Téma Ještě alespoň jeden!
Z hranolků smažených na nekvalitním a přepáleném oleji hrozí rakovina. Přesto jich v Evropě sníme ročně dvě kila na hlavu. Když je miluješ, nedá se jim odolat. Rada odborníků: kupujte pomfrity raději tlusté a s nevroubkovaným řezem – ty při smažení získají až o třetinu méně tuku než tenké plátky.
Někdo to rád
pomalejší 34
B
ěhem příštích osmnácti minut, co si s vámi budu povídat, zemřou čtyři Američané kvůli špatným stravovacím návykům, pravil slavný britský televizní kuchař Jamie Oliver, když předstoupil před publikum v USA. „Vaše dítě bude žít o deset let méně než vy, a to vše kvůli těm horám jídla, kterým jsme ho obklopili. Přišel jsem, abych zahájil revoluci ve stravování.“ Jeho kazatelství zní poněkud pateticky, ale dobré důvody mu naslouchat mají i Češi. Každý druhý z nás trpí nadváhou, každý pátý je obézní. Naše děti dokonce figurují v „top desítce špekounů“ světa a narůstá mezi nimi počet diabetiků. Kdo za to může? Za hlavního viníka bývá označovaná fastfoodová kultura přejídání. I v časech ekonomické krize u nás řetězce rychlého občerstvení otevírají další provozovny a světová jednička McDonald’s měla v Česku loni rekordní tržbu téměř čtyři miliardy korun. Jen cheesburgerů, svého nejžádanějšího pokrmu, prodal „mekáč“ více než 22 milionů! „V osmaosmdesáti restauracích jsme obsloužili 62 milionů zákazníků. To je o tři miliony víc než loni. I v budoucnu hodláme nadále růst, plánujeme otevřít tři až pět nových restaurací ročně,“ říká tisková mluvčí firmy Drahomíra Jiráková. „Doba je rychlá, a tak lidé hledají i tomu odpovídající služby,“ nabízí tradiční vysvětlení oblíbenosti.
Brambora? Ne, brokolice
Závislost na „hambáčích“
Jak ovšem můžete dopadnout, když se budete měsíc stravovat výhradně v McDo nald’s, už názorně předvedl Američan Morgan Spurlock v dokumentárním filmu Super Size Me z roku 2004. Přibral jedenáct kilo, podkožní tuk mu stoupl z 11 na 18 procent, rapidně se mu zhoršila hodnota cholesterolu a zdvojnásobilo riziko nemocí srdce a infarktu. „Na každých dveřích fast foodu by měla být cedule: Vstup od 18 let a na vlastní
▲
Proč se nestravujeme zdravěji? Když se Jamie Oliver pokusil ve školní kuchyni jedné britské základky prosazovat zdravý styl, narazil. Žáci, kteří si pletli brokolici s bramborou, odmítali jeho vyváženou stravu a stávkovali za návrat hamburgerů. Teprve za několik měsíců je přesvědčil, že pizza se k snídani nehodí a že hranolky nejsou zelenina. V Česku se o podobnou osvětu už dvanáctým rokem snaží domácí „buňka“ Slow food, což je mezinárodní nezisková organizace sdružující přes sto tisíc členů. Hnutí založil v 80. letech italský gastronom Carlo Petrini jako reakci na otevření pobočky fastfoodového řetězce na histo-
rickém náměstí Piazza di Spagna v Římě. „Nejsme protivníkem fast foodu, jen alternativou proti globalizaci, uniformitě chutí a velkovýrobě potravin a polotovarů,“ říká šéfka pražské pobočky Blanka Turturro. Slow Food znamená „jíst pomalu“, tedy vychutnat si kvalitní pokrm připravený nejlépe z lokálních a sezonních surovin, bez dochucovadel a polotovarů. Těm, které splňují tato kritéria, organizace uděluje doporučující známku – v Česku se jí může chlubit pět podniků. V každém z nich byste měli ochutnat tak výborné jídlo, že se tam nejen vrátíte a doporučíte restauraci známým, ale budete si tu lahodnou věc chtít uvařit doma. Obsluha vám ráda sdělí i to, z jakých ingrediencí se pokrm skládá. Zní vám to jako sci-fi, protože jste rádi, že si během obědové přestávky odskočíte pro kus smaženého masa v housce nebo rychlý salát? Podle gurmána Pavla Maurera je „fast food civilizační choroba“. Abychom se jí prý zbavili, museli bychom totálně změnit životní návyky, a na to jsme příliš líní. Proč bychom to dělali? Zálibu ve smažených karbanátcích zalitých hořčicí a kečupem hlásají přece i vrcholoví sportovci jako americký plavec Michael Phelps nebo nejrychlejší muž planety, Jamajčan Usain Bolt. „Věřil bych, že to opravdu jedí,“ myslí si Karel Tejkal, tiskový mluvčí společnosti Česká sportovní. „Když k nám před lety přijela na Zlatou tretru sprinterka Marion Jonesová, měla dvě přání: dva dny před závodem navštívit McDonald’s v Ostravě a po závodě přivézt Big Mac Menu,“ vzpomíná.
