Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta strana 16

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

11/2011

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 2 9 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta

strana 16

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Na začátku byl Lukáš Lékařka Hana Deáková je matkou sedmnáctileté ho mírně retardovaného syna s rysy autismu. Léta se mu snaží zajistit vzdělání mezi jeho vrstevníky v normální škole. A protože její vpravdě sisyfovské snažení nebere konce, rozhodla se nám koncem loňského léta napsat. Její příběh není ojedinělý, pálí mnoho rodin, a tak jsme dopis 21. září 2010 přeposlali jménem nadace k vyjádření ministrovi školství mlá deže a tělovýchovy Josefu Dobešovi. Zachoval se jako správný mrtvý brouk. Když odpověď z mi nisterstva měsíce nepřicházela, rozhodli jsme se zoufalý dopis Hany Deákové zveřejnit. Vyvolal podle očekávání reakci od borníků. Napsal nám ředitel centra Arpida Jiří Jankovský, ře ditelka Základní školy Zdeňka Matějčka v Mostě Hana Ajmová a další. Jen ministerstvo stále nic. A tak jsme nabyli dojmu, že na ministerstvu školství je to prostě ve zdech, a rozhodli se uspo řádat ve spolupráci se senátorkou Danielou Filipiovou na téma integrace a inkluze kulatý stůl. Jeho průběh, doplněný o zkušenosti ze zahraničí a další pří klady z praxe, tvoří hlavní téma tohoto čísla. V Senátu mimo jiné zaznělo, že s integrací dětí mají potíže i učitelé na severu Čech, jinými slovy, že se problémy ani zdaleka netýkají pouze dětí, jako je Lukáš Deák. V ten okamžik dostalo téma zcela jiný rozměr. Ve vládní strategii proti sociálnímu vyloučení se totiž píše, že od stranění segregace na českých školách, což mimo jiné tvrdě kritizují evropské instituce, přijde v příštích třech letech stát až na 18 mi liard korun ročně. Vzhledem k tomu, že letošní rozpočet minister stva školství činí 137 miliard, je nabíledni, jak silně ho to zasáhne. Na druhé straně je jasné, že taková finanční injekce by umožnila snížení počtu dětí ve třídách a spolupráci pedagogů s asistenty. A protože nejde o černobílé téma, na které lze mít jen stěží jednoznačný názor, přinášíme i postřehy Vladimíra Pucholta. Zatímco my jej známe z filmů ze 60. let, jako byly Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky, renomovaný dětský lékař zná praxi v Torontu. A že to ani za velkou louží není jednoduché, se dozvíte v rozhovoru, který s ním vedl Andrej Halada. Žhavá a nedokončená témata neopouštíme, a proto uvítáme i vaše názory na začleňování dětí s postižením do škol. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Curlingový listopad Výzva pro Moravu Džípem do nejhlubšího údolí Den syndromu fragilního X-chromozomu

Anketa Jsou školy připraveny přijmout všechny žáky s postižením?

6

Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením Žádné jednostrannosti!

8 – 10

Jana Matoušková: Už to možná trochu umíme, ale vždy začínáme znovu

11 – 13

V zahraničí je to jinak

14 – 15

Žádné jednostrannosti! str. 8

Rozhovor Vladimír Pucholt: Rodiče mají mít možnost volby

16 – 18

Tip na výlet Kam v plískanici? Do muzea

20 – 21

Od Sparty ke Komenskému

22 – 23

str. 22

Historie Od Sparty ke Komenskému

Názory Vyměňme otázky

24 – 25

Nové zahraniční technologie Ani bahno či kopec vozík nezastaví

26 – 27

Poradna Změny příspěvků na auta

29

Auto – Moto Fiaty a jejich vysoké střechy

Vydává: Sdružení přátel Konta BARIÉRY ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Andrej Halada (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Martina Bedrnová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 29 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v listopadu 2011. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

4–5

Fiaty a jejich vysoké střechy str. 30

30 – 31

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Hledáme senzační seniory

33

na cestách V sajdkáře do světa

34 – 35

Vaše fotografie Svět kolem nás

36 – 37

Křížovka Noha v sádře

38

V sajdkáře do světa str. 34

Partneři redakce: můžeš / číslo 11 - 2011

4

Dobré zprávy

1. českomoravský den syndromu fragilního X-chromozomu V pražské Fakultní nemocnici Motol se 12. 11. 2011 koná konference věnovaná syndromu fragilního X. V České republice žijí přibližně čtyři tisíce lidí s diagnózou syndromu fragilního X-chromozomu. Po Downově syndromu jde o druhou nejčastější dědičnou příčinu mentální retardace. Přesto o jeho příčinách, projevech i životě lidí zasažených touto vadou není mnoho známo. Choroba byla poprvé popsána v roce 1943 a v roce 1991 byla identifikována její genetická příčina. Cílem konference je rozšířit informace o životě lidí s mentálním

postižením způsobeným právě syndromem fragilního X-chromozomu, a to z nejrůznějších stránek: jak z pohledu odborného, tak i z běžného denního života. Pořádající občanské sdružení Fragilní X věří, že vzájemná výměna zkušeností z nejrůznějších oborů přinese všem účastníkům nové poznatky a podněty k jejich práci. Ať již přímo s lidmi majícími syndrom fragilního chromozomu X či s jinými, kteří mohou mít obdobné problémy. Více informací na www.nf-synesis.cz nebo na www.fragilnix.cz.

Curlingový listopad

Výzva pro Moravu

Předposlední měsíc v tomto roce bude doslova ve znamení curlingu vozíčkářů. Český národní tým se 5.–10. 11. 2011 vypraví do finského města Lohja, asi šedesát kilometrů severozápadně od Helsinek. Zde se zúčastní kvalifikačního turnaje o účast na MS 2012 v Jižní Koreji. Postupový klíč je přitom neúprosný, z devíti týmů z Evropy a Asie se mohou radovat jen dva. Náš tým se přitom potká i s týmy Německa a Slovenska, které startují na pražské mezinárodní Lize curlingu vozíčkářů. A právě liga bude hned za týden po kvalifikaci dalším soutěžním kláním. 17. 11. se v Curlingové aréně Roztyly střetne pět českých a tři zahraniční týmy v rámci druhého ligového kola. Od devíti hodin můžete přijít fandit, vstup je volný. Stejně tak tomu bude i v případě 6th Open Czech Tournament 25.–27. 11. 2011. Do tohoto mezinárodního turnaje se v rámci přípravy před světovým šampionátem zapojí přední reprezentace z Evropy včetně dvou našich družstev. Další informace najdete na facebookových stránkách Czech Wheelchair Curling.

Curlingová reprezentace vozíčkářů absolvuje v listopadu důležité turnaje. Foto: archiv můžeš / číslo 11 - 2011

Ve druhé výzvě Blokového grantu – Fondu pro nestátní neziskové organizace mohou žádat o finanční podporu neziskové organizace působící v Moravskoslezském, Olomouckém a Zlínském kraji. Uzávěrka je 16. 11. 2011. Celkem bude rozděleno 31 milionů korun, přičemž maximální výše jednoho grantu je 4 625 000 Kč. Seznam podpořených žádostí bude oznámen v únoru 2012. Finanční prostředky nemusí být rozděleny rovnoměrně do jednotlivých regionů; při výběru žádostí bude rozhodující pouze kvalita předkládaných žádostí. Podpora v druhé výzvě Blokového grantu je určena

Na eurozámek s euroklíčem. Držitelé průkazů TP, ZTP, ZTP/P, diabetici a onkologicky nemocní si mohou na MěÚ v Mnichově Hradišti vyzvednout euroklíče. Otvírají speciální zámky u toalet a výtahů. Tel. č. odboru sociálních věcí a zdravotnictví: 326 776 700.

Lidé s mentálním postižením se často začleňují do běžného života. Foto: archiv

na posílení kapacit organizace. Například na prostorové a materiálové vybavení, vytváření strategického plánu, posílení marketingového a projektového řízení, zvýšení kvalifikace pracovníků nebo na podporu publicity poskytovaných služeb. Více informací v kategorii granty, dotace, soutěže na www.nadacepartnerstvi.cz.

Kdo je za dveřmi? Zlínští senioři a lidé se zdravotním postižením mohou využívat projekt Řetízek. Městská policie jim zdarma nainstaluje bezpečnostní řetízky na vchodové dveře jako ochranu před nezvanými návštěvníky, dostanou také samolepku s důležitými telefonními čísly a informacemi, jak se v krizových situacích chovat. Kontakt – tel. č.: 577 630 500.

První vlaštovka v kraji. Ochrannou známku Práce postižených získala jako první v Plzeňském kraji společnost 2P SERVIS, s. r. o., se sídlem v Sušici. Zabývá se výrobou pracovních oděvů, má 77 zaměstnanců a 69 z nich jsou osoby se zdravotním handicapem. Informace: e-mail: [email protected], tel. č. 374 802 047, mobil 733 133 146.

Město svým občanům. Zastupitelé Opavy schválili na rok 2011 částku převyšující jedenáct milionů korun jako dotace na 47 projektů dvaadvaceti organizací, jež poskytují různé druhy zdravotní a sociální péče.

Výlety pro všechny. Publikaci s tipy na zajímavé cíle v Moravskoslezském kraji pro osoby se zdravotním postižením, seniory a rodiče s malými dětmi připravují autoři projektu Cestovní ruch bez bariér. Kontakt: e-mail: [email protected], tel.: 595 691 265, mobil: 777 990 061.

Výhodná nabídka. Společnost AAA AUTO poskytuje osobám se zdravotním postižením v rámci programu AAA AUTO mobilita možnost zakoupit vůz za výhodných podmínek. Případné úpravy zajistí podle individuálních potřeb klienta specializované partnerské firmy. (nouz)


5

Z redakční pošty

Džípem do nejhlubšího údolí Zájemci o cestování do exotických krajů na vozíku se mají možnost připojit k plánované expedici do Nepálu 17.–31. 3. 2012. Čtrnáctidenní akce s terénními vozy zavede účastníky přímo do nitra nepálského Himálaje, na úpatí osmitisícovek Annapúrny a Dhaulágirí. Za pomoci džípů projede výprava vesničky i významné chrámy údolí řeky Kalí Gandakí a pozná starobylou kulturou káthmándského údolí. Další informace a přihlášky na www.mcoutdoorsagency.cz.

D

obrý den, četl jsem se zájmem Váš článek o taxislužbě pro vozíčkáře (9/2011). Domnívám se, že by to mohlo být zajímavé, pokud by i řidiči byli sami vozíčkáři nebo nějak jinak handicapované osoby. Pokud by se takoví zájemci našli, rád jim zkusím dohodnout práci u AAA taxi. Tím bychom mohli pokrýt službu, po které voláte ve svém článku. Museli by ovšem akceptovat taxikářské podmínky, především vlastní vůz (v tomto případě speciálně upravený). Rád iniciuji i jednání s městem o případné dotaci pro takovou službu. Zájemci nechť se mi prosím ozvou. Radek Kriegler, Praha (Dopis byl redakčně krácen a upraven)

tině Potomové, která měla náš podúčet na starosti a vždy nám ochotně sdělovala potřebné informace. Dále patří velké díky otci Dismasi Tomaštíkovi, který tolik šířil náš list, a panu Doc. JUDr. Pavlu Svobodovi, který umístil zprávu na facebook. Díky patří i kolektivu lékařů Fakultní nemocnice Olomouc, kteří uspořádali sbírku, a samozřejmě Vám všem neznámým dárcům, kteří jste nám tolik pomohli. Také nemohu opomenout autosalon Auto-Hlaváček Olomouc, který jediný nám vyšel velmi vstříc a poskytl nadstandardní slevu. Automobil nám byl předán 28. 6. 2011 a následně hned přestavěn. Tímto Vám všem zúčastněným moc děkujeme a vážíme si, že jsme Vám nebyli lhostejní. Jan Benda, Olomouc (Dopis byl redakčně krácen a upraven, jeho celé znění najdete na www.muzes.cz)

Vážený pane Krieglere, díky za vaši nabíd ku. Těší mě, že naše články působí takto podnětně. Zájemcům o pomoc při zpro středkování rád předám kontakt na vás. Osobně jsem poněkud skeptický, zda by vozíčkář byl vhodným řidičem taxi pro vozíčkáře, ovšem iniciativu jako takovou velmi vítám. I jako redakce se pokusíme být nápomocni a další vývoj budeme sledovat, případně přinášet nové informace. Radek Musílek

Vážený pane Bendo, s potěšením zveřejňuje me vaše poděkování a zároveň gratulujeme ke šťastnému konci celé peripetie. Věříme, že nový, speciálně upravený automobil slouží ke spokojenosti vaší dcery i vás sa motných. Přejeme hodně šťastných kilome trů a zároveň se připojujeme k poděkování všem lidem, kterým není lhostejná nelehká situace druhých a projeví ochotu pomoci. Vaše redakce

V Nepál láká cestovatele především svojí exotikou. Foto: archiv

Uzávěrka žádostí o DMS Nové projektové žádosti neziskových organizací o zřízení DMS mají termín odevzdání 16. 11. 2011. Kompletní žádost je nutné dodat v tištěné podobě se všemi přílohami na adresu Fóra dárců – Štěpánská 61, Praha 1, a elektronicky na e-mail koordinátorky Jitky Buriánkové: [email protected]. K případným dotazům můžete použít telefon 296 325 335. Rada DMS zasedne k letošnímu poslednímu čtvrtletnímu setkání 7. 12. O zapojení do služby dárcovských SMS neboli DMS, mohou žádat nestátní neziskové organizace splňující základní kritéria. Jejich výčet i další informace najdete na www.darcovskasms.cz.


www.muzes.cz


�

9/2011

�


Symbol romského neúspěchu Chanov se pomalu mění strana 8

ážení přátelé, vážení dárci, je to již téměř rok, kdy jsme Vás žádali o pomoc při zakoupení automobilu, který měl být dále upraven pro snadnější nakládání naší dcery. Rádi bychom Vás seznámili, jak vše proběhlo. Na jaře tohoto roku byla téměř vybrána potřebná částka. Ovšem firma, která provádí přestavby pro handicapované občany, nám odmítla úpravu vozu Peugeot Partner provést. Přestavbu zamítly i další firmy. Přitom tento vůz nám sama firma původně doporučila (o vozech Peugeot psalo Můžeš v květnu). Po projednání vhodnosti jiných vozů jsme se rozhodli pro Ford Tourneo, který nebyl dražší než původně zamýšlený automobil. Ford Tourneo však přestal splňovat nově zavedenou emisní normu, tudíž nám byl zamítnut příspěvek na zakoupení motorového vozidla. Jelikož ostatní navrhované vozy byly minimálně o 180 tisíc dražší, a tím pro nás nedostupné, nevěděli jsme, jak dál. Po rozhovoru s paní ředitelkou Konta BARIÉRY Boženou Jirků nám byla dána nová naděje a snažili jsme se dál sehnat potřebné peníze na jiný vůz. Nakonec jsme vybrali za pomoci firmy Invacar, s. r. o., dražší, ale vyhovující Volkswagen Caddy maxi. Dále jste nám posílali tolik potřebné peníze a šířili naši věc mezi lidi. Velké díky patří Nadaci Konta BARIÉRY. Jmenovitě paní MarKoupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

9/2011

�



D

obrý den, zdravím Vás. Jsem vozíčkář Někteří lidé mohou mít svatbu jenom jako – myopat – Váš dlouholetý odběratel. Obsah časopisu se stále zlepšuje. Nejraději čtu skutečné příběhy lidí, jejich problémy a jak je řešili, protože to může být poučné i pro mne. Potěšila mě nabídka zvýhodněného předplatného na 2 roky, takže bych si jej rád u Vás objednal. Děkuji a přeji hodně úspěchů s Vaším-na ším časopisem Ivan Molitoris, Praha (Dopis byl redakčně krácen a upraven) Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

7– 8 / 2 0 1 1

�


strana 38

Vážený pane Molitorisi, děkujeme za vaši chválu i věrnost našemu-vašemu časopi su. Objednávku jsme vyřídili a dvouleté předplatné měsíčníku Můžeš doporučujeme i všem ostatním čtenářům. Vychází totiž na 380 Kč. Kdybyste si stejný počet čísel zakoupili bez předplatného např. na vy braných pobočkách České pošty, zaplatíte o 316 korun víc, což představuje téměř jedno další dvouleté předplatné. Nehledě na pohodlí, se kterým za vámi Můžeš dora zí až domů. Vaše redakce

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 11 - 2011

6

anketa / dobré zprávy

Mgr. Miroslava Červinková místopředsedkyně o. s. rodičů a přátel dětí s handicapem ORION v Rychnově nad Kněžnou, matka 17letého postiženého syna

Řekla bych, že na takovou situaci školy ani připraveny být nemohou. Opravdu nemají učitele-speciální pedagogy, leckde nemají přizpůsobené bezbariérové prostředí, nemají všechny ty pomůcky a další vymoženosti pro děti s handicapem. Nic z toho však není tak důležité jako jejich osobní postoj. Jejich ochota takové dítě přijmout a nad rámec svých povinností se třeba začít vzdělávat, začít shánět materiály a pomůcky včetně financí na ně, zvyknout si na přítomnost další osoby (pedagogického asistenta) ve třídě, učit ostatní děti přijmout takového spolužáka i s jeho handicapem apod.

