Portréty historických osobností

Helena Baková

Portréty historických osobností

Nejen grafo­logický pohled

Karel Hynek Mácha Hugo Haas Antonín Dvořák Bedřich Smetana Božena Němcová Josef Němec Theodora Němcová Josef Florian Gregor Johann Mendel Alfons Mucha Petr Bezruč Jaroslav Vrchlický

Na noční obloze září souhvězdí…

Věnuji s láskou Lubošovi, Radce, Martinovi a svým rodičům.

Helena Baková

Portréty historických osobností

Nejen grafo­logický pohled

Karel Hynek Mácha Hugo Haas Antonín Dvořák Bedřich Smetana Božena Němcová Josef Němec Theodora Němcová Josef Florian Gregor Johann Mendel Alfons Mucha Petr Bezruč Jaroslav Vrchlický

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Ing. Helena Baková

PORTRÉTY HISTORICKÝCH OSOBNOSTÍ Nejen grafologický pohled TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00  Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5738. publikaci Autoři odborných pojednání: Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc. Prof. PhDr. Vladimír Just, CSc. PhDr. Jan Kachlík, Ph.D. PhDr. Olga Mojžíšová, Ph.D. Doc. PhDr. Magdaléna Pokorná, CSc. PhDr. Jana Potužáková

Prof. Martin C. Putna, Dr. Prof. RNDr. Jiřina Relichová, CSc. Prof. Vladimír Úlehla Doc. PhDr. Jiří Urbanec, CSc. Prof. PhDr. Viktor Viktora, CSc.

Instituce, které poskytly obrazové dokumenty: Literární archiv Památníku národního písemnictví, Praha; Archiv Národního divadla, Praha; ­Národní muzeum: České muzeum hudby, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Praha; Muzeum Antonína Dvořáka, Praha; Muzeum Bedřicha Smetany, Praha; Archiv Národní galerie, Praha; Státní oblastní archiv v Zámrsku – SOkA Svitavy se sídlem v Lito­myšli; Státní okresní archiv, Jičín; Archiv Mendeliana Moravského zemského muzea, Brno; Památník Petra Bezruče Slezského zemského muzea, Opava Originály kreseb přístupem grafoarte: archiv autorky Odpovědná redaktorka PhDr. Pavla Landová Sazba, zlom a návrh obálky Antonín Plicka Počet stran 248 Vydání 1., 2015 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2015 ISBN 978-80-247-5129-0 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN  978-80-247-9624-6 (ve formátu PDF) ISBN  978-80-247-9625-3 (ve formátu EPUB)



Obsah Úvodem (Blanka Hejtmánková) 

9

Předmluva 

11

Poděkování 

13

Někdy rozevlátý, jindy pedant  KAREL HYNEK MÁCHA Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Karla Hynka Máchy  Grafologický portrét K. H. Máchy v otázkách a odpovědích  Karel Hynek Mácha (Viktor Viktora)

15

Křehkost pod maskou bezstarostnosti  HUGO HAAS Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Hugo Haase  S vnitřním rozměrem lásky (Vladimír Just)

29

Naplněn kouzlem počátků  ANTONÍN DVOŘÁK Přístup grafoarte  Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Antonína Dvořáka  Mistr, jehož myšlení vycházelo z hudby a do hudby se vracelo (Jan Kachlík)  Měl jsem být pravnuk, ne vnuk (rozhovor s Antonínem Dvořákem III.)

39

Přitočen ke slunci, utíká ze stínů  BEDŘICH SMETANA Přístup grafoarte  Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Bedřicha Smetany  Nejen o kresbách Bedřicha Smetany (rozhovor s Olgou Mojžíšovou) Soutěživost mám po předcích (rozhovor s Petrem Heyduškem)

65

15 20 23 25

29 32 35

39 44 49 53 56

65 69 72 76 83

—————————————————  5 ———

Nezpronevěřit se svému srdci  BOŽENA NĚMCOVÁ Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Boženy Němcové  Srovnávací syntéza a interpretace písmových změn  Život Boženy Němcové v letech 1853–1854 a 1861–1862 (Jaroslava Janáčková)

87

Mýtus cholerika  JOSEF NĚMEC Přístup grafoarte  Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Josefa Němce  Josef Němec (Magdaléna Pokorná)

99 99 101 104 108

Grafologie vztahů Partnerská srovnávací studie Boženy Němcové a Josefa Němce  Metodika srovnávací studie 

111 111

87 92 94 95

Spoutaná každodenností  THEODORA NĚMCOVÁ Přístup grafoarte  Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Theodory Němcové  Dora, jediná dcera Boženy Němcové (rozhovor s Vladimírem Úlehlou)

121

Udržet klenbu nebeskou  JOSEF FLORIAN Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Josefa Floriana  Osm florianovských podnětů k zamyšlení (rozhovor s Martinem C. Putnou) Otec hodně pracoval (rozhovor s Gabrielem Florianem) Minirozhovor (s Františkou Jirousovou)

133

Nezměrná činorodost bytí  GREGOR JOHANN MENDEL Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Gregora Mendela  Gregor Johann Mendel (Jiřina Relichová)

149

———  6  —————————————————

121 121 127 130

133 137 140 143 146

149 154 160

171

Stát si za svým  PETR BEZRUČ Grafologický rozbor rukopisů  Grafologický portrét osobnosti Petra Bezruče  Témata grafologického portrétu Petra Bezruče v otázkách a odpovědích  Vzpomínky z Javořinky (návštěva u Zdenky Tomáškové) Profét české literatury Petr Bezruč (Jiří Urbanec)

195

Vůně myšlenky  JAROSLAV VRCHLICKÝ Přístup grafoarte  Grafologický rozbor rukopisů  Vývoj a proměny rukopisu Jaroslava Vrchlického v průběhu jeho života  Grafologický portrét osobnosti Jaroslava Vrchlického  Jaroslav Vrchlický (Viktor Viktora)

209

O autorce 

235

Medailony autorů jednotlivých příspěvků 

237

Okénko do metody psychologie písma 

241

Seznam ukázek rukopisů 

243

Literatura 

245



Ráj ducha za hmotnou clonou  ALFONS MUCHA Vývoj a proměny rukopisu Alfonse Muchy v čase  Grafologický portrét osobnosti Alfonse Muchy  Alfons Mucha (Jana Potužáková) Dědeček věřil v dobro v lidech (rozhovor s Johnem Muchou)

171 181 186 193

195 199 200 202 203

209 211 211 225 230

—————————————————  7 ———



Úvodem Kniha Portréty historických osobností je další z publikací poodhrnujících roušku tajemství významných osobností českého panteonu, která však nebaží po bulvárních zážitcích z jejich života jako mnohé jiné, plnící pulty nejednoho knihkupectví, ale náleží do stejné rodiny holistických děl, jakými jsou například práce Václava Cílka snažícího se pochopit člověka v sounáležitosti s pamětí a duší krajiny. Autorka si vybrala historické osobnosti vysoce oceňované – spisovatele Karla Hynka Máchu, Boženu Němcovou, Josefa Floriana, Petra Bezruče a Jaroslava Vrchlického, skladatele Bedřicha Smetanu a Antonína Dvořáka, malíře Alfonse Muchu, zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela a herce Hugo Haase – a prostřednictvím výrazu jejich písma se k nim snažila přiblížit: pokusit se vystihnout jejich povahové rysy a porozumět jejich jedinečnému vnitřnímu světu. A protože v případě historických individualit je možné dokreslit obraz osobností vědeckými pojednáními, rozborem díla či myšlenkami z korespondence, přizvala ke spolupráci významné vědce a potomky slavných, aby jejich vzpomínky a poznatky vědeckého bádání podpořily či vyvrátily výsledky grafologického rozboru a zobecněného zjištění. „Celek je víc než souhrn jeho částí“ (Aristoteles) a „slyšet je víc než rozumět slovům“ (Karel Čapek). A tak se ponořme do časů dávných i méně dávných, do časů, kdy ručně psané dopisy byly uměleckým dílem a promlouvaly k adresátům nejen svým obsahem, a spolu s Helenou Bakovou a jejími hosty rozbijme sádrové busty klasiků a nalezněme člověka. Blanka Hejtmánková

—————————————————  9 ———



Předmluva Jakým člověkem byla autorka Babičky, malíř Slovanské epopeje či básník Máje? Co vypovídají rukopisy Boženy Němcové a Josefa Němce o jejich vzájemném vztahu? Odráží se v písmu Antonína Dvořáka či Bedřicha Smetany osobitý způsob, jakým skládali svou hudbu? Na tyto a mnoho dalších otázek se pokouší odpovědět tato knížka, kterou jsem psala a sestavovala s velkou radostí. Chtěla jsem se podělit o svou mnohaletou grafologickou lásku – o setkání s historickými osobnostmi prostřednictvím jejich písma. Ráda se potkávám s rukopisy, které napsali lidé před desítkami roků. Prožívám cosi niterně „slavnostního“ či jímavého a stále mě fascinuje možnost, že díky písmu můžeme porozumět i osobnostem z dávných dob před námi. „Oživila“ jsem tedy již hotové grafologické portréty, z nichž některé vzešly též ze spolupráce s historiky a jinými tvůrci, a věnovala se dalším osobnostem z naší společné historie. Velice mě zajímal také badatelsko-historický pohled k jednotlivým portrétům. Proto mě potěšilo, s jakou vstřícností do knihy přispěli oslovení vědečtí historici a dosud žijící potomci daných osobností. V knize naleznete dvanáct grafologických portrétů osobností spolu s pojednáním od historických badatelů a připojeny jsou též rozhovory s příbuznými. Kromě jednotlivých portrétů se v rámci grafologie vztahů můžete seznámit s partnerskou studií manželů Boženy Němcové a Josefa Němce, která z různých úhlů nasvěcuje jejich vztah tak, jak se jeví z rozboru jejich ruko­ pisů. Z rodiny Němcových kniha přináší ještě portrét jejich jediné dcery Theodory Němcové. K portrétům Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Gregora Mendela jsou připojeny úvahy o případných souvislostech symboliky určité nemoci (hluchota, agorafobie a ledvinové onemocnění) s charakteristikami pisatelovy osobnosti, které byly zjištěny z písma. U Jaroslava Vrchlického a Alfonse Muchy je představen ontogenetický (vývojový) rozbor jejich rukopisů, který v čase mapuje proměny jejich písma a souvisejících osobnostních změn. Rukopisy J. Vrchlického a vývoj jeho osobnosti jsou navíc nahlédnuty i z hlediska tzv. individuace podle pojetí švýcarského psychologa C. G. Junga. Kniha obsahuje více než čtyřicet ukázek rukopisů historických osobností. Osobnosti nejsou řazeny abecedně, ale spíš pocitově z vlastního subjektivního hlediska. Věřím, že knížka osloví každého, kdo se rád dívá jinýma očima a zajímá ho další pohled na významné osobnosti z naší historie. Pro čtenáře, kteří mají zájem částečně nahlédnout i do způsobu grafologické práce s rukopisy, připojuji v každé kapitole popis celostních znaků, jimiž jsem zachycovala výraz písma dané historické osobnosti. Stručnou orientaci poskytne „Okénko do metody psychologie písma“ na konci knihy. Hlubším zájemcům je pak celostní grafologická metoda přiblížena prožitkově-poznávací formou v publikaci Psychologie písma (Baková, 2015), která s Portréty historických osobností úzce souvisí. Obě knihy se tak navzájem doplňují. U některých historických osobností je uvedena i ukázka tzv. sebezkušenostní práce s ruko­ pisem prostřednictvím přístupu Grafoarte®. Pojem je odvozen z řeckého grafei = písmo, psaní a latinského artis = umění. V širším smyslu vyjadřuje vztahování se k písmu výtvarnými prostřed-

