Potřebná struktura informací o insolvenčních řízeních The required structure information on insolvency proceedings Eva Kislingerová* ABSTRAKT Práce se zaobírá porovnáním faktických výstupů statistického typu, které jsou k dispozici v českém prostředí a které shromažďuje ministerstvo spravedlnosti, s tím, jaká data by byla potřebná pro subjekty finanční a reálné ekonomiky a také pro vědecké účely. V tomto směru se ukazuje, že nynější údaje jsou naprosto nedostatečné a nemohou sloužit ekonomickým subjektům takovým způsobem, který by jim pomohl k efektivnějším rozhodovacím procesům. Proto jsou navrženy některé údaje, které by bylo vhodné propříště sledovat a zaznamenávat jejich vývoj – jde především o data týkající se objemu majetku věřitelů, který prochází insolvenčním řízením, dále o míru uspokojení pohledávek podle skupin věřitelů, náklady insolvenčního řízení a další. Vedle toho jsou navrženy i některé potenciální směry změn v rámci Insolvenčního zákona, které by mohly vést k celkovému zrychlení a zkvalitnění insolvenčních řízení. Klíčová slova: Insolvence; Bankrot; Statistika. ABSTRACT The article compares factual data in the form of statistics which are available in the Czech Republic and are collected by the Ministry of Justice with the form of data which would be needed for the subjects of financial and real economy and for scientific purposes. In this respect, it becomes apparent that current data are quite insufficient and cannot be used by economic subjects in such a way that would help them achieve more effective decisionmaking processes. Therefore, the paper suggests that the development of a new set of data is observed and recorded – especially data concerning the amount of assets in insolvency proceedings owned by creditors, the volume of debts repaid to different groups of creditors, the costs of insolvency proceedings etc. Besides that, various potential changes to the Insolvency Act are suggested, which may result into speeding up the whole process and improving the quality of insolvency proceedings. Key words: Insolvency; Bankruptcy; Statistics. JEL classification: G30
*
Článek je zpracován jako jeden z výstupů výzkumného projektu Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin“ registrovaného u Technologické agentury České republiky (TA ČR) pod evidenčním číslem TD010093. prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. – vedoucí katedry podnikové ekonomiky, Fakulta podnikohospodářská, VŠE v Praze.
40
Insolvenčních řízení v České republice dynamicky přibývá. Od účinnosti nového Insolvenčního zákona16 jejich počet vzrostl způsobem, který můžeme nazvat minimálně „významným“. Největší vliv na to má pravděpodobně fakt ekonomické a finanční krize, lze ale oprávněně předpokládat, že jistý vliv má i přesunutí části případů, které byly dříve řešeny bez zahájení insolvenčního řízení, právě k insolvenčním soudům. Tedy případy, které byly dříve řešeny nějakou dohodou mezi dlužníkem a jeho věřiteli o vzájemném narovnání vztahů, nyní zatěžují soudnictví. I při letmém přečtení předchozího odstavce je zjevné, že u obou tvrzení jsou použity takové formulace, které ukazují na nedostatek statisticky průkazných podkladů. Jak tvrzení o vlivu krize, tak i tvrzení o přesunu části agendy z mimosoudního řešení do soudního řešení, jsou postaveny na osobním přesvědčení, intuici, zkušenostech a informacích, které sice pocházejí z podnikové a bankovní sféry, ale nejsou to ani zdaleka informace ve vědeckém smyslu slova.
