O dvou lánových vsích osledních několik desítek let máme tak málo času se zamyslet nad krajinou a jejími proměnami. Žijeme své rychlé životy, a přeměňujeme proto svoje okolí jen podle momentálních potřeb a často bez jakýchkoliv vazeb na minulost. Je to zvláštní, ale při vší naší moci a síle nejsme často schopni se v krajině zastavit, rozpoznat všechny staleté vazby mezi ní a lidmi, kteří zde žili. Je zvláštní, že v krajině luk, polí a lesů je hledání vazeb k předkům ještě možné; paradoxně nejtěžší, ale o to více objevné, to je přímo v sídlech. Mezi starými domy, statky, továrnami a železničními vlečkami se skrývá tolik nepoznaného a úžasného, až se člověk diví. Zní to možná nadneseně, ale schopnost cítit s vlastní krajinou vede nejen k budování poněkud virtuálního patriotismu, ale má i celou řadu praktických dopadů ve velmi rozumném využívání země. A nemíním tím vůbec nic lacině a moderně ekologického, ba naopak, krajina je od své přirozenosti konzervativní – to dávní sedláci mívali v sobě schopnost vcítit se do země, žít v ní a s ní a přeměňovat ji pro sebe a svoje následovníky. Pomalu a citlivě, aby si ji podmanili, a přeci jí neublížili. Ve Vratislavicích tato schopnost starých lidí spočívala ve vyváženém soužití s živly. Sedláci zde museli v úctě i houževnatosti vyjít s řekou, horami a drsným klimatem. Bylo to tvrdé, ale ti, kteří to zvládli, neumřeli hlady. Okolní kopce a tvar terénu zásadním způsobem navždy ovlivnily tvar vesnice a způsob žití zdejších lidí. Prakticky vše je ve Vratislavicích ve stráni, domy, pole, louky. Málokdo si dnes uvědomí, jak to bylo kdysi pro zdejší zemědělce složité – orali v těch svazích s kravskými potahy, neustále naklonění ve stráni. Hnůj pro zúrodnění nepříliš kvalitní půdy tahali na vozech, ale i v putnách na zádech do vyšších poloh, odkud jim je voda zase splachovala dolů. Zdá se to dneska až poněkud směšné, ale i ty rozsáhlé louky ve stráních, které jsou od 60. let 20. století postupně zastavovány, byly dávnými vratislavickými sedláky vyrvány z horských lesů a pak po celá staletí opečovávány pro potřeby chovu dobytka a sušení sena. Staří sedláci moudře nestavěli podél svých luk a polí více cest, než bylo potřeba. Propojení mezi jednotlivými částmi vsi zajišťovaly po staletí pořád ty samé cesty a pěšiny. Dalším nepříliš pozitivním předpokladem pro život vratislavických lidí bylo poměrně drsné horské klima. Horské větry, dlouhé zimy a časté deště, to vše snižovalo šanci zdejších sedláků na dobrou úrodu a přežití zimního období. Podle starých obrázků a fotografií byla nejcennější a nejvyužívanější pole ve Vratislavicích ta, která byla směrována k jihu, tedy zejména lány pod lesy Prosečského hřebene a dále pak pole pod Mojžíšovým pramenem. I ta nejlepší byla ale kamenitá a nepříliš úrodná. Zbylé pozemky v severních stráních,
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 07 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/07-08
P
49
například dokonce i parcely na Strážném vrchu, byly čas od času také zorány a osety, ale po většinu své existence slouží spíše jako louky, ze kterých bylo sklízeno seno, nesmírně důležité pro přežití dobytka ve zdejších dlouhých zimách. Ty nejstrmější svahy vypásaly ovce, které trávu okousaly lépe než jakákoliv dnešní motorová sekačka, a louky hned nato pohnojily svými bobky. Právě díky ovcím – po poslední válce téměř zmizelému fenoménu jizerského podhůří – byla řada těžko přístupných míst ve svazích tak pečlivě udržovaná a na starodávných fotografiích působí tak upraveně a hladce, že dnešní člověk tuto velkolepou péči o krajinu