Potřeba změn sociálních systémů v reakci na stárnutí populace

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2007

1.

IGOR TOMEŠ

Potřeba změn sociálních systémů v reakci na stárnutí populace

Stárnutí populace je dobrá zpráva

Za velmi důležitou pokládám myšlenku komplexnosti řešení otázek, které souvisejí se stárnutím populace.*) Myslím si, že za prvé je velmi důležitá myšlenka komplexnosti. Zřetelně vidím velký rozpor mezi myšlenkami o komplexním systému sociálního řešení stárnutí obyvatelstva a reálným postupem našich veřejnoprávních institucí v řešení tohoto problému. Připravují reformy dílčí, rozkouskovaná opatření. Žádnou ucelenou strategii jsem v posledních patnácti letech neviděl. Poslední ucelenou strategií byl scénář sociální reformy. Od té doby vláda žádnou ucelenou představu o reformě nemá. Zdůraznil bych, že stárnutí populace je dobrá zpráva. Já si myslím, že je to velmi dobrá zpráva. Je to výsledek historického úsilí. Tady nejde o vývoj v posledních letech, v úvahu je třeba vzít posledních nejméně 200 let. Ten celý proces začal v podstatě po velkém moru v 17. století. Od té doby máme veřejné zdravotnictví, lékařskou péči, všichni usilujeme o lepší a delší život. Takže to je výsledek snažení evropské civilizace po nejméně 200 let. Proč obavy ze stárnutí? Jestliže stárnutí je dobrá zpráva, kde je tedy ten problém? Problém je v tom, že ačkoliv demografové na to upozorňovali již dříve, politika v podstatě to přehlédla a na to nereagovala. Sociální systémy se na stárnutí nepřipravily. Čili problém je v tom, že řízená evropská společnost se na tento proces nepřipravila a má s tím teď starosti. Musí rychle napravit to, co zanedbala. Je to zase pochopitelné, protože politici jsou voleni na čtyři roky a toto je věc dlouhodobé koncepční činnosti.

*) Vystoupení Prof. JUDr. Igora Tomeše, CSc., na konferenci Demografický vývoj v Evropské unii a v České republice: Hrozba? Výzva? Příležitost?, kterou 9. května 2007 uspořádal Senát Parlamentu ČR (výtažek ze stenografického záznamu: http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/ original/40584/34317).


75

2.

Stárnutí je také otázkou sociální a ekonomickou

Stárnutí je důsledkem růstu životní úrovně a růstu určité sociální kultury a uspořádání společnosti. Stárnutí není jenom otázkou zdravotnickou, musíme stárnutí vnímat i jako otázku sociální a ekonomickou. Je to tedy výsledek růstu kvality života v Evropě. Když srovnáme kvalitu života v Evropě před dvěma sty lety a dneska, vidíme velký rozdíl. Navíc je potřeba k tomu přidat už i novodobé trendy. Začíná se uznávat jednak veřejné zdravotnictví jako úsilí o dobré prostředí, hygienické prostředí, a začíná se uznávat a prosazovat i úsilí o životní prostředí. To všechno má vliv na stárnutí obyvatelstva. Stárnutí není jenom přibývání starých lidí. Je to i změna sociální struktury a životního cyklu. Uvědomte si, kdy nastupují lidé poprvé do práce. Můj dědeček šel do práce ve 14 letech. Já jsem šel do práce v 29 letech. Než jsem prodělal všechno to školení a přípravy na povolání, tak mi bylo 29 let, až potom jsem uzavřel svůj první pracovní poměr. Toto je také stárnutí. Myslím si, že prodlužování doby vzdělávání je důvodem, proč musíme o stárnutí uvažovat jako o změně životního cyklu a životního rytmu.

3.

