O TÉ PRAVÉ REVOLUCI (k dvacátému výročí Sametové revoluce)

číslo 11/2009, ročník II.

Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) DEUS . REX .

PATRIA

www.korunaceska.cz Krátké zprávy:

O TÉ PRAVÉ REVOLUCI (k dvacátému výročí Sametové revoluce)

21. listopadu 1916 zemřel JCKV František Josef I.

František Josef I. Habsburský, předposlední císař rakouský a český a uherský král, panovník, který je na císařském trůnu neuvěřitelných šedesát osm let, přichází na svět 18. srpna roku 1830 ve Vídni jako syn Žofie Bavorské a arcivévody Františka Karla, bratra rakouského císaře Ferdinanda I. Dne 2. prosince roku 1848 se v Olomouci dosavadní císař Ferdinand I. (viz Ferdinand I. (V.) Dobrotivý) zříká trůnu – na jeho místo nastupuje jeho osmnáctiletý synovec, František Josef I. Císař František Josef I., 21. listopadu roku 1916, Kdo chce vládnout, má rád umírá, pohřben je přeje, republiku. Kdo si v kapucínské aby mu dobřekryptě vládli, touží jedině po monarchii. ve Vídni. Joseph Joubert

Já jsem tam byl. A nejen tam, také na jiných demonstracích a při různých podpisech. Měl jsem dvě malé děti a třetí na cestě. Těhotnou manželku jsem poslal z Albertova domů. O hodinu později jsem ležel na chodníku, na prsou mi stál policejní pes a tlupa neandrtálců v červených baretech do mne řezala dlouhými holemi. A když jsem potom stál se zlomenou, otékající rukou, na betonovém dvoře policejní vyšetřovny, byl jsem si jistý, že to prohráli, že skončili a půjdou od válu. Proč? Protože si teď udělali nepřítele ze mne a protože už je všechno jedno. Protože to nebylo žádné hrdinství, nebo zásluha, ale osobní věc. Něco jen mezi jimi a mnou. Byl to pud sebezáchovy člověka, který se nechce dožít dne, kdy ho nějací vítězní spojenci provedou koncentrákem, který stál za jeho barákem a ukážou mu hromady mrtvol a svinstev, které on přikrýval svou disciplinovanou korektností. Protože my JSME zodpovědní za to kdo nám vládne a jak. Šel jsem do toho, aby mne už nemohli použít. Raději být v tom koncentráku, než se po celý zbytek života nesmět podívat do zrcadla. Byl jsem na Národní třídě a mnohde jinde proto, že tam nebyli oni. Ti hodní, slušní, rozumní a zkušení, kteří mi odmalička předepisovali jak mám chodit ostříhaný, co si smím a nesmím oblékat, co si smím a nesmím myslet, říkat a dělat. Dnes pochoduji v monarchistických průvodech možná zase jen proto, že tady nejsou oni. Ti slušně oblečení a dobře situovaní, co kradou, lžou a umí se plazit. Ti úspěšní, ti důstojní, kteří se nechtějí zesměšnit, ti za vodou. Ti přilezou až bude král sedět bezpečně na Hradě. Pak se budou tetelit okolo trůnu, tlouct čelem o podlahu a mlít o tradicích české státnosti, o ceremoniích a o svých zásluhách. Budou žádat metodiky a návody jak se mají správně chovat, oblékat, klanět, co si mají myslet a říkat, aby dosáhli úspěchu v nové situaci. Ani po listopadu jsem si nedělal iluze, že by se pádem komunistů změnilo něco podstatného. Lidé se totiž nemění tak snadno jako režimy a charakter režimu je odrazem charakteru lidí v něm žijících. Po 17. listopadu jsem už na manifestace nechodil. Začali tam chodit oni a uvědomělých byl náhle dostatek. Nešel jsem do politiky, protože jich brzy byly plné sekretariáty a zase věděli, že to tak dopadne, že se to komunistům zhroutí, zase věděli jak je to s láskou a nenávistí, jak má být člověk správně ostříhán a oblečen a jak má mluvit a psát, jaké má práva a povinnosti, co je pro něho nejlepší. A moji přátelé, ti kteří měli skutečné zásluhy a nebyli jako oni, ti nějak zamrzli u té minulé vítězné války a stále ji ještě vedou i po dvaceti letech. Stále bojují s někým, kdo už tu není a ti, proti kterým je třeba bojovat dnes, je nenápadně obkličují, odřezávají jim spojení a nechávají je bojovat v jejich revolučních ghettech. Revoluce má zvláštní vlastnost. Podle způsobu, jakým byla provedena, vynáší nahoru povahy a charaktery. Krvavé revoluce vynesou do rozhodujících křesel krvavé jakobínské stvůry, sadisty a fanatiky, vědecko-technické revoluce vynesou vědce a vynálezce a podvodné revoluce podvodníky a zloděje. I po letech oceňuji, že to Vašek Havel už tehdy věděl. Mohli jsme je pověsit na kandelábrech, nebo alespoň uspořádat odstrašující soudní proces, ale naši ideoví vůdci a naše autority raději kývli na podvod, aby se premiérem, prezidentem a ministrem vnitra nestal vrah, nebo sadista. Zloději a podvodníci jsou přece jen o něco snesitelnější. Co jsem řekl, se nijak nevylučuje s tím, že pro mne to byla očistná revoluce. Namísto centralistického plánování tržní mechanismus a volná soutěž. Ó jak to znělo krásně. Konečně se uplatníme my, neslušně oblékaní, ale schopní, my, kteří nemáme na všechno papír, ale něco umíme a známe. Jenže stát je něco jako rybník. Musí v něm vedle sebe plavat štiky i kapři. Když se v rybníce ocitne přemíra štik, za pár týdnů v něm nenajdete již ani jednoho kapra. Za dalších pár týdnů v něm bude plavat jen jediná štika a už zase bude hladově otevírat hubu. Volná tržní soutěž zkrátka vždy vede k tomu, že jeden nejsilnější a nejobratnější, sežere všechny ostatní a to je také konec volného trhu i užitkovosti rybníka. Je nasnadě, že volný trh musí být regulován. Ale kdo rozhodne, kolik štik je na určitý počet kaprů tak akorát, aby se kapři stále množili a vydali užitek až přijdou Vánoce? My sami? My přece plaveme v tom rybníku a těžko získáme celkový přehled o tom, co je pro náš rybník dobré.

Kdo zabrání, aby se do rybníka nedostalo víc štik, než přiměřené množství? Kdo to odhadne? Regulátoři? A Kdo bude regulovat novou společenskou elitu regulátorů? A kdo bude regulovat regulátory regulátorů? Zdá se, že lidská společnost vždy nějak přirozeně tíhne ke klasické pyramidové struktuře a vždy se k ní za pár let vrátí. Cesta volné soutěže i cesta regulace vedou nakonec obě jen k autokracii dravců, jak nám dokonale demonstrují naše dvě největší politické strany. Jinými slovy: Kdo zajistí, aby se ve státní správě, vládě a zákonodárných sborech, policii, justici a dalších bahnitých zákoutích vyskytovalo jen únosné množství nenasytných a bezskrupulózních žroutů? No přece hospodář. Ale toho jsme vyhnali před jedenadevadesáti lety. Hospodáře totiž poznáte podle toho, že není rybou a neplave mezi námi. Hospodář chodí po hrázi a přehlíží všechno shora, s patřičným dynastickým odstupem. Skutečný hospodář je mimo naše soudy a naše pravomoci. Jenže my jsme si revolučně ustanovili, že už o nás nikdy nesmí rozhodovat nikdo, kdo v tom neplave s námi. A víc ryb víc ví, zvláště v takové rybniční zastupitelské demokracii, kde všichni plácají ocasy, otevírají hudu a mlčí, když se přiblíží štika. Jak říkám: volná soutěž vede neodvratně k diktatuře. Jakmile ji začnete regulovat, dojdete hezky potichu zadními vrátky, zase nazpátek k socialismu. Už se tomu tak neříká a hrdinové sametové revoluce stojí na stráži, vyhlíží socialisty a Kominternu s rudými vlajkami. Jenže oni přicházejí v jiných barvách, s regulací a zadem, a zase ve jménu užitkovosti a ve jménu ochrany bezbranných kaprů, ochrany rybích práv a trvale udržitelného plavání v kruhu. A když se podíváte blíž, zjistíte, že praporem regulace mávají většinou štiky. Demokracie, neboli lidovláda, je geniálním systémem postaveným na osudovém omylu, že člověk je dobrý, že jeden autokrat může být zlý a neschopný, ale když do toho budeme mluvit všichni, prosadí se lidová dobrota a schopnost, že přirozené kapří dobro v nás bude skrze systém kontrolovat ty štiky ve funkcích. Jenže kapr není dobrý, je pouze líný, tlustý, obkládá si tělo stříbrnými penízky a nežere ryby. Diktatura je mizerným systémem postaveným na správném předpokladu, že člověk není dobrý. Člověk totiž není dobrý a není ani zlý. Člověk je místem, kde se to musí vybojovat. Proto je ve světě, který mu klade odpor. Člověk je zatížen dědičným hříchem, což zhruba znamená, že se vždy nějak pokouší nahradit Boha, zařídit a zajistit si to sám, bez Něho, včetně zajištění pozemského ráje. Člověk především není nevinný a byl po zásluze odsouzen k smrti. Svět je cosi jako Nápravě-výchovný ústav. Člověk je na světě právě proto, aby pochopil, že sám si nic nezařídí a bez Pána dojde namísto do pozemského ráje leda tak do pekel, že při tom připraví peklo i jiným. Proto se Bůh také neobtěžuje zabránit válkám a revolucím. Jen ať vidíme, kam jsme to dotáhli sami, byť jsme to mysleli sebelépe, byť jsme disponovali jakkoliv velkými schopnostmi. Hlásáme rovnost a přitom i naprostý idiot vidí, že rovni si nejsme naprosto v ničem, kromě své omezenosti. Jsme přece každý úplně jiný a jedinečný, tak jakápak rovnost. Bojujeme za svobodu, a myslíme tím, že si chceme bez omezení dělat co nás napadne a ničím za to neplatit. Že namísto rozhodování se, chceme mít všechno a nemuset se ničeho vzdát. Liberálové jsou jako mizerný hospodář, který nechá zarůst svou zahradu trním a zbourá plot, aby se džungle a anarchie mohla šířit do celého světa. Říká se tomu šíření svobody a pokroku. Budujeme právní systémy a ani nás nenapadne, že život i svět jsme dostali nezaslouženě darem a z daru nelze vyvozovat žádná práva. Za život lze pouze poděkovat (kdyby tak jen ti humanisté věděli Komu). Všechny naše propracované systémy vlády, kontroly a samosprávy stojí zákonitě na písku a dříve či později se zhroutí. Zejména se to týká lidovlády. Když se jí nezmocní diktátor a když se jí dostane více času, klidu a zdrojů, skončí jako prasovláda v pozlaceném a pohodlném chlívku, nudným čekáním na řezníka. Sametová revoluce nebyla výjimkou a po dvaceti letech bychom mohli oslavit snad jen to poznání. Zapíjet bychom však měli hořčákem a nebo rovnou odvarem z blínu. Já osobně v tom mám docela jasno, neboť já jsem vodní veš a působím neklid. Pokud se zase za něco půjdu nechat seřezat, bude to osobní. Bude to proto, že tam nepřijdou oni, měšťáčtí kapři zalezlí do bláta na dně i se svými nablýskanými šupinami. Bude to proto, že mne to snad nějak postaví mimo ten kolektivní regulovaný chlívek. Osobní revoluci jsem prodělal už během puberty a z osobního krizového vývoje jsem se dopracoval k poučení, že sám si nic nezařídím, sám sebe za uši z bahna nevyzvednu. Jestli existuje nějaká správná cesta, pak je to cesta pokory. Cesta spolehnutí se nikoliv na rovnost, na systém, na trh či regulaci, ale na Někoho, kdo stojí mimo rybník, nejlépe nad ním. A dospět k takovému rozhodnutí, zřeknout se sama sebe, odevzdat se dokonalému Pánu, to je ta největší revoluce, jakou kdy mohu prožít. K tomu je zapotřebí ta vůbec největší odvaha a to jediné lze nazývat skutečným hrdinstvím. Jednoho dne po mně tenhle Pán sáhne svým podběrákem a teprve pak budu za vodou. A až se jednoho dne konečně dozvím všechno, až dostanu odpověď na všechny svoje otázky… Pane, to bude revoluce. Jan Drnek