35
Foto: profimedia
Objednat, zaplatit a zhltnout. Fenomén fast foodů leží v žaludku dietologům, lékařům i labužníkům z alternativních slow foodů, kteří sázejí na pomalou pohodu při jídle, kvalitní domácí suroviny a přírodní chuť. Tak proč Češi loni jenom v „mekáči“ snědli třeba 22 milionů cheesburgerů?
1
▲ Spokojení zákazníci. Do českých provozoven McDonald’s loni našlo cestu
téměř 62 milionů lidí, utratili bezmála čtyři miliardy korun. Nejprodávanější položka? Cheesburger za dvacku, snědli jsme jich přesně 22 172 000. nebezpečí,“ komentuje to s nadsázkou nutriční specialistka Kateřina Cajthamlová. Na každý obal, do kterého obsluha řetězců pokrmy balí, by prý dala varování ministra zdravotnictví, jako je na krabičkách od cigaret: „Konzumace tučného jídla poškozuje zdraví!“ I Američan Spurlock líčil své pocity z experimentu jako návyk: „Když jsem to jedl, toužil jsem po tom stále víc. A měl jsem strašné bolesti hlavy, když jsem to nejedl.“ ■
Americký snímek mluvčí řetězce McDonald’s Jirákovou pobouřil, ona se u svého zaměstnavatele stravuje téměř denně už dvacet let a těší se prý dobrému zdravotnímu stavu. „Ten člověk je hazardér, totálně změnil svůj životní styl. Je jasné, že se mu udělalo špatně, ale to nesouvisí s tím, že to jedl u nás,“ tvrdí. Krátce po premiéře filmu začal McDonald’s dávat přehled o energetické hodnotě prodávaných jídel. Po čase přidal do
nabídky zeleninové saláty a ovoce, červenožlutou barvu svých provozoven natřel na „přírodnější“ zelenohnědou a místo některých dětských koutků plánuje udělat malé tělocvičny, kde by strávníci lehce nabyté kalorie zase rychle spálili. Ani jedna z novinek, jak tvrdí zástupci firmy, s filmem Super Size Me samozřejmě nesouvisí. Ale opravdu můžeme získat na jídlo z fast foodu závislost? Přidávají tam snad
jsem ochutnal hady a jinou havěť, jsem si zašel spravit žaludek pořádným hambur gerem. Ale když jedu u nás po dálnici a mám hlad, dám si radši rohlík. V naší zemi vnímáme ten výraz fast food jako něco gastronomicky 5 ubohého, případně hnusného. Hamburger z ne identifikovatelného masa v papíru. Původně to nic negativního nebylo. Jenže civilizace a techno logické superurychlovače gastronomických pro cesů ten pojem zdevastovaly.
dcery na zmrzlinu, ale tu obří porci jim nechám rozdělit. Na hranolky už chuť nemají – zmáčkla jsem před nimi hranolek a viděly, jak z toho teče olej. Vědí, že když se smaží škroby při sto a více stupních, uvolňují se rakovinotvorné látky, takže hranolky pečeme doma v troubě.
