Dopisy, diskuze a ohlasy Nedocenění profesora Hanzlíčka? Vážený pane šéfredaktore, se zájmem jsem si přečetl v prvním čísle Psychiatrie roku 1999 vzpomínku dr. Kleina na profesora Hanzlíčka (Klein, 1999). V kontextu ostatních příspěvků v tomto čísle Psychiatrie jsem si ale opět uvědomil onu smutnou skutečnost, jak zvláštně a idiosynkraticky v Čechách a na Moravě oceňujeme osobnosti, velké či malé. Já osobně jsem vždy považoval profesora Hanzlíčka za nedoceněného velikána české psychiatrie. Jako mnoho velikánů, profesor Hanzlíček vyvolával v lidech protichůdné pocity. Svět se dělil a stále ještě dělí na hanzlíčkovce a antihanzlíčkovce. Já jsem patřil a patřím k hanzlíčkovcům a jelikož žiji jinde, mohu si dovolit se k tomu otevřeně přiznat. Měl jsem během těch pár let, které jsem pod profesorem Hanzlíčkem pracoval, možnost ocenit jeho nesmírnou vzdělanost, lidskost, cítění pro pacienty, slušnost, poctivost a nedostatek narcizmu. K mým nejhodnotnějším profesionálním zkušenostem patřila pondělní rána na oddělení ve Výzkumném ústavu psychiatrickém (dnes Psychiatrické centrum Praha), kdy profesor Hanzlíček pročítal chorobopisy a já s ním debatoval o pacientech. Vždy měl o pacientech přehled, projevoval zájem, vyptával se na pokroky, poskytoval neocenitelné rady. Pamatuji se ale také na méně příjemné začátky, kdy ve vedlejší pracovně seděla „profesionálně“ starší a zkušenější kolegyně, která trávila dny tím, že dštila oheň a síru a pomlouvala profesora Hanzlíčka. Zpočátku mne to zarazilo a pak mi to připadalo směšné a nedůvěryhodné. Mnoho ostatních kolegů nevědělo, jak se k Hanzlíčkovi „postavit“, či co si o něm myslet. Asi proto, že profesor Hanzlíček nejezdil po konferencích a nepotřásal lidem rukama, říkal moc hezky a upřímně, co si myslí a nesnažil se sbírat jedno vyznamenání za druhým. Raději dával dohromady psychiatrickou encyklopedii, editoval Zprávy v psychiatrii a náruživě četl. Vědění a péče o pacienty mu byly tím největším uspokojením a nic moc jiného nepotřeboval. Krátká vzpomínka dr. Kleina je jenom malou ilustrací Hanzlíčkovy lidskosti a slušnosti, kterou se někteří snažili popřít, ale na kterou nelze zapomenout. Nelze proto než souhlasit s povzdechem dr. Kleina, že na pohřbu profesora Hanzlíčka stáli jen dva z jeho bývalých zaměstnanců a žádný představitel obce psychiatrů. To bylo možná odrazem doby strachu a špatných mezilidských vztahů; profesor Hanzlíček zemřel v roce 1984. Ale v kontextu sáhodlouhých medailónků a vzpomínek na jiné osoby v psychiatrických časopisech posledních let je krátká vzpomínka dr. Kleina také připomínkou toho, jak podivně a nepochopitelně oceňujeme či neoceňujeme skutečné hodnoty. Richard Balon, M.D. Detroit, Michigan, U.S.A. LITERATURA Klein Z. Vzpomínka a dík… Psychiatrie 1999;3(1):58.
