BRNO / 2011
Poprvé vydáno ve Velké Británii nakladatelstvím Quercus pod názvem The Demi-Monde: Winter.
Copyright © Rod Rees, 2011 Translation © Věra Procházková, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011
ISBN 978-80-7217-920-6 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-879-7 (ePub) ISBN 978-80-7217-993-0 (mobi)
Demi-Monde aneb PoloSvět 1. podtřída ve společnosti, jejíž členové holdují pochybnému životnímu stylu a osvědčují uvolněnou morálku; 2. šedý svět, kde opustili normy společenského a kultivovaného chování; 3. simulace MMP na počítači ABBA quantum používá speciálně vyvinuté paradigma pro kybertotální realitu uživatele této technologie. Je určená pro osobní rozvoj uživatele a jejím záměrem je občerstvit ho ve zcela realistickém kybermilieu, které je hluboce zahuštěné různými aspekty s hifi intenzitou, a také, bez předchozího varování, je neočekávanou hrozbou pro okolí v prostředí městského asymetrického válčení; 4. peklo.
PROLOG PoloSvět: Zima, 37. den, 1004
Norma běžela. Podkasala si sukni a běžela, jako ještě nikdy ve svém životě. Běžela, jako by ji pronásledovali pekelní ohaři. Do hajzlu... opravdu ji pronásledovali pekelní ohaři. Jak běžela, slyšela za sebou výstřely. Ozvěna střel se rozléhala ztichlými ulicemi Londýna. Střelba jí sdělovala, že Mata Hari a její sakraženky dodržely své slovo. Pokusily se pozdržet ty SS parchanty, jak to jen šlo. Utíkej, Normo, utíkej! To na ni vykřikla Mata Hari, ještě než Clementovi hrdlořezové z SS-Ordo Templi Aryanis rozrazili dveře hospody. A ona se skutečně dala do běhu. Nemohla – nechtěla dopustit, aby ji chytili. Šílení, hnusní parchanti. Ale běžela oslepená. Oslepená sněhem. Sníh padal tak hustě, že stěží mohla vidět před sebe na pár kroků. A mrazivý vítr jí metl sníh do očí tak, že to bolelo, jak roztával. Norma zlostně pohodila hlavou a přikázala si ignorovat bolest, ignorovat zimu, ignorovat mrazivou prokřehlost, která se jí přes prsty u nohou i rukou šířila do celého těla, ignorovat protesty svého vzpírajícího se těla. Přikázala si to všechno ignorovat, protože potřebovala získat co největší možnou vzdálenost mezi sebou a slídiči, kteří se za ní hnali. Musela na všechno zapomenout a jenom utíkat. Zapomenout na toho pletichářského, intrikářského, věrolomného, lstivého, slizkého tlusťocha a křiváka Burleska Bustarda. Parchant. Běžela a srdce jí v hrudi tlouklo jako o závod, v nohou jí pulzovala bolest a plíce měla jako v ohni. Pořád běžela, jak to jen šlo. Držela se vyjetých kolejí na cestě, kde projelo parovozidlo, a zoufale se snažila nezanechávat stopy na čerstvě napadaném sněhu. Stopy, podle kterých by ji mohli sledovat. Nedaleko zazněla ozvěna lovecké trubky... Možná už jen pár ulic od ní. SS už setřásly sakraženky. Nyní už byl hon na daemona vážně zahájen. Utíkej, Normo, utíkej! Ano, teď si byla jistá, že je slyší. Že slyší, jak okované boty dusají v přilehlých ulicích, po úzkých uličkách, jež lemovaly Hnízdiště. Zaslechla hlučný pokřik onoho odporného, ano, odporného muže – vlastně spíše mladíka – Archieho Clementa a řev jeho zvířecích slídičů, které vypustil, aby ji pronásledovali. Kožené podpatky bot jí podkluzovaly na hrubém dláždění překrytém kluzkou vrstvou sněhu. Klouzala a padala na kolena i ruce do sněhu na ošklivé ulici. Jak jí kameny z dláždění rozdíraly kůži na kolenou i rukou, pociťovala mučivou bolest, ale adrenalin ji poháněl. A také jasná představa toho, jaký osud by ji čekal, kdyby ji dohnali a chytili. A tak se nezabývala svým zraněním, ale znovu a znovu se zvedala a vrávoravě pokračovala v cestě, i když při tom vzlykala bolestí, zoufalstvím a hrůzou. Vzchop se, Normo...
Teď není čas na slabost. Teď ne, když má na těle rány a teče z nich krev. Vždyť ti štváči tak milují krev. Ta je ještě více rozběsní... Jsou tak krvelační. Teď po ní jistě půjdou jako po štvané zvěři. Jako odpověď zaslechla táhlé zavytí jednoho slídiče, který zachytil stopu její krve. Utíkej. Nevzdávej to. Sníh možná zamete její stopu, překryje krev. Prosím, prosím, ať sněží víc. Na rohu ulice zpomalila a pokusila se zorientovat a popadnout dech. Na kratičkou chvilku se rozhlédla po označení ulic. Už byla blízko. K Temži zbývaly jen tři bloky..., jen tři bloky od svobody. Stačilo proběhnout pouhých pár set metrů po menší ulici souběžné s Regent Street a ocitla by se mimo území Hnízdiště. Pouhé tři další bloky a uviděla by Awful Tower. Rychle dýchala, celá se chvěla. Její tělo se neovladatelně třáslo chladem a vyčerpáním. Další poryv větru a cítila, jak jí mokrý sníh pleská do tváře, vnímala ledové ostří přes tenkou bavlněnou halenku. Nikdy v životě jí nebyla taková zima. Když se dala na útěk ze Vzpínajícího se prasete, neměla čas hledat nějaký kabát nebo čepici a rukavice. Byl prostě jen čas utéct. Pokud se nedostane brzy z toho sněhu, skončí. Zmrzne. Soustřeď se. Tady nešlo o žádnou počítačovou hru. Kdepak. Nebyla už jenom hráč. Kdepak. Stala se jedním ze zajatců. Teď byla jednou z PoloSvěta. No tak sakra, Normo, soustřeď se. Když zemřeš v PoloSvětě, zemřeš i v reálném světě. Další naříkavé zavytí slídiče. Už se blíží. Pohnula se dopředu, znovu uklouzla na dláždění a bolestivě narazila na zeď. Rukávek halenky se jí na rameni roztrhl a také si poškrábala od zdi ruku. Nevšímej si toho. Ale dál to nešlo. Zaplavila ji bolest. Chlad a únava překryly její zoufalství. Udělala všecko, co mohla, aby se udržela v pohybu, ale byla na konci sil. Posbírala to poslední, co v ní ještě zbylo, aby se co nejrychleji dostala do spásného francouzského sektoru. Být tak aspoň u Fabriciova mostu... Jak se ocitne za Temží, bude v Paříži, jen pár minut od Portálu. Pane Bože... Už cítila pach řeky, ten sladký hustý kouř z lodí, otroků a kanalizace. Tak blízko. A začalo sněžit ještě více. Senzační, báječný sníh, sníh, který překryje její stopy. Najednou jí došlo, že je to všechno nesmysl. To se nemůže – nesmí – stát. Přece ji nemohou chytit v tak hrůzném nereálném světě..., v tak strašné realitě. Jo, PoloSvět byl fakt reálný. Do prčic příliš reálný. Bolest, již pociťovala, byla také reálná. Chlad byl reálný. Strach byl reálný. Jak zoufale klopýtala, otočila trochu hlavu, aby se přes rameno ohlédla a zapátrala v tmavých zasněžených ulicích v nočním Hnízdišti. Neslyšela už žádné pronásledovatele. Že by je setřásla? Že by zanechali pronásledování? Že by se jí podařilo utéct? Bídná naděje. Oni se nevzdávají. Nikdo by neměl chuť vrátit se ke Crowleymu a říct mu, že neuspěli. I Clement měl z Crowleyho hrůzu. Ne, budou ji honit jako smečka vzteklých psů. Těmi ostatně byli. A věděla, že už nemůže dál. Byla definitivně u konce svých sil. Porazila ji zima. Musí najít místo, kde se schová. Rozhlédla se a pár metrů od místa, kde stála, uviděla úzký průchod mezi domy, kde nesvítilo světlo. Byla tam taková tma, že nikdo, ani Clement, by ji tam nenašel. Možná ji ani nebude chtít pronásledovat. Nikdo neví, co se ukrývá ve tmavých koutech PoloSvěta. Také se v nich schovávají ty hrůzné věci, které vycházejí z KoloNia.
