Politické strany v Burundi před a po volbách v roce 2010 Radim Tobolka
1. Úvod Sociální vědy věnovaly v minulých sedmnácti letech Burundi malou pozornost. Soustředily se spíše na sousední Rwandu, kde genocida proběhla v roce 1994 a od té doby zde vládne nucený mír. Také občanská válka a genocidální násilí v Burundi měly za následek statisíce obětí, trvaly však od roku 1993 více než deset let23. Jakýkoli výzkum na území státu byl proto dlouhodobě obtížný až nemožný. Tento text pojednává o dynamice současného politického vývoje v Burundi. Zaměřuje se především na chování politických stran v průběhu série voleb, které zde proběhly od května do září 2010. Komunální volby v květnu 2010 postupně vyústily v hlubokou politickou krizi, která dosud trvá24. Hlavním tématem článku je zdánlivě paradoxní charakter této krize, hledání jejích příčin a otázka, jaké existovaly alternativní cesty politického vývoje. Text navazuje na studie, které o burundské politice publikovali především Reyntjens (1993; 2000; 2006), Sullivan (2005) a El Abdellaoui (2010) a kombinuje tři hlediska: (1) širší geografický, historický a sociální kontext, (2) výklad politického vývoje po roce 2005 včetně voleb a povolebního období v roce 2010, (3) popis současného fungování politických stran. Údaje pocházejí z přímého pozorování v roce 201025, běžně dostupné literatury a internetových zdrojů (včetně burundských zpravodajských serverů ve francouzštině).
2. Geografický, historický a sociální kontext Zde zmiňuji pouze údaje, které považuji za důležité pro pochopení současného politického života, který se vyznačuje vysokou mírou násilí, populistické manipulace a neinformovanosti o podstatě fungování moderního státu.
23 Ještě v dubnu 2008 ozbrojené hnutí Front National pour la Libération (FNL) odstřelovalo z minometů hlavní město Bujumbura. 24 Stav k lednu 2011. 25 Autor článku pracoval od začátku května do začátku srpna 2010 v Burundi jako volební pozorovatel.
136
Země má rozlohu 27,816 km2 a žije zde přibližně 8,5 miliónu osob (hustota 306 osob na km2), z toho pouze 11 % ve městech (United Nations Population Fund 2010). Díky vysoké úhrnné plodnosti 4.32 dítěte na jednu ženu (United Nations Population Fund 2010) je přibližně polovina obyvatelstva mladší patnácti let. Z obyvatel starších patnácti let je 34 procent negramotných (United Nations Population Fund 2010). Ve výpočtu indexu lidského rozvoje pro rok 2010 se Burundi umístilo na 166. místě ze 169 hodnocených zemích (United Nations Development Programme 2010). Máme tak před sebou miniaturní, extrémně chudou, přelidněnou zemi s vysokým podílem nevzdělaného, venkovského obyvatelstva. Většina obyvatelstva jsou samoživitelé, kteří obdělávají malá políčka a zahrádky. Základním pracovním nástrojem v zemědělství je motyka. Díky nadmořské výšce od 700 do 2600 metrů zde vládne příjemné klima s vyrovnanou roční teplotou, která se na většině území pohybuje v průměru okolo 21 stupňů Celsia (2003). Jen přibližně 6 % území pokrývají lesy (Food and Agriculture Organization of the United Nations 2010), převládá kopcovitá, věčně zelená, přívětivá zemědělská krajina. Navzdory této přívětivosti Burundi současně trpí relativní geografickou a intelektuální izolací. Zemí neprocházejí žádné obchodní cesty. Směr pohybu zboží a know-how je především ze sousední Tanzanie, od východního pobřeží Afriky směrem na západ, řádově méně ze Rwandy, s níž Burundi sousedí na severu a která je podobně geograficky izolovaná. Tento pohyb končí v příhraniční části Demokratické republiky Kongo (DRC), neboť dále neexistují významnější pozemní komunikace a hustota obyvatelstva je nízká. Extrémní chudoba znemožňuje cestovat mimo nejbližší okolí bydliště. Přímé zahraniční zkušenosti tak Burunďané získávají nejvýše v jazykově a kulturně příbuzné Rwandě, přilehlé části DRC a v Tanzanii, kam v minulých padesáti letech zamířila stovky tisíc uprchlíků. Žádný z významnějších burundských politiků nevystudoval v zahraničí. Oproti jiným africkým zemím se Burundi (společně s Rwandou) vyznačuje mimořádnou kulturní, jazykovou a náboženskou homogenitou. Hovoří se kirundi, převážná většina obyvatel jsou křesťané, sdílejí podobné zvyky, životní styl a způsoby komunikace. Tato skupina obývá širší region (Rwanda, Burudni, Uganda, východní DCR) a zahrnuje tzv. hutu i tutsi26. Hutu / tutsi jsou obtížně uchopitelné 26 Záměrně nepřejímám běžné označení dnešních hutuů a tutsijů za etnické skupiny. Hypotéza, že v regionu v uplynulých dvou tisících letech koexistovalo více etnických skupin, je pravděpodobná. Z dlouhodobé interakce těchto (předpokládaných) et-
137
kategorie sociální diferenciace. Jejich historický původ a význam v předkoloniální společnosti je předmětem odborných diskuzí (Chrétien 2000; Laely 1997; Lemarchand 1996). Hutu / tutsi se během 20. století postupně přetvořily v rigidní pseudoetnickou klasifikaci. Dělení obyvatelstva dle těchto linií stálo v základu rwandské a burundské genocidy. Poslední statistické údaje o počtu hutuů a tutsiů pocházejí od belgické kolonizační správy z roku 1956 (Reyntjens 1993) a hovoří o 87 % hutuů a 12% tutsiů. Kromě této 99 % většiny existuje v zemi pouze jedna etnická skupina: Twa, původní pygmejové, tvoří přibližně 1 % obyvatelstva. O dění na celostátní úrovni získávají lidé informace výhradně prostřednictvím rádia. Stanice jsou však podfinancované, neboť jim chybí příjmy z reklamy (při burundské míře chudoby není co inzerovat). Státní rozhlasové stanice jsou zaujaté ve prospěch nejsilnější vládní strany. Kvalita reportáží ve všech médiích je nízká bez ohledu na to, kdo je vlastní a jakého jsou typu. Burundi se vyznačuje přísně orální kulturou a po jeho území neustále cirkulují fámy všeho druhu. Fámy jsou používány i jako prostředek politického boje a během volebních kampaní. Území dnešního Burundi bylo od konce 19. století (Heligoland-Zanzibar Treaty of 1 July 1890) do až roku 1916 kolonizováno Německem a poté Belgií. V té době se zde nacházelo samostatné decentralizované království, které vzniklo v 16. a 17. století (Chrétien 2000). V první polovině 20. století byla politická organizace království postupně rozrušena působením koloniální správy a katolické církve. Parlamentní volby v roce 1961 vyhrává nacionalistická politická strana Partie de l’unité et du progrès national (UPRONA) pod vedení prvorozeného královského syna, prince Luis Rwagasore, který se stává ministerským předsedou. Rwagasore je těsně před vyhlášením nezávislosti (1. července 1962) zavražděn na objednávku soupeřícího klanu. Následujících 40 let politického vývoje se vyznačuje nestabilitou, vojenskou diktaturou a násilím podél dělících linií hutu / tutsi. Burundi jako království formálně zaniká v roce 1966. V letech 1966 až 1992 vládne jediná povolená politická strana UPRONA, kterou mezitím ovládla tutsijská menšina a která kontroluje armádu. V tomto období dochází ke třem vlnám násilí mezi civilním nických skupin se však zrodilo obyvatelstvo s jinými než etnickými liniemi sociální diferenciace. Dvě z těchto kategorií, hutu a tutsi, se zvláště v druhé polovině 20. století staly nástroji masové politické mobilizace. V analytické rovině však považuji za vhodné odlišit tento vývoj od etnických procesů.
138
obyvatelstvem hutuů a tutsijů (na straně tutsijů současně intervenuje jimi kontrolovaná armáda), a to v letech 1963 (2.5 až 5 tisíc obětí), 1972 (100 až 150 tisíc obětí) a 1988 (okolo 20 tisíc obětí). Od počátku 90. let 20. století následuje politické uvolnění, které vyvrcholí pluralitními volbami v roce 1993. Výsledek voleb odráží dělení obyvatel na hutu a tutsi, od kterého se společnost a politické elity nejsou schopny osvobodit. Vítězí masová politická strana hutuské většiny Front pour la Démocratie au Burundi (FRODEBU). Její předseda Melchior Ndadaye se stává prezidentem a krátce poté je zavražděn během pokusu o vojenský puč vedený armádními jednotkami nesouhlasícími s nástupem hutuské politické elity k moci. Tyto události vyvolají občanskou válku mezi hutu a tutsi, později též mezi jednotlivými hutuskými ozbrojenými frakcemi, v níž zahyne přibližně 300 tisíc osob. Vlna násilí v Burundi je využita při politické manipulaci v sousední Rwandě, kde od dubna do července 1994 probíhá genocida proti tutsijské menšině a umírněným hutuům. V roce 2000 podepisuje většina politických stran a ozbrojených hnutí mírové dohody v Aruša v Tanzanii. Intenzita násilí však výrazně klesá až v roce 2003, kdy hutuské ozbrojené hnutí Conseil National pour la Défense de la Démocratie - Forces pour la Démocratie (CNDD-FDD) podepisuje příměří a je integrováno do vlády a armády. Přechodná vláda na základě dohod z Aruša vládne až do roku 2005. V roce 2005 se po 12 letech konají pluralitní volby do všech zastupitelských orgánů, které již částečně překonávají význam dělení hutu / tutsi. V přímých parlamentních volbách vítězí CNDDFDD (59 % hlasů) před FRODEBU (22 % hlasů), UPRONA získala 7 % hlasů (výsledné složení parlamentu viz. tabulka č. 3). Zisk žádného jiného politického uskupení nepřesáhl 5 % hlasů (Nunley 2006). Prezidentem se na základě nepřímé volby stává Pierre Nkurunziza, šéf CNDD-FDD. Z uvedeného je zřejmé, že uplynulých sto let bylo pro Burundi mimořádně traumatických: kolonizace, rozrušení a posléze úplný zánik královských mocenských struktur, překotný politický vývoj před a po vyhlášení nezávislosti, vláda jedné strany, masakry a uprchlické krize, občanská válka. V paměti žijících Burunďanů nelze odkázat na žádné období stabilního, konsensuálního politického vývoje. Statisíce obětí na životech současně znamenají, že v zemi žijí tisíce až desetitisíce popravčích a vykonavatelů násilí. Žádné soudní procesy neproběhly, žádná komise národního usmíření nebyla ustanovena, spravedlnost zůstává prázdným pojmem.
139
3. Politický vývoj po roce 2005, volby v roce 2010 a povolební období Po volbách v roce 2005 se zformovala vláda s většinou CNDD-FDD. Složení vlády předepisuje článek č. 129 ústavy. Kromě kvót pro poměr hutuů a tutsijů a mužů a žen článek 129 rovněž říká, že ministři musí pocházet z politických stran, které získaly ve volbách alespoň pět procent hlasů, a to v poměru, v jakém mají zastoupení v parlamentu. Ve vládě tak zasedli i členové FRODEBU a UPRONA, avšak počty ministrů ústavě přesně neodpovídaly: CNND získalo 12 vládních křesel místo 10, FRODEBU 2 místo 5 a UPRONA 1 místo 3, pět vládních křesel získali bezpartijní či členové stran, které nedosáhly 5 % ve volbách (Reyntjens 2006). Během následného volebního období vedla vláda populistickou politiku cílenou na venkovské obyvatelstvo: porody v nemocnici zdarma, lékařská péče o děti do 5 let zdarma, základní školství zdarma (International Crisis Group 2010). Poslední aktivní ozbrojené hnutí (Palipehutu - Forces Nationales de Libération) uzavírá příměří s vládou v roce 2006, ale jeho uvedení do praxe vázne. Poslední ozbrojené akce probíhají v dubnu až květnu 2008. Definitivní podmínky příměří jsou podepsány v květnu 2008 a hnutí se mění na politickou stranu Forces Nationales de Libération (FNL) v dubnu 2009. Krystalizace politické scény pokračuje i uvnitř vládní CNDD-FDD. V únoru 2007 je na kongresu strany sesazen její šéf Hussein Radjabu, hlavní vnitrostranický soupeř prezidenta Nkurunzizy a nejmocnější burundský politik, jemuž Nkurunziza vděčí za svůj vzestup. V dubnu 2007 je Radjabu zbaven poslanecké imunity a uvězněn27. Poslanci loajální Radjabu vypovídají poslušnost CNDD-FDD, které tak ztrácí parlamentní většinu. Aby vyřešilo situaci, CNDD-FDD se pokouší vyjednávat s Frodebu a UPRONA. V listopadu 2007 je jmenována nová vláda, jejíž složení odpovídá článku 129 ústavy, tj. počet křesel Frodebu a UPRONA je navýšen. Spolupráce však nefunguje. V březnu CNND-FDD dosahuje částečného úspěchu: devět poslanců okolo politického veterána Jeana Minani vypovídá poslušnost Frodebu. Situace se pak zcela obrací ve prospěch CNDD-FDD, když v červenci 2008 ústavní soud vylučuje 22 poslanců loajálních Radjabu z parlamentu (International Crisis Group 2008). Všeobecná společenská atmosféra v zemi zůstává i po integraci FNL napjatá. V zemi dochází k politickým vraždám, potyčkám mezi 27 V následném procesu odsouzen k 13 letům vězení.
