poutníky kolem jeho hradu bezpečnou cestou a nyní provedu

naučná stezka

ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA

Zdejší lesy jsou prý nebezpečné, řádí v nich loupežníci. Není divu, po kupecké stezce kolem Černé Opavy převáželi obchodníci odedávna cenné náklady. Když jsem se zde usadil jako poustevník, žil v nedalekém hradě loupeživý rytíř. Převáděl jsem tedy poutníky kolem jeho hradu bezpečnou cestou a nyní provedu i vás.

ZASTAVENÍ NAUČNÉ STEZKY 1. TAJEMNÝ MNICH Z MNICHOVA 2. KAMENNÁ MOŘE ANEB KDE JSOU DOMA BOROVICE 3. PŘÍRODNÍ POKLADY 4. DRAČÍ SPÁRY ANEB CELNICE A OSADA DRAKOV 5. KDE SE TAVILO ŽELEZO 6. ČERNÉ VLASY KRÁSNÉ PAVLY 7. LAPKOVÉ NA KOBERŠTEJNĚ 8. LOUPEŽNICKÉ LOUKY 9. TMAVÉ HVOZDY LOUPEŽNICKÉ 10. TAJEMNÝ REJVÍZ 10

8 9

7 6

5

Uchýlil jsem se sem do této pustiny v pokání za zabití bratra. Každou půlhodinu jsem zvonil malým zvonečkem, abych upozornil poutníky na nebezpečí přepadení a mohl je kolem hradu loupeživého rytíře bezpečně provést. Jednoho dne se v poustevně objevil můj bratr. Nezemřel, ochránil jej medailon, který nosil na hrudi. Vyprávěl, že upadl do zajetí loupeživého rytíře, ale uniknul tajnou chodbou, která vedla do podzemí hradu. Spolu se zlatohorskými měšťany jsme vnikli do hradu, rytíře přemohli a hrad zapálili. Pak jsme založili vesnici, která dostala název podle mé poustevny.

4

3 2

1

NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk

spolek Přátelé Vrbenska

Projekt Síť vzdělávacích a informačních center v chráněných krajinných oblastech ČR je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

V blízkém okolí stezky jsou pozůstatky bunkrů a pevností, které tu byly vybudovány ve 30. letech 20. století na obranu státní hranice.

Těžký byl život ve zdejším drsném horském kraji. Možnosti obživy byly omezené. Lidé dobývali železnou rudu a rýžovali zlato v Černé Opavě. Na celém území jsou známky této činnosti dobře patrné – zbytky starých hamrů, pece na tavení železa, překutané území, pozměněné lesy.

naučná stezka

Dominantou obce je kostel postavený v barokním stylu roce 1716. V roce 1878 prodělal kostel novogotickou přestavbu.

ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA V místech, kde stávala dříve má poustevna, se dnes nachází obec Mnichov. První písemná zmínka o obci je z roku 1586. Einsiedler znamená německy poustevník. Tak byla zvána tato obec v roce 1638, později se uvádí Einsidler Glass-hütten. Teprve roku 1924 dostala české pojmenování Mnichov. To bylo vytvořeno podle řeckého mónachos, latinsky monachus, jež se přes německou odvozeninu Monch dostalo do češtiny jako mnich.

V obci byl postaven v 17. století malý barokní zámek a kolem něj byl založen zámecký park. Kolem roku 1800 byl zámek upraven a ozdoben empírovými prvky.

Kolem roku 1870 působil v obci řád svatého Karla Boromejského, jehož stoupenci vybudovali v obci vodoléčebný ústav, který se zabýval léčbou revmatismu a srdečných chorob. V současné době je v bývalém areálu lázní domov důchodců.

V obci pracuje sklárna, zabývající se ruční výrobou skleněných kopií historických pohárů.

V 19. století se v obci úspěšně rozvíjel železářský průmysl. Kromě hutí v obci pracovaly mlýny, pily, bělidla, lisovna oleje a nedaleko okraje obce se nacházel vápencový lom a byla tam postavena pec na pálení vápna.