Příšerné. Norma bolestně doklopýtala ke slibně vypadající temnotě a vrhla se do černé, nevábné uličky. Protahovala se kolem křivé zdi činžáku, vecpaného do uličky. Zkoušela nevnímat ty nepopsatelné věci, jež před ní prchaly. Pak našla tmavý vchod do domu, který zdánlivě poskytoval bezpečí. Stála tam, ukrytá, ruce na kolenou. Sotva popadala dech. Pokoušela se dodat energii do svého prochladlého, rozbolavělého těla. Pořád se snažila potlačit vzlykání a klidně stát. Musela tak zůstat. Prosím, ať mě neslyší. Norma potřásla hlavou a pokusila se jasně uvažovat. Bylo to špatné... To, co cítila... To, co podstoupila... Úplně špatné. Bylo jí osmnáct a toto, jak si stále připomínala, je jen počítačová simulace. Osmnáctileté dívky se přece neporaní ani nevnímají bolest nebo paniku ve virtuálních světech. Ani ve světech, které vypadají jako skutečné, jako PoloSvět. Když hrajete počítačovou hru, necítíte přece tak hrozný strach nebo nemáte tak strašný pocit v útrobách, žaludek sevřený hrůzou. Bylo to špatně. Úplně, totálně špatně. Co kdyby ji — oni? — úmyslně vystrčili z tohoto světa ven. To bylo sadistické pomyšlení. Parchanti. Rozhlédla se. Tma jako smůla. Jediný proužek světla, unikající zpod špatně dovřených dveří na konci dlážděné uličky, osvětloval protější zeď s nápisem na rozpadajících se cihlách. JEDINÝ DOBRÝ nuJU JE MRTVÝ nuJU. Vítejte v PoloSvětě. Pokusila se uklidnit. Ulička představovala dobré místo pro úkryt. Až na to..., až na to, že to byla slepá ulička. Ocitla se v pasti. Vnímala stoupající nervozitu až v hrdle. Začala se jí motat hlava a myslela, že omdlí ze zimy, vyčerpání a z naprosté hrůzy. Možná je nemocná. Jak to nazýval profesor..., malucinace? Mal-ucinace. Situace způsobená prolínáním realit, tak často prožívaná notorickými hráči v přehnaně realistické počítačové simulaci, jako byl PoloSvět. Profesor o tom hodně věděl. Parchant. Kdyby otci vyprávěla, co prožila, ten by sakra vyváděl. Ten by jim to vytmavil. Něco jako kybermučení své dcery by si prezident Spojených států nenechal líbit. Věci, které řekne otci, až se vrátí. Jestli se vrátí. Zaslechla zvuk vrzajících bot na dláždění. Vmáčkla se co nejvíc do tmy. Neodvažovala se ani dýchat, neschopná pohybu, jen se třásla zimou. Zaťala pevně zuby, aby jí nejektaly. Křik, tvrdý a nemilosrdný hlas, současně ale trochu dětský... Clementův hlas. Měla přece vědět, že Clement bude ten, kdo povede hon. Ať si byl šílený, přece vypadal ze všech nejlíp. Byli to ale jeho slídiči, kteří šli po její krvavé stopě, co zanechala cestou. Slídiči: hrůzostrašné, hrůzostrašné věci. Už slyšela, jak křičí povely, slyšela rázné odpovědi Clementových vojáků SS. Nenáviděla SS. Byli to ti nejfanatičtější ze všech fanatických. Nikdy se na nic neptali. Ti byli skutečně schopni všeho. Nasazovali je jako bezpečnostní jednotku, jako černé duše ForthRightu, a stali se také oporou perverzního učení unFunDaMentalismu. Nesli odpovědnost za ochranu PoloSvěta před daemony..., daemony jako Norma. Slyšela naléhavý a vzrušený rozhovor, který k ní doléhal zpoza rohu uličky. Že by ztratili její stopu? Že by to způsobil sníh? Zatlačila hlavu ke dveřím a pokoušela se rozumět tomu, co říkali. Hovor utichl, jenom kňučící slídič připomínal, že Clementova skupina naháněčů je poblíž. Ticho bylo deprimující a hrozivé. Zachvátila ji panika: chtěla se znovu rozběhnout. Běžet o život.
Běžet kam? Nesmírná bolest se ozvala v koleni; rozlévala se celým tělem a začala ji paralyzovat. Norma si nikdy nedovedla představit, že by lidské tělo dokázalo něco takového snést. Bolest byla tak zlá, že nemohla ani křičet, ani plakat. Tiše strnula, oči plné slz, záchvěvy v pravé noze ji ochromily. Poraněné koleno vypovědělo službu. Klesla na dláždění. Musela ztratit vědomí. Když přišla k sobě, zjistila, že leží v kaluži ledové vody. Asi tucet mužů stálo kolem a sledovalo ji. Cítila, jak z ní vyprchává veškerá naděje. Dva muži, kteří prosluli v PoloSvětě svou krutostí a tvrdostí, byli nejblíž. Singularity. Ti, kteří už tu žili před námi. Byli to muži bez slitování, bez svědomí a výčitek. Muži, kteří se smáli, když masakrovali nevinného a bezmocného: psychopati. Parchanti. Děsní, děsní parchanti. Norma znala ty dva muže, kteří před ní stáli. Su Xiaoxiao ji před nimi varovala, když přišla Norma poprvé do PoloSvěta. Řekla jí, aby se jim vyhnula. Řekla jí, že jsou nejnebezpečnější ze všech simulů, co osídlili tento kybersvět. Varovala ji, že Matthew Hopkins je Clementovou pravou rukou a Clement zase na oplátku nepřemýšlejícím žákem Jeho svatosti, soudruha Crowleyho. Automaticky a instinktivně se ten rádoby politik, ukrývající se uvnitř jejího zmořeného a krvácejícího těla, dal do zkoumání těch dvou mužů. Normu vždycky fascinovali psychopati, ti osudově nejdokonalejší z mužů, jejichž duše byly přefouknuté a zocelené nenávistí i špatností. Byla to ostatně tato fascinace, kterou Crowley zneužil jako vějičku, aby Normu přilákal do PoloSvěta. Ale jedna věc je číst si v učebnicích a psát pak seminární práce o vzniku, diagnóze a léčení psychotiků, a jiná dívat se takovému zlu do tváře. Jejich gaunerské černé oči vypadaly prázdné a tvrdé jako krystal. Oči, v nichž nebylo místo ani pro lidskost, ani pro slitování. Oči panenek. Najednou se jeden ze slídičů vrhl na Normu. Tu bestii jasně rozdráždil pach krve, která vytékala z jejích rozedraných kolen. Clement to stvoření udeřil koženým bičíkem, který nosil u sebe. „Zpátky, no tak sakra, ty potrate Lokiho,“ zavrčel a mlátil slídiče, dokud bolest z výprasku nezastínila touhu po krvi a nestáhl se zpět. „A ty,“ zahučel na jeho průvodce, „rychle si ho přidrž, nebo tě ABBA zmrská karabáčem a vypíchne ti oči.“ Průvodce, vyděšený takovou záští v chlapeckém hlase, zatáhl mocně za provaz přivázaný k obojku slídiče a odtáhl tu příšeru pryč. Norma ta stvoření nenáviděla. Napůl lidé, napůl zvířata, hnusný výtvor Archieho Clementa, který unesl voňavkáře z Duhové čtvrti, oslepil je a zbavil sluchu, vyřízl jim jazyky a osekal prsty. Připravil je o všechny smysly a ponechal jim jen jeden, čich. Pak posiloval jejich neovladatelnou touhu po krvi až k šílenství. Výsledkem bylo, že tato monstra ucítila jedinou kapku krve na sto metrů. Clement využíval tyto slídiče ke stopování daemonů. Daemonů, jako byla například Norma. Clement pokročil vpřed a naklonil se nad ní, jak tam ležela na dláždění a třásla se. Tento drobný Archie Clement, jenž v reálném světě bojoval ve válce Jihu proti Severu pod velením krvavého Billa Andersona, který skalpoval všechny muže, ženy i děti, co zabil při svém řádění na Jihu, a který se kamarádil s Jesse Jamesem a býval také jeho parťákem. I kdyby ji Su Xiaoxiao nevarovala, že ona chlapeckost a nevinnost jeho velkých očí je jen maskou tak nepředstavitelně pokřiveného ducha, že se dá těžko nazývat lidským, Norma by věděla, že se mu má vyhnout. Ano..., ačkoli měl takový dětský, téměř křehký vzhled, Clement kolem sebe šířil takovou atmosféru nenávisti, že dokonce i zuřivec Berija se držel v jeho přítomnosti na pozoru. Clement si stáhl vojenskou čepici a otřel si čelo. Normu vždy znovu a znovu šokovalo, jak realisticky působili obyvatelé PoloSvěta. Jak dokonale se tito simulové chovali. Ne, to nebylo přesné. Ve