Ekonomická globalizace prohlubuje sociální problémy

Další věc, na kterou bych chtěl upozornit, je, že stárnutí není jenom problém Evropy, je to globální problém. Svět není připraven. Uvědomte si, že zatím mluvíme pozitivně pořád o globalizaci v souvislosti s ekonomickými přínosy. Neslyšel jsem, že ekonomická globalizace plodí a prohlubuje sociální problémy. Ona sociální problémy neřeší. O tom existují studie Evropského sociálního fóra jak z roku 2002, tak z roku 2004, které dokazují, že globalizaci je třeba řídit, má-li se zabránit prohlubování nepříznivých sociálních důsledků. Tuto skutečnost uznává dnes i Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Takže zřetelně i přední ekonomové pochopili, že jestliže nebudeme ekonomickou globalizaci řídit sociálně, pak stárnutí bude znamenat chudnutí obyvatelstva, světového obyvatelstva. Když nevyřešíme problém podpory starých lidí, tak dojde k chudnutí obyvatelstva také u nás. Globalizace prohlubuje chudnutí rozvojových států. Uvědomte si, co to je chudoba. Chudoba je nedostupnost, ne nedostatek. Je to nedostupnost zdrojů a nedostupnost služeb – služeb jako je zdravotnictví, služeb jako je vzdělání – a to znamená, že regulace musí podpořit redistribuční solidaritu mezi ekonomickými a sociálními systémy na podporu dostupnosti těchto služeb a zdrojů i v chudých zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Jinak migrační procesy ze zaostalých do vyspělých zemí budou podstatně dramatičtější. Evropa posouvá akcent v sociální politice. Ten akcent jde od důrazu na péči v ústraní k důrazu na podporu v přirozeném sociálním prostředí, od života v sociálních ghettech a v sociální pasti k podpoře sociální „trampolíny“, od rezidenčních služeb k podpoře života v přirozeném sociálním prostředí. A toto je trend, který se musí v podstatě respektovat i u nás. Když se podíváte na materiály EU, tento 76


posun v akcentu je tam zcela patrný. Udržet člověka v normálu, ve standardním sociálním prostředí, je dnes vlastně heslo pro 21. století. Proto hlavním nástrojem v sociální politice nejsou ani tak podpory, ale dostupnost zaměstnání. Jakéhokoliv zaměstnání. Čili přístup ke zdrojům, přirozený přístup ke zdrojům. A k tomu je potřeba vytvořit potřebné prostředí. A to prostředí bude samozřejmě diferencované pro zdravé lidi, pro zdravotně postižené, ale všichni musí mít v podstatě stejnou příležitost. Rovná příležitost přitom neznamená jenom řešení gender problému. Je to problém např. zdravotně postižených a zdravých lidí atd. Některé nepříznivé sociální jevy jsou vlastně výsledkem nefunkčnosti sociálních systémů. Uvědomme si, že lidé jsou normální a chovají se tak, jak jim sociální systémy dovolí. Nehledejme tedy vinu v lidech, ale zamysleme se nad fungováním sociálních sytémů, poněvadž tam je chyba. Vždycky tam bude chyba.

4.

Jednotlivé oblasti sociálního systému a otázky jejich reforem

A teď k jednotlivým oborům sociálního systému a k otázkám jejich reforem. Podle mého pojetí tam patří i zdravotnictví, i vzdělání, to všechno jsou nástroje rozvoje sociálního systému, když to chceme a budeme vnímat globálně a komplexně. Na první místo samozřejmě patří důchodová reforma. To se dneska skloňuje všemi slovy a všemi způsoby. Chtěl bych upozornit na to, že v důchodové reformě je finanční stránka krátkodobou záležitostí. Jsou studie ekonomů, např. dvou nositelů Nobelovy ceny, že dlouhodobě ve vizi 40 – 50 let v podstatě všechny finanční systémy produkují stejný výsledek. Každý finanční systém má své klady a zápory. A např. si uvědomme, že kapitalizací peněz a fondovou technikou začal sociální systém v Německu. Proč se opustila tato metoda? Protože došlo k prudkým ekonomickým turbulencím a fondy se devalvovaly. Angličané měli Provident Fund (povinné spoření). Zavedli je ve všech svých koloniích. Opustili je v 60. a 70. letech a přešli na průběžné financování. Zřetelně tam tedy existují nějaké problémy. Podstatná v důchodové reformě je změna parametrů systému, to znamená, že ve společnosti existuje rovnováha, nějaká bilance mezi těmi, co to budou platit a těmi, kteří budou brát. Je jedno jak – jestli to bude v sociálním prostoru nebo v sociálním čase, to je nepodstatné. Jestliže se příliš přidá jedněm, ubere se druhým a začnou se vytvářet sociální problémy jinde. Např. přidám-li moc důchodcům, projeví se to v např. v rodinách s dětmi. Čili celý problém důchodové reformy, kdekoliv ji dělají, spočívá v tom, že státní orgány se snaží znovu nastolit rovnováhu mezi těmito dvěma kategoriemi. Varuji před pozitivní diskriminací některé kategorie v tomto smyslu. Vždy to vede k problémům u jiných lidí, čili vytvářejí se nové potíže. Které parametry důchodového pojištění jsou nejrozhodnější? Podle mého soudu jsou to důchodový věk a doba pojištění. Uvědomte si, že když zaváděl Bismarck svůj důchodový systém pro dělníky, tak jenom 8 % lidí se dožilo důchodového věku. Tam tedy tehdy mohli použít úplně jiné parametry, než můžeme použít my. Doba pojištění je dnes příliš krátká. V systému musí být rovnováha mezi dobou pobírání důchodu a dobou placení důchodu; ta se zkrátila. Musíme znovu zvážit zvýšení důchodového věku a prodloužení doby pojištění pro vznik nároku na plný důchod. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2007

