České meziválečné humoristické prózy s fotbalovou tematikou

UNIVERZITA PALACKÉHO OLOMOUC Filozofická fakulta Katedra bohemistiky Kristýna Bajgarová 3. ročník – prezenční studium Česká filologie

České meziválečné humoristické prózy s fotbalovou tematikou Czech interwar humorous proses with football themes Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Erik Gilk, Ph.D.

OLOMOUC 2009 1

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité zdroje a literaturu. Rozsah práce činí 83.295 znaků včetně mezer. V Olomouci dne 7. prosince 2009

….…………………………

2

Ráda bych poděkovala Mgr. Eriku Gilkovi, Ph.D. za cenné připomínky, odborné rady a za důsledné vedení, kterým přispěl k vypracování této bakalářské práce. Děkuji své rodině za podporu.

3

Obsah: Úvod .................................................................................................................................5 První kroky české kopané .............................................................................................7 Postavy ...........................................................................................................................11 Jazyk a styl ....................................................................................................................22 Prostředí .......................................................................................................................29 Humor ............................................................................................................................33 Vztah k fotbalu .............................................................................................................39 Závěr ..............................................................................................................................44 .......................................................................................................................................45 Anotace: .........................................................................................................................46 Použitá literatura: ........................................................................................................47 Primární literatura:.......................................................................................................47 Sekundární literatura:..................................................................................................47 Internetové zdroje:.......................................................................................................48

4

Úvod Na počátku dvacátých let minulého století se do popředí zájmu široké veřejnosti dostal sport. Výkony našich sportovců krátce po válce dokázaly vytrhnout obyčejné lidi z každodenních starostí a sport jim nejednou nahrazoval kulturu. Přitažlivým námětem se sport stal jak pro novináře, tak také pro spisovatele. Především žurnalisty zbavovala sportovní tematika povinnosti

referovat

lidem

o

stavu

československého

hospodářství

a poválečné situaci v politice. 1 V tomto období, ve kterém se československá kopaná postupně formovala, vznikly čtyři prózy, které spojuje nejen fotbalová tematika, ale také jejich humoristické ladění. Jde o román Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse vydaný v roce 1922, o povídku Vladislava Vančury F. C. Ball, vydanou jako součást souboru Dlouhý, široký, bystrozraký v tomtéž roce, o knihu Muži v ofsajdu Karla Poláčka, která vyšla v roce 1933, a o prózu Klub fotbalových panen Vlasty Buriana z roku 1937. Tato práce se zaměřuje na srovnání výše zmíněných meziválečných děl. Je rozdělena do šesti částí, jejichž předmětem jsou různé složky, objevující se ve všech čtyřech textech a hrající v nich podstatnou roli. Prózy jsou nahlíženy z hlediska postav, jejich charakteru a vlastností, vztahu k fotbalu i k sobě navzájem. Postavy jsou porovnávány nejen v rámci každého díla, ale také mezi díly navzájem. Dalším aspektem těchto textů, kterého si naše práce všímá, jsou jazyk a styl. Tato pasáž je zaměřena na promluvy postav a vypravěčů, na jejich používání slangu, nářečí a cizích výrazů a také na stylistické rozrůznění próz. Následně je porovnáváno prostředí, ve kterém se děje jednotlivých textů odehrávají, způsob jakým jsou dominantní prostředí vylíčena, jejich vliv na postavy příběhu a také vliv postav na prostředí, do nichž vstupují. V části věnující se humoru je konfrontován způsob, jakým autoři vnášejí do textu komično a také o jaký druh komiky se jedná. Srovnáván bude také jejich přístup ke společnému fotbalovému tématu, znalost 1

HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 109.

5

dobových fotbalových poměrů, fotbalové historie a autentičnosti uvedených informací. Tato část odpovídá také na otázku, jak je pro spisovatele důležité znát při psaní fotbalové prózy fotbalové reálie. Uvedeným úsekům předchází pasáž týkající se stavu českého fotbalu v obdobích, která jsou v dílech zachycena. Popisuje jeho nelehké počátky v době

Rakouska–Uherska,

důležité

mezníky

domácí

i

zahraniční

a překážky, se kterými se musel náš fotbal potýkat od svého začátku až do vypuknutí druhé světové války. Cílem srovnání těchto meziválečných humoristických próz je nalézt rysy, které je spojují, ale také rozdíly, které činí tato díla jedinečnými. Snaží se ukázat, jak čtyři osobnosti meziválečné české kultury přistupovaly ke společnému fotbalovému tématu a jakým způsobem jej každý podle svého modifikovali.

6

První kroky české kopané Počátky fotbalu v budoucím Československu spadají na přelom 19. a 20. století. První utkání se mělo odehrát v Roudnici nad Labem už v roce 1887. O tomto zápase se zmiňují mnohé prameny, žádné záznamy, které by ho potvrzovaly, však neexistují: „Nic bližšího se nedochovalo, jen to, že šlo o ,match trenynkový‘.“ 2 V Praze stáli u zrodu fotbalu studenti. Místo klubů, tak jak je známe dnes, proti sobě stávaly různé atletické, cyklistické, veslařské a jiné kroužky. Na stadiony se fotbal dostal z rovných plácků, které v hřiště měnily branky, donesené až těsně před zápasem. V Praze patřila k takovým místům například Královská louka: „I na Královskou louku se dosud muselo všechno přinášet a jako šatny sloužily okolní hospody.“ 3 Tvoření hřiště z jakékoli rovné plochy popsal ve své próze Klub fotbalových panen i Vlasta Burian: „A skutečně, od smíchovské strany pospíchala skupina asi dvaceti mladých lidí. Dva mladíci vlekli velký koš, dva nesli dvě tyče. To byla celá výbava, všechny rekvizity. Ve všední den byly ukryty v klubové místnosti restaurace Na Plzeňce, odkud každou neděli neseny před procesím mladých sportovců jako svátost na hřiště. S popisem prvního hřiště Slavie byl by historik brzy hotov. Nebylo na něm prostě nic, co by připomínalo dnešní fotbalové ochozy. Teprve když na každou stranu hřiště se zabodly dvě tyče, do hřiště někdo vhodil míč a vykřikl: ,Honzo, podej!‘, byl dojem primitivního stánku fotbalového umění kompletní.“ 4 Hráči byli především středoškoláci, kteří to neměli ve své době s tímto koníčkem snadné: „[…] studenti holdující míči kopanému se okamžitě octli v nelibosti svých profesorů“. 5 Aby neměli s učiteli problémy, přistupovali studenti k různým opatřením: „Mezi nimi proháněli zakázaný míč školou povinní mladíci, kryti před slídivými profesory bujným knírem.“ 6 O tomto druhu maskování, které podstupovali mladí 2

JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 4 BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 12-13. 5 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 6 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 3

1997, str. 34. 1997, str. 36. 1997, str. 37. 1997, str. 15.

7

hráči, aby je na oblíbeném výletním místě na Císařské louce nikdo nepoznal, se Vlasta Burian zmiňuje také: „Často se také stalo, že supajícímu pánovi upadl při velkém rumlu a spěchu falešný vous, a to za obrovské jundy celého hřiště. Takový vous, jímž kopající studenti chránili své inkognito před zraky profesorů, uměl Pepíčka unést do stavu úplného vytržení.“ 7 Přestože nebyly začátky kopané na našem území snadné, našel si tento sport během několika let velké množství příznivců. V roce 1901 byl založen Český svaz fotbalový (ČSF) a o dva roky později existuje již první mistrovství, které je rozděleno do dvou tříd, týká se však hlavně pražských týmů. Československý fotbal se postupně dostával do povědomí evropské kopané. Na kongresu FIFA v Amsterodamu roku 1907 je ČSF po několika prodlouženích prozatímního přijetí přijat za člena FIFA definitivně. Toto členství však vyvolalo bojkot českého fotbalu ze strany Vídně i Německého fotbalového svazu a z toho vyplývající nezájem těchto týmů o zápasy s českým mužstvem. O rok později se právě tyto a některé další státy zasadily o to, aby byl ČSF ze světové federace vyňat, což mělo za následek, že české týmy nesměly hrát s kluby členských států FIFA. Do fotbalového života zasáhla v roce 1914 první světová válka. Mnoho hráčů bylo odvedeno na frontu, válku zaplatilo svým životem značné množství sportovců. Krátce po zřízení samostatné republiky vyšlo v novinách provolání Kruhu sportovních novinářů, které se týkalo hlavně snahy ustavit nad československým sportem „orgán iniciativní, dohlédací a representativní“ 8 . Především kvůli fotbalovému ústředí však docházelo k častým neshodám. Opakovanou otázkou bylo, zda měli čeští hráči nastoupit v roce 1917 v mužstvu Rakouska. 9 Spory se vedly zvláště o rozdělení klubů do jednotlivých žup, každá župa měla mít své vlastní mistrovství a vítězové měli potom bojovat o titul 7

BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 14. JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 226. 9 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 226. 8

8

mistra republiky. Československý svaz však ovládala župa středočeská, která se celostátní soutěži bránila a která v sobě sdružovala nejlepší, především pražské kluby republiky. Tyto týmy měly větší zájem o soupeření se zahraničními týmy než o zápasy s celky tuzemskými. V roce 1920 odcestovalo české mužstvo na olympiádu v Antverpách. Tým složený z nejlepších hráčů českých klubů se propracoval až do finále. Na protest proti rozhodčímu opouští však hráči v 35. minutě hřiště, jsou diskvalifikováni a tím přicházejí o možnost získat titul i o stříbrné medaile: „Příčinou všeho zla byl anglický rozhodčí John Lewis, už šestašedesátiletý, proti jehož nominaci naše výprava předem protestovala, ale marně.“ 10 Za tento krok se na jejich hlavy snesla vlna kritiky: „Kaňku v podobě odstoupení týmu z finálového zápasu s Belgií kvůli rozhodčímu nikdo z dějin fotbalu nevymaže“. 11 Na domácí půdě se hrát nepřestává. Na první ligu si musel československý fotbal počkat až do roku 1925 a týkala se opět týmů pražských a středočeských, nejúspěšnější celky i přesto stále více přitahovaly souboje mezinárodní než klání domácí. V tomto roce došlo také k profesionalizaci fotbalu, což znamenalo, že hráči začali dostávat za své výkony plat: „Měsíční platy profesionálů se mají pohybovat v rozmezí 200 – 1500 Kč.“ 12 Bylo však veřejným tajemstvím, že už před profesionalizací bývali někteří „amatéři“ finančně ohodnocováni. Do profesionální ligy se přihlásily také slabší týmy: „Kalkulují s tím, že se v profesionální lize budou utkávat s předními celky a návštěvy, třeba na zápasech s letenskými ,S‘, že ji, ještě se ziskem, vydělají na výplaty hráčů.“ 13 Po mnohých peripetiích se prvním mistrem nové ligy stala pražská Slavia. V roce 1929 překračuje liga poprvé středočeské hranice. Do první ligy se dostává tým z Teplic, do druhé Viktoria Plzeň a také týmy 10

ŠÁLEK, J.: Český fotbal. Praha, Olympia, 2000, str. 20. ŠÁLEK, J.: Český fotbal. Praha, Olympia, 2000, str. 19. 12 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 271. 13 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 271. 11

9

z Rakovníka a Náchodu. Zvláště tepličtí, jejichž kádr je složen z bývalých hráčů Sparty a Slavie, se rychle dostávají mezi elitu. Liga se konečně přestala omezovat jen na kluby z Prahy a okolí. V sezóně 1934-35 došlo k rozšíření počtu ligových týmů z deseti na dvanáct a do ligy se dostal i moravský tým SK Prostějov. Skutečně celostátní se liga stala až v následující sezóně 1935-36, ve které přibyly nejen týmy z Moravy a Slezska, ale také slovenská Bratislava. Až do druhé světové války vévodily tabulce týmy Sparty a Slavie.

10

Postavy Tým SK Klapzubova jedenáctka je spolu se svým trenérem a otcem v jedné osobě hlavní dvojicí románu Eduarda Basse s podtitulem: Povídka pro kluky velké i malé. Jedenáct Klapzubových synů tvořících fotbalový tým může být považováno za kolektivního hrdinu. Z celé jedenáctky jsou čtenáři známa jen jména několika z nich. Znalost či neznalost jmen tu nijak nesouvisí s autorovým záměrem a pochopením jeho díla. Mluvčím týmu je jeho kapitán a nejstarší syn Honza. Mezi ním a starým

Klapzubou

probíhá

většina

dialogů.