Potřebujeme polemiku mezi psychiatry a peptidáři? Příspěvek v Psychiatrii (Patočka, 1999) pojmenovaný Praktické pokyny pro peptidáře, tato pareneze na počest peptidů a perzifláš na práci peptidářů, pobavil jejich početné přívržence, ale pořádně pobouřil podstatně početnější pluky psychiatrů. Proč prý Psychiatrie publikuje podobné paškvily, proč
právě o peptidech a proč peptidáři potřebují propagovat podobné pitomosti. Prý to připomíná palifrázii a prodrom při počínající parafrenii. Přiznávám, že práce o peptidech představuje problematický pleonazmus, ale přísahám, psaný pouze pro povzbuzení peptidářů a propagaci peptidů, případně pro plezír, ne pro pramizerný pšoures. Psychiatrie je pochopitelně psychiatrický plátek a má proto přinášet podobné praktické pokyny především pro psychiatry. Právě proto si ji přece předplatili. Proto také psychiatři prezentaci Psychiatrie, psané na pololesklém papíře podobném pravému papirolinu, převážně přivítali a právem předpokládají publikování přehledných prací předních psychiatrů, poznatků z psychiatrické praxe a pravdivých pasáží z Písma. Praxe pochybných privátních plátků, píšících pouze o problematické paternitě prominentních protektorů prosazujících partikulární potřeby pacifistů, o podivuhodném případu pyrofagie u pederasta postiženého pyrofobií, o prohibici pití pitralonu v presbytářích polských popů, o případu podivínského profesora psychologie, pijícího pravidelně pět plzeňských prazdrojů pro die, prokládaných pepermintkou, považujícího pervitin za pouhé placebo, o pojištěneckém podvodu pomocníka ponocného s pětiletou praxí v Pacově, podezřelého z předstírané panalgie po požití pudinku předkládaného při příležitosti pašijí, o pekelném přístroji propašovaném plzeňskému proděkanovi v presbuřtu pouze proto, že podporoval požadavky profesorů na pololetní prémie, o podagrou postiženém pacientovi s parkinsonizmem a pícháním v pravém předloktí, pašujícího pilulky Pimozidu z pátého poschodí porodnice do přízemí v ponožce pravé papuče, o pasivitě prokurátorů při postihování poriomanie producentů pornografie s politickým podtextem, o popletených podnikatelích považujících pyromanii za parlamentem povolený prostředek k prosazování polistopadových práv pracujících, o provokatérech používajících pyromantii jako prostředek pro predikci pauperizace proreformních publicistů, píšících pošetilé příběhy o participaci provincionálních politiků na podvodech v petrolejářském průmyslu, o pesimizmu polyhistorů pochopit pravidla privatizace pražské „Poldovky“, o profesionálně podujatých peptidářích připravujících peptidy pouze pro potěšení a podobně, považují psychiatři za perverzní. Psychiatři potřebují pobavit i povzbudit, ale především poradit, jak v pohodě přežít příštích pár pětiletek, protože jsou politicky permanentně perzekuováni a ponižováni požadavky parlamentu na provádění preventivních psychiatrických prohlídek u paramimicky se pitvořících poslanců s pestrou paletou psychických poruch, protože psychiatrie přítomnosti prý prožívá pomalý pád, provázený poklesem příjmů praktických psychiatrů, především privátních, plynoucích z peněženek pojištěnců i přerušeným přísunem peněz poskytovaných psychiatrům pojišťovnami prostřednictvím pojištěneckých pokladen. Peptidy je proto pořádně popuzují. Potřebují si prý přečíst o postmoderní psychiatrii, o postavení primářů psychiatrických pavilonů v podmínkách pragmatického působení peněz, o paušálních platbách, o presenilní paranoi premiantů postgraduálních policejních přípravek, o pozérství paralexií poznamenaných publicistů, o pomyslném pokroku v poznání primární