skutečnosti nebyli úplně bezvadní a to je právě činilo dokonalými. Drobné detaily, jako například skvrny od bláta na černé uniformě, to, jak měl sešlapané boty, jak se mu třeba objevovala slina v koutku úst, kdykoli promluvil, a jak úžasně věrohodně působil pach jeho úhledného nezdravého těla, který kolem sebe šířil v ovzduší PoloSvěta, pach, v němž se mísil oblíbený koktejl s přidanou krví, tabák a nepříliš úzkostná péče o čistotu těla. Tento perverzní génius PoloSvěta v detailním záběru. Loki v detailním záběru. ABBA v detailním záběru. A ABBA v PoloSvětě jako bůh. Clement se na Normu usmál. Při tom odhalil své zuby zažloutlé kouřením a vysál tím všechnu naději z její duše. Špičkou boty do ní diagnosticky kopl. „Nejlíp by bylo ohledat tu holku skutečně řádně, Čaroslídile,“ přikázal svým pisklavým mladickým hláskem. „Jo a potřebuju si být naprosto jistý, že ona je ta, za kterou ji máme. Jak vidím, nemá ani rohy, ani oháňku, jak mi tvrdili, že to daemoni mají. Tak ji teda, Čaroslídile, vopravdu řádně prohlídni, aby se něco nepřehlídlo.“ Matthew Hopkins – Čaroslídil, píchl hůlkou do keltského kříže, který měla Norma vytetovaný na rameni. „Podívej se, soudruhu plukovníku, má Lokiho znamení a to jistě znamená, že je čarodějnice. A všimni si, že má černé vlasy a na tváři mnoho zvláštních jizviček. Jen ti, co jsou v područí Lokiho, se takto zohavují.“ Ohnul se dolů k Normě, vzal ji svými bezcitnými prsty drsně za bradu a otočil její tvář ke světlu. „A taky se podívej, soudruhu plukovníku, ona těmi rouhavými cetkami, co má na sobě, otevřeně vystavuje na odiv to, že pochází z jiného světa.“ Čaroslídil jí strhl přívěsek s nápisem „Já ♥ krev,“ který měla Norma na krku. Skleněné korálky se rozkutálely po dláždění. Čaroslídil zakašlal. „To je teda daemon, soudruhu plukovníku, teď to mohu říct s naprostou jistotou. Daemon se tu předvádí ve formě holky, kterou jsem viděl ve Vzpínajícím se praseti ani ne před hodinou, když tancovala tím nemravným a nejoplzlejším způsobem, zcela v rozporu s učením unFunDaMentalismu.“ Rukou hrábl Normě do vlasů. Svými tlustými špinavými prsty zálibně probíral její skalp skutečně odpudivým způsobem. „Máš ostatně pravdu, soudruhu plukovníku Clemente, ten daemon nemá žádné rohy. Ale to nic neznamená, tito daemoni jsou mistři v zákeřnosti.“ Přejel rukou dolů k jejímu kolenu a začal jí uhlazovat sukni. Vzhlédl ke Clementovi a olízl si rty. „Mám zkontrolovat toto Lokiho stvoření a podívat se, jestli nemá oháňku, soudruhu plukovníku?“ Pane Bože, nedopusť prosím, aby se mne dotýkal. Clement se jen rozpačitě zasmál. Jako mnoho mužů ve ForthRightu byl vůči ženám stydlivý. UnFunDaMentalismus nijak nepovzbuzoval láskyplné vztahy mezi muži a ženami. „Teda, já myslim, že bys to měl nechat plavat, Čaroslídile. Začneš se hrabat pod látkou, a kdoví co by ti ještě mohlo uvíznout za nehty.“ „Jak chceš, soudruhu plukovníku, ale vidíš, že jí z ran na kolenou teče krev. A to se stává jen daemonům z těch nejčernějších hlubin pekla.“ Clement si pozorně prohlédl poranění. Pomalu zvedal oči, až se zahleděl přímo na Normu. „Tak jsme tě dostali, daemone, ehe? Předvedlas mně i mýmu mužstvu veselý taneček, že jo?“ Znovu ji nakopl. „Ale i když jsi daemon, z plukovníka Archieho Clementa si blázny dělat nebudeš.“ Norma na něj kurážně pohlédla. Zde v PoloSvětě se slabost a ustrašenost jako ctnosti nepěstovaly. Zde v PoloSvětě představovaly síla, odvaha a ničemnost životně důležité umění pro každodenní přežití. Ale její divadýlko na Clementa nezapůsobilo. Všechno, co viděla, byla jenom choromyslnost. Ten muž byl zcela jistě cvok. „No, podívej se, soudruhu plukovníku,“ poznamenal Čaroslídil, „jak se ten daemon umí tvářit jako důstojná žena. A všimni si, jak vystavuje na odiv své půvaby a kouzla. Pokouší se nás obalamutit, zavést naše myšlenky na smyslnosti a bezbožnosti. Že jo, soudruhu plukovníku?“
„To jo, Čaroslídile, to jo. Náboženství nás učí, že takoví daemoni jsou zlomyslní a přicházejí sem do PoloSvěta od Lokiho, aby trýznili a pokoušeli naše ubohé duše, které usilovně pracují pro rozkvět ABBY.“ Clement ukázal na Normu a na její pohmožděná kolena. „Tak abys věděl, daemone, i přes tvý vychytralý snahy a fešný úsměvy, tvý tělo tě zrazuje. To já vim, že seš takový podrazák. A taky patolízal Lokiho,{1} nejzákeřnějšího ze všech pánů.“ Odmlčel se, aby mohl vyplivnout žvanec tabáku na zem. „Ale i se svýma ďábelskýma praktikama a svůdnýma nástrahama nemůžeš přechytračit Archieho Clementa. Ne, ne. Porazit Lokiho je naší svatou povinností, mojí i mých chlapů v SS, jako strážců spiritualismu. To bys měl vědět, že ABBA nám rozkázala použít veškerou sílu, abychom z PoloSvěta vykořenili ty zkázonosné praktiky magie, které vynalezl Loki a které daemoni jako ty rozšiřují.“ Čaroslídil se postavil po Clementově boku. Hopkinsovi se honička viditelně líbila a jeho černá upnutá uniforma SS byla na několika místech propocená. „Věřím, že nezapomeneš na můj podíl při zajištění tohoto daemona, sire plukovníku Clemente, když budeš hovořit s Jeho svatostí, soudruhem Crowleym. Byl to můj agent, Burlesk Bustard, který nás na ni upozornil.“ „Jasně, Čaroslídile. Byla to pěkná prácička.“ Clement otevřel uzávěr stříbrné polní láhve, kterou vytáhl z kapsy svého kabátu. „A já nepochybuju, že tě taky řádně odmění. Jeho svatost není žádnej škrob, když přijde na zaplacení dobře provedený práce.“ Nabídl Čaroslídilovi láhev. „No tak, lokni si koktejlu, ať se ti trochu ohřejou kosti.“ Čaroslídil si dal pořádný doušek. „Mou odměnou bude zničení daemonů, kteří trápí ForthRight, a také těch pomýlených, jako jsou herEtické sestry ze sakraženismu, jež slouží té čarodějnici Johaně Darkové.“ Naznačil rukou znamení tří propojených trojúhelníků Valknut, které bylo symbolem strany, ForthRightu a unFunDaMentalismu, aby zažehnal zlo, přivolané vyslovením jména Darkové. „To a zničení vší té podfukářské chamradi, nuJu a těch prokletých Temných zadniků, kteří si říkají krvaví bratři.“ Norma se zachvěla. Ve způsobu, jakým Hopkins mluvil, se skrývalo něco hrozivě fanatického. Jeho nenávist ke komukoli, kdo zrovna nebyl bílý a mužského pohlaví, hraničila s posedlostí. Není divu, že se tento rasista a sexistický hajzl vyšvihl ve straně tak rychle a tak vysoko. UnFunDaMentalismus oslavoval nenávist. Clement si přitáhl plášť na svá úzká ramena. Začala mu být zima. „Dobrý, dobrý, konec přednášky, Čaroslídile, zmizte s tím daemonem dřív, než mu někdo z těch jeho přitáhne na pomoc. To rudý zlato v jeho žilách má v krvavý měně závratnou cenu. To bude pro Zulu nebo Čingy majlant.“ „Bylo by možná lepší to s ní skončit hned...,“ navrhl Čaroslídil s klidem. Archie Clement si znovu odkašlal a odplivl. „Ne, ne, Čaroslídile, Jeho svatost, soudruh Crowley, mi nařídila, abych se vrátil se živým daemonem, takže bude nejlepší zmizet, než se začnou slétávat vrány. Je jasný, že ta čarodějnice Mata Hari bude celá divá, aby toho daemona zachránila.“ Čaroslídil zasalutoval: „Podle rozkazu, soudruhu sire plukovníku.“ Otočil se a ukazováčkem namířil na dva ze svých mužů. „Vy dva tam, ponesete daemona, a pěkně zčerstva. A zaklapnete uši před jeho řečičkami. Je to pokušitel a znalec umění Lilith, ovládne srdce i mysl těch, kteří jsou neopatrní a slabí.“ Čaroslídil se odmlčel, jako by ho něco napadlo. „Bylo by vlastně nejlepší, kdybychom toho daemona umlčeli.“ Přikročil k Normě a ta jen zahlédla, jak švihl pendrekem. Úder kulatého konce tvrdě dopadl na její hlavu. Pocítila příšernou bolest a pak vše zčernalo.
