KAPITOLA IV.
Poštovnictví v našich zemích v letech 1526 –1722 jejich branami. Poštovní personál totiž podléhal pøímo císaøské administrativì a mìstská správa nebo vrchnosti, na jejichž pozemcích se stanice nacházely, nemìly nad ním bezvýhradnou pravomoc. Mìsta navíc odmítala otevírat spìšným jízdním poslùm, kteøí v pøípadì nutnosti jeli i v noci, mìstské brány po setmìní. Pøedevším z tohoto dùvodu se poštovní stanice zøizovaly na neopevnìných pøedmìstích nebo v blízkých vesnicích.
ZAVEDENÍ POŠTY V ÈESKÝCH ZEMÍCH V ROCE 1526 Po smrti èeského a uherského krále Ludvíka Jagellonského v bitvì proti Turkùm u Moháèe v srpnu 1526 se ucházelo o èeský královský trùn nìkolik kandidátù, mezi nimi na základì tzv. vídeòských svatebních smluv s Jagellonci z roku 1515 také Habsburkové. Jejich kandidát na èeskou korunu, arcikníže Ferdinand, ihned vyslal do Prahy poselstvo, aby vyjednávalo s èeskými stavy o jeho nárocích. Volba nového èeského krále byla obtížná a jednání se protahovalo. Od Ferdinanda, v pøípadì zvolení, vyžadovaly èeské stavy èetné závazky, o kterých nemohli rakouští vyjednavaèi sami rozhodnout. Dopisem z 9. øíjna 1526 proto arciknížete prosili, aby nechal zøídit mimoøádné spìšné poštovní spojení, které by ho umožnilo o sporných otázkách rychle informovat a vèas od nìj obdržet pøíslušné pokyny. Ferdinanda, který byl v té dobì na cestì do Hainburku u Dìvína, kde chtìl projednávat nárok i na uherskou korunu, zastihl dopis 15. øíjna a ihned nechal požadované spojení zøídit. Spìšní poslové taxiské rakouské pošty jezdili pravdìpodobnì po zemské silnici mezi Vídní a Prahou pøes jižní Moravu a jižní Èechy. Nepochybnì to byli zdatní jezdci, protože mu zprávu o zvolení 23. øíjna 1526 doruèili za 36 hodin. Vzápìtí poté, co se Ferdinand I. Habsburský ujal moci, snažil se oslabit do té doby mocnou pozici èeských stavù a jejich vliv na nejdùležitìjší královský úøad, èeskou kanceláø. Využil k tomu reorganizaci státní správy království a její propojení s vídeòskou administrativou. V roce 1527 ustavil ve Vídni dvorskou komoru jako ústøední finanèní, správní a politický úøad pro celé støedoevropské habsburské soustátí, tedy pro rakouské dìdièné zemì, zemì Koruny èeské a zemì Koruny svatoštìpánské (tedy Uhry a zemì s nimi spojené). Jí podøídil ve stejném roce založenou èeskou komoru v Praze, která mìla povinnost kontrolovat pøíjmy a výdaje královské pokladny a stala se nadøízenou døíve samostatné èeské kanceláøi. Pro komunikaci novì vzniklých orgánù státní správy ve Vídni a v Praze naøídil Ferdinand v roce 1527 zavést pravidelné neboli øádné (Ordinari) poštovní spojení, jehož jediným úkolem bylo zajistit vzájemnou pøepravu panovnických dopisù a úøední korespondence obou komor. V Praze byl založen úøad poštmistra a na zemské silnici mezi Vídní a Prahou, která se stala první poštovní tratí na našem území, vznikly první poštovní stanice, urèené pro výmìnu koní poštovních jízdních poslù – kurýrù. Byly na trati rozloženy pøibližnì po 2–3 geografických mílích (1 míle – cca 7,42 km), které mìli poštovní kurýøi ujet na jednom koni zhruba za 2–3 hodiny a pak si zde vymìnit unaveného konì za odpoèinutého. V nároènìjších terénech se zøizovaly blíže u sebe, a to zpùsobilo, že se nacházely i ve zcela malých a jinak bezvýznamných vesnicích. Na druhou stranu bylo výhodou, že v nich mohla poštovní správa snáze získat pøíslušné budovy, pozemky a dostatek píce pro poštovní konì. Svou roli sehrála i skuteènost, že se vìtší hrazená mìsta bránila tomu, aby Poštovní jízdní posel, døevoøez se královská pošta usídlila za Hanse Schäuffleina (1496–1539)
PRVNÍ POŠTOVNÍ TRAç V ÈESKÉM KRÁLOVSTVÍ PO ROCE 1527 O prvním poštovním spojení a poštovních stanicích z roku 1527 chybí podrobnìjší zprávy. Soupis poštovních stanic mezi Vídní a Prahou uvádìl až seznam z roku 1568 – na rakouské stranì Stockerau, Hollabrun, Pulkau, na našem území Vratìnín, Slavonice, Èlunek, Samosoly, Sobìslav, Tábor,Votice a Nespeky. Nìkteré prameny ještì jmenovaly v blízkosti Prahy stanici U Køížku. Nutnost zakoupit potøebný pozemek a budovu a zajistit dostatek krmení pro konì vedla obèas k pøemístìní stanic z jedné obce do druhé. Tak byla v roce 1556 nahrazena stanice U Køížku stanicí v Jesenici u Prahy. Poštovní traù ztrácela význam v dobách, kdy panovník sídlil s celým dvorem v Praze, a byla proto nìkolikrát zrušena. K omezení nebo pøerušení èinnosti èasto vedly i finanèní dùvody. K roènímu pøerušení spojení došlo v letech 1535–36, v roce 1538 pak král naøídil poštovní stanice zrušit a doruèovat poštu výhradnì dvìma pìšími posly, kteøí zázemí poštovních stanic nepotøebovali. To dobøe vystihuje skuteènost, že jediným dùvodem pro zøizování a existenci poštovních stanic byla v té dobì výhradnì èinnost spojená s výmìnou koní poštovních jezdcù. Znovu se zaèala pošta doruèovat jízdními posly a poštovní stanice byly opìt uvedeny do provozu až v roce 1544. Podle údajù z roku 1617 se poštovní stanice na èeské stranì nacházely v Jesenici, Nespekách, Bystøici, Milièínì, Táboøe, Tuèapech (pozdìji nahrazená stanicí v Košicích u Tábora) a v Èlunku. Definitivní podobu získala poštovní traù se stanicemi v Jesenici, Nespekách, Bystøici, Voticích, Sudomìøicích, Táboøe, Košicích u Tábora, Samosolech, Jindøichovì Hradci, Kunžaku, Slavonicích, Vratìnínì, Langau, Pulkau, Neudorfu, Hollabrunu, Stockerau a Enzersdorfu v roce 1692.
Schéma první poštovní tratì 21
PANOVNICKÁ A ÚØEDNÍ KORESPONDENCE V 16. STOLETÍ
1/ Dùležitý a spìšný dopis s oznaèením „cito, cito“ adresovaný nejvyššímu hofmistrovi, regentùm a komorním radùm hornorakouských zemí, pánùm Jakobu Ferreusovi a Stefanu Andesovi, Innsbruck, s poznámkou „do rukou tyrolské komory“, 11. 2. 1580 2,3/ List èeského krále Ferdinanda I., kterým naøizuje rychtáøi, purkmistrùm a konšelùm mìsta Kolína nad Labem, aby hromnièné a svatomartinské poplatky a peníze z ungeltu zaslali rentmistrovi èeské komory. Vlastnoruèní podpis krále, císaøská kanceláø, Pražský hrad, støeda po Tøech králích 1550
4–6/ List císaøe Rudolfa II., kterým naøizuje mìstské radì v Kolínì nad Labem, aby chránila Dorotu, dceru Kateøiny Èerné, pøed pomluvami. Vlastnoruèní podpis císaøe, císaøská kanceláø, Pražský hrad, 5. 2. 1594
7–9/ List císaøe Maxmiliána II. purkmistrùm a konšelùm Kolína nad Labem s pøíkazem, aby pro jeho jízdu z Èech do Rakous najali formanské vozy a konì. Vlastnoruèní podpis císaøe, císaøská kanceláø, Pražský hrad, 7. 6. 1571
28
CESTOVNÍ A POŠTOVNÍ VOZY V 16.–17. STOLETÍ
Poulièní ruch v Zuydenu s vozem a krytými sanìmi, nizozemská rytina z poèátku 18. století
Koèí vùz, replika v mìøítku 1 : 1, zhotovená pro expozici Poštovního muzea podle dobového vyobrazení z roku 1568
Desetimístný otevøený poštovní vùz podle vyobrazení z roku 1594
Otevøený poštovní vùz podle vyobrazení ze 16. století
Krytý poštovní vùz podle vyobrazení z roku 1574
Setkání císaøe Karla V. s kurfiøtem Johanem Fridrichem 23. kvìtna 1552, mìdirytina podle døevorytu ze 16. století, detail
Mìdirytina z konce 16. století zobrazující pøíjezd krytého poštovního vozu k italskému Frascati
34
KAPITOLA V.