—————————————————  11 ———

ky, v užším smyslu jde o malování rukopisu. Při malování se na výraz písma ladíme výtvarnou empatií a abstraktní či konkrétní kresbou zachycujeme neverbální „řeč“ rukopisu spolu s jejími ozvěnami v našem nitru. Malování písma předchází vlastnímu metodickému rozboru rukopisu. Účelem je „zviditelnit“ a uvědomit si svůj vztah k danému písmu, abychom do rozboru nevnášeli subjektivní představy o pisateli nebo emoce, jež v nás rukopis vzbudil, či jiné osobní postoje. Přístup rovněž pomáhá lépe se do písma vcítit a naladit se na jeho výraz. Jak konkrétně probíhalo malování rukopisů, popisuji u A. Dvořáka, B. Smetany, J. Němce, T. Němcové, A. Muchy a J. Vrchlického a připojuji též obrázky. S přístupem grafoarte je pak možno se blíže seznámit v knize Psychologie písma (Baková, 2015). I lidé z dob před námi se projevovali mimoslovně, osobitým neverbálním výrazem, v němž se odrážela jejich osobnost a otiskla se též do výrazu jejich rukopisů. Naši předchůdci se podobně jako my vyrovnávali s vlivem dobových sociokulturních norem a adaptovali se svým individuál­ ním způsobem, jenž se rovněž zrcadlí v jejich písmu. Prostřednictvím rukopisů tak můžeme poznávat jedinečnost vnitřního světa nejen současníků, ale i našich předků, a společensky významným osobnostem porozumět jako „obyčejným“ lidem. V knížce jsem si také přála sdílet, alespoň částečně, krásu setkání člověka s člověkem prostřednictvím jeho písma – atmosféru setkání, v níž nás svět druhého může obohatit a dotek s jedinečností jeho osobnosti v něčem dokonce proměnit. Snad se aspoň střípek mého zaujetí psychologií písma, tímto nádherným oborem, přenese i na čtenáře, který, jak doufám, nalezne na stránkách této knihy to, co jej osloví či naplní radostí, a třeba i povznese jeho duši… Helena Baková

———  12  —————————————————



Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří přispěli svým pojednáním nebo rozhovorem ke grafologickým portrétům historických osobností. S mnohými jsme si vyměnili i ručně psanou korespondenci. Byl to pro mě krásný pocit, když jsem znovu po delší době ve schránce nacházela ručně psané dopisy a s potěšením na ně také vlastní rukou odpovídala. Srdečně děkuji panu Antonínu Dvořákovi III. za milé přijetí a obohacující rozhovor o jeho dědečkovi Antonínu Dvořákovi; panu Gabrielu Florianovi, in memoriam, za laskavou ochotu, s níž mě seznámil s dílem svého otce Josefa Floriana, za vzpomínky a rozhovor, který mi poskytl; panu inženýrovi Petru Heyduškovi za příjemné setkání a rozhovor o jeho pradědečkovi ­Bedřichu Smetanovi; paní profesorce Jaroslavě Janáčkové za zájem o grafologický pohled na písmo Boženy Němcové a za povzbuzující korespondenci, kterou jsme spolu vedly, a také za příspěvek o životě B. Němcové; paní magistře Františce Jirousové, pravnučce Josefa Floriana, za písemný minirozhovor ohledně postavy Josefa v její knize Vyhnanci; panu profesorovi Vladimíru Justovi za příjemné setkání a poutavé vyprávění nejen o Hugo Haasovi, z něhož následně vznikl i příspěvek k Haasově osobnosti; panu doktorovi Janu Kachlíkovi za srdečný přístup a zájem, který vyústil v inspirativní esej o Anto­nínu Dvořákovi; paní doktorce Olze Mojžíšové za zajímavý rozhovor o kresbách a osobnosti Bedřicha Smetany a ochotu, s jakou mi zpřístupnila množství jeho rukopisů; panu Johnu Muchovi za příjemný rozhovor o jeho dědečkovi Alfonsi Muchovi; paní docentce Magdaléně Pokorné za vlídnost a milou ochotu, s níž se ujala obsažného medailonku o ­Josefu Němcovi; paní doktorce Janě Potužákové za vstřícný zájem a obohacující příspěvek o malíři Alfonsi ­Muchovi; panu profesorovi Martinovi C. Putnovi za podnětné odpovědi k osmi vybraným tématům z grafo­logického portrétu Josefa Floriana;

—————————————————  13 ———

paní profesorce Jiřině Relichové za zanícené zaujetí a zajímavé pojednání o osobnosti Gregora ­Mendela; paní doktorce Zdence Tomáškové za vlídné přijetí na Javořince a vzpomínání na „staříčka“, jak Petru Bezručovi říkávala; panu profesorovi Vladimíru Úlehlovi za milý a podporující přístup, za pomoc s obstaráváním rukopisů Theodory Němcové a za písemný rozhovor o její osobnosti; panu docentovi Jiřímu Urbancovi za ochotu a zájem, s nímž se zhostil zajímavého příspěvku o Petru Bezručovi; panu profesorovi Viktoru Viktorovi za vstřícný přístup a obsažná pojednání k osobnosti Karla Hynka Máchy a Jaroslava Vrchlického. Děkuji archivářům, kurátorům a dalším vstřícným lidem, kteří mi ke studiu zprostředkovali ruko­ pisné materiály historických osobností, jejichž rukopisy uchovává: Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, Archiv Národního divadla, České muzeum hudby, Muzeum Antonína Dvořáka, Muzeum Bedřicha Smetany, Archiv Národní galerie, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Státní okresní archiv v Jičíně, archiv Mendeliana Morav­ského zemského muzea v Brně a Památník Petra Bezruče Slezského zemského muzea v Opavě. Vřele děkuji paní bakalářce Světle Francové za srdečný zájem, kterým mě vždy inspirativně povzbuzovala, za cenné supervizní odborné diskuze a za velice podnětné připomínky ke grafologickým portrétům osobností v této knize. Upřímně děkuji paní doktorce Blance Hejtmánkové za laskavou pomoc při zprostředkování kontaktů na badatele a příbuzné uvedených osobností, za přínosné jazykové poznámky k textu a za vstřícně pozitivní energii, která mě nabíjela novým elánem. Ze srdce děkuji své rodině za láskyplnou podporu, jež mě vždy nesmírně posilovala, a za chápavou trpělivost v době, kdy jsem se plně věnovala psaní knihy. Poděkování patří také dvanácti osobnostem z naší společné historie, že nám „umožnily“ setkat se s nimi a nahlédnout do jejich jedinečného vnitřního světa. Helena Baková

———  14  —————————————————

KAREL HYNEK MÁCHA * 16. listopadu 1810, † 6. listopadu 1836 český básník a prozaik

Grafologickému setkání s Karlem Hynkem Máchou v dubnu 2010 předcházela žádost České tele­vize o spolupráci na připravovaném dokumentárním filmu Tajemství života KHM (režie I. Bareš) k dvoustému výročí Máchova narození. Práce mě velice těšila a setkání s K. H. Máchou prostřednictvím jeho písma mi přineslo obohacující poznání. Při natáčení mi pak tvůrci filmu položili několik otázek, z nichž některé spolu s odpovědí uvádím po grafologickém portrétu K. H. Máchy.

¦¦Grafologický rozbor rukopisů Podkladové rukopisy k rozboru S Máchovým písmem jsem se setkávala v Památníku národního písemnictví v Praze a prostudovala rukopisy ze tří oblastí – korespondence, literární zápisky a intimní deníky. Seznámila jsem se například s dopisy rodičům, bratrovi, příteli Eduardu Hindlovi, Lori, s intimními deníky, s náčrtem Máje, rukopisem Večer na Bezdězu, deníkem Cesty do Itálie atd. V knize uvádím tyto ukázky Máchových rukopisů: • dopis bratrovi Michalovi z 10/11 1835 (ukázka 1); • intimní deník z roku 1835 (ukázka 2); • dopis Lori Šomkové z 2. 11. 1836 (ukázka 3). K. H. Mácha psal latinkou a kurentem,1 přičemž oba druhy písma mnohdy střídal i v rámci jednoho dokumentu. 1

Německá novogotická kurziva, která vznikla v Německu začátkem 16. století a pronikla i do českých zemí.

—————————————————  15 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

Někdy rozevlátý, jindy pedant

Ukázka 1  Karel Hynek Mácha bratrovi Michalovi z 10/11 1835 (zmenšeno)

———  16  —————————————————

KAREL HYNEK MÁCHA Ukázka 2  Karel Hynek Mácha, intimní deník z roku 1835

—————————————————  17 ———

*

Ukázka 3  Karel Hynek Mácha Lori Šomkové z 2. 11. 1836

———  18  —————————————————

Intimní deník A (ukázka 2) Písmový obraz: zpočátku celkem kontrolovaný a držený, později méně usměrňovaný, nese výraz uspořádanosti, řídkosti (ale šifry jsou zhuštěné), zvýrazněná vertikální přepjatost, proměnlivost, pohyblivost, obratnost. Pohyb: rychlejší, diferencovaný, později méně tvarovaný. Forma: drobnější ve střední zóně, variabilní s nižší vnitřní příbuzností, méně čitelná. Fixace: II (pružnost, svižnost, ohebnost, vzlet), IVa (sevřenost, napjatost), IVb (utlumenost). Rytmus: rytmus narušen přepjatostí, ztlumeností. Individuálnost: osobité, nekonvenční písmo, nekonformní ráz. Harmoničnost: narušená určitou vnitřní nepropojeností.

Intimní deník B Písmový obraz: hustý, kompaktní, převaha formy nad pohybem, forma je pečlivě propracovaná, méně spontánnosti, spíš řízenost, hlídanost, tvarovanost, vypracovaný detail, určitá monotónnost. Pohyb: pomalejší, tvarovaný, řízený, ovládaný. Forma: vyjádřená, lehce monotónní, méně živě proměnlivá. Fixace: IVa (řízenost, drženost, profilovaná forma), IVb (ztlumenost), příměs II (ohebnost). Rytmus: rytmická pulzace narušena sklonem k monotonii a řízenosti. Individuálnost: sklon ke skriptu, i zde určitá osobitost. Harmoničnost: ve smyslu společenském působí písmo úhledně; z hlediska vyváženosti je harmonická rovnováha narušena převahou formy.

