Kritický pohled na Kubánskou revoluci. Sam Dolgoff

Kritický pohled na Kubánskou revoluci Sam Dolgoff

www.jaime.cz Praha 2009

1

Ediční poznámka: Tento text poprvé vyšel v knižní podobě v září 2001 jako 10. publikace Anarchistické knihovny FSA v nákladu 400 kusů. V listopadu 2009 jsem text přehlédl a lépe uspořádal.

2

Obsah: Kapitola Strana

Předmluva k prvnímu českému vydání Slovo překladatele 1 Kubánská revoluce – anarchistický pohled 2 Castrovi přátelští kritici – Od Walda Franka až k René Dumontovi 3 Charakter Kubánské revoluce 4 Anarchismus na Kubě – předchůdci 5 Batistova éra 6 Obecný pohled na revoluci – její ekonomické pozadí 7 Anonymní hrdinové revoluce 8 Očitá svědectví anarchistů - Kubánská revoluce – zpráva z první ruky, Augustin Souchy - Revoluce a kontrarevoluce na Kubě, Abelardo Isglesias 9 Proč se anarchisté rozešli s Castrovým režimem 10 Pozice kubánských anarchistů – vybrané dokumenty 1960-1974 11 Kuba na konci šedesátých a v sedmdesátých letech 12 Struktura státní moci na Kubě Dodatky Chronologie 1959-1975 Bibliografické poznámky

3

3 6 7 9 18 24 32 39 43 47 72 80 90 94 103 104 110

Předmluva k prvnímu českému vydání Co činí nezbytným napsat historický esej? Důvody možná plynou ze snahy najít pravdu, příchylnosti k intelektuálnímu úsilí, nutnosti nové přepracované verze předkládaných událostí nebo dokonce z donquijotského ideálu boje proti větrným mlýnům na bitevním poli historie. Nezbytnost historického eseje může povstat z jakéhokoli zmíněného důvodu nebo možná ze všech najednou. Může být rovněž motorem, schopným posunout historii na vyšší stupeň, směrem k novému pochopení minulých událostí, nebo dokonce až do jiné dimenze a postavit se včerejším báchorkám ve světle dnešních skutečností. V žádné oblasti neexistuje nějaká definitivní Historie, neboť neustále přicházejí nové údaje a informace. Objevují se nové interpretace, noví autoři píší o minulosti a dospívají k novým závěrům... Skutečnou obtíží pro autora je však vyjádřit výrazně odlišný názor na současné události, sociální skutečnost nebo realitu každodenního života v určité zemi. To je výzvou pro každého, kdo chce brát historii vážně. Opačný přístup vídáme velice často v televizním zpravodajství o současných událostech. Historické zhodnocení událostí si vyžaduje mnoho času a úsilí včetně zařazení faktů a získání nových pramenů nebo informací. Důležitější je však reflexe, představivost a subjektivita. Každý historik může například vést spor o ctnostech, chybách, motivech a inteligenci Nicolla Machiavelliho. Činí tak profesionální historici, univerzitní profesoři nebo dokonce historičtí diletanti. Provádějí jednoduchý popis života mimořádně vychytralého renesančního florentského diplomata, jeho doby a obtíží s ní spojených. Pro všechny novináře, obyčejné muže a ženy nebo řadového rozhlasového nebo televizního reportéra představuje charakterizace nějaké osobnosti, politika nebo fotbalového hráče, teroristického činu v Evropě nebo na Středním Východě nebo nějaké občanské války v Jižní Americe prostě každodennost. Nikdo ale neriskuje vyslovení názoru pro nebo proti, pouze přináší „fakta“ na pořadu dne. Zítra budou dělat to samé. Když ale píšete esej o tom, co se právě teď skutečně odehrává, nebo přinejmenším vyslovujete svůj názor na aktuální události v určité zemi, to je něco naprosto jiného. Stává se mnohem složitějším pokusit se konfrontovat zažité názory pomocí historické kritiky toho, co se dnes odehrává v rámci politického nebo sociálního boje v nějaké zemi, zvláště pokud se nachází uprostřed revoluce. Sam Dolgoff učinil právě toto. Napsal svoji knihu o Kubě navzdory převládajícímu názoru veřejnosti, navzdory všeobecné víře celé generace, navzdory všeobecnému potlesku, navzdory anarchistickým skupinám a dokonce navzdory anarchistickým soudruhům. Jeho hlavní myšlenkou a cílem bylo vysvětlit fakta, týkající se takzvané „Kubánské revoluce“ a realitu toho, co se stalo kubánským anarchistům před a po nástupu castrismu. S tímto úkolem na mysli Sam napsal a vydal historickou esej a byl si velmi dobře vědom následků, zvláště v době prvního anglického vydání The Cuban Revolution: A Critical Perspective, které vyšlo u montrealského nakladatelství Black Rose Books v roce 1976. Dolgoff byl čestným a statečným anarchistou, skutečným představitelem své generace a opravdovým stoupencem historické pravdomluvnosti. Jeho dílo se stavělo proti liberálnímu establishmentu (v oněch dnech nazývanému „Nová levice“), proti marxistům, francouzským filosofům, čínské vládě, komunistickým stranám socialistického bloku, Kasandrám pravice a guruům levice, africkému osvobozeneckému hnutí, latinskoamerickým guerillám atd. atd. a Dolgoff byl prohlášen za „nežádoucí osobu“ mezi anarchisty ve Francii, Itálii a zbytku „pokrokového“ a proletářského světa. Sami víte, co se stává ještě dnes, když nějakou prací zaútočíte na kubánskou vládu. Stanete se neviditelným. Existuje prastará teorie zničení nepřátel, vypracovaná myslím římskokatolickou církví. „Jestliže nemůžete svého nepřítele zabít, umlčte ho. Jestli se to nepodaří, pomlouvejte ho, pokud není možné jej ignorovat.“ Protože časy Inkvizice jsou již většinou minulostí a vždy není možné nepřátele fyzicky zlikvidovat, pak jsou tedy pomlouváni nebo umlčeni. Oficiální linie komunistických stran ve všech zemích, které kontrolovaly, okupovaly, nebo v nichž měly jistý vliv na vládu a média, se vždy řídila tímto „zlatým pravidlem“, pocházejícím stejně jako mnoho dalších od římskokatolické církve. Ve specifickém případě Sama Dolgoffa a jeho knihy o Kubě, bylo toto dictum uplatněno za pomoci veškerých tehdy dostupných propagandistických prostředků. Byla to pro ně „nebezpečná kniha“ a musela být spálena nebo učiněna neviditelnou. Jak je stále obtížné povědět pravdu o takzvané „Kubánské revoluci!“ Když Dolgoff v New Yorku napsal svou knihu, kubánská diktatura utlačovala kubánský lid teprve 17 let. Když já nyní píši tuto předmluvu, Castro drží na Kubě ve svých rukou absolutní moc již

4

více než 42 let. Tehdy se však stalo něco neočekávaného. Ke všeobecnému překvapení Dolgoffova kniha měla značný dopad na takzvanou „levici“ sedmdesátých let. Stále více a více liberálů, anarchistů a pokrokově myslících lidí se odvažovalo věnovat pozornost poselství, které Dolgoff vyslal svoji prací. Došlo k tomu jen proto, že Sam Dolgoff měl mezi pracujícími lidmi, univerzitními profesory, americkými spisovateli a intelektuály velkou vážnost a respekt a jeho slova byla vyslyšena. Je pravda, že na konci sedmdesátých let kubánská vláda zvláště americkému veřejnému mínění připravila hned z několika důvodů skutečné zklamání, zvláště kvůli nesvobodě na Kubě, chudobě pracujících lidí a nedostatku potravin, což jsou typické výsledky „vědeckých“ marxistických ekonomických teorií. Čeští lidé mají vlastní zkušenost s tímto druhem totalitního „organizování a plánování“ a nezapomněli, že sám Castro byl prvním, kdo schválil a oslavoval sovětskou intervenci proti ČSSR v roce 1968. O deset let později začala Dolgoffova kniha pronikat do sociálních a politických názorů, zaujímaných v Latinské Americe a Evropě, doba se změnila a práce byla přijata a široce čtena, možná právě proto, že byla propagandistickou mašinérií kubánské Komunistické strany považována za „nebezpečnou a podvratnou“ knihu, namířenou proti „Třetí nejdůležitější revoluci tohoto století.“ Jak naznačuje sám titul, kniha popisuje Kubánskou revoluci a předkládá „kritický pohled“ na revoluční proces na základě inteligentního názoru a pozoruhodných závěrů. Sam důstojně vyjasnil některé historické události, vztahující se k vývoji programu kubánského anarchismu, zvláště v období od konce třicátých let do roku 1974. Sam velmi dobře znal skutečnou podstatu kubánské republikánské vlády a později boje proti Batistově režimu, stejně jako počátků a ustavení Castrovy diktatury. Dolgoff není pouhým vypravěčem, ale také účastníkem mnoha historických událostí, vztahujících se ke Kubě. Kniha tedy vzbudila nový zájem o odpovědi na otázky, týkající se Kuby, zvědavost na události, odehrávající se na ostrově a podpořila kritiku, pocházející od bývalých přátel Castrova režimu jako Chomského, Marcuse, Sartra, Avriche, Guerina, Bookchina nebo Guntera Grasse (abychom jmenovali některé z mnoha přátel, které si tehdy „Kubánská revoluce“ našla mezi intelektuály, teoretiky, univerzitními profesory, filosofy, svými politickými kolegy apod.) Důležitější ale je, že Dolgoffovu knihu dostali po celém světě do rukou obyčejní lidé, dělníci, studenti a rolníci, všichni, kteří se zajímali o události na Kubě, což bylo výsledkem zájmu, probuzeného Karibskou krizí z roku 1963 a pokračujícího monumentálním krachem zemědělství ve sklizni cukrové třtiny z roku 1970. Nedávno Michael J. Hargis připomněl v posledním čísle Anarcho-Syndicalist Review (léto 2001), že „Když přišel Sam Dolgoff se svoji knihou The Cuban Revolution: A Critical Perspective, byla mnohem výrazněji osvětlena role anarchistů v kubánském hnutí práce a revoluci.“ Nesvoboda, perzekuce, popravčí čety, revoluční „spravedlnost“ a vraždy - tím vším trpěli nejen kubánští anarchisté (jak dokládá tato kniha), ale rovněž obyčejní Kubánci, kteří se postavili proti marxisticko-leninskému systému a „diktatuře proletariátu“ na ostrově. Pro některé intelektuály bylo a stále je velice obtížné pochopit na počátku našeho nového století, že na Kubu byl úspěšně implantován stalinistický systém. Je těžké uvěřit, že ještě dnes může normálně existovat společnost, postavená na perzekuci, donašečích, trestu smrti, pracovních táborech, exilu, vězení a rutinních popravách. Stalin, Hitler, Mussolini a Franco ale byli v třicátých letech velice populárními vůdci a jen velmi málo lidí kritizovalo železné sevření, do něhož uchopili své společnosti. Dnes se na ně díváme jinak. Historie je velice tvrdým učitelem života a když se zadíváme zpět, kdo v oněch dnech kritizoval totalitarismus, najdeme jen velmi málo knih, které podaly skutečnost pravdivě. To je dnes činí velice důležité. Právě to činí důležitou a užitečnou i knihu Sama Dolgoffa, protože již nemusíme déle čekat, abychom se dočetli o zločinech, spáchaných na Kubě včera nebo dnes, v Dolgoffově knize je popsána sama podstata „tropického totalitarismu.“ Skutečnost toho, co se odehrálo (a stále odehrává) je zde a my se z ní můžeme poučit a ocenit upřímné a poctivé názory anarchistického veterána, zapojeného do boje déle než padesát let. Vzhledem ke Kubě a kubánským anarchistům ale byla otevřena ještě jedna kapitola. Kubánské anarchistické hnutí v exilu bylo založeno v New Yorku v roce 1961 s pomocí Libertinské ligy a zvláště soudruha Sama a jeho manželky Esther stejně jako Abe Bluesteina a Russella Blackwella, kteří nám tehdy všichni prokázali velkou solidaritu, ulehčili nám v politické, ekonomické a sociální krizi a pomáhali soudruhům, perzekvovaným na Kubě. Dolgoffova kniha byla původně vydána v roce 1976 v Kanadě, pak následovalo druhé vydání v angličtině, nepříliš dobře přeložené do španělštiny a vydané v Madridu v roce 1978 jako La Revolucion Cubana, un enfoque critico, posléze vydané v Stockholmu v roce 1980 jako Den Kubanska Revolutionen a v Berlíně v roce 1983 jako Das Kubanska Revolutio-

5

nen. Na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let všude po celém světě anarchističtí soudruzi v Austrálii, Irsku, Finsku, Anglii a Španělsku zjišťovali, že jejich kubánští soudruzi jsou perzekvováni, vězněni a vražděni Castrovou vládou. Zde v Miami zbytky jednoho z kdysi nejpočetnějších anarchosyndikalistických hnutí Latinské Ameriky žily v exilu a bojovaly proti castrismu. Tato kniha a existence kubánských anarchistů v exilu společně se zásadními změnami v chápání a respektu k lidským právům pomohla změnit mysli mnoha lidí, zvláště v anarchistických hnutích v Americe, Mexiku, Španělsku a Argentině. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se osobně setkával se Samem a Esther Dolgoffovými v jejich skromném bytě na Lower Manhattan. Žili odříkavým životem, oddáni své práci a naplňování idejí. Setkávali se kdysi s Emmou Goldmanovou, Rockerem, Trescou, Maximovem, Berkmanem, Olayem a mnoha dalšími drahými soudruhy, Sam hovořil v roce 1937 na waldheimském hřbitově a vzpomínal na anarchisty z Haymarketu, popravené v roce 1887 a jeho přednášky v odborářských a občanských centrech a univerzitách jako Temple a Antioch nebo na Kolumbijské univerzitě z něj udělaly „kočovného propagátora anarchistického hnutí práce“ po celých Spojených státech. Sam byl nepochybně jedním z nejrespektovanějších autorů a řečníků, zabývajících se ve své zemi hnutím práce. Ohlasy jeho kritiky Castrovy vlády si všude získaly zaslouženou pozornost všech, kteří skutečně věří ve svobodu a spravedlnost. Co se týče mně, moje vzpomínky na tenhle starý newyorský pár a jejich dlouhý a láskyplný vztah mě přinášejí pohled na skvělý příklad anarchistů, kteří pracovali a mysleli pro jednu věc, šli stejnou cestou a měli stejné úmysly. Musím rovněž prohlásit, že právě Sam Dolgoff byl moji inspirací pro knihu o historii anarchistického hnutí na Kubě. Jestliže Sam Dolgoff byl schopen pracovat na čtyřech velevýznamných knihách Bakunin on Anarchy, The Anarchist Collectives in Spanish Revolution, The Cuban Revolution a Fragments, A Memoir a početných brožurkách a článcích pro noviny a časopisy, včetně naší vlastní Guangara Libertaria, Libertarian Labour Review a Views and Comments, vyčnívajícími nad stovkami anarchistických i neanarchistických publikací, pak tedy já nebo kdokoli jiný můžeme pro naši věc učinit to samé a následovat velkého příkladu Sama Dolgoffa. Frank Fernandez Movimiento Libertariano Cubano en Exilio Miami, září 2001

6

Slovo překladatele Ediční řada naší Anarchistické knihovny se touto prací dostává ke třetí nejdiskutovanější revoluci 20. století. Po celkem šesti publikacích na téma Španělské (knihy V. Richardse, A. Guillamóna a G. Fontenise) a Ruské (N. Machno, I. Mettová a P. Aršinov) revoluce tedy, i když s určitým zpožděním, činíme další krok v procesu vytváření a obnovování historické paměti českého anarchistického hnutí. Kubánská revoluce a následná státní kontrarevoluce režimu Fidela Castra si rozhodně zaslouží podrobnou analýzu. Stejně jako Ruská a Španělská revoluce totiž názorně ilustruje všechna velká témata, která jsou středobodem teoretického a praktického úsilí anarchistického hnutí. Znovu se v reálném životě a sociálně-ekonomickém vývoji prokazuje, že žádný stát nikdy nemůže sehrát revoluční roli, že svobodná komunistická společnost je neslučitelná s centralizací a diktaturou a komunismus není možné vybudovat na základě příkazů shora a policejního státu. Celé generace autoritářských intelektuálů a aktivistů, sdružené do nejrůznějších bolševických politických stran a uskupení, se v průběhu 20. století snažily prorazit hlavou zeď a popřít starý Bakuninův postřeh, že „Svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost, ale socialismus bez svobody je násilí a útlak.“ Kuba byla dalším příkladem. Historické poučení z krachu Kubánské revoluce a nastolení státní kontrarevoluce, vedené Fidelem Castrem, ale nebylo tak bezprostřední a významné jako v případě Ruska. Kubánská revoluce se přeci jenom odehrála v době, kdy masová média zasahovala už každičký kout naší planety a do milionů domácností se rozběhla zejména televizní propaganda, překrývající skutečný vývoj na Kubě ikonami „hrdinných revolucionářů“, zejména argentinského bolševického fanatika Che Guevary, z něhož byl navzdory všem skutečnostem vyroben doslova „revoluční“ světec, falešný idol pro miliony utlačovaných a vykořisťovaných. Ještě dnes se můžete v prostředí anarchistického a autonomního hnutí setkat s mnoha lidmi, kteří například Che Guevaru pokládají za svobodomyslného autentického „komunistu.“ Dolgoffova kniha snad představuje i pro tyto lidi první krok, vedoucí k tomu, aby se zbavili svých iluzí a pohlédli na syrovou a nezkreslenou skutečnost. Dolgoffova kniha není vyčerpávající řemeslnou historickou prací, obsahující všechna čísla, souvislosti a statistiky. Byla napsána jako úvodní příspěvek anarchistické kritiky Kubánské revoluce. Jako taková potřebuje samozřejmě další doplnění a rozvíjení, čemuž se budeme věnovat v blízké budoucnosti. Jednou z dalších publikací, kterou vydá naše Anarchistická knihovna, totiž bude Historie kubánského anarchismu od soudruha Franka Fernandeze, kubánského anarchisty, který v exilu stále bojuje proti castro-bolševické diktatuře, utlačující kubánský lid po více než 42 let. K doplnění kontextu a vysvětlení mnoha neznámých nebo nepříliš jasně vysvětlených jmen a pojmů jsem použil práci bývalého kubánského revolučního studentského aktivisty Jaime Suchlického, Historical Dictionary of Cuba (Scarecrow Press, Metuchen, N.J. a Londýn, 1988). Poznámky v textu jsou proto značeny dvojím systémem. Poznámky překladatele jsou označeny horním indexem - např. (3) a poznámky autora normálně, tj. (3). Závěrem chci vyjádřit své poděkování soudruhu Franku Fernandezovi, kubánskému anarchistovi v exilu, který mi v procesu přípravy této knihy k českému vydání velice pomohl. PW

7

Kapitola 1 Kubánská revoluce – anarchistický pohled Adekvátní zpracování tématu Kubánské revoluce musí kromě zhodnocení reakčních „batistovců” a „revolučních“ castrovců vzít do úvahy i další, povětšinou ignorovaný rozměr otázky, tj. například historii kubánského anarchismu a jeho vliv na vývoj kubánského odborářského a socialistického hnutí, dále pozice kubánského anarchistického hnutí vzhledem k problémům Kubánské revoluce a také anarchistické alternativy ke castrismu. Dnešní kubánský „socialismus” se liší od humanistických a svobodomyslných hodnot skutečného socialismu, jako se liší tyranie od svobody. Mezi Castrovou variantou autoritářského socialismu a anarchistickou tradicí kubánského odborářského a anarchistického hnutí neexistuje ani ta nejmenší souvztažnost. Charakter latinskoamerického hnutí práce – podobně jako v případě španělského anarchistického hnutí, od něhož odvozovalo svoji orientaci – nebyl původně formován marxismem, ale zásadami anarchosyndikalismu, vypracovanými Bakuninem a anarchistickým křídlem Mezinárodní asociace pracujících - První „Internacionály”, založené v roce 1864. Latinskoamerické hnutí práce bylo od počátku silně ovlivněno ideologií a revoluční taktikou španělského anarchosyndikalistického hnutí. Dokonce již před rokem 1870 existovaly organizované anarchistické skupiny v Buenos Aires (Argentina), Mexiku, Santiagu (Chile), Montevideu (Uruguay), Rio de Janeiru a Sao Paulu (Brazílie). V roce 1891 se v Buenos Aires konal kongres odborových svazů, zorganizovaný Federacion Obrera Argentina, která byla v roce 1901 nahrazena Federacion Obrera Regional Argentina (FORA) se 40.000 členy, mající v roce 1938 členů již 300.000. Anarchosyndikalistická La Protesta, jedno z vůbec nejlepších anarchistických periodik, založená jako deník v roce 1897 a často přinucená uchýlit se do ilegality, stále vychází jako měsíčník. V Paraguayi byly anarchosyndikalistické skupiny, založené v roce 1892, v roce 1906 uspořádány do Federacion Obrera Regional Paraguaya. Anarchosyndikalistické odborové svazy v Chile od roku 1893 vydávaly časopis El Oprimido (Utlačovaný). Na konci dvacátých let tohoto století chilská pobočka IWW čítala 20.000 pracujících. Již předtím bylo vydáváno mnoho publikací a hnutí práce přímo vzkvétalo. Časopis Alba, tiskový orgán Santiagské federace práce, byl založen v roce 1905. Anarchistické a anarchosyndikalistické skupiny a jejich tiskoviny byly velice populární mezi pracujícími v San Salvadoru, Guatemale, Nikaragui a Kostarice, kde se v roce 1911 poprvé objevil anarchistický časopis Renovación. Abychom ilustrovali rozměr anarchosyndikalistického hnutí v Latinské Americe, musíme upřít pozornost na organizace, účastnící se odborářských setkání, svolaných FORA do Buenos Aires. Kromě FORA byl zastoupen Paraguay (Centro Obrera Paraguaya), Bolívie (Federación Local de La Paz, skupiny La Antorcha a Luz y Libertad), Mexiko (Pro-Acción Sindical), Brazílie (odborové svazy z celkem sedmi provincií), Kostarika (organizace Hacía la Libertad) a Chile (místní pobočka IWW). Tyto příklady nám poskytují jen letmý pohled na celkový rozsah hnutí (Zdroje: série článků anarchistického historika Maxe Nettlaua, otištěná v Reconstruir a Rockerův Anarcho-Syndicalism, ed. India, str. 183-184, nedatováno). Co se týče historie anarchosyndikalistického hnutí v Argentině, Chile, Uruguayi, Brazílii a dalších latinskoamerických zemích, na toto téma existuje početná literatura ve španělštině a některé, i když zcela nedostačující, práce v angličtině. Naneštěstí nemáme v žádném jazyce k dispozici vůbec nic o historii kubánského anarchosyndikalismu. Anarchosyndikalistický původ kubánského hnutí práce a vliv anarchosyndikalismu je uznán dokonce i v Report on Cuba, vydaném konzervativní Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj: ”V koloniální éře měli vůdčí postavení v kubánském odborářském hnutí anarchosyndikalisté Bakuninovy školy. Viditelný odstín jejich ideologie, kladoucí důraz na ´přímou akci´, pohrdající legalitou, popírající existenci společných zájmů pracujících a zaměstnavatelů, přetrvává i v kubánském odborářském hnutí moderní doby… musíme mít na paměti, že takřka veškerá lidová výchova pracujících na téma podstaty fungování ekonomického systému a toho, co se dá učinit pro jeho vylepšení, pocházela nejdříve od anarchosyndikalistů.” (Citováno v ”Background to Revolution: Development of Modern Cuba, New York 1966, str. 31-32) 8

Dokonce i bolševický historik Boris Nikirov připouští, že „Kubánské hnutí práce se vyznačuje dlouhou radikální tradicí. Od konce devadesátých let 19. století až do dvacátých let 20. století byl anarchosyndikalistický vliv velmi důležitý.” (Citováno tamtéž, str. 135 – anarchosyndikalistický vliv tedy jistě překlenul skutečně dlouhé období). Ještě méně víme o anarchosyndikalistických kořenech hnutí práce na Portoriku, které můžeme stejně jako v případě Kuby vystopovat až do druhé poloviny 19. století. Editor vynikající antologie o sociálním boji a socialistické ideologii na Portoriku, A. G. Quintero Rivera, se ptá: „Kdo si dnes na Portoriku ještě pamatuje na předčitatele v tabákových dílnách? (pracující si stejně jako na Kubě a Floridě platili předčitatele, kteří jim přednášeli knihy většinou na sociální nebo politickou tematiku, zatímco vyráběli doutníky) Kdo ví, že portorické studijní skupiny v prvním desetiletí našeho století studovaly Bakuninovy, Kropotkinovy a Reclusovy práce a historii První Mezinárodní asociace pracujících?… že již v roce 1890 anarchistické skupiny na Portoriku vydaly Bakuninův Federalismus a socialismus, široce čtený pracujícími?” Quintero zpravuje čtenáře o tom, že v roce 1897 se anarchista Romero Rosa, typograf, stal jedním „z prvních a nejdůležitějších zakladatelů prvního všeobecného odborového svazu na Portoriku – Federacion Regional Obrera.” Společně s Fernandem Gomezem Acostou, tesařem a Jose Ferrer y Ferrerem, rovněž typografem, Romero Rosa založil týdeník Ensayo Obrera, aby šířil anarchosyndikalistické myšlenky mezi pracujícími. Luisa Capetillo, portorická Emma Goldmanová, kterou Quintero nazývá „legendární postavou dějin portorického hnutí práce”, byla nadanou řečnicí a organizátorkou a na konci 19. a začátkem 20. století promlouvala k nespočetným dělnickým shromážděním po celém Portoriku. Hájila práva žen, hlásala volnou lásku a ještě popírala konvence tím, že nosila kalhoty. Byla plodnou autorkou a ve španělštině napsala anarchistické eseje například jako Lidstvo v budoucnosti, Můj pohled na svobodu a Práva a povinnosti ženy jako soudružky, matky a svobodné lidské bytosti. Rovněž rozsáhle psala a hovořila na téma umění a dramatu a udržovala obsáhlou korespondenci se zahraničními anarchisty. V letech 1910 až 1920 na Portoriku vycházely anarchistické a syndikalistické tiskoviny a odboráři prováděli intenzivní agitaci a militantní akce v pracovních konfliktech. (La Lucha Obrera en Puerto Rico, 2. vyd. 1974, str. 1, 14, 34, 153, 156 a 161). Příklad Portorika ukazuje, jak málo víme o anarchosyndikalistických kořenech odborářského a socialistického hnutí v karibské oblasti. Tato práce se pokusí vystopovat pozoruhodný vliv anarchismu na vývoj kubánského revolučního hnutí a představit anarchistický pohled na Kubánskou revoluci.

9

Kapitola 2 Castrovi přátelští kritici – Od Walda Franka až k René Dumontovi Dozvuky Kubánské revoluce jsou stále ještě pociťovány po Latinské Americe i celém světě. Vedou se vášnivé debaty o jejím charakteru. Mnoho z původních Castrových levicových a liberálních příznivců, kteří se stali svědky její postupné degenerace do totalitní diktatury, bylo přinuceno – silně navzdory svým sklonům – přijmout tuto rozrušující skutečnost jako platný fakt. V procesu zkoumání této degenerace zmínění přátelští kritici objasňují jisté klíčové skutečnosti o Kubánské revoluci, které potvrzují jejich ve skutečnosti anarchistický přístup, což se většina z nich snaží vehementně popírat. Jiní, fanatičtější Castrovi přívrženci, se snaží objasnit diktátorská opatření kubánského režimu a upadají přitom do naprosto zřetelných protikladů, sloužících pouze k ještě většímu zdůraznění faktů, které se snaží zastřít. Chronologicky jsme uspořádali několik typických příkladů, abychom ilustrovali průběh událostí. Práce Walda Franka Cuba: A Prophetic Island (New York 1961), je zvláště skličující, neboť autor byl vždy uvědomělým proti-státním komunistou, silně ovlivněným anarchistickými myšlenkami, což jasně prokázal sympatickým přístupem k CNT (španělské anarchosyndikalistické odborové konfederaci). To, že Frankových čtyřicet let studia španělské a latinskoamerické historie nezabránilo, aby procastrovská hysterie zatemnila jeho úsudek až do té míry, že není schopen rozeznat zřetelné projevy nastolující se diktatury, je neodpustitelné. Přestože kubánská vláda Frankovi poskytla dvouletý grant, aby napsal svoji knihu, autor trvá na tom, že „jedinou povinností bylo nalézt pravdu takovou, jaká je.” (Předmluva), Frankovo „nepředpojaté zhodnocení Castrovy osobnosti a úspěchu” se však může směle rovnat chvále, kterou na Stalina pěli jeho přisluhovači. Čteme: „Chevrolet vjel do prvních ulic Matazanas… zástup lidí, stojící Castrovi v cestě, měl nějakým způsobem podobu samotného Castra… a co je vlastně Castrova podoba? Není to snad sama Kuba? (str. 79) … Co se týče jeho vynikajících schopností, je Castro stěží méně než opravdový básník a člověk, prodchnutý láskou… nazvat Castra diktátorem, znamená použít velmi nepatřičný výraz… (str. 141, zvýrazněno autorem).” Hned v následujícím odstavci však Frank nevědomky shromažďuje drtivé argumenty sám proti sobě. Castro totiž netoleruje kritiku: „…má okolo sebe rád intelektuály, nikoli aby s nimi diskutoval o idejích, ale aby se utvrdil ve vlastních činech a myšlenkách.”(str. 14) – jinými slovy, Castro se musí podobně jako Stalin obklopovat povolnými pochlebovači. Castro není diktátor, ale „vždy přijde okamžik, kdy se vůdci musí odvážit postavit lidu pro jeho vlastní dobro… (str. 62) … a nastanou časy, kdy vření v národě je takové, že opoziční tisk je jen na obtíž (neboť na Kubě se nekonají vůbec žádné volby, pozn. S.D.)… a opozice Castra jen uráží… a opovažuje se ho nazvat ´totalitním komunistou´” (str. 16) Navzdory Frankově pro-castrovské posedlosti si cestu na denní světlo proklestí i známky anarchosyndikalistického vlivu: „Kubánci nevědí, že pouhé znárodnění průmyslu nemůže být cílem samo o sobě, že může způsobit vznik byrokracie dokonce mnohem hroznější, než za kapitalistických vlastníků. Znárodnění nezbytně není opravdovým zespolečenštěním, cílem, vyžadujícím, aby pracující z jednotlivých oborů sami spravovali svá odvětví ve spolupráci s dalšími sektory ekonomiky.” (str. 134) Viní ale Frank ze znárodnění Castra? V žádném případě! Naopak, považuje Castrův „náhlý akt znárodnění za inteligentní a statečný čin… bránící Kubánskou republiku proti nepřátelským silám, které ji chtějí zničit.” (str. 134) Frank se dokonce obává, že „techničtí poradci ze Sovětského svazu sebou přinesou komunistickou ideologii… rovnocenně cizorodou, rovnocenně nevítanou.” (str. 136) Frank ale spěchá rozptýlit podobné obavy: „vůdci jsou ale dobří a to, oč se pokoušejí, je dobré… řeknou vám prostými slovy, že nesvrhli nadřazenost a nadvládu Spojených států jen proto, aby se podřídili novému pánovi… Sovětskému svazu nebo komukoli jinému.” (str. 136, zvýrazněno autorem). Naneštěstí se ale ukazuje, že „dobří” muži, předurčení, aby zachránili Kubu před totalitní nadvládou, jsou sami autoritářští komunisté – Armando Hart, Carlos Rafael Rodriguez a – ironie všech

10

ironií – Castro se jen několik dnů po americkém vydání Frankovy knihy přiznal, že ”jsem marxistaleninista a zůstanu jím až do posledního dne svého života.” Navzdory Castrovým prohlášením, že takzvané rolnické družstevní farmy (granjas del pueblo), jsou modelovány podle „kolchozů” ruského typu, Frank stále udržuje při životě zmírající naději, že „družstevní farmy a provozy se velmi dobře mohou stát zárodky… radikálního syndikalismu, odvozujícího se od tradice anarchosyndikalismu, který se již dlouho obrací na španělské a latinskoamerické pracující… mnohem spíše, než rigidní kolochozy v rámci bolševismu, může na základě otevřeného syndikalismu rozkvést anarchistické smýšlení.” (str. 186) Na počátku roku 1963 členové Kubánského anarchistického hnutí v exilu (MLCE), napsali dopis Pablu Casasovi, jednomu z koordinátorů Španělského výboru na pomoc uprchlíkům a informovali ho, že Waldo Frank, rovněž koordinátor, byl kubánskou vládou pověřen napsat knihu, vychvalující Castra. Ve svém Bulletinu z dubna 1963 MLCE zveřejnilo Casasovu odpověď: „Podobně jako vy rovněž věřím, že všichni stoupenci svobody… musí odsoudit jakoukoli diktaturu, ať je ´pravicová´, ´levicová´ nebo kterákoli jiná… Hluboce soucítím se zármutkem nešťastného kubánského lidu, který trpěl za Batistovy diktatury a nyní je podroben diktatuře jeho nástupce, Fidela Castra. Co se týče přístupu Walda Franka a jeho podpory, prokazované Castrově režimu, ihned požádám Španělský výbor na pomoc uprchlíkům, aby nařídil úplné prošetření Vašich obvinění a pokud zatím se zdá, že ano - se prokáže, že Waldo Frank porušuje ideály naší organizace, bude vyloučen jako člen i koordinátor… S přáním všeho nejlepšího Pablo Casas…” V roce 1964 zveřejnil marxisticko-leninský časopis Monthly Review speciální 96stránkovou studii Inside the Cuban Revolution, napsanou Adolphem Gillym, fanatickým „levicovým” procastrovským argentinským novinářem, který po více než jeden rok žil mezi kubánským lidem. Přestože Gilly přiznává existenci deformací Kubánské revoluce, stále je „bezpodmínečně na straně Revoluce.” (předmluva, str. VII) Castro nicméně Gillyho práci sžíravě odsoudil. Následující výňatky z Gillyho studie jsou nejlepší ilustrací toho druhu zmateného myšlení, který vede „levicové” Castrovy kritiky až k těm nejkřiklavějším protikladům: Prohlášení: Stát hájí své pozice… a konkrétní ekonomické zájmy funkcionářů, sebe samého, Strany a odborářské byrokracie… lid nemá žádné přímé pravomoci… Stát vytváří a hájí privilegované funkce. (str. 42) Protiklad: Stát v nejvlastnějším smyslu patří pracujícím. (str. 46) Prohlášení: V kubánském vedení se dosud neobjevila žádná tendence, navrhující zavedení samosprávy, ani žádná, zajímající se o rozvoj institucí, vyjadřujících v socialistické demokracii vůli lidu – sovětů, dělnických rad, odborových organizací nezávislých na státu apod. (str. 40-41) Protiklad: Na Kubě masy cítí, že začaly samy řídit vlastní život. (str. 78) Prohlášení: Co se týče rozhodování vlády, ta nikdy nepřipouští nesouhlasná stanoviska, kritiku nebo pozměňující návrhy… nic nemůže být publikováno bez svolení… (str. 28) Protiklad: Neexistuje země, ve které by existovala větší svoboda a demokracie, než Kuba. (tamtéž) Vydavatelé Monthly Review Leo Hubermann a Paul Sweezy stejně jako Gilly kombinují mimořádnou chválu s dodatky, drtivě obviňujícími Castrův režim. „Úspěchy, dosažené Kubánskou revolucí… zvýšení životní úrovně mas, které vytvořilo kvalitativně i kvantitativně rozsáhlou lidovou podporu Revoluční vlády… a jejího nejvyššího vůdce Fidela Castra… má jen několik málo paralel, pokud vůbec nějaké.” (Socialism in Cuba, N.Y, New York 1970, str. 203) „Na ekonomickém poli bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů a další budou následovat…” (str. 65, tamtéž) Hubermann a Sweezy následně neúmyslně popírají vlastní tvrzení: „…takřka všeho je dnes na Kubě nedostatek.” (str. 129) „Ekonomická situace je stále složitá. Každodenní život je tvrdý a po deseti letech jsou již mnozí lidé unaveni… jsou náchylní ztratit důvěru ve schopnost vedení splnit optimistické sliby… svazky poutající masy k paternalistické vládě se začínají rozvolňovat.” (str. 217-218) Zatímco příklady údajných ekonomických ”úspěchů” jsou uváděny velmi ojediněle, katastrofický kolaps ekonomiky a masová nespokojenost, za což je ”Revoluční vláda přímo odpovědná”,

11

to vše je více než dobře dokumentováno. (viz. str. 74, 81, 82, 86, 103, 107, 200, 205-207, 207-220). ”Aby vytvořilo materiální pobídky a zmenšilo absence, revoluční vedení ke své nekonečné zásluze… nikdy nespáchalo šílenou chybu obnovení kapitalistického platového systému, v němž … kdo pracuje tvrději, dostává více.” Castro je citován: ”Nabízet člověku více za vykonání jeho povinností znamená kupovat si jeho svědomí penězi.” O několik stran dále si Huberman a Sweezy opět protiřečí. Nyní může být Revoluce zachráněna pouze tehdy, pokud bude obnoven kapitalistický platový systém. ”Revoluce si nemůže dovolit spoléhat čistě na politické a morální motivy, bude se muset dokonce uchýlit k částečné militarizaci práce!” (str. 153) Tvrzení, že ”Kubánská revoluce se uchýlila jen k velmi malé regimentaci práce,” je odmítnuto ještě ve stejném odstavci: „Existuje nespočet důkazů, týkajících se rozsáhlých mobilizací pro dobrovolnou práci… dokonce se již vyskytly její příznaky v rostoucí roli armády v ekonomice, přinášející sebou militaristické koncepce organizace a disciplíny… příkladem je Che Guevarova brigáda sekáčů cukrové třtiny, uspořádaná přísně vojenským způsobem, která sklízí opravdu rozsáhlé plochy… (str. 146) …kubánský systém je jasně založen na vládě byrokracie… a vláda nevypracovala žádnou alternativu.” (str. 219-220) Pro Hubermana a Sweezyho je uskutečnění socialismu v důsledku založeno na všemocnosti státu. Lidé nejsou pány, ale sluhy ”revolučního” vedení, které jim velkoryse dopřává privilegium podílet se na uskutečňování ”velkých rozhodnutí, utvářejících jejich životy.” (str. 204) Ignorovat poučení z historie a očekávat, že vládci se dobrovolně vzdají moci, nebo ji budou sdílet se svými poddanými, je přinejmenším neuvěřitelně naivní. Hubertu Matthewsovi, zahraničnímu korespondentovi a později vedoucímu redaktoru New York Times, nyní již v důchodu, se podařilo 17. února 1957 v Sierra Maestra získat senzační rozhovor s Fidelem Castrem. Matthews byl od té doby na Kubě vítaným hostem a Castro a další vůdci mu poskytovali rozhovory. Jeho přístup ke Castrově diktatuře připomíná chování domýšlivého rodiče, zveličujícího kladné stránky svých potomků a nacházejícího omluvy pro dětské uličnictví. ”Fidelova osobnost je ohromující. Udělal mnoho věcí, které mne rozzuřily. Udělal kolosální chyby… ale musíme mu odpustit. Musí se vyrovnávat se složitými problémy, které by nikdo nemohl vyřešit bezchybně bez negativních dopadů na rozsáhlé sektory kubánské společnosti.” (str. 4) Nezanedbatelným privilegiem, přiznaným despotům, tedy má být právo chybovat na úkor obyčejných lidí. Jak to, že Castro, ”velký řečník… největší řečník své doby,” není schopen vyjádřit své emoce, (str. 44), což je podivný nedostatek, který Matthews nepovažuje za nutné vysvětlit. Přestože jeho poslední práce (velký 486-stránkový svazek ”Revolution in Cuba”, New York 1975), obsahuje velké množství cenných informací o situaci, panující na Kubě, trpí neohrabanou snahou smířit chorobně sebevědomý obdiv ke Castrovi s brutálními a hořkými fakty. Z chaotické masy protikladů, absurdit a dezinterpretací se vynořují ohromující skutečnosti, dokládající degeneraci Kubánské revoluce. Uvedu několik příkladů. Castro je diktátor. Jeho revoluce je ”autokratická”, ale stále – což je opravdu podivné – představuje ”vládu, založenou na konsensu, lidové podpoře.” Tato podpora přichází od členů Výborů na obranu revoluce (CDR), zahrnujících ”takřka všechny zdravé dospělé lidi na Kubě… všichni se podílejí na Kubánské revoluci.” Tento konsenzus zdola, který ”není demokracií… nemá nic společného s občanskými svobodami.” (Str. 15, zvýrazněno autorem) Mělo by se rozumět samo sebou, že režim, který ”nemá nic společného s občanskými svobodami,” je podle definice diktaturou. Brzy se ukáže správnost tohoto závěru. Matthews poznamenává: ”… mnoho Kubánců je nespokojeno se skutečností, že CDR (tento údajný model participativní demokracie, pozn. S.D.) jsou nyní zcela pod kontrolou Komunistické strany Kuby.” (str. 15, zdůrazněno autorem) ”My, Američané, přemýšlíme o lidských právech v občanských termínech – rovnost před zákonem, nediskriminace, svoboda tisku, posvátnost domova… na Kubě, stejně jako v Latinské Americe, jsou ale individuální práva rovněž ctěna.” (str. 7) Na straně 129 si Matthews odporuje: ”Nevěřím, že Kubánci se zajímají o občanské svobody natolik, aby za ně bojovali… důraz není kladen na občanské svobody, ale práva osobnosti, osobní důstojnost, ochranu rodinného života…” Matthews se tím snaží zakrýt skutečnost, že práva osobnosti nemohou být na Kubě uplatňována proto, že stát regimentuje život jednotlivce od kolébky až do hrobu. Dokládá to nevědomky v kapi-

12

tole o kulturní revoluci. Na základě neopodstatněného a urážlivého tvrzení, že ”kubánský lid nesdílí anglosaskou mánii po soukromí,” se Matthews snaží minimalizovat dopad skutečnosti, že ”Kuba poskytuje lidem asi tolik soukromí, jako akvárium zlatým rybičkám.” (str. 15) ”Castro chyboval během soudu po útoku na Moncadu v roce 1953 a pak v Sierra Maestře v roce 1957, když přislíbil naplnění liberálně-demokratické ústavy z roku 1940.” (str. 40) Castro neudělal chybu. Velmi dobře věděl a později to i přiznal (ve svém projevu ”Jsem marxista-leninista” z 1. prosince 1961), že Batista mohl být svržen a jeho vlastní klika se mohla dostat k moci pouze na základě demokratického programu, přijatelného pro anti-castrovskou buržoazii, církev a jiné umírněné síly. ”…za daných okolností bylo nemožné přimět je akceptovat revoluci,” komentuje věc Matthews na straně 125. Castro je vychytralý politik. Neudělal chybu a nepostavil tyto elementy předčasně proti sobě tím, že by inicioval vyvlastnění a jiná radikální opatření. Čekal, že jeho režim bude natolik silný, aby mohl opozici neutralizovat a pokud to bude nutné rozdrtit. Matthews se snaží Castrovi velkodušně odpustit i spáchaná zvěrstva. Zločiny spáchané Castrovým režimem v průběhu prvních deseti let revoluce (1959-1969), pro něj ”mají dnes již pouze historický význam… podle Fidelových dech beroucích vřelých slov to byla jen učednická léta..” Krátce řečeno – diktátor se učil na úkor svých obětí! V souvislosti s obnovením trestu smrti a popravami vězňů bez řádného soudu nás Matthews ujišťuje: „Byl jsem na Kubě dvakrát v době, kdy probíhaly popravy a tehdy, ani kdykoli jindy, jsem neslyšel o tom, že by byl odsouzen nevinný člověk…” (str. 134) Matthews ale sám nevědomky poskytuje nadbytek důkazů, hovořících o pravém opaku: ”Stavím se kriticky k výjimečnému a zrychlenému charakteru kubánských soudů. V havanské pevnosti Cabanas byl popravčím Američan Herman Marks, rodák z Milwaukee… stal se kapitánem v Che Guevarově koloně. Používali ho, aby nemuseli zabíjet sami. Byl jako řezník, porážející dobytek na jatkách… (str. 135) … řádné soudy ztratily většinu autority. Právníci, hájící lidi, označené za kontrarevolucionáře, se sami vystavují nebezpečí trestního stíhání. (str. 143) … Habeas corpus (zásada, zakazující bezdůvodné zadržování, pozn. překl.) byl zrušen v roce 1959.” (str. 142) ”Důkazy v Matosově případu (viz dále, pozn. S.D.), by před západními soudy prostě neobstály. Nesmíme ale vinit diktátory… jednalo se o kubánský soud, nacházející se uprostřed nebezpečími oplývající revoluce… obviňovat v souvislosti s Matosovým případem Castra je nespravedlivé (str. 142) … Vězení byla přeplněna k prasknutí. Výslechové místnosti G2, Castrovy tajné policie, byly sotva méně strašné než mučírny Batistovy SIM… dnes je uvězněno více lidí, než kdy bylo za Batisty.” (Matthews cituje Hugha Thomase, str. 142) Je nemožné pochopit, jak Matthews může ve světle vlastních důkazů nejdříve uvést, že se odehrála podobná zvěrstva a pak vše sám popřít. Jeho přístup je naprosto nesrozumitelný, když se navíc v Matosově případu na prosbu jeho rodiny pokusil osobně intervenovat u Castra a byl odmítnut. (str. 142) Castrovo odmítnutí čestně ”splnit opakovaný slib uspořádat pluralitní volby do demokratické vlády,” je ospravedlněno na základě tvrzení, že toto do nebe volající porušení nejelementárnějších závazků by vykrystalizovalo v ”silnou parlamentní opozici, kladoucí na každém kroku překážky Castrově revoluční politice.” Castro je ale lepším diktátorem, než Franco, protože ”se nikdy nedopustil pokrytectví a neuspořádal plebiscit jako Franco ve Španělsku.” (str. 147) Poté, co odhalil, že ”Havanská univerzita byla zbavena jakékoli autonomie, která ji v červenci 1960 ještě zbývala, byla prokádrována… a dvě třetiny profesorů odešly do emigrace,” Matthews se snaží umenšit tyto zločiny, protože ”stejně jako v mnoha dalších případech musely být k dosažení žádoucích cílů použity bezohledné prostředky.” Jakoby prostředky někdy mohly být odděleny od účelu! Matthews sám přiznává, že ”univerzita se stala nástrojem v rukou marxisticko-leninské vlády, ale rovněž disciplinovaným a seriózním centrem učenosti, prodělávajícím v 70. letech mimořádné znovuzrození.” (str. 183) S ohledem na zločinecky špatné řízení ekonomiky a bujení nové byrokracie Matthews podává následující příklady: ”Byl vytvořen Centrální plánovací úřad (Jucesplan), aby řídil ekonomiku jako celek, ale ve skutečnosti dělá jen málo praktického… Skutečnou autoritu, která však není koordinována nebo systematicky používána, mají Fidel, Che a hrstka dalších. Národní důchod se začal systematicky snižovat. V roce 1961 bylo poraženo příliš mnoho dobytka, což od roku 1962 způsobilo citelný nedostatek… v létě 1961 byl zaveden potravinový přídělový systém a s ekonomikou bylo něco ve vážném ne-

13

pořádku. Dokonce během II. světové války nebylo třeba zavést přídělový systém… Ministr průmyslu Che Guevara podal zprávu o mnoha nedostatcích. Většinu z toho, co se naplánovalo, nebylo možno splnit. Přirozeně se rozvinula rozsáhlá byrokracie.” (str. 167-169) Racionálně myslící lidé, beroucí v úvahu nashromážděnou horu důkazů, si přirozeně uvědomí, že Kubánská revoluce je již minulostí. Nikoli Matthews. Jeho víra zůstává neotřesena. ”Všichni byli tak mladí! Jejich skupina se vyznačovala ohromnou vírou, poctivostí a energičností.” Matthews dochází ke směšnému závěru, že přestože „ekonomika upadala, Revoluce postupovala dále.” Chybující despoté, povětšinou zodpovědní za kolaps Revoluce, „ji uvedli na hrbolatou a nesnadnou cestu, kterou od té doby sledovala.” (tamtéž) Přehlédnout veškerou rozsáhlou literaturu o Kubánské revoluci je mimo záběr této práce. Soustředíme nyní diskusi na analýzu Reného Dumonta, neboť ta je dosud nejzásadnější a zvláště v důležitých oblastech relevantní vzhledem k pozicím kubánských anarchistů a anarchosyndikalistů, zformovaným dávno před vydáním Dumontových dvou knih (viz Cuba: Socialism and Development, New York 1970 a Is Cuba Socialist?, New York 1974). Dumontova kritika Ze záložky Dumontovy Is Cuba Socialist?, se dozvíme, že význam této knihy neleží ani tak „v bohatě detailním… zdrcujícím odsudku ekonomického rozvratu a militarizace, ale zvláště v tom, že byl vypracován přítelem Revoluce, který dříve chválil Castrovy snahy o vytvoření socialistické země. Dumont, významný agronom, dlouholetý (bolševický, pozn. S.D.) aktivista, který v roce 1960 (na Castrovo pozvání, pozn. S.D.) několikrát po delší čas setrval na Kubě jako expert, poradce a sympatizant Castrovy Kuby…” Kniha „způsobila senzaci v celé Evropě”, protože Dumont se postavil údajné Castrově neomylnosti a dokonce se odvážil popřít socialistickou podstatu Kubánské revoluce, což je pro castrovce kacířství, srovnatelné s existencí papežské encykliky, pochybující o existenci Boha. Zdrcující odsudek Castrova režimu představují už jen samotné názvy kapitol: -

Státnost, centralizace, heretická revoluce Centralizované plánování pomocí byrokracie: 1961-1968 Strana – dosazování namísto volby Stát – podřízen Straně? Komunismus – militaristická společnost nebo osobní diktatura? Zemědělský cvičák – Guevarova brigáda Smrt farmy Armáda chválí básníky Nový člověk nebo moderní voják? Re-stalinizace – privilegia a nová byrokracie Je Kuba socialistická?

Odpovědí na poslední otázku je hlasité NE, což může být dovozeno z textu a rovněž vysvětluje, proč je na Kubě kniha zakázána a její autor nevítaným hostem. Následuje reprezentativní výběr z Dumontových kritických poznámek. Pokud není určeno jinak, citace pocházejí z Is Cuba Socialist? Pracující a odbory „Měli bychom si povšimnout zmenšující se role odborů, které mají nakonec úplně vymizet, protože stát se – ze zásady – považuje sám za dobrý dělnický stát (str. 52) … Vládní rozhodnutí jsou zdá se vydávána PRO lid, ale nejedná se o vládu lidu… který měl nad sebou kapitalistického šéfa a nyní má šéfa jiného… samotný Stát.” (str. 27, zdůrazněno autorem) Dumont cituje Armando Harta, člena politbyra Lidové socialistické strany (komunistické), který spekuluje v naději, že se jedná o dobrou myšlenku: „Pokud by se veškerá pracovní síla nacházela v táborech, podobně jako vojáci pravidelné armády, vývoj kubánské ekonomiky by byl urychlen prostřednictvím militarizace pracovní síly… musíme se snažit pracovat právě tímto směrem.” (str. 94) „V polovině roku 1969 ministr práce vydal varování, že budou muset být přijata tvrdá opatření proti… nedisciplinované práci, absencím a ulejváctví. O měsíc později vláda v září vydala zákon, pod-

14

le něhož musí noví zaměstnanci mít vlastní spis a pracovní knížku, do níž se budou zaznamenávat místa, na kterých pracovali, příchody a odchody apod.” (str. 114) „Mužem číslo jedna na Kubě je Castro. Castro je předsedou Revoluční vlády, nejvyšším velitelem ozbrojených sil a generálním sekretářem Kubánské komunistické strany. Dokonce i z oficiálního hlediska vše závisí na důvěře v Castra a osobních konexích… vedení ústředních úřadů je svěřeno do rukou lidem, kterým Šéf (Castro) důvěřuje. (str. 51)… Kubánská společnost zůstává autoritářská a hierarchizovaná. Fidel s ní nakládá podle libosti. Výsledkem je militaristická společnost.” (str. 34) „Na veřejnosti je každý pro Castra. V soukromí jsou jeho stoupenci již méně početní. Všichni se účastní demonstrací na Plaza de la Revolucion. Je to povinné. (str. 59)… Castro důvěřuje pouze sám sobě. Není spokojen pouze se svou vojenskou a politickou slávou. Začal se cítit jako vůdce i v oblasti vědeckého výzkumu a zemědělství, o čemž neví takřka vůbec nic. Nikdo se mu neodváží oponovat, pokud si chce udržet místo… když mrští baretem o zem a propadne jednomu ze svých záchvatů zuřivosti, každý se třese a obává represí.” (str. 111) Cenzura a státní dohled „Objevuje se státní dohled (špehování) v souvislosti s narůstající kontrolou domácností ze strany Výborů na obranu Revoluce (CDR). Každý musí patřit k CDR, pokud nechce přijít o nějaké výhody. Kapitalismus bere pracujícímu jeho důstojnost. Policejní inkvizice Kubánské revoluce činí totéž těm nejchudších dělníkům.” (str. 119) Když odhaluje cenzuru, Dumont cituje Marxe: „Cenzurovaný tisk soustavně lže! Vyzval jsem Granmu, aby otiskla tento Marxův výrok.” (Granma je oficiálním tiskovým orgánem Komunistické strany Kuby). Dumont cituje případ Herberta Padilly, známého kubánského básníka a bývalého redaktora Granmy. Padilla byl propuštěn, protože se pochvalně vyjádřil o díle Guillerma Cabrera Infanta, prominentního básníka, toho času ve stranické nemilosti. V roce 1968 byla Padillovi udělena literární cena Casa de la Americas za sbírku kritické poezie Ven ze hry (níže otiskujeme dva úryvky). Svaz spisovatelů knihu vydal s upozorněním, které básně obviňovalo, že se staví proti revoluci. Granma Padillovy verše odsoudila jako kontrarevoluční a rovněž tak Verde Olivio, týdeník kubánské armády (Verde Olivio – olivová zeleň – barva uniformy). Padilla byl 27. března 1971 zadržen celkem na dobu 37 dnů. Po celý rok mu byla odepřena možnost najít si nějaké zaměstnání. Případ vzbudil celosvětovou bouři protestů mezi prominentními pro-castrovskými i dalšími intelektuály a spisovateli. Padilla v autentickém stalinistickém stylu přiznává, že v této věci je vinen zastáváním „kontrarevolučních” názorů a Dumontovými slovy „poskytováním informací agentům CIA, jako mě a K.S. Karolovi.” (str. 120, Karol je Castrovým přátelským kritikem, byl podobně jako Dumont pozván na Kubu a napsal knihu Guerrilas in Power). Ven ze hry Básník! Zbavte se ho! Nemá tady co dělat Nehraje naši hru Postrádá nadšení Jeho slovům není rozumět Nevšímá si našich zázraků Celý den jen přemýšlí Vždy nalézá něco, proti čemu se postaví Podivný člověk. Zbavme se ho! Zbavme se hanby Strany! Letní nespokojenosti Co nosí tmavé brýle za nového úsvitu Času bez historie Je zastaralý Má rád jen starého Louise Armstronga Většinou si pohvizduje písně Pete Jeegera Zpívá Guantanameru jen skrze zaťaté zuby

15

Nikdo ho nepřinutí mluvit Nikdo ho nepřinutí se smát Když začíná spektákl. Pokyny pro přijetí do nové společnosti Na prvním místě – optimismus Zadruhé – buď poslušný, podezřívavý, poddajný Udělej všechny sportovní testy Pochoduj až k cíli Jako všichni ostatní Jeden krok vpřed Dva nebo tři vzad ale pořád tleskej a křič! Vzdělání „Nový člověk je vzorným vojákem, vždy poslušným ke svým velitelům… děti jsou nahnány do některé organizace, jakmile dosáhnou věku deseti let. Mladí učitelé jsou podrobování kurzům, páchnoucím kněžským seminářem a kasárnami: ´Pracuj a buď zticha!´ - ´Vůdci mají vždycky pravdu!´ - ´Fidelovi se nestěžuje!´” (str. 122) Praktické vyučování je pod kontrolou náměstka ministra ozbrojených sil. Na všech úrovních se vyučuje vojenskému drilu. Ve věku osmi let děti již pochodují v útvaru.” (str. 92) Kuba – vojenská diktatura „Na Kubě řízení ekonomiky převzala armáda. Je stále zřetelnější, že kubánská společnost je transformována armádou. (str. 84) Rozvoj militarizace byl pobízen nejen kvůli eliminaci neefektivity a dezorganizace, ale rovněž jako protiopatření vůči vzrůstající pasívní rezistenci ze strany stále většího počtu pracujících.” (str. 100) „Stává se stále složitější vyznačit dělící čáru mezi Komunistickou stranou a armádou, protože obě složky nosí uniformy a revolvery u boku. Tato odrůda kubánského komunismu je děsivě podobná životu v kasárnách. Jde cestou, vzdalující se lidové společnosti, vede k hierarchizované společnosti s autoritářským vedením v čele s Castrem, který rozhoduje o řešení všech politických, ekonomických a technických otázek.” (str. 112-113). Zemědělství je militarizováno Za termínem Zákon o zemědělské reformě a družstvech Dumont odhaluje, že „Velkostatky zkonfiskované v roce 1960 byly družstvy jen podle jména… ve skutečnosti se jedná o státní statky. V průběhu mé druhé návštěvy v srpnu 1961 již bylo družstevnictví s konečnou platností odsunuto stranou, aniž by ti, kterých se to týká, byli konzultováni nebo měli možnost se vyjádřit.” (str. 22) Dumont dále cituje Zákon č.43: „Národní institut zemědělské reformy (INRA) dosadí správce a pracující přijmou a budou respektovat všechny jimi vydané příkazy.” (str, 47) Dumont poznamenává, že „Pracující mají mentalitu námezdně pracujících, jejichž šéfem je stát.” (str. 21) Dumont nakonec dochází k závěru, že „Kubánské zemědělství je stále militarizovanější. Všechny důležité posty má ve své režii armáda, jsou svěřeny majoru, kapitánovi nebo nadporučíkovi.” (str. 96) Dumontovy anarcho-socialistické návrhy Typický přístup marxisticko-leninské levice ke Kubánské revoluci je patrně nejlépe shrnut v jednom z jejích obecně známých tiskových orgánů New Left Review (č. 3/1960), v extaticky nadšené recenzi knihy Cuba: Anatomy of a Revolution od Huebrmana a Sweezyho, vydavatelů marxisticko-leninského časopisu Monthly Review. „Výsledkem konečné fáze znárodnění, dokončeného v tomto říjnu, je to, že Kuba se stala suverénním socialistickým státem, prvním národem, který dosáhl socialismu bez kladného působení marxisticko-leninského myšlení.” Dumont tuto odrůdu „socialismu” odmítá a neztotožňuje socialismus se znárodněním.

