Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Bc. Jana Mikušová, Ph.D.

Brno 2011

Jan Máša

Děkuji vedoucí mé bakalářské práce paní Ing. Bc. Janě Mikušové, Ph. D. za čas a cenné rady, které mi poskytla při odborném vedení této práce.

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval pod odborným dohledem vedoucího práce samostatně, a to za použití zdrojů, které jsou uvedeny v kapitole Literatura. V Brně dne 26. května 2011

___________________

Abstract This bachelor thesis deals with state aids. The first part deals with the protection of competition policy within law of European Union and its most common disorders. It describes the types of state aid, legal regulation in the Czech and European Union law. It also deals with new aid notifications, verification of eligibility for the granting of state aid and the recovery process, which was not acquired in keeping with European Union law. To control the illegal aid will be described in a particular case. Finally, it offered a possible solution to the disputed areas. Keywords competition policy, state aid, state aid recovery process.

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá problematikou veřejných podpor. V první části se zabývá i ochranou hospodářské soutěže v rámci komunitárního práva a jejími nejčastějšími poruchami. Popisuje druhy veřejné podpory, právní regulaci v právu českém i právu evropské unie. Zabývá se také notifikací nových podpor, kontrolou oprávněnosti udělení státních podpor a postupem při navrácení podpory, která nebyla nabyta v souladu s právem evropské unie. Postup řízení o neoprávněné podpoře bude popsán na konkrétním případu. Závěrem je nabídnuto možné řešení sporných oblastí. Klíčová slova hospodářská soutěž, veřejná podpora, státní podpora, navrácení státní podpory.

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory

11

Obsah 1 Úvod cíl a metodika práce.............................................................17 1.1 Úvod...............................................................................................................17 1.2 Cíl práce.........................................................................................................18 1.3 Metodika práce..............................................................................................19 2 Politika hospodářské soutěže v rámci Evropského společenství. .20 2.1 Právo kartelové.............................................................................................22 2.2 Právo ošetřující oblast zneužití dominantního postavení..........................23 2.3 Prosazování zákazu kartelů a zneužívání dominantního postavení...........24 2.4 Právo spojování (fúzí) podniků...................................................................25 2.5 Právo veřejných podniků.............................................................................26 3 Veřejná podpora..........................................................................28 3.1 Veřejná podpora v českém právu.................................................................28 3.2 Veřejná podpora v právu Evropské unie.....................................................28 3.2.1 Primární právo Evropské unie..............................................................28 3.2.2 Sekundární právo Evropské unie.........................................................32 4 Nejčastější typy veřejné podpory.................................................36 4.1 Státní záruky.................................................................................................36 4.2 Daňové úlevy................................................................................................36 4.3 Prominutí plateb sociálního a zdravotního pojištění..................................37 4.4 Prodej pozemků za zvýhodněnou cenu.......................................................37 4.5 Navyšování základního kapitálu..................................................................38 4.6 Kapitalizace pohledávek..............................................................................38 4.7 Dotace...........................................................................................................39 4.8 Odkup nebonitních pohledávek..................................................................39 4.9 Úvěr..............................................................................................................39 4.10 Privatizace..................................................................................................40

12

Obsah

5 Výjimky z poskytování veřejné podpory........................................41 5.1 Podpory slučitelné se společným trhem.......................................................41 5.1.1 Podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům. .41 5.1.2 Podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi...........................................................41 5.1.3 Podpory poskytované hospodářství určitých oblastí SRN...................42 5.2 Podpory podmíněně slučitelné se společným trhem..................................42 5.2.1 Podpory méně rozvinutých oblastí.......................................................42 5.2.2 Podpory významného evropského projektu.........................................42 5.2.3 Horizontální podpory............................................................................43 5.2.4 Sektorová podpora................................................................................48 6 Instituce činné v řízení o veřejných podporách............................50 6.1 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže......................................................50 6.2 Evropská komise...........................................................................................51 7 Řízení před Komisí.......................................................................53 7.1 Oznámení nové podpory...............................................................................54 7.2 Řízení týkající se protiprávní podpory.........................................................57 7.2.1 Navrácení podpory................................................................................58 7.2.2 Úloha vnitrostátních soudů při navracení veřejné podpory................60 7.2.3 Důsledky nesplnění rozhodnutí Komise...............................................65 8 Řízení týkající se zneužití podpory...............................................66 9 Rozbor případu............................................................................67 9.1 Stručné seznámení s případem....................................................................67 9.1.1 Podrobný popis režimu..........................................................................67 9.2 Řízení............................................................................................................68 9.2.1 Získávání informací před zahájením řízení..........................................68 9.2.2 Připomínky Itálie..................................................................................69 9.2.3 Připomínky zúčastněných subjektů .....................................................69 9.3 Vyhodnocení.................................................................................................70

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 13 9.3.1 Státní podpora podle čl. 87 odst. 1 smlouvy o ES ................................70 9.3.2 Slučitelnost se společným trhem...........................................................71 9.4 Navrácení podpory.......................................................................................72 9.5 Shrnutí..........................................................................................................72 9.6 Odvolání.......................................................................................................72 9.7 Shrnutí procesní stránky..............................................................................72 9.8 Ekonomické zvýhodnění .............................................................................73 10 Závěr...........................................................................................74 11 Literatura....................................................................................78 11.1 Monografie...................................................................................................78 11.2 Internetové odkazy......................................................................................79 11.3 Použitá legislativa.......................................................................................80

14

Seznam obrázků Obr 1. Nutnost notifikace..........................................................53 Obr 2. Notifikační proces..........................................................56

Obsah


Seznam tabulek Tabulka 1. Neoprávněná podpora...........................................58 Tabulka 2. Úrokové sazby.......................................................64

15

16


17

1 Úvod cíl a metodika práce 1.1

Úvod

Veřejná podpora, která je často nazývána i státní podporou (tento název je odvozen z anglického pojmu „state aid“), je jednou ze základních poruch společného trhu Evropské unie, ale i tak je v teorii i literatuře oproti dalším oblastem soutěžního práva ES daleko méně diskutována[1]. Což je velká škoda, protože jde o poměrně zásadní zásahy do hospodářské soutěže. Tyto intervence v rámci své hospodářské politiky používají státy především v oblastech, ve kterých mají dlouhodobý zájem o zachování prosperity. Mezi taková odvětví můžeme zařadit například podporu zaměstnanosti (respektive snižování stavu nezaměstnaných občanů) nebo podporu tradičního odvětví daného regionu chápaného jako kulturní dědictví národa. Výhoda těchto podpor, oproti intervencím ze strany soukromých investorů, je ta, že stát očekává výsledky spíše dlouhodobého rázu, které by byly v rámci tržního hlediska nepřijatelné. Na státních intervencích však nemusí vydělat pouze podnik, který tímto získá konkurenční výhodu proti ostatním soutěžitelům, kteří podporu nezískali, ale i spotřebitelé (například snížením cen) nebo obyvatelé státu, který intervence provádí (jak již bylo psáno výše, podpory jsou často cíleny pro zvýšení zaměstnanosti regionu, lidé tedy získají další pracovní místa). To však zvláště v době, kdy se státům nedaří úplně podle představ může (i pod tlakem veřejnosti) dotlačit tyto státy k populistické podpoře místních stěžejních průmyslových odvětví, čímž podporované podniky (nebo celá odvětví) získají konkurenční výhodu a naruší se tak tržní hospodářské prostředí. Z toho důvodu musí státy vždy důkladně promyslet, zda jsou podpory natolik nezbytné, aby byla narušena hospodářská soutěž. Tyto intervence většinou nenarušují jen hospodářskou soutěž uvnitř státu, ale i uvnitř celého Společenství. Proč je celkem zřejmé. Díky podpoře místních podniků, je pro podniky ostatních států velice obtížné konkurovat při dovozu svého zboží na trh daného státu, ale i při vývozu produktů podporovaných podniků do ostatních zemí EU. Tím se rapidně sníží konkurenceschopnost nedotovaných podniků. Dále narušují volný obchod

18

Úvod cíl a metodika práce

v rámci Evropského společenství, protože jsou velice omezeni případní „nepodporovaní“ dovozci. Proto musela být oblast státních podpor řešena v rámci politiky hospodářské soutěže EU v primárním právu Společenství. Ochrana hospodářské soutěže se v Lisabonské smlouvě objevuje v hlavě VII. s názvem „Společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů“. V rámci této práce se budu zabývat i první kapitolou této hlavy s názvem „Pravidla hospodářské soutěže“. Tato kapitola obsahuje oddíly: „Pravidla platná pro podniky“ (články 101 – 106), které budu rozebrány pouze okrajově v podkapitole 2 této práce a „Státní podpory“, který bude stěžejní pro zbytek práce (články 107 – 109 ). Aby se státní aparát při přidělení dotace „nespálil“, nenarušil hospodářskou soutěž a nemusel být ze strany Společenství sankcionován, musí každou podporu nahlásit Evropské Komisi. Ta pak rozhoduje o oprávněnosti veřejné podpory. Jak taková notifikace probíhá a jak probíhá řízení při navrácení neoprávněně přidělené podpory bude popsáno na konci práce.

1.2 Cíl práce Cílem této bakalářské práce je zjistit, na jakém právním základě a jakým způsobem je řešena problematika návratu neoprávněně přidělené státní podpory, a to jak na poli Evropské unie, tak v České republice. Na tomto základě případně navrhnout možná zlepšení tohoto procesu, případně jeho kontroly. Práce se zaměří na problematiku veřejných podpor, které významně narušují obchod mezi jednotlivými zeměmi. Součástí zkoumání bude především judikatura soudů EU a rozbor rozhodnutí Komise ve věcech neoprávněně přidělené veřejné podpory. V teoretická části bude poukazovat na nejznámější poruchy hospodářské soutěže s důrazem na zakotvení jejích pravidel v evropském právu. Poté bude konkrétněji zkoumat oblast veřejných podpor v evropském i českém právu. Práce nás seznámí s typy podpor, se kterými se můžeme v praxi setkat. V další části se zaměří na procedurální stránky spojené s povolováním a především s řízením spojeným s neoprávněně přidělenou veřejnou podporou. Praktická část bude zaměřena na analýzu jednotlivých soudních rozhodnutí a rozhodnutí Komise EU, a to nejen z pohledu obsahu rozhodnutí, ale také

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 19 z pohledu procedurální stránky, tedy jakým způsobem jednotlivá řízení probíhají. V praktické části bude také zhodnocen ekonomický dopad této neoprávněně přidělené podpory na jejího příjemce.

1.3 Metodika práce K dosažení vytyčených cílů je nutné analyzovat prameny primárního a sekundárního práva Evropské unie. Dalšími prameny pro účely této práce budou odborné publikace, zabývající se právem Evropské unie, poruchami hospodářské soutěže nebo veřejným podporám jako takovým. Dalším místem, kde by mohly být poskytnuty informace o problému veřejných podpor mohlo být informační středisko Europe direct, sídlící na Kobližné ulici v Brně. V práci bude rozebrán případ neoprávněně přidělené veřejné podpory, na kterém budou navrhnuty možná zlepšení problémových částí procesu navrácení veřejné podpory. V rámci této práce je nutné upozornit na nedávné přečíslování Smlouvy o založení Evropského společenství Lisabonskou smlouvou. To je poměrně problematické, protože téměř všechna odborná literatura a judikáty používají staré číslování. Proto bude v práci používáno číslování staré, tedy 81 – 89 , místo nového 101 – 109. Změnami mezi starou a novou verzí se bude práce zabývat v kapitole Primární právo Evropské unie. Protože je v této bakalářské práci opakovaně použito několik zkratek je nutné si vymezit, jak jsou myšleny: ES – Evropská společenství, Smlouva – Smlouva o založení Evropského společenství, ESD – Evropský soudní dvůr, EU – Evropská unie, veřejný orgán - státní instituce, kraje, obce, města nebo podniky, v kterých má stát rozhodující slovo, podpora – veřejná nebo státní podpora (z anglického state aid), ÚOHS = Úřad - Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, ECU – Evropská měnová jednotka, EUR – zkratka pro měnu Euro, Dále bude v práci používáno obvyklých zkratek pro státy EU.

20

Politika hospodářské soutěže v rámci Evropského společenství

2 Politika hospodářské soutěže v rámci Evropského společenství „Podnikat na volném trhu je soutěžní hra.“ [17] A jako v každé hře se podniky snaží vybudovat si výhodu, a to i za pomoci neetických, nebo jiných praktik nacházejících se na hraně (nezřídkakdy i za hranou) zákona. Proto již od samotných počátků společné hospodářské soutěže Evropské unie bylo jasné, že bude nutné, tuto oblast nějakým způsobem regulovat a dohodnout, jak budou státy společně postupovat, při porušení těchto regulací. Proto se stala politika hospodářské soutěže jednou ze základních politik Evropského společenství. Podle Týče [10] se úprava této oblasti evropského práva objevila už zakládající smlouvě Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951. Samozřejmě i v Římských smlouvách, a to v zakládající smlouvě Evropského hospodářského společenství. Základní myšlenkou politiky hospodářské soutěže Evropské unie je, že tržní hospodářství s co nejmenšími zásahy jednotlivých států tohoto seskupení, dává nejvyšší záruku, jak zlepšování životních podmínek lidí v daném regionu, tak stejné startovní podmínky pro všechny státy unie. Omezení trhu však není cílem této politiky, ale pouze nástrojem k dosažení zdravého tržního prostředí, které dává všem stejné možnosti. Mnoho lidí tyto omezení nechápe a považuje je ze zbytečné, ba dokonce pro malé podniky likvidační. To je však chybné tvrzení, protože jsou tvořeny právě ku prospěchu malým a středním podnikům, které jsou považovány za páteř ekonomiky. Ty jsou tímto tlačeny ke zlepšování pozice na trhu jinou cestou, tedy například zlepšení kvality výrobku, služeb či inovacemi výrobního procesu, na čemž může v konečném důsledku spotřebitel jen vydělat. Soutěžního právo EU se objevuje ve Smlouvě v části „Společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů“, tedy v článcích 81 až 89. Podle Janků [3] tuto část můžeme v podstatě rozdělit na tři základní pilíře, o něž se v rámci soutěžního práva stará Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, a to: 1. právo kartelové 2. právo ošetřující oblast zneužití dominantního postavení 3. právo spojování (fúzí) podniků Při hlubší analýze Smlouvy však musíme k této trojici přiřadit i: 4. právo veřejných neboli státních podpor 5. právo veřejných podniků.


21

Ochranou hospodářské soutěže se zabývá nejen Evropské právo, ale i právo jednotlivých států EU. Například v českém právu je tento problém uveden v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Dále byl postupně měněn zákonem č. 340/2004 Sb., zákonem č. 484/2004 Sb., zákonem č. 127/2005 Sb., zákonem č. 361/2005 Sb., zákonem č. 71/2007 Sb., zákonem č. 296/2007 Sb. a nakonec zákonem č. 155/2009 Sb. Než se pustíme do podrobnějšího zmapování jednotlivých omezení v rámci hospodářské soutěže, je nutné si vymezit pojem podnik, který je nejčastějším cílem těchto omezení a se kterým se budeme v dalším průběhu práce často setkávat. Ve Smlouvě totiž vymezen není. Proto je nutné definici vyčíst z judikátů Evropského Soudního dvora. Podle Vladimíra Týče [10] je v rámci Evropského společenství podnik vymezen takto: „Za podnik považujeme jakoukoliv entitu, která se zabývá výkonem hospodářských aktivit, bez ohledu na svůj právní status a způsob financování. Jedná se tedy o takovou entitu, která: 1 vyvíjí hospodářskou činnost; 2 má relativně trvalý charakter; 3 je hospodářsky nezávislá což jí umožňuje relativně nezávislé chování na trhu ES.“ [9] Naopak není vymezen jako: „Rozhodujícím znakem podniku naopak není jeho: 1 právní forma; ani 2 subjektivita, ani 3 sídlo.“ [9] Podle Tichého [7] je pojem podnik vymezen v rozsudku ESD Höfner (C41/1990) jako: „každou jednotku vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu a způsob jejího financování.“ Ekvivalentem pro výše definovaný pojem podnik je v českém právu pojem soutěžitel, protože slovo podnik je v českém právu chápáno jako nástroj pro podnikání. [9]

22


2.1 Právo kartelové Omezení týkající se určitých dohod mezi podniky, rozhodnutí o sdružení podniků a jednání ve schodě (kartelové právo), je ve Smlouvě uvedeno v článku číslo 81 odstavci 1 definovány jako: „1. Se společným trhem jsou neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu, zejména ty, které: a) přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky; b) omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice; c) rozdělují trhy nebo zdroje zásobování; d) uplatňují vůči obchodním partnerům rozdílné podmínky při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodněni v hospodářské soutěži; e) podmiňují uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.“ Tyto dohody či rozhodnutí jsou dle druhého odstavce stejného článku od počátku neplatné. Omezení se vztahuje pouze na dohody, které mají „zjevný vliv na hospodářskou soutěž“ a obchodní vztahy mezi členskými státy. Pro posouzení velikosti dopadu na obchod mezi státy, použijeme takzvané kriterium de minimis (obrat těchto podniků není větší než 200 milionů ECU) a řešení dopadu neoprávněných dohod bude mít na starost místní úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Další výjimky z těchto zákazů najdeme ve třetím odstavci článku 81 smlouvy. Výjimky tedy mohou být poskytnuty v případě, že: a) „dohody nebo kategorie dohod mezi podniky, b) rozhodnutí nebo kategorie rozhodnutí sdružení podniků a c) jednání ve vzájemné shodě nebo jejich kategorie, které přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků anebo k podpoře technického či hospodářského pokroku, přičemž vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho vyplývajících, a které: a) neukládají příslušným podnikům omezení, jež nejsou k dosažení těchto cílů nezbytná; b) neumožňují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části výrobků tímto dotčených.“

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 23 Podle Týče [10] se jako protiprávní bere i teoretická možnost ovlivnění trhu (viz rozhodnutí ESD č. 161/1984). Při porušení tohoto práva uděluje Komise vysoké pokuty, a to až do výše 10% celkového obratu celé této skupin. [3] Pokud však dohoda svým vlivem nepřekračuje 10 % na kterémkoli z relevantních trhů ovlivněných touto dohodou soutěžitelů, 15 % mezi nesoutěžiteli, nebo je-li soutěž omezena kumulativním účinkem dohod o prodeji zboží nebo služeb, 5 % má-li účinky méně než 30 % příslušného trhu, jedná se o tzv. Bagatelní kartely. Dále mezi bagatelní kartely řadíme dohody mezi malými a středními podniky (méně než 250 zaměstnanců, roční obrat menší 40 mil. EUR nebo jejich roční bilanční suma nepřevyšuje 27 mil. EUR.)

