POMOC OBĚTEM TRESTNÝCH ČINŮ

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Natálie Bechtinová

POMOC OBĚTEM TRESTNÝCH ČINŮ Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. Katedra trestního práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): leden 2015

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne ……. Natálie Bechtinová

PODĚKOVÁNÍ

Tímto velice děkuji vedoucímu své diplomové práce, panu prof. JUDr. Jiřímu Jelínkovi, CSc., za odborné vedení a cenné připomínky, které mi poskytl při zpracování diplomové práce.

Obsah 1. Úvod .........................................................................................................................3 2. Viktimologie a její základní pojmy ............................................................................5 2.1. Pojem oběť (a poškozený) ...................................................................................6 2.2. Typologie obětí ...................................................................................................8 2.3. Viktimnost ..........................................................................................................9 2.4. Viktimizace .......................................................................................................10 2.4.1. Primární viktimizace ...................................................................................10 2.4.2. Sekundární viktimizace ...............................................................................11 2.4.3. Terciární viktimizace...................................................................................12 2.5. Reviktimizace....................................................................................................12 2.6. Viktimologický výzkum ....................................................................................13 3. Pomoc obětem kriminality.......................................................................................16 3.1. Laická pomoc....................................................................................................16 3.2. Psychologická pomoc........................................................................................18 3.3. Sociální a právní pomoc ....................................................................................19 4. Právní úprava pomoci obětem trestných činů ...........................................................21 4.1. Mezinárodněprávní dokumenty OSN.................................................................21 4.2. Dokumenty Rady Evropy a EU .........................................................................22 4.3. Legislativní vývoj v České republice .................................................................24 4.4. Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti...25 4.5. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů .................................................26 4.5.1. Základní pojmy, zásady a problematika v zákoně upravená .........................26 4.5.2 Legislativní proces .......................................................................................29 5. Práva obětí trestných činů........................................................................................31 5.1. Právo na poskytnutí odborné pomoci.................................................................31 5.2. Právo na informace............................................................................................33 5.3. Právo na ochranu před hrozícím nebezpečím .....................................................34 5.4. Právo na ochranu soukromí ...............................................................................37 5.5. Právo na ochranu před druhotnou újmou ...........................................................38 5.6. Právo na peněžitou pomoc.................................................................................39 6. Subjekty poskytující pomoc.....................................................................................41 6.1. Bílý kruh bezpečí, o.s. .......................................................................................42 6.2. Probační a mediační služba ČR .........................................................................45

1

6.2.1. Mediace ......................................................................................................45 6.2.2. Pomoc obětem trestných činů ......................................................................49 6.3. Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem..................................................49 6.3.1. Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů...................................50 7. Pomoc obětem trestných činů na Slovensku.............................................................52 7.1. Slovenská právní úprava....................................................................................52 7.2. Subjekty poskytující pomoc obětem ..................................................................53 7.3. Probační a mediační činnost ..............................................................................54 8. Závěr .......................................................................................................................56 8.1. Co přinesl zákon o obětech v praxi? ..................................................................56 8.2. Očekávané změny v ochraně obětí trestných činů ..............................................57 Seznam použité literatury a pramenů ...........................................................................59 Odborné publikace ...................................................................................................59 Časopisecké články ..................................................................................................60 Internetové zdroje ....................................................................................................60 Právní předpisy ........................................................................................................62 Resumé .......................................................................................................................64 English abstract ...........................................................................................................66 Klíčová slova – key words...........................................................................................68

2

1. Úvod Problematika obětí trestných činů a možností pomoci se postupem času stále více dostává do centra zájmu jak zákonodárců, tak společnosti obecně. Veškerá pozornost se již neobrací pouze na osobu pachatele a na jeho potrestání, oběť již není pouhým nositelem důkazů nebo jednou z procesních stran. Po celém světě v posledních letech sílí trend posilování práv obětí a s tím také souvisí rostoucí význam vědy, která se oběťmi zabývá, viktimologie. Však také viktimologické poznatky hrají v oblasti pomoci obětem významnou roli. Bohužel velká část populace se za svůj život stane obětí trestného činu, nebo alespoň někoho takového zná ze svého nejbližšího okolí. Stále rostoucí kriminalita vyžaduje také větší aktivitu na druhé straně, v oblasti pomoci obětem. Naštěstí tato aktivita je stále silnější, ať už se jedná o přijímání nové, účinnější legislativy, mezinárodních dokumentů nebo vznik organizací na pomoc obětem. Obětem se dostává stále větších práv a možností a doufám, že situace se bude i nadále jen zlepšovat, protože s takovým zásahem do života (a to nejen přímé oběti, ale i jejího okolí), jaký může trestný čin způsobit, se mnohdy velmi těžko vyrovnává. Je jen dobře, že roste povědomí společnosti o možnostech, které oběti mají, i když v této oblasti je stále velký potenciál pro zlepšení, zejména co se týče např. úbytku latentní kriminality. Téma práce jsem si zvolila jednak proto, že sama jsem se s drobným trestným činem setkala, a i tato zdánlivě banální situace byla pro mě velmi stresující a v prvních chvílích jsem nevěděla, jak reagovat a jak postupovat. Neumím si představit, jak bych se sama vyrovnávala s mnohem závažnějším nebo násilným trestným činem. Dalším důvodem je také to, že já i mé nejbližší okolí máme poměrně blízko k občanskému sdružení Bílý kruh bezpečí, jednomu z největších a nejčinnějších subjektů poskytujících v České republice pomoc a poradenství obětem trestných činů. Na různých akcích a přednáškách Bílým kruhem bezpečí pořádaných jsem se osobně setkala jak s lidmi, kteří pomoc potřebují, tak s těmi, kteří ji poskytují, a tato setkání ve mně zanechala hluboký dojem. Ve své práci bych tedy chtěla přiblížit jak obor viktimologie, jeho základní pojmy (zejména pojem oběti a viktimizace), ale také obecně formulované možnosti pomoci obětem trestných činů. Tato problematika tvoří první dvě kapitoly práce. Dále se zabývám právní úpravou, mezinárodní, evropskou a především českou, s důrazem na 3

zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Tento zákon přinesl do české právní úpravy nejen široký katalog práv, která v práci také podrobněji rozebírám, ale rovněž jasně stanovil terminologii a rámec spolupráce státu a subjektů poskytujících pomoc. Těmto subjektům je věnována samostatná kapitola. Závěrem se věnuji prozatím ne příliš zdařilé úpravě pomoci obětem ve Slovenské republice, kde je stále obrovský prostor pro změny (na které však bohužel často chybí finance), a také tomu, jaký je dopad zákona o obětech trestných činů, jak se situace změnila po zhruba roce a půl jeho účinnosti a jaké rozšíření pomoci obětem se plánuje do budoucna. Doufám, že se mi v práci podaří problematiku pomoci obětem trestných činů co nejlépe nastínit a přinést informace ze všech k tématu relevantních oblastí.

4

2. Viktimologie a její základní pojmy V porovnání s pachatelem trestného činu byla oběť poměrně dlouhou dobu na okraji zájmu. Na trestný čin se nahlíželo především z pohledu právního, tedy jako na porušení trestněprávních předpisů, jako na „útok proti státu“, a stěžejním bylo vyšetření trestné činnosti, případně potrestání viníků. Skutečnost, že trestným činem byla především zasažena konkrétní lidská bytost, se však začíná dostávat stále více do popředí zájmu, ať už veřejnosti, zákonodárců nebo orgánů činných v trestním řízení. Moderní kriminologie se problematice obětí věnuje již velice intenzivně, zabývá se jimi obor viktimologie1, kterou lze označit jako vědu o obětech. Viktimologie je poměrně mladá vědní disciplína, i když první zmínky o ní lze nalézt již u zakladatelů kriminologie Cesara Lombrosa či Raffaela Garofala2. Počátky viktimologie (jako relativně samostatné nauky) spadají do 50. let minulého století. Za zakladatele jsou považováni německý forenzní psycholog Hans von Hentig, který samostatnou viktimologii poprvé rozvinul ve svých výzkumech a studiích3, a rumunský právník Benjamin Mendelsohn, který v roce 1947 vystoupil na konferenci Rumunské společnosti pro psychiatrii s přednáškou, ve které termín „viktimologie“ použil4. V odborné literatuře je však použití termínu poprvé doloženo v roce 1949 v práci amerického psychiatra Frederica Werthama5. Důvodem vzniku samostatné vědní disciplíny byla potřeba věnovat pozornost kromě pachatele také druhé straně spáchaného trestného činu, tedy oběti, protože jen tak lze trestný čin poznat a pochopit jako celek. V počátcích se viktimologie věnovala spíše roli oběti při spáchání trestného činu než jejím právům a potřebám. Nyní už tomu však tak není a teoretické poznatky moderní viktimologie se využívají také ku prospěchu obětí, ke zvýšení jejich ochrany, zlepšení postavení v trestním řízení, lepším možnostem pomoci nebo pro prevenci. Jak již bylo řečeno, viktimologie je věda o obětech a lze vymezit několik skupin jevů, které tvoří předmět jejího zkoumání. Jsou to zejména: 1. osoba oběti, 2. vztahy mezi obětí a pachatelem, 1

Název pochází z latinského victima – oběť a řeckého logos – věda. Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 88. 3 Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 157. 4 Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 88. 5 Wertham, F. The Show of Violence. New York: Vintage, 1949. 2

5

3. proces viktimizace a role oběti v něm, 4. role oběti v procesu odhalování a vyšetřování, 5. pomoc oběti a způsoby jejího odškodnění, 6. ochrana občanů před viktimizací6. Základní pojmy, se kterými viktimologie pracuje a kterým bych se na následujících řádcích chtěla podrobněji věnovat, jsou oběť (a v té souvislosti zmíním i pojem poškozený), viktimnost, viktimizace (primární, sekundární a terciární) a reviktimizace.

2.1. Pojem oběť (a poškozený) Jak už je z názvu viktimologie jasné, ústředním pojmem této vědy je oběť. Existují různá širší pojetí tohoto pojmu, kdy se oběťmi rozumí např. oběti válečných konfliktů, z hlediska této práce je však relevantní pouze pojetí úzké, kdy je oběť chápána jako oběť kriminality. Z tohoto pojetí vychází i definice, která byla přijata v rámci Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneužití moci na Valném shromáždění OSN (1985): „Oběti znamenají osoby, které individuálně nebo kolektivně utrpěly újmu, včetně fyzického nebo psychického poškození, emocionálního utrpení, ekonomické ztráty nebo závažného porušení jejich základních práv z důvodu konání nebo nekonání, které je porušením vnitrostátních trestních zákonů platných v členských státech, včetně těch zákonů, které ustanovují trestnost zneužití pravomoci7.“ Oběti rozlišujeme primární, tedy přímé oběti trestného činu, sekundární, které jsou v bezprostředním kontaktu s obětí primární (např. příbuzní), a případně oběti terciární, ke kterým se újma dostala jen zprostředkovaně (např. veřejnost skrze média, lidé z blízkého okolí primární oběti). V českém trestněprávním zákonodárství termín oběť trestného činu dlouho chyběl. Teprve zákonem o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti byl do právního řádu zaveden pojem oběť trestné činnosti. Oběť zde byla definována jako

6

Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie, 3. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, str. 151 – 152. 7 Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 91.

6

fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví8, případně i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu9. Další významný pokrok přinesl zákon o obětech trestných činů (v práci dále jen jako zákon o obětech). V něm je jasně vymezena a definována právní kategorie obětí trestných činů. Zákon o obětech považuje za oběť fyzickou osobu, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil10. Byla-li trestným činem způsobena smrt oběti, považuje se za oběť též její příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner nebo druh, je-li osobou blízkou. Je-li těchto osob více, považuje se za oběť každá z nich11. Okruh osob, které se považují za oběť, je tedy tímto zákonem ještě více rozšířen. Rovněž je zavedena speciální kategorie tzv. zvlášť zranitelných obětí, o kterých budu hovořit dále v kapitole 4.5.1. Oběti jsou považovány za subjekty zvláštní péče ze strany státu, který by jim měl specifickou péči nabídnout a pokusit se kompenzovat újmu vzniklou v důsledku spáchání trestného činu. Oběť ve viktimologickém smyslu slova není totožná s trestněprocesním termínem poškozený, který je užší. Mezi těmito dvěma pojmy však není vymezena přísná hranice, navzájem se často překrývají. Poškozený je tedy především pojmem procesním, používaný trestním řádem jako označení jednoho ze subjektů trestního řízení se všemi procesními právy, která mu dle trestního řádu náleží. Poškozený je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil12. Oproti poškozenému je pojem oběť užší v tom hledisku, že zahrnuje pouze fyzické osoby, naopak širší v jiném, neboť může zahrnovat i některé osoby pozůstalé, 8

§ 2 odst. 1 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění do 1. 8. 2013. 9 § 2 odst. 2 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, ve znění do 1. 8. 2013. 10 § 2 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 11 § 2 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 12 § 43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

7

pokud „přímá oběť“ v důsledku trestného činu zemřela. Oběť může mít (a zpravidla také má) v trestním řízení postavení poškozeného.

2.2. Typologie obětí V kriminologické literatuře je vypracováno několik typových skupin obětí. Kritérii typologie bývají obvykle pohlaví, věk, vztah k pachateli a k trestnému činu13. Problémem je však příliš statický přístup, typologie nezohledňují individuální případy a vývoj kriminality. Přestože si alespoň zhruba uchovávají platnost a použitelnost, žádná nemůže pojmout a kategorizovat veškeré oběti, proto nebyla žádná z nich všeobecně přijata. Nejstarší typologií je ta dle Hanse von Hentiga, která je založena na psychologických, sociálních a biologických faktorech. Vymezuje různé skupiny obětí, především podle fenomenologického hlediska, např. nezkušené (mladí lidé), slabé (ženy), na základě pozice v zaměstnání (taxikáři, poštovní doručovatelé) či na základě příslušnosti k menšině (náboženské, rasové, sexuální). U všech těchto skupin existuje zvýšené riziko stát se obětí, tedy vyšší viktimogenní potenciál. U Mendelsohnovy typologie je určujícím kritériem míra spoluzavinění oběti. Na základě studií (zejména obětí znásilnění) na přelomu 30. a 40. let 20. století definoval Mendelsohn – podle mého názoru poměrně kontroverzních – šest skupin obětí14: 1. zcela nevinná oběť (např. dítě), 2. oběť s menším podílem viny (např. pohybující se v rizikové oblasti nebo ignorující hrozící riziko), 3. dobrovolná oběť, jejíž podíl viny je stejný jako u pachatele (často se jedná zejména o sebevrahy), 4. oběť, která je více vinna než sám pachatel (např. oběť otevřeně provokující), 5. výlučně vinná oběť (např. oběť usmrcená v sebeobraně), a 6. imaginární oběť (falešně obviňující, žádný trestný čin se nestal). O něco modernější je typologie podle interakce mezi pachatelem a obětí v době kolem spáchání trestného činu, se kterou přišel egyptský právník a viktimolog Ezzat Fattah. Jeho typologie obsahuje pět kategorií obětí15: 13 14

Dianiška, G. et al. Kriminológia, 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, str. 117. Zdroj: https://www.ncjrs.gov/App/publications/Abstract.aspx?id=48998.

8

1. nezúčastněná oběť – vůči pachateli má odpor, na vzniku trestného činu nemá podíl, 2. predisponovaná (latentní) oběť – má vysoký viktimogenní potenciál, 3. provokující oběť – cíleně provokuje pachatele nebo vyhledává situace, které mohou vést ke spáchání trestného činu, 4. zúčastněná oběť – s pachatelem interaguje a delikt umožní, ulehčí nebo je na něm jakkoliv angažována, 5. falešná oběť – role oběti je získána omylem či nedorozuměním. Novotný a Zapletal však ve své učebnici kriminologie za nejvíce smysluplné považují třídění polského právníka a kriminologa Brunona Hołysta podle kritéria viktimologické „viny“: 1. oběti, které zavinily svoji viktimizaci – individuálně, např. provokací, nebo příslušností k negativní rizikové skupině, např. prostitutka, 2. oběti, které nezavinily svoji viktimizaci – individuálně, např. občan brání někoho jiného a sám je přitom napaden, nebo příslušností k pozitivní rizikové skupině, např. policista16. Další typy obětí uváděné v kriminologické literatuře jsou např. skrytá oběť (trestný čin nikde oficiálně nenahlásí), nedbalostní oběť (nezamyká si auto, nehlídá si dostatečně věci) nebo oběť – recidivista (obětí se stává opakovaně, kvůli své naivitě nebo nebezpečným aktivitám).

