POLOPOHÁDKY PR O V L Č A T A Vstávej, misko! Když Ruda zatáhl za držadlo skautské misky, spadl malý hrnec, který stál na zádech velkého hrnce a zarachotilo struhadlo, které se opíralo o mixér. Ve skříňce byla zarovnaná a dlouho si na ni nikdo nevzpomněl. Skautská miska se teď zaradovala. Je venku, světlo se odrazilo jako o zrcátko. Konec spánku, konec nevšímavosti. Ruda půjde na první vlčáckou výpravu se svojí šestkou a to je krůček k letnímu táboru. Do prázdnin musí všichni jít nejméně na tři. Slovo musí to nevystihuje. Chtěli by jít všichni aspoň na deset výprav. Pak do misky spadly tři velké brambory, trochu suchá mrkev a ještě více suchá petržel. O dno zazvonila kudla a ťukla krabička zápalek. Jestlipak to Ruda, šestník, dokáže? Jednou sirkou, bez papíru, ohníček obložit ze všech stran kameny, nakonec zahladit stopy. Již to začíná. Skautská miska putuje na zelený batoh, kde se zdraví se stanovým dílcem: „Tys už taky vzhůru?“ Vítají se vzájemně s vlněnou dekou, teplákovou soupravou, jídelním příborem a s kelímkem plným tvarohu. Je to ono, jako loni. Dokodrcám dnes na klukovských zádech, napříště mě lépe upevní. Začoudí mne hned napoprvé, ale pak mne vydrbe pískem. Napije se ze mne u Císařské studánky a na Biřičce si ve mně umíchá šumák. Miska vzpomíná a vzpomíná a když přišla ke vzpomínání na tábor, kdy se v ní blýskla Divoká Orlice a na stojanu z větví se leskla s třiceti kamarádkami – spokojeně se usmála: „Začíná to, už to začíná.“ Sbíhá se schodů, aby nebyla poslední a za lávkou vidí vedoucího Akelu, rozkročeného Mohykána, k nimž teď přichází Rikitan a Jirka-Ostříž. Dokonce je tu i Pepík z hospody, Karel, který všechno umí a malý Pidík. Loni mu bylo na táboře šest let. Blonďák Pampeliška nese vlajku a Mirka-Šípa není pod tlumokem ani vidět. S pihatým Jeníčkem jde maminka. Misky poskakují na batozích napravo a nalevo a malí kluci jdou levá, pravá a pískají si „Junáci, vzhůru, volá den!“ No, pravda, ty košile jsou khaki a šátky žluté. Kde se to teď v přírodě bere?
Co vše by sis vzal na jednodenní výlet ? Napiš si seznam.
Ostříž, Šíp a Pampeliška Dlouhatánský stožár tu nechali vlčatům staří skauti, kteří tu tábořili před nimi. Jejich vedoucí stále opakoval: Má osmnáct metrů a to je ještě jeden metr v zemi. Dlouhatánský stožár. Postavili se večer před něj a zazpívali Dobrou noc. Vlajku měl stáhnout Mirek, ale z velitelových úst jde rozkaz: „Šípe, přistup ke stožáru, Pampeliško, jdi mu pomoci, Ostříži, nezapomeň správně zdravit!“ Vlčata stojí a rozhlížejí se. Pavel a Petr nikdy neviděli, že by dřevěný šíp chodil, Karel s Jendou nevěřili, že rostou pampelišky, které lidem pomáhají.
Jenda byl zvědav na dravého ostříže, který dovede zdravit. Nikdo nesměl hlavou ani pohnout, protože POZOR pro vlčata je jako POZOR pro nejlepší vojáky. Z první řady někde vlevo dupou kroky. Dlouhý stín stožáru mizí ve tmě. Na špičičce, která propichuje černou oblohu, se chvěla vlajka večerním vánkem. Místo mráčku nad ní září první hvězdička. Uprostřed tábořiště se zastavuje Mirek a Jarda. Je ticho, ramena vlčat se zvedají a klesají, ale nikdo nevidí živý šíp ani živou pampelišku. Bratr u své šestky zvedná ruku k pozdravu. A když sešplhává pomalinku vlajka se stožáru, žádná pampeliška tu nepomáhá. Vůbec, vedoucí tábora to nějak popletl. Ale druhý den, kdy jsou z vlčat zelenáčů již ostřílení táborníci, říkají všichni čilému Mirkovi Šíp, světlovlasému Jardovi Pampeliška a rádci Jirkovi, který má oči hnědozelené, Ostříž.
Junáci mají své přezdívky. Vymysli pěkné jméno pro sebe a pro svého nejmilejšího přítele. Vysvětli, proč právě takové.
Mravenčí deník Z Pepíka Knedlíka je už pořádný táborník. Poprvé spal pod stanem. Ví, kdy se nastupuje, zná táborové signály a umí si uklidit. První noc se mu zdála chladná, to nechtěl věřit Akelovi a natáhl si troje ponožky. Ve spacím pytli se ale nejlépe spí zcela bos. Také si nechal košili, ve které celý den běhal. Pravda, myl se, ale vzít si pyžamo se mu zdálo málo. Teď druhé ráno, kdy čeká na budíček a cítí, že se mu spalo mnohem lépe, slyší najednou bubnování. Za hlavou jednou, po straně dvakrát, ve špičce stanu aspoň pětkrát. Už chtěl zavolat, aby neznámý dareba přestal, když bubnování spustilo po celém plátně. Změnilo se v šum, do stanu vnikal sem tam vítr a ranní hlídka místo budíčku volala, aby se nikdo prstem nebo hlavou nedotýkal stanu. V tom místě plátno propouští vodu. Šuměl déšť a šuměly vršky stromů, které se kývaly s mnoha šiškami. Cikánek utíkal zapnout zásobovací stan a Karel běžel k vývěsce pro kresbu, kterou mu včera obodovali jako nejlepší. Aby se barvy nerozpustily. Služba, která nastoupila do kuchyně, běhala v holínkách. Brzy to dole u řeky čvachtalo. Je to zvláštní: místečka s největší travou byla první mokrá. Záhy ustal pohyb pod všemi plátny. Docela příjemně se zase usínalo. Dnes v kuchyni topí Žlutá šestka a Rikitan má starost, zda bude stačit dříví. „Nebude,“ říká rozhodně Akela. „Musíš na březové dřevo, na stráň. Jediná bříza hoří i mokrá.“ Zatím, co jsou záhy odevšad slyšet dotazy o snídani, je ve stanu Pepíkově jako zázrakem ticho. Nikdo si toho nevšímá. Knedlík spí s malým Pidíkem a oba se teď častují krabicí sušenek, kterou zatajili při zahájení tábora. Ale je tu Ostříž, soused, kterému nic neujde. Šustění pergamenového papíru zaslechl i přes svoji střechu a ostatní bylo jednoduché. Plné pusy nebyly sto mu odpovědět, zda bude rozcvička či ne. Že neodevzdali jídlo do společné kuchyně byl velký přestupek. Ráno bez rozcvičky je moc dlouhé a když se k vlajce nastupuje až kolem deváté, zdá se oběd nějak brzy. Za tu dobu probrala vlčata kus morseovky, kterou pískal ze svého vůdcovského stanu Akela. A pak,
bylo slunce i den jako prozlacená a promodralá pohlednice. Osychala tráva i sedátka v jídelně, voda odnášela špínu z hor, hory kouřily do nebe a nebe čistilo zbytky mraků za poslední kopec. Toť se ví, že Ostřížovi neušla ani nová šipka u prvního smrčku: BAROMETR. Mířila namísto k přístroji na hromadu lesních mravenců. Jsou velcí a černí, kapesník hozený doprostřed je okamžitě obalen a po vytažení a vyklepání voní a čpí kyselinou. Teď vynášejí vajíčka a je jisté, že bude pěkně. Ostříž je chodí pozorovat několikrát denně a dostal za úkol psát zajímavosti do mravenčího deníku. To byla hlavní starost, která mu teď nedala pokoje. Když totiž pozorování poctivě zapíše, prozradí. Když prozradí – nebude to žalování? Opakuje si vlčácký zákon a slib a mudruje a studuje, filosofický otazník zůstává na čele a nezbude, než se vším jít za Zmelou. Mravenčí deník má teď každý den větu: Barometr míří na Knedlíkův stan. Nikdo by tomu neporozuměl, to je právě smysl zápisu. Až když větu potřetí opisuje, žádá Knedlík Akelu o rozhovor. Zapínají se spolu ve stanu a opatrné otázky šestníka vlčat zjišťují, zda čestné je, či není, když na kamaráda prozradí, že zatajil jídlo? Celá karavana těch mravenců vede pod klackem na trávu a pod Pepíkovu podsadu. Toutéž cestou pak nosí zpátky drobečky. Každý den. Od sluníčka na pasece až do rudých akátů vysoko na kopci. Černí se potkají, ti bez nákladu pozdraví nosiče tykadly a spěchají si nabrat.“ Akela pokyvuje hlavou a následující den se staví na prohlídku stanů na opačnou stranu, než je Knedlíkův stan. Tím způsobil, že se Mohykán vypravil na jistý lov. Jeho prohlídky jsou hrůzou tábora. A kdyby snad něco přehlédl, pořádá o veřejné čtení mravenčího deníku, který už má čtyřdenní zápisy. Zajímavé. Ať všichni luští větu o barometru.
Je správné rozdělovat v junáckém táboře balíčky všem dětem? Proč lezou mravenci a vosy do stanu?
