Popínavé rostliny a jejich význam pro současnou zahradní a krajinářskou tvorbu Diplomová práce

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Popínavé rostliny a jejich význam pro současnou zahradní a krajinářskou tvorbu Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

Ing. Jiří Martinek, Ph.D.

Bc. Libor Sedláček, DiS. Lednice 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Popínavé rostliny a jejich význam pro současnou zahradní a krajinářskou tvorbu vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Lednici dne.......................................... Podpis diplomanta....................................

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval Ing. Jiřímu Martinkovi, Ph.D. za celou řadu přínosných rad, trefných připomínek a především za jeho velmi vstřícný přístup při konzultacích. Upřímný vděk také náleží mým nejbližším za jejich podporu a toleranci během mého studia.

OBSAH: 1.

ÚVOD ...................................................................................................................... 7

2.

CÍL PRÁCE ............................................................................................................ 8

3.

LITERÁRNÍ PŘEHLED ....................................................................................... 9 3.1

Charakteristika popínavých rostlin .............................................................. 9

3.1.1 Ekologie a růstová strategie ..................................................................... 9 3.1.2 Rozdělení dle životního cyklu ................................................................ 10 3.1.3 Klasifikace dle způsobu popínání .......................................................... 12 3.1.4 Možnosti současného uplatnění popínavých rostlin .............................. 15 3.2

Obecná charakteristika opěrných prvků a konstrukčních systémů pro růst popínavých rostlin...................................................................................... 16

3.3

Základní typy opěrných prvků a konstrukčních systémů dle požadavků popínavých rostlin...................................................................................... 18

3.3.1 Mřížové a síťové struktury ..................................................................... 18 3.3.2 Vertikálně až diagonálně orientované prvky a struktury ....................... 20 3.3.3 Horizontálně orientované prvky a struktury........................................... 21 3.4

Historie používání popínavých rostlin ....................................................... 21

3.5

Současné trendy a tendence v používání popínavých rostlin..................... 27

3.6

Konkrétní způsoby a možnosti použití popínavých rostlin ....................... 28

3.6.1 Ozeleňování fasád domů a budov samopnoucími rostlinami................. 28 3.6.2 Ozeleňování fasád domů a budov nesamopnoucími rostlinami ............. 29 3.6.3 Ozeleňování volně stojících konstrukcí a drobných staveb zahradní architektury............................................................................................. 30 3.6.4 Možnosti ozeleňování technických a účelových prvků.......................... 33 3.6.5 Možnosti popnutí dřevin ........................................................................ 34 4/76

3.6.6 Popínavé rostliny v nádobách ................................................................ 35 3.6.7 Popínavé rostliny jako půdopokryvné vegetační prvky ......................... 36 3.7

Technologie zakládání ............................................................................... 37

3.7.1 Stanoviště ............................................................................................... 37 3.7.2 Příprava vegetační vrstvy ....................................................................... 38 3.7.3 Výsadba .................................................................................................. 39 3.7.4 Mulčování............................................................................................... 40 3.8

Režim péče ................................................................................................. 40

3.8.1 Zálivka .................................................................................................... 40 3.8.2 Hnojení ................................................................................................... 41 3.8.3 Řez.......................................................................................................... 42 3.8.4 Zimní ochrana ........................................................................................ 42 3.9 4.

Příklady použití popínavých rostlin v zahraniční tvorbě ........................... 43

MATERIÁL A METODA ................................................................................... 47 4.1

Vyhodnocení vybraných objektů zeleně v ČR .......................................... 47

4.2

Vyhodnocení aktuálně dostupného sortimentu v ČR ................................ 48

4.3

Metoda vypracování projektové dokumentace .......................................... 49

4.3.1 Lokalizace a katastrální vymezení ......................................................... 49 4.3.2 Přírodní podmínky.................................................................................. 50 4.3.3 Podkladové materiály a způsob zpracování projektu ............................. 51 5.

VÝSLEDKY.......................................................................................................... 53 5.1

Hodnocení vybraných objektů zeleně v rámci ČR .................................... 53

5.1.1 Stanice metra Střížkov (Praha) ............................................................... 53 5.1.2 Business Technology Park Chodov (Praha) ........................................... 54 5.1.3 Obytný soubor Slunečný vršek (Praha) .................................................. 55

5/76

5.1.4 Křižíkovy sady (Plzeň) ........................................................................... 56 5.1.5 Hradební terasy (Hradec Králové) ......................................................... 57 5.1.6 Akademická zahrada ZF MENDELU (Lednice) ................................... 58 5.2

Zhodnocení dostupného sortimentu v rámci ČR ....................................... 60

5.3

Návrh vegetačního prvku z popínavých rostlin ......................................... 62

6.

DISKUSE .............................................................................................................. 63

7.

ZÁVĚR .................................................................................................................. 65

8.

SOUHRN A RESUME ......................................................................................... 66

9.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ....................................... 67

10. PŘÍLOHY ............................................................................................................. 73

6/76

1. ÚVOD Popínavé rostliny představují zcela výjimečné vegetační prvky, které svojí specifickou růstovou formou vnášejí do prostředí našich sídel jedinečnou esenci bujné, nespoutané přírody, čímž pozitivně narušují strohost a uniformitu městské zástavby. Zároveň jejich uplatnění v objektech veřejné zeleně nabízí celou řadu výhod. Jednou z nich je například velice malý požadavek na půdorysnou plochu, což přináší adekvátní způsob řešení zeleně pro úzké uliční partery a jiná prostorově značně omezená veřejná prostranství. V podobě zelených fasád chrání dotčené stavby před nadměrným přehříváním, aktivně se podílejí na zlepšení mikroklimatu, vizuálně zkvalitňují prostředí městského intravilánu a v neposlední řadě přispívají i k posílení stability systému sídelní zeleně. V posledních letech lze sledovat vzrůstající zájem o tyto vegetační prvky, a to ne jenom na poli zahradní a krajinářské tvorby, ale také ve spojení se současnou moderní architekturou. Zajímavé zahraniční příklady jsou toho jasným důkazem. Diplomová práce si proto klade za cíl souvisle a uceleně pojednat o problematice současných možností použití popínavých rostlin v různých objektech lidských sídel.

7 /76

2. CÍL PRÁCE Hlavní cíl této diplomové práce spočívá v objasnění problematiky použití popínavých rostlin v současné zahradní a krajinářské tvorbě. Literární část práce se bude věnovat zevrubnému vysvětlení základních odborných skutečností vztažených k uvedené tématice, aby se posléze staly východiskem ke konkrétním výstupům v praktické části. Ta si klade za cíl posoudit úroveň použití popínavých rostlin ve vybraných lokalitách v rámci České republiky, vyhodnotit aktuálně dostupný tuzemský sortiment popínavých rostlin a vypracovat projektovou dokumentaci k realizaci vegetačního prvku z popínavých rostlin.

8 /76

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika popínavých rostlin Důležitým předpokladem ke správnému použití a aplikaci popínavých rostlin v rámci soudobé zahradní a krajinářské architektury je bezpodmínečná znalost jejich růstových strategií, případných požadavků na podpůrnou konstrukci a životních nároků. Ta se do značné míry odvíjí od správného pochopení ekologických podmínek přirozeného stanoviště, jež daly vzniknout specifické růstové formě a rozdílným mechanismům pnutí. Akceptování zmíněných skutečností představuje jednu z hlavních cest k úspěchu při navrhování a realizacích vegetačních prvků s popínavými rostlinami. Záměrem kapitoly je tak podrobněji pojednat o typických rysech a charakteristikách této specifické skupiny rostlin. 3.1.1 Ekologie a růstová strategie Popínavé rostliny netvoří samostatnou botanickou skupinu, ale naopak se z tohoto pohledu jedná o rostliny různorodé, které však spojuje jedna podstatná vlastnost, a tou je forma růstu (SOUČKOVÁ, 2000). Ta je dle BURIANA (2012) výsledkem zvláštní strategie konkurenčního boje o světlo, jehož hlavním projevem je rychlý a bujný růst na úkor vytváření pevné rostlinné osy. Ke svému růstu za světlem tedy musí popínavé rostliny využít nejbližší vhodné opory, kterou je v prostředí přirozeného výskytu nejčastěji blízký strom, keř nebo také skalní výchoz apod. Nenajdou-li vhodný objekt, pomocí kterého by se mohly pnout vzhůru, uplatňují se v podrostu jako pokryvné rostliny a směřují za světlem v horizontálním směru (Krajčovičová, 2005). Pro svoji specifičnost růstu mají popínavé rostliny vyvinuty rozmanité adaptační mechanismy – přeměněné orgány. Jedná se nejčastěji o metamorfované listy (Clematis), stonky (Vitis, Parthenocisus), celé rostlinné osy (Celastrus) či speciálně vyvinuté adventivní kořeny (Hedera, Campsis), jimiž se rostliny různým způsobem přichytávají k podkladu opory a napomáhají si tak „šplhat“ vzhůru (PEJCHAL, 2010; BURIAN 2011).

9 /76

Tyto morfologické znaky jsou do značné míry reakcí na zmíněný konkurenční boj o světlo v prostředí přirozeného stanoviště, jimž jsou listnaté lesy tropických, subtropických a mírných klimatických oblastí. Zde jsou popínavé rostliny většinou zpočátku nuceny vegetovat v podrostu jiných vzrůstnějších dřevin. Aby se v těchto podmínkách dostaly k optimálnímu množství slunečního záření, musely se během svého fylogenetického vývoje co nejlépe uzpůsobit k pnoucímu růstu. Přirozeně nejvyššího zastoupení dosahuji popínavé rostliny v rozmanitých formacích tropického deštného lesa (Jižní Amerika, Střední Amerika a Mexiko, rovníková Afrika, jihovýchodní Asie), výrazný podíl také náleží subtropům (především Japonsko a centrální Čína). Některé pocházejí i z východní části Severní Ameriky, což je, jak KRAJČOVIČOVÁ (2005) podotýká, příhodná oblast pro introdukci rostlin do evropského mírného pásma. Na území střední Evropy mají popínavé rostliny těžiště výskytu převážně v různých typech lužních lesů. Například KRÁLOVÁ (2001) v souvislosti s typickou charakteristikou měkkého luhu uvádí, že pro jeho výrazný a zcela nezaměnitelný vzhled je mimo jiné určující výskyt lián. Z výše uvedeného logicky vyplývá, že většina popínavých rostlin v mládí vyžaduje nebo alespoň snáší mírné zastínění. Naopak ve své dospělosti upřednostňují vyšší intenzitu světla, ovšem často za předpokladu přistínění báze rostliny a dostatku půdní vláhy a živin (BURIAN, 2011). BURIAN (2011, 5) také zároveň dodává: „Jen velmi

málo

druhů

je

vyloženě

stínomilných,

nebo

naopak

nekompromisně

světlomilných“. Z tohoto pohledu je třeba být na pozoru při použití introdukovaných rostlin z jižnějších a teplejších regionů. Ty sice ve své domovině velmi dobře snáší zastínění, avšak v našich chladnějších podmínkách dávají spíše přednost slunnému stanovišti. 3.1.2 Rozdělení dle životního cyklu Popínavé rostliny jsou zastoupeny jak mezi dřevinami, tak i jednoletými a vytrvalými bylinami. Z hlediska životního cyklu, vytrvalosti či také pěstitelských vlastností je můžeme pro účely aplikace v zahradní a krajinářské tvorbě rozdělit na popínavé dřeviny, letničky a trvalky. Pro využití v soudobé architektuře mají bezesporu největší význam popínavé dřeviny. Cenná je jejich dlouhověkost a zejména pak délka výhonů, která mnohdy bývá 10 /76

srovnatelná se stavebními objekty. Velkou předností je úzká vazba k opoře, tedy kopírování jejího tvaru, čímž se popínavé dřeviny stávají jedním z nejplastičtějších vegetačních prvků. Nedocenitelnou a snad zcela jedinečnou vlastností je schopnost vytvořit značnou nadzemní hmotu v podmínkách minimálního půdorysného prostoru. Tento fakt bezesporu a zcela jasně předurčuje popínavé dřeviny pro použití ve stísněné městské zástavbě (BURIAN, 2011). PEJCHAL (2011) popisuje uvedenou skutečnost slovy „velký efekt na malém prostoru“ a vidí ji jako jedno z hlavních specifik náležících této vybrané skupině rostlin. Pnoucí dřevin jsou rovněž velmi rozmanité co do kompozičních vlastností, především jde-li pak o velikost, texturu a proměnlivost. Své uplatnění naleznou v objektech zahradní a krajinářské architektury rovněž popínavé letničky, a to jak pravé, tak i nepravé. O pravých letničkách mluvíme tehdy, pokud jsou svou genetickou povahou jednoznačně předurčeny k jedinému období vykvétání a reprodukce. Jedná se o rostliny výhradně monocyklické. Letničkami nepravými nazýváme rostliny, které ve svém přirozeném prostředí vegetují nejčastěji jako trvalky, případně polodřeviny, výjimečně i jako dřeviny, ale v našich klimatických podmínkách je používáme jako rostliny jednoleté. Neboť se v prvním roce vegetace chovají podobně jako pravé letničky (poměrně rychlá násada květních orgánů, velmi bohaté kvetení apod.) a zároveň nejsou v našem prostředí schopné překonat chladné období vegetačního klidu (MACHOVEC et JAKÁBOVÁ, 2006). Pravé popínavé letničky, jako rostliny otevřených stanovišť, vyžadují téměř vždy plné slunce, kdežto nepravé popínavé letničky upřednostňují alespoň částečný polostín (KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Význam popínavých letniček tkví ve velmi rychlém nástupu estetického účinku a celkového efektu. Svoji nezastupitelnou roli hrají v krátkodobém ale zároveň nápadném ozelenění plotů, zídek, balkonových a terasových zábradlí, treláží apod. Stejně tak dobře poslouží k vytvoření dočasné pohledové clony. Za pomocí volně stojících bambusových, kovových či lankových konstrukcí akcentují kompozici květinových záhonů a rabat. Mnohé z nich nacházejí uplatnění ve vegetačních nádobách doplněných vhodnou konstrukcí k popínání. Podle GUNKEL (2005, 37) se navíc „jednoleté popínavé rostliny spokojí jen s lehkou konstrukcí k popínání, protože jejich rozměry i hmotnost jsou ve srovnání s vytrvalými příbuznými zanedbatelné“. Stejného názoru jsou i DUNNETT et KINGSBURY (2004), kteří rovněž připomínají, že 11 /76

popínavé letničky nikdy nenabývají takové velikosti jako mnohé vytrvalé popínavé rostliny, a tudíž v podstatě nepředstavují výrazný technický problém. Zároveň tito autoři vidí jejich praktický význam v možném poskytnutí dočasného vegetačního pokryvu v období, kdy se vytrvalé popínavé rostliny teprve rozvíjejí, a nemohou tak ještě plnit požadovanou prostorotvornou funkci (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). Popínavé trvalky reprezentují poněkud méně zastoupenou skupinu rostlin, z které mají asi největší zahradnické využití Lathyrus latifolius a zejména pak Humulus lupulus, jehož zástupci každý rok vytváří nové mohutné a bujné výhony rostoucí do značných výšek. Svou vzrůstností je tak porovnatelný s mnohými popínavými dřevinami (GUNKEL, 2005). 3.1.3 Klasifikace dle způsobu popínání Nejpodstatnějším kritériem při výběru a použití popínavých rostlin je forma pnutí, neboli způsob, jakým se rostlina přichycuje k podkladu. Od této nezbytné znalosti se následně odvíjí přiřazení vhodného typu podpůrné konstrukce a celkový předpoklad pro správnou aplikaci jednotlivých druhů popínavých rostlin v objektech zahradní a krajinářské architektury. Většina autorů zabývajících se touto problematikou se shoduje na rozdělení do čtyř základních skupin: vzpěrné popínavé rostliny, úponkaté popínavé rostliny, ovíjivé pnoucí rostliny a příčepivé – kořenující popínavé rostliny. Vzpěrné rostliny disponují nejjednoduššími adaptačními mechanismy v podobě trnů, ostnů, bočních výhonů, případně i listů, jejichž pomocí se opírají, respektive vzpírají o podklad. Z tohoto důvodu staví BURIAN (2011) vzpěrné rostliny na pomezí „klasických vzpřímených“ a pnoucích růstových forem. V principu tyto jednoduché orgány poskytují rostlině při jejím vystoupavém (vzpěrném) růstů možnost co nejsnazšího přichycení k nejbližší dostupné opoře a posléze zabraňují jejímu zpětnému sklouznutí. Typickým společným rysem pro většinu vzpěrných rostlin je tvorba vitálních, tuhých, špatně poddajných a často trnitých výhonů (WILLIAMS, 1999). Příčepivé – kořenující rostliny využívají k přichycení k podkladu adventivní příčepivé kořínky. Ty se tvoří po celé délce výhonu na jeho odvrácené straně od světla a směřují dále do stínu nebo do tmy. Tato skupina pnoucích rostlin většinou nevyžaduje ke svému růstu žádnou dodatečnou oporu, protože příčepivé kořínky pronikající do 12 /76

tmavých pórů a mělkých spár zdiva samotnou rostlinu pevně přichycují. Vždy však musí být splněna podmínka dostatečně hrubého a zároveň pevného, soudržného podkladu. Pokud se vyskytne větší skulina, ve které se navíc drží vlhkost, hrozí, že se příčepivé kořínky změní v kořen „normální“, který má poté tendenci vrůstat hlouběji do podkladu a poškodit jej. Před založením tohoto typu ozelenění je tedy nanejvýš žádoucí provést kontrolu případně opravu povrchu cíleného objektu (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008; GUNKEL, 2005). Úponkaté

rostliny

vytvářejí

dokonalé

specializované

orgány v podobě

metamorfovaných částí listů a stonků, které se obecně označují jako úponky. Za jejich pomoci se rostliny pevně fixují k opoře. Podle způsobu vzniku lze úponky rozdělit na tři základní typy (GUNKEL, 2005): •

úponky vzniklé přeměnou listového řapíků (rod Clematis),

•

úponky vzniklé přeměnou terminální části složeného listu (především jednoleté popínavé rostliny Lathyrus odoratus, Cobaea scandens),

•

úponky vzniklé přeměnou postranního stonku (Vitis vinifera, Vitis coignetiae).