Mgr. Petra Hnátová Zakladatelka o. s. Cesta životem bez bariér, Paběnice u Čáslavi, matka postiženého syna

Praxe je následující: asistence je velmi špatně placená a vzhledem k polovičnímu úvazku (Středočeský kraj) je plat malý, těžko se sežene někdo, kdo by to dělal. Syn pak nosí v sešitech chyby… Nepřipadá mi integrovaný, ale ve třídě zdravých dětí izolovaný díky neustálé přehnané péči asistentky, která to myslí dobře (byť jí neustále zdůrazňuji, že hodně věcí zvládne sám), děti se odnaučily mu spontánně pomáhat…

Nedat podvodníkům šanci. Žatecké občanské sdružení Roztančená kolečka spustilo projekt Senioři sobě. V rámci své činnosti informuje seniory a osoby se zdravotním postižením o formách obrany proti podvodníkům. Telefonický kontakt: 974 437 208 nebo 776 281 458. Předvedli své umění. Soutěž barmanů se zdravotním postižením uspořádalo již počtvrté Centrum pro integraci zdravých a postižených Slunečnice ve Zlíně. Porota hodnotila míchané nápoje čtyřiadvaceti klientů chráněných dílen z celé republiky. Kontakt: e-mail: [email protected], tel. č. 577 434 602, mobil: 605 787 796. Zasloužené ocenění. V Praze se stala Ženou regionu pro rok 2011 Denisa Billá za angažovanost v charitativní pomoci vozíčkářům. můžeš / číslo 11 - 2011

Jsou školy připraveny přijmout všechny žáky s postižením?

Mgr. Jaroslav Oberhel

Miroslava Stehlíková

ředitel základní školy a mateřské školy Hrubý Jeseník, okres Nymburk

matka handicapovaného syna, studenta vysoké školy

Připravenost škol musíme posuzovat minimálně ze dvou hledisek. Pedagogičtí pracovníci i rodiče jsou na integraci připraveni. Problematické je však hledisko materiálního vybavení.

Školy jsou připravené přijmout žáky a studenty s postižením, ale velmi zde záleží na oboustranném přístupu, tj. ze strany školy i rodiny postiženého.

Jsme kupříkladu malá vesnická škola, která sídlí v budově z druhé poloviny 19. století, a zde je integrace tělesně postižených zcela nemožná, protože nutné stavební úpravy by stály řádově miliony.

Mnohaletá zkušenost s integrací těžce tělesně postiženého syna mezi zdravé vrstevníky je velmi dobrá. Náš největší problém byl ale vždy se zajištěním a zaplacením speciálního asistenčního pedagoga. V minulosti se zajišťoval pomocí náhradní vojenské služby, dále pak záleželo na přístupu ředitele dané školy, který asistenta zajistil, ale peníze jsme sháněli pomocí nadačních fondů a grantů. Na střední škole se situace mírně zlepšila (škola sama požádala magistrát) a Jirka měl stipendium od Konta BARIÉRY. Nyní syn začal studovat na VŠEM a zde, přestože mu škola vychází maximálně vstříc, stále nevíme, jak bude asistent financován.

Tělocvična v zahradě. Rehabilitační hřiště pro seniory a osoby se zdravotním postižením mají v Holýšově na Domažlicku. Město k tomuto účelu poskytlo nevyužitou zahradu v domě s pečovatelskou službou.

Zelená sociálním firmám. Společnost Semitam v Havlíčkově Brodě, založená jako sociální firma, poskytne zaměstnání lidem s mentálním postižením, duševně nemocným a propuštěným z věznic a ústavů.

Postarají se o ně. Privátní centrum komplexní péče pro válečné veterány vzniká ve Svémyslicích u Prahy.

Škola nových příležitostí. Terapeutické dílny vznikly v objektu bývalé Střední odborné školy a Středního odborného učiliště v Nejdku na Karlovarsku. Klienti farní charity se tam budou učit vařit, zvládat různé ruční práce, ale také se seznámí s chovem domácích zvířat. Více na: e-mail:[email protected], tel. č.: 353 434 210, mobil: 731 433 033.

Domluvme se! Kurzy znakového jazyka pro začátečníky i pro pokročilé pořádá Centrum pro zdravotně postižené Libereckého kraje. Kontakt na lektora a tlumočníka znakového jazyka Karla Redlicha: tel. č.: 731 653 008. Je bez bariér. Vzdělání žákům se zdravotním postižením umožňuje opět po dokončení oprav základní škola v Nerudově ulici v Říčanech.

Moje místo. Tak zní název projektu televize Prima a portálu Prace.cz. V rámci sociální reality show začne od října představovat na obrazovkách lidi, kteří dlouho hledají zaměstnání. Budou mezi nimi také lidé se zdravotním postižením. (nouz)

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!


�

7– 8 / 2 0 1 1

�


www.muzes.cz


Někteří lidé mohou mít svatbu jenom jako

strana 38


�

9/2011

�


www.muzes.cz



ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ

10/2011

Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč

Nebraňme selskému rozumu, říká Václav Havel strana 8

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.

Soutěž o kartu Handy Card! Kdo prohlásil v rozhovoru pro říjnové vydání Můžeš, že vzdělanost bez morálky či slušnosti není ničím? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

8

Téma: Integrace a inkluze dětí s postižením

Žádné

jednostrannosti! Už přes rok vedeme na našich stránkách diskusi o vážném problému – integraci a inkluzi dětí s postižením do běžných škol. Chyběl v ní však hlas rozhodující – ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Nakonec se jej díky senátorkám Daniele Filipiové, Aleně Dernerové a Miluši Horské podařilo sehnat. A tak se v minulých dnech mohl na toto téma uskutečnit Kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu Parlamentu ČR.

můžeš / číslo 11 - 2011

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch

A

tmosféra v Senátu byla příjemná, ale protože se účastníci většinou dlouho znají, už od začátku bylo jasné, že oba tábory (příznivci rozsáhlé a úplné integrace i pří znivci opatrnějšího individuálního přístupu) jsou připraveni k ostré diskusi. A ta začala hned, jak si D. Filipiová vzala zahajovací slovo a bez obalu řekla svůj názor: „Já jsem přesvědčena, že lze integrovat každé dítě. I velmi těžce postižený žák může zvládnout běžnou školu, pokud se mu vytvoří specifické podmínky; rodiče by si měli uvědomit, že by dítě měli natvrdo hodit do života. Dítě si musí zvykat na nechráněné prostředí, protože tam si později bude hledat zaměstnání i životní uplatnění.“ Kategorické stanovisko zkušené političky, které už léta žije na vozíku, nemohlo její kolegyni Alenu Dernerovou, která jako zkušená neuroložka zmíněných dětí vyšetřila tisíce, nechat v klidu: „Děti potřebují naprosto specifický přístup, spolupráci rodiny, lékařů, psychologů i sociálních pracovníků. Ty s postižením se často na běžných školách potýkají s velkými problémy, učitelky nezvládají speciální péči, aniž by zanedbávaly ostatní žáky. Mimořádnou péči přece potřebují i děti výjimečně nadané, jinak republika časem ztratí celé vrstvy inteligence.“ Své negativní stanovisko ke generální a v podstatě administrativní integraci získané dlouhými lety praxe učitelky a ředitelky speciální školy znovu potvrdila i Miluše Horská: „Vybrali jsme si tu nejdražší formu integrace, a na ni fakt nemáme. Při integraci velkých skupin žáků jsou a budou potřeba vyrovnávací třídy, speciální péče přece neře-

ší jen výuku, ale i zajištění zvláštních, třeba hygienických potřeb žáků.“

Vyjasněme si pojmy Integrace, tedy začleňování dětí s postižením (tělesným, mentálním, ale i sociálním nebo utrpěným jako důsledek vážných nemocí) není v naší zemi nic nového. Tradice speciálního školství je už stoletá, vždyť např. Jedličkův ústav byl založen v r. 1913. Obor speciální pedagogiky na vysokých školách existuje už desítky let a mnozí naši specialisté požívají nebývalou mezinárodní autoritu. Příkladů, kdy dítě nebo mladý člověk s postižením nebo špatným sociálním zázemím dosáhli vysokého vzdělání a vynikající společenské pozice, jsou tisíce a na stránkách Můžeš o nich píšeme v každém čísle. Takže v čem je problém? Možná v pojmu inkluze. Tedy vzdělávání všech na jenom místě, v jednom kolektivu. Podle mezinárodních konvencí, které Česká republika přijala a integrovala do svého právního řádu, musí stát zajistit všem (!) dětem přístup do normálních škol, vytvořit tam podmínky pro jejich optimální rozvoj a téměř zcela uzavřít speciální školy a zařízení. Bohulibý záměr se v posledních letech stal předmětem vášnivých a někdy i srdcervoucích diskusí. Mnozí rodiče požadují integraci svých dětí naprosto bezpodmínečně, jiní se bez ohledu na reálné možnosti svých potomků tváří netečně. Podle nejrůznějších odhadů se tato situace týká více než 130 tisíc dětí. Tedy stejného počtu rodin, stovek škol a tisíců pedagogů. Týká se i státního rozpočtu, protože vytvoření bezbariérového prostředí, zajištění speciálních pomůcek, kvalifikovaného personálu, a hlavně pedagogických asistentů, bez kterých je inkluze nemožná, by přišlo skoro na půl miliardy. Jistě, jde o náklady, které se většinou vrátí v budou-


9

Účastníci a hlavně účastnice reprezentují celou škálu přístupů k integraci a inkluzi. Ovšem také letitou zkušenost se stovkami dětí. Právě o ni by se mělo ministerstvo více opírat.

Mnozí rodiče požadují integraci svých dětí naprosto bezpodmínečně, jiní se bez ohledu na reálné možnosti svých potomků tváří netečně.

cím životě postižených, ale víme také, jaké priority dnešní vláda má. A vyjasnit si musíme, zda tento problém opravdu společnost bere vážně. Ředitel sekce vzdělávání ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Martin Krejza to řekl jasně: „My v současné době nemáme žádnou jasnou představu, jak bychom měli k inkluzivnímu vzdělávání přistoupit. Ministerstvo sice loni na jaře přijalo plán začleňování těchto dětí, ale zatím se uskutečňuje přípravná fáze. Budeme sledovat diskusi, na definitivní řešení je čas do roku 2014.“ K tomu poznámka – z pracovní skupiny, která tento problém řeší a má navrhnout dlouhodobou koncepci, už vystoupilo na 50 expertů. Ministr Josef Dobeš podle nich nevěnuje tomuto tématu dostatek pozornosti.

Co říká život? Žádné jednoduché odpovědi nenachází. Ředitelka ZŠ Zdeňka Matějčka v Mostě ví, proč se osvědčují speciální školy. (Viz Můžeš 9/2011.) Lenka Felcmanová z pedagogické fakulty a bývalá členka ministerského týmu s brilancí sobě vlastní vysvětluje odborné i mezinárodní souvislosti a důsledky

současného váhaní – především příslušného ministerstva. Stejně tak se Ludmila Benešová, sama matka postiženého dítěte ze Svitav, ptá, jestli je jen jedna cesta – musela založit středisko sociální péče, aby se jejímu synovi i dalším dětem vůbec dostalo kvalifikované podpory. Jindra Marešová z Amnesty International má jasno – Česká republika své mezinárodní závazky neplní. Docent Jankovský z Jihočeské univerzity a společnosti Arpida vystupuje s moudrostí, jakou u něj slýcháme už dlouho: „Mnoho věcí není vyjasněných. A pak musí platit – postupujme opatrně, jde o osudy dětí. Každé z nich je originál, každé má jiný problém, jiné zázemí a jiné šance. To do jednoduché směrnice nesměstnáme. Potřebujeme jasná pravidla hry, jasnou politiku ministerstva.“ Dvouhodinovou diskusi do jednoho článku nedostaneme. Druhý den po setkání v Senátu jsme dostali od jednoho z účastníků, ředitele Jedličkova ústavu a škol Jana Pičmana, toto: „Raduji se z toho, že všichni účastníci jsou zajedno v cíli zapojit mladé lidi – ať znevýhodněné či s postižením – do hlavního proudu, tedy připravovat je na normální život v běžné společnosti. Nikdo už dnes můžeš / číslo 11 - 2011

�

10


tyto lidi stavět napořád někam � nechce mimo. To je úžasné. Tvrdě pracovat se musí

na dohodě, jakými cestami toho dosáhnout. Mně se nezdá, že je jen jedna. Je jich pravděpodobně více. A dokonce se ukazuje, že pro některé je prospěšné někdy jít v různý čas různými cestami. Dítě může být ve školce se všemi ostatními z okolí, pak nastoupit i do spádové školy, pokračovat ale ve střední škole speciální, kde ho lépe připraví na budoucí práci a kde se setká s vrstevníky se stejnými trampotami, podobnými zájmy a výzvami, jako má on. I člověk po těžkém úrazu jde nejdřív do hodně speciálního zařízení, pak ještě zůstane třeba rok v rehabilitačním zařízení mezi lidmi s podobnými problémy, najde si mezi nimi řadu kamarádů, zpevní se fyzicky i psychicky, a teprve potom vyrazí zase mezi tu masu běžných lidí. A jinde si zase naopak berou do speciální péče malé děti ohrožené různými problémy, pracují s nimi, cvičí je, rehabilitují. A když se zdá, že dítě obstojí mezi vrstevníky v běžných školách, pomáhají mu zařadit se. Pochopitelně je co kultivovat, je co doplňovat. Pokládal bych za velkou škodu nějaké fungující cesty nebo prostředky péče či zařízení rušit jen proto, že se jmenují speciální, ústavní apod. A bojím se toho, že diktát peněz nás požene k hloupým řešením. Určitě se dá, byť nemoudře, ušetřit, zrušíme-li speciální školy a speciální zařízení, tedy vše speciální. Sledoval jsem v Praze nárůst počtu dětí se specifickými potřebami. To bylo před třemi čtyřmi lety, kdy město začalo dávat běžným (normálním) školám peníze navíc na integraci, respektive na asistenta ve třídě. Jeden rok žádaly školy 10 mi lionů, druhý potřebovaly třicet, třetí se vyplatilo už šedesát milionů korun. Pak někdo bouchnul do stolu a začalo se hledat moudřejší řešení. Co se tehdy stalo? Školy, které mohly dostat peníze na asistenta jaksi navíc, mimo normativ, radily rodičům, ať si seženou potvrzení, že jejich dítě je potřebné, přitom integrované, a potřebuje asistenta. Rodiče přemlouvali poradny a poradenští pracovníci pod vlajkou práv dítěte psali doporučení na asistenta z důvodů specifických poruch učení apod. Člověka napadá, že máme jistě mnoho různých (snad) objektivních statistik o počtu dětí s nějakým postižením v tom a tom regionu. Pak lze stanovit, kolik a jak velké speciální zařízení tam má být, a to financovat. Tlak na místa v tom zařízení přirozeně zajistí, že se tam dostanou jen ti potřební, že se speciální (a dražší) péče nebude poskytovat těm, kteří ji nepotřebují…“ K tomuto stanovisku člena naší redakční rady, a hlavně vynikajícího odborníka, nemáme už co dodat. Seznam účastníků kulatého stolu je na www.muzes.cz Tématu se věnujeme i v rubrice Názory na str. 24 a 25 můžeš / číslo 11 - 2011

Aktivita senátorek je mezi odborníky dosti ceněná, ale ledy se ještě neprolomily.

Jiří Jankovský je odbornou i lidskou autoritou nejen u odborníků, ale zejména u rodičů.

Jan Pičman si za svým názorem umí stát. I proti většině.

Daniela Filipiová, sama na vozíku, bojuje za postižené s neúnavnou razancí.

Jeden rok žádaly školy 10 milionů, druhý potřebovaly třicet, třetí se vyplatilo už šedesát milionů korun. Pak někdo bouchnul do stolu a začalo se hledat moudřejší řešení.


11

Jana Matoušková:

Už to možná trochu umíme, ale vždy

začínáme znovu

Kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu Parlamentu ČR k otázkám vzdělávání dětí s postižením, ale také se sociálním nebo zdravotním znevýhodněním, přinesl i zkušenost ředitelky základní a mateřské školy v Praze 6 Jany Matouškové. Škola s pověstí vynikajícího vzdělávacího zařízení už postupně přijala na dvacítku žáků, kteří by jinak potřebovali zařízení speciální péče.

Pochopení a vstřícnou atmosféru vůči svým kamarádům s postižením pokládají děti za samozřejmost. Důležitá přednost pro celý život ve společnosti, která chce bourat bariéry nejen stavební.

Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Paní ředitelko, proč se přešlo od integrace k inkluzi? Jakou novou kvalitu tím chceme vyjádřit?