Nedostatek statistiky a jeho dopady Poměrně překvapivě totiž o insolvenčních řízeních příliš nevíme. Známe jejich počet, známe strukturu podání, do jisté míry regionální rozvrstvení, víme řadu podrobností o vývoji v čase. Víme, kolik bylo podání, kolik jich bylo zamítnuto, kolik rozhodnuto a tak dále17. Můžeme mít také téměř nekonečné informace o všech jednotlivých řízeních, neboť Insolvenční rejstřík je v tomto směru naprosto informačně otevřeným institutem. V těchto značných množstvích dokumentů je však v podstatě vyloučeno získávat informace jinak, než studiem jednotlivých případů. To znamená, že z hlediska poznání trendů a celkových dějů je Insolvenční rejstřík absolutně nepraktický a dokonce ještě spíše naprosto nepoužitelný18. Otázkou je, zda tento nedostatek statistiky brání něčemu podstatnému, zda je omezením pro podnikatelské subjekty nebo pro vědeckou činnost. V obou případech zní odpověď ano, protože v obou případech si lze představit takové statistické informace, jejichž znalost by mohla podnikatelským subjektům pomoci při jejich rozhodovacích procesech a vědecké obci ve zkoumání dopadů, funkčnosti a účinnosti Insolvenčního zákona a obecně celého insolvenčního systému. V této souvislosti se nabízí do jisté míry legitimní otázka, nakolik je insolvenční systém vhodným předmětem vědeckého bádání v oblasti ekonomické a nakolik jde spíše o oblast logicky spadající spíše do hájemství právní vědy a do značné míry i filosofie práva, především však do oblasti politiky, neboť jde primárně o legislativní akt. Jenže insolvence či úpadek jsou jednou z forem exitu podnikatelských subjektů z hospodářského prostředí na straně jedné, stejně tak i dokončením ekonomických vztahů a kroků, které započaly rozhodnutím o investici nebo o poskytnutí úvěru na straně druhé. Insolvenční řízení a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka jsou tedy primárně pokračování ekonomických procesů a jako takové tedy nutně spadají mezi situace, které zkoumá 16
Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, zákon je účinný od 1. ledna 2008 Tyto informace jsou zjistitelné na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, kde jdou k dispozici příslušné statistické ročenky (http://cslav.justice.cz/InfoData/statisticke-rocenky.html;jsessionid=0ccf141fd25ab064b8eddfc5fa95), a především na specializovaných stránkách Insolvenční zákon na adrese http://www.insolvencni-zakon.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html. 18 https://isir.justice.cz/isir/common/index.do Formálně je možné v rejstříku vyhledávat i pouze na základě akcí nebo soudních úkonů určitého typu a tyto údaje získat například v určitých obdobích nebo regionech, ve skutečnosti je ale práce tohoto typu s Insolvenčním rejstříkem v podstatě nemožná a pokud, tak neobyčejně časově náročná. 17
41
ekonomická věda. Lze dokonce formulovat tvrzení, že právě malá účast ekonomické veřejnosti a ekonomů jako takových při tvorbě zákonů, které definují práva a povinnosti během insolvenčního řízení, je na škodu především praktické použitelnosti výsledných legislativních norem. Avšak ekonomická věda pracuje vždy se dvěma základními soubory informací. Ty první jsou vědomosti o lidském chování, o motivacích a obvyklých postupech lidských jedinců a tedy i podnikatelských subjektů v kooperačních vztazích, do nichž vstupují a které vytvářejí celkové hospodářské prostředí, tedy to, co obvykle nazýváme ekonomikou. Druhé soubory informací jsou kvantifikace, obvykle číselné, které popisují změny, absolutní hodnoty, vzájemné poměry a další měřitelné skutečnosti ekonomického prostředí. V dané situaci, kdy hovoříme o insolvenčním právu, insolvenčním řízení a obecně o řešení úpadku podnikatelských subjektů, jde mimo jiné o náklady takového řízení, jeho dobu