Potok. Martin Beránek

Potok Martin Beránek 17.12.2009

Copyright © Martin Beránek 2009

2

Potok Bylo chladné ráno, vše zmrzlé, tak tiché, až z toho srdce samo tišilo svůj tlukot. Jen silní dokázali v takovém mrazu jít, či se mu postavit. Halila vše tma. Celá vesnice spala. Lidé schovaní ve svých dřevěných domech neměli ani ponětí o té silné zimě za okenicemi. V tu ticho zčeřil divný zvuk. Zurčení vody, která nezamrzla, valila se středem vesnice mezi domy tím sněhem a utvářela si vlastní koryto. Asi to bylo tak nahlas, že se i slunce muselo podívat, začalo svítat. Slunce svítilo na sněhem pokryté střechy prastaré vesnice kdesi na severu. Patří lidem žijícím na pláních a bojících se lesů. Lidem, kteří už dlouho chtějí jaro, ale nepřichází. Voda tekla pomalu, ale čím dál tím víc dál a dál tím novým korytem. V tu se z ní zvedla postava víly, v krásný šat oděná, ale vše z vody tvořené. Pohlédla do zavřené okenice, rozrazila ji a uviděla spícího mladíka. Ten vstal, a jak uviděl co se děje, jeho dech se vyrazil z plic jako obláček. Zatím ta víla natáhla ruku až k němu, předklonila se, on začal couvat na svém loži, až vstal a utíkal ke dveřím. Jemný pramínek vody však u nich byl dříve a rychle přituhl na zámku. Zastavil se tedy v rohu a čekal, co se bude dít. Vypadal silně, byl to přeci jen už muž, pomalu se začal natahovat pro svou sekeru. Do komory vklouzla celá víla, ne jen její ruce, usmívala se a za každým jejím krokem zůstávala loužička vody, ta se vsakovala do podlahy a vytvářela zelená místa, která zase rychle usychala. „Nech ji ležet, nech ji být, nechci ti ublížit…“ On však nedokázal promluvit. „Jsem chladná na dotyk, ale chci tě uklidnit, najdi pramen potoka, zalep ránu matky země…“ Jak víla dořekla svou věštbu, rozpadla se a voda zalila celého mladíka. Louže byla tak veliká, že i jeho šaty zamokřila. On jen dodal: „Sakra…“ Vždy byl jen on a jeho sekera, přes léto štípat dříví pro jiné a v zimě odpočívat a najednou by měl jít hledat pramen něčeho, co ještě nikdy ve vesnici neviděl. Rychle se oblékl z těch mokrých věcí, dal sekeru na záda a vyběhl na náves. Tam už stál hlouček zvědavců, dívali se na vodu, na potok a přemýšleli, kde se tu asi vzal, ale na nic nepřišli. Když uviděli chlapce, hned se utišili a čekali, co řekne. Ten přišel k potoku, ponořil do něj ruku a vytáhl ji s dlaní plnou té vody. „Nezamrzá…“zamumlal a přičichl si k ní. “Páchne jako krev…“ Mladík, spoře oděný v tkaninách skoro se rozpadajících a v botách ze staré kůže, v ruce vždy se sekerou, teď zaujal celou vesnici jako nikdy před tím. To vzbudilo další vášnivou debatu. „Co je to zač? Co je to zač, voda tady v horách a tak silný potok,“ ptali se lidé sami sebe navzájem. Až se ozvalo silným hlasem: „Dost! Budete zticha…“ To vykřikl pán vesnice, hrdý Aleg z rodu dalekých seveřanů. Silně vypadající, s helmou s pevnými rohy na hlavě, jizvou v obličeji a důrazným pohledem vlka. „Mladíku, ty, co jsme ti nedali jméno, co jsi slyšel?“ tázal se Aleg chlapce a ten mu vše vyložil. Přesně tak, jak mu víla řekla. Aleg se zamyslel: „Říkala to tobě, měl bys její příkaz splnit!“ Nastalo ticho, které mladík přerušil: „Sám? Víš přeci, že do hor moc lidí nechodí, jsou tam víly, skřeti, elfové a bůh ví, co ještě. Nejsem sebevrah.“ Aleg naštvaně pravil: „A to tam mám poslat své muže, aby se mi nevrátili? Ty si lesák, ty tam kácíš stromy, sice stále na okraji, ale to je tvoje věc, ty jediný znáš lesy víc než my všichni dohromady…“ Oba dva se začali dohadovat o tom, jestli by měl někdo mladíka doprovázet nebo ne, a pokud ano, jak by věděl, že jsou mrtví nebo ještě žijí? Mladík nakonec řekl: „Pokud potok zmizí, pak jsme vyhráli a pokud ne, jsme mrtví.“ „Jsme? Ještě jsem ti žádné lidi nepřidělil,“ řekl pán vesnice s důrazem v hlase. “Měl bys…“ Ale stejně hbitě mladík odpověděl: „Jestli tomu nezabráníme, potok by se mohl rozvodnit.“ Řekl to s takovou jistotou, jakoby věděl, jak moc velký má důraz ta věc. Aleg si uvědomil, že taková záplava by byla nepříjemná a hned změnil názor. „Hm, dobrá, jde někdo dobrovolně?“ Dva strážní, kteří ani netušili, o co jde, se právě bavili o svých mečích a jejich smích byl slyšet až k uším jejich pána. 3

„Tak tvůj meč je delší jo? A co s ním děl…“ První řada strážců vesnice se posunula, aby bylo vidět na ty dva. „Dobrá, půjdete vy dva…“ Oni ani nevěděli, že by někam měli jít, ale proti příkazu nemohou nic dělat. „Ty… Kdybys sakra mlčel,“ špitali si ještě. „Vydejte se tedy na cestu,“ pravil nakonec zlomeně Aleg a už přemýšlel, jak by na tom mohl vydělat. Ti tři pobrali, co mohli, jídlo na dost dní, svou kuráž a naději. Strážci se rozžehnali a mladík popřál své chaloupce krásné jaro, kdyby nestihl návrat, ale on věděl, že zima ještě jen tak neskončí. Nejzvláštnější však bylo, že půjdou všichni tři od svých asi nejdál, co kdy byly. Za chvíli všichni vyrazili k lesu, byli už daleko od vesnice, viděli ji jen jako malinkou někde za sebou. „Hele, kluku, co tu jako máme dělat?“ ptal se jeden ze strážných a mladík odpověděl: „Měli jste dávat pozor, zatím mne poslouchejte a nedělejte hlouposti, držte se mne…“ Když uviděli strážní les a jak se do něj lesník vrhá, zastavili a podívali se na sebe. Chvilinku dumali a pak se otočili, jen co udělali jeden krok zpět k vesnici, zvedl se silný vítr, kolem potůčku se udělal sněhový opar, ten utvořil dva obličeje, jeden měl podobu starce a druhý ženy. Když to ti dva spatřili, nerozmýšleli se ani na chvíli, utíkali k lesníkovi… „Heeej, tam? Tam!“ drkotali. „Co?“ ptal se lesník. „Tam! Tam byli dva obličeje, ze sněhu, strašně veliký a …“ Lesník jim ani trochu nevěřil, jen si přidal na váze: „Já vám říkal, že máte stát při mne…“ Ti dva už ani nemluvili, jen se pořád dívali, jestli je něco nepronásleduje. Všichni šli pomalu proti toku potoku. Les byl pořád hlubší a hlubší až nakonec nebylo vidět slunce. „Vidíte něco?“ zeptal se lesník. Po tak dlouhém tichu jen oba zasípali: „Ne…“ Lesník připravil na zemi oheň, tam, kde si myslel, že nic není. Umetl sníh, nalámal pár větví, které nahmatal kolem sebe. Ti dva tam zatím stáli, tiše, jako vše kolem nich, jen slyšet vydechovat je bylo. Lesník zatím vytáhl křesadlo. Malé záblesky světla a jisker rozdělaly oheň. „Teď už bude teplo,“ řekl, ti dva se zatím kolem ohně obtočili a začali se zahřívat. Lesník na to moc nemyslel, zapálil ho, aby se rozhlédl. Potok tekl kousek od nich, les byl pustý a tichý, pokrytý střechou ze sněhu. V tu ho napadlo podívat se výš, vylézt na nějaký ten strom, aby měl lepší rozhled. Poodešel tedy dál od těch dvou, pohlédl do koruny a v tom ho něco praštilo do čela, skácel se k zemi. „Neslyšel jsi něco?“ řekl jeden strážník tomu druhému. „Ne, ty snad jo?“ Podívali se na sebe. „Ne…“ Jen co to dořekli, dostali oba dva ránu do hlavy. Lesník se ještě probudil a otevřel oči, uviděl krásnou dívku s bílými vlasy dlouhými až na zem, ale spletenými, ty volné se plazily někde po zádech. Měla plášť, v ruce luk, potichu řekla: „Spi…“ Někdo uhasil oheň a lesník usnul. Zdál se mu sen, viděl starce, jak říká ženě nějaká slova, nad nimi svítilo slunce, ale nebylo tak silné, nedostalo se ani na zem. Ta byla ztuhlá, zamrzlá. Bavili se, stařec pořád něco říkal, žena jen tiše seděla, stále se usmívala. Když v tu se stařec rozlítil a začala na ni křičet, ale ona stále seděla a usmívala se. Lesník jim nerozuměl ani slovo. Pokračovalo to, až stařec vytáhl dýku a zarazil ji do ženy, z té vytryskl proud vody. Roztáhla náruč a z pokleku před starcem jen koukala do jeho tváře. “Neeeee, ne, nedělej to…“ vzkřikl lesník. Probudil se a rychle se posadil. Ležel v dřevěné chýši, kde všude žhnuly svíčky. „Co nemám dělat?“ zeptala se postava sedící v rohu pokoje. Mladík se zatím uklidnil, díval se nedůvěřivě kolem sebe. Viděl chýši, byla v ní tma, zavřené okenice a spousta svíček, v jednom rohu složený luk a v druhém oheň, u něj seděla dívka, měla už rozpletené vlasy. Bylo vidět, jak obtáčí šíp kůží a dává na něj špičku. Vždy, když nějaký dodělala, položila ho na hromádku vedle sebe, ta rostla a rostla, pak z nich udělala stop a položila na velkou hromadu u stěny. „Tak co nemám dělat?“ řekla a přestala s prací. Mladík vyhrkl: „Kde to jsem?“ A zase se složil na postel. Usnul ještě tvrději, než když ho přivedla.

4

Zase byl ve snu, viděl před sebou na malý moment tu dívku a vedle ní ještě jeden obličej muže. „Bude v pořádku, není zvyklý na bolest lesa a tmu, našla jsem je jen tak tak, větve už se kolem nich sbíhaly, zapálili oheň přímo u potoka…“ říkala ona a on odpovídal: „Nerozvážní…“ Lesník cítil, jak mu muž odhrnul vlasy z ucha. „On je člověk…“ Další rozmluvu už neslyšel, usnul a spal a spal. Ve snu viděl míhající se krajinu, kmitala pod ním a byla plná sněhu a ledu, bez života. V tu uviděl obličej té paní, jak se mění na obličej staříka a voda stále cáká z hrudi. Procitl. „Tak co? Budeš zase spát?“ zeptala se dívka v rohu, teď už četla knihu, vypadala zaujatě a knihou připoutaná. Mladík odpověděl. „Ne, už ne. Prosím tě, kde to jsem?“ Dívka se k němu otočila čelem. „Kdybych tebe a ty dva neodnesla pryč od potoka, stromy by vás rozdupaly. Dávejte si pozor, až sem příště polezete, lidé tu nejsou žádaní. Teď vstaň, zavážu ti oči a půjdeš s přáteli zpět, pryč z lesa. Jak to řekla, země se zachvěla. Vyděsilo ji to a o to víc svírala knihu v rukou, četla rychleji a rychleji. Mladíka nezajímalo, že má odejít, věděl, že to splnit nemůže, už jen kvůli víle, ale to dívka nevěděla. „Co to čteš?“ Velké modré oči zvedly svůj pohled na něj, který ležel pod přikrývkou v jediné posteli v chatrči. „Pokud bych ti to řekla, pochopil bys to vůbec?“ Mladík tu narážku nevnímal, byl zvyklý, že mu lidé odsekávali, ale věděl, že se na něj dívá povýšeně. Dlouho mlčeli. Ticho přerušil lesník. „Nemůžu odejít, víla z potoka mi řekla, že mám jít až k prameni.“ Dívka práskla knihou, až z ní vyletěl prach. Mladík ani nevěděl, proč jí to řekl, ale dodal: „Já chápu víc než ty, viď? Vím víc…“ Dívku to zřejmě popudilo. „Mlč, půjdeš se mnou za starším a řekneš, co jsi řekl mne.“ Přistoupila k němu, podala mu šaty, zase se otočila a on se oblékl. „A co má sekera?“ Ona se usmála a pokývala hlavou zprava do leva, na to nic neřekl, vstal a vyšli ven z chýše, ona před ním. Stáli na malé návsi, chýše byly zhuštěné u sebe. V tu z nich začaly vycházet davy, všichni se šli podívat, šepot a šuškání, tak zvláštní. „Co tu asi dělá? Co chtějí? Přišli dobrovolně? Mír?“ říkaly ty postavy zahalené od hlavy k patě v pláštích. To zaslechl, než dívka vzkřikla: „Dost, všichni udělejte cestu a buďte zticha, vaše šuškání říká víc, než ví celý svět dohromady.“ Dav se ztišil. Oni dva přešli do chýšky na konci vesnice. Byla útulná, přivítal je starší muž, mladík ho znal, díval se na něj, když se probudil ze sna. Pokynul jim: „Pojďte, všichni jsou už připraveni.“ Vešli do chodby, která vedla do podzemí, do malé místnosti s krbem a spoustou knih. Byla teplá a větraná, přesto nejmíň pět metrů v podzemí. Bylo tam pět starců. Dívka udeřila mladíka do kolen, až se mu podlomila. Když klečel, vzkřikla: „Pověz jim, co jsi povídal mne.“ Mladík se ohradil: „Udeř mne ještě jednou a nebudete vědět vůbec nic.“ Staříci se rozhovořili mezi sebou. „Dost! Povím vám to.“ Začal vyprávět. Došlo mu, že kdyby jim nic neřekl, pošlou ho domů. Vyprávěl o své vesnici, o potoku a víle, pak řekl, že je sám, jen se dvěma strážníky, a když se zmínil o Alegovi, staříky to trochu více zaujalo. Ano, oni slyšeli to jméno, už pradávno, ale slyšeli. Jeho vyprávění pomalu končilo: „…už ani nevím, jak dlouho jsme pryč, anebo jak dlouho jsem já spal, jak jsou na tom mí dva druzi, ale vím, že vílu nezklamu. Ten potok, musím ho zastavit.“ O snu jim neřekl ani slovo, nemělo by to význam. Když dohovořil, zeptali se ho starci, jaký byl jeho život do této doby. “Žil jsem jako nikdo, beze jména, bez osudu, neznám své rodiče, znám jen svou sekeru, ona a já jsme se živili navzájem. Pod vládou pánů naší vesnice žije náš rod asi už po staletí, ale my nikdy jméno neměli, byly jsme vždy nic, ale přesto jsme si našli nějaké štěstí ze života. Myslím, že můžu splnit přání víly…“ Starci se zamysleli, šuškali si o tom, jestli mu mají také něco říci. „Víš přeci, že elfové a lidé jsou dlouhou dobu ve válce, proto jsme v lesích,“ řekl jeden ze starších, mladík se odtáhl.

5

V hlavě mu zněly děsivé historky, díval se podrobně na uši všech přítomných. Dívka to spatřila, s úsměvem na tváři hodila vlasy ze strany na stranu s touhou mladíka ještě víc vyděsit, ten si všiml protáhlých uší, vyděšeně se stáhl ke stěně. „Jděte pryč! Nechte mne…“ Starce to vyloženě pobavilo. „Odveď ho k sobě, potřebujeme se rozhodnout, co budeme dělat,“ řekli dívce. Ta ho chytla za paži, ale on ucukl. „Nedotýkej se mne…“ Stařec se na ni otočil. „Odveď ho!“ vzkřikl. Dívka udeřila mladíka do hlavy, ale on se bránil. „Ať už je pryč…!“ naštval se na ní stařec. Ona vytáhla z kapsy prášek vypadající jako obláček a foukla ho směrem k mladíkovi, ten se položil a byl vláčnější než před tím, jakoby v mdlobách. Šel vesnicí vedený její rukou a podpíraný jejím ramenem, elfové kolem na něj sahali a šuškali si, bylo to jako zlý sen, jako kdyby ho chtěli roztrhat, zardousit slovy. „Zmiz, jdi pryč, nejsi vítán…“ Rada starších zatím rozhodovala. Mladík spal v chýši a stále ho následoval ten samý sen, o ženě a měnícím se obličeji, o bílém mrazivém světě. Ale teď, teď to bylo jiné, ta žena mu pověděla: „Osud si nevybereš, osud tě najde sám…“ Stařec dodal: „Jen silou svých paží tvoříme svět a tím jeho osud…“ Vše potemnělo. „Vstávej, dělej…“ Uslyšel najednou. “Ale ne, paní, kde je osud, co to povídáte?“ Chvilinka ticha byla zčeřena dívčiným hlasem: „Jsem slečna…“ Probudil se a zjistil, že je zase u ní, v její chýši. „Oblíkni se do nových věcí, rada starších se už rozhodla.“ Podíval se na místo, kam ukazovala dlaň dívky, uviděl jeho šaty a na nich našité elfské tkaniny, zpevnily jeho už tak zničený oblek. Ještě tam měl položenou svou sekeru, ale byla jiná, její ostří vypadalo jak ze stříbra a to vše bylo přikryto pláštěm podobným tomu, který měla dívka. „Až se vynadíváš, mohl bys to na sebe vzít a konečně jít se mnou?“ řekla dívka odměřeně. Mladík se tedy oblékl. Vyšli na malou náves. Stáli tam dva strážci, oba šťastní, že vidí lesníka, objali ho. „Co s námi bude? Nevíte?“ ptali se ho. Zajímavé, jak mu začali vykat. „Byly jsme zavření, dostávali jsme jídlo a to bylo všechno, nic, ani na krok, báli jsme se, že už nás živé nepustí. Víte, že jsou to elfové?“ „Ticho!“ zaznělo do tmy lesa z elfského hrdla, muž z rady starších, který celou dobu na lesníka dohlížel, uklidnil ty tři mocným hlasem, stejně tak jako celou vesnici, která se též shromáždila. “Rada rozhodla, tvůj úmysl je čistý, smíš pokračovat…“ Mladíka to uklidnilo, ale dva jeho strážce ne, báli se toho, co by ještě mohlo přijít. „Jako tvůj pán, tak mi ti dáváme dva sluhy a jednoho vůdce.“ Otočil se na dívku, která se o chlapce celou dobu starala. „Naše ženy jsou silné a statečné, to je úkol pro tebe, dnes tě posílám k srdci lesa, princezno Varo, vyber si dva strážce…“ Dívka s nadšením úkol přijala a tři lidé se nestačili divit, najednou se seřadily tři řady mužů ve zbroji, první se sklonila, druhá řada jen mírně a třetí stála rovně, aby na každého bylo vidět. „Vidíš? Takhle jsme měli stát a ne kecat, bychom tu vůbec nemuseli být,“ špitali si ti dva za zády lesníka svá moudra. „Tak vás to nepřestane bavit? Buďte zticha…“ okřikl je mladík. Dívka si vybrala dva statné válečníky. Vypadali doopravdy dobře vyzbrojení. Kopí sahající jim až k hlavám, luk na zádech, zahnutý meč za pasem a brnění udělané z bílých kožešin vyhlazených a čistých jako sníh, pevné boty. Vysocí a statní s hrdým výrazem ve tvářích. Zatímco naši strážci oblečení jako pravý seveřané, s přilbicí pevně na hlavě, mečem za pasem, jeden s lukem na zádech, druhý s sebou celou dobu vláčí kopí, ale tak tupé. Mezi porostem se věčně jen zamotávali, nejsou na les zvyklí. Jejich tváře vyšlehány severskými větry však ukazovaly, že se nebojí. „Nuže, výpravo elfů a lidí, ukazujete, že staré spojenectví se může obnovit třeba jen v malé skupině, ale pevně, pokud smím tvrdit.“ Davy se uklonili a muž dál pravil: „Já, Hata, člen rady starších, vás posílám k srdci matky nás všech, abyste usušili její slzy. Kupředu, šestice statečných.“ Dívka se dala do čela, věděla, kam má přesně jít. Jak odcházeli temnotou vesnice, elfové je hladili po pláštích, strážci se báli těch rukou, oddychli si, když vyšli z elfské vesnice,

6

ale mladík na sebe byl hrdý. Pochopil část slov ženy z jeho snu. Osud si pro něj asi právě přichází a on má třeba šanci získat jméno. Věděl, že z jedné vesnice už odešel a jeho odchod byl více méně z povinnosti, ale teď viděl, že u jiných je povinnost ctností. Tak začíná jeho cesta, cesta všech…

7

Lhota Šli temnotou, vesnice za jejich zády jim ještě dávala dost světla, ale když ani ona nebyla vidět, uvědomila si dívka, že takhle by se moc daleko nedostali. Vytáhla malou ampulku s vodou. „Co to je? Co s tím bude dělat? Má žízeň?“ ptali se strážní jeden druhého. Elfové se jim zatím trochu pochechtávali. Ta dívka řekla jakési zaklínadlo, nebylo moc slyšet, ale řekla jej, přímo k té ampulce a ta se rozzářila jako denní světlo. Ti tři trnuli úžasem nad tím, co dokáže. „Pojďte…“ řekla a šli zase dál podél potoka. Ten zurčel, polykal vše pod sebou, ale byl stále průzračný. Lesník se zastavil a pohleděl do něj. Celá výprava ustrnula, jak kdyby čekala, že jim prozradí nějaké proroctví. On se ale jen díval do vody, ta roztavila led pod sebou, byly vidět větve, spadané listí, či spící zvířata, která se asi už nikdy neprobudí, ale nemohou pod tíhou vody vyplavat ven. Bylo mu to líto, a proto šel na tuto cestu. “Co tam vidíš?“ zeptala se dívka, lesník ani neodpovídal, až po dlouhé strnulé chvíli jí řekl: „Smrt…“ Trochu ji to poděsilo. „Musíme jít.“ Odvrátil její pohled jeden z elfů. Strážci mladíka, celou dobu bojící se elfů, také přidali do kroku. Celá ta výprava pomalu začala spěchat, něco je hnalo tou tmou, jakoby strach nad tím, co je za nimi, tam, kde končí světlo dívky. Potok směřoval pomalu za světlem. „Jde pryč z lesa,“ podotkla dívka. Ale co je tam čeká? V lese elfové vládnou nad lidmi strachem, jenže na pláních dalekého severu nemají žádnou vůli. Dva strážci se zaradovali. „Mohla by tam být vesnice,“ usmál se jeden. „Bohatá hospoda, třeba i kostel, ale hlavně, můj příteli, hlavně ta hospoda.“ Smáli se, zatímco elfové na ně koukali jak na zvířata. Chlapec se otočil na dívku. „Neboj se, počkáte v lese, podíváme se do planiny a vrátíme se pro vás, převedeme vás.“ Dívka se ohradila: „A jak vám mám věřit?“ Chlapec se usmál: „Dobře, dej mi jednoho elfa, obleč ho do věcí mého strážníka a zakryj uši, já ti nechám zase jednoho svého, jistota, že se vrátíme.“ Dívka viděla, že to asi myslí vážně, ale nedůvěřivě, s myšlenkami na jeho slib, úmluvu splnila. „To si jako mám obléct ty špinavý lidský hadry?“ ptal se elf o kus dál své paní a o další kus dál se ptal strážce svého pána: „Mám vypadat jak ten teplej úchylek? Lenor z vesnice? Přesně tak jako ti elfáci?“ Ani se ti dva neslyšeli a jejich pánové řekli to samé: „Splň, nebo tu zůstaň s těmi druhými.“ Zakřičeli to asi tak nahlas, že se oba uslyšeli, otočili se na sebe a pokývali nesouhlasně hlavou. Po chvíli se tedy svlíkli, oba válečníci si nedůvěřivě předali věci, elf zkoumal, jestli v nich nejsou blechy a člověk nadával, že jsou asi navoněný. „Klid, vy dva,“ okřikli oba páni unisono své poddané. Zase se na sebe podívali a nedůvěřivě zakroutili hlavou. Za chvíli jedna skupinka vyrazila směrem z lesa, na veliké pláně. Šli chvíli, elf se stále obracel k lesu, vyhlížel svou paní. „Copak bez ní ani na chvíli nemůžeš být?“ ptal se ho strážník. Ten ale neodpověděl, lidé mu přišli nízcí, jako nic na světě. Elfové vždy koukali na všechny ostatní tvory trochu povýšeně, až na tvory z lesa, veverka jim byla milejší a krásnější než kdejaký trpaslík nebo hloupý člověk. Vědění znali jen oni, jim byla dána úloha vládnout rozumem, jen lidem bylo uděleno vládnout silou, železem a zlomenými sliby. Jestliže elfové brali svůj národ jako nadřazený a neustále zkoušený osudem, pak lidé byli ti, kteří je zkoušeli a uváděli na scestí. Nadřazený národ válčí už věky s podřazeným a nikdy nedokáže uznat své chyby. V posledních letech vidí, kam vede jeho povýšenost. „Hele, támhle je dým!“ řekl mladík a oba lidé se rozeběhli za ním, elf s nimi. Čím blíže byli, tím více byli napjatí, co asi uvidí, co tam je. Obzor se pomalu blížil. Postavili se na vrchol a rozhlédl se do kraje, pod nimi byla malá lhota. Jeden hostinec, kus od něj rozbořený kostel a hřbitov, dva malé domečky, dál jen pět rozvalin domů. „Já to říkal, že se na nás usměje štěstí,“ řekl strážný. Mladík se pousmál a rozeběhli se ze svahu dolů. „Stůjte!“ řekl elf. Oba se zastavili. „A jo, neboj, měj uši schovaný a bude to v pořádku.“ Zase se ty dva dali do pochodu z kopce. „Zastavte se, myslete na to, že tam nemusí být třeba jen lidé.“ To už ty dva 8

vážně zarazilo, ale mladík věděl, co má říct: „Hele, je tam hospoda? Je, je tam i štít, kouří se z komína a vzhledem k tomu, kolik tu asi táhne lidí do vaší říše, tu musí být v létě docela rušno.“ Strážný se pousmál, mladík se tvářil pořád stejně, stejně klidně, rozvážně, i když vmetl zlou pravdu elfovy přímo do očí. Elf se už taky rozešel z kopce, sice nerozvážně, ale šel. Lhota byla doopravdy pustá, naše trojce se zastavila na kraji. Rozvalené baráky vypadaly hodně strašidelně, ty dva obydlené byly taky trochu poničené a jedině ta hospoda byla neponičená. Měla dvě patra, ze štítu šly rampouchy. Starali se o ní, asi jako o jediný dům ve lhotě. Kostel měl zničenou zvonici, vysely z ní kusy prken, zbytky střechy, ale hroby, ty byly opečovávané, jako kdyby je každý den ometaly. „Ani nevím, jak dlouho jsme šli z elfské vesnice…“ řekl mladík s otevřenými ústy při pohledu na štít hospody s nápisem „U Zlomeného zubu“. Elf, nechápaje nad čím se ti dva pozastavují, protože nikdy v lidské hospodě nebyl, jen suše řekl: „Pět dní…“ Ty dva se teď nechápavě otočili na něj. „Elfové nevnímají čas jako lidé…“ Mladík se ho ale vyptával: „Jak můžeme tak dlouho jít a nemusíme spát?“ Oba lidé otevřeli dveře hospody, zevnitř sálalo teplo. „Síla lesa…“ pošeptal si elf. Všichni tři vešli dovnitř. Hospoda vypadala celkem útulně. Byla prázdná, na každém stole svíčka, utřené stoly a za barem spící hostinský. Ti tři usedli k jednomu z prázdných stolů, jak dosedl strážný, noha jeho křivé židle bouchla o podlahu, hostinský se probudil: „Ech, dobrý den pánové, to jsou k nám hosti…“ Celá výprava se na něj otočila. „Tolik lidí jsme tu dlouho neměli…“ Mladík se začal vyptávat. „Jsme? On tu ještě někdo je?“ Hostinský jim zatím donesl každému pivo. „O ano, to víte, že je. Pár lidí odsud a hlavně každý večer přichází nejmíň deset hostů.“ Mladík položil svou lesnickou sekeru vedle sebe, hostinský se na ni zadíval. „Budete něco jíst, nebo u nás budete chtít přespat?“ Strážník, nečekaje na pánovy pokyny, hned odpověděl: „Ano, budeme jíst, pít a spát.“ Hostinský zašel do kuchyně, podívat se, co má připravené. „Gnore, myslím, že by nebylo dobré, abys cokoliv zrovna ty říkal,“ otočil se lesník na svého strážce. „Myslím tím, že bys neměl mluvit o potoku, teče přece jen kus odsud, třeba o něm neví a myslím, že bys neměl mluvit o lese, o svém příteli a ani o tom, co jsme zažili.“ Elf doplnil mladíka svou jedovatou poznámkou: „Prostě drž hubu, človíčku.“ Strážník se na něj otočil a nadechoval se, aby sdělil elfovi, co si o něm myslí. “Mám tu pár ryb, trochu pečiva a sušené maso,“ přerušil ho hostinský. Strážný vydal ten nádech připravený na urážku elfa, aby si raději objednal. „Dám si rybu, to maso a půlku bochníku chleba.“ Mladík si zakryl obličej rukou na znamení studu, že jeho strážný nepochopil příkaz, který mu řekl ani ne před chvilkou. „Přineste ty ryby, maso a dva bochníky chleba pro všechny, cesta je dlouhá…“ Hostinský vidě, že hosté jsou nejednotní, zašel do spíže a chystal objednávku. Zatím naše trojce tiše seděla u stolu, čas od času usrkla toho piva a nedůvěřivě se na sebe dívala. Hostinský vše zatím připravil a nesl jim jejich věci na stůl. „Tady to všechno je, pánové.“ Mladík slušně poděkoval. V tu se venku setmělo, poznali to z toho, že přes škvíry v okenicích a přes ten sníh už neproniklo žádné světlo. Navíc v tom tichu oznámil venku vlk svým bratřím, že se blíží jejich čas, hlasitým vytím. „Přijdou další hosté, musím se připravit,“ řekl hostinský a zašel zase zpět do spíže. Jak řekl, tak se také stalo. Dveře se otevřely. V nich stál jeden muž v plášti, vešel dovnitř a za ním další a další, byli tiší, pomalými kroky usedali na místa v hospodě, prohlíželi si nově příchozí, ale nikdo nic neřekl. Elf se přiklonil k mladíkovi: „Pane, slyším vrzání kostí, tihle, ehm, tyhle osoby, ty nemůžou být živé, slyším jen čtyři srdce.“ Mladík mu pokynul. „Hostinský, budeme platit,“ křikl a pán domu hned přitakal: „Hned, pánové, hned.“ Přišel, mladík mu podal pár mincí. „To je i za nocleh.“ Hostinský jim ukázal schody nahoru. „Pokoj na konci chodby.“ Oni tři se zatím zvedli a šli si pro věci na věšáku u dveří, dva pláště,

9

protože elf ho měl stále na sobě. Mladík se ještě chtěl podívat ven, ale osoba stojící opřená o rám dveří, a které ani nebylo vidět do očí, ho svými posunky přiměla, aby to nedělal. Tak tedy ti tři zašli nahoru do pokoje, byl starý a zatuchlý. „No, vidím, že noc to nebude zrovna příjemná,“ řekl elf a uložil se pod oknem, strážný si lehl pod dveře, kdyby někdo přicházel, aby do něj strčil, jak bude otevírat dveře a mladík ulehl na zem ke krbu, ve kterém dohoříval poslední plamínek. … Jednoho dne přijde chlapec se srdcem orla a krásou vlka, odvede princeznu na cestu dalekou, ale pamatuj, že trpkou… Půjdou lesy a planinami za větru studeného… Jednoho dne dojdou až do vesnice mrtvých… „Paní, měla byste si také odpočinout,“ přerušil dívku ze čtení její věrný elf. „Ta zavřela knihu, v které četla do té doby, podívala se na spícího člověka v elfském oblečení a na svého ochránce. „Ne, jdeme za nimi, v té knize, ano v té knize věšteb je to jasně napsané…“ „ Vstala a oblékla si plášť s lukem na záda. „Paní?“ divil se elf. „Vzbuď ho a jdeme.“ Tak se vydali ti tři na cestu tak rychle, jak dokázali. Dva elfové letěli nocí jak vlk ženoucí se za potravou, ale rozespalý člověk jen křičel: „Hej, vy dva, počkejte na mne.“ Ti dva se na sebe podívali, dívka jen dodala: „Člověk…“ S úsměvem utíkali dál a člověk za nimi vlál, nestíhal jejich rychlé tempo. V tu se elfka zastavila. „Co vidí oči mé paní?“ ptal se jí její druh a člověk se k nim zatím přihnal, začal mocně oddychovat s rukou na kolenou. „Vidím vesnici, lhotu, rozvaliny, musíme jít…“ A zase se rozeběhla. Člověk jen dodal: „Tady ani na chvíli nedaj nikomu klid, zlatej lesník…“ V tu se před nimi odhalila lhota, celý hřbitov zářil v té zimní tmě, byl osvětlený loučemi. Všichni seběhli k němu. „Paní, ty desky…“ řekl elf a člověk si celý udýchaný klekl na kolena, začal se modlit. Dívka zatím obešla ty hroby, každý měl posunutou desku a dole byla malá svíčička, nikdo v nich nebyl. Podívala se na oblohu, byla čistá. Začal se zvedat vítr, z čisté oblohy se tvořila špinavá černá plocha, malé vločky začaly padat k zemi a do chvíle se z nich staly velké a vetší a větší… “Zvedni ho, musíme jít do tepla, jinak tu umrznem,“ poručila dívka elfovi a ten splnil rozkaz. Všichni tři šli pryč z hřbitova. Desky hrobů se začaly zavírat, asi aby do nich nenasněžilo. Ten zvuk zněl všem ještě dlouho v hlavách, vešli do lhoty, nerozmýšleli se, uviděli hospodu. „Buďte obezřetní,“ řekla dívka. V pokoji zatím uhasínaly poslední svíčky, ti tři spokojeně spali. Všude bylo ticho. Ale v tu, se elf probudil. Rychle se narovnal na svém loži. „Pane, něco se blíží, slyším kosti.“ Ti dva spáči se také probudili. „Spi dál, bláznivej elfe,“ zamumlal Gnor od dveří a jak to dořekl, vyjekl bolestí. Do dveří udeřila silná věc, jeho to pohodilo kus na stranu. Okamžitě vstal a začal držet dveře. „Rychle, připravte se,“ řekl mladík. Elf se nachystal čelem ke vchodu a natáhl luk, připravený, až se vyrazí dveře. „Nemyslím, že je tohle pro mne fajn,“ řekl Gnor, stále držíce dveře. „Tak ustup,“ řekl elf. Mladík se zatím postavil na levý roh dveří napřažený se svou sekerou. Na to ustoupení nemusel elf dlouho čekat, dveře se v tu chvíli rozrazily a odhodily Gnora na zem. Elf vypustil šíp a hned po něm další a další a další, až se postavy kráčící k nim do pokoje kácely jako jablka na starém stromě za velkého větru. Mladík nestačil ani jednou máchnout sekerou. Boj skončil ještě dřív, než začal… “Děkuju ti, fakt dík,“ řekl Gnor se špatným svědomím, že si ani neudeřil. Mladík sklopil sekeru, přišel k jedné z postav, otočil ji obličejem nahoru, začal ji zkoumat. Byla bílá, mrtvá, jen modré žilky jí tekly obličejem, od krku dolů byla trochu rozložená.

10

Zatím dole dopadla bitva stejným způsobem, postavy se pokládaly na zem pod tíhou šípu v jejich tělech, dokonce i lidský strážce si jednou ze svého luku vystřelil, ale než stihl znovu natáhnout, elfka se svým druhem všechny poklátili k zemi. „Prosím, nestřílejte, prosím…“ ozvalo se zpoza pultu. Dívka k němu přikročila, sáhla za něj a za vlasy vytáhla hostinského. Jeho oblek, starý a vytahaný, malý obličej s vlasy začínajícími u lysiny, kterou měl zakrytou čepkou, věkem zkoušený a teď vyděšený. „Prosím, vezměte své přátelé a rychle odejděte, mne zabijí ochránci, ale vy jděte, utíkejte.“ Dívka se na něj pousmála. „Tohle je vesnice mrtvých, ty jsi jeden z ochránců jejich spánku, viď že ano?“ Pustila staříka k zemi, ten se povalil, rozplakal. Ti tři zatím nečekali, vyběhli po schodech nahoru a uviděli, jak mladík prohlíží toho mrtvého. Elf spatřil svou paní. „Paní, jak rád vás vidím.“ Mladík zvedl oči od mrtvoly, jak to udělal, ta věc, kterou zkoumal, otevřela oči. Vara si toho všimla, vzkřikla: „Pozor!“ Ale nestihla udělat to hlavní včas. Mrtvý se zakousl do krku mladíka. Vara vystřelila šíp a ten se trefil přímo do čela té zrůdy. „Není čas, musíme odejít,“ řekl Gnor, jeho přítel mu přišel na pomoc, vzali svého pána na ramena a utíkali po mrtvých, kteří se začínali probouzet. Jen tak tak vyběhli ze dveří hostince. Za nimi byl slyšet nářek hostinského. „Neee…“ Divné křupání kostí a výstřiky tekutiny napověděly, že už není mezi živými. Z domů vyšli ochránci mrtvých a křičeli na utíkající: „Stůjte…“ Ale to je ani nenapadlo, jako odpověď se jim vracely šípy z elfských luků. Ochránci mrtvých, lidé, kteří jsou ovládáni mrtvými, slouží jim pod výhružkou smrti a přes den hlídají jejich hroby, aby je nikdo neporušil. „Utíkejte k potoku,“ řekla dívka. Běželi, jak jen mohli, když měli čas, stříleli po pronásledovatelích, ale čím blíž byli té vodě, tím míň jich bylo, až přišli na to, že jim utekli. Všichni se posadili u potoka. Mladíka položili čelem k vodě. „Co teď?“ zeptal se strážce, Sengor, muž s lukem a věrný přítel Gnora. „Co jako budeme dělat? On nesmí umřít, jste elfové, pomozte mu přeci, tak dělejte!“ Dívka se zadívala na mladíkova záda. „Nemůžeme mu pomoci, nevíme jak, na to elfské síly nestačí.“ Gnor se ohradil: „Blbost, náš pán, Aleg, nám vyprávěl, jak uzdravujete své mrtvé a jak dokážete přesvědčit, aby stromy dupaly do řad našich vojáků a teď? Teď nevíte nic? Hlupáci.“ Elfský strážce se ohradil na Gnora: „Nevím, kdo je hlupák, který raději chodí tam, kde dosud nikdy nebyl, jen aby se dobře najedl a napil.“ Sengor na něj zařval: „Co si o sobě myslíš, ty elfskej nádivo!“ A vrhl se na něj. Zbylí tři válečníci se do sebe též pustili, mezi hromadou nadávek a ran bylo slyšet křičení dívky: „Dost, vy blázni, chcete, abychom skončili tady? Chcete, aby celý svět zůstal v ledu?“ Ale rvaní a řev jejich oddaných i oddaných mladíka byl silnější než její prosba. Zatím lesník seděl čelem k vodě, něco mu povídala. „Pojď ke mně, pojď…“ Z vyšlehané a studené tváře mladíka vyšla odpověď. „Jdu k tobě, paní…“ Předklonil se, jeho tělo padlo do vody. „Neeeeee…“ zakřičela Vara. Ti čtyři se zatím nechali. Uklidnili se a dívali se na bezvládné tělo ležící na dně potoka. Nehýbalo se, i když byl proud silný, nepohnulo se z místa. Všichni teď zírali na to, co se bude dít. Kolem těla se začaly tvořit modré stíny, obrysy zvířat utíkajících po proudu pryč, ale hladící mladíka, otočili ho čelem k nebi. V tu se ve vodě objevil obličej ženy, políbil lesníka na čelo, ten otevřel oči. Obličej zmizel a nad hladinou se z vody utvořila postava muže, ta vztáhla ruku do hlubiny a vytáhla mladíka za hrudník z vody, ten se zuřivě nadechl. Potom ho ruka muže odhodila na kraj potoka. Mladík zakřičel bolestí, jak dopadl. Postava muže se zatím rozpadla zase na vodu potoka. „Pane, jste v pořádku? Pane…“ ptali se jeho válečníci. Vara k němu také přiklekla. „V tomhle lesníkovi z kraje hloupých lidí je přeci jen víc, než jsme tušili,“ usmála se. Mladík vychrchlal zbývající vodu z plic. „Smím vás všechny o něco poprosit?“ řekl a všichni štěstím, že je na živu, přitakali. „Nenechte mne už příště umírat, děkuju.“ Štěstí, že je na živu, všechny dalo do smíchu, najednou z nich byli přátelé, kteří už za sebou něco mají, kteří už si dokázali,

11

že pro společnou věc jsou schopní obětovat na chvíli svou hrdost a postavit se třeba i pro druhého. Bouře se zatím uklidnila, vločky přestaly padat na hlavy těch statečných a ti se rozhodli, že dnes už nikam nepůjdou. Rozložili oheň, rozsedli se kolem něj a začali usínat, cítili se bezpečně, jak nikdy před tím. Sengor s Gnorem usnuli opřeni navzájem o sebe a pod vousy si vesele pochrupovali. Mladík spal vedle dívky, ten usnul snad ze všech nejrychleji a dívka zase celou dobu přemýšlela, jestli tu není přeci jen čeho se bát, ale i přesto usnula. Dva elfové usnuli na sněhu s očima otevřenýma, byli na to zvyklí, ale i tak si ze spaní čas od času vesele odfrkli.

12

Dlouhá cesta přes planinu Druhý den ráno se probudil mladík, šahal kolem sebe, aby vzal svou sekeru, omylem se dotkl spící dívky, ta rychle vstala a vytasila nůž. Mžourající mladík se na ni podíval, zarazil se. Ona schovala nůž, když uviděl, že se nic neděje. „Promiň…“ řekla a zase si lehla. On vstal, podíval se po krajině. Potok vedle nich zurčel, jako večer a v noci i dnes ráno bublal stejně. Mladík připravil jídlo. Ostatní ještě spali, dívka už ne, ale stále se převalovala na své dece ponořené ve sněhu. Elfové stále s otevřenýma očima mžourali do kraje, ale přesto spali, i když věděli, že mladík už vstal. Dva strážní lesníka spali jako zabití, ale teď ráno každý v polosedě položený na jinou stranu, v noci se asi převalili. Známky po mrtvých, či jejich strážcích nebylo vidět. Ani šíp, ani šlápota ve sněhu nenaznačovala, že by tu v noci byli, asi se potoka báli. Klidné ráno na sněhu. Nad obzorem se ukázalo slunce, nejdříve malé a rudé, ale pak jeho záře oslnila celou planinu. Bylo tak čisté na tak tmavě modrém nebi, jeho krása se nedala vylíčit žádným jiným slovem než úžasem zračícím se v mladíkových očích. „Co tam vidíš?“ zeptala se ho dívka. „Jen slunce…“ Lidé se probudili, elfové, když viděli, že se něco děje, vstali též. Za chvíli byli všichni na nohou. „Měli bychom vyrazit,“ řekla dívka. Vyrazili hned poté, co se lidé najedli. Elfové nic nejedli, ti jen stále koukali do pusté krajiny. „Musíme jít rychle, na pláních chodí lidé, spousta zvířat, jsme moc vidět a v lese nám bude lépe,“ povídali si mezi sebou chlapec s dívkou, chlapec souhlasně zakýval hlavou. Vyrazili tedy. Cesta ubíhala moc pomalu, až moc, neustále se brodili sněhem, potok tekl dál a dál. Nikdo nedokázal uvěřit, že může vůbec něco takového existovat, jak může téci voda tak silně a přitom se nezvětšovat a nezmenšovat. Mladík šel stále vedle dívky, za ním šli elfové a za nimi lidé, všichni se rozhlíželi, jestli někoho neuvidí. „Proč si vlastně přišla do vesnice? Vždyť si věděla, že se pro vás vrátíme,“ zeptal se mladík a dívka se jen pousmála, její vlasy jí stále padaly přes obličej, neměla čas si je dlouze splétat, chlapec viděl jen ten letmý úsměv. „Jak jsi věděl, že máš spadnout do té vody, a kde jsi bral jistotu, že tě vrátí?“ zeptala se zase dívka. „Dobře, pokud já odpovím tobě, odpovíš ty mně?“ zeptal se jí. Zase se pousmála. “Myslíš, že lidská tajemství se dají srovnat s elfskými? Myslím, že každý nějaké má a na nás není je vytahovat a mluvit o nich, jinak by už nebyla tajemná a nemohla nám příště pomoci.“ To chlapec moc nechápal, ale šli dál tím sněhem. Plácali se, bojovali se zimou, jak kdo každý uměl. Spousta navátého sněhu se jim dostávala do očí, klouzali po vyvanutých částech. Jejich meče a dýky už dávno přituhly k pouzdrům. Nikdo nevěděl, jak dlouho je potok povede po této nehostinné pustině, ale spěchali, jak jen nejvíc to šlo. Když už šli přes půl dne, Gnor se zastavil. „Dost, mám hlad a jdu se najíst.“ Sengor mu přitakal. „Pane, nemůžem dál jít, když jsme hladoví.“ Elfové se zase trochu smáli, neznali to, mohli jít bez jídla dlouhé dny a noci. „No co, jsme prostě hladoví.“ I dívka se teď smála. „Dobře, dobře, dáme si něco k jídlu.“ Lidé začali vytahovat něco ze svých zásob. Elfové zprvu dělali, že se vůbec nezajímají. Ale pak se jeden z nich zeptal: „Jak chutná to dlouhý, co vypadá, ehm, tak srandovně.“ Teď se zase smáli lidé. „Myslíš ty nejlepší klobásy na světě, které se v naší vesnici udí už po staletí?“ Elf znalecky koukal na tu, pro něj neznámou, věc. „Jak můžeš něco udit staletí, je to vůbec dobré?“ řekl. „Tak zaprvé, je to dokonalost sama, které se to vaše jídlo, nemůže rovnat. Zadruhé, je to tradice, těm klobásám není sto let a za třetí, nechceš kousek?“ Elf přitakal a hned ochutnal. Asi mu to zachutnalo, protože si přisedl a jedl s nimi jako s rovnými. Druhý elf jen koukal a nevěděl, co má říct. Nakonec to také nevydržel a přisedl si k nim. Dívku to očividně nezajímalo, seděla o kus dál a v ruce svírala svou knihu. …na jedné pláni, srdce hoří… sílu nemá, krásy boří, bez stromů ztrácí… 13

„Ach…“ dočetla a položila se pomalu do sněhu. Ti čtyři si toho vůbec nevšimli, dál jedli a ochutnávali. Kniha dívky se zavřela, stále byla v jejích rukou. Zvedl se vítr, přinesl malý obláček navátého sněhu, plácl jím na celou výpravu. Těch pět se oklepalo, ale dívka zůstala pod sněhem, nedýchala. „Mohl bys mi říct, v čem je ten váš chleba lepší?“ zeptal se elf a člověk odpověděl: „A mohl bys mi říct, proč ten váš vůbec jíte?“ Elf si odfrkl. „Kdyby náš pekař pekl něco takového, z naší vesnice by ho vynesli rovnou k vám do lesa,“ smáli se ti tři elfům a ti se ohradili: „Pokud by pekl něco tak dobrého, jako je náš chleba, tak bychom mu ani nevzali život.“ Lesník se otočil na své dva druhy. „No vidíte, jako pekaři máte naději.“ Teď se zas smáli elfové. Dívka zatím snila. Její sen byl to, co jí už tak dlouho děsilo. Běžela v zamrzlé pláni, úplně sama, hledala cestu pryč, ale nic nenacházela, v dáli viděla les, ale nemohla se mu ani přiblížit. Ze sněhu se zvedl obličej ženy. „Najdi svůj osud, jdi si vlastní cestou. Najdi osud, najdi cestu…“ Dívka dál snila, nevěděla, co má dělat, zoufale pobíhala v pustině. Muži se smáli a radovali, příjemně se bavili. Za chvíli dojedli a začali se připravovat na další cestu. „Tak, všichni vstávat a jdeme!“ zavelel mladík. „Pane, neviděl jste mou paní?“ zeptal se jeden z elfů. Mladík se rozhlížel po kraji, ve sněhu uviděl kus látky, rychle k němu přiběhl, zabořil se do sněhu, sáhl hluboko, hodně zabral, jak jen nejvíc mohl. Do chvíle vytáhl polomrtvou dívku ze sněhu. Položil ji opatrně za sebe, otevřela oči, jen na chvíli, její krásné modré oči teď ztrácely barvu. „Musíme do lesa, hned,“ řekl elf, mladík se díval dál do těch očí. „Pane, musíme jít,“ naléhali elfové. Mladík si dívku přehodil přes rameno, když v tu jí vypadla na zem kniha. Lesník netušil, co to je, nikdy to písmo neviděl a ani lidskou řečí vládnout na papíře nedokázal, vzal tu knihu pod plášť do své brašny. Teď začal závod s časem, silný mladík nesl dívku a celá výprava utíkala přes planiny jak stádo koní. Elfové naléhali, aby byly ještě rychlejší. „Dejte mi své kůže, jen vás zdržují,“ řekl lesník svým strážcům. „Ale pane?“ Ten byl však přísný: „Hned, zahřejete se během.“ Tak mu svěřili své kůže a on jimi obalil dívku. Dál běželi, jak jen to nejvíce šlo. Propadali se pod sníh, klouzali po vyvanutých místech. Elfové vpředu, lidé za svým pánem. Něco dávalo lesníkovi sílu, aby utíkal rychleji a rychleji. Každý jeho krok mu přidával na odvaze, jeho slovo je silnější než kámen, bez vzdělání a víry, i bez ní může být člověk silný, stát si za svým slibem více než kdejaký jiný s vyznáním. Potok sílil ve svém proudu. „Pane, pohleďte!“ vzkřikl jeden z elfů, byl velmi vyplašený. Vodou tekla navíc krev. Mladík to viděl, ale nemohl než to přejít. „Musíme jít dál, musíme.“ Dál utíkali. Hekání Sengora a Gnora bylo silné, jak dva psi, kteří nejsou zvyklí se hýbat. Elfové před sebou rozráželi sníh, jejich kroky byl lehké, mnohdy se ani nezabořili do sněhu, zatímco lidé ano. Oba dva si přáli, aby už byli v lese. Elfům chybí stromy na planinách, nikdy by nebránili mýtinu, co teprve volnou louku, jejich místo je v lese, dává jim sílu. „Pane, cítím nebezpečí,“ řekl jeden z elfů, přitom se zastavil a díval se do kraje. „Co vidíš?“ zeptal se ho chlapec. „Nevím, zdvíhají se mračna sněhu, myslím, že je tam něco špatného, cítím to,“ řekl a jeho přítel přitakal. Strážci zatím vydechovali, nemohli tak dlouho běžet a navíc po tak velkém obědě. „Myslím, že u potoka se něco stalo,“ dodal elf. „Nevím, musíme jít dál.“ Na zádech se zatím dívka houpala, její vlasy tvořili nový menší plášť chlapce sahající až na zem, byly krásné. Začala mumlat něco ze snu, za běhu k ní přišel elf. „Má paní, co říkáte, má paní?“ Nic jí nerozuměl. „Má paní.“ V tom se ozval její vřískot, silný řev elfské dívčí duše. Začal foukat vítr, závěj, která jim dávala vidět leda na krok. Všechny to povalilo na kolena, ale ona řvát nepřestávala. Lesník si to uvědomil, tak vstal, i přes ten zvuk a vítr šel dál. Šel, aby ji mohl donést do lesa. Jenže ten řev neustával, teprve až když k zádům mladíka přikročili oba elfové a začali ji uklidňovat, tak přestala.

