Pomalu sbírat dny jak klestí

Pomalu sbírat dny jak klestí Jakub Grombíř

Na samotě u lesa Pomalu sbírat dny jak klestí a některé sny chápat za zvyk tušit, kdo sedí na pelesti a počká si na první mrazík.

Předjaří Hladina řeky plná vírů havrani letí k severu v duši cítím příval míru schopný odpustit nevěru. Pod hladinou jsou skryty děje jež nezná ani tajemník jak potichu ho jaro hřeje pod ledem tiše taje mník.

Okolo Fatry Vlak nestaví v Napajedlích protože je zrychlený schoulen v jeho nepohodlí rozkrok tísněn riflemi prázdné tváře pasažérů že je to až dojemné vlastní odraz mizí v šeru kdo mě dneska obejme?

Česká Jsme jak suché stromy Zastíněné Řípem [1]

[poezie]

ALUZE 2/2007 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné

Vítr změnit nelze Tak v něm tiše skřípem…

Cisterny Po cestě projíždí cisterny Vím, jednou ti budu nevěrný Jednou – až za sto tisíc let Ale na to teď nemyslet… Jedou cisterny s Benzinou Na trávník přesně mezi mnou A tebou padl shora stín Projíždí náklad hořlavin

Šelest na srdci Co dělat, když už je ti třicet Za krk ti skočí levhartice Zatímco guláš tiše solíš Cítíš ji slídit někde poblíž V šumění listí stále Šárka Za krk ti skočí jaguárka Už nečekal jsi tento přepad Setřepat nebo nesetřepat?

Probuzení Už toho bylo moc, dá se říct, že to stačí, v hrncích už ztuhl soc, típnutý vajgl v táči. Kdo z nás byl větší rek, na to už ráno nedbá: skončil se večírek, a v hlavě dračí setba…

Praha V botasce ještě z domu hrudka Která se nechce rozpadnout Parčíkem kráčí prostitutka Čekám dopravu hromadnou Tramvaj zastaví u Viktorky Jak z pytle sůl se sype dav Blikají lampy, mlčí dvorky Díváš se, hrudku vytřepav…

[2]

Živí a mrtví Ezekiel Mphahlele

Lebona cítil, jak ho dopis pálí v kapse. Hryzal ho bez ustání od okamžiku, kdy ho sebral u vlaku. Otevřu ho při obědě, myslel si. Zatímco pokračoval v práci, to znamená sbíral smetí, které lidé ustavičně házejí na nástupiště i na koleje. Lebona používal kus drátu s dehtovou kuličkou na konci. Nemusel se ani ohýbat, přitiskl jen kuličku na papírek či na jiné smetí a sundal to a hodil do pytle, který mu visel na rameni. V mysli se mu honila spousta věcí. Třeba ten muž, co umřel včera odpoledne. Umřel, prostě jen tak. Jak může člověk umřít jen tak, jednu chvíli být a druhou už nedýchat? Špičku už měl za sebou. Na lavičkách na nástupišti sedělo jen několik žen. Jedna z nich očima sledovala jeho pohyby. Pozoroval, jak ta tlustá na něj civí. Nejspíš z myšlenkové nečinnosti, ale možná proto, že přemýšlí o všem možném. Věděl ovšem, že by na něj civěla celý večer, kdyby byl mouchou. Ne, není to tím dopisem. Určitě o něm nepřemýšlí. On jej má v kapse, to není její, ani nemůže být. Sebral jej přece jinde. Ať si říká, co chce, ten dopis není její. A ten muž, kdo by si byl pomyslil, že by člověk mohl umřít, jako by nosil celou dobu smrt s sebou na krku? Stoffel Visser se rozzlobil, zlobil se kvůli tomu blázinci. Všechno fungovalo špatně. A během celých univerzitních studií Stoffela učili, že věci mají fungovat do poslední podrobnosti. „Uklidni se, Stoffele.“ „Takové chyby by se vyskytovat neměly.“ „To přece nejde nechat všechny ostatní na holičkách, že ne?“ „Jen proboha nech toho kázání.“ Doppie Fourie si lokl ještě whisky. „Je to všechno Jacksonova chyba,“ řekl Stoffel. „Včera odešel, a místo aby se do večera vrátil a připravil večeři, nepřišel. A není tu ještě ani dnes ráno a já tu zatracenou snídani nebudu mít včas, protože si ji musím udělat sám. A ty víš, že každý den mít dobrou snídani musím. Ke všemu se mi nějak zasekl ten pitomý budík a neměl jsem tady toho zatraceného Jacksona, aby mě vzbudil. Tak jsem po tom včerejším flámku zaspal, to se stává. Je pátek, pět ráno, a ten holomek se ještě neukázal. Jak bych mohl dát ten dokument Rensovi včas, ještě před odjezdem ranního vlaku do Kapského Města?“ „Když o tom tak uvažuji,“ řekl Fourie, „nemohu se ubránit pocitu, že je to moc vážné. Ministr teď nedostane zprávu, aby si to mohl promyslet před začátkem zasedání. Co budeme dělat?“ „Ještě stále máme čas, abychom to poslali expres.“ Doppie Fourie vypadal vážně. „Nemusíš se tvářit, jako by ti ulítly včely,“ řekl spíš pro sebe, „dej si ještě whisky,“ nalil sobě i příteli. „Ale udělali jsme hezký kus práce, Doppie?“

[3]

[próza]


„To bych řekl. Viděl jsi to?“ Fourie ukázal kamarádovi noviny a položil třesoucí se ukazováček na jednu zprávičku. Stálo tam, že Afričané uspořádali v jednom domě na předměstí „hlučnou zábavu“, když bělošská rodina nebyla doma. Hodovali, hráli a zpívali. „Tak se podívej, jen se podívej,“ řekl Stoffel, který již nebyl s to ovládat své city, „to jsem zrovna říkal členům výboru. Někteří jsou tak zabednění, že nepochopí tak jednoduché věci, jako že se nám po předměstí rojí kafři, hrají hazardní hry, množí se, chlastají a spí se svými děvčaty. A ti blbci to nepochopí, dokud jim kafři nenalezou do jejich vlastních domů, nebudou jim poroučet a nebudou spát s bílými děvčaty. Co se stane s bělošskou civilizací?“ „Nepouštěj se do dalšího projevu, Stoffele. Ve výboru jsme o tom mluvili tak dlouho, že mi to leze krkem.“ „Koukej, Doppie, kamaráde, snad si nemyslíš, že se rád poslouchám.“ „To jsem nechtěl říct, Stoffele. Tys byl ovšem vždycky moc chytrý a já ti ty tvoje buňky závidím. Ale přece jen ti neslibuji, že tě dnes večer budu poslušně sledovat. Chci jenom pít.“ „Jedno ti řeknu, kamaráde,“ pravil Stoffel, „víš, že bych raději jezdil po světě a poznával národy a kultury a snad bych se sám i učil nějakému umění, vím, že mi to nevěříš, místo abych hnil v téhle díře a snášel ty prázdné makovice, se kterými jsme nuceni dělat ve výborech. Doppie, určitě musí být stovky lidí, kteří by raději dělali něco jiného, něco, co mají rádi. Jsme přivázáni k divokému koni, který vyhazuje, a dokud jsme tady, musíme do toho jít s chutí a ideově se zformovat, jako národ. Musíme mluvit dál a nemůžeme ztrácet moc času tím, že se budeme dívat na obě strany problému jako ti hloupí pokrokáři. Proto se už nevyplatí dál předstírat, že ovládáme kafry proto, že jsme k nim spravedliví a čestní. A taky nemá význam snažit se jim namlouvat, že se jim život v rezervacích bude líbit.“ „Vždyť právě proto, že víme, co kafři chtějí, musíme jim tyto jejich ctižádostivé požadavky zarazit. Podle mého mínění, kamaráde, není nebezpečí jen v tom, že my bílí máme sklon věřit, že to, co jim říkáme, je pravda. A to by mohlo způsobit, že jednoho osudného dne usneme. Je nutné mluvit dál, Doppie, a vyburcovat bělochy do stavu vrcholné bdělosti. Pro veřejnost je nebezpečně snadné zapomenout a jít spát.“ Doppie zatleskal, napůl s obdivem, napůl posměšně. V takových situacích nikdy nevěděl, jak by jedním slovem charakterizoval Stoffela Vissera. Jeho intelekt, který byl zřídkakdy průhledný, ho vyváděl z míry. Přitom však i Stoffel říkává věci, které tak často slýchal od jiných. Tak přece jen je za těma hluboko posazenýma očima obyčejný tvrdošíjný muž, jako jsme my všichni. Tato myšlenka poskytla Doppiemu trochu útěchy. Nedůvěřoval složitým osobnostem, protože se vymykaly označení jednoduchou nálepkou. Život by byl mnohem snazší, kdyby člověk vytáhl z kapsy nálepku a přilípl ji někomu na kabát. Takovou, jako na vás upejpavě přišpendlí dáma, když jí do kasičky vhodíte minci. Jako odznak dobročinnosti. Dnem i nocí Stoffel Visser usilovně pracoval celé tři měsíce pro výbor, jehož byl tajemníkem – výbor pro sociální věci své Křesťanské protestantské strany. Zpráva komise měla být odevzdána jejich zástupci v parlamentě Tollemu Rensovi a ten ji měl prodebatovat s ministrem. Bylo v ní naznačeno, že je nutné sehnat tvrdý léčebný prostředek na to, čemu Stoffel s oblibou říkal „ošklivá situace“. Byl by si nejraději usekl hlavu za trest, že nedodržel slib Tollemu Rensovi. A to všechno jen proto, že ho Jackson nepřišel vzbudit a nepřinesl snídani, na jaké si každé ráno velice pochutnával. „Dobrá, Stoffele, uvidíme se zítra v kanceláři,“ řekl Doppie Fourie na odchodu. Úplně opilý se pootočil na podpatku na cestě ke dveřím a na rtech mu pohrával nepřítomný úsměv. Ačkoli se oba muži spřátelili teprve nedávno, Doppie Fourie se nikdy po vážném rozhovoru se Stoffelem nemohl ubránit pocitu ponížení. Visser ho vždycky zdrtil, zbil a zdupal svou intelektuální převahou. Pokaždé, když ve volném čase rozmlouvali, pil, aby otupil bodavou bolest, kterou mu Stoffel nevědomky působil. Ale čím víc pil, tím hlubší byla jeho rána. A zatímco Fourie nikdy neprojevil takovou sílu ducha, aby se vymanil ze Stoffelova sevření, snažil se jeho přítel udržet si ho jako kamaráda, třeba jen jako odpadní rouru odvádějící jeho duševní energii. Stoffelovy myšlenky se pomalu uklidňovaly. Hlavně když šlo o Jacksona. Měl rád svého kuchaře, který ho obsluhoval s oddaností cvičeného zvířete a hověl již čtyři roky jeho sta[4]

[próza]


romládeneckým vrtochům a labužnickým choutkám. Protože Stoffel bydlí v najatém bytě, nemusí Jackson uklízet. Na to měl Stoffelův domácí jiného člověka. Jackson si vzal volno jako každý čtvrtek. Odjel do Shanty Townu, kde žije jeho tchyně s jeho dvěma dětmi, které chtěl vzít do zoologické zahrady. Už jim to tolikrát sliboval, že je tam zavede. Jeho žena pracuje na jiném předměstí a nemůže je vzít do zoo, protože chce něco pro děti došít. Stalo se to podruhé, že se Jackson po jednodenním volnu neukázal. Poprvé však přišel hned druhý den ráno, samá omluva. Kde jen může ten proklatý kafr být. Stoffelovy myšlenky vířily v kruzích a nemohly se zastavit v žádném pevném bodě. Nejdřív tohle, potom tamto a nakonec všechno možné. Hlavou mu zněly hlasy, které tolikrát slýchal na nedávných schůzích. Rozhněvané hlasy usedlíků, které postupně rozněcovali řečníci jeho typu. Šílené hlasy, žádající, aby se v každé domácnosti omezil počet černého služebnictva, protože se nesluší, aby kafři ovládali předměstí ze svých komůrek v sídlech Evropanů. Ale vedle nich byly také rozhněvané hlasy z jiných schůzí. Vypudíte-li sluhy, jak budou denně cestovat, aby se dostali včas, dříve než sami odejdete do práce? Jiné hlasy se ptaly: kdo vám řekl, že máme příliš mnoho domorodců? A ještě další žádaly, že chtějí tolik služebnictva, kolik si mohou dovolit. A hlasy se rozčilovaly stále víc, řvaly jako moře v dálce a stále se přibližovaly. Hovořily různými jazyky, uváděly různé argumentace a často používaly různé premisy k utvrzení stejných zásad. Hovořily jemně a tiše, naléhavě a hystericky. Kolem základních argumentů se mu myšlenky rozvířily: máte, chceme, můžeme, nemůžeme, nesmějí, musí, proč musí, proč nesmí? „Samozřejmě, některým milovníkům kafrů se příčí pomyšlení na to, že jakmile vyženou černé sluhy do domorodých čtvrtí, budou muset přestat zpohodlněle a pansky žít z laciných pracovních sil, jež mají snadno na dosah,“ uvažoval Stoffel. A viděl sebe sama, jak uprostřed těchto hlasů pracuje v potu tváře na vytvoření teorie, která by obhajovala ustálené, základní postoje, jež v něm vypěstovali různí lidé – matka, otec, bratři, přátelé, učitelé, univerzitní profesoři a všichni ostatní, kteří ho měli za vlastního. Plně si uvědomoval celý postup, který se mu odvíjel v představách. Věci se musí dělat z přesvědčení, nebo vůbec ne. Ale ještě než si to uvědomil, stávaly se pak tyto hlasy ozvěnou jiných hlasů, zaznívajících již věky, ozvěnou výstřelů z děl a pušek, kol vozů, skřípajících po písku a kamení, ozvěnou nenávisti a pomstychtivosti. Cítil něco v krvi, tápavě proudící chodbičkami dějin nazpátek a navazující zpřetrhané niti, jež spojovaly jeho život se strašnou minulostí. Kapituloval před tím vším, před touto vášnivou touhou zůstat součástí brutálních dějin, aby nebyl rozdrcen brutální nezbytností přítomnosti, aby neztratil svou životnost. Ne, všemohoucí Bože, jen to ne! Aniž si to uvědomoval, pokoušel se navázat si na tělo vrstvy krokodýlí kůže, aby se uchránil před myšlenkami a pocity, jež by ho snad mohly jednou zranit v nejasné budoucnosti. Jakmile Stoffel Visser procitl ze své strnulosti, vzpomněl si na Jacksonovu ženu v Greensidu. Té se ještě neptal, zda ví, kde má muže. Vyskočil a vytočil telefonní číslo. Volal Virginiina zaměstnavatele a ptal se ho. Ne, Virginia neví, kde má muže. Ví jen tolik, že ji minulou neděli manžel řekl, že vezme děti do zoo. Ráda by věděla, co se mu mohlo stát. Proč nevolal telefonicky na policii? Proč ráno nevolal Virginii? Virginiin pán mu položil ještě několik otázek. Stoffel se znechutil, protože na ně nedovedl odpovědět. Na žádném předměstském policejním komisařství neměli v záznamech Jacksonovo jméno. Jestliže se něco zjistí, dají mu vědět. Z jednoho komisařství mu sdělil mladistvý hlas, že Stoffelův kafr se možná šel vyspat se svou „holkou“ někam jinam a zapomněl přijít do práce. Nebo ho mohli zdržet jeho kumpáni. „Znáte je, jací tihle kafři jsou.“ A zasmál se tenkým, mdlým hlasem. Stoffel udeřil sluchátkem. Na dveře jeho bytu někdo lehce zaklepal. Když je dychtivě otevřel, spatřil zpříma stojícího Afričana s kloboukem na hlavě. „Ano?“ „Ano, pane.“ „Co chcete?“ „Nesu vám tohle, pane,“ podal bělochovi dopis a přitom si pomyslil: je jako ti běloši u dráhy. [5]

[próza]


„Čí je to? Na obálce je Jacksonovo jméno. Kde jste to našel?“ „Čistím u dráhy, pane, sbírám papíry a smetí na železnici v Park Stish. Jak dělám, myslím na něco. Pak zvednu tohle. Říkám si, komu to vypadlo? Ale...“ „Dobře, proč jste to nedal šéfovi?“ „Mají tam dopisy moc měsíců, pane, a nikdo si pro ně nejde.“ Jeho tón naznačoval, že by to Stoffel mohl vědět. To je ale drzost, hledat chyby na tom, co dělá běloch. „Lžeš. Chtěl jsi to dřív otevřít a podívat se, co je uvnitř. Když jsi nenašel peníze, zalepil jsi to a bál ses, že šéf přijde na to, žes to otevřel. Nemám pravdu?“ „Ne, pane, chtěl jsem to přinést sem, ať se stane, co chce.“ Upřel oči na dopis ve Stoffelově ruce. „Pánbůh ví, že je to pravda,“ řekl Lebona, šťasten, že může lhát někomu, kdo nemůže uhodnout pravdu, a přitom si myslil: nemají ani tolik slušnosti, aby člověka podezírali, že říká pravdu. Vždycky ti lžou, když jsi bílý, myslil si Stoffel, čistě z drzosti. Čím víc si Lebona myslil, že koná jen čistou povinnost, tím více se běloch zlobil. „Kde bydlíš?“ „V Kensingtonu, pane. Teď tam jedu. Pracuje tam žena.“ Tak další ptáček, co? Jede domů do bělošské čtvrti. Ale my jim to zarazíme. Jen se podívejme na tu pedantskou hubu! „Dobrá, jeď.“ Celou dobu, co stáli ve dveřích, Stoffel myslil na to, jak černoch páchne potem, i když stojí venku. Lebona už chtěl odejít, a pak si na něco vzpomněl. Dřív, než mu běloch řekl, aby mluvil dál, začal o všem vyprávět, volnou řečí, ale s prudkým vzrušením. „Moc mě bolí u srdce, pane. Ten chudák vystoupí z vlaku. Na nástupišti jsou jen dvě řady schodů a já si nějak říkám, jak mohou jedni nahoru, když druzí jdou dolů? Víte, máme tam železná dvířka a nahoru či dolů může jenom jeden. Na druhé straně je vlak do Orlanda.“ Co mám s tím společného, krucifix? Kde si myslí, že je, v oddělení pro stížnosti? „Víte, takhle je to, nahoru jde veliký dav a další veliký dav chce běžet na vlak. Koukám, pískám a říkám si, jak se mohou lidi dostat tak různým směrem? Jako by jedna řeka tekla proti druhé.“ Jeden z těch kafrů, co si myslí, že jsou duchaplní. „Na toho člověka jsem koukal, jak jde nahoru. Potom ho vidím, jak ho srazili ti, co byli nahoře na schodech. Řítí se dolů, šlapou po něm a kopou do něho. Kutálí se dolů, až spadne zpátky na nástupiště. Z pusy a z nosu mu crčí krev a já si říkám: mrtvý, chudák!“ Kéž by mě tady nenechal stát a poslouchat historku o člověku, na kterém mi nesejde! „Chudák umřel, jen tak, zrovna jako bych já teď šel dolů po schodech a pak byste slyšel, že jsem mrtvý.“ Na tom by mi taky nesešlo. „Jak sem jedu tramvají, myslím si, tohle je asi jeho dopis.“ „Dobrá, postarám se o to.“ Lebona odcházel vytrvalými, opatrnými, ale pevnými kroky. Stoffelovi se velmi ulevilo. Ihned zatelefonoval do nemocnice a do márnice, ale po Jacksonovi nebylo ani památky. Měl by to ohlásit nebo ne? Mohl by tam být klíč k řešení záhady. Ale ne, přece není kafr! Znovu někdo zaklepal na dveře. Jacksonova žena Virginia stála na tom místě, kde před chvílí stál Lebona. „Ještě tu není, pane?“ „Ne.“ Mechanicky ukázal, ať si sedne na židli v kuchyni. „Kam jinam mohl jít?“ „Nevím, pane.“ Potom se tiše rozplakala. „V neděli jsme byli spolu v domě mého pána. Povídali jsme si o dětech. Víte, jedno je sedmileté, druhému jsou jen čtyři roky a pár měsíců. Prvorozený má oči a nos po tátovi. Kamarádi jim vypravovali o zoo, tak tam chtěli a Jackson jim slíbil, že je vezme, aby se podívali na zvířata.“ Odmlčela se a tiše vzlykala, jako by se domnívala, že jinak svou řeč doprovázet nemůže. „A ten menší má tátu tolik rád a je to Jacksonův mazlíček. Nkati, ten starší, víte, onehdy povídal tátovi, tenkrát, co je k nám babička přivezla na návštěvu, tenkrát povídal, že mu přeje, aby umřel, jen proto, že mu táta nechtěl dát víc cukroví. Bože, z toho bude učiněný buřič v rodině, potřebuje mít někoho nad sebou, silnou mužskou ruku. A teď, jestli Jackson... ach, panebože.“ Silně si povzdechla. [6]

[próza]


„Dobrá, budu se snažit ho najít, ať už je kdekoli. Teď můžete jít, protože musím zamknout.“ „Děkuji vám, pane.“ Odešla. Stoffel vykročil do ulice a sedl do auta, ujel osm kilometrů na nejbližší policejní stanici. Poprvé v životě opustil byt proto, aby hledal černocha, který ovšem pro něj hodně znamenal, aspoň jako sluha. Virginiin patetický pohled, její nesouvislé, nečleněné povídání, bezelstná a oddaná Virginia; muž od dráhy a jeho chování, dávající najevo, že mu nezáleží na tom, jestli ho posloucháte; obraz dvou dětí, které by klidně mohly přijít o tátu. To viděl před sebou, když projížděl předměstím. Obraz mrtvého, kutálejícího se ze schodů na nástupiště, a Lebony, vylévajícího si srdce nad člověkem, kterého neznal... Tyto obrazy se otáčely, až z nich byl složitý uzel. Zvykl si uvažovat o nesmiřitelných protikladech, rozporech a protikladných kategoriích. Černý je černý a bílý je bílý, na ničem jiném nezáleží. Proto nemohl hned zodpovědět otázky, jež se mu neustále vynořovaly z hlubin duše. Pronikavé otázky, přicházející tak neobřadně, pronikavé otázky poletující tu jako meteory, tu jako šipky, jindy zas deroucí se pomalu vzhůru jako slunce v zimě. Byl odhodlán jim odolat. Bylo pro něj mnohem snazší vymýšlet si kategorie a zařazovat do nich lidi. Přítel na komisařství mu slíbil pomoc. Ten dopis. Proč jen ho nedal Jacksonově ženě? Koneckonců má na něj stejné právo jako její manžel. Pak již nemohl odolat pokušení otevřít obálku. Třeba je v ní klíč. Opatrně roztrhl cípy obálky. Byly tam kouzelné fotografie, na jedné muž a žena, na druhé dvě děti, zřejmě jejich. Byly opravdu Jacksonovy. Dopis v obálce byl psán Jacksonovi. Stoffel jej četl. Byl odněkud z Vendelandu, od Jacksonova otce. Je těžce nemocen, myslí si, že nebude dlouho naživu. Ať k němu Jackson přijede, protože úřady na něm chtějí, aby se zbavil části dobytka a zachránil tím půdu před splavením. Ať Jackson přijde a postará se o to, protože on je starý a bezmocný. Má sílu jen k tomu, aby řekl úřadům, že mají větší zájem o půdu než o dobytek. Slyšel, že běloši používají určitých věcí, aby se lidi dál nerodili, a jestli si běloši myslí, že bude dělat s dobytkem a osly totéž, tak teprve tehdy, až se oslu narodí kráva. Bohužel však má jen tolik síly, aby přísahal bohům, že se mu dobytek neztenčí. Jackson má přijít brzy. Posílá mu fotografie, které má tolik rád, a chce, aby byl v bezpečí, protože může každým okamžikem umřít. Posílá mu dopis po někom, kdo cestuje do města. Bylo to napsáno těžkou rukou, bez interpunkčních znamének. Stoffel dal nejistě věci zpět do obálky. V pondělí v poledne jel Stoffel vozem do bytu, pro kontrolu. Našel v pokoji na posteli Jacksona. Pod čistými obvazy, které mu pokrývaly hlavu i tváře, měl celý obličej opuchlý. Z oteklého obličeje mu svítily oči. „Co se stalo?“ „Policie. Na komisařství Victoria.“ „Proč?“ „Řekli mi opičák.“ „Kdo?“ „Běloch ve vlaku.“ „Řekni mi všechno, Jacksone.“ Stoffel cítil, že mu sluha vzdoruje. V držení jeho ramen a v celém profilu, když se posadil, Stoffel vyčetl zatrpklost. „Myslíte si, že lžu, pane? Černoch vždycky lže, co?“ „Ne, Jacksone, mohu pomoci, jen když mi všechno povíš.“ Bělochovi se nějak podařilo uchovat si trpělivost. „Jdu s dětmi do zoo. Na zpáteční cestě si čtu knížku z noční školy. Do vlaku nastoupil běloch a každého si prohlížel. Když mě viděl, jak čtu, řekl: Co si ten opičák myslí, co dělá s knihou? Řekne mi, abych vstával, a řve, jako by poprvé mluvil s člověkem. Tohle dělají paviáni, když vidí člověka. Krev se ve mně vaří, chytnu ho za límec a za kravatu a zatřesu s ním. Už jste někdy viděl moruši, jak se prohýbá pod svými plody? Tak s ním třesu. Jiní běloši mě vezmou dopředu do malé místnůstky. Tam mě každý zle zmlátí. Na stanici mě vystrčí na nástupiště a já upadnu na koleno. Zvednou mě a vedou na komisařství. Ne v centru, někam stranou, teď vidím, že to bylo jistě komisařství Victoria. Tam mě obviní z výtržnosti v opilosti. Máš libru? Řeknu, že ne, a žádám je, aby vám zavolali. Oni na to, že když jsem drzý, tak mi to osladí. A potom mě zbili a zkopali. Pak mě pustili a já jsem šel moc kilometrů v bolestech do nemocnice.“ Jackson se odmlčel a sehnul hlavu níž. [7]

[próza]


V každé slabice, v každém pohybu ruky Stoffel pozoroval smrtelný zápas. Totéž čítal tak často v novinách, ale nikdy o tom příliš nepřemýšlel. Čtyři roky žil se sluhou a nikdy o něm nevěděl nic víc než to, že má ženu a dvě děti, které bydlí u jeho tchyně. I to však byly pro něho vzdálené abstrakce, jen jména označující nějaké předměty, nikoli maso a krev, srdce a mysl. Zvedla se v něm zlost, aby potlačila výkřik hanby, aby vyhladila vzpomínku na nedávné události, která bušila na železné dveře, které si na ochranu v sobě vybudoval. Jsou věci, o nichž by raději neuvažoval. A právě ty věci vytlačila jeho zlost. Co dál? Neví. Čas, čas, čas, to je vše, co potřebuje k tomu, aby vyčistil celou paměť v mlze, která stále houstne srážením proudů z minulosti a přítomnosti. Čas, čas... A potom si Stoffel Visser uvědomil, že nechce přemýšlet ani cítit. Že chce něco udělat. Vyhodit Jacksona? Ne. Bude lépe, když s ním bude dál zacházet jako se jménem, ne jako s lidskou bytostí. Ať je dále strojem, který pro něj bude pracovat. Zatím musí konat svou povinnost, doručit zprávu výboru. To je jasné, nad slunce jasnější. Je běloch a musí nést odpovědnost. Být bílý a být zodpovědný je jedno a totéž.

Přeložil Vladimír Klíma. Ezekiel Mphahlele (1919) je jihoafrický spisovatel, publicista a literární kritik. Žil v Nigérii, Keni, Zambii, Francii a USA. Jeho první povídková kniha nese název Man Must Live and Other Stories (1947). Česky mu vyšel autobiografický román Na druhé ulici (Down the Second Avenue, 1959). Předkládaná próza pochází ze souboru The Living and the Dead (1961).

[8]

Casanova Petr Koťátko

Kapitola druhá

Začínám popisem současného stavu; chvála paměti a nová úvaha o metodě. Tak bylo dopadeno a zadrženo mé tělo, po padesáti letech zevlování na svobodě. Usvědčeno z nihilismu, defétismu, anarchie a blasfémie; z očividného nezájmu o vertikální postoj; v důsledku toho zbaveno svéprávnosti; vyobcováno z rodu, řádu, čeledi i druhu; internováno v poloze vodorovné, na mokrém prostěradle, pod zavlhlou duchnou. Jako bych ve svých pětapadesáti přešel ze souše do vody: střídání živlů proti směru evoluce, to mi, jak se zdá, nedělá žádný problém. Zato mé chůzi, sezení i stání bylo definitivně odzvoněno, včerejší bujnosti byl tímto zatnut tipec, z vůle lékařské vědy. Pohyby zdravého člověka se dají zakreslovat do map, pohyby pacienta sotva zvíří vzduch nad postelí: spravedlnost v tom, dívám-li se dobře, není. Jediná odpověď důstojná mého stavu (jediná, která momentálně napadá mé tělo) je dokonalé ochrnutí. Taktický ústup do rostlinné říše, nejlépe někam na pomezí, řekněme mezi sasanky či houby, tak aby flóra mohla zblízka pozorovat faunu a abych mohl rychle vklouznout zpátky, až se poměry změní. Zdá se, že přesně k tomu došlo. Po způsobu vší vegetace vězím kořeny v jakémsi pařeništi, houba či sasanka přirostlá k prostěradlu, skrz prostěradlo k matraci, skrz matraci k linoleu. Zato mé plíce a má botanická mysl se ani na chvíli nezastaví. Vidím totiž své plíce, jak se nafouklé vzduchem a formalínem vznášejí u stropu jako nějaký dýchavičný dravec. A jako by to nestačilo, všechny mé sliznice krouží nad postelí v jediném mihotavém reji. Řeknu vám, co se mi v jednom z těch záblesků mihlo hlavou. Přišlo mi na mysl, pro koho asi pracují mé plíce, když už ne pro mé tělo, které tady, tím myslím tady u mě dole, tady před mými chápavými zraky, když už ne pro mé apatické tělo, které se tady přímo u mě dole rozkládá na matraci. R o z k l á d á s e je přesnější než leží, vezmeme-li do úvahy dvojí: uvolněnost, s níž tělo zaujímá své místo, a dále procesy, jimiž se zaobírá, stejně roztěkaně a stejně ledabyle, jako se svého času zabývalo trávením, distribucí živin, vyměšováním, kontemplací, a tak dále. Rozklad je poslední tělesný pochod, který mě ještě drží při životě. Poslední zřídlo živočišného tepla, které pohání koloběh mých šťáv, roztáčí soukolí mých sylogismů a někdy, zpravidla za měsíčných nocí, plodí obrazy podmanivé krásy. Popis nás zkrátka nedovedl nikam. V exhibici a v hanobení těla jsem dávno překročil jakoukoli míru; pořád to ale nevypadá na začátek memoárů. Zdá se, že další ostouzení, k němuž jsem samozřejmě permanentně hotov, by na věci už nemohlo nic změnit. Ať tedy rovnou promluví paměť.

[9]

[próza]


Cože? Nechť mluví paměť! Vzpomínám si, že jednou, čímž zřejmě myslím jednou za starých dobrých časů, zrovna když skončil další nedělní oběd a já jsem odpočíval na svém otomanu, což vidím jasně, jako bych se tu válel před vlastními zraky, mi v prvním náporu odpolední mdloby přišlo na mysl toto. Jakpak se asi zachová mé tělo, až se ocitne doopravdy v úzkých? Například v rukou Svaté inkvizice anebo v péči lékařské vědy? Zpytováno kost po kosti, dotazováno na svá slabá místa, usvědčováno z neduhů a heretických sklonů, z dezerce od Boha i od přírody? Postaví se svým trýznitelům jako jeden muž, se všemi svaly, tkáněmi, chrupavkami a klouby, poštve na ně své mikroby, rozbouří proti nim své šťávy, vyšle proti nim eskadry (!?) svých tiků a svých křečí nebo je obměkčí úzkostnými pachy nebo je zmate nepravidelným tepem? Nebo co? Paměť se zkrátka nepřipojí. Dříve či později nás tedy čeká druhý pokus. Pak třetí. Čtvrtý, snad pátý. Pořadí tady nehraje žádnou roli. Vzpomínám si, že Barras jmenoval Fouchého, tu jakobínskou stvůru, ministrem policie, přestože Villat protestoval, ostatní byli také spíše proti a zatykač z Thermidoru stále ještě platil. Zajímavé: kolik koleček, přesně zapadajících do soukolí a dokonale promazaných, se muselo otáčet v ministrově výjimečné hlavě, kolik přetenkých vláken se tam muselo sbíhat, a přece ho před sebou vidím jako flák krvavého masa. Lyonský řezník, s tím se nedá nic dělat. Teď budu vzpomínat na svoje dětská léta. Na léta dětství! Na jejich nebi muselo zářit jasné slunce, totéž, které mě s tou svou vlezlou příchylností právě teď lechtá přes zavřené okno. Příroda usilovala o chlapcův zdravý rozum starými známými úskoky a triky. Střídáním akcidentů na substancích. Svou obsedantní kauzalitou. Více či méně zdařilými smyslovými klamy. Strojila úklady chlapcově nevinnosti. Přírodní tvary se na něj mačkaly ze všech stran, kypěly, bujely, nalévaly se, natřásaly se, kymácely se, kolébaly se, klátily se, a hned se zase stahovaly do prohlubní, naznačujících ještě větší hloubky. Nebo se skládaly do záhybů či faldů, přelévaly se, vypínaly se, smršťovaly se, propadaly se, vydouvaly se, splaskávaly se a tak dále. Paměť to zřejmě nezajímá. Jistě však nepopře, že chlapec měl rád zimu. Z ročních dob nejvíc miloval zimu. Vidím ho přešlapovat u jakýchsi kádí. Chlapec postával na sněhu u rybářských kádí. Tak se připravoval na příchod Pána. Toho, jenž naplňuje sítě. Možná spíš věřil, že tak dřív dospěje v muže. Muži lovili z kádí polomrtvá těla. Toho mi zabte, volaly hospodyně. Chlapec se usmíval: to byl takový chlapcův způsob, jak se ztratit v davu. Nechtěl být svlečen a hozen na váhu, ani ponořen do krvavé lázně, tomu porozumí každý. Tak by se zachoval i kapr na mém místě, uvažoval chlapec. Přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby Pán ve své laskavosti vytáhl jednu rybu z kádě a dal jí podobu nějakého chlapce. Nebo podobu starého bezdomovce, se slovy: „Projdi se, synu, po tomto krásném městě, v tomto předvánočním čase; ale za hodinu ať jsi zpátky v kádi.“ Chlapec byl přesvědčen, že kapr (bezdomovec) by svoji hodinu prostál u rybářských kádí, uchvácen tím, co to do hloubi duše zasažen tím, co to co to znamená být člověk. To jsou však pouhé spekulace. Paměť prokazatelně nemá zájem. Jsme tedy v řiti, alespoň pro přítomnou chvíli. Ale mírněme se. Tyto paměti nebudou začínat stížnostmi na vzpomínky. Žádné výpady proti mé paměti. To nepřipustím. Chci ponechat minulosti volný průběh; ať se přede mnou natřásá, jak chce, vždy si může být jista mým souhlasem a mou povolností; všechno zůstane, jak to údajně bylo; jak se to právě teď jeví, tak to zůstane navždy, do všeobecných zmatků posledního soudu. Pak se vše promíchá a přerozdělí, způsobem, který teď nelze předpovědět, v každém případě v můj prospěch. Má paměť ovšem nepracuje v můj prospěch. Teď, když má podlézavost dosáhla své meze, dám svým stížnostem volný průchod. Má paměť zřejmě vydává své plody někde pod cizí polokoulí, čímž chci říct, že se teď na můj účet předvádí v nějaké jiné, stejně povolné hlavě, dává k lepšímu lechtivé podrobnosti, nejapně přehání. Na to si nestěžuji: to je totiž ta lepší stránka věci. Přejděme k horší. Namísto vlastních vzpomínek mě obtěžují cizí, zjevně povzbuzené mou citlivostí. Nejprve jako takzvané představy a sny, vzápětí se však s přidrzlou samozřejmostí odvolávají na mou paměť, která je pochopitelně ke všemu hned svolná, a ovšem na můj pocit viny, který už vůbec neumí říct ne. Psi opuštění svými pány [ 10 ]

[próza]


mi chodí přednášet své litanie, zvedají ke mně oči zvlhlé výčitkami, ke mně, který jsem jakživ nezapudil žádné zvíře, s výjimkou holubů a obtížného hmyzu. Jateční zvířata obcházejí mou postel, předvádějí mi nástroje své mučednické smrti jako katoličtí svatí, mně, který jsem už dávno před nehodou trpěl úpornou anorexií! Otázka zní, jak to mohli tak poplést, zejména psi s tím svým excelentním čichem? Fakt je, že cizí vzpomínky se srocují v mé hlavě, zatímco moje paměť exceluje jinde. Všechny zábrany, jak se zdá, padly, vládne tu promiskuita bez pravidel. I staré fotografie dnes dokazují, co chcete. Totéž neurózy a žaludeční vředy. Otoky, záněty, jizvy, zlomeniny. Hemoroidy, samozřejmě. Váčky a kruhy pod očima, vrásky. Celý můj takzvaný momentální stav může být skvělou tečkou jakéhokoli životopisu. Z toho se musí vycházet. Na tom postavit kompozici memoárů. Shrnout na jednu velkou hromadu co nejvíc reálií, až se tam začnou množit samoplozením a vznikne z toho něčí životopis. Vzpomínat rychle, než se přihrnou další pretendenti, a na co kladu zvláštní důraz, vzpomínat rozhodně, a přitom nenuceně, to, co by jiní vybubnovali jako hlavní, já musím poznamenat en passant, všechna váha se musí položit na detaily, v tom tkví věrohodnost a kouzlo pamětí. Výborně. Dobře. Ale uvolněme se. Vzpomínám, jak jsem se jednou uprostřed karnevalu zavřel v herecké šatně se slečnou Juliettou, zvanou Cavamachia, s níž mě seznámil pan Manzoni (jméno „Cavamachia“ ovšem nesnášela, přála si být oslovována „doňa Preati“, což se chudince splnilo jen zřídka); navrhl jsem jí, že si vyměníme kostým. Neměl jsem myslím žádné postranní úmysly, celý zchvácený konverzací a tancem jsem myslel jenom na to, jak si uvolnit límec. Nicméně když jsme se oba svlékli, pobouřilo ji, že se nesnažím zakrýt své vzrušení, naopak jsem je před sebou hnal až na samý vrchol! Cavamachia se cítila podvedena. Jak to, že při svých zkušenostech neprohlédla ten úskok? Rozplakala se. Tak prosím. Pokud jde o řeč těla, byl jsem výmluvnější než jiní. Samozřejmě i oni mluvili řečí těla, ale jen jako věční cizinci ve své zemi, které nejistota a omezený slovník nutí k hrubostem a banalitám, k zoufalým grimasám a nehorázným gestům, která vtahují do milostné zvěsti celou přilehlou scenérii, vždycky povolnou vůči pokleslému vkusu. Naproti tomu moje tělo vysílalo své zprávy výkyvy teploty, kolotáním šťáv, návaly krve, napětím nebo ochablostí svalů, tím, jak se stehno rozprostřelo na pohovce anebo lýtko přivinulo k noze křesla, případně k jiné noze v přeplněném dostavníku: myslím tím například tření ponožky o punčochu, v těch důvěrných a mnohoznačných chvílích, kdy si zemdlení cestující (po dohodě či jeden druhému navzdory) dopřejí pohodlí a vyzují si zapařené boty. Kapitola třetí

Na cestě z Neapole do Říma, mezi Belletri a Marinem, se seznamuji s donou Lukrécií; rodinný výlet na Monte Tescaccio; advokátovo zaváhání po návratu z Frascatti; rodinný výlet do Tivoli; skládám deset stancí pro markýzu G.; dvojí audience u Benedikta IV.; nucený odjezd z Říma a skandál v Anconě. Na zpáteční cestě z Monte Tescaccia, z výletu, kterého jsem se účastnil jako přítel rodiny, jsem s donou Lukrécií sdílel dvousedadlový kočár côte-à-côte (nikoli tedy už velký cestovní vůz z raného období naší známosti, v němž s námi seděl ještě Lukréciin manžel advokát Monti, Lukréciina sestra Angelika, matka obou dam dona Cecílie, málomluvný pan Gama z Capuy a nějaký abbé, ale také ještě ne lehký dvousedadlový kočár vis-à-vis, jehož konstrukční přednosti došly zasloužené chvály až na zpáteční cestě z Frascati a z Tivoli), zatímco advokát s oběma zbývajícími dámami jel podle dohody v našich stopách, takže na cestě z Tescaccia už sice nešlo o kradmé doteky chodidel a lýtek jako v dostavníku mezi Belletri a Marinem, ale také ještě ne o nepokryté obcování vis-à-vis jako ve výletním kočáře mezi Frascati (či Tivoli) a Římem. V přehnaném zaujetí tím, co se dělo uvnitř, jsem vůbec nevzal na vědomí, že jsme už zastavili u domu dony Cecílie a advokát, který předběhl váhajícího sluhu (jako by hlavou sluhy i pána probleskla naráz tatáž ponurá myšlenka!), se chystá zvenčí otevřít dvířka. Neuplynuly ani dva dny a advokát klepal podruhé na dveře mého římského bytu, aby mě – jménem svých dam – pozval na výlet do Frascati. Tak nadešla chvíle pro kočár vis-à-vis, který jsem na radu pátera Georgiho pronajal od pana Ro[ 11 ]

[próza]


landa z Avignonu, bezpochyby ne proto, abych se v něm zavřel s donou Cecílií, advokátovou tchyní, jak tomu bylo cestou tam, nýbrž naopak proto, abych se v něm na dobré tři hodiny (to jest necelých šestnáct mil) cesty z Frascati do Říma zavřel s donou Lukrécií, advokátovou ženou, toho dne na svůj věk podivuhodně svěží, i když trochu pomačkanou z labyrintu Villy Aldobrandini, kde se bloudící rozešli po dvojicích takto: advokát s donou Cecílií, Angelika se svým (nejapným) snoubencem Federicem, dona Lukrécie a já. Cestu z Frascati (kde jsme si prohlédli labyrint Villy Aldobrandini a salony Villy Lodovisi) nelze srovnávat s cestou z Monte Tescaccia (kde jsme posvačili na čerstvém vzduchu), a tu zase s nekonečnou cestou dostavníkem ze Sermonetti přes Belletri do Marina a dál, nicméně pokusme se o nemožné: tváří v tvář věčnosti musím trvat na tom, že tři hodiny vis-à-vis mají větší cenu než necelá hodina côte-à-côte, která je ovšem cennější než pětihodinové tření chodidel a lýtek v plně obsazeném dostavníku. Tři hodiny vis-à-vis však nejsou cennější (ale také o nic méně cenné) než pět hodin v dostavníku: vztah, jenž nás zajímá, zkrátka a dobře není tranzitivní. Nedokážu říci, jaký postoj zaujímá v této věci Svatá stolice: během dvou slyšení, která mi Svatý otec poskytl na Monte Cavallo a ve Ville Medici, se mluvilo výhradně o zlaté emailované tabatěrce, kterou mi věnoval kardinál Acquaviva za verše pro markýzu G., o dětských křížových výpravách, o hmotných poměrech biskupa z Martorana a o dvou výsadách, které, neklame-li mě paměť, měly pro mladého muže těch časů jakýsi intimní význam: osvobození od povinného půstu a povolení číst zakázané knihy. Svatý otec mi je ve své laskavosti udělil obě, zapomněl ale přikázat své kanceláři, aby mi vystavila potvrzení: tak se stalo, že 25. února roku 1744, den po mém odchodu z Říma (když se poměry v církvi i veřejné mínění náhle obrátily proti mně), mi v jistém anconském hostinci odmítli podat skopovou pečeni. Kapitola čtvrtá

Dobrodružství s Bettinou, Martinkou a Nanetou; chráněnec biskupa z Martorana; cesta z Benátek do Říma a z Říma dále na jih; dobrodružství v Seravallu a v anconském lazaretu; biskupské požehnání a římská kariéra; opouštím Věčné město. V den, kdy jsem narychlo opouštěl Řím, byla má hotovost v celkem utěšeném stavu, třebaže jsem už neměl oněch deset zecchinů, které mi tři měsíce předtím vyplatil rachitický abbé (abbé Grimani), můj benátský poručník, podle jehož výpočtů mi měl přesně tento obnos vystačit na cestu za biskupem (za monsignorem z Martorana; při jednom banketu na neapolském dvoře se moje matka vrhla královně k nohám, aby od ní vyprosila martoranské biskupství pro pana Bernarda de Bernardis, jenž jí musel na oplátku slíbit, že mi poskytne byt a otcovskou náruč ve své nové rezidenci v Martoranu: v jedné ruce měl podle dohody s mou matkou třímat biskupskou berlu a druhou, ozdobenou prstenem, měl držet nad mou rozjívenou hlavou; to se splnilo jen napůl: biskup své závazky nepopíral, jen se z nich snažil vyklouznout pomocí zmatených instrukcí, předčasných odjezdů a série snadno předvídatelných katastrof, na jejímž počátku mě sice objal v Benátkách, necelý týden po svém jmenování v Neapoli, vzápětí ale povolil sevření pod záminkou, že je očekáván v Římě, kde ho mám, jak mi přikázal, navštívit přesně za měsíc, abychom – bude-li to ještě vůle mé matky – společně cestovali do Martorana); dále dvacet zecchinů, které mi na biskupův příkaz vyplatil mnich jménem Lazari v Chioggii (celý tento obnos plus třicet zecchinů z mých tajných úspor – od Grimaniho dcery Bettiny, od jeho neteří Martinky a Nanety, od jeho sestry paní Oriové a tak dále – všechny tyto peníze jsem, jak mohl biskup snadno předvídat, prohrál za jedinou noc v chioggijském casinu); dále třicet zecchinů, které jsem dostal v chioggijské zastavárně za svá zavazadla z volské kůže a různé osobní věci (a tentýž den je prohrál ve farau), k tomu čtyřicet paolů, to jest dva zecchiny, které jsem si vydělal v Seravallu (od otce františkána, který si kolem druhé ráno přilehl na můj slamník v seravallském hostinci, choval se velmi neodbytně a mimo jiné mě úpěnlivě žádal, abych se o něm zmínil svému biskupovi; váček s jeho paoly jsem zapomněl na stole hostince v Tolentinu, zatímco s biskupem jsme se minuli v Římě, když večer před mým příjezdem narychlo odcestoval do Neapole; tam se vše opakovalo), dále pak dvacet tisíc piastrů v rubínech a diamantech, které pro mě ukradla malá řecká otrokyně z trezoru anconského lazaretu (pozoroval jsem ji škvírou ve stěně od prvního dne povinné karantény, do níž mě po příjezdu do Ancony uvrhl cizinecký zákon: ukázalo se, že má Thysbé stojí za to, abych kvůli ní vylomil uvolněné prkno a miloval se s ní, jak to otvor dovoloval, až do konce karan[ 12 ]

[próza]


tény; šperky jsem ale nevzal); na druhé straně zde bylo šedesát dukátů od dona Gennara Pola ze Svaté Anny (když jsem konečně dorazil do Martorana a našel biskupa na proleželém sofa, které pro něj – s celou jeho chátrající rezidencí – vyprosila má matka v Neapoli, zatímco on si prohlížel to, co ještě zbývalo z krásných cestovních bot, které mi v Benátkách koupila paní Oriová, dohodli jsme se rychle, že budeme zkoušet štěstí každý na vlastní pěst, načež jsem za mlhavého martoranského rána, s dopisem pro pana Gennara Pola a s biskupským požehnáním, vyšel na státní silnici vedoucí přes Neapol do Věčného města); v Portici k tomu přibylo patnáct carlinů za vydařený pokus s rtutí a v Torre del Greco rovných sto zecchinů za prozrazení receptury (deset liber rtuti slijete se dvěma a půl librami bismutu, se stejným množstvím olova a vše propasírujete přes kamzičí kůži; objem rtuti se zvětší o čtvrtinu a její cena o patnáct carlinů čistého zisku; za tuto recepturu mi jistý drogista ze Zante, toho času cestující s rtutí, nabídl v Portici třicet zecchinů, v Salernu padesát a v Torre, kde se přepřahalo, ji dostal ze známosti za sto); dále dvě stě římských tolarů, které mi po příchodu do Věčného města vyplatil don Gasparo Vivaldi z příkazu dona Antonia Casanovy z Neapole (mého vzdáleného bratrance), mínus osmnáct zecchinů za pronájem kočárů na výlety do Frascatti, Tivoli a na Monte Tescaccio, a dvanáct zecchinů za navoněné kapesníčky, květiny a další drobná vydání (veškerých nákladů za jídlo a ošacení jsem byl ušetřen laskavostí svých patronů, jejich paní, dcer, tchýní, kuchařek a služek). S těmito prostředky jsem v únoru roku 1744 opustil Řím a usadil se na několik týdnů v Anconě. Kapitola pátá

Ubytování v anconském hostinci; kastilský kavalír mě seznamuje s milou společností; Petrucciův tanec a Bellinův zpěv. Pronásledoval jsem biskupa přes půl Itálie, jen proto, abych zjistil, jak málo se ve své (ubohé) rezidenci podobá muži na vrcholu sil, který mě kdysi objal v Benátkách a jehož náruče a mužné síly si moje matka cenila tolik, že se kvůli nim vrhla k podnoží neapolského trůnu, dovolávajíc se svých „nepatrných zásluh“ a staré známosti s carevnou Kateřinou, královninou matkou (z dob svého hostování v Petěrburgu: má matka se s ní seznámila dříve a důvěrněji než já, jenž jsem ji poznal jen zběžně a příliš pozdě, při krátké audienci v Carském Sele: bylo mi dovoleno potěžkat seschlá carevnina ňadra a zlíbat její zpustošený krk, avšak můj projekt agrární reformy neprošel, pro tuhý odpor saratovské kliky; má matka ji však spatřila v zrcadle svého toaletního stolku, když se odličovala po představení: zářila a zvonila na prahu šatny jako křišťálový lustr, usmívala se; v duchu koncipovala dopis pro Neapol). Bude tedy jen přirozené, když se na tomto místě otevřeně zeptám, nebyl-li snad monsignor mým otcem. Dotýkám se tak dosti nešetrně případných nároků cavaliera S., ředitele benátské opery, skladatele a milovníka sopránů všech barev, který dbal málo na matčin ostych, na její nervózní vibrato, na její nehty, zarývající se (řediteli) v zoufalé obraně do krku a do zad, a přinutil ji zpívat v jednom vaudevillu (a mnoha dalších, čím dál nejapnějších kusech; na vrcholu kariéry to znamenalo přinejmenším dva večery v týdnu a dlouhé měsíce odloučení od rodiny, když matku její umění vláčelo Evropou po nekonečných turné), nemluvě o případných aspiracích doktora G., který mě s pomocí své vědy dostal z Benátek do Padovy (a tedy z blízkosti mé matky; k tomu došlo za kalného podzimního rána, jehož detaily dodnes neztratily svou odpudivou svěžest: na okenním skle se srážel matčin a doktorův dech, zatímco můj dech na svých trapných křídlech vůbec nedolétl k oknu; za oknem se v bílé mlze srážely povozy a chodci; viděl jsem prudce se přibližující – a potom zase pomalu se vzdalující – doktorovo čelo, zarudlé a promáčené skrz nazkrz diagnostickou úvahou: laicky řečeno, stav mého těla a ducha, jmenovitě mých ledvin a mých plic, si žádal okamžitou změnu podnebí; najde-li se v Itálii místo, které by vlídněji než mé rodné Benátky přijalo mé ledviny a plíce, můžeme doufat v rychlé uzdravení; zbytek těla a malátný duch se dříve či později přidá; proto jsem byl hned příští týden převezen do Padovy a zavřen do komory, kde se mé plíce a plíce dalších pacientů, hochů desíti až šestnáctiletých, přetahovaly o chuchvalce vzduchu nabobtnalé potem a nočními polucemi, za netečného přihlížení prochladlých ledvin: o zbytek těla sváděly noc co noc bitvu štěnice a blechy; dobrý abbé Gozzi musel být proto upřímně vyděšen, když si při hodině houslí spočítal jizvy na mých slabinách a hyždích: napočítal jich přesně tolik, aby mě odvedl z pensionu, který mi předplatila starostlivá matka, nejkratší cestou [ 13 ]

[próza]


z Calle Pezzana o Tasso přes tržiště na Campo di San Polo, přes Calle di Cavalli a Via Pinciana až pod svou pohostinnou střechu; tam se konečně projevily účinky zdravého padovského vzduchu; za útlocitné srdce abbého, za všechny lekce latiny a houslí zaplatila krvavou daň nevinnost abbého schovanky Bettiny, abbého nezletilé služky, vsadil bych se že rovněž na B, abbého neteří Georginy a Coletty a vyšeptalá cudnost paní Loriové, abbého sestry). Má dobrá matka, která si to všechno zodpoví před posledním soudem, by mi v tak důležité věci jistě neodepřela pravdu, její soprán by zanotoval to jméno, sotto voce těsně u synova ucha, kdyby ji její poslední angažmá neodvedlo do saských Drážďan, do kurfiřtova operního domu, zatímco já jsem… tady… daleko od ní. Když jsem si po odchodu z Říma objednal večeři v anconském hostinci, ukázalo se, že je den povinného půstu: povečeřel jsem tedy, jak se na křesťana sluší. Náladu mi spravil velkolepý zákusek v pokoji mého souseda dona Sancha Pica, zbrojmistra Jeho katolického Veličenstva a kastilského kavalíra: ke kávě nám tam zpívaly a tančily primadona s primabalerínou anconské opery, bratři Bellino a Petruccio, mládenci patnácti a šestnáctiletí. . . . Kapitola devátá

Cesta z Bologně do Benátek přes Modenu a Mantovu; setkání s panem Dolfinem a s rytířem di Venier; oběd u senátora Vendramina: neodpovídám na otázku, jak jsem překonal zdravotní kordon; můj úspěch v salonu paní S. Z Bologne, kde jsem slavil úspěchy ve vypůjčené uniformě, mě naléhání mých přátel a má cařihradská mise volaly zpátky do Benátek, s upřesněním, že se mám připojit ke suitě signora Dolfina zvaného Bucentauro (nového guvernéra na ostrově Korfu; měl jsem nastoupit k tamější posádce, a to v hodnosti poručíka, kterou mi propůjčil ministr války z podnětu mého přítele Vendramina, ovšem jen na přechodnou dobu; zbytek jsou důvěrné instrukce kardinála Acquavivy). Cestovat z Bologně do Benátek však znamenalo podrobit se třicetidenní karanténě, která byla tou nejstrašnější zbraní, jakou se kdy Benátky rozmáchly proti papežskému státu: pak bych ovšem zmeškal Bucentaurův odjezd. Naštěstí pro mě zde byly stále propustné trasy: Mantova–Benátky bez karantény; Modena–Mantova bez karantény (zato Bologna–Mantova s karanténou!). Vydal jsem se tedy po silnici z Modeny do Mantovy (když ale říkám z Modeny do Mantovy, mluvím spíš o způsobu chůze nežli o jejím směru, ve skutečnosti vedla silnice z Bologni do Mantovy, geograficky vzato jsem šel z Bologni, předstíraje, že jdu z Modeny, abych obelstil sanitní kordon, tak jako tak jsem ale mířil do Mantovy, přičemž jsem stále zvyšoval tempo; šlo o to předejít průvod o mnoha hlavách, na nějž jsem narazil někde v půli cesty, tichý, a přitom krajně povážlivý průvod řazený podle prastarého klíče: čelo tvořili přežvýkavci s rozpolcenými kopyty, které náš Pán právě pro tuto dvojí přednost označil jako čisté a doporučil naší přízni: dvě krávy, dva býci, nějaké ovce a kozy; mláďata od každého druhu; za nimi pět nebo šest vepřů, kteří nepřežvykují, a je jim tedy jen málo platné, že mají kopyta vedví: před tváří Boží jsou nečistí; na samém konci pak králíci, kteří přežvykují, ale nemají kopyta: jsou proto nečistí; [ 14 ]

[próza]


mezi tím něco drůbeže, vesměs čisté, celkem srstnatých i pernatých dohromady třicet až pětatřicet kusů; velcí kráčeli ztěžka, malí hopsali a klopýtali s rypáky, čumáky, zobáky kypřícími a skrápějícími zemi, tváře velkých však byly strmě vyvráceny vzhůru, jako kdyby se v nějakém venkovském kostelíku zhlédli v obrazech svatých, takže zde byla velká naděje, že všechny předejdu jednoho po druhém, zmizím a nezapletu se do ničeho; málem jsem to už pokládal za hotovou věc, když jsem se blížil k čelu průvodu, kdyby se právě v té chvíli jeden pár očí nesnesl z nebes k zemi a nestočil se ke mně: „Ach, pane abbé,“ řekl mi mladý býk, „nevěděl byste o nějakém potoce nebo tůni, kde bychom svlažili svá hrdla a trochu opláchli své děti, vždyť už je od sebe stěží rozeznáme pod těmi košilkami z prachu, ovádů a potu, tyto cestovní oblečky jsou všechny jednoho střihu, jak máme rozeznat rody, čeledi a druhy“; „Nejde to,“ odpověděl jsem pohotově, „opravdu ani já mezi nimi nevidím žádný rozdíl, nanejvýš jako mezi porcemi skopového a hovězího, jimiž už stejně zpoloviny jsou, nejste vy nakonec jeden z těch užitečných býků, kteří nám vodí stáda rovnou pod nůž, takže mláďátka hopsají po boku svých matek, jako by se šlo na rodinný výlet?“; „Právě jsem o tom chtěl mluvit,“ řekl býk, „vždyť vidím, že jste vzdělaný a ušlechtilý člověk, vám přece nechybí takt ani empatie, na rozdíl od těch, které dojímá slovo ‚jatka‘, jen když se k tomu dodá ‚lidská‘, říkají například ‚tam a tam byla lidská jatka‘, jako by nestačilo říct ‚jatka‘, a při tom slově pomyslet na průvody, které jste popsal s takovou přesností a citem, nebo na matky s dětmi nacpané do jatečních vozů, proměněné už zaživa hrůzou na hovězí, to je to přepodstatnění podle vašeho katechismu, ale řekněte, pane abbé, jaký díl z celé té pyramidy masa, z celé té páchnoucí babylónské věže, přijde na Jeho stůl, vysvětlete mi prosím, jak máme přistoupit k podnoží Jeho trůnu, když všichni do jednoho musíme projít vaším břichem, nebojíte se Jeho hněvu, když Mu namísto desátků, které vám pokud vím ukládá Smlouva, odesíláte tyto hnusné vzkazy, přečti nám o tom něco, chlapče“; v té chvíli mladý beran začal odříkávat monotónním hlasem, jemuž tu zřejmě říkali čtení, povědomá slova: „Odvrhnete-li však mé zákony, budu já stejně jednat vůči vám, postavíte-li se mi na odpor, já se vám postavím na odpor sedminásobně, ztrestám vás sedminásobně, budu vás bít za vaše hříchy sedminásobně...“, „To stačí“, řekl býk, „myslím, že všichni víme kolikanásobně“, zvířata však už opakovala sborem: „Sedminásobně“, staří jen do kroku, bez známky porozumění, mláďata s výskotem a bujným hopsáním, mladý beran však zřejmě pořád neměl dost: „Já se pak proti vám obrátím sedminásobně, pošlu proti vám sekyru a nůž, aby pomstily Smlouvu sedminásobně“, „Neposlouchejte ho, pane abbé,“ řekl býk, „pošle proti vám samozřejmě archandělův meč“, do toho ale telata s výskotem: „Naštvu se na vás sedminásobně“, kůzlata: „Nakopnu vás sedminásobně“, do toho beran: „Rozbil jsem tyče vašeho jařma, dal jsem vám kráčet se vztyčenou hlavou, teď zase rozbiji tyče jejich jařma [ 15 ]

[próza]


a dám jim kráčet se vztyčenou hlavou“, „Dál už to nečti, nechme přece odpovědět pana abbé,“ řekl býk, jenomže beran: „A vaše síla se bude nadarmo stravovat, vypustím na vás smečky divé zvěře, které uchvátí vaše děti, zadáví váš dobytek, chci říci zadáví vaše děti, vy budete jíst maso svých dětí a vaše cesty zpustnou sedminásobně“, „Běda,“ zaúpěl býk, „tohle se hodilo spíš na nás“, nicméně beran: „Zpustoším vaše svatyně a nebudu už vdechovat vůně upokojení“, „Ach, pane abbé,“ rychle navázal býk, „řekněte nám přece, jaké vůně by asi upokojily tu vaši posedlost sekyrou a nožem, která vůně může být konejšivější a která výživnější než vůně stáje nebo vůně chléva, a přitom právě tyto vůně, místo aby vás nasytily, vydražďují vás k nepříčetnému vraždění“, do toho beran: „Těm, kteří přežijí, naplním srdce strachem, až je bude pronásledovat šustot suchého listí, budou utíkat, jako se utíká před nožem nebo před sekyrou, a padnou, i když je nikdo nebude pronásledovat, budou klopýtat jeden přes druhého jako před nožem nebo před sekyrou a nikdo je nebude pronásledovat“, „Poslouchá se to krásně,“ povzdechl si býk, „nicméně jsou to jenom podmíněné sliby, proto se koná tato křížová výprava zvířat, my totiž, pane abbé, míříme přes Mantovu do Benátek, kde se má před námi rozestoupit moře“ – zdálo se, že beran konečně zmlkl, býk mě při řeči kradmo pozoroval a musel zahlédnout pochyby v mých očích – „pokud se ale ukáže, pane abbé, že voda je už otupělá stářím, anebo příliš ztěžklá rybami a solí, aby ji mohly zčeřit poryvy Jeho vůle, nalodíme se a poplujeme k Božímu hrobu, aby byl konečně vysvobozen z rukou nevěřících, abychom se i my, jako nejposlednější ze všech, přesvědčili, že Tělo vystoupilo na nebesa, a abychom té svaté sluji, prázdné, ale ne jako vyvražděný chlív, spíš jako chlív s vraty vylomenými zevnitř, abychom tomuto předpokoji nebes přednesli svou prosbu“, „Čeho se bude týkat ta prosba,“ řekl jsem už trochu otupělý z té litanie, býk ale neslyšel únavu ducha, slyšel v mém hlase jen úzkost, „k obavám není žádný důvod,“ dodal konejšivě, „nebudeme si přece říkat rovnou o vaše místo“, zaznamenal jsem ovšem nesouhlasný bekot, „přestože bychom jistě mohli doufat, že pevně zapřeni na svých čtyřech nohách bychom snad lépe unesli váš rozum, prosím za prominutí drůbež, s tou jeho nevýslovnou tíží, zkrátka a dobře, jde jenom o to, aby se rozum, který, jak jsme se právě shodli, vás celé věky přímo nelidsky tíží, [ 16 ]

[próza]


aby se rozum rozdělil poněkud rozumněji, nejlépe rovným dílem po všech hlavách, a když ne rovným, tak tedy s přihlédnutím k velikosti, drůbež to pochopí“, já jsem však zaslechl vzrušené kdákání a štěbetání, „na množství vlastně tolik nezáleží, mám pravdu, pane abbé, jakmile totiž zvíře jednou dostane rozum, začnou ho poslouchat neživé subalterní věci, takže i já si budu moci odemknout nebo zamknout, rozsvítit nebo naopak zhasnout v chlívě podle chuti, obléct si košili nebo být nahý do půl těla a tisíc dalších věcí“, celý ten výčet provázelo toužebné vzdychání nebo výbuchy nadšení z různých částí stáda, „a když se prokážeme těmito důkazy intelektu a vkusu, nikoho už nenapadne vraždit nás před zraky našich dětí, ani obráceně, také my budeme vražděni jen za tmy ze zálohy, pro své peněženky a pro své zlato, případně pro myšlenku, ne pro maso a kosti, budeme umírat na poli cti a slávy, ne pro kůži a žíně, mám pravdu, pane abbé“, potom najednou změnil tón, „vím, že to nebude levná operace, vždyť ani kuře nehrabe zadarmo, jak se říká“, zdola se ozval potutelný smích, „jen počkejte až uvidíte naše dárečky pacholátku“, dodal mnohoslibně, „já třeba nabízím tady ty špičky býčích rohů, ostré jak slovo Boží, a bude-li to málo, přidám i zbytek, včetně těch závratně vykroužených křivek, z nichž se mi beztak, to jen mezi námi, občas zamotá hlava, řekněte ale sám, mladý pane, co ze mě bez těch rohů zbude, já se jich přesto zříkám, hlavně když konečně utichne ten déšť, věčně šumící tady za tím čelem, a když se konečně rozptýlí ta mlha, kterou se myšlenky prodírají tak těžce, jako když, jak jsem už myslím řekl, jdete ve velmi hustém dešti, hlavně se nenechte zmást mou výmluvností, sám přece slyšíte, že je to pouhá rétorika, jediná myšlenka v tom není“, mezitím se však ozvali další dárci, pes nabízel svůj čich a svou odvěkou příchylnost k lidem, prase své štětiny a svůj neukojitelný hlad, kohout svou nejmilejší družku nebo kteroukoli z hejna podle Jeho volby, ovce bukolické kouzlo pastvin, a tak dále . . . . . . Z Mantovy jsem pak pokračoval do Benátek, aniž bych narazil na sanitární kordon. Na ministerstvu války na mě čekal jmenovací dekret – poukázka na nová dobrodružství v Orientu; při odchodu jsem v ministrově předpokoji letmo pohlédl do zrcadla: ukázalo se, že jsem na cestách zestárnul k nepoznání. Odtud – byl totiž zrovna čas oběda – jsem vyšel po Calle di Pesaro k domu senátora Vendramina (ale nedošel; u Theatro Rossi jsem skočil do Canale Grande a bez váhání se v něm utopil, s nadějí, že tím všechno skončí). Kapitola desátá

Můj život na hladině; definitivní popis současného stavu Když na to teď v klidu myslím, vidím, že všechno zavinil chaos v anconském hostinci: tam se pomíchala pohlaví, což bylo první neštěstí a úvod k dalším zmatkům. Výsledkem byl můj přechod do vodního živlu. Tekoucí vodě vděčím za svou svěžest, podivuhodnou, i [ 17 ]

[próza]


když relativní, dá-li se vůbec mluvit o svěžesti, osobně si tím nejsem dvakrát jistý. Svěžest je slovo, kterého byste použili vy, kdybyste mě navštívili na mém novém místě, lékařsky vzato jde spíš o ustrnutí ve vývoji v důsledku zahlcení obou plicních vaků, pro stručnost se přidržíme vaší verze. V den svých pětapadesátých narozenin jsem totiž náhle přešel ze suchozemského živlu do vodního, já, jenž jsem na souši prokazatelně netrpěl nedostatkem vůle ani životní síly (celé dějiny žily v mé mysli a v mém těle z mého temperamentu a z mých aspirací, byly to přílivy a odlivy mé energie a mého soustředění; já bych mohl psát historii lidstva jako své intimní memoáry), právě tak jako jsem netrpěl nedostatkem citlivosti (celá živá příroda byla orgánem mé citlivosti, mou zanícenou ranou, botanika a zoologie – dvojí záhlaví pro můj chorobopis, seznam všech krutostí rozptýlených po fauně a flóře – má diagnóza; zbývalo mi jen čekat, až se v mém okolí sesbírá kvantum krutosti, které už bude opravdu stát za to, až se proti mně obrátí svým bodáním, kousáním, trháním, leptáním a tak dále, což se nakonec doopravdy stalo). Od té doby se tedy držím na hladině, schoulený do sebe jako do záchranného člunu, po všech těch pózách konečně přirozený postoj, ale spočinutí to není, to bych přece poznal. Za svůj krátký život jsem ovšem za svůj život, lhostejno zda dlouhý či krátký, jsem ovšem vystřídal různá prostředí a různá postavení, nakonec je to tedy voda. Tuto hlavu měl podle propočtů mé matky už dávno zdobit kardinálský klobouk. Teď je oblepená mokrými novinami. Zatímco na zemi jsem provozoval chůzi ve vlastní režii, teď jdu tam, kam jde voda (když říkám „kam jde voda“, neříkám tím, že pod hladinou kráčí nějaké nohy, jak si to představujete vy, slizké, porostlé řasami a plži, obalené kondomy a igelitem, zakrvácené od konzerv a střepů; neříkám ovšem také, že to vylučuji, voda je příliš kalná, aby se soudný člověk mohl zavázat k čemukoli). Všechno začalo osudovým pádem, šíleně odvážným skokem do Canale Grande. Padesát roků předtím jsem jako Ulixes, rovný bohům, nebo spíš jako kapitán James Cook, vystoupil z plodové vody na neznámý břeh. Teď pluji jako Argó vstříc novým dobrodružstvím. Ze břehu na mě civí tučná stáda skotu. Někde mám pocit, že jsem vítán. Jinde mě chasníci, po pás ve studené vodě, popostrkují bidly do prudšího proudu. Chápu-li je správně, jde v prvé řadě o to, abych snad nezakotvil právě u jejich břehu, nemusel být trapně oživován metodou z úst do úst, a potom po křesťansku pohřben na útraty obce. Občas se proto trochu zapletu do rákosí nebo se (naoko) zaklíním do kořenů, nerozhodně se pohupuji v proudu, otálím, dělám drahoty. Mohu-li si však vybrat, raději špásuji s pradlenami, vmísím se mezi košile a prostěradla, jako plž zatáhnu hlavu do kabátu, z nozder i z uší vypouštím bubliny a pěnu, chovám se jako čerstvě namočené prádlo, děvčata nečekají zradu; potom se z rukávu, o němž by každá přísahala, že je prázdný, vysune slizký pařát a stiskne. Jsem zvyklý budit rozruch, býval jsem duší každé společnosti, ještě dnes mívám občas pocit, že jsem neřekl poslední slovo. Nebo se prostě jen vynořím mezi košilemi a předvedu se en face v celé kráse, jednou s vytřeštěnýma očima, jindy s pohledem melancholicky zastřeným kusem igelitu; v duchu zapřísahám svou krásku, aby si ten obraz uchovala v mysli, aby si ho osvěžila, kdykoli v budoucnu pomyslí na milence či na manžela, přesně tak jako si El Cid přál, aby si ho Jimena a děti pamatovaly jednou provždy, jak ve své stříbroskvoucí zbroji vyjíždí za rozbřesku z bran Valencie. Ukázka ze stejnojmenné knihy, která vyjde v prosinci tohoto roku v brněnském nakladatelství Druhé město.

[ 18 ]

Mukařovského jsem četl ještě na univerzitě Rozhovor se Seymourem Chatmanem Milan Orálek

Pane profesore, jak napovídají názvy vašich prvních publikací (A Theory of Meter, 1965; An Introduction to the Language of Poetry, 1968 a The Later Style of Henry James, 1972), těžiště vašeho původního zájmu leželo spíše v teorii poezie a ve stylistice. Recenzent poslední uvedené knihy vás přímo označil za „lingvistu a transformačního gramatika“. Opustil jste tuto oblast docela? A jak vlastně začal váš „románek“ s teorií vyprávění? Naratologickou práci chápu jako přirozené rozšíření svého zájmu o stylistiku – a k té jsem se dostal prostřednictvím jazykovědy. (Transformační gramatice jako takové jsem se ve skutečnosti nikdy nevěnoval.) Navíc, jak se můžete přesvědčit z mé bibliografie, nepřestal jsem psát o dílčích aspektech stylu, viz například moje práce o parodii. Ve všech svých pracích dáváte najevo svou oddanost formalisticko-strukturalistickému přístupu k literatuře. V závěru Příběhu a diskurzu nicméně poznamenáváte, že „americký a anglický literárněkritický establishment“ strukturalistické paradigma „ne zcela přivítal“. Z čeho tato skepse pramenila? Lze říci, že se v tomto ohledu od té doby situace na katedrách anglistiky v USA změnila?