Část první:
Předehrávání
KAPITOLA PRVNÍ
Reálný svět: 12. června 2018
PoloSvět ® je první simulační aplikace, která kdy byla pro počítač vyvinuta. Je provozována na počítači ABBA quantum. ABBA je systém založený na principu Kvantoputer, vytvořený společností ParaDigm CyberResearch Limited. Díky využití Invent-TenN® gravitačního kondenzátoru, spolu s rušičem polí Etirovac®, je ABBA jediným počítačem, který je schopen dosáhnout plné nadnezávislé kyberpřítomnosti. V důsledku toho je počítač ABBA způsobilý provádět neskutečně rychlou analýzu (rychlostí plně zřetězených 30 yottaQuFlops), která dává bioNeuro-kinetickým inženýrům z ParaDigmu k dispozici takřka neomezenou výpočetní kapacitu. Úryvek z aplikačního manuálu pro PoloSvět®: 14. června 2013 Ťuk, ťuk, ťuk, klepala generálova tužka. Jéžiš, to je ale zvyk, který by si mohl strčit někam. Ten chlap byl vyloženě ve stresu, což bylo divné, protože to měla být Ella, kdo tu chtěl dělat pohovor, aby dostala to angažmá. Byla to Ella, kdo měl v kapse přesně dvanáct dolarů a účet za bydlení na 50 dolarů se zítřejší splatností. Byla to Ella, kdo bude muset žít ze vzduchu až do dalšího týdne. A k tomu ještě generál, který prováděl pohovor. On byl ten člověk, co měl pokládat otázky. Paradoxně to však byl on, kdo se cítil jako svázaný. Podle Elly se choval tak strnule, že kdyby mu naházeli na židli pod zadek uhlí, za týden by ten chlap mohl dodávat diamanty. Ťuk, ťuk, ťuk. Zázrak promluvil. „Vy zpíváte, slečno Thomasová...“ Blbá otázka č. 1. Bylo zvláštní, že se takto ptá, zdálo se Elle. Vždyť kvůli zpívání tu tvrdne už týden. To a také všechny ty možné a nemožné testy. Testy na fyzickou i psychickou kondici. Prošla vyšetřením krve, genů, očí, uší, iniciativy, způsobilosti, zdatnosti, Rorschachovým i IQ testem, osobnostním testem MBTI a také takovým testem, co se dělá endoskopem, a na který už nechtěla ani pomyslet. Ze všeho nejvíc však testovali její trpělivost. Ale prošla tím vším a dostala se až k závěrečnému pohovoru. Byla už tak blízko k přijetí, že to mohla cítit ve vzduchu. Ella Thomasová se zhluboka nadechla. Teď, zrovna teď, není čas na vrtochy a čeření vody. Musíš zůstat v klidu. Byl to ten nejpodivnější konkurs, který kdy podstoupila, a jistojistě pohovor, co ji nejvíc vyčerpal. Ale ona nutně potřebuje to angažmá. Chlapče, ona skutečně, fakt potřebuje to angažmá. Zítra musí zaplatit nájem. Usmála se na generála svým nejzářivějším úsměvem a zamrkala velkýma hnědýma očima. „No ano,
zpívám, generále. Tamhle kapitán mě už poslouchal celý týden.“ Celý týden... Varovali ji, že procedury a všechny další protiteroristické hrůzy, jimiž musí projít, aby ji armáda zaměstnala, jsou zdlouhavé a tvrdé, ale toto bylo absurdní. Kdyby jí nezaplatili za to, že podstoupí sérii poslechů a přeposlechů a množství jiných zkoušek, byla by se jim už dávno na to vykašlala. Ťuk, ťuk, ťuk. Ella na generála rozpustile mrkla. „Chtěl byste si mě poslechnout?“ Generál zavrtěl hlavou. Ani vlásek z jeho dokonale zastřižených šedivých vlasů se nepohnul. Pravděpodobně dostaly příkaz zůstat nehybné. Generál vypadal jako chlap, který když něco rozkáže, tak to tak musí být. „To nebude třeba, slečno Thomasová. Kapitán Sanderson je ve Spojených státech uznávaným armádním odborníkem na všechny ty hudební záležitosti.“ Generálovy oči se znovu zahleděly na zprávu ležící přesně uprostřed jeho dokonale nablýskaného stolu. „Zpíváte jazz, slečno Thomasová?“ zeptal se. Blbá otázka č. 2. Samozřejmě, že zpívá jazz. To byl právě ten problém, že nikdo nechtěl, aby zpívala jazz. Už ne. Jazz byl ze staré školy. Jazz byl tak vedle, že prostě kulhal. Ella zapochybovala, jestli se ten generál nakonec nechce prohrabávat všemi těmi dávnými záležitostmi. Rozhodně vypadal dost zastarale, ale jako nadšenec jazzu jí připadal kapánek příliš strnulý. No jo... Ella si ho nedovedla představit ve vojenském baretu a velkých brýlích, jak se svíjí na nějakém happeningu. „Jo, zpívám jazz. Je to moje největší láska. Můj tatínek byl výborný trumpetista a naučil mě o jazzu úplně všechno. To jo, zpívám jazz, generále..., ale hlavně když se sprchuju. Jinak není zájem.“ Kapitán Sanderson se do toho vložil. „Sire, slečna Thomasová má nádherný hlas s obrovským rozsahem a úžasnou barvou. Má skvělý cit pro rytmus. Myslím si, že ze slečny Thomasové bude vynikající jazzová zpěvačka.“ Ella se napřímila a usmála se na kapitána. Komplimenty měla ráda a líbili se jí dobře vypadající chlapíci jako on, když navíc mluvil o jejím krásném hlase. A teď, když o tom přemýšlela, uvědomila si, že kapitán je fešák, třebaže trochu prkenný, křečovitý a sešněrovaný, a třebaže si nepotrpěla na krátké vlasy na ježka. Generál pokýval hlavou, že rozumí, a vrátil se znovu k pročítání spisu o Elle. „Zdravotní stav se zdá dobrý...,“ přemítal sám pro sebe. Zvedl oči a chvilku si ji prohlížel. „A určitě je dostatečně hezká.“ Normálně by to mohl být kompliment, ale způsob, jakým to řekl, zapříčinil, že se cítila jako kráva na trhu. Lidé takto přece nemluví o druhých lidech. Je to nezdvořilé. Ostatně nebyla jen „hezká“. Byla něco víc než jenom „hezká“. Byla vysoká a štíhlá, prostě nádherná. Můžeš se jít schovat, Halle Berry.{2} „A je to Afroameričanka...,“ poznamenal nepřítomně generál. Co to má co dělat s cenou fazolí? Copak ten člověk ještě nikdy neslyšel o rasové diskriminaci? „Slečna Thomasová má prvotřídní fyzickou kondici, a jak jste správně uvedl, má ty správné rasové předky,“ souhlasil kapitán, který asi chtěl, aby to vyznělo, jako kdyby hovořili o ojetém autě. „Krutost PoloSvěta by jí neměla dělat žádný problém.“ PoloSvět? Podivila se Ella. Podivné jméno pro klub. „Psychologická zdatnost?“ „Vynikající,“ potvrdil kapitán. „Její profil sedí téměř perfektně na psychologickou šablonu, kterou vyvinuli vojenští psychiatři. Má nezlomnou duši, je přizpůsobivá a docela pragmatická. Dá se říct