140
mládežnickými křídly politických stran a žhářským útokům na jejich kanceláře (Human Rights Watch 2010c). Mezi státem a občanskými iniciativami panuje hluboká nedůvěra: v dubnu 2009 je zavražděn Ernest Manirumva, šéf Observatoire de lutte contre la corruption et les malversations économiques (OLUCOME), nejvýznamnější nevládní organizace bojující proti korupci (Reuters 2009). Toto vše se odehrává na pozadí vysoké celkové kriminality související s nedávno skončenou občanskou válkou (obíhá velké množství zbraní) a všudypřítomnou chudobou. K nejčastějším kriminálním jevům patří přepadení a banditismus (vycházení v noci a zejména noční cestování jsou extrémně nebezpečné) a násilné trestné činy spojené se spory o půdu, které je díky nárůstu obyvatel stále větší nedostatek. Volební zákon předepisuje pětileté volební období pro všechny zastupitelské funkce. Jelikož se po skončení občanské války konaly všechny volby (parlamentní, senátní, prezidentské, komunální provinční, komunální místní) poprvé v roce 2005, pětileté volební období skončilo všem zastupitelům ve stejnou dobu a v roce 2010 následoval další volební maraton. Těsně před volbami vládne mezi obyvatelstvem směsice obava a očekávání. Neexistují žádné průzkumy veřejného mínění a po pěti letech bez voleb si nikdo, včetně místních politologů, není jist, jaké výsledky očekávat. Panuje shoda v názoru, že ve volbách půjde především o soutěž mezi třemi původně hutuskými bloky: CNDD-FDD, FNL a Frodebu. Zůstává otázkou, do jaké míry voliči FRODEBU z roku 2005 tentokrát odevzdají své hlasy FNL, které před pěti bylo ještě na válečné stezce a voleb se neúčastnilo a jeho příznivci se tehdy ocitli nejblíže právě FRODEBU. Další neznámou zůstává možný úspěch nových politických stran orientovaných na mladé voliče. Do volebního nakonec významněji zasahuje sedm politických stran, které pro přehlednost uvádím v tabulce č. 1. Jedná se chronologickou klasifikaci dle data vzniku. Tabulka č. 1: Přehled politických stran ZKRATKA OFICIÁLNÍ NÁZEV POZNÁMKA UPRONA Unité pour le progrès Vznik v roce 1958, založil princ Rwagasore, national strana dovedla Burundi k nezávislosti, jediná strana 1966-1992. Původně sdružovala všechny občany. V 60. letech se postupně se dostala pod kontrolu tutsijské menšiny. Během občanské války neměla své ozbrojené křídlo, ale dlouhodobě kontrolovala armádu.
141
ZKRATKA OFICIÁLNÍ NÁZEV POZNÁMKA FNL Front national pour la Původní politická strana Palipehutu (Parti de libération libération du peuple hutu) vznikla v roce 1980 hutuských uprchlických táborech v Tanzánii. Strana hutuského nacionalismu. V roce 1992 se vydělilo ozbrojené hnutí Palipehutu-FNL, významný hráč během občanské války, vůdce: Agathon Rwasa. Přeměna na politickou stranu FNL v roce 2009. Vznik ilegálně v roce 1986, oficiálně registroFRODEBU Front pour la démocratie au vána v roce 1992, vyhrála volby v roce 1993, Burundi Melchior Ndadaye, zakladatel strany, jmenován prezidentem a zavražděn. Strana umírněných hutuů. Ve volbách v roce 2005 v některých provinciích nejsilnější strana. CNDD-FDD Conseil national Původně hutuské hnutí, které se odštěpilo od pour la défense de la FRODEBU v roce 1994 pod vedením Léonarda Nyangoma, FDD byla jeho ozbrojená frakce. Daldémocratie - Forces pour la démocratie ším štěpením v roce 1998 vzniklo CNDD-FDD, jedna z hlavních ozbrojených skupin v občanské válce. Další štěpení v roce 2001, silnější frakci převzal Pierre Nkurunziza. Strana vyhrála volby roce 2005, Nkurunziza zvolen prezidentem. UPD Union pour la paix et Registrována v roce 2002. Významnou se stala la démocratie až v letech 2007-2008, kdy se dostala pod kontrolu Husseina Radjabu, vyloučeného ze CNDDFDD. Sdružuje řadu bývalých členů CNDD-FDD, muslimů, spíše mladé lidi. --Sahwanya FRODEBU Regionální strana politického veterána Jeana Nyakuri – Iragi rya Minaniho, blízká CNDD-FDD. Vznikla v roce Ndadaye 2008 ze skupiny poslanců, kteří se odštěpili od FRODEBU (Frodebu Nyakuri = „skutečné“ Frodebu). Minani byl ministrem ve vládě Ndadaye v roce 1993, vedl Frodebu 1995-2005 (po neúspěchu ve volbách 2005 sesazen), předseda parlamentu 2002-2005. MSD Mouvement pour Strana městských mladých, založena 2008, oficila solidarité et la álně registrována v roce 2009. Šéf strany Alexis démocratie Sinduhije, bývalý novinář, který s mezinárodní podporou založil populární burundskou rozhlasovou stanici Radio Publique Africaine.
24. května 2010 se jako první konaly komunální provinční volby. Měly hladký průběh, volební účast dosáhla 92 procent (Mission d’Observation Electorale de l’Union européenne Burundi
142
2010 2010b)28. Přísedící politických stran29 ve volebních místnostech v drtivé většině neobdrželi (rozporu s volebním zákonem) podepsaný záznam o průběhu a výsledku hlasování30 a volební komise (v rozporu s volebním zákonem) na veřejných místech tyto tiskopisy nevyvěsily. První zprávy o výsledcích přinesla média následující den a vyvolala na všech stranách překvapení. Zprávy hovořily o zisku okolo 70 % hlasů pro CNDD-FDD a pouhých 15-20 % hlasů pro FNL (VOA 2010). Z tohoto trendu se vymykaly pouze dvě provincie z celkových sedmnácti: hlavní město Bujumbura a jeho okolí. Sčítání hlasů na provinční úrovni probíhalo poměrně pomalu. Prvních 5 provinčních komisí oznámilo předběžné výsledky dva dny po volbách (Mission d’Observation Electorale de l’Union européenne Burundi 2010 2010b) a ústřední volební komise oznámila předběžné výsledky za celou zemi až 28. 5. (4 dny po volbách). CNDD-FDD podle nich získalo 64 % a FNL 14 % hlasů (Arib News 2010f; Mubisharukanywa 2010). Tabulka č. 2 ukazuje konečné výsledky ve srovnání s rokem 2005. Volební systém je poměrný. Tabulka obsahuje procentuální výsledky za celý stát, neboť pro účel tohoto textu provinční procentuální údaje a konečné počty zastupitelů v okresních zastupitelstvech nemají význam. Důležitá je poměrná síla jednotlivých stran na celostátní úrovni. Tabulka č. 2: Výsledky komunálních voleb 2005 a 2010 Politická strana CNDD-FDD FNL UPRONA Sah. FRODEBU MSD UPD Sah. FRODEBU Nyakuri CNDD1
2005 55 % 8% 26 % 0 4%
2010 64 % 14 % 6% 5% 4% 2% 1% 1%
28 Později Ústřední volební komise opravila účast na 91 %. 29 Dle volebního zákona jsou ve volební místnosti kromě volební komise přítomni též přísedící politických stran. Každá politická strana má právo nominovat přísedící a provinční volební komise jim vystaví akreditaci. Přísedící mají právo zaznamenat svá pozorování do zápisu o průběhu hlasování. Přísedící podepisují zápis o průběhu i výsledku hlasování. 30 Vyhotovení stejnopisů pro každého účastníka, jak ukládá zákon, by bylo velmi časově náročné. Formuláře nebyly na průpisovém papíře. Volební komise si tak ulehčily práci.
143
Politická strana MRC2 Celkem
2005 3% 96 %
2010 1% 98 %
Zdroj: Commission Electorale Indépendante Nationale 2010d; Electoral Institute for the Sustainability of Democracy in Africa 2005)
Co výsledky voleb ukázaly? CNDD-FDD zlepšila svůj výsledek z 55 % na 64 % hlasů a upevnila tak svou pozici nejsilnější strany. Naděje a spekulace ohledně možného vítězství FNL se projevily jako zcela nerealistické. Z pohledu jednotlivých provincií byla CNDD-FDD v roce 2005 nejsilnější stranou ve 14 ze 17 provincií (ve 3 zbylých provinciích tehdy zvítězilo FRODEBU31). V roce 2010 již CNDD-FDD byla nejsilnější ve všech provinciích kromě Bujumbura rural (okolí hlavního města), kde zvítězilo FNL32 (Commission Electorale Indépendante Nationale 2010c). Dále se ukázalo, že většina hlasů FRODEBU z roku 2005 se přestěhovala k FNL a samotné FRODEBU ve volbách propadlo. Nové malé strany zůstaly bezvýznamné kromě větších měst33. Pokud jde o dělení na hutu a tutsi, oproti roku 2005 se zvýšil odliv tutsijských voličů směrem od UPRONA k CNDD-FDD. Zvítězila-li ještě v roce 2005 ve většině okresů s výraznou převahou tutsijů UPRONA, v roce 2010 již to byla nejsilnější vládní strana CNDD-FDD. A jak již bylo naznačeno výše, potvrdily se odlišné preference voličů z hlavního města a jeho okolí, kde zvítězily opoziční strany, oproti zbytku země, kde drtivě zvítězilo CNDD-FDD. Již den po volbách, 25. května 2011, osm politických stran (včetně FNL, FRODEBU, UPD a MSD) uspořádalo tiskovou konferenci a vydalo jednostránkové písemné prohlášení, které obsahovalo: (1) odmítnutí výsledků en bloc, (2) obecné konstatování masivních volebních podvodů a nepřesností, o nichž údajně existují nezvratné důkazy, (3) požadavek směrem k Ústřední volební komisi (CENI), aby anulovala volby a vypsala nové v den voleb prezidentských, (4) informaci, že tyto strany podniknou blíže nespecifikované kroky, nebudou-li jejich požadavky vyslyšeny (Partis politiques d‘opposition 2010a). Agathon Rwasa, šéf FNL, současně prohlásil, že nebudou-li volby anulovány, jeho strana bude bojkotovat zbytek volebního pro31 Provincie Bujumbura, Bujumbura rural, Bururi. 32 V Bujumbura rural zvítězilo FNL s 58 % hlasů, CNDD-FDD získalo 27 %. 33 Např. v hlavním městě Bujumbuře se jako třetí umístilo MSD s 18 % hlasů a UPD jako páté s 8 % hlasů. V některých čtvrtích tyto strany volby vyhrály a získaly by tak v zastupitelstvech nejvyšší počet křesel.