Vlásek v hřebínku Každé ráno prohlížel Akela vlčatům stany, aby byly uklizené, byly čisté boty – kufry na trnožích. Aby se na zemi neválela ani větvička a spací pytle měly vyvětrané vložky. A aby byl umytý šálek a všechny příbory. Aby mohla být vlajka čistoty, což je vyznamenání a deset bodů každému, kdo v takovém stanu bydlí. Akela chodil z jedné strany tábora, Mohykán z druhé. Kdyby to jednoho z nich napadlo a postavil se na druhou stranu, druhému nezbylo, než jít na tu druhou. Nedalo se vypočítat, od které půjde Mohykán a to bylo na všem to nejhorší. Mohykán totiž všechno prolezl, všechny deky nadzvedl, každý kufr otevřel, každou botu obrátil. Ze strany, kde prohlížel on, nikdy nebyl uznán dobře uklizený stan. O vlajce čistoty tedy pokaždé rozhodoval Akela, který byl zbylou polovinou tábora radostně zván, když šel prohlížet. Když si Žlutá šestka usmyslila, že bude ve všem první, netušila, co to dá práce. Ruda, zvaný Cikánek, vypočítal a stanovil, aby právě dnes měl stan Jardy a Mirka vlajku čistoty, tj. dvakrát deset bodů. Za každou cenu. Zamračil se u toho, skoro si ty body do notýsku už připsal a studoval dál, jak získat šestce
další. Vymlouvat se, neslyšet, omlouvat šestníkovi, vytáčky hledat – bylo zbytečné. Vše se stalo napínavé, když do řady jejich stanů se přitočil Mohykán a zůstal v ní na prohlídku stanů. Dvě postižené šestky povzdechly. Vzdech zůstal ve špičkách stanů a kdykoli tam Mohykán vkročil, jakoby se ťukl do hlavy a připomenul, že má být přísnější a přísnější. Z podlahy letí přes stan zašlápnutý kolíček, nerovně pověšený ručník, bota v níž nebyl vstrčen konec tkaničky. „Kolikrát budu vlčímu národu říkat, že se na tkaničky nesmí šlapat. A šlapalo by se, kdyby z boty visely. Musí být proto dávány…kam?“ Žlutá šestka mlčí. Cikánek si mačká palec a pozoruje kroky Mohykána k další oběti. Však jsou na řadě ještě stany dva než dojde k Mirkovi. Dvě obrovské naděje. Ale dvířka stanu se otevřela a nachýlila, každý přece vidí, že tu chybí hřebík. „Vlčí národ musí umět přibít hřebík!“ Cikánek chytá palec i u druhé ruky. Na řadě je ještě jeden stan, pak teprve ten, na který vsadili. V ruce Mohykána pasta na zuby, krásná, čistá, nepomačkaná, celá ve vzorném pořádku, zde by přece nemohla být výtka. „Jsme tu už čtvrtý den a vlčí národ ví, že si má večer a ráno čistit zuby.“ Na řadě je stan Jardy a Mirka, poslední naděje. Postava velitele se noří dovnitř. Zvednuté boty jdou opět na své místo. Otevřený kufr se bez jediného slova zase zavírá. Rozložené tepláky nemají ani smítko, ani bláto. Oba chlapci v pozoru a poočku pokukují ke dvířkům, pootočit dovnitř se neodváží. Ruka vedoucího sahá na olivky, které drží dobrou nití. Pak cinkly příbory. Potom chrastí krabička zápalek. Mirek rychle dýchá. Jarda naopak vůbec. Ticho smečky dává tušit, že zde visí ve vzduchu celých dvacet bodů. Ale najednou se rázem všechno uvolňuje.Cikánkův výraz se chmuří a zraky vlčat z modré šestky se široce usmívají. Před Jardou a Mirkem je do výšky zvednut dětský hřeben s černým vlasem, který zřejmě patří Jardovi. „Kolikrát mám říkat vlčímu národu…“ zní Mohykánův hlas, ale nejblíže stojící jej vůbec nevnímají. „Proč ses nedal dohola?“ šeptá Mirek.
Na táboře si všechno uklízíš sám. Čím se podobají junáci vojákům?
Vzácný klacek Leží a skoro nedýchá. Kolem něj se válí míč, jedno vlče utíká a div mu na koneček nešlápne. Slyší pískání signálu N což znamená nástup k obědu. Přikrčil se ještě víc, protože za chviličku tudy projde zástup hladové smečky. Kdyby jej aspoň někdo zvedl a odhodil. Vydržel už hodně kopanců, dvakrát byl zlomen, kousek těla se válejí daleko v lese, jistě se s nimi nesetká. Z úvah ho přerušuje pochod naháčů se stříbrnými šálky, bubnování příborů a smích. Teď na něj stoupl Jarda, teď Karel, teď o něj zakopl Bojínek. Ale je celý, nenalomený. Sluníčko pálí, vlajka se nad ním třepetá a ještě výš stojí a trošičku křídla naklání veliké káně. Ví o něm od jara, kdy na vršku Homolky rostl a trochu se obrazil. Bylo to poslední jeho jaro, protože ve svých kanálcích cítil umdlenost i málo života. Na hnízdo káněte, které se utábořilo na vršku modřínu s talířem chvojí a trávy, viděl ze své výšky. Pak přišla osudná bouřka, vítr ohýbal konečky jehličnáčů a v koruně buku praštělo. Shůry na něj spadla stará sestra větev, váha
k neudržení. Povolil právě ve vidlici a letěl s ní na balvan. Těch pár vteřin mu utkvělo v paměti víc než měsíc, kdy ležel zapíchnutou paží v tlícím listí. Pak tu byl stařeček, který ho poprvé zvedl a kousek táhl. I odtud ještě viděl káně, jehož hnízdu vítr neublíží. Kroužívalo, popolétal. Na konec ti kluci se žlutými šátky, každý ho táhl za jednu paži, až se zlomil. V čistý modrý podvečer, když pozoroval rostoucí sestry a někde za zády tušil mateřský strom, uslyšel píseň lesa a cítil pohřební kouř. To jeho větev svítila v táborovém kruhu, děti zpívaly „Lučiny, lesy skály jsou naši přátelé“ a on věděl, že to je vyrovnání s nenávratnem a že i jej něco podobného čeká. Dal sbohem smutnému kouři. Z přemýšlení jej vyrušil šíp, který mu odřel kousek kůry. Pozdravil jej svým bukovým hlasem a dřív, než se pachatel zmohl na smrkovou odpověď, byl ze země vytažen a letěl pryč. Káně zas ve výšce stojí a plachtí a maličko krouží v tečku oblohy. To káně je mládí a vzpomínky.A najednou je z něho, tvrdého a větrem ošlehaného klacku který snášel osud, lítostivá věc, která se chvilkami třese a chvilkami ani přírodu kolem sebe nevidí a která i tomu šípu závidí. Má přece větší cenu, mají o něj zájem, když upadne, hned jej hledají a zvedají, zacházejí s ním lépe, dokonce se o něj hádají. Slyšel Akelu, který nařizoval celou louku prohlédnout, jen aby jej našli. Ale o klacek se klopýtá. Má už odřeniny z bot každého vlčete. Zase je večer, vlajka jde se stožáru a nad jeho špičkou stojí hvězdička. Mirek běží s ručníkem od řeky přímo k němu. Kope do něj a zastavuje se. Zvedá. Jen, jeminkote, aby nezlomil. Nezlomil. Dokonce jej celý prohlíží a zdá se mu, že pohladil. „Bojínku, tady máš zbraň. Kdyby tě někdo přepadl, takhle ho natři až ten klacek praskne. Na hlídku musíš mít píšťalku, baterku a zbraň.“ „Je ze mě zbraň – vmýšlí se do nového života klacek a tak rád by v kanálcích ucítil novou mízu, která by jej zesílila. Bojínek si jej bere do drobné dlaně, mává s ním a je rád. Je to opravdová zbraň.
Stromy žijí jako lidé. Buď jim ochráncem. Nakresli si do deníku jeden jehličnatý a jeden listnatý.
Pařízkový čaroděj Když už stany stály, když i stožár stál, když stála celá kuchyně a v potoce stála hráz, řekl Akela, že vlastně stojí celý tábor a že si po dnech stavění odpočinou. Kdo chtěl, mohl jít s ním na žraloky, na srnčí hlavy, na ještěrky, na parohy, na pohádkové draky, na strašidla a čerty. A na příšery. Umazané ruce od smůly byly všechny nahoře. Velitel je odvedl do lesa nad tábor, kde loňská vichřice a zimní spousty sněhu způsobily vývratě. Stromy tu ležely s obnaženými kořeny. Mnoho jich bylo pořezáno, z mnoha sloupnuta kůra. Akela je prohlížel, obcházel, rozštípnutý pařez obracel, do ztrouchnivělejšího kopal a kýval jím. „Tak tady je had“ řekl po chvíli. „Tady krokodýl“. Mirek ale viděl jen obyčejné dřevo. „Toto by mohl být bizon, ale když to otočíš, tak třeba svícen.“ „A toto je čumák našeho Azora“, přidal Karel. Pak již sem tam někdo něco našel a někdo naopak mrzutě říkal, že to jsou jen kořeny. Ta vlčata, která přec jen něco našla nebo která začala jásat nad obyčejným pařezem, vzal Akela s sebou ještě
jednou. Každému dal smirkový papír a prohlédl kudlu. Malou pilkou něco uřízli a nožem zašpičatili. V hangáru, kde mívali schůzky v době dešťů, se začaly dít divné věci: Vzduch byl cítit spáleninou, vedle rašple byla hromada pilin, štětečky tvrdly lodním lakem. I Mirek viděl krokodýla, hada a bizona. Akela, který dělal doma sedátka, rozmanité svícny ke stropu klubovny, prozradil pak všem tajemství provázkových hřebíků. Vědí je tedy jen vlčata, která umějí hledat samorosty: Indiáni a junáci nespojují dřevo u křesílek hřebíky, ale všechno váží. V džungli liánami, lýkem a travinami, v našich táborech provázky. Karel byl na to záhy odborníkem. Nejen na to. Ze ztrouchnivělých pařízků dovedl vydloubat části tam, kde byly zbytečné, nechal je jen tam kde sám potřeboval a každé takové zvíře nebo srnčí hlavu natíral dvakrát lodním lakem. Ten se do troudu nejdříve nasál a vše měkké ztvrdlo, podruhé se celé zvíře lesklo. Proto s Karlem u táboráku hned provedli křest vodou na patřičné skautské jméno: Pařízkový čaroděj. Tak se to psalo spisovně, ale lidově to zkracují na Pařízka.