Úponky, jež mohou být jednoduché nebo rozvětvené, vyhledávají vhodný podklad, ke kterému se nejprve přichytí a následně ho postupně spirálovitě obtočí svými rameny, jak shodně popisují WILLIAMS (1999) a SOUČKOVÁ (2000). SOUČKOVÁ (2000) zároveň dodává, že úponka by se měla okolo opory otočit alespoň dvakrát. Z uvedených informací přirozeně vyplývá zásadní fakt, a to, že přes dokonalost specializovaných orgánů se úponkaté rostliny nedovedou přidržet na rovné ploše, neboť jsou schopné růst pouze v takových místech, kde mohu své úponky omotávat kolem pomocné opory (BURIAN, 1992). Ojedinělou výjimku a svým způsobem i zvláštnost, která do jisté míry popírá výše uvedené tvrzení, představují úponkaté rostliny s adhezivními terčíky. Tyto popínavé rostliny disponují zcela nejdokonalejšími a nejspecializovanějšími orgány určenými k upevnění k podkladu. Jejich rozvětvené úponky jsou zakončeny lepkavou zduřeninou, která se po dotyku s pokladem přemění v ploché terčíky – přísavky, pomoci kterých se 13 /76

dřevina velmi dobře upevní i na hladkých površích, a může tak souvisle porůst i poměrně velké plochy. Tato úzká skupina rostlin ke svému růstu nepotřebuje žádnou opěrnou konstrukci. Důležitý je pouze charakter příslušné plochy, jež má být tímto způsobem porostlá. Platí zde tedy obdobné zásady jako u dřevin příčepivých (kořenujících) – pevný, soudržný povrch (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008; SOUČKOVÁ, 2000). Ovíjivé rostliny nemají žádné speciální příchytné orgány, ale k pnoucímu růstu se uzpůsobily otáčením celé své nadzemní osy kolem podkladu. Vynikají dlouhými tenkými, zpočátku nerozvětvenými letorosty, které postupně tloustnou a kolem svého objektu se ovíjejí často až velmi těsně. Ovíjejí se buď doprava – pravotočivé, nebo doleva – levotočivé (SOUČKOVÁ, 2000). Podklad musí být přiměřeně tenký, aby ho rostoucí výhon mohl obtočit, ale zároveň dost silný a pevný, obzvláště pak v případě některých ovíjivých dřevin, aby ho síla ovíjejícího se výhonu nezničila. Je naprosto zřejmé, že i ovíjivé rostliny se samy na žádné rovné ploše nedokáží udržet, vždy potřebují vertikální oporu, kolem které se mohou ovíjet. „Při ovíjení opisuje rostoucí výhon poměrně složitou křivku, protože každý úsek se otáčí v podstatě samostatně, nezávisle na sousedních úsecích. Smysl otáčení je pro určitý druh charakteristický a neměnný“ (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008, 134). V souvislosti s ozeleňováním stěn přistupují někteří autoři (PEJCHAL, 2012; GUNKEL, 2004, 2005; DUNNETT et KINGSBURY, 2004) k zjednodušenému rozdělení popínavých rostlin do dvou zúžených kategorií, a to na samopnoucí rostliny a nesamopnoucí rostliny. Samopnoucí rostliny porůstají svislé plochy bez jakékoli nutné opory. Předpokladem takového ozelenění je vždy nenarušený stav fasády. Do této skupiny spadají příčepivé (kořenující) popínavé rostliny a úponkaté popínavé rostliny s adhezivními terčíky. Nesamopnoucí rostliny se mohou uplatnit na svislých rovných plochách pouze za pomoci přidané opory. Podle způsobu pnutí a charakteru adaptačních mechanismů volíme pro daný druh optimální typ opěrné konstrukce. Patří sem všechny rostliny ovíjivé a úponkaté s výjimkou úponkatých rostlin s adhezivními terčíky.

14 /76

Strukturovaný přehled nejběžnějších a nejpoužívanějších zástupců pnoucích rostlin sestavený dle BURIANA (1997), PEJCHALA (2011) a GUNKEL (2004) vycházející z výše popsaných hledisek a kritérií je součástí příloh (Příloha I. – Přehled druhů popínavých rostliny dle způsobu popínání). 3.1.4 Možnosti současného uplatnění popínavých rostlin Popínavé rostliny skýtají široké možnosti využití, a to jak ve venkovním prostředí, tak i v rámci interiéru (viz Příloha III. – Obrazové a fotodokumentační tabule). Popínavé rostliny, obzvláště dřeviny, se ponejvíce využívají k ozeleňování venkovních fasád. Tím se, kromě snahy o zlepšení hygienických a mikroklimatických podmínek, podílejí na celkovém zmírnění strohosti některých staveb, jejich nenásilném začlenění do nejbližšího okolí a v neposlední řadě na vylepšení obrazu městské scény. Zároveň je také můžeme vnímat jako jedinečný prostředek ke zvýšení atraktivity mnohých budov formou akcentace architektonicky zajímavých průčelí. S potěšením lze také konstatovat, že přibývají situace, kdy konstrukční systémy s popínavými rostlinami jsou již součástí architektonického záměru navrhované budovy. Popínavé rostliny reprezentují stěžejní vegetační prvek pro úzké uliční partery, vnitrobloky, dvory a atria, stejně tak nalézají plnohodnotné uplatnění i v ostatních typech veřejných urbánních prostorů, jako jsou obytné soubory (sídlištní zeleň), pěší zóny, promenády, náměstí, parky a parkově upravené plochy. Zde bývají kromě fasád přilehlých domů převážně spojené s architekturou drobných zahradních a pobytových staveb – pergoly, loubí a altány. Méně vzrůstné druhy, obzvláště pak jednoleté byliny, představují vynikající prostředek k doplnění a zdůraznění kompozice květinových záhonů. Některé druhy popínavých rostlin také úspěšně zastávají funkci hygienické a izolační zeleně, neboť svým bujným nárůstem zvyšují efekt protihlukových bariér a pohledových zástěn. Obdobným způsobem poskytují možnost alespoň částečného zakrytí mnohých nepříliš vzhledných technických a účelových prvků. Z typických příkladů je možno uvést stání na kontejnery, ploty, zdi, ale také sloupy veřejného osvětlení, stožáry elektrického vedení a svody hromosvodů. U posledních tří jmenovaných je ovšem nanejvýš nutné dbát určité opatrnosti, jak upozorňuje BURIAN (2011). 15 /76

Co se týče soukromých zahrad, kromě ozelenění teras, pergol a altánů můžeme pomocí popínavých rostlin zajistit odclonění negativních výhledů, prostorové rozdělení na různé funkční části, nebo i posílení vertikálního rozměru zahrady, pokud zde není dostatečně velký prostor pro výsadbu stromů (KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Popínavé rostliny nabízejí rovněž zajímavé možností v ozelenění interiérů, zvláště pak v souvislosti s narůstajícím počtem moderních kancelářských a administrativních budov, kde tento typ vegetačního prvku hraje čím dál větší roli. Stejně je tomu rovněž u řady dalších institucí (školy, banky, hotely, obchodní a firemní centra) za předpokladu, že jejich interiéry disponují dostatkem rozptýleného světla. Interiérovým podmínkám nejlépe vyhovují druhy z oblastí tropických sezónních lesů. Mezi nejosvědčenější patří Cisus antarctica, Epipremnum pinnatum, Philodendron scandens a Tetrastigma voinerianum, které dobře prosperují při osvětlení 1000 – 1500 luxů. Ve vazbě na lehkou lanovou konstrukci se velmi dobře hodí na oživení prosvětlených vestibulů, hal, chodeb, schodišť, recepcí a také kanceláří. Svým vertikálním působením se značně podílejí na tvorbě a členění prostoru, vytváření pohledových zástěn nebo také usměrňování hlavních provozních tahů (KUŤKOVÁ, 2012).

3.2 Obecná charakteristika opěrných prvků a konstrukčních systémů pro růst popínavých rostlin Popínavé rostlin s různě vyvinutými adaptačními mechanismy mají odlišné nároky na charakter opěrných prvků. Základem úspěchu, ale také dostatečně bezpečného ozelenění (jak v rámci fasád, tak i volně stojících objektů), je vždy správný výběr odpovídajícího podpůrného konstrukčního systému k danému druhu popínavé rostliny (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). Přitom ale nejde jen o způsob, jakým se rostlina přichycuje k opoře, důležitým faktorem je rovněž její dosahovaná velikost, prostorová dimenze a zvláště pak hmotnost. Z toho vyplývá, že nároky na opěrnou konstrukci se mohou různit i mezi rostlinami se shodným mechanismem popínání. „Mohutné a intenzivně rostoucí ovíjivé rostliny, jako je např. Wisteria sinensis, mají úplně jiné požadavky na konstrukci opory než např. zvolna rostoucí Lonicera x brownii“(GUNKEL, 2005, 43). V takovém případě musí být zvolena výhradně pevná a stabilní konstrukce s dostatečným odstupem od stěny, neboť osy a výhony těchto 16 /76

rostlin v průběhu let značně sílí a vykazují také větší hmotnost. Vedle vlastní hmotnosti rostlin je třeba vzít v úvahu i další faktory, které dodatečně zvyšují zatížení konstrukčního systému. Podle stanoviště se jedná o srážky ulpívající na listech, námrazu a vítr. BURIAN (in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008) považuje za velmi důležitou veličinu právě sílu větru, která může být za určitých okolností významnější než samotná hmotnost rostlin. Odvíjí se od stanoviště, konfigurace terénu, prostorové orientace staveb a v neposlední řadě od výšky rostliny. Neméně důležitým atributem, který ovlivňuje kvalitu a životnost opěrných konstrukcí, je použitý materiál. V zásadě se nejvíce využívá dřeva, kovu a případně umělé hmoty – plastu. Dřevo, jak uvádí GUNKEL (2004), je pro rostliny přirozeně nejbližším, dá se říci až „přátelským“ materiálem poskytující rozmanité možnosti zpracování a uplatnění. Jeho předností je i dobrá kombinace s jinými materiály. Ovšem za značně velkou nevýhodu se obecně považuje nízká životnost, kterou GUNKEL (2004) v prostředí exteriéru odhaduje maximálně na 25 – 30 let. Navíc ve valné většině případů vyžadují dřevěné prvky průběžnou péči v podobě impregnačních nátěrů, což ve fázi pokrytí popínavými rostlinami představuje jen těžko realizovatelný úkon. Pod velmi hustým porostem vykazuje dřevěná konstrukce také větší sklon k rychlejšímu tlení (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). Aby se co nejvíce předešlo těmto negativním jevům, doporučuje se přistoupit k použití tvrdého, klimatickým podmínkám dobře odolného materiálu, jako je dřevo z douglasky, modřínu, dubu, akátu nebo zeravu řasnatého (SEITZ, 2002). Z kovových materiálů se zejména v profesionální sféře nejvíce osvědčují lankové systémy vyrobené z vysoce kvalitní nerezové oceli. Svým čistým a jednoduchým designem jsou doslova předurčené pro současnou moderní architekturu. Různá úroveň lanek a široké doprovodné příslušenství poskytují vysokou variabilitu a velký rozsah použití. Velkou předností je také téměř neomezitelná životnost, odolnost vůči korozi a vysoká únosnost. Produkty jednotlivých výrobců se většinou liší pouze na úrovni skladebných a uchycovacích prvků, vlastní systém však zůstává stejný. „Jednou z nevýhod kovových prvků je jejich vysoké přehřívání na výslunných stanovištích, jež může v extrémních případech vést k poškození rostliny nebo zakrnění jejího růstu“ (DUNNETT et KINGSBURY, 2004, 150). Tento problém však již dopředu řeší nabídka 17 /76

lanek potažených netkanou textilií, která snižuje dopad nadměrného letního přehřívání a má i celkově lepší vliv na přilnavost rostlin k tomuto povrchu (GUNKEL, 2004). Kromě zmíněného speciálně vyráběného systému lze také využít některé běžné dostupné kovové prvky primárně určené pro stavebnictví, jako jsou například různé pruty, tyče, vlákna a svařované sítě. U nich je ale zapotřebí dát pozor na to, aby nebyly zcela hladké, a nedocházelo tak ke „sjíždění“ rostlin. Nezbytností je pak dodatečné zajištění antikorozního povrchu vhodným trvanlivým nátěrem nebo potažení vrstvou PVC. V určitých situacích mohou jako opěrný systém posloužit i plastové produkty. DUNNETT et KINGSBURY (2004) se však k těmto materiálům staví spíše skepticky, neboť tvrdí, že jen málokteré z nich mají požadovanou pevnost a odolnost nutnou k zajištění popínavých rostlin na silně přehřívaných stanovištích. Naopak zajímavou alternativu nabízejí plasty zpevněné skleněnými vlákny, mezi jejichž velké přednosti, oproti standardním plastovým produktům, patří vysoká pevnost, nízká váha a odolnost vůči povětrnostním vlivům. Cenná vlastnost je i velká variabilita v použití. Avšak přes všechny tyto pozitivní skutečnosti se aplikování těchto opěrných konstrukcí příliš nerozšířilo (GUNKEL, 2005).

3.3 Základní typy opěrných prvků a konstrukčních systémů dle požadavků popínavých rostlin Opěrné prvky a konstrukční systémy, doposud pouze charakterizované obecně, můžeme podle jejich prostorového uspořádání a dimenzování, které vyplývá především z požadavků rostlin v závislosti na jejich formě pnutí, rozdělit na tři základní typy: mřížové a síťové struktury, vertikálně až diagonálně orientované prvky a struktury a horizontálně orientované prvky a struktury. 3.3.1 Mřížové a síťové struktury Tento typ konstrukcí je přednostně určen pro úponkaté rostliny. Jedná se o dřevěné (laťové), kovové či plastové treláže (rohože, rošty) s pravoúhlým, kosoúhlým nebo vějířovým vnitřním rastrem. Za velmi vhodné se v současnosti považují speciálně instalované sítě z nerezových ocelových lanek. „Na orientaci prvků (vertikálně, 18 /76

horizontálně nebo diagonálně) vůbec nezáleží. Schopnost úponek obepnout konstrukci je limitována velikostí profilu z jakého je konstrukce“ (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008, 144). Mezi důležité parametry se také řadí velikost ok treláže, mříže či sítě, minimální výška opory a případná vzdálenost od stěny (pokud je opora instalovaná na fasádu). Parametry mřížové či síťové struktury dle PEJCHALA (2011) a BURIANA (in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008): •

průměr profilu – v závislosti na druhu rostlin v rozmezí 0,4 – 3 cm, v případě listových úponek postačí maximální průměr do 0,8 cm,

•

velikost ok – 10 x 10 až 20 x 20 cm,

•

odstup od stěny – nejméně 5 až 10 cm.

Parametry mřížové či síťové struktury s ohledem na typ úponkatých rostlin dle GUNKEL (2005): Úponakté rostliny s přeměněnými listovými řapíky (rod Clematis) •

průměr profilu – do 1 cm,

•

velikost ok – od 10 cm,

•

odstup od stěny – 5 až 10 cm,

•

minimální výška opory – 200 až 300 cm.

Úponkaté rostliny s přeměněnými listy (jednoleté úponkaté rostliny) •

průměr profilu – do 0,4 cm,

•

velikost ok – od 5 cm,

•

odstup od stěny – 5 cm,

•

minimální výška opory - 150 až 200 cm.

Úponkaté rostliny s přeměněným stonkem Parthenocissus inserta) •

průměr profilu – do 2 cm,

•

velikost ok – od 15 cm, 19 /76

(rod Ampelopsis, rod

Vitis,

•

odstup od stěny – 10 až 15 cm,

•

minimální výška opory – 300 až 400 cm.

3.3.2 Vertikálně až diagonálně orientované prvky a struktury Svisle až lehce diagonálně orientované opěrné prvky, případně z nich složené struktury, jsou přednostně vyžadovány ovíjivými rostlinami, které disponují silnou tendencí vertikálního růstu a ve většině případů nízkou schopností rozrůstat se do plochy. DUNNETT et KINGSBURY (2004) a GUNKEL (2005) shodně uvádějí, že klesne-li sklon opěrných prvků pod 45 stupňů, začnou rostliny výrazně ztrácet ochotu se ovíjet. Mezi výjimky patří rody Wisteria a Fallopia, které se bez větších problémů dokáží ovíjet i po téměř horizontálně vedené konstrukci. K ovíjení jsou vhodné dřevěné nebo kovové latě a tyče či lana z nerezové oceli, a to ideálně kruhového průřezu s průměrem od 0,4 do 3 (5) cm. Důležité je ponechat dostatečný odstup od stěny (popřípadě sloupu, pilíře apod.), neboť rostliny z této skupiny, obzvláště pak ty mohutné, potřebují větší prostor k ovíjení. Autoři zabývající se touto problematikou doporučují na základě prostorových nároků jednotlivých druhů rostlin různou míru vzdálenosti, která však nepřevyšuje 30 cm. Například SOUČKOVÁ (2000) uvádí rozsah 10 až 20 cm, BURIAN (in ŽĎÁRSKÝ et al, 2008) 15 až 30 cm a GUNKEL (2005) vidí minimální vzdálenost v rozmezí 5 až 20 cm. Vzájemný rozestup mezi svislými prvky by měl být 25 až 50 cm, u mohutnějších a vitálnějších rostlin 40 až 80 cm (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). Pokud mají opěrné prvky hladký povrch, měly by být doplněny o horizontální protiskluzové „zarážky“ v intervalech po 0,5 až 2 m (PEJCHAL, 2011). Shrnutí základních parametrů vertikálně až lehce diagonálně orientovaných prvků a struktur dle BURIANA (in ŽĎÁRSKÝ et al, 2008), DUNNETTA et KINGSBURYHO (2004), GUNKEL (2005), PEJCHALA (2011) a SOUČKOVÉ (2000): •

průměr profilu – od 0,4 do 5 cm,

•

vzdálenost mezi jednotlivými opěrnými prvky – 25 až 50 (70) cm, - standardně 25 až 50 cm, - u mohutnějších druhů rostlin 40 až 80 cm, 20 /76

•

odstup od stěny - minimálně 10 až 20 cm, - rody Aristolochia, Celastrus a Wisteria 20 až 30 cm, - jednoletým rostlinám postačí 5 cm,

•

minimální výška opory – 300 až 600 cm, u rodu Lonicera a jednoletých rostlin 2 až 3 m.

3.3.3 Horizontálně orientované prvky a struktury Tento typ opěr je výhradně určený vzpěrným rostlinám, které ke svému růstu vzhůru potřebují možnost se zaklesávat nebo se provlékat. Za optimální je považován systém vodorovně vedených latí, napínacích drátů, kovových tyčí nebo ocelových lan s rozestupem 40 cm a vzdáleností ode zdi nebo jiného blízkého objektu alespoň 15 cm. Opěrné prvky mohou být uspořádané i do struktury špalíru nebo řídké sítě, zde však případná oka musí mít poněkud větší velikost, aby se skrz ně dařilo rostlinám provlékat. DUNNETT et KINGSBURY (2004) doporučují velikost v rozmezí 25 až 50 cm, přičemž za optimum se dá pokládat 40 cm. Minimální výška těchto konstrukcí by podle GUNKEL (2005) měla dosahovat 2 až 3 m.

