Poznámky k současnému zpracování české terminologie s církevní tematikou K problematice zpracování církevní terminologie jsem se dostala z „rubové“ strany – při vyhodnocování dotazníků zaměřených k získání slangismů z církevního prostředí. Ukázalo se, že sebraný materiál (obsahující přibližně tisíc lexikálních jednotek) představuje celou škálu výrazů od slangismů či profesionalismů přes netermíny k termínům.1 Různorodost sebraného materiálu samozřejmě může souviset s rozkolísaným povědomím respondentů o obsahu samotného pojmu slang,2 zároveň ale svědčí o nejasnosti hranic mezi jednotlivými vrstvami slovní zásoby okruhu církevní tematiky. Církevní terminologií rozumím tu část teologické terminologie, která souvisí s organizací náboženského života křesťanů, s vnějšími projevy víry křesťanů – tedy terminologii týkající se pojmenování křesťanských církví a jejich příslušníků, členění věřících podle postavení v církevní organizaci, terminologii označující náboženské obřady, úkony a při nich používané pomůcky, církevní prostory a jejich vybavení, terminologii souvisící s „mimokostelními“ aktivitami. V širším pojetí můžeme církevní terminologii vztáhnout i na nekřesťanská náboženství. Při odlišení slangismů od ostatních vrstev slovní zásoby a při hledání správné podoby termínů, které můžeme vnímat jako pendant slangismů, jsem pracovala především se slovníky. V posledních letech vyšlo množství teologických slovníků (často překladů). Tyto slovníky jsou však spíše zaměřeny na teoretické otázky víry, a tak především obsahují termíny pseudopreskriptivní, „kde pro hodnocení jevů je důležitý postoj či náhled člověka, nějaké školy, nějakého společenství...“ (Machová 1995: 144), zatímco u církevní terminologie se jedná spíš o termíny preskriptivní („pojmy se vztahují ke konkrétním entitám“ – Machová 1995: 144). Značné množství církevních termínů obsahuje slovník Judaismus, křesťanství, islám z r. 1994. Starší teologické slovníky už k posouzení současných termínů nejsou vhodné – jedná se o Český slovník bohovědný autorů Tumpacha a Podlahy, který vycházel v letech 1912 – 1930 a navíc zůstal nedokončený, a Frintův slovník Náboženské názvosloví
1
J. Filipec 1995: 43: „Existuje řada termín normovaný (standardizovaný, oficiální), nenormovaný, netermín, profesionalismus, slang.“ 2 Za slang považuji prostředky (především lexikální) neoficiální primárně ústní komunikace tematicky spjaté s určitým oborem a vznikající jako projev jazykové tvořivosti především mladých lidí. V zadání dotazníku jsem k připomenutí významu termínu slang využila Hubáčkovy definice, která slang představuje jako „součást národního jazyka, jež má podobu nespisovné vrstvy speciálních pojmenování realizované v běžném (nejčastěji polooficiálním a neoficiálním) dorozumívací styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím nebo stejnou sférou zájmů a sloužící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostřední či k zájmové sféře.“ J. Hubáček 1981: 18.