prehistorické podstaty paměti, o posuzování psychosenzuálních problémů pacientů, přivoděných prenatálním poškozením penicilinovou profylaxí, pomocí PANSS, o použití plazmaferézy u pseudoobsedantně-kompulzivní poruchy, o prospekci predestinace parlamentních poradců pomocí proutkaření, o podivném případu pluripotentního polyglota píšícího plynule pětapadesáti plnicími pery, o progresivní paralýze pastózních primátorů postižených paratonií a polyfagickou parartrií, o podivuhodných přeměnách přičinlivých parafagických panegyriků na popudlivé pedestriány při příchodu policejního prefekta, o příležitostných paralogických poznámkách pletichařících politiků, jejich pochlebovačů a patolízalů, o preskripci purgativ pilným paciscentům prognostických plánů, o psychosomatických příznacích při předávkování Piroxicamu, o pozvánkách na přednášky propagující prevenci pachyso-mnie pomocí persuaze, o poskytování první psychiatrické pomoci potápěčům při prospekci potopených pokladů, o prevenci psychických poruch u pubescentů a o podobných prestižních platformách psychiatrie. Pro psychiatry je poučný i posledně publikovaný případ parafonií postiženého pedantického pedagoga z Postřelmova, puntičkářsky požadujícího propadnutí panfagií pronásledovaného premianta z primy pouze pro podezření, že v polední přestávce pozřel přesnídávku profesora přírodopisu PhDr. Polívky, připravujícího v podkrovní pracovně polední pokrm pro své pavouky. Průměrný peptidář je pochopitelně po přečtení podobné prelekce perplex a za perverzní považuje psychiatry. Pakliže se psychiatři přesto ptají proč právě peptidy a proč právě v Psychiatrii, pokusím se podat přijatelnou premisu. Přiznávám, že pochybnosti o praktickém použití peptidů v psychiatrii proslovují i přední psychiatři. Ale parbleu! Psychiatrie mezi peptidáři je posud také popelkou. Psychiatr sice považuje peptidáře za politováníhodného podivína, ale i potenciálního pacienta! Proto sice potměšile, ale přezíravě přehlíží jeho poklesky proti protokolu. Pro psychiatra jsou potřební pacienti, protože přinášejí peníze,
proto přijmou do poradny i praštěného a podivínského peptidáře. Psychiatři jsou prostě přísně pragmatičtí. Proti tomu peptidář je poeta. Povětšinou prohlašuje že psychiatrie je přinejmenším podřadný paramedicínský podobor či přímo pavěda, kterou pohrdá a pověstného psychiatra z Peříčka příležitostně pozdraví, pokud jej potká při procházce parkem, ale potom prchá podél plotu přímo do putyky potlačit pintou piva pramálo příjemnou pachuť v puse. Peptidářům povětšinou postačí prošoupané polobotky, pár postarších párů ponožek, pravidelný příjem potravy, příkladně porridge s prynelkami, parazol, pokud prší, příležitostná partie pasiánsu a paruka po prastrýci, protože pro peptidáře jsou prvotní prioritou peptidy. Připravit peptid jim přináší potěšení a publikovat práci v Peptides či podobném prestižním plátku je pro ně postačující pokroutkou. Pochopitelně není příliš povzbudivé, pakliže si peptidáři pletou psychologii s psychiatrií a psychiatři polypeptid s polypropylenem. Proto se pokouším přiblížit peptidáře k psychiatrům přes peptidy, nikoliv přes psychiatrické poradny a propojit problematiku peptidů s problematikou poválečné psychiatrie, jsa přesvědčen, že přispěji k profitu obou. Příležitostně proto píši pochybná pojednání o peptidech i o palčivých problémech psychiatre a spolu s přáteli se pokouším o propojení peptidů s psychiatrií, pátraje po primárním průsečíku obou problematik (Patočka et al., 1996, 1998a, 1998b). Pravděpodobně posledním pokusem o podobné přiblížení byla přednáška na psychiatrickém potlachu v Poděbradech na podzim 1998, pojednávající o peptidech a paměti (Patočka, 1998c). Pokud projevíte přání přednášku poznat, pište na