Inkluze je vlastně příprava celého společenství – žáka, pedagogů, rodiny, celého prostředí – na přijetí jakékoli jinakosti. Tím rozumíme nejen děti s různým postižením, ale také z jiné kultury, s jinými osobnostními předpoklady. Určitě nejsme například

výjimka, když k nám chodí děti cizinců, často z exotických zemí. I jich a jejich rodin se inkluze týká. Zkrátka nemluvíme o dosažení nějakého konečného, přesně definovaného stavu, ale o cestě k optimu, které je pochopitelně pro každého žáka trochu jiné. Ale nebojme se, prakticky jde o dobře známé hodnoty – aby se všichni k sobě chovali s úctou. V angličtině se hovoří o třech R – respekt k druhým i k sobě, a odpovědnost – tedy responsibility. To je nejdůležitější pro budoucnost dětí, a možná i příslib lepší společnosti, než máme nyní. můžeš / číslo 11 - 2011

�

12


Ředitelka Jana Matoušková ví, že integrace dětí s postižením nebo jinou „nevýhodou“ je vždycky zvláštní a neopakovatelný proces.

�

Už máte na dvacet příkladů úspěšné inkluze. Můžete říci nějakou obecnější zkušenost z této cesty?

Máme dokonce už i absolventy, takže jistá zkušenost tu je. Především – obrovský posun v myšlení – především učitelů, ale i rodičů. První byl chlapec, náš žák, kterého srazilo nedaleko, na Evropské třídě, auto. Měl velmi vážné následky a mohli jsme tvrdit, že naše škola už pro něj není vhodná. Ale uvědomila jsem si, že to se může stát v každé rodině. Pak je tedy naší povinností vytvořit takové podmínky, aby neztratil své školní zázemí. Povedlo se. Do očí vám to nikdo neřekne, ale když přišel první mentálně postižený chlapec, který chodil naproti do stacionáře speciální školy, jeho maminka chtěla, abychom ho vzali k nám. A řekla mi, že ředitel školy v místě jejich bydliště řekl: Tady to (!) my vzdělávat nebudeme. Přijali jsme ho a začali se společně učit, protože také naše zkušenosti byly malé. Napřed jsem ale musela získat povolení ministerstva školství. Také dost komplikovaně. Ale už jsme se rozhodli, i když jsme věděli, že my nemůžeme nabídnout to, co speciální škola. Využili jsme blízkosti stacionáře s tím, že část výuky bude u nás a část tam. Shrnu to – pro chlapce byly zdravé děti velkým příkladem a soužití s nimi mu moc pomohlo. A jak to pomohlo vašim pedagogům?

Využili jsme blízkosti stacionáře s tím, že část výuky bude u nás a část tam. Shrnu to – pro chlapce byly zdravé děti velkým příkladem a soužití s nimi mu moc pomohlo. můžeš / číslo 11 - 2011

Nejprve jsem docela narazila. Měli jsme tu učitelku, speciální pedagožku, takže jsem šla nejdřív za ní. Ona se šla do stacionáře podívat a řekla: Ne. Takové dítě nemohu učit. Možná se bála té tíhy, možná se obávala reakcí dětí nebo rodičů. Jiná kolegyně, o které jsem věděla, že se zabývá mimoškolními aktivitami s postiženými dětmi, mi řekla: já bych si ho vzala do třídy. Snad to byl její několikaletý pobyt v zahraničí, a tedy jistá zkušenost právě s jinakostí, snad její mimořádná empatie, zkrátka zkusila to, a tím vlastně otevřela dveře naší školy integraci. A tady je má první zásadní odpověď na vaši otázku – potřebujete mít ve škole alespoň jednoho učitele, který ostatním ukáže cestu. Když ho ve škole nemáte, pak může být tisíc zákonů, ale integraci a inkluzi budete těžko zvládat nebo to bude trvat déle, než se vám podaří učitele přesvědčit; nejobtížnější je totiž zbourat bariéry, které jsou v nás. Naše kolegyně dokázala nejen pomoci dítěti s postižením, ale pomohla i celé škole – naučila ostatní děti, že je samozřejmou povinností pomáhat druhým a že každý má svou cenu. Chlapce milovaly i kuchařky. Učitelé chodili suplovat asistenci, když byl asistent nemocný, a učili se tak i od své kolegyně. To všechno u nás postupně změnilo atmosféru, takže dnes už celá škola chápe inkluzi jako zcela normální proces. Co byste tedy dnes řekla rodičům dětí s nejrůznějším postižením?

Totéž co předtím – že uděláme všechno, abychom jejich dítěti pomohli, ale že neví-


13

SLOUPEK Daniely Filipiové Škola v Alžírské nabízí všem bez rozdílu 25 (!) různých kroužků a aktivit. Výborná šance i pro děti s postižením.

me, zda budeme úspěšní, a také že potřebujeme vzájemnou důvěru a spolupráci. Bohužel procesy, o kterých mluvíme, jsou také trochu móda. Někteří rodiče v poslední době tvrdě vyžadují integraci, ale ne vždy je pro dítě možná a dobrá. Tady se musíme spolehnout na radu odborníka a volit pro dítě to, co je pro ně přínosné. To je projev obecnější. Rodiče někdy nechtějí přijmout své dítě se všemi jeho předpoklady i bariérami. Talent je talent, píle se dá natrénovat, ale Nobelovu cenu nemůžeme mít všichni. Tím spíš je asi těžké přijmout, že mám dítě s určitým handicapem, ale jiná možnost, jiná lidská možnost není. Nesouhlasím s názorem, že každé postižené dítě je možné integrovat do běžné třídy. Lze přijmout řadu opatření, vytvořit podmínky, ale pokud takové dítě výrazným způsobem ruší ostatní, pak bohužel těžko může být v běžné třídě. Nemohu pomoci jednomu a poškodit dalších dvacet, i zdravé děti mají právo na klid při školní práci. Měli jsme takového chlapce, a i když i psycholožka přesvědčovala rodiče, že ve speciální škole se mu bude dařit lépe, rodiče tr-

info Kdo je Jana Matoušková Absolvovala Pedagogickou fakultu UK, obor český jazyk – anglický jazyk. Působila jako vychovatelka v dětském domově, učila i na venkovské škole. Od roku 1982 učila na základní škole v Praze 6 na Červeném Vrchu, kde je od roku 1991 ředitelkou.

vali na integraci. Měli představu, že chlapec půjde studovat na gymnázium, přestože byl mentálně retardovaný... Takže s trochou nadsázky: školení o integraci a inkluzi by potřebovali spíš rodiče…?

Při jednom zápisu jsem slyšela od maminky vozíčkáře větu – on už měl dávno umřít. Nejprve jsem se vyděsila – co to říká? To nemůže být máma! Pak jsem si uvědomila, že já bych se každého dalšího dne bála, ale ona za každý den děkovala. Takže on sám život je nejlepší školení. Tím nezlehčuji potřebu dobrých a kvalifikovaných informací a nutnost neustálého vzdělávání. Naopak. Co ale celý vzdělávací systém opravdu dluží těmto dětem, rodinám a školám? Po mnoha letech této práce si myslím, že školy nemají nechuť, ale strach z mnoha neznámých. A kromě hodně náročné práce všech pedagogů také velké obavy z ekonomické náročnosti. Sama jsem se učila financování těchto aktivit, přestože máme dobrou ekonomku. Leccos jsme získali z grantů magistrátu, leccos z jiných zdrojů. Nebudu unavovat složitými výpočty. Peněz, zejména na asistenty, je opravdu málo, a to nám do loňského roku pražský magistrát přidával ze svého rezervního fondu, protože peníze z ministerstva nestačily. Ne všechny kraje byly takto vstřícné. Ale největším dluhem je žádná nebo chaotická celospolečenská diskuse s konstruktivními a závaznými závěry. Na škole se scházíme pravidelně nad každým z těchto žáků – učitel, ředitelka, asistent, speciální pedagog, výchovný poradce, rodiče. A říkáme si otevřeně, co jde dobře a co ne. Prostě i nejlepší pedagog v této těžké situaci nechce a nemůže být osamocený. Protože znám mnoho kolegů, vím, že takovou samotou a nejistotou trpí celé školy. To není cesta dál.

Jak si to mohu dovolit? Můžeš se tentokrát zabývá integrací dětí s handicapem do běžných škol. Nedá mi, abych se tomuto tématu nevěnovala i v dnešním sloupku. Závěry a i některé výroky, které v rámci semináře o integraci dětí s handicapem v Senátu padly, se pochopitelně (a je to dobře) dostaly i na veřejnost. Bylo zveřej něno i to, že jsem řekla, že každé dítě je možné integrovat. Reakce na sebe nene chaly dlouho čekat. Mnohé i ze strany lidí, od kterých bychom to asi neočekávali. Díky mým dlouhodobým zkušenostem mě to však nepřekvapilo. Mé uvedené tvrzení zpo chybňovali rodiče handicapovaných dětí, zejména dětí s mentálním znevýhodněním. Jak si jen mohu dovolit říkat takové věci! Vždyť jejich děti budou chudáci, budou středem posměchu svých spolužáků! Jak si jen mohu představovat, že takového člověka někde zaměstnají? Vezmu to postupně. Budeme-li integrovat od předškolního věku, posměch rozhodně nehrozí. Malé děti se v tomto věku seznamu jí se světem a se vším, co přináší. Kamarád, který podle měřítek nás dospělých bude jinak vypadat, bude se jinak chovat, bude pro malé dítě čímsi zcela přirozeným. Ono to prostě přijme jako nový fakt, se kterým se už na počátku svého života setkalo. Jako cosi, co prostě k životu patří. Samozřejmě si uvědomuji, že děti s velmi těž kým mentálním postižením bude hodně těžké integrovat, ale jsem přesvědčena, že bychom se o to měli pokusit. Troufám si tvrdit, že by to pomohlo oběma stranám – jednak takzva ně zdravým, jednak handicapovaným. Problémem jistě bude integrace dětí s velmi těžkým fyzickým postižením. Ale musíme mít na paměti, že tyto děti jsou stejně chytré jako jejich vrstevníci. Je proto potřeba najít technické a lidské prostředky, jak jim v inte graci pomoci. Velmi ráda uvádím jako pří klad britského teoretického fyzika Stephena Hawkinga. Je to člověk zcela závislý na po moci druhých a na technických vymoženos tech dnešní doby. Přesto si troufám tvrdit, že je plnohodnotným členem vědeckého světa, a dokonce své kolegy mnohdy intelektem vysoce převyšuje. Podobné to je u osob s mentálním handica pem. Chápu, že je to také (nebo zejména) finanč ní otázka. Také si nepředstavuji, že ji vyře šíme den ze dne. Integraci je třeba pečlivě připravit. Ale už musíme konečně začít! Autorka je senátorka. můžeš / číslo 11 - 2011

14


V zahraničí

je to jinak

Občas se zdá, že slova integrace a speciální školství stojí na opačných stranách barikády. A netřeba napovídat, která strana je v očích většiny ta správná. Přitom by mělo jít o spojence. Občas je slyšet, že na západě má tenhle souboj vítěze. Je to pravda? Text: Radek Musílek Foto: Dana Trsková a archiv

S

peciální školství existuje i v zemích, k nimž se často obracíme jako ke vzorům. Zastánci absolutní integrace budou tedy asi zklamáni. V každé společnosti se najde určité procento lidí s natolik specifickými potřebami, že jejich stoprocentní začlenění do běžné populace je zcela iluzorní nebo nefunkční. Existují však různé přístupy k řešení takové situace.

Nejdál je Norsko Česká republika trochu opožděně pociťuje stejný trend jako západ Evropy. Jak se postupně zpřístupňují další běžné školy, ve speciálních školách ubývá žáků s lehčími typy postižení. Naopak ale přibývá těch s kombinovanými handicapy a těžšími problémy. Občas se někdo vrátí do speciální školy ze své „mise mezi zdravé“, protože něco nezafungovalo, jak mělo. Speciální pedagožka Dana Trsková z Jedličkova ústavu a škol v Praze má v této oblasti bohaté zkušenosti. Zároveň měla možnost nahlédnout do fungování několika speciálních zařízení v zahraničí. Za asi nejpokročilejší považuje norský model: „Navštívila jsem rehabilitační třídu při základní škole Drøbak skole,“ říká. „Jednalo se o běžnou spádovou školu, kam chodily všechny děti z okolí, tedy i ty můžeš / číslo 11 - 2011

s postižením. Kdo mohl, chodil do běžné třídy. Pro žáky s těžkými formami postižení fungovala právě tahle rehabilitační třída. Pěkné na tom je, že děti s handicapem mají zachovánu nezbytnou péči, ale zároveň jsou organickou součástí života. Maminka na jedno místo přiveze dcerku na vozíku i chodícího syna.“ Norský vzdělávací systém vychází žákům se speciálními potřebami velmi vstříc. Zákon už od roku 1976 zaručuje všem žákům právo upravit vzdělávání v rámci běžného školního systému. Hlavní změny přinesly právní předpisy z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Všechny děti a mladé osoby mají právo na třináct let školní docházky, povinných je přitom let deset. Nad naplňováním potřeb žáků se speciálními potřebami bdí regionální informační střediska, ve která se transformovalo několik bývalých zvláštních škol. Těmto střediskům by se u nás asi nejvíc podobaly pedagogicko-psychologické poradny, ovšem v Norsku představují mnohem komplexnější soubor odborníků. Jsou zde nejen pedagogové a psychologové, ale i ergoterapeuti atd. Navíc centra umožňují diagnostické pobyty, jejichž závěry jsou pro žákovu domovskou školu závazné.

Dánská zkušenost V jiné severské zemi, v Dánsku, existuje zařízení Geelsgårdskolen. Jedná se převážně o denní vzdělávací zařízení, které má k dispozici jen několik pokojů pro výji-

Výuka ve speciálních dánských školách má hravou formu.


15

SLOUPEK Jiřiny Šiklové Součástí učeben v Dánsku jsou i hračky s postižením. Například medvěd s chodítkem či panenka na vozíku..

Integrace a inkluze jsou přínosem pro všechny

Zatímco v Dánsku připadli dva žáci na jednoho asistenta, v Británii je poměr sil prakticky vyrovnaný. mečné potřeby. Zaměření je zde rozděleno do tří úseků podle míry postižení klientů. V prvním úseku odpovídajícím úrovni naší základní až zvláštní školy jsou žáci s těžkým tělesným postižením, ovšem běžně vzdělavatelní. Druhý úsek se úrovní pohybuje mezi dřívější českou zvláštní a pomocnou školou. Třetí úsek pracuje s lidmi na hranici vzdělavatelnosti, kteří mají závažná kombinovaná postižení. „Hodně se zde využívá, stejně jako v Norsku, prvků bazální stimulace. Ve třídách připadá na dvě děti jeden asistent, který je ovšem spíš dalším učitelem. Díky tomu mají všichni čas na pestrou přípravu vyučování,“ říká Dana Trsková a pokračuje: „Velmi inspirativní je komunikace s rodiči. Škola i rodina si každodenně předávají zprávy o dění kolem každého žáka. Nejde přitom jen o vzdělávací informace, ale rodiče třeba píší i o rodinném výletě atd. Tohle všechno děti ovlivňuje a samy by to třeba ve škole neřekly. Učitel s tím pak může pěkně pracovat.“ Po odborné a metodické stránce je české speciální školství s dánským zařízením srovnatelné. Hlavní rozdíl představuje spíš zázemí a vybavení. Důvodem jsou především finance. V České republice známe stejné pomůcky, rovněž využíváme asistenty pedagoga, ale všeho je zatím tak nějak méně. Přesto se zařízení typu Jedličkova ústavu a škol může s dánským protějškem směle měřit. A nejen s ním. Pracovníci i studenti z Jedle měli v posledních letech možnost seznámit se s poměry

v podobných zařízeních v různých koutech starého kontinentu. V Belgii, v severoirském Belfastu nebo holandské Werkenrodeschool.

S Británií se lze srovnávat Nahlédnutí za hranice zakončeme na Britských ostrovech. Tam leží městečko Alton a vesnička Holybourne se speciálním vzdělávacím zařízením pro děti a mládež s tělesným postižením Lord Mayor Treloar School and College. Zatímco v Dánsku připadli dva žáci na jednoho asistenta, zde je poměr sil prakticky vyrovnaný. Úroveň starších studentů (College) odpovídá přibližně české střední praktické škole. Ti, kteří zvládají náročnější výuku, dojíždějí do nedaleké běžné školy. Domovské zařízení jim poskytuje potřebné služby i dopravu. Vybavení tříd je opět na vysoké úrovni včetně počítače pro každého studenta. Těch je v každé učebně přibližně šest. Tříčlenný tým specialistů obchází jednotlivé třídy a zjišťuje potřeby jednotlivých mladých lidí. Učitelé úzce spolupracují s vychovateli, kteří zodpovídají za odpolední program. Náplň činností směřuje ke konkrétním reálným cílům, jako je příprava produktů pro trhy. Vzdělávání tak není samoúčelné. „Ani po metodické stránce za Británií nijak nekulháme, ale tu neopakovatelnou atmosféru viktoriánské architektury zasazené do venkovské krajiny jižní Anglie tady prostě nemáme,“ uzavírá Dana Trsková.