2.2 Právo ošetřující oblast zneužití dominantního postavení Právo ošetřující oblast zneužití dominantního postavení je ve Smlouvě uvedeno v článku 82: „Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat: a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek; b) v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů; c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži; d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.“ V citaci článku 82 Smlouvy si všimněme, že nedefinuje pojem dominantní postavení jako takový, ale pouze ukazuje čtyři skutkové podstaty zneužití. Tyto čtyři situace však v sobě neobsahují úplný výčet všech možných druhů dominantního postavení. Smlouva (resp. Právo EU) neshledává jako protiprávní dominantní postavení jako takové, ale pouze v těch případech, kde je toto postavení zjevně zneužíváno a ovlivňuje i obchod mezi členskými státy. Také se musí týkat velké části

24


společného trhu. Pokud se tak stane, neplatí žádné výjimky a toto jednání je zakázáno. Pokud však podnik zákaz dále porušuje, je pokutován. „Společnost má dominantní postavení, pokud jí její ekonomická síla umožňuje působit na trhu, aniž by musela brát ohled na reakce svých konkurentů nebo spotřebitelů.“[15] Nebo tento pojem podle Týče [10] můžeme definovat pomocí judikátu z 5. dubna 1976 United Brands Company a United Brands Continentaal BV proti Komisi Evropských společenství. „Pokud je v takovém postavení ekonomické síly, která mu umožňuje se chovat ve značném rozsahu nezávisle na jeho konkurentech, zákaznících a nakonec i spotřebitelích a tím bránit efektivní soutěž.“

2.3 Prosazování zákazu kartelů a zneužívání dominantního postavení Tímto problémem se zabývají články 83-85 Smlouvy. Kontrolu zajišťují místní orgány pro ochranu hospodářské soutěže v každém státě zvlášť. Aby byla používána pravidla pro ochranu hospodářské soutěže Evropského společenství jednotně a optimálně, může do případu kdykoli vstoupit Komise. Jakmile takto učiní a zahájí své vlastní řízení, místní orgány ztrácejí veškeré pravomoci, které přecházejí na úředníky z Komise. Jestli tito, nebo místní orgány pro hospodářskou soutěž zjistí, že ke kartelu nebo zneužití dominantního postavení opravdu došlo, navrhují dle článku 85 Smlouvy „prostředky vhodné k jeho odstranění.“ Pokud se však podnik dále chová protiprávně, „Komise konstatuje porušení zásad zdůvodněným rozhodnutím. Komise může své rozhodnutí zveřejnit a zmocnit členské státy, aby přijaly potřebná opatření k nápravě, jejichž podmínky a podrobnosti Komise určí.“ (článek 85 odstavec 2 Smlouvy) Komise nebo národní orgány pro hospodářskou soutěž mohou při porušení pravidel z článků 81 a 82 Smlouvy udělit poměrně vysoké pokuty. Horní hranice je určena desíti procenty ročního obratu podniku (nebo i celé společnosti). Kritéria pro posouzení velikosti pokuty jsou podle Týče následující: • „povaha (druh) protiprávního opatření, • hospodářský význam podniku a jeho podíl na trhu, • trvání protiprávního opatření, • existence úmyslu omezit soutěž, • otevřenost nebo skrytost jednání,

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory • případná recidiva.“[10]

25

Podle Zprávy o politice hospodářské soutěže [17] v roce 2009 přijala Komise šest rozhodnutí ohledně kartelů a 43 podniků dostalo pokuty ve výši 1,62 miliardy EUR.

2.4 Právo spojování (fúzí) podniků Fúze jako takové nejsou v rozporu s evropským právem, ale i tato spojení firem se musí kontrolovat a regulovat. Protože spojilo-li by se několik podniků, jejichž tržní síla je v rámci trhu zanedbatelná, mohly by v rámci této fúze trh ovládnout a diktovat nepřiměřené ceny, na což by doplatil spotřebitel. Ve Smlouvě tento problém i přes svou zjevnou závažnost zanesen není. Podle judikatury Soudního dvora tuto oblast částečně zahrnují články 81 a 82 Smlouvy, nedokáže však obsáhnout celou šíři problémových fúzí. A tak 21.prosince 1989 vyšlo v platnost nařízení č. 4064/1989, tedy Nařízení o fúzích a později modernizováno nařízením Rady 139/2004 o kontrole spojování podniků. Díky tomu získala Komise právo jakékoli fúze učiněné v rámci Evropského společenství vetovat. Nařízení Rady číslo 139 z roku 2004 se tedy zabývá: Spojením dvou nebo víc podniků, jejich částí, ale i případům, ve kterých lidé z jednoho podniku získají přímý nebo nepřímý vliv v jiném podniku, ale pouze za předpokladu, že mají význam z hlediska Společenství (komunitární dimenze). Pokud však podniky této dimenze nedosahují posuzují se „pouze“ dle vnitrostátního práva. V prvním článku (Oblast působnost) konkrétně v odstavcích 2 a 3 výše uvedeného neřízení pak můžeme zjistit, jak Komise definuje spojení, které narušuje účinnou hospodářskou soutěž: „Spojení má význam pro celé Společenství jestliže: • celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 5 000 milionů EUR a • celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků v rámci celého Společenství přesahuje 250 milionů EUR, pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství. Spojení nedosahující prahových hodnot stanovených v odstavci 2 má význam pro celé Společenství jestliže: a) celkový celosvětový obrat všech dotčených podniků přesahuje 2 500 milionů EUR;

26


b) v každém z nejméně tří členských států celkový obrat všech dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR; c) v každém z nejméně tří členských států uvedených pro účely písmena b) převyšuje celkový obrat každého z nejméně dvou dotčených podniků 25 milionů EUR a d) celkový obrat v rámci Společenství každého z nejméně dvou dotčených podniků přesahuje 100 milionů EUR, pokud žádný z dotčených podniků nedosáhne v jednom a témž členském státě více než dvou třetin svého celkového obratu v rámci celého Společenství.“ Pokud chtějí společnosti utvořit spojení, které by mohlo narušit jednotný vnitřní trh, musejí svůj záměr ohlásit Komisi. Ta rozhodne, jestli toto spojení nenaruší společný trh. Pokud ano, může může tuto fúzi zakázat. Je-li vše v rámci společného trhu v pořádku, musí Komise tuto fúzi posvětit. Například v roce 2009 bylo oznámeno 259 fúzí a přijalo se 243 [17].

2.5 Právo veřejných podniků Právo veřejných podniků pojednává hlavně o oblasti obecného zájmu (například pošta, železnice, energetika...). V podstatě se nejedná o nic nezákonného a jedná se o logický krok státu. Pokud ale tyto práva jsou tak velká, že z podniku dělají v určité oblasti monopol, nebo má-li podnik dominantní postavení, jde o velký problém. Ve velké většině jde o společnosti poskytující věci, bez kterých se dnes prakticky neobejdeme. Například život bez elektrické energie dnes prakticky není možný, a proto pokud má energetická firma monopol může uměle zvyšovat cenu a snižovat kvalitu služeb, ale spotřebitel bude elektřinu stejně kupovat od ní, protože jiná firma v tomto oboru nefiguruje. Proto muselo ES tuto oblast ošetřit a vyvinout úsilí v oblasti liberalizace, které by mělo předejít diskriminaci a má pomoci k postupnému otevírání regulovaných odvětví konkurenci. Tyto zákroky bylo nutné učinit hlavně v postkomunistických zemích, kde státní či polostátní podniky ovládaly (nebo stále ovládají) strategická odvětví veřejného zájmu. Problematika veřejných podniků a podniků se zvláštním nebo výlučným právem, je tedy v evropské legislativě zmíněna ve Smlouvě v článku 86 jako: 1. „Pokud jde o veřejné podniky a podniky, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva, tyto státy nepřijmou ani neponechají v platnosti opatření odporující pravidlům této smlouvy, zejména pravidlům stanoveným v článcích 12 a 81 až 89. 2. Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu nebo ty, které mají povahu fiskálního monopolu, podléhají pravidlům

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 27 obsaženým v této smlouvě, zejména pravidlům hospodářské soutěže, pokud uplatnění těchto pravidel nebrání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Rozvoj obchodu nesmí být dotčen v míře, která by byla v rozporu se zájmem Společenství. 3. Komise dohlíží na provádění tohoto článku a vydává podle potřeby členským státům potřebné směrnice a rozhodnutí.“ Problematika státních monopolů je ukotvena v článku 31 Smlouvy: 1. „Členské státy upraví státní monopoly obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi státními příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží. Tento článek se vztahuje na každý subjekt, jehož prostřednictvím členský stát právně nebo fakticky, přímo nebo nepřímo kontroluje, řídí nebo významně ovlivňuje dovoz nebo vývoz mezi členskými státy. Tato ustanovení platí i pro monopoly, jež stát svěřuje jiným subjektům. 2. Členské státy se zdrží zavádění jakéhokoli nového opatření, které by bylo v rozporu se zásadami stanovenými v odstavci 1 nebo které by omezovalo dosah článků týkajících se zákazu cel a množstevních omezení mezi členskými státy. 3. V případě státního monopolu obchodní povahy, s nímž je spjata právní úprava, jež má usnadňovat odbyt nebo zhodnocení zemědělských produktů, musí být pravidla stanovená tímto článkem používána tak, aby byly zajištěny rovnocenné záruky zaměstnanosti a životní úrovně příslušných výrobců.“

28

Veřejná podpora

3 Veřejná podpora 3.1 Veřejná podpora v českém právu Podle Stejskalové [16] se v českém právním prostředí první zmínky o regulaci státních podpor objevily v roce 1995, kdy se Česká republika v rámci Čl. 64 sdělení č. 7/1995 Sb., Dohody o přidružení s Evropskými společenstvími a ČR zavázala, že bude pravidla o veřejné podpoře dodržovat. V zákoně se tento slib objevil o pět let později, a to v zákoně č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, který nabyl účinnosti 24. 2. 2000. Tento byl po přístupu ČR do EU zrušen zákonem č. 215/2004 Sb. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a později inovován zákonem č. 109/2009.

3.2 Veřejná podpora v právu Evropské unie 3.2.1

Primární právo Evropské unie

V rámci primárního práva EU je zákon omezující veřejnou podporu obsažen v článcích 87 až 89 Smlouvy. Respektive v Lisabonské smlouvě v článcích 107 až 109, která je novější, takže by bylo logické uvádět spíše články 107 až 109, ale protože v literatuře i ve velké většině rozsudků se odvolává na Smlouvu, budu v práci používat starší označení (viz. metodika). Na rozdíly ve Smlouvě a v Lisabonské smlouvě však v této kapitole upozorním. Základem pro úpravu stáních podpor v primárním komunitárním právu je článek 87 zmíněné smlouvy o fungování ES. Konkrétně v prvním odstavci, ji definuje takto: „Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak.“ Ve druhém odstavci článku 87 se dozvídáme, jaké jsou podpory slučitelné se společným trhem. Tedy jaké jsou výjimky z neoprávněného poskytování veřejných podpor. Veřejné podpory v těchto odvětvích nemusejí být notifikovány Komisí. Jedná se o: 1. „podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků;

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 29 2. podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi; 3. podpory poskytované hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo postižených rozdělením Německa, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských znevýhodnění způsobených tímto rozdělením.“ V oddílu c) je Lisabonskou smlouvou (článek 107) rozšířen o klauzuli, kterou může pět let po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost Rada na návrh Komise přijmout rozhodnutí, jímž se toto písmeno zruší. V posledním odstavci (třetím) článku 87 se dozvíme, jaké další podpory mohou být (za určitých okolností) slučitelné se společným trhem v případě, že tak rozhodne Evropská komise. Musejí být tedy notifikovány. Jedná se o: a) „podpory, které mají napomáhat hospodářskému rozvoji oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo s vysokou nezaměstnaností; b) podpory, které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu anebo napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu; c) podpory, které mají usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem; d) podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví, jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže ve Společenství v míře odporující společnému zájmu; e) jiné kategorie podpor, které určí Rada na návrh Komise rozhodnutím přijatým kvalifikovanou většinou.“ V Lisabonské smlouvě je tento odstavec také doplněn. V oddíle a) je přidána možnost poskytnout podporu k rozvoji regionů uvedených v článku 349 (jedná se o země, které jsou jako bývalé kolonie součástí některých států EU a jsou taktéž považovány za členy EU. Konkrétně jde o: Guadeloupe (Fr.), Francouzská Guayana (Fr.), Martinik (Fr.), Réunion (Fr.), Svatý Bartoloměj (Fr.), Svatý Martin (Fr., Niz.), Azory (Por.), Madeira (Por.) a Kanárské ostrovy (Šp,)) s ohledem na jejich strukturální, hospodářskou a sociální situaci. U písmene e) odpadá nutnost přijetí kvalifikovanou většinou. Dalším článkem Smlouvy zabývajícím se státní podporou je článek 16: „Aniž jsou dotčeny články 73, 86 a 87 a s ohledem na místo, které zaujímají služby obecného hospodářského zájmu mezi společnými hodnotami Unie, a na jejich význam při podpoře sociální a územní soudržnosti, pečují Společenství a členské státy v rámci svých pravomocí a v oblasti působnosti této smlouvy o

30

Veřejná podpora

to, aby zásady a podmínky pro fungování těchto služeb umožňovaly naplnění jejich úkolů.“ Dále se s legislativou omezující veřejné podpory můžeme ve Smlouvě setkat v článku 36. V něm se dozvíme, jak se jednotlivé politiky EU (společná zemědělská politika a politika hospodářské soutěže) prolínají. Tento článek se tedy zabývá pravidly veřejné podpory v odvětví zemědělství (produkce i obchod). Konkrétně tedy: „Rada může zejména schválit poskytování podpor: 1. k ochraně podniků, jež jsou znevýhodněny strukturálními nebo přírodními podmínkami; 2. v rámci programů hospodářského rozvoje.“ Státní podpory v dopravní politice EU se objevují v článku 73: „S touto smlouvou jsou slučitelné podpory, které odpovídají potřebě koordinovat dopravu nebo které představují náhradu za určitá plnění související s pojmem veřejné služby.“ S prolínáním politik se setkáváme i v článku 132 Smlouvy (politika hospodářské soutěže a společná obchodní politika). Článek 132 pojednává o realizaci veřejných podpor ve společné obchodní politice: 1. „Aniž jsou dotčeny závazky, jež členské státy převzaly v rámci jiných mezinárodních organizací, budou režimy podpor poskytovaných členskými státy vývozu do třetích zemí postupně harmonizovány v takovém rozsahu, aby hospodářská soutěž mezi podniky Společenství nebyla narušena. Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou přijímá k tomu potřebné směrnice. 2. Předchozí ustanovení se nepoužijí na navracení cel nebo poplatků s rovnocenným účinkem, ani na navracení nepřímých daní včetně daně z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní, které se povolují při vývozu zboží z členského státu do třetí země, pokud tato navracení nepřevyšují poplatky a daně, jimž byly vyvážené výrobky přímo nebo nepřímo podrobeny.“ Tento článek je Lisabonskou smlouvou zrušen. Procesními pravidly veřejných podpor se Smlouva zabývá v článku 88. 1. „Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování společného trhu. 2. Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná se společným trhem podle článku 87 nebo že