Bass

nevykreslil

ani

charaktery jednotlivých synů ani jejich podobu, jsou pro děj stejně nepodstatné jako jejich jména, proto působí členové týmu do jisté míry anonymně. Vlastnosti synů se rovnají vlastnostem týmu, vztahem k rodičům a také oddaností fér fotbalové hře. Jedenáctka představuje mravní vzor pro chlapecké čtenáře. Vždy drží pospolu a postupuje cílevědomě. Zároveň je patrný respekt synů ke svým rodičům. Otec Klapzuba, který se neobejde bez staré beranice na hlavě a fajfky se silným tabákem v ústech, dominuje celému textu. A plní hned několik rolí. V první řadě působí samozřejmě jako otec, i když výraznější je jeho pozice trenéra, má tedy u svých synů hned dvojitý respekt. Současně vystupuje, jak by se v dnešní době řeklo, i jako manažere týmu, který domlouvá zápasy po celém světě, plánuje cesty a zajišťuje ubytování. Už to, jak bravurně dokáže plnit všechny tyto role, ukazuje na jeho všestrannost a zručnost. To všechno přitom dokáže s minimálním vzděláním a bez znalosti cizích jazyků. Starý Klapzuba naplňuje rčení o zlatých českých ručičkách. Jeho postava je: „[…] oslavou poctivé práce, vynalézavosti a chytrosti českého člověka.“ 14 Klapzuba nikdy nepropadá panice, v každé situaci si ví rady a bojuje proti všem nepravostem a prohřeškům vůči pravidlům. „Skoro v každém Bassově vyprávění najdeme jeho radostný obdiv k tomuto důvtipu, ke vší té chytrosti, hbitosti, šikovnosti, zručnosti, vynalézavosti,

14

PERSTICKÁ, D. Eduard Bass známý neznámý. Brno, Albert, 1987, str. 19.

11

tvořivosti a vtipnosti, krátce řečeno k tomu (jak s oblibou říkal) fortelu, s jakým náš člověk umí dělat.“ 15 Klapzuba má dále velmi dobré psychologické vlohy. Ví, jakým způsobem nejlépe zapůsobit na syny, aby je nadchl pro společnou věc, zároveň dokáže krotit jejich sebevědomí, které roste s každým vyhraným zápasem. Nedovoluje jim, aby příliš zpychli: „,Jen se na něj dobře podívejte,‘ domlouval táta, ,jak on teď nosí nos vzhůru, že dal Slávii tři branky! A vy všichni to děláte po něm. Jako by výhrou v Čechách bylo všecko vyřízeno.‘“ 16 Synům se dostává tvrdé, ale poctivé výchovy. Z chlapecké strany je zase evidentní láska k rodičům a snaha, by jim mohli splatit rodičovskou péči a starost. Za kolektivního hrdinu mohou být považováni i členové klubu F. C. Ball

ve

stejnojmenné povídce

Vladislava

Vančury,

avšak

jen

v situacích, v nichž vystupují jako tým, mimo tyto scény jde o jedenáct samostatných postav. Mezi

Vančurovým

F.

C.

Ballem

a

Bassovou

Klapzubovou

jedenáctkou existuje mnoho na první pohled patrných rozdílů. Prvním z nich je už samotný vznik obou týmů. Zatímco Klapzubova jedenáctka vznikla z nedostatku jiných možností, jak uživit početnou rodinu, v jednom okamžiku, 17 zrod F. C. Ball byl postupný. Vladislav Vančura se nevěnoval postavám jen v rovině praktické, ale i v rovině teoretické. Literární postavu chápal jako „motiv v pohybu“, 18 spatřoval v ní „jakousi jednotku představující určitý životní obsah a současně určitý skladební princip“ 19 . Požadoval, aby hrdina vystupoval „z řady obecnosti“, avšak měl „všechny znaky svého druhu“. 20 Vančura nechal na rozdíl od Basse zaznít jména všech budoucích hráčů, kteří se postupně sešli v hospodě Františka Petrláka. Každá postava má svůj vlastní život, který se se životy postav ostatních protne teprve 15

MLČOCH, Z (ed.).: Eduard Bass. Praha, Albatros, 1976, str. 4. BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 15 17 „Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo.“ BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 7. 18 POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 4. 19 POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 4. 20 POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 4. 16

12

návštěvou Petrlákovy hospody. Jejich počet je završen přijetím mladého pomocníka: „Ale tu, když se sčetli, přátelé prohlásili počet za uzavřený, neboť Ben a kněz se báli nešťastné třináctky a nechtěli s ní sousedit.“ 21 Z ukázky je patrné, že počet přátel není navyšován za účelem vytvoření fotbalového týmu. Jeho vznik je dán jakousi vyšší mocí, která možná stála u zrodu tohoto nápadu: „Patero mužů postavilo se v řad […] Tvůrce všehomíra viděl státi ve Dvou litrech forvard budoucího fotbalového klubu Ball. […] Kněz povstal mezi dvěma sloupy, dva bratří, již se podobali dvěma býkům, byli před ním a mezi nimi a mezi Petrlákem, dvěma spojkami a dvěma básníky, hemžili se Holý, Vala a číšník […] Ejhle, jedenáct fotbalových hráčů, již stojí v základním postavení nejdokonalejší hry a nikterak nevědí, čím jsou.“ 22 František Petrlák je nejvýraznějším

členem klubu F. C. Ballu

a je mu také v povídce věnován největší prostor. Vladislav Vančura popsal jeho působení v první světové válce, místy humorně, a odsoudil tím podle Aleny Hájkové válečnou mašinérii. 23 Autor dále zobrazil Petrlákův návrat do Prahy a způsob, jakým se po sňatku stal hospodským U Dvou litrů, v hostinci, ve kterém trávil před válkou spoustu času jako pravidelný host. Podle Jiřího Poláčka vyslovuje protagonista názory Vladislava Vančury na soudobé poměry v oblasti výtvarného umění, ale i v dalších kulturních sférách. 24 Neméně důležitou postavou je farář Felix Hoch, kapitán a trenér F. C. Ballu. V tomto směru se podobá otci Klapzubovi, také on plní najednou několik funkcí. Jeho přístup k církvi a k církevním nařízením je velmi svérázný. U Dvou litrů tráví velký díl svého volného času a střídmost rozhodně nepatří k jeho nejpřednějším vlastnostem. Mezi převažující klady patří to, že si vždy udělá čas na své přátele, rád pomůže nejen dobrou radou.

21

VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 144. VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 146147 23 K válečné tematice se Vladislav Vančura vrátil v knize Pole orná a válečná. 24 POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 15. 22

13

K členům F. C. Ball patří ještě bratři Karel a Benjamin Bolomové, oba lékaři, a dva básníci, Hart a Uhel. Jedenáctku doplňují student Vala, obchodník Jiří Baar, novinář Jan Holý, herec a spisovatel Bernard a mladý číšník Pavel. O Benjaminu Bolomovi napsal Jiří Poláček, že: „jeho prostřednictvím autor mimo jiné kritizuje vzrůstající nepoměr mezi sportem a kulturou“. 25 Oba básníci pak podle Poláčka glosují dobovou společenskou realitu. Jiří Poláček si všímá i epizodické postavy učitele Kořínka, tchána Františka Petrláka, ve které podle něj „Vančura paroduje typ zdánlivého, vlastním přičiněním zbohatlého dobráka a stejně falešnou sentimentální literaturu.“ 26 Jedním

z dalších

rozdílů,

které

spočívají

v autorském

využití

fotbalového tématu mezi Bassem a Vančurou, je popis tréninku obou týmů. Zatímco otec Klapzuba trénuje své syny ve všech možných fotbalových i nefotbalových dovednostech, aby zvýšil jejich rychlost a obratnost, upevnil jejich zdraví a dovedl jejich fotbalové umění k dokonalosti, postup hráčů F. C. Ball je velmi netypický. Mezi jejich tréninkové taktiky patří mimo jiné přetahování se o podušku, zvedání a obíhání nábytku nebo psaní poezie a tříbení intelektu. Večery, při kterých Bassův starý Klapzuba zahání své syny na kutě, aby byli ráno opět čilí, tráví členové Vančurova F. C. Ballu U Dvou litrů nad zlatavým mokem. „Vančura si dělá z fotbalu, právě tehdy oslavovaného Bassem v Klapzubově jedenáctce, v podstatě legraci, zlehčuje kdejakou sportovní zásadu a posmívá se světovosti, posvátné nedotknutelnosti i sportovní slávě a fanouškovství“, 27 napsal v této souvislosti Milan Blahynka. Klapzubova jedenáctka si svou slávu získala jak na poli domácím tak i při zahraničních zápasech po celém světě. Tím se také liší od jedenáctky F. C. Ballu, která si svou slávu domácí i zahraniční vydobyla, aniž by se podívala mimo Prahu.

25

POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 15-16. POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994, str. 16. 27 BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 97. 26

14

Mezi oběma mužstvy však nepanují jen rozdíly. I přes rozlišnost tréninkových metod jsou oba týmy neporazitelné a své soupeře ze všech koutů světa vyprovázejí ze hřišť pokaždé s notným nákladem gólů, přitom titulní mužstva si drží vždy čistá skóre. Klapzubákům přetrhne bezgólovou linii až národní tým Austrálie, zatímco „F. C. Ball není nikdy poražen, na to je příliš dobrý. Končí zrazen – nejbohatším mužem v zemi, velikým překupníkem René Mayerem, který pro zisk zkazí vrcholný zápas F. C. Ball versus Svět.“ 28 Snímek zachycující jejich domnělý konec obletí svět: „Neboť jest prý krásnější to, co již není, a biograf jest novou skutečností.“ 29 Týmu není nic platné vysvětlování, že z rvačky vyšel prakticky bez úhony, jeho další fotbalový osud je zkrátka zpečetěn. Milan Blahynka viděl v F. C. Ballu „kryptický obrázek Devětsilu, jeho vzniku, rozkvětu i hrozícího pádu.“ 30 Už název F. C. Ball podle něj připomíná

oficiální

název

avantgardního

sdružení

U.

S.

Děvetsil.

„V základu přirovnání Devětsilu k fotbalové jedenáctce je přesvědčení avantgardní estetiky o hře jako o podstatě moderního umění. Jestliže se družina malířů, básníků atd. ve Vančurově povídce dává na fotbal, není to než rozmarné doslovné naplnění hesla, že nové umění nebude uměním.“ 31 Kolektivního hrdinu může představovat i tým Gazel v Klubu fotbalových panen Vlasty Buriana. Tento tým se od předchozích už zmíněných

fotbalových

oddílů

liší

v první

o jedenáctičlenné mužstvo, ale o jedenáctku

řadě

tím,

že

nejde

ženskou, jejíž mluvčí

a kapitánkou je slečna Liduška. Lze poukázat na podobnost mezi Liduškou a Honzou Klapzubou a také mezi Gazelami a Klapzubovou jedenáctkou. Ani u Gazel totiž nejsou známa jména všech jedenácti hráček a jejich anonymita se podílí na koncepci kolektivního hrdiny prózy Mnoho toho čtenář neví ani o vzniku týmu Gazel ani o jejich tréninku. Tento tým není v centru dění pouze pro své fotbalové umění, ale především pro své pohlaví. Je raritou, na které hodlá Pepíček Duchna znásobit své jmění. 28

BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, STR . 99. VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 168. 30 BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 97. 31 BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 98. 29

15

Jako ženský tým mají Gazely přirozeně jiné chování než týmy mužské. Tato odlišnost se netýká přímo jejich herního projevu, ale v určitých situacích jej ovlivňuje: „Hromová rána zaduněla vzduchem. Její účinky byly rozličné. Pro internacionály znamenala poslední výstrahu a signál k zvýšení stejně již pekelného tempa, zatímco po tvářích Gazel přelétlo zlověstné zatmění, neklamná to známka strachu z bouřky. Většina hráček, zvláště ty z venkova hupsla doma obyčejně již při prvním blýsknutí „na

