zbožný zármutek kvůli hříchu. Pod tímto líbivým náboženským pozlátkem se rovněž skrývá neschopnost přinášet skutečné ovoce Ducha – „lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu ... mírnost, sebeovládání...“ (Galatským 5:22-23). Právě z tohoto důvodu Jan ve svých epištolách, v boji proti gnostickým učitelům, jejichž převrácené učení hrozilo pohltit církve, vyzývá nejen k naukovým zkouškám učitelů, ale i ke zkouškám etickým. A stejně jako mnoho dalších náboženských hnutí, i gnosticismus se snadno šířil, protože svým tvrzením o vyšším poznání a hlubší duchovnosti přesahující všechny mravní otázky vyhovoval přesně duchu své doby. Gnostičtí učitelé nabízeli nové a vylepšené evangelium, které netrpělo opovržením ze strany světa a přinášelo osvobození od náročných otázek po praktické spravedlnosti podle Boží vůle. Dobový úspěch gnostiků otřásal důvěrou oddaných svatých, a to jak v evangelium, tak i v osobní spasení. Ve své reakci Jan otevřeně píše: „Kdo říká: ,Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář“ (1.Jan 2:4) a dále: „Kdo říká, že je ve světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě“ (1.Jan 2:9). „Podle toho se poznají děti Boží a děti ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha. Neboť to je ta zvěst, kterou jste slyšeli od počátku...“ (1.Jan 3:10-11). Co však veliká oblíbenost těchto kazatelů a jejich poselství? Nedokazuje to snad, že jsou pravými proroky? Jan odpovídá opět přímými slovy: „Oni jsou ze světa, proto věci ze světa mluví a svět jim naslouchá“ (1.Jan 4:5). Křesťané se musejí modlit, aby se jim dostávalo soudnosti, moudrosti, víry a schopnosti rozlišovat, aby nebyli oklamáni falešnými učiteli, kteří zakrývají svůj omyl viditelnou, avšak jen povrchní zbožností. Také musejí prosit za to, aby se oprostili od mentality „úspěšnosti“, která vnímá každý vnější úspěch jako svědectví o pravdivosti poselství, které jej provází – zatímco na pravá Boží přikázání se zapomíná jak v kázání, tak i v životě. Na učedníky, kteří mají trvalé potíže unést nenávist světa i odolat vlastním nesvatým touhám, budou mít podobní proroci „nového chápání evangelia“ vždy mocný vliv – ale bude to přitažlivost temnoty, nikoli světla. „Mějte se na pozoru před falešnými proroky.“ „Po jejich ovoci je poznáte.“

O čem všem je království Boží

71

„Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane´, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 7:21). Jak je zřejmé již z předchozích slov, povrchní učednictví není vynálezem dvacátého století. Na Ježíše se lidé tohoto typu tlačili téměř od počátku jeho veřejného vyučování (Jan 2:23-24). Skupinky nadšeneckých, ale lehkomyslných obdivovatelů, zdá se, rostly úměrně s Ježíšovou počáteční popularitou. Ježíš se také neustále snažil s nimi zatřást, aby se probrali do střízlivého vědomí toho, co to znamená následovat Božího Syna (Lukáš 14:25-35). Nicméně tito lidé byli pořád jen přirozeným dědictvím farizejského učení a bezduchých rituálů, které už staletí před tím vyvolávaly vážnou a často ostrou kritiku starozákonních proroků (Izajáš 1:11-17; Ámos 5:21-24). Jazykem, který je ještě pichlavější a otevřenější, Ježíš přechází od falešných proroků k falešným vyznavačům a jejich falešným kritériím zbožnosti. Je dost nebezpečné, když si někdo zvolí širokou cestu vědomě, záměrně, ale je nekonečně nebezpečnější, pokud se na tuto cestu vydá s vírou, že je to cesta k životu. Entuziastické výkřiky „Pane, Pane“ nemusí být ničím jiným než výhodným rounem zahalujícím nepokořené srdce. Pod takovým beránčím rounem nemusí být sice hned vlk, ale kozel dozajista ano. Prázdné a nepravdivé vyznání je pro úzkou cestu stejně nebezpečné jako falešní proroci. Na zapáleném vyznání víry v Božího Syna a na otevřeném, veřejném uznání Ježíše jako Pána by nemělo být nic neobvyklého. Ve skutečnosti bez takového vyznání není nikdo pravým učedníkem (Matouš 10:32-33; Římanům 10:9-10). Tragédie nastává, pokud to je vše, k čemu dojde – pouhé vyznání úst, aniž by existoval jediný důkaz o vnitřní podřízenosti Ježíši jako svrchovanému Pánu (Lukáš 6:46). Kdo jsou tito troufalí vyznavači? Nejsou to vědomí pokrytci, protože Ježíš vysvětluje, že nebudou chápat jeho odmítnutí při konečném soudu (Matouš 7:22). Ani nepatří k líným lidem, kteří ani nezavadí o dobrý skutek, protože Ježíš nezpochybňuje jejich tvrzení o horlivé aktivitě v jeho jménu. Jádro jejich problému je prosté. Ať vyslovují nebo konají cokoli, nikdy to nedělají z důvodu, který Ježíš očekává – a to je vědomé plnění Otcovy vůle. V této záležitosti musejí být všichni, kteří se snaží kráčet po úzké cestě, velmi jednoznační. V království Božím nebude přijato nic jako náhražka za poslušnost! Určitě ne pouhé vyznání úst. V žádném případě nebude přijato pečlivé praktikování náboženských předpisů, které pocházejí od lidí, a ne od Boha (Marek 7:1-8). V úvahu nepřichází ani věrné zachovávání vybraného počtu přikázání Božích, zatímco zbytek zůstává systematicky zanedbáván a neuposlechnut (Matouš 23:23). A konečně, přijetí Boží nelze očekávat ani tehdy, pokud bude tvrdohlavě odmítáno, ignorováno nebo překrucováno jen jedno ze všech Božích přikázání (Marek 10:17-22; Jakub 2:8-11). To nemá nic společného s ospravedlněním skutky. Je to čistě záležitost víry plně náležející Bohu, nerozpolcené oddanosti a absolutní důvěry. Ti, jejichž srdce je zcela zabráno touhou zalíbit se Bohu ve všech ohledech, budou mít vždy hojnost jeho milosrdenství, protože budou také vždy ochotni více poznávat, lépe konat a trvale usilovat o odpuštění. Ale člověku, který si vybírá a uprostřed Boží vůle si určuje svou vlastní cestu, tomu na zakrytí vlastních nedostatků nepomohou ani hory zapálené náboženské aktivity. „Mnozí mi řeknou v onen den: ´Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevyháněli démony a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´“ (Matouš 7:22). Skutečnost, že si tito neposlušní vyznavači Pána činí nezpochybnitelný nárok nejen na to, že jim byly dány zázračné dary, ale že v Kristově moci i zázračně konali, vede k domněnce, že skutečně byli učedníky.