2.3. Viktimnost Viktimnost je dalším viktimologicky významným pojmem. Rozumíme tím osobnostní disponovanost jedince (nebo i skupiny osob) stát se obětí trestného činu. Obětí se sice může stát kdokoliv, přesto však lze říci, že některé skupiny obyvatel mají míru viktimnosti vyšší – hovoříme o tzv. viktimogenním potenciálu. Zvýšené riziko stát se obětí trestného činu hrozí např. u určitých profesí (policisté, hlídači, řidiči taxislužby, obsluha na pumpách či prodavači), dále ho ovlivňuje věk, ať už nižší (mladší lidé kvůli větší účasti na „nočním životě“) nebo naopak vyšší (starší lidé bývají důvěřivější a

15 16

Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 100. Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie, 3. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008, str. 160.

9

nemohou se tolik bránit, častěji se stávají oběťmi podvodů a krádeží), nebo některé sociální charakteristiky (zejména příslušnost k některé minoritě). Bohužel se lze často setkat s názory, že si některé oběti o spáchání trestného činu přímo říkají a pachatele provokují. Nejčastěji se tento mýtus vyskytuje u případů sexuálního násilí (zejména na ženách), které zřejmě i z tohoto důvodu (určitý stud a strach z odsouzení společnosti) patří k deliktům s nejvyšší mírou latence17.

2.4. Viktimizace Výraz viktimizace doplňuje prvky procesu viktimogeneze – označuje proces zraňování a poškozování jedince18, během kterého se ten stává skutečnou obětí. Spácháním trestného činu, tedy útokem na oběť, tento proces začíná, ale většinou nekončí. Viktimologie zkoumá v rámci viktimizace tři problémy – chování oběti, její vztah s pachatelem a tzv. index viktimizace, což je statistický údaj vyjadřující podíl obětí na určitém počtu obyvatel. Umožňuje sledovat vývoj kriminality za určité období, v mezinárodním měřítku nebo u jednotlivých trestných činů. Viktimizace je u každé oběti vysoce individuální a má rozdílnou dynamiku, podle které ji lze dělit na jednotlivé fáze – primární, sekundární, případně i terciární. 2.4.1. Primární viktimizace Primární viktimizace souvisí bezprostředně se spáchaným trestným činem, jde zcela za pachatelem a dochází k ní vždy, když se jedinec stane obětí trestného činu19. Pachatel oběti způsobí újmu, se kterou souvisí tzv. primární rány20, kterých jsou tři typy: 1. fyzická újma – zranění všeho druhu, počínaje lehčími až po usmrcení, 2. finanční újma – zahrnuje veškerou újmu, kterou oběť pociťuje na svém majetku, spadá sem ztráta či poškození majetku, ale také ušlý zisk či náklady na léčení, 17

Zdroj: http://stopznasilneni.ecn.cz/cz/znasilneni/statistiky Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 12. 19 Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 12. 20 Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 14. 18

10

3. emocionální újma – nejvíce rozmanitá a individuální kategorie, záleží vždy na konkrétní osobnosti oběti a nelze ji objektivně definovat. Obecně ji lze charakterizovat jako ztrátu pocitu bezpečí, kolísání emotivních stavů, strach z pachatele a opakování viktimizace. Právě vyřešení emocionálních ran je při pomoci obětem úkolem nejdůležitějším a často nejobtížnějším. 2.4.2. Sekundární viktimizace Sekundární viktimizace již nesouvisí přímo se spáchaným trestným činem, ale s následnými postupy, ve kterých může docházet např. k necitlivému postupu orgánů činných v trestním řízení, propírání případu v médiích, ale i k nevhodným reakcím okolí oběti. Zatímco primární viktimizaci v podstatě nelze zabránit, sekundární viktimizaci lze minimalizovat nebo jí úplně předejít, např. vhodnou komunikací s obětí, pomocí s vyrovnáním s traumatickým zážitkem. Druhotné zraňování je druhým nejčastějším důvodem, proč oběti kriminality vyhledávají služby poraden (na prvním místě je potřeba získat informace o právech a postavení v trestním řízení)21 a nelze o něm zjistit přesná empirická data. Možná by lepší evidenci a informovanosti o sekundární viktimizaci mohlo pomoci zákonem o obětech zavedené prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její dosavadní život. Rovněž u sekundární viktimizace se můžeme setkat se sekundárními ranami, které jsou však v tomto případě zcela psychologického charakteru: 1. pocit nespravedlnosti – může být vyvolán událostmi v průběhu vyšetřování, k jeho odstranění často může pomoci včasné a dostatečné informování; 2. pocit nedůstojnosti – často se objevuje u mravnostních (sexuálních) deliktů a bývá podpořen necitlivě vedeným výslechem, 3. pocit izolace – okolí může mít tendence se obětem vyhýbat, což vede k izolaci oběti a zvýšení pocitu osamění a utvrzení v tom, že trestný čin zásadním způsobem změnil život oběti22. Zdroje sekundární viktimizace bývají různé. Může pocházet ze strany pachatele, který oběť dále zastrašuje, policejních orgánů, které jsou často první, s kým oběť o 21

Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 16. 22 Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 20.

11

trestném činu hovoří, či sociálního okolí oběti. Malý zájem o situaci či necitlivě kladené otázky mohou kromě sekundárního zraňování oběti vést také ke zvýšení latence oznamování některých trestných činů, protože předchozí negativní zkušenosti již příště oběť mohou odradit, navíc se ve společnosti spolehlivě šíří. Sekundární viktimizace ale může nastat i na základě necitlivého přístupu médií: informování o trestných činech sice může sloužit jako prevence, ale přílišné rozebírání a „pitvání“ v detailech může mít nepříznivý vliv nejen na oběť samotnou, ale i na její okolí. 2.4.3. Terciární viktimizace Posledním typem, který není příliš zažitý a někteří autoři ho ani nezmiňují, avšak pro oběť je nejnáročnější, je terciární viktimizace. Je to dlouhodobý stav, kdy se oběť ani po delší době nedokáže s trestným činem vyrovnat a vrátit se do běžného života. Projevuje se zejména po psychické stránce, kdy oběť trpí stálým pocitem strachu a ztrátou důvěry v sebe i okolí, ale může mít i fyzické projevy (třes, bolesti hlavy, srdeční potíže). Tyto projevy mají vliv na vztah oběti s její rodinou a okolím nebo na návrat do pracovního procesu a vyžadují intenzivní psychologickou péči.

2.5. Reviktimizace Posledním pojmem, který bych chtěla alespoň ve stručnosti zmínit, je reviktimizace. Jak lze z názvu dovodit, jedná se o opakovanou viktimizaci, ať už osob, míst nebo objektů. Reviktimizací osob se rozumí situace, kdy se osoba stane znovu obětí trestného činu. Průzkumy ukázaly, že tato zkušenost rozhodně není výjimkou a jedná se o poměrně časté situace. Zajímavý je výzkum ze Spojeného království, kde bylo v roce 2003 zjištěno, že 44 % všech trestných činů na sebe vážou pouhá 4 % obětí23. Příčiny reviktimizace však není jednoduché určit. Jedním z uváděných důvodů bývají charakteristické osobnostní rysy oběti, na jejichž základě je pro pachatele atraktivnější, nebo určitý strach a nejistota, kterými se oběť projevuje a kterých si pachatel povšimne. Nejjednodušším vysvětlením je pouhá shoda náhod. Zcela jistě však 23

Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 65.

12

lze dovodit, že pokud například někdo bydlí v sociálně vyloučenější oblasti s vyšší kriminalitou, je větší pravděpodobnost, že se opakovaně setká např. s krádeží nebo rvačkou.

2.6. Viktimologický výzkum Jedním z praktických výstupů zkoumání moderní viktimologie je řešení práv obětí, možnosti jejich trestněprávní ochrany, programy odškodnění a pomoci a také prevence24. Cílem je nejen rozšířit povědomí veřejnosti o situaci obětí trestných činů a možnostech pomoci, ale také aktivizovat státní orgány a instituce, aby přijaly a realizovaly opatření na pomoc těmto obětem25. K získávání a využití informací v praxi mohou pomáhat také například policejní statistiky (ty jsou však spíše opravdu jen statistikami, údaje nejsou úplné ani dostatečně informativní), ale především viktimologické výzkumy. Ty jsou zaměřeny zejména na určení typologie obětí a individuálních znaků zvýšeného rizika viktimizace a na měření rozsahu latentní kriminality. Nejčastější formou viktimologického výzkumu je výzkum kriminality prostřednictvím obětí pomocí anonymních dotazníků. V těchto případech se zkoumá skutečný rozsah kriminality, odhalování latentní a zkoumání důvodů jejího zamlčení a neohlášení. Také lze v rámci tohoto zkoumání zjistit postoj respondentů – obětí k policejní práci, jejich vnímání stavu kriminality a specifikování jejich potřeb26. Výzkumy obětí se realizují na různých úrovních. Výzkum na místní úrovni se zabývá kriminalitou pouze v určité menší oblasti, např. na úrovni jednotlivých měst či krajů. Výstupy z takového výzkumu jsou nejlépe aplikovatelné právě na tyto konkrétní oblasti a dají se z nich nejlépe vyvodit možnosti řešení či prevence na lokální úrovni. Výzkumy na národní úrovni se týkají již celého státu. První národní výzkum se zrodil v 70. letech minulého století v USA, kde se od té doby pravidelně realizuje (National Crime Victimization Survey, NCVS). V České republice nejsou takovéto národní výzkumy pravidelně a komplexně realizovány. Srovnávacím výzkumem na mezinárodní úrovni je výzkum typu International Crime Victim Survey (ICVS). Je to nejrozsáhlejší mezinárodní standardizované šetření 24

Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 106. Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 107. 26 Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 101 – 102. 25

13

sledující zkušenosti domácností s kriminalitou, prevencí a prací policie. S myšlenkou uspořádat takovýto průzkum přišla skupina evropských kriminologů koncem 80. let minulého století. Výzkum probíhá za podpory EU, britského Ministerstva vnitra, nizozemského Ministerstva spravedlnosti, ale také OSN, která jeho průběh zajišťuje v tzv. rozvojových zemích. První kolo proběhlo v roce 1989. Česká republika se zúčastnila druhého kola v roce 1992 (ještě v rámci Československa), třetího kola v letech 1996/1997 (pouze Praha a malý vzorek z venkova) a čtvrtého kola v letech 2000/200127. Prozatím posledního zpracovaného kola v letech 2004/2005 se Česká republika nezúčastnila. Celkem se do všech kol ICVS zapojilo přes 60 zemí a dotazováno bylo přes 200.000 účastníků28. Kromě ICVS se pořádají i jiné typy mezinárodních viktimologických výzkumů. Některých takových výzkumů se účastnila i Česká republika, ale jednalo se většinou o účast jednorázovou (oproti šetřením ICVS). Mezi tyto výzkumy patří např. mezinárodní výzkum zaměřený na viktimizaci kriminalitou v oblasti byznysu (The International Commercial Crimes Survey, ICCS, 1994), mezinárodní výzkum zaměřený na sledování násilí páchaného na ženách (The International Violence Against Women Survey, IVAWS, 2003) nebo evropský výzkum zkušeností minorit (v případě České republiky se jednalo o Romy) s viktimizací některými kriminálními delikty a s diskriminací ve vybraných oblastech každodenního života (The European Union Minorities and Discrimination Survey, EU-MIDIS, 2008)29. I přes svůj nesporný přínos však mohou mít viktimologické výzkumy nedostatky a limity30. Může jim být vytýkáno nepokrytí celého věkového rozpětí populace (často chybí nejohroženější věková skupina dětí do 15 let) nebo všech druhů trestné činnosti. Mohou být omezeny jen na nejrozšířenější druhy, jako je trestná činnost majetková, násilná a sexuální, ale nemusí již reflektovat dynamiku kriminality a rozvíjející se druhy trestné činnosti, např. počítačovou nebo organizovanou kriminalitu nebo terorismus. Vzhledem k anonymní formě dotazníků také nelze vyloučit možnost, že určitá část 27

http://www.unicri.it/services/library_documentation/publications/icvs/data/participating_20countries.pdf 28 Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 165. 29 Jelínek, J., Gřivna, T. Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu. Praha: Leges, 2012, str. 181. 30 Jak jsou uvedeny v Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 163.

14

výpovědí neodpovídá skutečnosti, mohou být zkreslené či dokonce úmyslně nepravdivé a smyšlené.

15

3. Pomoc obětem kriminality Tak jako se vyvíjí a mění obory kriminologie a viktimologie, ale i celkově kriminalita, vyvíjí a mění se současně s nimi také oblast pomoci obětem trestných činů. Díky viktimologickým výzkumům lze mimo informací o struktuře a dynamice kriminality také zjistit konkrétní potřeby obětí, jejich pohled na to, jaké jsou možnosti pomoci. Tyto potřeby zahrnují v první řadě psychickou a finanční podporu, poskytnutí informací o tom, kde a jakým způsobem lze pomoc získat, možnosti ochrany před další viktimizací, ale také praktickou pomoc (např. zabezpečení hlídání dětí, doprovod na policejní stanici). U každého jsou ale tyto potřeby individuální a proto je důležité, aby byl rozsah pomoci co nejširší a co nejvíce umožňoval uspokojení různých požadavků obětí. Dříve byly veškeré aktivity na pomoc obětem zabezpečovány dobrovolnickými organizacemi, ale od 80. let 20. století se stále více angažují také státy a mezinárodní organizace. Jedná se především o přijímání řady mezinárodních dokumentů, o kterých budu hovořit v následující kapitole 4, Právní úprava pomoci obětem trestných činů, ale také o vznik nadnárodních organizací na pomoc obětem. Postupně se rovněž rozvíjí občanská iniciativa a vznikají další neziskové organizace, poskytující dobrovolnou pomoc obětem. V České republice je to organizace Bílý kruh bezpečí, které se budu podrobně věnovat v kapitole 6, Subjekty poskytující pomoc. Rozlišujeme několik základních forem pomoci obětem: 1. laickou pomoc (zpravidla se bude jednat o pomoc nejbližší rodiny a okolí oběti), 2. odbornou psychologickou pomoc, 3. odbornou sociální pomoc, 4. odbornou právní pomoc31.

3.1. Laická pomoc Laická pomoc nejbližší rodiny, okolí a přátel oběti má významný vliv na vyrovnání se s trestným činem a zažitým traumatem. Důležité však je, aby okolí 31

Viz Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 126 a n. nebo Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 108.