Zápisníky Ve srovnání s intimními deníky není v zápisnících výraz řídkosti a je zde méně vertikální přepjatosti. Fixace II (pružnost, ohebnost), IVa (řízenost), IVb (utlumenost).

Dopisy Dopisy Eduardu Hindlovi nesou výraz přirozené uspořádanosti, písmový obraz je hustší, resp. není tak řídký jako například v intimních denících; živost, drobnost; je napsán latinkou, nikoli kurentem. Dopisy bratrovi a rodičům působí dynamicky, pohybově, obratně, šťavnatě, v uspořádanosti je patrná kompaktnost a zároveň rozčleněnost. Dopisy po Lori mají výraz řídkosti, na rozdíl od dopisů rodičům, jejichž písmový obraz je hustší.

—————————————————  19 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

Popis celostních znaků v písmu

¦¦Grafologický portrét osobnosti Karla Hynka Máchy Rukopisy K. H. Máchy vypovídají o mnohostranné, dynamické a činorodé osobnosti s výraznou potřebou aktivity.

Někdy rozevlátý, jindy pedant V Máchově osobnosti jako by se snoubila nespoutanost ducha se smyslem pro řád a strukturaci. Někdy působí jako rozevlátý bohém, jindy jako puntičkářský pedant. Rozevlátost v jeho povaze přináší nepokojnou touhu obsáhnout hojné množství činností, značnou netrpělivost a duševní neklid, též nespoutanost konvencemi a pohrdání upjatě dogmatickými přístupy i dovednost z ledasčeho obratně vyklouznout. Je-li motivován, zvýrazní se schopnost seberegulace a sebedisciplíny. Dokáže pak pracovat vytrvale, s plnou koncentrací, výdrží i trpělivostí. Bývá důkladný, důsledný a houževnatě se snaží věci dotahovat do konce. Narůstá bedlivá pozornost k preciznímu detailu a záleží mu na tom, aby do podrobností zachytil vše, co potřebuje. Z vnějšího pohledu se tak okolí může jevit jako pedant. Přesto řád v jeho pojetí není puntičkářské či dogmatické dodržování pravidel, ale spíš hledání vlastního smysluplného řádu pro utřídění myšlenek a vykrystalizování náhledů a úsudků. Bývá ctižádostivý se snahou o sebepřekonání. Se svou energií mnohdy nenakládá příliš hospodárně, přepíná se a také méně regeneruje síly. Jako by jej vnitřně cosi stále nutkalo k neutuchající aktivitě. Také v myšlení vykazuje živost, hbitost, obratnost a pružné kombinační schopnosti. Má rozvinutý bystrý intelekt a vysoce diferencované vnímání. Vládne intelektuální bdělostí a citlivostí smyslů, jinými slovy, má pozorovací talent se smyslem pro detail.

Rozmanitost prožívání Máchovu osobnost nelze jednoduše „zaškatulkovat“ či výstižně přiřadit k nějakému typu na základě psychologických typologií osobnosti. Je příliš rozmanitý a rozrůzněný ve svém prožívání, myšlení a reagování. Přesto se však pokusme prostřednictvím dvou typologií2 zachytit některé stránky jeho osobnosti. Rukopisný výraz intimních deníků a dopisů pro Lori odráží schizotymně-melancholické polohy Máchovy osobnosti: introvertní přepjatost, odtažitost, uzavřenost a odstup, úzkost, neklid, niternou osamocenost. Oproti tomu písmo v korespondenci příteli, bratrovi a rodičům vyjadřuje více Máchovu sangvinickou, cyklotymní stránku, též s příměsí cholerických prvků. ­Vypovídá 2

Eysenckova temperamentová typologie (sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik) a Kretschmerova konstituční typologie (cyklotým a schizotým).

———  20  —————————————————

Jiskřivost a nejistota Máchův sebeobraz zahrnuje na jedné straně značnou touhu po sebepřesažení, až cosi nutkavě grandiózního ve smyslu potřeby působit jistě, impozantně, s brilantní jiskřivostí. Má v sobě puzení překračovat hranice všeho konvenčního. Zřejmě také mívá pro okolí okouzlující intelektuální charisma. Na straně druhé jej svírají vnitřní nejistoty. Pochybuje o sobě, pochybuje, zda je hoden lásky druhého člověka. Bývá nejistý v navazování blízkých intimních vztahů. Zažívá rozpor mezi neuvědomovaným strachem z citů a nesmírnou touhou po lásce. Obává se intimity, důvěrného sdílení, blízkosti, a zároveň po těchto prožitcích v hloubce svého nitra touží. Mnohdy se tak potýká s pocity izolace, osamělosti, i se svíravou úzkostí, kterou však většinou nemá s kým sdílet. Zachovává si určitý odstup od druhých lidí a nepouští je blízko k sobě. Bývá opatrný, zdrženlivě bdělý až ostražitý. Mívá též pocity odlišnosti až jakési výjimečnosti, které posilují vnitřní osamocenost, neboť pravděpodobně většinou nenachází partnery „na své úrovni“.

Psychické funkce podle pojetí Carla Gustava Junga

3

Máchovo písmo vypovídá o kombinaci introvertního myšlení a introvertního vnímání s příměsí introvertní intuice. Introvertní myšlení: Mácha se řídí a orientuje především podle vlastních vnitřních kritérií, které výrazně ovlivňují jeho intelektuální činnost. Zajímají ho vlastní myšlenky a vnitřní představy. Zprvu mívají nejasné obrysy, čímž posilují Máchovu potřebu uchopit je, rozvinout a ztvárnit. Vnitřní ideje mají pro něho důležitost a mnohdy jimi bývá zaplaven a pohlcen. S tvrdošíjností a svéhlavostí na nich ulpívá ve snaze dát jim zřetelnější podobu. Rád se noří o samotě do svého myšlenkového světa a bohatého nitra. Intelektuálně soběstačný, přetavuje poznatky a prožitky do „myšlenkových sítí“ a může tak okolí přinášet nové pohledy, nové otázky či postoje. Extravertní cítění ve „stínu“ se projevuje Máchovou nejistotou ohledně rozpoznávání skutečných citů svých i citů druhých lidí a potížemi navzájem je sdílet. Odráží se to například

3

C. G. Jung vytvořil koncepci psychických funkcí: myšlení, vnímání, cítění a intuice. Popsal osm psychických funkcí, které vznikají v kombinaci s extravertním nebo introvertním zaměřením (extra a intro myšlení atd.) Dvojice myšlení – cítění a vnímání – intuice jsou protikladné. Podle Jungova pojetí mívá člověk jednu z funkcí hlavní, nejrozvinutější, a případně druhou, pomocnou. V realitě se orientuje a adaptuje převážně prostřednictvím těchto nejdiferencovanějších funkcí. Zbývající funkce pak zůstávají nerozvinuté v nevědomí, v tzv. stínu.

—————————————————  21 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

o mentální i fyzické dynamické pohyblivosti, o radosti z kontaktů s okolím, o uvolněnosti v projevu, šťavnaté živosti a pružné ohebné vzletnosti a také o určité vydražditelné vznětlivosti.

v nepředvídatelných reakcích, má-li pocit, že druzí se nechovají tak, jak čeká. Bývá pak prudší, impulzivnější či vydražditelnější. Introvertní vnímání: V Máchově nitru se vnější skutečnost zaznamenává v subjektivních nuancích, které jsou pro něho velice důležité. Je nadán k zachycování dojmů, přírodních a lidských momentů.4 Extravertní intuice ve „stínu“ pak vnáší do Máchovy osobnosti ostražitou nedůvěřivost. Mohou ho znejisťovat předtuchy něčeho nekalého a špatného. Předjímá nebezpečí skrývající se v pozadí. Rozmanitost Máchovy osobnosti zahrnuje i příměs introvertní intuice, jež občas zaplavuje jeho nitro vnitřními obrazy a představami. Mnohdy bývá zaskočen vlastním intuitivním vhledem do vnitřně „přetavené“ lidské skutečnosti. Shrnutí: Mácha je obdařen pozorovacím talentem. Orientuje se především prostřednictvím rozvinutého intelektu a citlivého vnímání, méně citovým spoluprožíváním či spolusdílením. V citech svých i druhých lidí zažívá nejistotu. Okolí chápe spíš prostřednictvím bystrého postřehu či pronikavého úsudku.

Základní postoje humanistické psychologie Carla Rogerse 5

Empatie (porozumění vcítěním) Mácha se k lidem většinou nepřibližuje niterným rezonujícím kontaktem. V druhých se orientuje obratnou vnímavostí a intelektuálně-intuitivním vhledem. Empatickou naladitelnost na vnitřní svět druhého člověka projevuje méně.

Akceptace (bezvýhradné přijetí) Odlišnost a „jinakost“ druhých lidí akceptuje spíš z jakési zvídavosti a touhy rozšiřovat vlastní pohled na svět. Je rád, když ho kontakt s okolím obohatí. Máchova schopnost bezpodmínečné akceptace je omezována intelektuálním rozletem až jakousi intelektuální nadřazeností. Pravděpodobně mívá odpor ke všemu, co se mu jeví jako banální a ploché, prostoduše konformní a hloupé, těžkopádné či přízemní. Znamená to také, že ve vztazích zachovává určitý odstup, bývá odtažitý, někdy i povýšený s intelektuální převahou. 4

5

Emma Jungová, manželka C. G. Junga, přirovnala introvertní vnímání k vnitřní citlivé fotografické desce, na níž se zapisuje každý detail situace, místa, rozhovoru, atmosféry, vůně apod. (Stevens, 1996) O významných souvislostech psychologie písma s přístupem zaměřeným na člověka podle Carla ­Rogerse, jakož i o projevech empatie a akceptace v písmu je podrobně pojednáno v knize Psychologie písma (Baková, 2015).

———  22  —————————————————

Rozmanitá osobnost K. H. Máchy otvírá prostor pro nejrůznější pohledy. Bývá nahlížen jako despota až démon ve vztahu k Lori, jako romantický básník lásky a niternosti, jako hrdina národního osvobození atd. V dalším textu následují otázky, které mi položili tvůrci televizního dokumentu Tajemství života KHM, a odpovědi, jež vyplynuly z mého setkávání se s Máchovou osobností prostřednictvím jeho písma.