72

Mnoho komentátorů se domnívá, že jejich tvrzení musí být falešná, ale není to nezbytný závěr. Ačkoli Balaám jako člověk hrozně selhal, není pochyb o tom, že prorokoval z Boží moci (4.Mojžíšova 22:35; 23:16). Téměř jisté je i to, že Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, nakládal zázračnou mocí (Matouš 10:1). Hrubě chybující křesťané v Korintu zázračnou mocí rozhodně disponovali (1.Korintským 1:4-7; 3:1-3). Duchovní dary nebyly nikdy zárukou osobní duchovnosti či Božího přijetí člověka, který zázraky vykonával; byly pouze potvrzením a souhlasem s tím, že poselství, které provázejí, je pravdivé. I my tedy můžeme mnoha lidem kázat pravdivé evangelium, můžeme „konat mnoho mocných činů“ a nakonec můžeme být zavrženi proto, že jsme neposlouchali Pána (1.Korintským 9:27; 13:1-3; Filipským 1:15-17). Tito sebe obelhávající vyznavači pokládají při konečném soudu nesprávnou otázku. Úžasné a mocné skutky, které Bůh skrze ně konal, neurčovaly samy o sobě, zda tito lidé budou spaseni. Rozhodující bylo, zda skutečně sloužili Pánu k jeho zalíbení (Lukáš 10:20).

Vrcholné pokoření „A tehdy jim vyznám: ´Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti“ (Matouš 7:23). Obraz, který vyvstává z Ježíšových závěrečných a ponurých slov, je o zástupech nadšenců, kteří měli jeho jméno neustále na rtech a dělali mnoho povyku o svém důvěrném vztahu s ním. Jistě o Synu Božím hovořili vždy tím hřejivým a úctyplným způsobem, který nenechával posluchače na pochybách, že patřili mezi nejzbožnější učedníky. Vroucné vyznání, že oni znají Pána, zaznělo z jejich úst jistě nesčetněkrát. To byl jejich duchovní talisman, zaříkadlo, které jim dodávalo jistotu. A právě v okamžiku, kdy se chvástají snad nejvíce a na místě, kde je to tak beznadějně zničující, Ježíš prohlašuje, že i on učiní vlastní vyznání. Před zraky celého shromážděného lidstva, v přítomnosti všech, kdo je slyšeli činit si na Ježíše nároky jako na svého, Ježíš vysloví: „Nikdy jsem vás neznal...“! Pokoření tohoto okamžiku a definitivní odmítnutí těchto lidi je téměř nepopsatelné. V Lukášovi Pán vykresluje podobný obraz člověka dožadujícího se při závěrečném soudu uznání (Lukáš 13:22-30). V Lukáši se ovšem hovoří o lidech, jimž strach vejít „úzkými dveřmi“ brání, aby byli vůbec ochotni říci „Pane, Pane“, natož pak konat jeho vůli. Výchozím prvkem jejich nároků není, že Ježíše uznali jako svého Pána nebo že se mu odevzdali do služby, ale že se s ním jaksi společensky znali. Učil na jejich ulicích a jedl u jejich stolů. To je obraz, který vzbuzuje ještě větší údiv než obraz troufalých vyznavačů – toto jsou lidé, kteří celý život nepokrytě odmítali Božího Syna, a přesto nyní doufají – a dokonce tomu i věří – že on neodmítne je. To opravdu přidává nový rozměr lidským schopnostem sebeklamu. Ač se to může zdát zcela neuvěřitelné, existuje v této chvíli bezpočet mužů a žen, kteří to cítí tak, že jejich odmítnutí Svatého Božího bylo natolik zdvořilé a kultivované, že je to ve věčnosti nebude stát vůbec nic. Narozdíl od Lukáše se tady, v Matouši, Ježíš obrací na lidi, kteří se považují za učedníky. Skutečnost, že Pán jim říká: „Nikdy jsem vás neznal“, nutně neznamená, že tito lidé nebyli nikdy ve své víře ryzí, spíše to ukazuje na to, že v průběhu času, zatímco v Ježíšově jménu předváděli okázalé „mocné činy“, je jejich vlastní neposlušnost Ježíši úplně odcizila. Nicméně všechna jejich prohlášení, vyznání a

73

zapálená práce je nakonec nepřivedla do o nic lepší pozice, než v jaké se nacházeli ti, kdo otevřeně zavrhli Syna Božího. Ježíš se k těmto naléhajícím prosebníkům, kteří se pokoušejí směnit požadovanou podřízenost za svou horlivost, neobrací s něžností. Označuje je za „pachatele nepravosti“, jako by chtěl posluchači přímo na místě zatřást, aby pochopili, že jakkoli nepatrný vzdor, na povrch zakrytý zbožností, je vážná věc a jeho odsouzení je spravedlivé. Totéž slovo zde překládané jako „nepravost“ nebo „bezzákonnost“ (řecky anomia) je u Matouše později použito při záznamu Pánovy poslední přísné kritiky farizeů. Jako obílené hroby působili na povrch spravedlivě, ale uvnitř byli „plni pokrytectví a bezzákonnosti“ (Matouš 23:27-28). Jan totéž slovo používá k vysvětlení samotné podstaty hříchu – kterou je „svévole“ čili „nespravedlnost“ (1.Jan 3:4). I když jsou tito předstírající učedníci „bezzákonní“, nejsou to nezbytně antinomisté (lidé popírající, že Bůh dal zákon). U těchto lidí je to záležitost vědomého rozhodnutí (někdy životě) odmítnout podřízenost Boží vůli. Nejedná se o lidi, kteří zhřeší nedopatřením, přehlédnutím čehosi či chvilkovou slabostí, tito lidé hřeší z rozhodnutí, promyšleně. Lidé hřešící ze slabosti si nelibují v předstírané zbožnosti, ale v pokoře a pokání. Oni si velmi dobře uvědomují, jaká je cena za hřích a nechtějí okusit ani trochu její váhy. Ježíš proto klade skutky pokrytců do protikladu k těm, „kdo činí vůli mého Otce“. Jak již bylo uvedeno, scéna těchto rozhovorů zobrazuje okamžiky konečného soudu, při němž bude rozhodnuto o definitivním osudu člověka. Ježíšova do srdce bodající slova: „Odejděte ode mne, pachatelé nepravosti“, velmi intenzívně v mysli oživují scénu z knihy Genesis, kdy Bůh vyhání své vzdorovité stvoření ze zahrady v Edenu. Po tehdejší tragédii existovala možnost návratu a nápravy. Po tragédii posledního soudu nic takového nepřijde. Hřích vždy byl a je rozdělující silou, působící odcizení člověka od své vlastní podstaty i od druhých lidí. Ale hraniční hrůza hříchu je v bezvýchodném a nenávratném vyhnanství, v oddělení od Boží přítomnosti. Jak nesmírně těžko se vůbec přinutíme k představě, jaké by to bylo – nikdy už nespatřit tvář lásky, dobroty, čistoty, ať už v podobě samotného Božského zdroje nebo v podobě stvoření, která se tím nechala zasáhnout. O více než rok později od Kázání na hoře Ježíš podobným jazykem popisuje tuto událost jako „věčný oheň“ (Matouš 25:41). Kéž nikdo z nás nezakusí, jak realita toho okamžiku přesáhne Ježíšova slova.