POZVÁNKA NA XVIII. GENERÁLNÍ SNĚM KORUNY ČESKÉ sobota 28. listopadu 2008 od 10:15 hod. budova Českého svazu vědeckotechnických společností Novotného lávka 5, Praha 1, sál č. 217 09:30 – 10:15 od 10:00 cca 11:30

Registrace, placení příspěvků, předávání členských legitimací, odznaků, apod. SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ ( Svatováclavský chorál ) Projevy zahr. a domácích hostů. Hlasování o návrhu programu 17. sněmu KČ

SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ DOPOLEDNÍ ČÁSTI cca 11:40 Položení kytic u pomníku císaře a krále Karla IV. na Křížovnickém náměstí a Františka I. (II.) na Smetanově nábřeží cca 12.00 SPOLEČNÝ OBĚD – restaurace Pražský most – U Valšů, Karoliny Světlé 5 13.00 SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ ODPOLEDNÍ PRACOVNÍ A DISKUSNÍ ČÁSTI (zpěvem korunní znělky Deus, Rex, Patria ) 13.05 Zpráva o činnosti Předsednictva. Zpráva Dohlédací komise. Zpráva o hospodaření strany. Úprava Stanov. KČ a volby. Doplňkové volby do Předsednictva cca 15.00 Diskuse cca 16.30-17.00 PŘIJETÍ USNESENÍ A SLAVNOSTNÍ ZAKONČENÍ SNĚMU (Zachovej nám, Hospodine ) 17:10-??? POKRAČOVÁNÍ DISKUSE ÚČASTNÍKŮ , POSEZENÍ, S MOŽNOSTÍ VEČEŘE V RESTAURACI PRAŽSKÝ MOST - U VALŠŮ, BETLÉMSKÁ 5, PRAHA 1 - STARÉ MĚSTO. Mše před sněmem: Sněmu bude v den jeho konání 28. listopadu předcházet mše sv. ku cti našich panovníků Karla IV. a Marie Tereziea blahoslaveného císaře a krále Karla I. jejichž úmrtním dnem je 29.11. Celebruje P. Pavel Michal, zpívá Michal Lieberzeit, člen Koruny České, v kostele svatého Františka Serafínského (z Assisi) na Křížovnickém náměstí a to od 9.00 hod. Tato bohoslužba není součástí sněmu a účast na ní je soukromou záležitostí členů, příznivců a hostí na základě jejich uvážení. Sněmu předchází v pátek 27. listopadu 2009: 16:00 Prohlídka reprezentačních prostor Pražského hradu – jen pro členy KČ, nebo pro přispívající sympatizanty, dárce a sponzory. Rodinné účastníky možno pozvat po předchozí dohodě.Sraz v 15.55 na III. Nádvoří Pražského hradu pod balkonem naproti katedrále. 17:00 – 19:00 Lesk a sláva Prahy knížecí, královské a císařské, bída Prahy republikánské. Procházka Prahou s výkladem předsedy KČ Václava Srba. Účast volná, sraz před 1. bránou Pražského hradu na Hradčanském náměstí 19:00 Společné posezení, neformální diskuse, s možností večeře v restauraci Pražský most - U Valšů, Betlémská 5, Praha 1 - Staré Město, http://www.prazskymost.cz Po Sněmu následuje v neděli 29.listopadu 2008 Společný výlet na Karlštejn: od 13.00 je výjimečně panem ředitelem umožněna prohlídka Kaple sv. Kříže, skvostu sakrální gotické architektury, jemuž na světě není rovno (vstupné 150,-Kč , počet míst omezen!) od 14.00 zádušní mše sv. v kapli sv. Mikuláše (účast volná) za císaře a krále Karla IV. Sraz u pokladen Nádraží Františka Josefa I.(dočasně přejmenováváno střídavě na Wilsonovo, Hlavní apod.) v 10.10 (odjezd vlaku v 10.26) Ubytování v Praze: Noclehy v ceně cca 300,-- Kč na osobu a noc lze zajistit z pátku na sobotu i ze soboty na neděli. Přihlásit se na ubytováni, prohlídku repre prostor Pražského hradu a prohlídku kaple sv. Kříže je nutno do 25. 11. 2008 na telenou 603 412 671 (pouze SMS, prosím!) nebo na e-mailu [email protected] s uvedením jména, přímení, adresy, mobilního telefonu a e-mailu. Dopravní spojení na sněm Metro trasa "A" - stanice Staroměstská, dále pěšky cca 5 minut směr Národní divadlo (na konci podloubí za Křížovnickým náměstím doprava na Novotného lávku) nebo 1. stanice tramvají č. 18 ze Staroměstské směr Národní divadlo, z opačného směru pár minut pěšky ze stanice tramvají č. 17 a 18 před kavárnou Slávia. Parkovací možnosti omezené, nejlépe podzemní garáže na náměstí Jana Palacha nebo pod Národním divadlem, či malé placené parkoviště na Národní třídě (roh Mikulandské ul.). Neriskujte botičku ani odtažení!

Jsme stranou tradiční a konzervativní,proto se držíme osvědčeného schématu. Již poněkolikáté proto pořádáme nejen samotný Sněm, který je pochopitelně nejdůležitější, ale i doprovodné akce v den Sněmu, den před ním i po něm. Jde vlastně o jakési Monarchistické triduum – Trojdenní. Snažíme se tak vytvořit předpoklad pro to, aby v budoucnu mohl samotný Sněm být vícedenní. Ověřujeme si tak, jaká část členstva je ochotna si vyčlenit jednou za rok celý víkend pro Korunu Českou. Proto také nabízíme možnost zprostředkování ubytování. Již několikrát se stalo, že ti, kteří v minulosti nejvíce volali po vícedenním sněmu, nepřijeli pak ani na zmíněné doprovodné akce, ale ani na samotný Sněm. Opakovaně trvám na tom, že účast na Sněmu je pro členy povinností. Opakovaně trvám na tom,že vzdálenost nemůžu považovat za legitimní překážku, právě proto, že Sněm se koná jednou za rok, vždy poslední sobotu v měsíci (v minulosti jsme několikrát vyšli vstříc požadavkům některých vážených členů na posunutí termínu tak, aby nekolidoval s vojensko - historickými akcemi, zejména se Slavkovem. Výsledek? Většina těch vážených členů, která zmíněné posunutí požadovala, se na Sněm v posunutém termínu nedostavila. Náš Sněm se tedy už jednou provždy koná poslední sobotu v listopadu, tak aby jeho termín splýval nebo byl co nejbližším datu úmrtí našich velkých panovníků Karla IV. a Marie Terezie blahé paměti). Mše sv., která Sněmu předchází, není jeho součástí. Přesto vřele doporučuji účast nejen členům a příznivcům katolického vyznání, ale i těm, kteří jsou vyznání jiného či bez vyznání. Jedná se totiž zároveň o velký umělecký, kulturní a estetický zážitek, vysoce hodnotnou a důstojnou oslavu našich panovníků. Kázání charismatického P. Michala na monarchistická témata jsou strhující, přímluvné modlitby za naše panovníky mnohého překvapí. Televize zpravidla natáčí již v kostele, takže je škoda, když lavice zejí prázdnotou. Přípravě této mše sv. věnuje několik lidí velké úsilí a práci. Jsou samozřejmě vítaní i vaši přátelé a známí, kteří se nehodlají nebo nemohou zúčastnit Sněmu. Je žádoucí co nejvíce rozšířit povědomí o této mši sv., zejména samozřejmě v katolických kruzích. Další doprovodné akce jsou neméně hodnotné a zajímavé! Václav Srb, předseda KČ.

INFORMACE Schůze MS KČ Prahy 2,3 a 10 – Královské Vinohrady se konala ve vinárně U Ály – vedle Vinohradského pavilonu ve středu 11. 11. v 18.30 ulice U tržnice 6. Hlavním bodem byla účast na akcích, spojených s výročím 17. listopadu, prodej Monarchistického kalendáře, XVIII. Generální sněm atd. Srdečně zveme dosavadní návštěvníky i nové hosty! Vídeňský Pochod za monarchii a proti republice se konal ve čtvrtek, dne 12. 11. 2009 v 19.00 hod. od nám. Stock am Eisen /vedle chrámu Sv. Štěpana - Stefanskirche jako i vloni a směřuje k Pomníku republiky vedle parlamentu. Ing. J. Jenček Pochodu ve Vídni jsme se letos účastnili již počtvrté. Viribus unitis ! Václav Srb.

POCHOD ZA MONARCHII 28. 10. 2009

Celou akci odstartovalo v 11,00 hodin setkání na Malostranském náměstí na podporu obnovení pomníku maršála Václava Radeckého z Radče. Na místo bývalého pomníku byl instalován vysvětlující transparent a položeny květiny. Předseda pan Václav Srb pronesl do megafonu projev a okolojdoucím zájemcům byly rozdány vysvětlující letáky. Dorazila i početná delegace z Markrabství Moravského. Moravané byli krátce před tím vykázáni z areálu Hradu, kvůli praporům, dokonce i kvůli moravským praporům. Několika jedincům (především díky historické uniformě našeho husara) se podařilo proniknout do prostoru parlamentu, kde za velkého zájmu rozdali letáky.

Po tiskové konferenci pana předsedy konané v restauraci U Valšů, se monarchisté sešli ve 14,00 hodin u sochy Sv. Václava. Prožívali jsme obrovský pocit zadostiučinění, když zde, pravděpodobně poprvé po 91 letech, byla zpívána císařská hymna. Po hymnách a proslovu pana předsedy se průvod vydal po ohlášené trase k Můstku, do Celetné ulice, Staroměstským náměstím k Náměstí Křížovníků. Zde byl pochod ukončen opět hymnami a proslovem. Následovala oslavná trachtace v námi zcela zaplněné restauraci U Valšů. K našemu příjemnému překvapení nedošlo ani na Václavském náměstí, ani kdekoliv po trase pochodu k žádným incidentům s jinými politickými uskupeními. Akce byla vzorně zajištěna Policií ČR, které tímto děkujeme.

Zde uvádíme několik hesel skandovaných během pochodu. Některá hesla byla připravena, jiná vznikala spontánně během pochodu. VŠUDE KDE JE MONARCHIE, TAM SE LIDEM LÉPE ŽIJE DNEŠNÍ POLITIKY KU LEDU, S MONARCHISTY KUPŘEDU LÉPE BÝTI PODDANÝ, NEŽ STÁTEM OKRADENÝ JEŠTĚ JE TU NADĚJE, KRÁL VYŽENE ZLODĚJE LEPŠÍ JEDEN KRÁL, NEŽLI DVĚSTĚ KRÁLÍKŮ TAK TO NEJDE DÁLE, CHCEME NA HRAD KRÁLE LEPŠÍ OTTO, NEŽLI TOTO SVOBODNÝ JSEM V POKROKU, NA DANĚ DŘU PŮL ROKU DO DESETI LET, MÁME KRÁLE ZPĚT VĚŘTE TOMU NEBO NE, ONO SE TO VYVINE

Narozdíl od loňského roku byla tato akce dokonale blokována sdělovacími prostředky, pravděpodobně proto, aby nebyl narušen oficiálně nastavený úzus omezující oslavy české státnosti pouze na období po 28. říjnu 1918. Dokladem této skutečnosti je otevření Památníku české státnosti na Vítkově (expozice se týká jen státnosti po roce 1918), charakter státních oslav, udělení státního vyznamenání paní Anděle Dvořákové aj. K vysvětlení přítomnosti rytíře (pana Kodedy) a husara v uniformě dodáváme: Tyto upomínky na minulost českého státu působí sice poněkud teatrálně, ale jen proto, že nejsou zastoupeny ve větším množství (velká účast rytířů České korouhve ve zbroji v loňském roce nebyla kritizována a působila přirozeně). Kdybychom předem zavrhli účast krojovaných a uniformovaných sympatizantů na našich akcích, připravíme se do budoucna o účast desítek příslušníků vojenských historických jednotek. Seriózně a důstojně působících monarchistů zatím bohužel na naše akce nechodí tolik, abychom si mohli dovolit luxus výběru a omezení. Naopak je mrzuté, že se například akce u pomníku maršála Radeckého nezúčastnilo více uniformovaných příslušníků KVH.

