POZDRAVY Z KORUNNÍ TŘÍDY

P O Z D R AV Y Z K O R U N N Í T Ř Í DY

Pozdravy z Korunní třídy Dům právě dostavěli, dole v přízemí se chodilo ještě po zacákaných prknech a my jsme se stali prvními obyvateli. Bylo to proti vinohradské továrně Orion u stanic elektrické dráhy na rohu Boleslavské a Korunní třídy. Také původní číslo 133 se během let změnilo na 127. Proti starému bydlení na Malé Straně pro nás znamenal byt s výtahem, ústředním topením, s novými parketami a nablýskanou koupelnou skok ze středověku do dvacátého století. Z nejvyššího patra jsme viděli do zahrad protějších vil, v jedné z nich bydlela Bolenka Durasová, někdejší hvězda vinohradské operety, smíchovská Lulu a múza sochaře Štursy. Orionka přímo proti nám dýmala sladkým pachem čokolády, vedlejší pivovar vysílal libě nahořklé závany sladu. Do Akademického gymnázia na Příkopy jsem teď jezdil tramvají jedenáctkou, většinou načerno, schráněje jízdné na biografy. Docházelo, jak už přiznáno, také k duelům s dopravními revizory, kteří sice nebyli už tak pružní při vyskakování z vozu za jízdy, měli však fízlovské praktiky a vřeštivou píšťalku. Do tří pokojů jsme neměli dost nábytku, ale ten byl hned přes ulici. Neboť přímo naproti nám přes Boleslavskou ulici stály malírny Vinohradského divadla s velikou budovou skladu pro jevištní fundus. Otec, který dříve vynášel věci z domova na jeviště, si tentokráte vypůjčil u pana inspektora Kuty jídelní stůl se soupravou židlí a křesílek. Na divadle to mohlo dobře vypadat třeba i v hodovní síni do Macbetha, copak o to, ale zblízka šlo jen o pár latěk a prkýnek se sedadly potaženými látkou bez polstrování. Scénická iluze je pěkná, ale ne na posezení, ty královské židle moc tlačily do zadku. A nejen to. Jednou, když přišli rodiče v noci po představení domů a rozsvítili, matka s úlekem vykřikla, neboť zjistila na stěnách pokoje s divadelním nábytkem

– 195 –

ŽIVOT S UMĚNÍM.indd 195

1.10.2015 10:12:03

Ž I VOT S U M Ě N Í M

výskyt nežádoucího hmyzu. Královská garnitura putovala ihned zpět do skladiště a místnost byla dezinfikována, takže můj pokoj byl opět holý jako předtím: stál tam jenom otoman, na kterém jsem spal, a starý psací stolek s mnoha šuplátky ještě po profesoru Matěji Strejčkovi. Navíc zůstal jen odporný zápach po chemikálii, který ne a ne vyvětrat. Tak skončil otcův pokus, aby jednou konečně na divadle něco získal, vydobyl, trhl či urval, nebo jak se to dělá a říká. Zkrátka a dobře, potřebovali jsme nábytek. Otec ještě před údobím rodinného rozvratu zakoupil bytové zařízení u firmy Skuherský v Hradci Králové. Samozřejmě jako vždycky, i v tomto případě – na splátky. Souprava jídelny z ořechového dřeva měla veliký kulatý stůl, který bylo možno roztáhnout do ještě většího oválu, šest židlí s čalouněnými sedadly i opěradly, ohromný těžký příborník skoro přes celou stěnu pokoje a pěknou vysokou komodu na sklo. Dokonce k tomu přivezli i vhodný, moderně řešený pětiramenný lustr, široké křeslo, které se dalo změnit na rozkládací lůžko, a (vrchol vší nádhery) malý, oranžově natřený servírovací stoleček na kolečkách! Ta nová jídelna se s námi pak stěhovala od Orionky do Dykovky. Jenže firma Skuherský začala vymáhat splátky, a to bylo horší. Musel jsem běhat za otcem s upomínkami, s dopisy od advokáta, s exekučními výměry a otec – v předrozvodovém stadiu – se k žádnému velkému splácení neměl, ale nakonec vždycky přece jen něco zaplatil, ovšem i s útratami a s poplatky, takže ho ta jídelní souprava přišla pořádně draho, jak stoupala v ceně tím jeho nepořádkem. Některé jednotlivé kusy však u nás přesluhují dodnes; protože se v tom dnešním chvatu už neservírují rodinné obědy jako kdysi, změnil se obrovitý příborník v bytelný psací stůl mé dcery Vladimíry, obložený a naditý papíry