Nedaleko východního okraje obce v bývalém vápencovém lomu byla objevena malá krápníková jeskyně, která ovšem není veřejnosti přístupná. Obcí protéká řeka Černá Opava. U jižního okraje Mnichova je soutok Černé a Bílé Opavy. V severní části Mnichova u soutoku Černé Opavy a Suchého potoka najdeme pozůstatky po těžbě zlata v této oblasti.




K městu Vrbnu pod Pradědem byla obec připojena v roce 1960.

naučná stezka


KAMENNÁ MOŘE ANEB KDE JSOU DOMA BOROVICE Jsme na trochu netypické zastávce pro naši stezku lapků z Drakova. V dohledu žádný loupežník ani lapka, ani stopy po těžbě železa, jen potok a les. I když kdo ví, proč se potok jmenuje Rudná?

Kdybyste prošli tmavým smrkovým lesem na vrch, který je vzdálený více než 2 km odsud, ocitnete se v jiném světě. Je to svět kamenných moří a borovic. Pro svou výjimečnost byl vyhlášen přírodní rezervací a jmenuje se Suchý vrch (941 m n. m.). Kameny šedobílé barvy vytvářejí na svazích Suchého vrchu kamenná moře – sutě. Jsou z křemence, velmi tvrdé horniny, která obsahuje více než 70 % křemene. Pro svou tvrdost obtížně zvětrává a sutě jsou prakticky bez vegetace. Zaujímají 15 % plochy rezervace. Borovice v jesenických lesích přirozeně roste velmi vzácně. Kamenná moře Suchého vrchu jsou jedním z mála míst, kde tomu tak je. Zůstala zde od doby poledové, kdy na území Jeseníků byla daleko častější dřevinou. Je proto nazývána reliktem, pozůstatkem z doby poledové.

Malá ploška s ponechaným dřívím po větrné kalamitě je obtížně přístupná pro zvěř, a tím je umožněn vznik početného náletu lesních dřevin. Porost se přirozenou cestou obnoví bez zásahu lidské ruky.

Borovice lesní dokáže zmlazovat i v nehostinném, suchém prostředí kamenných moří.




Zajímavá plazivá forma smrku ztepilého vzniká v extrémních podmínkách zakořeňováním spodních větví ležících na zemi.

I zde se bojovalo. V kamenných mořích pod vrcholem Suchého vrchu najdeme zbytky zákopů z druhé světové války. Hnízdí zde vzácné sovy kulíšek nejmenší a sýc rousný.

naučná stezka


Dávno již dozněl křik přepadených poutníků a poslední lapka z Drakova zmizel. Uprostřed temných jesenických hvozdů vydávala země své poklady jen neochotně. Tvrdá a lopotná dřina čekala osadníky, kteří zde v 17. století založili osadu Josefovský hamr. Celých sto let se zde těžilo a zpracovávalo železo, později jej osadníci vozili ke zpracování do biskupských železáren v Železné u Vrbna pod Pradědem, které ukončily svou činnost před 2. světovou válkou. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



PŘÍRODNÍ POKLADY Jen malý kousek odsud se vlévá do Černé Opavy Sokolí potok. I ten má své poklady. Není jimi však ani zlato ani železná ruda, ale brouk střevlík hrbolatý (Carabus variolosus). Ve zdejším kraji je poměrně hojným druhem, ale jinde v Evropě je velice vzácný. Proto je přísně chráněn. Na jeho ochranu byla v roce 2006 vyhlášena Evropsky významná lokalita soustavy Natura 2000 „Sokolí potok“.

Střevlík hrbolatý žije na březích vodních toků, prameništích, močálech a rašeliništích. Vícekrát byl pozorován, jak loví přímo ve vodě. Je aktivní především v noci. Vyskytuje se v předhůří a horách, kde obývá listnaté a smíšené lesy, hlavně dubohabřiny a bučiny. Výjimečně se vyskytuje i na otevřených biotopech, které k lesům přiléhají. Byl opakovaně zjištěn i v druhotných, mladších smrkových lesích např. v Oderských vrších a Jeseníkách. Střevlík hrbolatý není na Moravě v současnosti ohrožený. Jeho výskyt však může být negativně ovlivněn zejména změnou vodního režimua následným úbytkem podmáčených míst. Vhodné biotopy ničí třeba velkoplošné kácení lesů nebo výstavba. Velké nebezpečí je také znečištění vody.

