POMOCNÝ STUDIJNÍ MATERIÁL K BAKALÁŘSKÝM ZKOUŠKÁM; ZÁŘÍ 2007 Z PŘEDMĚTŮ: PSYCHOLOGIE

SOCPROSOC © ORIGINAL colection summer 07

POMOCNÝ STUDIJNÍ MATERIÁL K BAKALÁŘSKÝM ZKOUŠKÁM; ZÁŘÍ 2007 Z PŘEDMĚTŮ: PSYCHOLOGIE

psychologie strana 1 z 143


takže opět se jedná o jakýsi kompilát z níže uvedené literatury...naprosto nekorektně neuvedené přímé citace, ale odkazy na konkrétní knihy by tam měly být...opět se ukazuje, že co psycholog to vlastní teorie, takže je jen otázkou nakolik je ten/ta kdo to bude zkoušet magor a nakolik bude chtít slyšet jen to co odříkal/a... support to your local troublemaker crew :o)) honza k. POUŽITÁ LITERATURA COLIN, V. L. (1996). Human Attachment.New York : The McGraw-Hill Companies. CRAIN, W. (1992). Theories of Development : Concepts and Application. New Jersey: Prentice Hall DUFEK, J. Prezentace: neurotické poruchy, Brno, Psychiatrická klinika ERIKSON, E. H. Osm věků člověka, přeložil Langmeier, Langmeierová, Krajské Pedagogické nakladatelství Praha někdy okolo 1968 (celý text uveden v příloze) HÖSCHL, C.,J. ŠVESTKA,J. LIBIGER. Psychiatrie, Praha, Tigis, 2002. HUNT, M. Dějiny psychologie, Praha, Portál, 2000 HILL, G. Moderní psychologie, Praha, Portál, 2004 KOLEKTIV AUTORŮ. Studentská výpomoc v rámci kateder psychologie FSS MU, FF MU, FF UK (kvůli relevanci zdroje ponechávám v oblíbené zelené barvě :o)) KRATOCHVÍL, S. Základy psychoterapie, Praha, Portál, 2002 KULÍSEK, P. Problémy teorie raného citového přilnutí. Československá psychologie, XLIV, 5, 2000, s. 404-423 LANGMEIER J., D. KREJČÍŘOVÁ: Vývojová psychologie, Praha, Grada Publishing. 1998. (výpisky pořizovali studenti FSS MU, ale jsou OK, prošli kontrolou u zkoušek z VP I a II) MACEK, P. Adolescence, Praha, Portál. PAULÍK, K. Vývojová psychologie pro doplňující pedagogické studium, Ostravská univerzita - pedagogická fakulta, Ostrava, 2004 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha, 2004 (místy z ní výpisky, které pořídili studenti FF UK) PROCHASKA, J. O. Psychoterapeutické systémy : průřez teoriemi, Praha, Grada, 1999 PROKOPOVÁ, A. Psychické krize (výukový text), nepublikováno, Brno, PedF, 2004 RIEGER, Z., I. PLÁŇAVA, Pohledy do psychopatologie (studijní text č. 12 pro kurs Uvedení do psychologie), FSS MU, Brno RÖHR, H-J. Hraniční porucha osobnosti, Praha, Portál, 2003 RYCROFT, R. Kritický slovník psychoanalýzy, Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 1993 ŘÍČAN, P., D. KREJČÍŘOVÁ A KOL. Dětská klinická psychologie, Praha, Grada, 2006. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno. Barrister & Principal. STROŽICKÝ, P. Základy psychopatologie : textová čítanka, stručný výtah ze studijní literatury a výklad základních pojmů, FSS MU, Brno, 2003 ŠTĚPÁNKOVÁ, M. Studijní materiály ke kurzu Vývojová psychologie(VP) I a II. nepublikováno, elektronická podoba, FSS MU, Brno, 2006, 2007 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: Dětství, dospělost, stáří, Praha, Portál, 2000 VÁGNEROVÁ, M. Úvod do psychologie, Praha, Karolinum, 2002 VYMĚTAL, J. Základy psychoterapie, Praha, Psychoanalytické nakladatelství, 1992 ZVOLSKÝ A KOL. Speciální psychiatrie, Praha, Karolinum, 1996.



Zcela objektivně platí, že svět je fakt divnej. I když to momentálně říká schizofrenik. J.X.Doležal

1A) VĚDOMÍ, JEHO OBSAH, ROZSAH, STAVY VĚDOMÍ, SPÁNEK A SNY, PORUCHY VĚDOMÍ, PORUCHY SPÁNKU Vágnerová (2002) : Vědomí je stav určité aktivace, které se projevuje bdělostí. Bdělost je základní formální charakteristikou stavu vědomí. je podmínkou průběhu většiny psychických funkcí a projevu psychických vlastností. Vědomí je stav, který je charakteristický uvědoměním duševních obsahů. představujících minulou zkušenost, vyjadřujících aktuální postoj a hodnocení sebe sama i okolního světa, případně anticipace budoucí situace. Má vždy subjektivní charakter. Ve vědomí lze vymezit 3 základní okruhy: prožívání aktuálního duševního dění; uvědomování prožívaného; uvědomování sebe sama STAVY VĚDOMÍ: bdělé vědomí (lze ho charakterizovat koncentrovanou pozorností jedince a jeho připravenost reagovat); ospalost (typická slabou pozorností a nepřesným vnímáním, jedinec není v žádné oblasti uspokojivě orientován a není připraven reagovat); spánek (stav s výtrazným omezením uvědomování sebe sama či okolí) Plháková : existence vědomí je jedním z nejobtížnějších vědeckých problémů. Filosof J. Searle se domnívá, že existuje jakýsi druh kulturního odporu k chápání vědomé mysli jako biologického či fyziologického fenoménu,. Mentální fenomény mají totiž 4 vlastnosti, které na první pohled nezapadají do vědeckého světa: 1/existence vědomí vůbec (představa, že by biologické nebo fyzikální systémy mohly mít vědomí je pro člověka obtížná); 2/intencionalita (schopnost plánovat); 3/subjektivita; 4/mentální kauzace (subjektivní pocity a myšlenky ovlivňují lidské chování a působí také na okolní fyzický svět. FILOSOFICKÉ VYMEZENÍ: dominujícím aspektem je zde body-mind problem (problém vztahu mysli a těla): tradiční filosofie vymezila dva pohledy : dualismus (dvě odlišné substance res extensa a res cogita; problém zde ale je, že pokud přijmeme představu, že duše je nehmotné, je otázkou jak by mohla ovlivňovat jednání; někteří teoretici se snažili vyrovant s tímto problémem pomocí hypotézy psychofyzického paralelismu, kdy psychické a fyzické vedle sebe probíhá aniž by se ovlivňovalo); monismus (předpokládají existenci jedné podstaty a to buď duchovní a nebo tělesné - zde je pak vlivné epifenomenální pojetí vědomí, podle kterého sice mentální fenomény existují, ale nemohou mít jakýkoliv kauzální vliv na tělesné procesy, protože jsou pouhým vedlejším produktem nervových dějů) nejčastější interpretace vzniku mentálních fenoménů v současné filosofii staví na myšlence emergence: předpoklad, že při nakupení fyzikálních procesů nad určitou kritickou hranici a při jejich strukturálním propojení může dojít ke vzniku nové, na své základy neredukovatelné kvalitě. Vědecké zkoumání vědomí trpí obrovským koncepčním zmatkem (to jen tak na okraj). Základním předpokladem vnímání a prožívání je to aby byl člověk "při vědomí". Tento elementární předpoklad se zpravidla označuje jako bdělost (vigilance). Úroveň vigilance určuje luciditu (jasnost vědomí). Protipólem je stav bezvědomí, případně spánek či narkóza. Dále je dobré zmínit se o vegetativním stavu, kdy je retikulárně aktivační systém plně funkční, ale je poškozena mozková kůra - pacienti mohou bdít, ale nic si neuvědomují. Je tedy dobré rozlišit bdělost a schopnost uvědomovat si mentální obsahy a děje - tedy hovoří.-li laici i odborníci o vědomí (consciousness) mají zpravidla na mysli uvědomování (awareness). Podle Jamesovy slavné definice je vědomí spojitý proud psychických zážitků v němž nedochází k žádným ostrým přerušením. Existují v něm sice prodlevy dané obdobím spánku, ale lidé se po probuzení na proud vědomí snadno napojí. Mluvíme zde o kontinuitě vědomí. FUNKCE VĚDOMÍ: většinou se akceptuje evoluční hledisko, z něhož plyne, že rozmanité obsahy vědomí, k nimž patří vjemy, city, myšlenky, plány, pomáhají člověku přežít a lépe se psychologie strana 3 z 143


přizpůsobit okolnímu světu. Z hlediska toho plní důležité funkce: 1/ sledování (monitoring); ovládání (conroling). Vědomí tedy umožňuje fungovat reflexivně spíše než reflexně. Vědomí je dále nositelem osobní identity a disponuje řečovými prostředky, podílí se na komunikaci s druhými lidmi. Teorie vědomí M. Gazzanigy : pravá hemisféra mozku je organizována do relativně nezávislých funkčních jednotek jejichž paralelní operace probíhají mimo vědomou zkušenost. Levá hemisféra se pokouší tyto podvědomé aktivity a jejich behaviorální výstupy interpretovat a to i tehdy, když se jedinec nechová příliš smysluplně. KOGNITIVNÍ TEORIE VĚDOMÍ: Baarsova teorie globálního prostoru : Baars předpokládá, že se obsahy vědomí nacházejí v centrálním procesoru, který označil jako global workplace. na zpracování informace se dále podílejí nevědomé expertní procesory, které jsou v určité omezené oblasti nesmírně efektivní a autonomní. Výsledky své aktivity odesílají do globálního pracovního prostoru, který slouží především ke zprostředkování aktivity nevědomých operací. Dennettova teorie dimenzí mysli : theory of multiple drafts : vychází z předpokladu paralelního zpracování informací. Podle Dennetta vzniká sekvence vědomých zážitků pouze proto, že síť paralelních procesorů má v daném okamžiku jediného vítěze. Vědomí tedy nestojí v centru veškerého zpracování informací. Ve skutečnosti je výsledkem aktivity celé řady decentralizovaných, souběžných pracovních prostorů, které spolu soutěží o vstup do vědomí. SPÁNEK A SNĚNÍ: spánek je přirozený psychosomatický stav,. neurologové zjistili, že subkortikální retikulárně aktivační systém ve spánku zastavuje přenos impulsů do mnoha kortiukálních synapsí. mění se také produkce některých neurotransmiterů. Cyklus bdění a spánku je cirkadiální, jakkoli tomu během vývoje jedince není stále tak. Přechod z bdělého do spánkového stavu probíhá u všech lidí podle stejného vzorce: nejprve se objeví velké tělesné pohyby a změny polohy, potom nastoupí prohloubené dýchání a pomalé zavírání očí. Jedinec vstupuje do hypnagogického stavu, což je přechodné období mezi bděním a spánkem. V tomto stádiu se někdy objevují výrazné křeče provázené škubnutím celého těla. Jednotlivá stádia byla pospána především v souvislosti se změnami elektrické aktivity mozku.: I. stádium (hypnagogické); II stádium (lehký spánek Eeg obsahuje větší a pomalejší vlny přerušované tzv. spánkovými vřeteny a K-komplexy, což jsou velké pomalé vlny a ostré vlny, dochází k výraznému snížení svalového napětí); III a IV stádium je stádium hlubokého spánku; poté se jedinec vrací na stádia III a II. celý úvodní cyklus trvá 90 min. a někdy déle. Až pak nastupuje první etapa REM-spánku (během noci se opakuje 4 až 5x) REM-fáze (paradoxní spánek): dochází k uvolnění svalového napětí; je pravděpodobné, že tyto změny svalového tonu zabraňují spícímu, aby své sny aktivně přehrál. Někteří vědci nepovažují REM-fázi za spánek, ale spíše za 3 stav existence, který charakterizuje především vysoká aktivita mozku a ochrnutí svalstva. sny jsou zde mimořádně živé a mají bizardní podobu; výsledky výzkumů potvrzují, že délka snu se prakticky rovná času, který by jednotlivé aktivity zabraly ve skutečnosti; sny se vyskytují také v non-REM- fázi, ale jsou kratší, méně časté a obsahují méně vizuálních i sluchových představ a více se podobají normálnímu myšlení W. Dement prováděl počátkem 60. let pokusy se snovou deprivací, při nichž probouzel spící dobrovolníky pokaždé, když se dostali do REM-fáze. Účinky byly zajímavé: po 10 nocích bylo nutno přerušit pokus, neb PO upadali vždy po probuzení do REM-fáze. Navíc po ukočení pokusu se doba REM-fáze prodloužila o 60 až 160% nad normální stav. Dement tak vytvořil teorii snové deprivace (Strožický) : PORUCHY VĚDOMÍ: poruchy vědomí jako takové dělíme na kvalitativní a kvantitativní.: A) KVANTITATIVNÍ poruchy se projevují různým stupněm snížení lucidity (jasnosti) vědomí, jde o stejnoměrné snížení všech psychických funkcí: a) somnolence (spavost, zpomalení, opožděné reakce, silnějšími podněty jej lze na chvíli přivést k jasnějšímu psychologie strana 4 z 143


vědomí); b) sopor (k vědomí lze postiženého přivést pouze silnými podněty a pouze na krátkou dobu. kontakt je obtížný, bývají postiženy i tělesné funkce); c) kóma (postiženého nelze přivést k vědomí ani silnými podněty). B) KVALITATIVNÍ poruchy jsou charakterizovány především poruchou sebeuvědomování: a) delirium (narušení obsahu vědomí, je porušena orientace, v popředí stojí zmatený obsah činností, je zvýšená sugestibilita, průběh bouřlivý, kolísá, psychotické fenomény, ostrůvkovitá amnézie); b) amence (zmatenost: v popředí porucha sebeuvědomění, orientace, projevy mírnější, nástup pozvolnější, v popředí spíše bezradnost); c) obnubilace (mrákotný stav, nejvýraznější změny v sebeuvědomění; porucha je velmi hluboká nástup bývá náhlý, úplná amnézie, rozlišuje se forma delirosní, automatická, oneiroidní, extatická, stuporózní); Obnubilace – mrákotný stav – nejvýraznější porucha idiognozie; vznik náhlý z úplně jasného vědomí, od počátku v plné intenzitě, kolísání malé, přechod od vědomí náhlý; celková amnézie na daný stav, trvá v průběhu změny vědomí; u organických poruch a nemocí mozku (epilepsie, intoxikace CNS), vlivy psychogenní (patický afekt, u hysterie) *stuporózní forma – příznaky chudé, nemocný se nepohybuje, mimika bezvýrazná, nehybná, chudá, zrak upřen do neurčita; nemluví, nereaguje na dotazy, nepřijímá jídlo, nebrání se , nestará se o sebe *afektivně-deliriózní forma – extrémně vystupňován neklid , neustálý pohyb, zvýšená efektivita, neirodní představy, živé projevy na ně *extáze – vzniká náhle, možno ji navodit (intoxikace, hysterie); částečné nebo pozměněné vnímání okolí, intenzivní prožívání; i u organických postižení CNS (epilepsie, tumor mozku) *automatická/vigilambulantní forma – nemocný se chová, jako by u něho nešlo o psychickou poruchu, chová se, jako by správně vnímal okolí a v podstatě na ně přiměřeně reaguje, na dotazy odpovídá, je schopen i složitějších úkonů; často oneiroidní prvky; schopnost konat protizákonně – složité prokazování poruchy vědomí 4.Gamserův syndrom – vzniká psychogenně u jedinců premorbidně disponovaných – psychopatů a hysteriků; postižený se chová klidně, odpovědi na dotazy připomínají pseudodemnci (vědomě nesprávné až absurdní), sluchové i zrakové halucinace PORUCHY SPÁNKU: ) Poruchy v rytmu spánku 1. Inverzní spánek – bdění v noci, spaní ve dne; u epidemické encefalitidy ) Poruchy v trvání spánku 1. Hyposomnie – spánek kratší, pocit nedostatečnosti spánku, jindy naopak (u mánií) 2. Hypersomnie – podstatné prodloužení spánku, usínání ve dne 3. vlastní hypersomnie – nemocný pociťuje, že usne, *narkolepsie – usínání je imperativní, pocit usnutí nepředchází 4. Insomnie (agrypnie) – úplná nespavost; v běžné praxi se používá pro hyposomnie ) Poruchy v intenzitě spánku – hyposomnie, hypersomnie, somnolence ) Poruchy při usínání 1. Dysfylaxie – abnormálně rychlé usínání 2. Dyskoimesis – nemožnost usnout 3. Hypnagogní pseudohalucinace - i několika smyslů současně; někdy mohou vyvolávat pocit strachu a úzkosti; při usnutí pocity mizí; po únavě, vyčerpání, u psychopatií, neuróz 4. Halucinace ) Poruchy během spánku – hypersomnie, insomnie, dysnystaxie (přerušovaný mělký spánek) 1. Somnambulismus - stavy automatického jednání během spánku, na které má postižený totální amnézie; jednání většinou bez hlubšího významu; nemusí být patologický - somnilogie – mluvení ze spaní - noční děsy (povornocturnus) – zařazovány do paroxysmálních jevů (na EEG) psychologie strana 5 z 143


2. Spánková obrna (kataplexie) - snížení až vymizení svalového tonu; nemožnost aktivního pohybu; obrna vzniká i při usínání (předspánková obrna) či při probouzení (podspánková obrna) ) Poruchy při probouzení – podspánková obrna (po probuzení neschopnost vstát), spánková opilost (prodloužené probouzení)

1B) CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÉHO OBDOBÍ PŘEDŠKOLNÍHO A MLADŠÍHO ŠKOLNÍHO VĚKU, NEJČASTĚJŠÍ PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA Langmeier, Krejčířová: PŘEDŠKOLNÍ OBDOBÍ Zhruba od 3 do 6 let . A)Vývoj základních schopností a dovedností Motorický vývoj jako stále zdokonalování, zlepšená pohybová koordinace…větší samostatnost. Cvičení zručnosti zvlášť při kresbě. Ve 3 letech napodobí jakékoli čáry, 4. rok křížek, 5. rok čtverec, 6.rok trojúhelník. Roste i schopnost vyjádřit kresbou vlastní představu – 3 leté něco načmárá, pak teprve pojmenuje, 4. roky realističtější obraz (stále však tzv. hlavonožec), 5. rok kresba odpovídá předem dané představě a 6.- rok O.K. Řeč Během 4. a 5. roku mizí „dětská patlavost“, složitější věty. Rozvoj řeči umožňuje i rozvoj poznatků. Kolem 3. roku zná celé své jméno a pohlaví, hlavní barvy. 5. rok jednoduchá definice známých věcí. Začne užívat řeč k regulaci svého chování. Dvě výrazné tendence (rozhodují o přechodu do další etapy): - vyrůstá z rámce rodiny – domov mu už nestačí + rozšířená časová perspektiva (zítra, až večer, musíš počkat) - potřeba práce – např. pomoc při drobných domácích pracích (okolo 4. roku) B) Kognitivní vývoj Kolem 4 let z předpojmové na úroveň názorového (intuitivního) myšlení – uvažuje v celostních pojmech, které vznikají na základě vystižení podstatných podobností. Usuzování je však zatím vázáno na vnímané či představované. Ve svých úsudcích je vázáno na názor (grupování ?? – např. různě široké skleničky se stejným počtem korálků – vizuální názor). Je to myšlení prelogické, vázáno na činnost dítěte – egocentrické, antropomorfické )všechno polidšťuje), magické (dovoluje měnit fakta dle vlastního přání) a artificialistické (všechno se „dělá“). C) Emoční vývoj a socializace Primární socializace je zajišťována ještě stále nejvíce rodinou. Socializace zahrnuje 3 vývojové aspekty: 1. Vývoj sociální reaktivity – vývoj bohatě diferencovaných emočních vztahů k lidem. Selhání – autistické dítě bez zájmu o sociální kontakt 2. Vývoj sociálních kontrol a hodnotových orientací – normy, které usměrňují chování do mezí určených společností. Selhání – mladiství delikventi… 3. Osvojení sociálních rolí – takové vzorce chování a postojů, které jsou od jedince očekávány ostatními členy společnosti vzhledem k jeho věku, pohlaví či společenskému postavení. Dospělý má více rolí. V institucionalizovaných společenstvích je role člena vždy výslovně předepsána.



Vývoj sociálních kontrol V útlém dětství – období shovívavosti – dítě nemusí udržovat tělesnou čistotu, hned poslouchat….později tlak na změnu chování – období socializace. Vnitřní sociální kontroly = svědomí – předpokladem dobrého svědomí je pevný vztah dítěte k rodičům. Základy sebepojetí tvořeny již v batolecím období – jen základní charakteristiky (pohlaví, dítě), předškolní věk – dokáže popsat vlastní fyzické rysy, preference a vlastnictví…sebehodnocení v předškolním věku je poměrně vysoké, ale nestabilní – pozitivně koreluje s jistotou vztahu s rodiči.Důležitá je též diferenciace vlastního emočního prožívání, vyjadřování emocí a vývoj emočního porozumění druhým. Mezi 3. a 5. rokem dítě začíná chápat subjektivní povahu emocí – tzn. že ví, že pocity druhých záleží na tom, jak oni sami situaci rozumí a že stejná situace může u jiných lidí vyvolat různé pocity = „teorie mysli“. Porozumění myšlení a cítění druhých v průběhu tohoto období narůstá a odráží se v rozvoji symbolických her – cvičení porozumění druhým, humor. Vývoj sociálních rolí Ve 2 letech se děti nerozdělily role komplementárně, spíše se napodobují - hrají-li si v jedné místnosti, jde o souběžnou (paralelní) hru - obě děti po sobě pokukují a hrají si podobným způsobem. V předškolním věku začíná převažovat hra společná – asociativní (obě děti si hrají na společných projektech a poskytují si k tomu i materiál) a hra kooperativní (organizovaná ve spolupráci, při níž jsou role ke společné hře rozděleny a každé dítě přispívá svým osobitým dílem ke společnému projektu). Osvojování rolí – spojeno s oblibou některých jedinců v kolektivu či vedením ve skupině. Kole 3, 4let – soupeřivost mezi dětmi (pokusy se stavením kostek). Nejvýznamější je pokrok v diferenciaci mužské a ženské role. Dítě je však i přes velké pokroky stále nejvíce závislé na rodičích, vztahy k ostatním dětem přelétavé, náhodné.. Významná role v socializačním procesu připadá hře – stává se hlavní činností a je zaměřena na vytvoření něčeho nového. Různé formy hry: - funkční či činnostní hry – procvičování tělesných funkcí ve složitějších formách - konstrukční či realistické – konstrukce nových věcí ze specifického materiálu - iluzivní – užívá předmětů v přeneseném významu a přeměňuje svět podle své představy (klacík jako dítě, puška, meč…) - úkolové – hra na prodavače, rodiče…získává zkušenosti s rolemi, které pozoruje, ale samo zastávat nemůže Kuric – dělení her : funkční, manipulační, napodobovací, receptivní, úlohové, konstruktivní Teorie hry – snaží se odpovědět na otázku proč si děti hrají? Dle Flintera – 2 pohledy : 1) napomáhá rozumnému a účelnému životu – vede k osvojování dovedností užitečných pro život, napomáhá k obnovení sil, k uvolnění i překonání sociálních nároků. 2) hra má smysl sama o sobě – je jednou ze základních životních potřeb člověka ve všech kulturách a nepotřebuje být obhajována jinými důvody. Souvisí se svobodou člověka, s jeho tvůrčí, fantazijní a uměleckou schopností. 6. VSTUP DÍTĚTE DO ŠKOLY Vstup do školy = velká změna (šok) – klade obrovské nároky – poslouchat autoritu, soustředit se, plnit úkoly…proto některé d. vykazují známky nepřizpůsobení - ve škole (nevydrží sedět, neustále si s něčím hrají, ruší..), doma (nechce ráno vstávat, ze školy chodí unavené..) či somatické (ranní zvracení, bolesti břicha či hlavy..). Neřeší –li se nastává bludný kruh – děti ve vyšších třídách s normálními schopnostmi na školu nestačí – snižuje sebehodnocení… psychologie strana 7 z 143


Podmínky pro zvládnutí nástupu do školy (školní zralost): 1. D. si v minulém vývoji osvojilo ty znalosti a návyky, které se od něho očekávají 2. má v současné době dostatečně rozvinutou aktivní pozornost a přiměřeně vyvinuté intelektové schopnosti 3. je dostatečně motivováno k budoucímu soustavnému učení ve škole Za školní zralost považujeme stav somato-psycho-sociálního vývoje, který: 1. je výsledkem úspěšně dovršeného vývoje celého předchozího období 2. je vyznačen přiměřenými fyzickými a psychickými dispozicemi pro požadovaný výkon ve škole a je doprovázen pocitem štěstí dítěte 3. je současně dobrým předpokladem budoucího úspěšného školního výkonu a sociálního zařazení Rozvoj předpokladů pro úspěšný školní začátek 1. Biologické zrání Statisticky dokázáno, že dítě mladší než 6 let, není dobré dávat do školy – ve srovnání se staršími spolužáky bude horší a je možné, že se to s ním potáhne (možné propadnutí, zvláštní škola) i při průměrných schopnostech. Výzkumy- u nás Matějček, NSR – A. Kern 2. Způsobilost dítěte pro školní práci Vliv prostředí a výchovy značně ovlivňuje školní začátek kromě biologické zralosti. Navržení speciálních postupů, které by měly odstranit nedostatky výchovy v některých rodinách a vybavit děti schopnostmi, znalostmi a dovednostmi, nutnými pro úspěšnou práci ve škole: - Piagetova ženevská škola – D. zralé pro školní docházku vstupuje do stadia konkrétních (logických) operací – způsoby přípravy by měly zahrnovat cvičení v manipulování, řazení, rozpojování slučování, třídění apod. - Chicagská škola – metody na rozvoj primárních intelektuálních schopností - Vídeňští – soustava vývojové pomoci ke školní zralosti : a) obecná metodika podporování školní zralosti (úlohové a společenské hry…) b) speciální metodika – řešení úloh na přechod: názorné - obrázky - symboly c) metodika přípravy rodičů – jak mají vhodně stimulovat své děti -

americký „Headstart program“ – nejrozsáhlejší program – měl vykompenzovat nedostatky rodinné výchovy, zejména u dětí ze sociálně slabých vrstev, z rodin, kde se mluví jinou řečí, kde děti nepřijdou do styku s knížkou, tužkou a papírem. – měl umožnit srovnatelnou šanci všem – očekávané výsledky se však nepotvrdily (asi krátká intervence nezlomí dlouhodobou deprivaci)

3. Připravenost dítěte na školní práci Jiný (podobný) pojem vyjadřuje subjektivní stránku vstupu do školy – emoční připravenost a motivovanost dítěte. Dítě je pasivně účastno – nemůže tento proces ovládat. Vývojový stav dítěte v době jeho vstupu do školy 1.Tělesná zralost Posuzování výšky a váhy – ne příliš průkazné, ale extrémy na obou stranách problematické – vyčnívají – možné pocity méněcennosti. Pozor na děti s velmi nízkou porodní váhou – dokázáno, že nepní kritéria školní zralosti před 7. rokem. Dlouho pokládána za ukazatel tělesné zralosti tzv. první proměna tělesné stavby (prodloužení končetin, relativní zmenšení hlavy, zúžení a oploštění trupu, ztráta tuku…)



2. Kognitivní zralost Dítě začíná vnímat svět realisticky, méně závislé na svých přáních a okamžitých potřebách. Začátek logického myšlení, ale jen na konkrétních předmětech. Pročleněné vnímání – vizuální i audiální. Nejdůležitější je řeč, paměťové schopnosti a jisté znalosti z předškolního věku. Metoda zkoumání školní zralosti Kernův – Jiráskův test 3. Emoční, motivační a sociální zralost Emoční zralost = věku přiměřená kontrola citů a impulsů, tato kontrola je předpokladem kázně. Úkoly by měly být zprvu snadné a krátké, rozhodně nešetřit odměnou!! Dítě má být méně závislé na rodině, aby se dovedlo na krátký čas odloučit a pracovat i bez její opory + schopnost podvolit se cizí autoritě – sociální zralost 7. MLADŠÍ ŠKOLNÍ OBDOBÍ Od 6 (7) do 11 (12) let –dle Freuda tzv. období latence Věk střízlivého realismu – D. je zaměřeno na to, co je a jak to je – chce pochopit okolní svět „doopravdy“ – čtení encyklopedií, robinsonek… Realismus školáka je zprvu závislý na tom, co mu řeknou autority = realismus naivní, později se dítě stává kritičtějším a jeho přistup je kriticky realistický – ohlašuje se blízkost dospívání. A) Vývoj základních schopností a dovedností Vývoj pohybových i ostatních schopností je závislý na tělesném růstu. Významně se zlepšuje hrubá i jemná motorika – pohyby jsou rychlejší, větší svalová síla, lepší koordinace všech pohybů. Soustavně se vyvíjí i smyslové vnímání – zkoumá věci po částech, vnímání se stává záměrnou činností - pozorováním. Vrcholu dosahuje schopnost vybavit si v paměti dřívější vjemy – představivost (dříve se usuzovalo na eidetismus). Výrazný vývin řeči – stoupá slovní zásoba (akt. i pas.) – 7 let (18600), 11 let (26500), 15 let (30300). Rychlý vývoj řeči podporuje rozvoj paměti – může se opírat o systém slovních výpovědí – užívání paměťových strategií (např. strat. opakování). Také učení se opírá o řeč, je plánovitý, - strategie učení = učí se, jak se učit B) Kognitivní vývoj Na začátku školního věku je d. schopno skutečných logických „operací“ – ty se však vážou pouze na konkrétní věci jevy a obsahy, které si lze názorně představit. Na počátku dospívání (kolem 11 let) schopnost vyvozovat soudy i zcela formálně, i když si nemůže obsah konkrétně představit. D. je schopno různých transformací v mysli současně – může chápat identitu (korálky – nic jsme nepřidali/neubrali), zvratnost (můžeme korálky přesypat zpět), vzájemné spojení různých myšlenkových procesů do jedné sekvence (posouzení výšky a šířky skleničky). Na úrovni konkrétních logických operací je dítě schopno pochopit zahrnutí (inkluzi) prvků do třídy. Školák také lépe chápe příčinné stavy. Předškolní zaměňuje následnost (post hoc) za příčinnou souvislost (propter hoc). IQ testa a ni Piagetovy testy nepodávají obraz o tvořivém myšlení. C) Emoční vývoj a socializace Dítě se učí modelovat své způsoby chování už nejen podle rodičů, ale i učitelů a spolužáků. Pokud jde o způsoby sociální reaktivity, dává skupina dítěti příležitost k četnějším a rozlišenějším interakcím. Jen ve skupině se D. může naučit takovým dovednostem jako je pomoc slabším, spolupráce či soutěživost. psychologie strana 9 z 143


Narůstá emoční vývoj a schopnost seberegulace. D. poznává, že pocity je možno skrývat (ne před sebou samým) a dokáže výraz svých citů potlačit vůlí. Kolem 10 let D. připouští ambivalenci pocitů. Vývoj sociálních kontrol a hodnotové orientace byl zahájen už v předškolním věku – školák už tedy má zvnitřnělé elementární normy sociálního chování a základní hodnoty, vše je však labilní. Teprve během školního věku se začínají sociální normy morálního jednání stabilizovat. Vývoj morálního vědomí a jednání – PIAGET : - heteronomní morálka (předškolní věk) – určována druhými- mravní hodnocení je zcela závislé na autoritě dospělého - autonomní morálka (kolem 7, 8 let) – D. uznává určité jednání za správné/špatné samo o sobě, bez ohledu na autoritu - rigidní – platí pro všechny a za všech okolností stejně - 11 – 12 let přihlížení k motivům jednání – bere ohled na vnější podmínky i vnitřní pohnutky Kohlberg - základní stadia morálního vývoje : 1) předkonvenční úroveň – za základ hodnocení určitého jednání jsou brány konkrétní následky (trest nebo odměna) a) heteronomní stadium – zaměření na poslechnutí či neposlechnutí a následnou odměnu/trest b) stadium naivního instrumentálního hedonismu – jednání na základě konformity – očekává určitou výhodu nebo se chce vyhnout nepříjemnosti 2) konvenční úroveň – důležité je splnění sociálního očekávání a) morálka „hodného dítěte“ – jedná tak, jak se očekává od hodného dítěte – slouží k vytvoření či udržení dobrých vztahů b) morálka svědomí a autority – jedná podle norem proto, aby předešlo kritice autority a tím i pocitům viny (vlastní svědomí) 3) postkonvenční (principiální) úroveň – rozhodování o tom, co je správné/zlé na základě principů, které jedinec sám vědomě přijímá za své a předpokládá, že se na nich mohou dohodnout všichni. a) morálka jako forma určité společenské smlouvy nebo společenské užitečnosti na straně jedné a individuálních práv na straně druhé – chová se morálně proto, aby si zachovalo uznání nezúčastněného pozorovatele, který jednání posuzuje z hlediska obecného dobra b) morálka vyplývající z univerzálních etických principů – jedinec se chová morálně, aby sám sebe nemusel odsuzovat. Obecné mravní principy platí pro všechny, i pro něj, a musí se podle něj – musí se podle nich řídit. Hoffman – výchovné postupy : a) vnější (předkonvenční) typ svědomí – podporován technikami, které kladou důraz na mocenskou převahu vychovatele nad vychovávaným (tělesné tresty, hmotné odměny) b) konvenčně – rigidní typ svědomí – výchova se opírá o odnětí lásky při neposlušnosti c) postkonvenční typ svědomí – užití velmi diferencovaných výchovných prostředků, které vždy odpovídají dané situaci = užívá i mocenských prostředků i odnětí lásky, ale vždy s vysvětlením, odkazem na následky toho či onoho jednání



Langmeier – důležitější než výchovné techniky je autentický způsob interakce mezi členy rodiny : a) skutečná vzájemnost – tam, kde si v roidně mohou sdělit volně a nefalšovaně své pocity a přání – snáze se vyvíjí autonomní morálka b) nedostatek vzájemnosti – každý si žije sám „na svůj vrub“ – heteronomní morálka c) pseudovzájemnost – lidé jednají jakoby si rozuměli, ale jejich pocity jsou odlišné – heteronomní morálka Vedle sociální reaktivity a sociálních kontrol se ve školním věku rozvíjí i třetí složka socializačního procesu - osvojování sociálních rolí = vzorců chování očekávaných od každého jedince v určité situaci. – role spolužáka, sexuální role (velmi důl.) – ukazování genitálu, masturbační aktivity… Z různých rolí, které přijímá i ze svého postavení ve skupině vrstevníků si D. osvojuje i uvědomělejší sebepojetí a sebehodnocení. Kolem 7 let si D. uvědomuje stabilitu osobnosti v čase – ví,že mají druzí stálé psychologické charakteristiky – mohou se s druhýmí srovnávat – tvoření vyšší úrovně sebehodnocení. V 10 letech schopno introspekce a spontánní sebereflexe („mentalismus“ starších školáků) – často mluví o svých pocitech. Rodiče mají vliv na kladné/záporné sebehodnocení – 2 teorie: a) zrcadlová teorie – rodiče mu dávají najevo,jak si ho váží nebo jak je podceňují, a tím mu jako v zrcadle ukazují jeho vlastní hodnotu. b) teorie modelu – rodiče jsou vzorem chování- podle nich D. modeluje samo sebe. Ve školním věku však D. odvozuje své sebehodnocení od referenční skupiny (vrstevníci ve třídě či kamarádi).Ta je však ještě málo vnitřně diferencovaná. Teprve kolem 10 let trvalejší přátelství založené na osobních vlastnostech. Dítě jako aktivní bytost – sebesocializace – nevylučuje socializační vliv významných osob, ale důraz klade na vnitřní procesy – jak D. přijímá a jak si vysvětluje informace získané z prostředí – vytváří si o sobě „teorii“, tak je pak základem vlastní identity. Kolem 11 let D. pochopí, že genitální rozdíly jsou dominantní charakteristikou odlišující pohlaví. Ve školní věku kromě hry je velmi důležitá práce = schopnost vykonávat úkoly, které nejsou samy o sobě příjemné, ale jsou konány za pro zamýšlený cíl – je to jedna z charakteristik školní zralosti. Hra je také zastoupena – projevuje se v ní obecná tendence pro přiblížení realitě a výraznější je též snaha po dosažení úspěchu. PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA: (Vymětal) do PT je nutné zahrnout (u dětí) na nichž je dítě bytostně závislé a osvědčuje se zahrnout i kamarády, spolužáky. Základním kritériem pro poskytnutí PT je potencionální předpoklad pro aktivní a zřejmou komunikaci ze strany dětského KL, jejíž součástí je elementární verbální projev, konkrétní názorné myšlení, rozvíjející se fantazie a vývojový předpoklad k větší samostatnosti (což je u Mahlerové subfáze individuace**; v rámci teorie attachmentu se jedná o stádium Období cílesměrného vztahu a partnerství /goal-corrected partnership/*). V předškolním věku přicházejí do péče PT

**

(stálosti objektu) – 25. – 36. měsíc – obraz matky (mentál. reprezentace) internalizován – D. může začít fungovat samostatně – plná individuace (psychologické já). D. je schopno snést separaci (v mateřské škole * Kulísek: 4. Období cílesměrného vztahu a partnerství (goal-corrected partnership) : Kolem čtvrtého roku je už vytvořena základní identita dítěte. Tehdy získává vztah matky a dítěte novou podobu. Pokud vývoj v předcházejících fázích proběhl bez vážnějších defektů, původní naprostá připoutanost a závislost dítěte na matce ustupuje a dítě začíná vytvářet vlastní autonomii. Rodí se tak počátky nezávislosti, které jsou ukončeny v případě nenarušeného vývoje v dospělosti. V tomto období již není dítě tolik vázáno na matku. Jeho aktivity jsou mnohem více orientovány na prozkoumávání okolního světa a potřebu matčiny blízkosti je schopno bez tíživých následků na další psychický vývoj odložit. Dokáže již pochopit jiné potřeby matky a dalších osob. Přiměřená



zejména děti úzkostné, utlumené, s fobickými strachy, nesnadno komunikující, neklidné, hůře se soustředící, s projevy agresivity, s nočním pomočováním. Při vlastní terapii se jako základní a nejúčinnější jeví volná hra (hrová činnost, krom toho, že je "přirozenou" činností v tomto stádiu, tak má také psychohygienický účinek - odžití; úkolem terapeuta je komentovat a reflektovat a tím napomáhat KL uvědomit si co se v něm děje). Období školní docházky: děti jejichž potíže bývají souběhem více okolností - horší zařazení do třídního kolektivu, nadměrné přetěžování ze stran rodičů a tlaku školy na výkon. Děti bývají zvýšeně úzkostné, sebeobviňující, fobické, bolí je hlava, špatně jedí, poruchy chování, psychogenní pomočování a bolest, psychosomatické potíže (hypertenze, onemocnění kůže). Cílem PT je umožnit lepší sebepoznání, což se zpravidla projeví zvýšením sebevědomí, dosažením vnitřní stability, nalezení reálnější pozice a zjištění co je a co není možné. Terapie mládeže: nejčastější jsou těžkosti v oblasti meziosobních vztahů, nepřiměřené sebehodnocení, sebepodceňování, nevyrovnanost, úzkostnost, někdy se hlásí nástupem schizofrenie, psychosomatická onemocnění, neurózy, psychózy, poruchy příjmu potravy (mentální anorexie, bulimie) - lze vyjít z léčby vztahem (dlouhodobá ambulantní; v rámci vztahu dochází k emocionální a racionální korekci, KL nalézá své "dospělé" Já), rodinný přístup, teorie učení (při plné hospitalizaci; KL uzavřen a vystaven deprivaci - nedostatek podnětů - odměna za přibrání na váze - podmiňování). (Říčan, Krejčířová a kol.): dále se mohou objevit Pervazivní vývojové poruchy (F84) - těžké vývojové poruchy, které mají svůj počátek kolem 2-3 let věku a jsou charakterizované kvalitativní poruchou sociální interakce, komunikace, hry a sklonem k stereotypnímu a ritualistickému chování. Dnes je obecně předpokládána biologická etiologie autismu. Pak taky specifické poruchy učení a chování, poruchy řeči, problémy způsobené alkoholem, hazardní hrou a jinými návykovými látkami. 2A) VNÍMÁNÍ, PORUCHY VNÍMÁNÍ, HALUCINACE Plháková : Vnímání neboli percepci lze definovat jako organizaci a interpretaci senzorických informací. Pokud bychom informace nijak neinterpretovali, žili bychom zřejmě ve světě, který W. James označil jako svět dunícího a bzučícího zmatku.. Podstatou percepce je odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích. TEROIE PERCEPCE: dvě hlavní teorie: 1) považovala vnímání za konstruktivní mentální děj, který je ovlivněn dřívějšími zkušenostmi; 2/ přímá percepce - každý živý organizmus je podle této teorie vybaven vrozenou senzitivitou vůči významným podnětům; tak např. J. Gibson tvrdil, že většina informací, které potřebujeme pro přesné vnímání je součástí podnětů jako takových a je pro naše smysly přímo dostupná ORGANIZACE PERCEPČNÍHO POLE : tvaroví psychologové (Wetheimer, Koffka, Kohler) zjistili, že existuje silná, pravděpodobně univerzální tendence seskupovat vnímané podněty do určitých celků. charakteristické znaky částí přitom nevytvářejí celek, nýbrž celek vtiskuje svůj ráz částem.(proces vnímání shora-dolů). Základní organizace percepčního pole je dělení na figuru a pozadí. vztah figury a pozadí popsal E. Rubin. Známá je jeho figura (a), která ilustruje jev reverzibilní oscilace (změna figury v pozadí a naopak)

a)

b)

separace a frustrace v tomto období podněcují v dítěti zdravý vývoj (Blanckovi,1992), nedošlo-li dříve k vážnějšímu narušení citové vazby.



Při vyčleňování figury z pozadí se prosazují tvarové zákony, popsané už v roce 1912 : zákon pregnantnosti (dobrého tvaru, projevuje se tendence neúplný kruh vnímat jako uzavřený); zákon proximity (jako tvar vnímáme ty prvky, které jsou k sobě prostorově blízko); zákon kontinuity (zákon dobré křivky, máme tendenci organizovat podněty do souvislých linií (b)); zákon společného osudu (vnímáme jako figuru podněty, které se současně mění či pohybují v určitém směru); zákon podobnosti (máme tendenci přiřazovat k sobě podobné). Desítky let po vystoupení tvarových psychologů začal výzkum, jehož výsledky alespoň částečně objasnily, jak mozkové neurony organizují senzorické zkušenosti. Hubel a Wiesel (průkopníci této oblasti) pečlivým pozorováním zjistili, že existují 3 typy korových buněk, které reagují na různé vizuální podněty (jednoduché, komplexní, hyperkomplexní). Všechny korové buňky specializované na registraci typických tvarových podnětů se nazývají detektory rysů. jejich výzkum ukázal, že lidský mozek výběrově reaguje na určité podnětové vzorce. Teorie přenosu obrazu ze sítnice bod za bodem byla vyvrácena. Z podnětů zprostředkovaných sítnicí a zrakovými nervy se v mozku postupným zpracováním získávají další informace. Obraz předmětu se utváří teprve v mozku. Tomu nasvědčuje i Hillem zmíněný experiment, kdy byl lidem dány brýle, které otáčely obraz dopadající na sítnici o 180%. Za několik dní lidé ovšem uváděli, že vidí "normálně" a při sundání brýlí byla potřeba určitá doba adaptace na novou situaci ROZPOZNÁVÁNÍ: druhým krokem při vnímání, lze jej definovat jako pochopení významu percipovaných objektů a jejich pojmenování. některé teorie rozpoznávání: TRANSPOZICE: schopnost rozpoznat určitý smysluplný celek, i když je znázorněn různým způsobem (např. transponovaná melodie o kvintu je rozpoznána jako tatáž); NANLÝZA RYSŮ (rozložení na horizontální a vertikální linky a úhly mezi nimi a z toho složeny celky); ANALYTICKOSYNTETICKÁ TEORIE (vnímání jako dvojstupňový proces, kdy mozek nejprve informaci rozloží a poté složí do podoby celistvých vjemů. Podle Biedermana lze 3D objekty rozložit do 36 základních geometrických tvarů (geonů). Jenže tyto geony nerozpoznáváme jako stejné z různých úhlů, kdežto reálné objekty ano (Koukolík); PROCESY POSTUPUJÍCÍ SHORADOLŮ / ZDOLA-NAHORU: podle toho zda začínáme u celostních mentálních reprezentací a jdeme k malým částem nebo zda začínáme u malých komponent a pokračujeme k celku PROSTOROVÉ VIDĚNÍ: existují vodítka proto, aby bylo možno svět vnímat jako 3D i když dopadají podněty na 2D rozměr sítnice-vlastně není důležité, že sítnice je 2D, protože mozek zpracovává pouze impulzy. Vodítka. interpozice (překrývání objektů v percepčním poli); lineární perspektiva (postupné přibližování se vodorovných linií); relativní velikost (nachází-li se v našem poli několik dobře známých předmětů stejného druhu, pak ten menší vnímáme jako vzdálenější); spád struktury (gradient; postupné zmenšování a zhušťování a přibližování se objektů při pohledu do dálky. tyto vodítka jsou nazývána jako monokulární. Existují také binokulární vodítka, která jsou dána odstupem očí od sebe a využíváním informací z obou z nich. KONSTANTNOST VNÍMÁNÍ: stálost tvaru, stálost barvy (dána známostí předmětu, pokud předmět neznáme stálost barvy přestává fungovat - alias v zšeřelém bytě vnímáme pomeranče stále jako oranžové); stálost jasu (bílé, šedé nebo černé předmět odrážejí pokaždé stejné procento světla - tedy spíše než řízením se absolutní hodnotou se řídíme poměrem odraženého světla) INDIVIDUÁLNÍ ROZDÍLI VE VNÍMÁNÍ: percepční očekávání (dáno situací a očekáváním, které o ní máme); kognitivní styl (individuální způsob zpracování informací PORUCHY VNÍMÁNÍ: Zvláštní projevy vnímání - eidetismus – schopnost navodit si představu se značnou přesností, takže má charakter vjemu, jde o jistou formu nadání rozvinutou především u dětí - synestézie – představy doprovázející jiný vjem (barevná hudba) - paobraz – vzniká udržováním dříve vnímaného obrazu po delší dobu, i když už podnět nepůsobí, objevují se s krátkou latencí po vlastním vjemu, mívají krátkou dobu trvání psychologie strana 13 z 143


-

negativní – připomínající fotografický negativ (komplementarita barev) pasivní pareidolie – schopnost vytvářet z nepřesně ohraničených počitků jasné vjemy (např. Rorschachův test) smyslové klamy/iluze – nejčastěji zrakové, vycházejí z nesprávného hodnocení prostorových poměrů

Poruchy vnímání A. Výpad funkce smyslového orgánu - při organickém poškození, psychogenní poruše a při gnostických poruchách a. organické postižení orgánu - k poruše funkie dochází při poškození nebo chybění příslušného orgánu, vzniká slepota (omanróza), hluchota (surditas, anacusis), porucha chuti (agenzie), porucha čichu (anosmie), poruchy citlivosti (anestezie), částečné poruchy (hypacusis, hyposmie atd) nebo kvalitativní postižení (parestezie, paracusis…) - pro psychiatrii spíše druhotné (změny osobnosti hluchoněmého, paranoidní vývoj u nedoslýchavých, syndrom fantomového údu…) b. psychogenní porucha - výpad funkce po psychotraumatizujících zážitcích: psychogenní slepota, hluchota, poruchy čichu, chuti, čití - různé příčiny, poruchy často u účelových a rentových (nevím to jistě nemůžu to přečíst) neuróz, podkladem bývá účelová hysterická reakce c. gnostické poruchy - při lézích mozkových laloků zpravidla nedominantní sféry: agnozie (optická, akustická, taktilní, somatická) - poruchy schopnosti porovnávat aktuální smyslové vjemy se vzpomínkami B. kvantitativní poruchy vnímání - Zvýšená vnímavost: schopnost vnímat podněty v širším rozsahu nebo obvykle, stoupá kapacita vnímání - u některých intoxikací psychofarmaky (psychostimulancia), u euforie, manických stavů … - většinou na úkor přesnosti - snížená vnímavost: při únavě, depresi, somnolenci, intoxikaci sedativy C. Kvalitativní poruchy vnímání a. iluze - nesprávně vnímaná objektivní skutečnost (neodpovídají podnětu, který je vyvolává) - pravé – subjektivní přesvědčení o skutečnosti vnímaného - nepravé (pseudoiluze) – přesvědčení o klamnosti vnímaného – chorobný projev výtvor fantazie - dělení: - zrakové • sluchové • čichové • chuťové • tělové • viscerální • kinetické • taktilní - hypnagogní iluze vznikají při usínání - Kahltaumova halucinace – iluzorně vnímaný skutečný zevní podnět není ani vzdáleně podobný tomu, co je iluzorně vnímáno b. Halucinace - vjemy vznikající bez současného vnějšího podnětu mající pro jedince charakter skutečnosti 1. sluchové (akustické) - elementární (jednoduché)/akoazmata – jednoduché vjemy jednotlivých zvuků (tóny) - složité (komplexní) • auditivně verbální – nemocný slyší celá slova, věty, rozhovor ♦ imperativní – hlasy přikazují psychologie strana 14 z 143


-

-

-

-

♦ teleologické – hlasy radí ♦ antagonistické – dva hlasy či skupiny hlasů vedou mezi sebou spor 2. zrakové (vizuální, optické) jednoduché/ fotomy – oheň, světla, blesky, jiskry, skvrny složité • zoopsie – halucinace zvířat • mikrozoopsie – halucinace malých zvířat • makropsie – halucinace velkých rozměrů • mikropsie – halalucinace malých rozměrů hemionoptické halucinace – halucinace ve slepých částech zorného pole při poruchách okcipitálního laloku Pickovy vize – vznikají při lézích v oblasti pontu, nemocný má dojem, že lidé prostupují stěnami, zavřenými dveřmi, vidí pokřivené stěny, nebo se stěny bortí, posunují Lhermitteovy pedunkulární hluc – při lézích v pedunculi cerebri, nemocný vidí neobyčejně živé a barvité, často příjemně emočně zabarvené, bohatě ornamentální exotické motivy, ptáky, květy… Autoskopické halucinace – nemocný halucinuje vlastní osobu positivní – halucinuje sebe negativní – nevidí se v zrcadle 3. čichové (olfaktorické) - jednoduché/olfakce/odorace - složité - vyskytují se s jinými halucinacemi 4. chuťové (gustatorické) jednoduché/gustace složité společně s čichovými, nepříjemné 5. tělové jednoduché dělíme na: složité • taktilní (haptické) nemocný pociťuje na těle dotyky, píchání, elektrizování, pálení, svědění, napadení drobným hmyzem, dráždění na genitáliích, pocit sexuálního obtěžování • cenestetické (viscerální, orgánové, útrobové) ♦ nemocný pociťuje změny na vnitřních orgánech (absence, zkaženost, porušení…) ♦ těžko odlišitelné od bludů • pohybové (motorické, kinestetické) ♦ pohyby částí těla, padání, vznášení -

-

halucinace posednosti, pocit, že mu v těle sídlí druhá osoba, nebo nepřirozená bytost, která vládne jeho tělem, ne nutně myslí 6. verbálně motorické halucinace Séglasovy nemocný má pocit, že někdo jiný mluví jeho ústy • pravé – někdo mu hýbe ústy, ale nemluví • nepravé – hýbe i mluví 7. graficko – motorické halucinace – nemocný má pocit, že někdo druhý řídí jeho ruku při psaní 8. halucinace inadekvátní- nemocný vnímá v jiných částech těla než odpovídajícím smyslových orgánem (slyší nosem) 9. halucinace reflexní – má pocit působení předmětů a jevů, jež ve skutečnosti vnímají (např. při spatření jehly pociťují píchání) psychologie strana 15 z 143


10. halucinace negativní - nemocný vnímá zrcadlový obraz (ne skutečné vnější podněty) - v experimentálně navozených hypnotických stavech - popírání skutečnosti, která je vnímána 11. halucinace hypnagogické – při usínání a přechodu mezi spánkem a bděním 12. kombinované 13. intrapsychické hal . nemocný má pocit, že jsou mu někým druhým dávány do mozku myšlenky, nebo, že jsou mu brány (tzv. imputace a amputace myšlenek) - Kandinského – Clérambaultův syndrom – intrapsychické halucinace a Séglasovy verbálně motorické halucinace 14. extrakompinní halucinace – vnímá mimo možnosti dosahu daného smyslového orgánu (vidí za sebe) c. Pseudohalucinace - poruchy vnímání, kdy si nemocný na rozdíl od prvých halucinací uvědomuje neskutečnost halucinace, není nezvratně přesvědčen o jejich objektivní skutečnosti - dle Kandinského: halucinace jsou lokalizovány vně nemocného a jejich příslušnost ke smyslovému orgánu je jasná, pseudohalucinace nemocný lokalizuje uvnitř sebe, nejčastěji v hlavě, a jejich příslušnost ke smyslovému orgánu jasná nebývá (schází jem senzoralita a objektivizace)

2B) PORUCHY DYNAMIKY SOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ (NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE-KONFLIKT, STRES, FRUSTRACE, PSYCHICKÁ DEPRIVACE A KARENCE, SYNDROM VYHOŘENÍ PROFESIONÁLŮ), ZPŮSOBY VYROVNÁVÁNÍ SE SE STRESEM NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE

- působí jako mobilizující prvek (podněcují aktivitu) - rozdíli v řešení těchto situací dané vlastnostmi organismu - odolnost - schopnost organismu vyrovnat se s nimi bez nepřiměřených patologických reakcí - závisí na mnoha faktorech (zkušenosti, věk, vrozené vlastnosti, duševní stav, společenské vztahy) - dělení podle náročnosti: - extrémě náročné - dochází k narušení osobnosti - značně náročné - na osobnosti se nepodepíší - prostě náročné

- adaptace (GAS) - poplachová reakce - snížení odolnosti organismu způsobené šokem - stadium rezistence - přizpůsobení organismu - stadium vyčerpání - zhroucení org. (až smrt), nastává při dlouhodobému vystavení NŽS - konkrétní NŽS: - frustrace - překážka na cestě k cíli, zabraňující nám v uspokojení potřeby, dlouhodobá vede až k deprivaci - potřeby - biologické - jídlo, spánek... psychologie strana 16 z 143


- emocionální - láska... - sociální - kontakt s lidmi - senzomotorické - podněty - typy bariér - vnější - pasivní - porucha vozu - aktivní - požadavek - vnitřní - pasivní - nedostatek vůle, strach... - aktivní - boj motivů - frustrační tolerance - schopnost snášet frustraci, závisí na věku, intelektu, zkušenosti... - konflikt - typ frustrace, překážka na sebe bere podobu protisměrné pohnutky (střet protikladných tendencí) - vnější i vnitřní (předcházejí vnějším) - nezbytná podmínka pro vývoj jedince (motivuje, zvyšuje psychickou odolnost jedince) - typy: - apetence x apetence - dvě kladné síly (dítě si chce hrát a zároveň jít ven s kamarády) - averze x averze - dvě negativní síly (za nesplnění těžkého úkolu nás čeká trest) - apetence x averze - kladná a negativní síla (chci pohladit psa, ale bojím se, že mě kousne)

- dvojitý konflikt - svár strachu a přání, touhy po prestiži a obav z posměchu (dítě chce vylézt na strom, ale bojí se, že spadne, chce získat obdiv kamarádů, ale obává se, že si vyslouží jen posměch) - VYROVNÁVÁNÍ SE S NŽS: - aktivní: - egocentričnost - snaha upoutat okolí (krádeže, výstřední oblečení...) - identifikace - napodobení vzoru - kompenzace - vyrovnání nedostatků rozvíjením svých předností (paralympici), někdy i nežádoucí, nepřiměřená a zcestná - racionalizace - zdůvodňování vlastního jednání před sebou samým za účelem jeho ospravedlnění, vyrovnání se s vlastním svědomím - projekce - člověk přisuzuje jiným lidem myšlenky, které napadají jeho a u nichž si uvědomuje, že jsou špatné - člověk přenese vinu na druhého, i když se provinil on sám - substituce - nahrazení neúspěchu úspěchem v jiné oblasti - pasivní: - izolace - uzavření se do sebe, odtržení ode všech problémů - regrese - návrat na nižší stupeň vývoje osobnosti (trucovitost, nekontrolované výbuchy, dětinskost) - negativismus - záporný postoj ke všemu a všem, pocit ublíženosti - potlačení a popření - vytěsnění problému - fixace - stres - psychický stav vyvolaný situacemi, při nichž není přerušen, ale pouze ztížen proces uspokojování potřeby (časový tlak, předvídání neúspěchu - stresory) - eustres - pozitivní (těšení se na něco) - distres - negativní - projeví se v místě nejnižšího odporu, jež je nám geneticky dáno (infarkt, mrtvice, žaludeční vřed...) psychologie strana 17 z 143


- agresivita - vlastnost chování, jež vede k destrukci - příčiny: - CNS- za agresivní chování odpovědný limbický systém, hypothalamus, střední mozek, tlumí jej kortex (šedá kůra mozková) - instinkt - biologicky zděděná tendence k určitému chování ve stavu ohrožení - učení - agresivnímu chování, snadnější u chlapců (vyšší hladina testosteronu) - nápodoba - pokud určitý typ chování vede k mému cíli, napodobím jej - frustrace - snaha zničit překážku - deprivace - stav dlouhodobého neuspokojení potřeby - typy agresivního chování: - a) reaktivní - na instinktivním základě (ohrožení útok) instrumentální - agrese využívána jako prostředek k dosažení cíle (promyšlené využití - zvrácenost) - b) fyzická - muži verbální - ženy - c) přímá - proti objektu, který vyvolal náš vztek nepřímá - je-li objekt samotný pro nás nebezpečný, útočíme na jeho slabiny, na věci, které má rád (např. pomluva) - vždy chtěná, promýšlená - d) heteroagrese - působí navenek autoagrese - trestání sebe sama - jak tlumit agresivitu? - nejprve je nutno rozlišit úroveň agresivního chování - pozitivní posilování - u nebrutálních projevů agrese, na projevy agrese jen poukazujeme a dále si jich nevšímáme, chválíme veškeré kladné projevy - vyhasínání - každý projev, který neposilujeme, časem zmizí (dobré kombinovati s pozitivním posilováním) - izolace - výchovné ústavy - systém kontraktů - když něco dodržíš, dostaneš to, co chceš - dehumanizace nepřítele - velmi nebezpečná tendence, snižuje se práh citlivosti (možná u jedinců, jejichž idolem je akční hrdina, dosahující svých cílů výhradně agresí) - konfabulace - jedinec tu část minulosti, kterou zapomněl, nahradí jinou vzpomínkou, aniž by si toho byl vědom PSYCHICKÁ DEPRIVACE angl. deprivation, privation – ztráta něčeho, strádání nedostatkem nějaké důležité potřeby Psychická deprivace je psychický stav vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček 1963, 1968, 1974; cit.dle Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, str.8) PSYCHICKÁ SUBDEPRIVACE pojem byl poprvé použit v závěru studie o dětech narozených z nechtěného těhotenství (Dytrych, Matějček, Schüler, 1975) studie ukázala, že vývoj a chování těchto dětí v mnohém připomíná nálezy u dětí, vyrůstajících dlouhodobě v deprivačních podmínkách kolektivních dětských zařízení, nejsou však tak výrazné, dramatické a zřetelně ohraničené. (Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, str.11) Základní psychické potřeby (Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997) 1.Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů psychologie strana 18 z 143


2.Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech 3.Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů 4.Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty 5.Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy 1.-4. psychická potřeba: doc. Josef Langmeier -odvodil z nálezů u dětí z dětských domovů -vycházel z analogie potřeb vitálních potřeb biologických 5. psychická potřeba: prof. Zdeněk Matějček -odvodil na základě poznatků u dětí, které přešly do náhradní rodinné péče Příběh kronikáře Salimbdena z Parmy ze 13.století – důkaz o vitalitě psychických potřeb: Pověst vypráví o císaři Bedřichu II., který dal vychovávat své děti chůvám s přísným rozkazem, aby děti kojily, koupaly a myly, ale vystříhaly se jakéhokoliv mluvení, laskání a mazlení. Předpokládal totiž, že řeč, kterou děti začnou mluvit, nebudou-li žádné nové řeči učeny, bude onou nejstarší, nejpůvodnější řečí lidstva. Jeho vědecká zvědavost však nebyla uspokojena, neboť děti prý všechny zemřely - nemohly žít, jak starý kronikář komentuje, bez láskyplného přimlouvání a radostného výrazu tváře svých chův. (Langmeier, Matějček, 1963) Psychická deprivace – částečné překrývání pojmů Langmeier, Matějček, 1963) Hospitalizmus -omezuje situace, ve kterých k deprivaci dochází, na ústavní (nemocniční) prostředí, ale nevystihuje fakt, že v takovém prostředí dochází k k jiným než deprivačním vlivům (nedostatek spánku,..) a že za optimálních podmínek nemusí např. v nemocnici k deprivaci docházet -Tzv. rodinný (domácí) hospitalizmus - viz deprivace v rodiněJ Frustrace -„nemožnost (blokování) uspokojení aktivované potřeby pro nějakou překážku nebo obstrukci“ (Symonds) -rozdíl deprivace –frustrace: frustrovanému dítěti byla sebrána oblíbená hračka, ale dostalo méně oblíbenou (přičemž tu první vidí); deprivované dítě vůbec nemá možnost si hrát; separace od rodičů: nejprve projev frustrace, poté deprivace Konflikt -U dítěte, které se marně snaží získat lásku od rodičů, může nejprve vzniknout pocit prázdnoty, poté vnitřní konflikt – potrestat, ublížit rodičům x milovat je, nalézt u nich bezpečí Zanedbanost -Vnější vlivy (nedostatečná hygieny, nemožnost školní výuky,..) - ! Paradox: Dítě „zanedbané“ je odňato z rodiny a umístěno v ústavu, kde sice odstraní zanedbanost, ale hrozí, že se deprivační syndrom zhorší PROJEVY PSYCHICKÉ DEPRIVACE Typ „normoaktivní“ či relativně dobře přizpůsobený Typ hypokativní či útlumový Typ sociálně hyperaktivní Typ sociálně provokativní Typ charakterizovaný náhradním uspokojováním potřeb



SPECIFICKÉ OBLASTI PSYCHICKÉ DEPRIVACE DEPRIVACE V RODINĚ Výsledky výzkumů, které ukazovaly na různé stupně deprivace dětí odloučených od rodičů, vedly některé lidi k názoru, že ústavní výchova znamená totální deprivaci, zatímco rodinná (i kdyby měla být špatná), zajistí dítěti alespoň část jeho potřeb. Pokud bychom situaci posuzovali podle průměrů, mohli bychom tyto závěry potvrdit; např. klinický psycholog však často pracuje právě s ojedinělejšími případy, ke kterým patří i psychická deprivace v rodině Někteří autoři (např. Colemanová) mluví o tzv. domácím hospitalizmu -např. matka je fyzicky přítomná, ale dítěti nevěnuje žádnou pozornost – dítě je odkázáno na postýlku čtyři holé stěny (Langmeier, Matějček, 1963) Rozdělení psychické deprivace v rodině ( Langmeier, Matějček, 1963): Deprivace z vnějších (socioekonomických) příčin Následky deprivace bývají povrchnější a tudíž snáze odstranitelné Neúplná rodina Nepříznivý ekonomický nebo sociokulturní stav rodiny Deprivace z vnitřních (psychologických) příčin Odstranitelnost následků psychické deprivace je velice obtížná (jde o psychologickou překážku tkvící v samotné osobnosti vychovatelů) DEPRIVACE Z VNĚJŠÍCH (SOCIOEKONOMICKÝCH) PŘÍČIN Neúplná rodina Dítě silně formuje celá atmosféra rodiny – pokud chybí některý základní člen, může být dítě deprivováno matka – rozhodující v rané fázi vývoje dítěte – nejen ošetřování, ale i naplňování základních psychických potřeb dítěte otec – zdroj jistoty a autority, zejména v pozd. věku dítěte, ale i v předškol. věku patrný vliv, zejména pro chlapce vzor mužskosti sloužící k regulaci chování ( Langmeier, Matějček, 1963), - tzv. paternální deprivace je mnohem častější než chybění matky (po rozchodech, rozvodech) - nepřímý deprivační vliv při chybění otce: matka musí převzít celou hospodářskou a výchovnou starost o rodinu – méně času na jednotlivé děti, únava sourozenci – podněcují zdravý vývoj dítěte, usnadňují mu vstup do společnosti (společenská hra, řešení každodenních drobných sporů) -tam, kde chybí oba rodiče, kus životní jistoty: dítě nemá nikoho „komu by patřilo“, ale má „ke komu patřit“ (Langmeier, Matějček, 1963) Nepříznivý nebo ekonomický nebo sociokulturní stav rodiny děti z rodin, kde je hospodářská bída, špatné hygienické poměry, nízký kult. standard (často početné rodiny; děti z romských rodin; děti z rodin alkoholiků) opačný případ: děti z rodin, kde na ně rodiče „namají dostatek času“ (staví je na podřadné místo – za své zaměstnání, zájmy,..) !? Ovlivnění „moderní dobou“ ! Tyto děti psychicky strádají, přestože žijí v ekonomickém dostatku (někdy i nadbytku) – nedostatek vedení a výchovy děti zaměstnaných matek - studie L.Kubičky (1956) na 117 752 pražských škol: děti zaměstnaných matek vykazovaly horší prospěch (spíš děti z vyšších tříd) a horší chování (spíše děti z nižších tříd) (Langmeier, Matějček, 1963) psychologie strana 20 z 143


- druhý pohled: matka může v zaměstnání psychicky „načerpat sil“, které pak může věnovat péči o dítě - většina autorů (Kubička, v. Hranck, Adam) se kloní k závěru, že zaměstnání matky se nemusí projevit na dítěti negativně, záleží hlavně na kvalitě vztahů a kým je matka v době zaměstnání zastoupena ( Langmeier, Matějček, 1963) kvalita někdy víc než kvantita… -chvíle, která je s dítětem strávena hrou, může být pro něj mnohem cennější, než když je rodiči necháno půl dne bez povšimnutí (nezáleží kolik času, ale jak ho stráví) DEPRIVACE Z VNITŘNÍCH (PSYCHOLOGICKÝCH) PŘÍČIN Příčina: psychologické zábrany (bariéry) ze strany rodičů (výjimečně dítěte) Bariéra v osobnosti matky (intelektová nebo smyslová porucha, emoční či charakterová nevyzrálost) Někdy právě u rodičů, kteří byli v dětství deprivováni, nebo úplně nevyřešili své dětské nebo pubertální konflikty vůči rodičům) Zábrany mohou být i hlubšího (neurotického až psychotického rázu), mohou kolísat od lhostejnosti až po odmítání, krutost (Langmeier, Matějček, 1963) REPARABILITA PSYCHICKÉ DEPRIVACE U DĚTÍ V PĚSTOUNSKÉ PÉČI Reparabilita – napravitelnost, opravitelnost, možnost nápravy VÝZKUM v olomouckém okrese, popsán v publikaci Koluchová, Jarmila (1987): Diagnostika a reparabilita psychické deprivace. Praha: SPN VÝCHODISKA A CÍLE VÝZKUMU Předpoklad: Nejdůležitější činitel při utváření osobnosti dítěte je rodina (dobře fungující) Hl.hypotéza: deprivační poškození je možno nahradit „dodatečným“ uspokojováním psychických potřeb v rodině náhradní (intenzita a způsob uspokojování závisí na věku dítěte) - Cílem výzkumu bylo i to, aby se výsledky promítly v praxi (školení, konference, nová skripta pro učitelství, metodické vedení a poradenství pro pěstounské rodiny) Stručná charakteristika zkoumaných skupin -V letech 1970-1980 bylo sledován soubor o 60 dětech (30 dětí v individuální pěstounské péči, 30 dětí ve skupinové pěstounské péči) -v letech 1980-1985 soubor o 54 dětech (30 dětí z původních 60; 24 dětí o průměrném věku 7 roků a 7 měsíců, z toho 18 dětí z individuální pěstounské péče, 6 romských dětí ze skupinové pěstounské péče). Metody výzkumu -Longitudinální metoda spjatá s poradenstvím -Náhradní rodina většinou nelibě snáší pocit, že „je zkoumána“ – pokud si psycholog vybudoval dobrou osobní i odbornou pozici, mohl rodině vysvětlit, že jsou při péči o ni sbírány zkušenosti, které poslouží dalším rodinám Výsledky výzkumu a využití -Značná míra reparability psychické deprivace (vyvrácení názoru o ireparabilitě psychické deprivace (hl,v oblasti citové a sociální), který převládal do roku 1970 -Rozdělení pěstounských rodin podle úspěšnosti (velmi dobrá; úspěšná; problematická, neúspěšná PP) – dobré pro rozvíjení péče o pěstounské rodiny --míru nápravy podmiňují: vhodná náhr.rodina, terap.činitel, správná diagnostika, pedagog, pediatr,.. mezioborová spolupráce, vypracování systému služeb pro NRP (náhradní rodinnou péči) Ekvivalenty psychické deprivace mohou být např. psychologické hladovění nebo psychická karence. Dle Tramera mohou být rozeznávány 2 stupně závažnosti tohoto stavu: duševní podvýživa a zřetelné chorobné vyhubnutí (psychická kachexie).



