Všechny cesty nevedou ke stejnému Bohu: Často lidem říkám při své misijní práci, že není největším hříchem to, že občas zalžou, zatají něco, vyspí se s někým před svatbou, vzteknou se na někoho nebo něco šlohnou... Největším hříchem je, že nehledáte nic hlubšího v životě, jako je smysl života a odpověď na otázku, odkud jsem se tu vzal? Vznikl život náhodou a výbuchem hmoty anebo mám poděkovat nějakému inteligentnímu Stvořiteli? A tak sláva všem hledajícím, ať už uvízli na nějakém tom stupni hledání a spokojili se s odpovědí, která nemusí být ještě konečná, ale aspoň se vydali na cestu a zkusili najít odpovědi. Vzpomínáte ve Zjevení, jak tam Pán chválí studené nebo horké, ale nenávidí vlažné? Ty vyplivne ze svých úst. A jak v příběhu o hřivnách chválí ty, co se nebáli, že udělají sem tam nějakou tu chybu, ale vrhli se směle do podnikání? Povím Vám příběh o dvou hledajících a jak ten třetí nebyl hledající. Asi 500 let před Kristem se v podhůří Himálájí narodil jeden zajímavý chlapík, jehož narození bylo prý předznamenáno zvláštními znameními. BUDDHA (Gautama Siddhártha) Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů. Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté – aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhu znovuzrozování. Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům, tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky. Gautama prožil dětství a mládí v dobovém luxusu: Žil jsem zhýčkaně, velmi zhýčkaně, nanejvýš zhýčkaně. U domu mého otce mi nechali zřídit lotosové rybníky: na jednom místě kvetly modré, na jednom bílé, na jiném červené lotosové květy; a to vše jen pro mě. Nepoužíval jsem jiné masti než z Benaresu. Z Benaresu pocházel šátek, pokrývající mou hlavu, má kazajka, mé spodní prádlo, můj přehoz. Ve dne v noci nade mnou drželi bílý deštník, aby mě neobtěžoval chlad, horko, prach, stébla trávy nebo rosa. V šestnácti letech ho oženili. Později bude učit: Neznám žádné tělo, žádný hlas, žádnou vůni, žádnou chuť, žádný dotek, které poutají mysl muže tak jako tělo, hlas, vůně, chuť a dotek ženy a naopak. Gautama se ve svém mládí neoddával jen požitkům. V době mládí byl Gautama zcela zaujat pomíjivostí všech věcí. Uvádí: Když jsem ještě žil v domě, přijímal jsem, co vstupovalo do vědomí pěti smysly: zrak těšily viditelné postavy, ucho tóny, čich vůně, chuť šťávy, tělo doteky, jak to je vítané, milé, příjemné a žádoucí (…) Po čtyři měsíce období dešťů mě obklopovaly hudebnice a já jsem neopouštěl palác. Časem jsem poznal podle pravdy, jak smyslové radosti vznikají, co je na nich štěstím a utrpením a jak jim lze uniknout.