Řekl bych, že americké katedry literatury nemají v lásce nic, co (podle nich) zavání vědou. Nesnášejí statistiku a hlavně výrazně zjednodušující druh technické analýzy, zvlášť pokud používá diagramy. V přednášce „Whatever Happened to Literary Theory?“ (otištěné v časopise Southern Review 34, 1998) se velmi kriticky vyjadřujete o tzv. „teorii“ − obtížně testovatelných marxistických, feministických či postkolonialistických „přístupech“ s agendou, tj. „s praktickými cíli“ (s. 347). Marxistický kritik se tak pouze snaží „najít v literárních textech důkazy o platnosti Marxovy teorie a nutnosti marxistické společenské změny“ (s. 375n.). Jak si dnes stojí americká literární teorie a kritika ve střetu s „teorií“? Marxistické, psychoanalytické a dekonstruktivistické přístupy jsou podle mého názoru v současné době na ústupu, o postkolonialismu a feminismu se to však říci nedá. Všimněte si, že se moje kritika týkala pouze těch autorů, kteří prosazují nějakou agendu – ať už je společenská nebo ostrakizuje jiné přístupy –, nikoli autorů, kteří se prostě zabývají literaturou doposud opomíjených oblastí. Mezi literaturou, z níž jste čerpal, uvádíte v Příběhu a diskurzu Matějkovu

[ 19 ]

[rozhovor]


a Titunikovu antologii Semiotics of Arts: Prague School Contributions (1972). U amerického teoretika je něco takového překvapující. Jednou z mála výjimek je David Bordwell, který se v úvodu své knihy Narration in the Fiction Film (1985) přímo hlásí k Janu Mukařovskému a Felixi Vodičkovi. Které myšlenky Pražské školy byly inspirativní pro vás? Mukařovského jsem se zájmem četl ještě na univerzitě. Znám i Čítanku Pražské školy (Prague School Reader) Paula Garvina. Nepochybně jsem si něco z myšlenek českých strukturalistů osvojil, ale nedokážu je tak docela oddělit od jiných vlivů. Jedním z problémů, které mi ve vaší teorii připadají poněkud matoucí, je otázka diskurzivního prostoru. V Příběhu a diskurzu jej definujete jako „ohnisko prostorové pozornosti […] rámem vymezené pole, k němuž diskurz zaměřuje pozornost implikovaného publika, tedy […] tu část celkového prostoru příběhu, jež je ,zmíněna‘ či ohraničena“ (Ithaca, Cornell University Press, s. 102; srov. „Existenty příběhu“, Aluze 9, 2005, č. 3, s. 77). Avšak o dvanáct let později popisujete vypravěče jako někoho, kdo „se nachází v hranicích diskurzivního prostoru“ (Dohodnuté termíny , s. 123) nebo − jinými slovy − obývá „pouze čas a prostor diskurzu“ (s. 145). Termín „diskurzivní prostor“ ( discourse space ) zde zjevně nemá stejný význam jako dříve. A s ohledem na jeho novou, byť pouze implicitní definici není už dvojice prostor příběhu − prostor diskurzu analogická rozlišení mezi časem příběhu a časem diskurzu, a tím pádem jaksi nezapadá do teorie založené na rozdílu mezi příběhem a diskurzem… Není mi jasné, v čem vidíte nějaký rozpor. Vypravěč „žije v“ narativním prostoru jakožto vypravěč. Na onu část prostoru příběhu „se zaměřuje“ (ať už je to on nebo ona) z místa mimo tento příběh. Jinými slovy, prostorem příběhu v románu, který vypráví jenom o Londýně, je výhradně Londýn. Ale vypravěč může být kdekoli a nikde; například se může zmínit o událostech odehrávajících se v Indii, o nichž postavy nic nevědí. „V hranicích diskurzivního prostoru“ znamená, že vypravěč je činitel vypravující příběh, nikoli jedna z postav. U homodiegetického vyprávění (tedy vyprávění v první osobě) si musíme uvědo-

mit, že daná osoba hraje dvojí roli – jednu jako vypravěč, který vypráví o událostech, a druhou jako postava, která se těchto událostí účastní. Nutnosti rozlišovat mezi postavou a vypravěčem dokonce i v homodiegetických narativech jsem si vědom. Šlo mi jen o rozdíl mezi „diskurzivním prostorem“, jak je definován v Příběhu a diskurzu , a významem, který má tento výraz v Dohodnutých termínech . Musíte si uvědomit, že značná část této práce spadá do doby před více než dvaceti lety a já nemám příliš dobrou paměť. Takže když se ptáte na to, proč si mé dvě práce v něčem protiřečí, musím popravdě odpovědět, že nevím. Je mi líto, ale prostě se nepamatuji a trvalo by dost dlouho, než bych si své stanovisko znovu ujasnil. Obě mé práce budou muset obstát samy o sobě. Na rozdíl od Gérarda Genetta a dalších hájíte koncept „implikovaného autora“. V Dohodnutých termínech ho charakterizujete jako „zdroj celkové významové struktury narativního textu – nikoli pouze jeho explicitních tvrzení a denotací, nýbrž i jeho implikací, konotací a ideologických souvislostí“ (s. 75). V kapitole „Implikovaný autor pracuje“ pak tlumočíte a rozvíjíte „silnou a legitimní“ (s. 108) analýzu Lumetova snímku Odpoledne pod psa (1975) z pera marxistického literárního kritika Fredrica Jamesona, podle nějž zde „filmaři vytvořili alegorii současného stavu třídního útlaku v Americe a ve světě“, alegorii boje mezi „novou koalicí nového proletariátu (marginalizovaný Sonny, Sal a dav obyvatel městského ghetta před bankou, kteří jim fandí) s atomizovanou maloburžoazií (vykořisťované zaměstnankyně banky […])” a „doposud neviditelnou mocenskou strukturou, která se posléze ‚zhmotní‘ do podoby agenta FBI“ (s. 107). Podle mě je tento přístup z hlediska pojmu implikovaného autora, jak ho potřebujeme, pochybný. I kdyby měl Jameson pravdu, není protějškem implikovaného autora spíše čtenář, jenž výše popsané rétorice „sedne na lep“ (vždyť právě o to filmu údajně jde), než ten, který ji odhalí a analyzuje? Vychází marxistický výklad vskutku z oné „informac[e] o tom, jak číst text“, již tento text „sám obsahuje“ (s. 83)? Nejde spíš [ 20 ]

[rozhovor]


o „nadinterpretaci“ – ve smyslu neadekvátního „čtení“, nikoli ve významu, v jakém toto slovo používá Umberto Eco. Nehledě na to, že se evidentně jedná o přístup s „agendou“… Možná že jsem Jamesona přechválil. Souhlasím s tím, že způsob, jakým tento film „čte“, není jediný možný. Samozřejmě bych byl v České republice nerad považován za propagátora marxistické estetiky a hlavně marxismu jako vládní doktríny. Použil jsem Jamesonovu analýzu čistě jako příklad praxe, která podle mého soudu překračuje hranice konceptu implikovaného autora. Totéž by se nejspíš dalo říci o feministických čteních nebo čteních z hlediska „queer theory“. Můžeme takto interpretovat fikční díla, aniž tím anulujeme „záměr textu“ či intenci implikovaného autora? Je možné, že máte pravdu, bohužel se jedná o teoretickou otázku, která je vzdálená mému současnému myšlení. O konceptu implikovaného autora napsali různí lidé rozsáhlé množství literatury, s níž jste nepochybně obeznámen. Jistě by stálo za to, abyste svou otázku dále rozvinul a napsal o ní článek. V recenzi anglického překladu Stanzelovy Teorie vyprávění jste vyslovil názor, že myšlení o narativu „vstoupilo do fáze epicyklických komentářů a čeká na naratologického Kopernika“ („Circle of Narrative“, Comparative Literature 39, 1987, č. 2, s. 168). Našlo ho podle vás? Které přístupy na poli naratologie vám připadají nejslibnější? Je produktivní zkoumat narativ např. prizmatem logiky (teorie možných světů) či kognitivní vědy? Které z otázek, jež uvádíte v závěru Příběhu a diskurzu, ještě stále nebyly zodpovězeny? Bohužel se opět musím vyhnout odpovědi. Naratologická literatura v roce 1978 byla podstatně chudší, než je dnes, a já jsem ji po celá ta léta nestačil sledovat. Řekl bych, že jak teorie možných světů, tak kognitivní věda představují slibnou oblast zkoumání. A jak už jsem se vyjádřil jinde, totéž si nemyslím o ideologicky založeném výzkumu, jako je feminismus, queer theory, komunismus atd. V Příběhu a diskurzu jste zavedl termín „nevyprávěné příběhy“ (dopisy, deníky, dialog, vnitřní a veřejný mono-

log, samomluva atd.). V následující knize jste jej však odvolal. Myšlenka „nevyprávění“ je nicméně stále živá. Richard Walsh navrhl, abychom kategorii vypravěče „bez těla“ zcela opustili (srov. jeho studii „Kdo je vypravěč“, Aluze 10, 2007, č. 1, s. 48–60). Jaký je váš argument pro vypravěče? Potřebujeme ho, nebo dokážeme sémantické dění narativu vysvětlit bez pomoci tohoto konceptu? Ne, potřebujeme vypravěče, spíše než abychom se uchylovali k termínům typu „kamera“ nebo – jak to dělá Bordwell – „vyprávění“. „Vyprávění“ není činitel, ale činnost vykonávaná nějakým činitelem, i když se nemusí jednat o člověka. V Dohodnutých termínech jste rozlišil dvojí rétoriku fikčního narativu – (1) estetickou a (2) ideologickou. Ta první usiluje o „maximální zesílení účinku daného fikčního díla“ (s. 188), zesílení iluze (s. 190), ta druhá „se nás snaží přesvědčit o něčem mimo text, něčem, co se týká světa jako celku“ (s. 197). Mám zde tři námitky. Za prvé se mi zdá, že je zbytečné, ne-li nemožné tyto dva druhy rétoriky oddělovat. Ideologickou rétoriku koneckonců neztotožňujete s politikou. Proč potom nechápat „ideologický účinek“ jako součást výsledku estetické rétoriky? Copak estetická dimenze uměleckého díla, fikčního světa, který je nám předkládán, nemá žádné důsledky pro náš každodenní život? „Rétoriku“ chápu jako umění přesvědčování (zda rétorika nějakého konkrétního textu skutečně dokáže čtenáře přesvědčit, to je jiná otázka). „Estetická rétorika“ se tak snaží přesvědčit čtenáře o své vlastní integritě, autonomii, právu na existenci, o přiměřenosti své formy obsahu atd. Ideologická rétorika jednoduše používá vyprávění (na rozdíl třeba od výkladu či popisu) k tomu, aby prosadila své cíle ve skutečném světě (v protikladu ke světu fikčnímu). Za druhé, je-li cílem estetické rétoriky „zesílit iluzi“, jak potom vysvětlíme sebereflexivní nebo sebevyprazdňující narativy? Jejich záměr zjevně nespočívá v dosažení iluzivního účinku, nýbrž právě naopak – v zdůraznění vlastní podstaty jakožto něčího výtvoru. Pokud budeme mít za to, že takový efekt má v podstatě politický charakter (jak se [ 21 ]

[rozhovor]


domnívá Linda Hutcheonová), znamená to, že v takovém díle estetická rétorika vůbec nepůsobí? Ne. Toto „zdůraznění vlastní podstaty jakožto něčího výtvoru“ je právě výsledkem užité estetické rétoriky. A za třetí, není „přijatelnost“ fikčního světa, jíž je dosaženo prostředky „estetické“ rétoriky, vždy produktem převládající ideologie a ipso facto ideologická? Uvažme jen změny norem přijatelnosti fikčního zobrazení v průběhu literárního vývoje… Viz moje odpověď na první otázku. Proč se však domníváte, že v textu vždy operuje ideologická rétorika? Snaží se nás opravdu všechny narativy přesvědčit o něčem „mimo text“? Nemohou být některé z nich ideologicky indiferentní? Co třeba l’art pour l’art ? Nebo je „žádná ideologie“ také ideologií? Myslím, že jsem nikdy neřekl, že text musí být prodchnut ideologickou rétorikou. Výraz „indiferentní“ mi ale rovněž připadá příliš silný. I kapitalistický romanopisec, který dává jen minimálně najevo své názory na svět, samozřejmě vychází (ať už si to uvědomuje, nebo ne) z nějakých předpokladů o tomto světě, a totéž platí pro marxistického spisovatele. K vaší otázce, proč nevnímat ideologickou rétoriku prostě jako aspekt rétoriky estetické: myslím, že by se tím zastřelo jedno důležité rozlišení. Ideologie se vyjevuje, ať už explicitně nebo implicitně, v obsahu, kdežto estetická rétorika je podle mě čistě záležitostí formy. Jste autorem významného rozlišení hlediska postavy („filter“) a hlediska vypravěče („slant“). Současně jste zavedl termín „omylný filtr“ pro postavu, jejíž vnímání, hodnocení atd. fikčního světa je nějakým způsobem zkreslené… Přívlastek „zkreslený“ není vhodný termín pro to, co jsem měl na mysli. Filtr (filter) je omylný do té míry, že se ocitá v rozporu se vším, co určuje nebo implikuje stanovisko vypravěče (slant). Ale na jakém základě rozhodujeme, že je postava „omylná“, vypráví-li příběh vypravěč, jenž hrdinovu omylnost nesignalizuje a nechává její identifikaci zcela na čtenáři? Dobrým příkladem

tohoto druhu „nestabilní ironie“ je, myslím, Bookerovou cenou vyznamenaný román jihoafrického spisovatele J. M. Coetzeeho Hanebnost (1999). Musíme se v takovém případě uchýlit k mimotextovým normám? Domnívám se, že „mimotextové normy“ máme vždy zasuté někde v mysli, a když po nich sáhneme, tak se nedá říct, že jsme se k nim „uchýlili“. Jedná se vždy prostě o proces interpretace, o individuální porozumění tomu, co čteme. Hanebnost je dobrý příklad, jelikož vyžaduje způsob vyvozování, které si většina z nás (protože jsme antirasisté) osvojuje jen s velkým úsilím. Cizinec musí pravděpodobně vyvinout podobné úsilí u Hemingwayových „Zabijáků“. Čeští překladatelé anglicky psaných literárněteoretických prací mají značné potíže s překladem termínu „plot“. Dříve se překládal jako „zápletka“, což je však spíše ekvivalent anglického „complication“. Dnes se dává přednost „ději“ nebo „osnově“. Žádné z těchto řešení není ideální. Avšak i v anglosaském prostředí představuje uvedený výraz problém. V Příběhu a diskurzu používáte „plot“ jako synonymum formalistického „syžetu“. Jedná se podle vás o „diskurzivně zpracovaný příběh“ (s. 43). Jinde však stejným způsobem definujete narativ v jeho totalitě („On Deconstructing Narratology“, Style 22, 1988, s. 12). Není používání výrazu „plot“ jen úlitbou tradici? K čemu jej vlastně potřebujeme, máme-li „příběh“ pro narativní obsah („co“) a „diskurz“ pro narativní formu („jak“)? Proč ne příběh a diskurz minus „plot“ nebo příběh a „plot“ minus diskurz? Nebo, přinejhorším, příběh – diskurz – „plot“. Nesmírně rád bych výraz „plot“ přestal používat, pokud bych si mohl být jist, že čtenáři pochopili, co mám na mysli. Nejspíš mi chybí intuice anglického rodilého mluvčího, ale mohl byste vysvětlit přesný rozdíl mezi termíny „plot“ a „diskurz“? Odpovídá-li „diskurz“ „syžetu“, jenž se zase obvykle do angličtiny překládá jako „plot“… Jak jsem řekl, „plot“ je nejasný a matoucí termín a raději bych se bez něj obešel. Neumím žádný slovanský jazyk, takže se nemohu vyjádřit ke vztahu syžetu a „plot“. „Příběh“ a „diskurz“ mi stačí. [ 22 ]

[rozhovor]


Třicátého července zemřel italský filmový režisér, jehož tvorbě se už léta věnujete – Michelangelo Antonioni. Jeden můj kolega se jednou vyjádřil v tom smyslu, že Antonioniho filmy popírají samu podstatu filmového média. Je samozřejmě nemožné charakterizovat a zhodnotit jeho dílo v několika větách, ale kdybych vás přesto požádal, abyste se o to pokusil? S vaším kolegou nesouhlasím. Antonioni je v mnoha ohledech stoprocentní filmař, protože tak silně věřil ve filmový obraz a jeho schopnost sdělovat děj a duševní rozpoložení postav bez použití vnějšího dialogu, narativní hudby atd. Tak na něho do značné míry pohlížejí obrazoví puristé, jako byl třeba Rudolf Arnheim. Můj názor není tak radikální. Zvuk je samozřejmě neodmyslitelnou součástí moderní kinematografie a lze s ním pracovat nádherným způsobem. Ale v průběhu vývoje filmu věnovala většina režisérů příliš

malou pozornost estetice obrazu a až příliš velkou pozornost dialogu, ději atd. Jednou z výjimek je Michael Haneke. Nejsem si jist, ale myslím, že Antonionimu by se jeho filmy líbily. Na čem právě pracujete? Zabývám se narativy, které se odvíjejí pozpátku v čase – mimo jiné Šípem času Martina Amise a filmem Memento. Jelikož je tento rozhovor určen pro český literární časopis, nemohu se vás na závěr nezeptat, máte-li v knihovně nějakého českého spisovatele nebo ve filmotéce českého režiséra? Samozřejmě Kunderu a Formana (hlavně jeho starší filmy, jako jsou Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko). Děkuji za rozhovor.

Seymour Chatman (1928) je emeritním profesorem rétoriky na University of California v Berkeley. Je mimo jiné autorem monografie o Michelangelu Antonionim (Antonioni, or, the Surface of the World, 1985) a rozsáhlé příručky tvořené naratologicky komentovaným výběrem povídek světových autorů (Reading Narrative Fiction, 1992). Česky zatím vyšly jeho Dohodnuté termíny. Rétorika narativu ve fikci a filmu (2000, původně 1991). Nakladatelství Host připravuje vydání knihy Příběh a diskurz. Narativní struktura v literatuře a ve filmu (1978).

[ 23 ]

Metalepse. Od figury k fikci Rozhovor s Gérardem Genettem John Pier

Nikdo příliš nepochybuje o tom, že to byla právě naratologie, která v šedesátých a sedmdesátých letech zásadně proměnila studium vyprávění, jehož základy – jakkoli se jednotlivé pojmy a způsoby analýzy od té doby čím dál tím více vzájemně odlišují – jsou poznamenány naratologickou myšlenkou par excellence , totiž že vyprávění vytváří nějaký systém a že prvořadým úkolem při zkoumání jeho prvků je vypracování takové metodologie, která by tuto skutečnost zdůraznila. Kdo se přinejmenším v minulých desetiletích nezajímal o vztah mezi narativním hlasem a narativní úrovní? O vztah mezi hlasem a fokalizací? O stavbu osnovy ( intrigue)? Přesto je zvláštní, zjišťujeme-li, že oproti například mise en abyme1 zůstala metalepse,2 kterou jste uvedl do teorie vyprávění před více než třiceti lety, tak trochu na okraji zájmu teoretiků vyprávění. Jedná se o opomenutí? Může být metalepse pouhým stylistickým detailem? Anebo opravdu představuje ve zkoumáních vyprávění problém? Jak si vysvětlujete poměrně nedávné zvyšování zájmu o metalepsi? Myslím si, že metalepse sama o sobě je okrajovým jevem (skoro jak říkáte: „pouhým detailem“, stylistickým nebo jiným) v souboru vyprávěcích technik a obecněji technik umělecké nebo neumělecké reprezentace. Funguje jako ludické porušení úzu (mezi figurou a fikcí existuje

hra), nikoli však na stejné rovině jako mise en abyme, anebo dokonce prostá reprezentace na druhém stupni („zapuštěná“), třebaže tyto techniky jsou pro metalepsi tou nejživnější půdou. Dříve, než můžeme zdárně vyřešit nějaký problém, je nutné tento problém definovat. Metalepse představuje techniku, která je velmi zvláštní, pokud jde o její chování (nebo její samovolné dění), a takřka univerzální, pokud jde o to, jaké formy může nabýt. Metalepse je totiž sama o sobě univerzálním jevem, který dalece přesahuje území nejen narativní, ale také umělecké reprezentace: ta nejtuctovější smyšlenka se může stát příležitostí k velmi citlivé metalepsi. Pokud jde o mne, setkal jsem se skutečně s metalepsí nejprve na poli vyprávění, v němž tvořila systém spolu s ostatními narativními figurami (analepse, prolepse atd.).3 Tuto pozici jsem zastával v Narativním diskurzu (Discours du récit) v důsledku zvolené metody, ačkoli mi bylo zřejmé, že oblast, kde všude se metalepse projevuje, je mnohem rozlehlejší. A to je důvod, proč jsem se po třiceti letech k metalepsi stručně a neuspořádaně vrátil a rozšířil tak trochu svůj obzor. Mám však takové tušení, že ono vámi pozorované „zvyšování zájmu“ je v obecné rovině částečně důsledkem relativně nedávného rozšíření metaleptických pojmů za hranice vyprávění, a dokonce za hranici literatury, mimo jiné do oblasti kinematografie. Řekl bych, mám-li se vyjádřit karikaturou, že [ 24 ]

[rozhovor]


příčina tohoto rozšíření se jmenuje Woody Allen. Nikdy není zbytečné, otřese-li klidem vědecké disciplíny vnější podnět, i kdyby byl z rodu čtverácké provokace. V Narativním diskurzu navrhujete, abychom považovali narativ ( récit) za „rozvíjení slovesa“ a chápali výpovědi typu „Marcel se stal spisovatelem“ jako „minimální narativ“. Avšak v Metalepsi čteme, že „[f]igura je zárodkem nebo chcete-li skicou fikce“ (s. 17). Těm, kteří znají vaše práce, nepřipadá tento vývoj nepřirozený, ale přesto bych rád věděl, co vás vedlo k tomu, že jste přijal toto nové pojetí, a jakými etapami prošlo. S ohledem na pojem „figurálního“ narativu by bylo zajímavé vědět, zdali zůstává myšlenka minimálního narativu platnou či zda je nutné ji znovu promyslet v novém kontextu. Pojem „minimální vyprávění“ je naratologické povahy, neboť tato disciplína – jak je známo přinejmenším od Proppa – se musí zaměřovat na všechny druhy narativů, včetně těch nejzákladnějších, a musí se zajímat také o způsob, jímž se narativ tohoto druhu („Kočka jí myš“) obohacuje rozšířeními, zrychleními, doplňky atd. Právě tím se odlišuje komplexnější či přinejmenším rozsáhlejší vyprávění od „shrnutí“ („Marcel se stal spisovatelem“). To, že by figura mohla být popsána jako zárodek fikce, je záležitost naprosto jiného druhu, spíše teorie představivosti: metafora („Achilleus je lev“) vytváří, budeme-li ji chápat doslovně, malou fikci. Nejsem tedy příliš náchylný k neopatrnému „přecházení“ od prvního pojmu k druhému a také už si nejsem příliš jist tím, co by vlastně mohlo znamenat „obrazné“ pojetí narativu. Mezi základní přínosy naratologie – a to je jedna z hlavních zásluh Narativního diskurzu – patří techniky popisu, které umožňují analýzu narativu verifikovat a díky nimž se můžeme vyvarovat úskalí subjektivních či ideologických interpretací. Ale od vašich prvních projevů zájmu o metalepsi spojujete tuto figuru s fantastickým nebo zázračným, které nejsou objektivními textovými vlastnostmi. A v Novém narativním diskurzu naznačujete, že metalepse „funguje jako figura tvůrčí imaginace“ (s. 59). Ve své poslední knize jdete ještě dále a prohlašujete, že metalepse oslabuje „vě-

domé potlačení nedůvěry“ (s. 23) a tak vytváří „hravou simulaci důvěry“ (s. 25). Zdá se vám, že do budoucna bude důraz kladen na projevy narativního diskurzu, a nikoli na popis jeho charakteristických vlastností a jejich třídění? Je otázka, zda tento vývoj nezmění to, oč jde naratologii, ale stejně tak, zda neexistuje riziko, že zisky budou muset být zaplaceny ztrátami… Zdá se mi, že už jsem na tuto otázku částečně odpověděl. Tvůrčí, stejně jako vnímatelská imaginace jsou projevy (a primárně tedy podmínkami) narativního – zvláště fikčního – diskurzu a také ostatních postupů reprezentace. To, že se naratologie zajímá o tyto podmínky či o tyto projevy, nechápu tak, že by se měnil předmět jejího zájmu, ale spíše tak, že se věnuje (mimo jiné) právě narativu. Tím, oč narativu jde a co je jeho funkcí, očividně není napájení popisných, analytických a klasifikačních aktivit naratologie, ale spíše uvolňování imaginace toho, kdo jej vnímá. A projevy metalepse uvolňují zvláště ty hravé a/nebo fantazijní stránky tohoto imaginárna. Více než jednou jste argumentoval ve prospěch úzce chápané naratologie a prohlašoval jste, že vlastním prostorem naratologie je psaný nebo orální narativ, produkt aktu narace, a že rozšiřování naratologických kategorií například směrem k filmu nebo divadlu je v rozporu se specifičností narativu. Jinak řečeno, zahrnul jste metalepsi do naratologie nepřímo díky „autorské metalepsi“, která je plodem vašeho promýšlení Dumarsaise a Fontaniera. Ve své poslední knize jste však prokázal, že metalepse se často projevuje také ve filmu a v divadle, a názorně jste prokázal, že metalepse rozlišuje modality, které přesahují specifický ráz narativu. Plyne z toho, že metalepse otevírá cestu k jiné, např. srovnávací naratologii nebo že vyvolá zájem o možnosti a omezení rozdílných forem umělecké reprezentace? Když jsem hovořil o „úzce chápané naratologii“, šlo mi hlavně o uvolnění a vydělení relativně „čistého“ pojmu verbálního narativu (orálního nebo psaného), a zvláště narativu zvaného „literární“ (třebaže o zásadní rozlišení mezi tím, co literatura zachycuje a co nikoli, jsem se nikdy nezajímal…) a ještě také „fikční“, abych ochránil tento předmět před jakýmkoli smíšením [ 25 ]

[rozhovor]


s jinými. Pokud k tomu doplníte, že jsem se většinou zabýval formálními strukturami (jak naznačuje titul, neměl jsem v úmyslu věnovat se ničemu jinému než narativními diskurzu) a ponechal jsem stranou tematické struktury, které studoval Propp a jeho následovníci (mimo jiné proto, že tyto struktury se mi nezdály specifické, pokud jde o jejich narativní polohu – což jasně prokázaly studie Souriaua o dramatické a stejně tak filmové tematice). To jsou již čtyři omezení zvoleného prostoru a všechna jsou motivována metodologicky. Avšak ponechat stranou či vložit do závorky jeden nebo více objektů samozřejmě neznamená, že by byla zpochybňována jak jejich existence, tak jejich závažnost. Nevím, zdali jistě potřebná zkoumání toho, co (velmi) úzce zaměřená naratologie Narativního diskurzu ponechala jiným, opravňuje k použití termínu „srovnávací naratologie“. Srovnávání je vždy velmi užitečné, ale nemyslím si, že by bylo nutné hledat zde jedinou cestu ve smyslu obecné naratologie. Mám se velmi na pozoru před imperialismem a stejně tak před kázněchtivou bojovností. Mám raději pokud možno mírumilovnou koexistenci mnoha disciplín (například příbuzných, avšak odlišných zkoumání dramatických umění nebo filmu). Ještě nedávno by se mohlo zdát, že zlatý věk naratologie se stal minulostí, že literární teorie a kritika začnou sledovat něco jiného. Přesto jsme už jistý čas svědky renesance zkoumání nazývaných „naratologická“, která nejsou potomky ani strukturalismu, ani poststrukturalismu, nýbrž vycházejí z jiných základů a sledují jiné cíle; jde o zkoumání mnohdy vzájemně velmi rozdílná.

Existuje nějaký náznak kontinuity mezi naratologií počátků a naratologií dneška? Mohlo by být promýšlení metalepese například jednou z předzvěstí budoucích otázek? Nejsem si jistý, zdali naratologie opravdu poznala „zlatý věk“ (pojem vždy retrospektivní a jako takový značně iluzorní), a mám dojem, že v tomto oboru stále zůstává dost práce, která by zaměstnala dostatek výzkumníků. Ale jsem – již delší čas – poněkud neobeznámený s těmito pracemi, než abych mohl vyslovit hypotézu, jaký je vztah mezi jednotlivými fázemi, natož jedná-li se vůbec o kontinuitu. Považuji však za jisté, že kritika a literární teorie šly vždy jinou cestou než analýza narativu. A často připomínám, že sám jsem několik z nich, ať již před svým (zmiňovaným a vlastně nahodilým) setkáním s narativním předmětem, nebo potom, sledoval. Nepracoval jsem pouze na poli naratologie, nýbrž poetiky vůbec, a samozřejmě obecné teorie umění, a ještě obecněji na poli estetiky. Nepředstírám však, že hlásám slovo boží, ale mám za to, že libovolná disciplína se musí varovat spíše toho, že se uzavře ve zkoumání vlastního specifického předmětu, než toho, že jej bude chtít připojit k jiným. Pokud jde o promýšlení metalepse, nedomnívám se, že by bylo nutné přetížit ji tolika funkcemi, až bychom riskovali, že nás ve výsledku zavalí. Opakuji: metalepse je příjemná výjimka a to, co potřebujeme nejméně, je ustavit ji novým paradigmatem. Jde o poutavou hru, ale o nic víc.

Z francouzského originálu dostupného na http://www.vox-poetica.org/entretiens/genette.html

přeložil Martin Punčochář.

The publisher wishes to thank Mr. John Pier, Mr. Alexandre Prstojevic, Mr. Gérard Genette and magazine Vox Poetica for their permission to a single publication of the translation.

Poznámky překladatele: 1 Mise en abyme – původně heraldický termín označující malý erb uvnitř identického erbu většího. V literární teorii se jím myslí různé typy rekurzivně-autoreferenční techniky, které spočívají v tematické nebo formální homologii mezi různými diegetickými rovinami. Např. v Gideových Penězokazech píše hlavní postava román téhož jména. Vizuální protějšek uvedeného prostředku se označuje jako Droste effect. – Pozn. red. 2 Rozhovor vznikl po vydání Genettovy knihy Métalepse. De la figure à la fiction, Paris, Seuil 2004. (Slovensky: Metalepsa. Od figury k fikcii, přel. Andrej Záthurecký, Bratislava, Kalligram 2005.) Metalepse nastává tehdy, „když autor (nebo jeho čtenář) sám zasáhne do fiktivního děje vyprávění nebo se postava z této fikce vměšuje do extradiegetické existence autora nebo čtenáře“ (Nový narativní diskurz, přel. Martin Punčochář [diplomová práce], Olomouc, Univerzita Palackého 2006, s. 40). Příklady lze nalézt např. v Thackerayově Trhu marnosti (1848), Kunderově

[ 26 ]

[rozhovor]


Nesmrtelnosti (1990), hře Čau, bambino (1992) Pétera Horvátha či povídce Woodyho Allena „Kugelmassova epizoda“ (1975). – Pozn. red. 3 Jedná se o Genettovo označení retrospektivy a prospektivy. – Pozn. red.

[ 27 ]

Hloubková interpretace Arthur C. Danto

Ale uschovej podnebesí zase do podnebesí a jeho zcizení bude nemožné, a v tom je podstata trvání věcí. Mistr Zhuang1

I. V současnosti se v zahraničí stále častěji objevuje pojetí interpretace, které sice vzniká v konkrétní souvislosti s texty, avšak s otázkami dovolávajícími se spíše tradičně pojímané interpretace nemá téměř nic společného: s tím, je-li určitá dvojznačnost nebo rozpornost záměrná, a pokud je bezděčná, jak se máme s takovými trhlinami vyrovnat – s otázkou, jak má být text čten. Tak například chronologie Faulknerem připojená k textu Absolone, Absolone (1936) je v rozporu se sledem událostí vyvoditelným z notoricky spletitého narativu románu. Vyvstává tedy zásadní otázka, jestli se Faulkner zmýlil, jestli by se měl opravit text románu, a nebo tento rozpor nastražil úmyslně, aby podnítil ještě hlubší reflexi času, vyprávěcího hlasu a vyprávění, než jakou by v čtenářově literárním vědomí vzbudila už sama o sobě velmi komplikovaná narativní struktura. Co je však podstatné, na základě právě uvedené interpretace musíme chronologii konstruovat jako součást díla, které náhodou obsahuje také narativ vnímaný nyní jako fragment: náleží ke komplexnějšímu literárnímu objektu jako například důmyslný rejstřík Nabokovova románu Pale Fire (1962), který záhadu spíše rekapituluje, než aby čtenáři pomohl se v ní zorientovat. Identita díla zůstává neurčitá, dokud není učiněno nějaké rozhodnutí. Rutinní interpretace tedy spočívá ve stanovení textové identity, a i když je na podporu určité teorie zapotřebí uvážit celou řadu nejrůznějších faktorů, míří ústřední a řídicí hypotéza k pravděpodobným reprezentacím samotného autora jako k tomu, jak má být daný text čten. Samozřejmě že by tyto reprezentace bývaly samy doznaly změny, a my se můžeme domýšlet, že si Faulkner přece jen rozporu mezi příběhem a chronologií všiml, a rozhodl se nechat to být. Textový problém se tedy vyřešil inkorporací, z díla s poněkud konvenčním příběhem ve stylu art deco se však stala modernistická ukázka transgenerického vědomí vlastního „já“ a tomu odpovídal kladný nebo záporný ohlas u kritiky. Dějiny výtvarného umění a literatury jsou plné nevyužitých příležitostí ke konfrontaci, takže se nikdy s určitostí nedozvíme, jestli Watteauovo vrcholné dílo L´Embarquement à Cythere (1717) znázorňuje jímavé, efemérní milence, kteří Ostrov lásky opouštějí, nebo na něj přicházejí – oba výklady jsou v souladu s jazykem názvu, ale každý vyžaduje jiné čtení díla, které díky své dvojznačnosti přebývá v jakémsi limbu neurčitosti představovaném například vídeňskou kachnou-králíkem. Protože dohady uměnovědců neberou konce, není u konce ani interpretace. S tím ovšem nemá pojetí interpretace, které se zde snažíme postihnout, nic společného, i když matení mezi tímto pojetím a zkoumáním textů v podání humanitní vědy rozdíly spíše zastírá. Toto pojetí interpretace nenáleží ani tak k humanitním vědám jako spíš ke Geisteswisschen-

[ 28 ]

[studie]


schaften nebo duchovědám, jak je budu nazývat, abych zachoval německé kompozitum. Ty odvoláváním se na autorskou reprezentaci zcela opovrhují. Naše pojetí proto nemá nic společného ani se smysluplným jednáním konstruovaným na základě textového modelu, alespoň ne tehdy, když dvojznačnost a rozpory, kterým se v otevřené textuře promluvy a gesta nelze vyhnout, vyžadují interpretaci nebo ji umožňují. Jednání je smysluplné, když jeho popis ukazuje na nějakou sociální instituci nebo praktiku, takže pohneme-li kamenem jenom proto, abychom jej přemístili, nebude to smysluplný akt – na rozdíl od všeho, co udělá král jako král nebo proto, že je králem. Karel VII. si k anglo-burgundské posádce města Troyes, které pro něho Johanka z Arku dobyla za jeho triumfální korunovační jízdy do Remeše, dovolil mimořádně velkomyslné gesto: nechal posádku odejít a vzít s sebou také výzbroj a výstroj. Anglo-burgunďané však chytře, ačkoli poněkud těžkopádně interpretovali „výstroj“ mimo jiné jako svá rukojmí. I když Johanka s takovým pojmovým rozšířením nesouhlasila, bylo nakonec dokázáno, že rukojmí zadržovaní pro výkupné představují hodnotný majetek, že za své životy vděčí výkupnému a že doslova tak jako vojenské stany a chaudières je zapotřebí je přepravit a tak jako koně nakrmit. Ačkoli takový výklad Karel pravděpodobně nezamýšlel, nakonec jej přijal a nařídil vyplatit výkupné. Dnes už asi nezjistíme, jestli by byl Karel stejně vstřícný, kdyby Angloburgunďané přikročili k devastaci města a argumentovali by tím, že kameny lze považovat za zbraně, protože šípy jsou přece také zbraně a kamení slouží jako střelivo do katapultů. Karel se nicméně tak jako Faulkner v případě románu Absolone, Absolone ocitl v pozici autority, jež povoluje interpretaci nebo interpretace, ať už je zamýšlela či nikoli; taková autorita je na místě vždy, když existuje nějaký systém distinkcí – jazyk, zákoník, nauka, nařízení –, který musí být přizpůsoben okolnostem, pro něž výslovně nebyl zamýšlen. Má-li být systém dostatečně pružný, aby mohl fungovat, interpretaci se nevyhneme a autority je zapotřebí, aby v pružnosti nezašel tak daleko, že už přestane být systémem. Je tedy věcí interpretace, jestli je interrupce vraždou, znásilněním to, když si muž od své zdráhající se manželky vynutí pohlavní styk, evoluční teorie teorií skutečně vědeckou, je-li zadržený revolucionář zločincem, nebo by se s ním mělo zacházet jako s politickým vězněm, nebo zda by se mělo smysluplné jednání vykládat jako určitý druh textu – ve všech uvedených případech je někdo nebo něco autoritou. Poměrně nedávno, když se v oxfordských analytických kruzích preventivně diskutovalo o tom, co říkáme když, co bychom říkali kdyby, co musíme říkat jestli, by se meze interpretace interpretovaly jako záležitost, ne-li sama esence filozofie. A ačkoli se tady ani u tribunálů společenského života nikdo o intenci jako takovou vždy neopírá, na to, co měli nebo museli mít mluvčí či panovníci na mysli nebo co by připustili jako možný výklad, kdyby byli dotázáni, se v rámci kazuistiky naráží stále, a utváří se tak něco, co se v takovém interpretačním postupu nejvíce blíží experimentálnímu potvrzení. Pochopení, co mohl mít autor jako agent a zároveň jako autorita na mysli, je tedy pro tento interpretační řád klíčové a my jej právě proto musíme odlišit od oné interpretace, hermeneutické nebo hloubkové, jak ji budu označovat, kterou se v této studii budeme zabývat. O interpretaci hloubkovou jde právě proto, že zde chybí onen odkaz k autoritě, jenž je koncepčním prvkem toho, čemu můžeme říkat také povrchová interpretace. Není zde proto, že rovina vysvětlení, kterou bere v úvahu hloubková interpretace, není rovinou, na níž může účastník formou nějakého jednání zaujímat pozici autority. Respektive jedinou autoritou, která má určitou váhu, je autorita vědce, v tomto případě duchovědce. Toto rozlišení by působilo přirozeněji v dobách, kdy ještě věda nebyla chápána jen jako jiná forma akce, v níž se soupeří o paradigmata způsobem připomínajícím spor o mravopočestnost mezi misionáři a Melanésany. Vědec nevytváří skutečnosti, o nichž rozhoduje, a neodvozuje odtud svoji autoritu, na rozdíl od autora nebo panovníka – ale i to může být předmětem filozofického sporu. Mohli bychom snad dodat následující rozlišení. Rozdíl mezi hloubkou a povrchem kolmo protíná ve filozofii běžnější distinkci mezi vnitřním a vnějším. Distinkci vnitřního a vnějšího lze jen obtížně popsat, aniž bychom se dotkli otázek filozofie mysli a filozofie vědění, nicméně povrchová interpretace charakterizuje externí jednání agenta s odkazem na vnitřní reprezentaci tohoto jednání, o níž se předpokládá, že je agentovou reprezentací, tento agent pak vzhledem ke svým reprezentacím zaujímá jakési privilegované postavení. Nebo alespoň vzhledem ke svým povrchovým reprezentacím. Pokud jde o hloubkové reprezentace, nemá žádná privilegia, a tudíž ani žádnou autoritu, protože se jich musí dobrat stejně, jako se jich musí dobrat ostatní: jsou pro něho přinejmenším z kognitivního [ 29 ]

[studie]


hlediska vnějškové, i když jsou součástí jeho charakteru a osobnosti, a vzhledem k nim je agent sám sobě de facto Jiným Vědomím. Operace známá jako Verstehen, při níž se pokoušíme o interpretaci pomocí zprostředkovaného zaujetí agentovy perspektivy, je sice bezesporu chybnou koncepcí, ale je přinejmenším možnou teorií toho, jak Vnější překračuje neprobádané hranice dělící je od Vnitřního, připustíme-li, že Vnitřní nepotřebuje ani nevyužije na sebe aplikované Verstehen, vzhledem k tomu, že se jedná o jeho perspektivu. Není však možnou teorií toho, jak dojdeme k hloubkové interpretaci, už jenom proto, že Vnitřní je odříznuto od svých vlastních hlubin z jiných důvodů, než z jakých je Vnější odříznuto od Vnitřního. Bylo řečeno, že zčásti dělá z pohnutky pohnutku nevědomou fakt, že by pro toho, jehož jednání vysvětluje, nebyla pohnutkou, kdyby byla vědomá. Nebyla by jí zčásti proto, že přesvědčení, které by ji ospravedlnilo, pokud by byla vědomá, je cizí systému přesvědčení, na nějž by se odvolával agent. Je to tedy částečně něco, co je hloubkové, protože to je ukryté, a to jak před tím, o jehož hloubku se jedná, tak před všemi ostatními. Lidé – na rozdíl od netopýrů – asi nikdy nebudou vědět, jaké to je být netopýrem, ovšem pokud mají netopýři hlubiny, nejsou uzpůsobeni k tomu, věděli, jaké to ve své nejhlubší podstatě je, být netopýrem, o moc lépe než my. Možná samotná představa, jaké to je, něčím být, implikuje právě ten druh vědomí, které nemá o nic větší využití, než jaké má pojetí autority pro hloubku. V hloubce se nenachází nic, o čem by se dalo uvažovat jako o tom, co se tam nachází. Vidíme tedy, že se hloubková interpretace bez oněch reprezentací, z jejichž dosažitelnosti vycházíme při vyznačení rozdílu mezi vnitřním a vnějším, zcela neobejde. Neobejde se bez nich proto, že když předstírá, že podává hloubkovou interpretaci toho, co jednotlivé osoby dělají, předpokládá, že se ví, co ve skutečnosti dělají, a to může vyžadovat odkaz právě k těmto reprezentacím. Hloubková interpretace na sebe vlastně bere určitý druh chápání komplexu reprezentací a chování, kterému v povrchové rovině můžeme díky těmto reprezentacím rozumět. Povrchová interpretace, pokud jí docílíme, nám tedy poskytne interpretanda pro hloubkovou interpretaci, jejíž interpretantia je třeba hledat v hlubinách. Hloubkové čtení románu Absolone, Absolone se tedy pokouší interpretovat text a autorskou reprezentaci spolu s odkazem k faktorům, vzhledem ke kterým je možné konstatovat, že interpret zná skutečnosti, které nezná autor. I kdyby se stalo, že by autor podal hloubkovou interpretaci svých vlastních textů – pokud tuto technologii ovládá –, nebyl by při rozlišování v těchto otázkách před ostatními ve výhodě. Otázky interpretace, na rozdíl od povrchových čtení textu, nemají nic společného s otázkami, o kterých by se dalo předpokládat, že spadají do jeho pravomoci. O povrchové interpretaci, kterou v průběhu socializace musíme zvládnout všichni, se zeširoka debatovalo mezi filozofy zabývajícími se teorií jednání a analýzou jiných jazyků a jiných vědomí. Nicméně o hloubkové interpretaci se prakticky nemluvilo. Protože však hloubková interpretace nachází uplatnění v duchovědách, teorie, které postuluje, postulují také duchovědy a jejich životaschopnost závisí na její životaschopnosti. Chtěl bych proto podat několik příkladů hloubkové interpretace a alespoň v některých se dotknout problémů, které s sebou nese. Rád bych také rozptýlil určité nejasnosti, které se objevují zvláště ve filozofii umění, když se domény hloubkové a povrchové interpretace neoddělují. Rozumí se samo sebou, že hloubka nijak nesouvisí s profunditou. Analýzu „hloubkového“ ve smyslu profundního čtení textů bohužel nabídnout nemohu. II. Z celé řady věšteckých úkonů praktikovaných ve starověkém Řecku se jeden obzvláště vhodně vztahuje k našemu tématu. Jedná se o takzvanou věštbu dia kledonon, založenou na náhodných lidských promluvách. Ten, kdo chtěl znát nějaké poselství, vložil soše boha Herma do ruky minci, zašeptal jí do ucha svoji otázku a zakryl si uši – odpověď měla být obsažena v prvních slovech vyslechnutých poté, co si uši odkryje. Nemusíme snad zdůrazňovat, že bylo zapotřebí pronesená slova interpretovat, protože je vcelku pravděpodobné, že nenesla poselství explicitně. Málokdy se stávalo, že byla tak zacílená jako text – náhodně vyplynuvší na povrch, avšak údajně nastražený samotnou Prozřetelností –, který Augustina přivedl na dráhu světce („Ne v hodování a opilství …“), ani tak výstižná jako neméně slavný text z Vyznání (397–398) („A lidé podnikají cesty, aby se mohli diviti horským velikánům…“),2 o němž Petrarca tvrdil, že mu náhodou padl do očí, když na hoře Ventoux rozjímal o vztahu k sobě samému a k dějinám. Kolemjdoucí si daleko spíše [ 30 ]

[studie]


mumlal cosi o cenách olivového oleje, zatímco si člověk žádostivý věštby přál vědět, jestli ho má Dafné (nebo snad Ión?) ráda. Povolal tedy interpreta jako zprostředkovatele a jeho úkolem bylo přiřadit k sobě interpretandum a interpretans. Automatické psaní, z něhož se surrealisté pokoušeli vyčíst překvapivé vhledy do podstaty věcí, patřilo k témuž okruhu činností. Vzhledem k tomu, o jakého boha šlo, stojíme před archeohermeneutickou praktikou spočívající v interpretaci promluv, „jež znamenají víc, než si mluvčí uvědomuje“, což je anglická definice řeckého kledon, které tímto zavádíme jako svébytné anglické slovo. Věštby stejně jako věštci a předtuchy obecně upadly v zapomnění, ale kledon a interpretace, kterou představuje, hrají dál v moderní hermeneutické teorii významnou roli – když se zabýváme symboly, které, jak Ricoeur poněkud gnómicky poznamenává, „říkají víc, než říkají“. Jde tedy o kledon, jestliže mluvčí vyslovením a říká b (nebo když agent nějakou smysluplnou akcí c vykoná d), a přitom běžné struktury pro porozumění významu a posluchači neodhalí, že je pronášeno také b: ani mluvčí si není vědom, že říká b, zamýšleje samozřejmě říct pouze a (mluvčí nemají žádnou moc nad tím, co říkají, když pronášejí kledon). V jednom Vonnegutově románu se rozhlasovému hlasateli v nacistickém Německu podaří upozornit spojence na důležité vojenské přesuny na německém území, a to prostřednictvím zprávy šifrované jako antisemitský proslov určený německým posluchačům, kteří pochopitelně nemají nejmenší podezření. Zrovna v tomto případě hlasatel ví, co dělá, což ho staví před nelehké mravní dilema, které by se nezměnilo, kdyby byl jenom tím, kdo tajnou vojenskou zprávu neviditelně zapuštěnou do fanatického diskurzu napsal; tuto zprávu by potom odvysílal štábní hlasatel, který – aniž by co věděl o skrytém poselství – by pouze odvedl svoji práci, to jest vysílal by do éteru banální hrůzu. Hlasatel, stejně tak jako jeho starořecký protějšek, který byl nevědomým porte-parole hermetického sdělení, by pronášel kledon, a uvážíme-li jeho předpokládané zásady, je zřejmé, že kdyby věděl, že vlastně vysílá zašifrovanou zprávu, nedělal by to; tedy to, co v hloubce provádí, je nejen nezáměrné, ale (téměř dialekticky) protizáměrné. Perspektivou povrchu diskurzu je status kledonu jako toho, co říká, neproniknutelný a smysl toho, co říká, když říká to, o čem by sám přepokládal, že (jenom) říká, není ve skutečnosti jeho. Stejně tak jako dítě, které se narodilo Panně Marii, v určitém smyslu není skutečně její. Kdyby totožnost dítěte nebyla určitým způsobem vyjevena, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že se pro historii narodil bůh. Vyjevit v rámci světské historie božský přívažek si žádá proroka, právě tak jako si žádá interpreta, má-li být vyjeven komunikační přívažek k běžnému sdělení. Bez takovýchto zjevení by šel život dál a ani jedni, ani druzí by netušili, že jsou do lhostejného ovzduší vysílány kledony. Kledony jsou pozoruhodné tím, že se nečekaně zjevují v závěsu za životními či diskurzivními formami, které jsou už vlastně podle povrchové interpretace tak, jak jsou, úplné. Je to jako podnebesí schované v podnebesí. Zajímavou otázkou je, proč jsou významy skryté. Chápeme samozřejmě, když tajný agent subverzivní tajné zprávy do vysílání šifruje, proč by však měl Hermés svá poselství sdělovat prostřednictvím bezděčných nositelů, když by mohl promluvit přímo? Proč se Jupiter uchyluje k bleskům a letu ptáků, když nám chce oznámit něco, co by snad mohl vyložit přímo, bez prostředkování interpretů? Nabízí se cynická odpověď. Kdyby bohové promlouvali přímo, byli by interpreti stiženi technologickou nezaměstnaností. Aby si udrželi postavení na trhu práce, nárokují si sémantický monopol na zásadní naléhavá poselství, která chápou jen oni. Netuším, odpovídá-li toto cynické řešení pravdě, ilustruje nicméně jakýsi svébytný nižší stupeň hloubkové interpretace, a to tím, že věštci si de facto zachovávají svou vlastní pozici ve světě díky tomu, že jejich klienti věří, že mají důležitou funkci, i když jde vlastně jen o funkci druhotnou. Hloubkové důvody, které tyto transakce řídí a díky nimž můžeme říct, co se skutečně děje, jsou skryty právě tak interpretovi jako jeho zákazníkovi a tato povrchová praktika by zanikla, kdyby byly její hloubkové důvody známy: neexistovala by, kdyby nebyla utajená. Její utajení před klientem by se dalo považovat za jakousi kněžskou fourberie, nebýt toho, že je utajená i samotným kněžím: a právě proto je tento mechanismus utajení z filozofického hlediska zajímavý. Tuto dávno opuštěnou praktiku jsem oprášil jen proto, abych upozornil na strukturu akce, při níž po vykonání a máme popis tohoto a, říkejme mu b, takže tím, že někdo vykoná a, vykoná ve skutečnosti b v tom smyslu, že vykoná a, aby bylo vykonáno b – což odliší b od oněch nesčetných jiných popisů a přijímaných v teorii jednání –, a kdy je tomu, kdo koná a, utajeno, že koná b. Hloubková interpretace činnosti a ji identifikuje jako b, zatím[ 31 ]

[studie]


co povrchová interpretace ji identifikuje jako a. Jak jsme viděli, povrchová interpretace se vztahuje k agentovým pohnutkám, i když ne k těm hlubinným, a třebaže může mít agent s formulací povrchových pohnutek potíže, není to proto, že by byly skryté. Její utajení je zvláštním druhem důvodu pro neschopnost něčemu porozumět. Dovolte mi však uvést několik většinou dobře známých příkladů, kde, jak se domnívám, se tato struktura vyskytuje. A. Marxistické teorie. Marx a Engels nepřijímají jako samozřejmé popisy a vysvětlení, jež lidé o svém jednání spontánně podávají. Dokud neexistuje beztřídní společnost, lidé tím, že dělají a, ať už je a cokoli, dělají něco jiného, říkejme tomu b, a to musíme chápat z hlediska jejich třídní příslušnosti. Marx se proslavil svým výkladem odvolání obilných zákonů, k němuž došlo za Cobdenova ideologického a Peelova politického vedení; zatímco Cobden s Peelem prý chtěli dosáhnout toho, aby měl pracující lid levnější chléb, podle Marxe bylo skutečným smyslem to, aby měli průmyslníci levnější pracovní sílu. Peel a Cobden byli oba zastánci volného obchodu a své kroky (v dobré víře) halili do hávu dobročinnosti, ve skutečnosti však hájili zájmy vlastní třídy stejně tak, jako jejich odpůrci hájili zájmy své. Peel zkrachoval politicky a Cobden ekonomicky, byli však pouhými kledony své třídy, nástroji historických sil dramatického soukolí, jehož skutečnými agenty jsou společenské třídy. Svým způsobem analogická teorie vysvětluje zájmem druhu usmrcení hmyzího samečka při aktu reprodukce. B. Nelogické chování. Ekonomické principy liberálních reformátorů z roku 1846 formulují jeden z několika příkladů, na něž je Pareto ochotný pohlížet jako na logický, a to konkrétně sledování vlastních zájmů. Avšak velká část toho, co lidé dělají, není logická, protože podávaná vysvětlení toho, co dělají, ve skutečnosti žádnými vysvětleními nejsou; základem celé kategorie jednání je pak to, čemu Pareto říká reziduum a co skutečně vysvětluje, co faktická vysvětlení, která lidé podávají, pouze racionalizují. Paretova interpretace hledá reziduum představující základ chování a racionalizaci zároveň. Člověk se nedopouští vraždy, protože z ní má hlubokou hrůzu, avšak skutečnost, že se jí nedopouští, vysvětluje strachem z božího trestu atd. C. Psychoanalytické teorie. O tom, co jsou rezidua nebo jak bychom je měli vykládat, Pareto mnoho neříká, spokojí se s tím, že se zápalem venkovského ateisty identifikuje nesčetné případy nelogického chování, které „pramení zejména z duševních stavů, nálad, podvědomých pocitů a tak podobně“. O něco vhodnější teorie nacházíme u Freuda. Rozpor mezi běžným a kledonským výkladem určitého jednání nebo promluvy by zdaleka nebyl tak překvapivý podle věštby dia kledonon jako rozpor mezi manifestním uvažováním nebo chováním nějaké osoby a novým popisem tohoto chování pracujícím s jeho latentní podobou odhalenou psychoanalytickou interpretací. Krysí muž chodí vždycky po jídle s velkým zanícením běhat, „aby se zlikvidoval Dick“, jak by odůvodnil s poplácáním na své překvapivě ploché břicho. Dick v rodné němčině Krysího muže značí tloušťku a náhodou se tak také jmenuje americký ctitel jeho milenky, jehož likvidaci má Krysí muž podvědomě na mysli. Běhání pochopitelně nemůže sloužit jako prostředek odstranění soka v lásce a „aby se zlikvidoval Dick“, by nebylo důvodem k běhání, kdyby si jej uvědomoval. Přípustný důvod, „aby se zlikvidoval Dick“, tedy pouze racionalizuje důvod, kterým se Krysí muž dost dobře nemůže řídit, a podvědomý důvod je s ním propojen prostřednictvím transformace do slovní hříčky; tento podvědomý důvod zůstává Krysímu muži utajen, ale nezůstává utajen jeho interpretovi (Freudovi), ať už je vlastní nevědomí skryto z jakýchkoli důvodů. Tento případ není nikterak neobvyklý, obdobných příkladů je na různých místech Freudových sebraných spisů nespočet. D. Strukturalismus. Ve Freudových zásadních hermeneutických pracích hrají slovní hříčky transformační úlohu, a můžeme-li se na tyto práce spolehnout, mohly by vysvětlovat, proč slovní hříčky ve společnosti tolik pohoršují (proč se setkávají s nesouhlasem, proč jsou považovány za „nejnižší formu humoru“, proč je ve své nevděčné domovině přední francouzský filozog, pro něhož se slovní hříčka stala ústředním prvkem jeho mýtody, odmítán?), zcela jistě však vysvětlují – jelikož slovní hříčky jsou jazyku vrozené –, proč jsou nepřeložitelné. Promluvu a konání neuropata tedy s Jazykem jeho Nevědomí propo[ 32 ]

[studie]


juje interpretace spíš než translace nebo parafráze. Zřejmě právě proto, že je tento symptom hříčkou na psychický patogen, postuluje Lacan svoji ukvapenou teorii, podle níž musí být struktura nevědomí strukturou jazyka. Psychoanalýza v Lacanově podání spočívá právě v identifikaci toho, co symptom říká – nebo lépe, co říká určité chování, když se na ně pohlíží jako na symptom, a symptomy jsou pojímány jako diskurz ukrytý de facto na povrchu chování, asi tak jako je pohřešovaný dopis ukrytý na očích těch, kdo jej hledají. Teorie lingvistického nevědomí ovšem generuje celou řadu teorií, například vtipný nápad Lévi-Strausse, že manželství je druhem jazyka nebo přinejmenším formou komunikace, pokud si můžeme vykládat – a není prý důvod, proč bychom nemohli – výměnu žen jako určitý druh výměny slov. Takže důvody, které snad Elizabeth uvádí jako důvody, které ji vedly k tomu, že se provdala za Paula, jsou vlastně racionalizací klanových zájmů, které Elizabeth skutečně prosazuje bez ohledu na to, co si ona sama myslí. Večeře u Douglasových či kohoutí zápasy u Geertzů jsou dalšími příklady toho, že ať už si myslíme, že děláme cokoli, děláme něco jiného a hloubková interpretace nám říká co. E. Filozofie dějin. Hegel byl tím, kdo na nás uvalil onu znepokojivou myšlenku, že „rozum ovládá svět“ a že „tedy [sic] i světové dějiny proběhly rozumně“.3 Takže i když se nám to může jevit jako poněkud chaotické, je třeba v jistém smyslu pohlížet na Rozum tak, že jedná skrze lidské jednání, aby dosáhl cílů nebo cíle, kterého jinak dosáhnout nelze, i když si sekundární agenti dějinných událostí nejsou velkolepého řádu, ve kterém figurují, ani v nejmenším vědomi. Hegelův Rozum se podobá Vicově Prozřetelnosti, která maří lidské záměry a nastoluje poměry, jež jsou paradoxně v protikladu k tomu, co si ti, kdo podle těchto záměrů jednají, představují. „Z divokosti, lakoty a ctižádosti […] z těchto tří velikých neřestí, které by lidský rod na zemi určitě rozvrátily“, se rodí „vojenství, obchodování a dvořanství“,4 díky jejichž civilizujícímu počínání panuje sociální spokojenost. Kledonské významy jednání podle interpretačních schémat filozofie dějin jsou agentům skryty, ať už je budoucnost skrytá z jakýchkoli důvodů. Domnívám se, že jsem příkladů uvedl dost. Teď bych se chtěl v krátkosti podívat na určité strukturní rysy, které jim jsou společné. III. Těžko říct, jestli máme víc obdivovat starověké věštce za to, že pochopili strukturu opakovaně manifestovanou některými z nejvýznamnějších modernistických duchověd, nebo podezřívat posledně zmiňované hermeneutické počiny z toho, že našly kognitivní uspokojení ve strukturách z dob mnohem nevědomějších a důvěřivějších. Nebo jestli máme z toho, že jsme možná nalezli reziduum v Paretově smyslu, vyvodit závěr, že všechny duchovědy za své bytí vděčí popudu známému také interpretaci bible, znát odpovědi jistého druhu na otázky, které by se neměly klást. Já se však rozpakuji předložit hloubkovou interpretaci hloubkové interpretace, a to nejen proto, že mám vážné výhrady k podniku, který nebude o nic důvěryhodnější, aplikuje-li se v sebedekonstrukci sám na sebe, ale také proto, že bych chtěl ukázat, jak se snadno vyhnout obávanému Hermeneutickému kruhu, konkrétně tak, že do něj odmítneme vstoupit, a jak pominout hermeneutiku docela. Raději se pokusím ukázat určité pojmové rysy duchověd, a to tak, že je představím v protikladu k zcela odlišným pojetím lidského chování, konkrétně oním druhem symbolického materialismu zastávajícím názor, že duševní stavy jsou ve skutečnosti stavy našeho nervového systému. O této teorii se raději jen zmíním a nebudu ji popisovat, jednak proto, že bych ji jen velmi obtížně popsal nekontroverzně, jednak proto, že filozofové jsou s takovou teorií poměrně dobře obeznámeni. Podle mého názoru nejsme v pokušení tvrdit, že jde o interpretační teorii (i když zde samozřejmě v jistém smyslu o interpretaci jde, což je prakticky synonymní s teorií), ani že duševní stavy interpretujeme s ohledem na stavy nervové. Částečně je tomu tak proto, že toho o nervových stavech mnoho nevíme, natož abychom ten či onen duševní stav s určitostí identifikovali se stavy nervovými, zatímco jazyk, jímž se v hloubkových duchovědách popisují interpretantia, je nám především důvěrně známý, má jednoznačné analogie k distinkcím na povrchu; mluvíme například o hloubkových zálibách, touhách, pocitech, přesvědčeních, strategiích apod. Podle mého názoru je však tento kontrast ještě výraznější a já bych chtěl na závěr odhalování [ 33 ]

[studie]


rozdílů mezi takříkajíc přírodní vědou lidského chování a duchovědou připojit několik poznámek. Za prvé, kdyby byly materialistické teorie zhodnoceny teoriemi vědeckými, byly by v prostředí, které nepovoluje žádné výjimky, univerzální, což je požadavek, z něhož je na první pohled zřejmé, že bude vyhovovat funkcionalistickým předpokladům, že by duševní stavy, které jsou u člověka ztotožňovány se stavy nervovými, měly být u jiných živočišných druhů vyjádřeny jinak. Přinejmenším se nepřipouští žádný nevyjádřený duševní stav. Hloubkové teorie v duchovědách na druhé straně připouštějí celou řadu výjimek, takže neplatí, že každý povrchový jev skutečně má hloubkovou interpretaci. Hloubkové struktury třídní příslušnosti a třídního konfliktu v beztřídní společnosti mizí, lidé začínají splývat s tím, co z nedostatku kontrastu už nemůžeme nazývat jejich povrchovým já. Pareto připouští, že ne všechno chování je nelogické a sledovatelné k reziduím, a celkem pochopitelně obrátil pozornost k reziduím, aby nás osvobodil od jejich deformujícího potenciálu. Freud si jistě nemyslel, že by veškeré chování bylo neurotické a že by mělo být prostřednictvím interpretace spojováno s nevyřešenými konflikty nevědomí; v každém případě případná léčba slibovala jistý druh integrovaného jedince podezřele podobného tomu, který se měl objevit po vyřešení třídních rozporů (i když byl Freud v otázkách léčby velice skeptický a vlastně jen obtížně zjistíme, jestli kdy někoho opravdu vyléčil). Hegel úplně vyloučil některé události z toho, čemu také můžeme říkat hloubková historie, například to, co se odehrává na Sibiři, nemá vůbec žádný dějinný význam. A připomínám, že pouze první promluva vyslechnutá po odkrytí uší je kledon. Nejsem si tak jistý, zda strukturalismy připouštějí výjimky, ačkoli může-li existovat jednání, které není smysluplné, může existovat také jednání, pro něž neexistuje žádná hloubková interpretace. Celý repertoár jednání, chápaný současnými teoretiky jednání poněkud zúženě – pozvednutí ruky, přemístění kamene –, by mohl být v jádru nesmysluplný, jestliže se nevykoná nic dalšího mimo to, o čem se prostě říká, že to bylo vykonáno – pozvednutí ruky, přemístění kamene. Takové jednání se tedy může vyskytovat mimo jakékoli struktury. Obdobnými úvahami dospějeme k tomu, že ne každá promluva, třebaže je smysluplná, je mluvním aktem, na nějž se vztahují pravidla určitého druhu, jako např. vysloví-li člověk s, lze to interpretovat tak, že koná d. Smysluplná promluva tedy nemusí mít onen druh významu připisovaného strukturalistickými teoriemi. Za druhé, nikdo nechce tvrdit, že daný duševní stav znamená nebo odkazuje na nervový stav, s nímž je identický – pokud tato teorie platí –, nicméně samotné použití výrazu „interpretace“ právě toto implikuje tím, že propojuje povrch s hloubkou. Interpret nám říká, co hloubkového to či ono povrchové znamená. A právě přítomnost sémantické složky v duchovědných teoriích tyto teorie zčásti odlišuje od teorií přírodních věd a opravňuje charakterizovat povrchové fenomény jako v jistém smyslu jazyk. Moderní antropologie nám umožnila vnímat nejbanálnější nebo alespoň nejběžnější akce jako součást komunikačního systému, nikdo už tedy nemůže monotónně popisovat objednávání jídla, stavbu domu, nákupy oblečení nebo svádění všedními kategoriemi jídla, obydlí, tepla a sexu. A právě s ohledem na systém významů, který do hloubky proniká naši existenci, interpretujeme jevy, jejichž povrchové interpretace mohou být úplně jiné. Konečně se domnívám, že hloubková interpretantia jsou intenzionální ze stejného důvodu, z jakého jsou hloubková, konkrétně proto, že nabízejí popisy stejných fenoménů zachycených povrchovou interpretací, a že není pravda, že jsou tyto popisy v jazyce užívaném povrchovou interpretací hloubkové. To by dávalo smysl, kdyby byla hloubková interpretantia reprezentacemi, protože intezionálnost se vztahuje právě k reprezentování reprezentací. Duchovědy nás tedy odkazují k různým systémům reprezentací, vzhledem k nimž máme rozumět tomu, co lidé dělají, i když ti, o jejichž reprezentace jde, si je jako svoje reprezentace samozřejmě uvědomovat nebudou. V některých případech by je racionálně ani nepřipustili. I když byl Krysí muž ztřeštěný, stěží o sobě mohl vědomě uvažovat jako o někom, kdo reprezentuje sám sebe jako někoho, kdo likviduje soka tím, že chodí po jídle běhat. V žádném případě však není zřejmé, že by nervové stavy měly reprezentační povahu nebo že by vědy zabývající se nervovým systémem byly jakkoli intenzionalistické. O tom je však lépe pojednáno jinde. V každém případě by teď mělo být alespoň částečně zřejmé, v čem hloubková interpretace spočívá. Povrchové události se k hloubkovým vztahují dvěma odlišnými způsoby. S interpretujeme z hlediska D, když S znamená D a když D vysvětluje S. D je navíc [ 34 ]

[studie]


reprezentací ze strany toho, jehož povrchové chování je interpretováno, ale, a to je příznačné, skutečnost, že reprezentuje svět podle D, je mu utajena. Díky srovnání s materialismem mohly tyto rysy vyplynout na povrch a v tomto bodě srovnávání opouštím. Je snad zřejmé, že jsem jím nechtěl vzbudit nevoli, a ani jsem nezamýšlel poukázat na selhání duchověd. To, na co jsme de facto pohlíželi jako na selhání, mohlo vzniknout pouze proto, že byl aplikován nevhodný model zcela odlišného typu vědy; pozorované rozdíly mohou pomoci tuto hranici mezi duchovědami a přírodními vědami, která byla teoretiky počátku dvacátého století rozlišována velmi neurčitě, vytyčit. To zůstává úkolem na příště. Rád bych teď rozptýlil pochybnosti, s nimiž si nyní dokážu mnohem lépe poradit, zejména tu, která zastřela filozofii umění, když se z prvků hloubkové interpretace vyvozovaly nesprávné závěry o interpretaci uměleckých děl. IV. Ve světle toho, že si k libovolnému uměleckému dílu můžeme představit percepčně souhlasný protějšek, který sice není uměleckým dílem, ale nelze jej na základě percepčních differentiae od uměleckého díla rozeznat, spočívá základní problém filozofie umění v zodpovězení otázky, v čem tedy tkví rozdíl mezi uměleckými díly a pouhými věcmi. Podívejme se například na korpus Leonardových fresek perspektivou kuriózní rady, kterou Leonardo udělil kolegům malířům jako prostředek stimulující tvořivost. Nabádá je, aby si opatřili stěnu postříkanou skvrnami. Všechno, co budou chtít namalovat, prý naleznou už v náznaku zobrazené na špinavé zdi. „Uvidíte, že se podobá roztodivným krajinám zdobeným horami, řekami, skalami, stromy, rovinami, divokými údolími a kopci. Rozpoznáte také rozličné zápasy a hbitě se pohybující postavy a roztodivné výrazy obličejů a výstřední kostýmy a nekonečně mnoho věcí, které můžete redukovat na samostatné, dobře promyšlené formy.“ (Leonardo poznamenává, že právě tak uslyšíme všechny melodie ve zvonění zvonu, a já dodávám, že docela jistě existuje také literární ekvivalent, kdy všechny příběhy mohou být vyčteny ze souboru skvrn kropenaté prózy.) Některé Leonardovy skici mohly vzniknout právě takovým transfigurativním zřením a je stále vzrušující dohadovat se, která z jeho mistrovských děl snad za svou existenci vděčí takové berličce malířského vidění. To však ukazuje na protikladný úkon, konkrétně na snahu spatřit skrze akt záměrné disinvence úchvatnou krajinu jako například v pozadí Mony Lisy, ba i samotnou Monu Lisu jako plochu postříkanou skvrnami. Povaha a jistě také překvapivá nenucenost, pokud jde o materiální bázi Leonardovy zručnosti, měly podíl na tom, že se něco z jeho díla může při letmém pohledu jevit jako skvrny. Vasari uvádí, že jeho intonacco pro Bitvu u Anghiari bylo tak hrubé, že se pověstná kompozice propadla do zdi; třebaže chtěly nedávné výzkumné projekty zaniklé umělecké dílo lokalizovat pomocí sonaru a oživit je, lze si představit, že byla stěna v prvé řadě omítnuta, protože čím dál víc vypadala, jako by byla napadená plísní. Neomalené napoleonské oddíly obývající milánský refektář, v němž je vyobrazena Poslední večeře (1498), si vysloužily pověst barbarů za to, jak s touto nesmírně cennou stěnou nešetrně nakládaly, nicméně zabránit tomu, aby se dílo proměnilo ve skvrny, dokonce i dnes vyžaduje komplikovaný konzervační zásah, lze tedy připustit, že vojáci vnímali jen plíseň a vlhko. Jistě, tu a tam možná prosvítaly překvapivé tvary – oko nebo prst – to ale samo o sobě mohlo být právě takovou hrou, jako když mrak nad Lombardií připomíná Talleyranda z profilu a nebo, jak by lépe odpovídalo vojenské představivostí, dva pahorky vypadají jako des tétons. Představme si, že na zapomenuté stěně sakristie Chiesa S. Leone Pietromontana vypodobnil Leonardo Poslední soud, který se bohužel proměnil v řadu skvrn, takže je k nerozeznání od zdi v Leonardově ateliéru, na niž si jeho obrazotvornost promítala a z níž realizovala všechna ta úžasná díla včetně zmíněného Posledního soudu. Z pohledu historie umění jsou obě stěny zajímavé. Vlastnit stěnu Leonardova ateliéru by bylo jako vlastnit jeho paletu, nebo lépe, jeho cameru obscuru. Znamenalo by to vlastnit kousek pozoruhodného náčiní. Naproti tomu vlastnit tu druhou stěnu by znamenalo vlastnit umělecké dílo, které se bohužel nachází v jistém stupni rozkladu, a přece by mohlo mít mnohamilionovou cenu, jen kdyby Patrimonio Nazionale souhlasilo s tím, aby bylo převezeno do Düsseldorfu nebo Houstonu. Protože víme, že jde o umělecké dílo, musíme všechny skvrny a žilky interpretovat, což je úkon, který nelze aplikovat na jeho protějšek, třebaže ten nám může posloužit tak, jako sloužil Leonardovi, k podnícení vizuální obrazotvornosti. Interpretace vlastně obnáší imaginativní restaurování, pokus identifikovat místa, která [ 35 ]

[studie]


v důsledku chemických procesů a působení času ztratila tvar. Pomohlo by nám, kdybychom měli náčrtek, dobovou kopii, popis – cokoli, co by nám umožnilo odhalit Leonardovy záměry. Je celá řada Posledních soudů, ale budou nám skutečně k něčemu? Najdeme právě na tomto onu slavnou mravní diagonálu, na kterou neúnavně upozorňují vatikánští průvodci pro poučení turistů, kteří se o ní dozvěděli z populárně-naučných přednášek o Michelangelovi? Bude tam i postava Krista? Třeba Jej v tomto výjevu, definovaném Jeho tradičně impozantní přítomností, nezachytil. Nebo z pozoruhodného Krista, původně drobného v poměru k rozměrům výjevu, zbyla jen beztvará skvrna – další anticipace, kterou můžeme připsat Leonardovi k dobru, tentokrát pokud jde o manýristickou optiku. Interpretace nemají konce, ale jen proto, že je poznání nedosažitelné. Ten správný druh poznání dílu propůjčuje identitu a povrchová interpretace vykonala své. Zbývá jen reakce na dílo, pokud to je v jeho neradostném stavu vůbec možné. Máme smysl pro krásu zřícenin, dokonce i vybledlých fotografií, avšak nikoli pro zničené obrazy. O tom je však třeba diskutovat jinde. Hloubková interpretace předpokládá provedení povrchové interpretace, abychom věděli, co se udělalo a proč. Nyní hledáme hloubkové determinanty davinciovského jednání. Odvolávání na jeho záměry pouze individualizuje interpretandum pro hloubkovou interpretaci, ale interpretantia nás vedou k Leonardovu výstřednímu nevědomí, jeho výnosnému místu a florentinské sémiotice přikrášlování – kterému se místo kohoutích zápasů věnovali Medicejové – a tak dále. Hloubková interpretace je nekonečná snad možná proto, že je nekonečná věda, dokonce i duchověda a kdo ví, jaké hloubkové struktury odhalí budoucnost? Umělcovy záměry s nimi nemají nic společného. Povrchová interpretace musí být úzkostlivě historická a musí ukazovat jen na možnosti, které by Leonardo mohl připustit, aniž by mu přisuzovala znalost duchověd budoucnosti. Leonardo přece nemohl nic vědět o Eislerově knize nebo Eislerově teorii. To však nevyžaduje odkaz k umělcově autoritě. Konečně pak hloubková interpretace připouští jistou nadurčenost ( overdetermination) – dílo může v rámci hloubkové interpretace znamenat mnoho různých věcí, aniž by bylo vydáno té nejméně neurčité podle povrchové interpretace. V jistém smyslu tak jako filozofie také hloubková interpretace ponechává svět takový, jaký jej nachází. Ani to, že to víme, na naší reakci nic nemění, s výjimkou případů, kdy je tato reakce sama podrobena hloubkové interpretaci. Právě hloubková interpretace je tím, proti čemu vystupují odpůrci interpretace, když nás nabádají, abychom díla nechali mluvit sama za sebe. Jen stěží vystupují proti povrchové interpretaci, vzhledem k tomu, že jinak než na pozadí dokončené interpretace nemůžeme dílo nijak identifikovat, natož je nechat mluvit. Bez povrchové interpretace se svět umění bortí ve zničené plátno a stěny pokryté skvrnami. Přirozeně je neodolatelné zamýšlet se, jaká asi potřeba rituálního očištění hnala Leonarda k tomu, že překročil skvrny a proměnil je v umělecká díla – tázat se, co tyto skvrny znamenají – a srovnávat to, čeho dosáhl, s díly amerického malíře Morrise Louise, na nichž jsou skvrny stále skvrnami a vzdorují dokonce i transfiguraci v roušky a znázorňují snad odpor k tloušťce? potřebu znečistit? touhu odstrčit bělostnou záři věčnosti?… Předpokládá to pracovat s uměleckými díly tak, jako Leonardo pracoval s postříkanou zdí, jako s příležitostí pro kritickou konstrukci bez hranic, hlubinnou hru oblastí literatury a hermeneutiky.

Přeložila Alice Chocholoušková. „Hloubková interpretace“ je překladem studie „Deep Interpretation“ původně publikované v The Journal of Philosophy 47, 1981, č. 11 (Seventy-Eight Annual Meeting of the American

Philosophical Association Eastern Division), s. 691–706 a přetištěné v knize The Philosophical Disenfranchisement of Art, New York, Columbia University Press 1986, s. 47–67. The publisher wishes to thank Arthur Danto for his permission to a single publication of the Czech translation.

[ 36 ]

[studie]


Poznámky překladatelky: 1 Mistr Zhuang, Sebrané spisy, přel. Oldřich Král, Lásenice, Maxima 2006, s. 119. 2 Aurelius Augustinus, Vyznání, přel. Mikuláš Levý, Praha, Kalich 1992, s. 259 a 314. 3 Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Filozofie dějin, přel. Milan Váňa, Pelhřimov, Nová tiskárna 2004, s. 14. 4 Giambattista Vico, Základy nové vědy a společné přirozenosti národů, přel. Martin Quotidian, Praha, Academia 1991, s. 101.

[ 37 ]

Danajské dary pana Bootha Tomáš Kubíček

Wayne C. Booth patří k teoretikům, kteří stáli na počátku formování jedné z nejprogresivnějších literárně teoretických disciplín 20. století – totiž moderní naratologie. Booth se počítá mezi otce zakladatele především svojí rozsáhlou prací Rétorika fikce (The Rhetoric of Fiction). Prací, která na rozdíl od dobových pokusů o schematické a popisné ovládnutí literárního vyprávění a systematizací, které se soustředily primárně na vztahy mezi elementy vyprávění a na jejich možné vazby, formuje zcela odlišný pohled a upozorňuje jím na poněkud pozapomenutou tradici, aby ji opět postavila do středu literárněvědné pozornosti. Onen pohled je zřetelně reflektován už v názvu publikace, v němž se objevil výraz rétorika, který současně zdůraznil tradiční linku tohoto způsobu uvažovaní a propojil ji s jedním ze dvou, z pohledu literární vědy klasických a klíčových děl Aristotelových, totiž právě s Rétorikou. Rétorika představuje pro Bootha především otázku účinku a založení vztahu vzájemné komunikace mezi literáním dílem a čtenářem. „Literární dílo, respektive jeho prožitek nelze převést na jednoduché schéma (jednorozměrné) distance. Každé umělecké dílo je ve skutečnosti propracovaným systémem ovládání čtenářova zaujetí a odstupu na různých škálách a liniích zájmu“, píše Booth v Rétorice fikce1 a zevrubně prozkoumává onu distanci jako důsledek strategie vyprávění a modelování vztahu ke čtenáři, stejně jako i to, jak se jejím prostřednictvím pravdivostně a hodnotově zakládá fikční svět.