Pošta v době velkých reforem, 1722–1850 vzetí do státní správy a pøipravila právní podklady pro jednání s nejvyšším dìdièným poštmistrem Paarem. Komora doporuèila, aby øízení pošty bylo svìøeno jí, a Paarùm nabídla za vykoupení dìdièného léna odstupné 66000 zlatých roènì. Jan Kryštof Paar pøistoupil na dohodu až v roce1722. Po složitém jednání si podržel titul nejvyššího dvorského a generálního dìdièného poštmistra, právo nadále ovlivòovat obsazování míst hlavních poštmistrù v Praze, Brnì, Vídni, Linci a ve Štýrském Hradci, jmenovat poštovní personál nižších kategorií a menší èást podílu z výnosù poštovních stanic. Stát získal z tzv. prvního recesu s Paary možnost ovlivòovat chod poštovnictví v monarchii a vùbec poprvé vìtší èást ziskù z jeho provozu odvádìt do státní pokladny. V prvních letech po èásteèném zestátnìní však stále náklady na poštovní provoz pøevyšovaly jeho výnosy, a i když byla ihned zavedena pevná pravidla pro výbìr poštovného za soukromou korespondenci, tento propad pokraèoval. Ze zprávy poštovního kontrolora Glanze o výsledku revize hlavních pošt v Praze, Štýrském Hradci, Brnì a Linci z roku 1724 je dobøe patrné, jaká byla v zemi situace a proè pošta o zisk pøicházela. Uvádìl, že soukromí vozkové stále ještì vozí cestující libovolným smìrem a pøes zákaz pøi tom užívají poštovní trubku, pøepravují je také zemští formané, kteøí pøibírají i korespondenci a mají vlastní listonoše i poselské místnosti, a dokonce si mìní konì na poštovních stanicích. Pøepravou soukromé korespondence si pøivydìlávají pøi prùchodu zemí také poslové z Lince a Norimberka a ve velkém ji pašují i další osoby. Èeská komora se na základì zprávy dotázala pražského poštmistra Jana Petra Nella, zda a za jakých podmínek by byl ochoten zajistit správu pošty v zemi. Nell v roce 1727 nabídl, že osobnì pøevezme náklady na její provoz v Èechách a z toho, co vybere na poštovném, bude odvádìt státní pokladnì 25 000 zlatých a nad tuto èástku ještì polovinu, získá-li výhradní dohled nad poštovnictvím v zemi. Vìtších ziskù chtìl dosáhnout zavedením poplatkù za pøepravu dosud bezplatnì posílané úøední korespondence. Nellùv návrh dvorská komora nakonec zamítla. Pošta totiž potøebovala daleko radikálnìjší zásahy do organizace, struktury poskytovaných služeb a poštovní pøepravy, než Nell nabízel. Bylo nutné, aby ji stát zcela pøevzal do svých rukou a propojil se svým finanèním hospodaøením. Proto došlo v roce 1743 k tzv. druhému recesu s Paary. Císaøovna Marie Terezie (1740–80) jim odebrala zbývající pravomoci nad poštovním personálem a správou povìøila kancléøe dvorské komory hrabìte Antona Uhlenfelda. Paarovi byl ponechán jen dosavadní titul, osvobození od poštovného pro nìj, jeho manželku a dìti a doprava zdarma císaøskou poštou. Èlenové tohoto rodu se sice až do poèátku 19. století nadále významnì podíleli na správì poštovnictví v monarchii, ale již jako státem placení a jemu se zodpovídající úøedníci. Panovnice si pro sebe vyhradila právo jmenovat poštovní personál a státního kancléøe Uhlenfelda povìøila dohledem nad jeho služebními záležitostmi, tedy vyøizováním jmenovacích dekretù, služebních pøísah a návrhem trestù pøi provinìní. V roce 1749 provedla Marie Terezie reformu státní správy. Ústøedním èlánkem správy monarchie ve vìcech finanèních a veøejnì-politických se stalo Direktorium in publicis et cameralibus (Øeditelství pro veøejné a finanèní záležitosti). Místo dosavadních zemských místodržitelství zøídila v každé zemi rakouské mnohonárodnostní monarchie tzv. královskou reprezentaci a komoru, která dohlížela na veškeré politické a veøejné záležitosti, tedy i na zemskou poštu. Centrálním øízením pošty v monarchii byla povìøena v roce 1750 novì založená dvorská poštovní komise, jejímž pøedsedou se stal kníže Václav Paar. Její silné pravomoci ale panovnice záhy omezila. V roce 1755 byla dvorská komise reorganizována na vrchní poštovní komisi a v následujícím roce ji podøídila direktoriu. Pod názvem dvorská komise ve vìcech poštovních pøi direktoriu už mìla pouze posuzovat návrhy na poštovní reformy, pøedkládané nejvyšším dvorským
POŠTOVNÍ SPRÁVA A ORGANIZACE ØÍZENÍ Na samém poèátku 18. století poštovnictví stále ještì fungovalo na principech nastavených o dvì století døíve. O dvacet let pozdìji, v roce 1722, nastal zlomový okamžik, ve kterém se zaèala rodit moderní poštovní služba. Tehdy pošta èásteènì pøešla ze soukromých rukou nejvyšších dìdièných poštmistrù Paarù pod státní správu a v roce 1743 se proces jejího zestátnìní dovršil. Rakouské administrativì se tím otevøela možnost pøizpùsobit zastaralý systém poštovních služeb nastupujícím spoleèenským zmìnám. Hospodáøství, obchod, finanènictví a pozdìji sociální pomìry nabíraly v monarchii nový smìr a pøedznamenaly nástup prùmyslové revoluce. Mìnící se podmínky vyžadovaly pružnìjší formu komunikace a dosavadní pošta, která v té dobì jako jediná pøepravu zpráv zajišùovala, požadavkùm na ni kladeným nestaèila. Proto v roce 1718 pøikázal císaø Karel VI. (1711–40) dvorské komoøe, aby vypracovala návrh na její pøe-
Hrabì Karel Josef Paar (20. 5 . 1654–12. 5. 1725), nejvyšší dìdièný dvorský poštmistr. Pùvodnì zastával úøad dìdièného poštmistra ve Štýrsku a od roku 1675 byl vrchním poštmistrem pro Èechy, Uhry a Rakousko. V roce 1676 ho císaø jmenoval komoøím a roku 1699 tajným radou. Za vìrné služby monarchii mu panovník udìlil øád Zlatého rouna (1712). Jeho manželkou se stala èeská šlechtièna Marie Renata ze Šternberka. Vedle dvorských funkcí se vìnoval sbìratelství a shromáždil kolekci vzácných mincí, které od nìj zakoupil císaø Karel VI. pro císaøský poklad ve Vídni. V roce 1722 musel postoupit èást svých dìdièných práv státu. Tempera na pergamenu neznámého autora vznikla pravdìpodobnì v Èechách nebo Rakousku v první polovinì 18. století 36
POŠTA V DOBÁCH VÁLEÈNÝCH Polní pošta prošla od 16. století vlastním vývojem. Její organizace i služby byly stále propracovanìjší. První nejdùležitìjší zmìnou se stalo zøízení funkce polních poštmistrù a polních poštovních útvarù v šedesátých letech 16. století. Na ni navázalo oddìlení správy polní pošty od pošty civilní, naøízené dekretem císaøe Leopolda I. (1658–1705) z 10. srpna 1672. Do jejího èela jmenoval poštmistra s titulem nejvyšší polní poštovní dùstojník, jemuž byl v té dobì podøízen jeden polní poštovní dùstojník, dva polní kurýøi a polní písaø. Polní poštmistr stál v èele polního poštovního úøadu, aktivovaného bìhem konfliktù, kde se pøebírala, tøídila a vydávala korespondence. V té dobì šlo výhradnì o korespondenci polní pošty uvnitø jednotlivých armádních útvarù, protože oboustranný úøední písemný styk s civilním zázemím zajišùovali poslové správních institucí, tedy i civilní pošty. V prùbìhu operací na vìtším území se podle potøeby zøizovaly detašované útvary polního poštovního úøadu, pøípadnì další polní úøady v místech velitelství jednotlivých armád. Menší polní útvary pracovaly poblíž frontové linie, takže správa polní pošty byla operativnìjší než v dobì, kdy ji ze zázemí øídila civilní pošta. Soukromá korespondence byla polní poštou pøipuštìna k pøepravì pravdìpodobnì poèátkem 18. století. Pisateli byli pøedevším vyšší dùstojníci, nikoli øadoví vojáci, a vìtšina zásilek byla urèena spolubojovníkùm a nesmìøovala do civilního zázemí. Zøejmì v dùsledku pozvolného nárùstu soukromého písemného styku byla ve tøicátých letech 18. století u polní pošty zavedena cenzura veškerých odesílaných i došlých dopisù.
