Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury
Postavy ženských hrdinek v současné literatuře Diplomová práce
Autor: Martina Poláková Studijní program: N 7504
Učitelství pro střední školy
Studijní obor: Učitelství pro střední školy – český jazyk a literatura Učitelství pro střední školy - dějepis Vedoucí práce: doc. PaedDr Alena Zachová, CSc
Hradec Králové
2015
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala pod vedením vedoucí diplomové práce samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne 20. 5. 2015
Poděkování
Děkuji doc. PaedDr Aleně Zachové, CSc za ochotu, vstřícnost, cenné rady a za čas strávený nad touto prací.
Anotace
POLÁKOVÁ, Martina. Postavy ženských hrdinek v současné české literatuře. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015. 59 s. Diplomová práce.
Ve své diplomové práci se zabývám postavami ženských hrdinek v knihách současných českých spisovatelek. První kapitola zachycuje stručně ženskou literaturu v kontextu české kultury od prvních autorek do přelomu 20. a 21. století. Poté se zaměřuji na vliv doby normalizace na hrdinky, jejich vztah s rodiči a partnery/manžely. Poslední kapitola obsahuje analýzu identity hlavních postav, její hledání a vývoj.
Klíčová slova: česká literatura psaná ženami, ženské hrdinky v současné české literatuře, Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Eda Kriseová, Iva Pekárková, Lenka Procházková
Annotation
POLÁKOVÁ, Martina. Characters of female heroines in modern literature. Diplomy Degree Thesis. Hradec Králové : Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015. 59 s.
In my Diploma Degree Thesis I deal with characters of female heroines in books of modern czech women autors. First chapter records briefly women literature in the context of Czech culture from first female autors to turn of 20. and 21. century. Then I aim at influence of age of normalisation upon the heroines, thein relationship with parents and partners/husbands. The last chapter contains analysis of main characters’s identity, its search and evolution.
Keywords: czech literature written by women, female heroinem in modern Czech literature, Zuzana Brabcová, Daniela Hodrová, Eda Kriseová, Iva Pekárková, Lenka Procházková
Obsah: Úvod.................................................................................................................................7 1. Ženská literatura v kontextu české kultury.............................................................8 1.1 České spisovatelky do 60. let 20. století.........................................................9 1.2 České spisovatelky od 70. a 80. let 20. století..............................................11 2. Společenské postavení hrdinek a obraz doby normalizace...................................15 2.1 Charakteristika dobových poměrů................................................................15 2.2 Postavení ženy v socialistické společnosti....................................................18 2.3 Zobrazení společensko-politické situace a její vliv na hrdinky....................20 3. Vliv rodičů na hrdinky a vztah s nimi.....................................................................27 4. Partnerské vztahy a manželství................................................................................35 5. Identita hrdinek.........................................................................................................48 Závěr...............................................................................................................................61
Úvod V této práci se budeme zabývat tvorbou současných českých spisovatelek, je tedy třeba objasnit, co těmito slovy rozumíme. Za současnou literaturu zde považujme díla vydávaná v Československu po roce 1989. Tento přelomový rok znamenal pád komunistického totalitního režimu a vedl mimo jiné k liberalizaci v literatuře. Ta se přestává dělit na oficiální a neoficiální, autoři již nejsou limitováni komunistickou ideologií ani žánrovým univerzalismem, díla nepodléhají cenzuře. Obnovují se kulturní kontakty se zahraničím, dochází k oživení zájmu o nejrůznější tematiku, např. židovskou či německou. Ve větší míře k nám pronikají myšlenky feminismu, s čímž souvisí zájem např. o ženskou identitu, kupříkladu v prózách Libuše Moníkové, tuto problematiku však sledujeme v řadě dalších děl.1 Do tohoto období lze zařadit díla tzv. střední generace, jejímiž představitelkami jsou především Daniela Hodrová či Sylvie Richterová, mladší generaci pak zastupuje např. Zuzana Brabcová. K začínajícím autorkám patří Irena Dousková (nar. 1964) či Radka Denemarková (nar. 1968). Předmětem zkoumání budou knihy vydané do přelomu 20. a 21. století, touto generací se tedy nebudeme blíže zaobírat. Konkrétněji se zaměříme na tvorbu Edy Kriseové, Daniely Hodrové, Lenky Procházkové, Zuzany Brabcové a Ivy Pekárkové. Interpretaci podrobíme prózy, resp. romány a novely odehrávající se alespoň okrajově v období normalizace (vymezeného lety 1968 – 1989), která částečně zasáhne hrdinky těchto příběhů. Hrdinkou zde rozumíme hlavní postavu dané knihy.
1
LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8.
7
1. Ženská literatura v kontextu české kultury Na začátku je třeba pozastavit se nad problematikou ženské literatury, máme-li se zabývat tvorbou žen spisovatelek. Toto označení může mít více významů a odborná literatura nenabízí jeho přesnou definici. Může se jednat o literaturu psanou ženami, psanou z ženského pohledu či určenou ženám. Sousloví ženská literatura se však v hanlivém významu užívá též pro označení „červené knihovny,“ tedy jednoduchých milostných románů, považovaných za brakovou literaturu. V této práci rozumějme ženskou literaturou tvorbu žen spisovatelek, kde je dívka či žena hlavní postavou příběhu. Položme si také otázku, zda vzhledem k odlišování ženské literatury rozlišujeme také styl psaní typický pro ženy. Podle M. Jelínka jsou spisovatelky při psaní konkrétnější, jelikož mají vytříbenější pozorovací schopnosti než jejich mužské protějšky.2 Jde-li o autorky fantasy literatury, ač v jejich knihách roli hlavní postavy hrají muži, spisovatelky se nezaměřují na hrdinské činy, popisy bojových scén, ale kladou důraz na problematiku mezilidských vztahů, především partnerských.3 Co má společného tvorba pětice vybraných autorek, budeme zkoumat na následujících stránkách této práce. Nejen v české, ale i ve světové literatuře mnohá staletí dominují muži spisovatelé. Stejně jako v mnoha oblastech života si ženy i v literatuře musely vydobýt své místo. To pochopitelně souvisí s faktem, že dívky po dlouhá staletí neměly možnost vzdělávat se ve školách. Ve středověku bylo důležité naučit se pečovat o domácnost, číst ani psát dívky nepotřebovaly. Vzdělávání dívek se zlepšilo díky vzniku soukromých dívčích škol, dcerám z bohatších rodin se mohl věnovat domácí učitel, přístup do základních škol, jak bychom řekli dnes, získaly oficiálně díky tereziánským reformám (1774). Až v 19. století, konkrétně r. 1890 bylo otevřeno dívčí gymnázium Minerva a ženám se pak postupně otevíraly i univerzity. Právě 19. století, respektive druhá a třetí fáze českého národního obrození, se pojí se jmény významných českých spisovatelek, zastoupených v prvé řadě Boženou Němcovou.
2
JELÍNEK, Milan. Existuje obecný styl ženský a mužský? In: Žena - jazyk - literatura: sborník z mezinárodní konference. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1996. 398 s. ISBN 80-7044-147X. s. 301. 3 ZACHOVÁ, Alena. Ženy, které si hrají. In: Homo ludens v literatuře. Sb. z mezinárodní konference konané 10. – 11.9. 2003 v Opavě. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko – přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví, 2006. s. 319 – 324. ISBN 80-7248-385-4.
8
1.1 České spisovatelky do 60. let 20. století V našem kulturním kontextu byla první spisovatelkou - básnířkou, ač anglického původu, Alžběta Johanna Westonia (1581 – 1612), mezi jejíž díla patří sbírky latinských básní Poemata a Parthenicon.4 Prvenství na poli prozaičky se přisuzuje v 19. století Magdaleně Dobromile Rettigové, která je známá především svou Domácí kuchařkou, ale napsala také drobné povídky určené dívkám. Po ní vstupují na literární scénu představitelky českého národního obrození, u nichž se předpokládalo, že budou chránit mateřštinu, zachycovat v textech kulturní tradice (folklór) a prostřednictvím svých knih vychovávat mladší generace.5 Jedná se již o spisovatelky všeobecně známé. Božena Němcová ve svých prózách - obvykle s ženou v hlavní roli - klade důraz na hodnotový systém, ukazuje kulturní tradice, staročeské zvyky, užívá dialektismů v souladu s požadavky národního obrození. Dotýká se však také sociální problematiky a feminismu. Její hrdinky působí sebevědomě, jednají samy za sebe, mají velkou vnitřní sílu, snaží se emancipovat. Děj svých příběhů Němcová umisťuje ve značné míře do prostředí východních Čech. Dalšími autorkami konce 19. století pak jsou Karolina Světlá, tvůrkyně vesnického románu v českém prostředí, a spisovatelka, jež v obrovské míře přispěla k emancipaci žen, hlavně založením dívčího gymnázia Minerva, Eliška Krásnohorská. Ve tvorbě všech tří uváděných autorek najdeme ženské hrdinky, které se snaží dokázat, že nejsou oněmi myšlení neschopnými bytostmi, vydanými na milost a nemilost mužům. Narážejí však na hluboko zakořeněné zvyklosti patriarchální společnosti a nenalézají pochopení.6 Počátek 20. století se pojí s moderními uměleckými směry, projevujícími se především v básnickém umění. Ač se objevují díla žen spisovatelek, nebyla považována za tak významná, byla hodnocena jako tvorba pouze navazující na předchůdkyně těchto autorek.7 Změnu přináší do ženské literatury Růžena Svobodová. Její tvorba ovlivněná impresionismem zachycuje vnější svět z pohledu ženy, ale také dítěte, je též přirovnávána k tvůrčímu přístupu Boženy Němcové.8 Dále vycházejí díla Boženy Benešové, představitelky psychologické prózy. Na ni později navazují představitelky 4
WESTONIA, Alžběta Johanna, Proměny osudu. Brno : Atlantis, 2003. 164 s. ISBN 80-7108-241-4. MOLDÁNOVÁ, Dobrava. Na písčitých půdách. České spisovatelky na přelomu 19. a 20. století. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2011. 119 s. ISBN 978-80-86781-18-4 (brož.). 6 MOLDÁNOVÁ, Dobrava. c.d. 7 MOLDÁNOVÁ, Dobrava. c.d. 8 ŠALDA, František Xaver. Slovíčko o ženském umění. In: Kritické projevy 6. Praha : Melantrich, 1951, s. 176 - 183. 5
9
socialistického realismu Marie Pujmanová a Marie Majerová. Obě do značné míry ovlivněné komunismem, zabývají se problematikou sociálního postavení ženy ve společnosti. Milada Součková přibližuje českou literaturu anglosaské tradici reprezentované Virginií Woolfovou (zejména tím, že ve svých dílech neuplatňuje jasnou časovou posloupnost, pracuje hodně s vnitřními monology postav, experimentuje s dosavadními literárními konvencemi).9 Psychologickou prózu psala také Jarmila Glazarová. Na konci 60. let debutovala také např. Zdena Salivarová.
9
PAPOUŠEK, Vladimír. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2006 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupný z:
10
1.2 České spisovatelky od 70. a 80. let 20. století Doba normalizace, 70. a 80. léta 20. století, rozdělila literaturu na tři proudy, oficiální, exilovou a samizdatovou. Z oficiálního proudu jmenujme představitelky nové podoby budovatelského románu (román s profesní tematikou, resp. prózu zasazenou do lékařského prostředí) Valju Stýblovou a Zdenu Frýbovou, Jarmila Loukotková a Ludmila Vaňková psaly prózu historicky zaměřenou, tematiku soudobých dějin najdeme v dílech Jaromíry Kolářové či Věry Sládkové. Lyrizující prózu psala Ludmila Klukanová. Poměrně velký ohlas si svým dílem získala Alexandra Berková, která experimentuje s jazykem, zachycuje svět očima ženy s důrazem na absurditu, ale hraje si po vzoru dadaismu. Ženy spisovatelky se prosadily také v žánru detektivních příběhů, např. Hana Prošková, Eva Kačírková či Jana Moravcová.10 Důležitější pro nás však je, že své prvotiny začínají psát autorky, jejichž díla, vydaná oficiálně po pádu režimu, patří k uznávaným, z nichž některými se budeme v této práci blíže zabývat. Jmenovitě se jedná o Evu Kantůrkovou, Edu Kriseovou, Lenku Procházkovou, Zuzanu Brabcovou, Sylvii Richterovou a v neposlední řadě uveďme též Ivu Pekárkovou.11 Věnujme tedy závěr této kapitoly několika slovům o jejich životě i díle. Ze životních událostí uvedeme ty, které následně ovlivnily tvorbu těchto autorek.
Eda Kriseová (nar. 8. 7. 1940) působila nejen jako spisovatelka, ale také redaktorka, např. v týdeníku Nový svět. Zajímala se o protestní sebeupálení Jana Zajíce. Vydala o něm článek, načež tehdejší prezident Gustav Husák zakázal Literární listy, v nichž reportáž vyšla, a autorka nesměla publikovat. Její díla vzniklá v této době vycházela v samizdatu či v exilovém nakladatelství 68 Publishers. Takto vyšla prvotina Křížová cesta kočárového kočího z roku 1976 (u nás až r. 1990), v roce 1981 za ni získala cenu Egona Hostovského. V Německu a Spojených státech byla známější než doma. V době socialismu uvažovala o emigraci do Izraele, nabízelo se jí také zůstat v Americe, kde žila čtyři měsíce (1988). Roku 1968 byla v Itálii na pracovním jednání, stihla se vrátit těsně před okupací Československa. Z děl Edy Kriseové stanoveným požadavkům této diplomové práce odpovídají romány Ryby raky, Misericordia a Kočičí životy. Dále napsala knihy Křížová cesta kočárového kočího (1990), Arboretum (1991), 10
MACHALA, Lubomír, Erik GILK a kol. Panorama české literatury. Literární dějiny od počátku do roku 1989 [CD-ROM]. Olomouc : Univerzita Palackého 2008. 11 ZACHOVÁ, Alena. Hodnotové dominanty v současné literatuře psané ženami. In: Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. 1.vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006. s. 599-605. ISBN 80-85778-51-3 (1.sv.)
11
Pompejanka (1991), Sluneční hodiny (1992), Co se stalo… (1994), Klíční kůstka netopýra (1994), z jejího pera pochází též autorizovaný životopis Václava Havla, jemuž dělala poradkyni (1991) či historický román Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní.12
Daniela Hodrová (nar. 5. 7. 1946) před zahájením vysokoškolských studií zastávala post asistentky režie a dramaturgie v Divadle Jiřího Wolkera, v 70. letech byla redaktorkou nakladatelství Odeon. V roce 1980 zahájila své působení v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, na oddělení teorie literatury. Z literárně teoretických děl uveďme Hledání románu, Román zasvěcení, Místa s tajemstvím, Citlivé město a ...na okraji chaosu... Již v 70. letech začíná psát románovou trilogii Trýznivé město (Kukly a Podobojí 1991, Théta 1992, pod názvem Trýznivé město trilogie vydána 1999). Na ni volně navazuje próza Město vidím... (1951, česky 1952). Dále jmenujme Perunův den (1994) a Ztracené děti (1997). Po r. 2000 vychází Komedie (2003) a Vyvolávání (2010).13
Lenka Procházková (nar. 24. 3. 1951) je dcerou spisovatele Jana Procházky, její tvorbu v 80. letech ovlivnil vztah s Ludvíkem Vaculíkem. Kvůli politickým poměrům jako absolventka humanitního oboru nesehnala odpovídající místo, vykonávala práci uklízečky. Působila jako redaktorka, autorka prozaických textů i básní, psala rozhlasové hry i filmové a televizní scénáře. Svými články přispívala do mnoha časopisů v exilu, např. Proměny, Západ, i na domácí půdě (Svobodné slovo, zde pod pseudonymem Lenka Burianová), po pádu režimu např. do Lidových či Literárních novin. V samizdatu vyšla kniha povídek Tři povídky (1980), román Růžová dáma (1980), za který získala cenu Egona Hostovského, Přijeď ochutnat (1981), román Oční kapky (1982) i jeho volné pokračování Smolná kniha (1989), Hlídač holubů (1984), Jan Palach (1988), dále např. rozhlasová hra Léčba šokem (1977) či filmový scénář Ať žije fronda! (1986). V 90. letech pak vychází romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha, romány Beránek a Narušitel a také dokumentární próza věnovaná osudům Jana Masaryka Pan ministr.14
12
MARKOVÁ, Marta. Olga Havlová a ty druhé. Ženy ve vnitřní emigraci. Brno: Barrister&Principal, 1996. ISBN 80-85947-15-3, 80-7176-414-0. 13 MACHALA, Lubomír a Veronika KOŠNAROVÁ. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2008 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupný z: 14 DENEMARKOVÁ, Radka a Zuzana MALÁ. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2009 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupný z:
12
Zuzana Brabcová (nar. 23. 3. 1959) je především prozaičkou, napsala však i několik básní. Po absolvování gymnázia pracovala v knihovně, jako pomocná síla v nemocnici a předtím, než se rozhodla zůstat ženou v domácnosti, byla uklízečkou. Po pádu režimu působila jako redaktorka nakladatelství Hynek a Český spisovatel. Její prvotina Ovčí brána (1980) je velmi málo známá, mnohem důležitější je další dílo, próza Daleko od stromu (1987; 1991). Po odmlce vychází Zlodějina (1995) a Rok perel (2000).15
Iva Pekárková (nar. 15. 2. 1963) studovala na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, před dokončením studií však r. 1985 odchází do exilu (nejprve Rakousko, posléze USA), kde se živila jako řidička taxi, číšnice, sociální pracovnice pro etnické menšiny, atd. Pobývala také v Thajsku a Indii, roku 2005 se odstěhovala do Anglie. V exilu debutovala prózou Péra a perutě (1989, u nás 1992), následovaly knihy Kulatý svět (1993), Dej mi ty prachy (1996), Gang zjizvených (1998), Můj I.Q. (1999), Třicet dva chwanů (2000). V 21. století vydává řadu dalších knih, např. cestopis Šest miliard Amerik (2005), soubory povídek Láska v New Yorku (2006) a Láska v Londýně (2008), atd. Působí také jako překladatelka.16
V 90. letech se v našich společenských podmínkách prosazuje feminismus – ač do Československa pronikaly názory západní společnosti již dříve, nesetkaly se s příliš velkým ohlasem. Feminismus zde byl ztotožňován s emancipací, která měla být realizována shora, byly tedy přijímány zákony pro její podporu. Ženy mohly dělat, co chtěly, ale v reálu přijatá opatření neumožňovala to, co hlásali političtí představitelé. Ke změnám a zlepšením docházelo, ale pomalu. Jak již bylo řečeno, feminismus se u nás ujímá v 90. letech, kdy vycházejí knihy zabývající se genderovou problematikou
15 MACHALA, Lubomír a Veronika KOŠNAROVÁ. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2008 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupný z: 16 NOVOTNÝ, Vladimír a Veronika KOŠNAROVÁ. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2009 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupný z:
13
v duchu feminismu radikálního i umírněnějšího. Z představitelek jmenujme především Alexandru Berkovou.17 Za zmínku stojí též autorky píšící fantasy. Tento žánr nebyl podporován režimem, velký „boom“ tedy nastává po Sametové revoluci a je zastoupen jak jmény mužů, tak i žen spisovatelek. Populární je dodnes, ačkoliv mezi dospívajícími se na předních místech objevují tituly ze zahraniční literatury. Z českých autorek můžeme uvést Janu Rečkovou, Vilmu Kadlečkovou, Ivanu Kuglerovou, Luisu Novákovou či Františku Vrbenskou. Druhá jmenovaná spisovatelka propojuje fantasy literaturu s prvky sci-fi.18 Jak jsme viděli, 20. století znamená příliv jmen spisovatelek, které se prosazují v mnoha žánrových sférách. V časopisech se objevují recenze jejich děl, ať už jsou jejich díla přijímána s nadšením, s výhradami, s jistou dávkou rozpaků či odsuzována.