– 196 –


1.10.2015 10:12:03


a knihami. Člověk nábytku užívá, bydlí v něm, ale ani ho nenapadne se na ten starý kus někdy zadívat jako na kamaráda, s kterým jsme leccos prožili. Z oken v nejvyšším patře a z našich dvou balkónků se dobře pozoroval cvrkot dole na Korunní třídě. Jednou jsem spatřil dole u Orionky skvělý zjev Václava Vydry mladšího, jednoho z tehdy tak oblíbených herců Vinohradského divadla, jak venčí nádhernou velikou dogu, sám oděn s nedbalou elegancí rozeného šviháka. To mi velice imponovalo a stejně i Vydrovo prudké mladistvé herectví, navíc i jeho jevištní smysl pro humor, pro komické figury. To se promítlo i do patosu (hodného Mistra Vydry staršího z Národního divadla), s kterým přednesl známou, leč nepublikovanou „nemravnou“ báseň Vrchlického. Ovšem jen na zvukovém záznamu soukromě pořízeném v rozhlase, k čemuž došlo (snad za války) v jakési asi silvestrovské náladičce. Mezi mohutným srdceryvným patosem, s nímž Vydra možná imitoval svého otce, aby ho ještě v nadsázce předstihl, a mezi plebejsky sprostými slovy s gustem recitovaných veršů vznikl velice účinný komický rozpor. S touto soukromou kuriozitkou jsem se seznámil, myslím, díky přátelství s dr. Janem Wenigem, ovšem až dlouho po tom, kdy jsem se s Václavem Vydrou poznal osobně. Pro nějakou studentskou akademii, tedy abiturientský večer, jsem bůhvíproč právě já sháněl kulturní programovou vložku. Požádal jsem Vydru, aby tam recitoval, a on si přál vědět, jakého básníka. Šli jsme tehdy po Vinohradské třídě kolem paláce Radio, já se dmul pýchou, že kráčím vedle krásného herce, obletovaného dámami, a Vydra se s temperamentem sobě tak vlastním rozmluvil o poezii Gellnerově. Trochu se pozastavil nad tím, že ji neznám, ale choval se ke mně, třebaže jsem byl pro něho kluk, velice přátelsky.

– 197 –


1.10.2015 10:12:03


Snad i proto, že dobře chápal situaci malého syna velkého otce. Později, když jsem se učil o divadelním a filmovém umění trochu psát, často mě při náhodném setkání oslovoval a chválil mé novinářské výplody (v čemž nadsazoval), ale jeho sympatií jsem si vždycky vážil, měly až do posledních let ráz jeho srdečné a originální osobnosti. Už dříve padla zmínka o Jiřím Krejčíkovi. Nebyl to tenkrát stokilový zasloužilý umělec, ale někdo úplně jiný, takový hezký blonďáček. Učil se rychle vnikat do pražských sálů bez placení vstupného, na které jsme tenkrát většinou neměli, a protože ve mně viděl staršího a o něco zkušenějšího, sledoval bystře, jak si počínám a tančím se slečnami. Potom v noci mě jednou vyprovázel až nahoru na Vinohrady, aby se cestou dozvěděl ještě více z nauky o recesi a o slečnách. Samozřejmě jsem se, sám ještě v druhém z těch oborů učedníkem, tvářil před tak dychtivým žákem s patřičnou autoritou. Protože Krejčík bydlel dole na nábřeží (pak na Letné), přicházel z takových nočních toulek nepřiměřeně pozdě, doma už ho čekaly strachem zneklidněné dvě Jirkovy pěstounky, matka a babička. Až se jednou stalo, když jsme kolem druhé či třetí hodiny k ránu pomalu docházeli k našemu roháku číslo sto třicet tři proti Orionce, že vystoupila ze stínu, který byl u vchodu do domu, ženská postava. „Matka!“ vyhrkl Krejčík a zarazil jsem se i já, jako svůdce tohoto mladistvého, a už jsem počítal s tím, že to pořádně schytáme oba. Ale Jirkova maminka byla chudák celá promrzlá noční zimou a sklíčená strachem o kluka. Ještě se mně za své čekání omlouvala, ale věděla, že šel na ten ples se mnou a on si zapomněl doma teplou šálu na krk. Ne, neměly to ty dvě ženy s tak podnikavým chlapcem lehké. Dělal rychlé pokroky v recesi i v přebírání děvčat

