Poprvé vydáno nakladatelstvím Hamish Hamilton v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Penguin Books, 2011 Copyright © Tom Hodgkinson, 2011 Translation © Jan Sládek, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7462-006-5 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-024-9 (ePub) ISBN 978-80-7462-050-8 (mobi)
Alanovi a Alanovi, mým rádcům v otázkách hospodaření „Musíme zpět ke svobodě nebo vstříc otroctví.“ – G. K. Chesterton
Úvod Labor omnia vicit. (Práce všechno překonala.) Vergilius
Umění každodenního života je založeno na třech nejvýznamnějších, ale současně nejvíce zanedbávaných pilířích: filozofii, hospodaření a zábavě. Filozofie je hledání pravdy a zkoumání způsobů, jak dosáhnout spokojenosti. Hospodaření slouží k uspokojení vlastních potřeb a zaopatření rodiny a zábava je konečně mimořádně důležitá schopnost bavit se: hodovat, tančit, žertovat a zpívat. Ve „starých dobrých časech“ na všechny tyto aspekty velmi dbali a aktivně je pěstovali, přičemž starými dobrými časy míním období od starověkého Řecka do konce středověku, tedy časový úsek přibližně dvou tisíc let od pátého století před naším letopočtem do patnáctého století našeho věku. Staré dobré časy podle mého názoru skončily někdy kolem roku 1535 s nástupem reformace, kalvinismu, renesance a především se zánikem klášterů, které nositelé nových myšlenek rozvrátili a vyplenili. Je pravda, že několik statečných duší se filozofii, hospodaření a zábavě věnovalo i nadále – můžeme se s nimi setkat i dnes –, ale nic to nemění na tom, že od průmyslové revoluce se na první místo dostala práce – pro většinu z nás mzdové otroctví, tedy nudná činnost, jejímž pravým smyslem je obohacování cizích lidí, především vedení a akcionářů velkých firem a společností, a podpora byrokratického, totalitního státu. Ve starých dobrých časech bylo kultivované nicnedělání nejdůležitější součástí života. V těch našich stojí na prvním místě zaměstnání. Z učebních plánů a osnov škol se postupně vytratilo umění myslet. A prakticky souběžně jsme se odnaučili zaopatřovat si jídlo; místo abychom si ho jako dřív připravovali z domácích zdrojů, sedáme do aut a upachtěně míříme do místního supermarketu, kde si nakoupíme vše potřebné. Což je velmi ubohé a nijak nás to neobohacuje. Záměrem této knihy, jejíž autor by rád spojil poučení se zábavou, je prozkoumat život za starých dobrých časů a přesvědčit čtenáře, že byl dobrý a že bychom si nesmírně pomohli, kdybychom z něj mnohé převzali do současnosti. V žádném případě ale nepůjde o nějaké melancholické tesknění. Všichni samozřejmě víme, že cestovat zpět časem není možné; jsme pevně ukotvení v naší moderní době, na které ostatně můžeme obdivovat mnoho pozitivního. Současně bychom se ale neměli zaleknout obviňování z nepatřičné nostalgie a upřímně uznat a oslavit vše, co vnímáme v minulosti jako dobré. Jak napsal v osmém roce našeho letopočtu Ovidius v Kalendáři, v němž zpracovával báje a mýty vztahující se k jednotlivým měsícům roku: Laudamus veteres, sed nostris utimur annis: mos tamen est aeque dignus uterque coli. [Staré časy chválíme, byť v nových žijeme, a přesto zvyky obou zaslouží být zachovány.]