16

Přestože je sám oddaným marxistou-leninistou, okamžitě začne znít anarchisticky, jakmile obhajuje decentralizované participační druhy socialismu, nejen proto, že jsou etičtější, ale rovněž protože jsou rozhodně mnohem praktičtější, než znárodnění a jiné autoritářské alternativy. Dumont se jako zkušený agronom soustředil na problém revoluce v zemědělství. Jeho všeobecné závěry ale můžeme uplatnit na ekonomickou soustavu jako celek. Trvá na tom, že „Socialismus vyžaduje skutečnou lidovou spoluúčast na všech rozhodovacích úrovních.” (str. 140) „Socialismus v zemědělství si nevyžaduje nucenou kolektivizaci shora. Snažil jsem se najít řešení, směřující k větší decentralizaci, zodpovědnosti na základní úrovni a samosprávě základních jednotek.” (Str. 97) „Socialismus se musí naučit většímu respektu k důstojnosti a tedy autonomii” jednotlivce, aby stimuloval jeho tvořivé síly a dodal odvahu k převzetí iniciativy v rámci samosprávné kooperativní společnosti. (Cuba: Socialism and Development, str. 161) „Morálním motivem bude respekt k jeho osobnosti jako pracujícímu člověku, který si osvojil ničím nenahraditelné vědomí, že se podílí na správě daného podniku a osobně přispívá k rozhodování o podstatě a náležitostech své práce… více iniciativy, více autonomie, více odpovědnosti.” (tamtéž, str. 137, zvýrazněno autorem). V Rusku anarchisté tvrdě kritizovali bolševiky za rozdrcení samosprávných dobrovolných organizací zdola a nastolení státní diktatury. Dumont si rovněž nemyslí, že „je dobrou myšlenkou potlačit revoluční kooperativy, užitečné pro výchovu manažerských složek” a věří, že „družstevní recept se hodí na řemesla, distribuci, malý průmysl, obchody, služby atd., kde se pracující lépe starají o materiál, patřící skupině, než ten, který patří státu.” (tamtéž) Pod nadpisy „Socialismus v zemědělství s malými pracovními družstvy” a „Různorodost socialistických způsobů změny” (tamtéž, str. 160-170), se nacházejí Dumontovy návrhy, znějící takřka jako doslovné citáty z Kropotkinova klasického díla Pole, továrny a dílny. „V roce 1960 jsem navrhl, aby hypertrofované město Havana bylo obklopeno ´zeleným pásem ´, jak to jen přizpůsobivost půdy a dostupnost vody dovolí. Pobízel jsem k tomu, aby byl založen druhý soustředný kruh na produkci sladkých brambor a brambor, zahrnující rovněž plantáže a farmy s živočišnou výrobou. Další města by přijala totožný záměr. Předložil jsem dokonce plán, aby každá větší zemědělská jednotka z větší části zásobovala sama sebe vlastními potravinářskými produkty. Přetrvávání a prohlubování nedostatku jen zdůraznilo hodnotu tohoto projektu, který se nikdy nezačal realizovat.” (tamtéž, str. 33) „Pokud by každá rodina mohla mít podle svého přání malou zahradu, mohla si sama zajistit značný díl potřebných potravin… Pracující by si práci organizovali sami. Vyvinula by se uskupení farem, nikoli ve formě gigantických družstev, ale směřující k federaci menších družstev.” (Socialism and Development, str. 160, zdůrazněno autorem). Dumont – falešný anarchista Dumontovy modifikace ale naneštěstí negují anarchistické postoje a činí jeho práci neschopnou postihnout deformaci revoluce a navést ji na anarchistickou cestu. Vyjadřuje se zcela jasně: „Demokratický centralismus, který byl všude jinde příliš často pláštíkem (či důvodem, S.D.) pro totalitarismus, by získal nový smysl. (Zpět k Leninovi, architektovi ”komunistické” tyranie, S.D.) V rámci této struktury (družstva, S.D.), by byla vrcholná struktura (stát, S.D.), zodpovědná za ekonomické plánování a přidělování státních prostředků (což dává státu vzhledem k družstvům pozici prstu na spoušti, neboť může dle libosti poskytnout či neposkytnout prostředky, S.D.)… vedoucí družstev budou dosazováni, dokud nenastane doba, kdy budou moci být voleni v rámci družstevního organismu. (Asi do té doby, než podobně jako ve stalinském Rusku stát ”sám odumře,” S.D.) Cuba: Socialism… str. 160. Hledá se: svobodomyslný fýrer Dumont de facto přihlouple přijímá za svůj Castrův paternalismus. Například: „Pokud by se Castro zbavil svých mystiků a snílků a obklopil skutečnými představiteli lidu, tak by (On, Castro Spasitel, S.D.) mohl dovést kubánský lid k prosperitě.” (str. 122) Protože Castro už nikdy nepřistoupí na kontrolu zdola, neboť příliš dlouho užíval osobní moci, než aby se jí postupně vzdal… je tedy na ostatních politických vůdcích, zvláště Raúlu Castrovi, Armandu Hartovi a Blasu Rocovi, aby Castrovi v tomto smyslu poradili, pokud k tomu najdou odvahu a uvědomí si, že osobní

17

diktatura může vést pouze ke katastrofě.” (Str. 140-141, zvýrazněno Dumontem) Zmínění vůdci ale nemají vůli ani odvahu uposlechnout Dumontovy rady, situace je tedy beznadějná. Je mnohem méně, než pouze pravděpodobné, že tito ostřílení cyničtí politici, tvořící „nejvnitřnější vládnoucí skupinu”, by podobně jako Castro přijali „kontrolu zdola,” neboť i oni „příliš dlouho užívali moci, než aby se jí postupně vzdali.” Je vůbec možné, aby „tato komunistická buržoazie, která se vyšplhala k moci pouze lichocením Castrovi” (str. 141) a jejíž holé životy závisí na Castrově vůli, by shromáždila odvahu k napomenutí Fidela Castra? Je těžké pochopit, jak se může realistický pozorovatel jako Dumont chlácholit tak marnou nadějí, že tyto loutky se dobrovolně samy obětují. Je to těžké zvláště když sám Dumont upozorňuje, že „nesmíme zapomenout na obvyklou celkovou zaostalost despocie a zvláště její paternalistické odrůdy… moc korumpuje” a hned v následujícím odstavci si otevřeně protiřečí, když navrhuje, aby se dočasnou náhradou za Castrovu de facto „absolutní monarchii stala modernější verze, kterou záměrně zjednodušeně nazvu omezenou, pokud ne rovnou konstituční monarchií.” (str. 141) Bez ohledu na historické důkazy jako masakr kronštadtských námořníků, vyhnání do exilu, perzekuce a vraždění politických vězňů Leninovou tajnou policií a další zločiny, za které je Lenin přímo odpovědný, Dumont nicméně tvrdí, že „Castrovci zapomněli na svobodu diskuse a lidovou kontrolu, navrhovanou (ale nikdy nepraktikovanou, pozn. S.D.) Leninem… Leninova teorie demokratického centralismu byla interpretována tak, aby podpořila neomezenou diktaturu osobní moci.” (str. 116) Dumont podobně jako další marxisté-leninisté zakrývá Leninovy zločiny. Nebere na vědomí nepopiratelný fakt, že to byl právě Lenin, kdo vytvořil precedens, který po něm ve velkém zopakoval jeho nástupce Stalin. Dumontova shovívavost k chronickým neduhům Castrova režimu nesahá jeho vynikající diagnóze ani po kotníky. Stejně jako jeho kolega K. S. Karol, Dumont přijímá podobně protikladný přístup ve vztahu k Čínské revoluci, kde osciluje mezi mimořádnou chválou a tvrdou kritikou: „Rozvojové země v Číně zajisté naleznou základnu pro novou víru v člověka a jeho schopnost pokroku. Socialistické vědomí dosáhlo velmi vysoké úrovně… lidé se takřka výlučně zabývají nikoli osobními, ale všeobecnými záležitostmi.” Dumont si poté drtivě protiřečí, když tvrdě odhaluje podstatu Maova despotismu: „Podstatné otázky, jako například zahraniční politika a ekonomické plánování, jsou všechny řešeny vrcholnými složkami hierarchie a nepatrnou menšinou manažerů… bez konzultace nebo zásahu proslulé ´lidové kontroly´, po níž volal (ale kterou nikdy nezavedl, pozn. S.D.) Lenin.” Dumont ihned pokračuje a ospravedlňuje toto očividné porušování nejzákladnějších práv poukazováním na „pokrytectví falešných přátel demokracie.” Jako kdyby jedno zlo automaticky ospravedlňovalo druhé, Dumont „…oslavuje oddanost čínských vládců blahobytu národa a pracujících… jestliže my dáváme přednost větší svobodě informací a pouze formální demokracii, pak to určitě nemůžeme být my, kdo bude určovat, co je nejlepší pro čínský lid.” (výše uvedené citáty pocházejí z L´Utopie ou la Mort, Paříž 1973, str. 156-158, zvýrazněno autorem). Ostatní loajální levicoví kritici Kubánské revoluce si podobně jako Dumont neuvědomují, že jejich vlastní analýzy nevyhnutelně vedou k závěru, že žádný stát nemůže sehrát revoluční roli. Jsou naprosto neschopni pochopit tuto skutečnost. Jejich orientace uvězňuje marxisty-leninisty do množství zásadních a neřešitelných protikladů. Jejich díla poskytují pokřivený a zcela falešný pohled na Kubánskou revoluci a v žádném případě nepředstavují tendenci, vedoucí ke smysluplným alternativám.

18

Kapitola 3 Charakter Kubánské revoluce Ne-sociální revoluce Mýtus, vyvolaný na svět revoluční euforií procastrovské levice, že na Kubě se odehrála skutečná sociální revoluce, spočívá na početných zásadních omylech. Mezi jinými i na myšlence, že sociální revoluce se může odehrát v malé rozvojové ostrovní zemi s obyvatelstvem čítajícím necelých osm milionů lidí, zcela závislé na neustálých dodávkách životně důležitých surovin od jedné ze dvou supervelmocí, Ruska nebo Spojených států. Procastrovská levice nás nepravdivě ujišťuje, že zmíněné dravé mocnosti nevyužijí kubánské situace k prosazování vlastních sobeckých zájmů. Neexistuje přesvědčivější důkaz této tragické nemožnosti, než Castrův lokajský přístup ke svému štědrému pánu – Sovětskému svazu, který zašel až tak daleko, že Castro otevřeně schvaloval ruskou invazi do Československa v roce 1968, což byl zločin na úrovni vojenského převratu v Chile, který Castro oprávněně odsoudil. Tvrdit dále, že skutečná kubánská sociální revoluce může být jaksi zázračně uskutečněna bez současných povstání v Latinské Americe a jinde, je naivní a nezodpovědné. Znárodnění versus socialismus Přirovnávat znárodnění ekonomiky a služeb, nadekretované shora státem pomocí nařízení „revoluční vlády” nebo nějakého vůdce ke skutečnému socialismu, je nebezpečná iluze. Znárodnění a podobná opatření představují vcelku běžnou záležitost, označovanou jako „sociální politika.” Jsou rozšířenými a v mnoha případech i hlubokými strukturálními programy, uskutečňovanými demokratickými „socialistickými” státy nebo „benevolentními” diktátory jako inhibitor revoluce a v žádném případě nejsou ekvivalentem socialismu. Rusko a Kuba – porovnání dvou revolucí Další omyl, tradovaný o podstatě Kubánské revoluce, může být patrně nejlépe osvětlen kontrastním srovnáním raných fází Ruské revoluce z roku 1917, s událostmi na Kubě. Analogie mezi Ruskem a Kubánskou revolucí – jak ostatně analogie obecně – neberou do úvahy jisté důležité rozdíly. Carismus byl svržen spontánní vzpourou rolnických a proletářských mas pouze po dlouhé a krvavé občanské válce. Na Kubě se Batistův režim zhroutil bez boje kvůli nedostatku lidové podpory. Neodehrály se žádné rolnické vzpoury. Nedošlo ke generálním stávkám. Theodor Draper a mnoho dalších pozorovatelů přesvědčivě argumentují, že přestože na Kubě žilo nejméně 500.000 zemědělských dělníků, „v guerillových silách, jenž nikdy nečítaly více než jeden tisíc mužů, se nenacházelo příliš mnoho rolníků… Na Kubě se neodehrálo nic srovnatelného s klasickou rolnickou revolucí, vedenou Zapatou v Mexiku v roce 1910… nedošlo k žádnému všeobecnému rolnickému povstání. Mimo bezprostřední dosah geurillových sil byla revoluční aktivita v zemi převážně záležitostí střední třídy, s jistou podporu z řad pracující třídy, ale bez přítomnosti organizací námezdně pracujících… (Castroism: Theory and Practice, New York 1965, str. 75-75. Tento výrok nabude na důležitosti, pokud si uvědomíme, že když 1. ledna 1959 začala revoluce, tak se v odborových svazech nacházel jeden milion z celkových šesti milionů obyvatel). V Rusku masy uskutečnily sociální revoluci před ustavením bolševické vlády. Lenin se vyšplhal k moci tím, že přejímal a legalizoval sociálně-revoluční činy dělníků a rolníků. „Všechnu moc sovětům!”, „Půdu rolníkům”, „Továrny dělníkům!” atd. Na Kubě se Castro kvůli obavám ze ztráty lidové podpory pečlivě vyhýbal sociálně-revoluční politické platformě a přitom dnes tvrdí, že nějakou měl. Na rozdíl od Lenina se dostal k moci, protože přislíbil uskutečnění buržoazně-demokratického programu. Historie oplývá nečekanými obraty a zvraty. Je ironické, že tyto dvě rozdílné revoluce měly podobný výsledek – jak Lenin, tak Castro zradili svoji revoluci, nastolili totalitní režimy a vládli na základě nařízení shora. Známý anarchosyndikalistický autor a aktivista, Augustin Souchy, činí inteligentní srovnání mezi Španělskou revolucí (1936-1939) a Kubánskou revolucí, jejichž byl přímým svědkem. „Zatímco ve Španělsku byla konfiskace půdy a zorganizování družstev zahájena a provedena samotnými rolníky, na Kubě byla společensko-ekonomická transformace iniciována nikoli lidem, ale Castrem a jeho spolubojovníky. V tomto smyslu odhalujeme příčinu rozdílného vývoje těchto dvou 19

revolucí – ve Španělsku masová revoluce zdola, na Kubě revoluce shora prostřednictvím dekretů.” (viz. Cuba: An Eyewitness Report, níže). To nám přináší na mysl oslavovaný výrok „apoštola” kubánské nezávislosti José Martího „Změnit pána neznamená být svobodný.” Revoluce po latinskoamericku Kubánská revoluce čerpá svůj specifický charakter z nejrůznějších zdrojů. Zatímco není latinskoamerickou „palácovou revolucí”, která nezpůsobí hlubší společenské změny, vztahuje se nicméně k tradici militarismu a falešného paternalismu latinskoamerického „caudilla”, „muže na koni.” „Caudillismem” – „pravicovým“ nebo „levicovým”, „revolučním” nebo „reakčním”, je Latinská Amerika chronicky postižena již od válek za nezávislost, zahájených Simonem Bolívarem v roce 1810. „Revoluční caudillo” Juan Perón byl v Argentině katapultován k moci „levicovými” důstojníky a téže moci zbaven důstojníky „pravicovými”. Maurice Halperin přitahuje naši pozornost k „vyvlastnění rozsáhlých majetků v Peru v roce 1968 a Bolívii v roce 1969 těmi samými generály, kteří ve svých zemích rozdrtili guerillová povstání, podporovaná z Kuby.” (The Rise and Fall of Fidel Castro, University of California 1972, str. 118) Militarizace kubánské společnosti revoluční diktaturou v čele s „caudillem” Kubánské revoluce Fidelem Castrem, následuje v obecném duchu známé latinskoamerické vzory. Podobně jako další revoluční latinskoameričtí „caudillos”, se Castro dostal k moci pouze na základě programu, sestaveného s výhledem na získání nezbytné podpory mas. Edwin Lieuwen shromažďuje přesvědčivé důkazy: „V Chile roku 1924 major Carlos Ibanez nastolil vojenskou diktaturu, která byla pozoruhodně úspěšná v kombinování autoritářského způsobu vlády s politikou, vycházející vstříc lidovým požadavkům na větší sociální spravedlnost. V roce 1936 se na kontinentě odehrály sice úspěšné, ale krátkodobé revoluce, vedené radikálními mladými důstojníky, inspirovanými myšlenkami sociální reformy a autoritářského nacionalismu… V Bolívii se dostala k moci klika radikálních mladých důstojníků. Major David Toro a plukovník German Busch úspěšně vedli režimy, mající v záhlaví sociální revoluci… chtěli nasytit utlačované a přislíbili vybudování nového národa. Taro a Busch založili své diktátorské režimy na pokusech získat podporu mas.” (Arms and Politics in Latin America, New York 1961, str. 60, 62, 78, 79) Když v roce 1968 v Peru uchopila moci „revoluční” vojenská junta, nová vojenská vláda vyhlásila základní princip, stojící za všemi ”radikálními” vojenskými režimy: „Konečným cílem Státu je blahobyt národa. Ozbrojené síly jsou nástrojem, jehož prostřednictvím Stát prosazuje svoji politiku, tedy… abychom dosáhli kolektivní prosperity, ozbrojené síly mají za úkol dohlížet na společenský blahobyt, konečný cíl Státu.” (Modes of Political Change in Latin America, ed. Paul Sigmund, New York, 1970, str. 201). Dr. Carlos Delgado, ředitel Informačního úřadu Revoluční vlády Peru poté, co zdůraznil, že revoluce byla „iniciována shora” dekretem, nadšeně uváděl, že diktatura „v posledních čtyř a půl letech” udělala mnohem více pro zlepšení životních podmínek lidu, než „celá epocha republikánské vlády.” „Revoluce byla oceňována“, překypoval radostí Delgado, „dokonce i francouzským marxistickým historikem Henri Lefebvrem jako jedna z nejvýznamnějších historických událostí současného světa.” (Viz anarchistický dvouměsíčník Reconstruir, Buenos Aires, listopad-prosinec 1974). Mezi militarismem a Státem existuje vztah podobný novorozenci, připoutanému pupeční šňůrou k matce. Militarismus a stát jsou plně slučitelné jevy a militarismus je nezbytný doplněk všech odrůd státního „socialismu” – nebo přesněji řečeno státního kapitalismu. George Pendle a další pozorovatelé se o Peronových sociálních a dobročinných programech, prováděných kvůli získání podpory mas, vyjadřují následovně: „Peronův Národní ústav sociálního zabezpečení… proměnil Argentinu v jednu z nejpokročilejších jihoamerických zemí… nebylo překvapivé, že většina pracujících upřednostňovala Perona před svými tradičními vůdci… Cítili, že Peron pro ně během několika málo let udělal více, než Socialistická strana za celá desetiletí.” (Argentina, Oxford University Press, Londýn 1965, str. 97). „V Havaně předseda vlády Fidel Castro nařídil třídenní smutek a kubánští představitelé označili Peronovu smrt za úder pro celou Latinskou Ameriku.” (New York Times, 2. července 1974). Tato cynická proklamace nebyla učiněna čistě jen z taktických důvodů, ale ve smyslu uznání příbuznosti Castrova a Peronova režimu. Již v roce 1961 existovaly neformální kontakty mezi Che Guevarou a Angelem Borlenghim, „mužem číslo dvě Peronovy vlády a jeho ministrem vnitra, vykonávajícím

20

funkci po dobu osmi let. Che řekl Borlenghimu, že není pochyb o tom, že Peron představuje nejpokročilejší ztělesnění politické a ekonomické reformy v Argentině… a pod vedením Che Guevary byly mezi Kubánskou revolucí a peronistickým hnutím ustaveny důvěrné a přátelské vztahy. Che měl v držení Peronův dopis, vyjadřující obdiv ke Castrovi a Kubánské revoluci a sám Che vznesl otázku, zda by nebylo možné pozvat Perona, aby se přestěhoval do Havany.” (citováno Halperinem z kihy Richarda Roja My Friend Che, tamtéž, str. 329-330). Herbert Matthews podporuje Rojovy objevy: „Argentinský novinář Jorge Masetti, který přišel do Sierra Maestra v roce 1958, se spřátelil s Guevarou. Zde byl vycvičen v guerillovém způsobu vedení boje a v roce 1964 byl v Argentině zabit při jednom partyzánském přepadu… Masettimu je připisována zásluha, že přesvědčil Guevaru o příbuznosti peronismu s jeho myšlenkami. Guevarova první žena – Hilda Gadea – napsala, že pro Guevaru byl Peronův pád v září 1955 těžkou ranou. Che a Masetti z něj vinili severoamerické imperialisty.” (tamtéž, str. 258) Carlos Mesa-Lago ke spojení mezi státním socialismem a militarismem poznamenává následující. Castro nadšeně oslavoval „Peruánskou sociální revoluci, vedenou pokrokovou skupinou důstojníků, hrajících revoluční roli.” (Cuba in the 1970s, str. 11). V jednom interview Castro procítěně vyslovil názor, že sociální revoluce je slučitelná s vojenskou diktaturou nejen, co se týče Peru, ale rovněž Portugalska a Panamy. „Když se peruánská vojenská junta chopila moci, první věcí, kterou učinila, bylo uskutečnění zemědělské reformy, mnohem radikálnější, než zemědělská reforma, iniciovaná námi na Kubě. Stanovila mnohem nižší limit na velikost soukromě držené půdy, v jejím rámci se organizovala družstva a zemědělské komunity… junta se rovněž snažila působit na poli vzdělání, sociálního vývoje, industrializace… Musíme se rovněž podívat na příklad Portugalska, kde armáda sehrála rozhodující roli v procesu politické změny… a právě začíná nalézat řešení… máme zde Peru a Panamu, kde armáda jedná jako katalyzátor událostí ve prospěch revoluce.” (Castro citován Frankem a Kirby Jonesovými, With Fidel, New York 1975, str. 195-196). Shromážděné důkazy podporují závěr, učiněný Donaldem Druzem, ze „programy moderních caudillos zahrnují tolik prvků centralismu a nacionálního socialismu, že takřka nevyhnutelně prolínají do bolševismu.” (Latin America and interpretative History, New York 1972, str. 570). Militarismus kvete na Kubě stejně jako obecně v Latinské Americe. Castro vyzdvihl militarismus na úroveň, které se jeho předchůdce Batista nemůže ani zdaleka vyrovnat, na úroveň naprosté kontroly nad sociálním, ekonomickým a politickým životem. Na jaře 1959, pouhých několik měsíců po revoluci z 1. ledna, Castro, který sám sebe dosadil jako „Lider Maximo” (Nejvyšší vůdce – „Caudillo”) Revoluce a vrchní velitel ozbrojených sil, přislíbil zmenšit početní stavy armády na polovinu a v konečném důsledku ji rozpustit a nahradit občanskými milicemi a policií. „Nejméně ze všeho,” řekl Castro, „jsem vojákem… naše země bude zemí bez generálů a plukovníků.” Během jednoho roku po rozkladu Batistovy armády Castro proměnil Kubu v celkově militarizovaný stát, disponující největšími ozbrojenými silami v celé Latinské Americe. Poprvé v kubánské historii byla zavedena povinná základní vojenská služba. Nyní Kuba již přijala tradiční hierarchický hodnostní systém klasických armád. Kubánská armáda se v žádném podstatném ohledu neliší od armád jak „kapitalistických”, tak „socialistických” imperialistických mocností. „Komunismus” a la Castro Co se týče vztahů s komunisty, Theodor Draper poukazuje na zarážející podobnost Batistovy i Castrovy politiky. „Batista bolševikům platil za podporu a kromě jiného jim umožnil založit legální odborovou federaci, Confederacion de Trabajadores de Cuba (CTC), jejímž generálním tajemníkem byl Lazaro Pena. V roce 1961 Castro bolševikům rovněž platil za projevovanou podporu a mimo jiné dovolil Lazaro Penovi, aby se vrátil do CTC jako její generální tajemník.” (str. 204, tamtéž) Pokud s vážnou tváří přijmeme Castrovu konverzi ke „komunismu”, pak tedy jeho „komunismus” ztělesňuje latinskoamerickou verzi stalinismu, absolutní osobní diktatury. „Caudillos” ale nejsou v prvé řadě ideologové. Jsou především političtí dobrodruzi. Ve své touze po moci nejsou vedeni etickými úvahami, jak tvrdí. V tomto ohledu mezi kapitalistickými státy a „revolučně socialistickými” státy neexistuje podstatný rozdíl. Všichni diktátoři skrývají pravou podobu za fasádu určité politické strany a činí úlitby cílům, údajně populárním mezi masami. Castro se stal ”komunistou”, protože došel k závěru, že jeho setrvání u moci závisí na upevnění srdečných vztahů se svými spasiteli, „socialis-

21

tickými zeměmi” (bývalými nepřáteli) a navíc s Batistovými bývalými spojenci, domácími „komunisty.” Castro kvůli tomu dokonce navázal vztahy s Frankovým Španělskem a Vatikánem. Nezdráhal se dokonce postavit ve středovýchodních konfliktech na stranu arabských ropných šejků – feudálních pánů, vládnoucích zbídačenému obyvatelstvu, nebo podpořit ruskou invazi do Československa. Skutečná revoluce teprve přijde Albert Camus pronesl myšlenku, že „Hlavní událostí dvacátého století bylo opuštění svobodomyslných hodnot revolučním hnutím a oslabení anarchistického socialismu tváří v tvář cézarskému a militaristickému socialismu. Od té doby ze světa zmizela velká naděje a její místo zaujal hluboký pocit prázdnoty v srdcích všech, kteří prahnou po svobodě.” (Ani oběti ani popravčí) Jestli Castro uskutečňuje vlastní jedinečnou vizi „kubánského socialismu”, je relativně podružná otázka. Dokonce i kdyby Castro nebyl ve spojení s bolševickým hnutím, jeho mánie osobní moci by nevyhnutelně vedla k nastolení „nezávislého” totalitního režimu. Rozhodující skutečností je, že Kubánská revoluce sleduje vzor, ustavený v tomto století překroucenou Ruskou revolucí z roku 1917. Tímto vzorem je státní kontrarevoluce. Ideologie španělského anarchismu Abychom pochopili charakter kubánského anarchismu, musíme nejdříve shrnout hlavní principy španělského anarchosyndikalismu, od něhož kubánské revoluční hnutí odvozuje svoji orientaci. Tyto principy byly formulovány Michailem Bakuninem a anarchistickými sekcemi staré „první” Mezinárodní asociace pracujících (IWMA), založené v roce 1864. Francisco Tomas, jeden ze zakladatelů španělské regionální sekce IWMA, prohlásil, že „vztahy s kubánskými sekcemi se po roce 1881 staly pravidelné.” (Max Nettlau: Reconstruir, 15.1. 1975). Deklarace principů Mezinárodní aliance socialistické demokracie, vypracovaná Bakuninem v roce 1868, může být klidně nazvána Magnou Chartou španělského anarchismu. Její nejdůležitější odstavec zní: „Cílem Aliance je úplné a definitivní zrušení společenských tříd a politická, ekonomická a sociální rovnost obou pohlaví. Aliance chce, aby se půda a výrobní prostředky, stejně jako všechno ostatní vlastnictví společnosti dostalo k užívání (tedy nikoli k vlastnění) pracujícím, což znamená zemědělským a průmyslovým societám (svazům, S.D.) a federacím. Aliance potvrzuje, že existující politické a autoritářské složky musí být zredukovány na jednoduché správní funkce, zabývající se veřejnými službami a v důsledku nahrazeny celosvětovým svazem svobodných zemědělských a průmyslových asociací.” Bakunin zdůraznil, že organizace této svobodné společnosti musí být založena na „různých způsobech fungování každodenního života a různých druhů práce... organizovaných podle profesí a oborů...” (Program Internacionály, 1871). Představoval si, že „svobodné výrobní asociace”, spojující členy družstev, místních komunit a sousedských skupin, kulturních asociací apod., se budou dobrovolně organizovat „podle svých potřeb a dovedností”. V důsledku „přesáhnou všechny státní hranice a vytvoří ohromnou celosvětovou federaci.” (Revoluční katechismus, 1866) Rezoluce basilejského kongresu IWMA (1869) poté, co zopakovala, že námezdní systém musí být nahrazen „federací svobodných výrobců”, načrtl formu organizace, odpovídající v hlavních bodech struktuře anarchistické ekonomiky, ustavené v celých rozsáhlých oblastech během Španělské revoluce z let 1936-1939. „Struktura nové ekonomiky byla jednoduchá. Každá továrna zorganizovala novou správu, kterou byli pověřeni její techničtí a administrativní zaměstnanci. Továrny ze stejného oboru se v každé lokalitě spojily do lokální federace svého jednotlivého oboru. Všechny lokální federace se spojily do Lokální ekonomické rady dané územně vymezené komunity, v níž byly zastoupeny všechny obory (koordinace, výměna, zdravotnictví, kultura, veřejné služby a celé spektrum dalších služeb včetně distribuce komodit spotřebitelskými družstvy a dalšími asociacemi). Jak lokální federace jednotlivých oborů, tak Lokální ekonomické Rady byly dále uspořádány na regionální a všeobecné úrovni do paralelních Všeobecných federací průmyslu a Všeobecných ekonomických federací...” (Diego Abad de Santillan, anarchistický autor ”Por que perdimos la guerra”, Buenos Aires, 1940, str. 82) Španělští anarchosyndikalisté přizpůsobili bakuninské koncepce španělským podmínkám a v období mezi zakládajícím kongresem Španělské regionální federace IWMA (Barcelona 1870) a Madridským kongresem z roku 1874 vypracovali základní principy a organizační zásady španělského

22

anarchosyndikalismu. IWMA odmítala umělé národní hranice vnucené kapitalismem a státem za účelem segregace a rozdělení pracujících do navzájem nepřátelských táborů a pojímala členské organizace z různých zemí jako „Regionální federace IWMA”. Stručně řečeno, zmíněné základní principy mohou být formulovány následujícím způsobem: „Pracující třída musí vybudovat nový svět, založený na ekonomické samosprávě pracujících, kolektivním vlastnictví a spravování společenského bohatství, plné osobní, sexuální a kulturní svobodě, to vše podle principů federalismu. Federalismus znamená koordinaci pomocí volné dohody a lokálně, regionálně, všeobecně a mezinárodně ustavuje širokou koordinovanou síť dobrovolných aliancí, zahrnujících celek společenského života. V rámci federalismu asociované skupiny a organizace užívají výhod jednoty, zatímco si stále ve svých sférách zachovávají autonomii. Prostřednictvím federace lidé rozšiřují rozměr vlastních svobod. Tohoto cíle může být dosaženo pouze prostřednictvím sociální revoluce, která navždy zruší soukromé vlastnictví prostředků výroby a distribuce, zruší stát a jeho satelitní instituce, ozbrojené síly, církev, byrokracii a všechny formy nadvlády člověka nad člověkem. Na troskách kapitalismu, státu a církve bude vybudována anarchistická společnost – svobodná asociace svobodných asociací pracujících...” Parlamentní akce a kolaborace s jakoukoli formou státu je odmítnuta: „Všechny vlády jsou špatné. Otázat se pracujícího člověka, jaká vláda se mu zdá přijatelná, znamená zeptat se, jaký druh popravy si zvolí... Velká republika Spojených států je toho příkladem. Neexistuje v ní žádný král nebo císař, ale existují gigantické trusty – králové zlata, oceli, bavlny...” Zatímco výrobní prostředky (půda, doly, doprava atd.) se musí stát vlastnictvím celé společnosti, „pouze kolektivy pracujících budou mít právo je užívat.” V tomto smyslu se jedná o skutečný komunismus, v němž zboží a služby budou distribuovány na základě potřeb. V takové společnosti autoritářské instituce, upevňující „nacionalistického ducha a rozbíjející přirozenou solidaritu lidstva”, zmizí, aby byly nahrazeny celosvětovým svazem práce. Svobodná společnost „harmonizuje svobodu se spravedlností a dosáhne uskutečňování solidarity.” (Všechny výše uvedené citáty pochází z knihy Anselma Lorenza “El Proletariado Militante”, str. 80-192, Mexico City, ediciones Vertice, nedatováno) Revoluční tendence „přímé akce” španělského hnutí práce vždy odmítala parlamentarismus a třídní kolaboraci se zaměstnavateli a upřednostňovala přímou akci na ekonomické frontě. Taktika generální stávky, částečné stávky, pasivní stávky „se založenýma rukama”, bojkotu, sabotáže a povstání, byla pracujícími vyvinuta v průběhu tvrdých třídních bojů již dávno před založením IWMA. Ta samotná vznikla vlastně jako odpověď na potřebu mezinárodní solidarity při stávkách. Clara E. Lida a další historici stopují ideje a taktiku revolučního syndikalismu ve Španělsku od počátku 19. století až k revoluci z roku 1854 a velké katalánské generální stávce o rok později, patnáct let předtím, než byla ve Španělsku zorganizována sekce IWMA (Anarquismo y Revolución en Espaňa, Madrid 1972). Poučení, získané v tvrdých třídních bojích, přimělo španělský proletariát naslouchat Bakuninovým myšlenkám. Ty byly inspirovány velkým heslem IWMA „Osvobození pracující třídy je úkolem samotných pracujících.” Bakunin zformuloval základní principy anarchosyndikalismu, uvádějící, že v procesu boje za zlepšení životních podmínek ještě v rámci existující kapitalistické společnosti a „studia ekonomických věd... v sobě organizace pracujících nesou zárodky nového společenského uspořádání, které nahradí buržoazní svět… nevytvářejí pouze myšlenky, ale rovněž skutečnost samotné budoucnosti.” (Citováno v Rudolf Rocker, Anarchosyndicalism, str. 88, vydání India) Na basilejském kongresu IWMA španělští delegáti (a rovněž další anarchistické sekce), zdůraznili dvojí úkol anarchosyndikalismu – svazek pracujících musí nejen vést každodenní boj za ekonomické, sociální a kulturní zlepšení podmínek v rámci existujícího vykořisťovatelského systému, ale musí se rovněž připravovat na převzetí samosprávy společenského a ekonomického života a stát se živoucím zárodkem nové svobodné společnosti. Struktura španělské regionální federace byla navržena tak, aby zajistila co nejvyšší možnou úroveň svobody a autonomie v rovnováze s nezbytnou a efektivní koordinací. Kvůli zabránění vzniku byrokracie neexistovali žádní placení funkcionáři. Všechny organizační záležitosti byly řešeny po pracovní době. Pokud to nebylo možné, delegátům byla proplacena pouze příslušná část zameškané pracovní doby. Pravomoc Federální komise a Všeobecných sjezdů byla přísně omezena pouze na vykonávání instrukcí, pocházejících od členstva a nikdy nezahrnovala možnost určovat politickou linii.

23

Rozhodnutí musela být ratifikována většinou členů. Agenda pro konference byla připravována a podrobně diskutována měsíce předem. V souladu s touto tradicí měla CNT (Národní konfederace práce) s více než jedním milionem členů v roce 1936 pouze jednoho jediného placeného představitele – Generálního sekretáře. Madridský kongres CNT (prosinec 1919) jednomyslně přijal anarchokomunistickou Deklaraci zásad, prohlašující, že „v souladu s nejvnitřnějšími principy První Internacionály je cílem španělské CNT uskutečnit anarchistický komunismus.” (Jose Peirats, La CNT en la Revolucion Espaňola, Toulouse 1951, str. 5) V prohlášení zásad IWMA, zreorganizované anarchosyndikalisty v roce 1922, rovněž stálo, že „jejím cílem je přestavba společenského života na základě anarchistického komunismu.” Anarchista Isaac Puente (zabitý na zaragozské frontě během španělské občanské války 19361939), hluboce inspirovaný myšlenkami Petra Kropotkina, který vypracoval sociologii anarchismu, přiblížil ostatním strukturu anarchistické společnosti, založené na zásadě „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.” „Anarchistický komunismus je společností, ustavenou bez státu a kapitalismu. Abychom nastolili anarchistický komunismus, nebude nutné vynalézat nějaké umělé formy společenské organizace. Nová společnost se přirozeně vytváří ´ze skořápky té staré.´ Prvky budoucí společnosti jsou již dnes zakořeněny ve starém, dosud existujícím pořádku. Jsou jimi odborový svaz (syndikát) a svobodná komuna (někdy nazývaná svobodná obec), staré, hluboce zakořeněné a mimo-státní lidové instituce, organizované spontánně a zahrnující všechna města a vesnice v urbanizovaných i venkovských oblastech. V rámci svobodné komuny rovněž existuje prostor pro družstevní asociace řemeslníků, farmářů a dalších skupin nebo jednotlivců, upřednostňujících podržet si nezávislost, nebo uspokojovat své potřeby pomocí vytváření vlastních uskupení (samozřejmě za podmínky, že nebudou vykořisťovat námezdní práci).” „Termíny ´anarchistický´ a ´komunismus´ společně znamenají propojení dvou nerozlučných koncepcí, nezbytných předpokladů pro vznik svobodné společnosti – kolektivismu a individuální svobody.” (El Comunismo Anarchico) Přestože ideje španělského anarchistického hnutí se do prostředí kubánského hnutí práce otiskly skutečně výrazně, nemůžeme v žádném případě činit závěry, že byly na kubánské revoluční hnutí práce uměle naroubovány. Anarchosyndikalistické principy nebyly přijaty kvůli svému španělskému původu (masy ve skutečnosti nevěděly, odkud tyto myšlenky přišly), ale protože odpovídaly tužbám a zkušenostem kubánských pracujících na kubánské půdě.

24

Kapitola 4 Anarchismus na Kubě – předchůdci Příchod anarchistických myšlenek i vývoj kubánského hnutí práce se datuje hluboko zpět do poloviny devatenáctého století. Dokonce i dnešní kubánská Komunistická strana připouští, že „navzdory snahám Paula Lafarguea (Marxova nevlastního syna, žijícího ve Španělsku, pozn. S.D.) a dalších marxistů byl proletariát Iberského poloostrova silně ovlivněn anarchistickými a anarchosyndikalistickými myšlenkami. Tyto ideje byly na Kubu přeneseny v poslední čtvrtině 19. a první čtvrtině 20. století a rozhodujícím způsobem ovlivnily kubánské hnutí práce, které bylo jednoznačně anarchistické.” (Serge Aguirre, Cuba Socialista – castrovský měsíčník, září 1965) „Během celé zmíněné epochy – od devadesátých let 19. století až po Ruskou revoluci – to byli anarchosyndikalisté, kdo na Kubě vedl třídní boj a převažujícím ideologickým vlivem byl anarchismus.” (Julio de Riverena, Cuba Socialista, únor 1965) Anarchismus v koloniální epoše Na Kubě se anarchistické hnutí narozdíl od jiných zemí nevyvíjelo nezávisle na hnutí práce. Obě rostly tak blízko sebe, že je nemožné vysledovat historii jednoho odděleně od druhého. Předchůdci a organizátory kubánského hnutí práce byli španělští anarchosyndikalističtí exulanti, kteří v osmdesátých letech 19. století přibyli na Kubu. Právě oni dali kubánskému hnutí práce jeho výraznou sociálně-revoluční orientaci a šířili anarchosyndikalsitické myšlenky Michaila Bakunina a španělských internacionalistů – muži jako Enrico Messinier, Enrique Roig San Martin a Enrique Cresci. Jednou z raných organizací pracujících byly Sociedades Economicos de Amigos de Pais (Ekonomické společnosti Přátel země). O ideologii Asociace tabákových dělníků z Havany, založené v roce 1886, postrádáme detailnější informace, ale v obecném slova smyslu bylo neurčitě syndikalistická. Pracující se především vášnivě zajímali o sebevzdělávání. Tabákoví dělníci z Havany stejně jako jejich kolegové na Floridě platili předčitatelům za přednášení všeobecně vzdělávací literatury během práce. Když předčítatel odpočíval, dělníci vzrušeně diskutovali o tom, co se právě dozvěděli. Zaměstnavatel, natolik troufalý, že by se odvážil tyto zvyklosti narušovat, byl bez okolků vyhozen z provozu. V roce 1885 byla založena neformální federace odborových svazů Circular de Trabajadores de la Habana (dále Dělnické kluby). O dva roky později uspořádala kongres, na němž dvě protikladné skupiny, „reformisté a radikálové”, vzrušeně diskutovaly budoucí orientaci své organizace. Anarchistické propagandistické skupiny zdůrazňovaly potřebu organizovat se podle anarchosyndikalistických zásad a odmítaly marxistické myšlenky o nezbytnosti parlamentní akce prostřednictvím sociálně-demokratických politických stran. V roce 1886 bylo založeno Dělnické centrum, aby šířilo myšlenky anarchosyndikalismu prostřednictvím tiskového orgánu El Productor (Výrobce), založeného a redigovaného anarchistou Enriquem Roig San Martinem. V roce 1892 první uspořádaný všeobecný Kongres pracujících oslavil První máj demonstracemi za kubánskou nezávislost, což kupodivu nevyprovokovalo jeho rozpuštění španělskými úřady. Anarchisté Enrique Cresci, Enrique Juarez a Eduardo Gonzalez vypracovali rezoluce za kubánskou nezávislost. Kongres nakonec schválil prohlášení, v němž stálo, že „pracující třída nedosáhne svého osvobození, dokud se nepřikloní k revolučnímu socialismu, který ale není překážkou triumfu nezávislosti naší země.” (Citováno Maurice Halperinem The Rise and Fall of Fidel Castro, University of California, 1977, str. 4) Již okolo roku 1874 se oslavovaný „apoštol” kubánské nezávislosti José Martí často zmiňoval o anarchistických skupinách, pojmenovaných po Ferminu Salvocheovi, Bakuninovi a dalších. Ve svém časopise La Patria otiskoval články od Elisee Recluse a dalších anarchistů. Martí napsal: „Žijeme v období boje mezi kapitalismem a pracujícími…dosažení bojovného spojenectví pracujících se stane událostí ohromného významu. Pracující již v práci na tomto úkolu pokročili.” (tamtéž, str. 6-7) Jedním z Martího spolupracovníků byl i anarchista Carlos M. Balino, aktivní mezi tabákovými dělníky na Floridě. V Klubu Enrique Roiga byli sdruženi anarchističtí i socialističtí příznivci José Martího. Zmiňuji se o těchto skutečnostech proto, abych demonstroval sociálně-revoluční charakter hnutí za nezávislost, které nebylo pouze nacionalistické. 25

Enrique Messenier se stal prvním předsedou Liga General de Trabajadores, založené anarchisty v osmdesátých letech 19. století. Toto období bylo rovněž svědkem generálních stávek dokařů v Cardenas, Degla a Havaně. Liga uspořádala první generální stávku za osmihodinovou pracovní dobu, která byla brutálně potlačena vládou. Soudobé podrobné shrnutí stavu kubánského anarchistického hnutí během klíčových let, předcházejících vyhlášení nezávislosti, může být nalezeno ve zprávě Pedra Esteva, průkopníka anarchistického hnutí ve 20. století, kvetoucího ve Spojených státech. (A Los Anarquistas de Espaňa y Cuba, zpráva Mezinárodnímu anarchistickému kongresu, Chicago 1893, vydáno v El Despertar, Patterson, New Jersey, 1900) Esteve udržoval přímo na Kubě úzké kontakty s kubánskými anarchisty a španělskými anarchistickými exulanty. Následující poznámky se odvozují od neúspěšné propagační mise, ukončené policií po tříměsíčním působení: „Úřady se snažily naše hnutí ochromit a pokud možno zničit, nikoli snad pomocí otevřeného násilí, které by vyvolalo bouři protestu, ale o nic méně efektivní, nepřetržitou a ďábelsky vychytralou kampaní drobných ústrků. Například byl vykonáván nátlak na vlastníky, aby nám nepronajímali místnosti ke schůzkám. Vláda se neuchýlila k otevřené cenzuře, ale náš týdeník La Alarma byl přinucen ukončit vydávání. Objevil se pod novým názvem Archivo Social a byl znovu zakázán. Naše Dělnické centrum, patřící Circulo de Trabajadores, bylo uzavřeno na základě falešných obvinění, vznesených ´hygienickými inspektory´ atd. atd.” Atentáty provedené Emilem Henrym a dalšími anarcho-teroristy, předcházející brutálním perzekucím proti anarchistickému hnutí v Evropě, se podobně staly záminkou pro tvrdý zásah kubánské vlády… Esteve dále činí poznámky o škodlivém vlivu rasismu na vývoj kubánského hnutí práce a socialistického hnutí, protože navzdory zrušení otroctví a prohlášení rovnosti před zákonem, byla očividná rasistická diskriminace stále na pořadu dne. „Ani příkladné chování anarchistů, kteří zcela správně zvali obyvatele černé barvy pleti na rovnostářském základě na všechna setkání, do škol a všech dalších podniků na osobním základě, nemohlo po dlouhou dobu otřást vírou, že všichni bílí jsou jejich přirození nepřátelé… Nicméně jsme oddaně pokračovali v naší agitaci a přitáhli do našich řad skutečné proletáře. Pořádali jsme setkání na nejrůznějších havanských předměstích a sousedících městech a vesnicích. Zvali nás, abychom vysvětlovali své myšlenky v obyčejných lidových školách a v našem centru jsme otevřeli kursy sociologie a dalších předmětů… iniciovali jsme ještě další projekty vzdělávání pracujících… a na žádost tabákových dělníků z La Rosa a Santiaga jsem přednesl velmi úspěšnou řeč o anarchismu… to je nicméně pouze několik málo příkladů… jeden po druhém se začali do hnutí vracet anarchisté, kteří přestali být aktivní již před dlouhou dobou a objevili se i noví stoupenci… naše hnutí se obnovilo pomalu, ale stálo na pevných základech…” Boj za nezávislost: 1868-1895 Rok 1868 vyznačuje počátek desetileté guerillové války za dosažení nezávislosti a svržení španělské koloniální nadvlády, El Grito de Yara. Desátého října roku 1868 Carlos Manuel de Cespedes, plantážník, obchodující s cukrovou třtinou z provincie Oriente, zaútočil na vesnici Yara s pouhými 40 muži. Vládní síly útok odrazily a přežilo jen 12 vzbouřenců. El Grito de Yara (Výzva ke vzpouře) se stala symbolem a heslem boje za nezávislost. V průběhu desetileté války padlo více než 200.000 bojovníků, nespočet jich bylo zraněno. Získat souhrnné údaje o obětech je nemožné. Nejvýznamnějšími vojenskými vůdci hnutí za nezávislost byli generál Maximo Gomez a Antonio Maceo. V roce 1869 byl Cespedes zvolen Prezidentem Prozatimní republiky, čímž si ve spojení s El Grito de Yara vysloužil titul ”Otec nezávislosti.” Španělská vláda na Kubu vyslala generála Valeriana Weylera („řezníka“ Weylera), aby hnutí za nezávislost rozdrtil. Weyler uvěznil stovky tisíců mužů, žen a dětí do koncentračních táborů. Jen v Havaně v nich zemřelo 52.000 lidí. Ve vzbouřeneckých oblastech se vyvražďoval dobytek a pálila úroda, aby byli bojovníci hnutí odporu a jejich rodiny vyhladověni. Rolníci odpověděli rozsáhlým vypalováním plantáží cukrové třtiny, patřících španělským vlastníkům. Weyler byl nakonec v roce 1879 odvolán zpět do Španělska. Po zrušení otroctví v roce 1880 velkostatkáři očekávali, že jim španělská vláda nahradí ztráty, způsobené osvobozením otroků. Podmínky života pracujících lidí ale zůstaly prakticky nezměněné. ”Revista de Agricultura” napsala:

26

„Dělník v cukrovaru se vzbudil na ubytovně ve dvě hodiny ráno, vypil sklenici horké vody místo snídaně a pracoval až do jedenácti hodin dopoledne. Po dvouhodinové přestávce na oběd se znovu vrátil do práce a zůstal na svém místě až do šesti hodin večer, navečeřel se a pak pracoval ještě několik dalších hodin.” (Citováno v castrovském časopise Cuba Socialista, nedatované číslo). Anarchisté v boji za nezávislost Nejbojovnějším prvkem povstání za nezávislost Kuby z roku 1895 byli v prvé řadě rolníci a v menším rozsahu počtem zaostávající městští dělníci. Od začátku až do konce války za nezávislost mezinárodní anarchistické hnutí podporovalo časté vzpoury a mnoho mladých anarchistů přijelo na Kubu, aby bojovalo ruku v ruce s kubánským lidem. V čele těchto bojů stálo mnoho anarchistů, mezi jinými například Rafael Garcia, Armando Andre (jeden z velitelů povstalecké armády, později zavražděný lidmi diktátora Machady) a Enrique Cresci. Anarchistická účast v bojích za nezávislost se odvíjela od následujících úvah: pro vykořisťované a utlačované masy měla buržoazní nezávislost pouze druhořadý význam. Zrušení koloniálního despotismu pro ně souznělo s ukončením odvěkého nevolnictví a společně s tím zahájením nové éry ekonomické rovnosti, sociální spravedlnosti a osobní svobody. Jednotlivé lidové boje za nezávislost postupně nabraly sociálně-revoluční směrování. Anarchistická propagace a především akce dodala masám odvahu proměnit boj za politickou nezávislost v boj za sociální revoluci. Kubánská nezávislost – expanze amerického imperialismu Američtí imperialisté se obávali sociální revoluce, provedené kubánským lidem přinejmenším stejně jako španělských domácích i koloniálních vykořisťovatelů. V tomto ohledu je zajímavé ocitovat názory dvou historiků, specializovaných na kubánský problém. „Během vyjednávání před uzavřením mírové smlouvy po vítězství nad Španělskem (ve španělsko-americké válce z roku 1898, pozn. S.D.), Španělsko vyjádřilo obavy, že ponechat ostrov sám sobě by znamenalo… že se stane obětí častých revolucí, nerespektujících ani soukromý majetek, ani osobní práva. Aby uchránilo Kubu od možných důsledků ´nezralé samostatnosti´, Španělsko vyjádřilo přání, aby si Spojené státy nad ostrovem udržely alespoň určitý stupeň kontroly a mohly zaručit pořádek…” (Chester Lloyd Jones, citováno v ”Background to Revolution”, New York 1966, str. 63) Profesor Jones poukazuje na skutečnost, že Spojené státy sdílely obavy Španělska z možného propuknutí revoluce na Kubě a souhlasily se „zakotvením svých závazků pomocí mezinárodního práva.” (tamtéž, str. 64) Profesor William Apleton Williams shrnuje skutečné motivy amerického imperialismu vzhledem ke kubánské nezávislosti: „Spojené státy hledaly cesty, jak okamžitě a jednou provždy zpacifikovat celý ostrov… zajistit vojenskou kontrolu a umožnit a zabezpečit ekonomickou nadvládu… Spojené státy se tedy postavily do opozice jak proti kubánským revolucionářům, tak španělské vládě. Kuba měla být zrekonstruována způsobem uspokojivým pro Spojené státy a konečně předána samotným Kubáncům až tehdy, když bude jejich svoboda jednání a vývoje zřetelně omezena za účelem ustavení trvalé americké nadvlády.” (tamtéž, 188-190) Od vyhlášení nezávislosti až k I. světové válce – 1898-1914 Po porážce Španělska ve španělsko-americké válce se Kuba stala nezávislou republikou. Byly to právě revoluční masy kubánského lidu, drobní rolníci a městští dělníci, kdo svým hrdinstvím podkopal španělskou nadvládu a umožnil snadné vítězství Spojených států. V letech 1898-1902 americké ozbrojené síly okupovaly a spravovaly Kubu na základě tvrzení, že existuje potřeba přechodného období, které Kubu připraví na vlastní vládu. Americké jednotky opustily zemi po prvních prezidentských volbách. Takzvaný Plattův dodatek z roku 1901 ale poskytoval Spojeným státům právo zasahovat do kubánských záležitostí a navždy užívat guantanamskou námořní základnu. Americká správa Ostrova borovic byla zrušena v roce 1925. V roce 1902 byl prvním prezidentem nové republiky zvolen Tomas Estrana Paolam. Jeho podvodné znovuzvolení v roce 1906 a „liberální” státní převrat, který ho sesadil, to vše bylo záminkou pro druhou intervenci amerických jednotek. Administrativa Palmova nástupce Jose Miguela Gomeze (1909-1912) byla neuvěřitelně zkorumpovaná. Gomez se chvástal: „Celý život jsem byl veselý člověk s úsměvem na tváři.” Herbet Herring poznamenává: „Gomez s úsměvem na tváři vyprázdnil státní

27

pokladnu a umožnil svým americkým a kubánským klientům, aby nesmírně zbohatli na státních dluhopisech.” (History of Latin America, New York 1955, str. 461) Nová nezávislá republika se ukázala být stejně reakcionářská jako svržená španělská koloniální despocie. Neméně zuřivé byly také boje utlačovaného kubánského lidu proti novému zkorumpovanému státu a jeho byrokracii, armádě a policii. Na jaře 1900, stále během americké okupace, vydavatelská skupina anarchistického časopisu El Mundo Ideal pozvala známého anarchistu Errica Malatestu, aby procestoval Kubu a hovořil k dělníkům a rolníkům. Vláda ho ale vyhostila. Předtím, než opustil Kubu, Malatesta napsal svým kubánským soudruhům dopis na rozloučenou, z něhož vyjímáme následující pasáže: „Předtím, než opustím tuto zemi, k níž chovám vřelou náklonnost, dovolte mi pozdravit statečné kubánské pracující, bílé a černé, Kubánce i přistěhovalce, kteří mě připravili tak srdečné přijetí… Již velmi dlouho obdivuji sebeobětování a hrdinství, s kterým jste bojovali proti nepřátelům své země. Nyní jsem se naučil vážit si i vaší jasné inteligence, pokrokového ducha a skutečně pozoruhodné kultury chování, tak výjimečné mezi tak krutě utlačovanými lidmi. Odjíždím s přesvědčením, že již brzy zaujmete své místo mezi nejpokročilejšími elementy ze všech zemí, bojujícími za skutečnou emancipaci lidstva… Jsem si jist, že anarchisté, bojující proti současné vládě, na její místo nedosadí nějakou jinou, ale že všichni pochopíte, že pokud ve válce za nezávislost bude každý anarchista zasažen duchem nepřátelství ke všem vládám, nebude již možné uvalit na kubánský lid ony španělské zákony, za jejichž zrušení mučedníci jako Mártí, Cresci, Maceo a mnoho dalších Kubánců položili své životy…” (Solidaridad Gastronomica, tiskový orgán anarchosyndikalistického odborového svazu zaměstnanců v potravinářství, 15. srpna 1955) V roce 1902 havanští tabákoví dělníci, zorganizovaní Gonzalezem Lozanou a dalšími anarchisty, vyvolali generální stávku, vůbec první za nové republiky. Tato akce, slavná „stávka učňů”, se pokusila ukončit vykořisťování učňů, jejichž status se de facto rovnal postavení nevolníka, připoutaného po stanovenou dobu ke svému zaměstnavateli. K tabákovým dělníkům se přidali havanští dokaři. Vláda se snažila stávku rozbít hrubou silou a vyprovokovala krvavou srážku, v níž bylo zavražděno 20 dělníků. Vládě se nakonec podařilo stávku zlomit pod pohrůžkou americké intervence. Období mezi léty 1903-1914 se vyznačovalo mnoha stávkami s aktivní anarchistickou účastí. Z těch důležitějších se zmíníme o následujících: 1903 – Během velké stávky cukrovarnických dělníků byli na příkaz Jose Miguelle Gomeze, pozdějšího kubánského prezidenta, tehdy guvernéra provincie Las Villas, zavražděni anarchisté Casanas a Montero y Sarria. Od 20. února do 15. července probíhala dlouhá Monedská generální stávka, vedená anarchisty a zahájená proto, že dělníci odmítli výplatu v devalvovaných španělských pesetách. Požadovali americké dolary, mající reálnou kupní sílu. 1907 – anarchistický týdeník Tierra byl tvrdě perzekvován za podnícení železničářské stávky za osmihodinovou pracovní dobu a jiné požadavky. Znovu šli do stávky tabákoví dělníci, tentokrát na 145 dní. Přidali se k nim námořníci, stavaři a další profese. 1910-1912 – anarchosyndikalisté sehráli významnou úlohu v Havaně a Cienfuegos při stávce zaměstnanců městské kanalizace. Do tvrdé stávky zaměstnanců restaurací a kaváren z roku 1912 se rovněž zapojilo několik anarchistických aktivistů. Nejvýznamnějším byl Hilario Alonso. Dalšími akcemi z tohoto období byla stávka zedníků za osmihodinovou pracovní dobu, stávka železničářů, násilná stávka havanských cestářů. Došlo k deportaci nejaktivnějších španělských anarchistů a syndikalistů. Během těchto let anarchistické hnutí vzkvétalo. Vycházel týdeník Tierra s vynikajícími články z pera těch nejvýznačnějších kubánských a španělských autorů, dále časopis El Ideal a do širokého oběhu se dostaly také lidové edice prací Elice Recluse, Kropotkina a dalších anarchistů. Doba se rovněž vyznačovala významným nárůstem dělnického družstevního hnutí, v němž byli anarchisté velmi aktivní. Placení mírného měsíčního poplatku dávalo pracujícím možnost používat rekreační a kulturní zařízení, nemocnice a další služby. Toto hnutí mělo celkem 200.000 členů. Navzdory opozici ze strany kapitalistů pracující organizovali výrobní, spotřební, bytová a jiná družstva. Anarchisté rovněž stáli v čele zemědělského družstevnického hnutí, které Castro zlikvidoval ve prospěch státních statků. Kubánské anarchistické hnutí vždy připisovalo prvořadou důležitost nejen

28

organizování městských dělníků, ale rovněž rolnickým bojům. Kdykoli se naskytla nejmenší příležitost, anarchisté po celé Kubě budovali rolnické organizace – v San Cristobal, Las Placios, Pinar del Rio, Casanově, Santa Lucii a El Vincentu statečně bojovali anarchističtí aktivisté jako Marcelo Salinas, Modesto Barbieto, Alfredo Perez a mnoho dalších. Naši nezapomenutelní soudruzi Sabino Puo Millar a Niceto Perez se vyznamenali jako obzvláště stateční rolničtí revolucionáři na nekonečných plantážích cukrové třtiny u Santa Lucie a Camaguey. Během tohoto období až do roku 1925 byli anarchisté jediný politický proud, mající nějaký vliv na dělníky z plantáží a cukrovarů. Millar byl zavražděn 20. října 1945 nájemnými zabijáky Monati Sugar Company kvůli podněcování rolnických nepokojů a organizování družstev. Pereze rovněž zavraždili. Rolnická federace Kuby vyhlásila den jeho smrti „Dnem rolníka”, dnem boje za požadavky hladových a vykořisťovaných zemědělských pracujících. Od Ruské revoluce až k Machadově diktatuře Ukončení I. světové války a zvláště vypuknutí Ruské revoluce podnítilo představivost pokročilejších prvků radikálních hnutí a hnutí práce po celém světě. Mnoho anarchistů očekávalo bezprostřední vypuknutí revoluce a celosvětové nastolení spravedlivé společnosti. V roce 1919 značný počet kubánských anarchistů podlehl falešné revoluční euforii a vydal manifest, vyzývající ke vstupu do III. Internacionály, ovládané ruskou bolševickou stranou. Jakmile však dorazily úplnější a spolehlivější informace a střízlivější analýza událostí v Rusku, kubánské anarchistické hnutí vstoupilo do nové fáze. Nadšení pro Ruskou revoluci vyprchalo okamžitě poté, co se diktátorské excesy bolševiků staly zjevné a na Kubu dolehly kritické postřehy Kropotkina, Volina, Berkmana a dalších anarchistických emigrantů z Ruska. Období mezi léty 1917-1930 se vyznačovalo zuřivým a všeobecně rozšířeným třídním bojem – odehrály se lokální i celostátní stávky za zvýšení mezd, osmihodinovou pracovní dobu a uznání odborových organizací, byly uspořádány kampaně proti zavedení povinné vojenské služby, odehrály se ohromné demonstrace proti chudobě a vysokým životním nákladům atd. Všechny tyto projevy lidové vzpoury vyvolávaly vládní represe proti radikálním skupinám. Španělští anarchisté byli vypovídáni ze země, dělnická centra, uzavřená jednoho dne policií, byla následujícího rána opět otevřena, noviny, zakázané úřady, se nazítří objevily pod jiným jménem. Do řad anarchistických organizací navzdory represím vstupovaly stovky převážně mladých žen a mužů. Anarchistická aktivita byla přímo horečná, především v odborových svazech tabákových dělníků, zedníků, stavebních dělníků, sádrařů, pekařů, stavařů, železničářů apod. Anarchisté vydávali týdeníky Nueva Aurora a Labor Sana, časopisy El Progreso, Voz del Dependiente (syndikát úředníků), El Productor Pandero (pekaři), Nueva Luz, Proteo, El Libertario a mnohé další. Agitace a stávková aktivita vyústila v založení Havanské federace práce a později Národní federace práce Kuby. Obě tyto organizace přijaly za své anarchosyndikalistické formy boje a struktury. Zde je částečný přehled souvisejících hlavních událostí. 1918 – Krvavá stávka havanských stavebních dělníků. Vláda využila protianarchistický zákon z roku 1893, snažila se zlomit anarchistický vliv v odborech a uvěznila anarchistické organizátory a aktivisty na základě vykonstruovaných obvinění z velezrady a spiknutí za účelem zničení státu. Policie během stávky zahájila střelbu do zástupu pracujících na demonstraci, svolané odbory proti vysokým životním nákladům. 1920 – V dubnu byl svolán celostátní kongres tkalců pod záštitou jejich odborových organizací z Havany a Rival de Rio, v nichž mnoho důležitých pozic zaujímali anarchisté. Vládní korupce se stala nezvladatelnou. Následující rok byl kubánským prezidentem zvolen Alfredo Zayas, politik, přezdívaný svými obětmi „sběratel peset.” 1924 – Kongres anarchistických skupin sjednotil všechny anarchistické tendence do nové Federacion de Grupos Anarquistas de Cuba. Obvyklé malonákladové místní časopisy byly sjednoceny do jednoho, potřebám hnutí odpovídajícího, dobře redigovaného a vydávaného titulu. Nový časopis Tierra! se dočkal ohromného rozšíření, než byl přinucen ukončit pravidelné vydávání kvůli nástupu Machadovy diktatury. (Tierra! vycházela nadále pouze čas od času až do konce třicátých let) Jeden z nejvýznačnějších přispěvatelů Tierra! Paulino Diaz sehrál důležitou roli na dělnické konferenci v Cienfuegos, která položila základy pro pozdější (1938) ustavení Konfederace kubánských pracujících (CTC). Anarchisté ale nikdy nedostali CTC do sféry svého vlivu a organizace samotná dodnes zůstává provládní strukturou, ovládanou postupně Grau San Martínem, Batistou a Castrem.