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 31 je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. Nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise nebo jiný zainteresovaný stát, odchylně od článků 226 a 227, předložit věc přímo Soudnímu dvoru. Rada může na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout, že podpora, kterou tento stát poskytuje nebo hodlá poskytnout, má být odchylně od článku 87 nebo nařízení podle článku 89 považována za slučitelnou se společným trhem, odůvodňují-li takové rozhodnutí mimořádné okolnosti. Zahájila-li již Komise ve věci této podpory řízení podle prvního pododstavce tohoto odstavce, bude podáním žádosti příslušného státu Radě uvedené řízení pozastaveno až do vyjádření Rady. Nevyjádří-li se však Rada do tří měsíců po podání této žádosti, rozhodne věc Komise. 3. Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 87 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.“ Podle Fialy [2] je možnost intervence Rady, která může udělit výjimku ohledně státní podpory a učinit ji slučitelnou se společným trhem, v oblasti politiky hospodářské soutěže jedinečná, protože v ostatních odvětvích tak nečiní. V Lisabonské smlouvě je článek 88 článkem 108 rozšířen o odstavec 4 v tomto znění: „Komise může přijmout nařízení týkající se kategorií státních podpor, u kterých Rada podle článku 109 dala možnost vyjmout je z řízení uvedeného v odstavci 3 tohoto článku.“ V následujícím článku Smlouvy (89) se dozvíme jaké pravomoci má v této oblasti Rada Evropské unie. „Rada může na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem kvalifikovanou většinou přijímat veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 87 a 88, a zejména stanovit podmínky, za nichž se použije čl. 88 odst. 3, jakož i vymezovat druhy podpor, které jsou vyňaty z tohoto řízení.“

32

Veřejná podpora

V Lisabonské smlouvě je znovu vypuštěno slovní spojení kvalifikovanou většinou. 3.2.2

Sekundární právo Evropské unie

3.2.2.1 De minimis Podpora malého rozsahu (de minimis) je pro období 2007 – 2013 regulována Nařízením Komise číslo 1998 z roku 2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis. Toto nařízení nahrazuje Nařízení Komise číslo 69 z roku 2001. Výše uvedené nařízení odkazuje na Nařízení číslo 994 z roku 1998, které umožňuje Komisi stanovit prahovou hodnotu a při nepřekročení této hodnoty nesplňuje kritéria článku 87 Smlouvy. Díky tomu nemusí podpora projít oznamovacím postupem dle článku 88 konkrétně odstavce třetího. Tato hranice podpory de minimis je pro jeden podnik v jakémkoli tříletém období určena v tomto nařízení tak, že součet všech podpor v tomto období nesmí přesáhnout částku 200 000 EUR. Pro odvětví silniční dopravy je hranice snížena na 100 000 EUR. V souvislosti s finanční krizí však vydala Komise 22. ledna 2009 sdělení s názvem „Dočasný rámec Společenství pro opatření státní podpory zlepšující přístup k financování za současné finanční a hospodářské krize“, které má pomoci při překlenutí tohoto těžkého období. Tímto sdělením platným do konce roku 2010 zvyšuje prahovou hranici na 500 000 EUR. To bylo 6. dubna 2011 Evropskou komisí prodlouženo do 31. prosince 2011.[20] Tento program však není určen pro přijímání nových žádostí „Dočasného rámce“. Výše zmíněné prahy však neplatí pro všechny obory hospodářské produkce. Na odvětví prvovýroby zemědělských produktů a produktů rybolovu a akvakultury se vztahuje „Nařízení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis v zemědělském odvětví a v odvětví rybolovu“, tedy nařízení 1860 z 6. října roku 2004. To nastavilo výši přijatelné podpory na 3 000 EUR pro jednoho příjemce v daném tříletém období. Pro oblast rybolovu však byla v „Nařízení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis v odvětví rybolovu a o změně nařízení (ES) č. 1860/2004“ (875/2007) tato hranice (při nezměněné délce zúčtovacího období, tedy tří let) zvýšena až na 30 000 EUR. Podporu de minimis nejde dále poskytnout v souvislosti s: vývozem do třetích zemí nebo do členských států, podporami podmiňujícími použití domácího

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 33 zboží na úkor dováženého zboží, nabýváním vozidel pro silniční nákladní dopravu poskytované podnikům provozujícím silniční nákladní dopravu pro cizí potřebu, podniky v obtížích a uhelným průmyslem (Nařízení Rady (ES) 1407/2002 ze dne 23. července 2002 o státní podpoře uhelnému průmyslu). Od 1. ledna 2010 funguje na území ČR registr podpor de minimis, který spravuje ÚOHS. Ten vznikl na základě nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 a má za cíl zrychlit, zefektivnit a zprůhlednit podpory de minimis. 3.2.2.2 Malé a střední podniky Jak již bylo v průběhu práce řečeno několikrát, malé a střední podniky se považují za základ každé dobře fungující tržní ekonomiky. Proto se Evropská unie v rámci politiky hospodářské soutěže snaží tyto podniky podporovat a chránit. Z logických důvodů tedy musela EU zanést toto odvětví i do své legislativy. Učinila tak v Nařízení 70 z roku 2001, které bylo nahrazeno Nařízením Komise (ES) číslo 364 z roku 2004 účinným od 1. ledna 2005. Posledním počinem Evropské unie v této oblasti je: „Sdělení Komise Radě, evropskému parlamentu, evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů Zelenou malým a středním podnikům.“„Small Business Act“ pro Evropu“ Z tohoto Sdělení bych chtěl vypíchnout hlavně soubor desíti zásad EU pro vytvoření a zlepšení právního a správního prostředí pro malé a střední podniky: 1. „Vytvořit prostředí, ve kterém budou podnikatelé a rodinné podniky moci vzkvétat a podnikání bude odměňováno; 2. zajistit, aby čestní podnikatelé, kteří čelili úpadku, dostali rychle druhou šanci; 3. navrhnout pravidla v duchu zásady „Zelenou malým a středním podnikům“; 4. přimět státní správy, aby reagovaly na potřeby malých a středních podniků; 5. přizpůsobit nástroje veřejné politiky potřebám malých a středních podniků: usnadnit účast malých a středních podniků na veřejných zakázkách a lépe využívat možnosti státní podpory pro malé a střední podniky; 6. usnadnit přístup malých a středních podniků k financování a rozvinout právní a podnikatelské prostředí podporující včasné úhrady v obchodních transakcích; 7. pomoci malým a středním podnikům více těžit z příležitostí, které nabízí jednotný trh;

34

Veřejná podpora

8. podporovat zvyšování kvalifikace v malých a středních podnicích a všechny formy inovací; 9. umožnit malým a středním podnikům, aby výzvy ochrany životního prostředí přeměnily na příležitosti; 10. povzbuzovat a podporovat malé a střední podniky při využívání výhod růstu trhů.“ Malé a střední podniky jsou podle obratu a velikosti definovány takto: • „Mikrofirma - do 10 zaměstnanců, obrat nebo celková bilance do 2 mil. EUR

•

Malá firma - do 50 zaměstnanců obrat nebo celková bilance do 10 mil. EUR

•

Střední firma - do 250 zaměstnanců, obrat do 50 mil. EUR nebo celková bilance do 43 mil. EUR“[11]

Do dané kategorie (Malý a střední podnik) se řadí takový podnik, který má méně než 250 zaměstnanců, obrat v referenčním období do padesáti milionů EUR nebo celkovou bilanci čtyřiceti tří milionů EUR. Referenční období pro obrat i zaměstnance se bere poslední uzavřené účetní nebo zdaňovací. Pokud je toto období kratší nebo delší než jeden rok (resp. dvanáct kalendářních měsíců), je nutné, tyto údaje přepočítat na roční (zjistit údaj za jeden měsíc, tedy vydělit období počtem měsíců a dále ho vynásobit dvanácti, čímž získám hledaný roční údaj). Hodnota obratu je stanovena bez daně z přidané hodnoty (DPH) a bez dalších nepřímých daní. Počet zaměstnanců určujeme jako počet osob, které podnikatel zaměstnal na plný úvazek během celého období. Pokud zaměstnanec neodpracoval celý rok, nebo pracoval pouze na část úvazku, je započítáván příslušnou zlomkovou hodnotou roční pracovní jednotky. Za zaměstnance jsou dle [21] považováni: 1. „zaměstnanci; tj. Fyzické osoby, které jsou v pracovním poměru k zaměstnavateli, pracují pro zaměstnavatele na základě dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce, 2. osoby pracující pro podnikatele v podřízeném postavení, které jsou považovány za zaměstnance v rámci českého práva, 3. vlastníci - manažeři , 4. společníci zapojení do běžné činnosti podniku, kteří využívají finančních výhod plynoucích od podnikatele. Učni nebo studenti pracující v rámci odborného výcviku na základě smlouvy o učebním poměru nebo o odborném výcviku se nezahrnují do počtu zaměstnanců.

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory Doba trvání mateřských nebo rodičovských dovolených se nezapočítává.“

35

Postavení malého a středního podnikatele se neztrácí hned po prvním období, ve kterém podnikatel překročil danou hranici, ale až pokud je hranice překročena ve dvou po sobě jdoucích účetních obdobích (tedy dvaceti čtyřech měsících).

36

4 4.1

Nejčastější typy veřejné podpory

Nejčastější typy veřejné podpory Státní záruky

Základní myšlenkou veřejné podpory jako státní záruky je to, že se některý veřejný orgán zaručí za splnění závazku určitého podniku, čímž na sebe převádí rizika s tím spojená. Pokud takto orgán činí za úplatu (normou je úrok ve výši tržní sazby), není zde žádný problém a o veřejnou podporu se nejedná. Pokud se ale stát zřekne poplatku za záruku, nebo je úrok nižší než tržní, je tato záruka označena za státní podporu se vším co s ní souvisí. Pokud jsou však splněny následující podmínky: 1) není-li příjemce ve finančních potížích, 2) na úvěr by dosáhl i za tržních podmínek, 3) je-li tato záruka vázána na speciální finanční transakci, s pevnou maximální částkou, která nepokryje víc než 80% nesplacené půjčky a není časově omezena, 4) pokud je za záruku zaplacena odměna v tržní výši, nemůžeme mluvit o veřejné podpoře.[5] Dále může stát poskytnout záruku, je-li v souladu s programy záruk a je v souladu s následujícími podmínkami: 1 záruka nesmí putovat směrem k dlužníkům s finančními potíži, 2 příjemci musí být schopni získat úvěr i za tržních podmínek, 3 záruka je vázána na specifickou finanční transakci, ve výši maximálně 80% úvěru a musí být jasně formulována, 4 musí být založena na realistickém odhadu rizika, ze kterého bude vypočtena částka, kterou věřitel za záruku uhradí, z této částky bude pokryta jak odměna za záruku, tak administrativní náklady, 5 je založena na lhůtách respektujícím i budoucí záruky.[5] 4.2

Daňové úlevy

V případě daňových úlev se jako veřejné podpory posuzují pouze takové úlevy, které se týkají jen některých podniků. Většinou jde o nalákání zahraničních investorů do regionů s vysokou nezaměstnaností a nižší životní úrovní. Stát si od nového investora slibuje zlepšení těchto hodnot. Výše veřejné podpory je počítána jako velikost odpuštěné částky. Jestli je daň snížena jedná se o rozdíl mezi obvyklou výší daně a reálně zaplacenou výší. Pokud však úlevy platí pro všechny podniky bez výjimky, nemůžeme mluvit o státní podpoře.


37

Mezi nejpoužívanější podpory řadíme například: snižování daňového základu, odpuštění daně a odklad platby daně.[16] 4.3

Prominutí plateb sociálního a zdravotního pojištění

Prominutím platby sociálního a zdravotního pojištění se podobně jako u daňového zvýhodnění sníží podniku náklady, a to ho oproti ostatním podnikům zvýhodní (za předpokladu že se nejedná o plošné opatření), čímž se naplní podstata státní podpory. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže konstatoval, že je-li prominuto penále do výše 70% nejedná se veřejnou podporu. Další myšlenkový proud však namítá (dle mého názoru oprávněně), že pokud je někomu odpuštěna jakákoli platba (za předpokladu, že se tak nestalo i v ostatních případech), mělo by se jednat o veřejnou podporu. 4.4

Prodej pozemků za zvýhodněnou cenu

Jedná se o podporu nejčastěji projednávanou na půdě regionálních orgánů státní správy. Zvýhodněnou cenu definujeme jako cenu, která je nižší než tržní v daném místě, nebo nižší než jaká byla stanovena soudním znalce. Ve velké většině případů se jedná o přilákání investora tím, že mu za výhodnou cenu nabídne pozemek k užívání. Vesměs jde o průmyslové zóny s veškerou infrastrukturou, vybudované právě s tímto účelem.[5] O veřejnou podporu se podle zvláštního předpisu č. 97/C 209/03 (Sdělení Evropské komise týkající se veřejné podpory obsažené v prodejích pozemků a budov ze strany veřejných orgánů) nejedná tehdy, pokud: prodeji předchází transparentní výběrové řízení přístupné všem investorům, které je zveřejněno déle než dva měsíce v celostátním nebo mezinárodním tisku (pokud jde o pozemek o nějž by měli zájem zahraniční investoři), případně v bulletinech realitních kanceláří, na internetu, nebo tehdy pokud je cena stanovena nezávislým soudním znalcem. Výši podpory vypočítáme jako rozdíl mezi tržní (resp. cenou na základě posudku nezávislého soudního znalce) a reálně zaplacenou cenou.

38

4.5


Navyšování základního kapitálu

Při zvýšení kapitálu získá soutěžitel (většinou se jedná o akciové společnosti, mezi jejichž akcionáři je některý z veřejných orgánů) volné finanční zdroje ze státních prostředků. Evropské unie nezakazuje veřejným orgánům vstupovat na trh, ale měl by zde působit jako jeden ze soutěžitelů a nijak se vůči nim nezvýhodňovat. Veřejné orgány mají i jiné cíle než obyčejní podnikatelé, pro které je důležitá hlavně výše zisku. Pro stát je naopak důležitá například vysoká zaměstnanost a zvyšování životní úrovně regionu. Proto se snaží uměle zvyšovat základní kapitál i u podniků, které jsou dlouhodobě ztrátové a mohli by svou činnost ukončit.[5] Za veřejnou podporu je považováno takové navyšování základního kapitálu ze strany veřejného orgánu, které nevede k maximalizaci zisku a není následováno ostatními akcionáři. Dříve bylo jako veřejná podpora klasifikováno pouze takové jednání, kdy byl základní kapitál navýšen za finančně nepříznivých podmínek. Pokud se tak stalo v době plného finančního zdraví, bylo to bráno za logický tržní krok a Komise neměla nic proti němu. To se však změnilo a přezkoumává i situace, kdy se stát rozhodne zvýšit kapitál a ostatní investoři ho nenásledují. Pokud je uznáno zvýšení kapitálu za státní podporu její výše je rovna částce, o kterou byl kapitál ze strany státního aparátu zvýšen.