77

Třetí parametr – a to je zlozvyk, který v minulosti vznikl z důvodu nedostatku pracovních sil – je, že lidé žijící na solidaritních průběžně financovaných důchodech mohou pracovat a brát důchod. Ve všech jiných systémech platí zásada mzda nebo důchod. Nevidím důvod, proč mladí lidé by měli platit důchodce, kteří ještě pracují, a měli by ukrajovat ze spotřeby své a své rodiny. My jsme na tento problém upozornili už někdy v roce 1991 a neuspěli jsme, protože je tady silně zakořeněný sociální atavismus. Ale myslím si, že je to jeden z důvodů, který vede k prodražování celého důchodového systému. Mladí lidé, kteří platí svým dědečkům na důchod, přitom s nimi musí soupeřit na trhu práce. A přitom je to nefér soutěž. Tito dědečkové mohou pracovat za nižší mzdu, protože mají důchod. Kde je logika věci? Ten systém souběhu příjmu a důchodu prostě plodí problém.

5.

Je třeba přistoupit k diverzifikaci zdrojů důchodového pojištění

Poslední věc k důchodovému pojištění. Je třeba zvažovat diverzifikaci zdrojů v důchodovém systému. Představa o tom, že bude jeden důchodový fond, který uhradí všechny potřeby, je dávno historií. Dnes musíme budovat multizdrojové systémy. Proto je potřeba budovat doplňkové formy důchodového pojištění. A nejenom to, co vzniklo v roce 1995. Je třeba otevřít jiné formy, např. zaměstnanecké důchody, posílit životní pojištění atd. Čili vytvořit pluralitu zdrojů. Prostě dát lidem šanci, dát jim svobodnou volbu, jak si chtějí zaopatřit svůj důchod, a dát jim odpovědnost za to, že se o to postarají.

6.

Rozlišujme mezi poskytováním zdravotní péče a financováním zdravotnictví

Pokud jde o zdravotní politiku, je to jasný problém – je třeba odlišit poskytování zdravotní péče a financování zdravotnictví. V různých zemích, kde působím jako poradce, tyto dvě věci zásadně řeší a upravují odděleně. V zdravotnictví jde o tři balíky problémů: o veřejné zdraví, o zdravotní péči, její dostupnost a kvalitu, a o financování zdravotní péče. Ty se musí řešit odděleně, ale současně. A jestliže se každý ze systému dořeší a vyladí ve vzájemné harmonii, potom můžeme mluvit o systémové reformě. Pokud se však budeme dohadovat, zda se bude platit 20 nebo 30 korun za návštěvu lékaře, tak to považují za směšnou náplast na zdravotní pojištění.

7.

Celoživotní kariéra u jednoho zaměstnavatele je minulostí

Pokud jde o zaměstnanost, myslím, že představa o celoživotní kariéře u jednoho zaměstnavatele je minulostí. Dnes to funguje jenom ve státní správě, a ani tam ne, protože jak se ministři střídají, tak propouštějí jedny a přijímají jiné zaměstnance. Takže ani tam už není kariéra na celý život. To ale znamená, že musíme uvažovat o tom, že fluktuace je zcela přirozený jev, je to přizpůsobování se trhu práce. To ale také znamená, že lidé mohou také prácovat tak, že skládají 78