14

Šli dál. Elf se zastavil. „Teď už to musíte vidět taky.“ Celá výprava se zakoukala do závěje, v té chvíli vál vítr tak, že nebylo vidět na krok. „Větře, ustaň na chvíli, žádám tě o to,“ pošeptal mladík sám pro sebe, ale jeho překvapení nebralo konce, vítr ustal. „Pane, pohleďte,“ ukázal jeho strážný na místo pod nohy mladíka, ten vyděšeně ustoupil i s dívkou. Když se rozkoukali kolem sebe, uviděli hromadu těl, lidských, elfských, všichni mrtví. „Kdo to mohl udělat? Kdo?“ křičeli lidé, obcházeli padlé. „Vy!“ řekl Sengor, a díval se u toho elfům do obličejů. Rozlíceně osahával mrtvé lidi a zkoušel je přemluvit k životu. Stáli asi na místě velké bitvy, v závěji přešli až na střed pole bitvy, která už dávno skončila, jen led ji zachoval kamennou. Část se rozpustila do potoka, který tekl nedaleko. „Nechte toho vy dva, zvedněte se, ta bitva je už pryč a je už nevzbudíte. Gnore seber ho a jdeme pryč,“ poručil mladík. „Ne! Ne,“ křičel Sengor. „Chci, já je chci pomstít!“ Ale Gnor byl nelítostný, odváděl svého přítele a držel ho co nejdál od elfů. „Pane, za chvíli tam budeme, cítím les,“ řekl elf mladíkovi a ten se usmál, jeho břemeno ho nějak moc netížilo, ale přece jen by byl raději, kdyby bylo zdravé. Dívka se na zádech pohnula, on se zastavil, ale jak to udělal, začala zase křičet, byl to tak vysoký a pronikavý hlas. Bouře znovu propukla. Sněhové vločky jim padali všude, kde měli možnost, Gnor se Sengorem se drželi za ramena, vláčeli se tou smrští jako přátelé. Elfové stále hledali les a mladík je následoval. „Pane, pane, už by tu měl být.“ V mlze byly vidět zasněžené obrysy stromů. „Konečně,“ pomyslel si mladík, ale jak udělal krok, zapadl do sněhu, padal docela dlouho. „Ech,“ zakňučel, spadl na břicho. Chvíli se vzpamatovával. Zatím se elf otočil, aby zkontroloval svou paní, ale jaké bylo jeho překvapení, když nikoho neviděl. Vyděsil se. „Pane? Paní!“ ozývalo se tou vánicí. Vracel se po stejné stopě, kde šel předtím lesník, když i on v tu chvíli zapadl do díry. Elf dopadl jemně na nohy. „Pane, jste v pořádku?“ otočil se hned na mladíka. Spadli do lesa, stromy totiž pomalu od začátku rostly jako plošina a led se sněhem na nich tvořili silnou krustu, nebylo přes ně ani vidět. Mladík šlápl na slabé místo a led se pod ním provalil. „Já jsem v pořádku, ale co s ostatními? Postarej se o světlo! Jsme příliš daleko od potoka, vichřice nás zavála pryč.“ Elf vytáhl z kapsy své paní ampulku se světlem, rozzářil ho. Oba se rozhlíželi kolem sebe, hustý les je obklopoval jak v pasti, potok nikde, jen ticho, čas od času zvuk dopadající kapky na studený zamrzlý povrch, ale to byly všechny zvuky na tomto místě. Zatím na povrchu se ti tři dostali k sobě. „Kde jsou?“ křičeli na sebe ve vichřici. „Nevím,“ křikl Sengor. V tom uslyšeli zvuk kopyt, bylo jich mnoho, protože přehlušily zvuky vánice. „Co to je?“ ptal se Gnor Sengora. „Nevím.“ Gnor už se trochu rozlítil. „Víš ty vůbec něco?“ Sengor mu odpověděl plným silným řevem ve vánici. „Co jsi říkal? Já nevím.“ Elf stál na místě bez hnutí. „Připravte se, někdo přijíždí,“ řekl těm dvěma, kteří se krčili u sebe mláceni miliony vloček. Kolem nich se rozestavili jezdci, jen kopí k těm třem natáhli. Bouře začala polevovat, v závěji rozeznali ti tři elfské jezdectvo. „Kdo vás vede, kdo jste?“ tázal se asi vedoucí té kavalérie. Elf odpověděl: „Jsme výprava, která má zadržet potok. Zaveď nás do lesa.“ Velitel si je všechny objel a zkontroloval. Bylo vidět, jak jimi pohrdá. Jeden elf a dva lidé jdou spolu jako rovni. “Rád, ale tyhle dva jedině mimo smysly,“ řekl a udeřil Sengora a Gnora do hlavy tak, že oba usnuli. Elf se k nim vrhnul, začal se o ně starat, ale jezdci ho chytli za ruce a vláčeli sněhem netuše kam. Ty dva naložili na koně jak pytle brambor a také odváželi pryč. „Tušíš, kde jsme?“ zeptal se zatím mladík elfa dole v lese. „Nevím, možná jsme už blízko cíle, jsme v lese, měli by tu být elfové, musíme jít dál a nalézt je.“ Mladík kývl na znamení pochopení, zase naložil dívku na záda, ta teď spokojeně spala, nevypadala už tak

15

špatně jako předtím. Dokonce i omrzliny na rukou začaly rudnout, uzdravovala se vlivem lesa velmi rychle. Oni zatím šli hlouběji do lesa. Zkoušeli ještě volat, ale přes ledovou krustu se na povrch nic nedostalo. „Najdeme je, až nalezneme elfy,“ pověděl elf lesníkovi. Mezi stromy se hnal vítr, olízl jim tváře. „Jak to, že tu fouká? Jsme přeci v lese,“ zeptal se mladík elfa. „Potichu, je tu čaroděj, potichu,“ řekl a vítr náhle ustal. Šli dál, elf se stále díval kolem sebe, aby nic nepromeškal. „Slyším dětský nářek,“ zastavil se z nenadání chlapec. „Pane?“ podivil se elf. „Pojď, půjdeme ho nalézt, je to určitě dítě,“ řekl mladík a hnal se i s dívkou za tím zvukem. „Ale pane, já nic neslyším.“ Přesto za lesníkem utíkal, aby ho neztratil z očí. Utíkali lesem, elf se pořád snažil člověka zastavit: „Pane! Já nic neslyším.“ Ale ten byl neoblomný. „Je tam někde dítě, já to vím.“ V tu mu do obličeje zasvítilo silné světlo, silnější než z ampule dívky držené elfem. Když světlo ustalo, kolem stál oddíl elfů. V první řadě stály kopí namířené přímo na něj a v druhé luky připravené vystřelit. Mladík, vydýchávaje unavenost, na ně koukal jak na něco, co by nikdy nečekal. Elf jen říkal: „Jsme výprava na záchranu lesů. Nepřišli jsme zabíjet, nechte nás.“ Ale někdo ho udeřil do hlavy se slovy: „Zrádce…“ Elf upadl na zem. Mladík se k němu otočil. „Ne, nechte ho být,“ řekl a jak se otáčel, všechny luky dokola se napnuly. Zastavil se. Náhle se mezi řadami udělalo místo, prošla k němu osoba v dlouhém plášti. Prohlížel si ho, byl to muž, z tmy v jeho kápi přes obličej uviděl vousy, místy byly spletené do malých copánků. Natáhl ruku nad mladíka, ten se na ni zadíval a upadl do spánku i s dívkou na zádech.

16

V lesním městě „Jste princezna Vara? Slečno, jste princezna Vara?“ Dívka ležící na posteli nemohla pomalu ani mluvit. „Jste princezna Vara?“ ptal se jí hlas dál. Po chvíli dívka vymumlala: „Ano, princezna Vara z lesa…“ Stařec, který s ní celou dobu cloumal, tiše řekl pod vousy: „Tak je to pravda.“ Smutně si povzdechl. “Potok je doopravdy krev matky.“ Muž vstal, poodešel k oknu, kde byl stojan s velkou knihou, zlostně ji zavřel, až vyletěl velký oblak prachu, pak se díval ven, na náměstí města. Prach pomalu dosedl na zmrzlou podlahu. Náměstí bylo velké, na konci stála velká knihovna, v domcích na kraji spousta krámků, ale ty zely prázdnotou. Uprostřed byla socha jezdce s lukem v ruce, ale kolem ní spousta vojáků, řev jejich velitelů zněl celým městem, po modrých dlaždicích osvětlených bílým elfským světlem, nad střechami lesních domů připevněných někdy vysoko v korunách stromů, ale vždy pod střechou z ledu a sněhu. Celému lesu vládla zima, zahřívaly ho jen srdce tvorů pod ledem. Ohromné řady vojsk pochodovaly po náměstích a ulicích. Mladík spal, když náhle ucítil pod sebou dunění, pravidelné a silné. Mělo rytmus. Zavrčel něco ze spaní, ale v tom ho začal probouzet známý hlas: „Pane, vzbuďte se… Pane, to musíte vidět.“ Mladík otevřel oči a před sebou uviděl Gnora. „Kde to jsme?“ zeptal se ho. „V elfském městě, ale rychle, vstaňte a pojďte se podívat.“ Když se mladík rozhlédl kolem sebe, uviděl dva elfy sedící u zdi a Sengora, jak se dívá okýnkem cely ven. „Pojďte se rychle podívat, tohle jste ještě neviděl…“ pobídl ho Sengor a Gnor mladíka zatím postavil na nohy. Rychle přiběhl k zamřížovanému okénku. Ty duté rány v jednolitém rytmu byly kroky vojáků, mladík před sebou viděl nohy spousty elfů ve zbroji. „Teď pochodují lučištníci,“ řekl elf více u dveří. Chvíli se na to dívali. „Za nimi půjdou jezdci a následovat je budou otroci lesa, skřeti, pak půjde pěchota a nakonec plačící děti s matkami. Když budou kráčet lesem, na chvíli za nimi půjdou i lesní zvířata. Všichni doprovází vojsko aspoň na kraj lesa, ale tohle ještě nikam netáhne, odchází se připravit na hranice.“ Lidé nedůvěřivě zírali na tolik nohou, čas od času bylo vidět, že silné rány uvolnili kus sněhu z ledového krovu a ten padal na střechy domů. Vypadalo to jako jedna obrovská příšera valící se ulicemi krásného města. V tu naši dva elfové začali být smutní, poplácali se po ramennou. „Neboj se, les to přežije a my s ním…“ Nikdo z těch tří lidí to nepochopil. „Jak jsi to myslel?“ zeptal se lesník. „Elfové táhnou do války. Je to tak velké město a vypravilo ohromnou armádu, tohle není obraná jednota, tohle vypadá na velký útok, ale to je nepřípustné, leda, že se chystá něco doopravdy velkého, třeba napadení velkého lesa, nebo hrozí zničení srdce matky…“ Mladík přerušil vyprávění: „Matky?“ Elf vyprávěl dál. „Matky země, matky všech lesů, zrodila vše, i vašeho boha, dala nám vše, ale teď asi krvácí, nikdo si není jistý…“ Lesník poodešel od okna „Ale my s tím nic nesvedeme, jsme tu, jak vidíte, zavření…“ smutně podotknul. „Pane, musíme se odsud dostat, najít tu dívku a rychle zmizet,“ řekl Sengor, ale mladík ho zarazil: „Nevím nic o tom, jak to tu funguje a kdo všechno by nás mohl chytit, bez ní jsme bezmocní.“ Otočil se na elfy. „A co vy? Proč jste tu s námi? Nejste lidé.“ Ti mu hned dali vysvětlení. „Jsme bráni jako zrádci, šli jsme s vámi. Nikdo sem nemohl dát zprávu o naší výpravě, a tak nás dali do cely, protože jsme vám pomáhali.“ Lidé se posadili zase na svá místa za zvuku dunivých kroků vojáků, jejichž řady neměly konce. „Tak tu asi zůstaneme napořád…“ podotkl Gnor. Tiše seděli, poslouchali a zamyšleně zírali do podlahy, netušíce, jak se odsud dostanou. Z chodby slyšeli čas od času dupot stráží a řev jiných zatčených, tušili, že tu nejsou samotní lidé. Jenže nevěděli sami, jak se odsud mají dostat, co teprve jak dostat ven ostatní z jejich rodu. Dívka se probudila, ležela v komnatě krásné a vyzdobené, ale tak chladné. Přikrývku si ještě více přitáhla k obličeji. Uviděla bohatou knihovnu a v tom si vzpomněla, že na sobě má jen spodničku až ke kolenům, nic jiného, takže její tajná kniha musí být někde pryč. 17

„Dobré jitro, princezno Varo,“ promluvil na ní hlas z tmavého koutu. Ona se jen více přitiskla ke stěně, trochu ji to vyděsilo. „Nebojte se, nejsem nepřítel.“ Dívka se tedy posadila na roh postele. „Kdo tedy jste?“ zeptala se. “Jsem čaroděj, jehož jméno vás nemusí zajímat, ale budete mne potřebovat.“ Přikročil k ní. „Teď poslouchejte, možná ani nebude čas, abych to zopakoval. Rychle se oblečte, půjdete se mnou, vyvedeme vaše přátele z kobky a půjdete, co nejrychleji můžete, svou cestou podél potoka, mám svůj oddíl oddaných a ten vás doprovodí, na nic se nevyptávejte, musíme být rychlí.“ Vara uposlechla, vzala si věci, které jí stařec přinesl. Za chvíli byla oblečená, přehodila přes záda luk. „Raději pod plášť,“ upozornil ji stařec. Pak se vydali po schodech dolů, komnata byla na vysokém stromě. Sešli až na zem, tam už stál hlouček mužů v kápích. „Pojďte, vše se musí vydařit napoprvé,“ řekl čaroděj. Pomalu se kradli uličkami města, až došli k věznici. Cestou viděla Vara spoustu jiných zvláštních věcí, v ulicích bylo nespočet vojáků, všichni byli neklidní. Čas od času uviděla klec s nestvůrami, jako jsou třeba skřeti a malí raraši, vždy se na ně zadívala, doma tyhle divné přízraky lesa nikdy neviděla, ale v knihách ano. Dorazili před věznici. „Pusť nás, jsem čaroděj,“ řekl, ale jaké bylo jeho překvapení, když elf odpověděl záporně: „Pán řekl, že nesmím dovnitř nikoho pouštět a už vůbec ne vás.“ Stařec se rozhněval: “Ustup, nebo tě zakleju do pátého kolena v žábu.“ Elf se vylekal. „Ne, to nedělejte, prosím, já jsem jen služebný,“ krčil se a ti ostatní zatím otevřeli dveře. „Počkejte tu,“ řekl polovině svých elfů čaroděj, druhá polovina s Varou ho následovala. Jeden z elfů se přiklonil za rychlé chůze k čaroději: „Pane, ani jsem nevěděl, že takové kouzlo umíte.“ Čaroděj mu pošeptal: „Já taky ne…“ Šli plnou věznicí, všude nějací lidé a trpaslíci, ale ani jeden elf. Vara se divila, že jsou cely tak zaplněné. „Je čas války, spousta zajatců nebo těch, co teď nemohou chodit lesem bez ostrahy, jako to bylo dřív, když zde procházeli lidští obchodníci,“ rychle jí řekl jeden ze služebných čaroděje. „Ale vždyť je zima, kdo by válčil?“ Na to už odpověď nedostala, přišli k cele s velkými železnými dveřmi. Zatím vevnitř všichni čekali na zázrak, dlouho jim nikdo nic neřekl, jídlo nepodal, ani napít nedal. Jeden z elfů najednou vstal. „Slyším kroky,“ přiběhl ke dveřím. Začal poslouchat. „Hlava děravá, nemám klíč,“ řekl na druhé straně čaroděj. Vara a pomocníci se povolili v ramennou a žalostně zakroutili hlavou. „To se mu poslední dobou stává až moc často,“ potichu pověděl Vaře jeden z pomocníků. Uvnitř si zatím mladík schoval knihu, kterou si prohlížel, vzal ji od dívky. Elf stále poslouchal, jestli něco neuslyší, ale rozeznal jen mumlání. Najednou někdo za dveřmi vzkřikl. „Ten, kdo je vevnitř, ať ustoupí od dveří,“ elf rychle vyskočil a jeho tělo přeletělo celou celu až k okénku. „Co koukáte, udělejte to samé!“ zavolal na ostatní a ti ho následovali. Najednou se ozvala dutá rána, dveře se trochu povyrazily, ale odlétly jen asi pět palců od pantů. Muž v kápi je otevřel a podotkl: „Pořád mám cit v rukou.“ Zadíval se na pět krčících se postav na druhém konci místnosti. Jeho pomocníci se nad tím trochu pousmáli a Vara byla poněkud vyděšená, že je takhle vidí. „Jdeme!“ zavelela, ale mladík se ještě zeptal: „Proč?“ Teď se ohradil stařec: „Všechno si povíte cestou, není čas.“ zase letěli chodbami zpět, vězni, když viděli, že mezi elfy jsou i tři lidé, vstávali a šli se dívat k mřížím, kam odcházejí. Gnor se na ně otočil a řekl: „Nebojte se, my se pro vás vrátíme.“ V tu jeden z vězňů vzkřikl: „Další vedou na popravu…“ vězni začali bít do mříží a řvát. Celá výprava se už ale dostala ven. Když tu se zastavili. Stáli na schodišti u východu z věznice a před nimi tři řady namířených luků přímo na ně. Mezi nimi prošel elf v lesklém zlatém brnění, procházel kolem nich. Služebným čaroděje dával dolů kápi z hlav. Sengor se zatím přiklonil k lesníkovi. „Ten nás sem odvlekl.“ Mladík pokýval souhlasně hlavou a řekl mu. „Mne zase začaroval čaroděj, poznal jsem ho podle ruky.“ Všichni se dívali na toho elfa a ten se náhle zastavil. „Tak v žábu, ano?“ řekl najednou. Čaroděj se hned ohradil: „Erebe, ty víš, jak je nutné, aby pokračovali.“ Ale pán o tom nechtěl nic slyšet. „Ty zase víš, jak moc

18

jsme v nebezpečí, a necháš takové lidi a elfy, paktující se s druhou stranou, klidně utéct. Co to má znamenat? Navíc ti dám do opatrování tu elfku, protože sis asi vymyslel, že je princezna a ty takhle! Čaroděj, který už nechce kouzlit? Čaroděj, který chce odejít?“ Stařík chtěl ještě něco dodat, ale byl přerušen. „Odveďte je do hlavního sálu v pevnosti, hlídejte je, dorazím za vámi,“ poručil pán jednomu z elfů. „Ano, pane,“ uklonil se elf na znamení pokory a jal se odvádět uprchlíky. Varu to trochu zneklidnilo. „Ale vždyť já jsem princezna,“ řekla starci. „Já vím,“ odvětil. Elf, který hlídal strážnici, přikročil k čarodějovi, s povýšeným výrazem mu sebral hůl. „Ech…“ řekl poklesle stařík a šel s ostatními do pevnosti. Nešli moc dlouho, pevnost byla jen kousek od věznice. Velká vrata se otevřela. Shora bylo slyšet hlášení elfů v jejich jazyce, lidé se tomu velmi divili a Vara také, nikdy takhle daleko od své vesnice nebyla. Pevnost byla ohromná, některé věže procházely až přes ledový krov. Tvořila desetinu města, byla součástí opevnění, které se táhlo pomocí stromů, rostlin a kamene kolem všech domů lesních elfů. To ale výprava neviděla, zavlekli je do velkého sálu a posadili na židle. Čaroděj se smutně opřel do křesla. „Radím vám, udělejte to samé, tohle bude na dlouho,“ řekl přísedícím. „Čarodějovi služebníci půjdou se mnou,“ řekl jeden z vojáků a odváděl další muže pryč. Zůstala jen šestice a čaroděj. Sál to byl překrásný, vyzdobený sklem a elfským bílým světlem, na stěnách vysely portréty králů města. Čas od času byly vidět v rozích nebo ze stropu rampouchy, mnohdy sahající až na zem. Lidé se tomu velmi divili, stále obdivovali to světlo. „Co si takhle vzít jedno domů?“ řekl Gnor Sengorovi. „Myslíš, že nás vůbec nechaj odejít?“ řekl Sengor a uraženě se odvrátil od svého přítele. Krásně zdobené dveře se náhle rozrazily, pán ve zlaté zbroji přišel do místnosti a to velmi rychlým krokem. Všichni přítomní se na něj dívali, včetně stráží. „Stráže ven a zavřete za sebou dveře, ať nikdo neslyší a nikdo nevidí,“ nařídil. „Ano, pane,“ uposlechli jeho věrní rozkaz, odešli dveřmi a zavřeli je za sebou. Bylo slyšet, jak v masivním dřevu, tvořícím dveře, cvakají zámky od shora dolů. „Tak se na to podíváme…“ řekl pán a rozhodil velkou mapu přes nádherně zdobený hladký stůl. Mapa byla velmi dobře vypracovaná. „Pro lidi, díváte se na mapu celého známého světa elfů.“ Gnor se naklonil nad nákresy měst lidí. „Podívejte, podívejte, to je naše vesnice!“ Lesník se na něj otočil: „Psssst….“ Gnor se pod pohledem všech přítomných usadil zpět na místo. Sengor do něj ještě strčil na znamení, že má být potichu. Dva elfové, kteří přišli s Varou, jen klidně a poslušně seděli, snažili se jí dělat dobré jméno. Na mapě se hýbaly nákresy, dalo se říct, že se vše pohybovalo. „Pane, proč se to všechno hýbe? To ji divná mapa,“ šeptal Sengor lesníkovi. „Nevím, zeptám se pak Vary.“ Ale ani ta to pořádně nevěděla. Mapa byla začarovaná, ukazovala vše, co se kde zrovna na ploše elfům známé dělo. „Podívejte,“ řekl pán města a ukázal na obdélníkové formace táhnoucí ze západu a jihu. „A podívejte se támhle,“ ukázal na další, teď už menší jednotku, stojící u lesa, u kterého měla mapa elfský, krásně vymalovaný název. Vara se přiklonila k lesníkovi. „To je hlavní les, něco jako hlavní město říše elfů. Táhnou k němu tři armády a ta nejblíže je lidská, ale ty nejdále jsou jiné. Myslím, že temné…“ Čaroděj narovnal skloněnou hlavu. „Nešeptejte, princezno, všichni to už ví, do naší země lidí, elfů a také trpaslíků a skřetů se valí temná armáda a my ani netušíme, jak ji porazit. Jsme nesjednocení.“ Pán teď narovnal svá záda a pousmál se. „Musíme tedy nejdříve zastavit lidi a pak temnou armádu. To je jediné řešení.“ Čaroděj vstal a bouchl do stolu. „Ne! Musíme se sjednotit, teď není čas na spory, ale na konečná řešení. Naše zem je v nebezpečí, samotná matka volá o pomoc svou krví a ty budeš válčit s možnými spojenci, to nedopustím!“ Pán města se začal smát. „Ty bys nedopustil spoustu věcí, a přesto se staly, kde je krása vašich kouzel, čarodějové, v tomhle starém popletovi?“ Zlomený čaroděj dosedl zpět do křesla. Vara tomu nemohla uvěřit. Pán začal říkat dál, co měl na srdci: „Naše armády jsou

19

v lesích, hluboko pod krovem z ledu, musíme tedy vytáhnout. Vaše výprava nemá smysl, matka krvácí, protože jsou jí nablízku nečistí.“ Mladík a jeho dva přátelé se zadívali nechápavě na pána: „Lidé…“ dodal, ale Vara ho přerušila: „Jsme přeci všichni z jedné krve, jsme jejími dcerami a syny, ať člověk nebo elf nebo snad trpaslík, to je přeci jasné.“ Ale to si nenechal velký pán líbit.“Co jsem, aby na mne křičela taková malá princeznička?“ Stařec se jí zastal: „Zloba nám nepomůže, temná armáda se blíží dnem i nocí.“ Přesto běžely nadávky od Vary a jejich dvou elfů. „Kdo si myslíte, že jsme, že se nedokážeme dohodnout? Naše armáda určitě neví o dalších vojskách temných ze západu a jihu,“ křičel zase Gnor a Sengor mu dával za pravdu. Mladík vyndal pomalu z kapsy do ruky knihu, která ho hřála v kapse. Položil ji na stůl, ale nikoho to nepřerušilo. On začal omdlívat, cítil závrať a motání hlavy, najednou ztratil vědomí. Zámky ve dveřích se začaly otevírat, strážní slyšeli řev zevnitř a báli se o pána, ale všichni v místnosti se teď dívali na bílý obličej lesníka. Měl zavřené oči a jeho tělo jakoby poletovalo, cukalo sebou. Když se Sengor s Gnorem začínali pomalu o svého pána bát, on otevřel oči. Byly skoro bez barvy, ale najednou začaly rudnout. Postavil se, z jeho rukou vyjel pramen vody. Promluvil silným temným hlasem: “Přivítejte vaší paní!“ Na stole před ním, přímo na mapě, se z vody vytvořila postava ženy, které pořád jel z hrudi pramen. Pohladila pána lesa po vlasech, ten rychle klekl na kolena a pokal se před ní. Dále se podívala na Varu, letmým pohybem ruky jí poslala vzduchem její knihu ležící před lesníkem. Pohlédla na dva elfy, kteří zírali ve sladkém úžasu, i na ně se usmívala. Na Gnora se Sengorem pohlédla ještě více sladce a mrkla na ně. „Viděl jsi to co já?“ ptal se Gnor. „Jo…“ řekl Sengor. Mladík, se ale stále ještě nevzpamatoval, když do místnosti vešly stráže, všichni se na ně otočili, když ale žena spatřila tolik zbraní, začala se mračit, voda se rozpadla a polila všechny přítomné, ti upadli na zem, chvíli se vzpamatovávali. „Pane!“ zakřičeli dva strážci lesníka a jali se ho opatrovat. „Je mi dobře, je mi dobře…“ trochu unaveným hlasem je konejšil. Stráže u dveří se přihnaly ke svému pánovi, postavili ho na nohy, ale ten se ohradil. „Nechte mne, zvládnu to sám.“ Varu se postavila sama a na své elfy jen prohodila: „Pomozte čaroději…“ Ten ještě ležel, a když se ho jali opatrovat, tak jim byl velmi vděčný. „Děkuji vám… Děkuji.“ Pán lesa řekl celé výpravě: „Zmizte mi z očí i s tím starým čarodějem.“ Stařík se na něj podíval: „Ale pane, mne nemůžeš jen tak odstranit.“ Teď už rozzuřený pán se ohradil: „Ne odstranit, půjdeš s nimi, aspoň se tě konečně zbavím.“ Stařec chtěl ještě něco dodat, ale elf ho předběhl. „Ven!“ řekl velmi důrazně. Strážci je odváděli velmi rychle, taky se trochu báli, aby zloba nepadla i na ně, ale z mladíka měli velkou úctu, šel sám, bez jejich opory v ramennou. Zavedli je do zbrojnice. „Vezměte, co potřebujete, ale nic nazmar,“ řekl stařec. Elfové šli najisto, brali jídlo a šípy do svých luků. Lesník měl svou sekeru, kterou našel v rohu, byl šťastný, že jsou zase spolu. i jeho přátelé našli své věci, Gnor si začal prohlížet překrásné meče elfů, když na něj ale sáhl a vytáhl ho z pouzdra, omylem se poranil o ostří. Vara mu ho vytrhla z ruky. „To, co neznáš a neumíš používat, na to raděj nesahej,“ řekla mu a Sengor ještě Gnora plácnul přes ruku, z které trochu kapala krev, ten si ji zavázal a dodal: „To je toho.“ Za chvíli byli všichni připraveni, vyšli před pevnost. Tam stál strážce věznice, v ruce měl čarodějovu hůl. „Tady vám ji vracím,“ řekl uraženě, ale těsně před tím, než si ji vzal stařec do ruky, ucukl a pravil. „Přísahejte mi, že mne nezaklejte v žábu!“ Vara se tiše smála, v mysli si říkala: „Koukám, že nejen lidé mohou být hloupí.“ Čaroděj mu to slíbil a elf nedůvěřivě předal hůl. Teď už spěchali ulicemi. „Stůjte na chvíli,“ řekl čaroděj, stáli před starým hostincem. „Počkejte tu…“ a stařík vklouzl do dveří. Sengor řekl: „To by mne zajímalo, co v elfské hospodě mohou točit.“ „Ta není elfská, je pro lidské obchodníky,“ poznamenal elf. Lesník se naklonil k okénku, viděl staříka jak se loučí s elfy, kteří seděli smutně uvnitř, slyšel jen části rozhovorů. „Nebojte,

20

vrátím se… Potřebují mou pomoc…“ a podobné věty. Za chvíli čaroděj vyšel ven. “Musíme jít dál!“ Vara se ho chtěla ještě zeptat, kdo byli ti lidé vevnitř, ale on odvětil: „Není čas.“ Celá výprava teď byla pohromadě. Lesník cítil, že je zase v bezpečí, je s ním Vara, které si za tu krátkou dobu začal nesmírně vážit, elfové, kterým důvěřoval jako ve skálu, a jeho dva přátelé, kteří oplývají vtipem i v těch nejhorších situacích, co mohou nastat. Navíc s nimi byl kouzelník, jejich zastánce a asi jediný, který tušil, co jsou, když dorazili do města. Procházeli temnými uličkami, až se dostali k bráně do města, její strážce se jich zeptal: „Kdo jste? Nemohu pouštět jen tak někoho.“ Stařík se na něj ohradil: „A co takhle zachránce matky? Otevři tu bránu, nebo tě prokleju do pátého kolena v zajíce.“ Elf vyděšeně vyslyšel příkaz. Dveře se pohnuly, byly velké a masivní. Vara se přitočila k čarodějovi: „Měl byste si pomalu vymýšlet nové kouzlo, kterým budete strašit ty, co jsou za tou branou.“ Čaroděj se pousmál. Však přesně věděl, co je bude čekat, vojska z města vytáhnou a napadnou nejbližší lidskou armádu, která bude bojovat. Prošli vraty, před nimi se zase otevřel ten pustý temný les. Vara chtěla vytáhnout své světlo, ale kouzelník ji zastavil. „Nech si ho, až bude potřeba.“ Zažehl vlastní světlo ve své holi, kterým svítil do dáli jasněji, než kdy Vara viděla na své ampuli. Pomalu šli tím temným lesem, teď beze slova, trochu spěchali, ale to jen když se jim zdálo, že někdo z výpravy je napřed než ten druhý. Čaroděj se zastavil. „Podívejte!“ Před nimi byla stěna z ledu. „Za ní je zase planina, myslím, že bychom si měli odpočinout, než vyrazíme dál, venku už pomalu bude noc.“ Výprava se začala skládat ke stromům. Mladík ale přispěchal k čaroději, šeptal, aby ho nebylo slyšet: „Ale kdy půjdeme zase kolem potoka? Kdy?“ Stařík ho posadil. „Potichu, u potoka bude bitva, musíme jít oklikou, jestliže pán lesa vytáhne, lidé to uvidí a na jeho výzvu odpoví, nesmíme se tam připlést. Bitvu uvidíme zdáli.“ Lesník teď už vše chápal. Uložil se vedle svých přátel a zase vedle Vary, utvořili řadu, naproti nim odpočíval stařík v polosedě zapřený o starý strom. Usínali…

21

Ráno V noci se zdál Vaře podivný sen, viděla v něm mladíka, jak se s ní raduje a drží ji za ruku, byla šťastná, byla s lesníkem a nic jí nepřišlo špatné ani bolestivé, jakoby mu patřila a on jí, ale tak to není. V tom se objevila zase ta žena, která stála na mapě, a její tvář byla v potoce: „Následuj osud…“ Vara začala pochybovat, sice byla v jeho objetí, ale elf a člověk nemohou být spolu, to nejde. Její tělo se ve snu otočilo k mladíkovi, řeklo: „Mám tě moc ráda, …“ Oslovení už neslyšela. Najednou ji začalo něco probouzet. „Kdo to je, Varo?“ zeptal se známý hlas. Ona otevřela pomalu oči, ze tmy se na ni díval lesník, za kterým svítilo čarodějovo světlo, ten stál čelem k ledové zdi a něco si mumlal. „Kdo by měl co být, co myslíš?“ ptala se zase ona. „To nic, to byl asi sen. Vstávej, venku už je den, aspoň to říkal čaroděj.“ Všichni se začali pomalu stavět na nohy. Elfové byli rychlí, hned přichystaní na všechno, ale lidé ne. „Je to divné, když je všude tma a my musíme vstávat,“ řekl Sengor. „Neboj, za chvíli budeme zase na pláních,“ uklidnil ho mladík, ale stařec tak svěže rozhodně nevypadal. „Co je? Proč nejdeme dál?“ zeptala se ho Vara. „Jak asi, je to asi sto loktů silná stěna z ledu a sněhu, za tu dobu, co je zima, se tam už dost nafoukalo.“ Dívce klesl úsměv na rtech. „Co budeme dělat?“ zeptala se, ale stařík neodpověděl, přemýšlel, jak nejvíc to šlo. Tu chvíli mezi tím všichni využili, aby se bavili o snech, které se jim zdají. Každý nějaký měl, ale třeba lesník o něm nemluvil. Vara také nic neřekla. Gnor se Sengorem se předháněli a překřikovali: „Bylo tam něco ve…“ „Ale nééé, bylo to m…“ Nikdo z nich nestačil ani doříct slovo, aby ho ten druhý nepřerušil. Oba dva elfové naslouchali velmi důkladně. Mladík se trochu naštval: „Dost, vy popletové, buď bude mluvit jeden, nebo žádný.“ Oba zmlkli. Elfové vyprávěli o velkém krveprolití a o velké věci z lesů a z planin, nakonec se všichni shodli na dvou příšerách. „Mám to!“ přerušil je stařec. „Chlapče, pojď sem.“ Mladík poslušně přišel k čaroději. Bál se toho nápadu, když věděl, jakou má stařec paměť. „Teď vezmeš mou hůl a až ti řeknu, budeš myslet na něco, co tě velmi bolí a trápí, ale tu hůl drž pořád namířenou na ledovou stěnu, jasný?“ Mladík uchopil hůl, hned mu projely hlavou nepravosti, které na něm páchali v jeho životě ostatní, hůl začala jiskřit. „Teď ne, počkej chvíli,“ řekl vyděšený stařec. „Utíkejte za mnou,“ pověděl dál, celá výprava ho následovala za kmen starého stromu tyčícího se tak vysoko, že prorážel led. „Už můžeš mladíku.“ Vara se hned čaroděje ptala: „Co to má znamenat? Člověk nemůže kouzlit.“ Ale čaroděj věděl své. „Je v srdci zamilovaný, stokrát zlomený a viděl matku i otce, on má v sobě víc síly než my dohromady.“ Vara už se raději na nic neptala. Mladík zatím napínal svou mysl, soustředil se na chvíli jeho života, když mu Aleg řekl, že on nemá rodiče, nemá jméno a je nic, že má právo mu akorát nadosmrti sloužit. Tak moc ho trápilo, že mu zlomil jeho svobodu, že ho ze srdce nenáviděl, ale přesto musel žít v jeho blízkosti. Čaroděj tiše seděl a špital si: „No tak, chlapče, ty to dokážeš, no tak, snaž se.“ Mladík napnul všechnu svoji představivost a v tom to v něm projelo jako rána ze země, začal křičet a z hole vyjel modrý plamen s vodou uprostřed. Silný zvuk z hole a jeho hlasivek se dotknul stěny. Chvíle ticha, kdy se do plamene vstřebávala všechna chlapcova zloba, a najednou stařík zakřičel: „Téééééééď!“ Led vybouchl jako ohromná nálož vzteku. Všechny to trochu překrylo ledem a sněhem, ten hluk na chvíli ohlušil všechny přítomné. Když se rozkoukali, uviděli chlapce, stojícího asi metr od tyče, jak se jí bojí a kouká na své ruce. „Byla to ohromná rána, moc to pálilo do rukou,“ řekl starci, ten ho poplácal po ramennou: „Já vím.“ Ale to už všichni zkoumali dlouhý tunel ledem, na jehož konci zářilo průzračné světlo a k nim se valil čistý svěží vítr, ale zase tak chladný jako tenkrát, než přišli do lesa. „Cesta je volná…“ řekl stařec, zvedl svou hůl ze země a s klidnou melodií na ústech šel tunelem. Všichni ostatní si prohlíželi chlapce. „Jste v pořádku, pane?“ Vara nedůvěřivě

22

prohlédla celou jeho postavu. „Je ještě hezčí než před tím,“ pošeptala si a šla ve stopách starce. Její elfové ji následovali a lidé šli pomalu za nimi.

23

Bitva Když vyšli ven, ohlédli se za sebe, aby viděli ten les, ze kterého vyšli. „Ach bože…“ řekl Gnor a Sengor si dokonce sundal helmu, aby to viděl lépe. Před nimi byla ohromná stěna vysoká nejméně sto a ještě více stop, ze které vysely větve a kusy stromů. Některé byly polámané větrem. Ten pohled elfy spíše vyděsil, Vara chtěla co nejrychleji odejít a její dva strážci ji následovali. Lidé na to chvíli koukali, ale když viděli, jak moc se stařec vzdaluje a jakým tempem, raději ho následovali. Celou dobu velmi spěchali, stařec snad i chvílemi utíkal. Holí rozrážel sníh před sebou a elfové mu pomalu nestačili. I Vara měla někdy problémy a co teprve lidé, Gnor už začínal trochu nadávat: „Takovej stařík a žene se jak o závod.“ Lesník se na něj otočil: „Třeba má důvod…“ Sengor se přidal ke Gnorovi: „Jo, chce nás uhnat.“ Z dálky stařík zakřičel, jeho slova se nad klidnou zasněženou plání hnala jak vítr a stejně důrazně dopadla: „Neodmlouvej, človíčku, nevíš, co by tě čekalo, kdybys tu zůstal.“ Gnor se důrazně podíval na svého přítele: „Ten má uši všude.“ Za chvíli byli na hon daleko od lesa, mířili ke kopci, za kterým se tyčilo menší pohoří. „Pohleďte támhle, tam budeme dnešní noc spát,“ řekl stařík a ukázal na ten kopec. Nikdo se s nikým celou tu dobu moc nebavil, všichni tak moc spěchali, že nebyl čas se moc vybavovat. Jenže divné jim přišlo, že do konce dne zbývala ještě hodně dlouhá doba, lidé ani nemysleli na oběd a pomalu měli být u konce dnešní cesty? To se nezdálo nikomu. Za chvíli se už škrábali po úbočí kopce. „Přehoďte přes sebe pláště, nesmíme být moc vidět, dnes večer nebude žádný oheň,“ přikázal stařík a pořád si pro sebe něco mumlal. Nikdo nechápal, proč by neměli být vidět, ale za chvíli sami uviděli. Kolem dokola lesa stály strážní věže, každá byla minimálně hon od té další a na všech malý oheň. Vedly kolem nich cesty, vypadaly udržovaně. Stařík se zatím dostal až na kopec. „Můžete připravit tábořiště,“ řekl jim a šel se dívat do krajiny. Elfové mlčky vyhrabali kus sněhu, položili své zásoby ze zad a vyčkávali, ale lidé se bavili. „Sakra proč zastavujeme, vždyť je teprve tak brzy,“ prohlásil Gnor a Sengor se přidal: „Jo, je to fakt, já mám sil ještě dost, ale mysli na to, že se můžem aspoň pořádně bez spěchu najíst.“ Oba se na sebe podívali blaženým výrazem. „Jo…“ řekli ve stejný moment s upřeným pohledem do očí. Vara je pozorovala a její elfové taky. Vždy to byl pro ně hrozně zvláštní zážitek, koukat se, jak jedí, spí nebo jak se vůbec chovají, moc lidí za život neviděli. Stařík stále hleděl kamsi do dálky za věže a zase zpět do lesa. Mladík k němu přišel. „Co vidí tvé moudré oči?“ zeptal se ho uctivě, on se pousmál. „Takhle mě nikdo už dlouho neoslovil. Pohleď, chlapče,“ ukázal do dálky a z mraků a mlhy se tyčily věže velkého města. „Je asi na sto honů vzdálené, ale armády z něho přispěchají klidně do půl dne k lesu, aby ho mohly zničit. Dvě říše a tak blízko u sebe. Ereb už určitě stojí před hradbou z ledu a sněhu, má dost mužů, aby ji roztavil už jen dechem. Pohleď…“ ukázal zase na les, bylo vidět, jak led pomalu padá ze stěny. Gnor se Sengorem zatím jedli, jak nejvíc to šlo. „Pojď si dát taky, pojď…“ lákali elfy a ti ochotně přišli blíž, až na Varu, ta si je dál prohlížela. „Jen se nebojte, naše jídlo nám brzy dojde a budem na tom vašem, ehm, chlebu…“ Teď bylo vidět, že i elfy to trochu trápí, lidské jídlo jim zachutnalo. „Ale no tak, přátelé, nebuďte smutní, půjdem dlouho přes planiny a určitě potkáme nějakou hospodu…“ Oba lidé se rozesmáli, ale elfové ten vtip nechápali, jakoby brali vážně, že chtějí ti dva zažít něco podobného, co se jim přihodilo. Vara zatím otočila svůj zrak, nedívala se na ty čtyři, ale v polosedě koukala na staříka a mladíka. Lesník měl upřený výraz do dálky, ji nezajímalo, na co kouká, ale myslela stále na ten sen, na to, jak ji objímal a hladil, bylo to tak krásné, ale jí tak vzdálené. Něco jí říkalo, aby se s ním více bavila, líbil se jí, ale něco ji odrazovalo, je přeci princezna. Vzpomněla si také, že když dorůstala, dostala svou knihu osudu a stále ji nedokázala dočíst, věděla, že skončí na poslední straně, když bude stará a umírat, ale ráda by aspoň tušila, co ji čeká. 24

Myslela také na to, že je sice princeznou, ale ani neví čí je dcerou, poslali ji pryč malinkou, aby se učila od ostatních v nevědomosti, co je skvost a drahé věci, jak si jich má vážit. Nedokázala si ani vzpomenout na jména rodičů. Kniha o nich říká, že ji milují, a právě proto podstoupili tuhle zkoušku. „Pojďte se všichni podívat, ihned!“ zakřičel stařík z plných plic. Celá výprava k němu přispěchala. Viděli, jak se stěna z ledu boří, velké kusy padaly k zemi, duté rány ve stejném rytmu je ničily. Po chvíli se rozpadla celá. Vyšly armády elfů, shromáždily se před lesem. V tu zazněly trubky a po momentu ticha elfové vyšli kupředu. Na strážních věžích zesílil plamen, také se rozezvučely trubky na poplach a na hradbách města se rozezvučely také. „Elfové vyzívají lidi k boji a jejich prosba byla vyslyšena.“ Gnor zakřičel: „Fajn, jen do nich.“ Ale zbytek výpravy tak pěkně naladěný nebyl. „Co kdyby zabili i nás a je, ty blázne, co bys řekl pak? Hm?“ pustil se do něj jeho přítel. Gnor poodešel zpět ke svému jídlu a jedl, jako by se nic nedělo. Za hradbami se zatím formovalo ohromné vojsko. Brána se otevřela a příšera se vyvalila na planinu. Pochodovali odevzdaně a silně, jejich protivník také. „To je ta příšera, kterou jsem viděl ve snu, z lesa a z planin,“ řekl elf a ten druhý pokýval na souhlas. Stařec si však špital něco jiného: „Kde jsou vojáci kříže? Kde? A kde vojáci kladiva? Jde jen chátra, to je divné…“ Mladík se na něj otočil: „Co jste říkal čaroději?“ Ten však jen svraštil staré čelo a mlčel, věděl, že lesník zatím neví o velkém lidství, ví, že byl celý život jen ve vesnici a to co je ve městě, by ho určitě poplašilo. „Pohleďte na ty rytíře a na jezdce elfů,“ řekla s překvapením v očích Vara. Rytíři lidští byli krásně zdobení, silní koně rozráželi led a sníh, páni na nich v železe kovaní se blížili ke svým protějškům s kopím namířeným na jejich hlavy. Jezdci elfů byli krásně oděni, zdobení ve zlatém brnění. Někteří měli přilbice s brky sahajícími pomocí pásů až na konec zad. Jejich zbraní byl malý luk, meč a kopí. Jezdci s kopím byli vpředu, luky za nimi. Celé to vypadalo jako jeden stroj. Lidé byli více neuspořádaní, ale statečně bubnovali a vyřvávali své hlasivky na kuráž. Po chvíli byly obě armády na dohled. Zatím kus za kopcem, kam žádný člověk nedohlédl a elf nemohl vidět přes hlínu a kameny vrchu, se přihnala odnož potoka. Celá výprava by si toho ani nevšimla, kdyby zurčení vody nebylo slyšet až k nim. „Co to má být?“ koukali na to všichni a lidé obzvláště. „Krev matky, potok… Nechme se překvapit,“ řekl jim stařík a šel se zase dívat na průběh bitvy. Lidí bylo o poznání míň než elfů, nechápal to. „Je to přeci tak bohaté město,“ myslel si. „Jen pod křížem by měly stát stovky mužů, ale kříž tu není, ani kladivo severských bohů, jen bezvěrní.“ Stále více mu to nahánělo strach do očí, ale nikdo nechápal, proč se tak tváří. Mysleli si, že ho děsí bitva, stejně jako děsí je. Ale on se bál i o své přátele ve městě lidí, nežil celou dobu jen v lese, kde byl jeho pán Ereb. Čaroděj měl přátele všude. Jednotky se připravovaly. Elfové utvořili svou formaci, stáli pevně jako skála. Vpředu kopí a štíty, za nimi šiky luků a v zálohách jezdectvo připravené vyrazit na rozkaz. Na menším vršku, tvořeném navátým sněhem, stál Ereb a z vlajek, kterými signalizoval, uděloval rozkazy všem svým oddaným mužům lesního města. Lidé stáli v řadách, v prvních třech kopí, udělaly něco jako ostnatý plot, za nimi luky a dál bojovníci, pak je následovaly věci zakryté látkami. „Co to je?“ ukázala Vara na ty látky míhající se ve vánku. Stařík pravil: „Nech se překvapit, jen další zbraň.“ Dál stáli jen jezdci, koně odfrkovali v tom chladu a bylo vidět, že by to všechno měli nejraději už za sebou, trochu se i plašili. Z řad elfů se ozval silný pokřik na místě velitele a vojáci jej opětovali zakřičením třikráte na význam, že rozuměli. Luky se natáhly a vyšla první salva, lidé se z části schovali pod štíty, ale taky jich pár padlo. Na druhou salvu se opakovala ta samá situace a potřetí lidé odkryli látky ze zbraní daných v jejich ležení. Byly to katapulty, asi dvacet, natažené a připravené. Běžci s plameny zapalovali jejich náklad. Když byli elfové připraveni vystřelit