3.4 Historie používání popínavých rostlin První zmínky o záměrném používání popínavých rostlin v prostředí lidských sídel pocházejí z období starověku a jsou úzce spjaty s pěstováním vinné révy. O té se píše například již v Bibli ve starozákonních knihách (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008). Četné důkazy poskytují především archeologické nálezy a vykopávky z oblastí nejstarších civilizací. Vypovídající jsou zejména pak objevené ikonografické prameny v podobě nástěnných maleb, fresek a reliéfů. Ve starověkém Egyptě se informace o pěstování vinné révy datují až do doby okolo 3 500 let př. n. l. V pravidelných uzavřených zahradách, které bezprostředně navazovaly na obytný dům, se vinná réva pnula po jednoduchých pergolách. Podle OLŠANA (2011, 5) šlo o“ řady sloupů nesoucích rošt trámů (krokví), sloupy byly buď dřevěné, nebo zděné a omítané“. Tyto konstrukce typu pergoly a loubí často lemovaly 21 /76

ohradní zeď, v pozdějším období se stávaly centrálním prvkem zahrady. Je tedy zřejmé, že kromě zajištění bohaté úrody zde byl požadavek i na vytvoření příjemného stinného útočiště (KRÁLÍKOVÁ, 2003). Pergoly porostlé vinnou révou případně i jinými popínavými rostlinami jsou historicky doložené také v Asýrii a Babylónii, jak uvádí LUDWIG (2005). Svým koncepčním pojetím se zahrady Blízkého východu výrazně přibližovaly zahradám egyptským, což do značné míry souviselo s obdobným charakterem klimatických podmínek. Z dochovaných pramenů bylo také zjištěno, že vinná réva se zde nejdříve běžně plazila po zemi, později, za vlády Assurbanipala, se pnula od stromu ke stromu, tedy způsobem, který byl později velmi obvyklý v Itálii (KRÁLÍKOVÁ, 2003). V antickém Řecku se popínavá zeleň uplatňovala ponejvíce v takzvaných veřejných zahradách poblíž gymnázií, tedy sportovišť. Zde se nalézaly parky, kolonády, promenády a aleje. V těchto prostranstvích vedly cesty překlenuté pergolami či arkádami, které byly porostlé rovněž vinnou révou nebo také břečťanem. Stejně tak byly porostlé i besídky v zahradách filosofických škol (KALUSOK 2004; LUDWIG, 2005). Systém pergol, loubí a laťových konstrukcí bohatě rozvinuli staří Římané ve svých domech a příměstských vilách. Tento fakt velmi dobře dokládají zachovalé nástěnné malby v Pompejích a Herkulaneu. Pergoly porostlé vinnou révou, břečťanem růžemi či zimolezem obvykle tvořily střechu jídelny (triclinium) navazující na zahradní dvůr - peristyl domu nebo vily. Ve větších peristylových zahradách se nad cestami či vodními kanály vyskytovala stinná loubí, jak tomu bylo například u domu Lorreia Tiburtina. Výše zmíněnými druhy popínavých rostlin se nechávaly porůst i samotné sloupy peristylu, dále také laťové treláže ve zdech atrií, venkovní odpočívadla, terasy apod. Tak jako v Řecku se i zde uplatňovaly pergoly a loubí v rámci veřejných prostranství, obzvláště pak v lázních (OLŠAN, 2011; KRÁLÍKOVÁ, 2003). Cenné informace o podobě římských zahrad a jejich okolí také prozrazují zachovalé písemné prameny. Proslulé se staly zejména dopisy Plinia mladšího, významného státníka, politika a řečníka, ve kterých podrobně líčí a charakterizuje své vlastní vily. V jedné části se zmiňuje o platanové aleji, kde jednotlivé stromy popíná břečťan a to až do té míry, že přes větve přerůstá do korun sousedních stromů, jež tak spojuje dohromady (KROUPA, 2004). OLŠAN (2011) dodává, že spolu s břečťanem byl k patám stromů 22 /76

vysazován i svlačec za účelem vytvoření zelených girland. Stejným způsobem se v některých vlhčích oblastech pěstovala i vinná réva, kterou Římané postupně zavedli i ve střední Evropě. Významné nositele antických tradic, zahradního umění a celkové vzdělanosti představovaly v době středověku kláštery. Uvádí se, že rajský dvůr obehnaný ambitem ve svém dispozičním rozvrhu ukrývá principy římského peristylu. V rozlehlém komplexu klášterních zahrad nechyběla ani loubí či menší pergoly s vinnou révou, růžemi a zimolezem. „V klášterech byla také pěstována lagenárie (Cucurbita lagenaria) jako stromová réva s využitím stromů jako opory, což zřejmě představuje odkaz na starobylý způsob pěstování vinné révy“ (OLŠAN, 2011, 14). Vyjma církevních zahradních areálů existovaly i zahrady světské, které byly zakládány jen pod taktovkou zámožné vrstvy obyvatel – vladařů a šlechty. Šlo často o menší uzavřené zahrady, které vznikaly na zbytkových plochách hradebních teras či příkopů a sloužily povětšinou dvorním dámám k trávení volných chvil a také ke společenskému styku s rytíři. Neboť jak připomíná KALUSOK (2004, 49), „zahradní kultura byla ve středověku spojena s rytířsko-dvorskou společností a formou jejího života“. Přibližnou podobu těchto zahrad nám nastiňují četné písemné prameny a ikonografická vyobrazení. Z nich je patrné, že popínavé rostliny se zde používaly s poměrně velkou oblibou. Typickými prvky byly lehké dřevěné pergoly či jednoduché besídky a altány porostlé růží, vinnou révou nebo zimolezem, které zastiňovaly drnovou lavičku. Ve větších zahradách mohly být hlavní cesty doplněny zaklenutým loubím. Uplatňovaly se také laťové nebo prutové treláže s pnoucím rostlinami, které se buď umísťovaly na obvodové zdi, anebo i samy vymezovaly příslušný prostor či jenom určitou část zahrady. Stejně tak byly užívány i menší ploty z neopracovaných tyčí, prutů a latí, které zároveň sloužily jako vhodná opora pro některé rostliny. Kromě již mnohokrát zmíněných druhů popínavých rostlin se ve středověkých zahradách vyskytoval například i ostružník (OLŠAN, 2011). Popínavé rostliny našly během období středověku své uplatnění i na fasádách měšťanských a selských domů, a to až na úroveň Baltského moře (LUDWIG, 2005). Mimo vinné révy se podle BURIANA (in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008, 176) „k pokrytí zdí budov často používal stálezelený břečťan, později se objevují zmínky i o dalších rostlinách, například plaménku vlašském (Clematis viticella)“. WILHELMOVÁ (2009) zdůrazňuje, že ve stísněném prostředí středověkých měst představovaly mnohdy 23 /76

popínavé rostliny spolu s rostlinami v nádobách jedinou možnou formu „veřejné zeleně“. Velkou roli hrály popínavé rostliny v zahradním umění renesance. V tehdejších palácových a vilových zahradách, které byly zakládány na principech architektonické jednoty, pravidelného rytmu, gradace a harmonického kontrastu, se poměrně výrazně rozvinul motiv loubí. Z některých vedut medicejských vil od Justuse Utense je patrné, že v těchto zahradách nabývala loubí podoby dlouhých tunelových chodeb. Ponejvíce lemovala čtvercová pole parteru nebo akcentovala hlavní osové cesty, v jejichž průsečíku stával pavilon (KALUSOK, 2004). Zakrytí klenby a stěn loubí se běžně provádělo z různých druhů rostlin. Častá byla kombinace vinné révy a živých plotů z růží a jasmínu, jež vymezovaly loubí po stranách (OLŠAN, 2011). V zahradách francouzské renesance se loubí, která zde získala jazykový ekvivalent „berceau“, řadila k nepostradatelným kompozičním prvkům. Své hlavní uplatnění nalezla taktéž po obvodu parteru, přičemž byla situovaná co nejblíže zahradní zdi. Tím byl naplněn požadovaný záměr atraktivních výhledů na reprezentativní parter během procházek pod jejich stinnými klenbami. “Loubí měla nosnou dřevěnou konstrukci z tesařsky spojovaných sloupků a silných latí. Nosné části střechy loubí byly doplněny hustším z tenkých latí spojovaných drátem – trelážovými mřížemi. Jejich hustý rastr poskytoval dobrou oporu pnoucím dřevinám. Boční stěny loubí vymezovaly obvykle dílce trelážových mříží pokryté vyvázanými větvemi keřů. Z pnoucích rostlin byly k loubím vysazovány zimolezy, růže nebo také lagenárie“ (OLŠAN, 2011, 21). Popínavé rostliny se v době renesance rovněž využívaly k ozelenění velkých ploch kamenných (zárubních) zdí, treláží, mřížových konstrukcí, zábradlí, besídek, pavilonů a dalších zahradních staveb. Zajímavou informaci uvádí KRAJČOVIČOVÁ (2005) v souvislosti s použitím popínavých růží. Právě popínavé růže byly údajně jedním z mála prvků, které vnášely do kompozice výraznější barevnost, neboť tehdejším zahradám zásadově dominoval kontrast tmavě zelené a bílé barvy. Velmi oblíbenou rostlinou i nadále zůstala také vinná réva, jež kromě klenby loubí porůstala i pergoly nesené zděnými nebo mramorovými (obvykle korintskými) sloupy. (KALUSOK, 2004; OLŠAN, 2011). V podstatě se jednalo o princip antického portiku, který se stal příznačným stavebním prvkem mnohých renesančních zahrad v důsledku studia a obdivu architektury starořímských vil. 24 /76

V barokních a barokně klasicistních zahradách se vegetační prvky mnohem více než kdy jindy zapojily do utváření prostoru. Přísně tvarovaná zeleň v podobě alejí, plotů, stěn a bosketů (s vnitřním sálem nebo kabinetem) zcela plnila funkci architektonickou a prostorotvornou. V renesanci tolik oblíbená loubí z popínavých rostlin zastiňující hlavní osové cesty postupně ustoupila ve prospěch perspektivy tvarovaných alejí. Ovšem nelze tvrdit, že by se loubí v barokní zahradě už dále nevyskytovala. Nabyla však již jiného charakteru, a to nejčastěji takzvaného umělého berceau. Spolu se zahradními altány a pavilony šlo již o složitější trelážovité konstrukce, nejčastěji lokalizované uvnitř zahradních sálů a kabinetů. LUDWIG (2005, 10) tyto konstrukce popisuje jako „umělecky ztvárněné napodobeniny staveb z lehkých latí, které většinou nebyly osázené rostlinami, nýbrž u nichž hra světla a stínu poskytovala nové prožitky a ozvláštňovala prostor“. Nicméně podle OLŠANA (2011) bývaly občas i tyto stavby alespoň z části porostlé popínavými rostlinami. Opomenemeli vyvazované pnoucí růže a zimolez, mezi značně oblíbené se řadil například i loubinec pětilistý, který se od poloviny 17. století spolu s dalšími cizokrajnými rostlinami postupně dostával do Evropy (WERK et MEHL, 1993). Avšak i přesto platí, že v kompozici barokních zahrad ztratily popínavé rostliny na větším významu. Hlavní důraz byl výhradně kladen na dřeviny ochotně snášející tvarování, čímž popínavé rostliny přirozeně ustoupily do pozadí a jejich role se omezila na funkci doplňkovou. Na takové úrovni se pěstovaly kupříkladu jednoleté popínavé rostliny jako lichořeřišnice, svlačec či povijnice, které dočasně ozeleňovaly nízké plůtky, lehké treláže, dekorativní tyče a nádoby. Příliš mnoho prostrou nezískaly zpočátku popínavé rostliny ani v období anglické krajinářské školy, kdy se podle návrhů Williama Kenta a Lancelota Browna realizovaly představy o „ideální rajské krajině“. Změna nastala až na přelomu 18. a 19. století, kdy vlivem vzrůstajícího odklonu od čistě krajinářských zahrad začaly být brownovské

úpravy vnímány jako monotónní, nudné až fádní. Tehdejší zahradní

architekti jako Humphry Repton a John Claudius Loudon se snažili prostřednictvím některých historizujících prvků předchozích slohových etap vnést do zahradních kompozic výraznější barevnost, malebnost a atraktivitu. Opětovného docenění se tak dočkaly reprezentativní geometrické partery, systémy loubí, tvarované dřeviny či květinové záhony a rabata. Nicméně je nutné dodat, že tyto prvky se mnohdy 25 /76

používaly s absencí

opodstatněnosti

a

filosofického

či

literárního

programu

(KALUSOK, 2004). Repton a později také Loudon v tomto duchu velice úspěšně rozvíjeli architekturu lehkých dřevěných, posléze kovových konstrukcí a zahradních staveb jako chodbová loubí, trelážové stěny, arkádové konstrukce, altány, brány a podobně. Mnohé z nich byly velmi vhodné a v podstatě přímo předurčené pro růst popínavých rostlin, zvláště pak růží, které se těšily značné oblibě. Popínavé rostliny se také cíleně objevovaly na průčelích domů, stejně tak i na plotech, ohradních zdech a kmenech stromů. V kompozicích zahrad se začaly poněkud více upřednostňovat besídky a altány malebně popnuté růžemi, zimolezem, loubincem nebo břečťanem, jak popisuje LUDWIG (2005). Přitom podle OLŠANA (2011, 42) „pnoucí rostliny neměly stavby volně porůstat, nýbrž měly vytvářet estetický akcent – jako například zimolez pnoucí se okolo vstupu do domu“. V průběhu 19. století se postupně ustálilo poměrně pestré zastoupení pnoucích rostlin, jejichž sortiment byl rozšířen o importy ze Severní Ameriky a východní Asie. Nezanedbatelnou roli v obohacení sortimentu sehrálo také mnohonásobné šlechtění. Nejčastěji se vysazovaly růže, plaménky, vistárie a loubince (ROUBALOVÁ, 2005). Vskutku velká pozornost se dostala popínavým rostlinám na přelomu 19. a 20. století, kdy se v uměleckých kruzích zakotvil nový směr – secese, který ovšem v oblasti zahradní a krajinářské architektury nepřinesl příliš nového. „Architekti a zahradníci tehdejší doby spatřovali v těchto rostlinách prostředek propojení domu a zahrady“ (LUDWIG, 2005, 11). Kromě toho nalezly popínavé rostliny své významné uplatnění na zahradních trelážích a drobných stavbách pobytového charakteru. NEKLUŽA (1904) například popisuje, že v zahradách tehdejší Anglie bylo k vidění nespočet tvarově pestrých, kovových konstrukcí s použitím různých druhů popínavých rostlin. V meziválečném období byly popínavé rostliny, z nich přitom asi nejvíce růže, vistárie a plaménky, neodmyslitelnou součástí zahrad takzvaného „geometrického stylu“, kde pohledově dotvářely typickou bílou až modrošedou architekturu trelážových zahradních staveb. „Z těchto prvků drobné zahradní architektury se vyskytovaly například rozšířené zádveří, pergoly a loubí, které tvořily rámec vstupního prostoru. Loubí a pergoly mohly být rovněž umístěny i na obytné terase, případně doplňovaly zahradní zákoutí“ (ŠTEFLÍČEK, 2010, 212). Mezi naše přední zahradní tvůrce této etapy bezpochyby patří Josef Kumpán a Josef Vaněk, jejichž četné návrhy a perspektivy 26 /76

velmi dobře prozrazují míru a způsoby použití popínavých rostlin v tehdejších moderních zahradách.

3.5 Současné trendy a tendence v používání popínavých rostlin V současnosti můžeme stále více sledovat narůstající zájem o využití popínavých rostliny nejen v zahradní a krajinářské tvorbě, ale především také v rámci objektů stavební architektury. Dle názoru BURIANA (2011) zažívají popínavé rostliny svou velkou renesanci. A dodává, že ve spojení s vhodně vybranými opěrnými prvky a strukturami se dá dosáhnout jedinečných výsledků. Navíc nynější sortiment popínavých rostlin je natolik bohatý, že umožňuje téměř pro každý záměr volbu vodného a v našich podmínkách dostatečně mrazuvzdorného druhu. Velkým trendem současnosti je uplatnění popínavých rostlin za pomocí speciálně vyvinutých prvků z nerezové oceli. Jedná se o vysoce variabilní lanové a síťové systémy, které umožňují aplikovat popínavé rostliny do rozmanitých forem, jako jsou jednoduché vertikální a diagonální linie, různá prostorová tělesa (např. interiér vestibulu stanice metra Střížkov, viz Příloha III., Tabule 19), nebo velkoryse pojaté zelené fasády a vertikální zahrady (např. Swiss Re v Mnichově, viz Příloha III., Tabule 17). Tím se popínavé rostliny stávají velice tvárnou a dobře využitelnou skupinou rostlin pro rozličné architektonické záměry, na úrovni téměř veškerých objektů krajinářské a stavební architektury. DAMEC (2011) podotýká, že dnes, kdy mnohá města stále více trpí nedostatkem ploch pro rozvoj komponované zeleně, představují zejména koncepty zelených fasád a vertikálních zahrad vítanou odpověď na tuto problematiku. Esence přírody se tak do urbánních prostorů stále více dostává formou rafinovaně řešené vertikální zeleně, která přebírá funkci neživých povrchových materiálů.

27 /76

3.6 Konkrétní způsoby a možnosti použití popínavých rostlin 3.6.1 Ozeleňování fasád domů a budov samopnoucími rostlinami K ozelenění fasád samopnoucími rostlinami přistupujeme tehdy, chceme-li dosáhnout souvislého a rovnoměrného pokrytí větších ucelených ploch. Samopnoucí rostliny, tedy rostliny příčepivé (kořenující) a úponkaté s adhezivními terčíky, se vyznačují vitálním plošným růstem a velkou prostorovou plasticitou. Největších rozměrů nabývají Hedera helix a Parthenocissus tricuspidata, jež v optimálních podmínkách dosahují výšky až 30 m a porostlé plochy až 600 m2 (DUNNETT et KINGSBURY 2004; GUNKEL, 2004). Díky těmto vlastnostem nabízejí poměrně levnou a snadnou cestu k získání kompaktního zeleného pokryvu. Zajímavá povrchová textura vertikálního porostu není rozhodně jedinou předností plošného ozelenění fasád. Husté a celistvé olistění vytváří stěně s popínavými rostlinami dodatečnou ochrannou vrstvu proti vnějším povětrnostním vlivům a příznivě se projevuje na energetické bilanci domu. Povrch stěn je tak přirozeně chráněn proti nadměrnému přehřívání (ochlazování), UV záření, větrným poryvům a srážkám. „Velmi rozšířený názor, že stěna domu porostlého popínavými rostlinami vlhne, je nesprávný. Ve skutečnosti se déšť ke stěně domu vůbec nedostane, ale po husté vrstvě listů steče a zasákne do půdy“ (WERK et MEHL, 1993, 20). Častým argumentem proti plošnému ozeleňování samopnoucími rostlinami je obava ze zvýšeného množství nežádoucího hmyzu. Burian (2011) tuto neopodstatněnou obavu zcela vyvrací na základě provedených studií, které neprokázaly, že by popínavé rostliny byly hostiteli škodlivých bezobratlých organismů. Ozelenění samopnoucími rostlinami lze provést výhradně na nepoškozených fasádách prostých hlubokých spár a jakýchkoliv trhlin. Ideální plochy představují nepoškozená cihlová zdiva, stěny s nenarušenou vápenocementovou omítkou a režné betonové povrchy bez vnějšího nátěru. Naopak mezi zcela nevhodné patří tyto povrchy a materiály: neustále vlhké zdivo či fasáda, zdivo s trhlinami a narušené povrchy fasád, plochy s hlubšími nebo zvětralými spárami, opravené omítky s tenkou svrchní vrstvou, poškozený beton, hrázděné zdivo a dřevěné povrchy, stěny pokryté šindelem nebo jinými obklady, akrylátové povrchové nátěry a akrylátové omítky, kovové a skleněné povrchy, zateplovací systémy a v neposlední řadě panelová výstavba s velkým množstvím spár (GUNKEL, 2005). 28 /76

3.6.2 Ozeleňování fasád domů a budov nesamopnoucími rostlinami Ozelenění fasád nesamopnoucími rostlinami (ovíjivé, úponkaté, případně vzpěrné) je vždy spojeno s nutným výběrem a přiřazením vhodného konstrukčního systému. Tento způsob skýtá mnohem variabilnější možnosti v prostorovém použití a uspořádání popínavých rostlin. Přistupujeme k němu většinou tehdy, chceme-li popínavou zelení pojednat pouze dopředu vybrané segmenty fasády či záměrně vytvořit zajímavé plastické vzory. Opěrné konstrukční prvky totiž přesně vymezují plochu fasády, která bude ozeleněna. U těchto rostlin vzhledem k jejich způsobu popínání nehrozí riziko, že by se samovolně rozrůstaly mimo opěrnou konstrukci. Popínavé rostliny tak mohou velmi efektivně porůst a zdůraznit vstupy, meziokenní prostory, podezdívky nebo balkonové konstrukce budov. Podle toho, zda se jedná o plošné nebo úzce svislé ozelenění, volíme mezi síťovými, vertikálními, případně horizontálními opěrnými prvky a strukturami. Náležitou pozornost je také třeba věnovat výběru vhodných druhů rostlin, obzvláště pak v souvislosti s naplněním zamýšlené výšky a prostorové dimenze. Ne ale vždy bývá úplnou samozřejmostí, že k velkým objektům se přirozeně hodí mohutnější rostliny a k objektům drobným zase rostliny méně vzrůstné, jak podotýká BURIAN (1992). Velmi často opomíjenou skutečností je fakt, že pouze některé druhy jsou schopné dorůst značných výšek, což je třeba vzít v potaz zejména při navrhování zelených fasád u více podlažních budov. Maximální výška, po kterou lze za pomocí konstrukcí s popínavými rostlinami zajistit ozelenění, se uvádí 24 m, což zhruba odpovídá osmipodlažní budově (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). Ovšem tento případný záměr je z nesamopnoucích rostlin schopná naplnit snad jen Wisteria sinensis. Zapojení daleko větší škály sortimentu (Actinidia arguta, chinensis, Celastrus orbiculatus, Clematis vitalba, Fallopia aubertii, Wisteria floribunda, Lonicera henryi, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla, Vitis coignetiae,V. riparia a další) poskytuje výška opěrných konstrukcí v rozsahu 10 až 15 m. K popnutí nižších partií fasád je žádoucí využít méně vzrůstných ovíjivých, pnoucích a vzpěrných druhů (Actinidia kolomikta, obecně až na výjimky rody Lonicera a Clematis, skupina pnoucích růží, Jasminum nudiflorum, Vitis amurensis a některé další), kterým postačí opěrná konstrukce do výšky tří až pěti metrů (Gunkel, 2004). Opěrné konstrukce se dle použitého typu dají ukotvit na stěny budov několika způsoby. Rovnoměrné uchycení nosnými šrouby přímo do tělesa zdi je zcela běžná 29 /76

metoda pevné fixace, avšak k její realizaci může dojít pouze za předpokladu, že samotná zeď je způsobilá k dostatečné nosnosti. Tento systém je ideální například pro povrchy z kamene, cihel nebo betonu, které snesou vyšší míru zatížení. V případě objektů, u kterých není možné se s jistotou spolehnout na odpovídající únosnost stěn, je vhodné přistoupit k některému ze způsobů odlehčeného kotvení, který svou váhou zatěžuje stěnu jen částečně. V praxi se za těchto okolností s úspěchem využívá následujících tří metod kotvení: •

zavěšení horní částí opěrné konstrukce na pevně instalované uchycovací prvky,

•

podepření opěrné konstrukce pomocí betonového základu vybudovaného v zemi před stěnou nebo podpěrné konzoly upevněné na bázi stěny,

•

předepnutí opěrné konstrukce, a to buď pomocí konzol, nebo v kombinaci betonový základ a konzola.