přisuzuje jednoznačně lidem. Jakkoliv bylo po celé staletí těžké s horami a drsným klimatem vyjít, Vratislavičtí si zvykli a s krajinou nakládali tak, aby i při vší bídě přírodou daných podmínek v údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem slušně přežili. A naopak – byly to právě tyto drsné podmínky, které daly ve vsi rozvinout jiným možnostem obživy, než bylo obdělávání půdy, a založily tak vlastně mohutnou slávu vratislavického průmyslu, který se prostě v úrodných nížinách s černozemními půdami, překypujícími úrodou, příliš nevyskytuje. S horami a podnebím se obyvatelé Vratislavic smířili, ale se třetím živlem – řekou Nisou – se popasovat dlouho nedovedli. Téměř každoroční záplavy, přicházející z neregulovaného koryta, meandrujícího na dně údolí, devastovaly vše, co jim lidé postavili do cesty. Selská moudrost předků proto nakonec radila ponechat v okolí Nisy pouze to, co tam bylo nezbytné – mlýny, náhony a později i továrny s vodními turbínami. A ti, kdo přeci jen museli mít svůj dům poblíž vody, se zkrátka smířili s občasnými povodněmi, které nebrali tak tragicky jako dnešní člověk, který po většinu svého dosavadního života záplavy vůbec nezažil. Teprve poté, co byla po velké povodni roku 1897 ve Vratislavicích Nisa spoutána do regulací, se řada domů přiblížila natěsno řece. Zprvu se zdálo, že člověk zvítězil nad přírodou a regulace umožní stavět domy prakticky přímo u řeky. Po celá desetiletí to byla pravda. Soužití domů a vody nepůsobilo zásadní problém a až rychlé povodně posledních let, zvedající bleskově hladiny českých řek, přidávají k tomuto rozhodnutí předků nejeden otazník. Jenže my máme posledních několik desítek let tak málo času zamyslet se nad naším životem v krajině. Nad tím, kde a proč kdysi byly staré lány, kudy vedly staré cesty a proč jejich trasy mířily zrovna tudy. Brzy po poslední válce jsme dokonce zapomněli i to, kde tu vždy byla nejúrodnější pole, kde udržovali lidé v uctivém odstupu od své úrody lesy, kde se dařilo jablkům a hruškám a kde se stavěly první vratislavické domy a kde se jen pásly ovce. Možná nás různé povodně či sesuvy půdy, a nedej bože pak neúrody, donutí se ve svém rychlém běhu životem v krajině zastavit a přemýšlet o tom, jak zde lidé kdysi žili a zdali bychom tak alespoň zčásti neměli žít také.
50
an učitel Alfred Appelt z Vratislavic si v prvních desetiletích 20. století, kdy bylo v krajině polí a luk možné spatřit ještě celou řadu původních kontur starého středověkého osídlení, dal tu práci a krůček po krůčku popsal, jak vlastně Vratislavice kdysi vypadaly a jak se postupně vyvíjely. Je to poněkud dlouhé čtení s řadou jmen a letopočtů. Pan Appelt je všechny pečlivě opsal ze starých urbářů, pozemkových, kupních a jiných knih, jež jsou již pro dnešní lidi jen nečitelnými archiváliemi zapadlými prachem. Z jeho oblak však vystupuje 16. a 17. století a s nimi i vcelku věrná podoba obou tehdejších vsí tvořících dnešní Vratislavice. Nadšený patriot by tedy měl nejen přežít dlouhé seznamy neznámých jmen dávných sedláků a jejich potomků, ale měl by se taktéž zamyslet nad tím, co po nich ve Vratislavicích zbylo a co je možné si doposud prohlédnout. Protože v tomto pohledu nepochybně může uvidět i svoji budoucnost.
P
Takovýto pohled na Proseč s Novým Světem se naskýtal návštěvníkům ještě v dobách po 1. světové válce. Zvláštností zemědělců z vratislavického údolí bylo, že při své těžké práci chodili neustále nakloněni ve svahu. Dnes je v těchto místech většina starých, málo úrodných políček přeměněna na louky nebo jsou dokonce zastavěná či zarostlá.