Polní poštovní úøedník a posel za sedmileté války (1756–63) V prùbìhu 18. a na poèátku 19. století byla rakouská polní pošta aktivována v mnoha vojenských konfliktech. Èásteènì se odehrávaly i na našem území nebo zde bylo umístìno velitelství nìkteré z rakouských armád. Pøipravenost polních pošt ovìøil rozsáhlý konflikt, který vstoupil do dìjin pod názvem války o rakouské dìdictví. Na jejich poèátku musela Marie Terezie hájit v tzv. první a druhé slezské válce (1740–42, 1744–45) celistvost monarchie proti prusko-bavorsko-francouzsko-španìlsko-saské koalici. Boje vypukly 16. prosince 1740 a byly na dva roky pøerušeny mírem uzavøeným ve Vratislavi (1742) a ukonèeny mírem v Drážïanech (1745). Marie Terezie svùj nárok na trùn sice obhájila, ale monarchie ztratila Slezsko a Kladsko. Do èela rakouské polní pošty byl v roce 1741 jmenován polní poštmistr Jan Kristián Èerný. Vzhledem k tomu, že v této válce se v první øadì bojovalo o zemì Koruny èeské, pohy-
boval se hlavní polní poštovní úøad pøedevším na linii Lipník nad Beèvou–Hranice na Moravì–Odra. V roce 1742 byl zøízen polní poštovní úøad také v Èechách, kde pracovalo šest poštovních dùstojníkù, úøední sluha, sedm postiliónù, šest spìšných kurýrù a patøilo k nìmu 40 koní a 20 vozù. V prùbìhu váleèných operací mìly na území Èech vlastní polní pošty i nepøátelské armády Francie, Bavorska a Saska (saský polní poštovní úøad fungoval v roce 1742 v Èeském Brodì), které již tehdy používaly pro oznaèování polní korespondence razítka v podobì ARMÉE DE BOHEME na francouzských zásilkách a AR. DE SAX. na saských. Po krátké dobì míru vypukla v roce1756 válka sedmiletá, nebo také tøetí slezská, jak se nazývá konflikt mezi Pruskem na jedné stranì a rakousko-rusko-sasko-polsko-švédskou koalicí na stranì druhé. Mír v Hubertsburgu u Lipska uzavøený 15. února 1763 znamenal pro rakouskou monarchii potvrzení územních ztrát a císaøovna se musela definitivnì Slezska a Kladska vzdát. Bìhem války byl roku 1756 aktivován polní poštovní úøad také u armády v Èechách v èele s olomouckým poštovním správcem Kašparem Baltazarem Hoferem, který byl o dva roky pozdìji vystøídán Ignácem Filenbaumem, pozdìjším pražským poštmistrem. Mìl k ruce tøi poštovní dùstojníky a k dispozici 20 koní a 4 povozy. Kromì toho byla v èinnosti u armádních útvarù øada detašovaných malých poštovních úøadù v èele s polním poštovním dùstojníkem, na našem území u Piccolominiho armády nedaleko Hradce Králové (1756), u armády rakouského vrchního velitele vévody Karla Lotrinského poblíž Benešova (1757), u generála Claryho v blízkosti Postoloprt (1759) a také u Chebu a Aše (1761), na Moravì u Studénky a Bílovce (1758), Horního Újezda (1759) nebo v Lošticích (1761). Bìhem vojenského tažení v Halièi v letech1772–90 byl hlavní polní poštovní úøad zøízen na Moravì a v bøeznu 1778 pøesunut do Prahy s detašovaným polním úøadem v Horním Újezdu u Lipníka nad Beèvou, aktivovaným 1. kvìtna 1785. V èele polní pošty stál tehdy vrchní dvorský poštovní dùstojník Ignác Heldt. Bìhem dalších armádních pøesunù se sídlem hlavního polního poštovního úøadu stala poèátkem roku 1790 Kromìøíž, ale již v kvìtnu byl pøesunut do Nového Jièína a v srpnu do Olomouce. Jako jedna z mocností byla rakouská monarchie aktivním úèastníkem válek proti revoluèní a napoleonské Francii, které se odehrávaly mezi lety 1792 až 1814 a vyplnily znaènou èást vlády císaøe Františka I. (1792–1835). Na naše území se pøenesly v do-
bì, kterou pøedznamenalo pøipojení Rakouska ke tøetí protifrancouzské koalici, jejímž základem byla rusko-anglická spojenecká smlouva z 11. dubna 1805. Válka vypukla 20. záøí 1805 vpádem francouzských vojsk do jižního Nìmecka. Nejvýznamnìjší bitva tohoto tažení se odehrála 2. prosince 1805 u Slavkova a skonèila vítìzstvím Francouzù. Dlouhé období válek ukonèil teprve paøížský mír 30. kvìtna 1814, nicménì prùchod francouzských i protinapoleonských vojsk devastoval zemi až do koneèné porážky Napoleona v roce 1815.
Pošta v Pozoøicích na silnici mezi Brnem a Olomoucí, kde se pøed bitvou u Slavkova konala 28. 11. 1805 porada císaøe Napoleona, generála Joachima Murata a maršálù Nicolase-Jean de Soulta a Jeana Lannese, ke kterým se pozdìji pøipojili náèelník generálního štábu maršál Louis-Alexandre Berthier a poboèník císaøe generál Anne-Jean-Marie-René Savary. Fotografie z 30. let 20. století
Altán na zahradì pošty v Pozoøicích, kde údajnì Napoleon odpoèíval
56
Císaø Napoleon Bonaparte
Pøítisk pro pøíležitostnou poštovní dopisnici, vydanou Èeskou poštou k 200. výroèí bitvy u Slavkova v roce 2005
POŠTY A JEJICH ZAMÌSTNANCI
Poštmistr Kamil Schopf s personálem u poštovního dostavníku, foto W. A. Mazura, asi 1873
Poštmistr s personálem a rodinou pøed poštou v Sobotínì, 1890
Poštmistr Kamil Schopf (ve služební uniformì zády ke kozlíku) s personálem na dvoøe pošty v Žamberku pøed odjezdem mimoøádnou poštou do Rychnova nad Knìžnou, foto W. A. Mazura, asi 1873
Vozka a listonoš pošty v Radimi u Jièína, 1905
Stanovištì poštovních vozù na nádvoøí horního øeditelství, Pøíbram, 1910
Pražský postilión Císaøovský, poèátek 20. století
96
KAPITOLA VII.
Polní pošty za první světové války Úkol zprostøedkovat písemný styk mezi civilním zázemím a svými vojáky, z nichž mnozí byli pøímo v bitevním poli, mìly polní pošty, které zavedly všechny válèící strany. Rakouskou polní poštu zøídilo ministerstvo obchodu hned následující den po vypuknutí války, 29. èervence 1914, a èinnost zahájila vzápìtí poté, 4. srpna. Byla to velmi dobøe organizovaná vojenská instituce, která musela èinnost provádìt operativnì podle stále se mìnící situace a udržet si ve váleèných podmínkách provozuschopnost a provázanost s civilní poštovní správou. Do života polní poštu uvedl, a až do roku 1916 vedl její hlavní øeditelství se sídlem ve Vídni, generální øeditel Jan Baptista Vaclík, rodák z Plavu u Èeských Budìjovic a bývalý vysoký úøedník rakouského ministerstva obchodu. Celá tíha úkolu spoèívala na hlavních polních poštovních úøadech (K. u. K. Hauptfeldpostamt), polních poštovních úøadech (K. u. K. Feldpostamt), stanièních poštovních úøadech (K. u. K. Etappenpostamt) a na železnici, která poštovní zásilky pøepravovala mezi zázemím a èasto velmi vzdálenými bitevními liniemi nebo okupovaným územím. Na každé frontì byl zøízen hlavní polní poštovní úøad, zajišùující poštovní provoz a pøepravu zásilek z a do polních poštovních úøadù a koordinaci s civilní poštovní a železnièní správou. Nižšími instancemi byly polní poštovní úøady, obstarávající poštu pro pøíslušné jednotky, oddìlení a armádní stanice. Nemìly stálé sídlo a pohybovaly se tìsnì za frontovými liniemi, s nimiž postupovaly nebo ustupovaly spolu s vojskem. Proto, ale samozøejmì také kvùli utajení polohy, mìly jako identifikaèní znak pøidìlené èíslo, které nahrazovalo místní název. Tímto èíslem musely být oznaèeny všechny pøicházející i odcházející zásilky stejnì jako úøední a podací poštovní razítka, peèetidla, plomby, úøední spisy a pomùcky. Hlavní poštovní úøad pak operativnì zajišùoval poštovní pøepravu k jednotlivým polním poštovním úøadùm podle jejich aktuální dislokace. Stanièní poštovní úøady vykonávaly svou èinnost víceménì na stabilních místech a byly zøizovány podle potøeby na obsazených územích. Jejich úkolem bylo zprostøedkovávat poštovní styk po stanièních armádních liniích a pro pøíslušné vojenské formace. Zároveò zajišùovaly poštovní a telegrafní spojení tamního obyvatelstva s Rakousko-Uherskem vèetnì Bosny První generální øeditel rakouské a Hercegoviny. Nìkteré z nich užívaly v úøedním názvu èíslo, jiné název polní pošty Jan Baptista Vaclík místa, ve kterém sídlily, pøedevším když šlo o vìtší obsazená mìsta, kde (5. 6. 1856–25. 1. 1933). mìla armáda svá správní støediska. Nacházely se napø. v Tiranì, Udine, Nastoupil k poštì jako Kragujevaci, Ipeku, Chelmu a jinde. Zvláštní kontaktní úøady mìla rakoupraktikant u vídeòské spedice ská námoøní flotila, pro oblast Støedomoøí to byl „Pula, poštovní úøad I.“, listovní pošty 10. 10. 1885 pro dunajskou flotilu „Budapešù, velitelství námoøního detachementu“. a rychle v kariéøe postupoval. Personální složení všech typù polních poštovních úøadù bylo obdobné Roku 1912 už dosáhl hodnosti jako u civilních. Službu zajišùovali úøedníci polní pošty a podúøednický c.k.dvorního rady u ministerstva a pomocný personál. Sloužili u nich vesmìs mobilizovaní zkušení zamìstobchodu. Generálním øeditelem nanci civilních poštovních a telegrafních úøadù. Veškerý personál musel norakouské polní pošty byl v letech sit pøedepsanou vojenskou uniformu s pøíslušným oznaèením. 1914–1916. O jeho služby Každý polní poštovní úøad byl vybaven vlastními provozními a pøeprojevilo po rozpadu monarchie pravními prostøedky. Nejdùležitìjší z nich byl manipulaèní poštovní vùz. zájem èeskoslovenské Sloužil k pøepravì kanceláøského a provozního zaøízení bìhem pøesunu ministerstvo pošt a telegrafù a zároveò jako pojízdná tøídírna. Vedle nìho mìla polní pošta lehké vozía byl vyslán do Vídnì jako ky, s nimiž se jezdilo pro zásilky z domova, dopravované vìtšinou vlaky zástupce ÈSR ve vìcech na nádraží nacházející se nejblíže k frontì nebo tam, kde byl vìtší polní poštovních. Dne 4. èervence 1920 poštovní úøad. V pøípadì potøeby se ale musela spokojit i s ukoøistìnými se stal pøedsedou poštovního nákladními vozy nebo žebøiòáky a v zasnìženém horském terénu se oddìlení v odboru pro spisovou osvìdèily také sanì tažené psy. Hlavní, stanièní a snad i nìkteré velké polrozluku pøi tamním úøadu ní poštovní úøady mìly v omezené míøe k dispozici také nákladní automobily nebo menší dodávková auta a motocykly. reparaèního komisaøe
RAKOUSKÁ POLNÍ POŠTA První svìtová válka zaèala 28. èervence 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Hlavními protivníky v ní byly evropské mocnosti – Velká Británie, Francie a Rusko sdružené do tzv. Dohody na stranì jedné a Nìmecko, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci, tzv. Trojspolek, na stranì druhé –, ale brzy pøerostla do celosvìtového mocenského konfliktu, do nìhož bylo postupnì vtaženo na tøicet zemí vèetnì jejich zámoøských kolonií. Válèícími zemìmi se staly i Spojené státy americké a Japonsko. V Evropì se vedle bojù na Balkánì již 2. srpna otevøela západní fronta, když nìmecká armáda vstoupila do Lucemburska a o dva dny pozdìji do Belgie. Vpádem ruských vojsk do nìmeckého Východního Pruska 17. srpna se zaèalo bojovat na východní frontì, a poté co Itálie pøešla na stranu Dohody a 23. kvìtna 1915 vyhlásila válku habsburské monarchii, i na italské frontì. Další konflikt se rozhoøel mezi Ruskem a Tureckem. Zaèal koncem øíjna 1915, kdy turecké bitevní lodì ostøelovaly ruské èernomoøské pøístavy Sevastopol, Odìsu a Feodosii. Válka se postupnì pøenesla také na území Zakavkazka, Persie, Iráku, Palestiny, do nìmeckých kolonií v Africe, Èínì a Oceánii a na mnohá další místa. Ètyøletý konflikt skonèil porážkou Nìmecka, Rakousko-Uherska a jejich spojencù a podepsáním pøímìøí 11. listopadu 1918 ve francouzském Compie`gne. Pøímými i nepøímými dùsledky – bolševickým pøevratem v Rusku, rozpadem rakousko-uherské monarchie a osmanské øíše, hospodáøským vyèerpáním Nìmecka, zmìnou velmocenských koloniálních pomìrù a dalšími hlubokými spoleèenskými zvraty – ovlivnila válka celé neklidné 20. století. Do armád válèících státù bylo povoláno kolem 70 mil. mužù, z nichž pøibližnì 10 mil. padlo, 20 mil. bylo zranìno a 7 mil. zajato. Každý z nich byl odtržen od své rodiny a pøátel s jedinou možností kontaktu prostøednictvím korespondence. Mezi jejich domovy a váleènými liniemi proudilo obrovské množství dopisnic a dopisù, z nichž je na první pohled patrné, že je psali i ti, pro které to pøed válkou nebylo obvyklé. Aù už byly napsány vytøíbeným rukopisem, nebo nejistou rukou a plné gramatických chyb, vždy obsahovaly základní myšlenku: „Netrpìlivì èekám na zprávy od vás.“
106
KAPITOLA VIII.