i flegmatická. Flegmatická s malinkým přídavkem vzpurnosti.“ Flegmatická? To teda bylo slovo, které Ella neslýchala každý den. To bylo slovo za všechny peníze a vedlo ji tak trochu zpátky do školy. Kluci spojovaní se slovem „flegmatický“ se hodnotili podle toho, co jste udělali, když plivli na chodník. Probírala synonyma. Flegmatický alias senzační. Jo, byla senzační. Tak senzační, jako přímo ze žurnálu, pánové. „Slečna Thomasová má téměř optimální hladinu jak serotoninu, tak ostatních... Neměla by mít žádný problém vyrovnat se s běžnou hladinou stresu v PoloSvětě. Měla také výborné výsledky při testech na vedoucí roli i na iniciativu, opravdu vynikající.“ Jo, kdyby armáda někdy chtěla, aby někdo zorganizoval výrobu raftu ze starých barelů, pár prken a nějakého lana a použil ten raft na plavbu po řece, tak Ella by byla to správné děvče. Věci, které přece dělala minulý týden. Ella se rozhlédla, aby si ověřila, že ti dva muži, co hovoří tak neosobním způsobem, mluví opravdu o ní. Nevěnovali jí však pozornost. Měla dojem, že o ní začali mluvit už dřív, jako by tam ani nebyla. Stálo ji to nějaké úsilí, aby zůstala v klidu. Znovu se zhluboka nadechla a připomněla si, jako už předtím, jak moc potřebuje to angažmá. Zítra musí zaplatit nájem. „Měla také značně vysoké skóre v testech IQ,“ dodal kapitán povzbudivě. „Velmi vysoké. V horním pásmu.“ Generál zvedl oči od zprávy a několik dlouhých vteřin si Ellu zkoumavě prohlížel. Neřekl ani slovo. Bylo to, jako by se zdráhal promluvit. Nakonec vydal dlouhý zarmoucený povzdech a otočil se ke kapitánovi. „Slečna Thomasová je vaší kandidátkou? Je ale velmi mladá, slavila teprve osmnácté narozeniny.“ „Slečna Thomasová je na svůj věk velmi vyspělá, sire. Všechny kandidátky zdaleka převyšuje. A její podobnost se simulem profesora Bolea je neuvěřitelná.“ Takže má to angažmá! I když ten zatracený simul neuhodil na její struny. Generál se podíval přes stůl na Ellu a zatvářil se strašně vážně. Kruhy pod očima se mu náhle prohloubily a ztmavly. Zavládlo nekonečné ticho. Nakonec, nerad, přece promluvil. „Slečno Thomasová, jak moc byste si chtěla vydělat milion dolarů?“
KAPITOLA DRUHÁ
PoloSvět: Zima, 40. den, 1004
UnFunDaMentalismus{3} je soubor politických, rasových, metafyzických, sexuálních, společenských a filozofických úvah, které se vztahují k očištění rasy PoloSvěta, triumfu lidí z rodu Aryan a rehabilitaci polomytických Původních. Byl přijat jako oficiální státní náboženství ForthRightu{4}. Bezpodmínečným cílem unFunDaMentalismu je vytěsnit a pomocí selektivního rozplozování, systematicky odstraňovat nákazu z ras, pocházejících od podřadných, aby se čistá rasa s aryanskými kořeny stala základem PoloSvěta (protože Aryanové jsou obecně považováni za anglo-slovanskou rasu) a jeho rasové dokonalosti, kterou jejich předci, označovaní jako Původní, vlastnili, a která vychází z milosti ABBY. Náboženství PoloSvěta: Otto Weininger, Nakladatelství Berlínské univerzity
Soudruh komisař Dashwood měl dobrý důvod přijít na své ministerstvo už před sedmou. Když bude pracovat čtrnáct hodin denně, podaří se mu splnit termín stavby nové železnice. A protože soudruh vůdce Heydrich vyhlásil, že železniční trať je životně důležitá pro úspěch ForthRightu při bezprostředně hrozící invazi na Sabatii, nedodržením závazného termínu by skutečně mohlo dojít k ohrožení jeho života. Soudruh vůdce Heydrich odměňoval neúspěchy opravdu velmi nekompromisním způsobem. Ale už v okamžiku, kdy jeho řidič otrok předjel parovozidlem před budovu ministerstva a se sípáním zastavil, Dashwood věděl, že se na ministerstvu dopravy děje něco neočekávaného, tušil, že to dnes nebude obyčejný den. Měl neomylný cit na to, že se něco děje, a ten mu teď napovídal, aby si dával obzvlášť dobrý pozor. Bylo to zřejmé i ze způsobu, jakým dozorčí hlídka přecházela před vchodem do budovy, kolem obrovských dvojitých dveří. Byla rozhodně méně ospalá než kdy jindy v tuto dobu ráno. Také to mohlo být jejich salutováním, mnohem ostřejším a nadšenějším než obvykle. Drobné detaily. Ale bylo důležité, veledůležité, abyste je vnímali, pokud jste totiž chtěli zůstat naživu v tak bratrovražedném blázinci, jaký představoval ForthRight. Ať jen to prosím není žádná další čistka. Copak už jich nezemřelo dost? Jak Dashwood rázně kráčel po nádherné mramorové podlaze ministerstva, zkoušel se odpoutat od zneklidňujících myšlenek vzpomínkou na ty, kteří čistku nepřežili. Sto tisíc? Dvě stě tisíc? Ne... Strana uvrhla do vězení a popravila téměř čtvrt mi-lionu osob – jednotlivců, po válce zvané Nepokoje. Obvinili je, že jsou royalisté, kontrarevolucionáři a nepřátelé lidu, a poslali je do varšavského ghetta a do táborů smrti v blízkosti KoloNia. Dashwood byl znechucen tím, že zbaběle
podepsal seznamy transportů. V noci pak (a uvěznění byli vždy odváděni v noci nebo když byl v Hnízdišti hustý smog) Dashwood viděl mnoho svých přátel, příbuzných a členů dvora, jak mizí v černých parovozidlech Čekye, aby je už nikdo nikdy nespatřil. A on se podílel na jejich likvidaci. To byla cena, kterou strana žádala za jeho přežití a za přežití jeho rodiny. Spoluúčast na masovém vraždění. Je možné, že teď dojde na něho? Jak kráčel ministerstvem a trápil svůj mozek, zkoušel si vzpomenout, jakého přestupku se dopustil, že to přesvědčilo Beriju – hlavu příšerné tajné policie Čekye ve ForthRightu –, aby podepsal jeho rozsudek smrti. Vždyť byl tak opatrný. Na okamžik se zastavil. Že by Trixiebell... Prosím ne, Trixiebell ne. Jenom ne jeho nenahraditelnou holčičku Trixie. Na okamžik se ocitl v pokušení otočit se na podpatku, utéct do bezpečí domova, sebrat Trixie, skočit do člunu a plout ke KoloNiu a hledat exil..., kde vlastně? Smutně si uvědomil, že z PoloSvěta není kam utéci. Čekya měla dlouhé prsty a z toho, co včera slyšel na schůzi politbyra, by měla armáda ForthRightu do léta dobýt Sabatii a se vší pravděpodobností pak obrátit svou zlovolnou pozornost na Duhovou čtvrť. Že by zkusil s Trixie ČernoMěsto? Nějak by to třeba šlo, ačkoliv si nemyslel, že by Trixie byla stavěná na život zahalené ženy. HimPerialismus se vyznačoval drsným režimem, velmi zaujatým proti ženám, zvláště pak proti samostatně myslícím ženám, k nimž patřila Trixie. Ne, opravdu není kam utéci. Ostatně teď musí zařizovat jiné věci. Dashwood se zastavil před vysokými dubovými dveřmi své kanceláře. Věnoval chvilku tomu, aby si oprášil pár smítek popela z parovozidla ze své jinak dokonalé uniformy. Sundal si vojenskou čepici, vzal pevně za kliku a vstoupil. Když uviděl za svým psacím stolem muže, jak se mimoděk, ale velmi systematicky probírá cizí korespondencí, naplnily se jeho nejhorší obavy. „Á, soudruh komisař Dashwood... No konečně. Jsem královsky potěšen.