Porozumění infekcím: Nejde o bitvu, ale o generální úklid
Autor: Philip Incao, M.D. Originál článku najdete zde: http://philipincao.crestonecolorado.com/index_htm_files/Infection.pdf Převzato z webu: http://www.belousovi.cz/zajimavosti/Pohled_na_infekce.htm Jednou jsem ve své praxi viděl mladého Afričana, který na mě udělal dojem klidnou důstojností a zářivým zdravím. Zeptal jsem se ho, co jeho rodiče dělali, když jako dítě dostal horečku. Odpověděl mi, že ho zabalili do pokrývek, aby se zpotil. „Měřili vám někdy teplotu?“, ptám se. Zasmál se a potřásl hlavou. „Ne, bylo to jiné, než jak to děláte tady.“ Často slýcháme, že americká medicína je nejpokrokovější na světě. Je to pravda v některých oborech medicíny, ale v jiných bychom mohli používat alespoň trochu hluboké moudrosti, která je stále součástí lidové medicíny v rozvojových zemích. Myslím, že to platí zejména pro náš moderní přístup k léčení nemocí, kterým běžně říkáme infekce. Když nás postihne nachlazení nebo chřipka, většina z nás si myslí, že stres nebo něco jiného oslabilo naši odolnost a dovolilo tak viru nebo bakterii vstoupit do našeho těla, kde se začne množit a napadne nás zevnitř. Myslíme si, že to je infekce, že nám nový virus nebo bakterie způsobily nemoc a že se budeme cítit lépe, jakmile je náš imunitní systém zlikviduje. A když se necítíme lépe dostatečně brzy, hledáme léky nebo antibiotika, které je zlikvidují efektivněji. Tento scénář dobře popisuje způsob, jakým v dnešní době téměř každý (včetně lékařů) uvažuje o stavech, které v tomto článku nazývám akutní infekční/zánětlivé nemoci, jako jsou virózy, chřipky nebo faryngitidy. Tato běžně uznávaná představa ale neodpovídá faktům. Je to zavádějící nepochopení typické pro zjednodušující, chabé a na strachu založeném myšlení, které je překážkou pokroku v mnoha oblastech dnešního života. Pokud infekci definujeme jako přítomnost cizích mikroorganismů (např. bakterií a virů) uvnitř našeho těla, pak jsme všichni neustále infikováni od okamžiku narození až do smrti. Jsme nositeli miliard mikrobů, včetně zárodků různých nemocí, přesto jen občas onemocníme. Většina z nás jen velmi zřídka onemocní akutní infekční/zánětlivou nemocí, horečkou, nachlazením nebo bolením v krku a myslíme si, že tomu je tak proto, že máme silný imunitní systém, který naše tělo ochrání před infikováním. To je nebezpečný omyl, který nás udržuje ve falešném přesvědčení, že jsme zdraví, přestože tomu tak není. Je šokující dozvědět se, že více než sto let výzkumu a vědeckých důkazů ukazuje, že nás imunitní systém nechrání před infekcí mikroorganismy. V 19. století v době vzniku Pasteurovy teorie, se mělo nejdříve za to, že zdraví lidé nejsou infikováni bakteriemi a jen ti nemocní jsou nakaženi. Tento předpoklad byl brzy vyvrácen, protože vědci zjistili, že většina lidí infikovaných patogenními zárodky byla zdravá a jen malá část z nich onemocněla. Většina lidí, kteří byli infikováni např. tuberkulózou, nikdy tuberkulózou neonemocněla, ale trpěla jen stejnými záněty dýchacích cest, kašlem a nachlazením jako ostatní. Infekce sama o sobě nestačí k tomu, abychom onemocněli zjevnou nemocí. Je potřeba ještě něčeho. Většina z nás žije v harmonii s určitým množstvím patogenních zárodků v našem těle, aniž bychom onemocněli. Za to můžeme děkovat imunitnímu systému, který je neustále bdělý a aktivní pod úrovní našeho vědomí a udržuje tuto extrémně rozmanitou a rozsáhlou populaci mikroorganismů pod kontrolou. Proto, abychom onemocněli, není nutný vstup nových zárodků do našeho těla. Nemoc způsobí náhlé a excesivní pomnožení určitých zárodků, které v nás žily již nějakou dobu, krátkou nebo dlouhou. V některých případech je vstup nového zárodku do těla následován rychlým množením a v jiných případech tento zárodek zůstane v latentním stavu po dlouhé roky nebo dokonce po celý život a my neonemocníme.