Poslední z uvedených metod je v současné praxi vnímána jako nejprogresivnější a nejvariabilnější způsob pro použití opěrných prvků a struktur v rámci ozeleňování fasád popínavými rostlinami (DUNNETT et KINGSBURY, 2004). 3.6.3 Ozeleňování volně stojících konstrukcí a drobných staveb zahradní architektury Ve spojení s volně stojícími konstrukcemi a drobnými zahradními stavbami platí popínavé rostliny obzvláště za velice plastické a především prostorotvorné vegetační prvky zahradních a krajinářských kompozic. Právě zde nejvíce doceníme jejich jedinečnou vlastnost přijímat tvar objektu, který porůstají. Pro tyto účely pak má největší význam ozeleňování typově rozmanitých špalírů, pergol, loubí a altánů. Špalíry porostlé popínavými rostlinami se využívají především pro utváření a členění větších zahradních prostorů. Velmi dobře se také hodí na tvorbu pohledových zástěn. Většinou se jedná o laťové konstrukce trelážovitého charakteru, které jsou přirozeně vhodné pro úponkaté a zpěrné druhy popínavých rostlin. „Obecně platí, že čím má být špalír větší, tím stabilněji musí být ukotvený. Ve volném prostoru plní svůj účel při výšce 2–2,5 m. Má-li být ovšem vyšší, dochází většinou k dramatickému nárůstu nákladů a rovněž stoupá technická náročnost“ (LUDWIG, 2005, 16). 30 /76

Pergola představuje otevřenou vzdušnou konstrukci, která v kombinaci s popínavými rostlinami dotváří příjemné stinné prostředí teras, patií a dalších krátkodobě relaxačních ploch. U rodinných zahrad bývá poměrně často situována do přímé vazby na zahradní průčelí domu, čímž záměrně dochází k efektivnímu a současně tak vysoce funkčnímu propojení interiéru se zahradním prostorem. Ve velkých zahradách a veřejných objektech zeleně jsou pergoly povětšinou uspořádány podél pěších tahů nebo doplňují spádová odpočívadla. Konstrukci pergoly v zásadě tvoří tyto základní prvky (LUDWIG, 2005): •

nosníky, pilíře či sloupky, které ukotvují pergolu k základům v půdě,

•

překlady nebo vaznice, spojující předešlé prvky do trojrozměrné konstrukce,

•

krokve, jež se upevňují na překlady nebo vaznice a nesou tíhu rostlin.

Podstatná většina pergol se běžně zhotovuje ze dřeva, avšak leckdy architektonický ráz daného prostoru přirozeně vyžaduje přítomnost zděných, kovových nebo materiálově kombinovaných konstrukcí. Největší pevnosti dosahují kovové pergoly, které současně působí velice lehkým a čistým dojmem. WILLIAMS (1999) proto doporučuje se při ozeleňování kovových pergol držet jisté opatrnosti a případně zajistit, aby popínavé rostliny příliš nepotlačily jejich vizuální lehkost a vzdušnost. Pro zdárné porůstání pergol popínavými rostlinami je zcela nezbytné provést dodatečnou instalaci opěrných prvků a struktur, neboť samotná konstrukce pergoly zpočátku zdaleka nesplňuje požadavky růstové opory. Ovíjivé druhy vyžadují napnutí drátů, lanek nebo pletiv s velkými oky. Úponkaté rostliny se neobejdou bez dodané treláže či sítě. Vzpěrné popínavé rostliny se na volně stojící opoře udrží jen za pomoci vyvazování (GUNKEL, 2005). V souvislosti s budoucím porostem popínavých rostlin by se neměla při návrhu pergoly zanedbat její dostatečná výška, neboť lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že vlivem nárůstu bujné zelené hmoty může postupně dojít k jejímu výraznému snížení (WILLIAMS, 1999). GUNKEL (2005) doporučuje pro konstrukci pergoly tyto základní rozměry: •

vnitřní výška alespoň 2,2 m,

•

podélná vzdálenost mezi nosnými sloupky (pilíři) 2,5 až 3 m,

31 /76

•

šířka mezi nosnými sloupky alespoň 1,5 m.

Loubí zpravidla představují zaklenuté více či méně otevřené konstrukce chodbového charakteru, které obvykle zastiňují pěší komunikace. Své těžiště působností mají spíše ve větších objektech zeleně, kde doprovází nebo akcentují kompozičně významné cesty, usměrňují výhledy a průhledy do okolních scenérií a v napřímené podobě podporují motiv perspektivy. U loubí většinou bývá cílem jeho souvislé pokrytí popínavými rostlinami, z čehož plyne, že vlastní konstrukce by měla být dost silná a pevná, aby, stejně jako u pergol, odolala tíze rostlinné hmoty. Za standardní materiál se považuje dřevo a ocel. Náležitou pozornost je třeba věnovat adekvátní výšce a šířce loubí pro zajištění optimálního průchozího profilu. Bujný porost popínavých rostlin může ubrat vnitřnímu prostoru loubí 30 až 45 cm, a to jak ve vertikálním, tak i v horizontálním směru. Podle WILLIAMSE (1999) postačí k zabezpečení pohodlné průchodnosti výška konstrukce 3 m. Aby popínavé rostliny vůbec naplnily naše očekávání, musí být nosná konstrukce buď technicky uzpůsobená pnoucímu růstu použitých druhů rostlin, nebo dodatečně opatřená opěrnými prvky a strukturami. Altány neboli besídky jsou obvykle lehké dřevěné, zděné, kovové nebo materiálově kombinované zahradní stavby rozmanitého provedení. Nejčastěji nabývají významu jakéhosi zeleného pokoje, který nabízí krátkodobý „intimní“ pobyt v zahradním či parkovém prostředí. Mnohdy se od nich záměrně odvíjí výhledy do zajímavých scenérií či širšího okolí. Popínavé rostliny chrání altány před nežádoucími vnějšími pohledy, zdůrazňují jejich architekturu a nenásilně přispívají k jejich začlenění do zahrady, parku či jiného objektu zeleně. Samozřejmě i altány, pokud nejsou stavebně nebo konstrukčně uzpůsobeny pro růst popínavých rostlin, musí být dle zamýšleného druhu popínavé rostliny dodatečně opatřené systémem opěrných prvků či jejich struktur (GUNKEL, 2004; LUDWIG, 2005). K popnutí pergol, loubí a altánů lze v podstatě využít většinu popínavých rostlin. Vždy ovšem záleží, jakého efektu chceme docílit. Pokud je cílem podtržení zajímavé architektury zahradní stavby či konstrukce, nejeví se pak jako příliš optimální použití bujně rostoucích druhů rostlin, u kterých hrozí, že svým růstem konkrétní objekt zcela pohltí. Zde by tak měly být přednostně použity rody Clematis, Lonicera a Rosa – skupina pnoucích růží, u rozměrnějších a zároveň dostatečně pevných staveb či konstrukcí i rod Wisteria. Naopak při požadavku souvislého porostu, jako tomu může 32 /76

být v případě loubí, nelze uplatnit málo vzrůstné a slabě se větvící druhy. Pro tyto účely se výtečně hodí například rody Akebia, Aristolochia, Fallopia, Vitis a Wisteria (LAROS, 2006; WERK et MEHL, 1993). Kromě zmíněných staveb a konstrukcí převážně pobytového nebo výrazně prostorotvorného charakteru lze popínavými rostlinami pokrýt i drobnější a jednodušší konstrukce, které většinou plní funkci zajímavých solitér, kompozičních akcentů a výtvarných doplňků. Z hlediska materiálu, typu a designu jde o velice rozmanité prvky, z nichž se nejvíce setkáváme s různými stojany, oblouky, obelisky, pyramidami a trojnožkami. Většinou slouží jako opory lehčím rostlinám, zejména pak jednoletým popínavým druhům. Z těch vytrvalých se přirozeně nabízí méně vzrůstní zástupci rodů Clematis, Lonicera a Rosa – skupina pnoucích růží. 3.6.4 Možnosti ozeleňování technických a účelových prvků Popínavými rostlinami se dají velmi efektně zvýraznit, oživit či třeba i zakrýt mnohé doprovodné technické a účelové prvky, jako jsou zejména ploty, garážové přístřešky, zastřešení kontejnerů, případně i sloupy veřejného osvětlení a stožáry elektrického vedení (WERK et MEHL, 1993; KRAJČOVIČOVÁ, 2005). Ploty pokryté pnoucími rostlinami jsou přínosné zvláště tehdy, mají-li vymezovat hranice, které nebudou působit příliš ostře a rušivě. Takový plot vyvolává spíše dojem nenásilného propojení s vnějším prostředím (respektive propojení s okolní zelení) než razantní ukončení zahradního prostoru (LUDWIG, 2005). Kritériem při výběru vhodných druhů pro popnutí plotů je kromě stanovištních podmínek především struktura plotu neboli charakter vnitřní výplně. Ta již dopředu naznačuje, pro jakou skupinu rostlin je z hlediska formy pnutí daný plot nejvhodnější. Výběr rostlin by měl směrovat k takovým, které netvoří silně tloustnoucí osy a svou váhou tak neohrozí konstrukci plotu. WERK et MEHL (1993) doporučují z vytrvalých popínavých rostlin především rody Clematis, Lonicera, Rosa – skupina pnoucích růží a také třeba i Jasminum. Pro méně subtilní ploty z drátěného pletiva jsou zcela ideální jednoleté popínavé rostliny. Garážové přístřešky, obzvlášťě pokud se přibližují charakteru otevřené pergoly, je rovněž velmi příhodné nechat porůst popínavými rostlinami (GUNKEL, 2005). Venkovní garážové stání tak kromě ryze účelové funkce získává poslání nevšedního 33 /76

vegetačního prvku, který přispívá k zatraktivnění leckdy nezajímavé části venkovního prostoru. Technické parametry a principy ozeleňování jsou v podstatě stejné jako u pergol, a proto je zde již nebudeme znovu rozvádět. Kontejnerová stání se ve většině případů považují za nepříliš esteticky vzhledné objekty doprovodné občanské vybavenosti. Jak v soukromém, tak i ve veřejném sektoru vyvstává obvykle požadavek na jejich nenápadné začlenění, případně zmírnění jejich často negativního vizuálního projevu. Většinou jsou prostorově vymezeny hrubě omítnutou zdí, v lepším případě stěnou z gabionů nebo také kovovou (klecovou) konstrukcí. K ozelenění volíme vitální, bujně rostoucí a na péči nenáročné druhy popínavých rostlin, které naplní požadavek relativně rychlého a účinného zakrytí velké části objektu, a tím přispějí k jeho lepšímu zapojení do vnějšího prostředí. Dle daných podmínek a charakteru řešeného objektu je možné využít jak samopnoucích, tak i nesamopnoucích rostlin, v případě nevhodné konstrukční struktury (u klecových stání na kontejnery) je nezbytné doplnit systém adekvátních opěrných prvků. K těmto účelům se velmi dobře hodí Hedera helix, Parthenocissus tricuspidata, P. inserta, a Clematis vitalba. Stejný postup se dá aplikovat u řady dalších obdobných zařízení (viz Bussines Trchnology Park Chodov Praha, kapitola 5.1.2) Z dalších technických děl využitelných k ozelenění popínavými rostlinami je možné zmínit různé sloupy a stožáry sloužící pro účely veřejného osvětlení či vedení elektrického napětí. „Ty můžeme nechat obrůst rostlinami jako Fallopia aubertii nebo Celastrus orbiculatu, C. scandens, které jsou dost vysoké na to, aby vytvořily příjemný vzhled v zorném poli pozorovatele“ (KRAJČOVIČOVÁ, 2005,18). U těchto objektů je však nutné postupovat s náležitou obezřetností, neboť ne vždy je z hlediska bezpečnosti reálné naplnit požadovaný záměr. 3.6.5 Možnosti popnutí dřevin Porůstání stromů a keřů popínavými rostlinami poskytuje výrazný estetický účinek daný vzájemnou kombinací nadzemních os, listů, květů, plodů apod. Pro dosažení kýženého efektu je zcela nezbytné již ve fázi navrhování sladit vlastnosti obou zamýšlených partnerů tak, aby se do budoucna předešlo negativním jevům, a to především v souvislosti s poškozením hostitelské dřeviny. Při podcenění tohoto zásadního kroku může popínané dřevině hrozit riziko deformací, zlomů, zaškrcení 34 /76

kmene nebo také přílišné zastínění asimilační plochy (PEJCHAL, 2011). „Základní podmínkou tedy je, že růst hostitelské opěrné rostliny musí být v souladu s růstem popínavé rostliny. Vzrůstné popínavé rostliny velmi snadno přerostou slabě rostoucí gracilní keře a málo vzrůstné popínavé rostliny se nevyjímají dobře u paty kmene vysokého stromu s hustým olistěním“ (DIJKOVÁ, 1999, 49). V případě stromů bychom vždy měli plně brát na vědomí jejich dosahovanou velikost a mohutnost a na základě těchto parametrů vybrat adekvátní pnoucí rostlinu, která daný strom obohatí, ale přitom nikterak nepotlačí jeho životní funkce. Pro popnutí mohutných starých stromů lze použít druhy jako Wisteria floribunda, W. sinensis, Vitis coignetiae nebo Celastrus orbiculatus. Avšak Celastrus orbiculatus by se měl používat s určitou rozvahou, a to z důvodu, že se jedná o značně houževnatou liánu s velmi těsným až škrtivým způsobem ovíjení. Je proto vhodné ho vysazovat pouze ke stromům s dostatečně silným a pevným kmenem. Méně vzrůstné popínavé rostliny, jako například mnohé plaménky (Clematis), krásně vyniknou ve spojení s drobnějšími stromy, zejména pak ovocnými. Pro efektivní zakrytí obnažených kmenů se výtečně hodí některé samopnoucí popínavé rostliny, konkrétně Hedera helix, Parthenocissus tricuspidata, P. quinquefolia, Hydrangea petiolaris (BURIAN in ŽĎÁRSKÝ et al., 2008; WILLIAMS, 1999). 3.6.6 Popínavé rostliny v nádobách V situacích, kdy zcela převažují zpevněné povrchy (zadlážděné terasy, patia, atria, zpevněné veřejné plochy), nebo se jedná o stavební konstrukce zcela oddělené od rostlého terénu (střechy, balkóny, lodžie), se mnohdy nabízí pouze jediný způsob řešení, a to výsadby popínavých rostlin do vegetačních nádob (WILLIAMS, 1999). GUNKEL (2005, 87) se ale k takovému řešení staví spíše skepticky a dodává: „Při tomto způsobu pěstování představuje největší riziko rychlé vysychání nebo naopak dlouhodobé přemokření substrátu a působení mrazu. Je-li pěstování v nádobách nezbytně nutné, měly by být květináče či jiné nádoby co největší“. Za minimální rozměry pak GUNKEL (2005) pokládá 80 cm (šířka) x 80 cm (délka) x 40 cm (výška) u hranatých nádob a průměr 80 až 10 cm u klasických květináčů. Pro tyto záměry jsou přirozeně nejvhodnější všechny jednoleté popínavé rostliny, z víceletých by se měly vybírat takové, které nerostou příliš bujně a jejichž výška vzrůstu se pohybuje v rozmezí 2–5 m (WERK et MEHL, 1993). WERK et MEHL 35 /76

(1993) považují za vhodné tyto zástupce: Actinidia arguta, méně vzrůstné druhy rodů Clematis a Lonicera, Jasminum nudiflorum, rod Rosa – skupina pnoucích růží. GUNKEL (2005) ještě kromě těchto doporučuje Akebia quinata, Euonymus fortunei, Hedera helix, Hydrangea petiolaris, Lathyrus latifolius a Humulus lupulus. I popínavé rostliny v nádobách se ve většině případů neobejdou bez dodaných opěrných prvků. Existuje několik různých cest, jak jim za těchto okolností zajistit vhodnou růstovou oporu. Pokud je nádoba umístěna těsně u paty zdi, mohou být dle požadavků konkrétních druhů rostlin uplatněny všechny typy opěrných prvků, jako jsou napnutá lanka, sítě, treláže apod. Stojí-li nádoba samostatně ve volném prostrou, jeví se jako nejjednodušší ji opatřit několika bambusovými tyčemi, které se v horní části svážou a vznikne tak prostá opěrná konstrukce tvaru „vigvam“. Jednotlivé bambusové tyče lze v určitých výškových vzdálenostech horizontálně proplést lanky nebo provázky, což nejvíce ocení úponkaté rostliny (LAROS, 2006; WILLIAMS, 1999). 3.6.7 Popínavé rostliny jako půdopokryvné vegetační prvky Mnohé popínavé rostliny se dají využít i jako půdní pokryv. Za zcela nenahraditelný taxon platí v tomto ohledu Hedera helix, jež je schopný vytvořit v suchých a stinných podmínkách nízký souvislý porost. Při použití ve větších ucelených plochách navíc vynikne jeho zajímavá textura. Výbornou rostlinou pro půdopokryvné účely je také Hydrangea petiolaris, která se dobře hodí na osázení stinnějších svahů. Vhodně zvoleným taxonem je možné také poměrně efektivně pojednat zbytková nebo jinak problematická místa v rozsáhlejších záhonových plochách či smíšených podrostech. Pro pokrytí půdy se kromě již uvedených taxonů hodí Lonicera periclymenum, Parthenocissus quinquefolia, Tropaeolum majus a někteří zástupci rodu Clematis (GARDNER, 2008; DIJKOVÁ, 1999). SOUČKOVÁ (2000) k tomuto tématu podotýká, že je předem nutné řádně uvážit jejich výsadbu, kombinaci s jinými dřevinami a hlavně možnosti údržby, aby později zrealizovaný záměr vůbec naplnil původní očekávání.