Nebezpečí sebeklamu Už jsme krátce hovořili o vážnosti sebeklamu, který je příčinou toho, že se religiózní lidé dohadují se Synem Božím, dokonce v okamžiku, kdy sedí na svém soudcovském trůnu. Matouš 7:21-23 nepopisuje lidi, kteří hrají promyšlenou hru. Přítomnost Boha v jeho slávě by se měla postarat o to, aby lidská chuť cokoli předstírat zmizela. O čem však tyto verše vypovídají, je umění lidských bytostí skrýt i před sebou samými své vlastní motivace a rozhodnutí. Závažná otázka, kterou před nás takto kladou, zní: jak se do stavu takové sebeiluze dostáváme a jak se tomu lze vyhnout? Odhalení, že den soudu bude dnem překvapení, je nesmírně udivující. Copak lidé ve svém nejvnitřnějším srdci nevědí, že nebyli Pánu věrní? Jak si mohli neuvědomovat svou vlastní neposlušnost? To přece nejsou duchovně nevzdělaní lidé,

74

kterým by evangelium království bylo cizí. Jak mohli nevědět? Odpověď zní: sebeklam. Sebeklam je založen na pocitu sebespravedlnosti, na užívání nesprávného měřítka k posuzování sebe sama (Lukáš 16:15; 18:9-17) nebo prostě na neschopnosti toho pravého měřítka (Božího slova) užívat. A závažnost hrozby, kterou to představuje pro lidi přitahované Božím královstvím, je vyjádřena v množství varování, která před tímto druhem selhání varují. Pavel říká, že člověk sám sebe obelhává, když se o sobě domnívá, že je moudrý nebo si představuje, že je někým, ačkoli není ničím (1.Korintským 3:18; Galatským 6:3). Pýcha a domýšlivost dokáží člověka přivést k tomu, že uvěří lžím, které si o sobě samém namluvil! Jakub svým typicky přímočarým způsobem upozorňuje, že sebeiluzi podléhá ten člověk, který si myslí, že získá uznání za naslouchání Božímu slovu, které však nikdy nepraktikoval. Tuto myšlenku Jakub ilustruje na člověku, který se domnívá, že je velmi zbožný, zatímco nemá žádnou kontrolu nad svým vlastním jazykem (Jakub 1:22-26). Přepečlivé „docházení do církve“ může dodat falešnou jistotu všem, kteří o pravém náboženství raději mluví, než aby je žili. Vyučování zdravého učení nemusí nezbytně člověka činit zbožným. A konečně, Jan nám připomníná, že pokud popíráme existenci jakéhokoli hříchu ve svém životě, pak se obelháváme (1.Jan 1:8). Psychické utrpení ve chvíli, kdy se vyznáváme ze svého hříchu, nás mnohdy vede k tomu, že svá selhání přikrýváme náboženskou aktivitou, místo abychom se přiměli k pokání a ke zpovědi. A proč se člověk vlastně tolik namáhá, aby nejen druhé, ale i sám sebe přesvědčil o mýtech ohledně vlastního vztahu k Bohu? Protože pravda zjevená Bohem se mu zdá značně nelákavá, ale současně, ač ji odmítá, nechce žít s trvale bolavým svědomím plným výčitek (2.Tesalonickým 2:10-12; 1.Timoteovi 4:1-2). Musí si proto najít něco, čím zaplní tu prázdnotu a ospravedlní svou neposlušnost. Překroucený pohled na „ospravedlnění z víry“ patří mezi populární triky. Ve své podstatě tento názor tvrdí, že Kristus se prakticky nezajímá o to, jak žijete, pouze o to, jak se cítíte. Z této výhodné pozice se pak přílišná starost o poslušnost Božím přikázáním jeví jako popření Boží milosti a odmítnutí evangelia. Občas to úplně zní jako ozvěna onoho liberálního ducha, kterého Pavel odsuzuje v dopise Římanům: „Máme zůstávat v hříchu, aby se rozhojnila milost?“ Čím více jsou zastánci této myšlenky kárání za své porušování Boží vůle, tím více vyhlašují svou důvěru v Boží milost a v sílu své víry. Toto ovšem není víra v Boha, ale „víra ve víru“ – sebeslužný „věroismus“. Rozhodně jsme ospravedlňováni vírou, ale vírou, která se prokazuje poslušností Božím přikázáním (Lukáš 6:46; Jan 14:15, 21, 23; 15:10-14; Galatským 5:6; Jakub 2:14-26). A to je nepochybně poselství Kázání na hoře. Další častou zástěrkou neposlušnosti je přesvědčení, že „cíl světí prostředky“. Co na tom záleží, jak bylo co vykonáno – tak zní argument – když je docíleno žádaných výsledků? Podobnou logiku zřejmě použil i David, když stěhoval archu úmluvy zpátky do Jeruzaléma. Cíl byl správný, ale prostředky byly Bohem radikálně odmítnuty (1.Paralipomenon 13:1-14; 15:1-15). A určitě tak uvažoval i Saul, když neuposlechl Boha při vyhlazování Amálekovců. Ušetření nejlepších zvířat (což bylo porušení Božího příkazu) bylo ospravedlněno cílem – zvířata měla být obětována k poctě Boha (1.Samuelova 15:15). Na Boha to neučinilo dojem (1.Samuelova 15:2223). Pokud je v Kázání na hoře nějaká myšlenka zcela jednoznačná, a je jich tam mnoho, pak je to však ta, že v království nebes jsou prostředky i cíle totéž, jsou jednotné. Bohem zvolené prostředky přesně slouží Bohem vybraným cílům. Nesprávné prostředky ničí správné cíle. Neposlušnost nemůže nikdy vytvořit pokorné a důvěryplné srdce, po jakém touží náš Pán.