Tato důležitá skutečnost nevzbuzuje příliš mnoho pozornosti a často je dnešní medicínou naprosto ignorována. Většina z miliard mikroorganismů, které obývají naše tělo od kojeneckého věku, s námi mírumilovně koexistují nebo nám dokonce pomáhají udržet naši vnitřní ekologickou rovnováhu, jako např. acidobacilus žijící v našich střevech. To je naše normální flóra. Vědci také identifikovali malou menšinu zárodků, které nazývají patogeny, které se podílejí na lidských nemocech, jako jsou streptokoky, stafylokoky, původci tuberkulózy, záškrtu atd., ale i ty jsou mnohem častěji překvapivě nalézány v mírumilovné koexistenci se svými nositeli, než aby způsobovaly nemoci. Tento stav nazýváme latentní neboli spící infekcí, nebo zkrátka stavem nosičství. Tyfová Mary byla známým příkladem ze začátku 20. století. Kuchařka, sama zdravá, byla nosičkou salmonelové bakterie a přenášela ji na druhé. Někteří z nich těžce onemocněli, ale mnoho dalších zůstalo zdravými, přestože byli infikováni. Jak uvádí ve své učebnici z roku 1950 prominentní mikrobiolog Rene Dubos, stav nosičství není vzácná imunologická zvláštnost. Ve skutečnosti je infekce bez nemoci spíše pravidlem než výjimkou. Patogenní zárodky typické pro komunitu jsou běžně usídleny v tkáních velkého procenta zdravých lidí a přesto dochází ke zjevnému onemocnění jen u velmi malého procenta z nich. (1) To nás vede k otázce, kterou si Rene Dubos, zjevně jediný mezi svými kolegy, kladl po zbytek svého života: „Pokud jsme po většinu času schopni mírumilovně koexistovat s patogenními zárodky v našich tělech (skutečnost, kterou Pasteur patřičně nebral v úvahu), co se děje, když se náhle začnou rychle množit a my onemocníme? Zeslábla naše obrana a dovolila mikrobům se pomnožit a zaútočit (což je myšlenka, která nás tak děsí) nebo se množí prostě jen proto, že se narušila biochemie našeho těla a náhle zvýšila přísun jejich hlavní potravy?“ Druhý uvedený názor není nový, postulovali ho Pasteurovi současníci. Vědci jeho doby včetně Clauda Bernarda, Rudolfa Virchowa, Rudolfa Steinera a Maxe Pettenkofera zastávali názor, že rozhodujícím faktorem u infekčních nemocí není mikrob sám, ale hlavně zvláštní stav pacientova vnitřního prostředí - terénu, který vede k přednostnímu množení konkrétního mikroba. Při tomto pohledu nejsou mikroby predátory, ale mrchožrouty, kteří se krmí na toxických látkách produkovaných nerovnováhou, nemocí a rozkladem v těle hostitele, stejně jako se mouchy krmí na odpadcích a exkrementech. Pro tyto vědce znamenalo zabití mikrobů, aniž by se vyřešila nerovnováha terénu hostitele, totéž jako zabíjení much v zaneřáděné kuchyni, aniž by se kuchyň uklidila. Pettenkofer dokonce vypil zkumavku s virulentními bakteriemi cholery, aby dokázal, že mu neublíží, pokud je jeho vnitřní prostředí zdravé. Zjevně bylo, protože vypití bakteriálního koktejlu pro něj nemělo žádné patologické následky. Avšak byla to teorie infekčního zárodku, jejíž čas nadešel, a z mnoha důvodů brzy převážila představa mikrobů jako zákeřných predátorů nad názorem, že jsou jen oportunistickými mrchožrouty. Triumf konceptu mikrobů jako predátorů vedl k masové změně v uvažování lidí o akutních infekcích, jako je rýma, spalničky, zápal plic, spála, tuberkulóza, tyfus, neštovice atd. Od dob antiky se těmto nemocem říkalo zánět, zápal, což doslova znamená oheň uvnitř (in-flammation). Římský autor Celsus již v prvním století před Kristem podal klasickou definici zánětu, kterou se lékaři dodnes učí: proces v těle připomínající oheň, projevující se horkostí, zarudnutím, otokem a bolestí, tj. calor, rubor, tumor, dolor. Tyto