československé z r. 1918. Praktický, ale bohužel také už zastaralý, je Malý bohovědný slovník Jana Merella z r. 1963.3 Další možností, jak ověřit podobu termínů, je zjistit úzus v užívání terminologie v textech produkovaných „profesionály“ – zde jsem využila textu známého olomouckého autora Františka Kunetky Slavnost našeho vykoupení. Termíny používané při liturgii jsou slovem a pomocí obrázků vysvětleny v příručce „Chci se stát ministrantem“.4 (S texty církevních časopisů v tomto příspěvku nepracuji). Církevní terminologie je zastoupena i ve výkladových slovnících češtiny: v SSJČ a SSČ. Protože česká církevní terminologie často vychází z latinské, příp. řecké (či jiné cizí), mnoho církevních termínů je objasněno i v Akademickém slovníku cizích slov (ASCS). Jazykové slovníky užívají pro termíny s teologickou tematikou kvalifikátory jako „bibl.“ – biblický, biblicky, „círk.“ – církevní, církevně, „evang.“ – evangelický, „katol.“ katolictví, katolický, katolicky, „křesť.“ křesťanství, křesťanský, „náb.“ náboženský, náboženství, „římkat.“ římskokatolický, „teol.“ teologie, teologický (tento repertoár kvalifikátorů má ASCS). Přitom s těmito kvalifikátory pracují rozdílně. Nejméně je u heslových slov uvádí SSČ, často je opomíjí SSJČ – oba slovníky dávají přednost tematickému zařazení ve výkladu lemmatu. Nejdůsledněji používá kvalifikátorů sledovaného okruhu ASCS (zvýšená explicitnost zařazení výrazu do teologického okruhu pravděpodobně plyne ze změny politické situace). Např. výrazy diecézní, klerika, chór v SSJČ ani v SSČ nejsou označeny, v ASCS mají kvalifikátor „círk.“. V úzu jazykových slovníků je neoznačovat kvalifikátorem církevní stavby (kostel – slangově např. káčko, klášter – slangově klóstr) nebo jejich části (oltář, kůr – od toho slangové označení toho, kdo je při bohoslužbě na kůru, kůrovec). Kvalifikátorem se neoznačují ani skutečnosti jiných než křesťanských církví, i když samotný SSJČ uvádí, že jako církev můžeme chápat i jinou než křesťanskou organizaci. Např. SSJČ i ASCS na jedné straně uvádějí výraz papež jako církevní, zatímco u výrazu muftí nemají žádný kvalifikátor. U výrazů bez kvalifikátoru tedy není jisté, zda je můžeme považovat za kodifikovaný termín. Jazykové slovníky v některých případech uvádějí rozdílnou podobu některých termínů než slovníky teologické. Dávají přednost termínům nekodifikovaným, protože se řídí „poučeným neodborným povědomím“ (Filipec 1994: 44). V duchovní literatuře se zásadně uvádí sousloví mše svatá, SSJČ a ASCZ mají pouze výraz mše. Hromnice jsou v SSJČ 3
Spoléhám se zde na hodnověrnost terminologických slovníků, i když S. Machová 1995: 151 upozorňuje: „nečiní se rozdíly mezi spisovnými a nespisovnými termíny, neužívá se značka „slang“.”
uváděny jako neutrální výraz pro katolický svátek, v církevním pojetí je to ale „lidový název“ (Pavlincová 1994) pro svátek Uvedení Páně do chrámu. Hrubá mše ani substantivizované adj. hrubá také není termín – SSJČ uvádí totéž, co už má Jungmann, tedy hrubá ve významu velká, ale Merell výraz hrubá dává až do závorky po základním označení mše zpívaná (Pavlincová tento typ mše neuvádí vůbec). Takové rozdíly opět přinášejí znejistění o správné podobě termínů a vrstvovém zařazení některých výrazů. Neshodu v gramatických vlastnostech termínu jsem zaznamenala ojediněle: pro místo ke čtení biblických textů Pavlincová uvádí ambona, Kunetka (s. 41) ambon, ASCS má obě varianty. Merell ještě uvádí citátové podoby jako asperge me či breviarium – tyto nepočeštěné podoby jsou již zastaralé a v novějších příručkách se nevyskytují. Nejistotu je cítit v užívání synonymních dvojic tvořených výrazem cizího původu a ekvivalentem domácího původu. Zatímco Merell i Kunetka užívají výrazu sedes (ve významu sedadlo), Krasucki (s. 6) tuto podobu dává do závorky a na první místo klade český výraz křeslo. Domnívám se, že u této dvojice má český ekvivalent platnost profesionalismu a termínem je pouze výraz původu latinského. Podobně u dvojice mitra – čepice je termínem první slovo, druhé bych v tomto případě chápala jako slangismus. Ve dvojici purifikatorium (ASCS: šátek na otření pateny, kalichu a prstů kněze, Krasucki (s. 23) ručníček na utírání kalicha a pateny) – ručníček je latinský výraz termínem a český výraz pociťuji jako profesionalismus. Ve dvojici asperges – kropení dává T. Brichtová při překladu Donghiho knihy přednost českému výrazu, zdá se tedy, že za termín jsou považovány obě podoby (slangový „překlad“: stříkando). K výrazu silentium máme český ekvivalent ztišení – oba pravděpodobně mají platnost termínu (a k oběma existují slangové protějšky: šílencium, ztiško). Existuje i „obrácená“ situace: máme frekventovaný výraz domácí, ale věřící využívají v neoficiální komunikaci přejatého slova. Místo slova mše se používá výrazu z latiny missa – jdu na missu, nebo podle italské podoby messa výrazu messe. Místo matka, otec se objevují románské výrazy madre, padre. Místo klášter klóstr (das Kloster) z němčiny. Domnívám se, že v těchto dvojicích mají původní latinské termíny platnost citově zabarvených slangismů a české podoby jsou (nekodifikované) termíny.