časy“

pod

peřinu

nebo

třesoucíma

se

rukama

rozsvěcovala

hromničky.“ 32 Soudržnost hráček je patrná jak ve hře, tak ve vlastním životě. Smlouvu s Pepíčkem Duchnou podepisují jako jeden muž, respektive jako jedna žena. Se stejnou jednotou pak téměř polovina hráček od svých smluv po připlutí do Ameriky odstupuje. Důvod je ve všech případech totožný: dívky si během cesty za oceán našly na lodi budoucí ženichy, kteří si nepřejí, aby se jejich nastávající choti proháněly po hřišti. Role ženských postav je ve všech čtyřech textech odlišná, i když F. C. Ball a Klapzubova jedenáctka jsou si v tomto směru v mnohém podobné. Jak tvrdí otec Klapzuba anglickému králi: „Pořádná kopaná není jako kralování, aby do toho směly ženské mluvit.“ 33 Podobně promlouvá ke své ženě: „,Ježíšmarjá, Marie,‘ vrtěl povážlivě hlavou Klapzuba, ,vy ženské nebudete sportu jakživy rozumět!‘“ 34 Žena má podle něj zkrátka vychovávat děti a starat se o domácnost. U Vančury by měla být žena vždy nápomocna svému muži a přecházet jeho poklesky. Tak alespoň radí stará paní Kořínková své dceři: „Neřvi, pánové z naší společenské třídy musí se zpít jednou v témdni nebo jednou do roka; přijde na povahu, je-li suchá nebo mokrá. Ale ty neřvi, ó dítě, jsi vlhká jako ropucha a vyvrátíš si nos! V prvém roce manželství neplač, neboť tento prostředek je houfnice příliš hrubá. Když František sprostě nadává, buď nejpůvabnější a vytáhni malý kapesníček jen tehdy, když za tebou leze.“ 35 Ženy v podání Basse a Vančury jsou vylíčeny jako 32

BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 90-91. BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 38. 34 BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 14. 35 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 139. 33

16

neznalé světa a nemající pochopení pro mužské potřeby. Přesto se však objevuje v povídce F. C. Ball i zvolání: „Žena je rovna muži!“, 36 je však proneseno ústy paní Bolomové, ženy Benjamina Boloma. V jejím podání ovšem nemají slova takovou váhu, jako kdyby je pronesl muž. U Poláčka a Buriana je situace odlišná. Podle Poláčka je třeba, aby si muž ženu vychovat k obrazu svému a žena fotbalového fanouška pak musí rozumět fotbalu: „Emilka byla rozená ženuška. Zájem pana Habáska byl i jejím zájmem. Milovala, a proto byla hotova věnovat pozornost zápasům na zeleném trávníku, které jí byly jinak lhostejny jako boje mezi jižní a severní čínskou armádou.“ 37 Žena by zkrátka měla ctít hodnoty svého muže a nedělat mu ostudu. Jiný případ představuje paní Načeradcová. Její muž si ji v začátcích nevychoval jako Eman svoji Emilku, proto nemá obchodníkova choť pro manželovy radovánky nejmenší porozumění. V boji proti jeho fotbalovému nadšení ji podporuje celá její rodina. Skutečnými ženskými hrdinkami jsou až postavy v Burianově Klubu fotbalových panen. Fotbalu rozumějí, aniž by jim to musel nějaký muž vtloukat do hlavy. I přes svou vášeň pro hru si však zachovaly své ženské vlastnosti a půvab. „Z lesa vletěl na hřiště míč, vkopnutý štíhlou brankářkou Gazel, které svižným poklusem doběhly k jižní brance.“ 38 Pepíček Duchna je tím, který celý příběh Klubu fotbalových panen roztáčí. V úvodu je vylíčeno jeho dětství, důvody jeho odcestování do Ameriky i způsob, jakým jeho otec přišel k penězům. Následně je vylíčen jeho návrat do vlasti a setkání s Maruškou Rokosovou. Burian se tu postavil proti domněnce, že peníze kazí charakter. Pepíček Duchna je opakem arogantních milionářů, v Americe sice strávil pětadvacet let, ale přesto zůstal v srdci Čechem a snaží se svoje v zahraničí nabyté dovednosti využít ve prospěch své rodné země. Vedle fotbalu se v Klubu fotbalových panen objevuje zmínka i o jiných sportech, jakými jsou řecko-římský zápas nebo box. Také zde 36

VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 157. POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 89. 38 BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 83. 37

17

čerpal Vlasta Burian z vlastní zkušenosti. Ostatně lze konstatovat, že žádné tehdejší sportovní odvětví mu nebylo cizí. Poláčkovi Muži v ofsajdu se z těchto meziválečných fotbalových próz vymykají již tím, že hybatelem děje není žádný kolektivní fotbalový hrdina. Důvodem je jiný záběr fotbalové problematiky, totiž pohled ze strany fanoušků, nikoli hráčů. Částečně se tato problematika objevuje už u Vlasty Buriana, který se snažil vylíčit v úvodu své knihy jak nesnadné začátky fotbalu

samotného,

tak

i

počátky

fotbalového

fandovství.

Fotbal

představuje pro Poláčka jen kulisu, na jejímž pozadí se odehrává příběh všech postav. Láska ke hře je na jedné straně spojuje a na druhé straně je nesmiřitelně rozděluje jako klubové přívržence. Poláček

se

tomuto

tématu

věnuje

mnohem

důkladněji.

Jak

konstatoval Karel Čapek: „S odbornou důkladností probírá všecky specie, variace,

mutace

i abreviace

fotbalového

fanouška našich dnů; na

jednoduchou šňůrku děje navléká človíčka za človíčkem, pokud mají touž ránu, týž fanatický zájem, totéž přírodopisné určení sportovního fandy.“ 39 Možná bychom mohli považovat za kolektivního hrdinu celou fanouškovskou obec. Zatímco však mezi předcházejícími kolektivními hrdiny je pevné spojení v jednom týmu s určitými pravidly, tím jediným, co pojí stoupence fotbalových klubů, je jejich fanouškovství směřující ovšem k rozličným týmům. Autor provedl průřez pražskou fanouškovskou obcí. V románu vystupují stoupenci Viktorie Žižkov, ke kterým patří například otec a syn Habáskovi, dále stoupenci Slávie Praha, mezi nimi pan Načeradec, také přívrženci Sparty Praha, jako je pan Sádlo, i přívrženci skomírajícího klubu A. F. K. Union Žižkov, k nimž se tajně hlásí bratři Šturcové. Všem těmto věnoval Poláček úvod svého románu: „Mužové a ženy! Přívrženci: SK Slávie, hrdého mistra ligy! AC Sparty, železného teamu rudých! SK Viktorie Žižkov, oříšku letenských leadrů! AFK Bohemians, štiky ligy! Čechie Karlín která je známa svou obětavou hrou! Čafky, na jejímž hřišti mnohý favorit ztratil dva cenné body! Meteorské chasy, jejíž forma je 39

ČAPEK, K.: Spisy. O umění a kultuře 3. Praha, Československý spisovatel, 1986, str. 234-235.

18

znamenitá! Znamenitých venkovských klubů, před nimiž mnohá pražská jedenáctka musela sklonit svou zbraň! Vy všichni, i stoupenci amatérských klubů, musíte číst tuto knihu.“ 40 Být fanouškem přitom neznamená v tomto díle nic pozitivního. „,Máte se chovat slušně a rezervovaně, jak se na sportovně vyspělé obecenstvo sluší!‘ trvala Emilka na svém. ,Fanouškovství se netrpí!‘ ,Nejsem fanda, ale vy jste fanynka!‘ pravil její soupeř.“ 41 Jak píše Alena Hájková v Knížce o Karlu Poláčkovi: „Pro všechny fanoušky je pak charakteristické

toto:

s fanatickým

odporem

se

vzpírají

nařčení

z fanouškovství, zakládajíce si neobyčejně na své dokonalé nestrannosti a sportovní vyspělosti, zato prudce napadají fanoušky jiných klubů a zaplétají se s nimi do vášnivých sporů, jež končívají zhusta na strážnici. Svorně nadávají na direktory, že mužstvo špatně sestavili, na soudce, že jsou zaujatí, a vítězství či prohru svého klubu pokládají za svůj životní úspěch či neúspěch.“ 42 Jedinou záminkou k tomu, aby se všichni fotbaloví (ne)fanoušci semkli, jsou mezinárodní zápasy. V tyto okamžiky jde jejich lokální patriotismus stranou a projevuje se společná víra v neporazitelnost československého národního týmu. Eman Habásko ml. zastupuje v textu mladou generaci, je sebevědomý a jeho chování někdy hraničí až s drzostí. Svou oddanost k Viktorii Žižkov takříkajíc zdědil po otci. Jeho nabubřelá mnohomluvnost jej do problémů dostává a dokáže mu z nich i pomoci. V průběhu děje se z něj - floutka bez práce - stane zástupce obchodní firmy pana Načeradce a také spořádaný ženatý muž. Eman Habásko st., žižkovský krejčí, se snaží syna pořádně vychovat. Na fotbal sice na stará kolena už pravidelně nechodí, ale „žižkovská víra“ mu zůstala svatá. Zatímco jeho syn podporuje svůj tým vlastní přítomností během hry, má otec osobní modlitbu, kterou se snaží přilákat štěstí na stranu Viktorie Žižkov: „Slyš, ó spravedlivý Bože, modlitbu nehodného 40

POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 9. POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 91. 42 HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 92- 93. 41

19

syna svého a učiň, aby Slávia nezmotala se ani na jeden kloudný útok. Nechť hraje Svoboda sobecky na úkor celku a Puč nechť je zřetelně indisponován. Záloha a obrana aby nestačila na rychlý útok žižkovských! A pak bych ještě prosil, milý Bože, aby diplomatický soudce přehlížel přestupky proti fair play a zejména aby zamhouřil oko nad Mikšem, aby v souboji s cizáckým hráčem vycházel co vítěz.“ 43 Rád vypráví o tom, kolika historickým mezníkům svého oblíbeného týmu byl účasten. Významnou postavou Mužů v ofsajdu je pan Načeradec, obchodník s konfekcí a gumáky, který neustále tvrdí, že už nemá na světě žádnou radost a často se v tom samomluvou utvrzuje. Alena Hájková napsala: „V popředí jeho

[Poláčkových] zájmů není však minuciózní deskripce

všech záhybů individuální psychiky, ale její zploštění – a zároveň zvýraznění – vlivy povolání, zábavy, bydlení, řeči, víry […].“ 44 V postavě pana Načeradce se pak protnulo hned několik těchto vlivů. Jako obchodník patří pan Načeradec ke střední vrstvě obyvatel, od níž se očekává určitý způsob chování, který je mu jeho ženou neustále předhazován, zvláště pak v situacích, kdy se jedná o obchodníkovu fotbalovou vášeň. Dalším

charakterovým

rysem

obchodníka

Načeradce

je

jeho

židovství, jehož součástí je rozvětvená židovská rodina, která jej často trápí. Snad pro všechny tyto vlivy, které ztrpčují jeho život, se pan Načeradec nejlépe cítí na tribuně fotbalového stadionu. Zde zapomíná na své vyznání, sociální postavení i na rodinné problémy a stává se součástí pouze fanouškovské obce, ve které o postavení toho kterého fanouška rozhoduje výhradně vítězství či prohra jeho týmu. Vztah jednotlivých postav k fotbalu je diferencován, čemuž odpovídá také odlišný rozsah, který je fotbalové tematice v textech věnován. Pro Klapzubovu jedenáctku i starého Klapzubu je fotbal smyslem i cílem života a celá kniha se soustředí pouze kolem fotbalu. Pro F. C. Ball představuje fotbal pouze určitou kapitolu v životě, jeho hráčů která právě tak rychle jak začala, tak i skončila. Před ní i po ní žijí postavy svým – fotbalem nedotčeným – životem. Jan Mukařovský 43 44

POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 30-31. HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 172.