OHLASY POCHODU ZA MONARCHII Vážení monarchisté a příznivci, dámy a pánové, děkuji všem kteří se zúčastnili včerejšího pochodu. Děkuji také těm, kteří se z neúčasti omluvili. Bylo nás přesně 143, tedy o cca 60 více než vloni. Jsme malá země, takže nemohu uznat při nejlepší vůli, že by vzdálenost mohla zabránit v účasti některým členům. Nemohu to uznat zejména proto, že nejvzdálenější Místní společnosti (Valtice, Hodonín, Ostrava…) přijely v kompletní sestavě nebo alespoň částečně zastoupeny. Nemohu uznat ani to, že by členům v produktivním věku, kteří nejsou momentálně nezaměstnaní, v účasti mohla zabránit cena dopravy. Mé výtky se týkají samozřejmě členů, nikoli příznivců. S politováním a hlubokou lítostí konstatuji, že dokonce některým předsedům některých Místních společností jsem ani já, ani nikdo z těch, kdo přípravě Pochodu věnovali desítky hodin práce, nestáli za slůvko omluvy či vysvětlení.Nicméně i navzdory tomuto nepochopitelnému a naprosto nepřijatelnému a neomluvitelnému bojkotu některých MS se Pochod vydařil. PROSÍM VŠECHNY, KDO DĚLALI FOTKY ČI NATÁČELI, ABY SVŮJ MATERIÁL POSLALI. Posílejte prosím , také, své postřehy, dojmy, připomínky. Vzhůru do Monarchistického pochodu Prahou 2010 ! DEUS REX PATRIA ! Václav Srb, předseda Koruny České * Vazeny pane Predsedo, Muj pritel Sixte-Henri de Bourbon-Parme (synovec Prince Sixta, ktery se pokusil o separatni mir s cisarem Karlem. Maminka Mého pritele Sixta je sestrou cisarovny Zity) mne poveril prijemnou sluzbou, predat Vàm a Vasim pratelum, ceskym monarchistum, co nejsrdecnejsi pozdrav a prani uspechu pri zitrejsi manifestaci. Sixte mi pri poslednim rozhovoru, pred deseti minutami, vyjadril prani navstivit Prahu a poznat Vas osobne a Vase blizké. I jà se pripojuji k prani uspechu a tesime se na pripadné shledàni. S hlubokou uctou, Guillaume Béard. * Vážený pane kolego, Ve čtvrtek, dne 22.10.2009 se konal v Mramorovém sále Clam-Gallasova paláce v Praze Slavnostní večer PO STOPÁCH MARŠÁLA RADECKÉHO. Slavnostní večer v rámci projektu ''České stopy ve světových dějinách'' který uspořádal Spolek Praha-Cáchy/Aachen byl věnován ''Janu Josefu Václavu Radeckému z Radče, osobnosti, která byla v posledních 100 letech vytlačována z naší paměti nacionálními předsudky, které mu nemohly odpustit že prožil skvělou kariéru ve službách státu, s nimiž se mnozí nedokázali ztotožnit. Bylo by při nejmenším nespravedlivé nehlásit se k odkazu muže, který patří k nejlepším vojevůdcům 19. století: například v bitvě u Lipska dokázal porazit i samotného Napoleona''. Přednášeli: PhDr. Jiří Rak Obraz maršála Radeckého v českém a evropském myšlení a jeho proměny v 19. a 20. století Mgr. David Hroch Radecky a Sedlčansko. Rodiště J.J.V. Radeckého v Třebnicích u Sedlčan Dr. Giorgio Ferrari Radecky a Milán Adam Hnojil Viribus Unitis - Radeckého pomník v Praze ve světle kulturních a historických událostí Před plně obsazeném sále hrála vojenská hudba mimo dobové hudby i Radeckého pochod. Zajímavá byla zmínka italského přednášejícího, že maršál Radecky dovršil svůj život se svojí milánskou přítelkyní jako ctěný občan Milána, ačkoliv jeho pomník v Praze na Malostranském náměstí byl odstraněn pro údajné krutosti, které se prý měl dopustit právě při obléhání Milána. Ing. Jenček Skoro jsem zapomněl další, jinou zprávu. Od 23.- 25. října 2009 se v Hechingenu /Německo/ konalo 2. Monarchieforum na téma: ''Křestanský konservatismus v Císařské říši''. Organizátorkou byla Německá monarchistická společnost /Die Deutsche Monarchistische Gesellschaft/ a Monarchistická nadace /Pro Monarchie Stiftung i.G./. Stejně jako v minulém roce v Laufenu byla i v tomto roce pozvána i Koruna Česká. Přednášek se zúčastnil jako host místopředseda KČ ing. Jenček. Program: Pátek Sobota

Neděle

Přednášky Henning von Normann: Je konzervatismus ještě aktuální? Ingrid Seigis: Význam křestanského dědictví pro evropskou identitu. Prohlídka hradu Hohenzollernů Prof. Dr. Julius Schoeps ''Travailler pour le roi de Prusse '' /Proti zatracení Pruska a pruských ctností v naší době/ Günther G.A. Marklein Co nám mohou říci dějiny. Bohoslužba Tisková konference /po dobu fóra i prohlídky hradu byla přítomna Severoněm.TV/.

Měla jsem možnost si konečně v klidu poslechnout váš proslov a skutečně jak inzeruje pan Šinágl, je to pozoruhodná řeč. Zmíním dva rysy, které oceňuji: jak jste krásně dokázal dát první republice veškerou úctu a zásluhy, které jí patří a také, že jste konstatoval, že republika mezi lety 1945-48 již bohužel nebyla demokratická. To dokládají nejen paměti mnohých úctyhodných diplomatů např. Sira Bruce Lockharta, vím to však i na základě osudů mého dědy: jako schopný a oblíbený národní správce vadil komunistům až nakonec musel uprchnout za hranice již v říjnu 1947. V únoru 1948 se definitivně rozhodl zůstat v Německu a bojovat jako tzv. agent chodec. Přepis proslovu musí být na webových stránkách! Ještě jednou děkuji, takto má mluvit zastánce monarchie. Anna Matoušková, akademická sochařka, MS KČ Praha 6 *

Dobrý Deň! Velmy som sa potešil keď som čítal vašú web stránku.Dobre vediet že aj v Česku a nie len Maďarsku,Slovensku a pod.sú monarchistické snahy a združenia i politické strany.Píšem vám zo Slovenska.A rád by som vám pomohol a držal svamy kontakt.Hoci vyem že dneska je svetová kríza a financií neje dost ale verím tomu že raz bude.My Royalisty nemôžme upadať,ked je dobrá a zlá doba aj tedy máme isť za naším cielom,lebo máme nato pametať kto vytrvá to aj sťastne dôjde aj do ciela a dostane svoju vytúženú odmenu!Verím tomu že čoskoro budete mat monarchiu...veď ona je tá najkrajsia a ona je ta bod pevný ktorý chrání a drží svoju národ v pospolu.S pozdravom Koloman Gulyás * Dobrý den, plně s Vámi sympatizuji. Máte v mé osobě tvrdého sympatizanta a přeji Vaší straně hodně úspěchů. Není Vás málo. PJ * Dobrý večer, Nejsem nijak výrazně aktivním členem naší brněnské MS, avšak byl jsem přítomen na pochodu a dovolil bych si přidat několik postřehů: Nerad bych se někoho dotknul, avšak bez ohledu na dobré úmysly, které k tomu dotyčné vedly, nepovažuji za vhodné, aby se takovýchto našich oficiálních akcí zúčastňovali jedinci v historických uniformách, nebo jejich součástech. Nemohu si pomoci, ale průvod pak nabývá jistých znaků průvodu cirkusového. A to rozhodně nedělá dobrou službu naší věci v médiích. Jiná situace by byla, pokud by se takto oděna účastnila větší skupina lidí například ve funkcích nosičů praporů v čele průvodu. Pokud však jde o jednotlivce v rozdílných uniformách, či jejich drobnějších součástech, platí bohužel výše uvedené… Bylo by asi vhodné připravit již před pochodem hesla, která mají být provolávána, a také si nějakým způsobem ověřit jejich „praktickou provolávatelnost“ a údernost, či účinnost. Některá hesla v tomto ohledu bohužel selhávala. Stejně tak by bylo vhodné nějak synchronizovat celý průvod, aby se přední a zadní část navzájem nepřekřikovaly… Stejně tak by bylo vhodné mít předem ověřenu a jištěnu techniku například při pouštění hudebního doprovodu. Trhané vyhledávání hudebního doprovodu pro hymnu působilo až trapně, opět zejména u veřejnosti… Krom těchto drobných výtek však musím také vyslovit velké uznání všem, kteří se našeho pochodu účastnili. Bylo vidět, že nás všechny vedlo přesvědčení a upřímná víra v to, že naše snaha jednou přinese zasloužené ovoce. A já doufám, že příští rok nás to samé přesvědčení a ta samá upřímná víra povedou v ještě větším počtu… S pozdravem Vivat Rex! Adam Trcala. * Dobrý den, budu vás vždy podporovat – po vyznamenání soudružky Dvořákové Klausem jsem vám to musel napsat. J.Procházka * A pozdravy od francouzských royalistů na závěr: Král bude brzy zpět! Francie je v takovém stupni zchátralosti, že se obrátí na svého krále. Ujišťuji vás, že to uvidíme na vlastní oči. A bude jásot ! Král tu bude brzy! * Nejsem příznivcem konspiračních teorií, a tak se zdráhám mluvit o nějakém cíleném bojkotu naší strany v médiích, dokud o té cílenosti nemám přímý důkaz, ale naprosto souhlasím s tím, že opomenutí Monarchistického průvodu většinou českých médií bylo opravdu ostudné. Protože ale jsem přirozený optimista, tak mě napadl i možný pozitivní pohled na věc. Řekněme, že dnešní média se snaží kvůli své sledovanosti publikovat hlavně zprávy, které jsou buďto skandální, anebo zábavné. Kromě toho pak už jenom takové věci, které jsou natolik významné, že je prostě nelze opomenout. Posuzování významnosti je samozřejmě poněkud ovlivněno subjektivními názory žurnalistů nebo v horším případě názory politiků, s nimiž jsou žurnalisté v kontaktu. Takový pohled myslím není moc daleko od pravdy. V kontextu informování o různých akcích pak platí, že o demonstracích neonacistů, anarchistů a podobných média informují hlavně proto, že je to vnímáno jako skandální. O monarchistech pak bylo zvykem informovat naopak jako o vtipné kuriozitě (dojem skandálnosti se naštěstí vytvořit nepodařilo). To, že byl letos náš pochod v médiích opomenut, tedy můžeme vnímat tak, že už ve veřejném mínění začínáme pomalu opouštět onu kategorii vtipné kuriozity. Nyní nás tedy čeká výzva, po opuštění kategorie kuriozity, dostat se do kategorie skutečně významných věcí, které už média nemohou opomenout. Je to velká výzva a nebude to snadné, ale věřím, že se nám to podaří. Klíčová je určitě účast na monarchistických akcích. Od minulého roku se počet účastníků pochodu téměř zdvojnásobil. Pokud se totéž podaří i do příštího roku, bude to skvělé. A až nás půjde v průvodu tisíc, bude to opravdu jiná káva. S pozdravem Viribus Unitis, Matěj Čadil