trvání a mnoho dalších okolností. O nichž bude dále řeč. Faktem je, že tyto informace nejsou v českém prostředí mnohdy dostupné a jejich nedostatek, špatná struktura nebo dokonce přímo naprostá neexistence poněkud brání tomu, abychom insolvenční procesy přesněji poznali a abychom tedy byli lépe schopni definovat jejich slabá místa a nedostatky celého systému. Zkusme si představit, jaké oblasti informací by pro jednu a druhou skupinu uživatelů19 byly potřebné a užitečné – bez velkého překvapení zjistíme, že jsou to v podstatě ty stejné informace a v těch stejných formátech. Jaké informace by tedy byly potřebné pro podnikatelský sektor a jaké pro vědeckou oblast? Především by bylo neobyčejně potřebné znát ani ne tak počet nových podání k insolvenčním soudům, ale především počet rozhodnutí soudů o zahájených insolvenčních řízeních a dále pak o vyhlášených konkurzech a povolených reorganizacích a to v určité struktuře – nyní je k dispozici v podstatě regionální členění podle krajských soudů, přičemž ale tato struktura soudů neodpovídá struktuře vyšších územně správních celků. Takže statistiky jsou do jisté míry matoucí. Navíc neobsahují žádné detailnější členění – z hlediska krajských soudů známe jenom data za tyto soudy a pobočky Liberec (Krajský soud Ústí nad Labem) a Pardubice (Krajský soud Hradec Králové), není k dispozici žádné členění přesnější, například podle okresů. Daleko podstatnější však je, že neexistuje, nebo alespoň není dostupná, statistika úpadků podle převládající činnosti dlužníka. Zatímco přesnější regionální členění bychom mohli oželet, neboť alespoň do jisté (nedostatečné) míry jsou tato data k dispozici, členění podle převládající činnosti je nedostatek značný. Jak přesnější regionální, tak i detailnější oborové informace by přitom mohly posloužit velmi dobře jak praxi, tak i při vědecké činnosti. Vhodné by bylo znát především tyto údaje: Regionální členění podaných insolvenčních návrhů, rozhodnutých návrhů, další detailů insolvenčních řízení a výsledků insolvenčních řízení a to v členění podle skutečných krajů a případně podle okresů sídla podniku dlužníka. Insolvenční návrhy, rozhodnutí insolvenčních soudů a další detaily o insolvenčním řízení podle převládající podnikatelské činnosti podniku dlužníka. Druhou oblastí je otázka poměru skutečně vyplacených výnosů z konkurzních řízení jednotlivým skupinám věřitelů a také otázka skutečných nákladů insolvenčních řízení pro věřitele. V obou případech jsme odkázáni na statistiky Světové banky a IFC, které však dávají
19
Tedy pro ekonomickou praxi i pro vědeckou činnost.
42
údaje, o jejichž přesnosti je často pochybováno (Smrčka 2010)20. Ovšem i z těchto čísel můžeme vyvodit informaci, že insolvenční řízení v České republice je méně výnosné pro věřitele, než je průměr zemí OECD, zároveň je nákladnější. Avšak pro dlouhodobou vědeckou práci směřující primárně k tomu, aby insolvenční řízení bylo maximálně efektivní, tedy aby jeho délka trvání byla co nejkratší a zároveň výnosy maximální a zároveň také náklady věřitele co nejnižší, by bylo velmi potřebné znát řadu detailnějších statistických dat. Jde především o tyto informace: Objem pohledávek přihlášených ze strany věřitelů a uznaných insolvenčním správcem včetně těch, které byly nejprve popřeny a posléze uznány na základě například soudního řízení. Náklady insolvenčního řízení účtované insolvenčními správci jako absolutní sumy, jako poměr těchto nákladů k objemu přihlášených pohledávek a jako poměr těchto nákladů ke skutečně vyplaceným prostředkům (vyplaceným ve prospěch věřitelů). Výnosy insolvenčního řízení pro jednotlivé skupiny věřitelů v absolutních sumách, dále také jako procenta z celkových přihlášených a uznaných pohledávek. Data o dlužnících, především průměrný počet zaměstnanců