20

k tomu v doslovu k vydání souboru Dlouhý, široký, bystrozraský z roku 1959 napsal: „Ani fotbalu samému nepřipadá v povídce úloha příliš podstatnější než úloha záminky. Je ovšem zábavné sledovat, jak se mužstvo vytváří z lidí zaměstnání nejrůznějších, ale vesměs takových, která mají s tělesnou zdatností co nejméně společného.“ 45 Otec a syn Habáskovi i pan Načeradec a další postavy Poláčkových Mužů v ofsajdu fotbal sice milují a dokonale znají, ale je pro ně jen koníčkem vyplňujícím jejich volný čas. Mimo fotbal vede každá postava svůj vlastní život a má své povinnosti. Postavy se hry aktivně neúčastní, nejsou činné přímo na trávníku, jejich účast na fotbalové hře je pouze pasivní, i když se může nejednou z jejich pokřikování zdát, že fotbalu rozumí lépe než leckterý trenér nebo rozhodčí. Zatímco pro postavy výše zmíněných děl je fotbal buď hrou, kterou hrají, nebo hrou, kterou sledují a které fandí, pro Pepíčka Duchnu představuje fotbal způsob, jak vydělat velké peníze. Stává se pro něj pracovní příležitostí a fotbalistky týmu Gazel jsou u něj zaměstnány na smlouvu. Pepíček se dostal k fotbalu poprvé už během svého dětství. Se svou chůvou Annou navštěvovali fotbalová utkání v Praze na Císařské louce. Anna se v roce 1895 účastnila těchto utkání jen kvůli svému milému - rozhodčímu, skutečný zájem o hru v tom z její strany tehdy ještě nebyl. Navíc měli tehdy Anna i Pepíček podobné radovánky od jeho matky, Anniny zaměstnavatelky, přísně zakázané. Opravdový zájem o fotbal získala Anna teprve až po svatbě s fotbalovým rozhodčím Ferdinandem Rokosem. Z předchozího výkladu je patrné, že primární roli hraje fotbal jen v Klapzubově jedenáctce Eduarda Basse, ve které se od něj vše odvíjí a zase se k němu vše vrací. U Vladislava Vančury, Karla Poláčka a Vlasty Buriana je fotbal jen vedlejší tematickou vrstvou, která je sice podstatná pro děj, avšak nikoli dominantní.

45

MUKAŘOVSKÝ, J.: Vančurovy prózy z doby mladosti. in VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 182.

21

Jazyk a styl „Základním nositelem sémantické i estetické informace literárního díla je jeho jazyk, který u každého autora nabývá jistých specifických vlastností určovaných jeho stylem.“ 46 Takto se vyjádřil k jazykové složce literárního díla Eduard Petrů. Jazyk každého psaného či mluveného projevu bývá užit především s ohledem na čtenáře či posluchače, kterému je primárně určen. Už podtitul Klapzubovy jedenáctky Eduarda Basse: Povídka pro kluky malé i velké naznačuje, že se tato kniha svým obsahem zaměřuje především na dětského čtenáře. Tomu je samozřejmě přizpůsobena i její jazyková stránka. Otakar Chaloupka a Jaroslav Voráček v Konturách české literatury pro děti a mládež napsali o jazykové stránce Klapzubovy jedenáctky toto: „Bass tu plně uplatnil schopnost novinářské dynamické výstavby děje, překvapivost syžetové stavby a působivost nezvyklého vztahu příběhové satiry s pohádkovými posuny pravděpodobných možností. Zvláště působivý je v Klapzubově jedenáctce jeho jazyk, jenž má živost, bezprostřednost a výstižnou konkrétnost.“ 47 Základní jazykovou vrstvu Klapzubovy jedenáctky tvoří jazyk spisovný. Využití spisovné podoby jazyka má přitom svou funkci. Spisovný jazyk nečiní recipientovi z řad dětí takové problémy při čtení a snadněji tak pochopí sdělení textu. Pokud Bass v textu vypravěče zmiňuje nějaké cizí názvy, má to vždy svůj účel. Například názvy cizích toponym (Huddersfield) a antroponym (Cormick, Charcot) dokreslují atmosféru zápasů, které sehrála Klapubova jedenáctka mimo republiku. Svým projevem se od ostatních postav odlišuje starý Klapzuba, v jehož mluvě se objevují prvky středočeského nářečí. Výrazné je zejména protetické v, nahrazení dlouhého í spojením ej a užívání výrazu ještě bez počátečního konsonantu j. V některých případech se jeho projev téměř podobá fonetické transkripci: „,I propáníčka, jejich englický veličenstvo, pane král, jakpak se může chalupníkovi vést. Nebejt těch kluků, je to pořád 46

PETRŮ, E.: Úvod do studia literatury. Olomouc, Rubico, 2000, str. 107. CHALOUPKA, O., VORÁČEK, J.: Kontury české literatury pro děti a mládež: od začátku 19. století po současnost. Praha, Albatros, 1984, str. 295. 47

22

nula k nule a když sem tam ňákej gól padne, je to vždycky ofsajd.‘“ 48 Tato jazyková nejednotnost Klabzubova projevu má spojitost jednak s jeho věkem a jednak s jeho vzděláním a sociálním postavením. Klapzubovou nedílnou součástí je dýmka naplněná tabákem. Také výrazy související s touto vášní starého Klapzuby se v próze vyskytují: „meršánka, knastr nebo tříkrálový“ 49 . Meršánka je „dýmka z mořské pěny“, 50 a knastr a tříkrálový patří mezi druhy „jemnějšího dýmkového tabáku“. 51 Bass nechal starého Klapzubu také několikrát zaklet. Jeho kletby nepůsobí vulgárně a souvisejí s fotbalem, některé dokonce i svým obsahem: „,Prachmilión děravejch gólů‘“. 52 V próze s fotbalovou tematikou by se dal očekávat v projevu postav fotbalový slang. Bass jej ovšem užil jen v několika málo případech. Objevil se například v úvodu, při výčtu všech dovedností, které musí jedenáct Klapzubových synů ovládat: „kombinovat třemi vnitřními nebo spojkou, křídlem a halfbeckem, přehrávat na křídla, podnikat výpady nebo zase je zarážet, provádět dlouhé odkopy, umisťovat rány, vyťukávat drobnou kombinaci, dobíhat, vybírat, vyrážet míč robinzonádou, stáčet jej ve větru, dělat klamavé pohyby, nestát ofsajd…“. 53 U postavy starého Klapzuby ani u jeho jedenácti synů se sportovní terminologie v přímé řeči překvapivě nevyskytuje. Do svého nástupnického projevu ji však zařadil anglický korunní princ a je zřetelné, že tento slovník reflektuje jeho zkušenost dočasného spoluhráče Klapzubových synů: „Chceme být věrni tomuto čestnému odkazu svých předků a slibujeme, že nikdy nebudeme stát ofsajd, ze budeme hájit svých barev co nejmužněji a nejpoctivěji a že všechna nebezpečí odvrátíme na roh. […] Budeme usilovně pěstovati kombinaci tří vnitřních, považujíce finance za nejlepší centrforvarda a obchod a průmysl za nejlepší spojky Anglie. Budeme stále pečovati o to, aby mezi všemi řadami obyvatelstva zavládla dokonalá

48

BASS, BASS, 50 BASS, 51 BASS, 52 BASS, 53 BASS, 49

E.: E.: E.: E.: E.: E.:

Klapzubova Klapzubova Klapzubova Klapzubova Klapzubova Klapzubova

jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka.

Praha, Praha, Praha, Praha, Praha, Praha,

Československý Československý Československý Československý Československý Československý

spisovatel, spisovatel, spisovatel, spisovatel, spisovatel, spisovatel,

1981, 1981, 1981, 1981, 1981, 1981,

str. str. str. str. str. str.

37. 43. 151. 151. 22. 7.

23

souhra,

a

dáme

krátkému

přízemnímu

podávání

přednost

před

dobrodružným systémem kick and rush 54 “. 55 Mezi

Bassovou

Klapzubovou

jedenáctkou

a

Vančurovým

F. C. Ballem existuje podobnost týkající se užívání fotbalového slangu. Ani ve Vančurově próze jej až na pověstné výjimky („Nohy, tyto nástroje velikého sportu, jež do šesti měsíců chopí se míčů a zahrnou mrzkého nepřítele smrtícími schooty“ 56 ) nenalezneme. Důvodem je zcela jistě skutečnost, že kádr týmu F. C. Ballu netvoří skuteční fotbalisté, ale umělci a lékaři. O jazykové a stylistické stránce F. C. Ballu se zmiňuje v knize Humor

v próze

Vladislav

Vančury

Alena

Hájkovká.

Všímá

si

„deformovaného slovosledu“, 57 který je patrný například ve větě: „Tento inteligent ze všech jedenácti byl nejhodnější.“ 58 Dále upozorňuje na mísení „vybraného slovníku se ,silnými slovy‘ obecné češtiny“ 59 ; kupř. „Zde líbezná nemožnost lezla do šlachovitých řádů fyzikálních, hostinec mluvil a kněz chlastal.“ 60 Tyto dvě vrstvy se podle Hájkové ojediněle „střídají v řeči vypravěčově a v hovoru epických osob“ 61 : „Paní stavila proud svých slz a matka podivovala se Petrlákově statečnosti: ,Von je enrgickej,‘ řekla na rozloučenou.“ 62 Na projevy jednotlivých postav má samozřejmě vliv konzumace alkoholu, jak o tom svědčí časté personifikace: „Půllitr vzpínal k němu ucho.“ 63 Hájková si všimla také „jakési metafory naruby“ 64 , při které dochází, v kontrastu k předcházejícímu zživotňování věcí neživých, k připodobnění

živé

popisující tančícího

bytosti opilého

neživé Baara:

hmotě.

Hájková

„Brzy vězel

uvádí

v hodinách

pasáž a

brzy

v klavíru, vyzváněl na strunách dokonalým hrotem střevíce. Za chvíli 54

tj. hurá za míčem BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 32. 56 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 57 HÁJKOVÁ, A.: Humor v próze Vladislava Vančury. Praha, Academia, 1972, str. 17. 58 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 59 HÁJKOVÁ, A.: Humor v próze Vladislava Vančury. Praha, Academia, 1972, str. 17. 60 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 61 HÁJKOVÁ, A.: Humor v próze Vladislava Vančury. Praha, Academia, 1972, str. 17. 62 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 63 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 64 HÁJKOVÁ, A.: Humor v próze Vladislava Vančury. Praha, Academia, 1972, str. 18. 55

str. 149. str. 149. str. 145. str. 139. str. 147.

24

rozptýlil se a byl obsažen ve vakuu osvětlovacího tělesa a procházel se po obrubě Valova skřipce, utíraje mu sladké oči.“ 65 Za expresivní mohou být v této próze považovány frekventované přechodníky („Nálevna nového hostince zachřestila svojí prázdnotou a hlas, vyraziv z hrdla, hledal díru, až vlezl do kamen a stoupal, aby se vznesl v širý prostor.“ 66 ), které dokreslují atmosféru, ale dnes už působí poněkud archaicky. Součástí stylistické stránky Vančurova F. C. Ballu je množství přirovnání: „Kdybych měl srovnati nás oba, shledal bych, že jsem podoben plachetní lodi a ty parníku.“ 67 , a také četné komické hyperboly: „A spustil smutnou hlavu přes válec límce až k levé bradavce prsní.“ 68 Tato próza dále obsahuje časté aluze na jiné texty, především na Bibli: „Tento hostinec je stvořen jako svět“ 69 , „a hostinec je polkl jako ryba Jonáše.“ 70 Postavy

v

Poláčkových

Mužích

v ofsajdu

oproti

postavám

v F. C. Ballu a Klapzubově jedenáctce užívají ve své řeči hojně fotbalového názvosloví. „Pánové odpusťte, ale o druhém halftimu vám nemůžu obšírně referovat […] Svoboda, pánové, ač tísněn střílí ze vzdálenosti dvacíti metrů nezadržitelnou dělovku do pravého rohu […], přál bych vám vidět tu branku, takové nádherné bodlo […]..“ 71 Mimo

terminologie

fotbalové

se

objevuje

v Mužích

v ofsajdu

i profesní mluva některých jiných povolání: „haló, Franc, druhý stolek dostane kapucína!“ 72 ; „já si to rozmyslela, dekolt je mi moc velikej, to je pro štíhlejší a chtěla bych je mít zdobený štrasem“ 73 ; „Kabátek má bejt dvouřadovej nebo jednořadovej?“ 74 Podle Aleny Hájkové je přímá řeč Poláčkových hrdinů „rozlišena podle osob a z největší části reprodukována v autentické hláskoslovné, tvarové, lexikální i syntaktické podobě, jejímž základem je čeština obecná, 65

VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 67 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 68 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 69 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 70 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, 71 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 28-29. 72 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 28. 73 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 46. 74 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 120. 66

str. str. str. str. str. str.