17
HORÁKOVÁ, Iveta: Cesta od dokumentaristiky k fikci v žánru česká ženská literatura. Diplomová práce. [online] Olomouc: 2013 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupné z: 18 POLÁKOVÁ, Martina. Žánr fantasy literatury v kontextu české kultury. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2011. 49 s. Bakalářská práce.
14
2. Společenské postavení hrdinek a obraz doby normalizace K rozboru jsou vybrány knihy, jejichž děj se odehrává v době normalizace v Československu. Naším úkolem v této kapitole bude nastínit společensko-politický kontext doby normalizace. Nebylo by možné obsáhnout veškeré dění dvaceti let, uvedeme tedy jen nejdůležitější informace a zaměříme se na problematiku týkající se postavení žen ve společnosti a s ním spojené možnosti studia a pracovního uplatnění, také postavení v rodině.
2.1 Charakteristika dobových poměrů Při charakteristice dobových poměrů vycházíme z knihy J. Randáka. Po uvolnění poměrů v období pražského jara, kdy byla KSČ ochotna přijímat reformy a budovat socialismus s lidskou tváří, dochází kvůli nátlaku ze strany Sovětského svazu k normalizaci. Ačkoli je datována roky 1969 – 1989, předcházela jí důležitá událost. V noci z 20. na 21. srpna do Československa vstupují vojska pěti zemí Varšavské smlouvy, čímž zahajují okupaci. Alexandr Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský a další političtí představitelé, kteří se snažili prosadit reformy režimu, byli přepraveni do Moskvy, kde museli podepsat tzv. moskevský protokol. Tím došlo ke zlegalizování pobytu armády na našem území, zároveň odsouhlasili, že se do vnitřní politiky státu bude vměšovat Sovětský svaz. Poté následuje již zmiňované období normalizace, spojené se snahou o potlačení reforem a občanského vzdoru a jisté zakonzervování politického, hospodářského i sociálního stavu.19 Z vedení KSČ byli odvoláni zastánci reforem, dosavadního generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ Alexandra Dubčeka
nahradil
v březnu
1969
Gustáv
Husák,
další
členové
osazenstva
s proreformačním smýšlením byli vyloučeni během stranických čistek v 70. letech, které stojí co do rozsahu hned za čistkami v 50. letech. Mnoho zaměstnanců i na málo důležitých místech muselo podepsat Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (pražské jaro bylo kontrarevolucí, zakázány demokratizační pokusy) pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, zákazu studia dětem či finančních postihů. Přijato bylo mnoho dalších opatření proti intelektuálům, na vysokých školách komunisté rušili i celé ústavy, nejen obory, akademickou půdu muselo opustit na 90 000 odborníků, v řadách studentstva tentokrát nebyly zásahy tak razantní. Velmi hlídanou oblastí se stala kultura, mnoho spisovatelů nesmělo psát, čistkám se nevyhnul ani Český 19
RANDÁK, Jan a kol. Dějiny českých zemí. Praha: Euromedia Group, k. s., 2011. 1. vyd. ISBN 978-80-2423205-8. s. 364.
15
rozhlas a další hromadné sdělovací prostředky. Důležitou roli hrála tedy perzekuce, na denním pořádku byly zásahy Státní bezpečnosti (dále jen StB), ať se již jednalo o odposlechy či sběr informací. Hranice se uzavřely, nové pasy se vydávaly jen výjimečně, nesměla se zde číst exilová literatura, apod. K utvrzení režimu sloužila také opatření vzbuzující zájem veřejnosti a víru v režim, kdy státníci nabízeli sociální jistoty. Po invazi následovala obrovská vlna emigrace, především do Německa a Spojených států. Možnost přechodu hranic postupně klesala. V 70. a 80. letech se setkáváme s případy emigrace nucené, kdy nepohodlní občané museli opustit republiku, nebo se nemohli vrátit z pobytu v zahraničí (dovolená, pracovní cesta). Většina obyvatel rezignovala na veřejné dění a uzavřela se do soukromí, což hlavní představitelé režimu podporovali. V tomto období stoupá sňatečnost i s ní spojená porodnost, jako jedna z mála možností seberealizace, kde výběr nemohou určit politikové. Lepší podmínky mladým novomanželům měly zajistit vlastní byty, ve velkém se tedy staví panelové domy, problém však představovala nekvalitní výstavba a nevybavenost bytů. Šedých zdí ovšem přibývá na úkor zeleně či menších domků. Únik z velkoměst umožňovalo víkendové chalupaření, kdy se majitelé chat mohli věnovat často také kutilství. Volný čas lidé trávili mnohdy u televizních obrazovek, ač seriály těšící se přízni diváků překrucovaly realitu, aby vyzněly tak, jak bylo žádoucí pro režim. Např. se jedná o Třicet případů majora Zemana (1976), Chlapci a chlapi (1988), v zapomnění po pádu režimu neupadl např. seriál Nemocnice na kraji města (1978). Odpor proti režimu vyjadřovaly malé skupiny disidentů scházejících se k diskusím o poměrech v Československu v soukromí bytů. Stmelovacím prostředkem se staly zásahy StB na koncertech představitelů hudebního undergroundu, k nejznámějším patří skupina Plastic People of the Universe, proti nimž byl veden proces v září 1976. Soudního procesu se zúčastnili někteří z pozdějších signatářů Prohlášení Charty 77. Chartisté byli označeni jako vyvrhelové, kteří ohrožují bezpečnost státu, byli perzekuováni a občané museli ve velkém podepisovat dokumenty, v nichž ideje Charty odsuzovali, vyvrcholením protikampaně se stalo podepsání Anticharty, vysílané v přímém přenosu. I přes to důležitost uskupení Charty 77 v 80. letech stoupla (setkání se zástupci zemí západní Evropy, inspirace pro vznik podobných skupin). Ve druhé polovině 80. let se začínají projevovat nedostatky, především hospodářských plánů. Došlo také k částečnému uvolnění atmosféry strachu v souvislosti se smrtí průkopníka normalizace Leonida Brežněva a s nástupem Michaila Gorbačova. 16
Ten byl osobně jistým reformám právě v hospodářství nakloněn a prohlásil, že nechce příliš zasahovat do vnitřních záležitostí sovětských satelitů. Ve vedení KSČ od roku 1982 dochází k vnitřnímu boji o moc mezi zcela konzervativní skupinou Gustáva Husáka, neokonzervativním středem, ochotným přijmout dílčí reformy praktického charakteru a skupinou v čele s Lubomírem Štrougalem, který by přijímal reformy i za cenu ideologických změn. Polsko a Maďarsko se tehdy omlouvá za účast při invazi v roce 1968, představitelé KSČ ve strachu z destabilizace systému žádají Moskvu, aby se k podobnému kroku neuchýlila. Problém představovala nemožnost plnění centrálních hospodářských plánů, neschopnost konkurence na světových trzích a nedostatek zboží. Reformy přijaté v roce 1988 byly spíše drobné. Ústřední výbor KSČ se zavázal neovlivňovat v takové míře rozhodování vlády a federálních i republikových orgánů, přestalo být rušeno vysílání rádia Svobodná Evropa. Tyto proměny upoutaly veřejnost, lidé se opět začínají zajímat o politické dění. Přibývá opozičních skupin (Hnutí za občanskou svobodu, Klub za socialistickou přestavbu – Obroda, Mírový klub Johna Lennona, atd.), jejich část organizuje demonstrace (první skutečně masová v srpnu 1988 v Praze, Palachův týden v lednu 1989), zatímco např. skupina kolem Václava Havla se zaměřuje na vyjádření protestu prostřednictvím petic, např. Několik vět z června 1989. Množí se tedy protesty proti politickým poměrům, jež vyústí 17. listopadu 1989 v Sametovou revoluci. Protestní akce studentů u příležitosti výročí tragického úmrtí Jana Opletala rozpoutala následujícího dne demonstrace v řadě dalších měst, do čela protestujících se o den později staví nově vzniklé Občanské fórum. Vedení KSČ 24. listopadu podepisuje navrhovanou demisi, 26. listopadu otřásá základy režimu demonstrace na Letné i generální stávka, jíž se zúčastnila polovina pracujících obyvatel. Poté už bylo jasné, že režim padne. Pomyslnou tečkou se 29. prosince 1989 stalo jednomyslné zvolení Václava Havla prezidentem Československa.20
20
RANDÁK, Jan a kol. c.d.
17
2.2 Postavení ženy v socialistické společnosti Nyní se zaměřme na faktory, které ovlivnily postavení ženy ve společnosti. Vycházíme zde z práce Květy Jechové. Jde-li o vzdělanost dívek a žen, obecně vzato oproti první polovině 20. století přibývá vysokoškolaček, v roce 1987 z celkového počtu absolventů tvoří 44% ženy. V době normalizace však bohužel nerozhodují schopnosti, nýbrž kádrové charakteristiky jejich rodičů.21 V souvislosti s krachem třetí pětiletky na trhu práce klesá zájem o ženy, což se podepsalo i na přístupu ke vzdělávání, kdy byl počet studentek limitován. Dochází k poklesu zájmu o kvalifikaci prostřednictvím vzdělávání, čímž klesá motivace dívek a žen ke studiu, byť i na odborných učilištích. I přesto vzdělanost žen během normalizace stoupá, neboť na základě statistik z roku 1970 tvoří 29% pracujících vysokoškolsky vzdělané ženy. Do světa práce ženy vstupují ve velkém za první světové války, kdy musely nahradit muže odvedené na fronty, v meziválečném období je práce žen chápána jako rozmar, vracejí se tedy znovu do domácností, za druhé světové války však opět musí zastoupit bojující muže. Komunisté vytvořili svou ideologii na základě myšlenek Friedricha Engelse a Karla Marxe. Engelsova představa společnosti počítala i s odstraněním ekonomické závislosti žen na mužích, prostředkem se mělo stát právě zaměstnávání žen. Práce žen – matek v domácnostech nebyla ekonomicky výhodná. V 50. letech byly dokonce prováděny nábory do průmyslové výroby, ženy tehdy vykonávají mnoho povolání, jež byla doménou mužů, objevují se např. zednice, hornice atd. Aby ženy skutečně mohly pracovat, musela být přijata opatření umožňující jim zajistit chod domácnosti i náhradní péči o dítě. Vznikají tedy prádelny, závodní jídelny, zakládají se zařízení zajišťující péči o malé děti, zatímco matka pracuje. Ženy zároveň měly nárok na mateřskou dovolenou (26 týdnů, možnost prodloužení do dvou let věku dítěte), mohly pracovat na zkrácený úvazek, nesměly vykonávat riziková zaměstnání (konkrétně
nestanovena),
kde
by
byly
vystaveny
radioaktivnímu
záření,
elektromagnetickým vlnám či velkým výkyvům teplot. V 60. letech část žen zůstává v domácnosti, část jich však pracuje, 80% z nich kvůli nedostatku financí v rodině, ale také aby se dostaly do kontaktu s dalšími lidmi, měly však zájem i o práci samotnou. Po nástupu normalizace ženy zakládající si na kariéře ztrácejí prestiž (totéž se týká mužů, významnou pracovní pozici nezískává jednotlivec na základě svých schopností, záleží 21
JECHOVÁ, Květa. Postavení žen v Československu v období normalizace. in:TŮMA, Oldřich a Tomáš VILÍMEK, ed. Česká společnost v 70. a 80. letech: sociální a ekonomické aspekty. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. 2012. ISBN 978-80-7285-162-1.s. 185.
18
především na tom, zda jsou on sám i jeho rodiče, manželka, atd. členy KSČ), tu získává rodina a její životní úroveň, pracují tedy, aby zajistily rodině příjem, nesnaží se získat lukrativní, vysoce hodnocené pozice. V období normalizace se řeší problematika emancipace žen. Realizována měla být prostřednictvím pracovního uplatnění, žena tím pádem neodvozuje svůj společenský status podle postavení manžela. Rovnost obou pohlaví byla dána již Ústavou 9. května 1948, zajišťující ochranu manželství, rodiny a mateřství, stejný přístup ke vzdělávání, úřadům i hodnostem. O rok později získávají manželky stejná práva v rodině, nemanželské děti mají práva totožná s manželskými, po rozvodu manželství byly děti svěřovány spíše matkám. Ženy zároveň mohly rozhodnout o svém mateřství (měly možnost zažádat o umělé přerušení těhotenství, přičemž žádost posuzovala komise, která zároveň stanovila cenu za tento zákrok) či z vlastní iniciativy zažádat o rozvod (1963). Manželství uzavírají páry nejčastěji ve věku 20 – 24 let, druhou nejpočetnější skupinu tvoří ženy do devatenácti let. Mladé páry se potýkaly s nedostatečnými možnostmi pořídit si vlastní bydlení, ačkoliv se stavěly panelové domy, zůstávají tedy převážně v rodině rodičů jednoho z partnerů, což však mohlo přispět ke stoupající rozvodovosti. Řada žen uplatnila možnosti seberealizace v disentu. Mezi signatáři Prohlášení Charty 77 najdeme 13% ženských podpisů, většinu pak měly ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Tyto ženy často také tajně přepisovaly nedostupné knihy, opisováním šířily tiskoviny, apod. Tvořily čtvrtinu vězněných disidentů.22
22
JECHOVÁ, Květa. c.d.
19
2.3 Zobrazení společensko-politické situace a její vliv na hrdinky Nyní přejděme k zachycení společenskopolitických poměrů ve vybraných dílech českých spisovatelek. V knihách Edy Kriseové se o dobových poměrech vypráví, prolínají celým příběhem, přesto se vypravěč zaměřuje spíše na osudy hlavních hrdinek, jejich vztahy i životní krize. Nejcitelněji doba normalizace zasáhla hrdinku románu Ryby raky, Annu Rotovou. Invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy jí výrazně zkomplikuje návrat do vlasti, kde na ni čeká manžel a ani ne roční dcerka. Jelikož pobývala v zahraničí, je při návratu považována za infikovanou osobu. Navíc se jako novinářka postavila proti režimu, kvůli čemuž velmi těžko shání zaměstnání. Teď mě napadne, že oni poslouchají. Že jsem třeba pro svého muže nebezpečná. (...) Copak je neznám? Vyhrožovali mi tenkrát, že mě zavřou, když s nimi nebudu spolupracovat. Zdálo se, že všechno na mě vědí. I teď vědí všechno a můj milý se bojí. Jsem přece infikovaná.23 Takto Anna uvažuje při telefonátu ze zahraničí domů. Jako absolventka vysoké školy by ráda vykonávala odpovídající práci, nemůže si však příliš vybírat, vidíme, jak těžké bylo pro intelektuály nějaké místo sehnat. Ukázány jsou i obavy ostatních zaměstnanců, aby podnik právě kvůli ní nezavřeli. Atmosféru doby dobře zachycuje následující citace: Čím jsem se provinila, prosím vás? (...) Na tom nezáleží, řekne šéf a šťourá se koncem brýlí v uchu. Musíte dát najevo, že jste se provinila a že o tom víte. Že svou minulost považujete za omyl. Pokání, rozumíte.24 Anna má ovšem problém přizpůsobit se, nechce lhát, jít slepě s davem, proto na žádné pozici nevydrží dlouho. Předstírat spolupráci a lhát nehodlá, i když by to znamenalo, že by se mohla vrátit i ke svému původnímu milovanému povolání novinářky, o které však postupně ztrácí zájem, když vidí, co se v zemi děje. Pracovní příležitost se jí naskytne na nějakou dobu v knihovně, končí v JZD, kde pečuje o dobytek. Tyto dva významné zásahy do života pak způsobují hrdinčinu vnitřní krizi a částečně též krizi manželství. Nemožnost vykonávat práci, kterou má ráda, brání její seberealizaci. Nechce se přizpůsobit, trvá na své individualitě. Teprve v závěru knihy nachází práci, která jí vyhovuje, na cizí jméno překládá cizojazyčné texty.
Pro Alenu, hrdinku knihy Misericordia představuje socialistické Československo především domov, do něhož se z Toskánska, kam se provdala, vrací za umírající matkou. Podruhé se sem vypraví po Sametové revoluci. Zájem o události ve vlasti se 23 24
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. 1.vyd. Brno: Atlantis, 1991. 168 s. ISBN 80-7108-005-5. s.72 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 88.
20
stává jednou z příčin rozpadu milostného vztahu, kdy svého milence přehlíží, vzájemně nechápou svůj postoj. Její život ovlivnil komunistický režim skutečně výrazně jen jednou, a sice když se rozhodla zemi opustit, příčinu však neuvádí. Z vyprávění vyplývá, že studovala humanitně zaměřenou vysokou školu, můžeme si tedy domýšlet, že by snad nemohla sehnat zaměstnání. V knize vystupuje jako stárnoucí žena, která se přizpůsobila podmínkám společenské vrstvy, do níž se provdala, jako manželka šlechtice se stává ženou v domácnosti, o zaměstnání nepadá žádná zmínka. Zřejmá je její sečtělost a znalost etruské kultury. Československo její manžel Rafael charakterizuje jako zemi, s jasně vymezenými pravidly, na něž se mohou lidé vymluvit, aby odůvodnili nespokojenost a nemožnost žít podle svého. Všímá si tedy lidí, kteří se přizpůsobili, rezignovali. Podobně jako Anna, i Alena dala najevo nesouhlas s tehdejším děním, v Římě protestovala proti invazi, proto byla zbavena československého občanství a ztrácí tak možnost vrátit se domů. Povolení získává jen kvůli vážné nemoci matky, a to s velkými obtížemi. Popisuje důkladné kontroly na hranicích, kde stráž některé cestující rovnou vyslýchá. Československo Aleně připomíná klec. Po celou dobu pobytu je sledována, její rodina jasně dává najevo, že jim komplikuje život. Ulice byly šedivé, chodníky pokryté mazlavou břečkou, která se lepila k podrážkám. Země se nezdravě potila a sůl se usazovala na špičkách bot a na zdech domů. Přesolené omítky oprýskávaly až na cihlu.25 Politický vývoj společnosti se ubírá nesprávným směrem, země onemocněla. Hrdinka se snaží jakkoli přispět ke zlepšení poměrů, pořádá charitativní sbírky, posílá finanční příspěvky na činnost Občanského fóra. Při druhé návštěvě vlasti stále vidí šeď a bídu, příjemněji se cítí u matčina hrobu, který byl malou zahrádkou s květinami. Jižní Čechy, odkud pocházeli její předkové, se také změnily k nepoznání, vesnice, v níž prožila dětství za posledních dvacet let zmizela.26 Domy byly srovnány se zemí nebo podivně přestavěny, jen málo zůstalo nedotčených, příroda umírá. Stav věcí při druhé návštěvě ji znechucuje, zejména to, jak Češi prodávají všechno, včetně své duše (zde má na mysli především prostitutky). Ačkoliv má tedy po revoluci možnost návratu, zůstává v Itálii.
Kočičí životy zachycují dobovou atmosféru normalizačních let nejméně. Líza Karabanová, hlavní hrdinka příběhu žije v Karlových Varech, kam po r. 1968 míří stále 25 26
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. 1.vyd. Praha: Hynek, 1999. 183 s. ISBN 80-86202-54-2. s. 99. KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 110.