25

čtvrtou salvu, přišla jim odpověď. Dvacet hořících koulí jim prolétlo nad hlavami do zadních řad a pak se valily zpět dolů, z mírného srázu svažujícího se od lesa. Rozválcovali spoustu statečných válečníků a zastavili se až na plošině kus od lidí, ti se radovali, pokřikovali na elfy. Ostatní zatím stříleli z luků, jak jen to šlo, lidé nečekali na rozkaz, svojí nenávist ukázali velmi silně. Elfové ještě stále stříleli dle rozkazů, až přišlo rozhodnutí. „Jízda…“ křičel Ereb a ta se začala řadit do prvních řad, na druhé straně se opakovalo to samé. Jezdci s kopími namířenými na sebe byli připraveni na útok. Luky přestaly řádit, mohly by zasáhnout své, a katapulty pomalu vystřílely všechny své náboje. Udělaly po sobě ohromné počty raněných a mrtvých. Koně odfrkávali. Lidé zařvali, rozjeli se čelem k elfům, na druhé straně pokřik oznámil to samé. Ze začátku jeli pomalu. Elfové se mísili a za jízdy stříleli z luků, ale nakonec se utvořili pevná krusta z jezdců a kopí, za nimi střelci a meče na koních. Lidem jakoby šípy nic nedělaly, klouzaly jim po brnění k zemi. Když byli na sto kroků od sebe, koně se dali do trysku. Mocný led a sníh se zvedal pod kopyty, silné paže jezdců svíraly své zbraně a frkání krvelačných koní se nedalo neslyšet. Zatím v elfském ležení padly vlajky k zemi. Znamení, že mají všichni jít do útoku. Velký řev velitele lidí oznámil to samé, bitva spěla ke středu bojiště. Jezdci se už dotkli sami sebe, lámání kopí bylo silné, stateční muži padali k zemi, aby je už nikdo neprobudil. Koně kousali do lidí na zemi, ti lidští na to byli naučení. Armády se střetly… “Teď jen bůh nad nimi stůj,“ řekl mladík, ale stařec se na něj otočil s vyděšeným výrazem v očích. Chvílemi ztráceli lidé, bylo jich míň, ale jejich odvaha byla silná, srdce seveřanů rozmrazovala sníh pod svými kroky, jejich meče se staraly o srážení vazů elfů. Elfové bez jakéhokoliv soucitu vraždili lidi, jakoby jim najednou nezáleželo na kráse lesů a tichosti míru, bili se jako zvěř. Po chvíli se obě strany trochu vyčerpaly a stáhly se kus od sebe. Odpočívaly necelou chvilinku. Na kraj pomalu padala tma, přicházela noc. Bitva už zuřila řádnou dobu. Všichni se jali odpočívat, jak jen to nejvíce šlo. Zatím výprava na ně koukala utajena plášti z kopce. Vara se dala do pláče. Její dva elfové nevěděli, jak by ji utišili, a dva strážní mladíka plni nenávisti za mrtvé na své straně ani její pláč neslyšeli. Stařec byl zahloubaný do významu armády bez vyznání, která vytáhla proti elfům a která teď tak ztrácí v téhle divné bitvě. Lesník si toho pláče však všimnul, dotkl se ho. Bylo mu jedno, kdo je kdo, elf či člověk, věříc, či bezejmenný, jako on. Posadil se za Varu a objal ji, šeptal jí slova: „Neboj se, nic se nestane, vše bude zase v pořádku…“ Ale její pláč nešel jen tak utišit. Z davu elfů vyšly příšery lesa. Skřeti se vrhli na lidi, ale silní seveřané se jen tak nenechali. Hlavy černých sluhů padaly k zemi a pod kopyty koní drcené se ponořovaly do ledu. Když lidé porazili skřety, vrhli se na elfy, boj pokračoval. Pomalu se blížila půlnoc a potok schovaný za kopcem sílil, udělal velkou tůň. Armády se vysilovaly. Za tu dobu už Gnor se Sengorem vyčerpáním usnuli. „Jak mohou spát?“ ptala se stále plačící Vara mladíka. „Lepší, aby spali, než aby šli také bojovat,“ pravil jí a dál ji objímal, aby už neplakala. Stařík dál se zaujetím pozoroval bitvu. Na poli už leželo více mrtvých než živých. Řady se klátily, až najednou přišlo to, co nikdo neočekával. Z vojsk zbyli jen ranění a padlí, nikdo schopný bojovat. Ranění na obou stranách se plazili k domovům, hrozný pohled, kdy polovina těla vláčela své zbytky sněhem a tvořila za sebou rudou cestu ze své krve. Elfské zástavy se válely ve sněhu i s tělem Ereba, padnul hrdě, když se dostal do svých předních linií. Velitel lidí ještě chodil s velkými zraněními po bojišti a prohlížel své oddané válející se po kusech na bojišti. Když tu usedl k zemi, položil meč na svou hruď a usnul spánkem věčným. „Padl pán města…“ řekl stařec. “Bitva je u konce…“ Gnor a Sengro se probudili a rychle se tázali: „Jak to skončilo? Kdo vyhrál?“ Mladík je ale řevem přerušil: „Není to snad jedno? Tolik mrtvých a zkažených životů a vás zajímá jen jedno? Styďte se!“ Oba dva byli trochu umlčeni, ale stařík jim odpověděl: „Nikdo nevyhrál, nikdo, kdo by mohl nést zástavu, nezůstal.“

26

Z věží zatím šly na bojiště malé oddíly a jaly se odnášet své raněné. To samé se stalo i na druhé straně, ženy odváděly polomrtvé elfy. Na věžích zhasly plameny. Kostely ale ve městě nevydaly ani hlásku, ani jeden zvon nebil pro ta statečná srdce. Stařík se otočil a jal se zkoumat už velké jezero za ležením výpravy. „Co to asi má znamenat?“ tiše si opakoval, ale potok mu dal rychle odpověď, hladina se zvedla, rychle se natáhla přes planinu až k lesu a utvořila škrabku. Pomalu se rozjížděla bitevní krajinou a překrývala mrtvé i s raněnými, kteří nestihli odejít. Dokonce i zachránci z věží a ženy z lesů málem nestačili utéct. Pár matek zůstalo truchlíc se syny nad jejich památkou pod tou velkou vodou. Ta překryla vše, smyla elfy i lidi a níže na rovné planině utvořila jezero, zakryla tu bolest, všechnu tu krev dala do sebe. „Je po boji…“ smutně pravil stařík. „Bylo by lepší, kdybychom si teď všichni odpočinuli.“ Nikdo z celé výpravy neřekl ani slovo. Mladík ulehl vedle Vary, ta už moc neplakala. Elfové ulehli nachystáni k obraně, opřeni zády jeden o druhého a usínali. Gnor ještě chvíli zíral na tu zkázu, těla plavoucí na hladině a po čase se potápějící ke dnu jezera. Sengor ho však vzal za ramena a odvedl k loži. Ulehli vedle sebe jako přátelé a usnuli. Mladík přemítal v hlavě, co se všechno stalo, kolik asi mrtvých je teď pohřbeno pod vodou a kolik raněných tam skončit vůbec nemuselo. V tu ho uchopil stařec za rameno: „Země je podrážděná, tohle nebude jediná bitva na světě, ve které musela matka zasáhnout. A bude to ještě horší. Zítra musíme odejít.“ Mladík zakroutil hlavou na znamení pochopení. Vara se svíjela ve smutku. Stařík též ulehl kus ode všech a spal spánkem silným. „Jak mohou tak klidně spát…“ přemítala Vara, ale taky po chvíli usnula, mladík též, Vara se k němu ze snu přitočila a leželi skoro u sebe. Co se všem zdálo? U každého něco jiného. Gnor snil o slávě na bitevním poli, která ho možná právě dnes minula a Sengor snil zase o svém domově, o klidu ve službách Alega, který zatím ve světě nenašel. Mladík snil o srdci, osudu a věcech, které ho stále provázely. Vara měla v mysli ty krásné dotyky útěchy od lesníka, ale stále jí jelo myslí, že nesmí nic víc, než jen mlčet. Navíc cítila bolest elfů pod vodou. Stařec nesnil, jen se neklidně převaloval. Elfové stále měli v myslích padlé. Možná by tak skončili taky a možná by bitva dopadla lépe, kdyby tam byli, ale to oni nevěděli.

27

Malý přízrak Na druhý den se probudili mlčky. Nikdo neřekl ani slovo, aby toho druhého proti sobě nepopudil. Vara si stále prohlížela jezero, dnes na obou stranách stály stráže a plačící ženy. Vždy se držely hodně daleko od druhé strany. Elfové pěli smutnou píseň. Lidé plakali. Po chvíli dívání ji mladík pohladil po vlasech a za ruku ji vedl pryč z té vyhlídky. „Musíme jít,“ řekl stařec. Celá výprava se dala na pochod. Z kopce se všichni plazili. Čas od času se někdo otočil a pohlédl zpět na bojiště. „Kudy teď půjdeme?“ zeptal se mladík čaroděje, ten se na něj usmál. „Za osudem, chlapče, za osudem,“ řekl. „Jak může v téhle chvíli vtipkovat…“ prohodil si pro sebe Gnor. „Půjdeme přes planinu, zkusíme se vyhnout vesnici asi před deseti lety vypálené elfy a pak půjdeme do lidského města, musím navštívit přátele. Snad jsou ještě na živu.“ Mlčící výprava procházela zase sněhem, ale dnes to bylo jiné, kolem byly malé kopečky, všechno se zdálo jiné. Mladík si rozhodně raději prohlížel kopečky, čas od času zasněžené křoviny, než nekončící rovnou planinu. Elfové z toho byli u vytržení, měli pravdu, kdykoliv na ně mohl kdokoliv vyrazit ze zálohy. Jen stařec pořád mlčel, když uviděl jak Vara a její muži obíhají vrcholky kopečků, aby viděli dále do kraje, začal se smát. Elfové se zastavili a zírali na něj. „Čemu se směje?“ pošeptal Gnor lesníkovi do ucha, ale dříve než mladík stačil cokoliv vyslovit, stařec řekl: „Směju se tomu, jak tam pobíhají a bojí se. Kdyby tak věděli, že do těchto částí nedaleko města se bojí každý živý… To by asi běhali ještě víc. Ale proto tu taky jdeme, mrtví nám nic neudělají.“ Elfové se seběhli na konci výpravy a Vara svým neřekla pro jistotu ani slovo, jen dále šli za starcem. Byli na něj trochu naštvaní, pořád si jen ze všech utahuje, chová se záhadně a nemluví s nimi. To přece není dobře, jsou elfové, ti by mu měli rozumět nejlépe, ale stařec si myslel něco úplně rozdílného. „Tolik času jsem jim dal, aby věděli, že rozum neznamená být chytrý, a nakonec jsou stejně tak arogantní,“ říkal si pro sebe. „Kdybych jim poručil, aby běhali jako lasičky po stráních, udělají to, ale budou remcat, a když jim nic neřeknu, to běhají sami.“ „Co myslíš, že nás čeká?“ ptal se Gnor Sengora. „Myslím, že dlouhá cesta.“ Gnor se trochu urazil: „Ty mne vždycky nějak odbudeš, viď?“ Sengor si začal pískat do kroku, nesněžilo, nefoukal skoro žádný vítr, cesta před nimi byla udupaná staříkem a oni mohli pohodlně jít dál tam, kam se dosud nikdy nedostali, Sengor byl i do jisté míry rád, že pozná jiný kraj, ale stýskalo se mu po domově, po sladkém nic nedělání. Za čas nikdo z nich nedával ani nejmenší pozor, kam jdou. Netušili nic o nebezpečí, věřili starci. „Pane, pohleďte!“ řekl ustaraně Sengor a ukázal na čerstvé stopy ve sněhu. Patřili vlkovi. „To je hodně divné, musel být sám, takže se tu nebál, musí jich tu být víc…“ Čaroděj se na to podíval. „Kdyby byli skuteční, už bychom byli mrtví. Nebojte, v téhle končině to bývají jen přízraky.“ Gnor vytřeštil oči. „Přízraky?“ zakřičel a Vara ho hned okřikla: „Psssst, můžou být blízko.“ Stařec se zasmál a pokračoval v cestě. Ale nikdo z nich netušil, že je sledují oči. Dvě krásné malé oči. Mihly se nad obzorem. Mladík se na ně otočil, ale viděl jen stín mizející kamsi za sníh. Nedal tomu žádný význam. Šli dál, trochu se báli, ale stařík si stále jen pískal a zpíval do kroku. Mladík sklonil hlavu do země, šlo se mu tak lépe. Neušli ani tisíc kroků a mladíka tahal Gnor za rukáv. „Pane! Podívejte se…“ říkal vystrašeně. Na obzoru se doopravdy zjevil vlk a za chvíli kus vedle něj další a další až přiběhla celá smečka. Obklíčili je. Vara s elfy natáhla luky. Sengor vytáhl ten svůj. Všichni mířili na jednoho z vlků. Mladíkova sekera se leskla ve svitu slunce a meč Gnora byl připraven se porvat o svého pána. Vlci začali vrčet, se zdviženými ocasy se otáčeli kolem výpravy. Pohlíželi na výpravu jako na vetřelce, jako na čerstvé maso, které se jim přichází oddat.

28

Ale stařík nic neřekl. Jen se stále usmíval. „Jsou to jen vlci a ještě k tomu přízraky, nevěřte tomu, co vidíte.“ Jeden z vlků se k němu přiblížil a kousl ho do ruky, rval a tlačil, až ji nakonec měl v ústech. „Ach ne…“ zděsila se Vara a couvala kus od něj, aby byla stále od vlků, ale stařík se jen smál. „Nebojte se, chtějí vás jen vyděsit.“ Gnor zakřičel: „On se zbláznil, je to šílenec.“ Sengor couval až k mladíkovi, drknul mu do zad. V tom vyšla rána z jeho luku, ale vlk uskočil, šíp ho nezasáhl. „Rychle pryč!“ zavolal lesník a utíkal mezi vlky, které rozrazil sekerou, všichni ostatní až na staříka za ním. Čaroděj se podíval na ruku, kterou svíral vlk a pak na pahýl co po ní zůstal, když se zadíval pořádně, ruka se zase objevila na svém místě. Vlkovi v tlamě nic nezůstalo. „Jen hloupý klam a ty hlupáci mi nevěří… Ach jo, mám já to vůbec zapotřebí?“ Vlci se od něj otočili a kňučeli. Po chvíli se vydali pronásledovat zbytek výpravy. Ty malá očíčka to všechno viděla, když spatřila utíkající, trochu se pousmála, ale stařík jim vehnal slzy do očí. Chlapec se otočil pryč od toho místa a zašel za závěj. Stařík ho viděl. Chvíli tam ještě stál, přemýšlel, co udělá, pak nakonec je začal stopovat, nemůže je přeci opustit. „Do tmy musíme být pryč a oni si vymyslí něco takového…“ mručel si pod vousy a šel pomalu v jejich stopách. Zatím všichni ostatní utíkali, jak jen nejvíc to šlo. Vlci je pomalu dohnali. Vždy se na ně jeden z elfů otočil a vystřelil. Jenže vlci uhýbali, nikdy se žádný šíp do nich nezabodl. Nikdo netušil, kam běží a kam doběhne. Jen rachot jejich zásob zněl krajinou. „Podívejte, utíkejte támhle…“ řekl jeden z elfů, lidé nic neviděli, ale věřili jeho zraku, za chvíli se před nimi otevřela malá rozvalená vesnička. Když zaběhli mezi sutiny, uviděli kostel, který měl ještě dobře postavené stěny a skoro celá vrata. Vběhli dovnitř, zavřeli tu bránu. Vše bylo pod sněhem. Střecha provalená. Z venku se ozývali vlci a jejich vrčení, každý se vevnitř bál, aby se k nim nedostali jinudy. Rozhlíželi se kolem sebe, luky stále natažené. Daly se rozeznat lavice pod sněhem a čas od času, jakoby na nich ležely nějaké boule. „Pane? Myslim, že je čas dělat oběd,“ řekl Sengor a sklopil luk. „Zase jídlo…“ řekla Vara, ale elfy to více méně uklidnilo. Gnor se zatím jal odhrabávání sněhu z lavice, aby si měli kam sednout. „Tady něco je,“ řekl, když se dostal k vypouklé věci pod sněhem. „Do háje s tím…“ praštil do toho, když usoudil, že to svou silou nemůže odrýt, ale jak vydal ránu, ta věc prolétla sněhem a rozplácla se o stěnu zničeného kostela. Na zem dopadla rozpadlá lebka. „Ach bože,“ řekl Sengor. Gnor začal zmatkovat: „Co teď, co je, co to má znamenat?“ Elfové zatím strkali do každé z těch vyboulenin, každá byla lebka a na oltáři ležela celá kostra, zřejmě mnich. Gnor se začal moc bát, až pomalu nevěděl, co má dělat. „Musíme utéct,“ rozehnal se k vratům, ale dřív než se k nim dostal, Vara přiskočila a vrazila mu jednu přímo do čela, až ho to povalilo. „Myslíš, že je lepší být uvnitř s těmi, co už ti nic neudělají, anebo venku s těmi, co tě mohou udělat stejně tak krásným jako obyvatele téhle vesnice?“ Jeden z elfů se pousmál a pošeptal si: „Neurážejte mrtvé, na něj jsou až příliš krásní…“ Gnor se zatím vzpamatovával, když se postavil na nohy, Sengor mu řekl: „Pojď mi pomoc a neboj se, ty už nám vážně nic neudělaj. Mladík stál u stěny a přemítal: „O tom nám přeci stařec říkal, že se máme vyhnout nějaké vesnici…“ Po chvíli už hřál rozvaliny plamen z ohně a nad ohněm se chystalo dobré jídlo. Elfové poklidili kostry na jednu hromadu. Sengor už na ně pomalu křičel: „Pojďte se taky najíst.“ Je jasné, že nepohrdli, ale dřív než cokoliv dostali do ruky: „Umyjte si pěkně ty vaše pracky,“ dostali poručeno od Gnora. Teprve pak jim podal jídlo. Všichni se trochu uklidnili, ani vlci nebyli slyšet. Asi uznali, že se dovnitř nedostanou, a šli si hledat něco jiného k jídlu. Všichni seděli kolem ohně, koukali se do plamene. Pomalu dojedli, beze slova jen tak zírali, najednou je přepadla velká únava. Mladík usnul a opřel se o Vařino rameno, ta sklouzla do sněhu a usnula také. Elfové upustili nádoby a spali, jako by byla půl noc. „Gnore, podej mi to!“ napomínal už po desáté Sengor svého přítele, otečený zády ke všem a chystající trochu

29

dřeva na zátop z lavice, ale Gnor mu nic nepodával, a to chtěl jen nůž. „Tak Gnore, co ti je?“ Otočil se a za sebou uviděl malého chlapce, Gnor ležel za ním a tvrdě spal. „Kdo pak jsi? A jak ses sem dostal?“ zeptal se chlapečka Sengor, ale ten mu pohlédl do očí, když se do nich zadíval i Sengor, pomalu usínal také, skácel se na zem mezi ostatní. Chlapec si je chvíli prohlížel, stál mezi nimi a zíral na ně, dlouho nic takového neviděl, lidi a elfy. Nakonec zmizel s větrem nad krajinou, ten ho změnil ve sníh. Všem se zdál ten samý sen. Viděli mladíka, byl velmi krásný a zamilovaný, stál u tůně a za ním žhnula světla vesnice. Bylo léto a on čekal na někoho, kdo mu je drahý, v tom k němu vykročila překrásná elfka. Políbil ji. Utrhl růži a položil ji na hrudník své dámy. Ale růže začala padat k zemi, ti dva si toho moc nevšímali, dál se objímali… V tom ve snu všechny přepadla bolest, do obrazu dvou milenců se projímala krev a strádání, velké trápení… Když se ti dva přestali objímat, dívce začalo růst břicho. Bylo větší a větší. Zatímco mladíkovi přibylo brnění. I přesto se stále vroucně milovali a růže u jejich nohou zakořenila a rostla. Byla stále větší a krásnější. Zase se promítla nenávist, teď uviděli, jak dívku vláčí lesem elfové a nechávají ji na kraji, kde pláče a zoufá si. Její milý zatím stál v řadě vojáků… Obrazy vojsk, padlých a sténajících polomrtvých lidí… V tu se zjevila dívka ve vesnici, kde se scházela s mladíkem. Ta hořela a oheň ničil vše, co mu bylo na blízku. Pobíhala, až našla svého milého. Poklekla k němu. V tu se za ní objevil jezdec a uhodil ji do hlavy… Obraz snu se rozplynul a za chvíli se zase dal dohromady. Dívka se rvala o život, začínala zima a ona se musela nějak zaopatřit. V tu začala rodit… Všichni z výpravy teď stáli naproti té nové matce. Nikdo nic neřekl, jen Vara poplakávala. Mladík ji zase objal. Po chvíli porodu matka ani nehlesla, velké břicho se zmenšilo a před ní stál chlapec. Ten měl tak velké oči, že se i lesníkovi zželelo. Jeho matka se zatím rozložila na prach. Každý z výpravy na sebe důrazně pohlédl. „Tohle se nesmí opakovat…“ řekl si pro sebe lesník, Vara ho slyšela. Dalo jí to trochu naděje. Pomalu se všichni začali probouzet, ale teď už ve tmě. Noc byla jasná, svítily na ně hvězdy a měsíc jim dával pohlazení na probuzení. „Podívejte…“ řekl potichu jeden z elfů a zíral nad stěnu, kde se leskly dvě oči. Stál tam ten chlapec, mrkl, když viděl, jak se na něj se zaujetím dívají. „Pojď ke mně, prosím…“ řekla Vara, jak nejvlídněji uměla, ale chlapec seskočil na druhou stranu rozvalené stěny. „Myslím, že je čas odejít,“ poznamenal lesník. Už tak nějak tušili, o čem mluvil stařík, celou dobu je ani nenapadlo se o něj bát, jakoby je sem na to místo někdo vedl a to co se jim zdálo, mělo nějaký význam. Země byla plná nenávisti a tohle je jen jeden z pomníků té zlé dámy. Pomalu otevřeli vrata, stáli tam vlci, ale teď už jinak. Neměli zvedlý ocas a ani necenili zuby. Kolem nich procházel chlapec. Vlci utvořili kolem výpravy kolo. Vždy, když chtěl někdo z něj vyjít, zavrčeli na něj, ale nic mu neudělali. Šli pomalým krokem z vesnice. V tu se lesník zastavil, i přes vrčení vykročil z oblouku vlků a šel ke keři. Oklepal ho od sněhu. Stála tam růže, kterou kdysi zasadili ti dva, jenže dnes byla uschlá, někde bylo vidět, že z ní teče krev místo vody a jinde zase jakoby uschlé květy plakaly. Vedle keře se objevil chlapec, utrhl jeden z květů a podal ho lesníkovi. Uchopil ho a uklonil se na znamení díku. Květ rozkvetl, ukázal se v největší kráse. Lesník ho schoval do látky a dal do své brašny. Chlapec k němu natáhl ruku, ale nedosáhl mu až na hlavu. Mladík si tedy klekl na kolena. Chlapec mu jel ručičkou po vlasech a pak po tvářích. Nakonec se celý proměnil ve sníh a vítr ho rozfoukal do kraje. Lesník ještě chvíli cítil tu ruku na své tváři, ale nakonec zmizela s větrem.

30

Vlci k němu přišli a zase ho odvedli k ostatním, za svitu měsíce se vraceli na místo, kde už jednou byli a kde nechali starce. Když se tak vraceli, vlci je zastavili. Jeden z nich zaštěkal do tmy. Ozvalo se jen zabručení. Když se rozštěkali všichni, ze tmy na zemi se odkryl bílý plášť, který splýval se sněhem. „Tak tady jste…“ řekl stařec rozespale a jak to dořekl, vlci zmizeli. „Jak to, že zase máte ruku?“ zeptal se ho Gnor. „Kdybyste mne poslouchali…“ Gnor chtěl ještě něco dodat, ale stařec ho přerušil. „Musíme jít, cesta je dlouhá a do rána se dostanem až do města, jestli ne, pak nám už nic nepomůže…“ Měsíc jim jasnil cestu. Gnor se Sengorem šli hned za starcem, bavili si mezi sebou o tom, co se jim přihodilo a jak moc je to zvláštní. „Už abychom byli doma, co?“ řekl Gnor. „To víš, že jo, hrozně si to přeju.“ Po chvíli důrazného a smutného ticha, zračícího se v jejich očích, řekl Sengor: „Hlavně nám dochází naše jídlo…“ Gnor byl ještě smutnější než před tím, teď už šli tiše za starcem klidnou nocí. Vara šla potichu vedle mladíka, dívali se do tmy, ale nic neříkali. Vždy, když se dotkli pohledy, pousmáli se na sebe. Elfové šli také tiše, bylo obvyklé, že se mezi sebou nebavili. Čas od času se probleskla něčí stopa na sněhu, ale to bylo vše, co potkali. Cesta utíkala rychle. „Šli jsme docela rychle, za obzorem je už město, před svítáním tam vyrazíme,“ zastavil všechny stařec. „Odpočinem si.“ Těch sedm se sesedlo a leckdo ještě na chvíli usnul, bylo silné ticho, nic se ani nepohnulo, nic nebylo vidět, jen hvězdy a ostatní z výpravy. Vara usnula, stále myslela na příběh chlapce, trápilo ji to, když věděla, že i právě jí by se mohl týkat. Stále ji ale hřála věta mladíka, že se to už nesmí a nebude opakovat. Řekl to tak rázně a silně, že tomu věřila celým srdcem. Mladík ale měl jiné starosti, díval se na obličej Vary, vždy se mu líbila, ale někdy se jí bál. Když v posledních dnech viděl, jak dokáže být silná a na druhou stranu i smutná, oblíbil si ji. Měl rád, když mohl někoho utěšovat, držet za ramena a dávat mu naději, u ní ho to více těšilo, že k ní cítil něco, co zatím nepoznal nikde jinde, nikdy jindy. Kus od nich prolétla sova. Staříka to probudilo. „Vidí nás…“ Mladík se na něj otočil, on si té sovy nevšiml a povzdech staříka pochopil jako slovo ze snu. „Matka nás vede…“ Stařec zase zavřel oči. Lesník se ještě chvíli díval na Varu a pak také usnul.

31

Lidé „Vstávej…“ Chvíle ticha. “Tak vstávej už…“ lomcoval stařík s lesníkem, který ležel kousek od Vary. Ta měla jeho ruku jako polštář pod hlavou. „Vzbuď ostatní, než vyjde slunce, musíme být ve městě. Slyšíš?“ Mladík potichu vyndal ruku zpod hlavy dívky, ale tu to stejně vzbudilo. „Vstávej, Varo, musíme jít, vzbuď své…“ poručil jí a začal budit své přátele. Vždy, když se někdo probudil, stařík k němu přišel a naznačil, že má být potichu. Pobíhal takhle za mladíkem ke každému. Všichni se narovnali a naložili své zásoby, pomalu šli za starcem. Mladík k němu popoběhl: „Proč potichu?“ Stařík mu nevěnoval moc pozornosti: „Jen tiše pojď, ať nás nikdo nevidí. Musíme se do města dostat tajně. Uvidí nás a výprava může skončit.“ Gnor kus od něj zaslechl tu rozmluvu: „V téhle mlze?“ zakroutil nevěřícně hlavou. Za chvíli se před nimi v kapičkách husté mlhy a temnotě zjevili ohromné hradby, vyšší než pět statných mužů stojících si na ramennou. Shora byl slyšet zvuk stráží, čas od času i hlasy, jak si povídají, ve výdutích se promítávali plameny loučí. Šli až přímo pod hradby a pomalu se kradli podél nich. Nohami odhrnovali sníh. „Kam to jdem? Kam?“ ptal se Sengor mladíka. „Sám nevím.“ Utíkal se zeptat: „Proč se tu plazíme ve špíně a sněhu? Vždyť nám nic neudělají a navíc, hradby nemívají díry, nemá to cenu…“ Stařík na něj jen zasyčel, aby byl zticha…Všichni se zastavili, nad nimi zazářila pochodeň, určitě se někdo teď dívá na jejich záda. Nikdo se ani nehnul, po chvíli louče odešla. „Uf.“ oddechl si stařec. „Jdeme do tajné chodby vedoucí pod hradbami a pak městem až do cestovního hostince, za mými přáteli a proč se nesmíme nechat vidět? Všiml sis někdy uší té dívky, na kterou pořád tak koukáš?“ Stařec šeptal tak nahlas, až se Vara trochu začervenala. „Takže pěkně potichu a za mnou, elfy tu nemají moc v lásce.“ Za chvíli se stařík zastavil. „Co je? Proč stojíme?“ ptal se Gnor. “Nevím kde to je no.“ Gnor poklesl zrakem a tiše řekl Sengorovi: „Co jsme čekali, že ano…“ Každý z výpravy se posadil pod hradby a čekal, stařík obcházel kameny, díval se kolem sebe, ale nic neviděl. Gnor po chvíli vstal, řekl si, že bude koukat, jestli někdo není na hradbách. Pomalu couval od zdi, díval se tiše nahoru. Všichni, co seděli, na něj šeptali: „Vrať se, ty blázne, ještě nás uvidí.“ Nad obzorem se ukázalo slunce, pomalu vycházelo, ale mlhu to začalo trhat, toho se nejvíc všichni báli. „Tak vrať se, ty hlupáku, pozor na ten keř za tebou,“ řekl mu Sengor, když se Gnor otáčel, aby se na ten keř zasněžený podíval, zakopl a skutálel se kamsi za něj. Sengor se na to místo pomalu doplazil. „Gnore? Jsi v pořádku?“ Někde za keřem se ozval dutý zvuk, jakoby ze sklepení. „Jo, jsem…“ Sengor zavřel oči a vycenil zuby: „Potichu ty blázne…“ Stařík se otočil a přiběhl před ležícího strážníka. „Našel jsem to, všichni sem,“ řekl skoro normálním hlasem a ostatní hned přicházeli. Sengor se narovnal a ze zdola uviděl Gnorovu hlavu, jak na něj zírá z jakési hlubiny. Celá výprava sestupovala dolů. Bylo tam temno, že ani na krok se nedalo jít bez toho, aby někdo neriskoval upadnutí. Stařík rozžehl světlo. Před nimi se otvírala chodba, ani starcovo osvětlení nestačilo na ozáření konce. „Za mnou,“ poručil. Všichni šli velmi tiše, snažili se. „Nasaďte si všichni kápi, až na lidi.“ Jenže to ani nebyly u konce. „Stát,“ zavelel najednou. „Dál chodba nevede.“ Zazářil světlem do dálky, ale světlo něco polykalo. Mladík natáhl ruku před sebe, zajela do temnoty, která vypadala spíše jako tekutina. Zase ji vytáhl. Čaroděj se otočil k pravé stěně a prohlásil nějaké nesmyslné elfské cosi, co nikdo z přítomných neměl šanci zaslechnout, jak moc potichu to stařík šeptal. Kameny se rozestoupili. Před nimi se otevřela prázdná ulička. Vyšli ven, stěna za nimi se zase zavřela. Pomalu následovali starce ospalým městem, bylo ráno, ale na ulicích nikdo nebyl. Jen z oken vlály černé vlajky. „Pohleď,“ chytil najednou stařec mladíka za ruku a ukázal na katedrálu. Měla vyvrácené vrata a ve vnitř bylo pusto, poházené lavice, žádné drahé 32

předměty. Mladík sice nikdy katedrálu neviděl, ale z vyprávění věděl, že je to studna moudrostí krás pokřtěných. Vara se přitočila ke starci: „Chci se odtud rychle dostat.“ Ten měl stejný pocit a dal ji to pokýváním hlavy najevo, tak zase spěchali dál. Ještě prošli kolem knihovny, kterou potkal zase jiný osud, měla dveře zavřené, zamčené a přibité silnými trámy. Pomalu se proplížili městem… „Tady to je…“ Uviděl najednou stařík a vrhl se ke dveřím, nad nimi se houpal štít s nákresem koně a vozu. Elf se podíval na nápis a pomalu zadrkotal: „Ob-odchod, aha, obchodní stan…“ Čaroděj ho vzal za ramena: „Učíš se rychle, ale jdi dovnitř, je to obchodní stanice.“ Když vešli, spatřili vymetené regály a jeden velký pult. Na něm ležel muž ve středních letech, nevypadal zrovna vesele. Když do místnosti vstoupil stařec, přiklonil k zámku hůl a uzamkl jím dveře. Muž na pultu sebou cuknul, narovnal se a pohlédl na všechny přítomné. „Co si budete přát? Sem nikdo nejezdí, raději zmizte, zmizte jako všichni ustrašený blázni …“ A zase položil hlavu na pult. „A co staří přátelé…“ řekl stařec a sundal si kápi. „Čaroději?“ vstal muž a vrhl se k němu, objal ho. „Nepřicházíš ve zrovna vhodné chvíli, celý svět je naruby. Pojď dál, tady je to nebezpečné, moc očí a uší, rychle jdi dozadu, tam, co dřív a pak po schodech dolu, do sklepa, udělejte si pohodlí, za chvíli tam budu. Rychle…“ Všichni šli za starcem dolů po schodech, tam zapálili svíce a čekali. Po chvíli za nimi přišel přítel čaroděje. „Jak jsem rád, že tě vidím, neseš nějaké dobré zprávy? Vyprávěj. A co tví přátelé? Kdo oni jsou?“ Otočil se na ostatní. Vara se ho jala prohlížet. Byl spíše malý, ale ne malý jak trpaslík z obrázků. Trochu tlustý, ale ne neupravený, oholený. Vypadal oblečením jako čistý obchodník tělem i duchem, podobný těm, kteří seděli ve věznici. Měl malé oči, které neustále jezdily po pláštích elfů, a koukali se na lidi. Čas od času si podrbal na hlavě lysinu. Stařík se pohodlně usadil, pokynul ostatním, aby udělali totéž. „Buďte klidní, tady nám žádné nebezpečí nehrozí.“ Když se všichni uvolnili a obchodník jim odnesl jejich pláště na věšák u vchodu do podzemní místnosti, kde seděli, dal se čaroděj do vypravování: „Les je na spadnutí, vládce padl a tady to nebude o to lepší, že? Víš o potoku?“ Obchodník souhlasně pokýval. „Je to krev matky, vím to určitě.“ V téhle chvíli se obchodník skoro vyděsil, ale starce ve vypravování nepřerušil. „Musíme jít až k srdci. Přichází temné armády z jihu a z jiných stran.“ Nastala chvíle ticha. „Je to jasné, už dlouho nepřišla zpráva z jižních měst a lesů, tam to asi bude nejtěžší. Stále tomu ale nemůžu uvěřit, že se tohle všechno děje.“ Všichni ostatní na ně pohlíželi dost zaujatě a velmi důrazně se tvářili, na znamení, že se jich to také týká, i když Gnor neměl ani ponětí, na čem to sedí, na tož, o co se jedná, tvářit se zaujatě ale uměl stejně pěkně, jako ostatní. „Teď poslyš ty mne, budu ti vyprávět o zkáze, která postihla snad všechny lidi ze všech měst na známém světě. Jistě jste šli kolem pobořené katedrály a uzavřené knihovny.“ Všichni pokývali hlavou, že rozumí. „Asi před pěti lety přišel neznámý člověk, měl hlas lva a oči vlka, roucho kazatele ho předurčilo dávat příklad lidem a on kázal v katedrále, jak nejlépe uměl. Podle mne je svedl na blud…“ Stařík si pomyslel: „Tak proto není armáda kříže.“ Obchodník dál vypravoval: „Jeho ovce ho všude následovali. Někteří mu šli věrností až pro smrt, napadali muže a ženy věřící severským bohům, ale nakonec jim přikázal, aby je nechali být. Řekl, že přijme i lid kladiva pod své opatrovnictví, že jeho pán nerozlišuje mezi špatným a dobrým, že jim vše odpustí. Spousta do té doby přesvědčených se obracela k němu. Vše bylo docela pěkné, každý přijímal víru v kříž, až jednoho dne jim jejich pán, kazatel, přikázal, že by s ním měli odejít do svaté země. Následoval ho každý, už je to rok, co odešli, zůstali tu jen bezvěrní. Nikdo z těch, co šli za kazatelem, se doposud nevrátil. Podle mne je to ďábel…“ Starcovi to vše začalo zapadat. „Pokud ale padl i velitel města, který se celou dobu hájil jak kazateli, tak všem církvím, už není návratu, město je moc slabé, vojska málo. Nemůžem se ubránit ani elfům, kdyby zaútočili velkou silou, natož jiným, velkým armádám.

33

Navíc asi vypukne co nevidět vzpoura, znáš lidi příteli, každý si rád sáhne na pokladnici, i když je třeba už prázdná.“ Mladík se zvedl z místa: „Budem se bránit společně, lidé a elfové po boku…“ Obchodník se začal smát, ale když viděl, že to mladík myslí vážně a každý z výpravy za ním stojí, utišil se. „To je bláznovství, jak to chceš dokázat?“ Mladík neznal odpověď, ale že to dokáže, věděl s určitostí. Stařec se dal do vyprávění o lese a o přátelích, které mají s obchodníkem společné. Nakonec se shodli, že většina z nich je uvězněna elfy, anebo o nich není žádná zmínka. „Bojím se o celý svět, bojím se každý den, strach svírá stěny tohoto města, po bitvě je ještě silnější,“ řekl obchodník. V tom tichu nikdo ani nešpitl. „No dost smutku, oslavíme váš příchod,“ řekl a poodešel kamsi do komory, za chvíli přicházel s podnosy plnými uzenin a jídla. Dokonce i víno měl a tak hostům nabídl. „Nemusel sis dělat škodu příteli,“ smál se na něj stařec: „Není tu moc místa k radostem, tak si aspoň s vámi dopřeju,“ začali si povídat, konečně si trochu více odpočinuli v teple a pobavili se o životě s někým dalším. Po chvíli byl vidět i úsměv, to když Gnor mohl otevřít svou brašnu a naplnit ji jídlem až pokraj. Elfové ho poplácali po ramennou, na znamení, že udělal dobře a on měl konečně pocit, že k nim všem trochu patří. Sengor se zaposlouchal do debaty, jež vedl stařec s obchodníkem, mluvili o světě a o tom, jak si myslí, že to všechno skončí. „Pokud máš tak zdatné pomocníky, čaroději, věřím, že to dokážete,“ řekl muž, ale stařec to zamítl. „Já sloužím jim, to oni mne vůlí osudu našli,“ usmál se na lesníka, sedícího po boku Vary. Lesník však přemýšlel o něčem jiném, stále víc cítil bolest, už dlouho nešli podle potoka, musí dorazit včas a krev zastavit, musí. Vara se zase dívala na elfy, jak jedí lidské jídlo a ani se nedívají na to elfské, které před ně obchodník také položil, až je okřikla: „Budete tlustý a každá srna vám uteče…“ Oba elfové přestali jíst, pohlédli na ní. Jeden z nich si dokonce vyndal kost z pusy, kterou celou tu dobu ohryzával, aby splnil přání své paní. „Ještě že se za pár dní vrátíme do lesa, to jídlo vám škodí, tak si to koukejte pořádně užít,“ dodala důrazně a její strážci se zase pustili do přejídání. V tu se ze shora ozvaly duté rány, někdo klepal na zavřené dveře. „Je zavřeno…“ zakřičel obchodník. Jenže rány nekončili, až muž vstal a vyběhl nahoru po schodech, všechny přítomné to umlčelo. Po momentu, kdy slyšely jen kroky nad hlavami, se dolů mezi ně zase snesl muž, ale teď vedl druhého, mladšího, mezi ně. „Co se stalo?“ ptal se čaroděj. „Potichu, nechte ho vydýchat…“ Příchozí shodil kápi, když si vydechl, začal mluvit: „Blbé pláště, už abychom je nemuseli nosit, blbá zima, blbý led…“ Všichni se na něj dívali: „Tak co se stalo?“ Ale příchozí jen sáhl po vínu a z plna hrdla se napil. Pak zase mluvil, teď už k věci: „V paláci začalo rabování, nikdo si není jistý vlastním jměním. Vládnoucí rodina odešla, musí se najít sjednotitel, strýčku, povoláme naše věrné do zbraně, je nás dost.“ Nikdo z výpravy to nechápal. „Nastal chaos,“ podotkl čaroděj. Obchodník chvíli přemýšlel. „Pozdrav naše hosty, jsou to zachránci.“ Po chvíli mu vyložil všechno, co od nich slyšel. Jeho synovec se také smál, když slyšel o plánu mladíka, ale po chvíli přiznal, že je to možné. „Na večer musíte odejít, do té doby my půjdeme chystat naše muže, městu musíme vrátit kázeň a pořádek, co dělají stráže?“ řekl muž. „Stráží je málo, náš plán musí přijít co nejdříve, než z nich nezbude nic. Na ulicích je bláznovství a snoubí se s bolestí.“ Pohlédli si oba do očí: „Dobře tedy, povolej všechny naše muže, ať se shromáždí v ulici a obsadí domy kolem, než nás bude dost, abychom mohli vyrazit do města. Vy se zatím připravte, musíte včas odejít. Zatím vyčkávejte…“ Oba zmizeli kamsi ven, nahoru po schodech. Výprava zatím odpočívala, někteří zase usnuli, někteří vzpomínali na staré dobré časy a jiní zase přemítali o tom, co bude. Vara se opřela o mladíka a usnula silným spánkem. Gnor se Sengorem velmi najedení usnuli také a elfové je následovali. Stařík se díval upřeně na mladíka, celou tu dobu, celý čas, ten běžel,

34

velmi rychle běžel. Slunce se zatím překulilo. U obchodníka strávili skoro celý den a stále je nikdo nepřišel vyprovodit. V tu všechny probudili tři pokřiky. Po schodech seběhl obchodník: „Všechno je nachystáno, muži vás doprovodí do bezpečí ven z města a my se zatím vydáme do paláce. Bůh nám přej, abychom přinesli zase kázeň, k tomu nám kladiva do pochodu budou hrát.“ smál se a vyběhl zase nahoru, všichni ostatní z výpravy za ním. Výkřiky vydávala malá armáda jeho synovce. Nahoře stáli pevně seřazené pluky mužů a silných žen. Byly to trhanci, ale odvaha jim nechyběla. Jeden oddíl obklopil výpravu a vedl ji městem. Synovec muže zatím seděl na koni a velel ostatním, ještě jim stihl mávat na rozloučenou, po chvíli už kázal do pochodu své pěchotě, malé bojové zástavy za ním šly klidně, byl to pravý velitel. „Co tam vidíš? Co tam je?“ ptal se Gnor Sengora. „Co bych tam jako měl vidět, je nás tu moc a tolik hlav neprohlídne ani tady elf, snad nás dostanou pryč,“ odpověděl mu přítel. Šli mezi nimi jako ovce, synovec obchodníka měl tak jistotu, že se jim nic nestane a že naděje v plán žije. Zbytkem města se rozléhaly bubny, někdy i velké výbuchy, chrastění brnění. Za chvíli stáli před bránou, ale jaký byl jejich údiv, když viděli, že je vyvrácená. Z kamenných zdí vyseli lidé, krev jim ještě kapala dolů k vratům a tam tvořila louže. „Podívejte, stráže…“ řekl stařec, aby všichni z výpravy pochopili, jak to teď ve městě asi vypadá. Za branou je ochrana opustila, vracela se zas zpět do města na seřadiště. Naše výprava se zase vydala na cestu, pomalu putovali, ve městě za nimi zuřila bitva, z dáli viděli plameny a kouř. Stařec se vyšplhal na kopec kus od města, všichni šli za ním: „Pohleďte, támhle je potok.“ Všem se objevil úsměv na rtech, lesníkovi obzvlášť, měl pocit, že jdou zase správnou cestou. „A támhle je zkáza.“ Otočil se nazpět, ukázal na města. Více jak třetina byla v plamenech, spoustu halil kouř, ale boje zuřili dál. Dunění znělo až k nim. „Kéž město nepadne celé…“ poznamenala Vara s myšlenkou na zkázu, která je asi i teď v elfském městě. „Jak se asi mají ostatní elfové, přijde zkáza i k nám domů…“ myslela si. „Jak jste slyšeli, temné armády postupují, od obchodníků z jihu není už dlouho žádná zpráva, musíme jít.“ A dál je stařec vedl cestou po sněhu a ledu, který neměl žádný konec, jen potok ho řezal jako máslo. Elfové se chvíli dívali na tu zkázu, ale pak se taky vydali na cestu. Sengor se otočil na Gnora: „Co myslíš, že by s námi bylo, kdybychom zůstali doma?“ Gnor vypadal velmi smutně, neodpověděl raději nic, nechtěl příteli nahánět strach, i když jemu se značil v očích. Mladík k nim přišel, vzal je oba za ramena a vedl na cestu za starcem. „Nebojte se, do té doby, dokud jsme spolu a vaše přátelství je silné, nemusíte se bát, že nás něco špatného postihne,“ chtěl je mladík utěšit. Trochu se mu to povedlo, jenomže smutek a strach byl i v něm, za čas už ho nedokáže tak lehko uzavírat do sebe. Varu to vše taky trápilo, jen elfové si stále nechávali svou sílu v myšlence na nic, jsou to jen vojáci, jejich právo je bojovat. „Cesta před nimi je dlouhá, ale zdaleka ne nesplnitelná… Horká srdce zahřejí led a udělají nové jaro.“ řekl orel, koukající se na výpravu, zamával křídli a byl pryč… Chvíli oblétal město, ale pak se změnil ve sníh, utvořil obličej usmívající se ženy, spadl na střechy domů v plamenech…