146. 135. 145. 154. 142. 145.

25

zbavená arciť těch rysů, které by působily příliš vulgárně.“ 75 Tímto způsobem odlišil od sebe Poláček tři výrazné vrstvy obyvatel Prahy, řeč židovských obchodníků, řeč pražských starousedlíků a řeč mladé pražské generace. Mladou pražskou generaci zastupuje Eman Habásko mladší, starousedlíky reprezentuje jeho otec Eman Habásko starší a židovský obchodník pan Načeradec je představitel třetí jazykové vrstvy. Rozhovory mezi těmito postavami patří k hlavním zdrojům Poláčkovy jazykové komiky. O přímé řeči postav se Hájkové zmiňuje i dále, Poláček podle ní kontrastoval v Mužích v ofsajdu „například dva hlavní typy mluvy v dialozích Eman-pan Načeradec (nadto s častými parodickými přesahy řeči Emanovy do řeči jeho zaměstnavatele) a dále některý typ mluvy lidové v přímé řeči osob s archaicky či silně expresivně zabarveným spisovným jazykem ve větách uvozovacích. Spolu s mistrným střídáním řeči přímé, polopřímé a nevlastní řeči přímé (řeči nepřímé je v tomto typu tvorby užito méně) vzniká syntetická humoristická tvorba, jaká nemá u nás obdoby.“ 76 Fotbal má vliv na všechny aspekty života hrdinů Mužů v ofsajdu. Fotbalových přirovnání užívá vypravěč i mimo fotbalová hřiště v situacích, které nemají s fotbalem nic společného. Například svatební obřad slečny Emilky a Emana Habáska ml. je popsán následovně: „Na toto znamení prolomili diváci bariéry a vhrnuli se do hřiště. Novomanželé byli obklopeni jako šťastní střelci branek.“ 77 Okamžik, kdy se Eman lstí snaží zbavit otce vdavekchtivé vdovy Ouholičkové zase takto: „Taková mladá dívenka, nezkušená a nevinná, plná ideálů, dá se na takovýho starýho kocoura. Von je to ostřílenej internacionál, kterej se na každým terénu pohybuje bezpečně, vy jste ovšem agilní, ale podlehnete zkušenějšímu soupeři.“ 78 Na rozdíl od povídky F. C. Ball, která není – rovněž s ohledem na svůj obsah – dále rozčleněna, a na rozdíl od Klapzubovy jedenáctky, ve které Eduard Bass označil kapitoly pouze čísly, uvedl Karel Poláček jednotlivé části Mužů v ofsajdu nadpisy, na nichž na první pohled zaujme 75

HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 96. HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 207. 77 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 191. 78 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 87. 76

26

„zdánlivá autonomnost vět vytržených z přímé řeči epických osob nebo i z kontextu vypravěčova (u vět vytržených z přímé řeči spolupůsobí i specifičnost tohoto slohového rázu, kterého se jim dostalo v kontextu) a konec konců i jejich grafická úprava.“ 79 Hájková je považuje za jakási „resumé v podobě stručných vět oznamovacích.“ 80 Eduard Petrů rozděluje titulky na jednoslovné, titulky v podobě sousloví a titulky větné. 81 V Poláčkově románu se vyskytují poslední dva typy nadpisů: „TEORIE O FOTBALU SE ZVLÁŠTNÍM VZTAHEM K PÍSEMNICTVÍ“ 82 ; „VELIKÝ KAUDERS“. 83 Jednotlivé kapitoly na sebe navazují převážně těsně: „V tom se prudce otevřely dveře a do světnice vstoupil pan Načeradec. 34. P ÁNĚ N AČERADCOVO

VYZNÁNÍ VÍRY

,Co je Vámi, Eman?‘ tázal se tlustý muž. ,Řekli něco, pane šéf?‘ opáčil Eman a jal se líně svinovat cigaretu.“ 84 Tento typ spojení kapitol okomentovali v Úvodu do teorie literatury Josef Hrabák a Vladimír Štěpánek takto: „Rozdělení na kapitoly je zde vlastně rušivé, hranicí kapitol je přerušena situace. Při takovémto navazování jsou kapitoly otevřené z hlediska zakončení, ale protože bezprostředně následuje pokračování, ,otevřenost‘ kapitol se tedy ztrácí.“ 85 Stejně jako Poláčkovy postavy i Burianovi hrdinové často užívají obecné češtiny, která je patrná především v řeči pražských příznivců fotbalu. Promluva vypravěče je však tvořena zejména spisovným jazykem. Postavy jsou charakterizovány často právě tím, jaká podoba jazyka v jejich promluvách převažuje. Mluva postav ukazuje na jejich sociální postavení, jejich věk, záliby i vzdělání. Jinak komunikuje Anna jako mladá dívka: „Je mi toho kluka uvozdřenýho líto. Když mu večer slíkám ty hubený 79

HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 51. HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 51. 81 PETRŮ, E.: Úvod do studia literatury. Olomouc, Rubico, 2000, str. 99-100. 82 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 128. 83 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 159. 84 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 67. 85 HRABÁK, J., ŠTĚPÁNEK, V.: Úvod do teorie literatury. Praha, SPN, 1987, str. 61. 80

27

nožičky, mám strach, že mi polovička zůstane v i s punčochou v ruce,“ 86 a jinak mluví jako stará vdova: „Pepíčku, jsem doma! Chtěl byste mě jít nahoru navštívit? Ukažte? Snubní prstýnek nemáte. Tedy stále, Pepíčku, svoboden?“ 87 Na její mluvě se projevuje její původ, nízké vzdělání a v neposlední řadě její temperament: „Ty uličníku, ty kluku pitomá, ty mně budeš něco vyprávět o fotbalu. Mně, která viděla všechny zápasy Slávie od samého jejího založení?“ 88 Pepíček Duchna a jeho otec sice strávili čtvrt století let mimo své původní jazykové prostředí, na jejich řečovém projevu však toto dlouhé odtržení od domova znát není. Česky komunikují plynně a jejich přímé řeči jsou dokonce prosty anglicismů a amerikanismů. Mluva obou mužů je na druhou stranu oproštěna od prvků obecné češtiny, se kterou po dlouhou dobu nepřišli do styku. Podobně jako Poláček, uvozuje i Burian jednotlivé kapitoly nadpisy, které mají podobu sousloví nebo věty, nevycházejí však ani z řeči autorské ani z řeči postav, jako tomu bylo v Mužích v ofsajdu. Burian shrnuje v titulku obsah následujícího textu: „Odvážná sázka“ 89 ; „František Josef prozradil tajemství zelené louky“. 90

86

BURIAN, BURIAN, 88 BURIAN, 89 BURIAN, 90 BURIAN, 87

V.: V.: V.: V.: V.:

Klub Klub Klub Klub Klub

fotbalových fotbalových fotbalových fotbalových fotbalových

panen. panen. panen. panen. panen.

Praha, Praha, Praha, Praha, Praha,

Akroplis, Akroplis, Akroplis, Akroplis, Akroplis,

1991, 1991, 1991, 1991, 1991,

str. str. str. str. str.

9. 29. 27. 73. 14.

28

Prostředí „Téma prostředí u syžetových děl tvoří motiv vnějšího světa, v němž se pohybují postavy, a to jak prostředí geografického, tak sociálního a intelektuálního.“ 91 Takto charakterizuje motiv prostředí v Úvodu do studila literatury Eduarda Petrů. V Klapzubově jedenáctce Eduarda Basse je prostředí charakterizováno prostřednictvím pásma vypravěče, který stojí mimo samotný příběh. Mezi prostředími, ve kterých se pohybuje Klapzubova jedenáctka, vévodí fotbalová hřiště. Už z úvodu, ve kterém Bass popisuje denní náplň jedenácti synů chalupníka Klapzuby, je zjevné, že mimo ranního proběhnutí po lese, stravování, odpoledního odpočinku a spánku, tráví většinu dne na zeleném trávníku. Tomuto režimu se nevyhne ani následník anglického trůnů: „Od jara do pozdního podzimu byl princ s mužstvem buď na hřišti, nebo na pochodech v lese, v zimě se trochu lyžařilo a sáňkovalo a ostatní čas se cvičilo ve stodole.“ 92 O Dolních Bukvičkách, ze kterých tým pochází, se čtenář nedozví víc, než že leží kdesi v Česku. O rodném domku, o jeho umístění a jeho okolí se Bass zmiňuje až v polovině knihy, kdy už spojení „chudý chalupník Klapzuba“ patří minulosti: „Jejich rodná chalupa na kraji lesa stála ještě jako tenkráte, když začal hochy trénovat, jenomže byla teď pěkně opravena, vyčištěna a vypiplána jako nejroztomilejší hnízdečko. Ale její okolí se znatelně změnilo. Z loučky, kde před lety poprvé zaduněl míč kopnutý Klapzubí nohou, upravilo se vzorné tréninkové hřiště se šatnami, tělocvičnami a sprchami, kam tajemníci a předsedové všech klubů dojížděli si prohlédnout dokonalost všeho zařízení. Pozemky kolem starý Klapzuba postupně skoupil, aby na nich vystavěl pro každého syna domek.“ 93 Popisům fotbalového prostředí se tedy Eduard Bass v Klapzubově jedenáctce příliš nevěnoval. Vzhled fotbalového stadionu vylíčil jen jedenkrát při zápasu Klaplzubovy jedenáctky proti Huddersfieldu tak, jak jej ze své stoličky na střeše viděl komentátor Cormic: „Dole ve velké 91

PETRŮ, E.: Úvod do studia literatury. Olomouc, Rubico, 2000, str. 104. BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 49. 93 BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 68. 92

29

houbce zářila sytá zeleň dokonalého hřiště, leskly se bílé linie značek a černaly se ohromné davy na tribunách. Mezi tribunami a vlastním hřištěm bylo široké místo pro atletickou dráhu.“ 94 Pro myšlenky, které Bass svým čtenářům sděloval, nebylo důležité, kde se fotbal hraje. Vždyť fotbalové začátky si také Klapzubova jedenáctka odbyla na loučce u domu; mnohem podstatnější bylo, jakým způsobem se fotbal hraje. To, že v Klapzubově jedenáctce chybí deskripce fotbalových prostředí, může souviset také s absencí popisu fotbalových utkání. U anglického zápasu, který novinář Cormic okomentoval, se objevilo jak přiblížení jeho atmosféry, tak i prostředí, ve kterém se odehrával, a popis hry. U Vančurova F. C. Ballu se vylíčení fotbalového hřiště čtenář nedočká, všechny zápasy jsou shrnuty na pouhých dvou stranách a na přiblížení jejich místa konání už nezbylo místo. Fotbalový stadion však také není ústředním prostředím, ve kterém se děj odehrává, tím je pro kopanou netypicky hostinec U Dvou litrů nacházející se v Praze: „Na východním nároží ulice Platnéřské a Kaprové stál hostinec U dvou litů. Roku 1914 učitel stavitelství Belšánek, jda mimo, trnu nad jeho ohyzdností, neboť stavba byla nahá tak, jak ji stvořila vladislavská gotika před sty let.“ 95 Zde se rovněž odehrává největší část povídky. Dominantní prostředí pražského výčepu má vliv i na samotné postavy, které do něj vstupují. Kde jinde by se mohla tak nesourodá společnost umělců a intelektuálů setkat: „František přinesl pivo a všichni hosté se posadili k jednomu stolu. Pili a z mohutných mozků unikaly myšlenky, syčící jako pára, jež letí z kotle.“ 96 K tomu, že právě hostinec je místem zrodu fotbalového klubu F. C. Ball, se vyjádřil i Milan Blahynka: „F. C. Ball má málo společného s opravdovým sportem a s fotbalem, zato hodně

s historií

Devětsilu.