Každé vlče aspoň jeden rukodělný výrobek!
Ciktur a Nehvít Po týdnu tábora začal Mohykán kontrolovat zákony a nařízení, která si vymyslil a o kterých Akela tvrdil, že jsou správná: Pasta na zuby musela být skoro poloviční, mýdlo nejméně napůl vymydlené, ze čtyř košil dvě umazané, zásoby trenek vyčerpány. „Maminka bude mít radost, že jste všechno potřebovali a umazali“, končil desátou přednášku a vlčata se nahlas divila, proč by měla mít maminka radost, když přivezou umazané prádlo. „Protože jste tu žili jako lidé a ne v jednom tričku jako jeskynní člověk“. Dodal s vráskou na čele. V ty dny šly při prohlídkách stanů všechny kufry ven, bylo počítání, rovnání a plnění pytlů, které se musely ušít ještě v klubovně na špinavé prádlo. Toť se ví, že druhý den měl každý předepsaný počet prádla ušpiněn. Všechny hrůzy Mohykánových zákonů se začínaly nějak obcházet. Nebýt rynglové hry, dopadlo by vše pro Žlutou šestku dobře. Ty ryngle přivezla do tábora Pepíkova maminka a poctivě je v kuchyni rozdělili ke svačině všem vlčatům. „Ne, aby vlčí národ házel pecky kde ho napadne“, řekl Mohykán – a to byl začátek závodu, který vymyslel Ruda-Cikánek. Každý si musel lehnout na skále na břicho a svých šest pecek pustit na balvan dole. Tam se pecka odrazila a spadla jak ji napadlo. Když se odrazila napravo, padaly body Modré šestce, když nalevo tak žluté a když létaly do řeky, tak Zelené. Ciktur (tj. CIKánkův TURnaj) se líbil tak, že Žlutá šestka žádala Knedlíka o další návštěvu maminky s košem rynglí. Nechtěli zůstat ale pozadu ani Zelení. Rikitan přišel s hrou, na níž každý potřeboval list olše lepkavé. Rostly kolem řeky a mávaly větvemi do střechy kuchyně. Každý list má sedm žebírek, mezi nimi bylo nutné vytrhat po dvou hezkých okénkách, aby se list ani žebírka nepotrhaly. Znamenalo to 22 úhledných okének, kus zručnosti a trpělivosti
a za každý zdařilý výrobek tři body. V soudcovském sboru byl i Mohykán, jemuž neušlo, že nejvíc bodů stále získávají Zelení. Zkoušel vytrhávat okénka sám a poznal, že to je skutečně pracné. Snad na to musí být pořádné nehty. Aha – nehty! „Že jsem na to nepřišel dříve“, divil se sám sobě Mohykán. „Přece za týden tábora je kromě prádla a mýdla třeba prohlédnout i nehty“. Mohykán chtěl vlčímu národu udělat přednášku, ale Akela mávl rukou docela velitelsky a řekl: „Pět bodů navrch za název druhé hry. Takovou nevymyslil ani Seton ani Fanderlik, to je hra naše!“ Vyhrál název NEHVÍT na paměť dne, kdy dlouhé NEHty na táboře VÍTězily. I na takovém táboře jako byl tento s přísnými zákony a nařízeními Mohykánovými, které byly Akelou prohlášeny za správné.
Vymýšlím si vlastní hry a ty pak nikdo jiný nezná. Je to kus pokladu každé smečky. Dokážeš také aspoň jednu?
Červené kameny Z trávy dolů k potůčku vykukují čtyři nohy. Nad nimi šeptá ježatá hlava: „Jaroslav Foglar píše, že les mluví. Slyšíš, že ty olše opravdu malinko něco povídají? Ale borovice nahoře jen šumí a šumí.“ „Mně se zdá, že víc mluví ten potok. Když se voda rozstříkne o kámen, tak je to jako slovo TŘI a jak padá voda z mokrého mechu dolů, tak slyším PI-PI-PI.“ Nohy patří Mirkovi a Jardovi. Dva metry od nich ústí potok do řeky a pod čirou hladinou stojí pstroužek. Klácení nohou bere na vědomí a pohybuje se stále jen na dvaceti centimetrech. Sem – tam. Rozhodli se ho chytit. Mirek klátí nohama dál, Jarda už leží na břiše a spouští opatrně obě ruce k hladině. Šup! Voda se rozstříkla, z rukou teče hnědý písek. Po pstroužkovi ani památka, jen jedna ruka je jakoby od krve a hází daleko do řeky rudý kámen. Oba chlapci se sehnuli nad rukou, kape z ní teď červená voda, ale bolest žádná. „Kam jsi hodil ten kámen? Vždyť barví krásně jako křída!“ Pak chlapci prohledávají potok a nacházejí stále další a další. Na mezním kameni zkoušejí, jak píší. Když je čára mokrá, tak je barva výrazná, když uschne, je vše vybledlé. Dělají si velkou zásobní hromadu, o které nikomu nepoví. Na sobotní táborák se v plavkách omalují jako Indiáni. Snad by to měli prozradit jen své Žluté šestce, aby byl výstup mohutný. Možná, že by se s tím dalo psát i po stanech. Pařízkový čaroděj umí kovboje v širácích s opasky a cvočky. Nebo napsat Zelené šestce výzvu k boji, zatím by nebyla vidět, ale po dešti najednou by se sama objevila. Při slunci by sama zase zmizela. To by byly divy. Nikdo by je nevypátral. Dali si ruku na to, že nic neprozradí. Vrátili se ke stanům, protože měla začít hra KDO NAJDE ZVLÁŠTNÍ ZVÍŘE. Dostali plánek toku řeky, podle níž měli jít a na místech vyznačených kroužky měli hledat. Tam bylo schováno nakreslené ucho, tam noha, tam rohy, tam kopyto, tam čumák. Vše se hned obkresluje a v táboře z toho mají sestavit zvíře. Pro vítěze je připravena čokoláda. Modrá šestka běžela první, nenašla tělo, ale to nevadí, nějaké si vymyslí a vše ostatní k němu přidělají. Žlutí měli zase tělo
bez hlavy, ale k hlavě zvláštní rohy a soví oči, však to malíř Karel zvládne. Zelení šli velmi opatrně, domnívali se, že mají vše. Ale velbloudí tělo mělo ještě oslí uši. Koňský ocas a netopýří křídlo. To je nenapadlo. Velmi je ten nezdar mrzel a Ostříž, jejich rádce, rychle zalezl do stanu, kde strávil dlouhou chvíli. Jakoby byl uražen, jakoby se nemohl s prohrou smířit. Vyhrála šestka Žlutých, i když nenašla té příšeře hlavu. Namalovali ji skoro takovou jako na předloze a celá smečka nastoupila k předání čokolády. Tu vystoupil Ostříž, gratuloval vítězům i druhému místu a za poražené dal každému šestníkovi balíček. Byla to na první pohled také čokoláda, narychlo zabalená v hedvábném papírku. Mirek s Jardou stojí jako přimrazeni: Vždyť to jsou ploché červené kameny! Ostříž se směje a pomaličku povídá: „Jo, hošani, to musíte být na své objevy opatrnější.“ Odpoledne se barvila rudými kameny všechna vlčata a skákala do řeky s křikem Uvá Jar, Uvá Mir, což značí v řeči Akelovy smečky: Sláva objevitelům červených kamenů!
I kámen je kus přírody. Sbírej nejhezčí do krabičky. Napiš, z které výpravy jej máš.