[email protected], pošlu prezentaci v Power-pointu přes počítač, případně poštou. Přednáška bude patrně také publikována v Psychiatrii. Předpokládám, že psychiatři jsou potřební podobně jako peptidáři a peptidáři pak podobně jako psychiatři. Psychiatry potřebují pochopitelně především jejich pacienti! Příkladně plno pacientů psychiatrických poraden a podobně i politiků podléhá pocitu permanentního pronásledování a pomoc psychiatrů prostě potřebuje, podobně jako potápějící se podnikatelé. Předepsat Psychoton, Protazin, Paroxetin, Papaverin, Pimozid, Piracetam či Prazepam potřebují příležitostně i peptidáři. Pravda, psychiatři příliš často podléhají požadavkům předních producentů psychofarmak a předepisují povětšině pacientů permanentně Prozac, což peptidáře, poznávající pestrost peptidů i jejich psychofarmakologických projevů, poněkud pobuřuje. Pochopitelně. Přátelé peptidáři, přece však nebudete považovat svou paní za pitomou pouze proto, že podlehla předním producentům pracích prášků, podporovaných producenty praček s přímým proplachováním, a prádlo pere pouze v Persilu plus. Pakliže ano, příšerně ji podceňujete. A potom - pere přece vaše podvlíkačky! Přátelé psychiatři, pochopte prosím moje podvojné postavení peptidáře mezi psychiatry! Pokud poradím peptidářům jak plánovat přípravu peptidů pojmenovávat je a patentovat, prosazovat jejich použití v praxi a případně je prodávat, provádím poměrně potřebnou práci. Pokud ale poradím psychiatrům, jak postupovat při poznávání psychických poruch pacientů psychiatrických poraden, jak poznat pacienta s paralexií, jak postupovat v prevenci paroxysmální patofobie u pacienta postiženého potomanií, průduškovým pískotem a pícháním v pravé patě, jak postupovat při prevenci polyfagie, jak při predikci pomočování, jak při punkci paraventrikulárních píštělí, jak poznat pravdomluvného pedofila či přítomnost paranoi u postaršího plukovníka či jeho prefatýna, jak provést perifikaci protestantů s provokatéry, potom přináším pivo do pivovaru! Podívejte, potřebují psychiatři poradit? Předpokládám, že potřebují pouze povzbudit a pokud jde o peptidy, potřebují pouze pochopit principiální peptidové paradigma. Potřebují především perspektivu, potřebují povznést svou personalitu, permanentní perseveraci své perzistence, příhodnou privátní poradnu, profesní, případně poloprofesní přístup k práci a perfektně platící pacienty. Potřebují petrifikovat polistopadovou plutokracii, potřebují paralyzovat pedikulózou postižené pacienty, pět pneumatik na Peugeota, prolongovat papíry na provozování poradny pro postižené palimnezií, piano, pilulky pilokarpinu, Piritinol, Pentoxyfylin, případně Pantokrin. Především ale potřebují pochválit, polaskat, polichotit, pohladit, podrbat na patě a poznat pocit potřebnosti. Potom přijmou i podřadnější postavení parlamentního poradce přes psychiatrii, post pařížského prefekta či prorektora pro planetární pokrok v Pensylvánii, případně pedantického pedela na Polytechnice v Padově. Potřebují ale psychiatři peptidy? Přiznávám, že prozatím ne příliš. Předpokládám však, že pokrok nelze pozastavit a že peptidy se v psychiatrii prosadí již příští pololetí. Pokrok pochopitelně nejsou pouze peptidy. Pokud se pořádně porozhlédneme, pokrok pozorujeme při pěstování papriky, při purifikaci parafínů, při profylaxi příušnic, při parcelaci pozemků, při přípravě piva, při pochlebování pacientům, při plánování potřeby psychofarmak, ale i přímo v psychiatrické praxi.