29

Prvním generálním sekretářem Národní konfederace kubánských pracujících (CNOC) se stal anarchista, typograf Alfredo Lopez. V rámci CNOC existovaly i socialistické a bolševické skupiny. Nárůst anarchistického vlivu narážel na nepříjemné překážky ve formě zostřené represe za vlády prezidenta Menocala, deportací do Španělska a policejní šikany. Anarchisté rozpoznali potřebu vytvoření organizovanějšího a efektivněji působícího hnutí práce a reorganizovali profesní odborové svazy na územní bázi – podle továren a odvětví bez ohledu na profese. Anarchisté a anarchosyndikalisté prakticky kontrolovali jeden z nejsilnějších kubánských odborových svazů Sindicato de la Industria Fabril (SIF – pivovarnické odbory). Anarchosyndikalisté ve spolupráci s anarchistickými skupinami rovněž organizovali odborové svazy sekáčů cukrové třtiny a železničářů z provincie Camaguey. 1925 – Machadova vláda zahájila zločinnou kampaň, namířenou na omezení převládajícího anarchistického vlivu v SIF. Anarchističtí aktivisté Eduardo Vivos a Luis Quiros byli obviněni, že během stávky proti Polar Brewing Company otrávili uskladněné pivo. Následný skandál připravil podmínky pro všeobecný útok na odbory a anarchistické hnutí. Všichni hlavní organizátoři byli perzekvováni. Někteří anarchisté se museli uchýlit do ilegality. Jiní byli uvězněni. Zahraniční anarchisté byli deportováni. Několik anarchistů bylo dohnáno k sebevraždě. Navzdory všem zvěrstvům, spáchaným vládou, široké masy pracujících lidí, které si v průběhu dlouhých let uchovávaly anarchistického ducha a stále přistupovaly k problémům z anarchistického hlediska, pokračovaly v organizování hnutí a šíření anarchistických myšlenek. Když v roce 1925 na kongresu Kubánské národní konfederace práce (CNOC) v Camaguey někteří agenti zaměstnavatelů navrhli vyloučení anarchosyndikalistů, kongres měl velmi daleko k tomu, aby jejich návrh akceptoval a vyloučil z organizace naopak je. Ve stejném roce (1925) nájemní zabijáci zaměstnavatelů zastřelili anarchistu Enrique Varona, nejúspěšnějšího organizátora cukrovarnických a železničářských dělníků z provincie Camaguey a Oriente. Anarchisté rovněž na regionální úrovni organizovali rolníky a venkovské maloprůmyslové dělníky do Sindicato General de Trabajadores de San Cristobal (provincie Pinar del Rio). Machadova diktatura (1925 – 1933) Dvacátého května 1925 se prezidentem Kuby stal generál Gerardo Machado, pologramotný mocichtivý despota, později proslulý jako „Řezník z Las Villas”. Jeho volební kampaň byla dobře organizovaným reklamním vymýváním mozků. Machado se tvářil jako paternalistický, ale benevolentní demokrat a zpočátku byl nesmírně populární. Stěží jeden jediný projev nesouhlasu narušil dokonalý celek všeobecného oslavování. Anarchistický týdeník Tierra! ale otiskl vynikající úvodník, končící slovy: „Jdeme s obyčejnými lidmi, s masami, ale když se přidají k tyranovi, pak kráčíme sami! Narovnejte záda! Upřete svoje oči vpřed k zářivé jitřence našeho ideálu!” (1) V souvislosti s agitací na půdě havanské univerzity deset lidí založilo Komunistickou stranu Kuby. Strana přitahovala hlavně intelektuály a studenty a jen velmi málo pracujících. Do poloviny 30. let měla mezi pracujícími prakticky zanedbatelný vliv. V roce 1927 byla nakrátko postavena mimo zákon. Machadův režim založil vládou podporované odbory Union Federativa Obrera Nacional 1) Machado dostal pod svoji kontrolu Liberální stranu a v roce 1924 zvítězil se sloganem „Voda, silnice a školy.” Jeho první funkční období bylo vcelku bezproblémové, protože USA odebíraly kubánský cukr ve velkém a Machadovi se podařilo uskutečnit řadu projektů veřejných prací včetně dokončení Centrální dálnice, rozšíření havanské univerzity a zlepšení zdravotnických služeb. V roce 1927 rovněž zavedl nové celní tarify, chránící domácí výrobce. Za jeho vlády Kuba ale ještě výrazněji prohloubila svoji závislost na USA. V roce 1928 Machado prohlásil, že jeho program si vyžaduje další funkční období a pomocí násilí a úplatků prodloužil svůj první mandát na šest let. Osudným jeho režimu se kromě hrubého autoritářství stala světová hospodářská krize, která tvrdě zasáhla i Kubu. V kombinaci s velice silným odbojovým hnutím se Kuba dostala do chaotického stavu. To vedlo k diplomatickému zásahu Spojených států, jejichž velvyslanec Sumner Welles se pokusil zprostředkovat vyjednávání s opozicí, což podpořily prakticky všechny politické síly kromě silné studentské opozice. Wellesovy snahy vyústily v generální stávku a vojenskou vzpouru, která Machada přinutila 12. srpna 1933 uprchnout ze země. Prezidentem se stal Manuel de Cespedes, ale jeho režim se zhroutil po pouhých několika týdnech úsilím akademické opozice (viz Generace 1930) a „vzpourou seržantů”, vedenou Fulgenciem Batistou. - Pozn. překl.

30

(Sjednocená národní federace práce – UFON) a přinutil všechny legitimní odborové organizace uchýlit se do ilegality. Anarchistické hnutí práce bylo sadisticky potlačeno. Alfredo Lopez, generální sekretář CNOC (viz výše), byl hozen do moře žralokům. Dlouhý boj o kontrolu nad CNOC skončil v letech 19301931, když se bolševikům ve spojení s Machadovou vládou podařilo získat nadvládu nad CNOC a hnutím práce prostřednictvím těch neodpornějších zákulisních machinací. Anarchisté nicméně i nadále hráli významnou roli v mnoha lidových nepokojích dvacátých a třicátých let. Po vládním potlačení CNOC byli jedněmi z prvních organizátorů nezávislé a militantní Confederacion General des Trabajadores. Krvavá Machadova diktatura byla nakonec svržena generální stávkou a povstáním. Stávka začala mezi odbory řidičů tramvají a autobusů. Zatímco bolševici měli pod kontrolou svaz autobusů, tramvajácký svaz byl významně ovlivněn anarchosyndikalisty. Havanská federace práce svolala setkání všech odborových organizací za účelem zorganizování generální stávky a do stávkového výboru zvolila určitý počet anarchistů, mezi jinými Nicosia Trujilla a Antonia Penicheta. Vyhlášená stávka se každým dnem stávala stále hrozivějším nebezpečím pro vládu. V posledním zoufalém pokusu zakopat se u moci a zlomit stávku Machado získal podporu Komunistické strany a výměnou za pomoc jí přislíbil legalizaci a kontrolu nad několika odborovými svazy. Komunisté Machadovu nabídku přijali a snažili se stávku zlomit. Neuspěli. Stávka předznamenala Machadův pád navzdory snahám bolševiků a jejich vůdce Cesara Vilara pomoci diktátorovi setrvat u moci. Federace anarchistických skupin vydala manifest, odhalující zradu bolševiků a vyzývající pracující, aby pevně vytrvali v odhodlání svrhnout tyrana i jeho pomocníky. Otiskujeme výňatky z manifestu, jak byl přetištěn v anglickém překladu ”The Industrial Worker”, tiskovém orgánu Industrial Workers of the World, Chicago, 3. října 1933. Manifest ke kubánským pracujícím a kubánskému lidu Anarchistická federace Kuby, vědoma si své zodpovědnosti v těchto zmatených časech, cítí povinnost před očima pracujících a veřejnosti odhalit politické akce Komunistické strany. Věříme, že pravda je nejmocnější zbraní a je to zbraň, kterou používáme. Chceme, aby každý znal pravdu. Zde je… Sedmého srpna (1933), když generální stávka proti Machadovi a jeho režimu sevřela celý ostrov, Machado s obavami očekával svůj bezprostředně následující pád… Na této osudové křižovatce takzvaný „Ustřední výbor” Komunistickou stranou ovládaných odborů, Národní konfederace práce (CNOC)… na základě přímých příkazů komunistických vůdců Machadově vládě nabídl a také s ní uzavřel dohodu. Jeden den poté, co Machadovi zabijáci kulomety zmasakrovali neozbrojené lidi, byli komunističtí stávokazové dopraveni v luxusních automobilech, poskytnutých armádními důstojníky a Machadovým ministrem války, na banket s Machadem do nejdražší luxusní restaurace v Havaně – El Carmelo. Machado na banketu souhlasil s legalizací Komunistické strany a uznáním dalších nároků. Komunisté se freneticky obraceli na pracující, aby se vrátili do práce, protože zaměstnavatelé přistoupili na jejich požadavky. Pracující (dokonce včetně havanského syndikátu řidičů autobusů a městské dopravy, kontrolovaného komunisty) odmítli. Pracující se rozhodli naslouchat pouze svému svědomí a pokračovat v boji, dokud nebude Machado svržen nebo přinucen uprchnout. Machado a jeho komunističtí spojenci se pomstili. Byl vydán zákaz všech odborářských schůzí. Havanská federace práce (FOH – založená anarchosyndikalisty, pozn. S.D.), k níž příslušelo nejvíce nepolitických odborových svazů, se nemohla setkávat, neboť nezískala písemné svolení od vlády. Schůze byly povoleny pouze komunistům jako odměna za jejich zradu. Ozbrojeni revolvery, zatímco všichni ostatní nesměli nosit žádné zbraně poté, co byla pozastavena ústavní práva, komunisté pořádali svoje mítinky a jezdili v automobilech na benzín, poskytnutý armádou, protože všechny čerpací stanice byly uzavřeny kvůli stávce… …závěrem chceme říci, aby pracující a občané Kuby věděli, že nájem místností, patřících odborářské frontě Komunistické strany, platí Machadův režim a nábytek a zařízení byl násilím uloupen z center Havanské federace práce se svolením a aktivní pomocí Machadova ministra války. (2) 2) Machadovo svržení si zaslouží poněkud širší komentář, protože nebylo výsledkem pouze lidových akcí. Velice aktivní byli rovněž studenti, kteří v polovině roku 1927 vytvořili Studentský revoluční direktoriát 31

Kapitola 5 Batistova éra Dvanáctého srpna 1933 se kubánským prezidentem stal Carlos Manuel de Cespedes, bývalý velvyslanec ve Washingtonu (jmenoval se stejně jako jeho otec, který byl prvním prezidentem Prozatímní kubánské republiky v roce 1869 – viz výše). Navzdory všemožné podpoře Spojených států se jeho režim zhroutil po pouhých 21 dnech v úřadu. Cespedes byl svržen proslulou „Vzpourou seržantů” (4. 9. 1933), vedenou tehdy neznámým Fulgencio Batistou y Zaldivar. (3) Fulgencio Batista se narodil v roce 1902 v provincii Oriente. Jeho otec byl zemědělský dělník z plantáží cukrové třtiny. V roce 1921 vstoupil jako prostý voják do kubánské armády, kde se (Directorio Estudiantil Revolucionario), nacionálně zabarvené pravicové uskupení, stojící na liberálně-demokratických pozicích. Většina jeho vůdců však byla v první fázi na Machadův pokyn vyloučena z univerzity a činnost Direktoriátu tak byla paralyzována. V září 1930 ale Direktoriát byl obnoven, vydal manifest, odsuzující režim a 30. září uspořádal masovou protistátní demonstraci. Na ní byl policií zabit jeho vůdce Rafael Trejo, což vyvolalo mimořádně silnou vlnu protivládních nálad a vystoupení. Režim odpověděl uzavřením univerzity a řady středních škol. Univerzita zůstala uzavřena de facto až do Machadova pádu v roce 1933. Poté, co Direktoriát úspěšně spolupracoval s Batistou na svržení Machadova režimu a dosadil svého kandidáta profesora Grau San Martína do funkce prezidenta, 6. října 1933 se sám rozpustil. Studenti a univerzitní vyučující, podílející se na svržení Machadova režimu, bývají obecně označování jako tzv. Generace 1930. Patřili mezi ně pozdější vrcholní kubánští politici jako Grau San Martín nebo Prío Socarrás, kteří oba zastávali prezidentský úřad. Generace 1930 byla svého času nesmírně populární a považo-vaná za spolek nezištných idealistů, ale v podmínkách nástupu Batistovy diktatury její sliby a projekty zůstaly nesplnitelnou utopií. Významnou opoziční skupinou, vzešlou z řad Generace 1930, byla tzv. ABC pod vedením Dr. Martíneze Saenze. ABC byla společně s dalšími studentskými „akčními skupinami” odpovědná za většinu násilných vystoupení a atentátů. Její politický program kladl důraz především na pozemkovou reformu a znárodnění veřejných služeb. Svůj název odvozovala od přísně konspirativní struktury, složené ze sedmičlenných buněk, jejichž členové neznali vlastní jména. Velitel skupiny byl „A”, jeho zástupce „B” atd. Na konci roku 1932 ABC připravila dvoufázový plán na likvidaci generála Machada. První fáze se zdařila, když na předsedu Senátu Vásqueze-Bella byl v Havaně spáchán úspěšný atentát. Druhá fáze počítala s hromadným atentátem na vládní představitele na havanském hřbitově během Bellova pohřbu, kde bylo také předem zakopáno velké množství výbušnin. Plán selhal poté, co Bellova rodina oznámila, že si přeje pohřeb v rodinné hrobce v Santa Claře. Machadova policie ABC následně rozbila a donutila většinu vůdců odejít do exilu. ABC podporovala zprostředkovací snahy amerického velvyslance Sumnera Wellse. Kvůli tomu se od ní odtrhla militantní frakce, známá jako ABC Radical. - Pozn. překl. 3) Nástup Batistova režimu souvisí s úspornými opatřeními Machadovy vlády z roku 1933, vztahujícími se také na armádu, které se staly režimu osudné. Tvrdě zasaženi byli zejména poddůstojníci, jejichž platy byly výrazně sníženy a služební postup zastaven. Na hlavní armádní základně Campo Colombia tak Batista začal získávat přívržence pro myšlenku svržení režimu. Stojí za zmínku, že právě Campo Colombia se týkal proslulý Castrův výrok, že z kasáren se stanou školy. Základna však prakticky nebyla přebudována a dodnes slouží původnímu účelu. V Campo Colombia si Batista také ve třicátých letech postavil osobní rezidenci. Nižší armádní kádry se k Batistově konspiraci přidaly a ten se 4. září 1933 chopil moci ve spolupráci s protimachadovskými studentskými vůdci a organizacemi. V tomto ohledu se jevila jako velice významná spolupráce se Studentským revolučním direktoriátem, jehož program byl podobný Batistovi a direktoriát s ním sdílel rovněž protiamerické postoje, zejména snahu zrušit Plattův dodatek a provést rozsáhlé liberální reformy. Direktoriát se stejně jako Batista stavěl proti vládě prezidenta de Cespedese a byl klíčovou silou v procesu sestavení tzv. Pentaquie, pětičlenné junty, která provizorně vládla Kubě od 3. do 10. září 1933 a poté dosadila profesora havanské univerzity Ramona Grau San Martína do funkce prozatímního prezidenta. Grau San Martínův nacionalistický režim ale nebyl podporován USA, které jej neuznaly. V lednu 1934 se zhroutila koalice mezi studentskými skupinami a Batistou, který Grau San Martína přinutil rezignovat a vládl poté sám pomocí loutkových prezidentů. Jeho režim zpočátku neměl s USA dobré vztahy, neboť jejich vláda podporovala kompromis, vyjednaný velvyslancem Sumnerem Wellsem, z něhož vzešel režim prezidenta de Cespedese, Batistou v roce 1933 svržený. Vztahy se později zlepšily, zejména poté, co Batista 9. prosince 1941 po útoku na Pearl Harbour vyhlásil válku mocnostem Osy a Kuba začala sloužit jako výcvikový prostor pro americké a britské piloty a Spojeným státům byly také poskytnuty všechny námořní základny. USA odměnou za to vykupovaly kubánskou produkci cukru a poskytly Batistově režimu štědré půjčky. Batista v roce 1943 dokonce navázal diplomatické vztahy se Sovětským svazem. - Pozn. překl. 32

naučil psát na stroji a stenografovat. V roce 1932 se stal zapisovatelem u vojenského tribunálu s hodností seržanta. Batistova Revoluční junta se zmocnila vlády na základě demokratického programu, shrnutého v následujících bodech: 1) Ekonomická a politická rekonstrukce země na základě okamžitého svolání Ústavodárného shromáždění. 2) Okamžité vyřazení parazitických elementů z veřejného života a důsledné potrestání všech zvěrstev a korupce předchozího Machadova režimu. 3) Přísné uznání státních závazků a dluhů. 4) Okamžité vytvoření soudů, schopných účinně prosadit uvedená opatření. 5) Přijmout všechny nezbytné kroky směrem… k vytvoření nové, moderní a demokratické Kuby. Batista sám sebe povýšil do hodnosti plukovníka a vrchního velitele ozbrojených sil. Batista se de facto stal kubánským prezidentem a vládl prostřednictvím loutkových prezidentů (celkem sedmi). Batistova junta za Prozatímního prezidenta Kuby dosadila civilistu, Dr. Ramona Grau San Martína (profesí lékaře). Jeho administrativa v souladu s Batistovým demokratickým programem uzákonila početné reformy – osmihodinovou pracovní dobu, volební právo žen, zrušení notoricky známého Plattova dodatku, legalizujícího americké zásahy do kubánských věcí apod. Batista byl v roce 1944 poražen v prezidentských volbách Partido Autentico tehdy již svého rivala Grau San Martína a s miliony dolarů, nakradenými ze státní poklady, se v roce 1950 stáhl na své floridské statky. Prezidentské volby se měly konat v roce 1952. Favoritem byl Roberto Agramonte, profesor sociologie na havanské univerzitě. Agramonte patřil k Ortodoxní straně (Partido de Pueblo Ortodoxo). Ortodoxové žádali návrat k původním demokratickým zásadám strany Autentico, jejíž vůdci Grau San Martín (1944-1948) a Carlos Prio Socarras (1948-1952) byli kubánskými prezidenty. Fidel Castro byl aktivním členem Ortodoxní strany, jejíž vůdce Eduardo Chibás v srpnu 1951 v proslulém incidentu v reakci na selhání programu agrární reformy a všeobecně rozšířenou korupci spáchal sebevraždu v přímém rozhlasovém přenosu. Batista mezitím připravoval svůj návrat na Kubu a uchopení moci. Utratil značné sumy, aby byl zvolen senátorem za provincii Las Villas. Umisťoval své lidi do masových organizací, přičemž někteří z nich byli komunisté, kteří s ním spolupracovali již dříve. Zorganizoval pro sebe podporu v armádě, vládní byrokracii a mezi velkostatkáři, továrníky a bankéři. Chytře využil široce rozmohlého nepotismu a kolosální korupce předchozích administrativ a přislíbil uskutečnění demokratických reforem. Když měl například začít proces s prezidentem Grau San Martínem za zpronevěru 174 milionů dolarů ze státního rozpočtu během jeho vlády, do budovy havanského justičního paláce se někdo vloupal a odcizil spisy. K prezidentským volbám, plánovaným na červen 1952, nikdy nedošlo. Desátého března 1952 Batista zinscenoval puč a převzal moc. Komunisté a Batista V lednu 1940 vyslala Kominterna na Kubu své představitele, aby vyčistili a stalinizovali Kubánskou komunistickou stranu. Novým generálním tajemníkem se stal Francisco Caldero, samouk, povoláním švec, který později zastával prominentní pozice i v Castrově režimu pod jménem Blas Roca. Na svém VII. sjezdu Kominterna (Třetí Internacionála) nařídila uzavření „lidové sjednocené fronty” s buržoazními organizacemi a kubánská Komunistická strana tedy navázala úzké vztahy s Batistou. V listopadu 1940 komunisté podpořili Batistovy kandidáty ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Batista na oplátku komunistům umožnil, aby dostali pod kontrolu provládní Kubánskou konfederaci práce (CTC – Confederacion de Trabajadores de Cuba). Prvním generálním sekretářem CTC se stal Lazaro Pena, který, což je velmi ironické, zastával stejný post i za Castrova režimu. Výměnou za tuto přízeň komunisté Batistovi zaručili sociální smír. V souladu s politikou Komunistické strany, založenou na „lidové frontě proti fašismu”, bylo spojenectví s Batistou oficiálně potvrzeno vstupem Strany do Batistovy vlády. Vůdci Komunistické strany Carlos Rafael Rodriguez a Juan Marinello (nyní zastávající významné pozice v Castrově vládě) se stali ministry bez portfeje Batistovy vlá-

33

dy. Abychom ilustrovali úzké vztahy mezi komunisty a Batistou, citujeme z Batistova dopisu Blasu Rocovi, tajemníku Komunistické strany: 13. června 1944 Drahý Blasi! Vzhledem k dopisu, který mi předal náš společný přítel, ministr bez portfeje Dr. Carlos Rafael Rodriguez, jsem šťasten, že mohu znovu vyjádřit svoji pevnou důvěru v loajální spolupráci, kterou Lidová socialistická strana (tehdejší oficiální název Komunistické strany Kuby, pozn. S.D.) a její vůdci i členové prokazovali a nadále prokazují mé osobě a mé vládě… Můžete mi stejně jako dříve plně důvěřovat. Váš velmi upřímný a srdečný přítel Fulgencio Batista Komunističtí kandidáti ve volbách získali deset křesel v kubánském parlamentu a více než 100 míst v obecních zastupitelstvech. V souladu se svoji pro-batistovskou politickou linií se komunisté přidali k Batistovi v odsouzení Castrova útoku na kasárny Moncada v červenci 1953 (výročí útoku je dodnes na Kubě státním svátkem). „Práce Lidové socialistické strany… vždy spočívala v boji proti… a odhalování pučistických a dobrodružných aktivit buržoazní opozice, která se staví proti zájmům lidu.” (Citováno v ”Daily Worker”, tiskovém orgánu Komunistické strany USA, 10. srpna 1953). Po celou Batistovu éru komunisté sledovali dvojí politiku – navenek Batistu kritizovali a ve skutečnosti s ním tajně spolupracovali. Krize hnutí práce a anarchistické hnutí 1944-1952 Anarchosyndikalistický aktivista Ernesto Barbieto nastiňuje problémy kubánského hnutí práce a myšlenkové pozice anarchistů v článku Los libertarios vuelvan (Anarchisté se vracejí), zveřejněném v březnu 1950 v havanském anarchistickém měsíčníku Estudios. „Po krvavých represích Machadovy diktatury byli anarchističtí militanti, nejaktivnější v hnutí práce, tvrdě stíháni nebo přinuceni uchýlit se do exilu a následně anarchistický vliv výrazně poklesl. Dalším hlavním důvodem tohoto úpadku byla státní intervence a de facto i kontrola hnutí práce. (4) 4) Ve čtyřicátých letech, zejména za vlády prezidenta Grau San Martína, bylo kubánské hnutí práce také do značné míry infiltrováno a ovládnuto třemi „revolučně“ gangsterskými skupinami, skrývajícími se za fasádu revolučních organizací. Všechny byly vedeny lidmi, zastávajícími vysoká místa v policejním aparátu a napojenými na zájmové skupiny okolo prezidenta, sledujícími ovšem také vlastní cíle. První byla Accion Revolucionaria Guiteras (ARG), mající asi 800 členů. Jeden z jejích vůdců Fabio Ruiz byl prezidentem Grau San Martínem (v druhém úřadě 1944-1948) výměnou za politickou podporu jmenován velitelem havanské policie. ARG směšovala politickou činnost s čistým gangsterismem a přestala operovat po nastolení druhé Batistovy diktatury v roce 1952. Další významnou politicko-gangsterskou postavou čtyřicátých let byl Mario Salabarría (1913-), který se v roce 1944 stal vůdcem Movimiento Socialista Revolucionario (MSR), z něhož vzešel na jiném místě zmiňovaný Rolando Masferrer, hlavní opora Batistovy druhé diktatury. Salabarría byl přítelem prezidenta Grau San Martína, který jej v letech 1944-1948 jmenoval šéfem tajné policie. Salabarría se posléze stal vůdcem MSR a využil svých pozic k nemilosrdné gangsterské vendettě vůči všem svým protivníkům. V roce 1947 byl Salabarría hlavním protagonistou notoricky známé války gangů proti Union Insurreccional Revolucionaria (UIR) svého hlavního rivala Emilia Tró. Salabarría se ho snažil přinutit, aby se stáhl ze žoldnéřské expedice proti dominikánskému diktátorovi Trujillovi. Rozpoutal se boj, v němž byl Tró a 4 další lidé zabiti, což Salabarriovi zlomilo vaz a byl odsouzen na 30 let vězení. Emilio Tró používal stejné krytí jako Masferrer a Salabarria a byl prezidentem Grau San Martínem jmenován velitelem Národní policejní akademie. Později se stal velitelem policie v Marionao, městě poblíž Havany. Tró a jeho UIR byl zločineckou skupinou, nejbližší prezidentovým zájmům. Jak ARG, tak MSR a UIR byly pevně uchyceny v odborovém hnutí a využívaly jej pro své cíle. Jejich otevřeně gangsterské metody a působení ve formě struktur organizovaného zločinu bylo jedním z hlavních důvodů, proč anarchisté navzdory usilovným snahám již nikdy nezískali takový vliv v odborech, jako měli například před nástupem Machadovy diktatury. Všechny zmíněné skupiny se rovněž snažily infiltrovat do studentského hnutí. Určitou výjimkou byl jen UIR, založený v první fázi v roce 1944 čtyřmi anarchisty (José de Jesús Ginjaumem, Adriánem Rodríguezem, Casto Moscú a Jesúsem Dieguezem) jako ilegální bojová organizace pro nási34

Vyloučení anarchistů otevřelo volné pole pro stalinisty, reformisty a profesionální politiky, aby rozšířili a upevnili svůj tlak na odbory. Demokratická frazeologie politiků vnutila lidem iluzi, že ve skutečnosti jsou sami pány svých životů. Tato iluze byla dále živena přistoupením na některé aktuální požadavky, čehož bylo dosaženo bez boje a obětí. Pracující si neuvědomili, že koalice zaměstnavatelů, státu a politiků učinila tyto ústupky jen proto, aby odvrátila militantní akce ze strany pracující třídy a především proto, aby posílila vlastní pozice a vliv v odborech. Proletariát zaplatil za ústupky opravdu těžce – přímými zásahy a de facto státní kontrolou odborových svazů a takřka úplným zničením legitimních a nezávislých odborových svazů jako Všeobecné konfederace pracujících (CGT). Nástrojem na prosazování vládní politiky byla Kubánská konfederace práce (CTC), kontrolovaná komunisticko-batistovskou koalicí. Právě toto nebezpečí přimělo aktivisty z Anarchistické asociace Kuby (ALC) a jiných nezávislých organizací hnutí práce, aby se pokusili shromáždit pracující k obraně svébytnosti a nezávislosti hnutí, vyhnání politiků a pozvednutí revolučního uvědomění pracující třídy. Na 11.-22. března 1950 byl svolán Třetí národní anarchistický kongres, aby zreorganizoval anarchistické hnutí práce a přijal různá konkrétní opatření, umožňující jeho aktivistům sehrát rozhodující roli v procesu regenerace kubánského hnutí práce. Kongres přijal následující rezoluce: a) Bojovat proti kontrole odborů byrokraty, politickými stranami, náboženskými sektami a stoupenci třídní kolaborace. b) Rozšířit anarchistický vliv prostřednictvím aktivní účasti v každodenních bojích městských i venkovských pracujících za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky. c) Podporovat pracující, aby se kulturně a profesně připravovali nejen na obranu svých současných pracovních podmínek, ale rovněž na převzetí, provozování a správu ekonomiky jako celku v nové anarchistické společnosti. d) Vzdělávat pracující, aby pochopili pravý smysl syndikalismu, který musí stát v opozici vůči politickým stranám a být revoluční a federalistický, což pomůže zabránit autoritářským elementům nastolit diktátorský typ odborářství, který se v současnosti stává přímo součástí státního mechanismu. Co se týče taktických otázek, kongres se rozhodl i nadále spolupracovat s řadovými členy CGT, jediné legitimní všeobecné odborové organizace s anarchosyndikalistickými tendencemi, která nejvíce odpovídá skutečným potřebám pracujících. Varovat pracující, že CTC je státem kontrolovaný odborový svaz, ovládaný svoji stalinistickou frakcí a s ní propojenými politiky, že CTC je pseudoproletářská organizace, nevyznačující se žádnými revolučními myšlenkami, duchem nebo způsoby práce a úplně ovládaná diktátorskými politickými stranami a zkorumpovaným vedením. Podepsán: Ernesto Barbieto Částečný soupis anarchistických aktivit na Kubě v 50. letech Článek z časopisu Views and Comments, tiskového orgánu Libertarian League, New York, jako 1965. V polovině a na konci padesátých let Anarchistická asociace Kuby (ALC) fungovala na základě lokálních skupin, které měla v Havaně, Pinar del Rio, San Cristobalu, Artemisii, Ciego de Avila a Manzanillu. Kromě toho měla mnoho jednotlivých izolovaných členů, roztroušených po zemi. Rozsah podpory, které se jí dostávalo od sympatizantů a rozsah jejího vlivu byl v naprostém nepoměru ke skutečnému počtu jejích členů. Anarchosyndikalistické skupiny se obvykle skládaly z několika málo členů a velkého počtu sympatizantů z mnoha místních a regionálních svazů i jiných organizací. Následuje částečný soupis anarchistických aktivit a vlivu v šesti kubánských provinciích, založený na vzpomínkách jednoho soudruha v emigraci. Seznam sleduje provincie ve směru od západu na východ. lné vyřizování účtů s policií, zpravodajskou službou a armádou. V letech 1946/47 však poté, co někteří ze zakladatelů odešli, UIR ovládl zmíněný Emilio Tró (veterán americké armády) a velmi rychle z ní učinil prodlouženou ruku tajné policie a otevřeně mafiánskou strukturu. - Pozn. překl.

35

Provincie Pinar del Rio Město Pinar del Rio – místní skupina ALC, koordinující aktivity v provincii a příležitostně vysílající rozhlasové programy. Naši soudruzi navíc měli vliv a účastnili se práce v následujících odborových svazech: tabákový průmysl, potravinářství, elektrikáři, stavaři, tesaři, dopraváci, zaměstnanci bank a pracovníci ve zdravotnictví. Časopisy tabákových dělníků, zaměstnanců bank a elektrikářů byly vydávány anarchisty. San Juan y Martinez – anarchisté ovlivňovali a vedli odborový svaz drobných zemědělců, zahrnující celou velkou zemědělskou oblast. Vinales – jeden soudruh – lékárník – osobně ovlivňoval činnost několika lokálních institucí. San Cristobal – místní skupina ALC ovlivňovala a vedla Lokální asociaci zemědělců, odborový svaz cukrovarnických dělníků a Asociaci tabákových dělníků a měla rovněž jistý vliv na kováky a zaměstnance služeb. Artemisia – Místní skupina ALC ovlivňovala a vedla Odborový svaz tabákových dělníků (jeden z nejsilnějších na Kubě) a měla také jistý vliv na svazy dopravy, cukrovarnictví a potravinářství, kromě toho i na studenty středních škol. Skupina měla čas od času relace v místním rádiu. Provincie La Habana Město Havana – sídlo Národní rady ALC, která rovněž fungovala jako místní skupina. Vydávala časopis El Libertario (dříve Solidaridad), který s několika malými přestávkami vycházel od roku 1949. Skupina měla občas svoje rozhlasové relace a vydávala knihy a brožury. Na ústředí se konaly každotýdenní schůzky a příležitostně byla v Havaně a na jiných místech pořádána veřejná shromáždění. Naši soudruzi ovlivňovali a částečně vedli odborové svazy elektrikářů, potravinářů, dopraváků, obuvníků, rybářů, tesařů, zdravotníků, kovodělníků a stavařů. Anarchistická přítomnost byla již v menší míře viditelná mezi dokaři, řezníky, v kinech, grafických profesích, mezi žurnalisty, v Naturistické asociaci a Španělském republikánském kroužku. Anarchistická skupina v potravinářském svazu vydávala takřka osm let bez přestávky časopis Solidaridad Gastronomica. Anarchisté psali pravidelně pro časopisy také z jiných oborů a vkládali do svých příspěvků tolik přesvědčení, kolik jen mohli. Čas od času bylo možné ovlivnit i různé profesní a studentské organizace. Arrayo Naranjo – v tomto městě naši soudruzi ovlivňovali a vedli Asociaci rodičů, sousedů a učitelů, Pokrokovou asociaci a spotřebitelské družstvo. Santiago de Las Vegas – Zde naši členové vedli knihovnu Maz Luz a Kulturní lyceum. San Antonio de las Banos – měli jsme vliv na Dělnický kroužek a dělníky z tkalcovského průmyslu. Provincie Matazanas Město Matazanas – určitý vliv na textiláky, grafiky, zaměstnance bank a Španělský republikánský kroužek. Limonar – silný vliv na svaz cukrovarnických dělníků. Cardenas – určitý vliv na zaměstnance ve službách a na středních školách. Colon – vliv na dělníky z tabákového průmyslu. Itato – vliv a vedení odborů zaměstnanců solných dolů. Provincie Las Villas Santa Clara – určitý vliv na svaz elektrikářů. Camajuani – jistý vliv na svaz třídičů tabáku. Zaza del Medio – jistý vliv na Asociaci tabákových dělníků. Isabela de Sagua – jistý vliv na odborový svaz dokařů. Sancti Spiritus – jistý vliv na svaz stavařů a zdravotníků a rovněž na Asociaci studentů středních škol. Provincie Camaguey Camaguey – silný vliv na Zemědělskou federaci a určitý na svazy železničářů a novinářů. Jabilovico – silný vliv na svaz cukrovarnických dělníků a rolnické asociace. Ciego de Avila – místní skupina ALC měla po určitou dobu svoji každodenní hodinu v rozhla-

36

se. Vliv na rolnické asociace, svaz zdravotníků a zaměstnance cukrovarnictví z továren Steward a Estrella. Santa Cruz del Sur – jistý vliv na rolnické asociace a zaměstnance cukrovaru Santa Marta. Maron – vliv v cukrovaru Violeta. Aktivní přítomnost mezi tabákovými dělníky z Tamarinda a v Zemědělském svazu z Florencie. Nuevitas – tato oblast byla tradičně centrem silných anarchistických tendencí. Společně s Maronem ji můžeme považovat za kolébku anarchosyndikalistického hnutí z dvacátých let. Po celá desetiletí v regionu neexistovalo jiné sociálně-ekonomické hnutí. Ve čtyřicátých letech byla v Nuevitas aktivní místní skupina ALC, která iniciovala vznik nejrůznějších odborových svazů a lokální Rolnické asociace, která se stala nejznámější rolnickou organizací celého ostrova. Skupina zabrala rozsáhlé plochy neobdělávané půdy a založila družstvo Santa Lucia. Poté, co se vyostřil boj s velkostatkáři a vládou, na obou stranách se objevili zranění a mrtví, včetně jednoho člena ALC. Rolníci nakonec zvítězili a podrželi půdu ve svém vlastnictví. Provincie Oriente Santiago de Cuba – silný vliv na odborový svaz potravinářů a určitý na textiláky a dopraváky. Victoria de las Tunas – jistý vliv na odbory cukrovarnických dělníků. Holguin – po určitou dobu zde existovala místní skupina ALC, mající vliv na lokální odbory. Bayamo – určitý vliv mezi elektrikáři a v Rolnické asociaci. Palma Sariano – vliv na Svaz zaměstnanců služeb. Manzanillo – místní skupina ALC měla vliv na potravináře a tesaře. Contramaestre – anarchisté zorganizovali a stále ovlivňují odbory horníků. San Luis – určitý vliv na pekaře, zaměstnance služeb a cukrovarnické dělníky. Guantanamo – před mnoha lety zde anarchisté založili Družstvo pěstitelů kávy z Monte-Rus a od té doby byl jejich vliv velmi silný, zvláště mezi cukrovarnickými dělníky a rolníky. Během boje proti Batistovi se mnozí z našich soudruhů, kteří nebyli ve vězení, nebo nemuseli odejít do exilu, neboť byli příliš známí jako nepřátelé diktatury, na v mnoha místech postavili do čela boje. Když se Batistův režim zhroutil, v provincii Pinar del Rio se několik rolnických skupin, ovlivněných anarchisty, pokusilo založit zemědělská družstva. Stalo se tak na základě iniciativ místních lidí, kteří se zmocnili jimi obdělávané půdy. Vláda Fidela Castra si nicméně rychle uvědomila hrozící nebezpečí a zničila družstva silou. Jejich místo zaujaly státní statky. Velký Bratr ví všechno nejlépe. … Role anarchistického hnutí v protibatistovském boji Toto je nadpis článku, otištěného v El Libertario, tiskovém orgánu Anarchistické asociace Kuby (ALC), 19. července 1960. O pouhý necelý rok později byly anarchistické skupiny a tiskoviny potlačeny Castrovou „revoluční vládou.” „ALC stála již od počátku v prvních liniích boje proti Batistovi. 10. března 1952, když Batistovy hordy prováděly svůj coup d´etat, aby se zmocnily Kuby, ALC navrhla nastolit bojovou solidaritu všech revolučních organizací za účelem kladení ozbrojeného odporu a odražení Batistových jednotek. Zbabělost a demoralizace Socarrasovy vlády, zhmotněné ve větách typu: ´Je příliš pozdě. Musíme se vyhnout krveprolití.´ umožnila Batistovi dosáhnout snadného vítězství. Později začaly krve téci celé potoky. ALC v boji proti Batistovi neustala ani na okamžik. V roce 1956 ALC vydala brožuru Projecciones Libertarias, odsuzující katastrofální politiku Batistovy vlády a objasňující naše pozice. V projevu, předneseném před Národním výborem CTC – Kubánské konfederace práce, náš soudruh Mascu jménem ALC otevřeně zaútočil na nejvyšší vůdce CTC a obvinil je a jejich suitu z nehorázné korupce. Jeho řeč byla převzata většinou kubánského tisku. Později ve stejném roce (1957), ALC vydala v 50.000 výtiscích svůj manifest, veřejně odhalující nechutné politické manévrování a korupci oficiálních odborů a zřetelně vysvětlující pozice ALC. ALC vždy podporovala bojovníky hnutí odporu a vzbouřenecké organizace a dávala jim k dis-

37

pozici své prostory. Tak například 31. prosince 1956 jsme právě v našem centru navzdory všem rizikům ukryli jednoho mladého muže, po kterém pátrala policie údajně na základě násilných činů, spáchaných v Marionau proti Batistově režimu. Většina soudruhů byla aktivní v povstaleckém hnutí – v Directoriu, skupině Obrera Revolucionario, Federaci univerzitních studentů atd. atd. V našem centru se často scházeli vzbouřenci, patřící k jiným organizacím. Používali jej dokonce lidé z Castrova Hnutí 26. července pro výuku správného zacházení se zbraněmi. Naše centrum se rovněž stalo distribučním místem pro haldy antibatistovské literatury. Doslova stovky našich soudruhů byly perzekvovány, mučeny, vyhnány do exilu nebo zavražděny. Zde je několik málo příkladů: Boris Santa Coloma – zabit 26. července 1953 během slavného Castrem vedeného útoku na kasárny Moncada. Aguila Iglesias – nezvěstný. Roberto Bretan – ve vězení. Manuel Gerona – ve vězení. Rafael Sarra – mučen ve vězení. Modesto Barbierto, Maria Pinar Gonzalez, Dr. Pablo Madan, Placido Mendez, Eugenio Reloba a jeho synové, Abelardo Isglesias, Mario Garcia a jeho syn – všichni jsou ve vězení, mučili je a v některých případech si stěží zachránili holý život. Isidro Moscu byl uvězněn a zemřel po několikerém brutálním mučení. Společně s Moscem byla uvězněna a mučena celá skupina soudruhů, připravujících ozbrojené povstání v provincii Pinar del Rio. Batistova policie provedla nesčetné razie v našem centru. Střílelo se. Soudruzi byli zatčeni a brutálně zbiti. Byly zkonfiskovány knihy a písemnosti naší organizace. Navzdory všem těmto zvěrstvům ale naše hnutí i přes všechny hrdinské oběti, které musely být přineseny, přežilo a pokračovalo v boji s nezmenšeným odhodláním. … Jak se Batista choval stále více diktátorštěji, více a více lidí se přidávalo k opozici a když se proti němu a jeho zkorumpovanému režimu postavila většina všech společenských tříd (každá z vlastních specifických důvodů), když už se Batista nemohl spolehnout ani na vlastní ozbrojené síly, které ho předtím vždy podržely, jeho režim se zhroutil. Prvního ledna 1959 uprchl se svoji suitou z Kuby. Kubánské anarchisty věznily, nechávaly mučit a vyháněly do exilu všechny po sobě jdoucí kubánské vlády. ´Komunisté´ a zkorumpovaní politici, mající podporu Machada a Batisty, využili této perzekuce anarchistů, aby dostali pod kontrolu hnutí práce. Řady anarchosyndikalistických aktivistů, nyní pronásledovaných a postavených mimo zákonem Castrovou diktaturou, se scvrkly na pouhou hrstku oddaných soudruhů. Kubánské anarchosyndikalistické hnutí v průběhu celého jednoho století bojů vepsalo slavnou a nesmazatelnou stránku do historie revolučního hnutí, z níž budou nové generace bojovníků neustále čerpat inspiraci.“ Poznámka: Kromě odkazů zmíněných v textu, byly informace, obsažené v této kapitole, čerpány ze série vynikajících článků kubánského anarchisty Justa Murilla, vydané v tiskovém orgánu Anarchistické federace Argentiny Reconstruir, Buenos Aires, č. 39-41, prosinec – duben 1966, dále z článků různých čísel Solidaridad Gastronomica – orgánu anarchosyndikalistického odborového svazu potravinářů a zaměstnanců kávového průmyslu, El Libertario – orgánu Anarchistické asociace Kuby, vydávaného v Havaně, anarchistických časopisů Atara a Comben, vydávaných na Kubě ve čtyřicátých. a padesátých letech 20. století, dále z rozhovorů s kubánskými anarchisty a některých dokumentů z Mezinárodního ústavu sociální historie, Amsterdam.

38

Kapitola 6 Obecný pohled na revoluci – její ekonomické pozadí Abychom dospěli k objektivnímu zhodnocení charakteru Kubánské revoluce a případné platnosti výroků ji podporujících či odmítajících, musíme nejdříve prozkoumat její ekonomické pozadí. Zde shromážděné informace předkládáme za účelem rozptýlení všeobecně rozšířených dezinterpretací a uchopení pevné skutečnosti. Kuba, největší z karibských ostrovů, pokrývající plochu asi 80.000 čtverečných kilometrů, je větší než Rakousko, Maďarsko, Belgie, Izrael, Island nebo Irsko. V roce 1961 měla 6.900.000 obyvatel a roční míru porodnosti 2,3 % v porovnání s 1,7 % v USA. V sedmdesátých letech kubánská populace dosáhla počtu 8.400.000 lidí. 73 % obyvatel jsou běloši, 12 % černoši a 15 % míšenci. V šedesátých letech byla hustota osídlení 85 obyvatel na kilometr čtverečný. Ostrov byl obydlen skutečně hustě, ale díky značné rozloze úrodné půdy nebyl přelidněn. Abychom lépe pochopili sociálně-ekonomické pozadí Kubánské revoluce, je nezbytné vzít do úvahy třídní rozdíly na zemědělské Kubě. V tomto ohledu je zajímavé citovat postřehy Ramira Guerry: „Kuba nebyla specificky zemědělskou zemí… hovořit o místních obyvatelích jako o ´rolnících ´, jako kdyby populace sestávala z homogenní masy zbídačených drobných vlastníků půdy, by znamenalo úplně ignorovat komplexnost prostředí zemědělské Jižní Ameriky. Rolníci, kteří byli rychlým rozvojem plantážnického pěstování cukrové třtiny proměněni na zemědělský proletariát, již nejsou rolníci… v roce 1953 na Kubě žilo 489.000 zemědělských dělníků a pouze 67.000 neplacených členů rolnických rodinných hospodářství, což byly většinou vdovy a děti drobných vlastníků půdy, horských rolníků, los guajiros…velké plantáže cukrové třtiny představují urbanizační trend, v jehož rámci se venkovské obyvatelstvo musí hustě soustředit a plantáže prostřednictvím standardizovaných pracovních postupů v podstatě vytvářejí tovární prostředí – i když zemědělského charakteru. Továrny v polích jsou v mnoha ohledech urbánní, přestože se nenacházejí ve městech. Zemědělský proletariát, pracující na moderních plantážích, se nevyhnutelně začne kulturně i behaviorálně lišit od zemědělců… příslušníci této třídy nemají žádnou vlastní půdu. Specifičnost ekonomických a sociálních podmínek jejich života je vedla jiným směrem. Upřednostňovali standardizované zaručené minimální platy, dostatečnou lékařskou péči a vzdělání, nárůst kupní síly atd. … když uvážíme, že v roce 1953 na Kubě žilo 489.000 zemědělských dělníků… naskytne se nám pohled na výmluvné rozdíly mezi rolníky a venkovským proletariátem.” (Citováno Sidney W. Mintzem v antologii Background to Revolution, New York 1966, str. 182-183) Tyto názory jsou podpořeny skutečností, že zemědělští dělníci – a zvláště ti z plantáží cukrové třtiny – tvořili jednu z nejsilnějších a nejpočetnějších federací, náležejících ke Kubánské konfederaci práce (CTC). Kuba, „Perla Antil”, v žádném případě nebyla rájem, ale rovněž nebyla, jak mnozí věří, ekonomicky zaostalou zemí. Castro sám přiznal, že přestože existovala chudoba, na Kubě před revolucí nebyla zřetelná žádná ekonomická krize ani náznaky hladu. (Viz Maurice Halperin: The Rise and Fall of Fidel Castro, Unviersity of California 1972, str. 24-25). Armando Hart, člen Castrovy nejvnitřnější vládnoucí kliky, učinil mimořádně významnou poznámku, když řekl, že „je jisté, že kapitalismus dosáhl vysoké úrovně organizace, efektivity a produktivity, což vše po revoluci upadlo.” (Juventud Rebelde, 2.11.1969, citováno Rene Dumontem, Is Cuba Socialist?, str. 85). Bojovný castrovec Paul A. Baron v neméně bojovné brožurce Reflection of Cuban Revolution, vydané časopisem Monthly Review, trvá na tom, co předtím již prohlásili v podstatně všichni ekonomové, včetně amatérů jako Castro: „Kubánská revoluce se narodila se stříbrnou lžičkou v ústech. Světově uznávaný francouzský agronom Rene Dumont odhaduje, že pokud by půda byla na Kubě obdělávána stejně intenzivně jako v jižní Číně, země by mohla bez obtíží uživit padesát milionů obyvatel… Kubánská revoluce je ušetřena bolestné, ale nevyhnutelné povinnosti, doléhající na předchozí socialistické revoluce: nezbytnosti utáhnout lidu opasky, aby mohly být položeny základy lepšího zítřka.” (str. 13) Theodore Draper cituje Anibala Escalanteho, který předtím, než ho Castro odvrhl, byl jedním

39

z předních činitelů Komunistické strany. (5) Přiznal, že „Kuba ve skutečnosti nebyla jednou z latinskoamerických zemí s velmi nízkým životním standardem pracujících mas, ale právě naopak, měla jednu z nejvyšších životních úrovní a právě zde prorazila na povrch první velká demokratická sociální revoluce… Pokud by historický vývoj měl být diktován falešným axiomem, že revoluce propukají nejdříve v chudých zemích, pak by k revoluci došlo na Haiti, v Kolumbii nebo dokonce Chile, v zemích, kde masy žijí ve větší chudobě, než jak tomu bylo na Kubě v roce 1958.” (Citováno v Draperově Castro´s Revolution: Myths and Realities, New York, 1962, str. 22) Následující statistiky ukazují úroveň produkce před revolucí (k 1.1. 1959). Zdrojem jsou dvě publikace Spojených národů – Economic Study of Latin America, 1957 a Statistická ročenka OSN z roku 1961. Třetím zdrojem jsou studie miamské univerzity, přetištěné v časopise Este y Oeste, Caracas, leden 1969. Zemědělská produkce (Nárůst v % v letech 1957/58 v porovnání s lety 1949/51) Surový cukr 11 Banány 30 Rýže 120 Tabákové listy 50 Brambory 28 Mouka 114 Průmyslová produkce mimo cukrovarnictví Cement 55,5 Zavlažování 48,8 Bavlna 33,6 Kyselina sírová 32,3 Umělé tkaniny 18,1 Gumárenství 65,5 Stavebnictví 120,8 Plyn a elektřina 157,5 Spotřební zboží 118,7 „Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství byla celková zemědělská produkce v letech 1969, deset let po revoluci, 7 % pod úrovní z roku 1958.” (Carmelo Mesa-Lago, Cuba in the 1970s, University of New Mexico Press, 1974, str. 56). Co se týče produkce cukru, Halperin píše, že zatímco je pravda, že „v roce 1961 byla sklizena i cukrová třtina, ponechaná na místě v předchozích letech a Kuba vyprodukovala 7 milionů metrických tun cukru, největší sklizeň v celé historii, v následujících osmi letech produkce nicméně ostře poklesla a dosahovala pouze silně podprůměrné hladiny vzhledem k dekádě, která předcházela revoluci… produkce cukru na hlavu byla v roce 1945 o 30% vyšší, než v roce 1963. V padesátých letech průměrně půl milionu pracovních sil vyprodukovalo za tři měsíce 500 milionů tun cukru, 40 tun na osobu a rok. Ve sklizni z roku 1970 půl milionu pracovních sil během dvanácti měsíců vyprodukovalo 5) Když v listopadu 1961 Castro oznámil vytvoření Sjednocené strany socialistické revoluce, což byl další krok ke soustřední všech politických sil pod jeho kontrolou, Escalante se stal jejím předsedou. To mu umožnilo za krátkou dobu vybudovat byrokratickou mašinérii, kterou zaplnil svými bývalými kolegy z řad Komunistické strany. V březnu 1962 Castro na Escalanteho tvrdě zaútočil za tuto politiku a obvinil jej ze „sektářství”. Důvodem bylo především to, že Escalante z vyšších postů systematicky vytlačoval členy Hnutí 26. července a zaplňoval je právě bolševiky. Escalante odešel do exilu v SSSR a později pobýval krátký čas v Praze. V roce 1964 mu bylo povoleno vrátit se na Kubu a zastávat post ředitele malého státního statku. V roce 1968 však byl s několika svými kolegy obviněn z „mikrofrakcionářství” a protivládní konspirace. Castro v tajné osmihodinové řeči před Ústředním výborem Escalanteho obvinil, že se staví na stranu Moskvy ve sporu o politiku násilné konfrontace namísto uvolňování vztahů a dále že předává do Moskvy tajné státní dokumenty. Escalantův případ ilustroval konflikt mezi „starými” a „novými” bolševickými kádry (na jedné straně původní složky PSP a na druhé Castrova vládnoucí klika). - Pozn. překl.

40

8.5 milionu tun cukru, tj. pouze 17 tun na člověka a rok…” (tamtéž, str. 62 a 241, zdůrazněno S.D.) Kuba nebyla zemí, žijící jen z jedné plodiny. V roce 1957 představoval cukr pouze 27% z celkových zemědělských příjmů. Narůstající sklizně jsou částečně naznačeny výše. Dobytkářství (měřeno počtem chovaných zvířat na 100 obyvatel), narostlo z indexu 3884 na 6000 v roce 1958 (statistiky univerzity v Miami). „Před Castrovým nástupem byla Kuba jednou z nejbohatších rozvojových zemí světa s ročním hrubým domácím produktem z poloviny padesátých let 360 dolarů na hlavu, daleko před Japonskem (250 dolarů) a Španělskem (254 dolarů).” (Robert Blackburn, citováno v antologii Fidel´s Castro Personal Revolution: 1953-1973, New York 1975, str. 134). - Kuba měla jeden automobil na 39 obyvatel ve srovnání s jedním argentinským autem na 60 a mexickým na 91 lidí. - Kuba měla 1 rádio na 5 lidí, což znamenalo druhé místo v celé Latinské Americe. První byla Argentina s jedním přijímačem na 3 obyvatele. - Platy průmyslových dělníků byly nejvyšší v celé Latinské Americe a na 9. místě ve světě. - Platy v zemědělství byly nejvyšší v Latinské Americe - Úmrtnost 7 promile byla nejmenší v Latinské Americe. Dětská úmrtnost byla zdaleka nejmenší. - Kuba měla jednoho lékaře na 1000 obyvatel. Předstihoval ji pouze Uruguay poměrem 1/800 a Argentina 1/760. - Kuba byla na pátém místě v Americe v celkovém objemu výroby. - Přestože životní úroveň byla mnohem nižší, než ve Spojených státech, Kanadě nebo Západní Evropě, byla třetí nejvyšší v Latinské Americe a dosahovala úrovně Itálie. - Kuba měla více železnic na čtverečný kilometr než kterákoli jiná země světa. - Její jeden telefon na 38 lidí předstihovaly pouze Spojené státy poměrem 1/3 a Argentina 1/13. Sovětský svaz měl jeden telefon na 580 lidí. Musíme nicméně mít na paměti, že statistiky mohou být zavádějící a životní podmínky nebyly ani zdaleka tak růžové, jak by se mohlo zdát. Příznivé srovnání s obecně nízkou životní úrovní Latinské Ameriky neznamená, že kubánští nekvalifikovaní dělníci a už v žádném případě rolníci žili uspokojujícím způsobem. Vykreslený obrázek má i svoji temnou stránku. V porovnání s americkými standardy kubánský průměrný příjem představoval pouze jednu pětinu příjmu amerického, byl na mnohem nižší úrovni, než v kterémkoli jižním státě USA. Velké mínus kubánské ekonomiky je nesoběstačnost v produkci každodenního spotřebního zboží moderního života. Kuba je zcela závislá na nepřetržitém proudu životně důležitých komodit – ropy, bavlny, oceli a železa, nákladních a osobních aut, autobusů, chemikálií, strojírenských celků apod. Kubánská ekonomika byla zruinována právě beznadějným a neuskutečnitelným pokusem udělat ze země vysoce industrializovanou společnost bez potřeby těchto životně důležitých zdrojů. Kuba se dosud nevzpamatovala z katastrofické a neomluvitelně chybné kalkulace, uplatněné navzdory radám zkušených ekonomických expertů. Castro a jeho velitelský štáb zpátečnických amatérů sice byli přinuceni opustit tuto sebevražednou politiku, ale stále trvají na tom, že musí zasahovat do věcí, o nichž nic neví. Navzdory vážným neúspěchům má Kuba daleko k tomu, aby byla zcela nerozvinutou zemí s primitivní ekonomikou. Na podkladě inteligentního používání přirozeného přírodního bohatství existuje takřka neohraničený potenciál zvyšování životní úrovně jejích obyvatel. O této skutečnosti není pochyb. To, že Castrův „revoluční” režim zůstal daleko za možností rozvinout tyto potenciality a nevyrovnal ani nedostatečnou životní úroveň z předrevoluční doby, je naneštěstí rovněž pravda. Rozdělení hrubého domácího produktu bylo velmi nerovnoměrné. Nízká životní úroveň zemědělských dělníků byla mimořádně hrozná zvláště v „mrtvých měsících” mezi jednotlivými sklizněmi cukrové třtiny. Dumont píše, že „životní úroveň privilegovaných tříd ve městech ostře kontrastovala s bídou rolníků, nezaměstnaných v průměru 138 dní v roce. Bez práce jich bylo vždy nejméně 250.000, a to dokonce i během sklizně na plantážích cukrové třitny.” (Cuba: Socialism and Development, str. 14) C. Wright Mills nám říká, že „Pouze 3% rolnických bohios (chat) měla toalety. Dvě třetiny dětí vůbec nenavštěvovaly základní školu a většina z těch, které docházely, postupně odpadla. V roce

41

1950 šlo do prvního ročníku základní školy 180.000 dětí. Osmý ročník jich dokončilo 5.000.” (Listen, Yankee!, New York 1960, str. 44-45) Měli bychom poznamenat, jak uvedl jeden z pozorovatelů, že „významná část městského obyvatelstva byla podobě jako venkovští proletáři rovněž velmi chudá. Mnoho nelegálních nájemníků obývalo nouzové chatrče a slumové činžáky. Pokud přehlédneme společně městskou a venkovskou populaci, 62% ekonomicky aktivních obyvatel pobíralo nižší mzdu, než 75 dolarů měsíčně.” (Dudley Sears v Background to Revolution, tamtéž, str. 213) Castrova vláda je přímo odpovědná za strašlivou ekonomickou situaci kubánského lidu. Zvyšování životní úrovně je pouhým mýtem. René Dumont, vynikající agronom a ekonom, shromažďuje přesvědčivé důkazy, že Castro a jeho nadšení amatéři zruinovali kubánskou ekonomiku. O následujících skutečnostech prostě není sporu: „Nedostatek potravin a jiných základních životních potřeb jde většinou na vrub dogmatismu kubánských vůdců… v roce 1963 byla sklizeň o 15% nižší než v roce 1960, přestože počet odpracovaných dní strmě stoupl… Oficiálně udávaná životní úroveň na Kubě do roku 1961 zůstávala stejná a po zavedení přísného přídělového systému se v roce 1962 snížila o 15-20%… Jak jsem sám viděl například v roce 1960 v Santa Claře, nikdo zatím neuznává existenci obtíží v procesu řízení ekonomiky… profesoři z Technologické fakulty neměli praktické zkušenosti, byli špatně připravení a nevěděli ani názvy největších továren v zemi nebo jejich technologické parametry. Vláda stále hlasitěji volá po větším úsilí a přinášení větších obětí, stejně jako akceptování vyšší úrovně vládní autority, ale navzdory nepřetržité reorganizaci si není schopna zamést ani před vlastním prahem.” (Is Cuba Socialist?, str. 100, 149,200) Ekonomické důsledky transformace v zásadě produktivních dobytkářských a mlékárenských farem a dalších zemědělských provozů do podoby notoricky ztrátových „lidových” farem, byly předvídatelně katastrofální. Tisícům normálních rodin, které byly vystěhovány bez předchozího oznámení, to připadalo jako svévolný a brutální čin. Halperin píše, že rolníci se postavili na odpor: „Informace, které jsem získal v obvykle dobře zpravených vládních kruzích, říkají, že v průběhu několika let se muselo nasadit asi 50.000 mužů na potlačování projevů nespokojenosti v řadách rolníků a na potlačení jejich povstání byly nasazeny početné vojenské síly, které operovaly až do konce roku 1964. Castro se zmiňoval o povstáních, odehrávajících se hlavně, ale nikoli výjimečně, v pohoří Escambray. Organizované ozbrojené skupiny existovaly po celé zemi a jen v pohoří Escambray se nacházelo na 1000 ´banditů´” (Halperin: tamtéž str. 283-284. Halperin cituje Castra z Granmy, 13. června 1971). Maurice Halperin rovněž uvádí, že „v mnoha městech západních provincií proběhly hladové bouře, včetně Cardenas, významného centra a přístavu, nacházejícího se asi 180 kilometrů východně od Havany. Zde musel být 12. června 1962 kubánský prezident Dorticos během projevu, kterým chtěl uklidnit místní obyvatele, chráněn armádou pomocí tanků.” (The Rise and Decline of Fidel Castro, Univ. of California, 1974, str. 162). Kromě vzbouření v Cardenas bulletin Kubánského anarchistického hnutí v exilu (Miami, červen 1962), podává zprávy o tom, že „V El Cano, malém městě v provincii Havana, dosáhla násilná protivládní vystoupení takové úrovně, že se je úřady ani nepokoušely potlačit. Po jejich utišení se ale pomstily konfiskací osobního majetku zúčastněných… k hladovým bouřím rovněž došlo v Cienfuegos.” Vzhledem k tomu, že kubánský lid od roku 1961 přinášel jen samé oběti, se René Dumont táže: „Do jaké míry má kubánská vládnoucí třída vůbec právo prosazovat jednostranné koncepce budoucího vývoje a uplatňovat je tak chaoticky, když dosud vršila jen jeden neúspěch za druhým?” (tamtéž, str. 70-71) Dumont tak jistě sdílí pohled, že ekonomická katastrofa není příčinou, ale pouze projevem vnitřní degenerace Kubánské revoluce.