3A) PAMĚŤ, TYPY, FÁZE, FUNKCE, PORUCHY PAMĚTI Plháková: v nejširším slova smyslu ji lze definovat jako schopnost zaznamenávat životní zkušenosti. první systematické výzkumy paměti byly prováděny v první pol. 19. stol a zasloužil se o tom především Ebbinghaus - ten např. došel k onomu magickému číslu, že v kapacita krátkodobé paměti je 7+/- 2 prvky (a nebo chungs - shluky prvků v smysluplných celcích), také zjistil, že zapomínání je zpočátku velmi rychlé, ale postupně se zpomaluje. FÁZE PAMĚTI: vštípení (rozumíme tím transformaci senzorických vstupů do podoby mentální reprezentace); retence (proces podržení nebo uchování zakódované informace); reprodukce má dvě základní formy a to free recall (spontání vybavování) a znovupoznání rekognici. Znovupoznání je vybavování při opětovném přímém vnímání stejného nebo podobného objektu (což je mimochodem přesně ten důvod, proč není nejvhodnější se učit na ústní zkoušky pouze čtěním textu, protože tím si spíš připravuji na znovupoznání než free recall) TYPY: SENZORICKÁ NEBOLI ULTRAKRÁTKÁ PAMĚŤ : uchová krátkou dobu informace přicházející ze smyslů a to po dobu nutnou pro jejich zpracování a stanovení toho, zda jsou důležité či nikoliv; ultrakrátkou paměť tvoří "zásobníky" které odpovídají jednotlivým modalitám (zrakové, sluchové, hmatové...) součástí je tedy i tzv. ikonická paměť, která krátkodobě uchovává vizuální informace; existenci ikonické paměti potvrzuje jev, kdy napíšete prskavkou své jméno, které vidíte, i když prskavka sama o sobě nezanechala žádnou stopu KRÁTKODOBÁ PAMĚŤ: jednou z funkcí je krátkodobé podržení informace, kterou potřebujeme ke svých psychickým aktivitám; rozpad obsahu je okolo 15 až 30 s.; kapacita je 7+/-2 chunkcs. Někteří odborníci ji pokládají za jakýsi pracovní stůl (pracovní paměť) vědomí. Má nejméně 2 subsystémy: o fonologická (artikulační) smyčka : okamžitá paměť pro čísla či slova, která se opírá o jejich zvukovou podobu o konceptuální paměť : v níž uchováváme významy nebo myšlenky DLOUHODOBÁ PAMĚŤ : tradičně se předpokládá, že proces konsolidace trvá cca 30 min. pokud se v té době odehraje nějaký silný emoční zážitek, může to přispět k nepřesnému zapamatování. Vštěpování probíhá záměrně nebo bezděčně. k přesunu informací z krátkodobé do dlouhodobé nestačí mechanické opakování opírající se o akustickou podobu slov, k němuž používáme fonologickou smyčku. údaje přecházejí do dlouhodobé paměti především na základě tzv. sémantického kódování, což je zapamatování celkového, povšechného významu slov, vět nebo textu. většina současných badatelů se přiklání k dělení paměti na 2 hlavní subsystémy: o explicitní : údaje musí projít vědomím; uchováváme v ní vzpomínky na různé životní události a faktické znalosti o světě. Hledáme v ní odpovědi na otázky Kdo je první prezident ČSR? Kdy jste se poprvé vášnivě líbali? E. Tulvin rozlišil dva relativně nezávislé subsystémy: epizodická paměť : slouží k uchování a vybavení si událostí nebo příhod, které jsou prostorově umístěny, časově datovány a subjektivně prožívány sémantická paměť: slouží k uchování a využívání znalostí o slovech, pojmech, jejich vlastnostech a vzájemných vztazích; údaje si pamatujeme bez vztahu k času a místu jejich osvojení o implicitní: vštěpování může probíhat bez účasti vědomí; v současnosti se předpokládá, že procedurální paměť (automatizované senzomotorické dovednosti - jako je hra na klavír etc.) je pouze jedním ze subsystémů. Navíc se zdá, že řada těchto dovedností byla původně explicitní - musí tedy dojít k určité transformaci vědomých explicitních postupů na bezděčné. Subsystémy psychologie strana 22 z 143


senzibilizace (priming): zcitlivění vůči relativně novým podnětům procedurální paměť: formování dovedností a návyků jednoduché klasické podmiňování neasociativní učení: aktivace reflexních drah ZKRESLOVÁNÍ VZPOMÍNEK: jednou z příčin zkreslení (distorze) je to, že lidé mají tendenci vnášet do chaotických vzpomínek řád a smysl a to na úkor jejich přesnosti. Je možné popsat rekonstrukci (kdy doplňujeme bílá místa pravděpodobnými údaji), konstrukci (bezděčné vytváření zcela nových psychických obsahů na základě našich zkušeností nebo věrohodných informací získaných od druhých) - někdy se tyto obsahy označují jako konfabulace. konfirmační zkreslení: tendence přednostně vyhledávat informace, které potvrzují naše dosavadní mínění. A. Adler se domnívá, že z obrovského množství událostí raného dětství si člověk selektivně pamatuje ty, které jsou v souladu s jeho životním stylem, což je základní sebepojetí TEORIE INTERFERENCE : interference se projevuje tím, že podobné duševní obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě, což je potíží při jejich vybavení. Vysvětluje se především pomocí proaktivního (je-li příčinou potíží při vybavování nových dřívější učení) a retroaktivního (vybavování dříve osvojených informací narušují nové vzpomínky) útlumu. Zvláště rušivě působí učení se podobné látce krátce před reprodukcí (ekforický útlum) TEORIE ZTRÁTY VODÍTEK: ztráty spojů, klíčů; vychází z předpokladu, že informace jsou v dlouhodobé paměti utříděny do kategorií a vzájemně propojeny do sémantických konekcionistických - sítí. Příčinou zapomínání je to, že se hledanou informaci nepodaří najít. Tento předpoklad je potvrzován zážitkem "tip-of-the-tongue phenomenon" (mám to na jazyku). Vybavování může znesnadňovat také vycházení z neefektivních nebo chybných vodítek: Např. řekne-li se: Jak se jmenuje ten slavný norský lyžař? Nějak na O... pak si pravděpodobně nikdo nevzpomene na Bjorna Dahlieho (Strožický) : PORUCHY PAMĚTI: A) KVANTITATIVNÍ: a) hypermnézie (zvýšení paměti, většinou jednostranné, jdoucí na úkor kvality, může se vyskytovat u mánie); b) hypomnézie (oslabení a snížení výkonu paměti); c) Amnézie (úplná ztráta paměti na dobu před úrazem (retrográdní) a nebo po úraze - anterográdní); d) konfabulace (stav, kdy postižený vyplňuje mezery a poruchy paměti smyšlenkami, jsou ale nestále - za chvíli dostaneme na stejnou otázku jinou odpověď); B) KVALITATIVNÍ: nepravé vzpomínky (vyplňují mezery, přičemž fantazie je pokládána za pravou vzpomínku, vyskytuje se i u zdravých, jsou trvalejší), ekmnézie (nesprávná časová lokalizace skutečného zážitku), vzpomínkový klam (vzpomínka pociťovaná jako vzpomínka na pravou událost i když jde o fantazii, četbu atp. je vypravován vždy stejně), kryptomnézie (neúmyslný plagiát, ztrácí se vzpomínka na to, že jsme něco četli nebo slyšeli a to pak pokládáme za náš nápad, vynález), iluze paměti (zkreslení původního zážitku), halucinace paměti (vzpomínky bez původního zážitku). 3B) CHARAKTERISTIKA VÝVOJOVÉHO OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ, BIOLOGICKÉ, PSYCHOLOGICKÉ A SOCIÁLNÍ ZRÁNÍ A SOUČASNÉ ZMĚNY V JEHO PRŮBĚHU, ASPEKTY SEKULÁRNÍ AKCELERACE, ADOLESCENTNÍ MORATORIUM, NEJČASTĚJŠÍ PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA Langmeier, Krejčířová: 8. OBDOBÍ DOSPÍVÁNÍ V biologickém smyslu začíná prvními známkami pohlavního zrání (objev prvních sekundárních pohlavním znaků) a končí dovršením plné pohlavní zralosti. Kromě biologických změn probíhají i psychické změny – pudové tendence, emoční labilita, nástup vyspělého (formálně abstraktního) myšlení. Jedenou z charakteristik dospívajících je , že začínají být kritičtí vůči sobě i ostatním. Intraindividuální i interindividuální variabilita. psychologie strana 23 z 143


Toto období se obecně se dělí na: 1) období pubescence – 11 – 15 let a) fáze prepuberty (první pubertální fáze) – začíná prvními známkami pohlavního dospívání a končí nástupem menarché u dívek a první polucí u chlapců. D: 11 – 13 let, CH: o +- 1- 2 roky b) fáze vlastní puberty (druhá pubertální fáze) – nastupuje po dokončení prepuberty a trvá po dosažení reprodukční schopnosti. D: 1-2 roky po 1. menses. Obecně 13 –15 let 2) období adolescence –15 –20(22) let. Postupně se dosahuje plné reprodukční zralosti (uter-20. rok , teste rostou ještě po 20.roce) a dokončuje se tělesný růst. Začínají erotické vztahy, mění se zásadně sebepojetí Sekulární akcelerace = označení pro celkové urychlování růstu a vývoje v průběhu staletí. Výzkumy naznačují, že se urychluje i mentální zrání (vzestup IQ průměrně o 10 bodů během 30 let). – zkracuje se doba dětství a oddaluje se nástup plné dospělosti. Macek nicméně upozorňuje na výsledky některých výzkumů, které tvrdí, že akcelerace nemůže jít do nekonečna, neb vývoj je podmíněn také biologickým zráním...je proto podle něj možné, že se urychlování vývoje zastaví na určité hranici a dále už nebude pokračovat Dospívání jako samostatné životní období – od začátku 20. století se vyhraňuje zzvláštní životní úsek se samostatným sociálním určením – poskytnout čas a ochranu k posupnému zvládnutí všech složitých společenských úkolů – „období psychosociálního moratoria“ (Erikson) Hlavní psychologické charakteristiky dospívajících – emoční labilita, časté a nápadné změny nálad, impulsivita jednání, nestálost a nepředvídatelnost reakcí a postojů – „období bouří a krizí (V.Příhoda – vulkanismus). Provázené zvýšenou unavitelností, obtížemi při koncentraci, drobné neurovegetativní poruchy … Psychické změny bývali spojovány se změnami biologickými – dnes již téměř vyvráceno (např. M. Meadová – výzkumy Mannů – Samoa). Nickel – nejistota dospívajícího – pochyby o současné a hlavně budoucím postavení ve společnosti Různé teorie dospívání . - psychoanalytické teorie – zdůrazňují roli biologických faktorů (genitální fáze) - Spranger, Lewin – vnitřní psychické determinanty (sebeuvědomění, hledání sebe sama, sebeobjevení) – psychický vývoj sám o sobě - Davis – rozhodující vliv sociálních a sociálně psychologických faktorů (požadavky společnosti a status, který dospívajícím společnost přiznává) A) Vývoj základních schopností, dovedností a zájmů Rychlý rozvoj : - motorických (síla, hbitost, jemná pohybová koordinace a rovnováha) - percepčních (vizuální vnímání – abstraktní myšlení, snižuje se eidetická schopnost) - ostatních (řeč, schopnost „učit se“) schopností B) Kognitivní vývoj Podle Piageta nastupuje stadium formálních operací – konkrétní operace se samy berou znovu za objekt dalších operací – vyvozují se soudy o soudech…hlavní pokroky jsou: 1) dospívající je schopen pracovat s pojmy, které jsou vzdáleny od bezprostřední smyslové zkušenosti, jsou obecnější abstraktnější. Tvoření pojmů se uvolňuje ze závislosti na názorných předlohách a probíhá dalekosáhle na rovině symbolického uvažování. – chápe tak abstraktní pojmy jako spravedlnost, pravda, právo.. 2) Má-li dospívající řešit nějaký problém, nespokojí se už s jediným řešením, ale uvažuje o možných alternativách a systematicky je hodnotí. psychologie strana 24 z 143


3) Dospívající je schopen vytvářet domněnky, které nejsou opřeny o reálnou skutečnost, jsou pouze možné (fantastické) a srovnává skutečné s pouze myšleným. 4) Dokáže aplikovat logické operace nezávisle na obsahu soudů – základ pro pochopení algebry či fyzikálních zákonitostí 5) Dokáže myslet o myšlení, vytvářet soudy o soudech. Nástup formálních operací umožňuje také nový způsob morálního hodnocení - objevují se častěji soudy, které berou ohled na druhého – tak je možné větší uplatnění principu vzájemnosti (reciprocity) jako principu spravedlnosti. Skořepa – v pubertě nahradí centrifugální zaměření (orientované na vnější svět) zaměření centripetální (zaměření na sebe). C) Emoční vývoj a socializace Havighurst – vývojové úkoly – hlavním úkolem této etapy je uvolnění přílišné závislosti na rodičích x navazování diferencovanějších a významnějších vztahů s vrstevníky obojího pohlaví. Emancipace od rodiny – čím hlubší, jistější jsou vztahy, které dítě k rodičům navázalo, tím snáze probíhá i cely proces emancipace nutný pro osobní zrání. Nejčastěji bývá přemístění citových vztahů doprovázeno přeháněním rozdílů v názorech a hodnotách rodičů a nových osob, k nimž se přiklání (vrstevníci) – revolta, kritika rodičů, stydí se za projevy jejich lásky, odmítají přílišnou kontrolu. Když se nepodaří uvolnit z přílišné závislosti – problémy – různá reakce (denní snění, láska obrácena v nenávist, regrese na infantilní závislost, uzavření vůči vrstevníkům..) Navazování vztahů k vrstevníkům – tou měrou , jak se dospívající emancipuje od rodiny, navazuje nové a diferencovanější vztahy k vrstevníkům. Rozšiřování vztahů bývá popisováno v několika stupních : 1) Skupinová izosexuální fáze – v období puberty – sklon vytvářet skupiny složené z jedinců stejného pohlaví, jedinci opačného pohlaví jsou aktivně odmítáni 2) Individuální izosexuální fáze – ozývá se potřeba intimního párového přátelství, kterou styk ve skupině neuspokojuje - výměna vlastních pocitů a osobní zkušenosti, svěřování se a sdílení nejsoukromějších pocitů druhého (přítele) 3) Přechodná etapa – ohlašování zájmu o druhé pohlaví (tápavý, bázlivý) – často CH i D zůstávají ve skupině, ale projevují zájem jen „na dálku“ 4) Heterosexuální fáze polygamní – na přelomu pubescence a adolescence se objevují skutečné vztahy CH a D. Převládajícím prvkem těchto vztahů bývá zvědavost a přání ujistit se o vlastní ceně a přitažlivosti. 5) Etapa zamilovanosti – o hodně později (konec adolescence, práh dospělosti) vztah jedince k druhému pohlaví vyústí v hlubokou vázanost, hlubší porozumění a oddanost založenou na shodných či doplňujících se rysech osobnosti. „Dospělost bez dospívání“ dospívající začínají žít sexuálním životem bez žádoucího emočního stabilního pouta – povrchně vplují do světa dospělých Sexualita v období dospívání - Autoerotické praktiky jsou obecně rozšířeny - První zkušenost s heterosexuálními styky mezi 14. – 16. rokem (polibek – fr. Polibek – sahání na prsa –..- petting – koitus). U nás – koitus okolo 17, 3 let. - Časnější zahájení sexuál. života bývá spojeno s kouřením a abusem alkoholu - Motivací pro první sex – CH : spíše zvědavost ,D: zvědavost + emoční vazba na chlapce - Obecně klesá věk prvního pohlavního styku a současně se sbližuje doba tohoto u D a CH – důsledek překonávání stereotypů psychologie strana 25 z 143


-

Předmanželské sexuální zkušenosti jsou univerzální – sex až po svatbě naprosto výjiměčně

Volba povolání – při volbě povolání jde o 2 související aspekty – z hlediska jedince (aby ho povolání uspokojovalo) a z hlediska společnosti (aby získala dobrého pracovníka) Jaide – 3 typy volby povolání: 1) Typ A – volí na základě přání a rozhodnutí rodičů či vnějších okolností bez zřetele na vlastní zájmy a sklony. 2) Typ B – má určitá přání, ale nejsou cílena na určité konkrétní povolání – rozhodnutí pod vlivem různého tlaku okolí 3) Typ C – volí podle osobního plánu založeného na osobních cílech, často předem promýšlených. Vývoj sebepojetí – úkolem je též dosažení jasného a stabilního pocitu vlastní identity. Hledání odpovědi na řadu otázek: - Kým jsem - Jaký jsem - Kam patřím - Kam směřuji - Jaké hodnoty jsou v mém životě nejvýznamnější Důležité je také hodnocení vlastního vzhledu, mladý člověk se o sebe a svůj vzhled začíná starat. Úroveň sebehodnocení na počátku dospívání prudce klesá a teprve kolem 15/16 roku začíná pozvolna narůstat.V tomto věku má AD. tendenci posuzovat se podle reakcí druhých na sebe samého /vrstevníci/. Hledání identity není jen pasivní poznávání sebe, ale bývá spojeno i s aktivní experimentací – AD. si zkouší různé postoje, různé výrazy obličeje, mění rukopis..snaží se usilovně být sám sebou, blížit se svému ideálu a směrovat zvoleným směrem všechny své projevy. Morálka se posouvá na postkonvenční úroveň – je však absolutní – přijaté normy platí pro všechny a za všech okolností a nekompromisně. Nalézt vlastní jedinečnost znamená odlišit se jasně od druhých, toto nalézání je proto spojeno se snahou o stále větší samostatnost, nezávislost na rodičích a společenské uplatnění. Specifické výchovné problémy dospívajících v dnešní společnosti 1) Rozpor mezi fyzickou a sociální zralostí – sekulární akcelerace posunuje dolní hranici dospívání, zatímco složitost společenských požadavků a nároky na profesionální vzdělání oddalují dosažení sociální zralosti. Výrazné je to v oblasti sexuální aktivity – AD. se pro ni cítí zralý a touží po ní, ale ze společenských důvodů ji musí odkládat. 2) Rozpor mezi rolí a statusem – sociální status = soubor práv a povinností, které určují postavení jedince ve společenské hierarchii. V jednoduchých společnostech – status = role x v složité společnosti (dnes) – rozpor (např. studenti) 3) Rozpor mezi hodnotami mladé a starší generace – převratné technické a společenské změny s sebou nesou rozdíly v názorech, hodnotách a postojích – starší generace lpí na svých hodnotách x mladá generace si hledá nové 4) Rozpor mezi hodnotami rodiny a vnější společnosti - rozpor mezi charakterem citových vztahů v rodině je během celého vývoje, v dospívání je však kritický. Dospívající již není vázán na normy a postoje svých rodičů – kritizuje, revoltuje.. V období dospívání je tedy velmi důležité přizpůsobení výchovného přístupu : - Poskytnout AD. taktní vedení s dostatkem volnosti pro rozhodování - Dostatek trpělivosti a tolerance pro citové výkyvy - Zajistit příležitost ke skutečné intimitě a podporovat pozitivní aktivity - Uznat jeho silné stánky a hodnotu pro druhé, Podporovat emancipační snahy PSYCHOPATOLOGICKÉ OTÁZKY VIZ. OTÁZKA 1B) PSYCHOPATOLOGIE psychologie strana 26 z 143


4A) MYŠLENÍ, MYŠLENKOVÉ OPERACE, TYPY MYŠLENÍ, VÝVOJ MYŠLENÍ PODLE J. PIAGETA, VZTAH ŘEČI A MYŠLENÍ, PORUCHY MYŠLENÍ, BLUDY, PORUCHY ŘEČI Plháková : Myšlení je vnitřní mentální děj, který nelze pozorovat přímo. V širokém slova smyslu ho lze definovat jako proces zpracování a využívání informací. Psychologové zkoumají myšlení z hlediska jeho hlavních funkcí: formování pojmů rozpoznávání a nacházení vztahů vyvozování závěrů z výchozích předpokladů (usuzování) řešení problémů vytváření něčeho nového Při myšlení provádíme myšlenkové operace s různými mentálními obsahy (reprezentacemi), k nimž patří vjemy, představy, pojmy, elementární myšlenky (propozice) či abstraktní znaky. K myšlenkovým operacím patří srovnávání, abstrakce, zobecňování atd. Výsledkem myšlení je nový poznatek. Lze se setkat s dělením myšlení na 3 základní druhy, přičemž rozlišovacím kritériem jsou psychické obsahy: myšlení konkrétní: manipulujeme s vjemy; využíváme ho při opravách, při vaření, při skladbě puzzle atp. myšlení názorné: mysl operuje s představami, nejčastěji vizuálními; využíváme ho když plánujeme jak zařídit byt, při řešení geometrických příkladů; hudební skladatelé se opírají o sluchové představy myšlení abstraktní : provádíme operace se znaky (symboly) - verbálními, matematickými či logickými. Z hlediska této klasifikace lze za nejběžnější druh abstr.m. považovat myšlení pojmové (manipulujeme s pojmy); dále pak je propoziční myšlení (jehož základem jsou propozice=výroky, tvrzení vyjádřené zpravidla ve verbálním kódu Podle převládajících mentálních operací lze myšlení dělit na analytické (rozčlenění celku na části; postup je podle DUNCKERA takový, že člověk, který má odpovědět na otázku, jakou barvu má střecha domu si tento dům nejprve celý představí, což mu umožní uvědomit si barvu střechy) a syntaktické (sjednocování či kombinace jednotlivostí do mentálního celku; závěr není podle Dunckera obsažen ve výchozích údajích, takže výsledek je něco nového) myšlení. Podle BRUNERA lze rozdělit analytické (postupuje se krok za krokem; kroky jsou explicitní a ten kdo přemýšlí o nich může povědět někomu druhému) a intuitivní (nepostupuje v jasně vymezených krocích založen na "vniknutí" do celého problému najednou) myšlení. POJMY: pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné. Z hlediska klasické (definiční) teorie pojmů, lze význam pojmu stanovit na základě souboru určujících rysů, které tvoří jeho jádro (babička - všechny ženy, které mají alespoň jedno dítě jež má alespoň jedno dítě). Ukázalo se nicméně, že někdy je obtížné stanovit určující rysy (např. rozdíl mezi svobodným mužem a starým mládencem). Eleanor ROSCHOVÁ dospěla k závěru, že lidé třídí různé objekty do pojmových kategorií na základě určujících rysů (typická babička je žena nad 50 s šedými vlasy). Tato teorie je známa jako teorie prototypů (nebo teorie rodinné podobnosti, family resemlance). Prototypy jsou nejlepší a nejjasnější příklady daného pojmu. Zjistila, že děti si některé druhy pojmů osvojují rychleji než jiné jedná se o pojmy basic level, které představují střední stupeň zobecnění (stůl, židle...) Seskupením pojmů basic level vznikají superordinate pojmy (nábytek). Na nejnižší úrovni se nacházejí subordinate pojmy, které se vyznačují přesnější specifikací. MYLŠENKOVÉ OPERACE: pojem zavedl do psychologie J. Piaget. myšlenkové operace lze definovat jako účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují k řešení problémů. Nejběžnější jsou manipulace s pojmy. Základní myšlenkovou operací je srovnávání (komparace), které vede ke zjišťování podobnosti. Myšlenkové operace lze rozdělit na psychologie strana 27 z 143


logické a heuristické. LOGICKÉ se řídí přesnými pravidly, která nesmíme porušit, chceme-li dospět k závěru. Výsledky lze hodnotit z hlediska správné-nesprávné nebo pravdivénepravdivé. Algoritmus je specifický postup; tvoří ho série kroků při jejichž dodržení dospějeme k správnému výsledku (pythagorova věta s jejíž pomocí můžeme vyřešit řadu geometrických úloh). Nevýhodou algoritmů je to, že kladou značné nároky na čas a úsilí tedy na myšlenkovou ekonomii. HEURISTICKÉ: lze je definovat jako soubor pravidel, které nám pomáhají zjednodušit problémy a najít cesty k jejich řešení. V angličtině se jim říká "rules of thumb" což lze přeložit jako pravidla určovaná "od oka". Baj vočko tak určujeme na co se zaměřit a na co ne. Výsledky lze hodnotit na rovině vhodné-nevhodné USUZOVÁNÍ: vyvozování závěrů z výchozích předpokladů. dvěma základními typy jsou indukce (při ní pátráme po určitém obecném pravidlu) a dedukce (z. obecných pravidel na specifické případy). Příklady deduktivního usuzování jsou konjunkce (A a B), negace (ne-A), disjunkce (A nebo B), implikace (jestliže A, pak B) a ekvivalence (A když a jen když B). Konfirmační zkreslení, confirmation bias (tendence selektivně vyhledávat to, co potvrzuje naše předpoklady). Úsudek an základě analogie: vyvození závěrů na základě podobnosti s obdobnou situací, jejíž řešení známe. ROZHODOVÁNÍ: proces výběru mezi několika různými možnostmi. HEURISTICKÉ STRATEGIE: přijatelnost (satisfacing) dané možnosti: člověk nevyhodnocuje všechny alternativy, ale akceptuje první přijatelnou možnost, která se mu namane. Heuristika reprezentativnosti: čím víc se daná událost, objekt nebo osoba podobný typickému příkladu (prototypu) dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Využívají ji lékaři a kliničtí psychologové při stanovování diagnózy. Ignoruje ovšem zdroj informací, který se nazývá poměrný výskyt (base rate) posuzovaných alternativ ve vnějším světě (zaměstnanců obchodních firem je víc než knihovníků). Uplatňuje se také při posuzování průběhu náhodných událostí. PO častěji určili jako "náhodnější" sérii OPPOPO1 než PPPOOO (zřejmě více vystihuje "náhodnost", jakkoli je matematicky pravděpodobnost výskytu stejná). Z toho také vychází tzv. hráčský klam (gambler´s fallacy): pokud sekvence náhodných událostí vypadá nenáhodně zvyšuje se pravděpodobnost, že dojde k obratu (např. pokud 5x za sebou padne červená je pravděpodobnost, že po 6 padne černá vnímána jako větší než při první hře, jakkoli je stejná - tedy ½ při dvou barvách). Heuristika založená na dostupných informacích: posuzujeme pravděpodobnost určitého jevy na základě toho, jak snadno si vybavíme z paměti jejich relevantní příklady. Rozhodujeme se na základě toho, co nás napadne. Efekt kognitivního rámce: posuzování určitých jevů i rozhodování výrazně ovlivňuje slovní či jiný kontext. MENTAL SET (mentální nastavení, Einstellung) = lpění na osvědčených myšlenkových postupech. Zkuste si následující: máte za úkol spojit čárami (přímky, křivky...) jedničky, dvojky a trojky aniž by se jednotlivé čáry dotýkali či křížili navzájem či procházeli čtverci s čísly a nesmí opustit rámec:

zvláštním druhem mentálního nastavení je funkční fixace, která se projevuje především při řešení praktických problémů. Opakovaným užíváním určitých předmětů vzniká přesvědčení, že každý předmět má určitou funkci, což lidme brání použít ho v případě méně obvyklým způsobem. 1

O=orel, P=pana.



TVOŘIVOST: konvergentní (umožňuje vyvozování závěrů na základě logického uvažování) a divergentní (vede k hledání alternativ) myšlení VÝVOJ PODLE PIAGETA (FF UK): Piagetova teorie psychické ontogeneze -asi v 67 letech napsal pod nátlakem praxe svou periodizaci -zaměřil se na kognitivní struktury (percepce, paměť, představivost, učení) -zajímá ho jak dítě chápe svět, řeší problémy, jak se učí, jeho představivost, jak plánuje akce, jak získává schopnost záměrně ovlivňovat děje v okolí, kdy/jak rozumí stejnosti předmětů, jejichž obraz se v průběhu manipulace a observace mění Kognitivní vývoj ovlivňují jak faktory biologické, tak faktory prostředí. V jeho teorii se setkáváme s pojmy asimilace, schema, akomodace. Pod pojmem asimilace chápeme způsob, kterým dítě přijímá novou informaci. Schémata jsou sekvence určitých akcí, dějů. Jak vzniká prvotní schéma chrastítka? Dítě se na chrastítko podívá, vezme jej do ruky a zaštěrchá. Jak vzniká schéma kačenky? Zase se na předmět podívá a vezme do ruky a zkusí zaštěrchat a poslouchá, jenže kačenka neštěrchá. Tak se utváří postupně schémata. Akomodace je pojem, kterým označujeme právě tu změnu schématu, ten určitý proces. Dítě již anticipuje a tak schémata velice rychle mění. To mu umožňuje rychlou adaptaci. senzori-motorické st. (2 r.) – Děti se zabývají vztahy mezi aktivitami a následky těchto aktivit. Prostřednictvím těchto experimentů začínají utvářet pojem sebe sama, jako jedince odděleného od vnějšího světa. Dítě v tomto období odlišuje sebe od objektů, rozeznává sebe jako aktivního činitele a začíná jednat záměrně. Například tahá za stuhu, aby hýbalo hračkou, nebo třese chrastítkem, aby dělalo hluk. Dosahuje pojmu trvalého objektu, to znamená, že si uvědomuje, že objekty dále existují, i když nejsou přítomné pro bezprostřední smyslové vnímání. předoperační st. (2-7 let) - V tomto období se dítě učí užívat jazyk a vytváří objektní reprezentace pomocí představ a slov. Myšlení je stále egocentrické, má obtíže s uvědomováním si názorů druhého.Třídí předměty podle jednoho rysu, například dává dohromady všechny červené hračky nezávisle na jejich tvaru, nebo všechny kostky nezávisle na jejich barvě. Slova mohou reprezentovat věci nebo skupiny věcí a jeden objekt může reprezentovat jiný. Dítě nechápe operace, pravidla. Operace je myšlenkový postup ke zpracování informací, který je reverzibilní (může například nějakou skládačku rozložit i složit). Děti nejsou schopny zaměřit pozornost na více než jeden aspekt situace současně; dominují zrakové dojmy (např. změna vizuální znamená více než hmotnostní). stadium konkrétních operací (7-12) - Děti umí logicky přemýšlet o objektech a událostech, ovládají různá konverzační pojetí a začínají používat stále nové logické operace. Dokáží utvářet mentální reprezentace. Ve stadiu konkrétních operací používají abstraktní pojmy, ale pouze ve vztahu ke konkrétním objektům. Chápe stálost počtu v šesti letech, množství v sedmi letech a hmotnosti v devíti letech. Třídí předměty podle různých vlastností a dokáže je seřadit podle jedné vlastnosti, například velikosti. stadium formálních operací (11-12) - v podstatě stejný způsob myšlení jako dospělý. Jsou schopny uvažovat v čistě symbolických pojmech, používají formální myšlení: zvažují všechny možnosti (následky hypotéz, potvrzování platnosti či jejich vyvracení) - to je pro toto stadium předpoklad. Dítě dokáže myslet logicky o abstraktních pojmech a systematicky testovat hypotézy. Zabývá se abstrakcí, budoucností a ideologickými problémy. Stadia vývoje inteligence Postupný vývoj inteligence rozdělil Piaget do čtyř kvalitativně odlišných vývojových stadií s množstvím etap v každém stadiu. Kognitivní vývoj dítěte prochází těmito stadii prochází neměnnou posloupností. Každé stadium se vyznačuje určitou kognitivní strukturou a zvláštní strategií, jimiž se dítě snaží uspořádat si svou zkušenost a porozumět jí. Senzomotorické stadium (narození – 2 roky) Senzomotorická inteligence tvoří základ myšlení a na myšlení v dalším vývoji působí prostřednictvím vjemů a praktických postojů. Senzomotorická inteligence přechází v zhruba psychologie strana 29 z 143


ve druhém roce ve stadium předoperační. Akt senzomotorické inteligence nesměřuje ještě ke skutečnému poznání, nýbrž k praktickému uspokojení. Nesnaží se ani vysvětlovat, ani třídit, ani konstatovat věci pro ně samy, nemá nic společného s hledáním pravdy. Senzomotorická inteligence je tedy inteligence prožívaná, vůbec ne reflexivní. Tato inteligence pracuje pouze se skutečnostmi, ve velmi krátkých vzdálenostech mezi subjektem a předměty. Obecně platí, že děti získávají informace o sobě a okolí na základě vývoje motoriky a senzorických procesů. A) Substadium reflexní aktivity (1. měsíc) Novorozenec reaguje na podněty jednoduchými reflexy. To jsou sací, uchopovací a další pudové reflexy. Dítě se akomoduje na nové prostředí. Používá vrozená schémata a podle zkušenosti je mění či přizpůsobuje. Například na základě schéma prsní bradavky, vytváří nové schéma dudlíku, savičky. B) Substadium primárních cirkulárních (kruhových) reakcí (1. – 4. m) Dítě začne postupně koordinovat zrak a hmat a tudíž vznikají nové formy chování, které tvoří přechod mezi jednoduchým zvykem a inteligencí. Dítě náhodou objeví něco, co ho uspokojuje, tyto situace opakuje a postupně v nich získává zdatnost. Termín kruhová reakce pochází od J. M. Baldwina. Primární cirkulární reakce se týká vlastního těla. Dítě se koncentruje na vlastní tělo a jeho projevy. Jde buď o činnost reflexní nebo aktivity, které v této době dozrávají. Dítě dělá pohyby nohou, rukou, které jsou však neplánované. Pokud určitá činnost dítě zaujme, mnohokrát ji opakuje. Například cucání palečku. Tyto činnosti jsou zaměřeny na vlastní těle. Musíme si uvědomit, že taková činnost není ještě vůbec zaměřena k cíli. C) Sekundární kruhová reakce (4. – 8. m) Zásluhou uchopování se činnost začíná zaměřovat k vnějším předmětům. Dítě zatahá za stužku, zachrastí chrastítka zavěšená v kočárku. Dítě je výsledkem překvapeno a celou proceduru opakuje. Toto chování nemá předem daný cíl a nemá nic společného s úplným aktem inteligence. V tomto stadiu dítě ještě neumí sejmout ubrousek z hračky, aby se k ní dostalo. Ukrytím hračky pod ubrousek přestává hračka pro dítě existovat. Když dítěti v této fázi vývoje podáme láhev dnem vzhůru, pokouší se sát dno, nevidí-li dudlík na druhém konci lahve. Jestli-že ho vidí, láhev obrátí. I když však otáčíme před dítětem láhev tak, aby to vidělo, avšak dudlík po otočení vidět není, dítě nedokáže náš pohyb zopakovat a láhev otočit dudlíkem vzhůru. Dítě tudíž ještě nedokáže zachovávat tvar předmětu. Když v tomto stadiu vidí dítě předmět, pohybující se po přímce ABC, přičemž v bodě C je schován za plentou, nehledá jej dítě v bodě C, nýbrž znovu v bodě A. Většina dětí již sedí i lezou. To umožňuje větší zájem o své okolí. Všímáme si přechodu od orientace na vlastní tělo k orientaci na okolí. Dítě rádo manipuluje s předměty v jeho okolí. Vlastní aktivita je přestává bavit, přestává být cílem, stává se prostředkem. Příklad: Kopnu do postýlky a štěrchátko se rozštěrchá. Primární reakce je úsměv dítěte, sekundární reakce je úsměv matky. Dítě pořád úsměv opakuje. K primární reakci dochází převážně díky motorické reakci, mluvíme o tzv. MOTORICKÉM VÝZNAMU. Jednání stále není orientováno na cíl. Cíl je totiž odhalen úplnou náhodou. D) Koordinace sekundárních schémat (8. – 10. m) Př. Aby se dítě zmocnilo předmětu za plentou, odstraní nejprve plentu a poté uchopí předmět. Tato úroveň nastává od osmého až desátého měsíce. Cíl je při tomto chování kladen dříve než prostředky, neboť dítě nejprve chce uchopit předmět, teprve potom odstraňuje zástěnu, akce jsou tudíž plánované a dítě při nich zkouší koordinovat již dříve naučená schémata. Teprve na této úrovni se začíná mluvit o skutečné inteligenci. Tato inteligence však nevynalézá, neodkrývá nové prostředky, jen používá známých prostředků za nepředvídatelných okolností. Umístíme-li v tomto stadiu hračku pod polštářek a poté ji před zraky dítěte přesuneme za knížku, hledá dítě hračku nejprve pod polštářkem, jako by očekávalo, že se hračka znovu vrátila do své původní polohy. Předmět je tedy spojen s celostní situací, která je charakterizována právě dokončenou úspěšnou činností. E) Substadium terciálních cirkulárních reakcí (12. – 18. m) Dosavadní asimilační schémata dítěte jsou neustále akomodována k vnějším datům. Tato akomodace je však dítěti spíše vnucována, než by ji vyhledávalo. Nové momenty, které se psychologie strana 30 z 143


náhodně objevují, jsou buď zanedbávány, nebo asimilovány do starých schémat a reprodukovány kruhovou reakcí. V tomto substadiu však přichází okamžik, kdy je novost zajímavá pro sebe samu. Nový fakt však musí být dostatečně podobný známému, aby zaujal, a dostatečně odlišný, aby nezevšedněl. Dítě tedy dospívá k objevu nových prostředků a vypracovává řadu forem chování, které označujeme jako inteligentní. V tomto stadiu se objevuje u dítěte tápání. Děti objevují, zkoumají, je tu jakási tendence po všem novém. Dítě už nechce pouze opakovat. S chůzí se rozvíjí především zvídavost. Děti se orientují na nové objekty. V tomto období dochází velmi často k nebezpečným úrazům. Děti na sebe mohou něco strhnout, polít se a podobně.V této fázi dítě sleduje, co jejich jednání vyprovokuje. Inkorporuje do své reakce i dospělého. Děti hledají nové způsoby chování, experimentují, až do doby, než najdou nejefektivnější způsoby dosažení cíle. Například dítě stoupne na kačenku, ta zapíská. Píská kačenka i nad hlavou, píská u bříška? Dítě objevuje, zkouší. F) Objevování nových postupů prostřednictvím mentálních kombinací (18. – 24. m) Dítě vynalézá postupy, které dosud neznalo. Toto stadium je vrcholným stadiem senzomotorické inteligence a zrcadlí se vněm předcházející vývoj. Dítě dochází k postupům řešení v hlavě, bez nutného zkoušení. V náznacích se již u dítěte začíná objevovat představa. (Dítě předstírá, že spí, přitom je bdělé.). Od počátku tohoto stadia je dítě schopno symbolického. Dítě již bez větších problémů předvídá. Dítě vytváří symbolické mentální reprezentace událostí a tak mohou uvažovat o jednání, ještě před tím, než ho zahájí. Už pomalu chápou příčinu a následek. Jsou schopny imitovat jednání, bez ohledu na to, zda imitovanou osobu právě vidí, či nikoliv. Na tomhle principu je založena i hra. Mentální reprezentace jim umožní zkoušet jednotlivá řešení a vyloučit ty, které nebudou funkční. Předoperační stadium (předpojmové, symbolické) (3. – 6. rok) Ze senzomotorické roviny přechází myšlení na rovinu reflexivní. K tomu je zapotřebí splnění tří podmínek: Zvýšení rychlosti, které umožňuje, aby splynuly v jeden současný celek znalosti, které jsou vázané na postupné fáze činnosti. Uvědomění vlastních postupů činnosti, nikoliv pouze žádaných výsledků. Násobení vzdálenosti, které umožňuje, aby činnosti se skutečnými věcmi přešlz v činnosti symbolické. Od posledních stadií senzomotorického období dovede dítě napodobovat některá slova a dávat jim globální smysl, ale teprve koncem druhého roku života se začne soustavně učit řeči. Řeč si dítě vytváří ve stejné době, kdy si vytváří symbol. Piaget zde vysvětluje rozdíl mezi symboly (a znaky) a příznaky (a signály). Příznak – Stopy na sněhu jsou pro lovce příznakem zvěře. Viditelný konec předmětu je pro dítě příznakem předmětu. Signál – Objektivní jev, který předchází události (houkání vlaku za zatáčkou signalizuje, že vlak přijede.) Symbol – Zakládá se na znaku podobnosti mezi označující a označovanou skutečností. (Kus dřeva se může se může stát autíčkem, panenka může být miminkem.) Symbol začíná až s představou oddělenou od vlastní činnosti. Znak – Vytváří se dohodou. Rodící se myšlení jednak v tomto stadiu prodlužuje senzomotorickou inteligenci, jednak se opírá o vynalézání symbolů a o objevování znaků. Dítě si často hraje pomocí symbolické nebo napodobivé hry. a) Substadium předpojmové (předoperační) (2. – 4. rok) Dítě spojuje předpojmy s prvními slovními znaky, jichž se učí užívat. V činnosti dítěte se stále více prosazují symbolické činnosti. Ani výskyt symbolické činnosti však neznamená, že by dítě bylo schopno tvořit pojmy tak, jak to dělají děti starší. Dítě ve věku 2-3 let nerozlišuje slimáka od slimáků, nedovede odlišit, zda slimáci, s nimiž se setkalo na procházce je jediné individuum či třída odlišných jedinců. Myslí si, že se slimák objevuje znovu na různých místech. Dítě ještě neumí tvořit generické pojmy (říká všem mužům táta), ani neumí činit psychologie strana 31 z 143


tranzitivní úsudky (A je větší než B, B je větší než C, A je větší než C). Forma jeho usuzování se nazývá transduktivní (Sternův termín), neboť vede od jednoho případu k jinému (jelikož jsme jeli autobusem do města za tatínkem, všechny autobusy jedou za tatínkem). Ačkoli je tento způsob myšlení nesprávný, je jasným důkazem snahy dítěte porozumět světu. B) Intuitivní stadium/předoperační stadium názorného myšlení(4. – 7. rok) Dítě se pomalu dostává ze symbolické nebo předsymbolické fáze až na práh operací. V tomto stadiu uvažují děti pomocí polosymbolické formy myšlení tzv. názorným usuzováním. Děti v tomto stadiu ještě nejsou schopny operací (reverzibilita, konzervace – viz pokusy). Toto stadium bylo Piagetem a jeho spolupracovníky nejvíce zkoumáno. Uvedu některé pokusy prováděné Piagetem a jeho kolegy: Pokus č. 1.: Dvě sklenice jsou naplněny stejným množstvím korálků, o čemž je dítě přesvědčeno. Obsah jedné sklenice přesypeme do sklenice jiného tvaru, takže hladina korálků je výše než u první sklenice. Dítě tvrdí, že počet korálků se změnil. Hlavní kognitivní struktury, které dítě v intuitivním substadiu uplatňuje, nazývá Piaget egocentrismus, centrace a ireverzibilita. Egocentrismus – vyznačuje se neschopností vidět svět jinak než ze sebestředného, subjektivního hlediska. Roto jsou děti v tomto období neschopny být ve svém myšlení kritické, logické nebo realistické. Děti si ještě neuvědomují, že mohou být i jiná hlediska než jejich vlastní. Experimentálně se to dokazuje tak, že když má dítě vyjmenovat členy své rodiny, nejmenuje sebe. Proti Piagetově pojetí egocentrismu existuje mnoho výhrad (Ch. Bühlerová, S. Isaacová). Kritizována je zejména Piagetova klinická metoda, kterou použil, dále v tom, že děti reagují na reakci druhého, což teorii egocentrismu trochu tupí hrany. Centrace – soustředění pozornosti pouze na jeden znak situace a opomíjení ostatních, ať jsou jakkoli důležité. (Pokus s modelínou). V důsledku centrace děti nejsou schopny konzervace. Nedokážou ještě pochopit, že množství plastelíny je zachováno, ať se s ní stane cokoliv. • Ireverzibilita – zahrnuje neschopnost postupovat zpětně ke svému výchozímu bodu. Sečte –li dítě, že dvě a tři je pět, nedokáže operaci obrátit a říci, že pět bez tří je dvě. Stadium konkrétních operací (7. – 11. rok) V tomto velmi důležitém stadiu se názorné představy mění v konkrétní operační soustavy. K vysvětlení tohoto přechodu používá Piaget opět teorie grupování (seskupování). Děti jsou schopny uspořádat předměty pravé logické třídy a tak jim grupování umožňuje vysvětlovat si vlastní zkušenost, řešit problémy a utvářet si realističtější obraz o světě. V tomto okamžiku jsou totiž názorné vztahy dané soustavy již grupovány. V období kolem sedmého a osmého roku života se vytváří schopnost operačního grupování a dítě se tedy přesouvá do stadia operací. V tomto období však děti mohou využívat pouze konkrétní zkušenosti (odtud konkrétní operace). Děti dokážou formulovat hypotézy v nepřítomnosti názorných předloh pouze tehdy, mají-li již zažitou zkušenost s tou formou. Tyto operace jsou tudíž vázány na činnost. Dětské myšlení se v tomto období stává méně egocentrickým a děti získávají schopnost decentrování a zvratnosti. S decentrací pak nastupuje konzervace (nejprve jako zachování látky, v deseti letech zachování váhy a teprve až ve dvanácti letech zachování objemu). V tomto období nastupuje též to, co Piaget nazývá seriace (schopnost uspořádat předměty do pořadí). Stadium formálních operací (12 let a výše) Formální myšlení se rozvíjí během adolescence. V protikladu k dítěti adolescent uvažuje o všem možném nezávisle na přítomnosti (co by bylo, kdyby) a jeho teorie se točí zejména kolem věcí , s nimiž dospívající ještě zkušenosti nemají. Kolem dvanácti let jsou lidé schopni uvažovat hypoteticko – deduktivně, do této doby zůstává dítěti nedostupná formální logika i matematická dedukce. Plháková :JAZYK A MYŠLENÍ: Důležité UNIVERZÁLNÍ VLASTNOSTI LIDSKÝCH JAZYKŮ: 1/ produktivita (lze kombinovat základní složky jazyka, což umožňuje psychologie strana 32 z 143


vyjadřování myšlenek); 2/ strukturovanost (každý jazyk je strukturován podle gramatických pravidel); 3/ arbitrárnost (mezi slovy a jejich významy obvykle neexistuje žádný vnitřní vztah); 4/ dynamičnost (jazyky se neustále vyvíjejí). ZNAKY A SMYBOLY: Saussure rozlišil dvě základní položky jazykového znaku: 1) označující (signifikant) zvuková nebo psaná podoba slova; 2) označované (signifikát) to k čemu se slovo vztahuje. Označování je proces během něhož se k sobě obě komponenty váží a dohromady vytvářejí jazykový znak. Znaky lze dělit na: Ikony (mezi ikonickým znakem a předmětem existuje podobnost - obrazy atp.); Indexy (spojuje je skutečný vztah - stopy v písku, kouř, který je znakem ohně); Symboly (spojuje je konvence - jazykové znaky, matematické symboly) Pojmové myšlení úzce souvisí s řečí. Vztah mezi nimi je však poměrně složitý a existují rozdílné názory. Monistická teorie se tak např. domnívala, že myšlení je tiché mluvení a řeč je hlasité myšlení (J. Watson - domníval se, že to co zakoušíme jako verbální myšlení není nic jiného než počitky vyvolané nepatrnými pohyby řečového aparátu, jež jsou příliš slabé aby vedly k vydávání slyšitelného zvuku). Nicméně podle většiny teoretiků jsou myšlení a řeč dvě různé funkce, které spolu těsně souvisejí a vzájemně se ovlivňují TEORIE LVA VYGOTSKÉHO: u dospělých je nástrojem myšlení tzv. vnitřní řeč, která se liší od vnější tím, že je zkrácená a útržkovitá. Význam složitých myšlenek tak může být zachycen v několika málo slovech. To co se v řeči rozvíjí sukcesivně, to je v mysli obsaženo simultánně. HYPOTÉZA JAZYKOVÉ RELATIVITY (SAPIR-WHORFOVA HYPOTÉZA): jazyk, který příslušníci určitých kultur používají ovlivňuje jejich způsoby myšlení. Reálný svět je podle nich do značné míry nevědomě vestavěn do jejich jazykových návyků. Lidé poznávají svět vždy prostřednictvím určitého jazyka, a proto světy, v nichž žijí, jsou různé světy, nikoliv stejné světy označené rozdílnými nálepkami Hill: HJR pro svou silnou verzi (slovní zásoba a mluvnice jsou zdrojem pro myšlení; jedinec může vnímat svět a přemýšlet o něm jedině prostřednictvím pojmů) není moc důkazů. Slabší verze HJR tvrdí, že jazyk pouze ovlivňuje myšlení a vnímání, avšak neurčuje je - může tak např. zaměřovat pozornost k určitým způsobům vnímání, pojmům, atribucím; činit některé způsoby myšlení snadnější než jiné (Bloom: díky tomu, že v Aj existuje vyjádření neskutečné podmínky /kdybych byl býval/, jež v čínštině není, hypotetické úsudky prováděli lépe mluvčí angličtiny než čínsky hovořící /98% proti 7% správně) FORMÁLNÍ PORUCHY MYŠLENÍ A) Poruchy dynamiky myšlení (kvantitativní) a) útlum myšlení 1. bradypsychismus: utlumena i ostatní duševní a tělesná aktivita, je oslabena paměť, intelektové funkce, emoční reaktivita, fyziologicky se pozoruje při únavě 2. záraz myšlení: zástava myšlení pro nedostatek přísunu představ, jde o narušení kontinuity myšlení 3. mutismus: útlum myšlení, který má svůj odraz v postižení řečových projevů, v rámci katatymního syndromu; rozlišujeme expresivní (útlumový proces ohraničen na motorický analyzátor, neschopnost verbalizovat myšlenky) a receptivní formu (difúzní útlum, myšlenkové procesy neprobíhají). 4. aphrasia voluntaria: od mutismu se liší úmyslným mlčením; jde o různě motivované odmítání mluvit (u psychotiků jako důsledek imperativních halucinací, u hysterických poruch, u dětí), často jde jen o efektivní mutismus vůči určitým osobám. b) zrychlené myšlení 1. myšlenkový trysk: vystupňovaná forma zrychleného myšlení, zcela neproduktivní, rychlé střídání cílů v závislosti na vnějších podnětech nevede k žádným závěrům 2. tachypsychismus: vystupňována dynamika v myšlení, emoční reaktivitě, subjektivním prožitkům lehké výbavnosti představ, průběhu intelektových operací psychologie strana 33 z 143


3. pseudoinkoherence: neschopnost verbalizovat myšlenkový proces při zvýšené dynamice myšlení, nedokončování vět, střídání předmětu hovoru, inkoherence zdánlivá. 4. logorea: zrychlené myšlení má svůj odraz v řeči a jiných psychomotorických projevech, např. rychlý spád řeči, překotné mluvení v rámci manického syndromu. B) Poruchy strukturálních mechanismů (kvalitativní) 1. perseverace/ulpívavé myšlení: opakování slov, představ, používání těchto v nevhodných souvislostech, fyziologicky při únavě, patologicky při organických poškozeních mozku, organických psychosyndromech, u oligofreniků. 2. nevýpravné myšlení: porucha řídícího elementu myšlení, ulpívání na představě, kolem níž se asociují představy, které zpomalují nebo zastavují proces myšlení, patologicky při organickém postižení CNS (epilepsie, demence, oligofrenie). 3. zabíhavé myšlení: dosahuje svého cíle přerušovaně a oklikami, rušení hlavní myšlenky vedlejšími, při poruchách paměti a při úbytku intelektu ve stáří. 4. hentismus/vnucené myšlení: obsahy myšlení jsou náhodné a vybavují se bez přání či aktivity, tok myšlenek prožíván jako cizí, u organických poškození CNS (trauma, infekce), u schizofrenie, součástí psychického automatismu a syndromu Kandinského-Clérambaulta. 5. Rezonérství/plané mudrování: neplodné úvahy psychotiků o bezvýznamných skutečnostech, často u hebefreniků. 6. symbolické myšlení, magické: patologicky: vytváření individuální symboliky rozdílné od běžně užívané, a proto okolí nesrozumitelné, u psychóz paranoidního typu, u schizofrenie, v rámci obsedantního myšlení 7. paralogické/dyslogické myšlení: propojování jevů přes nepodstatné znaky, náhodné asociace, myšlení se jeví defektním, nesrozumitelným, ale po formální a gramatické stránce nemusí být narušeno 8. abstrahující myšlení: vytrhování části skutečnosti a její spojování do nepatřičného celku s jinou skutečností, a to z hlediska časové dynamiky i obsahu 9. aglutinující myšlení: vytváření nových pojmů na základě k sobě nepatřících pojmů a představ, vznikají neologismy 10. katatymní a holotymní myšlení: zkreslené pod vlivem emotivity 11. ovládavé myšlení: v myšlení opakovaně a po delší dobu vystupuje určitá myšlenka nebo představa, bývá emočně nabitá a přisuzuje se jí zvláštní význam, může po delší dobu ovlivňovat jednání, nemusí být příznakem duševní choroby, u disharmonických osobností, někdy úvod k rozvoji bludu. 12. obsedantní/anankastické myšlení: vnucování myšlenek do vědomí, nemožnost je potlačit, neodůvodněnost a nesmyslnost uvědomována, nemocný zaujímá kritický postoj, obsah obsesí různý; nemocný nucen uvažovat o bezvýznamnostech, často patologické pochybnosti (o pochopení úkolu, otázky), kladení stejných dotazů, snaha precizní formulace otázek (předcházení nedorozumění), kontrola vlastní činnosti, někdy aritmomanie (počítání věcí), onomotomanie (opakování jmen osob, které jsme viděli), anankastické projevy mají často konkrétní rys (situace, myšlenka, představa navozuje protikladnou tendenci, než odpovídá situaci); nutkavé myšlenky i u zdravých lidí, jinak u neuróz, psychóz a psychopatických osobností. 13. nekultivované myšlení: souvisí s nedostatečnou zásobou pojmů: a) vrozená forma: důsledek nehostečného vývoje a diferenciace pojmů b) získaná forma: souvisí s odbouráním a úbytkem intelektu v rámci organického psychosyndromu nedostatečná soudnost, kritičnost, neschopnost rozlišit podstatné, záměrné.