Skákající oheň Na skautský oheň se nepřikládá. Skautský oheň se živí. Ten, kdo se o něj stará není topičem, ale ohnivcem. A tak táborák vzplál. Tma se kolem něj rozestupovala, pálil na všechny strany černotu a stíny a bubáky. Jiskry létaly nahoru až nad vršky smrků a žluté a červené pruhy skákaly po tvářích třiceti vlčat. Jarouš, který se tulil vedle Akely a dozadu k černému lesu raději nepohlédl, pozoroval na klucích z Modré šestky, že jsou chvíli žlutí a chvíli rudí, podle toho, jak plamen září. A když tam ohnivec hodí hromadu větví a celé divadlo jakoby spustilo oponu, jsou z Rudochů a Číňanů najednou Černoši. Má divný pocit osamocení, nahoru k obloze se podívat nemůže, tam je nekonečná tmavá díra a za sebe raději ani mrknout. Z borovice, trčící vysoko přes měsíček, pípá hrůzný hlas. Kdo je na tom stromě a kdo tak strašně ubožáka mučí? Trhnul sebou. V ohni prasklo a žlutá záře zase vítězí. Na tvářích dětí se vyryly stíny, měnící je ve vážné Indiány a Akela, ó hrůza – odchází pro nějaké větve daleko od Jarouše. „Akelo!“ Ale to už se kluci smějí na celou louku a volají na postavu ve tmě, že se Jarouš bojí. I Akelův hlas je nyní veselý a ozývá se za prvními stromy, aby mu Jarouš šel pomoci. Jen to ne, ať Akela všechno sám donese, ať se hlas na té borovici utiší, ať žluté a červené pruhy přestanou skákat a na obloze ať vznikne strop, ať už ta tma za zády ustoupí svítání! Neděje se takového nic. Akelův hlas opakuje rozkaz. Kéž by mu měsíček svítil jako reflektor a kéž by tu byl ještě jeden Jarouš, kterému tma nevadí. Šel by za něho. Ani to se neděje, Jakási ruka mu sáhla na krk. Studená, na člověka moc veliká. Pípání přestává, plameny naschvál zmírají a Jarouš za žádnou cenu neotočí hlavu, dokud se vedle něho neposadí Akela. Hrůzná ruka tahá za žlutý šátek, ruka obra, samý kloub a samé chlupy, obrovskému cloumání už neodolá. „Akelo!“
Smečka se kolem směje a kdosi utíká od lesa – to je odvaha. Pípání přestává úplně, to chudáčka už umučili – z Číňanů na místě Modré šestky se stávají Rudoši a jedna jiskra prolétá černou studnou nad hlavou. Přibíhá Rikitan, vleče dlouhou větev a nutí Jarouše, aby ji přiložil a celý oheň přeskočil. Cítí kolem sebe spoustu tváří, rychle plní rozkaz a Akela – ani neví odkud se vzal, ho plácá přes rameno s rčením, že je právě pokřtěn ohněm na Bojínka. Slovo Jarouš na kousku březové kůry se kroutí v ohni. Obrovitá chlupatá paže se mění v kamarádský žďuchanec, kruh zpívá „Junáci, přišel den, my jdeme z města ven“ a Bojínek vidí, že tu jsou samí veselí chlapci a že je docela hezká noc a za zády louka a teprve dál les, a když se otočí, že na něho mrká Akela. A oheň, který se stále živí namísto přikládá, že skáče z košile na košili a žlutý šátek, že ty plaménky násobí na zlatou. Některé plameny jsou snad i zelené. Snad se ten Bojínek naposled bál právě při svém křestním táboráku.
Proč ctíme táborový kruh? Jak se staráme o ohniště?
Tajemné brambory O tajemství velké měchačky, která visela na trámu pod střechou kuchyně, věděla již všechna vlčata. Denně si ji předávala ta šestka vlčat, která měla denní službu. Bylo to žezlo moci, opravňující kralovat v kuchyni a skladu potravin, svolávat tábor k jídlu, ale také povinnosti chodit na nákupy brzy ráno i za lijáku, mýt nádobí i veliký pracovní stůl, udržovat oheň a honit vosy. Každý večer se při nástupu zástupce vedoucího tábora –Mohykán ptal, jak všem chutnala připravená jídla. Spočítal hlasy, pak se zamyslel a vždy spočítal o kolik minut se daná služba s jídlem zpozdila. Když vše dopadlo dobře, mohli si Zelení vyrýt na měchačce zelený vrub. Žlutí samozřejmě žlutý a Modří zase svůj modrý. Nebylo tam vrubů ještě dost, ale do konce tábora bylo ještě mnoho dní. V tomto táboře ale jedli od prvního dne tajemné brambory a o jejich tajemství věděli jen vedoucí. Začaly se jíst hned první večer, kdy jich bylo potřebí naškrábat jeden a půl kbelíku. Nikdo se k tomu neměl. Kuchařky na tábor do údolí žádné nebraly a bez slupek se brambory zatím nerodí. Jedna šestka jako služba na to nestačila. „Támhle je voda, nůž či škrabku máte každý sám, hotové pak sypte ke kontrole,“ rozhodl Mohykán. Škrábali. Někdo tak silně, že v dlaních zůstávaly malé kuličky. Jarda to dělal jako při řezání tužky pohybem nože od sebe. Pidík naškrábal čtyři, Pampeliška tři, prý stejně jich více nesní. Celkem bylo půl kbelíku. Nikdo se na kluky nezlobil. „No jak myslíte, brambor je málo, hrnců je dost, budete mít hlad. Za hodinu to poznáte,“ prohodil Akela. Poznali. Ten, kdo oškrabal tři, chtěl šest. Pepa z hospody dokonce deset. No, nebyly. Dojedli se ještě zásobami z kufrů od maminek. Škrábat se mělo ještě druhý den k obědu. „Už zase?“ fňuknul kdosi. Na návrh všech šestníků dostali všichni rozkaz škrábat každý půl šálku ešusu bez rozdílu kolik kdo sní. Pak bylo k obědu brambor dost. V přírodě chutná i co se doma nejí. Snad hlad byl nejlepší kuchař, snad opravdu ten den byla služba výborná. Minul týden. Byla rýže, čočka, pak třešňové knedlíky a segedínský
guláš. A zase brambory. Ten den přišel na návštěvu bratr Milda – Delfín, vedoucí tábora skautů z nedalekého palouku proti proudu řeky. Při prohlídce tábora u kuchyně zaslechl nářky služby nad škrabáním brambor. Delfín se zastavil a povídá: „Víte smečko, že váš vedoucí skoro nespí? Když vy zalezete po večerce do spacáku, sestavuje program na druhý den. Pak si sedne s Mohykánem k vyúčtování, to ho zaměstná denně do půlnoci. A brzy ráno je už pro vás připravena stopovačka nebo orientační závod. To vás nenapadlo se ho zeptat, kdy všechno vlastně dělá?“ Pihatý Jeníček dodal: „Dnes v noci mne kontroloval na hlídce.“ A Rikitan se přidal: „ O mne se staral, když jsem včera ležel s tím kolenem. Přišel snad o půlnoci.“ Delfín přimhouřil oči: „Máte ho vůbec rádi? Neměli byste mu brambory také oškrábat, aby měl více času a nemusel dřít v noci?“ Tak oškrábali beze všeho nejen Akelovi, ale i Mohykánovi a bratru Delfínovi. Toho dne se z party kluků stávala pomalu smečka vlčat a z tábora opravdový skautský tábor. A dokázaly to brambory!
„Nemysli jen na sebe. Také na druhé. Pomáhej doma mamince a nebude ti zatěžko pomáhat jiným.“
Píchaté kedlubny Dopolední rozkaz zněl: „Žlutá šestka obstará salát, Modrá šestka jde na kedlubny. Do svačiny ať jste zpátky!“ Rikitan si do zápisníku poznamenal: 8-10 hod. salát. Cikánek si poznamenal: 8-10 hod. kedlubny. Ani okem přitom nemrkli, zatím co vlčata stála s údivem. Do města je to dobrých osm kilometrů, kdo by to pořídil tam i zpět za dvě hodiny? „Však jdeme jen na naši plantáž“, odbyl první zvědavce Akela. Nařídil vzít s sebou nože a čisté bedýnky. I Zelená šestka byla překvapená. Do dnešního programu však nezasahovala, protože má službu. Znamená to již večer štípat dříví, ráno v půl sedmé do kuchyně, uvařit snídani a pak se rozdělit na dně party: jedna jet s kárkou na nákup, druhá připravuje svačinu. Pak vaří oběd, myjí nádobí, starají se o svačinu i o večeři. Vedoucí služby je stále v kroji, píská nástupy, zná celodenní program, pomáhá kde je třeba. Na denní službě záleží jak vše bude klapat a jak všem bude chutnat. Pihatý Jeníček čte z jídelníčku snídani, oběd i večeři, opakuje obě svačiny, ale salát ani kedlubny nejsou nikde napsány. Všichni kroutí hlavami. Tábor se za chvíli vyprazdňuje. Na cestě podle řeky drkotá kárka s pěti kluky, za loukou pochoduje do svahu Žlutá šestka a docela naproti kolem trempské chaty vychází na louku sedm vlčat z Modré šestky s bedýnkami od rajčat. Mezi stany chodí vedoucí služby, který zůstává vždy v táboře. U kuchyně počítá Akela účty. Nastává zvláštní klid s třepetáním vlajky. Snad proto si bere vedoucí na chvilku kytaru a paloukem zní píseň. Pak se kárka vrací z města a z komínku nad kuchyní jde dým. Veliký hrnec, do něhož každý překlopil svůj ešus s osmi bramborami je naplněn a plavou na něm černé čluny- kmín. Chlapci krájejí chléb, mažou máslem a oplachují rajčata ke svačině. K posledním stanům, které sousedí s lesem, se blíží Žlutá šestka s kbelíkem, který přikryli košilí. Tiše jej strkají pod plátěný přístřešek a běží
s ešusy pro čistou vodu. Teprve po zapískání nástupu k svačině vybíhá z lesa i Modrá šestka. Přes bedýnku je hozeno tričko. Pod ním se rýsují boule-snad opravdu tu někde rostou kedlubny? Akela ale musí s několika vlčaty do hangáru, kde má skřínku první pomoci. Vyndává pinzetu. Nikde nepadla otázka o salátu a kedlubnách. Ale ani žádná jiná, protože všechny děti tajuplně mlčí. Až na Knedlíka, tlustého Pepu, syna hostinského, který vždy mluví hodně nahlas hlavně o jídle, pak až o práci. Který si místo táborových příhod píše do denníku jídelníček. I každý výlet si pamatuje podle toho, co se tam vařilo. To on střeží každý krok obou šestek a prosí o volno z kuchyně. Chce pátrat a cítí veliké neštěstí, když má místo toho štípat dříví a dojít ke studánce pro kbelík čisté vody. Jménem služby pak vydává Žlutým přeochotně ocet a sůl, cukr a trochu stolního oleje. Svému šestíkovi hlásí, že to skutečně bude nějaký salát. Napětí vrcholí v době vydání oběda, kdy je nařízena k ešusům i jídelní miska. A pak si Pepa do denníku připsal ještě pampeliškový salát-je z mladých lístků a chutná výborně. A kedlubny byly až odpoledne, aby každý věděl, že oloupaný bodlák pupava se dá jíst. Proto potřeboval Akela tu pinzetu.