Vztah k Lori Karel Hynek Mácha Lori miloval, anebo pro něj byla spíš přítelkyní po fyzické stránce? Vykazoval jeho vztah k erotice nějaké patologické rysy, či se jedná o normální chování – z dnešního úhlu pohledu? Z písma vysvítá zdánlivý paradox. Mácha, v jehož tvorbě je akcentováno téma lásky, se sám potýká se strachem z citů, z intimity, z citového niterného přiblížení se druhému člověku. Zároveň ale po hluboké lásce nesmírně touží. Tento vnitřní svár zažívá zřejmě jako existenciální ohrožení svého Já – kdyby se druhému v lásce cele oddal a citově s ním splynul, ztratil by sám sebe. A tak se chrání například tím, že se stahuje do sebe, usiluje o soběstačnost a nezávislost, soustředí se spíš na své zájmy. Staví obranné valy své jedinečnosti. Svou osamělost pozvedá na významnou hodnotu a svým způsobem je na ni i pyšný. Jakmile se jeho Já cítí ve vztahu k Lori ohroženo, brání se. Jeho jednání se stává nevypočitatelným – projeví náklonnost, a vzápětí se chová odmítavě, odtažitě, s chladným odstupem. Příkrostí, arogancí a prudkostí se zbavuje svých úzkostí a napětí. Přitom si však nemusí plně uvědomovat, že tím Lori ubližuje. Jde o sebeochranný mechanismus, způsob, jak se zbavuje vnitřní tenze. Také sexualitu, která byla pro Máchu velice důležitá, prožívá odděleně od citů. Lori se tak zřejmě stává spíše jakýmsi sexuálním objektem než blízkou bytostí, s níž by sdílel a citově spoluprožíval intimní vzájemnost. Trápí se pochybnostmi, může-li ho mít někdo opravdu rád. Nejistý v citech potřebuje, aby byl o lásce neustále ujišťován. Lori tak mohl vystavovat zkouškám, kdy například zlehčoval či ironizoval její projevy náklonnosti k němu, choval se tvrdě a žádal tak vlastně důkazy lásky ve smyslu „pokud vše vydrží, má mě asi opravdu ráda“. Potlačovaná touha po oddanosti mohla ústit též v žárlivost.

Šifry v intimních denících Vypovídají šifry v Máchových intimních denících o něčem nestandardním, anebo skutečnost, že si (nejen) o svém milostném životě (ale i o ostatních příhodách) vedl deník, nesvědčí o ničem zvláštním? Sexuální epizody s Lori zašifroval Mácha do svých intimních deníků. Názory na to, proč vlastně části deníků šifroval, se různí. Mně přišlo na mysl několik možných důvodů.

—————————————————  23 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

¦¦Grafologický portrét K. H. Máchy v otázkách a odpovědích

Oblast sexu byla pro Máchu velice důležitá. Mohl ji tak kódovanými záznamy do deníku prožívat znovu. Anebo se v šifrách symbolicky odráží oddělenost Máchova vnitřního citového života od potřeby fyzického uspokojení. Co jej intimněji oslovovalo a zasahovalo (vztahy s okolím), měl potřebu zašifrovat a tím se od toho jako by oddělit. (Zkoumáme-li celkový výraz rukopisu v intimních denících, tak části psané psacím písmem mají jakoby „nehmotný“ vzdušný výraz, kdežto šifry působí spíš „hmotně“, nahuštěně k sobě – jakási oddělenost vnitřního „nehmotného“ prožívání od tělesného „hmotného“ a pudového.) Možná však, že šifrování nemá v kontextu Máchovy osobnosti žádný zvláštní význam a je jen jedním z dalších projevů jeho jedinečnosti. To znamená, že rozmanitost niterného života, schopnost zachycovat jemné dojmové nuance, intelektová rozrůzněnost, psychologický vhled a postřeh mohly vést Máchu k tomu, že měl sklony zachycovat skutečnost v symbolech a šifrách – a to i třeba takových, s jakými se lze setkat v denících. Nic pro něho nebylo úplně jednoznačné a černobílé, vše překypovalo mnohoznačností a významovým bohatstvím. Měl potřebu ne­ustálého hledání a objevování věcí skrytých a objevené pak nekonvenčním způsobem zachycovat – a to i sám pro sebe…

Dílo K. H. Máchy Proč je Máchovo dílo, jaké je? Mácha není příliš závislý na společenských normách. Jeho písmo vypovídá o nekonformnosti, o grandiózní touze přesáhnout sebe sama, o puzení překračovat hranice konvenčního. Pouští se do poznávání věcí, jichž by se konformnější člověk mohl obávat nebo je nechtěl vidět. Má psychologický postřeh, odvahu i vášeň odhalovat věci skryté a originálním způsobem je ztvárňovat. Možná i rád lidi ve svém okolí šokuje.

Mácha očima dnešní doby Jaký by byl Mácha v dnešní době? Pravděpodobně by se i v současnosti od ostatních lidí odlišoval, byl by výjimečný. Dokázal by zřejmě v sobě přetavit různé poznatky a se svým pozorovatelským talentem, intelektovými schopnostmi, nepříliš závazným vztahem ke konvencím, jakož i potřebou zářit, by mohl přinášet nové, neotřelé či hlubší vidění věcí obecně lidských. Zmiňovaný strach z intimity bývá tématem i v soudobých mezilidských vztazích, stejně jako způsoby chování, jakými se s touto úzkostí lidé vyrovnávají. V tomto smyslu je tedy Karel Hynek Mácha nejen jedinečný a osobitý, ale má i mnoho společného s člověkem dnešní doby. Jeho osobnost tak může z různých úhlů pohledu oslovovat a podněcovat k zamyšlení nejen současníky, ale jak se zdá, i generace budoucí.

———  24  —————————————————

Viktor Viktora Uveďme několik konkrétních citací týkajících se Máchovy osobnosti. Jejich porovnání s výsledky grafologického rozboru výrazně konvenují. Miroslav Ivanov cituje koncept dopisu snad ze září 1833, uchovaného v pozůstalosti Karla Hynka Máchy. Text byl několikrát interpretován s odlišnými závěry. Například Pavlu Eisnerovi potvrzoval básníkův titanismus. Oldřich Králík, který rád vyvolával kontroverzní diskuse, připisoval autorství Karlu Sabinovi, jenž dokazoval Máchovu rozervanost. Dopis oslovoval Jana Beneše (1809–1834), Máchova kolegu ze studia filozofického kurzu i práv: „[Jinoch] skloně však se, chtěje utrhnouti růži, zhledne, že z hrobu vykvětá […] hledá ráj v prachu, i nalezne prach – chce obejmouti člověka, a obejme – larvu [masku]. Tak se mně dálo. – A to jest největší trápení ducha, že hledám to, o čem vím, že to není. – Hledám přítele, věda, že mne žádný milovati nemůže […] Noční tmou neprohlédnou plížíme se mezi hroby, vkolo bloudí přístrachy noční, nad námi pomíšený hluk, my sami nejstrašnější larvy. Mnoho, ačkoli nejhlubší tma, chodí jich [s] otevřenýma očima, mezi nimi i já. [Mnoho] jich volá »vidím«, a nevidějí nežli tmu […] strašný obraz vzal jsem s sebou v opětovanou noc a ustrašená zimniční obrazotvornost moje doplnila hrůzy jeho. – To můj svět. – Tím světem bloudím […] vy jdete zemí, má cesta vede peklem […] Každé století snad jen jednoho nalezne takového nešťastníka jako já, kdyby jich bylo více, nebyl by Bůh.“6 Karel Sabina vzpomněl v prvním svazku almanachu Máj na další Máchovu sentenci v rozhovoru s ním, když usedli na břeh Vltavy: „Zdává se mi, že sám do sebe pohlížím a vidím v sobě šírou pustotu; prostý chaos se před zrakem mým hemží, až posléze v šerý mrak se sleje. Ten mrak mne tíží jako olovo. Tušívám, že za ním něco leží, nevím však, co. Trápí mne to, a jest mi pak, jako by trápením mým se pohnul mrak a rozstoupil, a nízkým otvorem jako bych v daleké hvězdné světy prohlídnul a cítím ulehčení […] Nezrozená jakás myšlenka zatoužila po životě, dušička hledala tělo!“7 K. H. Mácha však nepodléhal jen rozervanectví. „Láska k logice vedla jej k logičnosti i v pospolitém životě, tak že i v obyčejném hovoru všemožně se snažil zákonům jejím co možná zadost učiniti; jakákoliv rozprávka nelogická byla mu odporná.“ „Badání o nejvyšších bytostech, pokud duch lidský k poznání jich se povýšiti může, počalo jej tak mocně zajímati, že se všeho dychtivě chytal, co předmětem hlubokého rozjímání svého učiniti mohl, a cokoliv do oboru učení toho zasahovalo, i jemu přístupné bylo. Praktický a plastický duch jeho, naplněn obrazy z velebné přírody, ochraňoval jej před bludnými zálety.“8 Podobně se jeví Máchova osobnost v dopisu rodičům z 21. října 1836, v němž se pisatel také zmínil, jak si představuje zařízení svého litoměřického bytu: „Věci, co bych tu rád viděl […]: 1. sekyrka, 2. kleště, 3. vidlice, 4. lopatka na uhlí, 5. pres, 6. pukličky […], 14. žehlička, 6 7 8

Miroslav Ivanov. Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Praha 1977. S. 135–136. Karel Sabina. Vybrané spisy Karla Sabiny 2. Praha 1912. S. 116. Viz pozn. 7, s. 13, 14.