kardinální symptomy zánětu, i když nejsou zevně viditelné, charakterizují všechny záněty od uhříku po zápal plic. Naši předkové se také ze zkušenosti naučili, že mnoho akutních zánětů, jako je mor, neštovice, spalničky, tuberkulóza atd. je nakažlivých neboli přenosných z člověka na člověka. Neznali ale těsný vztah mezi mikroby a těmito akutními záněty a nakažlivými nemocemi. Od doby Pasteura tyto nemoci chybně považujeme za akutní infekce, čímž myslíme, že vstup nového mikroba do těla (infekce, nákaza) spustí nemoc. Jak jsme viděli výše, nejde o prvotní vstup neboli infekci mikrobem, který spustí nemoc, ale spíše o náhlé množení mikrobů, kteří již v těle po nějakou dobu sídlili. Lidé se infikují širokým spektrem mikrobů z okolí po celý život, jak se mění prostředí, přesto tato celoživotní infekce nevysvětluje, proč dochází k akutním nemocem o nic více, než jsou dopravní nehody vysvětleny skutečností, že jejich oběti jsou dlouholetými řidiči. Infekce sama o sobě není nemocí, je to normální stav a kontext, ve kterém dochází k akutním zánětům. Jak jsem uvedl výše, musí dojít ještě k něčemu jinému, co vede k tomu, že se určitý
kmen mikrobů (jako např. streptokok, kterého máme téměř všichni v sobě) začne náhle množit a spustí děj, který by se správně měl nazývat akutní se streptokokem související zánět spíše než akutní streptokokový zánět. Musíme své myšlenky a slova přizpůsobit realitě. Skutečnost, že nákaza streptokokem může předcházet zánětu o dny, měsíce až roky, je zásadní pro porozumění tomu, jak a proč dochází k akutní zánětlivé nemoci. Proto je termín akutní streptokoková infekce používaný lékaři i laiky nesprávný a vytváří nesprávnou představu o nemoci v našich myslích. Nesprávná představa je, že streptokok nás napadl z okolí a útočí na nás. Co je nejdůležitější, tato nesprávná představa vede k neadekvátním pocitům a akcím lékařů, pečovatelů a pacientů, kteří musí reagovat na nemoc. Tento mentální obraz je tak mocný, že v jeho důsledku dochází k závažným škodám. Důsledkem představy mikrobů jako predátorů jsou milióny zbytečných předpisů antibiotik, tisíce poškození a úmrtí jako reakce na léky, včetně 450 úmrtí ročně pouze na paracetamol. Motorem pohánějícím toto neadekvátní a nebezpečné užití antibiotik a protizánětlivých léků je strach pocházející z nesprávné představy, že kdykoli máme horečku, bolesti, překrvení a další symptomy typické pro akutní zánět, jsme obětí útoku mikrobů. Nyní přejdeme k dalšímu důležitému a běžnému omylu týkajícího se akutních infekčních/zánětlivých nemocí. Prvním omylem je, že infekce není normální a způsobuje nemoci. Pravdou je, že infekce je normální stav, protože všichni jsme nositeli různých mikrobů, ale přesto onemocníme jen zřídka. Druhým omylem je, že symptomy akutní nemoci, jako je např. spála, obrna, neštovice nebo chřipka, jsou způsobeny virulentností bakterie nebo viru, které, jak si představujeme, napadají tkáně našeho těla. Myslíme si, že čím je nám hůře, tj. čím jsou intenzivnější symptomy, tím horší mikrob nás napadl. Během více než 30 let lékařské praxe jsem zjistil, že tento předpoklad sdílený téměř všemi lékaři a jejich pacienty, vede k iracionálnímu strachu a zbytečnému užití léků mnohem více, než jakýkoli jiný strach. Zmatení vychází ze skutečnosti, že při akutní nemoci vidíme dva opačné děje, ke kterým dochází současně. Tím prvním je, že bakterie nebo virus se v našem těle množí. Kdyby byly mikroby predátory, očekávali bychom, že jejich množení bude doprovázeno nejintenzivnějšími symptomy, ale to se neděje. Větší část množení mikrobů, které