V přírodě se dá jíst hodně věcí. Jen je znát!
Tři šipky Za sedmi potůčky a sedmi pěšinami se přesně ve dvanáct hodin potkaly tři skautské šipky. Hubené, špičaté. Ale velmi důležité, protože podle nich pochodovala vlčata. Kam která ukázala, tam děti šly. Vždy je důležitý ten kdo velí. Někdy je i moudrý. Šipky si myslily, že jsou důležité i moudré. První byla vyryta v hlíně a říká: „Myslím si , milé kamarádky, že jsem z vás ta hlavní. Nejvíce cest na světě je z hlíny a po takových chodí nejvíce junáků. V lesích, po polích, po pěšinách luk.“ Druhá byla sestavená z klacíků: „Nezlob se, kolegyně, ale když hlína uschne, rozpadneš se na prach. A po lijáku je z tebe bláto. Nevydržíš. I tam kde je kamení nebo tvrdá země, jsi nemožná. Nezlob se, ale šipka z klacíků dokáže víc. Všude jsou lesy a keře a tam se dá klacík ulomit. Tam chodí nejvíce junáků.“ Třetí byla šipka z křídy: „Ani ty z klacíků nevydržíš na cestě, kde jezdí auta. Stačí o tebe zavadit a vlčata nevědí kam jít. Ale ze mne nemohou být trosky. Svítím bíle na asfaltu, vejdu se na každou zeď i ohradu. Ve městech kraluji výhradně já.“ Přerušilo je sluníčko, které posunulo stíny stromů a ukázalo dvanáctou hodinu jednu minutu, což znamenalo pro tento den konec kouzla. Strnula šipka na vlhké pěšině a pár kroků od ní si lehly tři klacíky. Zabělela se šipka nad nimi na balvanu u studánky. Rozlétly se kolem nich mouchy vosice, protože také měly co povídat a vrnět. Rozšuměl se les, který v pravé poledne vždy něco veselého i vážného vypráví. Jen minutu. Potom je vše takové jak to znají lidé. Polední vedro vyhnalo ptáky z polí do křovin, kde podřimují. Pak se stíny obrovitě natáhly a pomalu spojovaly v tmu a slunce podbarvilo beránky jemnou růžovou. Po vyrytých šipkách běžela Žlutá šestka a zmizela v Malinové stráni. Po šipkách z klacíků běží k potoku šestka Zelená a po šipkách z křídy je slyšet až hluboko do skal
šestku Modrou. A druhý den zase nastalo poledne, tři šipky se protáhly a ještě více nepřátelsky promluvily. Vyrytá z hlíny: „Dámy, co s křídou na měkké lesní cestě? Jak rozeznávat šipky z klacíků v lese plném větví? Jak stopovat, když si děti zapomenou koupit křídu?“ Šipka z klacíků: „ Milé přítelkyně, co s vyrýváním do země tam, kde jsou kameny? Co s křídou po lijavci?“ Šipka z křídy povídá: „Ale vážené paní, co s vyrýváním na chodníku a ve skalách? Co s klacíky na ulicích měst? Modrá šestka běžela s velkou radostí, to jste snad slyšely.“ Čas uplynul, stíny zase popošly, šipky rázem umlkly, mouchy vosice utkvěly ve vzduchu na jednom místě jako zavěšené a rozšuměl se les, který v pravé poledne také chce něco veselého i vážného vyprávět. Ptáci v křoví podřimují a vše je rázem takové, jak to znají lidé. Nazítří šel tudy Akela a Mohykán právě v polední kouzelnou minutu. Tím překazili spor, na který už měly šipky připravené ještě jedovatější výhružné věty. Oba vedoucí se zastavili a prohlíželi je. Každá ukazovala jiným směrem. Zahubovali: „ Tak značkují naše šestky? Vždyť je to pro ostudu. Zakážeme používat křídy, ta do přírody nepatří. Vyryté a z klacíků se musí hned po hře ničit. Je vidět, že jsou všichni ještě zelenáči, ne stopaři!“ Mouchy vosice rázem vzlétly, les šuměl dál a ptáci v křoví podřimovali. V další poledne byl za sedmi potůčky a sedmi pěšinami klid. V táboře vlčat si místo poledního odpočinku děti malovaly dvě vyryté šipky jako rovnoběžky, mezi ně list jednoho druhu stromu nebo šišku nebo stejně barevný kamínek nebo jinou přírodninu. Znamená to, že mají jít po těchto předmětech přírodou dokud není značka šipek zase jiná. V lese březovém se jde třeba po listech lísky, v lese smrkovém po větvičkách borovice, na louce zase po šiškách. To vše se ničit nemusí a kdo po takových značkách umí chodit, je již stopař.
Umět stopovat není jen tak. Průpravou je správné značkování!
Padlí černožlutí nepřátelé Malé vosy obsadily okraj lesa s maliním a balvany, se suchou metlicí a lepkavými konečky mladých smrčků. Pak se jim tam nastěhovaly děti se žlutými šátky. Vosí království stále vyhlašovalo pohotovost. Zprvu se zdálo, že si jich malí osadníci váží, když připravili krajíce s medem ráno na stůl a plechový kbelík s marmeládou byl vystaven v zásobovacím stanu od prvního dne. Také bedýnka žlutých blům ležela na přilepšenou u kuchyně. Pak ale začal boj. Táborová rada si vymyslela soutěž odvahy, která spočívala v jejich ničení. Mohykán zavedl tabulku Padlých černožlutých nepřátel. Nosili mu vosy a sypali do sklenice. Nejvíce čárek měl Šíp, nejméně samozřejmě Bojínek. Pak najednou pronikavě vítězili chlapci ze Zelené šestky a s nimi právě Bojínek, který se skamarádil s pihatým Jeníčkem, že poprosil o přeřazení od Žlutých. Čárek jim denně naskakovalo trojnásobně než ostatním, chodili se vztyčenými hlavami a chtěli , aby tabulka visela na špalku u Sekery práce. I Akela té akce využil a namaloval zvětšenou vosí injekci s jedovým váčkem a museli ji mít všichni v denníku. Mohykán začal pátrat po úspěchu Zelených. Míjely dny.
Na špalku se Sekerou práce vyměňovala denně táborová rada heslo dne. To byla specialita Akelova, který místo dortu po obědě vždy vysvětlil význam hesla. Ostříž tomu začal říkat Kázáníčko a Cikánek to nazval Slova do větru. Vždy se jednalo o uchování pěkných věcí, o likvidaci ošklivých lidských vlastností. Poznalo se, že vlčata nevědí, co slovo HESLO znamená. Například Pepík znal hesla z jejich hostince: Neplivejte na zem! Dnes 12° pivo. Pihatý Jeníček zas jmenoval to co viděl v obchodech: Jezte ryby, jsou zdravé! Hesla byla každý den jiná a Akela je nabádal, ať je spolknou, že je potřebují jako lék. Potřebovali je na svých družinových ohníčcích. Denně chodila jedna šestka s Akelou na Poradní skálu, zpívali a Akela chtěl vyjmenování zatím všech hesel. O kamarádství mluvil v pondělí se šestkou Žlutou, v úterý se Zelenou a dnes s Modrou. Právě kolem běží Bojínek, slyší Akelovo vyprávění, šklebí se na Knedlíka a říká: „Jen poslouchej o kamarádství, já už to znám.“ „Znáš?“ řekl Akela, „tak mi pojď pomoci.“ Bojínek s tváří červenou a s ušima, která celá hoří, předstupuje před cizí šestku, omlouvá se, že to řekl jen tak, ale Akela se nezlobí, jen stále chce, aby mu s výkladem pomohl. „Dej třeba příklad“, pobízí ho. A tak se musí Bojínek úkolu zhostit, aby nebyl pro smích klukům, kteří už volají ze skály do tábora, aby přišli také na Kázáníčko. Rychle vymýšlí, než ta vřava doběhne. „Třeba v soutěži Padlých černožlutých nepřátel mi pomáhá celá šestka, abych nebyl poslední. Každý mi dává tři a jsem teď mezi nejlepšími. To jsou praví kamarádi.“ „Jak to děláte, že jich denně tolik nachytáte?“ Jde okamžitě dotaz kluků od ohně. Je ticho, tajemství Zelených je nadosah a Akela po očku hledí na Bojínka, jak se vypořádá se záludnou otázkou. „Nevím“, říká a s povděkem vítá vpád jeho šestky na skálu. „Skaut je pravdomluvný, to je první bod zákona“, křičí ještě rychle Rikitan, ale víc se již neodváží ptát. „Vážně, nevím.“ Akela přiznává, že dal pěkný příklad kamarádství a že může zase s chlapci běžet dolů. Toť se ví, že jim Bojínek po cestě svěřil, co na něm Modří chtěli vědět. „Opravdu bys to neprozradil, i kdybys to věděl?“ ptá se Ostříž. „Opravdu.“ „Tak ti to zítra ukážeme.Vezmeš si sám na starost Jahodovou stráň.“ Malé vlče se pak nemohlo dočkat rána. Vezme si na starost Jahodovou stráň, bude mít stejnou zásluhu jako starší kamarádi, nebude muset čekat na pomoc. Hned po rozcvičce utíká s Cikánkem podle řeky. V zákrutu do kopce Cikánek odchlipuje za pařezem kůru a vytahuje láhev sirupu. „Vidíš? Teď nastav víčka ešusu. Ať mohu nalít. Stačí tři. V deset sem zaběhneš a každou cucající vosu potopíš klacíkem. V poledne také, o svačině také. My je večer ze šťávy vylovíme, když se bojíš. Jen dej pozor na Mohykána, jde po nás.“ Večer přinesl Bojínek plnou krabičku sám. Lepkavé nepřátelé musel ještě opláchnout ve vodě, aby Mohykán nic nepoznal. Akela však musel kvůli němu vysvětlit, že i mrtvá vosa dá žihadlo, když se jí zmáčkne jedový váček. Druhý den bylo na špalku se Sekerou práce heslo: „KDO SE BOJÍ NESMÍ DO LESA.“ Celá smečka říkala, že je to heslo nejlepší, protože mu rozumějí i bez vysvětlování.