42

Kapitola 7 Anonymní hrdinové revoluce Úmyslné zbožštění Fidela Castra a jeho nepočetné bandy stoupenců ze Sierra Maestra zastiňuje úsilí masy anonymních hrdinů a téměř zapomenutých odbojových skupin, které způsobilo Batistův pád – takřka stejnou měrou, jako se vulgární vystavování Leninova nabalzamovaného těla vztahuje k Ruské revoluci. Po Castrově zaslouženě oslavovaném a neúspěšném útoku na kasárna Moncada (26. června 1953) například v dubnu 1956 skupina mladých odvážných militantů, patřících k Partido Autentico, vzala útokem kasárna v Matazanas. Všichni útočníci byli pobiti a někteří nemohli být ani identifikováni. Podobných případů bylo mnoho. Nyní si Castro bezostyšně a falešně přisvojuje zásluhy za odvážný útok Revolučního studentského direktoriátu na prezidentský palác s cílem zabít Batistu (13. března 1957), v němž byli zmasakrováni všichni účastníci, včetně velitele Jose Antonia Echeverríi. Herbert Matthews, pro-castrovský novinář, odhaluje, že: „Fidel o této záležitosti nic nevěděl a neschvaloval ji. Dozvěděl se o ni pouze nepřímo. Nazval ji nesmyslným proléváním krve… obával se, že Echeverría se stane jeho hrdinným soupeřem a revolučním vůdcem… kdyby byl na veřejnost vynesen výtisk deníku Bohemia z 28. května 1958, v němž Castro vyjádřil svoje kritické postoje, bylo by to pro něj trapné, neboť z Echeverii a dalších obětí se mezitím stali revoluční mučedníci a 13. květen je každoročně připomínán jako významný mezník v historii Castrovy revoluce… Ti, kteří přežili útok na prezidentský palác, ale založili nezávislé guerillové oddíly v pohoří Escambray, takzvanou ´Druhou Escambrayskou frontu.´” (Revolution in Cuba, New York 1975, str. 89) K jedné z nejkrvavějších bitev v rámci protibatistovského povstání došlo 5. září 1957. Námořní základny v Cienfuegos, asi 360 km od Havany, se zmocnili vzbouření námořníci a členové civilních odbojových skupin. Námořníci rozdali zbraně lidem v okolí. Předpokládali, že dojde k simultánnímu povstání v Havaně, které však selhalo kvůli nedostatečné koordinaci, přestože bylo odpáleno asi dvanáct náloží. Vládním pozemním i leteckým silám se nakonec podařilo vzbouřence rozprášit po tvrdém boji zblízka. Jeden z očitých svědků uvádí: „Viděl jsem, jak na místním hřbitově buldozer vyhloubil masový hrob a vojáci do něj naházeli 52 těl. Vládní představitelé uvedli, že se jednalo o těla mužů, zabitých v boji.” Vzpoura byla nakonec potlačena, ale poblíž Sierra de Trinidad byla otevřena druhá povstalecká fronta, nacházející se pouhých 100 kilometrů od důležitého komunikačního centra Santa Clara. Výše zmíněný očitý svědek barvitě popisuje úsilí spontánně organizovaného hnutí odporu, které pokrytlo Kubu sítí aktivit militantního charakteru. „Hnutí odporu zahájilo sabotážní a teroristické akce po celé zemi, včetně Havany. Podomácku vyráběné bomby takřka nepřetržitě vybuchovaly v různých částech hlavního města a lidé vybíhali z kin a jiných zábavních podniků, aby viděli, co se stalo. Používaly se rovněž zápalné bomby a celou kampaní nejvíce trpěly výkladní skříně obchodů. Odbojové skupiny se občas odvažovaly do měst, aby ukořistily zbraně. Havana byla jednou bez dodávek vody dokonce po celé tři dny a letiště se prakticky neustále nacházelo pod palbou… autobusy, jak ve městech, tak i na vesnici, nákladní vozy se surovinami a zbožím, úřední budovy, byty vládních představitelů, podniky, patřící ´batistovcům´ - to vše bylo vyhazováno do povětří a páleno v rámci agitace a teroru, zaměřeného na udržení neustálého chaotického stavu… Vláda na skutečný teror odpovídala mnohonásobně hroznějšími represemi. „Na stromech i lucernách visela těla mužů i chlapců, nebo byla nacházena prostřílená v autech, s granáty po kapsách, aby byl vyvolán dojem, že tito lidé byli dopadeni při teroristických činech… Mezi zatčenými byl stěží nějaký komunista.” (Jules Dubois, Fidel Castro, Indianopolis 1959, str. 182-183). Zatímco Castrova guerillová skupina byla zaměstnána asi o 550 kilometrů dále, Directorio Revolucionario otevřelo v pohoří Escambray takzvanou Druhou escambrayskou frontu mnoho měsíců předtím, než Batista uprchl z Kuby (1. 1. 1959). Tehdy bylo město Cienfuegos obleženo právě oddíly Druhé escambrayské fronty a tentokrát útok uspěl. Batistovy jednotky se vzdaly na námořní základě Coco Loco a odbojářské oddíly převzaly kontrolu nad celým šedesátitisícovým městem. Celá Kuba byla zachvácena plameny vzpoury. Odboj byl mohutně posilován početnými tajnými výsadky válečného materiálu, financovanými a zajišťovanými kubánskými exilovými militan43

ty. Pád Havany i celé Kuby byl nevyhnutelný i bez zásahu Castrovy malé skupiny vzbouřenců. Castrova kampaň nepochybně urychlila Batistův pád, ale jeho snahy v žádném případě nebyly rozhodujícím faktorem. Důvody jsou očividné. Z celkem 82 Castrových partyzánů, kteří se s ním 2. prosince 1957 vylodili z jachty Granma, se do pohoří Sierra Maestra probojovalo pouhých 20. Profesor Maurice Halperin, expert na kubánskou problematiku, který na Castrově Kubě strávil šest let, situaci shrnuje takto: „Jak mi sám Fidel vysvětlil 18. ledna 1960, ještě v červnu 1958 se jeho ´armáda´ skládala z 300 mužů a v srpnu, při zahájení konečné ofenzívy, měl k dispozici 800 lidí… Události, které jsou ve vzpomínkách partyzánských velitelů nazývané ´bitvami´, byly ve skutečnosti pouhé potyčky, do nichž se zapojily jedna-dvě skupiny guerilleros a často ještě méně. Tento fakt nijak nesnižuje… hrdinství, prokazované muži v boji, ale poskytuje nám širší pohled na úroveň rozmachu guerillového hnutí.” (The Rise and Decline of Fidel Castro, University of California 1972, str. 37-38) K. S. Karol rovněž poukazuje na druhořadou roli Castrovy malé skupiny v rámci protibatistovského hnutí odporu a staví ji do protikladu s aktivitami širokých mas kubánského lidu: „Zdaleka nejdůležitější byla městská fronta. ´Guerilleros´ hráli podružnou roli. Byla to právě města, kdo je zásoboval zbraněmi, penězi, informacemi a potravinami a od začátku až do konce se drtivá většina guerilleros rekrutovala z měst. Byly to právě městské skupiny, kdo v únoru 1957 zahájil velkou propagační kampaň ve prospěch ´sierra´ (horských partyzánských sil) a zasadil tak vážnou ránu Batistově prestiži… a navíc podnikal vlastní politické i vojenské kampaně.” (Guerillas in Power, New York 1970, str. 164-165) Ještě předtím, než Castro 2. prosince 1956 přistál na Kubě a jeho loď Granma teprve mířila do Mexika pro svůj náklad, se Hnutí 26. července, vedené Frankem Paisem, takřka úplně zmocnilo Santiaga de Cuba a setkalo se přitom jen s minimálním odporem. Povstání vzplálo po celé zemi. V dubnu 1956 došlo ke vzpouře v Batistově armádě, vedené ministrem školství, majorem José Fernandezem, jedním armádním kapitánem a plukovníkem Ramonem Barquinem, vojenským atašé ve Washingtonu. Julio Comacho Aguillar a Jorge Soto za pomoci třech Američanů podnikli překvapivý útok na vládní síly na východním konci Sierra Maestra poblíž americké námořní základy v Guantanamu. Předtím, než na scénu dorazil Raúl Castro, v Sierra de Cristal již působily rozptýlené skupiny povstalců. Za nějaký čas se k němu připojily. Matthews uvádí, že „Che Guevara měl za úkol podřídit Castrově autoritě tři nebo čtyři partyzánské skupiny, dosud samostatně bojující v horách jižně od Havany.” Partyzánské jednotky již velmi dlouho samy bojovaly proti Batistovi, než přicestoval Guevara, „aby je podřídil Castrově autoritě” V roce 1958 „již římskokatoličtí kněží a preláti projevovali sympatie ke Castrovi a stavěli se navenek proti Batistovi. Církevní hierarchie se vyjádřila pro Batistovo odstoupení. Jak Fidel, tak Raúl sebou měli římskokatolické i protestantské kněze.” Když Raúl Castro v březnu 1958 přijel do Sierra de Cristal, nesetkal se s žádným odporem ze strany vládních sil. V této oblasti již byly přítomny partyzánské jednotky. Početné skupiny Studentského direktoriátu navíc velmi úspěšně bojovaly v Sierra de Trinidad. (Matthews, tamtéž, srov. 73107) Castrova izolovaná skupina se komplikovaně vyrovnávala s divočinou Sierra Maestra a jen s největšími obtížemi mohla působit na samotném okraji širokého lidového hnutí odporu, otřásajícího v základech kubánským režimem. Castrova skupina byla téměř úplně odříznuta od okolního světa a neměla kontakty s dalšími protibatistovskými organizacemi, ani s Castrovým „vlastním” Hnutím 26. července, což je fakt, na který si Castrův muž číslo dvě Che Guevara opakovaně stěžoval: „Chtěli jsme ustavit užší kontakty s Hnutím 26. července. Naše nomádská existence tomu ale prakticky zabránila… (str. 35) Fidel neměl žádné rádio a musel požádat rolníky, aby mu jedno půjčili… (str. 51) Rolníci ještě nebyli hotovi přidat se k boji a komunikace s městskými základnami prakticky neexistovala… (str. 18)” – všechny citáty jsou z Episodes of the Revolutionary War, Havana 1967. Dále je nezbytné poopravit chybný dojem, že Castrovo Hnutí 26. července nebo jiné protibatistovské organizace, představovalo sjednocený subjekt, založený na jasně definovaném programu a společné ideologii. Skutečností zůstává, že Castro svoje řadové členy neměl pod kontrolou a určitě mu nepřipadají žádné zásluhy za jejich úspěchy. Co Theodore Draper píše o složení Hnutí 26. července, rovněž platí i o zbytku protibatistovské opozice: „Hnutí 26. července nikdy nebylo homogenní a jak vyrostlo v letech 1957-1958, stalo se ještě

44

méně soudržnějším. Zahrnovalo ty, kteří si prostě přáli obnovit buržoazní ústavu z roku 1940, i ty, kteří požadovali ´skutečnou sociální revoluci´. Přitahovalo ty, kteří Spojené státy obdivovali, i ty, kteří jimi pohrdali. Byli v něm zuřiví antikomunisté i zatvrzelí straníci…” (Castro´s Revolution, New York 1961, str. 75) Guevara si stěžuje na „nedostatek ideologické průpravy, ale také absenci morálních standardů mezi bojovníky. Mnozí si vymýšleli nejfantastičtější výmluvy, aby zdůvodnili svůj požadavek na odchod z oddílu. Pokud byla naše odpověď negativní, následovala dezerce… navzdory tomu, že dezertéři byli vždy na místě popravováni a dezerce znamenala takřka jistou smrt.” (str. 61) Na jiném místě si Guevara stěžuje, že Castrovi bojovníci ze Sierra Maestra ”nedisponovali ani ideologickou uvědomělostí, ani espirit-du-corps.” (str. 35) „Kvůli nedostatku disciplíny mezi novými muži bylo nezbytné nastolit vlastní tvrdou disciplínu, zorganizovat vyšší velení a postavit štáb.” (str. 91) „Fidel se obrátil ke shromážděným jednotkám a žádal pevnější disciplínu. Dále oznámil, že zločiny vypovězení poslušnosti, dezerce a poraženectví se budou trestat smrtí.” (str. 23) Tyto a další podobné poznámky, rozeseté po stránkách Guevarovy knihy, nám odhalují velmi mnoho o skutečné podstatě Castrovy armády. Zdůrazňuji slovo armáda, abych demonstroval, že údajně dobrovolné společenství věci oddaných idealistů, v němž je muž, dovolující se domáhat se svého práva odejít, nazýván dezertérem a zastřelen na místě, se v podstatných skutečnostech nikterak neliší od jakékoli tradiční armády, složené z disciplinovaných povolanců. Castrův styl vojenského velení je úplně kompatibilní s jeho diktátorskou osobností. Comandante (nyní „generál”) Castro a jeho důstojníci, věrni sami sobě, proměnili samotnou Kubu v militaristický stát. Poté, co Batista uprchl, Castro se rychle pohnul, aby upevnil vlastní moc a neutralizoval či vyřadil ze hry jiné revoluční organizace, s nimiž se nechtěl dělit o moc. Předtím, než Castro vůbec dorazil do Havany ze Sierra Mastra, jednotky Revolučního direktoriátu, vyzbrojené 500 puškami, 5 kulomety a obrněnými vozy, ukořistěnými z arzenálu San Antonio de Las Banas, obsadily campus havanské univerzity a proměnily jej ve vojenskou základnu. (Viz osobní svědectví Julese Duboise, Fidel Castro, str. 353) Společně s partyzány z Druhé escambrayské fronty studenti rovněž obsadili Prezidentský palác – sídlo vlády. Když Castro se svým ochranným oddílem dorazil do Havany, povstalci odmítli vyklidit Prezidentský palác a předat ho Castrem jmenovanému novému „prezidentovi”, Manuelu Urrutiovi. Byli pobouřeni tím, že Castro si bez porady nebo souhlasu ostatních revolučních skupin, bojujících proti Batistovi v Santiagu de Cuba založil vlastní „Prozatímní vládu“. Castrovi prostě nedůvěřovali. Ústní ujišťování, že se nechopí moci a bude respektovat práva dalších protibatistovských skupin a politických směrů, nebylo dostatečnou zárukou. Castro uzavíral dohody o společné frontě, když se mu to hodilo a podle svého uvážení je také porušoval. Když hovoříme o Paktu, založeném na Manifestu ze Sierra Maestra, Guevara uváděl, že Castro měl plné právo jej porušit, protože ostatní skupiny odmítly některá z ustanovení. Pakt byl rozbit pouhých pět měsíců po uzavření, neboť jiné organizace (které Guevara nazývá „nepřítelem”), „porušily Pakt, když se odmítly podřídit autoritě Sierry” (Castrovy skupiny), (tamtéž, str. 88). Podle Guevary a Castra slavná věta „Zde v Sierra Maestra víme, jak spravedlivě zúročit důvěru lidu,” „znamenala, že Fidel a jedině Fidel věděl, jak.” (str. 88) Guevara cynicky přiznává, že Castro a jeho lidé „ani nezamýšleli přednostně ctít uzavřené dohody.” (str. 86) Castro si neskutečně drze přivlastnil mocenský monopol pro Hnutí 26. července (které navíc identifikoval se svoji osobou): „Prohlašuji, ať vejde ve známost, že Hnutí 26. července bude vždy vést a řídit lid, účastnící se odboje a bojující v Sierra Maestra.” (Dubois, str, 206) Poté, co se dostal k moci, Castro zlikvidoval všechny odbojové skupiny, které nemohl kontrolovat. Podařilo se mu rozpustit Revoluční direktoriát a Druhou escambrayskou frontu tím, že perzekvoval některé jejich členy a naklonil si některé jejich vůdce. Castro například jmenoval Faure Chomona, jednoho z předáků Revolučního direktoriátu, velvyslancem v Sovětském svazu a později ho dosadil na další posty. Rozpustil Občanské hnutí odporu v čele se svým bývalým blízkým přítelem Manuelem Rayem, který se později stal ministrem veřejných prací v Castrově vládě. Prostřednictvím své loutky Rolanda Cubely Castro rozdrtil všechny skupiny, které protestovaly proti jeho diktatuře a obvinil je z „kontrarevoluce.” Castro nakonec provedl čistku i ve své „straně”, Hnutí 26. července. Jedna z Castrových tehdejších nadšených obdivovatelek, francouzská spisovatelka Simon de Beauvoir, vysvětlila, proč tak učinil, slovy: „…. protože Hnutí bylo maloburžoazní a nemohlo udržet krok s revolucí poté, co se

45

Castro dostal k moci… muselo jít stranou a být nahrazeno spolehlivými prvky.” (viz Yves Gulibert: Castro L´Infidele, Paříž 1961, str. 170). Zmíněnými prvky byla samozřejmě Komunistická strana a Castrova osobní banda nohsledů. Masový exodus z Kuby dosáhl ještě předtím, než bylo emigraci takřka úplně zabráněno, ohromujícího čísla půl milionu lidí, včetně mnoha desítek tisíc protibatistovských dělníků a rolníků. Tisíce politických vězňů, kteří bojovali proti Batistovi, zaplnily kubánské věznice. Absentérství, zastavování výroby, sporadické protesty – i když okamžitě rozdrcené – to vše a další projevy lidové nespokojenosti ukazují, že vzpouru širokých anonymních mas proti tyranii nemůže navždy umlčet ani Batista, ani jeho následovník Fidel Castro. Hluboce zakořeněné legendy se mimořádně těžko rozptylují. Zapomenutým a perzekvovaným bojovníkům, kteří se tak statečně bili a bijí za svobodu kubánského lidu, by se ale mělo dostat historické spravedlnosti.

46

Kapitola 8 Očitá svědectví anarchistů Kubánská revoluce – zpráva z první ruky Augustin Souchy Augustin Souchy je německým anarchosyndikalistickým veteránem. V roce 1921 byl delegátem FAUD na kongresu Rudé Internacionály odborových svazů (organizace, založené sovětskou vládou za účelem kontroly světového odborářského hnutí). V průběhu Španělské občanské války a revoluce (1936-1939) řídil Mezinárodní informační byro španělské anarchosyndikalistické Národní konfederace práce (CNT) a zastupoval organizaci i na jiných místech. Souchy přímo v terénu zkoumal anarchistická zemědělská družstva a socializaci průmyslu ve městech a je autorem rozsáhlých prací na toto téma. Představuje zkušenou autoritu v otázkách kolektivizace, družstev a dalších zemědělských témat.. Po Frankově vítězství a začátku II. světové války Souchy žil jako uprchlík ve Francii. V roce 1942 odjel do Mexika a po řadu let podnikal dlouhé cesty po Latinské Americe, Izraeli a dalších zemích, aby přímo studoval zemědělskou kolektivizaci a družstevnické experimenty v polorozvinutých zemích. V roce 1960 Souchy procestoval Kubu a shromažďoval zde informace o Kubánské revoluci, zejména o zemědělských družstvech a pozemkové reformě (6), uskutečňované Castrovou vládou. Přestože jeho zprávy byly v mnoha ohledech velmi příznivé, vláda nechtěla tolerovat jeho – byť jakkoli dobře míněnou – otevřenou kritiku. Bylo zakázáno vydávat Souchyho práce a sám autor odjezdem z Kuby jen o vlásek unikl zatčení. Souchyho články byly vydány vynikajícím anarchistickým dvouměsíčníkem Reconstruir ve formě brožurky pod názvem Testimonial sobre la Revolucion Cubana, Buenos Aires, prosinec 1960. Brožurka se dělí na dvě části. V první je obsaženo Souchyho celkové zhodnocení Kubánské revoluce. Bylo napsáno tehdy, když se Castrův postupný přechod k otevřeně totalitní formě vlády stal očividný. I když Souchy uznal jisté přechodné pozitivní stránky revoluce, jeho úvahy odrážely především starost o autoritativní deformace Kubánské revoluce. Druhá část – přímé svědectví o návštěvách nejrůznějších rolnických „kooperativ” a vládních „družstev”, je přesnou a adresnou kritikou katastrofálního dopadu Castrova programu Agrární reformy. Souchyho analýza nabývá zvláštní důležitosti, neboť „zemědělská reforma” bývá považována za hlavní úspěch Kubánské revoluce. (S.D.) Část 1 – Všeobecné zhodnocení revoluce Kubánská revoluce znamená mnohem více, než pouhou změnu ve formě vlády. Revoluce iniciovala rozsáhlou ekonomicko-sociální transformaci, odrážející v jisté míře vývoj, který nastal ve Španělsku po 19. červenci 1936 (začátku občanské války). Existují nicméně určité důležité rozdíly. Zatímco Španělská revoluce v období boje proti stávajícímu zřízení i ve fázi sociálně-politické přestavby byla dílem širokých mas dělníků a rolníků, Kubánská revoluce byla postrkována kupředu menšinou, složenou z obětavých a oddaných revolucionářů. Charakter obou revolucí plyne z těchto rozdílů. Na Kubě byla stará profesionální armáda nahrazena dělnicko-rolnickými milicemi (to už vůbec neplatí, pozn. S.D.). Revoluce začala odstraňovat ekonomickou chudobu pracujících mas i jejich 6) Zákon o pozemkové reformě z roku 1959 stanovil hranici 30 caballerías (999 akrů) soukromě držené půdy pro jednotlivce a 3.300 akrů pro společnosti. Do státního majetku tak bylo převedeno celkem 8.6 milionu akrů půdy. Vláda majetek přislíbila splatit pomocí státních dluhopisů na 28 let s ročním úrokem 4.5 %. Většina velkostatků však nebyla rozdělena a ve své režii je začala provozovat vláda. Další zákon z roku 1963 vyvlastnil veškerou soukromě drženou půdu nad 165 akrů s několika drobnými výjimkami, jako v případě farem společně vlastněných bratry, z nichž každý mohl držet svých 165 akrů. Zákon z roku 1963 také INRA přeměnil na vládní ministerstvo. INRA byla zrušena v roce 1974, kdy její funkce převzalo ministerstvo zemědělství (MINAG). V roce 1968 se ve státním vlastnictví nacházelo již 80 % zemědělské půdy a stát se tak stal monopolem neskonale větším, než staré cukrové trusty, které na počátku 60. let vlastnily 25 % půdy. - Pozn. překl.

47

kulturní zaostalost a vyvlastnila velké soukromé společnosti. Ve Španělsku družstva zorganizovaly samotné pracující masy. Na Kubě družstva vytvořil a ovládal stát. Na Kubě byly stejně jako ve Španělsku sníženy nájmy ve městech, ale co se týče změny struktury vlastnictví půdy, existuje zde důležitý rozdíl… Zatímco ve Španělsku bylo vyvlastnění půdy a zorganizování družstev iniciováno a provedeno samotnými rolníky, na Kubě společensko-ekonomickou transformaci nepodnítil lid, ale Castro a jeho spolubojovníci. Ve Španělsku se odehrála masová revoluce zdola, na Kubě revoluce shora pomocí dekretů – zákona o zemdělské reformě apod. Staré motto „Osvobození pracujících je záležitostí samotných pracujících”, má neustále mimořádný význam. Kubánská revoluce se posune vpřed pouze za účasti pracujících lidí a pokud se revolučnímu duchu podaří proniknout všemi společenskými vrstvami. Centralizující tendence se objevují v každé revoluci a mohou představovat reálné nebezpečí pro svobodu pracujících. Nejjistější zárukou, jak zabránit centralizaci moci v rukou několika lidí, je iniciativa a akce samotných lidových mas. Na Kubě představovali revoluční partyzáni, muži ze Sierra Maestra, silnou vojenskou formaci a byli to právě oni a nikoli profesionální politici, kdo sestavil novou vládu. Nový režim se vyhoupl k moci na vlně lidového nadšení a obdivu k hrdinným bojovníkům… Nadšení ale přichází a odchází. Emoce jsou přelétavé. Moc, dobytá na základě starých zásluh, jakkoli hrdinských, není pevnou základnou pro ustavení trvalé vlády. Vždy dojde k tomu, že určitá nespokojená lidová uskupení ohrožují nebo zpochybňují tuto vládu, „de facto” vládu, zpochybňují její existenci a právo uskutečňovat svůj program, začnou se uchylovat k hrozbám použití násilí. Nevyhnutelným důsledkem takovéto situace je „revoluční” teror, jehož klasickými představiteli jsou Robespierre a Stalin. Revoluční kubánská vláda činí ohromné snahy, aby zlegitimizovala a ospravedlnila svoji existenci pomocí nadekretování hlubokých a populárních ekonomických a sociálních změn. Likvidace staré zkorumpované administrativy, 50% snížení platu nových ministrů, drastické snížení nájmů a poplatků za telefon a elektřinu, výstavba nových, hygienickým standardům odpovídajících bytů pro masy pracujících, výstavba veřejných pláží a rekreačních center, završení celkových změn zákonem o Agrární reformě – tomu všemu zatím tleská většina kubánského lidu a celý svět. Na blankytném nebi revolučního jara (Souchy napsal svoji práci ještě, než se zatáhlo bouřkovou oblačností, pozn. S.D.) se objevují černé mraky a stíny: cenzura tisku, jednosměrná indoktrinace rádiem i televizí, nová zahraniční politika, která přesunuje zemi de facto pod nadvládu rudého imperialismu a především – organizace ekonomiky pod výlučnou státní kontrolou – to vše přirozeně v lidu navzdory vší propagandě nenachází kladnou odezvu. Musíte hovořit přímo s obyčejnými Kubánci, žijícími normální život v hlavním městě i regionech, abyste zřetelně uviděli narůstající deziluzi a nespokojenost. Nespočetné zástupy pracujících, tisíce lidí, kteří vždy bojovali za svobodu, se nyní staví proti vládní politice a jejím opatřením… Kubánská revoluce prozatím dosáhla velkého pokroku ve prospěch lidu tak rychle, jako žádná jiná latinskoamerická země. Toto vše ale není dílem samotných lidí. Trvám na tom, že Revoluce se velmi rychle mění na diktaturu. Diktátoři – Mussolini, Peron, Perez Jimenez a mnoho a mnoho dalších – za účelem ospravedlnění tyranie a zbožštění svého jména rovněž staví byty pro chudé a podobně jako v Rusku iniciují programy veřejných prací. Sociálně-ekonomická revoluce v zemědělství, uskutečňovaná INRA (Národním ústavem pro zemědělskou reformu), je svým rozsahem skutečně velkolepá. INRA, chráněná privilegovanou legislativou, je nejmocnějším státem ve státě. Její monopol se nevztahuje pouze na zemědělství, ale takřka na veškerou ekonomickou aktivitu, INRA je kubánským kartelem číslo jedna. Část II – Návštěvy nových zemědělských kooperativ Moncada Cesta do Sierry je tvrdá. Na několika místech se náš džíp takřka převrátil a tak nám zabránil soustředit se na překrásné panorama hor a údolí, oplývajících tropickou flórou. Spatřili jsme skupinu rolníků, sklízejících malangy a brzy jsme se dozvěděli, že patří k družstvu. „Rozhodli jsme se pracovat kolektivně,” prohlásil jeden z nich. „Pracovat společně je mnohem snazší, než pracovat samostatně. Dříve jsme pracovali, abychom nehladověli, dnes pracujeme, protože nás to těší. Dělíme se rovným dílem o své příjmy a očekáváme dobrou budoucnost.” Rolník očividně

48

zářil spokojeností. Doprovodili nás do „bohia” (chaty) rolníka Nicolase Pachea. Jeho laskavá žena nám s typickou kubánskou pohostinností nabídla kávu… Rolník nám toho neměl mnoho co povědět o organizaci družstva a jeho kolegové ještě méně. Rolníci věděli pouze něco o svém konkrétním zaměstnání. Na další informace jsme museli čekat až do příjezdu armádního seržanta, zastupujícího INRA. Seržant nakonec dorazil. O družstvech se vůbec nezmiňoval, hovořil pouze o rozkazech, které dostal od svých nadřízených, vyšších výkonných úředníků okresní správy INRA. Neposkytl nám žádné nové detaily, pouze zopakoval to, co už jsme věděli z jiných družstev. Přestože jeho poznámky neobsahovaly pozitivní konstruktivní informace, byly velmi zajímavé z negativního hlediska. Kuba je jedinou latinskoamerickou zemí, v níž jsou zemědělská družstva řízena armádou. Pokud by seržant měl ruskou uniformu, náš dojem, že jsme hovořili s předsedou ruského sovchozu (státního statku), by byl dokonalý. S výjimkou malé skupiny, pracující na okraji vesnice, jsme cítili, že zde probíhají standardní rutinní procesy v rámci ohromné neosobní organizace, mající pobočky po celé zemi, jejímž heslem je „Chleba je důležitější než svoboda.” Nikdy však nesmíme zapomenout, že existují dvě rozdílné svobody – národní svoboda, odkazující na autonomii národa a osobní svoboda, jejíž rozměr je mnohem důležitější. V brutálně utlačovaných zemích, v nichž se odehrávají násilné nepokoje a neexistuje žádná nebo jen velmi malá zkušenost s národní nezávislostí, je národní autonomie ceněna více než svoboda jednotlivce. Kuba je právě tímto příkladem. Chleba zatím je, ale na základě nejpodrobnějšího možného pozorování musíme zdůraznit, že svoboda už začala být na příděl. (Souchy samozřejmě napsal tato slova předtím, než se naplno projevily následky katastrofální ekonomické politiky revoluční vlády a způsobily akutní nedostatek potravin a zavedení přídělového systému. Předtím bylo všeho relativně dost, pozn. S.D.) Mezi Bayamo a Manzanillo Město Bayamo představovalo jedno ze zásobovacích středisek povstalců ze Sierra Maestra, bojujících proti Batistově diktatuře. Položeno v úrodném údolí, Bayamo je obchodním centrem bohaté zemědělské oblasti a dnes také sídlem okresního ředitelství INRA. Většinu půdy vlastní relativně zámožnější rolníci, ale proces vytváření družstev podle vzoru INRA rychle nabírá obrátky. Osm družstev v okrese zabírá plochu 11.858 hektarů (jeden hektar se rovná asi 2,5 aru), obdělávaných asi 2700 zemědělskými dělníky. Ředitel, pan Carbonell, je mladý muž, překypující energií a revolučním nadšením. Do celé sítě INRA je neoddělitelně propletena armáda, považovaná za nezbytný nástroj správného fungování této gigantické a složité organizace. Vojáci pomáhají stavět domy a vykonávají další užitečné práce. Stejně jako ve všech druzích ozbrojených sil se ale spousta času a práce vyplýtvá na dokonale zbytečné a dokonce i společensky škodlivé projekty. V Bayamo se rovněž nachází dobře vybavená dílna na opravy zemědělské mechanizace. Okresní ředitelství INRA nedávno svolalo mítink kvůli zajištění rozvoje výrobních prostředků včetně zahájení produkce určitého zemědělského nářadí a náčiní. Kromě pracujících se shromáždění zúčastnil i okresní ředitel, dva právníci a dva armádní důstojníci. Byly předloženy plány založení průmyslového družstva, spravovaného INRA. Když se pracující zeptali na platy, ředitel odpověděl, že platy jsou až druhořadou otázkou a kvůli urychlení industrializace Kuby je nutné položit nějaké oběti na oltář revoluce. Pracující posléze jasně projevili svoji nevoli. Rozzuřený ředitel nakonec vyložil karty na stůl – družstvo bude zorganizováno přesně podle předloženého plánu, ať už se to dělníkům líbí nebo ne. Právníci předložili nezbytné dokumenty a družstvo bylo oficiálně založeno. Družstvo bude strukturováno podle vzoru státních podniků v „socialistických zemích” za železnou oponou. Ministerstvo hospodářství zorganizuje výrobu a distribuci a bude družstvo spravovat stejně jako spravuje všechny znárodněné podniky. Pokud „revoluční” šéfové svolí, pracující budou navíc disponovat omezenou možností zasahovat do procesu řízení. Ekonomická situace pracujících bude nicméně stejná, jako v soukromě vlastněných podnicích. Situace v manzanillských továrnách na obuv V Manzanillu kromě továren na rybí konzervy existuje rovněž mnoho obuvnických dílen, vybavených starým strojním zařízením, produkujících obuv pro místní trh. Platy jsou nízké a majitelé

49

nikterak zámožní, pokud vůbec. Po revoluci vypukly konflikty, během nichž dělníci požadovali stanovení minimální mzdy, zavedení sociálního pojištění a dalších výhod. Do obuvnického průmyslu vstoupila Revoluce. Zaměstnavatelé se dobrovolně vzdali vlastnictví a rozhodli se pracovat společně za stejných podmínek se svými dřívějšími zaměstnanci. Jednotlivé dílničky byly sjednoceny v nově založeném Manzanillském obuvnickém družstvu. Čtvrtstoletí předtím byla podobná družstva zakládána ve Španělsku během sociální revoluce. V Katalánsku, Levantě a Kastilii se izolovaná dělnická družstva později zorganizovala do celých socializovaných průmyslových odvětví. Tento vývoj byl založen na staré anarchistické tradici, která propůjčila španělské revoluci její specifický charakter. Naneštěstí ale byla lidová iniciativa obuvnických dělníků z Manzanilla brzy potlačena. Manzanillská místní organizace Komunistické strany se stavěla proti svobodným kooperativám, protivícím se jejím autoritářským myšlenkám. Naléhala proto, aby dobrovolně vzniklé kolektivní podniky byly podle sovětského vzoru pohlceny INROU. Její byrokrati návrh přijali s nadšením a družstevní podniky ukončily svoji existenci. Toto ukázkové zničení družstva není v žádném případě izolovaným příkladem toho, jak hnutí, které na počátku samo zrušilo soukromé vlastnictví a založilo svobodné kooperativy, bylo nakonec pohlceno státní agenturou INRA, což poukazuje na zrychlující se trend přechodu na sovětskou variantu státního kapitalismu, omylem nazvanou „socialismem.” Rýžové družstvo Primavera (Jaro) Kuba spotřebovává ohromné množství rýže. Kvůli uspokojení poptávky musí být dováženy velké objemy této plodiny. INRA v rámci kampaně za soběstačnost Kuby začala rýži pěstovat na rozsáhlých nově zúrodněných pozemcích a založila také rýžové zemědělské družstvo Primavera. Stovky nových „družstevníků” budou ubytovány v domech připomínajících kasárny, spát nad sebou na palandách a stravovat se v jedné velké jídelně. Zatímco mi ukazoval nové ubytovací prostory, předseda družstva se pustil do extatických výlevů na téma, jak bude nové družstvo produkovat více a v lepší kvalitě. Chystané změny bezpochyby zvýší produkci. V jiných částech světa již fungují podobné projekty za zhruba totožných podmínek a okolností. Zde pracující také přespávají v kasárnách a stravují se ve velkých jídelnách, postavených kapitalistickými společnostmi. Jediným novým nebo původním rysem této polovojenské pracovní armády je její název – „družstvo” – a pochybuji, že kterékoli jiné družstvo na celém světě by přistoupilo na její podmínky. Navštívil jsem základní školu. Děti pochodují v útvaru a skandují „Una, Dos, Tres, Cuatro – Fi-del Castro!” Pyšně se tvářící ředitel školy vysvětluje: „Pohleďte na budoucí vojáky revoluce! A tato krásná zrekonstruovaná škola kdysi byla kasárnami!” Pozor však! Ředitel si vůbec neuvědomuje, jak málo se věci skutečně změnily a ve zdech budovy stále přebývá starý militaristický duch. Družstvo Hermanos Saenz Když místopředseda sovětské vlády Mikojan navštívil Kubu, Castro chtěl udělat dojem pomocí revolučních výdobytků a ukázal mu družstvo Hermanos Saenz – pýchu nové Kuby. Družstvo Hermanos Saenz, nacházející se v Pinar del Rio, je pojmenováno po dvou bratrech, patnáctiletém a devatenáctiletém, kteří byli mučeni a zavražděni Batistovou policií. Družstvo bylo založeno a vybudováno INROU. Právě INRA dohlížela na výstavbu a používání investičních prostředků. Ubytovací komplex družstva se skládá ze 120 elegantně postavených domů pro pracující a jejich rodiny. Typický byt se skládá ze třech obytných místností, obývacího pokoje, sociálního zařízení a plně vybavené kuchyně. Tyto budovy jsou zcela „funkční”, ale mají příliš nízké střechy a větrají se hůře, než staré rolnické chaty („bohios”). Odmyslíme-li si tento nedostatek, zde se revoluční vláda chvályhodně vypořádala se starými slumy. Družstevníci neskládali žádný počáteční vklad, ani se jim nesráží ze mzdy. Náklady na výstavbu a údržbu neplatí jednotliví družstevníci, ale uhrazují se z celkových zisků tabákového průmyslu. Dluh družstva Hermanos Saenz k INRA bude pravděpodobně splacen velmi rychle – v průběhu šesti nebo deseti let. Na jiných místech by pracující, který chce žít ve vlastním domě, musel 15-20 let měsíčně splácet určitou částku. Pýchou družstva je skvělá nová škola s prostornými zahradami a velkými hřišti,

50

přednáškovým sálem a ohromnou jídelnou s kompletně zařízenými kuchyněmi, kde jsou pro děti připravována hotová jídla. San Vincente V den, kdy Castro slavnostně otevřel novou školu družstva Hermanos Saenz, skupina dvaceti rolníků z maličké vesničky San Vincente se na něj písemně obrátila, aby jim pomohl se založením družstva a obstaráním nového bydlení. Rolníci byli bývalými nájemci, kteří odevzdávali dvě třetiny úrody statkáři. Neměli žádné peníze, mechanizaci nebo hnojiva. Jak Castro přislíbil, INRA okamžitě zahájila výstavbu nové družstevní vesnice pro dvacet rolnických rodin ze San Vincente. S pomocí armády a samotných rolníků byla stavba dokončena v rekordně krátké době dvou měsíců. Jednotliví zemědělci nevlastní majetek družstva ani zemědělské náčiní. Vlastní akciové podíly družstva. To samo není jako všechny ostatní subjekty zemědělské ekonomiky spravováno samotnými rolníky, ale INRA v souladu s celostátním plánem. „Družstevníci” ve skutečnosti dostávají mzdu, maskovanou jako „podíly” (to, co zbude z plateb za výstavbu, údržbu a náčiní, vyplácené INRA) jejich de facto zaměstnavatelem, INRA. Můj průvodce, vousatý revolucionář kapitán Alvarez Costa, provinční delegát INRA, mi poskytl informace o všech družstvech v jeho okrsku. Zdá se, že v kubánských družstvech rolníci obětují autonomii výměnou za ekonomické zabezpečení. Přestože ekonomická situace rolnického „družstevníka” je nepochybně lepší, než v minulosti, je nicméně výrazně horší, než v případě skutečně svobodného družstevníka, zvláště z morálního hlediska. Zeptal jsem se svého průvodce, jestli neexistuje možnost, že tato situace vytvoří nebezpečné dilema – chléb bez svobody nebo svobodu bez chleba? Kapitán uznal, že podobné dilema již patrně existuje a odpověděl: „…naše revoluce je založená na koncepcích, zformulovaných Fidelem Castrem. Pokud budujeme družstvo, ti, kteří z toho těží, musí přijmout předem určené podmínky. V naší provincii existují stovky různých družstev, některé prodávají své výrobky INRA, jiné na svobodném trhu. Ze všeobecného hlediska jsou družstva přímo řízena INRA. Nicméně i v této provincii existuje ve vesnici Moncada jedno družstvo, které pracuje kolektivně z vlastní iniciativy. Navrhuji, abychom se zajeli podívat, jak se mu daří.” Školní město Camillo Cienfuegos Na poli vzdělávání je Castrův režim neobyčejně pyšný na to, co považuje za svůj největší úspěch – výstavbu Ciudad Escolar – Školního města – ohromného komplexu, pojmenovaného po velkém revolučním hrdinovi Camillo Cienfuegosovi. Tento komplex se staví na úpatí pohoří Sierra Maestra, dříve Castrovy obávané pevnosti. Grandiózní projekt, zamýšlený jako snaha ohromit svět, byl nastíněn ještě v době, kdy Castrova partyzánská skupina musela utíkat před Batistovou armádou. Přestože výstavba začala teprve před několika měsíci, bylo vztyčeno již mnoho budov. Projekt je sám o sobě skutečně mimořádný. Bude sloužit 22.000 dětem obou pohlaví od šesti do osmnácti let věku. Většina z nich bude pocházet z rolnických rodin oblasti Sierra Maestra. Komplex se bude skládat ze 42 jednotek o kapacitě 500 žáků, včetně jídelen, učeben, čtyř atletických stadionů, kina a plaveckého bazénu. Centrální kuchyně bude připravovat stravu pro všech 22.000 studentů… Projekt bude financován vládou a postaven INRA. Celkem 9.000 hektarů bude věnováno pěstování rýže, malangy, fazolí a dalších druhů zeleniny a chovu dobytka, drůbeže apod. Potřebnou práci budou vykonávat sami žáci a celá tato ohromná oblast bude sloužit jako jedna velká zemědělská škola. Čeká se, že prodej zemědělských produktů uhradí náklady za výuku a ubytování studentů bez nutnosti státních dotací. 22.000 mladých lidí tak bude žít z vlastní práce. Jeden z představitelů školy si pochvaloval: „Toto bude největší vzdělávací projekt, jaký kdy spatřil světlo světa.” Jen hrstka kvalifikovaných pedagogů se ale odvážila přednést kritické poznámky k vážným nedostatkům vzdělávacích kvalit projektu. Velmi známý učitel, s nímž jsem hovořil, prohlásil: „…z pedagogického hlediska je vybudování vzdělávacího aparátu takových rozměrů čirým šílenstvím. Bylo by mnohem lepší postavit školu v každé vesnici oblasti Sierra Maestra, přičemž by školy zároveň sloužily jako místní kulturní centra a v hlavním městě provincie by mohly být postaveny střední technicko-zemědělské školy, což by vše bylo mnohem jednodušší a užitečnější.” Názor zkušeného pedagoga je rozumný. Oddělit 22.000 dětí od jejich domovů znamená zbavit žáky lásky, starostlivosti a mateřské péče, nezbytné pro jejich emoční a duševní zdraví. Dojde k přerušení úzkého svazku mezi starou a mladou generací, který bude dost možná nenapravitelně poškozen.

51

Celé schéma je založeno na chybných a pokřivených koncepcích. Cílem vzdělání přece není pouze nahromadit vědecko-technické poznatky, ale rovněž uvést mládež do světa dospělých. Ve sociálním životě by nemělo existovat jakékoli umělé oddělování starých a mladých, ale spíše vzájemné prostupování, společné setrvávání, sociálně-osobní vztahy, umožňující vzdělávat jistým způsobem jak mladou, tak starou generaci. Zkušenost, osvojená z tradičních poznatků a potvrzená moderní vědou nás učí, že rodinný život, výchova a vzdělávání dětí, musí zakládat skutečně harmonickou komunitu lásky a vzájemného porozumění. Školní město Camila Cienfuegose připomíná vojenský výcvikový tábor moderního spartského království a nikoli svobodnou komunitu učenců a studentů v duchu tradice starověkých Athén. Revoluce a kontrarevoluce na Kubě Abelardo Isglesias Toto svědectví o Kubánské revoluci bylo sepsáno veteránem anarchistického hnutí Abelardo Isglesiasem, který osobně prožil jím popisované události. Isglesias již v mládí zasvětil celý život boji za svobodu a sociální spravedlnost. Byl zvláště aktivní v dělnickém hnutí na rodné Kubě a poté mnoho dalších let ve Španělsku, kde bojoval proti Frankově fašismu a za sociální revoluci od začátku až do konečné katastrofální porážky. Po debaklu se vrátil na Kubu a překonal pesimismus, který pro mnoho militantů znamenal konec nadějí na uskutečnění našich ideálů. Isglesias se znovu pustil do boje proti kapitalistickému vykořisťování, politické represi a kolosální korupci, ovládající život lidu – zvláště uvnitř odborového hnutí. Tento přístup, sdílený všemi aktivisty Anarchistické asociace Kuby (ALC) přirozeně vedl proti zkorumpovanému diktátorskému režimu Fulgencia Batisty a jeho přátel a spolupracovníků – totožným vůdcům Komunistické strany, kteří nyní zastávají stejné vysoké funkce v aparátu Castrobolševické diktatury. Během klíčového období, těsně předcházejícího Batistově pádu, se kubánští anarchisté snažili bránit výdobytky pracujících a nezávislost jejich organizací v opozici vůči zkorumpovanému batistovsko-bolševickému vedení Konfederace kubánských pracujících (CTC). Následující Isglesiasovy články byly otištěny ve formě brožurky argentinským anarchistickým dvojměsíčníkem Reconstruir, Buenos Aires, 1963. (S.D.) Úvod „Revoluce a kontrarevoluce na Kubě” je sérií článků, napsaných na konci roku 1960 a začátku roku 1961, několik měsíců předtím, než jsem opustil Kubu. Následné události naneštěstí plně potvrdily jejich vyznění. Chybné představy o Kubánské revoluci pramení většinou z nedostatku věrohodných informací. Namísto objektivního zhodnocení, nezbytného pro porozumění událostem, jsou pohledy kritiků zastíněny jejich politickými předsudky a ekonomickými zájmy. Reakcionáři prohlašují, že pro dosažení „plné lidské důstojnosti” je nezbytná posvátnost soukromého vlastnictví a dále náboženství. Takřka všichni Severoameričané vynášejí do nebe ctnosti „zastupitelské demokracie” a „volného obchodu”. V Latinské Americe není podobný postoj založen na faktech, ale na tom, jak ten či onen kritik interpretuje fenomén „amerického imperialismu.” Mnoho Kubánců pohrdá Castrem nejen pro jeho totalitní metodu vlády, ale i pro bolševický charakter jeho diktatury. Mnoho z těch, kteří se dnes staví proti Castrovi, podporovalo jeho osobní diktaturu, datující se od Sierra Maestra, než začali mít podezření, že inklinuje k marxistickým úchylkám. Pro ně je totalitní metoda vlády méně důležitá než její zabarvení. Velkostatkáři, velkokapitalisté, špičky církve a profesionální politici, ti všichni bezvýhradně podporovali Castra, dokud byli přesvědčeni, že se stane „modrým” diktátorem jako Franco (7) a okamžitě se obrátili proti němu, když 7) Castrova politická minulost tomu ostatně nasvědčovala. Castro se v mládí přidal k již zmiňované „revoluční” gangsterské skupině Union Insurreccional Revolucionaria. Již v době studií se ho policie chystala obvinit z vraždy rivalského studentského předáka, ale nakonec z obvinění sešlo. Castro také v rámci UIR v roce 52

se stal „rudým” diktátorem jako Stalin. (8) Liberální demokraté a revolucionáři ze všech společenských tříd, zvláště na vysokých školách, v dobré víře nadšeně vítali Castrův příchod, bojovali v horách i podzemním hnutí odporu za okamžité obnovení demokratického režimu, svrženého Batistovým státním převratem z 10. března 1952. Právě oni nyní představují nejhlasitější část proticastrovské opozice na Kubě i v exilu. (Od té doby, co byla napsána tato slova, se opoziční iniciativa přesunula do rukou dělníků a rolníků, pozn. S.D.) Skutečnost, že militantní anarchisté všude po světě vítali nastupující Revoluci, je pochopitelná. Vyhlížela jako skutečná sociální revoluce a oni všichni brali údajné anarchistické názory jejích předáků vážně, protože postrádali pravidelný přísun nezkreslených informací o skutečné situaci na Kubě. Dalším faktorem byl psychologický faktor. Po porážce Španělské revoluce (1936-1939) se zdálo, že éra lidových revolucí skončila. Nevyhnutelně se dostavila deziluze. Kubánská revoluce do jisté míry znovu zažehla skomírající starý revoluční plamen. Pohled na hrdinnou hrstku lidí, bojujících proti zdánlivě nepřekonatelným protivenstvím, dezorganizovaných, špatně vyzbrojených, vedoucích guerillovou válku a porážejících silně a těžce vyzbrojené kontingenty profesionálních vojáků, musel zákonitě vzbudit sympatie a nadšení všech upřímných revolucionářů. Jestliže tato fakta mohou vysvětlit postoj anarchistů v roce 1959, během prvního roku revoluce, nemohou nyní (v roce 1963, S.D) posloužit k ospravedlnění jistých jednotlivců a skupin z několika zemí, stále popírajících očividné skutečnosti a zatvrzele setrvávajících na pozicích, diametrálně odlišných od anarchistických myšlenek a tradic. To, co nás pobízí k boji za svobodu, by nás mělo rovněž upozornit na existenci barbarského režimu, dokonce i když skrývá svoji skutečnou podstatu za zdánlivě revolučně anarchistická hesla. Na první pohled se vyvlastnění velkostatkářského majetku zdá logické a správné každému hnutí, neuznávajícímu soukromé vlastnictví výrobních prostředků a legitimitu práv, nespravedlivě přiznaných pouze privilegovaným menšinám. Musíme si ale uvědomit, že proměna vlastnictví půdy na státní majetek vytváří otroctví neskonale horší, než to, panující za soukromnického kapitalismu. Anarchisté by měli vědět, že v tomto případě jsou třídní privilegia přiznána státu jako nejvyššímu regulátoru společenských vztahů. Měli bychom rovněž vědět, že proměna soukromého vlastnictví na státní rovněž automaticky koncentruje ohromnou politickou moc v rukou nepočetné skupiny lidí a dochází 1947 dočasně odešel z univerzity, aby se přidal k žoldnéřské expedici proti dominikánskému diktátorovi Trujillovi, organizované právě UIR a dalšími skupinami na pomezí revolučních aktivit a organizovaného zločinu. Castro se hned nato v roce 1948 zúčastnil patrně nejkontroverznější akce ve své politické historii, „Bogotazo”, vlny bouří v kolumbijské Bogotě po zavraždění předáka Liberální strany Jorge Gaitána. Argentinský fašistický diktátor Juan Perón, který měl v plánu vytvořit pod svým vedením Latinsko-americký studentský svaz, pozval Castra a tři další kubánské studenty, aby se zúčastnili studentské konference v Bogotě. Tato konference měla narušit IX. Interamerickou konferenci, proti které se Perón stavěl. Po Gaitánově zavraždění se Castro zúčastnil nepokojů a se zbraní v ruce šířil antiamerickou propagandu a v silně romantickém a naivním duchu vyzýval obyvatele k nespecifikované vzpouře. Poté, co se na něj zaměřila policie, uprchl na kubánské velvyslanectví a odletěl do Havany, kde se vrátil na univerzitu. Následně ho uchvátily nacionalistické sentimenty kubánské Ortodoxní strany (Kubánská lidová strana ortodoxní) a jeho idolem se stal její charismatický a populární vůdce Eduardo Chibás. Castro se stal jeho oddaným stoupencem a právě od něj pochytil silně nacionalistické a moralistní rysy své ideologie. Castro dokonce za Ortodoxní stranu kandidoval do Senátu ve volbách v červnu 1952, které se ale nekonaly, protože 10. března se moci znovu chopil Fulgencio Batista. Castrovi stoupenci, kteří se s ním 26. července 1953 zúčastnili útoku na kasárna Moncada, se rekrutovali hlavně z okruhu Ortodoxní strany a radikálních studentů. Jejich smýšlení bylo mnohem výrazněji nacionalistické a liberálně-buržoazní, než „revoluční” v jakémkoli emancipačním slova smyslu. - Pozn. překl. 8) Podporu, které se Castro těšil od kubánských průmyslníků, můžeme ilustrovat případem Julia Loba (1898-1983), mocného cukrového barona z provincie Oriente, jehož plantáž Niquero sloužila jako místo setkávání jednotlivých skupin Castrových partyzánských sil. Lobo v roce 1957 poskytl Castrovi na financování protibatistovského odboje významnou částku 50.000 dolarů. Lobo byl v roce 1959 největším cukrovým magnátem na Kubě, vlastnícím celkem 14 ingenios (cukrovarů) a 1 milion akrů půdy. Lobo byl jeden z prvních, kteří se snažili zavést mechanizaci do sklízení cukrové třtiny. Po Batistově svržení v roce 1959 byl Lobův majetek nicméně zabaven, ale Che Guevara mu nabídl, aby se stal generálním ředitelem kubánského cukrového průmyslu a členem revoluční vlády. Lobo odmítl a v říjnu 1960 odjel do Miami. Zemřel ve španělském exilu. - Pozn. překl.

53

tak k vytvoření revoluční oligarchie, třímající v rukou neomezenou moc. Fidel Castro nastolil typickou totalitní oligarchii. Ve jménu svobody bezostyšně zradil politicky naivní lidi, kteří připustili, aby byli uchváceni legendou „hrdiny ze Sierra Maestra”. To není pouhý předpoklad. Je to krutá, brutální a obludná skutečnost, které se anarchisté musí postavit tváří v tvář v celém jejím rozměru, pokud chtějí pochopit nezměrnou tragédii, odehrávající se nyní na Kubě. Stranou od salónních zmatených diskusí existují objektivní fakta, která nikdo nemůže popřít. Podám stručný přehled hlavních bodů: 1) Takzvaný revoluční režim je v podstatě oligarchie, ovládaná hrstkou lidí, kteří nejsou za své činu nikomu odpovědni. 2) V souladu se svým sektářstvím tito lidé zrušili platnost všech lidských práv. 3) Politická a ekonomická moc je centralizována v dosud nevídané míře. 4) Byl vybudován teroristický mocenský aparát mnohem účinnější, než represivní složky Batistova režimu. 5) Půda nebyla rozdělena rolníkům k individuálnímu, rodinnému, kolektivnímu nebo družstevnímu obdělávání, ale stala se de facto majetkem státního úřadu, Institutu pro zemědělskou reformu (INRA). 6) Znárodnění soukromých podniků pracujícím neprospělo. Podniky nejsou spravovány organizacemi pracujících, ale byly postátněny, aby posílily státní moc. Bývalí námezdní otroci tak byli proměněni na otroky státního aparátu. 7) Veřejné vzdělávání se stalo státním monopolem. Stát si přisvojuje právo uvalit na mladé lidi libovolný druh vzdělávání bez ohledu na postoj rodičů. 8) Legitimní nezbytnost podniknout přípravy proti kontrarevoluční agresi se stala záminkou pro zbytečnou militarizaci dětí a mládeže, podobně jako v Rusku a jiných totalitních státech. 9) Právo na stávku bylo zrušeno a pracující musí bez námitek uposlechnout příkazy, které jsou jim sdělovány na pracovišti. Odborové svazy ztratily nezávislost a ve skutečnosti se staly součástkami státního mechanismu, jejichž jedinou funkcí je vlichotit se do přízně pracujících a přinutit je bez protestu poslouchat pokyny státních funkcionářů. 10) Neexistují žádné skutečné soudy. Opoziční představitelé nejsou trestáni obvyklým způsobem za smyšlené zločiny, ale za svoje přesvědčení a revoluční ideje. 11) Vláda Fidela Castra jedná v souladu s notoricky známou Mussoliniho poučkou „Nic mimo stát, nic proti státu, vše pro stát!” Historie podvodu – „Pochod na Havanu” Musíme rázně rozptýlit romantický závoj, obklopující Castrovy legendární úspěchy. Musíme jednou provždy odhalit mýtus jeho údajného „Pochodu na Havanu,” který uchvátil představivost Fidelových podvedených sympatizantů. My, kteří jsme na Kubě žili, jsme byli svědky těchto událostí a do jisté míry se na nich podíleli, si příliš ceníme pravdy, než abychom dále mlčeli tváří v tvář závažným dezinformacím. Fakta ohledně „Pochodu na Havanu” jsou následující – několik týdnů předtím, než Batista uprchl z Kuby a povstalecké síly postupovaly v provincii Las Villas bez toho, aby narazily na vážnější odpor vládních jednotek, Fidel Castro, takřka zablokovaný v provincii Oriente, kontaktoval plukovníka Riza Rubida, vojenského velitele pevnosti Santiago de Cuba a zahájil s tímto batistovským důstojníkem rozhovory o kapitulaci hlavního města provincie Oriente. Když rozhovory dospěly do kulminačního bodu, plukovník Rubido zařídil osobní schůzku mezi Castrem a svým nadřízeným. Schůzka se odehrála v jednom opuštěném cukrovaru v provincii Oriente. S pomocí katolického kněze otce Guzmána se Fidel Castro a generál Cantillo dohodli na všem potřebném a Cantillo Castrovi vydal Santiago de Chile a celou provincii Oriente. Castro sám o těchto událostech podal zprávy v televizi a napsal o nich v prvních týdnech roku 1959 do časopisu Bohemia, který přinesl autentické fotografie poznámek s detaily dohody, které si vyměnili Fidel Castro a generál Cantillo. Fulgencio Batista následně generála Cantilla předvolal do Havany a uvědomil o svém rozhodnutí abdikovat a dosadit ho (generála Cantilla) do postu vrchního velitele ozbrojených sil, který by v zemi udržel pořádek a navrátil ji k normálnímu stavu. Generál Cantillo Batistovu nabídku přijal a

54

okamžitě kontaktoval Fidela Castra. Informoval ho o tom, že je ochoten mu vydat nejen provincii Oriente, ale rovnou celou zemi. O několik hodin později Batista se svým doprovodem odletěl ve třech vojenských letadlech z Havany do Santo Domingo. To se odehrálo za úsvitu 1. ledna 1959. (9) Po Batistově útěku se všechny státní ozbrojené složky okamžitě vzdaly bez toho, aby kladly odpor. Generál Cantillo předal velení armády plukovníku Ramonu Barquinovi, který byl právě propuštěn z vězení, kde si odpykával trest za konspiraci proti Batistově vládě. Jakmile se chopil velení, plukovník Barquin oznámil Fidelu Castrovi, že armáda i on osobně jsou mu k dispozici a Barquin je připraven v úřadě zůstat nebo odejít, kdykoli bude Castro chtít. Fidel Castro okamžitě nařídil svým povstaleckým jednotkám, aby obsadily všechny armádní objekty, kasárna a pevnosti. V souladu s tímto rozkazem Camillo Cienfuegos s oddílem čítajícím pouhých 300 mužů obsadil hlavní vojenskou základnu Canyo, kde se bez jediného výstřelu vzdalo 12.000 Batistových vojáků, včetně jednotek letectva, dělostřelectva a tanků. Castrův bratr Raúl se stal prozatímním velitelem námořní základny Marina la Guerra. Faure Chamont byl dosazen na místo velitele letecké základny San Antonio de los Banos a prezidentského paláce. Další Castrovi podřízení obsadili jiná místa. Fidel Castro vstoupil do Santiaga de Cuba až tehdy, když bylo město v poklidu obsazeno jeho jednotkami, kterým velel Hubert Matos, skutečný hrdina ozbrojeného boje proti Batistovi. (Major Hubert Matos, vojenský velitel Castrových jednotek, blokujících Santiago de Cuba, byl velitelem povstaleckých sil v provinciích Oriente a Camaguey. Protože Matos naléhal na Castra, aby zastavil bolševickou infiltraci do jeho vlády, byl postaven před soud společně s 38 dalšími důstojníky a odsouzen k 20 letům vězení. Navzdory mezinárodním výzvám požadujícím jeho propuštění a prosbám své rodiny dosud nebyl osvobozen. Jeho rodina žije v New Jersey, pozn. S.D.) Castrova tehdejší činnost byla velmi intenzivní. Určil Santiago de Cuba za dočasné hlavní město země, dosadil Manuela Urrutiu Llea do funkce prozatímního prezidenta Kuby, vyzval k uspořádání generální stávky, k čemuž nedošlo kvůli nedostatku jakékoli odezvy, vypracoval seznam členů své vlády, do jejího čela dosadil Dr. Jose Miro Cardonu jako premiéra a obšťastnil pečlivě zaranžované veřejné shromáždění prvním ze svých nekonečných výlevů. Až tehdy, když veškerá moc už byla v jeho rukou, když ho lidé hystericky oslavovali po celé Kubě, až tehdy Castro uspořádal ohromný reklamní kašírovaný podvod, falešný „Pochod na Havanu,” 350-kilometrovou přehlídku po hlavní dálnici, doprovázen povstaleckými jednotkami, tanky, letectvem apod. Castro mohl do Havany doletěl letadlem přinejhorším za několik málo hodin. Místo toho ale úmyslně uspořádal tuto pompézní nechutnou show, přehlídku vojenské síly, aby obalamutil svět a přiměl jej uvěřit, že město, které mu dobrovolně připravilo bouřlivé přivítání, muselo být vlastně dobyto silou. Castro, oslavován deliriózními davy, 8. ledna 1959 bez jediného výstřelu vstoupil do Havany poté, co uskutečnil vojenský spektákl, nemající nic společného s údajným vítězným útokem na Havanu, vulgární imitaci Mussoliniho „Pochodu na Řím”. Castro: Antiamerický imperialista Jedním z nejrozpornějších témat, diskutovaných v revolučních kruzích, je podivná povaha 9) Batistův režim se opíral o několik mocenských prostředků a jedním, označovaným za jeho pilíř, byl bývalý vůdce „revoluční“ gangsterské skupiny Movimiento Socialista Revolucionario (MSR), Rolando Masferrer (1914-1975). Masferrer bojoval na bolševické straně ve španělské občanské válce, kde si podle zraněné nohy vysloužil přezdívku El Cojo. Ve čtyřicátých letech se rozešel s Komunistickou stranou a založil MSR. Za vlády prezidenta Grau San Martína (1944-1948), se MSR stala jednou ze tří městských politických gangsterských skupin a Masferrer se v roce 1947 zapojil do později zrušené žoldnéřské expedice proti dominikánskému diktátorovi Trujillovi. Masferrer kryl své ilegální aktivity pomocí senátorského křesla za Autentickou stranu a po Batistově nástupu k moci v roce 1952 se přidal do jeho tábora. Masferrer a jeho gang se stali hlavní oporou Batistova režimu. Masferrer si udržel senátorské křeslo a v provincii Oriente disponoval početnou soukromou armádou, zvanou „los tigres” (tygři). V roce 1958 Masferrer velel neúspěšnému tažení svých „tygrů” v pokusu zničit Castrovy partyzánské oddíly ze Sierra Maestra. Během předvolební kampaně v roce 1958 Masferrer uspořádal na úpatí Sierra Maestra mezi Santiago a El Uvero masovou proticastrovskou demonstraci a přislíbil rolníkům půdu. Po Batistově útěku 31. 12. 1958 sám spěšně opustil Santiago na své jachtě. Žil v exilu v Miami, kde byl také zabit náloží nastraženou ve svém autě. Batista uprchl do Dominikánské republiky, později přesídlil na Madeiru, kde napsal několik knih, mezi nimi „Růst a úpadek Kubánské revoluce,” snažící se ospravedlnit svůj režim. Poté přesídlil do Madridu, kde zemřel v roce 1973. - Pozn. překl. 55