– 198 –


1.10.2015 10:12:03


kamarádům, stal se postrachem pedagogů a na jednom ze svých i mimopražských působišť tento studentík s tváří cherubína přivedl jednoho profesora „až k pláči“. Dotyčný nešťastný pedagog dávno rezignoval a přivykl tomu, že jeho vyučovací hodina probíhala nejen za absolutního nezájmu o přednášku, ale v totálním spuštění mravů, když mezi spáči a karbaníky létala sem tam přes třídu houba na mazání tabule a družné zábavě vadilo jen to, že se pro všeobecnou vřavu museli žáci překřikovat. Když pan profesor jednou vešel do třídy na svou hodinu a studenti v Krejčíkově režii v naprostém klidu vzorově povstali, pedagog znejistěl. Nezvyklé ticho však trvalo, všichni seděli řádně na svých místech a upírali své pohledy na učitele. Snažil se přejít k výkladu, ale tichá pozornost trvala, napětí chvíle se stupňovalo, až opotřebované nervy staršího muže selhaly a on, zmlknuv uprostřed věty, neklidně mžikaje očima, zvolal: „Co to má znamenat?!“ Leč nikdo se ani nehnul, jen děsné ticho a upřené zraky mučitelů. Profesor kapituloval. Vrhl se ze stupínku dolů a před první lavicí nastavil žákům dlaněmi nahoru obě žilnatá zápěstí, až se mu rukávy vyhnuly nad tepny: „Napijte se mé krve, vrahové!“ Teprve potom zasvištěla houba a rozplácla se o tabuli, zavládla obvyklá vřava a všechno se vrátilo do starých kolejí, takže se zase uklidnil i pan profesor. Naštěstí Jiří Krejčík projevil svou podnikavost později i na tom patřičném místě, když začal přelézat plot u barrandovských ateliérů, aby si statováním něco vydělal – a protože ho filmování vzalo. Když jsem se ho pak ve zralých letech ptal, kdy a jak se v něm asi filmové nadání projevilo, sám dobře nevěděl, ale vzpomněl si, že jednou z okna na nábřeží pozoroval počínání dvojice dole na náplavce vedle Mánesu. Stály tam složeny veliké bedny – sádky na ryby, čehož párek