Každý den jedno pěkné heslo. Řekni tři, kterým rozumíš.
Hadův dobrý skutek Sklonila se obrovitá kapradina a řekla: „Dobrý večer.“ Protáhly se větve smrku až k zemi, připažily a řekly: „Dobrý večer.“ Přestal zametat liščí ocásek a štěkl na měsíc: „Dobrý večer.“ Hned po pozdravu spustil žlutý kotouč svůj krásný odlesk na hřbet kapradiny, polil zlatem jehličky smrku a odrazil se v zelených očích lišky. Nastal opravdový letní večer. Velmi se na něj těšila všechna zvířátka a všechny rostlinky. I kameny nad táborem vlčat, i když nepatří mezi zvířátka ani mezi rostliny. Na nich totiž měsíček vyráběl jiskřičky. Celá noční nádhera ale záležela na tom, aby z měsíčku byl alespoň srpek, nejlépe úplněk. Jen černý bez na rozcestí u studánky neměl z té krásy nic. Ono to vlastně rozcestí nebylo, protože tudy šla jen jedna pěšinka ke studánce, ale malá liščí stopa ji křížila právě za balvanem, pod kterým kapala voda. A protože celý les věděl, že je černý bez nešťastný, když nezná měsíční svit, dovolili mu všichni říkat, že roste na rozcestí. Měsíček vždy hodil zlato po jehličkách smrku, pak na hřbety kapradiny a dost. Hladina studánky se již na to nemohla dívat a řekla, aby dokázal popojít dva kroky k ní, pak že mu předá trochu svého lesku. Ale to černý bez nedokázal. Zůstal černý, smutný jako na pohřbu. Nemohl to vidět ani had. Miloval vlhko a stín, klid lesa i nádheru měsíční noci, prožíval každý úplněk jako lesní slavnost a každou procházku mraků po noční obloze pomlouval s ostatními. Když pak pěšinu ke studánce křižoval lišák, poprosil ho had o cestu k měsíci: „Chytrý jsi, víš kudy. Rychlý jsi, budeš tam hned. Vysvětli mu, ať zasvítí aspoň jedinkrát trochu více ze strany, aby černému bezu nepřekážel vysoký les.“ „Mne ani nenapadne“, odfrknul lišák a zelené oko se zlobně falešně zalesklo žlutým odrazem. Tak se had vydal k měsíci sám. Řídil se jiskřičkami křemene, nad Malinovou stání, kde začínal bukový les se zastavil a řekl to přání. Nikdo neodpovídal. Lezl tedy rychle dál a výš kolem hnízda káně až k palouku na vršku Homolky. „Měsíci, prosím tě, zasviť trochu víc ze strany, aby černému bezu na rozcestí nepřekážel les. Ono to vlastně rozcestí není, ale černý bez je tak nešťastný, že mu to pojmenování dovolujeme.“ A shůry se ozvalo: „Nemohu, příteli. Nechodím po obloze jen tak, já tu mám předepsanou cestu, přesně vyznačenou a s přesným azimutem, nesmím uhnout napravo ani nalevo. Ale počkej, dones mu tam alespoň kousek.“ Měsíček položil kousek svého zlata na hadí hlavičku, až se celá prohnula. Had se rychle plazí zpátky, má obrovskou radost z dobrého skutku a povídá kolem: „Smrčky, báječně vypadáte, i kapradiny s perlami, ale uvidíte, že to zlato bude slušet i černému bezu.“ Nese je na hlavičce jako dva půlměsíčky až k rozcestí k černému bezu. Tak černý bez poprvé osvítil měsíční svit. Vykonal odvážný čin, vykonal dobrý skutek. A vlčata, která hada potkají, zvolají: „Užovka!“ A protože je užitečná pozorně ji obejdou.
Pověz, jaký dobrý skutek jsi dnes vykonal?
Duch stříbrných vln Jirka-Ostříž se zbláznil. Aspoň tak se o něm hovořilo po čtrnácti dnech tábora. V každé poledne a večer, kdy měla vlčata volno a mohla si dělat co chtěla, odcházel k řece. Sedl a koukal. To Pipík byl jiný kluk. Věděl o luskách za lesem a o plané třešni na Sluneční stráni. Karel si zase vyřezával totem, který bude ze všech letošních nejlepší. Mirek s Jardou a několika dalšími hrají fotbal. Knedlík se nejraději opaluje nebo sbírá maliny. Ruda-Cikánek píše denník a všichni se mu posmívají, že píše Mirce do páté třídy básničku. Pak je tu parta čtenářská, parta střelecká a celá Žlutá šestka. Ta se vždy vytratí do své chatrče. Říkají si Robinsoni, vždy tam chodí v plavkách, bosi a s kamennou sekerou. Zhotovili ji z plochého kamene, vložili do rozštípnutého klacku a pevně přivázali.Říká se, že chatrč stojí u potoka ve skalách nad táborem, ale Akela nedovolí žádné pátrání. Moc jim fandí. Rikitanovi je divné, co Ostříž stále u té řeky dělá. Dvakrát šel za ním a dlouho ho pozoroval. Vypadalo to, jako by měl neviditelnou udici, že sleduje splávek, ale nic do vody neházel, nic nevytahoval. Jen koukal. Proto si dnes na něho připravil překvapení. Prkénko, patnáctku hřebík zatloukl do středu jako stožár, na něj trojúhelník z papíru, který se třepetá a vše na černé režné niti, kterou natáhl u břehu kolem červeného kořene olše. Stačilo popustit z ruky pár metrů nitě a loďka sjela do zátočiny, na kterou Ostříž stále koukal. Kdyby se za ní vypravil, mohl mu ji vytahovat zpátky ke kořenu. Skrčil se do trávy za široký kmen, znovu vyzkoušel pouštění a vytahování a na vlaječku napsal: Ostříži, je to s tebou zlé, svěř se kamarádovi. Zatím polední vánek roznášel chmýří bodláků jako noviny do každého křoví, i na větve olší, i do vody. Tak si příroda mohla číst o létě a o dětech, které se jí obdivují, chrání ji a využívají. Ty tiché zprávy byly plné radosti a sem tam nezbedného křiku. I teď. Pepa honil Pampelišku s umazaným ešusem od nudlí, namířili si to oba přímo k Rikitanovi na břeh a div mu nepřetrhli nit. Přitiskl se pod široký lopuch za široký kmen, snesl stříkance z ešusů a znovu se mohl rozhlédnout. Ostříž si právě sedal na svůj olšový pařez. Byli navzájem na deset kroků. Rikitan využil té krátké vzdálenosti a pozorně hleděl do vody kde se mělo něco dít. Nic. Ostříž sáhl na kámen vykukující z hladiny a v ruce držel dvoucentimetrový klacík. „To je zvířátko“, řekl polohlasem a zase hodil do vody. Rikitan pochopil, že o něm Ostříž ví. Tak tu po chvíli seděli spolu až do Akelova zapískání a nebyli s pozorováním hotovi. Zjistili, že suchý kámen uprostřed řeky je během čtvrt hodiny dvakrát polit a zase stačí oschnout. A pak objevili stříbření: při pohledu od pařezu byl v zátočině klid bez jediné vlnky. Jakmile udělali krok zpátky k lesu, hladina se rozechvěla, po dalším kroku se přidalo stříbření a vlnky tu oběma hrály divadlo. Vyzkoušeli to několikrát, a než se rozesmáli pískal Akela podruhé. Cestou si šeptali, že o tom nikomu nic nepoví a zítra půjdou k řece společně pozorovat stříbření vln. A voda tekla dál a dál a jistě až do moře, rozhazovala stříbro do očí dětí a pokud na horách pořádně nezapršelo, točí se loďka v zátočině čarovnou mocí stále dál a dál.
Sedni si sám na chvíli k řece. Budeš klidnější a moudřejší. Pověz, co jsi viděl.