Castrova anti-imperialismu. Podle svých sympatizantů byl Castro vyprovokován k zápornému postoji k americké imperialistické vládě, která se snažila prosazovat ekonomické zájmy kapitalistických monopolů na Kubě a přinutit Castrův režim, aby se podřídil jejímu diktátu a politickým záměrům… Nemusíme shromáždit mnoho argumentů, abychom ukázali, že otázka není položena tak prostě. Existuje důkaz, že zatímco Spojené státy nijak vážněji neblokovaly ilegální dodávky zbraní pro Castrovu povstaleckou armádu a antibatistovské podzemní skupiny na Kubě, uvalily embargo na dovoz zbraní, za které Batistův režim již zaplatil. Batista proti této politice ostře protestoval. Nejrozšířenější a nejvlivnější americké kapitalistické časopisy – Time, Life, Coronet, Newsweek atd. stejně jako přední kapitalistické deníky, např. New York Times, glorifikovaly Castra a jeho slavné „barbudos” (vousáče) a zpodobňovaly je jako romantické Robiny Hoody, galantně bojující za svobodu kubánského lidu. Dalším značně rozšířeným mýtem, dovedně upředeným mlýnicí Castrovy propagandy, je tvrzení, že rolníci nadšeně podporovali jeho Hnutí 26. července a 95 % Castrovy povstalecké ”armády” bylo rolnických. Skutečností zůstává, že přestože Castrova pevnost v Sierra Maestra byla prakticky ze všech stran obklopena plantážemi cukrové třtiny a cukrovary a na Kubě žilo více než 3 miliony rolníků, tak v okamžiku, kdy skončily boje a Batista uprchl, Castrova „armáda” čítala pouhých 1500 mužů. Kde byly rolnické masy? Pravdou je, že nejmocnější silou, na které Castro od začátku zcela závisel, byly střední vrstvy. Většina mladých povstalců nepocházela z řad rolnictva, ale středních vrstev. (1) Castro byl rovněž podporován katolickou církví, která zmobilizovala tisíce bojovníků hnutí odporu. Strana Accion Catolico společně s navazujícími dělnickými a studentskými organizacemi stála v čele násilných protibatistovských vystoupení po celé Kubě. Tisk, rádio a televize na základě nijak neomezované možnosti propagandy popuzovaly masy proti Batistovy. Navzdory antibatistovským sentimentům byla kubánská buržoazie nicméně rozhodnuta s jistými modifikacemi ponechat v platnosti faktické podřízení Kuby všeobecným zájmům Spojených států, „Severního obra.” Finančníci a církevní špičky doufali, že se jim podaří chopit se moci tak, že ovládnou lidové pro-castrovské nálady. Jako první krok v tomto směru poskytli Castrově vládě neomezenou podporu. Pro všechny tyto elementy se Castro stal „Lider Maximo”, „Caudillo” lidové buržoazní revoluce. Castro jim tehdy neposkytoval žádný důvod myslet si něco jiného. Castro v roce 1959, pouze několik měsíců po svém vítězství, tvrdošíjně popíral, že je komunistou, odmítal podezření, že chce vojenskou diktaturu nahradit revoluční diktaturou a prohlásil, že „kapitalismus člověka zabíjí hladem a komunismus tím, že mu odejme svobodu.” (2) Sotva měsíc po revoluci začal Castro obezřetně odkrývat své pravé úmysly. Zahájil násilnickou kampaň proti Spojeným státům a projevoval sympatie sovětskému imperialismu. Každý, kdo kritizoval život v „socialistických zemích”, byl onálepkován jako „kontrarevolucionář”. Castrovi blízcí soudruzi ve zbrani Manuel Urrutia Lleo a Hubert Matos, zastávající klíčové pozice v jeho administrativě, byli propuštěni z úřadu, uvězněni nebo vyhnání do exilu, kde se již v druhé polovině roku 1959 snažili postavit na odpor Castrově probolševické politice. Záhadná smrt Castrova Muže č. 2, Camila Cienfuegose, byla jedním tragických následků krutých bojů, zuřících mezi nejmocnějšími postavami nové kubánské vlády. Na první pohled ideologická rozprava se ve skutečnosti stala bojem na život a na smrt v honbě za mocí. Abychom odhalili Castrovu dvojakost, musíme nejdříve naprosto zřetelně prohlásit, že v žádném případě nezamýšlíme ospravedlňovat americkou politiku na Kubě nebo kdekoli jinde v Latinské Americe. Ani na chvíli nepřivíráme oči nad staletou existencí amerického imperialistického vykořisťování a hrůzyplnými zločiny proti svobodě lidí z Jižní Ameriky. Nám, kteří jsme se aktivně účastnili revoluce a jsme seznámeni s fakty, se začlenění Castrova režimu do ruského a čínského imperialistického bloku, obsahujícího i některé země III. světa, nejevilo jako vývoj, který prostě vyplynul z okolností nebo byl vynucen tlakem ze strany USA. Tento vývoj byl úmyslně způsoben v souladu se zrádnou bolševickou taktikou. Fidel Castro není anti-imperialista. Je antiamerický, ale prosovětský. Provedl řadu manévrů, aby ospravedlnil svoji totální kapitulaci před rusko-čínským imperialistickým táborem. (3) Za účelem zmanipulování veřejnosti do té míry, aby přijala jeho dvojakost, nejen, že vyprovokoval krizovou konfrontaci s washingtonskou vládou, ale rovněž se vzdal toho, co my anarchisté považujeme za naprosto zásadní – možnosti navázat nezničitelné svazky solidarity mezi utlačovanými lidmi na Kubě a jinými

56

utlačovanými lidmi v Latinské Americe, kteří jako jediní mohou Kubánské revoluci poskytnout nesobeckou a efektivní pomoc. Kubánský lid nyní zakouší hrůzy totalitního „komunistického” režimu, masivně podporovaného sovětským blokem zbraněmi, technickými poradci, vojenskými a policejními experty apod. Kubánský lid ale již tisíci různými způsoby prokázal nezlomnou vůli osvobodit se zpod jha diktátorského režimu, který jej vykořisťuje a utlačuje. Starý duch nezávislosti ještě nebyl zlomen. Lidé jsou rozhodnuti bojovat za úplnou svobodu jak proti domácím vykořisťovatelům, tak proti nadvládě severního souseda – Spojených států. Naši soudruzi na Kubě a v exilu se přímo hlásí k této revoluční politice a bojují za ni a také proti reakčním emigrantským silám a exilovým politikům, kteří by neváhali prodat duši ďáblu, aby mohli znovu nabýt politickou a ekonomickou moc, kterou ztratili v revoluci z 1. ledna. Poznámky: 1) Co se týče středostavovské skladby Castrovy vlády, výzkumy Theodora Drapera prokazují, že „žádný z Castrových ministrů nikdy nebyl rolníkem nebo dělníkem. Všichni buď vychodili univerzitu, pocházeli z řad vyšší nebo střední buržoazie a aspirovali na to stát se státním zaměstnancem nebo intelektuálem… podařilo se mi dosáhnout toho, že mi jeden z ministrů vlastní rukou na státním hlavičkovém papíře sepsal profese, předchozí zaměstnání a věk všech ministrů. (Castro´s Revolution, str. 43) Seznam obsahoval jména sedmi právníků, dvou univerzitních profesorů, jednoho lékaře, jednoho architekta a profesionální vojáky v hodnostech majora a kapitána.” 2) Hlavními body buržoazně-demokratické ústavní reformy, kterou Castro přislíbil provést, byla úplná svoboda slova, tisku, radiového vysílání apod., respekt ke všem občanským, politickým a osobním právům, zaručeným ústavou z roku 1940, demokratizace odborových svazů a uskutečnění svobodných voleb na všech úrovních. V rozhovoru, který Castro poskytl v Sierra Maestra na začátku roku 1958, prohlásil: „Mandát prozatímní vlády musí trvat co nejkratší dobu, potřebnou k tomu, abychom zorganizovali volby do státních, provinčních a obecních orgánů… prozatímní vláda nesmí zůstat u moci déle, než dva roky… chtěl bych znovu opakovaně zdůraznit svůj naprostý nezájem o jakýkoli osobní prospěch a předem se zříkám jakéhokoli postu po vítězství Revoluce – a toto jsou věci, které povíme lidu. Potlačíme právo na stávku? NE! Potlačíme svobodu shromažďování? NE! Musíme tlačit Revoluci vpřed se všemi existujícími svobodami… Když zakážeme jedny noviny, žádné se už nemohou cítit bezpečně, když jednoho člověka perzekvujete za politické smýšlení, nikdo se nemůže cítit bezpečně… (citováno v Cuban Labour, Miami, leden 1967). 3) Když Isglesias psal tato slova, kubánská a čínská vláda spolu stále vycházely dobře. Aby však potěšil své ruské vládce, na jejichž pomoci závisela existence režimu, Castro prudce zhoršil úroveň vztahů s Čínou. Pozn. S.D. Jak Castrova klika ovládá Kubu Pokud nevezmeme do úvahy některé psychologické rysy „Lidera maxima” (jak se Castro rád nechává označovat), je nemožné vysvětlit, jakým způsobem funguje režim, vybudovaný na „kultu osobnosti.” Mesiášská posedlost, dominující Castrově osobnosti, je rovněž charakteristická pro jeho oficiální chování. Dokonce i krátký přehled jeho politické dráhy vede k bezprostřednímu závěru, že máme co do činění se super-autoritářským, patologicky sebestředným jedincem, zachváceným neukojitelnou touhou po osobní moci. Tuto situaci přesvědčivě vykresluje způsob, jakým nakládá se svými přáteli a spolupracovníky. Zachází až do extrémů, když perzekvuje ty, kteří se odváží veřejně zpochybnit jeho rozkazy, nebo se od něj distancují. Uráží své bývalé spolupracovníky na veřejnosti, zažívá chvíle hysterické radosti, když se mu dostane ovací a vyhřívá se na výsluní obdivu a servility svých podřízených. Jeho ideologie se v důsledku proměňuje na „kult osobnosti”. Je bezohledným politickým diletantem. Pokud to poslouží jeho zájmům. Hlásí se k jakékoli ideologii. Na veřejnosti se vyslovuje pro to, co odmítá v soukromí, úmyslně falzifikuje všeobecně známá fakta a neustále je v rozporu sám se sebou, dnes schvaluje to, co včetně popíral a naopak. Aby se vlichotil do přízně rolníků, Castro živil jejich náboženské předsudky. Vlastní náboženské vzdělání mu osvětlilo nedozírnou propagandistickou hodnotu náboženského mysticismu a ri-

57

tuálu ve vztahu k masám. V průběhu celého dvou a půlletého pobytu v Sierra Maestra se Castro nikdy nenechal vidět bez bizarního perstrobarevného krucifixu, který nosil okolo krku. V průběhu „Pochodu na Havanu”, doprovázen „hrdiny revoluce”, slavnými „Barbudos” (vousáči), jim Castro nařídil přizdobit si uniformy pestrobarevnými medailony a jinými náboženskými cetkami. Tímto a mnoha jinými způsoby Castro budoval svoji božskou image, jako kdyby byl nějakým pozemským Mesiášem. Šířil kolem sebe iluzi, že pouze ON a jím vybraná skupina „žáků” a „hrdinů revoluce” si vybojovala právo mít neomezenou moc nad kubánským lidem. Jakmile bylo jednou zakotveno právo elitní skupiny ovládat ekonomický, politický, sociální a individuální život lidu, je konkrétní složení vládnoucích kruhů druhořadou záležitostí. Castrovu vládu na počátku tvořilo legendárních „dvanáct apoštolů”, kteří se s ním vylodili z Granmy, aby zahájili partyzánskou válku proti Batistovi. Později byli do klubu připuštěni „Velitelé ze Sierry.” Ještě později Castro dovolil, aby se k elitě připojili vůdci Sjednocené strany socialistické revoluce – koalice Hnutí 26. července, Revolučního direktoriátu (složeného většinou ze studentů) a Lidové socialistické strany (bolševiků). (10) Castro pronásledoval, věznil, stavěl mimo zákon a dával mučit tisíce svých stoupenců, kteří prokázali hrdinství v revolučním boji, pouze proto, že se chovali příliš nezávisle. Nahradil je bývalými nepřáteli, kteří výměnou za několik soust moci odvolali své názory a stali se jeho fanatickými přívrženci. Technika moci, uplatněná tímto malým gangem diktátorů za účelem ovládnutí kubánského lidu, je velmi jednoduchá. Castrova junta dosazuje a odvolává prezidenta republiky a podobně všechny ministry. Uvádí do praxe nebo ruší jakékoli zákony. Dosazuje rovněž všechny guvernéry provincií a starosty, určuje, kdo bude stát v čele odborových svazů a jejich federací a kdo bude velet ozbrojeným silám. Junta diktuje vnitřní i zahraniční politiku, aniž by se poradila s čistě formálně existující vládou, dosazuje a odvolává „revoluční” tribunály a civilní soudce a spravuje ekonomiku, aniž by byla komukoli odpovědná. Dále svolává ”spontánní” masové mítinky, aby se „otázala” lidu na jeho názor na vládní opatření, která byla již dávno předtím uskutečněna. Vykonává výlučnou a naprostou kontrolu nad všemi informačními a komunikačními kanály a zasahuje libovolně do všech veřejných záležitostí, včetně těch, o nichž nic neví. Nejvyššími vůdci jsou kromě Fidela Castra a jeho bratra Raúla, člena mládežnické bolševické organizace od roku 1952, Che Guevara – fanatický argentinský bolševik, který byl s Castrem již v Mexiku, dále Osvaldo Dorticos Torrado (kubánský prezident), v mládí člen Komunistické strany, později věrný přítel Fulgencia Batisty, který se mu odvděčil za jeho služby vysokým postem v provinční správě v Cienfuegos, dále Carlos Rafael Rodriguez, bývalý ministr bez portfeje v první Batistově „ústavní” vládě, bývalý redaktor Hoy, deníku Komunistické strany, dále Blas Roca, další zkorumpovaný stalinistický byrokrat a Batistův osobní přítel, který v jeho kabinetu zastával funkci ministra bez portfeje, později i Lazaro Pena, za Batisty šéf CTC (vládou kontrolovaných odborů), který za Castra zastával stejnou funkci až do své smrti, dále Raul Roa, který se, aby získal Castrovu přízeň, stal po 30 10) Významnou roli v protibatistovském odboji sehrál zmíněný Revoluční direktoriát (Directorio Revolucionario). Jednalo se o militantní větev Federace univerzitních studentů, založenou v prosinci 1955 za účelem ozbrojeného boje proti Batistově režimu, mající zaměření víceméně liberálně-demokratické. Direktoriát byl převážně studentskou skupinou. V březnu 1957 právě Direktoriát vedl útok na Batistův prezidentský palác, v němž byl zabit jeho mimořádně populární vůdce José Echeverría. Zbývající předáci uprchli do exilu a obnovili činnost teprve na konci roku 1957 pod vedení Faure Chomóna. Tato skupina zvolila taktiku partyzánské války, v roce 1958 odplula z Miami, vylodila se v provincii Oriente a zahájila guerillové aktivity v pohoří Escambray v provincii Las Villas. Faure Chomón se však dostal do sporu s další osobností Direktoriátu Eloy Gutierrézem Menoyem. To vedlo k rozpadu organizace, když Gutierréz Menoyo se svými silami otevřel tzv. Druhou escambrayskou frontu a odmítl se spojit s Castrem, zatímco Faure Chomón se přidal ke Castrově Hnutí 26. července, skupině pod velením Che Guevary. Direktoriát se po Batistově svržení nakonec přeci jenom sloučil s Hnutím 26. července a Lidovou socialistickou stranou. Samotná Federace univerzitních studentů přestala být aktivní po útoku z března 1957 a represe přežil pouze Direktoriát, její ozbrojená složka. Zmiňovaný José Antonio Echeverría (1932-1957) byl velice populárním hrdinou protibatistovského odboje, předsedou Federace univerzitních studentů. Echeverría v roce 1956 osobně vedl delegaci do Mexika, kde podepsal s Fidelem Castrem dohodu o spolupráci. V březnu 1957 Echeverríova skupina během útoku na prezidentský palác měla za úkol obsadit jednu z hlavních havanských radiových stanic. Echeverría se včas nedozvěděl, že útok selhal a začal vysílat dohodnuté oznámení, že Batista byl zabit a jeho režim svržen. Za několik minut ovšem přispěchala policie a v přestřelce byl zabit rovněž Echeverría. - Pozn. překl. 58

letech antikomunistické politické činnosti bolševickým přisluhovačem, dále Juan Marinello, za Batisty předseda Komunistické strany, který v roce 1940 kandidoval na společné batistovsko-bolševické kandidátce na post havanského starosty a dále Armando Hart Davalos, právník a Castrův věrný příznivce. (V době psaní tohoto textu byli všichni jmenovaní vysokými činiteli Castrovy vlády – S.D.) Absolutní monopol moci, vykonávaný touto malou skupinou, můžeme logicky pojmenovat „revoluční oligarchie”. Všechny vládní funkce, tradičně rozdělené do oblastí legislativy, soudnictví a výkonné moci, jsou nyní soustředěny v jejich rukou. Skupina zasahuje do všeho. Na dělnických shromážděních dosahuje zákulisními cestami odvolání představitelů, zvolených řadovými členy a totéž činí na studentských schůzích, kde dokonce diktuje osnovy. Nic neunikne její kontrole. Všichni a všechno jsou pouhým vykonavatelem jejích příkazů. Politické strany, tvořící koaliční Sjednocenou stranu socialistické revoluce, jsou skupinou ovládány a řízeny. Prostí řadoví členové nemají ani tu nejmenší možnost zpochybnit svévolně přijatá rozhodnutí skupiny. (Všechny spolehlivé správy, potvrzují tyto výroky – pokud se situace nějak liší, je ještě horší, protože po rozpuštění vládní koalice je Kuba nyní i oficiálně diktaturou jedné strany, a tato strana se nachází pod osobní diktaturou Fidela Castra, pozn. S.D.) Kubánské hnutí práce ve svěrací kazajce Kubánské hnutí práce bylo dříve zcela nezávislé na vládě a politických stranách. Již od svého založení anarchosyndikalisty v osmdesátých letech 19. století, přes poslední dny španělské nadvlády až do roku 1938, kdy bolševici v koalici s Batistovou vládou podřídili aktivitu pracující třídy zájmům Strany a státu. Po vytvoření jediného státem uznaného odborového svazu, Kubánské konfederace práce (CTC), odbory přišly o autonomii a byly naprosto ovládnuty bolševickou odborářskou byrokracií a Batistovým ministerstvem práce. Před revolucí se CTC skládala z 1.200.000 členů, organizovaných do 3 odborových federací a 2490 lokálních syndikátů. Navzdory represím a skutečnosti, že stávka byla zakázána ze zákona, pracující byli do jisté míry stále ovlivněni anarchosyndikalistickými tradicemi kubánského hnutí práce, odmítli se jako třída vzdát své akční nezávislosti a bojovali pomocí stávek a jiných taktických způsobů přímé akce, mnohokrát navzdory vyjádřené vůli odborových šéfů z CTC. V průběhu dlouhých let, vyplněných zuřivým bojem, pracující chránili své organizace a vynutili si na zaměstnavatelích podstatné zlepšení pracovních podmínek a mnoho dalších výdobytků. Po Batistově pádu pracující třída očekávala, že předchozí deformace budou napraveny a triumfující revoluce smete z cesty všechny překážky, bránící svobodnému a prospěšnému hnutí práce. Byl to ale jen bláhový sen. Skutečností bylo, že nový režim rovněž postavil stávku mimo zákon a naléhal na pracující, aby poslušně dřeli dál, dokud vláda pečlivě neprozkoumá jejich požadavky a rozhodne, zda jim vyhoví, či nikoli. Raúl Castro se dokonce snažil přesvědčit pracující slovy: „Nejlepším odborovým svazem je nyní samotný stát, pracující nepotřebují vlastní odborové svazy, když mají po ruce přátelskou vládu, svoji vládu, která je tu od toho, aby je chránila.” Tento přístup byl přijat novými odborářskými vůdci, kterým byla po Castrově revoluci vložena do rukou moc nad hnutím práce. Pracujícím bylo obecně řečeno, že kvůli „obraně revoluce” musí přestat požadovat lepší pracovní podmínky a platy budou zmrazeny. Zatímco nová vláda podřizovala pracující svým potřebám, bylo odborovým svazům upřeno jakékoli právo oprávněně se podílet na revoluční transformaci společnosti. Namísto toho, aby odborovým svazům přiznala kontrolu nad vyvlastněnými podniky, což by bylo správné a konstruktivní, Castrova vláda, aniž by s pracujícími cokoli konzultovala, na odpovědná místa dosadila státní správce. Ti ve většině případů o daném odvětví věděli jen velmi málo nebo vůbec nic a byli naprosto neschopní podniky efektivně řídit. X. kongres CTC, uspořádaný v listopadu 1959, se odehrál v duchu zuřivého konfliktu mezi pracujícími, kteří neskrývaně a svobodně zvolili většinu představitelů, vyznačujících se antibolševickým smýšlením. Diktátoři, zvláště Fidel a Raúl Castrové, nicméně trvali na tom, aby odborové svazy dostaly pod kontrolu jejich loutky, staří známí byrokraté z Komunistické strany. Pracující byli nakonec násilím přinuceni akceptovat svévolně vybrané bolševiky nebo jejich sympatizanty, kteří se zmocnili vedení CTC. (1) Znamená to, že zájmy hnutí práce jsou podřízeny zájmům nového totalitního státu a militantní odboráři, kteří se odmítli podřídit diktatuře, byli hanebnými prostředky postaveni mimo hru. Kubánské odbory se ocitly ve svěrací kazajce. (2) Bolševičtí představitelé jsou odhodláni zlikvidovat všechny výdobytky, které pracující získali během osmdesáti let boje. V seznamu výhod a práv, zrušených 11. kongresem CTCR (k původnímu

59

názvu byl přidán přívlastek „revoluční”) najdeme právo na stávku, garantovanou bezpečnost práce, nemocenskou, 30 dní placené dovolené, čtyři placené svátky, 44 hodinový pracovní týden s platem za 48 hodin, placené přesčasy s tarifem zvýšeným o 50, 100 a 200%, letní pracovní doba, podle níž mají zaměstnanci ve službách a úředníci právo na dvě volná placená odpoledne v horkých měsících – červnu, červenci a srpnu – a mnoho dalších. Pracující jsou neustále tlačeni k tomu, aby činili „dobrovolné” oběti a financovali tak vládní experimenty. (3) Odborové kanceláře byly proměněny na rekrutační střediska státních milicí a dělníkům se vyhrožuje ztrátou zaměstnání, pokud nevstoupí do milic. Odborářští představitelé rovněž napomáhají vytváření Výborů na obranu revoluce, dohlížejících na zaměstnance na pracovišti a podávajících policii zprávy o tom, co řekli závadného. Reakcí takřka všech pracujících na tyto provokace je pasivní odpor: nespolupráce, absence, neúčast na jakýchkoli mítincích, svolaných castrobolševickými šéfy apod. Můžeme s klidným svědomím, aniž bychom si protiřečili, prohlásit, že 80% kubánských pracujících se staví proti Castrovi. V červnu 1960 anarchisté v řadách odborů znovu vznesli návrh, vyplývající z přesvědčení, že samotní pracující by se měli prostřednictvím vlastních odborových organizací ujmout revoluční kontroly a správy všech vyvlastněných podniků a provozoven, z toho jednoduchého důvodu, že nikdo nemůže být v otázkách know-how a zkušeností lépe vybaven na kontrolu a správu výrobních prostředků, než třída, která na nich pracuje. Návrh, příznivě přijatý organizovanými pracujícími, byl samozřejmě odmítnut „novou třídou”, která dnes vykořisťuje lid. (4) Poznámky: 1) Z celkem 2983 delegátů pouze 247 hlasovalo pro koalici, podporovanou Castrem. Delegáti odsuzovali Komunistickou stranu za její kolaboraci s Batistou. V sále i na ulici se rozpoutaly bitky. Ruský velvyslanec, který se snažil pronést před kongresem projev, byl umlčen výkřiky jako „Vrah a kat pracujícího lidu!” a podobnými invektivami. Hrubé porušení elementárních práv členů odborů vyprovokovalo protesty ze strany mezinárodních odborových organizací. Například ve Zpravodaji Mezinárodního svazu potravinářských dělníků se psalo (Ženeva, červen-červenec 1961) pod titulkem „Zachraňte naše hnutí” následující: ”David Salvador, předák odborářské sekce Hnutí 26. července po celou dobu trvání kubánského revolučního boje proti Batistovi, byl nedávno Castrem odsouzen na 30 let vězení. Salvador byl prvním zvoleným porevolučním předsedou CTC. V květnu 1960… rezignoval na post generálního sekretáře na protest proti bolševickému puči v odborech, řízenému Castrem. 2) V listopadu téhož roku byl Salvador bez soudu uvězněn a ocitl se v pevnosti La Cabana společně se 700 dalšími politickými vězni. Společně se Salvadorem bylo odsouzeno dalších sedm lidí, včetně revolučního vojenského velitele Jaime Vegy a dvou dalších revolučních odborových předáků. CTC neměla po více nežli jeden rok, co byl Salvador uvězněn, žádného předsedu. Nakonec byl v listopadu 1961 na jeho místo dosazen Lazaro Pena. Ten, coby starý a zkušený bolševický odborářský byrokrat, v roce 1939 pomáhal vytvářet Batistou ovládanou CTC a během vlády bolševicko-batistovské koalice v ní rovněž zastával funkci generálního sekretáře. 3) „Zákony o disciplíně na pracovištích”, vytvořené za účelem legalizace státní nadvlády nad odborovým hnutím a potlačení odporu pracujících. V srpnu 1962 byl vydán dekret, zakazující pracujícím, aby libovolně měnili zaměstnání nebo zaměstnavatele a charakterizující absence jako trestný čin. V září téhož roku byly určeny pracovní normy a vypracovány tabulky na vypočítávání produktivity práce. Od této chvíle měli být zaměstnanci přísně disciplinovaní a nacházet se pod kontrolou zákona. Zákon č. 647 umožňoval „ministru práce v zastoupení jeho představitele, pokud uzná za nutné, převzít plnou kontrolu nad jakýmkoli odborovým svazem nebo jejich federací a být zplnomocněn sesazovat zvolené představitele a na jejich místo dosazovat jiné.” Korespondent Juan de Onis ve zprávě z Havany pro New York Times (3. října 1964) informuje o zavedení zákona, který nutí státní zaměstnance v zemědělství, „aby se vzdali osmihodinové pracovní doby a přistoupili na plnění produkčních kvót, pokud chtějí obdržet plnou mzdu…” Aby ”bylo drasticky zredukováno absentérství, bezstarostnost a úmyslné rozbíjení strojů… budou zavedeny přísné tresty… nejlehčím trestem je 15% srážka ze mzdy… za tři neomluvené absence měsíčně.” Vláda doplnila zákonná opatření, namířená na podrobení odborů, zavedením ještě větší centralizace. V článku z Granmy vláda 26. července 1966 objasnila svůj plán na restrukturalizaci odborového hnutí. Pod titulkem „Rozhovor s Basilio Rodriguezem, ministrem práce” a podtitulkem ”XII. sjezd

60

CTC navrhuje posílení role odborů”, můžeme číst: „Výzva kongresu CTC navrhovala posílení pravomocí její ústřední organizace. Prostřednictvím této nové struktury bude činnost CTC i předsedů jednotlivých odborových federací přísně kontrolována ze strany ústřední organizace.” 4) O dobrovolné práci Již první ustanovení Programu socialistické výstavby, která vešla v platnost v roce 1963, stanovila přísné zásady, týkající se dobrovolné práce. V rámci programu byli pracující nuceni podepsat se státními orgány příslušnou smlouvu, v níž souhlasí s odpracováním určitého počtu hodin bez nároku na mzdu. Na začátku roku 1963 CTC rozhodla, že takzvané „prapory dobrovolných pracujících” musí odevzdávat pravidelné týdenní zprávy a udávat jména všech pracujících z daného praporu a záznamy o jejich pracovní výkonnosti. To bylo jedno z opatření, jak umenšit nedostatek pracovních sil a čelit narůstajícím absencím. Pobočka CTC v provincii Matazanas musela být „spěšně zreorganizována”, neboť se jí nepodařilo splnit „závazek poskytnout určenou kvótu dobrovolné práce.” (Radio CMQ, Havana, 5. února 1963). V roce 1964 byl Program dobrovolné práce dále systematizován pomocí Carte Laboral (Pracovní knížky). Do ní byl zaznamenáván objem dobrovolné práce, vykonávané konkrétním zaměstnancem. Podle Armanda Miliana, generálního sekretáře Lidové socialistické strany (bolševiků) v Las Villas, systém „zaručuje disciplínu všech pracovních brigád, kromě toho, že zvyšuje politické uvědomění a umožňuje neustálé zvyšování produkce a výstavby… právě toto umožnilo městské sekci z Cruce dosáhnout tak vysoké sklizně cukrové třtiny…” (pořad na Radio Progeso, Santa Clara, 11. dubna 1964. Viz rovněž Israel Talavera: Organization of Labor Brigade in Agriculture, Cuba Socialista, Havana, duben 1964). Co se týče „dobrovolné práce”, bulletin Kubánského anarchistického hnutí v exilu (Miami, červenec 1967), cituje oficiální orgán Komunistické strany Kuby, Granmu: „Jose Lopez, stár 88 let, se dobrovolně vrátil do práce na sklizeň cukrové třtiny.” (Granma, 25.4. 1967) „42 žen z továrny Heneguin v provincii Matazanas dobrovolně pracovalo nepřetržitě 72 hodin.” (26.4. 1967) „Zaměstnanci ústředních dílen ministerstva ozbrojených sil v 14-16 hodinových pracovních dnech dobrovolně odpracovali celkem 28.000 hodin.” (27.4. 1967) „V provincii Oriente 109.247 zaměstnanců v průběhu třech měsíců dobrovolně odpracovalo 1.000.000 hodin.” (Radio Progreso, 29.4. 1967) Podle Granmy z 22. března 1967 „dobrovolní sekáči cukrové třtiny z brigády Silvia Taboada, členové Revolučních ozbrojených sil z Havany, pracovali nepřetržitě 28 hodin při sklizni cukrové třtiny v provincii Oriente.” Granma ve stejném vydání publikovala také článek o další brigádě, v němž autorka, Berta Cabrera, napsala mimo jiné toto: „Dnes je neděle, avšak odlišná od těch obyčejných. Není žádný čas na vycházky a zábavu. Hodinové ručičky ukazují půl páté ráno a vše, co má ruce a nohy, je v plné práci, zde v brigádě Ricardo Santa. Zeptali jsme se, jak dlouho lidé pracují: ´Neexistují žádné limity.´ odpovídá jeden ze sekáčů, ´pracujeme, dokud se udržíme na nohou… nemocných je velmi málo.´ Julio Robaina, další sekáč cukrové třtiny, říká: ´Jak dlouhou máme pracovní dobu? To nikdo neví. Začínáme už před šestou ráno a nikdo neví, kdy skončíme… někdy v osm nebo devět večer, nebo třeba až po půlnoci.” Podle vysílání Radio Progreso (Havana, 16. března 1967), „zaměstnanci továrny Sakenof ze Santa Clary, provincie Las Villas, 590 mužů a 350 žen, překročili cíle, vytýčené pro objem celkové produkce obalů a kontejnerů na umělá hnojiva. Mnoho dělníků zůstalo v práci nepřetržitě 20 po sobě jdoucích hodin… bez nároku na příplatek.” Poznámkami opatřil S.D. Posvěcení pro diktátora – „přímá demokracie” Revoluční menšina, snažící se vládnout, aniž by lidé otevřeně podpořili její program nebo postrádající důvěru revolučních organizací, jejichž militanti bojovali za svržení starého režimu a vítězství Revoluce, nemůže plně konsolidovat svoji diktaturu, aniž by „legitimizovala” svoje právo na vládu. Castro se snažil ospravedlnit zneužívání moci údajnou existencí skutečně lidové demokracie. Organizoval proto časté veřejné vymývání mozků a jediným smyslem těchto gigantických demonstrací

61

byla projekce jeho osobní moci jako symbolu, dokonalého zbožštění a vtělené vůle lidu. Castro se kvůli setrvání u moci zoufale snažil získat podporu jak liberálních demokratů, tak revolučních mas. Přijal za své všechny klasické techniky, používané totalitními režimy od Césara až po Franka, včetně vytvoření zdání existence lidové podpory pomocí pořádání šílených masových demonstrací, zaplněných jeho fanatickými přívrženci. Mužem určeným k intelektuálnímu ospravedlnění Castrovy diktatury byl existencialistický filosof Jean-Paul Sartre. Během jedné z „nestranných” informačních návštěv na pozvání ”Revoluční vlády” Sartre, inspirovaný přijetím, jakého se mu dostalo, udeřil na správnou notu. Castrovu diktaturu definoval jako „přímou a konkrétní demokracii.” Sartre uvedl: „…vůdci revoluce rozmlouvají přímo s lidem a zakotvují tak přímý a trvalý svazek mezi vůlí drtivé většiny lidí a vůlí vládní menšiny…” Je skutečností – a na Kubě velmi dobře známou skutečností – že již v polovině roku 1959, pouze šest měsíců po vypuknutí revoluce, si stále více lidí začalo uvědomovat, že se zbavili jedné krvavé diktatury pouze proto, aby upadli pod jho jiné brutální diktatury. Líbánky kubánského lidu a „revoluce”, proklamované Castrem, skončily. Kubánští vůdci chtěli tuto skutečnost zakrýt a začali napodobovat techniky moci, obsažené a převládající v jiných totalitních režimech. Aby si zajistil obecenstvo, složené z půl milionu lidí, což by se mu za normálních okolností nikdy nemohlo podařit, Castro se uchýlil k následujícím drakonickým metodám: 1) Pozastavení ekonomické činnosti na celé Kubě. 2) Uzavření všech zábavních podniků, kin, divadel, kaváren atd. 3) Příkaz všem radiovým a televizním stanicím, aby přerušily obvyklé pořady a vysílaly pouze reklamu na mítínk. 4) Zrušení všech dopravních spojů, mířících mimo Havanu. 5) Zmobilizování všech dopravních prostředků pro navážení lidí na mítink. 6) Vydání rozkazů pro všechny zaměstnance, dělníky, rolníky, univerzitní vyučující a studenty, aby se hlásili určeným představitelům, kteří každému přidělí sběrné místo, odkud pojedou na mítink. 7) Třicet dní před mítinkem musí všechny propagandistické nástroje přesvědčovat lidi, aby se dostavili. A Castro hřímá: „Lid, skutečný revoluční lid, je zde s námi a pomáhá nám svoji spontánní přítomností a odhodláním bojovat ve jménu revoluční vlády: toto je skutečná, opravdová demokracie, přímá a neustálá, konkrétní demokracie…!” Militarizace Kuby Kubánci byli odjakživa alergičtí na uniformy. Při jakékoli příležitosti soustavně porušovali pravidla o pracovním oděvu, předepsaná zaměstnavateli v některých podnicích. Řidiči autobusů bojovali dlouhá léta proti povinnému nošení uniforem ve službě. V mnoha jiných odvětvích pracující odmítli nosit pracovní oděvy, pokud se na látce nacházely reklamy na společnost nebo její výrobky. Průměrný Kubánec považuje nošení uniforem za ponižující. Jedním z nejsilnějších motivů lidové opozice proti Batistově režimu byla instinktivní averze Kubánců k převládajícímu státnímu militarismu a vulgárnímu vystavování na odiv vojenské parády a pompy. Po triumfu revoluce masy očekávaly návrat k civilní správě a rozpuštění militaristického aparátu. Na první pohled se zdálo, že k tomu skutečně došlo. Povstalecké jednotky v prostých olivově zelených uniformách čítaly necelé 2.000 mužů, zatímco Batista měl k dispozici 40.000 vojáků. Castro se v pověstné řeči, pronesené po triumfálním příjezdu do Havany dušoval, že skoncuje s militarismem: „Zbraně? K čemu? Kasárny budou proměněny ve školy!” Castrovy činy odhalují lživost jeho vlastních slov. O několik málo týdnů později bylo kubánské hlavní město doslova zaplaveno tisíci mladými muži, spěšně mobilizovanými do nové armády a policejních sil „revoluční” vlády. Takřka všechny důležité vládní posty obsadili důstojníci povstaleckých jednotek. Mnoho lokálních výkonných výborů odborových svazů a zaměstnanců jednotlivých podniků bylo militarizováno a jejich členové začali ostentativně nosit uniformy s důstojnickými výložkami. Všichni vládní delegáti na vyvlastněných velkostatcích a podnicích byli příslušníky povstaleckých ozbrojených sil. Když se Fidel Castro sám dosadil do funkce předsedy revoluční vlády (Nejvyšší vůdce), postupně eliminoval všechny civilní ministry a nahradil je vysoce postavenými armádními důstojníky, svými veliteli ze Sierry. Všechny klíčové vládní posty byly obsazeny důstojníky, věrnými Castrovi. Castro sám propletl své politické a vojenské funkce tak, že snad už není možné od-

62

lišit jedny od druhých. Lidová reakce na nový militarismus na sebe nenechala dlouho čekat ve formě nových anekdot, kresleného humoru atd. atd., pranýřujícího protiklad mezi tím, co Castro prohlašoval, když bojoval proti Batistovi a militaristickou arogancí nové vlády. Castrův muž číslo dvě, comandante Camilo Cienfuegos, se postavil na obranu vůdce a odvolával se na známé heslo o „lidu ve zbrani.” To bylo marně všeobecně používáno v pokusu ospravedlnit nenáviděný militarismus nového režimu. Castro, který slíbil přestavět kasárny na školy, ve skutečnosti přeměňoval Kubu na jeden velký vojenský tábor. Nástup militarizace, původně ospravedlňované na základě tvrzení, že vláda musí být v rukou „zkušených revolucionářů”, jako například veteránů „velitelů” ze Sierry, byl akcelerován nebezpečím v podobě kontrarevoluční invaze ze Spojených států. Toto nebezpečí, i když reálně nepochybně existovalo, bylo přeháněno za jakékoli myslitelné hranice. Neposloužilo k žádným smysluplným vojenským účelům, pouze uspíšilo domácí totalitní nadvládu nad společností. Revoluční vláda militarizovala životy mužů, žen, mládeže a dokonce i dětí. Režim vytvořil „Národní revoluční milice”, „Asociaci pionýrských povstalců”, „Ženské prapory Mariany Grojaly”, „Brigády Conrada Beniteze” atd. atd. – všechny vyparáděné v pestrobarevných uniformách, podobných těm, které se nosí v „socialistických” zemích. Uniformové šílenství zašlo až tak daleko, že vrcholní představitelé CTC nařídili všem odborovým funkcionářům nošení stejnokroje. Ulice kubánských metropolí, měst i vesnic v noci i ve dne zněly ozvěnou pochodu čerstvých rekrutů a nepřetržitého řvaní poddůstojníků. Pravá-levá! Pravá-levá! Pravá-levá! Anarchisté sledovali militaristickou politiku nové vlády s narůstajícím znepokojením. Velmi dobře jsme chápali přítomnost nebezpečí, ohrožujících Revoluci zvenčí, ale nemohli jsme si dovolit nechat se ohloupit bombastickou frazeologií nových vládců. I my jsme ale přesvědčeni, že abychom vycvičili revoluční ozbrojené síly, není třeba se uchylovat k tvrdému drilu. V „Deklaraci zásad” (Havana, červen 1960), jsme prohlásili: „Rozhodně se stavíme proti militarizaci mládeže, vytváření profesionální armády a existenci polovojenských organizací pro adolescenty a děti. Méně vojáků a více učitelů, méně zbraní a více pluhů, méně kanónů a více chleba pro všechny.” Naše antimilitaristická deklarace byla odsouzena jako „kontrarevoluční, reakční” a urážející „slávu Rudé armády.” Generální sekretář PSP (Komunistické strany) Blas Roca, nás obvinil ze sabotování „obrany revoluce.” V jemu adresovaném dopise jsme tato obvinění a urážky odmítli: „...anarchisté trvají na názoru, že Povstalecká armáda nesmí být transformována do podoby profesionální armády, milice se nesmí stát nástrojem vymývání mozků a vytvářet v dělnících a rolnících militaristickou mentalitu a není ani nezbytné, ani žádoucí, aby mládežnické hlídky a pracovní brigády přeměňovaly děti a adolescenty na vojáky. Generální sekretář PSP - Komunistické strany, směšuje otázku pouhého technického výcviku v používání zbraní a taktice s profesionální militarizací mládeže, směšuje mládežnické hlídky a revoluční ´dobrovolné´ pracovní brigády s militaristickou indoktrinací žen a dětí... Autoritářská mentalita Blase Rocy násilně odvrhuje myšlenku, že revoluční armáda může fungovat i bez profesionálních důstojníků a kasárenské disciplíny, že Revoluci mohou úspěšně bránit vojáci, kteří nejsou profesionálové a bojují statečně, protože jsou motivováni revolučním přesvědčením - že Revoluci může bránit armáda bez ometálovaných generálů a maršálů. Když Blas Roca vysloví výraz ´armáda´, automaticky si představuje gigantické přehlídky na moskevském Rudém náměstí, skvělé uniformy, vyzdobené zlatými nárameníky, naleštěné helmy s prušáckými řemínky, lesknoucí se holínky a vypulírované ostruhy...” Je přirozené, že podobně jako ve všech ostatních totalitních režimech, nebyla naše odpověď nikde publikována. Cenzura a vládní kontrola nad všemi tiskárnami zabránila anarchistickému hlasu, aby byl vyslyšen. Režim pokračuje v krkolomné militarizaci Kuby. Během několika prvních měsíců Revoluce se počet příslušníků ozbrojených sil vyšplhal na půl milionu. Neznamená to, že kubánský lid dobrovolně souhlasí se službou Castrově diktatuře. Nejméně 80% z těch, kteří se nyní nacházejí v armádě, se v ní octlo proto, že k tomu byli dohnáni výhružkami, počínaje ztrátou místa v případě odmítnutí ”dobrovolného” vstupu, až po otevřené násilí. (Přestože Isglesias napsal tyto věty ještě před zavedením povinné vojenské služby pro všechny muže ve věku od 17 do 45 let, popsal trend, směřující k zavedení klasického konskripčního systému, S.D.) Regimentace vzdělání

63

V kontrastu vůči zpátečnictví, nastolenému Španělskem během dlouhých staletí despocie, poskytoval kubánský vzdělávací systém (během prvních 25 let republiky) každému dítěti - s příkladnou snahou a odhodláním - úplné, celistvé a pokrokové vzdělání, osvobozené od jakékoli politické a náboženské nadvlády. Poskytovat průměrně 300.000 dětem zdarma kvalitní vzdělání, včetně jídla a ošacení pro chudé, bylo v zemi, čítající tehdy pouze 1.500.000 obyvatel, značně velkým výdobytkem. Během Machadovy diktatury (1925-33) se kvalita a dostupnost veřejného školství snížila. Důvodem byla závislost pracovních příležitostí na politických konexích, nízká úroveň vzdělání učitelů, přeplněné a nezdravé školní budovy, nedostatek učebních pomůcek a umístění školních budov daleko od chudých čtvrtí, které nejvíce potřebovaly dobré školy. Další příčinou byla nakonec všeobecná a kolosální korupce veřejné správy a jiné nedostatky státního mechanismu, což společně s rychlým populačním růstem vyvolalo zhroucení systému veřejného vzdělávání. Důsledkem byl nárůst všech možných ideologicky zabarvených škol - zednářských, katolických, židovských, protestantských apod. Castrova známá kampaň proti negramotnosti byla používána na oslavování jeho režimu a indoktrinaci dětí, mládeže a dospělých kultem zbožštění státu a kultem osobnosti ve Stalinově stylu. Samotný vzdělávací systém byl strukturován tak, aby militarizoval mentalitu dětí. Například během výuky abecedy bylo písmeno F zastoupeno říkankou „El Fusil (puška) de Fidel Fue (byla) a la Sierra”. Písmeno R se děti učily slovy „Raúl el FaRo” (Raúl Castro, světlonoš). CH bylo záminkou pro vykonstruování následující věty „Los MuCHaCHos y MuCHaCHas quieren MuCHo al CHe.” (Chlapci a děvčata mají velmi rádi Che Guevaru). Podobné techniky byly používány i v jiných předmětech. V zeměpise tak byla na mapu umístěna fotografie Castra a jeho spolubojovníků, aby naznačovala oblast, kde se rozkládá Sierra Maestra. (11) Historie byla a stále je vyučována z marxistického hlediska. Před nástupem “revoluční vlády” měli kubánští rodiče přeci jenom nějakou možnost zasahovat do podoby výuky, které se dostávalo jejich dětem. Nyní musí bez jakýchkoli námitek přijmout osnovy, vnucené státem. Kdokoli projeví známky i toho nejmírnějšího nesouhlasu, je okamžitě odsuzován jako „kontrarevoluční agent imperialismu” a dostane se mu odpovídajícího zacházení. Učitelé jsou povinni věrně kopírovat oficiální osnovy, metody a přístupy, pečlivě zpracované „orientátory”, na jejichž indoktrinační schůze musí docházet. Aby se ještě bezpečněji prosadila svévole vládnoucích, každá vzdělávací instituce se nachází pod neustálým dohledem Výborů nad obranu revoluce, které v tomto případě slouží jako školská policie, složená z učitelů a studentských poskoků, věrně vyplňujících vládní příkazy. Technické školy, gymnázia, odborná a profesní učiliště i univerzity jsou všechny podrobeny stejným procedurám. Autonomie vysokých škol, vybojovaná po dlouhých letech za cenu ohromných obětí, na níž byli kubánští studenti právem hrdí, byla naprosto zničena. Havanské univerzitě nyní vládne svévolně dosazená Junta de gobierno (správní rada), jejíž členové mohou být každým rokem odvoláni, aby se zajistila „revoluční věrnost školy.” Falešná „univerzitní reforma” byla prosazena pomocí zastrašování a násilí. Staré stalinistické a batistovské loutky, Juan Marinello a Carlos Rafael Rodriguez, obsadily nejdůležitější univerzitní posty svými stoupenci. FEU - Federacion Estudiantil Universitaria, Federace univerzitních studentů, která tak statečně bojovala za svobodu a autonomii proti všem utlačovatelským vládám, přišla o svoji nezávislost. Studenti již nemají právo volit si vlastní představitele. Ze své kanceláře na ministerstvu ozbrojených sil Raúl Castro diktuje, kdo bude předsedou studentské organizace, což je křiklavé porušení všech organizačních zásad a principů FEU. (Podrobněji viz níže, Jak se bolševici zmocnili havanské univerzity, S.D.) Čtenářům, neseznámeným s hořkou realitou tragédie, odehrávající se na Kubě, se může zdát rozměr státní intervence do všech akademických záležitostí až monstrózní, nicméně to je skutečně pravdivý a velmi věrný obrázek panující situace. Pro mne, člověka takřka padesátiletého, je skutečně 11) Sierra Maestra je největší kubánské pohoří, dlouhé asi 270 km, rozprostírající se na jihu provincie Oriente, západně od Santiago de Cuba. Nejvyšší hora Sierra Maestra Pico Turquino, je vysoká přes 2700 m. Až do počátku 20. století byla Sierra Maestra tradičním útočištěm uprchlých zločinců a do padesátých let, kdy přišel Castro se svoji partyzánskou skupinou, připomínala kubánský „Divoký západ,” kam vládní moc prakticky nezasahovala. Castro v Sierra Maestra vyhlásil své „territorio libre”, odkud systematicky prováděl partyzánské akce. Po Castrově nástupu k moci se do Sierra Maestra stáhla skupina proticastrovských povstalců pod velením bývalého důstojníka Castrovy armády Manuela Beatóna, ale byla zakrátko poražena. - Pozn. překl. 64

velmi rozrušující být veden sotva dvanáctiletým chlapcem, oblečeným v uniformě, kterému se přes rameno houpá maličký samopal československé výroby. Je šokující vidět chlapce sotva patnáctileté, strážící se zbraní v ruce veřejné budovy. Je odporné vzpomenout si na mládež, pochodující po ulicích a cestách na celé Kubě, mašírující jak husy a zpívající válečnické hymny plné nenávisti a zášti... Propagandistická mašinérie Následující text byl součástí Zprávy Kubánské anarchistické asociace (ALC) z 12. září 1960. V současnosti zastávají klíčové posty v propagandistické mašinérii lidé, dosazení Komunistickou stranou, kterým v práci pomáhají místní nebo zahraniční techničtí experti. Prostřednictvím „kulturních” oddělení, vytvořených na každém ministerstvu, v ozbrojených silách apod., organizují kursy tzv. „revoluční doktríny”, což jsou ve skutečnosti marxistické indoktrinační kurzy. Například „kulturním” vedoucím vojenské základy La Cabana (jedné z nejdůležitějších na Kubě) je Ramon Niclau, dlouholetý finanční sekretář Komunistické strany. Přednášejícími, kteří spolu s ním zajišťují celý projekt, jsou Juan Marinello (předseda Komunistické strany) a Carlos Rafael Rodriguez, šéfredaktor bolševického deníku Hoy (Dnes), tiskového orgánu Strany (Svoji velmi dobře vybavenou tiskárnu získala Strana darem od Castrovy vlády po konfiskaci zařízení batistovského deníku Alerta, S.D.). Kinematografický institut je státní agenturou, řídící a kontrolující filmový průmysl. V jeho čele stojí Dr. Alfredo Guevara, další člen Komunistické strany. Pomocí Filmové kontrolní komise rozhoduje, jaké filmy jsou vhodné pro distribuci. Lidová vzdělávací knihovna národního bohatství je další agenturou, šířící pouze Castro-bolševickou propagandu. Všechny zmíněné projekty jsou financované vládou. Státní policie se podujala zorganizování mládežnických hlídek. Jsou rekrutovány z děti již od sedmi let věku, které dostávají vojenský výcvik pod pláštíkem „revoluční výchovy.” Citace z oficiálních prohlášení o vzdělávací politice: „Vzdělání musíme orientovat v souladu s marxismem-leninismem. Marxův Kapitál musí být studován i na prvním stupni základních škol... výuka marxismu-leninismu na univerzitách je povinná.” (Armando Hart, ministr školství, 11. července 1963). „...vytváření buněk Komunistické strany umožní kampaň, která v rámci univerzit eliminuje kontrarevolucionáře a homosexuály.” (Blas Roca, člen Ústředního výboru Komunistické strany Kuby, projev na havanské univerzitě z 14. června 1965). (Zdrojem všech citací je časopis Este y Oeste, vydání z 15. června 1966, Caracas, Venezuela). Jak se bolševici zmocnili havanské univerzity Andres Valdepino Toto je titul investigativního svědectví Andrese Valdepina, které se objevilo 1. dubna 1962 v časopise Cuba Nueva, jehož část přetiskujeme níže. Během prvních měsíců fungování Castrovy vlády pracoval Valdepino jako náměstek ministra financí a posléze profesor kriminologie na Havanské univerzitě. Na své místo rezignoval v protestu vůči zničení univerzity jako nezávislého vzdělávacího centra a reakci na pošlapávání lidských práv Castrovým režimem. (S.D.) Autonomie a totalitarismus Autonomní univerzita, nepodřízená politickým zájmům státu, je nezbytně neslučitelná s totalitní koncepcí společnosti, v níž nemůže nic existovat mimo státní nadvládu a kontrolu. Autonomie vzdělávání je opravdovým revolučním výdobytkem a žádná revoluce hodná svého jména nemá právo omezit nebo zrušit toto zaručené právo. Ve svých plánech na dobytí univerzity, připravených tak, aby nevyvolaly silný masový odpor a studentskou revoltu, se Castro-komunistický režim rozhodl postupně projít třemi fázemi. Nejdříve se zmocní administrativní kontroly nad studentskou organizací, poté univerzitu militarizuje a nakonec nahradí legitimní univerzitní správu státem kontrolovanou správou. Kontrola studentské správy K provedení první fáze bylo nezbytné najít vhodnou loutku jako kandidáta na předsedu Fede-

65

race univerzitních studentů (FEU). Vybraným kandidátem byl Rolando Cubela, jeden z velitelů Povstalecké armády, těšící se naprosté důvěře vrchního velitele ozbrojených sil Raúla Castra (Cubela byl jedním z prvních předáků Studentského revolučního direktoriátu a bojoval s ním na escambrayské frontě. Proslul zabitím Batistova velitele vojenské policie přímo na jedné z nejrušnějších havanských křižovatek, S.D.). Cubelův oponent Pedro Boitel byl mezi studenty velice populární a ti ho také upřednostňovali. Studenti se obávali, že zvolení profesionálního důstojníka předsedou FEU povede k militarizaci organizace. Vláda nemohla riskovat porážku svého kandidáta. Den před konáním voleb do FEU na univerzitu přijel sám Castro a měl ke studentům projev. Nechtěl je popudit, předstíral nestrannost, nevyzýval je přímo, aby volili Cubelu, ale obratně připravoval půdu pro vítězství svého kandidáta tím, že naléhal na revizi starého volebního systému: „Skoncujte s frakcionářským soupeřením a vyjádřete souhlas s jednomyslným vyhlášením jediného kandidáta.” Tentokrát se ale „Líder maximo” (Nejvyšší vůdce) setkal s otevřenou opozicí. Studenti, věrni tradici demokratických procedur a akademické nezávislosti, Castrovu výzvu odmítli. Rozhodnutí vyznělo v tom smyslu, že volby se konat budou. Několik hodin před zahájením však Boitel náhle stáhl kandidaturu. Nebylo těžké představit si důvody. Byl násilím přinucen, aby ustoupil. Zmatek, způsobený jeho rezignací a především skutečnost, že Cubela zůstal jediným kandidátem - to vše automaticky zaručovalo vítězství vládního kandidáta. S Cubelou na místě předsedy se uchopení moci ve FEU zdálo jisté. (O několik měsíců později byl Boitel odsouzen na základě vykonstruovaného obvinění z „kontrarevoluce” na 42 let vězení v obávané trestnici Castillo del Principio a zemřel krátce poté na následky dlouhé protestní hladovky. Uběhlo několik let a Castro se zbavil i Cubely. Desátého března roku 1966 byl Cubela odsouzen na 25 let vězení za přípravu atentátu na Castra, S.D.) Militarizace vysokých škol Cubelovo „zvolení” následovalo vytvoření Univerzitních studentských milic. Vláda zmobilizovala celý propagandistický aparát, aby přesvědčila studenty, že jejich „hrdinským úkolem je nosit uniformu milicionáře." Studenti se ale nedali snadno obalamutit. Z více než 20.000 studentů jich do nově založené Univerzitní studentské milice nevstoupilo více než 300. Co chybělo ve množství, doháněla vláda militaristickou nadutostí. Dnem i nocí skupinky uniformovaných studentů pochodovaly na univerzitní půdě, vyzbrojené pistolemi, puškami a samopaly. Příšerné řvaní důstojníků znělo s provokativní samozřejmostí po celém kampusu a zneucťovalo akademickou komunitu, věnovanou prohlubování lidských znalostí a uchovávání kulturního života. Vojenská bota se vrátila, aby znesvětila území, náležející kultuře. Tehdy více než kdykoli předtím kasárny nejen obsadily univerzitu, ale proměnily ji ve svoji samotnou kopii! To vše, ani podvodné zvolení Cubely předsedou FEU a militarizace univerzity prostřednictvím miliční organizace, nestačilo na likvidaci studentské opozice. V únoru 1960 ruský aparátčík Anastas Mikojan během své návštěvy Havany položil věnec k soše oslavovaného „apoštola” kubánské nezávislosti José Martího v havanském Centrálním parku. Skupina studentů, pobouřených skutečností, že představitel tyranské totalitní vlády byl pozván, aby uctil Martího památku, projevila znechucení tím, že k Martího soše položila vlastní věnec (nesoucí nápis „Viva Fidel, pryč s bolševismem!”) Studenti byli okamžitě zatčeni a označeni za „kontrarevoluční agenty yankejského imperialismu.” (Mezi zatčenými se nacházeli Juan Muller, velitel povstaleckých sil z provincie Las Villas během Revoluce a jeho bratr Alberto Muller, sekretář havanské FEU. (12) Viz očité svědectví Ruby Hart 12) Alberto Muller patřil k zakladatelům tzv. Revolučního studentského direktoriátu, který vznikl v roce 1960 jako odezva na razantní nástup Komunistické strany do vedoucích pozic ve státě. Jeho zakladateli byla skupina studentů havanské univerzity, vedená právě Mullerem a Juanem Manuelem Salvatem, katolicky orientovanými předáky. Direktoriát vzešel z okruhu časopisu Trinchera, který prováděl protibolševickou propagandu. Revoluční studentský direktoriát se ustavil jako křídlo univerzitního proticastrovského Hnutí revoluční obnovy (Movimiento de Recuperación Revolucionaria). Direktoriát navzdory všem snahám nikdy nevyrostl do rozměrů svých předchůdců, nicméně byl velice aktivní organizací. Jeho činnost dlouho mařila Castrovy plány na ovládnutí havanské univerzity. Členové direktoriátu byli nakonec v polovině roku 1960 vyloučeni z univerzity, což je zbavilo základny pro politickou činnost. Až do dubna 1961, kdy proběhlo neúspěšné vylodění v Zátoce sviní, se direktoriát zapojoval do militantních aktivit a zorganizoval také celostátní studentskou stávku. Jeho nejvíce perzekvovaní členové Muller a Salvat v polovině roku 1960 uprchli do Spojených států poté, co se museli 66

Philipsové, v její knize The Cuban Dilemma, New York 1962, str. 153). Incident se stal záminkou pro zuřivou ofenzívu bolševické menšiny na univerzitě proti těm, kteří manifestovali opozici vůči Castrově režimu. Heslo, ražené bývalým vůdcem Komunistické strany Juanem Marinellem, rektorem havanské univerzity „Být proti komunistům znamená být kontrarevolucionářem”, se stalo bojovým pokřikem malé skupiny, která začala veřejně pálit studentské publikace, kritické k bolševikům. Byl to právě člen Komunistické strany Marinello, ministr v Batistově vládě, kdo prohlásil, že za nového „revolučního režimu”, v němž „lidé sami jsou vládou”, již neexistuje potřeba jakékoli autonomie. Když jsem byl náměstkem ministra financí, napsal jsem článek, odmítající Marinellův argument, který byl publikován v časopise Bohemia. Marinello mi poté odpověděl v tehdejším oficiálním stranickém tiskovém orgánu Hoy, označil mne za „kontrarevolucionáře v žoldu imperialismu” a „reakcionářského agenta, infiltrujícího řady revoluční vlády.” Marinellův zlostný výbuch ještě zintenzívnil vládou řízenou kampaň na zdiskreditování opozice a podmanění univerzity. Univerzitní rada a fakultní rady se postavily na odpor. To ale ještě umocnilo útoky nejen na autonomii univerzity, ale rovněž proti fakultám, které byly obviněny ze sabotování plánů univerzitní reformy. Obvinění bylo falešné a nespravedlivé. Po několika měsících pečlivých příprav společné komise vyučujících a studentů vydaly podrobný Projekt univerzitní reformy, který byl velkou většinou demokraticky schválen studenty a vyučujícími celé Univerzity. V dubnu 1960 se sešlo zasedání bolševiky ovládaných částí univerzity v Havaně, Oriente a Las Villas a navrhlo, aby delegáti ze tří univerzit, ministerstva školství a vzdělání a INRA (Národního institutu pro zemědělskou reformu), společně řídili vysoké školy a určovali jejich politiku. Tento pokus o puč na univerzitách byl rozhodně odmítnut studenty i zaměstnanci všech tří vysokých škol. Záminkou pro konečné převzetí univerzity se stala událost, kdy několik castrovských studentů, aniž by se s kýmkoli poradilo, svévolně vyloučilo z univerzity dva profesory architektury na základě falešného, ale tehdy velmi běžného obvinění, že jsou „kontrarevolucionáři”. Vyhození profesoři byli znovu bez jakékoli konzultace nahrazeni dvěma nepedagogickými pracovníky, Che Guevarovým nevlastním bratrem a jedním aktivním bolševikem. Profesoři protestovali proti tomuto excesu a šli do stávky. Tehdy již bolševiky ovládaná FEU násilně obsadila několik univerzitních budov, což vláda okamžitě legalizovala. Otevřeně opoziční vyučující a studenti byli vyloučeni a svobodně zvolená samospráva byla uzurpována dosazenou „Revoluční juntou”, věrnou služebnicí státní moci. „Junta” si přivlastnila diktátorské pravomoci a nutila všechny vyučující, aby poslouchali její příkazy. Více než 80% profesorů se nepodřídilo, byli vyhozeni a nahrazeni snadno manipulovatelnými loutkami, rozhodnými stoupenci „stranické linie.” To byl konec univerzity jako nezávislého subjektu a předznamenání invaze celých hord Castro-komunistů, kteří univerzitu převzali do svých rukou.

Rozhovor s kubánskými anarchisty Roy Finch Roy Finch rezignoval na redaktorské místo v anarchopacifistickém časopise Liberation, protože se zásadně rozcházel s jeho procastrovskou politikou. Zatímco ostatní redaktoři trvali na tom, že kubánská revoluce nabírá anarchistický směr, Finch naopak uváděl, že Kuba se rychle přeměňuje na totalitní stát. V rozpoutané debatě Finch podpořil svoji pozici otištěním interview s kubánskými anarchistickými emigranty, kteří začali přijíždět do New Yorku. Publikujeme následující výňatky, otištěné v Liberation, březen 1961, S.D.) „...rozhovor se odehrál v současném newyorském domově Jesúse Diegueze, který za Batisty stál v čele Revolučně-povstaleckého svazu, staré revoluční skupiny, spolupracující s Castrem, jenž byl několik měsíců skrývat. Muller následně až do poloviny roku 1961 vcelku úspěšně vedl partyzánské aktivity v provincii Oriente. Masivní vlna represí, následující vylodění v Zátoce sviní, však smetla proticastrovské hnutí odporu jako celek, nevyjímaje Direktoriát. - Pozn. překl.