144
cesu (AFP 2010h). V té době bylo registrováno sedm prezidentských kandidátů pro nadcházející volby, včetně Rwasy (Arib News 2010b). O tři dny později, 28. května, tato skupina opozičních stran, která se mezitím rozšířila o další malé strany, vystoupila na tiskové konferenci s dalším požadavkem, a to rozpuštěním ústřední volební komise. Své setrvání ve volebním procesu podmínila splněním tohoto požadavku (AFP 2010f; APA 2010). 30. května se na opozičním serveru blízkém UPD (www.burunditransparence.org) objevuje prohlášení z tiskové konference téhož dne (PANA 2010), které obviňuje CNDD-FDD a CENI z komplicity při volebních podvodech a obsahuje řadu dalších všeobecných obvinění vládní strany: opakované porušování ústavy, masivní porušování lidských práv, rozkrádání státního majetku, korupci, státní gangsterismus, ekonomické zločiny, politické vraždy, bezdůvodné zatýkání a zastrašování vůdců politických stran a občanské společnosti (Partis politiques d‘opposition 2010b). Ve stejnou dobu nyní již dvanáct opozičních stran formalizuje své uskupení jako ADC-IKIBIRI (Alliance des démocrates pour le changement au Burundi - IKIBIRI). 1. června 2010 pět opozičních kandidátů odstupuje ze soutěže o prezidentskou funkci (AFP 2010b). V soutěži tak zůstávají pouze prezident Nkurunziza a kandidát UPRONA. Tiskové konference a vydávání prohlášení opozičních stran nyní již pod hlavičkou ADC-IKIBIRI nadále pokračují. 2. června následuje devítistránkový otevřený dopis prezidentovi Burundi, který je zaslán též prezidentům okolních zemí, Jižní Afriky, generálnímu tajemníkovii OSN, všem velvyslanectvím a obou komorám parlamentu (ADC-Ikibiri 2010b). Obsahuje přibližně deset příkladů potenciálního porušení volebního zákona z konkrétních míst. Žádá prezidenta, aby odvolal CENI a aby nová CENI vypsala nové komunální volby. Dopis také zmiňuje, že delegáti politických stran nedostali zápis o průběhu a výsledcích hlasování a že CENI oznámila pouze celkové výsledky a nikoli výsledky po jednotlivých volebních místnostech. Opozice tak nemá možnost si výsledky ověřit. Prohlášení z tiskové konference 8. června kromě minulých tvrzení a požadavků opět zdůrazňuje, že strany sdružené v ADC-IKIBIRI budou bojkotovat zbytek volebního procesu, bude-li organizován toutéž Ústřední volební komisí (ADC-Ikibiri 2010a; Arib News 2010d). Obsahuje obvinění prezidenta ze zrady a apeluje na parlament, aby zahájil proces jeho odvolání z důvodu porušení ústavy. ADC-IKIBIRI dále obviňuje velvyslanectví Německa a Belgie z podpory CNDD-FDD a odsuzuje CNDDFDD za podporu rozhlasové stranice Rema, jejíž roli připodobňuje
145
roli rádia RTML při přípravách genocidy ve Rwandě v roce 1994. 15. června ADC-IKIBIRI vydává čtyřicetistránkové memorandum, které obsahuje desítky příkladů potenciálního porušení volebního zákona před, během a po volbách. Výčet je rozdělen dle jednotlivých provincií. Krátce předtím, Agathon Rwasa, jako první opoziční předák, jednoznačně prohlašuje na tiskové konferenci, že zvolení zastupitelé FNL nepřevezmou svá křesla v zastupitelstvech (Xinhua 2010b). Ostatní strany ADC-Ikibiri brzy následovaly jeho příkladu (Xinhua 2010a). Z širšího pohledu se nejednalo pouze o bojkot volebního procesu, ale státních institucí obecně. Strany ADC-Ikibiri pořádaly tiskové konference, vydávaly tiskové zprávy, několikrát požádaly o povolení organizovat demonstraci. Se státními orgány ale jinak komunikovaly minimálně, především ohledně údajných volebních podvodů. Není známo, že by provinčním volebním komisím v zákonných lhůtách zaslaly jakékoli oficiální stížnosti na průběh voleb. Vývoj pozice UPRONA byl rozdílný. Na tiskové konferenci 27. května ve svém sídle v Bujumbuře oznámila, že se komunální volby vyznačovaly podvody a nepřesnostmi velkých rozměrů (Arib News 2010a). 1. června, u příležitosti další tiskové konference, UPRONA vydává prohlášení, kde požaduje anulaci voleb a uspořádání nových (Arib News 2010c; Uprona 2010). Činí tak o 8 dní později než strany sdružené v ADC-IKIBIRI. Strana stahuje svého prezidentského kandidáta 4. června, o tři dny později než ADC-IKIBIRI (AFP 2010g). Taktéž její rétorika není tak vyhrocená. Uprona také nakonec znovu vstoupila do volebního procesu a účastnila se parlamentních, senátních a komunálních místních voleb. Vládnoucí strana a státní aparát se v prvních dnech po komunálních volbách chovaly překvapivě smířlivě. Se stupňující se rétorikou ADC-IKIBIRI a souvisejícím nárůstem násilných incidentů však začal přitvrzovat i postoj CNDD-FDD a bezpečnostních složek (cf. Human Rights Watch 2010a). Za zmínku stojí především rozhodnutí vlády a ministerstva vnitra zakázat (na pochybných právních základech) politickým stranám, které se neúčastní voleb, všechna shromáždění a demonstrace (AFP 2010e; Human Rights Watch 2010b: 27-29). Prezidentské volby s jedním kandidátem se konaly dne 28. června 2010. Výsledek byl předem jistý v každém případě i proto, že Nkurunziza je velmi populární napříč politickým spektrem, zejména u venkovského obyvatelstva. Podle Ústřední volební komise se voleb zúčastnilo 78 % oprávněných voličů a pro Nkurunzizu hlasovalo
146
92 % z nich (Commission Electorale Indépendante Nationale 2010b). Parlamentních voleb 23. července se kromě CNDD-FDD účastnil Jean Minani se svou stranou FRODEBU Nyakuri, bezvýznamná koalice CELAT (stejně jako Frodebu Nyakuri blízká CNDD-FDD) a na poslední chvíli i UPRONA. Účast voličů dále poklesla a činila tentokrát 67 % (Commission Electorale Indépendante Nationale 2010a). Minulé a současné složení parlamentu ukazuje tabulka č. 3. Kromě absolutního počtu křesel tabulka obsahuje i jejich přepočet na procenta, neboť celkový počet křesel v parlamentu se mění v závislosti na počtu dodatečných kooptací daných ústavou. Tabulka č. 3: Složení parlamentu po volbách v letech 2005 a 2010 Politická strana CNDD-FDD FNL UPRONA Sah. FRODEBU MSD UPD Sah. FRODEBU Nyakuri CNDD MRC Twa (kooptace) Celkem
Křesla 64 15 30 4 2 3 118
2005 Křesla v % 54 13 25 3 2 3 100
Křesla 81 17 5 3 106
2010 Křesla v % 76.5 16 4.5 3 100
Zdroj: Assemblée Nationale du Burundi 2010; Nunley 2006
Z tabulky č. 3 jsou patrné některé absurdity, které způsobil volební bojkot. Například Uprona má v parlamentu 16 % křesel, ačkoli její reálná síla se dle výsledků komunálních voleb pohybuje okolo 6 % hlasů. Podobný efekt vykazuje Frodebu Nyakuri se 4,5 % parlamentních křesel, ale reálnou podporou mezi voliči kolo 1,5 % (Commission Electorale Indépendante Nationale 2010d). Situace je samozřejmě opačná u vládnoucí strany CNDD-FDD, která 76,5 % křesel v parlamentu, ale stěží by kdy překročila 64 % hlasů z komunálních voleb. Současně s mediálními aktivitami a pokračujícím volebním maratonem probíhala desintegrace a oslabování politických stran ADC-Ikibiri. Před prezidentskými volbami všechny tyto strany ztratily řadu pro-
147
vinčních funkcionářů, kteří buď ztratili zájem, nebo přešli do tábora CNDD-FDD. Strana CNDD-FDD tyto odpadlíky umně využívala během volební kampaně, kde vystupovali na jejích veřejných shromážděních34. 23. června odešel ilegálně do zahraničí Agathon Rwasa, šéf FNL, pravděpodobně z obav před zatčením (AFP 2010a; cf. Human Rights Watch 2010b: 27-30; RFI 2010). O měsíc později, okolo 20. července, ho z důvodu hrozícího zatčení následoval mluvčí ADC-Ikibiri a šéf politické strany CNDD Léonard Nyangoma (AFP 2010c) a na konci července nebo na začátku srpna 2010 z podobných důvodů šéf strany MSD Alexis Sinduhije (AFP 2010i; Human Rights Watch 2010b: 27-30). 1 srpna 2011 se též v hlavním městě konal kongres FNL organizovaný členy blízkými vládnoucí straně, kde byl z vedoucího místa sesazen nepřítomný Agathon Rwasa (AFP 2010j; cf. Human Rights Watch 2010b: 40-41). Koalice ADC-Ikibiri (již bez FNL pod novým vedením) uznala prezidenta 2. září a vyzvala ho k dialogu. Současně ústy svého mluvčího odvolala požadavek nových voleb (AFP 2010d). Od té doby aktivita opoziční koalice polevila. Zatím poslední mediální vystoupení ADC-Ikibiri proběhlo v Bujumbuře 1. prosince 2010 (Arib News 2010e). Tvrdý postoj státních orgánů vůči představitelům ADC-Ikibiri pokračuje, včetně politických vražd (Human Rights Watch 2010b; International Crisis Group 2011).
4. Analýza Díky bojkotu volebního procesu nemá 20-30 % populace své zástupce ve státních institucích. Navíc se jedná především o vzdělanější, liberálnější obyvatelstvo žijící ve městech. Jednou opoziční silou v institucích státu je Uprona. Všichni aktéři si však uvědomují, že navzdory jejímu relativně vysokému zastoupení v parlamentu má ve skutečnosti nízkou voličskou podporu (viz. výše). Proč tato situace nastala? Z pohledu organizace voleb a předpovídatelnosti celého volebního proces je třeba zdůraznit tři okruhy. (1) Neexistence průzkumů veřejného mínění, (2) nízká četnost pluralitních voleb v posledních více než čtyřiceti letech (de facto pouze roky 1993 a 2005) a s tím související nediferencovanost politické scény a nezkušenost státu v logistických otázkách při organizaci voleb, (3) všechny volby ve stejnou dobu jednou za pět let (volby nefungují jako průběžná referenda 34 Není vyloučeno, že CNDD-FDD tyto osoby aktivně přesvědčovala a nabízela různé protislužby.
148
o činnosti zastupitelských orgánů). Navzdory těmto „přítěžím“ však volby samotné svým průběhem nijak nevybočovaly ze subsaharského kontextu. Přestože hlasování provázelo těžce postižitelné zastrašování, nátlak, kupování hlasů atd., není pravděpodobné, že volební komise otevřeně znemožňovaly tajnost volby či organizovaly rozsáhlé podvody nad rovinou jednotlivých volebních místností, např. vytvářely falešné zápisy, měnily počty získaných hlasů na okresní, provinční a celostátní úrovni apod. Vnitřní logiku má při bližším zkoumání i postoj voličů. Největší sociální skupinou voličů jsou nevzdělaní venkované. Politická gramotnost je u nich nízká, fungování institucí moderního státu nerozumějí, není zřejmé, zda dokáží rozlišit mezi jednotlivými typy voleb. Z řady mých rozhovorů s voliči vyplynulo, že nerozumějí konceptu pluralitních voleb (tj. smyslu otevřené, regulované soutěže mezi názory a osobnostmi)35. Klíčovým ukazatelem je pro ně zvýšení osobní bezpečnosti během vlády CNDD-FDD letech násilností. Od státu jinak očekávají málo, především aby se nevměšoval do jejich každodenních zemědělských aktivit (cf. Laely 1997: 711). Lze-li hovořit o „spokojenosti“ s konkrétní státní politikou, pak u venkovského obyvatelstva rezonují populistické kroky týkající se zdravotní péče, podpory porodnosti, školství atd. (viz. výše). Časté cesty prezidenta do terénu a jeho výborný kontakt s běžnými voliči (samozřejmě s příslušnou profesionální medializací) působí kladně napříč politickým spektrem, včetně městských voličů. Pierre Nkurunziza je v tomto ohledu unikátní postavou v celoafrickém měřítku, zvlášť uvážíme-li bezpečnostní riziko, navíc působí mladě a uvolněně. Prezident je s největší pravděpodobností populárnější než jeho strana CNDD-FDD (cf. International Crisis Group 2010: 9-10; Uwamahoro 2010b). Špatné hospodaření vlády a rozkrádání státního majetku, tolik kritizované opozičními politiky z hlavního města, se běžných venkovských voličů nedotýká. Jedná se o příliš abstraktní a odtažitá témata. Jsou příliš zaneprázdněni každodenními starostmi. Shrneme-li, aspirace těchto voličů jsou nízké z důvodu historických zkušeností (oproti minulosti je současný stav pokrok), životního stylu (samoživitelství na hranici důstojného přežití) a malého rozhledu (nevzdělanost, geografická a intelektuální izolace). Úspěch CNDD-FDD lze čátečně připočíst i naprosté profesionalitě volebních kampaní a nasazení jejích organizátorů, včetně 35 Např. odstoupení ostatních kandidátů z prezidentských voleb většina venkovských voličů vítala či jim bylo lhostejné. Snížená legitimita a důvěryhodnost takové (ne)volby jim unikala.