Československá pošta v letech 1918–38 PRVNÍ LÉTA SAMOSTATNOSTI Prvním úkolem poštovní správy, pro èeské zamìstnance jistì radostným, byla výprava telegrafického obìžníku Národního výboru okresním výborùm a obecním úøadùm v Èechách, na Moravì a ve Slezsku, který oznamoval samostatnost právì zrozeného èeskoslovenského státu. Stalo se to 28. øíjna 1918 v 18.20 hod. Pøedstavitelé nového státu však byli velice brzy postaveni pøed závažné úkoly a problémy, z nichž mnohé museli øešit neodkladnì i za cenu øady improvizací. Dìlo se tak v podmínkách válkou rozvráceného hospodáøství a za situace, kdy Èeskoslovensko nemìlo na mnoha místech pevnì stanovené hranice a rovnìž jej nehodlaly respektovat sousední státy. Situaci jistì neusnadòovala ani skuteènost, že „velká válka“, jak se jí tehdy øíkalo, ještì neskonèila, neboù pøímìøí bylo uzavøeno ve francouzském Compiégne až 11. listopadu. Také vùdèí osobnosti boje za národní samostatnost, Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik, se tou dobou nacházely v zahranièí, i když s dùležitým posláním. Èeskoslovensko pøevzalo hned prvním zákonem Národního výboru z 28. øíjna 1918 rakouský právní systém. Èlánek 2. tohoto zákona stanovil, že veškeré dosavadní zemské a øíšské zákony a naøízení zùstávají prozatím v platnosti. Dùvodù pro toto opatøení bylo nìkolik. Pøednì bylo zapotøebí pøedejít právnímu chaosu a nedopustit naprosté zhroucení státních orgánù. Rakouský právní systém pøedstavoval kvalitní soubor zákonù, naøízení a norem, který nebylo tøeba ihned mìnit a rušit, a navíc jeho užívání bylo v každodenní praxi osvojeno všemi státními a veøejnými zamìstnanci. Stejnì tak zùstaly platné všechny normy týkající se pošty, telegrafu a telefonu, vèetnì poštovního zákona z roku 1837. Nejinak tomu bylo u správního rozdìlení, nomenklatury poštovních úøadù i pragmatikálního a smluvního postavení asi 31 000 zamìstnancù pošty v Èechách, na Moravì a ve Slezsku a 7 000 na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Základním pilíøem èeskoslovenské poštovní správy se krátce po pøevratu stalo ministerstvo pošt a telegrafù, zøízené zákonem è.40 Sb. z.a n. ze 13. listopadu 1918. Do jeho èela byl postaven Jiøí Støíbrný, osobnost velice rozporuplná. Støíbrný mìl nepochybné zásluhy o stát jako jeden z „mužù 28. øíjna“ a úèastník domácího protirakouského odboje, pozdìji se však zapletl do rùzných korupèních afér a stal se exponentem národních fašizujících hnutí. Zøízením samostatného poštovního resortu byly vyslyšeny hlasy tìch odborníkù, kteøí poukazovali na nepružnost a byrokratismus pøíliš široce koncipovaného vídeòského ministerstva pro obchod, kam pošta spadala. Stoupenci samostatného resortu pro správu pošty logicky argumentovali pøíkladem železnic, které byly vyèlenìny ku prospìchu vìci z tohoto ministerstva již roku 1896.
Jestliže jmenování Jiøího Støíbrného ministrem mùže být vnímáno prizmatem jeho pozdìjšího lidského a politického osudu pøinejmenším s rozpaky, rozhodnutí ustanovit JUDr. Maxmiliána Fatku nejvyšším výkonným pøedstavitelem pošty a telegrafu v Èeskoslovensku bylo vyslovenì šùastným krokem. Národní výbor již 30. øíjna jmenoval Fatku „plnomocníkem pro poštovní a telegrafní službu v Království èeském“ a dekretem ze 4. listopadu „generálním øeditelem pošt a telegrafù v území státu èeskoslovenského“. Fatka, do té doby pøednosta prezidia pražského poštovního øeditelství, patøil k nejvýraznìjším osobnostem v dìjinách našeho poštovnictví. Byl to neobyèejnì vzdìlaný odborník s mezinárodním rozhledem, který profesionální a lidské kvality prokázal již ve vysokých funkcích na pøedváleèném vídeòském ministerstvu a bìhem první svìtové války v nesnadné pozici na pražském poštovním øeditelství. Ve vedení Èeskoslovenské pošty zùstal až do roku 1935, kdy odešel na odpoèinek. Dvakrát, v letech 1920–21 a roku 1926, stanul v èele resortu jako ministr úøednických vlád. Po roce 1935 jej ve funkci generálního øeditele vystøídal jeho námìstek JUDr. Karel Dunovský, stejnì jako on vynikající odborník. Dunovský se rovnìž stal ministrem pošt a telegrafù, avšak za zcela jiných okolností bìhem mnichovské krize v úøednické vládì generála Jana Syrového. Jedním z nejpalèivìjších problémù poštovního resortu byla otázka personálního zajištìní podøízených služeben a s ní spojená loajalita zamìstnancù. Zástupci pražského Øeditelství pošt a telegrafù složili slib vìrnosti Národnímu výboru 29. øíjna 1918. Naprosto odlišná situace panovala na územích obývaných pøevážnì obèany nìmecké a maïarské národnosti. Snaha nìmeckých obyvatel v èeském pohranièí pøipojit tato území k Rakousku èi Nìmecku pomìrnì rychle ztroskotala. Národnostní nepokoje, napø. v Jihlavì a v Chebu, spojené s obìƒmi na životech, však doznívaly ještì v roce 1920. Poštovním zamìstnancùm nìmecké národnosti nabídla èeskoslovenská poštovní správa jazykové kurzy èeštiny nebo pøeložení do vnitrozemí za úèelem zdokonalení se ve státním jazyce. Tento pøístup se však u nich nesetkal s velkou odezvou a situace nebyla z národnostního hlediska nikdy uspokojivì vyøešena. Nìmeètí zamìstnanci ze služeb pošty z velké èásti odešli a na poštovních úøadech v pohranièí pracovali po celou dobu existence první èeskoslovenské republiky vìtšinou Èeši. Mnohem složitìjší situace nastala na území budoucího Slovenska a Podkarpatské Rusi. Jestliže vznik nového státu v hranicích historických èeských zemí mohl být chápán jako èin potvrzující pradávnou státnost, odtržení Horních Uher a karpatské župy (budoucí Podkarpatské Rusi) se stalo pro Maïary zvlášù tìžkou ranou. Vznik Èeskoslovenska drtivá vìtšina
Dne 28. 10. 1918 v 18.20 hod. vypravila pošta z Prahy telegrafickou cestou obìžník Národního výboru o vzniku èeskoslovenského státu, doruèený prostøednictvím poštovních a telegrafních úøadù všem okresním a obecním úøadùm 115
POŠTOVNÍ AUTOBUSOVÁ DOPRAVA Vrcholné období poštovní automobilové dopravy spadalo v Èeskoslovensku do druhé poloviny dvacátých let. Krátce po vzniku samostatné republiky pøistoupila poštovní správa k obnovì a výstavbì poštovní autobusové a automobilové dopravy. Od kvìtna 1919 zaèaly opìt fungovat nìkteré bývalé autobusové linky z doby Rakousko-Uherska a postupnì vznikaly nové, jejichž zavádìní tehdejším ministerstvem pošt a telegrafù bylo podmínìno dohodou s úøady politické a místní správy, v té dobì okresními hejtmanstvími nebo obecními výbory. Brzy zaznamenala èeskoslovenská poštovní autobusová doprava rychlý vzestup. Zatímco v roce 1919 disponovala 32 vozy na 260 km tratí, v roce 1927 provozovala již 326 vozù na 2 650 km. K nejvìtšímu rozmachu pøi zøizování nových tratí došlo v letech 1919–23. Tehdy jich vzniklo celkem 66. Dne 21. ledna 1925, krátce poté, co byl vytvoøen státní podnik Èeskoslovenská pošta, byla ustanovena Správa poštovní automobilní dopravy. Vlastní provoz zajišùovaly stanice poštovní autodopravy, které byly zøizovány podle potøeby po celé republice. Vozový park naší poštovní automobilové dopravy byl tvoøen pouze výrobky èeskoslovenského automobilového prùmyslu, zprvu vozidly znaèky Praga, Laurin & Klement (resp. Škoda, od roku 1925 automobilku pøevzal plzeòský koncern) a v dalších letech i Walter. Hlavní administrativní a technickou základnu pro automobilní a autobusovou dopravu zøídila poštovní správa v Praze. Prvním, avšak pouze nouzovým øešením bylo umístìní skladù a dílen v bývalém vojenském skladišti, v Citadele na Vyšehradì. Zde se zpoèátku, vzhledem k nedostatku nových autobusù, provizornì upravovaly nákladní automobily Laurin & Klement pro dopravu osob. Již v roce 1923 byly ale v Praze-Vršovicích postaveny zcela nadèasovì moderní garáže, na svou dobu s takovými technickými vymoženostmi, jako byl podzemní bezpeènostní sklad pohonných hmot. O tøi roky pozdìji vyrostla v jejich sousedství administrativní budova Správy poštovní automobilní dopravy vèetnì dílenských a skladištních prostor. O úrovni nových dílen a kvalitní práci jejich zamìstnancù svìdèí to, že od roku 1927 k nim byla pøièlenìna státní opravna automobilù, spravovaná døíve ministerstvem veøejných prací a zajištující opravy a údržbu všech motorových vozidel ostatních resortù státní správy. V témže roce pošta provozovala celkem 326 vozidel, z toho 3 osobní automobily, 1 motocykl, 236 autobusù a 79 nákladních automobilù. Výstavba nového areálu pražské Správy poštovní automobilní dopravy byla prozíravým krokem, neboù v roce 1927 potkala vyšehradskou Citadelu a s ní i celou poštovní autodopravu katastrofa – vyhoøely sklady a dílny vèetnì deponovaných náhradních dílù a technického vybavení. V roce 1929, v dobì, kdy kulminoval rozvoj poštovní autodopravy, spravovala pošta na území republiky 150 autobusových linek a 340 vozidel, které pøepravily 4 miliony osob a témìø pùl milionu tun nákladù.