67

kdysi přímo jejím členem. Jesús Dieguez je samozřejmě velmi statečný člověk, který se celým srdcem vrhnul do revolučního boje proti Batistovi již v roce 1940. Ukázal mi novinové výstřižky, vázající se k Revolučně-povstaleckému svazu a fotografie z novin, na nichž stojí vedle Castra v předrevoluční době během výcviku v Mexiku. Všichni členové skupiny, s nimiž jsem se setkal, byli dlouholetými odpůrci jakékoli diktautry a podíleli se na podzemním hnutí odporu proti Batistovi... ...Většinu interview jsem učinil s Jesúsem Dieguezem a jeho synem Florealem Dieguezem. Další členové skupiny do něj příležitostně vstupovali, přičemž bylo zřetelné, že naprosto souhlasí s tím, co bylo řečeno. Otázka: Jaký je přístup kubánských anarchistů k Revoluci? Odpověď: Anarchisté již od samého počátku podporovali mnoho učiněných kroků vyvlastnění soukromého vlastnictví půdy a podniků a převzetí výroby. Stavěli se ale proti tomu, aby se samotná vláda stala novým velkostatkářem a kapitalistou. V červnu 1960 jsme vydali Prohlášení zásad anarchosyndikalistické skupiny (viz níže). Otázka: Kolika anarchistům se podařilo uprchnout z Kuby? Odpověď: Něco mezi dvaceti až třiceti. Otázka: Bylo by pro vás nebezpečné zůstat na Kubě? Odpověď: Teď už bychom byli pravděpodobně ve vězení. Hnutí práce Otázka: Jaká je momentální situace v kubánském hnutí práce? Odpověď: Všechny všeobecné i regionální odborové svazy byly odvládnuty Komunistickou stranou. Otázka: Co se stalo s anarchisty, aktivními v odborech? Odpověď: Anarchisté měli velmi silné pozice zejména v odborovém svazu potravinářů. Když se k moci dostala Komunistická strana, byli anarchisté odstraněni nejen z vedení, ale odborů jako takových... svaz je nyní pod úplnou kontrolou Komunistické strany. Otázka: Jaká byla reakce veřejnosti na ovládnutí odborů Komunistickou stranou? Odpověď: Ze strany pracujících došlo k velmi bouřlivé reakci, namířené proti stalinistům a vládě. Mnoho odborářských schůzí přerostlo v pouliční nepokoje. Pracující demonstrovali. Tři lidé, kteří dříve bojovali proti Batistovi, byli odsouzeni ke třiceti letům vězení za to, že podepsali prohlášení proti bolševické nadvládě v odborech. Jsou to Lauro Blanco, předák odborového svazu dopraváků, dále Salvador Estalavara, voják a Mario Paierno, který byl velmi aktivní v protibatistovském odboji. Paierno byl zatčen a takřka okamžitě propuštěn. Po nějaké době se tajná policie vrátila, zatkla ho znovu a sdělila, že mezitím byl odsouzen „v nepřítomnosti.” (J. Dieguez dodal, že byl zatčen zároveň s Paiernou, ale nakonec propuštěn, zjevně na osobní Castrův zásah kvůli „starým časům.”) Tajná policie Otázka: Co se týče občanských svobod, existuje na Kubě tajná policie? Odpověď: Oficiálně nikdo neví. Máme za to, že pro ni jen v Havaně pracuje asi tisíc lidí. Má své informátory na všech závodech, v odborech a ve školství. Otázka: Jak tajná policie funguje? Odpověď: V jejím čele stojí muž jménem Ramiro Valdes, člen Komunistické strany. Jeho podřízení se dělí na dvě oddělení - DIER (armádní tajná služba) a DIR (civilní tajná služba). DIER velí Rafael Diaz Argellos a jistý Lavandiera, francouzský bolševik, který byl pravou rukou guatemalského vůdce místní Komunistické strany. Ředitelem DIR je Angel Valdes, rovněž člen Komunistické strany, který má pouze shodou okolností stejné příjmení jako Ramiro Valdes.

68

Člověkem, který ale skutečně vydává rozkazy, je ruský agent jménem Fabio Crobat. Je to člověk, který ovládá Komunistickou stranu jako celek po celé Kubě. Cestoval na Kubu a zase zpátky během mnoha tajných pobytů po dobu delší třiceti let. V tisku o něm nikdy neproběhla ani zmínka a nikdo z nás nikdy neviděl ani jeho fotografii. Otázka: Kdo jsou členové demokratické opozice (anti-batistovci a anti-bolševici), který byli nedávno na Kubě zastřeleni? Odpověď: Plinio Oerto, jeden z Castrových velitelů, byl zastřelen za údajnou přípravu revolučního svržení vlády, ale neexistují o tom žádné důkazy. Porfirio Ramirez, předseda Studentské federace Santa Clary, byl zastřelen, protože o něm tajná policie prohlásila, že organizoval protivládní opozici. Znovu nebyl podán žádný důkaz. Byl zastřelen rovněž Gerardo Fundara, odborářský předák z Matazanas. Komunistická strana Otázka: Zmínili jsme se o členech Komunistické strany v odborech a tajné policii. Jaký význam má dnes KS všeobecně? Odpověď: Její členové jsou nasazeni všude, kontrolují vzdělání, ozbrojené síly, tajnou policii, odbory.. tisk a ostatní masová média, program zemědělské reformy a turistický průmysl. Otázka: A co sám Castro? Odpověď: Fidelovy zájmy se přiblížily zájmům KS někdy v roce 1956. Když jsem byl spolu s Fidelem ve výcvikovém táboře Hnutí 26. července v Mexiku, nacházelo se tam mohem více bolševické literatury než kterékoli jiné. Nyní Castro pracuje v naprosté shodě s bolševiky... (následující otátzky na bolševickou orientaci kubánského režimu, stejně jako vzdělání, cenzuru, politické vězně, armádu, militarizaci apod. vypouštím, neboť jsou diskutovány mnohem podrobněji v ostatním textu.) Roy Finch pak shrnuje závěry, které musí být učiněny na základě zkušeností z Kubánské revoluce: „Prostřednictvím souhry americké zaslepenosti a kubánského bolševismu byla Kubánská revoluce ukradena z rukou kubánského lidu...” a cituje Alberta Camuse: „Žádné ze zel, které totalitarismus údajně vymýtil, není horší, než sám totalitarismus.”

Další zprávy Následující zprávy zaslali z Kuby anarchističtí militanti, aktivní v anti-castrovském hnutí odporu, kteří předtím bojovali rovněž proti Batistovi. (S.D.) Bulletin kubánského anarchistického hnutí v exilu (MCLE), Miami, květen-červen 1964 Ti, kteří zorganizovali v dubnu 1961 invazi na Kubu, nepochopili realitu kubánské situace. Selhání invaze poukazuje na potřebu podrobného přehodnocení možných prostředků na osvobození Kuby. Pro tuto chvíli se pokusíme popsat panující situaci. Invaze nás překvapila. Postrádali jsme jakékoli informace a s hnutím odporu nikdo nic nekonzultoval ani jej předem neupozornil. Vláda okamžitě zahájila masové zatýkání všech, kdo byli podezřelí, že jsou oponenty režimu. Neexistuje způsob, jak zjistit, kolik lidí bylo skutečně zatčeno, ale odhadujeme, že pouze v Havaně se jedná přinejmenším o 40.000 lidí. Celostátně to bylo přinejmenším půl milionu. Do jedné z falešných „kooperativ” (pracovního tábora, pozn. překl) bylo navezeno 800 lidí. Internační střediska v Havaně i provinciích byla obklopena armádními jednotkami s kulomety a vězni byli varováni, že pokud se jakýmkoli způsobem postaví na odpor, budou okamžitě postříleni. Na mnoha místech se nicméně pokusili uprchnout. V jednom případě na havanském stadionu (Palác sportů) byla do vězňů zahájena kulometná palba a mnoho lidí bylo zabito a zraněno. Vězni v pevnosti Castillo del Principe byli mučeni tak sadisticky, že podle našich zpráv mnoho z nich onemocnělo 69

těžkou duševní chorobou a museli být přesunuti do ústavů pro choromyslné. ...Většinu přepadů a domovních prohlídek provedly Výbory na obranu revoluce (CDR). Nikdo neunikne jejich dohledu. Tito domovní a uliční donašeči představují skutečně nebezpečí... ...lidé, kteří vyslali takové množství svých synů, dcer a přátel do exilu, protože už nemohli snášet režim, lidé v řadách ozbrojené opozice proti diktatuře, která drží ve vězení půl milionu lidí za to, že se proti ní postavili, rozhodně odmítají tyranské společenské uspořádání, v němž jsou nuceni žít. Nenáviděný režim se udržuje u moci pouze pomocí teroru, podporovaného dodávkami zbraní a vojenskými experty zahraničních imperialistických mocností. Spíše než bychom se sklonili před takovou vládou, raději zemřeme v boji za svržení totalitních uzurpátorů revoluce... Svobodu nebo smrt! „Antonio”, Kuba, 13. května 1961 Ze stejného zdroje, číslo srpen-září 1962: ....kdokoli může být okamžitě uvězněn na základě udání nějakého donašeče a dokonce i zastřelen, aniž by mu byla dána jakákoli možnost hájit se nebo si opatřit právního zástupce. Víme o mnoha případech, kdy byli zadržení lidé zastřeleni a vláda o nich prohlásila, že byli zabiti v přestřelce s armádou... Ve věznici Principe vězni 31. července 1962 vyvěsili na chodbě transparent „Máme hlad”! Stráž odpověděla zahájením palby, přičemž několik lidí zabila a mnoho dalších zranila. Někteří vězňi byli umístěni do samotek bez slunečního světla, do podzemních kobek, což těžce poškodilo jejich zdraví... V pevnosti Cabana, starém španělském koloniálním vězení, byli protestující vězni vysvlečeni do naha a vystaveni tropickému vedru... jiní byli celé měsíce v podzemních celách... „Antonio”, Kuba, 5. srpna 1962 Ze stejného zdroje, číslo březen-duben 1963: Kromě nedostatku potravin a dalších životních potřeb na lidi doléhá dnem i nocí zatýkání a domovní prohlídky, protože Výbory na obranu revoluce (CDR) nyní dostaly policejní pravomoci. Každý den je zastřeleno stále více a více lidí... V noci jsou lidé sváženi do koncentračních táborů... nedávno bylo více než tisíc lidí z města Paguay Grands nahnáno na náměstí, které bylo přeměněno na koncentrační tábor. Sedmnáct z nich bylo zastřeleno.” „Antonio”, Kuba, 18. března 1963 Pryč z Kuby Salvador Garcia je starým a zkušeným španělským anarchosyndikalistickým militantem, který bojoval již od počátku občanské války v roce 1936 proti Frankově fašistickému režimu na aragonské frontě až do pádu republiky v roce 1939, kdy byla jeho kolona internována ve francouzském koncentračním táboře. Během II. světové války Garcia bojoval ve francouzském hnutí odporu proti nacistické okupaci. Později s celou rodinou emigroval na Kubu, kde pracoval v anarchistickém hnutí a po dlouhá léta byl sekretářem španělské exilové organizace CNT. Poté, co Castrův totalitní režim zahájil sadistické perzekuce proti revolucionářům, což učinilo jeho život nesnesitelným, Garcia nalezl útočiště v Mexiku. Následující úryvky pocházejí z interview, poskytnutého několik dnů po příjezdu do Mexika, v němž popisuje podmínky života v kubánské společnosti, které nakonec přiměly revolucionáře uchýlit se do exilu. (S.D.) ”Stovky tisíc Kubánců riskují životy a zoufale se snaží uprchnout z Kuby. Velvyslanectví jsou obležena jednotlivci i celými rodinami, snažícími se najít útočiště za hranicemi. Ulice, na kterých jsou ambasády, uzavírají policejní kordóny a těžce ozbrojené jednotky stráží všechny přístaviště a jsou připravené zahájit palbu do zástupů zoufalých Kubánců, snažících se nalodit na jakoukoli loď, směřující do USA, která připlula, aby vyložila náklad léků a dalších zásob pro zajatce, kteří padli do rukou kubánské vlády během americké invaze.

70

Havanské mezinárodní letiště je přeplněno vysoce postavenými byrokraty (disponujícími velkým množstvím peněz), cestujícími do ´socialistických´ a mnoha dalších zemí. Nejdražší restaurace a luxusní hotely jsou vyhrazeny pouze pro tisíce vojenských ´poradců´ z Ruska, Číny a dalších ´socialistických´ zemí Třetího světa. Nakupují ve speciálních obchodech, kde mají neomezený přístup k nejlepšímu alkoholu, oblečení a luxusnímu spotřebnímu zboží. Všechno toto se děje, zatímco obyčejný Kubánec musí přežívat na skromných přídělech kávy, rýže, zeleniny, drůbeže, masa a ovoce, čehož byl před Castrovým nástupem k moci dostatek. Dokonce ani Komunistická strana nemůže popřít, že předtím byla životní úroveň na Kubě na jednom z předních míst v celé Latinské Americe. Není snadné si představit tísnivý pocit beznaděje, frustrace a strachu, pronikající každou stránku života na Kubě... každodenní provokace a neustálé brutality ´revolučních´ tyranů otravují vzduch. Těžko se dýchá. Bojoval jsem za svobodu a socialismus celý život. Stále doufám - možná nějaký zázrak zachrání Revoluci před jejími uzurpátory? Možná revolucionáři sami zničí stát? Možná se Fidel Castro změní?... Všechny tyto naděje jsou plané. Zdi nám padají na hlavu. Stále doufám, že Kuba si nakonec vybojuje svobodu. Jsou ale chvíle, kdy na mě dolehnou pochyby a strach. Uvědomím si, jak obtížné, ne-li přímo nemožné je, aby se lidé sami osvobodili z okovů diktatury bez účinné pomoci zvenčí...“ (Reconstruir, anarchistický dvouměsíčník, Buenos Aires, číslo leden-únor 1964)

71

Kapitola 9 Proč se anarchisté rozešli s Castrovým režimem? „Pokud chceme vysvětlit, proč se anarchisté museli rozejít s Castrem, je nutné nejdříve vylíčit krutou a nesnesitelnou vládní šikanu, která znemožnila fungování jakéhokoli opozičního uskupení. Situace je výmluvně popsána uvědomělými očitými svědectvími, obsaženými v následujících výňatcích.” (Yves Gulibert, Castro L´Infidele, Paříž 1961, str. 174-180). „Fidel Castro prohlásil 2. dubna 1959 v televizním vysílání: ´Když zakážete jedny noviny, nemohou se bezpečně cítit žádné, když perzekvujete jednoho člověka za jeho politické smýšlení, nemůže se cítit bezpečně vůbec nikdo...” Na Kubě tedy oficiálně stále máme svobodu tisku. Neexistuje žádný zákon omezující svobodu projevu. Nicméně Castrova diktatura nemohla tolerovat existenci tisku, který ji nebyl cele oddán... Krátce po vypuknutí revoluce (1. ledna 1959), Castro zakázal deníky Alerta, Pueblo, Atajo, El Comercio del Cienfuegos, El Diario de Culla ze Santiaga a rovněž časopis El Camaguagyans, založený v roce 1902... Přestože Castro předstírá, že tisk není omezován, dochází k rozsáhlému neoficiálnímu, ale o to drsnějšímu šikanování a sabotování tisku... Aby si Castro vytvořil podřízený tisk, přivlastnil si ”Revolucion” (bývalý orgán Hnutí 26. července), Combate, Diario Libre, La Calle de Habana, Sierra Maestra apod. Časopisy, které nemohl pro tuto chvíli úplně potlačit, byly neutralizovány důmyslným systémem skryté cenzury. Odborové svazy zaměstnanců médií (ovládané bolševiky), se snažily zmenšit dopad článků, nesledujících věrně Castrovu stranickou linii tím, že k nim dodávaly tzv. ´coletillas´, svého druhu varování, že článek je ´kontrarevoluční.´ Text obvykle zní: ´Z důvodu svobody projevu, existující v naší zemi, byl článek vytištěn v souladu s vůlí vlastníků této tiskoviny. My, její zaměstnanci, ale v souladu se stejnou svobodou projevu tímto upozorňujeme veřejnost, že článek je nepravdivý.´ Další taktikou bylo zastavit vydávání nepohodlné tiskoviny pomocí zablokování dodávek papíru a jiného důležitého materiálu. Castro nebyl v žádném případě spokojen s ´coletillas”, které měly přesně opačný efekt, než bylo zamýšleno a stále ponechávaly otevřenou možnost obvinit vládu z cenzury. Brzy na počátku roku 1960 se tedy rozhodl zahájit všeobecnou ofenzívu a jednou provždy zlikvidovat nezávislý tisk. ... například vydavatelé Prensa Libre, na kterou castrovci útočili obzvláště zuřivě, si uvědomili, že brzy budou přinuceni ukončit vydávání časopisu a zatroubili na poplach ve velmi otevřeně znějícím a nekompromisním článku, nazvaném ´Hodina jednohlasnosti´: (Gulibert zde cituje) ´Na Kubě neomezeně vládne jednohlasnost - totalitní jednohlasnost... nesmí zaznít žádné projevy nesouhlasu, neexistuje možnost kritiky. Kontrola všech prostředků, s jejichž pomocí je možné vyjadřovat svůj názor, vyústí ve vymývání mozků veřejnosti. Disidentské hlasy budou umlčeny hrubým nátlakem a nastane ticho - ticho těch, kteří NEMOHOU promluvit, nebo ticho těch, kteří se toho NEODVÁŽÍ...´ Vynikající ilustrovaný týdeník Bohemia z Havany, jeden z nejčtenějších kubánských časopisů v celé Latinské Americe, měl šéfredaktora Miguella Angela Quevadu. Za Batistova režimu Bohemia neustále bojovala za svobodu a demokracii a odsuzovala křiklavé porušování lidských práv diktaturou. Castro považoval Quevadu za jednoho z nejbližších přátel. Na stránkách svého časopisu Quevada zprvu Castra velmi důsledně podporoval. Nemohl ale tolerovat narůstající totalitarismus Castrovy vlády... Quevada ukončil vydávání Bohemie 18. července 1960 a odjel z Kuby. Důvody svého rozhodnutí vysvětlil v následujícím článku, určeném pro rozloučení se čtenáři: (Bohemia, jediný necenzurovaný časopis po roce 1959, právě připravovala své ´Vydání svobody´ s Castrovou fotografií na titulní straně a nápisem ´Čest a slávu národnímu hrdinovi!´) ´... za pečlivého dohledu Moskvy bylo vypracováno ďábelské a dovedně připravené spiknutí pro nastolení bolševické diktatury na americkém kontinentu. Když si poslechnete prohlášení Nikity Chruščova, nemůže být pochyb o tom, že Kuba byla použita jako nástroj na prosazování zahraniční politiky SSSR... Kuba je vykreslována jako slaboučký nárůdek, jehož samotná existence musí být zabezpečena puškami a děly revolučního Ruska, největší vojenské supervelmoci světa. Po Castrově nadšené žádosti o pomoc a solidaritu ze strany SSSR a ´socialistických´ zemí, se jeho role v tomto atentátu na svobodu stala zřejmá... V procesu provádění naší revoluce vůbec není nezbytné podřídit lid útlaku a nadvládě ze strany Ruska. Abychom uskutečnili hlubokou sociální revoluci, vůbec není nutné nastolit společenský 72

systém, degradující lidi na tu nejnižší úroveň a činící z nich státní nevolníky, není vůbec nezbytné zašlapat do země i ten poslední zbyteček naší svobody a důstojnosti. Toto není skutečná revoluce... Tyto řádky se měly objevit na stránkách Bohemie, což ale již není možné. Vydavatel Bohemie, kterému bylo zabráněno vydat tento článek ve vlastním časopise, si je velmi přesně vědom morálních závazků k lidu, k němuž se Bohemia vždy chovala čestně a věrně a učinil jediné možné rozhodnutí, uskutečnitelné za daných okolností. Prohlašuji na těchto řádcích smutnou pravdu o tom, co se děje na Kubě a odcházím do exilu...´ Společně s Quevadou odešlo mnoho dalších spolupracovníků Bohemie. Časopis okamžitě převzal gang Castro-bolševiků, zatímco Castro pokrytecky štkal, že ´Quevadův odchod představuje jednu z nejtěžších ran pro revoluci.´“ Anarchistický tisk se brání Guilbert je možná jediným svědkem, který se nejen zmiňuje o kubánských anarchistech, ale oceňuje také jejich neochvějnou oddanost principům svobody a spravedlnosti. „V kubánské noci se stále třepotají malá světélka. Jak to dovolí okolnosti, nad kterými nemají žádnou kontrolu, malé anarchistické časopisy stále statečně hájí svobodu bez jakýchkoli kompromisů. Anarchistické časopisy El Libertario a Solidaridad Gastronomica (tiskový orgán anarchosyndikalistického odborového svazu potravinářů a zaměstnanců v pohostinství), stále odvážně brání svůj záblesk naděje, kterého se Castro bojí. I ten ale bude brzy potlačen.” (tamtéž, str. 178) Tváří v tvář narůstající represi anarchistické hnutí, přinucené formulovat svoji kritiku specifičtěji, aby nebylo zaměňováno s kontrarevolučními reakcionáři nebo liberálnější částí buržoazie, nicméně uspělo v naprostém vyjasnění své pozice. Oba zmíněné časopisy například do očí bijícím způsobem otiskly provokativní titulky: „Jsme proti jakémukoli imperialismu! Soukromé vlastnictví je symbolem otroctví! Socialismus bude buď svobodný, nebo nebude existovat vůbec!” „Půdy a podniky syndikátům! Za svobodné kolektivy a družstva!” Anarchistické časopisy byly přinuceny pozastavit vydávání dva roky po revoluci. Do té doby Solidaridad Gastronomica vycházela měsíčně a El Libertario (tiskový orgán Anarchistické asociace Kuby - ALC) nepravidelně. Následující výňatky z důležitějších článků, byť nemnohé, by nám měly nicméně poskytnout slušné povědomí o tom, jak anarchisté pohlíželi na události, odehrávající se během tohoto krátkého období. Anarchisté a revoluce (Z materiálu Anarchistické asociace Kuby, určeného pro mezinárodní anarchistické hnutí, Havana, červen 1959) Drazí soudruzi, následují naše první dojmy ze situace na Kubě při úsvitu Revoluce. Po triumfu Revoluce se k mnoha našim soudruhům, propuštěným z vězení, přidali všichni soudruzi z emigrace, kteří se vrátili, aby se podíleli na revoluční rekonstrukci nové Kuby. Je příliš brzy na to, pokusit se předpovědět, jaký směr nabere Revoluce v naší zemi. Nemůže však být pochyb o jednom - vzhledem k patřičným přijatým opatřením - že Batistova diktatura už nebude nikdy obnovena, aby mohla znovu ujařmit lid. Tato Revoluce je skutečně mimořádná, protože se jedná o skutečnou lidovou revoluci. Tisíce ozbrojených mužů, bojujících v horách svoji udatností a odvahou zničily neotřesitelnou diktaturu. Našim ozbrojeným aktivistům se dostávalo plné morální a materiální podpory mas. Všudypřítomné podzemní, propagační a militantní akce a povstání lidových hnutí po celé Kubě a všeobecná bojová solidarita - to v součtu podkopalo morálku a vůli Batistovy armády a jeho civilních spojenců. Cítíme, že na Kubě se otevřela nová epocha našich životů. Nemáme ale žádné iluze o probíhajících institucionálních změnách. Prozatím - nikdo však neví, jak ještě dlouho - stále disponujeme určitými občanskými právy, stejně jako možností přeskupit síly a seznámit lid s našimi myšlenkami a ideály. V podobném širokém revolučním hnutí, jako je toto, jsou zastoupeny všechny možné sektory, často odlišná uskupení s protikladnými cíli, snažící se získat co největší vliv. Často to nejsou právě

73

proudy, které by napomohly prosazení anarchistických myšlenek, kdo se prodere na špici. Doktrína státní centralizace má na Kubu, stejně jako na mnoho dalších zemí, nejhorší možný dopad. Mnoho těch, kteří upřímně touží po regeneraci naší společnosti, je naneštěstí posedlých myšlenkou, že úspěšná revoluce je možná pouze v rámci tvrdého autoritativního režimu. Mezi ně patří i extrémní nacionalisté a fanatičtí vlastenci - velmi nebezpečná tendence, která by mohla způsobit úpadek naší revoluce do jisté formy nacismu nebo fašismu, což je pravděpodobné zvláště zde, v Latinské Americe. Stejně nebezpečný pro revoluci je silný ´katolický´ vliv. Dvojakost vrcholných představitelů církevní hierarchie se jasně prokázala v minulosti. Na oplátku za podporu, vyslovenou Batistovi, dostávala církev stovky tisíc, ne-li miliony peset... Mnoho katolíků nicméně hrdinně bojovalo proti Batistovi a nižší ´řadoví´ kněží a další klerici statečně usilovali na všech frontách o pád Batistova režimu. Když se věci vrátily k normálu, církev jistě využije příležitosti, aby se vlichotila novému režimu. Komunistická strana Kuby je stejně nebezpečná pro revoluci jako extrémní nacionalisté a horní vrstvy církve. Naneštěstí je její vliv pouze omezený. Je zdiskreditována spoluprací s Batistou a servilitou k ruské totalitní diktatuře. Strana se schovávala pod pláštík liberalismu, vlastenectví, vzájemné tolerance a koexistence všech protibatistovských sil a byla schopna infiltrovat množství menších organizací a jistou část odborů. Přestože členů Komunistické strany je málo, jsou to schopní intrikáni, dobře organizovaní a naprosto bezohlední a jejich kontrarevoluční potenciál by neměl být podceňován. Roli, kterou v tomto revolučním povstání má sehrát hnutí práce, je velmi těžké popsat. Od pádu Machadovy diktatury v roce 1933 až dodnes byly odborové svazy pouhým nástrojem a jedním z pilířů každé vlády. Skutečnost, že nová revoluční vláda začala konsolidovat odborové hnutí do jediné, pevně podřízené a centralizované organizace - naneštěstí prozatím - dosud neoslabila odhodlání pracujících bojovat za autonomii a integritu svých organizací v opozici vůči diktatuře. Komunistická strana se přirozeně snaží znovu dobýt vedoucí pozici v odborech, které se těšila dlouhá léta za Batisty a nejen za něj. Podmínky se však změnily, už jim nejsou nakloněny a my doufáme, že navzdory vynaloženému úsilí se Komunistické straně nepodaří ovládnout odbory. Navzdory těmto a dalším překážkám budeme i nadále bojovat za co největší možné uskutečnění našich anarchistických alternativ, v souladu s reálnou situací a za neutuchajícího odhodlání v opozici vůči státotvorným tendencím a deformacím Kubánské revoluce. Manifest k pracujícím a všem lidem Pozn: již 18. ledna 1959, pouze několik týdnů po revoluci, Anarchistická asociace Kuby rozpoznala první příznaky autoritářského charakteru nového režimu a zatroubila na poplach ve svém Manifestu k pracujícím a všem lidem. V něm se psalo: (S.D.) V této historické chvíli pro celý národ a pracující třídu, je ALC povinna upozornit na jisté zásadní problémy. Revoluce, která nedávno osvobodila kubánský lid zpod Batistovy krvavé tyranie, je lidovou revolucí za svobodu a spravedlnost, uskutečněnou lidem. Hnutí práce bylo v minulosti ovládnuto autoritáři, kteří jej používali na prosazení vlastních mocenských zájmů. Hlasy nespokojených a nekonformních lidí byly umlčeny vězením, policejní represí nebo politickou vraždou. Odbory, které se odvážily postavit proti vládě, byly okamžitě rozpuštěny generálním sekretářem (kolaborantské) Konfederace kubánských pracujících nebo ministerstvem práce. Jejich svobodně zvolení představitelé byli zbaveni funkce (nebo dokonce uvězněni) a nahrazeni pečlivě vybranými věrnými služebníky diktatury, kteří byli řadovým členům vnuceni, aniž by se přitom hledělo na byť ty nejzákladnější demokratické procedury. Sami pracující se musí postarat, aby na Kubě už nikdy nedocházelo k podobným zločinům... Jsme pobouřeni tím, že údajně „dočasné” orgány odborových svazů a jejich představitelé jsou prostě dosazováni shora bez jakékoli konzultace a souhlasu členstva nejrůznějších organizací, které provedly revoluci... Vprostřed revolučního vření neočekáváme, že by něco, včetně odborových organizací, začalo v tak krátké době znovu normálně fungovat. Je ale povinností nás i všech pracujících dosáhnout

74

prostřednictvím rázné akce respektování demokratických procedur, našich svobod a práv, vydobytých v Revoluci... Musíme okamžitě uspořádat svobodné volby do orgánů odborových svazů, v nichž si sami pracující svobodně vyberou své představitele... Je naprosto nezbytné, aby byla okamžitě svolána všeobecná shromáždění a svobodně diskutovala a řešila velké a naléhavé problémy... Je naprosto nezbytné, aby sami pracující volili, odvolávali a dosazovali své představitele. Připustit jakoukoli jinou proceduru by znamenalo vrátit se k totožným diktátorským praktikám, proti kterým jsme bojovali za Batisty. My, lidé, kteří jsme vybojovali krutou válku proti minulé diktatuře, se nyní musíme ujistit, že Revoluce vybuduje nové společenské uspořádání, zaručující svobodu a spravedlnost pro všechny bez rozdílu... My, pracující, kteří jsme sami na sobě pociťovali rány uštědřované lidu starou tyranií, musíme znovu vystoupit na obranu svých základních práv. Už nikdy nesmíme připustit nastolení režimu útlaku a otroctví! Materiály z časopisu Solidaridad Gastronomica Pracující se musí mít na pozoru, aby neučinili dvakrát stejnou chybu! Stateční bojovníci, kteří s takovým úsilím a mnohými přinesenými oběťmi porazili batistovskou tyranii, si zaslouží nekonečnou vděčnost kubánského lidu. Kubánský lid již nikdy nesmí být vystaven podobným hrůzám. Jsme ale neobyčejně rozhořčeni tím, když vidíme, jak zástupy nejrůznějších dobrodruhů a podivných existencí zneužívají vítěznou revoluci a metodami ostrých loktů dostávají pod kontrolu odbory... Tyto metody pouze duplikují institucionalizované násilí Batistovy diktatury a jsou nahony vzdáleny jakékoli skutečně revoluční změně... Komunistická strana čeká za každým rohem a celá nedočkavá se chystá zopakovat svoji zradu spáchanou na pracujících, jako když v minulosti spolupracovala s Batistou, aby si je podrobila. Nyní, když Revoluce triumfovala, se pracující musí mít dvojnásob na pozoru a vystříhat se opakování starých chyb, nedovolit, aby byla demokratická shromáždění narušena tolerováním dekretů shora, výnosů, přeměňujících odborové svazy na poslušné nástroje všemocného státu. Destruktivní síla státu je Damoklovým mečem, neustále se vznášejícím nad hlavami pracujících. Musíme se vyhnout centralizaci. Musíme podnítit likvidaci nových hierarchií, které nejsou o nic lepší, než ty staré. Musíme pořádat svobodná a otevřená shromáždění, kde vůle většiny pracujících může předurčit budoucnost naší třídy a jejích organizací! 15. ledna 1959) Odborářští politikáři a gangsteři se vracejí - pozor! Sotva dva měsíce poté, co revoluce svrhla diktátora Batistu a jeho věrného přisluhovače Eusebia Mujala (fašistického zabijáka a generálního sekretáře batistovské pracovní fronty, kolaborantské Konfederace kubánských pracujících), se noví diktátoři snaží zákulisními metodami zmocnit kontroly nad odborovými svazy a podobně jako svoji předchůdci vládnout pracujícím pomocí dekretů shora. Tito tyrani vysílají na odborářská setkání celé houfy lidí, kteří dokonce ani nejsou členy odborů, aby hlasovali pro odborářské politikáře. Pracující jsou ohrožováni přítomností ozbrojených milicionářů. Tyto a podobné praktiky představují očividné porušování základních práv pracujících. Revoluce musí zaručit a chránit právo pracujících svobodně řídit své záležitosti bez nátlaku nebo vnějších zásahů. Osud revoluce je v našich rukou! Osud naší třídy je v našich rukou! (15. března 1959) Pozor! Juan Marinello je loutka Moskvy a Batistův přítel! V tisku byla podána zpráva, že „...včera odpoledne byl po jednoduché ceremonii Dr. Juan Marinello dosazen na místo profesora Oddělení jazyků a literatury Escuela Normal de la Habana, do totožné pozice, z níž byl tento velmi dobře známý autor a přední politik sesazen Batistovým ministerstvem vzdělání...” Tato zpráva úmyslně podává stoprocentně lživou informaci, že Marinello se z principiálních

75

pozic stavěl proti Batistově diktatuře. Prapodivní „soudruzi” z Komunistické strany, těšící se nyní mimořádnému vlivu v nové revoluční vládě, byli těmi nejpevnějšími a nejvěrnějšími Batistovými přáteli a stoupenci jeho diktatury, za což se jim dostalo odměny v podobě vysoce postavených funkcí v Batistově vládě. Popírat tuto nepochybnou skutečnost by bylo zcela absurdní. Existuje snad nějaký Kubánec, který neví, že Juan Marinello byl předsedou Komunistické strany Kuby (PSP), který od svých pánů, představitelů ruské Komunistické strany, dostal příkaz, aby spolupracoval s Batistou? - Z El Libertario Následující článek byl publikován 20. června 1959 v časopise El Libertario krátce po vydání Zákona o zemědělské reformě. Přesně předvídá katastrofální následky rozsáhlých záborů zemědělské půdy státem, což vedlo k založení státních statků (granjas), totální nadvládě nad zemědělskými dělníky a rolníky a jejich podřízení. Traktory a Guajiro Pod hesly „Půdu a svobodu” a „Půdu těm, kteří ji obdělávají”, anarchisté pracovali jako první průkopníci v oblasti organizování pracujících v zemědělství. Lidé jako Niceto Perez, Sabino Pupo, Casanas a Montero byli velmi aktivně zapojeni v boji za emancipaci zemědělských dělníků a rolníků. V kontrastu vůči marxistickému předsudku, zdůrazňujícímu význam městských průmyslových dělníků (založenému na fatalistické teorii, že uskutečnění socialismu závisí výlučně na vědeckotechnickém rozvoji průmyslu), jsme přesvědčeni, že nejvýznamnějším faktorem je vůle pracujících lidí vytvořit nové společenské struktury, což nás vede k tomu, abychom přisoudili mimořádný význam i bojům venkovských mas. Skutečnost, že dva největší společenské pohyby tohoto století se odehrály ve výrazně zemědělských zemích, nás vede k naději, že společenská změna může vzejít z širokých rolnických mas. Naše myšlení se ubírá tímto směrem, protože se příliš často zapomíná, že venkovské masy vždy představovaly ty nejutlačovanější oběťi, které jsme vždy odvážně podporovali a pomáhali jim ve všem, co by mohlo navrátit výsledky jejich práce. Všechny zmíněné úvahy nás vedou k tomu, abychom venkovské obyvatelstvo nepovažovali za pasivní roboty a bezživotné loutky, ale naopak dynamické lidské bytosti, schopné získat velké revoluční výdobytky, pokud se nechají inspirovat spravedlivou a ušlechtilou věcí. Jsme oddanými stoupenci zemdělské reformy, kterou požadujeme již dlouhá léta. Nicméně sledujeme se vzrůstajícím znepokojením Zákon o zemědělské reformě, upřednostňující čistě mechanický přístup, postavený proti lidskému faktoru. Se znepokojením sledujeme vládní nedůvěru k rolníkům a uplatňování zásad, nepochybně vedoucích k vytvoření nadřazené státní struktury, jejíž působení je naprosto katastrofální vzhledem k tvořivé samosprávné aktivitě, spontaneitě a iniciativě pracujících v zemědělství a které má tendenci pohlížet na drobného samostatně hospodařícího rolníka jako na konzervativně založeného „kulaka.” Musíme si uvědomit, že každý stroj a každý technický výkres k sobě potřebují lidskou bytost, ochotnou a připravenou činit nezbytné pokusy a oběti za vítězství naší věci. Pokud si to neuvědomíme, naše věc je ztracena. Musíme si uvědomit, že nejhorším možným nebezpečím pro Revoluci je byrokratizace, způsobená zbožštěním moderní technologie a následným podhodnocováním rolníků. Aniž bychom snižovali význam velkých družstevních statků, uspokojujících poptávku po zemědělských produktech, musíme zdůraznit, že drobní samostatně hospodařící rolníci mohou značnou měrou přispět k nárůstu zemědělské produkce tím, že se sami zorganizují do družstev za účelem intenzivního společného obdělávání půdy. (Čtenář si jistě uvědomí, jak přesně El Libertario předpovídal doporučení agronoma Reného Dumonta, viz úvod, S.D.) Koncentrační tábory Můžeme obecně říci, že ti, kteří nyní požadují, aby političtí vězni byli mučeni a zavíráni do koncentračních táborů, se stali „revolucionáři” až po Revoluci. Mnoho z těchto „opozdilců” bylo ještě před nedávnem veřejnými služebníky Batistovy diktatury. Tito odporní sadisté se chovají nekonečně hůře než lidští a velkorysí revoluční veteráni, kteří bojovali na frontě v Sierra Maestra a Escambray.

76

Skutečnost, že Revoluce musí sama sebe bránit před těmi nejzavilejšími a nejzarputilejšími kontrarevolucionáři, ale v žádném případě neznamená, že by se měla proměnit ve slepou a pomstychtivou Nemesis totálně hluchou ke všem prosbám o lidské chování. Revoluce nesmí být zmařena, zkorumpována a ze zásadního hlediska podkopána tolerováním existence koncentračních táborů a táborů nucených prací, typických pro nechvalně proslulé hitlerovské a stalinské režimy. 20. června 1959) Děti v uniformě V havanských ulicích, ve městech i na vesnicích, všude po Kubě, mládež a dokonce i děti pochodují v zákrytu: jdou jak husy, jak pruští vojáci, napjatí v pozoru, naplněni falešnou pýchou, že jak si sami myslí - učí se „bránit svoji zem.” Velitelé básní o tom, jak jsou „revoluční.” Jak marné jsou jejich iluze, že ve skutečnosti brání Revoluci! Jak daleko se odchýlili od cesty ke svobodě! Tyto mládežnické patroly nám připomínají Mussoliniho Fasci combatini nebo Frankovy Modré košile. Tito chlapečci se v žádném případě ani trochu nepodobají statečným partyzánům z hor nebo hrdinným ilegálním pracovníkům, jakými byli například francouzští makisté. Jsou potřeba pro budoucnost útlaku a otroctví, ale v zítřku, naplněném bratrstvím ve šťastné a svobodné společnosti by neměli místo. Představují militaristickou budoucnost - tyto otrávené květy kasáren - které se Revoluce musí jednou provždy vyhnout. Na jedné straně je nutné cvičit celé masy lidí v používání zbraní za účelem sebeobrany. Je ale nešťastnou chybou militarizovat a kazit mysli mladých lidí, zastavit rozvíjení jejich osobností a proměnit je ve stádo nemyslících zvířat. Je profesionální armáda skutečně lépe vybavena k tomu, aby prošla nástrahami války a invaze? Historie ukazuje, že obyčejní lidé, odhodlaní bránit svá práva, byli schopni porazit pravidelné armády. Ti, kteří pějí ódy na „vojenské ctnosti”, by si měli vzpomenout na Německo kaiserů a Hitlerů a jejich pompézní, vypjaté generály, kteří sice vypadali jako cínoví vojáčci, ale páchali přitom ty nejodpornější zločiny! Vzpomeňte si na Francii Lavala a Petaina, zrazenou militaristy. Vzpomeňte si! 25. listopadu 1959) Existuje na Kubě skutečná svoboda tisku? Před více než dvěma týdny exilová organizace CNT na Kubě obdržela naléhavou výzvu od podzemní CNT ve Španělsku, žádající o mezinárodní solidaritu ve prospěch 99 uvězněných anarchosyndikalistů, kterým hrozí vysoké tresty za účast v hnutí odporu proti frankistickému fašismu. Soudruzi ze CNT zde na Kubě osobně doručili obsah výzvy všem havanským deníkům, stejně jako radiovým stanicím, a žádali její zveřejnění. Dosud však nebylo otištěno ani odvysíláno jediné slovo. Je toto svoboda projevu? Není nesektářský revoluční tisk, vydávaný z veřejných prostředků, povinen vydat v tomto případě byť i nějakou obecnou zprávu, aby bez jakékoli diskriminace posloužil všem lidem? Nebo ti, kteří kontrolují tisk, mají záporný vztah k anarchistům? Ti, kteří správně odsuzují kapitalistické tiskové magnáty pro zákeřnou reakcionářskou politiku, nesmí upadnout na jejich úroveň. Nesmí nastolit vlastní typ „revolučního” monopolu a zacházet až tak daleko, že odmítají veškeré morální závazky a nechtějí pomoci těm, kteří bojují proti fašistickému barbarství, to vše jen proto, že tito lidé zrovna neobdivují jejich „revoluční” myšlenky... Bylo by skutečně zločinné odepírat svobodu projevu hnutí, jako je to naše, jehož boj za emancipaci utlačovaných lidí nemá sobě rovné činy v historii kubánského revolučního hnutí. Pokud budou podobné sabotáže a bojkoty pokračovat, budeme se muset otázat: existuje na Kubě skutečná svoboda projevu? 19. července 1960) Deklarace, vydaná v Bulletinu MLCE, Miami, 7-8/1962 ...Všichni aktivní kubánští anarchisté bojovali za Batistovo svržení a nadšeně vítali a napomáhali Revoluci. Doufali jsme, že Revoluce přinese kubánským mužům, ženám a dětem více svobody a sociální spravedlnosti. Snažili jsme se napomoci tomu, aby rozhodující roli ve výstavbě nové svobodné Kuby sehrály lidové organizace - družstva, kulturní skupiny, rolnické a studentské asociace

77

apod. Krok za krokem jsme viděli, jak naše naděje přicházejí vniveč a noví vládci se stávají ještě arogantnějšími, bezohlednějšími a diktátorštějšími. Zatímco jsme se stávali svědky excesů a strašných zločinů, každodenně páchaných příslušníky vládnoucí oligarchie, zůstali jsme zticha, protože jsme nechtěli, aby si lidé spletli naši revoluční kritiku s kritikou ze strany reakcionářských elementů útočících na nový režim pouze proto, aby si uchovaly svá ekonomická a politická privilegia. Kritizovali jsme Castro-komunistickou diktaturu nikoliv proto, že by byla PŘÍLIŠ REVOLUČNÍ, ale proto, že NEBYLA VŮBEC REVOLUČNÍ! Na jaře a v létě roku 1960 se na naše hlavy snesly vládní represe, protože jsme se pokusili zahájit širokou veřejnou diskusi, která by nám umožnila odhalit před tváří kubánského lidu ideologický bankrot diktatury a přednést konstruktivní návrhy řešení problémů Kubánské revoluce. Kubánští vládci znemožnili jakoukoli svobodnou a otevřenou diskusi o záležitostech a principech revoluce. Byli jsme obviněni Blasem Rocou (vůdcem Komunistické strany a bývalým Batistovým přítelem), že se skrýváme za maskou revolučního extremismu jen proto, abychom tak lépe posloužili zájmům amerického ministerstva zahraničí. V srpnu 1960 prohlásil: „Dnes tady na Kubě máme anarchosyndikalisty, vydávající svoje Prohlášení zásad, které skvělým způsobem slouží kontrarevoluci... oni napomáhají kontrarevoluci ze svých extremistických pozic pomocí frazeologie a argumentů, které se zdají být levicové.” Když jsme napsali padesátistránkovou brožurku, odpovídající na tyto pomluvy a zdůrazňující naše stanovisko, státní nakladatelství ji odmítlo vydat a soukromí vydavatelé byli důrazně varováni, aby tak nečinili. Nám a jiným nekonformním skupinám zkrátka nebylo dovoleno tisknout vůbec nic. Naše noviny Solidaridad Gastronomica byly tak pronásledované úřady, že musely 20. března 1961 zastavit vydávání. Nejlepší tiskárny, zabavené buržoazním nakladatelstvím, byly předány Komunistické straně. Na vymývání mozků kubánských dělníků a rolníků začala být používána skutečná záplava marxistických knih a brožurek. Toto společně s dosazením členů KS na klíčová místa ve vládě, odborech, školství, rolnických a kulturních organizacích atd., nás přesvědčilo, že Revoluce je ztracena. Toto byl hořký konec našich nadějí a od této chvíle jsme vstoupili do opozice vůči stále brutálnějšímu totalitnímu režimu. Bulletin rovněž obsahoval následující zprávu předanou z Kuby: Havana, 16. srpna 1962 Prostřednictvím krátkého oznámení vám dáváme na vědomí, že z důvodů příliš obsáhlých a komplikovaných, než aby mohly být vysvětleny na tomto místě, se Výkonný výbor Anarchistické asociace Kuby rozhodl ukončit vydávání svého časopisu. S bratrskými pozdravy Sekretariát. V těchto několika řádcích leží zhroucené naděje, zoufalství a tragédie nedokončené Kubánské revoluce. Anarchisté v Castrových vězeních Následuje částečný seznam anarchistů uvězněných proto, že odmítli sloužit Castrově totalitnímu režimu ve stejném duchu, jako bojovali proti jeho předchůdci - Batistově tyranii a zůstali neustále věrni svým ideálům. (Z Boletin Informacion Libertaria - Movimiento Libertario de Cuba En Exilio, Miami, 7-8/1962) PLÁCIDO MENDEZ - řidič autobusu, delegát linek 16, 17 a 18. Dlouhá léta bojoval proti Batistově diktatuře a několikrát byl uvězněn a brutálně mučen. Ve třicátých letech byl nucen se uchýlit do exilu, vrátil se však tajně zpět na Kubu, aby společně s podzemním hnutím odporu bojoval proti Batistovi v Sierra Escambray. Po Batistově pádu obnovil své odborářské aktivity a odmítal respektovat totalitní nařízení takzvané revoluční vlády. Soudruh Mendez byl odsouzen Castrovým Revolučním tribunálem na 12 let nucených prací a je uvězněn v Národním vězeňském ústavu na Ostrově borovic, postaveném krvavým diktátorem Machadem. Jeho rodina velmi strádá. ANTONIO DEGAS - aktivní člen Národní konfederace práce (CNT) ze Španělska, žijící na

78

Kubě od konce Španělské občanské války a pracující ve filmovém průmyslu. Podílel se na protibatistovském hnutí odporu a po triumfu Revoluce propůjčil své síly novému Castrovu režimu. Kvůli aktivitám proti bolševickým uzurpátorům Revoluce byl Castrovými lidmi bez soudu uvězněn. Antonio Degas se nyní nachází v podzemních celách pevnosti Cabana a je s ním nelidsky zacházeno. Jeho manželka a děti, žijící v hluboké bídě, mu musí pomáhat, protože Antonio potřebuje stálou lékařskou péči. ALBERTO MIGUEL LINSUAIN - Soudruh Linsuain je synem známého španělského revolucionáře, který zemřel v Alicante těsně před koncem Španělské občanské války. Linsuian byl mimořádně aktivní v odboji proti Batistově diktatuře a přidal se k povstaleckým silám v Sierra Cristal, kterým velel Castrův bratr Raúl. Za statečnost v boji byl povýšen do hodnosti poručíka povstalecké armády. Po skončení ozbrojeného boje opustil armádu a zaměřil se na odborářskou práci. Svými spolupracovníky byl zvolen generálním sekretářem Federace zaměstnanců v potravinářství a pohostinství v provincii Oriente. Když Komunistická strana začala pomalu infiltrovat a ovládat odborové hnutí, soudruh Linsuain se pustil do boje s bolševickými konspirátory. To rozzuřilo bolševické předáky a posléze i Raúla Castra, s nímž měl bouřlivé rozepře již tehdy, když se s ním setkal v Sierra Cristal v rámci antibatistovského odboje. Soudruh Linsuain se nachází více než rok bez soudu ve vězení. Jeho rodina o něm neslyšela celé měsíce a obává se o něj. (Později Bulletin přinesl zprávu, že Linsuain byl buď zavražděn nebo zemřel ve vězení, pozn. S. D). SONDALIO TORRES - mladý sympatizant anarchistických myšlenek, který, inspirován našimi soudruhy, statečně bojoval na rodné Kubě proti Batistovi. Po triumfu revoluce se po hlavě vrhnul do konstruktivní revoluční práce a přestěhoval se do Havany, kde pracoval na velkých veřejných stavbách. Na pracovišti se otevřeně zmiňoval o svých obavách, že z Castrovy vlády se pomalu, ale jistě stává bezohledná diktatura. Donašeči z CDR ho proto obvinili z kontrarevolučních aktivit a Sondalio byl odsouzen k 10 letům vězení. Snažili se ho přinutit, aby falešně obvinil další pracující z kontrarevolučních činů a nelidsky ho mučili. Čtyřikrát ho postavili před popravčí četu a čtyřikrát ho v posledním okamžiku zase odvedli zpátky až poté, co byl vydán příkaz ke střelbě. Torres je v současné době v provinční věznici v Pinar del Rio. JOSÉ ACENA - veterán anarchistického hnutí, aktivista, zaměstnanec pivovaru La Polar, svého času profesor na Instituto de la Vilora. Acena po celých třicet let neustále bojoval proti všem diktaturám, včetně prvního i druhého Batistova režimu. Za statečnost v podzemním ozbrojeném boji v rámci Hnutí 26. července byl zvolen jeho pokladníkem v provincii Havana. Po triumfu Revoluce Acena plně spolupracoval s novým Castrovým režimem, zvláště na poli odborů a politických hnutí. Brzy si však uvědomil, že na Kubě je nastolován totalitní marxisticko-leninský systém, dostal se do ostrých sporů s novými vládci, osobně se pohádal s Castrem a řekl mu do očí, proč nenávidí jeho režim. Od té doby byl stíhán a perzekvován Castrovými lidmi a několikrát uvězněn. Konečně, po roce pobytu za mřížemi bez soudu, byl obviněn z kontrarevolučních činů a odsouzen ke 20 letům vězení. To všechno navzdory skutečnosti, že má ještě viditelné jizvy, které mu způsobili Batistovi žalářnici. Acena je těžce nemocen a potřebuje chirurgický zákrok. ALBERTO GARCIA - soudruh Garcia stejně jako mnoho dalších aktivistů našeho hnutí bojoval proti Batistovi v řadách Castrova Hnutí 26. července. Pro zaslouženou prestiž, kterou si získal v průběhu tvrdých ilegálních akcí, byl po Batistově pádu spolupracovníky a kolegy zvolen za sekretáře Federace zaměstnanců ve zdravotnictví. Protože se nekompromisně stavěl na odpor superautoritářskému chování bolševiků, byl falešně obviněn z kontrarevolučních aktivit, uvězněn a odsouzen na 30 let nucených prací. Soudruh Garcia je jedním z nejstatečnějších mladých militantů kubánského anarchistického hnutí.

79

Kapitola 10 Pozice kubánských anarchistů – vybrané dokumenty (1960 - 1974) Tyto dokumenty, překlenující celou dráhu Kubánské revoluce, demonstrují uvědomělý přístup kubánských anarchistů k problémům Kubánské revoluce, jak je shrnuto v Prohlášení zásad (první dokument) a závěrečném prohlášení „Kuba: revoluce a kontrarevoluce”. Všechny vybrané dokumenty kladou důraz na konstruktivní návrhy a praktické anarchistické alternativy k diktatuře (velmi podobné doporučením významného agronoma a ekonoma Reného Dumonta a dalších zasvěcených kritiků, viz Úvod). Pro anarchisty (a spolu s nimi pro stále narůstající počet zainteresovaných lidí) není možné, jak zdůrazňuje Prohlášení zásad, pohlížet na socialistickou výrobu a samotný socialismus „jako na čistě technický proces... rozhodujícím faktorem je lidský faktor,” pocity, zájmy a tužby mužů, žen a dětí, s nimiž se nezachází jako s pouhými statistickými údaji, ale jako s INDIVIDUÁLNÍMI LIDSKÝMI BYTOSTMI. (S.D.) Prohlášení zásad Anarchosyndikalistické skupiny Kuby. Havana 1960 1) Proti státu ve všech jeho formách My, Anarchosyndikalistická skupina, prohlašujeme, že v tomto období revoluční rekonstrukce, prováděné kubánským lidem, je naší nevyhnutelnou povinností ujistit se ve své pozici ve vztahu k naléhavým problémům Kubánské revoluce. Stavíme se nejen proti určitým činům nebo rysům státní politiky, ale proti samotné existenci státu jako takového a proti jeho právu uplatňovat nejvyšší a neoddiskutovatelnou nadvládu nad všemi aspekty sociálního života. Musíme tedy odmítnout jakoukoli politiku, směřující k navýšení již vzrůstající moci státu, rozšiřování jeho funkcí a také jeho totalitní tendence. My, kubánští anarchističtí aktivisté, stejně jako soudruzi v jiných zemích věříme, že je nemožné uskutečnit sociální revoluci bez zničení státu. Společenské funkce, uzurpované státem, musí být navráceny k užívání samosprávným organizacím, vytvořeným samotnými lidmi, jako například odborovým svazům, svobodným obcím, zemědělským a průmyslovým družstvům a kolektivům a dobrovolným federacím všeho druhu, které budou svobodně působit bez autoritářských zásahů zvenčí. Politicky naivní obdivovatelé státu věří, že lidská společnost byla vytvořena státem. Ve skutečnosti stát vděčí za svůj původ vzniku privilegovaných tříd a následné degeneraci společnosti. Navzdory tomu, co mohou prohlásit všichni obdivovatelé státu, praví i leví, stát není jen parazitickým výhonkem třídní společnosti, ale rovněž sám o sobě generátorem politických a ekonomických privilegií a tvůrcem nových privilegovaných tříd. Revoluční transformace buržoazní společnosti do podoby socialistické společnosti si rovněž vyžaduje zrušení státu. 2) Odborové svazy jako ekonomické orgány revoluce My, revoluční syndikalisté, trváme na tom, že hnutí práce je nejvlastnějším výrazem zájmů a tužeb pracující třídy. Je tedy historickou úlohou odborů způsobit ekonomickou revoluci nahrazením vlády člověka nad člověkem pouhou správou věcí. Odborové svazy a průmyslové federace v sobě po správném a racionálním přestrukturování obsahují lidské a technické prvky nutné i pro ten nejúplnější kolektivní rozvoj a samosprávu průmyslu. Rozhodná role odborových svazů, stojících v této době proti „revolučním” i reakčním politikům, spočívá v tom být živoucími organismy řízení a koordinace ekonomiky. Podřízení odborů politické moci státu zakládá zvláště v tomto revolučním období zradu, spáchanou na pracující třídě, zákeřný manévr, směřující k porážce hnutí práce v tuto historickou chvíli, kdy by naopak mělo plnit svoji životně nejdůležitější socialistickou úlohu - správu produkce a distribuce v zájmu celé společnosti. 3) Půdu těm, kteří na ní pracují My, muži a ženy z Anarchosyndikalistické skupiny, dnes více než kdy jindy stojíme za svým revolučním heslem „Půdu těm, kteří na ní pracují.” Věříme, že klasické heslo rolníků všech zemí,

80

”Půdu a svobodu”, je nepravdivějším vyjádřením bezprostředních tužeb kubánských guajiros (rolníků) - mít vlastní půdu na obdělávání a svobodu organizovat se a spravovat zemědělskou produkci. Toho můžeme v některých případech dosáhnout prostřednictvím společného rodinného obdělávání nebo zorganizováním výrobních kooperativ v jiných, ale PŘEDEVŠÍM (kdekoli to bude možné) pomocí ustavení KOLEKTIVNÍCH DRUŽSTEV. Způsob obdělávání půdy ale musí určit vždy sami rolníci, nikdy nesmí být vnucen státem. Státní představitelé sice mohou být technicky schopní lidé, ale většinou jsou naprosto omezení a necitelní ve vztahu k opravdovým pocitům, zájmům a tužbám těch, kteří obdělávají půdu. Na základě dlouholetých zkušeností a participace na revolučních bojích rolnictva jsme přesvědčeni, že na plánování zemědělské produkce nemůžeme pohlížet čistě jako na technický proces. Přestože je pravda, že stav půdy a zemědělské mechanizace je velmi důležitý faktor, rozhodující je pro nás faktor lidský - samotní rolníci. Prohlašujeme proto, že upřednostňujeme organizaci kolektivní a kooperativní práce na základě dobrovolnosti a co nejseriózonějšího šíření nezbytných technických a kulturních dovedností mezi rolníky s cílem přesvědčit je o značných výhodách kolektivního obdělávání půdy, jako rozdílné a lepší formy zemědělství, překonávající obvyklé individuální a rodinné zemědělství. Jednat opačně a používat donucovací prostředky a sílu, by znamenalo položit základy naprostého krachu agrární revoluce a následně i REVOLUCE jako takové. 4) Školy by měly vzdělávat, rodiny by měly vychovávat My, aktivisté revolučního syndikalismu, trváme na tom, že kultura nesmí být ničí výlučné vlastnictví, ale že musí náležet celému lidstvu. Kultura je právem - nikoli privilegiem. Všechny osoby bez ohledu na třídu, rasu, náboženství nebo pohlaví musí mít úplný přístup ke zdrojům vědomostí bez jakýchkoli omezení nebo zákazů. Vzdělání by nemělo být monopolizováno státem nebo jakoukoli privilegovanou skupinou. Vzdělání musí být bezplatné na všech stupních (základní a střední školy, učiliště a střední odborné školy a univerzity). Morální a politické vzdělávání dětí by mělo být považováno za neupiratelné právo rodičů, do něhož nesmí zasahovat vlivy církví, politické vlivy nebo stát. Rodina je koneckonců základní jednotkou společnosti a její nejvyšší zodpovědností je morální a fyzická ochrana svých nejmladších členů. Tato odpovědnost předpokládá jistá nezcizitelná práva na formování charakteru a ideologickou orientaci nových generací v rámci rodiny a domova jako takového. 5) Boj proti nacionalismu, militarismu a imperialismu Jsme proti všem válkám. Nástroje smrti, produkované supervelmocemi v tak hrozivém množství, musí být okamžitě proměněny na nástroje vymýcení hladu a uspokojení potřeb lidí, žijících v chudobě, aby přinesly štěstí a blahobyt celému lidstvu. Jako revoluční pracující jsme pevnými stoupenci bratrského porozumění mezi všemi lidmi bez ohledu na jakékoli státní hranice, nebo jazykové, rasové, politické a náboženské bariéry... Jsme neústupně proti vojenskému výcviku mladých lidí a zřizování profesionálních armád. Nacionalismus a militarismus jsou pro nás synonyma fašismu. Méně zbraní a více pluhů! Méně vojáků a více učitelů! Méně děl a více chleba pro všechny! My, anarchosyndikalisté, jsme proti všem formám imperialismu a kolonialismu, proti ekonomické nadvládě nad lidem, tak obvyklé v obou Amerikách, proti vojenskému nátlaku na tyto lidi, vnucujícímu jim politické a ekonomické systémy cizí jejich národním kulturám, zvykům a společenským uspořádáním - což je případ celých částí Evropy, Asie a Afriky. Věříme, že mezi světovými národy jsou malí stejně hodnotní jako velcí. Stejně jako zůstáváme nepříteli národních států, protože všechny utlačují svůj lid, stavíme se také proti super-státům, používajícím politickou, ekonomickou a vojenskou moc k uvalení krutých vykořisťovatelských systémů na slabší země. V opozici vůči všem formám imperialismu jsme pro vytváření velkých konfederací svobodnými lidmi na základě společných zájmů, solidarity a vzájemné pomoci. Jsme stoupenci aktivního militantního pacifismu, odmítajícího dialektiku „spravedlivých” a „nespravedlivých” válek, pacifismu, požadujícího skoncovat se závody ve zbrojení a odmítajícího nukleární a jiné zbraně. 6) Proti byrokratickému centralismu stavíme federalismus Z nejvnitřnějších pohnutek se stavíme proti všem centralizačním tendencím, ať už politickým,