35

Drak Cesta ubíhala stále kupředu. Všichni byly dost odpočatí, aby následovali starce i nocí. Nemuseli se rozhlížet po denních přízracích, ty noční je tolik neděsili, když pomysleli, že lidé obvykle spí a elfové taky, jinak netušili, koho jiného by mohli potkat. Přešli velký kus pláně. Za chvíli se před nimi objevil krásný pohled. Potok tekl do údolí a z něho zase ven do vysokých hor. Zvláštní bylo, že údolí protínal napříč a řeku dole přetnul mostem, který ze sebe sám tvořil. „Tohle jsem nikdy neviděl…“ udiveně zíral Gnor. Jeden z elfů kolem něj prošel a suše poznamenal. „Viděl jsi někdy vůbec sám sebe?“ Gnor se zamyslel, ale po chvíli mu to došlo. „Ne…“ Všichni se rozesmáli, ale on stále zíral na ten úkaz. Sengor ho popadl za ruku a vedl dolů za ostatními. „Někdy tě musíme nechat podívat se do vody, třeba tam uvidíš svůj odraz. Anebo ses nikdy neviděl, protože i tu vodu jsi vylekal, jak jsi škaredej…“ Zase se všichni smáli a z toho chudáka jen vypadlo: „Voda teče do vrchu…“ Za chvíli se všichni uklidnili. Došli až dolů k řece, byla pokrytá ledem, ale čas od času se ozval výbuch a ledy se pohnuly kupředu, v té velké zimě prostě jen pukaly. „Musíme to nějakým způsobem přejít.“ přemýšlel nahlas stařec. Nakonec mu přišel do hlavy ten pravý nápad. „Ano…“ zvolal, ale jeho jásot přeřval výbuch kry před ním, cáklo mu to do obličeje. „Za mnou…“ nedal se a pomalu vkročil na led, holí oťukával místa před sebou, aby se nepropadl. Všichni šli nedůvěřivě za ním. Led pukal kolem nich, ale pod nimi ne. Za chvíli byly bezpečně na druhé straně, mladík stál ještě na ledě, díval se na řeku a oblouk z potoka, na chvíli upustil sekeru na led a před ním se ozvala ohromná rána, další výbuch, vmetlo mu to ostré kusy ztuhlé vody do očí, ale za chvíli už stál na suchu. „Máš štěstí, to bych taky chtěla mít…“ poznamenala nad ním Vara, vstala a šla dál… Než začalo svítat, stáli na pomezí skalistých hor. Vypadaly velmi zvláštně, jakoby nadzvednutá kamenná půda s hroty a puklinami, určitě to bylo velké pohoří. Potok vymlel velkou cestu a teď tekl jen kouskem průrvy, kterou zbudoval, výprava mohla jít kolem něj. „Všichni se držte u sebe a nikdo ani krok sám,“ řekl stařec a vešel do skalního systému, všichni za ním. Skály byly vysoké, tak moc, že ani měsíc neviděli, neměl kam dopadnout jeho lesk, všude byly jen kameny a skály. Nikdo nemohl jít vedle sebe, cesta se někdy zužovala a jindy zase zvětšovala. Kdyby ale potok vytekl až k nim, nikdo neví, jestli je zase pustí. Tak jen šli a přáli si, aby došli v jednom kuse. „Pozor…“ zakřičel stařec a všichni se rychle vrátili o pár kroků zpět, před ně spadl velký počet balvanů, kamenů. „Odkud to spadlo? Kdo to hodil?“ ptali se ostatní starce. Ten jen kýval hlavou, protože sám nevěděl. Uviděl jen padající kameny a tak křikl na ostatní. Všichni se usadili, chtěli si na chvíli odpočinout, i stařec nic neříkal. V tu nějaký stín zakryl odlesk měsíce na protější skále. „Měli bychom už raději jít…“ řekl poděšeně jeden z elfů, všichni mu dali za pravdu. Něco je tu trochu strašilo, něco, co mnozí z nich nikdy neviděli. Vždy se nejvíce bojíme toho, co neznáme. Skály byly pusté, nikde žádný život, ani jeho náznak. Průrva vypadala spíše jako chodba pro potok, bez zatáček a zbytečných rohů. Nad skály pomalu vylezlo slunce, jeho dotyku si všichni všimli, vystřídal lesk měsíce. „Aspoň trochu vidíme na cestu,“ řekl stařec a schoval svoje světlo. Cesta jim utíkala, v tu se potok zvedal, tekl z kopce a vypadalo to, jakoby sahal až někam na povrch skal. Tak ho všichni následovali. Když se vydrápali nahoru, uviděli velkou vyhlídku, ale kolem nich zase jen skály, vyhlíželi jen, když se otočili nazpět a koukali z cesty dolů, na menší skaliska. Právě překonávali jeden ze schodů hor. „Podívejte!“ zaječela Vara, v dáli uviděla věc s křídli, velkou hlavou a ocasem. Čaroděj se zadíval také do dálky, lidé jen opakovali: „Nic tam není, nic nevidím…“ Ale nakonec se jim trochu vyjasnilo, z oparu nad skalami vyletěl drak. Byl silný, zelenavá kůže, na které se leskly kapky vody, jak zahříval svým letem ztuhlý, ledový vzduch, a hlava rudá, do dáli se dívala. „Všichni k zemi!“ vzkřikl čaroděj. Drak se nad nimi prohnal velkou rychlostí. „Myslíte si, že si nás všimnul?“ zeptal se chlapec starce, který se zrovna dával 36

dohromady z tak rychlého lehu. „Těžko říct, jsme mezi skalami a mohl nás vidět jen z nižší plošiny, ještě nás mohl také cítit.“ Jak to stařec dořekl, nad nimi se odlomily kusy kamenů z převisu a řítily se dolů, stín drakových křídel zakryl všechny živé. „Pozor!“ zaječela Vara. Drak je obletěl a ukázal se přímo proti nim. „Utíkejte…“ zvolal stařec a hnal se průsmykem potoka pryč, ale drak za nimi. Celá výprava se rozdělila. „Je to tu úzké, nebude nás následovat, určitě ne,“ říkal si v duchu stařík, ale drak je překvapil, mával nad nimi křídli, sice ne přímo v průsmyku, ale výše nad nimi. Výprava utíkala a za chvíli se rozdělila podle výkonu v běhu. Vpředu Elfové se svou paní, za nimi mladík, o kus dál Sengor a Gnor a pak až v dáli čaroděj. Když utíkali, stařík si všiml, že drak si je prohlíží, jakoby něco hledal a muselo to být něco výrazného, velkého. Drak pomalu prohlídl starce a poodletěl zkoumat ty vepředu, stařec se zastavil. Došlo mu, že jeho drak nechce, je mu na nic. „Ať mají ostatní také takové štěstí,“ řekl a pomalu šel za nimi. Zatím ta příšera prohlédla elfy vepředu, dokonce do průrvy na chvíli strčila hlavu a dívala se, jak utíkají. Vara se pozastavila, vytáhla luk a vystřelila na něj, drak chytil šíp a zahodil ho zlomený dolů. Elfové se mu také nelíbili. Vrátil se tedy kousek zpět k lidem. Začal pronásledovat chlapce, ten se odpojil od svých strážných a běžel za elfy. Po chvíli ho také nechal, ale Gnor se Sengorem ho zaujali. Chvíli běželi tak blízko u sebe, že mu přišli jako jeden. Navíc zápach plných kapes jídla se dostal i k jeho nosu. „Mají na sobě plno kůže, to znamená, že je to určitě velká zvěř,“ myslel si. Pomalu přelétl přímo nad ně a snesl se níž. Vyhlédl si Sengora, natáhl po něm pařát, ale Gnor vedle něj ho sekl mečem. Drak povyletěl s jekotem trochu víš, ale po chvíli se zase vznášel nad nimi. Teď kopl do Gnora. „Ne…“ zaječel jeho přítel a hnal se k němu, on se zatím válel bez hnutí na zemi. „Vstávej příteli, už se zase vrací…“ Gnor narovnal hlavu. Od pusy mu jely kapičky krve. „Utíkej, aspoň ty se zachraň,“ řekl Sengorovi. Oba si pohlédli do očí na znamení, že jeden pro druhého počká v zemi válečníků. Pak Sengor vstal a utíkal dál, jak jen nejvíce mohl. Gnor vytáhl meč a posadil se. Drak se pro něj natáhl mezi skály a vytáhl ho, jako pírko. Gnor ho párkrát udeřil do pařátu, ale po chvíli mu došly síly, upustil svou zbraň a usnul bolestí. Výprava za chvíli poznala, že je nebezpečí pryč. „Uf, konečně je pryč a všichni to přežili, počkáme na ostatní,“ řekla Vara elfům se štěstím na rtech, že všichni přežili. Po chvíli k nim přiběhl Sengor. „Gnora si odnesl… Kde jste byli?“ ptal se elfů, ale ti na něj jen užasle koukali. Řev z bolesti a z lítosti ztráty kamaráda se ze Sengorových úst linul na elfy tak vydatně, že ani nestačili promluvit na svou obranu, či ho trochu uklidnit. Po chvíli přiběhl i mladík. Slyšel všechny ty nadávky a brzy pochopil, o co jde. Vzal Sengora stranou. „To bude dobré, brzy se zase shledáte, určitě ano, nelituj, třeba je pořád živý a draka porazil.“ Sengor nic neřekl, od té doby spíše už jen mlčel a díval se kolem sebe. Vara se na ně dívala, jak tam sedí, přišlo ji to také líto, ale byly jako hnaná zvěř, drak byl lovec a znal, jak je dostat od sebe, znal skály, určitě tu poblíž žije. Za chvíli přišel klidným krokem stařec. Pohlédl na zbytek výpravy, a když spatřil mladíka, rozehnal se k němu se slovy: „Díku, že jsi živý…“ Štěstím ho objal, ale Sengor z toho nebyl tak nadšený. „Takže smrt mého přítele je stále málo pro aroganci elfů a čarodějů, aby litovali krveprolití,“ zakřičel. Vara si pomyslela: „Pěkně řečeno, ale tak to není…“ Nastala chvíle ticha. Lidé truchlili a elfové se na ně dívali. „Na to nemáme čas, musíme jít.“ řekl čaroděj. „Dejte mu chvíli, byl jeho jediná rodina…“ řekl mladík, ale stařec neměl slitování: „Drak se může vrátit, musíme jít…“ Mladík se podíval na Sengora a ten pokýval souhlasně hlavou, postavili se na nohy a vykročili dál korytem. Mezi tmou a malým světlem v dáli, asi východ, mezi kameny, sutí a skalními stěnami jeskyně se ozývá mručení a mlaskání. Gnora to začalo probouzet. Drak šel dál do jeskyně, přišel až k němu a ožehl svým dechem kus ledu za člověkem. Ten se rozpustil a drak se napil.

37

Pár kapek polilo také Gnora, probudil se a narovnal. „Kde to jsem?“ řekl rozespale. Drak si ho všiml, otočil se mocně na něj. Gnor se rozhlédl, drak se na něj zatím díval jak na sochu. Kolem nich byla hromada starých těl srn, spousta mrtvých myší a další havěti. Gnora to vyděsilo, nikdy ani neviděl draka, natož dračí sluj. „Jsi v mé jeskyni človíčku…“ řekl mocně drak, Gnor se nezmohl na nic, ani další otázka ho nenapadala. Drak zatím odkráčel k východu, otočil se zpět a ještě prohodil. „Ven neutečeš, jsme dost vysoko, jen pěkně umírej, budeš krmení pro mladé, co tu nechala minulá obyvatelka jeskyně.“ Gnor se za ním rozeběhl. „Počkej, ty mluvíš?“ Ale zakopl o mrtvého zajíce a zhroutil se k zemi. „Kdybyste nás nehubili po stovkách, bylo by takových hlasů víc. Pěkně tu stůj, draci, když se vylíhnou, mají prý hlad. Ale tyhle vejce byly už opuštěné, tak se neopovažuj jim nějak ublížit.“ Drak roztáhl křídla a vyletěl ven. Gnor se šel podívat, jaká je to výška. Když se nahnul přes kraj, zamotala se mu hlava a tak se položil zpět na kameny jeskyně. Po chvíli se postavil zase na nohy, přešel mrtvoly a jal se prohlížet vejce. Byly ohromné, k jednomu položil ucho. Uslyšel bijící srdce skrze silnou skořápku, až ho překvapilo, jak moc silně tlučou v této zimě. Gnor netušil, co bude dělat, poodešel kus od vejcí, poklid si místo na posazení a usadil se čelem k vejcím. Po chvíli ho napadlo, že se nají, dal si kus chleba a než dojedl, tak mu sjela hlava ke spánku. Vzpomněl ještě na své přátele, že se k nim musí brzy připojit. Nad krajem se zatím zešeřilo. Čas v jeskyni utíkal rychle, ale poctivě. Gnora najednou z ničeho nic začaly budit duté rány. Probudil se a uviděl, jak se vejce kroutí. Každé ze tří se teď válelo jinak a neutišovala se. Gnora to vylekalo, s pěstmi k tomu všemu přikročil, aby draky popravil dříve, než někomu uškodí, zvláště jemu. „Tak takhle jo? Mohli jste být obří omelety a teď se klubete ven jo?“ říkal si nebojácně pro sebe, až doopravdy jedno z vajec prasklo a pak druhé a po něm i třetí. Pak vykoukly hlavičky mláďat. Gnor úplně oněměl. Díval se na ty tři malá stvořeníčka. Malý dráčci. Najednou mu přišli tak krásní a sladcí, jako malé děti. Hleděl na ně s úžasem. Jedno z těch mladých odkašlalo do té zimy a druhé se o to pokusilo také, v tom mu nedopatřením vyžehl plamen z úst. „Jste tak krásní…“ řekl před nimi, oni si ho všimli a začali se plazit ze skořápek k němu. První, to nejsilnější, se začalo mazlit s jeho nohou a pak řeklo to nejsladší slovo, co kdy Gnor slyšel: „Mami…“ Ti ostatní se k němu přidávali, po chvilince se k němu tulili a hladili ho křídly, všichni opakovali jen jedno: „Mami…“ Gnor složil pěsti do klína, s výrazem silné matky se na ně podíval. „Nemůžu ta holátka jen tak nechat…“ pomyslel si, klekl k nim a hladil je, jako by to byli ti nejkrásnější tvorečkové na celé širé zemi, pak uchopil zajíce a začal jím krmit ty drobečky. Po krmení ti tři usnuli, Gnor se na ně stále jen díval, aby se jim nezdál špatný sen, nedokázal si představit, že někdy v životě potká draka a najednou mu tři malincí říkají mami. Bál se jich, protože věděl, jak velký a strašný je jejich ochránce, který si odletěl kamsi do daleka. Díval se na ně celou dobu, jak odpočívají po tom velkém výkonu. Pak ho napadlo, že je bude hladit po bříškách, jeden z dráčků se natočil a slastně předl. Vždy to pravidelně střídal, začal se o ně starat. Vzal je za své. Na druhý den se probudil a kolem něj si to cupitali ti tři. Zase je nakrmil, ale teď si s nimi hrát, dával jim králíky do výšky a oni vyskakovali, u toho používali pomalu svá malinká křidélka: „Hop,“ mluvil na ně a pak je vždy pochválil, „vidíš, jak ti to jde, no vidíš ty můj dráčku.“ Pak odešel ještě kus od nich dál, poručil jim, aby stáli a čekali, oni se dívali kývajíce se na nohou a doufaje, že jim brzy jejich maminka hodí nějaké to masíčko. Trochu kňučeli nedočkavostí, v tu se ozvalo: „Hop a hop a hop…“ a jeskyní prolétl tři kusy masa, každý z dráčků vyskočil a všichni najednou čapli svůj kus potravy. Jen jeden měl trochu potíž, ale použil křídla a chytil svou obživu nakonec velmi ladně. „Šikovný kluci moji,“ smál se nad nimi a hladil je po hlavách, když jedli. Ale krajem se rozezvučel jiný zvuk, než co znali ti tři, zvuk máchání křídel velkého draka. Ten přistál na okraji sluje. Pohlédl na Gnora a tři draky, jak se k němu tulí. Zuřivě se

38

znovu zahleděl na človíčka, který byl proti němu teď nejmenší věc na světě, zaječel na něj: „Co jsi to s nimi provedl? Mají to být moji silní synové!“ Malí draci pustili své jídlo a obklopili Gnora, trochu plivali oheň. Starý drak se na ně podíval: „Nechte toho, vy tři malý mimina…“ Ale dráčci se nedali. „Říkám vám, nechte toho…“ zařval ještě hlasitěji drak, v tom ho napadlo, že jim dá lekci a nad jejich hlavy pustil trochu ohně ze své tlamy, ale to ožehlo spíše jen Gnora, ten se pod tím tlakem zhroutil na zem. Když oheň ustál, lízali ho už tři malé jazýčky, jak se znovu postavil, dráčci si to od velkého draka nenechali líbit. Vrhli se na něj, bránili svou matku v podobě Gnora a ten se na to díval s úsměvem na rtech: „Dejte mu, za mne, ukažte mu to, za mé přátele…“ Velký drak dobře, velmi dobře věděl, že nesmí cokoliv udělat nikomu ze svého rodu saní a tak jen smutně zakřičel, vyběhl z jeskyně. Ti tři za ním, zastavili se na rohu a ještě na draka vyřvávaly nesmyslné žvatlání v dětském jazyce. Jeden z nich dokonce trochu povyletěl, ale když spatřil tu výšku pod ním, zase se vrátil do sluje. Gnor si v hlavě udělal předsevzetí. „Musím je vychovat, Dát jim jejich ztracenou matku a pak s jejich pomocí následovat své přátelé, nás šest a čaroděj, anebo nás šest, čaroděj a tři draci. To je přeci více než nic… Jsou to mé děti, jsou krásní,“ opakoval si jako hrdá matka. „Myslíte, že ho ještě někdy uvidíme?“ zeptal se mladík starce, který se díval na skalisté hory, kus dál, protože z nich konečně vykročili zase na planiny. Stařec se zamyslel: „Myslím, že vy lidé se nezapřete a vždy nás nějak překvapíte.“ Otočil se stařec s úsměvem na rtech a šel dál podél potoka. Sengor se s nenávistí díval na svět kolem sebe, sžírala ho smrt jeho největšího přítele. Už toho tolik zažili a nakonec to vypadá, že právě Gnor už domov nikdy neuvidí. „Já mu říkal, že máme zůstat spolu… Já to říkal…“ stále si mumlal a do jisté míry si vyčítal jeho smrt. Mladík se otočil také od skal a šel za starcem. Sníh se leskl, šli pod skalami celé dva dny a ztratili jednoho z výpravy. Nikdo se neradoval, ale ani nikdo nemluvil. Zmizel Gnorův hloupý humor, nebo spíš jeho milá hloupost už nehřála jejich srdce v téhle věčné zimě. Jenže cesta jde dál a oni musí jít také, dokud nenajdou, kde potok začíná, kde jejich cesta končí…

39

Cesta bažinou I stane se na velké pláni, jež zalita je bažinou. Že dvě srdce se více poznají, vědí, že nezahynou. I stane se, že oba pochopí, tu lásku převelikou. Přečetla Vara brzy nad ránem, zaklapla knihu osudu a vstala na nohy. „Už je čas jít, má paní,“ pobídl ji jeden ze služebných. Ostatní byli již dávno vzhůru, chystali se odejít a čekali, až dá čaroděj příkaz. „Dnes půjdeme dlouho, neměli bychom nic potkat a ani nic vidět,“ řekl a vykročil stařec vstříc nové cestě, novému poznání a obzoru, i když stále tak ledovému, jako každý den téhle dlouhé zimy. „To říká vždycky, že ano? A vždycky se něco stane,“ řekl po chvíli cesty mladík Vaře, aby vylepšil už tak pokaženou náladu. „Prosím?“ nechápala Vara, která byla spíše zahloubaná do sněhu před sebou a myšlenek, co se ji honily hlavou. „No, to s tím, že se nic dít nebude, to říká pořád.“ Vara se usmála: „Ó ano… To se tak říká…“ Mladík nevěděl, co má dál povídat, ale líbilo se mu, když viděl ten úsměv, věděl, že není ještě nic ztracené. Potok vedle nich nevydal ani slůvka, pomalu ani nebylo rozeznat, jestli stále teče, či ne, prostě tam byl. Elfové šli tiše, všichni kráčeli velmi klidně, nemysleli na nic, jen tak přešlapovali sníh před sebou. Sengor však stále pochyboval o všem a všech, co znal. „Proč musel odejít? Proč?“ divil se stále a stále víc, smích ho opustil, přišla jen bolest do jeho srdce. Na chvíli pohleděl do potoka, uviděl tu trávu pod sněhem a ledem, pomyslel si: „Až jednou vysvobodíme tuto zem od zimy, to teprve budu litovat, že právě on to nezažije…“ Pak se zadíval do dálky, cesta šla trochu do vrchu, ale stále kupředu. Pohlédl na své ruce. „Co vy mi povíte? Kdybychom byly silnější, že ano? A jeho jen tak neopustily.“ Beze slov stále silněji a bolestivě přemítal o všem, co ho trápí… Mladík věděl, jak moc se Sengor trápí, ale nic s tím nedokázal udělat. Po dlouhém dopoledním pochodu dokonce sám stařec řekl, že je čas na jídlo. Myslel, že tím Sengorovi udělá radost, ale ten jen složil svou brašnu mezi ostatní, vytáhl si z ní kus chleba a zbytek rozbalil položený na sněhu, aby si každý nabídl, sám pak odešel o kus dál a díval se do pustiny. Všichni ostatní se pak dívali na tu brašnu. Nakonec se k ní mladík rozešel, vzal ji do ruky a prohlásil: „Už toho mám dost…“ Vyndal kus sušeného, teď i zmrzlého masa a šel se posadit také o kus dál. Elfové vytáhli kus masa a nabídli starcovi: „Ne ne, děkuji, na to už nemám ty mladé zuby, co jsem míval,“ odmítl čaroděj a s mroukáním pod vousy, „Hou hou, heja hej,“ šel také na jinou stranu než ostatní a také se zadíval kamsi do daleka. Elfové vzali celou brašnu pro sebe, vybírali, co jim chutná, po mase se pustili do jiných, podle nich, geniálních pochutin. Vara se jen divila, nakonec si šla sednout vedle mladíka. „Myslím, že se brzy vzpamatuje…“ řekla mu a položila ruku na rameno. On se na ni usmál a dál jedl. Když polkl poslední sousto, dal se do vyprávění: „Ani jsem nikdy pořádně nevěděl, jak se oba jmenují, byly to válečníci a já jen lesník. Nakonec jsem pochopil, že i oni jsou lidé a mají své trápení, nikdy to tak nevypadalo, byli něco jako nedotknutelní, ale on se z toho dostane, máš pravdu, určitě ano.“ Pak se oba zahleděli do daleka. „Co myslíš, že se stane? Dokážeme to?“ řekl mladík a Vara hned rychle odpověděla: „Myslím, že dokud o tom nebudem pochybovat, máme velkou naději a myslím, že to dokážem.“ Mladík před ní nechtěl pochybovat, nemusel, ona věřila jeho slibům, velkým slovům a on zase doufal, že mu pomůže. Za chvíli se všichni najedli i dostatečně vykoukali. Sengor vzal zbytek ze své brašny, dali se zase na pochod. Stařec chvíli přemítal, ale pak se dal zase do čela výpravy. Šli tak tiše, jak jen mohli. Vyšli na obzor, pod nimi se otevřel prapodivný výhled. Jakoby malé údolí končící kdovíkde zahalené mlhou, ale tak hustou, že nebylo vidět na konec, ani na dno rokle. „No, myslím, že bychom měli jít dál…“ podotkl stařec, když viděl, jak se potok ztrácí

40

v převisu a teče do mlhy. Ostatní si to ale nemysleli, báli se tam jít, děsilo je to trochu. Elfové dokonce stáli za Varou, jakoby se toužili schovat. Mladík přišel ze všech nejblíže k té mlze, udělal pár kroků z převisu a sáhl do ní, vytáhl ji, jakoby to byla nějaká tekutina, chvíli ji držel a pak upustil zpět k zemi. „Musíme jít, my musíme,“ řekl, udělal krok do ní. Když se do toho zanořil celý, všichni koukali s udiveným výrazem, jak to dokázal. Pak se za ním rozeběhla Vara, chtěla se jen zadívat do mlhy, ale uklouzla ji noha a spadla dolů. Elfové ji následovali. Stařec a Sengor se šli podívat taky. „Můžu klidně najít cestu okolo,“ řekl stařec, Sengor se na něj otočil: „To nemyslíte vážně…“ Divil se, že to neřekl dřív. V tu se ozvalo: „Pojďte dolů, je to tu bezpečné…“ Tak i oni dva sešli pomalu k ostatním. Neviděli skoro ani na krok, jen asi dva metry před sebe. Dívali se kolem, jakoby chtěli vidět aspoň něco. „Držte se za ruce, půjdete všichni za mnou…“ řekl stařec, vytáhl hůl a rozzářil ji. Všichni se chytli. Čaroděj vpředu, za ním lesník, jeho se držela Vara, jak nejpevněji mohla, dále Elfové a pak Sengor. Pomalu šli kupředu. Stařec holí zkoumal podklad. Sengor se díval za sebe, jestli je někdo nepozoruje, zdálo se mu, že se na ně někdo dívá, ale nechtělo se mu to věřit. Jak tak pomalu šli, zase se mu to přestalo zdát. „Byl to jen přelud v mlze, určitě ano,“ pomyslel si. Najednou elfové zpozorněli. Celá řada se zastavila. „Co slyší vaše uši elfské?“ ptal se jich stařec. „Nářek a pláč, volání o pomoc,“ řekli mu. „Veďte nás za ním.“ Tak se elfové dali do čela a s nastraženýma ušima šli dál v mlze. „Co to může být?“ ptal se mladík Vary, ta to už také uslyšela. „Zní to jak nářek dívky.“ Stařec chtěl trochu pomoci, tak rozzářil ještě víc svou hůl. „Ó ne, podívejte se dolů.“ Na vlhké zemi se válely kusy těl, někde i kostí, a zbraně všude, kam oko dohlédne. Sengora to vyděsilo, začal couvat a zděšeně zírat, až upadl. Znělo to, jakoby dopadl do nějaké kaluže, ale bylo to divné, zem byla rozmrzlá a ještě k tomu tak vlhká. „Jsi v pořádku?“ zeptal se ho mladík, Sengor se rychle narovnal. „Musíme jít dál, “ podotkl. Snažil se na to nemyslet, raději se nikdo neptal, co to má být. Nářek byl víc a víc slyšet, teď ho slyšeli i ostatní. Kroky pod nimi stále víc čvachtaly. „Je to hnusná, krvavá bažina,“ řekl s opovržením Sengor. Pomalu se blížili k hlasu, až se najednou před nimi objevila dívka. Byl to člověk, hleděla na ně jak na zázrak. Její noha byla hluboko v močále a šaty zamáčené od bahna. Jen vlasy bílé, sluncem nasládlé, nebyly špinavé. Na hlavě měla bohaté zdobení, obličej bělavý, trochu zmrzlý. Šat na princeznu či na vysoce postavenou dívku zdobený. „Děkuji vám, ať jste kdokoliv, děkuji,“ mile a vlídně vítala příchozí. Lesník ji z močálu vytáhl, jak jen nejlépe mohl. Vara na to moc důvěřivě nekoukala. „Kdo jste, slečno?“ ptal se jí. „Jsem dcera vládce zdejšího města. Tedy, byla jsem…“ všichni se trochu podivili a ona začala vyprávět. „Udála se tu hrozná bitva, spousta padlých, raněných. Jak elfů, tak lidí. Spousta dívek a matek se vydala hledat své drahé, ale jak vešly, potok se rozlil do téhle prolákliny, udělal bažinu, nad ní mlhu, nikoho už nepustil, mne tu jen drží a také málem už nepustil. Díky vám, jen díky vám mám ještě šanci.“ Všichni tím byli potěšeni. „Nebojte se, s námi jste v bezpečí, dovedeme vás domů,“ řekl mladík, dívka ho hned objala. Vara chtěla zakročit, ale elfové ji přidrželi. „Není to vhodné má paní, může nám pak pomoc,“ řekli jí. I když s nevolí, přijali ji všichni mezi sebe a šli pomalu dál. Jenže když se měla dívka držet ostatních, zadívala se na Varu tak nedůvěřivě a silně, až spatřila její uši. „Ach ne, elf, ať jde ode mne pryč,“ ucukla a ustoupila. Mladík ji chtěl uklidnit. „Je hodná, všichni jsme, toto je jen výprava, nic se vám nestane, nikdo vám nic neudělá…“ Ona se na ně všechny stále tak nedůvěřivě dívala. „Když jste mne vytáhl z močálu, nechcete mi tedy nic udělat, tak vám, jedině vám, pane, budu věřit.“ Chytla ho za ruku. Tohle se Vaře už vůbec nelíbilo, ale stařec ji teď uklidnil. „Jen ji nechte, zatím…“ řekl jí potichu. Tak tedy šli, stařec, za ním mladík a dívka, pak Sengor, na konci elfové.

41

Pod nohama jim stále praskaly staré zbraně, někdy uklouzli po ruce, či brnění bývalého statečného válečníka, ale stále šli rovně, jak jen to nejvíce šlo. „Musíme se ven dostat před setměním, jinak nemáme šanci, v té tmě neuvidíme už vůbec nic,“ podotkl stařec. Vara stále koukala na dívku, přišla jí divná. Jak to, že ona jediná tu je, že přežila, čím to je? Bála se zeptat, aby to zase neznělo neuctivě, ale věděla, že na to musí přijít. Dívka se najednou zastavila. Pohleděla do dálky. „Následujte mne synové boha…“ a rozeběhla se do mlhy. Všichni se na sebe podívali. Sengor se pousmál: „To by tu musel být někdo pokřtěný,“ řekl, ale i tak se za ní také vydal, mladík také, jen elfové čekali, co se bude dít. Když k ní došli, uviděli, jak stojí u zástavy s křížem a dívá se na padlé pod sebou, u jednoho se zastavila: „To je můj otec, teď jsem nic. Musím jít domů…“ Vara se na ně šla také podívat. Obešla to vše, spatřila zase naříkající dívku. Ta vzala zástavu, sundala ji z tyče a srolovala. Nevšimla si Vary kus od ní, věděla jen o mužích. Dívka se přitočila k mladíkovi. „Oh, pane, slibte mi, že mne neopustíte.“ Objala ho, a jak se lesník nedíval, natáhla ruku k Sengorovi. Ten nechápal, proč na něj dívka natahuje dlaň, ale jak na ni pohlédl, padl k zemi v tvrdý spánek. Mladík si toho nevšiml, teď viděl jen dívku a nejvíce její výstřih, ale Vara to viděla, pomalu vytáhla luk a šíp, blížila se k nim. Dívka zatím sahala do kapsy pod šaty, mladík to nechápal, ale překvapení není nikdy dost. Když Vara spatřila, že se jí tam leskne mimo její bílé sladké kůže ještě dýka, hned pochopila. „Uteč…“ zakřičela na mladíka. Ten ucukl a místo výstřihu měl před očima dívčin obličej, ten už nebyl tak hezký, jak se zprvu zdál. Měla oči jako kočka, bílá pleť je teď zelená. Mladík uskočil do strany a uchopil svojí sekeru. Vara vystřelila šíp, zasáhla dívku, do ramene, ta se zhroutila k zemi. „Všichni rychle sem,“ zakřičela na ostatní. Ti na nic nečekali… Výprava rychle přiběhla. Elfové se jali Vary, jestli je v pořádku, a mladík se rychle chopil kříšení Sengora. Po chvíli se probral, postavil se na nohy. Čaroděj si zatím prohlížel tu nestvůru. „Je to striga.“ Nikdo pořádně nechápal, co tím myslí. „Ve městě, či vesnici, kde se živila, došly děti a nejspíš také lidé, jak slyšela o bitvách v celém širém světě, mohla se přijít živit na mrtvých. Přišlo mi divné, že ty kosti byly tak čisté…“ Všechny při té představě trochu zamrazilo. „Může jich tu být víc,“ podotkl stařík. To už vyděsilo všechny. „Pojďme, musíme utíkat, nesmí nás dostihnout.“ Stařec vstal pomocí hole od mrtvoly a chytil se zase mladíka, udělali řadu jako předtím, zase utíkali mlhou, jak jen nejlépe uměli. Bažina pod nimi je čas od času trochu zdržela, ale stále měli jistotu, že je nikdo nedoprovází. „Támhle…“ ukázal mladík a kolem se mihla nějaká postava. „Rychle…“ neohlížel se stařec a vlekl je zase dál. Za chvíli ty postavy viděli všichni, bylo jich více jak pět a utíkali pomalu vedle nich. Když nějaká z postav byla hodně blízko, jeden z elfů se zastavil, vystřelil do mlhy, ale osoba trochu zmizela a zase běžela za nimi. Nejvíce všechny střelce dostalo, když při jednom zákrutu, kde se museli trochu pozastavit, někdo hodil všechny šípy zpět na ně. „Už toho mám dost,“ postěžovala si Vara. „Už budeme pryč, určitě ano,“ uklidnil ji mladík. Tak zase dál běželi a mladík měl pravdu, za chvíli se před nimi zjevila vyšší stěna, všichni na ni vylezli. Kdo nemohl, tomu druhý pomohl, když byly nahoře, ozval se za nimi jekot jakýchsi nestvůr. „Myslím, že toho máme všichni pro dnešek až moc,“ řekl stařec. Sengor vzal do ruky kus sněhu: „Jak moc rád tě zase vidím…“ Všichni se začali trochu uklidňovat. „Co si myslíte o strigách?“ zeptal se mladík starce. „Je to zlo a to nezadržitelně přichází, za chvíli jich tu může být tisíce.“ Oba na to raději nemysleli. „Dnes už nikam nepůjdeme, blíží se noc a musíme si odpočinout,“ řekl čaroděj, udělal si nocleh a pomalu usínal. Vara se přitočila k mladíkovi, ten si ji všimnul. „Myslím, že ti musím poděkovat,“ řekl jí a ona se zase jen usmála. „Myslím, že tak moc velký dík, jaký bys mi mohl dát, neexistuje.“ Na to lesník udělal jednu jedinou věc, přiklonil se k ní a políbil Varu na ústa. „Myslím, že

42

všechen dík ti nikdy nedám, ale budu se snažit,“ řekl, pak si oba ustlali s výhlídkou na mlhu pod nimi a nebe nad nimi. Tma do chvíle zahalila celý den a oni se jen tiše dívali na hvězdy. Sengor stále vzpomínal, ale po dnešku věděl, že i on je nezaměnitelný, že musí plnit poslání své, i svého přítele, tak si přísahal, že i jeho nahradí. Lehl si kus od elfů a usnul. Ti chvíli ještě koukali do kraje a na mlhu, ale pak také šli do říše snů.

43

Kněz na samotě „Sengore! Sakra Sengore, vstávej, žene se sem bouře.“ Muž se otočil a podíval se do potemnělé krajiny. Uviděl mladíka a narovnal se: „Ano, pane.“ Čaroděj už dávno stál připravený k odchodu a stále jakoby pozoroval něco za obzorem. Vara také něco větřila, elfové byli velice neklidní. Mladík ještě dobaloval poslední věci ležící ve sněhu. „Pane, co se děje?“ zeptal se ho Sengor. „Blíží se veliká bouře, musíme se rychle schovat, aspoň tak to tvrdí elfové.“ Teď už se na nic neptal. Když stařec uviděl, že jsou všichni připravení, zavelel: „Rychle za mnou,“ a rozeběhl se neznámo kam od mlhy kus dál od nich, kde strávili noc a hlavně od strany, ze které si myslel, že přijde nebezpečí. Rozžehl svou hůl, aby jim osvěcovala cestu před sebou. „Myslíš, že najdeme úkryt v pustině?“ zeptal se mladík Vary. „Myslím, že dnešek slunce neosvítí,“ řekla a běžela za ostatními. Ta bouře se pomalu blížila, každý ji tak trochu cítil. Zbraně jen chrastili v rychlém kroku běžců. Slunce mělo dost času, aby se probudilo, ale oni ne, oni museli najít úkryt. Muži hlasitě vydechovali, ale stále běželi. Sníh se jim valil před nohama. Nad krajem se začal zvedat silný vítr, s ním malé vločky. „Bouře se blíží, musíme běžet rychleji,“ popoháněl ostatní čaroděj. Najednou jeden z elfů zakopl. „Co to je?“ zastavili se všichni. Leželo tam koňské sedlo. Vítr odvál kus sněhu, byly vidět stopy kopyt. „Musíme být blízko nějaké vesnice,“ ujistil všechny stařec a dál běžel. Elfovi ostatní pomohli na nohy, pak následovali staříka. Sengorovi to pořád v hlavě nedávalo smysl, jak může tak starý člověk takhle hbitě a rychle běžet. „Je to přeci divné, na jeho věk,“ myslel si. Jenže moc čarodějů sahá ještě mnohem dál, než by si kdokoliv z nich mohl představit. „Pane, pohleďte!“ zakřičel náhle Sengor, za nimi se zvedla mohutná masa sněhu, letěla k nim. Všichni ještě více přidali do kroku. Pak najednou spadla jako mocná vlna těsně za jejich zády. „Není už moc času,“ připomněl všem čaroděj jejich špatnou náhodu. Ještě chvíli utíkali a jeden z elfů něco spatřil v dáli. Bylo to malé světlo, ale tak malinké, že ho viděl jen on. „Co tam je?“ nabádali ho ostatní. „Bude to něco s věží a teplem uvnitř, má to okenice.“ Jak to dořekl, jedna z vln sněhu se zrovna převalila přes jejich hlavy. Všichni se pomalu začali vyhrabávat ze závěje. Jeden po druhém si pomáhali na nohy. „Na co čekáme, utíkejme tam,“ zavelel mladík a dal se hned za elfem, který mu rozuměl. V tu se za nimi zvedl další silný vítr s další závějí. „Všichni ke mně!“ vzkřikl čaroděj a tak se i stalo, každý se držel před upadnutím a zavřel oči, aby do nich sníh nezapadl. Když už byl nad nimi, náhle hůl čaroděje zhasla. Nastala chvíle, kdy nikdo nic neviděl ani nic neslyšel, vše přeřval vichr. Když se vítr utišil, všichni otevřeli oči, hůl se zase rozzářila. „Máte štěstí, že jdu s vámi,“ řekl čaroděj a dál uháněl krajem. Dříve, než se dal opět do běhu, musel vystoupit z kruhu, který se kolem nich udělal. Byl vypálený a místo, kde stáli, bylo najednou hlouběji než planina pokrytá novým sněhem. Sengor na to ještě chvíli užasle koukal, ale mladík ho rychle odváděl zase pryč. „Je to prostě kouzlo, už se tomu nediv,“ říkala mu ještě Vara. Za chvíli malé světýlko viděli všichni, blížili se k němu, ale stařec se náhle zastavil, po hlubším zkoumání budovy si vše uvědomil. „Je to kostel,“ poznamenal tiše pro sebe, aby nikoho nevyděsil. Došlo mu, že by mohli narazit na někoho, kdo zná kazatele a šíří jeho myšlenku. Děsilo ho, že by mohli dorazit a hned by byli popraveni. Už jen kvůli elfům a bitvám by se měli vyhýbat lidem a kvůli mladíkovi se Sengorem by se měli zase vyhýbat elfům až do hlavního lesa. Přesto ale ostatní následoval do kostela. Po chvíli mu byli tak na sto kroků daleko. Sengor už pomalu cítil to teplo sálající ze vnitř, určitě se ještě dospí po té noci. První doběhl ke dveřím mladík s elfem. Rohy u dveří byly vymetené, rámy nezamrzlé, takže se někdo stará, aby šli i v zimě otevřít. „Díky, díky,“ řekl mladík a jal se klepání na dveře, ale stařec ho chtěl ještě na chvíli zadržet, nestihl to. „Kdo je za dveřmi, jsi-li dobrý, 44

promluv,“ ozvalo se zevnitř. Stařec, držíce ruku mladíka, ho teď pobídl: „Ty si zaťukal, ty mluv.“ Lesník se tedy jal své povinnosti: „Jsme dobří, to ano, hledáme teplo a úkryt před bouří.“ Dveře se povolily, otevřeli je dva bratři. „Rychle dovnitř, blíží se hrozivá vichřice,“ řekli jim. „To jsem doopravdy ráda, že mi to připomněli,“ uraženě řekla Vara a vešla s ostatními dovnitř. Bylo tam teplo, útulno, malá okénka zatemněná okenicemi. Velká loď, celé to všechno vypadalo jako malý klášter. „Vítejte bratři a sestry,“ ozvalo se, přicházel k nim zřejmě opat. Nikdo zatím nespatřil uši elfů. Jak k nim přicházel, všichni se rozhlíželi. Na lavicích leželi ranění a někde zase mrtví, spousta mnichů se o ně starala, ale muž, který je srdečně vítal, doopravdy nevypadal, že by tu spoušť měl na svědomí. „Vítám vás.“ Přišel až k nim. Měl černý opatský šat a u pasu měl ještě bílý šátek, když se Sengor zadíval na ostatní, spatřil bílé šátky u každého z mnichů. Někdy byly pokropeny krví, asi od zraněných, ale stále z kusu bílé, rychle na to upozornil ostatní. Čaroděj se přiklonil k opatovi: „Musíme spolu mluvit o samotě, my všichni s vámi.“ Opat se trochu odtáhl: „Jaké-to divné přání od hostů.“ V tu se nad nimi ozval zvon a náhle zase utichl, do stěn se opřela bouře, která je tak dlouho pronásledovala. Bylo slyšet dunění větru a meluzín prohánějících se dutinami kláštera. Čaroděj se ještě více přiklonil k opatovi. „Žádám vás o to, je to má prosba, mé přání, vyslyšte nás.“ Po chvíli naléhání opat svolil, sice velmi váhal, ale svolil. „Následujte mne do sakristie, mí dva bratři půjdou se mnou, to je má podmínka a mé ctihodné přání, starý muži.“ Pomalu šli do komory za oltářem. Přecházeli ty raněné, jeden z nich k nim natáhl ruku, spousta sténala, jejich zranění byla hluboká, jakoby do nich někdo sekal a bodal. Neleželi tam jen válečníci, ale i pár mnichů, kteří byli stejně tak raněni jako ostatní. Všichni pomalu vešli do místnosti. Byla chudě vybavená, velký stůl uprostřed, pár dřevěných židlí. Dva mniši za nimi zavřeli dveře, pak stáli v místnosti jak skála, zřejmě, kdyby opat potřeboval pomoc. “Nuže, o co mne cizinci tak toužebně žádáte, že to nemohli vyslyšet ostatní?“ vyzval je opat. „Prosím, nelekněte se, přicházíme v míru,“ řekla Vara a sundala si kápi, její dva elfové také. Opata to viditelně překvapilo, jeho dva bratři se už napřahovali, aby otevřeli dveře a křičeli o pomoc, ale jemným pohybem ruky je zastavil. „Jsme výprava, určitě jste slyšel o potoku. Máme ho zastavit a s ním i ostatní špatné věci, které se rozrůstají po naší zemi jako houby…“ „Stačí,“ řekl opat, „vím spoustu věcí, také vím, že elfové k nám dobrovolně nechodí, spousta z nich ani nevyužila naši pomoc po bitvě, která byla kus odsud, a raději se zabila. Musí to být vážné, když přijdete tak blízko a navíc i s lidmi, v míru.“ Opat se usmál: „Měl bych vám já vyprávět, co se tu děje. Váš příchod je pro mne jak znamení.“ Přišel ke stolu, posadil se mezi ostatní a pokynul na mnichy, aby se uklidnili, že se nic neděje. „Vyprávějte tedy,“ vyzval ho mladík netrpělivě. „Neboj se, chlapče, začnu s vyprávěním.“ Uvolnil se opřen o opěradlo a viditelně po dlouhé době se pořádně posadil. „Bylo to takhle. Před nedávným časem zachvátila celou zemi nákaza v naší církvi, jsme misie, která má chránit, ukazovat vyznání ve vesnici kus odtud. Ti muži, které jste viděli, byli z ní. Dnes už neexistuje. O tom moru v církvi, o tom vám povím. Přišel neznámý muž a začal kázat jméno boží, ale ne tak, jak my všichni před ním, kázal ho plameně a ostatní šelmy jeho druhu zase v jiných městech a vesnicích. Do té vesnice kus odtud, jak jsem již řekl, přišel kazatel též, jejich znamením je, že nosí rudé šátky u pasů. Prý obnova mrtvého, prý znovu napravení světa. Podle mne jsou to noví svůdci, protože přinutili k odchodu spoustu lidí a nikdo neví, kam se propadli.“ Celá výprava poctivě naslouchala, i když tento příběh už znala. „Když se snažili přesvědčit zdejší, dali se na odpor, nejdříve je odmítali, měli víru v kladivo. My měli rudým šátkům pomáhat, ale spousta z nás vycítila, že to učení je špatné, proto jsme se zavřeli zde a čekali, až smršť přejde. Jak vidíte, přešla. Pár z nás sice poranili, ale vydrželi jsme. Nejdříve se místní pobili s elfy a následně s mnichy, když kazatelovi přisluhovači odešli, přitáhla masa lidí odcházejících bůhví kam a vesnici

45

spálila. Spousta z nich nepřežila, ale všichni, co jsou u nás, ti měli štěstí, že jsme je našli a že nám nikdo neuškodil. Když odešli ti lidé, my vzali na sebe šátky bílé, aby se odlišilo pravé od zkaženého.“ Nastala chvíle ticha. „Teď povídejte vy, co jste zač?“ Stařec se toho ujal. Vyprávěl opatovi o jejich údělu, o mladíkovi, o tom, co zažili ve městě, jak jsou na tom dnes lidé i elfové po celém světě. Opata to děsilo, ale úděl výpravy ho naplňoval. Když stařec zmínil, že na bývalém bojišti teď řádí i strigy, zastavil ho. „Ano, o tom víme, naši bratři se tam šli podívat, ale nevrátili se, jen kus od mlhy ležely obleky těch našich chudáků bratří a šátky roztrhané na tisíce kousků. Od té doby tam nikoho neposílám, už takhle je nás málo, někteří už se pomalu uzdravují.“ Pak se zase usadil a poslouchal starce, ten mu vyložil, kdo je Vara a její dva pomocníci. Pověděl mu i o ztrátě Gnora. Pak se odmlčel. Opat vstal ze židle. „Jste zhruba tři dny od hlavního lesa. Za Gnora se pomodlíme, mí drazí. Každý má právo na boží útěchu. Počkejte zde, bratři vám přinesou něco k jídlu a já jim zatím vyložím váš stav.“ Vyšel ze dveří a s ním i jeho dva mniši. Po chvíli se vrátili s jídlem, pak se dveře od komory pevně zavřeli. Elfové se už chtěli vrhnout na chleba, ale v tu jim ruka vše vzala a naskládala do vaku. Byla to Sengorova nelítostná ruka, myslící na hlad elfů za cesty, který se naučili z jeho jídla. „Co na mne tak zíráte? Kdybyste všechno včera nesnědli, nemusel bych vám toho tolik dnes sebrat,“ uklidnil je a oni se pustili do polévky. Sengor se přes ně ještě natahoval pro dřevěnou lžíci, aby měl také čím jíst, a oni vyděšeně, že jim chce sebrat i polévku, ji raději ukryli do svého náručí. Vara se jim vysmála a čaroděje s mladíkem to také pobavilo. Po chvíli zaslechli opata, měl kázání. „Milí bratři. Přišli mezi nás naši vykupitelé, naši zachránci. Jejich výprava má i jeden z významů naši nápravu, najdou zmizelé přátelé, ovečky božího stáda. Slíbili, že zjistí, co znamená ten čarovný potok. Jsou mezi nimi hodní elfové, jejichž kroky bůh naplňuje láskou a čistotou. Hodní lidé, kteří byli pověřeni matkou zemí, aby nás spasili. Bratři, je na čase, abychom se i my předali do rukou osudu a božích a dali svou čest těm, kterým patří. Žádám dva z vás, aby je následovali, našli ty špatné, s jejich pomocí oddělili dobro od dnes tak velikého zla.“ V tu se ozvaly dva duté kroky. „Ano, vy dva, doufal jsem ve vás,“ řekl opat. „Bůh naplň vaše kroky, jste naše záchrana, přidáte se k nim.“ Zatím v místnosti všichni naslouchali, čas od času něco zašpital Sengor: „To nemůže, my jsme všichni, nemůže nám někoho přidělovat, říká tu, jak je jich málo, a pak tohle.“ Mladík s ostatními ho stále utišovali, stařec mu to pak vysvětlil. „Když je nepřijmeme, nemusí nás už také pustit. Navíc nám dají jídlo a všechno podstatné.“ Teď už byl zticha, jak zaslechl o jídle, věděl, že nesmí ani na chvíli žertovat. Po chvíli se otevřely dveře, na opata a tři jeho mnichy teď padlo pět nedůvěřivých pohledů. „Nedivte se tak, pokud chcete, abychom se všichni sjednotili pod jednou myšlenkou, musí vás na to být dost,“ řekl opat. „Teď pojďte, za chvíli odcházíte i s bratry,“ začal je vyvádět z místnosti. Zastavili se před dveřmi, všichni ranění k nim natahovali ruce. „Prosím, splňte úkol,“ šeptali někteří bezmocně. Mnohým z výpravy se jich ještě více zželelo než předtím. Najednou mnozí chápali, jak velké břemeno na nich leží, nesmí je zklamat. Bratři jim ještě donesli jídlo, každý si doplnil. Elfové naznačili Sengorovi: „Teď máme i my vaše dobroty.“ Usmívali se a s chutí brali, co jim mniši podávali. Pak přišli tři bratři, donesli těm dvěma mnichům zbraně. „Nevěděl jsem, že oni mohou také bojovat,“ pošeptal mladík čaroději, ale opat ho přerušil. „Nesmíme bojovat, ale smíme se bránit, to nám nikdo nezakázal.“ Čaroděj se k mladíkovi naklonil: „Tady se víra vykládá po svém, mají proč se bát, nediv se.“ Lesník pokýval hlavou na znamení pochopení. Opat se na ně zahleděl: „Teď jste výprava i s božím souhlasem, vítám vás, naši zachránci.“ Dva mniši se nadouvali pýchou, že i oni zasáhnou do děje kolem nich, ale ostatní z výpravy tak hrdí nebyly. „Podobná slova měl i Hata u nás ve vesnici,“ poznamenala trochu smutně Vara potichu svým blízkým a ti s ní souhlasili, raději opatovi nic neříkali, bylo na nich

46

vidět, že vítr a mráz z nich za tu dobu smích trochu vyšlehal, zvlášť víru v jakékoliv náboženství, tu jim vyvál i ze srdcí. Dva mniši si zatím podali ruce: „Bratře Hedione, vítám tě tváří v tvář dobrodružství.“ Druhý mu na to dal veselou odpověď: „Já tebe též, bratře Tehatote.“ Sengor mladíkovi pošeptal: „Dřív nás zabije vyslovovat jejich jména než nějaká striga.“ Lesník se usmál. Klášter byl tichý, znamenalo to jediné, že bouře odešla, nemělo co narážet do stěn, výpravu tu teď už nic nedrží. Dokonce přes okenice prosvitlo i trochu slunka. Dveře se otevřely, jak cítili ostatní obyvatele tohoto kláštera vzduch, věděli, že hosté už odchází, zranění brumlali své „Hodně štěstí…“ a mniši se klaněli těm udatným. Když byli venku, elfové si trochu oddychli. „Taky nás tam mohli nechat přes noc,“ řekl mladík, ale dva mniši měli jinou starost. „Tak kudy, bratře?“ řekl prvý. „Nevím, bratře,“ řekl druhý. „Tak tedy abychom už šli, bratře.“ Nikoho tyhle tlachy moc nezajímali, i když všichni v nich cítili, že budou asi hodní. Stařec se dal do čela a odcházel cestou, kterou cítil. „Bratře? Oni nám odcházejí, budeme je následovat!“ Usmáli se na sebe nadšeně a druhý hned pravil: „Myslím, že oni vědí cestu lépe než my, povedou nás a dovedou nás někam, kde něco konečně zažijeme. Dnes nás čeká ještě dlouhé odpoledne. Nuže, na cestu brachu.“ Konečně se vydali za ostatními. Po chvíli si začali zpívat své písně, byly v latině a určitě i krásné, ale nikdo jim nerozuměl, každý si za tu cestu už poměrně dost zvykl na své ticho, na tichou planinu. „Jestli nepřestanou dnes, zítra už žádné to své dobrodružství mít nebudou,“ řekla Vara, která šla vedle mladíka. „Počkej, až je začne bolet v krku.“ Usmál se na ní, ona na něj. Uchopila ho za ruku, na chvíli šli jako dva milenci. „Vidíš to, bratře, i v tak nehostinné době může kvést láska,“ řekl Hedion, ti dva to neslyšeli, ale Sengor jo, otočil se na ty dva poplety s nevraživým pohledem. Tehatot připomněl svému bratrovi: „Může kvést i nenávist, bratře…“ Pak se na chvíli utišili. Když už si Sengor myslel, že mají jeho uši klid a ostatní by mu měli za jeho výraz v očích poděkovat, oni dva zase spustili ty své chorály. „Ach jo, že si čaroděj broukal mi tak nevadilo, ale tohle je moc,“ pomyslel si. Raději si všímal jen své cesty, dělal, jakoby je neslyšel.