4.6

Kapitalizace pohledávek

Podstatou je, že věřitel vloží svou pohledávku (nejčastěji se jedná o úvěr) do základního kapitálu dlužníka. Navýšením základního kapitálu dluh zaniká a věřitel vstoupí do dané společnosti. Je to velmi podobná situace, jako při zvyšování základního kapitálu. [5] Kapitalizace pohledávek byla v ČR velice oblíbená hlavně v neklidných devadesátých letech minulého století, kdy bylo mnoho podniků těsně před bankrotem a pro věřitele (v tomto případě Konsolidační banka Praha, s.p.ú.) bylo tedy mnohem výhodnější do podniku vstoupit a později ho třeba i výhodně prodat, než nákladně vymáhat peníze, které dlužník stejně neměl. Bohužel častokrát získal stát mnohem menší prostředky, než do podniku investoval. Vzniklý rozdíl byl hrazen ze státního rozpočtu a v tomto případě by mohl být posouzen jako zvýhodnění podniku v rámci hospodářské soutěže, tudíž jako státní podpora.[5]

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 39 Kapitalizace pohledávek však není v Evropské unii příliš využívána. Důvod je celkem jasný. Podnik, kterému by mohlo být přiděleno toto opatření, je často ve velkých finančních problémech a potřebuje spíše hotovost než odpuštění části dluhu. Proto se častěji používá podpora kapitálové injekce. 4.7

Dotace

Jsou přímé platby, financované z „kasy“ veřejných orgánů. Vždy jsou cíleny na celý okruh příjemců, kteří jsou samozřejmě zvýhodněni oproti ostatním soutěžitelům. Výše této podpory podnikání je celkem logicky ve výši poskytnuté dotace. 4.8

Odkup nebonitních pohledávek

Používá se hlavně při restrukturalizaci bank vlastněných státem. Aby stát mohl tyto pohledávky odkoupit, založí novou právnickou osobu, která tak později učiní. Je tedy jasné, z jakých peněz je tak činěno. Nebonitní pohledávky je totiž velice těžké (téměř nemožné) získat zpět. Proto musí banky vytvářet spoustu rezerv ke krytí těchto pohledávek a pokud jich má mnoho, nemůže „točit peníze“, čímž se snižují její výnosy. Pokud stát takovouto banku očistí, dá jí konkurenční výhodu oproti ostatním bankám, které pečlivě vybíraly komu úvěr poskytnout a do problémů se tedy nedostaly. Takto státy činí hlavně před privatizací bank, které pak mají mnohem větší cenu.[5] 4.9

Úvěr

V případě úvěru se dle Rozhodnutí Evropské komise č. 2001/89/EC o veřejnou podporu nejedná za předpokladu, že: • „by podnik dostal úvěr i od jiného privátního subjektu (banky) • a zároveň je poskytnut za tržních podmínek.“[5] Při posuzování, zda by soukromý subjekt poskytl (či neposkytl) úvěr, se často používá konzultace nezávislého subjektu. Ten určí zda by úvěr poskytl, či nikoli. Za státní podporu se bere i situace, kdy stát půjčí podniku, který velikost svého úvěru nemůže dostatečně pokrýt svými aktivy. V takové situaci jde o dotaci ve výši rozdílu mezi aktivy a velikostí úvěru. Při nižší než úrokové sazbě je velikost podpory dána rozdílem mezi tržním a reálně poskytnutým úrokem.[5]

40


4.10 Privatizace Privatizace v rámci práva EU není ošetřena, proto je nutné vycházet jen ze základních bodů, které ošetřují veřejnou podporu jako takovou (článek 87 Smlouvy) a samozřejmě z rozhodnutí Evropské komise. Omezení privatizace je zakotveno ve Zprávě o soutěžní politice z roku 1993. Ta vymezuje dva postupy, při jejichž dodržení o veřejné podpoře mluvit nemůžeme, a to: privatizace na základě výběrového řízení a prodej na základě znaleckého posudku. Dále Komise vymezila následující kritéria při jejichž dodržení nemluvíme o státní podpoře. Jedná se o: • „prodej je učiněn na základě transparentního výběrového řízení, v němž je dodržen nediskriminační přístup, • vyhraje největší nabídka • zájemci dostanou dost času k přípravě na privatizaci (získání a dostupnost informací).“[5] Nejvyšší nabídka však za určitých okolností vybrána být nemusí, stát však musí odůvodnit, proč tak učinil a v čem je daná nabídka výhodnější. Zmíněná Zpráva také označuje prvky privatizace, které musí Komise vždy přezkoumat. Jedná se o: • „privatizace na základě restriktivních postupů, případně mezi jednotlivci, • odepíšou-li před privatizací jakékoli veřejné orgány dluh této společnosti, nebo jsou-li pod přímou nebo nepřímou kontrolou státu, • předchází-li privatizaci kapitalizace pohledávek, nebo jiné zvýšení základního kapitálu, • neakceptovatelnou při tržního investora.“[5]


41

5 Výjimky z poskytování veřejné podpory I když první odstavec článku 87 Smlouvy jakékoli podpory poskytnuté veřejnými orgány zakazuje, můžeme i tak najít výjimky, tedy státní podpory slučitelné se společným trhem. Protože tento zákaz nelze aplikovat na všechny případy, ale jak říká poslední věta tohoto odstavce „nestanoví-li tato smlouva jinak“, a tak se stalo v dalších odstavcích článku 87, konkrétně ve druhém a třetím. Ve druhém odstavci se jedná o podpory vždy slučitelné společným trhem a ve třetím slučitelné za určitých podmínek. Další podpory může dle Smlouvy (článek 88 odstavec druhý) Rada na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout a může se odchýlit od článků 87 a 89. Takto může činit pouze za mimořádných okolností.

5.1

Podpory slučitelné se společným trhem

Tato oblast je (jak již bylo zmíněno výše) uvedena ve druhém odstavci článku 87 Smlouvy. Pro podpory dle článku 87/2 Smlouvy není třeba žádného rozhodnutí Komise (resp. Rady nebo jiného orgánu ES) o slučitelnosti se společným trhem, protože jsou slučitelné dle primárního práva ES, tedy Smlouvy. 5.1.1

Podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům

Tento typ podpor lze dle Smlouvy považovat za slučitelné se společným trhem pouze tehdy, pokud jsou poskytovány bez jakékoli diskriminace dle země původu. Dále se musí jednat o podporu sociální a ve prospěch spotřebitele, kterým je myšlen koncový zákazník.[8] 5.1.2

Podpory určené k náhradě škod způsobených přírodními pohromami nebo jinými mimořádnými událostmi

Podpory by měly kompenzovat určité přírodní pohromy nebo jiné mimořádné události, které by mohly znamenat existenční potíže podniku. Tyto kompenzace mají pomoci k navrácení věcí do původního stavu, proto musí být prokázána příčinná souvislost mezi neočekávanými událostmi a vzniklou škodou (např. Soudním znalcem). Za přírodní katastrofu považujeme mimořádné přírodní události se závažnými následky (například povodně, záplavy, sucho, sopečná činnost požáry, epidemie chorob či zemětřesení). Zda jsou tyto podpory slučitelné či neslučitelné s trhem

42

Výjimky z poskytování veřejné podpory

rozhoduje rozsáhlost takovýchto pohrom. Je tedy nutné posuzovat každý případ individuálně.[8] 5.1.3

Podpory poskytované hospodářství určitých oblastí SRN

Výjimku pro své východní regiony, si pod hrozbou veta maastrichtského a amsterodamského znění Smlouvy „vydupala“ Spolková republika Německo. Pod nátlakem tedy byla tato část přijata. Postupem času a vyrovnáváním „východního a západního Německa“ však pomalu, ale jistě tento odstavec ztrácí smysl. Tato podpora má být poskytnuta pouze regionům Spolkové republiky Německo postiženým rozdělením Německa a má napomoci k postupnému vyrovnávání hospodářských nevýhod, které toto rozdělení způsobilo. Mělo by však jít pouze o vyrovnání nevýhod, ne však k rozvinutí průmyslu a hospodářství. Velkým problémem je dokázat souvislost mezi problémy určitých podniků a rozpadem Německa, proto je používána jen zřídkakdy.[5] 5.2

Podpory podmíněně slučitelné se společným trhem

Jedná se o takzvané „individuální výjimky“, které se objevují v článku 87 odstavci třetím, jsou udělovány pouze za určitých podmínek posuzovaných Komisí a jsou tedy uděleny až po posvěcení Komise. 5.2.1

Podpory méně rozvinutých oblastí

Jedná se hlavně o regionální podpory v oblastech s mimořádně nízkou životní úrovní a extrémně vysokou nezaměstnaností. Pod odstavec tři spadají regiony úrovně NUTS II mající pouze pětasedmdesáti procentní HDP, proti průměru EU. Dále je zkoumáno, jestli je hrubý hospodářský produkt o 15% menší, než průměr v daném státě a má o 10% vyšší nezaměstnanost. Ve státech s vyšší životní úrovní, než je průměr v EU jsou však tyto čísla mnohem vyšší(o 23%).[8] 5.2.2

Podpory významného evropského projektu

Takovéto podpory by měly být vždy cíleny pouze na projekty (tedy ne na celý podnik) odvětví společné politiky Evropského Společenství (například na projektech v rámci politiky životního prostředí „vydělá“ nejen určitá země, ale minimálně i okolní země) a měl by být významný v evropském měřítku. Co si pod pojmem „významný evropský projekt“ představit? Takový projekt by měl přesahovat hranice jednoho státu, a to nejen v rámci Společenství, ale celé Evropy.


43

Dále by mohly být dle tohoto odstavce poskytnuty podpory na nápravu poruch v hospodářství některého členského státu. V tomto případě se musí jednat o poruchy v rámci celého státu, ne tak regionů jako v předchozí podkapitole (5.2.1). Stát však nemůže použít podporu v případě, že po poklesu bude situace lepší než je průměr ES. Velikost však musí být pouze taková, aby napravila danou poruchu a musí být podložena dlouhodobým plánem. Dle Kincla [5] je jako „vážná porucha v hospodářství“ brána „krize v určitém odvětví hospodářství určitého státu.“ 5.2.3

Horizontální podpory

Jsou určeny na podporu řešící problémy v oblasti výzkumu a vývoje, malých a středních podniků, životního prostředí, záchranu a restrukturalizaci podniků, zaměstnanost a vzdělání. 5.2.3.1 Podpora vzdělávání Odvětví vzdělávání je zaneseno v nařízení Komise 68/2001, ve znění 363/2004 a ve znění 1976/2006. Toto nařízení umožňuje výjimky, které jsou se společným trhem slučitelné. Ve velké většině podle Manuálu pro poskytovatele veřejných podpor [13] nespadá pod pravidla o veřejné podpory. Jedná se například o: 1 „školní výuka a prvotní vzdělávání (učňovské) 2 školení a rekvalifikace nezaměstnaných včetně jejich vzdělávání v podnicích 3 školení zaměstnanců v oboru, který není spojen s jejich stávajícím pracovním místem ani zaměstnavatelem 4 obecné programy daňových pobídek, které jsou automaticky přístupné všem firmám investujícím do vzdělání.“ Veřejné podpory ve vzdělání dělíme na obecné, výuku zaměstnanců k budoucímu nebo současnému postavení v podniku využitelné i v jiném podniku. Obecné zvyšují vzdělání zaměstnance, čímž se zlepší jeho kvalifikace a zlepší jeho postavení na trhu práce. V takových případech může být poskytnuta podpora až do výše 60% nákladů. U malých podniků až 80%, středních podniků a postižených zaměstnanců 70%. Specifické vzdělání může být hrazeno pouze pětadvaceti procenty z celkových nákladů na vzdělání. V případě malých podniků 45%, středních podniků 35%.

44


Mezi náklady však nezapočítáváme pouze náklady na výuku jako takovou, ale i náklady na cestu (ubytování), pomůcky nutné k výuce a osobní náklady vzdělávaných. 5.2.3.2 Podpora malým a středním podniků Podporovat malé a střední podniky jako páteř ekonomiky je jedním z cílů hospodářské politiky EU, proto patří do kategorie veřejných podpor podmíněně slučitelných se společným trhem. Podle Jurčíka [4] je podpora na záchranu malých a středních podniků limitována šesti měsíci a 10 miliony EUR. 5.2.3.3 Podpora zaměstnanosti Politika zaměstnanosti je jednou ze základních politik, a to jak na státní, tak na komunitární úrovni. Proto je nutné tuto oblast právně zaštítit i na úrovni veřejných podpor, aby se podpory dostávaly pouze do takových oblastí, které sužuje vysoká nezaměstnanost. Ale nesmí se činit tak, aby byla narušena hospodářská soutěž. Regulací podpor v oblasti zaměstnanosti se zabývá nařízení Komise č. 2204/2002 ze dne 5. 12.2002 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory zaměstnanosti. Ve článku 1 je vymezena působnost těchto podpor. Podpory tedy mohou být poskytnuty pouze pokud nejsou v rozporu s článkem 87 odstavec 1 Smlouvy, a to v případech, že jsou poskytnuty programům: „pro vytváření pracovních míst, podpory pro nábor znevýhodněných a zdravotně postižených pracovníků nebo podpory na úhradu dodatečných nákladů na zaměstnávání zdravotně postižených pracovníků.“ Dále se konkrétně ve 2. odstavci článku 1 dozvídáme, že takové podpory mohou být poskytnuty ve všech odvětvích, včetně činností týkajících se výroby, zpracovávání a uvádění na trh výrobků vyjmenovaných v příloze I Smlouvy. Nevztahuje se však na podpory v odvětvích uhelného průmyslu nebo stavby lodí ani na podpory pro vytváření pracovních míst poskytované v dopravě ve smyslu článku 4. Takové podpory musí být nahlášeny a následně posvěceny Komisí. Dalšími podporami, na které se uvedené nařízení nevztahuje, se zabývá 3. odstavec článku 1. Konkrétně tedy: „ 1. na podpory při činnosti spojené s vývozem, zejména podpory přímo spojené s vyváženým množstvím, se zavedením a provozováním distribučních sítí nebo s jinými běžnými výdaji při vývozní činnosti;

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 45 2. na podpory podmiňující používání domácích výrobků na úkor dovezených.“ Pokud se jedná o podporu na vytváření pracovních míst (tato část je v nařízení č. 2204/2002 ošetřena ve článku 4), nesmí hrubá intenzita podpory přesáhnout: • „v případě malých podniků 15 %; • v případě středních podniků 7,5 %.“ Pokud je podpora cílena na odvětví, ke kterým se vztahuje už regionální podpora (dle čl. 87 odst. 3 písm. a) a c)), nesmí být čistá intenzita podpory vyšší, než strop regionálních podpor v dané oblasti. Jedná-li se o malé a střední podniky, je strop zvýšen konkrétně takto: • „v oblastech spadajících pod čl. 87 odst. 3 písm. c) o 10 hrubých procentních bodů, pokud celková čistá intenzita podpory nepřesahuje 30 %; • v oblastech spadajících pod čl. 87 odst. 3 písm. a) o 15 hrubých procentních bodů, pokud celková čistá intenzita podpory nepřesahuje 75 %.“ Vyšší regionální stropy podpory platí jen v případě, že příspěvek příjemce k financování činí alespoň 25 % a je-li ve způsobilém regionu udržována zaměstnanost. Dále se dozvíme, že tyto stropy platí za podmínek, že: 1 „vytvořená pracovní místa musí představovat čisté zvýšení počtu zaměstnanců v dotyčném provozu i podniku ve srovnání s průměrem za dobu posledních 12 měsíců; 2 vytvořená pracovní místa musí být zachována přinejmenším po dobu tří let, nebo v případě malých a středních podniků po dobu dvou let; 3 na nově vytvořených pracovních místech mohou být zaměstnáni jen noví pracovníci, kteří buď nikdy nebyli zaměstnáni, nebo své předchozí zaměstnání ztratili nebo je ztrácejí.“ Další článek je věnován náboru znevýhodněných a zdravotně postižených pracovníků. Velikost těchto podpor vyjádřená v procentech mzdových nákladů za jeden rok od přijetí zaměstnance nemůže být vyšší, než 50% u znevýhodněných a 60% u zdravotně postižených. Stejně jako v předchozím článku musí podpory splnit určité předpoklady, a to:

46


1) „jestliže nábor nepředstavuje čisté zvýšení počtu zaměstnanců dotyčného podniku, pak dotyčné pracovní místo nebo dotyčná pracovní místa musela být uprázdněna z důvodu dobrovolného odchodu, odchodu do důchodu z důvodu věku, dobrovolného zkrácení pracovní doby nebo dovoleného propuštění pro porušení pracovních povinností, nikoli však z důvodu snižování počtu pracovníků; 2) s výjimkou oprávněného propuštění pro porušení pracovních povinností musí mít pracovník nebo pracovníci nárok na nepřetržité zaměstnání po dobu alespoň 12 měsíců.“ 5.2.3.4 Veřejná podpora pro záchranu a restrukturalizaci podniků v potížích Tuto oblast veřejných podpor je zanesena v „Pokynech Společenství pro veřejnou podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v potížích.“ Pokyny se nevztahují na odvětví uhlí a oceli, podniky, které nejsou starší tří let a podniky, které mohou v rámci skupiny, do které patří, vyřešit problém sami. Za podnik v potížích je brán takový, který dlouhodobě neplní své závazky a bez pomoci by byl donucen skončit. Dle Manuálu pro poskytovatele veřejných podpor [13] jsou hlavními znaky takovýchto podniků: „dlouhodobá platební neschopnost, neplnění závazků, snižující se obrat, hospodářská ztráta.“ Dále je nutné zmínit, že jde pouze o podporu jednorázovou k záchraně tohoto podniku do doby, než bude vypracován plán k restrukturalizaci. Většinou jde pouze o záruky nebo úvěr. Podpora je poskytována pouze v případě, že je vypracován a Komisí schválen plán na restrukturalizaci podniku. Po schválení je příjemce povinen každý půlrok podávat pravidelné reporty o tom, jak je plán plněn. Podporu může konkrétní podnik čerpat pouze jednou za 10 let. 5.2.3.5 Podpora na ochranu životního prostředí S veřejnou podporou na ochranu životního prostředí se setkáme v „Pokynech společenství ke státní podpoře na ochranu životního prostředí (2008/C 82/01)“. Hlavním cílem pokynů pro tyto podpory je, aby se počet podpor snižoval, a aby byly udíleny efektivně, tedy jen v případech, kdy je stav životního prostředí před poskytnutím podpory prokazatelně horší, než po něm, k čemuž tato podpora napomohla. Práh pro notifikaci Komisí je dán na 7 500.000 EUR na investiční projekt podniku. Pokud je překročen, musí být podpora notifikována.