36 /76

3.7 Technologie zakládání Cílem této kapitoly je pojednat o základních technologických postupech při realizacích vegetačních prvků z popínavých rostlin. 3.7.1 Stanoviště Výběr druhů popínavých rostlin by neměl být pouhým odrazem kompozičního záměru, ale měl by zároveň plně reagovat na konkrétní podmínky stanoviště. „Do různých stanovištních podmínek se hodí různé druhy. Jiné se hodí do stínu a jiné na slunce. Stejně tak se liší v nárocích na vláhu, teplo nebo kvalitu půdy. Tyto nároky je nutné u většiny druhů respektovat. Jen některé druhy umožňují svojí přizpůsobivostí použití na odlišných stanovištích“ (BURIAN et ONDŘEJ, 1992, 9). Naopak DUNNETT et KINGSBURY (2004) obecně shledávají, že většina druhů popínavých rostlin není nijak zvlášť stanovištně náročná. Avšak pokud mají disponovat bujným vitálním růstem, neobejdou se bez přítomnosti propustné živné půdy s rovnoměrným přísunem vláhy. Za veskrze nevhodné se považují půdy silně alkalické nebo naopak silně zásadité a půdy se sklonem k častému zamokření. „Kořenová oblast rostliny nesmí být vystavena prudkému slunci, ale má být alespoň v polostínu, jinak rostlinám hrozí přehřátí a vyschnutí“ (WERK et MEHL, 1993, 70). Velmi podstatnou roli také hraje orientace stanoviště ke světovým stranám, obzvláště pak pokud jde o ozeleňování fasád. Jen stěží lze očekávat, že vysoce atraktivní druhy jako Wisteria sinensis, Campsis radicans, Rosa sp. nebo někteří zástupci rodu Clematis, bohatě vykvetou na severně exponované stěně. Stejně tak se dá předpokládat, že stálezelené nebo převážně stínomilné druhy, především Hedera helix, Aristolochia macrophylla, Hydrangea petiolaris, Lonicera henryi, L. japonica, budou na stěně směřující k jihu citelně trpět žárem a suchem. Oproti tomu s východní a západní expozicí je již schopna se spokojit velká část popínavých rostlin (KRAJČOVIČOVÁ, 2005; WERK et MEHL, 1993). V souvislosti s vazbou popínavých rostlin na stavební a konstrukční objekty je třeba počítat s možným výskytem negativních stanovištních faktorů. Obzvláště mezi ty časté náleží srážkový stín, nevhodné půdní poměry v důsledku předchozí stavební činnosti, omezený půdní prostor a v neposlední řadě také základy staveb a konstrukcí (PEJCHAL, 2011). Některé z nich lze úspěšně odstranit nebo alespoň výrazně minimalizovat volbou správné technologie založení. Ta tkví jednak v adekvátní přípravě 37 /76

vegetační vrstvy, v zajištění kvalitního rostlinného materiálu a především pak v dobře provedené výsadbě. 3.7.2 Příprava vegetační vrstvy Vegetační vrstvou je podle definice ČSN 83 9011 svrchní vrstva půdy, která je na základě svého složení a vlastností vhodná pro růst rostlin. Jedná se o svrchní vrstvu půdy původního genetického horizontu (ornice), na stavbách pak nejčastěji o nově rozprostřenou svrchní vrstvu půdy nebo náhradu svrchní vrstvy půdy. Úprava vlastností vegetační vrstvy následuje vždy až po dokončení stavebních činností. Stejně tak je naprosto žádoucí, aby již byla řádně dokončena montáž a instalace veškerých opěrných prvků (struktur) a realizace volně stojících konstrukcí. Do úpravy vegetační vrstvy se řadí tyto hlavní úkony: základní zpracování půdy, úprava povrchu půdy, úprava půdního profilu, zlepšování půdy, hnojení půdy a opatření proti zamokření (ŠIMEK, 2010). V zahradách, kde většinou až na výjimky nebývá vegetační vrstva půdy nijak zvlášť degradována, spočívá její příprava v pouhém odplevelení, zrytí, nakypření a případném zapracování dobře rozloženého zahradního kompostu pro podpoření mikrobiální činnosti a výměnné půdní sorpce. Jinak tomu ale bývá ve veřejných městských plochách, obzvláště pokud má dojít k výsadbám popínavých rostlin podél zdí budov či jiných staveb a konstrukcí. Zde se poměrně často naráží na problém nízké kvality půdy. „Utuženou půdu nebo půdu s velkým podílem stavební suti nahrnuté k základům je nezbytné vylepšit. Pokud tvoří většinu vytěžené zeminy stavební suť, je nutné ji kompletně vyměnit za směs kypré zahradní půdy s příměsí látek, které ji obohatí“ (GUNKEL, 2005). Úpravu a vylepšení nevyhovující půdy je dle LUDWIGA (2005) potřeba provést rytím nebo kultivátorováním (většinou se jedná o úzké pásy) do hloubky 40–60 cm, přičemž je nutné rozrušit nepropustné vrstvy a odstranit stavební a jiný odpad. Podle konkrétní situace je také možné půdu vylepšit přídavnými organickými, anorganickými nebo syntetickými materiály, které s ohledem na svoje vlastnosti mohou při správném použití kladně ovlivnit vlastnosti půdního profilu. Především se jedná o zlepšení a optimalizaci mechanických, chemických a fyzikálních půdních parametrů (ŠIMEK, 2010). Zlepšující materiály, stejně jako organická hnojiva (ideálně zahradní kompost), je potřeba do půdy řádně zapravit opětovným rytím nebo

38 /76

pomocí rotavátoru. Vegetační vrstva je připravena pro výsadbu urovnáním povrchu do roviny. 3.7.3 Výsadba Výsadba popínavých rostlin se běžně provádí do vyhloubených rýh v předem připravené vegetační vrstvě (odplevelené, zryté, nakypřené, vyhnojené a urovnané do roviny). Možný je také bodový způsob výsadby, pokud je popínavá rostlina zamýšlená jako solitéra. Vegetační vrstva je pak připravená pouze v prostoru budoucí výsadbové jámy. Podle ČSN DIN je nutné vyhloubit rýhu nebo jamku v šířce odpovídající 1,5 násobku průměru kořenového balu rostliny (ŠIMEK, 2006). BURIAN a ONDŘEJ (1992) doporučují minimální šířku a hloubku rýhy nebo jamky 40 cm, GUNKEL (2005) považuje za vyhovující rozměr 60 cm. Vzdálenost rýhy nebo jamky od paty zdi by měla být alespoň 30 cm, nejlépe však v rozmezí 50–60 cm, aby byly rostliny co nejméně v suché zóně. Vždy ovšem záleží na rozsahu dešťového stínu v rámci konkrétní stavby. U volně stojících konstrukcí typu pergol, loubí apod. se rostliny vysazují přímo k patě nosných sloupů nebo pilířů, a to nejlépe na stranu odvrácenou od slunce (GUNKEL, 2005; WILLIAMS, 1999). Naprostá většina sazenic popínavých rostlin je ze školek expedována v kontejnerech, a proto je možné k výsadbě přistoupit téměř kdykoli během celého vegetačního období. Obecně se ale nedoporučuje výsadba pozdě na podzim, kdy hrozí riziko, že rostliny nestačí do začátku zimy zakořenit. Rostliny určené k výsadbě musí být bezpodmínečně zdravé, vitální a silné. Před vlastním vysazením je žádoucí kořenový bal rostliny ponořit alespoň na půl hodiny do vody (BURIAN et ONDŘEJ, 1992). Pokud jsou kořeny po vyjmutí z kontejneru silně propletené, je potřeba je opatrně rozvolnit. Rostliny se usadí do výsadbové rýhy nebo jamky tak hluboko, jak byly vysazené v kontejneru. Výjimku tvoří jen na bázi štěpované rostliny, jako jsou pnoucí růže a plaménky, které sázíme o několik centimetru níže (růže zhruba o 5 cm, plaménky o 10–15 cm), než byly pěstované v kontejneru (GUNKEL, 2005; SOUČKOVÁ, 2000). Zároveň se do země neumisťují rovnoběžně se stěnou nebo sloupkem/pilířem, ale v nakloněné poloze směrem k opěrným prvkům. Pro snazší navedení výhonů k opěrnému systému velmi dobře pomůže přiložená bambusová tyč. Před zasypáním kořenového systému půdou a jejím lehkém povrchovém utlačení lze 39 /76

ještě ke kořenům aplikovat do zásoby tabletované hnojivo s postupným uvolňováním živin. Důležitým předpokladem k ujmutí je řádná povýsadbová zálivka (SMÝKAL et al., 2008; SOUČKOVÁ, 2000). 3.7.4 Mulčování Vzhledem ke skutečnosti, že převážná většina popínavých rostlin pochází z lesního prostředí, je vhodné zajistit, aby povrchová vrstva půdy byla chráněna před silným vysycháním. Proto se doporučuje po výsadbě pokrýt okolí rostlin 5–10 cm vrstvou mulčovacího materiálu, kterým může být kompost z listů, dřevní štěpka, drcená stromová kůra nebo také posečená travní stařina (LUDWIG, 2005). Vrstva organického mulče také napomáhá udržet povrch půdy kyprý, nesléhavý a svěží. Nevýhodou je, že jeho rozkladem (zejména v případě dřevní štěpky a stromové kůry) dochází k odčerpávání dusíku z půdy, na což je třeba reagovat vyrovnávacím hnojením. V architektonicky „čistém“ prostředí se mnohdy standardní mulč nahrazuje použitím vrstvy říčních oblázků, štěrku nebo lávy. Tyto materiály ale působí jako mulč poměrně omezeně, neboť jejich schopnost ovlivňovat půdní prostředí je mnohem nižší než u organických materiálů (ŠIMEK, 2006). Určitou alternativou mulče je plošná výsadba nízkých půdopokryvných dřevin a podrostových trvalek, což většina popínavých rostlin uvítá i z hlediska žádaného přistínění růstové báze.

3.8 Režim péče 3.8.1 Zálivka Potřeba zálivky se odvíjí od charakteru daného stanoviště a použitých druhů rostlin. Mezi popínavými rostlinami najdeme jednak druhy, které jsou poměrně náročné na pravidelný přísun vláhy, tak i takové, které bez následků zvládnou i přechodné období sucha. Optimální je vždy taková situace, kdy podmínky stanoviště vyhovují nárokům vybraných taxonů. Při splnění tohoto faktoru nenastává ve fázi údržby a následné péče výrazný problém se speciální potřebou zvýšené zálivky. Pokud má dojít k realizaci vegetačních prvků z popínavých rostlin ve standardně suchých půdách, je dobré již ve fázi projektování zapracovat do návrhu vhodný závlahový systém, jak podotýkají DUNNETT et KINGSBURY (2004). 40 /76

Řádná zálivka je naprosto klíčová zejména v prvních letech po výsadbě, tedy v období rozvojové péče o vegetační prvek. Její zanedbání nebo podcenění může mít zcela fatální dopad na naplnění zamýšleného záměru. GUNKEL (2005) upozorňuje, že mladé rostliny jsou mnohem více náchylné na poškození suchem než starší dospělí jedinci, kteří se dokážou se suchým obdobím daleko snáze vyrovnat. Svým rozvinutým kořenovým systémem totiž dovedou přijímat vláhu i ze vzdálenějších nebo hlubších oblastí půdy. LUDWIG (2005) pokládá za dostačující míru zálivky celkovou dávku 10– 40 l na měsíc. Potřebný rozsah kolísá podle toho, zda jsou rostliny vysazené ve volné půdě či ve vegetační nádobě. 3.8.2 Hnojení K hnojení popínavých rostlin přistupujeme na základě půdních podmínek stanoviště. Tmavé humózní půdy s drobtovitou strukturou není zapotřebí pravidelně přihnojovat. Přihnojování naopak vyžadují chudé písčité půdy a mnohdy také půdy v městském prostředí. Nezanedbatelnou roli hraje rovněž pravidelné mulčování (GUNKEL, 2005; WERK et MEHL, 1992). Popínavé rostliny poukazují na nedostatek živin v půdě malými přírůstky, blednutím listů a špatným kvetením. Nejvhodnějším způsobem přihnojování je nízká nastýlka a následné povrchové zapravení dobře rozloženého zahradního kompostu, zetleného chlévského hnoje nebo kompostované zeminy. Pokud z různých důvodů není možné použít organická-statková hnojiva, lze přihnojovat minerálními-průmyslovými hnojivy, jako je například Cererit, NPK, Sylvamix, Osmocote nebo Superfosfát (SOUČKOVÁ, 2000). Nutné je ovšem podotknout, že přihnojování minerálními hnojivy by se mělo výhradně provádět na podkladě konkrétních rozborů obsahu živin v půdě. Jen tak lze zabránit nevyváženému poměru půdních živin (ŠIMEK, 2006). Přihnojování se doporučuje v intervalu 2–3 x ročně, a to hlavně v období od jara do poloviny léta. Od srpna by se již přihnojovat nemělo. Rostliny by byly nucené stále růst a jejich dřevo by do začátku zimy nestihlo vyzrát. Následkem toho by mohlo dojít k poškození nevyzrálých výhonů mrazem (SOUČKOVÁ, 2000).

41 /76

3.8.3 Řez Řež u většiny popínavých rostlin v zásadě není nutný, avšak může být za určitých okolností prospěšný. „Účelem každého řezu je udržet rostliny zdravé a podpořit tvorbu květu a plodů. Cílem by nikdy neměla být snaha regulovat výšku rostlin. Platí totiž, že čím silněji řežeme, tím silněji většina popínavých rostlin znovu vyhání a tím bujněji roste“ (LUDWIG, 2005, 69). Víceleté popínavé rostliny snáší řez velmi dobře. Popínavé trvalky, jako jsou chmel otáčivý (Humulus lupulus) nebo hrachor širokolistý (Lathyrus latifolius), se každý rok na jaře odstraní těsně nad zemí, neboť jejich nadzemní části na podzim přirozeně odumírají. Řez popínavých letniček je bezpředmětný. U popínavých dřevin bývá řez pro jejich výšku a silně propletené větve značně obtížný, a proto se příliš často neprovádí. Přesto ale existují důvody, proč je dobré u některých dřevin k řezu přistoupit. Pádným důvodem je hromadění starého dřeva u bujně rostoucích druhů. To se týká především opletky (Fallopia aubertii), botanických druhů plaménků (Clematis sp.), akébie (Akebia quinata) a do jisté míry také pnoucích růží (Rosa sp.), u kterých je zapotřebí radikálním udržovacím řezem staré dřevo odstranit. Dalším opodstatněným důvodem řezu je podpora nasazení květních orgánů u vysoce atraktivních taxonů, zejména trubačů (Campsis radicans), vistárií (Wisteria sp.) a plaménků (Clematis sp.), jak popisuje BURIAN (in KOLAŘÍK et al., 2003). 3.8.4 Zimní ochrana Nejúčinnější preventivní ochrana před zimním mrazem spočívá ve výběru rostlin, které jsou k tomuto klimatickému faktoru relativně odolné. Předpokladem úspěchu je i jejich výsadba na dostatečně chráněné stanoviště a správná orientace ke světovým stranám (SEITZ, 2004). Většina popínavých rostlin je poměrně teplomilná, proto by se jejich těžiště uplatnění mělo pohybovat v rozsahu od nízkých do středních poloh. „Rostliny výrazně choulostivé na mráz pěstujeme jenom v nejteplejších oblastech, jinde není výsledek dostatečně spolehlivý“ KRAJČOVIČOVÁ (2005, 20). Oproti tomu GUNKEL (2005) tvrdí, že v rámci střední Evropy přezimuje převážná část běžně používaných a osvědčených druhů vytrvalých popínavých rostlin bez větších problémů. Těm, které pocházejí z oblastí, kde během chladnějšího období neklesají teploty 42 /76

hluboko pod bod mrazu, je přes zimu dobré v okolí rostlinné báze zřídit přikrývku z listí a jedlového nebo smrkového chvojí do výšky 20–30 cm. BURIAN a ONDŘEJ (1992) také doporučují kombinaci nasypaného listí a jeho překrytí slaměnými rohožemi, avšak zároveň důrazně varují před používáním různých neprodyšných materiálů. Zimní přikrývka by neměla být opomenuta hlavně u mladých nerozvinutých výsadeb. Mezi rostliny, které obzvláště uvítají v prvních letech zimní ochranu, patří Actinidia chinensis, Akebia quinata, Aristolochia macrophylla, Campsis radicans, Hedera colchica, Jasminum nudiflorum, Rosa sp., Vitis vinifera a Wisteria sinensis (KRAJČOVIČOVÁ, 2005; GUNKEL, 2005).

3.9 Příklady použití popínavých rostlin v zahraniční tvorbě Tato kapitola si klade za cíl postihnout několik rozmanitých příkladů zahraniční tvorby, kde se vegetační prvky z popínavých rostlin uplatňují v inspirativních a zároveň nevšedních formách. Consorcio Santiago Offices Building (Chile) (Příloha III., Tab. 12) Consorcio Santiago Offices Building je vydařeným příkladem využití zelených fasád v rámci architektury moderních veřejných staveb. Jedná se o architektonicky střízlivou kancelářskou budovu s výrazně konkávně prohnutým západním průčelím. Aby se během horkého letního období co nejvíce minimalizoval problém s nadměrným přehříváním budovy, přistoupilo se k návrhu a realizaci dvojité fasády ve třech výškových úrovních. Fasáda je tvořena vnitřní stěnou a vnější konstrukcí (charakter treláže) s popínavými rostlinami. Rostliny jsou vysazené do podélně vestavěných vegetačních koryt. Architekti Enrique Browne a Borja Huidobro tak vytvořili plošně rozsáhlou závěsnou vertikální zahradu, jejíž bujně rostoucí popínavá zeleň efektivně zastiňuje západní průčelí budovy a zároveň tvoří jedinečný a nevšední designový prvek (UFFELEN, 2010). Hip Hop Garden (Kanada, Quebec) (Příloha III., Tab. 13) Zcela nevšední a do jisté míry také provokující kompozice zahrady Hip Hop ve své hlavní podstatě vychází z principů surrealismu a dává zde tak výrazný prostor k zapojení vnitřního podvědomí návštěvníka. S ním promlouvá a komunikuje výhradně 43 /76

jazykem metafor. Prostorotvorná vegetace je zde omezená „pouze“ na jednoduché vertikální prvky s vytrvalými popínavými bylinami.