“ Dashwood se nepokojně ošil pod Berijovým zkoumavým pohledem. Poněkud nenápadný vtip, který Berija udělal – totiž narážku na Dashwoodův šlechtický původ, jindy to zase byl Baron Dashwood –, bylo dobré zaznamenat. Po válce totiž došlo k očistě od aristokracie, k bolestivé smrti byli odsouzeni téměř všichni ti, kdo měli nějaké spojení s královským rodem, jako měl i Dashwood. Zoufale se snažil zachovat klid. Automaticky zvedl ruku ke stranickému pozdravu. „Dva sektory jako jeden,“ vyštěkl. Berija zvedl naučeným pohybem paži jako odpověď a pak stočil ruku tak, jako by se chtěl podívat na hodinky. „Tvoje sekretářka mě informovala, že budeš v kanceláři v sedm hodin, a teď už je tři minuty po sedmé. Věřím, soudruhu komisaři, že to není projev laxnosti, se kterou řídíš práci na svém ministerstvu.“ „Ne, soudruhu vicetajemníku Berijo.“ Soudruh vicetajemník, existuje někde ještě příhodnější titul? Berija s ponurým úsměvem pokynul směrem ke křeslu pro hosty před psacím stolem. Když se Dashwood posadil, uvědomil si najednou, že za ním někdo stojí. Otočil se a uviděl vysokou pochmurnou postavu nějakého důstojníka, skrytého v rohu místnosti. „To je kapitán Jan Dabrowski, příslušník Čekye,“ informoval Berija bezvýrazně. Kapitán se nenamáhal se salutováním, jen prostě stál a studeně a nezúčastněně hleděl Dashwoodovi na krk. Dabrowski zcela jistě vyhlížel jako příslušník tajné policie a Dashwood nepochyboval, že tento polský barbar – na klopách uniformy se mu totiž blýskalo označení, takže každý mohl na první pohled vědět, že je Polák – je schopen všeho, co mu nadřízení rozkážou, včetně vraždy. „Já jsem ani nevěděl, soudruhu komisaři,“ začal Berija, když se prohraboval papíry na Dashwoodově stole a poskládal je do ještě lépe srovnaných hromádek, „že pracuješ v tak nenáročném tempu. Začínat si v sedm hodin, dokonce i v neděli, to je rozhodně slabé nasazení. Chystáme se teď, jak víš, zahájit
z božího příkazu tažení, abychom vyčistili PoloSvět od podřadných a verbeže jako nuJu a Temní, kteří otravují náš svět, a abychom uspěli v operaci Barbarossa. Bude to vyžadovat horlivost a sebeobětování od všech členů strany. Strana požaduje oběti a sluší se, aby šly nejvyšší šarže příkladem. Já sám přicházím do úřadu vždy nejpozději před pátou hodinou ranní. Takže bych ti doporučoval, abys také tak chodil.“ „Ano, vicetajemníku.“ Běž s tím do háje, ty zmetku. „Koneckonců jsi, soudruhu komisaři, jedním z mála těch, co přežili pád dvora a všech těch arciimperialistů a utiskovatelů lidu, a hlavně Jindřicha Tudora. Cokoli menšího než bezvýhradná oddanost straně a soudruhu vůdci Heydrichovi by se mohlo považovat za projev recidivistických tendencí.“ „Soudruh vůdce Heydrich by neměl mít žádnou pochybnost o mé bezvýhradné a nekonečné oddanosti ForthRightu a straně.“ Berija pomalu vytáhl z rukávu kapesník, pečlivě si s ním vyčistil malé brýle a pak si osušil koutky svých vlhkých rtů. „Jsem si jistý, že vůdce bude potěšen, až uslyší o tvé věrnosti, obzvláště když jsem tu proto, abych ti poskytl příležitost prokázat naší straně a ForthRightu tak velkou službu.“ Dashwood téměř zakřičel úlevou. Nestane se součástí stranické čistky. Tedy ne dnes. „Jsem připraven splnit jakýkoliv úkol jako důkaz věrnosti našemu vůdci.“ „Udělal jsi včera na schůzi politbyra obrovský dojem. Náš vůdce si tě vysoko cení. Tvoje expertiza o logistice nemá konkurenci.“ Což je pravděpodobně důvod, proč ještě nejsem zahrnut do stranické čistky, napadlo Dashwooda. Zatím. Berija se zaklonil na židli a zahleděl se na strop, jako by tam hledal další inspiraci. „To samé ale nemohu bohužel říci o celé tvé rodině. Kapitán Dabrowský navštívil podle mých pokynů večírek, který před dvěma dny zorganizovala paní Albermarlová, a vyhodnotil tvoji dceru.“ Dashwood strnul a tělem mu proběhlo mrazení. Všichni ve ForthRightu znali slovo „vyhodnotit“ jako termín, který vyjadřuje nejrůznější věci, ovšem ani jednu dobrou. „Moji dceru?“ zeptal se co nejklidněji, jak jen byl schopen. Berija mu hned neodpověděl. Místo toho si přitáhl hnědožlutou složku, otevřel ji a začal v ní listovat a teatrálně studovat. „Na někoho, kdo je tak mladý, nahromadila tvoje dcera chvályhodně – nebo by to mělo být trestuhodně – tlustý spis.“ Potřásl hlavou v předstíraném údivu. „Tvá dcera má všechny známky budoucí potížistky, děvčete s potenciálně rozkladnými herEtickými tendencemi. Zavání to skutečným kontrarevolučním zanícením, které je třeba usměrnit, než jí bude šestnáct.“ „Trixiebell hodně utrpěla smrtí své matky...“ „Ale aby veřejně a ostře kritizovala svého učitele na ideologii unFunDaMentalismu za to, jak učí, a zde cituji, ,žvaní‘! Ale, ale, no tak hrome... To není něco, co se očekává od dcery vysoce postaveného úředníka strany. Zdá se také, že protestovala u ředitele školy kvůli odstranění vysvětlivky u nonNix... a neOsoba.“ Dashwood udělal to nejlepší, co mohl, aby dceru bránil. „Trixiebell byla pokárána a zúčastnila se dvoutýdenního politického výchovného tábora loni v létě. Jsem si jistý, že je jak politicky, tak ideologicky v pořádku.“ „Kéž bych mohl sdílet tvoji důvěru, soudruhu komisaři. S mladými lidmi je dnes takové trápení. Bohužel zpráva tady od kapitána uvádí, že tvoje dcera je stále v zajetí podvratných tendencí.“ Dashwood pokradmu rozepnul pouzdro svého revolveru. Pokud by šlo o jednu jedinou jistotu, kterou mohl mít, byla to skutečnost, že by Trixie nikdy nenechal padnout do rukou takového zvrhlíka. To by radši Beriju zabil.
Berija vzal podobenku Trixie ze spisu a prohlížel si ji. „Tvoje dcera je velmi krásná dívka, soudruhu komisaři.“ Olízl si rty. „Tak štíhlá, blondýnka, sportovní typ, ale bohužel, tak zlobivá. To by byla tragédie, ne, ztratit tak dokonalý prototyp ženy z Aryanova rodu a nechat ji napospas zhoubným sklonům herEtikalismu. Kapitán má podezření, že by mohla sklouznout k proto-raCionalistům..., možná dokonce i k sakraženkám.“ „Nikdy.“ „Asi to je trochu přehnané. Ale musím tě varovat, soudruhu komisaři, tvoje dcera je na šikmé ploše, která vede ke zkáze. Avšak,“ Berija se usmál na Dashwooda tak, že mu to vzalo veškerou zbylou naději, „zpráva od učitele tvé dcery uvádí, že je výjimečně inteligentní a talentovaná diskutérka.“ Potáhl z cigarety a vyfoukl pak kouř ke stropu. „Mám jeden úkol, který vyžaduje mladou dívku..., inteligentní mladou dívku. Když bude proveden pečlivě, povede k tomu, že poněkud kompromitující obsah tohoto spisu,“ odmlčel se, shrnul papíry, roztrhl je a s pohrdáním odhodil do odpadkového koše, „upadne do zapomnění.“ „A co to je za úkol?“ zeptal se Dashwood.