Z TISKU, INTERNETU….. Tuhý život národních báchorek aneb jak Češi válčili za císaře (Přepsáno z internetu) Čeští vojáci bojující v řadách rakouské a později rakousko-uherské armády bývají nahlížení prizmaty Haškova Dobrého vojáka Švejka anebo legionářskými. Ve skutečnosti však Češi válčící pod císařským praporem s dvouhlavým orlem patřili k těm nejlepším. Je to asi jeden z největších paradoxů českých dějin. Rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic se zúčastnil povstání proti Habsburkům, dokonce při oblehání Vídně roku 1618 velel dělostřelectvu, a nakonec skončil na popravišti na Staroměstském náměstí. Jeho vnuk hrabě Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic také velel dělostřelectvu, ovšem pro změnu habsburskému v roce 1683 při tureckému obležení Vídně a při obranných bojích císařské metropole si velmi statečně. Vítězství spojeného rakousko-polského vojska nad Osmanskou říší tehdy zachránilo evropskou kulturu před islamizací. Z českých vojevůdců bojujících v rakouské armádě stojí za připomenutí polní maršál kníže Karel I. ze Schwarzenbergu, který v roce 1813 porazil jako jeden z mála samotného Napoleona v bitvě národů u Lipska. Zapomenout nelze ani na dalšího vynikajícího Čecha v rakouské uniformě -polního maršála hraběte Jana Josefa Václava Radeckého z Radče. Čeští vojáci odvážně bojovali i s Prusy v roce 1866 a mnoho z nich dostalo vyznamenání za statečnost. Nutno dodat, že české a moravské lidové písně dokazují, že obyvatelstvo Zemí koruny české považovalo války s Turky a Prusy za naší věc, třeba v jedné písni z východních Čech se zpívá „...naši statní bojovníci uchopili svou ručnici, silný oheň vydali, na prajze útok hnali..." Co se týče I. světové války, tak mějme v úctě legionáře, ovšem pravda je taková, že velká většina Čechů bojovala až do konce tohoto krutého střetu v řadách Rakousko-uherské armády. Vojenský historik Josef Fučík dokládá, že legionářů padlo celkem něco přes pět tisíc, kdežto Čechů v habsburském vojsku na sto třicet tisíc. Ono samotná RU armáda si rozhodně nevedla špatné. Je pravdou, že v prvním válečném roce neuspěla jak proti Srbsku, tak na ruské frontě, ovšem má na svém kontě i velká vítězství. Mezi ta nejvýznamnější patří průlom ruské fronty v květnu 1915 u Gorlice a zatlačení carských vojsk o pět set kilometrů zpět, dále dobytí Bukurešti o rok později a konečně výrazný úspěch v listopadu 1917 u Caporetta, který vedl téměř ke zhroucení italské armády. A ať se nám to líbí nebo ne, čeští vojáci v rakouských řadách patřili v bojích k vynikajícím. A měli významné zastoupení i v důstojnickém sboru, vždyť k nejlepším rakouským velitelům patřil polní podmaršálek Čech Alois Zahájský, který se po roce 1918 stal generálem i v nové Československé armádě, protože jeho velitelské kvality byly obecně uznávány. Můžeme se dohadovat, proč většina Čechů zůstala věrna trůnu habsburskému, jehož osud Rakouska byl osudem, někteří nechtěli porušit přísahu a dezertovat, jiní zase měli strach z popravy za dezerci, těžko říct, k serioznímu zhodnocení tohoto problému blok nestačí. Ano, legionáři byli hrdinové, ale na druhé straně se nemůžeme tvářit, že Češi v RU armádě neexistovali. Naštěstí už mnozí historici boří zastydlé obrozenecké české mýty. Mezi nimi například Josef Fučík, který je spolu s Jiřím Pernesem a Petrem Havlem autorem vynikající publikace Pod císařským praporem, jež pojednává o historii habsburské armády v letech 1526 až 1918. Je to určitě nejlepší dílo, které u nás na toto téma vyšlo. Přidám nyní svoji osobní vzpomínku. Zatímco pradědeček z matčiny strany byl italským legionářem, tak pradědeček z tátovy strany naopak válčil za císaře pána až do konce a tak je možné, že tam někde na Piavě stříleli proti sobě. Já si vážím obou, oba byli hrdinové žijící několik let v zákopech za hrozných podmínek a měli pro svá jednání důvody. Faktem rovněž je, že většina českých obecních a městských zastupitelstev i spolků posílala ve čtrnáctém roce telegramy k vídeňskému dvoru, ve kterých ujišťovala císaře Františka Josefa I. svoji loajalitou. A často ti samí lidé pak o čtyři roky později pěli nadšené ódy na Masaryka. Archivy to dokazují, přesto, že se tady někteří opožděnci bez znalostí faktů a pramenů, jako třeba nějaký anonymní Totedyne snaží dokázat opak, aniž by byli schopni předložit jediný věcný argument. Jan Ziegler

O českém nacionalismu

26.10.2009 (převzato z Britské listy)

Jan Čulík 28. října 2009 vycházejí v americkém akademickém nakladatelství Yale University Press nové dějiny Československa od americké autorky Mary Heimannové, působící na Strathclyde University v Glasgow ve Skotsku Czechoslovakia: The State that Failed (Československo: Stát, který selhal). Profesionální historička Heimannová, jejíž předchozí kniha se zabývala katolickou spiritualitou v Británii 19. století (Catholic Devotion in Victorian England, Oxford, Clarendon Press, 1995), se před časem rozhodla nastudovat a napsat moderní historii menšího evropského národa, aby se zjistilo, jak odolával mezinárodním tlakům. Vybrala si Československo, naučila se dokonale česky a strávila několik let studiem primárních materiálů, dva roky z toho přímo v České republice. Vznikla z toho práce, která se výrazně odlišuje od dosavadních historií Československa psaných v angličtině, které do značné míry recyklují zjednodušený a vlastně zkreslený obraz československých dějin. Nejnověji se toto konvenční vidění projevuje dokonce ještě v nedávné anglické práci Mary Dowlingové (Czechoslovakia, Londýn, 2002), která známým způsobem představuje Československo jako „vzor demokracie na evropském kontinentu, potemnělém fašismem a komunismem“, jež „nebylo schopno ubránit se machinacím evropských mocností, podlehlo nacismu a komunismu a až sametovou revolucí r. 1989 se navrátilo ke svobodě a demokracii“.

Dějiny Československa od Mary Heimannové se tomuto konvenčně stereotypnímu vidění hodně vymykají. V mnoha ohledech jsou svou analýzou blízké skepsi současných Čechů, i když je možné, že v některých aspektech bude nestranný odstup Heimannové i pro dnešní Čechy překvapující, možná šokující. Práce je výsledkem pečlivého, věcného výzkumu. Tvrzení jsou založena na systematicky zdokladované dokumentaci. O tom, co nemůže doložit, autorka skoro nikdy nespekuluje. Přímočará, jasná a věcná argumentace může českému čtenáři v některých případech trochu vadit, neboť vzbudí v jeho mysli námitky a úvahy nad různými nedokazatelnými možnými faktory, které mohly ovlivnit historická rozhodnutí, protože jsou však nedokazatelné, autorka se jimi většinou nezabývá. Kniha je svou argumentací přesvědčivá a brilantně a čtivě napsaná. Možná je to proto, že na mě daná doba zanechala osobně nesmazatelné stopy, ale za nejlépe napsanou kapitolu, která se blíží svou napínavostí skoro thrilleru, považuji tu část knihy, která se zabývá srpnovou okupací r. 1968 a tím, co se dělo s vedením strany a státu v Moskvě. Kapitoly, zabývající se obdobím od komunistického převzetí moci v únoru 1948 až do současnosti nejsou myslím pro českého čtenáře tolik objevné jako oddíly knihy pojednávající o československé historii do té doby, především o letech 1938-1939 a 1945-1948, které autorka označuje za tvrdě autoritářská období. Nové dějiny Československa od Mary Heimannové jsou neobyčejně podnětným materiálem k diskusi. Podívejme se na ně podrobněji. Heimannová argumentuje, že základním problémem českého společenství byl jeho vypjatý nacionalismus a etnická nesnášenlivost, které čeští politikové slepě a tvrdohlavě vynucovali na obyvatelstvu. Zásadně pomíjeli pragmatická, kompromisní, pluralitní řešení. Nebyli schopni uplatňovat inkluzivitu a radikálně se vymezovali proti každému, kdo byl jakkoliv jiný. Tento postoj uplatňovali nejen vůči Němcům, ale i židům, Romům, Maďarům Slovákům, Polákům i Rusínům. Tvrdohlavé prosazování českého nacionalismu přivedlo český stát opakovaně na pokraj zkázy. Češi vždycky byli experty na to svalovat svá selhání na „zradu“ nebo „útlak“ druhých. Jenže Heimannová dokazuje, že Mnichov si Češi zavinili sami. Vůči menšinám se chovali zejména v letech 1938-1939 i v poválečném období 1945-1948, neuvěřitelně krutě, aniž by je k tomu kdokoliv nutil. Ale vezměme to popořádku. Extremní nacionalismus vládl v Rakousku a pak v Rakousko-Uhersku na všech stranách. Revoluce z r. 1848 byla neúspěšná, protože namísto toho, aby se občané Rakouska sjednotili proti císaři v úsilí o získání demokratických svobod, všechny etnické skupiny v Rakousku se v tom roce navzájem zuřivě pohádaly. Proto zvítězil Bachův absolutismus. Romantický nacionalismus vládl v Rakousku především mezi Němci už od konce osmnáctého století, kdy část Němců začala prosazovat pangermánskou představu, že lidé, kteří mluví německy, jsou navzájem „mysticky spojeni“ do jediného národa, bez ohledu na to, v kterém státě žijí. Rakouské mocnářství však podle Heimannové tuto myšlenku neprosazovalo a proti ideologii pangermánství aktivně prosazovalo ostatní jazyky.

Vznik československého státu na základě nesnášenlivé ideologie Češi si během devatenáctého století vypracovali mocnou ideologii, jejímž tvůrcem byl především Palacký. Právě podle Palackého bylo husitství v patnáctém století silným nacionalistickým hnutím. To byla mýtická, nepodložená argumentace. Výrazy „České země“ či „Slovensko“ nebyly podle Heimannové do 19. století běžně používanými pojmy. Jan Hus se v české národně-osvobozenecké mytologii stal základním symbolem české rozhodnosti a nezávislosti a Jan Žižka jakýmsi raným nacionalistou a primitivním socialistou. Jenže spory husitů s katolickou Evropou nebyly nacionalistické, byly náboženské. Avšak v české komunitě vznikla mytologie národního osvobozování, která vyvrcholila ve dvacátém století. Český šovinismus konce devatenáctého století přinesl ve století dvacátém tragické důsledky. O vznik nezávislého československého státu v roce 1918 se možná dost zasloužili američtí židé. Aspoň to tvrdí sám Tomáš Garrigue Masaryk v Čapkových Hovorech s TGM. Masaryk se totiž r. 1899 zastal v Rakousku židovského vandráka Hilsnera, který byl nespravedlivě obviněn z rituální vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové. Masarykovo energické vystupování proti antisemitismu v Hilsnerově případě bylo mezinárodně široce medializováno a po letech se Masaryk Čapkovi svěřil, že „světový tisk většinou ovládají nebo financují židi, znali mě z Hilsnerova případu a oplatili mi, co jsem pro ně udělal, tím, že psali příznivě o naší věci – anebo o ní alespoň nepsali nepříznivě. Hodně nám to politicky pomohlo.“ Masaryk byl podle Heimannové nemilosrdný politický manipulátor a převlekač kabátů. Do britského tisku během první světové války protlačoval propagandu o útlaku v Čechách a liboval si: „Mučednictví a krev vždycky vyvolávají sympatie.“ Rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát se Masaryk rozhodl zcela arbitrárně, s minimem spolupracovníků a naprosto bez jakéhokoliv mandátu z českých zemí. Když totiž r. 1916 zemřel rakouský císař František Josef I., jeho nástupce, císař Karel I. začal projevovat „menšinovým národům“ v mocnářství sympatie. Karel I. zrušil trest smrti, vynesený nad českými revolucionáři Kramářem a Rašínem, a v Rakousku vznikla pravděpodobnost širší autonomie. Čeští politikové v Praze se účastnili korunovace Karla I. r. 1916 a ještě v lednu 1917 zdůraznila Asociace českých poslanců, že „český národ vidí podmínky svého rozvoje jen pod žezlem Habsburků“. 29. května 1917 oznámil císař Karel, že zamýšlí svolat rakouský parlament, a navzdory tomu, že Masaryk a Beneš nařizovali českým poslancům ze zahraničí, aby otevření parlamentu bojkotovali, ti je nejenže neposlechli, ale dokonce požádali, aby bylo Rakousko restrukturalizováno v novou státní konfederaci, v jejímž rámci by byly Čechy spojeny se Slovenskem. Masarykovi se podařilo přesvědčit západní spojence o nutnosti rozbití Rakouska teprve poté, když české legie spektakulárně ovládly po bolševické revoluci v Rusku transsibiřskou magistrálu, a Masaryk tak získal na mezinárodní scéně vliv, protože „jeho legie“ mohly přispět k válečným cílům spojenců.