Gautama poznal, že pomíjivost všech věcí kalí radost z nich a činí je strastiplnými pro toho, kdo prohlédne. K postřehu, že žádné prožitky a věci nejsou trvalé, přistoupilo v mládí poznání, že také on sám jako člověk je pomíjivý. V tomto zhýčkaném životě mě napadla myšlenka: „Nevědomý člověk, jenž je podroben stáří, nemoci, smrti, aniž by jim mohl uniknout, je sklíčen, zděšen a zhnusen, když vidí starce, nemocného, mrtvého. Ale i já podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout. Nebylo by správné, kdybych při pohledu na staré, nemocné, mrtvé nebyl sklíčen i já, který podléhám stáří, nemoci, smrti a nemohu jim uniknout.“ Zatím co jsem o tom přemýšlel, zmizelo mé opojení mládím, zdravím a životem. Jak se traduje, Gautama po krátké době uskutečnil učení tzv. šramanů, kteří chtějí dosáhnout vysvobození ze znovuzrození nebo zlepšení postavení v hierarchii bytostí extrémní askezí. Někteří doufali, že důsledným přijetím zvířecích forem chování se zrodí mezi bohy: psí asketi lezli po čtyřech, choulili se k spánku a jedli pouze vleže na zemi. Imitovali také jiná zvířata v naději, že ponížení za života vede po smrti k vzestupu. Gautama vypráví: Chodil jsem k dobytčím stájím, když byli pastevci pryč, živil jsem se výkaly mladých, sajících telat. Jedl jsem také nestrávené zbytky v mých lejnech. Podle Gautamových popisů cvičení, která prováděl ke konci svého hledání, lze soudit, že zkoušel dále džinistická nebo tímto směrem inspirovaná cvičení. Podle džinismu vedou ke špatnému zrození i neúmyslné činy jako např. náhodné zašlápnutí hmyzu. Osvobození lze dosáhnout jen eliminací všech negativních činů, i neúmyslných. Stoupenci džínismu se proto snažili kontrolovat veškeré tělesné pohyby, také Gautama se podrobil této disciplíně: Našlapoval jsem pozorně a všímal jsem si pln soucitu dokonce vodní kapky, abych nezranil ani nejmenší bytosti, které zde zabloudily. Džínisté se věnovali také praktikám potlačujícím životně důležité tělesné funkce. Gautama cvičil zadržení dechu nosem nebo ústy, jak dlouho jen to bylo možné. Popisuje, jak toto cvičení vedlo k pocitu, že mu vzduch proudí uchem. Když se mu podařilo udržet kontrolu nad tímto procesem, zdálo se mu, že vzduch vychází z rukou a nohou. Pokusy vedly k bolestem, jako by nějaký silný muž navrtával dýkou lebku (…), jako by řezník rozřezával nožem břicho (…), jako by mě dva silní muži vhodili do jámy se žhavým uhlím. Jiné asketické představy věřily, že pohrdáním pomíjivým tělem se dosáhne osvobození trvalého džívy, jenž je s tělem svázán. Gautama se pokusil také o tuto cestu. To byla má trýzeň: běhal jsem nahý(…). Z mnohaleté špíny na mém těle se stala vrstva jako na pahýlu stromu. Nemyslel jsem na to, abych se očistil nebo nechal očistit od špíny. Sám se tím snad vydal na scestí, neboť ve světě šramanů, bohatém na zvláštnosti, se setkával s výsměchem. Šel jsem na pohřebiště a udělal jsem si lože z kostí. Tu přišli pastevci a plivali na mě, močili na mě, házeli po mě lejny a strkali mi stébla trávy do uší. Ačkoliv si byl jistý, že na sebe vzal nejkrajnější utrpení, jaké kdy šramana podstoupil, necítil se být blíže svému cíli. V blízkosti smrti, kam jej přivedl půst, byl konfrontován s pomíjivostí těla, aniž by pocítil vytouženou zkušenost osvobození. Cesta askeze se zdála nesmyslná.
Buddha provádějící přísnou askezi
Nakonec zažil stav, který se vyznačoval pouze vyrovnaností a čistým bytím v přítomnosti: prostě vnímal, co je. Ani myšlenky, ani očekávání, ani zármutek, ani radost nekalily jeho vnímání okamžiku. Přes den se Gautama věnoval těmto pohroužením. Myšlení nebo pociťování štěstí, proti nimž jako asketa bojoval, postupně v průběhu pohroužení ztratily na významu a uvolnily místo soustředěnému stavu čistého pozorování. Praktikovaná askeze byla stejně extrémní jako život pro požitky, který opustil. První pravda popisuje existenciální situaci člověka: zrození, stárnutí, nemoc, umírání jsou utrpení; zármutek, nářek, bolest, nespokojenost a neklid jsou utrpení; spojení s nemilým, oddělení od milého jsou utrpení (…). Druhá pravda: Utrpení je žízeň, provázena potěšením a chtíčem, tu a tam se z něčeho těšící, totiž žízeň po smyslové radosti, žízeň po životě (…). Třetí pravda je o zániku utrpení: Je to zánik žízně jejím dokonalým zničením. To se uskuteční pomocí osmidílné stezky. Citáty Buddhy - filosofické:
• • •
Mnichové, toto jest vznešená pravda o stezce vedoucí k odstranění utrpení: je to tato osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování, pravé soustředění ducha. Všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli. Budete-li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíte vůbec nic. Jestliže se pokusíte porozumět sobě, pochopíte celý vesmír. ------------------------------------------------------------------------------------------------------
Byl v tom výjimečný. Když zkoušel cestu odříkání – askeze – byl v ní důslednější než jiní, ale jako asi jediný v celé Indii dokázal říci: Po 6 letech testování jsem shledal, že to nevede ke skutečnému osvobození, že je to nesmyslná cesta, a opustil ji. Dovedete si představit jak z naprosté zajištěnosti vstoupil do naprosté nejistoty, do putování po krajině a do žebroty a do osobního hledání (den co den) smyslu života? Ale já ani nevím, jestli vlastně hledal smysl života anebo jen vysvobození z utrpení. Jeho představy o bozích mohly být velmi indické, velmi tělesné... Můj kamarád v Indii...zažil brahmanisty, jak stojí na jedné noze, uschlé ruce..., nepřijímají měsíce potravu, pití... Je možné, že tréninkem dosáhnete všeho možného, třeba i toho, že se vás nic nedotýká. Ale je to cíl? Z buddhismu se vyvinul zen buddhismus, kde figuruje To nebo ONO. Soustředíte se na dýchání a čekáte, až se vyprázdní Vaše mysl... Někteří pak prožívají setkání s vesmírným TO a jeho projevy. A já v tom vyprázdnění mysli vidím nebezpečí. Obávám se, že do prázdné mysli může snadno přijít ďábel v různých převlecích, aby Vás naplnil čím chcete, aby zaměstnal Vašeho ducha jen proto, aby se už nezabýval tím jediným, co je opravdu podstatné. Jak lidi milují prožitky, znamení a extrémní transcendentální duchařské zážitky apod.!! Já ale taky, ale proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít ke kováři? Víme my vlastně na čem ten Buddha ustrnul? Nikdo to neví, možná ani on sám to nevěděl dokonale, co vlastně vyřešil. Možná si vytrénoval stav mysli, že na utrpení nemyslel, potlačil myšlení a měl zážitky klidu? Kdo ví??? K čemu to je dobré, když přitom nevím, jaký je Bůh Stvořitel a co po mně chce? Já myslím, že smyslem života není únik z důsledků hříchu, že to ani nejde uniknout tomu, co máme naopak prožít a co nás má naopak burcovat – což jsou: smrt, nemoci a utrpení všeho druhu. Smysl života?: Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal...
Mohamed? 600 let po Kristu. Přitahuje Vás starozákonní styl rádobyproroka, který se hlásil až k větvi rodokmenu počínající od Izmaele? Někdo, kdo sice brojil proti modlářství a vyznával jednoho Boha. Zabil nebo nechal odstranit pár vůdců jiných kmenů – svých nepřátel, vedl pár válek, měl nejméně 8 manželek, z toho některé si zasnoubil, když jim bylo 6 let a vzal si je v 9 jejich letech. Rané muslimské zdroje podávají zprávu o tom, že v roce 611, kdy bylo Mohamedovi přibližně čtyřicet let, měl, v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, vidění. Sám Mohamed později svým
soukmenovcům popsal svou zkušenost jako návštěvu archanděla Gabriela, který mu nařídil zapamatovat si a recitovat verše, později uspořádané do koránu. Gabriel mu měl sdělit, že si jej Bůh (Alláh) vybral jako posledního proroka pro lidstvo. Později rozvinul své poslání proroka veřejným přednášením o striktním monoteismu a předvídáním Soudného dne pro hříšníky a nevěřící modloslužebníky, jakým byli například členové jeho kmene a jeho mekkánští sousedé. Mohamed byl úspěšným náboženským i politickým vůdcem. Nezavrhl zcela judaismus a křesťanství – řekl, že byl Bohem poslán, aby zdokonalil a dokončil jejich učení. Mohamed je označen za tzv. „Pečeť proroků“, která uzavírá sled řady předchozích proroků: Abraháma, Mojžíše, Ježíše a mnoha dalších. Sesílání veršů trvalo dohromady 23 let. Do podoby, v jaké korán známe dnes, byl sestaven až po Mohamedově smrti.