Minimálně dvě ministerstva České republi ky, tedy ministerstvo školství a ministerstvo práce a sociálních věcí, mají ve svém progra mu integraci a inkluzi všech dětí s handi capem. Napřed říkám subjekt, tedy dítě, mladý člověk, a pak teprve to druhotné, to, že má „navíc“ handicap. Osobnost, člověk, je to první; to druhé je jen označení určité skutečnosti, která dnes je, ale zítra již třeba tím handicapem nebude. Nebude proto, že ten člověk bude vykonávat zaměstnání, kde jeho znevýhodnění nevadí, nebo bude mít takovou pomůcku, která jeho handicap vyrovná. Ještě v mém dětství bylo handicapem nošení brýlí nebo leváctví. Děti se povinně přeučovaly na pravou ruku a vysoký počet dioptrií byl handicapem. Některé handicapy, třeba nohu amputova nou po havárce, lze vhodnými prostředky snížit! Poskytne-li je dítěti společnost, třeba zastoupená ministerstvem, pak se dítě může včlenit mezi své vrstevníky, dokončit školu, získat kvalifikaci a pokračovat v životě vlastně – skoro – jako bez handicapu. Jde o to včas takový handicap rozpoznat, vytvo řit poradny, v nichž by se někdo takovému dítěti věnoval, upozornil jeho rodiče a učite le na možnosti pomoci. Sám pojem handicap, přestože je z angličti ny, již dávno zdomácněl. Není to celkové po škození, ale znevýhodnění jedince omezující jeho výkon nebo přijetí očekávaných, před pokládaných sociálních rolí. Je to socio-kul turně ovlivnitelný důsledek postižení, které samo je přímo nezměnitelné. Opravdu, nová noha klukovi nenaroste, ale dáme-li mu takový vozíček, že v něm bude moci alespoň sledovat hry svých kamarádů, házet míčem a chodit, či spíše jezdit za nimi do školy, sou těžit s nimi a porovnávat se ve znalostech, vyniknout třeba ve zpěvu nebo v recitaci, tak jsme – my všichni – jeho handicap snížili. Kdyby se takovému dítěti neposkytla včas velkorysá pomoc, bude celý život žít někde v ústavu, nešťastné, a pečování o něj bude finančně náročnější než včasně poskytnuté pomůcky. Vím, že lidské štěstí ani spokoje nost z dobrého skutku se nedají převádět jen na peníze. Ale něco se dá včas financovat a výše uvedená ministerstva, pokud nepo skytnou takovouto pomoc a nenavrhnou opatření, sice dnes něco ušetří, ale zatíží mnohem vyššími výdaji naše potomky.

Autorka je socioložka, členka rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 11 - 2011

16


Vladimír Pucholt:

Rodiče mají mít

možnost volby Má stále ty živé a pronikavé oči, široký úsměv a nezaměnitelnou dikci. Někdejší český herec, se kterým jsme hovořili o medicíně a jeho životě v Kanadě. Text: Andrej Halada Foto: Jan Šilpoch Od emigrace do Anglie v roce 1967 se věnujete medicíně, dětskému lékařství. Proč jste si vybral právě tuto specializaci?

Po ukončení studia musí každý nový lékař pracovat jeden rok v nemocnici. Půl roku v interní medicíně a půl roku na chirurgii. Ze všech oborů medicíny bylo dětské lékařství pro mě to poslední. Lékař je vystaven umírání lidí velmi často a smutek, který tyto události doprovází, je různý. Smrt dítěte ale byla pro mě daleko těžší. Během studia jsem se ovšem setkal se dvěma mimořádnými lékaři, kteří mě ovlivnili v mém rozhodnutí pro pediatrii. První byl pan doktor Lorber. Připomínal mi pana režiséra Krejčíka, výborný dětský lékař, pilný a velmi náročný. Druhý byl pan profesor Illingworth, laskavý a pečlivý doktor. Stal se ze mne tedy dětský lékař a po velkou část života jsem se zabýval intenzivní péčí o předčasně narozené děti. Počátkem osmdesátých let jste odešel do Kanady. Proč právě tam?

Dostal jsem nabídku od lékaře, který v Torontu vedl nemocniční oddělení pro předčasně narozené děti. Tehdy tam chyběli mladí lékaři s potřebnou praktickou znalostí neonatální intenzivní péče. Tento lékař pravidelně odjížděl do Evropy do různých můžeš / číslo 11 - 2011

univerzitních nemocnic a hledal patřičné lékaře, kteří by mu na jeden rok pomohli vést oddělení. Během toho roku mi bylo nabídnuto místo na delší dobu, ke konci se ale imigrantské podmínky v Kanadě změnily. Mně slíbené místo se muselo nabídnout buď kanadskému lékaři, nebo lékaři, který už měl vyřízen dlouhodobý pobyt. V té chvíli jsme se ocitli v těžké situaci. O místo ve Velké Británii jsem se už neucházel a pozice nabízená v Kanadě najednou neexistovala. Měli jsme také dvě malé děti. Nakonec to dopadlo dobře – v severním Ontariu, kde je chronický nedostatek lékařů všeho druhu, potřebovali dětského lékaře se znalostí neonatální péče. Pracoval jsem dva a půl roku v dost odlehlém místě. Tam jsem svůj lékařský trénink z Anglie využil. Během té doby jsem také složil potřebné zkoušky a dostal povolení žít v Kanadě. Pak jsme se vrátili do Toronta. Kanada je považována za jednu z nejpříjemnějších zemí, nedávno se umístila na prvním místě v tabulce poměřující kvalitu života na celém světě. Žije se tam opravdu tak dobře?

Pokud jste v nějaké zemi delší dobu, už mnohé aspekty nevnímáte. Záleží také na tom, s čím danou zemi poměřujete. Když do Kanady přijde uprchlík ze země, kde se vraždí, tak pro něj ta země musí vypadat jako ráj. Kanada, ale i ve všechny západní země, se ovšem mění. Je jiná ekonomická situace, firmy, a hlavně velké nadnárodní koncerny

vyvážejí práci do zemí, kde je levnější. Lidé ztrácejí práci. V Kanadě byly dříve sestřičky zaměstnány v nemocnicích naplno, se všemi výhodami, ale teď pracují na „částečný úvazek“, což je ve skutečnosti pořád těch 8–12 hodin, jenže už nemají automatické právo na dovolenou, na pojištění atd. A mnozí lidé, pokud mohou, se vyhýbají placení daní. Tím stát přichází o velice důležitý zdroj peněz na udržování školství, zdravotnictví, infrastruktury. Celé mi to připadá, jako když odpálíte tenisový míč vysoko do vzduchu, on dostoupá na vrchol a pak padá. Ten vrchol máme za sebou. A je otázkou, kam to povede. Když jste do Kanady přišel, byla k přistěhovalcům hodně otevřená?

Byla. Já jsem přišel do Toronta v roce 1981. Ti, kteří přišli už v roce 1968, vzpomínali, že v době jejich příchodu to bylo ještě lepší. Kanada má jednu velkou výhodu, a tou je nesmírná rozloha této země. Je tam hodně prostoru pro každého. Toronto je příjemné tím, že je tu přirozená rasová rovnováha. Veliká směs všech barev a národností a žádná nemá převahu. Co vám to setkávání s odlišností dalo?

Jestli jsem měl nějaké předsudky, tak jsem se jich do značné míry zbavil. Došel jsem k poznání, že ve všech národnostech a rasách jsou výteční lidé. Ale také potvory. A těch výtečných je samozřejmě méně. Vaši kolegové doktoři byli také z různých zemí?

Snad jen jeden lékař v našem oddělení byl rodilý Kanaďan. Dneska je v Torontu víc než polovina lékařů, kteří studovali medicínu v jiných zemích. Všichni ale museli udělat kanadské zkoušky.

Soužití mnoha národů ovšem dnes přináší i problémy. Emigrace má hlavně ekonomické důvody, mnozí jen parazitují na bohaté společnosti.


17

info Vladimír Pucholt na téma začleňování postižených dětí do běžných škol Záleží na tom, o jaké postižení se jedná a o jeho míru. Je to velmi individuální. Přístup, že vše musí být buď tak, nebo onak, není správný. Začleňování může být prospěšné, ale přivést dítě s postižením jen tak do běžné školy, to může poškodit jak dítě, tak i ostatní. Děti poznají za pět minut, že s jejich spolužákem není něco v pořádku, a mohou ho trápit. Rozhodně je nutné mít pro děti se zvláštním postižením zvláštní školy. Někdy se tam může jeden učitel věnovat deseti postiženým dětem, jindy potřebujete pro jedno dítě jednoho učitele. A to už souvisí i s ekonomickými možnostmi. Současná péče o děti s postižením tam, kde jsem lékařem, je nedostatečná. A vůbec těžko dosažitelná, obávám se. Jak by se to dalo vyřešit, to nevím. Ale šlo by to určitě zlepšit.

Ano, dnes už je situace jiná, než byla v době mého příchodu. Kanada se o příchozí už tak nestará. Někteří přistěhovalci mluví anglicky, jiní ne. Jsou části měst, kde se vytvářejí specifické komunity téměř na způsob ghetta. Místo aby se stát snažil přinutit emigranty učit se řeč, nechává je být. Říká se tomu multikulturalismus, ale je to hlavně pohodlnější a levnější. Lidé se pak v nové zemi necítí doma, asimilace se odkládá až na další generaci. Samozřejmě je to i velký problém náboženský. Prostřednictvím různé víry je do lidí vštěpován od mládí určitý morální názor, který se ale do jiných podmínek nehodí. Myslím, že když přijdete do nějaké země, požádáte o její pomoc i ochranu, tak byste měl být také připraven přijmout její mravy. A ne to chtít naopak. I v Torontu dnes vzniká spousta mešit a ne všechny hlásají toleranci k nemuslimům. Muslimové dokonce žádali, aby bylo zavedeno právo šaríja. K tomu naštěstí nedošlo. Také ne ve všech synagogách považují křesťany za své bližní, ale ani všechny křesťanské kostely nemusí být symbolem tolerance. V lékařství jste se věnoval zachraňování života dětí. Dnes dokáže medicína opravdu hodně. Ale ne vždy je dítě zdravé, nese si následky celý život. Jak se na tuto otázku díváte?

Dostáváme se k velmi složitému tématu. Tudíž budu mluvit výhradně za sebe, pouze


�

18


vlastní názor. A moje názory � vyjádřím nemusí být správné a ostatní s nimi nemusí

souhlasit. Myslím, že pro rodiče je obrovsky důležité, aby se jejich dítě narodilo zdravé a bylo zdravé i posléze. Když pracujete na těžkých případech a jde to dobře kupředu, děťátko začne nabývat na váze a vyvíjí se normálně, tak je to samozřejmě úžasné. Takových případů je naštěstí většina. Stává se ale, že se děťátko narodí příliš brzy nebo má takovou vrozenou vadu, že bude těžce postižené až do konce svého života. Pro někoho tato situace není problém, bere ji jako určitou výzvu. Ale takových lidí je málo. Naopak pro mnoho lidí je to katastrofa. U předčasně narozených dětí je například velký problém dýchání, novorozenci jsou na ventilátorech, a ty trhají plíce. Další a daleko vážnější komplikací je krvácení do mozku. U mnoha takových novorozenců známe míru poškození a víme také, jaké bude postižení. Můžeme díky moderním prostředkům takové dítě zachránit, udržet při životě. Ale rodičům dáme potomka, se kterým bude spojena tak náročná celoživotní péče, že si to nedovedou vlastně ani představit. Je třeba také vědět, že drtivá většina manželských párů, které se starají o těžce postižené dítě, se po čase rozvede. Taková je statistika. Žena se upne na péči o postižené dítě, a pokud jsou v rodině ještě další děti, maminka se jim nestačí věnovat. O tatínkovi ani nemluvě. Když se v Sheffieldu narodilo dítě s velmi těžkým postižením, jako je spina bifida (rozštěp páteře) nebo hydrocefalus (tzv. vodnatelnost mozku), vzal profesor Lorber otce toho dítěte do oddělení, kde ležely už starší děti s takovým postižením. Ukázal mu, jak se situace bude vyvíjet, jak bude dítě vypadat později. „Uděláme, co bude v našich silách, pokusíme se o nemožné, můžeme udělat vše, co budete chtít,“ říkal profesor. „Ale také nemusíme dělat nic,“ doplnil. „A v tom případě vaše dítě brzy zemře. Uděláme to tak, aby odchod byl co nejméně bolestný, aby dítě netrpělo.“ Nevěřil byste, kolik otců řeklo: „Jenom ho prosím nenechte, aby došlo

info Kdo je Vladimír Pucholt Narozen 30. 12. 1942, pochází z rodiny advokáta. Z kádrových důvodů nemohl studovat vysokou školu, posléze se mu podařilo absolvovat DAMU. Hrál už od r. 1952 menší role ve filmech, k jeho nejvýznamnějším patří snímky Černý Petr (1963), Starci na chmelu (1964), Lásky jedné plavovlásky (1965) a Svatba jako řemen (1967). Dva roky byl členem Činoherního klubu. Lékařství vystudoval v letech 1968–1974 v Sheffieldu, od roku 1981 žije v Kanadě. můžeš / číslo 11 - 2011

Během své říjnové návštěvy Prahy si Vladimír Pucholt zahrál v Hodinovém hoteliérovi, kterého nastudoval s přáteli ku příležitosti 75. narozenin režiséra Jana Kačera. Hra měla jen dvě reprízy pro kamarády.

do toho stavu. Aby netrpělo.“ Děťátku se pak nedělala už žádná další vyšetření, nebrala se mu krev a podobně. Důraz se kladl na to, aby bylo v pohodlí. Smrt přišla rychle. Podle mě to bylo humánní rozhodnutí. Takový přístup asi vyvolával značné kontroverze.

Však byl také tehdy profesor Lorber velmi kritizován. Byl osočován, že se dopouští smrtelného hříchu, hraje si na boha, který určuje, kdo má žít a kdo ne. Udělali z něj vraha. On to sotva přežil. A přitom to byl člověk obrovsky humánní a neobyčejně obětavý. Osobně jsem přesvědčen, že každý rodič má právo volby. Je samozřejmě důležité, aby rodiče byli od lékařů co možná nejlépe informováni, aby věděli, jaké jsou možnosti a vyhlídky. Ale pak by si měli bez jakýchkoli vnějších tlaků a vlivů vybrat. A lékaři by jim měli pomoci. Někdo by mohl říci, že takové řešení už nemá daleko k euthanasii.

Jsem absolutně proti legalizaci euthanasie. Jakmile ji povolíme, tak budou následovat vraždy. Ale myslím, že stejně jako je smyslem medicíny lidi uzdravovat, je součástí lékařovy práce pomoci lidem k důstojnému odchodu. Pokud lékař takto zasahuje do lidského života, děje se tak z těch nejvyšších humánních důvodů. Byl jste vždycky zaměstnán jako lékař v nemocnici? Anebo provozujete i soukromou praxi?

Pracoval jsem vždy jako nemocniční lékař, ale vedle toho jsem měl i vlastní lékařskou kancelář. To není totéž jako být soukromým lékařem. Nemocnice totiž nemají místo, kde by jejich lékaři mohli vidět své pacienty poté, co jsou z nemocnice propuštěni. Proto si lékaři zřizují vlastní ordinace s vybavením i se sekretářkou. Ale pacienti vám neplatí,

na vyšetření jsou tarify, podle kterých účtujete. Vše pak proplácí stát. V Kanadě nejsou privátní doktoři?

Jen minimálně, i když teď je snaha zavést dvojí systém, tedy státní i soukromý. Spousta lidí argumentuje – když si můžu koupit auto a dům, proč bych si nemohl koupit lékařskou péči? Nevýhoda státního systému je hlavně v tom, že lidí vyžadujících lékařskou péči je víc, než je kapacita systému. V současnosti je i nedostatek doktorů, kterým se v Čechách říká praktický lékař. Lidé pak chodí na pohotovost, která není na velký tlak pacientů stavěná. Všude se projevuje snaha šetřit, v nemocnicích obracejí každý dolar, na druhou stranu obrovské prostředky spolyká byrokracie nebo náklady na řízení nemocnic. Individuální péče je celkem dobrá, ale jednotliví lidé nemohou dělat zázraky. I proto kanadské lékařství jako celek poněkud upadá. To by vám asi čeští lékaři rozuměli. Mimochodem – máte s naším systémem zkušenost?

Příliš ne, ale navštívil jsem například 3. in terní kliniku na Karlově náměstí. Ohromný dojem na mě udělala naprostá čistota místa. Je to starý klášter, ale přišel mi dobře uzpůsobený provozu. Všiml jsem si i profesionality sestřiček – v péči i v oblečení. V nemocnici ještě děláte?