Anketa
Co by se muselo stát, abyste skončil ve fast foodu? 4 Miroslav Grusz šéfkuchař Snažím se tam nechodit. Ne myslím si totiž, že nabízejí kvalitní stravu. Takže k ná vštěvě řetězců mě musí do nutit zoufalství a hlad. Napo sledy jsem jedl něco v KFC. Vyšel jsem z kina pozdě večer a v nákupním cen tru nebylo otevřeného nic jiného. Dal jsem si tam, myslím, twister a bylo to na mě moc ostré, ne sedlo mi to. Už to neudělám, radši počkám a dám si něco doma.
Pavel Maurer gurmán Do klasického fast foodu jsem se jednou hodně těšil – po degustaci v Kambodži a Vietnamu, kde
36
6
Zdeňka Žádníková herečka Zajdu tam, když není zbytí. Abych třeba nejedla v devět večer, stavím se na McWrap bez majonézy – jen grilované kuře a zeleninu. V létě vezmu
7 Roman Šebrle atlet Do fast foodu chodím mini málně, a to jen v nouzi, dva krát za půl roku, když ne stíhám oběd. S dětmi také tak maximálně jednou za dva měsíce. Učím je, že to není normální jídlo, a když tam jíme, tak využi jeme tu nejzdravější variantu, tedy salát nebo rybí prsty. Hamburgery nemusím. Nemám rád mleté maso a už vůbec ne tu sladkou housku, v níž jsou podávány. To už radši knedlík a čes kou kuchyni.
2
3
která obdržela michelinskou hvězdu. V čele Oldřich Sahajdák. Co soudí o fast foodu? „Občas zajdu do Meka se synem na hranolky, ty nám tam chutnají. Jsem líný doma vařit.“
s rychlým občerstvením, které TÝDEN uspořádal s šéfkuchařem a nutričním specialistou, vyhrála Bageterie Boulevard.
poručení lékařů měl. Po zveřejnění výsledků začal prý řetězec Kentucky Fried Chicken používat kvalitnější oleje. Podle německého internetového serveru Test.de, který podobný test dělal rovněž před pěti lety (a vyhrál v něm Burger King), sní každý Němec včetně kojenců dvě kila smažených hranolků ročně – mimo to, co si ještě ufrituje doma. „Šílené,“ komentuje to Cajthamlová a popisuje, na čem podle ní byznys fast foodů stojí: „U pultu nemusíte přemýšlet, výběr je omezený, takže pohodlný. Pořád vám něco nabízejí a vy jen kýváte.“
Vysoká škola podbízení
I ve zmíněném filmu Super Size Me byla tato vnucovací strategie jasná. Devětkrát Spurlockovi obsluha nabídla Super Size Menu, které mimo jiné obsahuje kelímek s 1,9 litru koly! V současné době už je tato velikost zrušená, nicméně třeba KFC dává zákazníkům „bezedný kelímek“ – k postmixu si pro nápoj můžete přijít, kolikrát chcete. „Obsluha se nikdy nesmí ptát: Nedáte si… Protože to navádí k negativní odpovědi. Otázku musíte položit kladně. A když přijde cizinec a chce kolu nebo menu, rovnou mu dáte to největší,“ prozradil trik jeden z bývalých zaměstnanců McDonald’s, který si nepřál být jmenován. Další fígle? Hotové sendviče mají ležet ve vyhřívaných regálech maximálně deset minut, pak by se měly zničit. Rea-
lita? Hlavně přes noc občas čekají a čekají. „Oficiálně vás k tomu nikdo nenutí. Jenže noční služby jsou za příplatky, takže bývá personálu méně, než je potřeba, proto si většinou udělají hamburgery do foroty, aby to stíhali. Navíc každý měsíc můžete v jedné provozovně odepsat potraviny jen za zhruba padesát tisíc korun,“ vypráví bývalý zaměstnanec. Jak poznáte „unavený“ Big Mac? Podle salátu – slehne a zhnědne, ale buďte si jisti, že i ten dostanete s širokým úsměvem, který k firmě neodmyslitelně patří. Jedno z interních pravidel zní „Pracuj LPC“ – tedy s láskou, péčí a citem. Improvizace je tady zakázaná. „Když někdo řekl: Ale já jsem myslel…, většinou mu nadřízený odpověděl: Ty nemysli, u McDonaldu už všechnu vymysleli,“ vzpomíná bývalý zaměstnanec. Obsluha v provozovnách tohoto řetězce opravdu působí jako sehraná armáda, což je vzhledem ke stoprocentní fluktuaci na nejnižších pozicích až úctyhodné.