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 47 V souladu s čl. 87 odst. 3 písm. c) Smlouvy o ES jsou podle 2008/C 82/01 s trhem slučitelné podpory: 1. „pro podniky, které se řídí přísnějšími normami, než jsou normy Společeství, nebo které zvyšují úroveň ochrany životního prostředí v případě, že norma Společenství neexistuje 2. pro získání nových dopravních vozidel, které splňují přísnější normy, než jsou normy Společenství, nebo které zvyšují úroveň ochrany životního prostředí v případě, že norma Společenství neexistuje 3. na včasné přizpůsobení se budoucím normám Společenství 4. pro environmentální studie. 5. na úsporu energie. 6. na obnovitelné zdroje energie 7. na kombinovanou výrobu tepla a elektrické energie 8. na energeticky účinné dálkové vytápění 9. na nakládání s odpady 10. na sanaci kontaminovaných lokalit 11. na přemístění podniků 12. obsažené v systémech obchodování s povolenkami“ 5.2.3.6 Podpory na výzkum a vývoj Podle Běhana [1] rozlišuje Komise hned několik druhů podpor na výzkum a vývoj, a to: 1 „podpory základního výzkumu rozšiřující vědecké a technické znalosti, nemají však průmyslové ani obchodní cíle 2 podpory výzkumu na nové výrobky, služby či vědecké postupy, nebo k jejich zdokonalení 3 podpory předsoutěžním činnostem, které konkretizují průmyslové výzkumy tak, aby byly použitelné v praxi (například jako: plány, schémata, průmyslové, užitné vzory, služby či výrobní postupy.“[1] Článek 87/3 b) Smlouvy je použitelný pouze v případech 2 a 3, protože základní výzkum nemůže mít protisoutěžní charakter. Další oblastí, kde se nepoužívají komunitární právní úpravy, je oblast výzkumu vysokých škol a státních výzkumných institutů. 5.2.3.7 Podpory kapitálových investic Jsou přípustné pouze při oznámení Komisi, a to na trzích, které nefungují jak mají, jsou tedy slábnoucí nebo nefungující. Podle Běhana [1] je tato oblast veřejných podpor zakotvena v oznámeních Komise z roku 1984 a 1998 o státních zárukách. Tyto ošetřují podpory k obchodním transakcím a ne k obecným zájmům. Podpora nesmí být větší, než 500.000 EUR a 750.000 EUR v regionech, které mohou čerpat podpory dle článku 87 odstavce 3 písmene c)

48


Smlouvy. Pokud region splňuje podmínky stejného článku a odstavce Smlouvy písmene a) může čerpat podporu až do výše 1.000.000 EUR. 5.2.4

Sektorová podpora

Jedná se o podporu určitého odvětví výroby či služeb, která nesmí odporovat článku 87 odstavci 3 písmene c) a je v kompetenci Rady (článek 89), jaké sektory mohou být podporovány. Ta tak dělá na návrh Komise. Proto je takových odvětví více a v následujících řádcích se zmíním pouze o těch základních. 5.2.4.1 Podpora v uhelném průmyslu Odvětví uhelného průmyslu je pro Evropskou unii velice důležité. Vždyť tohle seskupení má základ v Evropském společenství uhlí a oceli. Proto bylo nutné i tuto oblast veřejných podpor zanést do zákona. Oblast veřejných podpor v uhelném průmyslu můžeme rozdělit na dvě části, a to: uhlí černé a hnědé. Hnědé uhlí není ošetřeno žádným sekundárním přepisem, řídí se „pouze“ Smlouvou. Podporou pro černé uhlí se zabývá NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 1407/2002 ze dne 23. července 2002 o státní podpoře uhelnému průmyslu. V tomto dokumentu se můžeme dočíst, že takováto podpora může být použita pouze v případě, že pokryje náklady týkající se uhlí určeného na výrobu elektřiny, na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny, na výrobu koksu a paliva pro vysoké pece v ocelářském průmyslu. Uhlí, na které byla tato podpora poskytnuta, musí být spotřebováno na území Společenství. Dále zde můžeme najít rozdělení do několika kategorií, a to: • Podpora na omezení činnosti, která je určena pouze na krytí výrobních ztrát podniků, které jsou postupně zavírány. Nesmí však být natolik vysoká, aby snížila cenu uhlí pod úroveň cen za stejně kvalitní uhlí z třetích zemí, nebo jinak narušit hospodářskou soutěž Společenství. • Podpora na přístup k uhelným rezervám, může financovat maximálně 30% projektu. • Podpora na pokrytí výjimečných nákladů, použitých na racionalizaci nebo restrukturalizaci uhelného průmyslu, které nesouvisí se současnou těžbou (závazky vzniklé v minulosti). Jedná se například o „zekologičtění“ těžby. 5.2.4.2 Podpora automobilovému průmyslu Podpora automobilového průmyslu je v českých zemích, jejichž průmysl je na automobilovém závislí, velice důležitá. Stejně tak důležitý je i v Německu, které

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 49 od začátku odmítalo oznámení ze dne 18. 5. 1989 publikovaném v Úředním věstníku pod číslem 123. V roce 1990 tyto pokyny Komise změnila. Ve změněné podobě byly používány do roku konce roku 1997. Poté skončila jejich účinnost a dnes není toto odvětví nijak omezováno (platí tedy „pouze“ obecná pravidla pro veřejné podpory zanesená ve smlouvě). Podle Stejskalové[16] je na tuto podporu nahlíženo v příloze C Multisektorálního rámce pro regionální podporu velkým investičním projektům. Podle tohoto dokumentu můžeme využít podporu ve výši prahu pro regionální podpory. Tedy 5 milionů EUR na jeden projekt. Podpora může být i vyšší, nemá-li vyšší hodnotu než 30% regionálního stropu veřejné podpory platného v místě realizace projektu.

50

Instituce činné v řízení o veřejných podporách

6 Instituce činné v řízení o veřejných podporách 6.1 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Jak již název úřadu napovídá hlavním cílem této instituce je chránit hospodářskou soutěž tak, aby v konečném důsledku měl největší prospěch spotřebitel. Aby úřad vytyčeného cíle dosáhl, používá tyto metody[18]: 1 „Snaží se donutit účastníky k tomu, aby se sžili s principy soutěžního práva a přijali je za své, 2 dále Úřad zasahuje proti nekalým praktikám narušujícím hospodářskou soutěž, 3 pokud však protisoutěžní jednání nemělo závažný dopad na trh, Úřad dává možnost podnikům, aby toto napravili vlastní iniciativou.“ Působnost Úřadu pro hospodářskou soutěž v oblasti veřejných podpor je v českém právu v zákoně č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 109/2009 Sb. Podle tohoto zákona Úřad vykonává působnost koordinačního orgánu mimo oblast zemědělství a rybolovu. V tomto odvětví přebírá působnost koordinačního orgánu ministerstvo zemědělství. Podle tohoto zákona je působnost Koordinačního orgánu vymezena takto: 1 „spolupracuje s poskytovatelem před oznámením veřejné podpory Komisi, 2 spolupracuje s Komisí a s poskytovatelem v průběhu řízení před Komisí, 3 vede evidenci poskytnutých veřejných podpor na území České republiky a předkládá Komisi výroční zprávu, 4 vykonává kontrolu nad plněním pravomocných rozhodnutí o veřejné podpoře vydaných Úřadem podle právních předpisů platných před účinností tohoto zákona, 5 rozhoduje o ukládání pokut podle tohoto zákona, 6 předává oznámení veřejné podpory Komisi, 7 vydává stanoviska k podáním poskytovatele učiněným před zahájením řízení před Komisí a v jeho průběhu, 8 zastupuje Českou republiku při projednávání a přípravě právních předpisů Evropských společenství týkajících se problematiky veřejné podpory,

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 51 9 je správcem centrálního registru podpor malého rozsahu (dále jen „centrální registr“), který je informačním systémem veřejné správy podle zvláštního právního předpisu (Zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů)“ Organizační struktura oddělení pro veřejnou podporu na ÚOHS je následující: na zmíněném oddělení pracuje 9 zaměstnanců s tím, že každý z nich má přidělenou působnost pro konkrétní kategorii veřejných podpor.[19]

6.2 Evropská komise „V procesu poskytování veřejných podpor v rámci EU hraje Evropská komise klíčovou roli.“ [5] Pouze ona může rozhodovat o slučitelnosti podpor se společným trhem. Ale její rozhodnutí může být přezkoumáno Evropským soudním dvorem. Ve smlouvě je činnost Komise v oblasti veřejných podpor zachycena v článku 88 takto: 1. „Komise ve spolupráci s členskými státy zkoumá průběžně režimy podpor existující v těchto státech. Navrhuje jim vhodná opatření, která vyžaduje postupný rozvoj nebo fungování společného trhu. 2. Zjistí-li Komise poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek, že podpora poskytovaná některým státem nebo ze státních prostředků není slučitelná se společným trhem podle článku 87 nebo že je zneužívána, rozhodne, že dotyčný stát ve lhůtě stanovené Komisí takovou podporu zruší nebo upraví. Nepodrobí-li se dotyčný stát tomuto rozhodnutí ve stanovené lhůtě, může Komise nebo jiný zainteresovaný stát, odchylně od článků 226 a 227, předložit věc přímo Soudnímu dvoru. Rada může na žádost členského státu jednomyslně rozhodnout, že podpora, kterou tento stát poskytuje nebo hodlá poskytnout, má být odchylně od článku 87 nebo nařízení podle článku 89 považována za slučitelnou se společným trhem, odůvodňují-li takové rozhodnutí mimořádné okolnosti. Zahájila-li již Komise ve věci této podpory řízení podle prvního pododstavce tohoto odstavce, bude podáním žádosti příslušného státu Radě uvedené řízení pozastaveno až do vyjádření Rady. Nevyjádří-li se však Rada do tří měsíců po podání této žádosti, rozhodne věc Komise.

52

Instituce činné v řízení o veřejných podporách

3. Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 87 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.“


53

7 Řízení před Komisí Řízení týkající se veřejné podpory vedené Komisí, je v primárním komunitárním právu zaneseno ve výše citovaném článku 88 Smlouvy. Dle Běhana [1] byla Smlouva dlouho jediné vodítko, podle kterého se měla Komise řídit. To bylo velice nepříjemné, protože si velké státy pravidla řízení mohly vynutit případ od případu. Změna přišla až s nařízením Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (dnešní článek 88, resp. 108). Nařízení č. 659/1999 bylo v roce 2004 doplněno Nařízením Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999. Následující obrázek poměrně výstižně popisuje nutnost notifikace podpory.

Obr 1. Nutnost notifikace Zdroj:Studie veřejná podpora v oblasti SF 2007-2013 [14]

54

7.1

Řízení před Komisí

Oznámení nové podpory

Podle odstavce 3 článku 88 smlouvy je nutné Komisi předem oznámit každý záměr poskytnout nebo upravit již poskytnutou podporu z veřejných zdrojů. Ta posoudí zda je (či není) podpora v rozporu se společným trhem. Podpora nesmí být poskytnuta, dokud ji Komise neschválí. Ve výše zmíněném nařízení 659/1999 je tomuto řízení věnována druhá kapitola s názvem: „Řízení týkající se oznámené podpory“. V článku dvě se dozvíme, že je nutné podporu nahlásit s dostatečným předstihem a při obdržení návrhu musí být Komisí bezodkladně uvědoměn dotyčný členský stát. Ve druhém odstavci je kladen důraz na úplnost tohoto oznámení. Ve třetím článku je také konstatováno to, co je již ve Smlouvě, že podpora nesmí být poskytnuta, pokud ji Komise neschválí. Postup přezkumu je popsán ve čtvrtém článku. (Tento postup bych ukázal na Státní podpoře číslo 98 z roku 2010 – Česká republika, Režim podpory českého filmu. Dále jen 98/2010). Podle článku čtyři musí Komise na případu začít pracovat neprodleně, po obdržení oznámení. V 98/2010 se tak stalo. Oznámení bylo Komisí přijato 12. března 2010 a zaevidováno téhož dne. Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že oznámené opatření není podporou, zaznamená tento nález ve formě rozhodnutí. Pokud shledá Komise po předběžném přezkumu, že není pochyb o slučitelnosti se společným trhem v případě, že spadá do kategorie dle článku 87 smlouvy odstavce jedna, rozhodne Komise, že je oznámení s trhem slučitelné. V rozhodnutí je odůvodněno, proč tak bylo učiněno (jaká byla použita výjimka). V oznámení 98/2010 je toto posouzení uvedeno v kapitole čtvrté „Posouzení podpory“. V kapitole 4.1 je konstatováno, že se jedná o podporu podle článku 107 (resp. 87) odstavce 1. V kapitole 4.2 je vysvětleno, proč je tato podpora v souladu se společným trhem. Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že existují pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem, rozhodne o zahájení postupu podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy (dále jen „rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení“). Na rozhodnutí má Komise dvouměsíční lhůtu. Tato lhůta začíná v den následující po dni obdržení úplného oznámení. Oznámení je považováno za úplné, pokud Komise nepožádá o další informace ve lhůtě dvou měsíců, od

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 55 obdržení oznámení, nebo od obdržení požadovaných dodatečných informací. Lhůta může být prodloužena se společným souhlasem Komise a dotyčného členského státu. Komise může případně stanovit kratší lhůty. V 98/2010 byla tato lhůta dodržena. Vyrozumění sice vydala až 17. června, ale dvakrát žádala Českou republiku o doplnění informací (30. března 2010 a 29. dubna 2010). Poslední informace byly Komisi dodány 6. května 2010, tudíž ani celou dvouměsíční lhůtu nevyužila. Pokud by tak neučinila v dané dvouměsíční lhůtě, bere se takové oznámení za slučitelné se společným trhem. Jestli ale Komise požádá o dodatečné informace a stát je do dvou měsíců nepředloží, je podpora vrácena zpět. V dalším článku se objevuje popis formálního vyšetřovacího řízení. V tomto řízení jsou shrnuty relevantní, faktické a právní otázky, zahrnuje předběžné hodnocení Komise o charakteru navrhovaného opatření jako podpory a vyloží pochybnosti o jeho slučitelnosti se společným trhem. Dále toto rozhodnutí vyzve dotyčný členský stát a ostatní zúčastněné strany, aby předložily připomínky v předepsané lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc. V řádně odůvodněných případech může Komise předepsanou lhůtu prodloužit. Pokud bude mít Komise jakékoli připomínky, budou předloženy dotyčnému členskému státu. Je zde i možnost, že může být z důvodu možné újmy (na požádání) znepřístupněna totožnost dotyčného členského státu v předepsané lhůtě, která obvykle nepřesáhne jeden měsíc, která ale může být v řádně odůvodněných případech prodloužena. Toto řízení je dle článku 7 ukončeno, pokud: • „oznámení není označeno za podporu. • Byly odstraněny pochybnosti o slučitelnosti se společným trhem v rámci doplňujících informací. Taková podpora je označována za kladné rozhodnutí. Musí být oznámeno, jaká byla použita výjimka. • Pokud bude podpora ratifikována za určitých podmínek(podmínečné rozhodnutí) a může stanovit podmínky pro kontrolu. • Neratifikuje podporu (záporné rozhodnutí)“ Pro zjednodušení procesu nahlášení podpory se Komise rozhodla v nařízení č. 794/2004 pro používání zjednodušených formulářů, které se používají jak při ohlášení tak při jakékoli změně či nahrazení pokynů (v tomto případě jde o informační listy). Proces notifikace je poměrně pěkně a přehledně vysvětlen v obrázku na další straně.

56

Obr 2. Notifikační proces Zdroj: Studie veřejná podpora v oblasti SF 2007-2013 [14]



57

7.2 Řízení týkající se protiprávní podpory Řízením týkajícím se protiprávní podpory se také zabývá výše uvedené nařízení Rady č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES. V primárním právu ho ošetřuje v článku 88 Smlouvy. Komise by měla dle Smlouvy průběžně kontrolovat ratifikované podpory a při tom by jí měl pomoci příslušný stát, respektive orgán dohlížející na hospodářskou soutěž (v ČR se jedná o ÚOHS). Pokud při těchto kontrolách Komise zjistí, že některá z podpor byla poskytnuta v rozporu se společným trhem, nebo byla zneužita, přikáže takovou podporu zrušit či změnit. Pokud tak stát neučiní je věc předložena přímo Soudnímu dvoru. Dále se k věci může podle článku 89 Smlouvy vyjádřit Rada, která může podporu uznat za slučitelnou se společným trhem, pokud rozhodne ve věci jednomyslně a je odůvodněna mimořádnými okolnostmi. Jestli však Rada v takovémto případě do tří měsíců nevynese ortel, případ přechází zpět na Komisi. Samotný přezkum podpory je dle nařízení 659/1999 veden takto: „Získá-li Komise informace o protiprávní podpoře, začne případ projednávat, a to bez ohledu na to, kde tyto informace získala. Pokud to bude nutné, zažádá dotyčný stát o doplňující informace. Pokud stát tyto informace nedodá v dvouměsíční lhůtě, Komise vydá „příkaz k poskytnutí informací“, ve kterém blíže určí, jaké informace požaduje, a předepíše přiměřenou lhůtu, ve které mají být poskytnuty.“ Poté co Komise požádá stát o poskytnutí připomínek, může: 1 pozastavit domnělou protiprávní podporu do té doby, než ji uzná jako slučitelnou se společným trhem, 2 donutit navrátit veškerou podporu do doby, než bude bude uznána jako slučitelná se společným trhem. Tyto postupy jsou však použity pouze u neoprávněně přidělených podpor, které byly poskytnuty po nabytí účinnosti tohoto nařízení. Pokud však výše uvedené pokyny stát ignoruje, může Komise předložit případ ESD, který musí rozhodnout, zda tímto stát neporušuje Smlouvu. V následujících tabulkách můžeme porovnat celkové a neoprávněné podpory za období 1. 1. 2000 – 24. 5. 2011. Vysvětlivky: NP – neoprávněné podpory, celkem – celkový počet podpor, poměr 1 – NP/celkem v jednotlivých státech, poměr 2 – poměr neoprávněných podpor jednotlivých států ku celkovým neoprávněným podporám v EU.