Jak se chytá vítr „Mně připadá, že za kopcem je moře a na břehu klečí sám velký Manitou, ramena mu dosahují až k borovicím, pod sebou na zemi má nafukovací matraci, na které chce přeplavat moře. A vždycky z té matrace vypustí trochu vzduchu, a ten letí dolů z kopce přímo k nám do tábora. Někdy moc, někdy trochu, jakoby mu ucházel ventilek.“ To řekl Pidík. Pařízek s Pampeliškou to poslouchají, přemýšlejí jak si to ta mrňata vymyslila. Domluví se, že udělají velký výzkum. Celá Modrá šestka musí být připravena na zapískání dvou dlouhých a dvou krátkých hvizdů. Ostříž u Akely zařídil, že nikdo jiný tento signál nesmí užívat. A pak se čekalo, den, dva, tři. Ostříž je mezitím zkoušel z pohotovosti a kdykoliv přes den s hodinkami v ruce počítal čas, dokud všech sedm vlčat nepřiběhne k němu před stan. Chlapci byli stále připravenější. Pro výzkum to bylo nutné. Konečně přišel vítr. Ozval se nejprve na konci údolí, chytily ho listy olší, ty předaly prvním borovicím a nakonec státní vlajce. Vlčata vypozorovala, že se tak děje ve stejném pořadí a pak záhy prší. Jako štafeta , kterou posílá Manitou z prérie na prérii. Nebo jako ozvěna od hory k hoře. Bylo to zvláštní zjištění, i Akelou velmi uznané, protože si toho jevu dosud nikdo nevšiml. Aby mohli pozorovat příchod a odchod větru všichni, sestavili zástup pozorovatelen. Nejvzdálenější místo na kopci nad nejvyšší loukou dosáhli chlapci během za 10 minut. Ostatní stanoviště byla blíže a pokračovala za tábor na druhou stranu do bukové stráně. Když začal větřík, měla být šestka na místech co nejdříve, všichni měli sledovat hlídku před sebou a kdo mohl také hlídku na kopci. Závan větru do jeho tváře či do stromu nad ním znamenalo vzpažení ruky. Ostříž, který výzkum řídil, byl na protější stráni nad bukovým lesem a dva signály píšťalkou- dvě čárky a dvě tečky říkaly: stále být na místě a hlásit vítr. „No skvělé“, řekl Akela v den, kdy to nejlépe proběhlo. „Měli bychom vymyslet odznak Pozorovatele větru, protože jsem se s podobným činem ještě nesetkal. A smeček vlčat už pamatuji dost“. Ke konci tábora byla hotová větrná mapa Údolí zelených plamenů. Dokazovala téměř severojižní přímku a nabádala ke stavbě stanů s otvory k východu. Pak se však stalo něco nepředvídaného. Vítr přilétl z obrácené strany, zalomcoval střechou kuchyně, nečekal na Modrou šestku a na její výzkum a přinesl s sebou cákance jaké zde ještě nebyly. Stožár se chvěl až praštěl a vlajka vždy zatleskala radostí z celé té sloty. Ulétly troje plavky a spousta utěrek, které ten den vypraly ruce vlčat. Každý tu spoušť připisoval Modrým, kteří v údolí čarují, až to Manituovi je nepříjemné a že by se výzkum měl zakázat. „Už to mám“, řekl Karel a dodal: „Není třeba běhat na naše stanoviště, vztyčíme tam stožáry s vlajícími pytli jako na letišti. Tím zařízením poznáme směr větru i jeho rychlost“. A tak to také bylo poznamenáno v kronice tábora. A Karel byl požádán, aby napsal roji světlušek, který sem přijede tábořit po nich, aby jejich nejlepší malířka Jarmilka nakreslila návrh odznaku Pozorovatele větrů.
Pozorovat přírodu neznamená jen zvířata a rostliny. Co ještě?
Nad kaňonem modrý dým Při ranní rozcvičce řekl Akela: „Během dnešního dne, ať se děje co se děje, vymyslete každý příhodu k poslednímu táborovému ohni“. O čtyři hodiny později povídá Mohykán vlčatům na vysoké Homolce : „Vedl jsem vás sem nahoru, protože jste tu ještě nebyli a za dva dny jedete domů. A protože vám ukážu, co jste ještě neviděli. Budeme jako indiáni.“ Široká stráň dovolila pohled na zelené vršky s údolím řeky. Hubené skály vlevo trčely bez hnutí a vysoké břízy za nimi zametaly nebe. „Včera byla táborová soutěž-přines přírodninu co nejvíce píchá-mám na vývěsce bodlák, větvičku šípku, trnku, hloh, celou pupavu a ostružinu. Na akát, který je tu kolem, jste si nevzpomněli. Ale když jsme se sem vyškrábali, zdalipak víte, jakým lovištěm jsme prošli? No, bažantím, zpátky vám ukáži důkaz. Za poledne tu nejsou, jsou velmi plaší. A teď se podívejte , zda tu v krásném výhledu uvidíte Akelu.“ „Akelu?“ „No ano. Snad jste si všimli, že je od rána pryč. Chtěl mít den pro sebe. Tak hledat.“ Chlapci už se rozbíhali k nejbližšímu křoví a ke skále, ale Mohykán rázně kroutil hlavou. „Já ho vidím támhle“, ruka opsala daleký obzor. Zasmáli se: „Nemáme dalekohled.“ „Ale je poledne. Vaří si oběd.“ Oči chlapců zůstaly na zelených vlnách stromů, plavaly nahoru a dolů, stranou k ostrovům polí, do hlubiny v údolí řeky. Mohykán ještě dodal: „Musíte mít oči jako jestřáb. Topí bukovými větvemi. Je to dým jako dech.“ První ho objevil Pampeliška. Pak si chlapci sedli, vyslechli přednášku o kaňonech, prériích a ohních, odhadovali vzdálenost k dýmu a snědli si kedlubny. Jíst ostatní budou až najdou Akelu. Ti menší už chtěli běžet, ale neuvědomili si, že je nutné rozvážit kam. Ostříž měl dobrý návrh: dolů k řece, pak podle ní k nějakému vysokému listnatému lesu, no a tam hledat. Jakmile vběhli pod akáty, dým již zmizel. Teď si teprve všimli, že jsou některé kmeny a větve bílé. „To je bažantí trus. Konečně máte oči otevřené.“ Modrá šestka, které dnes dobře radí Pampeliška, vyrazila strání přímo dolů. Našla ohniště nejdříve a na kameni dopis se žádostí dovařit guláš a vrátit se do tábora. Vařili skoro hodinu než přišli ostatní. „Holoubkové, to musí být tuhle a ne v nohách“, ukazují si Modří na čelo. Žlutou šestku to mrzelo, a pak Pampeliška prohlásil: „Je dobré se naučit azimut.“ Záhadné slovo se rozneslo, další otázky patřily tomuto záhadnému přístroji. Pampeliška zalovil v batohu, vytáhl bochník chleba ale batoh zůstal splasklý jakoby v něm tajemný přístroj nebyl. Mohykán se chystal k odbornému výkladu, ale přerušil ho Pepa. Bod hladu u něho dostoupil nejvyššího stupně a celá smečka se přidala. Pak se krájel první, druhý, i třetí bochník, postupně si přidávali guláš. Ticho bylo vůkol jako v kostele. „Dnes si Pampeliška počíná jako pravý vůdce. Na cestu do tábora ti předám velení a budu se jen dívat, aby všichni poslouchali. Souhlasíš?“ Světlovlasý chlapec rozvažoval a pak kývl. Všichni se pak dívali na jeho buzolu, jak se jí míří na místo, k němuž chceme dojít a jak se pamatuje číslo na ciferníku, jak se určí azimut. Pak se na jeho pokyn zvedli, šestka Žlutých musela zahladit stopy po táboření, šestka Zelených umýt kotel, a Modří měli stanovit azimut zpátky a něco zazpívat. Když už byla vidět Malinová
stráň a z táborové kuchyně stoupal dým, když začali všichni skandovat A-ke-la, A-ke-la , převzal Mohykán zase velení. Rázně zastavil průvod a řekl: „Za to vše patří Pampeliškovi patnáct bodů. Může dostat i dvacet, jestliže má při těch všech starostech vymyšlen svůj táborový příběh. Chceš jej říci?“ Pampeliška opět uvážlivě přikývl a povídá: „Za den přejdeme všichni po cestě kolem lávky několikrát. Já jsem si asi před týdnem všiml, že vždy kopnu do jednoho malého křemene, který tam leží. Jakoby mi pokaždé překážel. Pokaždé se podívám kam letí a příště na tom místě je. Nikdo mi ho zatím neodkopl jinam. I dnes, když jsme vyšli v trojstupech jsem dával pozor. Nikdo se kamene nedotkl ani na něj nešlápl a mně přišla noha přesně před něj, abych mohl kopnout. Tak jsem kopl. Je hezký, takový hranatý a prostředkem vede růžová žilka. Abyste mi věřili, tak chci velet ještě kus cesty až k lávce. Já vím kde leží a budete koukat, jak se mi přitočí k nakopnutí.“ No to bylo napětí i na posledních metrech. Hned se vytvořily trojstupy, všichni byly zahleděni na zem, pozorně vyrazili. Vlčata zajímal křemen. Veliké HURÁ potvrdilo, že za dnešek stoupl Pampeliška v ceně smečky o dvacet bodů. Buzolu i ten křemen Modří opatrují dodnes.
O mapě a buzole se dozvíš v junáckém oddíle. Které mapové značky už znáš?