75

Jak se tedy vymanit z této lidské náchylnosti k sebeklamu? Tak, že k Písmu budeme přistupovat se srdcem odevzdaným Bohu, a nikoli s akademickými či skupinovými zájmy. Tomu, co Syn Boží skutečně vyslovil, se musíme stavět čelem, bez ohledu na to, zda se nám to zdá náročné, bolestivé nebo nepopulární a staromódní. A pak se také musíme s jasným světlem Pánova učení ponořit do nejvážnějšího sondování vlastních srdcí (2.Korintským 13:5). Bez sebezkoumání dojde nevyhnutelně k sebeklamu. Musíme se sami sebe ptát nejen, zda naše konání je v souladu s Boží vůlí, ale také, zda konáme z lásky vůči Božímu Synu. Protože až příliš mnoho skutků vykonaných „ve jménu Krista“ je vykonáno k slávě lidí. Jak imperativní je v nás duch Davidových slov: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď“ (Žalm 139:23-24)?

Stavba života, který trvá Kazatel vyložil své kázání a jeho pozvání k ráznému kroku, ozývající se již dříve, se nyní uzavírá. Během celého pojednání o království se cesta dělila jen na dva směry: dva druhy spravedlnosti, dva druhy pokladu, široká nebo úzká cesta, pokrytectví nebo jednoznačný postoj, tento svět nebo ten příští, naše vůle nebo vůle Boha. Možnosti jsou jasně a působivě vykresleny. Do království Božího nás nedovede ani to, že dobře působíme ani že jsme hlasitě zbožní ani že v Ježíšově jménu děláme cosi „úžasného“. Dovede nás tam poslušnost – poslušnost coby výraz absolutní důvěry. Ve své závěrečné výzvě už Ježíš nabídl dva obrazy jako ilustraci této skutečnosti. Nyní pro své posluchače přidává třetí. „Každý tedy, kdo slyší tato má slova a činí je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. A spadl déšť, přišly proudy vod, zaduly větry a obořily se na onen dům; ale nepadl, neboť byl založen na skále. A každý, kdo slyší tato má slova a nečiní je, bude podoben pošetilému muži, který postavil svůj dům na písku. A spadl déšť, přišly proudy vod, zaduly větry a udeřily na onen dům; padl a jeho pád byl veliký“ (Matouš 7:24-27). Dva stavitelé. V těchto verších nám Ježíš představuje dva stavitele. Rozdíly mezi nimi uvidíme zkoumáním podobností. Oba muži mají stejné přání – postavit si dům, místo k bydlení, cosi, co představuje přístřeší a ochranu. Každý z nich svůj dům postavil, a pokud se navenek nějak lišily, není o tom zmínka. Pak byly oba domy vystaveny náporu téže bouřky. Jediným rozeznatelným a zřejmým rozdílem bylo tedy jen podloží, základ, na němž se stavitelé rozhodli stavět – skála a písek. A dokud nepřišel příval vody, oba muži si zdánlivě vedli znamenitě. Příběh i naznačuje, že ať už je tím domem cokoli, všichni lidé se snaží si jej vybudovat. Můžeme ho nazvat třeba „úspěchem“ nebo „štěstím“, „vyrovnaností mysli“ či „naplněním“. Dům představuje všechny společné touhy lidského srdce, touhy, které nemusí být samy o sobě špatné, ale jsou naopak součástí toho, jak jsme Bohem stvořeni. „Lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3:11). Rozdílnost základů pak symbolizuje způsob, jakým se snažíme svou touhu po štěstí uspokojit. Co se týče Božího Syna, máme k dispozici jen dva základy, do nichž můžeme zabudovat svou touhu dojít konečného naplnění – podřídit se jeho vůli, nebo se proti ní vzbouřit. První dům vydrží, druhý padne. Dva základy. Moudrý stavitel věnoval mnoho času hloubení v pevném podloží (Lukáš 6:48). Bylo to namáhavé, časově náročné, ale ve hře byl jak jeho dům, 76

tak vše, co do něj chtěl vložit, dokonce i svůj vlastní život. Dlouho vyměřoval a v úvahu bral více než jen slunečné nebe, které měl právě nad hlavou. Stavěl pro čas bouře, která musela jednoho dne přijít. Pošetilec stavěl jen z perspektivy daného okamžiku, bez prozíravosti a bez předvídavosti. Lákalo ho cokoli, co se mohlo udělat s co nejmenší námahou a co přineslo výsledky co nejdříve. Předpokládal, že jak se věci měly v okamžiku, kdy začal stavět, tak tomu bude napořád. Vypadá to, že představa, že by jeho dům mohl být vystaven drsné zkoušce, mu ani nevstoupila na mysl. Nepochybně měl svůj dům hotov i zařízen dřív, než jeho pachtící se soused vůbec dokončil výkop základů. Stavba před bouří. Je důležité zaznamenat, že v tomto příběhu je jistě dlouhý čas, kdy je patrně nemožné postřehnout jakýkoli rozdíl mezi dvěma stavitely. Oba působí úspěšně – jejich domy stojí pevně a neklátí se. Vlastně se trochu zdá, že onen pošetilec je na tom o něco lépe, protože si ušetřil spoustu lopoty. A právě v tomto období bezvětří, dřív než se přižene bouře, musíme se rozhodnout i my, jak zbudujeme své duchovní domy. Samozřejmě že bude více než snadné poznat rozdíl poté, co se bouře přežene. Ale to už bude pozdě na to, aby toto poznání cokoli znamenalo. Právě nyní, dokud se ještě ani nezvedá vítr, dřív než přijde to, co může způsobit pohromu, musíme jednat z víry. Na záplavu se musíme připravit za suchého počasí. Ze Sodomy musíme utéci dříve, než se ukáže první znamení síry a ohně. Pro lehkomyslnou a nepozornou mysl je velmi nesnadné vidět skutečný rozdíl mezi dítětem Božím a dítětem tohoto světa. Obě skupiny budou zakoušet temné stránky života, poznají bolest srdce, budou podléhat nemocem i smrti. Kvůli této podobnosti budou nepozorní a ledabylí lidé vždy obtížně rozeznávat mezi skutečnou spravedlností a farizejskou přetvářkou, mezi úzkou cestou a mezi tou širokou, mezi pravým prorokem a horlivým podvodníkem. To je také důvod, proč je plná pokora a poctivost tak životně důležitá pro všechny, kteří chtějí přežít bouři Božího soudu. Musíme být mírného a poddajného ducha, který nám dovolí, abychom viděli sami sebe takové, jací opravdu jsme – a abychom i Syna Božího viděli takového, kým skutečně je. Jednou ten den přijde, a rozdíly, které dnes pozornosti příliš nepřemýšlivých lidí unikají, budou náhle drsně očividné. S myšlenkou na tentýž den zúčtování, Ježíš ve svém komentáři k podobenství o rozsévači slibuje, že „tehdy se spravedliví rozzáří jako slunce v království svého Otce“ (Matouš 13:43). Pak i nejslepější z duchovně slepých uvidí rozdíl. Potřebujeme oči, které uvidí už nyní, a už nyní musíme uspořádat své životy.