16

rozpoznalo specifické potřeby oběti a přizpůsobilo jim své chování. V zacházení s oběťmi se často objevují dva mylné přístupy: buď se k oběti okolí chová, jako by se nic nestalo (strategie ignorování, na trestný čin je podle okolí třeba co nejrychleji zapomenout), nebo na ni pohlíží jako na „nemocného“ a chová se k ní opatrně a s odstupem. Oba tyto přístupy mohou vést k sekundární viktimizaci a blokovat přirozené vyrovnání se oběti se zažitým traumatem32. Rodina a okolí by měli oběť emocionálně co nejvíce podporovat a vhodně s ní komunikovat. Podle mého názoru je vhodná např. návštěva specializované poradny, kde psycholog vyhodnotí situaci a doporučí žádoucí přístup. Obecně jsou však pro jednání rodiny a nejbližšího okolí zformulována následující doporučení33: a) Zpracování pocitů viny – většina obětí se bude ptát „proč zrovna já?“, ale racionální vysvětlení na tuto otázku mnohdy není. Také se často objevuje pocit viny, oběti se vrací k prožitému a trápí se tím, jak (ne)reagovaly. Tyto výčitky není třeba brát na lehkou váhu, oběť je třeba za chování během trestného činu citlivě ocenit. b) Normalizace následků viktimizace – prožité trauma často vede k poruchám v chování, typicky jsou to spánkové potíže, poruchy příjmu potravy, únava, uzavření se do sebe. Tyto projevy by měly časem samy od sebe slábnout, pokud přetrvávají ve stejné nebo větší intenzitě, je na místě vyhledat odbornou psychologickou pomoc. c) Obnova pocitu bezpečí a schopnosti důvěřovat – po prožitém stresu oběť může ztratit jak důvěru v sama sebe, tak především v okolní svět. Pro návrat do normálního života je důležité, aby se oběť zcela neuzavřela a neodřízla si veškeré sociální kontakty, které jí mohou pomoci toto období překonat. d) Podpora vyjadřování emocí – pro vypořádání se s trestným činem je potřeba, aby oběť uvolnila, ventilovala nahromaděné negativní emoce, laicky řečeno, potřebuje se „vyplakat“. Tím v sobě dokáže trestný čin zpracovat. Zároveň ale potřebuje důvěryhodného člověka, se kterým může tímto procesem projít, což by měl být v první řadě někdo blízký. 32

Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 126. 33 Jak je uvádí doc. PhDr. Ludmila Čírtková, CSc. v knize Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 126 a násl.

17

e) Obnova víry ve vlastní schopnosti – oběť mívá po trestném činu narušený pocit vlastní autonomie, má pocit, že nemá život ve vlastních rukou a nemůže ho regulovat. Okolí by mělo podněcovat aktivitu oběti a podporovat činnosti, na které má oběť chuť a chce je sama vykonávat. f) Podpora při řešení hlavních problémů – jedná se zejména o různé formy asistence, např. doprovod na policii, pomoc při hledání potřebných právních či psychologických informací.

3.2. Psychologická pomoc Odbornou psychologickou pomoc je možné ještě rozlišit na akutní (těsně po činu) a následnou. Psychologická „první pomoc“ probíhá zpravidla přímo na místě činu a hraje důležitou roli v tom, jak a nakolik se u oběti po trestném činu rozvine trauma. Oběti jsou bezprostředně po spáchaném trestném činu nejzranitelnější a nejcitlivější. Protože ne vždy je ihned k dispozici psycholog, měli by její základy zvládat i lékaři a policisté. Cílem je oběť, která je ve stavu šoku, co nejvíce psychicky stabilizovat. Psychologická „první pomoc“ se skládá ze tří základních prvků34: a) Informace. Oběť je třeba uklidnit, že její reakce na prožitou situaci je normální, informovat ji o tom, jaké jiné projevy se mohou objevit a na koho se v případě potřeby může obrátit. Vhodné mohou být stručné a přehledné informační letáčky s potřebnými kontakty. b) Intervence. Spočívá v opatřeních na snížení stresu a šoku. Poradce vedoucí psychologickou pomoc by se měl vyvarovat takových chyb, jako jsou různé fráze („To bude dobré.“), vyčítání („Vy jste si nevšimla, že vás někdo sleduje?“), používání cizích a odborných termínů, slibování a milosrdných lží („Pachatel bude brzy dopaden.“) atd. Psycholog musí s obětí jednat empaticky, ale zároveň pro ni představovat jakýsi opěrný bod a komunikaci vést a usměrňovat tak, aby byla přínosem. c) Identifikace rizikových osob. Je také třeba vyhodnotit osoby, u kterých je zvýšená pravděpodobnost vzniku následných a přetrvávajících potíží, ať

34

Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 134.

18

už tělesných, psychických nebo sociálních. Takové zjištění je důvodem pro nadstandardní služby a péči. Následná psychologická péče je již ve formě opakovaného a dlouhodobějšího kontaktu klienta-oběti s psychologem, nejčastěji formou sezení a rozhovorů, ať už z vlastní iniciativy oběti, pokud u ní i po delší době přetrvávají příznaky traumatu, nebo v případech, kdy byla oběť vyhodnocena jako riziková35. Ve výjimečných a závažných případech může následná péče spočívat v hospitalizaci v psychiatrickém zařízení36.

3.3. Sociální a právní pomoc V rámci odborné sociální pomoci obětem jsou nejvíce činné neziskové organizace, o kterých jsem se již zmiňovala. Kromě nich je to také oblast, ve které se angažuje Probační a mediační služba ČR a sociální pracovníci. Tyto služby by měly být podporovány státem, který by měl zabezpečit také speciální školení např. právě sociálních pracovníků nebo zdravotnického personálu, aby byli schopni správného přístupu k oběti. Za účelem podpory sociální pomoci obětem byla organizací Victim Support Europe v roce 1998 vydána Deklarace sociálních práv obětí trestných činů (Statement of the Social Rights of Victims of Crime), která uvádí některé základní principy sociální pomoci37, např.: -

odpovědnost za situaci obětí trestné činnosti a snaha o její zlepšení je součástí společenské kultury;

-

závažnost sekundární viktimizace a nutnost ji řešit a co nejvíce ji omezovat;

-

pouze sankce proti pachateli a platba odškodného obětem utrpení nevynahradí, je třeba poskytovat komplexní pomoc;

-

je třeba dbát ochrany soukromí, osobních údajů a znovunastolení lidské důstojnosti oběti;

35

Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009, str. 109. Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 140. 37 Originál dostupný na adrese http://victimsupporteurope.eu/activeapp/wpcontent/uploads/2012/09/VSE-Social-Rights-of-Victims-of-Crime3.pdf. Přeložený text byl uveřejněn v časopise České vězeňství, 3/2003, str. 22 a násl. 36

19

-

soukromé i veřejné instituce, poskytující pomoc obětem, musí veškeré služby poskytovat zcela důvěrně;

-

organizace jednající s oběťmi by měly obětem poskytovat komplexní informace o jejich právech a o tom, jak těchto práv dosáhnout;

-

pro snadnější a okamžitou dostupnost pomoci a podpory obětem by měly být zavedeny celostátní linky tísňového volání;

-

speciální a individuální by mělo být zacházení s dětskými oběťmi;

-

viktimizace by měla být zohledněna i v zaměstnání, oběti by měla být nabídnuta speciální dovolená a v případě, že trestný čin jakýmkoliv způsobem souvisí se zaměstnáním, měli by být informování a chráněni i ostatní zaměstnanci (např. zvýšený dohled u vstupu do budovy);

-

snaha o co nejkomplexnější finanční odškodnění;

-

systém bezplatných služeb pro oběti by měl být považován za základní právo oběti a měl by být podporován vládou každé země.

Obsahem právní pomoci je „nabídnutí možnosti dalších kroků, včetně vysvětlení obsahu, dopadu a souvislostí.“ 38 Poradce by však neměl oběť přesvědčovat, pouze jí nabídnout určité možnosti, které ve své situaci má a navrhnout jí postup. Sociální a právní pomoc jsem zde pouze v rámci komplexnosti zmínila, podrobněji se jim budu věnovat dále v kapitole 5, Práva obětí trestných činů.

38

Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007, str. 153.

20

4. Právní úprava pomoci obětem trestných činů 4.1. Mezinárodněprávní dokumenty OSN Jak se rozvíjel obor viktimologie, bylo zřejmé, že problematiku obětí je třeba nějakým způsobem upravit. Prvním významným mezinárodním dokumentem byla Deklarace OSN č. 40/34 z 29. 11. 1985 (Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneužití moci). Tento dokument, i když není právně závazný, stanovil minimální standard pro zacházení s oběťmi trestných činů a je považován za chartu obětí trestných činů na celém světě39. Deklarace OSN především vymezuje určité minimální standardy přístupu k obětem – je třeba k nim přistupovat s pochopením, soucitem a respektem. Dále zakotvuje právo obětí na přístup ke spravedlnosti, ke spravedlivému zacházení během řízení a k přiměřené náhradě škody. Během trestního řízení je třeba jim poskytovat dostatečné informace a zajistit služby ze strany státních i nestátních institucí. Na tuto Deklaraci navázala na svém zasedání v květnu 1996 Komise OSN pro prevenci trestné činnosti a trestní justice a přijala rezoluci vyzývající k vytvoření programů služeb pro oběti trestné činnosti a k vytvoření Příručky o použití a aplikaci Deklarace40. V České republice byla tato Příručka vydána o rok později Institutem pro kriminologii a sociální prevenci. Příručka se skládá z pěti částí – dopad viktimizace, programy pomoci obětem (na které se dále zaměřím), odpovědnost profesionálních a dobrovolných pracovníků vůči obětem, vnitrostátní právo, politika a plánování a spolupráce na mezinárodní úrovni. Cílem programu služeb obětem je pomáhat jim vyrovnat se s emocionálním traumatem, a to účastí v trestním řízení, získáním odškodnění a vyrovnáním se s přidruženými problémy způsobenými dopady viktimizace41. Podle Příručky by program měl zaručit obětem poskytnutí těchto služeb: 39

Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 29. 40 Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 32. 41 Mezinárodní příručka pomoci obětem o využití a aplikaci Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti a ohledně obětí zneužití moci. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, str. 16.

21

-

krizová intervence,

-

poradenství,

-

podpora oběti,

-

podpora v průběhu vyšetřování trestného činu,

-

podpora v průběhu trestního stíhání a soudního řízení,

-

podpora po ukončení případu,

-

výcvik profesionálních pracovníků a dalších pracovníků zabývajících se oběťmi,

-

prevence násilí a další preventivní služby,

-

výchova občanů v otázkách obětí trestného činu42.

4.2. Dokumenty Rady Evropy a EU Ochraně obětí je věnována velká pozornost i v rámci evropské legislativy. Jedním z prvních evropských dokumentů týkajících se postavení obětí trestných činů byla Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z 24. 11. 1983, která stanovuje minimální standard pro odškodňování obětí státem. Jménem České republiky byla podepsána 15. 10. 1999 s účinností od 1. 1. 200143. Tato Úmluva zavazuje smluvní státy zabývat se situací osob poškozených úmyslnými násilnými trestnými činy, u kterých došlo k ublížení na těle a zdraví, nebo situací osob, které byly v péči poškozených osob, jež zemřely na následky těchto trestných činů44 a zavést nebo rozvíjet systémy odškodňování těchto obětí státem. Státy jsou povinny přispět na odškodnění, pokud ho nelze dosáhnout z jiných zdrojů, a nárok na takové odškodnění vzniká i v případě, kdy pachatele nelze trestně stíhat a potrestat. Touto Úmluvou byl inspirován zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. V roce 1985 přijal Výbor ministrů Rady Evropy další významný dokument k problematice obětí trestné činnosti, a to Doporučení č. R (85) 11 o postavení obětí

42

Mezinárodní příručka pomoci obětem o využití a aplikaci Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti a ohledně obětí zneužití moci. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997, str. 20 – 21. 43 Publikována je pod číslem 140/2000 Sb. m. s. 44 Svatoš, R. Odpovídá právní úprava obětí trestných činů v České republice mezinárodním dokumentům? Trestněprávní revue 4/2012, str. 86.

22

v rámci trestního práva a trestního procesu45. Tento dokument má však pouze doporučující povahu a doporučuje členským státům prozkoumat vnitrostátní legislativu, zda je v souladu zejména s Evropskou úmluvou o odškodňování obětí násilných trestných činů. Podle tohoto Doporučení je základní funkcí trestního soudnictví uspokojení potřeb a ochrana zájmů obětí. Policejní orgány by měly být pro kontakt s oběťmi proškolené, měly by je dostatečně informovat o možnostech získání pomoci a odškodnění a zejména by měly s oběťmi jednat tak, aby se zabránilo sekundární viktimizaci. Dalším pouze doporučujícím dokumentem je Doporučení Rady Evropy č. R (87) 21 o pomoci obětem trestných činů a prevenci viktimizace z roku 1987. V něm se především doporučuje využít pro uspokojování potřeb obětí nestátní organizace. Státy by se také měly zaměřit na prevenci, poskytovat veřejnosti a obětem informace, jak se chránit před trestnou činností a viktimizací46. Toto Doporučení bylo později nahrazeno Doporučením Rec (2006) 8 Výboru ministrů členským státům ohledně pomoci obětem trestné činnosti, ve kterém se opět o něco rozšířilo pojetí oběti (v souladu s Rámcovým rozhodnutím níže). Dále se více zaměřilo na pojmy sekundární a opakované viktimizace. V březnu 2001 bylo přijato Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SSV o postavení obětí v trestním řízení. V tomto rozhodnutí je už pojetí oběti širší než v Úmluvě – jedná se o fyzickou osobu, která utrpěla škodu včetně fyzického či psychického poškození, citovou újmu či hmotnou ztrátu přímo způsobenou jednáním či opomenutím, jež porušuje trestněprávní předpisy daného členského státu47. Státům je zde např. stanovena povinnost zajistit oběti právo na informace již od prvního kontaktu s orgány činnými v trestním řízení, také informace ohledně vývoje řízení či o propuštění stíhané nebo odsouzené osoby v případě hrozícího nebezpečí oběti, dále zajistit právo na náklady řízení a především podporovat specializované služby a subjekty pro pomoc obětem (např. pomocí financování či školení osob, které mají s oběťmi kontakt). Do českého právního řádu nebylo toto rámcové rozhodnutí implementováno jako celek, 45

Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 45. 46 Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 47. 47 Svatoš, R. Odpovídá právní úprava obětí trestných činů v České republice mezinárodním dokumentům? Trestněprávní revue 4/2012, str. 86.

23

protože se mělo za to, že stávající úprava je s ním dostatečně v souladu. Ze strany Komise však byly shledány nedostatky a byly i několikrát vytýkány, tyto připomínky byly zohledněny při přípravě zákona o obětech. Dalším významným evropským dokumentem je Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. 4. 2004 o odškodňování obětí trestných činů. Ta přispívá k možnosti přiměřeného odškodnění za újmu bez ohledu na to, kde v Evropské unii byl trestný čin spáchán. Směrnice v této věci odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci Cowan vs. Trésor Public48. Cílem této směrnice bylo, aby členské státy do svých vnitrostátních předpisů zahrnuly systémy pro odškodnění obětí úmyslných násilných trestných činů a usnadnily přístup k odškodnění obětí trestných činů v přeshraničních situacích49. V průběhu projednávání zákona o obětech byla přijata nová Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu. Tato Směrnice ruší a nahrazuje Rámcové rozhodnutí z roku 2001. Jednotlivé členské státy musí uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 16. 11. 2015. Přestože důvodová zpráva k zákonu o obětech uvádí, že tato nová směrnice je v něm zohledněna, v některých bodech novou úpravu zcela nereflektuje. Rovněž na ni zákonodárce v textu zákona neodkazuje, ačkoliv tato povinnost je ve směrnici výslovně uvedena50.

4.3. Legislativní vývoj v České republice Než byl v roce 2013 přijat zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, nebyla úprava této problematiky sjednocena, byla roztříštěna do řady zákonů. Zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti upravoval tzv. odškodnění, poskytování sociálních služeb a služeb sociální prevence se nacházely (a stále nachází)

48

Rozsudek ze dne 2.2 1989, č. j. 186/87. Jednalo se o nepřiznání odškodnění za napadení britského občana během jeho návštěvy Francie. Soud se ztotožnil s námitkami pana Cowana, že právo na rovné zacházení vyplývá přímo z komunitárního práva a nezávisí na existenci reciproční smlouvy. 49

http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/fight_against_terrorism/l33174_cs.htm 50 Čl. 27 odst. 2 Směrnice: Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

24

v zákoně o sociálních službách, další práva jsou např. v zákoně o Polici České republiky, občanském soudním řádu nebo v zákoně o zvláštní ochraně svědka. V trestním řádu byla a jsou upravena procesní práva poškozených, kterými oběti často jsou, ale postavení oběti jako příjemce zvláštní pomoci od státu do doby existence tohoto zákona postrádalo komplexní a kvalitní úpravu. Cílem bylo tedy částečné sjednocení stávající úpravy, implementace závazků plynoucí z evropské legislativy a dále zlepšení a posílení postavení obětí trestných činů v rámci trestního řízení i mimo něj díky vymezení pojmu oběť, bližší úpravě jednotlivých práv obětí a určení rámce spolupráce státu s nevládními organizacemi.