51
Oba díly současných Vratislavic nad Nisou vznikly na konci středověku jako lesní lánové vesnice. Pod tímto zvláštním jménem je možné si představit plánovitou formu osídlení, která se na Liberecku, Frýdlantsku, stejně jako v sousední Horní Lužici a Dolním Slezsku začala objevovat s počátky německé kolonizace ve 13. a 14. století. Tento osobitý způsob ovládnutí původní divoké krajiny se objevil někdy okolo roku 1000 v tehdy neobydleném severním Schwarzwaldu. Odsud se po dvou stech letech rozšířil do duryňské, saské a slezské krajiny a následně pochopitelně i do Čech, kde se objevil v celém severním pásmu od Krušných hor až po Beskydy. Vznik kolonizačních vsí byl jednoduchý. Zakládány byly takzvanými lokátory na příkaz či s podporou vrchnosti coby majitele pozemků. Lokátor vybral vhodné místo u potoka či říčky, podél ní vytyčil cestu a okolo vymezil jednotlivé díly čili lány. Ty se táhly od vody na obě strany až daleko k lesům. Hlavním znakem takového lánu byla veliká délka a malá šířka. Jednotliví osadníci přední díl každého lánu vykáceli, u vody si postavili dům a u něj zřídili zahradu, dále se pak táhly v jejich lánu pole a louky a celý pás končil zbytky původního lesa v kopcích. Lokátor po založení osídlení téměř vždy zůstal s novými vesničany a obvykle pak jako šolc či rychtář s nižší soudní pravomocí provozoval krčmu či mlýn. Bývalo také poměrně časté, že po něm byla vesnice také pojmenována. Proto máme na Liberecku dodnes řadu kolonizačních vsí se jmény původních majitelů, kupříkladu Kunratice, Albrechtice, Heřmanice a mnohé další. Zmiňovaný pan Appelt se také poněkud snově pokusil o rekonstrukci Vratislavic postkolonizační doby. Je to zajímavé čtení: „Kdo z městečka Reichenbergu zamýšlel navštívit náš tehdejší Maffersdorf, měl k užití hned dvě cesty. Bojácnější nátury volily spíše snad cestu přes Rochlici a proti proudu Nisy, jakkoliv kdysi tato také nepříliš pohodlí skýtala, protože v údolí byla jen tu a tam lučinatá místa bez houštin a stromů, nivy, které byly na výhodných stanovištích vyhrazeny pro potřeby panství nebo které patřily jako obecní majetek zdejším obyvatelům. Samotné koryto řeky, vyplněné žulovými bloky a plné zákrutů v sobě zvolené cestě, bylo při dřívějších stavech vody často příliš malé, aby pohltilo po deštích požehnání z mraků. Časté zátopy pustošily skromné louky, a cesta se proto držela poněkud výše na bezpečně položeném úbočí. Sledovala přibližně průběh současné cesty do Rochlice a při ní se nacházela, tak jak je tomu dodnes, jednotlivá stavení. Pěšiny vedly od cesty z kopce k Nise k málo několika takzvaným lučním zahradám. U současné šolcovny se tato prastará cesta střetávala s druhou, dodnes dochovanou cestou. Tou je známá cesta ‚přes kopec‘. Vede kousek za městem skrze hustý nepříjemný les, který končí
52
Mapa původních lánů v obou dílech Vratislavic vytvořená na počátku 20. století na základě historických dokladů učitelem A. Appeltem. Obě části rozděluje tok řeky Nisy. Horní díl zobrazuje stav liberecké strany (Maffersdorf Reichenberger. S.) v roce 1560, dolní díl pak českodubskou část (Maffersdorf Aichaier Seits) v roce 1651. Vymezení vratislavického katastru je zde téměř totožné s dnešním stavem – na západě sousedí s Rochlicí (Röchlitz) a Vescem (Dörfel), na severu s Harcovem (Harzdorf), přičemž nejzazší hranice zde tvoří Harcovský potok (Harzdorfer Bach), a Kunraticemi (Kunnersdorf), na východě pak s Prosečí (Proschwitz) a Rádlem (Radl). Jednotlivé lány s původními rodovými statky (Stammgüter, Höfe) jsou označeny v obou částech čísly; v jižní části je dobře patrné i rozparcelování čtvrtého lánu pro zástavbu čtvrti Nová Ves (Neudorf). Hlavní cesta podél Nisy (Hauprweg) je vyznačena plnou čarou, spojovací cesty (Verbindungsweg) jsou tečkované. Plánek zobrazuje i historické mlýny v obou částech (Mühle) a dokonce i jejich původní náhony (Mühlgraben). Středem obce je kostel (Kirche), vyznačený na svém současném místě křížkem. Od něj se táhne k severu farský statek (Pfarrwidmut) a vlevo od něj je šolcovský lán (Scholzengut).