4
Kromě uvedené brožury existuje i kreslené Pexeso pro ministranty určené malým dětem. Pro ministranty je terminologie latinského původu obtížná. Ne náhodou brožura Chci se stát ministrantem varuje na s. 45: „Pozor na nářečí a slengové [sic] výrazy!“, ministrantský slang je skutečně jedním ze silných proudů církevního slangu.
Někdy je řada synonym vícečetná a není jisté, který z výrazů je termín. V řadě synonym chór,5 kůr, kruchta, pavlač označujících galerii na západní straně kostela je pouze chór označeno jako termín, ale jen v ASCS („círk.“, „arch.“). Otázka je, zda kůr a kruchta zůstávají jako netermíny, nebo jsou to pouze neoznačené termíny vzhledem k tomu, že výrazy označující církevní stavby a jejich části nemívají kvalifikátor. Výraz pavlač je uveden v SSJČ, a to jako nářeční (domnívám se ale, že je to výraz slangový). Četnou synonymní řadu tvoří výrazy pro označení lidového bicího nástroje používaného o Velikonocích místo zvonků. Jako dominanta této řady byl pravděpodobně pro nejčetnější výskyt vybrán výraz klapačka – je uveden v SSJČ (není označen jako termín), u Krasuckého (s. 69), v Českém jazykovém atlase jako velikonoční klapačka – a právě tato forma sousloví by mohla být termínem. Všechny ostatní varianty (ČJA jich uvádí 18) jsou označovány jako nářeční. Další řadu tvoří synonyma označující soubor zkrácených latinských modliteb: Denní modlitba církve, breviář (slangově brevik), brevíř (od toho slangové brevířit) liturgické hodinky, kněžské hodinky, církevní hodinky (v Merellovi jako součást výkladu jiného hesla), hóry (k hóra je slangové horečka, k hóra media je slangové hóra meda), hodinky (slangově pendlovky). První dva členy řady se užívají spíše pro označení knihy (první je názvem), další k označení obsahu této knihy. Ačkoliv Krasucki (s. 70) název breviář předráží zkratkou tzv., čímž dává najevo jeho nevhodnost, je tento výraz běžně uváděn ve slovnících (Merell, Pavlincová, SSJČ jako „círk.“ – brevíř jako knižní, ASCS jako „círk.“) a můžeme ho považovat za termín. Z dalších výrazů jsou pravděpodobně termínem jednoslovné výrazy hóra (jako náb. termín v ASCS) – hóry (Merell) a hodinky (Merell, Pavlincová, SSJČ), dvouslovné výrazy mají pravděpodobně platnost netermínů. V posledních letech s přijímáním módních netradičních náboženství nebo netradičních projevů víry se k nám dostávají anglické výrazy. Pohotově jsou adaptovány, např. voršiplídr (vedoucí hudební skupiny), šéring (sdílení) morfologicky – ohýbají se, International Messengers (název organizace šířící křesťanství) je upraveno i slovotvorně na jednoslovný příslušenský název mesíci. Domnívám se, že všechny tři příklady zatím zůstanou mezi slangismy – první dva pro zvukovou neobvyklost a třetí pro použitý slovotvorný postup abreviačně-derivační.