si mylně představujeme jako vnitřní útok, probíhá v inkubační době, kdy nemáme žádné nebo jen minimální symptomy. Viry a bakterie mohou v těle proudit ve velkém množství a mohou dokonce vycházet z našeho těla ven v hlenu a stolici, aniž bychom si byli vůbec vědomi toho, že v nás začíná nemoc (možná kromě mírné únavy a bolesti hlavy). Tyto symptomy se mohou objevit na konci inkubační doby během několika dnů prodromů těsně před vypuknutím rozvinutého onemocnění. Když skončí inkubační doba a objeví se všechny akutní symptomy (horečka, bolesti, slabost, podrážděnost a často úzkost), vypadá to, že jsme byli napadeni, ale ve skutečnosti vnitřní proces způsobující naše symptomy není bitva, ale intenzivní úklid. Uvedl jsem, že infekční/zánětlivá nemoc je společná manifestace dvou oddělených událostí. Tyto události souvisí v kontextu nemoci jako reakce s akcí. Když srovnáme nemoc s úklidem, akce je postupné, téměř nepozorované nahromadění špíny a prachu (spolu s malinkými stvořeními, která si v prachu a špíně vytvoří své domovy) v domě a reakcí je náhlé rozhodnutí hospodyně obrátit dům vzhůru nohama a důkladně ho vyčistit. V domě, stejně jako v lidském těle, způsobí gruntování mnohem větší zmatek a narušení běžného pořádku (i když nezbytného), než hromadění špíny a nepořádku. Náš imunitní systém je hospodyní našeho těla. Obvykle si svou práci dělá tiše a likviduje a vylučuje mrtvé buňky a odpadní látky z těla ven. Je to velmi důležitá, neustále probíhající udržovací úklidová práce našeho imunitního systému, která udržuje zdraví a integritu našeho organismu. Od narození až do smrti nikdy neustává a je zodpovědná za naše zdraví. Ale občas se náš imunitní systém rozhodne, že je potřeba vygruntovat. Tehdy začne lítat prach a my onemocníme! Pokud vás zajímá, jaká je role mikrobů v tomto přirovnání, jsou to mouchy, mravenci, švábi a myši, které žijí v domě v různých zákoutích, kam úklid nedosáhne a živí se drobečky a kuchyňskými zbytky, které se v domě hromadí.
Funkcí imunitního systému je vytvořit zánět. Zánět, jak název napovídá, je jako požár v těle, který spálí odpad spolu mikroby, které se jím živí a vyčistí tělo. Proto je to náš imunitní systém, který nám způsobí nemoc tím, že vytvoří zánět, aby vyhnal infekci a očistil nás. Prvním krokem při akutním zánětu je akumulace buněčného odpadu a toxických produktů našeho metabolismu. K tomu dochází hodiny až roky před akutní nemocí a my si toho nevšimneme, protože tělo má různá místa, kde může skladovat toxiny, aby nás nedráždily a netrávily. Druhým krokem je uvolňování určitých toxinů ze zásob a množení bakterií, které jsou přitahovány k nyní dostupným toxinům, stejně jako jsou mouchy přitahovány k odpadkům. Uvolnění toxinů může být spuštěno expozicí nemocné osobě, vůči jejíž infekční/zánětlivé nemoci jsme bezbranní a otevření. Tak chytíme nemoc a tento druhý krok definuje její inkubační dobu, ve které se bakterie nebo viry rychle množí a nepůsobí žádné větší potíže. Tento druhý krok se liší podle toho, jde-li o bakteriální nebo virovou nemoc. Při bakteriální nemoci jsou určité druhy bakterií přitahovány k určitým toxinům, které se uvolnily a jsou jim během inkubační doby dostupné. Při virové infekci jsou viry samy speciálním druhem toxického odpadu, který je uvolňován buňkami, když jsou provokovány stresem (např. relaps oparu) nebo přenosem nemoci od jiné osoby. Tyto dva kroky, postupné hromadění a skladování toxinů po dny až roky, které je následováno jejich rychlým uvolněním ze zásob a množením mikrobů během inkubační doby, tvoří akci a ta vyvolá třetí krok – reakci