149
kampaně prezidentské, kdy neexistoval protikandidát. V období po komunálních volbách se v rozpacích z chování své politické reprezentace se ocitli spíše sympatizanti, voliči a členové politických stran sdružených v ADC-Ikibiri. Ač zpočátku tvrdý postoj koalice chápali, postupem času se stával méně a méně srozumitelným. Chování politických stran ADC-Ikibiri je nejobtížněji vysvětlitelným fenoménem sledovaného období. Jejich malý průnik mezi venkovské obyvatelstvo v letech 2009 až 2010 má své konkrétní důvody. FNL už jako ozbrojené hnutí mělo podporu pouze v určitých provinciích a okresech a jako oficiální politická strana vzniklo rok před volbami. Nové politické strany MSD a UPD se profilovaly jako politické strany městské mládeže, možnosti UPD byly navíc omezené antagonismem CNDD-FDD (aféra Radjabu, viz. výše) a nižší náboženskou čitelností (Radjabu je muslim). Frodebu se navzdory 25 % zisku („uměle“ navýšenému příznivci Palipehutu-FNL) v minulých volbách nedokázalo vůči CNDD-FDD politicky prosadit. Necelý rok po komunálních volbách v dubnu 2010 je oprávněné položit si otázku, zda tyto strany vůbec ještě existují a pokud ano, zda mají nějakou budoucnost. Zhroutila se významná část burundské politické scény jako domeček z karet? Koalice ADC-Ikibiri nepůsobila přesvědčivě od samého počátku. Mechanismus vnitřního fungování zůstal zcela netransparentní. Vydávaná písemná prohlášení vynikala stupňující se ohnivou rétorikou, nikoli náznaky dlouhodobé, konstruktivní politické strategie. Mluvčím koalice až do svého útěku za hranice byl Léonard Nyangoma, známá postava burundské politické scény, bývalý ministr vlády Ndadaye, zakladatel CNDD a jeho ozbrojeného křídla CNDD v roce 1994 (Chrétien 2000: 298; Twagirayezu 2005). El Abdellaoui vyslovuje domněnku, že byl pro tuto roli vybrán, neboť na rozdíl od ostatních předáků koalice požíval parlamentní imunitu (2010: 10). CNDD však získala ve volbách 1,3 % hlasů. Druhým nejaktivnějším v mediální aktivitě ADC-Ikibiri byl v prvních měsících prezident UPD Zedi Feruzi, jehož strana získala ve volbách 2,2 %. Jakou roli hrálo FNL, Frodebu a MSD, dohromady s 23 % hlasů, není zřejmé. Dlouhodobá netransparentnost rozhodování uvnitř ADC-Ikibiri a skutečnost, že výstupy neodpovídaly reálnému rozložení sil, vzbuzuje pochybnosti, zda koalice vůbec byla dlouhodobě životaschopná, zda nebyla pouze výrazem bezradnosti politiků. Velmi odlišně vypadalo zkoumané období z pohledu provinčních funkcionářů politických stran sdružených v koalici. Mnozí z nich řadu
150
let investovali do činnosti stran vlastní energii a zdroje, dali v sázku svou bezpečnost a bezpečnost svých rodin. Kromě stovek míst v okresních zastupitelstvech a několika křesel v senátu mohly jejich strany získat při střízlivém odhadu 25 parlamentních křesel, v průměru téměř dvě křesla v každé provincii. Postavení člena parlamentu by jim zajistilo vliv, finanční bezpečnost, poslaneckou imunitu atd. Bojkot všechnu toto satisfakci znemožnil. Při zpětném pohledu jeho jedinou kladnou stránkou bylo to, že očistil politické strany ADC-Ikibiri od prospěchářů a kariéristů. Je třeba si dále uvědomit „polní podmínky“, v nichž tyto politické strany fungují. Provinční představitelé dostávají z ústředí minimální příspěvky na provoz, pokud vůbec nějaké. Ne všechny strany si mohou dovolit pronájem stálé provinční kanceláře. Nenajdou-li si místní bohaté příznivce, volební kampaň si kandidáti platí sami, popř. využívají bezplatné služby příznivců, zejména studentů a nezaměstnané mládeže. Politická strategie ADC-Ikibiri vznikla v hlavním městě bez konzultace s provinčními představiteli. Žádná ze stran nezorganizovala po komunálních volbách celostátní kongres či schůzku provinčních šéfů. Toto by bylo obtížné nejen z finančních důvodů jakými jsou výdaje na dopravu, pronájem sálu a ozvučení. Dalším důvodem byl tvrdý postoj státních orgánů, který nekandidujícím stranám de facto zakázal jakoukoli činnost (viz. výše). I samotná vnitrostranická komunikace naráží na finanční limity. K e-mailu řada funkcionářů vůbec nemá přístup, a pokud ano, cena připojení může být příliš vysoká. Delší hovory přes mobil jsou drahé, navíc všichni mají obavy z odposlouchávání. Komunikační kanály tedy jsou tedy křivolaké, což má nutně za následek určité zkreslení a brání rychle reagovat. Samostatným tématem zůstává personální obsazení politických stran na provinční úrovni. Řada z nich se rekrutuje z místní intelektuální elity, např. učitelů a studentů, a dle jejich motivace je lze zařadit do tří skupin: (1) Idealisté, nejčastěji právě učitelé a studenti. Tito aktivisté se shlížejí se v západních liberálních hodnotách a vnitřně se rozešli s venkovskou kulturou (nebo jí s větším či menším vědomím pohrdají). Současně si nechtějí pošpinit ruce kompromisy s pohlaváry vládnoucí strany, které považují z jistého pohledu za zločince. (2) Pragmatičtí sympatizanti západních liberálních hodnot s ekonomickou či kariérní motivací. Tito funkcionáři nepracují pouze pro „lepší budoucnost“, ale mají i své osobní ambice a cítí, jak je nečlenství v CNDD-FDD omezuje. Od výměny politické garnitury si slibují i postup v zaměstnání, více
151
zakázek, popř. výhody plynoucí z profesionální politické kariéry. (3) Kariéristé a prospěcháři, jimž je politika konkrétních stran lhostejná. Příslušníci této skupiny se po komunálních volbách z politických stran ADC-Ikibiri potichu vytratili, část z nich rovnou přestoupila do CNDD-FDD (viz. výše). S ohledem na téma tohoto článku je důležité, že žádná z těchto tři skupin nebyla připravena na (či neměla zájem o) mravenčí, dlouhodobou politickou práci s nevzdělaným venkovským obyvatelstvem.
4. Diskuse: tři perspektivy Jak tedy rozumět výše popsanému rozkladu (či přímo dobrovolné politické sebevraždě) většiny opozičních stran? Proč ústředí politických stran zvolila tuto strategii? Jednalo se o promyšlený plán či prostou improvizaci? Byly události výsledem shody náhod či spíše nevyhnutelným projevem „hluboké trajektorie“? Vyhodnotila opozice situaci správně? Bylo oprávněné hrát vabank, protože nebylo co ztratit? Jaké se nabízely jiné scénáře vývoje? Mohlo technické provedení voleb ovlivnit vývoj událostí? Perspektiva 1: nezodpovědnost a nezkušenost politiků Většině politických stran chyběla k lepšímu výsledku ve volbách dlouhodobá a systematická práce s venkovským obyvatelstvem. Tuto stránku věci pochopila pouze vládnoucí strana a zejména prezident Nkurunziza, jež bývá obviňován, že zahájil svou volební kampaň se svým nástupem do funkce v roce 2005. Pro svou volební kampaň měla strana k dispozici nejen dostatek finančních zdrojů, včetně státních, ale prokázala i dobré organizační schopnosti a využila husté sítě svých funkcionářů36, kteří celého volebního maratonu aktivně účastnili. CNDD-FDD se v tomto směru projevila jako populistická, masová strana zaměřená na konzervativní, nevzdělané venkovany a ambiciózní příslušníky místních elit. Mohutnou, profesionální volební kampaň nepotřebovala Uprona, která vládne dobře vymezenou voličskou základnou. Navzdory své rétorice funguje tato strana i nadále jako exkluzívní obhájce zájmů tutsijské menšiny a má své věrné příznivce. Ačkoli tutsijové často volí jiné strany (např. CNDD-FDD, MSD či UPD), hutuové téměř nikdy nevolí Upronu. Tato asymetrie má svou logiku: nedůvěra hutuů k Uproně je hluboce zakořeněná, neboť jí kontrolova36 Podle vyjádření představitelů CNDD-FDD jeden člen strany na každých deset domácností.
152
ná armáda byla po desítky let odpovědná za masakry hutuů. Volební zisky Uprony budou z těchto důvodů vždy omezené, ale s největší pravděpodobností relativně stabilní. Ostatní stranám chybělo vše. Neměly prostor či zájem věnovat se mravenčí práci s venkovským obyvatelstvem, neměly finanční prostředky na volební kampaň, spoléhali na voličskou základnu, která se z větší části ukázala jako chiméra. Všichni pozorovatelé (El Abdellaoui 2010; Uwamahoro 2010a; Uwamahoro 2010b) se shodují v tom, že předáci těchto politický stran podlehli atmosféře hlavního města a ztratili kontakt s názory venkovských voličů, kterých je drtivá většina. Podle jejich přesvědčení se vláda ukázala jako neschopná a zkorumpovaná a předpokládali, že CNDDFDD proto ztratila příznivce ve všech sociálních skupinách, včetně venkova. Opak byl však pravdou. Tomuto diskurzu paradoxně propadla i samotná CNDD-FDD, kterou zaskočily její vlastní vynikající volební výsledky stejně jako ostatní aktéry. Přání se tedy stalo otcem myšlenky, strany nebyly na volební porážku připraveny a neunesly ji. Zformování ADC-Ikibiri bylo improvizací a maskovalo bezradnost. Planou nadějí bylo i spoléhání se na podporu afrického a euroamerického „mezinárodního společenství“, dobře patrné v počátečních prohlášeních koalice. Domácí i zahraniční pozorovatelé ale průběh voleb označili za přijatelný. Zde vstupuje do hry prostá politická nezkušenost. Není možné smést vůli voličů stranou a začít politické vyjednávání, jakoby se volby nekonaly. To je proti duchu celého volebního balíku, který byl navíc financován ze zahraničí. „Mezinárodní společenství“ (včetně generálního tajemníka OSN, který po komunálních volbách Burundi osobně navštívil) samozřejmě na tuto hru nepřistoupilo. Perspektiva 2: oprávněná hra vabank Diametrálně odlišný pohled je však také možný: povolební strategie byla z pohledu opozičních stran oprávněná a jediná správná. Ani v zastoupení 20-30 % ve volených orgánech by opozice neměla na politiku v zemi žádný vliv. CNDD-FDD by nadále pokračovala v upevňování svých pozic. Volební prostoj daný ústavou, kdy vítěz bere všechno na pět dalších let, mohl k tomuto vyhodnocení situace do určité míry přispět. Cílem ADC-Ikibiri (a dočasně Uprony, která také požádala o opakování voleb a odvolala svého prezidentského kandidáta) bylo vyvolat politickou krizi, obejít volební výsledky pomocí politických jednání a obsadit alespoň část mocenských pozic. Tato strategie spoléhá na zcela jinou než „demokratickou“ logiku. Pluralitní volby jsou
153
přijatelné, zajistí-li cestu k moci. Nestane-li se tak, je třeba použít jakékoli jiné prostředky. Perspektiva 3: jakou roli sehrál nedostatek transparence při zveřejňování výsledků voleb? Svobodné, pluralitní volby, jejichž podrobnosti jsou kodifikované ve volebním zákoně, představují velmi propracovaný instrument s mnoha zpětnými vazbami, které snižují možnost podvodů a manipulace. Tento potenciál ale zůstal v jednom z důležitých okamžiků nevyužit. Burundi je verbální společnost, kde fámy mohou mít větší vliv než informace z formálně řízených médií. Role delegátů politických stran ve volebních místnostech je klíčová. Delegáti však ve velké většině (pokud vůbec někde) neobdrželi zápisy o průběhu a výsledcích hlasování, často je ani nepodepsali, popř. je podepsali nevyplněné. Pouze si v průběhu sčítání hlasů zapsali výsledky na kus papírku a odešli. Členové volební komise pak další dvě až tři hodiny vyplňovali volební formuláře. Ty však při odchodu z volební místnosti nevyvěsili, ani k tomuto účelu nevyhotovovaly další stejnopis. Vzhledem k malé rozloze státu bylo sčítání hlasů na okresní, provinční a celostátní úrovni poměrně pomalé: volby se konaly v pondělí, Ústřední volební komise oznámila předběžné výsledky až v pátek. Procesu tak v zásadní míře scházela transparence. Strany ADC-Ikibiri oprávněně zdůraznily tuto skutečnost v jednom ze svých prvních prohlášení (ADC-Ikibiri 2010b), i když se tak stalo až 2. června Zápisy z jednotlivých volebních místností byly teoreticky dostupné k nahlédnutí u volebních komisí, nikdo je ale nakonec vidět nechtěl. Politické strany si pravděpodobně mezitím uvědomily, že zápisy by zřejmě odpovídaly tomu, co si poznamenali jejich delegáti. Zůstává otázkou, jak by politické strany reagovaly, kdyby výsledky voleb podepsané všemi přítomnými byly vyvěšeny na volebních místnostech již v noci po skončení sčítání a delegáti stran současně dostali své originály. Téma transparence je zajímavé i z dalších důvodů. Mezi členy volebních komisí nad rovinou jednotlivých volebních obvodů bylo velké množství katolických kněží. Ti transparenci nepovažovali za důležitou: sečetli vše dobře dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, co více si může obyvatelstvo přát? Ústřední volební komise mohla mít malou motivaci rázně přikázat veřejné vyvěšení i proto, že mnohé zápisy obsahovaly drobné formální chyby, které sice na výsledku voleb nic neměnily. Ukázaly by ale, že ne každá komise formulářům
154
dobře rozuměla. Pozorovací mise Evropské unie si byla významu transparence v daném kontextu vědoma a před parlamentními volbami přistoupila k výjimečnému kroku: vydala k tomuto tématu zvláštní tiskové prohlášení, kde volebním orgánům přímo doporučila, jak postupovat (Mission d’Observation Electorale de l’Union européenne Burundi 2010 2010a).