K probuzení zájmu o účinek vyprávění dochází u Bootha s největší pravděpodobností v důsledku jeho praktické činnosti. Jistou dobu totiž strávil jako kazatel mormonské komunity v Utahu. Později studoval na Brigham Young University, za války sloužil v americké armádě a v roce 1946 se přestěhoval do Chicaga, aby se zde věnoval dalšímu studiu. Titul PhD. pak obdržel roku 1950. Přesun do Chicaga byl přitom pro další Boothovo vědecké směřování klíčový. Dostává se díky němu do kontextu tzv. Chicagské (respektive novoaristotelské) školy, která pro literární teorii znovu aktivuje pojem mimésis (ve smyslu reprezentace), a zkoumá, jak se s její pomocí utvářejí světy literárních děl. Studiem vztahu skutečnosti literárního díla a skutečnosti vně literárního díla se před příslušníky Chicagské školy (což znamená i před Boothem) otevírá i problematika recepce, a tedy čtenáře. I proto se dostávají do polemiky s dalším dobově významným literárně teoretickým směrem – s Novou kritikou (New Criticism), jež svůj zájem zcela orientuje na jazyk a jazykové ustanovení literárního textu. Tato polemika však jen napomohla tomu, aby obě skupiny zřetelně formulovaly specifiku svého vlastního přístupu k literárnímu dílu. Pro Bootha je pak jazyk pouze nástrojem něčeho, co bychom mohli rozpoznat jako intenci. V jeho pojetí je proto třeba se spíše poohlédnout po důsledku použití jazyka, teprve tehdy můžeme pochopit, jak literární díla pracují, aby dosáhla svého účinku. Ostatně Booth sám říká, že literární analýza se nemůže orientovat pouze

[ 38 ]

[komentář ke studii]


na „znamenání“ jazykem, ale i na etické otázky, které jsou problematice vyprávění inherentní, neboť: „Poté, co byl vyloučen autor jako intencionální klam, čtenář jako klam vcítění a svět idejí a víry jako dějový blud, se některé doktríny o textové autonomii staly tak suchopárnými, že jim ke studiu zbyly jen vzájemné verbální symbolické vztahy“2. Rétorika fikce byla vydána v chicagském univerzitním nakladatelství v roce 1961. O rok později získala Phi Beta Kappa Christian Gauss Award, ocenění, které se uděluje za pozoruhodné dílo v oblasti literání vědy či kritiky, a v roce 1966 další významné ocenění David H. Russell Prize of the National Council of Teachers of English. Do roku 2005 (tedy do Boothovy smrti) se dočkala nového vydání (1983) a překladu do sedmi jazyků včetně čínštiny a arabštiny. O jejím vědeckém významu však svědčí především skutečnost, že se bez jejího studia neobejde snad žádný literární teoretik, který se zabývá otázkou textových prostředků literárního vyprávění a jejich účinkem; tedy takový badatel, který se chce seriózně, bez dogmatismu a ideologizace vydat do prostoru analýzy narativu. Booth se přitom s touto problematikou vyrovnává především zevrubným pozorováním vypravěče jako bezprostřední strategie výstavby fikčního světa. Oprávněně v této souvislosti kritizuje dosavadní typologie vypravěče, které byly postaveny na rozlišování mezi první a třetí osobou vyprávění či mezi opozicí showing versus telling. Podle Bootha takové kritérium ještě nic nevypovídá o kvalitě a vlastnostech konkrétního vyprávění a vedle sebe se v jeho důsledku ocitají díla značně rozdílná. Veden vlastním zájmem o povahu účinku vyprávění, navrhuje Booth jako základní kritérium míru dramatizace a klíčovou se mu stává otázka distance k narativizovanému světu. Na tomto podkladě představuje škálu postupů, které mohou vyprávění využívat a které, použijeme-li je jako vodítko k systematizaci jednotlivých vyprávění, nám může o jejich kvalitě – a tedy o jejich povaze a strategickém rozvržení – říci mnohem více. V pozadí tohoto rozlišení škály vypravěčských typů přitom můžeme rozpoznat ještě další podstatné kritérium, a to kritérium vzájemného vztahu vypravěče, postavy a příběhu. Booth se nyní zaměřuje na to, zda vypravěč v nějaké podobě participuje na příběhu, či zda se nalézá zcela

vně světa příběhu, v prostoru vyprávění. Význam tohoto kritéria se odhalí v okamžiku, uvědomíme-li si, že právě umístění vypravěče ve vyprávění zakládá míru jeho schopnosti ustanovit pravdivostní kritéria a hierarchii významových vztahů narativního univerza, nastavit způsob angažování čtenáře a fikční svět hodnotově založit. Škálu vypravěčských způsobu či vypravěčů představil Booth nejenom v kapitole „Typy vyprávění“, jejíž český překlad uveřejňuje toto číslo Aluze, ale později tuto klasifikaci rozpracoval do podoby rozsáhlejší studie, která vyšla rovněž v roce 1961 v rámci Essays in Criticism XI, pod názvem „Distance a úhel pohledu. Klasifikační esej“ (Distance and Point-ofView. An Essay in Classification). Jednou ze základních premis, s níž Booth vstupuje do analýzy vyprávění, a která je přitom společná jak pro příslušníky Chicagské školy, tak i pro sympatizanty Nové kritiky, je vyloučení autora z literární komunikace. Zatímco pro New criticism tím problém víceméně končí, pro Bootha ve skutečnosti začíná. Při své analýze účinku si totiž záhy všímá, že důsledkem některých vyprávění je účinek, který se jakoby ocitá v rozporu s jejich celkovou rétorickou výstavbou realizovanou vypravěčem. Ve snaze vyrovnat se s touto zvláštní strategií, která podle něj přesahuje aktivitu vypravěče, zavádí do komunikační situace vyprávění nový pojem – implikovaného autora. Toho pak vymezuje jako výlučně textovou kategorii a současně jako čtenářskou projekci intence, tedy i zamýšleného účinku vyprávění. Aby tuto kategorii upevnil a zrušil jakýkoliv vztah mezi ní a empirickým autorem, definuje ji prostřednictvím paradoxu: Implikovaný autor je mnohem morálnější, chytřejší a dokonalejší než dámy a pánové, kteří vyprávění píší. Booth následně spojuje implikovaného autora s textovou ironií a vymezí jej ve vztahu k dalšímu typu vyprávění, který rozpozná a pojmenuje jako nespolehlivé vyprávění. Současně začíná mluvit o nespolehlivém vypravěči. Oba pojmy se přitom definují navzájem: „Nazývám jej spolehlivým vypravěčem, když mluví či jedná v souladu s normami díla (což jsou takříkajíc normy implikovaného autora), nespolehlivým, když tak nečiní“.3 Za hlavní prostředky vzniku vypravěčské nespolehlivosti označuje Booth tón (tone), ironii a distanci.

[ 39 ]



Průzkumem specifické strategie nespolehlivosti, která je s to zcela přestavět sémantické souřadnice výstavby vyprávění a v jejímž důsledku se ocitáme na poli pragmatiky, Booth ukázal, že k důkladné analýze vyprávění nástroje textové sémantiky nestačí, a je proto třeba se poohlédnout i v oblasti estetického působení a etické platnosti vyprávění. Současně však otevřel Pandořinu skříňku, kterou se literární teorie nepřetržitě snaží zaklapnout již téměř padesát let. Klíčovým problémem se stává, jak upevnit text před náporem interpretace (neboť implikovaný autor je v dosahu čtenářské kompetence, jde o čtenářskou projekci textové intence) a jaké znaky je možné použít pro textovou sémantiku nespolehlivosti. Ještě stále totiž není zcela jasné, zda jde o pojem pro textovou deskripci (jak věří teoretici zabývající se textovou sémantikou) nebo o pojem z oblasti interpretace (jak se domnívají pragmatici a badatelé z oblasti reader-response criticism). O jak významný problém se přitom jedná, nám pomůže pochopit i odkaz k pojmu sémantické gesto, který je jedním z klíčových pojmů pražských strukturalistů. V jejich pojetí plní totiž sémantické gesto velmi podobnou roli, jaká byla v naratologii přisouzena implikovanému autorovi. Stále znovu se proto nejenom literární naratologie ke konceptu implikovaného (popřípadě implicitního, abstraktního, textového, modelového atd.) autora vrací, stejně jako se vrací i k fenoménu nespolehlivosti, který má schopnost spolehlivě destabilizovat jakýkoliv návrh narativní systematiky. Boothovo rozpoznání a pojmové ošetření obou strategií bylo tedy darem nutným a potřebným, leč poněkud danajským.4 Literární teorie, která se Boothovým dědictvím v podobě implikovaného autora zabývala, poměrně záhy přeformulovala už některé vstupní premisy. Především došlo k ještě většímu oddělení implikovaného autora od empirického autora i od vypravěče. Textově orientované teorie spojily implikovaného autora s procesem textové semiózy, generující význam, a zdůraznily tím textovou koherentnost a sémantickou orientaci smyslu. Wolfgang Iser a příslušníci teorií orientovaných na recepci se naopak pokoušeli zvýraznit podíl čtenáře na produkci zastřešujícího textového významu, pro nějž se implikovaný autor stal synonymem. V pokračujícím teoretickém ošetřování rovin komunikace byla po-

měrně záhy vytvořena abstraktní protiváha implikovaného autora v podobě implikovaného čtenáře – i v tom je třeba spatřovat snahu o zvýšení důrazu na textovou orientaci významového dění. Ani vztah k vypravěči však nezůstal v podobě navržené Boothem, jenž implikovaného autora určuje v prostředí, v němž se pohybuje i vypravěč a představuje pro něj jen jednu z možných podob vyprávění či vyprávěcích způsobů. Ostatně i ve zde publikované studii mluví o implikovaném autorovi tam, kde mizí či slábnou signály vypravěčovy přítomnosti: Ve chvíli, kdy pro postižení vypravěče nenalezneme dostatek indicií, je třeba přestat mluvit o vypravěči a začít používat označení implikovaný autor – jako příklad uvádí Hemingwayovy „Zabijáky“. Tato „textová entita“ se pak objevuje na škále vyprávěcích způsobů vedle dramatizovaného a nedramatizovaného vypravěče. Zřetelně však tento předpoklad není přesný, neboť to, co Booth označuje jako implikovaného autora, není možné položit vedle obou zmíněných postupů, ale spíše za ně, do roviny, která projektuje i význam užití těchto postupů. Kategorie implikovaného autora se stala jednou z nejdiskutovanějších v „poboothovské“ literární teorii. Lákavá je pro již zmíněnou možnost textové koncentrace významového dění, ošidná pro svůj zřetelný přesah do oblasti subjektivní interpretace. Přetíženost diskuze vedla ke snahám nahradit tento termín alternativním, který by ještě více zdůraznil jeho textovou koherenci – např. modelový autor (Eco), abstraktní autor (Schmid). Vlastní problém sporu však tím vyřešen nebyl a přísné kritiky přílišné antropomorfizace této figury ze strany teorií, které se pokoušejí postihnout literární semiózu, přetrvávají. Např. pro Gérarda Genetta je tato inklinace do mimotextového prostoru natolik zásadní, že navrhuje problematickou kategorii raději vypustit ze slovníku moderní teorie: „Ve vyprávění, nebo spíše za či před ním, je někdo, kdo vypráví, vypravěč. Na druhé straně je někdo, kdo píše a za vše, co se na této jeho straně nachází, je zodpovědný. To je, jakážto novinka, zkrátka a dobře autor, a mě se zdá, jak již Platón řekl, že to stačí.“5 Peter Rabinowitz, který v současnosti intenzivně pracuje na charakterizaci vyprávění jako aktu komunikace, navrhuje model, v němž na jedné rovině proti sobě stojí vypravěč a vy[ 40 ]



pravěčské publikum a v sémanticky nadřazené rovině pak autor a autorské publikum. Problém antropomorfizace je tím samozřejmě jen zvýrazněn, Rabinowitz se však právě pokouší upozornit na soubor konvencí, které pro rozpoznání textového záměru aktivujeme a které mají de facto antropomorfizující povahu. Džin z Boothovy láhve tak úspěšně podrývá snahy o schematizaci procesu literární komunikace. A ukazuje možná na oprávněnost Boothova výše uvedeného výroku, v němž se tvrdí, že vyprávění není jen aktivitou znaků, ale i jejich etikou. Toto tvrzení nalézá svůj odraz v Boothově snaze definovat implikovaného autora v souvislosti s normami a hodnotami – mluví se pak o normách (rozuměj etických) a hodnotách vypravěče, které se mohou dostat do rozporu s normami a hodnotami implikovaného autora – jelikož je však tato „kvalita“ čtenářem projektovanou kategorií, jakkoliv se při tom spoléhá na textové signály, ocitáme se v oblasti kontextových vztahů a individuálního formulování zastřešující intence. K jak významnému důsledku může dojít, se ukazuje v souvislosti s druhým dů-

ležitým Boothovým pojmem – s narativní nespolehlivostí. Čtenář, který není s to aktivovat platný soubor norem, nemůže rozpoznat vypravěčovu nespolehlivost, na druhé straně však posun dobových norem může sekundárně (podle některých teoretiků) založit nespolehlivost vypravěče. Otázka, zda je nespolehlivost kategorií recepční, nebo textovou (pragmatickou, nebo sémantickou), se zde objevuje ve zcela totožné podobě jako v případě implikovaného autora. K tomuto přesahu Boothova pojmu narativní nespolehlivosti dochází i přes to, že on sám se jej pokouší definovat jako textovou kategorii. I proto zavádí do svého výkladu operace „podpory“ a „korekce“, tedy operace, které mají textově ukotvit či nasvítit signály nespolehlivosti. Boothovou předností, vedle již zmíněné nedogmatičnosti a analytické přísnosti, je nové akcentování skutečnosti, že znaky nepracují bez nás, ale v kooperaci s námi. Nazveme-li tuto skutečnost antropologickou podstatou vyprávění, pochopíme i povahu oné mimésis, která stojí za Boothovým uvažovaním.

Poznámky 1 The Rhetoric of Fiction, Chicago, Chicago University Press 1983 (2. vydání), s. 125. 2 The Rhetoric of Fiction, s. 84–85. 3 Tamtéž, s. 159. 4 Více k problematice nespolehlivosti a implikovaného autora viz Tomáš Kubíček, Vypravěč. Kategorie narativní analýzy, Brno, Host 2007. 5 Gérard Genette, Die Erzählung,Wilhelm Fink, München 1998, s. 291.

[ 41 ]

Typy vyprávění Wayne C. Booth

Ale [vypravěč] jen stěží tuší, jaká překvapení na něj čekají, pokud se někdo pustí do analyzování té spousty pravd a lží, kterou zde nashromáždil. – „Dr. S.“ ve Vědomí a svědomí Zena Cosiniho1 Předem vás na to upozorňuji, protože nemám v úmyslu vás překvapit, jako to s oblibou činí někteří záludní Autoři, kterým ani o nic jiného nejde. – Antoine Furetière, Le roman bourgeious (1666). Tu předešlou kapitolu možná vypustím; kromě jiného tam v posledních řádcích stojí věta, jež se nadmíru podobá nesmyslu, a já nechci skýtat pastvu pro budoucí kritiku. [...] Jen se podívejte: ode dneška za sedmdesát let se nad předešlou stránkou sklání jakýsi vychrtlý, zažloutlý a prošedivělý mužík, který nemiluje nic než knihy, ve snaze přijít na to, v čem ten nesmysl vězí. – MACHADO DE ASSIS, Posmrtné paměti Bráse Cubase2 Ukázali jsme si, že autor se neobejde bez rétoriky, může si zvolit pouze to, jaký druh rétoriky použije. V tom, zda bude, či nebude ovlivňovat čtenářovo hodnocení podle toho, jaký narativní způsob si zvolí, na výběr nemá. Může si vybrat jedině, jestli to udělá dobře, nebo mizerně. Dramatici odjakživa věděli, že i ta žánrově nejčistší dramata nikdy nejsou čistě dramatická – v tom smyslu, že nejsou celá ukazována, celá předváděna, jako by se odehrávala v reálném čase. Vždycky je třeba brát v úvahu to, čemu Dryden říkal „relace“ (relations), a stejně jako autor se pokusit ignorovat onen nepříjemný fakt, že „některé úseky děje je lépe předvést, jiné zase vyprávět.“3 Ale kdo by je měl vyprávět? To už musí rozhodnout dramatik, a v případě romanopisce je jediný rozdíl v tom, že možností, které se mu naskýtají, je mnohem víc. Když začneme probírat četné narativní prostředky, které se nám v próze nabízejí, brzy pocítíme, jak zoufale nedostačující je naše tradiční klasifikace „vypravěčských hledisek“ na tři nebo čtyři druhy, které se vzájemně liší pouze „osobou“ a mírou vševědoucnosti. Když si jako příklad vezmeme některé ze slavných vypravěčů – řekněme třeba Cervantesova Cida Hameta Benengeliho, Tristrama Shandyho, „já“ románu Middlemarch a Strethera, jehož očima vnímáme většinu děje románu The Ambassadors Henryho Jamese, uvědomíme si, že popíšeme-li kteréhokoliv z nich termíny jako „vypravěč v první osobě“ a „vševědoucí vypravěč“, nedozvíme se nic o způsobu, jakým se tito vypravěči od sebe navzájem liší nebo proč jsou zrovna tito vypravěči tak úspěšní, zatímco jiným, které bychom mohli popsat stejnými termíny, se tolik nedaří.4 Určitě by tedy stálo za to pokusit se o lepší přehled podob, jakých může autorův hlas nabýt – jednak v rámci shrnutí předchozích kapitol, jednak jakožto východisko pro druhou a třetí část této knihy.

[ 42 ]

[studie]


Osoba Zřejmě nejomílanější je rozlišování vypravěčské osoby. Informace, že příběh je vyprávěn v první nebo třetí osobě,5 pro nás nemá žádnou hodnotu, pokud se nerozhodneme být preciznější a nepopíšeme, jaký vztah mají jednotlivé vlastnosti vypravěče ke konkrétním účinkům vyprávění. Pravda je taková, že volba první osoby může být někdy nadmíru omezující – pokud má „já“ neadekvátní přístup k nezbytným informacím, autor se může dopouštět nepravděpodobností. A dalo by se hovořit i o dalších důsledcích, které mohou v některých případech ovlivňovat výběr prostředků. Těžko však můžeme očekávat, že systém klasifikace, který dělí veškerou prózu na dvě nebo v lepším případě na tři skupiny, nám nabídne užitečná rozlišovací kritéria. V jedné skupině máme Henryho Esmonda, „Sud vína amontilladského“, Gulliverovy cesty a Tristrama Shandyho. V druhé Trh marnosti, Toma Jonese, The Ambassadors a Huxleyho Konec civilizace. Komentář v Trhu marnosti a Tomu Jonesovi je ale psán v první osobě a jeho účinek se často podobá spíše intimnímu dojmu z Tristrama Shandyho než tomu, jak působí mnohá díla vyprávěná ve třetí osobě. Stejně tak je účinek románu The Ambassadors mnohem blíže účinku velkých románů vyprávěných v první osobě, neboť Strether z velké části sám „vypráví“ svůj vlastní příběh, ačkoliv se o něm vždy mluví v třetí osobě. Dalším důkazem toho, že rozlišování vypravěčských osob je mnohem méně důležité, než se o něm tradičně tvrdívá, je skutečnost, že všechny následující funkční rozdíly platí stejně tak u vyprávění v první, jako ve třetí osobě. Dramatizovaní a nedramatizovaní vypravěči Různé účinky vyprávění se liší především v závislosti na tom, zda je vypravěč dramatizovaný a zda autor sdílí jeho přesvědčení a jeho vlastnosti. Implikovaný autor (autorovo „druhé já“). – Dokonce i román, v němž není žádný vypravěč dramatizovaný, v sobě implicitně zahrnuje obraz autora, který stojí za vším děním, ať už jako režisér, loutkář nebo lhostejný bůh, který si v tichosti stříhá nehty. Implikovaný autor se vždy liší od „skutečného člověka“ – ať už si ho představujeme jakkoliv –, jenž při psaní svého díla vytváří jakousi lepší verzi sebe sama, své „druhé já“ (viz 3. kapitola).6 Pakliže román nepoukazuje přímo na tohoto autora, nebude existovat žádný rozdíl mezi ním a implikovaným, nedramatizovaným vypravěčem – například v Hemingwayově povídce „Zabijáci“ není přítomen žádný jiný vypravěč než právě implikované druhé já, které si Hemingway při psaní vytváří. Nedramatizovaní vypravěči. – Příběhy většinou nebývají tak nekompromisně neosobní jako „Zabijáci“ – většina vyprávění je prezentována jako něco, co se odehrává ve vědomí vyprávějícího, ať už je to „já“ nebo „on“. Dokonce i v dramatech je velká část toho, co je nám předváděno, někým vyprávěna, a často nás stejnou měrou zajímá, jak dění ovlivní vypravěčovu mysl a srdce, jako se toužíme dozvědět, co ještě se nám autor chystá sdělit. Když v Hamletovi vypráví Horatio o svém prvním setkání s duchem, jeho postava je pro nás, kteří mu nasloucháme, důležitá, ačkoliv se o něm nikdy nic bližšího nedozvíme. Jakmile se v próze setkáme s nějakým „já“, uvědomujeme si, že máme co dělat s myslí, která něco zažívá a jejíž pohled na tuto zkušenost zákonitě vstoupí mezi nás a onu událost. Když není žádné takové „já“ přítomno, jako například v „Zabijácích“, nezkušený čtenář může udělat tu chybu, že si bude myslet, že příběh zakouší nezprostředkovaně. K takovéto chybě nemůže dojít, pokud autor do příběhu explicitně umístí vypravěče, dokonce i když ho nevybaví žádnou osobní charakteristikou. Dramatizovaní vypravěči. – V jistém smyslu bývá i ten nejzdrženlivější vypravěč dramatizovaný, jakmile o sobě začne mluvit jako o „já“, nebo nám jako Flaubert řekne: „my“ jsme byli ve třídě, když vtom vstoupil Karel Bovary. Mnohé romány však dramatizují svého vypravěče tím, že z něj udělají postavu stejně živou jako ty, o kterých nám potom vypravuje (Tristram Shandy, Hledání ztraceného času, Srdce temnoty, Doktor Faustus). V takových dílech se vypravěč často radikálně liší od implikovaného autora, který ho stvořil. Spektrum lidských typů, které byly dramatizovány jako vypravěči, je téměř stejně široké jako spektrum ostatních literárních postav – je třeba zdůraznit „téměř“, neboť existují rovněž postavy, které nejsou způsobilé k tomu, aby mohly vyprávět nebo „reflektovat“ nějaký příběh (Faulkner si mohl dovolit použít postavu idiota jako vypravěče části své knihy jen proto, že [ 43 ]

[studie]


kniha má ještě další tři části, které mají za úkol vyvážit a urovnat zmatky, které idiot způsobil). Měli bychom si uvědomit, že mnoho dramatizovaných vypravěčů není za vypravěče vůbec explicitně označeno. V jistém smyslu vypráví každá promluva, každé gesto – ve většině děl jsou přítomni skrytí vypravěči, kteří slouží k tomu, aby čtenářům říkali přesně to, co potřebují vědět, a přitom to vypadá, jako by jen hráli své role. Ačkoliv jsou skrytí vypravěči tohoto druhu jen zřídka označeni tak explicitně jako Bůh v Jobovi, často hovoří s autoritou skutečně božskou. Poslové, kteří se vracejí, aby tlumočili, co říká věštba, manželky, jež se snaží přesvědčit své manžely o tom, že obchodní smlouva je nemorální, zapřisáhlí zastánci rodinného života, kteří se přou s toulavými ratolestmi – ti všichni mají často mnohem větší vliv na nás čtenáře než na své oficiální posluchače; král pokračuje v úporném hledání, manžel uzavře smlouvu, zvlčilé dítko se nadále řítí do záhuby, jako by mu nikdy nikdo nedomlouval, ale my víme své – se stejnou jistotou, jako by nám vše řekl sám autor nebo jeho oficiální vypravěč. „Vysmívá se ti do očí, bratře,“ říká Kleant Orgonovi v Tartuffovi, „a upřímně řečeno a bez urážky, docela ji chápu. Copak už někdy někdo viděl takový rozmar? [...] Musíš být blázen, bratře, na to dám krk.“7 A pokud jde o tragédii, vždy se v ní najde chór, nějaký přítel nebo dokonce zloduch bez servítek, kteří nám, na rozdíl od hlavního hrdiny s jeho tragickými omyly, poví pravdu. Nejdůležitějšími nepřiznanými vypravěči jsou v moderní próze „centra vědomí“ ve třetí osobě, skrze něž autor filtruje své vyprávění. Ať už jsou tito „reflektoři“, jak je někdy nazýval James, důkladně vyleštěná zrcadla odrážející složitou mentální zkušenost nebo poměrně zakalená, na smysly odkázaná „oka kamery“, jak je tomu ve značné části próz od Jamesových časů, zastávají stejnou funkci jako přiznaní vypravěči – ačkoliv mají také svá specifika.

Gabriel nešel s ostatními ke dveřím. Zůstal stát v ztemnělé předsíni a civěl na schody. Nahoře u prvního poschodí stála tam ve stínu nějaká žena. Do tváře jí neviděl, viděl však terakotové a lososově růžové vzorce na její sukni, v šeru byly černé a bílé. Byla to jeho žena. Opřena o zábradlí něco poslouchala. […] Přemýšlel, co žena stojící na schodech a poslouchající vzdálenou hudbu vlastně symbolizuje [Joyceovi „Nebožtíci“].8 Výhody této konkrétní metody se z nějakého důvodu staly dominantním tématem moderní kritiky. Je samozřejmé, že dokud je naše pozornost soustředěna na hodnoty jako přirozenost a sugestivnost, zdá se, že výhody převažují. Teprve když se oprostíme od módního předpokladu, že všechna dobrá literatura se snaží dosáhnout téže sugestivní iluze stejným způsobem, jsme nuceni uvědomit si také existující nevýhody. Reflektor ve třetí osobě je jen jednou z mnoha možností, pro dosažení některých účinků je sice vhodný, ale pro jiné naopak nepohodlný, či dokonce na škodu (viz dále, 11. – 13. kapitola). Vypravěči pozorující a vypravěči aktivní Dramatizovaní vypravěči mohou být pouhými pozorovateli („já“ románu Tom Jones, Sobec, Troilus a Kressida), nebo mohou též jednat, a tudíž i ovlivňovat děj (od minimální účasti Nicka ve Velkém Gatsbym přes značné kompromisy Marlowa v Srdci temnoty 9 až po centrální úlohu Tristrama Shandyho, Moll Flandersové, Huckleberryho Finna a – ve třetí osobě – Paula Morela v Synech a milencích). Není pochyb o tom, že všechna pravidla, která objevíme u pozorujících vypravěčů, nemusí být aplikovatelná na vypravěče jednající, rozdíl mezi nimi se však při debatách o vypravěčském hledisku většinou opomíjí. Scéna a shrnutí Všichni vypravěči a pozorovatelé, ať už v první nebo třetí osobě, nám mohou své příběhy předávat buď primárně jako scénu („Zabijáci“, The Akward Age Henryho Jamese, díla Ivy Compton-Burnettové a Henryho Greena), nebo primárně jako shrnutí či to, co Lubbock nazýval „obrazem“ (viz Addisonovy naprosto nescénické příběhy v The Spectator), nebo, a to nejčastěji, jako kombinaci obojího. Stejně jako Aristotelovo rozlišení mezi dramatickými a narativními způsoby, poněkud odlišné moderní rozlišování mezi předváděním (showing) a vyprávěním (telling) řeší situa[ 44 ]

[studie]


ci poměrně dobře. Problém je však v tom, že toto rozdělení doplácí na svůj široký záběr hrubými nepřesnostmi. Vypravěči všech druhů musí buď tlumočit pouhý dialog, nebo ho podepřít „scénickými poznámkami“ a popisy dějiště. Ovšem když si uvědomíme diametrálně odlišný účinek scény popisované Huckem Finnem a scény popisované Poeovým Montresorem, je jasné, že skutečnost, že je vyprávění „scénické“, vypovídá jen velmi málo o účinku, který vyvolává. Zkusme porovnat nádherné shrnutí dvanácti let na dvou stranách Toma Jonese (Kniha III, 1. kapitola) s únavným předváděním pouhých deseti minut nezkrácené konverzace z pera jakéhosi Sartra, který dovolí své vášni pro „zdlouhavý realismus“ předložit čtenáři scénu, zrovna když by situace vyžadovala shrnutí. Jak jsme si ukázali v první a druhé kapitole, kontrast mezi scénou a shrnutím, mezi předváděním a vyprávěním, nám pravděpodobně nebude příliš užitečný, dokud blíže necharakterizujeme druh vypravěče, který scénu či shrnutí zprostředkovává. Komentář Vypravěči, kteří vyprávějí i předvádějí, se rozlišují s ohledem na množství a druh komentáře, který nám poskytují nádavkem k přímému líčení událostí ve scéně a shrnutí. Takový komentář může samozřejmě zahrnovat jakýkoliv aspekt lidské zkušenosti a k vyprávění či předvádění se může vztahovat různým způsobem a různou měrou. Považovat ho za jednotný prostředek by znamenalo zanedbat významné rozdíly mezi komentářem, který je čistě dekorativní, komentářem, který slouží řečnickému účelu, ale není součástí dramatické struktury, a komentářem, který je nedílnou součástí dramatické struktury jako například v Tristramovi Shandym (viz dále, 6. a 7. kapitola). Sebereflexivní vypravěči Vedle rozlišení mezi pozorujícími a aktivními vypravěči všech druhů existuje také rozdíl mezi sebereflexivními vypravěči (8. kapitola), kteří jsou si vědomi toho, že jsou spisovateli (Tom Jones, Tristram Shandy, Barchesterské věže, Kdo chytá v žitě, Hledání ztraceného času, Doktor Faustus), a vypravěči nebo pozorovateli, kteří jen zřídka, pokud vůbec, mluví o svých spisovatelských schopnostech (Huckleberry Finn), nebo u nich má čtenář pocit, že si vůbec neuvědomují, že píšou, přemýšlí, mluví nebo „reflektují“ literární dílo (Camusův Cizinec, Lardnerovo „Ostříhat, prosím“, Bellowova Oběť). Druhy distance Ať už jsou nebo nejsou zapojeni do děje jako jednající nebo jako trpitelé, reflektoři ve třetí osobě a vypravěči se výrazně liší podle míry a druhu distance, která je dělí od autora, čtenáře a ostatních postav příběhu. Jakékoli čtení implikuje dialog mezi autorem, vypravěčem, ostatními postavami a čtenářem. Jejich vzájemné vztahy mohou sahat od identifikace až po naprostou odtažitost, na jakékoliv hodnotové rovině, morální, intelektuální, estetické, či dokonce fyzické. (Bude koktavý čtenář reagovat na koktání H. C. Earwickera stejně jako já? Zajisté ne.) Prvky, o nichž se obvykle hovoří v souvislosti s „estetickou distancí“, vstupují samozřejmě také do hry; distance v čase a prostoru, rozdíly ve společenském postavení nebo ve zvyklostech, co se mluvy či oblékání týče – všechno tohle a ještě mnohem víc slouží k tomu, abychom si uvědomili, že máme co do činění s estetickým objektem, stejně jako slouží papírové měsíce a další nerealistické scénické efekty některých moderních dramat k tomu, aby nám scénu „zcizily“. Avšak jejich účinek nemůžeme zaměňovat se stejně důležitým působením osobních přesvědčení a kvalit u autora, čtenáře, vypravěče a ostatních z plejády postav. 1. Vypravěč může být více či méně vzdálen od implikovaného autora. Distance může být morální (Jason versus Faulkner, holič versus Lardner, vypravěč versus Fielding v Jonathanu Wildovi Velikém). Může být také intelektuální (Twain a Huck Finn, Sterne a Tristram Shandy v otázce vlivu nosu na život jedince, Richardson a Clarissa). A může být i fyzická nebo časová: většina autorů udržuje distanci i od těch nejinformovanějších vypravěčů tím, že podle všeho vědí, jak „nakonec všechno dopadne“. A tak dále. 2. Vypravěč může zachovávat také různou míru distance od postav příběhu, který vypráví. Může se od nich odlišovat morálně, intelektuálně a časově (zralý vypravěč a jeho [ 45 ]

[studie]


mladší já v Nadějných vyhlídkách nebo Redburnovi), morálně a intelektuálně (vypravěč Fowler a Američan Pyle v Greeneově Tichém Američanovi, oba radikálně odlišní od autorových norem, ale každý jinak), morálně a emocionálně (Maupassantův „Šperk“ a Huxleyho „Nuns at Luncheon“, kde vypravěči vykazují menší citovou angažovanost, než jakou Maupassant a Huxley zjevně očekávají od čtenáře) a tak podobně v rozličných kombinacích. 3. Vypravěč může být více či méně vzdálen od čtenářových norem, například fyzických a emocionálních (Kafkova Proměna), morálních a emocionálních (Pinkie v Brightonském špalku, lakomec v Mauriacově Klubku zmijí a mnoho dalších morálních zkaženců, které se moderní próze podařilo vypodobnit jako přesvědčivé lidské bytosti). Jelikož jsme zpochybnili užitečnost kategorie vševědoucího vypravěče a vzhledem k přirozeným omezením dramatizovaných spolehlivých vypravěčů nás stěží může překvapit, že moderní autoři experimentují s vypravěči nespolehlivými, jejichž charakteristika se mění v průběhu děl, která vypravují. Od dob, kdy Shakespeare ukázal modernímu světu, jakou udělali Řekové chybu, když nevěnovali pozornost vývoji povahy (stačí porovnat Macbetha a Leara s Oidipem), příběhy vývoje či úpadku postav neustále nabývají na popularitě. Účinně předvést vypravěče, který se mění v průběhu svého vyprávění, však autoři mohli, teprve když objevili výhody reflektora ve třetí osobě. Vyzrálý Pip z Nadějných vyhlídek je prezentován jako šlechetný muž, jehož srdce je přesně na tom místě, kde ho má pravděpodobně i čtenář; sleduje, jak se jeho vlastní mladé já pohybuje směrem od čtenáře, a pak zase zpátky. Reflektor ve třetí osobě ovšem může být předveden – po formální stránce v minulém čase, ale s tím, že nám se bude jevit, jako by byl v čase přítomném – jak se posouvá směrem k hodnotám nebo naopak od hodnot, které jsou čtenáři drahé. Autoři ve dvacátém století postupují téměř tak, jako by bylo jejich povinností vymyslet všechny možné formy syžetu (plot) založené na takovýchto posunech: začít daleko a skončit blízko; začít blízko, posunout se daleko a skončit blízko; začít daleko a posunout se ještě dál; a tak dále. Nicméně nejcharakterističtější jsou zřejmě udivující spisovatelské výkony v rámci první z těchto forem – autor si zvolí extrémně nesympatickou postavu (jako například Faulkner Minka Snopese) a přetransformuje ji jak změnou charakteru, tak technickou manipulací v postavu důstojnou a silnou. Je zřejmé, že citelně postrádáme důkladné studie o různých formách syžetu (plot), které vzešly z tohoto typu práce s distancí. 4. Implikovaný autor může být více či méně vzdálen od čtenáře. Jeho distance může být intelektuální (implikovaný autor Tristrama Shandyho, který samozřejmě není identický s Tristramem a který se mnohem více zajímá o zapadlé klasické vědění a má v této oblasti větší znalosti než kterýkoliv z jeho čtenářů), morální (díla markýze de Sade), nebo estetická. Z pohledu autora musí úspěšné čtení jeho knihy eliminovat veškerou distanci mezi základními normami jeho implikovaného autora a normami předpokládaného čtenáře. Počáteční distance je často jen velmi malá; Jane Austenová nás nemusí přesvědčovat, že pýcha a předsudek jsou nežádoucí vlastnosti. Na druhou stranu je často snadné poznat špatnou knihu, neboť v některých případech po nás implikovaný autor chce, abychom soudili na základě norem, které nejsme schopni akceptovat. 5. Implikovaný autor (spolu se čtenářem) může mít větší či menší odstup od ostatních postav. Odstup může být opět uplatněn na jakékoliv hodnotové rovině. Někteří úspěšní autoři udržují většinu svých postav velmi „daleko“ ve všech ohledech (Ivy ComptonBurnettová) a mohou pracovat do značné míry záměrně na tom, jak říká William Empson o T. F. Powysovi, aby u svých postav dosáhli umělosti, která je bude udržovat „ve velké vzdálenosti od autora“.10 Jiní operují s širší škálou od velké distance po malou, v různých směrech. Například Jane Austenová nabízí širokou škálu mravních soudů (od takřka úplného ztotožnění s Jane Fairfaxovou v Emmě po opovržení Wickhamem v Pýše a předsudku), moudrosti (od Knightleyho po slečnu Batesovou nebo paní Bennettovou), vkusu, taktu, senzitivity. Je zřejmé, že na žádné z těchto stupnic moje příklady ani zdaleka nepokrývají všechny možnosti. To, čemu říkáme „angažovanost“ (involvement), „vcítění“ nebo „ztotožnění“, se obvykle skládá z množství reakcí na autora, vypravěče, pozorovatele a ostatní postavy. Vypravěči se pak od svých autorů nebo čtenářů mohou lišit různými druhy angažovanosti nebo nestrannosti, od hluboké osobní účasti (Nick ve Velkém Gatsbym, MacKellar v Pá-

[ 46 ]

[studie]


novi z Ballantrae, Zeitblom v Doktoru Faustovi) po zdvořilou nebo mírně pobavenou či čistě zvědavou nestrannost (Waughův Sestup a pád). Pro praktickou kritiku je zřejmě ze všech nejdůležitější odstup mezi omylným nebo nespolehlivým vypravěčem a implikovaným autorem, který ovlivňuje čtenářův úsudek o vypravěči. Jestliže je cílem diskuze o vypravěčském hledisku zjistit, jaký vztah má k účinku literárních děl, potom jsou morální a intelektuální kvality vypravěče pro naše soudy jistě důležitější než to, jestli se k němu odkazuje pomocí „já“ či „on“ nebo jestli požívá zvláštních výsad, nebo jsou jeho pravomoci omezené. Ukáže-li se, že je vypravěč nedůvěryhodný, mění to celý účinek díla, které nám předává. Naše terminologie pro tento druh distance u vypravěčů je téměř beznadějně nepostačující. Pro nedostatek vhodnějších termínů nazývám vypravěče spolehlivým, když mluví nebo jedná v souladu s normami díla (tzn. v souladu s normami implikovaného autora), a nespolehlivým, když tak nečiní. Je pravda, že většina slavných spolehlivých vypravěčů si velice libuje v množství příležitostné ironie, což je dělá „nespolehlivými“ v tom smyslu, že mohou potenciálně klamat. Ale pouhá složitá ironie nestačí k tomu, aby byl vypravěč nespolehlivý. Stejně tak není nespolehlivost obvykle věcí lhaní, ačkoliv úmyslně klamající vypravěči jsou u moderních romanopisců velmi oblíbení (Camusův Pád, Natural Child Caldera Willinghama atd.).[11] Nespolehlivost má většinou na svědomí to, čemu James říká nevědomost – vypravěč je pomýlený, nebo věří, že má kvality, které mu autor ve skutečnosti upírá. Nebo, jako například v Huckleberry Finnovi, o sobě vypravěč prohlašuje, že je od přírody špatný, zatímco autor tiše a za jeho zády vychvaluje jeho ctnosti. Nespolehliví vypravěči se tedy značně liší v závislosti na tom, jak dalece a jakým směrem se odchylují od norem svého autora; starší termín „tón“, stejně jako v současné době módní termíny „ironie“ a „distance“, zahrnují řadu různých účinků, které bychom měli rozlišovat. Někteří vypravěči, například Barry Lyndon, jsou z hlediska všech ctností s výjimkou jakési fascinující vitality umístěni co „nejdále“ od autora a čtenáře. Jiní, jako třeba Fleda Vetchová, reflektor v Jamesových The Spoils of Poynton, mají blízko k tomu, aby reprezentovali autorův ideál vkusu, úsudku a smyslu pro morálku. Ti všichni kladou na čtenářovy vyvozovací schopnosti mnohem větší nároky, než spolehliví vypravěči. Potvrzení či korekce Spolehlivé i nespolehlivé vypravěče mohou ostatní vypravěči buď nepotvrzovat či nekorigovat (Gully Jimson v Caryho Kopytem do hlavy, Henderson v Bellowově Henderson, král deště), nebo naopak potvrzovat či korigovat (Pán z Ballantrae, Hluk a vřava). Někdy je téměř nemožné vyvodit, zda či do jaké míry je vypravěč omylný ( fallible); někdy nám při tom pomáhá explicitní potvrzující či protichůdné svědectví. Měli bychom si povšimnout toho, že potvrzení či korekce se radikálně liší v závislosti na tom, jestli pochází zvnitřku děje samého, takže z ní jednající vypravěč může vytěžit buď to, že se bude držet té správné vyprávěcí linie, nebo že změní svá vlastní stanoviska (Faulknerovo Neodpočívej v pokoji), nebo jestli přichází zvnějšku s cílem pomoci čtenáři korigovat nebo posílit jeho vlastní stanoviska vůči stanoviskům vypravěče (Moc a sláva Grahama Greenea). Účinek izolovanosti bude v každém z těchto případů samozřejmě naprosto odlišný. Výsady Pozorující a aktivní vypravěči, ať už sebereflexivní nebo nesebereflexivní, spolehliví či nespolehliví, komentující dění či tiší, izolovaní či podporovaní, mohou mít buď výsadu vědět, co se nelze dozvědět výlučně přirozenými cestami, nebo mohou být odkázáni na realistické vidění a domýšlení si. Naprostou výsadou je to, čemu obvykle říkáme vševědoucnost. Existuje však mnoho druhů výsad a jen hrstce „vševědoucích“ vypravěčů je dovoleno vědět či předvést tolik, kolik vědí jejich autoři. Potřebovali bychom dobrou studii o typech výsad a omezení a jejich funkcích. Některá omezení jsou pouze dočasná, či dokonce laškovná, jako třeba nevědomost, kterou Fielding čas od času uvalí na svoje „já“ (jako když pochybuje o vlastní schopnosti vyprávět a svolává si na pomoc Múzy [Tom Jones, Kniha třináctá, 1. kapitola]). Některá jsou spíše stálá, ale podléhají přechodnému oslabení, jako například u obecně omezeného, lidsky realistického Ismaela v Bílé velrybě, který se ale, když to příběh vyžaduje, dokáže ze svých lid[ 47 ]

[studie]


ských omezení vymanit („,Vzpírá se statečně, ale stejně poslechne; je to pěkně opatrná statečnost!‘ zamumlal Achab“12 – a přitom u toho není nikdo, kdo by o tom mohl vypravěči vyprávět). A některá jsou determinována tím, co vypravěčům jejich přirozené podmínky umožňují vědět (první osoba – Huck Finn; třetí osoba – Miranda a Laura v povídkách Katherine Anne Porterové). Nejdůležitější specifickou výsadou z hlediska toho, jakou rétorickou sílu dává vypravěči, je schopnost nahlížet do nitra jiné postavy. V pojmu „vševědoucnost“ je obsažena zvláštní nejednoznačnost. Mnoho moderních děl, která obvykle klasifikujeme jako dramaticky vyprávěná a kde je nám vše předáváno prostřednictvím omezených hledisek postav, předpokládá u tichého autora stejnou vševědoucnost, jakou se pyšní Fielding. Naše toulky po myslích šestnácti postav ve Faulknerově románu Když jsem umírala, kdy nevidíme nic jiného než to, co je v těchto myslích obsaženo, se mohou zdát v jistém smyslu nezávislé na vševědoucím autorovi. Ale tato metoda je ve skutečnosti velice radikální vševědoucnost: implikovaný autor vyžaduje naši naprostou důvěru v jeho prorocké schopnosti. Nesmíme nikdy ani na chvíli zapochybovat o tom, že ví všechno o každé z oněch šestnácti myslí, nebo o tom, že správně určil, kolik nám toho z každé z nich ukázat. Neosobní vypravěč zkrátka opravdu nepředstavuje únik z vševědoucnosti – pravý autor je v tomto případě stejně „nepřirozeně“ vševědoucí, jako byl vždycky. Kdyby byla zjevná umělost na závadu – což není –, moderní vyprávění by bylo stejně závadné jako Trollopovo. Podobnou nejednoznačnost objevíme, když se blíže podíváme na pojem „dramatického“ vyprávění. Autor může své postavy prezentovat v dramatické situaci, aniž by je prezentoval způsobem, který běžně nazýváme dramatickým. Když kolem Josefa Andrewse, kterého svlékli a zbili zloději, projíždí dostavník, Fielding tuto scénu prezentuje způsobem, který by se podle některých moderních standardů mohl zdát nesouvislým a nedramatickým:

Ležel tam, nebožák, dlouho bez hnutí a začínal právě nabývat vědomí, když po silnici jel kolem poštovní dostavník. Postilion slyšel, jak tam někdo sténá, zastavil koně a řekl vozkovi, že v příkopě jistě leží umírající člověk, poněvadž ho slyší sténat. […] Jedna dáma, která slyšela postilionova slova i to sténání, zavolala dychtivě na vozku, aby zastavil a podíval se, co se vlastně děje. Načež vozka postilionovi nařídil, aby sesedl s koně a podíval se do příkopu. Ten uposlechl a pak řekl, že tam sedí nahý člověk, jak ho Pán Bůh stvořil. Následuje skvostný popis, ve kterém jsou zaznamenány sobecké reakce každého z pasažérů a který si stěží zaslouží označení scéna. Jeden mladý právník poukáže na to, že kdyby odmítli Josefa zachránit, mohli by za to být právně odpovědní.

Tato slova měla zřejmý účinek na vozku, který dobře znal pána, jenž je vyřkl. Starý pán, o němž jsme se už zmínili, si pomyslil, že mu naháč poskytne bohatou příležitost, aby se před dámou pochlubil svými vtipy, a proto se nabídl, že se rád s ostatními složí na korbel piva za svezení, a tak vozka konečně souhlasil, částečně zastrašen hrozbami jednoho pána a částečně zlákán sliby toho druhého a snad také trochu ze soucitu s nebožákem, který tam stál zakrvácený a třásl se zimou.13 Jakmile je Josef jednou v kočáře, nepřímé líčení „scény“ pokračuje, s častými exkurzemi, jakkoliv povrchními, do myslí a srdcí toho shromáždění bláznů a darebáků, a s občasnými dohady, když se úplná informovanost nezdá na místě. Pokud být dramatický znamená předvádět dramaticky spolu konfrontované postavy a střety motivů, jejichž výsledek závisí na jejich rozřešení, potom je tato scéna dramatická. Pokud to však znamená, že se příběh odehrává sám o sobě, s postavami, které existují v dramatickém vztahu tváří v tvář divákovi, nezprostředkovaném vypravěčem a rozluštitelném pouze inferenčním spojováním slova se slovem a slova se skutkem, potom je to scéna relativně nedramatická. Na druhou stranu, v tomto druhém dramatickém vztahu se čtenářem může autor prezentovat jakoukoliv postavu, aniž by ji zapojil do jakéhokoliv vnitřního dramatu. Mnoho lyrických básní je dramatických v tomto smyslu a ve všech ostatních nikoli. „To není země pro starce –“ Kdo promlouvá? Yeats, nebo spíš jeho „maska“. A ke komu? K nám. Jak víme, že je to Yeats, a ne nějaká postava, která je mu tak vzdálená, jako je vzdálený Kalibán Browningovi v básni „Caliban upon Setebos“? Usuzujeme tak z toho, jak se dramatická vý[ 48 ]

[studie]


pověď postupně odvíjí; v tomto smyslu činí lyriku dramatickou potřeba vyvozování. Kalibán je zkrátka dramatický ve dvou smyslech; je v dramatické situaci s ostatními postavami a je v dramatické situaci ještě podruhé, s námi. Yeatsova báseň je dramatická pouze v jednom smyslu. Nejednoznačnost slova dramatický je ještě mnohem komplikovanější v případě prózy, která se pokouší dramatizovat přímo stavy vědomí. Je Portrét umělce v jinošských letech dramatický? V jistém smyslu ano. Nikdo nám o Štěpánovi nic nevypráví. Je na scéně přímo před námi a sehrává svůj osud jen se skrytou pomocí nebo připomínkami svého autora. Ale dramatizovány nejsou jeho činy, ani jeho mluva, kterou slyšíme nezprostředkovaně. Dramatizován je jeho mentální záznam všeho, co se děje. Vidíme, jak jeho vědomí vytváří svět. Někdy je to, co zaznamená, dramatické samo o sobě, jako když Štěpán pozoruje sám sebe ve scéně s ostatními postavami. Ale záznam samotný, vnitřní záznam, je dramatický pouze v druhém smyslu. Zpráva, která je nám podávána o tom, co se děje ve Štěpánově mysli, je monolog, nezapojený do jakéhokoliv modifikujícího dramatického kontextu. A je to zpráva spolehlivá, která podléhá kritickým pochybnostem ještě méně, než typický alžbětinský monolog. Na základě konvence přijímáme tvrzení, že všechno, co je líčeno jako dění ve Štěpánově mysli, se tam skutečně děje, jinými slovy, že Joyce ví, jak Štěpánova mysl funguje. „Rovnice na stránce v sešitě rozprostírala okatý a hvězdnatý paví chvost; po odstranění ok a hvězd ukazatelů se chvost zase zvolna skládal. Objevující se a mizející ukazatelé byly rodící se a hasnoucí hvězdy…“14 Kdo hovoří zde? Nikoli Štěpán, ale vševědoucí, neomylný autor. Líčení je přímé a je očividně nemodifikované jakýmkoliv „dramatickým“ kontextem – to znamená, že v nás, na rozdíl od promluvy v dramatické scéně, nebudí dojem, že myšlenky byly uspořádány s ohledem na výsledný účinek. Nacházíme se tedy v dramatickém vztahu se Štěpánem pouze v omezeném smyslu – ve stejném smyslu, v jakém může být nazvána dramatickou lyrická báseň.15 Pohledy do nitra postav Konečně vypravěči, kteří zprostředkovávají pohledy do nitra postav, se liší hloubkou a typem svého vhledu. Boccaccio sice umí poskytnout pohledy do nitra postav, ale jen velmi povrchní. Jane Austenová jde sice morálně hluboko, ale psychologicky zůstává na povrchu. Všichni autoři využívající ve svém vyprávění proudu vědomí se podle všeho snaží dosáhnout psychologické hloubky, ale z hlediska morální dimenze zůstávají někteří z nich úmyslně na mělčině.16 Měli bychom zdůraznit, že jakýkoliv ucelený pohled jakékoliv hloubky do nitra postavy dočasně mění postavu, jejíž mysl je nám předkládána, ve vypravěče; pohledy do nitra postav tedy podléhají změnám z hlediska všech kvalit, o kterých jsme mluvili výše, především z hlediska míry nespolehlivosti. Obecně platí, že čím hlouběji se vnoříme, tím více nespolehlivosti jsme schopni akceptovat, aniž bychom ztratili své sympatie k postavě (viz 10. kapitola). Vyprávění je umění, a ne věda, to ovšem neznamená, že pokusy formulovat jeho principy musí zákonitě skončit nezdarem. V každém umění jsou přítomny systematické prvky a literární kritika se nikdy nemůže vyhnout povinnosti pokusit se o vysvětlení jejích formálních úspěchů a proher pomocí odkazů k obecným principům. Otázkou však zůstává, kde lze ony obecné principy vlastně najít. Nikoho jistě příliš nepřekvapí, když uslyší praktikující romanopisce tvrdit, že jim kritické práce o vypravěčském hledisku nikdy k ničemu nebyly. Když romanopisec operuje s vypravěčským hlediskem, vždy se musí soustředit na konkrétní dílo: která konkrétní postava by měla vyprávět tento konkrétní příběh nebo jeho část, s jakou mírou spolehlivosti, výsad, volnosti v komentování atd. Měl by být vypravěč obdařen dramatickou živostí? I když se romanopisec rozhodne pro vypravěče, který zapadá do jedné z kritických kategorií – „vševědoucí“, „Ich-formový“, „omezeně vševědoucí“, „objektivní“, „těkavý“, „skrytý“ apod. – jeho problémy tím teprve začínají. Nemůže zkrátka najít řešení svých momentálních konkrétních praktických problémů odvoláváním se na to, že „vševědoucí metoda je nejpružnější“ nebo že „objektivní metoda je nejsvižnější nebo nejživější“. I to nejpřesvědčivější zobecnění na této úrovni mu nebude při psaní románu příliš platné. Jak se dovídáme z detailních zápisků Henryho Jamese, romanopisec objevuje svou narativní techniku během toho, jak se snaží čtenáři zprostředkovat veškerý potenciál své ro[ 49 ]

[studie]


dící se myšlenky. Většina jeho voleb jsou následně volby ohledně míry, ne ohledně druhu. Rozhodnutí, že váš vypravěč nebude vševědoucí, neřeší prakticky nic. Klíčová otázka zní: bude si uvědomovat, že je vypravěčem? Stejně tak rozhodnutí, zda vyprávění bude, nebo nebude v první osobě, řeší pouze část problému, a možná tu nejjednodušší. Jaký typ první osoby to bude? Jak moc bude vypravěč charakterizován? Do jaké míry si bude vědom toho, že je vypravěčem? Nakolik bude spolehlivý? Do jaké míry bude odsouzen k realistickému vyvozování; a do jaké míry bude obdařen výsadou počínat si nerealisticky? O čem by měl říkat pravdu a o čem buď nevynášet žádné soudy, nebo dokonce lhát? Všechny tyto otázky mohou být zodpovězeny pouze vzhledem k možnostem a potřebám konkrétních děl, ne vzhledem k próze nebo románu obecně či k pravidlům týkajícím se vypravěčského hlediska. Bezpochyby existují některé druhy účinků, na které se autor může odvolávat; například když potřebuje, aby byla scéna zábavnější, dojemnější, živější nebo nejasnější, nebo když chce, aby byla postava sympatičtější či přesvědčivější, může upozornit na to, že je třeba použít takové a takové metody. Je však jasné, proč je pro romanopisce, který hledá pomoc při rozhodování, užitečnější praxe jeho kolegů než abstraktní pravidla učebnic: citlivý autor, který čte slavné romány, v nich nachází stohy přesných příkladů toho, jak byl právě tento účinek, tak odlišný od všech ostatních, umocněn správnou volbou technik vyprávění. Když se kritik zabývá typy vyprávění, musí zákonitě pokulhávat za literární praxí, jelikož neustále odkazuje na její různorodost, což jediné mu pomáhá držet na uzdě jeho sklon k přílišnému zobecňování. Namísto naší moderní „čtvrté jednoty“, namísto abstraktních pravidel důslednosti a objektivity v užívání vypravěčských hledisek, potřebujeme pečlivější, specifický popis toho, jak jsou velké příběhy vyprávěny.

Přeložila Martina Knápková. „Typy vyprávění“(„Types of Narration“) jsou překladem šesté kapitoly (s. 149–165) knihy The Rhetoric of Fiction (Chicago – London, University of Chicago Press 1961).

Aluze děkuje Nakladatelství University of Chicago za svolení k otištění překladu. The publisher wishes to thank University of Chicago Press for permission to one time translation into Czech.

Poznámky:

1 Italo Svevo, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho, přel. Hana Benešová (= Jan Vladislav), Praha, Odeon 1964 [1923], s. 7 – Pozn. překl. 2 Joaquim Maria Machado de Assis, Posmrtné paměti Bráse Cubase, přel. Šárka Grauová, Praha, Torst 1996, s. 138. – Pozn. překl. 3 An Essay of Dramatic Poesy (1668). Ačkoliv tento citát pochází od Lisideia, konkrétně z jeho obrany francouzského dramatu, a ne od Neandera, který se ve svých názorech zdá být Drydenovi blíže, Neander s Lisideiem ve své odpovědi souhlasí; diskutabilní zůstává pouze to, které úseky děje je lepší předvést. 4 Nemá cenu vyjmenovávat zde všechna konvenční dělení vypravěčských hledisek jenom proto, abychom je ihned zase zavrhli. Sahají od těch nejjednodušších a nejméně užitečných v chytře napsané populární eseji C. E. Montaguea („‘Sez ‚e‘ or Thinks ‚e‘“, in: A Writer‘s Notes on His Trade [London, Chatto & Windus 1930; edice Pelican 1952], s. 34–35) až po hodnotnou studii Normana Friedmana („Point of View“, PMLA LXX, 1955, s. 1160–84). 5 Snahy o použití druhé osoby nebyly nikdy příliš úspěšné; je však udivující, jak malý je ve skutečnosti rozdíl mezi tím, kterou z vyprávěcích osob si vybereme. Když mi na začátku knihy někdo řekne: „Levou nohu jsi položil… Protahuješ se úzkým vchodem…Máš přimhouřené oči…“, ona radikální neobvyklost je zpočátku vpravdě zneklidňující. Je ovšem zajímavé, že při čtení Proměny (Paris 1957) Michela Butora, odkud tento úvod pochází, člověka rychle pohltí iluzorní „přítomný čas“ příběhu a brzy dokáže ztotožnit své vidění s oním „vous“, a to skoro stejně úplně jako s „já“ nebo „on“ v jiných příbězích. 6 Skvělý popis rafinovaností, které se skrývají za zdánlivě jednoduchými vztahy mezi skutečnými autory a jejich já, která vytvářejí při psaní, můžeme najít v eseji „Makers and Persons“ Patricka Cruttwella, Hudson Review XII 1959–1960, s. 487–507. 7 Molière, Tartuffe, in: týž, Hry, přel. Svatopluk Kadlec, Praha, SNKLHU 1954 [1664], s. 67 a 69. –

Pozn. překl.

[ 50 ]

[studie]


8 James Joyce, „Nebožtíci“, in: týž, Dubliňané, přel. Zdeněk Urbánek, Praha, Odeon 1988 [1914]. –

Pozn. překl. 9 Důkladnou interpretaci vývoje a funkcí Marlowa v Conradových dílech lze nalézt v eseji W. Y. Tindalla „Apology for Marlow“ z knihy From Jane Austen to Joseph Conrad, ed. Robert C. Rathburn a Martin Steinmann, Jr., Minneapolis, University of Minnesota Press 1958, s. 274–285. Ačkoliv je Marlow sám často obětí Conradových ironií, obecně je spolehlivým reflektorem srozumitelnosti či nejednoznačnosti implikovaného autora. Ještě úplnějším pojednáním a na studenta pozoruhodným dílem je The Rhetoric of Joseph Conrad Jamese L. Guettiho, Jr. „Amherst College Honors Thesis“ č. 2, Amherst, Amherst College Press 1960. 10 Some Versions of Pastoral, London, Chatto & Windus 1935, s. 7. Skvělé pojednání o Powysově záměrné umělosti lze najít ve studii Martina Steinmanna „The Symbolism of T. F. Powys“, Critique I, 1957, s. 49–63. 11 Alexander E. Jones nedávno v jednom svém eseji přesvědčivě brojil za „poctivé“ čtení románu Utažení šroubu a jako jeden z důvodů uvedl, že „próza v první osobě tradičně vzbuzuje důvěru ve vypravěče […] Pokud se tedy James nezpronevěřil základním konvencím svého řemesla, vychovatelka nemůže být patologickou lhářkou“ ( PMLA LXXIV, 1959, s. 122). Ať už platilo v Jamesově době cokoliv, je jasné, že v moderní próze už žádná taková konvence neexistuje. Jak jsme si ukázali v jedenácté kapitole, spolehnout se můžeme jedině na to, že když vypravěč prezentuje sám sebe jako někoho, kdo mluví či píše ke čtenáři, opravdu tak činí. Může se ukázat, že obsah toho, co říká, je sen (Schwartz – „In Dreams Begin Responsibilities“), nebo lež (Jean Cayrol – Cizí tělesa), nebo se nemusí „ukázat“ vůbec nic – to znamená, že obsah může být ponechán kdesi mezi snem, lží, fantazií a realitou (Unamuno – Mlha, Beckett – Jak to je). 12 Herman Melville, Bílá velryba, přel. St. V. Klíma a Marie Kornelová, přel. St. V. Klíma a Marie Kornelová, Praha, Levné knihy 2005 [1851], s. 461. – Pozn. překl. 13 Henry Fielding, Josef Andrews, přel. Jarmila Fastrová, Praha, SNKLHU 1956, [1742]. – Pozn.

překl. 14 James Joyce, Portrét umělce v jinošských letech, přel. Aloys Skoumal, in: týž, Dubliňané; Portrét umělce v jinošských letech, Praha, Levné knihy 2000, s. 305. – Pozn. překl. 15 Jsem si vědom toho, že moje terminologie je zde v rozporu s Joyceovým vlastním užíváním trojice lyrický, epický a dramatický. Portrét je v Joyceově smyslu, ale jenom v něm, dramatický. 16 Diskuze o četných prostředcích, které se tradičně zahrnují pod pojem „proud vědomí“, se obecně soustřeďují na jejich využití psychologickým realismem a vyhýbají se morálním účinkům různé hloubky. Dokonce i nepřátelsky naladění kritikové – například Mauriac v knize Le romancier et ses personnages (Paris, 1933) – obecně poukazují na jejich neorganizovanost, nekontrolovatelnost a zjevnou úskočnost, a ne na jejich morální aspekty. Jak kritikové, tak zastánci se příliš často domnívají, že s konečnou platností existuje jeden jediný prostředek, který může být označen za dobrý nebo špatný, z takových a takových důvodů. Melvin Friedman v práci Stream of Consciousness (New Haven, Yale University Press 1955) soudí, že je „takřka axiomatické, že v rámci této tradice už nemůže být vytvořeno žádné další dílo prvního řádu“, neboť metoda byla závislá na „určité literární mentalitě, která vymřela s Joycem, Virginií Woolfovou a raným Faulknerem“ (s. 261). Díla, kterými se zabývá, však používají tucty různých druhů proudu vědomí, z nichž některé jsou dnes tradiční součástí repertoáru romanopisce. Většina z nich v budoucnu velmi pravděpodobně najde nové využití.

[ 51 ]

Pravda ve fikci David Lewis

Můžeme pravdivě říci, že Sherlock Holmes bydlel v Baker Street a že rád předváděl své mentální schopnosti. Nemůžeme pravdivě říci, že byl starostlivým otcem rodiny nebo že úzce spolupracoval s policií. Bylo by hezké, kdybychom takové deskripce fikčních postav mohli brát v jejich běžném významu a připisovat jim tutéž subjekt-predikátovou formu, jako obdobným deskripcím postav ze skutečného života. Potom by věta „Holmes nosí cylindr“ i věta „Nixon nosí cylindr“ byly obě nepravdivé, neboť referent subjektového výrazu – fikční Holmes či skutečný Nixon – podle toho, jak se věci mají – postrádá vlastnost nošení cylindru, která je vyjádřena predikátem. Jediný rozdíl by byl v tom, že subjektové výrazy „Holmes“ a „Nixon“ mají referenty naprosto odlišného druhu: jeden fikční postavu a druhý skutečného člověka z masa a kostí. Nebudu se ptát, zda může toto meinongiánské řešení fungovat. To udělal Terence Parsons.1 Překonat obtíže, které vznikají, ovšem není jednoduchá záležitost. Za prvé, neexistuje snad nějaký docela dobrý smysl, podle nějž Holmes je, podobně jako Nixon, skutečným člověkem z masa a kostí? Existují příběhy o činech superhrdinů z jiných planet, hobitech, meluzínách, nehmotných inteligencích a jiných ne-osobách. Jakou by ale bylo chybou řadit k nim Holmesovy příběhy! Narozdíl od Clarka Kenta a spol. je Sherlock Holmes pouze člověk – člověk z masa a kostí, bytost téže kategorie jako Nixon. Zvažme též problém sboru. Můžeme pravdivě říci, že sira Josepha Portera, K.C.B.,2 doprovází sbor jeho sester, sestřenic a tet. Aby to byla pravda, doména fikčních postav musí, jak se zdá, obsahovat nejen samotného sira Josepha, ale též spoustu fikčních sester, sestřenic a tet. Kolik ale – třeba pět tuctů? Ne, neboť nemůžeme pravdivě říci, že sbor má přesně pět tuctů členů. O jeho velikosti nemůžeme říci nic exaktního. Pak třeba máme fikční sbor, ale žádné jeho fikční členy, a tedy žádný počet členů? Ne, neboť o jeho velikosti něco pravdivého říci můžeme. Bylo nám řečeno, že sestry a sestřenice, dokonce bez tet, se počítají na tucty. Meinongián by se neměl domnívat, že v popisech fikčních postav kvantifikuje přes všechny věci, o nichž si myslí, že existují, ať už fikční, či nefikční; ale nemuselo by pro něj být snadné říci, jak by měl být dosah kvantifikátorů omezen. Uvažme, zda můžeme pravdivě říci, že Holmes byl inteligentnější než kdokoli jiný, ať už před ním, či po něm. Je jistě v pořádku srovnávat ho s některými fikčními postavami, jako například Mycroftem či Watsonem; ale ne s jinými, jako například s Poirotem či „Logaritmikem“ Libbym.3 Může být v pořádku, pokud ho budeme srovnávat s některými ne-fikčními postavami, jako třeba s Newtonem a Darwinem; ale pravděpodobně ne s jinými, jako třeba s Conanem Doylem či Frankem Ramseyem. „Inteligentnější než kdokoli jiný“ znamenalo něco jako „inteligentnější než kdokoli jiný ve světě Sherlocka Holmese“. Obyvatelé tohoto „světa“ se rekrutují částečně z meinongiánské a částečně z ne-fikční domény, přičemž ani jednu nevyčerpávají.

[ 52 ]

[studie]


Konečně nám meinongián musí říci, proč jsou někdy, i když ne vždy, pravdy o fikčních postavách odříznuty od konsekvencí, které by měly implikovat. Můžeme pravdivě říci, že Holmes bydlel v Baker Street 221b. Doslechl jsem se,4 že jedinou budovou na Baker Street 221b, ať už tehdy či dnes, byla banka. Z toho neplyne, a jistě není pravda, že Holmes žil v bance. Meinongiánova cesta je obtížná a v tomto článku budu zkoumat jednodušší alternativu. Neberme naše deskripce fikčních postav v jejich běžném významu, ale namísto toho je považujme za zkratky za delší věty, začínající operátorem „v té a té fikci...“. Taková fráze je intenzionálním operátorem, který muže být prefigován větě φ, aby utvořil novou větu. Potom ale může být prefigovaný operátor vypuštěn zkratkou, čímž nám zanechá něco, co zní jako původní věta φ, ale liší se smyslem. Pokud tedy řeknu, že Holmes se rád předváděl, budete to brát tak, jako že jsem tvrdil zkrácenou verzi pravdivé věty „V příbězích o Sherlocku Holmesovi se Holmes rád předváděl“. Co se týče vložené věty „Holmes se rád předváděl“, bereme-li ji samu o sobě, aniž by byl intenzionální operátor explicitně přítomen či tiše předpokládán, můžeme ji ponechat běžnému osudu subjekt-predikátových vět s nedenotujícím subjektovým výrazem: automatická nepravda či nedostatek pravdivostní hodnoty, jak je libo. O Holmesovi můžeme říci mnoho věcí, které jsou potenciálně mnohoznačné. Mohou, či nemusí být brány jako zkratky za věty s prefixem „v příbězích o Sherlocku Holmesovi...“. Kontext, obsah a zdravý rozum tuto mnohoznačnost obvykle v praxi vyřeší. Zvažme tyto věty:

Holmes bydlel v Baker Street. Holmes bydlel blíže Paddingtonskému nádraží než nádraží Waterloo. Holmes byl jenom člověk – člověk z masa a kostí. Holmes skutečně existoval. Kdosi žil mnoho let v Baker Street 221b. Největší londýnský detektiv roku 1900 užíval kokain. Všechny z nich jsou nepravdivé, bereme-li je jako neprefigované, jednoduše proto, že Holmes skutečně neexistoval. (Nebo alespoň některé z nich postrádají pravdivostní hodnotu.) Všechny jsou pravdivé, bereme-li je jako zkratky za prefigované věty. První tři by asi byly brány jako prefigované, takže se zdají být pravdivé. Zbylé by asi byly brány jako neprefigované, takže se zdají být nepravdivé. Věta

Žádný detektiv nikdy nevyřešil téměř všechny své případy. by byla pravděpodobně brána jako neprefigovaná, a tedy pravdivá, přestože by byla nepravdivá, byla-li by brána jako prefigovaná. Věta

Holmes a Watson jsou identičtí. má být jistě brána jako prefigovaná, a tedy nepravdivá, což ale nijak nevyvrací systémy „free“ logiky,5 v nichž by byla považována za pravdivou, pokud by se brala jako neprefigovaná. (Ochotně připouštím, že některé pravdy o Holmesovi nejsou zkratkami prefigovaných vět a zároveň nejsou pravdivé pouze z toho důvodu, že jméno „Holmes“ nedenotuje. Například tyto:

Holmes je fikční postava. Holmes byl Conanem Doylem odstraněn, ale poté znovu vzkříšen. Holmesovi se dostalo kultovního uctívání. Holmes symbolizuje věčnou lidskou žízeň po pravdě. Holmes by nebyl potřeboval odposlechy, aby získal důkazy proti Nixonovi. Holmes mohl vyřešit vraždy podle abecedy dříve než Poirot. Nebudu zde mít co říci o vyhovujícím řešení těchto vět. Pokud se s nimi může meinongián vypořádat bez nějakých zvláštních úskoků, pak je to výhoda jeho přístupu před mým.) Dvojznačnost prefigování vysvětluje, proč jsou pravdy o fikčních postavách někdy odříznuty od svých zdánlivých konsekvencí. Předpokládejme, že máme argument (s nula či více premisami), který je platný v modálním smyslu, tedy že je nemožné, aby všechny premisy byly pravdivé a závěr nepravdivý. ψ1, ...,ψn

∴φ

[ 53 ]

[studie]


Zdá se pak být jasné, že získáme další platný argument, pokud prefigujeme operátor „ve fikci f...“ jednotně každé premise a závěru původního argumentu. Pravda je v dané fikci uzavřena pod implikací. Ve f, ψ1, ...,ve f, ψn

∴Ve f, φ Pokud ale prefigujeme operátor „ve fikci f...“ některým původním premisám a jiným ne, nebo pokud budeme brát některé, ale ne všechny premisy jako tiše prefigované, potom obecně nebude vyplývat ani původní závěr φ, ani prefigovaný závěr „ve fikci f, φ“. V úsudku, který jsme zvažovali dříve, byly dvě premisy. Premisa, že Holmes bydlel na 221b Baker Street, byla pravdivá pouze tehdy, pokud byla brána jako prefigovaná. Premisa, že jedinou budovou na Baker Street 221b byla banka, byla na druhou stranu pravdivá pouze tehdy, pokud byla brána jako neprefigovaná; neboť v příbězích tam nebyla žádná banka, ale obytný dům. Pokud tyto premisy bereme tak, jak bychom je přirozeně brali, tedy způsobem, který je činí pravdivými, nic z nich nevyplývá: ani neprefigovaný závěr, že Holmes žil v bance, ani prefigovaný závěr, že v příbězích žil v bance. Bereme-li obě premisy jako neprefigované, vyplývá neprefigovaný závěr, ale první premisa je nepravdivá. Bereme-li obě premisy jako prefigované, vyplývá prefigovaný závěr, ale druhá premisa je nepravdivá.6 Zbývá nám podívat se, co může být řečeno o analýze operátorů „v té a té fikci...“. Již jsem poznamenal, že pravda je v dané fikci uzavřena pod implikací. Takové uzavření je znakem operátoru relativní nutnosti, intenzionálního operátoru, který má být analyzován jako omezený univerzální kvantifikátor přes možné světy. Tak můžeme pokračovat následujícím způsobem: prefigovaná věta „Ve fikci f, φ“ je pravdivá (nebo, jak také budeme říkat, φ je pravdivá ve fikci f) tehdy a jen tehdy, když φ je pravdivá ve všech možných světech jisté množiny, přičemž tato množina je nějakým způsobem determinována fikcí f. Jako první aproximaci můžeme zvážit právě ty světy, kde se odehrává osnova (plot) fikce, kde nastává sled událostí, který odpovídá příběhu. Co je pravdivé v příbězích o Sherlocku Holmesovi, by tak bylo pravdivé ve všech těch světech, kde existují postavy, které mají ty vlastnosti, nacházejí se v těch vztazích a konají ty činy, které jsou připisovány v příbězích Holmesovi, Watsonovi a ostatním. (Zda by potom tyto postavy byly Holmesem, Watsonem a ostatními, je zapeklitá otázka, kterou musíme za chvíli zvážit.) Domnívám se, že tento návrh není úplně správný. Za prvé je zde nebezpečí cirkularity. Dokonce i příběhy o Holmesovi, nemluvě o fikcích psaných v méně explicitním stylu, nemají v žádném případě formu přímočaré kroniky. Inteligentní a informovaný čtenář může samozřejmě odhalit osnovu a mohl by ji zapsat ve formě plně explicitní kroniky, pokud by se mu zlíbilo. Tato extrakce osnovy z textu ale nepředstavuje žádný triviální či automatický úkol. Možná toho čtenář dosáhne pouze tak, že pochopí, co je v příbězích pravdivé – tedy pouze tak, že uplatní své nevyslovené ovládání samotného pojmu pravdy ve fikci, který právě zkoumáme. Pokud je tomu tak, pak by analýza, která začíná tím, že nekriticky užívá pojmu osnovy ve fikci, mohla být poněkud neinformativní, i kdyby byla v posledku správná. Druhý problém vyvstává z pozorování, která učinil Saul Kripke.7 Předpokládejme, že Conan Doyle opravdu napsal tyto příběhy jako čistou fikci. Prostě si je vymyslel. Nevěděl nic o nikom, kdo vykonal činy, které připsal Holmesovi, a dokonce ani nikde nesesbíral nějaké pokroucené informace, které by měly původ v nějaké takové osobě. Čistě náhodou tomu nicméně může být tak, že náš svět je jedním ze světů, kde se odehrává osnova příběhu. Možná existoval muž, o kterém Conan Doyle nikdy neslyšel a jehož aktuální dobrodružství náhodou pasovala na příběhy v každém detailu. Možná se dokonce jmenoval „Sherlock Holmes“. Nepravděpodobné, neuvěřitelné, ale jistě možné! Nyní zvažme jméno „Sherlock Holmes“, jak je užito v příbězích. Referuje toto jméno, jak je užité, k muži, o kterém Conan Doyle nikdy neslyšel? Jistě ne! Je irelevantní, zda někteří lidé, mezi něž nepatří Conan Doyle, užívají toto homonymní jméno pro referování k tomuto muži. Mezi homonymy musíme rozlišovat právě tak, jako rozlišujeme jméno „Londýn“ (Anglie) a homonymní jméno „Londýn“ (Ontario). V našem světě není pravdivé, že jméno „Sherlock Holmes“, tak jak je užito v příbězích, k někomu referuje. Stále je ale pravdivé v příbězích, že toto jméno, tak jak je v těchto příbězích užito, k někomu referuje. Našli jsme tedy něco, co je pravdivé v příbězích, ale nepravdivé (za našeho nepravděpodobného předpokladu) v jednom ze světů, v němž se odehrává osnova příběhu. [ 54 ]

[studie]


Abychom se vyhnuli této obtíži, pomůže nám, když nebudeme o fikci uvažovat jako o něčem abstraktním, jako o nějaké řadě vět apod. Fikce je spíše příběh vyprávěný vypravěčem při konkrétní příležitosti. Může své historky vykládat u táborového ohně nebo může napsat rukopis a poslat ho svému vydavateli, ale v každém tomto případě se vyskytuje akt vyprávění příběhu. Různé akty vyprávění, různé fikce. Když Pierre Menard převypravuje Dona Quijota, nejedná se o tutéž fikci, jakou je Cervantesův Don Quijote – dokonce ani když jsou napsány stejným jazykem a shodují se slovo od slova. 8 (Bylo by to nicméně jinak, pokud by Menard opsal Cervantesovu fikci po paměti; pak by naprosto nešlo o to, čemu říkám akt vyprávění.) Jeden akt vyprávění by nicméně mohl být vyprávěním dvou rozdílných fikcí: jednou neškodnou fantazií pro děti a cenzory, podruhé subverzivní alegorií současně vyprávěnou cognoscendis. Vyprávění je předstírání. Vypravěč chce budit dojem, že vypráví pravdu o záležitostech, o nichž něco ví. Chce budit dojem, že mluví o postavách, které zná a ke kterým referuje v typických případech jejich vlastními jmény. Jeho příběh je ale fikce a ve skutečnosti tyto věci nedělá. Obvykle nemá jeho předstírání ani v nejmenším snahu někoho podvést, a ani on nemá pražádné úmysly podvádět. Hraje nicméně falešnou hru, užívá formu vyprávění známých faktů, ačkoli tak nečiní. Toto je nejzřejmější, když je fikce vyprávěna v první osobě. Conan Doyle předstíral, že je doktorem, který se jmenuje Watson a který publikuje pravdivé vzpomínky na události, jichž byl sám svědkem. Případ narativu ve třetí osobě ale není podstatně rozdílný. Autor chce budit dojem, že vypráví pravdu o záležitostech, o nichž se nějak dozvěděl, přestože není řečeno, jak se o nich dozvěděl. Proto existuje pragmatický paradox podobný kontradikci v narativu ve třetí osobě, který končí: „...a nezůstal nikdo, kdo by mohl vyprávět tento příběh.“ Navrhuji, abychom vzali v úvahu ty světy, kde se tato fikce vypráví, ale vypráví se tam jako známý fakt spíše než jako fikce. Objevuje se zde akt vyprávění, stejně jako zde v našem světě; tam ale je tím, za co se zde falešně vydává: pravdivým vyprávěním o záležitostech, o nichž vypravěč něco ví.9 Náš svět takovým světem být nemůže; neboť pokud máme co do činění s fikcí, pak akt vyprávění v našem světě není tím, čím chce budit dojem, že je. Nezáleží na tom, zda se v našem světě bez autorova vědomí odehrává jeho osnova. Díky skutečnému Sherlocku Holmesovi by Conan Doyle nepředstíral o nic méně, pokud by o něm nikdy neslyšel. (Tento skutečný Holmes mohl mít svého skutečného Watsona, který vyprávěl skutečné příběhy o dobrodružstvích, jichž byl svědkem. Ale i kdyby jeho vzpomínky odpovídaly slovo od slova fikci Conana Doyla, nejednalo by se o tytéž příběhy o nic víc, než je Cervantesův Don Quijote týmž příběhem jako příběh Menardův. Tak by náš svět stále nebyl tím, kde jsou příběhy o Holmesovi – o tomtéž Holmesovi, o němž nám vypráví Conan Doyle jakožto o fikci – vyprávěny jako známý fakt.) Na druhou stranu každý svět, kde je tento příběh vyprávěn jako známý fakt spíše než jako fikce, musí patřit mezi světy, v nichž se odehrává osnova tohoto příběhu. Jinak by to, jak se odehrála, nemohlo být ani známo, ani by se o ní nedalo vyprávět. Opírám se o pojetí mezisvětové identity příběhů; to je částečně záležitostí odpovídání slova slovu a částečně záležitostí mezisvětové identity (nebo možná nějakého vztahu protějšků) aktů vyprávění. Zde v našem světe máme fikci f, vyprávěnou v aktu vyprávění a; v nějakém jiném světě máme akt vyprávění pravdy o známých faktech a‘; příběhy vyprávěné v a a a‘ si odpovídají slovo od slova a tato slova mají stejný význam. Znamená to, že ten druhý svět je tím, kde je f vyprávěno jako známý fakt spíše než jako fikce? Ne nutně, jak ukazuje Menardův případ. Vyžadujeme též, aby a a a‘ byly stejnými akty vyprávění (nebo alespoň protějšky). Je to moc zlé? Jistě byste chtěli vědět víc o kritériích mezisvětové identity (či vztahu protějšků) aktů vyprávění, a to bych samozřejmě chtěl i já. Myslím si ale, že dostatečně chápeme na to, aby se nám vyplatilo pokračovat. Nevidím zde žádnou hrozbu cirkularity, neboť nevidím žádný způsob, jak využít pojmu pravdy ve fikci k tomu, aby nám pomohla s analýzou mezisvětové identity aktů vyprávění. Předpokládejme, že ve fikci je užito jmen jako „Sherlock Holmes“. V těch světech, kde je tentýž příběh vyprávěn jako známý fakt spíše než jako fikce, tato jména skutečně jsou tím, čím chtějí budit dojem, že jsou: běžnými vlastními jmény existujících postav známých vypravěči. Zde v našem světě vypravěč pouze předstírá, že „Sherlock Holmes“ má sémantický charakter běžného vlastního jména. Nemáme vůbec žádný důvod se domnívat, že toto jméno, tak jak je užito zde v našem světě, skutečně takový charakter má. Tak jak ho užíváme, může být velmi nepodobné běžnému vlastnímu jménu. Ve skutečnosti může mít [ 55 ]