4.4. Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti Tento zákon, účinný od 1. 1. 1998, je u nás prvním zákonem zabývajícím se pomocí obětem trestných činů, vždyť právě tento zákon termín „oběť“ zavedl. Je v souladu s Evropskou úmluvou o odškodňování obětí násilných trestných činů, což znamená, že jeho přijetím se Česká republika zavázala přebrat na sebe odpovědnost za odškodnění, nelze-li ho dosáhnout jiným způsobem. Účelem tohoto zákona tedy bylo poskytnutí oběti násilného trestného činu finanční kompenzaci újmy. O poskytnutí peněžité pomoci se žádalo u Ministerstva spravedlnosti, prekluzivní lhůta byla jeden rok ode dne, kdy se oběť o škodě dozvěděla51, a Ministerstvo muselo do tří měsíců rozhodnout. Podmínky pro tuto finanční pomoc však byly lehce přísnější, např. se přihlíželo k sociální situaci oběti, přičemž pomoc mohla být v takovém případě snížena nebo dokonce zcela nepřiznána52. Dále musel poškozený, který uspěl v řízení o náhradě škody v rámci trestního procesu nebo v následném občanskoprávním řízení, vrátit státu do pěti let od poskytnuté pomoci zpět takto získané prostředky od odsouzeného53. Zároveň zákon nijak neupravoval psychologickou či sociální péči o oběť trestného činu, což bylo také důvodem přípravy nového zákona. 51

Toto ustanovení bylo novelizováno, v původním znění bylo „ode dne spáchání trestného činu“, avšak újma na zdraví se může projevit i po delší době. 52 Volba této možnosti je však státům v Úmluvě dána. 53 Válková H., Gřivna T. Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi. Trestněprávní revue 4/2013, str. 84.

25

4.5. Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů Stejně jako v řadě jiných zemí, i v České republice se v posledních letech začala měnit a modernizovat právní úprava pomoci obětem trestných činů. Základními cíli přípravy nového zákona o obětech bylo rozšíření práv obětí a pomoci, která je jim poskytována, a také odstranění nedostatků implementace Rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV ze dne 15. 3. 2001 o postavení obětí v trestním řízení54. Postavení a nepříznivá situace, do které se oběť spácháním trestného činu dostala, je de facto (dovedeme-li to do extrému) selháním státu, který ji nedokázal před trestným činem ochránit a který by jí tak měl zajistit zvláštní péči. 4.5.1. Základní pojmy, zásady a problematika v zákoně upravená Zákon o obětech upravuje dvě klíčové oblasti: práva obětí jako subjektů zvláštní péče státu (včetně poskytování peněžité pomoci) a vztah státu k nevládním organizacím poskytujícím obětem pomoc a jiné služby. Vymezuje také základní pojmy a zásady důležité pro jeho správnou interpretaci a uplatňování v praxi. Pracuje zejména s pojmem „oběť“, který je odlišný od poškozeného ve smyslu trestního řádu. Obětí se rozumí pouze fyzická osoba, které bylo nebo mělo být trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil55. Kromě toho jsou za oběti zákonem považováni i pozůstalí po usmrcených obětech trestných činů, pokud jsou zároveň osobami blízkými. Vymezení oběti je tedy na jedné straně užší než pojem poškozený, který zahrnuje i právnické osoby, na druhé straně se ale za oběti považují i někteří pozůstalí, kteří by podle trestního řádu neměli postavení poškozeného. Specifickou kategorii, kterou zákon o obětech zavádí, představují tzv. zvlášť zranitelné oběti56, tedy děti; fyzicky, psychicky nebo mentálně handicapovaní; oběť trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku; oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného 54

Jak je řečeno v důvodové zprávě k zákonu o obětech, na str. 40, dostupné na adrese http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=617&CT1=0. 55 § 2 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 56 § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

26

činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím, jestliže je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy. Obecně lze říci, že jsou to takové oběti, kterým je z důvodu zvýšeného rizika sekundární viktimizace (viz kapitola 2, Viktimologie) třeba věnovat větší pozornost a citlivější a specifický přístup. V české úpravě je však rozdíl oproti úpravě ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, která je demonstrativní a nebrání přiznat status zvlášť zranitelné oběti i jiným skupinám. Česká úprava je zužující, protože výčet skupin obětí je koncipován taxativně57. Dále jsou v úvodní hlavě I upraveny zásadní zásady, kterými se zákon řídí. Jsou nezbytné pro pochopení účelu zákona a mohou mít význam např. z hlediska interpretačního nebo aplikačního. Těmito zásadami jsou zásada presumpce postavení oběti, zásada zákazu zneužití postavení oběti a zásada nezávislosti postavení oběti na trestním řízení, zásada zvláštního přístupu k obětem (konkretizována zásadou práva oběti na informace), zásada zákazu diskriminace a zásada spolupráce. Za oběť je potřeba považovat každou osobu, která se cítí být obětí spáchaného trestného činu, nevyjde-li najevo opak nebo nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti58. Odepření statusu oběti v důsledku nesprávného posouzení situace by totiž mohlo mít za následek (kromě možnosti uplatnění odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1992 Sb.59) zhoršení již tak pro oběť problematické situace a vést k prohloubení sekundární viktimizace. Zásada nezávislosti postavení oběti na trestním řízení vyjadřuje skutečnost, že postavení oběti nelze odvozovat od skutečnosti, zda se pachatele podařilo zjistit, dopadnout nebo odsoudit60. Poskytnutí péče a pomoci obětem nelze oddalovat do ukončení trestního řízení, není tedy na jeho existenci ani vázáno. Zásada zvláštního přístupu k obětem je určena všem orgánům a subjektům, které se dostanou do kontaktu s oběťmi. Nejčastěji se jedná o orgány činné v trestním řízení, subjekty poskytující pomoc, zdravotníky, ale také obhájce nebo média. Musí k obětem přistupovat s respektem k jejich důstojnosti a osobnosti, zdvořile, šetrně a s ohledem na 57

Kalibová, K., Houžvová, M. První praktické zkušenosti s aplikací zákona o obětech trestných činů. Právní rozhledy 1/2015, str. 10. 58 § 3 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 59 Jelínek, J. a kolektiv: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 35. 60 Jelínek, J. a kolektiv: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 36.

27

zdravotní a psychický stav a věk. Účelem je ochrana oběti před prohlubováním primární a vznikem sekundární újmy. Tato zásada je rozšířena zásadou práva obětí na informace, která je kromě v úvodních ustanoveních61 podrobněji upravena v § 7 – 13 zákona o obětech. Práva podle zákona o obětech přísluší všem obětem bez ohledu na rasu, etnický původ, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, věk zdravotní postižení, náboženské vyznání, víru či světový názor a také bez ohledu na státní občanství, není-li zákonem stanoveno jinak62. Poslední zásada se týká spolupráce Policie ČR a orgánů činných v trestním řízení při poskytování pomoci obětem se všemi subjekty tuto pomoc poskytujícími. Práva obětí upravená tímto zákonem (celá hlava II) lze systematizovat do šesti oblastí, kterým se budu dále věnovat podrobněji v kapitole 5, Práva obětí trestných činů. Jsou to: 1. právo na poskytnutí odborné pomoci, 2. právo na informace, 3. právo na ochranu před hrozícím nebezpečím, 4. právo na ochranu soukromí, 5. právo na ochranu před druhotnou újmou, 6. právo na peněžitou pomoc. V hlavě III zákona o obětech je upravena podpora a akreditace subjektů poskytujících pomoc obětem trestných činů. Základem pro poskytnutí dotace ze státního rozpočtu je získání titulu akreditovaného subjektu. Proces získání akreditace, povinnosti akreditovaných subjektů i související kontrola ze strany ministerstva jsou v zákoně podrobně upraveny. Závěrečná ustanovení jsou věnována novelizacím, které zákon o obětech přinesl. Rozsáhlé jsou změny v trestním řádu, kterými došlo k posílení postavení poškozeného v trestním procesu. Některá z práv obětí dle zákona o obětech jsou provázána i s právy poškozeného, např. právo učinit v kterémkoliv stadiu trestního řízení prohlášení o dopadu trestného činu na dosavadní život poškozeného nebo úprava kladení otázek směřujících do intimní oblasti, proto musí být upravena i přímo v trestním řádu.

61 62

§ 3 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. § 3 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

28

Významnou změnou je zavedení předběžných opatření63, která může využít soud (nebo v přípravném řízení státní zástupce) ke snížení případné další viktimizace oběti. Mezi předběžná opatření patří např. zákaz styku obviněného s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo s jinými osobami (zejména svědky) či zákaz vstupu do obydlí. Z důvodu komplexnosti zákona byla přebrána dosavadní úprava peněžité pomoci ze zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, jehož celá část věnovaná této problematice byla zrušena. Novelizovány byly i některé navazující předpisy z civilněprávní oblasti – občanský soudní řád, exekuční řád nebo insolvenční zákon. Těmito změnami lze dosáhnout lepšího zajištění vymahatelnosti náhrady škody pro poškozené, protože dříve chyběla provázanost trestněprávních a civilněprávních předpisů a často mohlo dojít k tomu, že i když byl majetek pachatele zajištěn, oběti se náhrady škody nedočkaly. 4.5.2 Legislativní proces Na přípravě zákona o obětech se podílela pracovní skupina ustavená Ministerstvem spravedlnosti, do které byli pozváni také zástupci akademické sféry, státní zástupci, soudci, advokáti, zástupci Bílého kruhu bezpečí a Probační a mediační služby ČR či odborníci z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Ze závěrů jednotlivých jejich zasedání byl následně vytvořen věcný záměr zákona, ze kterého se poté vytvořilo jeho paragrafované znění64. Návrh tohoto zákona předložilo Ministerstvo spravedlnosti ČR vládě na podzim roku 2011. Poprvé byl Legislativní radou vlády vrácen k dopracování, poté už byl doporučen ke schválení, ke kterému došlo na schůzi vlády dne 15. 2. 2012. Záhy byl vládní návrh rozeslán poslancům, avšak v Poslanecké sněmovně se jeho projednávání prodloužilo a schválen byl až ve třetím čtení v prosinci 2012. Senát zákon schválil 30. 1. 2013 a prezident republiky podepsal 11. 2. 2013. Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů byl vyhlášen dne 25. 2. 2013 ve Sbírce zákonů v částce 20 a pod číslem 45/2013 Sb.65 Účinnost zákona byla rozdělena, část týkající se úpravy 63

§ 88b až 88o zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Přednáška doc. JUDr. Bc. Tomáše Gřivny, Ph. D. na konferenci na téma Postavení poškozeného a oběti z pohledu trestního práva a kriminologie, konané 26. 9. 2012 na Právnické fakultě UK. 65 Jelínek, J. a kolektiv: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 18. 64

29

subjektů poskytujících pomoc obětem nabyla účinnosti 1. 4. 2103, zbývající ustanovení 1. 8. 2013.

30

5. Práva obětí trestných činů Největší část zákona o obětech se věnuje podrobné úpravě práv obětí trestných činů jako subjektu zvláštní péče ze strany státu. Vytvoření a zpřehlednění tohoto katalogu práv bylo jedním z hlavních motivů pro vytvoření samostatného zákona o obětech trestných činů. V následující kapitole bych se chtěla jednotlivým právům podrobněji věnovat.

5.1. Právo na poskytnutí odborné pomoci66 Odbornou pomocí se rozumí nejen právní pomoc a poskytování právních informací, ale také psychologické a sociální poradenství a účast v restorativních programech. Pomoc je obětem poskytována před zahájením trestního řízení, v jeho průběhu i po skončení, do doby, dokud to vyžaduje její účel. Subjekty, které tuto odbornou pomoc poskytují, musí být zapsány v registru vedeném Ministerstvem spravedlnosti, kde musí mít uveden rozsah poskytovaných služeb. Patří mezi ně subjekty poskytující psychologické a sociální poradenství, akreditované subjekty podle zákona o obětech, advokáti a střediska Probační a mediační služby. Zákon garantuje poskytnutí odborné pomoci bezplatně pro zvláště zranitelné oběti (s výjimkou obětí trestného činu zanedbání povinné výživy). Pomoc musí být poskytnuta bezodkladně po podání žádosti, která nemusí být písemná a nemá předepsanou žádnou zvláštní formu. Zda však oběť tuto pomoc skutečně potřebuje a bude jí bezplatně poskytnuta, je zcela na zvážení subjektu tuto pomoc poskytujícím. Zároveň mohou akreditované subjekty poskytovat bezplatnou pomoc dobrovolně, i nad rámec této zákonem stanovené povinnosti. Protože pod odbornou pomoc spadá i pomoc právní, platí i pro ni povinnost bezplatného poskytnutí zvlášť zranitelným obětem67. Ostatním může být poskytnuta bezplatně na žádost a při splnění podmínek stanovených jiným právním předpisem, čímž je myšlen zejména trestní řád.

66

Upraveno v § 4 – 6 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. S výjimkou oběti trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku, které tímto činem nevzniklo nebezpečí nouze či trvale nepříznivý následek. 67

31

Psychologické a sociální poradenství je poskytováno podle zákona o sociálních službách68. Cílem je pomoci oběti se v nastalé situaci zorientovat a s problémem se v rámci možností co nejlépe vyrovnat, případně vyřešit nepříznivou sociální situaci. Poměrně zvláštní se může zdát rozlišení právní pomoci a poskytování právních informací, ale obsah těchto dvou pojmů je rozdílný. V původním vládním návrhu zákona byl obsažen pouze pojem právní pomoci, kterou mohly kromě advokátů poskytovat i akreditované subjekty. Tím by však došlo k narušení zásady, podle níž kvalifikované právní služby mohou poskytovat v zásadě pouze advokáti69. Pod poskytováním právních informací se tedy dle důvodové zprávy rozumí poskytování informací o právní úpravě70 (tedy např. plnění informační povinnosti dle § 9 zákona o obětech nebo pomoc při uplatňování práva na peněžitou pomoc) a jsou k němu oprávněny akreditované subjekty a Probační a mediační služba ČR. V rámci každého akreditovaného subjektu je požadována pouze jedna osoba s vysokoškolským vzděláním v oboru právo v magisterském programu, aby tyto právní informace zajišťovala. Naopak právní pomoc mohou za úplatu poskytovat pouze advokáti. Účast v restorativních programech souvisí s aktuálním trendem tzv. restorativní justice. Tento koncept pochází ze 70. let minulého století a oproti tradičním postupům vyžaduje širší účast a spolupráci všech skupin zainteresovaných na vyřešení trestného činu – od orgánů činných v trestním řízení žádá pohled na trestný čin v souvislostech života pachatele i oběti, dále aktivní účast pachatele i oběti při nápravě a také kooperaci mezi okolím pachatele i oběti. Účelem je obnovení vztahů, resocializace pachatele a dosažení jistého zadostiučinění pro oběť. Restorativními programy se rozumí jakékoliv programy využívající tyto restorativní (tedy obnovující) procesy71. Mezi nejznámější restorativní programy patří zcela jistě mediace (podrobněji viz kapitola 6, Subjekty poskytující pomoc). Ta spočívá ve snaze skrze nezávislou třetí osobu, mediátora, usmířit oběť a pachatele. Základem je ale svobodné rozhodnutí oběti se takového procesu zúčastnit, což jistě v řadě případů není jednoduché, a je třeba dbát 68

§ 37, resp. § 78 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Jelínek, J. a kolektiv: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 40. 70 Důvodová zpráva dostupná na adrese http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=617&CT1=0, str. 53. 71 Dle důvodové zprávy (viz výše) je restorativní proces definován jako „jakýkoli proces, v němž oběť a pachatel a případně kterýkoli další jednotlivec nebo člen společenství, jenž byl trestným činem nějakým způsobem dotčený, se společně aktivně účastní na řešení věcí vzniklých v důsledku trestného činu, zpravidla za pomoci zprostředkovatele“ (str. 53 – 54). 69

32

zvýšené opatrnosti, aby se zabránilo zastrašování ze strany pachatele nebo opakované viktimizaci. Od pachatele se kromě uznání viny očekává také aktivní snaha o nápravu jeho činu. Mezi další restorativní programy patří „např. konzultace s nejbližší rodinou (tzv. rodinná konference) nebo mimosoudní projednání za účasti činem dotčeného sociálního společenství (sentencing circles)“72. Restorativní programy v současné době zastřešuje a poskytuje Probační a mediační služba, která rovněž organizuje řadu dalších projektů zaměřených na pomoc obětem (opět viz kapitola 6, Subjekty poskytující pomoc).