—————————————————  25 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

¦¦Karel Hynek Mácha

15. moždíř, 16. vál a váleček, 17. kisnu na uhlí […], 20. noční hrnec (cínový), 21. měchačky […], 23. černé sukno na záplaty, 24. ty firhaňky […].“9 V témž dopise líčí K. H. Mácha svou bleskovou reakci a účast při hašení nebezpečného požáru, který vypukl o den dříve a strávil několik stodol na okraji Litoměřic: „V neděli večer ležel jsem na Radobylu […], bylo tma; v tom vyšel v Litoměřicích oheň […]. Běžel jsem do Litoměřic; přirazím asi za ¾ hodiny a jsem přece jeden z nejprvnějších u ohně […], jedenáct stodol, plných obilí, hořelo najednou, a vítr do toho foukal až hrůza […]. Hořely stodoly po obou stranách silnice a vítr hnal plamen přes ni, žádný nechtěl přeběhnout […]. Čtyři z nás se tedy odvážili. Já svlíkl kabát a odhodil klobouk, jeden mi polil hlavu vodou, aby vlasy nechytily; běžel jsem okolo třech po každé straně hořících stodol a za mnou ještě tři muži […]. Mezi dvěma stodolama je krátká zídka, a v té jsou vrata; jedna stodola hořela a druhá ne; ale vrata mezi níma již stály v plamenu […]. Přelezu tedy s kominíkem ty hořící vrata, které zavřeny byly, roztluku závory […], leza pak na stodolu až k hřebenu, sedl jsem si jako na koně, a druzí mi podávali vodu. Já jsem ustavičně střechu políval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždy než jsem vodu vylil, musil jsem si obličej natřít a napít se. Tak jsme tu stodolu a celou tu řadu za ní zachránili.“10 Značně praktický smysl projevil autor Máje rovněž při orientaci ve finančních otázkách. Máj vydal vlastním nákladem 600 kusů (zatím se nikdo nezajímal o sponzorství) v dubnu 1836. Podle kvality použitého papíru byly exempláře rozděleny do tří cenových skupin – 30, 22, 14 krejcarů. Autor měl přesný přehled o prodaných výtiscích. Do začátku června bylo prodáno 350 kusů. Pro rozprodej zbytku zvolil ještě jeden způsob – část vyměnil za beletrii i odbornou literaturu a vyměněné prodával. Neprodělal.11 Třetí tvářnost podoby tvůrce Máje modelují deník a především jeho zašifrované pasáže. Triviální sexualita tu básníka přibližuje živočišné pudovosti. Citace dokládá prolínání zmíněné osudovosti s jistou velkorysostí i cílevědomostí. Máchovy světy však nebyly striktně odděleny, prolínaly: „Pical jsem ji popředu i vkleče pozadu u kamen. Zdá se mi a říkal jsem, že jsem tam byl celý, pak jsme opět mluvili o tom, že někomu dovolila, přála si umřít […]. Když jsem fikal, chtěla, abych šel ven, aby ji to nebolelo, a vtom mi to vyšlo, a jí ne. Šel jsem potom srát, a když stará odešla, přišla za mnou […]. Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda.“12 Komponenty trojí podoby, i když v tomto náčrtu redukované, se však nevylučují. Představují vnitřně rozeklanou osobnost, jíž se ztrácí smysl existence a pro niž není podoba štvance nebo rozervance gestem ani pózou, ani prožitkem, ale nerozlučnou součástí života. Není volbou, ale osudem. Způsobem života se K. H. Mácha také vymykal ustáleným společenským zvyklostem. Na druhé straně táž osobnost je schopna s racionálním rozmyslem uvažovat o zařízení domácnosti, ale především také upravit vlastní život, aby respektoval společenský úzus. Podobné to bylo se 9 10 11 12

Viz pozn. 6, s. 21. Viz pozn. 7, s. 58–59. Viz pozn. 6, s. 322, 325. Alena Wildová-Tossiová. Un poeta romantico ceco. Benátky 1976. S. 60–61. Zápis z 3. 11. 1835. V Čechách vydal Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy v r. 2009 Pavel Vašák.

———  26  —————————————————

13 14 15 16 17 18 19

Úvod povahopisný v 1. svazku Spisů Karla Hynka Máchy. Praha 1845. Jakub Arbes. Karel Hynek Mácha. Praha 1941. Viz pozn. 6. Viz pozn. 13, s. 401. Viz pozn. 13, s. 402. Viz pozn. 7, s. 41–42. Viz pozn. 14, s. 427.

—————————————————  27 ———

KAREL HYNEK MÁCHA

studiem práv. Z deníku lze vyčíst, že se jimi Mácha příliš úzkostlivě nezaobíral. Obsáhlá básnická činnost, ochotničení v Kajetánském divadle a další společenské zájmy dostávaly přednost před dokončením studia. Najednou překvapí nutnost postarat se o budoucí rodinu, postavit se na vlastní nohy a básník uzavírá studium – ve svých necelých dvaceti šesti letech – a po podnětu od kolegy Františka Břetislava Trojana nalézá místo v litoměřické notářské kanceláři Josefa Filipa Durase. Bude třeba řešit další společenský problém – zastřít před litoměřickou smetánkou, že ještě není ženat a že se v Praze jeho partnerce narodil syn. Podobně bude třeba v Praze připravit uzavření sňatku. Připomeneme-li ryze praktické uvažování o zařízení bytu, pak se překvapivě představuje osobnost cílevědomá, energická, činorodá. Její rozeklanost a světobol vůbec neovlivnily ani intimitu privatissima a K. H. Mácha se také představuje jako dominantní, nezdrženlivý mužský element, jednoznačně si podřizující partnerku. Máchovy povahové rysy velmi dobře zachytil Karel Sabina.13 Ze Sabinových poznámek vycházel s širším psychologickým zaměřením Jakub Arbes,14 souhrn vzpomínek současníků sestavil a rozebíral Miroslav Ivanov.15 Arbes popírá jako zásadní rysy Máchovy povahy nadměrnou ctižádost a marnivost. „[…] vše, co zdálo se na Máchovi vrstevníkům jeho ctižádostí a marnivostí, bylo právě jen onou tajeplnou pružinou duševní, bez které jest umělec pouhou anomalií.“16 ­Cituje K. Sabinu: „On požadoval od života více, nežli tento na svém nízkém stupni poskytnouti může; on byl básníkem, a svět, jaký jest, nosí prosaickou tvář.“17 Arbesův souhrnný soud pak Máchu charakterizuje jako ducha samostatného, vyniknuvšího nad průměrem, duchaplného, geniálního, bystroduchého, mnohostranně vzdělaného, snivého a hluboce se zamýšlejícího, bezelstného. Vztahu k ženám věnoval pozornost K. Sabina: „Mácha byl náruživým v lásce jako v životě. Jeho rozčilená mysl hledala za oblíbenou tváří i oblíbené myšlenky a city. On hledal ideály, a nalézal masky.“18 Taková výjimečná osobnost se přirozeně nemůže beze zbytku zařadit do obecných standardizujících představ a musí se z nich vymykat výjimečností. Jinými slovy, génius za svou genialitu vždy platí. Genialita a emocionalita však byly u Máchy vyvažovány jak racionalistickou střízlivostí, tak dychtivostí po poznání – mimo jiné zájmem o cestování, zaujetím pro hradní zříceniny, dychtivostí prožitku – vztah k Eleonoře (Lori) Šomkové. Výjimečnost geniality vyvažovala jak schopnost absolutního soustředění, tak roztěkanost, která ho nutila k nadprůměrným chodeckým výkonům. J. Arbes dospěl k závěru: „ Mácha netoliko jako básník, on ani jako člověk Čech svrchovaně šťastným býti nemohl. Neboť kdož medle z nás, kteří máme jen ždibek citu a známe dějiny – kdo z nás může býti šťastným?“19 Snad jen v ráji srdce. A k tomu ve svém zoufalství dospíval již Jan Amos Komenský, i když v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské relativizoval jistotu onoho ráje vyznáním víry v budoucnost.

HUGO HAAS * 18. února 1901, † 1. prosince 1968 český divadelní a filmový herec

Písmem Hugo Haase jsem se zabývala v souvislosti s připravovanou knížkou Jolany Matějkové Hugo Haas. Život je pes (Praha: Nakladatelství XYZ, 2005), v níž byl grafologický portrét Haasovy osobnosti také uveden.

¦¦Grafologický rozbor rukopisů Podkladové rukopisy k rozboru Prostudovala jsem dostupné originály Haasových rukopisů v Památníku národního písemnictví a v Divadelním archivu Národního divadla v Praze. Uvádím následující ukázky: • dopis (pravděpodobně adresovaný) Karlu Hugo Hilarovi z 22. 3. 1927 (ukázka 4); • dopis Olze Scheinpflugové ze 17. 10. 1967 (ukázka 5).

Popis celostních znaků v písmu Dopisy z mladšího věku Písmový obraz: přirozeně uspořádaný, pružně dynamický, šťavnatý, s energickým elánem, svižný, proměnlivý, živý, spontánně plynoucí a zároveň usměrňovaný, řízený. Poměr pohybu a formy: lehce převažuje forma v celkově pohyblivém písmu. Pohyb: dynamický, energický, středně rychlý se švihem, koordinovaný, splavně usměrňovaný.

—————————————————  29 ———

HUGO HAAS

Křehkost pod maskou bezstarostnosti

Ukázka 4  Hugo Haas Karlu Hugo Hilarovi (pravděpodobně) z 22. 3. 1927 (zmenšeno)

———  30  —————————————————

HUGO HAAS Ukázka 5  Hugo Haas Olze Scheinpflugové ze 17. 10. 1967 (zmenšeno)

—————————————————  31 ———

Forma: jasně vyjádřená s profilovaným detailem, čitelná, variabilní se zpevněností. Fixace: II (ohebnost, uvolněnost, pružná pohyblivost), IVa (řízenost, tvarovanost), příměs IVb (utlumenost). Rytmus: přirozená pulzace písma je narušovaná brzdícími tendencemi. Individuálnost: osobitá obratnost v tvarování pohybové energie. Harmoničnost: souladnost písma je lehce vychylovaná zpevňováním průběhu pohybu.

Dopisy z konce života Ve srovnání s písmem z dřívějšího období je zde patrná výrazná utlumenost písma a úbytek energie, dřívější „šťavnatost“ jako by pohasínala; převažuje fixace IVb, s příměsí fixace II; oslabená rytmická pulzace.

¦¦Grafologický portrét osobnosti Hugo Haase Písmo vypovídá o pisatelově živé dynamičnosti, pohyblivé proměnlivosti, o rozmanitosti jeho prožívání, myšlení a vztahování se ke světu.

Projev ve společnosti Z rukopisu je patrné, že společenská oblast je pro pisatele velice důležitá. Projevuje se jako obratný, bystrý, inteligentní společník, který má dar lehkosti a přirozenosti ve vyjadřování. Vyzařuje jemnou noblesu, švih a graciéznost, hravou samozřejmost a jiskřivou živost. Může tak mít šarm a přitažlivost pro své okolí. Baví druhé a zároveň se těší z toho, že je to právě on, komu se tak dovedně daří rozveselovat ostatní. Potřebuje pozornost okolí, úspěch i obdiv. Dá se říct, že je tak v určitém smyslu závislý na společnosti a její odezvě. Je otevřený a zároveň v jistém smyslu uzavřený, a to i sám vůči sobě. Vstřícně se otevírá novým kontaktům s lidmi, novým dojmům, vjemům a zajímá se o vše kolem sebe. Své úzkosti, zklamání, nejistoty, trápení a bolesti však uzavírá do sebe, i sám před sebou. Pravděpodobně o nich vědí nebo je tuší jen jeho nejbližší lidé. Ve společnosti je většinou nezmiňuje anebo s humorem či ironickou nadsázkou zlehčí svou starost pro pobavení ostatních. Společenská perlivost a bezstarostnost je tak i obrannou maskou, rolí, která ho chrání před problémy, jež by jeho nitro svíraly či zaplavily. Bolestné a nepříjemné věci si nechce příliš připouštět. Snaží se ztotožnit spíš s tou stránkou své osobnosti, která se zaměřuje na vnější okolí, a srší inteligentním vtipem v uvolněném rozmaru. Jako by utíkal sám před sebou do společnosti a do aktivity. Pravděpodobně nebývá rád sám. Možná i z obav, že o samotě by se potlačené věci mohly znovu objevit.