58

Řízení před Komisí BE

NP celkem Poměr 1 Poměr 2 LV

BU

6 3 23 108 5,50% 13,00% 5,40% 2,7 0%

LT LU 1 1 19 9 9 5,26% 11,11% 0,00% 0,90% 0,90% 0,00%

HU

CZ

DK

3 4 42 37 7 ,1 4% 10,81% 2,7 0% 3,60%

MT 1 1 67 4 1,49% 25,00% 0,90% 0,90%

DE 24 332 7 ,22% 21,62%

EE

IE

EL

9 0,00% 0,00%

2 7 4 2,7 0% 1 ,80%

2 45 4,44% 1,80%

NL

AT

PL

PT

7 77 9,09% 6,31%

4 64 6,25% 3,60%

1 93 1,07 % 0,90%

2 41 4,88% 1,80%

RO

SI 2 11 12 0,00% 16,67 % 0,00% 1,80%

ES 12 235 5,10% 10,81% SK

FR

IT CY 11 15 1 231 283 6 4,7 6% 5,30% 1 6,67 % 9,91% 13,51% 0,90%

FI 1 2 18 13 5,55% 15,38% 0,90% 1,80%

SE 20 0,00% 0,00%

UK

EU 5 111 95 197 7 5,26% 5,61% 4,50% 99,96%

Tabulka 1. Neoprávněná podpora Zdrojem pro tabulky je Evropská Komise [12] Z tabulek můžeme vyčíst, že nejvyšší poměr celkových a nepřijatých podpor mají „nové státy EU“, důvodem je podle mého názoru malé množství podpor. Naopak nejvyšší podíl na celkových neoprávněných podporách mají „staré státy EU“, což je logické, protože mají i více podpor obecně. Překvapilo mě Bulharsko, které od svého nedávného vstupu „stihlo“ již 3 neoprávněné podpory. Naopak mě příjemně překvapilo Polsko, které nemá v Evropě moc dobrou pověst, tu ale nepotvrdilo a má pouze jednu neoprávněnou podporu, z 93 přijatých. ČR má mezi státy přistoupivšími v roce 2004 číslo neoprávněných podpor poměrně vysoké. 7.2.1

Navrácení podpory

O navrácení podpory může Komise dle nařízení 659/1999 požádat pokud: • „podle ustálené praxe nepochybuje o tom, že dotyčné opatření má charakter podpory, • je nutné ihned jednat a bojí se, že by se bez jejího zásahu mohlo objevit závažné riziko podstatné a nenapravitelné újmy pro soutěžitele.“ Jak bylo psáno výše může tak učinit pouze u podpor poskytnutých po 22. březnu 1999 (den nabytí účinnosti nařízení 659/1999). Navrácení podpor podléhá promlčecí lhůtě deseti let, která se počítá ode dne, kdy byla podpora poskytnuta. Tato lhůta je přerušena každým zásahem Komise či státu a od této intervence je lhůta počítána znovu. Pokud však doba desíti let proběhla bez jakýchkoli zásahů, je tato podpora považována za slučitelnou. Podle [22] je však povinné vymáhat navrácení podpory, i když to podle vnitrostátního práva není možné (viz. Rozsudky soudního dvora ze dne 20. března 1997, ve věci land Rheinland-pfalz v alcan deutschland GmbH., eSd C24/95). Samotný postup navrácení neoprávněné podpory je popsán v nařízení 659/1999 následovně: „Jestli je Evropským soudním dvorem přijato záporné rozhodnutí v případech protiprávní podpory, Komise bude žádat o vrácení takovéto

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 59 podpory, a to za předpokladu, že její jednání nebude v rozporu s obecnými zásadami práva Společenství.“ Dále by navrácení mělo být podle tohoto nařízení provedeno „bezodkladně a v souladu s postupy vnitrostátního práva dotyčného členského státu za předpokladu, že umožňují okamžitý a účinný výkon rozhodnutí Komise“. Nesmí tak být činěno v rozporu s právem Evropské unie a příkazem Evropského soudního dvora. Rychlost a účinnost je zdůrazněna v rozsudku ESD ve věci Scott (Věc C-232/05, Komise v. Francie) v níž zdůrazňuje, že vnitrostátní postupy nemohou být překážkou k obnovení tržního hospodářského systému (OZNÁMENÍ KOMISE „Cesta k účinnému provádění rozhodnutí Komise, jimiž se členským státům nařizuje zajistit navrácení protiprávní a neslučitelné podpory“ (2007/C 272/05)). Článek 249 Smlouvy říká, že rozhodnutí jsou závazná v celém rozsahu státům, kterým jsou určeny, a proto ho musí provést. Podle OZNÁMENÍ (2007/C 272/05) ESD udělal pouze jednu výjimku z této povinnosti, a to ve věci „C404/00, Komise v. Španělsko, [2003] Sb. rozh. I-6695.“ Proto musí dotyčný stát dokázat, že se v dobré víře pokusil o to, aby byla podpora navrácena a vzniklé potíže s ní spojené odstraněny. Na tom musí podle článku 10 Smlouvy spolupracovat s Komisí. V právu EU ale není stanoveno jaký určitý státní orgán návrat provede. Ten si zvolí každý stát sám podle svého uvážení. Většinou se jedná o orgán, který podporu poskytl. Poměrně běžné je i to, že státy svěří do rukou některého úřadu kontrolu a dohled nad veřejnými podporami jako takovými a přirozeně tedy i nad jejich návratem. V právu Společenství, ale není uveden ani jednotný postup pro vymáhání podpory. Pouze by měl být postup, který jo co nejrychlejší a nesmí tvořit překážky pro výkon rozhodnutí. Když Komise rozhodne o navrácení celých režimů podpor, je nutné aby jí členský stát, který tento režim přijal pomohl označit akceptory této výhody, protože se může jednat o poměrně velké množství podniků a jednoduše by nebylo v silách Komise je všechny obsáhnout. Komise dříve používala lhůtu dvou měsíců, během níž musí daný stát oznámit opatření, která přijal k nápravě neoprávněně přidělených podpor. Sama však uznala, že dvouměsíční období je příliš krátké a prodloužila ho na čtyři měsíce. Ty jsou však podle Oznámení (2007/C 272/05) rozděleny na:

60


•

„první lhůtu v délce dvou měsíců od vstupu v platnost rozhodnutí, během níž členské státy musejí Komisi informovat o plánovaných nebo přijatých opatřeních; • druhou lhůtu v délce čtyř měsíců od vstupu v platnost rozhodnutí, během níž musí být rozhodnutí Komise vykonáno.“ I tato lhůta může být prodloužena, pokud k tomu má stát vážné důvody. Při navrácení se k výši podpory obvykle připočítávají úroky za dobu, kterou podnik podporou disponoval. Výši úroků stanoví Komise (viz. Kapitola Výpočet úroku neoprávněné podpory). Komise však podle Svobody [6] nemusí stanovit přesnou částku k navrácení, ale stačí uvést údaje, podle kterých má být tato částka vypočtena. Jedná-li se o nepeněžní státní podporu, musí Komise stanovit buď přesnou částku, kterou je třeba vrátit, nebo stanoví mechanismus, podle kterého členský stát vypočítá finanční ekvivalent. Po určení takovéto částky postupuje proces navrácení podpory stejně jako u peněžité veřejné podpory.[22] Pokud je však příjemce insolvetní, je logické, že podporu nemůže vrátit v plné výši včetně úroků. U takovéhoto příjemce podpory lze docílit navrácení do původního stavu dvěma způsoby: navrácením celé podpory včetně úroků (což se logicky stane málokdy), nebo vrácením části podpory a likvidace takovéhoto příjemce. Nesmí tak být činěno v rozporu s právem Evropské unie a příkazem Evropského soudního dvora. 7.2.2

Úloha vnitrostátních soudů při navracení veřejné podpory

Podle Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2009/C 85/01) se soutěžitelé (či jakékoli jiné osoby), kteří se cítí být poškozeni udělením neoprávněné podpory mohou dovolat svého práva u příslušných vnitrostátních soudů, a to podáním žaloby proti členskému státu, který podporu poskytl. Pokud soud uzná podporu za neoprávněnou, musí nařídit vrácení podpory příjemcem (viz. Rozsudek Soudního dvora ve věci C71/04 Xunta de Galicia (2005), Sb. rozh. I 7419, bod 49.), což je podle tohoto Oznámení (2009/C 85/01) součástí povinnosti vnitrostátního soudu chránit individuální práva žalobce podle článku 88 odstavce 3 Smlouvy. Povinnost soudu vymáhat navrácení podpory tedy není závislá na slučitelnosti opatření podpory s článkem 87 odstavec 2 nebo 3 Smlouvy! Díky tomu je rozhodnutí vnitrostátních soudů o mnoho rychlejší, než řízení u Komise, která

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 61 se musí zabývat slučitelností podpory, ale pouze na určení, zda je toto opatření podporou a je-li nutné ji pozastavit (případně vrátit). Pokud vnitrostátní soud uzná, že je podpora v rozporu s článkem 88 odstavcem 3 Smlouvy je povinen vyčíslit částku, která má být navrácena. Jestli si však neví rady, požádá o pomoc Komisi. Ale ani vnitrostátní soud nemá dle Oznámení (2009/C 85/01) absolutní povinnost zajistit navrácení podpory. Jako příklad uvádí rozhodnutí ve věci „SFEI“ ( Rozsudek Soudního dvora ve věci C-39/94 SFEI a ostatní), podle kterého mohou existovat mimořádné okolnosti, za nichž by navrácení protiprávní státní podpory bylo nepřiměřené. Pokud ale chce soud navrácení podle článku 88 odstavce 3 Smlouvy nenařídit, musí k tomu na straně příjemce vést konkrétní skutečnost. Oznámení (2009/C 85/01) uvádí jako příklad jasné ujištění ze strany Komise, že dané opatření není státní podporu, nebo že se nejedná o podporu, která by byla v rozporu se společným trhem. Povinnost nařízení úplného navrácení podpory vnitrostátním soudem podle ESD v rozsudku „CELF“ (Rozsudek Soudního dvora ve věci CELF a Ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06) zaniká, pokud Komise již rozhodla, že podpora je slučitelná se společným trhem. Z výše uvedeného tedy podle Oznámení (2009/C 85/01) vyplývá, že pokud Komise uzná státní podporu za oprávněnou, nemůže vnitrostátní soud nařídit vrácení této podpory. ESD však může uznat,že podle vnitrostátního práva může tato možnost existovat. 7.2.2.1 Výpočet úroku neoprávněné podpory Jak správně určit úrok u protiprávní podpory řeší nařízení 794/2004. Ve většině případů je sazba určena jako roční procentní sazba stanovená pro každý kalendářní rok. Ta se vypočítá jako „průměr pětiletých mezibankovních swapových sazeb za září, říjen a listopad předchozího roku zvýšeného o 75 bazických bodů.“ Pokud má však komise dobrý důvod, který řádně odůvodní, může sazbu zvýšit i o více než 75 bodů. Pokud se takto vypočtené sazby liší od úrokových sazeb pro navrácení státní podpory o více než 15 %, musí být sazba přepočtena. Tento výpočet však byl změněn v Nařízení Komise (ES) č. 271/2008 ze dne 30. ledna 2008, kterým se mění nařízení (ES) č. 794/2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES.

62


Dle nařízení 271/2008 je procentní sazba pro každý stát stanovena pro kalendářní rok. Ta se vypočítá jako součet obvyklé roční sazbě tamějšího peněžního trhu a 100 základních bodů (tedy o 25 více než v nařízení 794/2004). Nemá-li Komise dostatečné údaje k utvoření této sazby, může být (stejně jako v nařízení 794/2004) použita jiná metoda, pro kterou jsou informace dostačující. Úroky jsou tedy pro každý stát individuální a jsou zveřejněny na internetu. Aktuální sazebník je zveřejněn v „Oznámení Komise o aktuální úrokové sazbě pro navrácení státní podpory a o referenční a diskontní sazbě pro 27 členských státu použitelných od 1. května 2011“(2011/C 125/06). Velikost sazby je určena podle dne, kdy byla tato protiprávní podpora poskytnuta a je každoročně přepočítávána. Tyto úroky jsou dále úročeny. Na dalších stránkách si můžeme porovnat úrokové sazby jednotlivých států EU podle měsíců. Od 1. 1. 2010 do 1. 5. 2011. V tabulce níže si můžeme všimnout, že rozdíly v úrokových sazeb jsou velice vysoké. Když například porovnáme data pro 1. leden 2010, je rozdíl mezi sazbou Lotyšska (15,11) a sazbou ve stejném období ve Švédsku (1,02) propastných 14.09 %. Velké rozdíly však můžeme najít i meziměsíčně. Například v již zmíněném Lotyšsku je rozdíl mezi 1. lednem 2010 (15,11 %) a 1. lednem 2011 (2,64) téměř 13 % (konkrétně 12,47 %), což je opravdu obrovské číslo. Sazba v ČR patří k Evropskému průměru


63

64


Zdroj:„Oznámení Komise o aktuální úrokové sazbě pro navrácení státní podpory a o referenční a diskontní sazbě pro 27 členských států použitelných od 1. května 2011“ dostupné online na Tabulka 2. Úrokové sazby

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 7.2.2.2 Navrácení veřejné podpory v českém právu

65

V českém právu je problém navrácení veřejných podpor uveden v § 7 zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, jak vyplývá ze změn provedených zákonem č. 109/2009 Sb. Tento říká, že pokud Komise rozhodne o navrácení podpory, je příjemce povinen podporu vrátit poskytovateli v plné výši, která je zvýšena o úroky za dobu, po kterou mohl příjemce s podporou nakládat. Výše úroků je určena Komisí a platí se za období, ve kterém příjemce podporu požíval. Poskytoval je dle tohoto zákona povinen učinit nezbytné opatření, aby byla podpora co nejdříve navrácena. Postup poskytovatele je popsán takto: 1) „musí v co nejkratší době vyzvat příjemce k navrácení podpory, 2) není-li Komisí stanovena lhůta k navrácení podpory, určí tuto lhůtu, 3) jakmile lhůta uplyne, rozhodne o odebrání podpory. Pokud takto nelze činit, je nutné, aby poskytovatel na příjemce podal žalobu k soudu.“ Je-li příjemce pod dozorem (či dohledem), je nutné, aby poskytovatel o navrácení informoval i onoho „dozorce“. 7.2.3

Důsledky nesplnění rozhodnutí Komise

Nesplní-li členský stát rozhodnutí Komise o navrácení neoprávněně přidělené podpory a neprokáže-li absolutní nemožnost navrácení, podle Oznámení (2007/C 272/05) proti němu může být vedeno řízení pro nesplnění povinností a požadovat zastavení vyplacení nových slučitelných podpor danému příjemci. Podle Oznámení (2007/C 272/05) je dále případ předán ESD. Ten může stát odsoudit pro nesplnění rozhodnutí Komise. Pokud se Komise domnívá, že dotyčný členský stát nesplnil rozsudek ESD, Komise může sledovat věc v souladu s čl. 228 odst. 2 Smlouvy. Jestli stát neprovedl nezbytná opatření, aby splnil rozsudek ESD ve lhůtě stanovené v odůvodněném stanovisku, může ESD uložit penále. Toto penále bude stanoveno základě tří kritérií: „závažnosti protiprávního jednání, doby jeho trvání a nutnosti zajistit, aby samotný postih odrazoval od dalšího protiprávního jednání.“ Oznámení (2007/C 272/05)

66

Řízení týkající se zneužití podpory

8 Řízení týkající se zneužití podpory I s touto oblastí procesního řízení se setkáme v „Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES“, a to v kapitole IV. Nařízení 659/1999 definuje v článku 1 písmenu g) zneužití podpory jako: „podpora použitá příjemcem v rozporu s rozhodnutím přijatým na základě čl. 4 odst. 3 nebo čl. 7 odst. 3 nebo 4 tohoto nařízení.“ Za zneužitou podporu je brána taková, která byla shledána za slučitelnou se společným trhem, ale nakonec nebyla použita za podmínek, za kterých byla ratifikována. V řízení o zneužití podpory je použito jak postupů pro řízení týkajících se oznámené podpory, tak i pro řízení týkající se neoprávněně přidělené podpory, proto abych neopakoval to, co bylo již dříve v práci řečeno, popíši řízení pouze velice stručně. Po obdržení informace (z jakýchkoli zdrojů), že je daná podpora zneužita, je Komise povinna začít proces prošetření této podpory. Prošetření začíná shromažďováním informací o podpoře (začíná výše popsaný dopisní maraton). Poté Komise zahájí samotný přezkum podpory. Jestli uzná podporu jako zneužitou, informuje o tom zúčastněné strany, tedy stát, který podporu poskytl a subjekty, které podporu čerpaly. Obě strany se v předepsané lhůtě k odůvodnění Komise vyjádří. Ta vezme jejich názory na vědomí. Pokud i tak uzná podporu za zneužitou, požádá o její navrácení. Proces navrácení je stejný jako u protiprávní veřejné podpory. Tedy musí být vrácena v plné výši a s úroky za období, ve kterém s ní podporované subjekty mohly operovat. Dále zadá státu, aby oblast podpor, které byly zneužity, upravil tak, aby možnost zneužití byla co nejmenší nebo úplně nulová.