5.2. Právo na informace73 Smyslem práva na informace je zajistit, aby se oběti dostal nejen poměrně široký okruh informací (o jejích právech, o trestném činu, který se stal, o stavu trestního řízení apod.), ale především v takové formě a způsobem, aby jim oběť porozuměla74. Je jedním z nejdůležitějších práv, neboť je na něj vázáno uplatňování těch dalších, která by oběť nemusela využít, protože by o nich nevěděla. Informace jsou povinni poskytovat Policie ČR, policejní orgány, orgány činné v trestním řízení a subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem. Policie ČR (nebo policejní orgán) je povinna určitě informace sdělit oběti i bez žádosti v okamžiku prvního kontaktu, např., u kterého orgánu podat trestní oznámení, poskytnout oběti kontakt na subjekty poskytující pomoc, informace o možnostech získání peněžité pomoci a o dalších právech dle zákona o obětech. Jako problematická se mi jeví formulace „při prvním kontaktu“. Podle mého názoru (a podobně se vyjadřují i autoři komentáře z nakladatelství Leges) by znění mělo být mírně upraveno, aby bylo v souladu se zněním čl. 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU – tedy „od prvního kontaktu s příslušným orgánem bez zbytečného odkladu“. Také je potřeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. Jistě není vždy vhodné oběť od prvního okamžiku zahltit informacemi, které nemusí být ani schopna zcela vnímat např. z důvodu šoku nebo které pro ni nejsou relevantní; takový přístup by mohl v některých případech vést i k sekundární viktimizaci. Tato drobná 72

Jelínek, J. a kolektiv. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 42. 73 Upraveno v § 7 - 13 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 74 Gřivna, T. Návrh zákona o obětech trestných činů. Právní rozhledy 5/2012, str. II.

33

úprava a tím pádem možnost individuálnějšího přístupu by jistě přispěly ke zlepšení ochrany obětí. Detailně jsou jednotlivé poskytované informace, kdo je poskytuje a jaká je forma jejich poskytnutí rozepsány v ustanoveních § 8 až § 13 zákona o obětech, nebudu zde zmiňovat všechny, jen některé, které osobně považuji za klíčové. Rozhodně je to právo na informaci o tom, které subjekty poskytují odbornou pomoc (a za jakých podmínek je tato pomoc bezplatně), protože pro oběť může být v její situaci velice důležité odbornou pomoc vyhledat co nejdříve, dále informace o průběhu řízení (u koho lze podat trestní oznámení, jaké jsou etapy, průběh a stav trestního řízení a jaké je v něm postavení oběti), informace o právu na peněžitou pomoc a podmínkách jeho uplatnění, o právu na ochranu před hrozícím nebezpečím (o kterém budu hovořit dále), nebo informace o propuštění či v horším případě uprchnutí obviněného (resp. odsouzeného), zejména hrozí-li oběti v souvislosti s jeho pobytem na svobodě nebezpečí. Důležitým prvkem u práva na informace je jejich srozumitelné podání, zejména v případě ústní formy. Záleží zcela jistě na formě a stylu, jakým subjekt nebo orgán poskytující informaci s obětí hovoří, je třeba zohlednit věk, rozumovou a volní vyspělost a zdravotní stav (včetně psychického, což je velice důležité), a dále záleží i na správném načasování (jak jsem již psala výše). Podle mého názoru by se rozhodně měla kontrolovat i jistá zpětná vazba od oběti, zjistit, zda je pro ni vše srozumitelné, což už samozřejmě záleží na konkrétním orgánu s obětí jednajícím; toto asi není věc, která by měla být legislativně upravena. Zákonodárce zohlednil i potřeby obětí neovládajících český jazyk75.

5.3. Právo na ochranu před hrozícím nebezpečím76 V rámci stručné úpravy tohoto práva nezavádí zákon o obětech žádné nové instituty, jen za účelem zachování komplexnosti úpravy shrnuje možnosti ochrany podle jiných právních předpisů77. Jedná se jak o zajištění bezpečí v případě aktuálně hrozícího 75

§ 13 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. § 14 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 77 Např. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nebo zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. 76

34

nebezpečí, např. přímo při páchání trestného činu nebo při reálně hrozícím útoku proti životu, zdraví, lidské důstojnosti či svobodě (tzv. institut vykázání, viz dále), tak o ochranu „do budoucna“, ve formě poskytnutí krátkodobé ochrany Policií ČR (fyzická ochrana, dočasná změna pobytu, použití zabezpečovací techniky nebo poradenskopreventivní činnost), vydání předběžného opatření nebo ochrany oběti v postavení svědka (zvláštní ochrana, přestěhování, utajení totožnosti a podoby). Podrobněji bych se chtěla zaměřit na institut vykázání. Je upraven od roku 2009 v zákoně č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a spočívá ve vykázání osoby, u které již v minulosti došlo k útokům na oběť a lze předpokládat, že takovéto útoky se budou opakovat, ze společného obydlí a jeho bezprostředního okolí. Jedná se tedy, stručně řečeno, o opatření v případech domácího násilí. Vykázání je faktický, ústní úkon prováděný policistou na místě, ohrožené i vykazované osobě se jen vydá potvrzení o vykázání. Dříve se rozhodovalo ve správním řízení, takže nová úprava tento proces urychlila. Vykázaná osoba si vezme své osobní věci a doklady, odevzdá policistovi všechny klíče od společného obydlí a poté je povinna neprodleně opustit vymezený prostor. Základní doba vykázání činí 10 dnů a vykázaný nesmí vstupovat do vymezeného prostoru a ohroženou osobu jakkoliv kontaktovat a přibližovat se k ní. Tato doba se však může prodloužit, pokud je ohroženou osobou podán návrh na vydání předběžného opatření podle zákona o zvláštních řízeních soudních. O takovém návrhu musí soud rozhodnout do 48 hodin, čili se doba vykázání může prodloužit až na 12 dnů. V případě, že je návrhu vyhověno, prodlouží se o (základní) dobu trvání předběžného opatření. Ta je stanovena na jeden měsíc a lze prodloužit až na půl roku. Statistiky vykázání jsou za poslední čtyři roky přibližně stejné, opakované vykázání se objevuje průměrně v 10 % případů. Pro ilustraci níže uvádím tabulky s přehledem vykázání za rok 2013 a prvních deset měsíců roku 201478.

78

Zdroj tabulek: http://www.domacinasili.cz/statistiky.

35

Velkým problémem v případech domácího násilí může být dle mého názoru strach oběti, co bude po uplynutí doby vykázání, zda se situace ještě nezhorší a násilník se nezačne mstít. Proto je třeba neustále zvyšovat povědomí veřejnosti o možnostech pomoci a ochrany, které v takových případech mají, o místech a formách pomoci, ať už jsou to státní instituce, různá intervenční centra, azylové domy a linky pomoci (např. DONA linka, provozovaná Bílým kruhem bezpečí, služby občanského sdružení Rosa nebo jiných neziskových organizací).

36

5.4. Právo na ochranu soukromí79 Ochranou soukromí se podle zákona o obětech rozumí ochrana totožnosti a osobních údajů obětí a účelem této úpravy je omezení možnosti vzniku opakované viktimizace, zastrašování a hrozby odvety ze strany pachatele nebo viktimizace sekundární, např. při uveřejnění citlivých údajů a detailů v médiích. Mimořádně důsledně je třeba dbát na ochranu soukromí dětí a osob mladších 18 let. Co se týče zákazu zveřejňování informací umožňujících zjištění totožnosti oběti, odkazuje zákon o obětech na § 8a až 8d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). V jeho ustanoveních je upraven i zákaz zveřejnění údajů týkajících se také dalších osob, ne pouze obětí, z tohoto důvodu byla zvolena forma odkazu na trestní řád80. Osobní údaje oběti a dalších oprávněných osob81 mohou být chráněny vůči těm, kdo mají možnost nahlížet do spisu. Osobními údaji jsou myšleny zejména údaje o bydlišti, doručovací adrese, místě výkonu zaměstnání a osobních, rodinných a majetkových poměrech, a pokud o to oběť nebo jiná oprávněná osoba požádá, jsou tyto údaje vedeny tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení, policisté a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci (tedy nikoliv ve věci jiné). V zákoně není stanoven požadavek vedení těchto údajů zcela odděleně od spisu, avšak takovýto způsob není ani vysloveně vyloučen a je zřejmě nejvhodnější. Zákon stanoví také výjimky z ochrany osobních údajů – lze je zpřístupnit pouze v případě, kdy je to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení nebo pro řádné uplatnění práva na obhajobu (výjimky mohou být také naplněny současně). V takovém případě se však zpřístupní pouze opravdu nezbytné údaje, čímž je šetřena podstata jejich ochrany82.

79

§ 15 - 16 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů, komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 127. 81 Zmocněnec oběti, zákonný zástupce, opatrovník nebo důvěrník. 82 Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů, komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 132. 80

37

5.5. Právo na ochranu před druhotnou újmou83 Tento komplex práv slouží k ochraně oběti před újmou druhotnou, způsobenou již nikoliv samotným trestným činem, ale v důsledku následného přístupu Policie ČR, policejních orgánů, orgánů činných v trestním řízení nebo zdravotnických zařízení. Oběť má právo v kterémkoliv stadiu řízení nebo i před jeho zahájením požádat o zabránění jakéhokoliv kontaktu s osobou, kterou označila za pachatele. Toto je důležité jednak pro zamezení další viktimizace, ale i pro splnění účelu trestního řízení, protože rozrušení oběti v důsledku kontaktu s takovou osobou může mít vliv i na její schopnost vypovídat nebo uplatňovat svá práva, která jí jako oběti, resp. poškozenému, náleží84. Výjimkou jsou situace, kdy ke kontaktu musí dojít z povahy prováděného úkonu (např. u metody konfrontace), v takových případech je však třeba zvážit, zda je toto nezbytné a případně je nutno zabezpečit, aby se kontakt omezil jen po dobu prováděného úkonu (např. vybudováním oddělených čekáren). Další práva souvisí s výslechem a podáním vysvětlení. Tyto situace mohou být pro oběť velice stresující a zákon o obětech omezuje pokládání otázek směřujících do tzv. intimní oblasti, jen pokud je to nezbytně nutné pro danou věc. Pokud už je třeba takovéto otázky klást, měly by orgány činné v trestním řízení dbát na šetrné podání a zejména zamezit nutnosti takové otázky opakovat. Oběť má také možnost zažádat si o výslech osobou stejného či opačného pohlaví85. Důvodová zpráva k zákonu rozumí pod pojmem „intimní oblast“ osobní sféru jednotlivce týkající se jeho sexuality86. Rozhodně bych toto ale vykládala šířeji, jako celou soukromou osobnostní sféru jedince. Jako typický příklad otázky zasahující nevhodně do intimní sféry považuji dotaz policisty na osobní stav poškozené (oběti) při podání vysvětlení týkající se trestného činu poškození cizí věci (automobilu), se kterým jsem se nedávno zprostředkovaně setkala – taková otázka rozhodně nijak nesouvisí se spáchaným trestným činem a nemá vliv na jeho vyšetření. Oběť má v případě, že položenou otázku shledá nevhodnou, možnost podat proti jejímu zaměření námitku, která se poznamená do protokolu.

83

§ 17 - 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Jelínek, J. a kolektiv. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 94. 85 Zejména u sexuálně motivovaných trestných činů je tato možnost volby žádoucí. 86 Důvodová zpráva (odkaz viz výše), str. 59. 84

38

Zákon o obětech přináší také dvě nová oprávnění – právo na doprovod důvěrníkem a prohlášení oběti o dopadu trestného činu na její život. Smyslem institutu důvěrníka je poskytovat oběti psychickou a morální podporu u úkonů trestního řízení, kterých se oběť účastní a kam ji důvěrník doprovází. Důvěrník není právním zástupcem oběti, do průběhu úkonu nijak nezasahuje a nemůže za poškozeného vykonávat procesní práva (čímž se liší od zmocněnce). Důvěrníka si volí sama oběť a musí to být pouze fyzická osoba způsobilá k právním úkonům. Z anglosaské právní úpravy jsme převzali nový institut prohlášení oběti o následcích (dopadu) trestného činu na její život, tzv. victim impact statement. Právo na toto písemné či ústní vyjádření mají všechny oběti, bez ohledu na druh spáchaného trestného činu, a v kterékoliv fázi trestného řízení. Význam tohoto prohlášení je jednak pro oběť, ale může být i pro pachatele a pro soud. Oběť má možnost vyjádřit se, jaký byl dopad spáchaného trestného činu na její dosavadní život, což může napomoci k psychickému vyrovnání se s křivdou, která se jí stala. Pro soud může toto prohlášení sloužit jako prostředek zhodnocení trestného činu, mohou se v něm objevit nové (polehčující či přitěžující) okolnosti a může ho využít při rozhodování o nároku oběti na náhradu nemajetkové újmy v penězích. V neposlední řadě se prohlášení oběti může stát důležitým varováním i pro pachatele, aby začal přemýšlet o tom, co vše svým činem způsobil a jaké možnosti se mu při jeho odčinění nabízejí87. K prohlášení lze přiložit veškeré relevantní dokumenty podporující tvrzení oběti, např. znalecké posudky či lékařské zprávy.

5.6. Právo na peněžitou pomoc88 Pro většinu obětí zřejmě nejvýznamnějším a tudíž nejobsáhleji upraveným právem je právo na peněžitou pomoc, odškodnění. Zákon o obětech kompletně přebírá dosavadní úpravu ze zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a na některých místech ji na základě existujících zkušeností a společenských potřeb mění a rozšiřuje, zejména, co se týče okruhu příjemců a výše odškodnění. 87

Válková H., Gřivna T. Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi. Trestněprávní revue 4/2013, str. 84. 88 § 23 - 36 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

39

Hlavním účelem poskytnutí peněžité pomoci je překonání zhoršené sociální situace oběti v důsledku spáchaného trestného činu. Základním požadavkem je tedy bezprostřednost, pomoc musí přijít co nejrychleji, aby byl splněn její účel. Nárok na peněžitou pomoc však nemá každá oběť, ale jen okruh vymezený v § 24 zákona o obětech89, i tak je ale okruh příjemců rozšířen (a rovněž okruh osob pozůstalých, které mají právo na odškodnění). Zákon o obětech oproti původní úpravě opouští kritérium bodového hodnocení u ublížení na zdraví, vzhledem k tomu, že tzv. bodová vyhláška byla zrušena s účinností nového občanského zákoníku. Dalším účelem peněžité pomoci je i náhrada újmy, která byla oběti trestným činem způsobena, pokud nebyla zcela nebo částečně uhrazena jinak (ze strany pachatele nebo např. pojišťovnou). Ve srovnání s původní úpravou je peněžitá pomoc rozšířena i na případy spojené s morální újmou. Nově také v případě poskytnutí peněžité pomoci přechází nárok oběti na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vůči pachateli na stát, resp. Ministerstvo spravedlnosti, což je v souladu s reparačním smyslem peněžité pomoci. Postavení oběti se tedy zlepšuje, protože již nebude muset peněžitou pomoc vracet, jako tomu bylo podle zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti, kdy musela oběť do 5 let odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částky, které obdržela jako náhradu škody až do výše poskytnuté peněžité pomoci. Nová úprava a na ni navazující změny v jiných zákonech zcela jistě povedou k posílení práv obětí. Za důležité považuji vymezení pojmů, přehlednou katalogizaci práv a zavedení nových institutů. V zákoně však ještě jsou drobné mezery a nedostatky a také se nabízí otázka, jaká je opravdu jeho realizace v praxi.