podniku dlužníka, obrat podniku dlužníka a další informace propojené s tím, jakým způsobem je úpadek řešen, na čí návrh, jaký je objem pohledávek přihlášených a uznaných. Velmi vhodné by také bylo znát tato data v jejich regionálním členění. Data o věřitelích, počet věřitelů v závislosti na velikosti podniku dlužníka měřené počtem zaměstnanců, jeho obratem a také objemem přihlášených a uznaných pohledávek. Rozdělení dlužníků podle jejich skupin a to podle počtu věřitelských subjektů, objemu pohledávek věřitelů ve skupinách. Data o vypořádání insolvenčního řízení, tedy míru uspokojení dlužníků podle skupin, délku řízení od podání návrhu do zahájení zpeněžení majetku, do ukončení zpeněžování majetku a do vyplacení výnosu insolvenčního řízení věřitelům. Poměr výnosu ze zástav a zpeněžení majetku použitého dlužníkem jako zajištění k tomu, jaké závazky takto byly zajištěny. Pravděpodobně by bylo možné vytvořit ještě další rozumné a obhajitelné požadavky na statistická data, avšak v danou chvíli je předčasné pokoušet se v této oblasti o úplnost – důležitý je totiž celkový princip a zjištění, že v dané době neznáme odpovědi na množství
20
K této diskusi je vhodné přidat jeden námět. Co se týká nákladů věřitelů na insolvenční řízení, jde o pojem dosti vágní a překvapivě není jednoduché ho přesně definovat. Obvykle se předpokládá, že tento pojem v sobě obsahuje jak náklady plynoucí ze zákona a dalších předpisů, tedy například odměnu insolvenčního správce a osob, které správce přizval ke spolupráci v insolvečním řízení, tak i náklady věřitele na právní analýzy, zastupování a také náklady spojené s tím, že zaměstnanci nebo manažeři věřitele se místo své standardní činnosti musejí zaobírat insolvenčním řízením. Přesněji o této problematice například Richter, 2008 a také do jisté míry Richter, 2011. Co se statistik Světové banky a IFC týká, ty jsou koncipovány jako souhrnné, tedy obsahují v tomto smyslu kompletní přiznané náklady věřitele. Avšak například náklady věřitele na právní služby nebo na čas vlastních zaměstnanců neznáme a nejsou ani statisticky zjistitelné, lze je pouze odhadovat na základě zkoumání určitého vzorku jednotlivých insolvenčních případů, tedy konkrétním výzkumem, jeho analýzou a zevšeobecněním. Nutně tedy vždy půjde o odhad a to odhad navíc založený na určitém dotazníkovém šetření, nikoliv na objektivní znalosti faktů. Věřitelé také nebudou mít velmi pravděpodobně ani odhady toho, jaké jsou jejich náklady spojené s insolvenčními řízeními, takové odhady nebo vyčíslení nákladů můžeme očekávat pouze u bankovních domů a možná některých dalších finančních institucí.
43
otázek, které bychom dokázali zodpovědět tehdy, pokud bychom tato data k dispozici měli a to ve správném členění.
Možnosti využití nových údajů Otázkou samozřejmě je, zda má opravdu smysl vynakládat prostředky a energii na to, abychom poznali lépe procesy, které se během insolvenčních řízení21 odehrávají. Je tedy nutné se ptát, k jakým závěrům by pomocí většího množství lepších dat bylo možno dojít a zda by užitek z těchto závěrů přinesl odpovídající satisfakci vůči vynaloženým nákladům. Insolvenčním řízením prochází aktiva ve značné výši, avšak odhad takových podnikových a podnikatelských aktiv, která jsou kvůli úpadku původního vlastníka distribuována směrem k vlastníkovi novému, neznáme – mimo jiné právě proto, že nemáme k dispozici vhodné podklady o insolvenčních řízeních. Pokud bychom pátrali po účelu insolvenčního řízení, pak ho můžeme definovat jako „uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem nebo hrozícím úpadkem dlužníka tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a to některým z těch způsobů a postupů, které stanoví insolvenční zákon (§ 4 InsZ).