Pony Express (díl 1.) Lidka Tošovská

ČÍSLO 1

únor 2011

Vážení přátelé a příznivci nejen příjemného čtení. Vítám Vás u prvního čísla čtvrtletníku Keltoviny. Nejsem politik a úvodní proslovy mi také nejdou. Tak jen krátce. Internetový časopis Keltoviny vznikl na začátku ledna 2011. Protože jeho součástí je i zpravodaj taneční a westernové skupiny Desperado budou se v hlavním prostoru objevovat informace o country, kovbojích, indiánech, ale i o přírodě a dalších věcech co naše spolupracovníky a redaktory zaujmou. Můžete se například těšit na vlastní zajímavé rozhovory z oblasti kultury. Časopis bude vycházet čtyřikrát do roka, jako čtvrtletník. O články v mezidobí, když časopis právě nevychází, určitě nepřijdete. Počítáme s průběžným nepravidelným doplňováním článků na stránkách www.keltoviny.cz. Na facebooku, na stránkách Keltovin, se budete moci vyjádřit k věcem okolo časopisu. Také tam budou aktuální informace, kde vyjde další číslo. Kontakt s redakcí je možný přes e-mail [email protected] či přes telefon 607 731 325. Šéfredaktor Martin Štulla

Obsah KELTOVINY - Něco málo o nás… PONY EXPRESS - díl 1. COUNTRYON - zprávy z Desperado POVÍDKOBRANÍ - Koník Šimon DOSTAVNÍK - country tance VLČÍ STEZKOU - Rostliny v našem životě FOTOALBUM - Toulky přírodou…

2 3 4 5 8 10 11

Sponzor taneční a westernové skupiny Desperado

2

Pony Express (díl 1.) – Lidka Tošovská Co to je vlastně Pony Express? Takže pojďme zatím ve zkratce trochu do historie: Pony Express se jezdil v USA v letech 1860 - 1861, kdy bylo potřeba zajistit rychlou přepravu poštovních zásilek mezi západním a východním pobřežím USA. Dostavníky byly příliš pomalé, a tak byla vybudována štafetová trať, kdy poštu vezl jezdec v sedle koně. V roce 1861 došlo k propojení Atlantiku s Pacifikem pomoci telegrafu, a tak Pony Express ztratil svůj význam. Původní trať měřila něco přes 650 mil a jezdci ji ujeli asi za 10 dní. Koně se měnili asi po 20 mílích, kde byly zřízeny předávací stanice, a každý jezdec ujel asi 3 takovéto úseky. Tolik stručně z dávné historie. V USA se každý rok jede jízda po původní trati na počest dávných jezdců. V roce 1983 přišel pan Jindřich Bílek s partou nadšenců, kteří se scházeli ve Stříbrné Lhotě u Mníšku pod Brdy, s myšlenkou uspořádat podobnou jízdu i v tehdejším socialistickém Československu. V Suchdolu nad Odrou byla druhá parta nadšenců na ranči Zlámaná podkova pod vedením Bohumila Kašpárka "Hospodáře". Podařilo se jim jejich myšlenku uskutečnit a v roce 1984 vyrazil první jezdec Československého Pony Expressu na svůj první úsek. Tehdejší trať vedla ze Stříbrné Lhoty přes Jihlavu do Suchdolu nad Odrou. Od té doby se každý rok pořádá koncem srpna takováto akce, která se především díky Jindřichu Bílkovi a bývalému Sherrifovi XPC Luďkovi "Cowpak" Burianovi stala záležitostí již Evropskou. V roce 1990 došlo k propojení Československého a Amerického Pony Expressu. 24. května odletěli do USA jezdci Čs.P.E. B. Kašpárek, J. Valchář, J. Pelc a P. Hanuš, hlavní organizátor J. Bílek a kameraman Trojan. Byli pozváni u příležitosti 130. výročí Pony Expressu v USA. Naši jezdci byli velmi úspěšní a guvernér Bob Miller 2. června 1990 vyhlásil dnem státního svátku Nevady na počest Československého Pony Expressu. Jezdí se několika "větvemi" těmito státy: Slovensko, Česko, Polsko, Německo, Holandsko Myšlenkou je propojit 4 moře. Tedy Severní Ledový oceán, Atlantik, Středozemní moře a Černé moře. Uvidíme, jestli se to podaří. V čem jezdí jezdci Pony Expressu? Jezdí se ve westernové výstroji a v uniformě, která odpovídá uniformě původních jezdců Pony Expressu, tedy v červené košili, žlutém šátku. Celá trať je rozdělena do úseků dlouhých asi 20km, teoretický čas je 1 hodina a 45 minut na úsek (v praxi se jezdí rychleji). Většinou se jezdí po dvojicích, kdy jeden ze dvojice veze brašny "mochillu" s poštou. Jede se za každého počasí, ve dne i v noci, s ohledem na možnosti koně. Celá evropská trať měří již něco přes 2900 km. 3