14. introvertované myšlení: ponoření se do vnitřního světa, odstup od reality, kontakt s vnějším světem zůstává zachován, objektivní skutečnost není přehodnocována, schopnost rozlišit realitu od fantazie zachována. 15. autistické myšlení: přerušen kontakt mezi subjektivním světem nemocného a objektivní realitou, subjektivním obsahům připisuje nemocný charakter objektivní reality a stávají se pro něj kritériem hodnocení osob, událostí a jevů, zájem o okolní svět postupně ztrácí, komunikace se narušuje, nemocný je k okolí netečný, zcela soustředěn na svůj svět, u pokročilejší schizofrenie 16. inkoherentní(nesouvislé) myšlení: uvolnění asociačních a logických vazeb, narušena kontinuita formálně strukturálních mechanismů a obsahové souvislosti, výsledkem je chaotické myšlení, kdy slova a věty jsou volně řazeny vedle sebe a nelze jim porozumět, dynamika myšlení není zrychlená. Vzniká-li na bázi porušeného vědomí (amence, obnubilace, delirium), hovoříme o zmateném myšlení, je ovlivněno primární poruchou vědomí, střídají se pestré a fantastické představy snového charakteru, které si nemocný neuvědomuje, neprochází jeho vědomím. Při neporušeném vědomí hovoříme o roztříštěném myšlení (rozbíhavé, rozjíždivé – podle stupně postižení), dochází k narušení kontinuity myšlení v důsledku hlubokých chorobných změn, k uvolnění vazeb mezi jednotlivými psychickými funkcemi, rozjíždivé myšlení není možné bez hlubokého postižení osobnosti (u schizofreniků rozpad osobnosti), při schizofozii (slovní salát). 17. Vztahovačné myšlení: neutrálním jevů, zážitkům a situacím připisujeme zvláštní význam ve vztahu k vlastní osobě, jde o poruchu hodnocení vztahu mezi jevy vnějšího světa. - primární: odvozená přímo z poruchy myšlení - sekundární: důsledek poruch jiných psychických funkcí OBSAHOVÉ PORUCHY MYŠLENÍ C) Bludy Blud je mylný závěr myšlení, podmíněný poruchou myšlení při duševní nemoci, nemocný je o správnosti tohoto závěru nevýhradně přesvědčen. Kritéria pro ohraničení bludu: 1. obsahová zvrácenost 2. nevývratnost 3. chorobný vznik 4. vliv na jednání Omyl vzniká tím, že zaměníme podobnost za shodnost, omyl lze korigovat poučením nebo vlastní zkušeností. Bludy pocházejí z vnitřních potřeb a lze je srovnat s vírou (od víry se liší tím, že se týkají jen jednotlivce a vztahují se na okolnosti a věci, které jsou u zdravého přístupné korekci). Bludné vnímání: změna významu vnímaného. Bludné ladění: obtížně definovatelný stav, který může předcházet bludnému vnímání, není však rozhodující pro jeho pozdější rozvoj. a) Bludy podle obsahu α) Bludy expanzivní - vyznačují se přeceňováním vlastní osoby, schopností, možností a významu činností 1. extrapolační bludy: přesvědčení o nadání schopnosti a vlastnostmi, které překračují hranice lidských možností 2. megalomanické bludy: přeceňování vlastní osoby a jejího významu (zvláštní poslání) psychologie strana 35 z 143


3. originální bludy: přesvědčení o vznešeném původu, vlastním rodičům byl ukraden a k současným dán jen na vychování 4. inventorní bludy: přesvědčení o nevídaném objevu, vynalezení významných věcí 5. bludy reformátorské – pocit povolanosti uspořádat svět, zajistit mír 6. bludy religiózní/kosmické- nemocný se cítí být vyšší bytostí/bytostí z jiné planety ) Bludy depresivní 1. podceňování vlastní osoby, schopností, možností a významu; nemocní se považují za nicotné, ztracené, slabé 1) Mikromanický blud – podceňování významu vlastní osoby, pocit zbytečnosti, bezvýznamnosti, je všem na obtíž 2) Autoakuzační blud – sebeobviňování za různá neštěstí ve svém okolí a ve světě 3) Insuficienční blud – spojen s přesvědčením o úplné neschopnosti k jakékoliv aktivitě; ničemu nerozumí, nic neumí, všechno dělá špatně 4) Blud obranný – přesvědčení o blížícím se neštěstí 5) Blud urinační – přesvědčení o absenci veškerých prostředků (peněz) 6) Blud nihilistický – vystupňování mikromanického bludu až do popírání existence; nemocný tvrdí, že jeho existence je zdánlivá 7) Blud enormity – obrana z přivození neštěstí nebo smrti součinností či funkcí svých orgánů 8) Blud eternity – přecenění vlastní osoby a jejích schopností s představou tragických důsledků; nemocný bude žít věčně, nemůže zemřít a bude muset snášet svou nicotnost a své zoufalství 9) Blud hypochondrický – přesvědčení o nemoci; často i bizardní obsah (kámen místo srdce) ) Bludy paranoidní 2. vztahovačnost k vlastní osobě 1. Perzekuční blud – nemocný vztahuje na sebe, co se kolem něj děje, a domnívá se, že je to proti němu zaměřeno; myslí si, že je poškozován; při stupňování představ se cítí událostmi ohrožen a pronásledován; nemocný, často hledá ochranu u úřadů, píše sdělovacím prostředkům, stěžuje si na vyšších místech – kverulační blud; někdy nemocný bere nápravu do svých rukou a stává se agresorem 2. Blud žárlivosti – přesvědčení o nevěře partnera; častěji u mužů 3. Blud erotomanický – častěji u žen; přesvědčení o neodolatelnosti; často v kombinaci s perzekučním bludem – s přistoupením agrese napadání i lidí blízkých domnělému nabadateli b) Bludy podle postižení psychických funkcí ) Poruchy emotivity –výrazný afektivní prožitek u katatymního bludu; senzitivní blud senzitivní vztahovačnost se rozvíjejí na bází tří faktorů: struktura osobnosti prostředí zážitek musí jít o senzitivní osobnost s městnáním afektu, s velkou zranitelností a současně touhou po uplatnění; jde o prostředí, kde je možnost zvýšení kontroly jedince; zážitek musí být zahanbující a navozovat pocity viny -okolí se na bludu nemocného jedince většinou nepodílí, jinak mluvíme o „folie a deux, a trois“ podle počtu zainteresovaných osob -folie simultaneé – současné a nezávislé objevení se bludu a jeho další rozvoj u dvou blízkých jedinců -folie imposeé – nemocný s bludy ovlivní osoby ve svém okolí, které začínají produkovat bludy stejného obsahu; přenos se uskutečňuje převážně na lidi závislé a intelektově chudší oproti šiřiteli; po odstranění šiřitele bludy u ostatních mizí psychologie strana 36 z 143


-folie communiqueé – vzájemný rozvoj bludu, na němž participují oba jedinci stejně; rozdělením nemocných blud nemizí – konformní blud -holotymní (syntonní) blud – je shodný s charakterem emoční poruchy (například mikromanický blud u melancholie) Poruchy vnímání – oneiroidní blud –halucinatorní blud, jemuž porucha vědomí dává charakter snu Poruchy osobnosti – při rozvoji každého bludu je přítomna určitá porucha osobnosti; je-li postiženo jáství, vznikají zvláštní formy depersonalizace (pocit změny v podstatě osobnosti) – metabolický blud; blud metamorfózy – nemocný se cítí být měněn působením různých sil (například zooantropie – změna ve zvíře; lakantropie – změna ve vlkodlaka) c) Bludy podle skloubenosti - dynamika bludu – vzniká, rozvíjí se, vrcholí a ustupuje - na počátku zajišťujeme amorfní bludný základ; následuje stádium difúzního bludu (bludné ladění, bludné vnímání, úvodní vztahovačnost); dále vzniká systematizovaný blud (jednotlivé bludné domněnky se spojují okolo centrální představy),na jehož počátku stojí často aha-zážitek (objevení logičnosti příznaků na patologické úrovni); blud ustupuje současně s chorobným procesem, dochází ke korekci bludu, ztrácí emoční náboj, a tím se neaktualizuje nebo se rozpadá, když chorobný proces výrazně naruší osobnost nemocného – bludný relikt d) Bludy podle vzniku a trvání 1) Primární blud – rozvíjí se samostatně porušeného myšlení, je vedoucím příznakem chorobného obrazu a ostatní duševní poruchy jsou k němu v jistém vztahu, a nebo jsou z něho odvozeny; u paranoie 2) Sekundární blud – navazuje v průběhu rozvoje nemoci na poruchy jiných psychických kvalit; modifikuje klinický obraz nemoci; u plně vyjádřených fází cyklofrenie 3) kontinuální blud – trvá po celou dobu duševního onemocnění, narůstá, rozvíjí se 4) Transitivní blud – vyskytuje se jen přechodně v určitém stadiu nemoci, pak vymizí 5) Periskopický blud – střídavé objevování se a vymizení bludu -disimulace bludu – v úvodních stádiích rozvoje bludu a při jeho ústupu;popírání přítomnosti bludné symptomaticky v úvodu z důvodu uvědomování si společenských důsledků - sociální zdrava – ne hovoření o bludech z důvodu uvědomování si společenských důsledků -simulace bludů – ojedinělá (Slavíková) PORUCHY ŘEČI: NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST Klasifikace narušení komunikační schopnosti: 1. Vývojová nemluvnost (vývoj.dysfázie) 2. Získaná orgánová nemluvnost (afázie) 3. Získaná psychogenní nemluvnost (mutismus) 4. Narušení zvuku řeči (rinolalie, palatolalie) 5. Narušení fluence (plynulosti) řeči (koktavost, brebtavost) 6. Narušení článkování řeči (dyslalie, dysartrie) 7. Narušení grafické stránky řeči 8. symtptomatické poruchy řeči 9. Poruchy hlasu 10. Kombinované vady a poruchy řeči



Opožděný vývoj řeči: D nemluví ve 3 letech nebo mluví méně než ostatní.

Hledat příčiny - vyloučit sluchovou vadu, poruchu intelektu, mluvních orgánů, akustickou dysgnózii (neschopnost zapamatovat si slova, porozumět smyslu slov)

Etiologie: nepodnětné, nestimulující prostředí, citově deprivované D, dědičnost, nevyzrálost CNS, nedonošenost, předčasné nar., LMD.

Vývojová dysfázie: = specificky narušený vývoj řeči

Projevuje se: neschopností či sníženou schopností D verbálně komunikovat, i když jsou dobré podmínky pro vytvoření řeči.

Zasahuje: receptivní i expresivní složku řeči, výslovnost, gramatickou strukturu i slovní zásobu.

= lehce unavitelní, narušení emocionality, motivace, zájmů.

= ve škole - SPU (dyslexie, dysortografie).

Afázie:

= centrální porucha řeči při orgánovém poškození CNS, na základě lokálních poškození mozku.

= ztráta již nabyté schopnosti komunikovat (poškození dominantní hemisféry: nádory, úrazy, krvácení do mozku, intoxikace).

Dětská afázie.

Neurotické a psychotické poruchy řeči: Mutismus (oněmění): ztráta artikulované řeči na podkladě silného psychického traumatu (úlek, šok, stres, vyčerpání). Není poškození CNS. Elektivní (selektivní) mutismus: ztráta řeči - v určité situaci, určitém prostředí, na určitou osobu - trvání: nejméně jeden měsíc.

D v období vstupu do školy

Koktavost a brebtavost: Koktavost (balbuties): syndrom komplexního narušení koordinace participujících na mluvení : nedobrovolné přerušování mluvení.

orgánů

Příčiny (dosud nespolehlivě stanoveny), vždy několik: dědičné dispozice, orgánové poruchy.

Terapie: pouze potlačování příznaků.

Brebtavost (tumultus sermonis): extrémně zrychlené tempo řeči - opakování, vynechávání slabik, narušeno dýchání, artikulace.

Etiologie: nález na EEG (orgánový podklad), dědičnost, vliv prostředí.

Rinolalie a palatolalie: Rinolalie (huhňavost): porucha zvuku řeči, patologicky změněná nosovost

Zavřená huhňavost - patologicky snížená nosní rezonance

Otevřená huhňavost - patol.zvýšená nosní rezonance

Palatolalie: na základě rozštěpu v orofacialní oblasti (rozštěp rtu, měkkého a tvrdého

patra=VV) Dyslalie a dysartrie: psychologie strana 38 z 143

SOCPROSOC © ORIGINAL colection summer 07 ❏

Dyslalie (patlavost): porucha artikulace, neschopnost používat některé hlásky. d. hlásková, d. slabiková, d. slovní. Příčiny: poruchy sluchu, CNS, motor.neobratnost, nesprávný řečový vzor.

Dysartrie: porucha artikulace jako celku při organickém poškození CNS. Narušen: proces respirace, fonace, zvuku řeči, dysprozódie - rytmu, melodie, tempa, přízvuku.

Anartrie - úplná neschopnost artikulovat.

U dětí s DMO.

Poruchy hlasu:

organicky podmíněné (úrazy, obrny, nádory)

funkční (nesprávně užívání hlasu)

psychogenní (hlasové neurózy) Etiologie: dědičnost, porušení inervace svalstva hrtanu, nesprávně užívání hlasu, hlasová hygiena, oper.zákroky, vady sluchu, neurotické poruchy.

Po léčbě následují hlasová cvičení vedená logopedem.

Symptomatické poruchy řeči:

= symptomem jiného, dominantního postižení, onemocnění, poruchy.

Mentální postižení:

dyslalie, huhňavost, brebtavost, echolálie, dysartrie Zrakové postižení:

opožděný vývoj řeči, dyslalie, verbalismus Tělesné postižení:

dysartrie Sluchové postižení:

dyslalie, dysfonie

4B) VERBÁLNÍ A NEVERBÁLNÍ FORMY KOMUNIKACE (VYMEZENÍ POJMU KOMUNIKACE, ZPĚTNÝ ÚČINEK KOMUNIKACE, STRUKTURA A DYNAMIKA KOMUNIKACE) KOMUNIKACE Z HLEDISKA SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE - komunikace - proces sdělování a přejímání informací mezi jedinci stejného druhu, prostředek k ovlivňování druhého - vyplývá z potřeby sdělovat informace, vyměňovat si je a integrovat se s ostatními jedinci - složky - komunikátor, komunikant, komuniké (obsah sdělení), komunikací vyvolaný účinek, kanál, kodér, dekodér - efektivita - míra úspěchu při vzájemném ovlivňování - druhy - verbální - nonverbální - gestika - kývnutí na souhlas - haptika - bezprostřední dotyk, podání ruky - posturika - celkový postoj světa - mimika - výraz tváře - paralingvistika - akustické projevy - kinetika - bezděčné pohyby rukou, hlavy psychologie strana 39 z 143


- proxemika - přiblížení a oddálení od druhého - intimní sféra - 15 až 30 cm - osobní sféra - 30 až 120 cm - sociální sféra - 120 až 350 cm - veřejná sféra - nad 350 cm - pohled - zaměření pohledu, délka jeho trvání - formální, neformální - metakomunikace - podtext komunikace (rychlost řeči, intonace, důraz na nějaké slovo) - sdělení - roviny - obsahová - významová - někdy je význam sdělení přímo v rozporu s obsahem (dvojná vazba - často jako prostředek ironie - nadužívání může vést až k neurotizaci dítěte (ty inteligente!) - faktory vytvářející skutečný význam informace: - obsah komunikace - co se říká - kontext komunikace - za jakých okolností se to říká - citový a hlasový přízvuk - jakým tónem se to říká - mimická a pantomimická akcentace - jak se tváří - akcentace jednání - co při mluvení dělá - řeč - nejuniverzálnější prostředek komunikace - pasivní - přijímání a utváření myšlenek - aktivní - formulování myšlenek - mimická, gestikulační, zvuková, psaná... teorie komunikace: - A - transakční analýza (Erich Berne) - 1. analýza transakcí (struktury): - každý člověk při komunikaci vychází ze tří stavů ega: - ego dítěte (DÍ) - daří-li se mu, je spontánní, veselé, vyskytne-li se překážka, začne být trucovité, zlostné - nedokáže nést důsledky svého jednání - ego dospělého (DO) - je schopen nést důsledky svého jednání, předvídat je, logicky, uvažovat, kriticky posuzovat sebe i okolí - ego rodiče (RO) - starostlivý, radící, až mentorující a rozkazující

- nutno rozeznat, z které roviny nám dotyčný promlouvá (na rovinu dítěte je dobré odpovědět jako rodič), při křížení rovin vzniká konflikt - typy komunikace



2. analýza scénáře: - typy - a) já jsem dobrý, ostatní jsou také dobří - optimální b) já jsem špatný, ostatní jsou dobří c) já jsem dobrý ostatní jsou špatní d) já jsem špatný, ostatní jsou také špatní - zaběhnutý scénář je velmi těžké změnit - emocionální korekce scénáře - dáme člověku prožít něco úplně jiného, než podle svého scénáře čeká 3. analýza her: - hra posuzuje scénář jedince a může rozvíjet jeho dobré stránky - B - teorie V.Satirové - čtyři typy komunikujících: - 1) smířlivec - neprosazuje JÁ, má nízké sebehodnocení, chce se zavděčit, souhlasí se vším, přijme každou kritiku, dokáže však vydírat - 2) vynič - obviňuje okolí ze svých chyb, druhé ponižuje, záleží mu velmi na kontextu (ale ten tón!), jedná povýšeně, je z něj cítit (napětí) - 3) počítač - neříká své názory, nerespektuje názory jiných, vypadá klidně a korektně, druhé nevnímá - 4) rušič - nedokáže mluvit o sobě, nezajímá se o druhé ani o kontext, neschopen přizpůsobit se situaci, zařadit se do skupiny, často rád šokuje - 5) kongruentní osobnost - ideální, sebehodnotící, akceptující, nedochází u nich ke křížení rovin - C - teorie P.Watzlawicka - tři základní pravidla komunikace: - 1) člověk nemůže nekomunikovat - nekomunikuje-li, pak nám nerozumí, nezajímáme ho, myslí si o nás něco špatného... - 2) vysílaná zpráva nemusí být přijata - význam zpětné vazby (odpověď zopakujeme svými slovy) - na zpětné vazbě založena řada terapií (Rogers - hmhm terapie - Já vás chápu.) - 3) komunikace je mnohoúrovňový jev - informační rovina sdělení, metakomunikace (neverbální projev, určuje, jak sdělení porozumíme) - vztahy - symetrické - výměna podobných forem chování, snaha o rovnost - komplementární - doplňující (vztah dítěte a matky) - komunikační síť - podle tvaru - řetězová - rovnost účastníků (tichá pošta) - kruhová - rovnost (kulatý stůl) - hvězdová - jeden vysílač ve středu, ostatní přijímači - ostruhovitá - klíčovou osoba na vidlici, nejhorší informovanost - všekanálová - každý s každým psychologie strana 41 z 143


- podle hierarchie - vertikální - řízení a kontrola - horizontální - koordinace činnosti - komunikace ve skupinách - volná - každý s každým - stolová - určitý řád - sólová - jednosměrná (přednáška) - stadionová - davy, mítinky - masová - totéž v ještě větším měřítku (obrovská možnost manipulace - televize, rozhlas) - informační konzerva - přetrvávají déle než lidský život (kniha, kazeta) - poruchy komunikace (šumy): - poruchy v komunikačním kanále - hlučnost prostředí - neujasněnost smyslu slov - mnohovýznamová slova - metakomunikace - umožňuje změnit lexikální význam komuniké - dvojná vazba - jednání ve dvou rovinách - brainwashing - konfliktní situace - hrubě destruktivní - účelem ponížit, poničit - autoritářská - vnucování postojů - disjunktivní komunikace - jedincem přijímaná zpráva jej neovlivňuje (švejkování) - pseudokomunikace - formalismus (počasí, politika) - nonkomunikace - přerušení komunikace - osoba příjemce - nekomunikativnost, nedůvěra - sociální skupina - tajnůstkářství vedoucího, členové nemohou vyjádřit svůj názor Definice: 1. Komunikace je vzájemná výměna informací. 2. Komunikace je výměna zpráv pomocí psaní, mluvení (tj. verbální komunikace) nebo zobrazování (tj. neverbální komunikace, ale méně i verbální). 3. Komunikace je proces, ve kterém jedna osoba předává pomocí určitého komunikačního kanálu zprávu druhé osobě, a tím dává účinek. 4. Komunikace je předávání informací se záměrem ovlivnit příjemce (ovlivnit jeho chování, informace, potřeby). à jedná se o přenos něčeho z jedné psychiky do druhé a tím ovlivňování druhého Po psychologické stránce se pomocí komunikace určité informace z psychiky jednoho jedince transponují do psychiky druhého jedince, popř. skupiny jedinců. To má za následek, že se informace nachází v psychice obou jedinců, popř. více jedinců. Komunikace pochází z latinského communis, což znamená společný. Úkolem komunikace je zveřejňovat (publikovat) informace jednoho jedince a učinit je informacemi více jedinců (novinář à lidé – společné vlastnictví informací více jedinců). Sdílení informací více lidmi se nazývá sharingem. Z nesdílených informací se stávají díky komunikaci informace sdílené. Komunikace otvírá psychiku jedince a činí ji přístupnou druhým lidem, což s sebou nese i jistá rizika – přirozená tendence provádět kontrolu (cenzuru) komunikování (chceme sdělovat, ale i nesdělovat). Přísloví praví: „Vlastní pusa je nepřítelem člověka.“ Čím se realizuje výměna – komunikační činnost - komunikační činností dvou, tří nebo více jedinců - komunikační interakcí mezi jednotlivými účastníky – ta má časový průběh à fáze průběhu komunikační interakce – příklad komunikace matky s dítětem: 1. matka: „Ukliď si hned hračky!“ 2. dítě: „Ne, já si ještě chvilku pohraji.“ psychologie strana 42 z 143


3. matka: „Ukliď si je hned, nebo nedostaneš čokoládu.“ 4. dítě: „Tak já to uklidím.“

-

-

komunikační interakce je spojení minimálně dvou účastníků v jeden celek každá interakce se skládá z komunikačních činností M: odpovídá komunikační činnosti matky (4), D: odpovídá kom. činnosti dítěte (4) mezi komunikační činnosti patří – slovní sdělování informací, přijímání informací, vyžádání si určité informace pomocí otázek, vyslovení souhlasu či nesouhlasu, nakreslení plánu cesty, usmívání a zamračení se … komunikační činnosti jsou součástí komunikační interakce (tento termín je ale dvojznačný: buď může znamenat komunikační činnost jedince nebo i více jedinců à vzájemná koordinační činnost příjemců)

Pozn.: existuje komunikace pouze na jednoho jedince, tj. komunikace sám se sebou, ve své psychice se jakoby rozdvojí a začne probíhat proces komunikace – intrakomunikace X interkomunikace – probíhá mezi různými jedinci. Vnější formou intrakomunikace je hlasitá řeč, vnitřní formou je vnitřní řeč. Intrakomunikace je vývojově druhotná, až časem se zvnitřňuje. Role v komunikaci - role obou účastníků jsou zároveň odlišné i vzájemně se doplňující - jednota předávání a přijímání informací à role sdělovatele (komunikátora), příjemce (recipienta), tazatele – příjemce nemusí přijímat jen ty informace, které jsou mu sdělovány, ale může převzít iniciativu, a začít klást otázky (příjemce se stává tazatelem, nejdřív je tazatelem) - v průběhu komunikace se role mění, pro vzájemnou komunikaci je typická neustálá výměna komunikačních rolí à příjemce přešel do role sdělovatele („komunikační pingpong“) - týž jedinec vykonává obě základní role současně (simultánně) – komunikátor současně přijímá zpětnovazebné účinky od recipienta Komunikační systém a komunikační kanály - celý složitý komunikační systém je souhrnem prvků à 2 hlavní prvky jsou oba účastníci, kteří jsou spojeni komunikačními kanály, po kterých se děje přenos informací - komunikační kanály jsou přenosové cesty, po kterých se informace pohybují oběma směry (od příjemce ke sdělovateli a naopak) - komunikační kanály jsou dány senzorickými kanály obou účastníků (od sdělovatele k senzorickému systému příjemce) - celá řada kanálů – 2 základní: 1. zrakový – umožňuje přenos zrakových podnětů sdělovatele k zrakovým receptorům příjemce 2. sluchový – spojuje akustické podněty sdělovatele se sluchovým receptorem příjemce psychologie strana 43 z 143


- vedlejší kanály: 3. dotykový (taktilní) – umožňuje přenos dotykových podnětů sdělovatele k taktilním receptorům příjemce 4. čichový (olfaktorický) – umožňuje přenos čichových podnětů sdělovatele k čichovým receptorům příjemce 5. chuťový (polibek milenců) – umožňuje přenos chuťových podnětů sdělovatele k chuťovým receptorům příjemce 6. termický (ruka, kterou se komunikátor dotýká recipienta, je teplá nebo studená) – umožňuje přenos termických podnětů sdělovatele k termickým receptorům příjemce - komunikační kanály – současně od sdělovatele k příjemci a od příjemce k sdělovateli - multi/poly-senzorický kanál se realizuje celou řadou smyslových kanálů (obvykle je to zrakový a sluchový kanál a k těm se připojují další) Specifické zvláštnosti neverbální komunikace - s verbální komunikací má společný proces výměny informací, ale k předávání informací využívá odlišné prostředky - verbální komunikace používá k předávání informací slova a jejich spojení ve věty - neverbální komunikace je beze slov a k předávání informací využívá neverbální komunikační prostředky - pozitivním termínům každý rozumí (strom), ale negativní jsou horší (nestrom), tj. popření všech pozitivních Čím se liší verbální a neverbální komunikace a jejich vztah, jejich nejpropracovanější oblasti – specifické znaky a charakteristiky: 1. Verbální komunikace je sukcesivní – následný průběh po jedné linii, slova následují za sebou, při verbální komunikaci je vyloučené, abychom současně vyráběli několik jiných proudů řeči X Naše tělo funguje jako celý soubor prostředků neverbální komunikace – všechny mohou působit současně (simultánně) a navíc z obou stran (od sdělovatele i příjemce) à jeden celek neverbálního sdělování 2. Verbální probíhá přerušovaně, s pauzami (zamyslím se apod.) X Neverbální komunikace je nepřetržitá, bez přerušení – nelze nekomunikovat 3. V každé verbální i neverbální komunikaci se rozlišují kognitivní (informace o poznatku) a afektivní sdělení (většinou hodnocení). Ve verbální komunikaci se velmi často používá kognitivního sdělení (nejrůznější informace). Afektivní sdělení je méně časté (vyjádření záporného postoje nadávkou) X neverbální komunikace používá výrazy afektů, citů, emocí pomocí mimiky, gestikulace, tónu hlasu atd. Kognitivní sdělení je méně časté (pomocí gest rukama vyjádříme, jak je něco veliké). Vyjadřování emocí bývá vědomé, ale daleko častěji neuvědomované, kontrolované jen z části. Projev spontaneity – dáváme najevo to, co skutečně cítíme. Když dochází k rozporu mezi slovním spojením a řečí těla, dáváme za pravdu neverbální komunikaci. 4. Verbální komunikace je vázána na jazykový kód, který je vlastní jen příslušníkům určité společnosti. X Neverbální komunikace je většinou stejná i pro příslušníky různých kultur (emoce jsou vrozené). Ale Bulhaři používají ano – ne naopak à přikývnutí hlavou jako nesouhlas a naopak. Ženy jsou obvykle daleko vnímavější na neverbální komunikaci (1.teorie – vrozená schopnost vnímat neverbální signály, 2.teorie – rozvíjí se především výchovou dětí – ty se zpočátku života spoléhají jen na neverbální komunikaci à tato vnímavost není jen věcí dědičnosti, ale získává se i učením. Vztahy verbální a neverbální komunikace - prostředky neverbální komunikace v rámci verbální komunikace - plní funkci: 1. neverbální komunikace doplňuje verbální komunikaci (matka pochválí dítě a pohladí ho po hlavě) psychologie strana 44 z 143


2. neverbální komunikace nahrazuje verbální komunikaci (dopravní strážník nemůže sdělovat kvůli hluku slovně ale gesty; soucit vyjádříme člověku tím, že ho obejmeme) 3. neverbální komunikace reguluje průběh verbální komunikace (při rozhovoru se mění role sdělovatele a příjemce, po skončení promluvy se vybízivě podíváme na druhého, aby začal mluvit) 4. ale také může být v rozporu s verbální komunikací Nejpropracovanější oblasti neverbální komunikace - různé oblasti – jsou dané používaným druhem prostředků neverbální komunikace - někteří autoři vytvořili specifické disciplíny (3): 1. tělesné pohyby s komunikační funkcí (kinezika) – zakladatel R. L. Birdwhistell 2. prostorové vztahy mezi účastníky komunikace (proxemika) – tvůrce E. T. Hall 3. neverbální aspekty řeči (paralingvistika) 5A) POZORNOST, TYPY A PORUCHY POZORNOSTI, JEJÍ VZTAH K VÝKONNOSTI Plháková: POZORNOST Pozornost je mentální proces jehož funkcí je vpouštět do vědomí omezený počet informací, a tak ho chránit před zahlcením velkým množstvím podnětů. Základní vlastností pozornosti je selektivita - výběrovost. Uvědomujeme si jen část podnětů a to díky pozornosti, která je vpouští do vědomí omezeně – selektivita. James definuje pozornost jako výběrové a soustředěné vědomí. Pozornost souvisí s mnoha kognitivními procesy. Emocionální a motivační procesy určují zaměření pozornosti. Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulárně – aktivační systém, který ovlivňuje soustředění a bdělost. 3.4.1. Typy pozornosti Pavlov zkoumal orientačně-pátrací reflex, který je odezvou na změny okolního prostředí. Ten je základem bezděčné pozornosti, která je fylogeneticky starší než záměrná pozornost. Bezděčnou pozornost upoutají nové a nebezpečné podněty, pohyby a změny, změny dobře známých podnětů, nezvyklé podněty, podněty kontrastující s okolím, podněty s osobním významem. Záměrná pozornost provází volní aktivity.K jejímu udržení je třeba úsilí. Patří k ní ostražitost (dáváme pozor na něco, co má přijít) a pátrání. Objekty mohou přecházet z bezděčné pozornosti do záměrné a naopak. 3.4.2. Vlastnosti pozornosti Mezi vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce (rozdělování pozornosti mezi různé aktivity), kapacita (spolu s krátkodobou pamětí +/7) a stabilita (nestabilní fluktuace, těkavost).

3.4.3. Selektivní pozornost Cherry vytvořil metodu stínění, která se používá při poslechu několika rozhovorů najednou. Člověk se na některý zaměří a ten stínuje. fenomén koktejlového večírku (slyším významný podnět - např. svoje jméno i v šumu Broadbent určil teorii filtru, který zobrazuje časnou selekci; filtr totiž působí už v receptoru. Kahneman vyslovil teorii jednoho zdroje, kdy máme určitou kapacitu pozornosti, kterou můžeme buď koncentrovat nebo rozdělovat. Lidé si udrží lépe rozdělenou pozornost, když mají aktivity různého druhu. To ukazuje na několik druhů pozornosti, které mohou podněty zpracovávat paralelně. 3.4.4. Řízené a automatické zpracování informací Pokud se nějakou činnost přeučíme, děláme ji automaticky, ale zato méně flexibilně. Tento jev lze demostrovat na tzv. Stroopově úloze (série názvu různých barev, které jsou vytištěné barvami jenž těmto názvům neodpovídají. Pokud čteme názvy barev, půjde nám to rychleji než pokud pojmenováváme barvy jimiž jsou vytištěny.



3.4.5. Poruchy pozornosti Roztržitost se vyskytuje i u zdravých lidí. Těkavost (nadměrná fluktuace) se objevuje u dětí s hyperkinetickou poruchou (chybí vytrvalost). Ke zúžené pozornosti (tunelové vidění) dochází ve stavech paniky. Projevuje se zaměřením na detail. Porucha pozornosti může vzniknout také aktivací nevhodného schématu (scénáře – mentální soubor činností) a narušením toho vhodného (zaklepeme před vstupem do vlastní kanceláře). Poruchu může také vyvolat změna nějakého rituálního postupu (cesta z práce). 1. Roztržitost – nedostatečná distribuce a vigilita na jedné straně a zvýšená tenacity na straně druhé 2. Rozptýlená pozornost – porušení koncentrace a tenacity; při vyčerpanosti, u některých psychotických onemocnění 3. Hypoprosexie – celkové snížení pozornosti ve všech složkách; po únavě, u mánií, schizofrenií 4. Hyperprosexie – zvýšená pozornost ve všech složkách, nejvýrazněji v koncentraci, někdy na úkor ostatních složek; u neuróz 5. Aprosexie – neschopnost soustředit se ve všech složkách pozornosti; u těžších psychotických onemocnění 6. Paraprosexie – vzniká v závažných situacích, kdy jsme v očekávání, že tato situace nastane; k reakci dochází dříve nebo opožděně

5B) PSYCHOLOGIE A PSYCHOPATOLOGIE STÁŘÍ (VÝVOJOVÉ ÚKOLY STÁŘÍ, NORMÁLNÍ A CHOROBNÉ ZMĚNY PSYCHICKÝCH FUNKCÍ, SPECIFIKA PSYCHOTERAPIE VE STÁŘÍ Vágnerová (2000): ontogenetické stádium od 60 do xxx let s tím, že se rozlišuje na období raného stáří (do 74 let) a období pravého stáří (od 75 let výše). Ageismus: postoj, který vyjadřuje obecně sdílené přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří a projevuje se podceňováním, odmítáním až odporem ke stáří. V návaznosti na tyto postoje dochází k diskriminaci na základě stáří. Z hlediska psychologických teorií má období stáří v rámci kontinuity lidského života svůj specifický význam. Podle Eriksona je hlavním vývojovým úkolem dosáhnout integritu vlastního života. Nezbytné podmínky integrity lze shrnout v několika bodech: Pravdivost k sobě samému; smíření; stabilizace a generalizace postoje k životu; kontinuita (je možné uvažovat o vlastním životě jako o součásti většího celku. Podle názorů C. G. Junga je stáří nutno chápat jako proces individuace - mělo by v něm dojít k harmonizaci všech, vědomých i nevědomých složek osobnosti. Je v něm zachována jedinečnost individuality i spojení s širší zkušeností lidské existence, s archetypem Já. Starý člověk je ve větší míře zaměřen do minulosti. jeho postoj k sobě samému i ke světu je převážně bilancující, už nemá tendenci něco měnit. J. Alan mluví o reflexivitě stáří, o tendenci bilancovat a hodnotit s cílem vyrovnání vztahu ke světu i sobě. Zvládnutí zátěže stárnutí je závislé na schopnosti i motivaci aktivizovat přiměřené a účinné obranné mechanismy (nebo copig). Úroveň adaptace na stáří lze vymezit v rámci několika základních polarit: pasivní / aktivní; optimismus / pesimismus; přijetí / popření reality. Lze tedy rozlišit 5 základních modelů: psychologie strana 46 z 143


člověk který stáří reálně akceptuje, je optimistický a aktivní, hledá způsoby, jak obtíže stáří přijatelným způsobem zvládnout realistický, přijatelně optimistický ale pasivní - nevadí mu závislost na jiných odmítá akceptovat skutečnost že stárne realistický a zároveň pesimistický - považuje stáří za katastrofu. bývají aktivní ale projevují se někdy nepřiměřeně - objeví se agrese i auto-agrese rezignující a pesimističtí Základem adaptivní strategie starého člověka je podle Baltese a Baltesové model S-O-C: Selection (Selekce; nezbytnost diferencovat v oblasti svých aktivit a cílů); Optimalisation (Optimalizace; hledání způsobu jak co nejlépe využívat svých zachovalých schopností); Compensation (kompenzace; schopnost vyrovnávat úbytek některých kompetencí využitím jiných, které zůstaly zachovány). Adaptace na důchod : fáze přípravy (plánování změn); fáze bezprosřední reakce na změnu, spojená s pocitem vykořenění a ztráty zafixovaných jistot (bezprostředně po odchodu do důchodu se nachází v jakési přechodné fázi); fáze deziluze a postupnéhp přizpůsobování nové situaci; fáze adaptace na životní styl důchodce arteriosklerotické změny : cévní mozková příhoda: lidé, kteří ji prodělali bývají bradypsychičtí, obtížně se soustředí apomaleji reagují, může dojít ke vzniku afázie (porucha řeči - ve větší míře po levostraném poškození mozku, přestává rozumět mluvené i psané řeči, obtížně hledá potřebné slovní výrazy), agnozie (nepoznává známé objekty); apraxie (ztrácí naučené motorické schopnosti) demence : prvním signálem bývá nápadnější zhoršení paměti, dalšími příznaky jsou ztráta schopnosti logicky uvažovat, bradypsychismus, zhoršení kontroly emocí, sociálního chování, redukce zájmů subjektivně značná a někdy nezvládnutelná zátěž změn a ztrát může vést k neurotizaci. Staří lidé bývají často depresivní, trpí ve větší míře úzkostí a strachem a z toho vyplývajícími pocity bezmoci. ve stáří dochází k zvýšené četnosti dokonaných sebevražd. proces adaptace na nedobrovolné umístění do zařízení (DD, LDN): fáze odporu; fáze zoufalství a apatie (možná tzv. smrt z maladaptace) a fáze vytvoření nové pozitivní vazby. adaptace na dobrovolný odchod do DD: fáze nejistoty a vytváření nového stereotypu a fáze adaptace a přijetí nového životního stylu. Štěpánková : V průběhu procesu stárnutí a ve vlastním stáří se jedinec musí vyrovnat s mnoha změnami, především involučního charakteru, převážně na úrovni biologické. Na biologické i psychické rovině probíhá proces stárnutí individuálně - neexistují dva stejně staří jedinci BIOLOGICKÉ ZNAKY: Ztráta reprodukční schopnosti, menopauza, deteriorace některých funkcí, chronická onemocnění PSYCHOLOGICKÉ: Uvědomění si, že nestačím držet krok, vše vyžaduje větší úsilí. Úroveň poznání (pozitivní) – vím kdo jsem a co můžu od života očekávat, limity SOCIÁLNÍ: Prarodičovství (individuální někdo ve 40 někdo v 70) odchod do důchodu ztráta jednoho z partnerů (ztráta nezávislosti) Změny ve statusu dospělosti, odmítání stáří – ageismus PROCES STÁRNUTÍ (NĚKTERÉ TEORIE) Vzdálené (distální efekty stárnutí) – např. ztráta pohyblivosti způsobená obrnou v dětství Časově blízké (proximální) efekty stárnutí – znaky jež jsou důsledkem aktuálnějších dějů (ztráta pohyblivosti způsobená zlomenou nohou) Z HLEDISKA PRAVDĚPODOBNOSTI, ŽE ZNAKY STÁRNUTÍ SDÍLEJÍ I JINÍ LIDÉ: Univerzální – všichni (vrásčitá kůže) Probabilistické – např. artróza psychologie strana 47 z 143


Kontinuální proměna – problém určit zlomové body a hranice SROVNEJ: Primární stárnutí: již v dospělosti, jeho důsledky dlouho nejsou zjevné Sekundární stárnutí: proces ovlivněný životní dráhou (nemoci, životní události…) Terciální stárnutí: konečný úbytek fyzických a psychických sil vedoucích ke smrti. Pervazivní, nevratné změny Úspěšné stárnutí? NĚKTERÉ BIOLOGICKÉ TEORIE STÁRNUTÍ Teorie postupného opotřebení Důsledek akumulace chyb, které se projevují v přeměně látek na buněčné úrovni Teorie volných radikálů (Volné radikály jsou atomy nebo molekuly, které jsou elektronově nestabilní a proto velmi reaktivní. Narozdíl od normálních stabilních atomů, které mají párové elektrony, volné radikály mají počet elektronů lichý bud jim jeden chybí, nebo přebývá. V důsledku toho reagují s ostatními atomy bud' to si od nich elektron berou, nebo jim přidávají, a tím dosahují vlastní stabilitu. Dokud nejsou neutralizovány, napadají a ničí molekuly DNA v buněčných jádrech. Tím dochází k narušení genetických "plánů", které regulují dělení buněk, a dochází pak k mutacím a zhoubnému bujení. Dále pak volné radikály napadají cévy a způsobují hromadění krevních destiček v nich, a jsou původci aterosklerózy a koronárních nemocí, napadají buňky mozku a způsobují senilitu a ztrátu paměti, na pokožce způsobují hnědé skvrny, napadají a oslabují imunitní systém, což způsobuje vyšší náchylnost k autoimunním nemocem, jako je revmatická artritida a skleróza multiplex, napadají velké molekuly bílkovin a způsobují u nich tzv. křížové vazby (abnormální chemické vazby bílkovin) Deprivační teorie – buňky nejsou dostatečně zásobeny živinami, proto umírají Imunologická teorie - zhroucení imunitního systému Specifické vlivy zevního prostředí STÁŘÍ Tělesný vývoj (atrofie, dehydratace, zpomalování metabolismu, biochemické změny v neuronech, změny v kardiovask. systému, zanikání vlasových folikulů, snižování elasticity kůže, kostra křehčí Fyziologické změny Změny žláz s vnitřní sekrecí VLIV NA SEBEHODNOCENÍ A SOCIÁLNÍ INTERAKCE Kognitivní schopnosti (sniž. některých složek inteligence – závisí na psychomotorických schopn., pozornosti, paměti – krátkodobá paměť se zhoršuje, tzv. Ribotova hypotéza – paměť starších lidí týkající se nedávných událostí horší než vzpomínky na dávné časy Zhoršuje se smyslové vnímání (ostrost vidění, sluch, klesá schopnost vnímat vůně a pachy Chronická onemocnění STÁRNUTÍ A INTELEKT Fluidní a krystalická inteligence (studie Horn, Cattell (1967). FI s věkem klesá, zatímco KI zůstává zachována. Opatrnost při interpretaci výsledků Další výzkumy: Úbytek FI není v rámci jedné věkové skupiny všeobecný¢Rabitt (1984) podíl subjektů s nižšími skóry fluidní inteligence se ve starších skupinách zvyšoval, Rabbitt (1993) – variabilita testových skórů vyšší u starších subjektů než u mladších. Starší lidé se tedy mezi sebou ve výkonu liší více než mladí lidé Jedná se o handicap vlivem fyzického omezení starších subjektů? Alternatitivní hypotéza – změny individuálního výkonu mnohem dramatičtější. Tzv. model terminální degradace (Kleemeier, Riegel 1972) Podle této teorie lidé podávají konstantní výkon až do doby několika měsíců či let před svou smrtí, kdy jejich schopnosti prudce slábnou. Jarvik a kol. - pojem kritický úbytek OSOBNOST STARÉHO ČLOVĚKA Změny sebeobrazu (příčiny – důchod, ovdovění…) psychologie strana 48 z 143


Rysy osobnost v preseniu a seniu (Amesová – Rorchach) pocity nejistoty, podezíravosti, nedůvěry, introverzivní zaměření, egocentrismus snižuje se intenzita emocí, citového prožívání (záleží na kvalitě života), mění se frustrační tolerance nahoru i dolů Výzkumy přinášejí protichůdná sdělení – ve stáří se jen zvýrazní ty rysy, které byly pro jedince charakteristické Jsou proměny osobnosti ovlivněny fyziologickými změnami nebo změnou životního stylu? TEORIE ADAPTACE NA STÁŘÍ Teorie postupného uvolňování aktivit Cummingsová – uvolňováním aktivit se má člověk zbavit pocitů insuficience a anxiozity a dosáhnout tak ekvilibria Teorie aktivního stáří Ch. Bühlerová, Havighurst, Albrecht – důraz na udržení sociálních funkcí ATTACHMENT VE STÁŘÍ: Colin (1996) uvádí, že ve stáří často lidé přicházejí o partnery, ke kterým měli vytvořené blízké citové pouto. Zároveň známí již nejsou toliko dostupní jako dříve. Lidé ve stáří tedy mohou přesunout svou péči k vnukům. Colin (1996) také informuje o rozdílném zvládání stáří a vypořádání se s blížící se smrtí podle typu attachmentu v dospělosti a mládí. Domnívá se, že tento vývojový úkol (Eriksonovo osmé stádium) lépe zvládají lidé s bezpečným (secure) typem attachmentu než lidé s ostatními typy. Zároveň tvrdí, že v rámci problematiky citové vazby ve stáří neexistuje mnoho studií. (Vymětal) PSYCHOPATOLOGIE A SPECIFIKA TERAPIE: PT je limitována tělesným zdravím zvláště ve spojení se smyslovým úbytkem (sluch, zrak) - pokud je komunikace výrazně ztížena je PT v užším slova smyslu nahrazena psychickou péčí ve směru podpory a překonání izolace. Stáří má specifickou psychopatologickou problematiku: reaktivní a stařecké deprese, úzkostný neklid, stavy zmatenosti, demence. Prostředky a formy PT: ambulantně, v rámci denních stacionářů a jako součást ústavní péče. Skupinovou a individuální terapii je vhodné kombinovat s rehabilitací, aktivace životního stylu. Je nutné postupovat po malých krůčcích. Často preferovaná SK práce neb tím zároveň překonává osamělost. PT má dva specifické momenty: 1) vzpomínání (jde o srovnání si dosavadního života; bilancování pak přechází směrem do budoucna a vlastní smrti, obav z umírání) a 2) citlivost k hudbě (lze ji využít v její aktivní i pasivní formě (muziko...) 6A) EMOCE, ROZDĚLENÍ EMOCÍ, PORUCHY EMOCÍ Vágnerová (2002) : Emoce lze diferencovat na základě kvality (+/-) či na základě formálních charakteristik - tj. intenzity a časové dimenze, na Afekty, Nálady. Emocionalita: oblast prožívání vztahu jedince ke skutečnosti. nelze jednoznačně oddělit od poznávání. W. Wundt (1911) rozdělil dimenze libost-nelibost, napětí-uvolnění, vzrušení-klid. Podle vlivu na činnost lze dělit na stenické emoce (kladný vliv) a astenické (záporný vliv, pasivní). Švancara rozlišuj Emoce (zážitky spojené s uspokojováním nebo neuspokojováním potřeb (spíše situační ráz, spíše jednoduché z hlediska obsahu, větší podíl podkorových částí mozku). City (spojené s potřebami, které jsou produktem vývoje lidstva; složité spíše dlouhodobé,vedoucí úloha mozkové kůry) Nálada (déledobá dispozice k určitým prožitkům); Afekt (prudké a krátkodobé emoční hnutí); Vášeň (silný dlouhodobý cit, zdrojem energie a vůle překonávat překážky. Plháková: Emoce E se skládají ze tří složek: subjektivní emocionální prožitky (subjektivní fenomenologická komponenta, emoce obsahuje cit, výraz a fyziologický děj), výrazové (expresivní), chování (např. pláč) a tělesná složka (fyziologické změny, mozkové koreláty). Někteří P-logové považují za čtvrtou složku podnětovou situaci, která evokuje subjektivní hodnocení a interpretaci citového prožitku. Základní emoce jsou geneticky naprogramované. Poplachová reakce je tělesným doprovodem strachu a hněvu. Rejstřík záporných citů je pestřejší. psychologie strana 49 z 143


12.1. Tělesná složka emocí 12.1.1. Fyziologický doprovod citových prožitků Při strachu a hněvu se zrychlí srdeční tep a dýchání, sucho v ústech, pocení, chvění končetin a stažení žaludku. To způsobí sympatická část autonomního nervového systému, která připravuje organismus na boj nebo útěk. Poplachovou reakci řídí hypotalamus a limbický systém. To podněcuje činnost sympatických nervů a ty mění činnost vnitřních orgánů. K tomu patří vysoká ostražitost (rozšíření zornic, snížení percepčních prahů). Tyto fyziologické změny udržuje endokrinní systém – hypofýza (instrukce z hypotalamu) produkuje adrenokortikotropní hormon, který podněcuje dřeň nadledvinek k uvolnění katecholaminů. Parasympatické nervstvo má opačný účinek než sympatické. Podle Caanona je poplachová reakce nespecifická, protože probíhá u všech emocí v podstatě stejně. Mnozí autoři dospěli k závěru, že agresivita souvisí se sekrecí testosteronu. Při měření různých emotivních reakcí se používá kožně-galvanická reakce (měření vodivosti kůže) – polygraf, detektor lži. 12.1.2. Mozkové koreláty lidských citů V limbickém systému existují centra slasti. Stimulace zadních jader hypotalamu naopak vyvolává zuřivost a přední část ospalost. Dráždění amygdaly zapříčiňuje strach. To dokazuje, že citové reakce mohou vznikat na základě vnitřní stimulace mozku. Limbický systém je centrem citového života. Poprvé na to upozornil Papez. MacLean rozdělil mozek na tři části (trojjedinost mozku). Nejstarší je plazí mozek, který tvoří mozeček a mozkový kmen. Tato část plní sebezáchovné funkce (dýchání, spánek, krevní oběh). Druhou částí je limbický systém (talamus, hypotalamus a amygdala). Zde sídlí emoce a instinkty. Třetí částí je neokortex, kde sídlí řeč, myšlení a verbální paměť. Limbický systém obsahuje kůru, septum (sexuální slast), hypokampus, talamus (rozcestník informací), hypotalamus (reguluje autonomní nervový systém a hormony). Podle LeDouxe existují prekognitivní emoce, vznikající bez vědomých poznávacích procesů. Máme také nevědomé citové záznamy, které objasňují přenos citů na různé lidi. Podle Damasia vyhodnocujeme individuálně co se děje pomocí somatických markerů. Jejich výskyt zvyšuje přesnost a efektivnost rozhodnutí – když přijímáme riskantní rozhodnutí máme nepříjemný pocit v útrobách. Signální funkce emocí je výsledkem klasického podmiňování. Pravá hemisféra se podílí na rozpoznávání obličejové exprese emocí a zapamatování emočních zážitků (hlavně negativních). Levá hemisféra zpracovává spíše kladné emoce. 12.2. Výrazová složka emocí Darwin považoval emoce za vrozené vzorce mimického, gestikulačního a zvukového chování, sloužící k vnitrodruhové komunikaci. Tomkins zjistil existenci devíti vrozených primárních emocí: zájem, radost, překvapení, úzkost, strach, hněv, zahanbení, hnus a odpor. 12.2.2. Výzkumy primárních emocí Ehman s Friesenem zjistili, že určité mimické obličejové projevy jsou univerzálně spojeny s primárními emocemi. 12.2.2. Sociální modifikace expresívní složky E Sociální psychologové označují skrývání emocí jako maskování. Modulace je zvýraznění nebo zmírnění emocí. Simulace je předstírání emocí. Při upřímném vyjadřování emocí jsou obě poloviny obličeje symetrické, u předstírání ne. Expresivní projevy získávají různé sociální významy (úsměv jako hrozba, ironie…). Kulturní pravidla předepisují intenzitu emoce (nebo její odhalení vůbec), situace u kterých je vhodná či nevhodná, rozdíly v citových projevech mužů a žen a citové projevy při různě významných společenských událostech. psychologie strana 50 z 143


12.3. Cítění Lidské city nejde zkoumat jinak než s použitím introspekce (fenomenologie). Nálada je výrazná a stabilní citová komponenta. City jsou zřetelné emoční prožitky. Pocit je často synonymem pro cit (pocit viny). Kompletní city se vyvíjejí v rámci citových vztahů k druhým lidem nebo k sobě samému. Základním projevem lidského citového života jsou tedy nálady, city a citové vztahy. 12.3.1. Obecné dimenze citového prožívání Podle Wundta jsou základní dimenze prožívání libost – nelibost, napětí – uvolnění a vzrušení – uklidnění. Další myslitelé přidali strach – zlost. Libost – nelibost je označovaná také jako hédonická kvalita. Argyle a Crossland určili čtyři dimenze pozitivních emocí: pohroužení (pohlcení), moc (síla), altruismus a spirituální rozměr. 12.3.2. Obecné charakteristiky citových projevů Nejdéle trvají citové vztahy (láska k rodičům), kratší jsou nálady, nejkratší city. Nálady mají slabší intenzitu. Intenzitu ukazujeme i v pojmenování citů (obava, strach, hrůza). Mimořádně intenzivní city jsou afekty. Citové vztahy mají také různou intenzitu (vášeň). City jsou polární (láska – nenávist) a lidé mají tendenci ke střídání protikladných citových prožitků. O citové ambivalenci mluvíme tehdy jestliže jedinec k témuž objektu prožívá protikladné emoce. Nálady jsou často bezpředmětné. Každý člověk má tendenci k určitému základnímu citovému ladění. City většinou mají svůj podnět. Citové vztahy se váží ke konkrétním objektům. City jsou silně nakažlivé a spontánní. Citové zážitky jsou stejně jako všechny mentální zkušenosti neopakovatelné. City můžeme dělit na astenické (zeslabující – smutek) a stenické (zesilující). 12.3.3. Fenomenologický popis lidských citů City dělíme na primární a komplexní (vyšší, sociální). U strachu najdeme příčinu, u úzkosti zpravidla ne. Hněv často závisí na atribuci příčin. Smutek může mít příčinu ve zraněné sebelásce (když dostanu kopačky). Tomkins řadí překvapení mezi neutrální afekty. Komplexní lidské city vznikají většinou ve vztahu k někomu nebo něčemu. Patří sem pocit bezpečí, důvěra, naděje, žárlivost, závist a etické city (hanba, stud, pocit viny a pocit křivdy). Zahanbení a stud může doprovázet mimovolní červenání stejně jako rozpaky. Na pocit křivdy může být astenická (pocit lítosti) i stenická (touha po pomstě) reakce. Lidé s moc vysokým sebehodnocením často ostatní devalvují pomocí projekce. 12.3.4. Citové vztahy Přátelství umožňuje potvrzení realistických složek sebepojetí. Láska obsahuje sexuální prvek. Instinktivní momenty se projevují přibližováním se a unikáním. Milenci si potvrzují navzájem pozitivní, ideální či idealizované aspekty sebepojetí. Zamilovanost je prudké a krátkodobé citové vzplanutí. Někdy se nazývá vášnivá, romantická láska. Nenaplněná láska je tématem mnoha filmů a knih. Při vzniku romantické a nenaplněné lásky hraje roli projekce osobního mužského či ženského ideálu na protějšek (animus a anima podle Junga). Po nějaké době přechází láska ve věrnou, klidnou, partnerskou lásku. Sternberg je autorem triangulační teorie lásky. Podle ní má láska tři komponenty: důvěrnost, vášeň a závazek. Romantická láska vzniká spojením důvěrnosti a vášně. Partnerská láska zahrnuje důvěrnost a závazek. Osudová láska je kombinací vášně a závazků. 12.4. Teorie emocí 12.4.1. Fyziologické teorie emocí James – Langerova teorie předpokládá, že na určitý podnět vznikni nejprve fyziologická reakce (třes) a až potom emoce. Tato teorie byla ale vyvrácena.



Cannon – Bardova teorie emocí (talamická) říká, že senzorické informace přicházejí do talamu. Ten je odešle do hypotalamu, který zahájí poplachovou reakci, a do neokortexu, který vytvoří emoci. James předpokládal, že k emočním prožitkům přispívají i údaje o svalových pohybech. Tomkins dle toho navrhl teorii obličejové zpětné vazby, kdy prožívání emocí souvisí s pohybem mimických svalů (upřímný smích vede k pocitům radosti). Radikální verze tvrdí, že mimika emoce vytváří. Méně radikální verze říká, že podporuje intenzitu emocí. Schachter a Singer navrhli dvoufaktorovou teorii emocí, kdy pro vznik emocí jsou potřeba dva faktory: fyziologická excitace (arousal) a kognitivní označení (objasní to, co se děje). Hrozící nebezpečí a strach může zvyšovat sexuální aktivnost přítomných osob. Zillman je autorem teorie transferu excitace, která říká, že aktivaci od jednoho zdroje můžeme převést do jiné oblasti, kde zvýší intenzitu citů i behaviorální doprovod (při fotbale jsou sportovci často agresivnější). 12.4.2. Kognitivní teorie emocí KT předpokládají, že city a jejich fyziologický doprovod vznikají na základě myšlenkového posouzení vnějších podnětů. Ellise navrhl teorii ABC, kdy A je aktivující událost, B systém postojů a přesvědčení a C jsou emoční důsledky. Podle Lazaruse vzniká emoce na základě našeho posouzení vnějších podnětů ve dvou etapách: primární hodnocení (následuje coping a strategie zaměřená na emoce) a sekundární hodnocení (vyrovnání zaměřené na problém). Sekundární hodnocení vede ke vzniku specifických emocí a jejich zpřesnění. Později rozdělil Lazaruse primární hodnocení do tří komponent: posuzování relevantnosti prostředí z hlediska cíle, slučitelnost prostředí s osobními cíli a angažovanost ega. Zajonc tvrdil, že poznání není pro vznik emocí nezbytné. Emoce jsou dokonce evolučně starší než kognitivní procesy. Weiner předpokládal, že se na formování emocí podílejí atribuční kognitivní procesy. Jedinec se prvotně zajímá jen o to, jestli to, co se děje je dobré nebo špatně. Atribuce kauzality slouží k zpřesnění emocí (přepokládaná příčina). 12.4.3. Evoluční teorie emocí Plutchik navrhl osm primárních emocí u kterých existuje sekvence: podnětová událost – poznatek – cit – chování – efekt. City mají evoluční hodnotu (hněv připravuje jedince na útok). 12.4.4.Jiné současně teorie emocí Russell zkoumal emoční slovní zásobu různých etnik. Oatley a Johnson – Laird tvrdí, že emoce nám pomáhají vybrat si mezi cíli priority. 12.5. Funkce emocí v psychickém dění Emoce jsou vyjádřením základních lidských motivů. Regulují úroveň fyziologické aktivity a mají také signální funkci. Některé city fungují jako kontrola zpětnovazebního systému. Expresivní komponenta emocí je součástí neverbální komunikace. Emoce často působí také jako vnitřní pobídky, evokující motivované chování. 12.6. Úvod do psychoanalytických teorií afektu Psychoanalýza považuje za základní jednotku citového života afekt, který obsahuje citovou, tělesnou, behaviorální, kognitivní (představy a myšlenky) a nevědomou dynamickou složku. Pokud není nevědomá dynamická složka plně rozvinuta, je citový život ochuzen, jedinec není schopen své emoce verbalizovat a zesílí jeho fyziologické a expresivní projevy. Tak vzniká predispozice k psychosomatickým poruchám (alexitymie – Sifneos a Nemiah). psychologie strana 52 z 143


12.6.1. Pojetí afektů a citových vztahů v díle S. Freuda Freud v různých etapách své práce považoval afekty za kvanta psychické energie, za sumu různých excitací vnějšího původu, které se vážou k myšlenkám, vzpomínkám a představám (jejich ideová komponenta). Příčinou obtížné zvladatelnosti afektů jsou podle něj psychická traumata. Nevybité libido se transformuje v úzkost. Další definicí úzkosti je odezva na nebezpečné nebo traumatické situace vznikající v egu. Existují dva základní druhy úzkosti: automatická (vzniká samovolně, když je ego zaplaveno nezvladatelnými podněty) a signální (předvídání nebezpečí, aktivace obrany). Freud popsal opěrnou lásku (anaklitickou), kdy je objekt milován proto, že uspokojuje určité potřeby a přání. Existují dva původní objekty lásky: člověk sám (narcistická volba) a jiná osoba (anaklitická volba). 12.6.2. Afekty a obranné mechanismy Když existují dva afekty a jeden extrémně zesílí, vytlačí ten druhý – když někoho nenávidíme, necítíme za to pocit viny (Jones). Podle Freudové může použití obran přispět ke zmírnění či odstranění negativních, zejména úzkostných pocitů a k lepší sociální adaptaci. Obranné mechanismy jsou umístěny v egu. Ego používá vůči pudovým přáním i afektům stejné typy obrany. Máme deset typů obrany: regrese, represe (udržuje nepříjemné obsahy mimo vědomí), reaktivní výtvor (výsledný postoj je protikladný nepřijatelnému pudovému impulsu), izolace (obsedantní poruchy, jedinec se snaží provinění odčinit pílí), projekce (vznik paranoi), introjekce (osvojení negativních vlastností), obrácení v opak nebo obrácení proti sobě (z lásky v nenávist), sublimace (vzdání se sexuality kvůli jiným cílům) a přemístění pudových cílů (sexuální cíl nahrazen jiným). Jako obrana proti afektům a vnějším vlivům funguje identifikace s agresorem (proč se týrané děti stávají agresivními) a altruistické vzdání se (zvýší sebehodnocení i úctu od druhých). Vaillant popsal osmnáct obranných mechanismů a rozdělil je do čtyř hlavních skupin. Psychotické obrany jsou primitivní. Patří k nim bludná projekce (promítání nenávisti do jiných objektů) a psychotické popření. Druhou kategorií jsou obrany u poruch osobnosti, které jedince chrání před strachem z intimity. Patří sem projekce, hypochondrie, pasivně – agresivní chování a agování. Třetí skupinou jsou neurotické obrany, sloužící ke změně vnitřních pocitů a zvládání pudových impulsů. Patří sem represe, přemístění (citové, z jednoho objektu na druhý) a intelektualizace (s nadhledem uvažujeme o pudových přáních). Čtvrtou skupinou jsou zralé obrany, které pomáhají integrovat vnější podněty, interpersonální vztahy a privátní pocity. Patří sem altruismus, humor, suprese (potlačení, odsuneme něco na okraj vědomí a budeme se tím zabývat až časem), anticipace (předvídání problému a příprava na něj) a sublimace (zjemnělé vyjádření pudového impulsu). (Höschl, Libiger, Švestka) PORUCHY EMOCÍ: PORUCHY AFEKTU: nezvládnutý afekt (není schopen v dostatečné míře ovládnout ale nejde o absolutní neschopnost, schází porucha vědomí a nedochází k amnézii); patický afekt (porušené vědomí, amnézie, většinou končí spánkem); oploštělý afekt (většinou u psychotiků a schizofreniků); afektivní stupor (strnutí po expozici podnětem); afektivní útlum (porucha spočívá v odsunutí afektu, jednání je adekvátní, ale bez emočního doprovodu); afekt s prodlouženou latencí; afektivní (anxiozní) raptus; paraoxyzmální afekt (ictal emotion; objevuje se náhle bez příčiny, jeho obsahem je nejčastěji úzkost nebo zlost) PORUCHY NÁLAD: o expanzivní /makromanické/ : manická, euforická, extatická /bývá u epilepsie a intoxikací/, moria /plané vtipkování, má většinou organický základ/ o depresivní /mikromanické/ : depresivní nálada, bezradná nálada, apatická nálada, morózní (nálada depresivně zlostná) a anhedonická o na rozhraní polarit : rezonantní, dysforie psychologie strana 53 z 143


PORUCHY STRUKTURY EMOCÍ (PORUCHY S PŘEVAHOU KVALITATIVNÍ): paratymie (paradoxní emoce), emoční ambivalence, emoční oploštělost, emoční labilita, emoční inkontinence (vyšší stupeň lability), emoční tanacita (dlouhé přetrvávání emocí)emoční inkongruence (emoční prožívání a projev neodpovídají myšlenkovému procesu - např. líčí klidně hnusné zážitky), alexitymie (neschopnost číst vlastní emoce), idiosykrazie (selektivní emoční přecitlivělost vůči některým vjemům), katatymie (zkreslení některých psychických funkcí vlivem emocí, vyskytuje se i v normě), poruchy vyšších citů (jsou někdy řazeny jako samostatná kategorie; sociální tupost, moral insanity, emoční depravace a degradace) 6B) PROBLEMATIKA POTŘEB ČLOVĚKA, HODNOTOVÁ ORIENTACE ČLOVĚKA, MOTIVAČNÍ SLOŽKA Plháková: 11.Motivace Motivace je souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které aktivují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování. Motivy a emoce tvoří motivačně – emocionální systém. Motivace je často nevědomá. Motivy se dostávají do konfliktu. Často na nás působí více motivů najednou. Motivy můžeme rozdělit na sebezáchovné, stimulační, sociální a individuální psychické. 11.1. Sebezáchovné motivy SM jsou primární biologické ohnutky umožňující přežití jedince i druhu. U lidí sem patří zdravý životní styl. SM jsou vrozené ale způsoby jejich uspokojení nás učí rodina a kultura. 11.1.1. Motivace zajišťující přežití jednotlivce Sem patří hlad, žízeň, únava, strach, horko, bolest. Hlad zkoumali Stavěl a Brožek. 11.1.1.1. Hlad Hlad podněcuje člověka k alimentárnímu (potravnímu) chování. Apetenční fáze je hlad a chuť iniciující vyhledání potravy. Konzumace je příjem potravy – druhá fáze. Canon myslel, že hlad způsobují stahy žaludku. Laterální hypotalamus iniciuje příjem potravy. Ventromediální hypotalamus příjem zastavuje. Podle glukostické hypotézy vychází mozek z hladiny krevního cukru. Lipostická hypotéza tvrdí totéž o tucích. Keesey a Powley navrhli teorii základního nastavení, která mluví o predestinaci ideální individuální váhy našeho těla. Vliv kultury je velký. I příjem potravy má své restrikce a normy: zákaz kanibalismu, jedení některých zvířat (náboženství), půsty. Tělesné schéma je módním trendem. Alimentární chování má také symbolický a rituální význam (svaté přijímání). I u alimentárního chování má člověk potřebu sebekontroly. Tu může uspokojit dieta. S jídlem je asociována mateřská náruč. Stále častější jsou poruchy příjmu potravy. Spekuluje se s tím, že dívky hladový, aby zabránily vývoji ženských tělesných znaků – strach z dospělosti a sexuality. 11.1.1.2. Žízeň Nedostatek vody v organismu aktivuje osmózu, která změní koncentraci sodíku. To zjistí osmoreceptory v hypothalamu a pošlou signály do hypofýzy. Ta uvolní antidiuretický hormon a ten podpoří reabsorbci vody v ledvinách. Signály přijdou i do mozkové kůry, která zajistí pocit žízně. Pokles objemu krve vyloučí hormon angiotenzin. Když ho indikují osmoreceptory, vyšlou signál znovu do kůry a dostaví se žízeň. To, jaké nápoje pijeme, je kulturně podmíněno. Pití také patří k rituálům (přípitek). Popíjení vody uklidňuje. 11.1.2. Teorie drivů a homeostatické regulace psychologie strana 54 z 143


TD je založena na principu homeostázy (udržování rovnováhy). K odstranění vnitřních deficitů musí jedinec provést volní akt (najíst se a napít). Driv je nepříjemný stav napětí, který vzniká při narušení homeostázy (Hull), nebo-li obecný motivační stav. Driv vede organismus k chování které ho regulují. Teorie homeostázy se vyhýbá nedostatkům i nadbytkům. Funguje na principu negativní zpětné vazby. 11.1.3. Motivy zajišťující přežití druhu Patří sem sexualita a rodičovství. 11.1.3.1. Sexuální motivy Sexuální chování lze také rozdělit na fázi apetence a konzumace. Mezi sexuálními motivy a pohnutkami zajišťující přežití individua (hlad) existují rozdíly: sex není nezbytný pro přežití jedince, zvyšující se sexuální vzrušení je příjemné, lidé vyhledávají sexuální stimulaci, i když nedojde k orgasmu, je zde výrazná sociální komponenta. I v sexuálním chování existují restrikce: incestní tabu, věk pro zahájení sexuální aktivity. Díky všemožných restrikcím dochází spole se sexuálním chováním k pocitům viny. V 60. letech proběhla sexuální revoluce, která sex liberalizovala. Ideální je sexualita ve službách lásky. Sexualitou lidé uspokojují i potřeby sdružování a důvěrnosti. Dnes se vyskytují dva problémy: domácí násilí a konflikt mezi potřebnou důvěrnosti a strachem z intimních vztahů. Pohlavní hormony se podílejí ne sexuální touze a vzrušení. Testosteron vyvolává sexuální apetenci a podporuje iniciaci sexu. Estrogen reguluje vzrušivost a prožití orgasmu. Na regulaci sexuálního chování se podílí i nervový systém. Erekce je řízená míšním reflexem stejně jako poševní lubrikace. Lidé mají schopnost odložit uspokojení sexuálních tužeb. To se ale vrátí ještě intenzivněji. Rané zkušenosti ovlivňují lidské sexuální chování. Patří sem hry s vrstevníky a mazlení s rodiči. Masters a Johnsonová zjistili, že sexuální odezvu můžeme rozdělit na čtyři fáze: podráždění, plató, vyvrcholení, a uvolnění. Fáze orgasmu se může dělit na dvě etapy: pocit nevyhnutelnosti ejakulace a kontrakce svalstva penisu. Dochází u nich také k refraktivní fázi, kdy nemůže po jednom orgasmu přijít další (někdy více než 24 hodin). U žen jsou sexuální odezvy velmi individuální. Jakékoliv volní úsilí působí na sexuální odezvu rušivě. Když je problém s erekcí jen psychický, mluví se o funkčních sexuálních poruchách. Existují tři základní sexuální orientace: hetero, homo a bi. Sexuální orientace je komponentou osobní identity. Coming out je proces, kdy si jedinec uvědomí a zveřejní svou orientaci. Za biologickou příčinu homosexuality je považováno nedostatečné zásobování mozku testosteronem v prenatálním stadiu. Další hypotetickou příčinou homosexuality je neochota konformně převzít společenskou roli. 11.1.3.2. Poskytování a přijímání rodičovské péče Odloučení od matky vyvolává u dětí často úzkost (Freudová). Dítě má psychické potřeby (vnější stimulace, význam já …), které potřebuje uspokojit. Nejdůležitější je potřeba specifického sociálního objektu, ke kterému se dítě váže. Rodičovské city vyvolává vzhled malých dětí, první sociální úsměv ( dítě se směje na vše, co připomíná lidský obličej). Mateřské chování vyvolávají i hormony: estrogen, progesteron a prolaktin (také tvorba mléka). Špatná rodičovská péče se často přenáší z generace na generaci. Při formování rodičovského chování hraje velkou roli sociální učení. Podle Winnicotta vzniká u žen v posledních třech měsících těhotenství primární mateřské zaujetí, díky kterému se po narození matka přizpůsobuje dítěti. Matka pro dítě vytváří podpůrné prostředí. S rostoucí fyzickou a mentální autonomií dítěte primární mateřské zaujetí odeznívá. Formování mateřské starostlivosti přispívá náročný porod. Přilnutí k matce je prototypem budoucích kladných vztahů k lidem. Podle Bowlbyho zvyšuje připoutání dítěte k matce jeho šance na přežití. Přilnutí je podle něj vrozený instinktivní motivační systém. Reakcí na separaci od matky je protest a zoufalství. psychologie strana 55 z 143