Usednete-li pod tento veliký strom a zavřete oči, uslyšíte šumění nedaleké Černé Opavy. Buků takové velikosti není na tomto území mnoho. Byly vykáceny, jejich dřevo se používalo při tavení železné rudy. Překutané území bylo znovu osázeno nepůvodním smrkem, který roste rychleji než buk. Památný buk u Josefovského hamru je starý 180 – 230 let, vypíná se do výše 32 m a obvod jeho kmene je 460 cm.

naučná stezka


DRAČÍ SPÁRY ANEB CELNICE A OSADA DRAKOV CELNÍ STANICE DRACHENBURK – DRAKOV Nejen lupiči číhali na pocestné na staré kupecké stezce. Německé „drachen“ značí přísného strážce přímo nelidských, dračích vlastností. Název Drakov se tedy nevztahuje k drakům, jak vypráví pověst. Kdo se dostal do „dračích spárů“ strážců a chtěl projít, musel zaplatit.

Pak se na něm usadili lapkové, kteří odsud přepadávali pocestné.

OSADA DRAKOV Ke konci 17. století přišli noví osídlenci a založili na lesní cestě mezi Mnichovem a Rejvízem kolonii Christian - Hammer (osada Drakov).

Na hrad dnes upamatovávají jen nepatrné zbytky zdiva a přisekáváním upravené skály na nádvoří a temeni.

tiráž a loga



Nestejnoměrně rozeseté uhlíky nalezené na plošině v okolí celnice, svědčí o velkém ohni, který ji zřejmě v první polovině 15. století zničil. Dnes jsou p atrny pouze terénní pozůstatky, především překop skalní šíje a pravidelný tesaný prostor obdélníkového půdorysu na plošině skály. Chcete-li se na zbytky staré celnice podívat, dejte se před zříceninou Lorenzovy-Vavřincovy huti (další zastávka NS) doprava přes Černou Opavu nebo za mostem vedoucím k samotě Drakov odbočte vlevo a poté dál kolem břehu řeky.

HRAD QUINBURK Býval to nejvýše položený hrad na Moravě a ve Slezsku (asi 950 m n. m.), v téměř nepřístupné odlehlé poloze na svahu Medvědího vrchu (1216 m), nad Sokolími skalami. Hrad byl zřejmě postaven na konci 13. století. Ve svých počátcích byl tvrdým sokem hradu Kobrštějna, který stál na polském území, zatímco Quinburk byl moravský. Při jeho stavbě bylo zcela využito terénu, tvaru a tvrdosti skály, svahů a průrev. Jednalo se spíše o malý hrad, který měl jen nejnutnější opevnění. Vynikající strategická poloha jej předurčila k ostraze důležité obchodní cesty vedoucí údolím. Hrad posílil na významu ve 14. století, kdy byla zřízena celní stanice na Drakově. Záhy byl však opuštěn.

NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplosny tisk

Jak to na Drakově před sedmi stoletími asi vypadalo? Stará kupecká stezka vedoucí z Olomouce do Vratislavi tu prochází v úzkém pruhu údolní nivy podél řeky pod skaliskem, na kterém stála stará celnice. Stačilo jen zavřít závoru a úředníci mohli konat svou povinnost.

Pamětní deska připomíná tragickou smrt Johna Lennona.

naučná stezka


Dnes je Lorenzova–Vavřincova huť jediným pozůstatkem dřevouhelných vysokých pecí v kdysi proslulé železářské oblasti sudetské. Jedná se o vyhlášenou technickou památku starého hutnictví. Základna stojícího objektu má rozměry přibližně 6,5 x 6,5 m, výška je asi 11,0 m. Do výšky 1,5 m je pata tělesa zasypána sutí zříceného zdiva. Zde ještě s nálety dřevin.