– 199 –


1.10.2015 10:12:03


využil, aby je nebylo z nábřeží vidět. Jenže ty bedny bránily trochu i malému Jirkovi u okna, takže mohl zahlédnout jen něco. Chvíli prý se nad bednou objevila čepice šturmujícího vojáka, pak zase uhýbající mu hlava děvčete, pak krátký záběr polibku ve škvíře mezi bednami, načež následovaly další chvatné pohyby, v jednom momentu vylétl rozevlátý šos vojenského kabátu, všechno v přerušovaném pohybu jako u prvních filmů. Jirku vzrušovalo, jak se z dílčích detailů skládala celková představa akce. Začínal jako krátkař a dokumentárně zvídavý postřeh uplatnil pak i v hraných filmech, od Nerudových Malostranských povídek až k jednomu z posledních: v Prodavači humoru, jehož úvodní titulková sekvence z kvalifikačních zkoušek estrádních umělců – studoval toto prostředí řadu týdnů – patří do české filmové encyklopedie. Za vůbec snad nejtypičtější Krejčíkův film považuji jeho komedii Svatba jako řemen (autorem námětu dr. Zdeněk Mahler). Nezestárla ani za více než dvacet let od doby, kdy jsme ji natáčeli. V závěru osmdesátých let byly některé filmy vytaženy z archivu nebo dokonce z trezoru zas do kin. Při Svatbě jako řemen bylo na Dlabačově vyprodáno a lidé se výborně bavili. Do toho filmu Krejčík vložil celý svůj filmařský kumšt a navíc i vtipnost, hodnou vynikajícího recesisty. Svědomitá a důkladná práce s hercem přivedla Krejčíka i k režii divadelní, dokonce také za hranicemi. S naivní zuřivostí však předpokládal a vynucoval, aby i všichni ostatní odevzdávali na jeho filmech celých sto procent energie; tím někdy v něčem ten svůj film sice zlepšil, ale jindy zas problematizoval, ale rozhodně si tím vždycky ztížil život – a druhým taky. Při práci neznal bratra, natož kamaráda. Když jsme připravovali v padesátých letech film Frona podle námětu herce Zrotala a literární scénář byl už schválen, chtěl jsem si

– 200 –


1.10.2015 10:12:03


konečně vyrazit z Prahy. Krejčík moc dobře věděl, že tento můj zástoj souvisel s tehdejší dámou mého srdce. Ale protože se chtěl ještě babrat ve scénáři, dokázal, že místo romance ve dvou bylo mně prožívat daleko méně příjemné duely s Krejčíkem při rozuzlování zápletky se „zatajenými hektary“. Autor hry totiž tuto zápletku zapletl a ty utajované hektary utajil až příliš, takže Krejčík měl vlastně pravdu, když ve scénáři tuto trhlinu ještě včas odhalil a vynutil odstranění závady přesnějším řešením. A tak jsem se musel se skřípěním zubů vzdát svých radovánek, které se ostatně odkladem ukázaly tím žádoucnější. To skřípění zubů ( jeho i partnerů) se stalo pro spolupráci s Krejčíkem příznačné, to už byl prostě jeho způsob, jak dělat dobré filmy. Neboť Krejčík měl pro dramatičnost i komičnost filmu ten pravý čich, což se projevovalo i v dramaturgickém odhadu při práci na scénáři. I když jeho přístup ke každé látce byl tak silně subjektivní, že těžko připouštěl jiný názor, své věci rozuměl dobře. Ale o tom všem teď ještě nemám ani ponětí. Zatím jsem pořád ještě ten student před maturitou. A jak se tak rozhlížím z okna nad Korunní třídou, netuším ani to, že odtud vlastně dohlédám další blízká místa svého budoucího života, ve kterých se odehraje několik nečekaných věcí. Zde v bytě u Orionky se rozpadne naše rodina. Pět minut odtud v Dykově ulici nám za války spadne na hlavu bomba; a přesto tam budu bydlit víc než dalších šedesát let; a kousek stranou odtud, v Hradešínské, mě bude často vídat útulná garsoniéra Štěpána Luckého; v každém tom místě se trochu jinak zastaví na chvíli čas. Některá manželství jsou omylem už od počátku, jiná se rozpadnou, když mladí nejsou pro soužití dost zralí, někdy to rozvrtají ti staří kolem. Naši si dětské nemoci manželství