imunitního systému, který vyčistí dům. Intenzita symptomů naší nemoci je přímým vyjádřením intenzity reakce našeho imunitního systému. Čím je náš imunitní systém (hospodyně) silnější, tím více prachu a smetí rozvíří a tím nemocněji se cítíme. Mám-li pravdu ve svém tvrzení, že akutní infekční/zánětlivá nemoc je ve skutečnosti intenzivní úklid a nikoli boj proti predátorským mikrobům, pak by lidé se silným imunitním systémem (a tedy i intenzivnějším úklidem) měli mít silnější akutní zánětlivé symptomy než lidé se slabším imunitním systémem. Zánětlivými symptomy myslím bolest, zarudnutí, otok a horečku následované výtokem hlenu, hnisu, vyrážkou nebo průjmem. Ve své lékařské praxi jsem opakovaně viděl, že silnější a robustnější děti onemocněli intenzivněji a prudčeji (avšak vždy s dobrým výsledkem) než slabší, bledé a alergické děti. Dobře si pamatuji jednoho chlapce, u kterého byl později odhalen vrozený defekt imunitního systému. Jeho matka s ním často přicházela do ordinace, protože se cítil špatně a slabý. Obvykle u dětí, kterým není dobře, lze najít nějaké známky zánětu v těle, zarudlé hrdlo, ucho, zánět plic nebo dutin, horečku, zvětšené uzliny atd. Ale u tohoto chlapce jsem nikdy nic takového nenašel. Nevykazoval žádné známky zánětu a žádné symptomy kromě pocitu únavy a nevůle. Krevní testy ukázaly problém s imunitním systémem. Tento případ mě navedl k faktu, že slabý imunitní systém má problém reagovat na postupně se kumulující infekci a buněčný odpad a mikroby v těle. Bez silné reakce imunitního systému nebude akutní nemoc, ale jen neurčitá únava a slabost, což jsou symptomy pomalé intoxikace těla v důsledku nedostatečného úklidu – kumuluje se odpad a objeví se nevyhnutelně „mouchy a mravenci“. Když jsem tohoto chlapce viděl, vypadalo to, jakoby se zaseknul v inkubační době nějaké akutní infekční nemoci, neschopen adekvátně akutně onemocnět, protože jeho imunitní systém byl příliš slabý vyvolat zánětlivou reakci, která by vyčistila jeho tělo. Děti, které jsou schopny prodělat běžné dětské léčivé krize s horečkou a výtoky sekretů, si trénují svůj buněčný imunitní systém k síle a odolnosti. To je důležitý fakt pro jejich celkové zdraví. Očkování, antibiotika a protizánětlivé léky jako jsou paracetamol a ibuprofen, to všechno interferuje s čistící zánětlivou reakcí těla a posílením imunitního systému. Všichni experti se shodují, že v USA jsou antibiotika předepisována příliš často v situacích, kdy nejsou nutná. Proč toto nadbytečné předepisování pokračuje, přes velkou snahu vzdělat lékaře ve správném užití antibiotik? Každý lékař na tuto otázku může odpovědět, protože každý z nás vidí denně pacienty, kteří do ordinace přicházejí pro antibiotika. Tito lidé mají dvě obavy: Buď jsou jejich symptomy příliš silné, nebo trvají příliš dlouho nebo obojí. Pokud budeme chápat nemoc jako úklid, pak můžeme tyto obavy výrazně zmírnit. Váš imunitní systém dělá dobrou práci a brzy dokončí tento zdravý, velmi potřebný úklid vašeho těla - to je to, co by
lékař měl v této situaci říci. Pokud věříme, že nemoc je útokem nepřátelských mikrobů, pak lékař i pacient se budou úzkostně snažit zbavit symptomů i mikrobů, o kterých se mylně domníváme, že tyto symptomy působí. Jak jsme již viděli, je to imunitní systém, nikoli mikroby, co působí symptomy. Mikroby jsou ale důležitým stimulem, který vyprovokuje imunitní systém k reakci vedoucí k akutnímu zánětu. Proto, když zabijeme nebo zastavíme růst mikrobů antibiotiky, současně inhibujeme imunitní systém. To zastaví i zánětlivé symptomy, které patří k aktivně pracujícímu imunitnímu