Takže si podle mého názoru můžeme klidně užívat skvělých výsledků lidského pokroku, jakými jsou kniha nebo kosa, a současně se radovat ze svých dotykových tabletů, elektronických komunikačních nástrojů a veškerých dalších technologických výdobytků moderní doby, které považoval Aldous Huxley za „bezmála zázračné“. (Sami sebe se ovšem zeptejte, co zde bude ještě za tisíc let: iPad, nebo obyčejná kosa?) Při své výpravě do starých dobrých časů se zaměřím především na umění hospodaření, což v mém pojetí znamená schopnost proměnit domácnost v tvůrčí a produktivní jednotku a vyhnout se naprosto jalovému vysedávání před obří obrazovkou, která na člověka čeká po návratu z práce. Anglické slovo „husband“ označující manžela pochází ze staroanglického výrazu húsbonda, jenž se používal pro „hlavu domácnosti“ a současně zahrnoval odkaz na rozvážného a spořivého správce. Slovo „husbandry“ –
hospodaření – tedy zahrnuje představu starostlivé péče: o zvířata, úrodu, o děti, o sebe. Když jsem se připravoval na tuto knihu, četl jsem různá díla věnovaná hospodaření, vše od Řeka Hesioda až po Římany Columellu, Varrona a Catona. Jak sami záhy zjistíte, hlavním zdrojem poučení mi byla velkolepá Vergiliova didaktická báseň Zpěvy rolnické, v níž shrnul základní poznatky o zemědělství své doby. Ve středověku se – zejména ve Flandrech – ujala úžasná tradice zemědělských kalendářů věnovaných práci na poli i na zahradě, z kterých budu rovněž v jednotlivých kapitolách hojně čerpat. Svému majiteli vydržely na celý život, poněvadž byly opatřeny speciálním návodem, jak k určitému datu dopočítat příslušný den v týdnu. Navíc byly opatřeny půvabnými ilustracemi středověkých mužů a žen při každodenních pracích, takže není divu, že nesměly chybět v žádném venkovském stavení. Zjistil jsem, že knihy zabývající se farmařením a zahradničením jsou svébytným literárním útvarem: první takto zaměřenou didaktickou básní je Hesiodovo dílo Práce a dny z osmého století před naším letopočtem a vrcholem jsou s největší pravděpodobností Vergiliovy Zpěvy rolnické. Moje kniha je v této souvislosti jen velmi skromným příspěvkem k danému žánru. Kromě výše zmíněných zdrojů mi jako prameny citací posloužily také další skvělé autority. Především musím zmínit úchvatného Thomase Tussera, jehož kniha Pět set rad pro dobrého hospodáře se stala tudorovským bestselerem. Hojně jsem čerpal z Johna Evelyna, přesněji z jeho zahradnické příručky ze sedmnáctého století Praktické rady pro zahradníky, a skvěle mi posloužil rovněž Anglický zahradník Williama Cobbetta, který vznikl o dvě století později. Dalším báječným objevem byl pro mě středověký překlad římského spisovatele Palladia, který se ve čtvrtém století našeho letopočtu zabýval farmařením a prací na zahradě. K ni ha Staré dobré časy nemá v žádném případě sloužit jako vyčerpávající návod k soběstačnosti. Spíše by mohla nalézt místo na polici, kde máte seřazeny další příručky nabízející rady a náměty, jak se starat o domácí hospodářství a zahradu. Před praktickými aspekty upřednostňuje literární stránku, ale najdete v ní spoustu konkrétních návodů. Stejně jako všichni ostatní tvůrci i já stojím na ramenou dřívějších titánů: Vergilius sice psal o chovu včel, ale sám se této činnosti nevěnoval; při sepisování svých Zpěvů rolnických hojně odkazoval na předchozí autority. A naprosto stejně si počínal i William Cobbett: podstatnou část rad, které čtenářům nabízí ve své příručce Domácí hospodářství, získal od ženy jistého starého sedláka. A jedna z nejvýznamnějších knih Johna Evelyna, v které se věnuje péči o zahradu, je překladem mimořádně úspěšného francouzského titulu Le Jardinier françois (Francouzský zahradník) od Nicolase de