KDE SE TAVILO ŽELEZO LORENCOVA–VAVŘINCOVA HUŤ V okolních lesích doutnají milíře, rachot sypaného kamení železné rudy se rozléhá do daleka. Kouř, pot a umazané ruce dělníků tavících železo. Obrázek, jaký by se nám naskytnul v 19. století na tomto dnes tichém a klidném místě. Bratři Krischové nechali v roce 1807 postavit dřevouhelnou vysokou pec nedaleko osady Drakov jako součást závodu na výrobu a zpracování železa. Již v roce 1853 byla pec v troskách.

DOBÝVÁNÍ ŽELEZNÉ RUDY Nejstarší stopy po dolování železných rud v Jeseníkách lze spojovat s Kelty ve 2. a 1. století před Kristem a zejména se Slovany. Ruda se těžila nejprve při povrchu, do větších hloubek se postupovalo až počátkem 12. století, kdy došlo ke kolonizaci Jeseníků německými prospektory a horníky. Největší rozvoj nastal v 15. a 16. století a podruhé v 18. a na začátku 19. století. S pozůstatky po dobývání rud železa se setkáme v celých Jeseníkách: štoly, jámy, dobývky, propadliny, haldy.

Jak vypadal celý závod na zpracování železa v dobách své největší slávy? Byly zde dva výrobní objekty: dřevouhelná vysoká pec zvaná Lorenzova a zkujňovací hamr, označovaný jako Kristiánův. A - vysoká pec B - zkujňovací hamr C - stoupa na železnou rudu D - kůlna na uhlí pro vysokou pec E - kůlna na uhlí pro hamr F - obytný dům G - skládka dřeva a uhlí pro vysokou pec H - skládka dřeva a uhlí pro hamr J - skládka rudy N K - zásobní skládky akov r D L - pracovní plocha N N - vodní plochy

G L

L D A K

F C

B E

J pava O á n Čer

H

íz Rejv

G N

H

S

POZŮSTATKY HUTNICTVÍ Až do konce 19. století provázel dobývání železných rud rozvoj hutnictví a železářství, kácení lesů a příprava dřevěného uhlí pro hutě pálením v milířích. První nízké pece (tzv. dýmačky), v nichž se železo tavilo velmi zdlouhavě, vystřídaly vysoké pece. Jesenické hutě a železárny koncem 19. století postupně zanikaly. Nedokázaly konkurovat novým Vítkovickým železárnám, které tavily mnohem kvalitnější rudu dováženou ze Švédska.

ZÁCHRANA LORENCOVY–VAVŘINCOVY HUTI Jak vidíte, je tato vzácná technická památka ohrožena. Pomalu se rozpadá a nebude-li včas její stav stabilizován, hrozí jí zřícení. V roce 2005 bylo provedeno odstranění náletových stromů z temene pece a jejího okolí a jistě budou brzy podniknuty další kroky pro její záchranu.

naučná stezka

ČERNÉ VLASY KRÁSNÉ PAVLY

ÚDOLÍM LAPKŮ

ČERNÁ OPAVA Pověst vypráví, že v řece se odráží černá barva vlasů krásné Pavly, která žila v tomto kraji za dávných časů na hradě svého otce. Pavla byla odvážná, silná a krásná. Odmítala však všechny nápadníky. Cizinci, kteří ji chtěli unést, zapálili hrad jejího otce. Pavla uprchla, ale brzy ji dohonili a obklíčili. Dívka tedy skočila do řeky. Černé Pavliny vlasy plavaly v proudu a všechna voda od nich ztmavěla, zčernala. A vždy, když po deštích řeka ztmavěla, vzpomínali lidé na statečnou Pavlu, vzpomínali a oplakávali ji. Na její paměť říčce dodnes říkáme Černá Opava.