[studie]


vysoce nerigidní smysl, řízený převážně deskripcemi Holmese a jeho činů, které najdeme v příbězích. Právě toto navrhuji: smysl jména „Sherlock Holmes“, jak ho užíváme, je takový, že pro každý svět w, kde jsou příběhy o Holmesovi vyprávěny spíše jako známý fakt než jako fikce, jméno ve w denotuje jakéhokoli obyvatele w, který hraje roli Sherlocka Holmese. Součástí této role je samozřejmě to, že nese běžné vlastní jméno „Sherlock Holmes“. To ale ukazuje pouze to, že jméno „Sherlock Holmes“ je ve w užíváno jako běžné jméno, ne že je tak užíváno zde.10, 11 Taktéž navrhuji, již ne tak přesvědčeně, že kdykoli nějaký svět w není jedním z těch světů, které jsme právě uvažovali, je smysl jména „Sherlock Holmes“, jak ho užíváme, takový, že mu nepřipisujeme žádnou denotaci ve w. Tak tomu je i v případě, že se obyvatelé w účastní osnovy příběhu. Pokud se nemýlíme v tom, že Conan Doyle vyprávěl příběhy o Holmesovi jako fikci, pak z toho vyplývá, že jméno „Sherlock Holmes“ zde v našem světě nedenotuje. Nedenotuje skutečného Sherlocka Holmese, o němž Conan Doyle nikdy neslyšel, i kdyby takový existoval. Dospěli jsme k návrhu, který nazvu ANALÝZA 0: Věta ve formě „Ve fikci f, φ“ je pravdivá tehdy a jen tehdy, když φ je pravdivá v každém světě, kde je f vyprávěna jako známý

fakt spíše než jako fikce. Je tato analýza správná? Existují lidé, kteří nám budou vždy neúnavně opakovat, že nemáme svou četbou vkládat do fikce nic, co tam explicitně není, a Analýza 0 bude sloužit tomu, aby zachycovala úzus těch, kdo takovou pozici zastávají v její nejextrémnější podobě. Nicméně si naprosto nemyslím, že takový úzus je běžný. Většina z nás se spokojí s tím, že čte fikci na pozadí dobře známých faktů, „vkládá četbou“ do fikce obsah, který tam explicitně není, ale který vychází současně z explicitního obsahu a faktuálního pozadí. Analýza 0 toto pozadí ignoruje. Tím přivádí v úvahu příliš mnoho možných světů, takže toho nevyjde ve fikci dost jako pravdivého. Tvrdím například, že v příbězích o Holmesovi bydlel Holmes blíže Paddingtonského nádraží než nádraží Waterloo. Jediný pohled na mapu ukáže, že jeho bydliště na Baker Street je Paddingtonskému nádraží mnohem blíž. Tato mapa však není součástí příběhů, a pokud vím, v příbězích samých se nikdy ani netvrdí, ani tyto příběhy neimplikují, že Holmes bydlel blíže Paddingtonu. Existují možné světy, v nichž jsou příběhy o Holmesovi vyprávěny jako známý fakt spíše než jako fikce, které se od toho našeho odlišují všemi možnými způsoby. Mezi nimi jsou světy, kde Holmes žije v Londýně, který je uspořádán velmi odlišně od Londýna z našeho světa, v Londýně, v němž je Holmesovo bydliště v Baker Street mnohem blíže nádraží Waterloo než Paddingtonu. (Nedomnívám se, že taková geografická deformace musí těmto místům z jiných světů, které se tam nazývají „Londýn“ či „Paddington“, zabránit, aby byla se svými aktuálními jmenovci shodná či aby byla jejich protějšky. Pokud se ale mýlím, stále to není námitku proti mému tvrzení, že existují světy, kde jsou tyto příběhy vyprávěny jako známý fakt, ale kde je pravdivé, že Holmes bydlí blíže Waterloo než Paddingtonu. Stále nám totiž zbývá možnost považovat místní jména, tak jak jsou užita v příbězích, za fikční jména s nerigidním smyslem podobným tomu, jaký jsem již připsal jménu „Sherlock Holmes“. To by mimochodem znamenalo, že jméno „Paddingtonské nádraží“, jak se ho užívá v příbězích, nedenotuje aktuální nádraží tohoto jména.) Podobně tvrdím, že v těchto příbězích je pravdivé, byť ne explicitní, že Holmes nemá třetí nosní dírku; že nikdy neřešil případ, v němž by se vrahem ukázal být fialový skřet; že své případy vyřešil bez pomoci božského zjevení; že nikdy nenavštívil měsíce Saturnu; a že nosí spodky. Existují bizarní světy, kde jsou příběhy o Holmesovi vyprávěny jako známý fakt, ale kde jsou všechny tyto věci nepravdivé. Striktně řečeno, je mylné usuzovat ze směsi faktických pravd a pravd ve fikci na závěry o pravdě ve fikci. Ze směsi prefigovaných a neprefigovaných premis nic neplyne. V praxi ovšem tyto omyly nejsou tak zlé. Faktuální premisy ve smíšeném usuzování mohou být součástí pozadí, na němž čteme fikci. Mohou se do fikce přenášet ne proto, že ve fikci je něco explicitního, co je činí pravdivými, ale spíše proto, že tam není nic, co by je činilo nepravdivými. V příbězích o Holmesovi například není nic, co by nám dávalo jakýkoli důvod k tomu, abychom vyloučili naše základní znalosti hrubých rysů Londýnské geografie. Změnu vyžaduje pouze pár detailů – zejména detaily, které se týkají Baker Street 221b. Posouvat nádražími či dokonce považovat jejich umístění za otevřenou otázku by bylo nežádoucí. Co je fakticky pravdivé o jejich umístění, je pravdivé také v příbězích. Není [ 56 ]

[studie]


žádnou chybou usuzovat z takových faktů na závěry o tom, co dalšího je v příbězích pravdivé. Toto všechno jste již slyšeli. Usuzování na pravdu ve fikci je velmi podobné kontrafaktuálnímu usuzování. Činíme předpoklad v rozporu s fakty – co kdybychom škrtli touto zápalkou? V usuzování na to, co by se stalo v takové kontrafaktuální situaci, užíváme faktuální premisy. Zápalka je suchá, v okolí se vyskytuje kyslík, a tak dále. Neužíváme ale faktuální premisy naprosto svobodně, neboť některé z nich by padly za oběť přechodu z aktuality do představované kontrafaktuální situace. Neužíváme faktuální premisu, že v uvažovaném čase je zápalka v krabičce nebo že o vteřinu později měla pokojovou teplotu. Vzdalujeme se od aktuality tolik, kolik musíme, abychom dosáhli možného světa, kde se kontrafaktuální předpoklad stane pravdivým (a to může být docela daleko, pokud je předpoklad fantastický). Neděláme ale zbytečné změny. Udržujeme neměnné ty rysy aktuality, které nemusí být změněny v rámci minimálně rušivého způsobu, jak tento předpoklad učinit pravdivým. Můžeme bezpečně usuzovat z té části našeho faktuálního pozadí, která je tak zachována beze změny. Dosud řešili různí autoři kontrafaktuální kondicionály právě načrtnutým způsobem. Detailní rozdíly mezi těmito řešeními nejsou pro naše současné účely důležité. Moje vlastní verze12 je následující. Kontrafaktuál ve formě „Pokud by tomu bylo tak, že φ, potom tomu bude tak, že ψ“ je netriviálně pravdivý tehdy a jen tehdy, když se některé možné světy, kde jsou jak φ, tak ψ pravdivé, liší při bližší úvaze od našeho aktuální světa méně, než jakýkoli svět, kde je φ pravdivé, ale ψ nepravdivé. Triviálně pravdivý je tehdy a jen tehdy, když φ není pravdivé v žádném možném světě. (Kvůli jednoduchosti opomíjím omezení dosažitelností.) Vraťme se zpět k pravdě ve fikci a připomeňme si, že potíž s Analýzou 0 byla v tom, že ignoruje pozadí, a tudíž přivádí v úvahu bizarní světy, které se zbytečně liší od našeho aktuálního světa. Obecně bude fikce vyžadovat nějaké odchylky od aktuality, a to tím více, bude-li to fantastická fikce. Tyto odchylky od aktuality musíme ale držet pod kontrolou. Je chyba, nebo je přinejmenším výstřední, číst příběhy o Holmesovi tak, že by se mohly, navzdory tomu, co víme, odehrávat ve světě, kde detektivové se třemi nosními dírkami honí fialové skřety. Napravit to můžeme zhruba řečeno tak, že budeme výroky o pravdě ve fikci analyzovat jako kontrafaktuály. Pravdivé v příbězích o Sherlocku Holmesovi je to, co by bylo pravdivé, kdyby tyto příběhy byly vyprávěny spíše jako známý fakt než jako fikce. Vyjádříme-li to ve shodě s mým řešením kontrafaktuálů, dostaneme ANALÝZU 1: Věta ve formě „Ve fikci f, φ“ je netriviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když některé světy, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ je pravdivá, se při bližší úvaze od našeho aktuálního světa liší méně, než se liší jakýkoli svět, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ není prav-

divá. Tato věta je triviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když neexistuje žádný možný svět, kde je f vyprávěna jako známý fakt. (Prozatím odkládám zvážení triviálního případu.) Občas mluvíme o určitém světě fikce. Říkáme, že v příbězích o Holmesovi je pravdivé to, co je pravdivé „ve světě Sherlocka Holmese“. To, že mluvíme tímto způsobem, by mělo naznačovat, že je správné uvažovat méně než všechny světy, kde se odehrává osnova příběhu, a dokonce i méně než všechny světy, kde jsou příběhy vyprávěny jako známý fakt. „Ve světě Sherlocka Holmese“ se stejně jako v aktuálním světě nachází Baker Street blíže Paddingtonského nádraží než nádraží Waterloo a neexistují tam fialoví skřeti. Přirozeným jazykem se však nelze řídit do té míry, že bychom se domnívali, že můžeme nějakým způsobem vydělit jediný ze světů, kde jsou příběhy vyprávěny jako známý fakt. Je svět Sherlocka Holmese světem, kde má Holmes v okamžiku, kdy potká Watsona, na hlavě lichý nebo sudý počet vlasů? Jakou krevní skupinu má inspektor Lestrade? Je absurdní se domnívat, že tyto otázky o světě Sherlocka Holmese lze zodpovědět. Nejlepší vysvětlení je, že svět ů Sherlocka Holmese je víc, a že tyto otázky mají různé odpovědi v různých těchto světech. Pokud můžeme přijmout, že některé ze světů, kde jsou tyto příběhy vyprávěny jako známý fakt, se od našeho světa liší co nejméně, pak toto jsou světy Sherlocka Holmese. Co je pravdivé napříč těmito světy, je pravdivé v příbězích; co je napříč těmito světy nepravdivé, je nepravdivé v příbězích; co je v některých světech pravdivé a v jiných nepravdivé, není ani pravdivé, ani nepravdivé v příbězích. Jakákoli odpověď na ty hloupé otázky, které byly vzneseny před chvílí, by bezpochyby spadala do této třetí kategorie. Ze stejného důvodu nemá sbor sester, sestřenic a tet sira Josepha Portera určitou velikost: má různé velikosti v různých světech H.M.S. Pinafore.13 [ 57 ]

[studie]


Podle Analýzy 1 závisí pravda v dané fikci na kontingentních faktech. Nemám na mysli slabou možnost, že akcidentální vlastnosti fikce se mohou nějakým způsobem podílet na určení toho, ve kterých světech je tato fikce vyprávěna jako známý fakt. Spíše je kontingentní záležitostí to, které z těchto světů se od toho našeho liší více, které méně a které (pokud nějaké) nejméně. To proto, že je kontingentním faktem, vlastně tím kontingentním faktem, na němž všechny ostatní závisí – který z možných světů je naším aktuálním světem. Do té míry, do jaké se charakter našeho světa přenáší do světů Sherlocka Holmese, závisí to, co je v příbězích pravdivé, na tom, jaký je náš svět. Pokud by londýnská nádraží byla umístěna jinak, mohlo by být v příbězích pravdivé (a ne proto, že příběhy by potom byly rozdílné), že Holmes bydlel blíže k nádraží Waterloo než Paddingtonskému nádraží. Tato kontingence je v pořádku, pokud pravda ve fikci závisí na dobře známých kontingentních faktech o našem světě, tak jako v příkladech, které jsem udával, abych motivoval Analýzu 1. Poněkud více zneklidňující je, když se ukáže, že pravda ve fikci závisí na kontingentních faktech, které nejsou tak dobře známé. V článku, v němž uveřejňuje málo známá fakta o pohybu hadů, argumentoval Carl Gans následujícím způsobem:

Ve „Strakatém pásu“14 vyřeší Sherlock Holmes záhadu vraždy tak, že ukáže, že oběť byla zabita Russellovou zmijí, která vyšplhala po provaze od zvonu. Holmes si ale neuvědomil, že Russellova zmije není škrtič. Tento had proto není schopen harmonikového pohybu a nemohl vyšplhat po laně. Buď se tento had dostal k oběti jiným způsobem, nebo zůstává případ otevřen.15 Tato argumentace nám může připadat podezřelá. Pokud je ale správná Analýza 1, je správný i Gansův argument. V příběhu se nikde přímo neříká, že se Holmes nemýlil v tom, že had vyšplhal po provaze. Existují proto světy, kde jsou příběhy o Holmesovy vyprávěny jako známý fakt, kde se had dostal k oběti jiným způsobem, a kde to tedy Holmes zpackal. Podle všeho se tyto světy od toho našeho odlišují méně, než jejich rivalové, v nichž se Holmes nemýlil a kde je Russellova zmije schopna harmonikového pohybu po laně. Holmesova neomylnost samozřejmě nepředstavuje vyvažující podobnost s aktualitou; náš svět žádného neomylného Holmese neobsahuje. Psychoanalýza fikčních postav poskytuje důležitější příklad. Kritik užívá (to, o čem se domnívá, že jsou) málo známá fakta o lidské psychologii jako premisy a usuzuje na závěry o mentálních stavech fikční postavy, ať už v dětství či dospělosti, které nejsou zdaleka samozřejmé. Podle Analýzy 1 je jeho postup oprávněný. Nelze-li najít vyvažující činitele, bylo by zvažování světů, v nichž neplatí málo známá psychologická fakta, zbytečnou odchylkou od aktuality. Proti psychoanalýze fikčních postav byly vzneseny vážné námitky. Totéž by se stalo Gansovu argumentu, pokud by někoho zajímal. V těchto sporech zůstanu stranou a pokusím se vyhovět oběma stranám. Analýza 1, nebo něco jí velice blízkého, by měla zachycovat úzus Ganse a literárních psychoanalytiků. Najděme alternativní analýzu, která by zachytila konfliktní úzus jejich oponentů. Nebudu se pokoušet říci, který úzus lépe napomáhá pochopení fikce a kritickému vhledu. Předpokládejme, že se rozhodneme contra Gans a literární psychoanalytikové, že málo známá či neznámá fakta o světě jsou vzhledem k pravdě ve fikci irelevantní. Nevracejme se však k Analýze 0; není to naše jediná alternativa. Stále si uvědomujme, že je naprosto legitimní usuzovat na pravdu ve fikci z pozadí dobře známých faktů. Musí se skutečně jednat o fakta? Zdá se, že pokud jsou málo známá či neznámá fakta irelevantní, pak jsou irelevantní i málo známé či neznámé chyby v souboru sdílených názorů, které jsou obecně považovány za fakta. Myslíme si, že všichni víme, že neexistují žádní fialoví skřeti, ale pokud jich skutečně pár bydlí ve skryté boudě poblíž jezera Loch Ness, a neví o nich nikdo, krom nich samých? Jakmile jednou odmítneme úzus daný Analýzou 1, zdá se být jasné, že ať už jsou v podivných koutech našeho aktuálního světa ukrytí jacíkoli fialoví skřeti, stále žádní neexistují ve světě Sherlocka Holmese. Posunuli jsme se k tomu, abychom pravdu ve fikci viděli jako produkt explicitního obsahu spolu s pozadím obecně převládajících přesvědčení. Našich vlastních přesvědčení? Myslím si, že ne. To by znamenalo, že co je pravdivé ve fikci, se neustále mění. Gans se mohl ještě mýlit, ale mohlo by se eventuálně stát, že bude [ 58 ]

[studie]


mít pravdu o Holmesově chybě, pokud by jeho článek četlo dost lidí a dovědělo se, že Russellova zmije nemůže šplhat po provaze. Až by byla mapa viktoriánského Londýna konečně zapomenuta, přestalo by být pravdou, že Holmes bydlel blíže Paddingtonu než Waterloo. Zní to divně, ale pokud by šlo o to zjistit, co je pravdivé ve fikci, nebyl by učený historik v o nic lepší pozici než nevědoucí laik. To nemůže být správně. Co bylo ve fikci pravdivé v době, kdy byla poprvé vyprávěna, je v ní pravdivé navždy. Je to naše vědění o tom, co je ve fikci pravdivé, co může narůstat a ubývat. To správné pozadí se tedy skládá z přesvědčení, která obecně převládala ve společnosti, kde fikce vznikla: přesvědčení autora a jeho zamýšleného publika. Těm faktuálním premisám, které se nám zdály být přijatelné v usuzování o Sherlocku Holmesovi, se opravdu obecně věřilo ve společnosti, v níž příběhy vznikly. Každý zhruba věděl, kde jsou hlavní londýnská nádraží, nikdo nevěřil na fialové skřety, a tak dále. Ještě jedna, poslední komplikace. Předpokládejme, že Conan Doyle skrytě věří ve fialové skřety; jelikož si myslí, že jeho přesvědčení nesdílí nikdo jiný, opatrně si ho nechává pro sebe, neboť se bojí posměšků. Především ve svých příbězích nenechal žádnou stopu svých přesvědčení. Předpokládejme též, že někteří z jeho původních čtenářů taktéž věřili ve fialové skřety. Vlastně předpokládejme, že každý, kdo tehdy žil, skrytě věřil ve fialové skřety a každý si myslel, že jeho přesvědčení nesdílí nikdo jiný. Potom je jasné (do té míry, do jaké může být něco jasné v takové divné situaci), že víra ve fialové skřety „obecně nepřevládá“ tím správným způsobem a že ve světech Sherlocka Holmese stále neexistují žádní fialoví skřeti. Nazývejme přesvědčení veřejným v nějaké společnosti v nějaké době tehdy a jen tehdy, když ho více méně každý sdílí, více méně každý si myslí, že ho více méně každý sdílí, atd.16 Můžeme učinit závěr, že správné pozadí se skládá z přesvědčení, která jsou veřejná ve společnosti, kde fikce vznikla. Jakožto určitou idealizaci přijměme, že každé z veřejných přesvědčení ve společnosti je možné a že jsou tato přesvědčení vzájemně slučitelná. Poté můžeme společnosti připsat množinu možných světů, nazývanou světy kolektivních přesvědčení společnosti, obsahující přesně ty světy, kde se všechna veřejná přesvědčení stávají pravdivými. Pouze pokud má společnost neobvyklé štěstí, bude do této množiny patřit aktuální svět. Aktuální svět sice determinuje světy kolektivních přesvědčení společnosti, v níž vznikla fikce, ale poté z analýzy vypadne. (O jakou společnost se jedná a jaká v ní panují veřejná přesvědčení, jsou samozřejmě kontingentní záležitosti.) Zůstávají nám dvě množiny světů: světy, v nichž se fikce vypráví jako známý fakt, a světy kolektivních přesvědčení společnosti, v níž fikce vznikla. První množina dává obsah fikce; ta druhá dává pozadí převládajících přesvědčení. Byla by chyba uvažovat jednoduše ty světy, které patří do obou množin. Fikce jsou obvykle v rozporu s alespoň některými veřejnými přesvědčeními společnosti. Mohu jistě vyprávět příběh, v němž se vyskytují fialoví skřeti, přestože v našich světech kolektivních přesvědčení žádní neexistují. Navíc ve společnosti, v níž fikce vznikla, se bude obvykle veřejně věřit, že příběh není vyprávěn jako známý fakt – vypravěči podvádějí zřídka –, a tudíž žádný ze světů, kde je příběh vyprávěn jako známý fakt, nemůže být světem kolektivních přesvědčení této společnosti. I když se tyto dvě množiny překrývají (fikce je přijatelná a autor ji vydává za fakt), budou se světy, které patří do obou množin, nejspíše lišit způsobem, který nemá nic společného s tím, co je pravdivé ve fikci. Předpokládejme, že příběh vypráví o zpackané loupeži v současnosti, a předpokládejme, že končí ve chvíli, kdy se na scéně objeví policie. Každý svět našich kolektivních přesvědčení, kde je tento příběh vyprávěn jako známý fakt, je svět, kde byla tato loupež úspěšně utajena; neboť mezi námi panuje veřejné přesvědčení, že taková loupež se nikdy nedostane do zpráv. Díky tomu ale není pravdou v příběhu, že tato loupež byla utajena. Potřebujeme něco jako Analýzu 1, ale aplikovanou z hlediska světů kolektivních přesvědčení spíše než světa aktuálního. Pravdivé v příbězích o Sherlocku Holmesovi bude to, co by bylo pravdivé vzhledem k veřejným přesvědčením společnosti, kde fikce vznikla, pokud by byly tyto příběhy vyprávěny jako známý fakt spíše než jako fikce. Vyjádříme-li to, dostaneme ANALÝZU 2: Věta ve formě „Ve fikci f, φ“ je netriviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když kdykoli je w jedním ze světů kolektivních přesvědčení společnosti, kde vznikla f, pak se některé světy, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ je pravdivá liší od světa w při bližším zvážení méně, než jakýkoli svět, kde je f vyprávěna jako známý fakt a φ není pravdivá. Tato věta je triviálně pravdivá tehdy a jen tehdy, když nee[ 59 ]

[studie]


xistují žádné možné světy, kde je f vyprávěna jako známý fakt. Analýzu 2, či něco jí blízkého, nabízím oponentům Ganse a literárních psychoanalytiků. Stručně zvážím dvě zbývající oblasti problémů a načrtnu strategie, jak se s nimi vypořádat. Nebudu nicméně nabízet vylepšené analýzy; částečně proto, že si nejsem úplně jistý, jaké změny učinit, a částečně proto, že Analýza 2 je už tak dost komplikovaná. Řekl jsem, že pravda ve fikci je společným produktem dvou zdrojů: explicitního obsahu fikce a pozadí skládajícího se buď z faktů o světě (Analýza 1), nebo veřejných přesvědčení společnosti, kde vznikla fikce (Analýza 2). Možná existuje třetí zdroj, který také přispívá: přenos jiné pravdy ve fikci. Existují dva případy: intrafikční a interfikční. Ve Třígrošové opeře jsou hlavní postavy proradná banda. Neustále podvádějí jeden druhého, pro zisk či aby unikli nebezpečí. Vystupuje tam též pouliční zpěvák. Ukáže se na scéně, zazpívá baladu o Mackie Messerovi a jde si po svém, aniž by někoho podvedl. Je to taky proradný chlapík? Explicitní obsah ho z něj nedělá. Skuteční lidé nejsou až tak proradní, a dokonce ani ve výmarském Německu se veřejně nevěřilo, že takoví jsou, pozadí ho z něj tudíž také nedělá. Přece je zde poměrně dobrý důvod říci, že je proradný: v Třígrošové opeře takoví prostě lidé jsou. Ve světech Třígrošové opery se každý, kdo byl podroben zkoušce, zachoval proradně, tento pouliční zpěvák je tam spolu s ostatními, takže by se bezpochyby projevil stejně, pokud bychom z něj viděli více. Jeho zrádná povaha představuje intrafikční přenos ze zrádných povah v příběhu Macheathe, Polly, Tigera Browna a ostatních. Předpokládejme, že napíšu příběh o draku Scrulchovi, krásné princezně, smělém princi a já nevím o čem. Jedná se o zcela typický příklad tohoto stylizovaného žánru, až na to, že nikdy neřeknu, že Scrulch chrlí oheň. Chrlí však oheň v mém příběhu? Nejspíše ano, neboť draci v takových příbězích oheň chrlí. Ale explicitní obsah z něj chrliče ohně nedělá. Nedělá ho z něj ani pozadí, jelikož ve skutečnosti a ve shodě s našimi přesvědčeními neexistují žádná zvířata, která chrlí oheň. (Mohlo by prostě být analytické, že nic není drak, dokud to nechrlí oheň. Předpokládejme ale, že jsem Scrulche nikdy nenazval drakem; pouze jsem ho vybavil všemi standardními atributy draků kromě chrlení ohně.) Pokud takový Scrulch chrlí oheň v mém příběhu, je to díky interfikčnímu přenosu toho, co je pravdivé o dracích v jiných příbězích. Mluvil jsem o Doyleových příbězích o Holmesovi; ale příběhy o Holmesovi napsalo také mnoho dalších autorů. Tyto příběhy by bez interfikčního přenosu neměly valný smysl. Jistě je v těchto satelitních příbězích mnoho pravdivého ne kvůli explicitnímu obsahu satelitního příběhu samotného, ani kvůli tomu, že je to součástí pozadí, ale spíše proto, že se jedná o přenos z originálních příběhů o Holmesovi od Conana Doyla. Podobně budeme-li se namísto toho, abychom se ptali, co je pravdivé v celém korpusu příběhů o Holmesovi od Conana Doyla, ptát, co je pravdivé ve Psu baskervillském, najdeme bezpochyby mnoho věcí, které jsou pravdivé díky přenosu z ostatních Doyleových příběhů o Holmesovi. Nakonec si všimnu triviální pravdivosti v nemožných fikcích. Nazvěme fikci nemožnou tehdy a jen tehdy, když neexistuje žádný svět, kde je vyprávěna jako známý fakt spíše než jako fikce. To se může stát jedním ze dvou způsobů. Za prvé může být nemožná osnova. Za druhé může možná osnova implikovat, že neexistuje nikdo, kdo by byl v takové pozici, aby mohl o příslušných událostech vědět či je vyprávět. Pokud je fikce nemožná druhým způsobem, pak by vyprávět ji jako známý fakt znamenalo vědět, co je v ní pravdivé, a vyprávět pravdivě něco, co implikuje, že jeho pravda nemůže být známa; a to je nemožné. Podle všech tří mých analýz je v nemožné fikci naprosto všechno triviálně pravdivé. To vypadá zcela uspokojivě, pokud je tato nemožnost očividná: pokud máme před sebou fantastickou prózu o trápeních muže, který provedl kvadraturu kruhu, či ten nejhorší druh inkoherentního příběhu o cestování časem. Neměli bychom očekávat, že budeme mít netriviální pojem pravdy v očividně nemožné fikci, nebo bychom možná měli očekávat, že budeme nějaký mít pouze pod záminkou – kterou není třeba brát vážně –, že existují nemožné možné světy stejně jako možné možné světy. Co ale dělat s fikcí, která není očividně nemožná, ale je nemožná pouze proto, že autor byl zapomnětlivý? Mluvil jsem o pravdě v příbězích o Sherlocku Holmesovi. Striktně řečeno jsou tyto příběhy (bereme-li je jako celek), nemožnou fikcí. Conan Doyle si v jednotlivých příbězích protiřečil, co se týče umístění Watsonova starého válečného zranění. Pořád ale nechci říci, že v příbězích o Holmesovi je pravdivé zkrátka cokoli!

[ 60 ]

[studie]


Předpokládám, že abychom mohli říci, co je pravdivé v odpustitelně nemožné fikci, jako jsou příběhy o Holmesovi, měli bychom postupovat ve dvou krocích. Zaprvé bychom měli přejít od originální nemožné fikce k několika možným revidovaným verzím, které jsou co nejblíže originálu. Potom bychom měli říci, že v originální fikci je pravdivé to, co je pravdivé, podle jedné z našich analýz netriviální pravdy ve fikci, ve všech těchto revidovaných verzích. V příbězích o Holmesovi pak nebude pravdivé nic určitého o umístění Watsonova zranění. Jelikož je Conan Doyle umísťuje na různá místa, budou se různé revidované verze lišit. V příbězích ale bude alespoň pravdivé, že Watson byl zraněn jinde, než na levém palci u nohy. Conan Doyle umísťuje zranění na různá místa, ale nikdy ne tam. Žádná revidovaná verze tedy neumístí zranění na levý palec u nohy, neboť to by změnilo příběh více, než vyžaduje konzistence. Tyto revidované verze budou, podobně jako originální fikce, spojeny s akty vyprávění. Tyto revidované verze nebudou, jako originál, aktuálně vyprávěny buď jako fikce, nebo jako známý fakt. Existují ale světy, kde jsou vyprávěny jako fikce, a existují světy, kde jsou vyprávěny jako známý fakt. I když není originální fikce docela nemožná, mohou se vyskytnout případy, v nichž bude lepší zvážit pravdu spíše v přiměřeně revidovaných verzích než v originální fikci. Mějme třísvazkový román z roku 1878. V prvním svazku se dozvíme, že v určitý den hrdina obědval v Glasgowě. Ve třetím svazku se ukáže, že totéž odpoledne se objevil v Londýně. Žádným jiným způsobem tyto romány nechtějí činit dojem, že se jedná o fantastický příběh o rychlých přesunech. Autor byl pouze nepozorný. Mohli bychom aplikovat naše analýzy přímo na román, tak jak je napsán, bez trivializace. Jelikož nejbližší světy, kde je tento román vyprávěn jako známý fakt, jsou světy s pozoruhodnými dopravními prostředky, nad výsledky užasne kdokoli – například náš zapomnětlivý autor –, kdo se nestaral o to, aby vypracoval přesný rozvrh hrdinových cest. Bylo by mnohem vstřícnější aplikovat analýzy místo na originální příběh na minimálně revidované verze, které hrdinovy cesty učiní proveditelnými pomocí dopravních prostředků, které byly k dispozici v roce 1878. To by bylo alespoň nejlepší, pokud by existoval způsob, jak to načasovat bez větších změn v osnově. Takový způsob ale existovat nemusí, a v tom případě je nejspíš pravda v originální verzi – přestože něco z ní může být překvapivé – to nejlepší, co můžeme najít.17

Přeložil Petr Stojan. „Pravda ve fikci“ je překladem studie „Truth in Fiction“ otištěné původně v American Philosophical Quarterly 15, 1978, s. 37–46. Aluze děkuje časopisu American Philosophical Quarterly za svolení k otištění překladu. The publisher wishes to thank American Philosophical Quarterly for its permission to publish the Czech translation.

Poznámky: 1 V „A Prolegomenon to Meinongian Semantics“, The Journal of Philosophy 71, 1974, s. 561–580, v „A Meinongian Analysis of Fictional Objects“, Grazer Philosophische Studien 1, 1975, s. 73–86. 2 Jedná se o postavu z operety H.M.S. Pinafore or The Lass that Loved a Sailor A. Sullivana a W. S. Gilberta, která měla premiéru roku 1878. – Pozn. překl. 3 Jedná se o postavu z románu Roberta A. Heinleina Metuzalémovy děti (Methuselah‘s Children, New York, Gnome Press 1958. Česky: Metuzalémovy děti, přel. Filip Klausner, Praha, Wales 2006.) – Pozn. překl. 4 Doslechl jsem se též, že na této adrese nikdy žádný dům neexistoval. Co z toho je správné, nehraje roli. 5 Například systému, který podala Dana Scott, „Existence and Description in Formal Logic“ in: Ralph Schoenman (ed.), Bertrand Russell: Philosopher of the Centurv, London, Allen and Ulwin 1967. 6 Až dosud pojetí, které jsem podal, následuje pojetí Johna Heintze, „Reference and Inference in Fiction“ (nepublikováno). [Vyšlo až po otištění Lewisova článku v Poetics 8, 1979, s. 85–99. – Pozn. překl.] 7 Stručně podaném v jeho dodatku k „Naming and Necessity“ in: Gilbert Hermann a Donald Davidson (ed.), Semantics of Natural Language , Dodrecht, Reidel 1972. [Samostatně ve slovenském překladu Augustína Rišky jako Pomenovanie a nevyhnutnosť, Bratislava, Kalligram

[ 61 ]

[studie]


2002, dodatek na s. 174–182. – Pozn. překl.]; a ve větším rozsahu diskutovaném v nepublikované přednášce na konferenci pořádané na University of Western Ontario v roce 1973 a při jiných příležitostech. Mé názory se do jisté míry s těmi Kripkovými překrývají. I on zdůrazňuje to, co já nazývám mnohoznačností prefigování, a považuje vypravěče za někoho, kdo se účastní předstírání. Závěry, které z příslušného pozorování vyvozuje, se nicméně od těch mých velice liší. 8 Jorge Luis Borges, „Pierre Menard, Author of the Quixote“, in: týž, Ficciones, Buenos Aires, Sur 1944; anglický překlad New York, Grove Press 1962. [Česky in: týž, Nesmrtelnost, Praha, Hynek 1999, s. 111–119. – Pozn. překl.] 9 Existují výjimky. Někdy má vypravěč v úmyslu užívat směs pravd a lží o záležitostech, o nichž něco ví, či blouznění, které zkresleně zrcadlí události atp. Tolkien má explicitně v úmyslu být překladatelem a editorem Červené knihy Západní marky, starodávné knihy, kterou nějakým způsobem získal a o níž nějak ví, že je spolehlivým záznamem událostí. Nemá v úmyslu vydávat se za jejího autora, jinak by nepsal anglicky. (Sepsání Červené knihy několika hobity je opravdu v samotné Červené knize zaznamenáno.) Totéž bych měl říci o historickém románu psaném anglicky v první osobě, jehož vypravěčem je starověký Řek. Autor nepředstírá, že je samotným pravdomluvným vypravěčem, spíše předstírá, že je nějakým naším současníkem, který nějak získal příběh tohoto řeckého vypravěče, ví, že je tento příběh pravdivý, a podává nám ho v překladu. I v těchto výjimečných případech by se měly zvážit ty světy, kde je akt vyprávění skutečně tím, čím se chce jevit – blouzněním, spolehlivým překladem ze spolehlivého zdroje nebo čímkoli – zde v našem světě. Ve zbytku tohoto článku budu zmínky o těchto výjimečných případech vynechávat. 10 Docela podobné řešení fikčních jmen, které se od toho mého liší v tom, že dovoluje, aby byly aktuální a zamýšlené významy jména „Sherlock Holmes“ totožné, nabízí Robert Stalnaker, „Assertion“ (nepublikováno). [Publikováno později in: Peter Cole (ed.), Syntax and Semantics 9, New York, New York Academic Press 1978, s. 315–32; přetištěno in: Robert Stalnaker, Context and Content, Oxford, Oxford University Press 1999. – Pozn. Překl.] 11 Mnoho z nás nikdy tyto příběhy nečetlo, nemůže uvést ty deskripce, které z velké části řídí nerigidní smysl jména „Sherlock Holmes“, ale užívá tohoto jména v tom stejném smyslu jako největší expert z Baker Street Irregulars. [Jde o skupinu nadšených příznivců příběhů o Sherlocku Holmesovi. – Pozn. red.] V tom není problém. Kripkův obrázek kauzálního přenosu významu v článku „Totožnost a nutnost“ bude stejně dobře fungovat pro nerigidní smysl jako pro rigidní. Ignoramus užívá jména „Sherlock Holmes“ v jeho standardním nerigidním smyslu, pokud je (správným způsobem) převzal od někoho, kdo znal řídící deskripce, nebo kdo je převzal od někoho jiného, kdo je znal, nebo... Kripkova doktrína rigidity nemůže být hájena bez pomoci jeho doktríny přenosu významu; přenos bez rigidity se na druhou stranu zdá být neproblematický. 12 Podaná v Counterfactuals, Oxford, Harvard University Press 1973. 13 Heintz („Reference and Inference in Fiction“) nesouhlasí; domnívá se, že pro každou fikci existuje právě jeden svět, který je třeba brát v úvahu, ale který je v nějakém ohledu neurčitý. Nevím, co dělat s neurčitým světem, pokud ho nepovažuji za superpozici všech možných způsobů, jak tuto neurčitost vyřešit – nebo jednodušeji, za množinu určitých světů, které se odlišují v příslušných ohledech. 14 Původní příběh z roku 1892 nese název „The Adventure of the Speckled Band“. – Pozn. překl. 15 Carl Gans, „How Snakes Move“, Scientific American 222, 1970, s. 93. 16 Lepší definici veřejných přesvědčení pod názvem „společné vědění“ lze najít v mé Convention, Cambridge (Mass.), Harvard University Press 1969, s. 52–60. Ten název byl nešťastný, neboť neexistuje žádná záruka, že se bude jednat o vědění, nebo že dokonce bude pravdivé. Viz též diskuzi „vzájemného vědění“ v Stephen Schiffer, Meaning, Oxford, Oxford University Press 1972, s. 30–42. 17 Děkuji všem svým přátelům a kolegům, kteří mi pomohli svými komentáři k předchozí verzi tohoto článku, děkuji též American Council of Learned Societies za podporu výzkumu. Zvláštní díky patří Johnu G. Bennettovi a Saulu Kripkovi za cenné diskuze.

[ 62 ]

Ve službách pokroku: nástin dějin historiografie vědy Daniel Špelda

Moderna zakoušela vědecký pokrok především v podobě rozvoje techniky, protože kompetentní znalosti vědeckých teorií měla jen poměrně malá sociální skupina. Součástí všeobecného kulturního povědomí se však stal velký příběh o historickém průběhu tohoto pokroku, který poskytovala historiografie vědy. Úspěch příběhu o pokroku vědy vyplýval ze zvláštního charakteru moderní historiografie vědy. Historické zkoumání dějin vědy totiž nemělo jen podávat informace o zkoumání přírody v minulosti, ale byl mu přisuzován také značný kulturní a osvětový význam. Vyprávění o vědeckém pokroku totiž legitimizovalo moderní kognitivní, morální i sociální ideály tím, že je představilo jako výsledek nutného historického procesu – jako historický triumf rozumu nad pověrou, pravdy nad omylem a svobody nad autoritou. Takový úkol mohla historiografie vědy plnit jen díky tomu, že byla úzce provázána s filozofií dějin. Přesněji řečeno, cíle, metody a funkce moderní historiografie vědy v podstatné míře výrazně ovlivňovala idea pokroku. Tématem této studie je právě vztah mezi metodologií zkoumání dějin vědy a progresivistickou filozofií dějin v období od konce 17. století do poloviny 20. století. Jedná se tedy o náčrt dějin historiografie vědy, který na rozdíl od jiných prací1 nechce být stručně okomentovaným soupisem důležitých knih, osobností a událostí, ale pokouší se vysvětlit hlavní rysy metodiky, kterou se řídil výzkum dějin vědy v uvedeném období. Největší pozornost se soustředí na pozitivistickou historiografii vědy, protože právě ona formulovala příběh o dějinách vědy, který dnes patří k samozřejmě přijímaným vysvětlením původu moderního světa. Cílem studie není vyvrácení tohoto příběhu, ale spíše systematické postihnutí metodických předpokladů a zásad, které vedly k jeho zformulování. První oddíl stručně pojednává o počátečních podobách zájmu o historii vědy v 17. století. Druhá kapitola se zabývá některými rysy osvícenského uvažování o dějinách vědy. Třetí, nejrozsáhlejší oddíl se věnuje pozitivistické historiografii vědy. 1. Počátky zájmu o dějiny vědy Zájem o dějiny vědeckého poznání se začal objevovat na přelomu 16. a 17. století ve třech podobách. V úvodech a předmluvách k astronomickým spisům se objevovaly přehledy dějin astronomie, jejichž autoři zpravidla považovali za tvůrce astronomie biblické patriarchy v dobách před potopou. Podle těchto výkladů se ve starověkém světě po potopě zapomnělo na původní dokonalou astronomii patriarchů a teprve nová doba usiluje o její rekonstrukci hledáním jejích pozůstatků ve starých spisech i prostřednictvím vlastního empirického výzkumu.2 V duchu doxografické tradice vznikají v 17. století rovněž první biografická pojednání o významných vědcích. Za první se považuje soubor životopisů dvou set antických, středověkých a renesančních matematiků, který koncem 16. století sepsal

[ 63 ]

[studie]


italský matematik Bernardino Baldi (1533−1617).3 Dalším příkladem mohou být životopisy renesančních astronomů, které v roce 1654 vydal francouzský filozof a astronom Pierre Gassendi (1592−1665).4 Lze také zmínit životopisná díla, která napsali žáci nebo spolupracovníci významných vědců – například životopis Galileiho od Vinzenza Vivianiho (1622− 1703) z roku 1654 (vydáno 1717) nebo dvousvazkový životopis Descartesův, který vydal roku 1691 francouzský učenec Adrien Baillet (1649–1706).5 Mezi biografická pojednání bývají řazeny i slavnostní chvalořeči (éloges), které pronášel koncem 17. století tajemník pařížské Académie des sciences Bernard de Fontenelle (1657–1757). Posledním typem historických prací o vědě jsou dějiny vědeckých institucí, které vyprávějí o založení učených společností a popisují jejich zasedání, činnost a výsledky. Nejznámější z těchto prací se týkají Royal Society v Londýně (1660) a Académie des sciences v Paříži (1666).6 Tyto práce měly legitimizovat teoretický zájem o přírodu i jeho specificky novověké formy tím, že zařazovaly nové vědecké poznatky do dlouhé tradice, jejíž počátek se kladl do starověku a biblických dějin. Historie institucí nadto měly obhájit činnost vědeckých společností, která se současníkům jevila jako podezřelá. Vědecké společnosti totiž byly někdy považovány za spolky kacířů, mágů, kabalistů, zednářů a politických buřičů, nebo za sdružení směšných podivínů, kteří se věnují nepotřebné a neužitečné činnosti.7 V pojednáních o dějinách vědy ze 17. století se nevyskytuje představa o kontinuálním a kumulativním pokroku vědeckého poznání, která je příznačná pro pozdější práce. Výklady dějin vědy totiž výrazně ovlivňovala původně renesanční představa, podle níž nová věda jen objevuje prapůvodní moudrost (prisca sapientia) starých Egypťanů a biblických patriarchů z dob před potopou. Někdy se této představy o dějinách vědy nepochybně využívalo jako přesvědčovací strategie, která měla představit nové vědění jako znovuobjevení dávných znalostí, protože tak bylo možné vyhnout se obviněním ze zavádění novot. Mnohem častěji však novověcí vědci, kteří se o prisca sapientia zmiňovali, skutečně věřili, že svým výzkumem odhalují původní pravdu předanou lidstvu na počátku dějin. Například Isaac Newton (1643–1727) byl přesvědčen, že se ve svém díle vrací k prapůvodní dávné moudrosti, kterou zjevil Bůh starým Hebrejcům a která se ve střípcích dochovala do současnosti. Newton soudil, že gravitační zákon znal už Mojžíš, a sám sebe považoval za znovuobjevitele tohoto ztraceného vědění.8 2. Světlo rozumu a temnoty nevědomosti Osvícenské práce o dějinách vědy lze rovněž rozdělit do tří skupin. Osvícenští filozofové sepisovali programové přehledy pokroků věd, které líčily v kategoriích osvícenské světelné metaforiky – jako boj světla rozumu s temnotou pověry a nevědomosti. Mezi nejvýznamnější pojednání tohoto typu patří druhá část Úvodu k Encyklopedii (1751), který sepsal osvícenský matematik, fyzik a filozof Jean le Rond D’Alembert (1717–1783). V optimistickém duchu je psán také Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha (1793), který na útěku před jakobínským terorem napsal matematik a filozof A. N. Caritat, markýz de Condorcet (1743–1793).9 Dále se během osvícenství začínají objevovat i poměrně rozsáhlá díla, která se podrobně věnují dějinám jednotlivých oborů. Jako příklad lze uvést obsáhlé dějiny matematiky, jejichž autorem byl francouzský matematik Jean-Étienne Montucla (1725–1799), nebo několik spisů věnovaných dějinám astronomie, které vydal astronom, politik a první starosta Paříže Jean Sylvain Bailly (1736–1793). 10 Poslední typ osvícenských pojednání o dějinách věd lze najít v samotných vědeckých dílech. Osvícenští přírodovědci totiž někdy zařazovali do svých spisů přehledy dějin svého oboru nebo představovali dosavadní řešení problémů, kterými se jejich dílo zabývalo. Například Joseph Priestley (1733–1804) zařadil do svého velkého díla o elektřině obsáhlý přehled dosavadního bádání, který sice začíná Thaletem, ale soustředí se přirozeně na bádání v 17. a 18. století.11 Závěrečnou část Laplaceova (1749–1827) díla Exposition du Système du Monde zase tvoří přehled dějin astronomie od babylónských počátků do 18. století.12 Znalost dějin vlastního oboru je mezi osvícenskými vědci považována za běžnou, ba dokonce žádoucí součást vlastní vědecké práce. Priestley výslovně uvádí, že znalost dějin dosavadního bádání výrazně napomáhá k dalšímu pokroku, a dokonce ho urychluje.13 Jaké byly funkce osvícenských popisů dějin věd? Důležitým cílem zůstalo ospravedlňování vědeckého bádání vůči výtkám, které odsuzovaly vědu jako amorální, bezbožné a neužitečné počínání. Zdůrazňoval se praktický užitek vědeckých poznatků, upozorňovalo se na jejich důležitost pro posilování víry a morálky i na jejich úlohu při šíření světla [ 64 ]

[studie]


rozumu a odstraňování předsudků. Podle Baillyho například astronomie neslouží k uspokojování zvědavosti (curiosité), ale přispívá ke zničení předsudků, k organizaci zemědělských prací, k určování času a k navigaci. Dále astronomie posiluje obdiv k velikosti tvůrce obdivuhodného kosmického řádu (l’intelligence suprême) a navíc významně přispívá k osvícenosti nynějších časů i k větší dokonalosti lidského ducha a rozumu.14 Osvícence zvláště zajímalo zjišťování sociokulturních i přírodních faktorů, které ovlivňovaly pokrok vědy. Řadili mezi ně postoj církve k vědeckému bádání, politické poměry, státní podporu výzkumu, specifického národního ducha, existenci vědeckých institucí, ale také klima nebo krajinu. Například podle Voltaira (1694–1778) měl Newton velké štěstí, protože se narodil „ve svobodné zemi, k tomu ještě v době, kdy byla scholastická drzost zatlačena a byl pěstován rozum“.15 Německý chemik Carl Gren (1760–1798) tuto myšlenku o kulturně-politické podmíněnosti génia domýšlí do důsledků: kdyby se Newton narodil mezi necivilizovanými divochy, vyčerpávaly by se všechny síly jeho ducha na počítání do desíti.16 Německý osvícenský učenec Georg Ch. Lichtenberg (1742–1799) zase zdůrazňuje úlohu francouzského národního charakteru při revoluci v chemii (Revolution in der Chemie).17 Bailly zase upozorňuje na to, že Evropa byla předurčena přírodou k tomu, aby v ní došlo k největším pokrokům lidského ducha, protože právě zde se nacházejí civilizovaní lidé, stabilní státy a teplota, která nejlépe svědčí géniovi.18 Za povšimnutí stojí, že okolnosti prospívající pokroku věd byly stanoveny tak, že se osvícenská kultura jevila jako zdaleka nejvhodnější prostředí pro rozvoj věd. Zájem o dějiny vědy proto do značné míry sloužil k oslavě osvícenské kultury, která se osvícencům jevila jako předznamenání brzkého vkročení do osvíceného věku, protože narozdíl od dřívějších epoch umožnila prudký nárůst tempa vědeckého pokroku. Podle A.-L. Lavoisiera (1743–1794) chemie právě v jeho době udělala rychlé a význačné pokroky (les progrés rapides et marqués)19 a Priestley výslovně uvádí, že pokrok je v současnosti velmi zrychlený (progress is really accelerated).20 Idea pokroku v osvícenských výkladech dějin vědy plnila několik důležitých metodických funkcí. Předně se užívala jako organizující princip. Postupné rozdělování obecné přírodní filozofie na specializované obory vyvolávalo potřebu po zpřehlednění vztahů mezi jednotlivými disciplínami. Takové přehledy poskytovaly různé systematické klasifikace vědeckých oborů v podobě tabulek, které se často objevovaly jako součást osvícenských encyklopedických prací.21 Na konci 18. století začaly být tabulky nahrazovány historickým výkladem, v němž právě kategorie pokroku sloužila ke sjednocení událostí z dějin vědy do přehledného historického obrazu. Dějiny vědy začaly být představovány jako jednotný a trvalý proces ustavičného přibývání a zdokonalování vědeckého poznání, jehož výsledkem je současný systém i stav věd. Díky ideji pokroku bylo rovněž možné pochopit dějiny vědy jako podstatnou součást univerzálního pokroku lidstva. Ke spojení dějin vědy a filozofie dějin docházelo prostřednictvím zaměňování abstraktních subjektů pokroku, jimiž jsou pro osvícence vědy, univerzální rozum, lidský duch, rodový člověk i lidstvo. Už Montucla ve svém díle o dějinách matematiky z poloviny 18. století chápe dějiny zmíněného předmětu jako pokrok lidského ducha (la marche de l’esprit humain).22 Ztotožnění pokroku vědy s pokrokem univerzálního lidského ducha vedlo k tomu, že se dějiny vědy staly pro osvícence dějinami intelektuálního zrání rodového člověka, který při svém vývoji prodělává stejné změny jako věda během svých dějin: tento vývoj začíná u prvotních, naivních empirických zobecnění a končí rozvinutou schopností rozumu cíleně vytvářet progresivní poznatky. Například D’Alembert ve druhé části svého Úvodu k Encyklopedii vykládá dějiny vědění v Evropě po konci středověku jako postupné rozvíjení duchovních schopností rodového člověka (paměť, obrazotvornost, rozum), které vedlo k překonání středověkého obrazu světa a nastolení nové epochy založené na autonomním užívání rozumu.23 Vzhledem k tomu, že pokrok věd chápou osvícenci jako osvobození lidského ducha od předsudků a pověr, stávají se dějiny vědy příběhem o jeho emancipaci. Od historie vědy se proto očekává nejen věcný popis toho, jak v minulosti probíhalo vědecké bádání, ale také působivý obraz postupné emancipace lidského rozumu. Zaměňování pokroku ducha, rozumu, lidstva a věd lze chápat také jako vhodný metodický prostředek pro vytváření monokauzálních vysvětlení událostí z dějin zkoumání přírody. Vznik a uznávání vědeckých poznatků se totiž v osvícenských spisech objasňuje odkazem na přirozené a dále nevysvětlitelné procesy v univerzálním rozumu. Například Laplace vysvětluje objevení zákonů nebeských pohybů tím, že k nim lidský duch po dlou[ 65 ]

[studie]


hém úsilí dospěl.24 Historie vědy tak díky filozofii dějin získala účinný nástroj pro retrospektivní vytváření dojmu jednoty a celku, protože záměnnost a univerzalizace subjektu dějin vědění umožňuje odhalovat v historické rozličnosti různých způsobů poznávání přírody stále stejný rozum a stejného ducha. Díky přesvědčení o historické identitě rozumu vzniklo rovněž přesvědčení o opakovatelnosti jeho pokroku, které propůjčilo historiografii výrazný osvětově-pedagogický aspekt. Bailly kupříkladu uvádí, že cestu, po níž se v dějinách ubíral rozum, lze zopakovat: čtenář jeho knihy může během několika hodin učinit stejné pokroky, jaké lidskému pokolení trvaly celá staletí.25 Další funkcí kategorie pokroku v přehledech dějin věd byl příslib budoucích objevů. Novověcí hlasatelé pokroků věd, jako byli Francis Bacon (1561–1626), René Descartes (1596–1650) a po nich i osvícenci, věřili v možnost získání konečného, dokonalého vědění o přírodě, které zaručí její plnou vydanost lidským zájmům a potřebám.26 Německý historik Reinhart Koselleck27 upozorňuje na to, že Condorcet v Náčrtu provádí drobnou sémantickou obměnu s dalekosáhlým dopadem: cílem dějin lidstva už není dokonalost, ale neomezené zdokonalování.28 Neexistuje žádný identifikovatelný cíl pokroku, nýbrž pouze jeho ustavičné udržování. Condorcet sice hovoří o zdokonalitelnosti člověka nebo lidstva, ale ta je především důsledkem pokroku vědy, a proto i v chápání dějin vědy dochází k posunu od naděje na definitivní poznání k přesvědčení o permanentní neukončenosti vědeckého výzkumu. Cílem už není dokonalé vědění, ale ustavičné zdokonalování vědění. Každý další poznatek i každý další objev představují výzvu k dalšímu zkoumání, a proto mohly být práce o dějinách věd zakončovány optimistickým příslibem dalších objevů. Přehledy pokroku vědy tedy jednak poskytují přehled o přibývání pokrokových poznatků, ale také ústí do příslibu budoucích úspěchů, protože ustavičné zdokonalování je podstatou vědeckého pokroku. Bailly, který se stal stejně jako Condorcet obětí revolučního skoku do osvíceného věku rozumu, považuje dokonce ohlašování budoucích úspěchů za jednu z hlavních funkcí svého díla o dějinách novodobé astronomie. Navzdory mnoha objevům totiž podle Baillyho skrývá příroda před člověkem ještě mnohá tajemství. Každá otázka, kterou příroda laskavě zodpoví, však povzbuzuje k pokládání dalších dotazů. Historický popis, který poskytuje přehled o sledu těchto otázek a odpovědí, má proto výrazný osvětový a motivační význam: přitahuje k vědě mladé lidi, protože ukazuje, kolik toho zbývá ještě vyzkoumat a kolik slávy lze při vědeckém bádání získat.29 Prostřednictvím ideje pokroku bylo dále možné představit historické kumulování pravdivých poznatků jako stabilní proces. Pokrok je pro osvícence trvalý, zatímco úpadek a návrat k horšímu jsou vždy jen teritoriálně a časově omezené. Proto jsou také překážky, které brání pokroku vědy, vždy jen dočasné. Relativizace překážek vědeckého pokroku spojená s absolutizací jeho úspěchů slouží k potvrzení celkové stability a nevyhnutelnosti historického směřování vědy. Takové uvažování lze dobře doložit na postavení, které při výkladu dějin vědy dostává středověk. V historické části D’Alembertova Úvodu k Encyklopedii je středověk vnímán jako doba temna (temps ténébreux) a staletí nevědomosti (les siécles d’ignorance), v nichž byly zapomenuty „základy věd“, které položili Řekové. Středověk však mohl pokrok věd jenom na čas zbrzdit a přerušit kumulaci věrohodných poznatků, s níž začal starověký svět. Po vynucené přestávce se podle D’Alemberta lidský duch ztělesněný v renesanci rozpomněl na antické dědictví a s nástupem novověké filozofie mohlo vědění dále prospívat a přibývat.30 Posledním metodickým rysem souvisejícím s přesvědčením o pokroku věd byla personalizace dějin věd, která plynula z potřeby identifikovat konkrétní nositele pokroku. Příběhy potřebují hrdiny, vědecké poznatky zase své osvícené objevitele. V osvícenských přehledech novověké vědy se tedy poprvé setkáváme s dodnes platným souborem kanonických postav, jimž osvícenci přisoudili roli nositelů pokroku a pro něž se standardně začalo užívat slovo génius. „Dějiny věd jsou ostatně přirozeně spojeny s dějinami několika velkých géniů, jejichž díla přispěla k šíření osvěty v lidstvu…“31 Emancipaci lidského ducha zajišťuje několik geniálních osobností, v jejichž hlavách přebýval univerzální rozum,32 a díky tomu se dějiny vědy stávají především příběhem významných osobností, které přinesly lidskému rodu osvícení. „Zajímáme se o muže, kteří šířili světlo a pravdu, kteří nám na cestě zkoumání přírody předali pochodeň, kteří rozptýlili mlhu předsudků, jež nám zahalovala poznání pravých přírodních zákonů, a kteří díky velikosti svého génia a důležitosti svých objevů dělali čest své zemi, svým současníkům a svému stavu.“33 Personalizaci dějin vědy doprovází zapomínání a vylučování. Zapomíná se na vědecké výkony postav, [ 66 ]

[studie]


které navzdory své píli a erudici neobjevily nic převratného. Vylučují se osobnosti, které nezastávaly pokrokové názory, nebo dokonce vědeckému pokroku bránily tím, že hájily nesprávná stanoviska. Historie vědy má poskytovat přehled o jednoznačných úspěších vědy, nikoli o omylech, svárech a předsudcích.34 3. Katalogizace úspěchů vědy Pozitivismus převzal hlavní motivy osvícenského pojetí dějin vědy a dal jim systematickou povahu. Základy pozitivistické filozofie formuloval Auguste Comte (1798–1857) v šestisvazkovém spisu Course de philosophie positive (1830–1842). Na počátku díla Comte představuje svůj největší objev: velký základní zákon (grand loi fondamentale), podle nějž každý základní pojem, každý vědecký obor, ale také lidský rozum, každý jednotlivec i celé lidstvo procházejí třemi stádii (états). Věda v teologickém stádiu vykládá jevy prostřednictvím nadpřirozených prvků, věda v metafyzickém stádiu nachází příčiny jevů v abstraktních silách a entitách. Pozitivní věda nehledá příčiny, ale soustředí se na shromažďování faktů a zjišťování vztahů mezi nimi.35 Objevené obecné vztahy formuluje v podobě zákonů, které mají sloužit k předvídání přírodních a společenských jevů.36 Pokrok věd spočívá ve stálém snižování počtu speciálních zákonů a v jejich nahrazování zákony obecnějšími. Zkoumání příčin přírodních i společenských jevů považuje Comte za nesmyslné, protože kauzální vědění není člověku přístupné.37 Comtova systematická klasifikace vědeckých oborů má podobu hierarchie, v níž vědy zaujímají postavení podle toho, kdy dosáhly pozitivního stadia. Pořadí, v němž vědy vstupují do pozitivního stádia, závisí na obecnosti jejich předmětu a jednoduchosti zákonů, které formulují. Jako první se stala pozitivním věděním matematika, protože její předmět je nejobecnější a její zákony jsou nejjednodušší. Po matematice následovala astronomie a po ní fyzika, chemie a biologie. Na vrcholu hierarchie se nachází sociologie, protože se zabývá předmětem speciálním a její zákony jsou složité a uplatnitelné jen na malý soubor jevů. Díky propojení klasifikace věd se stadiálním zákonem se Comtovi podařilo zcela vyloučit teologii a metafyziku z kánonu pozitivního vědění. Oběma oborům totiž přisoudil status pouhé přechodné fáze při formování definitivní, pozitivní podoby jednotlivých vědeckých oborů. Historiografie vědy přibližně mezi roky 1840–1940 se běžně označuje jako pozitivistická. To neznamená, že by se všichni historikové vědy v tomto období výslovně hlásili ke Comtově filozofii. Oprávněnost tohoto označení se odvozuje od skutečnosti, že většina prací uvedeného období nese společné znaky, které odpovídají pozitivistickému chápání filozofie, vědy a dějin. Pozitivistický charakter historie vědy tohoto období se výrazně projevuje v odsuzování spekulativního poznání (teologie, metafyzika), ve stadiálním pojetí dějin a ve vyzdvihování empirických metod a indukce. O vyhraněném a jednotném charakteru zkoumání dějin vědy v tomto období svědčí i jeho metodická izolace vzhledem k dalším historickým oborům. Historikové vědy většinou sdíleli osvícenské a pozitivistické představy o povaze vědy i průběhu dějin a opomíjeli diskuze o metodologii historického zkoumání a rozdílech v metodologii humanitních a přírodních věd, které se v poslední třetině 19. století vedly zvláště v Německu. S rostoucí specializací a rozvojem přírodních věd v 19. století ztrácela znalost dějin vlastního oboru význam pro aktuální vědecký výzkum, i když se ještě v první polovině století i nadále v některých pracích objevovaly historické přehledy předchozího bádání.38 Historie vědy přestává být součástí běžné badatelské práce a mění se ve vedlejší činnost, které se s různou mírou intenzity věnuje jen část vědců.39 Výsledky jejich zájmu o dějiny vědy lze rozdělit do několika skupin. Nejrozšířenější byly popisné práce, které líčily dějiny nějakého oboru v rámci určitého časového období. Nezřídka se jednalo o impozantní mnohasvazkové spisy, které poskytovaly chronologicky řazený přehled o významných objevech v daném oboru od jeho počátků až po současnost. Například matematik M. Cantor vydal čtyřsvazkové dějiny matematiky, které popisovaly dějiny tohoto oboru do roku 1799.40 Chemik H. Kopp zase vydal ve druhé polovině 19. století několik prací o dějinách chemie a alchymie. Dvousvazkové dějiny fyziky sepsal F. Rosenberger, o dějinách astronomie psali astronomové J. B. J. Delambre, R. Wolf nebo J. Dreyer. V dalším typu prací se pojil historický zájem s obecnějšími otázkami po povaze vědy a průběhu jejích dějin (W. Whewell, P. Duhem, E. Mach). Velmi oblíbeným žánrem historie vědy byly životopisy významných vědců, doprovázené přehledem jejich vědeckého bádání a zhodnocením důležitosti [ 67 ]

[studie]


jejich objevů. Buď vycházely monografie věnované jednotlivým osobnostem, anebo se vydávaly celé sbírky životopisů pod příznačnými názvy Grosse Männer (W. Ostwald, 1910) nebo Pioneers of Science (O. Lodge, 1893). Důležitou součástí zkoumání dějin vědy na přelomu 19. a 20. století bylo zpřístupňování primárních pramenů v podobě kritických vydání. Vynikající badatelé s filologickým i matematicko-přírodovědným vzděláním vydávali kompetentně komentované kritické edice antických vědeckých textů, jež se zpravidla používají dodnes (K. Manitius, J. L. Heiberg, F. Boll). Zásady textové kritiky, které rozvinula německá klasická filologie, se uplatňovaly také při pořizování mnohasvazkových kritických vydání prací novověkých vědců, která se rovněž používají dodnes. Vědecké spisy minulosti se rovněž překládaly. Nejvýznamnějším počinem tohoto druhu byly německé překlady, které vycházely od roku 1889 v ediční řadě Ostwalds Klassiker der exakten Wissenschaften, již řídil významný německý chemik a předseda Svazu monistů Wilhelm Ostwald (1853–1932). Na závěr lze také zmínit filozofické výklady utváření moderního vědeckého myšlení, které ovšem nejsou psány z pozitivistických stanovisek (K. Lasswitz, E. Cassirer, L. Brunschvicg). Zvláštní žánr v pozitivistické historii vědy představují souborné dějiny vědy. Jednou z prvních takových prací byly přednášky francouzského zoologa Georgese Cuviera (1769– 1832) vydané po jeho smrti v pěti svazcích pod názvem Histoire des sciences naturelles (1831–1845). V Německu vydal Friedrich Dannemann čtyřsvazkovou práci Geschichte der Wissenschaften in ihrer Entwicklung und in ihrem Zusammenhange (1900–1913), která popisovala dějiny věd od archaických počátků až po současnost. Podobný typ souborných dějin vědy mělo ztělesňovat i pětisvazkové dílo George Sartona Introduction to the History of Science (1927–1948), které však narozdíl od Dannemannovy práce končí výkladem vědeckého bádání ve 14. století. Kromě těchto obsáhlých prací vycházelo poměrně velké množství jednosvazkových přehledů dějin vědy od počátků po současnost.41 Jedním z nejvýznamnějších představitelů pozitivistické historiografie vědy byl George Sarton (1884–1956), který bývá považován za zakladatele historiografie vědy jako samostatného oboru. Pocházel z Belgie, kde vystudoval chemii a matematiku, ale po vypuknutí první světové války uprchl do Anglie a odtud později odjel do Spojených států. Ještě v Evropě založil roku 1912 časopis pro dějiny vědy Isis, který později začal vydávat v zámoří, a zůstal jeho redaktorem až do roku 1952.42 Sarton byl člověkem konce 19. století. Uvažoval v jeho kategoriích, prosazoval jeho ideály a byl ovlivněn jeho myšlenkovými proudy: především pozitivismem a utopickým socialismem, které spojoval optimistický progresivismus univerzalistické filozofie dějin.43 Sarton stejně jako jiní pozitivisté poněkud podceňoval metodologické problémy historického bádání, zato oplýval badatelským optimismem, který se projevoval především v jeho snahách o vytvoření souhrnných dějin vědy. Prvním pokusem o naplnění tohoto záměru bylo zmiňované impozantní dílo Introduction to the History of Science, které mělo původně postihovat dějiny vědy až do 20. století. Sarton si během práce na tomto díle uvědomil náročnost projektu totálních dějin věd, a tak navzdory původním plánům zakončil svou řadu vydáním pátého svazku, jehož závěrečná kapitola pojednává o raně renesanční filologii. Později začal Sarton plánovat devítisvazkové dílo, které opět mělo postihnout dějiny vědy na celém světě od začátků až po současnost, ale dokončil pouze první dva svazky o antické vědě.44 Sartonovy historické práce jsou považovány za ztělesnění pozitivistického přístupu k dějinám vědy. Víceméně se jedná o chronologicky řazené encyklopedie, které z velké části sestávají z biografických a bibliografických údajů. Ty jsou doprovázeny řadou redundantních historických informací, jejichž souvislost s dějinami vědy není nijak zdůvodněna, a poměrně povrchním výkladem o vědeckých objevech a teoriích. Sarton ve svých objemných knihách zjevně usiluje o vytvoření seznamu všech známých faktů a programově neusiluje o interpretace vědeckých spisů minulosti. Pozdější historikové oceňovali Sartonova díla jako spolehlivý zdroj životopisných a bibliografických údajů, ale na pozdější zkoumání antické a středověké vědy neměly jeho práce velký vliv. Mimo okruh profesionálních historiků vědy se Sartonovy knihy dodnes těší vážnosti a byly několikrát znovu vydány. Následující výklad se pokouší představit hlavní metodické rysy pozitivistické historiografie vědy. Většina z nich má původ ve filozofii dějin, přesněji řečeno ve využívání „velkého zákona“ k představení dějin vědy. Nelze tvrdit, že by pozitivističtí historikové cíleně aplikovali stadiální zákon. Spíše se stadiální pojetí dějin vědění stalo v historii vědy více-

[ 68 ]

[studie]


méně obecně přijímaným, netematizovaným předpokladem, jehož přítomnost formovala řadu charakteristických rysů pozitivistického přístupu k dějinám vědy. Pozitivní funkce omylu a poučení z jeho překonání Osvícenci byli přesvědčeni o tom, že vznik racionálních vědeckých poznatků závisí na rozhodném odmítnutí náboženského tmářství a metafyzické jalovosti. Pozitivismus chápe náboženské iluze a metafyzické spekulace jako přirozenou součást formování pozitivního vědění. Teologická i metafyzická vysvětlení představují nutnou vývojovou fázi, kterou musí projít všechny vědy, než vstoupí do stádia pozitivního. Osvícenské myšlence bonity pomíjivosti, podle níž vláda pověry a nerozumu trvá jen dočasně, dal stadiální zákon systematickou povahu: omyl a spekulace představují sice nutné, avšak jen dočasné fáze formování vědeckého poznání. Díky tomu se staly omyly legitimním předmětem zájmu historie vědy a jejich popis příležitostí pro představení správných metod a postupů. Středověk, považovaný už od renesance za dobu intelektuálního úpadku, hodnotila pozitivistická historiografie vědy negativně – jako tisícileté období „bezútěšné sterility“ a temnoty,45 v němž vědy stagnovaly, protože byly v područí teologie a aristotelské metafyziky a nezabývaly se samotnou přírodou, nýbrž interpretováním spisů autorit.46 Podle stadiálního zákona však středověk představoval také nutnou etapu ve vývoji vědy. Přinejmenším někteří pozitivističtí historikové proto soudili, že středověké vědění si zaslouží velkou pozornost, protože bez znalosti středověku nelze dostatečně pochopit triumf novověké vědy a především nepřetržitost vědeckého pokroku, který se sice na čas může zpomalit, ale nikoli zcela zastavit. Kvůli uznání úlohy omylu v dějinách vědeckého bádání se součástí některých pozitivistických přehledů dějin vědy stávají i myšlenkové proudy, které byly jinak považovány za ztělesnění nevědeckosti a nerozumu – astrologie, alchymie a magie. Navzdory urputnému boji pozitivistického hnutí proti všem formám pověry a nerozumu se tedy nejobsáhlejší díla pozitivistické historiografie vědy soustředí právě na středověkou vědu a okultní nauky.47 Nicméně pozitivistický výklad středověkého myšlení i okultní tradice se vyznačoval spíše než úsilím o historickou přesnost snahou objevit v záplavě předsudků a nerozumu zárodky racionálních poznatků moderní vědy, které měly dokládat kontinuitu vědeckého pokroku. Například americký historik Lynn Thorndike chápe ve svém velkolepém díle magii jako první experimentální disciplínu a vyzdvihuje ty aspekty okultních věd, které považoval za předznamenání moderní vědy a jejích poznatků. Vše ostatní hodnotí negativně – jako pověru, zpátečnictví nebo prostou infantilnost. Například renesanční lékař Girolamo Cardano (1501–1576) byl podle Thorndika dobrý pozorovatel a chvályhodně odsuzoval astrologii i víru v čarodějnice, ale jinak jsou jeho názory naivní a dětinské (puerile).48 Líčení pověr a předsudků pozitivisté rozhodně nepovažovali za samoúčelné. Podle Sartona je historie omylů užitečná, protože představuje katalog věcí, kterým bychom se měli vyhnout. Díky jejich studiu si věda ušetří mnoho času i potíží a její pokrok se urychlí.49 V pozitivistické historiografii vědy sloužily popisy nevědeckých nauk a omylů také k představení metodických prostředků pro jejich překonání. Pověra, spekulace a nerozum musí zaniknout, začnou-li se při poznávání přírody uplatňovat takové postupy, jako je empirický výzkum, experimentování a induktivní metodologie. Zavádění těchto metod historikové vždy představovali jako projev pokroku a jejich prosazení chápali jako definitivní vítězství nad středověkým tmářstvím i nad jakoukoli pozdější formou pověry.50 Kumulativismus Dalším projevem stadiálního uvažování v historiografii vědy bylo přesvědčení, že v dějinách vědy dochází k nepřetržitému zlepšování teorií a ustavičnému přibývání poznatků, které se odehrává v etapách (fázích, stádiích). Následující fáze je vždy dokonalejší než předchozí a obsahuje pozitivní poznatky získané v předchozím období. Stadiální zákon sice naznačuje, že při přechodu vědění z jedné fáze do druhé muselo dojít k zásadnímu obratu ve způsobu myšlení, ale pozitivisté soudili, že v rámci každé etapy dochází k postupným pokrokům, které se kumulují až do chvíle, kdy dojde k plynulému přechodu do dalšího stádia. Podle Rosenbergera sice ještě Teologická suma Tomáše Akvinského (1225– 1274) neobsahuje jedinou fyzikální kapitolu, ale v myšlení pozdního středověku lze pozorovat postupný příklon ke zkušenostnímu poznání, a tím i ke skutečnosti.51 V dějinách vědy tedy nedochází k revolučním zvratům a vzniku diskontinuit. Celý proces má jedno[ 69 ]

[studie]


značně kontinuální a kumulativní charakter. Shromažďování pozitivního vědění sice může být dočasně zpomaleno, ale z celkového hlediska se jedná o nevratný proces a jednou získané poznatky už nemohou být ztraceny. Chemik H. Kopp v jedné ze svých prací přirovnává dějiny chemie ke stavbě: v raných dobách byly velmi pomalu vytvořeny základy stavby, které sestávají z jednoduchých faktů, a na nich byla během staletí budována chemie. Na vrcholu stavby se právě nyní pracuje velmi pilně, rychle a intenzivně, ovšem v základech zůstávají ponechána stará, zasutá a stěží srozumitelná přesvědčení, která jsou předmětem zájmu historika.52 Tezi o kontinuálním a kumulativním průběhu dějin vědy rozpracoval zvláště anglický učenec William Whewell (1794–1866). Whewell působil v Cambridgi a během své akademické kariéry se věnoval matematice, mineralogii a etice. Ovšem věhlas mu přinesly především jeho práce o filozofii vědy a dějinách vědy. Podle Whewella v dějinách empirických věd probíhá dlouhodobý, kontinuální pokrok, který spočívá stejně jako u Comta ve vyvozování zákonů z jednotlivých faktů a ve spojování jednoduchých zákonů na obecnější úrovni. Pokrok se odehrává v etapách (stages). Poznatky dřívějších období mohou být v pozdější etapě nahrazeny lepšími znalostmi, ale to neznamená, že by byly zcela opuštěny, protože podle Whewela se stávají nedílnou součástí následujících teorií. „Dřívější pravdy nejsou vyloučeny, ale vstřebány (absorbed).“53 Dějiny každé vědy se sice mohou jevit jako souslednost revolucí, ve skutečnosti se však jedná o kontinuální kumulativní proces. Nic z toho, co bylo ve vědě uděláno, nebylo neužitečné či nepodstatné, protože současná podoba každé vědy obsahuje prvky každé z jejích předchozích podob. Vše, co objevily dřívější epochy, slouží celkovému vývoji.54 Představa o kumulativní povaze dějin vědy se promítla do metodologie historiografie vědy hned několika způsoby. Předně bylo možné kumulativismus užívat jako demarkační kritérium pro oddělení vědy od jiných způsobů myšlení, jako bylo umění, filozofie nebo náboženství: „Získávání a systematizace pozitivního vědění je jediná lidská činnost, která je skutečně kumulativní a progresivní.“55 Kumulativní pojetí dějin vědy dále bylo důležité pro prezentaci a zdůvodňování historie vědy jako oboru, neboť podobně jako v osvícenství přisuzovalo historickému bádání kromě popisného cíle také osvětovou a motivační funkci: pohled do minulosti vědy ujišťuje o tom, že v budoucnosti lze očekávat další objevy. Přínosem historie vědy je naděje, že člověk jednou pronikne do všech tajemství přírody.56 Dalším důsledkem lineárněkumulativního pojetí dějin vědy bylo přesvědčení, že pokrok vědeckého poznání si nevyžaduje žádné zvláštní vysvětlení, protože se jedná o přirozený historický proces. Pozitivistické práce zpravidla představují dějiny vědy v podobě chronologicky uspořádaných medailonů významných osobností, v nichž jsou stručně představeny jejich pokrokové objevy, a někdy dokonce obsahují přehledné tabulky, které uvádějí chronologicky seřazené úspěchy vědy.57 Principem vysvětlení pokroku vědeckého poznání je pro pozitivistickou historiografii časová následnost, neboť kumulativisticky pochopený stadiální zákon zaručuje, že pozdější teorie a objevy jsou vždy dokonalejší než předchozí a že se pozitivní vědění v průběhu času shromažďuje. O důvody uznání správných teorií a poznatků se pozitivističtí historikové nezajímají, protože předpokládají, že pravda se prosazuje sama. Omyly a nesprávné poznatky patří k přirozenému stadiálnímu vývoji, ale vysvětlit je třeba přílišnou délku období pověry a spekulace i jejich další přetrvávání v době, kdy jsou již známy pozitivní poznatky. Pozitivistická historiografie vysvětluje tyto jevy zpravidla kulturními předsudky a nepřátelstvím některých částí společnosti vůči vědeckému pokroku. Tak se do historiografie vědy dostává charakteristická explanační asymetrie mezi interní a samozřejmou logikou pokroku vědy a sociokulturními faktory, jimž se přisuzuje odpovědnost za přetrvávání pověry a omylů. Kvůli potvrzení celkového obrazu kontinuálního růstu vědeckého poznání docházelo v pozitivistických pracích k vylučování autorů, kteří do takového obrazu nezapadali, anebo byla jejich díla vykládána odpovídajícím způsobem. Heller ve svých dějinách fyziky připouští, že Giordano Bruno (1548–1600) nijak nepřispěl k experimentálnímu zkoumání přírody a za nic mu nevděčí ani teoretická mechanika nebo geometrická optika. Avšak pro pozitivisty byl Bruno mučedníkem heliocentrické pravdy, a proto musela být v dějinách vědy pro tohoto mága a hermetika nalezena „úloha“. Hellerovi se daří obratně vřadit Bruna do kumulativního procesu dějin vědy tím, že za jeho hlavní zásluhu (Hauptverdienst) označuje energický boj proti scholastice, který z Bruna činí bezprostředního předchůdce Galileiho.58 [ 70 ]