11.1.4. Teorie motivů zajišťujících přežití druhu 11.1.4.1. Teorie instinktů Instinkty jsou vrozené geneticky dané tendence provádět určité aktivity nebo specificky reagovat na typické podnětové vzorce. Jeho vlastnosti jsou: druhová specifičnost, stereotypnost a biologická účelnost. Lidským instinktům patří imitace, žárlivost, bojovnost, lovecký instinkt, strach, tvořivost, hra a rodičovská láska (James). Vrozené automatismy (instinkty, upevněné akční vzorce) evokují spouštěcí podněty nebo vnitřní stimulace. Opakovaným prováděním instinktů se učíme jak je to dobře. Některé vrozené automatismy se u lidí uplatňují v oblasti sexuálního chování, péče o děti a teritoriálního chování. Lidé si vytvářejí i dočasná teritoria – kupé ve vlaku. 11.1.4.2. Motivace z hlediska sociobiologie Zakladatelem SB byl Wilson, který tvrdil, že hlavní motivací organismů je přežití jejich genů. V genech je zakódován i altruismus (genetické sobectví). Podle Traverse vzniká u lidí na základě přirozeného výběru obecná tendence ke spolupráci (reciproční altruismus). Podle Kleinové je altruismus tendencí k reparaci pocitu viny z agresivních popudů. 11.1.4.3. Motivace z hlediska evoluční P K přežití přispívá osvojení jazyka, pracovních dovedností a navazování kooperativních vztahů. Předpokladem úspěšné reprodukce je získání stabilního partnera, sexuální angažovanost a rodičovská péče. Buss tvrdil, že muži a ženy volí rozdílné reprodukční strategie (polygamie, monogamie). Jejich součástí je i konkurenční boj o nejlepší partnery. Rozdílné reprodukční úkoly mužů a žen souvisí s rozdíly v sexuální motivaci (sex X láska), žárlivosti, mužské agresivitě a ženské empatii. 11.2. Stimulační motivy K dosažení duševní pohody potřebují lidé vnější stimuly a duševní a tělesnou aktivitu. SM nejsou nezbytné pro přežití. Projevují se hravostí, zvídavostí a vyhledáváním neobvyklých zážitků. 11.2.1. Teorie optimální úrovně aktivace Lidé často usilují o zvýšení vybuzení (arousal). Berlyne tvrdil, že nízká i vysoká úroveň aktivace je nepříjemná. Yerkes – Dodonův zákon říká, že s rostoucím nabuzením roste výkon, ale jen do určitého bodu. Výkon klesá také pod vlivem trémy. 11.2.2. Potřeba proměnlivých senzorických podnětů Lidé těžko snášení senzorickou deprivaci – především neměnnost vnějších podmínek – ale také nadměrnou stimulaci. Potřeba intenzity stimulace je individuální (záleží i na extra a introverzi). Zuckerman zkoumal potřebu vyhledávat neobvyklé zážitky. 11.2.3. Teorie protikladných procesů Salomon vysvětlil závislost na psychoaktivních látkách a vzrušujících činnostech. Ke každé emoci existuje protiklad, jehož vznik udržuje citovou rovnováhu (po intoxikaci přijde abstinenční syndrom). Lidé prvotně berou drogy pro jejich příznivé účinky, později aby utlumili abstinenční příznaky. Bažení je mentální stav v němž je jedinec pro drogu schopen udělat cokoli. 11.3. Komplexni teorie motivace 11.3.1. Teorie pudů Pud je základem psychoanalýzy. Pudové napětí je mentální povahy. K pudům patří pud sebezáchovy, pud já a sexuální pud (libido). Základní psychosexuální vývojové fáze jsou orální, anální, falická, latentní a genitální. psychologie strana 56 z 143


Pudová přání obsahují agresivní i sexuální prvky (duální pudová teorie). Existuje celoživotní konflikt mezi pudy smrti a pudy života. Pud smrti je všem živým organismům vlastní nutkání k obnovení dřívějšího anorganického stavu (sebedestruktivní tendence). Odreagování agrese (na rozdíl od sexu) vede sice k odstranění napětí, ale ne ke slastným pocitům. Podle Jecobsové představují pudy biologicky předurčené vrozené vývojové potencionály. U dětí se prožitky dělí na dobré a špatné. Z dobrých se vyvíjí libido, ze špatných agrese. Podle Kernberga se špatné a dobré zkušenosti organizují do lásky a nenávisti. Chování motivované primitivními popudy se nazývá agování (sebepoškozování, delikvence, drogy, promiskuita, zneužívání dětí, výbuchy hněvu). 11.3.2. Murrayho teorie potřeb Podle Murrayho je termín potřeba synonymem pro pud – síla v oblasti mozku, která organizuje vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru, s cílem změnit existující neuspokojivou situaci. Potřeby dělíme na primární (viscerogenní – voda, potrava) a sekundární (psychogenní –uznání, tvoření, bránit se, opozice, agrese, pečování, hry, poznávání). Potřeby se probouzejí buď spontánně nebo na základě tlaků pozitivních (touha něco získat) a negativních (touha něčemu se vyhnout). Téma je výsledkem interakce mezi tlaky a potřebami. 11.3.3. Maslowova hierarchie potřeb Maslow byl vůdčí osobností humanistické P. Potřeby rozlišil do pěti kategorií: fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, potřeby lásky a náklonnosti, potřeby uznání a potřeby seberealizace (vědění, porozumění, estetika). První čtyři kategorie jsou deficientní (nedostatkové). První dvě jsou nižší potřeby, druhé dvě vyšší. Potřeby seberealizace jsou růstové potřeby (potřeby bytí). Když nejsou uspokojeny nižší potřeby, nemůžeme uspokojovat vyšší. 11.4. Sociální motivy SM navazují na Murrayho teorii. Podle Wintra jsou nejdůležitějšími okruhy motivace potřeby úspěšného výkonu, filiace, intimity a moci. Máme také potřebu přisvojovat si a uchovávat věci. 11.4.1. Výkonová motivace VM se projevuje tím, že každý člověk realizuje úkoly na určité úrovni (subjektivní standardy dobrého výkonu). Potřeba dosažení úspěšného výkonu je potřeba překonat překážky, uplatnit schopnosti a vykonat něco obtížného dobře a rychle. Lidé s vysokou potřebou úspěchu jsou soutěživí, ale ne mocensky orientovaní (Atkinson). Lidé mají také potřebu vyhnout se neúspěchu. To souvisí s úzkostí. Úzkostní jedinec po úspěchu nepociťuje uspokojení, ale úlevu, že si neudělal ostudu. Existuje také potřeba vyhnout se úspěchu (obavy ze zátěže a odmítání druhých).Např. u žen by moc velké úspěchy narušovaly šance na vytváření intimních vztahů (Hornerová). 11.4.2. Potřeba afiliace – sdružování PA je potřeba vytvářet přátelství a společenské vazby (pocit sounáležitosti). Mezi A projevy patří společenské hry, večírky, dovolené a klábosení. Při uspokojování A nejsou sociální interakce prostředkem k něčemu jinému. A je psychogenní potřeba bez fyzického základu. Potřeba A se se strachem zvyšuje. McAdams zkoumal potřebu intimity. Intimita se uspokojuje v dyadě. Afiliace a intimita spolu souvisejí. K intimitě patří sebeodhalení a sdílení. Klímová mluví ještě o bytostném rozhovoru (niterné pocity a přání). Přátelské vztahy potvrzují realistické aspekty sebepojetí. Pragerová mluví o dilematu intimity v partnerských vztazích, kdy odhození masek může přinést radost i žal (pocit zahanbení, zneužití důvěrných informací, strach ze ztráty sebekontroly). S potřebou intimity jsou neslučitelné potřeby individuality, odloučení a soukromí. psychologie strana 57 z 143


11.4.3. Potřeba moci PM je snaha řídit či ovlivňovat společenské dění, chování a prožívání druhých lidí, případně snaha získat přístup k bohatství. Adler považoval za důležitou vůli k moci, kterou se lidé snaží překonat pocit inferiority (komplex méněcennosti). Horneyová mluví o tom, že dítě překonává úzkost pohyby: k lidem (hledání bezpečí), proti lidem (agresivita) a od lidí (distance a potřeba moci). Také Fromm se domníval, že touha po moci koření ve slabosti. Výzkumem moci se zabýval i Winter. 11.5 Některé individuální P motivy Bühlerová říká, že některé motivy směřují k uchování vnitřního řádu. 11.5.1. Potřeba sebeurčení Bhu a kognitivní P-logové rozlišovali vnější motivaci (provádíme aktivitu kvůli odměně) a vnitřní motivaci (ovlivňuje chování bez odměny) K vnitřní M patří hra, studium, umělecká tvorba a vědecká bádání. Podle Deciho narušují vnější odměny vnitřní motivace (přeměna hry v práci). Deci dále zjistil, že je rozdíl mezi činnostmi, kterými jedinec uspokojuje svou potřebu sebeurčení a mezi aktivitami ovládanými vnějšími tlaky. Odměny mají dva aspekty: kontrolující – manipulující (aktivity nejsou výsledkem sebeurčení) a informativní (potvrzují iniciativu, schopnosti a dovednosti). Do této oblasti patří také přesvědčení o vlastní zdatnosti a vnitřní místo řízení, optimistický explanační styl. 11.5.2. Svobodná vůle a vzdor I ten nejsvobodnější akt může být odměnou nevědomé nebo nervové regulace. Reaktance je odpor proti manipulaci a má blízko vzdoru. Kurz Základy krizové intervence I, Dr. Y. Lucká: „PESSO-BOYDEN“ terapie (systém): definice 5 potřeb: POTŘEBA MÍSTA: zdá se, že jde o jednu z nejbazálnějších potřeb; děloha jako 1. místo (→ imprinting bezpečného dobře omezeného – s jasnýma hranicema – šetrnýho místa v nás zůstává jako představa toho místa kde je dobře); normálně se děti narodí do prostoru, který lze označit jako „sekundární děloha“ – což jest rodina (má tam stejný kvality jako v děloze: bezpečí, ohraničenost, šetrnost); potřeba někam patřit se nejprve odehrává (i saturuje) v rodině → pokud ano, pokud je to OK, pokud je jeho potřeba saturována, dítě dostává bazální pocit, že svět je bezpečný a dobrý místo2;; jakýkoli oddělení dítěte od matky do 1,5 roku věku je pro něj hrozná pecka; každá ztráta a změna je pro dítě hrozně závažná. změna v místě, která není přiměřeně vysvětlena je pro dítě zatěžující (to souvisí i s členy na tom místě – pokud je rozvod rodiny a rodinu opouští otec, nebo se někdo stěhuje dítě to vnímá jako frustraci potřeby místa3 ; v krizi je dobrý se podívat jak a komu se mění perspektiva místa (např. matka je OK ale dítě KO) POTŘEBA PODPORY: potřebujou bejt nošený, houpaný, zvedaný odspoda nahoru (to co jde proti tíži); podpora ve smyslu hry, vybízení, udělej to tak či onak; první roky se dítě s matkou identifikuje natolik, že když matce někdo nadává je zraňováno i dítě 2

(děcka na ulici nemaj vzorec „někam patři“ a můžou taky ulici chápat jako místo, kam patřej – proto i bezdomovci často nechtěj na svým postavení nic měnit, protože maj ulici zažitou jako místo, kam patřej) 3 z tohodle hlediska je rozdělování rodin dost špatnej krok a pokud by to šlo i jakkoli jinak mělo by to jít – zde narážím na praxi některých pracovníků OSPOD, kteří sou schopný rozdělit rodinu jen proto, že třeba v tuto chvíli nemá kdy bydlet (neochota využívat služeb kam může jenom matka s dětmi a otec musí zůstat jinde je v tomto světle pochopitelná; nicméně je to daný i tím, že zařízeních kam by mohla celá rodina v případě nutnosti je poskrovnu ☺



(sráží to jeho sebecit); když dítě cejtí podraz od rodičů → to se pak pamatuje celej život – to, že za dítětem nestojí rodiče, je pro něj dost blbý POTŘEBA BEZPEČÍ: pomoct dítěti, aby se naučilo rozeznávat co je ve světě bezpečný a co nebezpečný; dovolit dítěti, aby řeklo NE (ne nepolíbím toho strýčka, je ošklivý) ale dávat jasný hranice jakým způsobem může vyjádřit to co cítí (např.: je dovolený cítit zlost, můžeš cítit zlost ale nesmíš to dávat najevo tak, že budeš házet kameny atp – tohle už spíš patří pod potřebu limitu.)4 POTŘEBA KRMENÍ /PÉČE/: plivání jídla na zem je projevem autonomie a vlastní vůle (je to OK, období prvního vzdoru ad. vývojová psychologie); když nutíme děti jíst i přes jejich odpor může (ale nemusí) se to promítnout do modu vztahování ke světu: „musím všechno spolknout i když je mi to nepříjemný“; krmení podnětama, láskou, hrou, při nedostatečnym krmení podnětama se vytváří vztahovej modus: „svět je šedý, nudný místo“; děti jsou schopny doplnit deficit (tak nějak) → kapacita reparability je velká, pokud tomu věříme a sytíme dítě podnětama … POTŘEBA LIMITU: potřeba, aby byl někdo po ruce, kdo mě ukazuje svět jako místo, kde je nějakej řád a kde jsou věci odtud potud když narazíme na potřebu u KL, která je deficitní, tak je dobrý najít směr jak dát alespoň trochu z tý potřeby (dát alespoň malej kamínek do mozaiky - KI je práce po malých krocích) 7A) VOLNÍ JEDNÁNÍ A JEHO PORUCHY Vágnerová (2002): Vůle představuje komplexní vlastnost, zajišťující vývojově nejvyšší úroveň sebekontroly a seberegulace. Ta se projevuje především: a) vědomým sebeovládáním (tlumení impulsů) a vědomým prosazováním. Vůle je vědomou složkou, která funguje v rámci kategorie Já. Vůle je také významná jeho integrující složka osobnosti. Volní aktivita bývá vázána na realtivně stabilní hodnotový systém osobnosti (z něho vyplývá obecný postoj ke světu) a na sebehodnocení. VOLNÍ AKTIVITU charakterizují 3 základní složky, které se v ní v různých proporcích objevují: 1) vědomé rozhodování a vědomí vlastního rozhodování (tj. volba určitého cíle); 2) vědomá volba prostředků, které chce jedinec použít pro dosažení cíle i vědomí důsledků takového jednání; 3) vědomí průběhu jednání (tj. realizace rozhodnutí, která spočívá v uplatnění zvolených prostředků na dosažení cíle). Volní aktivita může tedy probíhat jak na rovině psychické, tak na rovině konativní (reálné, fyzické činnosti). Subjektivně se volní aktivita projevuje nejprve pocitem chtění a později konkrétním úmyslem dosáhnout cíle. V aktuálním volním procesu lze rozlišovat dvě různé fáze: FÁZE ROZHODOVÁNÍ: je iniciována pocitem chtění nebo nutnosti zvolit si nějaký cíl. V této fázi lze rozlišit dvě krajní varianty, které představují odlišné procesy: a) volba jednoho ze dvou či více protikladných motivů; b) aktivní hledání motivu, který by mohl fungovat jako cíl a vyjadřoval by požadavky, které si jedinec sám na sebe klade. Rozhodování závisí na účasti: 1) intelektových funkcí; 2) emocionální složky; 3) hodnotové kritéria, která ovlivňují výběr motivu REALIZAČNÍ FÁZE: období ve kterém se jedinec pokouší dosáhnout žádoucího cíle. Je charakteristická několika znaky: a) realizační fáze nemusí po rozhodnutí nastat (je relativně samostatnou složkou); b)uplatňují se zde jiné volní procesy než ve fázi rozhodovací; c) může mít velmi variabilní časové vymezení VLASTNOSTI AKTIVNÍ VŮLE se uplatňují především při rozhodování a ve značné míře ovlivňují průběh rozhodovací fáze. bylo by sem možné zařadit : rozhodnost a ráznost, iniciativu a činorodost a pružnost vůle (schopnost přizpůsobit se podmínkám) 4

Tento postup dítěti také mimochodem sděluje: svět je místo, kde můžeš cítit svoje emoce – je v pořádku cítit svoje emoce je to Ok, ale svět má i svý hranice (není chaotickej, lze se v něm orientovat)



VLASTNOSTI PASIVNÍ VŮLE se uplatňují hlavně v realizační fázi a její podstatou je schopnost vytrvat v uskutečňování zvoleného cíle. Patří sem: stálost, odolnost, neovlivnitelnost, vytrvalost, sebevláda a kázeň Volní kompetence se rozvíjejí postupně a to v závislosti na kognitivních schopnostech a v závislosti na úrovni socializačního vývoje. PORUCHY JEDNÁNÍ: A. PORUCHY SLOŽEK VOLNÍHO JEDNÁNÍ a. poruchy pudů b. abnormní reakce (primitivní/šokové reakce) poruchy se vyznačují náhlým vznikem, obvykle krátkým trváním, přítomností poruch vědomí, často výrazným psychomotorickým neklidem a částečnou nebo úplnou amnézií na období poruchy; narušena hierarchie mezi vyššími kortikálními a nižšími mechanismy; potlačují se osobnostní specifičnosti v jednání; v jistém stupni postižena celá psychika, především vůle, emotivita, vědomí a jednání; charakteristické pudové a instinktivní jednání; kvantitativní i kvalitativní poškození vědomí α. abnormní reakce emoční - patický afekt - nezvládnutý afekt - afektivní stupor - afektivní ztlum - anxiózní raptus β. abnormní reakce pudové - impulsivní reakce – neúplná pudová reakce se zvýšeným difúzním puzením k činnosti, schází vědomá představa cíle; někdy poruchy vědomí (→úplná x ostrůvkovitá amnézie) - impulsivní raptus – zvýrazněno ničivé a agresivní jednání; nejčastěji při katatonní schizofrenii, od anxiózního raptu se liší menším emočním nábojem - zkratková reakce – narušeny vyšší volní mechanismy; vyrůstá na biologické nebo společenské potřebě, je přítomna představa cíle, chybí boj motivů a výběr optimální cesty k dosažení cíle; často emotivní podbarvení; vědomí nebývá porušeno o k odhalení je nutné provést analýzu skladbových složek volního aktu o u psychopatů, oligofreniků, neurotiků; spíše v pubertě; časté u reaktivních depresí, nostalgických reakcí, při intoxikaci →sebevraždy, sebevražedné pokusy, trestné činy - účelová reakce – cíl nesledován zcela vědomě, určován biologickými mechanismy a jeho sledování je instinktivní o vyrůstá na nižších mechanismech, obchází volní akt, vědomí i osobnost; může být provázena emočním nábojem; v jednání se uplatňují automatismy o jednoduché účelové reakce u organického postižení mozku, složitější u hysterií - frenoleptické stavy – na počátku neklid, podrážděnost, napětí, nespavost, emoční rozlady; navazuje jednání s projevy impulzivity; jednání schází angažovanost postiženého 1. kleptomanie – krádeže zbytečností 2. pyromanie – chorobné žhářství 3. poriomanie/dromomanie – impulsivní toulavost 4. erotomanie – sexuální dobrodružství 5. dipsomanie – požívání alkoholu 6. opiomanie – chorobné nakupování - fugy – kvalitativní poruchy vědomí, ale svéráznosti v chování; na období fugy amnézie; u epilepsie, hysterie, hypoglykémie γ. abnormní reakce na bázi porušeného vědomí - u epilepsie, hysterie, alkoholismu, organických mozkových chorob, traumat, toxických poruch a intoxikací psychologie strana 60 z 143


B. PORUCHY VŮLE a. globální poruchy vůle - oslabení nebo vystupňování volního procesu - abulie - oslabení; jde o přechodnou redukci dynamogenie (např. u psychotických poruch endogenních) nebo o ireverzibilní výpad (u organických psychóz); nedostatek aktivity, iniciativity, spontaneity, ochuzení zájmu - hyperbulie - vystupňování; patologická aktivita, iniciativa a spontaneita; nemocný se lehce rozhoduje, ale svá rozhodnutí rychle mění - stenie - sledování cíle i přes překážky a dlouhodobě; např. u fanatismu - astenie - nerozhodnost, lehké vzdání se cíle b. poruchy struktury volního aktu - obsedantní reakce o porucha na úrovni motivačního procesu; nutkavé, uvědomované motivy jsou potlačovány, přesto se prosazují; při nepotlačení nutkavé jednání o kompulze: obsedantní konání mající obranný charakter (při mytí, ve styku s lidmi) - demonstrativní reakce o vědomí cíle, k dosažení volena náhradní aktivita → např. volání o pomoc; přechody do simulace - motivační astenie o souvisí se strukturou osobnosti, může být podmíněna i situačně nezájmem apod., nebo být důsledkem duševní nemoci (melancholie, demence); typická ambivalence C. PORUCHY JEDNÁNÍ a. patologicky zaměřené jednání - patologické automatizace a návyky, např. anankasmy, kompulse (obsedantní syndromy); patické vášně a toxikomanické návyky; tiky (neúčelné opakování výrazových pohybů, v řeči nebo při balbuties) u neurotiků, stupňují se při rozrušení a slouží k uvolnění vnitřního napětí b. poruchy skladby motorického aktu α. kvantitativní poruchy psychomotoriky/ psychomotorické poruchy - změněna pohotovost k činnosti – dynamogenie 1. psychokinetický útlum o akinéza, hypokinéza • zpomalení až výpad pohybů obranných, orientační reakce zpomalená; expresivní pohyby pomalé a málo výrazné o zvýšená pasivita o snížení spontaneita o snížená iniciativa o psychokinetický stupor • u afektivních poruch o melancholický stupor o afektivní stupor 2. psychokinetická excitace - zvýšená vzrušivost nervového substrátu o hyperkinéza psychologie strana 61 z 143


- neúčelné pohyby a motorika → patická iniciativa o agitovanost - přemrštěnost, pestrost a nekoordinovanost pohybů, bezcílnost pohybů - psychomotorický neklid - psychokinetický raptus - často vyrůstá z akinézy a do ní se vrací (např. u anxiózního melancholika), v řeči se pozoruje logorea β. kvalitativní poruchy psychomotoriky/ parakinetické poruchy / katatonní poruchy - disociace mezi psychomotorickými a ostatními psychickými projevy o katatonní akinéza I. katalepsie – setrvávání polohy těla II. flexibilitascerea (???) – vosková ohebnost, při pohybu těla pociťujeme plastický odpor III. stupor – extrémní vystupňování akinézy do stavu,kdy nemocný přetrvává bez pohybu v jedné poloze - chabý/ receptivní stupor – difúzně utlumená značná část nervové soustavy; nevnímá okolí - expresivní stupor – utlumen motorický analyzátor; vnímá okolí - mutismus – úplný výpad řeči - psychická poduška - negativismus – pasivní o katatonní hyperkinéza - psychomotorický neklid až vzrušenost, nepřiměřené automatismy, agrese, impulzivita, nemotivovanost I. pohybové stereotypie II. verbigerace – řečové stereotypie III. negativismus – aktivní IV. povelová automacie V. echomatismy – napodobování pohybů z okolí - echopraxie – opakování výkonů - echomimie – opakování výrazů - echolalie – opakování slov o manýrování - zaujímání póz, imitování, projevy arogance nebo blazeovanosti; obřadnost, rituálnost v běžných projevech (bizarnost); např. paramimie (projevy v mimice)

7B) CHARAKTERISTIKA A VYMEZENÍ PSYCHOTICKÉHO ONEMOCNĚNÍ A JEHO TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ "Psychóza je onemocnění charakteristické ztrátou schopnosti adekvátní orientace v sobě samém i v okolním světě. Zásadně mění způsob, jakým člověk prožívá sám sebe, druhé lidi a svět, ve kterém žije." (Kalina, 2001, s. ) Je narušen kontakt s realitou; člověk si vytváří svůj vlastní vnitřní svět, fungující podle zvnějšku nečitelných zásad a pravidel. Člověku, nacházejícímu se v akutní fázi psychotického onemocnění, chybí dostatečný náhled na svou chorobu. (Vágnerová, 1999) Psychotické příznaky jsou často klasifikovány jako pozitivní a negativní. K typickým pozitivním příznakům patří změny v kvalitě vnímání – halucinace a změny myšlení – bludy. Poruchy vnímání – halucinace – vznikají na základě zkresleného vnímání reality. Jsou to falešné smyslové vjemy, vznikající bez zjevného vnějšího podnětu. Člověk slyší, vidí nebo cítí to, co nevnímají ostatní. Nejčastější jsou halucinace sluchové, kdy nemocný slyší různé psychologie strana 62 z 143


zvuky (zvonění, škrábání, tikání) nebo složitější vjemy, jako jsou hlasy. Velmi často nemocní trpí také halucinacemi intrapsychickými, kdy mají pocit, že jsou jim myšlenky vnucovány nebo odnímány. Bludy, poruchy myšlení, „jsou mylná přesvědčení, vzniklá z chorobných duševních předpokladů na chorobném psychotickém podkladu, kterému nemocný věří a které má patický vliv na jeho jednání“ (Mysliveček, in: Zvolský, 1996, s. 97). Blud se většinou nějak vyvíjí v čase, kdy nejdříve člověka napadá jako myšlenka, až postupně se rozvine do bludného přesvědčení, které často významně ovlivňuje život nemocného. Začne si být například nejistý v kontaktu s lidmi, protože jim přestává rozumět, tak jako nerozumí sám sobě. Je přesvědčen, že ho neustále sleduje tajná policie, hovoří k němu skrze rádio, televizi; bojí se, nemůže spát, sleduje celé dny dění na ulici. Obsahem bludů jsou nejčastěji pocity pronásledování, ale také přesvědčení o výjimečných schopnostech. Negativní příznaky nebývají primárně tak nápadné a stresující jako příznaky pozitivní. Vyvíjejí se většinou během delšího časového období nemoci a prozatím jsou hůře léčitelné. Obecně se jedná o jakousi citovou vychudlost a neprožívání vlastního jednání. Může se objevit postupné snížení až vymizení motivace, zájmu o cíle, plány a zájmy. Nemocní mají pocit nedostatku energie a problém se zvládáním základních aktivit včetně hygieny. Mezi negativní příznaky patří také sociální izolace, způsobena nadměrnou koncentrací na sebe sama a svůj vlastní vnitřní svět, zejména v akutní fázi nemoci. Člověk se stahuje do sebe, přestává mít zájem o okolí, chová se nepředvídatelně a často nepřátelsky. Často tak přichází o přátele z řad „psychicky zdravé“ (resp. psychiatricky neléčené) populace. V důsledku toho se jeho sociální role hroutí, zůstává jen role pacienta. Dalšími příznaky psychózy mohou být také poruchy nálady, tzv. afektivní příznaky. Často se objevuje pocit beznaděje, zoufalství, deprese, vnitřní napětí, neklid, nejistota, strach, obavy a úzkost, vzácněji i stavy mánie. Samostatnou diagnostickou jednotku tvoří tzv. postpsychotická deprese. (Vymětal, Dufek, Rieger a Pláňova) : PSYCHOTICKÉ ONEMOCNĚNÍ: je charakterizováno desintegrací, fragmentací osobnosti, poruchami myšlení, vnímání, ztrátou kontaktu s realitou. Častá může být vzrušená až manická nálada, bludy, halucinace, kvalitativní porucha vědomíLze dělit na ORGANICKÉ (delirium tremens, demence) a FUNČNÍ (schizofrenie, maniodeprese s psychotickou atakou - u bipolární nemusí být ataka nutně psychotická). Schopnost porozumět duševně nemocnému pomocí empatie je důležitou podmínkou žádoucího jednání s psychotiky. Je často multifaktotoriální etiologie. PSYCHOGENNĚ PODMÍNĚNÉ PSYCHÓ ZY (krátkodobé psychotické stavy trvající řádově týdny u predisponovaných jedinců a projevující se zpravidla jako reakce na silnou psychickou zátěž, závažný vnitřní konflikt, reaktivace slabého místa osobnosti). Psychoterapie (PT) bývá spojována s podpůrnou farmakoterapií; spočívá v poskytnutí emoční podpory prostřednictvím psychoterapeutického vztahu a v následném zpracování psychotické zkušenosti. Úkolem je vést pacienta k tomu, aby byl sám schopen se vyhnout zátěžím. ENDOGENNÍ PSYCHÓZY: typickým příkladem je schizofrenie. Etiologie sama není pro terapii tak podstatná (tedy mimo farmakoterapii), protože se během PT zabýváme změnami, které nastávají plíživě či náhle v osobnosti člověka. PA nejprve u sebe a v okolí začně pociťovat podivnosti, které si nedovede přijatelně vysvětlit: vyvolávají obavy, úzkost - svět se stává nesrozumitelným, nebezpečným, záhadným - nastává tzv. "ztráta přirozené samozřejmosti". PA se tedy začne uzavírat do sebe - povahový zlom a odklon od reality; vědomí přestává plnit integrující funkci - vnitřní chaos. První indikace jsou většinou farmaka a ihned jak je PA schopen elementární komunikace je vhodná a potřebná PT. Osvědčuje se kombinovat individuální a skupinové postupy. Conditio sine qua non je vytvoření důvěrného, blízkého vztahu, který je zprvu pro PA jediným pojítkem s vnějším světem. Terapeut napomáhá postupnému integrování osobnosti a prolomení izolace, tím, že je plně k dispozici a dává PA přes své porozumění zažít lidskou blízkost - síla opravdového a nic nepředstírajícího vztahu oživí autosanační potence PA. psychologie strana 63 z 143


Psychopatologické příznaky, jakkoli jsou bizarní, jsou psychologicky srozumitelné skrze pochopení jejich smyslu, jímž je účelnost : zvláštním způsobem PA chrání před totálním rozpadem a psychickou smrtí. PA nejprve vedeme individuálně, prostřednictvím kratších rozhovorů, společným poslechem hudby. Zařazujeme do SK pouze tehdy je-li schopen a ochoten základní komunikace s druhými a začíná-li jevit zájem o vnější svět. SK je většinou menší 6 až 8 osob. Koedukovaná. Nutno předem strukturovat a připravovat program, neb PA bývají pasivní léčba schizofrenních PA: součástí by měla být sociální a pracovní rehabilitace DŮLEŽITÁ V PT: být s PA, mluvit o tom s čím přichází + zpracování psychotických zážitků; práce moc nekončí - často vyžaduje ambulantní léčbu s delšími přestávkami mezi sezeními. SCHIOFRENIE: pojem zavedl BLEULER pro dřívější dementia preacox, Podle něj je základem schizofrenie separace intelektuálních a emočních funkcí. primární symptomy (příznaky 4A): porucha asociací, porucha afektivity, autismus, ambivalence (koexistence ambivalentních pocitů) Schizofrenie je součástí tzv. psychotických poruch, které se dělí na (Roubal, 2006b): • Akutní a přechodná psychotická porucha – diagnóza, jež se stanovuje na počátku, při prvním záchytu poruchy nebo dekompenzace vyvolané drogou, má za cíl předcházet stigmatizaci spojené s diagnózou schizofrenie • Schizotypní porucha – stálý neměnící se průběh nemoci, podivín • Trvalá porucha s bludy – parafrenie, projevuje se hlavně bludy, které jsou konzistentní a ohraničené (př. blud, že ho chtějí sousedé okrást, ale ve všech ostatních oblastech daný člověk dobře funguje), vyskytuje se u lidí starších 40 či 50let • Indukovaná porucha s bludy – tento člověk není psychotický, ale žije v těsném vztahu s psychotikem (rodič, partner) a přejímá na sebe bludný systém • Schizofrenie Schizofrenie optikou zdravotníka Pojem schizofrenie zavedl E. Bleuler v roce 1907 a nahradil tak původní Kraepelingův název „dementia praecox“. Schizofrenie je závažné psychotické onemocnění, jehož důsledkem je změna vztahu nemocného jedince ke skutečnosti. V souladu s Roubalem (2006a) se přikláním k tvrzení, že schizma znamená rozdvojení ve vnímání a jednání, nikoli označení rozdvojená osobnost, jak mezi laickou veřejností nadále přetrvává. Subjektivně schizofrenie působí hluboké odcizení, napětí a nejistotu, které vedou ke zkreslení či přetvoření skutečnosti. Dochází ke změnám osobnosti, které vedou k obtížnostem v naplňování životních rolí. Pro schizofrenii je typická porucha zpracování informací. Schizofrenní onemocnění má silný sklon k chronicitě. Vleklý průběh má výrazný vliv na kvalitu života, komplikuje společenské uplatnění, postihuje pracovní schopnost nemocného především z hlediska individuálního výkonu a zodpovědnosti. Z lékařského pohledu se dle Libigera jedná o onemocnění mozku, kdy „dochází u každého jedince ke kaskádě jemných odchylek ve strukturách a funkcích CNS5 “ (2002, s. 342). Probstová (2005) schizofrenii definuje jako duševní poruchu, která se může vyvinout v dlouhodobé onemocnění a snížit funkční kapacitu či nepříznivě ovlivnit tři a více z následujících aspektů: osobní hygiena a sebeobsluha, prezentismus, mezilidské vztahy, sociální transakce a ekonomickou soběstačnost. Navíc je schizofrenie některými autory označována jako typicky devastující choroba (Andreasen at al., 2003). Libiger (2002) si pokládá otázku, zda byla schizofrenie původně onemocněním či adaptací, která se později ukázala za nevhodnou. Odpověď zatím nezná. Jeho otázku zodpovídá Watzlawick. Watzlawick (1999) brání jedince se schizofrenií, jeho narušenou

5

CNS – centrální nervová soustava



komunikaci vnímá jako jedinou možnou reakci na kontext plný absurdity a nesnesitelnosti. Tento argument spadá pod pojetí schizofrenie optikou terapeuta. Příčiny onemocnění schizofrenie Jednoznačná příčina schizofrenie není známá, chemické příčiny ani deformity mozku jako hypotetické příčiny onemocnění se nepotvrdily. V současné době dle Roubala (2006b) příčiny choroby vysvětluje neurovývojová teorie. Ta zahrnuje několik spolupůsobících faktorů: vulnerabilitu6, kdy psychotická porucha vzniká na základě biologické dispozice (vrozené, získané během těhotenství či porodu) vzniklé stresem plus objevení se příznaků schizofrenie v době dospívání a v zátěžové situaci. Tímto dává teorie prostor i psychologickým výkladům a zahrnuje vliv okolí na vznik nemoci. Z hlediska zaměření mé práce se nejvíce věnuji příčinám z oblasti sociální a psychologické. Poruchy komunikace, které se vyskytují v rodinách schizofreniků, se mohou uplatňovat i v péči profesionálů, což považuji za možný následek chronifikace onemocnění schizofrenie. Chronifikaci onemocnění ovlivňuje řada faktorů. Některé z nich jsem vymezila zejména ve vztahu ke komunikaci a rozebírám je v následujících kapitolách. Zde uvádím další vybrané příčiny, které dále podrobněji nevypracovávám. • Poruchy komunikace v rodině Sociálně psychologickou teorii schizofrenie nabízí hypotézy o vlivu poruch v rodinných vztazích, rolích a v komunikačním stylu. Autoři těchto teorií (G. Bateson, T. Lidz, L.C. Wynne, H.T. Singerová, E. Berne) je pokládají za typické pro schizofrenní rodiny. Ve 40. letech 20. století Frieda Fromm – Reichmannová popsala „schizofrenogenní matku“ jako přehnaně ochranitelský typ, který nepřiměřenou péčí zužuje prostor pro normální vývoj dítěte a udržuje symbiotický vztah mezi sebou a dítětem do hluboké dospělosti dítěte (Libiger, 2002). Laing (2000) navrhuje uvažovat spíše o schizofrenogenních rodinách. Lidz (in Libiger, 2002) pokládal za schizofrenogenní faktor porušenou rovnováhu celé rodiny, kde rodiče manipulovali s dětmi. Wynne a Singerová popsali „zvnitřnění“ patologické rodinné organizace (in Libiger, 2002). • Paradoxní komunikace a dvojná vazba Paradoxní komunikace a dvojná vazba spadá pod komunikační manévry a taktiky. Termín dvojná vazba (double bind) poprvé použil Gregory Bateson (Watzlawick, 1999). Dvojná vazba byla spojována s diagnostikou patologické komunikace schizofrenogenních matek plodící ve svých důsledcích schizofrenii. „Dvojná vazba označuje komunikační událost (situaci), ve které jsou protichůdné zprávy vysílány souběžně ve dvou úrovních, nejčastěji ve verbální i neverbální rovině, přičemž v tutéž chvíli je sdělováno něco, co se navzájem, logicky vzato, vylučuje.“ (Vybíral, 2005, s.60). Dörner dvojnou vazbu definuje jako ambivalentní vazbu na dítě, která zahrnuje současně nepřátelské i přehnaně ochranitelské tendence, což přispívá k vývoji slabého ega. Adresát je často zmaten a neschopný přiměřeně reagovat, neboť neví, které ze dvou zpráv má věřit. Hovoříme-li o dvojné vazbě, musí být podle Vybírala naplněny tři podmínky: 1) Mezi komunikujícími existuje komplementární vztah (matka – dítě) 2) Jedno sdělení popírá druhé, souběžně vyslané sdělení 3) Situace je beznadějná v tom smyslu, že se matení adresáta nedá v dané situaci vyjasnit a ze vztahu není úniku (dítě se nemůže vzdálit a zpravidla ani nemůže vést s matkou vyjasňující řeč) “Bateson, patrájící po příčinách schizofrenního onemocnění, shrnul, že, je-li člen rodiny vystavován bezvýchodným dvojným vazbám každodenně, je-li ustavičně v situaci, v níž si 6

Zranitelnost, zvýšená citlivost, nejčastěji jako předpoklad či náchylnost k určitému onemocnění (Hartl, 2000)



nelze vybrat nebo ve které je za výběr jednoho obsahu sdělení trestán, může se adaptovat na tyto abnormální podmínky „rozdvojením“ nebo takzvaným „odštěpením“ části své osobnosti – únikem do imaginárního světa, ke zmatečné komunikaci, k nelogickým myšlenkovým konstrukcím” (Vybíral, 2005, s. 60). Paradoxní sdělení navozují podobně těžkou situaci jako dvojná vazba, př: „Běž a udělej to sám od sebe, ne proto, že jsem ti to teď řekla.“ • Jiné sociální faktory spojené s rizikem vzniku schizofrenie Na konci 30. let 20. století Faris a Dunham zjistili zvýšený výskyt schizofrenie v chudinských „slumech“ v centru Chicaga; v bohatých předměstích byl výskyt nízký. Toto zjištění bylo potvrzeno výzkumy i v dalších amerických městech i v Evropě. Současně byl nalezen i vyšší výskyt onemocnění u přistěhovalců, kteří jsou vystaveni horšímu společenskému postavení. Tato fakta byla vysvětlena teorií sociálního skluzu, která předpokládá nižší sociální postavení schizofreniků za důsledek, nikolik příčinu onemocnění (Libiger, 2002). Navíc jedinec se schizofrenií v jejím důsledku často selhává při vzdělávání nebo práci a současně je sníženě motivován k dosažení zařazení ve vyšší společenské třídě, když je odmítnut partnerem či rodinou (Dörner, 1999a). Dalším sociálně-demografickým faktorem může být velikost místa bydliště ukázaná na dánské ženské populaci narozené v letech 1935 – 1978. Ve studii bylo zjištěno riziko onemocnění schizofrenií jako přímo úměrné velikosti místa, ve kterém se ženy narodily (Libiger, 2002, s.384). Dalším rizikovým faktorem pro vznik schizofrenie může být například nechtěné těhotenství nebo podvýživa matky v prvním trimestru gravidity. Příznaky schizofrenie Podle Libigera se lékaři shodnou na tom jak rozpoznat schizofrenii7, ale nedokáží přesně odpovědět, co je postiženo. Schizofrenie se vyznačuje zřetelnou ztrátou vztahu ke skutečnosti, ambivalencí emocí i myšlenek, derealizací (odcizení světa), depersonalizací (odcizení vlastní osoby), okolní dění lidé se schizofrenií vnímají jako „zinscenované“ a mají pocit, že do tohoto dění nemohou zasáhnout (Libiger, 2002). Dörner (1999a) jako další znaky schizofrenie uvádí: • rozplynutí hranic • specifika ve vnímání - k depersonalizaci a derealizaci přidává cenestezie, což jsou odcizené, těžko popsatelné poruchy vnímání vlastního těla i tělesných pocitů • nekoherentní myšlení – myšlenkové přeskoky, ambivalence - nedokáže se rozhodnout, kterou myšlenku říci dříve, z toho plyne šroubovaná, složitá řeč s neologismy (novotvary), bludy (poruchy myšlenkového obsahu, jež mohou sloužit k odvrácení požadavků vnějšího světa, nebo slouží jako obrana před vnitřním konfliktem, pomocí bludných představ si je možné udržet identitu), Dörner varuje před zpochybňováním bludu, to totiž vyvolává obrovskou úzkost pacienta a takový člověk může být do bludu vtažen jako nepřítel • emoce – jedinci se schizofrenií mají obvykle úzkou sociální síť, zdají se být neschopní vztahu s druhými lidmi • někdy autismus (stažení do sebe), stupor (neschopnost jednat)

7

Libigerovo tvrzení vyvrací známý Rosenhanův experiment z roku 1973, „zdraví“ účastníci experimentu – pseudopacienti - navštívili 12 různých léčebných zařízení v USA se slovy, že slyší hlasy. Ostatní údaje o své osobě uvedli pravdivě. Ač se všichni chovali „normálně“, jejich hospitalizace byla v rozmezí 7 – 52 dní. Byli propuštěni s diagnozou schizofrenie v remisi.



Symptomy schizofrenie jsou nespecifické. Jsou vnějším projevem narušené duševní funkce nebo její kompenzací a mohou se vyskytovat i u jiných duševních poruch a navíc i ve „zdravé“ populaci. Dělení příznaků onemocnění dle Andreasen at al. (2003) Pozitivní duševní symptomy: • Bludy kontrolovanosti, ovlivňování nebo prožívání pasivity; bludy se vztahují k pohybům těla nebo ke specifickým myšlenkám, jednání nebo cítění; jedná se o trvalé bludy, které jsou v dané kultuře nepatřičné, jako například politická nebo náboženská identita, nadlidské síly nebo schopnosti • Pocit vkládání, odjímání myšlenek či vysílání myšlenek • Halucinace trvalejšího rázu (převážně sluchové); hlasy, které neustále komentují chování pacienta nebo o něm mezi sebou rozmlouvají • Extravagantní chování • Dezorganizovaná mluva • Zárazy nebo vkládání jiného obsahu do toku myšlenek ovlivňující inkoherenci v řeči či používání neologismů Negativní duševní symptomy: • Výrazná apatie, ochuzení v řeči, emoční oploštění a nepřiměřenost emocí, která často ústí do sociálního stažení • Autismus (stažení se do sebe, sociální izolace, egocentrické, nerealistické myšlení) • Anhedonie (neschopnost prožívat radost, ztráta zájmu o sociální interakce) • Abulie (neschopnost zahájit nebo setrvat v cílevědomém chování) Tyto příznaky mají negativní ba i fatální vliv na každodení aktivity, často vedou k trvalé pracovní neschopnosti. Typy schizofrenie Všechny typy schizofrenie splňují všeobecná kritéria pro schizofrenii, avšak některé příznaky převládají, nebo naopak chybí viz. příloha č. 1 Kazuistiky 1) Paranoidní forma – je typická především bludy, kterým často předchází halucinace. Bludy i halucinace jsou výrazné (bludy vztahovačnosti, perzekuční, mesiášského poslání, žárlivosti, transformace vlastního těla, hlasy, které pacientovi hrozí nebo mu dávají rozkazy, čichové nebo chuťové halucinace, sexuální nebo jiné tělové pocity). Dalším typickým projevem je oploštěná nebo nepřiměřená afektivita 2) Hebefrenní forma – jednání je bezcílné a bezúčelné, grimasování, „klackovité chování“, výrazná porucha myšlení, která se projevuje nesouvislou a inkoherentní mluvou, halucinace a bludy mohou být přítomny, ale nepřevládají 3) Katatonní forma stupor nebo mutismus (oněmění), excitace (z vnějšku neovlivnitelná a zřetelně bezúčelná vzrušená motorická aktivita), nástavy (zaujímání a udržování nezvyklých poloh těla i končetin), negativismus (zřetelný nemotivovaný odpor vůči instrukcím), rigidita (ztuhlost), povelový automatismus 4) Simplexní forma – výrazná a stálá změna kvality chování, ztráta zájmů, bezcílnost, zahálka, ponoření se do sebe a sociální stažení, výrazná apatie, málomluvnost, pokles sociální nebo školní pracovní výkonnosti. 5) Nediferencovaná forma – zahrnuje četné případy schizofrenie, které nemají vyhraněnou podobu



6) Reziduální forma – jedná se o chronický stav, přetrvávající po odeznění akutních příznaků. Projevuje se sníženou aktivitou, oploštělou afektivitou, málomluvností, omezením sociálních vztahů a zanedbáváním zevnějšku

8A) INTELEKT, INTELIGENCE Vágnerová (2002): Inteligence je termín označující obecnou strukturu schopností, které se obvykle určitým způsobem projeví i v chování člověka, zejména z hlediska jeho vztahu k prostředí. Pojem inteligence slouží nejčastěji k označení obecného základu různých poznávacích schopností. Smékal : Dodnes není známo, co je podstatou dispozic, které podmiňují úroveň výkonů a jaká je jejich neuro-psychologická struktura. Stále více autorů se kloní k názoru, že schopnosti vznikají na bázi vloh, které jsou dány geneticky, prenatálně a vlivem prostředí. Neuropsychologický základ schopností se označuje zatím dost neurčitě jako funkcionální mozkový orgán, čímž je míněno, že se jedná o uskupení neuronů, které se propojují na základě učení. Už v roce 1950 formuloval J. Katstand a W. Alstead hypotézu o proteinovém základu inteligence, podle níž existují 4 základní intelektové faktory: A-faktor (určuje úroveň schopnosti abstrahovat a zobecňovat a je dán funkcí mozkové kůry); P-faktor (charakterizovaný jako mozková síla a sídlící v kortexu prefrontálních laloků); D-faktor (definovaný jako zvláštní způsob či vstup jehož prostřednictvím se inteligence uplatňuje při identifikaci a diskriminaci) a C-faktor (organizace struktury minulých zkušeností) Inteligence se někdy charakterizuje jako obecné nadání, celková rozumová vyspělost, mentální úroveň, rozumová kapacita aj. jindy se hovoří o intelektu, chytrosti, bystrosti. ZÁKLADNÍ FUNKČNÍ KONCEPCE INTELIGENCE: Inteligence jako přizpůsobení; W. Stern; důraz kladen na účelné jednání jakožto optimální podmínku přizpůsobení se prostředí. Inteligentní člověk dokáže snáze a ve větším rozsahu měnit své chování v souladu s měnícími se podmínkami prostředí, má více odpovědních schémat a dovede je také lépe využívat Inteligence jako schopnost abstraktně myslet : rozsah inteligence je tu zúžen na jednu oblast; inteligentní člověk dokáže efektivně používat pojmy a symboly při řešení situací. Abstrakce se nemusí týkat jen symbolického materiálu verbální povahy. G. Ellithorn soudí, že podstatou inteligence je efektivní cesta k cíli - on je také autorem bludišťových testů inteligence, kdy má PO dojít k cíli přes nejmenší počet uzlů Inteligence jako vhled a pochopení : člověk je tím inteligentnější čím větší má vhled do situace a čím snadněji chápe a postihuje souvislosti inteligence jako schopnost učit se : Feuerstein - testoval děti ne na to co umí, ale co se dovedou naučit. Testování trvalo s přestávkami i 5 hodin. Zmapoval řadu intelektových překážek: Impulzivita; neschopnost rozeznat problém; útržkovité chápání skutečnosti (vnímání předmětů a situací izolovaně bez snahy vytvářet spojení); pasivní přístup k prostředí aj. ZÁKLADNÍ STRUKTURNÍ TEORIE INTELIGENCE Spearmanova teorie dvou faktorů : intelektová operace podle něj primárně závisí a je výrazem G-faktorů (společného všem mentálním činnostem, obecná inteligence; různá míra výskytu odkazuje úroveň inteligence) a S-faktorů (které se týkají speciálního nadání a mají omezený rozsah) Teorie vzorků : inteligence je podle ni složena z mnoha jednotlivých faktorů, elementů. jakýkoli mentální akt i odpovídání na otázky testu, zahrnuje kombinaci více elementů teorie skupinových faktorů : L. Thurstone - intelektová kapacita je vyjádřena jako výsledek úrovně několika nezávislých faktorů namísto všeobecného inteligenčního kvocientu. Testování, které se opírá o tuto teorii poskytujeproffil 7 základních psychologie strana 68 z 143


schopností (verbální faktor, početní f., pamětní f., prosotorový f 1 a 2, f. mentální produktivity a induktivní f.) hierarchická teorie: W. P. Alexandr; podle něj je možno schopnosti budovat hierarchicky úroveň IV s1 s2 s3 sn-2 sn-1 sn (specifické f.) úroveň III v t r m p s n (skupinové f.) úroveň II V P (společné f.) úroveň I. G (obecný f.) teorie struktury intelektu podle J. P. Guilforda : ustanovil trojrozměrný model; třídí intelektové schopnosti na základě kombinace 3 kritérií: 1/ intelektové operace; 2/ výsledky intelektové činnosti a 3/ obsahy jichž se intelektová činnost týká DRUHY INTELIGENCE: klasická teorie 3 druhů inteligence: Thorndike rozlišil 3 druhy inteligence: 1/ teoretickou (abstraktní; schopnost porozumět a umět zacházet se slovními či jinými symboly); 2/ praktickou (konkrétní, schopnost zacházet s věcmi); 3/ sociální (schopnost jednat s lidmi) fluidní a krystalická inteligence: Cattell; fluidní je nezbytná pro zvládání úkolů, které vyžadují přizpůsobení novým podmínkám a situacím a je podle něj determinována převážně geneticky; krystalická se uplatňuje v řešení úkolů vyžadujících určité dovednosti a využívajících minulou zkušenost Meiliho teorie analytické inteligence: rozlišil 5 typů inteligence, které zobrazuje prototypovými hvězdicovými profily, kde paprsky hvězdic představují jednoltivé subtesty (uspořádání obrázků, číselné řady, sestavování vět ze slov, mezery v obrázcích, vytváření kresebných kombinací ze tří linií a analogie). Rozlišil tak typy logicko-formální, obrazně-konkrétní, analytická, kombinatorická (tvůrčí), harmonicky rozvinutá

Teorie rozmanitých inteligencí H. Gardnera : v současnosti se úspěšně prosazuje teorie 7 rozmanitých inteligencí (jazyková, hudební, logicko-matematická, prostorová, tělesně-pohybová, interpersonální a intrapersonální inteligence). Nově popsal jako relativně nezávislé ekologickou a spirituální inteligenci Triarchická teorie R. Sternberga : koncepce inteligence jako kompozice 3 složek: tradiční testy zjišťují tzv. komponentovou inteligenci, v níž různé teorie identifikují různé množství dílčích komponent. Zkušenostní inteligence je základem tvořivosti. Kontextová inteligence může být pochopena jako to, co zajišťuje úspěšnost člověka v běžném životě.



8B) CHARAKTERISTIKA A VYMEZENÍ NEUROTICKÉHO ONEMOCNĚNÍ A JEHO TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ (Vymětal): při PT upřednostňována ambulantní forma; snaha o nalezení a vypořádání se s těmi místy v osobnosti a životním stylu jež vedou k úzkosti a tenzi; druhou oblastí do které směřuje úsilí je seberegulace - jako důsledek úmyslného navozování změn psychofyziologických stavů organizmu : relaxační metody, dechová cvičení. Nejúčinnější je patrně SK ambulantní forma - základem jsou rozhovorové skupiny doplněné o psychodrama, práci ze sny. (Zvolský a kol.) : v 10 revizi MKN (ICD-10) se tradiční dělení na neurózy a psychózy neužívá. neuróza jako nozologická kategorie není současnou klasifikací uznávána. Tradiční pohled: neurózy zahrnovaly skupinu poruch pro které byla charakteristická především úzkost, vegetativní příznaky, pocity životní nespokojenosti, neštěstí a maladaptivní chování, jež však nebývá tak vážné aby vyžadovalo hospitalizaci. Deskriptivní hledisko: duševní porucha v níž je hlavním postižením duševní a/nebo tělesný příznak či skupina příznaků, které jsou pro jedince obtěžující, jsou vnímány jako cizí, přičemž hodnocení reality je v hrubých rysech nenarušeno, chování neporušuje základní sociální normy a nepředstavuje pouze reakci na specifický stresor. Biologická etiologie - jedna část odborníků tvrdí, že mohou být příčinou abnormality v neurotransmisi, mozkových částí, genetické predispozice. (Rycroft): Typy neuróz dle KLASICKÉ TEORIE (psychoanalýza); nevědomý konflikt mezi rozpornými impulsy vede k nevědomému vnímání ohrožení s výsledným maladaptivním použitím obranných mechanismů. Typy (výběr): 1) aktuální neuróza (zaviněna současnými příčinami a to buď jako důsledek sexuálního excesu a nebo nezklidněné sexuální stimulace); 2)charakterová neuróza (symptomy jsou charakterové rysy-orální, anální, falický); 3)infantilní (kde n. v dětství předchází všem typům v dospělosti); 4) orgánová (název používaný pro psychosomatické potíže); 5) psychoneuróza (příčiny v minulosti, je vysvětlitelná pouze na základě osobnosti KL a jeho životní historie, patří sem OCD, fobie, konverzní hysterie /hlavní znaky jsou tělesné; ztráta funkce odpovídá PA představě o fyziologii a anatomii ne reálně tomu jak to je/) NEROTICKÉ PORUCHY NEUROTICKÉ PORUCHY F40 – 49 = neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy MKN 10 – 4. skupina, rozdělení je ale nevyhovující; některé úzkosti jsou časté např. u depresivních; u nás 8 jednotek – nepřehledné X USA – rozdělení: úzkostně-neurotické poruchy – fobie, panika somatoformní poruchy - včetně hypochondrické poruchy konverzní poruchy – vztah s vytěsněnými konflikty ÚZKOST, ÚZKOSTNÉ PORUCHY Úzkost – symptom u řady diagnóz; - běžná součást emocí - vliv na chování – mobilizace, nezbytná pro přežití – zvýšená pozornost, myšlení, reakce; často v souvislosti boj-útěk – primitivní přirozená reakce - nepříjemný emoční stav, mnohdy nedefinovatelná příčina vegetativní projevy: únava, vyčerpání; od mírného neklidu – mírné vegetativní příznaky bez uvědomění „já mám úzkost“ až po stav extrémní úzkosti = panika 1. spontánní úzkost (panika) – nečekaná, bez vnějších příčin 2. situační úzkost (panika) – fobie – za určitých okolností – předpokladatelná 3. anticipační úzkost – při pouhé myšlence na situaci, často v souvislosti strach ze strachu • nemít úzkost – změna schémat chování – vyhýbavé chování (pouhý udržovací faktor – člověk se tomu v důsledku nevyhne) psychologie strana 70 z 143


• • •

•

strach – emoční a fyziologická reakce na rozpoznatelné nebezpečí; trvá pouze po dobu trvání nebezpečí, pak zaniká – časové ohraničení příznaky: chvění (oblast úst – třepe se brada), knedlík v krku, pocit ohrožení, obtíže s koncentrací, zvýšená bdělost, zvýšené pohotovostní reakce, insomnie, poruchy libida vegetativní (somatické) příznaky: třes (lokalizovaný na ruce, břiše, puse…), pocit vnitřní rozechvělosti, cukání, bolesti zad a hlavy, svalové koncentrace – stavy napětí, tenze – bolesti, hyperventilace, pocit špatného dýchání (povrchního), vegetativní hyperaktivita (tachykardie), změny vasokonstrikce a vasodilatace (změny cévního systému – teplé x studené nohy, rudnutí x blednutí), časté nucení na moč, průjem, sucho v puse, zhoršení polykání neurologické příznaky: mravenčení, necitlivost

3 teorie úzkosti: 1. biologické - zvýšená dráždivost vegetativního systému; zvýšení noradrenalinu a adrenalinu; zvýšená dráždivost vagu (X. hlavový nerv) – vegetativní vlákna po celém těle - hyperaktivita center v oblasti hypotalamu; zvýšení noradrenalinu – aktivizace vegetativních systémů - změny v oblasti frontálního a parietálního laloku (mozkových struktur) u úzkostných lidí 2. psychoanalytické - vychází z Freuda (nevědomý konflikt, vytěsnění); např. agorafobie – hostilita + obavy ze závislosti… 3. učení – KBT - úzkost vzniká vlivem naučeného chování (od rodičů, vlastních negativních zážitků, kontakt s nepříznivým podnětem) - vyhýbavé chování – bludné kruhy = úzkost – vyhýbavé chování - změna běžného chování – nefunkční běžné chování – nová úzkost - často součástí somatických poruch, systémových onemocnění (kardiovaskulární choroby, dýchacích obtíží – př. astma, alergie) – pocit ohrožení života; onemocnění štítné žlázy, ledvin, nadledvinek (nádor feochromocyton); kožní onemocnění (dermatoidní artritida), roztroušená skleróza; neurologické onemocnění (migrény, epilepsie); toxické stavy (abstinenční příznaky, intoxikace těžkými kovy); premenstruační syndrom; chronický únavový syndrom • terapie • 80. léta – benzodiazepiny – potlačení úzkosti; anxiolytika – řada vedlejších účinků – závislosti, po vysazení jo-jo efekt (jako před léčbou) – neléčí, ale potlačují - většina úzkostí patří do rukou psychologů, ne psychiatrů; - je třeba léčit příčinu úzkosti ne úzkost – ta je následkem 80% pacientů u lékařů - mnohdy úzkostí i porucha spánku – úzkost z toho, že nebude spát, ne porucha spánku Fobické úzkostné poruchy F40 - situační (určité okolnosti) – nejsou životu nebezpečné, jsou součástí běžného života výsledkem: vyhýbavé chování; překonání doprovázeno vegetativním diskomfortem – strachem ze ztráty kontroly, ze zešílení, smrti Agorafobie F40.0 bez panické poruchy F40.0.00 psychologie strana 71 z 143


s panickou poruchou F40.0.01 = strach z prostoru; velké veřejné prostranství, dav, strach z opuštění domova, cestování bez doprovodu - strach jezdit prostředky MHD; z obchodů, výtah, jít přes velké náměstí - něco se stane a nedostane se k němu pomoc - často začíná – špatně v metru – zvýšené pozorování sebe, strach z trapasu – jízda tramvají nebo autobusem – dlouhé zastávky… - jízda autem – nebezpečné – zůstane doma - fyziologické, vegetativní příznaky až depersonalizace a derealizace klaustrofobie – součást agorafobie; = strach z malého prostoru - pocit ztráty kontroly obavy: v 99% se nikdy nestanou – pomáhá vysvětlení, že vegetativní příznaky jsou normální přirozenou reakcí – logické souvislosti – lepší spolupráce při terapii; vysvětlení, že co se děje je logické, ale může se to stát i normálně – někde může být skutečně vydýchaný vzduch – přirozené - může být provázena panickými atakami - vyskytuje se více u žen – 4%; 1% mužů; méně u lidí s vyšším vzděláním - v případě časného zachycení je vyšší šance vyléčení; pacient často přichází pozdě chronifikovaná - mnoho skryto – život uzpůsoben tak, aby je neobtěžoval – určité způsoby vyhýbavého chování, ale nezatěžuje je to - Praško píše, že se dá léčit antidepresivy – pouze podpůrné – úleva od emočních problémů; - stejně jako anxiolytika Sociální fobie F40.1 = strach z toho, že člověk bude středem pozornosti, pocit trapnosti z vlastního chování - vyhýbání se rozpakům, novým akcím; emoční nepohoda, vyhýbání se vegetativní stavy: rudnutí, koktání, zadrhávání, třes rukou, zvracení, nutnost jít na záchod - 10 – 16 % populace; vyšší výskyt u žen; ještě více % nerozpoznáno - etiologie nejasná, začíná kolem puberty; vzácně okolo 3. decenia - df. dg.: nutno odlišit - introvertnost, schizoidní poruchu osobnosti – nezajímá ho to x fobik by tam šel, ale bojí se; od depresivních stavů – emoční rozlada; osobnostní plachost, tréma; vyhýbavá porucha osobnosti – těžké odlišit - léčba: jako u agorafobie – nácvik změny stylu chování, trénink zátěžových situací Specifické (izolované) fobie F40.2 - cílené situace; klaustrofobie; bouřka, tma, letadlo, zvířata, výška, močení na veřejných záchodcích - může jít až natolik do extrému, že se bojí i obrázku nebo ukázky v televizi Jiné úzkostné poruchy F41 Panická porucha (epizodická paroxysmální úzkost) F41.0 - vystupňovaná úzkost = panický stav - rozvine se během krátké doby – několik minut; trvá krátce – sec., min.; - časově ohraničená - člověk znehybní; velmi nepříjemné paroxysmální stavy – nelze je předpovídat; - nesouvisí s žádnou situací (stres, námaha, klid …) - vegetativní příznaky: palpitace, zvýšený tep, pocení, třes, sucho v ústech, pocit na močení, slabost, mžitky - psychické příznaky: neklid, pocit depersonalizace, strach, že umře, omdlí psychologie strana 72 z 143