Okolo roku 610 měl v průběhu meditace vidění archanděla Gabriela a slyšel hlas, který mu, podle koránu, sdělil toto: „Přednášej ve jménu Pána svého, který člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán Tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“ (Korán 96:15: Kapka přilnavá; český překlad: Ivan Hrbek, 1972). Toto první zjevení Mohameda silně rozrušilo, ale jeho žena Chadídža ho ujistila, že se jednalo o pravdivou vizi a stala se jeho prvním stoupencem. Čtenáře může překvapit, že korán v podstatě nemá žádnou pevnou strukturu, plynulý „příběh“. Spíše než o knihu v klasické podobě se jedná o v psané formě zaznamenaná orální poselství, proslovy Mohameda. To také vysvětluje, proč se některé motivy a témata opakují i desetkráte. Je sice rozdělen na 114 súr (kapitol) a 6236 áj (veršů), ale i jednotlivé súry jsou často složeny ze zcela nesourodých skupin veršů, mnohdy seslaných v rozpětí mnoha let. Klíč, podle kterého byly verše zařazeny do právě 114 súr, není příliš jasný. Píše hodně o pekle a nebi, o slušnosti v obchodování, v pravdomluvnosti, vztahu k sirotkům a vdovám a nemocným. Objevují se zde v trochu jiném podání příběhy Josefa, Abrahama apod. Jeho vztah k židům a křesťanům se mění postupně v negativní. Dovoluje zabíjení nepřátel a nevěřících i jinověrců.
Bojoval proti mnohobožství , ale z politických důvodů pak slevil:
V této době se též odehrál příběh tzv. Satanských veršů. Ty měly obsahovat ústupek vůči mekkánskému polytheismu, jelikož v nich byla zahrnuta možnost přímluvy „nižších bohů“ u Alláha. To by Mohamedovi umožnilo zachovat mír se svými sousedy, nicméně Mohamed tyto verše později odvolal a prohlásil je za Satanovo vnuknutí. Někteří badatelé však pochybují, že tyto verše vůbec byly součástí koránu a muslimové zpochybňují věrohodnost tohoto příběhu. Přesto se však objevuje již velmi brzy a není pravděpodobné, že by si bezprostřední následníci Mohameda takovýto projev slabosti Proroka vymysleli. Okolo roku 620 měl Mohamed podniknout noční výpravu (Isru) a měl být vzat na nebesa (Mirádž). Isra je arabský výraz pro údajnou zázračnou noční pouť z „Mešity vznešené“ (Masdžid al-haram) do „Mešity nejvzdálenější“ (Masdžid al-Aqsá), kterou Sunna později vyložila jako cestu z Mekky do Jeruzaléma, přesněji na Chrámovou horu, odkud měl vystoupit na nebesa, navštívit ráj a peklo a promluvit s Alláhem a staršími proroky.
A tak se Vás ptám: koho byste následovali? Buddhu? Mohameda? Krista? Čí příklady, učení a činy Vás víc potáhnou? Buddhisté a jím podobní se domnívají, že svojí snahou jako po spirále stoupají k lepším zítřkům. Unikají utrpení tím, že ho ignorují, umrtvují se, ovládají se....