systému, což vytvoří iluzi, že jsme se z nemoci uzdravili, i když ve skutečnosti jsme jen potlačili symptomy a narušili práci imunitního systému předtím, než byla dokončena. To je potlačení, nikoli léčba a je zásadní pochopit rozdíl mezi nimi. Pokud donutíme hospodyni, aby přestala s hektickým úklidem, abychom měli trochu klidu, pak nám zůstane neuklizený dům. Neuklizený dům a neaktivní hospodyně je stav, který v krátkodobé perspektivě vede k návratu much a mravenců a v dlouhodobé perspektivě vede k chronické nemoci a rakovině. Proto již čtrnáct let tvrdím, že důležitou prevencí rakoviny je ocenit moudrost a prospěch z příležitostného zánětlivého čištění našeho těla a nebránit jim zbytečnými antibiotiky a protizánětlivými léky. Tato skutečnost byla nedávno potvrzena publikováním výzkumu, který zjistil, že antibiotika zvyšují riziko rakoviny prsu. Přesto antibiotika mohou zachránit život, když je akutní zánětlivá nemoc příliš nebezpečná. Toto nebezpečí nepochází přímo z intenzity zánětu, ale z toxicity a velkého množství metabolického odpadu a toxinů, které jsou rozbouřeny a mobilizovány zánětem. Pokud má naše tělo dost sil, aby se těchto toxinů zbavilo a vyloučilo je z těla, pak se nemoc obvykle sama vyřeší. Pokud nám síla chybí, pak se pozorný lékař pokusí podpořit a posílit vylučování a detoxikaci symptomů a pečlivě sleduje pacientovu sílu a použije antibiotika, jsouli třeba k zabránění komplikací nebo smrti v důsledku mobilizace toxinů naším imunitním systémem. To je toxický nebo septický zánět a v takové krizi jsou antibiotika požehnáním. Ale pravděpodobnost, že nás podobná krize v životě potká, se výrazně sníží, když si dovolíme malé, neohrožující zánětlivé krize, aby udělaly svou práci a vyčistili nás, když to potřebujeme. Jak je tedy třeba zacházet s akutní zánětlivou nemocí, aby léčba spolupracovala s čistícím a vylučovacím procesem imunitního systému a ne proti němu? Praktickou stránku věci jsem diskutoval v kapitole „Jak léčit dětské nemoci“ v knize Vakcinační dilema, kterou editovala Christine Murphy (www.lanternbooks.com) a také v článku publikovaném v magazínu Mothering v červenci/srpnu 2003 s názvem „Léčivá krize: neboj mami, jenom rostu“. Tyto zásady léčby platí pro dospělé stejně jako pro děti. Podporují a urychlují práci imunitního systému, ulevují od symptomů, zabraňují komplikacím a podporují úspěšné zakončení a dokončení úkolu, který sám imunitní systém začal. Podrobnější informace můžete najít, společně s návodem na užití patřičných homeopatických a antroposofických léků na jednotlivé potíže v mém Home Remedy Kit, dostupný v Weleda Pharmacy, tel. 800241-1030. Ty nejdůležitější body při léčbě akutní infekční/zánětlivé nemoci jsou, že horečka je dobrá, výtoky jsou velmi dobré. Nebezpečí akutní nemoci není vysoká horečka až do 40,5 °C ani hustý, žlutý hlen z nosu, ale množství zadržených toxinů, které otravují pacienta, protože není schopen je z těla dostatečně rychle vyloučit. Je normální, že nemocný je slabý, letargický a přecitlivělý. Symptomy zadržených toxinů, které intoxikují tělo, zahrnují podrážděnost a neklid, pocit zoufalství nebo úzkost a oslabené vědomí a oční kontakt. Pokud k tomu dojde, volejte lékaře. Toxicita, která je rozbouřená rychleji, než může být vyčištěna a vyloučena, je primárním nebezpečím a příčinou komplikací u akutních zánětů. My lékaři bychom měli poradit pacientům, jak rozpoznat a léčit toxicitu. Až do 41 °C není horečka ukazatelem závažnosti nemoci, ale spíše ukazatelem, jak silně imunitní systém detoxikuje a čistí. Proto je lepší se vyhnout jejímu srážení léky.