21
méně turistů. Ač po druhé světové válce zažívaly slávu, na počátku 80. let ztrácejí svůj lesk. Ve Volyni, odkud Líza pochází, však Čechy představují zemi zaslíbenou. Faktem je, že na Ukrajině lidé více trpěli bídou, měli těžší život. V podstatě jedinou poznámkou ohledně nesouhlasu s režimem se zde stává poukázání na obyvatele Československa, kteří donášeli StB. Paradoxně se zde informátorem stal pravoslavný kněz, jenž vyzrazoval zpovědní tajemství. Líza nejprve žila s matkou v opuštěném penzionu, který Aňa vlastnila do r. 1953, poté dělá bytnou, nějakou dobu pracovala jako prodavačka v obchůdku s textilem. Líza, na rozdíl od své matky, zvolila cestu intelektuálky, po úspěšném absolvování lékařské fakulty pracovala jako lékařka v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Může vykonávat povolání, které ji naplňuje, režim nijak nebrání její seberealizaci. Svou práci má ráda, snaží se poskytnout svým pacientům veškerou péči, považuje je za vlastní děti, pomáhá jim prožít poslední chvíle života co možná nejlépe, v důstojnosti. Její zaměstnání je podle jejích vlastních slov jedním z důvodů, proč se nikdy nevdala. Ukazuje se zde tedy problém objevující se v souvislosti se vstupem žen na trh práce, totiž potřeba volby mezi zaměstnáním nebo rodinným životem.
Kniha Ivy Pekárkové Péra a perutě naproti tomu vypráví o poměrech v Československu explicitně, líčí obraz životního prostředí i několik oblastí každodenního života. Hlavní hrdinka Viola Jourová studuje na vysoké škole psychologii. Jelikož bydlí jen s babičkou, musí při studiu vydělávat peníze na živobytí. Pracuje jako fotografka, rok co rok vždy v každém ročním období vyráží autostopem do přírody fotografovat květiny. Zaměřuje se na abnormality, které jsou důkazním materiálem pro to, jak socialistické hospodářství ničí přírodu. Na vlastní kůži chce zakusit, co člověk přírodě provádí, jezdí na nejznečištěnější místa, aby trpěla stejně jako bezbranná příroda. Snad se tím snaží vykoupit z hříchů lidstva. Potřebovala jsem se dotýkat, svým vlastním tělem vykupovat jaksi všechno zlo, co člověk způsobuje, toužila jsem svou spoluvinu smazávat nasazením sama sebe.27 Ve městě si všímá jednotvárnosti, šedi panelových domů s téměř totožně vybavenými byty. Šeď zde má širší význam, vztahuje se na život v totalitě. V tomto smutném, nebarevném světě se snaží hledat duhu, symbolizující nejspíše naději, lepší zítřky. Upozorňuje na mizivou možnost sehnat si vlastní byt bez vlivných známostí,
27
PEKÁRKOVÁ, Iva. Péra a perutě. 3.dopl.vyd. Praha: Maťa, 1998. 258 s. ISBN 80-86013-47-2. s. 72.
22
popisuje silniční kontroly mj. kvůli potírání prostituce, odměřování času hospodyněk prostřednictvím čekání ve frontách na potraviny (maso, pomeranče,...) i špatnou kvalitu zboží, zkaženost lidí režimem. „Všichni už se natolik otrkali, aby chápali, kde je koryto, a tušili přibližně, jak se k němu probít. (...) „Nejodvážnější“ protikomunističtí „štváči“ už byli leckdy v Rodné straně, což někteří pečlivě tajili, jiní odůvodňovali tím, že nic jiného se dělat nedá, chce-li se v životě něčeho dosáhnout. V čemž, bohužel, měli pravdu, pokud to něco byla kariéra a dobře placené zaměstnání nezvrhající se v práci.“28 Na studium Viola rezignuje poté, co ji znechutí úpravy psychologie v duchu socialistické ideologie i zkreslováním výzkumů západních odborníků. Studium ji nenaplňuje. Viola tedy nejde s davem, při kontrolách i výslechu dává najevo svůj nesouhlas s režimem, naštěstí se jí však nedotkla perzekuce. Veřejně neprotestuje proti režimu, ale dokumentuje přírodu i lidi, fotografie skrývá ve svém pokoji. Dobové poměry ji doženou až k prostituci. Její nejlepší přítel Patrik totiž onemocněl roztroušenou sklerózou a potřebuje sehnat vozík. Jeho získání legálně trvá několik let, jemu však mohou zbývat jen měsíce života. Viola mu chce pomoct a nejjednodušší způsob spatřuje právě v prostituci. Dostává se tak zcela mimo zákon, na okraj společnosti. Když už sežene potřebné peníze, vloží důvěru do nesprávného člověka, který s nimi zmizí. Sověti zasáhnou do jejího života mnohem výrazněji tím, že ruský tank jedoucí po silnici zaviní nehodu, při níž zemřou její rodiče a sestra. Tragédie je v novinách vydávána za autonehodu zaviněnou opilým řidičem. Její otec ovšem alkohol nepil a Viola se pravdu dozvídá od svědkyně. Život v Československu je charakterizován následovně: Žijeme ve tmě za železnou oponou, ve tmě, kterou dohasínajícím rudým přísvitem ozařují jen pěticípé hvězdy. Žijeme v kobce smrti, hniloby a neinformovanosti, žijeme v cele obehnané ostnatým drátem pod napětím. A přece: těžké olověné dveře jsou úzkou štěrbinkou pootevřeny na Západ, odkud k nám pronikají paprsky slunce.29 Západní Evropa a Spojené státy tedy představují jakousi naději, možné východisko z dosavadní neutěšené situace. Ulehčení nachází hrdinka rovněž v probouzení se jarní přírody.
Velký vliv má atmosféra doby také na hrdinku románu Zuzany Brabcové Daleko od stromu. Pro Věru znamená rodná země následující: Jenom v krvi zakódované stýkání a potýkání, mizející přátelé, apatické přeludy, zavřené hranice, jenom pavlačová pravda 28 29
PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 44. PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 101.
23
a stohy udavačských dopisů a taky mrtví předci tam dole, pod našima nohama, v zemi, o níž je řeč. A ještě něco: je tu ŘEČ (...)30 Ač poměrně mladá, vnímá, jak politické poměry ovlivňují lidi v jejím okolí, poprvé byla režimem zasažena již na základní škole, kdy rodina jejího spolužáka Pavla Řeháčka emigrovala do Vídně. Dívenka chápe tento akt jako zradu. Vidí netečnost lidí, kteří rezignovali, vzpomíná na doby minulé, kdy naši předkové hrdě bojovali za svobodu, za svou víru, a podobně. Mrtvé zmiňuje v souvislosti s pohřbem dědečka, kde si na hřbitově přečte nápis, který ji děsí i v dospělosti. Žije ve strachu tak velkém, že svět kolem ní v jejích představách zaplavuje vše pohlcující voda, celou knihou nás provází očekávaný konec, blížící se smrt. Román je psán jako kniha o potopě, kterou sepisuje sama hlavní hrdinka, když v psaní zaostává, pobízejí ji „ti druzí,“ což mohou být psychiatři, neboť hlavní hrdinka, neschopná nalézt místo ve světě a dosáhnout vnitřního vyrovnání, končí v psychiatrické léčebně. Mohlo by se však jednat i o vyšetřovatele, jelikož jí kladou nejrůznější otázky. V knize se zmiňuje, že si Věra našla práci uklízečky v nemocnici, kde také roznáší jídlo a umývá nádobí. Není však zcela jasné, zda se jedná jen o její fantazii, či skutečnost, neboť se zde prolínají časové roviny s fantazijním světem hrdinky.
Romány Oční kapky a jeho volné pokračování Smolná kniha od Lenky Procházkové spojuje postava hlavní hrdinky Pavly Sukové. Ta studuje vysokou školu, po jejím úspěšném absolvování zůstává doma s dcerou a jako svobodná matka pobírá od státu příspěvek. Poté, co dcera dosáhne věku dvou let, musí Pavla začít pracovat. Volí povolání uklízečky tří velkých domů na Malé Straně, ve Smolné knize uklízí v divadle. Toto zaměstnání zabere maximálně půl dne, umožňuje jí být co nejvíce s dcerkou. Bydlí u matky, s přítelem Jakubem tráví společné chvíle na chatě, vlastní byt má v pokračování první knihy, kdy u ní bydlí i její partner a později manžel Josef. Když byla ještě malá, kvůli režimu zemřel její strýc, seděl totiž v letadle, které bylo sestřeleno nad raketovou základnou, protože tuto linku použila řada nepohodlných diplomatů. Vše bylo vydáváno za nehodu. Ve smolné knize se společně s Pavlou ocitáme u výslechů i se sledováním příslušníky StB v převleku, jednak kvůli Pavlině sestře, které se podařilo s rodinou emigrovat do Vídně, dále kvůli Pavliným knihám (píše básně i povídky vycházející z jejích vlastních zážitků), neposledním důvodem je Josef, disident a sledovaný spisovatel. Sama Pavla se s disidenty stýká, vystavuje se nebezpečí také tím, 30
BRABCOVÁ, Zuzana. Daleko od stromu. 1.vyd. Praha: Československý spisovatel, 1991. 152 s. ISBN 80202-0304-4. s. 22.
24
že posílá své nevydané knihy do exilového nakladatelství. Do služeb StB ze strachu vstoupí Pavlina kamarádka Eva, čímž skončí přátelství trvající 15 let. Jejím prostřednictvím se StB dozví o Pavlině nevěře, dopis na rozloučenou s Adamem, velmi krátkou známostí, chtějí použít, aby s nimi spolupracovala. Z toho důvodu Pavla vyděsí vyšetřovatele maketou pistole, načež je jí dopis vrácen. Nevěra však vyjde najevo kvůli knize, kterou Pavla psala v domnění, že se jedná o nejlepší způsob, jak se svěřit Josefovi. Když se zbaví všech stop a přestává se obávat krize manželství, Josef si knihu v nestřeženou chvíli přečte, protože tu jedinou Pavla zapomněla zničit. Politická situace má tedy částečně vliv i na rozpad jejího milostného vztahu. Ukázán je také postup v případě žádosti o interrupci.
V románu Théta vypravěčka připomíná jména výsadkářů, kteří spáchali atentát na R. Heydricha (Kubiš, Gabčík a další), velké politické procesy 50. let, jmenuje popravenou Miladu Horákovou, Záviše Kalandru či Oldřicha Pelcla, dále např. protestní sebeupálení: Před domem potravin se člověk mění v pochodeň.31 Zachycuje obraz zástupů na náměstí: ...náměstí se začíná pomalu plnit mlčenlivými zástupy. A kolem těch zástupů a kolem soch světce se už šikují štítonoši v bílých přilbách.32 Eliška se stává svědkyní rozehnání protestujícího davu na Národní třídě, sama je surově zbita, ač se protestů přímo nezúčastnila. Tato zkušenost jí pomůže vzpomenout si na vidinu lva, který na ni dohlížel, když byla ještě dítětem, a jeho pach poté Elišku přivádí k zesnulému otci, s nímž se chtěla setkat. Vypravěčka Daniela, která se sama stává románovou postavou splývající s Eliškou, také podepisuje petici za propuštění Václava Havla. Hrdinky tedy vyjadřují nesouhlas s politickým režimem. Děj příběhu se odehrává v 80. letech 20. století. Daniela Hodrová je také intelektuálkou, získala doktorát z filosofie, zabývá se teorií literatury a působí také jako spisovatelka, ona sama je autorkou tohoto románu. Stejně jako Eliška Beránková pracovala v Ústavu pro českou a světovou literaturu, kde se zabývala teorií románu, zatímco Eliška zpracovávala bibliografii. Ta následně podala výpověď a dobrovolně odchází pracovat do nakladatelství jako korektorka textů.
Vidíme tedy, že všechny knihy spojuje postava hlavní hrdinky – mladé intelektuálky. Ve většině případů nemohou vykonávat povolání odpovídající jejich 31 32
HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. 1.vyd. Praha: Hynek 1999. 541 s. ISBN 80-86202-32-1. s. 483. HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 483.
25
vzdělání a zájmu (s výjimkou Lízy, Elišky a Daniely). Jsou také více či méně ovlivněny společensko-politickou situací doby normalizace. V největší míře ovlivňuje doba hrdinku Ivy Pekárkové. Společensko-politické poměry autorky zachycují tak, aby text korespondoval s historickou skutečností, poukazují na typické prvky fungování tehdejší socialistické společnosti. Porovnáme – li to, čím autorky prošly v době normalizace a čím procházejí jejich hrdinky, můžeme říci, že knihy nesou autobiografické rysy. Hrdinky Edy Kriseové a Lenky Procházkové mj. působily jako redaktorky časopisů, díla našich spisovatelek mohla vycházet pouze v samizdatu či v zahraničí, podobně jako u Aleny a Pavly. Hrdinka Ivy Pekárkové sdílí spisovatelčin zájem o biologii. Daniela Hodrová vystupuje v románu jako jedna z jeho postav, je hlavní vypravěčkou, sama uvádí, že hodlá svůj román psát částečně jako autobiografii. U Lenky Procházkové, Ivy Pekárkové a Zuzany Brabcové se hrdinky nedokážou vypořádat s dobou, nezapadají do společnosti, dostávají se na její okraj, ať již jde o prostituci, umístění v psychiatrické léčebně nebo postavení svobodné dvojnásobné matky. Neztotožňují se s představami o roli ženy ve společnosti (v duchu meziválečného období), jakožto bytosti ochotné podřídit se, nesobecky a důkladně pečovat o rodinu, která dokáže být dobrou matkou svým dětem. Jejich identitu utvářejí především vnější podněty, dobové poměry tedy zachycují autorky explicitně.33 Ostatní spisovatelky se na dobové poměry nezaměřují v takové míře, pro příběh i vývoj postav nejsou příliš důležité, osobnost hrdinek utvářejí faktory vnitřní, jak uvidíme v dalších kapitolách. Společensko-politická situace zde též není zachycena tak explicitně jako u výše jmenovaných autorek.34 Jedinou výjimku zde tvoří román Edy Kriseové Ryby raky, kde je vliv doby poměrně velký.
33
ZACHOVÁ, Alena. Modelovost v současné literatuře psané ženami. In: Žena v české a slovenské literatuře. Sborník z literárněvědné konference konané 14. – 15. 9. 2004 v Opavě. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2006, s. 200 – 204. ISBN 80-7248-380-3. 34 ZACHOVÁ, Alena. Modelovost v současné literatuře psané ženami. c.d.
26
3. Vliv rodičů na hrdinky a vztah s nimi Ve vybraných příbězích můžeme sledovat vliv rodičů hrdinek na utváření jejich osobnosti, na řešení krizových situací, atd. Matku i otce vidíme očima dcery, neboť většina próz je vyprávěna ich-formou. Pokud příběh vypráví jiný vypravěč, neumožňuje nám nahlédnout přímo do mysli rodičů. Rodiče je ovlivňují přímo, výchovou, promluvami, ale též nepřímo, když hrdinky jejich chování pozorují a sdělují čtenáři své poznatky o nich, to, jak je vnímají. Důležité jsou pochopitelně také vzájemné vztahy v rodině. Prostřednictvím vztahu k rodičům, snahy pochopit je, pak mají hrdinky možnost najít své místo ve světě a stát se vyrovnanou osobností. Toto však neplatí pro knihu Ivy Pekárkové Péra a perutě, kde rodiče Violy zemřeli při autonehodě, v příběhu jim tedy není věnován prostor. Podobná situace nastává v případě knihy Edy Kriseové Misericordia a v případě matky hlavní hrdinky knihy Daniely Hodrové .
Rodiče Aleny, hrdinky románu Misericordia, se objevují ve vzpomínce na den, kdy jim představovala svého tehdy přítele Rafaela. Maminka je zde líčena jako milá žena, která si ráda zpívá, je pozornou hostitelkou a řádnou hospodyní. Vnášela do dívčina života radost. Tatínek měl rozhodující slovo v tom, zda milenci mohou zpečetit svazek. Maminka v příběhu umírá, Alena o ni pečuje, patrný je blízký vztah mezi oběma ženami, láska i starostlivost. Vyčítá si, že emigrovala. Proč od ní odešla tak daleko, proč raději nezůstala v její teplé a radostné blízkosti?35 Alena uvažuje, že zanedlouho bude maminku následovat i její otec, který se odmítá s blížící se smrtí své ženy smířit, což ukazuje na hezký vztah i mezi manželi. Další informace vypravěč čtenáři nezprostředkovává. Vidíme zde však rysy patriarchální rodiny, kde je sice hlavou rodiny otec, který má v zásadních rozhodnutích hlavní slovo, atmosféru domova ale utváří matka, dobrá hospodyně s láskou pečující o manžela i potomky.
Podobně jsou role v domácnosti rozděleny v románu Ryby raky. Annina matka se drží konvencí, dělá to, co od ní společnost očekává, také se ve prospěch rodiny vzdává kariéry houslistky, jak otec své děti upozorňuje. Matka žije ve svém vlastním vnitřním světě: Moje maminka je víla. Připadá mi, že byla skoro vždycky duchem nepřítomná a do skutečnosti musela být vtažena proti své vůli.36 Maminku má ráda, ale nechce být jako ona. Vidí v ní slabou bytost, která vždy ustupuje do pozadí, plní 35 36
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 159. KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 92.
27
žádoucí role ženy, ovšem ztrácí tím svou individualitu, jak se zdá Anně. V tomto případě však na matku pohlíží očima mužů, neví, ani se nezajímá o to, proč se matka chová právě tímto způsobem.37 Matka není schopna svou dceru podpořit, děsí ji, když se chce vzepřít, prosadit svou: Vidím, jak se má maminka chvěje strachem. Sama by si nikdy nedovolila prosazovat takhle svou vůli.38 Přesto pro ni znamená velmi blízkou spřízněnou duši. Nebude se však stavět proti svému manželovi, ani když se jedná o její dceru. Vyslechne ji, poradí, snaží se ji utěšit, když si zoufá, ale víc pro ni udělat nemůže, i z toho důvodu, že bolest její dcery je bolestí i pro ni. Budeme se k sobě přibližovat a zase se odhánět, protože její bolest je pro mě nesnesitelná, stejně jako moje pro ni. Jistě jsme se nesetkaly náhodou, patříme k sobě, abychom se milovaly a trápily.39 Jde-li o otce, Anna se proti němu bouřila již od dětství, ale zároveň u něj v krizové situaci hledá ochranu, ten ji však odmítá vzít k sobě domů a nedá jí ani radu, nesdílí její trápení, nechává ji, aby si vše vyřešila sama. Anna se otci podobá vzhledem, má jeho oči, nos i prsty, ale vlastnostmi se výrazně odlišují, například jde-li o samostatnost, sílu vůle a píli. On vše přijímá, věří v dobro a ze všeho si tedy bere to pozitivní. Vždy se přizpůsobil, aby si udržel práci a mohl se tak postarat o rodinu. Mám hlavu po otci, škoda jen, že neumím přemýšlet jako on.40 Právě otec za ni musel rozhodnout, ať se vrátí domů, více však do jejího života zasahovat nemíní a ve chvíli, kdy mu dcera oznamuje, že půjde pracovat na venkov, poznává, že by jí její rozhodnutí stejně nerozmluvil.