———  32  —————————————————

Pisatelovo prožívání nese známky sangvinicko-melancholického temperamentu, který je překryt rolí, společenskou maskou. Sangvinická splavnost jednání, nenucenost a živost reakcí, pružná přístupnost a přizpůsobivost se snoubí s vnitřní křehkostí, melancholickou citlivostí, dotknutelností, nejistotou až jakousi plachostí či ostýchavostí, vnímavostí pro smutek či nostalgii. Rukopisy z mladších let vypovídají spíše o extravertních tendencích, o potřebě společnosti a zaměřenosti na praktickou realitu. Písmo z let starších odráží zvýrazněné introvertní a melancholické tendence, pocity osamělosti, smutku a pesimismu. Převaha melancholického prožívání je pak patrná v dopise, který Hugo Haas psal rok před smrtí (ukázka 5). Odráží se zde vyčerpanost, velký úbytek sil a celková ztlumenost.

Kultivovanost v konfliktních situacích Pisateli záleží, aby jeho vnější projev byl kultivovaný, a to i v případných konfliktních situacích. Nesklouzává k hrubé agresi. Dokáže si zachovat důstojnost a velkorysost. Snaží se udržet klid a nadhled. V jeho prožívání je i prvek jakési vydražditelnosti, což se může projevovat například tak, že náhle vyšle ironickou špičku, ostřeji formuluje svůj názor, sarkasticky popíchne apod. Střety a spory nevyhledává, ale když vzniknou, má odvahu jim čelit a bránit se. I zmíněná ironie či sarkasmus nebývají primárním útokem jako spíš formou obrany. Není konfliktní typ a disharmonii hůře snáší.

Smysl pro řád se střídá s uvolněnou ležérností Do jisté míry si dokáže učinit od věcí odstup, aby získal objektivnější pohled, zaujal věcné stanovisko, lépe se zorientoval v novém prostředí a situacích. Není pedant. Nesnaží se úporně a precizně dodržovat své plány, ale s ležérností nechává věcem volný průběh. Je v něm i určitý sklon k pohodlnosti, avšak má-li silný motiv, je schopen vytrvat i při rutinnějších činnostech. Přesto mu ale více vyhovuje, když se dění kolem proměňuje a přicházejí nové impulzy.

Osobitá kreativita Vládne uměním improvizace. Jeho schopnost osobité tvořivosti není excentrická, pisatel nepřichází s převratně originálními nápady či výraznými inovacemi. Kouzlo a nekonvenčnost jeho kreativity tkví v něčem jiném. Dokáže totiž s lehkostí a přirozeností sobě vlastní propojit své reflexe a zkušenosti s naladěním se na okolí. Jakoby mimoděk třeba zdůrazní nějaký detail, čímž celá věc dostává nový smysl. Pokud něco zveličí nebo použije pompéznější výraz, bývá to prostředkem, jak zvýraznit kontrast či vetknout do situace výsměšnou konturu.

—————————————————  33 ———

HUGO HAAS

Prožívání

Touha po sebeuplatnění a sebevyjádření Směřuje spíš k věcem budoucím. Jedním z motivů k aktivitě a činorodosti je vnitřní napětí mezi ideály a jejich skutečnou realizací. Pisatelova osobnost je prostoupena profesí, nevykonává ji jen jako něco vnějšího, ale také jí žije. Touží po sebeuplatnění, po uznání a ocenění okolí. Tato touha zároveň posiluje vitalitu a životní elán, schopnost překonávat překážky a snášet stresující zátěž, dodává odvahu pouštět se do nových věcí. Vnáší však do jeho osobnosti i vnitřní neklid. Písmo v dopise, který psal, když mu bylo asi šedesát let a trápila ho nemoc, nese známky jakéhosi vzepětí, snahy přesáhnout sebe sama a nevzdávat se, navzdory, nebo právě proto, že síly ubývají.

Vztahy k ženám Zaměřenost na společnost, navazování vztahů a komunikace s lidmi jsou pro pisatele důležitou hodnotou. Dá se proto usuzovat, že i vztahy k ženám pro něho mnoho znamenají. Jejich přízeň si pravděpodobně získává nejen svým obratným projevem, taktem, galantností, nevtíravou intelektuální dominancí, ale i schopností naladit se na ženino prožívání, naslouchat jí a povídat si s ní. Probouzí v ženě pocit, že jí rozumí, a dokáže se přiblížit její duši. Je v něm něžnost, jemnost, nádech romantismu, až jakási bezbrannost či zaslepenost. Je citlivý a oslovitelný dojmy a nedokáže se příliš bránit, je-li něčím podmaněn či unesen. Rád okouzluje a je rád okouzlován. Možná je to až jakási potřeba zamilovanosti nebo oslněnosti, neboť ho takové prožitky nabíjejí mladistvou energií a inspirací. Jako by se jich nikdy nemohl nasytit. Tato potřeba se v průběhu jeho života pravděpodobně s určitou naléhavostí stále vrací.

Otázka drog

20

Kokain. Přímo z rukopisu samozřejmě nelze usuzovat nebo dokazovat, jestli pisatel bral kokain nebo ne. Lze vyslovit pouze domněnku, že Hugo Haas by mohl být náchylnější tuto drogu alespoň vyzkoušet. Vzhledem k tomu, že je v něm určitá pružná měnivost i chuť experimentovat, může být těmto věcem přístupnější. Navíc mohla sehrát určitou roli i výše zmíněná potřeba probouzet v sobě energii pomocí vnějších inspirativních zdrojů. Jedním z motivů by také mohla být touha po úspěchu, uplatnění se či z hloubi duše prosvítající smutek. Proti užívání drogy zase hovoří spojení inteligence, racionálních schopností, sebekontroly a poměrně realistického hodnocení, i schopnosti uvědomit si případné důsledky svého konání. V písmu je sice proměnlivost a živost, má však svou rytmickou konzistenci a odehrává se v určitém rámci. Pisatel je tedy živě proměnlivý, ale nikoliv ve smyslu, že by nekontrolovatelně podléhal 20

Nad otázkou případného užívání drog u Hugo Haase jsem se zamýšlela na zvláštní žádost Jolany Matěj­ kové, autorky knížky o Haasovi.

———  34  —————————————————

Závěrečný dovětek Závěrem bych ráda vyslovila ještě jednu myšlenku. Setkání s rukopisy Hugo Haase mi umožnilo, abych jej více poznala a přiblížila se jeho vnitřnímu světu. Dotek s jeho osobností prostřednictvím písma ve mně vyvolal přesvědčení, že Hugo Haas dokázal vycítit, co je v člověku opravdové, a že měl lidi rád mimo jiné také proto, že v nich hledal a oslovoval především jejich dobré srdce…

¦¦S vnitřním rozměrem lásky Vladimír Just S panem profesorem Justem jsme se sešli poté, co se seznámil s grafologickým portrétem Haasovy osobnosti. Požádala jsem jej o příspěvek do této knihy. Navázal na „projev ve společnosti“, uvedený v Haasově portrétu, a své vyprávění odvíjel od Haasovy potřeby společenských kontaktů. Samozřejmě, Haas potřebuje bavit druhé, ale zároveň se těšit z toho, že je to právě on, komu se tak dovedně daří rozveselovat ostatní. Potřebuje pozornost, úspěch a obdiv. Ale tady by se dalo namítnout: toto má minimálně padesát, spíš šedesát, možná pětasedmdesát procent herců, protože to je nabíjí, že jsou obdivováni. Kdyby tuto vlastnost neměli, tak by zřejmě vůbec n­ ešli na jeviště ani před kameru, a snad by zhasli i jako herecké hvězdy. Potřebují vnitřně přijetí zvnějška, musí mít vnitřní pocit, že jsou přijati. Jejich – Jungovým termínem řečeno – persona musí být „teď a tady“ akceptována, musí být napřed přijata, a teprve potom mohou být i uvnitř dobří a pravdiví. Takže tuto vlastnost nemá jenom Hugo Haas, má ji naprostá většina jeho kolegů, patří to k profesi. Co měl specificky Hugo Haas kromě toho, že měl obrovský vnitřní temperament i talent ho ukáznit, kultivovanost, vytříbený smysl pro humor, ale i smysl pro řád a formu, to byl zvláštní rozpor mezi jeho vnitřní osobní křehkostí, zranitelností, citovostí a mezi jeho – opět použiji C. G. Junga – personou, tedy maskou, kterou si ve společnosti nasazoval. Za první republiky měl v Praze zvláštní „stolní“ společnost, která se jmenovala Tafelrunda – píše o tom výborně Adina Mandlová, ale i někteří další – a nepsané stanovy této Tafelrundy spočívaly v tom, že kdo nebyl duchaplný a neměl smysl pro ironii (včetně sebeironie), tak si tam prostě neškrtl. To byla společnost, kde se lidi vzájemně permanentně shazovali, takzvaně se utírali, ale bylo to paradoxně z úcty, ne-li z lásky, nebylo to rozhodně z nevraživosti nebo nenávisti. Ale zavítal‑li tam nedopatřením sebeslavnější člověk bez smyslu pro sebeironii a sebeshození, vůbec se nechytal a vícekrát se mezi nimi neukázal. Hugo Haas byl hlavou i hvězdou této společnosti, jež

—————————————————  35 ———

HUGO HAAS

emocím a instinktům a nebyl tak schopen odstupu od sebe a objektivnějšího náhledu. Jde spíš o schopnost, dovednost a umění různorodě reagovat a přizpůsobovat se rozličným životním situacím.