K rozbití Rakouska a založení Československa r. 1918 došlo podle Heimannové pouze proto, že západní spojenci zneužili českých legií v Rusku a kauzy Československa pro své bezprostřední, krátkodobé vojenské cíle na konci první světové války. Masarykova argumentace západním spojencům, že je vytvoření Československa zapotřebí proto, aby fungovalo jako „hráz německé rozpínavosti na Východ“ je ze zpětného pohledu, když víme, co o dvacet let později následovalo, opravdu směšná. Čeští poslanci podpořili Masarykovu myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného Československa až na poslední chvíli, v červenci 1918. 16. října 1918 nabídl císař Karel I. rakouským národům autonomii a byla naděje, že bude přijata. Masaryk se v panice pokusil na poslední chvíli zabránit dohodě mezi Rakouskem a spojenci vyhlášením nezávislosti Československa. Vznik Československa v říjnu 1918 byl pro Masaryka pozoruhodným vítězstvím, ale nebylo na něm nic nevyhnutelného. Při vytvoření nového státu Masaryk drsně ignoroval zájmy Němců, Maďarů a Poláků, žijících na území Československa, a hovořil za Slováky a Rusíny, aniž by k tomu měl od nich mandát. Spojenci brzo litovali, že ve střední Evropě vytvořili sporný, nestabilní stát. Jak řekl britský premiér Lloyd George: Do Československa byly zahrnuty statisíce protestujících Maďarů a několik milionů rozhněvaných Němců. Národnostní útlak v meziválečném Československu Československo, které vzniklo r. 1918, bylo etnicky a nacionálně velmi nerovný stát. Masaryk a Beneš naslibovali Slovákům a Rusínům autonomii, nic z toho však nikdy nesplnili. Menšiny byly nespokojeny. Přitom německé obyvatelstvo v Československu netvořilo menšinu: Němců bylo v Československu víc než Slováků. Proto musela vzniknout fikce „československého národa“, aby se Češi a Slováci nemuseli počítat samostatně. Češi a Slováci byli teoreticky tzv. „státotvornými prvky“, přestože Němců bylo víc. I když bylo v Československu Němců víc než Slováků, neexistovala žádná německá třetí sloka československé státní hymny. Svoboda jednotlivých občanů byla zajištěna, avšak v praxi šlo o tvrdou nadvládu „československého“ (ve skutečnosti českého) národa. Meziválečné Československo nebylo inkluzivní multinacionální stát. Politické strany v Československu byly utvořeny podle národnostních měřítek. Pět českých stran vytvářelo vládní koalice a udržovalo „cizince“ mimo vládu, takže se do ní skoro nikdy německé strany nedostaly. V předzvěsti toho, jak arogantně v současnosti ignorují čeští vládní činitelé mínění lidu ve věci americké raketové základny naprosto ignorovali čeští politikové varovné výsledky voleb a utvářeli si „české“ vlády čistě podle své vůle. Nejvýrazněji se to projevilo ve volbách r. 1935, kdy získala sudetoněmecká strana Heimatsfront celých 15,2 procent voličů, tedy více než česká strana agrární, i více než sociální demokraté. Navzdory silně proticentralistickým, protičeským a protisocialistickým signálům od voličů si čeští politikové stejně, jako vždy předtím, utvořili český vládnoucí blok a stále rozhořčenější Němce a Slováky prostě ignorovali. Bylo znepokojující, že v zemi, která se z 80 procent skládala z katolíků, šířila vláda silný antiklerikalismus. Zrušení aristokratických titulů bylo traumatické pro německé aristokraty. Ministr financí Rašín ožebračil Němce v pohraničí zrušením rakouské měny. Podle nových zákonů nesměli už Rakušané navštěvovat své příbuzné mezi Němci v Československu bez oficiálních pasů; příjezd bez cestovních dokumentů se tvrdě pokutoval. Nový stát patří morálně Čechům, prohlásil Masaryk, i když Němci věděli, že sám Masaryk vyrostl jako Němec a jen změnil svou národnost, takže jím pohrdali. Od r. 1920 byla dekretem počeštěna jména i zcela německých měst. Vydávaly se pouze české poštovní známky. Na československém ministerstvu zahraničí nepracoval jediný etnický Němec či Maďar. Potíže byly i se Slováky. Když se Andrej Hlinka, jeden z původních signatářů Martinské deklarace, jíž se Slovensko stalo součástí Československa, dověděl, že Masarykovy přísliby, obsažené v Pittsburghské dohodě, podepsané v Americe s českými a slovenskými exulanty ohledně nezávislé slovenské vlády, parlamentu a soudů, nebudou splněny, jel si stěžovat do Francie. Masaryk ho po návratu nechal zavřít za „zradu“ a věznil ho až do r. 1920. Za zradu byl uvězněn i slovenský nacionalista Vojtěch Tuka, protože prohlásil, že Martinská deklarace měla platit jen deset let, do roku 1928, a pak už československé zákony pozbývají platnosti. Byl odsouzen za velezradu na 15 roků do vězení. V důsledku diskriminace Slováků získala na Slovensku obrovský vliv Hlinkova Slovenská l'udová strana. V obavách z německého radikalismu po Hitlerově příchodu k moci r. 1933 schválilo Československo v říjnu 1933 zákon č. 201, podle něhož mohly být suspendovány či rozpuštěny ty politické strany, které ohrožovaly integritu, demokratickou republikánskou formu či bezpečnost státu. Podle tohoto zákona byla zakázána Henleinova Sudetoněmecká strana, ta se ale rychle přeskupila a vznikla pod novým názvem Heimatsfront. Členové zakázaných politických stran podle zákona č. 201 neměli právo na listovní tajemství, mohli být podrobeni policejnímu dozoru a mohlo být na ně uvaleno domácí vězení. Heimannová argumentuje, že tvrdým potlačováním práv národnostních etnických skupin čeští politikové sami československý stát přivedli k zániku. Hluboké nespokojenosti etnických skupin v Československu výhodně využil Hitler, který v únoru 1938 vyjádřil rozhodnost ochraňovat „10 milionů československých Němců“. Západní Spojenci, kteří o útlaku menšin věděli (lord Runciman hovořil ve své zprávě o Československu o „úzkoprsé nesnášenlivosti a diskriminaci“) kontroverzní československý stát v Mnichově v září 1938 nepodpořili.

Úprk do totality Co následovalo, bylo zvlášť zajímavé a drsné. Jakmile totiž západní mocnosti Mnichovem odebraly dosavadním českým politikům moc udržovat multinacionální stát v područí, okamžitě se rozpadl a jeho následnické složky začaly projevovat tvrdě autoritářské a rasistické tendence. Tímto směrem šlo pomnichovské Česko-Slovensko dobrovolně, nikdo je k opuštění demokratických principů nenutil. Podle Heimannové je to důkazem, že by se Československo proměnilo v diktaturu i bez následného zásahu hitlerovského Německa.

Druhá československá republika, která existovala od října 1938 do března 1939, byla otevřeně autoritářským státem, podobně jako třetí republika v letech 1945-1948. Vládla vydáváním nedemokratických dekretů bez mandátu, podporovala rasismus, neutralizovala politické odpůrce, zakládala koncentrační tábory a pronásledovala židy a cikány, a to čistě z vlastní vůle, bez jakéhokoliv vlivu nacistického Německa. Československé úřady začaly otevřeně praktikovat politiku etnického očišťování. Pomnichovské Česko-Slovensko reagovalo velmi zlobně na příchod německých židovských uprchlíků z Hitlerova Německa. Česko-slovenská vláda lobbovala od října 1938 u britských politiků, aby využili svého vlivu v Berlíně a přesvědčili Německo, aby do Česko-Slovenska neposílala „židy, které nechceme“, a stěžovala si, že prý britská vláda projevuje sympatie „židům a německým sociálním demokratům na úkor Čechů a Slováků“. Česká vlastenecká organizace Sokol vydala 23. října 1938 rezoluci, která naléhala na všechny židy, kteří se usadili v Československu po roce 1914, aby se „vrátili do svých domovů“. 20. listopadu 1938 se Praha dohodla s Berlínem, že bude československý zákon změněn tak, aby už uprchlíkům z Německa a Rakouska po Anschlussu neposkytoval ochranu. Kurt Weisskopf, německý levicově orientovaný židovský student nevěřil svým očím, když byl svědkem toho, jak byla skupina německých sociálních demokratů, projíždějících Prahou, zatčena na pražském Masarykově nádraží a odeslána do Německa, kde musela skončit v koncentráku. Když si Weisskopf stěžoval u úřadů, český úředník na druhé straně telefonu mu sdělil, že je „smradlavej žid“ a „rudá svině“ a práskl mu telefonem. V červnu 1939 vydali Češi antisemitský zákon, jehož cílem bylo ochránit počeštěné židy a potlačit práva německých židovských uprchlíků, kteří přišli do Československa od roku 1935. Podle zákona z 2. března 1939 byli všichni nezaměstnaní muži nad 18 let posíláni do českých táborů nucených prací. Téhož dne Češi založili z vlastní iniciativy koncentrační tábory pro Cikány v Letech a v Hodoníně. Studenti na pražské filozofické fakultě spontánně zničili sochu T. G. Masaryka. Protižidovský rasismus byl v Čechách založen na etnicko-jazykových předsudcích, na Slovensku měl náboženský základ. Na Slovensku vznikl po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava pronacistický, katolický autoritativní stát, jehož xenofobní a nedemokratická politika měla kořeny v pomnichovském Česko-Slovensku. Heimannová opakovaně zdůrazňuje, že autoritářské a rasistické praktiky zaváděly pomnichovské Česko-Slovensko, a pak samostatné fašistické Slovensko, zcela z vlastní iniciativy. Za protektorátu Zajímavé byly podle Heimannové poměry po německé okupaci v březnu 1939. Němci dali Čechům skoro tak velkou míru autonomie jako Slovákům, kteří je přivítali jako osvoboditele, přestože se Češi vůči Němcům stavěli s resentimentem. Němci, trvale žijící na českém a moravském území, přitom od nacistických okupantů z Říše žádné výsady nedostali. Okupace je zklamala. Přitom ti čeští Němci, kteří byli členy Heinleinovy strany, a stali se tak automaticky občany Říše, museli jít na vojnu, což se Čechů netýkalo. Právě z toho důvodu se obrovské množství československých Němců po březnu 1939 přihlásilo k české národnosti, aby nemuseli do nacistické armády. Edvard Beneš z londýnského exilu v roce 1942 zorganizoval „operaci Anthropoid“, zavraždění říšského protektora Reinharda Heydricha, tvrdě proti vůli členů domácího odboje protože potřeboval mezinárodní mediální propagandistický trumf. Čechům se totiž v Protektorátě nic moc zlého nedělo. Je pravda, že v listopadu 1939, po demonstracích kolem výročí 28. října, němečtí nacisté brutálně zasáhli proti studentům. Tehdy bylo devět studentských vůdců popraveno (paradoxně zrovna ti, kteří byli ochotni spolupracovat s nacistickou mocí), vysoké školy byly uzavřeny a 1200 studentů bylo posláno do koncentráků. Útok však vedl k rozsáhlé pasivní resistenci v Protektorátě, takže v následujících měsících vznikl v Čechách silný chaos a němečtí nacisté svůj přístup vůči českému obyvatelstvu zmírnili. I protektor Heydrich praktikoval politiku cukru a biče: pronásledoval intelektuály, používal dávky krátkodobého teroru, ale předcházel si dělnickou třídu, která spokojeně a intenzivně za vysoké prémie pracovala pro válečnou ekonomiku Říše. Krutá pomsta Němců po zavraždění Heydricha – tzv. heydrichiáda – zcela zlikvidovala domácí český odboj, Beneš však získal, co potřeboval: vytvořil mezinárodně černobílý obraz českého mučednictví a německého zla. Zavražděním Heydricha se mu podařilo docílit, že Protektorát Čechy a Morava nebyl už považován za kolaborantskou pronacistickou zemi jako třeba Rakousko, ale za zemi okupovanou. (Na fašistickém Slovensku tutéž roli sehrálo r. 1944 tzv. Slovenské národní povstání.) Zavraždění Heydricha ovšem dále výrazně posílilo českou nenávist vůči Němcům.