Příkladně v Praze-Podolí v prosinci pootevřená „PRVNÍ PRAŽSKÁ PRIVÁTNÍ PSYCHIATRICKÁ PORADNA PRO PRIMIPARY“. A propos: V pondělí po poledni, na plovárnu pospíchající penzionovaný plukovník Pazdera od 55. Pěšího pluku, první poslanec za PppP (Praha pouze pro Pražany) použil poznatků pětileté praxe politruka, postavil se před plakát, pastelkou přeškrtal „PRIMIPARY“ a připsal poznámku „PRO PRVORODIČKI“. Potom pozdravil přítomné pobudy pohybem paže a pravil: „Praha je překrásná, ale pokud Pražané připustí podobné prohřešky proti pravidlům pravopisu, pochybuji že přežijí příští povodně“. Pozorně přihlížející psychopatický posluchač práv pan Peloušek po proslovení projevu poslance parlamentu pouze povzdechl a polohlasně prohlásil: „Provokace privilegované primadony!“ a podél promenující se primář Papoušek z prosektury přátelsky přitakal. Procházející policista pohotově přiskočil, praštil Pelouška pětkrát pendrekem přes palici a prohlásil: „Pozor na pusu, posero“! Primář Papoušek potom přelepil Pelouškův pochroumaný periost papírovou páskou od paklíku pětitisícovek (pak, že prý jsou primáři pramizerně placeni) a poodešli na pivo do pověstné pražské pivnice, polohlasně pomlouvajíce policajty i politiky. Poněvadž příklady přitahují, předpokládám, že privátní poradny pro potřebné postupně přibudou i v Plzni, Pardubicích, Prostějově i Pětikozlích. Podobné poradny přivítají nejen primipary, ale i pluripary a postupně pak i puerpery. Pokrok v psychiatrii pozorujeme především na poli psychoterapie a psychopropedeutiky, psychosomatiky a psychofarmakoterapie. Projevuje se příznivě v pozoruhodném počtu psychofarmak, produkovaných předními producenty. Pakliže původně psychiatr předepisoval při potížích s pamětí pouze papír a pisátko, privátní psychiatr přítomnosti předepisuje pilulky pro povzbuzení paměti připravené z práškové potaše, pylu proskurníku a paracetamolu. Případně z puchýřníka, prvosenky, petúnie, pesíků pandy, pelyňku, psárky, prosolených přísavek pobaltských přílipek, pařátů potkana, pavouka Phoneutria, peří z pisily, placenty z pišťuchy, ploutví perutýna, práškovaných pijavic, ploštice či přítulné promyky. Předepsat lze i Prozac, Primalex, Pervitin, Pevaryl, Pipenperon, Promazin, Promethazin, Pitralon a podobně. Prostě plno pozoruhodně plnohodnotných a pomoc přinášejících přípravků a polyfunkčních preparátů, prefabrikovaných v pestrých pilulkách a poskládaných v praktických plechových pikslích, použitelných pro přenášení připínáčků potřebných pro pověšení povětšinou pozoruhodně pestrobarevných posterů početných prací psychiatrů, při pašování pavouků či pakobylek z Portugalska, Panamy či Portorika, pro podložení počítače apod. Pokrok v psychiatrii ale potřebuje permanentní popostrkování. Pořád problematická je např. psychoterapie paragramatizmu. Je to pro polistopadové politiky příznačná psychická porucha, projevující se permanentně při projevech v parlamentu i plenéru. Je prokletím přímých parlamentních TV přenosů, podobajících se potom panoptiku plnému paňáců plácajících pitomosti. Pochopil jsem, že profesní přístup psychiatrů k psychoterapii paragramatizmu je poznamenán poznáním, že politici povětšinou placení psychiatrické péče pouze předstírají, proto psychiatři pragmaticky předepisují politikům i potenciálním pretendentům pouze přibarvenou pilulku Paralenu jako placebo. Přátelé psychiatři, pokud podlehnete pohrůžkám pojišťoven a praštíte s praxí privátního psychiatra, podobné prekérní práci provazochodce nad propastí, případně pendlujícího poradce pana presidenta, předsedy Penklubu či primátora Pardubic, přejděte prosím promptně mezi přátele peptidáře! Přivítají Vás potleskem. Pečlivé přečtení Patočkova pojednání o peptidech v Psychiatrii Vám pomůže překlenout počáteční potíže s peptidy i případné problémy z podřízenými a perfektně Vás připraví pro prestižní povolání příštích pěti pětiletek, případně peptidovou problematikou pořádně poznamenaného pacienta psychiatrického pavilonu. Pouvažujte. Doc. RNDr. Jiří Patočka, DrSc. Vojenská lékařská akademie Katedra toxikologie 500 01 Hradec Králové E-mail:
[email protected] LITERATURA Patočka J. Praktické pokyny pro peptidáře. Psychiatrie 1999;3:62-65. Patočka J, Koupilová M, Herink J, Fusek J. Peptidergic modulation of learning and memory processes.