Kde stavět svůj život V úplně posledních slovech Kázání (Matouš 7:24-27), zjevně oproštěných od jakýchkoli zdobných a dobře znějících výrazů (jež by se nehodily k Učiteli ani k jeho kázání), Ježíš naléhá na své posluchače, aby si střízlivě rozmysleli důsledky odpovědi, kterou mu dají. Netečnost a neutralita nejsou v nabídce možností. Všichni lidé musejí svůj dům postavit. Jedinou otázkou je, kde. Ježíš se staví lidem tváří v tvář a neponechává žádný prostor na jakékoli kličky. Podřídí se jeho vůli a udělají, co říká, nebo ne? Volba je jen na nich, ale je to volba zásadní, se zásadními důsledky. Kardinálním tématem celého Kázání je poslušnost. Hlas, který promlouvá, není jen hlasem pravdy a moudrosti, ale také autority a moci. Podřízení musí zasahovat celou šíři i hloubku lidské bytosti – šíři jakou zahrnuje Ježíšovo poslední

77

přikázání (Matouš 5:19-48) a hloubku sahající až k těm nejvnitřnějším myšlenkám (Matouš 6:1-13). Komu tedy především patří tato slova? Ani pohanům, ani vyvrhelům a hříšníkům, jelikož těm nebyla v celém Kázání věnována téměř žádná pozornost. Uvozovací „tedy“, kterým tato Ježíšova myšlenka začíná, ukazuje, že se jedná o závěr navazující na předchozí výroky o pseudoprorocích a falešných vyznavačích (Matouš 7:15-23). Tato slova, jako i celé Kázání, jsou adresována především těm, kdo předstírají nebo si nalhávají, že jsou učedníky. Je to útok na mělkou religiozitu – nabízenou jako náhražka za poslušnost – která zamořovala tehdejší národ Izrael a která působí spoušť i v našich časech. „Moudrý muž“ není ten, „kdo slyší tato má slova“, není to ani ten, kdo slyší a uvěří v Syna Božího. Lidé, na které se zde Ježíš obrací, jsou ti, kteří už slyšeli i uvěřili, do určité míry i pochopili, ale otázka, na níž závisí jejich budoucnost, je, zda také uposlechnou. Není nic, čemu by Kázání na hoře vmetlo větší políček do tváře než neustálému citování Jana 3:16 všemi, kdo se systematicky vyhýbají studiu i praktikování slov vyslovených právě Tím, koho „plni víry“ vyznávají. To není nic jiného než výsměch! Pochopitelně skutečnost, že celé Kázání i tato konkrétní slova jsou zaměřena především na neupřímné učedníky, neznamená, že je nelze aplikovat i na lidi, kteří svou oddanost Ježíši ani v nejmenším nepředstírají. Ať už pokrytec nebo nepokrytý zpustlík, následky vzpoury jsou pro všechny stejné. Písek je písek. Neotřesitelná skála. Moudrý muž je podle Ježíšových slov ten, kdo slyší slovo Nebes a koná podle něj – neklade protahující otázky, nehledá výmluvy. A díky poslušnosti víry je i jeho vztah s Otcem a Synem neotřesitelný a pevný jako masivní skalní blok (řecky petra) za bouře. Boží Syn vyslovil stejné ujištění v Jeruzalémě (v prosinci, několik měsíců před tím, než zemřel), když o „svých ovcích“, které ho „následují“ a které „slyší jeho hlas“, řekl, že tyto nikdo „nevytrhne z mé ruky“ (Jan 10:27-29). Pavel se k Ježíšovým slovům vrací, když ujišťuje křesťany v Římě, že ty, kdo milují Pána a jsou povoláni podle jeho předsevzetí, nic „nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Římanům 8:28-39). „Poslušnost víry“ (Římanům 1:5; 16:26) je živým trvale platným principem, který nás spojuje se Spasitelem v nerozdělitelný svazek. Jak slíbil Bůh ústy Izajáše: „Já to jsem, kdo za základ položil na Sijónu kámen ... úhelný a drahý, základ nejpevnější“ a „každý, kdo v něho věří, nebude zahanben“ (Izajáš 28:16; Římanům 9:33). V této chvíli je důležité opět si připomenout, že zde Ježíš nehovoří o základech našeho spasení (o milosti), ale o povaze víry, s jakou na Boží milost reagujeme. Jakub jen opakuje slova Kázání, když nás varuje, abychom byli „těmi, kdo slovo činí, ne pouze posluchači“ (Jakub 1:22) a zároveň prohlašuje, že „víra, nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jakub 2:17, 26). Proč se tvářit, že Jakub zde vymyslel něco nového? Byl to Ježíš, kdo tento princip učil jako první, a to v „evangeliu království“ (Matouš 4:23). Tuto zásadní pravdu zoufale potřebujeme přivést zpět a oživit v našem středu. Lidé, kteří se nechali oslnit spasením milostí do takové míry, že víru obrali o všechen její obsah a podstatu, by si měli uvědomit, že si nezahrávají s nějakými „nepříjemnostmi“, ale s věčnou záhubou. Hojnost milosti je nabízena každé duši, která se Kristově vládě poddává celým svým srdcem – srdcem, které se od základů mění a s každým přestupkem kajícně předstupuje před Boha. Ovšem žádné slitování nečeká ty, kdo se omámili myšlenkou, že milost učinila všechna přikázání Pána království zbytečnými.