V roce 2010 jsem už šel do penze. V šedesáti osmi toho bylo na mě trošičku moc. Když je vám třicet pět nebo čtyřicet let, tak se slouží noční služby docela dobře. Ale když je vám přes šedesát, už vám docházejí síly. A pokud vás volají k těžkému porodu mezi třetí a čtvrtou ráno, nemusel by být váš výkon už takový, jaký situace vyžaduje. Proto jsem se rozhodl odejít. Nicméně pořád pracuju, trochu pomáhám v lékařském domě, abych to všecko nezapomněl a také abych si udržel lékařskou licenci.

Když dovolená léčí Cestování, dovolená, odpočinek. Kouzelná slova, která lákají snad každého. Dokud to zdraví a věk dovolí, cestuje asi každý z nás. Někdo raději po Česku, jiný do zahraničí. Ale co když začnou bolet klouby nebo s věkem rostou obavy z cestování? Co když už pouhá rekreace nestačí nebo my nestačíme tempu organizovaných zájezdů? Jedná se o problém, který tíží především seniory.

Rekondiční pobyty v Hotelu MAS*** Sezimovo Ústí

Chcete udělat něco pro své zdraví a pohodu? Ozvěte se nám – jednotlivci i skupiny – ostatní už zařídíme my. Rekondiční pobyty Oblastního spolku Českého červeného kříže Hradec Králové se snažíme vždy přizpůsobit vašim potřebám.

S námi nemusíte být sami.

Kde najít informace:

Cena pobytu obsahuje kompletní služby včetně autobusové dopravy z určených míst: n š iroká nabídka termínů sezonních i mimosezonních n s peciální WELLNESS pobyty s plnou penzí v ceně pobytu n7 nocí s polopenzí n1 x uvítací nápoj n1 x půldenní výlet n1 x masáž s termozábalem n1 x hydroterapie n3 x cvičení v bazénu, rehabilitace n5 x ranní cvičení n2 x beseda se zdravotní tematikou n2 x společenský večer n s lužby delegáta a stálý zdravotní dohled, o který se starají zdravotníci ČČK nv olný vstup do hotelového bazénu nm ožnost dokoupení obědů za zvýhodněnou cenu nm ožnost dokoupení fakultativních výletů Cena od 4 899 Kč do 5 399 Kč za osobu a pobyt.

Poštou: O blastní spolek Českého červeného kříže HK Mostecká 290/3 500 03 Hradec Králové

Telefon: +420 494 940 458 nebo +420 733 127 880 E-mail: [email protected] Web: www.rekondicnipobyty.cz

20

Tip na výlet

Kam v plískanici? Do muzea Listopad je období plískanic, kdy počasí nedává příliš možností vyrazit na procházku do přírody. Jsou tu ale muzea. Většina z nich dnes myslí i na handicapované. Co je kde letos nového? Kam se podívat na zajímavou výstavu? Text: Petr Buček Foto: Národní galerie, Česká televize, Letohrádek Mitrovských, Moravská galerie, WienTourismus / Philipp Horak

Vídeň: Schiele v Leopoldově muzeu

Leopoldovo muzeum ve Vídni si letos připomíná deset let od svého otevření. Proto věnuje podzimní výstavu ranému dílu Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších expresionistů. Zemřel v roce 1918 v pouhých 28 letech. Právě Leopoldovo muzeum vlastní největší a nejvýznamnější sbírku Schieleho děl na světě. Až do konce ledna 2012 zde bude k vidění zhruba stovka Schieleho děl – a to od jeho vynikajících maleb až po neznámé práce na papíře. Jsou tu také k vidění akty, kterými Schiele ve své době šokoval veřejnost. Na výstavě bude možné obdivovat i šest mistrovských děl Schieleho současníka, expresionisty Oskara Kokoschky. Schiele ale není na této výstavě představován pouze z historického pohledu. S jeho můžeš / číslo 11 - 2011

Johnny Depp, Nicole Kidman, Robert Pattinson, Angelina Jolie nebo Michael Jackson, světovou politiku reprezentuje Mahátma Gándhí nebo Nelson Mandela. „Naše atrakce je kompletně bez bariér. Všude se dostanete výtahy,“ dodává Sophie Moritzer, pracovnice muzea. Prátr, náměstí u velkého ruského kola www.madametussauds.com/wien

Venkovské obrazy Joži Uprky ve Valdštejnské jízdárně

dílem a osobností je v každém výstavním sále konfrontováno vždy šest vybraných umělců z oboru výtvarného umění, tance a performance, jako jsou například Günter Brus, Elke Krystfeková nebo Claudie Bosseová. Museumsplatz 1, 1070 Wien www.leopoldmuseum.org

Vídeňská novinka: Muzeum Madame Tussaud

Novým lákadlem vídeňského zábavního parku Prátr se stal světově proslulý kabinet voskových figurín Madame Tussaud. Najdete ho na náměstí v Prátru u velkého ruského kola. Na ploše 2000 m2, která je rozdělena do čtyř podlaží, je k vidění 65 voskových figurín. Z místních celebrit a historických postav zde „potkáte“ třeba císaře Františka Josefa a jeho Sisi, Wolfganga Amadea Mozarta, zpěváka Falka, Marii Terezii nebo Gustava Klimta. Ve speciálně vytvořených interaktivních kulisách je možné navíc porazit Alberta Einsteina v testu inteligence, dirigovat dunajský valčík s Johannem Straussem nebo dát gól z penaltového rozstřelu proti fotbalové legendě Hansi Kranklovi. Silné zastoupení tu mají i mezinárodní celebrity:

Národní galerie v Praze letos na podzim představuje velkou retrospektivní výstavu Joži Uprky, moravského malíře a grafika, který zobrazoval lidové Slovácko. Ta potrvá až do 22. ledna. Po studiu v Mnichově a Praze se v roce 1888 Uprka usadil zpět v rodném kraji, na Moravském Slovácku, který se stal celoživotní inspirací, námětem a hlavním tématem jeho tvorby. Neúnavně zachycoval motivy z každodenního života, práci, slavnosti, lidové zvyky, soustředil se na zaznamenání folklorních prvků, zejména krojů a jejich detailů. Podobně jako soudobě tvořící impresionisté se snažil řešit otázky světla, atmosféry. Na přelomu let 1892–1893 získal stipendium k pobytu v Paříži, kde studoval díla starých mistrů. Jeho plátno Pouť u svatého Antonínka bylo na pařížském Salonu v roce 1893 oceněno Mention honorable a proslavilo Uprku v zahraničí. Mezi další Uprkova nejslavnější díla patří Jízda králů (1897), Štěrkař (1895), Úvodnice z Velké (1897). I tyhle obrazy je možné vidět na pražské výstavě, kam je bezbariérový přístup. Valdštejnská 3, Praha 1-Malá Strana www.ngprague.cz


Obrazy francouzských umělců 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze

teriálu samého, nýbrž i z historické danosti. Expozice končí 1. dubna 2012. „V Místodržitelském paláci je bezbariérově přístupné pouze přízemí, kde se odehrává tato výstava. Ale pokud by vozíčkáři chtěli do stálé expozice ve 2. patře, dostanou se tam jen stěží,“ říká Martina Vašková z Moravské galerie. Moravská galerie v Brně, Husova 18, Brno www.moravska-galerie.cz

21

Příběh lesa ve Vrchlabí

Četnické humoresky v Letohrádku Mitrovských

Ve Veletržním paláci v Praze začíná 13. prosince výstava obrazů francouzských umělců 19. století. Ty pocházejí ze sbírek Národní galerie v Praze. „Jedná se o komorní soubor sedmi obrazů, kterým chceme návštěvníkům Veletržního paláce představit další díla zastoupená ve sbírkách Národní galerie v Praze,“ říká kurátorka výstavy Olga Uhrová. Vidět zde můžete obrazy Alexandra G. Decampse či Gastona La Touche, inspirované pařížským mondénním prostředím. Další díla umělců Léona Bonnata, Julese Goupila, Davida de Noter, Léona Delachauxe se zaměřují na portrétní a intimní malbu. Výstava končí 15. dubna 2012. Veletržní palác má bezbariérový přístup. Dukelských hrdinů 47, Praha 7-Holešovice www.ngprague.cz

Brno: Malířství v Benátkách v 16. a 18. století

V brněnském Letohrádku Mitrovských je možné až do 8. ledna 2012 zhlédnout výstavu Četnické humoresky. Ta připomene nejen úspěšný seriál, ale také brněnské a jihomoravské četnictvo z doby první Československé republiky. Je zde možné zhlédnout slušivé četnické uniformy, dobové společenské kostýmy, výzbroje a výstroje, administrativní pomůcky, tehdejší techniku či dopravní prostředky a na fotografiích i brněnské historické reálie. Myslí tady i na děti: součástí výstavy je i detektivní příběh pro dětské i dospělé návštěvníky, kteří se vžijí do role asistentů četníků a mají za úkol najít vraha. V Letohrádku Mitrovských jsou bezbariérové tři sály v přízemí; do suterénu, kde výstava pokračuje, vede asi 25 schodů. www.letohradekbrno.cz

V ambitu kláštera ve Vrchlabí je možné se vypravit na výstavu Příběh lesa, která přibližuje devítisetletou historii krkonošských hvozdů, jejich vývoj i příběhy lidí, kteří mění jeho tvář dodnes. „Je dobře přístupná pro vozíčkáře – nemáme tu žádné prahy ani schody,“ říká Jakub Šimurda z muzea. Výstava má také svou herní část. Jak děti, tak dospělí tu najdou zajímavé hry a kvízy. Pro organizované skupiny je možné objednat prohlídku s komentářem odborného pracovníka Krkonošského muzea. Výstava potrvá do 4. prosince 2011. Správa KRNAP, Dobrovského 3, Vrchlabí

Výstava legendární stavebnice Merkur v Litomyšli

Zločin a trest v Pardubicích

17. listopadu začíná v brněnském Místodržitelském paláci výstava o malířství v Benátkách v 16. a 18. století. Ta potěší zejména milovníky Itálie, obzvláště Benátek, a italského umění vůbec. Jedná se o obrazy, jež uchovávala moravská či slezská muzea a zámecké sbírky a kterým byla až dosud věnována jen malá pozornost. Některé dokonce zůstaly skryty v depozitářích nebo zapadlých koutech zámeckých expozic. Pro benátské malířství 16. až 18. století je typické široké spektrum témat a stylů. Na výstavě jsou proto k vidění obrazy s náboženskými náměty, s mytologiemi, historiemi, alegorie mi i erotickým podtextem, se všudypřítomným tématem smrti, s barokními mukami. Expozice je rozdělena do několika tematických celků, které vyplynuly nejen z ma-

Ve Východočeském muzeu v Pardubicích trvá až do 28. února výstava Zločin a trest. V malém gotickém sále ožila doba 16. až 18. století, kdy řádní občané rozhodně se zločinci nejednali v rukavičkách. I v Pardubicích měli mučírnu, proslulého kata, katovnu, popraviště… Také tam se mučilo, stínalo, upalovalo, věšelo, lámalo kolem, zahrabávalo zaživa do země. Na výstavě si návštěvníci projdou celou cestu, kterou obviněný a posléze odsouzený člověk absolvoval od svého zatčení až na popraviště, k pranýři nebo k vymrskání z města. Na vlastních rukou a nohou si mohou vyzkoušet, jak bolí nasazení palečnice nebo španělské boty. Uvidí také unikátní klec pro nevěstky, žebřík na mučení, model pardubické šibenice, klevetnou ženu u pranýře, potupné masky či skutečné oprátky z pozůstalosti jednoho kata. Zámek č. p. 2, Pardubice www.vcm.cz

„Z děrovaných dílů merkuru se dá postavit opravdu všechno. Zatím jsem nenarazil na nic, co by merkur nedokázal,“ říká Jiří Mládek, autor litomyšlské výstavy legendární stavebnice Merkur. Při prohlídce v litomyšlském regionálním muzeu je možné obdivovat celou řadu sestavených modelů – například Eiffelovu věž, obrovské ruské kolo, vláček s kolejištěm, lodě, auta, rypadla, dokonce i věrné modely známých staveb. Dozvědět se tu můžete i o historii stavebnice, prohlédnout si dobové fotografie, prospekty a plány. Součástí výstavy je velká herna pro děti i dospělé, kde si návštěvníci můžou vybrat z dvaceti stavebnic a sami si sestavit merkurský model podle svých představ. Výstava končí 27. listopadu. Regionální muzeum, Jiráskova 9, Litomyšl www.rml.cz můžeš / číslo 11 - 2011

22

Historie

Od Sparty ke Kome Ve vyspělých společnostech je dnes samozřejmé, že se lidé se zdravotním postižením zapojují do běžného života. Z hlediska celé historie je ale takový stav spíše výjimečný. V minulých dobách to měli handicapovaní vskutku obtížné. Podívejme se ve zkratce, jakou cestu lidstvo v tomto směru ušlo. Text: Andrej Halada Foto: archiv

J

edna z nejvýstižnějších charakteristik lidských společností říká, že vyspělost civilizace se dá měřit podle toho, jak se chová ke svým menšinám. Společnosti netolerantní, uzavřené, vylučující odlišné jedince ze svého středu, jsou proto považovány za méně vyspělé než ty, které je dokáží integrovat. Tento fakt lze doložit i srovnáním s říší zvířat. Stádo většinou vypudí ze svého středu nemocného, defektního či jinak výrazně oslabeného jedince. Také mládě neschopné stát na vlastních nohou je opuštěno.

Krutá antika Jan Ámos Komenský se otázce výchovy věnoval ve svém díle nazvaném Vševýchova.


Lidský rod vzešel z říše zvířat, a není tedy divu, že po drtivou většinu svého vývoje

se také – s prominutím – jako zvíře choval. Základním principem prvobytně pospolné společnosti byla snaha přežít. Té bylo podřízeno vše. Pro člověka sběrače i lovce byla důležitá mobilita a všichni, kdo nebyli schopni udržet krok, byli také likvidováni, vytlačeni ze společnosti. Etické normy tehdejších věků se nám mohou zdát divné, ale dobré bylo tehdy jen to, co bylo životaschopné. Zlé a špatné naopak vše, co tuto životaschopnost postrádalo, případně ji ohrožovalo. Otrokářská společnost již vykazuje rysy značné organizovanosti, je na vyšším stupni vývoje. Neoddělitelnou součástí tehdejšího života byla nicméně válka, a ta potřebuje jedince silné, zdravé. Likvidace a segregace postižených je zde zaměřena především na novorozené děti, které mají viditelné defekty. Příklad městského státu Sparta je dodnes známý: pokud nebylo novorozeně zdravé, bylo hozeno do propasti. Nicméně


23

enskému Obraz Žebráci (Mrzáci) od Pietera Bruegela st. z roku 1568. Liščí a jezevčí ocasy na oblečení byly znamením odlišnosti těchto lidí.

Období středověku lze nazvat charitativním. O postižené osoby začínají pečovat řádně vedené instituce, ať už jsou to kláštery, útulky či starobince. už filozof Aristoteles (4. století př. n. l.) odmítal hromadné usmrcování dětí, stejně jako se stavěl za to, aby se dětem neukládala taková práce, která by deformovala jejich zevnějšek a tupila jejich intelekt. Tedy přesněji: aby z dětí nevyrůstali tělesní ani duševní mrzáci. Sparta byla jedním z raných antických států, ale ani mnohem vyspělejší Řím se nechoval jinak. Neduživé či znetvořené dítě bylo rodinou opuštěno, a tím odsouzeno k smrti. Pokud se pohybový handicap projevil až v pozdějším věku, nacházeli tito lidé uplatnění při žebrotě.

Před bohem všichni stejní Nástup křesťanství znamenal zásadní změnu v chápání člověka a jeho existence. Láska k bližnímu, snaha o vykoupení, rovnost před bohem – to jsou základní prvky křesťanství, které se projevily i ve vztahu k postiženým. Období středověku lze nazvat charitativním. O postižené osoby začínají pečovat řádně vedené instituce, ať už jsou to kláštery, útulky či starobince. Lidé tu mají střechu nad hlavou, stravu, a také léčbu,

byť omezenou tehdejšími znalostmi a možnostmi. Ani středověk nebyl bez častých válek a krutostí – a pokud by se invalidé i nuzáci shromažďovali ve větším počtu ve městech, stávali by se součástí různých tlup. V útulcích je o ně alespoň trochu postaráno. Charitativní přístup má v sobě i pragmatickou rovinu. Důležitou změnu v nazírání na lidského jedince přináší renesance. Zatímco středověk je charakterizován fatalismem a předurčením lidského osudu, renesance staví do svého středu člověka a vyzdvihuje jeho možnosti. Myšlenkovým základem renesance je humanismus a návrat k tomu nejlepšímu z antické vzdělanosti a kultury. Právě v období renesance se objevuje zájem o řešení problematiky postižených včetně požadavku na jejich vzdělávání. Tuto fázi péče o postižené můžeme nazvat humanistickou. S takovými myšlenkami přichází také biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský (1592–1670). Už ve své době uznávaný pedagog, teolog i filozof prosazuje požadavek všeobecného a všestranného vzdělávání bez rozdílu původu, pohlaví či stavu. Žádné dítě – tedy ani to postižené – by podle něj

nemělo být vyloučeno, protože i to nejméně nadané lze alespoň trochu vychovat.