Poštovní autobus Laurin & Klement jezdící na trati Chrudim–Trhová Kamenice, poèátek 20. let
V období hospodáøské konjunktury a celkového ekonomického oživení v letech 1924–29 sílila konkurence soukromých autodopravcù a s iniciativou v této oblasti vystoupila také státní železnièní správa. Ve snaze posílit postavení státních drah pøed vzrùstající konkurencí soukromé i poštovní autobusové dopravy zaèala od roku 1927 zøizovat vlastní automobilovou osobní i nákladní dopravu. Vzájemnì si tedy konkurovali pošta, železnice a soukromí dopravci. Poštovní autobusová doprava byla již dlouho trnem v oku ministerstvu železnic, které se domnívalo, že její správa patøí spíše do jeho podøízenosti. Ministerstvo pošt a telegrafù se bránilo a poukazovalo zvláštì na platný rakouský poštovní zákon z roku 1837 o monopolu pošty na dopravu osob. Aù již tomu bylo s oprávnìností nárokù té èi oné strany jakkoli, ve prospìch poštovní správy mluvila zcela jasnì dlouholetá tradice. Nešlo však jen o tradici, nýbrž také o funkèní a zavedený systém. Odpùrci poštovní automobilové dopravy poukazovali na skuteènost, že poštovní správa kromì hromadné dopravy osob a odvozu poštovních zásilek obstarávala poštovními automobily s nemalým ziskem i dopravu dalších nákladù, zejména kusového zboží. Tato èinnost, která poštì skuteènì v žádném pøípadì nepøíslušela a nemìla ani historické nebo z logiky vìci vyplývající odùvodnìní, také nakonec ovlivnila výsledek celého dlouholetého sporu. V tomto smyslu proti poštovní správì velmi ostøe vystoupili pøedevším soukromí autodopravci, mající koncem dvacátých let na celkovém objemu automobilové dopravy velký podíl a tudíž i znaèný vliv. Rozrùstal se park nákladních automobilù soukromých speditérù a vznikaly první velké soukromopodnikatelské dopravní spoleènosti, jako napø. v roce 1920 Autodopravní akciová spoleènost v Holešovicích nebo v roce 1931 Jihoèeské podniky pro automobilovou dopravu (JAS). Spojený tlak odpùrcù poštovní automobilové, a hlavnì autobusové dopravy vedl nakonec k tomu, že oba státní automobilové provozy, železnièní a poštovní, byly slouèeny a vèlenìny pod správu ministerstva železnic. Na základì § 79 zákona è. 198 Sb. z. a n. o dopravì motorovými vozidly z 23. prosince 1932 pøešel dnem 1. ledna 1933 poštovní automobilový provoz z oboru ministerstva pošt a telegrafù do resortu ministerstva železnic a veškerý personál pod správu ÈSD. Organizace provozu zùstala zpoèátku beze zmìny. Místo Správy poštovní automobilní dopravy byla zøízena Správa automobilní dopravy ÈSD v Praze-Vršovicích a stanice automobilní dopravy ÈSD po celé republice. Bìhem roku 1933 poštovní auNávštìva ministra pošt a telegrafù Františka Noska na novostavbì dílenské budovy Správy poštovní tomobilová doprava zcela splynula s autodopravou ÈSD. V lednu téhož roku automobilní dopravy (SPAD) v Praze-Vršovicích, duben 1928 130
KAPITOLA IX.
Pošta a poštovní zaměstnanci za druhé světové války schopné. Pøedevším však mìl, jak nabádaly mobilizaèní instrukce, jednat s rozvahou a klidem a pùsobit dobrým pøíkladem nejen na personál, ale i na ostatní obyvatele. Ohrožení republiky se skuteènì pøiblížilo a 23. záøí 1938 byla vyhlášena mobilizace. Ministerstvo národní obrany spolu s ministerstvem pošt a telegrafù aktivovalo podle pøedem vypracované smìrnice také polní poštu. Její ústøedna byla pro potøebu hlavního armádního velitelství zøízena v Pøerovì a pro pøepravu polních poštovních zásilek bylo pøipraveno 20 vlakových pošt. Do provozu však byly uvedeny pouze na tratích: Pøerov–Poprad, Pøerov–Havlíèkùv Brod a Pøerov–Moravská Nová Ves, pøièemž jezdily do 12. listopadu. Dne 29. záøí podepsali Adolf Hitler, Benito Mussolini, Neville Chamberlain a Edouard Daladier mnichovskou dohodu. Osamocenému Èeskoslovensku nezbylo, než se „snaze o zachování míru“, jak Velká Británie a Francie interpretovaly svùj ústupek hitlerovské øíši, podøídit. Mobilizace skonèila a 6. prosince se také uzavøely poslední služebny èeskoslovenské polní pošty. Následné odtržení pohranièních území dopadlo tvrdì i na poštu. Podmínky vyklízení zabraných poštovních a telegrafních úøadù, které pøešly pod správu øíšské pošty, diktovalo Nìmecko, i když formálnì je dohodli zástupci øíšského ministerstva pošt a èeskoslovenského ministerstva pošt a telegrafù na jednání v Berlínì 29. øíjna. Èeskoslovenský poštovní provoz byl nejvíce postižen v oblasti telekomunikací a pøerušením kursù vlakových pošt na pohranièních spojích, jejichž 60 vozù vèetnì výrobní dokumentace navíc pøipadlo nìmecké stranì. Mezinárodní telefonní a telegrafní styk mìl být sice následnou písemnou dohodou zachován a obì strany se zavázaly, že po vytvoøení nové státní hranice mezi Øíší a Èeskoslovenskem budou vykonávat službu pro zajištìní provozu i druhé strany, ale tato ustanovení ve skuteènosti znamenala pro republiku velké ohrožení. Stávající mezimìstské a mezistátní telefonní sítì, kabelové i nadzemní tratì protnula nová hranice a nìmecká strana si pod záminkou zabezpeèení jejich provozuschopnosti vyžádala od èeskoslovenské poštovní správy veškeré plány i projektovou dokumentaci k zapojení ústøeden, mezimìstského a mezistátního telegrafního a telefonního vedení, k dálkovým kabelùm a k místní síti. Dále požadovala, a také dostala, pomùcky k rozhlasovým a radioelektrickým vysílacím a pøijímacím zaøízením, evidenci povolených radioelektrických soukromých zaøízení vèetnì amatérských a rozhlasových koncesí, movité zaøízení a dokumentaci k radioelektrickým dohlédacím stanicím a na dodávku proudu pro vysílací zaøízení. Tím se v rukou nìmecké øíše ocitla velká èást vojensky strategických materiálù, dùležitých pro koordinaci obrany zbytku èeskoslovenského státu. Pro dohledání ztracených, poškozených nebo znièených pøedmìtù a zaøízení z pøedávaných poštovních a telegrafních úøadù na zabraných územích byla vytvoøena paritní nìmecko-èeská komise. Aby nedošlo ke znièení pøedávaných úøadù a jejich zaøízení, prosadila si nìmecká strana, že pøípadné škody zpùsobené èeskými poštovními zamìstnanci, vojskem nebo èeským obyvatelstvem Èeskoslovensko uhradí. Souèástí podepsaného ujednání byly i personální otázky. Èeští zamìstnanci museli své úøady opustit a tìm, kteøí se pøihlásili k nìmecké národnosti a pøešli do služeb øíšské pošty, musela èeskoslovenská poštovní správa pøevést jejich osobní spisy. Pøedávání poštovních a telegrafních úøadù na odtrženém území zaèalo spolu s okupací pohranièních oblastí 1. øíjna 1938. O tøi dny pozdìji vyšel seznam poštovních úøadù, které mìly být v nìkolika etapách pøedá-
POŠTA V DOBÌ MNICHOVA A PROTEKTORÁTU ÈECHY A MORAVA Na možnost vypuknutí války se èeskoslovenská poštovní správa pøipravovala vydáním øady instrukcí vypracovaných jednotlivì pro každý poštovní úøad. Po obdržení rozkazu od pøíslušného poštovního øeditelství, telegrafního stavebního úøadu nebo velitelství vojska mìl jeho personál omezit èi zastavit pøíjem soukromých zásilek, zajistit pokud možno nepøetržitou telegrafní a telefonní službu a odeslat v uzávìrech vlakovou poštou nebo zvláštním evakuaèním vlakem veškeré postradatelné peníze, ceniny a další pøedepsaný materiál urèenému sbìrnému evakuaènímu poštovnímu úøadu. V pøípadì bezprostøedního ohrožení nepøítelem mìl o evakuaci rozhodnout sám poštmistr. Kdyby hrozilo, že ji nestihne a úøad cizí armáda obsadí, mìl spálit dùvìrné a dùležité spisy a z telegrafních a telefonních pøístrojù odmontovat nejdùležitìjší souèástky tak, aby nebyly provozu-