Zdravé fast foody?
Pravidelní zákazníci si takovou obsluhu pochvalují, odpůrcům však připadá neosobní a všudypřítomný spěch stresující. Při testu největších pěti fastfoodových řetězců v Česku, kam časopis TÝDEN pozval kuchaře Zdeňka Marcína z Pražského kulinářského institutu a nutričního specialistu Miroslava Petra, nám někteří zaměstnanci pražské provozovny Bageterie Boulevard připadali ve srovnání s „ar-
▲
nějaké zakázané látky? „To v žádném případě,“ ohrazuje se tisková mluvčí McDonald’s. Tvrdí, že v pokrmech není ani glutaman, tedy zvýrazňovač chuti, který je ve vegetě nebo sójové omáčce a podle některých odborníků může být návykový. Podle Cajthamlové si ovšem můžeme na rychlém občerstvení vypěstovat jiný návyk: „Je psychického rázu podobně jako u kuřáků.“ Většinu lidí na téhle stravě nejvíc baví, že je hodně tučná, slaná a sladká – výrazné chuti milujeme. „Jenže když takové pokrmy jíme systematicky, přestaneme chuti rozlišovat a normální jídlo nám přijde mdlé,“ tvrdí expertka, která radí lidem s nadváhou i ve svém televizním pořadu „Jste to, co jíte“. „Nedávno jsme tam měli muže, kterého jsme po třech týdnech zdravé stravy poslali zpátky do fast foodu, a on odtamtud utekl. Zvedal se mu žaludek z přepáleného tuku a chemických vůní. Předtím mu to vonělo.“ Možná ale jenom zabloudil do nesprávné provozovny. Pro kvalitu jídla je totiž důležitá i kvalita oleje ve fritéze. Když začne olej pěnit a kouřit, znamená to, že se přepaluje a vznikají v něm rakovinotvorné látky. Fastfoodové řetězce se dušují, že jeho kvalitu přísně hlídají a mění ho jednou týdně. Před pěti lety dělala MF Dnes test hranolků a vyhrály ty z McDonald’s, nejhůře dopadly ty z KFC. Tuk, na kterém byly usmažené, obsahoval více než dvojnásobné množství škodlivých transmastných kyselin, než by podle do-
Zdravý fast food? Při testu největších řetězců ▲
37
Foto: 1, 3, 4 Lucie Pařízková, 2 David Neff / MF DNES / Profimedia, 5, 7 TÝDEN, 6 Mediafax
▲ Mají michelina. Kuchaři pražské restaurace La Degustation Bohe^me Bourgeoise,
Téma
mádou od Meka“ jako vyplašení motýli, přesto řetězec v klání zvítězil (viz Test fast foodů: vyhrály bagety). Naši hodnotitelé upřednostnili kvalitu jídla a vhodné nutriční složení pokrmů. Ocenili, že mohli podobu bagety ovlivnit, protože byla připravena až po objednávce. Bageterie Boulevard, která má zatím deset provozoven v Praze a jednu v Liberci, zabodovala i cibulačkou a dezertem cre`me bru^lée. Oba pokrmy pro český řetězec navrhl šéfkuchař Roman Dolejš, s nímž firma spolupracovala, pro další menu oslovila zase někoho jiného. Tím se odlišuje. A rozdíly jsou mezi provozovnami rychlého občerstvení hodně výrazné. „Ve Florencii najdete bufet, kde 38
vám udělají bagety na přání a používají ten nejkvalitnější pršut, ovčí a kozí sýry, sušená rajčata. Je to tam rychlé a současně famózní,“ říká gurmán Maurer, který v Česku doporučuje jako alternativu k běžným fast foodům některá čínská a vietnamská bistra. „Na jídle jsou nejdůležitější kvalitní suroviny a někdo, kdo je při přípravě nezkazí. Pak se můžete kvalitně najíst i u bistra s hotovkami, kde dostanete třeba maso a grilovanou zeleninu, jak to znám z Francie nebo Itálie. Takový fast food neodsuzuji,“ upozorňuje Blanka Turturro ze Slow food. Na internetových stránkách doporučuje nejen kvalitní restaurace, ale i tržiště, výrobky, místní produkty, domácí
odrůdy plodin i pozapomenuté recepty, například mrkvovou polévku či nastavovanou kaši.