53
Pohled na střed Vratislavic od jihozápadu krátce po polovině 18. století. Dominantou je již nejen kostel a škola u hlavní cesty, ale i první z velkých staveb ginzkeyovských textilek. Budova zčásti zobrazená u hlavní cesty úplně vlevo uprostřed je stará šolcovna s krčmou.
teprve až u takzvané Mariánské kapličky. Celá oblast současné místní části Nová Ruda, která přirozeně kdysi ještě neexistovala, byla až k místům okolo dnešního pivovaru pokryta lesem. Obě cesty vedly společně až ke kostelu. První pak pokračovala nad jeho budovou ve svém východním směru, druhá odbočila záhy za šolcovnou k jihovýchodu a vedla šikmo svahem k Nise, kterou na místě současného Šenkovního mostu překonávala brodem. Jako Rádelská cesta zajišťovala spojení přes Kovářský vrch (původně Schmiedeberg, později Schlenzberg, dnes Tyršův vrch – pozn. autora) do Rádla, Rychnova a dále do vnitrozemí. Cesta vedoucí kolem kostela východně byla nazývána Hlavní nebo také Kostelní cestou a mířila ke stavením v horní části vsi. Na konci vesnice odbočovala konečně z údolí Nisy vzhůru, někde v místě dnešního Pekla vedla k Hoření Proseči, odkud mířila odbočka přes Prosečský hřeben do Rýnovic. Zdá se, že v údolí Nisy byla na pravém břehu jen nesjízdná cesta do Proseče,
54
zatímco však na levém břehu Nisy byla řádná cesta odbočující od mlýna a vedoucí přes dnešní Lobelbirken a dále údolím. Na horním konci Proseče ale tehdy končil svět a dále se nacházející divoký Brandl nebyl dosažitelný ani po té nejmenší cestě. Od kostela k severu se podél farního statku táhne cesta do Kunratic. Prastará je pak cesta podél mlýnského náhonu, která tvoří obzvláště spojení zahrad u řeky a vede jako tzv. Chlebová cesta ke mlýnu a dále k brodu na Rádelské cestě…“ Ze starobylého popisu dnes již leccos není pravda. Dávno byl zasypán starý mlýnský náhon, vedoucí jakoby napříč areálem továrny na koberce, zanikl i brod pod kostelem, který byl nahrazen bytelným mostem. Tatam je i stará šolcovna a dnes již úplně neznámá Mariánská kaplička kdesi na okraji lesů na Nové Rudě. Ty byly úplně vykáceny a přeměněny nejprve na louky a později zastavěny chalupami a domy. Svůj směr si ovšem uchovala většina původních cest, které tehdy do Vratislavic vedly. Prakticky v původní trase se stále drží cesty do Rochlice i Liberce, vedoucí jak podél Nisy, tak dodnes zčásti starobyle působící trasou v ulici U Sila, kde původní pocestné připomínaly i drobné sakrální památky, například kříž na rušičce či svatý Jan Nepomucký za lékárnou, nedávno bohužel odcizený. Podobně se od tradičního směru neodklonily ani cesty nahoru k Rádlu či na opačnou stranu ke Kunraticím. Poněkud změněna byla jen trasa cesty na Jablonec, která již více jak sto let vede nově přímo po dně údolí Nisy, přičemž původní cesta přes Hoření Proseč pomalu upadla na významu. Cesty přivedly do Vratislavic lidi, kteří se usazovali na obou březích Nisy a obdělávali tu svá pole a políčka. Úplně nejstarší záznamy o životě osadníků z liberecké, tj. pravé strany Vratislavic pocházejí z panského urbáře zřízeného okolo roku 1560. Podle něj žilo v této části vsi 23 velkých sedláků, 6 zahradníků (což byli chalupníci, kteří neměli svoje polnosti, ale pouze malé políčko přímo u domu, tj. zahradu) a 8 podomků. K tomu zde byl samozřejmě rychtář, který měl taktéž své