89

Právo na peněžitou pomoc má: - oběť, které bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví; - oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví; - osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem, registrovaným partnerem, dítětem nebo sourozencem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu; - oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a dítě, které je obětí trestného činu týrání svěřené osoby, kterým vznikla nemajetková újma.

40

6. Subjekty poskytující pomoc Zásadní a nenahraditelnou roli v pomoci obětem trestných činů hrají subjekty tuto pomoc poskytující, ať už se jedná o státní orgány, advokáty nebo neziskové organizace. Subjekty poskytující pomoc obětem trestných činů jsou podle zákona o obětech: a) subjekty akreditované pro služby poskytování právních informací nebo restorativní programy, b) subjekty poskytující psychologické a sociální poradenství podle zákona o sociálních službách, c) advokáti poskytující obětem právní pomoc, d) střediska Probační a mediační služby. Nejvýraznějším projevem pomoci obětem ze strany státu je materiální podpora skrze peněžitou pomoc. I přes její nezpochybnitelnou nezbytnost, pouze finanční podpora nestačí k ochraně oběti nebo tomu, aby se s prožitou traumatickou situací vyrovnala. A zde se právě otevírá prostor pro tyto subjekty, aby převzaly péči o oběti. Ve veřejném sektoru je v této problematice nejvíce činná Probační a mediační služba ČR, která však kromě práce s oběťmi zprostředkovává i jinou činnost (dohled nad výkonem alternativních trestů, nad podmínečně propuštěnými atd.), takže nemusí mít vždy kapacitu věnovat se každému klientovi – oběti individuálně a dlouhodobě. Proto je zde nepostradatelná i činnost neveřejného, neziskového sektoru, který vhodně doplňuje státem nabízené služby, je pružnější a méně formalizovaný. V České republice působí řada neziskových organizací soustředících se na pomoc obětem trestných činů. Největší pozornost je obecně věnována zejména obětem domácího a sexuálního násilí (namátkou se jedná např. o občanská sdružení Rosa nebo Persefona90). Bohužel poměrně aktuálním a velice diskutovaným problémem poslední doby jsou také tzv. hate crimes, tedy zločiny z nenávisti, motivované předsudky nebo nenávistí vůči určitým skupinám osob. Obětem takovýchto trestných činů pomáhá organizace In IUSTITIA91. Jiným palčivým problémem je tzv. obchod s bílým masem. Pomoc obchodovaným a vykořisťovaným zajišťuje obecně prospěšná společnost

90 91

http://rosa-os.cz a http://www.persefona.cz. http://www.in-ius.cz.

41

LaStrada ČR92. Níže bych se soustředila na jeden z nejznámějších a nejdéle a nejkomplexněji působících subjektů.

6.1. Bílý kruh bezpečí, o.s. Nejznámějším a na poli pomoci obětem nejčinnějším nevládním a neziskovým subjektem je Bílý kruh bezpečí (dále jen BKB). Vznikl jako občanské sdružení ještě v Československu roku 1991 a již od počátku své činnosti dokazuje nutnost podobných organizací – první oběti přišly žádat o pomoc bezprostředně po otevření první poradny BKB v Praze93. Inspirací pro vznik BKB byla podobná sdružení působící v sousedních německy hovořících zemí (německý a rakouský Weisser Ring)94. I některé další evropské organizace pomáhající obětem odkazují ve svém názvu na symbol bílého kruhu (např. Bijeli krug v Chorvatsku, Beli obroč ve Slovinsku, Fehér Gyűrű v Maďarsku). Tento symbol znázorňuje čistou, klidnou a bezpečnou zónu a prostor pro oběti. BKB poskytuje prostřednictvím svých 12 pracovišť komplexní viktimologickou intervenci obětem a svědkům trestných činů. Služba je odborná, bezplatná a diskrétní. Osobní kontakt zajišťuje vždy dvojice poradců, právník a psycholog. Pro BKB pracuje 322 právníků a psychologů na bázi dobrovolnické práce95. Během jeho přes 20 let trvající existence vyhledaly pomoc BKB tisíce obětí. Za první pololetí roku 2014 evidují poradny 761 osobních kontaktů, za rok 2013 je to 1.436, v roce 2012 1.174. Jak ukazují následující tabulky (výřezy ze statistik osobních kontaktů BKB96), většinu klientů BKB tvoří ženy. Zajímavé jsou ale také údaje o párech. Nejčastějšími klienty BKB jsou lidé ve věku 25-40 let, ale poměrně vysoké je i číslo klientů v důchodovém věku.

92

http://www.strada.cz/cz. Zdroj: http://www.bkb.cz/o-nas/projektova-cinnost/strucna-historie-bileho-kruhu-bezpeci. 94 Válková H., Gřivna T. Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi. Trestněprávní revue 4/2013, str. 83. 95 http://www.bkb.cz/o-nas/projektova-cinnost. 96 Zdroj: statistiky BKB dostupné na adrese http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky. 93

42

Kromě přímé pomoci obětem se BKB věnuje také mnoha projektovým činnostem97. Jednou z nich je činnost publikační. Čtvrtletně vychází Zpravodaj BKB, který je zaměřený na sociální i právní situaci obětí. Informuje o změnách v legislativě, konferencích o pomoci obětem či zprostředkovává příběhy lidí, kteří služeb a poradenství BKB využili. Dále je BKB vydavatelem řady brožur, letáků i knižních publikací pro oběti, poškozené a svědky. Je také akreditovaným školicím střediskem, jehož vzdělávací aktivity jsou zaměřeny zejména na policisty, soudce a státní zástupce, ale také advokáty, sociální pracovníky nebo studenty (lektoři BKB pravidelně přednášejí na FF UK, Justiční akademii a Policejní akademii). Mezi významné aktivity BKB patří také legislativní činnost. Vedle řady zákonodárných podnětů také zástupci BKB přímo spolupracovali na tvorbě některých zákonů, mimo jiné na přípravě zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. V souvislosti s členstvím v nadnárodní organizaci Victim Support Europe98 se také účastní diskusí o nadnárodní, evropské legislativě a kontroly řádné implementace evropských norem do českého právního řádu. 97

http://www.bkb.cz/o-nas/projektova-cinnost. Organizace byla založena roku 1990 pod názvem The European Forum for Victim Services a sdružuje 36 národních organizací pomáhajících obětem z 24 zemí Evropy. Aktivně se angažuje ve zlepšování pomoci obětem trestných činů a slouží k výměně informací a poznatků získaných v oblasti pomoci obětem. Jejím cílem je zefektivnění služeb obětem a spravedlivá kompenzace bez ohledu na národnost obětí. Za dobu své činnosti vydala řadu důležitých dokumentů, prohlášení a návodů, jak s oběťmi co nejlépe pracovat a docílit tak nejlepší pomoci, např. Deklarace sociálních práv obětí trestných činů (1998) nebo Školicí příručka – oběti trestných činů v EU (2012). BKB je členem od roku 1996. 98

43

BKB se také účastní řady projektů, ať už vlastních, které realizoval, nebo se podílí na projektech mezinárodních. Jedná se např. o projekty „Domácí násilí – nová legislativa a nová praxe v České republice“, „Hráz“, v jehož rámci byl vytvořen dodnes používaný manuál pro řešení incidentů domácího násilí, „MUSAS II“ (financován Evropskou komisí), v rámci kterého vznikl komplexní vzdělávací program zaměřený na podporu mladistvých a dětských obětí trestných čin, nebo „Victims in Europe“, mezinárodní projekt mapující implementaci Rámcového rozhodnutí o postavení obětí v trestním řízení (2001/220/JAI) v zemích EU. V současné době probíhají v České republice pod záštitou BKB dva projekty – projekt nové telefonické linky (viz níže) a „KRUH bezpečí zvlášť zranitelným obětem trestných činů“. Cílem tohoto projektu, který probíhá od ledna 2013 do poloviny roku 2015 a je financován z prostředků Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky, je zvýšení kvality a dostupnosti sociálních služeb zvlášť zranitelným obětem a obětem a pozůstalým po obětech závažných zločinů. V návaznosti na zákon o obětech připravil BKB v rámci mezinárodního projektu INFOVICTIM webové stránky, na kterých jsou srozumitelně, pro běžnou populaci, formulovány informace o změnách v legislativě, které tento zákon přinesl. Zpřístupnil je u příležitosti připomínky Evropského dne obětí zločinu, který připadá na 22. února99. BKB také donedávna provozoval dvě non-stop telefonické linky. Jedna byla určena pro všechny oběti kriminality, druhá, DONA linka, byla určena speciálně obětem domácího násilí. DONA linka oslavila v polovině září 2014 13 let své existence. Za tu dobu přijala přes 47.000 volání, za rok 2013 to bylo 3.562 telefonátů100. BKB je také provozovatelem webových stránek domacinasili.cz. Nejnovějším projektem BKB je spuštění non-stop telefonické linky pro oběti kriminality a domácího násilí, svědky trestných činů a také pozůstalé. Na rozdíl od výše uvedených krizových linek je tato nová linka bezplatná101 a stávající linky do sebe integruje, původní čísla linek zůstanou zachována, ale hovor bude automaticky přesměrován na linku novou. Volajícím poskytuje bezprostřední psychologickou podporu, právní informace, praktické rady a v případě potřeby volajícího nasměruje na 99

http://www.bkb.cz/aktuality/n392-bily-kruh-bezpeci-zpristupnil-nove-informace-pro-obeti-22-unor-jeevropskym-dnem-obeti. 100 http://www.bkb.cz/aktuality/n424-dona-linka-dnes-slavi-vyroci. 101 Stávající linky evidují okolo 8.000 hovorů ročně, takže lze vzhledem k bezplatnosti nové linky očekávat nárůst hovorů.

44

osobní kontakt nebo zprostředkuje okamžitou institucionální pomoc. Je také připravena poradit každému, kdo hledá pomoc v situaci aktuálně hrozícího násilí, kterému lze včasnou

intervencí

zabránit.

Hovory

vedou

konzultanti

proškolení

v rámci

akreditovaného výcviku telefonické krizové pomoci a specializačního interního výcviku BKB k problematice kriminality a (domácího) násilí. Linka je v provozu od 1. 1. 2015 a funguje pod jednotným evropským číslem 116 006. Zároveň bude 22. února 2015 spuštěna i celostátní informační kampaň, zaměřená na rizikové situace a prevenci násilí. Prostřednictvím billboardů, TV spotů a online reklam bude propagovat novou linku a působit i v oblasti prevence, na osoby ohrožené násilím. Během roku 2015 zároveň BKB realizuje sérii odborných seminářů v krajských městech pro zástupce místní samosprávy, policejních orgánů, zdravotníků a sociálních služeb. Cílem seminářů bude pojmenovat hranice a limity projevů násilí. Zároveň budou pro veřejnost organizovány tiskové konference a doprovodné výstavy, na kterých bude informována o tom, jak na násilí reagovat v roli osob přímo ohrožených nebo osob přihlížejících. BKB je registrovaným subjektem poskytujícím sociální služby, akreditaci podle zákona o obětech prozatím nemá.

6.2. Probační a mediační služba ČR Probační a mediační služba ČR (dále jen PMS) byla zřízena zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, a je podřízena Ministerstvu spravedlnosti. Jejími cíli je zprostředkování účinného řešení konfliktů spojených se spácháním trestného činu, dále se zabývá organizací a dohledem nad výkonem alternativních trestů, prevencí kriminality a také pomocí obětem trestných činů. Představuje vlastně jakési propojení práva a sociálních prací. Pro účely této práce se blíže zaměřím na pomoc obětem trestných činů v rámci činnosti PMS a na institut mediace. 6.2.1. Mediace102 Trestněprávní mediace je jedním ze základních stavebních kamenů restorativní justice. Jedná se o mimosoudní zprostředkování řešení konfliktu mezi obviněným a 102

Z latinského mediare – být uprostřed.

45

obětí za účasti třetí nezávislé osoby, mediátora. Základním požadavkem je dobrovolná účast obou stran, které mají v rámci mediace možnost vyjádřit své pocity a stavy po spáchání trestného činu nebo se pokusit osvětlit, co je ke spáchání trestného činu vedlo. Dále je nezbytné také pachatelovo uznání odpovědnosti za spáchaný trestný čin, bez něhož by nebylo možné mediaci vést. Zároveň mediace umožňuje domluvit se na pro obě strany přijatelném způsobu náhrady škody a rychleji uzavřít trestní řízení. S mediací je možné započít až po zahájení trestního stíhání proti konkrétnímu pachateli. Případy vhodné k mediaci se mohou vytipovat, např. již v přípravném řízení, nebo může být mediační činnost zahájena z vlastní iniciativy PMS, obviněného či oběti. Úředník PMS nejprve kontaktuje pachatele a zjistí jeho postoj ke spáchanému trestnému činu a motivaci pro uznání odpovědnosti a odčinění způsobené újmy. Pokud shledá pachatele „vhodným“ k mediaci, o této možnosti ho informuje a nabídne setkání s obětí. Oběť je s nabídkou mediace kontaktována teprve poté, co s mediací souhlasí pachatel, a mediátor postupuje obdobně jako v případě pachatele103. Základní principy mediace obecně (tedy včetně mediace trestněprávní) jsou104: 1. dobrovolnost – nejdůležitější požadavek, zejména ze strany oběti; 2. důvěrnost a důvěra – důvěrnost je charakteristika procesu mediace, veškeré informace, které si mezi sebou strany odhalí, by měly zůstat jen mezi nimi a mediátorem. Důvěra se vztahuje ke vztahu stran s osobou mediátora i mezi sebou navzájem; 3. změna soupeření na spolupráci – jen tak lze v mediaci dosáhnout očekávaného výsledku, pokud se strany alespoň částečně oprostí od konfliktu a začnou v co nejvyšší míře spolupracovat; 4. orientace na budoucnost – mediace sice využívá poznatků z minulosti, ale její výsledek je zaměřen na budoucnost, 5. pochopení odlišností – účastníci mediace se pochopitelně soustředí „na sebe“, na svoje problémy, ale pro dosažení účelu mediace je nezbytné, aby se navzájem co nejvíce respektovali, což je však zejména ze strany oběti komplikované, 6. nestrannost a neutralita – zásadní princip vztahující se k osobě mediátora, ten musí zůstat nestranný a vyvážený k oběma stranám, jinak je vhodné, aby mediaci opustil. 103 104

Albrechtová, L. Mediace v trestních věcech. Zpravodaj BKB, 3/2014, str. 13. Jak je uvedeno v Holá, L. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing, 2011, str. 53 a násl.