47

Pusté město Celá výprava už šla dlouho, jedna příhoda jim na celý den stačila, zdálo se jim, jakoby cesta ani neubíhala. Ale oběma bratřím to přišlo jiné, nejraději by šli i přes noc, protože se nemohli dočkat, až zažijí nějaké opravdové dobrodružství, kde konečně uplatní to, co jim celou dobu opat vyprávěl o vnějším světě. Nejen opat, ale i velké dobrodružné knihy, ságy o dějinách, malé výstřižky z kronik, to vše je lákalo. Oba se sice modlili celý život, aby jejich životy zůstaly uzavřené pro jméno nejvyššího, ale oba také tajně doufali, že jim nejvyšší ukáže i jiné cesty, jak naplnit svůj úděl, a že by to mohl udělat i pomocí nějakého dobrodružství. To jim bylo nad slunce jasné, moc rádi si to představovali. Nebe bylo bez mráčku, po bouři se slehla zem, nic nebránilo v chůzi, jen únava už byla vidět. Stařec došel na mírný vršek, který zastíral výpravě výhled do kraje, zastavil se a trochu se podivil. Když se kolem něj začali shromažďovat ostatní, nemohli uvěřit vlastním očím. Dva bratří se o něčem bavili: „Ale Hedione, tak to není. Pochop, že draci ne-“ říkal Tehatot, ale nedořekl, když pohleděl na stejné místo, co ostatní. Hedion to pochopil jako svou výhodu a tak hned svému příteli vmetl svá moudra do tváře: „Draci jsou, jako že je bůh nade mnou.“ Tak moc tomu věřil a tak moc se zapřel do své myšlenky, že ho ani nenapadlo podivit se nad tím, kam všichni tak náhle zírají. „Nerouhej se…“ vyklouzlo z úst Tehatota, stále hleděl do daleka. „Raději pohleď, bratře…“ upozornil ho napřáhnutím ruky do dáli, tu pak pomalu spustil zase k zemi. Konečně poslední z výpravy spatřil to, co už viděli všichni ostatní, teprve až teď se i on utišil. Stáli na vršku kus od města, stačilo seběhnout údolí a byli by v něm. „To je Torstevald…“ řekl Hedion a čaroděj ho hned opravil: „To býval…“ Vrata byla vyvrácená, některé domy spálené a jiné pobořené, velká část hradeb ležela ve stejné výšce jako ostatní krajina, dočista srovnána se zemí. Hrad, který byl obehnaný vodním příkopem utvořeným řekou protékající uprostřed města a vedoucí z lesa skrz dále do světa, byl celý zničený. Obraz zkázy a utrpení, ale žádné tělo, nic, kde by bylo vidět krveprolití, či jiné ukázky nechutností. Ani vrány a havrani nekroužili nad mršinami, město bylo prázdné, pusté. Jen kouzelný potok jako vždy obtékal tu zkázu a jen lehce se dotýkal pobořených staveb za hradbami, směřoval dál do lesa, který už byl tak blízko, jen tři dny cesty. „Torstevald bylo velké a hrdé město…“ řekl čaroděj a Vara ho trochu s posměškem opravila: „Bylo…“ V téhle chvíli se snad po prvé za celou tu dobu bratři utišili, žádné štěbetání ani zpívání melodií je teď ani náhodou nenapadlo. „Za chvíli se bude stmívat, musíme někde přespat a ve městě mohl někdo přežít, je to naše jediná naděje. Za mnou…“ poručil ostatním čaroděj a šel vstříc bráně, ale nikomu jinému to tak lehce nešlo. „Co když tam bude nějaká striga nebo něco, co ještě ani on nezná…“ ptal se Sengor svého pána. „Čaroděj by neriskoval naše životy, jen aby se ujistil, že existuje nějaké další zlo, než které viděl. Věř mu,“ řekl na to lesník. Ti dva mniši ještě chvíli hleděli, ale po chvíli se zase valili za ostatními. Vara s elfy si počínali opatrně, neustále hleděli na tu spoušť před nimi, až jim hlavy kmitaly. Když už stáli skoro u brány, rozhlíželi se víc, nikde nebyla těla, to je pravda, ale čas od času zahlédli cestu z krve, nebo její kaluž. „Tady se muselo stát něco hrozného…“ poznamenala Vara s připraveným lukem. „Bylo to město kladiva…“ pověděl jim čaroděj a dál zkoumal vše to zničené kolem. „Jak kdyby se někdo snažil, aby tu nezůstal kámen na kameni,“ pomyslel si. Dva bratři se bavili mezi sebou: „Příteli, je čas se trochu bát.“ Druhý jen přitakal: „Ano, to je, potichu, aby nám neběhalo nebezpečí za zády.“ Najednou oba tasili dýky zpod svých šatů, všichni ostatní se na ně nechápavě podívali, ale zase se otočili, aby nenadělali ještě větší hluk, než jaký nastal po jejich příchodu. „Musíme najít nějaký dobře zachovalý dům a v něm vydržet do zítra,“ poručil čaroděj. „Raději se nerozhlížejte moc po

48

městě, stačí jen jeden dobře vypadající, ale nenápadný dům. Klidně i pobořený, dnes to nevadí.“ Tak šli pomalu městem, vyhýbali se velkým náměstím, šli spíše bývalými temnými uličkami, po celou tu dobu na nikoho nenarazili, město bylo doopravdy prázdné. V tu se slunko rozhodlo, že si půjde po celodenní námaze také odpočinout, začalo se stmívat, tma pomalu pohlcovala vše bez lítosti. Ledové kaluže ještě více pod přicházející temnotou zamrzaly a pobořené domy vypadaly strašidelněji než ve dne. „Co támhleten!“ řekl najednou Sengor a dříve než uslyšel souhlas od čaroděje, bratři hned přitakali: „Dobrý nápad… Také si myslím.“ Pomalu už šli vyraženými dveřmi dál, když je stařec zadržel: „Já půjdu první, vy až poslední.“ Když mnichům došlo, co po nich žádá, zase jen zopakovali: „Dobrý nápad… Také si myslím.“ Pomalu všichni zašli dovnitř, ti dva hned zalítli za nimi, jako by venku nejméně hořelo. Sengor se na ně ještě otočil a naznačil něco jako rychlý úhyb, Hediona to strašně poděsilo, upadl málem na svého přítele, ale udržel se na nohou, vytřeštil oči, jako by ho Sengor vraždil. Elfové, kteří to viděli, se tiše pousmáli. Dům to byl starý, trochu popálený, ale střecha stála jako zázrakem celá, pár místností vypadalo celkem obstojně. Stařec vybral menší komůrku v druhém patře, položil si tam své věci. „Dveře zajistěte, pokuste se je nějakým způsobem zatarasit,“ řekl mladíkovi, ten pozvedl sekeru a sešel dolů. Urazil kus stolu, kterým pak zapřel ty dveře. Pak vyšel nahoru za ostatními. Všichni se chystali na spánek, jen mniši jakoby se stále děsili toho, co tu už třeba není. „Nemůže se nám něco stát?“ zeptal se jeden z nich elfů a ti na něj skoro jednohlasně. „Pokud nás sem přivedl čaroděj, těžko.“ Mniši se uklidnili. „Když to slyšíme od vás, tak to zní mile.“ Položili si věci co nejdál od dveří a lehli si k nim, vítr z okna jim trochu fičel kolem vousů, ale to jim nevadilo. „Víte, že strigy mají křídla a mohou do místnosti vletět oknem?“ poškádlil je Sengor, chtěl se pomstít za odpoledne plné písní o bohu a neustálého žvanění, o kterém si on osobně myslel, že je naprosto zbytečné. „Vážně?“ chtěl se ujistit Tehotat. Sengor suše odpověděl: „Vážně…“ Otočil se ke svým věcem a smál se, jak jen nejtišeji uměl. „Chce vás jen polekat,“ řekl jim mladík a po chvíli, když viděl, jak se oba mniši uklidnili jeho ujištěním, dodal: „Když sem vletí, ani se nestihnete probudit a budete mrtví.“ Teď se smáli už všichni. Za chvíli se uklidnili, černý humor se mnichům ani náhodou nelíbil, zvláštně, když byl namířen proti nim, ulehli nakonec u okna. Mladík napřáhl nohy před dveře, kdyby někdo vešel, aby si ho všiml. Vara se položila vedle něho a chvíli na něj upřeně koukala, stále jí přišlo, jakoby se nemohla vynadívat. Oba byli moc unavení, tak složila klidně hlavu na jeho rameno, po chvíli ji ukolíbal lesníkův dech, rytmus, při kterém zvedal mírně hrudník i s rameny. Sengor zabral velmi rychle, ani nevěděl, kam se položil, a už spal. Čaroděj si mumlal jako vždy něco pro sebe, ale také usnul. Elfové teď ještě jistěji než jindy neměli potřebu něco hlídat, ve městě nikdo není, není tedy proč se bát. Jen mniši nemohli ani náhodou usnout. „Bojíte se, příteli?“ zeptal se Hedion Tehatota. „Ano, bojím, ale měli bychom se pokusit usnout.“ Po chvíli se rozhovor opakoval, až nakonec Tehatot doopravdy usnul, ale jeho přítel nemohl, stále mu strašili v hlavě ty strigy, s kterými ho ostatní strašili, nechtěl být sežrán hned první noc svého dobrodružství, když už se dostali tak daleko od klášterních zdí. V tu se nocí ozvalo potichu: „Hedinone…“ Jak to uslyšel, ještě víc se schoulil do své přikrývky. „Hedione…“ ozvalo se po druhé, ale on stále dělal, jakoby nic neslyšel. „Hedione, pomoz nám, dej nám rozhřešení.“ On pomalu otevřel oči. „Co když jsou to zbloudilé duše a chtějí mou nápravu, musím jim jí poskytnout,“ pomyslel si a hrdě se najednou narovnal, vykročil k oknu a vyhlédl ven, pohled ho doopravdy překvapil. Místo před domem bylo plné zelených duchů, jež neměli tělo, ale jen své temné stíny svítící do noci. „Hedione, následuj nás. Prosíme tě…“ Jako kdyby ho někdo zaklel, vykročil ke dveřím, Sengora překročil, ale jak se jal otevírání dveří, zakopl o mladíkovi nohy. „Co se to…“ řekl lesník a vytáhl sekeru. Hedion ho hned utišil. „Kam to jdeš?“ zeptal se ho mladík.

49

„Volají mne, vzbuď ostatní, potřebuji vás.“ Lesník mu doopravdy moc nevěřil: „Dobře, jestli jdeš ven, půjdu s tebou, ale ostatní kvůli hlouposti budit nebudu.“ Hedion málem vyskočil naštváním do vzduchu: „To není hloupost, ani náhodou, nejsem hlupák, vím, co vím.“ Lesník se podivil, jak se Hedion staví za své názory. „Dobře, půjdu s tebou jen já a ty mi to cestou vysvětlíš, ale žádné hlouposti, chtěl bych se také trochu prospat,“ řekl, pomalu položil Vařinu hlavu na podušku, kterou měl pod sebou a vyšel ven s Hedionem. „Rychle tedy, když ne všichni, tak jen my. Následujete mne.“ Mladíka stále udivovalo, jak najednou Hedion nasbíral sebedůvěru, jakoby měl doopravdy velký důvod ho budit. Dali pryč zátaras ze dveří a vykročili do tmy, Hedion stále viděl ty zelené stíny ve vzduchu. „Vidíte je? Jsou jich desítky,“ upozornil na to mladíka, jenže ten nic neviděl. „Co to pov…“ Hedion ho uprostřed slova přerušil: „Potichu, něco šeptají…“ Mladík ustoupil, pevně svíral svou sekeru. „Pojď za mnou, svého přítele vedeš dobře, následuj nás Hedione, prosím, pojď za námi…“ říkaly stíny. „Pojďte také…“ řekl mnich lesníkovi, ale on nic stále neslyšel, nechápal co se to v hlavě jednoho z bratrů děje, chvíli stál na místě, ale když ho mnich potřetí pobídl, aby šel s ním, doopravdy jej následoval, měl strach, svou sekeru teď držel, jak jen nejpevněji uměl. Pomalu se prodírali poničeným městem, Hedion mlčky následoval davy zelených duchů a Lesník následoval podle něj teď dočista šíleného mnicha. Když se dostali na druhou stranu města, než ze které přišli, už to lesníkovi nedalo: „Už toho mám dost, jestli mi neřekneš, co tu děláme, jdu pro ostatní.“ Hedion se nechápavě otočil. „Copak je nevidíte? Povídají mi, abychom šli ven, prý za nimi, a pomohli jim. Mám jim prý rozhřešit a to je má svatá povinnost.“ Mladík neměl ani potuchy, co je povinnost mnicha, ale i přesto si říkal, že by ho neměl nechávat samotného, šli tedy dál, i když strach se vlil teď už i do lesníkových žil a to ne málo, více než dost. Když vyšli za bránu, naskytl se jim hrůzostrašný pohled. Hromady mrtvých a nad nimi, na malém vršku utvořeným ze zbraní, mrtvých koní a trámů přinesených z města, stály kříže, bylo jich něco málo do sta. Mladík stál na místě jak přibitý, ale Hedion jakoby stále něco domlouval: „Ano, tak udělám. Ano, tak jest mou povinností.“ Mladík teď teprve konečně uvěřil mnichovi, že nelhal. „Co tedy chtějí, abychom udělali?“ zeptal se ho, ten mu hned dal vysvětlení. „Udělali to lidé špatní, s rudými šátky, ti napadli město, byly jich tisíce a možná i více. Ti, co se hlásili ke kladivu, ti zabili a na nich stojí kříže. Všichni si prý přejí, aby shořeli, a ti na křížích, to jsou křtění, kteří bránili i kladivo, mám jim dát rozžehnání, poslední pomazání a pohřbít. Nesouhlasili s bojem, krví na rudých šátcích. Prý měli ustoupit svaté myšlence. Po celá léta toto město hájí cestu do hlavního lesa, ale teď i ono lehlo popelem. Nakonec mrtvoly vynesli ven a položili pro ostudu sem.“ Mladík se zamyslel, pohleděl na mrtvé: „Máme co na práci.“ Vkročil do té odporné hromady těl, vyšel až na nahoru, pevně sevřel sekeru a kácel kříže, jakoby to byly jen stromy. „Kde je?“ zakřičela Vara nad ránem, když nemohla nahmatat mladíka. Všechny tím probudila. „A kde je Hedion?“ zděsil se ještě víc Tehatot. Nakonec se rozhodli, že je musí najít a že pro jistotu půjdou spolu. Nemohli uvěřit, že je neprobudili, kdyby se něco dělo. Najednou se nechtělo Tehatotovi moc mluvit, cítil se až moc cizí, aby ještě řekl před ostatními nějakou hloupost, a nakonec by mu bylo řečeno, že má prostě smůlu, tak vyděšeně dál ostatní následoval městem. Pomalu se blížili k místu, kde byly ti dva před nimi, Tehatot cítil, že za hradbami se děje něco divného. „Jsou za hradbami, určitě ano…“ naléhal mnich. Slunko se v tu vyhouplo na obzor, nastal nový den, ale větší teplo náhle zářilo zpoza hradeb, dokonce i kouř byl vidět. Po chvíli našli i ostatní z výpravy bránu, Hedion právě dával požehnání poslednímu hrobu. „Prach prachu, popel popelu, na věky amen.“ Jak řekl, tak poslední z jeho zelených duchů zmizel. „Tady jste,“ ozvalo se kus od těch dvou a hnali se k nim hned ostatní. Jakmile

50

byli u nich, někdo pověděl: “Děkuji vám dvěma, děkuji. Nezapomeneme…“ Nově příchozí to nechápali, viděli jen oheň a něco málo ke stu hrobům. Lesník byl sedřený, kapal mu pot z čela, i když byla zima, on v noci moc nemrzl, prokopat se tak tuhou hlínu bylo moc na síly všech, ale on to dokázal a to i pro tolik lidí. „Děkuji ti, bratře…“ řekl mu Hedion a objal ho, ostatní to stále nechápali. „Myslím, že je čas jít…“ řekl lesník, uchopil sekeru, hodil na záda věci, které mu nesla Vara, a byl připraven na odchod. Stařec se díval na hroby. „Takhle tedy skončili obyvatelé hrdého města.“ Vše mu náhle došlo, když viděl plamen a u každého z hrobů křížek. Mladík u jednoho z nich stál, malý křížeček připevněný koženkou na dubové tyči se rozvázal a upadl mu na nohu. On se ho hned jal připevňovat zpět, ale stařec ho zadržel: „Nikdy nevíš, kdy se bude hodit, schovej ho. Navíc, kůže se nerozvazuje jen tak sama od sebe.“ Mniši to už neviděli, vyprávěli si o nočním dobrodružství a ostatní jen naslouchali. Elfové se jeden přes druhého natahovali, aby slyšeli víc. Stařec objal svou hůl. „Myslím, že je čas doopravdy konečně jít,“ poručil při pohledu na mladíka. Pak se podíval na ostatní, kteří se utišili, nakročil a za chvíli už všichni odcházeli pryč od města. Někteří rychle, protože stále cítili, že mrtvé město není nic krásného, jako třeba elfové, sále je děsilo vše v něm i kolem, ale Hedion se ještě na obzoru podíval nazpět. Uviděl velký a mocný plamen, ba chvíli se mu zdálo, že u něj stojí ty zelené postavy a jedna po druhé se rozpouštějí v žáru, odcházejí do nebe, plamen podle toho chvílemi také zelenal. Hedion měl teď doopravdy pocit, že konečně něco dokázal, otočil se už také od města a vyšel za ostatními. Teď měl i on své dobrodružství, už se těšil, až i on bude v nějaké té kronice.

51

Cestou utrpení Tak všichni šli dál. Hedion a lesník byli ještě docela dost unavení, ale věděli, že pro jejich úkol musí jít k cíli. Po chvíli se připojili k toku potoka. Starci se dnes zdálo, že je silnější, až mocný. Jeho tok se zvětšoval, čím více byli k cíli, a ten už nebyl daleko, snad dva dny, když půjdou rychle, a dnes hodlají jít velmi rychle. Procházeli malými údolími vytvořenými potokem, když s sebou odnesl kus sněhu a také vycházely vrchy, protože potok si nedělal starosti s tím, kudy teče, byla to přeci zázračná voda, krev matky, jak už mockrát viděli. V tu se vyšplhali na malý vršek a všichni se zastavili, otevřela se jim vyhlídka do kraje. „Podívejte…“ ukázal všem čaroděj. „To jsou kroky milionů…“ Všichni uviděli spoustu přeházeného sněhu, žádný uhlazený, a to se táhlo až někam do daleka, kam neviděli. Někdy spatřili i umrzlého koně s nákladem na hřbetě, anebo zničený povoz, povalené kolo, či třeba rozbitý tábor. „Támhle…“ zakřičel Tehatot a rozeběhl se z vrchu dolů. Někde uprostřed svahu uklouzl, valil se dolů jako lavina, zastavil se až úplně dole. Ostatní za ním spěchali. On vstal, oklepal se, ani nečekal na ostatní a běžel o kus dál. Viděl kus látky ve sněhu, zastavil se u ní, chytil ji pevně, jak jen mohl, a zatáhl. Vyvalil se mrtvý muž. Tehotat ucukl, když uviděl tu bílou zmrzlou tvář, zatím jeho přítel doběhl za něj, a když to viděl, začal odříkávat modlitbu za mrtvého. „In domine patris…“ Celá výprava se teď už dívala na toho zmrzlého chudáka. Čaroděj k němu přikročil, ani nevnímal, že mrtvému muži dávají poslední pomazaní a prohledával mu kapsy, díval se na tělo, celkově ho prohlížel. „Ale no tak, to se už nedělá. Jaké by to bylo vám po smrti?“ řekl mu Hedion, ale stařec si stál za svým, jen tiše zamručel: „Mne by to bylo jedno, byl bych přeci mrtvý,“ a hledal dál. Uviděl na těle velké podlitiny, v kapsách ten člověk neměl nic, jen malý kus rudé látky připevněný u pasu mu čouhal zpod košile. „Je to jeden z nich, teď jich doopravdy musí stát u lesa miliony,“ poznamenal stařec a skončil se svou prohlídkou nebožtíka. „Měli bychom ho pohřbít…“ chtěli mniši, ale nikdo se k tomu neměl, lesník toho měl už dost z noci a ostatním to nic neříkalo, Sengor si rozhodně nechtěl špinit ruce, tak to zůstalo na mniších. Ostatní seděli kus od nich a přemýšleli. „Takže na té mapě, v lesním městě u Ereba, kdy jsme viděli tu ohromnou armádu…“ Stařec Varu přerušil: „Ano, to byli oni.“ Lesník trochu vyděšeně vydechl, něco mu říkalo, že teď už nestojí jen u lesa. „Pokud si správně pamatuju, hlavní les je velký a je dobře opevněn. Nepamatuju si, že by byl někdy dobyt,“ pravil dál čaroděj, jeden z elfů se k němu přiklonil. „V knihách jsem nikdy nečetl, že by se ho někdo někdy pokoušel dobývat.“ Stařec se na něj zahleděl a naznačil, že to říkat před ostatními rozhodně nemusí. „Hej vy, takových mrtvých tu může být tisíce, doopravdy nemáme čas je všechny pohřbívat, nechcete to dodělat někdy jindy?“ zakřičel Sengor na mnichy, ale ty dělali, jako by ho neslyšeli, dál konali svou práci. „Bratře, ale on má pravdu, nemůžeme ztrácet čas, pokud se tu budem pohřbívat s každým.“ Jenže Tehotat o tom nechtěl nic slyšet. Když i Hedion přestal a odešel k ostatním, tak Tehotat chvíli koukal na to zmrzačené tělo a pak také odešel. Ostatní zatím vytáhli jídlo, chtěli se trochu posilnit na další cestu. Všichni se dívali velmi zamyšleně, Sengor posílal své zásoby do kruhu, každý si vzal, na co měl zrovna chuť, jídla bylo požehnaně dost a do hlavního lesa měli zásob, že se nemuseli bát, že by někdy mohli trpět hlady. A tak mlčky každý jedl, nikdo nechtěl moc mluvit, nálada všem mizela jako mraky na téhle pusté obloze zimy. Dva mniši si toho všimli a potichu se na sebe podívali, aby si dali najevo, že musí všechny trochu pozvednout. „Hedione?“ spustil prvý. „Ano Tehotate?“ odpověděl druhý. „Pamatuješ na starého mnicha Tobease?“ Oba se rozesmáli. „To víš, že pamatuju.“ Elfové na ně upřeli zraky, jako kdyby nikdy neslyšeli žádné vyprávění anebo aspoň pohádku, či jakoby znali nějakého Tobease. Sengor taky nastražil uši, měl rád vyprávění. „Vzpomínám si, jak 52

jednou náš opat při kázání pozbyl všechny mešní oplatky i víno, a když ho šel hledat, našel Tobease jak se přejídá a opíjí těmi věcmi, tenkrát ho málem vyhnal z kláštera, pamatuješ?“ rozchechtali se, ale zrovna elfům a Sengorovi to vtipné moc nepřišlo, nikdy neviděli mši, nevěděli, co je kázání, ale i přesto dál naslouchali. „No bratře, dobrodružství čeká,“ řekl po smíchu Hedion a Tehotat se přidal: „Ano, to čeká. Přátelé, jdeme na cestu a chceme vás jako naše vůdce, nuže na nohy.“ Oba vstali za přísným dohledem všech ostatních, kteří na ně koukali jak na dva blázny, takže jako vždy. Mniši se upravili a vykročili kupředu, pomalu šli k potoku, který se svažoval kus od nich ze svahu do mírného údolí. „Mniši jsou první? To ne,“ řekla hrdě Vara a vyběhla za nimi, její dva elfové se na sebe podívali a běželi také. Lesník zdvihl Sengora, ten uklidil zbytky jídla a šli za ostatními. Čaroděj si zpíval jako poslední, zase pokračovali po obědě dál. Cesta ubíhala stále rychleji, byla i docela dost udupaná od milionů lidí před nimi. Zvláštní bylo, že žádný z těch věřících neupadl do potoka a ani ho nějakým způsobem nepoškodil. „Dnes půjdem jen planinou, neměli bychom nikoho potkat, ani žádnou vesnici,“ řekl čaroděj. Když se ostatní dívali na cestu před nimi, čas od času zahlédly ještě nějaké zadupané umrlce, ale už se jim nechtělo nějak pomáhat, neměli na to čas. Hedion s Tehotatem dokonce vypadali, jako by je přehlíželi. V tu se před nimi zjevil vrch, vlála na něm rudá vlajka. Stařec se dal do čela výpravy, už zase všichni mlčky spěchali. „Myslím, že by tam něco mohlo být,“ podotkl čaroděj, přidal do kroku. Pomalu se tam dostali a doopravdy, stála tam vlajka s kusem dřeva, na kterém bylo uhlím napsáno lidským jazykem: „Dál už nechoď, jsi-li bez víry.“ Čaroděj to všem přečetl, Sengor dodal: „Fajn a teď už jako kvůli nim mám jít domů?“ Vara se rozesmála. „Spíš je smutné, že na nás to platit nebude, že ano čaroději?“ dořekla, ale stařík byl zamyšlený, nemohl přesně vědět, co se stane, počítal se vším možným. „Ne, nás se to netýká, raději už pojďme, do setmění musíme najít vhodný úkryt, tímhle tempem budeme u toho ohromného tábora už zítra, problém bude, jak se dostat do lesa.“ pověděl jim. Chvíli si zamyšleně prohlížel ten kus látky, hladil ho a dotýkal se ho, nikdo netušil, jestli to dělá z nenávisti nebo je jen tak zvědavý, ale on věděl přesně, co dělá. Než si někdo z přítomných všiml, měl více jak třetinu látky schovanou pod pláštěm. Pak šel pomalu z vrchu dál, ostatní jej následovali. Měl pravdu, začalo se pomalu stmívat. „Dny jsou stále kratší a kratší, jestli už brzy nepřijde jaro, nebudou žádné,“ říkal si pro sebe mladík a Vara se k němu přidala: „Celý svět pohltí temnota, vše sežehne… My musíme náš úkol splnit.“ Usmáli se na sebe. V tu se stařec zastavil. „Tak a dál už nepůjdem, dnes ne, rozviňte tábor. Zítra bude dlouhý den.“ Pak si ještě pro sebe pošeptal: „Možná pro někoho poslední.“ Slunko zalezlo za obzor, čaroděj ještě na chvíli rozžehl hůl, aby ostatní viděli v té temnotě a aspoň tušili, kam uléhají. Mladík umetl sníh pro sebe a Varu, lehli si vedle sebe. Hedion žmoulal v ruce ještě před spaním kus rudé látky, kterou vzal mrtvému a to ani netušil, kolik si jí vzal z vlajky čaroděj, který si právě zase pobrukoval melodie ze spaní. Nechtěl, aby kdokoliv věděl, že ji má, ale tušil, že ji budou potřebovat. Elfové usnuli moc rychle, ani se nerozhlíželi po kraji, jako to většinou dělávali, mysleli na to, že tudy už jednou někdo šel a proč by se v téhle zimě zase vracel. Sengor chvíli vzpomínal na jaro, už aby bylo zpátky. Pak už všichni doopravdy usnuli. Potok kus od nich ale neodpočíval, dál proudil sněhem. Zvedla se z něho postava, pohlédla na výpravu a usmívala se. Vyšla pomalu z vody, udělala k nim pár kroků, pohlédla na mnichy, prohlídla si elfy a čaroděje, Sengora pohladila po vlasech, ten sebou jen cuknul a spal dál, pak přišla k mladíkovi s Varou. „Váš čas přichází a tobě přinese konečně jméno, ty mladý a statečný.“ Oba to probudilo, ale jak otevřeli oči a posadili se, nic neviděli, přízrak zmizel rychle. „Taky jsi to slyšela?“ ptal se lesník Vary. „Ano, slyšela.“ A potok tekl dál, dál do kraje smutku…

53

Před táborem víry Ráno nikdo netušil, co se dělo za noci. Jak by mohli. Jen tušili, že nic významného, když se jim nic nestalo. Elfové byli okamžitě na nohou, ostatní sice trochu otáleli, ale když už i mniši narovnali svá záda k pochodu, vyrazili. „Za mnou,“ poručil čaroděj a dal se do čela výpravy. Šli klidným tempem, už tolik nespěchali anebo neotáleli, šli stejně. Tušili, že do dne dorazí do tábora, kterým musí projít, anebo se mu nějakým tajným způsobem vyhnout, pokud to půjde. „Jak projít mezi tolika lidmi aby si nevšimli elfů?“ pochybovačně si polohlasem mumlal čaroděj. Mniši za ním ho neslyšeli, ale tušili, že i oni budou mít problémy se svými bílými šátky za pasy. Počasí bylo klidné, ani jediná malinká vločka sněhu se nepohnula. Ledová planina. „Dnes bude dobrý den na pochod, bratře,“ řekl Hedion a jeho přítel přitakal. Po chvíli se potok stáčel trochu na jinou stranu než přímou cestou k lesu, všem to přišlo zvláštní, že najednou mění svůj tok, ale šli za ním. Stále viděli kusy té obří výpravy, které se už nehodili, a proto je tu ponechali svému osudu. Polámaná kola, zničené povozy, mrtvé koně a někdy i umrzlá zbídačená těla lidí. „Támhle,“ ukázal jeden z elfů. Všichni se podívali tím směrem a spatřili nějakou postavu klečící, či sedící u vlajky. „K němu, pojďte,“ pokynul čaroděj, rozeběhli se. Po čase se začala postava trochu více rýsovat. Byl to mnich sedící u praporu. Měl červený šátek, jak se patří, seděl klidně a tiše, na něco čekal. Pomalu se u něj všichni zastavili, prohlíželi si ho, jak tam sedí. Asi spal, protože na ně vůbec nepromluvil. „Muži, pane, haló…“ Jenže postava stále nepromlouvala. Neviděli, jestli má otevřené či zavřené oči, přes kápi, která mu halila obličej. Sengor poznamenal: „Třeba je mrtvý jako všechno, co po nich tady zůstává.“ Postava narovnala svěšenou hlavu a řekla: „Ne, mrtví ne, jen osvobození.“ Sengor se otočil na lesníka: „Tak ne mrtvý, ale jen hloupý.“ Čaroděj šel k mnichovi blíže. „Osvobození? Od čeho?“ Muž se na něj plameně podíval. „Ach vy nevěřící, co zde chcete, nechte mne být, nechte nebo…“ vstal a uchopil vlajku, otočil konec proti nim. Na to elfové nečekali, rychle vytáhly šípy a natáhly luky. „Ne, nestřílejte…“ řekl čaroděj na elfy, ale rudý mnich nečekal, rozeběhl se na lesníka, ten však stál pevně na místě, a když se k němu blížila ostrá čepel zástavy, rychle zvedl svou sekeru, uhnul ke straně a usekl tyč uprostřed. Vlajka se teď bezmocně válela na zemi a vyděšený mnich žmoulal v ruce kus prkna, který mu po tom neohrabaném útoku zůstal v ruce. „Co po mne chcete? Něco mi uděláte a on vás dostihne za mne.“ začal se slovně bránit mnich. Čaroděj pozvedl hůl a udeřil s ní do kolen toho pomatence, on se zhroutil k zemi. „Teď poslouchej, nechceme ti nic udělat, jen s tebou mluvit,“ řekl čaroděj a Vara dodala: „To zní hezky.“ Jenže poraněný mnich válející se ve sněhu měl opačný názor. „Vše dojde tam, na jedno místo, kde plamen hoří, pro vás, vyžene vás z hnusné nory,“ řekl jim a plazením posbíral zbytky vlajky. Všichni na něj užasle koukali. „Nechceme vám nic udělat, jak daleko je tábor?“ ptal se čaroděj. „Až jednou světla zhasnou, až přijde den soudný, mi už tu nebudeme, to vše plamen zboří.“ Všichni najednou cítili takovou úzkost, jen čaroděj ne. „Starče…“ přistoupil k němu elf, ale on dál mluvil s mnichem. „Kde je tábor? Jak se jmenuje váš velitel?“ Ale mnich stále nemluvil souvisle. „Kde bůh, tam člověk, ale kde bůh, tam i my.“ Začal se smát. „Ó, vy bez víry, jak jste slepí.“ Všichni z výpravy si pomalu klekali na sníh, ale čaroděj, jako by to neviděl. „Starče, pohleď na nás…“ řekla najednou Vara sedící na zemi. Čaroděj se podíval kolem sebe a uviděl, jak si všichni lehají. Napřáhl hůl k mnichovi, vyšlehl z ní modrý plamen, sáhl na mnicha, ten si to však nenechal líbit, jakoby začal hořet rudým ohněm. Všem ostatním se začalo trochu ulevovat a tak dál seděli a zírali na čaroděje, jak kouzlí. Mnich se ale zatím v plameni ztrácel, jeho plamen sílil při dotyku modrého z čarodějovy hole. „Tak dost,“ řekl stařík a sklonil hůl, jenže z ní kouzlo dál prchalo na mnicha. „Dost,“ křikl a snažil se zahodit hůl, ale nešlo to. Uvnitř rudého ohně ale ten muž umíral. „Dost sakra,“ snažil se stařec dál zastavit kouzlo, ale nešlo to. „Teď poslyšte má 54

poslední slova vy bezbožní.“ Všichni z výpravy teď s úžasem koukali na kouzlo a nechápali, jak to, že ho čaroděj nemůže zastavit. Mnich ztrácel sílu pod mocí starce, ale on to chtěl zastavit. „Sílu ve slově svatém Skrze peklo k vykoupení povedem Vy slabí a zničení, co jste hledali? Hloupý a zbědovaní, teď jste. My, my vám teď vládnem sny, V bolesti do zkázy povedem. Poslyšte, výpravo vyvolených! Netušíte nic o tom, co proti vám stojí. Nevíte ani kdo jste, jen smetí. Smetí, co naše velká dlaň odnese.“ Každý, kdo ta slova slyšel, přemýšlel, co tím myslí, ale čaroděj tušil, teď už kouzlo nechtěl ukončit, ale dokonat jej. Cítil jako svou povinnost zbavit se ho, ale dva dobré mnichy to děsilo, stáli ještě dál než ostatní a stále couvali od toho místa. Nechápali, jak může jeden z nich říkat takové špatné věci, tak velké rouhání. Jenže mnich v plameni začal měnit hlas, teď zněl ještě hrdelněji než před tím. „Skloňte hlavu hloupí, Celou dobu vás svádíme. Teď se nám to daří, Do pekla vše vodíme. Jen dál věřte v jednoho, V to jméno jako modlu. My už si vás odvedem, Ha, i vy se změníte.“ Mniši teď křičeli na toho muže: „Mlč ty ďáble, mlč…“ Napřahovali ruku se vztyčenými ukazováky a malíčky jako rohy, na které se měl ten chudák v plameni nabodnout, jeho slova o ně rozbít, pozbýt jejich zlý význam. Všichni ostatní na to koukali jak na jedno velké zjevení něčeho, co nikdy nemohli spatřit. Ale muž v ohni pomalu ztrácel sílu, umíral a čaroděj už ho skoro měl… „Poslední má slova, Nezůstanou nepomstěna. Zhynete jako všichni…“ S tím upadlo mrtvé tělo k zemi a oba plameny dohořely. Teď všichni mlčeli. Ta chvíle kdy každý z nich koukal na tělo a vlajku. „Kvůli čemu takhle ničit? Proč tolik násilí a umírání?“ přemýšlela Vara. „Měli bychom zase jít, tohle není dobré místo,“ řekl čaroděj a počal odcházet dál k potoku. Všichni ostatní za ním, dva mniši obešli to tělo s velkou uctivou vzdáleností, jak jen mohli, drželi se daleko. Elfové následovali svou paní. Lesník na toho chudáka chvíli hleděl a jako poslední se vydal na cestu. Šli zase podél potoka, který nabral směr kupředu, bez zatáček do lesa. Za chvíli byli u obzoru a mladík se ještě jednou otočil na to místo, kde se to všechno stalo. Uviděl, jak se potok zvedá a jeho voda zaplavuje

55

vlajku i s mužem, pak se voda vrátila zase zpět a místo zůstalo čisté jako před tím, než tam kdokoliv vkročil. Nikomu o tom, co spatřil, neřekl. „Pojď,“ křikla na něj Vara, když viděla, jak je daleko od ostatních. On se usmál a běžel k ní. Uchopil ji zase za ruku, šli dál. Vše bylo zase příznivé k pochodu. Každému se naskytla další možnost přemýšlet, dokonce ani nezastavovali k jídlu, šli i přes své hladové žaludky dál. Dívali se kolem sebe, kdyby spatřili nějaké divné věci, či rudé vlajky, ale to hlavní bylo spíše pod nimi. „Co to je?“ podivil se Sengor při pochodování na sněhu, ale teď v něm bylo něco navíc. Černé kusy sněhu a někde jen jeho pruhy, či proužky, vypadali jako uhlí v zemi, ale teď ležící na téhle bílé pokrývce. „Jsme blízko…“ podotkl čaroděj a šel dál, všichni ostatní za ním. Měl pravdu, po chvíli se vyhoupli na mírný svah a otevřel se před nimi velký výhled. Uviděli ohromnou planinu plnou lidí, vypadala nekonečně, ty davy, jejich záplavy stály na místě, vypadaly jako stromy, stejně tak se moc nehýbaly. Měly asi představovat šiky, u každého zástupu totiž stál někdo s rudou vlajkou. V tu zazněl nad jejich hlavami mocný hlas nějaké zvláštní trubky a šiky se daly do pohybu, ne však kupředu, vypadalo to, jako když si velká armáda dává rozchod. „Myslím, že dál bychom měli jít až zítra,“ podotkl čaroděj a položil si věci kus za závějí, aby nebyl vidět lidmi z davu před nimi, ač byli od nich na hon vzdáleni. Všichni si potichu ustlali ve sněhu kus od sebe a čekali, co se bude dít. Nejraději by někteří z nich hned usnuli, ale nemohli, nějak se to nikomu nedařilo, každý byl napjatý z toho, co ho čeká. Koukali na sebe dost vyjeveně, ale to třeba takového čaroděje moc nezajímalo, usnul ještě dřív, než zapadlo slunce, a ještě si zpíval ze spaní, čímž rušil všechny ostatní. Vara, ležící vedle mladíka, se k němu přivinula: „Myslíš, že všechno dobře dopadne?“ Začala už trochu pochybovat. „Vše bude dobré, věřme tomu.“ Usmáli se na sebe a objali se, pak potichu usnuli. Hedion a Tehotat usnout nedokázali, pořád mysleli na tu křivdu k bohu a navíc nevěděli, co je čeká. Elfové dnes také nemohli zamhouřit oči a tak jeden z nich vstal, šel se zeptat Sengora: „Mohl bys nám dát něco k jídlu?“ On se na něj podíval. „Ty máš takhle pozdě v noci a za takových chvílí hlad?“ díval se na něj upřeně, elf jen pokrčil rameny. Sengor mu podal kus uzeniny a chleba, elf se usmál, těšil se na to celý den, a pak si šel zase lehnout vedle svého přítele, pak bylo slyšet, jak slastně jedí, mlaskají.

56

Cesta přes tábor „Potichu, někdo jde. Pssst“ přiložil ukazováček mladík Vaře na rty, když se chtěla nadechnout ranního vzduchu s přáním dobrého rána pro ostatní. A skutečně, kus od nich byly slyšet kroky, nikdo už nespal, všichni čekali, co bude. Každý měl tajně připravenou svou zbraň. Čaroděj svíral svou hůl, jemný modrý plamen na ni lehce plápolal, oba elfové drželi natažené luky u těla, aby co nejrychleji mohli zasáhnout, Vara měla šíp v luku a jeden mezi zuby, mladík pěvně svíral svou sekeru a Sengor držel meč zatím pevně v pochvě u pasu. Kroky se blížili, bylo jich víc, někdy je oznámilo malé zakašlání, ale v žádném případě nepromluvili. „Je to asi hlídka…“ naznačil Sengor starci a ten mu prstem ukázal, že má být ještě více potichu. Kroky se blížily, sníh pod nimi se nechal lačně udusávat, nakonec se zastavily kus od nich. Nastalo ticho. Tětivy na lucích se jen chvěly. Když už ten moment byl tak dlouhý, že si každý myslel, že je k nevydržení, kroky kus od nich se otočily a šly zase pryč. „Uf…“ oddechl si potichu každý z nich a zandal svou zbraň. Počasí bylo zvláštní, místo nad táborem zakrývala hustá mračna, ale nebyl tam vítr, žádné vločky, jen mraky, neprostupné a tiché, dělaly nad celými těmi davy oponu. Vše pod nimi vypadalo jako na večer. Čaroděj se tiše doplazil k výhledu na tábor. „Jak nekončící noc…“ řekl zamyšleně stařec. Uviděl zase ty davy pod rudou vlajkou, a jak se k nim vrací nějaká výprava, určitě ti, kteří se tak nebezpečně přiblížili až k nim. Po chvíli se za jeho zády všichni připravili na odchod. Pak se k němu připlazil mladík. „Jak se dostaneme přes ně?“ zeptal se starce, ale ten jen mlčel. „Čaroději, jak se dostaneme dál?“ Stařík se na něj otočil. „Čaroděj,“ usmál se, „čaroděj… Byly doby, kdy jsem se za to oslovení styděl a dnes nastala doba, kdy jsem na to zase hrdý, děkuji.“ Čaroděj potichu sáhl do kapsy a vytáhl rudou látku z vlajky. „Podívej se na všechny, každý ho má a my nebudeme jiní, chápej. Každý z nich je dokonce jinak oblečený, můžem si nechat své kápě a nikdo si nás ani nevšimne, stačí mít tyhle rudé šátky. Půjdeme tedy středem, mezi nimi.“ Oba dva se na sebe usmáli a mladík začal trhat látku na menší části. Pak se zase odplazili, narovnali a každý z výpravy si připevnil šátek. „Tohle bych raději schoval,“ pohladil mladík Varu po vlasech a dotkl se jejího ucha. Ona se usmála, rozpustila si vlasy a přehodila přes hlavu kápi, její dva elfové udělali to samé. „Možná se rozpojíme,“ povídal Sengor elfům. „To těžko, kdo by nám dával tak dobré jídlo,“ zasmáli se a podali si ruce. Nikomu z nich nikdy nedošlo, že ani netuší, jak se ti dva elfové vlastně jmenují. Oni to nepotřebovali říkat a ostatní se ze slušnosti raději ani neptali. Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. „A co my?“ zeptali se mniši starce. „Pokud chcete jít dál, musíte se přizpůsobit.“ Bylo to proti jejich mysli, ale nakonec své bílé šátky schovali, dali přes sebe velké pláště a připevnili rudé šátky. Uvědomili si, že musí pokračovat a to všichni. „Nuže, přišli jsme až sem, pokud se rozpojíme, sejdeme se v lese,“ řekl čaroděj, přehodil si kápi přes hlavu a přešel obzor, za ním šli ostatní, mlčky a potichu se blížili k davům věřících. Vara s mladíkem šli stále vedle sebe, oba se chtěli držet, kdyby se dělo cokoliv. Rudé vlajky jim mávaly na uvítanou, ale spíše je děsily. Lidé z davu se na ně nepříjemně koukali, jakoby tušili, že něco není dobře. I přesto k nim pomalu kráčeli, báli se čím dál tím víc. Ta cesta z vrchu k nim byla snad nejdelší chvíle, kterou všichni z výpravy zažili. Pomalu byli už u nich. Stařec vešel mezi ty davy jako první a k jejich překvapení na ně nikdo moc nekoukal, dokonce se nikdo na nic neptal. Čas od času si je trochu víc prohlíželi kvůli kápím a výbavě. Čaroděj se bál, že bude problém pronést zbraně, ale když uviděl, že každý z těch lidí má aspoň vidle, strach opadl. Teď se mohli leda děsit, že ty vidle použijí na ně. „Stůjte,“ ozvalo se kus od nich z davu. Mniši se ještě více ukryli mezi ostatní z výpravy a připevnili své kápě více přes hlavu. Šel k nim nějaký cizí rudý mnich. „Vy jste ta stráž co se šla podívat za obzor?“ Stařec netušil, co má říct. „Ano, to jsme my.“ Mnich se na 57

ně zakoukal. „Měl jsem za to, že jste se už jednou vrátili. To je jedno, opatrnost proti cizákům musí být především,“ pověděl a po chvíli ticha, kdy na ně zíral, se celá výprava otočila a šla zase dál. Stále na ně koukal, jak mizí mezi ostatními. Varu ten pohled děsil. Přesto šli nenápadně pryč od něj. Tábor byl ohromný, ani netušili, jak moc jsou daleko, ale přes to věděli, že ani ne v polovině. Blížili se k nějaké dřevěné věži, byla to největší věc, kterou kdy viděli, ale stále museli skrývat svůj úžas, a protože ji mohli pozorovat na míle daleko, šli podle ní. To, že ji vidí, znamená, že se nemohou ztratit. Všude kolem nich byli samí věřící, někteří se modlili, jiní spali v černobílém sněhu a ostatní jen tak bloudili mezi stany a bordelem poházeným po zemi. Pomalu se blížil čas k obědu. Kolem to bylo docela dobře vidět, někteří vytahovali špinavé kůrky chleba a jiní, kteří leželi ve stanech, měli i třeba kus suchého masa. Čaroděj pomalu přikročil k jednomu z chudáků ležících na zemi. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho, ale ten muž asi nechtěl odpovědět. „Vy jste nějací nově příchozí?“ Starce ta otázka docela vyděsila. „Pokud to poznal jen z jedné věty, proč to nemohli ostatní poznat jen z toho, jak vypadáme?“ pomyslel si. „Kazatel říká, že nemáme znát naše jména, prý nesmíme.“ Teď k němu přikročil jeden z mnichů. „To není pravda, jen tvé jméno je tvá hrdost, musíš ho před zraky božími narovnat.“ Stařec ty dva posunul víc za sebe, aby k němu nemluvili, mohli by ho ještě víc rozrušit. „Kdo jste vlastně vy?“ ptal se teď muž „Nemáte něco k jídlu?“ rychle se k nim přitáhl z posledních sil, co měl. „Sengore, dej mu něco.“ A tak mu dali najíst, výprava se taky usadila k jídlu, stále byli obezřetní a prohlíželi, jestli je někdo nesleduje, děsilo je tolik očí, nebyli na to zvyklí. Tolik dní šli přes planiny a najednou tak ohromný tábor. Navíc, plný nepřátel. Muž, co stále ležel ve špíně na zemi, se najedl a dříve, než s ním stihli více mluvit, zase usnul. „Měli bychom jít dál čaroději,“ připomněla Vara stav, ve kterém se nalézají. O to víc byl špatný, když na ně chvílemi každý zíral, jak si klidně jedí a stále mají dost zásob. „Tahle země je pustá, pokud nepůjdeme dál, sní nás a ne naše jídlo,“ zdůraznil mladík. Stařec se narovnal. „Za mnou,“ řekl ostatním. Šli pomalu a hlavně co nejvíce potichu dál. Blížili se k věži, jejich zdání neklamalo, bylo ohromná. Zbýval k ní ani ne jeden hon a už teď věděli, jak vypadá. Byla tlustá k zemi a úzká k nebi, stála do kruhu, celá ze dřeva a někde i trochu z uhlí, proto vypadala tak černě, děsivě. Nahoře vyvěsili rudé prapory sahající až do poloviny, takže kdyby byl vítr, věž by působila ještě větší než teď. Ještě výše nad vlajkami bylo další patro věže, stáli na něm konce trubek táhnoucích se o dvě patra níž, museli vydávat ohromný zvuk. „To jsme asi slyšeli,“ ukázal Sengor lesníkovi na vrchol věže s trubkami. Na samotném vrcholu věže bylo malé místo, kde asi stál kazatel, pozoroval vše kolem sebe. Byl to určitě muž, i z takové dálky šlo rozeznat jeho obrysy. „Mějte na paměti, že každý z těch mnichů tady může být kouzelník, či čaroděj,“ připomněl všem potichu stařec a šel zase dál. Čím blíže byli věži, tím větší dav je obklopoval, jakoby se u ní všichni seřazovali a na něco čekali, na něco důležitého. Dav tak moc zhoustnul, že se teď nikdo z výpravy nedokázal pohnout. „Chytni se potichu mého šátku u pasu a ať tak udělá každý za sebou,“ řekl čaroděj mladíkovi, který stál pořád za ním. Do chvíle se nenápadně každý držel toho před sebou. Chvíli se ještě brodili, ale pak se ani nehnuli v záplavě lidí. V tu zazněly trubky. Nad věží se utvořil z mraků černý vír, kterým problikávaly blesky. Najednou ta postava nahoře promluvila, byl to temný a silný hlas. Sengor chtěl něco vyslovit, ale všichni z výpravy mu naznačili, že má být potichu. Ten silný a mocný dav také nevydal ani hlásku. Tichem zazněla ta slova. „Vy mé ovečky, přišli jste až sem. Slyšte dobré zprávy, dnes naši muži a ženy s kříži obrátili další bez víry na naši cestu. Volejte sláva, radujte se, naše utrpení bude brzy vykoupeno. Následujte ty hrdiny, přidejte se také k boji. K lesu všech prokletých, přiveďte k bohu ty, jež byli za života čistí a ty, jež byly špinaví, pošlete do pekel.“

