Poznáváme dřevěné kostely - část VII Víkendová předpověď, týden před říjnovým státním svátkem, jeví se jako příznivá a jelikož na sváteční dny budeme ohřívat kostičky v maďarských termálech, musíme optimismu rosničkářů využít. Co když to v listopadu na dvou kolech už nepude? Chata na H utisku Solanec, nově otevřena rozhledna Miloňová, skanzen v Rožnově a gurmety doporučována hospoda ve Velkých Karlovicích - tak tohle vše balíme do pomyslného šejkru zábavy a nyní už jen protřepat, nemíchat a .........Pojď si vypít, milý čtenáři, náš koktejl společně s námi. Něco po desáté hodině startujeme, tentokráte jen jednu motorku, neb Jitka se hodlá věnovat focení a dokumentaci asi posledního letošního výletu. Projedem Dolní Lhotou, Zbyslavicemi a po chvilce už stavíme na hrázi rybníku Bezruč. Po této hrázi vede silnice, jež spojuje Jistebník s Košatkou. Za pár dnů se to tady bude jistě hemžit rybáři a čumily, vždyť výlov tohoto největšího rybníku CHKO Poodří je pro mnoho Ostravanů velkou podzimní atrakcí. Ovšem pro nás je nyní vhodným objektem k zastavení a podzimnímu focení. Krásný výhled na hladinu a tunel plný barev, tvořený stromy těsně u hráze, jistě stojí za zastávku a pár hezkých fotek.
Po chvilce opět nasedáme a když otočím klíčkem, jejda!!! Na počítadle je číslice 29890. Ještě pár kilometrů a přehoupneme se do třetí desítky!!! Inu končí třetí rok ježdění a tudíž to i vychází tak nějak na tu desítku ročně. A někde na silnici č. 58, pár km před Mošnovem toto zaznamenává i Jitka na paměťovou kartu jejího Nikonu. Je to ostuda, už přes třicet let máme chatu na Hutisku Solanec-Zákopčí a já nikdy ještě nebyl ve skanzenu Rožnov pod Radhoštěm. Takže dnes na semaforech u Eroplánu neodbočujeme vlevo ,jako už xkrát v minulých letech, ale jedeme rovně přes most. Pokoříme Bečvu a po pár desítkách metrů parkujeme. Koupení lístků je dílem okamžiku a už stoupáme po cestě kolem amfiteátru k prvním chalupám. Skanzen se skládá ze tří areálů a je poměrně rozsáhlý, takže si k prohlídce vybereme pouze část nazvanou Valašská dědina . Areál je veliký, k vidění je kolem třiceti budov jež mapují bydlení na Valašsku zhruba od poloviny 19. století. Než si vše pěkně obejdeme a okoukneme uběhnou skoro tři hodiny a máme tudíž za sebou i pěknou procházku. Rozepisovat se zde o jednotlivých objektech nelze a tak jen vzpomenu třeba větrný mlýn z okolí Lipníka Nad Bečvou či dřevěný Evangelický toleranční kostel z Huslenek, ovšem pro dnešek už bohužel zavřený. Ještě slabá půlhoďka a jsme na chatě v Zákopčí. Je potřeba zatopit v krbu, něco ukuchtit, však chataři vědí jak to bývá, přijet a zabydlet se v objektu, kde netrávíte každej den . Taky se chceme kouknout na nějaké ty hříbky alespoň v nejbližším okolí, smaženice by bodla do prázdných žaludků a tak než se setmí, máme pořádný fofr. A večer? Ticho, šumění potoka dole v údolí, praskání dřeva v krbu, smaženice, voňavý chlebík, vínečko ze sklípku, co víc si může ke štěstí člověk přát?? Ráno se koukám z okna na lehce ojíněnou motorku a je jasné, že se hnedle tak někam nepoženeme. Máme tím i více času, takže si řádně můžeme
pochutnat na snídani a pak, teprve něco po deváté sjedeme údolím na křižovatku k soutoku Hutiského a Solaneckého potoka. A podél druhého ze jmenovaných začínáme stoupat po 481-ce do sedla Soláň (806 m. n.m). Zde ani nezastavujeme a hnedle to pouštíme dolů z kopce až na kruháč ve Velkých Karlovicích, kde nabereme směr jízdy na Slovensko. Po necelých dvou kilometrech odbočíme vlevo a po projetí Miloňovem hledáme místo kam zaparkovat. To se nám podaří u jednoho rodinného domku a jelikož je zde i značení, kudy k rozhledně, nezbude než nahodit "turist" boty, prohodit oblečení a vyrážíme pěškobusem do kopce. Nu dnes už vím, že bychom asi zvolili jinou trasu, neb z původního odhadu příjemné procházky se vyvrbila cca deseti kilometrová tůra a na tu jsme jaksi nebyli připraveni. Šlapeme a šlapeme a jen odhadujeme, jak