Bonnefonse. Evelyn, jenž byl blízkým přítelem anglického krále Karla II., rovněž sepsal skvělý zahradnický kalendář Kalendarium Hortense, jenž opatřil výstředním podtitulem v typickém stylu nabubřelého sedmnáctého století: „Aneb zahradníkův almanach, jenž ho měsíc za měsícem povede celým rokem a poučí ho, kdy co zraje a je v květu“. Knihy zabývající se hospodařením a prací na zahradě tedy vždycky nabízely vedle rad i trochu romantiky, kromě praktických aspektů života na venkově neopomíjely ani literární stránku. Stejně tak platí, že autor dobré příručky hospodaření nemusí být nutně sám dobrý hospodář. Tusser, jemuž se dostalo vzdělání v Etonu a posléze navštěvoval kolej Trinity Hall v Cambridgi, proslul svými farmářskými neúspěchy. Ačkoli se obděláváním půdy a chovem domácího zvířectva snažil uživit, jeho pokus skončil naprostou katastrofou. Thomas Fuller, současník legendárního milovníka života a věhlasného kronikáře Samuela Pepyse, jenž o něm s oblibou mluvil jako o „velkém Thomasi Fullerovi“, napsal o Tusserovi ve své práci Ctihodní mužové Anglie: A tak by náš anglický Columella mohl říci s básníkem:
Monitis sum minor ipse meis. [Nedostávám svým vlastním zásadám.] – Ovidius
Ovidius i Tusser byli skvělí teoretici, ale v praxi se jim nijak zvlášť nevedlo. Jako hospodáři by si rozhodně neměli co vyčítat. Z toho plyne, že hlavní Tusserovou předností byla výřečnost. Staré dobré časy jsou poklonou těmto slavným spisovatelům a současně sbírkou příběhů, které jsem nashromáždil během života na pronajaté farmě v Severním Devonu. Hned zpočátku musím upozornit, že ani já – podobně jako Tusser a další – nejsem žádný skvělý hospodář. Tedy přesněji řečeno jsem tak hrozný, že čtenáři mého časopisu Lenoch o mé usedlosti mluví jako o „naprosté katastrofě“. Do Devonu jsem se přestěhoval s rodinou v roce 2002 a od té doby jsme spolu se ženou Victorií podnikli při hospodaření řadu pozoruhodných experimentů. Pěstovali jsme zeleninu a chovali drůbež a prasata, která jsme zabíjeli, jejich maso vařili či jinak upravovali a pak je také jedli. Zdědili jsme poníka a Victoria pěstovala včely, o něž následně beze zbytku přišla. Drželi jsme fretky, které jsme posílali do králičích nor, a vypuzená zvířata jsme stahovali z kůže. Vařili jsme nechutné pivo a vyráběli lahodnou a osvěžující bezinkovou šťávu. Victoria stlouká máslo a peče domácí chleba a lepší máslo a chléb jsem nikdy v životě nejedl. Vyrábíme vlastní zavařeniny, nakládáme zeleninu a vaříme marmeládu. Sekáme dřevo, skládáme ho do hranic a snažíme se ho co nejlépe vysušit. Snad tisíckrát jsme rozdělávali oheň v kamnech. A taky jsme povraždili tisíce slimáků. Vyráběli jsme pastinákové víno a prodávali vejce, která nám snesly naše slepice. Zjistili jsme, že prostý venkovský život je nesmírně obtížný a tvrdý. Na každém rohu na vás čeká nějaké zklamání, ale pokud se vám něco podaří, radost je naprosto nepopsatelná. A když se to všechno spočítá, nezbude než říct: při farmaření ušetříte spoustu peněz a budete mít daleko lepší jídlo. A mezitím – při jeho přípravě a obdělávání půdy – budete v neustálém kontaktu s živoucím světem, s přírodou a vesmírem. Také se vrátíte ke starobylé tradici péče o domácnost, domácí výroby, hospodaření či jak tomu chcete říkat. Jakmile se naučíte takto živit, uniknete ze světa ovládaného supermarkety s jejich nízkými, supernízkými cenami a ubohou kvalitou nabízeného zboží – stanete se zdravými, celistvými lidmi. Není docela dost možné, a po pravdě ani žádoucí, být zcela soběstační. Naprostá soběstačnost v sobě zahrnuje zlovolný únik před druhými lidmi. Základem hospodaření je naopak dělba práce a předávání získaných zkušeností lidem, kteří o ně mají zájem. Osobně miluju