Román Kočičí životy zachycuje osudy matky a dcery. Anny se vlastní matka vzdala, jelikož měla doma spoustu hladových krků, ve prospěch své sestry, která ji vychovávala jako vlastní, a děvče mělo, nač si vzpomnělo. Krušné chvíle přicházejí, když teta zemře a ona se musí vrátit ke skutečným rodičům. Ti o ni nestojí, nejraději by se jí zbavili. Ze zoufalství se pokouší o sebevraždu. Poté je ze společnosti vyčleněna ještě více kvůli věšteckým schopnostem. Vyrovnanou osobností se stává po svatbě s milovaným mužem. Manželství jí velmi svědčilo, díky němu překonává hrůzy dvou 37
ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky: Hledání matek v české próze poslední desetiletí psané ženami. In: V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Eds. HANÁKOVÁ, Petra, Libuše HECZKOVÁ a Eva KALIVODOVÁ. 1. vyd. Praha : SLON, 2006, s. 361 – 372. ISBN 80-86429-49-0. 38 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 148 39 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 107. 40 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. 1.vyd. Praha: Hynek, 1997. 350 s. ISBN 80-85906-42-2. s.151
28
světových válek. Navzdory svému nešťastnému dětství, nebo snad právě díky němu, své dcery miluje a podporuje. Pro Lízu je maminka velmi důležitá, bydlí ve společném bytě v Karlových Varech. Když se Líza ěčeho bojí, přivolává ji k sobě alespoň v myšlenkách. Při cestě na Ukrajinu za otcem žádá dobrou vílu, kterou si Aňa jako malá volala na pomoc také: Buď na chvíli se mnou místo mé maminky, kterou jsem nikdy neopustila a jíž jsem dala přednost před všemi muži.41 Líza byla od narození milovaným dítětem, a ač si prošla hrůzami okupace a války, matka jí byla vždy nablízku, pomáhala jí vytvářet si vnitřní, fantazijní svět. Má strach z minulosti, z toho, co neví a může se dozvědět. Řídí se maminčinou zásadou nastrojit se a hezky učesat kdykoli, když ji něco trápí, nedat na sobě znát, že má problémy. Jako dříve pro její matku, i pro Lízu je vaření obřadem. Maminka měla služky, ale ty nikdy nesměly vařit, jedině paní domu, ač se vařit naučila teprve po svatbě. Je silnou osobností, zocelenou těžkými životními zkušenostmi (dvě světové války, okupace, pronásledování), sílu našla díky harmonickému manželství. I ve stáří čile pracuje v obchodě, neunavuje se tak snadno jako Líza. Někdy si myslím, že je z lepšího materiálu, ještě z minulého století.42 I v této knize se dcera stará o umírající maminku, zde však pochopitelně i jako lékařka. Po lékařské stránce jí už nebylo pomoci a Aňa se rozhodla zemřít. Líza by byla ráda, kdyby ještě bojovala, ale jako křesťanka by si nedovolila vnášet do božího rozhodnutí svá malá lidská přání a Anina vůle byla pro ni posvátná.43 Po návratu do bytu Líza unaveně sedá do matčina křesla, ale ucítí radost, volnost a lásku, jež přišla zvenčí. Věří, že maminka je stále s ní, cítí její přítomnost, což ji uklidňuje. Přivolává ji k sobě ve chvílích, kdy se bojí, přičemž se jedná o strach z minulosti, když dostane dopis od Andreje. Ten je vlastně posledním zosobněním minulosti, která se pro Lízu uzavřela smrtí maminky. Ne, že by na minulost zapomněla a vymazala ji, ale žije pouze přítomností. Po maminčině smrti se stává strážkyní rodinných tradic, uvědomuje si sounáležitost s předky, generační kontinuitu, která je tolik potřebná pro individualizaci.44 Lízina matka se tedy pro tuto ženu tává důležitým vzorem (ač vlastní děti nemá), dcera k ní vzhlíží a po Annině smrti přebírá její role. S otcem vychází Líza také velmi dobře, jeho vztah s maminkou je pro ni vzorem ideálního manželství, ač rozděleného politickou situací, kdy byl její otec pronásledován
41
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 117. KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 218. 43 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 229. 44 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 42
29
a byl považován za mrtvého. Přála si mít jednou takového muže, jako byl tatínek.45 Líza se s ním setkává po mnoha letech v odloučení až ve zralém věku, přičemž on leží na smrtelné posteli. ...byla po otci. Snad proto je teď vyvolena, aby se s ním setkala jako první z rodiny.46 V době Lízina šťastného dětství působil jako právník, čímž rodině zajišťoval poměrně vysoké příjmy, nikdy se ale neobohacoval na chudých. Stejnou zásadou se řídí Líza ve své práci, pokud radí svým pacientům, nesnaží se z nich dostávat peníze. Své dcery také podporoval, zpráva, že se Líza stala lékařkou, mu udělá obrovskou radost. V románech Lenky Procházkové se o otci hlavní hrdinky dozvídáme v podstatě jen to, že byl nepohodlný spisovatel, jeho pohřeb sledovali příslušníci StB a že svou ženu miloval. Pavla k němu ale zřejmě vzhlížela, neboť říká: Každé dítě by mělo být tatínka, zvlášť když je to holka. Nejen kvůli rovnováze sil v rodině, taky proto, že si podle něho od malička staví žebříček hodnot. Na chlapy a na život vůbec.47 Manželství jejích rodičů tedy zřejmě bylo harmonické, jak ale uvidíme později, Pavla takové neprožije. Jak vidíme ve Smolné knize, Pavlina matka je především hospodyní, pečující o svou rodinu. Jako babička se s ochotou postará o obě vnučky, aby se Pavla mohla věnovat partnerovi, odjede s nimi třeba na týden na dovolenou, aniž by se ptala. Hrdinka zdůrazňuje matčin udržovaný zevnějšek i kouzlo osobnosti: Maminčin šarm a štědrost na něj zřejmě hluboce zapůsobily. Jako ostatně na každého.48 V prvním díle románu spolu bydlí v jednom bytě, Pavla si bez ptaní půjčuje její oblečení. K Pavlinu soukromému životu se v knize nevyjadřuje, ale v období partnerských problémů, kdy se Pavla ptá, zda její přítel volal, maminka odpoví, že nebyla doma celou dobu, mohl tedy volat, když doma nikdo nebyl. Ale Pavla si později uvědomuje, že krutou pravdu šikovně zastírá, sama jedná podobně, když se jí starší dcerka ptá na otčíma. Rádkyněmi se jí stávají kamarádky. Pavlina matka je starostlivá, snaží se však obavy před dcerou zakrývat, ač neúspěšně: ...pracně držela na tváři svůj známý povzbudivý úsměv, který měla vyhrazen pro okamžiky rodinných i národních tragédií a který Pavlu poplašil víc, než kdyby matka vzlykala a lomila rukama.49 Z uvedené citace vyplývá, že Pavla zná svou matku velmi dobře. 45
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 125 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 127. 47 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. 2.vyd. Brno: Atlantis, 1991. 328 s. ISBN 80-7108-016-0. s. 279. 48 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 24. 49 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 6. 46
30
V próze Daleko od stromu ukazuje na postoj a vztah k rodičům už samotný název. Hrdinka má oba rodiče, ale přesto cítí, že k nim nepatří, nejsou její součástí. Strom zde symbolizuje člověka jako jedince, zároveň představuje rodokmen, tedy by se dalo říci sounáležitost s předky. Věřina kresba stromu při psychologickém testu poukazuje také na fakt, že něco v rodině není v pořádku. Její strom nevyrůstá ze země hluboko do výšky, byl zasažen bleskem a vyvrácený podléhá hnilobě. Kresba vyjadřuje Věřin pocit osamělosti. Chtěla by být součástí celku, ale komunikace vázne, nedokáže svým rodičům sdělit, jak se cítí. To samozřejmě vede ke vzájemnému nepochopení. Věřin otec působí jako evangelický farář, který, jak patrno z příběhu, nerozlišuje mezi prací a rodinou, jestliže chce Věra, aby jí něco vysvětlil, učiní tak příliš rozsáhle, jakmile odloží brýle a posadí si děvče na klín, už lituje, že se ho ptala. Před spaním jí nečetl pohádky, ale Bibli. Dívka si přála uniknout, ale otci nic neřekla, snad by ji ani neposlouchal. Otec se snaží Věru usměrňovat, například se ji snaží navést, aby pracovala, sám jí vyhledává nabídky práce. Ta pak uvažuje, že si zaměstnání najde, jen aby měla pokoj od otcových domluv. Otec je zároveň jednou z blízkých osob, která ji zradila. Jednou ji vzal s sebou na představení pro děti, kde moderátor žádá dobrovolníka z publika, aby nakreslil blesk. V tu chvíli tatínek využil mého bezvládí a zvedl mou odumřelou paži do výše. Zrada – projel mnou blesk, ten nepožadovaný, nedětský, neznázornitelný.50 Věra pak utíká domů s pocitem, že ji otec obětoval. Blesk pak nadále zůstává symbolem zrady. Právě kresbami blesků pomaluje tatínkovu pracovnu – ze msty i jako důkaz, že blesk nakreslit umí. Téměř celý život se s otcem míjeli, poprvé a naposledy ho vnímá, když za ní přijde na návštěvu do psychiatrické léčebny po jejím pokusu o sebevraždu. Chtěl mi pomoci, chtěla jsem mu pomoci, ale bylo pozdě: nechala jsem ho – stejně jako kdysi dědek Václav – přešlapovat na prahu příliš dlouho.51 Příliš dlouho tedy jen chodili kolem sebe na to, aby se vzájemně poznali a našli si k sobě vztah. Trochu lépe si dívka rozumí s matkou, ač jí v duchu vyčítá, že jí nevysvětlila, jak to v životě chodí mezi muži a ženami. Má pocit, že je z jiného světa: ...byla step, byla úsměv, byla sen bez obzoru napříč staletími. Byla vzdálenou planetou, a proto nemusela, ba dokonce nemohla chápat zákony této země.52 Maminčin úsměv je pro ni 50
BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 30. BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 105. 52 BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 25. 51
31
důležitý, v jedné pasáži jej pojmenovává jako tisíciletý, což poukazuje na vědomí sounáležitosti s předchozími generacemi, našla sama sebe a působí tedy klidně, vyrovnaně. Matka vypráví příběhy o předcích, dává tak dceři možnost najít k nim cestu a stát se také vyrovnanou osobností. Věře se to však nedaří, pokouší se spojit s předky prostřednictvím sebevraždy – chtěla se utopit, ...vrátit se do vody, z níž jsem povstala.53 Čímž se opět vracíme k motivu vody, který prolíná celým příběhem. Podle C. G. Junga voda symbolizuje matku a nevědomí, počátek i konec, respektive věčný koloběh života, který se ve vodě znovuzrodí.54 Věra by se ráda vrátila do vody, tedy nedosáhnout poznání, avšak zároveň se chce ponořit pod hladinu, což znamená, že by chtěla své nevědomí prozkoumat.
V Thétě se matky hlavních postav objevují ve vzpomínkách svých dcer, otec v příběhu přímo vystupuje. Eliščina matka Marie Kostková zemřela v sanatoriu v Tatrách, když byla Eli ještě malá, neboť si na ni nepamatuje. Její smrt babička s otcem zatajují, dívka si tedy myslí, že maminka se ztratila v horách. Jedinými vzpomínkami jsou matčiny svatební fotografie, na nichž mladá žena v širokém klobouku s rajčími péry (...) vypadá matka jako filmová herečka.55 Prostřednictvím fotografií, na nichž je s matkou a bratrem přímo Eliška, dívka doufá, že matku najde, pokud se nevlastní sourozenci obléknou do stejných šatů jako na fotografii. Informace hledá v matčiných kalendářích, kam si zapisovala schůzky, dozvídáme se, že ráda četla (Eliška také), pracovala jako úřednice, apod. Vypráví jí babička, od níž ví např. o tom, že se u nich v bytě schovával muž hledaný kvůli atentátu na říšského protektora. Vypravěčka zde upozorňuje, že se jednalo o matku Elišky Beránkové, nikoliv její, ta ...zemřela mnohem později, když mi bylo osmadvacet.56 Postava matky umírá v příběhu dvakrát Po návratu z Tater žila matka ještě celé čtvrtstoletí, než jí v hlavě vyrostl nádor, na který zemřela.57 Nějakou dobu se také léčila v psychiatrické léčebně v Kateřinkách kvůli depresím. Matka se těšila, když mohla jet na návštěvu za manželem a dcerou, zároveň se však nemohla dočkat návratu do léčebny. Odreagování od nemoci i rodiny hledá v přírodě.
53
BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 95. JUNG, Carl Gustav. Hrdina a archetyp matky: symboly proměny II. Výbor z díla: svazek VIII. 1.vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka: Emitos, 2009. 478 s. ISBN 978-80-85880-59-5. 55 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 423. 56 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 423. 57 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 517. 54
32
Moc času s dcerou tedy zřejmě netrávila. Výchovu dítěte převzala babička, která jej seznamuje s minulostí. Postava otce pro hrdinku a vypravěčku splývá, v textu se, na rozdíl od jiných postav neproměňuje v postavu jinou. Působí jako divadelní herec. Ve stáří umírá na rakovinu. Hlavní hrdinka se v průběhu děje vyrovnává s jeho smrtí, hledá jej: Na smrtelném stole píšu román o trýznivém městě a o Elišce Beránkové, která hledá mrtvého otce.58 Vladislav Hrach žádal o ruku Daniely jejího otce, který sice souhlasil, ale váhal. To a fakt, že se strýc obával přijít na návštěvu, když byl hrdinčin otec doma, ukazuje, že byl v rodině autoritou. S dcerou má hezký vztah, právě s ním jsou spojené vypravěččiny emocionální prožitky, vzrušeně vyčkává, kdy vstoupí otec na scénu, připomíná si jej prostřednictvím vůně pudru na králičí tlapce, kterou používal k líčení, po představení dceru vždy políbí. Hrdinka k němu vzhlíží, snaží se napodobit jeho životní úspěchy tím, že také navštěvuje dramatický kroužek či píše romány.59
V analyzovaných knihách tedy převažuje tradiční model patriarchální rodiny, kde spolu všichni její členové vycházejí. Výjimku tvoří rodina Věry v próze Daleko od stromu. Matky obvykle hrají roli slabých žen, uvázaných k domácnosti, které poslouchají svého manžela. Nepředstavují pro své dcery autoritu, jejich děti nechtějí být a nejsou jako ony. Což samozřejmě neplatí pro román Kočičí životy. Vzájemný vztah mezi matkou a dcerou, o němž se v této knize dočteme, je ukázkou archetypálního pouta, vycházejícího z mýtu o Démétér a její dceři Persefoně. Persefonu si vybral za manželku Hádés, jenž ji unese do podsvětí. Její truchlící matka však dosáhla toho, že Persefona se pravidelně vrací do světa živých. Démétér si tak může být jista vlastní kontinuitou.60 K. Kerényi v tomto mýtu spatřuje nepřetržité pokračování života. Persefoné je součástí své matky. Narodila se ze spojení s Poseidónem, který Démétér pronásledoval. Persefona je vlastně panenskou součástí její osobnosti. Bohyně se stává matkou, zuřící a truchlící nad Korou, jež byla zneužita v její vlastní bytosti a která se bezprostředně navrací, zrozena znovu ze sebe samé. Myšlenka původní bohyně Matky – Dcery, na počátku jediné entity, je zároveň myšlenkou znovuzrození.61 V podsvětí přebývají duše předků, představuje tedy spojení s minulostí a Persefona symbolizuje 58
HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 422 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 60 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 61 KERÉNYI, Karl. Koré. In: KERÉNYI, Karl a Carl Gustav JUNG. Věda o mytologii. 1.vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995, s. 104 – 153. ISBN 80-85880-06-7. s. 125. 59
33
Démétéřinu budoucnost. Právě přes spojení s ženskými předky pak může žena najít své místo ve světě, respektive si uvědomí sama sebe v rámci pokračujícího rodu. Líza takto nachází smysl své existence. Pozastavíme – li se v závěru této kapitoly ještě u postav otců, na základě zjištěných informací můžeme konstatovat, že jsou vždy hlavou rodiny, pro své dcery představují autority, s nimiž se porovnávají a vymezují se vůči nim. Tím se však neprojevuje ženský aspekt jejich osobnosti, naopak se snaží, aby i ony mohly rozhodovat, dělat, co chtějí, jak to např. vidíme u Anny v románu Ryby raky ve chvíli, kdy se jí nelíbí jen tak nějaká práce a dává to zřetelně najevo. Pro Lízu je otec vzorem ideálního partnera pro život, pro vypravěčku Théty zase vzorem pro úspěšný život ve společnosti.
34
4. Partnerské vztahy a manželství Životy hrdinek se odehrávají ve 2. polovině 20. století, na rozdíl od doby dřívější tedy o manželství nerozhodují rodiče, samotné manželství již nemá takovou důležitost jako pro jejich matky. Ač svobodné rozhodnutí, zda manželství uzavřít, závisí na hrdinkách samotných, jak již bylo nastíněno, právě tato možnost volby (včetně výběru partnera) se stává způsobem seberealizace v totalitní společnosti. Zůstává sice názor, že žena by se měla vdát a vychovat děti, což by pro ženu dřívější doby bylo naplněním její ženské role, setkáváme se však s žádostmi o rozvod, o umělé přerušení těhotenství, jež bylo dříve tabuizovanou problematikou, a tyto zákroky se prováděly pouze ilegálně. Výběr životního partnera probíhá na základě kritérií hrdinky, přičemž nepřemýšlejí o co nejlepších partiích, o mužích z bohatých rodin, kteří by je finančně zabezpečili, dali jim dobré jméno, mnohem důležitější pro ně je, s kým žijí, za koho se vdávají. Tedy to, jak s partnerem vycházejí, jaké pouto se mezi nimi vytvořilo. Manželství následuje po vztahu, nikoli po dohodě rodičů obou stran.
Anna z románu Ryby raky vystupuje v příběhu jako manželka a také matka ročního dítěte. Do výběru partnera jí rodiče nezasáhli, ač hrdinka naznačuje otcův ne příliš kladný postoj k němu. Za manžela si vybrala v podstatě opak sama sebe: Chtěl jsi jinou ženu, představoval sis mě jinou, ale nemohli jsme se rozejít. Něco nás k sobě poutalo a bude asi poutat až do smrti. Říkals tehdy, že mám ráda, co ty nemáš rád.62 Důležitý pro ni také byl fakt, že Pavla se nebála, jiných mužů, hlavně svého otce ano. V průběhu vztahu ji Pavel opouští. Poprvé krátce po uzavření manželství, protože dlouhou dobu nebylo naplněno, podruhé jsou odloučeni kvůli Annině cestě do Izraele, kdy si Pavel najde milenku, čímž prohloubí manželskou krizi. Na cestu se hrdinka vydala také z toho důvodu, aby si její manžel vyzkoušel, co obnáší péče o dítě. Chtěla se opět věnovat své práci novinářky, mít o všem přehled, ne jen sedět doma a starat se o domácnost. Zeměpisná vzdálenost od partnera ji k němu paradoxně přiblíží: Odešla jsem, abych se připoutala.63 Pavel zaujímá zcela opačný postoj. Po návratu se snaží být vzornou ženou, jakou byla její tchýně. Manželkou, jež se stará o dítě a domácnost, muže doma uvítá vůní teplé večeře, žehlí, spravuje mu oblečení, atd. Avšak na první pohled je jasné, že do tohoto konceptu Anna zapadne velmi těžko, ani její manžel nechce, aby o něj takto pečovala. Chtěl, aby byla jako dříve. Anna se pokouší o vzájemné přiblížení 62 63
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 37. KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 70.