Øíšská dopisnice vydaná po uzavøení mnichovské dohody na oslavu záboru pohranièních území, zaslaná z Liberce do Prahy, 4. 12. 1938
Poštovní zamìstnanci ze Sudet s ministerským radou JUDr. Karlem Tomíèkem z ministerstva pošt a telegrafù a poštovním øeditelem Radovanem Saalem pøi pøípravì vyklízení zabraných sudetských poštovních úøadù, 23. 10. 1938 138
Pošta v ghettu Terezín Po okupaci republiky zaèaly v protektorátu platit øíšské rasové zákony, pøijaté v Norimberku 15. záøí 1935, které v Èechách a na Moravì postihly více než 120 000 osob. Do protektorátního právního systému bylo vèlenìno pøes 300 protižidovských naøízení, která Židy postupnì odsouvala na samý okraj spoleènosti a zbavovala všech práv. Mìli napø. zakázáno používat soukromé telefonní stanice i veøejné hovorny, vlastnit rozhlas, podávat zásilky na jiných než poštovních úøadech jmenovitì urèených a byli propuštìni ze služby u veøejné správy, tedy i poštovní. Jen malá skupina protektorátních Židù unikla perzekuci buï cestou legálního vystìhování, nebo útìkem za hranice, ostatní se stali rukojmími a obìùmi rasové nenávisti. Od podzimu 1941 zaèaly jejich deportace do ghett a vyhlazovacích táborù, odkud se již nemìli nikdy vrátit. Osud vìtšiny protektorátních Židù, a pozdìji
Prohlášení o rodovém pùvodu vyplnìné Františkem Procházkou, smluvním správcem telefonní hovorny v Košíku, 24. 10. 1940. Pošta jako souèást veøejné správy pøikroèila k propouštìní židovských zamìstnancù vèetnì míšencù ve smyslu norimberských zákonù na základì vládního naøízení 136/1940 Sb. o právním postavení Židù ve veøejném životì pro odbor zamìstnaneckého práva veøejných zamìstnancù z 4. 7. 1940. Každý zamìstnanec byl donucen vyplnit prohlášení o rodovém pùvodu
Dopisnice z ghetta. Z propagandistických dùvodù byly pozdìji na korespondenci uvádìny názvy ulic, zavedené místo dosavadního oznaèení vìzeòských blokù, a vìzni na ní nesmìli uvádìt svá transportní èísla, pod kterými zde byli evidováni. Dopisnice je oznaèena pomocným razítkem, že odpovìï je možná jen prostøednictvím Židovské náboženské obce v Praze (pozdìji pøejmenované na Židovskou radu starších v Praze). Pøes ni a táborové velitelství pøecházela veškerá korespondence z a do ghetta
i z dalších zemí, byl spojen s ghettem v Terezínì, kam odjel první transport 24. listopadu 1941. S výjimkou prvního mìsíce pobytu a jedné povolené dopisnice v únoru 1942 nesmìli až do podzimu téhož roku dostávat ani posílat žádnou korespondenci. Podat o sobì zprávu mohli jen ilegální cestou, pøestože se tím vystavovali exemplárnímu potrestání vèetnì trestu smrti. Mezi vìzni veøejnì popravenými v ghettu ve dnech 10. ledna a 26. února 1942 byli i pisatelé ilegálních dopisù. Pøesto se motáky z ghetta v omezené míøe pašovaly až do konce války. Teprve16.záøí1942 byl obousmìrný poštovní styk, ovšem omezený mnoha naøízeními a nìkolikanásobnì cenzurovaný, povolen. Jeho pravidla, a to i pro docházející korespondenci, urèovala Ústøedna pro židovské vystìhovalectví v Praze. Byla to služebna øíšského gestapa pøímo podøízená Adolfu Eichmannovi, vedoucímu referátu IVB4 Hlavního úøadu øíšské bezpeènosti v Berlínì, a naøízení vydávala podle jeho pokynù. Vìzni smìli odeslat v urèeném termínu dopisnici o 30 slovech v nìmèinì. Zpráva nesmìla odrážet skuteènou situaci, ve které se nacházeli, a v podstatì byla omezena na sdìlení, že se jim daøí dobøe. Stejnì neutrální obsah musely mít dopisnice zasílané do ghetta. Èíst a psát mezi øádky se ale všichni brzy nauèili. Nacistické úøady nevedly k povolení poštovního styku žádné humanitární dùvody. Zcela naopak, mìl jim pomoci zakrýt hrùzné podmínky panující v ghettu i skuteèné zámìry na vyhlazení evropské židovské populace. Terezínské ghetto bylo ve skuteènosti likvidaèním táborem a pøestupní stanicí na cestì do vyhlazovacích táborù na východì. Z našeho území, nìmecké øíše a z ostatních evropských zemí obsazených nacisty sem bylo deportováno kolem 140 000 Židù; 33 521 jich zde zemøelo a 87 063 bylo odsud transportováno do dalších koncentraèních
táborù, pøedevším do Osvìtimi. Z deportovaných pøežily jen 3 000 a v Terezínì se konce války doèkalo kolem 20 000 vìzòù. Navenek byl ovšem Terezín prezentován jako místo, které Hitler „daroval Židùm“, a nacistická propaganda jej zneužila k odvrácení pozornosti od východních vyhlazovacích táborù. Datum povolení poštovního styku souviselo s pøíchodem prvních transportù z øíšského území, do nichž byli zaøazeni pøevážnì staøí a prominentní Židé a židovští míšenci, kteøí mìli ještì v domovinì silné zázemí a dopisnice od nich na èas uklidnily obavy, které o jejich osudu panovaly. Nejkrutìjší pøíklad nacistické manipulace, pøi nìmž hrála pošta tragickou roli, je spojen s tzv. rodinným táborem v Osvìtimi-Birkenau, zøízeném 8. záøí 1943, kam od té doby smìøovala vìtšina transportù terezínských vìzòù. Aby byl vyhlazovací charakter tábora zakryt, musel povinnì odeslat každý vìzeò minimálnì jednu dopisnici s uklidòujícím sdìlením, že se mu daøí dobøe. Takže i ti, kteøí pøišli do Osvìtimi-Birkenau se záøijovými transporty v roce 1943, dostali 5. bøezna 1944 dopisnice, na které museli napsat obvyklé sdìlení a uvést datum 25. bøezna 1944. Tøi dny nato, 8. bøezna, byli všichni usmrceni v plynových komorách. Pøipravené dopisnice byly odeslány mnoho dní po jejich smrti, koncem bøezna, a jejich pøíjemci v terezínském ghettu opravdu dlouho vìøili, že jejich blízcí žijí. Otevøít cestu pro hromadnou potravinovou pomoc do ghetta a východních táborù se snažily jednáním s Mezinárodním výborem Èerveného køíže v Ženevì pøedevším svìtové židovské organizace. Její financování zajišùovaly také spojenecké vlády a humanitární organizace a podílela se na nìm i èeskoslovenská exilová vláda. Ta zprvu zprávy o vyhlazovacích táborech, poskytnuté ženevským
Dopisnice do ghetta ještì s napsaným transportním èíslem vìznì (Ba 1325) a oznaèením vìzeòského bloku Q 316, která byla poslána prostøednictvím Židovské náboženské obce 29. 11. 1942
Dopisnice z ghetta s pøedpisovì napsaným textem o tøiceti slovech, hùlkovým písmem, nìmecky. Z propagandistických dùvodù dovolily pozdìjší pøedpisy dopisnice s více než tøiceti slovy a psacím písmem, aby jejich stejný vzhled (a podobný obsah) nebudil pøílišnou pozornost
Dopisnice židovského vìznì z koncentraèního tábora v Sachsenhausenu, zaslaná z Oranienburgu, 14. 11. 1944. Všichni židovští vìzni museli svá jména doplnit o jméno Israel (muži) nebo Sára (ženy)
Od záøí 1942 bylo povoleno posílat do ghetta také balíèky do 2 kg a od ledna následujícího roku balíky do 20 kg. Od 5. 7. 1943 bylo jejich posílání z protektorátu vázáno na tzv. pøipouštìcí známku, nalepenou na zásilce. Ty distribuovala Židovská náboženská obec podle seznamù schválených øíšskými úøadovnami, které tak získaly pøehled o všech, kdo vìzòùm v ghettu pomáhají. Ze strachu pøed Nìmci si proto známku nìkteøí pøíjemci ani nevyzvedli a prosba vìznì o pomoc nebyla vyslyšena. Terezínskou pøipouštìcí známku vytiskla Tiskárna bankovek v Praze podle návrhu litografa Bedøicha Fojtáška a byl na ní motiv krajiny u Terezína
140
KAPITOLA X.