-

opakováním – stoupá úzkost, nejistota – kardiologické vyšetření, interní u 1/3 i agorafobie = Dg. – panická porucha - panická porucha s agorafobií v anamnéze: stres, nespokojenost, partnerské neshody, často další problémy – bulimie, úzkostná porucha u příbuzných - začátek – adolescence do 30 let - průběh + léčba – individuální; farmakoterapie je kontraproduktivní (hlavně na srdce, dýchání…) - hlavně psychoterapie – KBT, partnerská léčba – někdy zcela úspěšná, jindy jen podpůrná – celoživotní problém panika s agorafobií – terapie zaměřena na agorafobii; s odstupem agorafobie ustupuje i panika Generalizovaná úzkostná porucha F41.1 = strach ze strachu - musí trvat alespoň 6 měsíců – stav stálého stavu napětí, úzkosti, strachu - úzkost spojena s každodenní činností; obává se normálních věcí + vegetativní příznaky: pocení, mravenčení, knedlík v krku, stažené břicho, nutkání na stolici, močení; stav svalového i duševního napětí; stupňovaná vzrušivost na malé podněty – úleková reaktivita, narušena pozornost, soustředění, narušen výkon, problémy s usínáním; pocit prázdna v hlavě - u mužů i žen - vliv dědičnosti – afekt či neurotické poruchy - celoživotní problém – proměnlivý charakter dif. dg.: anxiózní vyhýbavá porucha os.. – někdy jsou OK a někdy dekompenzují; generalizovaná trvá stále – 6 měsíců - léčba: psychoterapie; podpůrná; léky jen v určitých případech na přechodnou dobu; !naučit pacienta s onemocněním žít !! Smíšená úzkostně depresivní porucha F41.2 - směs úzkosti a deprese Obsedantně kompulzivní porucha (OCD) F42 Základem: - obsedantní myšlenky – představy, fikce, které se stereotypně vtírají do mysli – nepříjemné obtěžující – snaha jim čelit; jsou vnímány jako vlastní - kompulzivní rituály, činy = opakované stereotypní chování, které k ničemu nepřispívá – nepříjemné, kontraproduktivní cíl – předcházet určitým událostem, které jsou nepravděpodobné; ale člověk se jich obává - člověk má na to náhled, že je to nesmyslné, ale nemůže si pomoci - doprovázeno úzkostí, která se zvyšuje pokud nedělá rituály - nemusí se vyskytovat společně: Převážně obsedantní myšlenky nebo ruminace F42.0 Převážně nutkavé akty (kompulzivní rituály) F42.1 - člověk selhává, ruší individuální vývoj chování, sociální reagování příčina: dědičné vlivy (poruchy emocí) výskyt: v raném věku; u děvčat dříve; kolem puberty - rituály jsou často spojeny s problematikou čistoty + onemocnění + obava z nákazy; kontrola vlastní bezpečnosti – něco by se mohlo stát - dif. dg.: - fobie – je důvod – strach z čeho; nezaměřenost rituálu - paniky psychologie strana 73 z 143


-

poruchy nálad anankastická porucha osobnosti – pečlivost, puntičkářství, cit pro detail, který vyžadují psychoterapie: KBT

Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení F43 = poruchy týkající se stresových reakcí - není vázáno na věk; vliv osobnostní výbavy – schopnost adaptace, sociální zázemí dif. dg. - čas Akutní reakce na stres F43.0 - psychická a fyzická reakce na mimořádnou situaci – vegetativní + psychické příznaky - rozvoj v průběhu 1 hodiny; postupně slábne a do 48 hodin úplně vymizí - psychické příznaky: přehnané reakce; zmatenost, dezorientace, až halucinace; inkoherence; agresivita verbální i fyzická; masivní úzkostná reakce – plačtivost, beznaděj; nesmyslná hyperaktivita - stres – zážitek nehody, úrazu; rozchod partnerů = situace, které nepatří do schématu člověka - terapie: krizová intervence – člověka znehybnit, ukotvit do místa, času, děje; někdy medikace na zklidnění (benzodiazepiny až neuroleptika) - dle typu osobnosti, adaptačních mechanismů, sociální podpoře, vyvolávající situaci Víc jak 48 hodin – spíše porucha přizpůsobení (-psychóza) Poruchy přizpůsobení F43.2 - Příznaky – postupný vývoj (týden, měsíc) v návaznosti na stres i s určitou dobou latence - Depresivní reakce F43.2.20,21; Smíšená úzkostná a depresivní reakce F43.2 22; úzkostná - dif. dg.: normální zármutek – 6 – 8 týdnů; do 6 měsíců – normální truchlení Posttraumatická stresová porucha (PTSP) F43.1 - předcházela stresová situace (katastrofická, zátěžového charakteru) - objevuje se asi 6 měsíců po odeznění stresoru - příznaky: vegetativní; úzkostné stavy…; poruchy spánku – usínání, i možnost nočních můr; podrážděnost, návaly hněvu až agresivita, vznětlivost - některé situace mohou stresor připomínat = flashback – živé vzpomínky s prožité situace psychoterapie: znovuprožití traumatu, co to vyvolalo, jak to bylo; podpora Dissociativní (konverzní) poruchy F44 - Částečná nebo úplná ztráta normální integrace mezi vzpomínkami na minulost, vědomím vlastní identity, bezprostředními aktuálními pocity a kontrolou; ovládání pohybů těla; chybí kontrola nad projevy, které vyvolávají emoce - normální kontrola se může měnit, nemusí být kontinuální, stejná = konverzní poruchy - měnlivé - chybí jakékoli známky somatického onemocnění; zároveň může trpět jiným somatickým onemocněním, ale není to podklad DP - existuje souvislost mezi začátkem poruchy – stresovou událostí; časová souvislost mezi problémy, které nastaly v důsledku nějaké události, s tím, že mohlo dojít k narušení určitých vazeb; zařazení do DP základní předpoklad: úplný rozpad funkcí – vědomí, paměti, identity, vnímání psychologie strana 74 z 143


příčina: traumatické nebo stresující události = psychogenní etiologie - projev člověk spíše řízen představou člověka – jak to má vypadat; - neodpovídá somatickému, orgánovému postižení - vyšetření – žádné nálezy - trvají hodiny až dny (většinou) - začátek a konec většinou náhlý; může dojít k vymizení – slábne až vymizí – bez pomoci psychologa - akutní – spojena se stresovou událostí – objeví se a zmizí - pokud chronifikace (dlouhodobé) – zpravidla spojena se situací, která je pro člověka neřešitelná - dif. dg.: nedojde k somatickému poškozování - léčba: opírá se o psychoterapii – analytické směry; farmaka se neindikují Dissociativní amnézie F44.0 - všechny věci, které souvisí s traumatickou událostí, člověk vypustí - částečná - úplná - generalizovaná = nepamatuje si vůbec nic ze svého života (jméno..) - kontinuální = od události – dál - systemizovaná = ztráta spojená s nějakým systémem; časový systém = určité období; věci týkající se určité osoby - dif. dg.: - nedá se vysvětlit obyčejnou zapomnětlivostí = rozsah - od simulace – opakovanými testy – v případě amnézie se výsledky testů pokaždé mění - častěji u mužů než u žen; častěji v adolescenci a mladším věku - spjata s katastrofickou událostí; muži – „bitevní stres“ – amnézie na události z války Dissociativní fuga F44.1 - vzácná = amnézie spojená s cestováním; emoční vazba na místo kam dotyčný cestuje - člověk vypadá, projevuje se naprosto normálně - objevuje se v souvislosti s katastrofickou událostí – únik do místa, kde má pěkné vzpomínky, vazby = únik z nové identity do staré - schizoidní porucha - hraniční porucha - histriónská porucha - většinou trvá krátce a spontánně mizí, nebývá tendence k rekurenci Dissociativní stupor F44.2 - vzácná porucha - buď snížené nebo úplné vymizení řeči, motorické aktivity, obranných reakcí + zhoršená koordinace očních pohybů ALE je zachován svalový tonus, dýchání (obranné reflexy fungují) - začíná náhle, končí sama – většinou spontánně odezní Trans a stavy posedlosti F44.3 - musí být splněny oba fenomény - trans – dočasné narušení vědomí – ztráta vědomí identity, zúžení se uvědomění okolí, zúžení vnímání zevních podnětů, nebo selektivní vnímání zevních podnětů + omezený projev motoriky, postoje, řeči psychologie strana 75 z 143


-

stavy posedlosti – jedinec přesvědčen, že do něho vstoupil duch, Bůh, zvláštní síla, uhranutý - nepříjemné pocity, je to nechtěné, zatěžující - často součástí rituálních (náboženských) obřadů; často podpora lehkých halucinogenů – čaje atd. - většinou s ukončením rituálu – spontánně vymizí Dissociativní poruchy motoriky F44.4 - úplná nebo částečná ztráta schopnosti vykonávat pohyby pod volní kontrolou, i řeč - různé stupně - ataxie – až bizardního projevu - apraxie - akineze - afonie - disartrie = nekoordinovanost použití hlasového aparátu - diskinéze = patologické mimovolní pohyby - + možné stavy záchvatů obrny - až - člověk ztrácí schopnost žít sám - porucha může být rekurentní - často pacienti mohou mít neurologické potíže dif. Dg. : = dbát na odlišení od somatických onemocnění - nervová borelióza – vymizení hybnosti, koordinace, brnění svalů – ale somatické vyšetření negativní – je třeba krevní testy na borélii - 3. stupeň syfilis - obrna – dissociativní porucha není v koordinaci s nervovou dráhou Dissociativní křeče F44.5 - jedny z nejčastějších dissociativních poruch - objeví se náhle, nečekaně – křečovité pohyby, mohou připomínat nějakou formu epileptického záchvatu dif. dg.: - epilepsie – spojena se ztrátou vědomí; padne kdykoli – i o samotě, kamkoli úrazy X dissociativní křeče – ne ztráta vědomí, ne pomočení, ne pokousání jazyka, ALE může být zvýšená salivace; nejsou spojeny s úrazem – padá do zadu a dá tam ruce; většinou v přítomnosti skupiny lidí Dissociativní porucha citlivosti a poruchy senzorické F44.6 - vztah ke smyslovým (senzorickým) vjemům - porucha citlivosti – úplná nebo částečná ztráta kožní citlivosti, buď na části těla nebo na celém - poruchy senzorické – úplná nebo částečná ztráta senzorických funkcí – zrak, sluch, čich - může dojít k výpadkům bez neurologického nálezu - dissociativní slepota – subjektivně nevidí, ale objektivně vše funguje; je zachovaný zornicový reflex, koordinace očních pohybů – dva body – fixovat – pak s nimi pohybujeme - často spojena s „tunelovým viděním“ = zaměření - dissociativní hluchota – jedince například probudí zvuk, hluk = paradox – neslyší, ale slyší hluk ve spánku - nejčastější: porucha citlivosti a dotyku + slepota – částečná nebo úplná psychologie strana 76 z 143


Jiné dissociativní (konverzní) poruchy F44.8 Ganserův syndrom F44.8.80 - odpovídá správně na otázky, ale ne obsahově Mnohočetná porucha osobnosti F44.8.81 - existence dvou nebo více různých osobností – každá má svou integritu, paměť, způsob chování; není mezi nimi propojení – vzájemně o sobě neví - je méně závislá na stresových událostech - často v amnézii: traumatická událost, znásilnění, zneužívání - nejčastěji začíná v dětství, adolescenci - tendence chronifikovat dif.dg.: nejde o duševní poruchu = musí se vyloučit bludy a halucinace; - vyloučit stav spojený s intoxikací Somatoformní poruchy F45 - počet narůstá - stížnosti na somatické obtíže bez prokazatelných organických nálezů; často i operace bez výsledků - obtíže jsou natolik závažné → omezení práce - neschopnost, sociální izolace, invalidní důchod - mohou být somaticky nemocní, ale onemocnění nevysvětluje jejich příznaky - ne – pod vědomou a volní kontrolou – nesimuluje a nepodvádí Somatizační porucha F45.0 - dominují mnohočetné, opakující se, rozmanité příznaky - alespoň 2 roky, spíše mnohem déle - příznaky kterékoli části těla či orgánového systému - nejčastěji gastro-intestinální trakt – bolesti, říhání, pocity regurgitace = návrat potravy do jícnu, nausea; - abnormální pocity na kůži – svědění, pálení, štípání, necitlivost, bolesti; - urogenitální a sexuální oblast - pacienti – často nápadné, dramatické chování, zdůrazňování obtíží, nesmyslná manipulace s okolím, prezentace obtíží povrchní, vágní, nejednotná – časově i obsahově; emoce, tendence k navázání úzkého vztahu s lékařem – vlichotit se, skamarádit se, koupit si, - privátní život – při nedostatku struktury vzniká závislost - příčiny: určitý hereditární vliv – obdobná somatoformní porucha v příbuzenstvu; nižší sebevědomí, sociální izolace, omezená komunikace (symbol nenaplněných potřeb a postojů); forma „učení“ od rodičů – nestabilní rodinné poměry – nadměrné rozmazlování nebo naopak fyzické tresty - začíná v časné adolescenci či rané dospělosti – pod 30 let - navazuje na stres, interpersonální problémy - převažuje u žen – 10:1 - spíše chronický průběh - 6 – 9 měsíců příznaky, pak remise – méně než 1 rok, pak znovu příznaky – i jinak zaměřené - léčba: psychoterapie, KBT, dynamická terapie; psychofarmaka – podpůrné, nedávat ty, které způsobí závislost; spolupráce s praktickým lékařem – vede somatickou stránku, uzavřít kontrakt s pacientem, aby dodržoval termíny a okolnosti – nevyhledá pomoc jinde - dif.dg.: odlišit od systémových onemocnění,(roztroušená skleróza,..) – nepostihují jeden orgánový systém, ale celé tělo – dlouhá doba před vyjádřením diagnózy, např. i AIDS, štítná žláza – komplexní vyšetření psychologie strana 77 z 143


- na počátku léčby vyloučit somatiku - typická – mnohočetnost, měnlivot stížností, dramatizace obtíží - larvovaná deprese – manifestuje se somatickými obtížemi – depresivní příznaky mocnější než u somatické poruchy psychózy – hypochondrický blud u schizofrenie – je inadekvátní, postrádá logiku generalizovaná úzkostná porucha – obtíže u rodiny a blízkých X pouze sám o sebe panická porucha – panické ataky, záchvaty úzkosti X není - somatoformní porucha může mít v anamnéze suicidální pokusy – nutno brát jako volání o pomoc, nelze je bagatelizovat, přestože většinou nejsou míněny vážně Hypochondrická porucha F45.2 = úzkostné sebepozorování, strach z nemoci - týká se 1 – 2 – 3 onemocnění, progredujících zdravotních stavů – cílené směřování - obtíže vedou k tělesným steskům, nerealistickým, nepřiměřeným stížnostem - běžné pocity prezentuje jako patologické - psychický diskomfort – osobní, pracovní, sociální vazby - oblast břicha, trávení (nespecifické příznaky); srdce a jeho funkce; játra – píchá, bolí, zmenšují se; močový aparát; pohlavní orgány; mozek (malý, otáčí se pomaleji než hlava) = nitrosystémové orgány – nedá se je přímo kontrolovat – nejsou pod přímým vnímáním → úzkostné fantazie - destrukce orgánu, špatná funkce – spojovány s civilizační chorobou – infarkt, rakovina, infekce - může navazovat na skutečné onemocnění – např. po žloutence – vyléčení – pocit nemoci jater - často s úzkostnou, depresivní symptomatologií výskyt stejně u mužů i u žen; okolo 30 roku u mužů; oklo 40. roku u žen; nezřídka až po 50. roku příčiny: nejasné – teze: o snížení prahu bolesti, zvýšená senzitivita vůči tělesným jevům; naučené chování; kumulace agresivních a hostilních přání; transformace sexuálních fantazií; o pocitech zklamání; odmítnutí či ztráty – snaha získat pozornost; pocity viny vůči okolí; snížené sebevědomí typické procesy: pocit ohrožení → stresová reakce → vegetativní aktivace → zvýšené sledování běžných projevů těla – kontrolování, hledání, ujišťování se o chování těla (měření teploty, vyšetření), → zděšení z drobných odchylek → nové a nové kontroly → bludný kruh katastrofických vizí → vyhýbavé chování se snahou zabránit chorobě chronický, bolestivý průběh jako u 45.0 – excitace → emise; chronické formy mohou vést až k atrofii svalů, křečím…, až invalidnímu důchodu lepší prognóza – vyšší socioekonomický status; pacienti s komorbidní úzkostí reagují na léčbu – lépe dochází k léčení hypochondrie dif. dg.: vyloučení somatiky, systémových onemocnění hypochondrický blud – bizardnější obsah, stabilnější a dlouhodobější, většinou v rámci trvalé poruchy s bludy nutno odlišit – 45.0 – měnlivost, afektivnost X okleštěnost, méně zaměřené; somatoformní vegetativní dysfunkce – směřuje na vegetativní projevy (sympatikus, parasympatikus dissociativní (konverzní) poruchy – stížnosti jsou potlačené, ne obavy, ale pouze příznaky, akutní bez tendence chronifikovat X pacient je znepokojen somatickými obtížemi od faktitivní poruchy – simulace, předstírání psychologie strana 78 z 143


-

léčba: odmítají psychiatrickou léčbu, je obtížnější než u somatiz. poruch; psychoterapie opět koordinace s praktickým lékařem; dynamická terapie, KBT, individuální i skupinová - výsledkem – získání náhledu na příčiny obtíží - ne návyková farmaka, spíše podpůrná

Dysmorfofobie – řazena pod hypochondrické poruchy - pacient přesvědčen, že jedna nebo více částí těla je velká, malá, nepovedená; okolí pokládá nepřirozenost za normální, nepodstatnou → potvrzení toho, že to tak je; nos, uši , ústa, vrásky, chloupky, tvar brady, prsy, zadek, penis… - zabývání se daným orgánem, ostatní si ho všímají, mluví o ni, problému svádí na „abnormitu“ → izolace, vyhledávání somatických lékařů, snaha o korekci (opakovanou) - tendence ke zvýšenému sebepozorování (zrcadlo, lesklé plochy), maskování deformit - příčiny: neznámé; sociální a kulturní normy; souvislost s depresí, OCD, poruchami příjmu potravy a sociální fóbií - analytický model: přesun sexuálních a emočních konfliktů na části těla, na které se pacient potom zlobí - alexitymické rysy - končí často u dermatologů, estetických chirurgů - dif.dg.: - normální zájem o vzhled, normální nespokojenost (90% lidí v pubertě) - OCD – rituály – úzkost u obou poruch, zde ale není snižována rituálem - mentální anorexie – odmítání jídla - blud v rámci trvalé poruchy s bludy – absurdní vnímání, obraz mimo realitu - průběh: chronický; začátek postupný, stále více se zabývá daným místem → omezování života →vyhledávání lékařů →sociální izolace – nefunkce sociálních vazeb, práce, rodiny → možnost suicida (úzkostná symptomatologie) - léčba: obtížná, zdlouhavá; hůře spolupracují – předávání do péče komplikované; nedoporučují se estetické zákroky; - psychoterapie – podpůrná, řešení problému spojených s „abnormitou“; vlastní představy, vyvracení, negování; KBT - psychofarmaka – ne léky benzodiazepinového typu, spíše antidepresiva; při pochybnostech o hranci normy a patologie – krátkodobě, přechodně psychotika Somatoformní vegetativní dysfunkce F45.3 - obtíže týkající se orgánů pod vegetativní inervací - srdeční neuróza, neurocirkulační astenie, psychogenní kašel a škytavka, hyperventilace, psychogenní aerofagie (polykání vzduchu), žaludeční neuróza, dyspepsie, pylorospasmus (pořád plný žaludek), dráždivý tračník, nervový průjem, syndrom plynatosti, psychogenní polatisurie a dysurie - příznaky: 2 typy pacientů - s objektivně dráždivějším systémem (dědičně dáno) – primárně labilní – moc se toho nedá dělat - subjektivní vnímání bez objektivního vztahu - dif.dg.: odlišit od ostatních somatoformních poruch - generalizovaná úzkost – obavy o rodinu, práci, okolí - panická porucha – ataky paniky - OCD - obsese monotónní, ritualizované; spojené s vyhýbavým chováním - léčba: stejná jako u 45.0 a 45.2 psychologie strana 79 z 143


Přetrvávající somatoformní bolestivá porucha F45.4 - hlavní dominující stížnost – bolest – stálá, těžká na jednom i více místech - nevysvětlitelná poruchou či somatickým procesem - zhoršuje se v návaznosti s fungováním (osobním, pracovním, sociálním životě) - bolest – naučené chování - pozornost pozitivně posiluje → sekundární zisk ve zvýšené pozornosti, péči - 2x častěji u mužů; vrchol 4. – 5. dekády; nejčastěji u dělníků, … (nízký socioekonomický status) příčiny: dědičnost, v RA – úzkost, deprese, abúzus psychotropních látek - souvislost s osobnostní strukturou - alexitymie dif.dg.: - těžko odlišitelné od histrionské osobnosti – histrionské zpracování obtíží - od somatoformních poruch – F45.4 – dominuje zde bolest - konverzní porucha – bolest krátká, akutní, přechodná - průběh: vznik, rozvoj během několika týdnů, přechod do chronicity léčba: možná závislost na analgetikách → léčba hlavně psychoterapie, rehabilitace, fyzioterapie, relaxace, práce s tělem ; léky sekundárně 9A) POJEM OSOBNOSTI V PSYCHOLOGII A ZÁKLADNÍ TEORIE OSOBNOSTI definice osobnosti podle Mikšíka (FF UK): Osobnost je dynamickým a vnitřně integrovaným systémem cílesměrné regulace vnitřních a vnějších aktivit, který se kontinuálně rozvíjí ( na bázi nezbytných vrozených předpokladů ), integruje se, přetváří a realizuje jako nástroj a produkt aktivní interakce jedince s konkrétními kontexty jeho životní existence. Determinuje obsah, povahu a kvalitu subjektivní přeměny objektivně existujících životních kontextů do jeho individuálně příznačného a neopakovatelného JÁ. Smékal : Psychologie osobnosti popisuje jak a čím se lidé od sebe navzájem liší i podobají ve svém vědomí a jednání, vysvětluje analýzou vnitřních a vnějších podmínek, příčin a cílů, proč tomu tak je. Pojednání o osobnosti jsou v odborných pramenech různě propracována a liší se mírou konzistence a konsekventnosti jednotlivých tvrzení. velmi málo zdůvodněné jsou PŘEDSTAVY o osobnosti, které jsou často formulovány jako předběžné názory. POJETÍ osobnosti se již vyznačuje větší provázaností jednotlivých tvrzení. Pro MODELY je charakteristická barvitost a život přirovnání. Pro TEORII je zásadní logická a tématická posloupnost a soudržnost díky níž závěry a zobecnění vyplívají z předpokladů. Zjednodušeně řečeno představa a pojetí zobrazují, model popisuje a znázorňuje, teorie dokazuje a vysvětluje. etymologie: persona (lat.) původně znamenal masku, kterou si nasazovali herci antického divadla; soudí se, že slovo pochází z per-sonare (proznívat skrz) maska měla tvar takový že zesiloval, co herci řekli. Lze to také dát do souvislosti s "per se esse", tedy býti sám sebou. scientistický názor: považuje osobnost za abstrakci příčin obsahů vědomí a jednání; ve své podstatě nejsou daleko od tvrzení, že osobnost reálně neexistuje Jurovský: přední slovenský psycholog často proklamoval, že osobnost je každý konkrétní živý člověk. V psychologii termín osobnost stále častěji označuje jednotu psychických procesů, stavů a vlastností, souhr vnitřních determinant prožívání a chování. Od tohoto přístupu se odklánějí tzv. atributionisté a stoupenci metaindividuální teorie osobnosti, pro něž je osobnost to, co člověku připisujeme, zač jej považujeme.



V soudobých teoriích osobnosti se často poukazuje na biologickou, psychosociální a duchovní dimenzi osobnosti. Tuto ideu rozvinul, krom jiných, V. E. Frankl v rámci rozlišení: pouze člověk svoboda zaujetí, duchovní vrstva DUCH noosféra člověk, zvíře značně ovladatelná psychosiciální vrtsva PSYCHÉ psycho a sociosféra člověk, zvíře, málo ovladatelná biologicko-fyzikální vrstva TĚLO biosféra rostlina Klasik ruské psychologie přelomu 19. a 20. stol. A. F. Lazurskij rozlišil endopsychiku (ta tránka osobnosti v níž se realizuje vnitřní potenciál osobnosti) a exopsychiku (vztahy k jednotlivým oblastem skutečnosti - od vztahu k sobě až po hodnoty) KOLEKCIONISTICKÉ (SBĚRNÉ) CHÁPÁNÍ OSOBNOSTI: převládalo do konce 50let 20 stol, osobnost se snaží vysvětlit jako psychologickou realitu, která je dána seznamem těch prvků, které ji vytvářejí STRUKTURNÍ POJETÍ OSOBNOSTI: věnuje pozornost kritériu členění a uspořádání složek a jednotek osobnosti integrativní definice: osobnost v tomto smyslu je člověk, který jedná integrovaným, účelným způsobem. Osobnost je to co vnáší pořádek a konzistenci do chování jedince hierarchické definice osobnosti: Freud - id, ego, superego; W. James (jeden ze zakladatelů psychologie jako vědy vůbec, USA) rozlišoval materiální, sociální, duchovní a čisté Já Adaptační definice soonosti : G. Allport; jeho pojetí vyjadřuje to, že osobnost je v neustálé interakci s okolím, v pohybu, je to dynamická organizace těch psychofyzických systémů individua, které determinují jeho charakteristické chování a prožívání SYSTÉMOVÉ POJETÍ : zdůrazňuje, že v osobnosti jednotlivé determinující a regulující jednotky (dispozice, stavy, procesy) souvisejí jednak navzájem a jednak s formativními vlivy a situacemi, v nichž se život osobnosti odehrává, ale i s konsekvencemi, které po činnosti osobnosti zůstávají (jako povědomí o ní nebo jako reálné činy). POJETÍ OSOBNOSTI JAKO AUTORSTVÍ ČINŮ A SMYSLU ŽIVOTA : jsme nikoli to, co si myslíme, že jsme, ani to, co chceme bát, ale to co děláme a autenticky prožíváme dělá z nás to co jsme.. Osobností je člověk potud a natolik potud, pokud jeho činy vycházejí z něho samotného. HLAVNÍ TEORIE OSOBNOSTI C. ROGERS (podle studentů FF UK z relevantních zdrojů): Řekli jsme si, že Rogers se nedíval na člověka jako na hotový výtvor, ale spíše jako na proces, který se stále vyvíjí. Z toho vyplývá, že neklade zvláštní důraz na trvalou a neměnnou strukturu osobnosti. Primárně se zajímá spíše o dynamickou složku osobnosti, ale přesto můžeme vysledovat dva konstrukty, které hrají důležitou roli v jeho teorii. Rogers mluví o organismu a self, které jsou součástí jevového (fenomenologického) pole, jež vytváří celek vědomých a nevědomých zkušeností (zážitků) organismu. (Hall, Lindzey; 1999) Jinými slovy můžeme dát rovnítko mezi pojmy jevové pole a subjektivní realita, o které jsme hovořili v minulé kapitole. 1. Organismus „Organismus je psychofyzickým základem veškerého prožívání. To zahrnuje myšlení, touhy, emoce, fyziologické odezvy a různé druhy vnějšího chování…; uspořádaný celek, který přijímá všechny prožitky vyskytující se v jevovém poli, obsahujícím subjektivní skutečnost osoby v daném okamžiku.“ (Drapela, 1997, str.126) Nejedná se tedy jen o psychologickou funkci (jakou je např. „self“); organismem se myslí celý člověk z masa a kostí, který krom psychických funkcí, má i funkce fyzické jako každý živý organismus. Zároveň je pak centrem všech zkušeností a zážitků člověka, které vytvářejí subjektivní realitu člověka. psychologie strana 81 z 143


2. Self Self („já“) je pro Rogerse důležitým pojmem, který má vyjadřovat celkové prožívání sebe, svojí identity a svého já. Z jeho díla a díla jeho interpretů je však někdy obtížné rozlišit mezi „já“ (angl.“I“) – jako prožívání sebe (já je subjektem), mezi „já“ (angl.“self“) - kde já je objektem, a nakonec mezi self-konceptem (angl.“selfconcept“) – jako obrazem či představou, kterou má jedinec o sobě.8 Pojmu „self-konceptu“ pak nejlépe odpovídá český ekvivalent „sebepojetí“, o kterém budeme mluvit v dalším oddíle. „C. R. Rogers (1951) jako první přišel s rozlišením tzv. reálného a ideálního „já“ ve struktuře osobnosti, a tak obohatil teorii psychologie osobnosti .“ (Vymětal, Rezková; 2001, str.47) 1. Reálné „já“: by mělo vyjadřovat, jak člověk sám sebe reálně v daném okamžiku vnímá, hodnotí a prožívá – tzn. jaký jsem. 2. Ideální „já“: oproti reálnému vyjadřuje individuální názor a představu, co je správné, žádoucí, co by si přál – není to tedy přítomné, ale ideální - tzn. jaký bych si přál být. Vymětal a Rezková (2001) pak mluví o tom, že toto Rogersovo „ideální já“ se sestává ze dvou částí; ideálů a maximalizmů. Ideály se myslí cíle, které jedinec považuje za možné a dosažitelné; vytváří motivační sílu. A maximalizmy jsou cíle, kterých není možné dosáhnout, ale přesto určují směr našeho snažení. Mohli bychom je přirovnat k bodům na obzoru, ke kterým směřujeme, ale které zároveň nemůžeme nikdy dostihnout nebo cele uchopit. I tato část „ideálního já“ působí motivačně a je tedy důležitá. Rozpor mezi ideálním a reálným já může přispívat k rozvoji osobnosti, protože vede jedince k práci na sobě, ve snaze příčiny nepříjemného pocitu překonat. Tato nespokojenost však nesmí překročit určitou hranici, aby jedince naopak neochromoval. Sebepojetí (angl. selfconcept) Sebepojetí je ústředním pojmem rogersovské psychologie osobnosti. „Je to relativně stálý a ucelený, současně však měnící se vztah lidského jedince k sobě samému i k subjektivně důležitým skutečnostem jeho života. Sebepojetí obsahuje tedy to, co si o sobě myslíme, jak si sebe představujeme, jak se vnímáme a prožíváme, což nakonec ústí v hodnocení sebe“ (Vymětal, Rezková; 2001; str. 44) Sebepojetí či sebeobraz vyjadřuje to, jak sebe vnímám, hodnotím a nakonec prožívám. Harmonie mezi těmito třemi složkami je základním předpokladem duševního zdraví a Rogers tuto shodu nazývá kongruencí. Primárním významem pro vývoj zdravého sebepojetí jsou vztahy k ostatním lidem a to především přijetí, které vede k pocitu bezpečí, vědomí vlastní hodnoty a k důvěře ve svět, jak o tom mluví i jiní známí autoři, jako je např. E. Erikson. Není neznámé, že si člověk o sobě vytváří obraz podle toho, jak s ním druzí jednají a za koho ho považují, až nakonec se tak i cítí. Hlavním prvkem tu je pak vlastní rodina, která má největší vliv na vytváření sebepojetí. Struktura sebepojetí je chápána jako relativně stabilní celek osobnostních charakteristik, ale pod vlivem nových zkušeností se toto sebepojetí mění a diferencuje. Struktura i dynamika jsou dvě strany jedné mince - sebepojetí. I. Vztahy mezi jednotlivými složkami osobnosti: Vztah mezi self a organismem, stejně jako vztah mezi „ideálním já“ a „reálným já“, určuje zralost a mentální zdraví člověka.

8

srov. (Vymětal, Rezková; 2001, str. 41, 47) – (Hall, Lindzey; 1999, str.183) – (Drapela, 1997, str. 127)



1. Kongruence: „Je definována jako shoda mezi prožitky přítomnými v organismu a tím, jak jsou symbolizovány v „já“.9 Symbolizace (uvědomování) musí být přesná, bez zkreslení, aby vedla ke stavu jednoty mezi prožíváním a „já“.“ (Drapela, 1997, str. 129 – podle: Rogers, 1959) „Já“

Osobnost

Kongruence: C.

A.

B.

POPŘENÉ PROŽITKY

B. C.

PŘESNĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY (KOGRUENCE)

ZKRESLENĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY

A.

organismus

DOBŘE PŘIZPŮSOBENÝ JEDINEC PŘIJÍMÁ VŠECHNY ORGANISMICKÉ PROŽITKY ZA SVÉ.

2. Inkongruence: „Je nedostatek přesné symbolizace organismického prožívání v „já“. Je to rozpor mezi prožitky a vnímáním těchto prožitků, který má za následek zkreslené uvědomování „já“. (Drapela, 1997, str. 129) Inkongruence:

Osobnost

„Já“

C. C.

A.

A.

POPŘENÉ PROŽITKY

B.

PŘESNĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY (KOGRUENCE)

ZKRESLENĚ SYMBOLIZOVANÉ PROŽITKY

B. organismus

PATOLOGICKÝ JEDINEC NEDOKÁŽE NEBO NECHCE PŘIJMOUT SVÉ PROŽITKY ZA VLASTNÍ.

Podle Rogerse (1951) „duševní patologie existuje tehdy, když organismus popírá vůči vědomí některé důležité smyslové nebo fyziologické prožitky, protože příliš ohrožují skladbu „já“. (Drapela, 1997, str.128) Toto popření či nepřijetí vlastních prožitků organismu může probíhat, jak vědomě, tak i na nevědomé úrovni, a pak to Rogers nazývá „subcepcí“. O tom, jak člověk reaguje na prožitky organismu, budeme hovořit v kapitole o aktuální dynamice sebepojetí. II. Dynamika osobnosti: 1. Aktualizační tendence Rogers mluví o tom, že v každém živém organismu je určitá tendence k všestrannému růstu a plnějšímu rozvoji. Jedná se tedy o vrozený zdroj energie, který je vlastní každému organismu a který tvoří jeho základní motivaci k růstu a sebezdokonalení. U člověka pak mluvíme o sebeaktualizační tendenci, která je podobná cílenému směřování či puzení po seberealizaci. K vysvětlení této tendence Rogers vypráví jednu vzpomínku ze svého dětství, kdy ve sklepě skladovali brambory na zimu. Přestože zde panovaly pro brambory nepříznivé podmínky, začaly z nich rašit „mrtvolně bledé klíčky“. Tyto výhonky nebyly podobné jarním klíčkům, které vyraší ze zasazených brambor, ale i tak vyrostly do délky jednoho metru ve

9

myslí se tím selfconcept – sebepojetí



směru okénka, kterým vnikalo do sklepa světlo. Nikdy se z nich nestaly rostliny, ale přesto se zoufale snažily růst i v tak nepříznivých podmínkách, jako je sklep. Rogers pak toto podobenství shrnuje slovy: „Život se nikdy nevzdává, ani když nemůže právě vzkvétat. Při svých setkáních s klienty, jejichž životy byly v troskách… si na tyto bramborové klíčky často vzpomenu. Podmínky, ve kterých tito lidé vyrostli, byly tak nepříznivé, že se mi jejich životy často zdály být abnormální a znetvořené, stěží lidské. Nacházel jsem v nich však cílené směřování, jemuž jsem mohl důvěřovat.“ (Rogers, 1998, str. 109) Sebeaktualizační tendence je tedy centrálním zdrojem energie, kterou člověk jako živý organismus disponuje. Je to tendence rozvíjet potenciál, který byl jedinci dán; neslouží tedy jen k zachování organismu při životě, ale slouží k jeho rozvoji, tzn. seberealizaci. „Snad nejjednodušším příkladem je dítě žijící ve spolehlivém, normálním prostředí. Postupně se učí chodit. Přes pády, omyly a frustrace si osvojuje způsob pohybu, který je potvrzuje a rozvíjí. Totéž platí i v psychologii. Jestliže je dáno přiměřené klima pro růst, je tendence po další aktualizaci organismu spolehlivá a překonává překážky i bolest.“ (Vymětal, Rezková, 2001, str. 40 – podle: Rogers, 1990) Hlavním úkolem psychoterapie je pak vytvořit určitou „psychologickou plodovou 10 vodu“ , která vytvoří podmínky pro konstruktivní směřování organismu – sebeaktualizaci, která může být vlivem vnějších (výchovných) faktorů různě potlačena nebo může působit ve svém důsledku proti aktualizační tendenci. V této psychologické plodové vodě, pak může organismus najít správné podmínky k svému seberozvoji – sebeaktualizaci. Rogers je, jak jsme si už řekli, optimista. Věří v organickou evoluci; volba organismu je tak podmíněna evolučním vývojem. Tuto evoluci pak vztahuje ještě do širšího rámce a tím je celý vesmír - mluví o tzv. formativní tendenci, která v sobě zahrnuje tento široký rozměr vesmíru. (Rogers, 1998) 2. Organizmické hodnocení „Představuje vrozenou moudrost organismu.“ (Vymětal, Rezková, 2001, str. 40) Lze si ho také představit jako vnitřní hlas, který nás vede k rozhodování a jednání ve směru působení aktualizační tendence. Jestli jsme mluvili o aktualizační tendenci jako o základní motivační síle, pak můžeme mluvit o organizmickém hodnocení jako o procesu, který dává této síle směr. Je to vnitřní schopnost se rozhodnout a zvolit to, co je pro nás dobré, a odmítnout to, co není dobré. Aktualizační síla vyvolá potřebu naplnění, organizmický hodnotící proces nám ukáže, co vede k naplnění. Je to neomylný instinktivní kompas, který řídí naše rozhodnutí a jednání. To, co Rogers zdůrazňoval, je procesuálnost tohoto organizmického hodnocení. Nejedná se o hodnotící systém, který je fixní a má tendenci bránit otevřenému a efektivnímu reagování na nový zážitek. Jedná se o proces, který je pružný a během vývoje se mění v závislosti na subjektivní realitě (fenomenologickém poli). (Hall, Lindzey; 1999) Důležitá otázka vyvstane při pohledu na lidi, kteří jsou těžce závislí na drogách, kteří vědí, že si škodí, ale nemohou jinak. Podobně u lidí s poruchami příjmu potravy, s obsedantně kompulzivním chováním, nebo se sebevražedným jednáním. Tady Vymětal a Rezková (2001, str.41) docházejí k závěru, „že organizmické hodnocení a slepá důvěra v aktualizační tendenci vždy nestačí a je nutno jejich působení doplňovat rozumem.“ 3. Aktuální dynamika sebepojetí Jedná se o procesy, které se dějí v rámci vzájemné interakce mezi sebepojetím a působením nových zkušeností. Vychází se z toho, že člověk vnímá a hodnotí vnější i vnitřní realitu na základě sebepojetí.

Reakce na nové zkušenosti: 10

Rogers, 1998, str. 110



1. Mohu přijmout a nezkresleně zařadit do svého sebepojetí (přesně symbolizované prožitky) 2. Nemohu přijmout – obranné mechanismy Popření, protože neodpovídají skladbě mého sebepojetí - ohrožují Zkreslená symbolizace (racionalizace) Pokud nedojde k přijetí nových zážitků, nastává inkongruence - vnitřní napětí a při delším setrvávání v takové tenzi dochází ke vzniku patologického prožívání a chování. (Vymětal, Rezková, 2001 a Drapela, 1998) III. Změna osobnosti – terapie: Smyslem této práce není popisovat jednotlivé fáze a průběh terapie, ale zároveň je důležité zmínit, v čem Rogers viděl podstatu změny osobnosti; uvedeme si zde jen hlavní podstatu jeho psychoterapie, díky které se začalo pohlížet na člověka úplně z jiného úhlu než psychoanalytické a behaviorální chápání v psychologii. Schéma:11

Rogers chápe psychoterapeutický vztah jako setkání. Mluvili jsme o tom, že se snaží vytvořit jakousi psychologickou plodovou vodu, která potom vytvoří podmínky pro sebeaktualizační tendenci. Tuto bezpečnou uzdravující atmosféru zajišťuje splnění tří podmínek, které kladou vysoké nároky na terapeuta. Zároveň tyto tři podmínky tvoří základ jeho „přístupu zaměřeného na člověka“ (PCA – Person Centered Approach). Bezpodmínečné pozitivní přijetí – akceptace Vytváří bezpečný prostor. Akceptace vyjadřuje základní postoj terapeuta vůči klientovi – otevřený, vstřícný, mající úctu a respekt k jeho prožívání i hodnotám. Předpokladem je otevřenost a nedirektivnost terapeuta, který důvěřuje možnostem klienta. Empatické porozumění Je z těchto tří podmínek nejdůležitější. Rogers mluví o empatii jako o nejmocnějším faktoru v navozování změny a učení. A definuje ji slovy: „Prožívat stav empatie či být empatický znamená vnímat vnitřní referenční rámec druhého člověka s přesností, emocionálními složkami a významy, které k němu patří, jako bych byl oním člověkem, avšak aniž bych kdy ztratil onu dimenzi „jako by“. Znamená to tedy cítit bolest nebo radost druhého tak, jak ji cítí on, a vnímat jejich příčiny stejně, jako je vnímá on, avšak bez toho, že bych pozbyl vědomí toho, že je to jako bych já cítil bolest či radost a podobně. Ztratím-li tuto dimenzi „jako bych“, pak se jedná o identifikaci. (Rogers, 1998, str.125) Empatie je velkým uměním terapeuta. Není to technika, jako spíš životní postoj, který vyžaduje velkou zralost. Znamená to dočasně žít životem druhého člověka a vzdát se vlastních hodnocení.

11

Vymětal, Rezková; 2001, str. 68



Opravdovost – autentičnost Autenticita vyjadřuje vlastně kongruentnost mezi tím, co terapeut pociťuje a tím, co přímo vyjadřuje. Autentický člověk nic nepředstírá (sobě ani druhému), do žádné role se nestylizuje, ale je trpělivý, taktní a tolerantní, což je samozřejmé, pokud je splněná první podmínka, která zajišťuje úctu. „Ve vztahu ke klientovi je terapeut transparentní, otevřený a schopen projevit pocity a postoje, které v něm právě probíhají. Tzn., že se dostává do přímého osobního vztahu s klientem jako člověk k člověku, jedná se o situaci osobního setkání“. (Vymětal, Rezková; 2001, str. 101 – podle: Rogers, 1980) Pokud jsou tyto podmínky splněny a klient je vnímá, je vytvořeno prostředí, které probouzí aktualizační tendenci. Pak dochází k procesu úzdravy, který Vymětal a Rezková (2001) vymezuje dvěma termíny: sebeexplorace člověk odhaluje druhému důležité stránky svého soukromí; aktivně hledá souvislosti mezi obsahem vědomí a svým prožíváním; snaží se porozumět souvislostem. Smyslem je uvědomit si nesoulad v prožívání – inkongruenci. explikace znamená proces, jímž se člověk vyrovnává se subjektivně významnými skutečnostmi. Děje se tak především prostřednictvím myšlení a vhledu tzv. aha – zážitkem aj. Jde o propojení zkušenosti s prožitkem (stává se tak zážitkem) a myšlení se tak snaží reflektovat a uchopit zážitek v souvislostech. Tento proces je daleko složitější, Rogers se jím podrobně zaobírá, ale to není smyslem této práce. Důležité je pochopit, že pro Rogerse je zdravou osobností ten, kdo je otevřen svému prožívání, který žije ve shodě mezi svým sebepojetím a prožíváním (organismem); díky tomu si váží subjektivity jedince a plně ho akceptuje ne jen jako profesionál, ale jako člověk, který je schopen empatie. Autentičnost, empatie, akceptace jsou pak průvodními znaky každého plně „fungujícího člověka“12, který žije v souladu se sebou a organismem. A. MASLOW (FF UK). Maslow se ve své teorii věnuje problému motivace lidského jednání. Kritizuje stávající teorie a vytváří novou, postavenou na hierarchii potřeb. Lidské jednání je řízeno základními potřebami a to tak, že ty, které jsou v hierarchii postaveny výše, vystupují do popředí teprve tehdy, jsou-li uspokojeny potřeby nižší. Podle Mikšíka (1999) vychází Maslow ve své teorii ze čtyř základních principů, které jsou zároveň kritikou starších teorií motivace. 1. Princip antropocentrický: Tento princip vychází z toho, že jedinec je integrovaný, organizovaný celek. Většina popudů proto není izolována a nemůže být ani somaticky lokalizována. Není to jediná věc, která se v organizmu děje. Dále je v tomto principu obsažen fakt, že na člověka nelze aplikovat subhumánní principy motivace, které byly zjištěny při pokusech se zvířaty. Ještě nejspíše lze podle Maslowa aplikovat na člověka závěry z experimentů a pozorování lidoopů, ale rozhodně ne výsledky pokusů s krysami. 2. Princip eupsychický: stejně tak není možné vycházet z práce s psychicky nemocnými jedinci. Je nezbytné vycházet ze stavu, ke kterému jsou schopni dospět všechny psychicky zdravé lidské bytosti. Maslow sám studoval i zcela zdravé, seberealizující jedince. 3. Princip klasifikační: Maslow zdůrazňoval ve své hierarchii základní cíle a potřeby, tedy to, co člověka „táhne“. Odmítal stavět na principu pudů, tedy na tom, co 12

Drapela, 1995, str 130 – podle Rogers, 1961



člověka „postrkuje“. Navíc leckdy není možné oddělit pud, touhu, cílový objekt a aktivitu, např. u potřeby lásky. 4. Princip role nevědomí: běžně netoužíme po nějakém konečném cíli, ale spíše po něčem, co je prostředkem k dosažení tohoto cíle, např. toužím po penězích, abych mohla mít auto, toužím po autě, abych mohla ostatním dokazovat, jak jsem úspěšná… Podrobná analýza potřeb nás dovede k tomu, že od každé touhy se dá jít ještě dál až k cílovým potřebám. Tyto cílové potřeby nejsou běžně vidět, jsou nevědomé. Jedno vědomé přání může mít pod sebou několik různých motivací a jedna nevědomá potřeba může mít na vědomé úrovni mnoho různých podob. Maslow to ukazuje na modelu krabice obsahující tři menší krabice, z nichž každá obsahuje deset krabiček, z nichž každá obsahuje padesát….. Potřeby člověka mají instinktoidní charakter, tzn. jsou konstitučně a hereditárně podmíněny. Zároveň se ale lidská motivace děje v souvislosti s prostředím, se situací. Hraje v ní roli i kulturní determinace. Ne veškeré chování člověka je, podle Maslowa, motivované, např. dospívání, růst, výraz aj. mohou mít jiné zdroje než motivy. Základním termínem teorie je potřeba. Maslow nerozlišuje potřeby, pudy, drivy, motivy a touhy. Dává jim přibližně stejný obsah a volně je při svém výkladu zaměňuje. K potřebě se váže termín uspokojení. Uspokojená potřeba nemotivuje, je odsunuta do pozadí. Sestavování seznamu potřeb považuje Maslow za nesmyslné jednak z důvodu, že potřeby nejsou navzájem izolované, že konkrétní touha může být kanálem, který vyjadřuje několik jiných potřeb, a také proto, že pravděpodobnost, že se nějaké přání ve vědomí objeví, je u různých přání různá. Jeho teorie není tedy postavena na výčtu potřeb, tužeb a pudů, ale na sestavení hierarchie skupin základních potřeb. Potřeby, které jsou obvykle chápány jako startující, jsou fyziologické potřeby. Jsou to především tendence k udržení homeostázy a k tomu sloužící chutě (mám chuť na to, co mi chybí). Není dosud zcela jisté, jestli do této skupiny patří také ospalost, sexuální touha, potřeba aktivity nebo naopak lenost. Dělat jejich výčet je naprosto nemožné a zbytečné. Pod potřebou jídla bychom mohli rozlišovat potřebu energie, bílkovin, vitamínů, ty bychom mohli dále dělit na potřebu konkrétní bílkoviny, konkrétního vitamínu… Ani tyto potřeby nelze zcela izolovat nebo přesně lokalizovat. Tyto fyziologické potřeby jsou nejníže ze všech základních potřeb člověka. Jestliže mi chybí jídlo, bezpečí, láska a úcta, budu pravděpodobně nejvíce postrádat jídlo, ostatní potřeby budou zatlačeny do pozadí. Když mám hlad, všechno ve mně je podřízeno cíli tuto potřebu uspokojit: receptory, efektory, inteligence, paměť… Ten, kdo má hlad, sní o jídle, představuje si jídlo, myslí na jídlo, cítí jen jídlo… Když jdu po ulici, vnímám především obchody s potravinami. Ovšem ne všichni lidé budou na potřebu a její následné uspokojení reagovat stejně. Záleží na předchozí zkušenosti – ten, kdo byl v minulosti deprivován, bude na uspokojení reagovat jinak než ten, kdo deprivován nebyl. Když jsou uspokojeny fyziologické potřeby, objeví se potřeby bezpečí. Patří k nim potřeba jistoty, stability, důvěry, ochrany, svobody od strachu, úzkosti, chaosu, potřeba struktury, pořádku, zákona, hranic…Platí pro ně totéž, co pro psychologické potřeby, i když v trochu menší míře. Když vystoupí do popředí, ovládají člověka cele, vše se jim podřizuje. Jsou lépe sledovatelné u dětí než u dospělých – ti se už naučili tyto potřeby ovládat a korigovat alespoň tak, aby nebyly vidět, zatímco děti reagují cele a hned. Za zvláště podstatnou je tato potřeba a její uspokojení považována v prvním období života (Ericksonovo období bazální důvěry). Maslow vidí v této potřebě také jeden z důvodů vzniku vědy, filosofie nebo náboženství. Dalším stupněm je potřeba lásky a náležení. Zahrnuje jak přijímání, tak dávání lásky. Na předposledním stupni jsou potřeby úcty a sebeúcty. Zahrnují potřebu stabilního, pevně založeného, obvykle vysokého sebehodnocení, seberespektu, sebevážení a také potřebu ocenění od druhých. Maslow tyto potřeby dále dělí na dva stupně: 1. touha po síle, úspěchu, mistrovství, kompetentnosti, důvěře světa, nezávislosti a svobodě psychologie strana 87 z 143


2. touha po prestiži, respektu a ocenění druhými, statusu, pověsti a slávě, dominanci, uznání, pozornosti, vážnosti Myslím si, že i když to Maslow výslovně nepíše, můžeme toto rozdělení vyjádřit tak, že potřeby v první skupině jsou potřeby hodnocení, které vychází z nás – potřeby kladného sebehodnocení, sebeúcty, zatímco potřeby ve druhé skupině jsou potřeby dobrého hodnocení společností – potřeby uznání od ostatních, vážnosti… Uspokojení všech těchto potřeb vede k sebevědomí, k pocitu, že jsem užitečná a potřebná, neuspokojení vede naopak k pocitu méněcennosti, slabosti, bezmocnosti a skrze to může vést k neuróze. Podle Maslowa je nebezpečné stavět své sebevědomí na názoru druhých místo na reálných schopnostech a kompetencích, což vyplývá také z děl E. Fromma, K. Rogerse a dalších. Všechny čtyři dosud jmenované skupiny potřeb, tzn. fyziologické potřeby, potřeby bezpečí, potřeby lásky a náležení a potřeby úcty a sebeúcty, patří do skupiny potřeb nedostatkových = D (deficiency) motivů. Zajišťují biologické a psychické přežití. Při jejich neuspokojení vzniká choroba (tělesná, psychická). Nejvyšším stupněm v hierarchii potřeb je potřeba sebeaktualizace. Podle Maslowa musí být člověk tím, čím může být. Potřeby na tomto stupni tvoří další skupinu motivů (proti Dmotivům), skupinu potřeb růstových = B (being) motivů. Říká se jim též metapotřeby. Patří k nim potřeba celostnosti, dokonalosti, účelnosti, spravedlnosti, dokončení, slušnosti, čestnosti, krásy, laskavosti, jedinečnosti, hravosti, soběstačnosti a mnoho dalších. Tyto potřeby nemají mezi sebou hierarchické uspořádání. Vedou k přesahování přítomnosti, k dosahování nadosobních cílů. Jejich uspokojení dosahuje jen asi 1% lidí. Tak malý počet je, podle Maslowa, způsoben tím, že lidé jsou ke svým možnostem slepí, nebo se úspěchu bojí, a proto jeho možnost „nevidí“ (=Jonášův komplex obavy z úspěchu), dále tím, že tendenci k seberealizaci dusí sociokulturní prostředí, a v neposlední řadě také tím, že proti potřebě sebeaktualizace působí potřeby bezpečí. Potřeby se u člověka objevují podle místa, které zaujímají v hierarchii. Vyšší potřeby se objevují až tehdy, pokud jsou uspokojeny potřeby nižší. Ty ovšem nemusejí být uspokojeny naprosto. Jak jdeme výše, klesají procenta uspokojení nutná k tomu, aby se objevila vyšší potřeba. Ta se pak projevuje různě výrazně v závislosti na míře uspokojení předchozí potřeby. Je-li tedy jedna potřeba uspokojena, ustupuje a do popředí se dostává jiná, vyšší. S tím souvisí další procesy: konec závislosti na starých zdrojích uspokojení a nová závislost na jiných, změna zájmů, hodnot, filosofie i nevědomých přání. Se změnou hodnot jde ruku v ruce taká změna kognitivních funkcí – pamatuji si, vnímám, myslím na jiné věci. Uspokojení určité potřeby s sebou nese důsledky také na jiných rovinách, např. pocit bezpečí doprovází klidné spaní, odvaha… Jestliže obecně platí, že frustrace plodí nepřátelství a psychopatologii, pak můžeme analogicky říci, že uspokojení plodí přátelství a jiné kladné charakterové rysy. Důkazy k tomuto tvrzení čerpal Maslow z psychoterapie a zvláště u dětí. Stupně uspokojení jsou podle něho zároveň stupni psychického zdraví. Podobné tvrzení můžeme najít o Ericksona či Frueda. Ke změně hierarchie může dojít různými způsoby. Jedním z nich je zdánlivé přehození některých hodnot. Např. se může zdát, že někteří lidé dávají přednost seberealizaci před láskou apod. Když se však na tyto případy podíváme pozorněji, až na jádro problému, zjistíme, že se dotyčný člověk pouze snaží získat lásku přes vlastní moc a sebeprosazení. Toto přehození se ale může uskutečnit i reálně a to tehdy, když jsme se dostali na vyšší úroveň a úrovně předcházející jsou dobře založeny. Pak jsme schopni po nějakou dobu vydržet deprivaci nižších potřeb v zájmu uspokojení potřeb vyšších. Schopnost toto vydržet se nazývá frustrační tolerance. Ta se zakládá především v dětství. Nejdůležitější uspokojení přichází, podle Maslowa, v prvních letech života. Další možností přehození v hierarchii je prostý zvyk na deprivaci určité potřeby. Na úrovni vyšších potřeb zavádí Maslow termín milující identifikace. Znamená to proniknutí a přijetí hierarchie potřeb druhého člověka, přijetí jeho potřeb za své. Čím vyššího stupně psychologie strana 88 z 143


potřeb jsem dosáhla, tím širší bude můj kruh milující identifikace. Zatímco nižší potřeby zahrnují jen sebe a své uspokojení, vyšší potřeby zahrnují též uspokojení potřeb druhých. K. LEWIN (FF UK): 3. Obecný úvod do teorie 3.1. Hlavní body Lewinovy teorie: 1. Lewinova teorie má topologickou povahu. To znamená, že všechny jeho pojmy jsou vyjádřeny v prostorových výrazech. Topologie je odvětví matematiky, přesněji geometrická teorie, která se zaměřuje spíše na spojitosti mezi věcmi, na vztahy mezi částí a celkem apod. než na takové otázky, jako je jejich velikost a tvar. Topologie je zde použito k symbolizaci struktury životního prostoru, organizace jedince a stejně i jeho stanoviska v okolním prostředí. 2. Lewin zdůrazňuje, že topologické pojmy jsou svou podstatou matematické. Např. pojmy síly, vzdálenosti a směru lze nejlépe vyjádřit matematicky pomocí vzorců. Statistika však nemůže plně vysvětlit dynamiku osobnosti a „celou přítomnou situaci v její konkrétní jedinečnosti“. 13 3. Pomocí typologických dimenzí a znaků životního prostoru Lewin vysvětluje interpersonální dynamiku a vzájemnou závislost osoby a okolí. 4. Vývoj osobnosti vykládá Lewin jako proces diferenciace. 3.2. Souhrn teorie: Obsah Lewinovy teorie může být krátce shrnut takto: Chování (B, behaviour) jedince bude vždy funkcí (F, function) celkové situace, životního prostoru (L, life space), sestávajícího jak z podmínek jedince (P, person), tak psychologického prostředí (E, environment), faktorů, které jsou vzájemně úzce závislé. To může být formulováno takto: B=F(L)=F(P,E) Abychom mohli vysvětlit nebo předpovědět chování jedince, je nutné, abychom znali jeho životní prostor v dané době a hypotézy, které formulují funkční vztah mezi životním prostorem a chováním. 14

4.

Struktura životního prostoru

P osoba

životní prostor L (L=P+E)

psychologické prostředí E

Lewinova topologická struktura osobnosti15 4.1. Životní prostor se skládá z osoby a psychologického prostředí a obsahuje všechno, co je třeba poznat, pokud chceme porozumět bezprostřednímu chování osoby. Životní prostor člověka je celkový soubor skutečností, které v určité chvíli ovlivňují jeho chování. Tento životní prostor může zahrnovat například jeho vnímání sebe v konkrétním fyzikálním a 13

Drapela, s. 92 Madsen, s. 141 15 Drapela, s. 93 14



sociálním prostředí, jeho potřeby, přání a záměry, jeho vzpomínky na určité události z minulosti a představy budoucích událostí, jakékoliv pocity, které může člověk pociťovat atd. Životní prostor každého člověka je v každém momentě rozdělen do oblastí. Životní prostor má tolik oblastí, kolik oddělených psychologických faktů existuje v kterémkoliv okamžiku.16 Každá oblast představuje samostatný fakt. Podle Lewina může být faktem téměř cokoliv, co lze buď vnímat nebo dedukovat – žízeň, židle, zájem jiné osoby – může to být empirické, fenomenální, hypotetické, dynamické. Fakty vnitřně-osobní oblasti se nazývají potřeby; fakty psychologického prostředí mají určitou dynamickou vlastnost nazývanou valence. Každá potřeba zabírá samostatnou buňku ve vnitřně-osobní oblasti a každý valenční objekt zabírá samostatnou oblast v psychologickém prostředí. Událost je výsledkem interakce mezi dvěma nebo více fakty, tj. buňkami nebo oblastmi. Když jedna buňka vnitřněosobní oblasti ovlivňuje druhou, hovoříme o komunikaci. Ke změnám v psychologickém prostředí však často dochází prostřednictvím lokomoce, neboli pohybu osoby z jedné oblasti do druhé. Lewin toto rozlišení vytvořil proto, aby zdůraznil, že osoba je určitou jednotou a že o elementech osoby – přestože mohou být ve vzájemném styku – nelze říci, že se přesouvají z jedné oblasti do druhé. Samotná osoba však skutečně může „přecházet“ z jedné oblasti zájmu nebo aktivity do druhé. Lokomocí může být fyzikální pohyb nebo změny v ohnisku pozornosti. Komunikace a lokomoce jsou událostmi, pokud zahrnují interakci mezi dvěma nebo více fakty. Odvozování událostí se řídí třemi principy: 1. princip vztahovosti říká, že událost je vždy způsobena interakcí dvou nebo více faktů. 2. princip konkrétnosti říká, že účinek mohou mít pouze fakty, které se vyskytují v životním prostoru, fakty ve vnějším obalu nemohou zapříčinit behaviorální události, pokud neovlivňují životní prostor. 3. princip souběžnosti s tím úzce souvisí a říká, že pouze současné fakty mohou produkovat současné chování. Fakty raného dětství a dětství nemají na současné chování žádný vliv, pokud v průběhu dalších let nějak nepokračují v existenci.17 Přestože skutečné události minulosti nebo potenciální události budoucnosti nemohou determinovat naše dnešní chování, naše postoje, pocity a myšlenky týkající se minulosti a budoucnosti jsou součástí našeho současného životního prostoru a mohou podstatně ovlivňovat naše konání. Tedy současný životní prostor je třeba chápat v tom smyslu, že zahrnuje psychologickou minulost a psychologickou budoucnost.18 Nejzákladnější rozdělení životního prostoru je jeho rozdělení na osobu a psychologické prostředí. 4.2. Osoba je diferencovanou částí životního prostoru, a to její ústřední částí. Je systémem sestávajícím z vnitřní centrální oblasti a vnější periferní (percepční a motorické) oblasti. Tyto oblasti mohou být diferencovány do řady dalších oblastí (počet závisí na stupni vývoje) a jejich hranice mohou být více nebo méně jasně definovány. Stav napětí ve vnitřní oblasti odpovídá potřebě organismu. Hraniční pásmo osoby je tvořeno percepčně-motorickou oblastí, která představuje percepční a motorické aspekty osoby. Každý vstup z okolí přichází do vnitřně-osobní oblasti osoby skrze percepčně-motorickou oblast, která ji obklopuje. Vnitřně-osobní oblast osoby představuje motivační aspekty osoby. Každá snaha či vnější odezva osoby opouští vnitřní oblast osoby také skrze percepčně-motorickou oblast. Lewin přirovnává osobu k systému buněk. Percepčně-motorická oblast osoby je poměrně jednotná, zatímco vnitřně-osobní oblast osoby je rozdělena na buňky, přičemž charakteristická je propustnost jejich hranic, s níž mohou oblasti na každé straně hranice ovlivňovat jedna druhou. Buňky vnitřní oblasti osoby obsahují psychologické a sociální potřeby spolu s percepčními a komunikačními schopnostmi (vidění, slyšení, mluva atd.). Jsou dva druhy buněk, periferní a centrální. Rozdíl mezi nimi 16

Hall, Lindzey, s. 218 Hall, Lindzey, s. 219 18 tamtéž 17



spočívá v míře intenzity a hloubky spjaté s psychologickými pochody, které tyto buňky zprostředkovávají. Periferní buňky jsou v těsnějším vztahu s percepčně-motorickou oblastí než centrální buňky. Uspořádání centrálních a periferních buněk se mění podle okamžitého stavu myšlení a cítění jedince a podle nastávajících nových situacích. 4.3. Psychologické prostředí znázorňuje elipsa (obrázek výše) obklopující kruh, který představuje osobu. Prostor uvnitř elipsy, ale mimo kruh, představuje psychologické prostředí a celý prostor uvnitř elipsy tvoří životní prostor. Psychologický prostor je rozdělený do oblastí, které mají, stejně jako u osoby, více či méně propustné hranice. Prostřednictvím psychologického okolí komunikuje osoba s vnějším světem. Lze jej vymezit jako veškerou skutečnost dostupnou osobě v daném čase.19 Psychologické prostředí je charakterizováno svojí kognitivní strukturou, pozicí jedince a rozložením sil v životním prostoru. Kognitivní struktura je částečně rozdělena do psychologické minulosti, přítomnosti a budoucnosti, částečně do dvou nebo více úrovní reality (např. úroveň činnosti a úroveň denního snění). Realita se skládá ze skutečných lokomocí, nerealita z imaginárních lokomocí. Kromě toho existují stupně reality nebo nereality. Pojem reality-nereality se vztahuje jak na psychologické prostředí, tak i na osobu. Například určitá vnitřně-osobní buňka může skutečně ovlivnit motorickou oblast nebo to může udělat pouze v představě. 5. Dynamika životního prostoru Pozice jedince v životním prostoru je velmi důležitá, zejména důležité je nalézt jeho pozici ve vztahu k cílovým oblastem (včetně společenských skupin), protože tato pozice určuje směr chování. Cílová oblast má kladnou valenci a determinuje silové pole, které pak ovlivňuje jedince a vytváří chování zaměřené směrem k cílové oblasti. Záporné valence jsou oblasti ovlivňující silové pole, které pak vytváří chování zaměřené směrem od oblasti. Intenzita síly je kromě jiných prvků závislá na vzdálenosti mezi jedincem a valencí. Kromě pudících sil determinovaných valencemi, existují ještě odpudivé síly, které jsou závislé na bariérách a vyvolaných silách, které jsou pak opět závislé na jiných jedincích. „Druh a síla valence nějakého předmětu nebo události tak přímo závisí na přítomném stavu potřeb daného jedince. Valence předmětů v psychologickém prostředí a potřeby jedince jsou souvztažné.“ 20 Valence jsou ukazately pozitivní či negativní hodnoty, kterou člověk v dané chvíli přičítá jednotlivým psychologickým skutečnostem a jejich oblastem v okolí. 5.1. DYNAMIKA OSOBY 5.1.1. Energie, napětí a potřeba Člověk je komplexním energetickým systémem. Energie, která vykonává energetickou práci, se nazývá psychická energie. Psychická energie vzniká tak, že zvýšení napětí v jedné části systému (osoby) související se zbytkem systému produkuje nerovnováhu. Úsilí systému vyrovnat toto napětí v jeho částech produkuje právě psychickou energii. Pokud je systém úspěšný, produkce energie se zastavuje a systém přechází k odpočinku. Napětí je stav jednoho systému související se stavem okolních systémů; u člověka se napětí vztahuje na stav jedné vnitřně-osobní buňky, který souvisí se stavem jiných vnitřně-osobních buněk. Napětí má dvě důležité vlastnosti. Za prvé, má tendenci vyrovnávat se a druhou vlastností je jeho tendence vyvíjet tlak na hranice systému, v kterém se hromadí. Pokud je tato hranice propustná, napětí bude lehce proudit do ostatních systémů. Ale pokud je nepropustná, šíření se bude bránit. Vnitřní struktura osoby má tendenci k rovnováze. Tento stav naprosté vyváženosti energie je však často narušován tenzemi. Jakékoliv přání osoby nebo kterákoliv její fyziologická potřeba vyžadující naplnění způsobuje ve vnitřní oblasti osoby tenzi. Uspokojení přání nebo uspokojení fyziologické potřeby odstraňuje tenzi a obnovuje rovnováhu. Potřeb je podle Lewina tolik, kolik je specifických a odlišitelných žádostí.21 Lewin se nepokusil sestavit 19

Drapela, s. 93 Drapela, s. 94 21 Hall, Lindzey, s. 221 20



seznam potřeb ani je redukovat na jednu všeobecnou potřebu. V jeho systému jsou důležité pouze ty potřeby, které se projevují v současnosti, které v dané situaci skutečně produkují efekty.22 Kvazi-potřeby jsou specifické intence, často formované sociálními faktory (potřeba sexu, exotického jídla, hudby); vyvinuly se z interakce lidí s jinými lidmi a s aspekty kultury, v které žijí. Potřeby se mění v důsledky množství malých a velkých společenských skupin, ke kterým člověk patří nebo chce patřit. Kultura, ve které vyrůstáme, ovlivňuje prakticky každou naši potřebu a celé naše chování. Potřeby mohou být uspokojeny dosažením původního cíle nebo jeho substitucí (např. v denním snění). Potřeby mohou být změněny vnějšími omezujícími silami, uspokojením nebo přesycením, změnou původní potřeby v jinou a vyvoláním nových potřeb společenským prostředím. 5.1.2. Dynamika konfliktu K psychologickému konfliktu dochází na poli psychologických sil. Tyto síly (vektory) představují směr a sílu tendence ke změně. Kombinace určitého počtu sil, která se nazývá výsledná síla, vede osobu k pohybu (psychologicky nebo fyzicky) jedním nebo druhým směrem v závislosti na tom, jakou valenci (hodnotu) mají pro osobu zvláštní oblasti životního prostoru. Valence zase závisí do značné míry na potřebě, i když ji ovlivňují i jiné faktory. Existuje několik druhů sil. Hnací síly (driving forces) vedou k pohybu (lokomoci) určitého druhu. Brzdící síly (restraining forces), které přestavují fyzikální nebo sociální bariéry pohybu, nevedou k lokomoci, ale ovlivňují efekt hnacích sil. Síly korespondující s vlastními potřebami osoby odrážejí přání osoby dělat jednu nebo druhou věc. Indukované síly (induced forces) korespondují s přáním jiné osoby, jako je rodič nebo vrstevník. Proti tomu neosobní síly (impersonal forces) jsou ty, které neodrážejí ani přání osoby ani přání jiné specifické osoby; jsou „objektivními požadavky“. Konfliktní situace jsou ty, ve kterých na jedince působí protichůdné síly téměř rovnocenné intenzity. Konflikt vznikne hlavně mezi dvěma pozitivními nebo dvěma negativními valencemi, nebo v případech, kdy pozitivní a negativní valence se nacházejí v téže oblasti. Konfliktní situace jsou velmi důležité pro jisté druhy chování, jako například volba, trest a odměna, emoční tenze, neklid apod. Tam, kde je v konfliktu pozitivní a negativní hnací síla, existuje určitý bod, v němž jsou tyto dvě síly stejně silné a člověk může v tomto bodě kolísat, dokud se jedna nestane dominantní. V druhém typu konfliktní situace se do konfliktu dostává hnací a brzdící síla. Nejčastěji jde o nějakou bariéru, které osobě brání dosáhnout určitého cíle nebo opustit pole negativní valence. Při třetím typu konfliktní situace může kterákoliv z výše popsaných situací odrážet opozici dvou sil, které představují vlastní potřeby osoby, opozici dvou indukovaných sil nebo opozici nějaké vlastní a nějaké indukované síly. Tato situace se např. projevuje v konfliktu mezi vlastním přáním a zcela opačným přáním rodiče. Dítě se může pokusit odporovat nebo podkopat moc rodiče alespoň v oblasti konfliktu. Pokud je však toto úsilí neúspěšné, dítě může obrátit svoji agresivitu vůči vrstevníkům nebo vůči jiným objektům. Nebo se může vzdát odporu, „pokud je utlačující moc vůdce příliš velká“.23 5.2.