Vzniká

proti

všem

pravidlům

sportu

v Petrlákově hospodě. To je velice jednoznačný detail, který upozorňuje, že se sportem není cosi v pořádku a že není třeba brát ho vážně, i ukazuje do

94

BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel, 1981, str. 29. VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 126127. 96 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 138. 95

30

rodné zóny avantgardy.“ 97 Blahynka dále vzpomíná na vznik Devětsilu, který není nepodobný vzniku F. C. Ballu: „Devětsil vznikl a vždy se scházel po kavárnách a barech“. 98 Místem děje Poláčkovy prózy Muži v ofsajdu je Praha se všemi svými městskými částmi a převládá v ní především prostředí pražských fanoušků a živnostníků. Obě tyto skupiny měl Poláček možnost důkladně poznat, ať už jako syn obchodníka na malém městě, nebo jako divák při fotbalových zápasech. Poláček od sebe jasně oddělil obyvatele nejen z hlediska sociálního, ale především popisem vybavení jejich domovů. Sklepní díra, ve které žijí otec a syn Habáskovi nedosahuje ani z části obydlí pana Načeradce. Vedle toho se ukazuje podstatnou topografická lokalizace v rámci hlavního města, která má na příběh Mužů v ofsajdu značný vliv. Na základě této místopisné odlišnosti jsou roztříděni jednotliví fanoušci. Výjimku tvoří v tomto směru postava pana Načeradce, který patří ke stoupencům Slávie, přestože se jeho živnost nachází na území Žižkova a přestože je židovského vyznání, které je spojováno s týmem Sparty. Pro obě tyto odlišnosti od nepsaných pravidel má pan Načeradec vysvětlení. Nejprve tedy důvod zeměpisný: „To je právě ta mejlka. Nezapomínejte, že mám obchod sice na Žižkově, ale můj byt je před viaduktem. Až k viaduktu je všecko Letná, za viaduktem pak je území Viktorie Žižkov“ 99 ; následuje argument ospravedlňující jeho vyznání: „Co vy se ptáte proč a já vám to beze všeho řeknu. Protože se Slávií jsou spojené vzpomínky na ty moje mladý léta.“ 100 Živností zaznamenal Karel Poláček v Mužích v ofsajdu hned několik. Obživou Emana Habáska staršího je krejčovství, pan Načeradec vlastní obchod s konfekcí a gumáky. Paní Schmalfusová řídí módní salón. Bratři Šturcové jsou konfekcionáři a pracují pro firmu pana Načeradce. Tu

97

BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 98. BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 99. 99 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 69. 100 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 69. 98

31

nejpodivuhodnější živnost ze všech má však pan Kauders – „velkej muž! Ví všecko, obstará všecko!“ 101 Ve dvojím prostředí se pohybují i otec a syn Duchnovi v Burianově románu Klub fotbalových panen. Burian přiblížil svým čtenářům ovzduší fotbalové, ani ne tolik samotnou hru jako spíše fotbalové zákulisí, a také atmosféru

příprav

nového

filmu,

který

by měl

znovu pozvednout

československou filmovou tvorbu. V opozici tu proti sobě stojí také dva státy z opačných konců světa, Amerika jako země neomezených možností a Československo s poněkud omezenými možnostmi. V tomto případě nepůsobí prostředí na postavy, ale je tomu právě naopak. Duchnovi ovlivňují jak fotbalovou, tak i filmovou scénu. Důvodem je zvláště to, že „přinášejí do své vlasti nejen vřelá srdce, ale i dolary“, 102 kterých se nedostávalo zejména československému filmu. Vystupují jako mecenáši, kteří však pomáhají nejen svými penězi, ale také dobrými radami. Zatímco vítězství týmů v předcházejících prózách jsou bujaře oslavována, zápas Gazel s československým reprezentačním týmem umístil autor doprostřed dobříšského lesa, aby možná výhra ženského týmu nebyla všem na očích. Maskováni jsou také hráči, aby se neprozradila jejich identita. Toto skrývání se je na jedné straně signalizováno nedůvěrou v ženský fotbal a na straně druhé strachem z toho, co kdyby přece jen Gazely svého soupeře porazily.

101 102

POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 155. BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str.

32

Humor Humor

a

fotbal

jsou

společnými

jmenovateli

všech

čtyř

meziválečných děl. Humor v Bassově Klapzubově jedenáctce vychází především ze situací, do kterých autor své postavy zavádí: „Vida, že se Timur neudrží a že připravený vor dává pramalou jistotu, seběhl do své kabiny a s Honzovou pomocí vyvlekl – slavný onen ohromný kufr. […] A z něho tedy vytáhl zase dvanáct gumových obleků […] A ve svitu blesků se všichni do nich oblékli, dvanáct hustilek pracovalo, a než se kdo nadál, proměnily se statné postavy Klapzubů ve dvanáct kulatých balónů, z nichž vyčuhovaly jen hlavy, ruce a nohy.“ 103 Komika se objevuje i v dialozích, avšak v mnohem menší míře, což je logické vzhledem k jejich nevelkému množství: „Povážejí, pane král, že by takhle stáli před brankou a v tom jim křídlo krásně a šouravě podá míč. Tu jsou oni, tu je míč, tu je branka – a teď by museli napřed svolat ministerskou radu, aby uvážila a rozhodla, je-li lépe čutnout špičkou nebo nártem, do pravého rohu nahoru nebo do levého dolů. Setsakra mičuda, to bychom dopadali se skóretem!“ 104 Otec Klapzuba je obyčejný venkovský člověk a některé z komických situací vycházejí právě z jeho obyčejnosti: „Veličenstvo se totiž zeptalo Klapzuby ,Haudu judu?‘, což znamená ,Jak se vám vede?‘ A starý Klapzuba, který z bezděčné úcty králi onikal, nečekal na pana Macešku a odpověděl: ,I jó, jejich englický veličenstvo, pane král, mám Juru, Jirku, totiž Žoržíka, jako jsou voni.‘“ 105 Většina humorných situací je však především důkazem Klapzubovy šikovnosti a nezdolnosti: „Než se překvapení hoši vzpamatovali, složil hůlky jednu do druhé, že z nich byly dvě dosti dlouhé tyčky. Pak rozvinul celý ten plachtový pás a oba jeho užší konce připevnil na tyčky. […] Hoši už pochopili a vypukli v nový jásot. Měli tu jakousi náhražku plachty.“ 106

103

BASS, BASS, 105 BASS, 106 BASS, 104

E.: E.: E.: E.:

Klapzubova Klapzubova Klapzubova Klapzubova

jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka. jedenáctka.

Praha, Praha, Praha, Praha,

Československý Československý Československý Československý

spisovatel, spisovatel, spisovatel, spisovatel,

1981, 1981, 1981, 1981,

str. str. str. str.

127. 39. 37. 130.

33

Bassovi se podařilo skloubit v Klapzubově jedenáctce pohádkové rysy s prvky dobrodružné prózy. Podle Otakara Mrkvičky měl Bass vrozený smysl pro humor: „To je vlastnost, která hodně chybí současným satirikům, avšak Bass ji měl v plné míře a dovedl se zdravě a sytě smát – nejen vysmívat. A protože se nespokojil s pouhým úsměškem, dozrál na velkého satirika.“ 107 K Bassovu humoru se vyjádřila i Dagmar Perstická, podle které byl Bassův humor „srdečný a nenásilný“ 108 a spolu se vzdělaností, všeobecným rozhledem, bystrým postřehem a smyslem pro aktualitu patřil k předním vlastnostem Bassovy novinářské práce. 109 I komika F. C. Ballu je především situační. Vančura se fotbalovému umění vysmívá a v určitých okamžicích zesměšňuje i peklo první světové války: „,Halt!‘ vzkřikl Petrlákův domácí, slyše střelnou ránu valiti se ze záchodu, ,už se střílí! Bratr Rus! Bratr Rus!‘ a drkotaje zuby rychle oblékl čamaru, skryl obvazkem císařské licousy a jal se křičeti z plna hrdla: ,Já jsem pravoslavnej!‘“ 110 Už sestava týmu F. C. Ball je dosti komická. Taktéž sama představa, že by se z jedenácti intelektuálů, navíc se zálibou v konzumaci pěnivých půllitrů, mohl stát fotbalový tým, působí nereálně. Vančura zašel ještě dál, když nechal tento netradiční tým vyhrávat. Jeho členové byli znenadání obdařeni fenomenálními fotbalovými schopnostmi a zázračnou mocí zvítězit v jakémkoli zápasu. Konec F. C. Ballu je stejně absurdní jako jeho začátek: „Avšak zástupové zaplavili hřiště, došlo k řeži a druhý den psali sportovní referenti, že slavný team Ball byl sprovozen ze světa, rozsápán a potřen beze zbytku. Ale nebylo tomu tak. Sportovní lůza strhala z jedenáctky emblémy klubu, ale jinak hráči vyvázli bez pohromy a vesele pili ve Dvou litrech. Kněz koupil se noviny a nasytiv se, jal se čísti.“ 111 Rovněž vzhledem k tomu, že svůj konec nebere jedenáctka z hospody U Dvou litrů 107

MLČOCH, Z. (ed.): Eduard Bass. Praha, Albatros, 1976, str. 3. PERSTICKÁ, D. Eduard Bass známý neznámý. Brno, Státní vědecká knihovna v Brně, 1987, str. 21. 109 PERSTICKÁ, D. Eduard Bass známý neznámý. Brno, Státní vědecká knihovna v Brně, 1987, str. 21. 110 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 130-131. 111 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 167. 108

34

nijak tragicky, představuje F. C. Ball parodií na velké a slavné fotbalové týmy. Humor v F. C. Ballu není klasickým typem humoru: „Komika Vančurových děl nenavazuje na tradiční typy humoru známé z dosavadní české literatury, nelze ji plně obsáhnout žádnou striktně chápanou formulkou nýbrž je nutno charakterizovat ji v její vyzrálé podobě jako humor radostné lidské přirozenosti nazírané v rozpětí dvou epoch, neuspokojující současné a toužené budoucí. Svá témata volil Vančura z různých prostředí společenských i místních, sledoval různé aspekty skutečnosti […], vždy však se snahou řešit zásadní, ,nejvyšší‘ otázky životní, neboť na jejich řešení závisí životní styl budoucí epochy.“ 112 Komiku v Poláčkových Mužích v ofsajdu vyvolává především střetávání se rozmanitých postav, které se liší věkem, vzhledem, sociálním postavením a především klubovou příslušností. Už sama dvojice otce a syna Habáskových nabízí mnoho komických situací a rozhovorů: „Otec Eman vstal, postavil se s rukama v kapsách k oknu a pronesl k akátu na dvorku tuto myšlenku: ,Některý si myslí, že se zadarmo nacpou a eště jim jeden bude dělat tajtrlíky!‘ Syn Eman zase sdělil kamnům: ,Některý si myslí, že se jim bude na kolenou děkovat za kus blafu.‘ Otec Eman zvýšil hlas, když oznámil akátu: ,Když někomu je můj oběd blaf, nemusí se jíst, no ne?‘ Kamna uslyšela tuto odpověď: ,Vyčítat se nemusí!‘ Načež akát: ,Ať se de ke Šroubkovi, tam se vaří pro milostpány, no ne?‘“ 113 Nejvíce komiky v sobě nese postava židovského obchodníka pana Načeradce, u kterého dochází ke spojení „komiky charakteru s komikou živnosti“ 114 a ke kombinaci „komiky individuální s komikou skupinového nánosu“. 115 Poláček dal mnohým postavám Mužů v ofsajdu nějaký výrazný vnější rys, který zaujme recipienta na první pohled. Pan Načeradec vypadá podle Poláčkova líčení jako „tlustý muž“ nebo „tlustý šéf“, alespoň ve vztahu k Emanu Habáskovi mladšímu. Neustále si stěžuje na svůj těžký úděl a tvrdí, že mu na světě není dopřána žádná radost. „,Vidím,‘ zakvílel 112

HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 175. POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 66. 114 HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 94. 115 HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 94. 113

35

pan Načeradec, ,že mě chcete zničit, že mě chcete sukcesivně přivést do hrobu, že mě efektivně chcete zabít, já to vím, já to dobře pozoruji, když zpívám, není vám recht, jeden už, na mou duši, neví, co má dělat […] Abyste věděl, já vůbec nemám žádnou radost, co je mně do Slávie?‘“ 116 Vedle pana Načeradce pojmenovává Poláček různými vtipnými přízvisky i jiné postavy. Pan Sádlo je „nepatrný mužíček“ a i z jeho setkání s Emanem Habáskem ml. vyplyne komická situace, při které vezme Eman pana Sádla na ramena, aby poprvé v životě uviděl hru na vlastní oči, a nikoli pouze uslyšel. Muži hlásícímu stav hry pro nešťastné lidi, kteří se již nedostali na stadion, dal přezdívku Amplion. Slečnu Emilku nazval vypravěč, při jejím prvním setkání s Emanem „černým mikádem“. Při utkáních se setkává Eman ml. i s dalšími zajímavými postavami, k nimž patří např. pán, který je označován jako „červený nos“, nebo muž, jemuž se pro jeho zjev přezdívá „kmet“. Komika živnosti se v Poláčkových Mužích v ofsajdu projevuje například v druhu zaměstnání pana Načeradce a později i Emana Habáska mladšího. Na obchodu s konfekcí není samozřejmě nic komického, úsměv však vzbuzuje další část Načeradcova sortimentu, tedy gumáky, který neopomene pan Načeradec nikdy uvést, pokud mluví o svém podniku: „,Pane strážník,‘ žaloval udýchaně tlustý muž, ,já jsem se slušně díval a vůbec jsem neříkal slovo, ale tenhle člověk se na mě vrhl a začal se prát. Já se, prosím, neperu, já mám obchod konfekcí a gumáky hnedle za viaduktem v Havlíčkově ulici.‘“ 117 Alena Hájkova srovnala humor Karla Poláčka s humorem Vladislava Vančury; pro druhého jmenovaného jsou podle ní „některá poláčkovská témata prostě příliš ,malá‘: úřední šiml, rodinná nuda, zvyklosti povolání či záliby, fanouškovství, lživá žurnalistická frazeologie – to jsou jevy nesouměřitelné s básnickým zaměřením Vančurova humoru. [...] Podobně věc pro Poláčka tak podstatná jako komická kritika frází nemá u Vančury

116 117

POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 104. POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 23.