byla jakousi tvrdou dílnou lehké konverzace, a snad i proto si oblíbil jako partnerku třeba Adinu Mandlovou, s kterou tak rád – počínaje veselohrou Život je pes (1933) – točil filmy, protože ona mu dokázala v konverzaci „vracet míčky“, dokázala mu vtipně parýrovat, neboť byla obdařena stejnou duchaplností jako on. Ale – na rozdíl od řady kolegů, včetně Mandlové – pro něj všechno toto byla maska. Touto personou přebíjel hlubokou vnitřní nejistotu ze života i z vlastního herectví, z jeho úspěchu či neúspěchu, smyslu či nesmyslu. Haas měl třeba první překvapivý úspěch hned v jednom z prvních zvukových snímků Muži v offsidu (1931), kdy autor předlohy Karel Poláček si u režiséra Svatopluka Innemanna vymohl, že roli pana Načeradce musí hrát právě Hugo Haas, nikdo jiný nemůže být tím nezapomenutelným židovským obchodníkem a fandou Sparty než on, ačkoli v té době vůbec nebyl ještě žádnou filmovou hvězdou a teprve tato role ho nesmírně zpopularizovala. Ale průšvih tohoto úspěchu byl, že režisér Gustav Machatý udělal kvapně pokračování, Načeradec král kibiců (1933), a na Barrandově chtěli kout železo a dělat další a další díly; mohl to být jakýsi nekonečný seriál o Načeradcovi. Ale už první pokračování sklidilo obrovský ne­ úspěch u diváků i u kritiky. Haas se okamžitě stáhl, znejistěl a už nechtěl mít s Načeradcem nic společného, orientoval se na úplně jiný typ postav a na jiné režiséry (především na Martina Friče a pak už jen sám na sebe). Nebyl tedy typem sebevědomé hvězdy, která o sobě nepochybuje, najede jednou na vlnu úspěchu a už se na ní veze. Měl o sobě obrovské pochybnosti, a to po celý život. V jeho povaze určitě byla inklinace tyto pochybnosti a vnitřní běsy něčím zahánět, ať už to byla droga smíchu, droga společenské úspěšnosti v Tafelrundě nebo třeba kokain či alkohol. Musela být pro něho strašná rána – pád a vyhazov z Národního divadla i od filmu, jak se od něj náhle bývalí kolegové i kamarádi odvrátili, a to z rasových důvodů ještě před příchodem Hitlera. Pád po největších úspěších, po doktoru Galénovi v Čapkově Bílé nemoci (1937), asi jeho vůbec největší roli jak na divadle, tak ve filmu. Je ale potřeba říct, že Haas věru nebyl troškař, že měl obrovské ambice a bral si vždycky co největší sousto: když točil Bílou nemoc nebo předtím film Velbloud uchem jehly (1936), tak si musel i upravit scénář, ačkoli tu byla v obou případech obrovská autorita autorů předlohy (Čapek, Langer). Klidně si klasiky přepsal do vlastních úst. A nestačilo mu, že v obou filmech – a nesčetných dalších – hrál hlavní roli ve vlastních scénářích, musel ty filmy zároveň režírovat a většinou je ještě i sám produkoval. V ambicích opravdový mnohoobročník, v realizacích (což se projevilo zvláště po jeho emigraci a neopustilo jej po zbytek života v Americe ani ve Vídni) často ne vždy úspěšný outsider, což mu určitě na jistotě nepřidávalo. Ale nikdy nic nevzdával, zkoušel stále nové a nové věci, neopakoval se, neustrnul, měl stále otevřené oči, a i když chtěl všechno anebo nic, povedlo se mu vždy jen něco. V Bílé nemoci se mu ovšem povedlo všechno, na scéně i ve filmu, protože doktor Galén byla přesně jeho krevní skupina: role výsostně tragikomická, hořká i směšná. Role směšného člověka, který bojuje proti přesile, ale trvá si až do konce na svém, ač je jeho bitva předem prohrána. A on to ví (zase ta vnitřní nejistota překonávaná vnějším pevným postojem). Jeho prohraná bitva končí hořkou pointou: lidstvo, které mohl před zhoubnou nemocí zachránit, to zdivočelé, fanatické lidstvo ho zlynčuje. Do této postavy vtělil všechny své intuitivní obavy a nejistoty z blízké budoucnosti. Byla to jedna z těch postav, kde se bezezbytku našel. Načeradec byla,

———  36  —————————————————

—————————————————  37 ———

HUGO HAAS

dejme tomu, groteskně komická rovina, která měla také v pozadí smutek, takový ten židovský smutek. A tady to byla tragikomická rovina. Těch rolí pak byla celá plejáda. Zopakujme si ještě jednou, jaká to pro takovou povahu musela být strašlivá rána, když ještě před příchodem Hitlera se ho zbavili kolegové za tak zvané druhé republiky, kdy cítil, že najednou jako se Židem s ním přestávají konverzovat, přecházejí na druhou stranu ulice, a nakonec dostal výpověď. Musel být hrozně raněn, když Smolík a další převzali jeho role v Národním divadle a hráli dál jakoby nic (mimochodem, František Smolík pak hrál po válce i Galéna). Byl skutečně vnitřně zraněn. V Americe, protože pořádně neuměl jazyk a musel se ho dlouho učit, ho z existenčních nejistot zprvu vytahoval třeba geniální režisér Erwin Piscator, který mu dal ještě během války jednu z dalších životních rolí: Pierra Bezuchova ve Vojně a míru. To je opět role jakoby psaná pro Hugo Haase. V podstatě smolař, outsider, vnitřně nesmírně čistý a nejistý člověk, žádný suverén, aristokrat a válečný hrdina ( jako Andrej Bolkonskij a řada dalších postav románu), spíš antihrdina, člověk nejistý, ale ryzí. To je Hugo Haas. Ale takových jednoznačných úspěchů nezažil Haas v emigraci mnoho. Ačkoli se – jako režisér, herec i producent desítek filmů – v tvrdé americké konkurenci neztratil a ačkoli se základního strachu z nesvobody, cenzury a perzekuce v demokratické části světa zbavil, přece jen tvrdé existenční i profesní podmínky a jejich výsledky mu skýtaly více důvodů k nejistotám než k jistotám. Vím prakticky o jediném velkém a nezpochybnitelném Haasově americkém úspěchu, totiž o jeho roli ohluchlého železničáře Horáka ve vlastním autorském přepisu, režii i produkci filmu podle Koptova románu Hlídač č. 47, nazvaném Pick Up (Sebranec), z roku 1951. (Nedávno natočil Filip Renč osobitým způsobem tentýž námět, aniž se jak on, tak kdokoli z kritiků obtěžoval připomenout Haase jako významného předchůdce ve zpracování látky.) A zase jako by ta smutno-směšná postava ohluchlého nádražáka byla psána rovnou pro Haase: ryzí poctivec a smolař, jemuž zahýbá žena a v domnění, že ji neslyší, si před ním nedává pozor; outsider, jenž by se tak rád radoval z toho, že se mu sluch zázračně vrátil, ale namísto štěstí musí spolknout hořkou pilulku: dívat se, jaké divadýlko na něj po celou dobu žena hraje, a musí hrát „navenek“ divadýlko i on (opět: zraněný vnitřek versus vnější maska!), to všechno byla pro herce Haasova založení výzva, jíž beze zbytku využil. Jenže to byla spíš výjimka. Desítky dalších filmů mu poskytly už spíš jen podřadné role, a nešlo-li o vyslovené propadáky, pak šlo o snímky průměrné a dávno zapomenuté, byť vesměs natočené, a zejména zahrané, na standardně kvalitní řemeslné úrovni. To vše zase stupňovalo Haasovu vnitřní nejistotu a smutek, který byl vždy latentně přítomen pod jeho komikou, smutek, jemuž říkají Němci heimweh – on měl prostě touhu po domově. A proto se pak přestěhoval z Holly­woodu aspoň do Vídně, protože tam už byl mentálně i teritoriálně jednou nohou v Čechách. A jakmile to jen trošku šlo, tak přijel do Prahy, setkal se s Peškem, se Štěpánkem, Smolíkem a bývalými druhy, a inklinoval k tomu se sem vracet. Ale zase to nešlo, jednou přestřihnuté kořeny se nedají po tolika letech a hořkých rozchodech navázat, takže se nejistota opět stupňovala. Docházíme tak k základnímu paradoxu: veleúspěšný herec a miláček žen byl vlastně celoživotní outsider. Navenek úspěšný a kultivovaný, uvnitř nesmírně nejistý. Určujícím rysem, možná hnacím motorem jeho herecké energie byla touha to něčím přebíjet: duchaplností, maskou,

vtipem, ironizací sebe i ostatních, často i černým humorem nebo cynickým vtipem, ale vždy uvnitř s vnitřním rozměrem lásky a pochopení. Tento bytostný rozpor mezi přecitlivělou niterností a personou (tj. tím, jak chci, aby mě vidělo okolí, v Haasově případě jako duchaplného bonvivána s trvalým úspěchem u žen) se u Haase promítl i do osobních vztahů: do paradoxního vztahu s milovanou ženou „Bibi“, s níž se v emigraci rozvedl, aby s ní pak žil i nadále – protože nemohl žít bez ní, a to prakticky až do konce života. Praktická „Bibi“ byla pro něj požehnáním, neboť Haas byl člověk pohybující se spíše v oblacích než na zemi, ale zároveň chtěl být producentem, režisérem, organizovat byznys zvaný film, a to ještě ve Spojených státech. Takže v podstatě potenciální sebevrah, člověk, který žil a tvořil podle surrealistického hesla: protože jsem realista, žádám nemožné. Já znám už jenom jednoho takového svobodomyslného herce s vytříbeným smyslem pro ironii a humor a zároveň snílka, klauna i dobrodruha, který trošku víc v USA uspěl – naštěstí se nesnažil produkovat a režírovat, ale o to víc hrát a psát –, a to byl Jiří Voskovec. Také on měl, obdobně jako Haas, nejen vnější noblesu, ale i vnitřní nejistotu, a to i oproti svému duchovnímu dvojčeti Werichovi. Tam, kde byl Werich – v rámci společné klaunské poetiky – vnitřně sebejistý, nelomený a jaksi z jednoho kusu vrostlý pevně do země, tam byl Voskovec o to více intelektuálně znepokojivější, více o sobě a smyslu tvorby i světa pochybující Hamlet než Falstaff. Nevěříte-li, prolistujte si důkladně nedávno vydanou Korespondenci V + W a začnete v rámci klaunské dvojjedinosti rozlišovat dva rozdílné póly téže planety. A zjistíte, že Hugo Haas měl rozhodně blíž k Voskovcovu než Werichovu pólu. Resumé? Hugo Haas je typickým příkladem kultivovaného, vtipného, duchaplného ducha, zrozeného z poetiky společenské konverzace. Jenže to je jen jedna, vrchní strana mince. Tou spodní je nejistota, řekl bych téměř takový až tragický židovský pocit, který jako by intuitivně vycítil úzkost z holocaustu a dalších tragédií dvacátého století. V rolích je to kdesi vespod znát, v hercových občanských postojích jakbysmet. Vycítil, jak se lidé najednou začínají jako na obrtlíku obracet. Kdyby tady Haas žil za komunismu, cítil by něco podobného dál. Tu hořkost z pozorování lidí, beznaděj, nejistotu, skepsi, občas až téměř nihilismus a téměř sebevražedné úmysly přebíjel vtipem, který byl prostě báječný. Opravdický humor totiž vždycky musí mít vespod trošku smutku. A to je Hugo Haas. červenec 2011

———  38  —————————————————

ANTONÍN DVOŘÁK * 8. září 1841, † 1. května 1904 český hudební skladatel

K ponoru do rukopisů Antonína Dvořáka mě vedla touha setkat se s ním jako s „obyčejným člověkem“ a prostřednictvím písma blíže porozumět jeho osobnosti.

¦¦Přístup grafoarte Následují konkrétní ukázky sebezkušenostní práce s rukopisy Antonína Dvořáka přístupem grafoarte spolu s bližším popisem, jak proces malování probíhal. Nakonec vznikly čtyři obrázky (viz kresby 1–4).