– 201 –


1.10.2015 10:12:03


už odbyli, životní zkoušky a krize přestáli, a přece se po pětadvaceti letech rozešli. Byl to ten případ, kdy vejde mezi oba někdo třetí. Pak všechno další záleží na těch třech. Došlo k tomu, jak už řečeno, v souvislosti s otcovým finančním nepořádkem při vymáhání nějakého dlužného nedoplatku advokátní kanceláří, ve které byla zaměstnána Emma Hrubá. Po mnoha letech, už jako stará paní, vyprávěla Emma Hrubá-Borová mé dceři Vladimíře, jak se kdysi s Borem seznámila. V advokátní kanceláři, kde byla zaměstnána, se evidovaly pohledávky a někdy byly doplaceny až po první nebo druhé upomínce. Emmu Hrubou, která byla doma vychovávána k pořádku, zaujal zvláštní případ, kdy dlužník nereagoval ani na páté nebo šesté vymáhání. Ze zvědavosti si zjistila, o koho jde, a známá osobnost režiséra, dokonce šéfa Vinohradského divadla, její zájem jen posílila. Když otce v bytě nezastihla a moje matka s ní jednala přívětivě, napadlo Emmu, jak možná proniknout do divadelního světa, po čemž už dlouho toužila, protože se už od dívčích let chtěla stát herečkou. Tak se od matky dozvěděla, že otec hodiny herectví nedává, ale že se mu o slečně z advokátní kanceláře zmíní a ať si ho zavolá do divadla. Tam jí pak, po chvíli čekání, sekretářka sdělila, kdy má přijít. S trémou poprvé vcházela do divadla vchodem pro umělce, dokonce tam zahlédla některé známé herce. Když byla do šéfovy pracovny uvedena, imponoval jí. Potvrdil, že vyučovací hodiny nedává, a zeptal se, proč se chce učit hrát. Ona, že chodí ráda do divadla a že herectví je její dávná touha. Upozornil ji, že život herce není jen pozlátko, ale těžká dřina, zvlášť pro ženu, že to chce všechen čas a že by potom musela začínat na venkově. Mluvil k ní jednak otcovsky, jednak ji ale i provokoval a odstrašoval. Ona však na svém

– 202 –


1.10.2015 10:12:03


přání trvala a prosila, aby jí aspoň řekl, má-li talent a je-li ta její touha splnitelná. – Vstaňte! Poslechla, i když nechápala. – Choďte! No, projděte se trochu. – A sedněte si. Prohlížel si ji přitom kriticky a ona na jeho reakci viděla, že nic z toho neumí. Tvářil se už dost otráveně, ale ještě se zeptal, jestli má s sebou nějaký text, tedy co by mu chtěla přednést. Začala říkat Julii, ale bylo na něm vidět, že je duchem jinde, a pak ji přerušil a odvedl do zkušebního sálu. Postavil ji na jeden konec a sám šel až na druhý. Nechal ji říkat celou abecedu a ona se cítila před tak dynamickým člověkem trapně. Vysvětloval ji techniku herecké mluvy a nakonec jí slíbil deset zkušebních lekcí, po nichž jí dá otevřeně konečnou odpověď. Když s ní při hodinách pracoval, bylo vidět, že to dělá nejen odborně, ale i poctivě. Jednal s ní ovšem jako s žabcem, nebral ji jako ženu. Jednou jí řekli, když přišla na hodinu, že pan šéf, bohužel, není přítomen, aby přišla jindy. Jenže ona ho o chvíli později zahlédla, jak kvapně spěchá pryč. Bylo jasné, že se dal zapřít, a ona myslela, že se jí bude nějak vymlouvat. Ale on ji vzal, jak měl ve zvyku, přátelsky za loket: – Tak jsem se před vámi chtěl zapřít, protože mám před premiérou moc práce a jsem hrozně utahanej, ale když už jste tady, tak pojďte… Vůbec ji upoutalo, jak působil a všecko říkal prostě, lidsky a mile, že to až přitahovalo. Po těch deseti lekcích se vyjádřil, že by to s tím učením mohla zkusit a že se teď náhodou sešel s jedním ředitelem venkovského divadla, který hledá začínající herečku, a aby šla tehdy a tehdy do určité kavárny…

– 203 –


1.10.2015 10:12:03

POZDRAVY Z KORUNNÍ TŘÍDY

Recommend Documents