Tuto rubriku bychom chtěli věnovat taneční a westernové skupině Desperado, která celý projekt časopisu Keltoviny zaštituje. Budete v ní informováni o aktuálním dění ve skupině. Podíváme se i do zákulisí. Vedoucí či její zástupci Vás jistě pozvou na nějakou akci, která bude stát za to. Takže něco málo o skupině. Taneční a westernová skupina DESPERADO vznikla v březnu roku 1999 a fungovala jen v Kolíně. V roce 2006 rozšířila svoji působnost i do Českých Budějovic. V tanečních vystoupeních naleznete nejen klasické country tance a moderní line dance (nejmodernější z westernových tanců), ale i vystoupení na motivy irských tanců. Milovníky westernového dobrodružství a romantiky nadchnou dovednosti kovbojů, jako například pistolnické žonglování či trikové lasování. V repertoáru jsou i westernové programy s divadelními a kaskadérskými prvky. Skupina vystupuje a zpestřuje akce po celé České republice. Pravidelně účinkuje na Bambiriádě (její členové byli prakticky mezi prvními dobrovolníky), Otevírání turistické sezóny v Českých Budějovicích či v tanečních v Kolíně i Č. Budějovicích. Mezi její úspěchy patří řada velkých vystoupení po celé ČR, nejvíce účinkování na republikovém mistrovství v rýžování zlata, účast na mezinárodním tanečním festivalu na Slovensku, vystoupení na Mistrovství Evropy ve westernových disciplínách v Rýmařově v roce 2009, Bambiriádní turné po 4 městech či část doprovodného programu na mezinárodním gastronomickém kongresu v Praze. Za dobu svého trvání byli zhruba na 300 akcích, kde bavili svými vystoupeními řadu diváků. Ve svém repertoáru mají zhruba osm vystoupení, se kterými pravidelně vystupují, a další připravují. Jak jsem se od choreografky a vedoucí skupiny Jany Břečkové dozvěděl, stále se pracuje na jejich vylepšeních (například kostýmech, ale i na hudbě či choreografiích). A co je čeká? Určitě největším letošním lákadlem je vystoupení v Bruselu. Ano, v tom Bruselu, v Belgii. Skupina tam byla pozvána na Slovensko – český ples. Určitě přineseme reportáž v dalším čísle. Dále také vystoupení na festivalu dechových hudeb Kmochův Kolín či charitativní ples v Třeboni ve spolupráci s agenturou Zorro. A spousta dalších akcí a vystoupení. 4