Malování rukopisů Antonína Dvořáka Ladím se na Dvořákovy rukopisy (např. ukázky 6, 8) a mám pocit čehosi rozprostraněného a zároveň zpevněného či sevřeného; síla energie; hnědé, oranžové, tmavohnědé pruhy se rozbíhají, obrázek je spíš pohybový než statický; má podobu stromu, jehož kořeny jsou světlejší, méně zakotvené, s dynamicky rozvětvenou korunou (kresba 1). Písmo působí energicky až manicky (např. ukázky 6, 8). Maluji červenou barvou, „po slepu“ obtahuji písmo, občas tlakový náraz. Mám pocit, že pisatel je zmítán vnitřními vzruchy, silné popudy narážejí na vnitřní sevřenost; jako by skrze něj proudila síla a tvůrčí invence, kterou jen zachycuje. Cítím také vnitřní křehkost, úzkost a navenek rozevlátost, vzmach, švih až přepětí. Poté mám potřebu malovat modré oblé čáry, vybarvovat je a tím celý obrázek propojit. Různé detaily se tak samy spojují v celek. Obrázek modře orámuji, mám dojem, že pisatel udrží hranici vůči okolí a není bezmezně rozevlátý, navzdory tomu, že písmo má spíš výraz neuspořádanosti (kresba 2). Maluji „utlumené“ dopisy (např. ukázka 7), fialková barva odráží drobné utlumené písmo. Mám pocit jakési „vyvanutosti“ a vnitřního ticha (kresba 3).

—————————————————  39 ———

ANTONÍN DVOŘÁK

Naplněn kouzlem počátků

Kresba 1  Malování rukopisů Antonína Dvořáka (zmenšeno)

———  40  —————————————————

ANTONÍN DVOŘÁK Kresba 2  Malování rukopisů Antonína Dvořáka (zmenšeno)

—————————————————  41 ———

Kresba 3  Malování rukopisů Antonína Dvořáka (zmenšeno)

———  42  —————————————————

ANTONÍN DVOŘÁK Kresba 4  Malování rukopisů Antonína Dvořáka (zmenšeno)

—————————————————  43 ———

Ke Dvořákovým rukopisům jsem již namalovala tři obrázky, přesto mě ale cosi stále pobízí, abych kreslila dál. Beru modrou barvu a volně zaplňuji plochu. Kreslím klikaté modře stínované čáry vpravo dolů a fialovou je následně doplňuji (kresba 4). Shrnutí procesu malování: Všimla jsem si, že při malování všech obrázků jsem měla napřed potřebu vyjádřit jakýsi vnitřní přetlak. Maluji nepromyšleně, bez plánu, spontánně a mnohdy se ani na celou plochu nedívám. Detaily se sice zabývám, ale opět jen náhodně a bez většího zřetele k celku. Nemám představu o budoucí podobě obrázku. Obkružuji spontánně vznikající detaily a věřím, že nadbytkem pohybu samy vykrystalizují v „to pravé“. Spoléhám, že vznikne něco smysluplně uceleného a nechávám se překvapit, jak vše nakonec dopadne.

¦¦Grafologický rozbor rukopisů Podkladové rukopisy k rozboru S rukopisy Antonína Dvořáka jsem se setkávala v Českém muzeu hudby a Památníku národního písemnictví v Praze. Seznámila jsem se s písmem jeho početné korespondence z různých období života – dopisy rodině, přátelům, nakladateli, hraběti Kounicovi, libretistce Marii Červinkové apod. Pro knihu jsem vybrala následující ukázky: • dopis Aloisi Göblovi ze 17. 7. 1883 (ukázka 6); • dopis Marii Červinkové-Riegrové z 9. 8. 1884 (ukázka 7); • dopis Marii Červinkové-Riegrové ze 4. 8. 1886 (ukázka 8).

Popis celostních znaků v písmu Dvořákovy dopisy jsou velice rozmanité co do výrazu rukopisů. Každý je svým způsobem jiný, přesto však je možné nalézt společné charakteristiky: například převahu pohybu nad formou, proměnlivost, a zároveň vnitřní sevřenost apod. V některých rukopisech je zdůrazněná vertikalita, dynamičnost a rozmach energie, jiné jsou utlumenější, s menším rozsahem a s úbytkem energie. Dopisy rodině mívají poklidnější výraz, je zde méně vertikálního přepětí, i více formy a střední zóna je zdůrazněnější oproti jiným dopisům. Dopisy přátelům bývají méně uspořádané a jsou živější a energičtější. V korespondenci z pozdějších let, tj. z let 1900–1903, je zřetelný úbytek energie a útlum, přesto přetrvává určitá živost a proměnlivost. Rukopisy v dopisech mají odlišný neverbální výraz nejen ve vztahu k různým adresátům, ale mění se i v rámci korespondence pouze s jedním adresátem. Prostudovala jsem několik desítek Dvořákových dopisů, které poslal libretistce Marii Červinkové v rozmezí let 1881–1887. Každý je svým způsobem jiný, svérázný, jsou tam dopisy „divoké“ i „utlumené“, energické s vertikálním

———  44  —————————————————

ANTONÍN DVOŘÁK Ukázka 6  Antonín Dvořák Aloisi Göblovi ze 17. 7. 1883 (zmenšeno)

—————————————————  45 ———

Ukázka 7  Antonín Dvořák Marii Červinkové-Riegrové z 9. 8. 1884

———  46  —————————————————

ANTONÍN DVOŘÁK Ukázka 8  Antonín Dvořák Marii Červinkové-Riegrové ze 4. 8. 1886

—————————————————  47 ———

rozmachem i drobnější s nižší energií apod. Antonín Dvořák tedy sice do určité míry zohledňoval, komu dopis píše, přesto však na jeho způsob psaní mělo zásadní vliv především aktuální citové rozpoložení. Písmový obraz: nižší uspořádanost, proměnlivost, rozevlátost, písmo méně organizované, ale není bezhraniční; pohyblivost, švih, energie, dynamičnost, lehkost a zároveň vnitřní sevřenost až napjatost; rozmach, rozlet; rychlost, svižnost, až mnohdy spěch či hnanost; vertikální přepjatost a nižší střední zóna; rozkolísanost, vybíhavost; neklid, živost, prudkost až živelnost. Poměr pohybu a formy: převažuje pohyb. Pohyb: dynamický, energický, se švihem, i s lehkostí a zároveň sevřený a napjatý, s vertikálním rozsahem až přepjatostí, rychlý, svižný až hnaný, méně pravidelně usměrňovaný, spíš rozkolísaný, vybíhavý, proměnlivý ve svém průběhu; v některých rukopisech je pohyb utlumený s nižší energií, ale přesto živý a proměnlivý. Forma: není příliš propracovaná, i když je vyjádřená, mnohdy sevřená a napjatá, méně čitelná, rozmanitě proměnlivá, variabilní s nižší vnitřní příbuzností. Fixace: v dynamických rukopisech: II (uvolněná pružná dynamická pohyblivost), IVa (řízenost, sevřenost), V (rozkolísanost), i příměs IVb (utlumenost); v utlumenějších rukopisech: IVb, II, lehce i IVa, občas příměs I (rozvolněnost). Rytmus: písmo pulzuje mnohotvárným rytmem, přičemž elastičnost pohybových celků bývá narušovaná sevřeností, vybíhavostí, zdůrazněným energickým vzepětím; variabilní tvarová pulzace porušována vnitřní nesourodostí. Individuálnost: individuální, nekonformní písmo; osobité ve své živé energičnosti, rozpohybovanosti, nespoutané proměnlivosti, v živoucí až živelné rozmanitosti pohybových proudů. Harmoničnost: zdůrazněná rozpohybovanost písma různými směry (převaha pohybu) „ruší pól“ pevnějších a stálejších obrysů (forma méně vyprofilovaná a proměnlivá s nižší vnitřní tvarovou příbuzností) a vychyluje tak písmo z harmonické rovnováhy. Podrobná ukázka způsobu vyvozování významů z celostních znaků v rukopisech A. Dvořáka a vytváření tzv. základního obrazu Dvořákovy osobnosti je uvedena v knize Psychologie písma (Baková, 2015).

———  48  —————————————————

Písmo vypovídá o dynamickém, činorodém, živě proměnlivém pisateli s naléhavou touhou po sebevyjádření.

Styl sebeuplatňování Výrazná potřeba aktivity vyvěrá z hlubin pisatelovy osobnosti. Mívá sklon k hektické až horečné činnosti bez oddechu a ve svých aktivitách se silně emočně angažuje. Jeho pracovní styl nese prvky spontánnosti a improvizační variability. Nemá výdrž a trpělivost vykonávat rutinní, stereotypně se opakující práce. Nevyhovuje mu striktně se držet pevně určené osnovy či naplňovat vnějškově danou formu. Příliš se nedokáže přinutit dělat něco, co nevychází z jeho vnitřních motivů a co mu tudíž nedává smysl. Méně se řídí měřítky druhých, důležitější je vlastní prožitek. Vítá změnu, neulpívá na vykonaném, rád iniciuje nové věci a zavdává rozmanité podněty. Jeho konání bývá mnohdy nepředvídatelné: náhle změní téma, odveden tím, co jej právě zaujalo, asociativní mysl jiskrně spřádá nitky dalších souvislostí. Prodchnut emocemi a dojmy, duševně se odpojí z každodenní praktické reality. V takových momentech pak bývá vzdálen dění kolem sebe, méně vnímá okolí, mívá nižší odstup od sebe. Daná činnost jej plně pohltí. Pouští se i do rozsáhlejších projektů, aniž by je předem více plánoval, zvažoval či se na ně dlouhodoběji připravoval.

Smysluplný řád Pisatel bývá méně vědomě zaměřen na soustředěné uskutečňování pevně vytyčených cílů. Cíle-puzenost většinou převažuje nad cíle-vědomostí. Stimuly k aktivitě pramení z vnitřních i vnějších inspiračních zdrojů, nejde o něco předem záměrně racionálně koncipovaného. Je podněcován intuitivními vpády, nutkán tvořivě transformovat mocné proudy inspirace tak, aby mírnil vnitřní přetlak a věčně nepokojné nitro. Intuitivně hledá řád, který by mu dával smysl. Smysluplný řád v jeho pojetí není určovaný vnějšími pravidly, očekávanou formou či uměle vytvářenou strukturou. Není strnulý, omezující, přesně daný, ale vyrůstá z „plodivého chaosu“. Jako by „cosi“ v pisateli vytvářelo způsoby, jak se sdělit světu. Těžko by vtěsnával emoční mnohobarevnost do předem daných forem. Je spíš podmaňován vlastními vnitřními zákonitostmi, pohnut a proměňován zakoušenými emocemi. S lehkostí a zručnou obratností „nasvěcuje“ či prosvěcuje“ detaily prožívaných citových variací, aby posléze nacházely svůj „tvar“ a zrodily se v citově uspořádaném celku.

—————————————————  49 ———

ANTONÍN DVOŘÁK

¦¦Grafologický portrét osobnosti Antonína Dvořáka

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.