Z DRAKOVA

PŘIROZENÉ TOKY Přirozených vodních toků zůstalo po povodních roku 1997 v Jeseníkách velice málo. Patří k nim právě i dobře zachovalý úsek Černé Opavy nad Vrbnem pod Pradědem. Řeka se zde nerušeně vine tmavým smrkovým lesem a zachovává si své přirozené koryto, téměř bez lidských zásahů. Větví se do ramen a vytváří říční ostrovy a lavice z naplaveného štěrku. Její břehy zpevňuje doprovodná lesní vegetace. V říčním korytě zůstává naplavené dřevo.

Černá Opava je sycena vodou z více pramenů. K těm větším patří pramen pod Orlíkem (1204 m) a pod Bleskovcem (871 m). Přítok z tohoto pramene protéká mezi oběma jezírky vrchoviště na Rejvízu. Tmavá barva vody je způsobena organickými látkami, které vznikají při rozkladu rašeliníků na rejvízském vrchovišti. Řeka uhání dál, vstříc svým sestrám Střední a Bílé Opavě, se kterými se stéká ve Vrbně pod Pradědem.

POVODNĚ Přirozené toky jsou čas od času modelovány povodněmi, které jsou nedílnou součástí přírodního dění. Představují významný krajinotvorný činitel, který se v různé intenzitě opakuje a vytváří hluboká horská údolí a plochá dna údolí podhorských - nivy. Povodně jsou důsledkem mimořádné povětrnostní situace, kdy v krátkém období spadne velké množství srážek. Velká voda unáší z hor značné množství půdy a štěrku, který je postupně ukládán v nivách toků v podhůří. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



ZLATONOSNÁ ŘEKA Zkřehlé ruce zlatokopů se znovu a znovu noří do studené vody Černé Opavy, snad dnes nebo nejpozději zítra vytáhnou z řeky veliký zlatý valoun a nastanou jim lepší časy. Rýžovací pánev již nestačí, účinnější jsou rýžovací splavy. Delší prkno s příčnými zářezy, ve kterých se hromadí těžké minerály se zlatem. Celé údolí protkaly vodní kanály, ze sníženého dna vystupují velké haldy hrubého, přerýžovaného materiálu. Četná rýžoviště se táhnou od Starého Rejvízu, přes Vrbno pod Pradědem, Karlovice, Pocheň, Širokou Nivu, Skrbovice až ke Kunovu. Nejvýše položená rýžoviště jsou zachována v sedle mezi Rejvízem a Horním Údolím.

naučná stezka

Raně gotický hrad z přelomu 13. a 14. století se pyšně vypíná na skalnatém výběžku ze Zámeckého vrchu (934 m). Patřil k systému kontrolních a strážních bodů a celních stanic. Střežil zemskou stezku mezi Zlatými Horami a Vrbnem ze strany vratislavského biskupa. Kobrštejn byl opuštěn zřejmě v důsledku vysoké ekonomické nákladnosti údržby. Podle jiné domněnky byl zničen nejpozději při tažení Matyáše Korvína do Slezska v roce 1474. Na rozdíl od blízkého Quinburku, který mu byl ve svých počátcích sokem, měl velkou strážní věž, ze které se zachovalo 9 metrů vysoké zdivo. Zachovány zůstaly rovněž hradní příkopy.

ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA LAPKOVÉ NA KOBRŠTEJNĚ LAPKOVÉ NA KOBRŠTEJNĚ Píše se začátek 17. století. Celý kraj se třese, na hradě se již dávno usadili lapkové a loupežníci. Ale od doby, kdy tam vládne strašný Waldemar, je vše ještě horší. Neunikne mu žádný kupecký vůz. Terorizuje široké okolí, přepadá obchodníky na cestách a se svou bandou napadá i vzdálenější kraje. Nedávno se strhla krvavá bitva na loukách k Hornímu údolí. Byl v ní zabit rytíř Hanuš, kterému Waldemar unesl dceru. Dívka se prý velmi trápí tím, že denně vidí násilnosti a smrt mnoha nevinných lidí, které loupežníci házejí z kobrštejnské skály do propasti. Není však už nikoho, kdo by ji zachránil. Tak moc se lidé nebáli ani bílé paní, která zde podle pověsti sídlí. Takovou hrůzu jim nenaháněli ani skřítci se svou zlatou kuželnou. Ty toužil naopak každý potkat. Toho, kdo skřítky hrající kuželky spatří a bude jim je stavět, čeká totiž bohatá odměna. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