knihy, ale nejlepší rady získávám od svých sousedů, kteří skutečně dělali věci, do kterých se chcete pustit. Musíte se naučit hledat lidi, kteří by vám mohli pomoct, a když budete natolik úspěšní, že dokážete nějaké zaměstnat, tím lépe. Vyrábějte co nejvíc věcí a prodávejte je. Důležité je naučit se žít s vlastními limity. Nikdo se nedokáže rozumně uživit a současně se doslova přes noc stát úspěšným zahradníkem, kuchařem, řezníkem, chovatelem drůbeže, pasákem prasat, lesníkem, tesařem, pekařem, výrobcem džemů a marmelád, uzenářem, žencem, včelařem, sládkem, dojičkou, stolařem a hospodyní – to se nedá zvládnout ani za deset let. Začněte od drobných úkolů a nestavte si před sebe nesplnitelné cíle. V dávných dobách se tovaryš musel učit celých sedm let a ani pak se nestal mistrem. Všechny výše zmíněné činnosti jsou svého druhu umění, k jehož zvládnutí budete potřebovat hodně času a trpělivosti – roky a roky práce. Musíte se pozorně učit, přečíst hromady knih, chodit do kurzů a také samozřejmě získávat zkušenosti ze svých vlastních úspěchů a proher, stejně jako z úspěchů a proher dalších lidí. Ano, je v tom spousta práce. Nevěřte nikomu, kdo vám například tvrdí, že pěstování zeleniny je snadné: naopak, je to nesmírně komplikovaná
záležitost. Já pěstuju zeleninu už pátým rokem a teprve tento rok jsem opustil „bezpracný“ přístup, při němž by se o vše měla postarat sama příroda. Vyzkoušel jsem to a skončilo to naprostou katastrofou: záhony byly tak děsivě zarostlé, úplná džungle, že jsem se na ně nemohl ani podívat, natož abych se přinutil vstát z gauče a jít s nimi něco udělat. Letos jsem se tedy vrátil k tradičním metodám, jejichž součástí je tvrdá manuální dřina. Ryl jsem a okopával, hnojil a plel. Úrodu jsem se snažil chránit skořápkami od slepičích vajec a taky drátěnými plůtky. Dokonce jsem na záhony dával organické otrávené návnady na slimáky, protože jsem již nechtěl znovu zažít, že mi tihle zlovolní tvorové za jedinou noc zlikvidují celou úrodu slaďoučkého hlávkového salátu. Cestičky mezi záhony jsem úhledně zarovnával rýčem, aby mi rozplizle nemizely v okolní hlíně. Dával jsem pozor, aby se mi mezi zeleninou nepromenovaly slepice. Příjemným výsledkem těchto změn bylo to, že jsem získal malou zeleninovou zahrádku, na které je radost pracovat, zatímco předtím mi vše, co s ní bylo spojené, připadalo jako naprostý běs. Takže i když se mi to jako zatvrzelému lenochovi rozhodně neříká snadno, zahrada potřebuje hodně péče. Jak tvrdí Vergilius: Labor omnia vicit improbus, et duris urgens in rebus egestas. [Tvrdá práce vše překonala, a s ní nouze, jež přichází v těžkých dobách.]
Dobrou zprávou ale může být zjištění, že i tahle dřina je milionkrát příjemnější a přináší nepoměrně větší radost než každodenní otupující vysedávání v kanceláři, kde člověk naprosto postrádá nějaký hmatatelný výsledek práce, jenž by mu mohl poskytnout alespoň trochu uspokojení. A skutečně, k obdělávání malé zahrady nebo pozemku vám bude naprosto stačit hodina práce denně, k níž jen tu a tam přidáte dvě tři hodinky rytí, okopávání nebo hnojení. Takže spíše než o práci bychom měli mluvit o drobné pravidelné údržbě. V žádném případě ale nejde o nějakou vysilující dřinu. Název knihy je samozřejmě odkazem na Krásný nový svět Aldouse Huxleyho (v českém vydání vyšlo jako Konec civilizace), jenž se nechal inspirovat Mirandinými slovy ze Shakespearovy Bouře. Chtěl jsem především upozornit na to, že staré dobré časy – chcete-li starý dobrý svět – byly skutečně v mnoha ohledech lepší než naše doba. Když došlo na válku, rytíři vsedli na koně a v čele svých armád vyrazili do boje. Nebyli zalezlí někde v příšeří velitelských kanceláří jako dnešní zbabělci