36

přímé obdoby: fráze je Vančurovi efemérním znakem doby, bezvýznamným z hlediska budoucnosti.“ 118 Humor Burianův se v mnohém podobá právě humoru Poláčkovu. I on nechává své hrdiny vstupovat do nezvyklých situací a navzájem se střetávat. K těmto situacím patří mezi jinými i nenadálý návrat starého pana Duchny právě ve chvíli, kdy si jeho žena užívá romanci se svým švagrem Karlem a je v tu chvíli přesvědčena, že jejich vztah někdo manželovi udal. Zapeklitá situace se však vyvine docela jinak: „Pan Karel přistoupil něžně k paní Amálii, která opět neměla daleko k mdlobám, a pološeptem se jí, ani nevěda proč, omlouval: ,Nezlob se, Amálko, musil jsem Josefovi říci pravdu, jak to opravdu s tou Amerikou je. Jsou tam pro něho skutečně velké možnosti. Tam budete dříve bohati než tady!‘“ 119 V celém příběhu hraje důležitou roli náhoda. Burian si s ní hraje a propojuje jí osudy jednotlivých hrdinů. Jako by náhodou dostává Josef Duchna starší možnost zbohatnout v Americe a náhodou tím překazí manželčina dostaveníčka. Obdobnou náhodou se Josef Duchna mladší po svém návratu do Československa dostává na fotbalový zápas a setkává se tam se svou chůvou z dětství Annou Rokosovou. Podobně se seznamuje se slečnou Liduškou, která je (opět náhodou) kapitánkou ženského týmu Gazel. Ve všech situacích je zjevná Burianova znalost nejrůznějších kulturních i sportovních prostředí. Za zmínku stojí rovněž autorova parodická hra s „happy endem“, kterých se tu vyskytuje hned několik. Bohatý Čechoameričan se zamiluje do chudé české dívky, dcery své chůvy z dětství. Jeho dávno ovdovělý otec najde novou lásku u mladé české herečky a udělá z ní svou ženu. Neznámý ženský tým ze srdce Evropy porazí národní mužstvo. Zachráněn je jak český film, tak český fotbal. „Až nastane ideální doba českého fotbalu, pak si okamžitě může skutečný amatérský vůdce fotbalu svýma čistýma rukama vybrat a ve prospěch českého amatérského fotbalu užít miliónový odkaz Gazel! Prozradíme mu

118 119

HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 175. BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 17.

37

pak i heslo, na které pokladní okamžitě konto X. vyplatí. Heslo zní: ,Mecenáš z Chicaga.‘“ 120 Burian si vzal na paškál i nešvary českého fotbalu, které nepatří k fér hře. Tým Gazel se však těmto nástrahám dokáže ubránit: „Anča Kosková, pravá bekyně, měla v očích slzy. Bojovala ve svém nitru těžký boj. Občas si sáhla za ňadra, kde sotva slyšitelně chřestila malá obálka. Podstrčil jí ji při odchodu z hřiště jeden významný funkcionář. […] Pak se podívala na své trochu mužské, svalnaté ruce, jako by se chtěla přesvědčit, zda by byly schopny takové podlosti a mohly úmyslně zavinit dvě penalty. Pohodila vzdorně hlavou. Ne! Tyto ruce vydělají sice daleko méně, ale zato poctivě.“ 121 Z ukázky je patrné, že autor na ně upozornil s lehkostí a humorem sobě vlastním.

120 121

BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 107. BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 88.

38

Vztah k fotbalu Na první pohled by se mohlo zdát, že Eduard Bass jen využil zájmu, který měli čtenáři na počátku dvacátých let dvacátého století o literaturu se sportovní tematikou, když napsal Klapzubovu jedenáctku. Není snadné najít zmínku o jeho skutečném vztahu k fotbalové hře, ojedinělým případem je v doslovu Ladislava Kháse k patnáctému vydání Klapzubovy jedenáctky toto tvrzení: „Musíme vyznat, že, i když ne fanaticky, vyznával Bass víru sešívaných slávistů. Návštěva fotbalového mače byla pro Basse požitkem, posilovaným ještě ze sáčku s burskými nebo lískovými oříšky, který nekončil zápasem. Ještě po něm se konala rozprava jako po manévrech a pointovaly se dojmy, jež se vyrojily toho utěšeného odpoledne. Z těchto odpolední vytryskla i nálada této knížky, která v kreaci mazaného chalupníčka a jeho jedenácti synů dává mládeži malebný příklad i dospělým čtenářské potěšení. To je zase nová forma lidového fotele, jejíž naučení se podává bez kárání a kázání a horlení a jež naše mysl vstřebává s laskavým slovem rozjařeného vypravěče.“ 122 Z uvedená citace je patrné, že ač nebyl Bass oddaným fanouškem, měl k fotbalů blíže, než jen jako k látce, kterou chtěl prostě využít „pro obohacení dětské přílohy Lidových novin.“ 123 Dalším důkazem toho, že se Eduard Bass ve fotbalovém prostředí vyznal, může být skutečnost, že se v textu Klapzubovy jedenáctky objevují jak názvy reálných československých i zahraničních fotbalových týmů (Slávia, Sparta, Viktorie a Union Žižkov, Barcelona), tak i jména skutečných hráčů tehdejší československé ligy (Hoyer, Peyr, Káďa, Cháňa). Kapitán tehdejšího národního týmu se však jmenoval Hojer, nikoli Hoyer. Poláček vyjmenovává v Mužích v ofsajdu snad všechny známé československé hráče z doby tehdejší i z doby minulé. Jeho hrdinové se dokonale vyznají v sestavách ligových týmů a stejně bravurně ovládají také pravidla fotbalové hry. Tato jejich znalost by mohla poukazovat na to, že i Karel Poláček byl oddaným fanouškem některého fotbalového týmu 122

MLČOCH, Z.: Eduard Bass. Praha, Albatros, 1976, str. 3. PERSTICKÁ, D. Eduard Bass známý neznámý. Brno, Státní vědecká knihovna v Brně, 1987, str. 19. 123

39

a fotbal mu byl vyznáním stejně jako jeho hrdinům. Však také Karel Čapek o Mužích v ofsajdu napsal: „Jeho Muži v ofsajdu jsou v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let.“ 124 Poláčkova dcera Jiřina Jelinowicovzová ke vztahu Karla Poláčka k fotbalu uvedla ve svých vzpomínkách na otce zcela odlišnou informaci: „Nedbal ani o sportovní události. Na fotbalové zápasy chodil v době, kdy psal Muže v ofsajdu, protože ho zajímal jev fanouškovský.“ 125 Přestože fotbal podle Poláčkovy dcery nepatřil k otcovým zálibám, dokázal Karel Poláček leccos odpozorovat. Jeho sestava Slávie z roku 1905, jak ji vyjmenoval pan Načeradec (Hejda, Krumr, Veselý, Benda II, Kotouč, Vopálecký, Vaněk, Benda, Jenny, Košek, Baumruk 126 ) skutečně odpovídá tehdejší sestavě sešívaných. Poláčkova snaha přiblížit se co nejvíce skutečnosti je v tomto směru obdivuhodná. Materiál pro tuto knihu sbíral Poláček pravděpodobně v sezóně 1929/1930, čemuž odpovídají sestavy jednotlivých týmů. Ve skutečných událostech má oporu i branka, kterou vstřelil při mezinárodním utkání Maďarsko - Československo Hojer z penalty a již vylíčil takto: „Pan Hojer přehlédl zálibně prostor mezi míčem a brankou, zaujal koketní postoj a pak mocnou ranou poslal míč do sítě.“ 127 Tento umělecky vylíčený okamžik neopomenula ani Kronika českého fotbalu: „Třetí jarní den hrají v Praze Rakušané, na 1. máje Maďaři. Hubené remízy 3:3 a 1:1 jen prohlubují rozladění vyvolané zimními porážkami. Proti Maďarům jsme rádi za vyrovnání z penalty, která díky Karlu Poláčkovi vstoupí do krásného písemnictví.“ 128 Karel Poláček byl sice výborným pozorovatelem, ale v Mužích v ofsajdu se objevil i jeden přehmat. Poláček tu totiž zaznamenal přezdívku Jindřicha Šoltyse: „,Co to vidím?‘ zamumlal Eman zděšeně, ,co že stavěj 124

ČAPEK, K.: Spisy. O umění a kultuře 3. Praha, Československý spisovatel, 1986, str. 234. JELINOWICZOVÁ, J.: Můj otec Karel Poláček. Rychnov nad kněžnou, Městský úřad, 2001, str. 18. 126 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 70. 127 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 171. 128 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 307. 125

40

Spací vůz místo Hromádky?‘“ 129 Přezdívka Jindřicha Šoltyse zněla přitom: „Spací vagon“ 130 . Tohoto hráče ovšem nasadil Poláček ve stejném zápase i za tým soupeře, tedy za Slávii, za kterou Šoltys v roce 1930 skutečně hrál: „,Ženda, výborně! Novák, Pleticha, Vodička!‘ ševelil tlustý pán. ,A cože, Šoltys? Proč staví Šoltyse?‘“ 131 Na rozdíl od Eduarda Basse a Karla Poláčka není o vztahu Vlasty Buriana k fotbalu a ke sportu vůbec pochyb: „Sport polapil duši i tělo libereckého výrostka jako celoživotní návyková droga krátce po jeho přestěhování do Prahy.“ 132 Jako první začal Burian v Praze s cyklistikou, brzy jej však zlákal fotbal. „A proto jsem se vrhl na míč […]. Vrhl jsem se na něj doslova, protože jsem hrál brankáře.“ 133 Burian prošel postupně kluby Saturn Žižkov, Slavoj Žižkov, Union Žižkov, až po Viktorii Žižkov, kde skončilo jeho putování žižkovskými kluby. Odtud pak pokračoval do slavného týmu A. C. Sparta. Kopaná dlouhou dobu konkurovala i Burianovu herectví: „Když začínal fotbal ve dvě nebo ve tři, tak to všechno klapalo. Kvůli efektu (a snad i kvůli fotbalu) byl jeho výstup zařazený až na konec. Hůř bylo, když se konec zápasu nebezpečně přibližoval konci představení. Tu často bylo vidět na Václavském náměstí čahouna, kterak uhání z taxíku jen tak v brankářském dresu. Před Rokokem drkotal pobledlý inspicient: ,Honem, honem – ředitel řádí – museli jsme natahovat přestávky.‘ Na jeviště vběhl upocený a udýchaný a nedolíčený Burian.“ 134 Od roku 1920 se stal pro Buriana sport jen druhem relaxace, rozhodl se totiž, že se bude naplno věnovat výhradně své herecké kariéře. Přesto „fotbalovému umění zůstal věren po celý svůj život.“ 135 Autorova znalost fotbalu a záliba v něm se potvrdila i v samotné próze Klub fotbalových panen. Uvozuje ji věta: „Psalo se 8. května