Drsné poválečné poměry Poté, co Beneš podepsal r. 1943 v Moskvě se Stalinem dohodu o spolupráci se Sovětských svazem, komunisté připravili složení poválečné československé vlády, které Beneš přijal. Z vlády byli vyloučeni antifašističtí sudetští Němci i ostatní československé menšiny. Nekomunistům nevadily totalitní prvky v Košickém národním programu, zájem projevovali jen o potrestání „zrádců národa“. 4. dubna 1945 zasedala v Košicích Fierlingerova nevolená vláda: začala připravovat retribuční spravedlnost. Situace byla podobná jako po první světové válce: opět diktovala nezvolená vláda exilových politiků zemi zásadní změny. Tak jako po Mnichově byly v Česko-Slovensku zakázány levicové strany, teď byla vytvořena tzv. „Národní fronta“ a byly zakázány strany pravice. Na rozdíl od vybombardované Británie nebo Německa prožily Protektorát Čechy a Morava i první Slovenská republika poměřováno hrůznými poměry té doby relativně fešáckou válku. Výhodné bylo, že výrazně postoupil proces homogenizace obyvatelstva: za války se Češi i Slováci zbavili většiny Romů i téměř všech židů a po válce pak i Maďarů a Němců. Benešovi se podruhé podařil zázrak: přimět západní spojence, aby znovuvytvořili Československou republiku. To zdaleka nebyla automatické. Teď mělo Československo existovat v daleko výhodnějším postavení: bez menšin.

Jenže Beneš byl úzkoprsý nacionalista a socialista, který se chtěl svým etnickým a politickým nepřátelům bezodkladně pomstít. Československo po roce 1945 tak už nebylo demokratické: praktikovalo etnické očišťování, nezvolená vláda diktovala zemi, co se jí zachtělo, pomocí dekretů a začala rychle budovat policejní stát. Od nacistů se poválečné československé úřady dobře naučily jak neutralizovat politický disent: pečlivým rozdělováním potravinových lístků, populismem, mzdovou politikou a přerozdělováním zkonfiskovaného majetku. Do 27. října 1945 schválil nezvolený prezident Beneš 27 prezidentských dekretů a 91 zákonů. Provedl tak brutálně nacionalistickou a radikálně socialistickou revoluci. Hned po válce začalo české obyvatelstvo spontánně vraždit Němce. Jen Němci byli „zrádci“ a „fašisti“, jako by český a slovenský národ s nacistickým režimem vůbec nekolaboroval. Prezident a ministři vyzývali obyvatelstvo, aby se zbavilo „Němců a Maďarů“. 12. května 1945 požadoval ve vládě jeden ministr, aby se apelovalo rozhlasem na obyvatelstvo, aby nezabíjelo nevinné německé civilisty. Vláda to odmítla jako „zbytečné“. 16. května 1945 zdůraznil Beneš v projevu, že je v zájmu jednotného státu zapotřebí „vylikvidovat Němce a Maďary“. Poválečný československý režim se choval k československým Němcům přesně tak, jak se choval nacistický režim k židům. Počet potravinových lístků pro německého občana byl snížen natolik, že se z toho nedalo žít. Německé školy byly násilím uzavřeny. Stejně jako židé za války směli Němci nyní nakupovat jen v určitých hodinách, nesměli používat veřejnou dopravu a nesměli se stěhovat. V internačním táboře pro Němce u Ostravy a v kolínském táboře pro „kolaboranty“ se mučení, znásilňování a vraždění vězňů stalo tak běžnou věcí jako v nacistických koncentrácích, které řídila SS. V táboře Vojna u Příbrami bylo vyvěšeno nacistické heslo „Práce osvobozuje“, tentokrát v češtině. Vznikala síť tajné policie, do níž byli verbováni nacističtí zločinci. Podle Benjamina Frommera, kterého cituje autorka, odsoudily „mimořádné lidové soudy“ 97 procent obviněných. Právo na odvolání bylo zrušeno a popravy se konaly do 2-3 hodin po rozsudku. V prosinci 1945 vedly stížnosti, že československá policie běžně mučí obviněné, k požadavkům, aby byla policie denacifikována. Odsud Maďarů ze Slovenska za jejich údajný „fašismus“ byl neuvěřitelným pokrytectvím, protože fašistický stát na Slovensku ustavili Slováci, nikoliv Maďaři. Z Československa však byli deportováni i němečtí antifašisté: Němci si směli s sebou každý odvézt 30 kg, ale žádné cennosti. Balíky s cennostmi se soupisem položek a řádně uklizené byty musely být před odsunem odevzdány československému státu. Po odsunu Němců a Maďarů však pro Čechy zůstával problém Slovenska. Ve volbách v květnu 1946 zvítězila na Slovensku pravicová Demokratická strana. Slováci požadovali osvobození šéfa Slovenského štátu Tisa, avšak české úřady ho nechaly v dubnu 1947 schválně popravit, aby „navždy vyřešily otázku slovenského nacionalismu“. Přitom český šéf protektorátní vlády Rudolf Beran byl odsouzen pouze do vězení. Nekomunisté i komunisté ve vládě od r. 1945 spoléhali na mstivost davů, na lidové soudy, na potlačení práva na odvolání, na rychlé popravy podle retrospektivně vytvořených zákonů a na kriminalizaci etnického míšení obyvatelstva. Až na poslední chvíli před komunistickým převzetím moci si začali uvědomovat, že tyto autoritářské praktiky semelou i je. V Československu podle Heimannové zvítězil r. 1948 komunismus právě v důsledku českého národního šovinismu a v důsledku politického oportunismu pošetilých osobností českého veřejného života. Komunistický režim nebyl primárně důsledkem zásahů zvenčí, ale vznikl proto, že Češi a Slováci chtěli něco daleko naléhavěji než demokracii – totiž etnicky homogenní stát pod ochranou Sovětského svazu.

Stalinské peklo a Pražské jaro Stalinské peklo, které vzniklo v Československu v letech 1948 – 1953, zemi nevnutil Sovětský svaz – vytvořila ho z vlastní iniciativy Komunistická strana Československa. Čeští komunisté prostě byli papežštější než papež – bylo to přece tak dobré pro kariéru napodobovat Sovětský svaz. Nový režim nejprve potlačil katolickou církev, pak popravil Miladu Horákovou a četné nekomunisty odsoudil do koncentráků a k smrti. Z Maďarska posléze přišel tlak, aby byly zahájeny procesy i mezi vysokými komunisty. Zajímavé je, že Rudolf Slánský byl zatčen na základě provokačního dopisu, který mu poslala CIA. Pozoruhodné je také, že Gottwaldovi se před procesy sice nepodařilo uchránit celou KSČ, avšak obětí procesů se stali jen Slováci, Moravané a židé – Gottwald před procesy uchránil etnicky české komunisty. I za Stalinovy hrůzovlády však za politických monstrprocesů tlak z Moskvy na Československo jen nepřímý: v lidovědemokratickém Polsku se žádné takovéto politické procesy nekonaly. Jen v Československu byla až 1. května 1955 odhalena největší socha Stalina na světě, měřila 30 metrů. Pražské jaro přišlo do Čech ze Slovenska. Alexander Dubček, který se stal r. 1963 prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska, využíval resentimentu ve společnosti k tomu, aby si v komunistickém aparátu vytvořil vlastní mocenskou základnu. Dávno před uvolněním v Praze dal svobodu kulturněpolitickému týdeníku Kultúrny život, který bojoval za rehabilitaci Slováků, včetně Gustáva Husáka, v padesátých letech nespravedlivě Čechy odsouzených do vězení za tzv. „buržoazní nacionalismus“. Stejných metod využíval Dubček i poté, když se „Bratislavské jaro“ rozšířilo do Prahy a od ledna 1968 se stal prvním tajemníkem KSČ. Demokrat a liberál Dubček nebyl – podle Heimannové si byl prý vědom, že po získání moci musí demokratizaci v zemi zase potlačit. Důkazem je údajně to, že v jeho prezidiu byli konzervativci i liberálové. Komunistická strana Československa v roce 1968 obnovila nacionalistickou rétoriku, aby získala lidovou podporu. Pražské jaro využívalo domácího patriotismu i xenofobie a bylo zakotveno v tom, co Češi považovali za nejhlubší české a slovenské hodnoty. Sovětskou invazí však Dubčekova frakce prokázala svou slabost. Sovětský svaz se stal pro Čechy monstrem a spolupráce s Ruskem národní zradou. Invaze z r. 1968 rozbila spojení mezi socialismem a českým nacionalismem.

Po pádu komunismu Podle průzkumů veřejného mínění z 23. – 24. listopadu 1989 chtěly znovuzavedení kapitalismu v Československu jen tři procenta obyvatelstva. Po pádu komunismu r. 1989 však reformním komunistům odebrali reformu antikomunisté a Češi opět zastínili Slováky. Občané však neměli ponětí o reálném světě: propast mezi lidovými představami o Československu i o Západě, mezi nerealistickým přesvědčením Čechů a Slováků o „hluboké demokratičnosti“ národa a očekáváním, že po pádu komunismu „všichni rychle zbohatneme“, se ukázala příliš hluboká. Stručně řečeno, Čechoslováci si dál mysleli, že ani po pádu komunismu nebude nutno příliš pracovat, je dál přijatelné podvádět, a každý bude mít i za kapitalismu chatu na venkově. Je známkou intenzivního autoritářství českých a slovenských politiků i komunistického dědictví, že tak radikální čin, jakým bylo rozdělení Československa na dva samostatné státy koncem roku 1992, mohl proběhnout bez referenda, proti vůli občanské většiny. V zavedené demokracii se považují konflikty a rozpory za známku zdravého stavu společnosti. Tento přístup je však v rozporu s komunistickou praxí i s českým a slovenským nacionalismem. Ten dává přednost představě sjednoceného národa proti vnějšímu nepříteli: sjednocení my proti cizáckým oni. Zakladatelé československého státu r. 1918 byli brilantní propagandisté. Je jejich zásluhou a také zásluhou mnoha talentovaných českých politických emigrantů, že je mezinárodně historie Československa většinou prezentována v pozitivním světle. Je to i proto, že tento přístup vyhovoval západním mocnostem. Československo je prezentováno nikoliv jako agresor, ale jako oběť, a to i v těch nejhnusnějších obdobích svých dějin. Samozřejmě, lichotivé obrazy o sobě vytváří každý národ. Avšak v důsledku své bouřlivé politické historie nemělo Československo nikdy možnost se na sebe podívat řádně s odstupem. Jeho hlavním problémem bylo vždycky defenzivní ospravedlňování sama sebe. V Československu vládl nacionalismus, který se přizpůsobil každé ideologii, demokratické, autoritářské, komunistické, socialistické i fašistické. I po pádu komunismu zůstává nacionalismus ve střední Evropě nezreformovanou a zatvrzelou silou. Dvakrát nacionalismus Československo zničil. Milionům lidí způsobil zbytečné utrpení. Je načase, aby byl opuštěn.