stojící v čele států, kteří za sebe posílají na smrt tisíce mladých mužů. Když se někdo dotkl našich svobod, vzali jsme zbraně a šli je hájit. Jezdili jsme na koních, chodili dlouhé kilometry pěšky, káceli stromy a připravovali si dřevo do krbu, pěstovali zeleninu, abychom měli co na stůl. Byli jsme otužilí, svobodní a silní. Postupem doby se z nás ale stali neduživí poddajní otroci, kteří trpělivě vysedávají v přeplněných čekárnách, až je lékař zavolá a předepíše jim nějakou americkou pilulku nebo jiný zázračný všelék. Ale co si počít s morovými ranami, nemocemi a bolestmi zubů? Na to velmi pěkně odpovídá George Orwell ve své reportážní eseji Cesta k Wigan Pier, v níž odsuzuje „nekritický obdiv strojů“ jako něco odlidšťujícího. Dnes bychom místo toho mohli mluvit spíše o „nekritickém obdivu moderní technologie“. Orwell se zcela jednoznačně postavil na stranu starých dobrých časů a dočkal se za to řady kritických šlehů: Obhájci současnosti se ve skutečnosti při svých výpadech proti středověku v naprosté většině mýlí, neboť jejich základním trikem je projektovat moderního, zchoulostivělého a pohodlného člověka do doby, kdy něco podobného nebylo vůbec myslitelné… Zkuste vysvětlit, že vaším cílem je prostší a tvrdší život namísto života změkčilého a daleko složitějšího, a socialisté se začnou domnívat, že se chcete vrátit do „přírodního stavu“.
Bylo by ovšem velkou chybou považovat staré dobré časy za období naprostého nepohodlí. Tehdejší lidé se daleko víc spoléhali na své smysly, nade vše milovali hukot plamenů v zapáleném krbu, víno a hudbu. Znali mnohá potěšení. Možná by se dalo říct, že tehdejší lidé
žili ve světě kontrastů, které naprosto vymazaly moderní klimatizované nákupní pasáže. Stávalo se, že trpěli hroznou zimou, a jindy jim zase bylo nesnesitelné horko. Po týdnech půstu přicházel čas hodování. Hořké slzy smutku vystřídalo veselí s vtípky a nezbednými kousky. Život byl plný vášně. Když se začnete starat o svou vlastní zahradu, zcela jednoznačně se zřeknete bezbolestného krásného nového světa, o kterém píše Huxley. V tomto krásném novém světě totiž lidi učí přecitlivělosti a nenávisti k přírodě, která se jim stává nanejvýš cílem víkendových výletů a objektem nezúčastněně obdivného pozorování. Lidé z krásného nového světa například nasedají do helikoptér a míří do Exmooru, kde si užívají víkend s piknikem. Fyzickou bolest a duševní trýzeň prakticky neznají, protože je vytlačili ze svých životů. Když je toho na ně moc, prostě si jen vezmou nějaký uklidňující prášek a užívají si pár hodin naprostého štěstí. Jedním z charakteristických rysů našeho moderního světa je totiž právě boj s bolestí – na tu fyzickou máme ibuprofen, duševní se zbavíme antidepresivy. V západoevropských zemích se naprosto běžně užívají (samozřejmě nezákonné) drogy, jako je extáze, a to ve všech společenských i věkových vrstvách: nedávno jsem s velkým překvapením zjistil, že extáze je velkým hitem mezi britskou pozemkovou šlechtou a jejími dvořany, bez ohledu na to, zda je jim patnáct či osmdesát. Velké farmaceutické koncerny nám tišící prostředky nabízí slogany jako: „Nenechte se ovládat bolestí, ovládněte ji vy!“ Ve Spojených státech dokonce existuje hnutí, jehož členové by rádi s bolestí jednou provždy zatočili. Touží po světě naprostého pohodlí. Mé matce, která je ukázkovým příkladem ambiciózní gymnazistky, to připadá skvělé: četla Huxleyho Krásný nový svět a ani ji nenapadlo, že jde o satiru. Prostě se jí to zdálo jako skvělý nápad. „Nebudeš se muset starat o děti. Dokážeš si představit, kolik ti ubude nepořádku? A nikde žádná příroda. Řekni sám, k čemu je nám vlastně tahle příroda dobrá?“ zeptala se mě. Někde ke konci Krásného nového světa vrchní inspektor pro Západní Evropu Mustafa Mond rozmlouvá s panem Divochem o nové filozofii, jejímž základem je odstraňování nepohodlí. Divoch říká: „Ale mně se nepohodlí líbí.“ „Nám ne,“ odtuší vrchní inspektor. „My máme radši pohodlí.“ „Já pohodlí nechci. Chci Boha, poezii, skutečné nebezpečí, chci svobodu a dobro. Chci hřích.“ „Takže vlastně,“ namítne Mustafa Mond, „žádáte právo být nešťastný.“