67

9 Rozbor případu Pro ilustraci postupu odebírání neoprávněně přijaté veřejné podpory jsem si vybral rozhodnutí Komise ze dne 11. března 2008 o státní podpoře 15/07 (ex NN 20/07), poskytnuté Itálií a týkající se daňové pobídky ve prospěch některých úvěrových ústavů, u nichž byla provedena restrukturalizace 1 (dále jen rozhodnutí 711/2008 ).

9.1 Stručné seznámení s případem V prvním odstavci rozhodnutí 711/2008 se dozvíme, že: „24. prosince 2003 italský parlament schválil zákon č. 350, ve jehož čl. 2 odst. 26 zavádí zvláštní režim vyrovnání daně z majetku některých úvěrových ústavů, které vznikly podnikovou restrukturalizací nebo jí byly podrobeny podle předchozího zákona č. 218 ze dne 30. července 1990 (zákon č. 218/1990) o privatizaci veřejnoprávních úvěrových ústavů v Itálii.“ Protože ale italské úřady neoznámili záměr podpořit určitý segment trhu podle článku 88 odstavce 2, začala Komise tuto skutečnost přezkoumávat. 9.1.1

Podrobný popis režimu

Podle Komise čl. 2 odst. 26 zákona č. 350/2003 měl udělit finanční výhodu ve výši rozdílu mezi: skutečně zaplacenou daní v roce 2004 pro účely dodatečného vyrovnání hodnoty aktiv a daní k zaplacení v řádné výši (při nepoužití uvedeného zákona). Základní sazba daně platná v roce 2004 na předmětné zisky by odpovídala 37,25 % (33 % daně z příjmů společností a 4,25 % italská daň z výrobních činností ve výši). Skutečně zaplacená náhradní daň byla pouze ve výši 9 %, která byla odváděna bezúročně ve třech splátkách (50 % v roce 2004, 25 % v roce 2005 a 25 % v roce 2006), při nepoužití tohoto zákona, by byla daň odvedena v roce 2004 v plné výši. Rozdíl mezi daní, kterou zvýhodněné podniky zaplatili díky uvedenému zákonu a jakou by měli zaplatit při jeho nepřijetí, je tedy propastných 28,25 %. V řeči konkrétních čísel (vypočtených Komisí) dohromady devět „podporovaných“ subjektů zaplatilo na dani 185.505.996 EUR místo 771.991.022 EUR. Rozdíl byl tedy propastných 586.485.026 EUR.

1

Dostupný online na stránkách eur-lexu, konkrétně na: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do? uri=OJ:L:2008:237:0070:0089:CS:PDF

68

Rozbor případu

Dalším důvodem pro zahájení řízení byl fakt, že oproti předešlým zákonům (342/2000 a 448/2001) je čl. 2 odst. 26 zákona č. 350/2003 silně diskriminační, protože je cílen pouze na banky, které provedly restrukturalizaci podle zákona č. 218/1990.

9.2 Řízení 9.2.1

Získávání informací před zahájením řízení

Z výše uvedeného je více než jasné, že by se mohlo jednat o státní podporu, a tak Komise začala případ přezkoumávat podle článku 88 Smlouvy. Komise začala získávat informace o režimu téměř dvouletým dopisováním s italskou stranou. Tento zdánlivě nekonečný kolotoč žádostí o vysvětlení ze strany Komise a podání vysvětlení ze strany Itálie, započal dne 26. září 2005, kdy byly italské veřejné orgány požádány o zaslání informací, pro posouzení podpory na základě povinnosti předběžně informovat o záměrech poskytnout podpory (čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES). Itálie reagovala dne 29. listopadu 2005 a žádané informace poslala. 31. března 2006 si Komise od Itálie vyžádala další informace. Tentokrát pro zhodnocení slučitelnosti se společným trhem. Odpovědi se Komise dočkala 5. května 2006. 3. července 2006 bylo uskutečněno setkání zástupců obou stran, za účelem projednání a odůvodnění tohoto opatření. Jednání bylo úspěšné jen částečně. Komise sice vzala na vědomí vysvětlení italské strany, ale pořád měla pochybnosti o slučitelnosti jednaného opatření se společným trhem. 28. července 2006 Itálie poslala souhrnnou zprávu a vysvětlila vše, co bylo projednáno na schůzce. I přesto 30. května 2007 byla Itálie dopisem informována, že s ní bude zahájeno řízení pro přezkoumání rozsahu podpory před Komisí (podle čl. 88 odst. 2 Smlouvy). Dále tímto Komise vyzvala zainteresované subjekty (italské veřejné orgány a „podporované“ podniky), k předložení připomínek k přezkumu. Itálie zaslala připomínky 5. června 2007 a připomínky přijala Komise i od zúčastněných subjektů. Jednalo se o bankovní skupiny Paribas, jejímž členem je banka Banca Nazionale del Lavoro, a od bankovní skupiny UniCredit, jejímiž členy jsou Capitalia, Banca di Roma a Banco di Sicilia.

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 69 Dopisy z 3. října 2007 a 22. listopadu 2007 byla Itálie informována o připomínkách zúčastněných subjektů a byla žádána o své připomínky. Ta reagovala dopisy z 5. listopadu 2007 a 21. prosince 2007, ve kterých Komisi sdělila, že nemůže nabídnout žádné další připomínky ani informace. 9.2.2

Připomínky Itálie

V podstatě se při výše popsaném dopisním maratonu Itálie vyjádřila v tom smyslu, že odmítá, aby popsaný přezkoumávaný režim byl považován za veřejnou podporu. Ale pokud by se o podporu opravdu jednalo, byla by to pouze podpora malého rozsahu (de minimis), čímž zpochybňuje výše uvedený výpočet provedený Komisí. Dále se odvolává na předchozí rozhodnutí Komise 2000/600 o podmíněném schválení podpory udělené Itálií veřejným sicilským bankám: Banco di Sicilia a Sicilcassa, a 1999/288 o podmíněném schválení podpory udělené Itálií bance Banco di Napoli. Podle kterých schválila režim částečné daňové neutrality a Itálie tedy neví, proč by měl být tento režim považován za státní podporu. 9.2.3

Připomínky zúčastněných subjektů

Zúčastněné subjekty stejně jako Itálie odmítají, že tento daňový režim může být považován za veřejnou podporu. Například ho považují za finančně technické opatření určené pro specifickou situaci restrukturalizace některých společností v bankovním sektoru a odmítají, že by tímto získaly jakoukoli výhodu. Naopak tvrdí, že projednávané opatření stírá rozdíly z dřívějška. Dále tvrdily, že systém není selektivní, protože je odůvodněn jedinečnými vlastnostmi bankovního sektoru a zejména specifickými vlastnostmi restrukturalizace předmětných úvěrových ústavů. Uvádějí také, že dané daňové vyrovnání bankám pouze kryje rozdíly mezi restrukturalizovanými podniky a restrukturalizovanými bankami. Tento rozdíl je poměrně markantní, protože u restrukturalizovaných podniků jsou zisky z daňově odložených restrukturalizací, které jsou distribuovaných ve formách dividend z 95 % osvobozeny od daně. Také se stejně jako Itálie vyjádřily k možnému závěru Komise, který by toto opatření uznal za veřejnou podporu. Také tvrdí, že by se jednalo pouze o de minimis, a tak považují výpočty Komise za chybné.

70

Rozbor případu

9.3 Vyhodnocení 9.3.1

Státní podpora podle čl. 87 odst. 1 smlouvy o ES

Podle Komise a judikátů Soudního dvora musí každé opatření, které je označeno za veřejnou podporu splnit všechny zásady uvedené v čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES. Tedy musí být poskytnuta ze státních prostředků, zvýhodnit „podporované“ podniky nebo celý odvětví, narušovat hospodářskou soutěž a mít dopad na obchod. Že bylo opatření kryto státními zdroji je více než jasné, protože snížením daně stát přišel o peníze, jejichž hodnota je výše podpory. Komise se také vyjádřila ke srovnání rozhodnutí 1999/288 a 2000/600. V těchto podle Komise nedocházelo k nárůstům daňové hodnoty aktiv a vyměněných akcií a nebylo poskytnuto žádné daňové zvýhodnění subjektům, které byly podrobeny restrukturalizacím. Šlo totiž pouze o odložení daně. Vzhledem k tomu, že nedocházelo k nárůstům daňového základu u vkládajícího ani u nabývajícího subjektu, nebyla dána žádná podpora určená odložením daňového uznání zisku u společnosti. Proto Komise dochází k názoru, že odložení daně u použité daňové neutrality je odůvodněno vnitřní logikou daňového systému a netvoří státní podporu a u rozhodnutí 1999/288 a 2000/600 se tedy nejedná o státní podporu. Naopak v projednávaném režimu dodatečného daňového vyrovnání stanovené čl. 2 odst. 26 zákona č. 350/2003, je možný nárůst daňové hodnoty, ze které je později placena náhradní daň ve snížené sazbě. Tato náhradní daň by mohla být teoreticky odůvodněna technickým opatřením směřujícím k usnadnění daňového uznání zisků, ale pouze za předpokladu, že je lze objektivně použít za stejných podmínek jako všechna daňová uznání srovnatelných zisků. Komise se domnívá, že dodatečné vyrovnání používané před nabytí účinnosti zákona č. 350/2003, umožnila restrukturalizovaným podnikům daňově uznat historicky vytvořené zisky prostřednictvím zaplacení náhradní daně v jednotné sazbě u všech předmětných podniků. Tato dodatečná vyrovnání (náhradní daň ve snížené výši) nejsou státní podporu, neboť byla použita za stejných podmínek na všechny podniky, které se rozhodly daňově uznat historicky vytvořené zisky v souladu s tehdejšími zákony. Ne tak projednávaný režim daňového vyrovnání, který se vztahuje pouze na zisky některých zrestrukturalizovaných úvěrových ústavů. Ty měly být zvýhodněny tím, že místo skutečné daně (37,25 %) platily pouze náhradní daň

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 71 ve výši 9 %. Dále Komise poukazuje na to, že místo najednou byla daň placena po částech po tři následující roky, a to zcela bezúročně. Komise tedy má zato, že banky,které požívaly výhod plynoucích z čl. 2 odst. 26 zákona č. 350/2003, byly oproti podnikům nespadajícím pod tuto část zákona značně zvýhodněny. Velikost takovéto výhody se rovnala rozdílu sazby daní. Komise sice vzala na vědomí, že restrukturalizace bank byla specifickým ustanovením. Podle ní měla Itálie použít opatření, která byla použita v jiných odvětvích restrukturalizace. Dále zastává názor, že použití nižší sazby daně nelze považovat pouze za kompenzaci nákladnějšího zdanění zisků vzniklých z restrukturalizací bankovního sektoru a upozorňuje na fakt, že pokud by projednávaný režim uznala za slučitelný se společným trhem dovolila by tak používání jiných sazeb daně u všech podniků, které se účastnily určitých typů restrukturalizací, a které stát upřednostňuje. Dále se vyjádřila ve smyslu, že výhoda plynoucí z tohoto režimu nelze považovat za de minimis, podle výpočtu výše. Protože projednávaný režim nesplňuje transparentní podporu, která je jednou ze základních podmínek pro posouzení podpory za de minimis podle nařízením Komise (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis. Komise se tedy vyjádřila, že se v projednávaném případě jedná o selektivní podporu bank, které se zúčastnily restrukturalizace bankovního sektoru. Tato podpora dle Komise nemá odůvodněnou logiku daňového systému. Podle judikatury Soudního dvora k narušení hospodářské soutěže stačí, aby příjemce podpory soutěžil na trhu otevřeném hospodářské soutěži, dále aby toto opatření mělo dopad na obchod mezi členskými státy a pokud finanční podpora poskytnutá státem posiluje pozici podniku oproti ostatním konkurenčním podnikům v rámci obchodu uvnitř Společenství. Z toho Komise usuzuje, že tato podpora bankovního sektoru podporovaným podnikům zlepšila pozici na trhu, čímž narušila hospodářská soutěž. 9.3.2

Slučitelnost se společným trhem

Podle Komise přezkoumávaný režim představuje státní podporu podle čl. 87 odst. 1 Smlouvy o ES v míře, u které je nutné přezkoumat, zda nemůže být posouzena podle čl. 87 odst. 2 a 3 Smlouvy. Bohužel nebyl ze strany Itálie ani zúčastněných subjektů vznesen argument, který by poslal tento režim do jedné či druhé skupiny odchylek pro slučitelnost se společným trhem. Komise tedy dospěla k závěru, že režim, který je předmětem přezkumu, není slučitelný se společným trhem.

72

Rozbor případu

9.4 Navrácení podpory Protože před zavedením projednávaného režimu Itálie nepožádala o povolení Komise, je nutné, aby byly podpory vráceny podle nařízení Rady (ES) č. 659/1999. Výše podpory, která bude vrácena (v tomto případě musí být daň doplacena), je vyčíslena na rozdíl mezi obvyklou a skutečně zaplacenou daní. Jedná se o doplatek 28,25 % (9% zaplacená a 37,25 % obvyklá daň). Podpora bude také úročena. A to ode dne přijetí, až po dobu vrácení.

9.5 Shrnutí Komise dospěla k názoru, že Itálie protiprávně zavedla čl. 2 odst. 26 zákona č. 350/2003 v rozporu s čl. 88 odst. 3 Smlouvy o ES, protože je tento článek v rozporu se společným trhem. Z toho důvodu je nutné, aby byly podpory vráceny, a to ve výši rozdílu mezi obvyklou a zaplacenou částkou daně. Vrácením podpory je v tomto případě myšleno doplacení daně do skutečné výše. K ní však budou připočteny i úroky za dobu, po kterou tuto podporu mohl příjemce využít. Dále musí Itálie tento režim zrušit a do dvou měsíců Komisi informovat o zavedených (resp. plánovaných) opatřeních, kterými bude vykonáno rozhodnutí 711/2008. Informace musí poslat formou dotazníku, který je k rozhodnutí přiložen (tento je uveden v přílohách práce). Do čtyř měsíců musí Komisi informovat jaké kroky učinila, aby bylo rozhodnutí splněno.

9.6 Odvolání Proti rozhodnutí se však příjemci neoprávněné podpory, konkrétně šlo o BNP Paribas (Paříž, Francie) a Banca Nazionale del Lavoro SpA (BNL) (Řím, Itálie), odvolali a žádali o zrušení tohoto rozhodnutí. Tribunál Evropského soudního dvora žalobu zamítl. Ponechal tak v platnosti rozhodnutí Komise 711/2008 o navrácení podpory a žalobcům (BNP Paribas a BNL) nařídil uhradit náklady na řízení u ESD.

9.7 Shrnutí procesní stránky Proces započal po obdržení informace, že Itálie v rámci zákona č. 350 přijala sporný článek 2 odstavec 26, který zavádí zvláštní režim vyrovnání daně z majetku některých úvěrových ústavů, které prošly restrukturalizací. I když se

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 73 tato úprava již na první pohled mohla jevit jako státní podpora, nebyla nahlášena, a tudíž ani notifikována. Proto byla Komise nucena vyzvat Itálii k podání vysvětlení. Po následném ročním dopisování a schůzi obou stran se zdálo, že je vše v pořádku a k řízení nedojde. Po následném hlubším přezkoumání dokumentů ze schůzky (které trvalo téměř rok), však bylo Itálii oznámeno, že je s ní zahájeno řízení, a zároveň byla požádána o předložení připomínek k řízení. Ta tak stejně jako zúčastněné subjekty neprodleně učinila. Po necelém půlroce dostala Itálie informace o připomínkách zúčastněných subjektů. Když už nemohla Itálie nabídnout žádné připomínky, začala Komise samotné přezkoumání. Asi po třech měsících Komise vydala rozhodnutí 711/2008, ve kterém označuje tento režim vyrovnání za veřejnou podporu neslučitelnou se společným trhem. Z toho vyplývá, že je nutné, aby byla daň doplacena v plné výši (navrácena podpora) a rozšířená o úroky. Dále Itálie musí tento systém zrušit. Zúčastněné subjekty využili práva na odvolání. To však bylo Tribunálem zamítnuto a subjekty musely zaplatit i náklady spojené s řízením.