5. Závěr Moderní stát v Africe nezaplnil mocenské vakuum, nevstoupil do prostředí nediferencované chaosu. Africké společnosti měly před kolonizací své vlastní druhy politické organizace. Tyto politické systémy byly založeny na odlišné politické psychologii, chování a institucích. Mnohé byly decentralizované, jiné nikoli. Územní působnost některých politických jednotek se překrývala s územím koloniálního státu, jindy nikoli. Místní politické systémy nebyly jednoduše nahrazeny evropskými implantáty, ale vzájemně na sebe působily, adaptovaly se a dále se vyvíjely. Toto vzájemné ovlivňování a postupná integrace pokračovaly po vyhlášení nezávislosti v době studené války. Vznikly tak svébytné politické systémy založené na specifické organizaci mocenských vztahů, které obsahují řadu prvků moderního státního uspořádání (např. ústavu, parlament, vládu, soudnictví, institut občanství atd.). Od rozpadu Sovětského svazu je řada těchto států závislá na dobrých vztazích zejména s USA a Evropskou unií, které ve většině případů podmiňují svou finanční a jinou podporu tlakem na přijetí určitých politických nástrojů a institucí (zejména dodržování lidských práv a organizace svobodných, pluralitních voleb). Tento soubor vystupuje pod názvem „demokracie“ a můžeme ho jednoduše definovat jako takový politický systém, jež se co nejvíce blíží politickým uspořádáním, které nyní existují v těchto západních bohatých státech. Není záměrem tohoto článku vstupovat do odborné debaty, je a není „demokracie“ (cf. Paley 2008). Důležitý je celkový rámec: popisujeme situaci, kdy místnímu politickému systému je zvenčí vnucovány nástroje a instituce, které jsou založeny na jiné logice, na jiném myšlení, chování, způsobu uspořádání mocenských vztahů a místní aktéři se snaží tuto „hru na demokracii“ využít ve svůj prospěch. Burundi bylo před kolonizací samostatným královstvím se specifickou mocenskou strukturou. Toto království se územně překrývalo s nynějším státním útvarem. Královstvím prošlo během kolonizace prudkým vývojem, některé jeho instituce se úplně nebo částečně roz155
padly, jiné se do větší či menší míry prolnuly s politickými institucemi, které zavedl kolonizátor. Politické strany existují a volby se zde pořádají od 50. let 20. století. Politické uspořádání, které tímto způsobem vzniklo, od počátku vykazuje značnou nestabilitu a současně vysokou míru násilí, popř. stabilitu za cenu vysoké míry násilí (vláda Uprony 1966-1992)37. Výše popsaný teoretický rámec z větší části opravuje a integruje první dvě perspektivy uvedené v předchozí části příspěvku: nezodpovědnost a nezkušenost politiků a oprávněnost hry vabank. Politické strany, které neuspěly v pluralitních volbách, nepřijali roli „demokratické opozice“, jež v Burundi nikdy neexistovala. Nejednalo se o nezodpovědnost. Přestože vytvoření koalice ADC-Ikibiri bylo do velké míry improvizací, poražené strany se spolehly na zcela legitimní místní strategii, tj. přeskupení mocenských pomocí nátlaku a politických jednání bez ohledu na výsledky voleb. Místo otevřeného konfliktu, použily rétoriku krize, „měkký terorismus“ (zorganizovaly vlnu granátových útoků) a se snažily vtáhnout do hry mezinárodní společenství. Tato strategie selhala díky dvojímu špatnému odhadu. Za prvé, podcenění oblíbenosti vládnoucí strany a prezidenta mezi venkovským obyvatelstvem. Za druhé, díky nezkušenosti pokud jde o reakci mezinárodního společenství. Politici koalice ADC-Ikibiri si neuvědomili si, že pluralitní volby jsou posvátnou krávou demokratického dovozu a jejich zpochybnění by vyžadovalo mnohem hmatatelnější důkazy. Ve chvíli, kdy všechny pozorovatelské mise, burundské i zahraniční, oznámily, že výsledky voleb přijímají, šance na úspěch zvolené strategie významně poklesly. Volby v roce 2010, stejně jako předchozí o pět let dříve, proběhly zdánlivě „podle pravidel“, tj. přijatých mezinárodních standardů. Zda přiblížily politický život v Burundi západním představám o „demokracii“ či byly pouze specifickým způsobem integrovány do již existujících mocenských vztahů, zůstává otázkou. V daném kontextu existují tisíce způsobů mikromanipulace volební soutěže k jiným cílům, než je původně určena. Narážím zde nejen například na vliv propagandy, zastrašování, selektivního úředního šikanování a úplatků (kupování hlasů) na extrémně chudé venkovské obyvatelstvo s vysokou mírou negramotnosti a ve stavu strmého populačního růstu. K neméně důležitým patří chybějící substrát demokratických postojů, slabý pojem občanství a nízká míra individualismu. V tomto smyslu 37 Otázka, jak burundský politický systém přesně funguje, přesahuje téma tohoto článku a vyžaduje dlouhodobý výzkum.
156
se další směřování politického systému odvíjí zejména od rychlosti urbanizace, kvality vzdělávacího systému a souvisejícím zvyšováním významu psaného slova (viz. diskuse o transparenci při zveřejňování volebních výsledků výše), ekonomickém rozvoji a plánování rodičovství navzdory silnému vlivu katolické církve. Po sto letech koloniálních a post-koloniálních zvratů a sevření ve spirálách násilí mohou Burunďané opět čerpat ze své spontaneity a vynalézavosti.
157
Literatura Aalen, L. (2002). Ethnic Federalism in a Dominant Party State: The Ethiopian Experience 1991-2000. Bergen: Christian Michelsen Institute. Abbay, A. (2004). Diversity and State-Building in Ethiopia. African Affairs, Vol. 103, No. 413, pp. 593-614. Aberra, J. (2000). An Introduction to the Legal History of Ethiopia, 1434-1974. Münster: LIT Verlag. Adam Carr‘s Election Archive. Dostupné na: http://psephos.ada..mcarr.net/countries/p/papuanewguinea/ (8 April 2010). ADC-Ikibiri. (2010a). Mot liminaire conférence de presse du 8 juin 2010. Dostupné na: http://www.burunditransparence.org/juin10.html (28 January 2011). ADC-Ikibiri. (2010b). Révocation de la CENI et ses démembrements. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=1996&Itemid=63 (28 January 2011). AFP. (2010a). Burundi opposition leader vanishes amid election chaos. Dostupné na: http://www.google.com/hostednews/afp/article/ ALeqM5gZX7IPQPlYp8eOK1nMbjpZNDFR1Q (24 January 2011). AFP. (2010b). Burundi: cinq candidats se retirent de l‘élection présidentielle. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1980&Itemid= 63 (21 January 2011). AFP. (2010c). Burundi: l‘opposant Léonard Nyangoma s‘est mis ŕ l‘abri par crainte d‘arrestation. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2304&Itemid =63 (24 January 2011). AFP. (2010d). Burundi: l‘opposition appelle le président Nkurunziza au dialogue. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2483&Itemid= 63 (24 January 2011). AFP. (2010e). Burundi: l‘opposition interdite de réunions et meetings. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=2030&Itemid=63 (22 January 2011). AFP. (2010f). Burundi: l‘opposition menace de se retirer de tout le processus électoral. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1962&Itemid= 63 (21 January 2011). AFP. (2010g). Burundi: l’UPRONA se retire de l’élection présidentielle. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_conten t&task=view&id=2002&Itemid=63 (22 January 2011). AFP. (2010h). Burundi: le chef des FNL menace de boycotter la suite des élections. Dostupné na: http://www.arib.info/index.
319
php?option=com_content&task=view&id=1943&Itemid= 63 (21 January 2011). AFP. (2010i). Burundi: perquisition au sičge du MSD, Alexis Sinduhije en fuite. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2369&Itemid= 63 (24 January 2011). AFP. (2010j). Burundi: Rwasa destitué de son parti par des dissidents proches du pouvoir. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2332&Itemid= 63 (24 January 2011). AFREL. (2009). African Elections. Dostupné na: http://africanelections.tripod. com/st.html (13 December 2011). Ake, C. (1996). Democracy and Development in Africa. Washington: Brookings Institution. Alcántara, M., Espíndola, R. (2003). Political Parties in Latin America: a Tentative Typology. Paper presented at the Workshop on Political Parties and Consolidation of Democracy in Latin America. Edinburgh: ECPR Point Session of Worhshops. Alcántara, M., Freidenberg, F. (2002). Los Partidos Políticos en Emérica Latina. Manual de Gerencia Política: Pensando Los Partidos Políticos. Instituto Nacional Demócrata. Alexander, R. J. (1957). Communism in Latin America. New Brunswick: Rutgers UP. Alexander, R. J. (1973). Latin American Political Parties. New York: Praeger Publisher. Almond, G. A., Coleman, J. S. (Eds.) (1960). The Politics of Developing Areas. Princeton, NJ: Princeton University Press. Almond, G. A., Powell, G. B. (1978). Comparative Politics. Boston: Little, Brown & Co. Almond, G. A. (1960). Introduction: A Functional Approach to Comparative Politics. In Almond, G. A., Coleman J. S. (Eds.) The Politics of the Developing Areas. Princeton: Princeton University Press. Amenumey, D. E. K. (1989). The Ewe Unification Movement: A Political History. Accra: University of Ghana Press. Anckar, D., Anckar, C. (2000). Democracies Without Parties. Comparative Political Studies, Vol. 33, No. 2, pp. 225-247. Andrade, M. P. de (1997). Origens do Nacionalismo Africano. Lisboa: Publicacoes Dom Quixote. Anebo, F. K. G. (2006). Issue Salience Versus Ethnic Voting in the 2004 Elections. In Kwame B. A. (Ed.) Voting for Democracy in Ghana: The 2004 Elections in Perspective, Vol. 1. Accra: Freedom Publications. Anere, R. (2004). Ethnic Structure, Inequality and Governance of the Public Sector in Papua New Guinea. (http://www. unrisd.org/UNRISD/website/document.
320
nsf/ab82a6805797760f80256b4f005da1ab/ 8f3694968dbebfe9c1256ed90042620b/$FILE/Anere2. pdf) (14 April 2010). Anere, R. (2000). Political Parties and Election in Papua New Guinea. In Rynkiewich, M., Seib, R. (Eds.) Politics in Papua New Guinea: continuities, changes and challenges. Goroka: Melanesian Institute. APA (2010). Treize partis politiques fournissent leurs preuves de fraudes aux communales. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1967&Itemid= 63 (21 January 2011). Apter, D. (1969). The Politics of Modernization. Chicago, London: The University of Chicago Press. Arce, M. (2010). Parties and Social Protest in Latin America’s Neoliberal Era. Party Politics Vol. 16, No. 5, pp. 669-686. Arib News. (2010a). Burundi: L’Uprona dénonce des fraudes ŕ grande échelle aux communales. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1966&Itemid= 63 (22 January 2011). Arib News. (2010b). Burundi: Portraits des sept candidats officiels ŕ la présidentielle du 28 juin 2010. Dostupné na: http://www.arib.info/ index.php?option=com_content&task=view&id=1956&It emid=63 (21 January 2011). Arib News. (2010c). Nouvelles locales du mardi 01 juin 2010. Dostupné na: http:// www.arib.info/index.php?option=com_content&task=vie w&id=1985&Itemid=103 (22 January 2011). Arib News. (2010d). Nouvelles locales du mardi 08 juin 2010. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=2027&Itemid=103 (22 January 2011). Arib News. (2010e). Nouvelles locales du mercredi 01 décembre 2010. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=2831&Itemid=103 (24 January 2011). Arib News. (2010f). Résultats complets des communales au Burundi : large victoire du CNDD-FDD. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1961&Itemid= 63 (21 January 2011). Assefa, F. (2006). Theory versus Practice in the Implementation of Ethiopia’s Ethnic Federalism. In Turton, D. (Ed.) Ethnic Federalism: The Ethiopian Experience in comparative Perspective. Oxford: James Currey. Assefa, F. (2007). Federalism and the Accommodation of Diversity in Ethiopia. A Comparative Study. Nijmegen: Wolf Legal Publishers. Assemblée Nationale du Burundi. (2010). Liste des Honorables Deputés: Législature 2010-2015. Dostupné na: http://www.assemblee. bi/spip.php?article3 (28 January 2011).
321
Aubynn, A. K. (2002). Behind the Transparent Ballot Box: The Significance of the 1990s Elections in Ghana. In Cowen, M., Laakso, L. (Eds.) Multi-party Elections in Africa. New York: Palgrave. Austin, D. (1964). Politics in Ghana 1946 – 1960. London, New York, Toronto: Oxford University Press. Ayenew, M. (2001). Decentralization in Ethiopia. Two Case Studies on Devolution of Power and Responsibilities to Local Government Authorities. In Zewde, B., Pausewang, S. (Eds.) Ethiopia. The Challenge from Below. Uppsala: Nordiska Afrikainstitutet. Azikiwe, N. (1957). The Development of Political Parties in Nigeria. London: Office of the Commissioner in the United Kingdom for the Eastern Region of Nigeria. Barrio, A., Rodríguez Teruel, J., Baras, M., Barberŕ, Ň. (2010). Partidos de ámbito no estatal y gobernabilidad multinivel: el caso de Espańa (1977-2008). Working Papers 291. ICPS http://www.icps. es/archivos/WorkingPapers/wp291.pdf (3 January 2011) Basedau, M., Erdmann, G. (2008). Party Systems in Africa: Problem of categorising and explaining party systems. Journal of Contemporary African Studies, Vol. 26, No. 3, pp. 241–258. Bastian, J.-P. (1999). Los nuevos partidos políticos confesionales evangélicos y su relación con el Estado en América Latina. Estudios Sociológicos, Vol. 17, No. 49, pp. 153–173. Bekker, S., Dodds, M., Khosa, M. (Eds.) (2001). Shifting African Identities. Pretoria: Human Sciences Research Council. Bellows, T. J. (1970). The People‘s Action Party of Singapore: emergence of a dominant party system. New Haven: Yale University Southeast Asia Studies. Beyme, K. (1985). Political Parties in Western Democracies. Gower: Aldershot. Bhambhri, C. P. (2007). The Indian State and Political Process. Shakarpur: Shipra Publications. Birnir, J. K., Van Cott, D. L. (2007). Disunity in Diversity: Party System Fragmentation and the Dynamic Effect of Ethnic Heterogeneity on Latin American Legislatures. Latin American Research Review, Vol. 42, No. 1, pp. 99-125. Blondel, J. (1968). Party Systems and patterns of government in Western democracies. Canadian Journal of Political Science, Vol. 1, No. 2, pp. 180–203. Blondel, J. (1978). Political Parties: A Genuine Case for Discontent. London: Wildwood House Blondel, J. (1995). Comparative Government. A Introduction. London: Longman. Bogaards, M. (1998). The favourable factors for consociational democracy: A review. European Journal of Political Research, Vol. 33, No. 4, pp. 475-496. Bogaards, M. (2000). Crafting Competitive Party Systems: Electoral Laws and the Opposition in Africa. Democratization, Vol. 7, No. 4, pp. 163–190.