Skála nebo písek? 78

Ježíš vyzývá k poslušnosti svého slova, jež je nesmírně hluboké a všeobsažné. Tím však nepozývá k ospravedlnění skrze skutky spravedlnosti. Přikazuje dětem království, aby usilovali o dokonalost nesobecké lásky, jakou vidí u svého Otce (Matouš 5:43-48), ale zároveň jim připomíná, že budou stále potřebovat pokání ze svých špatných skutků (Matouš 5:23) i prosby o milosrdenství (Matouš 5:7). Před svou smrtí, když Ježíš svému Otci poroučí Dvanáct učedníků jako ty, kteří „tvoje slovo zachovali“ (Jan 17:6), neříká tím, že od okamžiku, kdy se stali jeho následovníky, byli bezhříšní (záznamy ukazují opak), ale že jejich oddanost Ježíši byla nefalšovaná a lítost pokání z hříchů byla opravdová a ryzí. Lidé, kteří stavějí své životy „na skále“, dávají najevo dvě věci: že jsou rozhodnuti dodržet Boží slovo za každou cenu a že důvěřují Boží vykupující oběti jako milosti za jejich pochybení. Poslušnost nebyla v království Nebes nikdy prostředkem k ospravedlnění z hříchů, ale způsobem, jakým člověk vyjadřoval svou víru (Jakub 2:14-26) a lásku (Jan 14:15, 21, 23; 15:10, 14). Pokud existuje jakýkoli jiný způsob, jak tyto dvě nezbytné charakteristiky života v Božím království demonstrovat, pak je ovšem Písmu cizí. Navzdory srozumitelnosti toho, co Pán před posluchače předkládá k rozhodnutí, vždy se najdou lidé, kteří si budou chtít stavět na písku a budou o něm říkat, že je to skála. Jsou nakloněni rychlému a snadnému řešení problémů a jednoduchým zkratkám ke spravedlnosti a klidu. Tito lidé představují právě to smýšlení, které inklinuje k nasměrování církví našeho Pána na cestu populárního a snadno stravitelného poselství – ostřejší hrany evangelia a jeho nároků nahrazují univerzálním psychoterapeutickým lektvarem, který nedrhne v krku – ale ani neléčí. Namísto pronikavého volání po znovuzrození srdce se ozývají jen vyvařené fráze o „pozivitním postoji mysli“, „sebeúctě“ či „sebepřijetí“. Vědomí vlastní hodnoty a pozitivně laděného ducha nejsou záležitostmi malého významu, ale nikdy jich nebude dosaženo, budou-li se hledat pro ně samé. Fungují pouze jako vedlejší produkt kajícného hledání Boha a jeho vůle, a následného ujištění o přijetí do jeho milosti (Skutky 10:34-35; Korintským 8:12; Efezským 1:6-7). Ztráta vědomí vlastní hodnoty přichází nejčastěji z nedostatku upřímnosti a poslušnosti ve vztahu k Pánu. Pro člověka je těžké pohlédnou sám sobě do očí, když ví, že není opravdový vůči Bohu. Skutečná milost Kristova vytváří podřízenost i jistotu. Laciná a nenáročná „milost“ slouží jen k oklamání toho, co je povrchní. Je více než udivující, že tak úžasné kázání, s tak nesmírnými důrazy na pochopení a poslušnost Božích přikázání, nemá větší vliv na populární proud křesťanství. Vysvětlení snad spočívá v oblíbenosti názoru, který tvrdí, že nejsme-li „pod Zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6:14), pak Kristova přikázání představují pouhé směrnice (což je ona milost), zatímco Mojžíšova přikázání představovala předpisy, které bylo nutno přísně dodržovat (a to byl Zákon). Je to úplné překroucení Pavlovy myšlenky, což je evidentní z ostré otázky, kterou Pavel pokládá hned po svých slovech o milosti a Zákoně: „Budeme hřešit, protože nejsme pod Zákonem, ale pod milostí? Naprosto ne!“ (Římanům 6:15). Pravdou je, že od stvoření Adama Bůh nikdy nevyslovil jediné přikázání, vůči němuž by neočekával poslušnost. Boží vůle vychází z Boží spravedlnosti a milostiplné povahy a vždy je zjevována proto, „aby s námi bylo dobře po všechny dny“ (5.Mojžíšova 6:24; 1.Jan 5:3). Milost Boží nepřichází bez zákona. Evangelium je jednoduše systémem milosti (kde existuje odpuštění přestoupení Božích zákonů), na rozdíl od systému Zákona (kde odpuštění neexistuje). Milost nejen že neodstraňuje požadavky Božského zákona, ale jedná tak, aby těmto požadavkům přímo vyhověla, a to vykupující obětí

79

(Římanům 8:1-4). Bez Božího zákona by se Boží milost stala bezobsažnou, jelikož nepřítomnost zákona by anulovala i existenci hříchu (Římanům 4:15) a odpuštění by se stalo zbytečným. Člověk byl pod Božím zákonem od Adama, pod zákonem nejlépe shrnutým v přikázání milovat Boha především a nade vše a milovat bližního jako sám sebe (Matouš 22:35-40). Ale tento zákon nikdy zrušil platnost ospravedlnění z víry, což je způsob vykoupení dostupný všem pokolením, díky tomu, co Bůh zamýšlel vykonat v Kristu (Hebreům 9:15). Skutečnost, že Ábel byl ospravedlněn vírou, kterou projevoval pečlivou poslušností Božího zákona, dokazuje, že „spasení milostí“ nic nemění na lidské odpovědnosti poslouchat Boha (Hebreům 11:4). Stejná pravda je potvrzena i u Noeho, který byl ospravedlněn vírou, jíž prokazoval svědomitou podřízeností Božím příkazům (Hebreům 11:7). Příklady Abrahama (Hebreům 11:8-9, 17-19) a Mojžíše (Hebreům 11:25-27) nám poskytují další důkazy. Z toho tedy vyplývá, že pokud ospravedlnění vírou v průběhu věků neodstranilo nutnost poslouchat daná Boží příkázání, pak stejná nutnost zůstává i pro věk evangelia. Milost Boží v Kristu nás neosvobozuje od nutnosti poslouchat Pána, jen nám umožňuje ho poslouchat beze strachu z odsouzení. A přesně to je i cesta nejen k odpuštění, ale i k proměnění (Římanům 8:1, 29). To je poselství Kázání na hoře. Kazatel nás ponechává mezi skálou na jedné straně a pískem na straně druhé, mezi možností důvěry a možností nevíry a odmítnutí – a vyzývá nás k rozhodnutí.

„A jeho pád byl veliký“ Bezdeché ticho, které se rozprostřelo nad galilejským vrchem, když Ježíš dokončil své pozoruhodné kázání, muselo být intenzivní. Jeho slova působila údiv a znepokojení. Všeobecně přijímaná moudrost byla zpochybněna a dlouho zastávané tradice odmítnuty. Království Boží nemělo být zjeveno bitvou a porážkou Filištínů, ale absolutní láskou k Bohu a nesobeckou láskou k člověku. A duch této lásky se měl viditelně projevovat pokornou poslušností Boží vůli. Naprosto konkrétními výrazy a s rozhodnou přímostí popsal Boží Syn království Nebes takové, jaké vskutku je, a pak vyzval své posluchače, aby je jako takové přijali. Matouš nepíše, jak reagovali učedníci, ale víme, že „zástupy byly ohromeny jeho učením“ (Matouš 7:28). Pánova poslední slova jsou velmi ponurá. Hovoří o konečném zničení a zmaru – o pohromě nevyslovitelného dosahu – pro ty, kteří se rozhodnou odmítnout Ježíšova slova a Boží vládu mezi lidmi. V Kázání na hoře nenalezneme žádný utěšující univerzalismus. Nebude tomu tak, že všichni budou nakonec spaseni. Ačkoli toto velké kázání hovoří velice o nejvyšším pokoji a štěstí, tak také hovoří zcela jasně a definitivně o možnosti naprosté ztráty všeho, o totálním neštěstí a bídě. Právě tato povaha evangelia království činí toto poselství tolik naléhavým a tolik závažným. Vztah lidí zastávajících univerzalistické smýšlení k tomuto Kázání je za hranicemi vysvětlení. Soustředí se na Spasitelovo silné etické učení a zbytek prostě ignorují? Nikdy, v celé Bibli, nebylo vysloveno více zlověstných výstrah o soudu než na oné slavné hoře v Galileji. Tyto výstrahy nejsou určeny pro nějaký zapadlý koutek Pánova poselství. Možnost Božího zavržení prochází celým Kázáním od počátku do konce. Těm, kteří niterně odmítnou konat vůli nebeského Otce, Ježíš nehrozí jen ztrátou nebeské odměny (Matouš 6:1-2, 5, 16), ale přísným soudem – soudem, v němž už další milost není nabídnuta (Matouš 6:15; 7:1-2). Tyto neposlušné lidi Ježíš označuje za ty, kdo si zvolili cestu vedoucí do „záhuby“ (Matouš 7:13) a kdo se vydávají nebezpečí „ohnivé Gehenny“ (Matouš 5:22, 29-30; 7:19). 80