35
přes sdílení odděleně prožité nedávné minulosti, její snahy však Pavel odmítá kvůli milence. Když vyjde najevo nevěra, Anna se cítí ztracená, chce, aby se Pavel rozhodl, se kterou z žen hodlá žít. Ona sama se přitom během pobytu v zahraničí společnosti mužů nebránila, směr, jakým se ubíralo její přátelství se Šlomem od jeho podpory k sehnání peněz na cestu domů, přes vzájemné sblížení a pozorností z jeho strany až po jeho vyznání citů k Anně. Té se jeho všímavost líbí, zároveň sama sebe přesvědčuje, že o nic nejde, teprve ve chvíli, kdy může dojít k milostnému poměru, si uvědomuje následující: Věděla jsem, k čemu to povede, a nepřestala jsem. Přála jsem si, aby mě chtěl, a pak se s ním peru. Jsem panna a děvka k tomu... Chtěla jsem, aby mě někdo miloval, ale abych byla hodná a čistá.64 Vztah se Šlomem zmiňuje i svému manželovi, když ho nutí vybrat si mezi dvěma partnerkami, poukazuje na to, že jiní muži by o ni zájem měli. Na manžela tím však nezapůsobí, nedonutí ho k rozhodnutí. Rozhodující krok pak musí učinit sama. Rad se Anně dostává od její matky a tchýně. Při první krizi matka upozorňuje na to, aby se k manželovi příliš neupínala: Nesmíš se k nikomu a k ničemu takhle připoutávat, jinak budeš v životě moc trpět. (...) Pamatuj si, že nikdy nedostaneme, co moc chceme. Když se toho vzdáme, samo to přijde a prosí se to.65 Tedy by měla přijmout, co se děje, naučit se s tím žít, být sama sebou a pak se jí dostane všeho, po čem touží. Může se zdát, že ji matka nabádá k pasivitě, ale podle Perery je důležité prožít si bolest, aby pak mohlo dojít ke znovuzrození, k poznání.66 Při druhé krizi radí Anně trpělivě čekat, až se k ní muž vrátí. Tchýně ji naopak nabádá k aktivnímu přístupu poté, co se Pavlova milenka Ivana nastěhuje do jejich bytu. Svádí ti muže, křičí. Nehneš ani prstem, abys ji vyhodila. Tys to zavinila.67 Její radou se nakonec řídí a Ivanu vyžene po rozhovoru s ní. On řekl, že tě přece nemůže odtud vyhnat, a já řekla, že ty už se o sebe postaráš. Proto s tebou mluvím, přece nemůžeme pořád takhle žít. Ve třech.68 Teprve tento Ivanin proslov vyburcuje Annu k aktivnímu jednání. Následně s dcerkou odchází od manžela, stěhuje se na venkov, kam ho zve a záleží pouze na něm, zda přijede. Čeká na něj, čímž se pro změnu řídí radou své matky. Chce, aby Pavel přijel, ale pokud ne, ...slunce bude stejně veslovat po modré obloze od východu k západu...69 64
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 54. KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 39. 66 PERERA, Sylvia Brinton. Sestup k bohyni. 1.vyd. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2002. 123 s. ISBN 80-85880-24-5. 67 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 114. 68 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 116. 69 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 158. 65
36
Život tedy půjde dál, i bez něj. Stává se tak bytostí nezávislou, nepřipoutanou k manželovi. Přirovnává sebe a Pavla ke hvězdám, jež se od sebe vzdálily, přemýšlí, že od něj odešla, aby si neublížili a aby to krásné, co dříve prožili, mohlo znovu přijít, snad i v lepší podobě. Je klidná, což se mění ve chvíli, kdy ucítila jeho přítomnost a po dlouhé době ho spatřila. Připadá si opět jako mladá dívka, která s tímto tehdy mladíkem šla na schůzku a měla strach jej políbit. Zůstal s nimi dva dny, nedomluvili se na ničem, začali od nuly. Anna bydlela v onom domě s Pepinkou do konce léta. Zmiňuje se o dalším těhotenství, ale konec zůstává otevřený. V knize tedy sledujeme proměnu nerozhodné mladé ženy, upínající se na svého partnera a pasivně čekající na jeho rozhodnutí, v ženu sebevědomou, která rozhoduje sama za sebe, aktivně jedná, aniž by přitom omezovala možnosti druhé strany, najde uspokojení v práci, jíž dokáže skloubit s péčí o dítě.
Alena si, stejně jako Anna, vybírala ženicha sama, když však Rafaela představovala rodičům, čekalo se na vyjádření Alenina otce. Tak my Vám ji tedy dáme, řekl slavnostně tatínek (...)70 Při výběru rozhodoval partnerův vzhled a také společný zájem o knihy, jak nám sděluje vypravěč. Tedy vzájemné sympatie, společné zájmy a láska. Otázkou zůstává, zda měla vliv také možnost provdat se mimo socialistické Československo nebo Rafaelův šlechtický původ, který ovšem v 60. letech 20. století nenese příliš velký význam. Postupně se v manželství objevují mezi partnery rozdíly, neshody vedoucí k jeho krizi a končící rozvodem. Podle slov hrdinky se jako žena v domácnosti o děti musela starat sama – ne, že by jí vadilo o ně pečovat, milovala je, ale ocenila by, kdyby se na jejich výchově podílel i otec. Zodpovědnost by podle jejích představ měli nést za nezletilé děti oba rodiče. Aleně vadí také Rafaelova slabost, to, jak snadno předem rezignuje v problémových situacích, všechny musela řešit sama. Alena se v manželství necítila spokojená, přestěhovala se za milencem a následuje rozvod s manželem. Ten si chce z Ruska přivézt svou milenku, avšak podmínkou je, že se musí stát jeho zákonnou manželkou, jinak rodnou zemi nesmí opustit. Když manžel přichází s prosbou o podepsání žádosti o rozvod, hrdinka cítí, že momentálně má nad ním moc jako nikdy dříve. Přemýšlí, zda by se mu měla mstít ...za všechno, co jí udělal, ale ještě víc za to, co neudělal, a udělat měl.71 Vzápětí ale uvažuje o tom, že by našli jiné řešení než rozvod, nějaké méně radikální. Což se dostává do rozporu s faktem, že ona si již 70 71
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 56. KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 30.
37
svůj život vyřešila, bydlí ve zrenovovaném domě s milencem a s manželem se nestýkala sedm let. Snaží se být milá, když poslouchá příběh jeho nové lásky, urazí ji ale, když ji s Natálií srovnává: Copak je možné položit na jednu misku vah všechny společné dny a noci, radosti a úzkosti, všechny nemoci a všechna uzdravení, rozkoše a tajemství, selhání a kompromisy a k tomu děti, které nám posílá Pán Bůh jako šperky a soudce, aby o nás všechno věděly, a na druhou misku položit prázdnotu naditou iluzemi?72 Sám Rafael si pak uvědomuje, že ...jejich manželství bylo mrtvé, ale láska pořád žila.73 Podobně uvažuje i jeho žena. Alena následně přemýšlí, proč mu vyčítá minulost a jeho vlastnosti, když má jiného partnera. Stále k němu cítí náklonnost, chce ho zachránit. S rozvodem následně souhlasí, radí však vyčkat, jak se bude mladá žena chovat, když si ji chce vzít po čtrnácti dnech známosti. Staví se tak spíše do role matky, která se snaží chránit své dítě před tvrdou realitou okolního světa. I přes krátké zaváhání Rafael trvá na svém rozhodnutí. Dalším problémem v souvislosti s nešťastným manželstvím je pocit, že v Itálii nemá domov. Ukazuje se, že domov pro ni nepředstavuje dům, ale lidé v něm. Ten se jí vrací s milencem, Carlem. Připomíná jí jejího dědečka, a tudíž její dětství, čímž v ní vyvolává pocit bezpečí neoddělitelně spojený s dětskými léty. Vracela se někam daleko, kde byla kdysi doma.74 Jakmile netráví čas s ní, jako by se jí muž vzdaloval, je-li od něj odloučená, vnímá více fyzické bolesti spjaté se stárnutím. Aby se zbavila výčitek vůči manželovi, odůvodňuje si příchod Carla jako dar od Boha. Příliš se k milenci upíná. Postupně se však od sebe vzdalují, ke zlepšení dochází v době, kdy s nimi ve zrekonstruovaném domě začíná bydlet Alenin syn Francesco se svou ženou Angelou. Domov se více stává domovem. Krizí prochází i jako matka, své děti vnímala jako bytosti, jež jí dávaly najevo svou lásku, odstěhováním do společného domu s Carlem se jich však vzdává. Cítí vinu, nechce své děti zcela ztratit, bojí se, že ji odsoudí. Nejstarší dcera Bianca odloučením od matky trpí, ale zpočátku jí v duchu přeje vyplnění vlastní představy o tom, že o deset let mladší partner její matku opustí s mladší ženou. Později se však znovu sblíží. Jako matka by Alena pochopitelně chtěla ochránit své děti před nepřízní světa, když vidí, jak a s kým vstupují do života, v případě Biancy cítí, že vztah nebude fungovat. Neví, jak by dceru varovala, aniž by tím ranila její city, či neprobudila Biančin hněv. Sdělí jí své 72
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 35. KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 50. 74 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 83. 73
38
obavy, ale rozhodnutí nechává na Biance, respektuje ji jako dospělého, svéprávného člověka.
Kniha Kočičí životy obsahuje také příběh lásky, tentokrát zasažený hrůzami druhé světové války, kdy se hlavní hrdinka Líza zamiluje do židovského chlapce Andreje. Ten je po dvouletém milostném vztahu transportován do koncentračního tábora. Mladí milenci si dali předmanželský slib, jejž Líza dodržuje celý život, ač neví, zda je Andrej vůbec naživu, zůstává věrná jemu a svému slovu, neboť pro ni má velkou váhu. Ve chvíli, kdy Andreje začíná vnímat jako muže a ne jako kamaráda, má strach z toho, v co se může kamarádství změnit, bála se s ním být sama. Že se stane jeho ženou, se rozhodla poté, co ji a její sestru doprovázel na nebezpečné cestě za otcem děvčat, skrývajícím se v lesích. Při návštěvě svého někdejšího domova prochází známými místy, vydává se také na horu, kde si s Andrejem postavili první společný příbytek a stali se mužem a ženou. Napadá ji, ...že možná s Andrejem za ty dva roky vyčerpali svůj příděl lásky a proto už se nikdy nesetkají.75 Čekala na něj, proto se nevdala. Na to jí otec řekne: Žena se má vdát a mít děti.76 Lída oponuje tím, že nejdříve studovala, pak se věnovala práci a domnívala se, že o nikoho dalšího by se postarat nedokázala. Otec jí sice sděluje svůj názor, ale šlo mu o dobro jeho dcery, aby měla partnera jako oporu v těžkých životních situacích. Podle otcových slov by se maminka nemusela obávat, že zůstane sama, až zemře. Od své sestřenice se jako žena ve středním věku dozvídá, že jejímu snoubenci se podařilo z Osvětimi prchnout a emigrovat do Ameriky. Také se ji snažil najít, avšak poslal jen jeden dopis, který se na čas ztratil. Znovu se ozývá po mnoha letech, opět přes sestřenici. Z Andrejova pozvání do Křemence je Líza nervózní: Miluje ho mrtvého, jak má teď myslet na živého? Mrtvých se Líza nebojí, ale ze živých se naučila mít strach.77 Nechce se znovu vracet do minulosti, do svého rodného města, z něhož zbyly jen hezké vzpomínky z dětství. Rozhodne se s ním setkat, ale musí přijet za ní, do Karlových Varů. Zvažuje, že by mohl bydlet u ní, děsí ji však pomyšlení, že by ji uviděl starou, neučesanou a nenalíčenou po ránu. Má ráda svůj klid, který si nechce nechat vzít. Chce mít svůj klid, sedět nad svým kafem, k němuž jí k snídani něco sladkého, a pomalu se probírat do
75
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 187. KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 217. 77 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 240. 76
39
nového dne.78 Zvykla si tedy na život bez partnera. Při setkání s ním se chová jako lázeňský host, užívá si společnou procházku i jeho přítomnost až do chvíle, kdy se muž chce vracet k jejich společné minulosti. V tuto chvíli zvažuje, zda byl jejich vztah skutečnou láskou nebo hlavně ...strach z přicházející katastrofy, úzkost, že nepoznáme lásku dřív, než umřeme.79 Když se Andrej ptá, proč se nevdala, reaguje na její odpověď, že brala vážně slib, který mu kdysi dala, se shovívavostí. Tím a dotazy na milence ji rozhněvá, nedívá se už na něj jako na kdysi tak známého mladíka, všímá si lhostejnosti, jež může zranit a také jeho nejistoty, když se jí nevydrží dívat do očí, čímž se tolik liší od doby, kdy byli spolu. Uvědomuje si, že on je sám, nikam nepatří, proto mu nabízí přátelství. Andrej se jí pak zeptá, jestli by s ním odjela do Ameriky. Jeho objetí jí přináší stejné pocity, jako před čtyřiceti lety, ale dokáže, že není tou mladou naivní dívkou, která sebou nechá manipulovat, chce si vše v klidu rozmyslet, ne hned zamilovaně přikývnout. Uvažuje, zda znovu nepřišel do jejího života, protože se má o něj postarat. Ve všem co se děje, totiž vidí vyšší poslání. Andrej myslí, že Líza se starala o ostatní a zapomněla přitom na sebe. Toto tvrzení je částečně pravdou. Na druhou stranu, pomáhá druhým lidem ráda, cítí se šťastná, její práce ji naplňuje. Sama si myslí, že je sobecká, když chce setrvat ve svém stereotypním životě. Stále ho miluje, uvažuje nad tím, jaký by mohl být jejich život ve dvou. Když po společném obědě Andrej odejde, nemůže Líza v noci spát. Aby byt očistila od jeho přítomnosti, užívá rituál vykuřování prostřednictvím vůně jalovce rozpáleného na pánvi. Při posledním setkání se snaží Lízu získat tím, že pomlouvá svou zesnulou ženu, aby ukázal, že je Líza lepší. Ale Líze je mrtvé líto a drží s ní. Každá žena je bezbranná, když ji pomlouvá její milenec, neřku-li manžel.80 Z Andrejova vyprávění vyplývá, že si hledal i mladší partnerky, protože ho chvíli baví jejich zvědavost a nový pohled na svět, ale rychle ho omrzí. Jakmile se tak stane, dívku nechá. Ženy pro něj tedy představují hlavně zábavu. Tvrdí, že s Lízou se cítí úplně jinak, ona však ví, že nemůže navázat tam, kde skončili před desítkami let. Zcela mu nevěří, má pocit, že si s ní hraje. Její podezření se potvrdí, když jí její sestra Lída přiveze z Ameriky Andrejovu knihu, která je o Líze, o jejich setkání v Karlových Varech, ač ji v knize nejmenuje. Andrej podle ní potřeboval materiál, o němž by mohl psát. Líza nakonec přestává litovat, že ho nenašla dříve. Aniž
78
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 242. KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 251. 80 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 281. 79
40
by knihu přečetla, hodí ji i s kabelkou do řeky Ohře a radostně se při tom směje, tímto se totiž vyřešily veškeré otazníky z minulosti. I Líza se tedy rozhoduje sama, skládá slib věrnosti, aniž by se radila s rodiči, její matka zřejmě tuší, v co přerostlo jejich přátelství, ale nic Líze nevyčítá, respektuje její názory. Vidí, že je její dcera šťastná, což jí stačí. Lízin otec měl Andreje rád, dceři tedy vztah s ním nerozmlouvá. Zastává sice představu ženy jako manželky a matky, ale má radost z jejích úspěchů, do života jí nemluví. Líza tedy působí jako žena, která si nedělá starosti z toho, jestli ji někdo kvůli jejímu způsobu života nepomlouvá, pevně si stojí za svými rozhodnutími, nesnaží se vyhovět dobovým představám, kráčí vlastní cestou. Ač se nikdy nevdala, našla své místo v životě.
V knize Oční kapky se, jak jsme již zmínili, Pavla stává svobodnou matkou, a sice po velmi krátké známosti. Její partner Jakub není zprávou o těhotenství příliš nadšen: „Já si tě nemůžu vzít, Pavlo.“ (...) „Určitě jsi čekala, že se zachovám jinak. Ale nejde to.“81 Pavla se snaží být milá, přesto Jakub pochybuje: „...mám pocit, že to všechno děláš proto, že si třeba myslíš, že je to nutný.“82 Po narození dcery se čtenář dozvídá, že Pavla by ráda alespoň bydlela se svou rodinou, ne u matky. Vadí jí, ...že ji z porodnice přivezl domů a ne k sobě, že nejsou skutečná rodina, že se Jakub vrátí do svého bytu, že se o ně nebude starat, že za nimi bude jen docházet, kontrolovat a kritizovat.83 Ač jí nevadí být svobodnou matkou, touží po skutečné rodině, jejíž členové žijí ve společné domácnosti. Její partner projevuje lásku k ní i dítěti, nechce však přiznat otcovství. Několikrát se kvůli tomu pohádají, Pavla myslí na dceru, Jakub se brání tím, že Pavlu citově vydírá, ve výsledku se právě ona cítí provinile. „Začínám mít dojem, že ti na tom podpisu záleží víc než na mně.“84 Jakuba miluje a věří jeho slibu, složenému podruhé u matčina hrobu, že se s ní ožení do dvou let. Na Pavlu velice žárlí, způsobuje scény kvůli jejím bývalým milencům, prohlašuje, že je jeho žena, ale spíše se zdá, že jde o touhu vlastnit ji jako věc. „To byl asi jenom majetnickej pud, ta žárlivost.“85 Dokonce ji bije, čemuž se hrdinka brání, bití se však opakuje. I přesto s ním zůstává. Pavla se mu ve všem snaží vyjít vstříc, dělá mu hospodyni, je mu milenkou, modelkou (Jakub pracuje jako filmař a velmi rád fotografuje) a v nespolední 81
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 42. PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 51. 83 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 71. 84 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 87. 85 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 233. 82
41
řadě samozřejmě také matkou jeho dítěte. Oba se, aspoň někdy, snaží na vztahu pracovat, nicméně větší snahu pozorujeme z Pavliny strany. Snaží se partnerovi porozumět, ví, kdy mu musí ustoupit, ať už se jí jeho rozhodnutí líbí, nebo ne. Nemyslí při tom ale na sebe. Když se konečně vrací téměř po dvou letech známosti k tématu svatby, Pavla je tím zaskočena, ale Jakubovi věří. Chystají se na společné bydlení, Jakub si přiveze k Pavle do bytu všechny své věci a odjíždí pracovně na Moravu. Pavla se však během týdne dozvídá, že žádný filmový štáb na Moravě nenatáčí, Jakub měl mít dovolenou. Pavla si posléze uvědomuje, že emigroval, sám jí nechal vzkaz, zničil všechny důkazy o své existenci. Když zjistí, kde partner nyní bydlí, k jeho nemilému překvapení jej přijíždí navštívit. Jakub, silně znepokojený její přítomností, se snaží předstírat radost z opětovného shledání, při prohlídce bytu však jasně poznáváme, že nepočítá s tím, že by za ním Pavla s dcerkou přijela a bydleli společně, jak si chvíli namlouvala. Stále se ho snaží omlouvat, i když si uvědomuje jeho zradu. Přijela ho otrávit očními kapkami, ale nakonec ho na otrávený přípitek upozorní, vychutnává jeho zděšení a vztek. Když ji po delší době znovu uhodí, jen se mu vysmívá a prchá domů. Vrazí mi facku. Jako dřív. Jenže dnes už mu ji nevracím. Já fackuju jen lidi, který mám ráda. A zabíjím jen ty, který nenávidím. Lhostejní blbečci mě nemůžou vyprovokovat.86 Rady přijímá od své kamarádky Aleny, jejíž názor na Jakuba je pro Pavlu důležitý. Nechá si od ní pomoci v těžkých chvílích i s přípravou cesty do Německa za Jakubem, zároveň se však nezmíní o pravém účelu cesty, nestará se o to, zda kvůli ní Alena nebude mít problémy, když do Německa jela na kamarádčin pas. Sice ji tedy vyslechne, ale ne vždy se jejími radami řídí. Alena respektuje rozhodnutí být svobodnou matkou, rozhodně by však trvala na přiznání otcovství. K tomuto rozhodnutí se vyjadřuje i Alenina lékařka, v jejím názoru se ozývá vliv feminismu: „Konečně taky jedna rozumná bytost! Ženy na Západě si už dávno uvědomily, že k založení rodiny je manžel zbytečným přepychem.“87 Vidíme tedy, že vztah Pavly s Jakubem nefunguje, jak by měl, muž se snižuje k bití ženy, nedostojí svému slibu, lže, ženu i dítě opouští. Snaží se jen jedna strana, Pavla, vztah tedy nemá šanci na budoucnost. Ani po jeho odchodu se Pavle nedaří zapomenout, to až při opětovném shledání ve Frankfurtu. Jako matka se Pavla chová mnohdy nezodpovědně, v těhotenství ani v době, kdy dceru kojí, si neodpustí alkohol. Po hádce utíká hledat Jakuba, aniž by pomyslela na 86 87
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 316. PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 21.