322
Bogaards, M. (2001). Electoral choices for divided societies: Moderation through constituency pooling and vote pooling. Working paper online. Dostupné na: http://aceproject.org/ero-en/topics/elections-security/bogaards.pdf/view (13 December 2011). Bogaards, M. (2004). Countinmg parties and identifying dominant party systems in Africa. European Journal of Political Research, Vol. 43, No. 2, pp. 173–197. Boggards, M. (2008). Dominant Party Systems and Electoral Volatility in Africa. A Comment on Mozaffar and Scarrit. Party Politics, Vol. 14, No. 1, pp. 113–130. Bradley, C. P. (1965). Leftist Fissures in Singapore Politics. The Western Political Quarterly, Vol. 18, No. 2, pp. 292-308. Brass, P. (1995). The Politics of India Since Independence. Cambridge: Cambridge University Press. Bratton, M., de Walle, N. van (1997). Democratic Experiments in Africa: Regime Transitions in Comparative Perspective. Cambridge: Cambridge University Press. Brohman, J. (1996). Popular Development: Rethinking the Theory and Practice of Development. N/a: Wiley-Blackwell. Brown, D. (1982). Who Are the Tribalists? Social Pluralism and Political Ideology in Ghana. African Affairs, Vol. 81, No. 322, pp. 37–69. Bruhn, K. (1997). Taking on Goliath. The Emergence of a New Left Party and the Struggle for Democracy in Mexico. University Park: The Pennsylvania State University Press. Buben, R. (2008). Venezuelan Presidential Election 2006: sin novedades. In Springerová, P., Špičanová, L., Němec, J. (Eds.) Election Year 2006: Latin America at the Crossroads? Praha: Asociace pro mezinárodní otázky. Caballero, M. (1986). Latin America and the Comintern 1919–1943. Cambridge: Cambridge University Press. Cady, F. (2005). Filling the Power Void: Candidate Selection Changes in the Partido Revolucionario Institucional (PRI) in Mexico. Příspěvek prezentovaný na ročním setkání Midwest Political Science Association, Chicago. Carbone, G. M. (2007). Political Parties and Party Systems in Africa: Themes and Research Perspectives. World Political Science Review, Vol. 2, No. 3, pp. 1–29. Carey, J., Matthew S. S. (1995). Incentives to Cultivate a Personal Vote: a Rank Ordering of Electoral Formulas. Electoral Studies, Vol. 14, No. 4, pp. 417-439. Carey, J. (2003). Discipline, Accountability, and Legislative Voting in Latin America. Comparative Politics, Vol. 35, No. 2, pp. 191-211. Carey, J. (2009). Legislative Voting and Accountability. Cambridge: Cambridge University Press. Carnell, F. G. (1955). Political Ferment in Singapore. Far Eastern Survey, Vol. 24, No. 7, pp. 97-102.
323
Carothers, T. (2002). The end of the Transition Paradigma. Journal of Democracy, Vol. 13, No. 1, pp. 5–21. Carter, Gwendolen (ed.) (1962). African One-Party States. Ithaca: Cornell University Press. Casar, M. A. (2000). Coaliciones y cohesión partidista en un congreso sin mayoría: la Cámara de Diputados de México, 1997-1999. Política y Gobierno, Vol. 7, No. 1, pp. 183-202. Centellas, M. (2001). Parliamentarized Presidentialism: New Democracies, Constitutional Engineering, and the Bolivian Model. Paper for delivery at the 59th Annual Meeting of MPSA, Chicago 2001. Dostupné na: http://www.centellas.org/politics/ papers/mpsa2001.pdf (13 December 2011). Cohen, D. L. (1970). The Convention People’s Party of Ghana: Representational or Solidarity Party? Canadian Journal of African Studies/ Revue Canadienne des Études Africaines, Vol. 4, No. 2, pp. 173-194. Coleman, J. S. (1960). The Politics in Sub-Saharan Africa. In Almond, G. A., Coleman, J. S. (Eds.) The Politics of Developing Areas. Princeton, NJ: Princeton University Press. Coleman, J. S., Rosberg, C. (Eds.) (1966). Political Parties and National Integration in Tropical Africa. Berkeley, Los Angeles: University of California Press. Collier, D., Laporte, J., Seawright, J. (2008). Typologies: Forming Concepts and Creating Categorical Variables. In Box-Steffensmeier, J. M., Brady, H. E., Collier, D. The Oxford Handbook of Political Metodology. New York: Oxford University Press. Collier, R. B., Collier, D. (1991). Shaping the Political Arena. Princeton: Princeton University Press. Commission Electorale Indépendante Nationale (2010a). Burundi: Détails de la répartition des sičges des députés par province. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=2317&Itemid=63 (22 January 2011). Commission Electorale Indépendante Nationale (2010b). Les Résultats provisoires du scrutin Présidentiel. Dostupné na: http://www. ceniburundi.bi/Les-Resultats-provisoires-des (22 January 2011). Commission Electorale Indépendante Nationale (2010c). Présentation des résultats du scrutin communal en MAIRIE DE BUJUMBURA. Dostupné na: www.ceniburundi.bi (28 January 2011). Commission Electorale Indépendante Nationale (2010d). Synthčse nationale des résultats du scrutin communal. Dostupné na: www.ceniburundi.bi (28 January 2011). Commonwealth of Australia (2008). Report of the Official Parliamentary Delegation Visit to Papua New Guinea and East Timor. Dostupné na: http://www.aph.gov.au/house/info/pro/42p_reports/ png_etimor.pdf (20 April 2010).
324
Conaghan, C. (1988). Restructuring Domination. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press. Conniff, M. L. (1982). Latin American Populism in Comparative Perspective. Albuquerque: University of New Mexico Press. Constituiçăo da República Democrática de S.Tomé e Príncipe (2003) Constituiçăo Politica. Luanda (1975) Constitution of the Independent State of Papua New Guinea. (http://www. paclii.org/pg/legis/consol_act/cotisopng534/); ověřeno k 20.4.2010. The Constitution of the Federal Democratic Republic of Ethiopia. Addis Ababa, 1995. Coppedge, M. (1998). The Dynamic Diversity of Latin American Party Systems. Party Politics, Vol. 4, No. 4, pp. 547-568. Dostupné na: http://www.nd.edu/~mcoppedg/crd/ddlaps.htm (13 December 2011). Coppedge, M. (2000). Latin American Parties: Political Darwinism in the Lost Decade. Paper presented at the Conference on Political Parties and Democracy. Dostupné na: http://www.nd.edu/ ~mcoppedg/crd/ifdssept.htm (13 December 2011). Coppedge, M. (2001). Party Systems, Governability, and the Quality of Democracy in Latin America. Paper prepared for presentation at the conference on Representation and Democratic Politics in Latin America, Buenos Aires. Coppedge, M. (2001). Political Darwinism in Latin America´s Lost Decade. In Diamond, L. J., Gunther, R. (Eds.) Political Parties and Democracy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Cowen, M., Laakso, I. (Eds.) (2002). Multi-party Elections in Africa. Oxford: James Currey. Da Cruz, C. B. (Ed.) (1975). Săo Tomé e Príncipe. Do Colonialismo á Independęncia. Lisbon: Morăes. Daalder, H., Mair, P., (Eds.) (1985). Western European Party Systems. London: Sage. Daddieh, C., Fair E. J., (Eds.) (2002). Ethnicity and Recent Democratic Experiments in Africa. New Brunswick, New Jersey: African Studies Association Press. Dalton, R. J., Scott F., Beck, P. A., (Eds.) (1984). Electoral Change in Advanced Industrial Democracies: Realignment or Dealignment? Princeton: Princeton University Press. Debrah, E. (2004). The Politics of Elections: Opposition and Incumbency in Ghana’s 2000 Elections. Africa Insight, Vol. 34, No. 2/3, pp. 3–15. Denny, L. M., Ray, D. I. (1989). Săo Tomé e Principe. In Denny, L. M., Ray, D. I., Torp, J. (Eds.) Mozambique – Săo Tomé e Principé: Politics, Economics and Society. London: Frances Pinter. Depauw, S., Martin, S. (2009). Legislative party discipline and cohesion in comparative perspective. In Giannetti, D., Benoit, K. (Eds.)
325
Intra-Party Politics and Coalitions Governments. London, New York: Routledge. Deschouwer, K. (2006). Political Parties as Multi-Level Organizations. In Katz, R. S., Rorty, W. (Eds.) Handbook of Party Politics. London: Sage. Diamond, L. (1999). Developing Democracy: Toward Consolidation. Baltimore: John Hopkins University Press. Díaz, C. (2004). Old Hacks or New Blood? The Effects of Inter-Party Competition on PRI Candidates for the Mexican Chamber of Deputies, 1997-2000. Journal of Legislative Studies, Vol. 10, No. 4, pp. 107-128. Dirar, U. C. (2000). The Issue of Nationalities in Eritrean and Ethiopian Constitutions: A Historical Perspective. In Piergigli, V., Taddia, I. (Eds.) International Conference on African Constitutions. Torino: G. Giappichelli Editore. DiTella, T. (1965). Populism and Reform in Latin America. In Véliz, C. (Ed.) Obstacles to Change in Latin America. London: Oxford University Press. Dix, R. H. (1989). Cleavage Structures and Party Systems in Latin America. Comparative Politics, Vol. 21, No. 10, pp. 23-35. Donham, D. L. (1999). Marxist Modern. An Ethnographic History of the Ethiopian Revolution. Oxford: James Currey. Dorney, S. (2000). Papua New Guinea: pople, politics and history since 1975. Sydney: ABC Books. Dowse, R. E. (1967). Ghana: One Party or Totalitarian? The British Journal of Sociology, Vol. 18, No. n/a, pp. 251-268. Dudáková, B., Chytilek, R., Zvára, P. (2006). Techniky výzkumu výstupů volební soutěže: Druhá generace. Dostupné na: http://ispo.fss. muni.cz/uploads/EVS/001/02_EVS-EES_-_Techniky_ vyzkumu_vystupu_volebni_souteze.pdf (14 May 2010). Durutalo, A. L. (1997). Provincialism and the Crisis of Indigenous Fijian Political Unity, online text Durutalo, A. L. (2008). Fiji: Party Politics in the Post-Independence Period. In Rich, R., Hambly, L., Morgan, G. (Eds.) Political Parties in the Pacific Islands. Canberra: The Australian National University E Press. Duverger, M. (1978). Political Parties. Their Organization and Activity in the Modern State. London: Methuen & Co Ltd. Duverger, M. (1976). Les partis politiques. Paris: Librairie Armand Colin. E. I. U. (1989). Country Report Sao Tomé and Principe, No. 2. East, R., Joseph, T. (1993). Political Parties of Africa and the Middle East. London: CIRCA Research & Reference Information Limited, Longman. El Abdellaoui, J. (2010). Burundi: Overview of he 2010 elections and observations on the way forward. Dostupné na: http://www.iss.co.za/ uploads/14Oct2010BurundiVer2.pdf (28 January 2011).
326
Election Commission of India. Dostupné na: http://eci.nic.in/eci_main/StatisticalReports/ElectionStatistics.asp (3 January 2011). Election Commission of India. Dostupné na: http://eci.nic.in/eci_main/StatisticalReports/ElectionStatistics.asp (3 January 2011). Elections Department Singapore. Parliamentary General Elections Results. Dostupné na: http://www.elections.gov.sg/elections_ past_parliamentary.html (9 January 2011). Elections Department Singapore. Parliamentary General Elections Results. Dostupné na: http://www.elections.gov.sg/elections_ past_parliamentary.html (9 January 2011). Elections in Africa. A Data Handbook. (2004). Oxford: Oxford University Press. Electoral Commission of Ghana. Dostupné na: http://www.ec.gov.gh Electoral Institute for the Sustainability of Democracy in Africa (2005). Burundi: Communal election results 2005. Dostupné na: http:// www.eisa.org.za/WEP/bur2005local.htm (21 January 2011). Epstein, L. D. (1967). Political Parties in Western Democracies. London: Pall Mall Press. Erdmann, G. (2004). Party Research: Western European Bias and the African Labyrinth. Democratization, Vol. 11, No. 3, pp. 63–87. Evans, G. (1999). The Decline of Class Politics? Oxford: Oxford University Press. Eyzaguirre, P. B. (1989). The Independence of Săo Tome E Principe and Agrarian Reform. The Journal of Modern African Studies, Vol. 27, No. n/a, pp. 671–678. Fernandez, M., Loh K. S. (2008). The Left-Wing Trade Unions in Singapore, 19451970. In Barr, M. D., Trocki, C. A. (Eds.) Paths Not Taken. Political Pluralism in Post-War Singapore. Singapore: NUS Press. Fiala, P., Strmiska, M. (1998). Teorie politických stran. Brno: Barrister & Principal. Fiala, P., Strmiska, M. (2001). Demokracie jako organizovaná nejistota? Příspěvek k diskusi o problému koexistence polyarchií a úpadkových soustav politických stran. Středoevropské politické studie/Central European Political Studies Review, Vol. 3, No. 3, pp. n/a. Dostupné na: http://www.cepsr.com/clanek. php?ID=79 (13 December 2011). Fiala, V. (2006). Jednostranické politické systémy v Africe: Teoretické a metodologické problémy výzkumu. Politologická revue, No. 2, v tisku (44 stran). Fiala, V. (2006). Politické strany a stranický systém v Botswaně. Acta Universitatis Palackianae Olomoucensis, Facultas Philosophica, Politologica 5, pp. 115-150. Fiala, V. (2006). Politické strany a stranický systém v lusofonní Africe (na příkladu Mosambiku v letech 1960-2004). In Joao, M. C., Jelínek, P., Knitl, A. (Eds.). Lusofonní Afrika 1975-2005. África Lusófona 1975-2005. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.