Džapovat
(modlit
se
předepsaným
způsobem
ke
Kršnovi),
morfologicky adaptované sloveso (užívá se i substantiva verbálního džapování), je myslím vážným adeptem na postavení termínu alespoň nekodifikovaného. Anglické quite time
5
Chór ve významu prostor pro řeholníky je chápán jako termín (SSJČ, ASCS, Pavlincová). Chór jako skupina zpěváků je jako termín uveden v Merellovi a Pavlincové.
překládá Eckertová jako chvíle ztišení, je ale také kalkováno jako tichý čas (a odtud je slangové téčé a z něj odvozené téčovat) – obě slovní spojení vnímám jako netermíny. Prosazují se nové výrazy vznikající na „domácí půdě“. Slovo jehovista zachycuje až ASCS a označuje ho jako náboženský termín, Pavlincová ještě užívá pouze označení svědkové Jehovovi – domnívám se, že jednoslovný příslušenský název je zde pro svou frekvenci přijatelný jako termín, ale vedle dvouslovného jen jako neoficiální. Sousloví civilní sestra odráží novou skutečnost. Termíny řádová sestra, řeholnice, mniška a netermín jeptiška (slangově např. jepta) se pro tento moderní způsob služby nehodí a asi jsou odsouzeny k přesunu do kategorie historismů, nově vzniklé civilní sestra je vyhovující označení a pravděpodobně aspiruje na zařazení mezi termíny. V případě výrazu letničář – člen letničního hnutí, se spíš jedná o slangismus, protože slovo má hanlivý nádech. Zrovna tak zůstávají slangismy mnohé další výrazy, jako např. chválič (člen hudební skupinky oslavující hudbou Boha) či chodič (osoba projevující víru pouze chozením na nedělní bohoslužbu) – tyto výrazy jsou sice novými jednoslovnými pojmenováními, ale mají expresivní zabarvení a mimo uzavřenou skupinu věřících jsou nesrozumitelné. V oblasti církevního slangu zůstávají i v poslední době oblíbené adaptované iniciálové zkratky jako Cébéčko (Církev bratrská), Ácéčko (Arcidiecézní centrum pro mládež), Kátéčko (Katolický týdeník).6 Další spornou oblastí jsou termíny polysémní, které procházejí procesem metaforizace či metonymizace a u kterých není jasné, zda nový význam je možné považovat za nový termín, nebo zda zůstává v oblasti slangismů či profesionalismů. U výrazu lavabo je prvním významem (nepočítáme-li s původní slovesnou platností) symbolické umývání rukou, které provádí kněz, druhým významem je obřadné umyvadlo a třetím významem ručníček, kterým si kněz utírá prsty. Merell uvádí pouze první význam, ASCS první a druhý. Třetí význam je v příručce Chci se stát ministrantem (Krasucki, s. 24), což znamená, že mezi ministranty je tento význam rozšířen, nemusí to být ovšem termín, ale může to být jen profesionalismus. Některé termíny svůj význam změnily. Zatímco termín ministrant (slangově např. miminstroš) původně označoval muže nebo chlapce, dnes může označovat i ženu. Tento posun zachytila Pavlincová, má ho pochopitelně Kunetka, bohužel ho nezachytil ASCS. Podobně význam termínu denominace prodělal v českém prostředí posun: původně se jednalo o označení malé protestantské církve, tak to má ASCS i Pavlincová. Druhý význam – 6
Zatímco S. Machová 1994: 147 konstatuje, že „Jelikož jsou termíny často víceslovná pojmenování, užívá se mnohdy místo nich jejich zkratka, a to jak v jazyce psaném, tak v jazyce mluveném,“ I. Bozděchová 1997: 276 upozorňuje v souvislosti s přejímáním iniciálových zkratek z angličtiny, že psaný jazyk využívá opisných slov – „počítač“, mluvený slangového tvoření – derivace ze zkratek „pécéčko/ písíčko“.