42
dceru, kterou nechává samotnou v odemčené chalupě. Když promýšlí možné následky chystané vraždy, nestará se o to, co je pro dceru nejlepší, spoléhá, že se o ni postará dívčina babička.
Ve Smolné knize se dočítáme, že se Pavla ani trochu nepoučila z předchozí zkušenosti s bývalým partnerem. Stává se dvojnásobnou svobodnou matkou, další holčičku, Lucii, má s ženatým mužem, starším než ona sama. Nezdá se, že by se chtěl rozvádět, mnohdy upřednostňuje svou manželku, žádá Pavlu, aby s ní soucítila, když začne argumentovat proti ní. Dává přednost odvozu manželky z chalupy před Pavlou, která bude po lékařském zákroku. „Nedělej si starosti, já klidně přijedu metrem (...).“88 Ač tedy manželství nefunguje, pouto s manželkou je stále silné. Krize ve vztahu nastává ve chvíli, kdy Pavla zjišťuje, že opět čeká dítě. Josef se vyjádří, že o další dítě nestojí, ale nechává rozhodnutí na Pavle. Ta ví, že nebude rád, když se s ním v tomto zásadním problému neshodne. Vydává se na nákupy do Německa, kde si koupí pro dítě výbavičku, je rozhodnutá si dítě nechat. Stejný názor má její kamarádka, která radí z nastalé situace vytěžit co nejvíc, aby si Josefa připoutala. Podle Eviny rady by neměla dělat „hrdinku“ jako u jejich první dcery, ale naopak ukázat zranitelnost, že potřebuje vedle sebe muže jako oporu. Následuje rozhovor s Josefovým kamarádem, který argumentuje, proč třetí dítě nemít. Pavla je natolik raněná a rozzuřená jeho slovy, že na kontrole u lékařky zažádá o potrat. Ještě noc před zákrokem v koutku duše doufala, že si pro ni Josef přijede a děťátko si nechají, ten však ani nezavolá. Josef s ní nehodlá zůstat ani po propuštění z nemocnice, ač Pavla žádá o jeho přítomnost citovým vydíráním, dle Eviny rady: „Doktor říkal, že mám ještě tři dny polehávat a rozhodně nesmím nic zvedat,“ říkám vyděračsky.89 Josef předpokládá, že se o Pavlu postará její matka. Trpící hrdinka dává vinu Josefovi, prozradí mu, že chtěla dítě vychovávat. Josef nechápe, proč se k nenarozenému dítěti stále vrací. Následně se chce rozejít, Josef odmítá. „A už se odtud nedám vyhnat. Přece sem patřím. Mám tu ženu a dítě,“ snivě se usměje.90 Charakter vztahu si Pavla uvědomuje v nemocnici, jak později říká partnerovi. Do té doby si neuvědomila, že se snaží hlavně ona, vlastně soutěží s jeho manželkou, chce mu ve všem vyhovět, svoje aktivity plánuje tak, aby mohla být co nejvíce s ním. Nechce takto dále pokračovat. Josef nakonec respektuje její rozhodnutí, hodlá se jí odvděčit za 88
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. Toronto: Sixty-Eight Publishers Corp, 1991. 377 s. ISBN 0-88781220-1. s. 89. 89 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 120. 90 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 141.
43
společně strávené roky a zabezpečit ji i svou dceru koupí chalupy, která by patřila Pavle. Rozchod oba milenci snášejí špatně, vracejí se k sobě. Neshody mezi nimi však pokračují, Josef nechce opustit svou manželku, lituje ji. Vadí mu však, když Pavla nechce zůstat na Silvestra sama s dětmi. Ačkoliv Pavla Josefa stále miluje, schází se s jiným mužem, který jí snad měl pomoci odrazit se ode dna. „Byla to spíš terapie než láska (...).“91 Navzdory jejím snahám o udržení vztahu selže. Když vyjde najevo její nevěra, Josef ji i děti opouští uprostřed noci. Maminka Pavle pomáhá hlídáním dětí, pomůže jí postarat se o domácnost, když se necítí dobře. Rad ohledně vztahu se hrdince dostává od kamarádek. Podle Evy měla po porodu hrát „...bezmocnou utahanou chudinku, která to bez něj nezvládne ani půl dne.“92 Dohlíží na Pavlu po interrupci, doporučuje, aby zavolala Josefovi. „Jako, že je ti zle, že máš strach být sama v bytě s malým dítětem, že tady na tebe všechno padá, Musel by sednout do auta a okamžitě přijet. Byla by to jeho povinnost!“93 Pavla by však ráda, aby tento krok učinil sám, nechce, aby za ní jezdil ze smyslu pro povinnost. Zároveň pomáhá při domlouvání tajných schůzek s Adamem. Další přítelkyně, Stáňa (Niobé), reaguje mj. na Pavlinu úvahu, že bude děti vychovávat sama a s Josefem se rozejde. Stáňa doporučuje nezůstávat o samotě. Do rozhodování o potratu významně zasáhne Josefův přítel Karel. Jmenuje celou řadu důvodů, proč nemít další dítě. A nakonec dodává: „...dneska se už tyhle zákroky obejdou bez nejmenšího rizika pro ženu, (...) takže za pár dnů už ani nepoznáš...“94 Právě kvůli jeho proslovu se Pavla pro potrat nakonec rozhodne, což nezapomene připomenout Josefovi. „To jste obstarali za mě, ty a tvůj dobrý přítel.“95
Viola také jedná podle svého. V knize se zmiňuje o několika delších známostech, typičtější jsou pro ni však krátkodobé flirty na jednu noc s řidiči kamionů. Působí velmi svobodomyslně, zvažuje vliv svého jednání na manželky či partnerky svých milenců, dochází však k názoru, že řidiči kamionů se podobají námořníkům, mají dva světy, které nepropojují – domov a cesty. Viola se stává součástí cesty, krátkým dobrodružstvím, žádná z manželek se o ní nedozví. ...dálkaři uměli nepřetahovat zážitky
91
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 344 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 53 - 54 93 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 123 94 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 72 95 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 81 92
44
z jednoho života do druhého.96 Ona sama je ani žádným způsobem neohrožuje. Mnoho let řidiče cíleně nesvádí, ponechává vše náhodě, v níž nachází duhu, zpestření všedního života v pošmourném světě. Nechávala jsem rozhodnutí své oblíbené náhodě až do poslední chvilky.97 Ví, že jako stopařka nemá v místě svého bydliště právě nejlepší pověst, z řečí a pomluv si však nic nedělá. Jediný, kdo by mohl zasáhnout, je Violina babička, která na ni však nemá vliv, Viola stejně babiččiny poznámky na svou adresu ignoruje. Nedovedla jsem si představit usadit se a zmoudřet, jak té redukci prostorů světa na kuchyň, manželské lože a plenami zvlhlou koupelnu říkala moje bábi.98 Představa ženy jako matky se jí vůbec nelíbí. Matka jako vrchol ženy. Socialistická rodička socialistických dětí. Matka – poslušná samička, s tupou vytrvalostí produkující nové a nové khaki soldáty, kteří jednou hrdinně padnou v boji za lepší svět.99 Plně se spokojuje s tím, že nemá partnera a je svobodná. Jak jsme již předeslali, její dosavadní život zasáhne neléčitelná nemoc nejlepšího přítele, jemuž se snaží pomoct sehnat invalidní vozík. Aby získala potřebné finanční prostředky, stává se prostitukou, jíž si řidiči s těmi nejlepšími doporučeními mnohdy předávají mezi sebou na parkovištích. Navzdory charakteru tohoto „řemesla“ se cítí být důležitější osobou ona sama, ona má co nabídnout, proto si podmínky stanovuje předem.„...cítila jsem se náhle nadaná nezvyklou mocí a silou. Byla jsem dívka, která má čím platit.100 Prvním zákazníkem se stává Kurt, který jí dá prémii k domluveným penězům, navíc přidá ještě kosmetiku i sladkosti ze západu. Není nadšená ničím, ale účel cesty byl splněn a postupně si zvyká. Po čase se jí ozývá řidič ze Švédska, jemuž dala své telefonní číslo předtím, než se začala živit prostitucí. Navzdory Violiným očekáváním se domluví na schůzce. Po ní následuje řada dalších návštěv, na které se Viola začíná skutečně těšit – poté, co začne prožívat vztahy duševně, nikoliv jen tělesně. Myslela jsem na něj. Těšila jsem se na něj. (...) Ta naše láska (ano, po chvíli už jsem se nebála nazývat láskou onen cit) byla postavena na vodě a tolik nepřeberných drobností a náhodiček ji mohlo narušit.101 Je skutečně zamilovaná, obává se toho, že nebude doma a nedozví se tedy, že jí Erik telefonoval. Jedná se tak o její první vážnější známost, která mohla být zpečetěna manželstvím. Z Violina přemýšlení však lze poznat, že s tím tak úplně nesouhlasí: Erik
96
PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 60. PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 51. 98 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 12. 99 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 11. 100 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 157. 101 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 233. 97
45
si mě pomaloučku obaloval stříbrnou sítí, jak pavouk, když si ukládá mouchu do spižírny.102 Viola dokonce začíná uvažovat i o dítěti. Ve chvíli, kdy Viola říká „ano“ na Erikovu žádost, uvědomuje si, že se nikdy manželi nestanou. ...za hodinu (...) už jsem bezpečně věděla, že ten můj příslib byla lež.103 Nechce opustit vše, co utvářelo její svět a také se obává rozchodu kvůli své nestálosti. ...bylo krásnější rozejít se náhle a jenom s trochou střepů, než potom někde ve Stockholmu (možná že po léta) kladivem rozbíjet a zase slepovat kousíčky vázy.104 Patrik jí radí provdat se a odstěhovat, že si zvykne, ale Viola, když našla sama sebe, si přivyknout nechce. Ne...já jsem nechtěla zapomínat a zvykat si na něco příjemnějšího: převalovat si na jazyku své sladké štěstíčko, jako když se dobrým koláčkem pokoušíš zajíst utkvělé smutky.105 S milencem se naposledy setkává, když jí přiveze vozík pro invalidy. Nelze však říci, že by tuto známost udržovala jen kvůli dosažení tohoto cíle, nečekala, že by jí Erik přání skutečně splnil. V šestadvaceti letech tak zůstává neprovdanou ženou, s prostitucí ale skončila a navazuje na svůj předchozí život.
V knize Daleko od stromu není partnerským vztahům věnován tak velký prostor jako v ostatních prózách. Dozvídáme se o dvou známostech, první, Ivan, se navzdory slibům, že zůstane v Československu, pokusí emigrovat, avšak je zadržen a odveden do vězení. K jejímu vztahu se matka vyjádří odmítavě, vytuší, k čemu došlo, aniž by se jí Věra svěřovala, ale ta jedná podle svého. Druhému příteli, Josífkovi, hrdinka adresuje příběh, který píše. Setkává se s ním v psychiatrické léčebně, vypráví mu o svých zážitcích, sděluje mu svá dvě velká přání: Chtěla jsem dokázat jenom dvě věci, Josífku: porodit syna a napsat knihu.106 Chtěla se tedy stát matkou, ač čtenáři svou motivaci pro toto rozhodnutí nesděluje.
Nejméně je problematika partnerských vztahů zastoupena v Thétě Daniely Hodrové. O svém manželovi, Karlu Milotovi, píše v souvislosti se zaměstnáním a literární tvorbou. Říká pouze: Jsme zamilovaní a šťastní, ačkoliv jsou naše životy dále než v půli své pouti.107 Karel se v románu proměňuje ve Vladislava Hracha a ten v další
102
PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 235. PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 240. 104 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 243. 105 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 244. 106 BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 9. 107 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 444. 103
46
bytost, zavírá se před svou ženou v pokoji. Vypravěčka se také zmiňuje o první lásce hlavní hrdinky Elišky Beránkové, se kterou postava vypravěčky, Daniely Hodrové, na mnoha místech příběhu splývá. Pavel Fink s Eliškou chodili do dramatického souboru, zda byl zájem oboustranný, se čtenář nedozvídá. Potkává jej v Paříži s partnerkou, či snad už manželkou.
S výjimkou knih Daniely Hodrové a Zuzany Brabcové tvoří partnerské vztahy velmi důležitou část příběhu. Tyto vztahy se zdají být mnohdy nezralé, komplikované nevěrou (Misericordia, Ryby raky, Smolná kniha), odcizením se, odloučením kvůli událostem ve společnosti (Kočičí životy, Ryby raky), hrubostí ze strany muže (Oční kapky a Smolná kniha, částečně též Ryby raky), rozdíly mezi představami hrdinek a reálným chováním i celkovou osobností partnera (Misericordia, Oční kapky, Smolná kniha). Při krizových situacích a zásadních rozhodnutích si hrdinky vyslechnou rady, ne vždy se jimi však řídí, často nevědí, jak se zachovat. Hrdinky ovlivňuje také model vztahů v rodině, jaký vidí u vlastních rodičů, v pozitivním i negativním smyslu. Často má velký vliv také to, že hrdinky samotné teprve hledají své místo ve světě i v rámci vztahu, ještě si nedotvořily svou identitu. Touto problematikou se tedy budeme zabývat blíže v poslední kapitole.
47
5. Identita hrdinek Jak jsme zmínili v předchozí kapitole, krize partnerských vztahů může způsobovat dosud nedotvořená identita hrdinek. Jejímu hledání a nacházení věnujme poslední kapitolu této práce.
Anna prochází osobní i partnerskou krizí po návratu ze zahraničí do Československa. Ztrácí milované zaměstnání, které představuje důležitý způsob hrdinčiny seberealizace. To poznáváme již při rozhovoru s Anninou přítelkyní Cipporou: Tak ty chceš, abych se vrátila. Abych do smrti mohla dělat jen manuální práci.108 Projde mnoha povoláními, skončí jako překladatelka. Tato práce jí umožňuje vykonávat profesi odpovídající jejímu intelektu, zároveň může pracovat doma a věnovat se tak dceři. Uvědomuje si, že manželství se může každou chvílí rozpadnout, jelikož si Pavel našel milenku. Pociťuje své osamění, trápí ji, že ji nikdo nepotřebuje, rozlišuje tedy, na rozdíl od Pavly (v Očních kapkách i Smolné knize), realitu a představu. Všemožně se pokouší manželskou krizi vyřešit, ale když se snaží hrát roli vzorné hospodyně, není sama sebou, což se nelíbí ani manželovi. V zoufalství se pokusí o sebevraždu, sama uznává, že se tím jen ztrapnila. V manželství se snaží vymezit vůči partnerovi, nalézt svou ženskou identitu. Miluji tě proto, že nejsi jako můj otec a protože nechci být jako moje maminka.109 Svou představu o podobě vztahu tedy má, rozhodně se neshoduje s modelem manželství jejích rodičů. Častým motivem se v románu stává voda. Voda je můj živel. Jsem narozená v raku a ascendent mám v rybách. Voda, voda, samá voda. Vždycky, když se mi něco stane, jdu k nejbližší vodě.110 Je živlem, který očišťuje, hrdinka jej rovněž spojuje s matkou. Po odmítnutí milostného poměru se Šlomem se také vydává k vodě, zřejmě smýt vinu. Ale moře se staví proti ní: Moře mastné a příšerné mě nepustí. Mstí se za to, že jsem zradila vodu, skončím v něm jako odpadek,...111 Anna se obrací o pomoc k Bohu, slibuje pokoru, načež se jí podaří z odpadků v moři vyprostit. Dívala jsem se po svém těle, prohlížela si ruce. Snad nikdy už nebudu mít ráda své poskvrněné tělo, nikdy se mi už nebude líbit. (...) A špína ke mně přisychala.112 Dle Junga symbolizuje voda 108
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 27. KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 96. 110 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 61. 111 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 62. 112 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 62. 109
48
nevědomí, podle Hodrové přináší důležitou změnu v životě, na cestě k zasvěcení a znovuzrození.113 Vodě Anna odevzdává své strasti: Utápím v řece svůj smutek, svou dětinskost, nesamostatnost, touhu po lásce, přecitlivělost, strach ze samoty a ze života. Netrpělivost.114 Právě v tuto chvíli na Karlově mostě si ujasní, co hodlá ve svém životě změnit i jak. Nebudu se už trápit. Nechci už bydlet v bytě své tchýně. Nechci už svého muže a nebudu ho chtít, dokud on nebude chtít mě.115 Stojí na kamenném mostě, ocitá se na pomezí živlů, což lze pochopit jako místo, kde se propojují kosmické síly se silami pozemskými.116 Poté skutečně odchází z Prahy na venkov, do míst, kde trávila dětství s babičkou. Tam nachází sílu, v objetí krásné přírody, nalézá v sobě světlo. Co jsem chtěla předělávat, když všechno je v přírodě dokonalé. (...) Žiju teď, a protože žiju, snad i svítím.117 Hrdinka prochází skutečnou iniciací, tato přeměna je spojená se zánikem představ a postojů, které symbolicky zemřou. Své nerozhodné já pak hrdinka topí v řece, když do vody hodí svou kabelku zatíženou cihlou. Prošla iniciační cestou od ochromení, snahu vrátit se k rodičům, přes pokus o sebevraždu až dosáhla řešení problémové situace. V krizích prostupuje vnějším světem k vnitřnímu, snaží se nalézt rovnováhu, neboť jí na mysli vytanou vždy krajní možnosti řešení.118 Někde uprostřed těla se stýká horko a mráz, tam je hranice, od které se může všechno stát, horní a dolní polovina a střed, kde se to vyrovnává. Jde jen o to, udržet váhy v rovnováze, aby se svět nepřekotil.119 Proměnu adeptky sledujeme v následujícím úryvku: Jako had se provléknu skulinou ve skále a s tělem svlečeným z jiného těla se octnu na druhé straně. V teple a světle. Projdu úzkou branou a vrátím se zpátky do lůna, do luny, matky, strážkyně.120 Had symbolizuje podle Perery neustálý koloběh života, proces znovuzrození, nesmrtelnost.121
Alena se v Misericordii vymezuje vůči svému manželovi, milenci, podobně jako hrdinky předchozí knihy od Kriseové, navíc však prochází krizí i v roli matky. 113
HODROVÁ, Daniela. Román zasvěcení. 2.rozš.vyd. Praha: Malvern, 2014. 335 s. ISBN 978-80-8758079-0. 114 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 135. 115 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 135. 116 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky c.d. 117 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 153. 118 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 153. 119 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 102. 120 KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. c.d. s. 118. 121 PERERA, Sylvia Brinton. c.d.