Otázky a pochybnosti Styl knihy Mary Heimannové je skoro až greenovsky přímočarý, věcný, přímý a krystalicky jasný. Autorka zpracovává jen fakta, k nimž našla konkrétní důkazní materiál. Nespekuluje a nepsychologizuje. V důsledku toho vznikají ovšem v mysli českého čtenáře mnohé otázky, jimiž se kniha nezabývá a vlastně se jimi ani zabývat jako historická práce asi nemá. Především Heimannová nezkoumá mechanismus, jak v československé historii vznikala chybná rozhodnutí. Většinou (s výjimkou Alexandra Dubčeka) nezkoumá ani osobní motivaci politiků. Píše, že se Masaryk v určité době rozhodl rozbourat Rakousko-Uhersko, avšak nezabývá se tím, proč se k tomu rozhodl. Asi by argumentovala, že je přesná motivace činů jednotlivých osobností zpětně nevystopovatelná. Přesně analyzuje, co Masaryk v té které chvíli udělal a jak porušoval své sliby, to je všechno zdokumentováno. Nezabývá se tím, proč to dělal. Ze současného hlediska se však zdá nesmírně důležité zjišťovat, jak funguje onen „mechanismus pošetilosti“, v jehož důsledku činí čeští politikové už přes sto let ke škodě vlastní společnosti chybná rozhodnutí. Jde především o to, jak na to poukázal v dubnu 2008 na konferenci o Pražském jaru na Glasgow University Václav Žák, že čeští politikové neustále bojují v minulých válkách, a jdou při tom vždycky ode zdi ke zdi. V důsledku předchozí traumatické historické zkušenosti nabude nějaký docela nevinný, nebo technický fakt v českém prostředí zvláštního virtuálního významu, který vůbec není vnímán v zahraničí, a politikové pak jednají podle této falešně zkonstruované mytologie. Typickým příkladem je v současné České republice kontroverze posledních několika let týkající se americké raketové obrany. To je čistě technický problém, týkající se především hrozby likvidace systému globálního jaderného odstrašení, v jejímž důsledku by se Česká republika lehce mohla stát bojištěm v příští jaderné válce. Tím se však v ČR skoro nikdo nezabývá: namísto toho se „radar v Brdech“ stal virtuálním symbolem „loajality vůči Západu“ (a pochybným důkazem, zda „jsme součástí západního světa“), případně signálem „spiklenectví s komunismem a s Ruskem“. Skutečnosti a fakta nabývala v minulosti takovéhoto virtuálního významu mnohokrát. Typickým příkladem je třeba antiklerikalismus Masarykovy první republiky. Heimannová o něm píše, nezmiňuje se však, co bylo zřejmě jeho motivací – skutečnost, že se v habsburském režimu pro Čechy katolická církev svou nekritickou spoluprací s mocnářským establishmentem zdiskreditovala. Heimannová právem odsuzuje, že pražská luza r. 1918 zničila barokní mariánský sloup na Staroměstském náměstí, avšak to bylo přece právě proto, že se pro ni stal nositelem virtuální sémantické nálepky habsburského útlaku. Jinou aktuální otázkou, kterou kniha vyvolává, je problém, jak se bránit extremnímu nacionalismu nejrůznějších etnických skupin. Opět nelze Heimannovou kritizovat, že se tímto tématem nezabývá: je to téma spíše prakticky politické než historické. Heimannová v knize několikrát naznačuje, že se nesmiřitelně nacionalisticky chovaly v prostoru rakouského mocnářství veškeré etnické skupiny; hned na začátku knihy se zmiňuje o tom, že revoluce r. 1848 selhala, protože se všechny etnické skupiny v mocnářství pohádaly. Během celé knihy se však pak soustřeďuje na analýzu českého šovinismu: jistě právem, protože ten byl v Československé republice dominujícím prvkem. Jenže, jak dokázala například Marta Filipová svou doktorskou prací o české a německé kunsthistorii v Rakousku 19. století, kterou loni obhájila na Glasgow University, vypjatý nacionalismus byl charakteristikou nejen české, ale i německé strany, a to natolik, že údajně vědecké kunsthistorické práce z 19. století od německých i českých rakouských autorů nemají v podstatě cenu: jde jen o povrchní, ideologické vyřizování účtů. V této souvislosti vzniká otázka, jak si stát může poradit s extremním nacionalismem svých různých etnických skupin. Je jasné, že když Masaryk koncem první světové války rozbíjel Rakousko-Uhersko, Němci žijící na českém území se k tomu stavěli nepřátelsky.

Heimannová nepřímo argumentuje, že si je nový československý stát mohl získat inkluzivní politikou, namísto toho je českým šovinismem od státu ještě víc odcizil, což pak mělo koncem třicátých let fatální důsledky. Mělo se to zkusit, je možné, že by to fungovalo, ale co se mělo udělat, kdyby to nefungovalo? Shodou okolností řeší velmi podobné problémy s maďarskou menšinou dnešní Slovensko. Do podrobností tam nevidíme, ale je velmi pravděpodobné, že v důsledku hospodářského rozkladu Maďarska se v něm dostávají ke slovu nebezpečné extremně nacionalistické skupiny. Vyřešila by nacionalistické rozbroje na jižním Slovensku dnes skutečně otevřenost, vstřícnost a inkluzivní postoj od slovenské vlády, anebo by to k neutralizaci extremního nacionalismu Maďarů nestačilo? V této souvislosti je nesmírně zajímavý argument Heimannové, že meziválečné Československo si jakžtakž udrželo základní demokratické principy jen potud, pokud byla země pod dominantní nadvládou Čechů. Byla to sice nespravedlivá demokracie, výrazně zvýhodňující české etnikum, ale když západní mocnosti odebraly Čechům v Mnichově v září 1938 právo dominovat ostatním etnikům v československém prostoru, nové Česko-Slovensko se rychle propadlo do autoritářství. Neznamená to, že ostatní etnické skupiny na českém a slovenském území měly jiné než demokratické hodnoty? A jak se měl proti jejich autoritářským tendencím československý stát bránit? Měl právo se proti nim bránit? Kdyby se dnes britští muslimové rozhodli ve střední Anglii vytvořit autonomní islámský stát, kde by platil zákon šaria a byla v něm potlačována práva žen, nereagovala by Británie stejně tvrdě mocensky jako meziválečné, Čechy zvýhodňující Československo? Jsou to složité otázky a řešení by bývalo zřejmě spočívalo v jemnosti přístupu, jehož tehdejší československá administrativa nebyla schopna. Myslím, že je obtížné Masaryka kritizovat za to, že rozbil Rakousko-Uhersko ze zahraničí bez domácího mandátu. Těžko se mohl za první světové války vrátit do Prahy a uspořádat tam r. 1917 referendum o tom, zda má či nemá být Rakousko-Uhersko rozčleněno. Masarykovi lze ovšem právem vyčítat nesoudnost úsudku i to, že jako typický politik učinil mnoho slibů, které pak porušil. Rozhodnutí zlikvidovat Rakousko-Uhersko bylo zjevně pošetilé a Masarykova argumentace spojencům, že nově vzniklé Československo bude hrází pro německou rozpínavost, byla směšná. Snad jediným politikem, v jehož případě se Heimannová zabývá motivací jeho činů, je v knize Alexander Dubček. Je známo, že svým zázemím byl Dubček autoritářský komunistický byrokrat a Heimannová přesvědčivě dokázala, jak jako první tajemník na Slovensku využíval lidového resentimentu k posilování vlastní mocenské pozice. Je jistě pravda, že téhož mechanismu využíval v roce 1968 i na celostátní politické scéně. Argument, že Dubček počítal s tím, že až stoprocentně upevní svou moc, zavede zase útlak, je však myslím nedokazatelný. Je spíš pravděpodobné, že byl Dubček funkcionářem krajského formátu a na vedení státu nestačil, jako ostatně snad nikdo v tehdejším komunistickém politbyru. Z memoárů Zdeňka Mlynáře jasně vyplývá, že vedení KSČ v roce 1968 tvrdě selhalo prostě proto, že jeho členy nebyli nejbystřejšími občany v československé společnosti. Byli to ideologicky zabednění hlupáci, kteří si se spontánně vzniklou situací prostě nevěděli rady. Stranické politbyro totiž nevzniklo na základě soutěže nejlepších z nejlepších, ale v důsledku mocenských intrik. Z tragické historické epizody Pražského jara vyplývá, jak jsou nedemokratické struktury neefektivní. Celkově je nová historie Československa od Mary Heimannové brilantním příspěvkem k diskusi o českém údělu i o postavení Čechů ve světě – dnes i v minulosti. Autoritativnost studie potvrzuje i jedna nikoliv nevýznamná drobnost. Knihy vydávané v angličtině na česká témata mívají většinou velké problémy s diakritikou a překlepy v českých názvech i v odkazech na české zdroje. Monografie Mary Heimannové je redakčně zpracována tak pečlivě, že jsem nenašel v celé knize jedinou chybu v háčcích a čárkách či překlep v českém názvu. Vychází též v Literárních novinách

Výše uvedený článek neuvádíme proto, že bychom se s knihou Mary Heimannové stoprocentně ztotožňovali, ale jako užitečnou sebereflexi. Je dobré a prospěšné reflektovat, jak jsou náš národ a jeho historie vnímány a interpretovány v zahraničí.

Oznamujeme, že byl právě v těchto dnech vytištěn a vydán Monarchistický a historický kalendář na rok 2010. V historii strany jde o ojedinělý počin k šíření našich myšlenek. Kalendář na 162 stranách obsahuje:

-samotný kalendář (vždy týden na jedné stránce) s odkazy na významná výročí naší historie ke každému dni v roce -církevní kalendář se jmény svatých, lunárními cykly, východy slunce apod. -adresář pro vlastní záznamy -přílohu ke čtení – Dějiny české státnosti, pojednávající o osudech národa a státu od příchodu Čechů do Evropy po současnost se zaměřením na aspekty státnosti -stránku monarchistického humoru -stručné dějiny strany Koruny České a jejích snah o obnovení monarchie -základní program strany a odpovědi na nejfrekventovanější otázky veřejnosti -adresy a odkazy na všechny existující místní společnosti. Některé ukázky z přílohy kalendáře byly již v našem Zpravodaji otištěny. Kalendář bude prodáván v ceně 133,-Kč za kus. Z výtěžku prodeje budou hrazeny výdaje za vytištění kalendáře a veškerý zisk bude použit k financování předvolební kampaně strany, zejména k vytištění dalšího předvolebního čísle Monarchistických listů. Český zemský hejtman Jan Drnek, který kalendář z 90 % vytvořil, se ve prospěch strany vzdal veškerého honoráře (přílohu Dějiny české státnosti by bylo možno vydat zcela samostatně jako knižní publikaci slušného rozsahu). Kalendář si lze objednat na adrese sídla strany, nebo u kteréhokoliv člena představenstva strany. Zatím byl vytištěn v nákladu 500 kusů. V případě většího zájmu bude zajištěn dotisk. Podobný kalendář bude možno vydat každý rok znovu v podobném rozsahu a ceně. Pro rok 2011 již pan Oto Brachtel připravuje přílohu Dějiny českého mincovnictví a pan Petr Nohel přílohu o rodokmenech českých panovníků. Pan Drnek vytváří přílohu Dějiny českého válečnictví. Také díla dalších členů a sympatizantů KČ budou moci být zařazena jako příloha dalších vydání kalendáře, budou-li předložena na jisté úrovni zpracování.