Koník Šimon – Eva Pinďáková Kráčely jsme po strmé lesní cestě vedoucí k výběhu. Sluníčko nám svítilo do očí a jenom studený vítr prozrazoval konec léta. Přesně za týden naše stáj pořádala Svatováclavskou jízdu a my jsme se chystaly vzít naše čtyřnohé kamarády na poslední vyjížďku před touto dlouho očekávanou akcí. Vesele jsme si vyprávěly zážitky z prázdnin a radost, která z nás vyzařovala, by se dala téměř nahmatat. Slunce, klid, příroda a vůně koní mi vyčarovaly úsměv na tváři. Na chvíli jsme se odmlčely a ponořily do vlastních myšlenek. Slyšet byl jenom náš zrychlený dech zapříčiněný strmou cestou a praskající větvičky. Bylo mi tak krásně… hlavou mi vířily zážitky z prázdnin, úspěšně jsem absolvovala přijímačky na gymnázium, kde mě obklopuje skvělý kolektiv. Rodina, kamarádi a všichni, na kterých mi záleželo, byli zdraví, počasí bylo jako stvořené pro vyjížďku, byla jsem na místě, které nadevše miluju a hlavně… každým krokem jsem se přibližovala k mojí malé čtyřnohé lásce. Konečně jsme se ocitly před ohradou, obratně jsme ji přelezly, zkontrolovaly koním vodu a spokojeně pokračovaly dál. „Maru, říkám ti, tam, kde bude Šimon, bude i Lady. “ Maruška odvětila: „A tam, kde bude Lady, bude i Šimon, “zasmály jsme se a téměř současně řekly: „A tam, kde bude Lady a Šimon, BUDE CELÉ STÁDO!“ Náš smích se rozléhal po okolních kopcích. Pozorně jsem přelétla očima stádo a automaticky hledala malou strakatou kuličku - poníka Šimona. Nejspíš mi už v té chvíli došlo, že něco není v pořádku. Šimon svým jedinečným zbarvením vždycky vyčníval, byl taková ozdůbka stáda. Netrvalo dlouho a spatřila jsem ho… Ležel v trávě daleko od ostatních koní. Zpanikařila jsem, křičela na Marušku, ať běží pro pomoc, a sama jsem se k tomu bezvládnému tělíčku rozeběhla. V té chvíli začalo mých nejhorších šest hodin v životě. To jsem ale ještě nevěděla… Vzhledem ke zkušenostem, které jsem za ty roky u koní nasbírala, mi blesklo hlavou, že se jedná o koliku. Věděla jsem, co mám dělat, rychle ho postavit na nohy. Oči měl slabě pootevřené a těžce dýchal. 5