“ (Púry, Kuchta 2011, str. 15) Z této definice přímo nevyplývá, že vyřešení otázky dlužníkových aktiv by mělo být velmi rychlé, ale je zde důraz na řešení efektivní a z toho vychází legislativa, když pokládá za obecně prospěšné, aby byl proces ukončen v nejkratší možné době. Tato snaha vychází z představy, že pro ekonomiku je podstatné, aby aktiva nebyla mimo kooperativní vztahy příliš dlouho, přesněji, aby tam nebyla déle, než je bezpodmínečně nutné22. S takovou premisou je sice možné v řadě konkrétních případů diskutovat a zpochybňovat ji na základě jednotlivých událostí, v celku je však nesporně platná. Celková představa o potřebě rychlého vrácení aktiv do standardního hospodářského života vychází z představy, že pouze taková aktiva, která jsou zapojena do dělby práce, tedy do kooperačních procesů, mohou vytvářet zisk, a tedy pouze taková aktiva přispívají k obecné životní úrovni. Čím kratší dobu jsou aktiva vázána v insolvenčním prostředí, tím větší je tedy „veřejný“ prospěch z jejich existence. Druhou rovinou je výnos insolvenčního řízení pro věřitele – zde je úmyslem zákonodárce zajistit, aby byl co největší. Pokud bychom dokázali zrychlit průběh řízení, dosáhli bychom snížení nákladů na řízení, protože jejich výše je nesporně do značné míry závislá na době
21 22
A stejně důležité je i „před samotným insolvenčním řízením“. V oblasti konkurzu se to projevuje na první pohled zvláštním, ale v podstatě naprosto logickým jevem. Pokud k úpadku věřitele dojde v době krize, tedy v čase poklesu ceny aktiv, jsou tato aktiva zpeněžena bez ohledu na třebas racionální úvahu, že v relativně nedlouhé době by bylo možno dosáhnout u nich podstatně vyšší ceny. Konkurz je v tomto směru vůči věřitelům v určité kombinaci okolností dokonce poměrně krutý – například zajištěný věřitel (nemluvě již o věřitelích nezajištěných) získá ze zajištění méně, než kolik činí zajištěná pohledávka, neboť dosažená cena při prodeji je nižší než objem zajištěné pohledávky. Možná by stačilo počkat určitou dobu a realizovat zástavu nebo jiné aktivum později – mohlo by se ukázat, že dosažená cena by nejen pokryla zajištěnou pohledávku, ale také by umožnila vyplatit určitý obnos nezajištěným věřitelům. Účelem konkurzu není ale udržovat majetek dlužníka tak dlouho, dokud bude dosaženo maximálního výnosu, neboť v tu chvíli by do procesu vstupovalo „podnikatelské riziko“, totiž nebezpečí, že by nedošlo k očekávanému růstu hodnoty aktiv, ale například k jejich dalšímu poklesu. Pokud by opravdu věřitelé měli pocit, že za půl roku, za rok nebo za dva roky dostanou za majetek dlužníka tak výrazně vyšší cenu, že se jim vyplatí tento majetek udržovat a riskovat také neúspěch, pak mají jinou cestu – mohou prosadit reorganizaci. Jak již upozornili někteří autoři (Smrčka 2010, Schönfeld 2011), věřitelé mohou využívat, a je dost možné, že se to již děje, při dostatečné vzájemné důvěře a koordinaci, proces reorganizace nikoliv jako sanační metodu řešení úpadku, ale jako vytvoření časového období, po dobu kterého není třeba majetek dlužníka prodávat a co více, není třeba ho ani podnikatelsky využívat.
44
trvání řízení. Pak by záleželo již pouze na jediném – totiž na tom, aby samotní dlužníci vstupovali do insolvenčního řízení v takovém stavu, kdy mají ještě dostatek majetku k tomu, aby byli jejich věřitelé uspokojeni způsobem, který není z hlediska ekonomického brzdícím prvkem hospodářského vývoje. Je tedy zřetelné, že pokud bychom měli k dispozici takové údaje, které by pomohly poznat místa zpomalování insolvenčních procesů, pak bychom mohli dosáhnout příslušných změn zákona a díky tomu také zvýšení užitku pro společnost a ekonomiku. Tyto změny by se mohly stejně dobře týkat jak urychlení insolvenčního řízení, tak i toho, aby byli věřitelé lépe nuceni přihlašovat se k úpadku dostatečně brzy.