58

„Jak to vůbec může říct?“ zašeptal Hedion a mladík mu hned zakryl pusu, ostatní z davu se na něj docela nevraživě podívali. „My, s bohem nad námi, Osvobodíme ty prokletý, Ohněm a mečem půjdeme kupředu, Pomstíme slávu k pánu nad námi. Sílu ve slově svatém Skrze peklo k vykoupení povedem.“ Těmito verši asi skončilo kázání, neb všechny trubky se zase rozezvučely a davy se daly do pohybu, někteří lidé se pokoušeli stát, jiní se dávali kupředu, spěchali k lesu, ale i přes své bratry a sestry, jak se zřejmě nazývali. Výprava se snažila stát stále u sebe, ani náhodou se nechtěli rozdělit, udělali kruh, kde uprostřed stáli mniši a to pevně na místě jako skála. Přes výkřiky a slova davu nebylo nic slyšet. „K lesu! Dejme jim víru!“ Nebo někdy také: „Ať zhynou ti, jež nejsou hodni.“ To bylo slyšet kolem nich. Mnichy to děsilo, ale byli pod ochranou ostatních, báli se, že si jich někdo všimne, stále si více a více hlídali, jestli něco neprosvítá přes pláště. Celý tento shon trval nejméně půl dne. Jenže oni museli dál, i když se trochu připozdívalo. Tak šli. Prohlíželi si udupané lidi poházené po zemi, dívali se na věž, která měla kolem sebe spoustu mnichů s rudými šátky, asi jako stráže, nikdo se nechtěl přesvědčovat, jestli jsou hodní či špatní, všichni se snažili co nejrychleji odejít. „Nechoďte tak rychle, nenápadně,“ připomínal všem stařec, jenže strach je nelítostně, zběsile hnal kupředu do bezpečí. Dva mniši si mezi sebou začali šeptat: „Musíme tohle zastavit, měli bychom zde zůstat, bratře,“ řekl Hedion, ale Tehotat se stále bál. „Myslím, že bychom se měli vrátit, ale vím, že naše povinnosti jsou právě zde a tady, bojím se.“ Jeho přítel měl však odpověď, vzal ho za ramena. „Neboj se, budeme si oporou a navíc, máme toho nad námi, pokud jeho jméno budeme kázat správně, ostatní se k nám přidají. Uvidíš, že ano.“ Jenže teď už se báli oba. Jak mohou opustit jejich výpravu a zůstat tady, co když jejich oběť nebude mít význam, co když je zabijí ještě dříve, než někomu pomohou. Ostatní zatím šli, jak jen mohli, ale mrtví jim ulpívali u nohou, někteří, jen poranění, se plazili a žádali ostatní o pomoc, ti se snažili, ale sami neměli, jak by ji mohli dát. Výprava neměla čas na tyhle věci. „Proč utíkáte, pomozte nám také,“ řekl jim nějaký muž, starající se o podupanou paní. Oni se jen otočili, mniši k ní chtěli přispěchat a pomoc, ale stařec je zadržel: „Spěcháme k lesu…“ Teď už muž nic neříkal, dál se staral o ženu. Výprava šla dál. Tehotat přišel ke starci: „Neměli bychom lhát.“ Ale on nelhal. „My nic takového neudělali, spěcháme k němu doopravdy, musíme tam dorazit dřív, než si nás někdo všimne.“ Dva bratři stále víc přemýšleli o své myšlence, nedalo jim to, cítili, že tady budou platní víc než s ostatními. „Pohleďte…“ ukázal všem stařec. „Támhleto vypadá jako konec,“ řekl tiše. A opravdu, byla tam dlouhá brázda ve sněhu, kterou ohraničovaly vlajky a rudá barva, něco jako hranice tábora. „Myslím, že jdeme správně,“ řekla Vara. Kolem nich bylo stále míň lidí, čím více se blížili hranici. Znamení, že dál už je jen cesta k lesu. „Starče, musíme zase nalézt potok,“ řekl mladík čaroději. „Neboj se, lesníku, tady téci nemohl, ale cestu si prorazil, zase ho budeme následovat, cítím to,“ uklidnil ho. Společně přešli hranici, pomalu zašli až k obzoru. „Starče?“ začali mluvit mniši, měli své přání a doufali, že ho všichni vyslyší. „My dál už nepůjdeme, naše místo je tady. Musíme pomáhat potřebným.“ Nastala chvíle ticha. Stařec se mračil, ale pak usoudil, že to tak bude nejlepší. Nechtěl je přemlouvat k něčemu, co by sami nechtěli. Jsou to přeci mniši. “Dobře tedy, zůstaňte tu a na cestě zpět třeba už tento tábor nebude.“ Všichni se na sebe smutně

59

koukali. „Třeba se potkáme,“ podal stařík ruku mnichům, ti si potřásli a loučili se s ostatními. „Rádi jsme vás všechny poznali, bylo to velké dobrodružství, ale to pravé nás teprve čeká.“ Pak se otočili a šli zpět přes hranici do tábora. „Počkejte,“ křikl Sengor a vytáhl ze své brašny velký balík jídla. „Dejte jim trochu najíst, i za mne,“ usmál se vlídně na ty dva a podal jim svůj dar. Ostatní šli dál k lesu, na obzoru se ještě podívali za mnichy, ti shodili pláště, strhli ze sebe rudé šátky a vytáhli své čisté bílé. V té tmě, kterou tvořily mraky a nastávající noc, se krásně leskli. Oni dva se jali nejbližších lidí, dávali jim jídlo a ošetřovali rány. Mladík jim zamával, i když věděl, že ho neuvidí a šel za ostatními. Rychle chytl Varu za ruku. „Vidíš, že jsme prošili všichni,“ usmál se na ní a ona mu dala pusu. Starce trápila jiná myšlenka. „Jak to, že jsme tak jednoduše prošli? Kde jsou všichni ti kouzelníci a čarodějové, co vytváří ty sny v hlavách normálních lidí. Snad na to ti dva přijdou dřív, než je dostihnou.“ Elfové se po chvíli pochodu zastavili, na hon daleko od nich nikdo nebyl, ale oni cítili nebezpečí, dokonce plamen. Zatím slunce celé zalezlo, přes mraky celý den nebylo vidět. Noc najednou tvořila kápi celé výpravě a tábor byl už zcela temný. V dáli zazněly velké duté výbuchy. „Les, to je z lesa,“ křičeli elfové, báli se. Pomalu přidávali do kroku a předbíhali čaroděje. „Ne, za mnou, oba dva za mne, rychle, vraťte se,“ zakřičel na ně, ale to jim nestačilo, pochvíli byli před ním už moc daleko. Klekli na kolena, ubylo jim najednou spousty síly. „To ne, předběhli kouzlo, rychle, pomozte jim.“ Došli k elfům a lesník se Sengorem se jali pomáhat. Oba dva elfy si hodili přes ramena, šli rychle dál. „Jaké kouzlo čaroději? Nic nevidím,“ ptala se Vara. „Chráním vás kouzly a ani o tom nevíte, buď ráda, že nebylo zrovna tohle vidět, jinak bychom třeba tak dobře neprošli.“ Po chvíli došli k vrchu na pustině. Sníh z půlky černý pod nimi a temno noci jim halily tváře. Na kopci se jim rozvinul široký rozhled. „Pohleďte,“ ukázal stařec na les, který byl osvětlován výbuchy. Spousty kmenů padaly pod útoky lidí a elfové se jistě dobře bránili. Na hon daleko od výpravy stáli muži a ženy seskupení v oddílech a připraveni vyrazit na pokyn k lesu. Některé kmeny ležely v plamenech, rozhodně sníh zanikal pod temnými, černými čárami z uhlí a popele. Spousta mrtvých se válela kolem stromů a bývalých keřů, jenže nově příchozí to asi ani netrápilo, stále hrdě stáli připraveni vyrazit. Vždy po chvíli, kdy se zdálo, že útok slábne, někdo zatroubil a další buben se rozezněl. Takhle to pokračovalo dál a dál. Další výbuchy a plameny, které osvětlovali noc, temné mraky na nebi a mrtvé s rozvalinami, se spáleným dřevem. „Položte ty dva sem, postarám se o ně, dnes už dál nepůjdem, pokud budeme potichu, nic se nám nestane,“ pokynul Sengorovi a lesníkovi čaroděj. Položili je vedle sebe na zem a stařík se jal hned kouzlit, aby jim vrátil sílu. „Jděte si odpočinout. Všichni tři ať už spíte.“ Tak si lehli všichni vedle sebe, Sengor ležel kus od elfů, o které se staral čaroděj, vedle něj mladík a skoro na něm se mazlila Vara, která stále víc přemýšlela. Knihu osudu už hodně dlouho neotevřela, bála se, že se doví, že dělá něco špatně. „Až tě příště otevřu, zjistím, jestli to, co se stalo, bylo dobře, či ne,“ řekla potichu nad ní pár dní předem. Ta myšlenka, je přeci princezna, děsilo jí to a bála se. „Kdy jí to řeknou? Kdo jsou mí rodiče?“ Stále ty otázky a žádné odpovědi. Lesník myslel také na budoucnost. Třeba dostane i jméno, třeba anebo ho někdo dostihne, třeba smrt, třeba. Bál se, ta doba, kdy neměl jméno, kdy se nemusel bát, že když umře, nikdo si ho ani nebude pamatovat. Teď jméno nemá stále, ale už ušel velký kus cesty, nejen podél potoka, ale i cestu života a pár lidí si ho také zapamatovalo. Nebude lehké ztrácet, ale pokud bude muset, není jiná volba. Stařec stále čaroval, snažil se, ale prokletí rudých mnichů je moc silné, bude mu to ještě dlouho trvat. Sengor si vzpomněl na Gnora. Jak se asi bude tvářit Aleg až se vrátí a řekne mu, že Gnor je mrtvý. Po chvíli ti tři usnuli…

60

U lesa Na druhý den skoro nikdo nespal, někdo přemýšlel, ostatní se léčili, ale nakonec každý aspoň na chvíli usnul. „Dobře, stejně nikdo nespíte, můžeme vyrazit před svítáním. Snad bude u lesa trochu klid. A snad vůbec nějaké další svítání nastane, v téhle temnotě.“ Starcovi se podařilo elfy vyléčit, ti ale teď měli síly na rozdávání, rychle vyskočili na nohy a jali se zabalit věci, co tu po sobě nechali. Vara s mladíkem se také rychle vzpamatovali a Sengor ještě chvíli vylehával, ale pak také narovnal své tělo. Všichni se zdáli být připraveni. Mají šanci projít, ale jak to udělat. Stařec stále hleděl na ty oddíly před lesem, byly jich tisíce, jak to udělat, aby mohli projít i oni. „Musíme se k nim přidat a až budou útočit, tak nějak nenápadně proklouznout na druhou stranu,“ náhle pravil ostatním. „Podívejte, mají zbraně venku a jsou připraveni zaútočit, řadí se ledabyle, nehledí na počty v oddílu, můžeme se snadno k některému z nich přidat.“ Všichni se náhle úplně odmlčeli. „Co když nás zabijí sami elfové? Co bude pak?“ myslel si každý. Vara vypadala velmi vyděšeně, mladík ji chytil pevně v objetí. „Neboj se, my to dokážeme, musíme přežít a přežijeme.“ Ale elfové si tak jistí svým životem už nebyli. „Pokud se něco bude dít, my padneme jako první,“ naznačili si letmým tichým pohledem, aby nikoho nevyděsili. Sengor to měl jasné, pokud bude muset, dá vše, aby jeho pán přežil. Gnor už mu hlídá místo mezi ostatními, aspoň si to myslel… Stařec z nich byl asi nejvíce zamyšlený. „Snad si ničeho nevšimnou, snad ne.“ A pomalu vykročil kupředu, ostatní šli nejistě za ním, každý se bál. V srdci ta myšlenka na ztrátu kohokoliv z výpravy, děsilo je to. Odchod Gnora byl těžký, ale pokud teď odejdou další… Jak tak pomalu šli, ostatní stojící už seřazení k útoku na ně divně hleděli, a když přišli až k nim, ozvala se trubka z davu. „Seřadit! Inspekce!“ Celá výprava se teď snažila rychle vyrovnat za ostatní. Elfové s Varou se rychle schovali za mladíka a starce se Sengorem. „Kdo jste vy?“ zeptal se jich ten muž, který měl jako jediný plnou zbroj a na sobě i kusy brnění, červené šátky mu vlály od pasu a asi na znamení, že je větší než ostatní, měl dva. Stařec nenápadně strčil do mladíka a ten vyhrkl: „Omlouváme se, zdrželi jsme se…“ Muž si je stále divně prohlížel. Vara si potichu říkala: „Ať už odejde, ať už je pryč. Děsí mne.“ V tu se z lesa ozval další výbuch. Všichni se trochu přikrčili a muž už zřejmě ztratil trpělivost na prohlídku: „Dobře, kupředu, do bubnu, za mnou.“ Popoběhl dopředu, až se kusy železa na jeho těle rozezvonili. Bubeník vepředu a za ním muž se zástavou se dali do pochodu a všichni za nimi. Po chvíli pochodu stáli před lesem, tedy spíš před místem, kde kdysi stál. Teď procházeli kolem vylámaných kmenů a spálené půdy, všude kolem se po chvíli válely mrtvoly. Jako jeden velký masový hrob. V tu zase muž zavelel: „Kupředu, na ně…“ Bubny přestaly znít, staraly se o vlastní přežití. Všichni se rozeběhli kamsi do dálky, výprava musela také a tak utíkali. „Támhle, za mnou…“ ukázala Vara na výkop v zemi, všichni teď zamířili za ní, za chvíli už seděli se skrytými hlavami kus pod zemí. Nad nimi létaly šípy elfů, plameny z loučí lidí, kus padlých plechů. Neustálé zvuky umírajících ničily jejich sluch. „Tady nemůžeme zůstat, tady ne…“ křičel mladík na starce, jak nejvíc mohl, aby přehlušil výbuchy náloží a řinčení zbraní. „A jak chceš jít dál?“ To už lesník nevěděl, ale dal se do přemýšlení, tedy pokud to v takovém hluku šlo. Stařec po chvíli ztratil trpělivost, když mu kolem hlavy prolétl šíp, který se zabodl do protější strany výkopu. „Aaaarrch…“ zakřičel, vztyčil hůl a rozžehnul ji, její silné světlo ozářilo všechny v temnotě prachu a plamenů. Všichni se zastavili na místě, všechny meče, sekery, vidle a každý luk, všichni stáli nad tím utrpením, kdo mohl, zakryl si oči a kdo ne, stál tam vyděšený a vytřeštěný jak nad zázrakem. „Za mnou…“ pokynul potichu ostatním a ti kráčeli ve světle kupředu, pohledy kolemstojících jim ukazovaly, že se stali součástí zázraku.

61

„To snad není možné, to snad ne.“ nadával jeden z rudých mnichů. „Do boje, kupředu,“ kopal do ostatních, ale nikomu se nechtělo, každý užasle koukal na ten jas. Výprava kráčela napříč polem. V tu jeden z elfů oslepen neudržel svůj šíp a pustil ho přímo k výpravě, proletěl kolem Vařiných vlasů, její pramínek dopadl na poničenou zem a šíp se zarazil do těla jednoho z elfů, ten se předklonil, ale v rychlosti se zase narovnal. Stařec, když to uviděl, ještě více přidal světla. „Ne, nestřílejte…“zakřičel někdo z elfů vojáků z fronty před výpravou. Druhý elf se Sengorem a mladíkem se jali pomáhat raněnému. Všichni šli ozářeni a tak věřícím přišli jako zázrak a elfům jako zjevení. Jak tak pomalu šli, světlo ubývalo. „Starče, přidej na záři…“ pokynul mladík, ale čaroděj už nemohl, docházela mu síla. Když už byla skoro zase tma, jeden z kněží s rudým šátkem se na ně rozeběhl, ze zálohy zarazil dýku do Sengora, ten se otočil a odkopnul ho od sebe, mnicha v tu chvíli pokryla nejméně stovka šípů z luků elfů. Když dopadal k zemi, ještě řekl: „Temnotu jen tak nezlomíte…“ Sengor si vytáhl z těla dýku, držel ji chvíli v ruce, ale pak se rozpadla náhle na prach, rukojeť zahodil. „Starče, světlo…“ ptal se pořád mladík. „Už nemůžu, nejde to, dochází mi síla.“ Mladík se ho snažil povzbudit. „Za chvíli budeme u elfů. Prosím tě, ještě chvíli, ještě malinkou chviličku navíc.“ Ale světlo stále chladlo, i když zbývalo nejméně dvacet kroků k zákopům a skrýším elfů. V tu se někdo z věřících zvedl ze země a s napřaženou sekerou utíkal k nim. Dřív než stačil doběhnout až k výpravě, zasáhly ho šípy elfů, ale to nestačilo, sekera doletěla až k druhému elfovi a zarazila se do jeho těla. Nikdo totiž ve světle starce skoro nic neviděl, elfové ve vnitř jeho kouzla byly skoro slepí a jen lidé přes své zkažené oči čas od času viděli obrysy lidí kolem. Elf se složil k zemi. „Ne!“ zakřičela Vara. „Ne, to ne…“ sklonila se k němu a otřela mu pot, prach a špínu z čela. „To bude dobré, neboj.“ Jenže na to elf nečekal: „Jděte dál, beze mne… Má paní, tady zahynete, jděte,“ strčil do ní, jak jen nejvíce mohl, co mu síly zbývaly. Mladík ji chytil a odváděl pryč, i když viděl, že začíná plakat. Po chvíli světlo už celé vyhaslo. Nastal zase řev, ale mladík nic neslyšel. Blížili se k nim stovky vojáků, jak z jedné, tak druhé strany a každý s připravenou zbraní. Ti čtyři se teď podpírali, jak nejvíce mohli, aby neupadli a v tom něco našeptalo mladíkovi do jeho ticha, které mu rostlo hlavou: “Vše je v tvých rukou…“ Lesník na chvíli upadl do snu. Uviděl zase tu ženu, z jejíchž prsou stále tekla krev. „Vše je v tvých rukou, stačí, abys je napřáhl, abys je použil…“ V tu chvíli stáli oba dva v jarní krajině, vše kolem nich zářilo a rozkvétalo, vypadalo to jako starý les před touto bitvou. Jeho šlechetné stromy s mladými květy a keře s krásou jara. Žena se na něj usmívala, vlídně a mile se dívala. „Až přijdeš na to, kde je tvé kouzlo, pak teprve se staneš tím pravým, teď pevně stůj…“ A vše se zase změnilo na normální svět, na hnusnou bitevní krajinu. „Můj milý…“ křičela Vara a vypouštěla jeden šíp za druhým na valící se dav k nim. „Mladíku…“ zoufale řičel stařec, který bez síly klečel na zemi a strkal před lesníka svou hůl. V tu mu to blesklo hlavou. Sengor nečekal, s elfem, sotva stáli na nohou, ale i přesto se vrhli na nepřátele, moc dlouho jim to nevydrželo, po pěti ranách do břicha, které sklidili, se oba zhroutili k zemi. „No tak mladíku…“ křičel dál stařec a lesník už nečekal, vyděšeně uchopil hůl. V ten moment se na ně všichni vrhli. Jako kdyby se čas zastavil, jako kdyby smrt pohltila hodiny věků, jako kdyby měla smrt moc práce s umíráním dvou oddaných elfů a Sengora. V ten moment se vyděšené výrazy ztrojnásobovali a děs přerostl krásu všech věků. Silný plamen světla vyžehl z hole, kterou uchopil mladík ze starcových rukou. Vojáky odhodil na strany, popel, bláto a vše špinavé hodil na ně. „Za mnou…“ zakřičel mladík, uchopil starce a zvedl ho ze země, utíkali po tom velkém kouzlu kupředu, pryč z toho prokletého místa. Po chvíli už byli na místě, kde stáli elfové. Ti jim ukazovali, aby běželi dál, někteří je podpírali, jiní je kryli před vojáky z druhé strany, ale všichni se snažili nějak

62

pomoci. Za chvíli už zbytek výpravy seděl kus od fronty. V pořádku se na sebe dívali. Stařec podával ruce mladíkovi a Vaře, nakonec se všichni tři objali. „Tak jen my tři, jen my…“ opakoval stařec a plakal. To bylo poprvé, co u něj viděli ti dva nějaké hlubší city. Ani když věděl, že umírá Gnor, ani v té době nebyl smutný, jen suše řekl, že musí jít, a dnes se rozplakal. Po chvíli ty dva nechal pro sebe a oni se políbili, poprvé tak silně a vroucně, jak jen nejlépe uměli. Mladík držel Varu v náručí, jeho ruce ji podpíraly a ona jeho svírala kolem krku, nechtěli se pouštět, ten moment v nich zněl napořád, nevnímali nic kolem sebe, nic, jen oni dva, pro ně teď byla ta chvíle. Ale to už se kolem nich udělal dav elfů válečníků, dívali se na ně a přemýšleli, kdo asi jsou, co tu chtějí a proč tolik riskovali. Za chvíli se dav rozhrnul. Stál tam před nimi elf v bohatém brnění. „Vy musíte být asi…“ ale než dořekl, přehlušil ho výbuch kus od nich. Všichni se sklonili k zemi. „Ti temní čarodějové, pojďte za mnou,“ pokynul výpravě a ti ho následovali ještě dál od těch nebezpečných míst.

63

Příchod do lesa Pomalu kráčeli lesem. Byl tak temný, někdy až strašidelný. Výbuchy v dáli a malá záře z nich dělala hrozivé stíny. Čaroděj chtěl rozžehnout hůl, ale jeden z elfů k němu přikročil a zadržel ho: „Tady ne, nikdy nevíte, kdy jste doopravdy v bezpečí.“ Vara se stále držela u mladíka, všichni tři měli ještě smutnou náladu. Nikdo jim nedal čas se vzpamatovat. Šli dlouho, elfové je vedli za ruce, aby nezabloudili, bez světla se šlo tmou velmi těžko, ale výprava byla ráda, že je konečně v bezpečí, aspoň si to mysleli. Po chvíli cesty je elfové upozornili: „Raději zavřete oči.“ Když to udělali, šli dál. V tu je zalilo silné pronikavé bílé čisté světlo před nimi. Všichni tři si ještě před oči dali ruku, ta záře je vyděsila, v hlavách jim přicházely otázky: „Jak se to stalo? Co to je? Odkud takové světlo?“ Po chvíli někdo z davu před nimi, který viděli jen v obrysech, řekl: „Nebojte se, tady jste v bezpečí.“ Vara jako první otevřela oči, všichni tři stáli u sebe a koukali na ostatní. Kolem nich byli elfové. Uprostřed stál hrdě jeden elf v pevném bohatě zdobeném brnění, vedle něho jeho žena a ještě muž, který přivedl s ostatními ty tři. Čaroděj se před nimi poklonil, sahal rukou po Vaře a ta usoudila, že se také má poklonit, a tak tam oba klečeli na kolenou, jen mladík nechápal, proč by se klaněl. Pomalu se otočil za sebe a pohlédl na temnou stěnu za ním, už ji viděl, ano vzpomíná si, byla v tom městě, jehož osud neznají, protože tak náhle odešli. Ta cesta podzemím tenkrát. Trochu si hrál s tou temnotou. Zatím zdejší král lesa přistoupil k Vaře a čaroději, uchopil je za ruce a pozvedl ze země. Lesník na to moc ohled nebral, stále hleděl na tu čerň. „Je to něco jako naše brána, je jen pár míst, kde se dá projít. Přijít na to ti na druhé straně, tak už ani zde nejsme v bezpečí,“ pověděl mu král. Mladík složil hrající si ruku s černotou k pasu a bez rozmýšlení pověděl: „Chci k matce, k jejímu srdci.“ Všichni se zamračili v obličeji, svraštěli svá elfská čela, každý se v tu chvíli utišil. Jen čaroděj potichu křikl: „Chlapče, mlč…“ Jenže mračící se král něco tušil, pohlédl do očí mladíka a projela mu myšlenka z očí do očí: „Co o ní víš? Kdo tě posílá?“ V tu ten rozhovor přerušila žena krále: „Myslím, že naši hosté jsou unavení. Co takhle kdyby si odpočinuli?“ Rychle přikročila ke svému muži a uchopila ho za ruku. Ten chvíli mlčel jako všichni ostatní. „Ano, to bude nejlepší.“ Stále hleděl nedůvěřivě na mladíka. Elfové mezi sebou udělali cestu. Každý si ty nově příchozí prohlížel, mezi elfy šli rychle zvěsti o zázraku v bitvě. Stařec a Vara se zatím teprve teď opovážili více pohnout, dívka se rychle vrhla ke svému mladíkovi, ten ji uchopil za ruku a stařec zatím šel před nimi. Každý z elfů na ně hleděl. „Kdo tedy jsou? A proč ona se k němu tak krčí? Vždyť je to elfka.“ mysleli si, ale mezi nimi se rozlévalo leda udivené ticho. „Za mnou,“ předešla je žena krále, pomalu je odváděla dál do lesa. Po chvíli se jim otevřel výhled na celé město. Bylo ohromné, na ledovou střechu se nedalo ani dohlédnout, jak moc stromy sahaly vysoko, bavily se spolu, něco si šeptaly, možná o výpravě. Mladík se za cesty zadíval do výšky a uviděl hejna ptáků, jak letí mezi těmi obřími kmeny. Dlouho je neviděl, od začátku zimy se neukázali. Na stromech stály také domy, něžné, někdy hezky zdobené, ale vždy veliké a mnohdy sahající až k zemi. Jiné naopak ze země začínaly a tyčily se ke stromům. Královna je však vedla dál. „Nebojte se ostatních, teď si odpočinete a pak nám vše vysvětlíte. Je zázrak, že jste tu, voda mi vše řekla.“ Mladík jen křikl: „Voda?“ Utišil se a zastavil. „Vy víte něco víc o potoku?“ V tom ho žena přerušila: „Mlč, tady ne…“ Dál kráčeli po jehličí a mechu, čas od času na zemi rostla i tráva. V celém lese bylo docela teplo, zima stála před jeho hranicemi. Vara se divila, že sem nedoléhají žádné zvuky, žádný běs válek. Když v tu se před nimi otevřelo jedno z údolí města, bylo to asi nádvoří. Spousty jednotek nastoupených elfů se tam řadily na pochod. Výprava procházela okolo, ale čaroděj se přesto zastavil, aby pohlédl na tu armádu. „Kdyby jich byly tisíce, nebál bych se o zkázu, ale

64

protože jsou jich miliony, bojím se o vše…“ Žena ho popohnala: „Pojďte, na ulicích bývá málo elfů a za chvíli budeme u vašeho odpočinku.“ Jenže mladíkovi bylo divné, že královna kráčí sama, vždyť nemá ani žádnou ochranu. „Nepotřebuje ochranu, elfové by ji bránili a stromy také…“ promluvil jemně, za zády ženy, do myšlenek mladíka stařec. Tak šli dál. Čas od času viděli elfy, jak se královně klaní a ona jim také, bylo to velmi zvláštní pro člověka spatřit takovou úctu a kázeň k jedné osobě, bez záště a bez bolesti. „Tenhle rod asi nedobyl trůn krví,“ pošeptal si lesník, sledoval její ladnou chůzi, stále ho udivovala. Pomalu se blížili k velkému stromu. „Už jsme tu…“ řekla královna a ukázala na malý dům u kmenu. „Jděte dovnitř, na zítří ráno pro vás přijede povoz a odveze do pevnosti, tady budete v bezpečí, hlídky jsou všude a každý se za vás postaví, jen nechoďte do města. V noci zůstaňte v úkrytu, hlavně v noci…“ upozornila žena a pokynula těm třem kupředu do domu. Dveře se samy otevřely a oni vstoupili, když byli všichni tři vevnitř, dveře se zabouchly a zámek na nich se sám zamkl. Mladík se vrhl zpět ke dveřím a cloumal s nimi, seč mohl, ale nepohnuli se ani o kousek. „Nech je být, zavřela nás tu i pro naše bezpečí…“ sáhl mu na rameno stařec a mladík pomalu sklouzl k zemi, pro dnešek toho měl dost, seděl opřený o stěnu a nechtěl se už ani pohnout. Vara se zatím dala do prohledávání domu, byl bohatě vyzdoben, krásné zdobné kresby po stěnách, velké pokoje a ložnice pro tři lidi. Nejvíce ji však upoutala kuchyně, jako kdyby dům věděl, že přijdou lidé, byly tam jak lidské, tak elfské pochutiny, ale i trpasličí. V tu spatřila malou krabičku s ještě menším nápisem, hned se k ní vrhla. Ano, bylo to přesně, co si myslela. Spousta bylinek připravených jen k ponoření do teplé vody, moc jí to chutnalo, vzpomínala na to matně, ale věděla, že je to dobré, hned rozžehla oheň a hřála vodu. Mladík se starcem zatím prozkoumávali dům. Viděli to, co Vara, ale zdálo se jim to až příliš moc krásné, aby to bylo pravdivé. Mladík se přiblížil k oknu, viděl tam pár elfů stojících před domem, začal ťukat do skleněné tabulky okna, bušit a křičet, jestli si ho všimnou, ale oni jakoby neslyšeli. Po chvíli si uvědomil, že kus od něj je vstup na balkon, chtěl se jen zeptat na spoustu otázek, ale když otevřel dveře na vyhlídku a zakřičel na elfy, oni ho stále neslyšeli. Čaroděj si vzpomněl: „Oni tě neuslyší, v tomhle domě ne, pro ně neexistuje…“ Mladík to nechápal, ale tušil, že tady asi nepochodí. Šel zpět do domu, za chvíli objevil krásnou ložnici. Hned si ji oblíbil, poprvé v elfském lese se pořádně rozzářil. Čekalo ho ještě další překvapení, otevřel dvířka u ložnice a spatřil něco, co člověk jen tak nevidí. Přikročil k velké nádobě, do které by se vešel třikrát, a obdivoval podivnou mísu kus od nádoby. „To je koupelna…“ přerušil ticho stařec, který mladíka stále hlídal. „Když si tu chvíli pohraješ, budeš se moc poprvé umýt jinde než v řece…“ Čaroděj ještě chvíli obdivoval nemotornost lesníka a pak ho nechal svému osudu, zavřel dveře ložnice a šel dolů, do přízemí, ke krbu. Mladík po chvíli napustil celou tu mísu vodou, která kapala ze zvláštní roury čouhající ze stěny, a sundal všechny šaty. „Ten dům je tak teplý, žádné místo pro zimu, krása, kéž přijde brzy jaro,“ ponořil se s těmito slovy celý do vody, potápěl se a hrál si, smál se a užíval si pocity čistoty, konečně voda, která je i teplá, oheň a všechny tyhle maličkosti, které mu scházeli. Po chvíli ho to vše přestalo bavit a tak vylezl, zabalil se do deky, kterou našel v rohu. Odešel do ložnice, po chvíli si lehl do postele, přikryl se a usnul. Aby ne, světlo ozařující vše okolo pohaslo, jako kdyby sám zářící les musel taky někdy spát. Vara zatím dovařila vodu a dala do ní bylinky, rozlila ji do hrnků. Jeden přinesla čaroději sedícímu u ohně, koukal se do něj a přemýšlel, ani nepoděkoval. „Napijte se…“ pobídla ho Vara a on ucukl, podíval se na ni a souhlasně kývl hlavou, dál se otočil k ohni, topil se ve vzpomínkách, myšlenkách. Na to dívka nečekala, šla s jedním velkým hrnkem hledat mladíka, procházela celý dům. Otevírala dveře a stále nic, až ji to najednou napadlo, otevřela dveře ložnice. Ležel tam

65

a spal, ani ta vůně z hrnku ho nevzbudila. Přišla k němu, pohladila ho po hlavě a on křečovitě vyskočil. „Neboj, to jsem jen já,“ uklidnila ho a podala ten nápoj. „Co to je?“ zeptal se trochu nedůvěřivě. „Je to moc dobré, napij se.“ Měla pravdu, i mladíkovi to moc chutnalo. Po chvíli to všechno vypili, tedy on více, než ona. Když už byl hrníček skoro prázdný, nahnula se Vara více k mladíkovi a on zase k ní, po chvíli se políbili a za moment zůstali v jednom sladkém náručí. Mladík stáhl Varu do lože, sundával pomalu její šaty. Vše, co mu překáželo. Hladil ji a objímal. Zatím se na oknech samy zatáhly záclony, pokoj celý ještě víc potemněl, ani světlo je v těch chvílích nesmělo rušit. Oba za chvíli skončili nazí, pod dekou z nejjemnější látky elfů, v lese a překrásném domě, milovali se dva, jejichž rodokmeny jsou jiné. Pak oba usnuli, dnešní den pomalu končil. Jenže podle čarodějových myšlenek ne. Když ti dva usnuli, on dál seděl u plamenů, přemýšlel. V tu ho vyrušily výbuchy a rány. „Co to …“ zamumlal a za svitu svíček, které se sami rozžehávali, když cítili jeho přítomnost, vyběhl do druhého patra a vyšel na balkon. To, co uviděl, nečekal. Po ulicích běhali ozbrojení elfové. V dáli zněly rány. „Jak to, vždyť jsme pod ochra…“ a pak mu to došlo. „Je tma, temná brána je otevřená, les je v noci bez ochrany. Dokonce i zima proniká.“ Dál přemítal: „Proto tenhle dům na kraji města, proto v paláci naše unavená těla dnes nespočinula, je to moc viditelné. Moudrá jest královna, bystrý jest král.“ Ale noc zatím dál plynula. Čaroděj dál přemítal, teď v plamenech bojů, ne v ohni, se jeho mysl rozpouštěla. Tu hleděl na stromy, jak se hněvaly na boj pod nimi. Na pobouřené ptáky létající v tom zmatku vysoko nad elfy. Prohlížel si ozbrojené muže. Boje se však neblížily moc do města, stály na pomezí, kde je mohli muži udržet. Nebezpečí průniku bylo stále, jenže to se nedalo ustát, muži na linii před lesem nemohou zadržet všechny. V tu se na balkoně objevil mladík. Stařec ho neviděl. Když Vara usnula, on také, ale po chvíli se probudil. Stál tam oblečený jen v kusu látky kolem beder. Když udělal pár kroků k zábradlí, stařec na něj spustil: „Vrať se zpět do domu, tady nejsi platný…“ Jenže chlapec neslyšel, nahnul se a s rukama zdviženýma přepadl dolů. „Blázne…“ řekl stařec a přeskočil také zábradlí, dole přistál pomocí své hole pevně a něžně na zem, tohle kouzlo si pamatoval výtečně, už jen kvůli starcově nešikovnosti se hodilo. Mladík zatím vstával ze země. „Ty blázne, co to děláš?“ křičel stařec. Jenže lesník stále neslyšel. Když přišel čaroděj blíže, uviděl, že má zavřené oči, a když je náhodou pootevře, jsou celé bílé. “On spí a přes to bdí,“ došlo starci. Mladík kráčel dál do města, kupředu, kam ho nohy ve snu nesly. Stařec za ním, stále na něj křičel: „Stůj! Ty blázne! Vrať se!“ Nezmohl nic, mladík šel a šel. V tu se před nimi otevřel boj. Na křižovatce mezi cestami stáli elfové vpravo a z leva na ně běželi lidé plní hněvu hnáni mnichem se šátkem, měl v ruce kouzelnou ohnivou kouli. Když už se ozývalo: „K palbě připravit, zamířit, pal…“ přišel tam mladík, stál mezi nimi, přišel z cesty ze shora, jež křížila tuto. Šípy ale nečekaly, vylétly a každý prolétl kolem něho. Stařec se schoulil u rohu domu, čekal, co se bude dít. Mladík se otočil bezvědomky na střelce. Lidé běžící k němu padali pod šípy, ale on pro ně byl zvláštnější, zastavili se, už jen proto, že se ho žádný hrot nedotkl. Nastalo ticho. Všichni na sebe hleděli, na mladíka. „Kdo to je a co se sem plete?“ proklínal ho velitel elfů, zatímco lidé se divili, že se před ně postavil jeden z nich a navíc má stále zavřené oči. Náhle se dav lidí rozhrnul, dopředu vešel mnich. „Co to je? Kdo jsi?“ Mladík se otočil, oči stále zavřené: „Kdo jsi? Ptám se tě.“ V ruce mu žhnula čarovná koule. Stařec se krčil dál u rohu, bál se, že se na něj vrhnou také. „Naposled se tě ptám, kdo jsi?“ Jenže z úst mladíka nic nevyšlo. Mnich se naštval, mrštil na něj žhavou kouli. Čas se zastavil, každý to cítil. Elfové v ten moment vypustili šípy, vroucí koule se řítila na hruď mladíka. Z ničeho nic otevřel skelné oči, plné zášti na toho mnicha. Čas se zase rozeběhl. Do chlapce udeřilo kouzlo, ale

66

spadlo k zemi, jako když se voda rozbije o útes, tam se vsákl plamen do půdy. Šípy dopadly na lidi, hned se skáceli k zemi mrtví. Mnich také spadl, ale pod vlivem očí lesníka. Elfové zůstali stát na místě, nevěřili svým očím, mladík na sobě neměl ani známky nějakého poranění, dál kráčel svou cestou ke snu. Přikročil k umírajícímu mnichovi, ten na něj stihl ještě zakřičet: „Nikdy nemůžete vyhrát, temno přichází, už tomu nezabráníš.“ Jenže lesník se na něj jen nevině usmál, pak zvedl hlavu a šel dál. Čaroděj vyděšeně vstal a utíkal za ním, překračoval padlé, u toho z nepozornosti dupl na mnicha. Ten vydechl naposled, když oba zmizeli za rohem. Elfové se stále divili, stáli tam napjatě, jako sochy udatných válečníků. „Kdo to byl?“ ptal se do ticha velitel. „Netuším, pane,“ odpověděl mu jeho pobočník a stále jen zírali. Ti dva stále mířili kamsi městem. Čas od času se před nimi objevil nějaký ozbrojený, ať elf, či člověk, nikdo se jich nedokázal dotknout, bílé oči děsily všechny. Když v tu se dostali blízko místa, kde byl zrovna i král. „Pane, pohleďte…“ ukázal jeden z vojáků stojící na mostě přes potok, na kterém byl i vladař na svém mocném na velkém koni. „To je ten…“ zíral s otevřenými ústy. Mladík šel k potoku, cítil ho, volal ho. Jeden druhého přitahoval, dnes v noci. Teprve teď to bylo všechno starcovi jasné. Předběhl mladíka a zastavil se před koněm krále, poklekl a začal mluvit: „Pane, on je s ní spojen…“ nestačil ani doříci a lesník se pomalu nořil do vody. „Ne, nedělej to ty zoufalý,“ křičeli elfové na břehu. „Stůj!“ Jenže tomu nezabránili, lesník se ponořil do vody až po vlasy na hlavě. V tu se stalo něco, co nikdo nečekal. Z vody se zdvihla hlava ženy. „Matka…“ vyjekl král. Usmívala se a vše si prohlížela, v tu se obraz náhle změnil, teď v mužský obličej. Král zase z úst vypravil: „Otec…“ Byla to velká podívaná, nikdo z přítomných, až na čaroděje, tak velký zázrak neviděl. Náhle a z ničeho nic se ozval výbuch, obličej muže se spustil po něm, plamen letěl po hladině a uhodil ho jakoby do týlu. Rozbořil obraz a za ránou letěly ještě šípy zmatených elfů. Kus od nich jeden z temných mnichů zničil most s velkou posádkou obránců. Jeden z šípu jimi vypuštěný letěl kolem krále, prolétl těsně kolem jeho obličeje a řízl ho do tváře, tam, kde neměl své brnění. Voda v poslední chvilince, pomocí vlny, stihla vypustit mladíka, ten se teď válel v křečích na souši. Vše kolem se podle jeho mysli chvělo, nedokázal mluvit, měl vodu v plicích. „Pomoc…“ chrčel a kuckal ze sebe tu krev matky, jež se do něj nalila. Stařec ho spatřil jako první, utíkal k němu. „Neboj se, chlapče, my se o tebe postaráme.“ Král zatím nedbal na ranění. „Tři muži s nimi, odvést do bezpečí, ostatní za mnou. Kupředu vojáci lesa.“ pozvedl hrdě meč a vrhl se na nepřítele před nimi, jenž se blížil po dobytí mostu. Jenže to už ani mladík, ani čaroděj neviděli, sami odcházeli pryč, zpět do domu. Mladíka podpírali elfové, ale stařec utíkal hbitě sám. Vara zatím tiše odpočívala, nic ji nebudilo, stále přemítala ty krásné okamžiky se svým milým. Už si neříkala, jestli to je špatně nebo správně, byla rozhodnutá, ona koná dobrou věc, jak jí přeje její srdce, které ji právě teď dopřávalo klidný čistý spánek. Dala svou čistotu své lásce.

67

V pevnosti „Vstávej! No tak, vstávej…“ budilo něco mladíka ze spánku. Pomalu procital, narovnal se na posteli a koukal kolem sebe. „Ta krásná ložnice zůstala, on to nebyl jen sen,“ napadlo ho. Všude již bylo světlo a ložnice vypadala jako minulý den. „Kde ses nám to včera toulal?“ ptala se ho Vara, jenže mladík nic nevěděl, ani netušil, že by někam šel. „Co prosím?“ z něho jen vypadlo, ale na to Vara nečekala, po dlouhé době se smála a vypadala moc hezky. Teplo domu, světlo lesa, to všechno ji dělalo veselejší. Rychle se oblékla a mezi dveřmi ložnice ještě prohodila: „Pojď za chvíli na snídani a oblékni se, stačí, že se na tebe koukali v noci jako na polonahého.“ Se smíchem dupala dolů po schodech. Mladík ještě chvíli seděl pod přikrývkou a s vyjeveným obličejem stále přemýšlel o slovech své dívky. Zatím dole už seděl čaroděj u stolu. Četl knihu, byla stará, pobledlé stránky a zaprášený obal. Našel ji v knihovně domu, jež byla naproti vstupním dveřím a svojí velikostí sahala až do druhého patra, jedna velká police plná knih. Stále přemýšlel a učil se, měl pocit, že ještě bude potřebovat spoustu své síly a odhodlání do konce tohoto dobrodružství. Do konce všeho, co započali. Vara chystala pro všechny něco k snídani. Už se netrápila pro mrtvé, tuto noc zažila něco krásného, jejími žilami tekla z kusu i lidská krev, tak jako v mladíkovi krev elfky. Dům jim dával pohodlí a sladké zapomenutí na trápení, bolest. Přinášel teplo i svou mysl. Byl starý, měl své domněnky, dějiny, snad i duši. Po chvíli sešel schody i mladík. Měl na sobě věci, které mu připravila Vara na židli u okna, ale na zádech stále sekeru, pro špatné případy, vždy připraven. Posadil se naproti čaroději, ten sklopil knihu, aby mu pohlédl do očí: „Co si pamatuješ z noci?“ Mladík se naklonil přes stůl: „Myslím, že to je jen mezi mnou a jí.“ Ohlédl se na místo, kde stála Vara. Stařec se opřel o opěradlo a suše si poznamenal: „To jsem si myslel, zase nic neví.“ Jenže v mladíkovi to už trochu hlodalo, stále nechápal, o čem se přesně mluví. Vara přinesla všem jídlo. Byl opečený chléb, mléko a sýry. „To si nechám líbit,“ vrhl se na to mladík, ti dva jen pomalu jedli. Vara stále obdivovala, jak lidé mohou jíst tak rychle, ale po tom, co odešel Gnor a pak i Sengor, jí přišlo, že mladík jí oproti nim naprosto spořádaně a vychovaně na lidské poměry. Dívka si nestačila ani vzít kus sýra a mladík už byl po snídani, pak se jen díval, jak ostatní dojídají. Stařec ani na chvíli neodložil knihu, i při jídle do ní hleděl. Když všichni dojedli, chvíli seděli na místech, ale ani se nehnuli. Nikam se jim nechtělo, cítili se v bezpečí, příjemně. Vara zamilovaně hleděla na mladíka a čaroděj dál studoval knihu. Náhle ji rychle zabouchl a od dveří se ozvaly čtyři duté rány, někdo na ně klepal. „Jdu tam,“ řekl stařec a odešel. Ti dva zatím hleděli za ním, mlčeli. Po chvíli se vrátil. „Připravte se, dnes jdeme do pevnosti, na velkou radu. Taky se tam bude jednat o tom tvém nočním dobrodružství, snad se ti to tu již nebude opakovat.“ Mladík začal rudnout v obličeji a hleděl nevině na Varu. Stále nechápal, na co všichni myslí. Pomalu se připravili na odchod a vyšli z dveří. Stál tam kočár s ušlechtilými koňmi, byli celí bílí, tak jako povoz, nasedli do něj a vozka pokynul kupředu. Všichni tři přemýšleli o tom, co se bude dít, potřebují k srdci matky, ale takové průtahy zrovna nejsou to nejlepší. Hranice mohou brzy vzplát. „Proč takové dlouhé průtahy? Proč?“ znělo jim v myšlenkách. Mladík stále cítil mysl Matky a sílu Otce, ale z noci mu zůstalo jen těch pár hezkých chvil s Varou a nějaké matné vzpomínky na děsivý sen. „Pěkně nám tam budeš muset vysvětlit tu noc,“ řekl mu ještě v kočáře čaroděj a mladík se zase dal do rudnutí. Pak to v něm trochu vypěnilo: „Vždyť na tom není co k vysvětlování.“ Vara na něj vytřeštila oči. „Vážně…“ poznamenala a lesník ještě více zrudnul. Kočár uháněl městem, jak nejrychleji mohl. Všichni viděli z okének, kolik mužů stojí v ulicích připravených na odchod. „Odkud stále přicházejí?“ ptala se Vara čaroděje. „Les není jen město, jen samotných sídel je tu pět a těchto pět měst tvoří hranice. Král s královnou 68

putují z jednoho do druhého a s nimi i celý dvůr, tak mají vše nejblíže.“ Mladík koukal z druhého okna a v tu zvolal: „Támhle, podívejte se!“ Všichni tři se nalepili na okénko. Stála tam ohromná postava lesního trola, malé zuby v ohromné tlamě, ruce velké jak jeden člověk. V jedné velký kyj a v druhé štít, na kterém seděl elf, něco stále říkal tomu obrovi, asi aby se nesplašil. „To je vážné, když jsou povolány i příšery lesa. Král se asi doopravdy konečně bojí o vše,“ poznamenal čaroděj. Mladík na něj vyjeveně pohlédl: „To docela brzy…“ Kočár vjel do velkých železných vrat, kamenná brána od prvních hradeb hlavní pevnosti města. Hned se za nimi zabouchla, jeli kamsi do výše a před nimi stála další brána, jakmile ji projeli, tak se zase zabouchla, ani nestačili více zahlédnout z opevnění pevnosti. Už jeli hradem na nádvoří. Kočár se rychle zastavil. Koně odfrkovali po jízdě a podupovali na místě nedočkavostí, kdy už si konečně půjdou odpočinout. Kočár se otevřel a čaroděj vyšel ven, za ním Vara a jako poslední mladík, jenže uvítání, jež se jim dostalo, nečekali, nic zdvořilého. Stály tam čtyři stráže. „Za mnou…“ pobídl je jeden z mužů v helmě, pak už kráčeli chodbami pevnosti. Ani se nezastavovali, muži spěchali, jen chlapec obdivoval, jak je vevnitř krásně a jak je palác vyzdobený, když vypadá vše z venku jako jedna velká pevnost. „Jsme zde…“ řekl strážný a zastavil se u ohromných vrat do jedné z místností. „Nezapomeňte se uklonit, aspoň před králem,“ poznamenal další muž, zpod helmy nebylo rozeznat kdo to je, ale mladík vycítil, že to je jeden z těch, jenž je vedl do lesa z bitvy u hranic. Dveře se pomalu otvíraly. Prosvítalo k nim náhle velké světlo ze sálu, čisté a průzračné jako v celém lese. Vešli dovnitř, záře zalívající jim oči pomalu ustávala, ale hluk sílil, hlasy se bavily jeden přes druhého a nakonec se některé sjednotily v pár slovech: „To není možné, to nejde, to nemůžeme…“ Konečně se ti tři rozkoukali, stáli uprostřed velké místnosti, jež měla dokola lavice nad sebou, všechny byly plné. „Velká rada,“ pošeptal čaroděj těm dvěma, však to k pochopení zrovna nestačilo. Jenže dnes viděli i jiné tváře. Mezi elfy seděli také už trpaslíci a dokonce dva lidé se krčili v rohu na konci sálu, nikdo se s nimi ani nebavil. „Posaďte se…!“ zaznělo sálem na nově příchozí a všichni do teď hovořící se zcela utišili. Král jim pokynul na místa proti němu. Tak ti tři odešli tam, vyčkávali. Mladík stále pozoroval všechny kolem, zdáli se mu tak urození tak velcí a dokonalí. Vara vše znala z knih, ale pár užaslých pohledů také vytvořila. Hledala, jestli jí aspoň jeden z lidí zde přítomných není náhodou podobný. Myslela stále na rodiče. Stařec měl pořád své myšlenky a teď se mu navíc přidaly nové: „Proč jsou tu i lidé? A co ti trpaslíci? To musí být doopravdy vážné.“ Král však v nastalém tichu vedl slovo: „Přišla mezi nás výprava, jež se dožaduje vstupu k matce,“ sálem zase zaznělo šuškání. „Já jim vyhovím, neb vím o minulé noci a tuším, že jejich úděl je veliký, sám tímto dávám svědectví.“ Některé hlasy tato slova utišila, ale další se zase rozjely a to o to dychtivěji, že sám král udílí velké možnosti nově příchozím, navíc tak neznámým a záhadným. V tu se ze strany zvedl hlas, podle něj muž: „Protestuji, kdo jsou, že mohou toto žádat, u srdce matky nebyl nikdo z nás již staletí, co teprve dělá otec, to už nikdo neví. Proč zrovna oni? Nemáme teď spíše více starostí s válkou?“ Jenže mladíka tahle slova moc nepovzbudila. „Ta válka, bojují sami proti sobě, než aby se postavili svorně velkému nepříteli,“ pomyslel si. Král trochu zneklidněl, nejen, že se jich sám zastal, ale teď mu to ani neumožní jeho věrní. „Myslím, že není na našem rozumu přemýšlet o matce, ona koná sama svá rozhodnutí, miliony let si dělá vše po svém, nesmíme jí stát v cestě. Vím, co jsem v noci viděl.“ mladík teď zase trochu zrudnul, pohlédl na Varu. „Sladká, co mohl vidět?“ dívka na něj hleděla vyděšeně. „Ty si nic nepamatuješ?“ Teď už lesníka naprosto vyvedla z jeho myšlenek. „To víš, že si pamatuju a políbil ji, ale jak to, že o tom ví i oni?“ Vara se rozesmála, zakrývala smích pod rukou, zatímco sálem znělo zase jen šuškání a pochyby. „Nemyslím tohle, myslím tvůj noční výlet k potoku.“ Chlapec teď už doopravdy nic nechápal, jen zíral na svou milou.