Menu za 880 korun
Na jejím seznamu českých „slow food“ restaurací najdete i pražský Lichfield. Jediné, co tady připomíná Mc Donald’s, jsou hračky pro děti. „Dostanou je až po jídle, aby se zabavily. Protože ony mají na rozdíl od rodičů většinou jen jeden chod,“ vysvětluje zdejší šéfkuchař Miroslav Grusz. Menu sestavuje převážně z tradičních českých receptů doplněných o nějakou novou chuť. Mění je každých pět týdnů. Aktuální se jmenuje Foie gras (tučná kachní játra) a vodňanská kachna. Jako před-
I za jeho kuchyní jsou příběhy, po kterých volá „desatero“ slow foodu. Českou zeleninu bere od dodavatele, který podporuje lokální pěstitele. Když byla na Mělnicku jeden rok kvůli počasí slabší úroda salátu, za stejnou cenu vykoupil i menší produkci, aby farmu podržel. A dál? Až se v červnu urodí angrešt, bude ho Grusz brát od jednoho hosta, který se mu mezi chody jen tak zmínil, že ho má na zahradě a neví, co s ním. Zato s českými rybami je to spíš horor. „Sháněl jsem čerstvého pstruha z jižních Čech po menších dodávkách. Marně. Mám dodavatele z Itálie a není mu zatěžko přivézt mi několikrát v týdnu dvě ryby, chce vybudovat vztah, a pak dovážet třeba víc. Jenže ně-
kteří čeští obchodníci takhle nepřemýšlejí,“ mrzí šéfkuchaře. A osobní příběhy některých receptů? Třeba zmíněná semlbába. „Nechtěl jsem mít pouze globální moučník. A napadla mě žemlovka. Ve školní jídelně by mi ji bývali zprotivili, ale naštěstí mi skvělou pekla babička. Připravuji ji podobně. Dělám ji jako minutku, aby byla šťavnatá.“ Nadšeným zájemcům, kteří by si ji chtěli uvařit doma, Grusz klidně prozradí recept. „Rád lidi inspiruji. A že už ke mně nebudou mít důvod chodit? Než se ji naučí dělat takovou jako ode mě, už budu mít na menu zase něco jiného,“ říká s úsměvem. Milan Eisenhammer n
39
▲
krm si můžete dát celerovou polévku s hříbky a foie gras, hlavní chod konfitované stehno z vodňanské kachny, bramborovou kaši s hrachem a kysaným zelím a jako dezert žemlovku. Cena 880 korun. Na rychlý oběd to není… „Ve fast foodu necháte za jídlo kolem dvou stovek, za tu cenu si u nás dáte polévku nebo sendvič. Myslím, že to odpovídá. Jsme pětihvězdičkový hotel. Nabízíme lepší prostředí i suroviny. Vařím lehká jídla, téměř bez mouky, nepoužívám dochucovadla ani polotovary,“ vysvětluje Grusz. Upřednostňuje místní suroviny, ale v tomhle ročním období vozí zeleninu z Itálie a Francie, u nás jsou jen brambory a řepa.
Téma ▲
Tohle doporučuji!
Blanka Turturro, šéfka pražské organizace Slow food, která hledá kvalitní restaurace, kde se vaří z čerstvých a pokud možno lokálních surovin. Tady si pochutnává na kolínku ze šumavského jehněte se sardelkou, špenátem a bramborovými noky z pražské restaurace Lichfield. Cena 380 korun.