81

sociálním nebo ekonomickým. Věříme, že struktura společnosti by se měla odvíjet od jednoduchého ke složitému, zdola nahoru. Měla by začínat u základních organismů - obcí, odborových a rolnických organizací atd., koordinovaných v rámci velkých nadregionálních a mezinárodních organizací, založených na vzájemných dohodách sobě rovných. Ty by měly být svobodně uzavírány k obvyklým účelům tak, aby nedošlo k poškození žádné ze stran, které si vždy musí podržet právo od dohody odstoupit, pokud by pocítily, že takový krok by nejlépe posloužil jejich zájmům. Podle našeho názoru tyto sociální organizace, velké nadregionální a mezinárodní konfederace odborů, rolnických asociací, kulturních skupin a obcí, budou reprezentovat všechny lidi bez toho, aby disponovaly jinými pravomocemi než těmi, které jim svěří jednotlivé federované základní součásti. Lidská svoboda může nalézt odpovídající vyjádření pouze prostřednictvím federalistického typu organizace, která stanoví nezbytné hranice svobody každého jednotlivce, ale přitom zaručí svobodu všech. Zkušenosti ukazují, že politická a ekonomická centralizace vede k vytváření monstrózních totalitních států, k agresi a válkám mezi národy a vykořisťování a bídě ohromných mas lidí. 7) Bez individuální svobody nemůže existovat kolektivní svoboda My, anarchosyndikalisté, jsme pevnými stoupenci individuálních práv a svobod. Dokud bude některým z členů komunity upírána svoboda, neexistuje úplná svoboda pro komunitu jako celek. V rámci kolektivity, v níž se jedinec stává obětí útlaku, nemůže existovat žádná svoboda. Musí být zaručena všechna lidská práva, což znamená svoboda projevu, právo na práci a slušnou životní úroveň. Pokud nebudou naplněny tyto záruky, nemůže existovat žádná civilizovaná základna pro spolužití lidských bytostí v rámci společnosti. Věříme ve svobodu a spravedlnost pro všechny lidi, dokonce i pro ty s reakčními názory. 8) Revoluce náleží nám všem Anarchosyndikalistická skupina potvrzuje svoji vůli podporovat boj za úplné osvobození našeho lidu. Prohlašujeme, že Revoluce není vlastnictvím nějakého jednotlivce nebo skupiny, ale náleží všemu lidu. Budeme podporovat všechna revoluční opatření, směřující k napravení starých nemocí společnosti, jak jsme ostatně vždy činili. Zároveň však budeme stejně jako v minulosti pokračovat v boji proti autoritářským tendencím uvnitř samotné Revoluce. Bojovali jsme proti barbarství a korupci včerejška. Dnes se stavíme proti všem odchylkám, snažícím se podkopat Revoluci jejím svedením na autoritářskou cestu... čímž je nám upírána lidská důstojnost. Stavíme se proti všem reakcionářským skupinám, zoufale bojujícím za stará privilegia a rovněž se stavíme proti novým pseudorevolučním utlačovatelským a vykořisťovatelským skupinám, které se již objevily na obzoru Kubánské revoluce. Jsme pro spravedlnost, socialismus a svobodu, pro blahobyt všech lidí bez ohledu na původ, vyznání nebo rasu. Dělníci! Rolníci! Studenti! Kubánští muži a ženy! My zůstaneme věrně stát za těmito revolučními principy až do konce. Jsme ochotni za ně obětovat svoji osobní svobodu a pokud to bude nutné, tak i životy. - Anarchosyndikalistická skupina, Havana 1960 Různé deklarace z let 1961-1975 Prohlášení kubánského anarchistického hnutí, adresované sesterským organizacím všech zemí. Srpen 1961 ... Kubánské anarchistické hnutí si přeje zdůraznit, že kdykoli kubánský lid trpěl následky existence diktatury, naše hnutí vždy spojilo síly s těmi, kteří proti ní chtěli bojovat. Stalo se to v minulosti již mnohokrát a naše hnutí to stálo cenné životy. Dlouho předtím, než se objevily současné revoluční organizace, kubánské anarchistické hnutí bojovalo všemi dostupnými prostředky proti jakémukoli imperialismu, zvláště pak severoamerickému, neboť ten se nejvíce dotýkal naší osobní svobody a ekonomického vývoje. Naše hnutí tedy nemůže být v žádném případě obviňováno z toho, že se staví lhostejně k utrpení lidu, nebo že projevuje tolerantní

82

postoj k imperialismu, ať již demokratickému nebo totalitnímu. Kubánské anarchistické hnutí cítí, že ve všech případech zaujalo pozici, hodnou revoluční organizace. ... Kuba je pod nadvládou super-státního režimu, založeného na poučkách té nejrigidnější větve marxismu. Jeho systém plánování, struktura a vývoj sledují historické vzory z podobných zemí, a pokud mezi nimi existuje nějaký rozdíl, spočívá pouze v intenzitě. Kubánské anarchistické hnutí v důsledku toho nevidí na Kubánské revoluci žádné principy, které by mohlo ztotožnit se základními zásadami své ideologie. Právě naopak, zdá se, že veškeré anarchistické myšlení bude potlačeno stejně jako v jiných marxisticko-leninských zemích a člověk úplně pozbude své osobnosti, důstojnosti a práv, aby se stal pouhým ozubeným kolečkem ve státní mašinérii - což je proces, který již začal. Víme, že proti Kubánské revoluci se spojují kapitalistické, církevní a imperialistické zájmy. Je ale rovněž pravda, že do zásadové opozice proti totalitnímu režimu se postavily tisíce dělníků, rolníků, intelektuálů a příslušníků svobodných povolání. Kubánské anarchistické hnutí se nikdy nespolčilo a nikdy nespolčí s představiteli reakce. Nebudeme akceptovat ani vypočítavou intervenci jakékoli imperialistické země do kubánského problému. Lid Latinské Ameriky však má výsostné právo zasáhnout. Má totiž morální závazek postavit se na obranu základních práv, získaných za cenu těžkých obětí, pokud jsou tato práva porušována v Latinské Americe nebo kdekoli jinde. Ve světle všeho, co jsme řekli, bude kubánské anarchistické hnutí trvat za všech okolností na svých ideologických postulátech a bojovat až do konce za svobodu kubánského lidu a sociální revoluci... - Národní výkonný výbor Jména byla vynechána kvůli možným vládním represím Zpráva Kubánského anarchistického hnutí v exilu V. kongresu Federacion Libertaria Argentina, Buenos Aires, prosinec 1961 Množství dopisů, které jsme obdrželi od jednotlivců i celých skupin naznačuje, že mezinárodní anarchistické hnutí je nejen hluboce znepokojeno současnou situací na Kubě, ale rovněž se stejnou měrou zajímá o náš všeobecný přístup ke kubánským problémům a názor, zda se Castrova diktatura zhroutí nebo bude svržena. Budeme podporovat právo masového revolučního hnutí na vyřešení všeobecných vnitřních problémů a zrušení všech privilegií a skoncování s nespravedlností. Budeme se rozhodně stavět proti všem reakčním elementům, které dnes bojují proti Castro-komunismu jen z toho důvodu, že touží dobýt zpět svoji politickou moc a znovu nastolit starý pořádek se vším jeho vykořisťováním a korupcí. My bojujeme proti Castrově diktatuře, protože znamená zardoušení Revoluce a podřízení našeho lidu vykořisťování a útlaku ze strany nové vykořisťovatelské třídy, stejně špatné jako její předchůdkyně. Bojujeme proti nové tyranii, která podřídila naši zemi sovětsko-čínskému imperialismu. Musíme napnout všechny síly, abychom pomohli kubánskému lidu znovu dosáhnout svobody akce prostřednictvím dokončení revoluční transformace země v souladu s jejími vlastními specifickými potřebami a v solidaritě s přirozenými spojenci, lidem Latinské Ameriky, bojujícím proti feudálním a kapitalistickým režimům. Chceme novou Kubu, která přestaví svůj sociální život na základě nejotevřenější ekonomické spravedlnosti a nejúplnější politické svobody, neboť jsme nade vše socialisté a anarchisté. Zájmem mezinárodního anarchistického hnutí, svázaným s naším bojem proti Castro-komunismu, by v žádném případě nemělo být se jakkoli spojovat se zločineckými silami reakce nebo je využívat. Se vší vážnosti, vyžadovanou kritickou situací a s maximálním důrazem na naše činy, my, kubánští anarchisté, ujišťujeme své soudruhy z Anarchistické federace Argentiny, že nikdy neuzavřeme žádnou politickou dohodu s anti-Castrovci, abychom zaprodali svou nezávislost jako hnutí, bojujícího za svobodu a ani nepodřídíme svobodu kubánského lidu zájmům ruského nebo amerického imperialismu nebo jakékoli jiné cizí mocnosti. Vyjadřujeme solidaritu se všemi revolucionáři, kteří v ilegalitě bojují za svobodu proti Castrově tyranii. Jsme připraveni společně bojovat se všemi zastánci svobody za společné cíle, aniž bychom obětovali anarchistické principy nebo identitu svébytné revoluční organizace. Abychom vytvořili protiváhu vůči ohromné politicko-ekonomické moci reakce, bojující proti

83

Castrismu pouze proto, aby kubánskou diktaturu nahradila nějakým podobným režimem, jaký už čtvrt století utlačuje španělský lid, bude nezbytné vytvořit stejně silnou alianci. Nevěříme, že jsme schopni sami svými skromnými silami případně svrhnout Castrovu „revoluční vládu”, mohutně posílenou technickou, ekonomickou, politickou a vojenskou mocí „socialistických zemí.” Castrova vláda si navíc sama vybudovala tak monstrózní aparát, že nemůže být svržena jen samotným kubánským lidem. Považujeme za nejlepšího (ale nikoli v žádném případě jediného) spojence kubánského lidu v jeho boji za spravedlnost a svobodu, lid dalších latinskoamerických zemí, který za odlišných podmínek, ale se stejným duchem a ideály bojuje za totožný cíl - vlastní emancipaci. Tomuto revolučnímu úkolu věnujeme všechno své úsilí a naléhavě se obracíme na anarchistické hnutí v dalších zemích, aby začalo iniciativně sjednocovat všechny anarchistické síly na základě všeobecně přijatelného programu. Z Boletín de Información Libertaria (Zastoupení Kubánského anarchistického hnutí v exilu, Caracas, Venezuela, červenec 1962 ) Podmínky vedení války proti totalitnímu režimu na Kubě, který vytvořil aparát politické policie podle sovětského vzoru, zabraňují vytváření velkých a veřejně působících sil. Vyžadují nezbytné vytvoření malých, volně propojených tajných ilegálních skupin, vedoucích usilovnou partyzánskou opotřebovávací válku za účelem vyčerpání diktatury a násilného způsobení jejího pádu... Lid dosáhne toho, aby kati revoluce zaplatili za svá zvěrstva a vypořádá se s nimi po svém. Jsme přesvědčeni, že jediným schůdným způsobem, jehož prostřednictvím může kubánský lid znovu dobýt ztracenou svobodu a zlikvidovat Castro-komunistickou diktaturu, je tvrdá revoluční akce. Nevěříme, že kubánská tragédie se může dočkat rozuzlení pomocí vojenských dobrodružství, jakými bylo vylodění z dubna 1961. Věříme, že jiní kubánští lidé se musí poučit z bojových metod irských republikánů, tajné židovské armády Izraele, kyperských vlastenců a alžírského hnutí odporu. Musíme přizpůsobit tyto metody kubánským podmínkám. Pro nás je ústřední funkcí exilu pomáhat podněcovat revoluční akci organizací, působících přímo na Kubě, představujících vůli kubánského lidu bojovat. Každý, kdo marní čas vytvářením fiktivních organizací, jejichž cílem je uchopit moc poté, kdy Castro-komunistická diktatura padne (jestli vůbec), se chová zrádcovsky a oddaluje osvobození kubánského lidu. Jako dlouholetí revolucionáři budeme vždy bojovat za svobodu kubánského lidu uskutečnit vlastní revoluci bez toho, aby se stal obětí zahraničních nebo domácích tyranů. Naším hlavním úkolem je shodnout se na plánu společné akce, která způsobí pád Castro-komunistické diktatury. Jsme připraveni bojovat bok po boku se všemi skutečnými stoupenci svobody za společné cíle, ale zůstaneme nezávislou organizací a nebudeme kolaborovat s mocichtivými politiky, kteří již dnes v zákulisí připravují převzetí moci a vytvářejí „vlády v exilu” nebo „ilegální vlády.” Zemědělská ekonomika a půda (Abelardo Isglesias: Revolution and Counter Revolution in Cuba, Boletín de Informacion Libertaria - orgán MLCE, Miami, červen 1966) Klíčovým důvodem politických a sociálních pohybů na Kubě, datujících se až zpět ke staletím španělské koloniální nadvlády, je strašlivě nespravedlivé rozdělení držby půdy. Převážně zemědělská země, jejíž ekonomika je takřka úplně závislá na zemědělství a tažné síle hospodářských zvířat... se musí nezbytně zbavit všech typů feudálního vlastnictví a dát půdu k dispozici přímo zemědělským pracujícím. Zatímco statkářská aristokracie ponechávala velké rozlohy úrodné půdy neobdělány a široké rolnické masy trpěly hrůzami nemocí, hladu a chudoby, městské obyvatelstvo užívalo materiálního standardu, značně převyšujícího všechny známé údaje z Latinské Ameriky. Z tohoto důvodu se anarchistické hnutí vždy intenzivně zabývalo problémem vyvolání radikální a hluboké revoluční změny v oblasti zemědělství. Podle příkladu anarchistických aktivistů, kteří byli v Mexiku inspirováni hrdinským příběhem Emiliana Zapaty, se skupina odvážných kubánských

84

aktivistů rozhodla věnovat otázce emancipace rolníků. Od zorganizování družstva výrobců kávy v Monte Ruz před více než padesáti lety až po založení Rolnické federace Kuby, v níž bojovaly desítky našich soudruhů, se kubánští anarchisté vždy stavěli proti velkostatkářům, podněcovali rolníky, aby se násilím zmocňovali neobdělávané půdy, kolektivně na ní pracovali a dobrovolně se organizovali do revolučních kolektivů nebo podobných družstevních asociací... Po triumfu revoluce v roce 1959 kubánští anarchisté vyzývali rolníky k přisvojení si půdy a ustavení zemědělských družstev, aniž by čekali na příkazy od nových castrovských úřadů. Tato politika byla přijata ze dvou důvodů: zaprvé, aby aktivně zapojila rolnické masy do výstavby a správy nové zemědělské ekonomiky prostřednictvím jejich vlastních dobrovolných organizací a zadruhé kvůli tomu, že přímá akce by rolníkům vložila do rukou kontrolu nad ekonomikou a zabránila, aby „revoluční stát” proměnil svobodné družstevníky na nevolníky totalitního režimu. Nový diktátoři museli proto čelit značnému odporu, ale nakonec se jim přece jen podařilo násilím a výhrůžkami rolníky z půdy vyhnat. Kubánští anarchisté opakovaně varovali před podceňováním nebo odmítáním životě důležitého příspěvku, který revoluci může přinést drobný rolník, obdělávající půdu sám s pomocí rodiny a nevyužívající námezdní práci a tento přístup se rovněž vztahoval na řemeslníky, malé dílny, družstva a tisíce specializovaných služeb, bez nichž by se ekonomika zastavila. Plodnost této politiky se jasně projevila ve Španělské revoluci prostřednictvím anarchistických zemědělských družstev a socializovaného průmyslu ve městech. (Pozn. S.D. - Připomínáme čtenáři, že tato nesmírně důležitá otázka, již diskutovaná v článku Pluhy, traktory a guajiro, je zde znovu zopakována.) Bez podceňování důležitosti velkých družstevních farem pro uspokojení poptávky po zemědělských produktech, musíme rovněž zdůraznit, že i drobní rolníci mohou významně přispět ke zvýšení zemědělské produkce tím, že se spojí do kolektivů za účelem společného intenzivního obdělávání půdy... Společná deklarace anarchistů obou Amerik Vydaná v USA, MLCE v Miami, 1968 Při vědomí, že anarchistické principy stojí v nesmiřitelné opozici vůči všem druhům poroby... Při vědomí, že z objektivního hlediska vedl sociální i politický průběh takzvané Kubánské revoluce k nastolení bolševického režimu, který cynicky ponížil tužby kubánského lidu... Při vědomí, že Castro-komunistický režim je schopen uskutečňovat nadvládu nad kubánským lidem pouze díky vojenské a politické podpoře Ruska, které proměnilo ostrov na další z řady satelitů rudého imperialismu pomocí politiky teroru, věznění a zločinu a potlačuje odpor a boj kubánského lidu proti tyranii... Při vědomí, že takzvaná Kubánská revoluce poté, co nabídla půdu těm, kteří ji obdělávají, ji namísto toho odebrala všem bývalým vlastníkům včetně rolníků a předala státu a proměnila tak rolníky na jeho námezdní otroky. Stejným způsobem byla převzata všechna průmyslová a výrobní centra, doprava, distribuce, tisk a krátce řečeno veškeré domácí sociální, politické a ekonomické aktivity a lid byl tak podřízen vůli a autoritě totalitního státu... Při vědomí, že na Kubě je zakázána jakákoli svoboda myšlení a projevu, žádnému občanu není povoleno svobodně vyjádřit nesouhlas s politickým systémem a normami, ustavenými současnou vládou, že všechna média se úplně octla v rukou státu, že veškeré vydávání knih a jiného literárního materiálu podléhá státnímu dohledu a schvalování a dále, že na jakýkoli ústní nebo písemný projev opozice nebo kritiky vlády je pohlíženo jako na trestný čin... Při vědomí, že 90 % kubánského lidu se staví proti politickému systému, který jim byl vnucen silou a násilím, je skutečností, že po devíti a půl letech bolševické nadvlády se nyní v kubánských věznicích nachází na 100.000 lidí a tento počet dále narůstá. (13) Ve vězeních každodenně dochází k po13) Po svržení Batistova režimu a zejména neúspěšné invazi v Zátoce sviní Castrova vláda provedla ohromná masová zatýkání. Po Zátoce sviní se odhaduje, že bylo svévolně zatčeno a vězněno minimálně 150.000 lidí. Většina z nich zůstala ve vězení až do sedmdesátých let. Na Kubě existuje asi padesát vězení, konstruovaných jako zařízení s maximální ostrahou. Až do masového exodu z Marielu v roce 1980 byla značně pře85

pravám a vraždám bojovníků za svobodu, jejichž počet už dosáhl úrovně 10.000. Z Kuby již všemi představitelnými způsoby uprchlo více než půl milionu lidí. Tito lidé pocházejí ze všech společenských tříd, ale většinu tvoří dělníci a rolníci, jejichž odchod ze země je jasným projevem odmítnutí režimu, který je zotročuje... Při vědomí, že takzvaná Kubánská revoluce ani v nejmenším nereprezentuje tužby kubánského lidu, který vždy bojoval a bojuje i dnes za svobodu s plným respektem k lidským životům a ve jménu neustálého vylepšování na cestě k míru a společenskému dobru... Tedy my, organizace, podepsané pod tímto Společným prohlášením anarchistů obou Amerik, deklarujeme, že: Castrův režim je ve službách Ruska a jeho plánů na budoucí nadvládu nad lidem obou Amerik, že kubánský lid má legitimní právo bojovat proti režimu, který jej utlačuje a má právo jej svrhnout, že již probíhající boj kubánského lidu proti utlačovatelům a zotročovatelům je spravedlivý a měl by se tedy těšit podpoře a pomoci ze strany všech anarchistických organizací a jednotlivců z amerického kontinentu a celého světa, že nížepsané organizace podporují kubánský lid v boji za zničení totalitního bolševického státu, který jej nyní utlačuje a zotročuje a berou na sebe úkol odhalovat před celým světem všemi dostupnými prostředky zločinný útlak a otroctví kubánského lidu, stejně jako v maximální možné míře spolupracovat a podporovat boj proti Castro-komunismu, dokud kubánský lid nezíská svoji svobodu. - Movimiento Libertario Cubana en el exilio (MLCE) - Libertarian League (USA) - Organizaciones Libertarias del Peru - Federación Anarquista del Mexico (FAM) - Movimiento Libertario del Brasil - Federación Libertaria Argentina (FLA) Zpráva Kubánského anarchistického hnutí v exilu Miami, říjen 1974 Našim krajanům v emigraci. Těm, kteří trpí na zotročené Kubě. Lidu Latinské Ameriky. Lidu Spojených států.

plněna, životní podmínky v nich všeobecně velice drsné a zacházení s vězni kruté. Nejproslulejšími jsou Castillo del Principe, pevnost La Cabana, Boniato, pevnost San Severino a America Libre, jedna ze tří ženských věznic. Ještě předtím, než byl přeměněn na indoktrinační a vzdělávací institut pro zahraniční i domácí mládež, byl Ostrov borovic (nyní Ostrov mládeže) největším vězením na Kubě. Vězni jsou všeobecně využíváni jako otrocká pracovní síla. Navzdory úsilí mezinárodních organizací ještě na konci 80. let nebyl do kubánských vězení umožněn přístup žádné humanitární organizaci a údaje o počtu a stavu vězňů jsou nespolehlivé a těžko ověřitelné. Kubánský exil na konci 60. let udával číslo 100.000, Castro v roce 1965 americkému novináři Lee Lockwoodovi přiznal 20.000 politických vězňů. Jaime Caldevilla, španělský diplomat působící v Havaně, v roce 1969 odhadl počet vězňů na 24.000 v koncentračních táborech, 7.200 v pracovních táborech, 7.000 ve vězeních a 17.000 svévolně zadržovaných politickou policií. Castro politické vězně často používal jako rukojmí a propouštěl je za peníze nebo materiální dodávky. Po invazi v Zátoce sviní byli vězni z bývalých bohatých plantážnických rodin propuštěni za 100.000 dolarů na hlavu. Poté bylo více než 2.000 zbývajících zajatců propuštěno za částku 35 milionů dolarů v lécích a zemědělské mechanizaci. Při masovém exodu v roce 1980 z přístavu Mariel, kterému vláda nebránila a během něhož zemi opustilo na 500.000 lidí, bylo za peníze propuštěno několik politických vězňů, ale s nimi také množství obyčejných zločinců a pacientů ústavů pro duševně choré. Kubánští političtí vězni jsou rozděleni do dvou kategorií. První se rozhodli spolupracovat s vládou a podílet se na své „rehabilitaci”, druzí odmítli a byli zařazeni mezi tzv. „plantados.” Ti jsou drženi v nejstřeženějších věznicích. Bývalý velitel povstalecké armády a člen Revolučního direktoriátu Eloy Gutierréz Menoyo strávil ve vězení jako „plantado” celkem 21 let a byl propuštěn teprve v prosinci 1986 u příležitosti státní návštěvy španělského premiéra Felipe Gonzaleze. - Pozn. překl. 86

Vždy zůstaneme věrni vznešeným ideálům, které jsme prosazovali a bránili po dlouhá léta proti všem tyranům a svůdcům lidu včetně „marxistů-leninistů” a Castro-komunistů. Když jsme bránili své principy, vždy jsme bojovali se stejným odhodláním rovněž proti krvavým pravicovým konzervativním totalitním proudům. Za to jsme zaplatili velmi vysokou cenu perzekucí a obětí na životech. Zatímco předstírá, že nenávidí tyranii, papež, který kázal proti násilí a otroctví ve jménu Ježíše Krista, vyslovil požehnání diktátoru Castrovi... Fašistické Španělsko má dobré vztahy s totalitně-komunistickou Kubou... Rusko dodává svému kubánskému satelitu zbraně a další materiál... Velké americké korporace zároveň Castrovi ochotně poskytují štědré úvěry na nákup automobilů, autobusů a další techniky. Vzhledem k této „koexistenční” politice velkého sovětského totalitního impéria a americko-evropských demokracií soutěžících o nadvládu nad Kubou, je naše pozice stále stejná: JSME PROTI OBĚMA MOCENSKÝM BLOKŮM! NESTAVÍME SE NA STRANU ANI JEDNOHO Z NICH! VŽDY STOJÍME NA STRANĚ SVOBODY A LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI! Kubánci, žijící v zahraničí, nemohou podnítit utlačované lidi na Kubě k nějakému povstání - a ještě méně lid celé Latinské Ameriky - aniž by měli jasný a přesvědčivý program úplné svobody, lidských práv a důstojného života pro všechny. Boj proti castrismu totiž není pouze naším zájmem. Nastolením diktatury castrovského typu jsou ohroženy celé masy latinskoamerického lidu. Strádání utlačených, zterorizovaných a zbídačených rolníků a dělníků je činí přístupné bolševické propagandě. Dobře připravení a placení agenti bolševismu jim slibují lepší život. Lidové masy jsou v tomto ohledu naivní a neví nic o tom, jaký druh despotického „komunismu” chtějí tito agenti ve skutečnosti nastolit. Masy cítí, že už nemají co ztratit a v zoufalství se přidávají na jejich stranu. Musíme se aktivně postavit tomuto nebezpečí. Musíme sdělit lidovým masám svůj vlastní konstruktivní a praktický program a varovat je před skutečným charakterem falešných „komunistů.” Musíme jim říci: Máte právo na slušný život. Pokud jste rolníkem, máte právo na půdu, kterou obděláváte, stejně jako na slunce a vzduch. Pokud jste dělníkem, máte právo na všechny produkty své práce. Vašim dětem se musí přirozeně dostat dobrého vzdělání a nemocným lidem té nejlepší lékařské péče. Jste lidskou bytostí. Máte právo se vzdělávat. Myslet. Jednat bez toho, aniž byste se museli ponižovat, aniž byste se museli hrbit před vůlí všemocné a brutální vlády. Mějte se na pozoru! Nenásledujte falešné vůdce, kteří vás zotročí, stejně jako zotročili vaše nešťastné bratry a sestry pracující na Kubě... (Výzva končí důraznou výzvou:) ...všemu lidu obou Amerik všech tříd, který si nepřeje vyměnit jednu tyranii za druhou, povstalecké mládeži této země, všem, kteří si uvědomují vážnost situace a chtějí se přidat k tažení za osvobození Kuby... Deklarace Kubánského anarchistického hnutí v exilu (březen 1975) Pozn: Tato deklarace nenastiňuje úplnou anarchistickou představu o budoucí společnosti, nýbrž minimální program na bázi sjednocené fronty všech tendencí kubánského revolučního hnutí, vytvořené za účelem svržení totalitního režimu. Deklarace představuje pouze první krok směrem k regeneraci kubánské společnosti, S.D.) Preambule Kubánští pracující nejsou kontrarevolucionáři, přející si nastolit starý pořádek. Skutečnými kontrarevolucionáři jsou tyrani, kteří dnes třímají v rukou absolutní moc nad celou naší zemí a podrobují lid nejbrutálnějšímu politickému útlaku a ekonomickému vykořisťování. Kuba není socialistickou společností. Je totalitním státem s militarizovanou ekonomikou a sociálním systémem. Údajně „socializované” vlastnictví ve skutečnosti náleží státu a tento stát je ve skutečnosti vlastnictvím oligarchie v čele s „Nejvyšším vůdcem” Fidelem Castrem. V rukou této menšiny, představující novou vládnoucí třídu, je soustředěna veškerá politická a ekonomická moc. Naším prvním a nejdůležitějším úkolem je tedy zničit totalitní stát. Pouze tehdy si můžeme znovu vydobýt zpět svobodu určovat vlastní osudy a připravit cestu pro uskutečnění společenského

87

systému, v němž budou dělníci a rolníci skutečnými pány nad všemi výrobními prostředky, distribuční soustavou a veřejnými službami. Naši soudruzi, kteří dnes na Kubě žijí v totalitním otroctví, jsou přesvědčeni, že kubánský problém má v zásadě politickou povahu a naše strategie by měla být nejdříve nasměrována na znovuzískání nezbytných občanských svobod, potřebných pro iniciování procesu společenské změny, vedoucího ke spravedlivějšímu, kultivovanějšímu, šťastnějšímu a svobodnějšímu životu. Následující programové návrhy přesně vyjadřují myšlenky a pocity našich soudruhů na Kubě: Politická struktura: (a) Totalitní stát musí být nahrazen novou politickou strukturou, zaručující úplné dodržování občanských svobod s největším možným respektem k lidským právům (svoboda slova, shromažďování, pobytu, spolčování, vyznání apod.) (b) Politická policie musí být zrušena. (c) Musí být ustaveny zcela autonomní obce a jejich konfederace. (d) Musí být založen všeobecný federativní systém, založený na novém decentralizovaném uspořádání. (e) Zrušení armády, zachování jen naprosto minimálního počtu profesionálních vojáků a minimalizace vojenských cvičení, to vše má rovněž zásadní význam. Ekonomická struktura. Stojíme za tím, že… (a) půda bude rozdělena těm, kteří na ní pracují, způsobem, jaký zorganizují, naplánují a provedou samotní rolníci - ať už se bude jednat o individuální nebo rodinné obdělávání půdy, vytváření dobrovolných družstev a kolektivů podobných izraelským kibucům apod. (b) kolektivizace a převzetí velkých podniků samotnými dělníky, techniky i administrativními pracovníky pomocí systému samosprávy, na který by dohlížely jejich odborové svazy, kdekoli to bude nezbytné pro obecný prospěch a ekonomiku, povolit individuální nebo skupinové vlastnictví malých specializovaných provozoven a podobných malých řemeslnických dílen. (c) všeobecné ekonomické plánování prováděné koordinovaně organizacemi pracujících a technickou a administrativní správou... (d) v soukromě vlastněných provozovnách, které nemohou být z výjimečných důvodů socializovány, by měl fungovat systém spolurozhodování a participace pracujících. Sociální struktura: všechny sociální služby budou provozovány a spravovány odborovými svazy, obcemi a jinými federativními subjekty, které všem Kubáncům zaručí následující služby zdarma: péče o matku a dítě, další lékařské a zdravotní služby, podporu v nezaměstnanosti, přístup do kulturních a zábavních zařízení... (a) na všech úrovních a ve všech oblastech bude poskytováno bezplatné vzdělání (základní a střední školy, univerzity, technické a umělecké vysoké školy atd.) (b) Pro všechny bude zajištěno bezplatné bydlení. Závěry: s tím, jak šel čas a existovala diktatura, způsobilo dlouhé utrpení zásadní změny ve způsobu života kubánského lidu. Mentalita mladých lidí, kteří dospěli již za diktatury, se významně liší od minulé generace. Snažit se obrátit tok času směrem k minulé éře, je utopické a absurdní. Pokud chceme uspět, musíme být realističtí, brát do úvahy současnou situaci a jednat podle toho, což znamená vymýtit existující negativa, ponechat to, co je cenné a iniciovat nové a pokrokové změny v kubánském životě. Pozn: Poté, co nastínila strukturu navrhované jednotné fronty Kubánského anarchistického hnutí v exilu, která by zajistila vzájemnou solidaritu při zachování plné nezávislosti zúčastněných organizací, Deklarace pokračuje zdůrazněním skutečnosti, že... (S.D.) ... na nové Kubě musí být hnutí práce zorganizováno podle federalistických principů v profesních odborových svazech, naprosto nezávislých na státu a politických stranách. Pouze tehdy si udržíme svobodu sdružování, iniciativy a tvořivé akce. Shrnutí: Revoluce a kontrarevoluce Accion Libertaria, tiskový orgán Federacion Libertaria Argentina, Buenos Aires, červenec 1961 Hrdinské vypětí lidu svrhávajícího diktátora a vyhánějícího tyrana a jeho nájemné vrahy - to je revoluce. Uchopit však absolutní moc za účelem dokončení diktátorskými metodami toho, co by mohli udělat sami čerstvě svobodní lidé - to je kontrarevoluce. Očistit zemi od deformací starého svrženého režimu - to je revoluce.

88

Nastolit však teror za účelem hanebné a bezcitné eliminace všech, kteří se nepodřídí nové diktatuře - to je kontrarevoluce. Dosáhnout přímé participace lidu na všech nových výtvorech a úspěších - to je revoluce. Násilně místo toho dekretovat, jak se všechno bude odehrávat a svést úspěchy pod pevnou kontrolu státu - to je kontrarevoluce. Zmocnit se země pro ty, kteří na ní pracují a zorganizovat je do svobodných rolnických komunit - to je revoluce. Změnit ale program do podoby oficiální zemědělské reformy a začít vykořisťovat rolníka coby zaměstnance Národního institutu pro zemědělskou reformu - to je kontrarevoluce. Vyvlastnit kapitalistické podniky a předat je do správy dělníkům a technikům - to je revoluce. Přeměnit je ale na státní monopoly, v nichž je jediným právem pracujícího - výrobce - poslouchat příkazy - to je kontrarevoluce. Rozpustit staré ozbrojené složky, jako armádu a policii - to je revoluce. Zavést však povinnou vojenskou službu v milicích a udržovat stálou armádu, poslušnou příkazů vládnoucí elity - to je kontrarevoluce. Postavit se proti zahraničním intervencím do života kubánského lidu a odmítnout jakýkoli imperialismus - to je revoluce. Zaprodat však zemi cizím mocnostem pod záminkou obrany proti jiným - to je kontrarevoluce. Připustit svobodu projevu a činnosti pro všechny opravdové revoluční síly a tendence - to je revoluce. Uznat však pouze jednu politickou stranu, která navíc perzekvuje a likviduje jako údajné kontrarevolucionáře ty, kteří se staví proti bolševické infiltraci a nadvládě - to je kontrarevoluce. Učinit z univerzity skvělé kulturní centrum, spravované společně vyučujícími, zaměstnanci a studenty - to je revoluce. Přeměnit ale univerzitu na nástroj vládní politiky a vyloučit a perzekvovat ty, kteří se nepodřídili - to je kontrarevoluce. Zvýšit životní úroveň pracujících prostřednictvím jejich vlastních produktivních snah, inspirovaných zájmem o všeobecný blahobyt - to je revoluce. Vnutit jim však plány, vypracované státními úřady a požadovat vyznání podřízenosti od všech, kteří pracují - to je kontrarevoluce. Zakládat školy a bojovat s negramotností - to je revoluce. Indoktrinovat ale děti obdivem k diktátorovi a jeho spolupracovníkům a militarizovat je ve službě státu - to je kontrarevoluce. Poskytnout odborovým svazům úplnou svobodu organizace a správních funkcí jako základních orgánů nové ekonomiky - to je revoluce. Ocejchovat je ale znamením podřízenosti k vládnoucímu režimu - to je kontrarevoluce. Zakládat po celé zemi nové konstruktivní lidové organizace všeho druhu a podporovat v jejich rámci ducha svobodné iniciativy - to je revoluce. Zakázat však nebo klást překážky jejich práci a proměnit je v souladu s doktrínou v nástroje státní moci - to je kontrarevoluce. Volat po solidaritě mezi všemi lidmi, všemi poctivými pracujícími muži a ženami celého světa a vyzývat je k podpoře revolučního lidu, budujícího nový život - to je revoluce. Identifikovat se ale s ruským totalitarismem jako ”socialistický stát”, přijatelný pro sovětské impérium - to je kontrarevoluce. Všechny zmíněné progresivní kroky, učiněné kubánským lidem pod praporem svobody, který zářil velkou nadějí pro obě Ameriky i celý svět, byly skutečnou Kubánskou revolucí. Krvavá diktatura Fidela Castra a jeho kliky, ať už se skrývá pod jakoukoli maskou a předstírá, že si předsevzala jakékoli cíle, je však skutečnou Kubánskou kontrarevolucí.

89

Kapitola 11 Kuba na konci šedesátých a v sedmdesátých letech Do jaké míry je náš rozbor prvních let Kubánské revoluce stále platný i pro Kubu konci šedesátých a celých sedmdesátých let? Proběhly nějaké významnější změny, nikoli pouze v určitých rysech, ale v celkovém směrování Revoluce? Formování Nového člověka V letech 1966 až 1970 se kubánští vůdci pokusili vychýlit Revoluci ve specifickém směru. V souladu s myšlenkami Che Guevary se rozhodli zahájit výstavbu nové „komunistické” společnosti, postupně odstranit peníze a peněžní ekonomiku, distribuovat výrobky a služby podle základního principu komunismu „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb” a zahájit formování „Nového člověka.” Tento „Nový socialistický člověk” měl být sebeobětováním naplněný idealista, ochotně a radostně pracující nikoli pro osobní zisk, ale celospolečenský prospěch. „Nový člověk je silně poháněný morálně-etickými pohnutkami” a nemusí být pomocí dekretů diktátorské vlády nucen, aby plnil své povinnosti... Castro prohlásil, že „... velkým úkolem Revoluce je zásadní úkol zformovat Nového socialistického člověka... se skutečně revolučním vědomím.” (řeč v Las Villas, 26. července 1966). Kubánští vůdci se dokonce chvástali, že co se týče budování komunismu (distribuce, revoluční uvědomění, vyrovnání příjmů apod.) je Kuba daleko před Sovětským svazem. Všechny pokusy nastolit socialismus pomocí příkazů, jak Bakunin předvídal více než před sto lety, ale nevyhnutelně vedou k zotročení lidu autoritářským státem. Castrovský pokus o vybudování komunismu selhal, protože Nový socialistický člověk může být zformován pouze v kontextu nové a svobodné společnosti, založené nikoli na donucování, ale dobrovolné kooperaci. Tento pokus selhal, neboť nebyl uskutečňován pomocí hlubokých osvobozujících změn autoritářského charakteru kubánské společnosti. Komunizace a vytváření „nového člověka” ve skutečnosti skrývala další militarizaci Kuby. Castro to otevřeně přiznal: „Dnes před sebou mohu vidět ohromnou armádu, celou armádu vysoce disciplinovaného a nadšeného národa, připraveného splnit jakýkoli vytýčený úkol.” V projevu z 23. srpna 1968 Castro oznámil své rozhodnutí militarizovat celý ostrov a poskytnout naprostou prioritu „ekonomické frontě,” k čemuž je absolutně nezbytná diktatura proletariátu, vykonávaná Komunistickou stranou. Viz K.S. Karol, Guerillas in Power, New York 1970, str. 447-448, 518. „Komunizace” se ukázala být krutým žertem. Vzala na sebe podobu charakteristickou pro totalitní režimy. Tato fáze Kubánské revoluce bývá správně nazývána „mini-stalinským obdobím”. Utváření „Nového člověka” v souladu s totalitním zadáním znamená proces cepování lidí do role poslušných sluhů státu, kdy se morální pohnutky stávají nástrojem na zapojení lidových mas do procesu upevňování vlastního zotročení. Pracující se postavili na odpor, což je jejich nehynoucí zásluhou: „Celá ekonomika byla zachvácena vlnou sabotáží. Sabotéři podpálili textilku v provincii Las Villas, kožedělnou továrnu v Havaně, drůbežárnu v Santiagu, sklad chemických hnojiv v Manzanillu, provinční sklad ministerstva vnitřního obchodu v Camaguey a tak dále... Sám Castro podával dlouhý výčet sabotáží, provedených ve školách a na stavbách.” (Karol, tamtéž, str. 447) Lidový odpor, který se v součtu přidal k sebevražedným ekonomickým dobrodružstvím Castrovy diktatury, uspíšil kolaps Che Guevarovy strategie. Vztahy s Ruskem Od roku 1968, kdy Castro podpořil ruskou invazi do Československa, vliv SSSR na vnitřní kubánské záležitosti stále narůstal. Kubánská ekonomika byla integrována do sovětské sféry vlivu ještě intenzivněji od roku 1972, kdy se Kuba připojila k RVHP - Radě vzájemné hospodářské pomoci - osmičlennému ekonomickému obchodnímu bloku, podorovanému Ruskem. Rozsah absolutní závislosti Kuby na ruské ekonomické podpoře můžeme posoudit z nárůstu kubánského obchodu se SSSR, který v roce 1972 dosáhl 72 %, což je zhruba stejná úroveň jako v případě obchodu s USA v 50. letech. Podle Vladimira Novikova, místopředsedy Rady ministrů SSSR, obchod Kuby s Ruskem v roce 1970 představoval celkovou částku 3 miliard rublů ročně, nebo v jiném poměru 3.5 milionu amerických dolarů denně, což za poslední čtyři roky znamenalo nárůst o 60%. 90

(viz Carmelo Mesa Lago: Cuba in the 1970s, University of New Mexico, 1974, str. 9-11). Přijetím podmínek dohody o ekonomické spolupráci mezi Ruskem a Kubou, „se Kubánci sami zavázali akceptovat ruské poradenství a plánování v klíčových průmyslových odvětvích po dobu tří let (1973-1975 včetně)... Rusko přislíbilo postavit dvě nové textilky, nový niklový a kobaltový kombinát s kapacitou 30.000 tun ročně, jadernou elektrárnu, železniční spojení mezi Havanou a Santiagem de Cuba, továrnu na výrobu železobetonu, zrekonstruovat kubánské přístavy, postavit novou továrnu na výrobu televizorů a rádií atd. atd.” (Herbert Matthews, Revolution in Cuba, New York 1975, str. 398-399) Ruská vojenská pomoc proměnila Kubu na jednu z největších vojenských mocností v Latinské Americe. V roce 1970 Kuba obdržela z Ruska „jeden a půl miliardy dolarů přímé vojenské pomoci, což je dvojnásobek objemu vojenské pomoci Spojených států celé Latinské Americe.” (Juan de Onis, zpráva pro New York Times, 10. 5. 1970) Prostřednictvím smíšené sovětsko-kubánské komise SSSR nejen dohlíží na plnění vojenských a ekonomických dodávek pro Kubu, ale rovněž de facto kontroluje kubánskou ekonomiku. Tato závislost je dalším z důkazů Castrovy konverze k marxismu-leninismu. Jeho drzé pokrytectví odsouvá stranou jakýkoli respekt pro pravdu a pobouřen byl dokonce i Herbet Matthews, jeden z jeho nejpevnějších obdivovatelů: „V rámci otevřené kritiky kremelské doktríny ´mírové koexistence´, v roce 1973 dokonce drze prohlásil, že útok na kasárna v Santiago de Cuba před dvaceti lety (v roce 1953) byl příkladem marxismu-leninismu... (Matthews cituje Castra): ´bez mimořádných Marxových a Engelsových vědeckých objevů a bez zasvěcené Leninovy interpretace a jeho plodného historického úspěchu (dobytí moci v Ruské revoluci) bychom na 26. červenec nemohli ani pomyslit.” (Řeč u příležitosti dvacátého výročí útoku na kasárny Moncada). „...což je ve skutečnosti čistý výmysl. V roce 1953 se útoku víceméně náhodou zúčastnil jen jeden jediný komunista. Nikdo z účastníků předtím ani nepomyslel na Marxe, Engelse nebo Lenina a nejméně ze všech Fidel. Castro přepisuje historii, aby posloužila jeho politickým potřebám.” (tamtéž str. 390) Castrovo nezřízené lichocení ruským zachráncům se dostává na úroveň chvály, kterou zahrnovali Stalina jeho roztoužení obdivovatelé. Na titulní straně novin, věnovaných návštěvě Leonida Brežněva v nově otevřené základní škole, čteme pod titulkem „Brežněv otevřel základní školu V.I. Lenina”, následující: „Drahý soudruhu Brežněve! Učitelé, zaměstnanci, studenti této školy a stavební dělníci se připravovali na Vaši návštěvu... Vítáme vás co nejvřeleji, jak si zasloužíte coby generální tajemník Ústředního výboru slavné Komunistické strany Sovětského svazu (potlesk)!... Je velkou ctí a důvodem pro hlubokou radost a uspokojení nás všech, že tato škola, nesoucí zářivě slavné Leninovo jméno, bude otevřena právě Vámi, který nyní zaujímáte tu nejčestnější funkci v Komunistické straně Sovětského svazu (potlesk)... Navždy sláva Vladimíru Iljiči Leninovi! (potlesk) Ať žije nezničitelné přátelství Kuby a Sovětského svazu! (potlesk a skandování „Ať dlouho trvá!”) Vlast nebo smrt! Venceremos! (Výkřiky „Venceremos” a potlesk vestoje). - Granma, 10. února 1974. Je neměnnou zásadou, že vztahy mezi státy se neřídí eticko-morálními úvahami. Státy se v zájmu prosazení své politiky neváhají uchylovat k té nejodpornější zradě a pokrytectví. Chování kubánské vlády potvrzuje tento všeobecně uznávaný fakt. Castro totiž navázal přátelské vztahy s Frankofašistickým Španělskem. Maurice Halperin v této souvislosti poznamenává, že „již v roce 1963 se vzájemný ekonomický prospěch ukázal být silnějším, než ideologie... a na konci tohoto roku z kubánských médií zmizely všechny zmínky o ´fašistickém Španělsku´... obchod mezi Kubou a Španělskem vzrostl z 11 milionů dolarů v roce 1962 na zhruba 103 milionů dolarů v roce 1966 - což ze Španělska učinilo třetího nejdůležitějšího obchodního partnera Kuby.” (str. 304) Castro zašel až tak daleko, že v roce 1971 souhlasil v obchodní dohodě se Španělskem uhradit cenu vyvlastněného španělského majetku, který byl na Kubě znárodněn. (viz Matthews, str. 405) Zemědělství Ekonomický expert na Kubu, Carmelo Mesa-Lago, dochází k závěru, že „zemědělství, zvláště cukrový průmysl, páteř kubánské ekonomiky, předvedlo od roku 1961 zarážejícím způsobem nízký výkon... podle Institutu pro potraviny a zemědělství OSN byla celková kubánská zemědělská produkce v roce 1969 o 7% nižší, než v roce 1958, tedy před revolucí.” (Cuba in the 1970s, str. 56)

91

Dokonce i významný agronom Dumont poté, co si vzpomněl, jak Castro básnil, že v roce 1969 bude provincie Oriente produkovat 1,3 milionu litrů mléka denně, přehodnotil své optimistické předpovědi a v projevu z 26. července 1970 přiznal, že „v první polovině roku 1970 se produkce mléka snížila o 25%. V roce 1968 činila výroba hovězího masa 154.000 tun, v roce 1970 klesla na 145.000 tun a Castro dokonce prohlásil, že může dojít k dalšímu snížení...” (Is Cuba Socialist?. str. 90142) Ekonom Romery Nelson vyčíslil, že spotřeba masa na hlavu se z 35 kilogramů v roce 1958 snížila na 19 kilogramů v roce 1972. (viz Matthews, tamtéž. str. 367) Od té doby, co byl v roce 1962 zaveden přídělový systém na potraviny a jiné životní potřeby, Kubánci žijí za podmínek velmi drastické diety. Dumont za tuto tragickou situaci přímo tvrdě kritizuje právě Castrův režim. Jeho údaje si zaslouží být citovány na větším prostoru: „Vzhledem k úrodné půdě, úrovni mechanizace, traktorům a hnojivům - což vše zjevně překonávalo podmínky v Číně - neexistují důvody, proč by neměl skončit nedostatek ovoce a zeleniny, datující se od roku 1961... potravinové příděly jsou stanoveny zcela bez ohledu na skutečné potřeby lidí.” (tamtéž, str. 142) „Namísto výstavby zeleného havanského okruhu, který jsem navrhl v roce 1960 a který by městu poskytl samozásobitelské kapacity produkce ovoce a zeleniny... byli v roce 1969 rolníci přinuceni zasadit pouze cukrovou třtinu nebo kávu a ti, kteří město dříve sami zásobovali, se proměnili ve spotřebitele... sklizeň ovoce a zeleniny v provincii Havana se z 90.000 tun v roce 1967 snížila na 70.000 tun v roce 1970.” (tamtéž, str. 67) „V roce 1969 Castro slíbil: máme tolik banánů, že je nebudeme prodávat, ale rozdávat. Já jsem ale viděl dlouhé kilometry banánových plantáží, kde stromy umíraly, protože byly vysazeny na příliš suché půdě... této chybě by se vyhnul i průměrně schopný farmář... dostatek banánů byl pouze pro staré lidi a děti... nikdo jiný si prostě nemohl koupit ani jeden banán, a to se odehrávalo v zemi, kde banány nebyly luxusem, ale v mnoha případech základní potravinou, nahrazující chléb.” (str. 90) „Všude, od Bayama až po Havanu, zmizelo z obchodů ovoce, zelenina a textilní zboží... nedostatek byl dosud takřka nesnesitelný, ale nyní se stal přímo šokující a dramatický.” Dumont připisuje většinu nedostatků zrušení malých obchodů a drastickému omezení malých farem. „Když zmizely malé obchody a nejrůznější služby, zmizel důležitý doplňkový zdroj potravin, neboť státní znárodněná výroba jej nebyla schopna nahradit. Znamenalo to, že potravin byl náhle nedostatek.” (str. 63) Podle Joe Nicholsona Jr. (Inside Cuba, New York 1974, str. 33) v roce 1974 měsíční osobní příděl obnášel 3 kg rýže, 1.5 kg masa, 1.5 kg fazolí, 1 kg špaget, 0.75 kg jiných těstovin, 0.5 kg soli, 0.5 kg mouky, 0.25 kg kávy, 15 vajec a 3 plechovky kondenzovaného mléka. Čerstvé mléko bylo pouze pro děti a staré lidi. Dokonce i cukr byl na příděl v množství 2 kg měsíčně na osobu. Podle zprávy Rádia Miami z prosince 1975 měl být cukr již volně prodejný. Není pochyb, že Castrova amatérská ekonomická dobrodružství jsou přímou příčinou pokračujícího úpadku kubánské ekonomiky. Grandiózní a neuskutečnitelný plán sklidit v roce 1970 deset milionů tun cukrové třtiny, se proměnil v katastrofu velkých rozměrů. Takřka veškeré práceschopné obyvatelstvo, včetně studentů i dalších lidí z nevýrobní sféry bylo militaristickým způsobem zmobilizováno, aby pracovalo na polích cukrové třtiny. Maurice Halperin napsal, že „mnoho dalších životně důležitých odvětví se zastavilo... a ekonomická noční můra srazila hospodářství na nejnižší úroveň od Revoluce... ekonomika se nepoložila jen díky masivním ruským dodávkám.” (Rise and Decline of Fidel Castro, str. 316). Castro na sebe vzal plnou zodpovědnost za tento debakl a v důležitém projevu z 26. července přiznal, že „Naše neschopnost vzhledem k celkovému vývoji Revoluce - zvláště moje neschopnost... naše učednická léta jako ředitelů Revoluce - za to vše jsme zaplatili příliš vysokou cenu.” (citováno v Dumontovi, str. 152) Existuje mnohasvazková dokumentace na téma plýtvání, neefektivnosti a špatného řízení, ze které vybíráme několik příkladů: „50.000 traktorů, dovezených po roce 1959, bylo používáno pro všechny možné neproduktivní účely... dojíždění na baseballové zápasy, návštěvy příbuzných apod. Castro řekl: ´Bývalý majitel soukromé farmy míval traktor, který vydržel dvacet let. Později, když vlastnictví přešlo na stát, vydržel traktor dva, tři nebo možná i čtyři roky.´” „Dovezená technika leží celá léta ve skladištích... nebo reziví v docích, protože nebyly posta-

92

veny sklady... v roce 1971 bylo jen v havanském vodovodním systému kvůli špatné údržbě ztraceno 120 milionů kubických metrů vody. Kubánský prezident Dorticos na začátku roku 1972 uvedl, že z celkem 300 lokomotiv jich funguje pouze 134... studie o promeškané pracovní době odhalila, že v roce 1970 byla promrhána průměrně čtvrtina až polovina pracovního dne... na konci roku 1973 Raúl Castro prohlásil, že na státních farmách náklady běžně přesahují hodnotu produkce... na jedné roční náklady činily 48.000 dolarů a příjmy 8.000 dolarů.” (Mesa-Lago, str. 33-34,37) Abychom ilustrovali byrokratický příkrov, dusící kubánskou ekonomiku, uvádíme odhalení Reného Dumonta, že „na Kubě si export jedné jediné bedničky ovoce vyžaduje povolení k zabalení, zmrazení a naložení... k čemuž je nutná koordinace celkem 13 vládních úřadů. Žádný z nich přitom nikam nespěchá.” (tamtéž str. 90) Dokonce i procastrovští ekonomové Huberman a Sweezy si stěžují na byrokratickou strukturu kubánské ekonomiky a citují příklad hlavní zemědělské ekonomické agentury INRA: „Koordinace byla složitá a často nemožná... v průmyslu nebyla situace o nic lepší. V Havaně byl veškerý průmysl pod centralizovanou kontrolou jednoho vládního úřadu, což bylo nešťastné a neefektivní.” (Socialism in Cuba, str. 82-83) Nezemědělská produkce Podle neúplných a rozptýlených údajů, shromážděných Mesa-Lagou, se v letech 1969-1970 průmyslová produkce snížila. Zlepšila se až v roce 1972: o 48% v ocelářství, 28% v potravinářství, 11% v rybářství, 44% ve stavebnictví, 41% v těžbě soli, 200% ve výrobě chladicích zařízení atd. Vzrostla rovněž produkce telefonního drátu, skla, plastických hmot, kosmetiky a výrazně vzrostla produkce niklu a mědi. V roce 1972 celková výroba vzrostla o 14% a 15% v prvních devíti měsících roku 1973. Informace o ekonomické situaci na Kubě jsou, jak Mesa-Lago sám uvádí, „nezbytně rozkouskované... nemáme k dispozici žádná přesná statistická data a v mnoha oblastech vůbec žádná.” Nároky vznášené Castrem a oficiální kubánskými zdroji v souvislosti s kubánským ekonomickým pokrokem, nemohou být nijak ověřeny a „musíme je přijímat jen s největší opatrností.” (Všechny citáty z MesaLago, str. 52-60) René Dumont si rovněž stěžuje, že „organizace kubánské ekonomiky je taková, že je naprosto nemožné dostat se ke spolehlivým datům.” (Is Cuba Socialist?, str. 71) Castro se nevyjadřuje přehnaně optimisticky k otázce budoucího kubánského ekonomického růstu. Varuje lidi, aby nečekali razantní zvýšení produkce: „Cíle našeho lidu v materiální rovině nemohou být příliš ambiciózní... měli bychom po deset příštích let pracovat tak, abychom dosáhli ročního ekonomického růstu 6%.” (Mesa-Lago, tamtéž, str. 59) Vzhledem ke Castrově bohaté historii fantasticky přehnaných tvrzení a nesplněných slibů, jsou ale vyhlídky na znatelné zlepšení životní úrovně mas kubánského lidu opravdu pochmurné.

93

Kapitola 12 Struktura státní moci na Kubě V průběhu první fáze autoritářských revolucí se revoluční elita (někdy v čele s diktátorem) chápe státní moci a upevňuje ji na základě údajného postupu „ve jménu lidu.” Každý státní režim však musí v důsledku institucionalizovat vlastní moc prostřednictvím vytvoření stálého a legálně zakotveného byrokratického správního aparátu, aby mohl vládnout zemi a provádět nařízení vedení. Castro v roce 1970 za účelem zahájení institucionalizace odstartoval reorganizaci své vlády a proces vypracování nové ústavy, prohlašující, že Revoluce již dospěla do takového stadia, že lidem může být svěřen určitý stupeň samosprávy. Castro přislíbil přijmout opatření, zamýšlená k decentralizaci státní správy, rozšíření místní autonomie a zavedení dělnické samosprávy v průmyslu, demokratizace masových organizací a vytvoření nových státních institucí, zamýšlených pro povzbuzení větší lidové participace na lokálních i celostátních záležitostech. Důležitější změny uvádíme společně s našimi komentáři v samostatných oddílech. Reorganizace vládní struktury V roce 1973 byly nejvyšší vládní struktury reorganizovány následujícím způsobem. Zaprvé, rozdělení vládního systému na legislativní, výkonnou a soudní moc bylo odmítnuto jako „buržoazní.” Funkce všech tří větví jsou soustředěny v Radě ministrů, ”nejvyšším orgánu státní moci.” Kromě Rady ministrů existuje i řada podřízených celostátních úřadů, jako např. Rozvojový úřad pro zemědělství a živočišnou výrobu, Institut lesnictví a rybářství, Národní drůbežářská komise a značný počet kulturních orgánů, například Kinematografický a Literární institut nebo Národní kulturní rada. Ve skutečnosti reálná moc spočívá v rukou Výkonného výboru Rady ministrů (ekvivalentu standardního kabinetu), složeného z deseti ministrů, kontrolujících a koordinujících svěřená ministerstva a úřady. Ty zahrnují průmysl a energetiku, spotřební zboží a vnitrostátní obchod, cukrový průmysl, necukrovarnické zemědělství, dopravu a komunikace, vzdělání a sociální věci. „Výkonný výbor Rady ministrů byl vytvořen v souladu s pokyny politického byra Komunistické strany Kuby.” Na regionální úrovni budou Koordinační provinční rady, dosazené Výkonným výborem Rady ministrů „koordinovaně s provinčními delegáty politbyra Komunistické strany provádět... direktivy, vydané vyššími orgány... v souladu se zájmy ústřední autority.” (tj. Výkonného výboru Rady ministrů) „Předseda Rady ministrů, Fidel Castro Ruz, předsedající rovněž Výkonnému výboru Rady ministrů, bude stát také v čele následujících státních úřadů: ministerstva revolučních ozbrojených sil (FAR), ministerstva vnitra, Národního institutu zemědělské reformy (INRA) a ministerstva zdravotnictví...“ Protože Castro je rovněž Prvním sekretářem Ústředního výboru Komunistické strany Kuby (CPC) a protože v čele všech ministerstev a státních úřadů stojí člen CPC, dosazený Castrem, dochází i Castrův sympatizant Herbert Matthews neochotně k závěru, že „Castro má všechny orgány státní moci pod svoji přímou kontrolou. Je všemocný muž a je to jeho Revoluce... Castro nechce vytvořit - a ani by se toho neodvážil - samosprávné instituce, manažerský aparát, autonomní politickou stranu nebo silnou vojenskou elitu, neboť by mohlo dojít z jejich strany k ohrožení jeho moci.” (1 - a předchozí citáty) Kubánský stát je pyramidou, strukturovanou podle stalinistického vzoru, v jejímž rámci jedinec nebo kolektivní diktátoři po vzoru post-stalinského Ruska vykonávají v konečném důsledku absolutní moc. Soudní systém Neexistuje žádný nezávislý soud. Zákon uvádí, že „soudy dostávají pokyny od revolučního vedení.” Soudní aparát je pouze dalším z úřadů, podřízených Radě ministrů, regulující a kontrolující činnost všech soudů a právních subjektů. Nejvyšším soudním orgánem je Rada ministrů Nejvyššího lidového soudu, která předává nižším instancím „závazné instrukce revolučního vedení.” (2) V rámci tohoto systému jsou centralizovány všechny typy soudů - občanské, trestní, vojenské, politické i Lidové soudy, řešící přestupky. Soudci Lidových soudů jsou právními laiky. Prezident republiky, ministři a členové politbyra CPC nespadají pod soudní jurisdikci a mohou být souzeni pouze speciálními stranickými soudy. (3) Provozování soukromé právní praxe je zakázáno. Obžalovaní mohou být zastu94

pováni pouze státem dosazenými obhájci a další soudní personál musí být ideologicky spolehlivý. (4) „Znalost a studium marxismu-leninismu, marxistické sociologie a materialistické interpretace dějin jsou nezbytnými předpoklady pro skutečně celostní vzdělání revolučního soudce...” (5) Komunistická strana Kuby (CPC) Komunistická strana byla založena v roce 1935 pod názvem Lidová socialistická strana (PSP). Za Castra byla známa jako Integrované revoluční organizace (ORI), Sjednocená strana socialistické revoluce (PURS) a od roku 1965 jako Komunistická strana Kuby (CPC). Komunistická strana a Castro neměli nikdy příliš dobré vztahy, nejen kvůli kolaboraci PSP s Batistou, ale i proto, že bolševici zesměšňovali Castrův historický útok na kasárna Moncada z 26. července 1953, dnes slavený jako národní svátek. Bolševici útok označili za „buržoazní pučistické dobrodružství.” Navíc se nijak neúčastnili odboje proti Batistovi a sabotovali Castrovu výzvu k provedení generální stávky, která by Batistu svrhla. Bolševici se přidali do Castrova tábora až několik měsíců po Batistově pádu, když sami rozpoznali, že Castro zvítězí. Revoluce byla uskutečněna navzdory opozici ze strany bolševiků. Protože strana nepodnítila revoluční akce a nechopila se moci jako v Rusku, nemohla nyní v žádném případě Castrovi výměnou za spolupráci diktovat nějaké podmínky. Strana byla akceptována pouze pod tou podmínkou, že vezme na vědomí Castrovo vůdčí postavení a bez připomínek se podřídí jeho ideologickým, politickým a ekonomickým koncepcím. Castro ovládá CPC velice podobně jako Stalin. Členové Ústředního výboru Komunistické strany náleží ke Castrově osobní klice. Castro sám, jak jsme již poznamenali, je Prvním sekretářem strany a jeho bratr Raúl následuje v hierarchii hned za ním. Uvnitř Strany samozřejmě neexistuje žádná demokracie. Když byl tedy Anibal Escalante ve známém případu obviněn z „mikrofrakcionářství” (což je zločin, neuvedený dokonce ani v trestním zákoně), protože se snažil podřídit Castra stranické disciplíně, byl odsouzen na 15 let nucených prací. „Escalante a jeho právníci byli dokonce zbaveni možnosti prohlásit před soudem cokoli na svoji obranu a veřejné zápisy neobsahovaly nic, co prohlásila obhajoba.” (6) CPC nevytváří žádnou politiku. Její funkcí je provádět vládní nařízení, ne vládnout a jak řekl Maurice Halperin: „Funkcí CPC je mobilizovat obyvatelstvo pro splnění úkolů, vytýčených samotným Castrem...” (7) Na Kubě CPC hraje totožnou mocenskou roli jako v Rusku a dalších „socialistických zemích.” Nárůst jejího významu v procesu reorganizace je vyjádřen v nárůstu počtu členů, který se z 55.000 v roce 1969 zvýšil na 200.000 v roce 1975. Odhadovaný počet členů Svazu komunistické mládeže je asi 300.000. Ke Komunistické straně náleží 85 % armádních důstojníků. Zajímavá poznámka - podle ”Verde Olivio” (tiskového orgánu ozbrojených sil), celkem 67 % členů Ústředního výboru CPC pochází z řad důstojníků. 26 % jsou státní zaměstnanci a pouze 7 % dělníci. Kromě 6 provinčních sekretariátů CPC v roce 1973 existovalo 60 okresních a 401 místních sekretariátů a 14.360 stranických buněk v masových organizacích, továrnách a zemědělských oblastech. Komunistická strana Kuby vládne Kubě a Castro vládne Komunistické straně. Stalinistická podřízenost CPC Castrovi byla zdůrazněna Armando Hartem (v roce 1969 organizačním sekretářem CPC) v jeho řeči na Havanské univerzitě. „Můžeme vůbec analyzovat nebo studovat teoretické otázky, vznesené například na poli filosofie, cesty ke komunismu nebo jakoukoli část kultury, zejména společenské vědy a filosofii, aniž bychom vzali do úvahy myšlenky a koncepce Fidela (Castra) a Che (Guevary)?” (8) První postcastrovský kongres CPC (prosinec 1975) ratifikoval novou ústavu, vypracovanou veteránským bolševickým vůdcem Blasem Rocou a právním odborem Ústředního výboru strany. CPC byla prohlášena za „nejvyšší vedoucí sílu kubánské společnosti a státu.” Byl schválen celostátní stranický program a doporučen doplněk, nastiňující první pětiletý ekonomický plán pro léta 19761980. Co se týče uplatňování nových direktiv, vzešlých z kongresu, v čele CPC stojí stočlenný Ústřední výbor. Pod provinčními výbory se nacházejí regionální a místní výbory až na úroveň továrních a družstevních stranických buněk. Na všech úrovních této komplikované autokratické centralizované organizace jsou pečlivě prováděna nařízení nejvyššího vedení (Castrovy kliky). Castro, poháněn nezbytností zachovat dobré vztahy se svými spasiteli, „socialistickými zeměmi”, na nichž závisí jeho přežití, falšuje historii vztahů s kubánskou Komunistickou stranou a ujišťuje

95

nás o tom, co před nějakou dobou vehementně popíral. Jeho hlásná trouba Granma 16. srpna 1975 pokrytecky zdůraznila, že „V průběhu své historie naše první komunistická strana vykonávala vynikající práci rozšiřováním marxisticko-leninských myšlenek, bojovala proti lokální oligarchii a imperialismu a nezištně podporovala všechny demokratické požadavky pracující třídy.” (9) Lidová demokracie a decentralizace Na jaře 1974 byl v provincii Matazanas iniciován experiment v oblasti demokracie a decentralizace. Byly vytvořeny obecní, okresní a provinční Organizace lidové moci (PPO). Těm bylo předáno do správy celkem 5597 výrobních a terciálních jednotek. PPO v sobě slučuje funkce samosprávy a státní správy a rovněž přebírá určité funkce Výborů na obranu revoluce. Voleb do PPO se zúčastnilo 90 % lidí, ale „60 % zastupitelů jsou bolševici a členové mládežnických bolševických skupin.” (10) Interview s vysoce postaveným představitelem PPO dokazuje, že intenzivně propagovaná „decentralizace”, „demokracie” a „lidová samospráva”, údajně nastolovaná na Kubě, není ničím více, nežli sprostým podvodem. „Otázka: Je ustavení samosprávných Orgánů lidové moci (PPO), majících prosazovat participaci mas na místní a regionální správě, součástí procesu posilování diktatury proletariátu? Odpověď: Ano, ve skutečnosti je založení PPO - provedené jako experiment v provincii Matazanas, součástí tohoto procesu. Otázka: Na jakých principech jsou PPO založeny? Odpověď: Komunistická strana je klíčovým a nenahraditelným organismem pro výstavbu socialismu v naší zemi a jako taková řídí podle svého nejlepšího úsudku všechny ostatní organizace a organismy, samozřejmě včetně Orgánů lidové moci.” (11) Zmíněný systém, napodobující falešné ruské „sověty”, ve skutečnosti podporuje již existující diktaturu. Výbory na obranu revoluce (CDR) (14) „K. S. Karol se zeptal, co se stalo s tolika lidovými organizacemi, které byly kdysi tak dynamické... tyto organizace přestaly existovat, nebo existují jen na papíře. Staly se loutkami... například CDR... které jdou do akce vždy, když je třeba označit nespolehlivé občany a překupníky. CDR byly zredukovány na pouhé přívěsky Seguridad (Státní policie).” (12) V pracích Herberta Matthewse se o pět let později v roce 1975 otevřeně píše, že CDR jsou nyní zcela „pod kontrolou Komunistické strany... CDR kromě špiclování rovněž vykonávají jisté další funkce, například organizují očkování proti obrně, záškrtu a neštovicím, dohlížejí na to, jestli rodiče posílají děti do školy, jestli se spravedlivě rozdělují potravinové a jiné příděly apod.” (13) CDR jsou ve skutečnosti širokou a spletitou sítí, zasahující každé sousedství a dokonce i každý projev osobního života všech mužů, žen a dětí na Kubě. Následující doslovné přepisy rozhovorů s rodilými Kubánci nám toho ukazují mnohem více o práci kubánské tajné policie a totálním nerespektování osobní svobody, než mohou poskytnout abstraktní vědecké publikace nebo statistické tabulky: 14) CDR jsou v podstatě sítí policejních donašečů a spolupracovníků. Oficiálně byly vytvořeny v září 1960 a jejich hlavní funkcí mělo být podle vlády bojovat proti „kontrarevolučnímu třídnímu nepříteli.” CDR měly původně jediný účel - sloužit jako informační nástroj pro policii a ozbrojené síly. Jejich funkcí bylo dohlížet na „kontrarevolucionáře”, vést záznamy o jejich chování a pravidelně informovat úřady. Po invazi v Zátoce sviní byly CDR odpovědné za masové zatýkání skutečných či údajných nepřátel režimu a jejich předávání policii. Právě CDR v roce 1968 provedly masové zestátnění více než 55.000 zbývajících malých provozoven, barů, restaurací apod. a vybíraly a dosazovaly „dobrovolníky”, kteří se stali „lidovými správci.” CDR postupně rozšířily svoji činnost také na oblast prevence obecné kriminality a fungují jako svého druhu občanské hlídky, částečně nahrazující pochůzkovou činnost policie. Každý člen CDR musí jednou za měsíc strávit 4 hodiny v noci na pochůzce. Členové CDR většinou poskytovali u soudů svědectví proti lidem, obviněným z politických zločinů a dohlíželi na uplatňování rozsudků domácího vězení nebo zákazu pobytu. Jejich důležitou rolí je také stíhat absentéry, obtěžovat obyvatelstvo za přebytečné využívání elektřiny apod. CDR hrají velice důležitou roli v procesu indoktrinace a manipulace obyvatelstva a jsou rovněž odpovědné za šikanování disidentů. CDR dále vedou například kampaně za využívání sběrných surovin, vakcinace proti nakažlivým chorobám apod. Na počátku 80. let CDR měly asi 4.5 milionu členů starších 14 let. CDR řídí Národní direktoriát, který spravuje síť asi 30.000 základních organizací se 120-150 členy. Takřka každý dům, pracoviště nebo škola má svoji buňku CDR. Uniknout dohledu CDR je na Kubě takřka nemožné. - Pozn. překl.