Existuje několik velmi efektivních, časem prověřených metod, jak podpořit imunitní systém a podpořit úspěšný výsledek akutní zánětlivé nemoci: 1. Absolutní odpočinek a spánek, co nejméně rozptylování, žádná TV, rádio, filmy nebo četba. 2. Udržujte pacienta teple oblečeného a přikrytého. Pocení je dobré. Zabraňte prochladnutí. 3. Tekutá strava složená ze zeleninové polévky, bylinných čajů, citrusových šťáv. Přidejte rýži, proso nebo ovoce, pokud je hladový. Absolutně žádné maso, ryby, vejce, mléčné produkty, luštěniny, ořechy nebo semínka. Síla trávicího traktu se musí soustředit na nemoc, ne být zatěžována jídlem. 4. Eliminace stolicí, močí a potem je zásadní pro léčbu toxicity a prevenci komplikací, proto ji podporujte pitím vlažných tekutin, použijte švestkovou šťávu nebo magnésiové mléko k zajištění řidší stolice jednou až dvakrát denně. 5. Pokoj nemocného by měl mít jemné, teplé barvy, jemné látky a přirozené měkké světlo. Včetně rostlin a květin. Pečující osoba by měla být veselá, klidná, pozorná, povzbuzující, milující a respektující hlubokou moudrost uzdravování díky vnitřnímu úklidu, kterému asistuje.
1
Dubos, Rene J., Bacterial and Mycotic Infections of Man. Philadelphia: J.B. Lippincott , 1958, P. 21-22
The author is grateful to Charlene Thurston, Christine Maggiore and Bob Dudney, M.D. for their kind help and advice with this article. Resource List: Related Reading (in chronological order based on publication date) De Kruif, Paul Microbe Hunters. New York: Harcourt Brace, 1926, 1954. Dubos, Rene Second Thoughts on Germ Theory. Scientific American 192 (May 1955): 31-35. Dubos, Rene Bacterial and Mycotic Infections of Man. Philadelphia: J.B. Lippincott, 1958. Dubos, Rene Mirage of Health. New York: Harper, 1959. Rosebury, Theodor Microorganisms Indigenous to Man. New York: McGraw-Hill, 1961. Rosebury, Theodor Life on Man. New York: Viking, 1968. Selye, Hans, M.D. The Stress of Life. New York: McGraw-Hill, 1976. Sonea, S. and Panisset, M. A New Bacteriology. Boston: Jones and Bartlett, 1983. Sagan, Leonard The Health of Nations: True Causes of Sickness and Well-Being. New York: Basic Books, 1987. Sagan, Leonard All in the Family. MD Magazine (July 1988): 99-107. Payer, Lynn Medicine and Culture. New York: Henry Holt, 1988. Geison, Gerald The Private Science of Louis Pasteur. Princeton: Princeton U. Press, 1995. Incao, Philip, M.D. Supporting Children s Health Alternative Medicine Digest. Issue 19 (September 1997): 54-59. Murphy, Christine, Ed. The Vaccination Dilemma. New York: Lantern Books, 2002 Bott, Victor, M.D. An Introduction to Anthroposophical Medicine. Rudolf Steiner Press ISBN 1-85584-177-0. www.aliveandwell.org www.lilipoh.com (Philip Incao writes a regular medical column, The Doctor Speaks, for Lilipoh Magazine.)