327
Fiala, V. (2006). Vládní koalice v subsaharské Africe (příklad ostrova Mauritius). In Říchová, B. et al. (2006). Vládní modely v parlamentních systémech. Praha: Moneta F-M. Fiala, V. (2005). Vznik politických stran v zemích lusofonní Afriky. Politologická revue, Vol. 10, No. 2, pp. 91-138. Fleischhacker, H. (2010). Săo Tomé e Principé. In Nohlen, D., Krennerich, M., Thibaut, B. Food and Agriculture Organization of the United Nations. Global Forest Resources Assessment 2010. Dostupné na: http://www.fao.org/forestry/fra/fra2010/en/ (28 January 2011). Foster, R. J. (1996). State Ritual: Ethnographic Notes on Voting in the Namatanai Electorate. In Saffu, Y. (Ed.) The 1992 Papua New Guinea Election: Change and Continuity in Electoral Politics. Canberra: Highland Press. Fraenkel, J. (2008). Pros, Cons of Political Party Legislation in Pacific. Dostupné na: http://archives.pireport.org/archive/2008/ August/08-07-an.htm (6 April 2010). Fraenkel, J., Grofman, B. (2006). Does the Alternative Vote Foster Moderation in Ethnically Divided Societies? The Case of Fiji. Comparative Political Studies, Vol. 39, No. 5, pp. 623-651. Fraenkel, J. (2008). Electoral Consequences of Pacific Island Electoral Laws. In Rich, R., Hambly, L., Morgan, G. (Eds.) Political Parties in the Pacific Islands. Canberra: The Australian National University E Press. Frempong, A. K. D. (2001). Ghana’s Election 2000: The Ethnic Undercurrents. In Ayee, J. R. A. (Ed.) Deepening Democracy in Ghana: Politics of the 2000 Elections. N/a: Freedom Publications Ltd. Frempong, A. K. D. (2006). Etnicity, Democracy and Ghana’s Election 2004. In Boafo-Arthur, K. (Ed.) Voting for Democracy in Ghana: the 2004 elections in perspective. Accra: Freedom Publications. Fridy, K. S. (2007). The elephant, umbrella, and quarrelling cocks: Disaggregating partisanship in Ghana‘s Fourth Republic. African Affairs, Vol. 106, No. 423, pp. 281–305. Frynas, J. G., Wood, G., Soares de Oliveira, R. M. S. (2003). Business and Politics in Săo Tomé a Príncipe: From Cocoa Monoculture to PetroState. African Affairs, Vol. 102, No. 406, pp. 51–80. García, M. J. C. (2009). Disciplina partidaria en México: La LX Legislatura. Acta Republicana Política y Sociedad, Vol. 8, No. 8, pp. 75-82. Gelu, A. (2000). The emergence of a non-liberal democratic political culture in Papua-New Guinea. In Rynkiewich, M., Seib, R. (Eds.) Politics in Papua New Guinea: continuities, changes and challenges. Goroka: Melanesian Institute. George, A. L., Bennett, A. (2005). Case Studies and Theory Development in Social Sciences. Cambridge, London: MIT Press. Gibson, E. (1996). Class and Conservative Parties. Baltimore: Johns Hopkins University Press.
328
Gillespie, C. (1991). Negotiating Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. Goertz, G. (2008). Concepts, Theories and Numbers: A Checklist for Constructing, Evaluating and Using Concepts or Quantitative Measures. In Box-Steffensmeier, J. M., Brady, H. E., Collier, D. (Eds.) The Oxford Handbook of Political Metodology. New York: Oxford University Press. González Casanova, P. (1967). La democracia en México. México: Ediciones Era. González, T., Luis, A. (2009). Cohesión interna en el PRI frente a la ausencia del liderazgo unificador. Příspěvek prezentovaný na kongresu Latin American Studies Association, Rio de Janeiro. González, L. E. (1991). Political Structures and Democracy in Uruguay. Notre Dame: University of Notre Dame Press. Graham, C. (1992). Peru‘s APRA. Boulder: Lynne Rienner. Gunther, R., Diamond, L. (2001a). Introduction. In Diamond, L., Gunther, R. (Eds.) Political Parties and Democracy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Gunther, R., Diamond, L. (2001b.) Types and Functions of Parties. In Diamond, L., Gunther, R. (Eds.) Political Parties and Democracy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Gunther, R., Diamond, L. (2003). Species of Political Parties: A New Typology. Party Politics, Vol. 9, No. 2, pp. 167–199. Gyimah-Boadi, E., Debrah, E. (2008). Political Parties and Party Politics. In Agyeman-Duah, B. (Ed.) Ghana: Governance of the Fourth Republic. Accra: CDD. Gyimah-Boadi, E. (2001). A Peaceful Turnover in Ghana. Journal of Democracy, Vol. 12, No. 2, pp. 103–117. Gyimah-Boadi, E. (2009). Another step forward for Ghana. Journal of Democracy, Vol. 20, No. 1, pp. 138–152. Harbichová, T. (2010). Účinky volebního systému Chile a jeho vliv na stranický systém. Politologický časopis, Vol. 60, No. 2, pp. 146-168. Hardgrave, R. L., Kochanek, S. A. (2008). India: Government and Politics in a Developing Nation.Wadsworth: Thomson Learning. Hartlyn, J. (1988). The Politics of Coalition Rule in Colombia. Cambridge, Eng.: Cambridge University Press. Haynes, J. (1995). From Personalist to Democratic Rule. In Wiseman, J. (Ed.) Democracy and Political Change in Sub-Saharan Africa. London, New York: Routledge. Hazan, R. Y. (2003). Does Cohesion Equal Discipline? Towards a Conceptual Delineation. Journal of Legislative Studies, Vol. 9, No. 4, pp. 1-11. Hegarty, D., King, P. (1983). The Election Brings Change. Asian Survey, Vol. 23, No. 2, pp. 217–226. Hicken, A. (2008). Developing Democracies in Southeast Asia: Theorizing the Role of Parties and Elections. In Martinez, K. E., Slater, D., Vu, T. (Eds.) Southeast Asia in Political Science: Theory,
329
Region, and Qualitative Analysis. Stanford: Stanford University Press. Hicken, A. (2008). Developing Democracies in Southeast Asia: Theorizing the Role of Parties and Elections. In Martinez, K. E., Slater, D., Vu, T. (Eds.) Southeast Asia in Political Science: Theory, Region, and Qualitative Analysis. Stanford: Stanford University Press. Hilliker, G. (1971). The Politics of Reform in Peru. Baltimore: Johns Hopkins Press. Hodges, T., Newitt, M. (1988). Săo Tomé and Príncipe: From Plantation Colony to Microstate. Boulder, Col.: Westview Press. Hodgkin, T. (1961). African Political Parties. An Introductory Guide. Baltimore: Penguin Books Ltd. Hong, L., Huang, J. (2008). The Scripting of a National History. Singapore and Its Pasts. Singapore: NUS, Hong Kong University Press. Horowitz, D. L. (1993). Democracy in Divided Societies. Journal of Democracy, Vol. 4, No. 4, pp. 18-38. Horowitz, D. L. (2004). The Alternative Vote and Interethic Moderation: A reply to Fraenkel and Grofman. Public Choice, Vol. 121, No. 3/4, pp. 507-516. Horowitz, D. L. (1985). Ethnic Groups in Conflict. Berkeley: University of California Press. Horowitz, D. L. (1991). A Democratic South Africa? Constitutional Engineering in a Divided Society. Berkeley: University of California Press. Horowitz, D. L. (2003). Electoral Systems. A Primer for Decision Makers. Journal of Democracy, Vol. 14, No. 4, pp. 115-127. Horowitz, D. L. (2006). Strategy Takes a Holiday. Fraenkel and Grofman on the Alternative Vote. Comparative Political Studies, Vol. 39, No. 5, pp. 652-662. Human Rights Watch (2010a). Burundi: Violence, Rights Violations Mar Elections. Dostupné na: http://www.hrw.org/en/news/2010/07/01/ burundi-violence-rights-violations-mar-elections (22 January 2011). Human Rights Watch (2010b). Closing Doors? The Narrowing of Democratic Space in Burundi. Dostupné na: http://www.hrw.org/en/ node/94300/section/8 (28 January 2011). Human Rights Watch (2010c). We’ll Tie You Up and Shoot You: Lack of Accountability for Political Violence in Burundi. Dostupné na: http:// www.hrw.org/node/90456 (28 January 2011). Humphreys, M., Masters, W. S., Sandbu, M. E. (2006). The Role of Leaders in Democratic Deliberations. Results from a Field Experiment in Săo Tomé and Principe. World Politics, Vol. 58, No. 4, pp. 583–622. Huntington, S. (1968). Political order in Changing Societies. New Haven, London: Yale University Press.
330
Chabal, P., Birmingham, D., Foreest, J., Newitt, M., Siebert, G., Andrade, E. S. (2002). History of Postcolonial Lusophone Africa. Bloomington: Indiana University Press. Chanie, P. (2007). Clientelism and Ethiopia’s post-1991 decentralisation. Journal of Modern African Studies, Vol. 45, No. 3, pp. 355-384. Chazan, N. (1988). Ghana: Problems of Governance and the Emergence of Civil Society. In Diamond, L. et al. (Eds.) Democracy in Developing Countries: Africa. Boulder: Lynne Reinner Publishers. Cheibub, J. A. (2007). Presidentialism, Parliamentarism and Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. Chilcotte, D. H. (1972). Emerging Nationalism in Portuguese Africa. Documents. Stanford: Stanford University. Chin, C. C. (2008). The United Front Strategy of the Malayan Communist Party in Singapore, 1950s-1960s. In Barr, M. D., Trocki, C. A. (Eds.) Paths Not Taken. Political Pluralism in Post-War Singapore. Singapore: NUS Press. Chodak, S. (1966). Systémy politických stran západní Evropy. Praha: Svoboda. Chrétien, J. P. (2000). L‘Afrique des Grands lacs: deux mille ans d‘histoire. Paris: Aubier. Chua, A. L. (2008). Imperial Subjects, Straits Citizens: Anglophone Asians and the Struggle for Political Rights in Inter-War Singapore. In Barr, M. D., Trocki, C. A. (Eds.) Paths Not Taken. Political Pluralism in Post-War Singapore. Singapore: NUS Press. Chytilek, R. (2007). Zkoumání většinových volebních systémů. Nepublikovaná disertační práce, obhájená na katedře politologie FSS MU v červnu 2007. Chytilek, R., Šedo, J., Lebeda, T., Čaloud, D. (2009). Volební systémy. Praha: Portál. International Crisis Group (2008). Burundi: Restarting Political Dialogue. Dostupné na: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/ africa/central-africa/burundi/B053%20Burundi%20Rest arting%20Political%20Dialogue.ashx (28 January 2011). International Crisis Group (2010). Burundi: Insuring Credible Elections. Dostupné na: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/ central-africa/burundi/155%20Burundi%20-%20Ensu ring%20Credible%20Elections%20ENGLISH.ashx (28 January 2011). International Crisis Group (2011). CrisisWatch Database. Dostupné na: http:// www.crisisgroup.org/en/publication-type/crisiswatch/ crisiswatch-database.aspx?CountryIDs=%7bAB6C96B1CBF6-4E94-9B98-2031D4CD6EED%7d#results (24 January 2011). Iyob, R. (1997). The Eritrean Struggle for Independence. Domination, resistence, nationalism 1941-1993. Cambridge: Cambridge University Press.