označení jakékoliv církve či sekty, se vztahoval jen na USA (Pavlincová). S příchodem amerických misionářů se tento druhý význam rozšířil i u nás, zatím ovšem tento významový posun není ve sledované literatuře zachycen. Termín ohlášky (SSJČ, Merell též prohlášky – „veřejné oznámení úmyslu muže a ženy vstoupit v svátostný svazek manželský“) už Pavlincová (pravděpodobně coby historismus) neuvádí. Tento výraz se ale užívá s novým významem (veškerá oznámení organizačního charakteru uváděná ke konci mše), pravděpodobně však „poklesl“ mezi profesionalismy (v Brně existuje slangismus oznamky). Respondenti některé termíny domácího původu pociťují jako slangismy. Může to souviset s tím, že jsou zvyklí na cizojazyčný původ církevní terminologie. Jako slangový byl uveden termín hodinky, o němž jsem se zmínila výše. Jako slangismus byl uveden termín klekání (zvonění k modlitbě Anděl Páně), přitom ho uvádějí SSJČ („círk.”), Merell i Pavlincová. Jako slangismus byl také uveden výraz tichá mše (jeden z druhů mší – kněz při ní nezpívá) – tento výraz má pouze Merell, což může signalizovat, že tato skutečnost je méně frekventovaná a termín se stane historismem. Také výraz pomazání (katolický obřad udělení svátosti) je termín – má ho SSJČ, Pavlincová, užívá ho překladatelka Brichtová. Ne tak jisté je postavení sousloví poslední pomazání. Merell ho uvádí jako termín, ale Pavlincová ho za termín nepovažuje, protože mu dává kvalifikátor „lidově“, a jako termín uvádí sousloví pomazání nemocných. Myslím, že sousloví poslední pomazání bychom mohli kvalifikovat jako profesionalismus. Naopak termíny nejsou dva výrazy, které si pomocí slovotvorby či syntaktického uspořádání pouze hrají na termíny z medicíny: mitróza a zánět knoflíkových dírek (oba znamenají chorobnou touhu po povýšení) – jedná se o slangismy. Myslím, že se dostatečně ukazuje, že ani v církevní oblasti často není jednoduché určit správnou podobu termínu – ať se jedná o klasifikování jednotlivých členů synonymních řad, nebo o zhodnocení nového významu nebo o posouzení nově vzniklého výrazu. Je to dáno jednak tím, že jednotlivé vrstvy slovní zásoby nejsou přesně oddělitelné,7 ale také různorodým přístupem autorů jednotlivých příruček (u jazykových slovníků využitím kvalifikátorů). Pochybování o tom, které výrazy z církevní oblastí mají platnost termínů a které ne, by mohl vyřešit podrobný terminologický slovník.8 Jistěže s podobnými problémy se potýká každý obor, je ale škoda, že právě církevní tematika je stále mezi lingvisty 7
Tuto skutečnost zdůrazňuje např. F. Daneš 1997: 70, který upozorňuje na „nevyhnutelně rozplývavou či snadno průchodnou hranici mezi oblastí toho, co lze nazývat pracovní, profesionální slang (či mluva) a výrazivem standardním, spisovným.“ 8 Absenci terminologického slovníku pociťují především překladatelé, a tak se někteří z nich sami vytvářejí překladové slovníky terminologie výrazů z duchovní oblasti (E. Eckertová, T. Strettiová, M. Lašťovičková – dokončovaná disertační práce).