[studie]


Sjednocování různosti a překonávání kontingence Podle současného německého historika Reinharta Kosellecka se na přelomu 18. a 19. století se objevil zvláštní způsob zakoušení a interpretování dějin, který se výrazně podílel na formování moderní představy univerzálního pokroku dějin a který lze pojmenovat výrazem „současnost nesoučasného“. „Současnost nesoučasného“ je formule pro specificky moderní zkušenost s kalendářní současností historických struktur a procesů, které náleží různým vývojovým fázím.59 Zatímco Koselleck hovoří o „současnosti nesoučasného“ jako o určitém způsobu chápání dějin, v historii vědy se toto pojetí dějin uplatňuje jako metodický princip, který umožňuje vnášet jednotu mezi odlišné projevy teoretického myšlení. Právě Comtovo spojení stadiálního zákona s klasifikací věd představuje systematické vyjádření „současnosti nesoučasného“ při chápání dějin věd. Podle něj v jednom historickém okamžiku existuje několik podob vědeckého bádání, které se nacházejí v rozdílných stádiích svého vývoje. Jednotlivé obory totiž vstupují do pozitivního stádia v odlišných dobách, a proto může být v jednom okamžiku astronomie již v pozitivní fázi, zatímco biologie se nachází teprve v teologickém stádiu. Nesoulad mezi úrovní vědeckého bádání v různých oborech stejného časového období bylo možné prostřednictvím principu „současnosti nesoučasného“ vysvětlit růzností tempa jejich vývoje. Celkový obraz jednoty vědeckého obrazu tak zůstal zachován. V pozitivistické historiografii se tento princip projevoval vytvářením propracovaných členění dějin vědy a jednotlivých oborů na fáze, stupně a stádia, jimiž v různém tempu procházejí jednotlivé obory. Dannemann kupříkladu hovoří o rozdílné rychlosti, s níž se na počátku novověku vymanily jednotlivé obory ze sevření středověkého způsobu myšlení: nejdříve to byla astronomie, v 17. století následovala fyzika a v 18. století chemie, zatímco biologie získala status skutečné vědy až v průběhu 19. století.60 Podle Whewella jsou velké změny v dějinách myšlení (the revolutions of intellectual world) sousledností zobecňujících kroků, které vedou od jednotlivých pravd k dalším pravdám s širším rozsahem, v nichž jsou předchozí zahrnuty. Pokrok vědění tedy směřuje od individuálních faktů k univerzálním zákonům. Když probíhá induktivní proces obzvlášť intenzivně, lze podle Whewella hovořit o „induktivní době“ (inductive epoch) vědeckých dějin. Právě tyto doby si zaslouží zvláštní pozornost, protože v nich došlo k nejvýznamnějším objevům. Vzhledem k tomu, že princip personalizace ze stadiálního přístupu k dějinám vědy nevymizel, ale spíše se upevnil, označoval Whewell induktivní epochy podle významných vědců: v astronomii a mechanice rozlišuje Whewell epochu Hipparchovu, Kopernikovu, Keplerovu, Galileovu a Newtonovu, jiné obory mají zase své induktivní doby. Tato období jsou předznamenána „předehrami“ (prelude), během nichž se začíná pracovat s idejemi a fakty, z nichž později vychází horečná činnost induktivních epoch. Ty jsou následovány „dohrami“ (sequels), během nichž jsou nové objevy ověřovány a dostává se jim uznání ve vědecké komunitě. Triády pokrokových fází jsou odděleny obdobími stagnace (stationary periods), během nichž se většinou pěstuje sterilní školská filozofie, která se nestará o výklad přírody, ale o vysvětlování názorů jiných autorů. Velkými obdobími školské filozofie jsou pro Whewella helénistické Řecko a středověk.61 Z Whewellova pojetí dějin vědy plyne, že v konkrétním historickém okamžiku jedna věda může být ve své induktivní fází, zatímco jiné právě podstupují etapu předehry, dohry nebo scholastické petrifikace. Rozmanitost způsobů uvažování o přírodě v různých historických kontextech je tak teoreticky a zpětně převedena na jednotné schéma, které vylučuje podezření na nesouvislost a nahodilost vývoje jednotlivých oborů. Na lineárním a kumulativním průběhu dějin vědy bylo možné trvat také díky tomu, že princip „současnosti nesoučasného“ redukoval rozmanitost na různost tempa. Fatalizace vědy Princip „současnosti nesoučasného“ nesloužil jen jako formální princip pro zpětné vnášení jednoty mezi rozdílné způsoby uvažování o přírodě, ale umožňoval též důsledné propojení dějin vědy s filozofií dějin. Díky němu získala historiografie vědy významnou úlohu při vysvětlování kulturního a společenského významu vědy. Z hlediska obecných dějin byla zkušenost se „současností nesoučasného“ zvláště patrná při srovnávání různých národů, kultur a zemí. Zámořské plavby v novověku vedly kromě jiného také k objevu zaostalosti, který Evropané učinili na základě srovnání cizích [ 71 ]

[studie]


kultur s vlastní pokročilostí. Stadiální pojetí vývoje lidského rodu díky tomu nebylo jen abstraktním schématem, ale bylo empiricky potvrzeno cestovatelskou i koloniální zkušeností se „současností nesoučasného“. Neevropská etnika byla vnímána jako antikvované, zakonzervované zbytky vývojových fází, kterými Evropané již prošli. Lidstvo jako celek směřuje ke stále vyšším stupňům vývoje, ale nestejným tempem: Evropané nejrychleji, nejpomaleji asi lidé v Ohňové zemi.62 Cesta do zámoří proto není jen přesunem z místa na místo, ale také cestou proti proudu času, do minulosti lidstva, kterou ztělesňuje „primitiv“ – evropské já uvězněné v nižší vývojové fázi, z níž není schopno vystoupit. Stadiální schéma vývoje lidského rodu přisuzuje evropské společnosti nejvyšší civilizační úroveň, intelektuální nadřazenost i morální pokročilost a také legitimizuje vykořisťování „zaostalých“ národů, které je zpravidla vydáváno za nezištnou pomoc k přestupu do vyššího stádia.63 Mohlo by se zdát, že tato eurocentrická představa o univerzálních dějinách lidstva s historií vědy nesouvisí. Ve skutečnosti ji pozitivistická historie vědy posilovala a využívala ji k formulování hodnotících soudů o kulturní relevanci vědy. Pro určování míry vyspělosti různých kultur se totiž užívala nejen kritéria vycházející z rasových teorií nebo morálně-náboženských ideálů, ale jedním z kritérií byla také schopnost uvádět kauzální vysvětlení přírodních jevů na základě znalosti přírodních zákonů.64 Později sice etnologie a antropologie ukázaly, že vztah přírodních národů k přírodě nelze vysvětlovat v kategoriích evropské vědy, ale na přelomu 19. a 20. století byly přírodovědné znalosti a užívání techniky samozřejmě považovány za nezpochybnitelný znak intelektuální a civilizační rozvinutosti. Díky tomu mohli historikové vědy představovat pokrok vědeckého poznání nejen jako klíčový faktor v rozvoji lidského rodu, ale dokonce za samotnou podstatu lidských dějin. „Věda je absolutní orgán kultury a dějiny přírodovědy jsou dějinami lidstva,“ tvrdil například německý lékař a fyziolog E. H. Du Bois-Reymond (1818–1896).65 Ztotožnění dějin vědy s pokrokem lidstva se někdy označuje jako fatalizace vědy: osud lidstva závisí na pokroku vědeckého poznání.66 Zaníceným zastáncem této představy byl Sarton. Podle něj dochází v dějinách lidstva k ustavičnému pokroku, „který je funkcí pokroku pozitivního vědění.“67 Získávání pozitivního vědění je podle Sartona doprovázeno zlepšováním životních podmínek lidského rodu. Všechny vymoženosti, ze kterých se raduje moderní společnost, jsou výsledkem pokroku pozitivního vědění a jeho aplikování. Pokrok vědy je ústředním činitelem dějin lidstva, protože na rozdíl od pokroku v umění a v náboženství se jenom pokrok vědeckého poznání vyznačuje nepřetržitým přibýváním a zlepšováním.68 Fatalizace vědy výrazně ovlivnila utváření oborové identity historiografie vědy. Jestliže je pokrok vědy ústředním aspektem univerzálních dějin lidstva, pak se také historiografie vědy stává vyprávěním o civilizačním a kulturním vzestupu lidstva. Pro pozitivisty tedy historiografie vědy nebyla jen disciplínou dokumentující úspěchy vědy, ale nesla celokulturní význam, protože poskytovala příběh o dějinách lidského rodu, který končil oslavou znalostí i sociokulturních vymožeností moderní evropské civilizace. Proto se také mezi pozitivistickými historiky vědy objevoval názor, že pouze historie vědy je schopna podat adekvátní obraz o dějinách lidstva. Sarton výslovně trvá na tom, že jeho dějiny vědy nejsou jen samoúčelným přehledem dějin vědění, ale přesným a úplným nástinem dějin lidské civilizace, který je oproštěn od nepodstatných detailů.69 Tento oborově agresivní nárok přirozeně zbavoval legitimity líčení dějin, které poskytovaly humanitní obory, a přispíval k neoblíbenosti historiografie vědy na humanitních fakultách a institucích. Z popisu dějin historie vědy by se také neměl vytratit fakt, že nositelé vědeckého pokroku byli na počátku 20. století charakterizováni nejen eurocentricky, ale někdy rovněž na základě rasových teorií a národní příslušnosti. Například anglický fyzik W. C. Dampier Whetham (1867–1952) upozorňuje na to, že velikáni anglické vědy, Newton, Darwin a lord Kelvin, byli vysocí modroocí blonďáci a že věda za svůj rozvoj vděčí právě nordické rase, jejíž představitelé v Anglii se odedávna vyskytují v okolí Cambridge.70 Mnohem častěji se však do hodnocení a posuzování velkých vědců v pozitivistické historiografii vědy promítal vyhrocený nacionalismus přelomu 19. a 20. století. Během první světové války se dokonce užívalo historie vědy k účelům válečné propagandy. Příkladem může být americká brožura z roku 1917 určená pro výuku na chlapeckých školách. Její autor W. J. Holland, ředitel Carnegieho institutu, tvrdí, že mezi génii, kteří budovali matematiku, bylo jen velmi málo Němců „a z nich jistě žádný nebyl Prušák.“ Podobně i příspěvky

[ 72 ]

[studie]


Němců k rozvoji fyziky byly „mimořádně malé ve srovnání se zbytkem světa“ (jímž se myslí Anglie, Francie a Spojené státy). Ve stejném duchu probírá Holland další disciplíny.71 Nepřátelé pokroku Uplatňování principu „současnosti nesoučasného“ na synchronně existující rozmanitost teorií pomáhalo také k identifikaci nepřátel pokroku. Postoje těch, kdož nechtěli nebo nemohli přijmout nové vědecké poznatky, začaly být chápány v temporálním smyslu jako výraz zpozdilosti nebo zpátečnictví a jako zaslepené lpění na překonané minulosti. Proti tomu objevitelé správných poznatků a jejich příznivci začali být charakterizováni prostřednictvím futuristických přívlastků − jako lidé, kteří „předběhli svou dobu“ a připravili nebo předznamenali budoucnost. Taková polarizace byla metodicky velmi výhodná, protože díky ní bylo možné vykládat dějiny vědy jako opakování stále stejné situace, a tím se posiloval celkový obraz jednoty vědeckého pokroku. V každém okamžiku dějin vědy totiž podle principu „současnosti nesoučasného“ existovaly jak síly pokroku orientované na budoucnost, tak předsudky a pověry vycházející z minulosti, která odmítala uznat svou překonanost. Synchronní koexistenci minulého a pokrokového chápala pozitivistická historiografie zcela samozřejmě jako nepřátelství a konflikt. V době rozmachu nacionalismu bylo užívání militaristických kategorií a metafor oblíbeným způsobem, jak představovat problémy i způsoby jejich řešení. Kromě toho vojenská rétorika výrazně přispívala ke čtenářské atraktivitě historie vědy, protože doplňovala suchopárný popis kumulace pozitivního vědění o příběh, v němž se objevovali (národní) hrdinové. S hrdiny se lze ztotožnit, anebo je možné se považovat za jejich důstojné následovníky. Vzhledem k tomu, že pozitivistická historiografie vědy líčila dějiny vědy jako kontinuální navazování na předchůdce, byla tato narativní strategie velmi úspěšná a oblíbená. Za zpátečnické síly, nepřátelské vědeckému pokroku byly v souladu se stadiálním zákonem považovány především teologie a metafyzická spekulace. Od nich se očekávalo, že po zformování pozitivního vědění přirozeně zaniknou. Historickou zkušenost s přetrváváním teologie a metafyziky i v době zrychlené kumulace pozitivního vědění pozitivisté vykládali jako tvrdošíjnou neschopnost pověry a nerozumu uznat vlastní dějinnou nepatřičnost a jako nepřátelské odmítání vědeckého pokroku. V pozitivistických pracích o dějinách vědy se odpor vůči metafyzickému blouznění objevoval sice často, ale zpravidla ve formě odkazu na jalovost metafyziky, která na rozdíl od vědy civilizaci a lidstvu nic nepřinesla. Metafyzika však nebyla považována za hlavní nebezpečí pro pokrok, protože podle pozitivistů lze metafyzické pozůstatky ve vědeckém bádání snadno odstranit uplatňováním empirických metod. Za hlavní brzdnou sílu vědeckého pokroku bylo považováno náboženství. Kritika náboženství, církve či křesťanské teologie se sice vyskytovala již v osvícenských a raně pozitivistických pracích o dějinách vědy, ale nikdy v tak radikální podobě, jaká se objevila v historiografii vědy na sklonku 19. století. Rozhodnost tehdejších útoků proti náboženství byla vyvolána dvěma dobovými událostmi. První byl konzervativní a vůči moderní vědě nepříliš vstřícný postoj katolické církve za pontifikátu Pia IX. (1846−1878). Dobově působivým ztělesněním tohoto postoje se stal první vatikánský koncil (1868), který kromě jiného formuloval dogma papežské neomylnosti. Na přírodovědce působilo toto dogma jako projev myšlení, které se mělo stát již dávno minulostí, protože ve společnosti pozitivního vědění nemůže o pravdě rozhodovat autorita. Druhým výrazným podnětem pro ostrý protináboženský tón pozitivistických prací byly spory o darwinismus a jejich institucionální důsledky, jako bylo například propouštění příznivců evoluční teorie z univerzit, k němuž docházelo zvláště ve Spojených státech. V roce 1860 se kvůli evoluční teorii střetl s církevními představiteli americký chemik a biolog John William Draper (1811−1882) a dospěl k názoru, že mezi moderní vědou a náboženstvím existuje nesmiřitelný konflikt. Tento názor se po několika letech studia pokusil doložit na historickém materiálu v práci History of the Conflict between Religion and Science (1874). Podle Drapera představuje rozpor mezi náboženstvím a vědou klíčový prvek dějin věd. Ty podle něj nejsou sledem izolovaných objevů, ale příběhem o konfliktu mezi dvěma soupeřícími silami: vědou a křesťanstvím. Tento konflikt začal v době, kdy křesťanství získalo politickou moc.72 Draperovi se někdy přisuzuje názor, podle nějž věda stojí na straně rozumu a svobody, zatímco náboženství na straně pověry a utlačování. Z obsahu knihy je však zřejmé, že Draper neuvažoval o konfliktu mezi přírodními vědami [ 73 ]

[studie]


a jakýmsi abstraktním náboženstvím. Dějiny vědy jednoznačně popisoval jako zápas mezi svobodomyslnou a demokratickou vědou a mocenskými nároky katolické církve. Draperův spis tedy není ani tak kritický vůči náboženství, jako spíše antiklerikální. Obzvlášť výrazně se v něm projevuje averze vůči papežství a dogmatu papežské neomylnosti. Protestantské církve podle Drapera sice v raném novověku vystupovaly vůči vědě vstřícněji než katolická církev, ale i ony se staly nepřáteli pokroku po vydání Darwinova díla. Draper také formuloval kanonické interpretace upálení Giordana Bruna a procesu s Galileim. Obě události se staly spolu s recepcí Darwinovy teorie trvalými doklady myšlenky o principiálním konfliktu mezi vědou a náboženstvím. Draper vypráví z dnešních učebnic dobře známý příběh o nepochopených a štvaných géniích, kteří se kvůli svým vědeckým poznatkům stali obětí autoritářského zpátečnictví.73 Snad právě díky jednoznačně antiklerikálnímu poselství a obhajobě autonomie vědy se z Draperpovy knihy stal bestseller. Ve Spojených státech se během padesáti let dočkal padesáti vydání, ve Velké Británii vyšel během patnácti let dvacetkrát. Na Draperovu práci navázal profesor historie a anglické literatury Andrew Dickinson White (1832−1918), který se při zakládání první sekulární univerzity v USA (Cornell University, 1868) dostal do vážných sporů s americkými protestantskými církvemi. Tento zážitek ho ovlivnil natolik, že od sedmdesátých let publikoval několik drobnějších prací, ve kterých poukazoval na nepřátelství křesťanství vůči vědeckému poznání. V roce 1896 vydal souhrn svého dosavadního bádání – dvousvazkovou práci History of the Warfare of Science with Theology in Christendom. V úvodu White píše, že se pokouší uchopit konflikt mezi vědou a náboženstvím konkrétněji než Draper − jako spor mezi vědou a dogmatickou teologií.74 Whitova práce působí erudovaněji než Draperův prvoplánový výklad, především díky pečlivější práci s prameny, ovšem jejich výklad je značně svévolný. Celkově White představuje obraz, který se ve 20. století neobyčejně rozšířil: církevní otcové a scholastičtí teologové odmítali vědecké poznání a po vzniku novověké vědy církev trvale usilovala o násilné potlačení nových vědeckých poznatků. Také White ukazuje nepřekonatelný rozpor mezi vědou a teologií na osudech trojice kanonických postav, kterou tvořili Bruno, Galileo a Darwin. V souladu s typicky moderní tendencí k převádění komplikovaných sociálních i intelektuálních vztahů do zjednodušujících bipolárních modelů formulovaných v militaristických metaforách sestává například kapitola nazvaná War upon Galileo ze seřazování válečnických metafor (warfare, attack, victory, weapons, arrows, assault, artillery atp.), odsuzování odpudivých církevních hodnostářů a popisu Galileova hrdinství.75 Whitova práce byla v nejen anglosaském prostředí nesmírně vlivná přinejmenším dalších šedesát let a například při líčení církevních reakcí na Kopernikovo dílo z ní vycházelo ještě mnoho poválečných historiků vědy včetně Thomase Kuhna.76 Poměrně brzy se začaly objevovat knihy křesťanských autorů, v nichž byly závěry amerických vědců napadány. Například v práci The Popes and Science (1908), opatřené arcibiskupským imprimatur, ukazuje katolický lékař J. J. Walsh především na událostech z dějiny medicíny blahodárný vliv papežů na rozvoj této vědy.77 Práce křesťanských autorů jsou však vesměs podobně jednostranné jako knihy, které trvaly na nepřátelství mezi křesťanstvím a vědou, a bádání o dějinách vědy většinou neobohatily. Dodnes diskutované pojetí vztahu mezi středověkým křesťanstvím a přírodními vědami však představil profesor teoretické fyziky v Bordeaux Pierre Duhem (1861−1916). Kromě vlastního fyzikálního výzkumu se Duhem věnoval filozofii vědy, ovšem jeho nejrozsáhlejší práce se týkají dějin vědy od antiky do renesance. 78 Duhem považoval dějiny vědy za kontinuální proces, který vede od primitivních počátků až k vědeckému popisu přírody, jenž je prost metafyziky a hledání příčin. Trvalým motivem Duhemových obsáhlých prací je přesvědčení, že novověká věda (zvláště fyzikální obory) byla jenom přirozeným a kontinuálním rozvíjením teorií a metod, které původně vznikly v univerzitním prostředí pozdně středověké Paříže. Vědecké revoluce novověku byly podle Duhema jen pomalé a dlouho připravované evoluce (évolutions longuement préparées).79 Duhem se intenzivně zabýval polozapomenutými rukopisy středověkých autorů v pařížské Bibliothèque Nationale a po jejich prostudování dospěl k závěru, že právě univerzitní učenci ve 14. století formulovali fyzikální koncepce, které představují počátek novověké vědy nebo přinejmenším předznamenávají její objevy. Duhem dokonce uvedl, že podle jeho soudu se moderní věda zrodila v roce 1277.80 V tomto roce totiž pařížský biskup Tempier odsoudil 219 převážně aristotelských tezí, mezi nimiž se nacházelo i několik kos[ 74 ]

[studie]


mologických tvrzení, které byly podle mínění teologů v rozporu s křesťanskou ideou neomezené Boží moci (potentia Dei absoluta), protože považovaly některé fyzikální charakteristiky kosmu za absolutní. Díky odsouzení aristotelských tezí mohli univerzitní mistři uvažovat i o jiném kosmologickém uspořádání, než bylo aristotelské (například o rotaci Země − M. Oresme), a o jiných než aristotelských fyzikálních koncepcích (teorie impetu − J. Buridan).81 Duhemova myšlenka o kontinuitě mezi pařížskou středověkou vědou a novověkou vědeckou revolucí vyvolává dodnes řadu pochybností. Duhem byl konzervativní katolík a horlivý nacionalista, a proto se badatelé dodnes přou, do jaké míry náboženské i politické postoje ovlivnily jeho historický výzkum.82 Duhemův názor, že novověká věda má počátky v dekretu, kterým chtěli teologové odstranit pohanské myšlenky z univerzitní výuky, působí jako poněkud účelové dokazování nezastupitelné úlohy křesťanství při utváření moderního světa. Ostatně proto je Duhemovo historické dílo dodnes oceňováno zvláště katolickými autory. V pozdější historiografii vědy bylo Duhemovo nekritické vyzdvihování významu francouzské středověké vědy výrazně opraveno (A. Maierová, M. Clagett, E. Grant). Navzdory opatrnějším závěrům pozdějšího výzkumu je však třeba říci, že Duhem svým historickým dílem výrazně přispěl k tomu, že středověká přírodní filozofie se stala pro historiky vědy předmětem seriózního zájmu. Metaforologie historie vědy Stadiální filozofie dějin ovlivňovala rovněž vyjadřovací prostředky pozitivistické historiografie vědy. Součástí historie vědy se staly výkladové prvky, které měly jednoznačně, snadno a rychle evokovat obraz stadiálního, kumulativního a nepřerušovaného pokroku vědy – metafory. Na počátku svého díla o dějinách věd Whewell vysvětluje, že chce popsat dějiny vědy jako růst (growth) od prvotních zárodků (germs) až po rozsáhlé soubory nesporných pravd. Lidský rod od svého stvoření usiloval o získání pravdy, ale teprve v současnosti se mu daří toto úsilí naplňovat v širokém měřítku. Nyní, když je lidstvo konečně zalito světlem poznání, je načase, aby se ohlédlo zpět na dráhu, po níž se ubíral pokrok věd. Cesta (journey) pokroku se začala v šeru prvotní divokosti lidstva, a tak se po dlouhý čas pokrok odehrával jenom pomalu a v temnotách, ale s postupem času se začal ubírat po cestách zalitých světlem. Připomenutí si této cesty Whewell považuje za příjemné i poučné současně, protože se tak oslavují minulé úspěchy, ale také se ukazují naděje a vyhlídky vědy. Historické bádání nám umožňuje spatřit divočinu, kterou lidstvo muselo projít, ale i zemi zaslíbenou (land of promise). Může nás poučit nejen o tom, jak rozšířit vědecké poznání, ale také o tom, jak je přivést k dokonalosti a úplnosti. Účelem představených dějin věd je tedy především poučení pro další směřování vědy.83 Ve Whewellově textu se objevuje několik motivů, se kterými jsme se při výkladu metodických východisek pozitivistické historiografie vědy již setkali. Nápadná je však také přítomnost hned tří druhů metafor, které rozhodně nelze považovat jen za stylistické ozvláštnění textu. Původně náboženská metaforika světla, kterou Whewell používá v podobě rozvinuté osvícenstvím, ztotožňuje vědecký rozum se světlem poznání a pravdy, které rozhání temnoty primitivní divokosti, nevědomosti a předsudků. Metaforika prostorového přesunu představuje dějiny vědy jako putování po dlouhé, zprvu neschůdné cestě, která se v průběhu času urovnává, rozšiřuje a nakonec ústí do posvátného okrsku úplného poznání přírody. Organické metafory růstu a zrání vytvářejí příběh, na jehož počátku se nacházejí porůznu roztroušené zárodky nynějších pravd, které klíčí, rostou a vyvíjí se až ke zralé formě vědeckého bádání v podobě moderní vědy. Biologická metaforika, jejíž hlavní kategorií se po Darwinovi stal „vývoj“, se pozitivistům jevila jako zvláště vhodná pro popis dějin vědy, protože narativně propůjčuje vědeckému bádání sílu a nezdolnost života, jeho schopnost adaptovat se, inovovat a měnit uspořádání. Představa o přítomnosti „zárodků“ budoucích pravd zase slouží jako princip koherence, který zaručuje přirozený přechod teorie či oboru z jednoho stádia do druhého. A nakonec, s metaforikou života se rovněž pojí ireverzibilita: růst a vývoj jsou nevratné procesy a kvalitativně je lze posoudit vždy jen jako zlepšování.84 Kromě tří typů metafor, které se nacházejí v citovaném Whewellově textu, se v historiografii vědy objevovaly i další druhy: architektonická metaforika se svými obrazy budování, kladení základů a upevňování se používala k vyjádření kumulativnosti a kolek[ 75 ]

[studie]


tivnosti vědeckého bádání. Meteorologicko-astronomická metaforika zase líčila dějiny prostřednictvím obrazů soumraku, úsvitu, zatmění, period, konstelací a fází. Pro zvýraznění brzdných sil vědeckého pokroku a jejich překonání se zase užívala militaristická metaforika boje, nepřátelství a vítězství. Německý filozof Hans Blumenberg ve svém nástinu teorie metafory (metaforologie) navrhl, aby se význam metafor zjišťoval zkoumáním jejich funkcí. Metafory se používají ve filozofii jako jazykové obrazy, které zahrnují obsahy, jež přesahují vyjadřovací možnosti pojmového a objektivizujícího jazyka filozofie a vědy (tzv. absolutní metafory). Podle Blumenberga mají dvě základní funkce – teoretickou a pragmatickou. Teoretická funkce metafor se projevuje jako zpřítomňování a reprezentování totality skutečnosti (např. kosmos, hodiny, polis). Pragmatickou funkcí metafor Blumenberg rozumí jejich schopnost sloužit k orientaci v jednání a k vyjadřování hodnotových soudů.85 Obdobně snad lze uvažovat i o užívání metafor v historiografii vědy. Teoretická funkce uvedených druhů metaforiky spočívá v tom, že zpřítomňují celek dějin vědy a propůjčují mu jednotu prostřednictvím obrazů osvěcování, pokroku, nezdolnosti, nevratnosti, boje a hromadění. Pragmatickou funkci lze chápat tak, že se s popisem ustavičného zlepšování a zdokonalování vědy spojují naděje na další úspěchy i konečný triumf: světlo rozumu je stále intenzivnější, délka cesty indikuje blízkost cíle a vývoj naznačuje blížící se zralost. Samozřejmost, s jakou se uplatňovaly některé metafory v pozitivistické historiografii vědy, lze pochopit jako nedostatečnou reflexi předpokladů vlastního přístupu, anebo také jako výraz neschopnosti najít a vyložit příčiny různých událostí v dějinách vědy. A možná obojí souvisí: užívání metafor nemusí být jen východiskem z interpretační nouze, ale také symptomatickým výrazem nezájmu o zjišťování příčin vzniku i šíření vědeckých objevů a teorií. Výchovné poslání historiografie vědy Pozitivistická historiografie vědy nejenže usilovala o potvrzení nároku vědy na privilegované postavení v systému kultury, ale snažila se rovněž představit dějiny vědy jako proces kulturního, morálního a politického zdokonalování, jehož výsledky se měly přenést na celou společnost v podobě souboru určitých hodnot a ideálů. V novověké filozofii se nezřídka objevoval názor, že pokrok vědění s sebou přinese morální zdokonalení lidského rodu. Osvícenství však se znepokojením zjistilo, že se tato naděje nenaplňuje a že morální pokrok za vědeckým zaostává. A také již osvícenci se domnívali, že nesoulad mezi pokrokem vědy a morálně-politickým stavem společnosti lze vyřešit užíváním vědeckých poznatků k řízení společnosti. Takovému cíli měla sloužit Condorcetova l’art social a později Comtova physique sociale. V pozitivistické historii vědy se objev disproporce mezi pokrokem vědy a stavem společnosti projevoval tím, že dějiny vědy byly představovány nejen jako kumulativní přibývání poznatků, ale také jako interní proces postupného přijímání pokrokových morálních a sociálních hodnot. Současně pozitivisté trvali na tom, že věda v dějinách nezápasila jen s intelektuální zaostalostí, ale také se špatnou morálkou a společenským zlem. „Dějiny vědy jsou příběhem prodlužovaného a nikdy nekončícího boje proti netečnosti pověry a nevědomosti, proti lhářům a pokrytcům, proti podvodníkům […], proti všem silám temnoty a nesmyslu.“86 Rachel Laudan ve svém přehledu dějin historie vědy důrazně upozorňuje na to, že historikové druhé poloviny 19. století a počátku 20. století se příliš nezajímali o technologické úspěchy vědy a zdůrazňovali především její kulturní a humanistické funkce.87 Byli totiž přesvědčeni, že právě věda přináší základní kulturní, morální, politické a civilizační hodnoty a že by si je moderní společnost měla osvojit, neboť jen tak může dosáhnout dalších pokroků. Nejpropracovanější a také nejambicióznější podobu tohoto osvětově pedagogického záměru představil Sarton v řadě programových textů, které vysvětlovaly poslání historie vědy. Sartonovo pojetí osvětové funkce historie vědy vychází z optimistického přesvědčení, že vědecký pokrok vyřeší všechny sociokulturní problémy: „Věda směřuje ke zničení temnoty, v níž se rodí zlo a bezpráví…“88 Věda má rozhodující podíl na utváření svobodné společnosti, protože prosazuje pokrokové společenské, morální a morálně-epistemologické hodnoty, jako jsou demokracie, svoboda, racionalismus, emancipace od předsudků, antiklerikalismus, nezaujatost, mezinárodní spolupráce, liberalismus, tolerance, objektivnost, víra v pokrok, láska k pravdě a také láska k lidem. Souhrn hodnot ztělesňovaných a šířených vědou nazývá Sarton „novým humanismem“ a poměrně jasně nazna[ 76 ]

[studie]


čuje, že by toto nové pojetí humanismu mělo nahradit starší ideál humanismu, který hájily a ztělesňovaly humanitní obory.89 Uskutečňování ideálů nového humanismu mělo vést k plnému začlenění vědy do každodenního života moderní kultury a také mělo zamezit utilitárnímu redukování vědy na úzce specializovaný výzkum a vývoj technologií. Historiografie vědy má v tomto procesu velmi důležité postavení: má za úkol šířit ideály nového humanismu, ba dokonce přímo výchovně působit v jeho duchu.90 Historiografie vědy v pozitivistickém pojetí byla od počátku osvětový, vzdělávací a výchovný projekt, který měl pomáhat k zařazování výuky vědeckých oborů do všech typů škol a k omezení vlivu tzv. klasického vzdělání. Přírodovědně vzdělaní lidé si totiž například v Anglii naléhavě stěžovali na to, že běžně vzdělaný člověk umí latinsky a řecky, vyzná se v poezii, malířství i hudbě, a přitom nezná ani nejjednodušší vědecká fakta.91 A právě historie vědy byla považována za optimální prostředek k napravení tohoto stavu. Pozitivisté soudili, že s pomocí historiografie vědy se i člověk bez přírodovědného vzdělání může seznámit s povahou, metodami a cíli přírodních věd a může přitom využít i některé prvky klasického vzdělání (především historické, filozofické a filologické znalosti). Historiografie vědy proto byla zvláště na počátku 20. století vnímána jako edukativní program, který se pokoušel spojit humanistické ideály klasického vzdělání se znalostí přírodních věd. Zároveň měl tento výchovný aspekt přispívat k šíření víry ve vědeckou metodu, ve vědecký pokrok i v civilizační úlohu vědy.92 Kromě toho měla historie vnášet do obrazu vědy humanizující prvek, který měl zmírnit šok vyvolaný nelidskými důsledky aplikace vědeckých poznatků během první světové války. Popularizátoři vědy chtěli prostřednictvím dějin vědy ukázat, že navzdory vývoji bojových plynů a účinnějších výbušnin má věda kulturně konstitutivní hodnotu a humanizující vliv na ty, kteří se jí věnují.93 Dále mělo poučení o podstatě a dějinách vědy vést u mladých lidí a žáků k „formování charakteru“.94 Příběhy o slavných vědcích, jejich úspěších i nezdarech chápali pozitivističtí historikové a pedagogové jako velmi vhodné prostředky pro morální poučení i výchovu uvědomělých občanů svobodné země.95 V pozadí těchto pedagogických ideálů se nacházela původně novověká myšlenka, která v dobové sociologii dostala označení „základní zákon sociogeneze“. Podle něj „prodělává individuum během svých ‚malých dějin‘ ještě jednou něco z těch procesů, kterými prošla jeho společnost během svých ‚velkých dějin‘.“96 Podobně i historie vědy měla provádět jednotlivými stádii vývoje věd, a tím vyvolávat v myslích čtenářů nebo studentů změny podobné těm, které prodělala věda v průběhu svých dějin. Od naivních a dětinských koncepcí řeckých filozofů měli být studenti přivedeni ke zralému, pozitivnímu vědění a jeho morálním ideálům. Rozvíjení historiografie vědy jako pedagogicko-osvětového oboru s sebou přinášelo dva závažné důsledky. První byl metodický: historie vědy neměla primárně poskytnout adekvátní vysvětlení vědeckého poznání minulosti, nýbrž pedagogicky přínosné texty, které měly přiblížit povahu vědy, doložit existenci ustavičného pokroku vědeckého poznání a poukázat na závislost intelektuálního, morálního i materiálního stavu lidstva na pokroku vědy. Tento záměr nezřídka vyvolával sklon popisovat dějiny vědy učebnicově − tedy tak, jak se měly odehrát. Druhý důsledek se týkal institucionálního postavení historiografie vědy. Sarton otevřeně prohlašoval, že nový humanismus má nahradit (podle jeho soudu středověký) vzdělávací systém založený na humanitních oborech. Namísto ignorantského a nejistého idealismu má přijít realistické, tj. vědecké pojetí světa. 97 Sartonův projekt nového humanismu, ale i další rysy pozitivistického pojetí pedagogické úlohy historie vědy se daly vykládat také jako popření významu klasického humanitního vzdělání. Proto především klasičtí filologové, ale i historikové, (nepozitivističtí) filozofové a představitelé dalších humanitních oborů nepohlíželi na historii vědy a její všezahrnující nároky s velkými sympatiemi. Přinejmenším ve Spojených státech proto historie vědy začala hledat podporu u přírodovědných akademických institucí. Stala se na nich závislou a ztratila kontakt s badateli i studenty, kteří měli filologické znalosti a školení v metodologii historické práce. Avšak i na přírodovědných ústavech byla historie vědy vnímána jako druhořadé, doplňkové bádání, jehož úkolem bylo inventarizovat vědecký pokrok a sloužit osvětovým účelům.98 Závěr August Heller na začátku svých dějin fyziky uvádí, že chce popsat vývojové fáze, během nichž se utvářel dnešní fyzikální světonázor.99 Sarton zase uvádí, že ve své práci chce [ 77 ]

[studie]


vysvětlit pokrok vědeckého myšlení, postupný vývoj lidského vědomí a jeho podíl na kosmické evoluci.100 Heller hledá v dějinách evropského myšlení poznatky soudobé fyziky a chronologicky seřazuje momenty jejich objevení, Sarton zase chce především popsat mechanismus vědeckého pokroku a jeho kulturní a civilizační úlohu. Ani jednomu tedy nejde v první řadě o pochopení a vysvětlení vědeckého bádání minulosti. A to je jeden z klíčových znaků pozitivistické historie vědy: samotný historický výklad nebyl jejím hlavním cílem. Očekávalo se od ní mnohem více – měla ukázat podstatu vědy, důvody jejího úspěšného pokroku a přínos pro formování svobodné, vzdělané a morální společnosti. Historiografie vědy proto nebyla oborem, který by měl jenom seznamovat s vědeckým bádáním minulosti. Pozitivisté ji chápali také jako prostředek k propagaci epistemologických, kulturních, morálních a vzdělanostních ideálů, jejichž uskutečňování a naplňování považovali za podmínku dalšího rozvoje moderní demokratické společnosti. 101 Historiografie vědy přispívala k legitimizaci některých kulturních ideálů a sociálních institucí moderny tím, že je představovala jako výsledek dlouhého a obtížného boje s kognitivními i kulturními projevy nerozumu a jako příslib šťastné budoucnosti. Přestože profesionální historiografie vědy druhé poloviny 20. století pozitivistický obraz dějin vědy přesvědčivě zpochybnila, zůstává pozitivistický příběh o triumfu lidského ducha nad přírodou, předsudky a zlem stále široce přijímaným vysvětlením původu moderní vědy i moderny samotné. Důvod této trvající přesvědčivosti je patrně třeba hledat v sugestivnosti samotného příběhu: povýšení současnosti na teleologické završení dosavadních dějin vždy bylo účinným prostředkem, jak zastínit jiná vyprávění o jejím původu. Poznámky: 1 Například J. R. R. Christie, „The Development of the Historiography of Science“, in: R. C. Olby (ed.), Companion to the History of Modern Science, Princeton 21996, s. 5−22; R. Fox, „Fashioning the Discipline: History of Science in the European Intellectual Tradition“, Minerva 44, 2006, s. 410−432. 2 Srov. N. Jardine, The Birth of History and Philosophy of Science: Kepler‘s A Defense of Tycho Against Ursus, Cambridge 1984, s. 258−286; D. Špelda, „Idea teoretického pokroku a astronomie“, Aluze 9, 2005, č. 2, s. 116−135. 3 Baldiho dílo vyšlo v úplné podobě až v roce 1707 pod názvem Cronica de Matematici. 4 P. Gassendi, „Tychonis Brahei […] Vita, itemque Nicolai Copernici, Georgii Peurbachii, & Ioannis Regiomontani“ [1654], in: P. Gassendi, Opera omnia, Lyon 1658, repr. Stuttgart-Bad Cannstatt 1964, sv. V, s. 363−534. 5 V. Viviani, „Racconto istorico della vita del Sig.r Galileo Galilei“, in: G. Galilei, Le opere, ed. A. Favaro, 1890−1909, sv. XIX, s. 599−632; A. Baillet, La vie de Monsieur Descartes, 2 sv., Paris 1691. 6 T. Sprat, The History of the Royal Society of London , London 1667, repr. St. Luis 1959; B. B. de Fontenelle, Histoire du renouvellement de l'Académie des Sciences, 3 sv., Paris 1708−1722 (součástí jsou i éloges). 7 Viz L. Stewart, The Rise of Public Science: Rhetoric, Technology, and Natural Philosophy in Newtonian Britain, 1660−1750, Cambridge 1992; srov. B. C. Southgate, „‚Forgotten and Lost‘: Some Reactions to Autonomous Science in the 17th Century“, Journal of the History of Ideas 50, 1989, s. 249−268; P. Harrison, „Curiosity, Forbidden Knowledge, and the Reformation of Natural Philosophy in Early Modern England“, Isis 92, 2001, s. 265−290. 8 Viz například dopis Newtonova důvěrníka F. de Duilliera Ch. Huygensovi z 5/15 února 1691/92, in: The Correspondence of Isaac Newton, ed. H. W. Turnbull, 7 sv., Cambridge 1961, sv. III, s. 193: „…les Anciens… avoient les mêmes idées qui sont repandues dans les Principia…“ Srov. F. Manuel, Isaac Newton, Historian, Cambridge (Mass.) 1963, s. 18 et passim; J. W. Wojcik, „Pursuing Knowledge: Robert Boyle and Isaac Newton“, in: M. J. Osler, Rethinking the Scientific Revolution, Cambridge 2000, s. 183−200. 9 J. D’Alembert, „Discours préliminaire“, in: Éncyclopedie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, Paris 1751, s. xx–xxxiii; srov. J. D’Alembert, Úvod k Encyklopedii, přel. S. Taraszka, Praha 1950, s. 70–109; A. Condorcet, Esquisse d’un tableau historique des progrès de l’esprit humain, Paris 1794; A. Condorcet, Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha , přel. J. Kohout, Praha 1968. 10 J.-É. Montucla, Histoire des mathématiques [2 sv., 1758], 4 sv., Paris 21799−1802; Bailly vydal o dějinách astronomie tyto práce: Histoire de l’astronomie ancienne (1775); Histoire de l’astronomie moderne (3 sv., 1779−1782), Lettres sur l’origine des sciences (1777), Traité de l’astronomie indienne et orientale (1787). 11 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, London 1767, s. 1−432.

[ 78 ]

[studie]


12 P.-S. Laplace, „Exposition du système du monde“ [1796], in: P.-S. Laplace, Ouvres Complètes, Paris 1878−1912, sv. VI, s. 395−486. 13 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. vi, xv. 14 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie ancienne [1775], Paris 21781, s. xii, xxiii. 15 Voltaire, „Anglické listy“ [1734], in: Voltaire. Myslitel a bojovník, přel. J. B. Kozák, V. T. Miškovská, Praha 1957, sv. I, s. 152. 16 F. A. C. Gren, „Geschichte der Naturwissenschaft, als akademische Vorlesungen vorgetragen. Ein Fragment aus nachgelassenen Papieren“, Annalen der Physik 1, 1799, s. 167−204, s. 195. 17 G. Ch. Lichtenberg, „Vorrede“, in: J. Chr. P. Erxleben, Anfangsgründe der Naturlehre [1772], Göttingen 61794, s. xxii. O původu užívání pojmu revoluce v souvislosti s dějinami vědeckého poznání pojednává I. B. Cohen; viz I. B. Cohen, Revolution in Science, Cambridge (Mass.) – London 1985, 71995. 18 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, [1779−1782], 3 sv., Paris 21785, sv. I, s. 291. 19 A.-L. Lavoisier, „Note pour l’article chimie“ [1790], in: týž, Oeuvres, Paris 1892, sv. V, s. 298−300, zde s. 298. 20 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. v. 21 Srov. R. Yeo, „Classifying the sciences“, in: R. Porter, The Cambridge History of Science, Vol. 4: Eighteenth-Century Science, Cambridge 2003, s. 241−266. 22 J.-É. Montucla, Histoire des mathématiques [1758], 2 sv., Paris 21799−1802, sv. I, s. viii. Priestley hovoří o „progress of human mind“ (The History and the Present State of Electricity , s. v), Laplace také používá výraz „l’esprit humain“ – například Newtonovým Principiím podle něj náleží „la prééminence sur les autres productions de l’esprit humain“ ( Exposition du système du monde, s. 561). 23 J. D’Alembert, „Discours préliminaire“, in: Éncyclopedie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, s. xx – xxxiii; srov. J. D’Alembert, Úvod k Encyklopedii, s. 70−109. 24 P.-S. Laplace, Exposition du système du monde, s. 454. 25 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. vi. 26 F. Bacon, „The Advancement of Learning“ [1605], in: The Works of Francis Bacon, ed. J. Spedding, London 1857−74; repr. Stuttgart 1961−63, sv. III, s. 266; R. Descartes, „Les principes de la philosophie. Lettre De L’Auteur“ [1647], in: Oeuvres de Descartes, eds. Ch. Adam – P. Tannery, Paris 1897−1913, sv. IXb, s. 14n., s. 20. 27 R. Koselleck, „Fortschritt“, in: O. Brunner − W. Conze − R. Koselleck, hrsg. Geschichtliche Grundbegriffe. Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland, Stuttgart 1972−1997, sv. II, s. 351−423, zde s. 377n.; R. Koselleck, Begriffsgeschichten. Studien zur Semantik und Pragmatik der politischen und sozialen Sprache, Frankfurt a. M. 2006, s. 78. 28 Condorcet, Esquisse d’un tableau historique des progrès de l’esprit humain , s. 4: „…la perfectebilité de l’homme est réellement indéfinie“; viz též s. 380: „…perfectionnement de l’espèce humaine“. Srov. Condorcet, Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha, s. 25 a s. 185. 29 J. S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. vi n. 30 D’Alembert, „Discours préliminaire“, s. xx; srov. Úvod k Encyklopedii, s. 68−69. 31 D’Alembert, „Discours préliminaire“, s. xix; srov. Úvod k Encyklopedii, s. 67. 32 J.-S. Bailly, Histoire de l’astronomie moderne, sv. I, s. xvi: „ C’est dans ces grandes têtes que l’esprit humain a vécu…“ 33 F. A. C. Gren, „Geschichte der Naturwissenschaft“, s. 175. 34 J. Priestley, The History and the Present State of Electricity, s. ix. 35 A. Comte, Cours de philosophie positive, 6 sv., Paris 1830−1842, sv. I, s. 3n.; srov. A. Comte, Sociologie, přel. R. Brejcha, Praha 1927, s. 14. 36 A. Comte, Cours, sv. I, s. 63; srov. Sociologie, s. 40. 37 A. Comte, Cours, sv. I, s. 14; srov. Sociologie, s. 19. 38 Kupříkladu přehled různých geologických a kosmologických koncepcí podává v úvodu své velké práce britský geolog Charles Lyell (1797−1875); viz Ch. Lyell, Principles of Geology, London 1830, s. 5−74. Také podle G. Cuviera „l´histoire des sciences naturelles est indispensable aux naturalistes“; viz G. Cuvier, Histoire des sciences naturelles, ed. M. de Saint-Agit, 5 sv., Paris 1831−1845, sv. I, s. 1. 39 D. von Engelhardt, Historisches Bewusstsein in der Naturwissenschaft von der Aufklärung bis zum Positivismus, München 1979, s. 211n.; srov. N. Jardine, Scenes of Inquiry. On the Reality of Questions in Sciences, Oxford 1991, s. 129n. 40 Uvedené práce a autoři představují pouze malý výběr; existují stovky pozitivistických prací. Orientační přehled poskytují ve svých studiích R. Laudan a N. Swerdlow; viz R. Laudan, „Histories of the Sciences and their Uses: A Review to 1913“, History of Science 31, 1993, s. 1−33; N. M. Swerdlow, „Montucla‘s Legacy: The History of the Exact Sciences“, Journal of the History of Ideas 54, 1993, s. 299−328. Bibliografické údaje prací některých uvedených autorů obsahují další poznámky.

[ 79 ]

[studie]


41 Zvláště ve Velké Británii vycházelo velké množství takových prací: viz například H. Smith Williams, A History of Science, New York – London 1910; W. T. Sedgwick – H. W. Tyler, A Short History of Science, New York 1917; Ch. Singer, A Short History of Science to the Nineteenth Century, Oxford 1941; W. C. Whetham Dampier, A Shorter History of Science, Cambridge 1944. 42 Vzpomínky na Sartonův život a jeho dílo (včetně obsáhlé bibliografie) obsahuje zvláštní číslo Isis 48, 1957, č. 3, s. 281−390. Poměrně zajímavé je srovnání s příspěvky v dalším čísle Isis věnovaném Sartonovi, které vyšlo o třicet let později a odráží změny, k nimž v historiografii vědy došlo – Isis 75, 1984, č. 1, s. 1−240. 43 A. Thackray – R. K. Merton, „On Discipline Building: The Paradoxes of George Sarton“, Isis 63, 1972, s. 472−495, zde s. 476, s. 480. 44 G. Sarton, A History of Science, Vol. 1. Ancient Science Through The Golden Age of Greece , Cambridge (Mass.) 1952, repr. 1964, 1993; týž, A History of Science, Vol. 2. The Hellenistic Science and Culture in the Last Three Centuries B. C., Cambridge (Mass.) 1959, repr. 1970, 1993. 45 A. Heller, Geschichte der Physik von Aristoteles bis auf die neueste Zeit, 2 sv., Stuttgart 1882, repr. Wiesbaden 1965, sv. I, s. 5, s. 172. 46 F. Danneman, Geschichte der Wissenschaften in ihrer Entwicklung und in ihrem Zusam-

menhange [1900−1913], 4 sv., Leipzig 21921, sv. II, s. 1−5; F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik in Grundzügen mit synchronistischen Tabellen, 2 sv., Braunschweig 1882, sv. I, s. 91. 47 O středověku pojednávají čtyři z pěti svazků Sartonova díla Introduction to History of Science, 5 sv., Baltimore 1927−1948; dále viz L. Thorndike, A History of Magic and Experimental Science, 8 sv., London 1923−1958, H. Kopp, Die Alchemie in älterer und neuerer Zeit , 2 sv., Heidelberg 1886, týž, Geschichte der Chemie, 4 sv., Braunschweig 1843−1847, repr. Hildesheim 1966, sv. II pojednává o alchymii. 48 L. Thorndike, A History of Magic and Experimental Science, sv. V, s. 563−578; Rosenberger představuje velmi obdobně dílo dalšího renesančního mága G. della Porty, viz Die Geschichte der Physik, sv. I, s. 137−139. 49 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 20; srov. Ch. Singer, A Short History of Science, s. 1; E. H. Du Bois-Reymond, „Über Geschichte der Wissenschaft“ [1872], in: týž, Reden, 2 sv., Leipzig 1912, sv. I, s. 431−440, zde s. 432n. 50 Například R. Wolf, Geschichte der Astronomie, München 1877, s. vii, 31 et passim; E. Gerland,

Geschichte der Physik [1892], München – Berlin 21913, s. v, s. 292−295; G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 24n.; O. Lodge, Pioneers of Science, London – New York 1893, s. 7, s. 167; H. C. Bolton, The Follies of Science at Court of Rudolph II., 1576−1612 , Milwaukee 1904, s. 205. 51 F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik, sv. I, s. 92−94. 52 H. Kopp, Beiträge zur Geschichte der Chemie, Braunschweig 1869, sv. I, s. 1−3. 53 W. Whewell, History of the Inductive Sciences from the Earliest to the Present Time [1837], 2 sv., New York 31857, sv. I, s. 45. 54 Tamtéž, s. 46. 55 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 4. Vědu Sarton vymezuje na předchozí straně jako „systematizované pozitivní vědění“. 56 F. Dannemann, Geschichte der Wissenschaften, sv. I, s. vi. 57 Viz například F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik, sv. I, s. 150−166 et passim; W. T. Sedgwick – H. W. Tyler, A Short History of Science, s. 449−457. 58 A. Heller, Geschichte der Physik, sv. I, s. 334. 59 Koselleck, „Fortschritt“, s. 391nn.; srov. P. Nolte, „Gleichzeitigkeit des Ungleichzeitigen“, in: S. Jordan, hrsg. Lexikon Geschichtswissenschaft. Hundert Grundbegriffe, Stuttgart 2002, s. 134−136. 60 Dannemann, Die Geschichte der Naturwissenschaften , sv. II, s. 1; srov. F. Rosenberger, Die Geschichte der Physik, sv. I, s. v n. 61 Whewell, History of the Inductive Sciences, sv. I, s. 46−48. 62 Darwin si při cestě kolem světa poznamenal o obyvatelích Ohňové země: „Myslím, že kdybychom prohledali celý svět, nenašli bychom člověka na nižším stupni.“ Cit. dle S. J. Gould, Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence, Praha 1997, s. 404. 63 a Viz např. J. Fontana, Evropa před zrcadlem, Praha 2001, s. 117n. 64 Např. W. Ostwald, Zur Geschichte der Wissenschaft. Vier Manuskripte aus dem Nachlass [1913−1931], Leipzig 1985, s. 46−48; srov. L. Lévy-Bruhl, Myšlení člověka primitivního [1922], Praha 1999, s. 21−39. 65 E. H. Du Bois-Reymond, „Kulturgeschichte und Naturwissenschaft“ [1877], in: týž, Reden, 2 sv., Leipzig 1912, sv. I, s. 567−629, zde s. 596. 66 Engelhardt, Historisches Bewusstsein, s. 163−166. 67 G. Sarton, „The New Humanism“, Isis 6, 1924, s. 9−42, zde s. 9. 68 Tamtéž, s. 31. 69 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 33.

[ 80 ]

[studie]


70 C. Dampier Whetham – C. Durning Whetham, „Three English Men of Science“, Isis 1, 1913, s. 215−218. Jako místo vzniku článku je uvedeno Cambridge. Dampier a jeho manželka spojují pokrok vědy s nordickou rasou i ve své „kronice vědeckého pokroku“; viz C. Dampier Whetham – C. Durning Whetham, Science and Human Mind. A Critical and Historical Account of the Development of Natural Knowledge, London 1912, s. 9−20, zvl. s. 18. 71 H. J. Holland, Germany in Science. The German Claim to Scientific Leadership Refuted, Pittsburgh 1917, s. 5n. 72 J. W. Draper, History of the Conflict between Religion and Science [1874], New York 81881, s. vi. 73 Tamtéž, s. 171−181. 74 A. D. White, History of the Warfare of Science with Theology in Christendom [1896], 2 sv., London – New York 1897, sv. I, s. vi−ix. 75 Tamtéž, sv. I, s. 130−146. 76 T. S. Kuhn, The Copernican Revolution, Cambridge (Mass.) 1957, s. 191; další doklady Whitova vlivu v této otázce uvádí E. Rosen, „Calvin’s Attitude Toward Copernicus“, Journal of the History of Ideas 21, 1960, s. 431−441; srov. P. Barker, „The Role of Religion in the Lutheran Response to Copernicus“, in: M. J. Osler (ed.), Rethinking the Scientific Revolution, Cambridge 2000, s. 59−88, zde s. 63n. 77 J. J. Walsh, The Popes and Science. The History of the Papal Relations to Science during the Middle Ages, New York 1908; srov. též Otto Zöckler, Geschichte der Beziehungen zwischen Theologie und Naturwissenschaft, 2 sv., Gütersloh 1877−1879. 78 P. Duhem, L’évolution de la mécanique, Paris 1903; Les origins de la statique, 2 sv., Paris 1905−06; Études sur Léonard de Vinci, 3 sv., Paris 1906−1913; Le système du monde: Histoire des doctrines cosmologiques de Platon á Copernic, 10 sv., Paris 1913−1959, repr. 1979−1988. 79 P. Duhem, Les origines de la statique, sv. I, s. iv. 80 P. Duhem, Études sur Leonard de Vinci, sv. II, s. 412. Srov. R. Ariew − P. Barker, „Duhem and Continuity in the History of Science“, Revue Internationale de Philosophie 46, 1992, s. 323−343. 81 Srov. například E. Grant, „The Condemnation of 1277, God’s Absolute Power, and Physical Thought in the Late Middle Ages“, Viator 10, 1979, s. 211−244; E. Grant, The Foundations of Modern Science in the Middle Ages. Their Religious, Institutional, and Intellectual Contexts , Cambridge 1996, s. 70−83; F. Fellmann, Scholastik und kosmologische Reform , Münster 1971. 82 Viz například S. L. Jaki, „Introductory Essay“, in: P. Duhem, To Save The Phenomena. An Essay on the Idea of Physical Theory from Plato to Galileo [1905], Chicago – London 1969, s. ix−xxvi; H. Floris Cohen, The Scientific Revolution. A Historiographical Inquiry , Chicago 1994, s. 44−55. Do nacionalistických sporů o národní prvenství ve vědě během první světové války se Duhem vložil hned dvěma knihami: La science allemande, Paris 1915; La chimie est-elle une science française? Paris 1916. 83 W. Whewell, History of the Inductive Sciences from the Earliest to the Present Time , sv. I, s. 41n. 84 Srov. M. Foucault, Archeologie vědění, Praha 2002, s. 36. O problému spojování biologické terminologie s popisem teoretického pokroku pojednává například F. M. Wuketits, Přírodní katastrofa jménem člověk. Vývoj bez pokroku, Praha, 2006 s. 102 et passim. 85 H. Blumenberg, Paradigmen zu einer Metaphorologie , Frankfurt a. M. 21998, s. 23−25 et passim; srov. H. Blumenberg, Theorie der Unbegrifflichkeit, Frankfurt a. M. 2007. 86 G. Sarton, The History of Science and the New Humanism [1931], New Brunswick – Oxford 4

1988, s. 166. 87 R. Laudan, Histories of the Sciences and their Uses, s. 21. 88 G. Sarton, The History of Science and the New Humanism, s. 44. 89 Tamtéž, s. 13, 57. 90 Tamtéž, s. 183. 91 D. M. Turner, History of Science Teaching in England, London 1927, s. 190. 92 Viz například W. T. Sedgwick – H. W. Tyler, A Short History of Science, s. v−vi; W. Libby, An Introduction to the History of Science, Boston – New York – Chicago 1917, s. v−vii. Další doklady uvádí A. Thackray, „The Pre-history of an Academic Discipline. The Study of the History of Science in the United States“, Minerva 18, 1980, s. 448−473, repr. in: E. Mendelssohn (ed.), Transformation and Tradition in the Sciences, Cambridge 1984, s. 395−420. 93 E. Jenkins, „Why the History of Science“, in: M. Shortland – A. Warwick (eds.), Teaching the History of Science, London 1989, s. 19−29, zde s. 25; B. Brock, „Past, Present and Future“, tamtéž, s. 30−41, zde s. 32. 94 A. B. Fisher, A Short History of Natural Science and of the Progress of Discovery from the Time of the Greeks to the Present Day. For the Use of Schools and Young Persons [1888], New York 41902, s. vii. 95 Mnoho dokladů této myšlenky uvádí A.-K. Mayer, „Moralizing Science: The Uses of Science’s Past in National Education in the 1920s“, British Journal for the History of Science 30, 1997, s. 51−70.

[ 81 ]

[studie]


96 N. Elias, O procesu civilizace. Sociogenetické a psychogenetické studie [1939], Praha 2006, s. 58. Tato idea přirozeně vychází z principu rekapitulace německého zoologa E. H. Haeckela (1834−1919), podle nějž ontogeneze rekapituluje fylogenezi. 97 G. Sarton, „Knowledge and Charity“, Isis 5, 1923, s. 5−19, zde s. 8, s. 11. 98 A. Thackray, „The Pre-history of an Academic Discipline“, s. 411−413. 99 A. Heller, Geschichte der Physik, s. viii a n. 100 G. Sarton, Introduction to the History of Science, sv. I, s. 6. 101 A. Thackray, „History of Science in the 1980s“, Journal of Interdisciplinary History 12, 1981, s. 299−314, zde s. 303.

[ 82 ]

Kéž by „jen velmi neúplné znění“... Jiří Rulf: Navštěvovat želvu . Brno, Host 2007.

Na zadní straně obálky knížky Jiřího Rulfa Navštěvovat želvu píše Pavel Janáček: „Doba je těhotná kamením, ještě se to však neví. Jen pár škaredých zjevů, jimž se nadává do básníků, krákorá cosi o temnotě, která nastane, až se narodí smrt.“ Tato slova knížku charakterizují na nejobecnější rovině, ale říkají ještě něco navíc: jakoby tím, že čtenář Pavel Janáček této poezii podlehl, ukázal na její nejslabší místa i na to, čím může okouzlovat. Pokusím se teď ony body ukázat. Především: je velkou otázkou, jestli může být poezie osnována toliko na naštvání, na sporu s dobou. Rulfovy verše zejména v první části knížky, nazvané „Zatoulané město“, ukazují, že zloba, jekot „škaredých zjevů“ stačí po Bezručovi ke zpívání pramálo. Tak třeba hned v první básni oddílu, „U Labe“: jsme tu svědky málem propagandistické práce – Bůh je pro Rulfa spíš slovo, možná symbol, který ale mně (a navíc s velkým písmenem) nedává smysl. Ano, rozumím té tolikrát v literatuře čtené a znovu přeci jen pokoušené potřebě formulovat svět bez Boha i boha, svět bez kontur a hodnot, ovšem Rulfovo slovo Bůh je opravdu podivné: je časové, v čase se proměňuje, je personifikované, je nad námi a zas neschopné cokoli změnit, zkrátka je to změť. A přitom by stačilo tak málo, Boha si ODPUSTIT, nechat báseň tak, bez něj. Zůstaly by krásné metafory sledující necitelný pomalu odplouvající široký čas podél Labe i se všemi těmi málem hrabalovskými instrumenty. Proč musí báseň začínat jakousi „filozofickou“ schválností: „Vždyť jak by to svedl dnešní Bůh se svým stínem,/ jenž od něj prchá?“ Jenže potom – jsem málem ochoten tu schválnost odpustit, protože se mi

dostává, přímo hmatám ten rozvláčný, ale pořád stejně odcházející čas: „Kroky rychlé, kroky zaostávající,/ ale stále stejný rytmus proudu středního Labe,/ metronom bříz za plotem koupaliště,/ stále stejně se kývající muž,/ jdoucí po břehu kolem,“ ale zas: vydrží to jen chvíli, pak se básní mihne „bílá ryba“, báseň se na chvíli zpomalí v přesné, protože představitelné, protože lyrické definici: „Kroky stínů a kroky lidí,/ jimž nestačí už slova.“ Ale potom – jakoby to všecko bylo na nic, jako by básník neuměl mlčet a už vůbec ne škrtat, jako by nevěřil, že ještě existují čtenáři gramotní i jinak než lingvisticky, zkrátka – musí ještě připojit spleť obrazů, metafor a kdoví čeho všeho ještě. Proč? Aby ukázal konstruktérskou dovednost v básni (stín na začátku musí se vrátit i na konci), aby si vydobyl pointu, která báseň jedním veršem zabije: „A Bůh, marně pátrající po tom,/ kam se otiskla na písku stopa,/ (…) Co odpovědět uprchlým stínům,/ volajícím denně po jeho odsouzení/ jakýmsi neznámým esperantem.“ Podobně se to má s většinou básní prvního oddílu. Máme tu co dělat s čímsi velmi podobným stroji. Funguje to s konstruktérskou přesností, bezchybně, metafora vychází jedna ze druhé, společně pak definují svět, který ztrácí hodnoty a rozkládá se, ale všecko se to zároveň děje indiferentně: Miluji tě,/ ale tvá víčka jsou mrtvá/ a jenom kostry v nich tančí.// Pohřbena ve svatebním hávu,/ tvým kmenem na míru šitém,/ nechceš se rozhodnout k návratu do nebytí,/ stále se vrtíš/ jak dítě vězněné v povijanu.“ Atd., a tak pořád pryč… Pravda: básníkova bolest ze stavu tohoto světa je úctyhodná a přímo hmatatelná. Ale pointy básní ji nedodávají na intenzitě, ale spíše je kazí. Báseň v podání Rulfově je cosi děsivého a smutného – ona totiž musí vše, o čem bolestně a ví a co jaksi mezi slovy tuší, ona to vše musí zároveň a hned [ 83 ]

[recenze]

ALUZE 2/2007 – Revue pro literaturu filozofii a jiné

také rozhodnout. Těžko se to pak dýchá takové básni, a ještě hůř se tomu věří. Děsivé, přesné jsou obrazy hrůzy: „Nedivíme se, když se houf mužů hromadí u brány –/ jsou šedí, staří,/ jejich pohlaví malá.// Dožadují se chleba,/ ale po něm přicházejí křeče/ a strážná smrt otevírá dveře.“ Jenže – už poslední verš nastartoval samozničující pohyb ústící do nikam point a mudrosloví. Přes elektrické dráty, obrazy lidí visících na nich jako králíci, přes obrazy vítězů a přes prastarou a tolikrát čtenou metaforu filmu v promítačce, tentokrát pouštěného naopak, dostáváme se k úplně už vyčichlému finále: „Děkujme Bohu./ Takhle

je to přehledné./ Oni jsou oni/ a my jsme zatím my.“ To mají být jedinečné obrazy varující nás před ztrátou před ztrátou identity?! Ovšem je zajímavé, že pokud se Rulf dokáže ukáznit, pokud své výkřiky nechá vychladnout, vylisují se pak nádherné verše a krásné básně. Je paradoxní, že k takovému výkonu je potřeba „cizí“ událost, a to hrůzy ze školy v Beslanu. Ale zase se tím připomíná jiná hodnota, kterou Rulfovy verše nesou – je to totiž poezie v pravém slova smyslu světová –, není ukotvená v nějaké národní jedinečnosti, ale vnímá svět jako jeden společný prostor. I proto bolí tragédie tisíce kilometrů daleko, je totiž stejně děsivá jako osobní prohra: „I srdce zvonů nad tím měkla/ a měnila se v žhavé stružky./ A nikdy už pak nezvonili,/ noc ohlašoval výstřel z pušky.“ Vyvstal mi při té četbě před očima František Halas se stejnou jistotou, s jakou i on věděl, že patos je na místě právě tam, kde se nedostává jiného východiska. Tím se dostáváme k druhé poloze na začátku zmiňovaného citátu – totiž že Rulfova poezie nabízí hodnoty zcela osobité, jedinečné, neopakovatelné, okouzlující a odzbrojující. Proměna je asi v tomto: krásné verše a básně čteme všude tam (a nejvýraznější je to v oddíle „Z diáře starého muže“), kde strach o všelidské hodnoty ustoupil těm menším, ale o to tíživějším. V prostém ohledávání stáří a stárnutí, ve značkování odcházejícího těla, v tom se nám dostává najednou světa živého, i když nejasného. Tak stačí uvidět ženu, abychom se dostali z knihy na nádhernou i děsivou ulici: „Potkal jsem ženu s lehce naběhlými víčky./ Ještě dnes sála sílu ze slabin mladíka,/ ještě dnes se jí dotýkaly hbité ruce starce,/ ještě dnes ji navštěvovala krvavá luna.“ A skutečně –

jde to lépe bez velikých metafor zániku, rozpadání. V prostém, našem, tomto prostoru, ve kterém se kontury světa promítají do kontur člověka, se žije možná o něco méně přesněji, o něco více nesrozumitelněji, ale především: mnohem, mnohem básnivěji: „Ještě dnes její vlasy plály mědí raného podzimu/ a prsy měla jak zimní hrušky pevné./ Ještě dnes nevěděla,/ že se v ní něco bývalého haraburdí Morany zase dere na svět.“ A ještě jednu hodnotu nese s sebou knížka Navštěvovat želvu, a to zejména ve stejnojmenném oddíle, ale i jinde: je to snaha pojmenovat postavení básníka ne tomto světě, který vyhřezl ze svých kontur a vlaje kolem jako nesmyslná, nehierarchizovaná tříšť. A jakoby v protišlapu vůči první a do jisté míry i poslední části sbírky (s názvem „Šilhavý Bůh“) je toto postavení lemováno a přímo ukostřováno nejistotou: „Chodil jsem na návštěvu k moudrým,/ ale vždycky jen na skok,/ protože si většinou stěžovali na dnu/ nebo na nevděčnost dětí.// Snažil jsem se dodržovat Velké pravidlo,/ ale nezapsal jsem ho včas./ A teď mám jen velmi neúplné znění.“ Škoda jen, že při této představě Jiří Rulf nezůstal: je škoda, že z Navštěvovat želvu není jen neúplné znění. Je škoda, že překrásné básně jsou kaleny těmi, které se snaží toto neúplné znění zbytečně, zdlouhavě, frigidně doplňovat. Jakub Chrobák

Průběžně psaná poezie Norbert Holub: Status idem. Brno, Masarykova univerzita 2006.

Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc a od té doby místo aliterace říkali vždycky „pískotupespáně“. Oslové! Jan Neruda: Povídky malostranské V pořadí již šestá Holubova sbírka vznikala v letech 1998–2005 souběžně s knihami Cizí sonety, Úplně úzké úly a Suché sochy stínů jako jejich volnoveršová paralela. Po zaniknuvším nakladatelství Petrov, v kterém vycházely Holubovy dřívější sbírky, vydává Status idem Masarykova univerzita v edici Srdeční vý-

dej. [ 84 ]

[recenze]


Na první pohled se nová sbírka od předchozích liší již v ve svém členění, leč šest oddílů Statutu idem je vlastně dvojí dříve užívanou triádou: tři rozsáhlejší texty „Rybí protéza“, „Básník, který byl na Bítově“ a „XII. český internistický kongres“, zařazené jako samostatné oddíly (II, IV, VI), by měly tvořit tematickou kostru oddílů zbývajících. Měly by, leč tuto funkci plní pouze první a třetí ze jmenovaných básní, „Básník, který byl na Bítově“ se svým příležitostným charakterem (předneseno na Bítově 30. září 2005 jako součást slavnostního proslovu) celku sbírky naprosto vymyká. Ostatní básně však spojuje poměrně zřetelná intence nahlížet za masky a nálepky skutečnosti nejširším možným záběrem; od Ignáce z Loyoly po opilého kolegu urologa, od kázání kardinála Vlka po okamžiky sexuální extáze. Holub tepe do model a klišé dneška i dob minulých a dospívá k přesvědčení o jejich proměnlivosti, leč stálosti; diagnostikuje „stav nezměněn“: „Kopeš hlínu – žereš hlínu – skončíš v hlíně / Paranoidní narcista Stalin / je stále in“. Byť by chtěl být autor „frigidní jako ostraha u Matyášovy brány“, neomezuje se jen na nezúčastněné pozorování a staví sám sebe dovnitř tematizovaného dění. Přitom ale zůstává střízlivým kritikem bez jakýchkoliv mesianistických tendencí: „Jsem šťastný, že jsem se nestal psychiatrem, / tělo je spalitelnější než duše“. Básně jako „Rybí protéza“, nebo „Radši kvalitní sex…“ tyto dvě perspektivy úspěšně kloubí. To však nelze říci o všech textech sbírky. Některé básně připomínají spíš drobné anekdoty („Po létech konečně vítězství“, „World War II“), jiné narušují celek sbírky poněkud prvoplánovitou autostylizací („Chotěboř“, „Už zase budu…“). Samotná forma volného verše pak nejen zásadně proměňuje celek básnického výrazu, ale má nezanedbatelný vliv i na dílčí prvky; zejména Holubovi umožňuje rozvinout jeho zálibu v aliteracích a jiných hláskových instrumentacích v mnohem větší míře než ve dříve užívané formě sonetové. Vytváří tak slovní celky schopné vyvolat bohaté konotace („Orel na orloji má urlaub“, „hrůzné pahrbky hrobů“…) a ojediněle i zastat nepřítomné rouhačsky nápadité rýmy předchozích sbírek („býčkům chladí v předkostelí šarlat varlat“). Tyto ambice však bez „kontroly“ vázaného verše poměrně často ústí v poněkud sche-

matické a násilně hledané konstrukce („pařátky puškvorců putující podzimním pralesem“, „soplivě suplují zimou zesládlou pachuť prázdnin“). Nejednou se tu dokonce setkáme s banálními skupinami svázanými shodnými morfémy („předem předplacené peklo“). Ale ani výraznější aliterace nemají takovou účinnost jako v předchozích sbírkách, kde byla jejich působivost podpořena ikty vázaného verše. Je to patrné již ze srovnání sonetu „Iglau“ ze Suchých soch stínů a jejího stejnojmenného pretextu ze Statutu idem; zatímco se slovní spojení „skrytou krutost krypt“ ve volnoveršové verzi poněkud míjí svým (jistě) zamýšleným účinkem, spočívá ve verzi sonetové skupina -kr- vždy na přízvučných dobách a je navíc rýmujícím se veršem obohacena o vertikální rozměr. Bylo by tak možné říci, že se Holubův volný verš zastavuje někde v půli cesty; opouští sice tradiční metrické a strofické vzorce, ale dílčí principy ekvivalence opustit nedokáže. Nelze se tak zbavit dojmu, že sbírka Status idem předkládá přes své nesporné kvality spíše básnický polotovar. Petr Plecháč

Hledání řádu umění a života Jan Wiendl: Vizionáři a vyznavači . Praha, Dauphin Praha 2007.

Je nesnadné napsat recenzi Wiendlova souboru studií a skic „k otázce sepětí řádu umění a života v české poezii první poloviny 20. století“ (jak zní podtitul), už proto, že deset textů uspořádaných do čtyř oddílů je sice „sjednoceno jedním konkrétním jmenovatelem“, nicméně jde o analytické sondy „žánrově a metodologicky variabilní“, takže jedna každá by si zasloužila samostatnou zevrubnou pozornost. Buď jak buď předložím jen povšechnou informaci s několika poznámkami. Jednotícím jmenovatelem, o kterém autor hovoří v předmluvě, je „otázka po vztahu vybraných uměleckých a programově-kritických postupů k ideji řádu, do níž se sledované veličiny vtělují.“. Východiskem Wiendlových analýz je např. estetický ideál umělecké a životní syntézy, nebo proces vytváření jednoty umělecké tvorby a života v duchu náboženské víry ve zjevenou pravdu, nebo sounáležitost umě[ 85 ]

[recenze]


lecké tvorby s ideologií utopické vize „šťastné budoucnosti lidstva“, revolučního řešení spravedlivého společenského řádu apod. Dalším východiskem je určitý zlomový bod, prožitek znicotnění, deziluze či frustrace, a úsilí o jeho překonání. Společným jmenovatelem u všech sledovaných komplexů je nihilismus, který usiluje vykročit z vlastní sebestřednosti a podřídit se nadosobní myšlence, ztělesněné v ideji Umění, Boha, nebo spravedlivého společenského uspořádání cestou revoluce. Autor nehledá univerzální modely, ale v rámci českého moderního umění si všímá konkrétních postupů, které jsou pojmenovány v názvech jednotlivých oddílů: poezie a vize, poezie a utopie, poezie a zjevení, poezie a kampaň. První oddíl zahrnuje tři obsáhlé texty vycházející z díla F. X. Šaldy (a osobností inspirovaných jeho dílem). První sonda směřuje do Šaldova raného díla, prvního desetiletí jeho působení, a sleduje formování myšlenky řádu v kritikově postojích k náboženské otázce, vyvolaných mj. setkáním s básnickými sbírkami mladých tvůrců Katolické moderny. Druhá se obírá Šaldovým setkáním s dílem Otokara Březiny, zejména společnou vizí života jako estetického ideálu. Třetí studie se zaměřuje na změny Šaldova hodnotícího postoje v recepci avantgardního a tradicionalisticky založeného umění v období výrazné politizace české kultury. Druhá část – „Poezie a utopie“ – se zabývá problematikou umělecké avantgardy na počátku dvacátých let 20. století. První z nich – „k otázce tvorby nového řádu a k velkému neporozumění v české poezii dvacátých let“ – se soustřeďuje především na tři osobnosti: je to opět Šalda a Karel Teige, za průkopnickou lze pokládat třetí část věnovanou Jaroslavu Durychovi, totiž oné opomíjené etapě jeho tvorby, v níž nejen kriticky zkoumal koncept proletářského umění a formuloval svá odlišná stanoviska k východiskům avantgardy, ale paralelně vytvářel i sociálně zaměřená umělecká díla (Sedmikráska, Tři troníčky, Žebrácké písně). – Druhá studie si všímá intenzivního působení hlavního teoretika brněnské Literární skupiny Františka Götze, jeho ideje expresionismu jako estetického a stylového kritéria a sporů o toto pojetí s Devětsilem (respektive K. Teigem). Třetí část se zaměřuje na jediného autora; nikoliv izolovaně, ale v kontextu ostatních křesťansky inspirovaných básní-

ků a kritiků, analyzuje vybrané etapy básnické tvorby Jana Zahradníčka. V první studii jde o překonání náporu zmaru a nicoty v prvních sbírkách příklonem k náboženské pravdě jako zdroji integrity. Další kapitola je „monotematická“, zabývá se „konturami básnického světa“ sbírky Jeřáby (s obsáhlou analýzou Zahradníčkova mistrovského sonetu „Užovka“). Nejkratší, třetí studie je panoramatickým pohledem na „konfesi, ideologii a poezii“ zbývajícího předválečného Zahradníčkova díla a poslední studie analyzuje výjimečnost Zahradníčkových veršů z vězení. Z celku básníkova životního díla zde byla jen marginální pozornost věnována velkým skladbám poválečným (La Saletta, Znamení moci) a doprovodné lyrice (Rouška Veroničina). Jeho válečná poezie je zmíněna v posledním oddílu („Poezie a kampaň“). Čtvrtý oddíl prezentuje skicu o problému poválečného odsunu německého obyvatelstva, jak se odráží v soudobé české poezii. Jde o historicky ojedinělou unifikovanou pozici básníků různých směrů generací a ideových východisek. Ve vypjaté situaci pod tlakem intenzivních kulturních a politických kampaní a diskuzí a pod vlivem válečného traumatu a opojení vítězstvím dochází k procesu, který ve svých důsledcích byl již průpravnou fází usměrňujících mechanismů nastupující totality. Toto krátké poválečné údobí (autor analyzuje materiál cca 150 básnických sbírek z let 1945–46) bylo literární historií viděno převážně jako velké vzepětí české poezie. Wiendlova skica, prokazující, že šlo spíše o trapnou rezignaci na možnosti moderního umění a zmatení hledisek, je v hlavních rysech pevná a přesvědčivá, potřebuje však podle mého mínění některá upřesnění a doplňky. Nelze například dost dobře směšovat básnické texty psané aktuálně za války jako bezprostředně živá reakce na konkrétní události (např. teror po atentátu na Heydricha), jako je tomu mj. u básní Zahradníčkových a Vokolkových, a básně vyprodukované ex post programově až v období po válce (což např. platí o velké části Historického obrazu Vítězslava Nezvala a o desítkách menších veršotepců). Mimochodem: Zahradníčkovy verše z Tryzny (červen 1942) nelze dávat do souvislosti s odsunem: autor měl výslovně na mysli vyhnání okupantů („nestoudně vpadli jste…“). Na druhé straně by mohly jako otřesný příklad posloužit verše Jiřího [ 86 ]

[recenze]


Zhora, hovořící o transferu: „Díváš se na ně, starce vidíš, ženy, / stařeny, děti, v očích strach a hlad. / Jsi Čech a Slovan. Člověče zatrolený, / ne abys začal je litovat.// Človíčku, odnauč se zapomínat a odpouštěti, / a usmívej se jen, když zločinci táhnou do noci beze hvězd.“ (Cituji proto, že verše pocházejí ze sbírky Seismograf, 1946, a Wiendl se právem zmiňuje o této tvorbě jako o seismografu: „stařeny a děti“ v průvodu „zločinců“ opravdu věstily povážlivé otřesy svědomí.) Závěrem jednu nepatrnou výhradu k nepřesnosti, která se přenáší z knihy do knihy a jen proto ji zaznamenávám: Klíč k dobré literatuře (Miklík, Vodička, Vach) není příručka „upozorňující na morálně zavádějící díla moderní literatury“ (s. 20), nýbrž naopak: tento seznam „morálně závadná“ díla ignoruje a obsáhle uvádí literaturu „mravně nezávadnou“ (což neznamená, že všechno ostatní je závadné). K řečenému omylu svádí Klíč v titulu, shodným s příručkou Koniášovou. Není nejposlednějším důvodem chvály Wiendlovy knihy její vytříbený jazyk, styl bez škváry a zádrhelů, bez mnohomluvnosti a s četnými neodolatelnými zkratkovými charakteristikami – což příkře stupňuje nárok na čtenářovu pozornost a soustředění. – Autor a jeho dílo si zasloužili pozornější korekturu a menší počet tiskových chyb. Mojmír Trávníček

Vančurovo umění prózy pohledem Jana Mukařovského Jan Mukařovský: Vančurův vypravěč. Praha, Filip Tomáš–Akropolis 2006.