129

POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 21 JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997, str. 304. 131 POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968, str. 21 132 JUST, V. Vlasta Burian, Mystérium smíchu. Praha, Academia, 2001, str. 17. 133 JUST, V. Vlasta Burian, Mystérium smíchu. Praha, Academia, 2001, str. 17. 134 JUST, V. Vlasta Burian, Mystérium smíchu. Praha, Academia, 2001, str. 61. 135 HRBAS, J.: Vlasta Burian. Praha, 1983, str. 3. 130

41

1895.“ 136 Vzhledem k tomu, že otec a syn Duchnovi strávili ve Spojených státech amerických pětadvacet let, byl při jejich návratu do vlasti rok 1920 a právě v tomto roce se konaly v belgických Antverpách sedmé olympijské hry. Burian si vybral jako soupeře týmu Gazel právě konkrétní sestavu olympijského týmu z roku 1920 a popsal ji takto: „Na širokém divaně trůnil vytáhlý Peyer 137 s oběma věrnými druhy Hojerem a Steinerem, kolem kulatého stolu seděli na židlích forvardi, před nimiž se třásla Evropa: Pilát, Janda, Vaník, Mazal a Sedláček. Na okrajích manželských postelí v kyprých peřinách byly zabořeny masivní schránky slavných záložníků: plavovlasého Kádi, světlovlasého Pernera a ulízaného Kolenatého. O bílá kachlová kamna byli opřeni mohutní náhradníci: Prošek, Klapka; fešák Kuchař z Unionu Žižkov, vyložen z otevřeného okna, koketoval zatím s celým Ženským výrobním spolkem, vracejícím se právě z prohlídky továrny na rybí konzervy.“ 138 Sestava, jak ji Burian vylíčil, odpovídá téměř přesně skutečné sestavě hrající v Antverpách v roce 1920: Klapka Rudolf, Hojer Antonín, Pospíšil Miroslav, Kolenatý František, Pešek Karel, Perner Antonín, Sedláček Josef, Janda Antonín, Pilát Václav, Vaník Jan, Škvajn Otakar. 139 Burian se vyznal i v přezdívkách hráčů. Jméno Karel Pešek alias Káďa se objevuje nejen u něj, ale také u Eduarda Basse a Karla Poláčka. Přezdívku Otakara Škvajna Mazal zaznamenal však jen on. V mnoha publikacích nalezneme namísto skutečného jména tohoto hráče pouze jeho přezdívka. Těžko soudit, jaký vztah měl k fotbalu sám Vladimír Vančura, žádná literatura se o něm nezmiňuje, ale o vztahu české avantgardy ke sportu napsal Milan Blahynka toto: „Sport byl avantgardním maximalistům blízký schopností přimět člověka k jedinečným výkonům, na devětsilské podniky 136

BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 7. Jméno brankáře Sparty Praha Františka Peyera uvádí v Klapzubově jedenáctce také Eduard Basse. Bass však jeho jméno zaznamenal v chybné podobě, když v jeho jméně vynechal druhé e: Peyr. 138 BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akroplis, 1991, str. 80. 139 http://nv.fotbal.cz/reprezentace/reprezentace-a/statistiky/viewstat2.asp? page=/nat/AM/1920/match1.asp , staženo 24. 4. 2009 137

42

byla zařazována sportovní čísla […]. V základu přirovnání Devětsilu k fotbalové jedenáctce je přesvědčení avantgardní estetiky o hře jako podstatě moderního umění. Jestliže se družina malířů, básníků atd. ve Vančurově povídce dává na fotbal, není to než rozmarně doslovné naplnění hesla, že nové umění nebude uměním.“ 140 Na rozdíl do Vlasty Buriana a Karla Poláčka nepotřebovali znát Eduard

Bass

a Vladislav

Vančura dokonale fotbalovou

hru. Bass

nepopisoval, až na výjimky, fotbalová utkání. Jeho cílem bylo přinést čtenářům

určitá

mravní

ponaučení.

Společným

krédem

Klapzubovy

jedenáctky a F. C. Ballu podle Hájkové bylo, že „fotbal by se neměl zvrhnout v činnost pro výdělek“. 141 Stejně jako Eduard Bass se ani Vladislav Vančura nevěnuje popisům zápasů a pouze jednou popsal fotbalové schopnosti členů F. C. Ballu: „Potom F. C. Ball předvedl krásné ukázky hry. Míč lítal 15 minut, aniž se dotknul země, a Mayer viděl klasickou hru hlavou a zadkem, hru kostí klíční, hru obratlovými trny, hru bulbem očním a opět ledvinami, měchýřem

močovým,

klouby,

patičkou

a

všemi

svaly

příčně

pruhovanými.“ 142 Nadsázka, s jakou byly tyto řádky napsány, je evidentní. Vladislav Vančura nechtěl touto prózou nadchnout své čtenáře pro kopanou, chtěl jim ukázat obrázek společnosti, jak ji tehdy vnímal.

140

BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981, str. 98. HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999, str. 93. 142 VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Českoslovenký spisovatel, 1959, str. 163-164. 141

43

Závěr Z předcházejícího srovnávání je zjevné, že prózy Eduarda Basse, Vladislava Vančury, Karla Poláčka a Vlasty Buriana téma fotbalu a jeho humorné podání na jedné straně spojují, na straně druhé je rozděluje jejich odlišné zpracování a využití téhož námětu. Poláček a Burian se k fotbalu stavějí humoristicky. Bassovi posloužila fotbalová tematika k vyjádření víry v českého člověka, v jeho šikovnost a schopnosti a Vančura se s notnou dávkou satiry vysmál tehdejším společenským poměrům. Každý z autorů se ve svých textech zaměřil na jinou společenskou vrstvu. Klapzuba se svými syny patří k vrstvě nejnižší, v úvodu Klapzubovy jedenáctky jej Bass nazývá chudým chalupníkem, poctivou a hlavně vítěznou hrou se jejich sociální situace v průběhu děje ovšem mění. Vančura se zaměřil na vrstvu české inteligence, ale zakomponoval do příběhu také postavu zámožného podnikatele. Poláček popsal v Mužích v ofsajdu tzv. „střední stav“, tedy drobné úředníky a živnostníky. Jen u Vlasty Buriana vystupuje protagonista, jehož ekonomická situace předčí všechny ostatní, jde o amerického zbohatlíka. Různé vrstvy se pak zákonitě odlišují svým vztahem k fotbalu. Vlasta Burian i Karel Poláček projevili ve svých dílech důkladnou znalost nejen fotbalového, ale také fanouškovského prostředí. Jejich líčení odpovídá jak dobovým materiálům, tak i odborné fotbalové literatuře. Eduard Bass ani Vladislav Vančura k napsání svých próz takové fotbalové povědomí nepotřebovali. U Basse postačilo k hodnověrnosti příběhu uvést jména několika skutečných hráčů a fotbalových týmů. Vančura nechal svůj tým krátce po jeho vzniku zaniknout a do kontaktu s existujícími kluby jej vůbec nepřipustil. Ze srovnání vyplývá, že znalost či neznalost fotbalu není klíčovou skutečností pro napsání díla s touto tematikou. Texty se liší také po jazykové a stylové stránce. Fotbalová terminologie se sice objevuje ve všech, ale rozhodně ne stejnou měrou. U Basse a Vančury je její výskyt minimální. Naopak velkou měrou jej v Mužích v ofsajdu využil Karel Poláček. U Vlasty Buriana není fotbalový

44

slang tak výrazný jako u Poláčka, ale jeho výskyt rozhodně není zanedbatelný. Ke společným rysům všech čtyř meziválečných próz patří šťastný konec, který se dá od začátku předpokládat především u Bassovy Klapzubovy jedenáctky, která tím, že v ní dobro vždy vítězí nad zlem, připomíná pohádku. Závěr Vančurova F. C. Ballu se sice šťastný zdát nemusí, ale tým krátce před koncem prakticky přežil svou vlastní smrt. Příběhy Mužů v ofsajdu a Klubu fotbalových panen v obou případech završují svatby. Konfrontované prózy nejsou samozřejmě jedinými texty české literatury, tematizují fotbal. Touto tematikou se zabývali také M. B. Böhnel, Ota Filip nebo Ota Pavel. Fotbalová próza převažuje nad fotbalovou poezií, ale ani ta není zanedbatelná, připomeňme například báseň Jiřího Haussmanna Slavie vs. Sparta. Od dob meziválečných nevznikla však v české literatuře žádná prozaická kniha se sportovní tematikou, která by svým ohlasem předčila Klapzubovu jedenáctku nebo Muže v ofsajdu. Snaha překonat tato díla může někdy působit jako jejich pouhé kopírování. Už Klub fotbalových panen Vlasty Buriana, který vyšel v roce 1937, bývá někdy nazýván „Klapzubovou jedenáctkou v sukních“, a to časový odstup mezi Bassovou prvotinou a jeho prózou nebyl nikterak velký.

45

Anotace: Autor: Kristýna Bajgarová Katedra, fakulta: Katedra bohemistiky, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Název: České meziválečné prózy s fotbalovou tematikou Vedoucí práce: Mgr. Erik Gilk, Ph.D. Počet znaků: 83.295 Počet stran: 49 Počet titulů použité literatury: 21 Klíčová slova: fotbal – humor – jazyk – styl – prostředí – postavy Anotace: Práce srovnává čtyři meziválečné prózy – Klapzubova jedenáctka, Muži v ofsajdu, F. C. Ball, Klub fotbalových panen – z hlediska postav, jazyka a stylu, humoru a prostředí. Úvodní kapitola shrnuje stav českého fotbalu mezi dvěma válkami. Závěrečná kapitola je zaměřena na autory srovnávaných próz – Eduarda Basse, Karla Poláčka, Vladislava Vančuru, Vlastu Buriana – a jejich vztah k fotbalu.

46

Použitá literatura: Primární literatura: BASS, E.: Klapzubova jedenáctka. Praha, Československý spisovatel. 1981. BURIAN, V.: Klub fotbalových panen. Praha, Akropolis, 1991. POLÁČEK, K.: Muži v ofsajdu. Praha, Československý spisovatel, 1968. VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Československý spisovatel, 1959. Sekundární literatura : BLAHYNKA, M.: Vladislav Vančura. Praha, Melantrich, 1981. ČAPEK, K.: Spisy. O umění a kultuře 3. Praha, Československý spisovatel, 1986. HÁJKOVÁ, A.: Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, Academia, 1999. HÁJKOVÁ, A.: Humor v próze Karla Poláčka, Praha, Academia, 1972. HRABÁK, J., ŠTĚPÁNEK, V.: Úvod do teorie literatury. Praha, SPN, 1987. HRBAS, J.: Vlasta Burian. Praha, 1983. (nakladatelství neuvedeno) CHALOUPKA, O., VORÁČEK, J.: Kontury české literatury pro děti a mládež od začátku 19. století po současnost. Praha, Albatros, 1984. JELINOWICZOVÁ, J.: Můj otec Karel Poláček. Rychnov nad kněžnou, Městský úřad, 2001. JENŠÍK, M., MACKŮ, J.: Kronika českého fotbalu do roku 1945. Praha, Olympia, 1997. JUST, V.: Vlasta Burian, Mystérium smíchu. Praha, Academia, 2001. MLČOCH, Z.(ed.): Eduard Bass. Praha, Albatros, 1976. MUKAŘOVSKÝ, J.: Vančurovy prózy z doby mladosti. In VANČURA, V.: Dlouhý, široký, bystrozraký. Praha, Československý spisovatel, 1959. PERSTICKÁ, D.: Eduard Bass známý neznámý. Brno, Státní vědecká knihovna v Brně, 1987. PETRŮ, E.: Úvod do studia literatury. Olomouc, Rubico, 2000. POLÁČEK, J.: Portréty a osudy. Boskovice, Albert, 1994.

47

ŠÁLEK, J.: Český fotbal. Praha, Olympia, 2000. Internetové zdroje: http://nv.fotbal.cz/reprezentace/reprezentace-a/statistiky/viewstat2.asp? detail=roky1

48