Jiný směr Nástup osvícenského racionalismu 17. a 18. století již otevírá dveře do dnešní doby. Jedna ze základních tezí osvícenců zní: rozum a poznání mají sloužit k tomu, aby lidé žili svobodněji, rovnoprávněji a lépe. Období humanistické péče postupně střídá období rehabilitační a preventivní péče. První ústav pro tělesně postižené je založen ve Švýcarsku už roku 1770, v 19. století se otevírají v dalších nejvyspělejších zemích: Anglii, Holandsku, Francii, Německu. Pokud zůstaneme v českém regionu, pak zde se v roce 1903 objevuje v Liberci první ústav, který se systematicky věnuje péči a výchově dětí s tělesným postižením (ovšem jen pro německé děti). V roce 1913 zřizuje podobný ústav MUDr. Rudolf Jedlička v Praze na Vyšehradě. Jedlička coby stěžejní osobnost této sféry také vytvořil koncepci, která byla souhrnem veškeré potřebné péče: léčebné, výchovně-vzdělávací, sociální, psychologické, pracovní atd. Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 11 - 2011

24

Názory

Vyměňme otázky Na kulatý stůl Nadace Charty 77 a Senátu ČR k integraci a inkluzi dětí s postižením zareagoval i ředitel Jedličkova ústavu a škol. Text: Jan Pičman Ilustrační foto: Jan Šilpoch

D

o naší speciální školy pro žáky s tělesným postižením chce nastoupit Petra. Ještě chodí do běžné školy mimo Prahu. Do sedmé třídy. Je integrovaná. Ale nyní chce k nám. Cítí se tam izolovaná, je tam málo možností, jak říká. Jezdí na vozíku, hůř se vyjadřuje, je méně obratná. Z matematiky a fyziky je

osvobozená, na výtvarku a tělocvik také nechodí. Škola je ale určitě ochotná. Když se jede na výlet, kde to paní učitelka nezná, musí Petra zůstat doma. Jinak ji na výletech doprovází máma. V Jedličkově ústavu a školách se zúčastnila abilympiády. Těší se, že tu najde kamarády. Bude u nás i bydlet. Na intru. Skoro jako v klasických anglických internátních školách nebo v prestižním gymnáziu v Babicích u Říčan. O přestup z jedné pražské střední školy na naši střední školu pro žáky s TP žádá také Jakub. Trpí spastickou formou dětské moz-

kové obrny. Pohybuje se jen na mechanickém vozíku. Chodil do běžné základní školy, a tak začal i na normální střední. Vzali ho ochotně. Jen do patra musí jezdit nákladním výtahem, ke kterému se chodí přes dvůr. Když jdou spolužáci do jídelny, Jakubovi vezme asistent jídlo v kastrůlku do třídy a tam ho krmí. V jídelně Jakub jíst nechce. Mezi spolužáky nemá kamaráda, celý den ve škole tráví s asistentem. Ostatní ho mezi sebe vůbec nepřijali. Mají své zájmy, nerozumí si s nimi. A tak chodí ze školy, učí se doma, zase do školy a zase domů každý den. Cítí se ve škole izolovaný. V létě byl na táboře s nějakými dětmi s postižením. Moc se těší do Jedle, je tam i možnost sportování. Už se tam byl podívat. Oba tito zájemci o studium na speciální škole pro žáky s tělesným postižením se hlásí právě nyní a jednali jsme o jejich žádostech první týden letošního září. Někdo může namítnout: kdyby dobře fungoval integrační tým kolem žáka… kdyby se našla nadace, která koupí plošinu… Kolega určitě přidá, že on chodil do normální střední školy a cítil se tam dobře, měl spoustu kamarádů a nikomu z nich jeho vozík nevadil. Jiný může doložit, že i ve speciální škole byl žák osamocený a necítil se v ní dobře. Může to tak být. A právě o tom to je, to já si myslím. Někomu může vyhovovat vzdělávání v běžné škole, jiný může dát přednost škole speciální. Dnes už naprostá většina odborníků ví, že situaci každého dítěte, každého člověka, je potřeba posuzovat zcela samostatně. A co může být dobré pro jednoho, nemusí být vhodné pro druhého. Na stránkách tohoto časopisu o tom nedávno velmi přesvědčivě psali dr. Šturma i Doc. Jankovský.


25

V Jedličkově ústavu a školách v Praze nacházejí děti s handicapem prostor nejen na vzdělání, ale i na sportovní a kulturní akce.

Dnes už naprostá většina odborníků ví, že situaci každého dítěte, každého člověka, je potřeba posuzovat zcela samostatně. A co může být dobré pro jednoho, nemusí být vhodné pro druhého. Už dvacet let se vede spor o to, zda integrovat a zrušit všechna speciální zařízení či je nechat být a připustit, že některé děti a jejich rodiče jim dají přednost. Rozumím zastáncům integrace, zvlášť jsou-li z řad rodičů dětí s nějakým postižením nebo když přímo oni mají nějaký typ postižení. Ale copak dnes je dítě v jedné škole od začátku své školní docházky až do své plnoletosti? A stále zavřené? Děti někde začnou, po čase přestoupí jinam. V Arpidě v Českých Budějovicích nabízí pobyt v jejich speciální škole co nejmenším dětem, cvičí s nimi, učí je používat kompenzační pomůcky. A jakmile si rodina troufne, pomáhají dítěti přestoupit do běžné školy. U nás v Jedli (JÚŠ) to vypadá obráceně. Žáky nikde nevyhledáváme, ale obrací se na nás, když se jim zdá, že by v našich školách mohli získat víc, měli by ucelenější péči, když už to v běžné škole dobře nezvládají. Mnoho k tomuto tématu už bylo řečeno. Nejčastěji zaznívá, že zrušením speciálních zařízení zmizí obecný problém, zda integrovat či segregovat. Pak už se budou řešit jen jednotlivosti. Na první pohled ano. Určitě přítomnost žáka s nějakým postižením v běžné škole může prohloubit cit a smysl ostatních pro jinakosti, pro různost. Může to tak být a snad to většinou má tento efekt. Ale co samotný mladý člověk s postižením? Mezi vrstevníky s úplně jinými problémy, než jsou jeho? S jinými zájmy? Co s pocity izolace? Jak ovlivní člověka neustálé srovnávání se s těmi, kteří jsou lepší, rychlejší, zvládnou to, co on nikdy? Co vlastní sebevědomí takového člověka? Zastávám názor, že speciální zařízení tu mají své místo. Díky jejich existenci si mohou děti, jejich rodiče i dospívající vybírat. U nás se dokonce stále se držíme názvu, který jsme dostali před desítiletími do vínku: ústav. Víme, že mnoho rodičů

ten název odradí nebo přinejmenším silně zaváhají. Ale také víme, že ti, kteří do našich škol nastoupí, si jejich možností a nabídek cení a připouštějí, že to jinde nenajdou. Provoz speciálních zařízení není nejlevnější. Možná že peníze jsou tím nejpodstatnějším v akademických debatách, zda zrušit či nechat speciální školy. A nejen u nás. Je to i v ostatních státech Evropy. Vzdor nepřesným informacím o tom, že speciální školy a zařízení na západ od nás nejsou, není to pravda. Máme dobré kontakty se speciální školou v Anglii, v Severním Irsku a v Dánsku. Jezdí k nám lidé ze speciálních škol v Belgii, Francii. Známe zařízení v Anglii, ve kterých žijí v chráněném prostředí tisíce lidí se specifickými potřebami, lidé, kteří nezvládají život v běžném nechráněném prostředí. Chceme být speciální, kde je to potřeba, a normální, kde to jen jde. Tak se jmenoval jeden projekt, kterého se zúčastnily před

deseti lety speciální střední školy z Evropy. Chceme být speciální, kde to žáci potřebují a kde jim to vyhovuje, a otevření, kde to jen jde. A tak nabízíme areál speciální školy i zcela normálním malým dětem, které k nám chodí plavat, vytváříme pro naše studenty bezpečné prostředí, kde se mohou připravovat na běžný život, a my sami chodíme do běžných škol učit, jak pracovat s dítětem s postižením. Chtěl jsem do diskuse přispět názorem na otázku, zda rušit či zachovat speciální školy, respektive zařízení, ale nějak se mi to posunulo: Zdá se mi, že by měla otázku, zda speciální či normální, nahradit otázka, jak nejlépe a kdy a kde připravovat mladé lidi s postižením na běžný život, případně kde jim jej umožnit dobře žít. Kvalitní speciální školy pro to mohou udělat hodně. Autor je ředitelem Jedličkova ústavu a škol Více na www.muzes.cz můžeš / číslo 11 - 2011

26

Nové zahraniční technologie

Ani bahno

či kopec vozík nezastaví Vztah člověka k přírodě je přirozený a touha objevovat ji jakbysmet. Pro zdravého člověka obvykle výlet do přírody ani těžký terén nepředstavují problém. není pro průchod terénem ideální, nehledě na celkovou stabilitu. A v neposlední řadě nelze výlet do lesa či ven za horšího počasí doporučit žádnému vozíčkáři, který se po příchodu domů rád a dobrovolně neprotočí v automatické pračce. Takové a další problémy stály na počátku vývoje all terain wheelchair neboli vozíku do každého terénu.

Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

P

roč by ale o zážitek měl být připraven vozíčkář kvůli tomu, že na svém mechanickém vozíku zapadne do prvního bahna, na které narazí? S tím už si nemusíte dělat starosti. Je tu Moutain Trike – likvidátor terénu. Překonávání terénu řeší výrobci rehabilitačních pomůcek již delší dobu. Obvykle se nabídka omezuje na speciální elektrické vozíky, jejichž průchodnost terénem je zvýšena různými konstrukčními způsoby; o skutečném vyzrání na složitý terén se ale obvykle mluvit nedá. V USA je dokonce k mání elektrické křeslo jezdící na pásech podobných těm z tanku. Průchodnost takového vozítka už se podobá motorové čtyřkolce – nehledě na efekt, který to vyvolává u kolemjdoucích. Všechny tyto pokusy, ať už jsou jakkoliv úspěšné, ale obvykle narážejí na základní problém – skladnost a možnosti přepravy. Existují také lidé, kterým je představa, že za ně dělá práci nějaký elektrický motor, přímo odporná. Výlet do přírody je vpravdě spojený s nějakou tou fyzickou aktivitou. Průchodnost mechanického vozíku terénem je ale značně omezená. Především malá přední kolečka jsou v terénu k ničemu, také ta zadní, pokud jsou úzká, vás nechají ve štychu při první příležitosti někam hluboko zapadnout. Ani brzdění rukama můžeš / číslo 11 - 2011

Tři stadia vývoje

Pro Mountain Trike není žádný terén problémem. Poradí si stejně snadno s pískem, sněhem i kameny.

Sám britský Mountain Trike je při prvním pohledu přechodovým stupněm mezi klasickým vozíkem a tříkolkou. Konstrukce je založena na jednoduchém šasi, na němž je umístěno pohodlné sedátko. Na bocích šasi jsou umístěna dvě velká kola obutá do široké gumy s hlubokým terénním vzorkem. Vzadu je k hlavní konstrukci přidělané stabilizační a řídicí kolo menších rozměrů, vpředu jsou pak dvě malá kolečka jistící proti přepadnutí vpřed – například při prudkém brzdění z kopce. Pohyb vpřed obstarává dvojice pák v pohodlném dosahu rukou uživatele. Jejich tažením vzad a posléze vpřed dostává vozítko-tříkolka pokyn k jízdě dopředu. Pohybem jen jedné z nich samozřejmě dochází k rozpohybování pouze jednoho kola, což tříkolku nutí zatáčet. Pohyb vzad není nutný vzhledem k faktu, že se vozítko otočí i na místě. V čem tedy spočívá to kouzlo? Nenadřeme se příliš při máchání rukama vpřed a vzad? Nikoliv. Ten správný poměr síly


27

ERA Poradna

Vývoj současné podoby trval přes pět let, vyplatilo se ale počkat. Současná verze je téměř dokonalá a připravená na všechny zkoušky.

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Jsem držitelem průkazu ZTP a zajímalo by mě, jestli mám se svým postižením nárok na nějaké výhody. Nabízíte vůbec nějaké slevy pro zdravotně slabší?

než u běžného mechanického vozíku. Tříkolku lze pochopitelně snadno složit a žádný běžný vůz typu kombi by s ní pak neměl mít problém. Rozměry v rozloženém i složeném stavu (ten lze navíc umocnit sejmutím zadního kola, pokud je to potřeba) uvádí výrobce na svých internetových stránkách, je tedy možné si to snadno ověřit. a trakce obstarává princip dobře známý nám všem – přehazovačka jízdního kola. Systém koleček je umístěn na obou kolech a při jízdě do prudkého terénu je možné zvolit lehčí převod, naopak při jízdě na rovině je kvůli rychlosti lepší převod těžší. Takový systém lze navíc snadno upravit, pokud je potřeba převodování jiné než standardní. Pomoc najdete v každém obchodě s jízdními koly, součástky jsou kompatibilní s těmi na běžném trhu, což v konečném důsledku zlevňuje a usnadňuje i případné opravy. Terénní vozítko brzdí kotoučovými brzdami s páčkou stejně jako na jízdních kolech. To umožňuje postupný, nikoliv černo-bílý brzdný efekt. Z kopce je tedy možné si přibrzďovat pomalu a mírně. Brzdy je možné namontovat buď obě na jednu páčku, nebo – pro pokročilé krotitele terénu – separátně pro každé kolo. Celá konstrukce tříkolky je pochopitelně dokonale odpružená, nabízí tedy výborné jízdní pohodlí a vyrovnává i opravdové terénní lahůdky. Celé to zní hodně technicky, pochybnosti vás ale přejdou, když uvidíte takové vozítko v akci. Co všechno je s ním možné překonat? Jedním pohybem rukou vpřed je možné vyhoupnout se na vysoký městský obrubník. Sjet z něj jedním kolem napřed není žádný problém, protože celé vozítko je velmi stabilní. Pohyb po městě je vůbec možný díky kompaktním rozměrům, jen o něco větším

Na pláž i do lesa Původně ale bylo vozítko zamýšleno pro venkovní terén a tam se také cítí nejlépe. Polní cesta je pro ně něco jako první stupeň, nad kterým není nutno se hluboce zamýšlet. Jednoduše jej přejede. Umí vyšplhat na kopce, umí projet terénem prorostlým kořeny, umí jezdit po pískové pláži, hlubokým bahnem, vodou či sněhem, a to vše velmi snadno. Díky své konstrukci drží ruce svého operátora v suchu a pohodlí, a tak je možné dokonce po vozíčkářském výletu do sněhu či bahna zůstat suchý a čistý. Umožňuje snadný pohyb i za horšího počasí (však je také z Velké Británie, země, kde neustále prší). Vyzkoušeli ho armádní veteráni z Afghánistánu, kteří skončili svou službu různými zraněními s trvalými následky. Ujeli s ním maraton v keňské poušti a velmi si je pochvalovali. Lepší konstrukční test si tento produkt asi ani přát nemohl. Výrobce sídlí ve Velké Británii, Mountain Trike ale distribuuje do celého světa bez problémů. ČR by neměla být výjimkou. Jedinou překážkou tak možná zůstává cena, která je stanovena na necelé čtyři tisíce britských liber, což při aktuálním kurzu činí bezmála 116 tisíc korun českých. To je cena lehkého aktivního mechanického vozíku, ale podobné peníze dnes stojí i ostatní volnočasová nářadí – handbike či monoski, o motorové čtyřkolce nemluvě. Zbývá už jen přiložit stránky výrobce, kde si můžete zjistit další informace, případně zhlédnout zajímavá videa – www.mountaintrike.co.uk

Již při zakládání nové značky Era bylo naší hlavní prioritou nabídnout všem takové finanční produkty a služby, které jim výrazně usnadní a zpříjemní život. V Poštovní spořitelně jsme vždy mysleli na všechny skupiny obyvatel, takže například seniorům či zdravotně znevýhodněným klientům nabízíme speciální produkty. V rámci našeho nového konceptu Era pomáhá se navíc snažíme podporovat projekty a aktivity, které vedou k rehabilitaci a integraci zdravotně a sociálně znevýhodněných občanů. Držitelé průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P mají u nás Era osobní účet za zvýhodněnou cenu. Měsíční vedení účtu vás bude stát pouhých osm korun namísto obvyklých 34 korun. Dále máte možnost si každý měsíc vybrat hotovost na obchodním místě bez poplatku.

?

Dobrý den, příliš se mi nezamlouvá fádní vzhled mé platební karty. Slyšel jsem, že se dá na kartu vložit vlastní obrázek. Co je na tom pravdy?