Vraťme děti k plotně Má bilingvní rodinu a mísí se v ní nejen česká a italská slovíčka, ale i chutě a recepty. Blanka Turturro je ředitelkou české neziskové organizace Slow food, která představuje další alternativu k bujícím fast foodům. Podle čeho vaří a kde se stravuje? Máte nějaké trauma ze školní jídelny? Kolínka s gulášem – prorostlé maso v šedivé omáčce a rozvařená příloha... V Itálii jsem kvůli tomu dlouho odmítala všechny těstoviny, které mi připomínaly kolínka. Ale brzy mě té fobie manžel zbavil – naučil mě připravovat pastu al dente. Těstoviny mají držet od sebe. Když je rozvaříte, brzy na talíři zvadnou a vypadá to nevábně. Co jste ho naučila vy? Třeba česnečku. Máme v Česku zajímavé recepty, které nám přijdou obyčejné, a přitom s nimi v zahraničí uděláme díru do světa. A je to tak jednoduché: brambory uvařené ve vodě s kmínem a majoránkou a do toho rozmačkaný čerstvý česnek. Plus krutony z chleba. To manžel používá jako zdravotní polívku. Poctivá česká kuchyně se od té italské moc neliší – z obou voní česnek, cibule a čerstvé koření. Pokud to nezabijete vegetkou, což je český nešvar. Glutamát sice vytáhne všechny chutě, ale pak zapomenete, jak co opravdu chutná. Jaká jídla ještě Italy oslovila? Segedínský guláš. Když jsem dala do omáčky kyselé zelí, ptali se, co je to za 40
druh těstovin. Chutná jim naše studená kuchyně – plněná vajíčka, sýrové a zeleninové rolády. Neznali tvarohové a makové koláče. Ale jinak v Itálii většinou vařím italskou kuchyni a naopak v Česku zase kuchyni českou – podle toho, co zrovna seženu čerstvého. V Itálii těžko uděláte „vepřo knedlo zelo“. To zelí bude jiné. Nejraději nakupuji na trzích. Dozvíte se příběh surovin, kde a jak se vyrábějí, ale hlavně vám poradí, co s nimi. Když jsem byla v zahraničí poprvé na trhu, objevila jsem tam úplně novou zeleninu. A trhovec mi dal hned tři recepty – jak ji připravuje jeho žena, švagrová i sousedka. Podle čeho vaříte? Podle ručně psané kuchařky od maminky. Jsou tam kapitoly jako „moučníky“, „po■
Pomaloučku, pomalu
Doporučené „slow food“ restaurace v ČR: lš kolní jídelna Mezinárodní školy v Nebušicích l r odinný penzion Angus Farm v Soběsukách l r estaurace Čestr, Lokál, Lichfield (všechny v Praze)
lévky“, „omáčky“, ale i recepty podle ročního období – měla kalendáře surovin, kdy co roste. Hodně toho převzala od babičky. Ta každou sobotu dělala hutnou polévku – gulášovou nebo hrachovou, k tomu buchty, koláč nebo štrúdl – suroviny na hlavní jídlo dala zahrada. Připsala jsem tam pár věcí z cest – třeba jednoduché recepty, jak uvařit zeleninu. A pak ji zase předám dětem. Také rády vaří? Syn je vášnivý kuchař, dcera ráda peče. Syn mi pomáhal s vařením od doby, co začal chodit. Byl v kuchyni, chtěl také pracovat jako já. Dostal své prkénko, zeleninu, tupý nůž. Razím teorii: Vraťme děti k plotně! Pak se totiž dozvědí, jak se co upravuje. Navíc, když uvidí, jak se vaří třeba taková kapusta, neřeknou „fuj“ jako ve školní jídelně. A zjistí, že i brambora je mnohem chutnější, když si ji člověk uvaří sám. Jaký je váš nejsilnější gurmánský zážitek? Jednou jsme jeli v Itálii kolem Velikonoc na výlet a někde na vesnici se zastavili na jídlo. „Mamina navařila,“ uvítal nás majitel malé hospůdky. Jedli jsme kůzlečí maso s čerstvým hráškem a boby, nezapomenutelná chuť. Pohodová atmosféra, sdílíte s rodinou gurmánský zážitek. Účelem jídla není do sebe vše naházet a běžet někam dál, jako bývá zvykem u lidí v Praze. Je pikantní tu sledovat třeba okravatované elegány, jak se hrabou v papundeklovém kyblíku, loví v něm pomfrity,
Foto: Lucie Pařízková