Vzhledem k jeho váze se mi ho nedařilo postavit. Slzy mi proudem stékaly po tváři. Neviděla jsem, neslyšela, povzbuzovala ho, pociťovala jsem absolutní bezmoc a snažila se nemyslet na nejhorší. Po chvíli, která mi přišla jako celá věčnost, konečně přišla pomoc v podobě Marušky a dalších asi pěti lidí. Společnými silami se nám ho podařilo postavit. Podpírali jsme ho, konejšili a trenérka mezitím obvolávala veterináře. Co telefonát, to – „ne, nemůžeme“ - asi až na desátý pokus jsme se dočkali kladné odpovědi. Teď nezbývalo nic jiného, než dostat Šimona do stáje a vyčkat na veterináře. Šimon nebyl schopný chůze…přepravit jsme ho museli přívěsem. Bála jsem se, bála, jako nikdy předtím. Věděla jsem, že má slabé srdce, měl za sebou infarkt. Jak dlouho tam asi ležel? Stála jsem u něj a podpírala mu hlavu, kterou nebyl schopný sám držet. Ruce celé zdřevnatělé, později se objevily i modřiny, ale co na tom? V té chvíli mi bylo všechno jedno, nepoznávala jsem ho… Byl tak slabý, nešlo vůbec pochopit, kam zmizel ten veselý poník plný života. Plakala jsem, hladila ho, povzbuzovala a pořád dokola si opakovala otázku, kde je sakra ten veterinář?! Po jeho příjezdu nám bylo řečeno, že o koliku nejde, ať ho necháme ležet, potřebuje si prý odpočinout. Sedla jsem si k němu do slámy a položila si jeho hlavu do klína a šeptala mu, že bude všechno v pořádku, ať se nebojí, že jsem u něj. Počítala jsem nesmyslně do tisíce, zadržovala dech a sama pro sebe si říkala, že když to vydržím 2 minuty, on to zvládne. Odevzdaně na mě koukal a já mu chtěla hrozně moc pomoct. Uplynuly dvě dlouhé hodiny plné strachu, když se Šimon postavil na nohy! Tentokrát jsem brečela štěstím. Stále vypadal unaveně, ale stál! Veterinář udělal závěr, že má nedostatek vitamínů a dalších potřebných látek a já už se viděla v Dance and Jumpu (obchod s koňskými potřebami), jak nakupuju potřebné granule, když si Šimon opět lehnul. Naděje odešla stejně rychle, jako přišla, a slzy štěstí velmi rychle vystřídaly slzy zklamání. Mezitím co veterinář dělal různá vyšetření, já jsem si se Šimonem povídala. Vzpomínala jsem na společné zážitky a uklidňovala ho. Nebo vlastně spíš sebe…Odebrali jsme Šimonovi krev a pár lidí s ní odjelo do Benešova na výsledky. V té době byl už Šimon na kapačkách. Pomalu, ale jistě se začalo stmívat, ochladilo se a Šimonovi zfialověly pysky. Nevnímala jsem zimu, nevnímala jsem čas, nevnímala jsem nic. Strach vystřídala otupělost. Naléháním trenérky a ostatních dospělých jsem byla donucena odejít si uvařit čaj a přiobléct se. Nikdy předtím mi nedocházelo, jak dlouho se ta pitomá voda vaří. Nakonec z čaje stejně nebylo nic, z rozrušení jsem ho osolila. Vzala jsem aspoň perník pro Šimona a rozběhla se ke stáji. Se Šimonem jsme toho měli hodně společného, jedna z věcí byla naše mlsnost. Z každé poutě jsem mu vždycky přinesla perníkové srdce, miloval tu tlustou vrstvu cukru. Vždycky jsem se smála, jak zkoumá moje kapsy a netrpělivě čeká, co dobrého potěší jeho mlsný jazýček. Tenhle koník mi 6