49
Manželství nebylo příliš šťastné, hrdinka chtěla od manžela odejít již po narození prvního dítěte, avšak na přímluvu své matky s Rafaelem zůstala až do doby, kdy se Alena seznámí s Carlem. Při setkání s manželem po sedmi letech uvažuje nad jejich společným životem. Milovala ho a šla by s ním třeba do černé Afriky, udělala by pro něho cokoliv. V čem tedy byla chyba? Proč potom uběhla dlouhá léta, která si pamatuje jenom podle toho, že se narodilo některé z dětí, anebo že šlo do školy.122 Při opravách rodinného sídla se pro ni Rafael dokonce obrazně vzato stává dalším dítětem. Věnovala mu stejnou péči jako dětem, byl jednou z jejích povinností.123 Když nejstarší dcera dosáhne věku 18 let, vstoupí do Alenina života nový muž. Carlo jí připomíná svou vůní dědečka a její šťastné dětství, při prvním kontaktu jej Alena vidí jako kentaura. Napadlo ji, že sem vklouzl etruský král srostlý s koněm v jedno, kentaur.124 Tato bytost, z poloviny člověk a z poloviny kůň, bývá podle Hodrové v iniciačních románech zasvětitelem, strážcem prostoru mezi vnějším a vnitřním světem.125 Přináší hrdince pocit bezpečí, znovu objevenou a intenzivně prožívanou zamilovanost, díky němu se také cítí duševně mladá. Přivádí ji do lůna přírody, jejíž řád určuje ve značné míře Carlův život. Alena jej považuje za dar od Boha. Ač se milenci postupně odcizují a jejich vztah končí rozchodem, Alena říká: Byla to příjemná návštěva, dar, který už ani nečekala.126 Velmi důležité jsou pro Alenu její děti. Děti přivedla na svět proto, aby ji měl někdo rád.127 Právě kvůli nim zůstávala s manželem v Itálii, jejich láska jí přinášela pocit štěstí a vlastní potřebnosti. Vůči nim tedy po rozchodu s manželem cítí obrovskou vinu, jíž se nemůže zbavit. Zbavila se už viny vůči mužům, nebyla taková, jakou si ji představovali, co se dá dělat. Ale nikdy se snad nezbaví pocitu viny vůči svým dětem.128 Velmi těžce se vyrovnává s nenávistným postojem starší dcery. Jejich vztah se urovná díky Biančinu sebeovládání a Alenině opatrnosti a respektu vůči Biančiným rozhodnutím. Tuší, že její dceři současný milostný vztah nepřinese radost, dává jí ale zřetelně najevo svou lásku, podpoří ji po potratu a při odloučení od partnera. S mladší dcerou a synem takovou krizí ve vzájemném vztahu neprošla, nebo není v knize zmíněna. Stále cítí nutkání děti chránit, být jim oporou, ale respektuje je jako dospělé 122
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 32. KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 71. 124 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 65. 125 HORDOVÁ, Daniela. Román zasvěcení. c.d. 126 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 178. 127 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 87. 128 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 120. 123
50
jedince, k jejichž důležitým rozhodnutím se vyjádří, avšak nesnaží se jim je rozmlouvat, snad i po zkušenosti s vlastní matkou. Aby odčinila své provinění vůči dětem, chce jim z domu, kde bydlí s Carlem, vytvořit domov, místo, kde najdou vše, co budou potřebovat, kde se mohou cítit bezpečně a milovaní. Častý motiv v knize představují návraty do minulosti a strach z budoucnosti. Biance říká: „Bojím se budoucnosti,“ řekne skřípavým hlasem, „ne o sebe, ale o vás.“129 Až ve stáří si hrdinka uvědomuje, že nejdůležitější je přítomnost. Pomalu chápala, že minulost se dá jen přijmout. (...) Na minulosti se nedá nic změnit, ale v přítomnosti se dají dělat zázraky.130 V závěru knihy prochází Alena proměnou: ...odkládá nejprve šaty a pak nahá, lehká a beze studu, protože bez hmotnosti, zapádluje rukama a vznese se ke stropu. (...) bez zábran vystupuje vzhůru, letí do domova hvězd. (...) Byla jako nově stvořený vesmír, nevinná entita bez minulosti, a podle lehkosti poznala, že její tíha se rozpustila.131 Stává se madonou z jejího oblíbeného obrazu. Důležitým motivem díla se tak stává obraz Madonny della Misericordia, jejž vytvořil Piero della Francesca, název je i titulem knihy. Jedná se o malbu, kde Madona nemá v náručí děťátko, tyčí se nad klečícími uctívači, ...velká a klidná jako hora..., s rozostřeným pohledem, jímž zřejmě malé křehké bytosti u svých nohou nevnímá, ale vědí o nich její ruce, které rozhrnují tmavě rudý, těžký plášť a dovolují, aby se k ní mohli přimknout co nejblíže.132 Odkazy k této Madoně najdeme v průběhu děje několik, sama hlavní hrdinka je k ní přirovnána: ...přibylo jí jedno dítě, tak rozprostře plášť do šířky i do dálky.133 Ve vnitřním monologu hlavní hrdinky se dočítáme, že kvůli svým dětem by se touto Madonou chtěla stát, ...pod tmavě purpurovým pláštěm by stvořila mateřský svět, a tam by se mohly schovat všechny děti.134 Alenino poznání přichází při společné hostině, kam Rafael přivedl svou novou manželku, Alena si uvědomuje, že jí dal to nejlepší, co mohl, děti. Nemá smysl trápit se, život je pak lepší.
V knize Kočičí životy hrdinka rovněž podstupuje návraty do minulosti, tentokrát proto, že nevyřešené záležitosti a dříve způsobená traumata ovlivňují významnou měrou její současný život. Minulost se zpřítomňovala a Líza nemohla uniknout.135 Líza se 129
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 136. KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 176. 131 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 177. 132 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 9. 133 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 157. 134 KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. c.d. s. 181. 135 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 119. 130
51
snažila zapomenout na minulost, nechce se trápit hrůzami, jež prožila za druhé světové války, chce si pamatovat to hezké. První problém nastává, když se má vrátit do míst, kde se narodila, jelikož v tamní nemocnici je hospitalizován její otec, který se chce dozvědět o desítkách let, kdy žili v odloučení. Sama Líza si uvědomí, že pouze sdílením minulosti může otci představit své současné já. V průběhu vyprávění cítí úlevu, těší se na další společně strávenou část dne. Krátce po otci umírá i Lízina matka, její smrt považuje za uzavření minulosti. Minulost podkopává jistoty přítomnosti, ohrožuje celou stavbu života. Neznamená to, že by chtěla úplně zapomenout, ale smrtí maminky se minulost navždycky uzavřela a Líza žije v přítomnosti.136 Brzy poznává, že se zmýlila. Další spojení s minulostí představuje její milostný vztah s Andrejem, s nímž se kdysi zasnoubila, netuší totiž, zda patří k těm, komu se podařilo přežít hrůzy koncentračního tábora. Při opětovném shledání k němu znovu pocítí lásku, odolává však jeho snahám o návrat do společně strávených dvou let. Důležité je pro ni, jakým mužem se stal, ne jak ho vnímala tehdy, nenechává se jím zmanipulovat. Chvíli také uvažuje, jaký by mohl být jejich společný život, ale nemůže navázat na to, co prožili dříve, nabízí mu tedy přátelství a odmítá jeho návrh, aby se s ním odstěhovala do Ameriky. Nebyla si jistá jeho úmysly, má pocit, že Andrej hraje hru. Tato úvaha se ukazuje jako správná, když jí její sestra Lída přiveze z Ameriky výtisk jeho knihy, která je celá o jejich milostném vztahu a o Líze. Ta se na něj nezlobí, naopak je ráda, protože nyní jsou všechny otazníky minulosti vyřešené. Knihu ukládá do kabelky a topí ji v řece. Ví, že se už nemůže nic stát.137 Podobný akt jsme viděli u Anny, hrdinky knihy Ryby raky. Následně už nemá potíž se vzpomínáním, nepůsobí jí bolest. Dosud žádala o ochranu před minulostí svou matku nebo dobrou vílu, posestrimu, nyní nemusí. ...Líza najednou nachází v minulosti úlevu před současností. (...) Může klidně nechat dveře otevřené a chodit tam a zpátky.138 K ženám volá o pomoc, když prochází těžkými situacemi. A právě přes svou matku naváže na tradice po svých předkyních, převezme matčinu roli strážkyně tradic předávaných v rodině. Díky tomu se její život stal smysluplným, je nyní spojený s předchozími generacemi.139 Zvyky jí připomínají, kým je, představují pro ni oporu v těžkých chvílích. Díky tomu dosáhla sebepoznání a sebepřijetí, stala se vyrovnanou osobností schopnou přečkat zátěžové situace.
136
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 237 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 329 138 KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. c.d. s. 341 139 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 137
52
Věra si připadá osamělá, hledá své místo ve světě, ráda by navázala kontakty s dalšími lidmi. Vykořeněná však není jen ona sama, vidí tak celou generaci: ...naše generace bez kotvy, neboť bez moře.140 Jak jsme již uváděli, voda má v knize více významů. Zastupuje zde rozbouřený živel s mocí zabíjet, Věra si jej spojuje se strachem, s blížící se smrtí. Dále hrdinka v duchu Jungových poznatků chápe vodu jako symbol pro nevědomí, kam utíká od traumatizujících zážitků, poprvé omdlí při dědečkově pohřbu: ...jako by se mé vědomí (...) ve mně oddělilo v těchto chvílích od všeho přebytečného, zatěžujícího. (...) Jsem, průzračně existuji v milosrdném oceánu matčina těla, nemám nohy ruce smysly srdce ba ani rozum...141 Zároveň se však snaží dostat pod hladinu, sestoupit, aby dosáhla poznání, zasvěcení. Právě prostřednictvím vody se snaží spojit s předchozími generacemi, tedy navázat na minulost a najít tak sebe samu, propojit minulé se současností. Nejprve se pokouší již zemřelé rodinné příslušníky přivolat k sobě, vyvolat je ze starých fotografií, avšak oni nepřicházejí, vydává se tedy za nimi. Pokusí se utopit v řece, kterou pojmenovává jako Styx, řeku, po níž se museli plavit zemřelí do Hádovy podsvětní říše mrtvých. Vstoupit do vody (je podzimní, je hluboká, je chladná), vrátit se do vody, z níž jsem povstala, a pak si to s vámi všemi v Domě života vyříkat.142 Domem života rozumějme židovský hřbitov. Její snaha je však zmařena, když ji vytáhnou z vody a oživí. Nezbývá jí tak jiná možnost, než k sobě nechat vodu přijít prostřednictvím knihy, jíž píše, ...v podobě smrtící i očišťující potopy.143 Tou by mohl román skončit, ale Věra jako autorka se rozhodne lidstvo ušetřit, hodlá v prozkoumávání minulosti pokračovat, neboť si uvědomuje, že se jedná o neukončitelný proces, minulost a nevědomí je třeba prozkoumávat v průběhu celého života, chce-li dosáhnout poznání.144 Motivem spojení s předky se v románu stává také hřbitov, jako malá si přála dostat dárkem malý hřbitůvek: ...moje přání hřbitůvku (...) je jenom touha dozvědět se, co bylo před ošatkou, (...) exhumovat vlastní podobu, dědkovy kosti, všechny kosti vzpříčené v zemi i ve vesmíru, aby nemlčely...145
140
BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 10 BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 20 142 BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 95 143 JIRSOVÁ, Jana. Autobiograficky laděné prózy českých a světových autorek 2. poloviny 20. století. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2001. 50 s. Diplomová práce. s. 43. 144 JIRSOVÁ, Jana. c.d. 145 BRABCOVÁ, Zuzana. c.d. s. 80 141
53
Místo ve světě i svou identitu hledá také Viola. Jako studentka psychologie se snaží dosáhnout poznání sebe sama i ostatních lidí přes tuto vědu. Potřebuje neustále poznávat něco nového, hledá náhody. Ač se tedy částečně sblíží s nějakou skupinou, jejíž zájmy sdílí (např. novináři, ochránci přírody, atd.), následně odchází. Prostě: nebylo tady pro mě místa. Dokonce ani mezi putujícími trempy ne. Ani v partách vodáků a horolezců.146 Pátrá po duze, symbolizující Violiny milované náhody, spojené s pocitem štěstí. ...a já ji hledala (a nacházela) v nekonečných řadách příhod a dobrodružství...147 Většinu těchto příhod spojuje s autostopem. Nesouhlasí s názorem na ženy, které by se měly stát matkami, naopak v 25 letech chce svobodu. Objevuje se zde motiv sestupu do minulosti, přes poslední zážitky až k matce, do doby, kdy byla sotva počatým plodem. A čím hlouběji jsem se nořila, čím dále do minulosti jsem se odvážila spustit, tím citlivější se staly vrstvičky a tím jasněji mi bylo.148 Jak jsme zmiňovali již dříve, hrdinka svou matku ztratila, takto si k ní znovu hledá cestu, smiřuje se s její smrtí. Důležitý je v próze hrdinčin vzhled, jelikož se v souvislosti s proměnou životních plánů a její osobnosti mění také Violina vizáž. Má špinavé blond vlasy, které si ovšem odmítá barvit, stejně jako bledé řasy, jež by si většina žen na jejím místě líčila řasenkou. Zásadně se nelíčí. Kráska jsem tedy nebyla, i když celkem vzato jsem se za sebe nemusela stydět. Byla jsem přesně ten typ, který je tím, čím chce být, co může podle nalíčení a šatů varýrovat od ošklivky ke královně plesu.149 Porovnává se s prostitutkami, neboť za jednu z nich ji – dosud mylně- považovali strážci zákona, zdůrazňuje svou odlišnost od nich, což autorka zvýraznila také typem písma: „Já jsem samozřejmě byla JINÁ.“150 Když se však snaží sehnat invalidní vozík pro svého kamaráda, nejen že této profesi přizpůsobí svůj zevnějšek, začíná se také chovat jako ony, ačkoliv to zpočátku považuje za roli, jíž musí hrát: ...zdá se mi, že je mi šitá přesně na tělo, že autor téhle divadelní hry ji psal jen a jen pro mě, pro DRUHOU Fialinku, pro moje horší a cyničtější já.151 Po první zkušenosti jako prostitutky se cítí znechucená, touží ji smýt, očištění však dosahuje, když se vydá napospas hejnu komárů.„...v jakémsi polovědomí se mi zdálo, že mě komáři sloupávají z kůže (nečisté) a vysátá (prodejná) krev se doplní
146
PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 49 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 33 148 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 86 149 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 43 150 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 103 151 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 161 147
54
krví panenskou z mých vlastních zdrojů.152 Tento způsob vydělávání peněz nejprve odděluje od svého běžného života, pomyslně se rozdvojuje: Fialka číslo jedna (slábnoucí) vědecky sledovala rozvoj Fialky číslo dvě – a zvysoka jí opovrhovala.153 Pak ale nastává proměna, Viola se líčí, duhu si teď maluje na oční víčka, nosí barevně sladěné oblečení, na první pohled upoutává strážce pořádku, jejímu okolí jasně poznává, co je zač. Následuje hádka s babičkou, po které si hrdinka uvědomuje, že z původní Violy už téměř nic nezbylo. Rozohňovala jsem se během projevu – a nevěřila vlastním uším.154 Sama si uvědomuje, jak moc se snaží babičku ranit, ale dlouhou dobu se nedokáže zastavit. Poté, co ji babička označí jako prostitutku, se spolu ženy usmíří a Viola pozoruje svůj zevnějšek v zrcadle. Zatmělo se mi před očima, když jsem se dívala do tváře té odporné, vrásčité a miliardu let staré příšeře, která se na mě šklebila ze zrcadla.155 Smývá si líčidla, ostříhá si vlasy a opět nachází své původní já: Ano, zase jsem existovala – já, Fialinka! Já! Já! Já!156 Postupně opouští školu a vrací se ke svému původnímu životu. Sledujeme tedy v podstatě vznik dvojnice, která postupně přebírá kontrolu nad vědomím i jednáním původní Violy. Nedochází zde však k patologickému rozdvojení osobnosti, naplňují se slova D. Hodrové o tom, že prostřednictvím dvojnice ...lze zato postihnout hlubší vrstvy individua, a tedy dospět k jeho dokonalejšímu poznání...157 Protikladné charakterové vlastnosti se vyrovnají, splynou a obnovuje se silná osobnost původní Violy.
Jak víme z předchozích kapitol, Pavla se v knize Oční kapky potýká s obtížnou rolí svobodné matky. Stále ještě je finančně nezajištěnou studentkou vysoké školy, a přesto by se měla osamostatnit. Hledá svou ženskou identitu, problém v této situaci však nepředstavuje vztah k budoucímu potomkovi, ale k milenci/manželovi.158 V podobné pozici se octila hrdinka knihy Ryby raky. Pavla vidí, že se na Jakuba nemůže spolehnout, odmítá, aby se k němu s dcerou nastěhovaly, Pavlu bije a nakonec emigruje do Německa.
152
PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 171. PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 194. 154 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 209. 155 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 210. 156 PEKÁRKOVÁ, Iva. c.d. s. 224. 157 HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím. 1.vyd. Praha: KLP, 1994. 214 s. ISBN 80-85917-03-3. s. 126. 158 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 153
55
Hrdinka se snaží na vztahu pracovat, vychází Jakubovi vstříc, neustále jej omlouvá. Kvůli nezkušenosti a snad i příliš tolerantnímu přístupu její matky, která navíc manželovi také vždy vycházela vstříc, nevidí, jak vztah skutečně funguje. Nedokáže Jakubovi sdělit svou představu o jejich partnerství, v duchu by se k němu chtěla nastěhovat, ale nahlas mu nic neřekne. Když ji bije, brání se spíše chabě, jen jednou mu dá přečíst úryvek z knihy, po němž Jakub nešetří něžnostmi.159 „...člověk je jediný tvor, který trýzní ženy svého rodu. Je to něco, čeho se nikdy nedopustí žádný vlk nebo zbabělý kojot.“160 Při další hádce ji ale znovu uhodí. Problém tedy spočívá především v tom, že se Pavla neozve hned, když se jí něco nelíbí a že po téměř každé hádce následuje „sex na usmířenou,“ nikoliv důsledné řešení problémové situace. Vše prohlédne až zpětně, poté, co ji Jakub opustil. Několikrát od něj také chtěla utéct, avšak říká Ale nikdy jsem k tomu nenašla sílu. Nakonec jsem od něj vydržela všechno. A stejně to nebylo nic platné.161 Podobně jako Věra v knize Daleko od stromu má potřebu udržovat kontakt s lidmi v okolním světě, na rozdíl od ní však má přátele. To ovšem vadí Jakubovi, který je tedy spíše introvertem: „Já žádný kamarádíčky nepotřebuju.“162 Zatímco Pavla připouští, že by ráda věnovala všechen svůj čas partnerovi a dceři, připomíná mu jeho častou nepřítomnost. „Mně by se to taky docela líbilo, jenže, pak odjedeš na týden natáčet a já jsem moc ráda, že mám komu zavolat, že někdo přijde na návštěvu, nebo že jdu s Alenou do kina.“163 Alena je její nejlepší kamarádkou, která ji vždy podpoří. Jí říká své představy o fungování partnerství: „Ženská je přece odedávna určena k tomu, aby opustila své rodné a následovala muže do jeho končin.“164 Tím se však sama Pavla neřídí, ač by tuto představu chtěla naplnit. S Alenou se vzájemně podobají i tendencí podřídit se partnerovi: „Bohužel nejsme potvory, jsme strašně přímočarý a hodný...“ – „...jenže to má jednu vadu, že to totiž čekáme i od jinejch.“165 Kamarádka také překazí Pavlin zoufalý pokus o sebevraždu. Mnohem důležitější faktem pro tuto kapitolu práce se stává výměna identit mezi těmito ženami, respektive když Pavla přizpůsobí svůj
159
ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 167. 161 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 275 162 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 151 163 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 151 164 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 189 165 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. c.d. s. 218 160
56
vzhled Aleně, aby mohla na její pas cestovat do Německa k Jakubovi.166 Paradoxně ovšem působí to, že se takto Pavla proměňuje ve mstitelku, aniž by její kamarádka něco tušila: Temné vlasy uprostřed rozdělené cestičkou mi volně splývají kolem tváří, rty mám semknuté bez náznaku úsměvu a lehce nalíčené oči pod klenutým vyškubaným obočím zkoumavě hledí na ten změněný obličej. Pěkná potvora.167 Během krátkého pobytu v Německu, kdy se chystá Jakuba otrávit, vnímá rozdělení své osobnosti: Jsem totiž rozpůlena na dvě bytosti. A ta druhá se ho snaží varovat.168 Při setkání je jediným pocitem k němu lhostejnost. Tato scéna naznačuje, že by se hrdinka mohla stát samostatným individuem, které se neidentifikuje s jinými osobami.169
Ve volném pokračování Pavlina příběhu poznáváme, že se hrdinka příliš nezměnila. Ve vztahu se opět snaží víc, což si sama uvědomuje, zůstává v podřadném postavení vůči partnerovi, se kterým má další dítě. Jeho vůlí se řídí i ve chvíli, kdy musí rozhodnout o životě a smrti nenarozeného dítěte. Když opouští debatu o věci, která se nejvíce týká jí jako nastávající se matky, vedenou Josefovým kamarádem, Josef jí její chování vyčte. „Včera jsi se chovala dost nespolečensky, ale já ti to odpouštím.“170 Že by cizí lidé neměli do takových záležitostí zasahovat a Josef jí tedy nemá co odpouštět, však Pavla neřekne. Vidíme snahu neřešit hádky jako v předchozím vztahu, ale výsledek je obvykle stejný. Cizí člověk už je nahý a připravený k obcování. Je to tak neuvěřitelná drzost, že mě to až fascinuje. Ale vím, co ho zkrouhne.171 Avšak následně: ...spustím paže, udělám krok a tu kapku mu slíznu. Pak mu sundám brejle. Ležíme na zeleném linoleu šatny,...172 Stále působí nerozhodně, s partnerem se dvakrát rozejde a pokaždé mu umožní vrátit se k ní. „Tatínek na neděli? (...) Takovou roli jsi mi připravila?“173 – „Měla jsem pro tebe jinou, ale tu jsi nechtěl.“ – „Já se nemůžu rozvést, Pavlo!“174 Nevěří, že by se s ním Pavla opravdu chtěla rozejít, přisuzuje její snahy rozrušení z umělého potratu. „To je jen taková reakce, jsi citlivá ženská a 166
ZACHOVÁ, Alena. Identifikace a identita v románech Lenky Procházkové Oční kapky a Edy Kriseové Ryby raky. c.d. 167 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 287. 168 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 307. 169 ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky. c.d. 170 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 73. 171 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 82. 172 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 84. 173 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 128. 174 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 129.