DYNAMIKA PSYCHOLOGICKÉHO PROSTŘEDÍ Každá lokomoce určitým způsobem mění životní prostor. Jak bylo výše řečeno, lokomoce může být buď psychologická nebo fyzikální. V Lewinově systému redukce napětí je důležitým cílem psychologických procesů udržování člověka ve stavu rovnováhy. Akumulace napětí v jedné vnitřně-osobní buňce může mít za následek několik věcí: pokud 22 23

tamtéž Hall, Lindzey, s. 226



hranice nemůže už déle odolávat tlaku takové oblasti, může dojít k průlomu energie do motorické oblasti, což povede k takovému agilnímu chování, jako je záchvat zuřivosti nebo násilnický výbuch. Když bude hranice mezi vnitřně-osobní a motorickou oblastí dostatečně propustná, napětí se může kousek po kousku rozpouštět v agilní aktivitě. Nejobvyklejší a nejúčinnější metodou, jak se vrátit do stavu rovnováhy je přes přiměřenou lokomoci v psychologickém prostředí. Lokomoci, která člověka přenáší do oblasti nějakého uspokojujícího cílového objektu. Někdy je možné redukovat napětí a znovu nastolit rovnováhu substituční lokomocí, při které napětí systému jedné potřeby vybíjí uspokojením jiné potřeby (např. prací, sportem atd.) Napětí je možné do určité míry redukovat čistě imaginární lokomocí. Určité zástupné uspokojení můžeme získat jen ze snění o tom, čím bychom chtěli být a co bychom chtěli dělat. Změna v prostředí se může dít z pohledu valence: oblast se může měnit kvantitativně, získávat pozitivnější nebo negativnější valenci, nebo se naopak může měnit kvalitativně, přecházet od pozitivní k negativní valenci a naopak. Staré oblasti se mohou ztrácet a objevovat se nové. V pohledu síly se může měnit její velikost, směr nebo obojí. Z pohledu hranic se mohou stávat pevnějšími nebo slabšími, mohou se ztrácet nebo vytvářet, jak se mění oblasti. 6. Vývoj osobnosti Lewinova teorie nepředkládá žádnou časovou posloupnost vyžadovanou vývojovými procesy, přesto nabízí výklad vývoje osobnosti. Vývoj je pro Lewina konkrétní a kontinuální, podle něj věkové stupně a vývojová stadia nemohou pomoci k pochopení psychologického růstu. Pro popsání změny chování jsou užitečnější takové pojmy jako diferenciace, organizace a integrace. V průběhu života jedince dochází k několika významným změnám chování. Rozmanitost našich aktivit, citů, potřeb a vztahů s věkem vzrůstá. (Později může tato rozmanitost začít klesat.) Jak jedinec dozrává, člení se osoba i okolí do více oblastí. Tento proces pokračuje tak dlouho, až dosáhne optimální úrovně diferenciace vhodné pro daného jedince. Stejně tak se diferencují fyzické aktivity od jednoduché vzájemné závislosti, kterou Lewin označuje stav, kdy systémy napětí u dítěte jsou vzájemně zaměnitelné. To znamená, že bez ohledu na zdroj napětí (hlad, strach, žízeň) se v organismu napětí šíří rovnoměrně a projevuje se typickými difusními reakcemi celého těla. Zatímco organizační vzájemná závislost přichází se vzrůstající zralostí a při níž se nezávislé akce začínají organizovat hierarchicky a oddělené aktivity nebo potřeby se kombinují a integrují do větších celků. Také se s dozráváním zdokonaluje naše schopnost odlišit realitu od fantazie. Vzrůstající realismus lze vypozorovat nejlépe v oblasti sociálních vztahů. Například dítě vnímá své chování především z hlediska vlastních přání a potřeb. Starší dítě však realisticky chápe záměry a přání jiných lidí, které určují jejich jednání. Důkazem zralosti je vzrůstající tendence „ekonomizovat“ naše chování. Snaha dosáhnout maximálních výsledků při minimálním úsilí v jakémkoliv úkolu vyžaduje přizpůsobení vlastního životního prostoru skutečnému charakteru vnějšího fyzikálního a sociálního prostředí. S pokračující diferenciací se vytváří mnoho nových hranic, které se věkem zpevňují. To vysvětluje narůstání schopnosti zapojovat se do složitých vzorců chování. Diferenciace a vzrůstající separace mezi oblastmi může zodpovídat za mnohé z vypozorovaných změn chování, nevysvětluje ale fakt, že chování se stává více organizované a integrované i vzhledem k věku. Je to výše zmíněný pojem organizační vzájemné závislosti, který vysvětluje, jak se různé oblasti osoby a prostředí, navzdory zvýšené autonomii, organizují hierarchickým způsobem, aby společně pracovaly na produkování integrovaného chování. Lehká vzájemná zastupitelnost regionů se ztrácí a ustavuje se celá hierarchie vztahů dominance a subordinace, kde oblast a vládne oblasti b, oblast b oblasti c, atd.



9B) HLAVNÍ PROUDY V SOUČASNÉ PSYCHOTERAPII (Kratochvíl) : Každý z hlavních proudů má vybudovaný vlastní systém práce, školení, supervizí, teorií vzniku poruch a jejich klasifikaci (pokud klasifikaci užívají), většinou taky vlastní teorii osobnosti (většinou včetně vývojové teorie). Zde uvedené směry mají většinou evropskou i českou (PS LS JEP) akreditaci (dána minimálním rozsahem výcviku, sebezkušnosti, supervize a náročnosti závěrečné zkoušky). Přehled současných směrů: HLUBINNÁ psychoterapie (psychoanalýza, Adlerovská terapie, Jungovská terapie) DYNAMICKÁ a interpersonální psychoterapie (K. Horneyová, H. S. Sullivan, F. Alexandr) ROGERSOVSKÁ BAHVIORÁLNÍ KOGNITIVNÍ KOMUNIKAČNÍ GESTALT EXISTENCIÁLNÍ a HUMANISTICKÁ terapie (daseinanalýza, logoterapie, humanistická - Maslow, EKLEKTICKÉ a INTEGRATIVNÍ pojetí. 10A) TEMPERAMENT A CHARAKTER, TYPOLOGIE TEMPERAMENTŮ Vágnerová (2002) : Temperament určuje individuální typ reaktivity a dynamiky psychiky. Představuje formální základ průběhu různých duševních dějů i projevů chování. Je zcela obecnou charakteristikou, což značí že se uplatňuje vždy a ve všech složkách osobnosti. Obecné rysy temperamentu lze charakterizovat podle několika základních hledisek: rychlost, osobní tempo charakter obecného citového ladění (hloubka emocí, stabilita citových prožitků, odolnost vůči vlivům, emoční vzrušivost) celková základní reaktivita (intenzita reakcí, stabilita a vyrovnanost chování) vegetativní reakce Klasickou typologii temperamentu, pojatou jako typologie vyšší nervové činnosti, zpracoval I. P. Pavlov. Temperamentové typy interpretoval na základě charakteristik neurofyziologické činnosti. V mozku probíhají 2 základní procesy. podráždění a útlum. charakteristické znaky jejich průběhu a vzájemného vztahu spoluurčují temeprement: 1. typ slabý (melancholik) 2. typ silný, vyrovnaný a pohyblivý (sangvinik) 3. typ silný, vyrovnaný a nepohyblivý (flegmatik) 4. typ silný, nevyrovnaný (cholerik) Smékal : TEMPERAMENT je složkou osobnosti, která je považována za most mezi tělem a osobností a patří k nejprozkoumanějším složkám osobnosti. Mnozí psychologové považují dispozice temperamentu za základní a konstantní charakteristiky osobnosti. Termín samotný pochází z lat. temperamentum, což znamená správné smíšení, správný poměr KATEGORIÁLNÍ VÝKLAD TEMPERAMENTU: : humorální teorie; lidská bytost se skládá s pevných částí a z tekutin. tělesné tekutiny odpovídají 4 elementům jimiž je tvořen svět : žluč (oheň), krev (vzduch), hlen (voda) a černá žluč (zem) Ze šťáv vznikají vyzařováním různé druhy pneumatu, při jehož tvorbě a ochlazování má důležitou úlohu dýchání. Klasické dělení cholerik, melancholik, flegmatik a sangvinik DIMENZIONÁLNÍ TEORIE TEMPERAMENTU: jedná se o současné navazovatele na hippokratovsko-galenovskou tradici (cholerik...) emotivní teorie temperamentu : W. Wund; důraz položen na sílu a rychlost změny citů energetický základ temperamentu : předpokládáme, že energetickým základem dynamičnosti jednání jsou metabolické procesy v mozkových a svalových buňkách, psychologie strana 94 z 143


způsoby chování a pohyby

barva prožívání

formy prožívání

úroveň hladiny podráždění (úroveň aktivace, arousal). Freeman považuje temperament za ustálený způsob, jímž člověk mobilizuje i uvolňuje energii k uspokojení potřeb. Pozoruhodné je, že již v 70. letech 19. stol. formuloval podobné dělení G. A. Lindner (náš přední psycholog) SANGVINIK

CHOLERIK

MELANCHOLIK

FLEGMATIK

velká schopnost odezvy, otevřenost, jemnost cítění, zájem, touha po zážitcích, přizpůsobivost, slabost citů lehkost, veselost, důvěřivost, optimismus

velká schopnost odezvy, výbušnost, hněvivost, nestejnoměrnost prožívání

síla citu, hloubka citů, zdrženlivost, prožitková stejnoměrnost, nepatrná schopnost odezvy, vcítitelnost

stejnoměrnost, náročnost, snášenlivost, ochota se zařadit, tolerance, ústupnost, malá schopnost odezvy, nevášnivost, neschopnost nadchnout se

naštvanost, rozdrážděnost, agresivita, nespokojenost

vážnost, vědomí klidnost, vyrovnanost. odpovědnosti, povinnosti, spokojenost, lhostejnost smutek, trápení, ustatranost

rychlost a síla reakcí, lehkost popudů, silná rozhodnost, přehnanost ve výrazu

rychlost síla hojnost reakcí, nápor vůle, radost z odporu, netrpělivost

stálost a stejnoměrnost chování, píle, vytrvalost, pečlivost, důkladnost, svědomitost

pasivní lpění, klid, stejnoměrnost, trpělivost, stálost, spolehlivost, pomalost

Eyseneckův temperamentový model osobnosti: předpokládal, že struktura osobnosti je tvořena dvěma dimenzemi: neuroticismem (skór neuroticimu vysoký/nízký; nebo hranice labilní/stabilní) a intorverzí-extroverzí (neodpovídá pojetí C. G. Junga; spíše vyjadřuje reflexivnost proti impuzivnosti). Později přidal 3 linii psychotismu TROJKOMPONENTOVÉ TEORIE TEMPERAMENTU Kretschmerova teorie temperamentu : předpokládal, že 3 základní temperamentové komponenty (typologie odvozená podle konstituce tělesné stavby) představují základnu na níž vznikají dispozice ke 3 základním duševním chorobám tělesně psychicky psychestesie nadměrná, snížená vnímavost na podněty nálada psychická rychlost

PYKNICKÝ CYKLOTÝMNÍ mezi nadměrně silnou a sníženou

LEPTOSOMNÍ SCHITÝMNÍ mezi zvýšenou a sníženou

mezi veselou a smutnou

mezi tupou a předrážděnou mezi rychlostí a pomalostí, ale spíše spíše rychlé, náhlé pomalé přechody mezi pohyblivostí a tuhostí

ATLETICKÝ EPITÝMNÍ kolísá mezi lehkostí a nesnadností vzniku mezi výbušnou a flegmatičností tuhá křivka

Sheldonova teorie temperamentu : sestavil seznam více jak 650 charakteristik osobnosti, který pak redukoval na 50 (vyloučením synonym) a ty pak zjišťoval na 7 stupňové škále a výsledky zjišťoval pozorováním 33 vysokoškoláků a asistentů. Domnívá se, že 3 zárodečné listy (endoderm, ektoderm, mezoderm), které vznikají v prvních dnech embrionálního vývoje, se mohou lišit různým růstovým potenciálem a jsou zdroje pozdějších typových variací. Jako typy určil Viscerotonii, Somatotonii a Cerebrotonii VÍCEDIMENZIONÁLNÍ TEORIE TEMPERAMENTU : např. Heymans-Wiersmova teorie: vyšetřili okolo 3000 osob a stanovili 3 základní vlastnosti osobnosti: emotivitu, stupeň odezvy (doznívání) a aktivity. Gulifordova matice tamperamentových faktorů : psychologie strana 95 z 143


temperamentové dispozice můžeme rozdělit podle Guilforda rozdělit do 3 velkých skupin podle oblasti chování, které determinují druh dimenze obecné (k věcem) pozitivní-negativní sebedůvěra-méněcennost responzivní-neresponzivní bdělost-nevšímavost aktivní-pasivní impulzivita-uvážlivost kontrolované-nekontrolované sebekontrola-bezstarostnost objektivní-egovcentrické objektivita-přecitlivělost

oblast chování emocionální (k sobě) elace-deprese nezralost-zralost nervozita-klid stabilita-cykloidnost vnitřní jistota-nesmělost

sociální (k lidem) ascendence-bojácnost družnost.osamocenost sociální iniciativa-pasivita přátelskost-hostilita tolerance-kritičnost

CHARAKTER : slovo charakter pochází z řečtiny, kde původně znamenalo rytinu. Mnozí psychologové navíc v odborných textech tento pojem nepoužívají a tvrdí, že patří spíše do oblasti etiky. V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti; jako soustavy dominujících vlastností; jako soustavy zásad a způsobů jejich užívání v životě. V tomto smyslu bychom mohli jako systémové jednotky vyčlenit vůdčí ideály a zásady osobnosti, resp. hodnotové orientace. Charakterní osobnost usiluje stálou reflexí a sebereflexí o poznání svého založení a o eticky zakotvenou kultivaci. Za jádro charakteru se považuje svědomí. Lze pak volně navázat na morálku a mluvit o heteronomní /opírání se o vnější autoritu) X autonomní morálku. Charakter subjektivní (řídí se tím, co sami považují za vhodné, k čemu je pohánějí jejich potřeby a cíle) X objektivní ch. (co je v souladu s normou)

10B) TRAUMATICKÉ STAVY (DUŠEVNÍ KRIZE, SUICIDÁLNÍ OHROŽENÍ, PORUCHY ADAPTACE) (Prokopová): Pojem „krize“ Etymologie slova krize: krinó (řec.) = oddělit, vybrat, volit, dále krisis (řec.) = rozhodnutí, rozsouzení, čehož předpokladem je rozlišování mezi podstatným a nepodstatným. Krize je časový a dynamický pojem, ale i stav, určité vyvrcholení děje, který dospěl do rozhodující chvíle obratu. Je to předěl, zlom, bod obratu v nějakém dění. Toto pojetí koresponduje s lékařským pojetím krize: Krize ve zdravotním stavu pacienta je obdobím, které předchází nějaké výrazné změně – ať již ve směru úzdravy či zhoršení stavu. Krize je tak současně situací krajní nouze a příležitostí (je-li překonána) k pozitivnímu obratu. Zajímavý je čínský výraz pro krizi, který vyjadřuje pozitivní aspekt krize: wej-dži = nebezpečí a zároveň příležitost. Psychická krize je reakcí člověka na náročnou životní situaci. Tato situace může nabývat rázu až mezní životní situace, kdy dochází k ohrožení jeho základních životních hodnot. Do psychické krize se dostane člověk, střetne-li se s překážkou, kterou není schopen zvládnout vlastními silami (event. za pomoci svých blízkých) v přijatelném čase a navyklým způsobem. Pojem krize se dlouho používal v oblasti medicíny převážně v oborech somatických. Označoval stav pacienta, který se náhle změnil buď k lepšímu, anebo k horšímu (bod obratu, významný předěl, viz výše). V oborech psychiatrie, psychologie a duševní hygieny se slovo krize objevuje až v 90. letech 20. století. Označuje období člověka, kdy dochází k limitní situaci, ve které musí člověk zaujmout nějaký postoj. Protože je tato situace těžká, vnímána jako neřešitelná, dostává se člověk do velkého psychického tlaku, kdy se od něj vyžaduje nějaké rozhodnutí (viz etymologie slova krize), zaujetí postoje. Stav nepříjemného napětí, který člověk prožívá, může trvat dlouhou dobu, potom se může dostavit pocit bezmoci a nevýkonnosti. To, jakým způsobem se mu daří krizovou situaci postupně zvládnout, a hlavně to, jak je spokojený s řešením a následky tohoto řešení, vede dále k opakovaní daného chování a k jeho posilování. Takto může dojít postupně i k osobnostní změně na základě prožité krizové životní situace. V průběhu života zažíváme mnoho krizových situací různého charakteru a různé intenzity. Psychické krize známe jistě každý důvěrně z vlastní zkušenosti; opakovaně se s nimi psychologie strana 96 z 143


setkáváme jak u sebe tak v okruhu svých blízkých. Psychická krize není tedy něčím „nenormálním“, ale naopak k člověku neodmyslitelně patří. Má i pozitivní aspekty (což o všem ve chvíli, kdy je člověk aktuálně prožívá, není příliš patrné); její pozitivní význam spočívá v tom, že (je-li včas rozpoznána a překonána) přispívá k osobnostnímu růstu a zrání člověka. DRUHY KRIZÍ V literatuře najdeme různé způsoby rozdělení krizí (podle různých kritérií); uvedené dělení tedy není jediné; podle příčin lze rozdělit psychické krize na (toto rozdělení lze považovat za nejdůležitější z hlediska porozumění pojmu „krize“): • Vývojové krize (někdy se jim říká krize zrání) – krize „normální“ v tom slova smyslu, že postihují (víceméně) každého člověka. Souvisejí buď s vlastním vývojem jedince (pravidelně se vyskytují v určitém období života jako např. v pubertě, v klimakteriu, ve stáří, ve středním věku atp.) nebo souvisejí s mezníky ve vývoji rodiny (např. narození prvního dítěte, odchod dětí z původní rodiny, odchod do důchodu apod.). Jde o krize, které jsou v jistém slova smyslu zákonité, předvídatelné; lze říci, že v tom či onom období – ať už z hlediska vývoje jedince či rodiny – lze s určitou pravděpodobností předvídat, že se vyskytnou (což neznamená, že se vyskytnout musí); • Traumatické krize (pozn.: traumatický = způsobený úrazem) jsou naopak takové, které předvídat nelze; jsou důsledkem událostí, které přicházejí náhle, „jako blesk z čistého nebe“. Tyto krize jsou pro psychické (i fyzické) zdraví člověka obzvláště nebezpečné, obvykle jsou doprovázeny pocity zoufalství, tyto otřesy se mohou promítnout i do funkce imunitního systému a výrazně podílet např. na propuknutí nemoci, projevující se převážně v oblasti somatické (tzv. psychosomatická onemocnění). Traumatické krize souvisejí nejčastěji s tzv. závažnými životními událostmi. Slovem „závažný“ je míněno: závažnými ze subjektivního hlediska jedince, který je prožívá. Těmito událostmi (traumatickými) jsou např.: úmrtí blízkého člověka, zjištění manželské nevěry, závažné zdravotní problémy (těžké onemocnění vlastní nebo blízké osoby, narození postiženého dítěte, invalidita), sociální traumata (výpověď, nezaměstnanost), oběť anebo svědek násilí (pohlavní zneužití, přepadení, znásilnění), soudní stíhání, věznění, velké přírodní katastrofy (zemětřesení, záplavy, tornáda), důsledky lidské činnosti (mučení, vyhlazovací tábory, války, zajetecké tábory) apod. Situace, které jsou příčinami traumatické krize, mohou být mít individuální nebo komunitní rozměr. Např.: • Individuální: autonehoda, sexuální útok, zneužití, jakákoliv život ohrožující zkušenost, loupež, vážný fyzický úraz, smrt blízké osoby, sebevražda rodinného příslušníka, svědectví traumatu (ať už individuálního nebo komunitního), pocit ohrožení sebe nebo někoho blízkého … a další. • Komunitní: povodně, požár, zemětřesení, hurikán, znečištění životního prostředí ve velkém rozsahu, terorismus, mnohočetné úrazy nebo úmrtí při nehodách, traumatické události vztahující se k dětem, násilná kriminalita, která vyvolává velkou pozornost médií, velká neštěstí… a další. Z hlediska časové charakteristiky průběhu krize můžeme mluvit o krizích akutních a chronických: • Akutní krize bývají velmi nápadné, bouřlivé, mívají jasně ohraničený začátek a konec, může jim předcházet traumatizující závažná životní událost, po níž jedinec vyhledá odbornou pomoc. • Chronické krize jsou svým začátkem i samotným průběhem nenápadné, ale mohou trvat a zatěžovat člověka velmi dlouho (např. řádově i roky). Nejčastěji se týkají vztahů s blízkými lidmi (např. v souvislosti s chronicky neřešenými konflikty, problémy atp.).



Mezi akutními a chronickými krizemi ovšem není ostrá čára; když vrcholí chronické krize, mohou se stát akutními (postižený v té době může vyhledat odbornou pomoc). I naopak, akutní krize, není-li řešena, se může „chronifikovat“, tj. přejít do krize chronické. Člověk si svou krizi může, ale i nemusí vždy plně uvědomovat. • Krize zjevné jsou takové, které si člověk plně uvědomuje a připouští. Např. rozpad manželství, vážné somatické onemocnění atp. – to jsou skutečnosti, které „nelze nevidět“; • Krize latentní jsou jakoby člověku „utajené“, jejich význam a dopad si neuvědomuje (event. ne plně). Nejčastěji se takováto latentní krize projevuje nepřímo: člověk např. vede méně hodnotný a jednostranný způsob života („útěk“ do pracovní aktivity, různé druhy závislostí apod.) nebo zdravotními obtížemi jak psychickými tak fyzickými (nejčastěji nadměrná únava, stěhovavé bolesti nejasné etiologie, depresivní nálada, úzkosti atd.). Pokud krize zůstane latentní (tj. člověk si neuvědomí původ svých obtíží, resp. jejich souvislost s konkrétní krizí – ať už vývojovou či traumatickou), je jen málo šancí na její překonání a zvládnutí. Krizový stav a fáze krizové reakce Na vznik, vývoj a řešení krize se můžeme dívat jako na proces, který má určitou zákonitou posloupnost (i když je zároveň jasné, že všechny krize neprobíhají stejně); pro přehlednost je možné vývoj krizového stavu rozfázovat. Krizová reakce probíhá (dle: Gerard Caplan) ve čtyřech fázích: 1. Člověk vnímá ohrožení; důsledkem je (což je přirozené) zvýšená úzkost. Zaktivizuje proto obvyklé vyrovnávací (coping) strategie; toto se u někoho může odehrát v rovině svépomoci, jiný hledá pomoc u blízkých lidí (záleží na osobnostních i jiných faktorech…). Pokud se to neosvědčí, nastupuje druhá fáze (řádově během minut, hodin, maximálně několika dnů). 2. Neúčinnost vyrovnávacích strategií v první fázi vede k dalšímu zmatku, člověk zažívá pocit zranitelnosti a nedostatku kontroly nad situací. Může se objevit ochromení – nebo: pokusy vyrovnat se se situací náhodným způsobem (např. v této fázi zavolá na Linku důvěry). Pokud nenalézá řešení, úzkost přetrvává, vstupuje do další fáze. 3. V této fázi se člověk pokouší o předefinování krize s nadějí, že důvěrně známé vyrovnávací prostředky budou účinné. Stále se zvyšující napětí mobilizuje všechny psychické rezervy k hledání nových způsobů řešení situace. Dochází buď k překonání krize a znovuzískání ztraceného pocitu emoční rovnováhy – nebo (v případě, že je snažení neúspěšné) k odmítnutí existujících problémů. Zde vzniká nebezpečí, že krize přejde do chronického stavu. Pokud nedojde ani k jedné z těchto dvou možností, dochází ke čtvrté fázi. 4. Napětí se stává nesnesitelným (podle Caplana jde zde již o závažnou psychologickou dezorganizaci); i když navenek to může vypadat tak, jakoby jedinec situaci zvládl, jeho zkreslené vnímání situace a stažení se ze sociálních kontaktů vede ke zvyšování vnitřního chaosu. Člověk může v této fázi i nepřímo ventilovat negativní emoce, např. předrážděností, sebevražednými tendencemi, abúzem alkoholu či jiných návykových látek apod. V této fázi, pokud je zřejmé, že krize vyúsťuje negativně, se může jako nezbytná ukázat krizová intervence (na ni někdy naváže psychoterapie). Model krize (podle Gerarda Caplana) Emoční (ne)rovnováha 1.fáze 2.fáze 3.fáze 4.fáze

Krátkodobé zvýšené napětí Plně uvědomované napětí Další zvýšení napětí, úzkost, nepohoda Další zvýšení napětí, dezorganizace, krize

Úroveň řešení Známé, „osvědčené“ řešení problému Vědomé řešení „pokus-omyl“ Hledání nových řešení Intervence zvenčí



Pomoc v krizi Krize a její zvládání představuje nejen významnou „prověrku“ vlastních adaptačních schopností jedince, ale často prověří i adaptační možnosti jeho přirozeného sociálního prostředí (nejbližší rodiny, příbuzných, přátel atp.). Sociální okolí a jeho podpora je významným potenciálem pomoci lidem v krizi. V tomto smyslu pak mluvíme o neformální pomoci v krizi, naopak institucionalizovanou odbornou pomoc (krizová centra, linky důvěry apod.) označujeme jako formální pomoc. Neformální pomoc v krizi zahrnuje zejména svépomoc a vzájemnou pomoc, což jsou cenné, tradiční a zároveň nejobvyklejší způsoby zvládání krizových situací. Snad každý z nás se už někdy dostal do situace, kterou by mohl nazvat krizí, a pravděpodobně každý z nás se někdy dostal do situace, kdy se na nás obrátí někdo s „voláním o pomoc“. Vzájemná pomoc vychází z rámce nekritizujícího přijetí a vytvoření nestresujícího prostředí. Opravdový zájem může při hledání východiska z krize ohrozit zejména: zlehčování („to nic není, to tě přejde“atd.), odmítání, popírání a moralizování. Chybou je také touha po okamžitém řešení s tendencí dávat rady „jak na to“. Další chybou (zejména v rámci pomoci poskytované rodinou) je nucení k direktivnímu, násilnému řešení často s nereálnými požadavky („musíš“, „nesmíš“, „okamžitě“, „nikdy“… atp.) Direktivní přístup může způsobit ještě závažnější problémy než původní (pasivita, závislost, chybná rozhodnutí a následující problémy apod.). Vhodná pomoc jedinci ohroženému krizí vyžaduje empatii (schopnost vcítění se do duševního stavu a prožívání druhého člověka). Přitom je důležité respektování pocitů a úsudků člověka v krizi, aniž bychom cítili potřebu k nim zaujímat nějaké stanovisko. To neznamená, že s ním budu ve všem bezvýhradně souhlasit přes různost názorů; znamená to jen, že přijímám pocity a názory druhého tak, jak je líčí. Účinná podpora vyžaduje pochopení toho, co se v člověku odehrává (vhled alespoň na nějaké úrovni), což je ovšem možné pouze za předpokladu této akceptace. Samozřejmostí je, že podávání laciných a povrchních instrukcí typu „musíš zatnout zuby“, „musíš ten smutek překonat vůlí“ apod. může krizový stav člověka ještě zhoršit a prohloubit jeho nedůvěru k okolí. Dalším důležitým momentem při pomoci člověku v krizi je umožnění ventilovat emoce. Člověk v krizi je samozřejmě rozrušený. Může plakat, může se vztekat, a neměli bychom se jej hned od začátku snažit zklidnit více, než je nutné k uskutečnění rozhovoru. Sdělení mohou být silně emotivně nabitá a emotivní doprovod může během rozhovoru ještě zesílit; na to bychom měli být připraveni a volného průchodu emocí se „nezaleknout“ (to je totiž právě často důvod k uklidňování a snahy zastavovat ventilování emocí). Sebevražedné jednání Sebevražedné jednání = násilné jednání charakterizované úmyslem dobrovolně zničit vlastní život. Může být dokonané, často ale jde o pokus. V definici je kladen důraz na vlastní rozhodnutí takto konat (na rozdíl od sebezabití, kde není vědomý úmysl zemřít). Sebevražedné jednání bývá obvykle posuzováno z více hledisek; Medicínský přístup – zaměřen především na hledání patologických příčin sebevražedného jednání. Duševní poruchy obecně zvyšují riziko sebevraždy. Mezi příčiny sebevražedného jednání patří: •

Duševní onemocnění - např. nemocní v depresivní epizodě mívají opakovaně sebevražedné myšlenky, často se i o sebevraždu pokusí; zvýšené riziko sebevražedného jednání je u schizofreniků (zde jsou posilovány depresemi, pocitem selhání, opuštěnosti, beznaděje, popř. užívání psychoaktivních látek).

•

Abúzus psychoaktivní látky – např. alkohol je ve vztahu k sebevraždě považován za významný rizikový faktor. psychologie strana 99 z 143


•

Porucha osobnostního vývoje – nevyrovnaný osobnostní vývoj zvyšuje tendenci k abnormálnímu chování, zejména v souvislosti s celkově neuspokojivým způsobem života. Existence dědičné zátěže ve smyslu sklonu k sebevražednému jednání (pokud nesouvisí s duševní nemocí) nebyla potvrzena.

Sociologický přístup – zaměřen na vymezení sociálních faktorů zvyšujících riziko sebevražedného jednání; v dnešní době se mluví hlavně o těchto faktorech: •

Neuspokojivé vztahy – nedostatek spolehlivého, bezpečného vztahu a sociální opory; i rodina může (paradoxně) posilovat dispozice k sebevražednému jednání, pokud nefunguje jako spolehlivé zázemí (např. traumatická zkušenost se zneužitím v dětství je rizikový faktor i pro dobu dospělosti).

•

Ztráta vazeb, sociální otřesy – rizikovým faktorem je např. migrace (popř. speciálně emigrace) – radikální vytržení ze sociálních vazeb.

•

Ekonomické faktory – hospodářská krize a nezaměstnanost vždy zvyšovaly četnost sebevražd; ztráta životní perspektivy, víry v budoucnost atp.

•

Nezaměstnanost – ztráta profesního statusu spolu s ekonomickými potížemi, chybění seberealizace atd.

Psychologický přístup – hledá vysvětlení sebevražedných tendencí pomocí psychologických faktorů (např. převažující emoční ladění, kognitivní styl, vnímání smysluplnosti vlastního života (logoterapeutický aspekt) atd. Tendence k sebevražednému jednání se obvykle po určitou dobu rozvíjejí (nevznikají zcela náhle a nečekaně). Tento proces mívá několik fází: •

Člověk je pod vlivem určitých zátěží, uvažuje o jejich řešení a jednou z možností se mu začíná jevit sebevražda. Suicidální tendence jsou jen na symbolické úrovni – v rovině úvah a představ; mnozí lidé v této fázi o sebevraždě mluví.

•

Následuje fáze konfrontace, je charakteristické ambivalencí: vnitřním bojem protichůdných (sebezničujících a sebezáchovných) tendencí. V tomto období se mohou objevit sebevražedné výhrůžky, volání o pomoc, kontakty s krizovým centrem apod. Rozhodně není pravda to, že ten, kdo o sebevraždě mluví, ji nespáchá; naopak – výhrůžku sebevraždou je třeba vždy brát vážně. Převáží-li v této fázi autodestruktivní tendence, končí toto období závěrem, že není nutné zůstat naživu.

•

Následuje fáze uklidnění. Buď je sebevražda jako řešení již zcela vyloučena (někdy jen na určitou dobu odložena!) nebo je uklidnění jen zdánlivé a znamená něco jako „klid před bouří“. V tomto období (v němž může být i objektivně pozorovatelné uklidnění, nejen subjektivně pociťované) jedinec dopracovává plán uskutečnění sebevraždy a nebezpečí realizace je značné.

V laické veřejnosti se můžeme setkat s několika mylnými představami o sebevražedném jednání („mýty o sebevražedném jednání“; skutečnost je však úplně jiná. Představa: Když se někdo rozhodne, že spáchá sebevraždu, nikdo mu v tom nemůže zabránit. Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, se pohybuje mezi touhou žít i zemřít. Jejich postoj k výsledku sebevražedného jednání je ambivalentní. Když se jim dostane včasné pomoci a přiměřené léčby, je možné je od sebevraždy odvrátit. Představa: Kdo o sebevraždě mluví, ten ji nikdy nespáchá. Skutečnost: Jde o velmi rozšířený a nepravdivý mýtus. Opak je pravdou. To, že někdo o sebevraždě mluví, je důkazem, že sebevražda je obsahem jeho myšlenek. Je tedy určitě ve větším ohrožení než ten, kdo o ní nemluví. psychologie strana 100 z 143


Představa: Lidé, kteří se pokoušejí o sebevraždu, nehledají pomoc. Skutečnost: Je prokázáno, že většina lidí, kteří spáchali sebevraždu, hledala lékařskou pomoc v posledním půlroce před svým činem a rovněž dávala najevo své pocity před svým okolím. V každém suicidálním aktu je obsaženo volání o pomoc. Představa: Sebevražda přichází bez varování. Skutečnost: U lidí, kteří jsou ohroženi suicidálním jednáním, můžeme pozorovat dosti dlouhou dobu různé známky psychického napětí, poruchy spánku, tělesné obtíže apod. Jde o tzv. presuicidální syndrom. Představa: Každý, kdo se pokouší o sebevraždu, musí být šílený (duševně chorý). Skutečnost: Mnoho lidí, kteří se pokoušejí o sebevraždu, netrpí šílenstvím, ale mohou být depresivní, mohou pociťovat bezvýchodnost a nevěří, že existuje jiná životní alternativa. Představa: Když se někdo pokusí o sebevraždu, je ohrožen sebevraž. jednáním navždy. Skutečnost: Osoby, které se pokoušejí o sebevraždu, trpí tímto stavem pouze v určitých obdobích svého života. Představa: Když se někoho zeptáme na sebevražedné myšlenky, můžeme mu tento nápad vnuknout. Skutečnost: Není žádný důvod se domnívat, že bychom hovorem o suicidiu mohli tento nápad vnuknout někomu, kdo suicidální není. Rozhovor o případných suicidálních myšlenkách může naopak pomoci a dovoluje posoudit suicidální riziko. Představa: Děti se nedokážou zabít, je to věc až starších lidí. Skutečnost: Sebevraždu mohou spáchat i děti. Sebevražednost dětí a dospívajících se v současné době zvyšuje. Představa: Sebevražda se vyskytuje nejvíce buď mezi velmi bohatými lidmi, nebo naopak mezi velmi chudými. Skutečnost: Sebevražednost se vyskytuje ve všech sociálních vrstvách PORUCHY ADAPTACE v oblasti prožívání : neurotické projevy: změny citového prožívání • neurotické vegetativní poruchy • neurotické poruchy řeči • tiky a neurotické návyky • neurastenie, hysterie,psychastenie v oblasti chování : poruchy chování: neagresivní : lež, záškoláctví, drogy • Agresivní: násilné porušování a omezování práv ostatních: přepadení, týrání, vandalismus. 11A) KONCEPT EGO-OBRANNÝCH MECHANISMŮ (podle Nakonečný. M. Encyklopedie obecné psychologie) Funkci obranných mechanismů objevil S. Freud, systematicky je poprvé popsala jeho dcera A. Freudová (1946)… v současné době je popsaných kolem 40 mechanismů Obrana ega – eliminace pocitu pocitu snížení vlastní hodnoty, restaurace pocitu pozitivní hodnoty vlastního já v situacích neúspěchu apod. Obranné mechanismy jsou autonomně fungující způsoby chování, které tvoří již přechod k funkčním poruchám chování, neurózám. Jsou-li příliš rigidní a tím často paradoxní (např. fixace na reakci, která přináší újmu), mohou být již označeny za neurotické obranné mechanismy a jsou analogické fyziologickému imunitnímu systému. Adjustace (sociální přizpůsobení se) obranná (racionalizace, projekce, kompenzace…) Adjustace únikem (stáhnutí se z reality, regrese, negativismus, fantazie…) Druhy mechanismů: Obrana ve vnímání (percepční potlačení) – do vědomí nejsou připuštěny dezintegrující dojmy („nevidím zlo, neslyším zlo“), vnímání předmětů je determinováno jejich hodnotou (chudé děti vnímají mince a koláče jako větší, než děti z bohatších rodin) psychologie strana 101 z 143


Projekce – promítání psychických obsahů nebo připisování dezaprobovaných vlastností jiným lidem (vyhledávání vlastních chyb u druhých) - využita v psychodiagnostice Racionalizace – konstrukce nějakého umělého vysvětlení, jímž má být zastřen sobě i jiným nějaký neúspěch apod. - konstrukce „omluvy“, jíž se jedinec brání výčitkám svědomí (ty státnice byly strašně brzo, to se fakt nedalo stihnout) - „kyselé hrozny“: nedosažitelné cíle jsou bagatelizovány („stejně titul nepotřebuju. Bc dneska nic neznamená“) J. C. Adcock: „Je to v zájmu duševního zdraví, když můžeme najít chyby v tom, co je pro nás nedosažitelné.“ (zařazení této citace je podle mne intelektualizací racionalizace, ovšem nejsem si s tím jistý☺) - „sladký citron“: vyzdvihování předností toho, co je dosažitelné, ale méně hodnotné Substituce – stanovení náhradních cílů za ty, kterých se nepodařilo dosáhnout - dvě formy: kompenzace X sublimace - na kompenzaci upozornil A. Adler (1929); Ukázal, že lidé s pocitem méněcennosti snaží v něčem vyniknout (fyzicky méně zdatné děti kompenzují neúspěchy v tělocviku úspěchy v jiném školním předmětu) - překompenzace je snaha vyniknout právě v oblasti určitých nedostatků (např. Adler měl v dětství závažné zdravotní problémy, stal se proto lékařem… proč my studujeme psychologii?) - „není-li tu ta, kterou mám rád, pak mám rád tu, která je tu“ - sublimací Freud chápal desexualizaci libida: frustrovaný sex se sublimuje, transformuje v básnickou nebo jinou tvorbu („žena, s níž spíme, je román, který nenapíšeme,“ H. Balzac) - existence sublimace je sporná Fantazie jako úniková reakce – Fantazie nebo denní snění je imaginární reprezentace uspokojení, kterého nebylo dosaženo v reálné zkušenosti. Freud: „šťastný člověk nefantazíruje“ - fantazijní produkce může přinášet uspokojení, ale jen dočasné a jen některých frustrovaných potřeb. - „vypůjčené fantazie“ – fantazie vytvářené na základě identifikací s hrdiny filmů, románů… Další ego-obranné mechanismy (T. W. Costello, S. S. Zalkind) Konverze, útěk do nemoci – psychosomatické potíže (bolesti, vředy, astma…) Přemístění – převedení iritujících emocí na osoby, ideje, věci, které nemají vztah k vlastní příčině (např. „zákon padajícího hovna“) Identifikace – jedinec zvyšuje svůj pocit hodnoty, řídí-li své chování podle jiné osoby a často zvnitřňuje její hodnoty a názory; tím se podílí na úspěších druhého Vzdor, odmítání – aktivní nebo pasivní odpor, který probíhá nevědomě Regrese – osoba upadá do dřívějšího, méně zralého způsobu chování Záminková reakce („reaction formation“) – sklony, které nejsou akceptovatelné, jsou potlačeny a na jejich místo nastoupí protikladné postoje a způsoby chování (jedinec, který potlačuje silné sexuální impulsy, se stane pohlavním moralizátorem) Potlačení – pohnutky, city, zkušenosti jsou vyloučeny z vědomí, aby se zabránilo pocitům úzkosti a viny (jedinec zapomene předat nepříjemnou informaci) Fixace – určitá reakce se udržuje i přesto, že se opakovaně ukazuje jako neúčelnost Rezignace, apatie, nezájem – psychický kontakt s okolím je přerušen a každá emoční a osobní účast odstavena Útěk – stažení se z oblasti, v níž je zažíváno ponížení, frustrace, konflikt Agrese – osoba se „mstí“ za utrpěnou porážku nebo za omezování tím, že potlačuje druhé, snaží se je ovládat, poškozovat (může se přesunout i na věci) Popření skutečnosti – jedinec zavírá oči před skutečností, aby se vyhnul snižování své hodnoty psychologie strana 102 z 143


Superkonformita – po selhání plní jedinec všechny své povinnosti ve zvýšené míře a jistí se tak před dalšími výtkami Sebeobviňování, autoakuzace – agrese obrácená dovnitř; jedinec se trestá, čímž odstraňuje možnost, aby to učinili jiní 11B) PORUCHY OSOBNOSTI A JEJICH TERAPEUTICKÉ OVLIVNĚNÍ Do 18 let nelze mluvit o poruše osobnosti → psychika vyzrává (jinak puberta končí v 25) -u dětí označujeme pouze jako rysy nebo symptomy -poruchy osobnosti jsou jako diagnóza zneužívané -objektivní diagnóza jedině klinickým psychologem prostřednictvím testů -vychází se z obecných poruch a na ně nasedají specifické Obecné poruchy (pomezí patologie a nepatologie) 1) primitivní osobnost -jednoduché vzorce chování (nižší IQ, špatná socializace, mentální retardace či patologické zázemí → čili ne vždy nízký intelekt) 2) akcentovaná osobnost -zvýrazněn určitý povahový rys -není příliš vzdálená normě (za standardních okolností: přecitlivělost, výbušnost, … v extrémních podmínkách) 3) depersonalizace -stav špatného prožívání vlastního Já (spíš porucha vnímání než osobnosti) -pocit, jako by byli mimo sebe, neschopnost hlubokého prožitku, okolí jako by za závěsem -běžné u nevyrovnaných labilních lidí při zátěži, po návykových látkách (hl. marihuaně → při pravidelném dlouhodobém zneužívání – chronický stav, pocit emočního rozpadu, …) Patologie: 1) Deprivovaná osobnost -nejčastěji citově deprivovaná (emoce se buď nevyvinuly, anebo odlišným způsobem) 2) Depravovaná osobnost -úpadek, nevyvíjí se v rámci obvyklých norem → odmítá kulturně zaběhlé normy, potlačuje emoce, tendence k delikventnímu nebo asociálnímu chování, často u vězňů, závislých na drogách, … 3) Transformace osobnosti -člověk je nevývratně přesvědčen o tom, že je někým jiným, hrubá patologie, schizofrenie a) Apersonalizace -ponechá si vlastní identitu + přidává další b) Desintegrace -úplný rozpad, přerušeno vědomí vlastní identity = ztráta zájmů, porucha myšlení s bludy, roztříštěné, vážné stavy schizofrenie 4) Alterace osobnosti = disociovaná (mnohočetná) porucha osobnosti -střídání dvou a více osobností s celou vlastní kontinuitou -žije sám se sebou, pak se v přechodném období stane někým jiným a pak je zase v normálu (jen si tu etapu předtím nepamatuje) -náhlé změny kontinuity – v určitém zlomu jiná emoční výbava, jiné vztahy psychologie strana 103 z 143


-osobnosti navzájem nejsou provázány, na určitý obal má člověk amnézii (na předchozí osobnosti – v rámci zlomu se do nějaké vrátí – např. Jekyll a Hyde (diametrálně se liší, liší se i styl oblékání, chování) -hodně vzácné -souvislost se zneužíváním, znásilněním, …, mění se v závislosti na situaci, ne jen tak → rysy osobnosti, ne diagnózy (diagnóza je např. schizofrenie, osobnost s rysy apersonalizace, …) Specifické poruchy – diagnóza: psychopatologie jako diagnózy (po 18.) 1) Paranoidní porucha osobnosti -nastraženost, podezíravost, nekomunikativnost, určitá sociální izolovanost, kverulanti, na vše si stěžují, protivové -nejde o poruchu typu psychózy -ve výjimečných případech: bludy, poruchy vnímání a myšlení (jen v krizových situacích) -schopni žít ve společnosti 2) Schizoidní porucha osobnosti -se schizofrenií nemá nic společného, není to psychóza -opravdu introvert, uzavřený, bez zájmu o společnost a o vztahy, žijí sami pro sebe, bez emocí, maska obličej, nedají najevo, co si myslí (střelec v lese) 3) Disociální porucha osobnosti -vychází z depravované osobnosti -nežijí kulturními zvyklostmi, tímto způsobem života, asociální, nemají vyvinuto sociální cítění -u vězňů (až 80% z nich) 4) Emočně nestabilní osobnost a) impulsivní typ -blízko akcentované osobnosti, sklon k afektovanému jednání, labilitě, emočním propadům, zkratkovitému myšlení b) hraniční typ = emoční nestabilita - hranice mezi psychózou a poruchou nálady, stavy deprivace, depravace, depersonalizace, ale nikdy to nebyla psychóza ani porucha emocí jako taková - problémy s emočním prožíváním, problémy vztahy (vytvářet a udržovat – na okraji → depersonalizace - problémy s hlubokým prožíváním (něco naopak prožívá až přehnaně) 5) Histrionská porucha osobnosti -dříve hysterické -labilita, emoční nevyváženost, teatrálnost chování, snaha o centralizaci pozornosti, náladovost -velmi dobře společensky ukotveni, silná vztahová síť (nejen u žen) 6) Anankastická porucha osobnosti -perfekcionismus, puntičkářství, smysl pro detail (vždy mají vše srovnané), emočně poměrně vyrovnaní, společenské ukotvení dobré, lehce připomíná obsese – ale naprosto v pohodě, neobtěžuje ho to, ani jeho okolí to neobtěžuje (X obsese) -v kritické situaci – emoční labilita až agrese (proto patologie) psychologie strana 104 z 143


7) Vyhýbavá = anxiósní, úzkostná porucha osobnosti -člověk se tak bojí rozhodování, že dělá vše proto, aby se tomu vyhnul, rozhodovat nechává okolí -když už něco musí rozhodnout, stupňuje se úzkost i s vegetativním doprovodem 8) Závislá porucha osobnosti -na někom závisí, nejsou schopni cokoliv udělat samostatně -aby předešli rozpadu vztahu nebo člověka nenaštvali – nechají si vše líbit -projevuje se to hlavně ve vztazích a to hlavně s partnerem → často týrané ženy – emočně neschopny se odpoutat (dekompenzuje formou lability) 9) Narcistická porucha osobnosti -dominance vlastního já překonává vše ostatní -soustředěn na své zájmy, potřeby, schopnosti, výjimečnost -nepozornost → dekompenzace na emoční úrovni 10) Pasivně agresivní porucha osobnosti -hodně nepřizpůsobivá až „zlá“ osobnost, nedává to zjevně najevo -sociální fungování: vymyslí mnoho způsobů, proč něco nejde, kdo to pokazil, …jinak působí jako spolehlivý, fungující -tendence k pomlouvání → narušení emočních vztahů -dekompenzace do emoční lability -i emoční vydírání (na pomezí závislé osobnosti) Specifické poruchy osobnosti F60 Paranoidní porucha osobnosti F60.0 - nadměrně citlivý k urážkám, nezdarům, podezíravý – na věci, které jsou směřovány k jeho osobě - hostilní, opovržlivé, podezřívavé chování k okolí - tvrdě prosazuje, hájí svá práva, nároky (i spojení s patologickou žárlivostí) - extremně vyzdvihují svůj význam, sebechvála, důležitost své osoby - více u mužů než u žen dif.dg.: v případě dekompenzace – se může projevovat jako více podezřívavý, kverulantský ale NIKDY – systemizovaný paranoidní blud → psychóza (i porucha vnímání) v RA – často psychotické onemocnění (schizofrenie) - schizoidní porucha osobnosti – spíše uzavřený do sebe, podezíravost, ale introvertní založení X par. por. os. – navazuje sociální vztahy, vyhledává společnost - při dekompenzaci hraniční poruchy os. – je obtížné rozlišit → lze rozpoznat po ústupu dekompenzace ⇒ nechat otevřenou diagnózu Schizoidní porucha osobnosti F60.1 - emoční stažení od sociálních kontaktů, tendence k samotářství, introspektivní rezervovanost - působí chladně, citově oploštěle, problém s vyjádřením vřelých citů, ale i opačné polarity = zloby - problém city vyjadřovat i prožívat → povrchní vztahy, nenavazuje dlouhodobé svazky - lhostejnost vůči okolí, i vůči kritice - ovlivnění - mají „svůj svět“ (mimoň) ⇒ nemají motivaci ke změně - více u mužů psychologie strana 105 z 143


v RA – poruchy psychotického obsahu (schizofrenie); poruchy s bludy, psychózy = daný určitý genetický základ dif.dg.: - X psychóze – F60.1 → schizoidní stažení (!není to schizofrenie); při dekompenzaci – bude nastražený, ale ne paranoidní; možný pseudopsychotický proces – ale NIKDY systemizovaný paranoidní blud - X paranoidní por. os. – F60.1 → chybí kontakt s okolím - úzkostná porucha = omezuje kontakt s okolím, protože má strach – ALE - stojí o něj X F60.1 → nestojí o kontakt; → stejně – sociální fobie (+ vegetativní reakce) X F60.1 - introvertismus = není takový „mimoň“; nebrání se kontaktu se společností, jen nepromluví - psychoterapie: možný problém navázat důvěru (i u paranoidní poruchy os.); terapie složitá, pomalá Dissociální porucha osobnosti F60.2 • projevy: lhostejnost, nedostatek citu, nezájem o okolí, společenská pravidla, závazky • chování: poznamenáno rozporem vůči sociálním normám ⇒ konflikt se společností, někteří malá tolerance k zátěži + nízký práh k agresivnímu chování – nelze ovlivnit trestem, zkušeností o asociální o amorální o antisociální o osobnosti se sociopatickou osobností • hrubí, nezodpovědní, bezohlední • neschopnost vytvořit dlouhodobější emocionální vztahy – nemají problém ho navázat, ale neudrží ho • nemají pocity viny – viní okolí, velmi citliví na své Já • diagnóza: !!! diagnostikovat po 18. roce věku • prokázána v 75% u lidí s delikventním chováním – vězni • 2 : 1 muži k ženám • často diagnostikováno v případech, kdy byly v dětství diagnostikovány poruchy chování • příčiny: • genetické faktory: v RA – poruchy chování, zátěž alkoholismu • biologické predispoziční faktory: prokázány strukturální změny na frontálním laloku = organická etiologie • psychogenní faktory: CAN – týrání v dětství, zneužívání; narušené rodinné vztahy, vazby M-D, O-D • průběh – chronický; vyléčitelnost minimální; terapie – těžká → minimální náhled na sebe – pokud ano – tak účelové • kontakt – emočně odtažití; co udělali (vražda →trest) = epizoda; chybí pocit lítosti, viny; „nade mě není!“ • dif.dg.: někdy koincidence s mentální retardací – častější než u jiných • impulzivní porucha osobnosti – nejde na hranici asociálna • léčba: psychofarmaka – potlačení agresivity – antipsychotika; psychoterapie zde příliš nezmůže Emočně nestabilní porucha osobnosti F60.3 psychologie strana 106 z 143


Impulzivní typ F60.3.30 - dělá věci bez zvážení, impulzivně, bez zvážení následků - → často konfliktní situace - sklon k výbuchům, zuřivosti, nekontrolovanému chování - nevypočitatelná nálada - problém dělat dlouhodobou činnost Hraniční typ F60.3.31 - týká se vlastní osoby – nejistota, představa o sobě samém, o cílech, preferencích - problémy v navazování vztahů – bojí se odmítnutí - chronické pocity prázdnoty - často tendence k sebepoškozování

oba typy tendence jednat impulzivně bez uvážení následků; emoční nestálost kolísavý průběh problémy v partnerských (-udržení, navázání), sociálních i pracovních vztazích → snížená kvalita života často abúzus – alkohol, léky; suicida dekompenzace: hlavně narušení emoční složky – příznaky deprese; u hraničního typu – až subpsychotický stav – podezíravost, iluze nespokojenost; u tohoto typu brát pokusy o sebevraždu vážně!! – mohou sloužit i jako nástroj vydírání stále se v sobě „pižlají“ a k ničemu to nevede dif.dg.: subpsychotická dekompenzace, podobné ostatním poruchám osobnosti; → důležitý je obsah léčba: farmaka – antipsychotika – proti depresi; neuroleptika – hostilita psychoterapie Histriónská porucha osobnosti F60.4 - nepoužívat termín hysterická - mělké emoce, emoční labilita; nadměrně vyjadřované emoce s teatrálním doprovodem; teatrálnost - egocentrismus, touha po ocenění, pozornosti, vzrušení - zvýšená sugestibilita - manipulativní tendence - spíše u žen příčiny: genetická predispozice psychogenní faktory – problémy se separací v dětství, Oidipovský komplex - chování spíše instinktivní – vědí, že mají hranice, kdy to už přeženou, tím manipulují okolím - v terapii velmi milí – přihrnou e k terapeutovi; za dar od něj očekávají privilegia; tendence být „kamarádští“ – tykejte mi; tvární – nutno udržet hranici dekompenzace: vždy dramatická; teatrální výstup – trvá krátce → propad do nářků, smutku, depresí až subpsychotická dekompenzace; → rychle se z toho dostanou - dobré výsledky léčby – hlavně strukturovaná terapie Anankastická porucha osobnosti F60.5 ( v DSM 4 = OCD) - typy osobností projevující se jako OCD - zvětšená pečlivost, svědomitost, starostlivost, kontrolování, tvoření seznamů psychologie strana 107 z 143


⇒ výsledek – neustálý stav vnitřní nespokojenosti - oproti OCD – není zde vyjádřena hloubka kompulzí a obsesí → jsou schopni fungovat, nemusí se vůbec dostat k psychologovi nebo psychiatrovi; OCD = selhává v normálním fungování - dekompenzace: zvětšené projevy obsesí, ale pouze na přechodnou dobu → a návrat do normy - více u žen - je tu % dědičnosti – v RA – OCD, úzkostné poruchy (fobie) - léčba: především psychoterapie – KBT Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti F60.6 = neustálé napětí, obavy, strach, pocity méněcennosti, nebezpečí ohrožení; citlivost na kritiku, odmítnutí - tendence být oblíben – nejde do konfliktů, sporů - odmítá se stýkat s lidmi, když se bojí, že bude odmítnut→problémy v sociálních, pracovních, interpersonálních vztazích - často komorbidita (=společný výskyt) s Anankastickou poruchou osobnosti příčina: geneticky – v RA – úzkostné po., poruchy nálad vliv prostředí – přepečliví rodiče; ale i narušené rodinné vztahy; i výskyt sexuálního zneužívání(incest) - výskyt u mužů i žen dif. dg.: - sociální fobie = zaměření na jednu konkrétní situaci - může připomínat schizoidní poruchu osobnosti = tendence k izolaci, spokojenost, netouží po vztazích; - X F60.6 – touží po vztazích, ale bojí se - dekompenzace: rozvoj poruch nálad, zvlášť depresivního typu - možnost sekundárního chronického alkoholismu, i závislosti na benzodiazepinech ⇒ farmaka – spíše antidepresiva + psychoterapie Závislá porucha osobnosti F60.7 projev – závislost na druhé osobě - strach rozhodovat, pocity bezmocnosti, neschopnosti; bázlivý, submisivní, ochotni se podřídit i na úkor vlastních potřeb; snaha vyhovět přání okolí - strach z opuštění danou osobou - více u žen; muži často vyhrožují sebevraždou; poměrně vysoký výskyt v populaci – v rámci partnerských vztahů - často souvisí se separační úzkostnou poruchou - komorbidita se somatoformní poruchou (somatické obtíže = pozornost) dif.dg.: - úzkost, ale vztah potřebuje – oproti Vyhýbavé por. os. hraniční por. os. = více sebedestrukce, více suicidálních pokusů, větší manipulace s okolím; oproti F60.7 chybí vyhledávání podpory hystriónská por. os. = teatrálnost, bouřlivé emoce léčba: psychoterapie, práce s náhledem na situaci Narcistická porucha osobnosti - řazeno pod Jiné specifické poruchy osobnosti F60.8 - velikášství, nadměrná pozornost věnovaná vlastní osobnosti, představa vlastní dokonalost po všech stránkách - přeceňování úspěchů, vloh, nadání; - považuje se za lepšího než ostatní; vyžaduje obdiv, privilegia psychologie strana 108 z 143


- v interpersonálních vztazích – hlavně aby on z toho měl zisk; chybí empatie, odmítání vžít se do pocitů druhých - závistivost, arogance - velmi častá porucha - často v rodinách s narušenou výchovou – ponižování, zraňování - často souvislost se somatizačními poruchami - častá je lhavost dif. dg.: prakticky se to nedá s ničím zaměnit Pasivně agresivní porucha osobnosti - vyznačuje se „skrytým kladením překážek“ = schválně nevýkonný, otálí, neústupný - ve skupině – stěžuje si neoprávněně na běžné požadavky; pohrdavý postoj vůči nadřízeným - podráždění, mrzutí, hádaví - úkoly dělají pomalu, špatně + připomínky proč to nejde – výmluvy – nešlo to, zapoměli v A. silně vyjádřený opoziční vzdor dif. dg.: disociální porucha os. = jde do vzdoru otevření X tato porucha – „za záclonou“ (bazilišek) neschopnost se rozhodnout i u závislé por. os. = ale ta by úkoly plnila, ale nemůže, protože nemá vedení, nedělá to schválně léčba: psychoterapie prakticky nulová – opozice proti terapeutovi → každá snaha je otočena proti terapeutovi farmaka nepřijmou Smíšené a jiné poruchy osobnosti F61 = u jednoho člověka diagnóza několika subtypů ⇒ diagnostikuji – „Smíšená porucha osobnosti s příznaky“= vyjádřeno, co je zastoupeno Návykové a impulzivní poruchy F63 = soubor poruch, které nemají žádnou jasnou racionální motivaci - stavy, kdy jedinec škodí vlastním zájmům i okolí - neschopnost kontroly impulzů, které vedou k tomuto chování; tyto impulzy nejsou projevem psychopatie, nejsou důsledkem alkoholu, psychoaktivních látek Patologické hráčství F63.0 = hráčství na úkor rodinných, sociálních, osobních, pracovních závazků; - ochota porušit zákon, ztratit partnera… - zaujetí opakovanými představami na hru, okolnostmi okolo hry - nemožnost hrát → zvyšování neklidu, úzkosti, tenze ⇒ má blízko k OCD, neuróze příčina: není jasná; v RA – rodiny alkoholiků, despotický otec; ale i v rodinách, kde otec chybí, rozvody názory: uměle vytvořená diagnóza – omluva dnešní společnosti Léčba: farmaka: tlumení tenze, impulzivity = antipsychotika psychoterapie: KBT, skupinová terapie, práce s rodinným zázemím Patologické zakládání požárů (pyromanie) F63.1 = žhářství – činy i pokusy !!! není tu žádný zisk, motivace k založení požárů - zájem o vše týkající se ohně (členové hasičských sborů) → zvyšování tenze, neklidu, úzkosti → po založení požáru uklidnění - vyskytuje se spíše výjimečně psychologie strana 109 z 143