pomohl překonat strach z koní, byla to moje první koňská láska, parťák, na kterého jsem se mohla ve všem spolehnout. Pil pivo a nepohrdl ani řízkem, uměl různé kousky, kterými dokázal vyčarovat úsměv jak na dětských, tak na dospěláckých tvářích. Byl to úžasný poník s velikým P a ještě větším srdcem. Byl to můj nejlepší kamarád… Hodiny ubíhaly, denní světlo nahradily baterky a Šimon nejevil známky zlepšení. Po perníku se ani nepodíval…Veterinář měl podezření na prasklý žaludek, bylo mi jasné, co by to znamenalo, kdyby se to potvrdilo. Zavedl Šimonovi nosem do těla dlouhou, tlustou umělou trubici. Bylo mi zle za Šimona, ale ten ani nemrknul. Prosila jsem ho, ať se probere, ať mi to nedělá, hlavně ať mě neopouští, ať mě tady nenechává samotnou. Najednou jsme se ocitli v boxu sami, slyšet byl jenom šepot veterináře a trenérky… Ze všech sil jsem se ho snažila vytěsnit z hlavy. Nechtěla jsem slyšet, jak dopadly výsledky, nechtěla, nechtěla, NECHTĚLA!!! Protože jsem to věděla. Chtěla jsem oddálit to, co bylo každou hodinou a vyšetřením jasnější, to, co se každou hodinou a vyšetřením blížilo. Krásná otupělost mě začala opouštět a vystřídala ji bolest, bolest, jakou jsem ještě nikdy předtím necítila. Myslela jsem, že větší bolest už nikdy nepocítím. Jaká ironie, jaká iluze, sladká představa!!! Dveře od boxu se otevřely a vstoupila trenérka. Červené oči a slzy, které jí stékaly po tváři a mluvily za vše, zhluboka jsem se nadechla: „Veru, ne… prosím, prosím ne, že to není pravda… prosím…“ Hlas se mi třásl a chvílemi vypovídal úplně. Mírné přikývnutí a slzy, které vystřídal usedavý pláč, mi jenom potvrdily to, co už jsem tušila, vlastně věděla, ale nedokázala jsem si to připustit, uvěřit tomu. Pořád dokola jsem mu opakovala, jak ho mám ráda, ať se nebojí, zpívala jsem mu, objímala ho, loučila jsem se, loučila jsem se s koněm, kterého jsem nadevše milovala, miluju a milovat budu, s mým malým Šimonkem. Nějak jsem ale doufala, že se proberu, že uslyším mámin hlas: „Vstávat, jde se do školy!“ Že je to jenom strašná noční můra. Dveře boxu se opět otevřely, ale tentokrát vešel veterinář. Injekční stříkačka, kterou držel v ruce, se i přes závoj tmy jakoby zlověstně usmívala, vysmívala se mi do očí. Došlo mi, že se nevzbudím. Chtěla jsem po ní skočit, zahodit jí, daleko, daleko od Šimona. Místo toho jsem zaujala polohu chránící Šimona, těsně před tím jsme ho postavili. Veterinář ani zdaleka nebyl tak sympatický, jako na začátku, už jsem si neříkala: „sakra, kde je,“ ale „sakra, ať odejde pryč a nevrací se, ať se ho nedotýká!“ Zoufale jsem těkala pohledem mezi Šimonem, veterinářem a stříkačkou. Ucítila jsem ruce, několik párů rukou, které mě odtahovaly pryč, i přes absolutní fyzické a především psychické vyčerpání jsem se bránila, křičela jsem… a pak se postupně přestávala bránit, zoufalé výkřiky, které ze mě vycházely, se ozývaly jakoby odněkud z daleka. Naposled jsem Šimonovi pohlédla do očí se slovy: „Miluju Tě,“ šeptla jsem a Šimon s ohlušující ránou zesílenou smutkem a bezmocí dopadl na zem. Čas se zastavil, vytrhla jsem se ze sevření a vrhla se Šimonovi kolem krku. Plakala jsem, nemohla dýchat, nevnímala konejšivé hlasy, ale jenom chlad, vtíravý chlad, který se zmocňoval Šimonova těla a mojí duše.

7

Country tance a jejich tanečníci – Martin Štulla Mezi první skupinu country tanců řadíme takzvané OLD TIME DANCE. To jsou historické tance, které se již dále nevyvíjejí. Udržují je soubory podobné našim národopisným lidovým kroužkům. Množství těchto tanců je v podstatě konečné. Další, již větší skupinou, jsou tance v různých tanečních formacích. Mezi prvními bych zmínil CONTRA DANCE, tance v dlouhých řadách, a CIRCLE DANCE, tance v kruzích. Další formací jsou ROUND DANCE. Tyto párové tance se tancují po obvodu sálu. Speciální skupinou tanců jsou SQUARE DANCE, tance ve čtverylkách. Zjednodušeně to jsou společenské tance, jejichž choreografie je vytvářena přímo na parketu. ,,Caller“ je jakýsi učitel, který říká tanečníkům, co mají tancovat. Dal by se přirovnat k tanečnímu mistrovy v tanečních. V České republice existují kluby a skupiny, které se věnují čistě Square Dance. Poslední a nejnovější skupinou tanců je LINE DANCE. Tančí se na moderní rytmickou hudbu v řadách. V amerických country klubech i u nás se jim věnuje řada tanečníků. Tanec se skládá ze sestavy tanečních kroků, ze kterých se tvoří sestava, která se tančí po dobu celé skladby. Velkou výhodou tohoto druhu tance je to, že tanečník tancuje sám a nepotřebuje tanečního partnera. Proto se velmi rychle rozšířil po celém světě. Speciální skupinou je CLOGGING, což je country step. Tančí se se speciálními botami doplněnými o ,,plechy“ na špičkách a patách. Taneční rytmus je zdůrazněn údery těchto podrážek. Trochu historie nikoho nezabije… Kořeny country tanců nalezneme v Evropě 17. a 18. století. Největší vliv měly anglické, irské, skotské a francouzské tance. Při osídlování amerického kontinentu osadníci s sebou mimo jiné přinášeli i kulturní zvyky své původní vlasti. I přes těžkosti, které s sebou přinášel život v nových podmínkách, bylo setkání při hudbě a tanci jednou z mála možností odreagovat se od všedních starostí. Původně složité tance evropského původu se v Americe zjednodušily, objevily se nové, jednodušší figury, upustilo se od složité etikety a tancování se stalo opravdu lidovou zábavou. 8