LESY ČESKÉ REPUBLIKY Dávno zmizeli lupiči a lapkové. V lesích pod Kobrštejnem dnes vládne jiný hospodář. Zřícenina hradu Kobrštejn se nachází na pozemcích, k nimž mají právo hospodařit Lesy České republiky, s. p., Lesní správa Jeseník.

Lesnatost tohoto území je poměrně velká, dosahuje 58%. Lesní správa Jeseník obhospodařuje 17.817 hektarů lesních pozemků s celkovou zásobou dříví 3 v množství 5.058.839 m .

KONTAKT: Lesy České republiky, s. p., Lesní správa Jeseník Zámecké náměstí 2, 790 01 Jeseník email: [email protected]

Každé „panství“ má své hranice, jižní hranici lesní správy tvoří hřeben Hrubého Jeseníku (Keprník, 1424 m), severní je vedena po státní hranici mezi ČR a Polskem (řeka Bělá, 330 m).

Dřevinná skladba je tvořena hlavně smrkem (77%) a bukem (15%). Ostatní dřeviny (jedle, modřín, borovice, javory, jasan, olše aj.) jsou zastoupeny méně. Z lesní zvěře žije v této oblasti hlavně jelen a srnec.

naučná stezka

LOUPEŽNICKÉ LOUKY

ÚDOLÍM LAPKŮ

Třeste se a střezte dobře své majetky. Před lapky a loupežníky se není kam schovat. Již ani na loukách, na otevřeném prostoru, není před nimi bezpečno. Zlaté časy loupežničení a časté výpady lapků z nedalekého Kobrštejna připomíná německý název Reibwiesen – Loupežnické louky z roku 1687.

Z DRAKOVA

Na počátku budování obce se název ustaloval a často měnil. Na změny mělo vliv hornoslezské německé nářečí i nové skutečnosti. 1687 – Reibwiesen – Loupežnické louky 1736 – Reihwiesen – Louky v řadě 1805 – Reichwiesen – Bohaté louky 1836 – Reiwiesen – Srnčí louky 1850–1948 – Reihwiesen – Louky v řadě Mezitím byly používány jiné podobné názvy, v období sklárny ve Filipově údolí také Glasswiesen. Slovo Rejvíz nemá v češtině vlastní význam, vzniklo počeštěním německého názvu. Dvojjazyčné přejmenovaní obce bylo provedeno v roce 1918 a potvrzeno v roce 1948, kdy se zrušila německá obměna názvu. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



JAKÝ VLASTNĚ BYL PŮVODNÍ NÁZEV TOHOTO DNES TAK ROMANTICKÉHO MÍSTA? Dlouhá řada luk. V ranním slunci se lesknou kosy i zpocená záda sekáčů. Jdou v řadě za sebou a kosy zpívají svou píseň. Nepřestanou až do slunce západu. A zítra znovu. Dlouhá řada luk či louky v řadě, německy Reihwiesen. Původní název je starší než obec. Pravděpodobně vznikl ve 14. až 15. století, kdy Jesenicko osídlovali němečtí kolonisté. Je uveden na knížecí mapě z roku 1736 na místě, kde stojí Starý Rejvíz. Podle něj vznikl i název pro první domky, které zde byly postaveny.

SKLÁRNA VE FILIPOVĚ ÚDOLÍ Stála asi sto padesát metrů pod dnešním Ruským hřbitovem. Dodnes je zde možno zhlédnout zbytky sklářské pece. Nejvíce se ve sklárně vyrábělo tabulové sklo (okenní), sklenice a láhve a také sklo křídové, tzv. český křišťál. Sklárna byla pro špatné hospodaření a dluhy v polovině 18. století opuštěna.