Homeostasis 1996;37:267-268. Patočka J, Tichý M, Řípová D, Jirák R. Apolipoprotein E jako rizikový faktor demence. Psychiatrie 1998;2:108-111. Patočka J, Koupilová M, Fusek J, Herink J. Modulation of memory processes by neuropeptides. Homeostasis 1998;38:287-288. Patočka J, Koupilová M, Herink J. Neuropeptidy, učení a paměť. Symposium Nové trendy v biologické psychiatrii. Poděbrady 1998;10:1-3.
Vážený pán profesor, počas niekoľkotýždňovej práceneschopnosti som si s potešením pre-študoval článok o životě a diele kolegu Lukeša od Vladimíra Boreckého v 3. čísle druhého ročníka časopisu Psychiatrie. Dovoľujem si upozorniť na nepresnosť, vzniknutú možno nesprávným prepisom, možno horšou čitateľnosťou pôvodného rukopisu (alebo inak), každopádne, v IV. obraze opery Úderka, v časti pojednávajúcej o osude Španielska „pod knutou fašistických katů“, v prvom riadku v pravom stlpci na strane 172 sa chybne uvádza „...podlého Gandilja.“ Nejde o „Gandilja“, ale Caudilja (v španielčině Caudilla), tj. vodcu, führera, resp. poglavnika, čo bol oficiálny titul diktátora Franca. Kedže problematika diktátorov je, žial, stále aktuálna a orientovanosť najmä mladších kolegov v nej nemusí byť stopercentná, pokladal som za vhodné na vyššiespomenutú nepresnosť upozorniť. MUDr. Ludvík Nábělek Nemocnice s poliklinikou F. D. Roosevelta Banská Bystrica
Ad: Chromý K. Závislost na sexu - objev nové nemoci. Psychiatrie 1999;3:86-88. V souvislosti s osvěžujícím a tolik potřebným pohledem prof. Chromého na vznik nových „nemocí“ si dovoluji připomenout zajímavý dopis, který na velmi podobné téma poslal v roce 1988 Oldřich Vinař do British Journal of Psychiatry. Upozorňuje v něm na korelaci výskytu nějaké choroby s možností jejího léčení. Uvádí příklad maniodepresivity, jejíž výskyt na počátku století, kdy pro ni nebyla prakticky žádná léčba kromě kustodiální péče, se odhaduje na 0,5-1%. V období 1940-1950, kdy bylo možno v nejtěžších případech aplikovat elektrokonvulze a dosáhnout někdy pozoruhodného léčebného úspěchu, se prevalence tohoto onemocnění odhadovala na 2-3 %. V důsledku zavedení antidepresiv v padesátých a šedesátých letech se široce otevřela možnost léčit afektivní poruchy ambulantně. Ruku v ruce s relativní úspěšností antidepresiv stoupla prevalence deprese na asi 10 % a někde i více. Medicína je podle Vinaře vždy „action-oriented“, a tak se přednostně zajímá o případy, se kterými lze něco dělat. Naopak, jestliže s určitým stavem nelze pohnout, je ze spektra nemocí vytlačován, jak se stalo v případě homosexuality, která již na seznamu nemocí není vůbec. Ponecháme-li stranou společenské, etické a legislativní aspekty, lze předpokládat, že kdyby se v padesátých letech bývala objevila pilulka měnící hravě sexuální preferenci na tu „správnou“, měli bychom dnes této odchylky nejen plné učebnice, ale i ambulance. Osud diagnóz, o kterých píše prof. Chromý, je tedy mj. v rukou badatelů a farmaceutického průmyslu: budou-li v ovlivňování úspěšní, udělají nemoc i z nedostatečné kvality života, způsobené třeba špatným spojením v městské dopravě. Cyril Höschl
LITERATURA Vinař O. The concept of disease in psychiatry. Brit J Psychiat 1988;153:415.