Závěr Data, která by bylo vhodné zjišťovat o insolvenčních řízení byla definována již výše. Jejich analýzou a posouzením bychom se dostali k určitým závěrům, které je možné předurčit. Během posledních let, kdy se ustaluje praxe v oblasti insolvenčního soudního rozhodování, proběhlo několik řízení, které mají určující ráz pro další působení soudů. Jde o takové kauzy, jako například OP Prostějov nebo Sazka, tedy případy značného významu, které byly z takového nebo onakého důvodu problematické. Ukázalo se například, že je nutné zajistit lepší systém práce insolvenčních soudů, kvalitnější ochranu věřitelů před případy, kdy je ze strany soudu upřednostňována jejich část a to na úkor skupiny jiné. Je třeba tedy prosadit důslednou spravedlnost v samotném přidělování práce soudcům a zabránit s konečnou platností možnosti, že si určité skupiny věřitelů „vyberou“ soudce. Dále je potřebné zjednodušit ještě více procesní postupy a především je zrychlit – bude potřebné do samotného zákona vložit některé lhůty a omezit možnost, že by liknavostí soudů docházelo ke zdržování insolvenčních řízení. Zároveň stojí za zvážení, zda by nebylo možné v rámci insolvenčního zákona vytvořit určitý institut, který by po dohodě věřitelů umožnil oddálení zpeněžení majetkové podstaty nebo části majetkové podstaty i v rámci konkurzního postupu. Pokud by tento institut byl doprovázen jakýmsi přerušením konkurzního řízení a po jeho dobu by náklady šly na vrub věřitele nebo věřitelů, mohlo by to sice znamenat i značné prodloužení některých řízení, na straně druhé by to ale umožnilo věřiteli či věřitelům větší manévrovací prostor v otázce dosažené ceny majetky. To znamená, že by to mohlo mít určitý význam pro zvýšení výnosu z insolvenčního řízení. A konečně je zde otázka, zda by insolvenční právo nemělo obsahovat některá ustanovení, která by nově a přísněji definovala situaci předlužení a zda by v souladu s dalšími právními předpisy neměl být také formulován maximální podíl cizích zdrojů na kapitálu společnosti. Samozřejmě jde o úvahu, která je velmi citlivá a nesporně nutně narazí na řadu praktických problémů – například některé typy společností poměrně nutně nakládají se značnými cizími zdroji, které často přesahují vlastní kapitál, a nejde jenom o subjekty finanční ekonomiky. Avšak tyto problémy jsou řešitelné v samotné legislativě a zastropování přijatého cizího kapitálu v poměru ke kapitálu vlastnímu by znamenalo podstatně větší celkovou bezpečnost na trhu s úvěry.
Literatura: [1] Richter, T. (2008): Insolvenční právo, ASPI Wolters Kluwer, Praha 2008 [2] Richter, T. (2011): Reorganizing Czech Businesses: A Bankruptcy Law Reform under a Recession Stress-Test, International Insolvency Review, Volume: 20 Issue: 3 Pages: 245-254 45
[3] Schönfeld, J. (2011): Moderní pohled na oceňování pohledávek, C.H.Bech, 2011, Praha [4] Smrčka, L. (2010): The Resource Principle in Czech Bankruptcy Law as It Exist Now and in the Future. Atény 23. 05. 2008 – 25. 05. 2008. In: Marketing and Management Sciences. Proceedings of the International Conference on ICMMS 2008. Velká Británie: World Scientific Publishing Co., 2010, s. 121–127. ISBN 978-1-84816-509-0 [5] Púry, F. – Kuchta, J. (2011): Postih úpadkových deliktů podle nového trestního zákoníku s přihlédnutím k úpravě přípustného rizika, Bulletin advokacie, číslo 9, str. 13 – 24, 2011
46