9.8 Ekonomické zvýhodnění Subjekty, které podporu přijaly, byly průkazně oproti podnikům, které neprošly restrukturalizací zvýhodněny. A to ve výši 28,25 % (konkrétní čísla Komise viz výše), tyto peníze však budou doplaceny i s úroky, tudíž je zde i jakási forma pokuty, protože úrok je vyšší než tržní. Mimo to budou muset zúčastněné subjekty zaplatit náklady řízení (pouze odvolacího). Myslím si, že v tomto bodě po zásahu Komise nebyly zvýhodněny. Dalším zvýhodněním je bezúročné placení daně ve 3 splátkách ve třech následujících letech. Není mi úplně jasné, proč Komise nevyčíslila i tuto podporu a nenechala ji vrátit, protože subjekty zaplatily v daném zúčtovacím období pouze 50 % daně a zbytek ve dvou následujících letech (po 25 %). Minimálně bych byl i pro tržní úročení těchto odkladů, čímž by se tato výhoda oproti ostatním podnikům vynulovala. Podle mého názoru z výše uvedeného vyplývá, že i přes vstup Komise do případu jsou subjekty, které byly příjemci podpory, proti ostatním „nepodporovaným“ subjektům zvýhodněny. I když společně s vrácenou podporou zaplatily navýšený tržní úrok, nebyly nijak postiženi za rozložení a odložení daně, což může být samo o sobě považováno za státní podporu.

74

Závěr

10Závěr Právním základem pro problematiku veřejných podpor jsou články 87 – 89 Smlouvy. Článek 87 vymezuje podpory slučitelné a podmíněně slučitelné se společným trhem. Článek 88 vymezuje pravomoci Komise a Rady a naznačuje postupy řízení před Komisí. Článek 89 upravuje kompetence Rady. Ze sekundárního práva byl pro práci zásadní Nařízení Rady č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999. V tomto nařízení se můžeme seznámit s postupy řízení před Komisí. V českém právu je veřejné podpoře věnován zákon č. 215/2004 Sb. o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory, který byl inovován zákonem č. 109/2009. Ekonomický dopad na podniky, které obdržely veřejnou podporu, se musí posoudit vždy individuálně. Například podpora podniku (či celého průmyslového odvětví), který je v potížích, mu pomůže toto období překlenout. Pokud je podpora vrácena po několika letech, může už být po krizi a podporu bez problému vrátit i s úrokem. Naopak pokud by podporu dostal například výrobní podnik, který by neočekával navrácení této podpory a investoval do nového zařízení, mohl by mít problém s likviditou. V popsaném případu podle mého názoru problém s likviditou nebyl, protože banky mají volných peněžních prostředků poměrně mnoho, i když tyto peníze nemůžou dále množit a přicházejí o zisky. V popsaném případu dopad na podniky nebyl tak velký, protože byly peníze z veřejné podpory jistě dále investovány a banky na podpoře vydělaly, i když ji musely vrátit i s úroky (minimálně vydělaly na bezúročném splácení daně ve třech splátkách). Možnou spravedlivější alternativou by byla hloubková analýza zisků bank, ze které by se spočítalo, kolik vydělaly díky nižší dani a tuto částku navýšenou o náklady na řízení a přiměřený úrok, by musely vrátit. To by však bylo složité a časově náročné, proto nepředpokládám, že by tak někdo učinil. Jedením z hlavních cílů této bakalářské práce bylo navrhnout možná zlepšení v oblasti odebírání veřejných podpor, proto bych chtěl v následujících řádcích vypíchnout některé (podle mého názoru) problémové části tohoto procesu a na popsaném rozhodnutí (711/2008) navrhnout, jak by bylo možné tyto problémy řešit. Jak jsem již v průběhu popisu procesu několikrát naznačil, je dle mého názoru absolutně neefektivně řešeno získávání informací o případu. Vždyť od prvního dopisu, ve kterém Komise žádá Italské orgány o informace (byl poslán 26. září 2005), k prvnímu setkání (3. července 2006) uběhl téměř rok. Až za dalších jedenáct měsíců Komise informovala o zahájení řízení (30. května 2007) a vyžádala si připomínky k tomuto řízení. Poslední připomínky dostala od Itálie

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 75 Komise 21. prosince 2007 a až poté mohla začít oficiální přezkum. Více než 2 roky po získání prvních informací o režimu a čtyři roky od nabytí účinnosti problematického zákona. Proto je nutné tento postup zefektivnit. Jako jedna z možností se jeví používání elektronické pošty či tzv. datových schránek, protože jsou v dnešní době stejně všechny dokumenty digitalizovány. To sice oproti „klasickému“ poštovnímu doručování ušetří pouze několik dní, ale příjemci veřejných podpor ocení jistě každý den, za který není podpora úročena. Dále by využití elektronických systémů jistě přispělo k větší přehlednosti při přezkoumání, protože by všechny dokumenty byly na jednom místě. Na to by mohl někdo namítnout, že i bez počítačů se dají vést přehledné složky, ale u větších případů je to problematičtější (například kvůli nutnosti velkých skladových prostor). Někdo by mohl argumentovat i výhodou ušetření nákladů za poštovné, ale ty jsou podle mého názoru v porovnání s velkými částkami, o které se v procesech jedná zanedbatelné. Dalším argumentem pro užití elektronické pošty, je ten v dnešní době asi nejoblíbenější a použitelný téměř na cokoli, a to ekologie. V tomto případě by se jednalo například o ušetřený papír (tisk, balení), pohonné hmoty na přepravu. Další možností pro zrychlení tohoto „předřízení“ je místo dopisování častěji využívat společná setkání zúčastněných stran, na kterých by bylo vše vysvětleno a projednáno. Jako velké mínus této možnosti se jeví poměrně vysoké náklady. Asi nejschůdnější a nejjednodušší možností je zkrácení všech lhůt, které by bylo nutné prodloužit pouze v případech, kdy by nebylo v lidských silách požadované informace shromáždit. Jinak je rychlost samotného rozhodnutí celkem slušná. Od posledních informací od Itálie do vynesení rozsudku uběhly tři měsíce, což je proti dvouletému „předřízení“ rychlost velice vysoká. Kromě délky rozhodnutí mě trošku zaráží, že nejsou nijak sankciovány italské orgány, které přijaly zákon jednoznačně narušující hospodářskou soutěž, aniž by o tom informovaly Komisi. Proto bych v případech, kdy není podpora oznámena zavedl vysoké pokuty i státům tuto podporu poskytujícím, protože na neoprávněnou státní podporu v tomto případě doplácí pouze zúčastněné subjekty, které ji musely vrátit i s navýšeným úrokem, i když při čerpání postupovaly dle platné legislativy a žádný zákon neporušily. Například o velikosti 10 % z celkově poskytnuté neoprávněné podpory. V konkrétním případě by se jednalo o téměř 60 milionů EUR, což není zanedbatelná částka. Zdá se mi, že dnešní model nijak nenutí státy k oznámení těchto

76

Závěr

problematických podpor (pokud se nejedná o odvětví, kde mají veřejné orgány své zájmy a potřebují, aby byla podpora určitě přijata), protože jim prakticky nic nehrozí. Naopak na takovýchto podporách mohou i „vydělat“, protože jsou podpory vraceny s vyšším, než tržním úrokem. Proč Komise naznala, že jde o státní podporu až téměř 2 roky po schválení tohoto zákona, to je mi trošku záhadou (schválen byl 24. prosince 2003 a první informace vyžádala až 26. září 2005). Proto by bylo na místě zefektivnit přístup k informacím o domnělé veřejné podpoře. Například zaměstnat člověka, který by veškeré návrhy změn legislativy států Evropské unie kontroloval a „vytipovával“ by sporné návrhy, které by pak byly předány Komisi k přezkoumání. K tomuto účelu by mohla být zřízena speciální datová schránka, do které by musela být každá změna legislativy poslána, a která by mohla znát několik klíčových slov ze všech jazyků používaných na území EU, nebo porovnávat problematické pasáže z judikatury EU s danými legislativními návrhy. Takto označené dokumenty by byly přezkoumány zaměstnancem Komise a při přetrvávající pochybnosti, zda nejde o veřejnou podporu by byla tato informace předána Komisi k přezkoumání. Takováto schránka by mohla mít vícero využití, stačilo by pouze nadefinovat více klíčových slov. Při nezařazení informací do této schránky by státům hrozily vysoké pokuty. Co se mi u případu naopak hodně líbilo, jsou poměrně krátké lhůty na odstranění problematického režimu. Ocenil bych ale , kdyby Komise navrhla konkrétní způsob k navrácení do normálu. Za velice dobrou strategii Komise, která však s rozebraným příkladem nesouvisí považuji zavedení registru de minimis, který shromažďuje informace o poskytnutých podporách de minimis. Tím se podle ÚOHS zkvalitní monitoring, zjednoduší a zrychlí administrativa. Ten je také volně přístupný, a tudíž si ho každý může prohlédnout a při nalezení jakékoli nesrovnalosti kontaktovat ÚOHS, který začne situaci neprodleně řešit. Moc se mi naopak nelíbí zvýšení pravomoci vnitrostátních soudů, při procesu návratu neoprávněných veřejných podpor. Podle mého názoru mohou být tyto soudy ovlivněny mnohem více, než nestranná Komise či ESD. Výhodou je naopak větší angažovanost (která může být i na škodu) a hlavně menší administrativní zátěž (například není nutné překládat úředníkům podklady do jejich rodných jazyků). Dalším argumentem, proč EU zvyšuje pravomoci vnitrostátních soudů je větší rychlost jejich práce. Při přetížení českých soudů si tím ale nejsem úplně jist

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 77 Až na několik zmíněných výjimek mi přijde přezkum a postup při navrácení neoprávněně přidělené podpory celkem průhledný a poměrně dobře propracovaný. Jenom doufám, že v odvětví hospodářské soutěže budou co nejvíce sníženy pravomoci místních orgánů pro hospodářskou soutěž, protože ať chceme nebo ne, vždy budou (podle mého názoru) nějakým způsobem podjaté.

78

Literatura

11 Literatura 11.1 Monografie [1] BĚHAN, Petr. Komunitární právní úprava zneužití dominance, kartelových dohod a veřejných podpor a její vývoj ve světle rozhodovací praxe. Ostrava : Key Publishing s.r.o., 2008. 276 s. ISBN 978-80-87071-67-0. [2] FIALA, P. -- PITROVÁ, M. Evropská unie. 2. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 803 s. ISBN 978-80-7325-180-2. [3] JANKŮ, Martin; JANKŮ, Linda. Vybrané kapitoly z práva EU . Ostrava : Key Publishing s.r.o., 2009. 238 s. ISBN 978-80-7418-049-1. [4] JURČÍK, Radek, et al. Právní úprava veřejné podpory v České republice. [s.l.] : [s.n.], 2001. 210 s. ISBN 80-86131-28-9. [5] KINCL, Michael. Veřejná podpora v Evropské unii. Praha : Bova polygon, 2004. 148 s. ISNB 80-7273-097-5. [6] SVOBODA, Pavel. Úvod do evropského práva. Praha : C. H. Beck, 2010. 304 s. ISBN 978-80-7400-334-9 [7] TICHÝ, Luboš, et al. Dokumenty ke studiu evropského práva. 3. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2006. 910 s. ISNB 80-7201-573-7. [8] TICHÝ, Luboš, et al. Evropské právo. 3. vyd. Praha : C. H. Beckovy, 206. 880 s. IBSN 80-7179-430-9. [9] TÝČ , Vladimír; SEHNÁLEK , David. Právo Evropské unie. Karviná : [s.n.], 2008. 142 s. [10] TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2006. 288 s. ISBN 80-7201-631-8.


79

11.2 Internetové odkazy [11] BusinessInfo.cz [online]. 1997-201 [cit. 2011-05-10]. Uplatňování definice malého a středního podniku (MSP). Dostupné z WWW: . [12] EUROPA - European Commission [online]. 2011 [cit. 2011-05-25]. European Commission Competition. Dostupné z WWW: . [13] Manuál pro poskytovatele a příjemce veřejné podpory [online]. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2011-05-23]. Dostupné z WWW: . [14] Ministerstvo pro místní rozvoj, Odbor evropských fondů, ve spolupráci s PBA Group a Euromanagers. Studie veřejná podpora v oblasti SF 20072013 [online]. [s.l.] : [s.n.], 2007 [cit. 2011-05-23]. Dostupné z WWW: . [15] Politika hospodářské soutěže v Evropě a občan [online]. Lucembursko : Úřad pro oficiální publikace Evropských společenství, 2002 [cit. 2011-0510]. Dostupné z WWW: . [16] STEJSKALOVÁ, Lenka. STUDIE – VEŘEJNÁ PODPORA [online]. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2011-05-23]. Dostupné z WWW: . [17] Úřad pro publikace Evropské unie. Zpráva o politice hospodářské soutěže za rok 2009 [online]. Lucemburk : [s.n.], 2010 [cit. 2011-05-23]. Dostupné z WWW: ISBN 978-92-79-15329-7.

80

Literatura

[17] Úřad pro ochranu hospodářské soutěže [online]. 2006 - 2011 [cit. 2011-0510]. ÚOHS Hospodářská soutěž. Dostupné z WWW: . [18] Úřad pro ochranu hospodářské soutěže [online]. 2009 [cit. 2011-05-23]. ÚOHS-Poslání a kompetence. Dostupné z WWW: . [19] Úřad pro ochranu hospodářské soutěže [online]. 2011 [cit. 2011-05-23]. ÚOHS Veřejná podpora. Dostupné z WWW: . [20] ÚOHS - Aktuality z veřejné podpory [online]. 2011 [cit. 2011-05-26]. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Dostupné z WWW: . [21] Vymezení drobného, malého a středního podnikatele a postupů pro zařazování podnikatelů do jednotlivých kategorií. In Vymezení drobného, malého a středního podnikatele a postupů pro zařazování podnikatelů do jednotlivých kategorií [online]. [s.l.] : [s.n.], 2009 [cit. 2011-04-24]. Dostupné z WWW: . [22]

Veřejná podpora[online]. 2008 [cit. 2011-11-30]. Dostupné z: http://www.compet.cz/fileadmin/user_upload/Informacni_listy/2008/Inf olist_2008_03_VP.pdf

11.3 Použitá legislativa Smlouva o založení Evropského společenství. Lisabonská smlouva

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory 81 Sdělení Komise Radě, evropskému parlamentu, evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů Zelenou malým a středním podnikům.“„Small Business Act“ pro Evropu. Pokyny Společenství pro veřejnou podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v potížích Sdělení Evropské komise týkající se veřejné podpory obsažené v prodejích pozemků a budov ze strany veřejných orgánů (č. 97/C 209/03) NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 271/2008 ze dne 30. ledna 2008, kterým se mění nařízení (ES) č. 794/2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 1860/2004 ze dne 6. října 2004 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis v zemědělském odvětví a v odvětví rybolovu NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 364/2004 ze dne 25. února 2004, kterým se mění nařízení (ES) č. 70/2001, pokud jde o rozšíření jeho oblasti působnosti tak, aby zahrnovala podporu pro výzkum a vývoj rybolovu NAŘÍZENÍ RADY (ES) č. 1407/2002 ze dne 23. července 2002 o státní podpoře uhelnému průmyslu

82

Literatura

NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 363/2004 ze dne 25. února 2004, kterým se mění nařízení (ES) č. 68/2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podpory na vzdělávání NAŘÍZENÍ KOMISE (ES) č. 2204/2002 ze dne 5. prosince 2002 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory zaměstnanosti OZNÁMENÍ KOMISE (ES) „Cesta k účinnému provádění rozhodnutí Komise, jimiž se členským státům nařizuje zajistit navrácení protiprávní a neslučitelné podpory“ (2007/C 272/05) OZNÁMENÍ KOMISE (ES) o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (2009/C 85/01)

Přílohy

Dotazník k případu 711/2008 Informace o provedení rozhodnutí Komise o státní podpoře C 15/07 (ex NN 20/07) poskytnuté Itálií a týkající se daňové pobídky ve prospěch některých úvěrových ústavů, u nichž byla provedena restrukturalizace 1. Celkový počet příjemců a celková částka podpory k navrácení 1.1 Uveďte, jakým způsobem bude vypočtena částka podpory k navrácení od jednotlivých příjemců: - jistina, - úroky. 1.2 Uveďte celkovou částku protiprávně poskytnuté podpory v rámci tohoto režimu k navrácení (v hrubé ekvivalentní výši podpory, v cenách z …): 1.3 Uveďte celkový počet příjemců, kteří musí navrátit protiprávně poskytnutou podporu v rámci tohoto režimu: 2. Plánovaná a již zavedená opatření pro navrácení podpory 2.1 Uveďte plánovaná a již zavedená opatření pro okamžité a skutečné navrácení podpory. Dále uveďte právní podklady, pokud existují, k plánovaným a zavedeným opatřením: 2.2 Uveďte datum, do kterého bude dokončeno navracení podpor: 3. Informace o jednotlivých příjemcích Do níže uvedené tabulky uveďte údaje o každém příjemci, od kterého musí být navrácena protiprávně poskytnutá podpora podle tohoto režimu. Identifikační údaje o příjemci | Částka protiprávně poskytnuté podpory [1] Měna: … | Vrácené částky [2] Měna: … | ||| ||| ||| ||| [*] Částka podpory, která byla dána k dispozici příjemci (v hrubé ekvivalentní výši podpory, podle ceny z …). [2] (°)Vrácené částky v hrubé výši (včetně úroků).

Postup pří vracení neoprávněně přidělené státní podpory

Recommend Documents