opomíjena.9 Přitom se týká přinejmenším pětiny aktivních věřících z více než čtyřiceti procent našich obyvatel hlásících se k nějaké církvi. Navíc církve procházejí velkými změnami, což se mimo jiné projevuje i změnami jazyka (i nejazykových projevů) v oficiálních i neoficiálních komunikačních situacích. Můj pohled je bohužel jen pohled laika,10 a tak je možné, že teolog by některá slova hodnotil jinak. Nicméně ani v teologické literatuře neexistuje stoprocentní shoda v uvádění a hodnocení podob některých výrazů. Jsem přesvědčena, že by rozhodně bylo užitečné, kdyby došlo k modernímu zpracování české terminologie z oblasti nejen církevní, ale teologické vůbec. Résumé Záměrem předloženého příspěvku je ukázat, že církevní terminologie, za kterou považuji termíny týkající se organizační složky náboženského života a se kterou se setkávám coby s pendantem církevního slangu, nemá jasně stanovené hranice, protože neexistuje podrobný moderní slovník, který by se touto tematikou zabýval. Použitelné příručky včetně slovníků jazykových i slovníků z oblasti teologie přinášejí z hlediska vrstvového zařazení jednotlivých výrazů nejednotné informace. Résumé The aim of this essay is to show, that church terminology is not clearly defined. This terminology contents words describing organizational side of church life and I consider it to be a counterpart of church slang. There does not exist any detailed modern dictionary of church terminology in Czech literature. We must collect particular information from various sources and these books including language or theological dictionaries provide rather heterogeneous information.
Literatura Akademický slovník cizích slov. Praha 1994. Bozděchová, Ivana: Jazyk počítačů. In: Český jazyk na přelomu ticíciletí. Praha 1977, s. 105113. 9
V posledních letech se některými teologickými termíny zabývala doc. Naděžda Kvítková, ale např. v reprezentativní publikaci Český jazyk na přelomu tisíciletí je náboženská tematika zcela opominuta. Zůstává jen u konstatování „... se hodí připomenout oživení terminologie náboženské...“ Daneš 1997: s. 24.
Daneš, František: Situace a celkový stav dnešní češtiny. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha1997, s. 12-24. Daneš, František: Jazyk vědy. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha 1977, s. 67-83. Donghi, Antonio: Gesta a slova. Kostelní Vydří 1995, 93 s. Eckertová, Eva: Stručný anglicko-český slovník teologické terminologie. Třinec 1993, 114 s. Filipec, Josef: Teorie a praxe jednojazyčného slovníku výkladového. In: Manuál lexikografie. Jinočany 1995, s. 14-49. Frinta, Antonín: Náboženské názvosloví československé. Praha 1918. Hubáček, Jaroslav: O českých slanzích. Ostrava 1981, 214 s. Janoušková, Zdislava: Pexeso pro ministranty. Kostelní Vydří 1996. Krasucki, Antonín: Chci se stát ministrantem. Věžnice 1997, 83 s. Kunetka, František: Slavnost našeho vykoupení. Kostelní Vydří 1997, 110 s. Kvítková, Naděžda: K jazyku současných duchovních promluv. NŘ 1996/ 2, s. 61-65. Machová, Svatava: Terminografie. In: Manuál lexikografie. Jinočany 1995, s. 137-157. Merell, Jan: Malý bohovědný slovník. Praha 1963, 597 s. Poštolková, Běla: K terminologizaci slovní zásoby v češtině. In: SaS 1979, s. 11-18. Poštolková, Běla: Odborná a běžná slovní zásoba současné češtiny. Praha 1984, 124 s. Poštolková, Běla – Roudný, Miroslav – Tejnor, Antonín: O české terminologii. Praha 1983, 119 s. Slovník spisovného jazyka českého. Praha 1960 – 1972. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha 1994. Strettiová, Terezie Josefa: Anglicko-český teologický slovník. Praha 1997 (dotisk), 66 s. Šetka, Jeronym: Hrvatska krčćanska terminologija. Split 1976, 366 s.
10
Mnohé informace o atmosféře v církvích mi poskytly především Mgr. Michaela Lašťovičková a Mgr. Marcela Orawská, které mě zároveň seznámily s rozsáhlým slangovým materiálem.