Útlý svazeček, který vydalo pražské nakladatelství Akropolis, je podle slov editora Bohumila Svozila zřejmě poslední prací Jana Mukařovského (1891–1975), jež nebyla dosud publikována, a to ani časopisecky, ani knižně. Přitom Vančurův vypravěč, jak zní titul onoho útlého svazečku, plně zapadá do kontextu badatelova soustředěného zájmu o Vančurovu tvorbu, k níž se Mukařovský znovu a znovu vracel, aby objevoval její základní organizující principy a strukturní dominanty. Za každou studií, kterou Mukařovský o Vančurovi publikoval, prosvítá důsledně promyšlená koncepce, vědomí strukturních souvislostí nejen v rám-

ci autorova díla, ale i v širším rámci české meziválečné prózy. Srovnatelnou pozornost, zůstaneme-li na poli tehdejší prozaické produkce, věnoval Mukařovský už jen Karlu Čapkovi. Proto může udivit, že jsme na vydání Vančurova vypravěče čekali tak dlouho. Pomineme-li spletité vnější okolnosti politicko-historické (před rokem 1989), pak dva relevantní důvody uvádí sám editor. Původně měla být studie zahrnuta do svazku Cestami poetiky a estetiky (Praha, Československý spisovatel 1971), ale podle Svozilova svědectví s tím Mukařovský nesouhlasil, neboť by to podle jeho — rozuměj: Mukařovského — názoru vedlo k přetížení knihy vančurovskou problematikou. Autor o své studii navíc soudil, „že je převážně materiálová, teprve utřiďující, a v tomto ohledu že má ještě daleko k definitivním závěrům“ (viz „Ediční doslov“, s. 67–68). Jakkoli se Bohumil Svozil a Květoslav Chvatík s tímto míněním neztotožňovali, rozhodnutí svého učitele respektovali. Po pětatřiceti letech máme tedy konečně možnost do tohoto textu nahlédnout a doplnit jednu ze zřejmě již posledních mezer v díle klasika českého strukturalismu. Patrně první, čeho si čtenář vstupující do univerza studie všimne, je způsob jejího členění. Není hierarchicky dělena do kapitol či podkapitol, nýbrž je organizována jako lineární řada konkrétních pozorování, důsledně se opírajících o materii primárních textů. Každý postřeh, s nímž Mukařovský přichází, není výsledkem předcházející představy o zkoumaném textu, apriorní tezí, jež by měla být následně potvrzena, ale vyrůstá postupně na základě pečlivého čtení. Možná bychom tuto metodu mohli označit přívlastkem „filologická“, abychom konzervativními implikacemi uvedeného přívlastku jaksi předem vzdorovali lákavým svodům vtahovat strukturalismus do diskurzu současné teorie; nic proti tomu, samozřejmě, pokud se tak neděje za cenu zkreslování původních myšlenkových východisek, např. opomíjením domácí tradice, z níž bylo strukturalistické myšlení napájeno (srov. k tomu kupříkladu studie Olega Suse nebo Josefa Zumra). Absence složitější strukturace Mukařovského textu (respektive metatextu, abychom se odvolali na Genettovu typologii), enumerativnost a převaha statické deskripce by napovídala cosi o důvodech Mukařovského zdrženlivosti ohledně jeho publikování, jak vzpo[ 87 ]

[recenze]


míná Svozil. Je to bezpochyby studie přípravná, takzvaně materiálová, pouhý předstupeň případné vančurovské syntézy. Nicméně v mantinelech konstatovaného omezení si studie stojí víc než dobře. V současnosti, tj. v době až jednostranně kvantitativního posuzování vědecké práce, kdy jsou jako výsledek seriózního literárněvědného výzkumu prezentovány články bezmála žurnalistické úrovně, lze Mukařovského badatelskou poctivost a kritičnost, s níž přistupoval k vlastním výtvorům, sotva přecenit. Zároveň má recenzovaná studie mnohem větší hodnotu než jen hodnotu historickou, dokumentární. Má i svébytnou hodnotu poznávací, a to hned dvojnásobnou: zaprvé přináší řadu vynikajících postřehů, jež se týkají výstavby Vančurových próz; zadruhé umožňuje nahlédnout, jak Mukařovský s analyzovanými texty pracoval, jak s nimi zapřádal rozhovor. Známe to i z jiných jeho studií, třeba ze studie „Významová výstavba a kompoziční osnova epiky Karla Čapka“ (přetištěna i v Červenkově a Jankovičově výboru Jan Mukařovský, Studie II, Brno, Host 2001, s. 451–480) nebo dalších statí vančurovských, nezvalovských aj., zde však má podobu jaksi syrovější. Konkrétní pozorování ještě nesměřují k souhrnným závěrům, zůstává u jejich evidence; ale vlastně ne pouze u ní, protože už i ona je prohloubena myšlenkovým pohybem, jenž je před námi někdy přímo předváděn. Z tohoto aspektu je příznačná dialogičnost Mukařovského úvah, otázky a odpovědi typu: „Kdo je první osoba, která zde mluví a která říká ,vidím‘? Jde o horečnou vidinu loupežníkovu, mluví zde sám Kozlík? Nikoliv (o loupežníku se zde hovoří v třetí osobě), je to vypravěč mluvící za loupežníka, vypravěč, který volně přechází mezi vnitřkem a vnějškem a který tak dává vyzývavě najevo svou vševidoucnost.“ (s. 6) Jaký je tedy charakter Vančurova vypravěče podle Jana Mukařovského? Na počátku stojí fundamentální ontologické rozlišení empirické osobnosti a vypravěčského subjektu. Toto rozlišení Mukařovského studii otevírá. A je pozoruhodné, že už v samém úvodu, bez jakýchkoli přípravných formulací, je povaha Vančurovy narativní strategie v zásadě plně postižena: vypravěč je ve Vančurových textech stavěn do popředí, má v jejich narativní struktuře až majestátně dominantní postavení (vzpomínaný Genette hovoří v takovém případě o vypravěči heterodiege-

tickém, stojícím „nad“ fikčním světem postav). Vlastním obsahem studie pak je sledování prostředků, jimiž je toto postavení narátora textově realizováno. Mukařovský jich rozeznává celkem devět (využití slovesných osob, oslovování a apostrofování, otázky kladené místo vypravování, podotknutí a restrikce, komentování děje, specifický způsob zacházení se slovesnými časy a způsoby, tzv. synekdochické, respektive metonymické vidění, vypravěčovo pronášení hodnotících soudů, oscilace mezi obecností a jedinečným případem), přičemž všechna svá zjištění dokládá citáty z Vančurových děl, namnoze poměrně obšírnými. Vzhledem k tomu, že Vančurův vypravěč je dílo do určité míry nedefinitivní, otevřené dalším interpretačním a především teoretickým výkonům, vynořuje se před námi otázka, jakou pozici vlastně zaujímá v souvislostech teoretického myšlení Jana Mukařovského. Z doslovu Bohumila Svozila se toho příliš mnoho k tomuto tématu nedozvíme. Pisatel se omezil na několik vstupních poznámek a poté už jen zrekapituloval, co bylo obsahem studie, kterou čtenář právě dočetl. V tomto smyslu šel Svozil cestou nejmenšího odporu a usnadnil si, co mohl. Náročnější pohled poskytl Lubomír Doležel ve svém příspěvku o Mukařovského naratologii (viz „Problémy historie literární teorie: naratologie Jana Mukařovského“, in: Ondřej Sládek [ed.],

Český strukturalismus po poststrukturalismu, Brno, Host 2006, s. 19–31). Uvádí zde jeden zajímavý a podstatný postřeh, že totiž Mukařovského studie o Vančurovi a Čapkovi jsou vlastně slohovými rozbory, zkoumáními individuálního autorského stylu. Nicméně, jde o zkoumání jedinečného na pozadí obecného, konkrétního na fólii celkové teoretické (naratologické) koncepce? Doležel soudí, že ano, a odvolává se přitom na Mukařovského čapkovský diptych, v němž se objevuje stejné členění na rovinu zvukovou, významovou a tematickou jako v monografii Máchův Máj (kterou Doležel považuje za určující dílo Mukařovského naratologické koncepce). To podle Doležela svědčí o kontinuitě teoretického uvažování Jana Mukařovského, o jeho snaze vybudovat strukturální naratologii (ač sám Mukařovský tohoto pojmu přirozeně nepoužívá). Recenzovaná publikace Doleželovy závěry ani nepotvrzuje, ani nevyvrací; jde jakoby po jejich obvodu. Souvisí to se shora [ 88 ]

[recenze]


zmíněnou absencí složitější strukturace textu, jež by eventuálně korespondovala se strukturou Mukařovského naratologie, „uzavírající“ studii do rámcové koncepce. A tak nás tato studie může přivádět k jiným úvahám, zejména k zamyšlení nad celkovým vývojem Mukařovského reflexí Vančurova díla, které by vydalo na obsáhlé pojednání. Vančurův vypravěč svou „nezavršeností“ představuje přímý protipól syntetizující studie „Od básníka k dílu“ z roku 1941 (knižně in: J. Mukařovský, Studie z estetiky, Květoslav Chvatík [ed.], Praha, Odeon 1966, s. 291–295). Vzhledem ke své – opakujme – nedefinitivnosti, otevřenosti, neposkytuje obraz celistvé koncepce, ale je především autentickým svědectvím vnímavého čtení. Roman Kanda

Jak nepsat dějiny literatury Hana Voisine-Jechová: Dějiny české literatu-

ry. Praha, H+H 2005. Přeložil Aleš Haman. Walter Schamschula: Geschichte der tsche-

chischen Literatur III. Von der Gründung der Republik bis zur Gegenwart. Köln / Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004.

Zdá se, že osudem české literatury je, že její dějiny píší polonisté. Po Antonínu Měšťanovi a jeho nejprve německy a pak i česky vydaných dějinách 19. a 20. století je to Hana Voisine-Jechová, emeritní profesorka pařížské Sorbonny. Ta se stejně jako Měšťan stala bohemistou až v zahraničí, poté, když emigrovala do Francie a v roce 1982 získala profesuru českého jazyka a literatury na Université Paris IV. Její Histoire de la littérature tchèque vyšla francouzsky roku 2001, v českém překladu jako Dějiny české literatury v roce 2005 (Nakladatelství H+H, 626 stran). V předmluvě k českému vydání autorka děkuje Růženě Hamanové a Aleši Hamanovi (překladateli knihy) za „mnoho užitečných a cenných rad“ a za to, že „ověřovali a doplňovali můj text vzhledem k dokumentům, k nimž jsem neměla ve Francii přístup“. Tato poslední poznámka působí v době internetu a otevřených hranic poněkud nepatřičně. Je obtížné si dnes představit někoho, kdo by třeba v Praze nebo v Olomouci psal dějiny francouzské literatury a poukazoval přitom na

to, že nemá přístup k francouzským knihovnám a archivům. V každém případě však ani pomoc z Česka nezabránila desítkám omylů, nepřesností a faktických chyb. Nebudu s jejich výčtem čtenáře příliš zatěžovat, uvedu jenom některé příklady. Dobrovský nesestavil Česko-německý slovník, ale Deutsch-böhmisches Wörterbuch. Palacký v dopise do Frankfurtu 1948 nenapsal větu „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom je nově založiti.“ Správně citát zní: „Kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se nejdříve, aby se utvořil.“ Z toho je zřejmé, že nejde ani tak o „rakouský loajalismus“, jak píše VoisineJechová, ale spíš o politický konzervatismus. Jindřich Fügner nebyl Tyršův švagr, ale tchán. T. G. Masaryk nebyl profesorem vídeňské univerzity. Bezruč nenapsal „sbírku básní Stužkonoska modrá“, vždyť je to jen jediná báseň, samostatně vydaná. Totéž platí o Bieblově Novém Ikarovi a Mikuláškově básni Krajem táhne prašivec. Dykova hra Ranní ropucha je charakterizována slovy: „Dcera royalistického šlechtice je znásilněna přívrženci krále…“ (ve francouzském originále „est violée par les partisans du roi“). Kdyby paní VoisineJechová hru měla v ruce, sotva by to mohla napsat. Jednak tím bezohledným násilníkem nejsou královi přívrženci, ale král sám, zadruhé dívka znásilněna není, protože se královi, který za ní odchází do ložnice, nakonec nelíbí. Richard Weiner: „Takřka všechny jeho práce byly napsány a vyšly v meziválečném období.“ Nahlédnutím do slovníku zjistíme, že pět Weinerových knih vyšlo do roku 1918, dvě v roce 1919, čtyři na konci dvacátých let a poslední 1933. Dále se dovídáme například to, že Čepovy „Zápisky Jiřího Klena“ vyšly v exilu 1963. Jde ovšem o Jiljího, ne Jiřího Klena. Próza sice v Mnichově v daném roce vyšla, ale objevila se už dlouho předtím jako součást Čepovy knihy Modrá a zlatá (1938). Opět by stačilo podívat se do mnichovského či pozdějšího pražského vydání, kde autor píše o tom, jak próza v roce 1937 vznikala. Hrdina Topolovy Kočky na kolejích není vrátný, ale stěhovák. V Havlově Audienci Sládek Vaňkovi nenabízí „práci při transportu prázdných sudů“. Knihy Sylvie Richterové Návraty a jiné ztráty, Místopis a Slabikář otcovského jazyka nejsou básnické sbírky. Některé další omyly jsou už cosi jako evergreeny bohe[ 89 ]

[recenze]


mistických příruček: Durychův Svatý Jiří není drama, ale básnická próza, Vančurovy knihy se nejmenují Dlouhý, Široký a Bystrozraký a Hrdelní pře aneb Přísloví (v těchto případech jsou ve francouzském vydání správné názvy Dlouhý, Široký, Bystrozraký a Hrdelní pře anebo Přísloví a chyby jsou jen v českém znění), Lustigova prvotina Noc a naděje nevyšla 1957, ale 1958. Jiné nepřesnosti jsou dost nelogické. Halas prý „na počátku války uveřejnil sbírku Ladění (1942)“. V létě 1942, kdy sbírka vyšla, končil třetí válečný rok. O Kunderově hře podle Diderota Jakub a jeho pán, jejíž české uvedení kryl svým jménem Evald Schorm, se na s. 509 píše: „… premiéra připravená roku 1975 v Divadle Na zábradlí byla zakázána“. Ale v poznámce na s. 532: „Hra byla inscenována v Divadle Na zábradlí v roce 1975…“ Josef Čapek ve francouzském originále zemřel v koncentračním táboře („mort en camp concentration“), v české verzi „zemřel na pochodu smrti z koncentračního tábora“. I v tomto případě je původní verze přesnější. Takové evidentní omyly či nedůslednosti se dají vcelku snadno vytknout a případně odstranit. Problematičnost Dějin české literatury – které nakladatelská anotace neváhá srovnávat s dějinami Arne Nováka – však spočívá v samé koncepci, utřídění materiálu, v přístupu k literárním faktům. Některé pasáže těchto dějin vypadají spíše jako slovník. Tak působí kupříkladu výčet epických sbírek Vrchlického, povídkových souborů Beneše Třebízského, knih Karla Tomana či Františka Hrubína: „Po svých prvních sbírkách (Zpíváno z dálky, 1933; Krásná po chudobě, 1935; Země po polednách, 1937) v době nacistické okupace psal další sbírky (Včelí plást, 1940; Země sudička, 1941; Cikády, 1943). Po skončení války vydal sbírky Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945 – uvedena v divadle E. F. Buriana, přepracována v roce 1948), Řeka nezapomnění (1946), Hirošima (1948 – sbírka kritizována dogmatickou kritikou). Z pozdějšího období pocházejí sbírky Můj zpěv (1956) a Až do konce lásky (1961).“ Jinde poněkud zaráží nerovnoměrná pozornost rozdělovaná jednotlivým spisovatelům. Kapitola o humanismu se zabývá dílem Jana Blahoslava na necelé stránce, zatímco Alžbětě Johaně Westonii je (i s citáty) věnován větší prostor. Pro výklad pozoruhodného díla Josefa Holečka muselo stačit 20 řádků, za-

tímco třeba Karel Václav Rais získal řádků 46. Josefu Jedličkovi se dostalo čtyř řádků a Jáchymu Topolovi všehovšudy jen dvou. Ocitli se na úrovni Adlové, Bonhardové, Pludka aj. Vzniká také otázka, zda bylo nezbytné zabývat se autory jako Janda Cidlinský, Rudolf Jaroslav Kronbauer, Karel Kapoun… Hana Voisine-Jechová má zajisté pravdu v tom, když píše již v první kapitole, že studium dějin literatury nemůže vycházet jen z národního přístupu. Ve francouzském originále odlišuje „tchèque“ a „bohème“, v češtině je rozdíl „český“ a „bohemistický“ nezavedený. Připomíná proto vedle literatury psané staroslověnsky a latinsky také české Němce. Ale proklamovaná mutikulturnost českých zemí dostává trhlinu, když její dějiny víceméně ignorují hebrejskou literaturu. I když se z ní po požárech a velkém pogromu 1389 zachovaly jen zlomky, byla hebrejština po staroslověnštině a latině třetím literárním jazykem v českých zemích. První stručnou zmínku o židovské kultuře nacházíme až na straně 157 (David Gans na konci 16. století) a pak znovu a naposled na straně 471 (Jiří Mordechaj Langer). Židovství není zmíněno ani u takových autorů, jako je Max Brod. S multikulturalitou je do jisté míry spojen jiný požadavek na literární dějiny, komparatistický zřetel. Je zřejmé, že vedle vícejazyčnosti písemnictví v českých zemích je žádoucí přihlížet zejména ke středoevropskému kulturnímu kontextu. Dějiny Voisine-Jechové tak činí hlavně několika naznačenými souvislostmi s polskou literaturou. Kupříkladu Čechova báseň Václav z Michalovic se srovnává s Mickiewiczovým Konradem Wallenrodem; Alois Jirásek a jeho historická líčení připomínají bitevní scény polského malíře Jana Matejka. Kniha byla původně určena pro francouzskou veřejnost, a tak upozorňuje na některé kulturní kontakty francouzsko-české, jako je Remešské (Sázavské) evangelium, na které přísahali francouzští králové. Jiné takové souvislosti ovšem zůstaly stranou. Jestliže autorka podrobně píše o Moderní revue, včetně edic jako Knihy dobrých autorů a Moderní bibliotéka (s. 336–337), nabízelo se uvést francouzské literáty, kteří byli v tomto okruhu překládáni a hráli inspirativní roli (např. Baudelaire, Huysmans, Mallarmé, Claudel, Gide a jiní). Bohužel se tak nestalo.

[ 90 ]

[recenze]


S francouzskou proveniencí Dějin české literatury Hany Voisine-Jechové souvisí i to, co bych nazval nedostatečnou nostrifikací české verze. Někde jde patrně o problém překladu, v češtině působí určité formulace podivně. Kapitolku s názvem „Díla historického zájmu“ („Écrits d'intérêt historique“) by snad stačilo nazvat Historická tematika, „básnické snažení“ (aspiration poètiques) v názvu jiné kapitolky bych uzemnil prostým „básnictvím“. Několikrát se objevuje jméno města Buda, což nepochybně měl být Budín. Francouzské „pendant“ nemusí být jen „protějšek“, ale také „analogie“. („Sládkovy básně tvoří protějšek k etickému pojetí venkova u Světlé…“; Jiráskovy romány „mohly být považovány za románový a zábavný protějšek a pokračování díla Palackého.“) Na straně 267 se píše, že Karel Havlíček byl zvolen „několikrát do vídeňského parlamentu“ (plusieurs fois pour la Diète imperiale à Vienne). Nevím, jak francouzská, ale česká verze rozhodně neodpovídá faktu, že Havlíček byl v červenci 1848 zvolen v pěti obvodech do říšského sněmu zasedajícího ve Vídni a v Kroměříži a že v prosinci téhož roku se mandátu vzdal. A některé věty českého překladu opravdu tahají za uši: „Vyhlašovali ,otevřený‘ marxismus, odmítali jeho dogmatické výklady a kladli důraz – jako filozofové frankfurtské školy – na rané Marxovy spisy o ohledu k člověku a rozvoji humanity.“ Vedle vysloveně překladatelských problémů však vydavatelé Dějin české literatury také jako by zapomněli na to, že českému publiku prostě nelze předložit stejný text jako publiku francouzskému. I když něco z původního originálu v češtině zmizelo (např. poznámka, že Bratislava je hlavní město Slovenska), mnohé nepatřičné tam stále zůstává. Třeba hned první poznámka na straně 21, která se týká věrozvěsta Cyrila: „Jde o byzantského vzdělance Konstantina (827–869), který přijal církevní jméno Cyril. Zemřel v Římě.“ Nebo v souvislosti s názvem Ortenovy sbírky na straně 531: „Ohnice je květina. Ale konotuje i významy spojené s ohněm.“ Neméně nadbytečné je vysvětlovat českým čtenářům, že označení „temno“ vzniklo podle stejnojmenného románu Aloise Jiráska. Nejasnost vznikla naopak, když se píše o „moravském bratru Palečkovi“ (145). V originále je totiž „frère morave“. Až poznámka 22, která se vztahuje ke straně 164, informuje, že ve Francii je tato církev

nejčastěji označována jako jednota moravských bratří. Nestačilo by poznámku vypustit a prostě psát o českém bratru a Jednotě bratrské? Kuriózně působí, když úryvek z Holanovy Toskány (ne přesně citovaný), v němž se objevuje angličtina, francouzština a latina, je komentován slovy „autor použil originálních francouzských výrazů“. To mělo smysl při francouzském překladu Holana, ale ne v češtině. Rovněž poznámky, že Kytice či Příliš hlučná samota byly přeloženy do franštiny, nemají valný smysl, tím spíš, když tyto překlady nejsou zdaleka uváděny důsledně. Problémem každých literárních dějin bývá jejich periodizace. Autoři nejstarších historiografických příruček si s tím moc nelámali hlavu, postupovali prostě mechanicky po staletích (u nás např. Dobrovský). Postupně se jako mezníky literárního dění prosazovaly kulturně dějinné epochy (osvícenství), umělecké směry (romantismus), historicko-politická data (meziválečná literatura), ideologická označení (literatura výrazem krize buržoazní společnosti). Radikální řešení zvolili autoři rozsáhlé publikace A New History of German Literature (hlavní editor D. E. Welberry, 2004), když místo názvů částí a kapitol uvádějí jen data. Začínají rokem 744, založením kláštera ve Fuldě, a končí 15. prosincem 2001, kdy zemřel autor románu Austerlitz (Slavkov) W. G. Sebald. Tradičnější jsou v tomto směru jiné Dějiny německé literatury, které byly přeloženy do češtiny (tři svazky, 2005–2007, editor E. Bahr). Objevují se tu kapitoly jako „Středověk“, „Baroko“, „Výmarská klasika“, „Doba předbřeznová“ – což zdá se obráží skutečnost, že vývoj literatury nemůže být vykládán jen v čistě literárních souřadnicích, ale také v kontextu kulturní antropologie, ideologie, politiky apod. A je zřejmé, že tento pohyb nelze vtlačit do jediného „master narrative“ vykládaného lineárně a kauzálně. Viděno z tohoto hlediska nepřekvapuje, že Dějiny české literatury Voisine-Jechové v periodizaci a třídění materiálu kontaminují hlediska estetická, národnostní, religiózní, historická, žánrová apod. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nich první dvě shrnují českou literaturu od počátku po osvícenství, třetí se zabývá především 19. stoletím („Od romantismu k expresionismu“), čtvrtá meziválečným obdobím a pátá literaturou po roce 1945. Každá z částí má kapitoly, které se dělí na podkapitoly a ty [ 91 ]

[recenze]


na ještě menší úseky, řekněme podkapitolky. Některé autorské osobnosti nebo díla mají to privilegium, že jim je věnovaná celá podkapitolka („Alexandreida“, „Tomáš ze Štítného“, „Chelčický“, „Dialogus Jana z Rabštejna“), případně celá podkapitola (Jan Hus, Jan Amos Komenský). Je-li na názvech těchto různých dílčích segmentů něco nápadné, pak je to častý výskyt formulace „od… k…“. „Od slovanské misie k husitství“, „Od dialogu k divadlu“, „Od jazykových mnemotechnických příruček ke slovníkům“, „Od náboženského zanícení k teologickému didaktismu“, „Od humanismu k manýrismu“, „Od baroka k osvícenství“, „Od kolportážní literatury k moderní próze“ atd. Řekl bych, že se tím sugeruje výklad české literatury jako jakési přímky, cesty odněkud někam. Proto se zdá, že v pozadí těchto Dějin české literatury je teleologický koncept dějinnosti. Jako by před námi vyvstávala Historie, která neúprosně kráčí ke svému cíli. Snad proto se tak často vyskytují výrazy „objektivní“, „objektivnost“, které jinak v humanitních vědách posledních desetiletí mizí. Období konce 19. století charakterizuje autorka slovy: „Před českou literaturou vyvstávaly tři úkoly: 1) dosáhnout evropské úrovně nejen v tematice, nýbrž i ve způsobu projevu, 2) uplatnit se originalitou založenou na novém pojetí minulosti a duchovních a estetických hodnot, 3) získat široké publikum jako záruku vysoké kulturní úrovně českého národa.“ (s. 362) Pamětníkům tato slova připomenou Vodičkovu „teorii úkolů“ z padesátých let minulého století. Nebo také Fučíkovu esej o Boženě Němcové, kde se klade otázka, co musila Němcová dělat, aby si v literární historii vydobyla to klíčové místo, které v ní zaujímá. Vývoj je vnímán jako naplňování několika předem daných abstraktních potencialit. Ve všech případech je do historického dění dodatečně a uměle implantována apriorní kauzalita. Samozřejmě, že jakýkoliv výklad minulosti je náš umělý konstrukt, tomu nemůžeme zabránit. Je však třeba tuto skutečnost reflektovat a nekonstruovat zmíněné kauzální souvislosti s prostoduchou samozřejmostí, jako bychom byli pověřenými mluvčími hlavního proudu a smyslu dějin. Spíše než kauzální souvislosti bude asi třeba hledat v duchu Paula Ricoeura motivované souvislosti nebo v duchu Petra Zajace uzlové body literárního dění.

Do Dějin české literatury profesorky Voisine-Jechové se tato představa promítá třeba i do podkapitolky příznačně nazvané „Autoři stojící stranou“ (Auteurs à l’cart). Stranou čeho? Patrně hlavního proudu české literatury. Podobné kapitolky se objevily i ve zmíněných dějinách Antonína Měšťana. Zde ani tam se netýkají nikdy starších období, protože ta už jsou (zdánlivě) přehledná a utříděná, ale 20. století. Jde o spisovatele, kteří se nevešli do krabic generací, skupin, směrů a žánrů. Na druhé straně však nemohou být ani pominuti. U Měšťana jsou to třeba Jan Skácel a Josef Škvorecký, u Voisine-Jechové Richard Weiner a Jakub Deml. Zdá se mi, že právě tyto osobnosti a jejich díla problematizují zjednodušený obraz české literatury, jak se s ním v obou příručkách setkáváme. Neměli bychom vycházet spíše od literárních textů než od abstraktních hierarchií? Opačným projevem takové předem dané hierarchie je u Voisine-Jechové třeba výskyt slova „nejlepší“ (meilleur, meilleure). Nejlepší Zeyerovou hrou je Doňa Sanča (proč?), nejlepším básníkem českého symbolismu Březina, nejlepší Sovovy básně jsou inspirovány venkovem, nejlepší Dykovou povídkou je Krysař… S tím nepřímo souvisí i nálepkování jednotlivých děl, často zjednodušeně přiřazovaných k tomu či onomu směru. I když vezmeme v potaz nezbytnost určité schematizace výkladu, sotva to může ospravedlnit výroky jako: „Tato kniha může být považovaná za existencialistický přístup k snovým vizím, který nese stopy expresionismu a surrealismu.“ (s. 383) Jedna z podkapitolek období šedesátých let 20. století má název „Meze mimetického podání“. Je to bezděčná autocharakteristika některých pasáží Dějin české literatury, které naivně hledají přímé reference literatury k životu. Tak u Horovy básně Jan houslista najdeme poznámku: „Šlo o slavného českého houslistu Jana Kubelíka…“ Vypadá to, jako by Hora zbásnil jeho život, ve skutečnosti o tom v básni nepadne ani zmínka a Kubelík mohl sloužit nejvýš jako inspirace. Jen o rok později Vladimír Holan „v Prvním testamentu (1940) glosoval ovzduší okupované Prahy“ (il commente l’atmosphère de Prague sous l’occupation). Podle této jediné informace o Prvním testamentu si udělá nezasvěcený čtenář představu, že je to zřejmě jakási reportáž. Podobně simplicistní je výklad hry Zámek od Ivana Klímy: je to dílo „líčící [ 92 ]

[recenze]


ovzduší zámku na Dobříši, jenž byl sídlem Svazu čs. spisovatelů“. Opět jde o vztah velmi volné inspirace, o Dobříši v této modelové hře vůbec není řeč. Jinak bychom museli pátrat po tom, kdože byl ten nadaný spisovatel, jehož nechal autor Zámku ve hře zavraždit. Takřka současně s knihou Voisine-Jechové vyšel třetí svazek Dějin české literatury Waltera Schamschuly: Geschichte der

tschechischen Literatur III. Von der Gründung der Republik bis zur Gegenwart (Köln / Weimar / Wien, Böhlau Verlag 2004, 673 stran). Schamschula, emeritní profesor University of California v Berkeley, tímto svazkem završil svůj úctyhodný projekt, jehož první díl vyšel 1990 a druhý 1996. Celkem mají všechny tři díly, které sledují vývoj české literatury od 9. století po současnost, 1 400 stránek. Takový monumentální rozsah je srovnatelný jenom s výkony velkých českých bohemistů minulosti, Jaroslava Vlčka, Jana Jakubce a Arne Nováka. Obecně lze říci, že Schamschulovy dějiny se ve srovnání s knihou Voisine-Jechové vyznačují vyšší erudicí a také větší autorovou múzičností, schopností vnímat a interpretovat literární text. Pohled na českou literaturu „z druhého břehu“ je v Schamschulově podání často inspirativní. Hlavně kapitoly o poezii a literární vědě patří k pozitivům svazku. Zajímavé jsou však také pasáže o Haškovi, Vančurovi, Hrabalovi či Linhartové. Rozdíl mezi oběma literárními historiky je velmi nápadný třeba ve výkladu Richarda Weinera, Vladimíra Holana či Jiřího Koláře. Uvedu konkrétněji aspoň jeden příklad, Audienci Václava Havla. Hana Voisine-Jechová o ní píše: „Jde o konfrontaci spisovatele, donuceného manuálně pracovat v pivovaře, s jeho šéfem, bodrým sládkem, jenž má o něm psát politický posudek a ve své primitivnosti toho není schopen. Jde spíše o groteskní situaci než o konflikt. Sládek nakonec požádá disidenta, aby mu posudek napsal, a nabízí mu za to práci při transportu prázdných sudů. Nechápe, proč spisovatel odmítá, a stěžuje si na ,ty intelektuály‘ neschopné spolupracovat s lidem (slovo ,intelektuál‘ bylo tehdy chápáno jako nadávka).“ (s. 528) Již jsme se zmínili o tom, že Sládek Vaňkovi nenabízí transport prázdných sudů. Mluví o práci v kanceláři. Ani slovo „intelektuál“ v Audienci nepadne. Jde však hlavně o to, že situace obou postav, a tudíž celá hra jsou vnímány ploše

a jednostranně, jako satira či společenská kritika a jako konflikt mezi omezeným Sládkem a morálně uvažujícím Vaňkem. Naproti tomu Walter Schamschula, i když není rodem Čech, velmi dobře pochopil autorskou sebeironii v postavě Vaňka a dvojznačnost celého díla. I on píše o tom, že hrdina z morálních důvodů odmítá možnost lepší práce, pokud by to znamenalo, že by musil denuncovat sám sebe. Ale dodává: „Když se nedá žádným argumentem přesvědčit, přichází Sládkův emotivní výbuch, znovu v Havlově spirále, kdy se vracejí mnohé motivy a zviditelňuje se nejdůležitější kontrast hry: mentalita malého, přizpůsobivého člověka a mentalita intelektuála, poněkud vzdáleného realitě. On, sládek, je prý jen obyčejný trouba, který se musí zamazat vší tou špínou kolem sebe. Ale spisovatel, kterého znají ve světě a z kterého má režim vlastně strach, si nechce ušpinit ruce. Poté, co Sládek zmožen alkoholem usne, opouští Vaněk místnost a po chvíli zase zaklepe. V novém dialogu začíná vulgarismem, který předtím užíval Sládek, a to znamená, že oba si vyměnili role ještě dřív, než opona spadne.“ (s. 489– 490) Velké problémy mají oba zahraniční bohemisté s nejnovějším obdobím české literatury. Při značném rozsahu Schamschulových dějin je to zvlášť nápadné. Dvaceti letům období první československé republiky se věnuje na 367 stranách. Následující desetiletí je zpracováno na 70 stránkách a dalších dvacet let, 1948–1968, už jen na 110 stránkách. Pro zbývajících třicet let 20. století zůstalo už jen 17 stran výkladu, včetně závěrečného shrnutí. Literatura poslední doby tak zůstává prakticky mimo autorovu pozornost, například výklad Nesvadbova díla končí uprostřed šedesátých let, Lustigova na začátku let sedmdesátých… Právě tak postrádáme řadu nejnovějších edic, příruček, dokonce i překladů českých knih do němčiny. Jako informace o české literatuře po roce 1968 mají oboje dějiny, Voisine-Jechové i Schamschulovy, opravdu minimální hodnotu. – Ještě štěstí, že už jsou připraveny k vydání první svazky českých akademických Dějin české literatury 1945–1989, které kromě spolehlivých dat poskytnou podrobnou informaci o poválečné literatuře, kulturní politice, literárním životě apod. Jestliže jsme u Voisine-Jechové konstatovali mnoho omylů ve faktografii, platí to bohužel i o Schamschulovi. Autor si na[ 93 ]

[recenze]


příklad plete dvojí útok proti Wolkerovi, v Pásmu 1925 a v Listech pro umění a kritiku 1934. Zaměňuje Starou Říši za Novou Říši, Valašské Meziříčí za Velké Meziříčí. V redakci Národních listů se v roce 1917 měl objevit jakýsi Josef Svatopluk. Z kontextu vyplývá, že to byl J. S. Machar. Podobně jako u Voisine-Jechové se mylně označuje Durychův Svatý Jiří za drama. (Tato chyba se vloudila i do Slovníku českých spisovatelů z roku 1964, do příručky Čeští spisovatelé 20. století z roku 1985, do Slovníku zakázaných autorů z roku 1991, dokonce i do Lexikonu české literatury. Patrně proto, že Durych napsal jiná dvě díla, dramata s podobným názvem, Svatý Vojtěch a Svatý Václav.) Ivana Suka označuje Schamschula za malíře, ač to byl básník a prozaik. Několikrát uvádí, že kritik A. M. Píša působil v komunistickém Právu lidu, i když to byl sociálnědemokratický deník. Podobně zavádějící je obrat „Masarykovi národní socialisté“ (die Masarykschen Volkssozialisten), který se objevil už ve druhém dílu těchto dějin. T. G. Masaryk nikdy nebyl členem této strany ani ji jak známo nevolil. Sbírka Pianissimo, kterou napsala Marie Bieblová, je omylem připsána jejímu muži Konstantinu Bieblovi. Čepův román Hranice stínu nevyšel 1938, ale 1935. Hrubínův slavný verš z Jobovy noci „Ach, Čechy krásné, Čechy mé“ vykládá Schamschula opakovaně (s. 347 a 516) jako narážku na Máchu. Ve skutečnosti jde o sentimentální vlasteneckou báseň, již nenapsal Mácha, ale V. J. Picek. Jan Werich nebyl signatářem Charty 77, ale naopak podepsal tzv. Anti-Chartu. Ani informace o tom, že Eduard Bass zemřel několik dní po smrti své ženy („wenige Tage nach seiner Gattin“, s. 300), neodpovídá skutečnosti. Bassova manželka Táňa zemřela 22. 4. 1945, on sám 2. 10. 1946. „Totální realismus“ není Hrabalův, ale Bondyho pojem a součást názvu jeho básnické sbírky. Muchův román Podivné lásky vyšel 1988, ne 1958. O Josefu a Jáchymu Topolových se píše, že to byli vnuk a pravnuk Karla Schulze (s. 142), jinde zase to, že oba svým dílem přispěli k českému divadlu („die bei-

de ihren Beitrag zum tschechischen Theater geliefert haben“, s. 528). Obojí je nepřesné, Josef Topol byl Schulzovým zetěm, ne vnukem, jeho syn Jáchym Topol není dramatik, ale básník a prozaik. V Kunderově Žertu vystupuje Zemánek, nikoliv Zeman.

Vedle těchto a dalších faktografických chyb se v Schamschulových dějinách objevuje navíc mnoho nepřesností v českých jménech a citátech (diakritika, velká písmena, zkomoleniny). Z třetího dílu jsem jich bez nároku na úplnost vypsal 61. Je to škoda, tyto lapsy i mnohé jiné mohly být odstraněny, kdyby kniha měla českého lektora. Na českého čtenáře Schamschulových dějin působí poněkud bizarně také důsledné uvádění dvojích, tedy i německých jmen českých míst jako Nikolsburg / Mikulov, Ingrowitz / Jimramov apod. V předchozím druhém dílu svých dějin, který zachycoval literaturu od romantismu do roku 1918, šel přitom autor ještě dál, když některá místní jména ponechával jen v němčině. Mohli jsme se při četbě jen dohadovat, co znamená třeba Schlan, Neuhaus nebo Auspitz. Na rozdíl od Dějin české literatury Voisine-Jechové nelze v případě Schamschulových tří svazků Geschichte der tschechischen Literatur mluvit o schematické teleologičnosti obrazu literárního dění. Problematičnost těchto dějin, a zejména jejich třetího dílu, však spočívá v něčem jiném. Je to apriorní autorovo zaujetí proti skutečnému i domnělému českému nacionalismu. Podobné pasáže se objevily už v předchozím svazku Schamschulových dějin, například tam, kde se česká hymna konfrontovala s patriotickými německými písněmi, kde se připomínala finanční podpora stavby pražského Národního divadla ze strany vídeňské vlády, kde se mluvilo o „militantně protiněmeckém“ postoji Jakuba Arbesa… To vše se však dalo vnímat jako střízlivá kritika tradovaných a často idealizovaných českých obrazů vlastní minulosti. Nyní se však tato kritičnost mění až v jakousi umanutou hyperkritičnost. Jde tady v podstatě o obecný historický rámec literárních dějin. Pro vyznavače imanentní evoluce literárního dění to mohlo být cosi nadbytečného. Vývoj podle nich probíhá jenom jako „čistá literatura“ v podobě kontinuity a diskontinuity stylu, forem, postupů a žánrů. U nás se o takový pohled pokusil Felix Vodička ve své jedinečné knize Počátky krásné prózy novočeské. V posledních desetiletích však viditelně znovu přicházejí ke cti kulturně historický, mediálně komunikační, antropologický a ideologický kontext literatury. Nejen americký New Historicism a britský Cultural Materialism vnímají literaturu [ 94 ]

[recenze]


jako součást široce pojaté kultury. Například Igor Smirnov mluví o dvojí linii v dějinách literatury, autonomii slovesné tvorby a dějinách jako součásti historie. Herbert Graves rozlišil tři druhy literárních dějin: dějiny funkcí literatury, kulturní dějiny literatury a dějiny literárního diskurzu. Speciálně u české literatury pak musíme konstatovat, že – na rozdíl třeba od americké či anglické – byla velmi často vystavena politickým tlakům zvenčí. Proto při jejím výkladu sotva vystačíme jen s literárností. Jak tedy z tohoto hlediska vypadá Schamschulův obraz historických souvislostí české literatury? Některá historická fakta uvádí Walter Schamschula nepřesně, když je přejímá z nespolehlivých zdrojů. Týká se to například československých legií v Rusku. Uvádí (s. 208n.), že legionáři zradili admirála Kolčaka, jehož generál Syrový vydal bolševikům. Ve skutečnosti nebyl Kolčak představitel nějaké demokratické opozice, ale monarchista a despota, který dal povraždit některé demokraty. Legionáři vydali Kolčaka v době, kdy byl již beznadějně poražen a v situaci vlastního ohrožení. A nepředali ho bolševikům, ale eserům. Podobně povrchní je soud o představitelích Pražského jara 1968. „Dá se vcelku předpokládat, že lidé jako Dubček, Smrkovský, Kriegl a prezident Svoboda věřili v ideální socialismus, který chtěli uskutečnit jako opak modelu sovětského komunismu.“ (s. 471) Mezi jmenovanými politiky byly však značné rozdíly. Zatímco Svoboda byl připraven kolaborovat se sovětskými vůdci a aktivně se podílel na normalizaci, Dubčekův postoj se vyznačoval nerozhodností a naivní důvěrou v komunismus. Smrkovský byl mnohem reálnější politik, který si o situaci nedělal iluze. A konečně Kriegl se zbavil iluzí o komunismu zcela a jediný odmítl podepsat moskevské protokoly. Podivná je také Schamschulova analogie pronásledování katolické církve i laiků za komunismu s poválečným procesem proti slovenskému prezidentu a knězi Jozefu Tisovi (s. 438). Tiso byl přece válečný zločinec, prodloužená ruka nacistů, byl mimo jiné osobně odpovědný za likvidaci slovenských Židů. I když hodnotí českou literaturu v první polovině 20. století velmi pozitivně a zvlášť meziválečné dvacetiletí vnímá jako zlatou dobu jejího rozkvětu, dává Schamschula na mnoha místech svých dějin průchod ostré kritice československé politiky. Lze s ní

souhlasit tehdy, když např. upozorňuje na pochybenost ideje kolektivní viny německého národa, která měla zdůvodnit nucený transfer sudetských Němců po druhé světová válce. Je třeba souhlasit s tím, že žádná vražda nevinného člověka, žádné násilí z české strany nemůže být takto ospravedlněno. To ostatně dokumentují i díla české literatury na toto téma, vedle Durychovy Boží duhy i ta, která Schamschula pomíjí, kupříkladu prózy jako Šmídův Cejch nebo Vokolkovo Pátým pádem (obě rovněž přeložené do němčiny). Naopak obskurní román Sidonie Dědinové o Benešovi, jehož se dovolává, dokládá jen jednostrannou protibenešovskou zaujatost. Jde totiž o to, že národnostní problémy a pnutí, které vedly k radikalizaci sudetských Němců a posléze k jejich vysídlení, nebyly vyvolány vznikem Československa, jak sugeruje Walter Schamschula. Je to dědictví 19. století, které by sotva nějaký politický režim v době světové hospodářské krize a tváří v tvář rostoucí agresivitě Hitlerova Německa dokázal vyřešit. Podle Schamschuly započala tragédie sudetských Němců říjnem 1918 a systematickou politikou čechizace. „Jako příslušníci celoněmeckého národa měli legitimní přání, aby žili ve státním zřízení, které by spoluurčovali a v němž by nepociťovali kulturní dominanci jiného etnika.“ (s. 369) Proti tomuto právu na sebeurčení lze ovšem postavit neméně legitimní právo Čechů na sebezachování, právo, které by bylo vážně ohroženo odstoupením hraničních území Německu. Představa sudetoněmeckých politiků v letech 1918–1919, že po první světové válce by mohlo být poražené Německo rozšířeno o tato hraniční území, neměla realistický základ. Svoji roli jistě hrálo i to, že Němci, kteří byli v RakouskuUhersku „státním národem“, se náhle v Československu ocitli v postavení menšiny. Zdá se, že konflikt mezi sudetským právem na sebeurčení a českým právem na sebezachování mohl vyřešit jenom klidný a demokratický dialog. Walter Schamschula ovšem uznává jako spravedlivý jenom první z těchto principů. Potom se mu i mnichovanská politika Británie a Francie jeví jako morální gesto, pokus „odstranit velké bezpráví mírových dohod v Paříži“, tj. versailleského uspořádání Evropy (s. 372). Proti takovému výkladu lze pochopitelně namítnout, že skutečnou příčinou tragédie sudetských Němců nebyla [ 95 ]

[recenze]


Československá republika (která při všech svých problémech až do roku 1938 zůstávala demokratickým státem), ale spíše ochota československých Němců akceptovat nacistickou ideologii a politiku Adolfa Hitlera. Rozsáhlý a v některých ohledech pozoruhodný obraz české literatury od Waltera Schamschuly tak bohužel deformují tyto protičeské resentimenty. Bída české literární historie je známá. I malé evropské národy mají k dispozici několikery dějiny vlastní literatury, například v Dánsku jsou to kromě jiných dějiny devítisvazkové, na Slovensku pětisvazkové dějiny „akademické“, čtyřsvazkové „pedagogické“ a nejnovější dějiny ve třech svazcích (Šmatlák a Marčok). Naše literární věda se musí stále obracet k Přehledným dějinám literatury české Arne Nováka, jejichž poslední redakce je z let 1936–1939, a k akademickým Dějinám české literatury I-IV, které byly koncipovány a také většinou napsány v padesátých letech 20. století. Ani Dějiny české literatury Hany Voisine-Jechové a Geschichte der tschechischen Literatur Waltera Schamschuly tuto mezeru neodstranily. Jiří Holý Tento text vznikl jako součást VZ MŠM 6007665803.

Polská literárněvědná práce o Skupině 42 Leszek Engelking: Codzienność i mit. Poetyka, programy, historia Grupy 42 w kontekstach dwudziestowiecznej awangardy i postawangardy . Łódź, UŁ 2005.

Nejnovější kniha překladatele a literárního vědce Leszka Engelkinga je kompendiem poznatků o Skupině 42, okolnostech jejího vzniku, činnosti, rozpadu a intenzitě vlivu na následující literární generace. Pozornost si zaslouží hned z několika důvodů. Předně však proto, že jako první přináší tak mnoho a tak podrobných informací o tématu – autor čerpá z deníků, vzpomínek a korespondence a poté události pořádá chronologicky a komentuje. Úžas nad poetikou skupiny, k němuž se autor na mnoha místech přiznává, se odráží v pronikavých závěrech synte-

tizující hodnoty. Syntéza uskutečněná v této knize je úctyhodná také proto, že se Skupině 42, ačkoliv její činnost byla ukončena v roce 1948, nedostalo dosud ani v českém prostředí zpracování na tak širokém literárněhistorickém základě. Informace, které kniha přináší, se pokoušejí o zaplnění mezer jak ve vztahu k dějinám, tak i k programu skupiny, které dosud charakterizovaly i tak nepočetné soudy na téma tvorby členů Skupiny 42. Cílem práce, jak slibuje v úvodu autor, je vytvoření encyklopedie literatury Skupiny 42 a toto předsevzetí se mu daří naplnit. Na více než čtyřech stech stránkách získává čtenář úplný přehled o skupině a o činnosti jejích jednotlivých členů, podaný tak čtivě, že si tato vědecky fundovaná práce v ničem nezadá s beletrií. Ostatně Leszek Engelking své vypravěčské schopnosti už prokázal ve svých předchozích knihách, studiích, skicách a článcích o polské, české, slovenské či americké literatuře. Práce se vnitřně člení na dva celky. První představuje Skupinu 42 jako literárně-výtvarnické seskupení vynikajících tvůrců, podává zprávu o okolnostech jejího vzniku, vysvětluje její program a poetiku v kontextu české i světové tradice a charakterizuje podstatu jejího novátorství. Druhá seznamuje s individuálními básnickými osobnostmi jejích členů. Svoji knihu Leszek Engelking zakončil kapitolou o vlivu Skupiny 42 na českou literaturu 2. poloviny 20. století. První kapitola přináší informace o okolnostech vzniku Skupiny 42. Autor uvádí vzpomínky členů skupiny, svoji pozornost soustředí na odpovědi prezentující dojmy mladých tvůrců z jejich prvních setkání se soudobým uměním a odhalující zdroje jejich tvůrčích inspirací. Zde se Engelking soustředí především na výtvarnou činnost skupiny (malířství, sochařství a umění fotografie), charakterizuje vztahy mezi jejími členy a podrobně popisuje proces formování generace mladých tvůrců – uvádí jak výstavy výtvarného umění, tak básnické almanachy. Vodítkem se autorovi staly myšlenky jednoho z nejdůležitějších soudobých literárních kritiků Václava Černého, z nichž prostupuje přesvědčení o nedostatku generační platformy mladých tvůrců. Válečná generace si v programových projevech svých mluvčích, Kamila Bednáře a Jindřicha Chalupeckého, sama pokládá otázku, zda v souvislosti s ní vůbec lze hovořit o společném generačním [ 96 ]

[recenze]


pocitu. Podle Engelkinga vyplývala soudržnost Skupiny 42 z napětí vycházejícího z četných různých názorů jejích příslušníků, z koexistence mnoha tvůrčích individualit, ze souznění zřetelně vymezených aktivit a výtvarně-literárních paralel. Engelking se pokouší najít „společného jmenovatele“ tvorby členů skupiny a popsat její imanentní poetiku. Tímto sjednocujícím prvkem podle něj je pohroužení do každodenní skutečnosti, zájem o člověka a jeho existenci, fascinace urbanistickou tematikou, používání naturalistických, až turpistických efektů, odmítání abstrakcí, tvoření společenských „nových mýtů“. Tím, jak zde i na jiných místech své knihy zdůrazňuje Engelking, otevírá novou kapitolu literárních dějin a české kultury. Tuto část knihy autor končí výčtem retrospektivních výstav, věnovaných umění Skupiny 42 po jejím zániku, a připomenutím nejdůležitějších událostí ze života jejích členů po roce 1948. Druhá kapitola pod titulem „Bez manifestu. Program Skupiny 42“ přináší vlastní charakteristiku programu Skupiny 42. Již na počátku si Engelking všímá faktu, že se Skupina 42 vymyká tradiční definici „skupiny“. Nehodí se k ní klasifikace Głowińského, Gazdy ani Stradeckého. Programová vystoupení Jindřicha Chalupeckého jsou spíše kvazimanifesty než programové manifesty – na tento charakter výpovědi vyjádření upozorňuje titul kapitoly. Soustředí se na nejzávažnější texty Jindřicha Chalupeckého („Svět v němž žijeme“, 1940, „Teze“, 1943, „Generace“, 1946) a dokazuje, jak v nich teoretik Skupiny 42 buduje mýtus každodennosti, včetně fascinace okolním světem a současným člověkem i možnostmi současného umění, obsahujícího v sobě lidskou podstatu. Předmětem následující kapitoly je vztah Skupiny 42 k literární tradici (především k avantgardě dvacátých let) a k tvorbě své generace. Také v tomto případě pochází Engelkingova výchozí teze od Václava Černého, tentokrát o mnohozdrojovosti poetiky Skupiny 42. Postupně popisuje shody a rozdíly mezi programem skupiny a francouzským unanimismem, Apollinairovým simultanismem, futurismem, surrealismem, dadaismem, kubismem, programem českého poetismu. Jisté překvapení může vzbudit detailnost, s níž Engelking informuje o programech zvláště těch literárních směrů, s nimiž se už pol-

ská literární věda vyrovnala. Volbu právě takovéto badatelské metody do jisté míry anticipuje autorův slib z úvodu knihy, vytvořit encyklopedii Skupiny 42, tedy dílo, které nebude čtenáře odvádět k jiným pracím na totéž téma. Úvahy nad vztahem Skupiny 42 k literární tradici končí Engelking důrazným tvrzením, že Chalupecký ve svých projevech ukazuje rozhodně na konec epochy modernismu. Spolu s Květoslavem Chvatíkem nachází Engelking v projevech Chalupeckého a poetice Skupiny 42 příslib významných změn v české literatuře a pokládá je za počátky postmodernismu v Čechách. Čtvrtou a pátou kapitolu Engelking věnuje dvěma novým prostorům poetické fascinace Skupiny 42, jimiž jsou anglofonní literatury a existencialismus. Engelking upozorňuje, že zájem mladé generace o anglickou a angloamerickou literaturu se ubírá dvěma směry: mladí tvůrci rozhodně přerušují dosavadní zaujetí francouzskou a ruskou literaturou a sahají k textům předtím české literatuře neznámým, překládají je a rovněž přejímají prvky typické pro poetiku jednotlivých tvůrců této jazykové oblasti. Zároveň autor poukazuje na skutečnost, že každý z českých básníků osvědčuje své vlastní preference v tomto výběru uvedených skupin textů či autorů. U Jiřího Koláře je zřetelné zaujetí poezií Sandburga, Masterse, Whitmana, Eliota a Pounda; u Blatného poezií Eliota, Frosta, Hughese, Kainar sahá jako Blatný k Hughesovi, Hauková k poezii Williamse, Eliota, Lowellové a Doolittlové. O svém zaujetí anglicky psanou poezií píší čeští básníci přímo (v jejich dílech se objevují anglické tituly děl a jména jejich autorů) nebo tvoří svá díla způsobem, který nevyvolává pochybnosti, pokud jde o jejich inspirační zdroje. To je typické především pro Kainara a jeho bluesové verše a pro Blatného a jeho texty výrazně bluesového rytmu. V páté kapitole Engelking probírá ideové příbuzenství poetiky Skupiny 42 s existencialismem. Právě v existencialismu nachází filozofický základ Skupiny 42 a spolu s Václavem Černým poukazuje na spřízněnost jistých tvůrčích prvků jednotlivých členů skupiny s existencialismem, např. sartrovskou kategorií svobody a odpovědnosti či myšlenkou, že „peklo, to jsou ti druzí“, ve vztahu k mezním situacím v poezii Jiřího Koláře; neautentické, zmechanizované existence upadající do všednosti ve vztahu k textům Chalupecké[ 97 ]

[recenze]


ho a poezii Blatného; sartrovského pohledu „jiného“ a popisu světa u Kainara; existenciální formule odcizení přítomné v poezii Koláře a Blatného. U příležitosti prezentace existencialistických prvků v programu a poezii Skupiny 42 Engelking (s Chalupeckým) připomíná osobnost zapomenutého českého filozofa Václava Navrátila, který výrazně těžil z existencialismu a jehož filozofické myšlení se výrazně spolupodílelo na formulaci kategorie všeobecné všednosti a mýtu současnosti v poetice Skupiny 42. Následující kapitoly přinášejí podrobné zprávy o členech Skupiny 42, jejich životopisy a cesty tvůrčího vývoje. Autor je zahajuje Jiřím Kolářem, vůdčí osobností celé skupiny. Z členů Skupiny 42 právě Jiří Kolář se stal ve světě nejznámějším, a to jak jako experimentující malíř, tak jako tvůrce originální poezie, která má podle Engelkinga zásadní význam pro současnou českou poezii. Engelking sám je zjevně uchvácen Kolářovou tvorbou a Koláře představuje jako všestranného tvůrce: jako tvůrce rozmanitých druhů koláží, jako básníka experimentujícího s literárním textem, překladatele anglické, francouzské a německé literatury a autora metaliterárních a deníkových textů. Jak upozorňuje Engelking, je těžké stanovit zřetelnou hranici mezi Kolářovou tvorbou z období činnosti Skupiny 42 a tvorbou po jejím rozpadu, ačkoliv podobné je to i v ostatních případech jejích členů. Kolář pokračuje po roce 1948 vlastní poetikou a zároveň poetikou Skupiny 42. V jeho tvorbě je ustavičně přítomno město, antiestetismus, doteky periferie, užívání „živého“ jazyka, užívání četných šokujících bipolarit, včetně polarity banálního a metafyzického, tak typické pro jeho tvorbu. Za Emanuelem Fryntou nazývá Engelking Koláře „naslouchajícím básníkem“. V jazyce jeho slovesných děl nachází bachtinovský dialog, sdělení opírající se o četné idiolekty s nápadnou preferencí výraziva běžně mluvené řeči, které v jeho textech vyvolávají rozeznatelný skřípot jazykové melodie. Engelking dále upozorňuje na patrné morální zaujetí Kolářovy tvorby. Básník ve svých projevech portrétuje svoji současnost, sestavuje její „morální páteř“ a vydává svědectví o okolním světě, přičemž svůj zájem výrazně přesouvá k tématům na hranici estetiky, ba dokonce i tabu. Engelking si všímá i Kolářových metaliterárních projevů, v nichž sám básník situuje

svoji tvorbu v perspektivě literárního experimentu, když svoji tvorbu popisuje jako „autentickou poezii“, „destatickou poezii“ či „happening“. Engelking zaznamenává postupnou depoetizaci Kolářových textů jako výraz básníkovy nedůvěry v možnosti psaného slova. Od literárního experimentu se slovem přes bezobsahová sdělení (analfabetogramy, idiotogramy) až do výmluvného mlčení, když v roce 1959 básník ohlásil celkovou rezignaci na slovesnou tvorbu. Už v úvodních odstavcích následující kapitoly, věnované tvorbě Ivana Blatného, upozorňuje Engelking na tragické osudy básníka, který si roku 1948 zvolil osud emigranta a tím se sám v rodné zemi odsoudil k zapomnění. Byl zapomenut svými přáteli, kteří žili v přesvědčení, že zemřel. Po několika desetiletích po odchodu z Československa nenadále objeven v ústavu pro duševně nemocné, byl zapomenut českou literární vědou a kritikou, které ve shodě s politickými postuláty své doby zcela opomíjely tvorbu emigrantů. Engelking zdůrazňuje, že Ivan Blatný byl jedním z největších českých básníků 20. století. Své tvrzení opírá především o básníkovy kontakty se Skupinou 42, s nimiž je spojena výrazná změna jeho poetiky, kdy někdejší její melodickou, melancholickou a snivou lyriku psanou českým alexandrínem vystřídala poezie „syrová“, „drsná“, v níž začal dominovat skřípot a disonance a nápodoba běžně mluveného jazyka. Blatný uvádí do svých básní postavu Kolemjdoucího a její modifikace (tuláka, poutníka), zrcadlící soudobou existenci. Emigrační poezie Blatného se obohatila o nové prvky: v jeho verších se objevily asociace spletitých vazeb, opřené o hru s aluzemi, citáty, odvoláními, proplétáním různých jazyků, simultanismus a střih, dodávající jeho poezii postmoderní rysy, a též návraty a vzpomínky, odrážející charakter existence básníka, přežívajícího téměř od počátku jeho pobytu v cizině v psychiatrických léčebnách. Engelking upozorňuje, že emigrační tvorba Blatného zůstala zachována jen zásluhou zájmu několika lidí o básníkovu osobu. Z nich uvádí především Frances Meachamovou, Blatného ošetřovatelku, která shromažďovala jeho rukopisy, vzniklé v sanatoriu, Jana Šmardu, Martina Pluháčka, Rudolfa Havla a Jiřího Trávníčka, kteří se ujali celkového uspořádání rozptýlených textů a prezentují tak

[ 98 ]

[recenze]


v celku chronologický vývoj Blatného tvorby. Za kapitolou o Ivanu Blatném následuje kapitola kainarovská. Autor zdůrazňuje básníkovo zaujetí hudbou, zvláště jeho zájem o jazz a blues, které našly svůj odraz v jazyku jeho děl. Engelking připomíná, že Kainar se přibližuje poetice Skupiny 42 až svou třetí sbírkou Nové mýty (1946). Za emblematickou pro Kainarovu tvorbu té doby považuje báseň „Stříhali dohola malého chlapečka“. Analýza, kterou Engelking provádí, dovoluje sledovat vznik současného mýtu: obyčejná životní situace se ritualizuje a mění se v parabolu lidského života. Podobně se děje i v jiných textech uvedené sbírky. „Soukromé“ děje se proměňují v mýty a básník přitom zálibně zdůrazňuje odpudivou, chmurnou stránku lidské existence, rád sahá do oblasti fyziologie a profánního chování. Kainar svou básnickou praxí realizuje teoretické postuláty Jindřicha Chalupeckého. Nastoupený kurs neopustil ani po rozpadu skupiny. Jeho sbírky z šedesátých let znamenají pokračování poetiky formulované v programu Skupiny 42. Engelking s odkazem na charakter Kainarovy poezie vysvětluje problematiku mýtu v díle Jindřicha Chalupeckého. Teoretické výklady právě na tomto místě jsou jistým překvapením, protože výklad této problematiky by se dal předpokládat spíše v úvodních kapitolách knihy v blízkosti výkladu programu Skupiny 42. Ve srovnání s předchozími kapitolami působí dojmem jisté nenasycenosti také překvapivě méně obšírná analýza Kainarovy tvorby, což však částečně vyplývá z disproporce významu tvorby Koláře, Blatného a Kainara a částečně i z Engelkingova osobního zaujetí, výrazně hlouběji zasaženého tvorbou prvních dvou uvedených básníků. Následující dvě kapitoly Engelkingovy knihy jsou věnovány tvorbě Jiřiny Haukové a Jana Hanče. Autor upozorňuje, že příslušnost ke Skupině 42 staví Hauková i Hanč na pouhém jediném svazečku básní. Hauková sbírkou Cizí pokoj (1946), chladně přijatou soudobou kritikou, reprezentuje „ženský hlas“ Skupiny 42. Její básně vyzařují smyslovost, ženskost a něhu. Jejími klíčovými slovy jsou „cizí“, „chlad“ a „samota“ a její svět zná kategorii bezdomovectví, charakteristickou pro literaturu 20. století. O blízkosti poezie Jiřiny Haukové s ostatními členy skupiny rozhoduje tendence k variacím, zasazování

básní do městské scenérie a odhalování stop lidské existence na předmětech každodenního užívání (věci – svědkové lidského života). Jak zdůrazňuje Engelking, kontakt Haukové se Skupinou 42 v autorčině uměleckém vývoji nebyl ani nahodilý, ani bez významu a jeho stopy jsou zřejmé v prostoru celé její pozdější tvorby. Jan Hanč představuje v české literatuře osobnost zcela specifickou. Za svého života vydal jedinou básnickou sbírku Události (1948). Publikoval sporadicky a jeho tvorba i spojené s ní kritické interpretace se ke čtenáři dostaly až za mnoho let po jeho smrti. Hanč je pokládán za jednoho z literárních outsiderů. Faktem setrvávání „out“ se zabývá i Engelking a dovozuje, že pocit outsiderství, který provázel Hančovo psaní, prezentující postavu svědka, pozorovatele, zůstávajícího na okraji událostí, jej neopouštěl ani v životě. Engelking umisťuje básníka do blízkosti jiného velkého outsidera české literatury: Jakuba Demla. Engelking zdůrazňuje originalitu Hančovy tvorby, hledá kořeny jeho básní. Předky jeho poetiky nachází v Petru Altenbergovi, s nímž český básník směřuje ke kopírování skutečnosti, Charlese Baudelaira, který do poezie uvedl postavu průchozího městem, prototyp hančovského svědka, a Augusta Strindberga, s nímž Hanče spojuje snaha stvořit „básnickou autobiografii“. Engelking rovněž upozorňuje, že „pohled z profilu“ v tvorbě českého básníka zároveň nerozlučně doprovází „pohled zdola“. Odhalení falše navrací k základním hodnotám. Odtud vychází Hančovo zaujetí tělem a fyziologií, situující jeho tvorbu dále od literárního estetismu. Svoji knihu Leszek Engelking končí úvahou o vlivu poetiky Skupiny 42 na českou literaturu druhé poloviny 20. století. Autor upozorňuje na mimořádně silnou přitažlivost programu skupiny, v jejímž okolí se pohybovala ve čtyřicátých letech řada autorů, kteří se k ní přímo nehlásili. Obrysy tvorby jednoho z nich, Oldřicha Mikuláška, Engelking podává. Některé prvky poetiky nejdůležitějšího z nich, Jiřího Koláře, nachází v tvorbě Bohumila Hrabala, Ludvíka Vaculíka, Jiřího Gruši, v linii experimentální, konkrétní, v českém letrismu, v tvorbě českého undergroundu (zvlášť u Egona Bondyho, Iva Vodseďálka, Jany Krejcarové a Jáchyma Topola) i v poezii všedního dne padesátých let. V závěru autor zdůrazňuje, že lze vyznačit výraznou vývojovou linii české literatury 20. století: [ 99 ]

[recenze]


od expresionismu, vitalismu a civilismu přes proletářskou poezii, poetismus, surrealismus, poezii s existenciálními akcenty, tvorbu skupiny Ohnice a Skupiny 42 až po underground, poezii všedního dne, tvorbu Bohumila Hrabala a postmodernismus. Skupina 42, konstatuje v závěru Engelking, je mimořádně důležitý článek tohoto řetězce. Engelkingova kniha věnovaná Skupině 42 je ohromnou informační zásobárnou k určitému konkrétnímu tématu z dějin české literatury. Autor nejenže interpretuje program a tvorbu Skupiny 42, ale též zahrnuje dějinné souvislosti, které činnost Skupiny 42 doprovázely. Identifikuje předchůdce její poetiky, sleduje skupinu v souvislostech se soudobými doprovodnými dějinnými procesy a hledá stopy jejího vlivu na českou literaturu v době po jejím rozpuštění. Příliš podrobné vysvětlování problematiky, která je v polském prostředí již známa, a prezentace překladů z děl příslušníků Skupiny 42 namísto originálních verzí textů se mohou stát předmětem snad jen recenzentových výhrad. Především však kniha přináší řadu cenných zjištění a údajů. K nim patří i úctyhodná jmenná a předmětová bibliografie, které ji předurčují čelné místo v literatuře studia úplného obrazu vývoje české literatury 20. století. Izabela Mroczek Z polštiny přeložil Petr Hora.

Uvidět v jedné fazoli celou krajinu Roland Barthes: S/Z . Praha, Garamond 2007. Přeložil Josef Fulka.

S určitou rezervou lze tvrdit, že každá teorie je popsatelná a zachytitelná na základě své terminologie. Lze dokonce připustit, že v praxi často dochází k záměrné obměně jednotlivých pojmů a termínů právě za účelem odlišení se od předchozího stavu bádání. V případě teoretického díla Rolanda Barthese je dokonce možné – s jistou dávkou škodolibosti – mapovat jednotlivé etapy vývoje jeho myšlení na základě pojmů, které ve svých textech používal, popřípadě pojmů, kterých se snažil – z rozličných důvodů – zbavit. Učebnicovým příkladem „v případě Barthes“ je např. přechod od pojmů struktury a díla k pojmům strukturace a textu (popřípadě textovosti, viz studii De l’oeuvre au texte z roku 1971).

Co tato na první pohled nevýznamná proměna může znamenat? Vezmeme-li v úvahu základní premisu strukturální analýzy, jak ji vypracovala především francouzská verze široce rozšířeného strukturalismu, pak se celý proces analýzy točí kolem trojice základních pojmů: struktura– model–„věc“ nebo „obsah“, považujeme-li za předmět strukturální analýzy kulturu. Tento původní mechanismus, mající svou inspiraci (snad) v aristotelské metafyzice, je založen na představě izomorfismu jednotlivých oblastí lidské činnosti a ona strukturální analýza je právě tou činností, jež má tento izomorfizmus odhalit. Nejde zde o ontologii věcí kolem nás, struktura není bytostnou vlastností jsoucna; řečeno jazykem tradiční metafyziky: není esencí věcí. Struktura má být množinou vztahů, definovaných čistě formálními prostředky na základě vlastností určitého modelu, jehož reprezentací je teprve zkoumaná „věc“ či „obsah“. Struktura je v tomto případě garantem identity a jednotlivé dílo je svým způsobem „manifestací“ určitého modelu, vzešlého z této struktury (česká verze strukturalismu je v tomto směru odlišná). Nahradíme-li pojem struktury pojmem strukturace – jak učinil ve svém díle S/Z Roland Barthes –, signalizujeme podstatným způsobem určitou změnu. Jestliže mám představit zatím poslední – česky vyšlé – Barthesovo dílo, pak je nutné stručně naznačit i povahu této změny. Rozsáhlá analýza Balzakovy novely Sarrasine, vydaná pod názvem S/Z roku 1970 a tvořící spolu s díly L’empire des signes (1970) a Sade, Fourier, Loyola (1971, vyšlo česky roku 2005) určitý doklad Barthesova zájmu o textualitu, resp. o specifický způsob četby, je výsledkem práce, která se uskutečnila v semináři konaném v letech 1968–69 na École pratique des Hautes Études. Svým obsahem je kniha na jedné straně dokladem vyprávění – v několika rovinách – o „příběhu“ jedné četby Balzakovy novely, na straně druhé analýzou určitých teoretických předpokladů, směřujících k uchopení či spíše k obhlédnutí specifického předmětu literatury, kterým je – jednoduše řečeno – text. Barthesovu snahu lze vnímat v kontextu jiných teoretických pojednání té doby, např.

Surprised by Sign: The Reader in Paradise Lost Stanleyho Fishe nebo Semiotics of Poetry Michaela Riffaterra, ale nelze ji z těchto pokusů odvozovat, neboť není prostým návrhem čtenářské strategie ani po[ 100 ]

[recenze]


jednáním o funkci čtenáře v procesu literární komunikace. Kniha S/Z svádí mnohé interprety ke stanovení určitého interpretačního klíče k celému Barthesovu dílu, a to ve smyslu klasifikace přechodu od strukturalismu k poststrukturalismu; ostatně fakt, že kniha S/Z je často nahlížena jako modelový příklad obou těchto proudů, svědčí spíše o chatrnosti každého pokusu stanovit ostrou hranici mezi těmito proudy myšlení. Chápeme-li strukturalismus, respektive jeho francouzskou verzi jako snahu ukázat, jak literární smysl závisí na určitých kódech, produkovaných diskurzem kultury (interpretace J. Cullera), a považujeme-li poststrukturalismus, popřípadě dekonstrukci za jeho ústřední část, za snahu ukázat, jak jednotlivé diskurzy podrývají určité filozofické předpoklady, na kterých samy stojí, pak lze tvrdit, že kniha S/Z je demonstrací obou těchto přístupů. Spíše je nutné nahlížet celou záležitost komplexně; ani vědecká ambice strukturalismu, ani podobně ucelená poststrukturalistická ambice odkrývat stopy filozofického redukcionismu nejsou jediným možným řešením, naopak: obě dvě jsou nutné k tomu, abychom mohli klást otázky fungování jednotlivých diskurzů. Touha vidět v S/Z pouze přechod od strukturalismu k poststrukturalismu odpovídá na jedné straně mýtu vývoje, jenž byl podporován samotným Barthesem, na straně druhé čítankové snaze (opět podporované Barthesem) rozčlenit určitý vývoj do jasně stanovených etap. O čem kniha S/Z vlastně je? Balzakova novela, jíž je S/Z důkladnou analýzou, je vyprávěním o nadaném sochaři Sarrasinovi, který se bláhově zamiluje do kastráta Zambinelly, jenž se rozhodne – pro pobavení publika – sehrát etudu „milostného vzplanutí“, a zapříčiní tak Sarrasinovu záhubu. Tím, co dodnes nepochopitelně upoutává všechny kritiky, je Barthesova typologie kódů, kterou ve svém díle za účelem interpretace představil. Barthes rozlišuje pět základních kódů, které ale nevykazují nějakou systematizaci ani vzájemnou hierarchii, ale mohou fungovat všechny najednou v rámci jedné lexie, tj. jednotky četby, jež je takto rozčleněna čistě arbitrárně podle toho, jak odpovídá požadavku přítomnosti minimálně jednoho kódu. Tato klasifikace jednotlivých kódů, z nichž jako nejzávažnější se jeví kód kulturní, odkazující k souborům vědění určité společnosti, je klasifikací „podle potřeby“, později se do-

čká zpřesnění (v Barthesově analýze Poeovy povídky „The Facts in the Case of M. Valdemar“, „Analyse textuelle d’un conte d’Edgar Poe“, 1973). Tyto kódy fungují jako stopy již-přečteného, již- viděného, již- prožitého, jsou perspektivou citací. Barthes zde naplno využil toho, co již systematicky zpracoval ve svém předešlém díle, věnovaném módě (Système de la Mode, 1967). Literatura, podobně jako módní průmysl, je tzv. homeostatickým systémem, tzn. systémem, jehož funkcí není zobrazovat, reprezentovat nějaký vnější, objektivní svět, ale vyvažovat proces signifikace, značení; udržovat rovnováhu fungování. Skandálním tedy není fakt, že literatura reprezentuje „nevhodné“ skutečnosti (jako např. v případě de Sada); skandálním je fakt, že literatura nereprezentuje vůbec, respektive reprezentuje samu sebe, svá pravidla fungování. Pointou čitelných textů a jejich přístupu k nim je ale udržení této iluze, iluze reprezentace. Výše jsem použil pojmy interpretace a čitelný text. Druhý v pořadí je Barthesem jasně vysvětlen: prvotním krokem k analýze chápání pojmu text je určité specifické hodnocení, jež daný pojem ponechává „nekonečnému paradigmatu diference, podrobuje jej nejprve jisté zakládající typologii“ (s. 10). Jde o známou Barthesovu diferenci textů pisatelných (scriptible) a čitelných (lisible); tzv. pisatelné texty odolávají četbě v klasickém slova smyslu a mohou být pouze přepisovány, zatímco tzv. čitelné texty jsou v souladu s kódy a s obecným vědomím, jak číst. (Josef Fulka volí variantu kombinace „čitelný“/„pisatelný“ podobně jako Jan Schneider ve svém překladu Zimovy Literární estetiky, ale např. P. A. Bílek ve svém Hledání jazyka interpretace „pře (d) kládá“ tuto dvojici pojmů jako „text ke čtení“/„text k napsání“, popřípadě jako „zapsatelný text“/„přečtený text“. Osobně dávám přednost Schneiderově/Fulkově variantě z důvodů čistě jazykových: „čitelnost“/„pisatelnost“ označuje určitou možnost, potencialitu (podle Barthese z pohledu praxe psaní), zatímco verze „text ke čtení“ spíše určenost; i „text k napsání“ lze „číst“. Francouzské lisible (čitelný) navíc slovníkově odkazuje k přehlednému smyslu, a to doslovně: ce n’est pas lisible – to nejde přečíst.)