Zahrada, jež v návštěvníkovi

vyvolává iluzi divadelního prostředí, se skládá ze dvou vizuálně odlišných částí – zelená strana a modrá strana. Na straně zelené se v hojném zastoupení uplatňuje chmel otáčivý (Humulus lupulus), jehož vitální stonky se ovíjí po zástupech vysokých útlých sloupků, které svým seskupením symbolizují diváky v hledišti. Mezi nimi jsou nepravidelně rozmístěné bílé kamenné šlapáky, vybízející návštěvníka k „poskakování“ snovou divadelní krajinou. Modrá strana, uspořádána do iluze jevištní scény, disponuje citelnou vizuální chladností, jež je podporována strohou přítomností anonymních postav–„múz“ oděných do dlouhých formálních rób zakončených nádobou s olověncem (Plumbago sp.) (UFFELEN, 2010). Biopark (Francie, Paříž) (Příloha III., Tab. 14) Biopark představuje komplex pěti budov bývalého industriálního objektu, který byl v roce 2007 adaptován na kancelářské a podnikatelské centrum. Samotná rekonstrukce, která částečně upravila prostorové i hmotové upořádání, však nikterak nepotlačila původní specifický ráz areálu. Průmyslové stavby jsou nově doplněny o velkorysé kovové konstrukce, které jsou porostlé různými druhy popínavých rostlin (např. Clematis vitalba, Rosa sp. a jiné). Za zcela jedinečné konstrukční prvky platí mohutné kaskádovité pergoly překonávající terasovitě řešené boční stěny budov. Na průčelích se pak uplatňují plošné treláže. Popínavé rostliny jsou vysazené jak do rostlého terénu, tak i do vestavěných vegetačních nádob na jednotlivých terasách a lodžiích. Konstrukce s popínavou zelení neplní pouze architektonickou a dekorativní funkci, ale jsou také velmi přínosné z hlediska příjemného zastínění vnitřních kancelářských prostor a spolu s ostatními vegetačními prvky (stromy, doprovodné záhony) přispívají k zlepšení mikroklimatu prostředí (UFFELEN, 2010). Jean Monet Terrace (Švýcarsko, Lausanne) (Příloha III., Tab. 15) Jean Monet Terrace reprezentuje výrazný krajinářský element vybudovaný v roce 2002 v rámci restrukturalizace čtvrti Quartier du Flon města Lausanne na břehu Ženevského jezera. Veřejná střešní zahrada s výhledem na městské panorama svým ztvárněním evokuje motiv mola vybíhající do moře nebo jezera. Tuto myšlenku podporuje pět vyčnívajících prvků s dřevěnou pobytovou plošinou, která je ohraničená 44 /76

výsadbami z okrasných travin. Těmto jednotlivým dílčím rekreačním prostorům dominují kovové konstrukce ztvárněné do podoby slunečníků, jež jsou porostlé vistárií (pravděpodobně Wisteria floribunda). Konstrukce s vistáriemi jsou jediné vegetační prvky kompozice, které zdůrazňují vertikální prostor a plasticitu střešní zahrady. Krátké spočinutí ve stínu „rozkvetlých slunečníků“ skytá pro návštěvníka příjemný zážitek. MFO Park (Švýcarsko, Curych) (Příloha III., Tab. 16) Ve čtvrti Zürich–Oerlikon vznikl přestavbou 55 hektarového bývalého zbrojařského areálu zcela jedinečný a naprosto nevšední objekt krajinářské architektury. Jako odkaz industriální minulosti je celý parkový komplex pojednaný formou velkolepé ocelové konstrukce o délce větší než 100 m a výšce 17 m. Stavba má několik výškových úrovní, jimiž se dá pomocí schodišť a lávek vystoupat až na samý vrchol. Přes propracovaný systém ocelových lan je využito přirozeného růstového habitu popínavých rostlin, které jsou zde jediným a zcela stěžejním vegetačním prvkem. Formou a rozsahem se tak jedná o naprosto ojedinělý architektonický a krajinářský počin, který je z hlediska vegetace výhradně postavený na použití popínavých rostlin. Ty nerostou jen z rostlého terénu, ale také z vegetačních nádob umístěných ve vyšších úrovních konstrukce. Použitý sortiment zahrnuje značné množství rodů jako např. Actinidia, Ampelopsis, Campsis, Clematis, Fallopia, Parthenocissus, Rosa, Vitis a Wisteria. Celý areál má důmyslně vyřešený drenážní i zavlažovací systém, díky čemuž rostliny v žádné části stavby netrpí přebytečnou vláhou ani nadměrným suchem (FUČÍK, 2012; MARGOLIS et ROBINSON, 2007). Swiss Re (Německo, Mnichov) (Příloha III., Tab. 17) Velkorysým příkladem použití popínavých rostlin je i administrativní centrum Swiss Re v Mnichově. Popínavé rostliny zde tvoří podstatnou a nedílnou součást vnější obvodové galerie, která obklopuje celý komplex. Stěny galerie jsou v celé ploše opatřené sítěmi z nerezové oceli, jež jsou ukotveny k rámům nosné konstrukce. Pro úspěšné naplnění záměru „obvodového zeleného pláště“ bylo na základě požadavku rychlého a bujného růstu využito spolehlivých druhů Wisteria sinensis a Parthenocissus quinquefolia. Navíc Wisteria díky vysoce atraktivnímu květenství přináší jedinečný efekt během časného léta, Parthenocissus naopak vyniká zejména na podzim svým

45 /76

šarlatově červeným zbarvením. Galerie, jež zároveň zastává funkci vertikální zahrady, je v celém obvodu průchozí po visutých lávkách. Landschaftspark (Německo, Duisburg-Nord) (Příloha III., Tab. 18) Veřejný park, který byl v roce 1991 vybudován v prostrou bývalé rozlehlé továrny. Záměrem bylo co nejvíce zachovat charakter původní dispozice i autentický výraz průmyslových staveb. Industriální minulost zde není nijak popírána, ale je naopak zcela přiznaná a akceptovaná. Smyslem parku je nalézt nové a zároveň efektivní využití průmyslového areálu. Ve velké míře se zde uplatňuje a zároveň i stylizuje spontánně narostlá vegetace, která umocňuje atmosféru zaniklých a opuštěných objektů. Velkou roli tudíž hrají i popínavé rostliny, které porůstají jednotlivé artefakty, jako jsou různé technické věže, stožáry, lávky a podobně.

46 /76

4. MATERIÁL A METODA 4.1 Vyhodnocení vybraných objektů zeleně v ČR Pro účely hodnocení bylo na území České republiky vybráno šest objektů zeleně, ve kterých jsou významně zastoupeny vegetační prvky z popínavých rostlin. Jedná se o lokality v Praze (3 objekty), v Plzni (1 objekt), v Hradci Králové (1 objekt) a v Lednici (1 objekt). Uvedené objekty byly vybrány dle těchto základních kritérií: •

popínavé rostliny patří mezi dominantní vegetační prvky kompozice, jejich uplatnění nemá pouhý doplňkový význam,

•

popínavé rostliny jsou součástí stávající architektury či reprezentují současnou zahradní a krajinářskou tvorbu realizovanou po roce 1990,

•

vybrané objekty představují různé funkční typy zelně.

Ve všech zájmových objektech proběhl podrobný terénní průzkum a současně byla zhotovena fotodokumentace. Vlastní hodnocení je provedeno dle níže sestavené metodické stupnice. Metodická stupnice bodového hodnocení Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin 1. Zcela vyhovuje. 2. Ne zcela vyhovuje, avšak není ohrožena funkčnost a rozvoj vegetačních prvků. 3. Zcela nevyhovuje. Vhodnost použitých druhů rostlin k stanovištním podmínkám 1. Zcela vyhovuje. 2. Ne zcela vyhovuje, avšak zásadně neohrožuje existenci vegetačních prvků. 3. Zcela nevyhovuje, vegetační prvky jsou v důsledku nevhodného stanoviště ve špatném zdravotním stavu, perspektiva zlepšení je minimální.

47 /76

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů 1. Velikostně i proporčně zcela odpovídá objektu 2. Vztah mezi popínavými rostlinami a objektem není z pohledu velikosti a proporcí zcela vyvážený, avšak nedochází k narušení požadované funkčnosti vegetačního prvku, např. lehké poddimenzování nebo předimenzování. 3. Použité rostlinné druhy jsou z hlediska velikostí a proporcí naprosto nevhodné pro ozelenění stávajících staveb a konstrukcí, např. popínavou rostlinou naprosté pohlcení konstrukce a její deformace, či naopak rostlina svou malou velikostí ve vztahu k objektu úplně zaniká. Celková funkčnost a stabilita vegetačních prvků z popínavých rostlin 1. Vegetační prvky jsou plně funkční a nevykazují žádné problémy a nedostatky. 2. Vegetační prvky jsou funkční, avšak objevují se drobné nedostatky z hlediska zdravotního stavu, charakteru opěrné konstrukce, stanovištních podmínek či údržby. Tyto nedostatky však nikterak neohrožují stabilitu vegetačních prvků. 3. Vegetační prvky neplní požadovanou funkci, v dané kompozici ztrácí svojí stabilitu a význam.

4.2

Vyhodnocení aktuálně dostupného sortimentu v ČR Vyhodnocení aktuálně dostupného sortimentu je zpracováno na podkladě

materiálů od 14 pěstitelů, kteří reagovali na oslovení a poskytli nebo zpřístupnili své velkoobchodní ceníky. Osloveni byli pouze tací, kteří nabízí popínavé rostliny v širším druhovém a odrůdovém zastoupení. Na pěstitele, kteří se věnují produkci popínavých rostlin pouze okrajově a disponují omezeným sortimentem (méně jak 10 druhů), nebyl brán zřetel.

48 /76

Na základě získaných poznatků bude tabelárním způsobem vypracován přehled tuzemského sortimentu a jeho dostupnost u jednotlivých dodavatelů.

4.3 Metoda vypracování projektové dokumentace Praktická část této práce se mimo jiné bude zabývat i zpracováním projektové dokumentace k realizaci vegetačního prvku z popínavých rostlin. Zájmovým objektem je budova administrativního centra MODRÁ HVĚZDA v Českých Budějovicích, která se nyní nachází ve fázi tvorby projektové dokumentace. Jejím investorem je společnost JASMINUM, s.r.o., vlastní architektonický návrh a projekt budovy pro stavební povolení vypracovala architektonická společnost CMC ARCHITECTS, a.s. Navržená stavba je tvořena jedním objektem, který se skládá ze dvou hlavních hmot, vymezujících vnitřní centrální atrium. Nižší část objektu se skládá z pěti pater, druhá vyšší část je navržená jako šestipatrová. Celá stavba je koncipována jako železobetonový skelet s vnějším celoproskleným pláštěm. Část jihozápadní fasády, která uzavírá vnitřní společenské atrium, je v projektu přerušená a nahrazená jednoduchou nosnou ocelovou konstrukcí, která má být, na základě optimálního návrhu opěrných nerezových struktur a výběru vhodného sortimentu popínavých rostlin, pojatá jako souvislá živá zelená fasáda. 4.3.1 Lokalizace a katastrální vymezení Zájmová lokalita, která je určená pro výstavbu Administrativního centra MODRÁ HVĚZDA se nachází v Českých Budějovicích, v doteku primární východo-západní tepny procházející nedaleko městského centra. Jedná se o zastavěnou a z části také parkově upravenou plochu, která je vymezená ulicemi Mánesova a Lidická. Nejbližší okolí má charakter kolektivního bydlení a je tvořeno rozptýlenou zástavbou bytových (panelových) domů. Katastrální vymezení: •

okres: České Budějovice,

•

obec: České Budějovice,

•

katastrální území: 370 86 České Budějovice. 49 /76

Přehled dotčených pozemků (dle ČÚZK, 2013): Přehled pozemků dotčených stavbou Parcelní číslo

Katastrální území

Výměra (m2)

Druh pozemku

Způsob využití

217

České Budějovice 7, 622486

733

ostatní plocha

Jasminum, s.r.o. Na příkopě jiná plocha 1096/21, Staré Město, 11000 Praha

216

České Budějovice 7, 622486

841

zastavěná plocha a nádvoří

Jasminum, s.r.o. Na příkopě zbořeniště 1096/21, Staré Město, 11000 Praha

222/3

České Budějovice 7, 622486

369

ostatní plocha

Statutární město České Budějovice nám. Přemysla jiná plocha Otakara II. 1, České Budějovice 1, 37092 České Budějovice

218/1

České Budějovice 7, 622486

1140

zastavěná plocha a nádvoří

218/3

České Budějovice 7, 622486

149

ostatní plocha

222/2

České Budějovice 7, 622486

1451

ostatní plocha

222/1

České Budějovice 7, 622486

549

zahrada

Vlastnické právo

/

Statutární město České Budějovice nám. Přemysla Otakara II. 1, České Budějovice 1, 37092 České Budějovice

zeleň

Statutární město České Budějovice nám. Přemysla Otakara II. 1, České Budějovice 1, 37092 České Budějovice

Jasminum, s.r.o. Na příkopě jiná plocha 1096/21, Staré Město, 11000 Praha

/

Jasminum, s.r.o. Na příkopě 1096/21, Staré Město, 11000 Praha

4.3.2 Přírodní podmínky Dle biogeografického členění České republiky se řešené lokalita nalézá v Českobudějovickém regionu tvořící sladkovodní pánev, která je vyplněná převážně nezpevněnými sedimenty svrchnokřídové stáří a terciérními jíly, písky i štěrky. Z půd převládají primární, místy organozemní pseudogleje. Podél toků větších řek dominují glejové fluvizemě. Převážná část pánve má ráz ploché pahorkatiny s členitostí 30–75 m. Typická výška bioregionu je 370–440 m.

50 /76

Dle Quitta celé území leží v nejteplejší z mírně teplých oblastí - MT 11. Podnebí je tedy mírně teplé, středně zásobené srážkami. Průměrná roční teplota v oblasti Českých Budějovic činí 7,8 °C a roční úhrn srážek dosahuje hodnoty 620 mm. Počet mrazových dnů se pohybuje v rozmezí 110 –130. Počet dnů se sněhovou přikrývkou je 50–60 (CULEK, 2005). 4.3.3 Podkladové materiály a způsob zpracování projektu Návrh vegetačního prvku z popínavých rostlin bude vypracován na základě podkladu stávající projektové dokumentace: Administrativní centrum MODRÁ HVĚZDA, Mánesova, České Budějovice. Investor:

Jasminum, s.r.o., Na Příkopě 1096/21, 110 00 Praha 1, CZ, Kontaktní osoba: Ing. Tomáš Morava, Ph.D.

Generální projektant:

CMC architects, a.s., Jankovcova 53, 170 00 Praha 7, Akad. arch. Vít Máslo, ČKA, Kontaktní osoba: Ing. arch. Martina Trejtnarová, 8/2012.

Vlastní projekt vegetačního prvku z popínavých rostlin bude zahrnovat návrh opěrného konstrukčního systému, výběr vhodných druhů popínavých rostlin a založení výsadbového rabata s doprovodným uplatněním trvalek. Jako hlavní východisko ke zpracování projektu poslouží informace zjištěné v rámci literární rešerše a doporučené

51 /76

postupy odborné společnosti CarlStahl specializované v oblasti nerezové architektury, lanové a zdvihací techniky. Jako nezbytné podklady budou využity tyto katalogy: •

Fassadenbegrünung (2011), CarlStahl,

•

X – TEND (2011), CarlStahl,

•

I-SYS (2011), CarlStahl.

Výstupem bude zjednodušená projektová dokumentace ve formě A1 grafických posterů, vytvořených pomocí programů AutoCAD 2012 a Microsoft PwerPoint 2007.

52 /76

5. VÝSLEDKY 5.1 Hodnocení vybraných objektů zeleně v rámci ČR 5.1.1 Stanice metra Střížkov (Praha) Architektonicky zajímavá stavba stanice metra Střížkov (Příloha III., Tab. 19), situovaná v městské části Praha 9-Prosek, jejímž autorem je architekt Patrik Kotas, byla uvedena do provozu v roce 2008. Za velmi chvályhodný počin lze považovat začlenění vegetačních prvků do vlastního vestibulu metra. Ty mají podobu dvou vertikálních těles z nerezové lankové sítě připomínající obrácené jehlany, jež akcentují vzdušný a světlý prostor vestibulu. Do prostrou vyčnívají z vyvýšené plošiny, která je nad úrovní hlavního provozu, tudíž zde nedochází k žádnému střetu v souvislosti s komunikačními tahy a průchodností. Avšak za nepříliš zdařilé se jeví použití sortimentu popínavých rostlin ve vztahu k dané konstrukci. Od současně použitého rodu Lonicera není možné očekávat, že vytvoří plošný kompaktní porost, k čemuž vybízí charakter a struktura konstrukce. Navíc pro růstový habitus toho rodu je většinou typické, že rostlinné osy od země postupně vyholují a zelené olistění se nejvíce uplatňuje až v horních partiích, což bohužel potvrzuje i současný stav posuzovaných vegetačních prvků.

Záměr

vertikálních zelených těles tak zůstal do značné míry nenaplněn. Ovšem je třeba podotknout, že určité omezení vyplývá i z charakteru stanoviště – částečně otevřený vestibul, který reprezentuje přechod mezi interiérem a exteriérem. Mezi nezanedbatelné limitující faktory tak patří zvýšené riziko teplotních výkyvů, průvanu a sucha. Z výše uvedených důvodů by bylo vhodné současný taxon nahradit některým bujně rostoucím druhem popínavé rostliny, který je schopen vytvořit značnou kompaktní zelenou hmotu a zároveň je relativně odolný ke zmíněným negativním faktorům. K takovým náleží například Celastrus orbiculatus, Fallopia aubertii a případně i Clematis vitalba. Vždy však musí být dodržena podmínka instalace systému kapkové závlahy, neboť je zde zcela vyloučena možnost závlahy z přirozených atmosférických srážek.

53 /76

Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

2

2

3

3

5.1.2 Business Technology Park Chodov (Praha) Technologický park (Příloha III., Tab. 20, 21) je situovaný v doteku dálnice D1 v městské části Praha 4-Chodov. Jde o velkorysý komplex administrativních budov zasazených do veřejně přístupného parku. Charakteristickým rysem celého objektu je skutečnost, že zeleň ve formě různých vegetačních prvků nenásilně prostupuje z exteriéru do interiéru, a to pomocí vstupních prostorů, průchozích atrií a podobně. Areál technologického parku, v jehož kompozici se uplatňují rozlehlé pobytové trávníky s rozvolněnou stromovou výsadbou, vodní plochy, mokřady, ale také promenády a náměstí vytváří vysoce atraktivní a kultivované prostředí jak pro místní zaměstnance, tak i pro obyvatele z okolních obytných souborů. Popínavé rostliny jsou zde zastoupeny v různých formách a funkcích. Poměrně bohatý je i výčet použitých druhů. Asi nejvýraznějším konstrukčním prvkem s popínavými rostlinami je asi 15 metrů vysoká ocelová konstrukce, sestavená z řady nosných pilířů a vnitřní mřížové (trelážové) výplně.

Její

význam

spočívá

v zakrytí

ventilačních

průduchů

vystupujících

z podzemních prostor, v pohledovém odclonění blízké dálnice a v neposlední řadě ve vytvoření souvislého zeleného pozadí centrální pobytové a rekreační ploše. Pro ozelenění konstrukce byly použity druhy Akebia quinata, Aristolochia durior, Parthenocisus quinquefolia a Vitis coignetiae. Sortiment mohl být například obohacen o druh Wisteria sinensis, který by v časném letním období vnesl do prostoru výraznou barevnost a pravděpodobně by lépe a rychleji zajistil popnutí konstrukce v celé její výšce. Vzhledem k jeho absenci se nabízí otázka, jestli stávající kombinace vybraných druhů je schopna spolehlivě zajistit plošné ozelenění až do dané výšky 15 m. Nyní popínavé rostliny sotva přesahují polovinu výšky konstrukce. Nicméně vzhledem k jejich současnému vitálnímu růstu rozhodně nelze s jistotou tvrdit, že by očekávaný 54 /76

záměr nenaplnily. Ovšem poněkud diskutabilní je použití druhu Aristolochia durior, který vyžaduje spíše stinnější stanoviště, kdežto v případě řešené konstrukce jde o slunné stanoviště s jihozápadní expozicí. Popínavé rostliny také akcentují hlavní vstupy některých administrativních budov, a to jako vysoké zelené vertikály. Zde bylo využito jednotlivých nerezových lanek, která jsou zhruba 20 – 30 cm předsazená před samotnou fasádou. Po natažených lankách se vzhůru popínají Parthenocissus quinquefolia a Lonicera sp. Podobným způsobem jsou pojaté i vnitřní prosklené galerie tvořící východní fasádu administrativních budov, jež jsou situované podél dálnice D1. V nich dominuje mohutná a pro interiérové prostředí velmi vhodně zvolená Tetrastigma voinerianum, která pro pozorovatele z vnějšku nabízí jedinečné obrazy. Popínavé rostliny, konkrétně Parthenocissus quinquefolia a Vitis coignetiae, rovněž doplňují některé technické a účelové prvky, jako jsou například vstupy do podzemních prostor vymezené ocelovými konstrukcemi a doprovodné gabionové zídky. Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

1

2

2

2

5.1.3

Obytný soubor Slunečný vršek (Praha) Obytný soubor Slunečný vršek (Příloha III., Tab. 22, 23) v městské části Praha

10-Hostivař je jedním z velmi zdařilých příkladů, která splňují současné standardy a požadavky na kvalitní a příjemné bydlení. Bytové domy jsou zasazené do systému parkově upravených ploch, jež dohromady tvoří zahradně architektonický parter s pobytovou a rekreační funkcí. Samozřejmostí je veškerá doprovodná vybavenost nutná k plnohodnotnému využití venkovních ploch doprovodné zeleně. Cenná je zde také skutečnost, že většina parkovacích míst je situována v podzemních garážích.