Pravda, krása, bolest, neštěstí: všechny tyto věci se moderní svět snaží odstranit. Zato ve starých dobrých časech se s nimi lidé potkávali každý den. A setkávám se s nimi i já na svém zeleninovém záhonu. Můžeme být skutečně šťastní? Chceme být skutečně šťastní? Dnešní společnost na základech přesvědčení, že je to možné, vybudovala celé průmyslové odvětví: existují spousty knih a desítky stovky kurzů, jejichž organizátoři slibují, že vám odhalí tajemství štěstí. Na stejné téma se dokonce konají konference a vědecké semináře. Britská soukromá škola Wellington College svým studentům nabízí hodiny štěstí. Něco podobného předvídal v roce 1946 Aldous Huxley ve svém úvodu k novému vydání Krásného nového světa, který napsal deset let poté, co se kniha poprvé objevila na veřejnosti. Huxley současně odhaluje skutečný cíl hledačů štěstí: „Nejvýznamnějším projektem budoucnosti srovnatelným s vývojem a přípravou atomové bomby bude rozsáhlý, vládou financovaný výzkum toho, čemu politici a zúčastnění vědci říkají ,problém štěstí‘ – jinými slovy otázky, jak lidi přimět, aby si zamilovali své otroctví.“ Huxley tvrdí, že pokud má být takový projekt úspěšný, bude třeba daleko propracovanějších metod programování dětí. A přesně toho jsme se dočkali v současné době, kdy základní školy staví vyučovací a výchovné osnovy na dvou hlavních pilířích: „pocitu osobního blaha“
a „informatice“ (nauce o tom, jak využívat informační a komunikační technologie), přičemž naprosto zanedbávají výuku dříve nepostradatelné násobilky a gramatiky. Děti jsou od útlého věku utvrzovány v představě, že žijí v jakési technologické utopii. Mají se radovat, že nemusí trpět jako jejich předci v dobách minulých nebo jako lidé v přízračně děsivé, hladomorem stižené Africe. Učitelé jim vštěpují, že by měly být šťastné a veselé – jinak řečeno nezabývat se pochybnostmi o světě, do něhož v dospělosti vstoupí. A reklama, která je ze všech stran obklopuje, tento pocit jen podporuje. McDonald’s a Tesco je přece mají rádi, o čemž se je snaží přesvědčit rozjívené stádečko idiotů, k němuž patří i vesele se usmívající trouba Ronald McDonald – zapomenout ale nesmíme ani na vágně rozplizlé slogany ve stylu „S námi ušetříte“, a když šetří i ostatní, pak „S námi si vyberete“, nebo třeba macdonaldovský „I’m Lovin’ It“. (Ale kdo a co vlastně miluje?) Povšimněme si také toho, že v Krásném novém světě Aldouse Huxleyho chodí lidé na interaktivní (pornografické) filmy, pro které autor použil slovo „feelies“. Jsou pokročilejší verzí tradičních „movies“ a divákovi umožní takřka fyzicky vnímat dotek medvědí kůže, kterou vidí na plátně. To není nijak obzvlášť vzdálené tomu, jak v současnosti reklamní průmysl používá slovo „zážitek“. Nechodíme už na dobrou večeři, restaurace nám nabízí „mimořádný gurmánský zážitek“. A velmi ochotně toto slovo používají také cestovní kanceláře a zábavní parky, stejně jako všichni další podloudní prodavači zábavy. Docela snadno si dokážu představit, že knihy se v budoucnu změní ve „vzrušující čtenářský zážitek“. Život se zredukoval na řadu dlouhých časových úseků kancelářské nudy, které si ozvláštňujeme adrenalinovými „zážitky“ ze seznamu věcí, které bychom rádi stihli, než vypustíme duši. Samozřejmě nejde o skutečný život, spíše otroctví s občasným zpestřením