různé dílčí zaměstnání. Je celá řada lidí, kteří mají tři zaměstnání. Všechny jsou po 2, 3, 4 hodinách a skládají to. Říká se tomu prekérní zaměstnání. Ten název vymysleli Italové. Podívejte se na náš zákoník práce, je v podstatě plodem sociálního atavismu, protože vychází z představy celoživotního zaměstnání. Zákoník práce v podstatě nemá mít větší ambice než poskytnout sociální ochranu zaměstnancům, nikoliv regulovat vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, úplnou regulaci musí obsahovat pracovní smlouva. Současnou podobu zákoníku práce zavedli komunisté. Vytvořili celospolečenský pracovní řád, protože si uvědomte, že jsme všichni byli zaměstnanci státu. Povýšili pracovní řád na zákoník práce, protože všichni jsme byli zaměstnanci „jedné firmy“. Jakmile máme různé firmy, pak zákoník práce musí mít jinou podobu. Zákoník práce neodpovídá potřebám ochrany zaměstnanců v podmínkách tržní ekonomiky.

8.

Připravit tvůrčím způsobem myslící lidi

Pokud jde o vzdělávací politiku, myslím, že základní vzdělání, vstupní vzdělání by mělo být univerzální, protože musíme počítat s tím, že podle mého odhadu přibližně 54 % lidí stejně na konci svého života dělají něco jiného, než k čemu se vyučili nebo vyškolili. To znamená, že adaptace změnám na pracovním trhu probíhá zcela průběžně. Musíme proto přecházet na celoživotní vzdělávání a na rekvalifikace a na akreditace a na všechny tyto formy, které umožňují průběžné přizpůsobování kvalifikace procesům na trhu práce. Čili doporučují začít univerzálním, širokým vzděláním a potom specializací, rekvalifikací, doškolováním atd. podle potřeb trhu práce. Za druhé, podle mého soudu je potřeba dát školám větší autonomii, protože školy samy by měly hospodařit se svými prostředky a měly by rozhodovat o tom, jak a koho budou školit. Samozřejmě budou školy dobré a školy špatné. Vždyť i v Americe, když řeknete, že jste z Columbie nebo z Harvardu, tak to je o něčem jiném, než když řeknete, že jste někde ze Severní nebo Jižní Dakoty. Ale to je v pořádku, to je přirozený proces. Ale důležitá je třetí věc, my musíme umožnil lidem dosahovat vyššího vzdělání. Proč? Protože Evropská unie v globalizované ekonomice má jedinou šanci, a to je „high-tech“, to znamená prodávat rozum, nikoliv manuální práci. Musíme se připravit na to, že budeme mít „rozum“ k prodávání, to znamená, škola musí připravit lidi ne biflováním, ale připravit tvůrčím způsobem myslící lidi, a to bohužel naše vzdělávací systémy nedělají.

9.

Rodinná politika je spojena s redistribucí

Ještě poslední dvě poznámky, a to je k rodinné politice a k migraci. Souhlasím s tím, že neexistuje univerzální rodina a ani jediná rodinná politika. Rodiny se od sebe velice liší. Musíme diferencovat rodinné potřeby v rodinné politice. Neznám účinnou jednotnou plošnou rodinnou politiku. Rodinná politika je samozřejmě vždy spojenou s redistribucí. Ta redistribuce má v podstatě dvě základní tendence. Redistribuují se prostředky odněkud někam. První rovina redistribuce je od bohatých k chudým. Druhá rovina od bezdětných k rodinám s dětmi. První rovi-


79

na je pro nízkopříjmové skupiny, druhá rovina pro střední třídu, protože střední třída dnes v podstatě nemá vůbec žádnou podporu společnosti. Kdyby si však mohla odečíst na daních alespoň náklady na vzdělání svých dětí, už by to byla veřejná pomoc. Domnívám se, že v rodinné politice musíme diferencovat.