Právě z tohoto důvodu Ježíš charakterizuje konečný osud vzdorných lidí, ať už se jedná o skrznaskrz bezbožné nebo o náboženské pokrytce, jako „veliké“ zhroucení a „veliký“ pád (Lukáš 6:49; Matouš 7:27). Ztráta Boha nebude jakýmsi tichým vyklouznutím do věčného zapomnění, ale vědomým nekončícím oddělením od všeho, co Bůh je – láska, soucit, čistota, svatost, spravedlnost, pravda – a následným zoufalstvím, které takovou hrůzu provází (Matouš 13:41-42, 49-50; 25:46). Věčnost ve veškerém klamu, pokrytectví, aroganci, sobectví, žádostivostech, nenávisti a brutalitě lidských dějin, to bude osud, který si vyberou sami lidé odvracející se od Boží lásky (1.Korintským 6:9-10; Galatským 5:19-21; 2.Tesalonickým 1:7-9; Zjevení 14:11; 21:8; 22:10-15). Hloubka takové mravní temnoty, síla takového duchovního ohně se vymyká našim představám. Víme jen, že v oné „nejzazší temnotě“ a „věčném ohni“ opravdu bude „pláč a skřípění zubů“ (Matouš 25:30, 41). Je třeba vůbec připomínat, že navzdory pochmurnosti všech těchto výstrah, je celá podstata Pánova díla a kázání o tom, aby člověk byl před tímto nevyjádřitelným osudem zachráněn? Pokud jeho Kázání někde působí příliš příkře, je tomu tak jen proto, abychom se probrali z bezduchých náboženských rutin, které vykonáváme jen tak cestou, v polospánku. Ježíš nás volá k živému vztahu s Otcem. Ke vztahu, který nám dává skutečný život, prostupuje všechny naše myšlenky i skutky, proměňuje charakter i osobnost a vytváří z nás nade všechnu pochybnost děti živého Boha. Velikost Boží lásky by měla být dostatečným důvodem k radostnému podrobení se jeho spravedlnosti a vlády. Realita naší povahy je však taková, že často pouze hrom Božího soudu otevírá naše uši ke slyšení jeho hlasu. A právě to měl na mysli Ten, kdo nás miluje tou nejvzácnější láskou, právě o tom hovořil, když uzavíral své kázání, v němž více než kde jinde otevírá lidským očím pohled na nádheru Nebes.

Nikdo nikdy takto nemluvil „A stalo se, když Ježíš dokončil tato slova, že zástupy byly ohromeny jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, a ne jako jejich učitelé Písma“ (Matouš 7:28-29). Matouš nám nepopisuje, jak na toto kázání reagovali učedníci, ale říká, že zvědavé „zástupy“ lidí byly ohromeny. Také to nebyla jediná chvíle, kdy posluchači zůstali jako přikovaní neočekávaným obsahem a způsobem Ježíšova vyučování. Později se pár židovských strážců, kteří byli posláni Ježíše zajmout, dopustilo té chyby, že se zastavili, aby mu chvíli naslouchali – a pak se ke svým nevěřícně zírajícím představeným vrátili užaslí a s prázdnýma rukama a nenabídli jim lepší vysvětlení nesplnění příkazu, než že „nikdo nikdy takto nemluvil, jako mluví tento člověk“ (Jan 7:46). V tom všem není vůbec nic tajemného – žádná neobvyklá manipulace s myslí člověka, žádná kouzla, zaříkadla či přivádění do transu. Je to zkrátka účinek Božího hlasu na lidské srdce. Ježíš se lidem jevil po všech stránkách tak obyčejný, tak průměrný, běžný řemeslník z nějakého galilejského Zapadákova, bez jakéhokoli formálního vzdělání či zázemí. Tato fakta často působila, že jeho pozoruhodná řeč zněla příliš neuvěřitelně těm z posluchačů (Marek 6:2-3; Jan 7:15), kteří nebyli příliš ochotní přijmout Ježíšovo svědectví o tom, že jeho učení pochází od nebeského Otce (Jan 7:16-17). Ježíšova slova nebyla provázena ohněm a kouřem, jaký otřásal vrcholkem hory Sínaj až roztavil srdce Izraelců hrůzou (Hebreům 12:18-24). Tady hovořil prostý člověk. Nicméně představil absolutní a jasné pravdy, a to ne jako někdo, kdo se jim sám naučil, ale jako ten, kdo s nimi má osobní zkušenost a kdo je s nimi identický (Jan 1:18; 14:6). Samotná tato skutečnost dodávala Ježíšovým 81