- může být i společně se sexuálně deviantním chováním – sebeukájení (v rámci uvolnění napětí) dif. dg.: • nutno pátrat po psychotické příčině = chování může být ovlivněno bludem, halucinací • dissociativní porucha osobnosti • vliv psychoaktivních látek – založení ohně pod vlivem halucinogenů, stimulancií • léčba: terapie – spíše KBT Patologické kradení (kleptomanie) F63.2 = opakovaná neschopnost odolat impulsu vzít předmět – uvědomělé, cílené; - tyto předměty jsou banální – jedinec nemá sekundární zisk, nepotřebuje to = kritérium dif.dg. ⇒ často věc ukradnou a pak vyhodí • mechanismus – stoupající napětí → krádež → uvolnění - tato porucha bývá často zneužívána jako výmluva zlodějů - vzácná dif. dg.: • často kradou narkomani – zisk – peníze na dávku • psychotická porucha – vliv bludu, halucinace Trichotillomanie F63.3 = v rámci zvýšené tenze si vytrhávají vlasy → ztrácí vlasy, vytrhané okrskovitě – lysiny - vzácná; výskyt i u dětí dg. napětí → impulzivní vyškubnutí dif.dg.: • psychózy – halucinace, bludy ne stereotypní motorické vytrhávání PSYCHOTERAPIE : (Vymětal): poruchy osobnosti provází AP celý život, někdy se projevuje (dekompenzace) někdy méně. Pro PA obecně platí, že jejich vztah k druhým i k sobě je poruchový: druhého člověka lidsky "necítí", lze hovořit o vztahové slepotě (nerozvinutá empatie a špatný odhad sociální situace), převládá sebestřednost, malý smysl pro vzájemnost (brát-dávat). PT může být individuální či skupinová, ale většinou bývá dlouhodobá. Hovoří se o vztahové terapii; nejprve je nutno vyvolat u KL důvěru a zájem. U jednodušších KL s asociálními projevy je vhodnější direktivní vedení. Zprvu může být i asymetrický vztah, který je dobré poté narovnávat; navázaný KL se snaží a nechce terapeuta zklamat, roli hraje i napodobení. Tam kde je probléme spíše citová oblast je vhodné zvolit empatický přístup. učíme diferencovaně prožívat a orientovat se v sobě a v druhých skrze pozitivní vztah. Při skupinách vycházíme z teorie učení (viz. social learning theory - Bandura a KBT); příkladem mohou být bodové a měnové systémy, které jsou vhodné při ústavní nařízené léčbě - za prosociální chování přidělovány body. (Röhr) : obecné principy terapie poruchy osobnosti border-line: hlavním cílem je pomoc při přechodu od chaosu ke struktuře. Je třeba formulovat jasnou terapeutickou strukturu, ve které jsou jasná pravidla, ukázány hranice. Pacient má být informován o své poruše. Měla by být antiregresivní - těžiště pozornosti v tady a teď. je třeba zpracovávat typické přenosové konflikty (rozpoznávat a konfrontovat mechanismy štěpení, projektivní identifikace a primitivní idealizace) Konfliktní situace by měly být koumány z hlediska realistického řešení problému. Funkce ega by měly být posíleny tak aby lépe snášel nelibost. Terapie by měla umožnit práci se smutkem psychologie strana 110 z 143


12A) TEORIE PERIODIZACE PSYCHICKÉHO VÝVOJE PODLE FREUDA Paulík : Podle S. Freuda je hnacím momentem vývoje pudová energie, libido. Za základní pudy považuje Freud pud života a pud smrti. Již od narození směřuje člověk k dosahování slasti. Vývoj probíhá podle vrozeného programu a lze rozlišit stadia podle převažujícího způsobu dosahování slasti: a) Orální (1. rok) - pasivní přijímání (sání), aktivní braní (kousání), centrem příjemných zážitků jsou ústa (kojení), při nedostatečném uspokojení je vývoj zpomalen, případně blokován, což vede k životnímu pesimismu, v opačném případě jsou tendence k optimismu. b) Anální (2. a 3. rok) - centrální je libost při vypuzování a zadržování výměšků (stolice) ovlivňující tendence k dávání nebo hromadění (skoupost nebo štědrost). c) Falické (3. a 5. rok) - centrem slasti mechanické dráždění genitálií, často se vyskytuje konflikt příjemných pocitů s vnějším potlačováním sexuálních projevů (masturbace ap.), která ústí v úzkosti. Úroveň zvládnutí tohoto období se projevuje v míře sebeváhy, ješitnosti na jedné straně, až sebezavrhováním na straně druhé. Toto období je podle Freuda také důležité pro formování vztahu dětí k rodičům. Dítě se nejprve intenzivně přiklání k rodiči opačného pohlaví (Oidipův komplex u chlapců, jeho obdoba u dívek se označuje jako Elektřin komplex) a k rodiči stejného pohlaví má soupeřivý, rivalitní vztah, žárlí na něj a přeje si mít druhého rodiče jen pro sebe. Překonání tohoto komplexu (potlačení sexuálních přání vůči matce /otci a identifikace s otcem /matkou) vede k přijetí odpovídající sexuální role. Po identifikaci s rodičem stejného pohlaví zvnitřňuje (introjekce) dítě jeho hodnoty a standardy chování ve svém superegu, které koriguje prostřednictvím výčitek svědomí případné odchylování se od těchto standardů. d) Latence (po 6. roku) - po předchozích obdobích zpravidla nastupuje odklon pozornosti od vlastního těla a pohlaví k okolí, v dospívání se zaměřením na druhé pohlaví. e) Genitální (adolescence) - orientace na partnerské vztahy se sexuálním soužitím. Původně incestní sexuální tendence vůči rodiči se mění na tendence vůči partnerovi mimo vlastní rodinu.Tato volba však je podle Freuda silně podmíněna vztahy v původní rodině. Dospívající přitom silně tíhne k volbě partnera, který mu nějak připomíná matku (otce). Proběhnou-li jednotlivá stadia bez větších obtíží, člověk se normálně vyvíjí a směřuje k druhové reprodukci. V opačném případě (možností v tomto smyslu je celá řada) může dojít k naznačeným osobnostním zvláštnostem až k vývojové fixaci určitého stadia. Normální vývoj směřuje od autoerotiky k heteroerotice, od zaměření na vlastní tělo (a sebeuspokojování) k orientaci na vztah k partnerovi opačného pohlavní (v pubertě a adolescenci). Freudovy předpoklady vycházejí z důkladné klinické zkušenosti a řada jeho charakteristik vývojových zvláštností je dodnes považována za výstižné. Nicméně nové poznatky nepotvrdily opodstatněnost názoru na zákonitý sled, v němž se přesunuje zdroj příjemných pocitů v dětském vývoji z jedné oblasti do další a jako podstatnější se také jeví rozvoj poznávání a vnější výchovné vlivy či kulturní vlivy. 12B) SOUČASNÉ PROUDY V PSYCHOANALYTICKÉM HNUTÍ (EGOPSYCHOLOGIE, SELFPSYCHOLOGIE, PSYCHOLOGIE OBJEKTNÍCH VZTAHŮ) (Prochaska): Pružnější formy psychoanalytické terapie jsou obvykle spojovány s prací Franze Alexandera a jeho kolegů v Chicago institut of psychoanalysis. Základní tezí je: jakmile byly objasněny základní principy vývoje osobnosti a psychopatologie nebyl žádný rozumný důvod k práci při které by se měl u všech PA odhalovat oidipský komplex. Terapie se snaží být pružná: pohovku je možné vyměnit za face to face, volné asociace za konverzaci. Korektivní emoční zkušenost je zde důležitější než proces zvyšování vědomí. (Kratochvíl): EGO-PSYCHOLOGIE: začal ji budovat Heunz Hartman; více se zaměřuje na pochopení Já, které chápe jako specifickou strukturu, jejíž vývoj je zčásti určen pudově, ale z části také v interakcích s reálným světem. Zájmy Ega se vyvíjejí z potřeby žít v reálném světě a být vněm úspěšný. Zavádí pojem adaptace - je spojen s úkolem zvládnout realitu a včlenit se psychologie strana 111 z 143


do sociálního prostředí. Margaret Mahlerová: přispěla do Ego-psychologie longitudinálním sledováním normálního i patologického vývoje dítěte. Fáze: normální autismus (dítě nevnímá okolní svět, ponoření do sebe, do 2. měsíce); normální symbióza (symbiotický vztah s matkou: dítě nevnímá rozdíl mezi sebou a matkou, ale už rozlišuje okolí); proces separace a individuace (od 2 měsíců do 3 let, kdy se dítě postupně zkouší diferencovat od matky až dosáhne individuality a stálosti ve vztahu k objektům). V terapii má docházet k posilování ega. Předpokládá se, že existují procesy (paměť, vnímání...) jenž mají energii nezávislou na Id (v psychologii Id se předpokládá, že Ego je energeticky na Id závislé). Lidé usilují o to být efektivní a kompetentní v realitě. Člověk s nedostatečně vyvinutým egem se nemůže patřičně adaptovat. PSYCHOLOGIE OBJEKTNÍCH VZTAHŮ: Otto Kernberg; vedle pudové určenosti lidského chování zdůraznila určující vliv vztahů k lidem. Přesouvá důraz z významu objektů skrze projevy pudů ke vztahu k lidem. Kernberg se zabývá internalizací objektních vztahů ve vývoji jedince : objektní vztahy jsou záležitostí intrapsychickou a nikoli interpersonální : jsou to mentální reprezentace sebe i druhých. Základní cihly ve výstavbě psychické struktury považuje afektivně podbarvené vztahové jednotky: skládají se z reprezentace sebe, reprezentace objektu a z afektivního podbarvení těchto reprezentací: tyto jednotky se vytvářejí pod vlivem libidózního a agresivního pudu: tyto trvalé psychické vzorce jsou dány tím, že dítě internalizuje rané vztahy s lidmi. Kernberg se zaměřil na zkoumání hraniční osobnosti: podle něj jde o nespecifické známky slabosti ega o převahu primárního pocesuálního myšlení (řídí se principem slasti a ignoruje zákony logiky) a o přítomnost specifických primitivních mechanismů obrany (popírání, idealizace, štěpení a projektivní identifikace) SELF-PSYCHOLOGIE: Heinz Kohut; zaměřil se na pochopení tzv. narcistické osobnostní patologie: domnívá se, že na místo pokusů o odstranění jejich narcismu ve prospěch vztahu k lidem je třeba jejich sebelásku posílit, aby o sobě nemuseli ztrácet dobré mínění a vnímat jiné lidi jako rušivé činitele. Cílem PT je objevit a posílit zárodky ambicí a ideálů, podpořit vytváření osobní autonomie a také empatii, tvořivost a smysl pro humor. Self chápe jako způsob jakým Já prožívá a vidí sebe: tedy reprezentace sebe uvnitř ega - Kohut ho ale odmítá definovat (Self), protože je ve své podstatě nepoznatelné. Selfobjekt: osoby, které jsou prožívány jsou součást self a využívány ve službách self. etiologie narcistické poruchy: chybění empatie a porozumění od rodičů spolu s absencí rodičovské postavy, kterou by si mohly idealizovat. V určitém období sebe dítě potřebuje vidět velikášsky (Grandiózní self) a získávat k tomu příslušné ocenění od idealizovaného objektu. V terapii se tento proces opakuje a proto vytváří narcistická osobnost 2 druhy přenosu: 1) přenos zrcadlící (oživuje velikášské pojetí sebe s potřebou obdivu) 2) přenos idealizující (terapeut je idealizován tak, aby se s ním PA mohl identifikovat; terapeut se nesnaží tuto idealizaci interpretacemi zrušit, ale zajišťuje empatické porozumění : čímž pomůže uspokojit neuspokojené potřeby z dětství.

13A) TEORIE PERIODIZACE PSYCHICKÉHO VÝVOJE PODLE ERIKSONA Štěpánková, základní přehled:

Věk Psychosoc. krize

Zdroj konfliktu

0-1 2-3 3-6 7-12 12-18 20 20-50 50-

Matka Oba rodiče Širší rodina Škola Vrstevníci Partner, přátelé,sex Odpovědnost, péče Společnost

Důvěra vs. nedůvěra Autonomie vs stud Iniciativa vs. Vina Snažení vs. méněcennost Identita vs. Zmatení rolí Intimita vs. Izolace Generativita vs stagnace Integrita vs. zoufalství



podle Erikson; upraveno podle prezentace na FSS; v příloze celý text kapitoly Ego je nejdůležitější složka osobnosti Část ega může fungovat nezávisle na id a superegu Ego je mocná složka, která se může přizpůsobit situaci, aby posílila duševní zdraví jedince Erikson přijal Freudovy myšlenky jako v základu správné, včetně diskutovaných témat jako Oidipův komplex, dětská sexualita Erikson je mnohem více společensky a kulturně orientován než většina Freudovců Nechává stranou instinkty a nevědomí (zřejmě proto je Erikson oblíben jak mezi Freudovci, tak Freudovými odpůrci). Freud se soustředil na psychosexuální aspekty vývoje X Erikson zohlednil sociální zkušenosti, což napomohlo rozšíření psychoanalýzy Freud se zabýval dětským věkem X Erikson rozšířil svou teorii na celý život člověka 8 stadií, epigenetický vývoj; každé stadium pojaté jako psychologická krize, obsahuje 2 konfliktní póly každé stadium obsahuje jak možnost růstu, tak i ohrožení růst nastává tehdy, když je konflikt daného stadia adekvátně vyřešen (vyřešení přináší egu novou sílu – ctnost) každé nové stadium staví na úspěšném zvládnutí stadia předchozího opouštímě-li stadium jako nevyřešené nepřizpůsobení (maladaptation, malignancy) pro první 4 stadia a se nechal inspirovat Freudovým modelem 1. STADIUM: DŮVĚRA VS. NEDŮVĚRA

Věk: 0-1 Důležitý vztah: matka Událost: krmení Psychosociální modality: dostávat a dávat na oplátku Ctnost: důvěra a naděje Nepřizpůsobení: nedůvěra, senzorické poruchy (sensory maladjustment) Erikson: musíme se naučit i trochu nedůvěřovat, aby z nás nevyrostli důvěřiví blázni I když teď zrovna věci nevycházejí nejlépe, víme, že nakonec vše dobře dopadne (v dospělosti pomáhá překonávat zklamání v lásce, kariéře,...) psychopatologie - infantilní schizofrenie, dospělí: únik do schizoidního nebo depresivního stavu psychoanalýza – projekce, introjekce; snaha dítěte znitřnit libost a znvnějšnit bolest „kvalita mateřského vztahu 2.STADIUM: AUTONOMIE VS. STUD A POCHYBNOST Věk: 2-3 Důležitý vztah: rodiče Událost: toilet trainig Psychosociální modality: podržení a pouštění Ctnost: vůle Nepřizpůsobení: paranoidní stavy, pocity pronásledování “zezadu“ Přílišné zostuzení snaha proklouznout neviděn nebo vzdor 3.STADIUM: INICIATIVA VS. VINA Věk: 3-6 Důležitý vztah: rodina Událost: Nezávislost Psychosociální modality: hrát si, jít za něčím Ctnost: aktivita, odvaha Nepřizpůsobení: bezohlednost, inhibice * svědomí, působení superega (rozkol) dítě dychtivé se učit



4.STADIUM: MÉNĚCENNOST VS. PÍLE Věk: 7-12 Důležitý vztah: okolí, škola Událost: školní povinnosti Psychosociální modality: dokončit činnosti, kompletovat Ctnost: způsobilost (kompetence) Nepřizpůsobení: lhostejnost, úzké zaměření hra: dítě akceptuje pravidla, hledí si jejich dodržování 5.STADIUM: IDENTITA VS. ZMATENÍ ROLÍ Věk: 12-20 Důležitý vztah: vrstevníci, idolové Událost: vztahy s vrstevníky Psychosociální modality: být sám sebou Ctnost: věrnost, loajalita Nepřizpůsobení: fanatismus, zapuzení Erikson se zabýval nejdříve adolescencí, ta ho inspirovala pro určení všech ostatních stadií 6.STADIUM: INTIMITA VS. IZOLACE Věk: 20 + Důležitý vztah: partneři, přátelé Událost: partnerský vztah Psychosociální modality: ztratit a najít sám Ctnost: láska Nepřizpůsobení: promiskuita, exkluze

sebe v někom jiném

7.STADIUM: GENERATIVITA VS. STAGNACE Věk: 30-50 Důležitý vztah: lidé ve spol. domácnosti, spolupracovníci Událost: rodičovství Psychosociální modality: vydělávat, pečovat Ctnost: starostlivost Nepřizpůsobení: rozpínání se, odmítání Krize středního věku 8.STADIUM: INTEGRITA VS. BEZNADĚJ Věk: 50 + Důležitý vztah: vlastní rod, lidstvo Událost: reflexe a akceptace svého života Psychsociální modality: být skrze životní zkušenost, čelit konci bytí Ctnost: moudrost 13B) STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HLUBINNÝCH PSYCHOTERAPEUTICKÝCH SMĚRŮ, ZÁKLADNÍ POJMY (Kratochvíl, Rycroft) : PSYCHOANALÝZA S. FREUD: schématicky lze ve vývoji psychoanalýzy během Freudova života určit 3 fáze, které odpovídají 3 základním teoretickým modulům osobnosti a vzniku psychogenních poruch: traumatický model: raná psychoanalytická fáze; předpokládá se, že vzpomínky na traumatizující zážitky se disociují od vědomí a způsobují potíže - je nutné tyto zpětně vybavit a spole s afektivním doprovodem je odreagovat topografický model: dělí psychologický aparát na 3 systémy : vědomí (to, co si uvědomujeme, stav určité aktivace; Freudova práce o vědomí se ztratila, takže toho víme poměrně málo; víme však, že vědomí obvykle srovnával se smyslovým psychologie strana 114 z 143


orgánem, který je schopen vnímat vnitřní duševní události a odlišovat je od vnějších vjemů / tato funkce vědomí se nazývá testování reality; odlišuje si je vědomo kategorií místa a času) předvědomí (složeno z duševních obsahů, které lze snadno podle potřeby do vědomí vyvolat) a nevědomí (oblast relativně samostatná, tendence zde obsažené nejsou vědomí přístupné přímo, zato mají svůj vliv na jednání) strukturální model: chápe duševní život ve znamení 3 psychických funkcí: Id (neorganizovaná část psychického aparátu; vývojově předchází Egu: psychický aparát začíná jako nediferencované Id, jehož část se rozvine ve strukturované Ego; řídí se principem slasti), Ego (princip reality; je takovou částí Id, která byla modifikována přímým vlivem vnějšího světa), SuperEgo (ta část ega v níž se uskutečňuje sebepozorování, sebekritika a jiné reflektivní aktivity; jsou v ní lokalizované rodičovské introjekty; zahrnuje i nevědomé prvky; korupce superega : pokus o zmenšení viny oklamáním ne podplacením nějaké postavy s níž se superego identifikovalo; lakuny superega - díry v morálním smyslu PA) / Ono, Já, Nadjá; léčebný zásah zpočívá v rozšíření Já na úkor Ono a Nadjá pudy Eros a Thanatos; vývoj libida (podle vývoje koncentrace slasti; na počátku vývoje je jedinec polymorfně perverzní): orální stádium (orálně-inkorporativní: přisátí se k objektu jako zdroj slasti; orálně-agresivní: sání z prsu, vkládání hraček do úst či žvatlání jako způsob získávání slasti; do 18. měsíců) sadisticko - anální (do 3 let); falické (pojmenování podle zaměření na penis nebo klitoris a mužskou sexuální "taktiku", aktivita, pronikání); období latence; genitální (s nástupem puberty). cenzura: ovládnutí požadavků a přání vyplívajících ze sexuálního pudu a jejich vytěsnění do nevědomí sny: zde dochází k fiktivnímu splnění přání jinak neuskutečnitelných - i zde ovšem zčásti působí cenzura a tak jsou snové obsahy často v symbolické formě. neurózy: A/ aktuální neurózy (neurastenie - stav vyčerpanosti a nedostatku životní síly; úzkostná neuróza); B/ Psychoneurózy (hysterie, neuróza fobická a obsedantní) hlavní oblastí zájmu psychoanalýzy; vede kauzální řetězec do nevědomí: psychické podněty nejen symptomy vyvolávají, ale účastní se též v rozhodující míře na jejich výběru a utváření. Symptomy jsou projevem konfliktu pudů primárních (sebezáchovy a sexuální) a sekundárních (estetický, sociální, etický...) : nejde zde o psychické konflikty současné, ale spíše o důsledky konfliktů v dětství či důsledky fixace libida. Obecně mohou nastat 3 situace 1) střední síla prim. pudů a útlum sekundárními pudy (cíl se vytěsní, libido se využije jiným způsobem); 2) libido má naprostou převahu (vytěsnění ihned selže, patologická fixace se projeví v příslušném typu sexuální perverze); 3) silná pudovost a silné útlumy: Já reaguje napřed úzkostí, vytěsnění selže, potlačené vyjde v nějaké formě na povrch a vznikne psychoneuróza úzkost: zásadní význam ve vzniku psychoneuróz; nejprve ji Freud chápe jako fyziologicky podmíněný následek nevybitého sexuálního napětí; později ji spojuje s "původním traumatem" (oddělení od matky a další separační situace); ještě později ji hodnotí jako reakci Ega na zvýšené pudové nebo emoční napětí. ego obranné mechanismy (viz. výše) ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE C. G. JUNGA: Jung postuloval typologické rozlišení extrovert - introvert; komplexy odkrýval pomocí metody asociačních experimentů. Komplex je nevědomý a do určité míry samostatný soubor představ a tendencí; může blokovat přirozený běh duševního života a může se projevovat jako druhé Já stojící v protikladu k vědomému Já. Z hlediska Já jsou možné 4 přístupy ke komplexu. 1) naprostá neznalost jeho existence; 2) identifikace; 3) projekce; 4) konfrontace pouze ona může vést k plodnému vyrovnání se s komplexem. Průběh terapie je takový, že PA sedí v pohodlném křesle proti terapeutovi, jako při přátelské rozmluvě a čeká na vynoření duševních obsahů, které souvisejí s komplexem. Terapie postupuje v 7 krocích: 1) snížení prahu vědomí, aby se mohly vynořovat obsahy nevědomého; psychologie strana 115 z 143


2) vynořování nevědomého ve snech a představách; 3) zachycení a uchování těchto obsahů ve vědomí; 4) prozkoumání a pochopení smyslu; 5) začlenění tohoto smyslu do celkové situace jedince; 6) přivlastnění a zpracování nalezeného smyslu; 7) organické včlenění problému do celkové psychiky PA analýza snů: podstatná součást terapie; sny jsou přirozené, nezahalené vyjádření nevědomých procesů, jenže mluví v archaické řeči - důležité je studovat projevy dětí a primitivních národů, mytologie; většina snů má kompenzační charakter - pomáhá dostat z nevědomí do vědomí to co v něm chybí aktivní imaginace: PA si má vyvolat nějaký dojem, fantazii. Na tu se soustředit a nechat ji rozvíjet, běžet libido: rozšířil Freudovu definici na jeho chápání jako veškeré energie (nejen sexuální) archetyp: obrazy či vzorce v nichž se vyjadřují zkušenosti celého lidstva a jeho kultury : jsou to pravzory pocitů, poznání a pramen lidské existence vůbec. Persona (maska, role, neautentické Já) Stín (soubor primitivních impulsů, ale i spontaneita a tvořivost) Anima, Animus, Self (celost a integrace osobnosti, pravé Já) Moudrý stařec (personifikace duchovního principu) jsme motivování zrát, zlepšovat se a rozvíjet; vývoj není rozhodnut v dětství, ale pokračuje během celého života, přičemž závažné jsou změny ve středním věku (35-40). první polovina života je ve znamení socializace, druhá by měly být zaměřena na proces individuace = integrace všech vědomých i nevědomých složek osobnosti - v procesu individuace dochází postupně k posunu v archetypech: 1)přiznání si destruktivních sil v našem stínu a uznání temné stránky osobnosti; 2) přijetí rysů opačného pohlaví; 3) vyrovnat se s Moudrým starcem a Matkou zemí; 4) měli bychom dosáhnout svého integrovaného, pravého Plného Já (Self) ADLEROVSKÁ INDIVIDUÁLNÍ PSYCHOLOGIE: považuje nevědomí za významného činitele v duševním životě: jeho obsah však vidí jinak: pro lidský život není rozhodující sexuální pud, ale životní cíl - ten zahrnuje 2 faktory: potřeba začlenit se do společnosti a potřeba prosadit se. Duševní vývoj se vytváří sociálním prostředím - člověk ale k prostředí zaujímá vlastní postoj. Zaměřuje se na rodinou konstelaci. Při snaze o prosazení člověk naráží na problémy a vlastní nedostatky - to rozvíjí pocit méněcennosti a ten posiluje úsilí o uplatnění. Záleží jen na člověku jestli pocit méněcennosti povede ke kompenzaci a nebo při ztrátě odvahy k neuróze. Neurózu chápe jako fiktivní zvýšení vlastní hodnoty, která ho má zabezpečit před prožíváním vlastní bezcennosti. Terapie má tyto základní kroky: poznat PA nerealistický životní plán, vést ho ke změně životního stylu a dodávat odvahu maskulinní protest: týká se žen, jenž protestují proti své roli - není to spojeno s tím, že se touží stát muži (když už nemůžou mít falus, chtějí být falem - to je Lacanovská verze), ale že si přejí mít stejnou svobodu jako muži tvořivé já: primární činitel ovlivňující životní styl; jedná se o subjektivní sílu, která dává lidem jedinečnou schopnost převádět objektivní skutečnosti na osobně smysluplné události chrání jedince aby se nestal pouze produktem biologických a společenských okolností



14A) CHARAKTERISTIKA PRENATÁLNÍHO, NOVOROZENECKÉHO, KOJENECKÉHO A BATOLECÍHO OBDOBÍ A JEHO NEJČASTĚJŠÍ PSYCHOPATOLOGICKÁ PROBLEMATIKA Vágnerová (2000): PRENATÁLNÍ OBDOBÍ: trvá 10 lunárních měsíců po 28 dnech), vytvářejí se všechny orgánové systémy, jde tedy o především biologický vývoj, nicméně různé experimenty potvrzují, že především v pozdějších stádiích těhotenství je plod schopen se učit (např. se po narození ztiší, když uslyší hudbu, která mu byla pouštěna ještě jako plodu). Rozděluje se do 3 stádií: A) FÁZE OPLOZENÍ (uhnízdění blastocysty a vytvoření 3 zárodečných listů; trvá obvykle 3 týdny a již koncem fáze vzniká nervová trubice); B) F. EMBRYONÁLNÍ (vytvářejí se všechny hlavní orgánové základy, trvá do 12 týdne, vzhledem k intenzivnímu růstu je embryo citlivé na teratogenní faktory); C) FETÁLNÍ F. (charakteristická dokončováním vývoje orgánových systémů, z nichž některé již začínají fungovat, kolem 3. měsíce dítě reaguje na dotek v okolí úst a nosu, ve 4 m. umí měnit výraz tváře, v 5m. začíná vnímat zvukové podněty, mezi 4 až 6m. začínají migrovat mozkové buňky do oblastí mozkové kůry a podkoří a dochází tak k jejich specializaci), od 7. měsíce je plod již tak zralý, že by mohl přežít případné předčasné narození). INTERAKCE MATKY - DÍTĚTE: A) fyziologický způsob komunikace (krev procházející placentou v níž jsou obsažené látky jako cukr, adrenalin etc.), B) smyslová komunikace (plod reaguje na smyslové podněty - např. masírování břicha, změnu polohy, mateřský hlas), C) emoční a racionální postoj matky k plodu (matka soustředí na plod pozornost, uvažuje o něm; nechtěné děti tak bývají častěji potraceny než chtěné) Langmeier, Krejčířová : 1.Prenatální období Základy psychického vývoje – průkopník A. Gesell a) chování dítěte v prenatálním období - plod je velmi brzy připravován pro činnosti, které budou nutné pro jeho přežití a pro interakci se zevním světem - plod je aktivní, tj. ovládá („kontroluje“) prostředí - jedinec získává schopnost sociální interakce b) vývoj předčasně narozených dětí Nedonošené děti obvykle jsou: - labilnější - dráždivé - současně méně reaktivní na smyslové i sociální podněty 2. Novorozenecké období Přechod z intrauterálního života do světa plného podnětů znamená velkou zátěž. Je dobry tzv. nenásilný (něžný) porod. - roste schopnost novorozence aktivně ovládat prostředí a zapojit se do sociální interakce a) chování novorozeného dítěte - na rozdíl od nedonošeného dítěte má novorozenec svalový tonus na vyšší úrovni - spánek trvá kolem 20 hodin denně – málo konsolidovaný (větší počet kratších úseků) Brazelton (1987) rozlišuje 6 základních behaviorálních stavů dítěte: 1. Hluboký spánek – dech pravidelný, oči zavřené, nízký svalový tonus. Změna stavu je méně pravděpodobná než v jiných stavech.



2. Lehký spánek (REM fáze sp.) – oči zavřené či pootevřené – pozorujeme rychlé oční pohyby pod víčky, dech nepravidelný, nízká úroveň aktivity s drobnými záškuby či nahodilými pohyby. 3. Dřímota – přechodný stav mezi spánkem a bděním, oči otevřené či polootevřené s neurčitým, kalným pohledem. Nízké svalové napětí 4. Klidný bdělý stav – s jasným pohledem, veškerá pozornost věnována dívání se a naslouchání, úroveň aktivity je nízká, střední svalové napětí. 5. Aktivní bdělý stav – oči otevřené, značná pohybová aktivita s velkými pohyby končetin, častěji krátké hlasové projevy. 6. Pláč – oči otevřené n. zavřené, velká pohybová aktivita, vysoké svalové napětí, dech nepravidelný, pláč. Aktivní zájem dítěte o okolí a zapojení do sociální interakce projevuje dítě jen tehdy, jeli v klidném bdělém stavu. Novorozenec má vyvinuty všechny základní nepodmíněné reflexy (hledací, sací, polykací, vyměšovací, obranné, orientační, úchopové a polohové), které mu umožňují se vyrovnat s novým prostředím. Relativně dobře vyvinuté smysly : - zrak : pozornost přitahována pohybem, sleduje dráhu předmětu, n. dobře rozlišuje základní tvary i barvy. Zvláště přitažlivý je lidský obličej (Fantz – výzkumy zraku). Zraková ostrost není plně vyvinutá (nezralost nervových drah) – dospělé ostrosti zraku dosáhne kolem 1 roku. - Sluch : preference vyššího ženského hlasu, preferuje hlas vlastní matky před ostatními. Přivracení hlavy ke zdroji zvuku. - Hmat: mají rádi teplo a taktilní uklidňování. Samouklidňování – sání prstů již od 24. týdne těhotenství. - Chuť a čich: rozlišování všech základních chutí už v prenatálním období Po motorické stránce je novorozenec značně „nehotový“ – v druhové specif. Znacích lidského držení těla a pohybu je vyloženě neznalý a odkázaný na péči okolních osob. Ve vzpřímené poloze neudrží hlavičku, pěsti většinou zaťaté – nepřipravené pro aktivní úchop. b) schopnost novorozence učit se zralý novorozenec je schopný se učit, aktivně vyhledává „problémy“ v okolí a pátrá po jejich správném řešením. Brzy už objevuje dokonce i vztah mezi jeho vlastním chováním a následky tohoto chování v okolí. Učí se aktivně vyhledávat příjemné a vyhýbat se nepříjemnému. c) protosociální chování novorozence Dítě od počátku reaguje na lidský hlas (zvláště ženský), s větším zájmem reaguje na lidský obličej než na jiné předměty. Pachově dokáže odlišit matku od ostatních. Je „předladěn“ sociálně – je zatím sociálně „naivní“ (nemá žádné sociál. zkušenosti),ale není sociálně „slepý“(nechybí mu smysl pro určité sociál. signály) Schopnost dítěte aktivně se učit i jeho sociál. předladění je závislé na splnění podmínek ze strany dospělého, který se musí dítěti věnovat s nerozdělenou pozorností a umět reagovat citlivě na změny v jeho chování. Za optimálních podmínek dochází k souladu společně zaměřené pozornosti a společně sdílených emocí – synchronie pozornosti a afektu. H. Papoušek – intuitivní rodičovství – většina lidí je schopná správně reagovat na podněty dítěte, tyto reakce jsou kratší, než je možné u úmyslných (vědomých) reakcích, ale zároveň delší než je tomu u nepodmíněných reakcích = reakce intuitivní. Někdy však může dojít k asynchronii, podmíněné tím, že matka nereaguje na rytmus dítěte, ani na to, že dítě obrací svou pozornost k ní n. ji odvrací jinam .. – to pak vede psychologie strana 118 z 143


k prodloužení doby, kdy dítě ztrácí zájem o sociální interakci, upadá do apatie n. se angažuje v krátkých a neuspokojivých pokusech o kontakt. Nejdůležitější charakteristikou kvalitní interakce je : - její přesná „vyladěnost v čase“ = kontingentní reaktivita – okamžitá reakce matky na projevy dítěte. - konzistence péče – všechny interakce si dlouhodobě zachovávají svůj stabilní styl, co je možné jen tam, kde o dítě pečuje trvale převážně jedna osoba či několik málo nejbližších osob. - Významné nejsou jen izolované reakce na jednotlivé projevy dítěte, ale i synchronizace celých interakčních řetězců a emoční vyladění : dospělý sdílí pocity dítěte a zrcadlí je zpět svojí mimikou, způsobem řeči i celým svým chováním. Dobré podmínky pro nastartování kvalitních interakcí může vytvářet systém „rooming-in“ – matka je s novorozeným dítětem na stejném pokoji celých 24 hodin. 3. Kojenecké období - Rozvíjí se dispozice tak, že dítě je schopno záměrných aktivit řízených vůlí. - Na přelomu 1.a 2.roku je dítě schopno specificky lidské lokomoce ve vzpřímeném postoji, dovede uchopovat a pouštět záměrně věci, rozvinulo sovu praktickou inteligenci a je připraveno pro zahájení řečové komunikace. A ) Vývoj hrubé a jemné motoriky, vnímání a vývoj předřečových projevů - prudký psychický vývoj v prvním roce života je určován především zráním CNS a tělesným růstem. - základní poznatky o vývoji v 1. roce života – CH. Buhlerová + A. Gesell Gesell formuloval některé zákonitosti vývoje (vyvozeny z vývoje kojenecké motoriky): 1. Princip vývojového směru (gradientu) naznačuje zákonitý posun vprostoru během času,tj. postupné ovládání jedn. částí těla podle tělesného růstu. a) postup kefalokaudální – ovládání těla postupuje stejným směrem jako somatický růst – od hlavy k patě. b) Postup proximodistální – posun od centra těla k periferii. Pohyby horních i dolních končetin začínají aktivně celkovými pohyby především v rameních a kyčelních kloubech a postupně přecházejí k zápěstí a na prsty c) Postup ulnoradiální – posun od malíčkové strany dlaně k palcové při aktivním úchopu tj. směrem ke klešťovému úchopu mezi palec a ukazováček 2. Princip střídavého „proplétání“ antagonistických neuromotorických funkcí je patrný zejména ve střídání dominance flexorů a extenzorů – dítě si osvojuje specifické funkce tak, že dosáhne určitého stupně dokonalosti a pak se zdánlivě vrací k dřívějšímu způsobu, aby mohlo překonat dosavadní výkon a postoupit na vyšší úroveň. 3. Princip funkční asymetrie – tendence k postupné specializovanosti pravé a lecé strany těla. – tonický šíjový reflex – extenze končetin na přivrácené straně hlavy – ustupuje kolem 3 měsíců. 4. Princip individualizace (individuálně řízení maturace) – každé dítě se rodí jako individuum se zcela svérázným způsobem vývoje. 5. Princip autoregulace – vývoj je spojitý proces postupu na stále vyšší úroveň, k pokrokům v jednotlivým oblastem nedochází hladce a vyrovnaně. U všech dětí pozorujeme výkyvy . jsou řízené dítětem samým. Dítě samo sobě je nejlepším rádcem – dle Gesella je optimální tzv. režim jídla a spánku založený na projevech potřeby = selfdemand regime psychologie strana 119 z 143


Tříměsíční dítě leží v poloze naznak převážně v symetrické poloze – je tedy připraveno zachytit zrakem předmět ve střední rovině před ním. - volné ruce = příprava na aktivní úchop (další 3 měsíce) Šestiměsíční dítě se přidrží podaných prstů a přitahuje se do sedu. Vydrží v sedu (žabí pozice), ale jen chvíli. - bez problémů uchopuje větší předměty - začíná žvatlat Devátý měsíc = milník ve vývoji – sezení libovolně dlouho, dovede se bez pomoci samo posadit. - kefalokaudální postup užívá k lezení - úchop postoupil od dlaňového radiálního ke klešťovému = schopno uchytit i malé předměty - dokáže též záměrně pouštět předměty - dokáže rozumět jednoduchým výzvám, objevuje se první slůvko Dosažení prvního roku života z hlediska vývoje není nijak významné. B) Kognitivní vývoj Zkoumal Jean Piaget : - asimilace –organismus si okolní předměty přizpůsobuje podle své povahy - akomodace – prostředí působí na organismus, který se pod jeho tlakem mění Uvnitř uzavřeného pole mechanismů, řízených dědičně se objevuje počátek: - reprodukční asimilace funkčního řádu – cvik - transpoziční asimilace (zobecňující) = rozšíření reflexního schématu na nové předměty - rozpoznávací asimilace = rozlišování situací Kruhová reakce jako aktivní reprodukce výsledku, který byl poprvé získán náhodou (vyvolal zajímavou reakci). Asi od 8. měsíce dítě začíná rozlišovat mezi prostředkem a cílem = používá způsobů chování ustavených v předešlé době k dosažení žádoucích cílů. Též začíná chápat trvalost předmětu v čase (stálost objektu). C) Socializace Jak se utvářejí prvé sociální vztahy dítěte k lidem zkoumal R. Spitz – dítě projde v 1. roce života třemi kvalitativně odlišnými stádii: 1. Preobjektální stadium (0 – 3 měsíce) – dítě nemá ustaven žádný rozlišený vztah k objektům okolního světa 2. Stadium předběžného objektu (3 – 6/8 měs.) – tvář vyvolá úsměv dítěte. Nesměje se však na konkrétní tvář – reaguje na signál – jednoduchá struktura tvořená základními rysy obličeje 3. Stadium objektu (mezi 6 – 8 mesícem) – dítě začíná rozlišovat známou a cizí tvář. Úzkost při odloučení od známé osoby – matka zaujímá jedinečné místo – anaklitická deprese = deprese založená na ztrátě pouta k osobě, která dosud uspokojovala sebezáchovné potřeby dítěte. Znakem navázání specifického pouta je : - separační úzkost - strach z cizích lidí Postupné utváření specifického vztahu dítěte k matce – M. Mahlerová – vývoj sebepojetí dítěte je závislý na utváření jeho vztahu s matkou – různá stadia: psychologie strana 120 z 143


b) normální autismus (1. měsíc) – převažuje spánek. Matku ani sebe neodlisuje od okolí c) normální symbióza (2.-4. měsíc) – D + M = omnipotentní systém ohraničený od okolí. D. neodlišuje sebe od matky, ale odlišuje okolí d) separace – individuace (4. měsíc – 3 roky) – řada subfází : - subfáze diferenciace (4. – 10. měsíc)- d. zřetelně odlišuje M. Explorace okolí, pozornost k vnějším podnětům. Ke konci období separační úzkost - subfáze procvičování (10. – 16. měs.) – Aktivní vzdalování od matky, ale vždy se vrátí (jistota). Vrchol sep. Úzkosti. - subfáze navazování přátelských vztahů (16. – 25.- měsíc) – D. intenzivně navazuje kontakty k lidem. Ve vztahu k M. ambivalence - subfáze individuace (stálosti objektu) – 25. – 36. měsíc – obraz matky (mentál. reprezentace) internalizován – D. může začít fungovat samostatně – plná individuace (psychologické já). D. je schopno snést separaci (v mateřské škole) M. Ainsworthová – 3 typy připoutání : a) jistý (pevný) vztah k M. – po návratu M. ihned vyhledávají její blízkost, navazují kontakt b) nejistý – vyhýbavý vztah – po návratu M. se jí spíše vyhýbají. Doma – agrese c) nejistý – rezistentní vztah – po návratu m. vyhledávaly tělesný kontakt, ale zároveň projevy zlosti a vzdoru vůči M. Separační úzkost i strach z cizích se projeví zejména je-li dítě pasivně vystaveno situaci odloučení – nemůže ji aktivně ovládat (jiné reakce). Neofobie – strach z nového Neotropismus – zájem a vyhledávání nových věcí Kritické (sensitivní) období – dítě si v něm vtiskuje představu matky pro celý další život (imprinting u zvířat)…u lidí není prokázán

4. BATOLECÍ OBDOBÍ Dítě začíná chodit vzpřímeně a mluvit A) Vývoj hrubé a jemné motoriky a vývoj řeči 1. rok první nedokonalé krůčky, kolem 13 měsíců chodí samostatně a může zastavit kdy chce aniž by se něčeho přidrželo. Kolem 2. roku už samostatně utíká a skoro nepadá. Umí poskočit snožmo na místě. Kolem 3. roku opravdový skok (s překonáním určité vzdálenosti) a jízda na tříkolce. Jemná motorika Po 1. roce života už umí lépe pouštět předměty – může dát 2 kostky na sebe. Pro 18-ti měsíční dítě již není problém sestavit z kostek celou věž. Kolem 2 let schopno řadit základní geometrické tvary k příslušným otvorům Kolem 3 let složitější konstrukce z kostek, navlékání korálků. Pokusy o čmárání – na konci batolecího období je schopno napodobit kruh podle předlohy, křížek i po ukázání. Vývoj řeči Přelom 1. a 2. roku života – první slůvka tzv. dětského žargonu (rozumí mu jen rodiče dítěte) Jako nemluvně se naučilo způsobu lidského rozhovoru (mluvčí s naslouchajícím se střídají). Schopnost sdílení pozornosti – schopnost regulovat zaměření pozornosti a přesouvat ji mezi předměty a druhé lidi s pomocí gest a porozumění gestům – prvně zprostředkovaná matkou, od 4. měs. Odkazování pohledem (dítě samo). Ve druhé polovině 2. roku chápe symbolický význam slov – 18 měs –20/30 slov, 2 roky- 200 až 300 slov. Do 2 let o sobě dítě mluví ve 3. osobě (říká si vlastním jménem) – od 3. roku „já“ psychologie strana 121 z 143


To vše umožňuje pokroky v sociální oblasti – stává se autonomním. Spojeno též s kontrolou osobní čistoty – konec 2. roku – samo se hlásí (občasnénehody) B) Kognitivní vývoj Piaget – 1,5 – 2 roky – symbolické a předpojmové myšlení. Po 1. roce - diferencovaná a aktivní akomodace – zvídavost, aktivita, experimentování. Konec období senzomotorické inteligence (kolem 1,5 roku)- aktivní tápání s užitím známých prostředků v nových situacích, ale i vynalézání nových prostředků na základě mentálních kombinací. To předpokládá vnitřní obraz – představu – odlišnou od toho, co v dané chvíli vnímá = je schopno oddálené nápodoby – napodobuje model, který už není přítomen. Koncem 2. roku schopnost činnosti konané jen v mysli. V této fázi symbolického myšlení (2 – 4 roky) užívá dítě spíše jako „předpojmů“- zůstává na půli cesty mezi individuálními konkrétními věcmi (prvky) a obecností třídy : nerozlišuje mezi jeden, někteří, všichni. C) Emoční vývoj a socializace Dítě je stále silně závislé na matce, i krátké odloučení vyvolává často prudké separační reakce – Robertson a Bowlby – 3 typické fáze separační reakce: 1.fáze protestu : křičí a volá M. – na základě předchozí zkušenosti čeká, že přijde 2. fáze zoufalství : postupně ztrácí naději, křičí méně, odvrací se od okolí ve stavu hluboké stísněnosti 3. fáze odpoutání od matky : postupně potlačí city k matce, je schopno se připoutat k jiné osobě, která mu nahradí M. , jinak se upoutává na věci. Dítě si postupně vytváří svou roli v rodině – jedná podle očekávání druhých a samo očekává určité odpovědi na své projevy. Projevy žárlivosti (narození mladšího sourozence). Kolem 2 let navazuje vztahy k druhým dětem svého věku v tomto období též paralelní hra. Ve 3. roce hra začíná mít ráz spolupráce či soupeřivosti. Batolecí období = fáze vzodru / negativismu – naznačuje, že si bv této době dítě uvědomuje samo sebe jako autonomního jedince (Mahlerová – „zrození psychologického já“) – kolem 3. roku nová rovnováha je-li citlivá a jednotná výchova. Dvojná vazba –při nejednotné výchově, je-li dítě vystavováno soustavně rozporné komunikaci osob, které mají pro něj největší význam a na nichž je zcela závislé. 14B) STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA BEHAVIORÁLNÍCH SMĚRŮ V PSYCHOTERAPII, ZÁKLADNÍ POJMY (Kratochvíl, Hunt): ke svému rozvoji získala podnět v experimentální psychologii zabývající se studiem procesů učení. Vychází z pozorovatelných a experimentem zachytitelných vztahů mezi podnětem a reakcí (S-R). Má vztah ke klasickému behaviorismu J. B. Watsona a B.F.Skinnera a k teoriím sociálního učení (Bandura - viz. příloha). Poruchy chování jsou naučené reakce: důraz kladen na techniky : k vyléčení nevede změna myšlení, ale změna jednání. K zakladatelům patří H. J: Eysenck* a J. Wolpe (pro svou dizertační práci dělal pokusy s kočkama a spojením bzučáku s elektrickou rankou - podmiňování). neurotické chování je definováno jako přetrvávající návyk neadaptivního chování získaného učením u fyziologicky normálního organismu. Teorie mající blízko k terapii jsou především C.L.Hull (teorie posilování) a B.F.Skinner (teorie instrumentálního podmiňování). Za klasické se považují dva pokusy s malými dětmi. Watson a Reynerová - pokus s 11 měsíčním Albertem : byl vystaven kontaktu s bílou krysou ale nejevil známky strachu, ty jevil až po té, když mu při kontaktu s krysou (vždy když na ni šáhnul) bylo za zády řachnuto kladivem do kovové tyče. Později se strach generalizoval i na jiné bílé objekty aniž by nutně zazněla rána. Autoři studie ještě v záverečné zprávě žertovali, *

(původně chtěl studovat fyziku, ale vlivem administrativních zmatků skončil na psychologii)



že 20 let poté by mohl nějaký freudovský analytik v Albertově pseudo-paměti objevit, že se ve třech letech pokoušel hrát si s matčiným pubickým ochlupením a dostal silně vyhubováno. Jonesová zase zkoušela 3 letého Petra léčit z fóbie na bílé králíky (vznikla v přirozeném prostředí) pomocí vystavování králíků v době kdy si hrál s dětmi nebo si pochutnával na jídle. Wolpe vypracoval teorii o RECIPROČNÍM ÚTLUMU: neurotické chování se získává v situacích vyvolávajících strach a úzkost : úspěšná terapie závisí na recipročním útlumu strachových reakcí : dochází k útlumu vlivem současného vyvolání jiných reakcí, které jsou po fyziologické stránce se strachem neslučitelné - vyvoláme-li se strachem neslučitelnou reakci spolu s expozicí podnětu podmíněné spojení mezi strachem a tímto podnětem se oslabí. nejúčinnější a také nejčastěji využívanou byla svalová relaxace, která vedla k desenzibilizaci. V současné době se více využívá systému expozice reálnou situací (in vivo) a to buď ve formě postupné nácvikové konfrontace a nebo formou zaplavení (flooding): PA má vydržet v nepříjemné situaci tak dlouho, dokud strach nezačne mizet. pozitivní podmiňování / negativní podmiňování / trest - pozor trest NENÍ negativním posilováním (podmiňováním): Operant Conditioning is the term used by B.F. Skinner to describe the effects of the consequences of a particular behavior on the future occurrence of that behavior. There are four types of Operant Conditioning: Positive Reinforcement, Negative Reinforcement, Punishment, and Extinction. Both Positive and Negative Reinforcement strengthen behavior while both Punishment and Extinction weaken behavior. In Negative Reinforcement a particular behavior is strengthened by the consequence of the stopping or avoiding of a negative condition. Here are two examples of Negative Reinforcement: A rat is placed in a cage and immediately receives a mild electrical shock on its feet. The shock is a negative condition for the rat. The rat presses a bar and the shock stops. The rat receives another shock, presses the bar again, and again the shock stops. The rat's behavior of pressing the bar is strengthened by the consequence of the stopping of the shock. Driving in heavy traffic is a negative condition for most of us. You leave home earlier than usual one morning, and don't run into heavy traffic. You leave home earlier again the next morning and again you avoid heavy traffic. Your behavior of leaving home earlier is strengthened by the consequence of the avoidance of heavy traffic. The concept of Negative Reinforcement is difficult to teach and learn because of the word negative. Negative Reinforcement is often confused with Punishment. They are very different, however. Negative Reinforcement strengthens a behavior because a negative condition is stopped or avoided as a consequence of the behavior. Punishment, on the other hand, weakens a behavior because a negative condition is introduced or experienced as a consequence of the behavior. VÝSTUPY PODMIŇOVÁNÍ větší výskyt chování nižší výskyt chování positivní posilování positivní stimul (přidání stimulu) negativní posilování trest negativní stimul (odebrání stimulu) (přidán stimul) Více informací např. Citation: Huitt, W., & Hummel, J. (1997). An introduction to operant (instrumental) conditioning. Educational Psychology Interactive. Valdosta, GA: Valdosta State University. Retrieved psychologie strana 123 z 143


sukcesivní aproximace : posiluje selektivně ty projevy, které se blíží postupně stále více žádoucímu ideálu intermitentní schéma: posilování probíhá jen po některých podnětech - např. pes dostane nažrat ve variabilní frekvenci 3 až 8 rozsvícení. Zpevnění sice vzniká pomaleji, ale je více odolné proti vyhasínání. předpokladem a součástí jakýchkoli behaviorálních terapií je behavioral assessment (někdys překládáno jako behaviorální diagnostika), který je zaměřen na přesný popis cílového chování a na volbu nejvhodnějších metod. Vnitřní senzibilizace: negativní chování je v představách spojeno s nepříjemnými důsledky. No lze říci, že redukcionistické schéma S-R ustoupilo a bylo nahrazeno Lindsleyho schématem S-O-R-K-Kp (kde S je stimul, O je osobnost, R je reakce, K jsou konsekvence (bezprostřední důsledky chování) a Kp je kontingenční poměr, který určuje s jakou četností a v jakém časovém sledu má určitá reakci určité důsledky). Zájem o sebeovládání a seberegulaci posunul terapeuty od determinismu prostředí k recipročnímu determinismu, kde jedinec není pasivním ale aktivním účastníkem, který je s prostředím v interakci. K technikám nácviku patří: cílevědomá volba podnětů, sebekontrola, sebeodměňování, sebtrestání reciproční inhibice : Wolpe; když je možné vyvolat reakci inhibující úzkost v přítomnosti úzkost vyvolávajícího podnětu, dojde k oslabení pouta mezi tímto podnětem a úzkostí 15A) VYMEZENÍ ČINNOSTI MOZKOVÝCH HEMISFÉR V NÁVAZNOSTI NA JAZYK A DOROZUMÍVÁNÍ (Höschl, Švestka, Libiger): Jazyk je výsledek složité neuronální činnosti, dovolující vyjadřovat a vnímat duševní stavy prostřednictvím sluchových a grafických znaků nebo gest při využití senzorických nebo motorických funkcí, které k tomuto účelu prvotně nebyly specializovány. Za předpokladu standardní dominance hemisfér (praváctví, řečové funkce vázány na levou hemisféru) je jazyk reprezentován činností neuronálního systému obou hemisfér. Zúženými profily jsou Brocova oblast (Brodmanova area 44,45), přiléhající část prefrontální kůry vlevo, doplňková motorickjá oblast vlevo (BA 6), Wernickeova oblast a přilehlá parietotemporální kůra, dále korové oblasti, které jsou vůči vyjmenovaným zrcadlově v pravé hemisféře a vzájemné intrahemisforální spoje uvedených obsalstí. Informaci fonologickou (hlásky) a lexikální (slova v daném jazyce) zpracovává systém jehož korová část je na hranici levého temenního a spánkového laloku. Podílí se však i Brocova oblast a pravostranná horní spánková kůra. Syntaktické reprezentace (správné uspořádání slov do vět) aktivuje kůru kolem Sylviovy rýhy na obou stranách mozku. Zúženým profilem syntaktické reprezentace jsou levostranné perisylviánské korové oblasti. Prozódie, která vyjadřuje afektivní stránku jazyka, je funkcí řečových korových syystémů a jejich spojů v obou hemisférách. Dominantní je hemisféra pravá. Ta se rovněž podílí na rozlišování metafor, které aktivují řečový systém levé hemisféry, v pravé hemisféře sktivují prefrontální kůru, střední spánkový závit, zadní část gyrus cynguli. Rozlišování písmen aktivuje kůru zadní části levého i pravého gyrus fusiformis. Rozlišování psaných slov aktivuje kromě toho přední část stejného závitu, rovněž oboustranně. Kromě nich se při čtení slov aktivuje poměrně rozsáhlé oblasti spánkových a čelních laloků obouhemisfér, bazální ganglia, části talamu a hemisféry mozečku. Aktivace jednotlivých obalstí patrně odpovídá "složkám" čtení - zrakové, fonologické, sémantické, motorické i orientované pozornosti. Novým objevem je, že zpracování čísel je samostatný funkční systém, jehož jednoduchá podoba se dá prokázat u zvířat také. U lidí je systém dvousložkový: jedna část zpracovává čísla, druhá reprezentuje systém kalkulace



15B) STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA HUMANISTICKÝCH SMĚRŮ V PSYCHOTERAPII, ZÁKLADNÍ POJMY 18. Humanistická psychologie 18.1 Podmínky vzniku 1. Krize behaviorismu, psychologického naturalismu a scientismu • selhávají ve snaze po hlubším pochopení lidské psychiky • pouze studium chování pomocí objektivních vědeckých metod ⇒ psychologie řazena mezi přírodní vědy • kritika naturalistického pojetí lidské psychiky • závěry ze studia chování zvířat nelze přenášet mechanisticky na člověka • kritika redukcionismu v behaviorismu (nezabýval se lidským prožíváním) 2. Krize pozitivistické a neopozitivistické psychologie • tato byla základnou behaviorismu • nelze jen odvozovat zákony z empirických odpovědí za pomocí logických pravidel 3. Krize fyziky v polovině 20. let • poznatky z výzkumů subatomárních částic zpochybnily do té doby používaný mechanistický a karteziánský obraz světa • ⇒ zpochybnění dogmatu přírodovědecké objektivity 4. Vznik metodologie fenomenologicky orientované filozofie 5. Vývoj společensko-ekonomických poměrů v USA • prezident ROOSEVELT – Hospodářská reforma (vyhlášena v r. 1933) – humanizace ekonomické a sociální politiky, prosazení se pragmaticko-humanistické orientace ve vnitrostátní politice • vliv vlny emigrantů z Evropy (útěk před nacismem) ⇒ pronikání evropské psychologie a filozofie do USA, vliv i východních ezoterních systémů -

⇒ snaha o návrat k antropocentricky orientované psychologii, v níž dominuje téma prožívání a metoda introspekce humanistická psychologie je třetí cestou (vedle psychoanalýzy a behaviorismu)

18.2 Východiska 1. Pojetí psychologie jako vědy o prožívání 2. Návrat k introspekci 3. STERNŮV personalismus (viz otázka číslo 21) 4.Tematizace psychologických aspektů existenciálních problémů člověka 20. století – úzký vztah k evropskému existencialismu • člověk jako vědomý aktivní tvůrce své existence (tj. ne jen reaktivní jako v psychoanalýze nebo behaviorismu) • návrat k antropologickým konstantám psychologických aspektů lidského bytí (láska, vědomí smrtelnosti, potřeba růstu…) • toto však není specifikem jen humanistické psychologie – toto paradigma je i ve všech existencialisticky orientovaných systémech psychologie (daseinanalýza, neopsychoanalýza) • v humanistické psychologii je na existencialismus naroubován navíc humanismus: 5. Úzký vztah k evropské filozofii humanismu • humanistický psycholog je v první řadě člověk, až v druhé řadě vědec ⇒ nečiní si nároky na objektivitu • často jen vágní formulace určitých morálních imperativů • humanismus se projevuje zejména v konceptu seberealizace (viz níže) • identifikuje smysl lidského života a svými poznatky přispívá k jeho naplnění 6. Vliv amerického pragmatismu psychologie strana 125 z 143


7. spojení zjišťovacích hledisek s hledisky normativními, jde o vědu úzce integrovanou s filozofii člověka, o vědu úzce integrovaného empirismu a etického normativismu • snaha o poznání, co člověk je a co je pro něj dobré • ⇒ je to psychologický systém, kde jsou zavedeny pojmy hodnoty, volby, rozhodnutí, seberealizace… 18.3

Principy humanistické psychologie

-

shrnul je BUGENTAL (1952): 1. Člověk jako takový je něčím víc než sumou svých částí • předmětem je člověk jako takový, ne jen jako organismus 2. Člověk existuje v lidském prostředí, stále setrvává ve svazcích s jinými lidmi • humanistická psychologie se vždy zabývá člověkem v jeho interpersonálních vztazích 3. Centrem lidské zkušenosti je vědomí, které je kontinuální a víceúrovňové a je základní složkou lidského bytí • nevědomí je složkou této kontinuity 4. Člověk disponuje výběrem. Ví, že jeho volba má vliv na proud jeho vědomí a že je účastníkem vlastní zkušenosti • ⇒ člověk má možnost překračovat hranice vlastního stavu daného přírodou a má schopnost měnit se 5. Člověk koná cíleně (tj. volí určitý směr své činnosti) Charakteristika humanistické psychologie: 1. Předmětem je lidská zkušenost a prožívání 2. Zjištěná fakta jsou interpretována v rámci humanistického přístupu 3. Základním tématem je vztah mezi tím, čím člověk je, a tím, čím chce být 18.4 Představitelé 1) K. GOLDSTEIN - považován za „otce“ humanistické psychologie - je však řazen i mezi neogestaltisty (jeho život podrobněji viz otázka č. 16) - působily na něho tyto vlivy: • fenomenologie M. SCHELERA • filozofie existence M. HEIDEGGERA a K. JASPERSE • vitalismus H. DRIESCHE • berlínská gestaltistická škola - přímo ovlivnil A. H. MASLOWA - jeho žákem byl R. PERLS – zakladatel gestaltistické terapie - dílo Organismus (1934 německy v Holandsku, 1939 anglicky v USA) – myšlenky: 1) Holistický koncept organického sebeuskutečňování • vychází z holistického, resp. gestaltistického pojetí vztahů organismus – prostředí • chování organismu je organizováno analogickým způsobem jako gestaltisticky pojatý princip utváření figury a pozadí ve vnímání • o tom, co se v chování organismu stává figurou (tj. činností dominantou), rozhoduje jeho aktuální motivace - ⇒ jako figury pak vystupují akty, které umožňují dosažení příslušného uspokojení - tyto akty vykazují určité obecné dynamické principy: 1. proces vyrovnávání nebo centrizace psychologie strana 126 z 143


2. proces sebeuskutečňování či sebeaktualizace 3. dospívání k dohodě s prostředím • ⇒ překonání atomistického a kauzalistického pojetí fungování osobnosti 2) Seberealizace • tento pojem je klíčový v celé humanistické psychologii • nechal se tím inspirovat MASLOW • seberealizace = realizovat cíle, které si určím • seberealizace je: - podstatným motivem jednání - a současně nejvyšším cílem života • hlad, sex, moc, výkon a další specifické potřeby jsou jedinečnými projevy této nejpodstatnější tendence člověka Přínos GOLDSTEINA: 1. „Volba“ a „rozhodnutí“ nepředstavují jen „možnost“ lidské existence, ale člověk je na základě své vevázanosti do světa a na základě tendence organismu k sebeuskutečňování stále nucen volit a rozhodovat se. • toto i HEIDEGGER a SARTR 2. Základní motiv života je sebeuskutečňování • jemu jsou podřízeny všechny další motivy • tímto motivem je také určován směr vývoje od neuspořádaného k uspořádanému 3. Podstatnou součástí procesu seberealizace je konfrontace s prostředím • tato konfrontace vede k otřesům a katastrofám, ve styku s tímto vnějším prostředím zakouší organismus napětí 4. GOLDSTEIN integruje dva gestaltistické principy (neomezuje je však jen na vnímání a učení, ale aplikuje je na všechny funkce a projevy organismu): • fenomén figura – pozadí • tendence k dobrému tvaru 5. Zásadně fenomenologické vědecké východisko • teorie má sice empirické základy, ale jeho analýza nevychází z dat, ale začíná celkovým organismem, který je zkoumán ve vztahu ke svým částem 2) A.H. MASLOW 1) Hierarchická teorie potřeb - vnitřní „naléhavost“ potřeby se uplatňuje v příslušném jednání až tehdy, jsou-li do jisté míry uspokojeny potřeby vývojově nižší - potřeby: A potřeby nedostatkové (rovněž D potřeby) (v jejich uspokojování se uplatňuje princip redukce) – jsou uspokojovány přetržitě: 1. fyziologické (potřeba potravy + tělesné potřeby) 2. bezpečí a jistoty 3. náležení a lásky 4. úcty a sebeúcty B potřeby růstové (k přesažení přítomnosti, mohou se realizovat až po potřebách nedostatkových)-kontinuitní uspokojování s velkou naléhavosti – sebeaktualizace 1. sebeuskutečnění 2. poznávání a rozumění (znalosti pro znalosti) 3. estetických prožitků (objevování a vytváření krásy) psychologie strana 127 z 143


2) Koncept seberealizace - vypracoval ho v rámci hierarchické teorie potřeb - seberealizace (sebeaktualizace) = komplex potřeb růstu a vývojově vyšších a specificky lidských motivů (kognitivní a estetické potřeby, snaha po autonomii, kompetenci,…) - seberealizace je uskutečňování individuálních způsobilostí, je to „stávání se plně lidským“ - seberealizující se osobnost je zdravá osobnost - seberealizující se osobnost se projevuje těmito znaky: • lepší vnímání reality a klidnější vztah k ní • akceptace sebe sama a druhých • spontaneita, jednoduchost a přirozenost • vnímavost vůči problémů • objektivita • potřeba privátnosti, autonomie (nezávislost na okolí) • vůle • aktivní jednání, tvořivost, humor • oceňování základních životních hodnot, smysl pro filozofii, rozlišování mezi prostředky a účely, dobrem a zlem • mystické zkušenosti a hraniční zážitky • pocit sounáležitosti, interpersonální vztahy • je oddána nějakému úkolu, „obětuje“ se něčemu nadosobnímu - ⇒ seberealizace je neukojitelná a představuje trvalou motivaci 1) C. R. ROGERS -

systematicky rozpracoval teorii sebeaktualizace jako základnu pro svou psychoterapeutickou praxi • psychoterapie zaměřená na člověka, nedirektivní psychoterapie - pro potřeby psychoterapie vytvořil teorii plně fungující osoby – její základní teze: 1. Chování je funkcí: - kognitivní reprezentace životního prostředí v mysli osoby - a její tendence k rozvíjení sebe sama 2. Psychologicky rozhodující relací je vztah organismu a sebepojetí (symbolizované zkušenosti) - tento vztah se může vyznačovat rovnováhou nebo nerovnováhou 3. Snaha po sebeaktualizaci je biologicky daná tendence – zahrnuje: - uspokojování potřeb - rozvoj všech fyzických a psychických schopností - vývoj k autonomii, sebeurčení a sebeúctě -

⇒ ROGERS vypracoval teorii vývoje hodnotové orientace • v ní je rozhodující transformace těch biogenních hodnot, jejichž společným jmenovatelem je slast, v přijatý systém hodnot a hodnocení, v němž se uplatňují především sociální imperativy • zdrojem této transformace je rodinná výchova • sebepojetí, jehož podstatou je sebehodnocení (sebeoceňování), je závislé na vztaženém sociálním okolí – tj. nejprve na rodičích, pak na dalších osobách, na nichž jsme citově závislí, mají kredit apod. • utváření a fungování sebepojetí je rozhodujícím aspektem lidského života psychologie strana 128 z 143


-

sebeaktualizace je centrální motiv každého člověka snaha o sebeaktualizaci je ovlivněna akceptaci/neakceptací zkušenosti organismu ⇒ podle toho jde o různou posloupnost následujících událostí: • akceptování zkušeností organismu (impulsů a pocitů) → realistické smýšlení → orientace na sebeaktualizaci • neakceptování zkušeností organismu → úzkost → orientace na sebeobranu

-

plné fungování osoby tedy závisí na ztotožnění jáství s organismem, tj. akceptování různých zkušeností (dojmů) jako přirozených, neohrožujících • např. kdo se cítí být ohrožen svými sexuálními impulsy (neakceptuje je), bude kritický vůči těm, jejichž chování vnímá jako sexuální x ten, kdo své sexuální impulsy akceptuje, bude tolerantní vůči těm, kteří je vyjadřují • jáství řídí chování tak, abychom se cítili dobře: buď abychom se uskutečňovali (pokud akceptujeme zkušenost organismu), nebo bránili své pojetí sebe sama (pokud neakceptujeme zkušenost organismu) • i sebeobrana je určitým způsobem sebeuskutečňování, ale bez možnosti rozvoje • cíl psychoterapie tedy je integrovat v sebepojetí i ty zkušenosti, které jsou spojeny s úzkostnými pocity, nebo rekonstruovat sebepojetí v souladu s určitými zkušenostmi

18.5

Zhodnocení humanistické psychologie

Přínos 1. Ukazuje, jak by měla být orientována společensky a lidsky efektivní psychologie. 2. Využití v psychoterapii a výchově. 3. Poukázala na nezbytnost korekcí a doplnění současných psychologických směrů. 4. Poukázala na nutnost studovat lidskou psychiku v kontextu její komplexní existenciální podmíněnosti, na nutnost studovat psychiku člověka jako komplexní životní fenomén a člověka jako aktivně se utvářející bytost. 5. Důraz na motivační aspekty (zejména zásadní funkce sebepojetí). 6. Uvedla do psychologie opomíjené pojmy, např. seberealizace. Kritika 1. Nemůže nahradit psychologii chování, jen ji doplnit. 2. Nepřekonala zásadní rozpory dosavadních psychologií. 3. Nedospěla k větší shodě mezi empirismem a intuitivismem. 4. pojmy často příliš vágní, nejsou empiricky ověřeny. • příliš intelektualisticky pojatý humanismus ⇒ často jde o záležitost spíše esejistickou než střízlivě vědeckou.