ještě dlouho to bude trvat, neb turistické značení jest dnes ještě nehotové. Pouze sem tam je na stromě lístek s informací, že jdeme správně. Rozhledna se otevřela totiž teprve včera a tak budeme patřit k jejím prvním návštěvníkům. Tak ještě kousek lesem a cestička nás vyplivne přímo před dřevěnou novostavbu stojící na kamenné podezdívce. Půdorys 24 m vysoké stavby tvoří šesti úhelník a vyhlídková plošina je ve výšce 20 metrů. Sedm kamenných schodů nás přivede k dřevěnému schodišti a dalších sedmdesát sedm pak na vyhlídku. Připočtěme si ještě nadmořskou výšku 848 metrů a rázem máme před sebou krásný výhled do okolí. Je sice trošičku opar a vítr se snaží nás sfouknout dolů, ale my se nenecháme!!! JZ- směrem se koukáme do údolí Velkých Karlovic, SV- pak je vidět starší sestra rozhledna Súkenická a ještě kousek severněji pak nejvyšší vrchol Vsetínských vrchů, kopec Vysoká (1024 m.n.m.) v jejímž úpatí řeka Rožnovská Bečva počíná svou pouť. Tak ještě souřadnice pro pořádek (N 49.380713°, E 18.337759°) a musíme fičet zpátky k motorkám, přeci jen doba pokročila a máme před sebou ještě pár km
svižnější chůze než budeme moci vyskočit do sedel. Čeká nás jen pár stovek metrů zpátky na kruháč a pak nabereme směr Pluskovec. Ujedeme asi 1400 metrů a točíme ostře vpravo do strmého kopce k parkovišti Hospody Kyčerka. Tu nám doporučil známý gurmet a kuchař Roman Vaněk. Ne, že bychom ho znali osobně, ale stačilo trošku zagooglit, co nám turistům doporučují známe osobnosti a o místo k obědu jest postaráno. Když už jsme u těch osobností, jen se začtu do jídelňáku a mozek se přepne do žracího módu, dostávám od Jitky bodyček loktem a jen zvednu oči, koukám jako blázen. Vedle mě stojí ten sprosťák Polreich !!! Nenátáčí se zde kolem nás něco??? Ne ne , asi dostal taky tip jako my.
TO TADY!!! T o jehněčí kolínko uprostřed , tak to jsem si spapkal osobně a to tedy bylo něco!! A JE ŇAM, ŇAM pojďme však od jídla už konečně zpátky k meritu našeho článku neb jak zněl nadpis? Něco o poznávání, nebylo tam, milý čtenáři? Dřevěný kostel Panny Marie Sněžné leží pár metrů zpět k centru obce a tak se opět vracíme směrem ke kruhovému objezdu, ale nedojedeme tam, protože zastavujeme jen co přejedeme železniční přejezd. Místní tesaři začali se stavbou v květnu, léta Páně 1753, což je přibližně doba vrcholného baroka v Česku. Toto se projevuje i na venkovských stavbách, a proto se tohle období promítá i do stavby tohoto kostela. Do vydání tolerančního patentu chybí téměř tři desetiletí a tak z hlediska vyznání je kostel abych tak řekl v ,,plné palbě a nic nechybí . "
Zajímavostí určitě je, že půdorys kostela má tvar rovnoramenného kříže, což je spíše doména východních církví. Uprostřed křížení je věž kostela a zvonice. Celá konstrukce je roubená, což není patrné zvenku a o to více překvapí toto zjištění v interiéru, kde je krásně vidět vazba masivních trámů. Interiér zdobí kromě hlavního oltáře i dva menší, zasvěcené Panně Marii Lurdské a Janu Nepomuckému. A malou perličku na závěr. V roce 1892 věnoval židovský majitel zdejších skláren, jistý S. Reich, kostelu tři skleněné lustry!! Dva zvony kostela se rozeznívají dle potřeby pomocí řemenů, které se uprostřed svatostánku dotýkají podlahy. Ta je v současné době dlážděná. Kostel obklopuje hřbitov a u vchodu z hlavní silnice stojí krucifix s nápisem: ABY KRISTA KAŽDÝ CHVÁLIL LID KARLOVSKÝ TEN KŘÍŽ STAVIL NEB LÁSKA BOŽÍ PRONIKÁ BLUDNÉ SRDCE HŘÍŠNÍKA A to už je letos z našeho povídání vše milý čtenáři. Naše poslední kilometry motopoznání roku 2012 skončily cvaknutím zámku garáže a další přibudou až na jaře roku následujícího. Přejeme si, určitě stejně jako ostatní podobně postižení moto-cestovatelé, aby byla zima co nejkratší a abychom to červené tlačítko na pravé rukojeti mohli zmáčknout hned, jak roztaje sníh. MĚJTE SE KRÁSNĚ, NAŠI MILÍ PŘÁTELÉ A TĚŠÍME SE BRZY NA JAŘE NA SHLEDANOU!!!! Vaši průvodci motopoznáním JITKA a IVO