Zpět do Evropy se country tance dostaly později než country hudba (ta do Evropy ve větším měřítku pronikala zhruba od 20. let minulého století), přibližně v padesátých letech. V tehdejším Československu se country začalo šířit od druhé poloviny sedmdesátých let především zásluhou prof. Františka Bonuše, který se na svých studijních cestách dostal i na jihovýchod Spojených států - kolébky původních amerických country tanců. Po návratu začal společně se svým synem Jasanem country tance vyučovat. Samozřejmě, neobešlo se to bez problémů, ale stejně jako na západě od našich hranic, těm, kteří country tancům propadli, už zůstaly pod kůží natrvalo. Vzhledem k uvolnění situace po roce 1989 došlo k ohromnému rozšíření tanečních skupin v Československu a následně České i Slovenské republice. V současné době u nás existuje řada tanečních skupin, které se větším či menším zápalem věnují tomuto koníčku. Od skoro profesionálních skupin jako je Caramella, Crock 14, TCS Ryengle, TCS Lousiana či Dvorana, kteří vystupují v televizních show a po světě, přes další řadu skupin (Calipso, Dupáček, Ruty šuty, Kolaloka, TK Black and White) až po školní kroužky a party nadšenců, kteří ani nemají jméno. Jsou rozeseti po celé republice a najít je určitě nebude problém (pokud by někteří z Vás opravdu měli zájem začít tancovat, tak na www.ryengle.cz určitě nějakou tu taneční country skupinu nebo klub ve Vaší blízkosti najdete. Ještě pro zajímavost přidám několik termínů z historie country tancování u nás: 16.7. 1977 - na Country karnevalu v areálu ČSTV na Orlíku probíhá první výuka country tanců (vede J. Bonuš) 21.5. 1980 - historicky první country bál v ČSSR pod řízením Jasana Bonuše na Barče (KD Barikádníků, Praha), zároveň první country předtančení "Country VŠ Praha"; 21.11. 1981 - premiéra kankánu - Whisky to je moje gusto 1984 - vznik dalších skupin - Dostavník (Brno, Ivan Bartůněk) a Caramella (Praha, Jiří "Jeff" Vašák); 9.12. 1988 - první ukázka moderního square dancingu – taneční skupina Caramella 10.11. 1990 – „Guinnesův“ country bál po celém Československu, organizovala Petronella a Vlado Grežo podle callerování z radia Elán v Bratislavě tančilo ve stejnou dobu na 4.000 tanečníků ve 33 městech. 1992 – první uvedení line dance (je řada verzí kdo a co uvedl jako první tanec line dance do republiky) 1998 – Guinnesův rekord v nejdelší Virginia Reel ve westernovém městečku Šiklův Mlýn podzim 2000 - Na osmi místech v ČR se uskutečnila krajská kola celostátní postupové soutěže tanečních country skupin Stodola, včetně finále v Praze. 2009 – V Písku proběhla první mezinárodní soutěž v Line dance (pořádala TCS Lousiana) 9