PŘÍLOHY: ERIK H. ERIKSON OSM VĚKŮ ČLOVĚKA (přeložili dr. J. Langmeier a Ing. D. Langmeierová, z anglického originálu Eight Ages of Man - kapitola z knihy Childhood and Society, 2. vydání, W.W. Norton & Co., Inc., New York, 1963) 1. ZÁKLADNÍ DŮVĚRA PROTI ZÁKLADNÍ NEDŮVĚŘE Nejdříve se sociální důvěra dítěte projevuje v tom, jak dobře jí, jak hluboce spí a jak uvolňuje pohyby svých střev. Zážitek, že jeho stále vnímavější schopnosti jsou vzájemně regulovány technikami obsluhy, pomáhá mu postupně vyrovnat nelibost způsobenou nezralostí homeostázy, s níž se narodilo. V hodinách postupně se prodlužujícího bdění poznává, že stále více dobrodružství smyslů vzbuzuje pocit známosti, pocit odpovídající pocitu vnitřního dobra. Formy uspokojení a lidé, kteří jsou s nimi spojeni, stávají se stejně tak známými jako palčivá bolest střev. První sociální výkon, jehož dítě dosáhlo, je proto jeho ochota nechat matku zmizet z dohledu bez nadměrné úzkosti nebo hněvu, protože se stala vnitřní jistotou stejně jako vnější představitelností. Taková důslednost, souvislost a stejnost zkušenosti poskytuje rudimentární pocit identity já, jež závisí, tuším, na uznání, že existuje vnitřní soubor pamatovaných a předvídaných vjemů a představ, které jsou pevně sdruženy s vnějším souborem známých a předvídatelných věcí a lidí. Co tedy zde nazýváme důvěrou (trust), odpovídá tomu, co Tereza Benedeková nazvala spoléháním (confidence). Dávám přednost slovu důvěra, protože je v něm více vzájemnosti: o malém dítěti můžeme říci, že důvěřuje tam, kde by bylo příliš odvážné říci, že se spoléhá. Obecný stav důvěry dále zahrnuje nejen tu okolnost, že se jedinec naučil spoléhat se na stejnou kontinuitu zevních pečovatelů, ale i to, že může věřit sobě samému a schopnosti svých vlastních orgánů vyrovnat se s pudy; a že je schopen pokládat sebe samého za dostatečně důvěryhodného, takže pečovatelé nebudou muset být na pozoru, aby nebyli uskřípnuti. Ustavičné okoušení a ověřování vztahů mezi vnitřkem a vnějškem je rozhodujícím způsobem ověřeno v době hněvů a za stadia kousání, kdy zuby způsobují bolest z vnitřku a kdy vnější přátelé buď nejsou k dispozici anebo odmítají jedinou činnost, která slibuje úlevu, totiž kousání. Ne že by prořezávání zubů samo o sobě způsobovalo neblahé následky, které jsou mu občas připisovány. Jak jsme dříve popsali, je dítě nyní puzeno k tomu, aby chápalo více, ale pravděpodobně také zjišťuje, že přítomnost žádoucích předmětů je pomíjivá; to se týká bradavky a prsu i matčiny zaměřené pozornosti a péče. Zdá se, že prořezávání zubů má význam prototypu a může vskutku být modelem masochistické tendence zajistit si kruté uspokojení prožíváním libosti z vlastní bolesti, kdykoliv je jedinec neschopen zabránit významné ztrátě. V psychopatologii lze nedostatek základní důvěry studovat nejlépe na infantilní schizofrenii, zatímco trvalá původní slabost takové důvěry je zřejmá u dospělých osobností, u nichž je navyklý únik do schizoidního nebo depresivního stavu. Obnovení stavu důvěry je, jak se ukázalo, základním požadavkem léčby v těchto případech. Bez ohledu na to, jaké okolnosti mohly způsobit psychotické zhroucení, bizarnost a odtažité chování mnoha těžce nemocných osob skrývá pokus obnovit sociální vzájemnost ověřováním hranic mezi smysly a fyzickou skutečností, mezi slovy a sociálními významy. Psychoanalýza předpokládá, že časný proces diferenciace mezi vnitřními prožitky a zevním prostředím je základem projekce a introjekce, jež zůstávají jedněmi z našich nejhlubších a nejnebezpečnějších obranných mechanismů. V introjekci cítíme a jednáme, jako by se vnější dobro stalo vnitřní jistotou. V projekci prožíváme vnitřní zlo jako vnější: připisujeme pro nás důležitým lidem zlo, které je ve skutečnosti v nás. Předpokládá se tedy, že tyto dva mechanismy - projekce a introjekce - jsou utvářeny podle toho, co probíhá u malých dětí, psychologie strana 130 z 143


když chtějí zvnějšnit bolest a zvnitřnit libost, záměr, který musí podrobit svědectví vyspívajících smyslů a konečně rozumu. Tyto mechanismy jsou více či méně normálně obnoveny v aktuálních krizích lásky, důvěry a víry v dospělosti a mohou charakterizovat iracionální postoje vůči odpůrcům a nepřátelům v masách zralých jedinců. Pevné ustavení trvanlivých vzorů pro řešení nukleárního konfliktu základní důvěry oproti základní nedůvěře v prostoru existence je první úkol já (ego), a tedy především úkol pro mateřskou péči. Ale řekněme rovnou, že množství důvěry vyvozené z nejčasnější infantilní zkušenosti nezávisí, jak se zdá, na absolutním množství potravy nebo projevů lásky, ale spíše na kvalitě mateřského vztahu. Matky vytvářejí pocit důvěry ve svých dětech oním druhem ošetřování, které ve své kvalitě slučuje citlivou péči individuální potřeby nemluvněte a pevný pocit osobní důvěryhodnosti v rámci přijímaného kulturního životního stylu. To vytváří v dítěti základnu pro pocit identity, která bude později slučovat vědomí, že je v pořádku, že je samo sebou a že se stává tím, o čem ostatní lidé věří, že se stane. S určitými omezeními (která jsme už dříve označili jako nezbytnosti péče o dítě) je tedy jen málo frustrací v tomto stadiu nebo v následujících stadiích, která by rostoucí dítě nebylo schopno vydržet, jestliže taková frustrace vede ke stále obnovovanému zážitku větší totožnosti a silnější kontinuity vývoje, směřujících ke konečné integraci individuálního životního cyklu s nějakou významnou širší přináležitostí. Rodiče musí mít nejen určité způsoby vedení zakazováním a povolováním, ale musí být také schopni představovat dítěti hluboké, téměř tělesné přesvědčení, že vkládají význam do všeho, co dělají. Konec konců se děti stávají neurotickými ne z frustrací, ale z nedostatku nebo ztráty sociálního významu těchto frustrací. Ale i za nejpříznivějších okolností uvádí toto stadium, jak se zdá, do psychického života pocit vnitřního rozdělení a všeobecné nostalgie po ztraceném ráji a stává se pro to typickým. Právě proti této mocné kombinaci pocitu strádání, oddělení a opuštění se musí základní důvěra obhájit v průběhu života. Každé následující stadium a každá krize má zvláštní vztahy k některému ze základních prvků společnosti, a to z toho prostého důvodu, že životní cyklus člověka a lidské instituce se vyvíjely společně. V této kapitole můžeme sotva učinit víc než jen popsat každé stadium a zmínit se pak o tom, který základní prvek sociální organizace se k němu vztahuje. Tento vztah je oboustranný: člověk přináší do těchto institucí zbytky své infantilní mentality a svůj mladistvý zápal a přijímá od nich - pokud jsou s to udržet si svou aktualitu - zpevnění svých infantilních výdobytků. Rodičovská víra, která podporuje důvěru vznikající v novorozenci, hledala během historie svou institucionální záruku v organizovaném náboženství (a příležitostně v něm našla i svého největšího nepřítele). Důvěra vzešlá z péče je ve skutečnosti prubířským kamenem opravdovosti daného náboženství. Všem náboženstvím je společné periodické dětinné odevzdání se Dárci nebo dárcům, kteří udělují pozemské štěstí stejně jako duchovní zdraví; určitý projev malosti člověka sníženým postojem a poníženým gestem; přiznání špatných činů, myšlenek a zlých záměrů v modlitbě a v písních; horlivý apel na vnitřní spojení božským vedením; a konečně rozpoznání, že individuální důvěra musí se státi společnou vírou, individuální nedůvěra společně formulovaným zlem, zatímco obnovení jedince musí se stát částí rituální praxe mnoha lidí a musí být známkou důvěryhodnosti ve společenství. Uvedli jsme příklad, jak kmeny, které se dostávají do styku s jedním úsekem přírody, vyvíjejí kolektivní magično, jež - jak se zdá - jedná s nadpřirozenými Dárci potravy a štěstí, jakoby byli rozhněváni a museli být usmířeni modlitbou sebetrýzněním. Primitivní náboženství, nejprimitivnější vrstva ve všech náboženstvích a náboženská vrstva v každém jedinci oplývají snahami o odpykání, které se snaží odčinit příčiny vůči mateřskému lůnu a obnovit víru v dobrotu vlastního úsilí a v laskavost vesmírných sil. Každá společnost a každý věk musí nalézt institucionalizovanou formu uctívání, která čerpá vitalitu ze své představy světa - od predestinace k indeterminismu. Klinik může pouze pozorovat, že mnozí lidé, kteří jsou hrdi na to, že se obejdou bez náboženství, mají děti, které si nemohou dovolit být bez něho. Na druhé straně jsou mnozí, kteří - jak se zdá - čerpají psychologie strana 131 z 143


životní víru ze sociální akce a vědecké dráhy. A opět jsou mnozí, kteří vyznávají víru, ale v praxi prozrazují nedůvěru v život i v lidi. 2. AUTONOMIE PROTI STUDU A POCHYBÁM Když popisujeme růst a krize lidské osobnosti jako série alternativních základních postojů (např. důvěra proti nedůvěře), uchylujeme se k termínu pocit (sense of), ačkoliv podobně jako pocit zdraví nebo pocit nevolnosti pronikají takové pocity povrch i hloubku, vědomí i nevědomí. Jsou tedy zároveň způsoby prožívání, přístupnými introspekci, způsoby chování, které mohou pozorovat ostatní lidé, a nevědomými vnitřními stavy, které lze určovat testem a analýzou. V dalším výkladu je třeba mít tyto tři dimenze na mysli. Maturace svalové soustavy navozuje stadium experimentování dvěma stimulujícími kategoriemi sociálních modalit: zadržení a pouštění. Jako ve všech případech těchto modalit, jejich základní konflikt může vést nakonec buď k hostilním, nebo k benigním očekáváním a postojům. Držení se tak může stát destruktivním a krutým zadržováním a omezováním anebo se může stát způsobem péče: mít a podržet. Také pustit se může změnit v nepřátelské uvolnění destruktivních sil, nebo se může stát umírněným nechat jít a nechat být. Vnější kontrola chování dítěte na tomto stadiu musí být proto pevně ujišťující. Dítě musí cítit, že základní víra v existenci, která je trvalým pokladem uchovaným z hněvivých zápasů orálního stadia, nebude vydána všanc tímto jeho obratem, tímto náhlým, prudkým přáním mít možnost volby, požadovačně něco přivlastňovat a tvrdohlavě něco vylučovat. Pevné vedení ho musí chránit proti potenciální anarchii jeho dosud nevycvičeného smyslu rozlišování, jeho neschopnosti záměrně držet a pustit. Jak ho jeho okolí povzbuzuje, aby stálo na vlastních nohou, musí je také chránit před bezesmyslnými a neomezenými prožitky studu a časných pochybností. Posléze je zmíněné nebezpečí jedním z nejlépe nám známých. Neboť jestliže je dítě zbaveno postupné a dobře míněné zkušenosti autonomie a svobodné volby (nebo je-li oslabeno počáteční ztrátou důvěry), obrací proti sobě všechen svůj pud rozlišovat a manipulovat. Přemanipuluje se samo, vyvine předčasné svědomí. Místo aby se zmocňovalo věcí za tím účelem, aby je zkoušelo záměrným opakováním, stane se posedlým svým vlastním sklonem opakovat. Takovouto posedlostí se ovšem učí zvládat znovu okolí a získat moc tvrdohlavou a detailní kontrolou tam, kde nemohlo najít vzájemnou regulaci v širokém měřítku. Takové jalové vítězství je infantilním modelem nutkavé neurózy. Je také infantilním zdrojem pozdějších pokusů v dospělosti ovládat okolí literou spíše než duchem. Stud je emoce dosud nedostatečně studovaná, protože je v naší civilizaci tak časně a snadno pohlcena pocitem viny. Stud předpokládá, že člověk je plně vystaven pohledům a vědom si toho, že se naň dívají: jedním slovem vědom si sám sebe (self-conscious). Člověk je viditelný a není na to připraven: proto je v našich snech stud obsažen v situacích, kde na nás lidé zírají, když nejsme dostatečně oblečeni, v nočním odění, bez kalhot. Stud je časně vyjádřen v impulsu zakrýt svou tvář nebo propadnout se, právě v daném okamžiku a na daném místě, rovnou do země. Ale to je, tuším, v podstatě vztek obrácený proti sobě samému. Ten, kdo se stydí, by rád donutil svět, aby se naň nedíval, aby nepozoroval jeho nahotu. Rád by zničil oči světa. Místo toho si však musí přát svou vlastní neviditelnost. Tato možnost je hojně využívána ve výchovné metodě zahanbení, kterou užívají tak výlučně mnohé primitivní národy. Vizuální stud vzniká dříve než auditorní vina, což je pocit špatnosti, který člověk má mít sám u sebe, když se nikdo nedívá a když je všecko potichu - kromě hlasu nadjá (superego). Takovéto zahanbení využívá vzrůstajícího pocitu malosti, který se může vyvinout teprve, když se dítě postaví a když mu jeho vědomí dovoluje pozorovat poměrnou míru velikosti a síly. Příliš mnoho zahanbování nevede k opravdové slušnosti, ale k tajnému odhodlání proklouznout neviděn - pokud nevyústí až ve vzdorovitou nestoudnost. V jedné působivé americké baladě vrah, který má být pověšen na šibenici před očima obce, místo aby se cítil patřičně potrestán, začne diváky plísnit a končí každou salvu posměšků slovy: Bůh zatrať vaše oči!. Mnohé malé dítě, které je zahanbováno víc než snese, může být v trvalé náladě psychologie strana 132 z 143


vyjadřovat vzdor podobným způsobem (ačkoliv mu třeba chybí odvaha nebo slova). Touto zmínkou mám na mysli tu okolnost, že existuje hranice pro dítě i dospělého, po kterou snáší požadavky pokládat sebe, své tělo a svá přání za zlá a hanebná a věřit v neomylnost těch, kteří takový soud vynášejí. Může být náchylné k tomu tento stav věcí obrátit a pokládat za zlý fakt, že existují: jeho příležitost nadejde, když tyto okolnosti pominou, nebo se jich sám zbaví. Pochybnost je sestra hanby. Zatímco stud je závislý na vědomí vztyčení a vystavení pohledům (jak učí klinické pozorování), má pochybnost daleko spíše co činit s vědomím, že mám přední a zadní stranu, a zejména něco za sebou. Neboť tuto odvrácenou část těla s jejím agresivním a libidinálním ohniskem ve svěračích a v hýždích nemůže dítě vidět, i když může být ovládána vůlí ostatních. Oblast vzadu je temný kontinent malého člověka, oblast těla, která může být magicky ovládána a do které mohou účinně vniknout ti, kteří napadají autonomní síly dítěte a kteří označují za zlé ty produkty střev, jež dítě pokládá za docela v pořádku, když je vyměšuje. Tento základní pocit pochybnosti o všem, co jsme nechali za sebou, tvoří základ pro pozdější a spíše slovní formy nutkavého pochybování. V dospělosti to nachází výraz v paranoidních obavách, které se týkají skrytých pronásledovatelů a tajných pronásledování, jež nás ohrožují zezadu (a zvnitřku toho, co je vzadu). Toto stadium se proto stává rozhodujícím pro poměr lásky a nenávisti, spolupráce a svéhlavosti, svobody sebevyjádření a jejího potlačení. Z pocitu sebekontroly bez ztráty sebeúcty pramení trvalý pocit dobré vůle a hrdosti; z pocitu ztráty sebekontroly a z pocitu nadměrné cizí kontroly vzniká trvající sklon k pochybám a studu. Jestliže se některému čtenáři bude zdát popis negativních možností našich stadií veskrze přehnaný, musím mu připomenout, že to není jen následek naší předpojatosti klinickým zaměřením. Dospělí, a to i zdánlivě zralí a neneurotičtí jedinci, vykazují přecitlivělost týkající se možné zahanbující ztráty tváře a strach z útoku zezadu, jenž je nejen naprosto iracionální a odporuje tomu, co člověk zná a ví, ale může mít i osudný vliv, jestliže podobné pocity ovlivňují např. mezirasovou a mezinárodní politiku. Uvedli jsme základní důvěru ve vztah k instituci náboženství. Trvalá potřeba jednotlivce, aby jeho vůle byla utvrzena a začleněna do dospělého pořádku věcí, který současně utvrzuje a začleňuje vůli ostatních, má svou institucionální záruku v principu zákona a pořádku. V denním životě stejně jako na vysokých soudních dvorech - domácích i mezinárodních - tento princip určuje každému privilegia a jeho omezení, jeho závazky a jeho práva. Pocit spravedlivé důstojnosti a zákonné nezávislosti ze strany dospělých, kteří je obklopují, vyvolává v dítěti, které má dobrou vůli, důvěřivé očekávání, že druh autonomie vypěstované v dětství, nepovede k nemístným pochybnostem nebo k studu v pozdějším životě. Tak pocit autonomie vypěstovaný v dítěti a měnící se, jak život pokračuje, slouží k zachování smyslu spravedlnosti v ekonomickém a politickém životě (a je jím naopak zase posilován). 3. INICIATIVA PROTI VINĚ U každého dítěte se na každém stupni setkáváme s novým divem intenzivního vývoje, jenž představuje novou naději a novou odpovědnost pro všechny. Takovým divem je i pocit iniciativy s její pronikavou kvalitou. Kritéria pro všechny tyto pocity a kvality jsou táž: krize více či méně naplněná tápáním a strachem je rozřešena tím, jak dítě náhle vrůstá do sebe sama, a to jak po stránce osobní, tak i tělesné. Jeví se více samo sebou, více milující, uvolněnější a bystřejší ve svém úsudku, více k činnosti podněcované i samo činné. Disponuje volně s nadbytkem energie, jež mu dovoluje zapomenout rychle na nezdary a blížit se k tomu, co se mu zdá žádoucí (i když se to také zdá nejisté a dokonce nebezpečné) s nezmenšeným a přesnějším zaměřením. Iniciativa přidává k autonomii kvalitu podnikání, plánování a úsilí o zdolání úkolu s cílem být aktivní a v pohybu tam, kde předtím svévole nejčastěji inspirovala činy vzdorovitosti nebo alespoň dosvědčovala svou nezávislost. Vím dobře, že slovo iniciativa má pro mnoho lidí americký a průmyslový význam. Avšak iniciativa je nezbytnou součástí každého činu a člověk potřebuje pocit iniciativy ať se učí a dělá cokoliv, od sbírání plodů až po systém podnikání. psychologie strana 133 z 143


Batolivé stadium a stadium infantilní genitality přidávají k souboru základních sociálních modalit modalitu dělání nejprve ve smyslu horlivého usilování being on the make. Neexistuje pro to silnější jednodušší výraz; naznačuje libost z úsilí a zápasu. U chlapce důraz spočívá na falicko-intrusivních způsobech; u dívky se mění ve způsoby chytání, ať už v agresivních formách polapení, nebo v mírnějších formách úsilí učinit se atraktivnější a půvabnější. Nebezpečí tohoto stadia je pocit viny nad zamýšlenými cíli a nad činy, podnícenými v překypující radosti z nových lokomotorických a mentálních sil - činy agresivní manipulace a násilného jednání, jež brzy daleko přesahují výkonnou kapacitu organismu i mysli a vyžadují tedy energickou zábranu v zamýšlené iniciativě. Zatímco autonomie se soustřeďuje na vyloučení možných soupeřů a vede tedy k žárlivému vzteku, zaměřenému většinou proti neoprávněným zásahům mladších sourozenců, iniciativa přináší s sebou anticipační rivalitu vůči těm, kteří tu byli první a mohou proto pro své lepší vybavení zaujímat pole, na které je iniciativa jedince zaměřena. Infantilní žárlivost a soupeřivost - tyto často rozhořčené a přece v podstatě marné pokusy vymezit sféru nepochybného privilegia - dosahují nyní vrcholu v konečném zápasu o postavení oblíbence u matky. Častý nezdar vede k rezignaci, vině a úzkosti. Dítě si libuje ve fantaziích, v nichž si představuje sebe jako obra nebo tygra, ale ve svých snech upadá do děsu o vzácný život. Toto je tedy stadium kastračního komplexu, zintenzivněného strachem z objevu, že genitálie (nyní silně erotizované) jsou poškozeny jako trest za fantazie, týkající se jejich existence. Infantilní sexualita a tabu incestu, kastrační komplex a nadjá (superego) to vše se zde spojuje, aby vyvolalo onu specificky lidskou krizi, při níž se dítě musí odvrátit od výlučně pregenitálního vztahu ke svým rodičům a přejít k pomalému procesu, při němž se samo stává rodičem, nositelem tradice. Zde probíhá nejosudnější rozkol a přeměna v emočním silovém poli, rozkol mezi možnostmi lidské slávy a totálního zničení. Neboť zde se dítě navždy stává rozpolceno samo v sobě. Fragmenty instinktu, které dříve podněcovaly růst jeho dětského těla a mysli, se nyní stávají rozdělenými na infantilní část, která trvale udržuje překypující možnost růstu, a rodičovskou část, která podporuje a zvyšuje sebepozorování, sebevedení i sebetrestání. Znovu je tedy problémem otázka vzájemné regulace. Tam, kde dítě, nyní tak náchylné k přemanipulování sama sebe, může postupně vyvinout pocit morální odpovědnosti, tam kde může získat určitý vhled do institucí, funkcí a rolí, které dovolí jeho odpovědné účastenství, také najde libost z výkonu v ovládání nástrojů a zbraní, v zacházení se smysluplnými hračkami i v péči o mladší děti. Pochopitelně je ona rodičovská část mysli nejprve v podstatě infantilní: fakt, že lidské svědomí zůstává částečně infantilní po celý život, je podstatou lidské tragédie. Neboť nadjá dítěte může být primitivní, kruté a nekompromisní, jak lze pozorovat v případech, kdy děti nadměrně kontrolují a nadměrně omezují samy sebe až k hranici sebezničení, v případech, kdy vyvíjejí nadměrnou poslušnost, která je poslušností na slovo v míře větší než si rodiče sami přejí vymáhat; nebo, kdy vyvíjejí hluboké regrese a trvalou nevoli, protože rodiče sami se nezdají žít podle nového svědomí. Jeden z nejhlubších konfliktů v životě je nenávist k rodiči, který sloužil jako model a vykonavatel nadjá, ale který (v nějaké formě) byl přistižen, že se pokouší proklouznout v životě s týmiž přestupky, které dítě samo nemůže nadále v sobě trpět. Podezřívavost a vyhýbavost, která je tak smíšena s kvalitou vše nebo nic, jež je vlastní nadjá, tomuto orgánu morální tradice, dělá z morálního (ve smyslu moralistického) člověka velké potenciální nebezpečí pro jeho vlastní já - a pro já jeho bližních. V patologii dospělých je reziduální konflikt týkající se iniciativy vyjádřen v hysterickém popření, jež způsobuje potlačení přání nebo zrušení jeho výkonného orgánu ochrnutím, inhibicí nebo impotencí. Nebo je vyjádřena v překompenzačním vychloubání, při němž poděšený jedinec, který by nejraději skryl hlavu v písku, natahuje místo toho krk ven. Také únik do psychosomatické nemoci je nyní běžný. Je tomu tak, jakoby kultura přiměla člověka k tomu, že sám na sebe příliš upozorňuje a tak se s tímto postojem ztotožňuje, že jenom nemoc mu může poskytnout únik. psychologie strana 134 z 143


Zde však opět musíme mít na mysli nejen individuální psychopatologii, ale i vnitřní silové zdroje hněvu, které musí být v tomto stadiu ponořeny pod povrch, stejně jako jsou potlačeny a inhibovány některé z nejpošetilejších nadějí a nejdivočejších fantazií. Pocit samospravedlnosti, který z toho vyplývá - často hlavní odměna za dobré chování - může být později s krajní nesnášenlivostí obrácen proti ostatním ve formě houževnatého moralistického dohlížení, takže úsilí se zaměřuje hlavně na potlačení iniciativy spíše než na její řízení. Na druhé straně iniciativa i morálního člověka snadno roztrhne hranice sebeomezení, což mu dovoluje, aby činil ostatním na své nebo cizí půdě, co sám by nikdy nečinil ani netrpěl, aby se dálo v jeho vlastním domě. Se zřetelem na možnosti dlouhého lidského dětství je radno ohlédnout se nazpět na modrotisk životních stadií a uvážit možnosti vést mláďata rasy dokud jsou mladá. A tu podotýkáme, že podle moudrého předurčení základního plánu není dítě nikdy více připraveno učit se tak rychle a chtivě, stávat se větším ve smyslu sdílení závazků a výkonu jako v tomto období svého vývoje. Je dychtivé i schopné spolupracovat na úkolech, sdružovat se s ostatními dětmi, aby s nimi tvořilo a plánovalo, je ochotno těžit ze styku s učiteli a hledět se vyrovnat ideálním vzorům. Ztotožňuje se ovšem i nadále s rodičem téhož pohlaví, ale prozatím hledá příležitosti tam, kde mu pracovní ztotožnění (identifikace) slibuje, jak se zdá, prostor pro iniciativu bez přílišného infantilního konfliktu nebo oidipské viny a mnohem realističtější identifikaci založenou na duchu rovnosti, kterou zakouší při společné práci. Ať je tomu jakkoliv, oidipské stadium nevede pouze ke skličujícímu ustavení morálního smyslu, jenž omezuje horizont toho, co je dovoleno. Udává také směr k možnému a dosažitelnému, což dovoluje, aby sny časného dětství byly uvedeny ve vztah k cílům aktivního dospělého života. Sociální instituce poskytují proto dětem tohoto věku ekonomický ethos ve formě ideálních dospělých, které lze rozeznat podle jejich uniforem a jejich funkcí, a kteří jsou dostatečně fascinující, aby nahradili hrdiny obrázkových a pohádkových knížek. 4. SNAŽIVOST

PROTI MÉNĚCENNOSTI

Takto se tedy dějiště vnitřního života zdá celé připraveno pro vstup do života, až na to, že život je tu nutně nejprve školním životem, ať už školou je pole nebo džungle anebo školní třída. Dítě musí zapomenout na své minulé naděje a přání, zatímco jeho přebujelá představivost je krocena a podrobena zákonům neosobních věcí - zejména čtení, psaní a počítání. Neboť dříve než se dítě, které je psychologicky již v zárodku rodičem, může stát rodičem biologickým, musí začít být pracovníkem a možným živitelem. S nastupující periodou latence normálně vyvinuté dítě zapomíná, či spíše sublimuje, nezbytnost realizovat lidi přímým útokem nebo stávat se nakvap tatínkem a maminkou. Učí se nyní získávat uznání tím, že vyrábí věci. Zvládlo oblast pohybování a orgánových funkcí. Poznalo pocit účelovosti se zřetelem na fakt, že mu v lůně jeho rodiny nekvete žádná budoucnost, a je tak připraveno věnovat se daným dovednostem a úkolům, které daleko přesahují pouhý hravý výraz jeho orgánových funkcí nebo libost z funkce jeho údů. Vytváří v sobě pocit snaživosti (industry) tj. přizpůsobuje se anorganickým zákonům světa nástrojů. Může se stát dychtivou a do práce zabranou jednotkou produktivní situace. Přivést produktivní situaci k ukončení stává se cílem, který postupně nahrazuje rozmary a přání hry. Hranice jeho já zahrnují nyní jeho nástroje a dovednosti: princip práce ho učí získávat potěšení z práce dovršené díky stálé pozornosti a vytrvalé píli. Ve všech kulturách dostává se dětem na tomto stadiu nějaké systematické výuky, ačkoliv to nikterak nemusí být ve formě školy, kterou gramotní lidé organizují kolem učitelů, specializovaných v umění, jak učit číst a psát. U předgramotných a negramotných lidí se děti mnoho učí od dospělých, kteří se stávají učiteli díky svému talentu a své náklonnosti spíše než proto, že byli do této funkce dosazeni, a pravděpodobně nejvíce se učí od starších dětí. Takto si dítě osvojuje základy technologie, stává se připraveno zacházet s nářadím, nástroji a zbraněmi užívanými velkými psychologie strana 135 z 143


lidmi. Vzdělaní lidé se specializovanějším pracovním zaměřením musí připravovat své děti tak, že je učí věcem, které je dělají nejprve gramotnými, poskytují jim co možná nejširší základní vzdělání pro největší počet všech možných pracovních zaměření. Čím spletitější se však specializace stává, tím nezřetelnější jsou případné cíle iniciativy; a čím komplikovanější je sociální realita, tím vágnější je v ní role otce a matky. Škola zdá se být kulturou sama o sobě, se svými cíli a omezeními, se svými výkony i zklamáními. Na tomto stadiu je dítě ohrožováno pocitem nedostatečnosti a méněcennosti. Jestliže si zoufá nad svými nástroji a dovednostmi nebo nad svým postavením mezi svými spolupracovníky, může ztratit odvahu k tomu, aby se identifikovalo s nimi i s určitou oblastí nástrojového světa. Ztráta naděje na takové pracovní společenství může je stáhnout zpět do izolovanější, méně nástrojově zaměřené rodinné rivality oidipského období. Dítě si zoufá nad svým vybavením v nástrojovém světě i ve své fyzické konstituci a pokládá se za odsouzené k prostřednosti a nepostačitelnosti. A právě v tomto bodě se širší společenství stává důležitým v tom, jak dítěti poskytuje příležitost porozumět významným rolím v technologii a v ekonomii. Vývoj mnohého dítěte je rozrušen, když je rodinný život nedokázal připravit pro školní život, nebo když školní život nedovede dále udržovat sliby dřívějších stadií. Když jsem mluvil o období vyvíjejícího se pocitu snaživosti, odvolával jsem se na vnější a vnitřní překážky při užití nových schopností, ale nikoliv na zesílení nových lidských pudů, ani na skrytý hněv, vyplývající z jejich frustrace. Toto stadium se liší od dřívějších právě tím, že není vzepětím z vnitřních erupcí k nové sebevládě. Freud je nazývá stadiem latence, protože prudké pudy v této době normálně dřímou. Ale je to jenom klid před bouří puberty, kdy všecky dřívější pudy se znovu vynořují v nové kombinaci, aby byly uvedeny pod vládu genitality. Na druhé straně je toto stadium sociálně nejdůležitější, poněvadž snaživost znamená dělat věci po boku ostatních a spolu s nimi, vyvíjí se v této době první pocit dělby práce a rozličné přináležitosti, tj. smysl technologického ethosu kultury. V posledním oddíle jsme zdůraznili nebezpečí, které hrozí jedinci a společnosti, když školák začíná pociťovat, že barva jeho kůže, původ jeho rodičů nebo střih jeho šatů spíše než jeho přání a jeho vůle učit se budou rozhodovat o jeho hodnotě jako žáka, tedy o jeho pocitu identity, k němuž musíme nyní obrátit svou pozornost. Je tu však jiné, základnější nebezpečí: totiž omezení sebe sama a svých horizontů, které pak zahrnují jedině jeho práci, k níž byl, jak praví Písmo, člověk odsouzen po svém vypuzení z ráje. Pokládá-li práci za svůj jediný závazek, a to, co se pracovně osvědčuje za své jediné kritérium hodnotnosti, pak se může stát konformistou a nemyslícím otrokem své technologie a těch, kdo jsou s to ji využívat. 5. IDENTITA PROTI KONFÚZI ROLÍ S ustavením dobrého počátečního vztahu ke světu dovedností a nástrojů a s příchodem puberty končí vlastní dětství. Začíná mládí. Ale v pubertě a v adolescenci všecky totožnosti a souvislosti, na něž dítě dříve spoléhalo, se stávají znovu více či méně problematickými, protože tělesný růst je tak rychlý, jako v časném dětství, a navíc k němu přistupuje pohlavní vyspívání. Rostoucí a vyvíjející se mladí lidé, kteří se musejí vyrovnávat s touto vnitřní fyziologickou revolucí i se zřejmými úkoly dospělých, jež na ně čekají, dělají si nyní především starost o to, jak se jeví v očích ostatních ve srovnání s tím, co sami o sobě cítí. Stejně tak hledají cestu, jak spojit role a dovednosti vypěstované dříve s běžnými typy povolání. Pátrajíce po novém smyslu kontinuity a totožnosti, musejí probojovávat znovu mnohé z bitev dřívějších let, i když jsou proto nuceni přisuzovat naprosto dobře smýšlejícím lidem vykonstruované role svých protivníků. A jsou vždycky připraveni nastolit trvající idoly a ideály jako strážce konečné identity. Integrace, ke které nyní dochází ve formě identity já, je - jak jsme zdůraznili - více než jen pouhý součet identifikací v dětství. S narůstající zkušeností je tak já schopno integrovat všechny identifikace s proměnami libida, se schopnostmi vyvinutými z nadání a s příležitostmi, které jim nabízejí sociální role. Pocit identity já je tedy vzrůstajícím přesvědčením, že vnitřní totožnost a souvislost, jež byly připraveny v minulosti, jsou nyní psychologie strana 136 z 143


porovnávány s totožností a souvislostí vlastního významu pro druhé, jak je to patrné ve zřejmém příslibu životní dráhy. Nebezpečím tohoto stadia je konfúze rolí. Tam, kde ke založena na silných předchozích pochybnostech, které se týkají vlastní sexuální identity, nejsou delikventní i jasné psychotické epizody ojedinělé. Jsou-li tyto případy správně diagnostikovány a léčeny, nemají takový fatální význam, jaký mívají v jiném věku. Ve většině případů však rovnováhu jednotlivých mladých lidí narušuje neschopnost najít trvalou identitu v povolání. Aby udrželi svou celistvost, identifikují se na čas velmi silně s hrdiny skupin a davů, a to až do té míry, že úplně ztrácejí svou vlastní totožnost. Tato okolnost navozuje stadium zamilovanosti, jež není úplně, ba ani primárně sexuální záležitostí, leda tam, kde to vyžadují mravy. Adolescentní láska je do značné míry pokusem dospět k definici vlastní totožnosti projekcí roztříštěného obrazu vlastního já na druhé a dále tím, že vidí tento obraz takto odražen a postupně ujasňován. Proto je také velká část mladistvé lásky konverzací. Mladí lidé dovedou být plni předsudků a krutosti vůči všem, kdo se od nich liší barvou kůže nebo kulturním pozadím, svými zálibami a nadáním a často i pouhými drobnostmi v oblečení a gestech, jaké jsou čas od času voleny za znaky těch, kdo přináležejí ke skupině, nebo těch, kdo stojí mimo ni. Je třeba, abychom rozuměli takové nesnášenlivosti jako obraně vůči pocitu konfúze identity (což neznamená, že ji máme promíjet nebo na ní brát účast). Adolescenti si totiž nejen navzájem pomáhají přenést se čas od času přes mnohá znepokojení tím, že vytvářejí skupinky, a tím, že sami sebe, své ideály a své nepřátele podřizují stereotypům, ale také perverzně zakouší schopnost dodržovat navzájem věrnost. Pohotovost k takovému prověřování také vysvětluje přitažlivost, kterou mají jednoduché a kruté totalitní doktríny na mysl mládeže takových zemí a tříd, které ztratily nebo ztrácejí svou skupinovou identitu (feudální, agrární, kmenovou, národní) a které čelí ve světovém měřítku industrializaci, emancipaci a širší komunikaci. Adolescentní mysl je v podstatě myslí moratoria, psychosociálního stadia mezi dětstvím a dospělostí, mezi morálkou, kterou si osvojilo dítě a etikou, kterou si má vytvořit dospělý. Je to ideologická mysl - a je to také vskutku ideologická perspektiva společnosti, která nejjasněji mluví k adolescentovi, jenž dychtí po ujištění od svých vrstevníků a jenž je připraven najít potvrzení v rituálech, vyznáních a programech, které současně určují, co je zlé, nebezpečné a nepřátelské. Pátrajíc po sociálních hodnotách, které řídí identitu, setkává se člověk s problémy ideologie a aristokracie, v jejich nejširším možném smyslu, jenž znamená, že uvnitř vymezeného světového obrazu a předurčeného běhu dějin nejlepší lidé se dostávají k vládě a vláda rozvíjí to nejlepší v lidech. Aby se mladí neztratili v cynismu a v apatii, musejí být schopni přesvědčit sebe sama, že ti, kdo jsou úspěšní v očekávaném dospělém světě, berou proto na svá ramena závazek, aby byli těmi nejlepšími. 6. INTIMNOST PROTI IZOLACI Síla získaná v kterémkoliv stadiu je podrobena zatěžkávací zkoušce vzhledem k tomu, že je třeba tuto sílu překročit, takže se jedinec může v následujícím stadiu odvážit toho, co bylo nejkřehčí a nejvzácnější v předchozím období. Tak mladý dospělý člověk, jehož osobnost se vynořuje z úsilí o vlastní totožnost a v tvrdošíjném lpění na ní, touží a je ochoten nechat splynout tuto vlastní identitu s identitou ostatních. Je připraven pro intimnost, tj. pro schopnost odevzdat se konkrétním citovým vztahům partnerství a vyvinout etickou sílu vytrvat v takových odevzdáních, i když mohou vyžadovat významné oběti a kompromisy. Tělo a já musejí nyní ovládnout orgánové způsoby a nukleární konflikty, aby byly s to čelit strachu ze ztráty já v situacích, které vyžadují opustit soustředění na sebe sama: v solidaritě úzkých citových vztahů, v orgasmu a v sexuální jednotě, v těsných přátelstvích i ve fyzickém souboji, ve zkušenostech inspirace, navozené učiteli, a ve zkušenostech intuice z ústupků vlastního já. Vyhnout se takovým zkušenostem pro strach ze ztráty vlastního já může vést k hlubokému pocitu izolace a potom k pohroužení do vlastního nitra. psychologie strana 137 z 143


Protějšek intimnosti je sklon k distancování: to je pohotovost k izolaci, a je-li nutno, ke zničení těch sil a lidí, jejichž podstata se zdá nebezpečná naší vlastní a jejichž teritorium - jak se zdá - neprávem zasahuje do prostoru našich vlastních intimních vztahů. Předsudky takto vyvinuté (a používané i využívané v politice a ve válce) jsou zralejším výsledkem dřívějších slepých odmítání, jež v období zápasu o identitu ostře a krutě rozlišují mezi známým a cizím. Nebezpečí tohoto stadia je v tom, že intimní, soutěživé a soupeřivé vztahy jsou prožívány s týmiž lidmi i proti nim. Avšak jak se oblasti dospělé povinnosti vymezují a jak se soutěživá setkání i sexuální objetí diferencují, podřizují se eventuálně postupně onomu etickému smyslu,, který je znakem dospělosti. Přesně řečeno, teprve nyní se může pravá pohlavnost plně vyvinout; neboť velká část sexuálního života, která předchází těmto intimním závazkům, jest druhem hledání identity, nebo je ovládána falickými či vaginálními snahami, které činí ze sexuálního života druh pohlavního zápasu. Na druhé straně bývá pohlavnost až příliš často popisována jako trvalý stav vzájemné sexuální rozkoše. Je tu tedy na místě doplnit, co rozumíme pod pojmem pohlavnosti. Pro základní orientaci v této otázce bych rád ocitoval, co mi připadá jako Freudův nejkratší výrok. Často se tvrdilo - a jak se zdá, špatné zvyky při konverzaci udržují toto tvrzení - že psychoanalýza jako léčba se snaží přesvědčit pacienta, že před Bohem a lidmi má jen jediný závazek: mít dobré orgasmy s vhodným objektem, a to pravidelně. To ovšem není pravda. Freuda se jednou ptali, co by podle jeho mínění měla být normální zdravá osoba schopna dobře dělat. Tazatel pravděpodobně očekával složitou odpověď. Ale Freud po způsobu stručného vyjadřování ve svém stáří prý řekl: lieben und arbeiten (milovat a pracovat). Stojí za to zamyslit se nad touto jednoduchou formulací; stává se hlubší, když o ní přemýšlíte. Neboť když Freud řekl láska, myslel také pohlavní láska; když řekl láska a práce, myslil obecnou pracovní výkonnost, která by nepohlcovala jedince do té míry, že by ztratil své právo a schopnost býti pohlavní a milující bytostí. Tak tomu můžeme rozumět, ale nemůžeme nijak zlepšit profesorovu formulaci. Pohlavnost tedy záleží v nerušené schopnosti vyvíjet orgastickou potenci zbavenou všech pregenitálních překážek natolik, že pohlavní libido (nikoliv pouze sexuální produkty uvolňované v Kinseyho vybití) je vyjádřené v heterosexuální vzájemnosti s plnou senzitivitou jak penisu, tak vaginy a s křečovitým uvolněním napětí celého těla. To je dosti konkrétní způsob, jak povědět něco o procesu, kterému ve skutečnosti nerozumíme. Abychom to vyjádřili spíše situačně: celkový fakt, že v průběhu bouře orgasmu nalézáme vrcholný zážitek vzájemného přizpůsobení dvou bytostí, ulamuje určitým způsobem ostří nepřátelství a možných hněvů, které jsou způsobeny protikladností muže a ženy, fakta a fantazie, lásky a nenávisti. Uspokojivé sexuální vztahy činí pak pohlaví méně obsesivním, překompenzování méně nezbytným, sadistické kontroly nadbytečnými. Protože se psychoanalýza většinou zabývala otázkami léčby, selhávala často ve snaze formulovat otázku pohlavnosti způsobem, který by byl významným pro společenské procesy probíhající ve všech třídách, národech a na všech kulturních úrovních. Takové vzájemnosti v orgasmu, jak ji má psychoanalýza na mysli, se zřejmě snadno dosáhne v třídách a kulturách, které z něj dělají instituci volného času. Ve společnostech se značně složitou organizací překážejí této vzájemnosti tak mnohé faktory zdraví, tradice, příležitosti a temperamentu, že vlastní definice sexuálního zdraví by byla spíše takováto: lidská bytost má být potenciálně schopna dosáhnout vzájemnosti pohlavního orgasmu, ale má být také tak založena, aby snesla určité množství frustrace v tomto směru bez nepřiměřené regrese, kdykoliv to emocionální preference nebo ohledy na povinnost a loajalitu vyžadují. Pravda, psychoanalýza zašla někdy příliš daleko ve svém důrazu na pohlavnost jako na univerzální lék pro společnost, a poskytla tak nové pokušení a novou příležitost pro mnohé, kdo si přejí vykládat takto její učení. Neuváděla ovšem vždy všecky cíle, které by v psychologie strana 138 z 143


pohlavnosti ve skutečnosti měly a musely být obsaženy. Aby měla trvalý sociální význam, musí utopie pohlavnosti v sobě zahrnovat: Je zřejmé, že takovýto utopický cíl v širokém měřítku nemůže být individuálním, ba ani terapeutickým úkolem. V žádném případě to není ani pouze sexuální záležitost. Je nezbytnou součástí kulturního stylu, sexuálního výběru, spolupráce i soutěživosti. Nebezpečím tohoto stadia je izolace, tj. sklon vyhýbat se všem stykům, které nutí k intimnosti. V psychopatologii může tato porucha vést k těžkým charakterovým problémům. Na druhé straně existují partnerské vztahy, které sahají až k izolaci ve dvou (isolation á deux) a jež proto zbavují oba partnery nezbytnosti čelit kritickému vývoji - vývoji generativity (plodivosti, tvořivosti). 7. GENERATIVITA PROTI STAGNACI Termín generativita zahrnuje evoluční vývoj, který z člověka učinil vyučujícího a vychovávajícího, stejně jako učícího se živočicha. Módní důraz na dramatizování závislosti dětí na dospělých nám často zastírá závislost starší generace na mladší. Dospělý člověk potřebuje, aby ho někdo potřeboval, a zralost potřebuje vedení a povzbuzování od toho, co bylo zplozeno a oč musí být pečováno. Gererativita je tedy v prvé řadě zájem o plození a vedení příští generace, ačkoliv jsou jedinci, kteří pro neštěstí nebo proto, že mají speciální a opravdové nadání v jiných směrech, nevyužijí tohoto pudu pro své vlastní potomstvo. A vskutku pojem generativity zřejmě zahrnuje taková běžnější synonyma jako produktivita nebo tvořivost, která jej však nemohou plně nahradit. Psychoanalýze trvalo nějakou dobu než si uvědomila, že schopnost ztratit sebe sama v setkání těl a myslí vede k postupnému rozšíření zájmů já a k investování libida do toho, co se rodí. Generativita je tedy podstatným stádiem na psychosexuální i psychosociální škále. Kde takové osobní obohacení úplně selže, dochází k regresi na obsesivní potřebu pseudointimnosti, často s pronikavým pocitem stagnace a osobního ochuzení. Jedinci se pak často začínají zabývat sami sebou, jako by byl každý z nich svým vlastním jedináčkem, nebo jedináčkem jeden druhého. A tam, kde jsou pro to podmínky příznivé, stává se časný fyzický, nebo psychologický individualismus prostředkem vedoucím k soustředění na sebe. Pouhý fakt, že člověk má nebo dokonce chce mít děti však nezakládá generativitu. Ve skutečnosti je, jak se zdá, schopnost dospět do tohoto stadia u některých mladých rodičů opožděna. Důvody můžeme najít v zážitcích časného dětství: v nadměrné sebelásce, která má základ v osobnosti vytvořené příliš pracně vlastním úsilím; a konečně (a zde se vracíme zase k začátkům) v nedostatku určité víry, určité důvěry v druh, která povede k tomu, že se dítě bude jevit žádoucí zárukou společnosti. Pokud jde o instituce, které zabezpečují a posilují generativitu, můžeme pouze říci, že všechny kodifikují etiku generativního sledu. I tam, kde filozofická a duchovní tradice nabádá vzdát se práva plodit nebo produkovat, snaží se člověk odvracející se v různých klášterních hnutích k posledním zájmům upravit svůj vztah k péči o tvory tohoto světa a k lásce, která ji zřejmě přesahuje. 8. INTEGRITA JÁ PROTI ZOUFALSTVÍ Jen ten, kdo tak či onak vzal na sebe péči o věci a lidi a kdo se přizpůsobil triumfům i zklamáním, která provázejí život, jen zploditel ostatních bytostí nebo tvůrce nových věcí a idejí může vydávat pomalu zrající plody těchto sedmi stadií. Neznám lepšího slova pro tento stav než integrita já - celistvost já (ego itegrity). Protože postrádáme jasné definice tohoto stavu mysli, poukáži na několik jeho složek. Je to důvěra já, která narůstá z jeho sklonu pro pořádek a hledání významu. Je to postnarcistická láska lidského já (ego) - nikoliv pouze sebe (self), které znamená zkušenost odkrývající určitý světový řád a duchovní smysl, ať už se za to platí sebevíc. Je to přijetí vlastního jedinečného životního běhu jako něčeho, co muselo být a co nezbytně nemohlo být jinak. To tedy znamená novou, jinou lásku k vlastním rodičům. Je to sounáležitost s řádem vzdálených dob a různých směrů, jak je vyjádřen v prostých psychologie strana 139 z 143


výtvorech a rčeních oněch dob a směrů. A ten, kdo dosáhl této osobní integrity, je připraven bránit hodnotu vlastního životního stylu proti všem fyzickým a hospodářským hrozbám, ačkoliv si je vědom relativity všech různých životních stylů, které dávají význam lidskému snažení. Ví totiž, že individuální život je náhodný souběh jednoho jediného životního cyklu s jedním jediným úsekem historie; a že pro něho lidská integrita stojí či padá s oním stylem integrity, na němž on sám bere účast. Styl integrity vytvořený jeho kulturou nebo civilizací se tak stává dědictvím jeho duše, pečetí jeho morálního otcovství k sobě samému (...pero el honor / Es patrimonio del alma: Calderón). V takovém konečném vyrovnání ztrácí smrt svůj osten. Nedostatek nebo ztráta této rostoucí integrace já se ohlašuje strachem ze smrti: jedinečný životní běh není přijímán jako poslední možnost života. Zoufalství vyjadřuje pocit, že čas je nyní příliš krátký pro pokus začít znovu jiný život a vyzkoušet alternativní cestu k integritě. Znechucení zakrývá zoufalství, i když často jen ve formě tisíců malých znechucení, která nestačí dohromady na jednu velkou výčitku: mille petits déguts de soi, dont le total ne fait pas un remords, mais un gene obscure (Rostand). Každý jedinec, má-li se stát zralým dospělým člověkem, musí rozvinout v sobě v dostatečné míře všecky známé vlastnosti já (ego), takže moudrý Indián, pravý gentleman i zralý venkovan sdílejí a navzájem v sobě rozpoznávají konečné stadium integrity. Ale každý kulturní celek, který, má-li vyvinout svůj zvláštní styl integrity podmíněný jeho historickým postavením, užívá zvláštní kombinace těchto konfliktů spolu se specifickými způsoby podnícení i potlačení infantilní sexuality. Infantilní konflikty se stávají tvořivými pouze tehdy, dostává-li se jim pevné podpory kulturních institucí a zvláštních vedoucích tříd, které je reprezentují. Aby dosáhl a zakusil integritu, musí jedinec vědět, jak být následovníkem těch, kdož jsou nositeli vzorů v náboženství a v politice, v hospodářském pořádku a ve výrobě, v aristokratickém způsobu života a v umění i ve vědě. Integrita já tedy zahrnuje emoční integraci, jež dovoluje účast následováním, stejně tak jako přijímání odpovědnosti vůdcovství. Websterův slovník nám pomáhá doplnit tento přehled kruhovým způsobem. Důvěra (první z našich hodnot já) je tu definována jako zajištěné spolehnutí na integritu druhého, poslední z našich hodnot. Mám podezření, že Webster měl na mysli spíše obchod než děti, úvěr než víru. Ale formulace zůstává v platnosti. A je zřejmě možno parafrázovat dále vztah dospělé integrity a infantilní důvěry, když řekneme, že zdravé děti se nebudou bát života, jestliže jejich předkové budou mít dost integrity, aby se nebáli smrti

BANDURA´S SOCIAL LEARNING THEORY: Crain : pp.175 - 185 (výběr) základní koncept: Ve Skinnerově pojetí je učení nahlíženo jako proces, ve kterém organismus musí jednat, aby se učil. bandura ale argumentuje, že v sociálních situacích se lidé často naučí daleko rychleji něčemu novému prostým pozorováním chování druhých. Síla učení pozorováním je často dokumentována v rámci antropologických zpráv. V jedné Guatemalské subkultuře se dívky učí tkát pouze prostřednictvím pozorování. učitelé demonstrují provozní činnost textilních strojů, zatímco dívky se pouze dívají. Poté, když se dívky cítí připraveny, nastupují na činnost, kterou vykonávají už na první pokus velmi zručně. V termínech bandurovy teorie se jedná o non-trial learning (učení bez zkoušení si); díky nabyly nového chování v jednom celku. Pokud je nové chování nabýváno pouze skrze pozorování, učení se jeví býti kognitivním. Pokud Guatemalské dívky sledovaly jejich učitele a dokázaly je napodobit perfektně bez jakékoli praxe, musely se opírat o nějakou vnitřní reprezentaci chování která napomáhala psychologie strana 140 z 143


(doprovázela) jejich vlastní aktivitu. Proto Bandura, narozdíl od Skinnera,předpokládá, že teorie učení musí zahrnovat vnitřní kognitivní proměnné. Pozorování nás zároveň učí pravděpodobné důsledky nového chování; povšimneme si co se stane, když ostatní dané chování zkusí. Bandura nazývá tento proces vicarious reinforcement (zprostředkované posilování). To je též kognitivním procesem; formulujeme očekávání, předpoklady o výsledcích našeho chování, aniž bychom podnikli jakoukoli přímou akci. Učíme se z různých modelů - nikoli pouze z modelů (vzorů) života (žitého modelu), ale také vzorů symbolických, jako jsou ty, které můžeme sledovat v TV, nebo o kterých čteme v knihách. Jiným ze symbolického modelování jsou verbální instrukce, jako když nám instruktor popisuje např. aktivity pro řízení auta. 4 komponenty observačního učení: I. Procesy pozornosti. dříve než začneme model napodobovat, musíme na něj zaměřit naši pozornost. Modely (vzory) často připoutají naši pozornost, protože jsou výrazné, nebo protože jsou spojeny s prestiží, mocí a jinými podmanivými kvalitami. II. Procesy uchování : Protože často napodobujeme modely až nějaký čas po tom, co jsme je měli možnost pozorovat, musíme disponovat nějakou schopností zapamatování si aktivity v symbolické formě. Bandura nahlížel na symbolické procesy v rámci stimulus contiguity (podnět blízkosti, souvislosti), asociací mezi stimuly, které nastaly (vyskytly) společně. Např. sledujeme muže, který používá nové náčiní, vrtačku. Ukáže nám, jak zastrčit vrták, jak ji zapojit atd. Později, samotný pohled na vrtačku jako takovou se nám spojí s množstvím obrazů, které jsou nám rádcem (šablonou) naší aktivity. Ačkoli jsou v předchozím případě všechny stimuly visuální, můžeme vytvořit asociace i skrze verbální kód. Pokud sledujeme řidiče jak jede po nové silnici, můžeme si spojit tuto cestu se slovy (např. Silnice 1, Exit 12...). Později, pokud se rozhodneme jet po cestě sami, verbální kódy nám mohou pomoci. Menší děti, do 5 let, ještě nejsou navyklé myslet ve slovech a proto se musí spoléhat více na visuální stimuly. To omezuje jejich schopnost napodobovat. Lze zlepšit jejich schopnost napodobování skrze příkaz aby dítě popisovalo model chování zatímco ho sleduje, čímž se podporuje schopnost používat jazykový kód III. Procesy motorické reprodukce : Opakovat chování přesně, musí mít člověk k dispozici určité pohybové (motorické) schopnosti. Chlapec může např. sledovat svého otce jak používá pilu, ale jeho chování nemůže dost dobře přesně napodobit (zopakovat), protože nemá dostatečnou fyzickou sílu. Z pozorování samotného si vzal vzor nového chování, ale nikoli už novou fyzickou schopnost. IV. Procesy posilování a motivace : Bandura rozlišuje mezi acquisition (nabýváním) a performance (prováděním) nové reakce. Člověk může pozorovat model (vzor) a tím získat nové znalosti, ale to ještě neznamená, že musí nějak reagovat. Chlapec může zaslechnou souseda, jak používá sprostá slova, může se pár slov naučit, ale nemusí je reprodukovat Jednání (reakce) jsou ovlivňovány skrze posilování a motivaci různorodě; můžeme napodobovat jiné, pokud budeme chtít získat cenu. Částečně je to naše minulost přímého podmiňování na kterém záleží. Pokud chlapec z příkladu uvedeného výše, bude sám pro sebe pociťovat respekt a obdiv ze spílání, pravděpodobně bude napodobovat svého souseda. Pokud ale byl za spílání trestán, pravděpodobně se bude zdráhat souseda napodobovat. Reakce jsou také ovlivňovány skrze zprostředkované posilování. Pokud chlapec viděl jak byla jeho soused obdivován za spílání, pravděpodobně ho bude napodobovat. Pokud ale viděl, že byl soused za spílání trestán, zřejmě se spílání sám zdrží. Reakce jsou, konečně, také ovlivňovány self-reinforcements (sebe-posilováním), zhodnocení, která činíme nad svým vlastním chováním



Studie socializace: Agresivita: Bandura věřil, že socializace agresivity, stejně tak jako ostatního chování, je zčásti záležitostí operant conditioning (operantního podmiňování24). rodiče a jiní činitelé socializace odměňují děti za to, že vyjadřují svoji agresivitu v mezích společenské únosnosti a trestají je za opak. Ale dospělí (socializační činitelé) zároveň učí děti skrze vlastní chování, a to z větší části. Dítě, které pozoruje agresivní model se pak bude podle něj chovat. V jedné ze svých studií nechal děti (věk 4 roky) samotné sledovat film, ve kterém se vyskytovaly násilné scény. Každé dítě bylo vystaveno jednomu ze tří podmiňování, což znamená, že vidělo stejný film, ale s jiným koncem (tři různé konce) V rámci aggression-rewarded condition (model, který posiloval agresivní chování), bylo agresivní chování odměněno na konci filmu. Aktér dostal sladké odměny, pitíčko a byl nazván šampiónem. Aggresion-punish condition (model trestu za agresivní chování) film končil, tím, že bylo aktérovi vynadáno a byl vykázán z místnosti. A konečně v rámci no-consequences condition (žádná specifická reakce) nebylo na agresivní chování nijak reagováno, ani trestem ani odměnou. Ihned po ukončení filmu bylo každé dítě přeneseno do místnosti, kde byla panenka Bobo (ta z filmu) a další hračky. Experimentátoři pozorovali skrze jednosměrné zrcadlo, jak se jednotlivé děti budou chovat. Výsledky naznačují, že ti, kteří viděli model, kde bylo agresivní chování trestáno se chovali agresivně daleko méně než ty děti z ostatních dvou skupin. Mezi těmi, kteří viděli film, kde bylo násilí odměněno a těmi, kteří viděli film bez reakcí nabyl zaznamenán rozdíl, co do agresivního chováni. Experiment měl také druhou část. Experimentátor přišel do místnosti a řekl každému dítěti, že dostane pitíčko a pěkný obrázek za jakoukoli další reakci, kterou reprodukují. Tento popud kompletně eliminoval rozdíly v rámci těchto tří skupin. Nyní všechny děti - zahrnujíce ty, které viděli trestající model - ho napodobovaly ve stejném rozsahu. Tento zprostředkovaný trest pouze zablokoval danou projevení nové reakce, nikoli její získávání. Role pohlaví Během socializace se děti učí chovat se přiměřeně svému pohlaví. Společnost tlačí chlapce aby přejali maskulinní role a dívky aby přejaly role feminní. Je, samozřejmě, také pravděpodobné, že tyto vlastnosti dělené dle pohlaví jsou geneticky podmíněny. Teorie Sociálního učení a její zastánci to nepopírají, nevyvracejí. Děti se, opět, učí především pozorování jak se které pohlaví chová; nicméně často napodobují pouze chování, které je vhodné pro pohlaví, jako mají oni/ony, protože je to něco, co je posilováno. Margaret Mead upozorňovala na to, jak jsou eskymáčtí chlapci povzbuzováni v lovu a stavění iglú, kdežto dívky nikoli. Self-Regulation (Sebe-regulace): Tím jak se lidé stávají socializovanými (tedy tak jak stárnou) jsou stále méně závislí na vnějších odměnách a trestech a stále více regulují své chování sami. Ustanovují si vlastní vnitřní standarty a podle nich hodnotí a odměňují či trestají sami sebe Bandura se velmi zajímal o to, jak lidé zhodnocují (evaluují) své vlastní aktivity jak se snaží o úspěch. Někteří lidé si dávají opravdu vysoké cíle a odměňují se, až jich dosáhnou, ne dříve. Jiní se odměňují za daleko méně perfektní práci. Bandura se domníval, že je to dáno tím, jak byli tito lidé v mládí přímo ovlivňování trestem a pochvalou, resp. za jaké výkony byli odměňováni. Tento standard, kdy se odměnit a kdy nikoli si pak přenášejí i do dospělosti. 24

způsob učení, ve kterém pravděpodobnost, že se určité chování bude opakovat je podmíněna reakcí na ono chování



Bandura také tvrdí, že děti mají tendenci přijímat sebe-evaluující standardy spíše od svých vrstevníků než od rodičů - což jsou často standardy nižší. Rodiče ale mohou ovlivňovat tento proces např. tím, že seznámí dítě s vrstevníky, kteří mají standard vyšší, nebo je budou seznamovat (např. formou čtení příběhů) o lidech, kteří byli oceněni za kvalitní a náročnou práci Self-Efficacy Pokud regulujeme vlastní chování, využíváme introspekce a schopnosti pozorovat sebe sama. Hodnotíme výsledky našich aktivit v rámci našich standardů a cílů. Jiným způsobem je naše reflektování nějakých obecných schopností, kterými disponujeme (a v jaké míře) : Jsem dobrý v algebře. Nejsem zrovna nejlepší plavec. Bandura označoval tyto obecné soudy jako selfefficacy appraisals (self-efficacy hodnocení). Bandura se domníval, že naše self-efficacy appraisals se projevuje posilujíce na naši motivaci a mají následující 4 zdroje informací: 1. nejúčinnějším zdrojem k ovlivnění self-efficacy appraisals jsou aktuální činy. Pokud dosahujeme dobrých výsledků, pak naše vědomí efficacy roste 2. self-efficacy appraisals jsou také ovlivňovány zprostředkovanými zkušenostmi. Pokud vidíme druhé jak uspějí ve svých úkolem, nabudeme dojmu, že to zvládneme také 3. Další proměnou jsou verbal persuasion (slovní domlouvání, přesvědčování) - pep talks (vzpruhy). Pokud nám bude někdo tvrdit, že daný úkol zvládneme, zřejmě jej splníme lépe. Konečně, soudíme naši schopnost částečně na základě physiological cues (fyziologické tušení). Např. můžeme interpretovat tnezi či neklid, že daný cíl je pro nás příliš těžký.


POMOCNÝ STUDIJNÍ MATERIÁL K BAKALÁŘSKÝM ZKOUŠKÁM; ZÁŘÍ 2007 Z PŘEDMĚTŮ: PSYCHOLOGIE

Recommend Documents