Pošta po roce 1945 národního povstání a stal se výkonným orgánem Slovenské národní rady, založené v prosinci 1943 na základì dohody mezi komunisty a pøedstaviteli demokratických politických stran na Slovensku. Po válce sídlil v Bratislavì a èlenil se na jednotlivé resorty, které svým poètem a strukturou v zásadì odpovídaly, kromì obrany a zahranièí, složení pražské vlády. Byl ustaven i úøad povìøence pro pošty (pozdìji spojù), jehož kompetence však zùstaly v praxi zcela okrajové a omezovaly se na nìkteré provozní, personální a hospodáøské záležitosti, napø. spolurozhodování o zøizování èi rušení pošt v rámci slovenských poštovních øeditelství. Úøad zanikl po pøijetí nové, tzv. socialistické, ústavy v roce 1960. Ministerstvo pošt svou èinností navázalo na stav pøed zánikem první Èeskoslovenské republiky, vèetnì obnovy funkcí specializovaných služeben a územních pùsobností poštovních øeditelství. Z názvu ministerstva ovšem definitivnì zmizelo – stejnì jako z pojmenování poštovních úøadù a øeditelství – oznaèení „a telegrafù“, které se nepochybnì dávno pøežilo. V prùbìhu okupace vyšlo v oboru poštovního a telekomunikaèního provozu mnoho naøízení a norem, vynucených a pøikázaných okupaèní správou nebo pøímo souvisejících s válkou a jejími následky. Vše bylo tøeba zrevidovat, zrušit nebo nahradit novými pøedpisy. K nápravì pomìrù pøispìl poštovní øád, který ministerstvo vydalo 1. èervence 1946 a jenž nahradil prozatím platný pøedpis z bøezna 1944. Dùležitým a nesnadným úkolem se stala výmìna za okupace povinnì dvojjazyèných tiskopisù a dalších pomùcek, vèetnì ohromného množství poštovních razítek všech druhù. Než se podaøilo tuto práci, nároènou na èas i tiskaøské a výrobní kapacity, dokonèit, používaly se doèasnì tiskopisy se zaèernìnými nìmeckými texty, gumová provizorní místní podací razítka nebo pùvodní protektorátní raznice s vybroušenými nìmeckými názvy. V èeských zemích se mìnila jména menších pohranièních obcí a míst, pro jejichž názvy nikdy neexistoval èeský ekvivalent. K tomu úèelu byly ustaveny názvoslovné komise, jež hledaly a navrhovaly vhodná èeská pojmenování. Nìkdy pomohl prostý pøeklad, když se napø. z osady Hofnung v Lužických horách stala Nadìje. S odsunem vìtšiny nìmeckého a èásteènì i maïarského obyvatelstva, který v podstatì skonèil v øíjnu 1946, souviselo více èi ménì øízené dosídlování, s nímž byla spojena obnova pohranièních poštovních úøadù, jejich nového personálního zajištìní a napojení na pøepravní síù.
Poštovního tajemníka Jana Fialu, èlena odbojové skupiny z poštovního úøadu Praha 31 v Moravské ulici, zatklo gestapo v roce 1942 a další léta okupace prožil v nìkolika nìmeckých vìznicích a káznicích. Vìznìní se štìstím pøežil a 14. dubna 1945 jej v nìmeckém Kreussenu osvobodila americká armáda. Konec války však nevítal v Praze, ale na poštách v Chebu, kde s dalšími èeskými poštovními zamìstnanci, vracejícími se zpìt do vlasti z nìmeckých lágrù a z totálního nasazení, zabezpeèoval poštovní majetek, který øádnì pøedal povìøenému zástupci ministerstva pošt 4. èervna 1945. Pøíbìh èeskoslovenského vlastence Jana Fialy, pøed válkou èlena Èeskoslovenské národnì socialistické strany, mìl šùastný konec. Jeho první práce v Chebu do jisté míry ilustruje situaci, v níž se pošta nacházela po osvobození v kvìtnu 1945. Nejdùležitìjším úkolem bylo zajištit poštovní úøady a telekomunikaèní zaøízení v pohranièí odtrženém od Èeskoslovenska mnichovskou dohodou a stejnì tak na územích zabraných Maïarskem po vídeòské arbitráži. Naléhavá byla zejména rychlá náprava škod zpùsobených válkou, vèetnì úplné obnovy vnitrostátního poštovního a telekomunikaèního provozu a podle možností daných pováleènou situací i mezinárodního poštovního styku. Na politický vývoj v pováleèném Èeskoslovensku mìlo rozhodující vliv vymezení velmocenských sfér vlivu mezi Sovìtským svazem a vítìznými západními mocnostmi. Vláda, ustavená v Košicích 4. dubna 1945 po bøeznovém odstoupení londýnského exilového kabinetu, byla složena z pøíslušníkù omezeného poètu politických stran, jež si rozdìlily jednotlivé resorty v rámci tzv. Národní fronty. V èele obnoveného ministerstva pošt stanul zástupce Èeskoslovenské strany lidové monsignor František Hála (1893–1952), od roku 1940 èlen Státní rady èeskoslovenské v Londýnì, kam se uchýlil po odchodu do exilu v èervenci 1939. Ministrem zùstal ve všech dalších vládách až do komunistického puèe v únoru 1948. V bøeznu téhož roku byl spolu s pøedsedou strany Janem Šrámkem zadržen pøi nezdaøeném pokusu o útìk do ciziny a poslední léta života prožil v internaci v nìkolika vìzeních a pracovních lágrech. V rámci snah Slovákù o politickou a národní emancipaci v pováleèném Èeskoslovensku vznikl zcela nový exekutivní èlánek – Sbor povereníkù (povìøencù). V prvním složení existoval již od 1. záøí 1944 za Slovenského
Vlevo: Expresní zálepka americké armády zaslaná 25. 6. 1945 do nemocnice v Bergen Belsenu s razítkem èeskoslovenské pošty, americkým cenzurním razítkem a rukopisnou poznámkou o repatriaci adresátky Uprostøed: Obálka dopisu se známkou oraženou gumovým provizorním razítkem zaslaná z Doubí u Karlových Varù s úøedním razítkem Národní správy. Pøedtištìný název firmy na obálce byl oražen razítkem se sdìlením, že obálky se budou používat až do vypotøebování zásob, nedatováno, asi 1945 Vpravo: Doporuèený dopis z Prahy do Imstièeva na bývalé Podkarpatské Rusi podaný na poštovním úøadì Praha 21 dne 11. 6. 1945. Prvním viditelným znamením rozdìlení sfér vlivu v pováleèném svìtì byla pro naši republiku ztráta Podkarpatské Rusi. Smlouvu mezi SSSR a ÈSR o jejím zaèlenìní do svazku SSSR podepsali za pøítomnosti J. V. Stalina 29. 6. 1945 v Kremlu zplnomocnìnec prezidia Nejvyššího sovìtu SSSR a lidový komisaø pro zahranièí Vjaèeslav Molotov, zplnomocnìnec prezidenta ÈSR a pøedseda vlády Zdenìk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahranièí Vlado Klementis. Až do podepsání smlouvy byl poštovní styk s Podkarpatskou Rusí zastaven 149
Usnadnìní práce v listovních a balíkových tøídírnách pøineslo zavedení poštovních smìrovacích èísel (PSÈ), která pomocí pìtimístného èíselného kódu identifikovala pøíslušnou dodávací poštu èi dokonce, v pøípadì velikých podnikù a institucí, též adresáta. Obálka dopisu zaslaného v místním styku K tomuto kroku pøistoudo Prahy 6, oražená strojovým razítkem pošty pily nìkteré zahranièní Praha 025 dne 8. 3. 1973, s upozornìním poštovní správy již pona poštovní smìrovací èísla èátkem šedesátých let. Èeskoslovenská pošta je zaèala používat v roce 1973 po velké propagaèní kampani, kterou spustila již v pøedchozím roce. Ve spolupráci s Èeskoslovenskou televizí dokonce natoèila dokumentární film s názvem Noc a den, v nìmž na pøíkladì dopisù zaslaných dìtmi z jedné školy na západì Èech jejich vrstevníkùm z jiné školy na východním Slovensku názornì ukázala výhody PSÈ v prùbìhu celého pøepravního procesu. Navzdory na svou dobu intenzivní kampani, vydávání rùzných propagaèních materiálù a distribuci seznamù smìrovacích èísel se tato akce zpoèátku nesetkala u veøejnosti s velkým pochopením. Obèané mìli pocit, že se musejí uèit nìco, co pøísluší jinému, který je za to placen. PSÈ se ale stala naprosto nezbytným pøedpokladem pro další významný modernizaèní krok – zavedení strojního zpracování poštovních zásilek. Prvními místy vybavenými tøídicími stroji se staly velké pošty napojené na hlavní pøepravní síù. Zaèal se pro nì používat název sbìrné pøepravní uzly a k nejdùležitìjším z hlediska objemu zásilek patøil sbìrný pøepravní uzel Praha 025 na dnešním Senovážném námìstí, v nìmž se koncentrovaly listovní zásilky z celé Prahy. Zde, v ponìkud zvláštním prostøedí dvorany bývalé Hypoteèní banky, byla za velké slávy a za úèasti pøedstavitelù resortu spojù v roce 1978 uvedena do provozu automatická linka japonské firmy Nippon Electric Company (NEC), sestávající z oddìlovacího, stavìcího a razítkovacího stroje. V následujícím roce ji doplnil vlastní tøídicí stroj, který ve své dobì pøedstavoval absolutní svìtovou špièku a svým výkonem nahradil v jedné smìnì manuální práci 60 zkušených tøídièù. Od roku 1979 se na vybraných sbìrných pøepravních uzlech zaèaly zavádìt poloautomatické tøídicí stroje IPF 80/D východonìmecké výroby, vyvinuté ve spolupráci s našimi odborníky. Nedosahovaly sice takového výkonu, navíc jejich obsluha musela manuálnì zadávat poštovní smìrovací èísla tøídìných listovních zásilek, pøesto však znamenaly velký krok vpøed. Do konce roku 1986 byly v provozu dvì kompletní automatické tøídicí linky u dvou sbìrných pøepravních uzlù (kromì Prahy ještì v Bratislavì), tøi samostatné oddìlovací, stavìcí a razítkovací moduly japonského stroje NEC v Pardubicích, Brnì a Ostravì a 34 poloautomatických tøídicích strojù IPF 80/D u tøiadvaceti sbìrných a okresních pøepravních uzlù. Strojnímu zpracování listovních zásilek pøedcházelo zavádìní techniky pøi manipulaci a zpracování balíkových zásilek. Již ve druhé polovinì padesátých let se zaèaly v nìkterých pøepravních uzlech používat rùzné
Ambulantní automobilové pošty Významnou novinku, pøispívající ke zrychlení poštovní pøepravy, pøedstavovalo zavedení ambulantních automobilových pošt v dubnu 1958. Poštu vozily a zpracovávaly stejnì jako vlakové nebo letadlové pošty. Velmi se podobaly i interiéry pro práci posádky. První ambulantní automobilová pošta v upraveném autobusu Škoda 706 vyjela na trati Plzeò–Praha letištì a zpìt, další následovaly na lince Èeské Budìjovice–Nová Pec a Bøeclav–Božice. Byly pokládány za vhodný doplnìk letadlových pošt, ale rozšíøily se i na ménì významných a ménì zatížených kursech, kde se používaly skøíòové nákladní vozy Praga V3S a Praga S5T vybavené vestavìným pracovištìm.