Ano, je to skutečně možné. Na českém trhu existuje několik bankovních institucí, které nabízejí svým klientům zvolení vlastního grafického návrhu karty. Vy si tak můžete svou kartu ozvláštnit vlastním vzorem, obrázkem nebo fotografií. Nejedná se o nijak složitou proceduru: buď si vyberete některý z motivů v databázi banky, anebo si na kartu jednoduše nahrajete svůj obrázek. Při tvorbě vlastního designu karty musíte pouze dodržet několik základních pravidel, aby například nedocházelo k porušování autorských práv apod. Platební kartu s vlastním obrázkem vydává také Poštovní spořitelna. Jde o tzv. Image kartu, která splňuje všechny požadavky a výhody klasické embosované platební karty. V současné době si lze na kartu umístit například některý z téměř dvou desítek originálních obrazů českých umělců. Jedná se o díla nadějných výtvarníků z projektu Artbanka, jehož je Era od Poštovní spořitelny generálním partnerem. Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Vinohradská 325/8, 120 00 Praha 2. můžeš / číslo 10- 2011

RUČNÍ OVLÁDÁNÍ AUT IROA - HDC s.r.o. Eledrova 718, 181 00 Praha 8 tel.: 233 552 309, 602 162 556 e-mail: [email protected], www.iroa.cz

 Úpravy aut na ruční ovládání, mechanická i elektronická.  Produkty české výroby i zahraničních dodavatelů.  Plošiny, rampy, otočné sedačky, invalidní vozíky s přesuvnou sedačkou do auta, zvedací mechanizmy.

 Osvědčení od MD ČR.  Montážní střediska v České a Slovenské republice.  Zprostředkování nákupu nových i zánovních vozů Škoda se slevou (případně i jiných značek), včetně financování a pojištění.

800 100 822

Bezplatná linka: E-mail: [email protected]


29

PORADNA

Změny příspěvků na auta Dotazy čtenářů se tentokrát týkají evidence uchazečů o zaměstnání a příspěvku na zakoupení motorového vozidla v roce 2012.

?

Dobrý den, prosím Vás o radu: od ledna r. 2009 pobírám částečný invalidní důchod, poté změněný na invalidní důchod II. stupně. Současně jsem pracovala na částečný úvazek 30 hodin týdně. Pracovní poměr na dobu určitou trval od počátku roku 2009 do května 2011. V září 2010 jsem onemocněla a pracovní neschopnost trvala celý rok. V září 2011 jsem požádala o změnu stupně invalidity na III. stupeň, v tomtéž měsíci jsem se na radu pracovnice OSSZ šla zaevidovat na úřad práce. Na konci září 2011 mi byl doručen posudek o invaliditě, kde bylo uvedeno: „U pojištěnce došlo k poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % a je schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.“ Po předložení posudku na ÚP mi pracovnice sdělila, že nemám nárok být evidována na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. V Základním poučení uchazeče o zaměstnání jsem se v bodě 8. dočetla, že „uchazečem o zaměstnání se nemůže stát fyzická osoba v době, po kterou je plně invalidní ve třetím stupni, s výjimkou osoby, která je invalidní ve třetím stupni a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek“. Postupovala pracovnice správně? Rozhodnutí ČSSZ Praha jsem zatím neobdržela. Mohu být uchazečem o zaměstnání, a v tom případě mít tedy nárok na podporu v nezaměstnanosti? Z jaké částky by se mi případně podpora vypočítala?

Odpověď: Dobrý den, podle § 25, odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v účinném znění, nemůže být uchazečem o zaměstnání osoba, která je invalidní ve třetím stupni, s výjimkou fyzické osoby, která je invalidní ve třetím stupni a je schopna výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Podle informací z vašeho posudku o invaliditě, který ve svém dotazu citujete, tedy splňujete podmínky pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pro nárok na podporu v nezaměstnanosti je třeba splnit alespoň 12 měsíců zaměstnání v průběhu po-

sledních tří let před datem žádosti o podporu v nezaměstnanosti (což podle informací uvedených ve vašem dotazu zřejmě splňujete). Doporučuji tedy znovu požádat o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání s odkazem na výše uvedenou část zákona o zaměstnanosti. Co se týče částky, ze které se vám bude podpora v nezaměstnanosti počítat, podle § 50 výše uvedeného zákona se výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci stanoví procentní sazbou z průměrného měsíčního čistého výdělku, který byl u uchazeče o zaměstnání zjištěn a naposledy používán pro pracovněprávní účely v jeho posledním ukončeném zaměstnání v rozhodném období (rozhodným obdobím jsou v tomto případě tři roky).

?

poskytován na 10 let ve výši 200 000 Kč (nyní pět let 100 000 Kč). Lhůta, která vám nyní běží od posledního přiznání příspěvku (od prosince 2006), by se podle přechodných ustanovení měla započítávat do lhůty desetileté. V praxi by to zřejmě tedy znamenalo, že nově vznikne dceři nárok na příspěvek až po 10 letech od posledního přiznání příspěvku (tedy v roce 2016). Dodávám, že se nutně nemusí jednat o konečnou verzi návrhu zákona, v současné době míří sociální reforma do Senátu, a je tedy otázka, v jaké podobě nakonec budou navrhované zákony platit. Aktuální verzi zákona můžete nalézt na stránkách Senátu ČR. Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz.

Dobrý den, můj dotaz se týká příspěvku na koupi motorového vozidla v roce 2012. Mám těžce mentálně postiženou dceru, které je nyní 21 let, je zbavena způsobilosti k právním úkonům a pobírá invalidní důchod. Je mi známo, že za současných podmínek nemá dcera na příspěvek nárok, protože není nezaopatřeným dítětem do 26 let. Pokud jsem to dobře pochopila, od příštího roku již nebude rozhodující, zda je dcera nezaopatřené dítě či nikoli. Rozhodující bude pouze mentální postižení. Dceru jednou až dvakrát týdně vozím do kroužků do speciální školy, kterou dříve navštěvovala; mám za to, že podmínka pravidelného dopravování je splněna, i když to není každodenně. Proto se chci zeptat, zda to tak opravdu je. Poslední příspěvek na koupi motorového vozidla nám byl vyplacen v prosinci 2006, zatím tedy běží, ale pětiletá vázací doba bude skončena v prosinci 2011. Ráda bych proto věděla, zda můžeme v příštím roce o příspěvek požádat znovu.

Odpověď: Dobrý den, jak správně uvádíte, od 1. 1. 2012 by měl být poskytován příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky – na zakoupení motorového vozidla s rozšířením skupiny možných žadatelů. O příspěvek budou moci podle současné verze návrhu zákona od 1. 1. 2012 požádat také dospělé osoby s mentálním postižením (do konce roku 2011 mohou o příspěvek žádat podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., pouze osoby s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí či rodiče nezaopatřeného dítěte s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí, úplně nebo prakticky nevidomého anebo dítěte s mentálním postižením, které jej opravňuje k průkazu mimořádných výhod III. stupně. Nezaopatřené dítě je v současné době definováno jako dítě do max. věku 26 let BEZ příjmu (tedy přiznaného invalidního důchodu). Upozorňuji však na to, že podle poslední verze návrhu zákona by příspěvek měl být můžeš / číslo 11 - 2011

30

AUTO-MOTO

Fiaty a jejich vysok Fiaty Dobló, Ducato, ale také malá Panda nabízejí za dostupné ceny velký prostor díky vysoké střeše. Proto jsou oblíbené mezi lidmi s postižením. Automobilka Fiat má navíc speciální program nazvaný Autonomy určený handicapovaným. Jeho součástí jsou slevy na nová auta. Text: Petr Buček Foto: Fiat

S

eriál magazínu Můžeš představuje jednotlivé značky aut a jejich vhodnost a výhodnost pro lidi s postižením nebo pro rodiny, které přepravují někoho ze svých členů na vozíku. Ke značkám, které mají hned několik modelů vhodných pro převážení vozíčkářů, patří také Fiat – značka proslulá lidovými auty za nízké ceny. Turínská automobilka se pravidelně chlubí na velkých evropských autosalonech ve Frankfurtu, Paříži i v Ženevě vhodností svých modelů pro lidi s postižením. Své modely vystavuje vybavené nájezdovými rampami, které vedou do zadní části vozu, jindy předvádí auta s ručním ovládáním. Ani v tuzemsku Fiat na handicapované nezapomíná. „Fiat Česká republika má program s názvem Autonomy. Na speciální cenové podmínky má nárok každá osoba vlastnící ZTP. Slevy jsou rozděleny do dvou kategorií: slevy na vozidla bez speciální úpravy a slevy na vozidla se speciální přestavbou pro invalidy. Výše slevy se pohybuje mezi dvěma a šesti procenty podle jednotlivých modelů, přičemž je možné je kumulovat s kvartálními slevami, případně demo slevami,“ říká Petra Berková z tuzemského zastoupení italské značky.

Dobló má dvě výšky střechy Po kterém modelu z nabídky Fiatu ale sáhnout? Oblíbeným autem je u lidí s postižením prostorný Fiat Dobló. „Tyto fiaty vybavujeme poměrně často ručním řízením nebo do zadní části instalujeme nájezdovou rampu,“ uvádí Miroslav Bartoš, šéf firmy API, která se specializuje můžeš / číslo 11 - 2011

na přestavby aut pro handicapované. Výhodou Fiatu Dobló je totiž volba mezi dvěma výškami karoserie. Verze s vyšší střechou je o 23 300 korun dražší, ale odpadá nákladné a náročné snižování podlahy. Osoba na vozíku má totiž často výšku okolo 130 centimetrů, ale běžné dobló, stejně jako většina konkurentů, nabízí v tomto ohledu o něco méně. Avšak jakmile dostane zvýšenou střechu, má místa dost. Vysoká karoserie s sebou nese také jednu nevýhodu: Mnoho garáží nemá výšku pro auto se zvýšenou střechou, a proto někteří lidé s postižením nechávají svému vozu snižovat podlahu místo koupě vysokého auta. Náročný proces, při kterém podlaha klesá o 17 centimetrů, aby do auta najel po rampě vozík, zahrnuje přemístění nádrže nebo výfuku. „Nový Fiat Dobló však není na takovou přestavbu moc vhodný, problém spočívá v zavěšení jeho zadních kol,“ upozorňuje Miroslav Bartoš. Proto je lepší řešení koupě verze se zvýšenou karoserií. Které další fiaty často zajíždějí do dílen firem, které se věnují přestavbě aut pro vozíčkáře? „Asi vůbec nejčastěji děláme cenově výhodné dodávky Ducato. Do jejich kabiny montujeme nájezdovou rampu a upevnění pro dva až čtyři vozíky,“ říká Miroslav Bartoš.

Specializovaní dealeři fiatů „Celá dealerská síť společnosti Fiat ČR je proškolena a provádí přestavby pro handicapované osoby,“ odpovídá Petra Berková na otázku, do kterého showroomu by měli zájemci o auto k přestavbě zamířit. Zejména však doporučuje větší dealery, kteří mají s těmito přestavbami největší zkušenosti. Takovými jsou například pražské showroomy Autocentra Dojáček nebo firma Strojservis Praha. Z mimopražských si pak prý určitě s přáními handicapovaných poradí firma Smažík,

která postavila své pobočky v Kladně, Ústí nad Labem a v Mostě. K největším servisům a prodejnám patří také českobudějovická firma Auto Future.

Malá-velká panda je levná Ještě jeden model Fiatu stojí za zmínku. Je jím malý Fiat Panda, jehož cena začíná pod 200 tisíci korunami. Malé auto však má na své rozměry prostorný interiér. „Do Fiatu Panda jsme už několikrát montovali ruční řízení, ale také například otočné sedadlo,“ vzpomíná si Miroslav Bartoš z API CZ.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE

ké střechy FIAT DUCATO. Auto pro převážení skupin vozíčkářů. Dozadu se namontuje nájezdová rampa a dovnitř kotvy pro vozíčky.

Do dílen této firmy také prý často zamíří o něco větší Fiat Punto. Zato malý, ale stylový Fiat 500 pro lidi s postižením moc není. Má jen jeden pár dveří a není levný. Kdo spíše touží po velkém kombíku, tomu může přijít vhod nový sedmisedadlový Fiat Freemont. Stojí od 570 tisíc korun a je k mání i s pohonem všech kol. Leckomu freemont připomene auto, které se na silnicích objevuje pod značkou Dodge. Fiat se totiž před časem spojil s americkým koncernem Chrysler, kam spadá Dodge nebo i Jeep, a velký kombík patří mezi první plody vzájemné spolupráce obou automobilek.

FIAT DOBLÓ. Tento fiat patří k nemnoha vozům, u kterých si lze připlatit za zvýšenou střechu. Odpadá úprava podlahy.

Sportovci v autě Za sportem jsem najezdil po Evropě autem desítky tisíc kilometrů. Pro našince je fajn být všude soběstačný, ve svém autě, nehledět na bezpečnostní otravnosti na letištích, na riziko – někdy téměř jistotu – ztracených zavazadel a kompenzačních pomůcek. A koneckonců jsem asi posera a zpátečník, ale více se bojím v rychlosti 250 km/h. v letadle než v autě. Hůře se to brzdí, že? Cestování za sportem má několik společ ných parametrů: téměř vždy spěcháte a jste naloženi po střechu. To nemusí být vždy úplně pohodlné. Stejně jako, a to zejména v době, kdy ne byly navigace a bylo málo peněz, objíždění placených úseků. Obecně jsme si to dřív více užívali, bylo více času – jízda po silnicích vedoucích mimo platební brány po jižní Francii byla kouzelná. Ale zpět – většinou se tedy chvátá, všichni jsou nervózní a už se vidí například v bazénu. Je to zvláštní, ale prokázané, že čím blíže k cíli, tím řidiči zrychlují. Zvláště pak, když se na německé dálnici dostanete do pověstné Stau neboli zácpy, a zdá se vám, že ztrátu musíte dohnat. Jednou jsme jeli na French Open, plavecký mítink v Mylhúzách. Ve Volkswagenu Golf jsme měli vozíky a plavce, vzadu trenéra a plavky. Vpředu pod kapotou nás provázel motor VR6. V 90. letech šlo o nejrychlejší agregát ve volkswagenech. Je zvláštní, jak vozíčkem označené auto plně naložené českými invalidy dráždilo pány ze Saska jako červený hadr. Oni jeli v těžkých BMW a my jsme spě chali v lehkém golfu. Scénář se neustále opakoval: My rychle do kopce, oni z kopce dolů před nás – se zarputilými grimasami a na hraně únosnosti techniky. Strašně chtěli závodit a nelíbilo se jim, že jim do kopce ujíždíme a blikáme brzdovými světly. Pro nás to byla velmi zábavná forma, jak se dostat do té Francie rychle a přitom podle předpisů. I když ta naše plynulá jízda na limitu měla štěstí, že jsme jeli Německem, a to má vět šinou na dálnici maximálku jen doporuče nou. Nenápadný golf jel jako pila, trochu se hřál, omezovač zasahoval… A ta spotřeba! Ale prima pocit, a to rozplavání jsme taky stihli. Že jsme možná spěchali až moc? Co jiného byste od sportovců čekali!?

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 11 - 2011


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Hledáme senzační seniory Čtete správně, s nadací a Kontem BARIÉRY se vydáváme naproti cílové skupině, jejíž význam pro společnost, pro její demografický, sociální, ale i ekonomický vývoj bude v příštích letech obrovský. Nový projekt pro senzační seniory SenSen držíme zatím trochu pod pokličkou, ale příprava už je tak daleko, že jsme se rozhodli naše plány a představy poodhalit. Foto: Jan Šilpoch

P

řipravujeme projekt, který navazuje na všechno, co se nadaci podařilo. Opírá se o osvědčené postupy, využívá všechny zkušenosti, které jsme v charitativní práci získali, renomé, které nadace nejen v neziskovém sektoru, ale i ve společnosti má. Přesto je to projekt úplně jiný, než jsme byli do této chvíle zvyklí organizovat. Je zaměřen na podporu aktivního, plnohodnotného života seniorů. Chceme být spoluorganizátory této aktivizace v celé republice, chceme jí udávat směr. Demografické údaje jsou neúprosné. Říkají, že za několik desítek let bude v České republice téměř jedna třetina obyvatelstva v seniorském věku. Budou to jiní senioři, než jak si je dnes představujeme. Senioři aktivní, dožívající se ve zdraví vysokého věku, senioři, kteří nechtějí být odstaveni na vedlejší kolej. O takové usiluje náš projekt, jejich spojenci se chceme stát, jejich život a aktivity chceme pomáhat spoluorganizovat. Papírové představy a opatření existují, skutečný život je jiný. Troufnu si ale tvrdit, že Nadace Charty 77 se svými dvacetiletými zkušenostmi s organizováním úspěšné charity má renomé i sílu na nový druh aktivity, která by měla v blízké budoucnosti dosáhnout věhlasu Konta BARIÉRY. Do projektu se můžete zapojit i vy. Čekáme na vaše tipy a náměty. Chceme po celé republice rozprostřít kluby SenSen, najít jejich ambasadory, lidi, kteří budou v úzkém kontaktu s námi přivádět do života pro-

gramy, s nimiž přicházíme a které budeme novým klubům nabízet. Vytvoříme i platformu pro setkávání, pro předávání zkušeností a námětů. Středem projektu bude webový portál www.sensen.cz. A jaké jsou hlavní pilíře tohoto projektu? Unikátní a široká aktivita k zaznamenání drobných i velkých událostí ze života naší

země, jednotlivých rodin, obcí, škol, firem a dalších míst; tu rozvineme ve spolupráci s Národním muzeem a Microsoftem ČR. Brzy vám odhalíme všechny detaily, ale už dnes mohu prozradit, že takový program nemá ani u nás, ani v zahraničí obdoby. Dáme také nový život knihám – zejména pro děti a mládež. Přitom využijeme aktivity a moudrost seniorů. A za třetí – připravili jsme koncept pro posílení zdravého života, nejen fyzického. Pod značkou SenSen tak chceme soustředit seniorské kluby, ale i aktivní a optimistické jednotlivce, podílet se na jejich dalším vzdělávání (např. počítačové gramotnosti), využít jejich znalostí a moudrosti při řešení všech veřejných, nejen seniorských problémů, překonávat a překonat mezigenerační bariéry, pomoci společnosti při přechodu do časů, kdy starších spoluobčanů bude stále více. Přivítáme každý váš námět, zkušenost i názor. Před dvaceti lety se rodilo Konto BARIÉRY a nikdo netušil, do jaké šířky se rozvine. SenSen chce jít v jeho stopách. apište mi, N moc čekám na vaše názory a zkušenosti. Božena Jirků [email protected]

Počítače a senioři, spojení, které dnes málokoho udiví. V našem projektu pro senzační seniory jsou počítače nezbytnou součástí připravovaného programu. můžeš / číslo 11 - 2011

34

na cestách

V sajdkáře

do světa

Svého času býval motocykl s přídavnou „lodičkou“ pro pasažéra velmi populární. Dnes už jde spíš o raritu. Radka Krieglera však napadlo posadit do sajdkáry vozíčkáře, aby jim umožnil zažít cestování motorkářů. Nespokojil se však s nějakou klidnou jízdou. Postupně se třemi různými lidmi na vozíku vyrazil do Maroka, Jižní Ameriky a do Himálaje. Tedy na místa, kam se z Čech běžně nedostane ani člověk bez postižení.