69

„Šel jsi na malou procházku a právě král tě viděl, jak tě matka přivábila až do potoka. Děkuj tomu, že to udělala. Už si vzpomínáš?“ Mladík se opřel o opěradlo: „Teď už chápu ten divný sen.“ „Dost!“ zakřičel král na všechny v sále. „Jen dohady a žádné závěry, času není nazbyt, nikdy nebylo, co navrhujete, členové mocné velké rady?“ Na straně sálu zase vstal ten samý muž: „Navrhuji, aby nám vyprávěli svůj příběh, obhájili svou prapodivnou prosbu, se kterou sem přišli, a mi je pak mohli pustit k matce beze strachu.“ Čaroděj praštil pěstí do stolečku u lavice, která byla před ním až pěvně zatlučená prkénka nadskočila. „Na to není čas,“ naštvaně vyšeptal z úst. Král měl asi stejné myšlenky, protože jeho oči poklesly k těm třem naproti němu a jeho obličej ještě více ustrnul. Jenže neměl na vybranou, pokud mluví Enagon. „Dobře tedy, budou se musit obhájit,“ oznámil mocně radě. Ten muž na straně ještě ale něco chtěl říct, král na něj už trochu pohrdlivě pohlédl. „Naše strana si vyhrazuje právo na chvíli oddechu, možnost vše promyslet.“ Král se rozzuřil a uhodil do stolu. „Jak dlouhou chvíli?“ vypravil ze sebe a Enagon odvětil: „Až se vrátíme zpět do sálu, budeme pokračovat.“ Čaroděj si už začal podpírat unaveně hlavu. „Jsme ve světě ignorantů…“ poznamenal, zatímco se Enagonovi elfové ve sněmu valili ze sálu ven. Ti tři seděli na svých místech a netušili, co by mohli dělat, a tak čekali. Král také jen seděl na svém trůně a díval se do nikam, bylo to až děsivé, jak moc byl bezbranný. „Tady vidíte smysl monarchie…“ dále zašeptal čaroděj a mladík na něj nechápavě pohlédl. „Co to je za cizí slovo?“ pomyslel si. „Aby to ještě nebylo nějaké zaklínadlo.“ Zatím za jejich zády něco zasyčelo: „Pssst…“ nejdříve tomu nikdo z trojky nevěnoval pozornost, ale po druhém: „Psssst…“ a následném třetím: „Psssst… Tady jsme…“ se už všichni otočili. Byly to ti dva lidé, kteří stáli dříve v rohu. Kynuli na ně, aby šli k nim na jejich místo, do stínu za lavicemi. Oni pomalu vstali a šli za nimi. Když už byly v rohu. Ti dva šeptem mluvili. „Ten elf, ten co pořád skákal do řeči, to byl Enagon, je to nejvlivnější člověk hned po králi, proto se velký tak nechal.“ Vara je přerušila: „Proč jste tady?“ Těm dvěma najednou došla řeč, Vara svou otázku rozšířila: „Proč jsou lidé v elfském sněmu?“ Ty dva začali: „Vy nevíte?“ Mladík dodal: „Ne…“ Velvyslanci se na sebe podívali a dali se do vyprávění, museli jim toho tolik říci. „Lidé byli ve sněmu už pradávno, to kvůli matce, všichni jsme jejími dětmi a otcovi též.“ Pak mluvil zase druhý: „Už pradávno, když lidi a elfové žili pospolu, sobě rovni.“ Mladík ho přerušil: „Taková doba někdy byla? Já myslel, že nenávist je tu od pradávna.“ Oba muži se pousmáli: „Žil jsi asi někde na samotě, je to i v knihách z jiných, starších věků.“ Mladík se trochu urazil. „To je to na mne tak moc vidět?“ pomyslel si, ale velvyslanci dále vyprávěli: „Pradávno ale někdo rozpoutal válku mezi elfy a lidmi. Trpaslíci se schovali pod zem a každý z rodů si vybral své místo. Lesy jsou elfů, lidské jsou planiny. Jenže to musí ustat. Válka je ohromná a temné zlo se blíží. Pokud budeme moci, pomůžeme vám. Víme, že vaše prosba jít k matce je oprávněná.“ Do sálu vešla velká skupina, vpředu s Enagonem se usadili na svá místa. Král pozvedl hlavu, postavil se na svém místě: „Zasedání může opět začít,“ oznámil. „Výpravo, vyberte si svého mluvčího.“ Čaroděj pomalu vstával z židle, aby vešel doprostřed sálu, ale mladík ho posadil zase zpět. „Tohle je můj úděl…“ usmál se na něj a hrdě vstal. Stařec chtěl ještě něco říct, ale už to nestačil. Lesník zatím vstoupil doprostřed sálu. Když se postavil na místo, Enagon se ušklíbl, mladík to viděl, ale raději si toho nevšímal. Začal mluvit: „My musíme dojít až k srdci matky, krvácí. Řekla mi to ona sama.“ Celý sál poněkud zvážněl. Enagon pohrdlivě položil otázku: „Jak ti to řekla? Jak ti to mohla říct, človíčku?“ Mladík stále nedával velký význam jeho úšklebkům, mluvil dál: „Jednoho rána se u mne vtělila pomocí vody a řekla, že musím jít cestou jejího toku. Krve, jež je v potoku až k jejímu srdci, že je to můj úděl.“ Enagon se rozesmál a všichni kolem něho také. Smáli se notnou chvíli a pořád se nedokázali uklidnit. Mladík se trochu naštval, nakročil si a dupl na

70

místě. Mocně zakřičel: „Neušel jsem tak dlouhou cestu,…“ jak tohle čaroděj uslyšel, pomalu kývl dvěma prsty a změnil kouzlem hlas mladík, ten dál křičel. „…,abych se tu handrkoval o slůvka s někým, jako jste vy,“ řekl najednou silným hrdelním hlasem, pomalu si šáhl na krk a čaroděj zase překouzlil jeho hlas na normální znění. Když se Vara podívala na starce, udělal na ní nevinný výraz, i když Vara přesně věděla, že to byl on. Enagon se posadil na své místo, zabořil se do lavice, jeho pobočníci udělali to samé, všichni náhle zmlkli a mladík pokračoval: „Jak jsem již říkal, naše cesta je dlouhá. Přešli jsme mnoho polí, mnoho pustin a zažili mnohá dobrodružství. Na začátku nás vyšlo šest, později nás šlo sedm a pak jsme skončili jako tři, jež přežili, dostali se až sem. Tady? U cíle? Ztrácíme čas hloupým povídáním. Doopravdy víme více o světě než vy, jež jste zde obklopeni bojem a bitvami.“ Král vycítil, že by se měl přidat ve slovech na jeho stranu: „My víme, jaké trápení jste museli prožít. Mluv více o své cestě,“ pobídl ho. Mladík se na chvíli odmlčel, ale pak zase dál vyprávěl. Mluvil o Alegovi z jeho vesnice, jak k nim přišel potok. Vyprávěl o tom, jak přišli do elfské vesnice a Hata je poslal s Varou na výpravu k srdci. Jak potkali čaroděje ve městě a jak s ním šli přes skoro prázdné město plné války. Viděli, jak odcházejí pomatení věřící k hlavnímu lesu. O dvou mniších, jež plní své poslaní v táboře. Vše poctivě vylíčil. Když končil, celý sál ještě hltal děj tolika příběhů, jež zažili. Zvlášť, když ti tři spatřili tak moc z bolestí světa kolem nich, o kterém již tak dlouho nic neslyšeli. Mladík domluvil a sál oněměl. Král se narovnal na svém místě. Hrdě pravil: „Kdo je teď pro, aby šli k matce?“ Celý sál stále mlčel. Jen ti dva lidi v rohu se mocně narovnali, šepot se rozvinul. „Oni dva? Kdo je chce? Oni ještě žijí?“ špitali si ostatní. Pak se postavil čaroděj s Varou, zbytek sálu čekal na Enagona, jenže ten stále nevstával, v hlavě mu znělo: „Já mám být ten, co je vysvobodí, přijde na místo krále, proč oni, co tu chtějí?“ Snad ani neposlouchal mladíka. Celý život toužil po své slávě. Čaroděj si všiml, že se nic neděje, a tak si dovolil další malé kouzlo. V ruce vyčaroval jiskru, poslal ji přes lavice až k Enagonovi a ta ho trochu šťouchla do míst, na kterých seděl. V ten moment, byl na nohou a s ním celý sál. On se ještě chvíli díval za svá záda, ale to už král hrdě hlásil: „Takže je odhlasováno, výpravo, máte povoleno jít k srdci matky.“ Teď se na všechny ten mocný usmál a ti tři také, konečně jsou zase o krok blíže k cíli cesty, jen Enagon se rozlítil: „To je podv…“ nestačil ani doříct a mocný hlas panovníka na něj dolehl: „Chce snad něco ještě někdo říci?“ On ještě tedy chtěl něco dodat, ale král ho dokonale přerušil: „Porada je dnes u konce, všichni se vraťte na svá místa.“ Ti tři si pořádně oddechli. Ze sálu odcházeli elfové, lidé, všichni přítomní. Ale přišly zase ty čtyři stráže. „Počkejte zde, za chvíli půjdete s námi.“ Dva lidé na ně ještě pohlédli, než vyšli ven, bylo vidět, jak jsou šťastní. Konečně podpořili něco, z čeho je vidět, jak jsou všichni stále pohromadě. Jejich hlas nepřišel nadarmo. Enagon raděj na výpravu ani nepohlížel, staral se spíše o své pozadí. Král po chvíli také odešel. Když se sál vyprázdnil, stráž se pohnula, šli pryč. Po malé chvilce cesty chodbami se dostali do zbrojnice, stráže jim ještě daly nějaké jídlo a po chvíli šly zase pryč. Cesta byla spletitá, vedla pod opevněním a celou pevností. Až se konečně dostali malou brankou ven. „Šťastnou cestu,“ popřály jim stráže a ti tři se dali zase na cestu. Vara se ještě ohlédla. Město zářilo a jeho paprsky se mísily mezi větvemi a kmeny až k nim. „Poslední cesta?“ řekla si potichu. Mladík ji opravil: „První a poslední.“ Stařec byl už zase kus před nimi a tak ho doběhli. „Pojďte rychleji, za chvíli bude temná noc, musíme sehnat úkryt, to že jsme v lesích, ještě neznamená, že i bezpečí nám dají. Skřeti mohou být i teď tak blízko, tak nebezpečně blízko…“ bědoval. Tak všichni přidali do kroku, šťastní, že se vše povedlo. Stařec měl dobrý postřeh, objevil malý výkop, kterého si ti dva málem ani nevšimli. Tak čaroděj ulehl pod keři a ti

71

zamilovaní si lehli kus od něj. S pocitem bezpečí usínali, ale dnes bez hvězd nad sebou. Ty přinášely jen planiny, dnes se sněhovým krovem, ledovou poklicí snů…

72

Sen o Alegovi Vesnicí tiše teče potok, hraje si s okraji svého břehu, šťouchá do nich, hladí je a škádlí. Lidé kolem se hýbají, žijí si svým životem, v chladu a bělobě sněhu. Obchodují, starají se o své domy. Stále všude vládne krutá zima, děsivý mráz. „Už aby jí byl konec…“ poznamenal Aleg, dívaje se ze svého balkónu na velkém panském domě do kraje. Okolo prolétne havran černý jako uhlí, zle zakřičí nad vesnicí. Nikdo mu moc nevěnuje pozornost, on obletí pár míst, pohlédne na lidi pod sebou a pak zase mizí zpět do planiny. Aleg dál hledí na svůj lid, poddané. Ta práce ho uklidňuje, ale jídla dochází. „Spíže pomalu zejí prázdnotou. Jestli to takhle půjde dál, budeme muset jíst ty vyzáblé koně,“ pomyslí si. Hledí na své vojáky. „Jak je mám živit, když je jich tolik? Pche, tolik. Zůstalo jich jen padesát, ale pro tak malou vesnici, a všichni chtějí jíst, všichni. Kdybych jim tak mohl dát válku a naučit je, co to je bojovat. Banda mrzáků.“ Naštve se, až poslední dvě slova zakřičí nahlas. Jeho poddaní uvnitř jednací místnosti, která je spojená s balkonem, na něj chvíli s úžasem hledí. „Na co tak koukáte? Dejte mi jaro!“ Pak se zase utiší a ostatní se znovu dají do hovoru. Aleg stále zůstává ve svých myšlenkách: „A co ta výprava? Pošlu toho mrzáka, kterýmu jsem zabil rodiče, a on mi odvede dva mé muže.“ Jeho pohled padne na potok, stále do něj hledí. „Už aby se vrátil, ale myslim, že jeho vnitřnosti visí na nějakým z těch elfských stromů. Chudák, jak je hloupý. Šel sám do lesa. Tam mu ani ta jeho sekerka nepomůže.“ Jeho myšlenky dál plynou jako voda. V tu ho něco vyděsí, potok začal rudnout. „Co to je? K potoku!“ zakřičí. Seběhne schody, cestou odstrčí pár svých poddaných a vojáků, doběhne k vodě. Je doopravdy rudá. Všichni náhle v úžasu utichli. „Špatné znamení!“ zakřičí neznámá stařena z davu. Všechny kolem zachvátí panika. Aleg ještě stačí zařvat. „Všichni do zbraně, všichni ke mně.“ Někteří se doopravdy zastavili, ale jeho stráže se musely nejdříve dát dohromady. Těch věrných se do chvíle kolem Alega seřadilo přesných padesát ve zbroji, jeho muži, jeho malá armáda. Vesničané se zatím schovali do svých domů, zavřeli okenice a čekali, co se bude dít. „Pane, pohleďte,“ ukázal voják před Alegem na černý mrak valící se k nim ohromnou rychlostí. „Blíží se,“ křičel dál. Jak tak ta temnota letěla blíže, po chvíli bylo rozeznat, co to je. „Havrani, černí havrani. Kryjte se,“ křičel Aleg a tasil meč. „Luky kupředu, sundejte je.“ V mysli mu však znělo něco jiného. „Jak to, že letí z planin? Kdyby byli elfů, letěli by od lesa. Co to má znamenat? V planinách přeci žijí jen lidé, ale kdo žije tak daleko na jihu? Dál než my?“ Mrak zatím oblétával vesnici, havranů bylo tolik, že zakryli nebe, nad vojáky byla jen tma, nic jiného. „Palte, do nich.“ Šípy a šipky létaly. Spousta ptáků padala k zemi. V tu se havrani vrhli na stráže, trhali kůže, klovali oči. Některým vytrhávali dlouhé vlasy a vousy, jiné muže brali do vzduchu a házeli zpět k zemi. „Nevzdávejte se, jsou to jen ptáci,“ křičel Aleg, ale co netušil, bylo, že přijde ještě něco mnohem strašnějšího, než si umí představit. Nikdy nebojoval v takovém boji, netušil nic. Zazněla trubka. Nade všemi, nad havrany i nad lidmi. Ptáci počali odlétat. Mizeli v dáli a už se nevraceli, jakoby je někdo zavolal zpět do svých hnízd. Popadaní a vyčerpaní muži se začali vzpamatovávat. Aleg šel směrem za odlétávajícími ptáky, hleděl do kraje, k obzoru. Muži se dali dohromady a po chvíli utvořili řadu za Alegem, ten natáhl ruku, aby jim něco ukázal. Jeho dlaň natažená na děs jdoucí k nim. Velká černá vlna táhnoucí vstříc zbylým Alegovým řadám. Udělala z bílého obzoru temnou linii. „Přiveďte koně. Všichni bojeschopní ať si vezmou zbraně. Do chvíle ať tu stojí od nejmladšího kluka až po nejstaršího kulhavého muže, všichni se zbraní. Utvořte barikády. Vesnice nepadne jen tak. No tak, do zbraně vy líný chudáci!“

73

Lidé se vyvalili se svých skrýší. Každý, kdo mohl, přiložil ruku k dílu. Muži sedli na koně. Z padesátky po prvním útoku havranů zbylo čtyřicet pět mužů, dvacet jich usedlo do sedla vedle Alega. Zbylí se postavili za opevnění vybudované vesničany, postavili zátarasy na obranu domů, a s tětivou v rukách vyčkávali. Lidé, kteří neměli vojenské vychování, uchopili vidle. Nenechají padnout nic jim drahé. Mladí chlapci se třásli při pohledu na řady netvorů na obzoru, jejich otcové jim podpírali rozklepaná záda. „Nechte připravenou branku v barikádě za vesnicí, při nejhorším utečeme do lesa, pokud nás elfové nechají,“ přikázal potichu svému pobočníkovi a ten pokynul pár mužům. Strach se šířil povětřím, někdy byl silnější než muži, silnější než zdi, za kterými stáli. Mrtvoly na zemi, poklovaní muži, ty děsili ze všech nejvíc, chyběly jim oči. Ptáci si je odnesli pryč. „Ať jsou ty mrtvoly hned pryč,“ zakřičel někdo z davu. Ženy, které seděly u domů, se jaly toho úkolu, jediné místo, kam je v téhle chvíli mohly dát, byl jen potok a tak také udělali. Krev matky se jich ujala, utopila je do svého lůna, rozpouštěla a odnášela. Jednotky černých postupovaly k vesnici, po chvíli se dalo rozeznat, kdo v nich stojí. Byli to skřeti, černí lidé, velcí zlí trolové a spousta další zloby z jiného světa, který tito stateční lidé neznali. Řady nepřátel se zastavily. Otevřely se a vydaly ze sebe jednoho jezdce, jel na černém koni a sám byl zabalený v temné kápi, dojel až před barikádu. Chvíli mu to trvalo, řady stály kus od dostřelu luků statečných lidí. Ta postava na okovaném ďáblovi zakřičela tím nejhrdelnějším hlasem: „Je zde někdo pověřen se mnou jednat?“ Aleg se porozhlédl kolem sebe. „To budu asi já…“ Rozehnal svého koně směrem k vysokým zátarasům a jak tak letěli, přeskočili je. Pomalu se blížili k jezdci. Zastavili se u něj. Alegův kůň mocně odfrkoval, děsil se, ale pod svým pánem stál dál. „Ty se mnou budeš hovořit?“ zeptal se neznámý pohrdavě a Aleg hned odpověděl: „Mluv uctivě, než skolím tvou hlavu!“ Jezdec se rozesmál. „Ukažme si tváře, statečný človíčku,“ řekl a shodil kápi. Před vůdcem vesnice se objevila nestvůra bez vlasů, ale s chapadly místo nich, bez zubů, jen se špičáky z tlamy děsné, bez očí, protože by patřily šelmě. Nejdříve se Aleg polekal, jeho kůň se začal i trochu stavět na zadní, ale pak se oba uklidnili. „Neboj se, že tě neuvidím, očí mám dost.“ Vytáhl ze své brašny jedno lidské oko a hrál si s ním, pak mu ten vak spadl z ramene a bulvy se vyvalily do sněhu. “Hups…“ řekl. „Tví krajané mají krásné pohledy, jen škoda, že jim je havrani vytrhali. „Mluv!“ vyzval temného. „Jsme vojáci z pekla, to nejtemnější, co už vaše matka nedokáže kvůli vám samotným zadržet. Vzdejte se, staňte se našimi sluhy a přežijete.“ Aleg ho přerušil: „A co jinak?“ Temný jezdec se zase rozesmál. „Jinak máte právo zemřít.“ Po smíchu se zase uklidnil, zdálo se, jakoby hleděl na Alega. Ten se díval do kraje, všiml si, že potok tekoucí k řadám temným už nebyl krvavý, ale temný jako pluky stojící proti němu. Tak přijel blíž k té nestvůře: „Nebojím se, dělal jsem strašné věci. Jak se mám bát toho, co mi může provést takové nic jako ty?“ Jeho kůň dupal na bulvy pod nimi, jež praskaly. „Mluvíš jménem temné strany, ale sám se bojíš hvězd. Padneš mezi svými. Udělám to já, nebo mí muži, ale my se nevzdáme jen tak.“ Aleg se hrdě projel kolem nestvůry a vracel se do vesnice. Ten temný se ještě hlasitě smál a pak se také vrátil do svých řad. „Všichni připravit, lučištníci natáhnout,“ zavelel Aleg hned po návratu, jeho pobočník se ho ještě stihl zeptat: „Co říkal?“ Jenže Aleg myslel na něco jiného. „Pal!“ První salva vylétla směrem k nepříteli, který se dal na pochod k vesnici. Temní padali k zemi jak listí na podzim. Ani se moc nekryli. Biče jejich pánu jasně kázali, že jestli padne jeden, zastoupí ho jiný. Aleg zajel kus do vesnice a jal se slova: „Palte, jak jen můžete. Přichází zkáza, pokud budeme bok po boku, na druhé straně řeky se setkáme, bojujte, mí poddaní, bojujte za svou slávu. Buďte mi věrní. Ne elfové, ne strach a černota, dnes je naším nepřítelem samotný hněv.“ Šípy dále létaly, ale řady nepřátel byly stále hustší, až nakonec dorazily přímo k zátarasům. „Kupředu, na ně!“ zavelel Aleg a s křikem se vrhl do víru boje. Hlavy padaly, po

74

chvíli zůstalo jen pár věrných držící jen drobet zátaras, které před tím tak hrdě stály. Boj trval velmi krátce, z bývalé padesátky stálo kolem Alega jen patnáct vojáků. Koně padali k zemi. „Pane, tohle nemůžeme vydržet,“ křičel jeho pobočník, ale Aleg stále dál a dál bojoval. V srdci mu znělo jeho úsloví, on bude stát až do konce. „Pane!“ řval na něj, až i velký usoudil, že musí přemýšlet o odchodu. Pohlédl do tváří bojujících. Děti padaly, ženy umíraly klečíce pod skřety s nataženými dlaněmi po odpuštění za to, že se bránily, že jsou lidé. Starci se bránili holemi, ale jejich vousy, šediny je více táhly k zemi než k boji. „Tolik umírání, tolik trápení. Proč?“ znělo Alegovi hlavou. „Proč znova? Vraždil jsem polovinu svého života a dnes musím zas.“ Myšlenky ho strhávaly do proudu boje. „Tolik trápení, ale dnes se samotným peklem, do boje Alegu, dnes za dobro, do boje.“ Z myšlenek ho vytrhla výzva jeho věrného: „Pane, musíme se stáhnout!“ Teď už dokázal odpovědět. „Do lesa, všechny zbylé duše do lesa. Za mnou…“ zakřičel a otočil svého koně pryč z vesnice. „Zapalte vše čisté, co ještě stojí, oni to už potřebovat nebudou,“ ještě vzkázal a kryl poddané utíkající z předem prohrané bitvy. Pak, když už vše planulo, i on otočil koně a jel k lesu za svými lidmi. Skřeti za nimi vřískali a syčeli, ale žádný dnes už nepokračoval s pronásledováním, s děsivým krveprolitím, zastavili se u úlovku. Ten byl chudý, spáleniště a hromada mrtvol, jež je dokážou jen málo nasytit. Lidé se dostali až k lesu a pomalu mizeli mezi stromy. Aleg ještě pohlédl na hořící vesnici, vše planulo. I když už poslední přeživší utekli, díval se dál. Skřeti pili vodu z potoka, temnou a zkaženou krev valící se z lesů. Jedli mrtvé. Nešli dál, hodovali a radovali se. Alega děsilo, co se stalo a ještě více, jaké bude přijetí v lese, ale nakonec i on zajel se svým krásným koněm mezi kmeny prastarého lesa. Zatím v lese, na strážnicích vysoko ve stromech, už věděli, co se děje. Moudrý Hata kázal všem, co mají udělat. „Zajměte je, všechny přiveďte živé!“ přikázal mužům a ti se rozeběhli z lesní vesničky přivítat návštěvu. Pomalu chytali vyděšené lidi. Někteří se báli, ale jiní vůbec, dokonce padli elfům kolem krku, bez nenávisti. Najednou přišli na to, že největší zlo není mezi nimi, velkými národy, ale právě přichází. Aleg jel klidně, jeho věrní šli kolem něj. Hata mu šel naproti, střetli se uprostřed cesty od kraje lesa k vesnici elfů. „Děkuji za uvítání, netušil jsem, že nás necháte žít,“ řekl Aleg a Hata ho hned uklidnil: „Vše jsme viděli ze strážnic na stromech, pojď se mnou, složte zbraně, měl by přijít nový řád. Konec válek mezi námi. Předvedu tě před radu starších.“ Tak za ním Aleg kráčel dál lesem. Ten pomalu potemněl, den se změnil v noc, jež patřila temným stínům. Jenže v lese zářilo světlo od elfů a tak šli klidným krokem. Všichni cítili, že jsou prozatím v bezpečí. Aleg vjel jistě do vesničky, polekaní lidé tam odpočívali a elfové si je rozebírali, aby jim dali první pomoc, trochu jídla, či jen útěchu. Spousta z těch statečných byla poraněná. Muži odkládali zbroj a elfové jim pomáhali. Za chvíli se každý o každého staral. Hata požádal Alega, aby ho následoval k radě starších, on sesedl z koně, kterého mu odvedli do jízdárny za domky. Pomalu kráčeli do budovy a pak tajnou chodbou až do malé místnosti v podzemí. Hata vylíčil staříkům, co se stalo. Aleg přidal ještě svou výpověď a oni se začali radit. „Nevíte něco o mladíkovi s dvěma ozbrojenými muži?“ přerušil ještě jejich rozjímání Aleg. „Museli zde projít, nechali jste je na živu?“ Starci se dali do řeči, ten nejmladší z nich za ně promluvil: „Byli zde a šli dál, jsou výpravou na záchranu světa. Nechali jsme je žít, což se o tobě říct nikdy nedalo, vraždil si elfy po stovkách.“ Hata vyjekl: „Viděl jsem, jak bojoval se skřety za dobro, nemyslím si, že po dnešku ještě má chuť uříznout vaše vousy starci.“ Oni se zase dali do řeči mezi sebou. Když rozumovali ještě dlouhou chvíli a zírali na ty dva vůdce, Aleg už to nevydržel, řekl přesně to opovržení starců, co měl na duši: „Dnes jsem zabil přes sto skřetů, temných lidí, či jiných nestvůr. Před desítkami let jsem pobil tisíce elfů a vy jste pobili tisíce mých přátel. V bitvě proti sobě jsme padali, ale po dnešku, kdy přichází nepřítel silnější než my, musíme být silní. Pokud chcete, dám vám svou zbraň a bez výčitek odejdu, vzdám se, ale chci bojovat a se

75

mnou i můj zubožený lid. Tu touhu nám nevezmete.“ S tím odešel z místnosti. Hata se uklonil před radou a také vyšel. Zastihl Alega, jak stojí před domem a hledí na své lidi, kteří stále odpočívali. Hatu zaujalo, s jakou věrností jsou lidé oddáni svému vůdci, jak jsou houževnatí, netušil, že by se někdy takhle dokázali dát dohromady. Možná i trochu nevěřil, že jsou tak věrní. „Co navrhuješ Alegu?“ zeptal se ho vůdce elfů. „Stůj při mne, musíme odvést lidi pryč, před zkázou, musíme se dostat aspoň do malé výhody. Dotáhnout k velkým městům, k velkým lesům a udělat přesilu, takhle budeme jen rozprášeni. Až tvé hlídky řeknou, že černí táhnou k nám, počneme odcházet pryč. Ustoupíme, abychom mohli bojovat.“ Aleg se otočil k Hatovi a natáhl k němu ruku. „Přijmi mé slovo, budeme pospolu.“ Hata snad ani chvíli nečekal. Přijal pravici Alega. Někteří z vojáků na ně hleděli s jistotou a bezpečím, čím více jich bude, tím lépe. Noc se dostala až ke své polovině. Všichni se jali odpočívat. Někteří se stále báli, že temní přijdou už teď až sem, ale jiní raději odpočívali. Elfové je vzali do svých domovů, do tepla ohňů. Hlídky na stromech se stále koukaly do temna, aby nepromeškaly jediného útočníka, jež by mohl ohrozit les. Z lidí přežilo tak málo, jen hrstka vojáků, troška vesničanů, ale bránili se do poslední kapky krve. Synové padali k zemi, matky jim otíraly krev z čela, než na ně padly pod meči skřetů. Ještě dlouho na tento den budou vzpomínat. Aleg dnes pokořil sám sebe. Voda v potoce kus od elfů se radovala. Konečně se její děti aspoň někde dohodly. Snad se i přes její rány v srdci začíná zem trochu zotavovat.

76

Cesta v srdci „Milý!“ křičel někdo na mladíka. „No tak, probuď se, co se ti to zdálo?“ Otevřel oči a rozkoukal se kolem sebe. Les zase trochu zářil, ale ne moc. Čím dál byli od města, tím méně lesku věci kolem měly. Podíval se na dívku klečící nad ním. „Zdálo se mi něco strašného, můj domov lehl popelem. Černé síly už jsou tak blízko. Je jich ohromná přesila, víc než dobra.“ Stařec ho přerušil. „Blíže, než si myslíš, jsou, ale dobra je vždy více, nepochybuj o tom. Rychle na nohy,“ pobídl je s pohledem do dáli. Ti dva se okamžitě postavili. Na večer si ani nechystali nějak moc své lože, les byl čistý a měkký, plný mechů, kapradin, či jiných jemných rostlin. Jak se narovnali, stařec jim pokynul: „Pojďte potichu za mnou, cesta k matce nebude dlouhá, povedou nás samotná srdce, tedy aspoň mne, jen musíme dojít v jednom kuse. Kolem se může potulovat spousta nicotné havěti. Však víte, čím bylo po setmění zaplněno město. To se může toulat i tady.“ Trochu je poděsil, ale oni dva se moc nebáli, měli sebe, mysleli stále na to, že když se dostali až sem, mají šanci dojít až k cíli. Pomalu se dali do plížení mezi kmeny stromů. Když světlo lesa už celé vyhaslo, vše se zdálo jako v tmavé jeskyni. Stařec rozzářil hůl, aby lépe viděli. Ten pohled byl neskutečný. Staré stromy sahající do výše mraků, jež jsou nad planinami. Něco tak vysokého v životě Vara ani mladík neviděli. S úžasem pozorovali tu krásu, na jejíž střechu ani nemohli dohlédnout. Stromy měli nohy, vypadaly jako bývalí obři. „Titáni,“ přerušil jejich rozjímání stařec. „Jsme blízko matky, zde navždy spí bývalí vládcové světa. Jejich název je titán. Vládli krutě. Byly to první děti matky a otce, ale pro jejich velikost, tedy dokonalost nad vším, a nenasytnost je jednou přivedl otec na krásné místo a hrál jim ukolébavku, jež je uspala. Spí do teď.“ Ti dva ani nehlesli, dál kráčeli po koberci z mechu za starcem, který nezpomaloval. Celý les byl tichý, ani ptáci nezpívali, nic, jen to nedotknutelné a všudy přítomné ticho zalévající je jako ohromná vlna. „Buďte ještě více v klidu, čím více uslyšíme, tím lépe,“ připomínal jim stále stařec a sám omylem přelamoval pod nohama spadané větvičky, čímž vydával dost hluku. V tu se zastavil u ohromného palce, byl to právě ten obří strom sahající tak vysoko a se jménem titána. „To je Prcek. Jmenoval se tak už za života,“ upozornil je, rozzářil svou hůl směrem do výše. „Snad nás nikdo neuvidí,“ řekl nahlas. Jeho záře jela vzhůru, stále výš po nohou toho stvoření. Po chvíli rozeznávali jasné rysy těla. „Takový obr a jmenuje se Prcek,“ podotkl mladík. „Je nejmenší ze všech titánů.“ Světlo zatím přiběhlo až k obličeji, měl zavřené oči. Jak ho paprsek osvítil, ozvalo se slabé pochrupnutí. Ty dole to vyděsilo, a tak couvli kus od palce. „Nebojte se, ten se neprobudí,“ uklidnil je stařec a ztlumil svou záři. Už zase svítil jen tak, aby jim to stačilo k pohodlnému pochodu. V temném podloží obrů nebylo rozeznat, kdy se den mění v noc a kdy noc v den. Tak výprava ani netušila, jak dlouho jde pod bývalými vládci. Nevěděli nic o slunci, či luně, jež by stejně na planinách nedávaly ani o trochu více tepla. „Něco cítím,“ zastavil se mladík. „Co se děje?“ zeptal se ho stařec, ale on neodpovídal, po chvíli se rozeběhl kamsi do dálky. Ti dva za ním. Běžel skrze keře, rozrážel je a klacíky pod nohama mu létaly pryč z cesty. Vara ho pomalu ani nestíhala a stařec to skoro vzdal. Mladík vytáhl za běhu sekeru. „Co se děje?“ křičela teď i dívka. Jenže než jí stačil odpovědět, otevřelo se pod nimi malé údolí, kterým tekl potok. Na jeho břehu klečeli dva skřeti, pili tu vodu, a jak jí byli blízko, černala a krvavěla se. Mladík zakopl o okraj prolákliny, kutálel se pomalu k nim. Očividně je to vyděsilo. Vara vytáhla šípy a hned po nich střelila. Neznámí skřeti padli k zemi pod tíhou těch ran. Dívka se hned vrhla kolem krku mladíka. „Nestalo se ti nic?“ On jen kývl hlavou, že ne. Stařec zatím seběhl až k okraji potoka, pohlédl do něj, pomalu se zase měnila barva vody z krvavé a černé na krásně vodnatou. Trochu ho to uklidnilo. 77

„Co jste zač?“ vzkřikl na dva umírající skřety. Jeden právě vydechl svůj poslední obsah plic, ale ten druhý byl sdílný, hlasitě se smál, i když kuckal krev zpoza těch šeredných a polámaných zubů. „Co jsi zač? Mluv!“ zakřičel důrazněji stařec a přiložil hůl na hlavu skřeta, nevědomky do ní zlostí tlačil, čímž mu způsoboval větší utrpení. „Co jsme my? Jsme jen stín, co zalije tenhle kraj.“ Mladík se napřímil a přišel k tomu umírajícímu skřetovi. „Ty jsi zvěd, že ano?“ zeptal se ho. „Co jsem já, to nic neznamená. Jen už vím, co jsem potřeboval.“ Mladík klekl k té nestvůře, vytáhl jí z těla šíp. „Jsi zvěd a já pro tebe mám zprávu.“ Vara se starcem udiveně hleděli na mladíka. „Vyřiď svému pánovi, že světlá strana už má svého vůdce.“ Skřet se rozesmál. „Pána, jež vás vede k temnotě, pána, jež jsme sami přivedli do vaší víry.“ Mladík ho přerušil. „Toho pána ne, nového vládce věků… Vzkaž mu, že se mu postavíme co nevidět a že nás bude víc, než kdy tato zem viděla válečníků.“ Mladíkovi se ztratily modré oči a přeměnily se ve chvíli na barvu rudou, pak čistou bělobu a následně zase zmodraly. Skřet se už nesmál. „Máš chvíli, abychom tě nechali jít, ale běž rychle, než tě dostihnou jiní. Dej vzkaz svému pánovi.“ Pokynul starcovi a ten odklonil svou hůl. Mladík chtěl pomoc skřetovi na nohy, a tak k němu natáhl ruku, jenže ten se vylekal a postavil se co nejrychleji sám, otočil se k nim zády a utíkal směrem pryč z lesa. „Co jsi mu řekl?“ ptala se Vara nechápavě mladíka a on odpověděl pravdu. „Jen to, co jsi slyšela. Musíme jít.“ Stařec pohlédl nechápavě na mladíka, v mysli mu probřesklo: „Je v něm stále tolik síly, on je ten pravý!“ Otočil se a šel dál v čele. Cesta jim ubíhala rychle, jediný, kdo však tušil, kam přesně jdou, byl zase jen stařec. Stále mlčeli, doufali, že nikoho nepotkají. Teď měli zase vedle sebe potok, dělal jim také takového průvodce po kraji neznáma a nebezpečí. Nohy titánů pomalu zmizely, byli zase v lese, ale střecha se pořád tyčila v nedohlednu. „Možná je nad námi planina plná lidí,“ řekl Vaře mladík. „Možná hvězdy,“ odpověděla Vara. Byly šťastní, že jsou spolu. Kráčejí vstříc osudu. Co jim asi řekne matka? Stařec si nechtěl představit, co se bude dít, ale doufal, že nic hrozivého. „Ona je přec ta nejmoudřejší, otec také.“ Čas běžel rychleji než voda v potoce. Zatímco venku se změnilo světlo na tmu noci, uvnitř lesa tma vládla neustále, a tak si ani nevšimli, že se den dávno překulil. Cesta je vedla dál. Vždy, když si chtěli ještě něco říct, stařec je přerušoval. „Buďte potichu, nebezpečí může být kdekoliv,“ stále jim připomínal. Mladíkovi se na krku pohupoval křížek, který sebral u mrtvého města, u pasu sekera a v brašně spousta elfského jídla. „Mám hlad,“ řekl nenasytně a zastavil se. Usmíval se na ostatní. V hlavě mu zněla vzpomínka na Gnora se Sengorem. Vara to hned pochopila, usedla vedle něho a dali se do jídla. Stařec tak chápavý nebyl, mumlal si pod vousy nějaké své nadávky a raději koukal na cestu kus před nimi. Mladík zatím vytáhl lidský chléb. „Je poslední, který máme, jinak jen samé elfské věci,“ upozornil dívku a dali se do něj. Najednou to byla ta největší pochoutka, kterou měli kdy čest jíst. Ten chléb, ne pro jeho chuť, ale pro vzpomínky a naději v něm. „Je smutné jíst samotní,“ podotkl mladík. Vara dokousala poslední kus té vzácnosti a řekla: „Sami? Za chvíli ne sami.“ Chlapec to nepochopil, nevěděl, co si má myslet, ale usmál se a políbil ji na rty. Pak se oba zvedli. „To je dost, na cestu, za mnou!“ nedočkavě je popoháněl čaroděj, jenž už notnou chvíli žmoulal svůj plášť nedočkavostí. Šli zase dál podél potoka. „Jsme blízko, cítím to,“ řekl v tu čaroděj. Měl pravdu, po době pochodu, jenž trval nejméně den a kus, se před nimi naskytla neobyčejná podívaná. Potok vtékal kamsi pod kořeny, pryč, pod zem. Za jedním z kmenů stála brána ve skále, která zarůstala po kořeny stromů, v jejich velikosti vypadala spíše jako kamínek s vrátky. „To je to místo, radujte se, dveře k matce.“ Stařec klekl k zemi a rozplakal se. Vara stála za ním a mladík obcházel ta vrata. Byly na nic podivné nápisy. „Jsme tu, po tak dlouhé době, kdy jsme se dali na cestu,

78

jsme konečně tu, u jejího srdce,“ říkal si pro sebe a v tu zvolal: „Ale jak se dostaneme dovnitř?“ Čaroděj utišil pláč, utřel slzy a přikročil ke kameni. Zatlačil na něj, praštil do něj holí, ale ten se nehnul ani o píď. „Celý život jsem o téhle chvíli snil, dnes se může naplnit. Ty jsi přeci ten zázračný, otevři její srdce ty,“ řekl mladíkovi, ten se urážlivě podíval na čaroděje. Pak také zatlačil do kamene, bez úspěchu. „Co je tam napsáno?“ zeptala se Vara, protože tak divné znaky ještě neviděla. „Je to prajazyk všech. Prajazyk titánů, prajazyk matky a otce, snad i jazyk jejich rodičů. Dle textů, jež znám to znamená: Dobře promysli svou prosbu. Jsi-li sám a stojíš si za ní, pochybuji, že si pochopil. Jsou-li vás tisíce, umíte vyslovit pravou otázku? Znáte tu prosbu? Pak se tedy pokloňte a zatlačte,“ dočetl stařec poslední symbol. Mladík se posadil před dveře. „Je to jasné,“ pravil a Vara mu přitakala. „Musí nás být spousta, vědět, co chceme říci, a s tím na srdci můžeme jedině vejít.“ Mladík s ní se dotkli kamene a starcovi řekli, aby udělal totéž. „Nejsou nás tisíce, ale mluvíme za miliony,“ zakřičel mladík. „Teď!“ pokynul všem na ráz. V srdcích jim znělo: „Chceme svobodu…“ S tím se skála začala pomalu hýbat, pod jejich tlakem se dveře jistě otvíraly. Kamenná branka, jež nebyla po tisíciletí nikým otvírána a nerušeně odpočívala, se dnes probudila, aby je vpustila dovnitř ke své paní. Konečně byli tak blízko a najednou se jim naskytl takový pohled, který by jen tak nečekali. Uviděli ohromný sál, kdy nejhlouběji ležela studna, ze které kypěla tekutina. Všude kolem zářily svíce. Celá místnost vypadala poměrně udržovaně, však prastaře, byla kruhová a svažovala se do středu. Než se však stačili rozkoukat, někdo je oslovil: „Dobrý večer Belendiele, mocný čaroději, Varo, princezno Reden Aie a ty, jehož jméno znali jen tví rodiče.“ Stála před nimi žena, jež je celou dobu doprovázela, jak ve snech, tak i ve znameních, které jim ukazovala. „Ty jsi matka?“ vyhrkl mladík. „Nejsem, já jsem jen iluze na cestě k ní, jako jste mne vždy viděli, skutečná matka žije jen ve vás s otcem bok po boku. Jen ve vaší víře a představivosti.“ Stařec se na ni obrátil: „Jak víš, že se tak jmenuji?“ Žena se usmála. „Ví to celý svět, jen ty ne.“ Teď na ni zůstali nečinně civět s překvapením v očích. „Co je Reden Ai?“ zeptala se Vara. Žena k ní přikročila a přiložila jí dlaň na tvář. „Neboj se,“ uklidnila ji, když dívka trochu ucukla. „To je tvůj domov, kam se již brzy vrátíš.“ Na Vařině tváři bylo vidět uklidnění a v zápětí další zmatky z jejího nového, navíc zatím nepochopeného, osudu. Jenže mladík chtěl vědět něco jiného: „Jak ti můžeme pomoci, jakým způsobem můžeme zastavit potok a uzdravit tě? Celý svět už chce jaro, prosím, napověz nám.“ Žena se zadívala do kamenné země. „Jsem jen vaše představa, pokud jste tedy ti jediný čistí, dokažte, že nemám krvácet a zlomte otce, aby svou dýku vytáhl z mé hrudi.“ S těmito slovy se začala rozpouštět. Mladík k ní přiskočil a chtěl ji držet za ruku. „Ne, neodcházej.“ Ale mlha se mu provalila mezi prsty a žena v tu hned zmizela. „Vrať se!“ vyzývali ji zpět, ale nikdo se nevracel. „Je to osud, co?“ řekl někdo náhle starci do ucha, ten vyděšeně odskočil. Stál tam Sengor a koukal se na ty tři. „Já myslela, že jsi mrtvý?“ řekla Vara a začala pomalu couvat. „Jsem tak šťastný, že tě vidím,“ vyjekl radostí mladík a vrhl se Sengorovi kolem krku. Jenže jak ho tak chtěl obejmout, promáchl tělem, které tvořila mlha, a ruce prošli skrz. „Já také, ale to je vše, co můžem,“ poznamenal suše Sengor s pohledem na mladíka, který nevycházel z údivu. „Co jsi zač?“ zeptal se stařec Sengora. Ten se trochu odtáhl a dal se do řeči: „Jsem váš Sengor, vaše vzpomínka na něj. Nevím, proč tu jsem, ale pokud tu stojím před vámi, tak asi abych vám pomohl.“ Všichni se na sebe dívali. „Jak bys nám zrovna ty mohl pomoc?“ zeptal se s opovržením stařec. Sengor pokrčil rameny, sám nevěděl. Všichni se dali do hlubšího probádávání místnosti, ale čím víc kolovali kolem stěn, tím víc věděli, že to nemá smysl. Pevné kameny ve skalisté zdi, čas od času nějaký kořínek prorážející stěnu. Když šel mladík více k prameni, viděl, jak hrozně moc kypí a přetéká.