Rostliny v našem životě – Ivan Vaněk Téměř všude na Zemi žijí nějaké rostliny - na pevnině, v moři, od pouští až po deštné lesy, a dokonce na tělech i uvnitř těl živočichů. Mezi rostlinami se najdou jak nejmenší organismy - jednobuněčné bakterie a řasy, které jsou tak drobné, že je můžete zahlédnout pouze pod mikroskopem a i to je mnohdy docela náročné, tak i největší ze všech živých organismů - sekvojovce obrovské na západě Severní Ameriky. Vědci odhadují, že rozsáhlá a rozmanitá říše rostlin obsahuje více než 350 000 druhů. K čemu jsou rostliny dobré? Rostliny nám slouží především jako potrava. To však není všechno. I v době umělých vláken obsahují naše šaty a mnohé další výrobky rostlinná vlákna. Ty se stáčejí do provazů a lan. Lesy nám nedávají materiál jenom ke stavbě různých skříněk, truhliček či celých obydlí, ale například výroba papíru se neobejde bez dřeva. Oleje o nízkém obsahu tuku, které jsou prospěšné zdraví, se extrahují ze semen rostlin. Jiné rostlinné oleje jsou základními složkami mnoha výrobků, například mýdla, kosmetiky, laků a barev. Ethylalkohol je hlavní složkou whisky a dalších lihovin, vyrábí se ze sladu, obilí a brambor. O rostlinách můžeme také uvažovat jako o zdroji energie; úspěšné pokusy s rostlinou Claudrastis tinctoria, běžnou na americkém jihozápadě, vzbuzují naděje v její využití. Tato rostlina totiž obsahuje tytéž uhlovodíky, které obsahuje i ropa, takže jejím dalším zpracováním lze vyrobit benzín. Co mají rostliny společného s civilizací? Tvrzení, že náš život je závislí na rostlinách, není vůbec přehnané. Dýcháme kyslík, který rostliny produkují, chováme zvěř, která se rostlinami živí, a i my máme rostliny obsaženy v našem jídelníčku. To, co nazýváme civilizací, začalo asi před deseti tisíci lety, když si tehdejší lidé osvojili pěstování rostlin, zejména obilí. V historii se také rostliny pohybovaly a dodnes se pohybují i v ekonomice. Svědčí o tom například archeologické nálezy. Jedna jílová tabulka například popisuje, jak se dříve obchodovalo pomocí obilí, kdy sloužilo jako platidlo, tzv. naturálie. Závěrem bych chtěl dodat, že v poslední době dostává naše matička příroda opravdu zabrat, a opravdu se nebojím říct, že je to vina nás lidí, mě nevyjímaje, a tak bych chtěl jenom říct a upozornit, že bychom si jako lidé měli uvědomit, že tím, co děláme, neodepisujeme jenom sami sebe, ale i ostatní. Bez ohledu na názory ostatních je odepisujeme k horšímu životu či rovnou ke smrti. Je načase, abychom si to uvědomili a začali s tím něco dělat…… Já vím, je to sice jiná kapitola, ale jak říkával jeden moudrý člověk: „Všechno souvisí se vším“.

10

Toulky zimou…

11

NASHLEDANOU U PŘÍŠTÍHO ČÍSLA NAŠEHO I VAŠEHO ČASOPISU

Redakce časopisu a zpravodaje: šéfredaktor Martin Štulla zástupce šéfredaktora Ivan Vaněk redakční rada Martin Štulla, Ivan Vaněk, Jana Břečková redaktoři Ivan Vaněk, Monika Zuzaníková, Martin Štulla, Eva Pinďáková, Lidka Tošovská a další korektura Jana Henkrichová, Jana Břečková grafika Martina Radovesnická --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Použitá literatura a internetové stránky pro tvorbu časopisu: desperado.wz.cz, countrytanecní.wz.cz, ABC přírody, archiv Pony Expressu Použitý obrazová materiál: Soukromý archiv – taneční skupiny Desperado, Martin Štulla, Eva Pinďáková, TCS Caramella, Pony Express; qhodnoceni.cz; mladyjecmen.com, picturecard.eu, glassgiant.com

12