v podobě nějakého cirkusového kousku. O udržení šťastné mysli dělníků a zaměstnanců se rovněž snaží moderní pozitivní psychologie. Hlavním důvodem je to, že podle obhájců této falešné víry jsou šťastní lidé daleko produktivnější pracovní silou. Pocit štěstí v lidech uvolňuje skryté zdroje. Proto teoretikové řízení usilují o to, aby byli zaměstnanci spokojení a měli ke svému pracovnímu místu pozitivní vztah. Problém je ovšem v tom, že když něco nejde, jak by mělo, je to vaše chyba. Nikdo vám přece nic špatného nedělá. Starají se, abyste se cítili jako ve vatičce. Dostáváte dobrou mzdu. Takže proč byste měli remcat nebo dokonce stávkovat. Raději se seberte a zajděte si za podnikovým psychologem. Ochotně s vámi rozebere všechny problémy a poradí, jak dál. Prostě vás dá do kupy. Trochu vás povzbudí a pošle zpátky do kukaně, kde budete dál celí vděční otročit. A kdyby sezení náhodou nezabralo, pořád ještě je tu něco na uklidnění: je libo diazepam? Dostanete koňskou dávku nějakého uklidňujícího koktejlu a jako spokojená ovce s chemicky extrahovanou duší zase poběžíte do práce. Zisky farmaceutických společností mezitím samozřejmě raketově rostou. Ostatně, jak se říká, kdo by si nechtěl nahrabat. A přesně z této slepé uličky se chci dostat oslavou některých hodnot, které se vyznávaly ve starých dobrých časech. Za starých dobrých časů jsme například mohli být nešťastní a nikomu to nevadilo. Mohli jsme se vysmívat vládcům a korporacím. Nebáli jsme se pravdy, krásy ani bolesti. Cesta ke svobodě není rovná ani snadná. Naopak, člověka na ní čeká spousta nástrah. Ale i tak stojí za to, vydat se po ní. Dovolte, abych skončil půvabnou Chestertonovou myšlenkou, kterou nám zanechal v roce 1916 v úvodu ke Cobbettově Domácímu hospodářství: Musíme zpět k svobodě nebo vstříc otroctví. Svobodní lidé, kteří dosud v Anglii žijí, budou mít jistě za nadlidský úkol stáhnout z krku smyčku, jež se utahovala dlouhá tři staletí. Právem budou zvažovat nebezpečí a bolest, srdce drásající obtíže, které je při snaze vysmeknout se čekají. Současně by ale měli zvážit i jedinou skutečnou alternativu: že se ve smyčce udusí.
– Tom Hodgkinson, srpen 2010, Severní Devon
1. Leden
Připravujeme dřevo Igne levatus hiems. [Zimu mírní oheň.] – Ovidius
Leden je měsíc, kdy bychom se měli snažit zůstat v teple. Je to ta nejvhodnější doba k lenošení u krbu a pozdně večernímu hodování, k vysedávání u svíček a u kamen, v kterých praská dřevo, jehož nádherně sladká vůně se šíří celou místností. V předindustriálních časech bylo drsné zimní počasí skvělou výmluvou, proč zůstat zavřený doma a vyhýbat se práci. Anglické slovo „January“, označující první měsíc v roce, je odvozeno od jména římského boha Januse, kterého středověké kalendáře ukazují jako spokojeného poživačníka, jenž si u masivního dubového stolu užívá dobré jídlo; jednou tváří hledí vstříc přicházejícímu roku, druhou se obrací do minulosti na rok, který právě uplynul. Francouzská báseň z třináctého století (převzal jsem ji z výboru The Penguin Book of French Verse, 1. Svazek, Penguin Books, 1961) zdůrazňuje, jak je důležité zachovat si v tomto nevlídném měsíci spokojenost a veselou mysl: Quant je le tens refroidier Voi, et geler, Et ces arbres despoillier Et iverner, Adone me vueil aisier Et sejorner A bon feu, lès le brasier, Et à vin cler, En chaude maison, Por le tens felon. Je n’ait il pardon Qui n’aime sa garison! [Když vidím, že se nám chladí a přichází mráz, a stromy ztrácejí listí a vládu přebírá zima, chce se mi pohodlně usadit a zůstat u rozpáleného krbu, poblíž žhnoucích uhlíků se sklenkou čistého vína, v teple domova, protože počasí je zlé. Nikdy nebude odpuštěno člověku, jenž nedbá o své pohodlí!]