[ 101 ]

[recenze]


Pojem interpretace je komplikovanějším problémem. Barthes dává tomuto tradičnímu pojmu poněkud jiný význam. Interpretace je sekundárním úkonem, hned po hodnocení textů (na „čitelné“ a „pisatelné“): to píše Barthes zcela jasně. „Interpretovat text neznamená dávat mu smysl (více či méně podložený, více či méně volný), znamená to naopak zvažovat, z jakého plurálu je utvořen“ (s. 13). Ono „více či méně“ je důležité: říkáme-li „více“ nebo „méně“, musíme disponovat aspoň představou určité dokonalosti (filozoficky ve smyslu centra, lingvisticky ve smyslu uchopitelného signifikátu). Podle Barthese je právě tato ekonomie onoho „více či méně“ záležitostí minulosti, neboť dokonalost je počátkem i koncem kódu, tzn. že „více“/„méně“ nebo „uvnitř“/„vně“ má stejnou hodnotu. Paradoxem centra (a onoho „uvnitř“/„vně“) se zabýval J. Derrida ve své slavné přednášce La

structure, le signe et le jeu dans le discourse des sciences humaines. V případě S/Z jde (i) interpretačně o to, že „Zambinella je takto Nad-Žena, je to esenciální, dokonalá Žena (poctivě teologicky vzato, dokonalost je totožná s esencí a Zambinella je ,mistrovské dílo‘), avšak současně a v rámci téhož pohybu je to pod-muž, kastrát, chybění, definitivní mínus“ (s. 120), (ii) teoreticky o to, že norma, život i „realita“ jsou záležitostí perspektivy citací, přesunů replik. Nejde tedy o přibližování se Pravdě (řečeno psychoanalyticky) a interpretace není nalézáním této Pravdy, ale vynalézáním, doplněním: suplementem (to je ostatně základní shoda mezi Barthesem a Derridou). Pojem interpretace má ale u Barthese i jiné pozadí. V souvislosti s knihou S/Z bývá někdy zmiňována Barthesova náklonnost k dílu francouzského psychoanalytika a klinického psychiatra Jacquese Lacana, který ostatně výrazně ovlivnil téměř všechny myslitele té doby ve Francii. Mám na mysli jeho reinterpretaci původně freudovského pojmu analytické interpretace, který – stručně řečeno – popisoval snahu odkrýt (a přivést před zrak vědomí) v manifestním obsahu snu jeho latentní myšlenku, a zbavit tak subjekt nevědomé obsese. Tato svým způsobem praktická hermeneutika se vepsala i do Lacanova pojetí interpretace, které již předem vyznačuje celou problematiku. Původně freudovská snaha „převést“ nevědomé procesy subjektu na stranu vědomí je nahlížena jako

tradiční idealistická cesta Hegelova ducha dějinami nevědomí, jež vrcholí v absolutní transparenci sebevědomí. Lacan naopak jasně zpochybňuje pozici suverénního sebe sama rozvrhujícího subjektu. Již jeho slavná věta: „Je pense où je ne suis pas, donc je suis où je ne pense pas“ („Myslím, kde nejsem, tedy jsem, kde nemyslím“) zcela jasně naznačuje, že představa plně vědomého subjektu, založeného na reflexi, je naivní interpretací narcistního subjektu (Lacanem nazvaného moi). Je-li ale naše suverénní vědomí pouhou fikcí (nikoli ovšem nežádoucí), pak je na místě otázka, co a zda vůbec něco stojí v pozadí celého procesu – jak trefně říká Lacan – zneuznání (mé-connaissance). Odpovědí je Lacanova teorie „absolutního subjektu“ (značeného ve francouzštině Je), ze které – podle mého názoru – vyrůstá Barthesovo pojednání o psaní, textovosti i subjektu jako takovém; především však jeho slavná esej La mort de l’auteur z roku 1968. Lacan totiž zasazuje celou problematiku pravého (le sujet véritable) a nepravého (reflexivního, spekulárního) subjektu do oblasti sémiologie, resp. na příkladu malého dítěte, osvojujícího si určitý systém přirozeného jazyka, demonstruje zasazenost pravého subjektu do symbolického řádu (ordre symbolique), jenž je tímto v podstatě ne-místem pravého subjektu nesen. Zcela jasně to říká např. Manfred Frank ve své přednášce, věnované právě Lacanovi: „Toto sebe-odstoupení však nevede k nějaké smrti subjektu: subjekt přežívá tak, že pozitivity, které se navzájem profilují právě jeho zmizením, mohou být teď čteny jako signifikanty, to jest jako prvky symbolického řádu“ (Co je neostrukturalismus, Praha, Sofis 2000, s. 295). Tvrzení, že subjekt i smysl jsou pouhé účinky onoho signifiant, je stejného typu jako Derridova explikace pojmu suplementarity a différance, vyrůstající ze Saussurovy premisy dans une langue il n’y a que des différences, a v neposlední řadě podobného ražení jako Barthesova „interpretace“ lacanovského signifiant jako psaní. Právě v mezerách onoho psaní prosvítá pravý subjekt, nemající žádnou podstatu, tedy ani garantující centrum smyslu; subjekt, jenž se stal svým způsobem argumentem pro deklaraci smrti autorského subjektu: onoho reflexivního, narcistního sebevědomého moi. Barthes jasně říká: již ne subjekt – autor, ale scripteur.

[ 102 ]

[recenze]


Z této perspektivy je nahlížena i Balzakova novela Sarrasine. Nejvíce jsou jí „zasaženy“ kódy hermeneutický, který artikuluje různými způsoby nějakou otázku a odpověď na ni, a symbolický, zajišťující interpretaci rozptýlených textových detailů. Je-li čtenář zpočátku konfrontován se záhadou rodiny Lantyových, je tato záhada následně konfrontována s tajemstvím krásného hlasu tajemné(ho) Zambinelly. Samotný čtenář je tedy nejdříve „zaslepen“ diskurzivními pastmi samotného vyprávění, aby v druhé polovině novely zjistil, že Sarrasine sám sebe klame ve svém přesvědčení ohledně Zambinelly. Hermeneutický kód tak pracuje se strategií spočívající na diferenci: otázka, kdo je Zambinella, je odpovědí na otázku, kdo je Sarrasine, který touží po tom, co není. Diference je tak podmínkou pravdy a celý narativ funguje na základě jednoduchého vzorce: hermeneutický kód [(chaos:očekávání ↔ suplement:otázka) → (řád:pravda ↔ komplement:odpověď)]; kastrace je symbolickým slepým bodem, který putuje vyprávěním a rozčleňuje jednotlivé postavy nikoli podle pohlaví (přirozená biologická osa), ale podle toho, zda stojí na straně aktivní „kastrace“ (většina ženských postav), nebo na straně pasivní „kastrace“ (většina mužských postav). Na podobném principu funguje i samotný diskurz, který praktikuje dvě základní hlediska (pertinence): pravidlo komunikace a pravidlo pseudo-logické (s. 145–146). Jde tedy o to, aby na jedné straně byla zachována rovnováha jednotlivých vrstev (Sarrasine může sebe nadále klamat ohledně Zambinellova pohlaví, i když čtenář má již jasno) a na straně druhé aby případná provizornost otázky byla vnímána jako nahodilá, a nikoli pouze hermeneutickým kódem „strategicky“ odsouvaná. Ovšem tato svým způsobem určitá linie čtení není jedinou možnou, právě naopak: omezením i výhodou čitelných textů je přítomnost odhalitelné a popsatelné struktury smyslu (greimasovské signification intégrale), typologicky zachytitelné např. hlasem Kritiky (Barthes píše s velkým začátečním písmenem, naznačujícím „otcovský vztah“) pomocí určité systematizace (v případě new criticism jde o tzv. close reading). Barthes neopustil všechny výsledky svého dosavadního bádání v oblasti sémiologie a strukturální analýzy, jen ukazuje, že původní myšlenka „vědeckého“ strukturalismu, pracující

s představou disponovatelnosti s popsaným modelem skutečnosti, je pouhou fikcí sebe sama klamajícího subjektu (lacanovského moi). Příběh Sarrasina lze tedy na jedné straně číst jako klasický příběh tajemství v prostředí tajuplné Itálie, nebo na straně druhé – symbolicky – jako „příběh“ prázdného místa kastrace, zasahujícího svým chyběním každou postavu. Přesněji řečeno, není možné použít spojení „na jedné straně/na druhé straně“, protože chybí jednotné kritérium smyslu, na základě kterého bychom mohli podobné rozčlenění zdůvodnit. Přesto se mi zdá, že tu určitá motivace přetrvává, a odolává tak tlaku stále postupující diference smyslu: jde o motivaci morální, v kontextu knihy S/Z snad estetickou (ne ve smyslu definice): umění (přesněji psaní) je totiž možným terapeutickým nástrojem v základě nadvakrát frustrovaného subjektu (jednotným a nedosažitelným obrazem sebe sama a symbolickým řádem), a to díky své funkci „zesměšňovat, rušit (zastrašovací) moc jedné řeči nad jinou řečí, rozbíjet veškerý metajazyk, sotva se utvoří“ (s. 165). Patrné je to zvláště v pozdějších Barthesových knihách, např. v Le plaisir du texte (1973), Roland Barthes par Roland Barthes (1975) nebo ve Fragments d’un discours amoureux (1977); jde ale o motivaci přítomnou již v Le degré zéro de l’écriture z roku 1953. Podobným způsobem, jakým je odsunut autorský subjekt jako (i) garant smyslu, (ii) „otec“ svého díla a jako (iii) kontrolor svých vlastnických práv, je zpochybněna i role čtenáře, jenž do té doby – jednoduše řečeno – plnil úlohu „ucelené perspektivy“, subjektu nebo osoby, zajišťující všechny práva zbylá po autorovi. Proto nelze vidět v Barthesově občasných zmínkách o čtenáři alternativu k jiným teoriím či analýzám (např. k Ecově „otevřenému dílu“ nebo k implicitnímu čtenáři kostnické školy); Barthesův čtenář je rubem psaní, dutou stranou vypuklého zrcadla a – a to je důležité – přísně individuální, nikoli zvláštní, neboť zvláštní je od antiky chápáno jako případ pravidla vzhledem ke všeobecnému. Skrze své imaginární přání po jednotě a neustálé nacházení nedostatečnosti vlastního sjednocení se tu ohlašuje (lacanovsky řečeno) to, co je prostým a jednoduchým chyběním (jako v případě Zambinelly) a co je nám všem společné, neboť teprve ono chybění je podmínkou jakékoliv možnosti a touhy po identitě; [ 103 ]

[recenze]


o této zkušenosti je v podstatě celá „barthesovská“ monografie Miroslava Marcelliho (Príklad Barthes, Bratislava, Kalligram 2001), která je doposud nejucelenějším pohledem na dílo Rolanda Barthesa u nás, resp. na Slovensku. Kniha S/Z je knihou, kterou mohou číst jak laici jako dobrodružství jedné četby, tak odborníci jako doklad prvotřídní práce na poli literární teorie. Učí nás totiž, jak uvidět v jedné fazoli celou krajinu. Proto se pro mnoho lidí stala „náboženstvím“. Michal Kříž

Film a fotografie jako zbraň Paul Virilio: Válka a film. Logistika vnímání . Pavel Mervart, Červený Kostelec 2007. Přeložili Tereza Horáková a Michal Pacvoň.

Paulu Viriliovi jsem před časem věnoval téměř nadstandardní pozornost (např. „Virilio – filozofická jednotka rychlosti.“ Ki-

noikon – Časopis pre vedu o filme a pohyblivom obraze 4, 2000, č. 1, s. 135–146; „Anatomie rychlosti.“ Aluze 7, 2004, č. 2/3, s. 258–261). Díky tomu prodělal můj vztah k jeho dílu několik modifikací v intervalu od pozorného zaujetí při neotřelém a originálním zpracování tématu rychlosti, přes pouhé evidování dalších textů k tomuto tématu až po mírně odměřený vztah k jeho textům, které se zvláště v poslední době stávají spíše literárními výtvory než filozofickými texty, jež by obsahovaly věcné a přesné analýzy a argumentační výpovědi. Ve Viriliově díle, věnovaném analýzám každodenního i virtuálního světa, lze v pozadí značné části jeho úvah nalézt dvě fundamentální teze, které jsou ve své jednoduchosti provokující: 1) Vše je rychlost. 2)

Rychlost ničí skutečnost a nechává ji mizet. Viriliova zaujatost fenoménem rychlosti a jevy s rychlostí v jeho pohledu spjatými působí místy téměř obsesivně. Zdá se, že autor ve svém zaujetí snadno přehlíží paralelní a efektivní zpomalující praktiky, které dokáží hájit a produkovat i regiony pomalosti, jež viriliovské horolátrii nepodléhají (jak nás upomněl Sten Nadolny v románu Objevení pomalosti [Praha, Volvox Globator 1997], věnovaném oslavě méně dynamického vidění světa „pomalejšího“ mořeplavce a průzkumníka severního pólu Johna Franklina). Je již dostatečně známo, že Virilio ve svých ese-

jích představuje obě zmíněné teze v nesčetných mutacích, s využitím atraktivních příkladů, vsazuje je mnohdy do překvapivých souvislostí, využívá pro jejich inscenaci popis atraktivních prostředí a faktů. Základní osy Viriliova rychlostního dvoutezového přesvětlení skutečnosti tvoří analýza několika vzájemně propojovaných a spjatých témat. A) Rychlostní hardware, jeho statické i dynamické součásti – sem spadají i jeho nejstarší texty, věnované architektuře vojenských bunkrů, mikrologická inventarizace obranných staveb atlantického valu (Bunker archéologie, 1975), statických součástí automobilních vehiklů. Již zde nalezneme úvahy o dynamické topografii militantního zorného pole, v němž splývá v jedno nástroj a zbraň, oko a střela, dále popisy eskalované rychlosti, která je pro Virilia historickým a priori válečnického a současně epistemotechnického dispozitivu, který začíná s perspektivou lovce a končí elektromagnetickým či jakým polem, v němž operují dnešní média a systémy zbraní. B) Dromologie, dromokracie – Viriliem konstruovaný koncept dromologie se soustřeďuje na zkoumání paralelních fenoménů rychlosti, moci, války, vykořisťování, a to v časovém horizontu od prvních vrhacích zbraní, přes kavalérie, námořní flotily, dělostřelectvo až po užití laserových zbraní. Dromokratická zkoumání popisují vztahy společností k fenoménu rychlosti a především využití vysokých rychlostí ve spojení s destruktivní silou ve prospěch získání, udržení moci nebo kolonizací prostoru. Do této skupiny textů (Metempsychose du passager, 1977; Vitesse et politique, 1977; Esthétique de la Disparition, 1980; La machine de vision, 1988) bych přiřadil i naši knihu Válka a film (Guerre et cinema I, 1984). C) Vehikly, jejich proměny, vývoj, jejich spojení s transportními revolucemi a jejich podílu na změnách obrazu světa. Virilio postupně popisuje pozoruhodnou vehikulární dějinnou řadu od metabolických vehiklů typu koně, přes lodě, železnice, automobily, letadla až po nejnovější způsoby telepřenosu, teleprézence a kinematické motory či statické audiovizuální vehikly, produkující obrazy světa, včetně zkoumání produkce optických těl, domácí interaktivity, inteligentních domovů, telepřístavů nebo analýz tzv. architektury všeobecného příjezdu, která eliminuje mo[ 104 ]

[recenze]


ment fyzického odjezdu, fyzického časoprostorového přemisťování. Zkoumání vehiklů je u Virilia těsně spjato s deskripcí fenoménu tzv. zuřící nehybnosti, při níž člověk strnule přihlíží vysokorychlostnímu dění. D) Produkce rychlosti, expanze států směrem k ovládnutí zdrojových energií jako latentních zásobáren kombinace maximální ničivé síly a rychlosti a jejich monopolizace ve vojensko-průmyslovém komplexu. Virilio opět zkoumá historický vývoj této dromokratické tendence. E) Simulace, nehody vidění a mizení – téma, které nalezneme u mnoha kulturních diagnostiků 20. století. Virilio je ovšem dává do souvislosti s fenoménem rychlosti, a tudíž je zpracovává jinak než většina analytiků simulace či virtuálního světa. Ve způsobech využívání rychlostí v moderních společnostech vidí možnost násilného zásahu do lidských práv, rozeznává v ní extrémní násilí, které však není jako extrémní násilí rozeznáváno. Jeho úvahy vedou i k popisu rychlosti jako nesankcionalizovaného násilí. Sem patří i analýzy estetiky či politiky mizení. F) Dobývání lidského těla – Virilio nazývá snahy o dobytí lidského těla endogenní expanzí. Rychlost byla a je spjata s excentrickou kolonizací geografického prostoru. Využívaly se k tomu špičkové rychlostní technologie. Posledním územím, jež nebylo dosud zcela dobyto, jehož ovládnutí je stejně strategicky důležité jako ovládání zdrojových energií a kde lze získat moc nad člověkem, je lidské tělo. Právě tam se zaměřuje další kolonizační úsilí s využitím nanotechnické miniaturizace, postindustriálního designu, kolonizace orgánů a tkání, díky nimž lze tělo ovládat či synchronizovat s moderními rychlostními a rytmickými požadavky. Máme-li nyní k dispozici český překlad Viriliova textu Válka a film (Guerre et cinéma I. Logistique de la perception. Paříž 1991; orig. 1984), lze klidně říci, že zde nalezneme umně promíseny všechny uvedené hlavní rychlostní komponenty. Tentokráte však ve variaci, obsahující popis vzniku, vývoje a využívání kinematografických technik v průběhu válečných konfliktů 20. století. Při vší úctě ke starším Viriliovým textům zde autor místy zabrousí až do emotivně laděného, negativně diagnostického povídání bez pečlivé argumentace, které má k pronikavému filozofickému textu daleko. Možná lze vznést

hypotetickou obrannou námitku, že se jedná o jiný styl filozofických úvah. Ale to v žádném případě neznamená, že lze z autora (byť francouzsky píšícího) tak snadno sejmout břemeno jasné argumentace, jež je nepostradatelná pro obhájení mnohdy stěží obhajitelných tezí či ukvapených a kategorických závěrů, týkajících se údajné převahy virtuálního světa či logistiky jeho vnímání. Ne zcela po chuti je mi i způsob častých Viriliových volných citací, kdy sice někdy uvede citační uvozovky, ale do závorky přidá již pouze jméno autora výroku. Originalitu a možná důslednost Virilia při analýze fenoménu virtuální války a především jejích podob a možných důsledků dnes v mém pohledu překračují jiní autoři. Z těch, kteří mi v poslední době prošli očima, mě napadá např. polský spisovatel žánru sci-fi Konrad T. Lewandowski (v povídce s názvem „Noteka 2015“ ze stejnojmenné sbírky povídek, vydaných v roce 2006) nebo již tradiční úvahy S. Lema (např. ve Hvězdných denících II). Zvláště Lewandovski si skvěle pohrává s možností vzájemného klamání protivníků při válečných akcích a promýšlí nejrůznější varianty snah o zjištění/zmatení skutečného stavu věcí, v kombinaci skutečného a simulovaného/virtuálního vojenského útoku či viriliovské logistiky vnímání. Přesto a na rozdíl od těchto myšlenkově značně podnětných knih obsahuje Válka a film přece jen něco, co v jiných dílech takto pohromadě nenajdete – značné množství faktografických údajů: o roli letadel (útočných či pozorovacích) ve válečných akcích, o režisérech válečných propagandistických filmů (dokumentárních i hraných), o inscenacích pro ideologické účely, jména, místa, filmy a odkazy na nejrůznější pozoruhodné propagandistické či obrané směrnice. Z tohoto faktografického pohledu v knize naleznete přehršli informací, díky nimž můžete srovnat propagandistické postupy zdokonalování logistiky vnímání i rozdíly mezi strategickými a politickými interpretacemi válečných/bojových událostí u různých účastníků velkých válečných konfliktů, především v období druhé světové války. Pokud však Virilio přejde k obecnějším úvahám, zdá se, že text ztrácí na důvěryhodnosti. Čtenáře může napadnout, zda Virilio nevybírá faktografické události právě s ohledem na již předem hotový teoretický „rychlostní“ rámec. Přesto Virilio dokáže čtenáři díky ku[ 105 ]

[recenze]


mulaci nezvyklých faktů nadhodit otázky, které znepokojujíce vzbuzují zvídavost. Na první pohled by se mohlo zdát, že knihu Válka a film nehodnotím právě s použitím superlativního slovníku. Nezřídka se však stalo, že když mi někdo nějakou knihu pohanil (což je v tomto případě silné slovo, Virilia-dromologa řadím k autorům značně intelektuálně podnětným), paranoidně jsem jej podezíral, že si knihu pečlivě přečetl, že jej zaujala, že dotyčný některé myšlenky zařadí do svého intelektuálního rezervoáru, využije je a usiluje tím o získání komparativní výhody plynoucí z toho, že ostatní, díky úmyslně negativnímu doporučení či pohanění, nebudou knihu číst. Stále jsem přesvědčen, že čtenáři jsou nedůvěřiví a mé mínění si srovnají se svým přesvědčením na základě vlastní četby Války a filmu. Knihu bych doporučil už jen kvůli dobovým fotografiím, schématům letových fází pro optimální fotografické pokrytí vojenských objektů a množství mnohdy překvapujících faktografických údajů. Radim Brázda

Kdo může ztratit duchapřítomnost Josef Jařab – Jakub Guziur (eds.): George Stei-

ner a myšlenka Evropy . Olomouc, Periplum 2006.

Nejčastější přívlastky, na něž narazí čtenář hledající bližší údaje o G. Steinerovi, znějí: kontroverzní, vynikající, nejvýznamnější, provokativní, erudovaný, originální, výjimečný, mistrovský, jedinečný, kulturně pesimistický, patetický, extrémně elitářský. Na jednoho autora je takových určení až moc a jak jejich frekvence, tak vzájemná rozporuplnost nevzbuzují příliš důvěry ani v ty, kdo je používají, ani v jejich adresáta. Především jsou zbytečná, protože čtenář si povětšinou dokáže udělat obrázek sám i bez podobných nápověd. Pokud mi nějaký úvodníkový našeptávač, byť i bona fide, sděluje, že četba Steinerova eseje je privilegium, pracuje na tom, aby mne od četby odradil. A kromě toho svou nadneseností probouzejí podezření, že se člověk neobeznamuje s dílem určitého autora a jeho kritickou recepcí, ale s pocitovými výlevy kroužku vyznavačů. Tato guruovská manýra, v posledních letech pozoruhodně rozšířená, se dá možná

vhodně uplatnit při celoplošném šíření bystrých větiček sdělujících, že chceme modrou, nikoli zelenou planetu. Máme-li ale vážně uvažovat o filozofickém, politologickém, literárněvědném, kulturněkritickém díle, působí poněkud odpudivě. Máli autor co říci, a navíc to říká tak, že donutí druhého člověka přemýšlet o přečteném, nemusí čtenáři nikdo zdůrazňovat, jaký poklad právě třímá. Pokud to zdůrazňovat musí, asi půjde o něco, co lze spíš oželet. Na George Steinera jsem narazil roku 2006 v Německu, kdy jsem si četl drobnější práci Warum Denken traurig macht (Frankfurt, Suhrkamp 2006). Slibný název, přitažlivé téma, známý autor, tudíž jsem neodolal a strávil večer nad prázdnými řečmi o smutku jako myšlence myšlení, jako tématu filozofie, jako naší naladěnosti a určení. Hledal jsem zdůvodnění toho, proč je výsledkem každého našeho myšlení o myšlení zjištění, že myšlení je nutně nesmyslné a i ten největší myslitel vyprodukuje za svůj život možná jednu dvě myšlenky. Četl jsem, abych našel argumenty, protože mám celkem blízko k názoru, že vědění či poznání žádné štěstí nepřináší a ve vztahu k životu je v zásadě irelevantní. Pročetl jsem devadesát stran a nalezl jsem meditace nad volně nadhazovanými tezemi o „rozkoši ze smutku“, jež částečně propojovala jen nepříliš zřetelná vazba na známou Schellingovu myšlenku o obtížích spojených s myšlením myšlení. Když už pominu, že citát ze Schellinga je zkrácený tak, aby odpovídal Steinerovým záměrům (čili autor falšuje svůj vlastní meditativní základ), celý rozklad není o mnoho víc než soupis banálních strachů a úzkostí středostavovského intelektuála, které stylizuje jako antropologickou konstantu. A právě v tom je problém: pokud by Steiner napsal, že se svěřuje se svým osobním vyznáním a že své teze předkládá jako čistě subjektivní náhledy a mínění, o jejichž pravdivosti je přesvědčen, nebylo by mu co vyčítat. Když ale hovoří div ne za lidstvo a jediný jeho argument zní „je to tak a platí to pro všechny“, mohou ho jeho fan-kluby vynášet třeba do nebes, přesto příště sáhnu raději po Lichtenbergovi nebo Lessingovi, kde najdu alespoň víc vtipu. Přiznám se, že když jsem dostal k recenzi český překlad jedné Steinerovy přednášky, vydaný společně s několika komentáři českých autorů pod titulem George Steiner a myšlenka Evropy, byl můj přístup k ní poněkud preformován předchozí [ 106 ]

[recenze]


nemilou zkušeností. Recenzentovi by neměla vládnout předpojatost; než psát předem zaujatě, je lépe recenzi odmítnout. Knížku jsem nakonec přijal ze dvou důvodů. Především jsem se zčásti spolehl na úsudek autorů doprovodných textů (Šaradín, Jařab, Bilík, Guziur), jejichž účast na této práci mně vnukla myšlenku, že jsem se při svém předchozím hodnocení Steinera mýlil nebo ukvapil. A za druhé jsem se mezitím dozvěděl, že Steiner obdržel v roce 2003 cenu Ludwiga Börneho, na kterou ho navrhl tehdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Steiner sice obdržel mnoho vyznamenání, např. je rytířem Čestné legie, ale při známém francouzském fangličkářství na mne přece jen víc zapůsobila s německou důkladností zdůvodněná cena, jež navíc nese jméno Carla Ludwiga Börneho (vl. jm. Juda Löw Baruch, 1786–1837), pozoruhodné postavy dějin německé literatury a politické filozofie na přelomu 18. a 19. století. Literární historikové vědí o jeho pololegendárních diskuzích s Heinrichem Heinem o Německu, ctitelé německé vzdělanosti zase budou znát jeho sbírky aforismů, které psal stejně jako téměř všichni další literáti své doby. Jeden takový fragment se snad i hodí pro vystižení Steinerových zápisů: Duchaplní lidé upadají častěji do rozpaků než hlupáci; člověk totiž musí mít ducha, aby mohl ztratit duchapřítomnost. Protože si nemyslím, že by se lidé jako Pavel Šaradín zabývali jalovostmi, ani že by ocenění, mezi jehož držiteli je například Hans Magnus Enzensberger, rozdávali ve Frankfurtu na potkání, začal jsem číst úvahy o Evropě. Nemůžu potvrdit, že by do češtiny přeložená přednáška Myšlenka Evropy, kterou Steiner proslovil na pozvání ústavem Nexus roku 1994, kvalitativně překonala jeho rozpravy o myšlení. Její mělkost je až zarážející, přinejmenším je těžko vysvětlitelná. Možná bylo důvodem to, že Steiner hovořil na Setkání intelektuálů (Intellectual Summit), jak uvádí R. Riemen (s. 39). Už to mluví samo za sebe – skoro bych řekl, že kdyby moudrého člověka pozvali na institucionalizované setkání intelektuálů, raději by utekl. Takto lze pouze poznamenat, že Steiner nemohl v žádném okamžiku ztratit duchapřítomnost. Osu krátkého, šestadvacetistránkového Steinerova textu tvoří pět tvrzení, které on sám nazývá axiomy (s. 58) nebo kritérii (s. 63), zatímco P. Šaradín ve svém eseji

píše o rovinách či axiomech (s. 92). Ať už je ale pojmenujeme jakkoli, lehké ustrnutí způsobuje spíš jejich obsahový výčet. Protože, říká Steiner, hromosvody musí být uzemněny, musí mít svou podstatu také myšlenka Evropy. Její idea je uzemněna právě v těchto pěti podstatách: Evropu tvoří kavárny; Evropa byla a je tvarována lidskou chůzí; v Evropě se pojmenovávají ulice a náměstí po významných osobnostech; podstata Evropy je primárně dualistická, obsahuje v sobě dědictví Athén a Jeruzaléma; pouze evropskému vědomí je vlastní eschatologické sebeuvědomění. Nechci zbytečně ironizovat, ale shrnuto a podtrženo: některé knihy by se měly dodávat s uvedením přímého spojení na nejbližší resuscitační jednotku. Můžeme jít po pořádku. První „axiom“ praví, že dokud budou existovat kavárny, myšlenka Evropy bude mít obsah (s. 51). To je výsledek několikastránkového povídání o zvyklostech a životosprávě různých spisovatelů, hudebních skladatelů, myslitelů, politiků, k jejichž životnímu řádu patřilo vysedávání po kavárnách. Co činí z této skutečnosti tak silný argument, aby musela být spojena s podstatou Evropy a uvedena dokonce jako první a nejzásadnější, jsem prostě nepochopil. Ani si nejsem jistý, zda je na této kavárenské intelektuálštině v tom nejhorším slova smyslu vůbec co k pochopení. Řada z kavárensky pronikavých osobností, kterými Steiner dokumentuje svou myšlenku Evropy, měla třeba syfilis nebo brala drogy – to také dává Evropě obsah? A co před rozšířením kavárenského rozumování, tzn. před 18. stoletím – to ještě nebyla Evropa, nebo to byla Evropa neúplná, bezobsažná, čekající na první import kávových zrn? Máme si prý povšimnout ontologických rozdílů: anglická hospoda má vlastní auru a mytologii, sociologie amerického baru je nasáklá sexualitou, kdežto étos evropských kaváren se od hospod a barů naprosto odlišuje. Ať hledám jak hledám, co má tohle společného s ontologickými rozdíly, nenacházím. Zato se nedá přehlédnout velice duchaplná poznámka o Moskvě, která je „předměstím Asie“ (s. 49), protože nemá kavárny. Kdyby si místo podobných perel Steiner povšiml, že káva a kavárenství je původem neevropská hodnota a že oslavuje kulturní import, možná by ho to navedlo k tomu, že evropanství se vůbec naplňuje povětšinou prvotně neevropskými veličinami: importem z Asie bylo křesťanství, věda (astrono[ 107 ]

[recenze]


mie, optika), matematika (o tom, že je nula číslo, se vzdělaní opati evropských klášterů dozvěděli v době vrcholného středověku), bankovnictví, úrokový a celní systém, šachy hrané v kavárnách, filozofie, ale rovněž osobní hygiena a nošení spodního prádla. Vymezit ideu Evropy tak, aby nevznikla směsice synkretických vlivů, kulturních přenosů a zpravidla znetvořených nápodob, nalézt něco skutečně původního a evropsky nezaměnitelného, by dalo trochu víc námahy, než kolik jí vynaložil ve své přednášce Steiner. A tak budeme raději meditovat nad chůzí, která zformovala Evropu; „evropské dějiny jsou dějinami dlouhých pochodů“ (s. 54). Jako příklad je uveden Alexandr Veliký, který dopochodoval až k Indii, což je sice pěkné, jenom maličkost chybí: jednak nebyla pro Alexandra Evropa ničím, kvůli čemu by se měl angažovat, protože v jeho myšlení neexistovala ještě ani jako pojem. Byl to jen západ, místo, které patří stínům zemřelých. A jednak se jeho zájem soustředil opět na východ, do Asie – proč asi? Kde viděl kulturnost, vzdělanost, bohatství, co bylo pro jeho vládu inspirativní a co chtěl získat? Když už vůbec přistoupíme na tak komické úvahy, jako je kavárenství nebo pochodování: chce tím Steiner naznačit, že mimoevropské kultury se přemísťovaly nějak jinak než chůzí? Mluvit o „dlouhých pochodech“ v Evropě je směšné, pokud pomyslíme na starověkou Čínu, Indii, na dokonalý systém kamenných silnic protínajících obrovská území v předkolumbovské jižní Americe. Evropa čvachtala v blátě a v lejnech vylévaných z nočníků do ulic zapáchajících a nemocemi promořených měst ještě za Ludvíka XVI., stihla ale obrátit v trosky vydlážděný a architektonicky dokonale řešený (včetně inženýrských sítí odpadních vod) Teotihuacan. Z trosek jeho chrámů však vystavěla největší jihoamerickou katedrálu, samozřejmě s využitím otrocké práce méněcenných domorodců – ad maiorem Dei gloriam. Velmi roztomilé je určení, že podstatu Evropy spoluvytváří pojmenovávání ulic a náměstí. Zvlášť lidem, kteří prožili 20. století a bydleli tak v průměru v pěti různých ulicích, případně i jiných státech, aniž by se hnuli z místa, musí taková „podstata“ dodat životní jistotu. Sám jsem měl to potěšení studovat univerzitu, na které dnes působím: diplom mám ale z jiné, než od které jsem dostal pracovní

smlouvu, ačkoli chodím stále stejnou (a stejně zanedbanou) chodbou do stále stejné posluchárny. Tuhle praxi znaly jiné kultury již hodně dávno; Egypťané zahlazovali do kamene vysekané názvy staveb, když se daná osobnost znelíbila, a stejně jako Římané odsekávali hlavy soch a nahrazovali je aktuálnějšími portréty. Také bych možná zvažoval domněnku, že se obyvatelé starověkých velkoměst museli orientovat podle určitého názvosloví, takže pravděpodobně své ulice rovněž pojmenovávali; nebo Steiner myslí, že se řídili podle polohy hvězd? O dalších dvou evropských axiomech je již skoro zbytečné hovořit. Osa Athény–Jeruzalém je obehraná písnička, která obsahuje vedle racionálního jádra i tolik ideologických motivů, že by za ni málokdo z moderních historiků ještě něco dal. A k představě, že jedině Evropa zná eschatologické sebeuvědomění, lze jen doporučit, aby autor i jeho čtenáři zalistovali nějakým slušnějším slovníkem světových náboženství. Budou rychle vyvedeni z omylu. Petr Bilík napsal ve svém komentáři, že esejistika Steinerova ražení nemusí mít oporu ve skutečnosti (s. 88), což prý sám autor přiznává. Alespoň tohle doznání kvituji s povděkem; sice moc nevím, co je „skutečnost“, ale to, že Steinerovy rozklady nejsou na úrovni jistých značně věrohodných poznatků nejen historie, ale i jiných vědních oborů, je nabíledni. Nemám nic proti tomu, aby si člověk psal, co má rád a co se mu líbí, budu mít ale vždy výhrady, jestliže z toho bude on nebo jeho interpreti dělat vědu. Ta má přece jen svá pravidla, bez nichž není ničím, a už vůbec ne tou „nosnou hodnotou, kterou je potřeba zachovávat a pěstovat za každou cenu“ (s. 88). Takovou cenou je například to, že nevíme-li, co je evropská identita, a nejsme schopni ji vymezit (už jsem v literatuře nesčetněkrát našel tvrzení, že evropská identita je, ale co je, co ji vlastně vytváří, zůstává stále bez důkladné odpovědi), bylo by lépe mlčet. Představa, že evropskou identitu tvoří mapa kaváren, jejichž osazenstvo se ubírá dlouhým pochodem pojmenovanými ulicemi ke vzdálenému eschatonu, je už jenom trapná. Tím hůř, že evropanství (a nejen ono) je skutečně ohroženo svým vlastním nevyvedeným dítětem, amerikanizací (s. 88). Proto oceňuji, že se Bilík zmiňuje o slepé uličce politického naivismu, do níž ústí inte[ 108 ]

[recenze]


lektuálská nadřazenost – není třeba dodávat, jak skvělou ukázkou zmíněného je Steinerova esej. Ostatní komentáře vyznačuje určitá bezbarvost. Úvodní nadšenecké slovo J. Guziura mohl aspoň přečíst někdo se spoluredaktorů a odstranit v něm pravopisné chyby a redakční nedodělky, již jen proto, že má v názvu slovo „gramotnost“. Interpunkční znaménka patří k české ortografii, a je-li jednou psáno „tito Bohové“ a o tři řádky dál „olympští bohové“ (s. 27), má to skoro stejnou úroveň, jako vazby „důsledky změny pojetí jazyka, k níž došlo“ (s. 12), „s přehodnocením role jazyka došlo“ (s. 13). Chybí již jen, aby to „bylo o tom“, ale zato se jednou cituje Steinerova kniha jako „Jazyk a mlčení“ (s. 12) a vzápětí jako „Ticho a mlčení“ (s. 16). To už nejsou jen drobné chybičky, to je obyčejný redakční a autorský šlendrián. Za skutečnou polemiku by z celé knížky stály komentáře Pavla Šaradína a Josefa Jařaba. Byť je očividné, že na slabých základech žádná velká stavba nevyroste, přinášejí oba podněty k diskuzi, které jinde v textu chybějí. Oba například uvádějí, že se v preambuli smlouvy o Ústavě pro Evropu neobjevila věta o křesťanskosti jako základu evropské kultury. Ptá-li se Šaradín Ratzingerovými ústy, čí totožnost by tím byla ohrožena, jistě by se dalo uvažovat o jedné zásadní odpovědi – byla by ohrožena totožnost Evropy. Té Evropy, která je naší minulostí a současností a která rozhodně není a nikdy nebyla výlučně křesťanská. I když Steiner vystupuje jako angažovaný monoteista, není nezbytné naříkat spolu s ním nad bezbožností epochy. Má pravdu J. Jařab, když píše, že popírat spojení duchovní zkušenosti Evropy s křesťanstvím by byla dějinná zaslepenost. Nevím, zda někdy někdo popíral, že Evropa je svými dějinami spojena se zkušeností s křesťanstvím. Spíš bych se zeptal, co tato zkušenost pro Evropu vlastně znamenala: jaká to byla zkušenost? Zajímal bych se o opravdovou historickou zkušenost s křesťanstvím, ne o prefabrikáty v učebnicích katolické dogmatiky. O zkušenost 4. a 5. století, která znamenala plošné, soustavné a metodické ničení antických památek, písemností, staveb, knihoven, chrámů a lidí – jeden z nejbarbarštějších aktů v dějinách Evropy. Zajímal bych se o myšlení Evropy v závěrech 4. lateránského koncilu: o zřízení židovských

ghet, o nařízení Židům nosit viditelně žluté označení na oděvu, o zavedení povinnosti ušní zpovědi, o dirigistické zasahování církve do nejintimnějších sfér lidského života. Zajímal bych se o genocidy celých kultur a národů například ve střední a jižní Americe, zvlášť v souvislosti s Ratzingerovým prohlášením, že církev „Indiány povýšila“ (kampak asi – na lidskou úroveň?) a nikdy je nenutila přijímat křesťanství násilím. Možná bych se nechal unášet představou, zda by to tvrdil i poté, co by byl on sám na pár dnů vystaven takové „nenásilné christianizaci“, jakou v Mexiku prováděla inkvizice. O Evropu v myšlení tridentského koncilu už bych se raději ani nezajímal, jeho historická ostudnost je všeobecně známá. Ale určitě bych konfrontoval stesky nad opomíjením křesťanství s texty autorů, kteří na těchto tématech pracují dlouhodobě a s vědeckou kvalifikací, například s prací Jana Assmanna Die

Mosaische Unterscheidung oder der Preis des Monotheismus (Mojžíšovské odlišení aneb Cena monoteismu, München, Carl Hanser Verlag 2003). O myšlence a o myšlení Evropy by mi to řeklo nesporně víc než Steinerova přednáška. Břetislav Horyna

„Na půl cesty...“ Juraj Hvorecký – Tomáš Marvan: Základní pojmy filozofie jazyka a mysli . Nymburk, O. P. S. 2007.

Pravděpodobně každý autorský pokus o vydání slovníku věnovaného filozofické problematice budou doprovázet úvahy a debaty, jestli je vůbec možné něco tak komplexního, složitého a častokrát argumentačně náročného, jako jsou filozofické otázky, uchopit slovníkovou formou (viz např. recenzi Radima Brázdy na Slovník současných filozofů publikovanou v Aluzi 5, 2002, č. 1). Jistý známý český filozof prý kdysi v jednom rozhovoru (na téma „krácené“ prezentace složitých problémů) prohlásil, že za minutu se dá představit facka, ale nikoliv filozofický názor. Tematika analytické filozofie jazyka a mysli výše uvedené charakteristiky splňuje. Zároveň je ale tento od počátku 20. století silně se rozvíjející a dnes již neoddiskutovatelně výrazný a významný [ 109 ]

[recenze]


proud současné filozofie znám svým opodstatněným tíhnutím k argumentačně podložené, jasné, přehledné a kontrolovatelné úvaze, zhruba v duchu Wittgensteinova tvrzení, že co se dá říct, se dá říct jasně. A právě tento závazek může slovníková forma dobře prověřit. Na podobném rozcestí tedy nejspíš před zahájením své práce stáli editoři a posléze i jednotliví autoři slovníku nazvaného Základní pojmy filozofie jazyka a mysli, který v letošním roce vydalo nakladatelství O. P. S. z Nymburka (http://philosophia.cz/ops). Filozoficky zaměřených slovníků je v češtině dostupných kupodivu hned několik, a to jak v podobě původních českých prací (např. asi nejznámější olomoucký Filozofický slovník), tak překladových (Nida-Rümelinův Slovník současných filozofů nebo Filozofický slovník Bruggerův). Zároveň lze ale s Radimem Brázdou souhlasit v tom, že takové literatury není nikdy dostatek, zvláště pokud jde – jako v případě Základních pojmů filozofie jazyka a mysli – o přírůstek do rodiny těch původem českých a slovenských prací, které mají z principu nejen informační hodnotu, ale zároveň zrcadlí úroveň zdejšího filozofického bádání. Zdá se, že analytická filozofie, do listopadu 1989 v našich zemích (rozuměj v Česku a na Slovensku) spíše opomíjený způsob filozofického uvažování, se v průběhu posledních 17 let na místní filozofické scéně již dostatečně etablovala (srov. publikace ve Filozofickém časopisu nebo slovenském Organonu F) a rozmach její narůstající popularity nejspíš ještě ani neskončil. Nejvýraznější a neúnavní popularizátoři, jako jsou např. Jaroslav Peregrin nebo Petr Koťátko, jí v Čechách připravili půdu prací jednak překladovou, jednak formou dějinných přehledů a vlastních příspěvků do současné debaty. Na Slovensku, známém svou mimořádnou aktivitou při rozvoji tzv. kognitivních věd, pak představuje zásadní příspěvek k popularizaci analytické filozofie rovněž vydávání jak základní literatury překladové (např. v roce 2003 vydaná Antológia filozofie mysle), tak původní (např. sborník Filozofia a kognitívne vedy). Tomášem Marvanem a Jurajem Hvoreckým vydaný slovník je tedy možné vnímat jako vhodné intermezzo v tomto procesu. Jeho účelem je podle jejich vlastních slov podat „přehledný a srozumitelný výklad technických termínů a známějších teorií,“ jejichž zna-

lost „mnozí současní autoři […] ve svých dílech […] předpokládají, takže se jejich výkladem příliš nezdržují“ (s. 1). Jak napovídá název a podtrhuje vnitřní, pouze jednolitě abecední, nikoliv nějak oddílově strukturovaná výstavba hesláře a jak konečně dosvědčují opakující se jména zakládající jednotlivá hesla, slovník sice na jedné straně nepopírá specifičnost otázek vztažených jak k filozofické problematice jazyka, tak problematice mysli, na straně druhé však dobře ilustruje vzájemnou spřízněnost obou oblastí a jejich genetickou propojenost. Demonstruje, jakým tematickým vývojem prošla oblast analytické filozofie jako celku a jak spíš, než aby opouštěla jednotlivá témata, umožňovala jejich rozvoj spojený s „nabalováním“ témat souvisejích a jejich propojování s těmi dosavadními, již rozpracovanými. I když nikoliv tak zřetelně, jako to umožňuje klasická monografická forma, přesto v rámci možností autoři a editoři viditelně interpretují analytickou filozofii jako proud s vnitřní „logikou“ a nefragmentární historií. Podle rejstříku nabízí slovník 107 hesel v různém rozsahu, který však nikdy neklesne, a to je podle našeho názoru důležité, pod jeden a půl strany textu. Editoři sice stáli před nevděčnou volbou vybrat z celého obrovského korpusu textů jen několik klíčových hesel, jež by jej měla charakterizovat, toto nutné omezení se však správně rozhodli kompenzovat velikostí prostoru, který jednotlivým heslům věnovali. Ve většině případů proto toto rozhodnutí naplnilo ambici avizovanou v „Úvodní poznámce“, totiž vyložit pojmy přehledně a srozumitelně. Kombinace poměrně velkého mezinárodního autorského kolektivu (15 autorů, povětšinou mladší generace) s na poměry velkým prostorem pro jednotlivá hesla dala celkem pochopitelně průchod specifičnosti jednotlivých autorských stylů, která bývá ve slovnících značně omezena. Ale i přes naše poukázání na to, že tvrzení „primárním cílem následujících hesel je […] výklad, spíše než vlastní interpretace členů autorského kolektivu“ (s. 1) je značně problematické (čehož jsou si právě analytičtí filozofové jistě dobře vědomi), domníváme se, že ve většině případů se podařilo především věcně představit obsah a úlohu toho kterého pojmu v debatě, jejíž je součástí, a vlastní postoje autorů jsou uváděny do souvislostí existující veřejné diskuze. Někdy čtivým, [ 110 ]

[recenze]


téměř popularizačním způsobem, jindy hutně a bez přehnané vstřícnosti ke čtenáři. Jednotlivá hesla se dle svého obsahu dají rozdělit do několika kategorií, které však představují spíš záchytné krajní body v kontinuu přístupů: některá se soustředí především na vysvětlení „technického“ aspektu pojmu/problému (takové je např. úvodní heslo „anaforická reference“), další spíš představují úvod do určité teorie (např. heslo „triangulace“), jiná zase mapují historii spojenou s daným významným termínem (např. heslo „behaviorismus“). Rozhodně nezanedbatelnou položkou hesla je závěrečné uvedení výběrové zahraniční a české překladové i původní literatury k tématu. Kromě možnosti zaostřit na danou problematiku optikou zásadních prací a možnosti prověřit tak obsah výkladu je uvádění původní české literatury totiž právě jedním ze zmíněných indikátorů stavu českého analytickyfilozofického myšlení. Fakt, že v mnoha případech jsou autory článků a monografií samotní autoři hesel, pak nesvědčí o jejich samolibosti, ale spíš o tom, že na tvorbě slovníku se opravdu podíleli ti, kteří na poli analytické filozofie aktivně působí. Výše už bylo naznačeno, že slovník svým obsahem i tvarem zachycuje pozitivní neostrost hranic mezi analytickou filozofií jazyka a analytickou filozofií mysli, respektive umožňuje sledovat jejich vzájemné proplétání, které je způsobeno uvědoměním si zásadní souvislosti mezi lidským jazykem a lidskou myslí, např. prostřednictvím veskrze problematického pojmu porozumění či problematiky tzv. sporu externalismu a internalismu. Myšlenkový pohyb mnoha autorů vycházejících z klasické filozofie jazyka směrem k problematice mysli, který u nich proběhl, aniž by pustili ze zřetele svá východiska, je toho zřejmým důkazem (Quine, Davidson, Putnam). A to, že v mnoha případech je v heslech jasně poukazováno na zřejmou integrovatelnost jejich obsahu do kontextu obecně filozofické tradice a debaty, umožňuje představit analytickou filozofii jako sice mimořádně náročnou, ale v žádném případě nějak vychýlenou nebo exkluzivní podobu filozofického myšlení. Daleko spíš ji ukazuje jako „autorku“ netradičních (někdy i ostře vyhraněných) přístupů k tradičním otázkám. Hesla věnovaná spíše filozofii jazyka postihují její základní otázky, tj. vztah

jazyka, světa a poznání, možnosti a způsoby modelování povahy jazyka a jeho lidského užívání, a zároveň kvalitně mapují základní body vývoje analytické filozofie od konce 19. století (nebo, řečeno s Michaelem Dummettem, od Fregeho) až po současnost (např. Kamp nebo Brandom). Z tohoto časového rámce vybočují v duchu výše uvedené snahy o zapojení do filozofické tradice především ta hesla, v nichž se vyskytují technické termíny používané v nějaké podobě např. v silné logické linii scholastické (heslo „de dicto/de re“) nebo třeba heslo věnované „lockovské teorii významu“. Ve většině případů však slovník představuje termíny a teoretické koncepce, které sehrály klíčovou úlohu při formování analytické filozofie jazyka ve 20. století. V některých případech je pozornost autorů upřena na velká témata („jazyková hra“, „princip kompozicionality“), někdy zase na zdánlivě parciální problémy, které ale častokrát představují prubířské kameny velkých teorií („anaforická reference“, „indexické výrazy“). Protože se autorský tým snažil rovnoměrně zmapovat celé období dosavadní existence analytické filozofie jazyka, z rozložení hesel je patrný vývoj, který směřoval od russellovské filozofie „napravovatelky jazyka“ k rostoucímu zájmu o filozofické porozumění fungování přirozeného jazyka „tak, jak je“. Proto z dřevního období nalezneme ve slovníku zejména základní technické termíny jako Fregeho rozlišení na smysl a význam, Carnapovu „technickou precizaci“ tohoto rozlišení v pojmovou dvojici intenze a extenze nebo významné Russellovo vymezení tzv. definite description (ve slovníku jako heslo „deskripce“) apod., pozdější etapy analytického myšlení (filozofie přirozeného jazyka, tzv. postanalytická filozofie) jsou ve slovníku zachyceny nejen formou klíčových pojmů, ale také analýz celých teorií („triangulace“, „jazyková hra“, „mluvní akty“, „jazyková dělba práce“). Ani v tomto případě však nelze mluvit o nějaké absolutnosti hranic (např. starší „Tarského teorie pravdy” či „»obrazová teorie významu«“). Čtenář je tak formou představení základních stavebních kamenů velmi detailně seznámen s počátky analytické filozofie, které bychom mohli vnímat jako orientované na logikou vyzbrojené odstraňování nedokonalostí přirozeného jazyka a na jeho analýzu za účelem odhalování jeho problémů, s carnapovským „konstruujícím“ obdobím i s následnými epo[ 111 ]

[recenze]


chami zahrnujícími tvorbu Ludwiga Wittgensteina, tzv. filozofii přirozeného (v publikaci také „obyčejného“) jazyka či postanalytickou filozofii, které se snažily revidovat přístup předchozích epoch k otázkám jazyka při současné snaze o zachování jejich (výběrem se lišících) předností. A i když slovník neobsahuje biografická hesla významných analytických filozofů, z četby jasně vystoupí zásadní postavy jako Frege, Russell, Carnap, Tarski, Wittgenstein, Austin, Searle, Quine, Davidson, Putnam nebo Kripke. Přestože jedním z význačných poznávacích znaků analytické filozofie je její úzké propojení s logikou jako nástrojem i předmětem zkoumání, není publikace přetížena technickým aparátem logiky a sama vysvětluje jen některé ze základních pojmů v logice používaných. A to i navzdory tomu, že významná větev v poválečné analytické filozofii, řekněme montaquovsko-kripkeovská, rozmnožovala spíš než dědictví pozdního Wittgensteina dědictví filozofických otázek logiky (byť za účelem porozumění jazyku přirozenému). I přes veškerou snahu je však v některých případech neznalost diskurzu přeci jen dost vážným handicapem při porozumění obsahu vybraných hesel a jen těžko si lze představit, že by kniha mohla fungovat jako úvod pro věci neznalého čtenáře. V případě publikace tohoto typu je vždy možné polemizovat o úplnosti jejího obsahu jako celku i o úplnosti jednotlivých hesel a způsobu prezentace představovaných filozofických pojmů, teorií a problémů, a to především v souvislostí s problematičností vymezení hranic mezi tím, co se ještě týká jazyka, a co už ne. Provázanost s otázkami epistemologickými a ontologickými je ve slovníku mnohokrát dokládána. Nejen z tohoto důvodu však stojí za zvážení, jestli by v případě zařazení takových hesel, jako je „anaforická reference”, „kvazi-indikátor” apod., neměl slovník přeci jen obsahovat i hesla syntetický a analytický výrok, denotace, propozice, teorie přírodních druhů, dogmata empirismu, realismus, konstruktivismus, sémantický zdvih, teorie pravdy, teorie významu apod. Je zřejmé, že zejména v některých případech (pravda, propozice, teorie významu) by se muselo jednat o hesla nadstandardně obsáhlá a svou povahou značně problematická, to hovoří ale spíš pro jejich zařazení než proti němu. Problém významu sice prostupuje v pod-

statě celou publikací, ale heslo mapující různá pojetí významu a různé přístupy k němu by umožnilo alespoň základní orientaci v problematice. Podobně by pak nejspíš mohlo být vystavěno i heslo věnované teorii pravdy. Pokud chce slovník dostát svému názvu, měl by výše uvedená hesla obsahovat. A to i za cenu, že by z něj vypadla hesla menší. Některá hesla („metafora”, „esencialismus”) by nejspíš snesla jistou úpravu směrem k aktuálnímu stavu debaty o nich. V případě „metafory” by bylo vhodné uvést velmi vlivnou a analytickou tradici komentující koncepci Lakoffa a Johnsona (a doplnit tedy i příslušnou literaturu), v případě „esencialismu” by možná mohl být zmenšen prostor komentující dlouhou tradici problému a větší pozornost by mohla být směřována k současným diskuzím na pojem esencialismu vázaným. Heslo věnované „behaviorismu” by pak bylo vhodné doplnit opozitně, nebo bohrovsky řečeno komplementárně, heslem věnovaným „mentalismu”. Stejně tak by heslo o „jazykovém orgánu” (pokud bychom souhlasili s jeho zařazením, viz níže) mohlo obsahovat v literatuře odkaz na zásadní novější článek Hausera, Chomského a Fitche „The Faculty of Language: What's It, Who Has It, and How Did It Evolve?” (Science 2002/298, s. 1569-1579) a Pinkerovu a Jackendoffovu polemiku s ním v „The Faculty of Language: What's Special About It?” (Cognition 2005/95, s. 201-236), apod. Právě zařazení hesla úzce spojeného s osobou Noama Chomského („jazykový orgán”) se však jeví jako poněkud problematické. Na jednu stranu je nepochybné, že Noam Chomsky patří k předním současným teoretikům jazyka, a navíc ovlivňuje i debatu odehrávající se na půdě (na problémy jazyka orientované) filozofie mysli (čímž dobře ilustruje spojnici mezi oběma obory). Na druhou stranu ale stojí za zvážení, do jaké míry je Noam Chomsky představitelem analytické filozofie, zda není spíš účasten debat s jejími význačnými představiteli (Quine, Putnam), ovšem z poněkud jiných pozic. A pokud bychom připustili, že i takové pozice by měl slovník mapovat (Chomského vliv na Jerryho A. Fodora je nepochybný), pak by bylo jistě vhodné uvést i jiné současné významné představitele tohoto „typu“, např. Chomského žáka a oponenta jak chomskyánského [ 112 ]

[recenze]


generativismu, tak analytické formální sémantiky, George Lakoffa. Slovník by měl nejspíš také reflektovat vklad, který tradici analytické filozofie vložili Nelson Goodman nebo Richard Rorty… Takováto „ale“ jsou však v případě slovníků po ruce téměř vždy a jsme si vědomi jejich relativnosti. Jak už bylo zmíněno výše, větší prostor pro hesla vytvořil předpoklady pro prezentaci svébytných autorských přístupů při strukturování výkladu (které se navíc odlišují v případě některých autorů i v závislosti na typu hesla). Naštěstí zůstala nenaplněna ambice z předmluvy, že by hesla neměla obsahovat rozbory úskalí jednotlivých teorií – v mnohých jsou problémy ku prospěchu věci minimálně stručně naznačeny a okomentovány. Za prototyp hesla pro takový typ příručky lze v části věnované filozofii jazyka považovat především hesla, která zpracovával Petr Koťátko. Nejspíš právě on dokázal nejlépe vyvážit poměr věcnosti, srozumitelnosti a historického kontextu jednotlivých pojmů, což jsou tři složky, které by měl výklad vždy obsahovat. Hesla popisující základní pojmy analytické filozofie mysli se dají rozdělit do tří tematických skupin. Na prvním místě je skupina hesel vymezujících jednotlivé způsoby řešení problému vztahu mysli a těla („teorie identity a materialismus”, „dualismus”, „anomální monismus”, „funkcionalismus” atd., ale také „mentální kauzalita”). Druhá skupina je věnována problému perspektivy první a třetí osoby („autorita první osoby”, „heterofenomenologie”, „introspekce”, „intencionalita” atd.). Poslední skupina zahrnuje argumenty proti funkcionalismu („kvália”, „ zombie”, „čínská místnost” atd.). Z hlediska časového autoři představili pojmy a koncepce vzniklé nebo hojně rozšířené především v rozmezí padesátých až devadesátých let 20. století. Nejintenzivněji pak období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, zachycující střet nereduktivních pojetí mysli s reduktivním fyzikalismem a funkcionalismem o povahu intenciálních a fenomenálních mentálních stavů. Některé pojmy mají však dlouhou historickou tradici („dualismus”, „materialismus”, „panpsychismus”, „emergence” atd.). Vymezenému období odpovídá skupina osobností postanalytické filozofie počínaje Putnamem, Davidsonem a Kripkem, která postupně přechází přes Searla, Fodora

a Blocka k úžeji vyčleněné skupině filozofů označitelných za filozofy mysli, jako je Chalmers, Dennett nebo Kim. Z přibližně čtyř desítek hesel, která se týkají filozofie mysli, jich nejvíce zpracovali samotní editoři Tomáš Marvan a Juraj Hvorecký. Ostatní jsou dílem Marka Pichy, Josefa Mourala, Tomáše Hříbka, Filipa Tvrdého a Michala Poláka. Autoři zpracovali svá hesla rozdílnými způsoby. Někdo (Juraj Hvorecký) kladl důraz na jednoduchost a srozumitelnost, jiný (Marek Picha) zase na přesnost a úplnost. Někteří členové kolektivu autorů (Marek Picha) dovedli rozbor problému až k nejnovějším návrhům řešení, jiní (Josef Moural) se spokojili s rekapitulací jednotlivých postojů. Někdo (Juraj Hvorecký) se více pokoušel o vlastní interpretaci, někdo jiný (Tomáš Marvan) se zase snažil být více věcný. Jako obvykle tak vznikl celek, který je komplexní – hesla se navzájem podpírají a doplňují –, ale nutně predestinovaný zaměřením autorů. Stejně ovlivněné je i hodnocení recenzentů. Jako velmi kvalitně zpracované z hlediska srozumitelnosti a věcnosti hodnotíme např. hesla „dualismus”, „behaviorismus” nebo „kategoriální chyba”. Z hlediska přesnosti a úplnosti oceňujeme hesla „zombie” nebo „autorita první osoby”. Kritické návrhy budeme adresovat postupně podle výše zvolených skupin hesel. V rámci první skupiny je mezi autory nejednoznačně používáno termínů fyzický a fyzikální, v mnoha případech je překlad problematický, ale v rámci jedné knihy by se měli autoři shodnout na jednotném překladu. (Např. v hesle „anomální monismus” je na s. 5 je použito jako protipólu pojmu mentální pojmu fyzikální, ale v hesle „mentální kauzalita” na s. 125 – také v souvislosti s anomálním monismem – je použito fyzický.) Jednotlivá hesla samozřejmě nemusí obsahovat úplnou deskripci všech důležitých aspektů popisovaného pojmu, pokud jsou doplněny v rámci jiného hesla, ale v některých případech by to bylo vhodnější (např. tři Davidsonovy principy tvořící anomální monismus nejsou součástí tohoto hesla). Anomální monismus jako nejčastěji zmiňovaná analytická nereduktivní koncepce vztahu mysli a těla by zasloužil demytizovat, čemuž by možná pomohlo i větší srovnání s různými typy vztahu supervenience.

[ 113 ]

[recenze]


Heslo „supervenience” je zatíženo několika nedostatky. Obsahuje sice rozlišení na slabou, silnou a globální supervenienci, opomíjí však již supervenienci lokální. Rozlišení slabé a silné supervenience je sice v textu správně popsáno, ale obě definice jsou až na slovo „slabě“/„silně“ (a na závorku v případě SlS) totožné (s. 196–197). Jako alternativa supervenience bývá často používán vztah fyzikální realizace (Kim), který není v textu uveden. Stejně tak slovník neobsahuje odkaz na Horganovu superdupervenienci. V souvislosti s mentální kauzalitou by dle našeho soudu rozhodně neměl chybět Kimův argument proti nereduktivnímu fyzikalismu, založený na nepřekročitelnosti principu kauzální uzavřenosti fyzikální domény reality. Měly by pak být vyhodnoceny i následky tohoto argumentu pro některé verze nereduktivních fyzikalismů. „Reduktivní materialismus” by zasloužil rozšířit o různé alternativy tvarů zákonů spojujících mentální a fyzikální události (bridge laws), např. disjunktní tvar redukce, druhově specifický přemosťující zákon, lokálně temporální redukci. Domníváme se, že heslo „funkcionalismus” opomíjí některé význačné autory spjaté s touto koncepcí (např. Dennettovy práce The Intentional Stance [MIT Press 1989] nebo Consciousness Explained [Back Bay Books 1992]). Heslo „intencionalita”, potažmo „intencionální postoj” by mohlo obsahovat zmínku o Dennettově třídění intencionálních systémů na čtyři typy. Jako protiváha „heterofenomenologie” (v návaznosti na ni postrádám Dennettův „multiple draft“ model vědomí) by mohla být uvedena Varelova neurofenomenologie. Výklad „Turingova stroje/testu” postrádá rozlišení různých typů výpočetních strojů (sériový a paralelní počítač), „Čínská místnost” zase nedostatečně rozlišuje slabou a silnou verzi UI. Také je otázka, zda v případě tak populárního problému, jako je Searlův čínský pokoj, by nebylo vhodné přece jen rozvést nový argument, který autor hesla připomíná (s. 18). Heslo „kvália” by mělo být více spjato s heslem „emergence”, vzhledem k analogickému pojetí intencionálních a fenomenálních mentálních stavů v britském emergentismu. K heslům „mentální kauzalita” a „emergence” by mohl být do seznamu související literatury doplněn Kimův text

„Downward causation“ in: Emergentism and Nonreductive Physicalism (česky in: Aluze 9, 2006, č. 2, s. 114–123) a také přehledová studie Achima Stephana Emer-

genz. Von der Unvorhersagbarkeit zur Selbstorganisation (Dresden University Press 1999, Mentis 2005). Ke vztahu superdupervenience Horganův článek „From Supervenience to Superdupervenience: Meeting the Demands of a Material World” (Mind 102/93, s. 555–586). K heslům týkajícím se intencionality a modelů mysli by mohl být připojen odkaz kupříkladu na Freemanovu knihu How Brains Make Up Their Minds (Londýn 1999) nebo na některé jeho články, neboť tvoří zajímavý most mezi analytickou filozofií mysli a nelineární neurodynamikou. Většina hesel koresponduje s proklamovaným zaměřením publikace, otázkou ale zůstává, jestli jsou např. hesla „emergence” „a panpsychismus” dostatečně vázána na kontext analytické filozofie mysli. Pokud se rozhodneme, že ano, pak by určitě neměla v rámci hesla „emergence” chybět zmínka o kritice tohoto pojmu v tradici analytické filozofie (především Hempelova kritika), základní předpoklady britského emergentismu dvacátých let 20. století (a jeho představitelé), jednotlivé typy emergence a také význam pojmu v nereduktivním fyzikalismu, konekcionismu atd. Pokud jsou uvedeny pro jejich popularitu ve filozofických diskuzích, pak by ovšem nemělo chybět ani heslo komplexita, neboť tento koncept do značné míry nahrazuje metafyzický pojem emergence. A také panpsychismus by měl být doplněn o odkaz na kvantové pojetí mysli, minimálně v populárních textech Rogera Penrose The

Emperor's New Mind: Concerning Computers, Minds and The Laws of Physics (Oxford University Press, 1989), Shadows of the Mind: A Search for the Missing Science of Consciousness (Oxford University Press, 1994). Hesla paměť a vědomí asi nebyla zařazena s ohledem na vágnost definic těchto pojmů. Přesto by samostatné heslo vědomí mohlo zpřehlednit různé odstíny tohoto pojmu (přístupové, fenomenální, vědomí, sebevědomí), nehledě na potvrzení teze o kognitivním obratu ve filozofii mysli. V návaznosti na to postrádáme také hesla konekcionismus a umělá inteligence.

[ 114 ]

[recenze]


Své místo ve slovníku by měl mít asi také Chalmersův tvz. „hard problem” a heslo „introspekce” si jednoznačně žádá připomínku neurofenomenologie. Také v samotné oblasti analytické filozofie mysli by byla vhodná ještě hesla nereduktivní fyzikalismus, (možná místo emergence a s odkazem na Kimovu kritiku) a přemosťující zákony (bridge laws). Myslím, že jednoznačně prospěšné by bylo také zařazení samostatného hesla událost. Jak již bylo naznačeno výše, jedním z velkých přínosů slovníku je zdařilé znázornění souvislostí obou oborů. Nejenom že v heslech věnovaných filozofii mysli je jednoznačně ukázána návaznost na zkoumání filozofie jazyka, ale mnoho hesel ani nelze jednoznačně zařadit, neboť popisují problémy klíčové pro obě disciplíny („mentální reprezentace”, „externalismus a internalismus”, „metafora”, „senzorická data”, „soukromý jazyk”, „jazyk myšlení”, „kategoriální chyba”, „indexické výrazy” atd.). Navíc téměř všechna hesla mají odkazy napříč oběma obory. Zůstává už jen zhodnotit, zda filozofie mysli také jednou vyústí do nějaké smysluplné vědy, jak se tomu stalo s filozofií jazyka v podobě různých sémantik. S obsahovou kvalitou publikace bohužel dost kontrastuje poměrně nízká úroveň redaktorské práce. Kromě příjemně netradičního formátu knihy a minimalistického pojetí grafické úpravy lze totiž z této oblasti vyzdvihnout jen citlivě zvolenou velikost fontu (číst obsahově hutný text v nahuštěné a miniaturní podobě – jak se to často v podobných příručkách stává – bývá značně nepříjemné). Kvalitní knihařiny je jinak v Základních pojmech filozofie jazyka a mysli spíš pomálu. Už při zběžném čtení zarazí korektorská nedůslednost, nejvýrazněji reprezentovaná nepřehlédnutelným zdvojováním celých skupin slov, které se v textu objevuje až příliš často (srov. s. 62). Stejně tak běžná typografická zásada, že formát závorek odpovídá formátu v nich obsaženého textu, je naprosto systematicky ignorována. Už spíš koncepčního redaktorského rázu je značná nedůslednost ve vnitřním – meziheslovém odkazování (které by mělo být jednoznačně systematičtější), případně rozdílné způsoby přímo v odkazování na totéž heslo („»obrazová« teorie významu” x „obrazové pojetí významu” – s. 146 x s. 7). Způsob,

jakým jsou v textu užívány uvozovky a kurzíva, také občas budí rozpaky. A důsledně vzato je vlastně zavádějící samotný název publikace, který redukuje filozofii jazyka na autory a témata její filozofické varianty (což vzhledem k pracím Heideggera, Gadamera, Derridy apod. je minimálně nepřesné). Podle našeho názoru je pak spíše zajímavým tématem do debaty koncepce výstavby samotného hesláře slovníku. Stávající řešení se nám nejeví jako příliš šťastné a nejspíš by mu prospělo poupravení i následné doplnění. Některá v obsahu/rejstříku uvedená hesla totiž navzdory očekávání nefigurují v publikaci jako hesla samostatná, ale jsou pouhou součástí jiných hesel, aniž by to bylo nějak naznačeno („adverbiální teorie vnímání”, „sémantika konceptuálních rolí”). Zde by mohl jako inspirace posloužit Encyklopedický slovník češtiny, který danou situaci řeší tak, že graficky odliší v rejstříku ty pojmy, kterým je věnováno samostatné heslo, od těch, které samostatné heslo nemají, ale tvoří součást nějakého důležitého hesla. Toto řešení by zároveň umožnilo v případě Zá-

kladních pojmů filozofie jazyka a mysli uvést do rejstříku i mnoho dalších zajímavých pojmů, které se ve slovníku vyskytují, a zvýšit tak jeho kompaktnost, komplexnost, a tím i využitelnost. Za zvážení by možná stál i návrh doplnit publikaci o rejstřík jmenný (a to včetně zahrnutí odkazů vztažených k literatuře), který by tak ještě více provázal jednotlivé autory s konkrétními otázkami a pojmy (a posílil tím historicko-přehledovou linii výkladu). Výzva k přímo se nabízející možnosti doprovodit takto vnitřně intertextuálně provázanou publikaci také verzí na CD-ROMu je pak už vyloženě směřována k nakladateli, nikoliv autorskému týmu. Na závěr bychom však rádi zdůraznili, že i přes výše zmíněné výtky považujeme Základní pojmy filozofie jazyka a mysli za zdařilou, užitečnou a kvalitní mezinárodní publikaci, poskytující nejen průřez historií analytické filozofie, ale orientovanou i na její současný stav. Byli bychom proto rádi, kdyby tyto připomínky byly brány především jako náš příspěvek do diskuze, která se – doufejme – třeba jednou rozvine u příležitosti příprav dalšího vydání tohoto bezesporu důležitého příspěvku k českému a slovenskému filozofickému myšlení. Marek Nagy a Lukáš Zámečník [ 115 ]

Intence, konvence, význam Petr Koťátko

Minulé číslo Aluze přineslo kritickou úvahu Petra Stojana nad mojí knihou Interpretace a subjektivita (Filosofia, Praha 2006, dále jen IaS). Jde o promyšlený, argumentativní text založený na důkladné analýze, na solidní znalosti terénu a na vyhraněných postojích, které respektuji a z větší části nesdílím. Z tónu recenze je koneckonců zřejmé, že bych autora zklamal, kdybych mu dal rovnou za pravdu ve všech bodech. /1/ Jedna z klíčových otázek knihy zní: jak dochází k tomu (co všechno se podílí na tom), že jsme v konkrétních komunikativních aktech schopni vyjadřovat určité propoziční obsahy s určitou výpovědní silou (například tvrdit, že prší)? Fenomény jako reference, predikace, význam věty, konvence, které ho fixují, komunikativní intence a strategie mluvčího i adresáta mě zajímají primárně jako faktory podílející se na konstituci významů promluv. Na rozdíl od P. Stojana to nechápu tak, že otázka po významu promluvy nastupuje "namísto" otázky po významu výrazu, a právě tak mi otázka po významu promluvy nesplývá s otázkami typu "Co míní mluvčí, když do komunikace uvede ty a ty zvuky?" (a s dalšími otázkami, které P. Stojan uvádí na s. 123). Problém významu výrazů (jako typů) je pro mě aktuální ve stejné míře a ve stejném ohledu jako problém komunikativních intencí: oba vstupují do hry ve chvíli, kdy se začneme zabývat determinací významů promluv (viz níže bod /3/). Nic nám samozřejmě nebrání začít pojmem významu věty a pojmem jazyka jako

souboru přiřazení významů větám. Můžeme například, po vzoru Davida Lewise, uvažovat o jazyku jako o funkci z vět do propozic (chápaných opět jako funkce, tentokrát z možných světů do pravdivostních hodnot). Stojíme pak před otázkou, za jakých podmínek jsme oprávněni říci, že jazykem reálně užívaným společenstvím S je právě funkce F (a v rámci toho, že věta V znamená v S, že p). Lewis odpovídá, že k tomu dochází tehdy, když je F zakotvena v S souborem jistých pravidelností v komunikativním chování (konkrétně: v užívání vět s jistými intencemi a ve způsobu, jakým utváříme svá přesvědčení na základě promluv jiných lidí) a tyto pravidelnosti jsou konvenčně fixovány. Podle Lewisovy definice konvence to znamená: fixovány souborem sdílených přesvědčení, očekávání a preferencí členů S (jak jsou specifikovány v definici). Přestože jsme tedy spolu s Lewisem začali pojmem významu věty, jakmile se rozhodneme mluvit o tom, co věta znamená v jazyce nějakého společenství (například v češtině), musíme jako primární danost předpokládat jisté vztahy, které se ustálily v reálné komunikativní praxi, to jest na úrovni promluv a jejich interpretace. Právě tak Davidsonův projekt (v němž pojem konvence nehraje žádnou roli) nám dává možnost začít pojmem jazyka jako abstraktního útvaru, tentokrát identifikovaného pomocí formální teorie významu budované na půdorysu Tarského teorie pravdy. Podobně jako u Lewise pak stojíme před otázkou, za jakých podmínek platí, že teorie T identifikuje jazyk společenství S,

[ 116 ]

[glosa]


případně idiolekt konkrétního mluvčího (tato otázka se široce diskutovala pod titulem "actual language relation"). Davidsonova odpověď spočívá v zahrnutí T do širšího interpretačního projektu, v jehož rámci slaďujeme své psychologické hypotézy (o postojích členů S) a sémantické hypotézy (o významech jejich promluv). Na této fundamentálnější úrovni vystupuje do popředí primárnost významu promluvy vůči významu věty, kterou Davidson výslovně zdůraznil na mnoha místech (více o tom níže, v závěru bodu /3/). Můžeme se rozhodnout zůstat na úrovni jazyka jako abstraktního útvaru a zabývat se (dejme tomu) způsoby, jakými mohou různé gramatiky (v Lewisově smyslu) generovat funkce z vět do propozic, nebo se zaměřit na principy výstavby formální teorie významu a la Tarski: před námi je pak náročná a užitečná práce na poli logické analýzy. Jako filosofové jazyka ale nemůžeme rezignovat na otázky typu: za jakých podmínek znamená věta V v jazyce společenství S (případně v idiolektu osoby O), že p?; a co všechno vstupuje do determinace významů promluv? Ať už se při hledání odpovědi vydáme lewisovskou cestou (přes pojem konvence) nebo davidsonovskou cestou (zahrnutím teorie významu do teorie interpretace), neobejdeme se bez psychologických pojmů. Neměli bychom přehlédnout zejména Lewisovo psychologické vymezení pojmu konvence (totéž platí pro Griceovu a Schifferovu alternativu k Lewisově definici). Mimo jiné z něj plyne, že konvencionalismus v teorii významu neimplikuje antipsychologismus: spor intencionalismu a konvencionalismu se týká role konvencí a aktuálních intencí mluvčích (resp. našich hypotéz o nich) v determinaci významů promluv (viz níže bod /3/). /2/ Pokud jde o mě, přijal jsem Lewisovo obecné pojetí konvence jako pravidelnosti zakotvené v komunikativním společenství jistým souborem sdílených postojů (specifikovaných v Lewisově definici), odmítl jsem jeho vymezení toho typu pravidelnosti, který je fixován jazykovými konvencemi, a kritizoval jsem obecný obraz jazyka, který je s tím spojen; poukázal jsem také na to, že konvenčně fixovaná pravidelnost, jejíž nenormativní povahu Lewis programově zdůrazňuje, nabývá hladce normativní síly (viz moji knihu Význam a komunikace, Filosofia, Praha 1998; dále jen VaK). To je jen malé upřesnění ke

Stojanově shrnující formulaci, že jsem se „přihlásil k lewisovskému pojetí vzniku jazykových konvencí“ (s. 123). /3/ Stojanův komentář ke sporu rigidního konvencionalismu a radikálního intencionalismu sdílím jen zčásti. V mém pojetí jde o to, je-li význam promluvy dán aplikací konvenčně fixovaných pravidel na promluvu a její kontext, nebo je-li výsledkem souladu komunikativní intence mluvčího a adresátovy interpretace (jenž může a nemusí být nastolen konvenční cestou). V této konfrontaci nepřipisuji konvencionalistům názor, že „význam jazykového prvku je dán pravidly systému jazyka asi tak, jako je význam (funkce) herního kamene dán pravidly hry“ (jak to čtu v recenzi na s. 126). Takto vedená analogie s hrou by nemohla sloužit k charakteristice konvencionalismu už proto, že je dobře slučitelná i s radikálním intencionalismem. Spor se netýká determinace významů výrazů jako typů (to je věc teorie konvence: viz poznámky o Lewisově intencionální definici konvence v bodě /1/), ale výhradně významů promluv. Rigidní konvencionalismus mi v tomto sporu nevychází jako „odpudivý“ (jak to vnímá P. Stojan, srov. s. 124): mimo jiné ho představuji jako pozici, která přináší vlastní pohled na étos komunikace a vlastní pojetí respektu k mluvčímu. Především ale postihuje fungování jazyka v silně institucionalizovaných sférách diskurzu: v těch, v nichž se vyhlašují zákony, podepisují smlouvy, vynášejí verdikty, uzavírají manželství, vydávají vojenské rozkazy atd. Zobecňovat vlastnosti tohoto typu diskurzu mimo jeho rámec je teoretická chyba (to bylo základem Strawsonovy kritiky Austina); a představa, že by veškerá komunikace, včetně privátní konverzace, přešla do této sféry, je... tady bych teprve sáhnul po přívlastku, který mi nabízí P. Stojan. Alternativou není „libovůle, kterou nastoluje intencionalismus a která vede k tomu, že jakákoli promluva může znamenat cokoli v závislosti na tom, co jí aktuálně míní mluvčí“ (jak to podává recenzent na s. 124). V griceovské intencionální sémantice zakládá význam promluvy teprve koincidence toho, co jí míní mluvčí („speaker‘s meaning“, resp. „utterer‘s meaning“), s tím, co promluvě přiřazují jazykové konvence (jazyková konvence je definována na jistém stupni výstavby intencionální sémantiky a hraje v ní neeliminovatelnou [ 117 ]