Zrdcalo dubu Stromy jsou jako lidé. Rostou, vypravují, pozorují svět i stárnou. I jedle i smrky i duby. Jenomže jedle, smrky rostou pěkně svisle vzhůru k obloze, kdežto duby to jaksi nedovedou. I kolem tábora a kolem řeky. Koukají na sebe přes louku. Na jedné straně smrky, jedle pnoucí své svíce k obloze, na druhé staletá dubiska s pokřiveninami roztahují žilnatá náručí přes cestu , po níž procházejí nedělní turisté. Starého duba nic ošklivého o sobě samém nenapadlo. Lidé zvedali hlavy k jeho koruně, upevnili tam i pár budek pro výzkum ptačího hnízdění a mnoho lidí je fotografovalo. Ale najednou tu byla vlčata. Spí pod stany ve velikém kruhu, chodí pod větvemi a jeden z nich stále říká: „To je divné, proč smrky a jedle rostou rovně, ale duby - hrůza. Mají větve místo napravo i nalevo, kroutí se jako zlostníci.“ Zlostníci? Je pravda, že každý dub vidí jen své okolí a na sebe ne. Je pravda, že každý kouká po sousedech a o sobě myslí, že je v pořádku. Je pravda, že se starý dub na sebe nikdy nemohl podívat a nemohl porovnávat. Je pravda, že o tom nikdy nepřemýšlel. Prostě rostl jak nejlépe dovedl a hotovo. Ale jednou se dočkal. Vody se lily shůry jako celé konve, koruna je chytala na listy a měnila v šum, vítr do toho lámal suché klacky a rozhazoval zelené žaludy s přilepenými čepičkami. Vše odplavovala voda, stružky se měnily v louže a ty se spojovaly v moře. To moře bylo široké jako údolí, stany vlčat už dávno oschly na půdě Akely, vlnky běhaly k ostrůvkům a skoro je přeskakovaly, bylo to opravdické moře. Když nad tím zasvítilo slunce, byl to takový hezký „Tichý oceán“ a všelijaké děti se sem běhaly dívat. To víte, Čechy a moře! Najednou se v té vodní spoustě vidí starý dub jako
v zrcadle. Je to on? Je tak pokřivený s větvemi z jedné na druhou stranu, zcela zkroucenými, s kůrou jakoby ji ždímal? Je to on, obrázek jde přímo od jeho kmene. Snad jen jeho postava o sobě přemýšlela, protože ostatní duby obrázek ve vodě nezajímal a necítily se ošklivě ani smutně. Sebral všechny své šťávy a v zapadajícím slunci nařídil všem žaludům, aby po spadnutí své klíčky natáhly přímo nahoru a jakmile se objeví první lístky, ať míří co nejblíže k slunci, aby neuhýbaly tam ani tam, aby nebyli zlostníky. Pak se budou líbil budoucím vlčatům pochodujícím pod nimi na výlety. Kdyby jste takový dub někdo viděl, roste jistě z toho moudrého starce, který jediný poznal, že se vidí v zrcadle.
Kolik poznáš stromů jehličnatých a kolik listnatých?
Vlčácký dobrý lov Kalendář si prostě nedal říci. Šklebil se na kluky a spěchal, aby bylo dvacátého. Pidík se ho pokusil v duchu poprosit, aby místo celého dne počítal jen půl den. Ale kalendář byl obyčejný, bez kouzel, prostě nemohl, neboť doma už čekaly světlušky až se páni kluci celé tři neděle vydovádí. I na Akelovi už byl konec znát. Chtěl vidět denníky, ptal se na výrobek na památku, na fotky a dokonce i Knedlíka jak mu tady chutnalo. „To víš, vaše hospoda to není, tady vaříme jen to co dovedou ruce dětí.“ Také na vývěsce byl znát konec tábora: krásné nákresy stanů, plán celého tábora, náčrty totemů, obrovský bodovací přehled, kde měl každý poctivě vydobyté body. O to budou bohatší vlčata proti těm, co na tábor nejela. Tabulka Černožlutých padlých nepřátel čítala přes tisícovku vos. I na špalku se Sekerou práce to bylo znát. Bylo tu osmnáct záseků od nejlepších pracovníků. Osmnáct hesel si Akela schoval, protože z nich bude ještě v klubovně hra. Na podsadě stanu u Rikitana byla tabulka: Odtud se řídí výzkum směru a rychlosti větru. Na stanu Jardy a Mirka bylo přibito: Stan u dobré nálady. Pak přijela sestra Sojka, která povede světlušky. Přivezla Knedlíkovi košík rynglí, Rudovi příkaz, aby ve stanu nechal nafouknutou matraci pro svoji sestru a prosbu od střediskového vedoucího, aby s nějakým pěkným svícnem počítali do klubovny. Dopoledne vyráběli lodičky, teď seděli na lávce a mávali: „Sbohem, loďky.Sbohem, prázdniny.“ Do toho smutnění dostal Mohykán nápad: „Víte co, uděláme anketu, na Pidíku rozdej každému jeden papír.“ A Pidík běhal od vlčete k vlčeti a připomínal, že v poledne začíná anketa. A v poledne začali. Každý si s tužkou a papírkem sedl ještě k prázdnému ešusu a Mohykán diktoval: „Nahoru jméno, na první stranu nápis: Co se mi líbilo. Na druhou stanu nápis: Co se mi nelíbilo. Všude se píše měkké i. Pište. Já si to vyberu u bramboračky.“ Smělo se psát co kdo chtěl, smělo se i opisovat. Při večerním táborovém ohni se pak všichni dozvěděli jak to dopadlo: Mně se líbilo, že jsme se museli všichni dělit o ryngle i jiné ovoce. Nejkrásnější výprava byla na příšery a pařízky. Nejvíce jsme si užili v Robinsonově chatrči. Mně bavilo střílení z luku… Mně se nelíbilo, že jsme neměli ani jednou svíčkovou. Prohlídky stanů byly nervák, budou to mít
světlušky také tak přísné? Modrá šestka dosud nesmazala křídovou šipku nad studánkou. Bojínek je ošklivá přezdívka, chci jiné… Táborák pak pokračoval legračními výstupy jednotlivých šestek a poradní skála se otřásala smíchem a písničkou: Na sever, západ, východ, jih, neseme do lesů zdravý smích. Každý musí chápat, kdo tábory vymyslil, že měl dobrý nápad. Chlapci mohli sedět u ohně ještě chvíli. Akela přitom zodpověděl spoustu dotazů o schůzkách a výletech na podzim. Modrá šestka už byla zvědavá na návrh odznaku Pozorovatele větru a nejmenší chlapci si vzpomněli, aby Ostříž s Rikitanem prozradili co to tenkrát měřili u řeky. Loďky chlapců byly druhý den už hodně daleko po proudu řeky, když vlčata nakládala kufry na náklaďák společně s dobrou náladou i smutkem.
Vlčata se zdraví „ dobrý lov“. Co se myslí dobrým lovem?
Spi, misko „Je trochu pobledlá“, říká bílá stanová plachta druhé zelené. Dovoluje si to říci, protože to jsou dobré kamarádky a ví, že se neurazí. Stály vedle sebe na táboře, vztyčili je junáci, spala pod nimi pak vlčata i později světlušky. Byly týdny na slunci, na dešti, v rose. „Ano, bolí mě i nohy“, říká ta pobledlá. „Už se toho bojím. Asi jsem nastydlá. Znám ten pocit, mám za sebou deset táborů a spoustu výprav bez podsad. Jsme totiž vlhké.“ „Jsme vlhké“, říkají pod ní a nad ní další plátna. Jedno má ještě tržnou ránu, jiné chybí dvě olivky a jiné má utrženou kůži v cípu, kde se vypíná provázkem. Kolem srovnané hromady začínají běhat tenisky vlčat. V klubovně se hraje schovávaná zápalek. Zastrkují se všechny z plné krabičky, každá trochu vykukuje, celá šestka pak hledá sedm minut. Krabička se musí zase naplnit. Někdo si na hromadu stanů stoupl, někdo šlápl na poutko. Plachty vzdychají, provázky se stahují. „Vlčata, vezměte každý jeden stan a odneseme je k Pepíkovi na půdu. Musíme je rozložit, aby zcela uschly. Jinak by byly nemocné.“ „Nemocné?“ diví se Pidík. „Na kůži se chytí plíseň, šíří se na plátno. Na jaře by bylo po stanech. Stanům se ulevilo, protahují se pod pažemi vlčat, šťastně nadechují. Ale než vyšly k Pepíkově hospodě, objevil někdo krabici, která nikomu nepatřila a měla nápis NÁLEZY. Mohykán vytáhl ponožku, ostatní křičí: „To je Pidíka.“ Vytáhl mokasínu, všechny volají: „To je Rudy.“Dále kapesník a kartáček na zuby. To vše po nich zůstalo v trávě a v křoví. Na půdě nad hospodou větrají a schnou všechny stany. „Jsme celé pobledlé, hleďte, ať vás spraví, a kdo vás milá kolegyně umazal?“ Ale stany nežalují a raději mluví o hezkých příhodách. Vlčata ještě čeká kontrola a oprava podsad, a pak je odnesou pod střechu klubovny. Také si každý kluk doma už musel čistit svoji misku a ešus. A to byla práce! I s tou Rudovou. Závodil totiž předposlední den s Rikitanem, Ostřížem a Mo-
hykánem ve vaření vody v ešusu. Všichni se nejprve museli prázdnou miskou dotýkat stožáru a na zapískání vyběhnout k prameni vody. Tu donést plnou za kuchyň, každý si tam zřídit své ohniště obložené kameny, nanosit dříví a pod šálkem topit a topit. Vyhrál Mohykán, jemu se voda vařila nejdříve. Ruda si myslel, že černé dno vydrhne snadno pískem v horké vodě. Ale ještě teď je unavený. Miska už šťastně oddychuje na polici vzadu, i když na zádech jí stojí velký hrnec a i když v něm sedí ještě malý hrníček a opírá se o ně struhadlo. „Končí to, již to končí“, říká miska , když se slunko blýsklo z hrnce, který maminka brala na švestkové knedlíky. Ruda má na stole rozložené fotografie z tábora, usmívá se, bere jednu po druhé a pozorně prohlíží. Fotografie ukazují pravdu, a to už do pohádek nepatří.
Přeji vám, vlčata, hezké schůzky, krásné výpravy a další báječné tábory.