slovům jedinečný a působivý význam. Učil jako ten, „kdo má pravomoc“, jako někdo, kdo úplně jinak chápe, o čem mluví. Zákoníci zabývající se Zákonem převážně bezduše a ne se skutečným zaujetím, jen stěží původci nějaké originální myšlenky, trávili převážnou část svého času studiem, shromažďováním a tříděním toho, co ohledně Zákona vyslovili vlivní rabíni minulosti. Své argumenty tahali z nekonečných motanic rabínských citací a bizarních interpretací. V kontrastu k těmto zákonickým, nikam nevedoucím spekulacím, které značně zaváněly typicky lidským zmatkem, Ježíšovo učení znělo hlubokým zvonem sebejisté pravdy. Bylo naplněno citacemi Starého zákona („je psáno“) a prostými deklaracemi faktů („vpravdě vám říkám“). A pokud zákoníci bez obtíží vytáhli nějakou citaci dávných rabínských výkladů, Ježíš jim s mnohem větší lehkostí oponoval. Je nutné, aby hlas Boha zněl jako hlas Boha, zatímco hlas člověka zní jako hlas člověka. A pak dokonce i jinak apatický a nesoustředěný zástup naslouchající Ježíšovu pozoruhodnému kázání dokáže uvidět rozdíl – a je ohromen. Ježíšova slova, tak jako i slova všech proroků, které Bůh posílal k lidem, v sobě vždy mají punc svého původu. Moc těchto slov je mocí Božské moudrosti a pravdy, a všem lidem je určeno, aby na sobě pocítili jejich působení, a to i tehdy, když se rozhodnou je odmítnout. „Neboť slovo Boží je živé a činné ... a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce“ (Hebreům 4:12). K nevšednímu charakteru Ježíšových slov, které byly zdrojem nesouhlasu i údivu, musí být rozhodně připomenuta i jeho nejhlubší láska a zájem o posluchače. Zatímco doboví učitelé Písma se potýkali čistě se slovíčky a argumenty, veliký Učitel se svým učením snažil zasáhnout lidi. Až příliš často považovali náboženští vůdci Izraele obyčejný lid za něco, čím mohli manipulovat a co mohli zneužívat. Muselo byt stále více viditelné, že Syn Boží přišel, aby proměňoval, spíše než manipuloval, a aby žehnal, spíše než využíval. Ježíšova slova byla vždy pronikavá a kladla na člověka vysoké nároky, ale současně byla vždy osvěžující a úlevná. A snad bychom to mohli i očekávat. Protože nikdy v celých lidských dějinách, předtím ani potom, nezazněl před světem Boží hlas v tak absolutní plnosti pravdy, provázen tak jasnou manifestací pravdy reálně žité v těle jednoho muže. A proto i my musíme v úžasu vyznat, že „nikdo nikdy takto nemluvil“.

Pohled za kázání – Kazatel sám To, před čím však nakonec zůstáváme stát tváří v tvář, není ani tak závažnost a náročnost poselství Kázání na hoře, jako spíše osobnost Kazatele samého. Životně nejdůležitejší otázka, před níž se ocitáme, nezní „Co si myslíme o tomto kázání?“, ale „Co si myslíme o tomto Učiteli?“ Zřejmě neexistuje méně opodstatněný přístup ke Kázání na hoře než přístup náboženského racionalismu, který zde vidí mravní a duchovní učení „skutečného“ Ježíše, než se na jeho příběh nabalila pozdější nadpřirozená tvrzení. Na základě tohoto názoru se pak Kázání hodnotí jako fantastický průlom v oblasti etiky, kterého dosáhl jeden obyčejný člověk jménem Kristus. Jako takové pak Kázání představuje pro tyto lidi jen moudré rady, ale ne slova pocházející od Boha. Je to až záhadou, jak jinak brilantní lidé dokáží dojít k tak očividně nesprávnému výkladu. Pravda je naopak taková, že žádná jiná pasáž Evangelií nenabízí tak nepřekonatelný a podmanivý obraz Božského Krista jako právě toto nezapomenutelné kázání v Galileji.

82

První posluchači byli zasaženi pozoruhodnou silou Učitelovy autority. Byl tak odlišný od zákoníků, kteří se jen utápěli ve spekulacích. Tento Učitel neteoretizoval ani se nerozpakoval. Nikdy nebyl nejistý ani kajícný. Základy království Nebes stavěl před posluchače s plnou jistotou svých slov. Jeho jistota nebyla ve stylu, ale v podstatě, v obsahu jeho učení. A on měl také všechny důvody k tomu, aby mluvil jako ten, kdo má autoritu. Byl Kristem, dlouho zaslíbeným Mesiášem, který byl předurčen k tomu, aby naplnil věčný Boží záměr. Ježíš neříká jen, že každá „čárka a puntík“ Zákona a Proroků budou naplněny (čímž stvrzuje Božský původ starozákonních Písem), ale že je to On, kdo přišel Písma naplnit (Matouš 5:17-18). Tento Kazatel prohlašuje, že on je dokonalým dovršením a naplněním všech věků! On vystupuje jako Alfa a Omega, jako konec i počátek všech věcí. On je Pánem a jednou bude Soudcem všech. Tento Kazatel neprohlašuje jen to, že vyučuje věčné pravdy, ale že je Božským Vládcem a Pánem nad lidskými osudy. Jednoznačně se zobrazuje jako ten, kdo bude stát u konce lidské historie a bude rozhodovat o věčném osudu všech duší (Matouš 7:21-23). Bude to Ježíš, komu se všichni budou zodpovídat v závěru všech věcí. To je jednoznačné a impozantní prohlášení o vlastním Božství! A toto prohlášení je ještě umocněno Ježíšovým závěrečným prohlášením o kritériu konečného soudu. Vše bude záviset na postoji každého jednotlivého člověka k Jeho slovu (Matouš 7:24-27). Učení největšího Kazatele není jen nějakou sbírkou moudrých rad na přechodné období, ale je platné pro všechny časy. S ním se setkáme ve věčnosti. A Ježíš jednoznačně chce, abychom tomu zřetelně rozuměli. Vzhledem k předchozímu tedy není vůbec překvapivé, že tento Učitel může říci velice prostě: „Vpravdě vám říkám“ a z jeho úst to zní naprosto pravdivě. První posluchači byli ohromeni a zaraženi. A my, devatenáct století později, žasneme stejným údivem. Jak jsme tedy jistě už poznali, Kázání je vskutku úžasné. Nese pečeť věčné Pravdy. Ale přes všechnu jeho velikost, Kazatel sám se tyčí vysoko nad svá slova. On je Pánem Kristem, Synem Božím a bude soudcem nás všech. Odmítneme-li toto učení a tohoto Učitele, učiníme tak jen ke své vlastní věčné bolesti. V tomto poselství a v tomto muži je celá věčnost nebes. A přes všechnu nedozírnou moc Kazatele i přes všechny zásadní otázky, které jsou v sázce jak pro Boha, tak pro člověka, kázání nekončí rozkazem vladaře, ale naléhavým pozváním. Ježíš vyhlásil své království, které je a vždycky bude zcela cizí smýšlení tohoto světa. Ježíš otevřel dveře pro duchovní revoluci toho nejpronikavějšího a nejbytostnějšího řádu, revoluci, která neponechává žádnou část lidského nitra nedotknutou a nezměněnou. Je to vznešená výzva a je to radikální výzva. A každý z nás se musí rozhodnout sám za sebe, jak na toto úchvatné pozvání odpoví. Ale zároveň – a to by nás mělo k hlubokému přemýšlení přivést především – všichni poneseme po celou věčnost transcendentní důsledky svého rozhodnutí. Tak, jak to Kazatel řekl mnohokrát: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“

83

84