55 /76

V obytném souboru je věnován až neobvykle velký prostor popínavým rostlinám, které jsou nedílnou součástí všech bytových domů. Ve spojení s opěrnými lanovými a síťovými prvky zdůrazňují meziokenní prostory, vstupy, podezdívky, či porůstají konstrukce balkónů. Jednotlivé taxony popínavých rostlin jsou ve vztahu k navrženým opěrným prvkům vhodně vybrány. Nejvíce se uplatňují rody Wisteria, Lonicera, Parthenocissus, Aristolochia a Vitis. Avšak i zde je podražec (Aristolochia) v několika případech vysazen až na příliš osluněné stanoviště, což se negativně projevuje na jeho vzhledu i vitalitě. Popínavé rostliny mimo fasády bytových domů doplňují volně stojící ocelové pergoly a také klecové stání na kontejnery. Vizuální lehkost jednoduchých ocelových pergol do jisté míry potlačuje bujná zelená hmota vistárie (Wisteria), což obzvláště mimo období kvetení nemusí být vždy považováno za přednost (nepříjemný pocit stísněnosti). K ozelenění klecových stání na kontejnery není zcela vždy použitý adekvátní taxon, a to především z hlediska charakteru vnitřní ocelové treláže. Ta svou strukturou není příliš optimální pro druhy se silně dřevnatějícími a tloustnoucími osami, jako má Campsis a Wisteria. Negativním důsledkem může být zaškrcení stonků a následně ohrožení zdravotního stavu celé rostliny. Pro tento účel by bylo daleko vhodnější využít skupinu úponkatých popínavých rostlin, zejména pak široký rod Clematis, případně Vitis. Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

2

2

1

2

5.1.4 Křižíkovy sady (Plzeň) Křižíkovy sady (Příloha III., Tab. 24) reprezentují veřejný městský park z 19. století, který byl založen v místech zrušeného městského fortifikačního okruhu. Při rekonstrukci v roce 1996 byla parková kompozice obohacená o soustavu kovových loubí doprovázejících hlavní promenádu. Konstrukce svým lehce historizujícím 56 /76

ztvárněním nenásilně odkazují na dobovou atmosféru 19. století. Jejich přítomnost značně zvyšuje obytnost a rekreační potenciál parkového prostrou. Kovové konstrukce jsou navržené v tvarovém principu křížové klenby a skládají se z nosných sloupků („trubek“) a mřížové výplně. Svým provedením slouží jako opěrné prvky pro vybrané druhy ovíjivých, úponkatých, vzpěrných i kořenujících popínavých rostlin. Použitý sortiment se skládá především z Clematis vitalba, Fallopia aubertii, Hedera helix, Lonicera henryi/periclymenum a Rosa sp.–pnoucí růže. Některé části loubí jsou až příliš pohlcené bujným porostem prvních tří jmenovaných druhů a vytvářejí tak temnější partie, což může být příjemným a žádoucím kontrastem k prosluněným plochám, ale zároveň i potenciálním rizikem k rozvoji negativních sociálních jevů. Nutno podotknout, že současný stav také vykazuje určité drobné nedostatky z hlediska údržby, což se projevuje v občasných výpadcích rostlin, nadměrném hromadění starého dřeva

u bujně

rostoucích

taxonů

(Clematis

vitalba,

Fallopia

aubertii)

či v nedostatečném vyvazování vzpěrných rostlin–růží. Ovšem je třeba dodat, že nejde o nijak zásadní problémy, který by negativně ovlivnily základní funkce, jedinečné poslání a stabilitu Křižíkových sadů. Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

2

1

2

2

5.1.5 Hradební terasy (Hradec Králové) V roce 2011 byla jižní část bývalých městských hradeb přeměněna na parkovou a rekreační zónu. Rekonstrukce hradebních teras (Příloha III., Tab. 25) byla provedená v historickém duchu a v principu odkazuje na vinice, které se zde v minulosti nelézaly. Aby se dosáhlo věrohodného historického výrazu, přistoupilo se k použití speciálně vyrobených gotických cihel. Zárubní zdi jednotlivých teras jsou opatřeny silnými dřevěnými špalíry, které slouží jako opěrné prvky pro růst vinné révy (Vitis vinifera) 57 /76

a pnoucích růží (Rosa sp.). Určitý problém by mohl nastat v případě vinné révy, neboť latě treláží, po kterých se má réva popínat, se zdají být pro uchycení jemných úponků poněkud silné. Přijatelnějším a jistějším řešením by byla volba dřevěné treláže, jejíž vnitřní struktura by se skládala z prvků s tenčím profilem. U treláží určených pnoucím růžím naopak žádný problém shledán nebyl.

Dominantním prvkem kompozice je

mohutná a zároveň vizuálně lehká dřevěná laťová konstrukce typu pergola, jež v celé délce „zastřešuje“ centrální schodiště propojující všechny tři terasy. Laťové stěny konstrukce jsou dodatečně opatřené diagonálně se křížícími nerezovými lanky, na něž je vyvedená vistárie (Wisteria floribunda). U té lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že bez větších překážek úspěšně celý objekt poroste. K některým nosným pilířům je také vysazen přísavník trojcípý (Parthenocissus tricuspidata), který během podzimu vnese do prostoru hřejivou barevnost. Vzhledem ke skutečnosti, že vegetační prvky kompozice ještě nejsou dostatečně rozvinuté, není následné hodnocení zcela relevantní. Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

2

1

1

1

5.1.6 Akademická zahrada ZF MENDELU (Lednice) V září 2011 byla v areálu Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity uvedena do provozu Akademická zahrada (Příloha III., Tab. 26), která slouží jako reprezentativní společenský prostor a zároveň zastává funkci i doprovodných výukových sbírek. Hlavní společenské centrum zahrady tvoří slunný travnatý parter, který je vymezený okružní promenádou propojující všechny důležité budovy areálu. Promenádu v celé její délce doprovází loubí v podobě speciálně vyrobené ocelové konstrukce, která je uzpůsobená pro růst popínavých rostlin. Očekávaným záměrem je souvisle porostlé zelené loubí, které v průběhu cesty poskytuje pozorovateli měnící se výhledy a průhledy 58 /76

do jádrové části kompozice. Vzhledem ke zvoleným taxonům (rody Wisteria, Campsis, Rosa a Actinidia) je možné již nyní konstatovat, že zamýšlený záměr bude naplněn. Vnitřní struktura konstrukce se sestává z pravoúhlého rastru a pro rozvoj použitých popínavých rostlin se jeví jako vyhovující.

Loubí je v celé své trase lemováno

sezónními, trvalkovými, i smíšenými záhony, z jejichž vnitřních okrajů se vzhůru po nosných ocelových sloupcích popínají uvedené taxony. Nicméně i zde nejsou založené vegetační prvky z popínavých rostlin dostatečně rozvinuté, a proto následné bodové hodnocení prozatím rovněž nemá skutečnou vypovídající hodnotu. Bodové hodnocení: Vhodnost opěrných prvků a struktur podle způsobu popínání použitých rostlin

Vhodnost použitých druhů rostlin ke stanovištním podmínkám

Vhodnost použitých druhů rostlin ve vztahu k velikosti a proporcím dotčených stavebních a konstrukčních objektů

Celková funkčnost a stabilita

1

1

1

1

59 /76

5.2 Zhodnocení dostupného sortimentu v rámci ČR Předmětem hodnocení je 14 tuzemských podniků a společností, které se ve větší míře zabývají produkcí popínavých rostlin a pro účely této práce poskytly nebo zpřístupnily své velkoobchodní ceníky. Na základě těchto materiálů byla vypracována přehledová tabulka v ČR dostupného sortimentu popínavých rostlin s uvedením jejich dodavatelů (Příloha II.). I když se vzhledem k nižšímu počtu vyjádřených subjektů nejedná o zcela vyčerpávající výsledek, lze přesto tvrdit, že nabídka sortimentu popínavých rostlin je v České republice poměrně bohatá, avšak výrazně se liší mírou dostupnosti u jednotlivých dodavatelů. Jejich sumarizovaná nabídka činí celkem 57 druhů, a pokud připočteme i kultivary, dostáváme se tak na množství až 297 dostupných položek. Nutno ale podotknout, že ne vždy bylo možné zjistit skutečný rozsah sortimentu, neboť se v cenících některých společností uvádí nekonkrétní zobecnělé informace, například poměrně časté: Clematis v sortách, Rosa popínavá v sortách apod., což do jisté míry znemožňuje dojít ke skutečnému výsledku. Tabulka s uvedení rozsahu nabídky jednotlivých dodavatelů:

Dodavatel

Počet nabízených druhů

Adam, a.s. Agro Tuřany Arboeko Horákovy školky Okrasná školka v Droždíně Okrasné zahradnictví Bouše Okrasné zahradnictví Parkon Ovocné a okrasné školky Litomyšl, s.r.o. Grüner, s.r.o. Školky Montano Jena Ivan a Jana Najmanovi Zahradnictví Franc Zahradnictví Flos, s.r.o.

20 19 20 14 26 13 37 17 10 20 25 11 20 36

60 /76

Z uvedené tabulky jasně vyplývá, že nejširším sortimentem disponuje Okrasné zahradnictví Parkon, které je také úzce zaměřené na produkci popínavých rostlin, obzvláště plaménků (Clematis), jež nabízí až v 84 kultivarech. Podobně je na tom Zahradnictví Flos, s. r. o. s 36 druhy, které rovněž vyniká velkým podílem kultivarů rodu Clematis. Následuje okrasná školka v Droždíně s nabídkou 26 druhů a poté hned společnost Jena s 25 druhy. U ostatních dodavatelů se sortiment popínavých rostlin pohybuje v rozmezí 10 až 20 druhů. V nabídkách některých firem se sporadicky objevují i méně časté druhy jako například Ampelopsis glandulosa (Zahradnictví Flos), Parthenocissus himalayana (Okrasná školka Parkon, Zahradnictví Flos), Schisandra rubriflora (Okrasná školka Parkon), Smilax hispida (Okrasná školka v Droždíně), Wisteria brachybotris (Okrasná školka v Droždíně), Wisteria fruticosa (Okrasná školka Parkon). Z veškerých taxonů jsou nejvíce k dostání kulturní kříženci rodu Clematis, a to v různém zastoupení u všech 14 firem. Velmi vysoká je pak nabídka v kultivarech (dohromady 113 položek), a to jak v rámci kulturních kříženců, tak i původních druhů. Přičemž je třeba dodat, že četnost původních druhů je ve srovnání s kříženci velice nízká. Dobře dostupným druhem je rovněž Hedera helix, který je v prodeji u 13 dodavatelů v celkovém rozsahu 25 kultivarů. U 12 dodavatelů je v nabídce Campsis radicans (dostupnost v 7 kultivarech) a Lonicera japonica (dostupnost v 6 kultivarech), Parthenocissus quinquefolia (dostupnost v 5 kultivarech) a Wisteria sinensis (dostupnost v 5 kultivarech). U 11 dodavatelů je zastoupena Hydrangea anomala petiolaris (dostupnost ve 2 kultivarech) a Parthenocissus tricuspidata (dostupnost ve 4 kultivarech). V nabídce 10 dodavatelů je Lonicera henryi (bez kultivarů), Lonicera periclymenum (dostupnost v 5 kultivarech) a Wisteria floribunda (dostupnost v 11 kultivarech). Ostatní druhy popínavých rostlin jsou k sehnání již u nižšího počtu dodavatelů (9 a méně). Přičemž za hůře dostupné jsou z běžně používaných druhů považovány například Actinidia chinensis (v nabídce 3 dodavatelů), Celastrus orbiculatus (v nabídce 61 /76

3 dodavatelů), Celastrus scandens (v nabídce 3 dodavatelů), Clematis alpina (v nabídce 3 dodavatelů), Clematis montana (v nabídce 3 dodavatelů), Clematis vitalba (v nabídce 3 dodavatelů), Hedera colchica (v nabídce 3 dodavatelů), Lonicera caprifolium (v nabídce 2 dodavatelů), Vitis coignetiae (v nabídce 3 dodavatelů), Vitis amurensis (v nabídce 1 dodavatele) a Vitis riparia (v nabídce 2 dodavatelů).

5.3 Návrh vegetačního prvku z popínavých rostlin Návrh vegetačního prvku z popínavých rostlin doplňuje část jihozápadní fasády budovy Administrativního centra MODRÁ HVĚZDA v Českých Budějovicích, která se nyní nachází ve fázi tvorby projektové dokumentace. Výstupem je vlastní projektová dokumentace k realizaci vegetačního prvku, která v sobě zahrnuje návrh opěrného konstrukčního systému, výběr adekvátního sortimentu popínavých rostlin a návrh výsadbového rabata s doprovodným uplatněním trvalek. Dle vypracovaného rozpočtu dosahuje cena kompletní realizace částky 448 124, 12 Kč bez DPH. Projektová dokumentace k realizaci vegetačního prvku z popínavých rostlin tvoří volně vloženou přílohu této diplomové práce (Příloha IV.).

62 /76

6. DISKUSE Smyslem této diplomové práce je v ucelené podobě pojednat o možnostech uplatnění popínavých rostlin v současné krajinářské, ale také i stavební architektuře. Proto si například neklade za cíl vypracovat podrobnou charakteristiku jednotlivých druhů popínavých rostlin či podat zevrubný návod na jejich pěstování. Důvodem je také skutečnost, že již existuje několik odborných závěrečných prací, které se těmto okruhům témat dostatečně věnují. Naopak jejím hlavním záměrem je podat zainteresovanému čtenáři pohled na popínavé rostliny jako na nesmírně variabilní a pro současnou tvorbu značně perspektivní vegetační prvky, které v mnoha formách nabízejí široké možnosti uplatnění. Zároveň se tato práce snaží upozornit i na určité nedostatky, ke kterým v běžné praxi leckdy dochází. A do určité míry také apelovat na mnohdy opomíjenou skutečnost, že tato výjimečná skupina rostlin kromě zajímavého prostorotvorného materiálu představuje především živé organismy, které mají své vlastní limity a omezení. Během sestavování literární rešerše byla zjištěná určitá míra absence české odborné literatury, která by se hlouběji zabývala problematikou použití popínavých rostlin v objektech krajinářské i stavební architektury. Valná část dostupných publikací dosahuje spíše populárně naučné úrovně a je převážně směřována do prostředí privátních zahrad. Jedním z mála autorů, kteří se s vysoce profesionálním vhledem věnují tomuto tématu, je Samuel Burian. Jeho publikace i odborné příspěvky ve sbornících náleží mezi základní podklady po teoretická východiska literární části práce. Ze zahraničních zdrojů jsou přínosné zejména informace obsažené v publikacích německé autorky Rity Gunkel či v publikaci britských autorů Nigela Dunnetta a Noëla Kingsburyho. Přestože se dá na základě provedeného průzkumu trhu konstatovat, že v rámci České republiky je dostupný poměrně pestrý sortiment relativně mrazu odolných popínavých rostlin, jeho samotné využití pro potřeby zahradně architektonických projektů je však dosti nízké. Neboť přes všechny pozitivní vlastnosti, kterými popínavé rostliny disponují, se jim stále nedostává dostatečného a adekvátního prostoru. Přitom jejich vysoký potenciál v ozelenění úzkých uličních parterů, bytových domů a celé řady nově vznikajících administrativních a komerčních center je naprosto zřejmý. Za jádro 63 /76

problému lze považovat prozatím stále malé zkušenosti s používáním popínavých rostlin ve větším rozsahu či v náročnějších formách, jaké můžeme sledovat v zahraničí (např. Swiss Re v Mnichově, Biopark v Paříži nebo MFO Park v Curychu). Důsledkem může rovněž být i neochota některých projektantů či architektů již ve fázi projektu zapracovat do navrhované stavby konstrukční prvky a struktury s popínavými rostlinami. Z uvedeného vyplývá, že tato skupina rostlin oproti jiným běžně používaným vegetačním prvkům do jisté míry platí za nezvratný fakt, že s jejich použitím vždy souvisí (pokud se samozřejmě nejedná o samopnoucí popínavé rostliny) návrh odpovídající opěrné konstrukce, což může být v určitých situacích vnímáno jako zbytečně komplikované. K danému tématu se ale také ještě nabízí otázka, zdali rezervovaný přístup k aplikaci popínavých rostlin nesouvisí s charakterem jejich bujného, popínavého růstu, který u řady lidí může podvědomě symbolizovat nespoutaný projev divoké přírody. Popínavé rostliny je totiž někdy poněkud těžké spolehlivě udržet pod kontrolu, což ne vždy musí být vnímáno pozitivně, a to obzvlášť dnes, kdy se laická veřejnost nechává strhnout laciným „trendem“ sterilní a instantní zeleně. V rámci vypracování projektové dokumentace k realizaci vegetačního prvku z popínavých rostlin se autor práce potýkal s překážkou týkající se charakteru již předem jasně stanoveného prostrou k ozelenění. U zájmové budovy administrativního centra, která se nyní nachází ve fázi projektu, je sice v jihozápadní fasádě vyčleněný velkorysý prostor pro navržení konstrukce s popínavými rostlinami, avšak zadaná výška vegetačního prvku přesahující 20 m je pro velkou část druhů už poněkud problematická. Stejně tak je zarážející, že v místě vymezeném pro návrh vegetačního prvku se nepočítá s otevřeným půdním povrchem.

To vše bohužel poukazuje jednak na automatické

přeceňování růstových schopností popínavých rostlin a současně i na neakceptování jejich základních životních nároků. Za takových podmínek pak popínavé rostliny dokáží opravdu jen stěží naplnit vytyčené architektonické záměry. Přes veškeré uvedené problémy a nedostatky existují již naštěstí i v našem prostředí zdařilé příklady použití popínavých rostlin, které autora diplomové práce vedou k přesvědčení, že tento jedinečný typ vegetačního prvku má před sebou velice slibnou a nadějnou budoucnost pro svůj plnohodnotný rozvoj v objektech krajinářské i stavební architektury.

64 /76

7. ZÁVĚR Oproti mnohdy velmi velkorysým příkladům zahraniční tvorby, zůstávají realizace vegetačních prvků z popínavých rostlin v prostředí České republiky stále poněkud skromnější. V této práci jsem se proto pokusil, na základě aplikace vypracované metodiky hodnocení a následného terénního šetření, postihnout současnou úroveň používání popínavých rostlin v různých objektech krajinářské i stavební architektury. Ovšem určitou překážku představovala poměrně nízká koncentrace objektů, kde by se popínavé rostliny uplatňovaly ve větším až ryze dominantním zastoupení. Tato skutečnost tak potvrzuje moji domněnku, že popínavé rostliny platí v české tvorbě za stále trochu opomíjenou skupinou rostlin. Při vyhodnocování zjištěných informací jsem především kladl důraz na pojmenování případných nedostatků a problémů. Z výsledků vyplývá, že většina hodnocených objektů je z hlediska použití popínavých rostlin poměrně zdařilá. Avšak zároveň nelze opomenout průběžně se vyskytující větší či menší chyby v podobě nevhodně zvoleného sortimentu, a to jak ve vztahu k podmínkám stanoviště, tak i k charakteru navrženého opěrného systému. Zpracováním

projektové

dokumentace

k realizaci

vegetačního

prvku

z popínavých rostlin, ve vymezeném prostoru jihozápadní fasády navrhované budovy Administrativního centra MODRÁ HVĚZDA v Českých Budějovicích, jsem se snažil názorně poukázat na nutnost komplexního přístupu, který v sobě zahrnuje jak výběr stanovištně vhodných druhů rostlin, tak i technické řešení opěrného konstrukčního systému. Na základě zkušeností získaných během zpracování uvedeného projektu bych zdůraznil, že pro dosažení zdárného výsledku je často naprosto nezbytná mezioborová spolupráce. Protože se domnívám, že zvolené téma začíná být nejen v oboru zahradní a krajinářské architektury stále více aktuální, byl bych rád, kdyby tato diplomová práce alespoň malou měrou přispěla k jeho větší osvětě a správnému pochopení.