46

Oběti mediace umožňuje tváří v tvář „seznámit“ obviněného s dopady jeho jednání a domoci se jak odpovídající náhrady škody, tak i případného vysvětlení či omluvy. Podle mého názoru zejména u méně závažných (a nenásilných) trestných činů může taková omluva a lítost ze strany obviněného vést k jakémusi vnitřnímu vypořádání se a „uzavření případu“ pro oběť. Poměrně velký důraz je kladen na osobu mediátora. Ten musí být nestranný a pro obě strany důvěryhodný. Mediátor zodpovídá za proces a formu mediace, nikoliv za její výsledek. Nějakou dobu po zahájení mediace se může scházet s oběma stranami zvlášť a probírat jejich situaci individuálně. Následně během společného jednání napomáhá stranám ve vzájemné komunikaci, hledá s nimi možná řešení případu. Je samozřejmé, že ze strany oběti může často docházet k obviňování a útokům na obviněného, případně k zastrašování oběti ze strany obviněného, zkušený mediátor by měl být schopen takovéto situace podchytit, uklidnit případně mediaci zcela zastavit. Také je důležité dopředu zvážit, zda je mediace v konkrétním případě vůbec vhodná, zřetel by měl být brán „zejména na povahu a závažnost trestného činu, nebezpečnost pachatele a možnost jeho nápravy, míru viktimizace oběti a její osobní charakteristiku mající vliv na možnou sekundární nebo opakovanou viktimizaci (např. věk nebo intelektuální schopnosti)“105. Úředníci PMS musí mít proto kromě magisterského titulu ze společenskovědní oblasti také absolvovaný základní kvalifikační kurs zakončený zkouškou a jsou povinni se dále vzdělávat. Možným výstupem mediace je dohoda stran o urovnání sporu a náhradě škody a příprava podmínek pro případné uplatnění některého z odklonů. Taková dohoda může být poté zohledněna v trestním řízení106 v rozhodnutí státního zástupce nebo soudce. Na jejím základě může dojít až k zastavení trestního stíhání či schválení mírnějšího nebo alternativního trestu. Pokud k dohodě nedojde, předá úředník PMS zprávu státnímu zástupci nebo soudci a v trestním řízení se pokračuje, jako by k pokusu o mediaci nedošlo. Institut pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) provedl v roce 2009 výzkum zkušenosti s mediací v České republice. Vyplynulo z něj, že přes 80 % obětí je za podstoupení mediace rádo a případně by ji podstoupilo znovu. Ocenily především 105

Jelínek, J. a kolektiv. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str.

42. 106

Trestní řízení zpravidla probíhá současně s mediací, případně může být po její dobu pozastaveno.

47

možnost seznámit pachatele s důsledky jeho činu a možnost aktivní účasti na řešení situace. Opak uvedlo 8 % obětí, důvody jejich nespokojenosti obvykle souvisely s chováním pachatele během mediace, kdy se pachatel neomluvil nebo nad svým jednáním nevyjádřil lítost. Následující tabulka uvádí zkušenosti poškozených s mediací107:

107

Zdroj tabulky: Albrechtová, L. Mediace v trestních věcech. Zpravodaj BKB, 3/2014, str. 15.

48

6.2.2. Pomoc obětem trestných činů Střediska PMS působí v rámci soudních okresů České republiky. Kromě již zmiňované mediace poskytují obětem bezplatně i další služby – právní informace (viz kapitola 5, Práva obětí trestných činů) a psychosociální pomoc. Podílí se i na dlouhodobých projektech zaměřených na rozvoj pomoci obětem, ať už jde o projekty interní, tedy takové, kde je PMS hlavním realizátorem, nebo externí, kde je partnerem. Mezi externí projekty PMS patří v současnosti projekt Bezpečnější Ostrava, realizovaný statutárním městem Ostrava. Cílem je doplnění v Ostravě chybějících služeb pro oběti a vyhledávání, kontaktování a aktivizace potenciálních obětí108. Dlouhodobý aktuálně probíhající interní projekt zaměřený na pomoc obětem se nazývá „Proč zrovna já?“ a zavádí nový komplexní poradenský program, opírající se o spolupráci státního a neziskového sektoru a využívající prvky a postupy restorativní justice. Cílem je podpora obětí trestných činů při vyrovnávání se s závažnou sociální událostí a usnadnění návratu k běžnému životu. V rámci projektu se obětem dostane právní a psychosociální podpory. Projekt rovněž obsahuje určitou „vizi“ do budoucna, protože buduje regionální síť těchto služeb a soustředí se na spolupráci všech v této pomoci zainteresovaných subjektů109. Měst, ve kterých se mohou lidé na poradce obrátit, stále přibývá, např. v létě roku 2014 se k projektu připojilo statutární město Kladno nebo Prachatice.

6.3. Podpora subjektů poskytujících pomoc obětem Zákon o obětech v hlavě III vymezuje rámec spolupráce nevládních organizací poskytujících pomoc obětem a státu. Ten, prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti, podporuje činnost těchto subjektů pomocí dotací ze státního rozpočtu. Povinnost podporovat tyto subjekty přímo vyplývá i z evropských předpisů110. Možnost tyto dotace získat však náleží pouze tzv. akreditovaným subjektům. Získání akreditace nicméně neznamená automatický nárok na dotaci, poskytnutí dotace je tedy plně

108

https://www.pmscr.cz/externi-projekty-prehled. http://www.restorativnijustice.cz/cz/o-projektu/o-nas. 110 Čl. 13 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, čl. 8 a čl. 9 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady. 109

49

v diskreční pravomoci Ministerstva spravedlnosti111. Tím si stát udržuje kontrolu nad příjemci dotace, nejen z hlediska účelu, ke kterému dotaci použijí, ale i z hlediska kvality poskytovaných služeb112. Podmínky a proces získání akreditace pro poskytování právních informací a pro restorativní programy, povinnosti akreditovaných subjektů a kontrolu upravuje zákon o obětech113. 6.3.1. Registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů114 Zákonem o obětech byl zřízen registr poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, který spravuje Ministerstvo spravedlnosti a vede se v elektronické podobě115. V něm jsou kromě akreditovaných subjektů ze zákona zapsána i střediska Probační a mediační služby a na vlastní žádost také subjekty oprávněné poskytovat psychologické a sociální poradenství a advokáti, kteří poskytují pomoc v určitém rozsahu bezplatně. Registr je veřejně a bezplatně dostupný a oběti hledající pomoc si v něm na základě kritérií (místo a druh poskytované pomoci) vyhledají nejvhodnějšího poskytovatele. Registr však neslouží jen obětem, ale naleznou v něm potřebné informace např. policejní orgány, které je poté obětem mohou zprostředkovat. Elektronická podoba registru umožňuje jeho průběžnou aktualizaci, což je významná přednost oproti listinným registrům, které tak rychlou aktualizaci nenabízejí116. Bohužel i více než rok po spuštění registru jsou v něm nedostatky, které by, podle mého názoru, měly být co nejrychleji odstraněny. V informační tabulce u každého zapsaného subjektu v registru je poměrně mnoho informací, ale zcela chybí ty zásadní – kontaktní údaje. V registru nejsou uvedena telefonní čísla, webové stránky, e-mailové adresy nebo informace o pracovní době subjektu. Právě tyto informace jsou pro oběti nejdůležitější a nejvíce a nejrychleji použitelné, proto mě překvapuje, že i přes to, že na

111

Jelínek, J. a kolektiv. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013, str. 157. 112 Důvodová zpráva k zákonu o obětech, str. 64. 113 § 40 – 45 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 114 § 48 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. 115 https://otc.justice.cz/verejne/rychleVyhledavani.jsf. 116 Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů, komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 261.

50

tento problém bylo upozorňováno117, se stále nevyřešil. V tomto tedy ještě vidím možnost zlepšení registru.

117

Např. ze strany Bílého kruhu bezpečí. Na konferenci Spravedlnost pro oběti II konané 21. 10. 2013 na tuto problematiku ve svém příspěvku upozornila Mgr. Petra Vitoušová, prezidentka BKB.

51

7. Pomoc obětem trestných činů na Slovensku Alespoň stručně bych se ráda věnovala tomu, jak je problematika pomoci obětem trestných činů upravena ve Slovenské republice a jaké tam působí subjekty zaměřené na pomoc obětem. V posledních letech se nejen u nás, ale i jinde v zahraniční mění právní úprava tak, aby došlo ke zlepšení postavení obětí a zvýšení jejich práv. Je možné volit dvě cesty – komplexní, kdy je přijat speciální zákon na ochranu obětí, podobně jako v České republice, nebo jsou novelizovány stávající předpisy, jako tomu je momentálně na Slovensku118.

7.1. Slovenská právní úprava Na Slovensku zatím nebyl přijat samostatný zákon, upravující pomoc obětem trestných činů, ačkoliv by to bylo zcela jistě na místě. Stávající úprava není plně v souladu s evropskými normami, základním nedostatkem je, že Slovensko, na rozdíl od České republiky, zatím neimplementovalo směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU a dokonce proces implementace ani oficiálně nezahájilo. Momentálně se teprve ustanovuje pracovní skupina, která má implementaci připravit tak, aby byla provedena během léta 2015119, tedy poměrně těsně před vypršením implementační lhůty, která končí 16. 11. 2015. Slovenská trestněprávní terminologie nepoužívá pojem oběť, pouze pojem poškozený. Obdobně jako dříve i u nás je tato problematika upravena v zákoně č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, a v zákoně č. 215/2006 Z. z., o odškodňovaní osôb poškodených násilnými trestnými činmi. Úprava ve slovenském trestním řádu je velice podobná dřívější české úpravě, poškozenému jsou přiznána podobná práva, např. právo uplatnit nárok na náhradu škody, předkládat důkazy a vyjádřit se k prováděným důkazům, právo nahlížet do spisů nebo právo podávat opravné prostředky. Zajímavé je ustanovení § 49 odst. 1 trestného poriadku, které se podobá naší úpravě v zákoně o obětech120. Orgán činný v trestním řízení má při prvním kontaktu 118

Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů, komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 11. 119 Zdroj: http://pomocobetiam.sk/wp-content/uploads/2014/11/Proces-implementácie-Smernice-EP-aRady-EU-o-obetiach-trestných-činov-v-právnom-poriadku-SR.pdf, str. 1 a 2 120 § 8 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

52

s poškozeným povinnost poskytnout mu v písemné formě informace o jeho právech v trestním řízení a o organizacích na pomoc poškozeným a služeb jimi poskytovaných. Tato úprava reflektuje Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SSV o postavení obětí v trestním řízení. Co se týče odškodnění poškozených, mají nárok na jednorázové finanční odškodnění od státu, pokud jim byla v důsledku násilného trestného činu způsobena újma na zdraví. Ta je v zákoně definována jako ublížení na zdraví, těžká újma na zdraví nebo smrt nebo morální škoda. Morální škoda může být způsobena trestnými činy znásilnění, sexuálního násilí nebo sexuálního zneužívání. Opět ani zde není použito slovo oběť, které již v českém zákoně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti užito bylo. Na výpočet odškodnění, jedná-li se o újmu na zdraví, se obdobně jako v dřívější úpravě u nás použije kritérium bodového hodnocení.

7.2. Subjekty poskytující pomoc obětem Podobně jako i v České republice působí na Slovensku jedna největší organizace pomáhající obětem trestných činů, občanské sdružení Pomoc obetiam násilia, ale také řada dalších, menších organizací, většinou konkrétněji zaměřených. Nejčastěji se jedná o krizová centra a azylové domy pro oběti domácího násilí, např. Domov Dúha pro matky s dětmi v krizových situacích, včetně případů útěků před domácím násilí, Brána do života, která mimo jiných služeb provozuje azyl obětem domácího násilí121 nebo Dotyk, který poskytuje komplexní pomoc zejména obětem obchodování s lidmi122. Zaměřím se na popis činnosti sdružení Pomoc obetiam násilia (dále jen PON), které funguje od roku 1999. Stejně jako u nás Bílý kruh bezpečí je PON od roku 2000 členem evropského fóra Victim Support Europe. V roce 2002 začíná budování celoslovenské sítě poraden (v březnu 2003 fungovalo 9 poraden, novější údaj jsem na webu PON nedohledala a na e-mailový dotaz jsem odpověď neobdržela) a zároveň je zprovozněna telefonická Linka pomoci123. Poměrně mě překvapila skutečnost, že tato linka nefunguje nonstop, jako např. DONA linka nebo BKB linka v České republice, ale

121

http://www.domovduha.sk/, http://branadozivota.sk/index.php/o-krozivom-centre http://www.dotyk.sk/01-profil/index.php 123 http://pomocobetiam.sk/historia-zduzenia/ 122

53

pouze od 10 do 14 hodin v pracovní dny124. Sice je k dispozici záznamník s možností zpětného zavolání, ale podle mého názoru by měla být i telefonická pomoc dostupná aktuálně a bezprostředně po zavolání. PON nabízí bezplatné psychologické a sociální poradenství, případně může zprostředkovat i právní poradenství, doprovod klientů na soud nebo ubytování v krizových situacích. Zhruba polovinu řešených případů tvoří každoročně domácí násilí, v roce 2011 řešily poradny a Linka pomoci 1.237 případů, v roce 2013 to bylo jen 685 případů125. Tento pokles bohužel nesouvisí se zlepšením situace a úbytkem kriminality, ale spíše s nuceným ukončením činnosti některých poraden kvůli nedostatku finančních prostředků. S tímto problémem PON bojuje dlouhodobě, např. za loňský rok nedostalo sdružení žádné dotace ze státního rozpočtu, pouze od samosprávných krajů126.

7.3. Probační a mediační činnost Zhruba ve stejné době jako u nás byla i na Slovensku zřízena Probačná a mediačná služba. Oproti České republice mi ale nepřijde tolik aktivní, zejména ve vztahu k obětem trestné činnosti. Nejdříve byl Ministerstvom spravodlivosti realizován zkušební projekt, na jehož základě byl poté přijat zákon č. 550/2003 Z. z., o probačných a mediačných úradníkoch, účinný od 1. 1. 2004. Vzhledem k poměrně neaktuálním údajům na webu Ministerstva127 a absenci samostatných stránek PMS nemůžu příliš objektivně zhodnotit její činnost a zapojení do programů pomoci obětem. Z dostupných materiálů se mi však zdá, že na rozdíl od české PMS se ta slovenská omezuje opravdu jen na činnosti probace a mediace, nezabývá se žádnými speciálními programy na pomoc obětem nebo se v pomoci přímo neangažuje. Podle statistik Ministerstva spravodlivosti (posledních, které se mi podařilo dohledat) proběhlo na Slovensku v letech 2006 – 2009 celkem 12.330 mediací, přičemž jejich počet měl mírně klesající tendenci128. 124

http://pomocobetiam.sk/kontakt/ Zdroj: tiskové zprávy z let 2011 a 2013, dostupné na adrese http://pomocobetiam.sk/vyrocne-spravy/ 126 http://pomocobetiam.sk/wp-content/uploads/2014/09/Výročná-správa-PON-2013.pdf, str. 5 127 Poslední statistiky týkající se probace a mediace jsou k dispozici za rok 2009, ještě na starém webu MS http://wwwold.justice.sk/wfn.aspx?pg=l429. 128 Zdroj tabulky: dokument Prehľad o činnosti probácie a mediácie za rok 2009 dostupný na adrese http://wwwold.justice.sk/wfn.aspx?pg=l429. 125

54

Kraj Počet pridelených mediácií za rok 2006 2007 2008 2009

Spolu

Bratislava

253

99

81

71

504

Trnava

191

255

218

229

893

Trenčín

363

281

300

284

1228

Nitra

56

35

8

25

124

Žilina

619

869

719

690

2897

B. Bystrica

387

466

347

282

1482

Prešov

246

341

227

274

1088

Košice

1116

1439

813

746

4114

3231

3785

2713

2601

12330

Spolu

Z mého pohledu je na Slovensku stále velký prostor pro zlepšení situace, ať už po právní stránce, kdy by bylo zcela jistě vhodné přijmout nový, komplexní právní předpis, podobně jako v České republice, a především urychleně (avšak ne ledabyle) implementovat směrnici 2012/29/EU. Přijetím nového zákona by se mohla také upravit finanční podpora organizací poskytujících pomoc obětem, např. formou dotací pro akreditované subjekty, což by vyřešilo aktuální nedostatek prostředků některých subjektů a tím vylepšilo situaci na poli pomoci obětem.