Vergilius píše: „Hiems ignava colono“ (Zima je farmářův čas lenošení, Zpěvy rolnické, kniha první, verš 299). Podobný výjev, jaký nám nabízí výše uvedená báseň, nacházíme také v dopise Alexandera Popea z roku 1712: „Právě jsem zcela stranou vzruchů života, uzavřen v těsných stěnách, hovím si v křesle a dny trávím podřimováním u krbu, jako na obrázku z ledna v salcburské Knize hodinek.“ Nádhernou ilustraci pro leden nabízí také Les Très Riches Heures du Duc de Berry (Přebohaté hodinky vévody z Berry), výpravně vyvedený kalendář s modlitbami pro jednotlivé liturgické hodiny dne, který si u bratrů z Limburka objednal mimořádně bohatý vévoda Jan z Berry. Na jedné z ilustrací vidíme vévodu, který právě pořádá hostinu. Je obklopen svými dvořany a všichni si navzájem předávají dary. Na ilustraci příslušející únoru sledujeme nepoměrně skromnější zimní výjev: sedlák s ženou si tu hřejí nohy u ohně ve své útulné venkovské usedlosti. Povytáhli si dlouhou halenu a sedí s doširoka roztaženýma nohama; je jasné, že muž ani žena nemají žádné spodní prádlo. Přesně takovou náladu musíme lednu vrátit: měli bychom se naučit lenošit a podřimovat a starat se především o to, abychom měli plné žaludky a prohřáté údy. Také bychom si měli dopřávat hodně spánku. Řečeno slovy skotského středověkého básníka, jehož verše jsou součástí výběru W. A. Cragieho, bychom se měli hojně posilovat spánkem a držet nohy pěkně v teple: Ane nap is nowrissand eftir none, Ane fyre is fosterand for my feit,
With dowbill sokkis for my schone And mittanis for my handis meit [Odpolední spánek mě posílí, oheň uleví nohám, do bot si nazuju dvoje ponožky a ruce zasunu do teplých palčáků.]
V lednu se spolu s Victorií snažíme udržovat oheň v krbu a dobře jíst, prostě žít podle moudrých rad našich předků. Doma máme dvoje kamna, v kterých topíme dřevem, jedny jsou v obývacím pokoji, druhé mám u sebe v pracovně. V lednu a během celého února do nich musíme prakticky nepřetržitě přikládat. V zimních dnech neznám nic smutnějšího než vyhaslé ohniště; naopak máloco člověka potěší tak jako příjemně plápolající oheň. S trochou šikovnosti je docela snadné udržet kamna rozehřátá po celý den i noc: těsně předtím, než jdeme spát, přiložíme několik velkých polen a zavřeme vzduchové průduchy na zadní straně kamen. Tím ohni přiškrtíme přívod kyslíku, takže celou noc jen doutná. Ráno pak stačí průduchy znovu otevřít, trochu prohrábnout řeřavé uhlíky a oheň za chvíli zase vesele plápolá. Když se mi to podaří, mám z toho skutečně velkou radost, protože jsem si ušetřil spoustu práce při rozdělávání nového ohně. Poslední zimu jsme na devět dnů docela zapadli sněhem a nesmírně jsme si to užili: nebylo co dělat a děti nemusely do školy, prostě jsme jen topili, vařili si výborná jídla a hráli hry. A tím se dostávám k samému jádru věci, kterým je nesnadné umění připravit si dostatečnou zásobu kvalitního topivového dřeva. Musíte mít nachystanou spoustu polen a měla by být suchá. Na venkově už žiju celých osm let a stále v tomto naprosto základním úkolu selhávám. Přijde březen a naše zásoby dřeva na topení nám začnou docházet. Nezbývá než vyrazit na ponižující cestu do zahradnictví, kde za spoustu peněz nakoupím vysušená a naštípaná polena v oranžových síťkách.