96

„Paní jménem S. na mě spustila příval slov. ´Proslulé kampaně za zvýšení gramotnosti,´ prohlásila, ´ nejsou ničím jiným, než indoktrinací. Neexistuje žádná opozice... jakoby na Kubě zavládl nový středověk. Tihle špiclové z CDR vědí, kdo mne navštěvuje a koho navštěvuji já... Za pana Castra se náhle stalo povinností mého souseda vědět, jak žiji. Každý ví, že v civilizované zemi je váš domov nedotknutelný... Tady na Kubě vám kdejaký práskač zaklepe na dveře a vyřídí, s kým je nebezpečné se stýkat... Chtěli by snad odstranit zámek z mých dveří? Myslíte, že přeháním? Vím, nežijete zde. Naší nejhlubší potřebou je být sám sebou, být svůj a nekonformní. Moje motto je: Nechte lidi žít jak chtějí... Je naprosto nepřípustné, aby existovala jen jedna jediná moc v podobě státu... dokonce i kdyby to byla nakrásně ´dobrá´ moc... protože lidské bytosti někdy mají zvláštní touhu říci NE dokonce i na dobré věci, aby mohly nesouhlasit.´ Student medicíny řekl návštěvníkovi: ´Všichni víme, kdo jsou ti dobrovolní udavači. Jděte a promluvte si s paní Blanco (student jí cituje): ´Vím, co o mě lidé říkají, ale já prostě musím dohlížet na to, aby lidé nedělali jisté věci - například neabsentovali v práci. V tomhle domě nebudou žádní absentéři.´ Jeden člověk, co nepřišel do práce kvůli ´stresu,´ byl ve skutečnosti nevěrný své ženě a šel za přítelkyní. Když paní Blanco vyhrožovala, že vše vyzradí jeho ženě... ´byl v pořádku po dva dny, zkontrolovala jsem ho na pracovišti. Dva dny a pak zase údajný stres, jednoduše toužil po své přítelkyni. Cítila jsem, že ho budu sledovat jen jeden den a načapám ho, protože koneckonců to je moje práce. On je parazit, přebývající v našem domě... Nevím, jestli bych si neměla promluvit s jeho přítelkyní a varovat ji, aby se od něj držela dál a přerušila s ním veškeré styky. Nikomu jsem zatím nic neřekla, pouze sleduji, co se děje. Pokud se to jeho žena dozví, bude velmi nešťastná.´” (14) Rene Dumont píše o tom, že v ubytovnách „macheteros” (sekáčů cukrové třtiny), pracujících daleko od domova, „občas visí malé cedulky, na kterých stojí: Spi klidně, Revoluce dohlíží na Tvoji ženu. Skutečností je, že jestli macheterovu ženu navštíví nějaký muž, manžel dostane telegram od místního CDR.” (15) Mladí kubánští rebelové Na jaře 1972 si Jaime Crombat, sekretář Ligy mladých komunistů, postěžoval, že mezi mládeží existuje „zaostalá menšina, která ani nepracuje ani nestuduje, nebo tak činí pouze pod nátlakem... jsou to ti, kteří stále zachváceni starou ideologií... se chovají nepřípustně vzhledem k socialistické morálce...” (16) Mesa-Lagův podrobný výzkum, odhalující skutečnou situaci, si zaslouží delší citaci: „Navzdory pozoruhodnému pokroku ve vzdělávání, např. snížení procenta negramotných... se objevily zprávy o vážných nedostatcích. V dubnu 1971 z celkového počtu školou povinné mládeže ve věku 14-16 let bylo 300.000 těch, kteří ani nepracovali, ani nestudovali. Ze čtrnáctiletých to bylo 23 %, patnáctiletých 44 % a šestnáctiletých 60 %. Procento těch, kteří opustili školu, bylo horší na venkově (88 %) než ve městech (66 %). Na základních školách 69 % dětí, které začaly chodit do první třídy v roce 1965, už v roce 1971 nebylo ve škole... studenti vykazují nedostatek starostlivosti o socialistické vlastnictví... Podle ministra školství tak bylo zničeno 50 % učebnic, poslaných do škol v loňském roce. Castro vybuchl rozhořčením: ´...je něco špatného v naší společnosti, když musíme dětem vysvětlovat, jak se mají chovat k socialistickému vlastnictví... ti, kteří jej ničí, jsou... flákači, příživníci a zločinci...” V téže řeči Castro odsoudil mládež za nošení ´extravagantních´ zahraničních módních vzorů (příliš těsné kalhoty a dlouhé vlasy v případě chlapců a příliš krátké minisukně v případě dívek) a zálibu v ´dekadentní literatuře´. V některých případech ´...byla mládež zneužita kontrarevolucionáři proti Revoluci,´ Castro si rovněž stěžoval na ´zbytkové projevy prostituce a homosexuality.´ V roce 1967 mladiství spáchali celkově 41 % trestných činů. O čtyři roky později tento poměr narostl na 50 %.” (16) ...v roce 1972 se Joe Nicholson Jr., sympatizující žurnalista, který navštívil Kubu, dotázal oficiálních kubánských představitelů, proč chlapci nesmí nosit dlouhé vlasy. Dostalo se mu odpovědi, že pokud by bylo jednomu chlapci dovoleno lišit se účesem, oblečením nebo chováním, mohli by to začít požadovat i ostatní. To by způsobilo kontraverze, něco, co je považováno za nesprávné...” (17) Opatření, přijatá za účelem napravení situace, zahrnovala nucenou vojenskou službu, vytvoření vojenských pracovních jednotek ve výrobě a na stavbách, zavlažování a dalších projektech. Objevily se nicméně zprávy, že počet mladistvých ve věku 13-16 let, kteří spáchali trestný čin, zůstal nezměněn. Castro tvrdí, že vysoká zločinnost mládeže je způsobena skutečnosti, že se na ni nevztahuje trestní odpovědnost. V květnu 1973 byla hranice trestní odpovědnosti snížena z 18 na 16 let a za eko-

97

nomickou kriminalitu, abnormální sexuální chování a další trestné činy byly stanoveny tvrdé tresty, sahající až k doživotnímu vězení. „Problém závadné mládeže byl částečně vyřešen pomocí zavedení SMO (nucené vojenské služby) a pracovních setnin mládeže. V roce 1972 počet rekrutů v SMO dosáhl čísla 300.000, což byla celá třetina veškeré mládeže mezi 16-17 lety věku. V roce 1973 byly obě tyto mládežnické organizace sloučeny do Mládežnické armády práce (EJT)...” (18) Dělnická bída Ke slibovanému zrušení nájmů a zvýšení mezd nejhůře placených dělníků nedošlo. Podobně byly zrušeny i příspěvky v plné výši platu pro nemocné a penzisty. Ani v roce 1973 nedošlo ke zrušení drastického potravinového přídělového systému. Jedna z hlavních rezolucí XIII. kongresu Kubánské konfederace práce (CTC), konaného v listopadu 1973, obnovila ty nejhorší rysy kapitalistického námezdního systému - výkonově založenou mzdu namísto mzdy, založené na potřebách. V projevu na závěrečném zasedání kongresu se Castro snažil tuto politiku ospravedlnit následujícím způsobem: „platit stejnou mzdu za stejnou práci, aniž bychom zohlednili úsilí do ní vložené, je rovnostářský princip, s nímž musíme skoncovat... mzdy by měly být vypočítávány podle fyzických ukazatelů, závisejících na složitosti práce a potřebných dovednostech...” V souladu s touto politikou bylo přesunuto 132 milionů peset na zvýšení platů technických specialistů, aby byli tito lidé přinuceni „zvýšit produktivitu.” (19) Na I. sjezdu Komunistické strany Kuby v prosinci 1975 bylo velkými červenými písmeny vystaveno motto „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.” Platy jsou odvozovány od výrobních kvót, přidělených každému zaměstnanci. Pokud kvóta není splněna, platy jsou příslušně sníženy. Možnost zakoupení nedostatkového zboží (televizory, ledničky, pračky apod.) není přidělována pracujícím podle potřeb, ale na základě správného podřízeného chování (poslušnost k příkazům, vlastenectví, překračování norem apod.) Věrnému námezdnímu otroku je povoleno strávit dovolenou v lepších střediscích a dostane se mu rychlejšího přístupu k bytu. (20) XIII. kongres CTC ve skutečnosti odmítl právo odborů bránit zájmy pracujících. V rezolucích se uvádí, že neexistují žádné pracovní konflikty. Stát, Komunistická strana a odborové svazy jsou partnery, neustále spolupracujícími za účelem vyprodukování „většího množství a lepších výrobků a služeb, posílení včasných příchodů do práce, zvýšení politického uvědomění, plnění direktiv Komunistické strany...” (21) Aby získal zaměstnání, pracující člověk sebou musí přinést osobní doklady a pracovní knížku s úplnými pracovními záznamy o svých „zásluhách” a „nedostatcích”. Do „zásluh” se počítá dobrovolná neplacená práce, překračování výrobních kvót, neplacené přesčasy, odkládání odchodu do důchodu a setrvání v pracovním procesu, starost o státní majetek a vysoká úroveň politické uvědomělosti. „Nedostatky” jsou „aktivity, mající negativní dopad na výrobu, narušující disciplínu a snižující úroveň politické uvědomělosti.” (22) Na jaře 1971 vláda vydala zákon proti „zahálce”, nutící všechny zdravé muže ve věku 17-60 let nastoupit do práce. Na konci 70. let dosahovaly absence úrovně 20 %. Sankce za „trestný čin zahálky se pohybují od domácího vězení až po jeden nebo dva roky nucených prací.” (23) Odborářská „demokracie” V září 1970 Castro oznámil, že “jsme se rozhodli svěřit pracujícím konání voleb do odborářských orgánů v každé organizaci... volby budou naprosto svobodné...” Castro si následně nepokrytě protiřečil, když vysvětlil, že „zvoleni mohou být pouze ti pracující, kteří bezpodmínečně plní příkazy vlády, managementu a Strany...” (24) Volební procedura kandidátům zakazuje jakékoli předvolební aktivity, včetně propagace své osoby. Výlučné právo zveřejňovat „zásluhy” kandidátů má Volební komise. Více než polovina pracujících se nakonec odmítla zúčastnit této trapné volební frašky, neboť neočekávali žádné změny, nebo na kandidátce byl pouze jeden jediný kandidát. Když se v rámci CTC diskutoval průběh voleb, někteří členové odborů tvrdě kritizovali volební metody a výběr kandidátů. Ministr práce diskusi násilím přerušil, kritiky označil za „kontrarevolucionáře a demagogy” a varoval, že jejich „negativní přístup” se bude muset „radikálně změnit.” (25) XIII. sjezd CTC z listopadu 1973 byl prvním za sedm let (od roku 1966). Zúčastnilo se jej 2230 delegátů, údajně zastupujících 1.200.000 pracujících. Hlavní náplní jednání bylo automatické ra-

98

tifikování nebo mírné modifikování ”tezí”, dodaných organizační komisí (více než 99 % hlasů bylo pro). Počet celostátních syndikátů byl zvýšen ze 14 na 22. (26) Dělnická kontrola a samospráva Castrova vláda se nikdy vážně nepokusila připustit smysluplnou participaci řadových zaměstnanců na řízení podniků (a to ani nemluvě o úplné samosprávě v průmyslu). K. S. Karol v roce 1968 napsal: „Castro se mi sám přiznal, že v blízké budoucnosti nevidí žádnou šanci na to, aby dělníkům bylo přiznáno právo na samosprávu - a už v žádném případě nedojde k zavedení skutečně socialistického způsobu výroby...” (27) Ministr práce Jorge Risquet prohlásil: „Skutečnost, že Fidel Castro a já jsme navrhli, aby pracující dostali možnost říci své slovo, neznamená, že se chystáme negovat roli, kterou musí hrát Komunistická strana... rozhodování a odpovědnost padá na hlavy managementu... jednou z věcí, které jsou naprosto jasné, je skutečnost, že management by měl mít a také má veškerou odpovědnost a jednací autoritu... managament představuje součást státní organizace a je pověřen úkolem plánovat a provádět výrobu a poskytování služeb.” (28) Castro ve svém slavném projevu z 26. července 1970 jasně prohlásil, že „...musíme v každém podniku založit kolektivní orgán... kterému ale bude předsedat jeden vedoucí pracovník a rovněž zástupce Hnutí uvědomělých pracujících (kubánský ekvivalent ruských stachanovců, překonávajících ostatní pracující v rychlosti a produktivitě - modelových pracujících. Stachanovismus se později stal vzorem Programu socialistické výstavby), Ligy mladých komunistů, Komunistické strany a Fronty žen.” (29) V roce 1965 byly uzákoněny Pracovní rady (Consejos de Trabajo). Pracovní rada se skládá z pěti zaměstnanců, zvolených na dobu tří let. Rada však nekontroluje, nespravuje, ba ani nevykonává částečný dohled nad výrobou. Její funkcí je řešit stížnosti zaměstnanců, popohánět plnění příkazů a direktiv managementu, posilovat pracovní disciplínu a zajišťovat přesuny pracovních sil. Ty musí být schváleny jak ministerstvem práce, tak místní organizací Komunistické strany. (30) Odborové svazy ve skutečnosti nejsou ničím více, než převodovými pákami manažerské správy a systému výroby. Raúl Castro prohlásil: „Odbory mají být autonomní, ale musí být politicky vedeny Stranou a jednat v souladu s její politikou.” XIII. kongres CTC vyhlásil: „Funkce odborů spočívají ve spolupráci za účelem zlepšení práce managementu, posílení pracovní disciplíny, zajišťování řádné docházky, zvyšování produkce a vymýcení absentérství, flákačství a bezstarostnosti.” (31) Odbory se mohly podílet na správě podniku prostřednictvím dvou institucí - Výrobních shromáždění a Manažerských rad (Consejos de Direccion). Tyto dvě instituce jsou nejvyššími řídícími orgány ve všech podnicích. ”Každá Manažerská rada se skládá z předsedy, jeho nebo jejích asistentů, voleného představitele odborů, představitele závodní organizace Komunistické strany a zástupce mládežnických komunistických organizací.” (33) „Shromáždění mohlo vznést určitá doporučení, ale bylo na manažerovi, aby je přijal, odmítl nebo modifikoval podle svého uvážení... odbory nemohou zasahovat do otázek mezd, přijímání a propouštění zaměstnanců, sesazování manažerů nebo vytváření plánu.” (34) Evropským, americkým a mnoha latinskoamerickým pracujícím je reálně dopřáváno více dělnické kontroly než pracujícím kubánským. Ve skutečnosti byla úroveň dělnické kontroly před nástupem Castrova režimu vyšší. K. S. Karol komentuje masivní militarizaci pracovního procesu, kulminující v „Revoluční ofenzívě” z roku 1968, následujícími slovy: „Celá země byla reorganizována po vzoru ozbrojených sil. V každé provincii bylo vytvořeno velitelství. Pracovní brigády byly přeměněny na prapory, každý rozdělený do tří rot, kterým velel major a předák... Che Guevarova brigáda (pracující na „frontě” zemědělské produkce), se nacházela pod přímou kontrolou armády.” (37) Militarizace práce Podle Geralda H. Reeda, který v průběhu dvouletého pobytu na Kubě studoval místní vzdělávací systém, „byly technologické učební instituty podle plánu proměněny na vojenská centra. Studenti žijí pod přísnou vojenskou disciplínou a brannou povinnost vykonávají již během studia.” (35) Mládežnická armáda práce (EJT) je součástí pravidelné armády a velí ji Comandante (ekvivalent generálmajora) Oscar Fernandez Mell. Ten je rovněž náměstkem ministra revolučních ozbrojených sil a členem Ústředního výboru Komunistické strany. EJT byla založena 3. srpna 1973

99

v provincii Camaguey. U příležitosti prvního výročí existence jí pozdravný dopis, velkohubě podepsaný „Fidelem Castrem, Prvním sekretářem Komunistické strany a předsedou revoluční vlády,” poděkoval za „vaši rozhodnou pomoc v průběhu sklizně cukrové třtiny v roce 1974. Vaše skvělá práce na poli plnění zemědělských plánů, výstavby škol, továren, bytů a trajektů, předčí dokonce i mimořádné úspěchy starších organizací.” Castrův bratr, který se podepsal „Raúl Castro Ruz, divizní generál a ministr ozbrojených sil,” napsal: „Zasílám nejvřelejší bratrské pozdravy všem vojákům, důstojníkům, poddůstojníkům a politickým komisařům Mládežnické armády práce a prohlašuji je za politicky a ideologicky perfektně připravené pro boj... jak jsme již prohlásili při jiných příležitostech, jsme si jisti, že se tato armáda stane skutečnou baštou výroby a také obrany revoluce.” (36) Ozbrojené síly Na počátku Revoluce lidé Castra velmi oslavovali za výrok o zlomení moci armády, redukci nejvyšší hodnosti v povstalecké armádě na majora a případném celkovém zrušení ozbrojených sil ve prospěch Lidových milic. Proces zavádění povinné vojenské služby byl zahájen v roce 1963 a kulminoval v roce 1973 zrušením obávaných Lidových milicí: „Lid ve zbrani... milice, byly nahrazeny organizacemi civilní obrany pod přímou kontrolou armády. Na těchto organizacích už nic nepřipomíná Lidovou armádu... po každém cvičení jsou zbraně zase dány pod zámek do kasáren, což je poněkud v rozporu s Fidelovými výroky z doby, kdy tvrdil, že bude rozdávat zbraně ´i kočkám´.” (38) Kuba se pyšní nejsilnější armádou v celé Latinské Americe. Rusko a další „socialistické země” poskytlo Kubě masivní dodávky zbraní a množství armádních technických specialistů. Stovky mladých důstojníků Revolučních ozbrojených sil byly vycvičeny v Rusku. (39) Již v roce 1963 vojenský expert Hanson Baldwin označil kubánské letectvo za ”nejmodernější a potenciálně nejsilnější v celé Jižní Americe.” (40) Vzdušné síly byly od té doby mohutně posíleny dodávkami ruských MiGů a další výzbroje. Kuba disponuje „pozoruhodným arzenálem protiletadlových řízených střel, pobřežního dělostřelectva a radarových stanic” (41), stejně jako dalekonosnými děly, nejnovějšími středními i těžkými tanky a dalšími moderními zbraněmi. Raúl Castro ve spolupráci se sovětskými vojenskými poradci transformoval kubánské ozbrojené síly do podoby vysoce disciplinované a přísně hierarchizované vojenské mašinérie, nelišící se v ničem zásadním od moderních konvenčních armád vojenských supervelmocí. Raúl Castro je mnohem schopnějším vojenským organizátorem a stratégem než jeho bratr Fidel. Raúl a nikoli Fidel vypracoval strategii a zorganizoval partyzánskou válku v Sierra Maestra a Sierra Cristal, předcházející Batistově pádu. Raúl od té doby stojí v čele kubánské armády jako schopný velitel. (42) Takřka všichni partyzánští velitelé, sloužící pod Raúlem, se stali vysokými důstojníky kubánské armády, vládními představiteli a členy Ústředního výboru Komunistické strany. Bylo by chybou myslet si, že Raúl Castro je pouhou režimní figurkou. Nejenže se dělí o moc se svým bratrem Fidelem, ale rovněž disponuje značným podílem osobní moci. Když Castro odcestuje do zahraničí, Raúl vládne Kubě jeho jménem, dokud se Fidel nevrátí. Matthews zvláště zdůrazňuje, že pokud by měl Fidel Castro z nejrůznějších důvodů odejít ze scény, Raúl by ho snadno nahradil v pozici vládce Kuby, neboť by ze svého postu mohl na svoji podporu shromáždit všechny silné mocenské páky. „Raúl by měl za sebou mohutné vojenské a policejní síly, silnou státní správu, vládní byrokracii a všemocné Politbyro Komunistické strany.” (43) Přestože Castro snížil početní stavy kubánské armády na polovinu (z 300.000 na 150.000), vojsko je stále pětkrát silnější, než staré Batistovy třicetitisícové pozemní, námořní i letecké síly. Lépe organizovaná, vycvičená a vybavená armáda se proměnila na daleko mocnější bojovou sílu, a to až do té míry, že v době psaní této knihy byla kubánská vláda schopna v součinnost s Ruskem vyslat několikatisícové jednotky bojovat do Angoly, aniž by tím nějak postřehnutelně oslabila bojové schopnosti kubánské armády. Hierarchický hodnostní systém byl zreorganizován tak, aby odpovídal převažujícím tradičním hodnostním systémům vojenských mocností, ať už „kapitalistických” nebo „socialistických”. ”Zákon č. 1257 jmenuje Fidela do funkce Hlavního ministra ozbrojených sil. Raúl Castro se jako ministr ozbrojených sil přímo podřízený Fidelovi stává jediným divizním generálem, jehož ekvivalentem v jiných zemích je generálplukovník. (Raúl Castro je dnes ve skutečnosti titulován „generálporučík ku-

100

bánské armády.”) Byli jmenováni čtyři Brigádní velitelé, jejichž hodnost odpovídá generálmajorovi... byla rovněž jmenována řada Prvních velitelů, odpovídajících plukovníkům. Pod hodností Velitele jsou stejně jako v jiných armádách používány klasické hodnosti až k poručíkovi a podporučíkovi (v námořnictvu hodnosti vrcholí Námořním velitelem dolů až ke korvetnímu kapitánovi, který je ekvivalentem komandéra v jiných loďstvech.” (44) Castro v rámci ospravedlňování této kontrarevoluční militarizace prohlásil, že ozbrojené síly „se v minulosti vyznačovaly skromností co do hodností a uniforem barvy čisté a nenápadné olivové zeleně, ale nyní Revoluce dospěla a s ní i ozbrojené síly.” (45) Vzrůstající militarizace má znamenat revoluční pokrok! Již tato samotná poznámka značí degeneraci Revoluce i bez dalších dostupných a nepopiratelných důkazů. Závěrečné poznámky Zatímco Castro zůstává nepopiratelným vládcem Kuby, probíhající institucionalizace začne nevyhnutelně podkopávat jeho osobní diktaturu. Rozumí se samo sebou, že žádný stát nemůže vykonávat moc bez administrativního aparátu. Rekonstrukce kubánské vlády se nevyhnutelně odráží ve vytvoření rozsáhlého byrokratického administrativního soukolí. Komunistická strana, ozbrojené síly, vzdělávací establishment, státní ekonomické úřady, odbory, místní regionální i provinční a celostátní orgány státní správy atd. mezi sebou neúnavně soutěží v boji o moc. Jak tato silná mocenská centra začnou expandovat a hlouběji zakoření, Castrovo vlastní mocenské soukolí bude povinno se s nimi rozdělit o moc. Osobní vláda uvolní místo existenci kolektivní diktatury a tyranie bude pokračovat. Institucionalizace Kubánské revoluce se nicméně stále nachází v rané fázi. První v tomto směru učiněné pokusy naznačují pouze to, že institucionaliazce Revoluce slouží pouze osobní diktatuře Fidela Castra a jeho věrných pobočníků. Mocně posílen masivní pomocí ze strany sovětského bloku „socialistických zemí” a prostřednictvím vlastního represivního aparátu, je Castrův režim stále stabilizovaný. Kubánský lid, neschopný povstat se zbraněmi v rukou, nicméně vede neúnavnou záškodnickou válku v podobě pasivního odporu proti policejnímu státu. Během těchto bojů lid vyvinul vlastní způsob, jak narušovat a dokonce vážně ohrozit plány svých tyranů - nechodit do práce, zpomalovat výrobní tempo, ignorovat zákony, sabotovat, občas provést nějaké násilné činy, zesměšňovat režim apod. Pokud by došlo k nějakému povstání, mohly by tyto boje poskytnout dobrou základnu k masovému podzemnímu hnutí odporu, srovnatelnému s protibatistovskými hnutími. Na druhé straně nesmíme podceňovat schopnost moderních totalitních režimů - ať už „pravicových” nebo „levicových” přežívat projevy veřejného nesouhlasu donekonečna po celá desetiletí. Bude vybojováno ještě mnoho tvrdých bitev a mnoho životů bude ztraceno, než kubánský lid dojde konečně k vítězství. Poznámky: 1) Herbert Matthews: Cuba in Revolution, New York 1975, str. 379. 2) Carmelo Mesa-Lago: Cuba in the 1970s, University of New Mexico 1974, str. 68. 3) Tamtéž, str. 68. Pokud není určeno jinak, Mesa-Lagovy zdroje pochází z Granmy,

oficiálního tiskového orgánu Komunistické strany Kuby. 4) tamtéž. 5) Granma, 6. ledna 1974. 6) K. S. Karol: Guerillas in Power, New York 1970, str. 472. 7) The Rise and Decline of Fidel Castro, University of California 1974, str. 133. 8) Granma, 28. září 1969. Citováno Halperinem, str. 17. 9) International Affairs Monthly, Moskva, listopad 1975, str. 17. 10) tamtéž, str. 17. 11) Granma, 28. května 1974. 12) Karol, str. 457. 13) Matthews, str. 15. 14) Barry Reckord: Does Fidel Eat More Than Your Father?, New York 1971, str. 6069. 15) Rene Dumont: Is Cuba Socialist?, New York 1974, str. 137. 16) Mesa-Lago, str. 93-96.

101

17) tamtéž, str. 97. 18) tamtéž, str. 96. 19) tamtéž, str. 43. 20) tamtéž, str. 44-45. 21) tamtéž, str. 3. 22) tamtéž, str. 87-88. 23) Granma, 17. ledna 1971. 24) Resumen Granma Seminal, 10. října 1970. 25) Mesa-Lago, str. 77-88. 26) tamtéž. 27) Karol, str. 546. 28) Projev na závěrečném zasedání XIII. kongresu CTC. 29) Citováno Andrewem Zimbalistem, příspěvek, prezentovaný na II. výročním

kongresu o dělnické samosprávě, Cornellova univerzita, červen 1975. 30) tamtéž. 31) Mesa-Lago, str. 82-83. 32) tamtéž, str. 84. 33) Zimbalist, tamtéž. 34) Mesa-Lago, str. 84. 35) Comparative Education Review, červen 1970, str. 136, 243. 36) Granma, 18. srpna 1974. 37) Karol, str. 444-445. 38) tamtéž, str. 457. Také Granma, 22. dubna 1973. 39) Matthews, str. 187. 40) tamtéž, str. 102. 42) tamtéž. 41) tamtéž. 42) tamtéž, str. 407. 43) tamtéž, 44) Granma, 22. dubna 1973.

102

Dodatky O Ústavě Kubánské republiky Text Ústavy Kubánské republiky jsem dostal k dispozici až po dokončení této knihy a začleňuji proto komentáře do dodatku (anglický překlad Centra pro kubánská studia, New York 1976). Přestože články prohlašují, že „Veškerá moc náleží pracujícímu lidu, který ji vykonává přímo nebo prostřednictvím shromáždění lidové samosprávy,” ústava ve skutečnosti institucionalizuje a upevňuje diktaturu stejným způsobem, jako Ústava Sovětského svazu, vydaná Stalinem. Zde je několik poznámek: Článek 66: Státní orgány jsou založeny na principech jednoty moci a (totalitním Leninově a Stalinově principu, pozn. S.D.) demokratického centralismu. Článek 5: Socialistický stát... upevňuje ideologii a pravidla spolužití a řádného fungování kubánské společnosti, řídí národní ekonomiku a zajišťuje vzdělávací, vědecký, technický a kulturní pokrok v zemi. Článek 38: Vzdělání je státní doménou... vzdělávací instituce náleží státu, který provádí komunistickou východu a školení dětí, mládeže i dospělých občanů. Článek 52: Občané užívají svobody projevu a tisku v souladu se socialistickou společností... (výkon tohoto práva je však vázán na stát, pozn. S.D.) ... tisk, rádio, televize, kina a další nástroje masových médií jsou výlučným vlastnictvím státu. Článek 19: Platový systém na Kubě je založen na socialistické zásadě ”Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce.” Kubánská ústava následuje ruský vzor, „je založena na proletářském internacionalismu Sovětského svazu.” (Preambule) a představuje hierarchicky strukturovanou pyramidu, v níž je absolutní státní moc přenášena pomocí vertikálního systému řízení až na základní úroveň kubánské společnosti, do domovů, sousedství, obcí, provincií apod. „Rozhodnutí vyšších státních orgánů jsou závazná pro orgány nižší.” Článek 66: Od lokálních, obecních a provinčních Shromáždění lidové samosprávy, přes Radu ministrů a Státní radu je nejvyšší moc v konečném smyslu zosobněna v jediném člověku - Předsedovi Státní rady. Článek 105: Rozhodnutí Místních shromáždění lidové samosprávy mohou být vrácena k projednání, zamítnuta nebo upravena obecními a provinčními Shromážděními lidové samosprávy. Článek 96: Rada ministrů může vrátit k projednání nebo anulovat rozhodnutí, vydaná ústředními orgány nejvyšších státních orgánů a administrativními součástmi lokálních orgánů Lidové samosprávy. Článek 88: Státní rada může... pozastavit platnost rozhodnutí Rady ministrů a (dokonce i) Místních shromáždění lidové samosprávy, které jsou podle jejího soudu protiústavní nebo stojí proti všeobecnému zájmu země. Pravomoci Předsedy Státní rady se rovnají absolutní moci Josifa Stalina: Článek 91: Předseda Státní rady je hlavou vlády a je obdařen mocí organizovat, řídit činnost, svolávat a předsedat zasedání státní rady a Rady ministrů, kontrolovat a dohlížet nad aktivitami ministerstev a nejvyšších státních úřadů... převzít řízení jakéhokoli ministerstva nebo ústředního orgánu... vyměňovat členy Rady ministrů.. (Článek 88)... představovat stát a vládu a řídit jejich všeobecnou politiku. Otevřeně totalitní charakter Ústavy je nejlépe shrnut v tomto výňatku z její Preambule: „Přijímáme tuto Ústavu, abychom pokračovali ve vítězné Revoluci, zahájené pod vedením Fidela Castra, který nastolil revoluční zřízení... a pod vedením Komunistické strany zahájil výstavbu socialismu.”

103

Chronologie 1959-1975 1. ledna 1959 - Batista prchá z Kuby. Začíná revoluce. 4. ledna - Manuel Urrutia Lleo dosazen do funkce kubánského prezidenta. Ozbrojené jednotky studentského Direktoriátu se zmocňují prezidentského paláce, sídla vlády a campusu Havanské univerzity, protože Castro jednostranně dosadil svoji prozatímní vládu, aniž by se poradil s ostatními protibatistovskými skupinami. 10. ledna - Zrušena nedotknutelnost osoby. Zaveden trest smrti.28. ledna - Lidová socialistická strana (PSP-bolševici) uzavírá alianci s Castrem. 16. února - Miró Cardona rezignuje a Castro sám sebe dosazuje do funkce předsedy vlády. 5. dubna - Začíná cenzura tisku, rádia, televize, atd. Stávka je postavena mimo zákon. 8. května - Castrova vláda se chápe neomezené moci. Rada ministrů může libovolně vydávat zákony a měnit ústavu. 17. května - Zákon o zemědělské reformě vytváří Národní institut zemědělské reformy - INRA a zakazuje soukromé vlastnictví půdy nad 30 caballerias ( 1 caballeria - 33,5 aru) půdy. INRA zakládá státní statky podle ruského modelu. Zákon č. 43 obdařuje INRA diktátorskými pravomocemi a obsahuje i tuto větu: „INRA dosadí správce a pracující uposlechnou všech rozkazů a dekretů, vydaných INRA.” 3. června - Pedro Luis Diaz, velitel vojenského letectva a Castrův blízký přítel protestuje proti rostoucímu vlivu Komunistické strany a opouští Kubu. 9. června - Vládní nařízení č. 6 dává Castrovi neomezenou moc vydávat prostředky ze státního rozpočtu, aniž by byl komukoli odpovědný. 7. července - Článek 25 Trestního zákona rozšiřuje uplatnění trestu smrti i na „zločiny proti státu.” 18. července - Urrutia rezignuje na funkci prezidenta. Novým prezidentem je dosazen člen KS Dorticos. 26. července - Den poté, co rezignuje, Castro před deliriózním půlmilionovým shromážděním stahuje svoji rezignaci na funkci předsedy vlády. Celá pečlivě provedená záležitost byla jen lacinou propagandistickou šarádou. 30. září - Kuba prodává Rusku 3.300.000 tun cukru. 13. října - Zákon č. 149 regulující soukromé školy a vzdělávání zakazuje vyučování předmětů, které nejsou zároveň vyučovány ve státních školách a nařizuje státem určené učební osnovy. 20. října - Castrův blízký přítel a Muž číslo dvě, major Hubert Matos, vojenský velitel provincie Camaguey, rezignuje na protest proti bolševické infiltraci do kubánské vlády. Na Castrův příkaz je zatčen a 14. prosince po zmanipulovaném procesu odsouzen na 20 let vězení. Rozsudek vzbudí v ozbrojených silách mírné pobouření a rovněž tak mezi civilisty, kteří Matose obdivovali jako revolučního hrdinu. 27. října - Začíná znárodnění ropného průmyslu.

104

30. října - X. sjezd Kubánské konfederace práce (CTC). Kandidáti z řad KS, navržení centrem, jsou poraženi. Ihned nato jsou na Castrův příkaz odstraněni ze svých pozic představitelé, zvolení ve svobodných volbách a nahrazeni lidmi, jmenovanými Castrem. Demokraticky zvolený sekretář CTC David Salvador je zatčen a ve zmanipulovaném procesu odsouzen na 30 let vězení. 26. listopadu - Ernesto Che Guevara (který neví vůbec nic o financích) je jmenován Guvernérem státní banky. 27. prosince - Zákon č. 680 upevňuje cenzuru tisku, rádia, televize. 1. ledna 1960 - Místopředseda Rady ministrů SSSR, Anastaz Mikojan, otevírá sovětskou výstavu v havanském Uměleckoprůmyslovém muzeu. 13. února 1960 - Obchodní dohoda, podepsaná Mikojanem a Castrem, zaručuje úvěr ve výši jednoho sta milionu dolarů a bartrový obchod kubánského cukru za sovětské zbraně. 16. března 1960 - Ustavení Centrálního plánovacího úřadu (JUCESPLAN) na řízení ekonomiky. Ředitelem je jmenován Blas Roca, dlouholetý funkcionář KS. 20. dubna 1960 - Je založen Instituto Superior de Educacion, aby indoktrinoval pedagogické pracovníky marxismem-leninismem. 22. dubna 1960 - Státní oslavy výročí Leninova narození. 7. května 1960 - Ustaveny formální diplomatické vztahy se SSSR. 8. května 1960 - Comandante Rolando Cubela (později Castrův nesmiřitelný nepřítel), předseda Federace univerzitních studentů (FEU), nařizuje vyloučení antibolševických studentů z Havanské univerzity. 3. června 1960 - Zaveden trest smrti za trestný čin zpronevěry. 6. června 1960 - Zákon č. 851 nařizuje znárodnění výrobních prostředků. Následně dojde ke znárodnění Cuban Telephone Co., Cuban Electric Co., třech ropných společností (Standard Oil, Shell a Texaco) a 21 cukrovarů. Do konce roku stát vyvlastňuje 11.287 společností, dvě třetiny kubánského průmyslu. V březnu 1961 znárodnění zahrnuje 88 % průmyslové a 55 % zemědělské produkce. 15. června 1960 - Většina vyučujících na Havanské univerzitě rezignuje na protest proti tomu, že školu ovládla Komunistická strana. 28. září 1960 - Jsou založeny Výbory na obranu revoluce (CDR), aby donášely na spoluobčany. Říjen 1960 – „Stávka je v socialistické republice kontrarevolučním činem.” (Castro) „Úkolem odborových svazů je zmizet.” (Guevara) „Ministr práce může převzít kontrolu nad kterýmkoli odborovým svazem nebo jejich konfederací, odvolávat jejich představitele a dosazovat nové.” (Zákon č. 647) 13. října 1960 - Po znárodnění 376 dalších firem a přijetí Zákona o reformě měst (zahrnujícího i bydlení) Castro prohlašuje první fázi revoluce za ukončenou. 7. listopadu 1960 - Státní oslavy výročí Ruské revoluce za účasti tisíců ruských, čínských a dalších techniků a „poradců ze socialistických zemí.”

105

22. listopadu 1960 - Kubánská vláda předpovídá, že v roce 1961 se produkce brambor, fazolí, drůbeže, vajíček, kukuřice a bavlny „celkem zpětinásobí”. Ve skutečnosti „produkce v letech 19581963” klesla o 50%. (R. Dumont) 30. listopadu 1960 - Kuba a Čína podepisují obchodní dohodu. Čína nakupuje 1.000.000 tun cukru a poskytuje Kubě úvěr padesáti milionů dolarů. 31. prosince 1960 - Castro vytváří „Vyšší univerzitní radu” v čele s ministrem školství, aby kontrolovala vysoké školství. 1. ledna 1961 - Druhé výročí Kubánské revoluce. 3. ledna 1961 - USA přerušují diplomatické styky s Kubou. 4. ledna 1961 - Zákon č. 934 uvádí, že „jakákoli kontrarevoluční činnost jakéhokoli pracovníka ve státním nebo soukromém sektoru bude dostatečným důvodem pro jeho okamžité propuštění a dodatečné trestní stíhání. 21. ledna 1961 - Z Jugoslávie doráží šest kompletních továren. Z Ruska jich má být dodáno celkem 100. Kuba vysílá do Ruska celkem 1000 vybraných dětí, aby se naučily, jak se stát věrnými členy KS. Je zahájena spolupráce na poli vzdělávání se sovětským velvyslancem v Havaně Jurijem Gavrilovem a československým náměstkem ministra školství Václavem Pelíškem, aby si kubánští učitelé osvojili metody, používané v bolševických režimech. 29. ledna 1961 - Kubánské ministerstvo školství začalo v novém zařízení v Minar del Frio učit kubánské učitele, aby se stali marxisty-leninisty. 10. února 1961 - Mohutná kampaň na zmobilizování stovek tisíc „dobrovolníků” pro sklizení cukrové třtiny a jinou důležitou práci. 23. února 1961 - Guevara je jmenován ministrem průmyslu (o kterém rovněž nic neví). 17. dubna 1961 - Invaze neoficiálních emigrantských sil, podporovaných USA, v Zátoce sviní. 1. května - Castro vyhlašuje, že Kuba se stává první socialistickou republikou v Latinské Americe. Mohutný pouliční průvod tisíců lidí, nesoucích velké portréty Castra, José Martího, Chruščova, Maa, Lenina, Marxe a Engelse. U příležitosti svého ocenění Leninovou cenou Castro veřejně provolává slávu „velkému Josému Martímu a velkému Vladimíru Iljiči Leninovi.” 2. prosince 1961 - Castro pronáší známou řeč „Jsem marxisticko-leninský komunista.” 8. března 1962 - Je založen předchůdce KS Kuby, Integrované revoluční organizace. 12. března 1962 - Zákon č. 1015 nařizuje zavedení přídělového systému potravin a dalších životních potřeb. Červenec 1962 - V rámci boje proti absentérství a za posílení pracovní disciplíny vláda oznamuje zavést během srpna a září identifikační průkazy, které musí pracující předkládat při nástupu do nového zaměstnání, „čímž budou zcela splněny příkazy Revoluční vlády, týkající se pracovní oblasti.” Srpen - září 1962 - Vystupňování tlaku proti politickým a sociálním opozičním skupinám. El Libertario, tiskový časopis Anarchistické asociace Kuby (anarchosyndikalistů) je přinucen zastavit vydávání. Pracující jsou nově ohroženi ztrátou zaměstnání, pokud se nepřihlásí na „dobrovolné” brigády. Studenti, ženy v domácnosti a další jsou nuceni se pod hrozbou ztráty sociálních výhod hlásit na „dobrovolné” práce. Zemědělská družstva jsou plošně zreorganizována na státní statky.

106

Jaro 1963 – Zákonem jsou nařízeny nucené práce pro 15-17 leté „delikventy”, aby vláda měla k dispozici pracovní sílu pro množství zemědělských a městských projektů. Je vytvořena Jednotná strana socialistické revoluce (PURS), další verze budoucí Komunistické strany Kuby (CPC). 4. října 1963 - Druhá zemědělská reforma omezuje vlastnictví půdy na 5 caballerias. Listopad 1963 - Poprvé v kubánské historii je zavedena povinná vojenská služba namísto dobrovolné služby v milici. 14. února 1964 - Castro se osobně ujímá vedení INRA. Jaro 1965 - Milice, „lid ve zbrani”, je zrušena jako bojová síla. Zákonem je nařízeno všeobecné odzbrojení milice. Velitelé milice a civilisté musí do 1. 9. 1965 odevzdat všechny zbraně, jinak se vystavují těžkým postihům. Podřídit se musí rovněž členové armádních záloh a Výborů na obranu revoluce. 4. července 1965 - Havanští dokaři odmítají nakládat zásilky masa do Itálie kvůli nedostatku masa na Kubě. Dvě stovky jsou jich zatčeny a po vyhrožování ze strany policie opět propuštěny. 3. října 1965 – Jsou oficiálně založeny pracovní tábory pod kontrolou armády na nápravu „delikventů.” Proběhne další čistka na Havanské univerzitě. Spisovatelé a umělci jsou hromadně posíláni do pracovních táborů, „aby byla revoluce očištěna.” Březen 1966 - Rolando Cubela, bývalý Castrův oblíbenec, se pokusil zorganizovat atentát na Castra, protože zradil Revoluci a je následně odsouzen na 25 let nucených prací. 22.-26. srpna 1966 - XII. sjezd CTC přijímá rezoluci, prohlašující, že „Odborové hnutí, řízené a vedené Komunistickou stranou, musí účinně přispívat k mobilizaci mas ve jménu splnění revolučních úkolů a posílení marxisticko-leninské teorie.” 1967 - Založeno Hnutí uvědomělých pracujících po vzoru ruských stachanovců. Od jeho členů se očekává, že budou stanovovat pracovní tempo a popohánět ostatní zaměstnance výměnou za rozsáhlá privilegia. 8. října 1967 - Che Guevara zabit v bolivijské guerillové kampani. 28. ledna 1968 - Castro upevňuje nadvládu nad Komunistickou stranou. Prominentní bolševik Anibal Escalante je odsouzen na 15 let nucených prací za to, že se pokusil podřídit Castra stranické disciplíně. Byl obviněn z typického stalinistického „trestného činu mikrofrakcionářství.” 13. března 1968 - Castro zahajuje „Velkou revoluční ofenzívu” a znárodňuje 58.000 obchodních společností, obchodů a provozoven. Mladí lidé jsou vojenským způsobem zmobilizováni pro práci v zemědělství a zejména cukrovém průmyslu. 2. srpna 1968 - Castro schvaluje hrozící sovětskou invazi do Československa. 17. srpna 1968 - Ministr práce Jorge Risquet oznamuje zavedení „pracovní knížky”, do které se zaznamenávají případy nedisciplinovanosti, údaje o předchozím zaměstnání apod. 22. října 1968 - Je vydán Zákon o sociálním zabezpečení, poskytující výhody „příkladně” se chovajícím zaměstnancům. Těm, kteří se „staví k práci komunistickým způsobem,” nepožadují mzdu za přesčasy, neabsentují bez důvodu, překračují výrobní normy a nadšeně pracují na „dobrovolných” brigádách, budou přiděleny zvláštní výhody.

107

2. ledna 1969 - Castro zavádí cukr (!!!) na příděl. 9. července 1969 - Castro vychvaluje „revoluční úspěchy” vojenské totalitní junty, která se chopila moci v Peru. 24. září 1969 - Armando Hart (prominentní člen Castrovy vládnoucí kliky), vychvaluje sovětské úspěchy za Stalinovy éry a vyzývá Kubánce, aby následovali Stalinova příkladu. 1970 - Celá pracující populace je militaristickým způsobem zmobilizována, aby sklidila úrodu 10 milionů tun cukru, zatímco ostatní odvětví jsou zanedbávána. Kampaň končí neúspěchem a sám Castro přiznává svou vinu za sražení ekonomiky na nejnižší úroveň od začátku Revoluce a prohlašuje: „Chtěl bych hovořit o naší vlastní neschopnosti v rámci celkové revoluční práce... a musím zdůraznit naši zodpovědnost, zvláště pak moji... naše učednická léta vůdců Revoluce byla příliš draze zaplacena.” září 1970 – Ministerstvem práce a odborářskou byrokracií CTC je vydán soubor drastických opatření na posílení nízké pracovní morálky. Sankce proti absentérům zahrnují zákaz nákupu nedostatkového zboží, nemožnost sehnat nové bydlení, nechat si opravit stávající byt, ztrátu dovolené a dalších privilegií. V extrémních případech může být provinilec poslán do pracovního tábora. Je zaveden kádrový spis na každého pracovníka, který musí být povinně předkládán při nástupu do nového zaměstnání. Méně než polovina pracujících se účastní zmanipulovaných voleb do odborových svazů. Castrovi lidé prověřují všechny kandidáty. U mnoha základních organizací je postaven pouze jediný kandidát. Březen 1971 - Disidentský básník Herbert Padilla je zatčen na základě vykonstruovaného obvinění z „kontrarevoluční činnosti,” spočívající z psaní kritické poezie a článků o Castrově diktatuře. Později se Padilla ve stalinistickém duchu kaje ze svých hříchů a je „rehabilitován.” Případ vzbudí celosvětové protesty. Prosinec 1972 - vytvoření super-centralizovaného Výkonného výboru rady ministrů. V letech 1972 -1975 byla uskutečněna institucionalizace revolučního procesu: Polovina roku 1973 - Reforma soudního systému. Soudy a všechny ostatní právní instituce jsou zcela odpovědné Výkonnému výboru Rady ministrů. Neexistují žádné nezávislé soudy. Předseda vlády, prezident republiky, další ministři a členové politbyra Komunistické strany jsou vyňati ze soudní pravomoci obyčejných soudů. Duben 1973 - zrušení milic. 2. srpna 1973 - Vytvoření Mládežnické armády práce (EJT), polovojenské organizace pod kontrolou Revolučních ozbrojených sil (FAR). Listopad 1973 - XIII. sjezd CTC slibuje, že bude i nadále věrně uskutečňovat politiku diktátorského režimu. Prosinec 1973 - Zákon č. 1257 nařizuje vytvoření pravidelné konvenční armády na základě hodnostního systému a disciplíny, obvyklé v ozbrojených silách vojenských supervelmocí. 8. května 1974 - V provincii Matazanas je iniciováno založení Organizace lidové moci (PCP), experimentu v „decentralizaci” a „přímé demokracii”, určeného na podnícení masové participace na lokální úrovni státní správy. Systém, modelovaný podle falešných ruských „sovětů”, však slouží pouze jako posilovací prvek diktatury.

108

2. července 1974 - Castro vyhlašuje dva dny státního smutku u příležitosti smrti argentinského fašistického diktátora Perona. Prosinec 1975 - Kongres KS Kuby (CPC) v podstatě dokončuje institucionalizaci režimu. Permanentní a v zákonech ukotvený totalitní státní aparát je založen, aby sloužil i pro ovládání budoucích generací. Slovníček ALC - Anarchistická asociace Kuby (v originálu použit transkript slova „anarchistický”, obvykle používaný v latinských zemích, tj. „libertinská” asociace, pozn. překl.) MLCE - Kubánské anarchistické hnutí v exilu. CNT - Národní konfederace práce (španělská anarchosyndikalistická organizace.) IWMA - Mezinárodní asociace pracujících. Zkratky kubánských institucí a organizací s datem založení. CDR - Výbory nad obranu revoluce, 1960. CTC - Konfederace kubánských pracujících, 1939. EJT - Mládežnická armáda práce, 1973. FAR - Revoluční ozbrojené síly, 1961. INRA - Národní institut zemědělské reformy, 1959. JUCEPLAN - Centrální plánovací výbor, 1960. OPP - Orgány lidové moci, 1974. ORI - Integrované revoluční organizace, 1961-1963. PCC - Komunistická strana Kuby, 1965. PSP - Socialistická lidová strana, 1925-1961. PURS - Jednotná strana socialistické revoluce, 1963-1965. SMO - Povinná vojenská služba, 1963. SS - Povinná sociální služba, 1973. UMAP - Vojenské jednotky na pomoc výrobě, 1964-1973. UNEAC - Národní svaz kubánských spisovatelů a umělců, 1961. UJC - Liga mladých komunistů, 1962.

109

Bibliografické poznámky Úplná bibliografie prací o pozadí Kubánské revoluce a samotné revoluci by snadno zabrala několik svazků. Je tedy nezbytné zmínit se pouze o těch dílech v angličtině, která by mohla zaujmout případného čtenáře. Je zajímavé, že zdroji jsou především ústní a písemné materiály z provenience Fidela Castra a členů jeho vnitřního vládnoucího okruhu (oficiální vládní publikace, časopisy, noviny apod.) Dalším výborným zdrojem jsou práce procastrovských přátelských kritiků. Jak sami kubánští oficiální představitelé v procesu ospravedlňování svých diktátorských opatření, tak přátelští kritici ve své snaze zakrýt degeneraci revoluce nám nutně poskytují cenné informace o povaze Kubánské revoluce. Oficiální zdroje Castrovy projevy a práce jsou snadno přístupné. Dobrou kompilací je The Selected Works of Fidel Castro - Revolutionary Struggle, Rolando Bonachea a Nelson P. Valdes, MIT Press, Cambridge 1971 - první ze třech svazků. John Cerassi: Venceremos! The Speeches and Writings of Che Guevara, New York 1968. Che Guevara: The Episodes of the Revolutionary Struggle, Book Institute, Havana 1967. Neocenitelné a zasvěcené svědectví z první ruky o rané fázi bojů Castrovy guerillové skupiny v Sierra Maestra. Granma Weekly Review - anglické vydání. Oficiální tiskový orgán KS Kuby. Dobrý zdroj ohledně aktuálních událostí, oficiálních zpráv, prohlášení apod. Jiné podklady a pramenné materiály: Cuban Studies Newsletter - vydávaný dvakrát ročně Centrem latinskoamerických studií University of Pittsburgh. Obsahuje mnoho informativních článků, úvah a dalších materiálů. Centre for Research on Caribbean Studies miamské univerzity a rovněž Cuban Economic Research Project, vynikající výzkumné týmy, v nichž pracují kubánští specialisté. Antilles Program z University of Yale. Center for Cuban Studies, New York. Publikace OSN. Background to Revolution - sbírka prací na téma kubánské historie, vedoucí ke Kubánské revoluci. Dobrý všeobecný přehled od kompetentních autorů (Ed: Robert F. Smith, New York 1966). Jaime Suchlicki: From Columbus to Castro, New York 1974 a rovněž jeho výborná sbírka menších prací deseti specialistů (University of Miami 1972). Suchlického práce jsou důležité zvláště s ohledem na to, že se podílel na aktivitě revolučního studentského hnutí na rodné Kubě. Přestože obsáhlá historická práce Hugha Thomase The Pursuit of Freedom, bývá obecně hodnocena velmi pozitivně, pokud se začteme do jeho knihy o Kubě, měli bychom mít na paměti jeho katastroficky špatnou práci o španělské občanské válce (1936-1939). Osobní svědectví Jules Dubois: Fidel Castro, Indianopolis 1959. Dubois, bývalý dopisovatel Chicago Tribune s Castrem dělal rozhovor a měl s ním a jeho blízkými spolupracovníky velmi přátelské vztahy. Jedná se o výborné svědectví o událostech od Castrova vylodění na Kubě až po Batistův pád, obsahující zajímavá životopisná data. Herbert Matthews, dopisovatel New York Times, který poprvé interviewoval Castra v Sierra Maestra, byl poté několikrát pozván na Kubu. Matthews napsal mnoho prací o Kubánské revoluci, mezi jinými Fidel Castro (New York 1965) a Cuba in Revolution (New York 1975). Druhá kniha obsahuje mnoho cenných informací, i když je silně procastrovsky nakloněna. Rafo Lopez Fresquet: My First Fourteen Months With Castro, New York 1966 a Andres Suarez: Castroism and Communism 1959-1966 (MIT Press, Cambridge 1967). Jak Fresquet, bývalý ministr financí v Castrově kabinetu a Suaréz, náměstek ministra financí, se odtrhli od Castra, protože nesouhlasili s jeho probolševickou politikou. Jejich odhalení podstatně přispívají k pochopení Kubánské revoluce. Pod provokativním titulkem „Jí váš otec více než Fidel Castro?” (New York 1971) přináší ja-

110

majský dramatik Barry Reckord popis každodenního života obyčejných Kubánců a vypovídá tak o následcích Kubánské revoluce mnohem více, než početné abstraktní statistické studie. Stejné hodnocení se vztahuje i na práci novináře Joe Nicholsona Jr., nazvanou Inside Cuba (New York 1974). Kritické studie Fidel Castro´s Personal Revolution 1959-1973 (New York 1975), antologie, editovaná Jamesem Nelsonem Goodsellem, je dobrým všeobecným přehledem. Adolfo Gilly: Inside Cuban Revolution, New York 1969, je tvrdě kritickou prací, i když emotivně procastrovskou. Theodor Draper ve své knize Castro´s Revolution: Myths and Realities (New York 1962), rozptyluje euforii, zahalující jak charakter, tak i údajné úspěchy Kubánské revoluce. Realistická analytická kniha. Jeho další práce Castroism: Theory and Practice (New York 1965), rozvíjí položené otázky do větší šíře. K. S. Karol - Guerillas in Power, New York 1970. Karol je marxisticko-leninský autor, který byl na Kubu pozván Castrem a později upadl v nemilost pro své kritické postřehy a odhalení nepříznivých rysů Kubánské revoluce. Jeho práce je úplnou politickou historií Kubánské revoluce, dalece překonávající Hubermannův a Sweezyho Socialism in Cuba, New York 1969. The Rise and Decline of Fidel Castro od Maurice Halperina (University of California Press, 1972) se prvořadě zabývá složitými vztahy mezi Castrem a Sovětským svazem a mezinárodními záležitostmi. Jeho vlastní pohledy na kubánskou vnitřní situaci práci ještě posilují. Halperin šest let přednášel na Havanské univerzitě a tři roky v Rusku. Tato práce je jedna z jeho lepších. Analytické práce Reného Dumonta Cuba: Socialism and Development, New York 1970 a Is Cuba Socialist?, New York 1974 a přepečlivě dokumentovaná práce Carmela Mesa-Lagy Cuba in the 1970s, University of New Mexico 1974, již námi byly rozbírány a nemusíme je tedy dále komentovat.

111