PILY NA ČERNÉ OPAVĚ Voda v podhorských řekách a říčkách má ohromnou sílu. Té je třeba využít. Pily, hamry, vše poháněno vodou. Na Černé Opavě v úseku mezi Rejvízem a Vrbnem jich bylo několik. Zbor Würzelovy pily (1. pila) najdete po necelém kilometru při červené turistické značce (odsud směrem na Rejvíz). Druhá pila Kobermühle se nacházela při cestě na Drakov. Třetí byla Brendrelova pila a dále po proudu nad Mnichovem stávala tzv. Beránkova pila.

naučná stezka


TMAVÉ HVOZDY LOUPEŽNICKÉ Tmavé hvozdy, tak si představujeme lesy, ve kterých číhali na pocestné lapkové z Drakova či Kobrštejna. Tak to se moc nezměnilo, takhle nějak asi vypadal ten strašidelný tmavý hvozd. Ve skutečnosti jsou dnešní smrkové porosty dílem člověka. Vysázel je postupně jako náhradu za převážně bukový les, který tu býval dříve. Dřevo statných buků bylo zpracováno v milířích na dřevěné uhlí k tavení železné rudy ve zdejších vysokých pecích v 19. století. Buku postupně ubývalo. Bylo třeba jej nějak nahradit a smrk přece roste rychleji. A tak zatímco dříve bučiny s příměsí dalších dřevin, především jedle, modřínu a klenu, pokrývaly souvisle svahy jesenických hor, dnes najdeme bukové lesy jen místy.

Pro oživení lesa je zapotřebí současné smrkové výsadby postupně nahradit smíšenými porosty s bukem, javory, jedlí, jilmem a smrkem. Ponechat v lese alespoň malou část ležícího dřeva a zachovat některé zdravé stromy na dožití.

Kde u nás vlastně rostou přirozené smrkové lesy? Vyskytují se hlavně ve vyšších polohách, od 1100 m n. m. až po horní hranici lesa. Tato oblast zabírá přibližně 5% rozlohy CHKO Jeseníky. Najdeme je také na místech, kde se jiným dřevinám nedaří, na podmáčených půdách v okolí rašelinišť. Ve zdejším území rostou podmáčené a rašelinné smrčiny hlavně na území NPR Rejvíz. Jsou to poměrně druhově chudé lesy s mohutně rozvinutým mechovým patrem. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



4 5 6

8 3

7 11 1, 2 - baráky zajatců 3 - kuchyně, jídelna 4 - budova dozorců 5 - umývárny, záchody 6 - kůlna pro nářadí a materiál 7 - márnice 8 - brána 9 - hlídková věž 10 - ostnatý drát 11 - velitelství tábora 12 - ruský hřbitov

12

1 2

9 10

Smutný a téměř bez života. Kulturní smrkový les, který byl vysázen na velkých územích náhradou za přirozené listnaté a smíšené lesy, připomíná tak trochu kukuřičné pole. Malá rozmanitost stanovišť spolu s kyselým opadem umožňuje život jen malému množství rostlinných a živočišných druhů. Smrková kultura nabízí omezenou možnost zahnízdit ptákům. Doma se tu cítí jen několik druhů hub a brouk kůrovec. Žije si pod kůrou smrků a v tomhle lese se snadno přemnoží.

RUSKÝ HŘBITOV Nachází se uprostřed lesů na severním úpatí Orlíku, kde byl za druhé světové války vybudován zajatecký tábor. Po skončení války a odsunu Němců byly objeveny ve zdejších lesích roztroušené hroby ruských zajatců. Ostatky mrtvých byly v roce 1948 vyzvednuty a převezeny do nově založeného hřbitova ruských zajatců. Poslední rekonstrukce proběhla roku 1999. Dnes je Ruský hřbitov u Rejvízu zapsán v seznamu kulturních památek a pečují o něj Lesy ČR, s.p. Hradec Králové, Lesní správa Jeseník.

naučná stezka

TAJEMNÝ REJVÍZ

ÚDOLÍM LAPKŮ

POVĚST O PASTÝŘI GILLOVI Končí se naše pouť územím Lapků z Drakova. Až sem sahala jejich moc, až sem pronásledovali nebohé poutníky, aby je připravili o jejich poklady, zboží a často také o život. Až sem, na území tajemného pastýře Gilla, který od dávných dob bloudí po rašeliništích na Rejvíze.