Text: Radek Musílek Foto: Archiv a Radek Kriegler

N

a začátku stál paradoxně nezdar. V roce 2006 se Radkovi nepodařilo rozjet projekt motorkářské cestovní agentury. Svou pozornost pak obrátil trochu jiným směrem. Miluje motorky, zároveň vystudoval speciální pedagogiku a pracoval s lidmi s postižením. Rozhodl se tedy propojit svého koníčka a chuť pomáhat. Inspirací mu byla americká benefiční iniciativa Love Ride. Začal hledat vhodného kandidáta pro první expedici do severoafrického Maroka. Dostal se k osmadvacetiletému Zdeňkovi Krupičkovi, což je všestranný sportovec na vozíku. Byla připravena speciální sajdkára, k níž se dal přidělat složený vozík. Trojčlenná výprava Sidecar Ride vyrazila 12. dubna 2008. Zdeňka a Radka doprovázel na druhé motorce cestovatel a reportér Petr Hošťálek.

Atlasem i Saharou

Za tři týdny urazili deset tisíc kilometrů. Zakusili vedro pouště, déšť, vítr, chlad, a dokonce i sníh. Po 4240 km dojeli do Casablanky. Pokračovali přes Marrákeš k drsnému přejezdu pohoří Atlas. Jeli pouští Sahara Erg Chebbi, vykoupali se v jezeře Aguelmame de Sidi-Ali a spatřili starobylé paláce Fesu. O pohodové i drsné zážitky nebyla nouze. Zdeňkovi se podle jeho slov cesta líbila, ale trojice cestovatelů se nakonec nerozešla v dobrém. Důvodem byly rozdílné představy o průběhu cesty. Dodnes je patrné, že Radek a Zdeněk mají odlišné názory na vedení výpravy. Zdeněk má pocit, že jeho slovo nemělo silnou váhu. Radek to vidí jinak. Mluví o velkých změnách proti původním plánům na přání spolujezdců. Cítí se pod neoprávněnou palbou kritiky. Po návratu vyzněla expedice přes svůj nepopiratelný úspěch do ztracena. Radek očekával větší podíl Zdeňka na propagaci.

Nakonec zvažoval, zda v myšlence vozíčkářských výprav se sajdkárou vůbec pokračovat.

Se ženou do Himálaje

Po necelém roce však nabídl další cestu. Založil občanské sdružení MC Outdoors Riders a připravil Expedici Blue Land do indického Himálaje. Navázal kooperaci s cestovní kanceláří, která nabízí i exotické zájezdy na motorkách. Tentokrát vyrazil mnohem dál, a navíc si za spolujezdkyni vybral třiatřicetiletou ženu, Janu Fesslovou, českou paralympijskou medailistku. Cesta začala na Ruzyňském letišti 25. července 2009. Radek, Jana a deset dalších motorkářů odletělo do Dillí. Tam je čekal kulturní i klimatický šok. Vlakem pokračovali do Kalky, kde čekaly motorky. Výprava dostala název Blue Land 2009 podle sdružení, které pomáhá dětem v himálajském Zanskaru. Cestovatelé pro ně vezli dary. Celkem ujeli po vlastní ose 2360 km v náročném horském terénu. Ten prověřil odolnost lidí i strojů. Sajdkára dvakrát nevydržela a místní mechanici museli svařovat její uchycení. Náročnost a technické útrapy se podepsaly na Janině psychice. Ta své nepříjemné pocity směřovala proti Radkovi. Nabídku ukončení cesty však odmítla. Vrcholem jízdy bylo pokoření průsmyku Khardung


35

Drsné podmínky asijských velehor i afrických pouští prověřily odolnost lidí i motorek. Někdo si možná ukrojil trochu větší krajíc, než měl.

K extrémním situacím prý stres patří a je pochopitelné, že nastanou i nepříjemné chvilky.

vodu a předstírání závažné formy rakoviny. Údajně skrze tuto mystifikaci získávala dobročinné finanční prostředky od různých lidí. Radek patřil mezi ně. Pro třetí výpravu plánovanou na rok 2010 byla cílem Bolívie a Peru. Třetí kontinent, další stupínek k metě podívat se s vozíčkářem v sajdkáře na všechny obydlené světadíly. Ondru Veselého přivedla k Expedici Titicaca do peruánských And náhoda. Tatínek ho postrčil, ať se jede podívat na sraz Radkova sdružení. Tam se dozvěděl o plánech výpravy do Jižní Ameriky. Záhy se stal náhradníkem. Když původní cestovatel ze zdravotních důvodů odstoupil, na řadu přišel Ondra.

Poprvé bez doprovodu

La ve výšce 5602 m n. m., nejvyššího místa, kudy lze projet na motorce. Indie prý všechny překvapila, ohromila i dojala. Radek je přesvědčený, že vykročil správným směrem. Neodradil ho ani konflikt při druhé výpravě. K extrémním situacím prý stres patří a je pochopitelné, že nastanou i nepříjemné chvilky. Proto hledá vozíčkáře po psychické i fyzické stránce co nejodolnější. Nesmí jim vadit nepohodlí a pomoc druhých. To ještě netušil, že v květnu 2011 bude Jana Fesslová čelit podezření z pod-

Radek s Ondrou poprvé v historii výprav vyrazili bez doprovodu. Od 16. srpna do 10. září 2010 urazili se sajdkárou 3742 náročných kilometrů. Plavili se po jezeře Titicaca, viděli na něm umělé plovoucí ostrovy z rákosu. Navštívili klášter Santa Catalina a pokořili Machu Picchu, ruiny města Inků. Ondra byl nahoru vynesen s pomocí tří lidí a stal se tak asi prvním vozíčkářem, který se na tohle místo podíval. Jeli městy, pouští i horami, překonávali závaly kamení na křivolakých silnicích, obdivovali úchvatné kaňony.

Ani tentokrát se po návratu nevyhnul Radek určitým nařčením, že výpravy dělá hlavně kvůli sobě. Prý na vozíčkáře získává peníze, aby si pak sám užíval. Svoji zkušenost shrnuje odvážnými slovy. „Shledal jsem, že někteří lidé s postižením rádi využijí něčí ochoty. Dostanou zážitek na klíč, ale sami nemají moc zájmu o protislužbu. Byl jsem taková levná cestovka, tím to pro ně končilo. Stěžovat si můžou na cokoliv, svět jim uvěří. Další výpravy už budu organizovat na podnikatelském principu. Člověk s postižením si zaplatí služby v plné výši a bude si shánět sponzory. V roli asistenta bude člověk, na kterého je cestovatel s handicapem zvyklý.“ Ať už se na Radka Krieglera dívají lidé jakkoliv, je to nadšenec, který umožnil několika lidem na vozíku zažít něco unikátního. A hodlá v tom pokračovat. Letos v létě podniká Europa Cross Roads a v zimě povede expedici po východním pobřeží Austrálie Aussie Expedition 2012. Radek také po vzoru z USA rozjíždí novou tradici benefičních jízd MC Outdoors Ride, které mají přinést prostředky na podporu těchto cest. Není divu, že dalším cílem je v roce 2015 cesta kolem světa! Celý text na www.muzes.cz Další informace o sdružení a jeho aktivitách najdete na www.mcoutdoors.cz můžeš / číslo 11 - 2011

36

vaše fotografie

nela fialová

Zdeněk Vostrovský

aLENA nováková



37

sloupek Ondřeje Neffa

Svět kolem nás

děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně máme tu barevný podzim, a tak se zaměřte především na něj. Snímky prosím posílejte co největší.

Co fotit? Cokoli. Svět je plný zajímavých námětů. Nela Fialová poslala do galerie webové stránky Můžeš.cz (samozřejmě bez diakritiky) sice jen dvě fotky, ale jsou obě dobré, výstižné. Zde je jedna z nich – zachycuje „dřevote sání“, zřejmě nějakou výtvarnou práci se dřevem. Tahle fotka se mi líbí jak po tech nické stránce, tak po stránce obrazové. Nejdřív k té technice. Byl tu použit blesk; to je vcelku základní výbava i velmi levných aparátů. Důležité ale je, aby to nebyl jediný světelný zdroj. Měl by být nastaven v režimu S, někdy bývá S plus ikonka oka. Pak totiž aparát drží expoziční dobu „jako by bez blesku“ a blesk jenom doblýskne, takže původní osvětlení vykreslí prostře dí. A přesně to se zde stalo, za postavou vidíme místnost a máme představu, kde se „dřevotesání“ odbývalo. No a obrazově – podstatné je, že postava je MIMO svislou osu, že nemá moc prostoru nad hlavou, takže obličej je blízko průsečíku levé svislé a horní vodorovné třetiny, tedy v obrazově silném místě. Takto řešený obrázek vystih ne vše podstatné: postavu, to, co postava dělá, i prostředí, v němž postava je. Co víc si přát? Druhou ukázku jsem vybral opět z webu Můžeš. Autorem je Zdeněk Vostrovský, který fotí svět kolem sebe ze svého vozíč ku. Tato moc hezká fotka využívá efektu malé hloubky ostrosti, který je typický pro použití objektivu s delším ohniskem. Čím je ohnisko delší, tím je hloubka ostrosti menší. Ostré jsou zde tedy jenom květy v rovině ostrosti, ty vzdálené jsou rozmaza né, jenom tušené. No a autor využil i protisvětla. Toho se nebojme, protisvětlo krásně strukturuje ob raz a je dobré ho využívat. Že je to k užitku, dokazuje i fotka Zdeňka Vostrovského. Žákyně základní školy v Praze Alena Nová ková poslala také moc hezké fotky. Vybral jsem tuhle, protože je založena na opačném principu než ta předchozí. Je to ukázka širokoúhlého vidění světa: byl použit objektiv s kratším ohniskem a autorka šla dostatečně blízko k objektu. Kůň zde dominuje, vozík je méně výraz ný, ale právě tím se vyvolal dojem velké prostorové hloubky. Je moc dobře, že obzor za vozíkem NENÍ v polovině, že je posazen nahoru, blízko horní třetiny. Na ty třetiny nezapomínejme, je to jakási základní kost ra, na kterou je třeba motivy věšet. Tady se to povedlo velmi dobře.

Přeji vám dobré světlo. (jš)

digineff.cz

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,


38

Křížovka

Noha v sádře S e sádrou pracují zedníci a štukatéři od dob antiky, ale teprve někdy kolem roku 1850 přišel ruský lékař N. I. Pirogov na nápad, že by se rychle tvrdnoucí sádrou dala zpevnit ... (tajenka). Objev s úspěchem vyzkoušel a dočkal se od pa-

1

2

3

4

5

6

7

cientů takové chvály, že postup obalování napraveného údu obvazem namočeným do řídké sádry podrobně popsal ve své knize Válečná chirurgie, která vyšla v roce 1864. Sádrování se rychle ujalo na celém světě.

8

9 10 11 12 13 14 15 16

A B C D E G H

Zahraniční reportáž vozíčkáře

I Vodorovně: A. Dráha; klukovská hračka; snížení ceny. – B. Vypouštět po kapkách (knižně); plemeno; opracovávat sekerou. – C. Název řeckého písmene; větné spojení; zhoubná vichřice; korejská dynastie. – D. Zde; planetka; německy úhoř; lesklý nátěr. – E. Tajenka. – F. Trhlina v nerostu; neobyčejný úkaz; zkratka etiopské rozhlasové a televizní společnosti; římskými číslicemi 499. – G. Značka astatu; hora, na níž byly vyhlášeny Mojžíšovy židovské zákony; letopočet; značka pokrmového tuku. – H. Společenská zábava; alkaloid obsažený v listech čajovníku; vodní pták. – I. Slavnostní projev; druh papouška kakadu; druh palmy. Svisle: Trojice (básnicky); drahý kov. – 2. Německy červený; mužské jméno. – 3. Odborník ve stavbě a skladbě organismů; předložka. – 4. Solmizační slabika; dovednost; značka goniometrické funkce. – 5. Značka čisticího prášku; vydání slovesného díla. – 6. Přírodní tříslovina. – 7. Provádět prodej. – 8. Název papyrové lodi T. Heyerdahla; slovensky jestli; pouze. – 9. Zkratka našich bývalých obchodních domů; předložka; ruské jezero. – 10. Dočasná izolace. – 11. Samec kachny. – 12. Pořád; druh papouška. – 13. Textilní rostlina; ukazovací zájmeno; setina hektaru. – 14. Snížený tón; česká obec srovnaná nacisty se zemí. – 15. Plaz z řádu ještěrů; tětí. – 16. Nadezdívka nad římsou; pygmejský kmen žijící v severovýchodním Zairu. Pomůcka: Aal, Aka, BTE

Jak lze v Česku získat euroklíč

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

Zdroj: Panorama křížovky 4/1996, str. 4

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: OKROUHLÉ NÁKLADNÍ LODĚ S PLACHTAMI 3. Věra Břízová 2. Nikola Kříž 1. Martin Hruška U Kasáren 1562 Javorník 243 Družstevní 271 580 01 Havlíčkův Brod 696 74 Velká nad Veličkou 257 41 Týnec nad Sázavou

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na novou adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 11 - 2011

Rozhovor s básníkem Karlem Šiktancem, čerstvým laureátem Ceny Jaroslava Seiferta Sloupek socioložky Jiřiny Šiklové

F

Luštitelé – výherci:

Na co se můžete těšit v prosincovém čísle?

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

speciální karta pouze pro osoby s handicapem

Čerpejte slevy a výhody v kartě obsažené. Platnost karty je 24 měsíců od data vydání. Karta je vystavena vždy na jméno osoby s handicapem. Kartu lze zakoupit přímo nebo získat v ceně jiných zakoupených produktů a služeb poskytovaných společností CAR CLUB a partnery projektů Handy Card a ŠKODA Handy.

n n n n n n

s leva na PHM v celé ČR slevy na schodišťové sedačky slevy v e-shopech včetně e-lékáren a lázeňských pobytů slevy na servis aut a náhradní díly slevy na pojištění slevy na spotřební zboží a služby na více než 8000 obchodních místech

Komplexní poradenský servis zdarma – úprava a prodej automobilů pro handicapované, finanční servis a poradenství pro získání mobility, výhodné pojištění státních příspěvků, pojištění kompenzačních pomůcek, pojištění odpovědnosti atd.

CAR CLUB

autor projektů Handy Card a ŠKODA Handy

CAR CLUB Lánovská 633 543 01 Vrchlabí www.carclub.cz www.handycard.cz

Obchodní centra CAR CLUB: Praha, Chlumec nad Cidlinou, Děčín, Plzeň, České Budějovice, Brno, Zlín, Ostrava Podrobné info: www.carclub.cz/obchodní-centra

Kontaktujte nás: Zákaznické centrum Milevská 2, Praha 4 tel.: 739 306 714 e-mail: i[email protected] [email protected]

Rádi Vám pomůžeme! Partneři:

Hurt

Postižené novorozeně a osudové dilema rodičů očima lékaře Vladimíra Pucholta strana 16

Recommend Documents