polnosti a dědičnou krčmu v šolcovně, a dále pak ještě díl polí věnovaný nadobro faře k zajištění obživy duchovního správce. Je to dnes těžko představitelné, ale původní severní díl Vratislavic měl na konci 16. století opravdu jen 24 selských hospodářství a pár malých chaloupek. Z těchto domů a dalších hospodářství na druhém břehu Nisy se pak zrodila řada rodů slavných vratislavických jmen, namnoze zde dochovaných ještě v první polovině 20. století. Ze starobylých selských rodin Altmannů, Elstnerů, Fritschů, Ginzkeyů, Glaserů, Hauserů, Ilschmannů, Skolaudů, Schwarzbachů, Ullrichů, Wundraků či Tischerů pocházela
55
poté řada slavných vratislavických mužů a žen. Byli to právě jejich předkové, kteří se kdysi usadili na lužních loukách u řeky Nisy, kde jim lokátor vymezil první úzké díly, které se táhly do dálky k dnešnímu Harcovu a Kunraticím a na druhou stranu pak v druhé vsi k lesům pod Císařským kamenem. Mnoho vody uteklo od té doby v Nise a tvář pravobřežní části Vratislavic byla doslova přeorána, nicméně některé domy při Tanvaldské ulici za kostelem stojí stále tam, kde byly již v polovině 16. století statky nejstarších vratislavických sedláků. Běžná představivost již nám nestačí pro vymodelování obrazu tehdejší struktury jejich polností, protože většina mezí, které ohraničovaly původní lány, vzala dávno za své, poslední zbytky se dochovaly snad jen v louce nad koupalištěm. Původní lány nebyly žádnými malými políčky, naopak – byly velmi rozsáhlé, mnohohektarové. Nejdelší se táhly více jak dva kilometry od vratislavického kostela přes kopec až do údolí Harcovského potoka v Lukášovské ulici, tedy až do míst, které dnes většina Vratislavičáků již za Vratislavice ani nepovažuje, přestože úředně dané katastry se dodnes starých lánů při vymezení území sídel houževnatě drží. Staré urbáře a zčásti i novější mapy stabilního katastru z poloviny 19. století dochovaly i vymezení jednotlivých lánů a jejich nejstarší majitele. První lán se nacházel na samé hranici s Rochlicí, tam, kde je dnes okraj nové výstavby v Zeleném údolí. Roku 1580 patřil jistému Bartelu Leubnerovi. Jeho následovníci si polností vcelku velmi hleděli a na menší je rozdělili teprve roku 1800, tedy po více jak dvou stech letech, což bylo ve Vratislavicích vcelku výjimečné. Nové sídliště v ulici U Sila a zástavby v Krajní ulici dnes stojí zhruba v místě, kde kdysi ležel druhý lán, patřící Hansi Fiebigerovi. Na menší díly byl rozdělen již roku 1737. Dalších deset lánů bylo užších a táhly se od cesty nahoru k harcovskému katastru jeden za druhým až ke třináctému šolcovskému lánu, který společně s lánem dvanáctým a čtrnáctým později zhruba vytvořil prostor pro ginzkeyovský zámeček a park. Ostatně bohatý rod továrníků Ginzeyů vlastnil na počátku 20. století nejen tento lán, ale postupně vykoupil všechny historické lány od osmého po třináctý, a vlastnil tak velkou část nejlepších, k jihu obrácených vratislavických polností. Ale vraťme se zpátky k jednotlivým lánům a jejich nejstarším doloženým majitelům: třetí patřil Beneschovi Schwarzbachovi, čtvrtý Matthesovi Tischerovi, pátý byl Petera Kerbitze a již roku 1766 jej také dále rozdělili na dvě menší hospodářství, která se pak dochovala až do 20. století. Šestý lán patřil Matthesovi Seibtovi, sedmý pak Peterovi Stärzovi, osmý
56