55

8. Závěr 8.1. Co přinesl zákon o obětech v praxi? Zákon o obětech je účinný již přes rok a půl. Jeho přijetím se Česká republika, co se týče právní úpravy, zařadila mezi pokrokovější evropské státy. Práva obětí byla významně posílena, je kladen důraz na povinnost orgánů činných v trestním řízení umožnit obětem v každé fázi trestního řízení uplatnění jejich práv a každou oběť vhodným způsobem a srozumitelně poučit, a to tak, aby dosáhla na uspokojení svých nároků129. Připomínky a dopady se však samozřejmě najdou jak pozitivní, tak negativní. Pozitivní je zcela jistě citlivější a ohleduplnější přístup ze strany policistů. Co se týče využívání nových práv, nejčastěji oběti využívají práva na doprovod důvěrníka, prohlášení o dopadu trestného činu na jejich život, zabránění kontaktu oběti s osobou, kterou označila, práva na informace o pachateli a (zcela nepřekvapivě) práva na peněžitou pomoc. Také se více prohloubila spolupráce orgánů činných v trestním řízení a dalších institucí, např. policisté jsou více informováni o subjektech poskytujících pomoc obětem. Téma obětí je pojímáno více systémově a komplexněji a především už oběť není vnímána jen jako pramen důkazů, ale jako aktivní účastník trestního řízení. Rovněž jasné legislativní vymezení pojmů oběť a zvlášť zranitelná oběť považuji za pozitivní přínos. K negativním zkušenostem obětí patří zejména neschopnost (nebo neochota) orgánů činných v trestním řízení individualizovat poučení s přihlédnutím k aktuálnímu stavu oběti (o tomto problému jsem psala v kapitole 5.2, Právo na informace). Oběť dostane najednou množství formulářů a je zahlcena informacemi o právech, která pro ni v danou chvíli nemusí být aktuální a jejich sdělení není neodkladné, což může mít vliv jak na její psychiku, tak paradoxně na uplatňování práv. V poradnách Bílého kruhu bezpečí mají řadu zkušeností, kdy oběti přišly s formuláři a s prosbou o vysvětlení, co to pro ně vlastně znamená a jaká jsou jejich práva. Policie totiž oběti informuje převážně pomocí předtištěných materiálů a formulářů, což je považováno za nedostatečné zástupci nevládních organizací, ale také ministryní spravedlnosti, Helenou Válkovou. Podle ní by mělo být poučení

129

http://www.bkb.cz/aktuality/n413-uz-rok-maji-obeti-trestnych-cinu-svuj-zakon.

56

srozumitelné a rozlišené podle osoby a věku oběti a je nezbytné uspořádat pro policisty další školení týkající se této problematiky130. Rozhodně je také třeba doplnit chybějící důležité údaje v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů. V dnešní době elektronické komunikace by zcela jistě nebylo od věci doplnit e-mailové kontakty, které jistě každé sdružení či advokát má, a telefonní čísla. Aby registr plnil svou funkci rychlého vyhledání vhodné a dostupné pomoci, je třeba, aby mohly oběti kontaktovat subjekt neprodleně, k čemuž telefon poslouží zřejmě lépe než pouhá adresa.

8.2. Očekávané změny v ochraně obětí trestných činů Do budoucna se nejspíš pomoc a ochrana obětí ještě rozroste. Sněmovna v listopadu 2014 podpořila vládní novelu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle důvodové zprávy je „jedním z hlavních cílů návrhu zákona zvýšení efektivity v oblasti poskytování přeshraniční ochrany oběti trestného činu a osobám jí blízkým.“131 Oběť, o jejíž ochraně před obviněným rozhodly české justiční orgány a která se přestěhuje z České republiky do jiného členského státu Evropské unie (nebo obráceně), bude moci zažádat o vydání tzv. evropského ochranného příkazu. Na jeho základě bude před obviněným stejnou měrou chráněna i v zahraničí. Předloha návrhu vychází ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. 12. 2011 o evropském ochranném příkazu a projednávání tisku je navrženo na konec ledna 2015. Směrnice začne být pro členské státy závazná od 16. 11. 2015. Ochranný příkaz je takové rozhodnutí, které ukládá podezřelému, obviněnému nebo odsouzenému zákaz vstupu do určitých míst nebo vymezených oblastí, ve kterých osoba chráněná příkazem pobývá nebo je navštěvuje, dále zákaz nebo omezení jejich styku (včetně styku s využitím elektronických komunikací či písemně) a omezení týkající se přiblížení k chráněné osobě jen do určité vzdálenosti132. Dříve se postupovalo v každé zemi jiným způsobem a v případě, že chtěly oběti zažádat o vydání obdobného příkazu, musely podstupovat složitý administrativní

130

Poučování o právech obětí je pro policisty problémem. Zpravodaj BKB, 3/2014, str. 6. http://www.bkb.cz/aktuality/n430-snemovna-podporila-rozsireni-ochrany-obeti-trestnych-cinu. 132 Evropský ochranný příkaz. Právní zpravodaj C. H. Beck 298/2014, 19. 12. 2014. 131

57

proces. Nově budou tyto zákazy „díky jednoduchému potvrzení rychle a snadno uznatelné v celé EU.“133 Ačkoliv se situace v oblasti pomoci obětem trestných činů v posledních letech zlepšila, stále existuje prostor pro další pokrok. To si zřejmě uvědomuje i zákonodárce, proto je již návrh novely zákona o obětech trestných činů zahrnut do Plánu legislativních prací vlády na rok 2015134. Upraveny budou nejspíše implementační nedostatky tak, aby byla Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU, z níž zákon o obětech vychází, provedena v plném rozsahu.

133 134

http://europa.eu/rapid/press-release_IP-15-3045_cs.htm. Plán legislativních prací. Právní zpravodaj C. H. Beck 16/2015, 14. 1. 2015.

58

Seznam použité literatury a pramenů Odborné publikace Čírtková, L., Vitoušová P. a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha: Grada Publishing, 2007 Dianiška, G. et al. Kriminológia, 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011 Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Zákon o obětech trestných činů, komentář. Praha: C. H. Beck, 2014 Holá, L. Mediace v teorii a praxi. Praha: Grada Publishing, 2011 Holcr, K. a kolektiv. Kriminologie. Praha: Leges, 2009 Jelínek, J. a kolektiv. Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2013 Jelínek, J., Gřivna, T. Poškozený a oběť trestného činu z trestněprávního a kriminologického pohledu. Praha: Leges, 2012 Kuchta, J., Válková, H. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005 Mezinárodní příručka pomoci obětem o využití a aplikaci Deklarace OSN o základních principech spravedlnosti a ohledně obětí zneužití moci. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997 Novotný, O., Zapletal, J. a kol. Kriminologie, 3. vyd. Praha: ASPI – Wolters Kluwer, 2008

59

Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. Praha: C. H. Beck, 2007 Wertham, F. The Show of Violence. New York: Vintage, 1949

Časopisecké články Albrechtová, L. Mediace v trestních věcech. Zpravodaj BKB, 3/2014, str. 12 a násl. Deklarace sociálních práv obětí trestných činů, České vězeňství, 3/2003, str. 22 a násl. Evropský ochranný příkaz. Právní zpravodaj C. H. Beck 298/2014, 19. 12. 2014 Gřivna, T. Návrh zákona o obětech trestných činů. Právní rozhledy 5/2012, str. II. Kalibová, K., Houžvová, M. První praktické zkušenosti s aplikací zákona o obětech trestných činů. Právní rozhledy 1/2015, str. 9 Plán legislativních prací. Právní zpravodaj C. H. Beck 16/2015, 14. 1. 2015 Poučování o právech obětí je pro policisty problémem. Zpravodaj BKB, 3/2014, str. 6 Svatoš, R. Odpovídá právní úprava obětí trestných činů v České republice mezinárodním dokumentům? Trestněprávní revue 4/2012, str. 85 a násl. Válková H., Gřivna T. Nový zákon o obětech trestných činů a jeho význam pro aplikační praxi. Trestněprávní revue 4/2013, str. 83 a násl.

Internetové zdroje https://www.ncjrs.gov/App/publications/Abstract.aspx?id=48998 http://stopznasilneni.ecn.cz/cz/znasilneni/statistiky

60

http://www.unicri.it/services/library_documentation/publications/icvs/data/participating _20countries.pdf http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/fight_against_terroris m/l33174_cs.htm http://victimsupporteurope.eu/activeapp/wp-content/uploads/2012/09/VSE-SocialRights-of-Victims-of-Crime3.pdf http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=617&CT1=0 http://www.domacinasili.cz/statistiky http://www.bkb.cz/o-nas/projektova-cinnost/strucna-historie-bileho-kruhu-bezpeci http://www.bkb.cz/o-nas/projektova-cinnost http://www.bkb.cz/o-nas/statistiky http://www.bkb.cz/aktuality/n392-bily-kruh-bezpeci-zpristupnil-nove-informace-proobeti-22-unor-je-evropskym-dnem-obeti http://www.bkb.cz/aktuality/n424-dona-linka-dnes-slavi-vyroci https://www.pmscr.cz/externi-projekty-prehled http://www.restorativnijustice.cz/cz/o-projektu/o-nas https://otc.justice.cz/verejne/rychleVyhledavani.jsf http://pomocobetiam.sk/wp-content/uploads/2014/11/Proces-implementácie-SmerniceEP-a-Rady-EU-o-obetiach-trestných-činov-v-právnom-poriadku-SR.pdf

61

http://pomocobetiam.sk/historia-zduzenia/ http://pomocobetiam.sk/vyrocne-spravy/ http://wwwold.justice.sk/wfn.aspx?pg=l429 http://www.bkb.cz/aktuality/n413-uz-rok-maji-obeti-trestnych-cinu-svuj-zakon http://www.bkb.cz/aktuality/n430-snemovna-podporila-rozsireni-ochrany-obetitrestnych-cinu http://europa.eu/rapid/press-release_IP-15-3045_cs.htm

Právní předpisy zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, ve znění pozdějších předpisů Deklarace OSN č. 40/34 z 29. 11. 1985 (Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneužití moci), spolu s Příručkou o použití a aplikaci Deklarace Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z 24. 11. 1983, která stanovuje minimální standard pro odškodňování obětí státem Rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SSV o postavení obětí v trestním řízení 62

Směrnice Rady 2004/80/ES ze dne 29. 4. 2004 o odškodňování obětí trestných činů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu

63

Resumé Téma mé diplomové práce, Pomoc obětem trestných činů, jsem si zvolila pro jeho stále rostoucí význam ve společnosti. Před vlivem kriminality nesmíme zavírat oči, společnost by se neměla soustředit jen na potrestání pachatele, ale také na druhou stranu spáchaného trestného činu, tedy na oběť. Pachatel je s trestným činem srozuměn, ale pro oběť je to ve většině případů jako „blesk z čistého nebe“, protože nic takového nečeká. Šok a následné trauma, jakým pro ni spáchání trestného činu je, si asi ti, kdo nic podobného nezažili, nedovedou představit, a proto je pro oběti často návrat do běžného života velmi obtížný. Je úkolem vyspělé a moderní společnosti jim tento návrat co nejvíce ulehčit a pomoci při něm. Mým cílem bylo přiblížit možnosti pomoci obětem, ale také právní úpravu a změny a nová práva, která přinesl zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Práce se skládá z osmi kapitol, přičemž první kapitola je úvod a poslední kapitola závěr. První část práce je věnována kriminologické vědě, která se oběťmi zabývá, viktimologii, jejímu stručnému vývoji a také základním pojmům, s nimiž pracuje a které jsou pro pochopení problematiky důležité. Následuje obecné pojednání o možnostech pomoci obětem, ať už se jedná o pomoc laickou, nebo odbornou – psychologickou, sociální či právní. Významná je také část o právní úpravě, ať už české nebo mezinárodní, která dokazuje, jak se pomoc obětem legislativně vyvíjí. Velká část této kapitoly je věnována stále ještě relativně novému zákonu o obětech, jeho obsahu, základním pojmům a zásadám, se kterými tento zákon pracuje. Zákon o obětech přinesl také nový a jasně systematizovaný katalog práv obětí. Kapitolu věnovanou těmto jednotlivým právům, jejich obsahu a významu považuji za jakési „jádro“ práce, protože právě tato práva a možnosti jejich uplatňování jsou pro oběti nesmírně důležité. Za další klíčovou část považuji také kapitolu věnovanou subjektům poskytujícím pomoc obětem. Bez činnosti těchto subjektů, ať už jde o státní nebo nevládní organizace, by pomoc nebyla možná a zcela jistě by nebyla na takové dobré úrovni, na jaké momentálně v České republice je. Podrobněji jsem se zaměřila na dva

64

nejvýraznější subjekty, Probační a mediační službu ČR a občanské sdružení Bílý kruh bezpečí. V předposlední kapitole se alespoň stručně zaměřuji na situaci v oblasti pomoci obětem trestných činů na Slovensku. Bohužel je kapitola poměrně krátká, protože tamní situace není zdaleka na tak dobré úrovni jako v České republice, právní úprava je dle mého názoru nedostačující a stejně tak činnost subjektů poskytujících pomoc. Za jednu z příčin považuji zejména nedostatek financí. Na závěr se věnuji tomu, jak se změnila situace přijetím zákona o obětech. Zmiňuji jak pozitivní zkušenosti, tak negativa, která by se měla zohlednit při případných novelizacích.

65

English abstract Assistance to Victims of Crime The chosen topic for this MastersThesis is “Assistance to Victims of Crime” primarily due to its growing social significance. Society as a whole should not turn a blind eye to the serious impact of crime, focusing only on the punishment of convicted criminals; it should also focus on assistance to those harmed and affected by crime. Criminals usually commit crimes with a strong conscious awareness of their misbehaviour, while victims have no similar expectation; for them, a criminal event is like something “out of the blue”. The shocking and traumatic impact following the crime, is something unbelievable for one who never had such an experience; hence, the return back to normal life is often very difficult for victims of crime. A society which aspires to be modern and developed should make this return as easy as possible, implementing a series of measures in the field of assistance. My goal was to describe the possibilities which exist in this area but also to concentrate on the current legislation, especially on new rights being brought into practice by the new Victims of Crime Assistance Act No 45/2013 Coll. The Thesis consists of eight chapters including an Introduction and a Conclusion. The first part is dedicated to victimology, a part of criminology that comprises a scientific study focused on victims of crime: its short development, as well as its basic terms which are crucial for handling the issue. An overall discussion on possibilities to assist victims of crime then follows, both focusing on (non-professional) ordinary human help and on psychological, social or legal assistance as part of an expert approach. Next, a part devoted to current legislation (both Czech and international) is of great importance since it shows the development of the legal environment in terms of assistance to victims of crime. This chapter extensively describes the relatively new Czech Victim of Crime Assistance Act, its content, basic terms and the principles which the Act adheres to. The Act also created a new, systematic catalogue of victims’rights. Therefore, the core of the Thesis is a chapter which analyzes the individual rights as stated in the

66

catalogue, their content and meaning. Those rights and the ways they can be implemented are of extreme importance for victims of crime. Another key part of the Thesis is a chapter which deals with several organisations providing assistance to victims of crime. Be it NGOs or governmental bodies, those entities are vitally instrumental in achieving the high level of assistance which currently exists in the Czech Republic. The Thesis focused mainly on the Probation and Mediation Service of the Czech Republic and also on an NGO called “White Ring of Safety”. The penultimate chapter is touches upon the situation in the field of assistance to victims of crime in Slovakia. The discussion here is less extensive because of the situation is not as developed as in the Czech Republic: indeed, the view of this Thesis is that the existing legislation is not sufficient at all, nor is the as the activity of assisting organisations enough. One of the reasons for this is the lack of finance and governmental funding. The Conclusion summarizes how the situation in the Czech Republic has changed following the approval of the Victims of Crime Assistance Act – by highlighting both positive features and negative consequences which could be taken into account in possible future amendments to the Act.

67

Klíčová slova – key words pomoc obětem trestných činů – assistance to victims of crime oběť trestného činu – crime victim viktimologie – victimology práva oběti – victim’s rights

68