[glosa]


roli). V Davidsonově individualistickém pojetí je zase význam promluvy konstituován shodou komunikativní intence mluvčího a adresátovy interpretace (a konvenci zde nepřipadá žádná role, která by mohla zajímat teorii významu). Samotná schopnost mluvčího mínit něco promluvou je v obou případech rigidně omezena požadavkem interpretovatelnosti: zamýšlet komunikovat užitím věty V, že p, a nepředpokládat, že adresát bude schopen připsat užití V za daných okolností právě tento význam, by bylo intencionálně inkonzistentní. Na rozdíl od Stojana zde vidím striktní limity a ani náznak „libovůle“. Ani v případech, kdy se konvenční význam věty beze zbytku promítá do významu promluvy (v níž je věta užita), nemusí být význam promluvy (vyjádřená propozice a výpovědní síla) kompletně určen významem věty. Význam kontextově závislých prvků věty vymezuje prázdná místa, která musí zaplnit kontext promluvy. Tomuto fenoménu, zejména roli indexických výrazů, jsem v IaS věnoval velmi mnoho místa (viz IaS, Rejstřík, heslo indexy, s. 502): to mi příliš neladí se Stojanovou poznámkou, že u mě nenachází vymezení kontextově závislých a nezávislých složek významu (s. 128). /4/ Recenzent mi připisuje názor, že můžeme porozumět promluvě, aniž bychom identifikovali její význam (s. 125). Tato možnost jistě stojí za zvážení, nicméně v IaS (kap. B.I) je to přesně obráceně. Vycházím z toho, že identifikace významu promluvy je nutnou podmínkou porozumění: otázka zní, jaké podmínky musí splňovat tato identifikace (kromě toho, že jednoznačně určuje propoziční obsah a výpovědní sílu), aby byla také dostačující pro porozumění. Například deskripce „význam poslední Mariiny promluvy před odjezdem“ jednoznačně identifikuje (za příhodných okolností) určitý propoziční obsah a výpovědní sílu – ale způsobem, který je pro porozumění v běžných kontextech bezcenný. To neznamená, že deskriptivní identifikace významu promluvy nebo jeho složek je ve všech případech stejně prázdná. Abych porozuměl konverzaci obsahující singulární věty se jménem „Jan Novák“, musím identifikovat referenční funkci jména: k tomu ale často nemám k dispozici nic jiného než metajazykovou parafrázi typu „osoba, k níž tento mluvčí aktuálně referuje jménem ‚Jan Novák‘“. Podobně v případě obecného termínu „ležák“ jsem odkázán na pa-

rafrázi „druh piva, který experti označují jako ležák‘“ – nic obsažnějšího k dispozici nemám (mluvím za sebe). V IaS (kap. B.I) jsem poukázal na to, že v závislosti na povaze komunikativního či kognitivního úkolu, který aktuálně řešíme, taková deskripce jednou je a jindy není dostačujícím základem porozumění. Jinými slovy, nevidím prostor pro univerzální kritéria vyčleňující (nezávisle na komunikativním a kognitivním kontextu) způsoby identifikace významu, které jsou nutné a současně dostačující pro porozumění. Způsob identifikace významu promluvy mi musí umožnit adekvátně přizpůsobit promluvě své (komunikativní i mimokomunikativní) jednání: nic určitějšího se tu zřejmě říci nedá. Je to analogické „neformálnímu“ vyústění diskuzí o kritériích adekvátnosti davidsonovské teorie významu (srov. výše bod /1/). Nestačí říci, že teorie je adekvátní vzhledem k jazyku L (užívanému společenstvím S), pokud generuje pravdivé teorémy pro všechny věty L. Teorémy generované takovou teorií mohou být přes svou pravdivost sémanticky neadekvátní, a tedy neinterpretativní, tak jako identifikace významu promluvy může být přes svou jednoznačnost bezcenná pro porozumění. K předchozí podmínce musí přistoupit další, běžně formulovaná (zhruba) takto: teorémy a naše psychologické hypotézy o postojích příslušníků S do sebe musí zapadat způsobem, v jehož světle bude komplexní (jazykové i mimojazykové) chování příslušníků S dávat smysl jako koherentní jednání racionálních bytostí. Tuto podmínku nelze nahradit žádnou formální restrikcí uvalenou na výstavbu teorie: to je jeden z výsledků diskuzí o Davidsonově programu. Na Stojanově interpretaci mých úvah o vztahu mezi identifikací významu promluvy a porozuměním je založena jeho polemická otázka ze s. 127: chápu-li ji správně, pak po mém vysvětlení odpadá. /5/ Identifikace významu nebo jeho složek pomocí deskriptivní parafráze tedy za jistých okolností nemusí stačit k porozumění: snažím se ale ukázat (v IaS, kap. B), že to není dáno omezenou identifikační silou deskripcí (v porovnání s jinými prostředky identifikace). Identifikačnímu potenciálu deskripcí věnuji v knize tolik místa proto, že na něm závisí specifická verze internalismu, k níž se hlásím. Vnější determinanty obsahu myšlenkových a komunikativních aktů (na něž poukazují ex[ 118 ]

[glosa]


ternalisté) může subjekt sám zahrnout do artikulace těchto aktů prostřednictvím jejich deskriptivní identifikace. Z komentáře P. Stojana (na s. 125) usuzuji, že ho má obhajoba identifikační (a v souvislosti s tím i referenční) role deskripcí proti známým, méně známým i potenciálním námitkám nepřesvědčila: poukazuje na „řadu problémů“ a odvolává se na polemickou stať Mariána Zouhara („Externalistická výzva P. Koťátkovi“, Filosofický časopis 55, 2007, č. 2, s. 247-259). Netroufám si odhadnout, zda ho alespoň v některých bodech uspokojila moje odpověď na Zouharovy námitky („Internalismus, realismus a deskriptivní identifikace: odpověď Mariánu Zouharovi“, Filosofický časopis 55, 2007, č. 4, s. 577-590). /6/ S diskuzí o referenční funkci deskripcí souvisí Stojanova poznámka, že si není jist, zda dost dobře rozumí „Koťátkovu obratu ‚pravdivostní podmínky promluvy‘“. Na to nedokážu odpovědět jinak než truismem, že pravdivostní podmínky promluvy jsou podmínky, jejichž splnění je dostačující a nutné pro pravdivost promluvy. Užije-li mluvčí M v čase t1 větu „Já mám hlad“ (dále jen V1), je jeho promluva pravdivá právě tehdy, když M má v t1 hlad. Zkuste vymezit pravdivostní podmínky V1 a neodkazovat při tom přímo nebo skrytě k jejímu fungování v (reálných či možných) promluvách. Musíte nějak reflektovat fakt, že vyjádřená propozice závisí na tom, kdo aktuálně užívá V1, a na čase, v němž k tomu dochází (na čase promluvy): nemůžete ignorovat konvenční funkci gramatické první osoby a slovesného prézentu. Věta V1 (jako typ) se svým konvenčním významem evidentně nevymezuje úplnou propozici (a tedy útvar s kompletními pravdivostními podmínkami). K tomu dochází až při jejím vztažení ke kontextu užití: na to poukázal Gottlob Frege a po něm mnozí další, mimo jiné David Kaplan (v jeho terminologii: k „sentence character“ musí přistoupit kontext, abychom dostali úplný „content“) nebo Donald Davidson (který to ve své teorii významu à la Tarski promítl do struktury teorémů). Přiřadíme-li větě V1 kompletní propozici na základě jejího konvenčního významu plus fixace mluvčího a času promluvy, můžeme ji pořád ještě pravdivostně ohodnocovat vzhledem k různým možným světům. Při posuzování jejího reálného komunikativního užití nás bude samozřejmě zajímat výhradně její pravdivost v aktuálním světě (nestačí říci ve

světě, kde je užita, jak rozumím Stojanově formulaci na s. 127, připustíme-li, že V1 je současně užita v různých možných světech). Stejné úvahy se vztahují na Stojanův příklad „Nejkrásnější dívka na světě je Češka“ (dále V2), s tím, že odpadne relativizace k mluvčímu, ale zůstane relativizace k času. V každém případě stále platí, že konvenční význam V2 jako typu, bez zřetele k času užití (a tedy k reálným či možným promluvám), nestačí k vymezení pravdivostních podmínek. Základní problém diskuzí o referenční funkci deskripcí vidím trochu jinak než P. Stojan (s. 127). Z mého hlediska otázka zní: vyjadřujeme užitím V2 (nebo jiné věty s deskripcí) konjunkci tří obecných propozic (à la Russell) nebo singulární propozici (za vhodných podmínek – viz Strawsonovu kritiku Russella) nebo je možná syntéza obou pozic (například ta, kterou navrhuji já v IaS, s. 116n)? To je otázka o významu věty jako typu (a v rámci toho o významu deskriptivního výrazu jako typu), to jest o schopnosti věty vyjadřovat propozice, to jest o jejím fungování v promluvách: identifikovat význam věty pro mě neznamená nic jiného než vyložit její komunikativní potenciál. Když mluvím (polemicky) o možnosti chápat referenční fungování deskripcí jako čistě pragmatický fenomén, mám na mysli pokusy situovat tuto referenci do sféry nepřímých významů typu griceovských implikatur: v IaS kritizuji Nealův pokus tohoto druhu a oceňuji jeho pozdější odklon od této strategie. Přiznám se, že do této speciální (a do značné míry technické) souvislosti mi příliš nezapadají Stojanova programová slova o „udržení logické sémantiky jako seriózní vědy“ (s. 127). Osobně dávám přednost diskuzi o přednostech a nedostatcích konkrétních řešení: míra serióznosti bude záviset na poctivosti a důkladnosti našich argumentů. /7/ S většinou toho, co P. Stojan říká o mé pozici ve sporu internalistů a externalistů, se mohu ztotožnit; rád bych jen zdůraznil, že mým cílem není nalézt co nejúčinnější strategii pro vyvrácení externalismu. Externalisté ukázali, jak rozmanité jsou způsoby, jimiž vnější vztahy, v nichž se nachází myslící a komunikující subjekt, vstupují do vymezení obsahů jeho myšlenkových a komunikativních aktů. Jinými slovy, jak mnohostranně jsou myšlení a komunikace zakotveny ve svém fyzickém a společenském prostředí. Jako realista [ 119 ]

[glosa]


v tom vidím jeden z nejcennějších výsledků filozofických diskuzí druhé poloviny minulého století, který nesmí být promarněn. O to radikálnější je úkol, s nímž jsem konfrontován jako individualista: vymezit a obhájit tváří v tvář vnějším determinantám myšlenkových a komunikativních aktů místo pro subjekt jako zdroj artikulace těchto aktů. P. Stojan poznamenává, že ani on nevidí alternativu vůči realismu, ale nepřijímá závěry, které z něj vyvozuji (s. 126). Jako příklad uvádí moji „obhajobu užívání intencionálních pojmů v sémantice“ (tu sice spojuji se svým realistickým postojem, ale uvádím pro ni nezávislé argumenty, viz IaS, kap. A.II) a mé „závěry o užitečnosti pojmu jazykového systému“ (tady se svým kritikem ztrácím kontakt: obecně k tomu mohu říci jen to, že o užitečnosti tohoto pojmu nemám nejmenších pochyb). Klíčový závěr, který vyvozuji ze své realistické pozice, jsem vyslovil před chvílí: jako realista (reflektující mimo jiné výsledky externalistických argumentů) stojím při obhajobě subjektivity před radikálním problémem, který by zmizel, kdybych svůj realismus nahradil tezí o světě jako myšlenkovém nebo jazykovém konstruktu. Tato snadná cesta je mi bohužel uzavřena. /8/ Internalizace mechanismu referenčního fungování vlastních jmen, jak ho popisuje Kripkeho „kauzální teorie“, je analogicky jako v jiných případech založena na deskriptivní identifikaci tohoto mechanismu (srov. výše bod /5/). Principiálně vzato to nijak nezávisí na úloze, jaká v kripkeovském mechanismu náleží intenci, s níž se do něj zapojují jednotliví mluvčí (dále I). Zároveň se ale snažím ukázat, že deskriptivistická parafráze není jen internalistický manévr vnější vůči Kripkeho teorii: dovede nás k ní i jistá (podle mě zcela přirozená) explikace obsahu I. Ke stejnému výsledku dospějeme, vyjdeme-li z Kripkeho (intencionálního) vymezení pojmu sémantického referentu. V každém případě, subjekt, který má k dispozici deskriptivní identifikaci kripkeovského mechanismu referenčního fungování jména, se může na tento mechanismus vědomě spoléhat, a tak ho angažovat v artikulaci svých myšlenkových a komunikativních aktů. Na externí, sociálně-historické povaze mechanismu se tím nic nemění: internalista jen trvá na tom, že podstatnou složkou fungování mechanismu je jeho subjektivní reflexe. Slovy Briana Loara, kauzální teorie tak „nabývá sebevě-

domí“. P. Stojan proti tomu namítá, že „pak už to těžko bude kauzální teorie, neboť vědomí (natož sebevědomí) je pojem kauzálně dosti těžko vysvětlitelný“ (s. 128). Smysl této námitky mi uniká: Kripkeho teorie přes svůj (více či méně výstižný) název neimplikuje, že všechny parametry referenčního fungování jména musí být vysvětlitelné na kauzální bázi. Kdyby to implikovala, P. Stojan by ji musel odmítnout, pokud se jeho poznámka vztahuje i na intence: ty jsou (jak jsme před chvílí viděli) pro Kripka podstatnou součástí mechanismu. Na rozdíl od P. Stojana si nemyslím, že „externalistické teorie nám nabízejí alespoň možnost (třeba i kauzálního) výkladu toho, jak dospíváme k jazyku pouze v externích vztazích, v nichž se běžně nacházíme“ (s. 128). O intencionální složce Kripkeho teorie jmen jsme právě mluvili, Putnamův esencialistický externalismus vychází z jisté hypotézy o předpokladech a aspiracích, které spojujeme s výrazy typu „voda“ (srov. IaS, s. 169 n.), Burge váže svou sociálně externalistickou konstrukci propozičních obsahů na subjektivní podmínky (IaS, s. 189), Davidsonovi jeho důsledný externalismus nebrání konstatovat, že „význam jakéhokoli druhu spočívá v poslední instanci na intenci“ (IaS, s. 58). Nejsem si vědom žádného externalistického projektu, který by nabízel možnost, o níž mluví P. Stojan: pokud jsem tedy něco podstatného nepřehlédl, internalismus nám (v této věci) neuzavírá cestu otevřenou externalisty. Právě tak nenastoluje žádný dodatečný problém tím, že fungování jmen spojuje s pojmovým aparátem deskriptivní identifikace. P. Stojan z toho vyvozuje, že (jako internalisté) „musíme u uživatele jména předpokládat alespoň nějaké jazykové prostředky, jimiž tuto konceptuální složku může explikovat ve formě příslušné deskripce“ (s. 128). I kdyby tomu tak bylo (důvod mé rezervovanosti k úvahám tohoto druhu viz v IaS, s. 70n., pozn. 27), neviděl bych v tom problém: jazyk je holistický minimálně do té míry, že fungování jmen předpokládá fungování predikátů, to nemá se sporem externalistů a internalistů co dělat. /9/ Na rozdíl od recenzenta (s. 128) se nedomnívám, že pragmatické založení teorie významu nějak komplikuje vymezení jazykové stránky komunikace. Pokud jde o komunikaci samu, má pragmaticky zaměřený teoretik stejně jako každý jiný [ 120 ]

[glosa]


k dispozici relativně ostré (pro někoho možná nepřijatelně reduktivní) vymezení: tvoří ji akty, v nichž se vyjadřují určité propoziční obsahy s určitou výpovědní silou, a interpretace takových aktů. Otázka, jakou roli hraje v determinaci propozičních obsahů a výpovědní síly (to jest v determinaci významů promluv) předem sdílený jazyk, je předmětem diskuze mezi intencionalisty a konvencionalisty a nemyslím, že by je jejich pozice vybavovala rozdílnými předpoklady pro odlišení jazykových prvků komunikace od mimojazykových (připomínám, že nejvlivnější definice jazykové konvence má intencionální základ, viz výše bod /1/). Koneckonců pro ty, kdo přijímají Quinovu tezi o nevyčlenitelnosti významu („inextricability of meaning“), tj. tvrzení o neoddělitelnosti významu od mimosémantických (věcných) znalostí, které uplatňujeme v komunikaci, není snaha o ostré oddělení jazykové a mimojazykové stránky komunikace příliš perspektivní teoretický projekt. Pokud jde o mě, vyjádřil jsem v IaS (a předtím ve VaK) názor, že teorie významu by měla reflektovat rozmanitost typů diskurzu a připustit pro ně různé principy determinace významů promluv (lišící se tím, jakou roli v nich hrají jazykové konvence a jakou hypotézy o komunikativních intencích mluvčích). Navrhl jsem pojem významu promluvy, který je slučitelný s touto pluralitou: význam promluvy chápu jako soubor jejích normativních důsledků (obecně vymezených v definicích jednotlivých typů mluvních aktů). Rozmanitost principů determinace významů promluv nezasahuje nijak bezprostředně významy výrazů (jak to interpretuje P. Stojan na s. 128): spočívá mimo jiné v pluralitě způsobů, jakými se významy výrazů (vystupující v této roli jako relativně fixní) promítají do významů promluv. Davidson trval na

tom, že konvenčně fixované, předem sdílené významy nejsou podstatnou podmínkou komunikace (chápu-li P. Stojana správně, na s. 128 připisuje Davidsonovi přesně opačné stanovisko). Já jsem proti tomu hájil názor, že v tomto ohledu je třeba rozlišovat typy diskurzu. Moje obhajoba role konvenčního významu byla tak tvrdošíjná, až mi Davidson připsal přesvědčení, že konvence určují významy promluv se stejnou rigiditou, s jakou trestní právo klasifikuje různé druhy jednání: nebo, jak napsal, bych si přinejmenším přál, aby tomu tak bylo. Jeden z Davidsonových žáků mi zase (privátně) vysvětlil můj respekt ke konvencím smutným faktem, že jsem většinu života strávil v totalitě. Kdybych se na to chtěl podívat z pozitivní stránky, řekl bych, že tyto komentáře plus Stojanova kritika z přesně opačného směru možná naznačují, že se přece jen snažím o vyvážené stanovisko. /10/ Původně jsem předpokládal, že mé pojetí významu promluvy jako souboru jejích normativních důsledků uvaluje na možné způsoby determinace významů promluv jedno zásadní omezení: normativní důsledky promluvy mohou být nastoleny jen působením nějakého principu s normativní silou. V IaS konstatuji, že tento předpoklad nejsem schopen odůvodnit, a argument, který na něm byl založen (ve VaK), je pro mě proto nadále nepoužitelný. To je, řekl bych, docela otevřená hra se čtenářem a P. Stojan se mi rozhodl připomenout, že něco takového se u nás nevyplácí: naznačil možnost, že můj dřívější argument se mi „zde pouze nehodí“ (s. 126). Principiálně vzato, argument, v němž jsme odkryli slabé místo, by se neměl hodit nikomu: abych si nezkazil celkově příznivý dojem ze Stojanova textu, budu to chápat tak, že jeho poznámka mířila k této obecné pravdě.

[ 121 ]

Kognice 2007 – Dotyky mysli Vít Gvoždiak

O třetím ročníku konference Kognice, která se konala v Olomouci koncem září, by bylo možné psát minimálně dvěma způsoby. Nejprve fakta. Dvoudenní setkání badatelů zabývajících se vědami o mysli bylo rozděleno do dvanácti sekcí, jejichž názvy napovídaly, že půjde o konferenci skutečně transdisciplinární. Pouze namátkou: Emoce a sociální vlivy, Vnímání, Logika a racionalita, Kognitivní mapování, Jazyk, Tvorba a další. Jednotlivé příspěvky tak daly nahlédnout do poměrně širokého pole, které v současné době kognitivní věda pokrývá. I přes „průchodnost“ jednotlivých sekcí – za což patří organizátorům velký dík – však samozřejmě nebylo možné zhlédnout a vyslechnout vše. Antropologové, filozofové, informatici, lingvisté, literární vědci, neurologové, psychologové a další představili velmi pestrou škálu témat, z nichž si mohl vybrat takřka každý. Vedle příspěvků v jednotlivých sekcích zazněly také tři tzv. plenární přednášky, jež přednesly významné osobnosti současné česko-slovenské vědy o mysli. Páteční, zahajovací přednášku proslovil František Koukolík, o kterém bude ještě řeč, takže se na tomto místě omezím pouze na konstatování, že Koukolík svou prezentací více než překvapil. I přes to, že sobotní program začínal již v devět hodin, přilákal Jaroslav Peregrin poměrně velké množství posluchačů. Jeho příspěvek s názvem Co je to myšlenka? mapoval různé přístupy k problematice myšlení a Peregrin v něm předložil jistou typologii možných způsobů, jak myšlení a myšlenky zkoumat. Z příspěvku pak vyply-

nul závěr, že zkoumání myšlení a myšlenky nemá být pouze otázkou nějaké empirické evidence, ale rovněž analýzou toho, jakými způsoby svět (kolem nás i v nás) konceptualizujeme. Sobotním odpoledním sekcím pak předcházela přednáška Jozefa Kelemena. Jeho příspěvek na základě životních osudů Marvina Minského ukazoval v základních obrysech myšlenkový vývoj nejen tohoto pionýra AI, ale taktéž vývoj celého oboru zabývajícího se umělou inteligencí. Celkově lze říci, že toto setkání bylo pro mnohé jistě velmi inspirativní, k čemuž nemalou měrou přispělo i „komorní“ prostředí jezuitského konviktu, kde zvláštní symbióza mezi vědou a uměním (přednášelo se ve filmovém a divadelním sále) vytvořila prostor nanejvýš vhodný k „dotýkání“ myslí. Druhý způsob, jak psát o této konferenci, je poněkud nespravedlivý, poněvadž redukuje vystoupení čtyřiceti přednášejících na vystoupení jediné. A sice na vystoupení úvodní, nejkontroverznější, a proto také asi nejdiskutovanější. Ospravedlnit skutečnost, že mu budou věnovány následující řádky, však není nesnadné. Nejen, že k reakcím vybízelo jaksi samo vystoupení a v rámci diskuze se na mnohé nedostalo, ale také – a to možná především – osoba přednášejícího. Jak již bylo řečeno, úvodní přednášku konference – s názvem Homo... (Příspěvek k filozofii stupidity), jenž odkazuje ke knize z roku 2003 – proslovil MUDr. František Koukolík. Tedy ten František Koukolík, kterého známe jako neuropatologa, spi-

[ 122 ]

[glosa]


sovatele a průvodce pořadem Jádro, v němž jsou diváci (mikro)esejistickým způsobem seznamováni s některými problémy vědy. A také ten František Koukolík, který před několika lety v rozhovoru pro BBC prohlašoval, že největší nebezpečí pro popularizaci vědy spočívá ve vulgarizaci, zjednodušování a zkreslování. Z perspektivy diváka, který viděl (a slyšel) poměrnou část konference, je možné rozdělit přednášející asi takto: na jedné straně Koukolík, na straně druhé „pouze“ – a tímto „pouze“ jako by se omlouval následující den Jaroslav Peregrin na začátku svého vystoupení; Jozef Kelemen se naštěstí (?) Koukolíkovy prezentace neúčastnil – přednášky a příspěvky, jež se pokoušely (s větším či menším úspěchem) analyzovat oblasti související s kognitivními schopnostmi člověka, tedy nějakými fungujícími systémy. Je asi nutné mít neustále na paměti, že Koukolíkovo vystoupení nebyla přednáška, nýbrž – jak sám prohlásil – velmi osobní esej. Pak je ale s podivem, že s touto esejí předstoupil na vědecké konferenci. Kritika propagandy, která sama využívá propagandistických postupů, byla málo rafinovaná na to, aby ji bylo možné brát vážně. Ale byla to skvělá show: synchronizace obrazu, slov a hudby, patos, nad kterým se asi leckdo musel pousmát. Následná diskuze však ukázala, že Koukolíkovo vystoupení nebylo z těch, k nimž by autor přistupoval s nadhledem respektovaného vědce. A tak úsměv pomalu nahradilo překvapení, že toto divadlo bylo zamýšleno naprosto vážně. Koukolík tak nějak pozapomněl řešit vztah mezi tím, proč lidská civilizace spěje k apokalyptickému konci (a že skutečně spěje zdůraznit nezapomněl), a tím, jak to celé vlastně souvisí s mozkem, což by bezesporu ona esejistická forma unesla a posluchači ocenili. Oddělovalo-li se dlouhou dobu „biologické“ od „sémiotického“, člověk se jako homo significans nutně ocital ve výjimečné roli tvůrce významů. Kognitivní věda se za přispění nejrůznějších disciplín snažila (a stále snaží) poukázat na problematičnost takového dělení. Nicméně zde

stále existuje jistý rozdíl mezi organizovaným včelstvem a lidskou společností. A sice ten, že včely nevyvinuly onu kulturní tradici, která by umožňovala vést křížové výpravy a vzájemně si hrozit raketami schopnými nést atomové hlavice. Koukolíkův homo emotionalis stupidus tak není ničím jiným než pojmenováním jistého aspektu homo significans, který je však již nějakou dobu znám. Skutečnost, že některé experimenty, o kterých mluvil Koukolík, potvrzují, že emoce mohou hrát, resp. hrají klíčovou úlohu při rozhodování, a že racionální uvažování se v těchto případech – eufemisticky řečeno – odsouvá do pozadí, by však měla být východiskem, nikoli cílem, a to zvláště pro vědce takového formátu. Od Koukolíka se čekalo trochu více než pouhý – nijak originální, ale působivý – prolog. A skutečně: toto nebyla věda, ani popularizace vědy, ale lineární zavalení posluchačů tím, jaká ničivá síla bude namířena na americký radar v Brdech, jaké nemoci trápí současný svět a s jakými (logickými) nonsensy se lze setkat. Ono se není čemu divit. Příspěvek k filozofii stupidity totiž nejen odkazuje ke zmiňované knize, ale byl vlastně pouze doplněním a v jistém smyslu rozvinutím (mikro)eseje Ten náš mozek politický, která zazněla v České televizi 19. srpna tohoto roku (zájemce odkazuji na web České televize, kde je možné tento pořad zhlédnout v archivu). A v tom pravděpodobně tkví jádro problému. Ne že by téma, jež je vhodné pro popularizační pořady, nemohlo zaznít na vědecké konferenci, ale asi by bylo vhodné brát zřetel na to, jakému publiku (a tedy jakým způsobem) bude daná problematika přednesena. Proklamovaná transdisciplinarita kognitivní vědy se tak ukázala nejen v šíři zastoupení jednotlivých oborů, ale také ve formě prezentací. Možná by příští ročník Kognice, který se bude konat v Hradci Králové, mohl začít otázkou: Proč by vystoupení, které předvedl Steve Ballmer z Microsoftu, mělo úspěch i před milionem let, v dobách člověka vzpřímeného, a Koukolíkova přednáška nikoli?

[ 123 ]

Přadénko z drátů Michal Jareš

V květnu 1957 se na čtvrté straně exilového časopisu Hlas exilu (ročník VI, číslo 4–5) objevilo celkem pět básní, uvedených pod společným názvem Přadénko z drátů. K nim byla přidána následující redakční noticka, pocházející pravděpodobně od Antonína Kratochvila, který Hlas exilu v Mnichově vydával:

Redakce Hlasu exilu dostala ilegálních (sic!) cestou vzácný dar – verše politických vězňů z komunistického koncentračního tábora v Jáchymově. Verše jsou důkazem toho, že za 9 let teroru i rafinované „převýchovy“ se nepodařilo komunistům udusit žhavou touhu po svobodném projevu. Jejich cena není snad literární, ale rozhodně dokumentární a politická. Kratochvil z této sbírky otiskl ještě tři básně v následujícím, červnovém čísle Hlasu exilu (opět na straně 4) a zbytek jemu dodané sbírky byl přetištěn v mnichovské kulturní revui Archa (ročník 1/33, číslo 6) až o rok později, tedy v roce 1958. I zde se nacházel krátký Kratochvilův úvod (opět nesignovaný), který téměř shodnými slovy rekapituloval již známé: Hlas exilu v čísle 4–5. a 6. loňského roku přinesl verše politických vězňů z komunistických koncentračních táborů v Jáchymově, které naše redakce dostala ilegální cestou. Jak jsme již v úvodní poznámce Hlasu exilu zdůraznili, sbírka PŘADÉNKO Z DRÁTŮ, kterou vězni v Jáchymově sestavili, je důkazem toho, že za de-

set let teroru a rafinované „převýchovy“ podle vzoru velké „demokracie SSSR“ se nepodařilo komunistům udusit žhavou touhu po svobodném projevu. Cena a hodnota veršů není snad literární, alespoň ne u všech, ale rozhodně je dokumentární a politická. V dnešním svazku Archy přinášíme druhou – dosud nepublikovanou – část sbírky Přadénko z drátů. Verše slovenských politických vězňů vydal redaktor I. Kružiak ve sbírce Modlitby v putách. Exiloví čtenáři tak byli seznámeni s básnickou tvorbou vězňů, kteří vytvořili tuto kolektivní sbírku. Básně nebyly z jasných důvodů signovány, a v pozdější době se – právě kvůli rozdělení této sbírky na dvě (resp. tři části) – na tento výjimečný ediční čin Antonína Kratochvila zapomnělo. Nebylo to poprvé, co v padesátých letech takto „komunikovala“ poezie vzniklá v socialistickém Československu s exilem – stačí připomenout sbírku Antonína Bartuška Atomový věk (vyšla pod pseudonymem A. D. Martin v březnu 1956 ve švédském Lundu jako 6. svazek edice Sklizeň svobodné tvorby). Pro nás je Přadénko z drátů zajímavé hned z několika důvodů: tím prvním je bezesporu hodnota historického dokumentu – to, že v komunistickém koncentračním lágru v Jáchymově vznikla kolektivní sbírka poezie, která byla propašována nejen za hranice samotného vězení, ale i za hranice tzv. železné opony, je samo o sobě více než pozoruhodné. Dalším důvodem je i informační hodnota – dodnes neznáme většinu z vězeňské poe-

[ 124 ]

[archiválie – komentář]


zie druhé poloviny 20. století. Nezájem literární historie pramení jistě i z nepřístupnosti jednotlivých textů. Jsme částečně obeznámeni s texty Jana Zahradníčka nebo Josefa Kostohryze, v devadesátých letech jsme se jen díky známějším jménům Karla Pecky a Jiřího Stránského mohli seznámit i s jejich poezií z lágrů z padesátých let (Peckova sbírka Rekonstrukce vyšla v roce 1995, Stránského sbírka Za plotem v roce 1999). Spolu s texty Neklana Hejdy (sbírka Sonety zpívané šeptem ve stínu šibenice, 1993) nebo Václava Šmejkala (sbírečka Ostnatý drát, vydaná jako bibliofilie v roce 1968) však i tyto texty poněkud nespravedlivě zapadly a dodnes tak o vězeňské poezii máme jen mlhavé představy. Soubory básní Pavla Janského (Dštění, 2005) nebo Petra Kopty (Levný nájem – řetězy zdarma, 2001) z posledních let však mohou pomalu otvírat i tuto zatím neznámou stránku české literatury. Naším původním záměrem bylo shromáždit z exilových časopisů sbírku Přadénko z drátů a dát jí konečně podobu, v jaké měla snad vyjít. Během přípravy však díky nevšední ochotě pracovníků knihovny Libri prohibiti (http://libpro.cts.cuni.cz/) vyšlo o sbírce najevo několik podstatných informací, které nás donutily přepracovat původní nápad a vydat se jinou cestou pro zpřístupnění této sbírky. Tím nejpodstatnějším bylo setkání se s panem Pavlem Holým a korespondence s panem Závišem Bozděchem, a dále pak získání kopií původních verzí samotné sbírky Přadénko z drátů, které se nyní nacházejí v knihovně Libri prohibiti. Díky tomu jsme mohli zjistit základní informace o kolektivní sbírce samotné – „vyšla“ v roce 1950 ve dvou exemplářích nákladem jáchymovských vězňů, kteří byli soustředěni v lágru Rovnost. Tato skupinka patřila ke skautům, kteří v často velmi drsných podmínkách komunistického koncentráku dokázali takto vydat několik drobných knih, jež si sami ilustrovali a vázali. Jednalo se o roverský kmen, zatčený v květnu 1949 za protistátní činnost, který byl soustředěn v Rovnosti v letech 1949– 1953. Do této skupiny skautů patřili: Jiří Řehák (přezdívka Stín), František Falerski (Bonifác, též Bonny), Jiří Navrátil, Záviš Bozděch (Brácha, popř. Plch), Richard Nebeský (Rýša), Erik Büllow, Pavel Holý (Lodyha), Jiří Ulrich, Karel Čečka (Teddy) a

Pavel Janský. Pro bližší informace o skautech v padesátých letech doporučujeme knihu Bruna Břečky Kronika čs. skautského hnutí (1999). Přadénko ilustroval František Falerski, krasopisně ji přepsal a svázal Pavel Holý. Podobně jako před časem knižně vydané vězeňské přednášky Růženy Vackové z padesátých let jsou i tyto doposud nepříliš známé informace jen důkazem nesmírně silné intelektuální opozice v padesátých letech. K samotnému určení autorů nám pak kromě obsahu sbírky jednoznačně nejvíc pomohly vzpomínky pana Pavla Holého a k nim jako doplněk diplomová práce T. Navrátila Skautská sa-

mizdatová literatura v komunistických koncentračních lágrech, která vznikla na pražské FF UK v roce 2003. Díky těmto informacím můžeme nyní určit i dobu vzniku sbírky: Přadénko z drátů soustřeďuje verše od září 1949 do dubna 1950. Pro vydání jsme se tedy mohli rozhodnout ze tří různých pramenů – prvním (verze 1, zkracujeme na V1) je ilustrovaný čistopis, hlavní Přadénko, obsahující 12 básní. Je to jeden ze dvou původně vydaných rukopisů, psaný jednou rukou (Pavel Holý), druhým je ilustrovaný rukopis s několika opravami, který byl zaslán Falerského rodičům a autoři do něj pravděpodobně sami psali své verše (verze 2, zkracujeme na V2), a poslední je exilová tištěná verze, kterou označujeme jako verze 3, zkráceně V3. Vzhledem k nejkompaktnějšímu a nejrozšířenějšímu celku, který představoval V2, jsme se nakonec rozhodli pro publikování právě tohoto rukopisu, a nikoliv k publikování V1, i když tento rukopis je samozřejmě samotnou sbírkou Přadénko z drátů. V ediční poznámce srovnáváme V2 s dalšími dvěma verzemi, a v případě V3 přinášíme v této poznámce i další verše, které se neobjevují ani ve V1 a V2 a byly k samotné sbírce podle našeho názoru přidány až později. Za jakých okolností V3 vzniklo a čí to byl výběr, jsme ovšem prozatím nezjistili: vzhledem k tomu, že bylo V3 tištěno až sedm let po vzniku Přadénka, je možné, že do ní neznámí opisovatelé přidali další texty, vzniklé v komunistických koncentračních táborech. Proměny jednotlivých básní ve všech třech verzích jsou podrobně popsány v ediční poznámce, která následuje za samotnou sbírkou.

[ 125 ]

Přadénko z drátů

Mamince Za pár dní se uvidíme po roce dlouhém jak lidský věk. Za pár dní se uvidíme na chvíli krátkou jak dětský polibek. Přijdeme dva, představa, kterou jsi vysnila, a já v pytlovém šatu ostříhán dohola, poznamenán mřížemi z drátů.

[ 126 ]

[archiválie]


Vtisknu Ti v náruč nedočkavost svých zamlklých dní až na ten jeden.

Z hlíny Kdybych měl kousek kaolínu udělal bych si koníka jak běží anebo trs upolínů hozených na nábřeží Anebo Stuartovnu jak ji znám svýma očima tak něco smutného co mne moc dojímá

Marné dny II. Dny jsou jak květy na zdech katedrály Dny jsou jak květy aby uvadly Dny jsou jak poutníci a jako tažní ptáci Dny jsou jak listy jež se neobrací Tvé dny jsou rybky a moje – hroty drátu tep srdce měří hodiny do návratu Dny jsou jak květy v oknech katedrály Dny jsou jak květy jež jsme milovali

OTROKŮ SRDCE JE TĚŽKÉ jak koule z olova, dny měří na šichty a lásku na slova. Zarudlé oči si věší na dráty. (Krev touží v tepnách i když jsou proťaty.) Zmateni světlem, se potácí pro kahany a okusují zítřek jak krajíc rozlámaný. Padají do bahna ty drobečky naučených hltů.

[ 127 ]

[archiválie]


Plch Chtěl bych se schoulit do klubíčka a chtěl bych umět zavřít víčka a prospat zimu jako plch. Zbavit se bílých zimních mlh nemyslet na vánoční svíčky, kapra, dárky od babičky, snad: „Šťastný nový rok.“ Probudit se napřesrok, když už sníh na lukách zvlh Probudit se jako plch!

HLADOVĚ MLČÍ PLOT z ozubených prutů, srdce prochladlé bičuje se každodenně. Do očí vkrádá se žízeň, rozběhnout se proti stěně. Konec, ten nebolí (už dávno rozumíš). A tohle bolest je. Má matko bolesti, v ní znova mě porodíš.

R. jaro 1950 – Bonnymu

Novoroční Budem ťapat v mokrém sněhu nebo čichat k lahvi od ginu psáti svoje jméno do příběhu dívčích rukou s vůní po vínu Bezstarostně bloudit po chodníku (mít tak doma rozčteného Halase) Obě ruce v kapsách u zimníku volní, závislí jen na kráse

Poděkování (Domů) Chtěl bych Ti říci spoustu slov a všechna kvetou planě jako jabloně přesazené na nesluneční stráně Chtěl bych Ti mnoho dát jsem chudý jak kapsy dlužníků jak dětský knoflík ztracený na chodníku Chtěl bych Tě hřát chladný jak hnízdo opuštěné jak holý kříž když sňali Spasitele

[ 128 ]

[archiválie]


Můj život trpký je jak šípky v době zrání Já nemám, co bych dal dám své usínání

Zítřek Včerejšek divný byl, a zítřek bude nový moudrý jak runy z knihy prorokovy. Dlouhý jak dnešek, jak uplynulé léto, plodný jak obilí, jež klíčí nezaseto. Krásný jak naše dětské hraní tak pestrý, jak příští vinobraní. Přijdu a vzbudím Tě [nečitelné slovo], nikdo nezamešká, jen noc, tu vysnít musíme si ztěžka.

Azalka Azalka rozkvetla beze mne letos první rok vzpomínka má srdce ptačí Co květů roste bez mého požehnání Já jsem se nedal, nedal mě [nečitelné slovo] Ať rostou beze mne svěřeny do péče Boží volně a bezstarostně jak chumel dětí na nároží – I Azalka rozkvetla beze mne letos první rok vzpomínka má ptáků jistý let – Azalka rozkvetla beze mne – – hlas naposled –

PADÁ SNÍH V OKNA a divnou písní zní mi. Neslyšíš, už kvetou kopretiny. Utrhnem do pěstě několik z nich. Můj Bože, jenom ať nezmrznou, ať venku nepadá – nepadá sníh.

[ 129 ]

[archiválie]


MÁLO SE SLUNCE PROTLAČÍ skrz mříže čtyřsté cely i když u řeky naháči na zimu zapomněli... Na dvoře stébla se chvějí z věže když odbíjejí hodiny týden za týdnem... Dále – to už nedohlídnem byť bychom sebevíc chtěli

TIŠE SE STMÍVÁ OD VLTAVY na chvíli pustil jsem všechno z hlavy. Vždyť mají holčičky měkké vlásky... Šlapem na bílé sedmikrásky, skáčem přes dráty u trati a vůbec na nás neplatí, že to je zakázáno. Klikatá cesta do stráně jak žluté šněrování. Možná, že jdu tu naposled, tvou ruku ve své dlani... Závidím někdy hlemýžďům tu rychlost cestování. Vyprávěj ještě o lese o dešti bez kabátu. Nevíš, že zítra budu stát před hlavní automatu. U sklenky mléka dovyprávím, s očima tvýma se tiše bavím. Ve dvanáct loučím se na zápraží. Půjdem až k vrátkům od zahrady... Setmělo se už od Vltavy.

ZDĚŠENÉ MRAKY LETÍCÍ BEZ ŠELESTU ocelí oblohy, které už z dálky chladí – jen vítr cinká své pozdravy „Šťastnou cestu“ na kapkách rosy přimrzlých na kapradí. Ještě na západě žlutavou zlatou září prosvítil chuchvalec poplašených těch stád. Rozsviťte lampu, vy nebeští kulisáři, bez které kotouček slunce by nezapad. Pak šero strne. A nad světlem ztuhlým ve skle vítr žene své houfy na palouk nový... Hvězdy se odráží občas jiskřivě, leskle na ostnech drátů spletených do síťoví.

Smutná Panenku už jsem pohoupala obrázky četla zblízka. [ 130 ]

[archiválie]


Říkanku jsem si zazpívala po tátovi se stýská. Řekni mi, mámo, kdypak se vrátí, za týden, zítra asi? Nauč mne, mámo, ty dny počítati. Já vím, že táta taky počítá si.

Kamení Je divný důl a divní havíři v tom kraji kam zřídka cizí zamíří bez uhlí bez zlata bez mědi oni jak když to nevědí zlostně skrčeni ve svém krunýři jak když se vrabci zimou čepýří pod krovem rozedraným S tímhle se člověk nikdy nesmíří... Snad ještě někde hrají pastýři pod sluncem nehlídaným

Představa Musí být krásné velet někde v poli a jíti kupředu když ďábel kolem ječí. Nemyslet na nic – kolečko v soukolí, míti rád život. Mít rád nebezpečí. Nikdy tak krásně nevoní as země a krásnější snad nikdy nejsou oblaka, slzička nachová, odznak na šedé helmě, že v mlze táhne stesk jen sýček zakváká. Rvát se, kousat a bít a vítězství mít v klínu, zhluboka nadýchnout a z rukou svých mít číš na vše co dobré je a nikdy nežít v stínu. To je zlé, živořit, snad nelze klesnout níž. A pak ten velký klid. Jen bolest zvolna tepe. Je klidná, skutečná [ 131 ]

[archiválie]

ALUZE 2/2007 – Revue pro literaturu, filozofii a jiné a proto nebolí.

Lehounká malátnost klade své prsty slepé. Pro to vše v bitvě být, dost bojů v zápolí.

Variace O tebe zchudly moje dny a bohatší je snění o kroky poutníka jenž stoupá k rozednění o Tebe poplatnou danajskému daru a Mene Tekel vryté v každém spáru O tebe zchudly moje dny a zítřek ten se mění o kroky poutníka jenž stoupá k rozednění Odešlo slunce z Tvých uliček mlčeli i ptáci a věže Týnské ustrnuly v meditaci hlas zvonů vítr ještě neodvál a popel krále znovu svrhli před portál. Do dna Tvých průčelí se propadly barokové relikvie na vrata uzamčená pozdní chodec bije zetlelý prach vítr zdvihl k Tvému dvoru a dvacet sedm stínů kráčí tiše řadou k Salvátoru Všech vzpour ozvěna zas třísní římsy hradu Někdo nad příkopem okno otevřel a vede k němu kavalkádu Křivolakou ulicí stoupá vlna žluče jen srdce zvonů upoutaných poplašeně tluče O tebe zchudly moje dny a bohatší je snění o kroky poutníka jenž stoupá k rozednění

Květen Třešňové květy povadly a vzduch zavoněl nasládlý medem všech keřů v zahradách. Slunce se balí do zlata, mžourají z máje koťata. [ 132 ]

[archiválie]


Kočárky ve dlouhých řadách tátové vozí po čtvrté... Tohle znáš, básníku Seiferte, opilý krásou ňader, rtů, po lahvi slivovice. Málo té krásy květen dal v Ruzyni do věznice.

Marné dny I. Dny se zvolna odvíjejí jako z přádla Markétčina jako stopy do závějí jako barvy z trsu vína Jako stopy do závějí nevrací se slepé řádky Na drátech se kapky chvějí jako spjaté ruce matky Z oken stéká samet stínů Lampa – pavouk – světlo snová zvoní příze platinová na osnovách gobelínu Každý keřík uvadá tu Tvoje dny jsou jako rybky a mé – jako písek sypký na tětivách rzivých drátů

Májová Tedy až napřesrok smím jíti na májovou, přivonět k věnečku nejhezčích sedmikrás. Napřesrok vítr zpívat píseň novou snad bude, jež již dnes je v každém z nás. Půjdu pak napřesrok pomalu pod akátem, do šera zapadne večerka kroků mých. S večerem chci být sám, jak s vzácným unikátem jako by prvním byl a nebo z posledních. Možná, že napřesrok bude všechno jiné. Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhých let. Já vím, já vím, že právo nezahyne, že Blaník otevře se nezaklet.

Ediční poznámka I když samotné Přadénko z drátů je sbírka, kterou označujeme V1, vycházíme při této edici z jiného ilustrovaného rukopisu Přadénko z drátů (označení V2). Tato verze je podle nás nejreprezentativnější a nejúplnější. V3, verze exilová, je podstatně delší, ale evidentně je složená z více rukopisů a podle nás neukazuje sbírku v době jejího vzniku, nýbrž pozdější verzi, která se nám sice jeví jako zajímavá, ale nikoliv reprezentativní. O této V3 se zmiňujeme dále.

[ 133 ]

[archiválie]


Je více než pravděpodobné, že existují ještě další, nám v tuto chvíli neznámé opisy této kolektivní sbírky, které by mohly ukázat i další varianty a zejména přídavky k ní. Sbírku lze datovat k dubnu 1950.

Autoři Přadénka z drátů Jak již bylo napsáno výše, díky ochotě pana Pavla Holého a diplomové práci T. Navrátila jsme byli schopni identifikovat jednotlivé autory sbírky. Jedná se o Záviše Bozděcha, Erika Büllowa, Jiřího Navrátila a Jiřího Řeháka, přičemž Bozděch a Büllow mají ve sbírce každý po šesti textech, Jiří Navrátil je zastoupen dvěma básněmi a Jiří Řehák má ve sbírce 7 básní. Autoři dalších textů ve V3 jsou nám v tuto chvíli neznámí. Popis V1–V3 V2 Sbírku známe z nafocené verze, kterou jsme měli možnost zhlédnout jen díky laskavosti pracovníků knihovny Libri prohibiti. Originál, pocházející z pozůstalosti Františka Falerského, je uložen v Konfederaci politických vězňů. Jedná se o drobný svazeček o rozměrech A5 (54 stran), ve kterém jsou téměř pravidelně střídány rukopisné básně s celostránkovými ilustracemi F. Falerského. Básně jsou psány pravděpodobně samotnými autory, rukopisy jsou vcelku čitelné. Sbírka je nepaginovaná. Na třetí straně je rukou psaný dopis soukromého charakteru, který je datován dubnem 1954. Při přípravě jsme upravili jen nejnutnější gramatické prohřešky, a to dle platných Pravidel českého pravopisu. Pouze tam, kde by oprava zasahovala do rýmu, jsme se jí snažili vyhnout. U většiny básní jsme sjednotili velmi kolísavou interpunkci. U básní bez názvu jsme pouze pro přehlednost zvýraznili jejich incipity verzálkami. Doplnili jsme ale název u některých básní podle V1. V několika případech jsme bohužel nebyli s to dešifrovat autorský rukopis Jiřího Řeháka, a tak nečitelná slova vyznačujeme v hranatých závorkách [] s příslušným komentářem (jedno slovo, dvě...). V1 Verze V1 je hlavní podoba samotného Přadénka, které bylo koncipováno spíše jako unikátní bibliofilský tisk/rukopis, který vznikl spojením veršů čtyř autorů, kaligrafického přepis Pavla Holého a celostránkových kreseb Františka Falerského. Tento rukopis známe jak z oxeroxovaného originálu, který má u sebe pan Pavel Holý, tak i z originálu, který je uložen v Konfederaci politických vězňů. Sbírka V1 je psána jednou rukou (Pavel Holý) jako čistopis s minimem oprav, a je zároveň verzí nejkratší. V podtitulu má římskou číslovku MCML, stejně jako V2 není paginovaná. Má rozměr A4, přičemž se jedná o složené list kartonu formátu A3. Těch je v plátěných deskách svázáno celkem 16: sbírka má tedy 48 stran – ovšem na každé pravé straně je kresba, před kterou byl nalepen na průklepovém papíru přepsaný text básně, kterých je ve V1 celkem 12. To znamená, že v součtu kartónových a průklepových stran má V1 celkem 73 stránek. Na konci V1 je obsah s následující tiráží: Pavel – SCR / Bonifác – PINX / ad aesculapem MCML / Rovnost Obsah uvádí všechny autory dle abecedy (Erik, Jiří N., Jiří Ř. a Záviš), verše jsou řazeny v tomto obsahu podle jména autora a nikoliv podle řazení ve sbírce. Tato neuvěřitelně precizní rukopisná kniha byla, jak je psáno výše, původně chápána jako Předénko z drátů. Spojením průklepového papíru, kterým prosvítala kresba na kartonu, vznikl zajímavý výtvarný efekt při samotném čtení. V1 vznikla ve dvou exemplářích, přičemž jeden z nich dostal vězeňský lékař František Kubica (tento výtisk je dnes pravděpodobně ztracen). Druhý byl v majetku jedné z rodin autorů, a po roce 1989 se dostal díky iniciativě Pavla Holého do Konfederace politických vězňů. V1 má celkem 12 básní, které jsou až na jednu –„Štědrovečerní“ – obsaženy i ve verzi V2. Tuto chybějící báseň, která je ovšem obsažena ve V3, tiskneme zde: Štědrovečerní Kdybych byl doma tak bych strojil stromek a pak šel prohlížet si pusté ulice, na stórách domů laskavé záře zlomek obrysy profilů a svíčky stálice. Pak šel bych možná brouzdat dolů kolem Kampy, upíjet pomalu soumraku nápoje, než rozžehne se milé světlo lampy a zavře starý známý okruh pokoje.

[ 134 ]

[archiválie]


Pak staré koledy by hrály na piáno jen mlč, jen mlč, uslyšíme ten zvuk, zvoní tak poklidně jako zní zvony ráno, ne jako tětiva, když napíná se luk. Nu, pojďme večerem i když kruh je dnes jiný a s klidem dopijeme své hořké nápoje. Do Vánoc kytice natrhejme si blíny – dáme je do hlavní a půjdem do boje. Polibek k domovu, nemyslet už na to, lijem si olovo na křižovatce cest, tři dary připravte: kadidlo, myrhu, zlato. Pane buď vůle Tvá, mé srdce klidné jest. Verze této básně z V3 je poněkud odlišná: má přidaný název „Mé Vánoce“, má jiné zalomení veršů a došlo k prohození druhé a třetí sloky. Proto ji zde tiskneme celou: Mé Vánoce Kdybych byl doma tak bych strojil stromek a pak šel prohlížet si pusté ulice. Na stórách domů laskavé záře zlomek obrysy profilů a svíčky stálice. Pak staré koledy by hrály na piáno jen mlč, jen mlč, uslyšíme ten zvuk. Zvoní tak poklidně jako zní zvony ráno ne jako tětiva když napíná se luk. Pak šel bych možná brouzdat dolů kolem Kampy upíjet pomalu soumraku nápoje než rozžehne se milé světlo lampy a zavře starý známý okruh pokoje. Nu, pojďme večerem i když kruh je dnes jiný a s klidem dopijem své hořké nápoje. Do Vánoc kytice natrhejme si blíny. Dáme je do hlavní a půjdem do boje. Polibek k domovu. Nemyslete už na to. Olovo lijeme na křižovatce cest. Tři dary připravte kadidlo, myrhu, zlato. Pane, buď vůle tvá mé srdce klidné je. Narozdíl od V2 nemají ve V1 jednotlivé básně v textu název a jsou pojmenovány až v obsahu. Obsah V1 je od V2 odlišný, a tak jej uvádíme zde podle názvů i jednotlivých incipitů:

[ 135 ]

[archiválie]


Marné dny I. (Dny se zvolna odvíjejí); Variace (O tebe zchudly moje dny); Květen (Třešňové květy povadly); Májová (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou); Plch (Chtěl bych se schoulit do klubíčka); Štědrovečerní (Kdybych byl doma tak bych strojil stromek); Novoroční (Budem ťapat v mokrém sněhu); Smutná (Panenku už jsem pohoupala); Kamení (Je divný důl a divní havíři); Představa (Musí být krásné velet někde v poli); Marné dny II. (Dny jsou jak květy) a Mamince (Za pár dní se uvidíme) V3 Exilová verze obsahuje celkem 25 básní, z nichž 12 není obsaženo ve V2. K editorovi Hlasu exilu, Antonínu Kratochvilovi, se Přadénko dostalo buď díky Eriku Büllowovi, který měl část rodiny v tehdejším Západním Německu, anebo díky Jiřímu Řehákovi. Vzhledem k tomu, že dosud žijící zúčastnění autoři nevěděli o této verzi sbírky, dá se předpokládat, že se jednalo spíše o soukromou iniciativu. Domníváme se, že v případě V3 se jedná o doplnění původního rukopisného souboru o další básně autora/autorů, kteří byli zavření v komunistických lágrech. Od vzniku původního Přadénka z drátů do otištění této verze uplynulo sedm let a je více než pravděpodobné, že se sbírka poté, co byla vynesena ven z jáchymovského kriminálu, stala předmětem dalšího opisování a doplňování. Máme za to, že právě V3 je verzí nejméně zdařilou, doplněnou o další texty, které v V1 a V2 nejsou. Důkazem může být zařazení Legendy prokopské nebo úpravy veršů, které jdou proti logice vězeňské poetiky: například v básni Marné dny II. byla ve V3 vynechána třetí sloka, jejíž část je podle našeho názoru podstatná a typická pro lágrovou poezii dané doby: „ Tvé dny jsou rybky / a moje – hroty drátu “. Namísto toho je do V3 zařazeno více básní majících spíše charakter vzpomínání na rodinu a domov (zejména báseň „Pragensium“), až by se nabízela myšlenka, zda nešlo o doplnění nám neznámé verze Přadénka z drátů poezií vzniklou v padesátých letech v exilu. Obsah V3 je následující: Hlas exilu č. 4–5 (1. května 1957): Tiše se stmívá od Vltavy; Praze /zde jako (O tebe zchudly moje dny)/; Legenda prokopská; Květiny; Představa; Pragensium Hlas exilu č. 6 (1. června 1957): Setkání (zde jako „Mamince“); Mé Vánoce; Zděšené mraky letící bez šelestu Archa č. 6 (1958): Bezejmenná; Málo se slunce protlačí; Pohádka pro malou, když se moc ptá; Děvčátko malé; Až; Daleký a blízký; Pohádka o hvězdách; Mít zas dětský míček; Ovečky; Říkadlo; Novoroční; Májová /zde jako (Tedy až napřesrok smím jíti na májovou)/; Je divný důl; Marné dny I.; Marné dny II.; Blahopřání Básně, které nejsou uveřejněny ve V2, otiskujeme zde v pořadí, v jakém byly otištěny v jednotlivých časopisech: Legenda prokopská Jako bych zaslech odněkud z dálky v hodinách bez kyvadla tvůj měkký alt, ty řeko stará. Ze vzpomínek mi dosud nevypadla tvář tvoje laskavá a závoj pro rusalky, kterým se cudně zakrýváš. Až oblékneš své břehy líné a nastavíš benátská zrcadla andílkům v košilkách, lezoucím po peřině, rozpřeď si vřetena své báje. Pod oblouk sepjatý usednu potom s vámi naslouchaje. * Tak za dob dávných v louči matném svitu, mnich v režné kutně, stoje u pulpitu, vláčným tahem štětce kreslí svaté do misálu. Tvář Prokopa, světce, laňku, čerta s pluhem...

[ 136 ]

[archiválie]


Louče praskla. Náměsíčné nitě blesku nepodobné kráse kříže jako žíly v kobku stříkly mrtvé stíny mrtvé stíny úzké mříže. Pod okny řeka skanduje hřmění po písmenu. Mnich prudce hlavu zved, brk odhodil a křížem znamená se. Po stránce zvolna pramen barvy stéká. Ďáblovy krve stopa v pergamenu. Z té rudé skvrny rarach vysmekne se. Pařáty rozmách, obrovské jak sítě a lidskou změť krvavou tlapou chňap. O skálu třísk. A druhou hnátou rádlo na třísky rozdrtil. A z kusu každého z chlupatých tlap zas nové rádlo bylo. Mužům se biče ženou staly a rána, žízeň, byla jejich dítě. * Z kamene jiskra z jiskry dým balvany od krve, krev kalná od prachu a rachot páchne smíchem rarachů. Oči jsou spálené, pot z vlasů kane kouř s prachem dusí cesty zbičované. To podobá se pokoušení, když kamení, anebo zemi prosívám prsty bolavými. Snad každá rána nekrvácí. Za smutkem táhnou slepí ptáci na sypkém nebi sluncem opuštěni. * Já držel tvoji hlavu posvěcen od tvé krve když země vyvrhla tě té noci napoprvé... A stružka z úst na bradu, červená, podobná horské stezce strmé Légion d’Honeur znamená. Přílbici koženou ti sundat neuměli. Pán promění mé ruce na anděly Svým potem omyji tvá mrtvá ramena. Já vím, že matka v bolestech tě zrodila. To oni nevěděli. *

[ 137 ]

[archiválie]


Co ještě zbylo v rukách síly k sepnutí, bychom se pomodlili. Prokope světče, slyšíš křik krve bušící do spánků? hluchotu spalující? Vidíš ty ruce zmořené, držící korouhvici? Bůh ví, že ke zpěvu se ústa těžko otvírají, když na rtech zpuchřelých, na samém jejich kraji hořký prach usedá... Prokope světče, viz, na sta drápů prokletého Baala zaťalo se nám do hrdla. Práce se najednou prokletím stala. Teď vystup světče z propadla, zuřící bestii přikovej v pluh Síla tvých rukou jsou naše srdce, s námi je Bůh! * Pak věštba zmizela jak lehký závoj páry. Mnich znovu velkým křížem znamená se. Pergamen starý, laň světcova, pluh bez rádla a skvrna červená, pomlčka v našem čase. Zvonek jak dětský smích pozvání na modlitbu. Za okny obloha prosáklá hvězdami Po schodech stočených jde mnichů řad. Zpěv s modlitbami zbarvil světla loučí, Prokopu světci jeho šat i ruku žehnající. * A zatím dole pod okapem břehů, laskavá řeka, pradlenka, na český loket měří babí léto. Hodiny váží vážka kmitem křídel, Jen v písmenka, v obrázek světce, zůstalo nezakleto, co tvýma očima jsem viděl. Jako bych spatřil odněkud zdálky v oblouku gotickém dvě dlouhé řady svící. Tvůj hladký třpyt, ty řeko stará, světcovy ruce žehnající.

[ 138 ]

[archiválie]


Květiny Bílé hvězdy kopretiny dej mi do té modré vázy a postav na můj psací stůl. Bílé hvězdy vždycky soumrak do modrého nebe sází. Jen matný obraz v desce stolu těch bílých hvězd mi dneska schází * Útlé proutky konvalinek v hnědé misce z kameniny pružné stonky mladých dívek všechny bílé, každý jiný. Dva kalíšky oblých květů modeluje v slunci stíny oba hebké, každý jiný. * Hvozdíku barva nachová apartní jarní šaty. V sadech, kde socha Máchova se kouká za děvčaty. Plakala Panna Maria že krále špiní vrazi. Dnes nebuď silou, hvozdíku. Mnoho se nepokazí. * Pět lístků zlaté folie neroste v kostkách chodníků to je květ pryskyřníků Ten drahý šperk se nelije. Ciselují je jarní srázy. Děvče je trhá: Má mě rád... a každá vždy vychází. * Že nebojíš se modráků a klidně kveteš u drátů, kurážný vlčí bobe, tvé barvy v klopě na saku ponesem při svém návratu až pták – Čas – rudou szobe.

Pragensium Daleko je město milované a verše o podzimu, lampách plynových. Vtiskni se pevně na zavřená víčka. A na Kampě už jenom korouhvička z rodu metronomů od řeky vítr odměří. To není boj, to je jen příměří a člověk těžko zvyká. Dnes se tedy s Tebou sejdu jak s první láskou na nábřeží.

[ 139 ]

[archiválie]


Dnes večer v osm. Pod malou Mostní věží a uslyším Tvé jméno z Tvých úst poprvé. To není sen to je usínání a člověk, ztěžka dýchá.

Bezejmenná Se starci plavím vory – mrak po řece obloze až na práh tvého domu kde sedí kočka, slunce, oči přimhouřené. Jdu po betonu. Na zdi se válí zas nějaký agent cizí firmy, kterého ráno vedli v řetězech. A na počátku bylo přece slovo! zvuk houslí nezrozených. To jitro, které bylo v nich jsme zaspali. Bděly jen prsty – pavouci – na lubu Cremonského jara. Tenkrát jsi hrála baladu Vieux temps A útlé prsty drží niklovanou kulku Jen bijte do dveří netrpěliví ještěři V stojaté vodě mne dusí zazděné ticho kolem. Pro nás napsali loutnaři svou hudbu modrou a hebkou. Jak děti z předměstského domu když poslouchají z mušlí zvuk vln a tritonů já tisknu z neklidného spánku ztuhlé dlaně na holou hlavu, poslouchaje pozorně zda neuslyším tvoje housle mé jaro z Cremony.

Pohádka pro malou, když se moc ptá Tvůj táta je s námi na jednom moři. Táta je taková veliká loď. Vlny jsou, má malá, kočárek houpající. Loďka má v hloubce krajkovou rukavici na malé rybky co vědí pohádky. (O tobě, maličká.) Táta z nich navléká růženec na drátky než chodí spát. Loď má dvě kotvy které ji poutají k druhému břehu tam co se jezdí pro živou vodu a pro útěchu

[ 140 ]

[archiválie]


plachetko bílá, která jsi zbyla. Tvůj táta je loď, která nezabloudila.

Děvčátko malé Děvčátko malé má myší copánek má hračky, panenku. Autíčko šlapací. Babičku, mámu – a táta, ten odešel a dlouho se nevrací. Táta má obrázek říká mu dobrou noc a dlouho se převrací na tvrdé palandě kde je nás jednadvacet. Dvacet jich budí se zmáčeno potem neklidného snění. Každý má děti a všichni jsou – tátové okradení. Pro děti těch tátů pro oči těch dětí já nemohu spát.

Až (Na známou notu) Až stiskneme si ruce na pobřeží Slonoviny Až v dunách Gobi shnije lidská ubohost Až poznáš v Soho polotmy, světla, stíny a každý z nás svých lásek věčný host Až v kruzích obejdem mikroskop – vlastní zemi Až v cévách spalování všemi zimnicemi vytepem dlaní tropický dithyramb Až uzříš Trafalgar a Seinu v světle lamp Až z vlasů, rozcuchaných brízou vyčeše monzun písek z Lhasy jak mulatka jež v našem stanu tiše ustala si Až lámat budeš listy akácie v buši Až na savaně tvůj kůň pustí duši Až přijdem z Pisy pěšky po dálnici a v očích kouř a sůl a písek pod helmicí Až v smrští přibijem napříč své korouhvice, pak, druhu můj, jsme žili. Do ruky dýmky dejte nám

[ 141 ]

[archiválie]


a rozžehněte svíce.

Daleký a blízký Bylo nás víc než zástupů z kázání na Hoře... Rozlom, můj Bože, rozlom ten okoralý chleba vzpomínek a nasyť nás... Pokorné ruce, lampa věčná, docela malý plamínek, který jsme vídali z dálky. Domov tak daleký a blízký Dnes je nám zase zatěžko jít úvozem a stopou naložených vozů kamením. A kdykoliv nám bude tak rozlom, můj Bože, rozlom okoralý chleba vzpomínek a nasyť nás plaménkem dalekým i blízkým. Vážit si budem zas svého domova.

Mít zas dětský míček Mít zas dětský míček v síťce běhat v parku po lavičce trhat trávu, pampelišky, do bazénu házet z výšky, sbírat pestré střípky, sklíčka, pustit balón do sluníčka a pak s dírou na koleně rozběhnout se k milé mámě. Ruce knížku odložily. „Co se stalo, kluku milý?“ a dvě hebké, měkké dlaně hladí vlasy rozcuchané. Běžím k tobě, milá mami. Schovej moje oči v dlani, Řekni zase: „Co je, chlapče, copak voják taky pláče?“

Ovečky Tatínku, tohle jsou ovečky, víš, to nejsou knoflíčky od pyžama. Jedna se, chudinka, ztratila a teď je jí zima. Na, vem si ji k sobě a takhle ji zahřej. * Jako když motýl mi na ruku sedne.

[ 142 ]

[archiválie]


Knoflík se podobá ovečce jedné, co se ti ztratila. * Pak jako přišel zlý kouzelník a začaroval ji. Je pryč. To je asi ta, co má táta u sebe. Je jich málo. * Palčivé rány propadly ke dnu. Ve dlani tisknu ovečku jednu. Ovečku, co se ti ztratila. * A pak bude zase jako jaro a ovečky půjdou na louku. Až se táta vrátí, přinese mi tu ovečku. Všichni budou mít radost a půjdou hezky spinkat. * Jako když motýl mi na ruku sedne. Knoflík se podobá ovečce jedné, co se ti ztratila.

Říkadlo Jeden korál, dva korálky to jsou slečny na fialky. Třetí korál, čtvrtý, pátý, vojáci a kočár zlatý. Potkali se, pozdravili „do lesa se nesmí, dámy“ jsou tam sovy, vlci, víly, „bály byste se tam samy“. Slunce, klubko, zlaté nitky, jeden štolba na kozlíku, dva vojáci, slečny, kytky, pod vějířem slunečníků.

Blahopřání Dnes bych měl zazvonit u tvých dveří s chromým květináčem. Měl bych ti všechno hezké přát I když jsou slova hebká jako peří a jako když otočíš vypínačem

[ 143 ]

[archiválie]


mizí lidé ze vzpomínek. Mizí jak svíček plamínek na dnešním svátečním dortu. I přes překážky horizontů chtěl bych ty svíčky spočítat.

Poznámky k jednotlivým básním: U poznámek k jednotlivým básním uvádíme zejména: – název (popř. doplněný název podle V1), autora, a u některých básní přidáváme i dataci, která je dopsaná v příloze diplomové práce T. Navrátila (dále jako DIP) cizí rukou (Jiřím Navrátilem?). – srovnání s verzemi V1 a V3, a to tímto způsobem záznamu: 2: ...jak lidský věk / 6: Přijdeme dva.; kdy 2: znamená řádek básně, s níž se srovnává text.

Mamince autor Jiří Řehák, DIP březen 1950 V1: na závěr jsou k básni dodány ještě tři řádky: Poslední / když se Ti vrátím / a neodejdu. 7: ...kterou jsi vysnila / 9: ...do hola / 13: ...na ten jeden, V3: báseň má název „Setkání“. Ve V3 je spojená s básní „Květen“ v jednu báseň (komentář jsme rozdělili a část přesunuli ke „Květnu“) 2: ...jak lidský věk / 3: ve V3 není / 6: Přijdeme dva. / 7: Představa, kterou sis vysnila / 9: ...do hola / 10: ...mřížemi z drátů / 11: vtisknu ti... / 12: nedočkavost svých stinných dnů. / 13: Až na ten jeden / Stejně jako ve V1 jsou zde dále přidány tři řádky: poslední / když se ti vrátím / a neodejdu. Z hlíny autor Erik Büllow, DIP říjen 1949 Marné dny II. autor Erik Büllow, DIP září 1949 V1: 2: ...katedrály, / 3: dny jsou jak květy, / 6: ...tažní ptáci, / 7: dny jsou... / 8: ...se neobrací. / 10: moje – hroty drátů, / 12: ...do návratu. / 14: ...katedrály, / 15: dny jsou... / 16: ...milovali. V3: Název „Marné dny I.“, ale jedná se o b. „Marné dny II.“ 2: ...zdech katedrály. / 4: ...aby uvadly. / 6: ...tažní ptáci. / 8: ...jež se neobrací. / třetí sloka chybí / 14: ...katedrály. / 16: ...jsme milovali. (Otroků srdce je těžké) autor Jiří Řehák, DIP jaro 1950 Plch Název doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949 V1: 6: kapra – dárky / 7: snad i „šťastný nový rok“ / 9: ...lukách zvlh – / 10: ...jako plch. (Hladově mlčí plot) autor Jiří Řehák Novoroční autor Erik Büllow V1: 6: ...Halase!) / 7: ...v kapsách od zimníku V3: 3: psát svoje jméno do příběhů / 6: ...Halase!) / 7: ...u zimníku. / 8: Volní. Závislí jen na kráse. Poděkování (Domů) autor Jiří Řehák, DIP duben 1950 Zítřek autor Jiří Řehák, DIP duben 1950

[ 144 ]

[archiválie]


Azalka autor Jiří Řehák, DIP únor 1950 (Padá sníh v okna) autor Erik Büllow, DIP únor 1950 V3: báseň je rozšířena a uvedena pod názvem „Pohádka o hvězdách“. Její znění uveřejňujeme zde: Pohádka o hvězdách Na okno dýchla dětská ústa malá. Plaménky perleti po skle se rozletí. Pohádka – hvězda se tak narodila. Padá sníh v okna a divnou písní zní mi. Dole už možná kvetou kopretiny. Utrhni maličká několik z nich. Jenom ať nezmrznou. Můj Bože, ať venku nepadá sníh. (Málo se slunce protlačí) autor Záviš Bozděch, DIP prosinec 1949 V3: Název „Málo se slunce protlačí“ 4: ...zapomněli. / 6: a věže... / 7: ...za týdnem. / 8: Dál už nedohlídnem / 9: ...chtěli. (Tiše se stmívá od Vltavy) autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949 V3: název „Tiše se stmívá od Vltavy“ / 1: ...od Vltavy. / 2: Na chvíli... / 3: Světýlka mají měkké vlásky. / 4: ...sedmikrásky / 10: ...šněrování. / 11: Možná, že tu jdu naposledy / 12: ...své dlani. / 13: Závidím měkkým hlemýžďům / 19: ...mléka dovyprávím. / 20: S očima tvýma... / 22: ...od zahrady. (Zděšené mraky letící bez šelestu) autor Záviš Bozděch, DIP listopad 1949 V3: Celá báseň je tištěná dohromady bez mezer mezi jednotlivými slokami. 2: ...už z dálky hladí / 3–4: ve verzi V3 je jiné zalomení veršů: jen vítr cinká své pozdravy / na kapkách svou šťastnou cestu / přimrzlých na kapradí. / 10: ...na palouk nový. / 12: na šípech drátů... Smutná autor Erik Büllow V1: 1: ...pohoupala, / 3: ...zazpívala. / 4: Po tátovi... Kamení Název doplňujeme podle V1, autor Záviš Bozděch, DIP únor 1950 V1: 3: bez uhlí, / 4: bez zlata, / 5: bez mědi – / 10: nikdy nesmíří – / 12: ...sluncem nehlídaným. V3: Název „Je divný důl“ / 2: jiné zalomení veršů: v tom kraji kam zřídka / cizí zamíří. / 3–5: verše jsou dány dohromady: Bez uhlí, bez zlata, bez mědi / 6: a oni jako když... / 10: ...nikdy nesmíří. Představa Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Navrátil, DIP prosinec 1949 V1: jiné zalomení veršů: (Musí být krásné velet někde v poli / a jíti kupředu, když ďábel kolem ječí atp.) 3: a jíti dopředu... / 5: nemyslet na nic – / 6: ...v soukolí. / 7: Míti rád život, / 8: mít rád... / 10: nevoní snad země / 11: a jasnější snad / 12: ...oblaka, / 16: ...zakváká / 19: a bít, / 20: ...v klínu 21: z hluboka... / 23: ...co dobré je, / 24: ...v stínu / 25: – to je zlé... / 29: Je přímá, skutečná, / 30: proto tak nebolí. / 33: ...bitvě být. / 34: Dost bojů...

[ 145 ]

[archiválie]


V3: zalomení veršů stejné jako v V1. 5: ...na nic. / 6: Kolečko v soukolí. / 7: Mít rád život / 8: a mít rád nebezpečí. / 10: nevoní snad země / 11: a jasnější snad / 12: nejsou oblaka. / 13: Slzička nachová / 14: ...na šedé helmě. / 15: Že mlhou... / 19: Rvát se a kousat a bít / 20: ...v klínu / 21: z hluboka... / 23: ...co dobré je. / 24–26: ve V3 není / 29: Je přímá, skutečná / 30: proto tak nebolí. / 33: Proto vše v bitvě být. / 34: Dost bojů... Variace Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Řehák V1: 1: ...moje sny / 3: o kroky... / 5: o Tebe poplatnou... / 7: O Tebe zchudly... / 9:o kroky... / 13–14: sraženy dohromady / 16–17: sraženy dohromady / 22–23: sraženy dohromady / 24–25: sraženy dohromady / 28–29: sraženy dohromady / poslední sloka chybí V3: Název „Praze“ 5: o tebe poplatná danajskému daru. / 6: A mene tekel vryté... / 10: ...stoupá k rozednění. / 11: ...slunce z tvých uliček / 12: mlčeli mrtví ptáci / 13: a věže týnské strnuly / 14: ...v půlnoční meditaci. / 15: Hlas zvonů... / 18: Do sna tvých průčelí... / 19: – barokní relikvie / 20–23: jiné zalomení veršů: na vrata uzamčená / pozdní chodec bije. // Zetlelý prach / vítr zdvihl k tvému dvoru / a dvacetsedm stínů / jdoucích k Salvátoru. / 24: Vzpoury zas třísní / 25: ...hradu. / 28–29: sraženy dohromady / 31: ...tluče. / 32: O Tebe zchudly... / 34: o kroky poutníka / 35: ... k rozednění. Květen autor Záviš Bozděch, DIP leden 1950 V1: 3: ...v zahradách / 5: ...máje koťata / 6: kočárky... / 7: ...po čtvrté. / 8: ...básníku Seiferte / 9: ...ňader, rtů, / 10: lahvi slivovice – / 12: ...do věznice V3: Spojená s básní „Mamince“ (viz komentář) 7: po čtvrté. Marné dny I. autor Erik Büllow, DIP září 1949 V1: 6: ...slepé řádky, / 7: na drátech... / 8: ruce matky. / 12: ...gobelínů. / 13: ...uvadá tu. / 16:

...rzivých drátů. V3: Název „Marné dny II.“, ale jedná se o b. „Marné dny I.“ 4: ...z trsu vína. / druhá sloka chybí / 10: lampa – pavouk – světlo snová. / 11: Zvoní... / 12: ...gobelínu. / 13: ...uvadá tu. / 14: ...jako rybky / 15: ...a mé jako písek / 16: ...rzivých drátů. Májová Název doplňujeme podle V1, autor Jiří Navrátil V1: 2: ...sedmikrás / 5: Půjdu pak, napřesrok, pomalu / 7: s večerem chci být sám, jak s vzácným unikátem, / 8: ...by prvním byl / 9: Možná že napřesrok / 10: – Bože, vždyť doufáme po tolik dlouhých let – / 11: já vím, já vím... V3: Jiné zalomení veršů (Tedy až napřesrok / smím jíti na májovou, / přivonět k věnečku / nejhezčích sedmikrás.) 1: ...na májovou / 2: ...z nejhezčích sedmikrás. / 4: snad bude, která dnes... / 5: pod akátem / 7: ...chci býti sám / 8: jako by první byl / Třetí sloka není uvedena.

[ 146 ]

Pomalu sbírat dny jak klestí

Recommend Documents