Narodila se v Praze, kde nyní žije. V 80. letech se vdala za Itala, kterého potkala v bývalé Jugoslávii. Dvanáct let pobývala v Itálii. Vystudovala cestovní ruch, pracovala v zahraničním obchodě. Od roku 2000 je členkou pražské pobočky organizace Slow food, od roku 2009 její předsedkyní. Organizace uděluje vybraným restauracím doporučení, kterým se v Česku může pochlubit jen pět podniků. Má dospělého syna a dceru. pak je vykoupou v omáčce a rukama si je nacpou do pusy. Jak to děláte vy, když spěcháte? K obědu si klidně dám jen jogurt nebo banán. A pak si udělám až něco doma. A když máte chuť na teplé jídlo? Zajdu na polévku, nezatěžkne mi břicho. Když jsem ve spěchu, stejně nemám ani moc chuť dát si velké jídlo. Co by se muselo stát, abyste skončila ve fastfoodovém řetězci? To je otázka za tisíc dolarů (směje se). Nemám ráda smažené věci, takže se takovým těm klasickým řetězcům vyhýbám. Opravdu jste ani jednou nebyla v KFC nebo McDonald’s? Samozřejmě byla. Když jsem jezdila na zahraniční cesty, měli jsme tam většinou sraz. Třeba na nádraží. Nikdy jste si tam nic nedala? Přirozeně jsem tam jedla. Ve všech fast foodech, a proto zastávám filozofii slow food. Pomalou konzumaci kvalitního jídla, které si uvařím, nebo na něj zajdu do dobré restaurace. Co jste si v tom fast foodu dala? Už se nepamatuji. Když jsem šla s dětmi, dali jsme si salát. Nikdy bych si asi nedala grilovaná křídla. To je podle mě kus slepice do polívky, symbol vývaru. Proč bych to měla jíst smažené? Ale je to má představa, kterou nikomu nevnucuji. Nikdy jste neochutnala hamburger? Naposledy ve Frankfurtu před dvaceti lety.
Kde kupujete vejce? Minulý týden jsem byla na venkově, nakoupila jsem u sedláka, kterého léta znám. Ty jeho slepice vypadaly docela spokojeně. V samoobsluze pak vybírám výhradně vejce česká a kvalitní. Ale pokud není výběr, někdy vezmu i klecová. Dávám přednost českému zboží. Zaráží mě, že se v českých obchodech prodává z dovozu už i kyselé zelí, tvaroh, máslo nebo dokonce strouhanka. Nedávno mi v obchůdku na venkově nabízeli okurku zabalenou v celofánu, a víte, odkud byla? Dám se poddat. Pocházela z Rumunska a nebylo na výběr! Když koupíte nebalený chleba, často nevíte, odkud pochází. Mnohý není z Česka, je dělán z polotovarů dovážených z různých zemí. Jen ho v obchodě rozpékají, aby to tam vonělo a navodilo iluzi čerstvosti. Ale čerstvý chleba voní jinak, pamatuji si to už od dětství. Tehdy dvakrát týdně vozili bochníky z berounské pekárny, provoněly celý koloniál. Jaké vůně si z dětství ještě vybavíte? Vůni bábovky a koláčů od maminky, vůni jahodové marmelády, kterou jsem s ní dělala, a jako dospělá dosud každý rok zavařuji. Vůni bramborové polévky s čerstvými houbami. Vzpomínám si, jak jsem je jako malá hledala v lese. Kromě hub tam musíte cítit i lístky celeru nebo libečku. Všechny ty vůně se mi vracejí. I chleba? Ano, když nakupuji na trhu, sáhnu po bochníku z malé pekárny. Občas ho dovezu do Itálie jako takovou chuťovou zajímavost. Ta vůně kmínu a kvásku, to je něco specifického, pro Italy je to přitažlivé. Jako drobný dárek tam vozím i pardubický perník nebo skořicová esíčka. A co vozíte z Itálie? Půl kufru nestříkaných citronů z naší zahrady. Když jejich kůru nastrouháte na rýžový nákyp, je to lahoda! Milan Eisenhammer n
▲
Jaký byl? Chutnal jako mleté maso. Dala jsem si ho se salátem bez housky. Ale byla to
výjimka. Nejsem moc masová. Navíc mleté jím jen tehdy, když si ho sama připravím nebo koukám řezníkovi pod ruku. Nakupování je dnes docela dobrodružné. Máme produkty, které se nějak jmenují, ale ještě to nic neznamená. Třeba takové máslo. Klidně se tak jmenuje něco, co v sobě má i rostlinný tuk. Musíte zkoumat etikety.
placená inzerce
Blanka Turturro (58)
41