57
prožíváš to hodně silně. Ale není to trvalý stav, určitě to zas přejde.“175 Po rozchodu Josefovi napíše dopis, v němž vyjadřuje svůj smutek, Josef jej však ani neotevře a považuje dopis za milostný. Proti jeho přístupu se Pavla bouří: „Já ty tvoje papírky číst musím, protože nevím předem, z kterýho šuplete na mě vybafnou! To ti připadá fér, tohleto?“176 Že chce s Josefem zůstat, si uvědomuje ve chvíli, kdy je mu nevěrná, pak dělá vše, aby vztah zachránila. Pravda je ale pro Josefa příliš a hrdinku opouští, zatímco ona touží po jeho lásce. Ve vztahu k jiným lidem však působí dominantně, nedělá si starosti z výslechů na StB, odpovídá povýšenecky na jejich dotazy. Nechce se nadále bavit s kamarádkou, která se dostala k výslechu kvůli ní a ve strachu podepsala souhlas se spoluprácí s StB, veškeré Eviny snahy o navázání na dlouhé roky přátelství chladně odmítá. „To naše kamarádství bylo takovou oázou, skoro jedinou v mým životě, posmrkne.“ – „Tak jsi s ním měla líp zacházet,“ hlesnu.177 Zůstává u zaměstnání uklízečky, zároveň se však stává spisovatelkou. V knihách píše o svých předchozích vztazích, literární tvorba jí umožňuje vyrovnávat se s nepříjemnými zážitky: „...já se tím zachraňuju.“178
Román Théta je, jak uvádí vypravěčka, románem o sestupu hlavní hrdinky z přítomnosti do minulosti, za jejím otcem, s jehož smrtí se snaží vyrovnat. Prochází tedy krizovou situací, z níž se snaží najít východisko. Jak uvádí Perera, za mrtvými se sestupuje do podsvětní říše, cestou musí odložit své oblečení, všechno, co jej spojuje s pozemským světem. Následně musí přijmout a prožít bolest při symbolické smrti, aby se mohl znovuzrodit a dosáhnout tak poznání, stát se nesmrtelným propojením se svými předky. Aby se pak znovuzrozený mohl vrátit zpět na zem, musí učinit oběť.179 Toto schéma iniciace je zachyceno též v románu. Hrdinka prochází mnoha branami do minulosti, ke smrti. Mezi tyto brány patří vstup do samotného trýznivého města hned na počátku knihy, olšanská brána: I touto branou se vstupuje do smrti, často však se jí prochází (...) nejen k bytostem, které už nežijí, ale také k těm, které ani nikdy nežily.180 Dále např. temný průchod vedoucí do minulosti. Motiv svlékání se v románu spojuje
175
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 142. PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 155 177 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 327 178 PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. c.d. s. 69 179 PERERA, Sylvia Brinton. c.d. 180 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 383 176
58
s Eliškou: Kolika svlékání bude třeba, než Eliška Beránková (nebo já?) najde svou konečnou podobu a takto proměněna bude klouzat k němu, do hlubiny jakési tmavé?181 Tato scéna se spojuje se vstupem na jeviště, kde její otec hrál v divadelních představeních roli nemocného básníka. Aby mohla přijít k otci, prochází divočinou, v níž se drama Noc s leguánem odehrávalo. Uvědomuje si, že pokud chce ...dospět až na dno propasti, kde ji čeká Ozářený (takto označuje otce po smrti), musí projít i všemi ostatními událostmi, které na první pohled s jeho smrtí nesouvisejí.182 O sestup se pokouší skrz vanu, ponorem pod hladinu chce vstoupit do podsvětí a být pak vytažena do nebes, která zde představuje šňůra na prádlo. Jako malá dívka si totiž hrávala s loutkami v koupelně, proto se místem utonutí a nanebevzetí stává vana. Prochází i dalšími místy, kde strávila část života, např. do domu, v němž dříve bydlela. Tam, mezi dveřmi uvízne: Vězím mezi dvojím časem – minulostí, do níž jsem chtěla vstoupit (...), a přítomností, z níž jsem chtěla uniknout.183 Ke svému otci se však dostane z divadelního jeviště skrz divočinu, v níž se změnilo město, když sleduje pach lva, šelmy, která jí provázela a chránila v dětství, navrátivší se k ní v dospělosti poté, co byla při demonstraci zbita do bezvědomí. S tím zvířetem, jak začíná tušit, je spojena nějaká naděje, příslib.184 S otcem se setkává, nechápe však, jak je možné, že i po vstupu do podsvětí stále žije. Uvádí pak, že místo vypravěčky samotné zemřela Eliška. To znamená, že musela umřít ona, stala se obětním beránkem, ten úděl byl od počátku vepsán ve jménu, pro které jsem se rozhodla.185 V závěru knihy se dozvídáme, že vypravěčka sestupovala také do románu, aby se zde ukryla světem plným bolesti. V románu se však hrdinka nevydává jenom za otcem, sestupuje také k matce. O jejím životě se dozvídá od své babičky, poté z poznámek v matčiných kalendářích. Za matkou se vydává ve svých představách do jeskyně, kde bohyně Thétis ukrývala pronásledovaného Dionýsa, prochází soutěskou do další části jeskyně, připomínající chrám a přihlíží svému zrození. Iniciaci probíhající v románu lze připodobnit k modelu románu zasvěcení, jaký popisuje ve své teoretické práci Daniela Hodrová. Adept, tedy vypravěčka, prochází vnějším světem (přítomností, divočinou) do světa vnitřního (minulosti) k bytosti středu, kterou zde představuje otec beroucí na sebe různé podoby. Prochází vodou, aby se 181
HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 408 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 478. 183 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 498. 184 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 526. 185 HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město. c.d. s. 538. 182
59
očistila (vana). Vnitřní svět se brání proti jejímu vstupu (uvíznutí mezi křídly dveří, zužující se soutěska vedoucí k matce). Průvodcem při bloudění jí je lev. Proměna následuje po obětování Elišky, od té chvíle je vypravěčka sama sebou, Danielou. Podstupuje-li vypravěčka iniciaci prostřednictvím psaní románu, můžeme považovat za platné, že iniciační předmět představuje kniha samotná. Iniciace v takovém případě obvykle probíhá v knihovně či nakladatelství, připomeňme v tuto chvíli, že hrdinka v nakladatelství pracovala a román píše vypravěčka na psacím stole, který stojí na místě, kde lehával její smrtelně nemocný otec.186
Jak vidíme, většina knih obsahuje motiv sestupu, přičemž u Hodrové představuje hlavní téma. Sestup nebo zasvěcení podnikají hlavní hrdinky, aby nalezly řešení složitých životních situací, vyrovnaly se s během událostí ve společnosti i rodině, aby dosáhly poznání a staly se tak silnými osobnostmi schopnými prosadit svou identitu ve vztahu k partnerovi či svému okolí. V Kočičích životech toho hrdinka dosáhne navázáním na tradici předávanou mezi ženskými představitelkami rodiny z matky na dceru, díky čemuž se vyrovná s traumaty z minulosti, které ovlivňují její současnost. Alena dosáhne rovnováhy přijetím minulosti, zaměřením se na přítomnost a připodobením k madoně chránící všechny své blízké. V knihách Lenky Procházkové se Pavla snaží vymezit vůči dvěma životním partnerům, avšak zasvěcení nedosáhne, vztah se rozpadá, ač se v Očních kapkách zdá, že by svou identitu mohla nalézt. Hrdinka knihy Ryby raky a Théty projdou úspěšně všemi fázemi iniciace. Věra hledá své místo ve světě prostřednictvím knihy, jíž píše a pokusem o navázání kontaktu s předky, snaží se vyrovnat se společností, v níž se cítí osamělá. Viola ztrácí a nachází sebe sama cestou do vlastního nitra, ke své duši. Sestup, cesta k zasvěcení se velmi často pojí s motivem vody, návratu do minulosti a se hřbitovem, místem smrti, kde sídlí duše předků, s nimiž se Věra (ač neúspěšně) a Lída snaží navázat kontakt.
186
HODROVÁ, Daniela. Román zasvěcení. c.d.
60
Závěr Prózy vybrané pro tuto práci zachycují prožívání ženských hrdinek, jejich pohled na svět, v němž žijí, vztah k rodičům, k partnerovi a také hledání vlastní identity. Zobrazení dobových poměrů koresponduje s realitou, vypravěč ukazuje to, co bylo pro danou dobu velmi typické v oblasti každodenního života, zejména problém intelektuálek
sehnat
odpovídající
zaměstnání.
V mnoha
knihách
najdeme
autobiografické prvky, v největší míře v Thétě Daniely Hodrové. Hlavním tématem se u většiny těchto děl stává partnerský milostný vztah nebo manželství, které právě prochází krizí, z níž se hrdinka snaží najít východisko. Zčásti se na krizi podepisují dobové události, větší měrou způsobuje problém to, že hrdinky se prozatím jasně nevymezily vůči svému mužskému protějšku, nejsou ještě silnými osobnostmi. V průběhu děje pak hledají sebe sama, ujasňují si, co je pro ně v životě důležité a následně mají možnost partnerský problém vyřešit. Jako problematická se jeví role ženy v moderní společnosti i rodině, kdy hrdinky buď navážou na své matky a stanou se vyrovnanou bytostí, odmítnou být jako ony, respektive takové, jak své matky vidí, načež přizpůsobí tuto roli samy sobě, nebo v případě knih Lenky Procházkové přejmou matčinu submitivitu vůči manželovi a vztah nefunguje. Dalším společným prvkem je motiv sestupu a motiv vody, spojené s hledáním identity. Ve většině knih také vystupuje jako hlavní postava mladá intelektuální žena ve věku kolem třiceti let. Hledáme-li hlavní rozdíly, pak by se jednalo o Thétu, kde není vývoji partnerského vztahu prostor věnován vůbec, hlavní téma zde představuje vyrovnávání se smrtí otce a sestup k němu, aby hrdinka opět byla vyrovnanou ženou.
61
Použitá literatura: •
BRABCOVÁ, Zuzana. Daleko od stromu. 1.vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. 152 s. ISBN 80-202-0304-4.
•
HODROVÁ, Daniela. Trýznivé město, 1.vyd. Praha : Hynek 1999. 541 s. ISBN 80-86202-32-1.
•
KRISEOVÁ, Eda. Ryby raky. 1.vyd. Brno : Atlantis, 1991. 168 s. ISBN 807108-005-5.
•
KRISEOVÁ, Eda. Kočičí životy. 1.vyd. Praha : Hynek, 1997. 350 s. ISBN 8085906-42-2.
•
KRISEOVÁ, Eda. Misericordia. 1.vyd. Praha : Hynek, 1999. 183 s. ISBN 8086202-54-2.
•
PEKÁRKOVÁ, Iva. Péra a perutě. 3.dopl.vyd. Praha : Maťa, 1998. 258 s. ISBN 80-86013-47-2.
•
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Oční kapky. 2.vyd. Brno : Atlantis, 1991. 328 s. ISBN 80-7108-016-0.
•
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. Toronto : Sixty-Eight Publishers Corp, 1991. 377 s. ISBN 0-88781-220-1.
•
POLÁKOVÁ, Martina. Žánr fantasy literatury v kontextu české kultury. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2011. 49 s. Bakalářská práce.
•
BAUEROVÁ, Jaroslava a Eva BÁRTOVÁ. Proměny ženy v rodině, práci a ve veřejném životě. 1.vyd. Praha : Svoboda, 1987. 306 s.
•
HANUŠKA, Petr. Kriseová se rozmáchla. Tvar, 1997, č. 15, s. 21. ISSN 0862657 X
•
HODROVÁ, Daniela. Místa s tajemstvím. 1.vyd. Praha : KLP, 1994. 214 s. ISBN 80-85917-03-3.
•
HODROVÁ, Daniela. Román zasvěcení. 2. rozšířené vyd. Praha : Malvern, 2014. 335 s. ISBN 978-80-87580-79-0.
•
HODROVÁ, Daniela a kol. ...na okraji chaosu... : Poetika literárního díla 20. století. 1.vyd. Praha : Torst, 2001. 865 s. ISBN 80-7215-140-1.
•
JEDLIČKOVÁ, Alice. Mnou vchází se do trýznivého textu… Tvar, 1992, č. 51/52, s. 19. ISSN 0862-657 X. 62
•
JECHOVÁ, Květa. Postavení žen v Československu v období normalizace. In: Česká společnost v 70. a 80. letech : sociální a ekonomické aspekty. Editoři Oldřich Tůma a Tomáš Vilímek. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i., 2012. 288 s. ISBN 978-80-7285-162-1.
•
JELÍNEK, Milan. Existuje obecný styl ženský a mužský? In: Žena - jazyk literatura: sborník z mezinárodní konference. 1. vyd. Ústí nad Labem : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1996, s. 301. ISBN 80-7044-147-X.
•
JIRSOVÁ, Jana. Autobiograficky laděné prózy českých a světových autorek 2. poloviny 20. století. Hradec Králové : Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2001. 50 s. Diplomová práce.
•
KERÉNYI, Karl a Carl Gustav JUNG. Věda o mytologii. 1.vyd. Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1995. 230 s. ISBN 80-85880-06-7.
•
LEHÁR, J. a kol. Česká literatura od počátků k dnešku. 2. dopl. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8.
•
MACHALA, Lubomír, Erik GILK a kol. Panorama české literatury. Literární dějiny od počátku do roku 1989 [CD-ROM]. Olomouc : Univerzita Palackého 2008.
•
MARKOVÁ, Marta. Olga Havlová a ty druhé: ženy ve vnitřní emigraci. Brno : BARRISTER & PRINCIPAL, 1996 ; Praha : Knižní klub, 1996. 165 s. ISBN 80-85947-15-3. ISBN 80-7176-414-0 (Knižní klub).
•
MOLDÁNOVÁ, Dobrava. Na písčitých půdách. České spisovatelky na přelomu 19. a 20. století. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2011. 119 s. ISBN 978-8086781-18-4 (brož.).
•
PERERA, Sylvia Brinton. Sestup k bohyni: iniciační cesta žen. 1.vyd. Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 2002. 123 s. ISBN 80-85880-24-5.
•
ŠALDA, František Xaver. Slovíčko o ženském umění. In: Kritické projevy 6. Praha : Melantrich, 1951, s. 176 – 183.
•
RANDÁK, Jan a kol. Dějiny českých zemí. Praha : Euromedia Group, k. s., 2011. 1. vyd. ISBN 978-80-242-3205-8. s. 364.
•
WESTONIA, Alžběta Johanna, Proměny osudu. Brno : Atlantis, 2003. 164 s. ISBN 80-7108-241-4.
•
ZACHOVÁ, Alena. Modelovost v současné literatuře psané ženami. In: Žena v české a slovenské literatuře. Sborník z literárněvědné konference konané 14. – 63
15. 9. 2004 v Opavě. Opava : Slezská univerzita v Opavě, 2006, s. 200 – 204. ISBN 80-7248-380-3. •
ZACHOVÁ, Alena. Ženy, které si hrají. In: Homo ludens v literatuře. Sb. z mezinárodní konference konané 10. – 11.9. 2003 v Opavě. 1. vyd. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Filosoficko – přírodovědecká fakulta, Ústav bohemistiky a knihovnictví, 2006. s. 319 – 324. ISBN 80-7248-385-4.
•
ZACHOVÁ, Alena. Hodnotové dominanty v současné literatuře psané ženami. In: Hodnoty a hranice. Svět v české literatuře, česká literatura ve světě. 1.vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 599-605. ISBN 80-8577851-3 (1.sv.)
•
ZACHOVÁ, Alena. „Dcery otcovy“ a ztracené matky: Hledání matek v české próze poslední desetiletí psané ženami. In: V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. Eds. HANÁKOVÁ, Petra, Libuše HECZKOVÁ a Eva KALIVODOVÁ. 1.vyd. Praha : SLON, 2006, s. 361 – 372. ISBN 80-86429-49-0.
•
DENEMARKOVÁ, Radka a Zuzana MALÁ. Slovník české literatury po roce 1945.
[online]
Nestr.
2009
[cit.
12.
4.
2015].
Dostupný
z:
•
HORÁKOVÁ, Iveta: Cesta od dokumentaristiky k fikci v žánru česká ženská literatura. Diplomová práce. [online] Olomouc: 2013 [cit. 12. 4. 2015]. Dostupné z:
•
MACHALA, Lubomír a Veronika KOŠNAROVÁ. Slovník české literatury po roce
1945.
[online]
Nestr.
2008
[cit.
12.
4.
2015].
Dostupný z:
•
NOVOTNÝ, Vladimír a Veronika KOŠNAROVÁ. Slovník české literatury po roce
1945.
[online]
Nestr.
2009
[cit.
12.
4.
2015].
Dostupný z:
•
PAPOUŠEK, Vladimír. Slovník české literatury po roce 1945. [online] Nestr. 2006
[cit.
12.
4.
64
2015].
Dostupné
z:
65