KAPITOLA TŘETÍ
Reálný svět: 12. června 2018
PoloSvět ® řeší všechny nedostatky zjištěné u předchozí generace programů pro virtuální trénink asymetrického válčení. Prokazuje zvýšení základního realistického kvocientu podle intersektorového/inter-personálního měření disharmonie a podle ukazatelů kvality u různých bitev (které všechny dramaticky a zásadně překračují ukazatele kvality, uvedené v požadavcích na tuto zakázku). Stručně řečeno, PoloSvět® zajišťuje dokonalé prostředí, kde se bojové kádry USA (ať jde o stážisty, dočasné kádry pro bitvy, poddůstojníky, důstojníky nebo čety) mohou vycvičit a které lze vyhodnotit jak z hlediska vynaložených nákladů, tak z hlediska efektivity při situacích AWE tím nejpřesnějším, nejpřesvědčivějším a nejvěrnějším způsobem, a kde taktiky, technika, postupy mohou být podrobeny testování pro extrémní akce. Odhaduje se, že PoloSvět ® ušetří armádě USA na nákladech na trénink, hospitalizaci, zajištění materiálu a náhrady škod při úmrtí přes 4,35 miliard dolarů za každý fiskální rok. Úryvek z aplikačního manuálu pro PoloSvět®: 14. června 2013
Ccoo? „Promiňte, co jste říkal?“ „Ptal jsem se, slečno Thomasová, jestli byste si nechtěla vydělat milion dolarů?“ Ella se zhluboka nadechla, jak se probudila její přirozená podezřívavost. Hleděla skepticky na generála a v hlavě se jí honily příjemné představy o tom, jaké by to bylo nemuset se starat o to, jak sehnat peníze, aby si mohla zaplatit studia a bydlení, nedělat si starosti o Billyho, nestarat se o všechny ty věci, jimiž by se osmnáctiletá dívka neměla zabývat. „Mluvíme na rovinu? Neděláte si ze mne jen tak srand... legraci?“ Generál nadšeně zavrtěl hlavou, takže to Elle připadalo trochu podivné. „No ano, slečno Thomasová. Mluvím zcela na rovinu. Smrtelně vážně. Víc už to ani nejde! Takže se vás ptám ještě jednou, chcete si vydělat milion dolarů?“ Ella přemílala znovu tu otázku a snažila se zůstat klidná. Generál vypadal, jako že hraje otevřenou hru. Ale... „To je, slovy mého učitele právníka, pane generále, něco jako non sequitur. Samozřejmě bych si ráda vydělala milion dolarů. Otázka však je, co bych musela udělat, abych si ty peníze vydělala?“ Usmála se. „Koho bych měla zabít?“ Generál se zamračil a zavrtěl rázně hlavou. „Nikoho, slečno Thomasová, absolutně nikoho. Ne, nikoho nebudete muset zabít. To, co od vás vláda Spojených států žádá, je zachránit někoho. My vás potřebujeme, abyste se vydala na záchrannou akci.“
Celá ta konverzace začala nabírat trochu jiný směr, jak se to Elle jevilo. Přijela před týdnem do speciálního výcvikového střediska armády Spojených států Fort Jackson na přehrávky, jak jí bylo řečeno, jako budoucí zpěvačka pro kapelu, s níž se pak vydají na turné po vojenských základnách Spojených států ve světě. A teď, když tu je, se jí ptají, jestli by si nechtěla zahrát Ellu Statečné srdce, a nabízejí za nějaké trable milion dolarů. Vůbec to nedávalo smysl. Ale milion je milion. „Tak vy nechcete, abych zpívala?“ „Ale ano, to je zásadně důležité. Žena, kterou posíláme na tuto akci, musí umět zpívat. Jediný způsob, jak totiž můžete k nepříteli proniknout, je, že budete hrát roli jazzové zpěvačky.“ To jí nedávalo smysl a Ella se rozhodla, že to pro jistotu radši generálovi realisticky shrne. „Podívejte se, pane generále, já jsem jenom osmnáctiletá studentka střední školy, která po večerech zpívá, aby si přivydělala a nějak se školou protloukla. Jsem jenom obyčejné děvče. Musíte si uvědomit, že Ella Thomasová není jen nějaké krycí jméno. Já tu nesedím ve vaší kanceláři jako někdo jiný. Já tady přece nejsem za nějakou zázračnou ženu nebo že bych tu byla převlečená za super dívku. Lidé jako já nepodnikají žádné ,záchranné akce‘. Lidé jako já stojí pěkně u stolu a čekají, až co z něho spadne a počítají na účtech každý dolar.“ Generál se na Ellu povzbudivě podíval. Přála si však, aby to nedělal, vypadal totiž, jako by měl zácpu. „Zcela chápu, že vás to mate, slečno Thomasová, a současně se omlouvám, že jsem to na vás takhle vyhrkl, ale vy jste skutečně ideální osoba. Potřebujeme děvče, jako jste vy, aby sehrálo roli v počítačové simulaci.“ „Cože... počítačová hra?“ „Skutečně hodně komplikovaná počítačová hra.“ „Tak dobrá, generále, poslouchám.“ To neznělo zas tak špatně. Hrát postavu v nějaké počítačové hře by mohlo být třeba zábavné. A milion je milion. Generál neřekl nic. Vypadalo to, jako by nevěděl, jak pokračovat dál. Díval se z okna a roztržitě si hrál s propiskou na stole. Ťuk, ťuk, ťuk. Konečně se na Ellu kajícně usmál a pokračoval. „Než začnu, slečno Thomasová, jsem povinen vám sdělit, že při té akci může dojít k určitým nebezpečným situacím.“ A sakra... tak teda sbohem, školo. Jak bylo to staré pořekadlo? Cokoliv se zdá být příliš dobré, aby to mohla být pravda, je příliš dobré, než aby to mohla být pravda. Ella prudce polkla, aby zamaskovala své zklamání. Nevěděla tak docela, jak zpracovat to, co jí generál sdělil. Celý ten konkurs se pohyboval v nereálné rovině. Ona přece byla jen zpěvačka, která se pokouší přivydělat si zpíváním na dokončení studia na střední škole, aby pak mohla na univerzitu. Ona přece není žádná hrdinka. Nemá v repertoáru nebezpečí. Ale pak všechno, na co se jí zeptají, je, zda nechce hrát v nějaké přiblblé počítačové hře. Položila logickou otázku. „Jak moc je to nebezpečné?“ „Velice.“ Copak to je za počítačovou hru? „Ale no tak, generále, nebuďte takový upejpavý, jaká je pravděpodobnost, že si ten milion užiju?“ Generál se ve své židli napřímil a začal si mnout čelo. Byl to člověk, na kterého byl vyvíjen velký tlak. „Dobrá... Pravděpodobnost přežití této akce je padesát na padesát, naděje jedna ku dvěma. Ale milion bude vyplacen bez ohledu na to, jak to dopadne,“ dodal rychle. „V případě neúspěchu...“ „V případě neúspěchu,“ nebo jak se výstižněji říká v méně zdvořilém prostředí, „když vás to semele.“ „... peníze budou i tak vyplaceny vašemu nejbližšímu příbuznému.“ No to je skvělé, takže dostanu lístek jen na cestu tam, do jakéhosi kamsi, a Billy dostane příležitost zjistit, jak rychle je schopen rozházet milion za kokain na své šňupání.
Ella potlačila představu o umírání, tím se bude zabývat později. Někdy v sedmdesáti. „Proč já? Vždyť máte celou americkou armádu, ze které si můžete vybírat. V armádě přece musí být někdo ve slušné formě. Přece tam musí být někdo, kdo umí zpívat jazz. Musí tam přece být někdo, kdo má pro tu akci lepší předpoklady než já.“ Generál se nespokojeně zavrtěl. „To ano, slečno Thomasová, v armádě je plno jazzových zpěváků, ale bohužel ani jediný, kdo by měl pro splnění cíle všechny předpoklady jako vy. Proto jsme zorganizovali ten poněkud zdlouhavý konkurs. A vy, slečno Thomasová, jste úžasná mladá žena, která v sobě spojuje hlasové schopnosti, inteligenci, krásu, fyzickou a psychickou odolnost a jistý rasový aspekt.“ Ale no tak, generále, nazývejme věci pravými jmény. Já nemám žádný „rasový aspekt“. Mám prostě černou kůži. „Tato kombinace všech zmíněných kvalit znamená, že jste jediná osoba, která se může na tu misi vydat. Jste naprosto jedinečná.“ Ťuk, ťuk, ťuk. Generál si konečně uvědomil, že si hraje s tužkou, a položil ji rázně na stůl. „Takže, slečno Thomasová, než se pustíme do dalšího, potřebuji vědět, zda vás můj návrh zajímá.“ Fakt neměla žádnou volbu. Její dosavadní život by se dal shrnout do kategorie stupňování přídavných jmen: švorcový, švorcovější, nejšvorcovější. Byla jako tahač na vrakovišti, s bratrem narkomanem, a naděje, že se to zlepší, byly nulové a nižší. Lidé v situaci jako ona neodmítají milion dolarů. „To ano, pane generále, to mě zajímá. Vlastně ty peníze stojí za to. Ale dřív, než něco podepíšu, potřebuju mnohem víc informací.“ „Dobrá, slečno Thomasová, to, s čím se vás chystám obeznámit, je přísně tajné. Předávání jakýchkoliv informací neoprávněným osobám je trestný čin..., velmi závažný trestný čin, za který byste se mohla dostat do vězení na velmi dlouhou dobu. Rozumíte?“ Bylo na Elle, aby kývla hlavou, a v tom okamžiku se zdálo, jako by se zdi generálovy pracovny kolem ní sevřely. Měla vzdálený pocit, že věci začínají být o hodně složitější. „Víte, co je to asymetrické válčení, slečno Thomasová?“ Blbá otázka č. 3. „No jo, jednou jsem to měla, ale upadly tomu kola...“ Generál očividně o humor nestál, a tak prostě Ellin vtípek ignoroval. „Asymetrické válčení je název, který americká armáda používá pro všechny ty zmatené drobné konflikty a boje, jež naše země vede a při nichž se dostává na ďábelská místa jako Afghánistán, Irák, Pákistán. Jsou to války bez pravidel a beze cti, a abych to řekl otevřeně, jedná se o války, v nichž americká armáda nebojuje moc dobře. Když začala americká armáda zkoumat efektivitu v podmínkách asymetrického válčení, objevila, že vojáci a hlavně důstojníci nepostupovali efektivně, protože nedocenili nebo nepochopili styl boje, který vedou. Abychom je lépe připravili, přišlo vedení indoktrinačního a tréninkového centra americké armády s myšlenkou vytvořit počítačovou simulaci, která by předala našemu bojujícímu mužstvu zkušenosti s tím, co na ně čeká v Pešáváru a na podobných zoufalých místech.“ „PoloSvět?“ riskla Ella. „Přesně tak, slečno Thomasová. PoloSvět je ta nejpropracovanější, nejkomplexněji pojatá a také nejúděsnější počítačová simulace, kterou kdo kdy vymyslel. Je to simulace, jež vytváří prožitky nejhrůznějších pocitů, které se objevují v AWE...“ „V AWE...?“ „Asymetric WarFare Environment – prostředí asymetrického válčení. Když chcete hrát PoloSvět, musíte být k počítači napevno připojená pomocí speciálních senzorů, takže věříte, že se nacházíte přímo v PoloSvětě. Pokud tam jste, vnímáte to jako jedinou realitu, a tím jsou hráči – vojenští stážisté – bezprostředně vtaženi do simulace.