79

“Varo!“ přivolal dívku, společně hleděli na to neštěstí, ale raději se ani neodvážili více přikročit do vody. Sengor se zatím dal do přemýšlení: „Jsme tu, hm, co je na mne tak zvláštního?“ Stařec ho přerušil: „Znáš z nás nejdéle mladíka. Třeba…“ Sengor se narovnal. „ Jasně, a?“ stále nechápal. „Znáš mne v podstatě od narození a poznal jsi mě více teprve až na cestě,“ řekl mladík od stojící u vody. „Jasně, a?“ stále nechápal Sengor. „Viděl si, jak jsme se seznámili.“ připomněla Vara a Sengor stále netuše odpovídal: „Jasně, a?“ Stařec se začal usmívat. „Přemýšlejte, o co matce a otci jde především, proč se asi tak moc pohádali?“ Najednou to vše bylo velkému čaroději jasné a nemusel ani čekat na jejich závěr myšlenek. „Počkejte…“ vzkřikl mladíka, otočil se na studnu, něco se v ní zrcadlilo. Už chtěl pomalu přikročit do vody, ale Vara ho naštěstí chytla a zatáhla zpět. V místnosti zazněl hlas. „Pomozte mi…“ všichni se utišili, aby to lépe slyšeli. Výzva se opakovala, ale teď důrazněji. „Prosím, pomozte mi…“ Mladík nechtěl čekat. „Musím tam jít, volá mne.“ Jenže Vara ho stále držela. „Počkej,“ přitáhla ho, objala a políbila, po krásné chvilce ho pustila: „Pokud ty půjdeš, já půjdu také. Víš, že tam klidně můžeš zahynout. Nejsi sám…“ Mladík se podíval na vodu, pak na Varu. Ustoupil kus zpět a chytl ji pevně za ruku. „Tak pojď,“ pošeptl jí. Stařec se k nim rozeběhl, natáhl ruku: „Ne….“ Ale už nic nestačil udělat, ti dva zmizeli ve studni uprostřed místnosti. Čaroděj ještě vyvázl, ustoupil kus zpět. V tu něco zaslechl, otočil se a uviděl, že se velké kamenné dveře zavírají. Sál zalila temnota. „Sengore?“ zeptal se stařec, ale nikdo se už neozýval. Po chvíli přišel na to, že i jejich průvodce myslí zmizel. „Tak jste nakonec přišli,“ promluvil někdo z ničeho nic. „Nebojte se, otevřete oči.“ Mladík a Vara, kteří se stále drželi, náhle pohlédli na věci kolem sebe. Stáli v divné nekonečné místnosti. Na zemi seděl starý muž, plakal a mnul si ruce, k nim mluvila žena s probodnutým hrudníkem, ze kterého se stále valila nezadržitelná krev. Podlaha byla jakoby v temnotě a v zimě, ale nebe zářilo jako v jarní den. Přesně jako tenkrát ve snu mladíka, o probodnutí ženy. V tu na ně žena promluvila: „Nakonec jste vše pochopili. To, že jste plnili vše, co jsem vám radila, vás přivedlo sem a mne zabránilo, abych umřela.“ Ti dva na sebe pohlédli. Mladík se rozeběhl k ženě. „Ty nikdy neumřeš, jsi přeci matka.“ A začal vytahovat nůž z její hrudi, ale nevedlo se mu to, prostě to nešlo, jakoby tam byl pevněji než ve skále. „Tak co, taky jsi na to přišel?“ zeptala se žena s úsměvem na rtech, mladík ustoupil zpět k Vaře. „Vyndá ho jen ta zloba, jež ho do mne uvrhla.“ Teď padli pohledy těch dvou na starce sedícího v pláči na zemi. Vara k němu přikročila, pohladila ho po vlasech, ale on ucukl zpět kus od ní. Pokusila se o to ještě jednou, ale dopadlo to stejně. „To jsem zkoušela, nemůžu mu ani já odpustit, nedokáže to ani sám sobě.“ Mladík zatím přemýšlel. „Varo, počkej, tohle nikam nevede, vždy uhne,“ upozornil ji a přiklekl ke starci. „Budu mu vyprávět.“ Dívka se usmála a ustoupila k matce. „Před pradávnými časy byl jeden chlapec, jenž ovládal hrdě svou sekeru, znal každý strom na kraji lesa, to byla jeho rodina, a ani netušil, že by existoval jiný svět, než ve kterém žil. Jednoho chladného rána téhle zimy, k němu přišla víla a vyzvala ho na dlouhý, předlouhý pochod pustinami, lesy a skalisky. Potkal draky, elfy a spoustu dalších tvorů, o kterých do té doby nikdy neslyšel, možná jen v pohádkách. Následoval tužby té víly. Po jejím toku šel a potkal dívku svého srdce. Ta dívka, jež jiná než jeho druh je, ta, jež ho nikdy neopustí. Kde je váš pláč pane? Mluvím k vám uctivě, poslouchejte dál.“ A skutečně, stařec už přestal trochu plakat a zase se stával hrdým mužem. Vara se ohlédla vedle sebe na ženu, krev tekla pomaleji. „Představte si, velký pane, že ani velká vánice, ani bolest ze ztráty svých drahých, nic z toho ho nezastavilo, aby před vámi stál jako ten jediný a prosil vás hrdě o pomoc. Vy, jenž jste nás stvořil.“ Mladík si kleknul s hlavou až k zemi. „Ne, já budu klečet a vy hrdě stát. Už

80

jen kvůli mně povstaňte.“ Jak řekl, tak se také stalo, muž rovnal pomalu a nejistě svá záda, po chvíli stál hrdě před ním. Vara se usmívala, ženě krev náhle přestala téci z hrudi. „Prosím, pane, odpusť nám, dej všem novou šanci, už nebude nových omylů a chyb, přijď s jiným osudem, za kterým budu stát já, nejen já, ale my.“ Vara si stoupla za mladíka a položila mu ruku na rameno. „Není on, ale budeme my. Já jako jeho dívka a s ním i vše lidstvo, vše elfské, vše jako jeden celek.“ V tu se zvedl malý vítr a odvál dlouhý vlas z obličeje muže, už zase byl vážný a silný, jako když ho viděl mladík naposledy ve snech. V tu na ně promluvil: „Mohu být hrdý na své děti? Mohu vám věřit? Nedokážu jinak vzít zpět, co jsem udělal, nedokážu si odejmout tu bolest, jež jsem jí způsobil.“ Žena se dál klidně usmívala nad těmi klečícími. Mladík promluvil: „Nemůžu říci, že budu úspěšný, nemůžu ani slíbit, že vše napravíme. Ale co můžu slíbit je, že za to budu bojovat, než mé srdce přestane bít.“ Muž k nim natáhl ruku, pomalu je napřímil. „Pokud jsou vaše úmysly čisté, povstaňte a pomozte mi napravit osud.“ Tak vstali všichni tři a šli k matce, společně sáhli na dýku, začali ji trhat, vytahávat z hrudi. Šla pomalu ven, až najednou vylezla celá. Muž ji chvíli držel v ruce a pak ji upustil k zemi, padala kamsi do hloubky temnoty, až nakonec docela zmizela. Žena se na ně podívala. „Je čas…“ pravila. Vše jakoby se rozzářilo, že to nedokázali ti dva vidět, co jediné dokázali, bylo, že se chytli a ze srdce se políbili, v pevném objetí se nepouštěli, zůstávali stále spojeni, zatímco vše kolem nich se měnilo. V tu viděli v mysli, jak jakoby vlna letěla krajem. Smývala sníh a odnášela ho s sebou. Lidé bojující s elfy byli náhle zastaveni a najednou jakoby procitli. Spousta skřetů padala k zemi a na místě byli ohlušeni tou čistotou. Spousta zničených domů a spálené půdy byla tím odnesena kamsi do daleka, pryč z nového, čistého světa. Stromy, ptáci se probouzeli do jara, jaké tu ještě nebylo. Potok propouštěl své zajatce, lesní zvěř, lidi, kteří do něj padli, armády, které utopil po prohraných bitvách, plačící ženy, všechna ta srdce vypouštěl do jara, aby byl odnesen s vlnou. Ta letěla dál. Meče elfů a lidí se rozestoupili od sebe, vlila se jim láska Vary a mladíka do jejich těl, už nepotřebovali déle válčit. Stáli teď před sebou, jakoby se nic nikdy nestalo. Jen temní skřeti se dali na útěk, vlna je všechny nepobrala, ale děsila je jako i jaro, jež přicházelo. Temní mniši teď marně kázali, jejich kouzla byla náhle tou láskou zlomena. Nastalo ohromné jaro, které nikdo do té doby nezažil. V tu přišel nový den pro všechny v čisté zemi.

81

Spojení „Tady jsou, pojďte ke mně. Rychle!“ zakřičel kdosi. Mladík se pomalu probouzel, viděl jen stíny postav, ale co slyšel, to ho udivovalo. Zpěv ptáků, vůně lesa a pak i světlo se mu vlévalo do mysli. „Kde je?“ ptal se těch kolem. „Kdo pane? Kdo?“ On jen vyloudil z úst: „Ona…“ Všichni kolem se pousmáli. „Stále ji držíte, pane…“ Mladík se zase položil do mechu pod ním, ale sluneční paprsky, které se dostaly i přes tak velkou vrstvu stromů a přes jeho víčka, mu nedovolovaly už spát. Kolem se ale muži dali do pomoci, zvedli ty dva a naložili do kočáru. Pomalu se rozjeli probuzeným lesem. Jak se tak kola drkotala, ti dva brzy procitli. „Varo?“ otočil se mladík a políbil dívku, ta otevřela oči. „Takovéhle probuzení si nechám líbit,“ pošeptala mu. „To je dost, že jste vzhůru,“ řekla postava sedící jim naproti. „Čaroději?“ vyjekli oba nadšeně. „Kdybych vás včas nevynesl ze srdce, možná byste tam leželi až do teď,“ rozesmál se. Všichni si radostně padli do náruče. Pak se pustili a čaroděj jen ukázal z okénka kočáru ven. „Dívejte se, jak je tam krásně.“ A doopravdy, ptáci na stromech je vítali, lesní zvěř běhala po mezích a vše se zelenalo. „Matka jim dala novou vláhu, mohou zase žít. Pustila je ze svého mrazivého sevření,“ pošeptala si Vara. Ale to už se pomalu blížili k městu. Již z dálky slyšeli hlas trubek z bílých věží, modré prapory vlály z hradeb. Vjeli do brány, která byla otevřena dokořán, žádný boj, žádný strach. „Proč nejsou uzavřeni? Co se to stalo? Žádná ozbrojená hlídka…“ podivil se stařec. To ti dva tušili, že za to může právě matka a její kouzlo, jež zlomilo temné čaroděje, ale také to neuměli říct s určitostí. Kočár se pomalu blížil k pevnosti, zase projížděli branami a rychle se zastavili na nádvoří. Koně mocně odfrkovali, celou dobu jeli silným tryskem. Tři hrdinové pomalu vylézali z kočáru. Kolem stála celá rada včetně lidských zástupců, ale dnes tam bylo o jednoho více, tu tvář znali. Mladík křikl: „Hedione!“ Mnich je také poznal. „Tak jste to nakonec dokázali…“ Mile se na sebe usmívali. Král s královnou v čele rady se jim uklonili. Vara se chtěla také ohnout v zádech, ale stařec ji zadržel: „Teď už ne, urazilo by je to. Vychutnej si to.“ Usmál se na ni. Mladík přikročil ke králi, uchopil jeho dlaň a pozvedl ho. „Hlavní bitva ještě není dobojována, pane…“ Královna přitakala: „Má pravdu, pojďme, rada musí zasednout co nejdříve.“ Tak se odebrali do paláce. Po chvíli už zase seděli ve velkém sálu. Král se jal slova, jeho věčný kritik a silný oponent Enagon seděl tiše se svými lidmi, ani si nedovolil ceknout nějakou připomínku. „Jak všichni víme, situace se konečně změnila, na náš kraj přišlo jaro, jež jsme si všichni tak toužebně přáli. To bohužel neznamená, že odešly i všechny hrozby, ty se na nás valí jedna přes druhou a pomalu nedokážeme odolat. Pane Zagbipietsky, prosím, abyste předstoupil a řekl, co vám bylo doručeno.“ Na místo krále přišel jeden ze zástupců lidského rodu. Jak hrdě se cítil, když věděl, že bude konečně vyslyšen. Bylo to doopravdy výjimečné, zvláště pro elfy, kteří zde po staletí na tomto místě promlouvajícího člověka neviděli. „Přišla spousta sdělení z širého známého světa, od králů, od všech vládnoucích rodů, všichni viděli vlnu a ta jim dala proroctví. Desítky doručovatelů právě dorazily. Každý se ptá, co se to stalo. Lidé potřebují znát záměr rady. Nepřátelé nás napadají ze všech stran, musíme najít jedno místo, kde je porazíme. Doslova, dejte lidem rozkaz a postavíme se na odpor.“ Pan Zagbipietsky domluvil a odešel na své místo. Král se zase postavil. „Pane Hedione, předstupte a řekněte, co se děje v ležení.“ Náš známý mnich povstal před radu. „Všichni temní čarodějové jsou předvedeni ve vašich věznicích, již mezi námi není nikdo, kdo by jim dodával sílu. Naši lidé byli postaveni před vysvětlení. Jsou zmateni, ale protože jste poskytli pomoc, tak jsou nasycení, rány se pomalu léčí. Myslím, že se můžeme dát na pochod, asi do dvou dnů je vše připraveno. Cestou se 82

zakopají padlí, pokud tak ještě nebylo učiněno…“ Elfové na sebe smutně hleděli. Byl to boj o přežití, ale mrtví, kteří už se nikdy neprobudí, teď mohli stát po boku válečníků a pochodovat jako bratři ve společném boji. Když se Hedion posadil, král stál zase před radou. „Já povedu elfy, neptám se, jestli souhlasíte, je to vaší povinností mne následovat. Pánové, vyšlete posly do všech krajů, ať následují své pány pod jeden prapor, pod jednoho velitele.“ Pomalu se otočil k mladíkovi. „Pokud máme vyhrát, nesmíme bojovat samostatní, temných sil je vždy více než nás. Žádám vás tedy, povedete nás?“ a natáhl ruku ke chlapci, ten povstal z lavice. „Je to můj úděl.“ Vara se na něj usmála. „Žádám všechny, vydejte se na pochod po mém boku.“ V sále nastalo všeobecné vzrušení. Každý spíše čekal, že vojsko povede král všech elfů, či někdo s lidských králů, ale že mladík, to si nikdo nedokázal představit. Když už hluk překřikoval i myšlenky, právě v tu chvíli povstal ten, od kterého by se to čekalo ze všech nejméně. Enagon se napřímil ze své lavice a křikl: „Já půjdu…“ Všichni se utišili, nikdo nechápal, proč zrovna on tak rychle otočil ze svých názorů, ale on jen opakoval: „Půjdu za vámi…“ Někde v sále zaznělo: „I já…“ To byl další z elfů a pak další a další až nakonec všichni radostně křičeli: „Já, já také…“ Mladík přešel sál na místo, kde vždy stál ten, co mluvil. „Nazítří vyrážíme do bitvy, najdeme nepřítele po boku. Dnes jednotné všechny národy čisté země. Ve svém snu jsem viděl, že matka propustila další ze svých pout. Půjdou za námi i ti, jež jsme považovali za mrtvé. Do boje, nazítří vyrazíme konečně svobodní…“ Sál se pomalu radostně rozpouštěl, každý se zástupců šel do ulic burcovat lid. Jenže král ještě vyzval Hediona, čaroděje a mladíka s Varou, aby ho následovali. Za chvíli byli v jeho komnatách. „Vzal jsem vás sem, abyste věděli, co se ještě musí vykonat. Poslové brzy vyrazí, ale myslím, že je zde jedno elfské království, které si nezaslouží posla, ale rovnou princeznu.“ Ti čtyři se otočili na Varu. „Lásko, musíš jet s poslem,“ políbil Varu mladík, ta mlčela. Král mluvil dál: „Reden Ai je pět dní cesty princezno. Musíte vyrazit ihned.“ Pokynul všem, Vara krále okřikla: „Vy jste to věděl?“ Ten se jen usmíval. „Jděte, princezno…“ Král už nic neříkal, pomalu se rozešli každý ke svým úkolům. Čaroděj doprovázel ty dva k jízdárně, tam už se připravovali poslové s dekrety. Před ně postavil jeden z podkoní překrásnou klisnu. Vara se vyhoupla do sedla a mladík se k ní ještě natáhl, ona se k němu sklonila. „Miluji tě,“ řekl jí. „Já tebe taky, miluji, moc.“ Jen ještě stihl povědět: „Každá chvíle bez tebe bude jak být samotný věky, už abys byla zase zpět…“ V tu k nim přijel další jezdec, písek pod kopyty rozklusávajících se koní jen lítal na všechny strany. „Paní, jsem vám k službám…“ připomněl se jezdec. „Tak mne tedy veďte domů,“ poprosila ho, on kývnul a už jeli skrze bránu pryč od města. Stařec položil ruku na rameno mladíka. „Do tří dnů se s ní setkáš. Věř mi. Bitva přijde dříve, než si myslíme.“ Pak se oba odebrali zpět do sídla. Jeden z mužů je odvedl do jejich pokojů. Mladík se ještě podíval z balkonu paláce do města. Bylo vidět bujaré veselí a přípravy vojsk na odchod. Lidé stáli s elfy a pili, seč mohli. Radovali se, přitom věděli, že jich ještě spousta odejde. Možná, že kvůli tomu, možná kvůli hrozbě smrti si chtěli vychutnat to konečné spojení rodů čistých plemen na zemi.

83

Cesta k bitvě Na druhý den se probudil mladík s divným pocitem, že už podobnou věc zažil. V dáli zněly duté údery do země, jako kdyby někdo udusával zemi. V tom mu to došlo: „To lesní město.“ Rychle se napřímil, jako kdyby se tam vrátil, vyběhl na balkon a pohlédl dolů. Tisíce mužů, kam jen dohlédl, stovky koní, desítky obrů a spousty dalších katapultů či vrhačů. S otevřenými ústy pohlížel na ty jednotky. „Tak velkou armádu jsem ani já nikdy neviděl…“ Čaroděj se dotkl pravou rukou ramene mladíka a ten, protože si ho nevšiml, uskočil úlekem. „Dokážeš je uřídit?“ Pohlédli si do očí a pak se oba usmáli. „Od čeho mám tak dokonalého průvodce, jako jste vy, čaroději…“ Městem šla klidná vůně svobody a chutě bojovat za něco, co může změnit osudy všech a nikoho. Matky se loučily se syny s pláčem, ale na druhé straně jim přály hodně štěstí s úsměvem a hrdostí. Koně kráčeli tak, jakoby tušili, že ponesou statné a silné válečníky do bitvy, kterou snad vyhrají. Velitelé dávali s důrazem rozkazy jako vždy, však dnes ne z donucení či něčeho jiného, jen proto, že věděli, jak moc je důležité, co dělají. V tu někdo udeřil na dveře komnaty, slyšeli to až na balkon. Rychle se vrátili do místnosti. „Pane, otevřete. Armáda se musí vydat na cestu…“ křičel jakýsi ozbrojený sluha. Mladík se rychle oblékl a vyrazil ze dveří s čarodějem za zády. Sluha je vedl chodbami až ke králi, který stál v jízdárně připraven u koní. Královna stála po boku koně a ještě se vzájemně loučili. Třeba se už král nevrátí a třeba ano, nikdo nevěděl, jenže možnost bát se je až moc blízko. Král pokynul mladíkovi a starci do sedla. Elfové jim nachystali dva překrásné bílé koně. Když oba usedli, dali se do kroku, pak do klusu a už jeli kolem nastoupených šiků svých jednotek. Za nimi spousta jezdců, všichni beze slova. Pomalu projížděli utichlým městem. Lidé koukali do tváří svých velitelů. Věřili v novou naději, šli by za nimi i do pekel, jen to dokázat. Vlídní muži hleděli na odhodlaného mladíka, jenž se tvářil hrdě, však v nitru měl strach, že tak velký úděl nedokáže unést. Hleděli na krále, který je vždy vedl správně. Nikdy nedovolil jakoukoliv porážku bez boje. Když velitelé předjeli až před město, král poručil, aby se všichni dali do pochodu. Bubny se rozezněly v pravidelných intervalech. Tisíce nohou šly za těmi údery. Armáda pomalu vycházela z lesa. Na místech, kde se dřív bojovalo, teď rostla tráva. Čelo se setkalo s čekajícím Tehotatem a Hedionem, oba na koních, které jim také přivedli elfové. Král se pozastavil: „Vítám vás, pánové, mezi námi a kde je zbytek?“ Mladík trochu nechápal. „Támhle…“ ukázal Hedion na obzor, na kterém stálo jedině slunko, ale něco jej začalo zastiňovat, spousta lidí, další tisíce. „Jsou připraveni, pane…“ Mladík hleděl s otevřenými ústy na ty jednotky. Pomalu jeli k nim. Ještě řekl Tehotatovi: „Vítej příteli…“ a pak jen užasle jel s králem. Lidé, ke kterým se blížil, hlasitě jásali a vítali je. Tichá armáda se přidala k hlasité a nakonec vznikla klidná nálada. Všichni pochodovali. Přešli kolem bývalé věže, ze které zbyly trosky pokryté mechy a travou. „To je zbytek bývalých černých čárů,“ podotkl čaroděj a král s úžasem hleděl na zbytek ohromné věci, ze které se řídili útoky na jeho říši. Bývalá tmavá zem teď byla skutečně zase zelená. Bez sněhu či uhlí. Jaro bylo všude, rozlévalo se více než bývalý potok, jenž mu dal vláhu. Cesta byla předlouhá, pro některé až moc, ale s pomocí spousty přátel v klidné zemi se dala snést. Zásobování fungovalo velmi dobře. Elfové měli v každém lese oporu a spojení lidé pod praporem mladíka, se nenechali zahanbit. Pomalu procházeli kraji, které lesník dobře znal, šli tou cestou k srdci a teď se jen vraceli. Když potkali město, přidávaly se k nim další a další jednotky. Spousta nově příchozích mluvila o velké vlně. Muži, kteří ožili s odchodem potoka, mluvili o vysvobození z vody, jež je zalila při bitvě. Lidé a elfové se postupně sbratřovali.

84

Nebylo večerů, kdy neseděli vedle sebe u ohňů a nevyprávěli o svých životech jako bratři. Jistě, že byly i sváry, ale ty jsou vždy, jenže dnes už je uměli společně vyřešit. Narazili také na pusté město, jež míjeli před tím. Velká hromada prachu spálených byla zarostlá křovinami a na všech místech rostla tráva. Ze zničených domů stoupaly velké nové stromy, které se zrodily s novým jarem. Oddíly se dostaly i ke klášteru, odkud vyšli dva mniši. Ti se běželi přivítat s představeným řádu, který jim přidělil další muže a celé armádě požehnal. „S pravým jménem božím vysvoboďte, co je nám drahé, amen.“ Ranění, kteří se uzdravili, přidávali se k ostatním mužům a ti, kteří už nikdy nebudou moci jít, přáli všem aspoň štěstí. Velké bažiny tvořené potokem byly zničeny vlnou a tak nepotkali ani strigy, živící se na mrtvých, žádné skřety, byli ještě na míle daleko. Mohli klidně přejít přes místa, kam se dřív nikdo neodvážil, jež je tak k smrti děsila. Vlna vše špatné odnesla dost daleko. Dala jim tím spoustu času na připravení odporu. Mladík však stále za cesty vyhlížel, jestli se neblíží jeho milá, jeho velká láska. Jestli nevede další muže do jeho řad. To vše kolem pro něj bylo jak jít zpět v čase a vidět pravý opak toho, co bylo za cesty tam. Ty vzpomínky na všechna ta dobrodružství a to ani nevěděl, že velký konec jednoho příběhu stojí ještě kousek před ním. Právě po něm natahuje ruku. Však jednou, když chtěli projít přes skalisté hory, stalo se něco nečekaného, co si nikdo nedokázal do té doby představit. Čelo armády počalo procházet skrze spletité chodby, jež utvořil potok před nimi, a protože museli jít spíše za sebou, v čele stál král s mladíkem a za nimi ty statisíce hlav. Když šli jednou širší částí cesty, v tu se přes ně přehnaly tři páry křídel a jeden lidský smích. „Všichni k zemi, drak, blíží se drak…“ křičeli zmatení lidé. Jenže draci měli na mysli něco úplně jiného. Letěli k čelu. „Chraňte krále…“ křičela ochrana, ale mladík jim pokynul, aby se stáhli. „Tenhle hlas dobře znám…“ řekl králi a ten posunul muže více za sebe. Mladík zvolal do větru: „Tebe já znám, ukaž se…“ A měl pravdu, ze tří stran se před něj postavili tři draci, mocnými křídly zvířili prach, který překryl muže zírající ve strachu na to, co se bude dít. Na jednom z draků seděl statný muž s kápí přes obličej, ale se zbrojí lidskou, mlčel. Dráče se přiblížilo k hlavě koně a čuchlo, muž křikl: „Nech toho, malinký, to není k papů.“ Kůň se div nesplašil. Muži za veliteli se hlasitě rozesmáli. Drak se napřímil a mocně zařval tím směrem, až všichni zmlkli a schovali se za štíty, jen mladíkovi s králem se ještě více plašili neklidní koně. Mniši stáli v bezpečné vzdálenosti se svými oddíly, jen z dálky čekali, co se bude dít, jako ostatní. Pán tří draků sestoupil k zemi a šel k mladíkovi na koni. „Pane, povězte mi, kde je pan Sengor?“ Lesník shlížel na jezdce. „Gnore, on už je mrtvý…“ Muž shodil kápi, byl to stále ten starý Gnor, ale teď o poznání smutnější. „Aspoň, že jsem našel vás, pane, statného a silného. Vidím, že vaše cesta byla úspěšná.“ Usmál se na něj. „To byla, to ano. A já vidím, že tys nebyl sežrán, jak jsme si všichni mysleli…“ Gnor se otočil na hrající si draky. „Jsou to mé malé děti, jak vidíte. Vychoval jsem je a dal mateřskou náruč, kterou nikdy nemohli poznat. Zachránili mi život před jejich hrozivým opatrovníkem.“ Jeden z nich si odkašlal, až vyžehly plameny a muži za vládci ještě více couvli. „Gnore, následuj nás. Prosím tě o to…“ Ten se ohlédl na své tři potomky. „Bude mi ctí…“ „Dřív, než vyrazíte, věz, že nepřítel je už před skalami. Cesta nebude už moc dlouhá…“ Mladík mu pohlédl do očí: „Veď nás starý příteli, veď…“ Gnor odešel k drakům a nasedl na jednoho z nich. „Za mnou…“ Tři draci po čtyřech nohou kráčeli širokou uličkou skal a za nimi zbytek armády, i když koně se nejdříve báli, museli následovat pány. Lidé také nevycházeli z údivu. Jenže teď mají zase o pár sil více.

85

Ani ne do dne se před nimi otevřelo to známé údolí, kdy dole byla řeka a na druhé straně už šiky nepřátel. Zmizel jen potok klenoucí se přes tuto vyhlídku. Jednotky se stavily u skal, měly je za sebou, nebylo úniku, byla jen jedna cesta při nepodařené bitvě, zemřít či odejít bývalým korytem potoka. Hlavní stany byly rozloženy přímo u vstupu do skal. „Pane Gnore, ale co lidé, které musela nepřátelská armáda pohltit?“ ptal se po dlouhé cestě ve stanu král. „Někteří jsou ve skalách, přijal jsem je a zavedl na tajná místa, ale někteří prostě zahynuli nebo se schovávají kdesi za temnými. „A co Aleg?“ ptal se mladík. „Nevím, nepřišel sem. Možná stále brání vesnici…“ Všichni se odmlčeli. Venku už dávno ležela tma. Oba tábory armád naproti sobě odpočívaly. „Zkoušel jsem s draky letět dál za linie, ale nic tam není. Jen šedočerná pustina. Aspoň tam, kam si draci troufli.“ Král přikročil k východu stanu a pohlédl do ležení. „Na druhý den se rozhodne…“ Při rozbřesku už doopravdy stály dvě řady armád nastoupeny proti sobě. Velitelé se k sobě blížili. Nejdříve jel mladík, za ním král se starcem po boku a pak dva mniši, za kterými cválal zbytek velitelů. Dvacetičlenná skupina dojela až na střed bitevního pole a k nim se blížil jejich protějšek. Mladík zatím obhlížel nepřátelské postavení. Byly jich tisíce a hrdě stáli připraveni vyrazit. Vpředu stáli jezdci a za nimi trolové. Někde na vyvýšených místech ležely katapulty a různé vrhací zbraně. Skřeti pobíhali a křičeli na ostatní, těšili se, až vyrazí. Druhá strana už dorazila. Stál před nimi černý jezdec. „Kdo z vás je zde schopen se mnou mluvit?“ Stařec jako první vyzval toho posla: „Sundej kápi, pane…“ On uposlechl. Byl to ten, jenž stál proti všem a potkal se jako první s Alegem. Mladík si pomyslel: „Ten sen, to je on. Vrah…“ Temný muž se na něj podíval: „Ty musíš být ten malý a statečný človíček beze jména. Jak hloupí jsou lidé, že si nechají vládnout od někoho, kdo se ani nijak nejmenuje.“ Král se ohradil: „Jméno si musí vybojovat a třeba i na tvém krku…“ V tu se ozval smích: „Takových jsem už slyšel, sundali jednu hlavu a další mi narostly.“ Pomalu si utřel slzu pod okem jedním ze svých chapadel, aby bylo vidět, jak jimi opovrhuje. „Ztrať se, jdi pryč. Buď se na místě vzdáte a odejdete, nebo vaše kusy těl budou zdobit cestu do pekel,“ řekl rozhněvaný mladík, černý jezdec se zarazil. Konečně si uvědomil, že budou bojovat. „Dobře tedy, jak si přeješ, mocný,“ rozchechtal se. Jeho kůň se zdvihl na zadní a začal máchat kopyty. „Ale nejdřív se ztratíte vy a to právě teď.“ Mávnul kamsi do dálky. Nebe potemnělo. Dřív než si kdokoliv stačil uvědomit, co se děje. Letělo na ně tisíce šípů. Stařec za nimi neváhal. „Schovejte se,“zavelel. Zakřičel nějaké zaklínadlo a kolem celé výpravy vyjednavačů se zdvihl modrý štít. Šípy po něm sklouzly na zem. „Zpět do ležení, bitva začíná.“ Koně se otočili, jezdci prchali zpět k jednotkám. Nad nimi se však začaly dít zvláštní věci, temné mraky jely po obloze, jakoby ožily a měly vlastní rozum. Zakrývaly slunce, všechno světlo, které před tím padalo na jednotky, zmizelo. Nastává stinný den, den všech věků. Půda směrem k dobré armádě černala ohromnou rychlostí. Řeka dole v nížině vyschla. Z mraků se utvořil jakýsi obličej, mocně vykřikl: „Teď přijde váš konec,“ a otvíral více a více svá ústa. Jenže než je stihl pořádně otevřít, něco ho rozvířilo. Mraky se daly do pohybu. Skrze mraky prolétl Sengor a jeho draci. Čaroděj si pomyslel: „Dobrá snaha, ale nemyslím si, že to kouzlo zcela zastaví.“ Z mraků začalo pršet. „Tohle není dobře.“ Déšť byl totiž kyselý, než dopadl na zem, stačil kdekoho popálit a oslepit. Čaroděj natáhl svou hůl a do dalšího kouzla vložil vše, co mohl. Zakřičel další mocná slova a štít se roztáhl přes celou armádu a kus skal. „To nemůže dlouho vydržet,“ zakřičel mladík za plného cvalu. Ale ani držet nemusel. K Sengorovým drakům se přidala další křídla. Nad bojištěm přelétali obrovští orlové a další ptactvo. Tisíce tažných ptáků, pěvných sýkorek, či jen ubohých holubů. Nad nimi silní orlové, kteří se velikostí rovnali

86

Sengorovým drakům. S takovou silou máchali nad mraky, až se začaly ty stíny rozcházet. Čaroděj polevil, jeho kouzlo už nebylo potřeba. „Matka nám posílá své bojovníky,“ smál se. Mezi řadami se totožni objevili statní jeleni, dravé šelmy a medvědi. Malý jezevci, silní rysové z planin a vlci v ohromném stádu. Výprava velitelů zastavila před ležením. „Dnes přichází den, kdy všichni bojujeme, kdy každý z nás drží ruku na budoucnosti světa. Každé z plemen na této zemi může říct, že bojuje za jednu stranu. Za dobro,“ zakřičel mladík, jeho slova se nesla silou statisíců lidí. Nikdo nevěděl, zdali to je kouzlo nebo jen jeho silné hrdlo, všichni mu však dali stejnou odpověď, silný řev napříč liniemi.

87

Bitva Mladík a velitelé přijeli na čestná místa. „Teď už se nedá nic změnit, stojíme tu všichni,“ stihl ještě zakřičet čaroděj. Nepřátelská armáda se dala do pohybu. Mocné bubny zněly údolím. „Za kryt,“ vydal mladík rozkaz. Na vlajkách za ním jeho slova vyšla v rozkaz. Všechny jednotky se překryly štíty, kusy dřev, či zalehli za vozy. „Ať lučištníci vystřelí osmkrát. Jen dlouhé luky a až se přiblíží, tak krátké.“ Z davu vstaly postavy s dlouhými luky, tětivy se počaly napínat. „Pal!“ A první šípy zakryly oblohu. Sengor se vším ptactvem více povyletěl, aby nebyl zasažen. „Všechna křídla, za mnou,“ zavelel a zalétl kamsi nad skály. „Sengore, stůj za námi,“ tiše doufal čaroděj. Zatím bitva zuřila. Jednotky černé armády byly už tak blízko, že krátké luky neměly problém s ničením cílů. Velitelé jezdců předjeli před své armády. Teď měl přijít jejich okamžik. Luky vystřílely své salvy. „Sengore, teď,“ zakřičel mladík. Skály se otřásly. Nastalo ticho. Linie se zastavily. Dusot kopyt trolů a velkých zvířat se utišil, chvíle ticha, kterou kazily jen výkřiky nic nechápajících skřetů. Sengor v čele vylétl ze svých skal a s jeho draky všechna křídla, každý nesl svůj náklad. Od nejmenšího kamínku svíraného skřivánkem až po draky nesoucí ohromné balvany. V ohromné výši nalétávali na nepřítele. Kameny padaly, až se zem třásla. „Teď my, katapulty pal!“ zazněl rozkaz a tisíce vrhacích strojů spustily svou. V nepřeberném množství kamenů, velkých šípů a různých střel křičel mladík: „Jezdci, připravit.“ Po chvíli salva ustala. Temná armáda v nekonečném prachu vstávala a dávala se na nohy. Někteří z nich počali utíkat, ale nebylo kam. Za nimi stáli další a další vojáci. Neměli kam jít, kam utéct. „Jezdci, kupředu!“ ukázaly vlajky a kopyta se dala do pohybu. Znělo to jak zemětřesení. „Trolové, kupředu.“ Zem se tak třásla, že někteří padali k zemi. Nedokázali se udržet. Skály za nimi duněly. To už však statní vůdcové koní veleli svým šikům. „Na kopí, všichni do střehu, jednotky do šípu.“ Formace se točily a utvářely pilu, každý hrot se silou nekonečnou. Běželi ohromnou rychlostí. V tu chvíli se vše uprostřed srazilo, na dně řeky se utvářely další a další mrtvoly. Kopí praskaly. Trolové se svými sekerami rozráželi davy nepřátel. „Pane, teď přišla naše chvíle,“ povídal statný jelen, který nacválal k mladíkovi. „Počkejte ještě chvíli, nevidím na bojiště.“ Ohromné chuchvalce prachu zastíraly jeho výhled. „To jen tak nepřejde,“ uvědomil si. „Dobře, teď vy,“ poručil a jelen na sebe nenechal dlouho čekat. Začal mohutně bučet, silněji, než v říjích na planinách. Všechna zvířata se dala do neuvěřitelného povyku. Předešla řady lidí a elfů. Sám jelen před ně předstoupil. Otočil se na své jednotky plné šelem až po toho nejmenšího zajíce. Podruhé vydal ten zvuk. Rozeběhli se do bitvy. Zase duněla kopyta, jen teď šelmy řvaly tak silně, že je možná přehlušily. Z nepřátel byl cítit strach, ale z jejich velitelů ne, jakoby se nic nedělo. Jednotek ubývalo na obou stranách. Zálohy byly neklidné, kdy na ně přijde řada. Divily se. Mladík měl však přesné plány, věděl, že jen tak vyhrát nemohou. Konečně se vlny prachu snesly k zemi. Mladík teď přesně viděl, co se děje. Jednotky nepřátel se daly na ústup. „Zavel všem jednotkám v poli, aby se vrátili do postavení,“ vydal rozkaz. „Ale pane,“ namítal král po boku lesníka. „Udělejte to.“ Zatím davem dobrých zněl jásot a křik. „To bylo snadné vítězství,“ křičeli. Jenže to hlavní mělo ještě přijít. Jednotky skutečně přestaly pronásledovat nepřítele, stáhly se. Však z jejich počtu zůstala slabá třetina. Jásot počalo něco přehlušovat. „Ať Sengor usedne na kraj skal a nevzlétá, dokud nebude jasno,“ přišel další rozkaz. Davy utichly, každý se natahoval přes druhého, aby zahlédl, co to dělá tak ohromné a pravidelné rány. Mladík si to myslel a stařec věděl. Teď přijde skutečná armáda. Skutečná výzva, kde možná padnou i oni. Stařec pevně svíral svou hůl, mladík konečně vytáhl svou sekeru. „Nezraď mne,“ řekl jí. Král vytáhl meč a nedůvěřivě hleděl přes davy. 88

Za obzorem se šířila tma. Jakoby tam bublala a vařila se, obzor byl jen kraj mísy, ze které přetékal. Blížilo se to. Konečně to spatřili. Ohromné hlavy jakýchsi Titánů, kteří měli místo rukou šest klepet a ve velikosti se rovnali Sengorovým drakům. Kráčeli na svých osmi nohách a vzadu se jim tyčil osten. Mezi nimi pochodovaly šiky skřetů, ne však stejné jako předtím. Teď pevně sevřené a kryté štíty vysokými jako muž, před ohromnými pláty se tyčily kopí. To vše vypadalo jako housenka s nekonečnými ostny a klepety. To ale nebylo vše. Nad tím vším přelétali velcí tvorové, vypadali jako ten nejhorší drak, jakého mohl svět zplodit. Proti nim byly Sengorovi děti jen malá stvoření. Někteří lidé strachem ani nedýchali. Mladík věděl, že teď přijde řada i na něj. V hlavě mu proběhlo: „Kéž tě ještě někdy uvidím.“ Myslel na Varu. „Mají lučištníci ještě šípy? A katapulty co pálit?“ zeptal se. „Ano pane, prý ještě dvacet salv.“ Mladík se zahleděl na bojiště. Tolik mrtvol ještě neviděl. Spousta zvířat, mrtvých koní, velká těla trolů. „Ať pálí, dokud budou moci, ať nepřestávají, ať je nebe černé od jejich šípů,“ vydal rozkaz. Po chvíli nebe skutečně potemnilo. Na tisíce a statisíce střel letělo vzduchem. „Ať poslední dvě salvy zapálí, ať si vidíme na cestu,“ zavelel. Jak nepřátelé pochodovali, zřetelně viděl, jak někteří z nich pod tíhou šípů padají k zemi a některé zrůdy pod tlakem kamenů z katapultů upouští a trhají svá zničená klepeta. Zlí draci se museli stáhnout, pod takovým množstvím šípů se nemohli pohybovat. Odpočívali někde za obzorem. Temná armáda se zastavila. Zlí generálové doufali, že mohou stát a čekat, ale šípů jakoby neubývalo a potom, co se nebe rozzářilo ve velkém plameni, nebyl pochyb, že se asi dobří nehnou. Zaveleli k první vlně útoku. Stvůry se daly na pochod. Běžely rychleji než kůň. Jenže to už vyšla druhá ohnivá salva. Mladík na svém koni dal jeden ze svých posledních rozkazů. „Všechno, co ještě dokáže stát na nohou, kupředu.“ Ohromné masy se daly do běhu, za neustálého křiku běžely na smrt. Nekřičely však bolestí, či strachem, ale sílou, kterou cítili ve svých pažích. Stařec napnul své paže a udělal mocné kouzlo. Přes hlavy armády proběhlo mocné světlo. Na druhé straně, vprostřed linie se zarazilo do země. Po chvíli děsného řevu a proudění jakési hmoty plné světla nastal ohromný výbuch, až to všem podmetlo kolena. Všichni si zakryli oči. Po chvíli světlo uhaslo. Spousta nepřátel kolem toho místa padla, najednou tam byla jáma hluboká nejmíň jak studna. Masy černých těl a krve stékaly do té propasti. „Tak tohle kouzlo mne stálo hodně přemáhání, myslel jsem, že nikdy nebude potřeba,“ řekl si mocný čaroděj a vyjel také do bitvy. Protože byl sám, který v té chvíli stál na nohou, vypadal jako vůdce všech. Nepřátelské jednotky však neumřely všechny. Postavily se okamžitě do šiku. Lidé a ostatní narovnali, co se dalo a za mladíkem s čarodějem utíkali dál přes pole. Nakonec museli přejít své padlé přátele, nikdo se ale nezastavoval. Každý utíkal. Mladíkova sekera byla nakonec první, která se dotkla nepřítele. Pod její tíhou padali další a další a on je nešetřil, věřil, že vítězství je nadosah. Lidé, zvířata, elfové a jiní, všichni bojovali, jak jen mohli. S některými stvořeními se však nedalo jen tak vyhrát. Temní ještěři utínali hlavy, když chtěli děsit, tak je dokonce polykali a pochutnávali si. Mladík se náhle zastavil, vedle něj umíralo jeho bratrů příliš mnoho. „Takhle nemůžeme vyhrát,“ zamyslel se. Podíval se na krále elfů, zrovna ho zasáhl šíp. Padal pomalu k zemi, ale stále bojoval, podařilo se mu dokonce zabít jednu ze stvůr. Jenže stále více a více padal do náruče smrti. „Takhle nemůžeme vyhrát,“ řekla si mladík podruhé. V tu sáhl po křížku s mrtvého města. „Však i pro vás tu dnes umíráme.“ Když to dořekl, země se dala do dalšího otřesu, začala se na některých místech otvírat. Někdy tak moc, až pohltila některé muže a skřety. Jenže muži po chvíli jakoby vylítávali zpět na povrch. Jakoby někdo nechtěl, aby padali do hlubin. Skřety země bez milosti polykala. Nenasytně, bez lítosti. Ozval se děsný řev, až si ostatní zakrývali uši. „My přišli splnit povinnost,“ zaznělo z těch jam. A skutečně, počala se vynořovat průsvitná těla duchů.

89

Napadali po stovkách nestvůry, skřety tahali pod zem, kde je dusili, rdousili a trávili pokaženou hlínou. „Kupředu,“ zakřičel mladík. Za silného řevu se dali všichni do dalšího útoku. Běželi, jak jen mohli, sráželi skřety k zemi. Moc černa se však nedá překonat. Mezi skřety se postavili čarodějové, a když uviděli ducha, zakleli jej, počal se vracet zpět do země. Mladík se zastavil, přistoupil k němu jeden z duchů. „Ubývá nás, musíme jít, prosím, propusť nás. Naše bitva zde končí.“ Mladík neváhal. „Spěte už navždy v pokoji a míru.“ Duchové se vytráceli. „Teď už je to jen na nás,“ pomyslel si, stiskl pevně svou sekeru a dal se do dalšího útoku. Skřetů také stále ubývalo, ale jakoby se doplňovali o nové a nové. „Sengore, teď,“ zakřičel mladík. Ze skal se vzneslo tisíce křídel, jako odpověď k nim letěli zlí draci, jenže proti takovému množství neměli šanci. Temná křídla překrývala lidi na zemi, padali jako vyškubané peří. Malí ptáci se snesli na hlavy těch nestvůr a vyklovávali jim oči. Někteří ptáci nalétávali na skřety a se vší silou do nich zaryli své ostré zobáky. Spousta ptáků umřela. Nepřátelská vojska se stále zmenšovala, však dobrých umíralo dvakrát více. „Co se stane teď?“ Bitva vypadala, že nemá konce. Slunce zašlo za obzor, končil den a přicházela noc. Skřetům vlévala do žil ohromnou sílu. „Nevzdávejte se,“ vzkřikl elfský král. Když ho proťal osmí šíp, vydechl naposledy. Nakonec se dobrá armáda stáhla zpět ke skále, utvořila pevný kruh. Sengorovi draci dosedli se zbytkem ptáků na skály. Měli potrhaná křídla, krvavé hlavy, ale stále chtěli bojovat. Nepřátelé zatím kruh obklíčili. Sengorovi draci chránili plameny ústup přes skály, ale i tak se jim to dvakrát nevedlo, jeden z draků už ani neměl oheň. Další tisíce se shromáždily u kruhu. Z dvaceti velitelů zbyli pouze tři. Mladík uprostřed nich už nevěděl, co má udělat. Dusání kopyt za kruhem dobře znal. Hradbu hájili i mnozí medvědi s vlky, pár zvířat ještě zůstalo. „Vzdejte se,“ zaznělo za statečnými lidmi. Stál tam zase ten divný mluvčí s jeho hlavami. „Možná vás zabijeme rychleji.“ Ti, co zbyli, se báli ještě více než předtím. „Nenechte si nahnat strach, do poslední kapky krve, do posledního muže. My se nevzdáme, my tu zůstaneme a pobijeme vše zlé.“ Nikdo z davu nevypadal, že chce mladíkova slova zpochybňovat. Stařec chytil mladíka za ruku. „Už vím, jak se jmenuješ.“ Mladík se zastavil. „Právě teď mi to chceš říct?“ Stařec se pousmál. „Ty jsi dítě osudu, jež se ztratilo před dávným věkem, ty jsi Netian.“ S těmito slovy stařec klekl k zemi a z jeho úst vytryskla krev. Vyčerpal všechnu svou sílu. Podíval se nahoru, k obloze. V tu chvíli udělal své poslední kouzlo. Záře z jeho těla vyběhla jako blesk a porazila první linie kolem kruhu. „Teď nebo nikdy,“ řekl mladík. „Kupředu!“ dal rozkaz, kruh se zhroutil, každý utíkal vstříc dalšímu boji. Padali další a další. Až nakonec zbylo jen pár, malá hrstka o sta bojovnících. Za horizontem počalo svítat, nekonečný boj přišel do svého posledního boje. U skal, kde odpočíval Sengor se však někdo objevil. Mladá dívka na koni. Svírala velký roh a s veškerou silou na něj zadula. Zpoza ohromných mas kamene se ozval řev tisíce mužů. Mladík se pozastavil v bitvě. „To není možné.“ Stála tam Vara a za ní její mocná armáda. Vrhla se s nimi na nepřátele, kruh stovky statečných byl volný. Skřeti bolestí křičeli, teď byli oni v početní nevýhodě. Dali se na ústup. Vara uchopila mladíka za ruku a nechala ho vyhoupnout se na koně, spolu cválali tryskem za nepřítelem. „Ne, to není možné,“ zoufal si vyjednavač, když kolem něj proběhlo na stovky jeho lidí. Stál tam a nemohl tomu uvěřit. „To není možné.“ Vara a mladík u něj zastavili. „Dnes končí tvoje hrůzovláda, vrať se ke svému pánovi do věčných pekel,“ řekl mladík a vzal svou sekeru a uťal postupně všechny jeho hlavy, až nakonec vyjednavač černě vykrvácel. Bitva byla u konce. Davem zněly nadšené výkřiky. Skřeti mizeli kamsi do daleka. Tak počal nový věk a končil věk starý. Ve větru a ve starém listí.

90

Závěr Z bojiště se stalo zase údolí, řeka smyla spoušť. Z Vary a Netiana se stali skuteční vládci. Krev matky už nikdy netekla. Stařec zmizel, zbyl z něho jen jeho oblek, posledním kouzlem se vypařil. Elfové a lidé došli věčného požehnání. Víry známého světa aspoň na chvíli přiznaly své chyby. Aspoň na chvíli bylo vše v pořádku. Každý došel konce tohoto příběhu. Na překrásných prosluněných planinách se nakonec událo vše dobře. Aspoň po jeden věk mír vydržel. Duchové pohrávající si s větrem v travách nedopustili, aby tento příběh došel zapomnění. Sengor s jeho draky, se stal vládcem skal, jeho odkaz žije napořád. Láska Vary a Netiana vešla do dějin jako největší příběh všech dob. Království po celém širém světě byly sjednoceny. Však přírodní zákony přetrvají navždy, to neurčí člověk, ani bůh, musíme se jimi řídit, dokud smíme chodit po této zemi. Nikdo nám nemůže brát naši svobodu ani nás o ni ukrádat, tak jest a tak na věky bude. Ať je toho tedy tento příběh důkazem.

91

Obsah Potok.......................................................................................................................................3 Lhota.......................................................................................................................................8 Dlouhá cesta přes planinu.....................................................................................................13 V lesním městě......................................................................................................................17 Ráno......................................................................................................................................22 Bitva......................................................................................................................................24 Malý přízrak..........................................................................................................................28 Lidé.......................................................................................................................................32 Drak.......................................................................................................................................36 Cesta bažinou........................................................................................................................40 Kněz na samotě.....................................................................................................................44 Pusté město...........................................................................................................................48 Cestou utrpení.......................................................................................................................52 Před táborem víry..................................................................................................................54 Cesta přes tábor.....................................................................................................................57 U lesa.....................................................................................................................................61 Příchod do lesa......................................................................................................................64 V pevnosti.............................................................................................................................68 Sen o Alegovi........................................................................................................................73 Cesta v srdci..........................................................................................................................77 Spojení..................................................................................................................................82 Cesta k bitvě..........................................................................................................................84 Bitva......................................................................................................................................88 Závěr.....................................................................................................................................91

92