Ale jak vidí Boha oni a jak Mohamed? Buddhisté vidí Boha jako takovou netečnou Energii, která nic nedělá, prostě JE. Mohamed vidí Boha starozákonně, aktivně, ale hlavně jako přísného trestatele přečinů a Ježíše posunul do role jednoho z proroků, poněvadž i on je prorok, a to poslední, který završuje Kristovo dílo. Buddhisté chtějí ale nakonec splynout s tou Energií, která prostupuje všechno ve Vesmíru a mít již pokoj od utrpení. Ale dá se jen tak zbavit svého hříchu? Své žádosti? Můžete ji potlačovat sebevíc, ale pod vlivem Zákona v podstatě vypukne na nečekaném místě těla nebo mysli s velikou prudkostí a silou. Zbáte přísloví: Odříkaného největší krajíc? Věřím v Buddhovu opravdovost, ale ne v Jeho pravdu. Myslím, že ani nevíme všechno, jak ho mohla trápit různá pokušení a žádosti po 50 letech a jak se třeba tvářil netečně navenek potom. Tedy že možná nebyl trvale a vždy až tak vyrovnaný, jak jej líčí jeho potomci a knihy vzniklé mnohoset let po jeho smrti. Zda kdyby potkal Krista...., zda by opravdu našel jasnou odpověď na to, jaký je Bůh. A i kdyby sebecvičením dosáhl veliké ukázněnosti, je v tom smysl života? Je na tom líp než jiní lidé, kteří se tak ovládat nedovedou? A věřím taky, že jeho žáci dovedou Buddhu hájit a skvěle vysvětlovat veškeré teorie, jak on to vlastně doopravdy ten Buddha myslel. A tak ať řeknete cokoliv, jsou tací, kteří řeknou ke všemu svůj vodopád slov, jakože je Ježíš a Buddha totéž. A že to mysleli stejně. Ale když srovnáte jejich životy do excelovské tabulky, zejména jejich slova, zjistíte, že jsou jejich životy zcela jiné...
A co tedy Ježíš? Je to důležité, abychom poznali, kdo Ježíš je? Znáte ten názor, že jsou všechny cesty stejné? Všechny typy náboženství prý vedou ke stejnému Bohu. Mnozí věří v Boha – Buddha, Mohamed, dokonce i ďábel – ale nehledají ze všech sil, jaký je, hledají potvrzení svých představ. Personifikace Boha v Ježíši je pro mnohé nepřijatelná, protože by se mnozí lekli zodpovědnosti, byl by to nějaký nárok na komunikaci a mohlo by to znamenat i přiznání si životního a názorového omylu. A nejoblíbenějším ďáblovým hříchem je ješitnost!! Proto je bůh pro mnohé jen nějaká Nirvána nebo Energie. Mnozí na té ulici si připadají jakoby objevili Ameriku a nevědí, že před nimi tento názor měly stamiliony lidí. Říkají, že přečetli všechno o starých náboženstvích a různé filozofie (nihilismus, existencializmus, hinduismus, buddhismus, taoismus, o lámech, o lidech, kteří
uzdravují mentálními a psychotropními technikami, o operacích bez narkózy a bez lékařských nástrojů…) a pak řeknou, že si vybrali ze všeho to nejlepší. Taky jsem to tvrdil, a pak mne naštvalo, když jsem zjistil, že to tvrdí každý druhý. Ale je to blud, je to lež, která nevysvobozuje. Přisuzujeme Bohu vlastnosti, které si mi lidé dle svého pocitu představujeme, že by měl ten absolutně demokratický Bůh mít. Ale jaký je doopravdy by nás mělo zajímat, i kdybychom měli přehodnotit celé své poznání a i kdyby nám to bylo nemilé. Vždyť Bůh je dobrý, jak tušíme ze slov Ježíše, ale i z toho, že udělal zemi bohatou pro lidské pokolení, ale i z toho, že když Bůh v Bibli ohlašuje trest, většinou s tím ohlašuje i způsob odpuštění a vysvobození a čas slitování se nad nimi. Ale i podle toho, že poslal za námi 3D obraz své povahy, tedy svého Syna. Co je zajímavé na Ježíšovi oproti ostatním velikánům světových náboženství: • Nehledal, On vystupoval jako ten, kdo ví; - nechodil po hřbitovech, nejedl výkaly, dokonce byl žráč a pijan vína... • Nikdy nikdo tak nemluvil – jednoznačně a konkrétně dává návod, jak dosáhnout změny a co je opravdová láska, jaké je pravé Boží milosrdenství; Detektivky – někdo promluví jakoby za někoho, a my víme z děje, že to nemohl říci on nebo obráceně: poznáme, že právě ano...??? Věci Ducha svatého jen tak nenahrajete, kdyby to měl někdo celé sepsat a vymyslet; • Démoni jej poznávali okamžitě; • Tvrdil to sám o sobě, že je Boží Syn, že od Boha přišel a že nemluví sám od sebe; • Potvrdil Ho i hlas z nebe; • Potvrdil Ho i Jan Křtitel; • Znamení; • Proroctví SZ (třeba Iz 53.kap = nejúžasnější popis Krista v budoucnu); • Měl zajímavý a konkrétní program; • Jinak se narodil, jinak zemřel, vstal z mrtvých. O JK:
Jan 18:37 I řekl jemu Pilát: Tedy král jsi ty? Dí Ježíš: Ty pravíš, že já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdož jest z pravdy, slyší hlas můj. Jan 14:8 Řekl jemu Filip: Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám. Jan 14:9 Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterak ty pravíš: Ukaž nám Otce? Jan 4:25 Dí jemu žena: Vím, že Mesiáš přijde, jenž slove Kristus. Ten, když přijde, oznámí nám všecko. 26 Dí jí Ježíš: Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou. Jan 10:1 Amen, amen pravím vám: Kdož nevchází dveřmi do ovčince ovcí, ale vchází jinudy, ten zloděj jest a lotr. 2 Ale kdož vchází dveřmi, pastýř jest ovcí. 3 Tomuť vrátný otvírá, a ovce hlas jeho slyší, a on svých vlastních ovcí ze jména povolává, a vyvodí je. 4 A jakž ovce své vlastní ven vypustí, před nimi jde, a ovce jdou za ním; nebo znají hlas jeho. 5 Ale cizího nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho; nebo neznají hlasů cizích. 6 To přísloví pověděl jim Ježíš, ale oni nevěděli, co by to bylo, což jim mluvil. 7 Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí. 8 Všickni, kolikož jich koli přede mnou přišlo, zloději jsou a lotři, ale neslyšely jich ovce. 9 Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne. 10 Zloděj nepřichází, jediné aby kradl a mordoval a hubil; já jsem přišel, aby život měly, a hojně aby měly. 11 Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.
Nejvyšší spravedlnost je už obsažena ve SZ – oko za oko, zub za zub, život za život... Proto nešlo odpustit jen tak. SZ nepadl s Kristem, byl jen naplněn.
Jan 3:16 -18 Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Tak jako Abraham – uvěřil Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost. Tak i my když uvěříme Bohu a tomu, co řekl o nás – nikdo není dobrý, všichni zhřešili a nemají slávy Boží a že poslal svého Syna, aby nás vykoupil, a my k tomu nemůžeme nic přidat, leda následování z vděčnosti, a proto, že spatřujeme pravdu o Bohu, o sobě, o Kristu. A tak buddhisté a podobní stále si vytvářejí nějaký svůj „starý zákon“, v jehož naplnění hledají jakoby buď útěk z utrpení světa anebo životní odplatu podle zásluh. Zůstávají pod zákonem. A co víc: Bůh netrestá tutéž věc dvakrát. Byl-li Kristus potrestán za naše hříchy (a on měl tuto moc, neboť nikdy nezhřešil, ani nezdědil geneticky tutéž vazbu, jakou máme od Adama, a jestliže nezhřešil, naplnil zákon za nás), jsme osvobozeni a nelze žít dále v dosahování lepších budoucích životů za zásluhy. Neboť i kdybychom přestupovali zákon sebeméně, stále jsme dlužníci trestaní nedosažením pravého života. Stále jsme ale pak zadluženi, neboť nedosahujeme na 100% splátku v pravidle: život za život. Čím zaplatíš za svůj pokažený?! Terč – míření do středu nebo na okraj. Vyberme si, čí výzva nás víc volá k následování, zda umření žádostem, zametání cestiček, aby ani červ nebyl zašlápnut nebo jestli toho výzva, kdo prý přišel prý opravit a doplnit toho, který za nás zemřel a vstal z mrtvých... Je možné, že i Buddha bude v nebi, protože přijdou mnozí od V, Z, J a S..., je možné, že ateista nebo buddhista skočí pro druhého do ohně a křesťan zrovna ne..., ale je to riskantní na to spoléhat, když už jsme byli konfrontováni se zvěstí o Ježíši. Je možné, že by Buddha Krista následoval, kdyby jej potkal. Na tomto setkání s Ježíšem se láme všechno. On je tím úhelním kamenem. Záleží tedy na jaký cíl zamíříme. Proč mířit na okraj, když nám bylo vydáno svědectví o středu terče. Kdo míří na okraj, může dokonce minout terč.