65 /76

8. SOUHRN A RESUME Diplomová práce „Popínavé rostliny a jejich význam pro současnou zahradní a krajinářskou tvorbu“ se komplexně zabývá širokou problematikou použití popínavých rostlin. V teoretických východiscích se pomocí dostupných odborných zdrojů zaměřuje na charakteristiku a historii popínavých rostlin, vymezuje základní typy opěrných prvků a konstrukčních systémů a podrobně se zabývá různými možnostmi soudobého uplatnění této specifické skupiny rostlin.

Náležitá pozornost je také věnována

technologii zakládání a následné údržby. Praktická část je zaměřená na posouzení vybraných objektů zeleně s výraznějším zastoupením vegetačních prvků z popínavých rostlin a na vyhodnocení aktuálně dostupného sortimentu popínavých rostlin v nabídkách českých dodavatelů. Podstatnou součást vlastní práce tvoří projektová dokumentace k realizaci vegetačního prvku. Klíčová slova: popínavé rostliny, opěrné prvky a konstrukční systémy, použití popínavých rostlin

Thesis called „Creepers and their meaning in the current garden and landscape architecture“ is generally dealing with a broad issue of using creeprs. In the theoretic way out it focuses on the characterization and a history of creepers using available scientific sources, it defines basic types of retaining elements and construction systems and in depth it focuses on various options of contemporary application of this specific category of plants. Appropriate attention is also applied to a technology of creation and subsequence maintanance of plants. Practical part of work is focused on the evaluation of selected objects with a greater proportion of green vegetation elements, created by creepers and also on the assesment of nowadays available range of creepers, which are presented in the current offer of Czech suppliers. Substantial part of thesis consists of project documentation for the implementation of the vegetation element. Key words: creepers, retaining elements and construction systems, creepers using

66 /76

9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ 1)

BURIAN, Samuel. Popínavé rostliny. 1.vyd. Praha: BRIO, 1997, 128 s. ISBN 80-902209-4-0.

2)

BURIAN, Samuel a ONDŘEJ, Jan. Oživená architektura: ozelenění budov. 1.vyd. Praha: FAJMA, 1992, 58 s. ISBN 80-85374-10-2.

3)

BURIAN, Samuel. Využití pnoucích dřevin v architektuře. In: ŽĎÁRSKÝ, Marek. Arboristika: pro další vzdělávání v arboristice. 1. vyd. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, s 132-176.

4)

BURIAN, Samuel. Využití pnoucích dřevin. In: Zelené fasády: sborník z jednodenního odborného semináře, konaného ve dne 6. 10. 2011 v Praze. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, 2011, 157 s.

5)

CULEK, Martin. Biogeografické členění České republiky. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, 589 s. ISBN 80-86064-82-4.

6)

ČSN 83 9011. Technologie vegetačních úprav v krajině - Práce s půdou. Praha: Český normalizační institut, 2006.

7)

ČÚZK

[online].

2013

[cit.

10.4.2013]

Dostupné

z:

http://nahlizenidokn.cuzk.cz/VyberKatastrMapa.aspx 8)

DAMEC, Jiří. Zahradně architektonická tvorba II: vertikální zahrady. Přednáška. Lednice: MZLU v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav zahradní a krajinářské architektury, 2. 11. 2011.

9)

DIJKOVÁ, Hanneke van. Popínavé rostliny. Praha: Rebo Productions, 1999, 144 s. ISBN 80-723-052-2.

10)

DUNNETT, Nigel a KINGSBURY, Noël. Planting green roofs and living walls. Portland: Timber Press, 2004, 254 s. ISBN 0-8819-2640-X.

11)

FUČÍK, Karel. MFO Park ve čtvrti Zürich - Oerlikon. Inspirace. 2012, č. 4, 1921.

67 /76

12)

GARDNER, David. Popínavé rostliny: inspirace pro vaši zahradu. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2008, 160 s. ISBN 978-80-242-2042-0.

13)

GUNKEL, Rita. Fassadenbegrünung: Kletterpflanzen und Klettergerüste. Stuttgart: Eugen Ulmer, c2004, 159 s. ISBN 3-8001-4237-6.

14)

GUNKEL, Rita. Ozelenění popínavými rostlinami: fasády, pergoly, konstrukce k popínání. 1. vyd. Praha: Brázda, 2005, 93 s. ISBN 80-209-0337-2.

15)

KALUSOK, Michaela. Zahradní architektura. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2004, 192 s. ISBN 80-251-0287-4.

16)

KOLAŘÍK, Jaroslav. Péče o dřeviny rostoucí mimo les. Vlašim: ČSOP Vlašim, 2003. ISBN 80-86327-36-1.

17)

KRAJČOVIČOVÁ, Daniela. Popínavé rostliny v zahradě. 1. vyd. Brno: CP Books, 2005, 96 s. ISBN 80-251-0254-8.

18)

KRÁLÍKOVÁ, Lucie. Pnoucí rostliny z pohledu zahradní a krajinářské tvorby. Lednice, 2003. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně. Vedoucí práce Miloš PEJCHAL.

19)

KRÁLOVÁ, Helena. Řeky pro život: revitalizace řek a péče o nivní biotopy. Brno: Veronica, 2001, 439 s. ISBN 80-238-8939-7.

20)

KROUPA, Jiří. Dějiny a teorie zahradního umění. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, 2004, 78 s.

21)

KUŤKOVÁ, Tatiana. Interiérové květinářství. Přednáška. Lednice: MZLU v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav biotechnicky zeleně, 7. 3. 2012.

22)

LAROS, Renée. Popínavé rostliny. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo, 2006, 63 s. ISBN 80-7234-514-1.

23)

LUDWIG, Karl a WEDDIGE, Rüdiger. Popínavé rostliny: nejkrásnější druhy: špalíry, pergoly a jiné konstrukce. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo Productions, 2005, 95 s. ISBN 80-7234-393-9.

24)

MACHOVEC, Jan a JAKÁBOVÁ, Anna. Sadovnícke kvetinárstvo. 1. vyd. Nitra: Slovenská pol'nohospodárska univerzita, 2006, 209 s. ISBN 80-8069740-X. 68 /76

25)

MARGOLIS, Liat a ROBINSON, Alexander. Living systems: innovative materials and technologies for landscape architecture. Basel: Birkhauser, c2007, 191 s. ISBN 978-3-7643-7700-7.

26)

NEKLUŽA, J. Kostry pro pnoucí rostliny. Česká flóra: měsíčník pro zahradníky,

milovníky a přátelé rostlin. Martin Fulín. Praha: A. Reinwart,

1904. č. 6, 90-91. 27)

OLŠAN, Jiří. Historické ohlédnutí: historie vývoje opěrných konstrukcí pro pěstování rostlin. In: Zelené fasády: sborník z jednodenního odborného semináře, konaného ve dne 6. 10. 2011 v Praze. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, 2011, 157 s.

28)

PEJCHAL, Miloš. Studijní materiál pro předmět „Dendrologie“: Morfologie a anatomie dřevin – 4 část. MZLU v Brně, Ústav biotechnicky zeleně, Lednice, 2010, 8 s.

29)

PEJCHAL, Miloš. Studijní materiál pro předmět „Použití rostlin“: Použití pnoucích rostlin v zahradní a krajinářské architektuře. MZLU v Brně, Ústav biotechniky zeleně, Lednice, 2011, 20 s.

30)

ROUBALOVÁ, Lucie. Pnoucí dřeviny v zahradní a krajinářské tvorbě. Mělník, 2005. Absolventská práce. Vyšší odborná škola zahradnická a Střední zahradnická škola Mělník. Vedoucí práce Martin VLASÁK.

31)

SEITZ, Wolfgang. Pergoly, špalíry a oblouky pro popínavé rostliny. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 2002, 95 s. ISBN 80-247-0420-X.

32)

ŠIMEK, Pavel. Příprava stanoviště: koncept osnovy přednášek. Lednice, 2010, 18 s.

33)

ŠIMEK, Pavel. Výsadba dřevin: koncept osnovy přednášek. Lednice, 2006, 15 s.

34)

SMÝKAL, František. Arboristika: skripta pro další vzdělávání v arboristice. 1. vyd. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, 260 s.

69 /76

35)

SOUČKOVÁ, Marie. Pnoucí rostliny na zahradě i v bytě. 1. vyd. Praha: Grada, 2000, 125 s. ISBN 80-7169-817-2.

36)

ŠTEFLÍČEK, Jan. Zahradní a krajinářská tvorba v meziválečném období: na cestě k funkcionalismu. In: Historická zeleň regionu střední Čechy: soubor odborných textů pro výuku zahradní tvorby: 2. ročník projektu: 22.-23. září 2010, 20.-23 října 2010, 28.-30. dubna 2011. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a Střední zahradnická škola Mělník, 2011, s. 205-215. ISBN 97880-904782-1-3

37)

UFFELEN, Chris van. 1000 x landscape architecture. 1st ed. Berlin: Braun, 2010, 1023 s. ISBN 978-3-03768-059-9.

38)

WERK, Klaus a MEHL, Ulrike . Popínavé rostliny: domy, ploty, pergoly v živé zeleni a ozeleňování střech. Bratislava: Nezávislosť, 1993, 115 s. ISBN 8085217-37-6.

39)

WILHELMOVÁ, Dana. Teorie a vývoj zahradní architektury: středověk v Evropě. Přednáška. Brno: MZLU v Brně, Zahradnická fakulta v Lednici, Ústav zahradní a krajinářské architektury, 22. 11. 2009.

40)

WILLIAMS, Paul. Creative Climbers: Inventive Ideas for Growing Climbing Plants in Every Area of the Garden. London: Conran Octopus, 1988, 96 s. ISBN 1-85029-945-5.

POUŽITÉ ZDROJE A PODKLADY PRO TVORBU PŘÍLOH: 1)

CARLSTAHL. Fassadenbegrünung. Germany, 2011.

2)

CARLSTAHL. I-SYS. Germany: L + N, Waiblingen, 2011.

3)

CARLSTAHL. X-TEND:Thle Original. Germany: L + N, Waiblingen, 2011.

4)

CELASTRUS. Asianflora. [online]. 2013 [cit. 30. 4. 2013]. Dostupné z: http://www.asianflora.com/Celastraceae/Celastrus-angulatus.htm.

70 /76

5)

CENTRE OF BIOTECHNOLOGY BIOPARK. Architizer.com. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013]. Dostupné z: http://www.architizer.com/en_us/projects/pictures/centre-of-biotechnologybiopark/22570/190587/#.UYtsVUryB9o.

6)

ČESKÉ BUDĚJOVICE, MÁNESOVA. Mapy.cz [online]. 2013 [cit. 30.4.2013]. Dostupné z: http://www.mapy.cz/#q=%C4%8Cesk%C3%A9%20Bud%C4%9Bjovice%2C% 20M%C3%A1nesova&t=s.

7)

CONSORCIO BUILDING. E-architect.co.uk. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013]. Dostupné z: http://www.earchitect.co.uk/images/jpgs/chile/consorcio_santiago_building_eba 280708_1.jpg.

8)

GUNKEL, Rita. Fassadenbegrünung: Kletterpflanzen und Klettergerüste. Stuttgart: Eugen Ulmer, c2004, 159 s. ISBN 3-8001-4237-6.

9)

LANDSCHAFTSPARK. Germany, The travel destination. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013].

Dostupné

z:

http://www.germany.travel/en/leisure-and-

recreation/palaces-parks-gardens/galerie-duisburg-nord-industrial-landscapepark.html. 10)

LANDSCHAFTSPARK. Industrie-Kultur-Ansichten. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013]. Dostupné z: http://www.industriekulturansichten.com/orte/deutschland/142-das-ruhrgebiet-im-wandel.

11)

MÁSLO, VÍT. Administrativní centrum Modrá hvězda, Mánesova, České Budějovice: projekt pro stavební povolení. Praha: CMC architects, a. s., 2012.

12)

MFO-PARK-OERLIKON . Wikimedia commons. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:MFO-Park_Oerlikon_2010-10-03_1415-24.JPG.

13)

NEKLUŽA, J. Kostry pro pnoucí rostliny. Česká flóra: měsíčník pro zahradníky,

milovníky a přátelé rostlin. Martin Fulín. Praha: A. Reinwart,

1904. č. 6, 90-91. 71 /76

14)

OLŠAN, Jiří. Historické ohlédnutí: historie vývoje opěrných konstrukcí pro pěstování rostlin. In: Zelené fasády: sborník z jednodenního odborného semináře, konaného ve dne 6. 10. 2011 v Praze. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, občanské sdružení, 2011, 157 s.

15)

PARTHENOCISSUS

QUINQUEFOLIA.

Garten.cz

[online].

2013

[cit.

30.4.2013]. Dostupné z: http://www.garten.cz/foto/cz/11299/. 16)

PARTHENOCISSUS TRICUSPIDATA. Zahradnictví Třebíč. [online]. 2013 [cit. 30.4.2013]. Dostupné z: http://www.zahradnictvi-trebic.cz/cze/index.php?action=catalogue_detail&id=89 3. Plochy a úprava území. Rekultivace: katalog popisů a směrných cen stavebních

17)

prací. 1. vyd. Praha: ÚRS, 2010, 170 s. ISBN 978-80-7369-150-9. 18)

UFFELEN, Chris van. 1000 x landscape architecture. 1st ed. Berlin: Braun, 2010, 1023 s. ISBN 978-3-03768-059-9. VIZUALIZACE MODRÁ HVĚZDA. Českobudějovických deník.cz [online].

19)

2013 [cit. 30.4.2013]. Dostupné z: http://ceskobudejovicky.denik.cz/galerie/manesova_modra_hvezdacb.html?mm= 2930654. 20)

WISTERIA SINENSIS. Evergreen Growers. [online]. 2013 [cit. 30.4.2013]. Dostupné z: http://www.evergreengrowers.com.au/product_info.php/wisteriasinensis-blue-p-245.

21)

ZUERICH NEU OERLIKO MFO-Park. Wikimedia commons. [online]. 2013 [cit. 2.5.2013]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Zuerich_Neu_Oerlikon_MFO-Park.jpg.

.

72 /76

10. PŘÍLOHY Příloha I. – Přehled druhů popínavých rostlin dle způsobu popínání Příloha II. – Přehledová tabulka dostupného sortimentu popínavých rostlin Příloha III. – Obrazové a fotodokumentační tabule •

Tabule 1, Ekologie a původ popínavých rostlin Obr. 1 Sezónní tropický deštný les (Autor, 2012) Obr. 2 Filodendron scandens (Autor, 2012)

•

Tabule 2, Ekologie a původ popínavých rostlin Obr. 3 Mydlovarský luh (Autor, 2011) Obr. 4 Humulus lupulus (Autor, 2011)

•

Tabule 3, Historie používání popínavých rostlin Obr. 5 Egypt (převzato od OLŠANA, 2011) Obr. 6 Středověk (převzato od OLŠANA, 2011)

•

Tabule 4, Historie používání popínavých rostlin Obr. 6 Renesance (převzato od OLŠANA, 2011) Obr. 7 Baroko (Autor, 2010)

•

Tabule 5, Historie používání popínavých rostlin Obr. 9 Historismus (převzato od OLŠANA, 2011) Obr. 10 Secese (převzato od NEKLUŽY, 1904)

•

Tabule 6, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr. 11 Popínavé rostliny v úzkém uličním parteru (AUTOR, 2011) Obr. 12 Popínavé rostliny v úzkém uličním parteru (AUTOR, 2011)

•

Tabule 7, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr. 13 Izolační stěna (AUTOR, 2012) Obr. 14 Swiss Re (AUTOR, 2012) 73 /76

•

Tabule 8, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr.

15

Opěrná

síťová

struktura

(převzato

z CARLSTAHL,

FASSADENBEGRÜNUNG, 2011) Obr. 16 Bytový dům (AUTOR, 2011) •

Tabule 9, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr. 17 Porostlé meziokenní prostory (AUTOR, 2012) Obr. 18. Loubí (převzato z CARLSTAHL, I-SYS, 2011)

•

Tabule 10, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr. 19 Kovová pergola (AUTOR, 2012) Obr. 20 Dřevěná pergola (AUTOR, 2012)

•

Tabule 11, Způsoby uplatnění popínavých rostlin Obr. 21 Popínavé rostliny v interiéru (převzato z CARLSTAHL, X-TEND, 2011) Obr. 22 Vestibul nákupního centra (AUTOR, 2012)

•

Tabule 12, Příklady zahraniční tvorby Obr. 23 Noční Consorcio Building (převzato od UFFELENSE, 2010) Obr. 24 Zelená fasáda Consorcio Building (převzato z E-ARCHITECT, 2013)

•

Tabule 13, Příklady zahraniční tvorby Obr. 25 Pohled na Hip Hop Garden (převzato od UFFELENSE, 2010) Obr. 26 Chmelové vertikály (převzato od UFFELENSE, 2010)

•

Tabule 14, Příklady zahraniční tvorby Obr. 27 Pohled do vnitrobloku Bioparku (převzato z ARCHITIZER, 2013) Obr. 28 Popínavé rostliny na konstrukcích (převzato z ARCHITIZER, 2013)

•

Tabule 15, Příklady zahraniční tvorby 74 /76

Obr. 29 Pohled na střešní terasu (převzato od UFFELENSE, 2010) Obr. 30 Konstrukce s vistáriemi (převzato od UFFELENSE, 2010) •

Tabule 16, Příklady zahraniční tvorby Obr. 31 Konstrukce parku (převzato z WIKIMEDIA COMMONS, 2013) Obr. 32 Pohled do interiéru parku

(převzato z WIKIMEDIA

COMMONS, 2013) •

Tabule 17, Příklady zahraniční tvorby Obr. 33 Širší pohled na Swiss Re (AUTOR, 2012) Obr. 34 Detail fasády (AUTOR, 2012)

•

Tabule 18, Příklady zahraniční tvorby Obr. 35 Porostlá lávka (převzato z INDUSTRIE-KULTUR-ANSICHTEN, 2013) Obr. 36 Porostlá zeď (převzato z GERMANY, THE TRAVEL DESTINATION, 2013)

•

Tabule 19, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 37 Pohled do vestibulu stanice metra (AUTOR, 2012) Obr. 38 Detail konstrukce (AUTOR, 2012)

•

Tabule 20, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 39 Konstrukce s popínavými rostlinami (AUTOR, 2012) Obr. 40 Vertikály s popínavými rostlinami (AUTOR, 2012)

•

Tabule 21, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 41 Gabionová zídka (AUTOR, 2012) Obr. 42 Interiér prosklené galerie (AUTOR, 2012)

•

Tabule 22, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 43 Bytový dům s popínavými rostlinami (AUTOR, 2012) Obr. 44 Fasáda s popínavými rostlinami (AUTOR, 2012) 75 /76

•

Tabule 23, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 45 Kovová pergola (AUTOR, 2012) Obr. 46 Kontejnerové stání (AUTOR, 2012)

•

Tabule 24, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 47 Promenáda s konstrukcemi loubí (AUTOR, 2012) Obr. 48 Loubí s pnoucími růžemi (AUTOR, 2012)

•

Tabule 25, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 49 Pohled na hradební terasy (AUTOR, 2012) Obr. 50 Detail ústřední dřevěné konstrukce (AUTOR, 2012)

•

Tabule 26, Objekty hodnocení v rámci ČR Obr. 51 Pohled na centrální část Akademické zahrady (AUTOR, 2012)

Příloha IV (volně vložená) – Projektová dokumentace k realizaci vegetačního prvku z popínavých rostlin •

01 PRŮVODNÍ A TECHNICKÁ ZPRÁVA

•

02 VÝCHOZÍ SITUACE, ŠIRŠÍ VZTAHY

•

03 VARIANTY ŘEŠENÍ

•

04 TECHNICKÉ ŘEŠENÍ KONSTRUKČNÍHO SYSTÉMU

•

05 NÁVRH ROSTLINNÉHO SORTIMENTU, OSAZOVACÍ PLÁN

•

06 VÝKAZ MATERIÁLU, ROZPOČET

76 /76