du ménì než Av-14 a paradoxnì vadila i vyšší rychlost, kvùli které ubylo èasu na zpracování poštovních zásilek. Navíc se ukázal jako velmi nehospodárný a nepøíliš spolehlivý, což vedlo k jeho pøedèasnému vyøazení od ÈSA. Významnou roli pøi vyøazování Jakù sehrála i tzv. ropná krize, která na Èeskoslovensko dolehla s témìø desetiletým zpoždìním až poèátkem osmdesátých let poté, co jediný dodavatel ropy, Sovìtský svaz, zvedl ceny této suroviny pro své tzv. „spojence“ na svìtovou úroveò. Letadlové pošty byly definitivnì zrušeny 31. kvìtna 1982. POŠTOVNÍ SMÌROVACÍ ÈÍSLA A AUTOMATIZACE TØÍDÌNÍ POŠTOVNÍCH ZÁSILEK Zpracování poštovních zásilek, zejména pak jejich tøídìní, kladlo velké nároky na místopisné znalosti. Poštovní zemìpis patøil k obávaným pøedmìtùm u zkoušek na poštovních školách a uèilištích, a naopak dùkladná znalost i tìch nejmenších osad a obcí patøila k základním kvalifikaèním pøedpokladùm i prestižním vìdomostem poštovních zamìstnancù.
Vlevo: První poloautomatický tøídiè balíkových zásilek na poštovním úøadì Praha 022 na nádraží Praha-Støed, 23. 12. 1961 Uprostøed: Ruèní tøídìní listovních zásilek na poštì Praha 025, polovina 70. let Vpravo: Pohled na vstup oddìlovacího stroje automatické tøídicí linky NEC na poštì Praha 025, konec 70. let 158
VÝTVARNÉ POSTUPY VZNIKU POŠTOVNÍCH ZNÁMEK TIŠTÌNÝCH OCELOTISKEM Z PLOCHY Známkový aršík Muzeum poštovní známky – Vávrùv dùm vydaný u pøíležitosti otevøení nového sídla a expozice Poštovního muzea v ulici Nové mlýny 2, Praha 1 a Svìtové výstavy poštovních známek PRAGA 1988. Pro motiv známky a aršíku byly vybrány olejomalby na stìnì Vávrova domu od významného èeského malíøe Josefa Navrátila z roku 1847, které se dochovaly v 1. patøe objektu – èást z nástìnného obrazu Turín a rytecký pøepis zátiší s ovocem. Grafická úprava a rytina aršíku: Miloš Ondráèek, 1988/Pof. è. A 2860, OTp.
Rozkresba meziarší a pøítisku na obálku ke dni vydání známky, Miloš Ondráèek
Rozkresba známky, Miloš Ondráèek
Pracovní pomùcky rytcù
Práce na rytecké destièce
Grafické øešení známkového aršíku, Miloš Ondráèek
176
KAPITOLA XI.
Pošta na prahu nového tisíciletí Výsledkem nesnadných diskusí a tøíbení mnohdy protichùdných názorù a zámìrù se stalo rozdìlení pùvodního podniku na odvìtví urèená k privatizaci a na poštu, která mìla nadále patøit státu. Podle tohoto plánu vznikla k 1. lednu 1992 v rámci Správy pošt a telekomunikací divize Èeská pošta, která se od 1. ledna 1993 stala samostatným státním podnikem. Na telekomunikace, radiokomunikace a nìkteré další organizaèní složky bývalého resortu byly zpracovány privatizaèní zámìry. Nedílnou souèástí všech tìchto krokù se stalo ekonomické narovnání a vypoøádání, v jehož rámci bylo nutné napravit øadu deformací zpùsobených socialistickým hospodaøením. Jedním z významných poèinù se stala obnova poštovního bankovnictví. Slavnostní podpis zakládací listiny Poštovní banky, která se 1. ledna 1994 spojila s Investièní bankou a na jaøe roku 1995 pøijala tradièní název Poštovní spoøitelna, se odehrál 20. listopadu 1990 v Poštovním muzeu. Cesty pošty a telekomunikací se tak definitivnì rozešly. Vìk informaèních technologií však pøinesl nové služby, které je naopak znovu spojují a integrují, i když na zcela jiné úrovni. Pøíkladem mùže být tzv. hybridní pošta, u níž je zdrojem sdìlení datový soubor, pøenosovým médiem datová telekomunikaèní linka a finálním produktem listovní zásilka doruèená adresátovi.
Pošta a telekomunikace vytvoøily v prùbìhu druhé poloviny 19. století zejména v Evropì jeden zdánlivì sourodý organismus, jehož formálním znakem byly kromì jiného i názvy vrcholných správních a øídících orgánù, v nichž se v té èi oné podobì objevovala slova pošta, telegraf, telekomunikace, pøípadnì souhrnné pojmenování komunikace nebo spoje. Jejich dlouholetá symbióza byla v té dobì dùležitá pøedevším z hlediska provoznì-technického. Pošta napø. poskytovala telekomunikacím vhodné zázemí sítí vlastních služeben a v neposlední øadì jim dokázala zprostøedkovat a zajistit služby, bez nichž by se jejich provoz neobešel. Avšak již v šedesátých letech 20. století se zaèaly ozývat hlasy požadující oddìlení pošty od telekomunikaèních služeb, které se v souvislosti s oèekávaným nárùstem spoleèenské poptávky po nových informaèních a komunikaèních technologiích stávaly zajímavou podnikatelskou pøíležitostí. Takto oddìlenì ostatnì existovala od poèátku státní pošta a soukromý telekomunikaèní sektor napø. ve Spojených státech amerických. Rovnìž technický pokrok – nastupující digitalizace telekomunikaèních technologií, pøíchod datových a mobilních služeb – a naopak tøeba postupný útlum služeb veøejného telegrafu pøispìly nemalou mìrou k rušení vzájemných funkèních vazeb mezi poštou a telekomunikacemi. Dramatickému závìru osmdesátých let 20. století, jenž pøinesl pád komunistických režimù ve støední a východní Evropì, pøedcházelo úsilí o radikální zmìny v Sovìtském svazu v podobì Gorbaèovovy „perestrojky“. Pod tlakem odborového hnutí Solidarita kolabovala komunistická moc v Polsku a v ostatních satelitních státech se režimy pokoušely alespoò o kosmetické úpravy hospodáøských pomìrù. Vítìzství demokracie pøišlo shodou okolností ve stejné dobì, kdy vrcholily snahy o reformu poštovního odvìtví a jeho transformaci. K zásadní zmìnì v dosavadním konzervativním nahlížení na poštu došlo na konci roku 1989 na kongresu Svìtové poštovní unie ve Washingtonu, na nìmž byla akceptována idea odstátnìní a deregulace pošty, její následné privatizace a liberalizace poštovního trhu. Spoleèným jmenovatelem tìchto myšlenek a heslem kongresu se stal „obrat k zákazníkovi“, jinými slovy tržní orientace poštovních služeb. Èeskoslovenský komunistický režim, zcela dezorientovaný ztrátou dosud bezvýhradné podpory, které se mu do té doby dostávalo z Moskvy, se nacházel v hluboké a bezvýchodné krizi, týkající se všech oblastí spoleèenského a hospodáøského života. V ekonomické sféøe se pokoušel alespoò o dílèí zmìny, které se ve spojích projevily slouèením s resortem dopravy od 19. dubna 1988 v jedno ministerstvo a pøedevším ve zøízení státních podnikù Správa pošt a telekomunikací (SPT) Praha a Bratislava, k nìmuž došlo 1. èervence 1989. Znamenalo to sice návrat k podnikovému principu øízení, který byl opuštìn v roce 1952 v souvislosti s dùslednou aplikací sovìtského modelu, ale zmìna pøišla pro režim pøíliš pozdì na to, aby se mohla jakkoliv projevit v praxi. Pád totalitního režimu a návrat k demokratickým pomìrùm, zahájený studentskou demonstrací 17. listopadu 1989, otevøel celému resortu nové perspektivy v intencích svìtového vývoje. Ústavním zákonem è. 13 bylo k 1. únoru 1990 obnoveno samostatné federální ministerstvo spojù, jehož pùsobnost pøevzalo 29. øíjna 1992 federální ministerstvo hospodáøství. Podstatnou roli v dalším vývoji odvìtví však zaèala brzy hrát, v souvislosti s nadcházejícím rozdìlením Èeskoslovenska na dva samostatné státy, národní ministerstva. Na území Èeské republiky pøešly spoje v èervenci 1990 do kompetence ministerstva pro hospodáøskou politiku a rozvoj, které se zmìnilo od 30. øíjna 1992 na ministerstvo hospodáøství. Dùležitìjší než formálnì stanovené kompetence vládních orgánù však byla zásadní transformace celého odvìtví, zahájená po konzultacích s významnými poradenskými firmami v roce 1991.
Interiér pošty Praha 618 v Øepích, 1994
Pøepážky na poštì Praha 4 vybavené systémem APOST, 1994 178