10. Migrační proudy do Evropy a do České republiky Pokud jde o migraci, domnívám se, že je potřeba počítat s velkou migrací do České republiky. Pokud půjde o migraci ze slovanských států, bude mít rychlou integraci. S tím máme zkušenosti. Ale mám obavy, že ta migrace půjde z Asie a možná i ze Severní Afriky, ale spíš z Asie, protože Severní Afrika směřuje do Itálie, Francie a do Španělska. Co to ale bude znamenat? Dnešní česká společnost je v podstatě xenofobní, to si nebudeme zastírat. Stačí jet metrem nebo tramvají a vidíte to. Vláda na to chce jít integrační politikou. To mně připomíná konec 19. století. Podle mého soudu integrační politika nerespektuje kulturní diference, které budou přežívat po několik generací. Podívejte se na Francii, kdo bouří v ulicích? To je třetí generace imigrantů. To už nejsou imigranti! Je to třetí generace bývalých imigrantů, dnes občanů, která nedosáhla stejné rovnosti jako ostatní většina obyvatelstva. Čili podle mého soudu integrační politika není to nejšťastnější řešení. Tam je potřeba zvážit všechny parametry tohoto složitého procesu od monolitní společnosti k pluralitní, etnicko-kulturní pluralitní společnosti. Čeká nás to, co zvládla Anglie do určité míry, kromě pákistánských imigrantů. Měli bychom se učit v Holandsku, měli bychom se učit v Anglii. Ani v Anglii, ani v Holandsku o integrační politice nemluví.

11. Sociální stát je součástí evropské civilizace Často se říká, že skončil sociální stát. Podle mého názoru to neplatí. Sociální stát je součástí evropské kultury. Vyvíjel se postupně přes dvě stě let, vyvíjel se od francouzské revoluce, od Jakobínské ústavy. Jeho prvotní principy formulovali liberální Angličané. Sociální stát dnes patří do kvality života v evropské civilizaci. Zaručuje určité stránky kvality života. O čem můžeme a budeme diskutovat, je o hojnosti sociálního státu, ale to je o něčem jiném. To je kvantitativní stránka sociálního státu. Tu je třeba znovu promyslet, tu je třeba znovu systémově „ošetřit“. Ale samotná myšlenka sociálního státu jako kvality je součástí naší evropské civilizace a zanikne až s ní.

Seznam použité literatury / References Matoušek, O. a kolektiv: Metody a řízení sociální práce. Portál, Praha 2003. Munková, G. a kolektiv: Sociální politika v evropských zemích. Karolinum, Praha 2004. Pocta Igoru Tomešovi. VŠAP, Praha 2006.

80


Tomeš, I.: Ekonomické reformy v Evropě: příležitost k růstu v rozšířené Evropské unii. Aplikované právo č. 1/2004. Tomeš, I.: Dlouholetá péče o starší osoby. Aplikované právo č. 1/2005. Tomeš, I.: Nejnovější trend v sociální ochraně je v diverzifikaci soustav. Aplikované právo č. 1/2006. Tomeš, I.: Sociální politika. Teorie a mezinárodní zkušenost. Socioklub, Praha 2001. Tomeš, I.: Sociální stát v globalizujícím se světě, Aplikované právo č. 2/2003. Tomeš, I.: Sociální správa, Portál, Praha 2002. Tomeš, I. – Koldinská, K.: Sociální ochrana v Evropské unii, C. H. Beck, Praha 2003. Tröster, P. a kolektiv: Právo sociálního zabezpečení. C. H. Beck, Praha 2000.

Klíčová slova Stárnutí populace, ekonomická globalizace, chudnutí obyvatelstva, sociální politika, dostupnost zaměstnání, veřejné zdraví, zdravotní péče, financování zdravotní péče, diverzifikace zdrojů důchodového pojištění.

Keywords Aging of the population, economic globalization, increased poverty in the population, social politics, accessibility of jobs, public health, health care, financing of health care, diversification of sources for pension insurance. ••• Igor Tomeš Need for Changes in Social Systems in Reaction to Aging of the Population The article contains basic ideas expressed by the author on May 9th 2007 in the Senate of the Parliament of the Czech Republic. The author considers the issue of aging population as good news. He stresses though that the aging of the population is not only a medical issue, but also an economic and social one. Economic globalization may also lead to increasing poverty of the population. Unless the problem of old people is solved, even first world countries face the threat of increased poverty. The author considers accessibility of jobs to be the main tool of social politics. The motto for the 21st century should be to keep a man in the normal, in a standard social environment. As for health care delivery, the author differentiates between 3 areas of problems: public health, health care and the financing of health care. All these issues must be addressed individually but simultaneously.


81

Potřeba změn sociálních systémů v reakci na stárnutí populace

Recommend Documents