Z DRAKOVA

PROČ VZNIKLO RAŠELINIŠTĚ PRÁVĚ NA TOMTO MÍSTĚ? Příhodný tvar území – mělká pánev s nepropustným podložím a vhodné klimatické podmínky jako vysoké srážky, nízká průměrná teplota a časté mlhy byly příčinou vzniku rozsáhlého mokřadu. Odumřelá těla rostlin, hlavně mechu rašeliníku, suchopýrů a ostřic se ve zdejších podmínkách velmi pomalu rozkládala a jejich hromaděním začala vrstva rašeliny přirůstat.

Jaké rostliny vlastně mohou růst v takových podmínkách, na hluboké rašelině a v prostředí trvale nasyceném vodou? Na nejmokřejších místech najdeme velké plochy, na kterých rostou jen mechy rašeliníky, některé trávy a ostřice nebo nenáročné rostliny a keříky, které snášejí trvalé zamokření. Teprve v příznivějších podmínkách s menší vlhkostí rostou stromy, blatkový bor nebo rašelinná březina, na sušších okrajích rašeliniště pak rašelinná smrčina.

NÁRODNÍ PŘÍRODNÍ REZERVACE REJVÍZ Dnes najdeme na místě, kde stávalo hříšné město Hunohrad, největší vrchovištní rašeliniště na Moravě a ve Slezsku. Národní přírodní rezervace Rejvíz, která byla vyhlášena roku 1955, má celkovou rozlohu 325 ha. Celkový objem rašeliny se odhaduje na 3 2,5 milionů m , největší naměřená hloubka rašeliny je 6,6 m. Velké mechové jezírko, k němuž vede po povalovém chodníku naučná stezka, se nachází v západní části rašeliniště. Druhým jádrem rezervace je Malé mechové jezírko v její východní části. To je však veřejnosti nepřístupné. NAUČNÁ STEZKA ÚDOLÍM LAPKŮ Z DRAKOVA Projekt zabezpečila ACTAEA – společnost pro přírodu a krajinu a spolek Přátelé Vrbenska ve spolupráci se Správou CHKO Jeseníky, LČR s.p. Lesní správa M. Albrechtice, Jeseník a Karlovice, Příznivci kamenických a sochařských děl na Jesenicku, Spolkem pro rozvoj Rejvízu a Klubem přátel Zlaté Hory. Texty: Kateřina Kočí, Karel Michalus, Taťána Schmidtová, Milan Košulič, Jindřich Chlapek, Martin Kočí, Petr Kučák |Foto: Karel Michalus, Kateřina Kočí, Martin Kočí, Jindřich Chlapek, Milan Košulič, Petr Kučák, archiv Actaea, archiv spolku Přátelé Vrbenska, archiv Správy CHKO Jeseníky, archiv LČR |Design: sumec+ryskova |Výroba: Velkoplošný tisk



Na unikátní podmínky rejvízského rašeliniště je vázán výskyt řady vzácných, ohrožených a chráněných druhů rostlin a živočichů. Z rostlin je to např. celostátně kriticky ohrožená blatnice bahenní, dále korálice trojklanná, masožravá rosnatka okrouhlolistá, bazanovec kytkokvětý či kyhanka sivolistá, z obojživelníků např. skokan rašelinný a čolek karpatský, z ptáků sýc rousný a bekasína otavní, z hmyzu např. arktické vážky – šídlo rašelinné a lesklice severská.

poutníky kolem jeho hradu bezpečnou cestou a nyní provedu

Recommend Documents