„To zní děsivě.“ „To také je, a záměrně. Je totiž životně důležité, aby bylo tréninkové prostředí co nejrealističtější. AWE je děsivé, a proto i simulace prostředí musí být děsivá. U konvenčních počítačových simulací hráč pořád ví, že to, do čeho je při hře vtažen, je prostě jen hra, ví, že když se necítí dobře, když vidí některé scény na obrazovce, stačí jen zmáčknout knoflík ,pause‘. V PoloSvětě však tato možnost není.“ Generál upil trochu kávy a přemýšlel, jak dál. „Ale u PoloSvěta neexistuje jen tento významný rozdíl. Americké vojsko používalo různé počítačové simulace už dřív, ale problém při vytváření prostředí asymetrického válčení spočívá v tom, že události jsou tak nepředvídatelné, tak chaotické, tak nelineární, že jejich modelování bylo téměř nemožné. Paradoxně se při samotném modelování AWE ukázalo, že programování znamená vkládání pravidel do simulace a tím se prezentace AWE stává předvídatelnou. Je to situace jako v Hlavě 22. Potřebovali jsme počítačový program, který by odrážel prostředí anarchie asymetrického válčení, ale samotný akt programování ho dělá neschopným anarchie. Neschopným anarchie? Co je to za blbost? „Řešením bylo, slečno Thomasová, přepracovat program PoloSvěta na heuristický.“ „Co je to heuristický?“ zeptala se Ella opatrně. Začíná to být jako v Orwellově 1984. „Znamená to, že je schopný ,učit se sám‘. Zajistili jsme, aby se úvodní programování PoloSvěta rozběhlo. Pak jsme nadefinovali základní parametry kybermilieu, naformátovali modality simulace, a pak už se počítač rozběhl podle svého. Počítač změnil..., optimalizoval funkce a aktivity simulů, co obývají simulaci. Ti si už dál vytvářeli své vlastní dění efektivněji a tím také realističtěji. Což znamená, že z hlediska simulace se okamžitě v PoloSvětě aktivovalo to, že tam děj probíhá a my zvenčí už ho nemůžeme ovlivňovat. PoloSvět je nyní nepředvídatelné prostředí, což je dokonalé, když popisujeme AWE.“ „Podívejte se, já nejsem žádný počítačový nadšenec,“ připustila Ella, „a tohle zní trochu šíleně. Na něco takového musí být nějaký mimořádně výkonný počítač, ne?“ „PoloSvět je první program, který běží podle paraDigmatu pro výzkum kyberprostoru pomocí počítače ABBA quantum.“ „Co je zase ABBA?“ „ABBA je superpočítač, který vyvinuli Britové. Je to dosud nejvýkonnější počítač, jaký byl kdy sestaven. Má téměř neomezenou výkonnost..., tedy dost velkou, aby vymodeloval konkrétní život každému ze třiceti milionů simulů, kteří obývají PoloSvět.“ „Třicet milionů? To je ale zatraceně hodně.“ Ella nepatřila k velkým příznivcům a znalcům počítačových her, ale věděla dost na to, aby si uvědomila, že i ten největší a nejlepší ze všech nadšenců se ve svém životě setkal a hrál najednou jen s hrstkou kyberpostav. Generál si dal do pusy žvýkačku. „Pro vás je důležité, že ABBA může ovládat třicet milionů simulů jako lusknutím prstů,“ řekl a s uspokojením žvýkal. „To však je jen část kouzla, s nimž se setkáte v PoloSvětě. Všichni aktivní simulové v PoloSvětě jsou vymodelovaní podle skutečných lidí. To jsou ti, které označujeme za současně žijící. ABBA jednoduše zalovila v databankách DNA a také dalších zdrojích po celém světě a vymodelovala simuly z namíchaných údajů, které se jí podařilo shromáždit.“ „Ti simulové jsou skuteční lidé?“ „Vymodelovaní podle skutečných lidí, slečno Thomasová. Ale my jsme šli ještě dál. Chtěli jsme, aby vůdci nepřátel, kterým by naši stážisté čelili, byli co nejskutečnější. Náš výzkum ukázal, že válečníci, co vedou nepřátelské síly v prostředí asymetrického válčení, mají psychotické sklony... Jsou to šílenci, fanatici, typy charismatických duševně chorých pomatenců, jimž my u vojska říkáme singularity. Pro
vytvoření mimořádně realistického kybermilieu v PoloSvětě jsme potřebovali nepřátelské vůdce, kteří by odráželi prohnanost a otrlost těchto singularit. A tak vybral systém ABBA vhodné jednotlivce z minulosti, vymodeloval je a pak zasadil do PoloSvěta. Tyto singularity vypadají, přemýšlejí a jednají přesně jako jejich předchůdci, co žili ve skutečném světě, a protože ti předchůdci byli příšerní, ale neskutečně příšerní lidé, jsou takoví i jako simulové.“ „Teda, jestli tomu rozumím správně,“ řekla Ella pomalu, „lidé, se kterými se bojuje v tom PoloSvětě, jsou jenom...“ „Simulace.“ „Hra, simulace, cokoliv. Lidé, s nimiž se bojuje v PoloSvětě, jsou vymodelováni podle skutečných lidí, ale jsou tam také vymodelovaní lidé z minulosti.“ „Přesně tak.“ „Například...“ „Ti, o kterých jste pravděpodobně nejvíc slyšela, jsou Jindřich VIII., Maximilien Robespierre a Ivan Hrozný.“ „No teda. To je nemožné. Žádný počítač nemůže oživit mrtvého člověka.“ „ABBA může,“ prohlásil generál kategoricky. Ella se zasmála. „Bláznovství. Tomu nevěřím.“ „Vaše nedůvěřivost je pochopitelná, slečno Thomasová. Než se v naší diskusi posuneme o něco dál, měli bychom vám dát možnost přičichnout k PoloSvětu, měli bychom vám prostě ukázat, jak tam ten život vypadá.“
{1}
Loki – lstivý bůh ze severské mytologie, syn obra a obryně. Halle Berry – americká herečka, modelka a královna krásy; první a zatím jediná žena afroamerického původu, která získala v roce 2001 Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. {3} UnFunDaMentalismus – slovní hříčka; un = záporka ne, fun = angl. legrace, zábava.) {4} ForthRight – slovní hříčka; „čtvrtá říše“ – ang. fourth změněno na Forth, něm. Reich na Right. {5} mostBien – slovní hříčka, kombinace anglického a francouzského výrazu ve významu nejlépe. {6} lessBien – slovní hříčka, kombinace anglického a francouzského výrazu ve významu hůře. {7} woeMen – slovní hříčka; women – ang. ženy, woe – ang. běda, žal. {8} MALEvolence – slovní hříčka; male – ang. mužský; malevolency – ang. nevůle, zlomyslnost. {9} Hellfire – ang. pekelný oheň. {10} Fais ce que tu voudras – fr. Dělej si, co se ti zachce. {11} Louche – fr. podezřelý. {12} Valpuržina noc – filipojakubská noc, kdy se u nás tradičně pálí čarodějnice. {2}