Kalendář byl vydán pro vnitřní potřebu členů a sympatizantů strany. Zakoupením každého kusu kalendáře podpoříte stav pokladny KČ prakticky stejně, jako byste přispěli přímým finančním darem, nemluvě o značném propagačním a osvětovém efektu jeho šíření ve veřejnosti.

TIPY NA VÝLET

Připravil Petr Nohel.

ROZTOCKÝ ZÁMEK Vážení milovníci historie, pokud bydlíte v dobré dojezdové vzdálenosti od Prahy, jistě oceníte ne příliš známou ale zajímavou památku, která se nachází v její těsné blízkosti. Následujete-li tedy tok Vltavy směrem z Prahy, nemůžete obec Roztoky minout. Při použití automobilu se jedná o cestu cca 15 minut ze stanice Dejvická. Z téže stanice také vyjíždí autobusy 340 a 350 (zastávka Roztoky, nádraží). Na toto nádraží je také možné dostat se vlakem ze stanice Praha – Střed (dočasně přejmenované na Masarykovo nádraží) nebo Praha – Holešovice (doba jízdy je cca 15 minut). O historii zámku a akcích, které jsou v něm pořádány, se můžete více dozvědět na těchto místních webových stránkách. http://www.roztoky.cz/roztocky-zamek Foto: Zámecká zahrada Člen předsednictva KČ Petr Nohel se synem Vilémem v zámecké zahradě roztockého zámku u sochy Habsburského orla, kde je na jeho hrudi jasně patrný štípený znak arcivévodství rakouského a vévodství burgundského ovinutý řádem Zlatého rouna. Autor: Vilém Nohel

LEVÝ HRADEC Vážení milovníci historie, kdo z Vás by neslyšel o Levém Hradci? Památném místě, nejstarším kostele v Čechách a sídle prvních Přemyslovců? Málo již ale víme, že se toto překrásné místo a Národní kulturní památka nachází takřka na hranici našeho hlavního města. Pokud byste rádi právě na toto prvotní místo české historie zavítali, zde je několik odkazů, které Vám usnadní orientaci: www.levyhradec.cz http://cs.wikipedia.org/wiki/Lev%C3%BD_Hradec http://www.peplum.cz/?x=levyhradec Na Levý Hradec se dostanete pohodlně jak autem nebo vlakem tak i městskou hromadnou dopravou. Autobus č. 340 jezdí pravidelně z Prahy ze stanice Dejvická a do zastávky Levý Hradec trvá jízda pouhých 18 minut. Přímo ke kostelíku je pak třeba jít cca 4 minuty pěšky ulicí Levohradeckou. Z vlaku, který vyjíždí pravidelně z nádraží Praha – Střed (dočasně přejmenované na Masarykovo nádraží) je zapotřebí po 20 minutách vystoupit ve stanici Roztoky – Žalov a dále pokračovat pěšky do kopce po značené trase. V objektu funguje průvodcovská služba a krom ní je okolí doplněno naučnými ukazateli. Přímo v kostele sv. Klimenta se také pravidelně slouží Mše svaté a to vždy v sobotu od 14 hodin (s nedělní platností). Každé léto je na Levém Hradci také možno navštívit zádušní Mši svatou za rod Přemyslovců. Její termín je vždy volen tak, aby se co nejvíce blížil datu zavraždění Václava III.

Foto: Levý Hradec Kostel sv. Klimenta na Levém Hradci autor: Petr Nohel

BUDEČ Vážení milovníci historie, každý z nás jistě slyšel o památném místě Budeč, kam podle legendy chodil do školy již český kníže a patron naší země sv. Václav. Památná Budeč opravdu existuje a je možno ji navštívit, avšak čeká nás nemilé překvapení, když se její jméno snažíme marně zadávat do různých vyhledávačů. Původní hradiště je natolik malé, že dnes samozřejmě není samostatnou obcí – nachází se na katastru obce Zákolany – část Kováry, kam je možno se dostat hned několika způsoby. Nejrychlejším je patrně vlakové spojení z Prahy s přestupem v Kralupech nad Vltavou (cca 37 minut). Na Budči je krom prohlídky dochovaných historických artefaktů možno navštívit i Mši svatou a to vždy poslední sobotu v měsíci mimo prosinec od 10:30 hodin. Kostel v Budči je nejstarší českou stojící budovou u nás.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bude%C4%8D http://vcervinka.superhosting.cz/budec/budec.htm http://www.peplum.cz/?x=budec

ŘÍP Vážení milovníci historie, Kdo z nás by neslyšel o bájné hoře Říp, ze které praotec Čech poprvé spatřil zemi jež po něm později dostala jméno? Hora Říp leží severně od Prahy nedaleko Roudnice nad Labem a dostat se do její blízkosti by rovněž neměl být větší dopravní problém. Možností je více, nejkratší se patrně jeví vlakové spojení z Prahy přes Vraňany do Ctiněvsi (cca hodina a čtvrt) – jízda jinými způsoby se ale může protáhnout i přes 2 hodiny. V cílové stanice je podle pověsti rovněž bájný praotec Čech i pohřben. Sledováním níže uvedených odkazů je možno směřovat návštěvu hory Říp na dobu, kdy se na jejím vrcholu odehrávají zajímavé, ale nepravidelné akce. Jediným pravidelným setkáním je bohoslužba, která se zde koná každou první neděli v měsíci od 15.00 hodin.

http://www.hora-rip.cz/ http://www.hrady-zamky.cz/rotunda-rip/ http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADp

Foto: Rotunda na Řípu Rotunda na Řípu autor: Petr Nohel

Občanské sdružení Kapličky Koruny české V Místní společnosti Koruny české v Praze 6 se sešlo několik členů a sympatizantů KČ se vztahem k památkám. Po krátké diskusi na téma jak prospět kulturnímu dědictví země jsme se rozhodli založit občanské sdružení na pomoc památkách s cílem přispět k opravě některých kapliček a projednat jejich zasvěcení blahoslavenému Karlovi. V létě byly Ministerstvem vnitra ČR na druhý pokus zaregistrovány stanovy o. s. Kapličky Koruny české. Zakladateli se stali Jarmila Štogrová, historička umění a odborná knihovnice, věnující se drobným památkám, Radim Špaček, konzultant, známý z ekologických aktivit a Anna Matoušková, malířka a sochařka. Zájem sdružení jsme formulovali takto: „Základním posláním sdružení je ochrana české krajiny a jejího tradičního rázu jako národního kulturního dědictví. Hlavními cíli činnosti sdružení jsou zejména: 1. péče o památky, včetně památek nezapsaných v Ústředním seznamu kulturních památek ČR 2. obnova a opravy drobných památek.“ Formy činnosti jsou popsány následovně: „K plnění svého poslání a dosahování svých cílů vyvíjí sdružení zejména následující činnosti: Sdružování zájemců o péči o drobné památky. Organizování obnovy a údržby drobných památek. Pořádání seminářů, přednášek a výstav spojených s péčí o drobné památky a další aktivity souvisejících s propagací a podporou péče o drobné památky. Zajišťování chodu internetové stránky sdružující informace pro zájemce o péči o drobné památky. Informační, vzdělávací a osvětová činnost, a to i ve spolupráci s dalšími subjekty.“ Již během léta jsem vytipovali několik lokalit, kde by byla možná naše pomoc. Jedním regionem je Tachovsko, kde pan Vohanka zdokumentoval podle soupisu kapliček (autorem je Zdeněk Procházka, nakladatel z Domažlic) ty z nich, které jsou neznámého zasvěcení a potřebují opravu. Nejvýrazněji bychom mohli prospět kapličce v Chodském Újezdě a v Lobzích. Dalším uvažovaným regionem bylo Slánsko, kaple na cestě k poutnímu místu Tuřany a zanedbaná kaple při hlavní silnici Smečno – Slaný. Ve středočeském kraji se nachází také kaple Sv. Archanděla Michaela v Kozinci (okr. Praha západ) s unikátní barokní freskou. Tip na tuto kapličky máme od p. Špačka, který iniciativně vstoupil v jednání s muzeem v Roztokách a získal mnoho podnětných informací. Nejvíce památek hodných zájmu sdružení bylo zatím vytipováno v okolí Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi, kde paní Matoušková navázala spolupráci s Mgr. Milanem Novákem. Jde o velmi významné památky i drobné prvky zdejší krajiny, kromě známé poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi např. staroboleslavská cesta ze Lhoty do Staré Boleslavi – kdysi zde na památných stromech bývaly svaté obrázky; křížek v polích u obce Křenek a křížek u obce Lhota (zničen v 80. letech); kaplička Sv. Ludmily na Cecemíně u Dřís – je opravena, ale vede k ní neudržovaná úvozová cesta. Na Facebooku je založena skupina Kapličky. Zároveň chystáme vlastní internetové stránky sdružení. Na nich bychom chtěli kromě informací o praktické činnosti sdružení zpřístupnit vznikající databázi kapliček zasvěcených sv. Václavu a umožnit i ostatním příznivcům drobných památek, aby mohli sami přidávat podobné objekty nebo aby tu nalezli inspiraci pro cesty v české krajině. Nyní pro základní informaci slouží např. webové stránky http://kaplicky.unas.cz (mj. také o grantech na opravu a o připravovaných setkáních). Uvítáme zájemce, další podněty a konkrétní pomoc, kontaktovat nás můžete na adrese [email protected]. Pro každého se najde způsob, jak pomoci. PS: Před založením sdružení opravilo několik členů a sympatizantů KČ sokl kříže na rozcestí u obce Hlinná v kopcích Českého Středohoří nad Litoměřicemi (viz foto před opravou). Jarmila Štogrová

Mše za Karla Kinského K pozvánce na mši svatou za Karla VIII. knížete Kinského ze Vchynic a Tetova (1858 -1919) připojujeme několik slov z webových stránek o rodinné hrobce Kinských v Budeničkách: „Velkou klasicistní hrobku ve tvaru kříže osvětlenou centrální kopulí najdete na půl cesty mezi Zlonicemi a Budenicemi, západně od hřbitovního kostela sv. Isidora. Z obou obcí se k ní dostanete po silničce vedoucí barokní kaštanovou alejí. Hrobka v současné době zarůstá vegetací a chátrá. Díky rozbitým oknům lze nahlédnout do monumentálně řešeného interiéru. Hrobku nechal vybudovat Rudolf kníže Kinský, její výstavby se však nedožil. Hrobka byla postavena mezi léty 1836–1841 podle návrhu vídeňského architekta Henricha Kocha. O sochařskou výzdobu se postaral jiný vídeňský umělec, sochař Käsmann. Z jeho dílny pocházejí sochy před vstupem do hrobky, znázorňující alegorii Slávy a Truchlícího anděla i monumentální sousoší Malověrný v centru hrobky, představující Krista pozvedajícího sv. Petra z vln.“ Obrazovou dokumentaci najdete na http://www.kultura.slansko.cz/clanky/2008/10/rodinna-hrobka-kinskych. O hrobku se vleče dlouhý spor o vlastnictví a údržbu, o její vydání žádal bezúspěšně František Oldřich Kinský. Stavba byla již několikrát vykradena, eviduje ji velmi záslužná publikace Michala Valenčíka „Ohrožené památky“ (na webu pod http://www.kostely.tnet.cz). Prosba na závěr: pokud se někdo ze čtenářů Monarchistického zpravodaje více zajímá o osudy rodiny Kinských, uvítáme detaily ze života Karla Kinského, předem děkujeme. Jarmila Štogrová

NOVÉ KNIHY

ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODU 2010 Nakladatel: Martin, Zdeněk Vavřínek Rok vydání: 2009 (1. vydání)

Důležité informace: Monarchistický zpravodaj Koruny České Periocidita: Občasník Adresa: KORUNA ČESKÁ Senovážné nám. 24, 110 00 Praha 1 IČO: 44266740 Bankovní spojení: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) www.korunaceska.cz [email protected] www.kc-plzen.cz [email protected] http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm Další odkazy: www.zrusmeprezidenty.cz www.volebnipreference.cz Copyright © OBr. 2008