331
Jaffrelot, C., Verniers, G. (2009). India‘s 2009 Elections: The Resilience of Regionalism and Ethnicity. South Asia Multidisciplinary Academic Journal, Vol. n/a, No. 3. Dostupné na: http://samaj. revues.org/index2787.html (28 December 2010). Jaffrelot, C., Verniers, G. (2009). India‘s 2009 Elections: The Resilience of Regionalism and Ethnicity. South Asia Multidisciplinary Academic Journal, Vol. n/a, No. 3. Dostupné na: http://samaj. revues.org/index2787.html (28 December 2010). Janda, K. (1980). Political Parties: A Cross National Survey. New York: Free Press. Jena, S. K. (2007). Power Play of Regional Parties in India. An Assessment. In Bhuyan, D. Role of Regional Political Parties in India. New Delhi: Mittal Publications. Jennings, I. (1961). Is it single party possible in Africa? Transition, Vol. n/a, No. 1, pp. 11-15. Jockers, H., Kohnert, D., Nugent, P. (2009). The Successful Ghana Election of 2008: A Convenient Myth? Ethnicity in Ghana‘s elections revisited. MPRA Paper 16167, Munich Personal RePEc Archive. Dostupné na: http://mpra.ub.uni-muenchen. de/16167/1/MPRA_paper_16167.pdf (19 December 2010). Jones, M. P. (1994). Presidential Election Laws and Multipartism in Latin America. Political Research Quarterly, Vol. 47, No. 1, pp. 41-57. Jones, M. P. (2002). Review: Legislator Behavior and Executive-Legislative Relations in Latin America. Latin American Research Review, Vol. 37, No. 3, pp. 176-188. Katz, R., Mair, P. (1995). Changing Models of Party Organization and Party Democracy: The Emergence of the Cartel Party. Party Politics, Vol. 1, No. 1, pp. 5-27. Keck, M. E. (1986). Democratization and Dissension: The Formation of the Workers‘ Party. Politics and Society, Vol. 15, No. 1, pp. 67-95. Kinzo, M. D. G. (1988). Legal Opposition Politics Under Authoritarian Rule in Brazil. New York: St Martin‘s Press. Kirchheimer, O. (1966). The Transformation of the Western European Party Systems. In La Palombara, J., Weiner, M. (Eds.) Political Parties and Political Development. Princeton: Princeton University Press. Kitschelt, H. (1994). The Transformation of European Social Democracy. Cambridge: Cambridge University Press. Klesner, J. L. (2001). Divided Government in Mexico’s Presidentialist Regime: the 1997-2000 Experience. In Elgie R. (Ed.) Divided Government in Comparative Perspective. Oxford: Oxford University Press. Klíma, J. (2001). Poslední koloniální válka. Praha: Libri. Klíma, J. (2008). Kapverdské ostrovy, Sv. Tomáš a Princův Ostrov. Praha: Libri. Klíma, M. (1998). Volby a politické strany v moderních pluralitních demokraciích. Praha: Radix.
332
Kohli, A. (1993). Democracy Amidst Economic Orthodoxy: Trends in Developing Countries. Third World Quarterly, Vol. 14, No. 4, pp. 671–689. Kopeček, L. (2002). Aplikace rokkanovské teorie cleavages na české politické strany na počátku éry masové politiky. Středoevropské politické studie, Vol. 4, No. 2-3. Dostupné na: http://www.cepsr. com/clanek.php?ID=36 (20 December 2010). Kothari, R. (2006). Politics in India. Hyderabad: Orient Blackswan Kouba, K. (2008). The 2006 Elections in Nicaragua. Does the Sandinista Return to Power Threaten Nicaragua’s Democracy? In Springerová, P., Špičanová, L., Němec, J. (Eds.) Election Year 2006: Latin America at the Crossroads? Praha: Asociace pro mezinárodní otázky. Kouba, K. (2010). Prezidentské, poloprezidentské a parlamentní systémy demokracie. In Dočekalová, P., Švec, K. Úvod do politologie. Praha: Grada Publishing. Kozák, M. (2008). Inkluzivní majoritarianismus jako nejvhodnější model pro rozdělené společnosti? Případ Fidži. Magisterská diplomová práce obhájená na katedře politologie FSS MU. Krouwel, A. (2006). Party Models. In Katz, R. S., Rorty, W. (Eds.) Handbook of Party Politics. London: Sage. Kubát, M. (2007). Politický systém Singapuru. In Ženíšek, M., Šanc, D. et al. (Eds.) Commonwealth. Politické systémy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Kuenzi, M., Lambright, G. (2001). Party System Institutionalization in 30 African Countries. Party Politics, Vol. 7, No. 4, pp. 437–468. Kuenzi, M., Lambright, G. (2005). Party Systems and Democratic Consolidation in Africas´s Electoral Regimes. Party Politics, Vol. 11, No. 4, pp. 423–446. Laakso, M., Taagepera, R. (1979). Effective number of parties: A measure with application to West Europe. Comparative Political Studies, Vol. 12, No. 1, pp. 3–27. Laely, T. (1997). Peasants, local communities, and central power in Burundi. Journal of Modern African Studies, Vol. 35, No. 4, p. 695. Lal, B. V. (1993). Chiefs and Indians: Elections and Politics in Contemporary Fiji. The Contemporary Pacific. Vol. 5, pp. 275-301 Langston, J. (2006). The Changing Party of the Institutional Revolution. Electoral Competition and Decentralized Candidate Selection. Party Politics, Vol. 12, No. 3, pp. 395-413. LaPalombara, J., Weiner, M. (Eds.) (1966). Political Parties and Political Development. Princeton: Princeton University Press. Lawson, K. (1976). The Comparative Study of Political Parties. New York: St. Martin‘s Press. Lebeda, T., Novák, M. et al. (2004). Volební a stranické systémy. ČR v mezinárodním srovnání. Dobrá Voda u Pelhřimova: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.
333
Lee, E. (2008). Singapore. The Unexpected Nation. Singapore: ISEAS Publishing. Lefort, R. (2007). Power – mengist – and peasants in rural Ethiopia: the May 2005 Elections. The Journal of Modern African Studies, Vol. 45, No. 2, pp. 253-273. Lehnert, M. (2007). Typologies in Social Inquiry. In Gschwend, T., Schimmelfennig, F. (Eds.) Research Design in Political Science Party Politics: How to Practice What They Preach. Basingstoke: Palgrave Macmillan. Lei dos partidos politicos, No. 8/1990 z 31. května 1990 Lemarchand, R. (1996). Burundi: ethnic conflict and genocide. Cambridge: Cambridge University Press. Levitsky, S. (1998). Institutionalization and Peronism. The Concept, the Case and the Case for Unpacking the Concept. Party Politics, Vol. 4, No. 1, pp. 77-92. Levitsky, S. (2003). Transforming Labor-based Parties in Latin America: Argentine Peronism in Comparative Perspective. New York: Cambridge University Press. Lijphart, A. (1977). Democracy in Plural Societies: A Comparative Exploration. New Haven, CT: Yale University Press. Lijphart, A. (2000). Definitions, Evidence and Policy. A Reply to Matthijs Boogards Critique. Journal of Theoretical Politics, Vol. 12, No. 4, pp. 425-431. Lijphart, A. (2004). Constitutional design for Divided Societies. Journal of Democracy, Vol. 15, No. 2, pp. 96-109. Lijphart, A. (Ed.) (1992). Parliamentary versus Presidential Government. Oxford: Oxford University Press. Lindberg, S. I. (2007). Institutionalization of Party Systems? Stability and Fluidity among Legislative Parties in Africa´s Democracies. Government and Opposition, Vol. 42, No. 2, pp. 215–241. Lindberg, S. I., Morrison, M. K. C. (2005). Exploring voter alignments in Africa: core and swing voters in Ghana. Journal of Modern African Studies, Vol. 43, No. 3., pp. 565–586. Linek, L., Rakušanová, P. (2005). Why Czech Parliamentary Party Groups Vote Less Unitedly. The Role of Frequent Voting and Big Majorities in Passing Bills. Sociologický časopis, Vol. 41, No. 3, pp. 423-442. Linz, J. J., Valenzuela, A. (Eds.) (1994). The Failure of Presidential Democracy. Baltimore: Johns Hopkins. Linz, J. J. (1994). Presidential or Parliamentary Democracy: Does It Make a Difference? In Linz, J. J., Valenzuela, A. (Eds.) The Failure of Presidential Democracy. Baltimore, London: The Johns Hopkins University Press. Lipset, S. M., Rokkan, S. (1967). Party System and Voters Alignments: Cross-National Perspectives. New York: The Free Press.
334
Loetzer, K. D., Mönikes, V. (2009). Präsidentschafts- und Parlamentswahlen in der Republik Ghana im Dezember 2008. KAS-Auslandsinfromationen, Vol. 25, No. 1, pp. 57–96. López, L., Alvaro, F. (2001). Presidencialismo y coaliciones legislativas en la Cámara de Diputados de México (1991-1999). Polis, Número Extraordinario, pp. 121-158. Loužek, M. (2005). Max Weber. Praha: Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum. Loveday, P., Wolfers E. P. (1976). Parties and parliament in Papua New Guinea 1964 – 1975. Boroko: Institute of Applied Social and Economic Research. Low, D. A. (1962). Political Parties in Uganda, 1949-1962. London: Athlone Press. Lujambio, A. (2000). Adiós a la excepcionalidad: régimen presidencial y gobierno divido en México. In Lánzaro, J. (Ed.) Tipos de Presidencialismo y Coaliciones Políticas en América Latina. Buenos Aires: Clacso. Lynch, E. A. (1993). Latin America´s Christian Democratic Parties: A Political Economy. Westport: Praeger. Madrid, R. (2005a) Ethnic Cleavages and Electoral Volatility in Latin America. Comparative Politics, Vol. 38, No. 1, pp. 1–20. Madrid, R. (2005b) Indigenous Voters and Party System Fragmentation in Latin America. Electoral Studies, Vol. 24, No. 4, pp. 689–707. Mainwaring, S. P. (1993). Presidentialism, multipartism and democracy: The difficult combination. Comparative Political Studies, Vol. 26, No. 2, pp. 198–228. Mainwaring, S., Scully, T. R. (1995). Building Democratic Institutions. Party Systems in Latin America. Stanford: Stanford University Press. Mainwaring, S., Torcal, M. (2005). Party system institutionalization and party system Theory after the third wave of democratization. In Katz, R. S., Crofty, W. (Eds.). Handbook of Party Politics. London, Los Angeles tec.: Sage. Mainwaring, S. (1998). Party Systems in the Third Wave, Journal of Democracy, Vol. 9, No. 3, pp. 67–81. Mainwaring, S. (1999). Rethinking Party Systems in the Third Wave of Democratization. The Case of Brazil. Stanford: Stanford University Press. Mainwaring, S., Shugart, M. S. (1997). Juan Linz, Presidentialism, and Democracy: A Critical Appraisal. Comparative Politics, Vol. 29, No. 4, pp. 449-471. Mainwaring, S., Scully, T. R. (1995). Building democratic institutions: Party systems in Latin America. Stanford: Stanford University Press. Mainwaring, S. (1993). Presidentialism, Multipartism, and Democracy: The Difficult Combination. Comparative Political Studies, Vol. 26, No. 2, pp. 198-228. Mair, P. (1997). Party System Change: Approchaes and interpretations. Oxford: Claredon Press.
335
Mair, P. (2006). Party System Change. In Katz, R. S., Crotty, W. J. (Eds.) Handbook of Party Politics. London: Sage Publications. Malloy, J. M. (1977). Authoritarianism and Corporatism in Latin America. Pittsburgh: University of Pittsburgh. Manning, C. (2005). Assessing African Party Systems after the Third Wave. Party Politics, Vol. 11, No. 6, pp. 707–727. Marcus, H. G. (2002). A History of Ethiopia. Revised and Updated. Berkeley: University of California Press. Margolin, J. L. (2008). Singapore since independence: the roaring of the mouse. Asia & Pacific Studies, Vol. n/a, No. 5, pp. 7-44. Margolin, J. L. (2009). Views on Colonial Singapore, Outside Influences in Singapore, Independence Leaders‘ Thinkings. International Encompass Conference – States of Transition, State University of Medan, January 2009. Dostupné na: http:// ipie3.wordpress.com/2009/01/15/paper-by-jean-louismargolin-provence-university-aix-france/ (7 February 2011). Markakis, J., Nega, A. (2006). Class and Revolution in Ethiopia. Addis Ababa: Shama Books. Marshall, W. (2002). Unstable government formed in Papua New Guinea. Dostupné na: http://www.wsws.org/articles/2002/aug2002/pnga20.shtml (20 April 2010). Martz, J. D. (1964). Dilemmas in the Study of Latin American Political Parties. The Journal of Politics, Vol. 26, No. 1. Martz, J. D. (1966). Accion Democratica: Evolution of a Modern Political Party in Venezuela. Princeton, N.J.: Princeton University Press. Martz, M. J. R. (1980). Studying Latin American Political Parties: Dimensions Past and Present. Journal of Latin American Studies, Vol. 12, No. 1, pp. 139–167. Mattli, W. (2003). The Logic of Regional Integration: Europe and Beyond. Cambridge: Cambridge University Press. Mauzy, D. K. (2006). From Malay Nationalism to a Malaysian Nation? In Barrington, L. W. (Ed.) After Independence. Making and Protecting the Nation in Postcolonial and Postcommunist States. Ann Arbor: The University of Michigan Press. Mauzy, D. K., Milne, R. S. (2002). Singapore Politics Under the People ‚s Action Party. London: Routledge. May, R. J. (2008). Political Parties in Papua New Guinea. In Rich, R. Hambly, L., Morgan, G. (Eds.) Political Parties in the Pacific Islands. Canberra: The Australian National University E Press. May, R. J. (2006). Papua New Guinea: Disorderly Democracy or Dysfunctional State? Geojournal Library, 82, pp. 151–170. Mayorga, R. A. (1997). Bolivia’s Silent Revolution. Journal of Democracy, Vol. 8, No. 1, pp. 142-56. McDonald, R. H. (1971). Party systems and elections in Latin America. Chicago: Markham Pub. Co.
336
Means, G. P. (1963). Malaysia – A New Federation in Southeast Asia. Pacific Affairs, Vol. 36, No. 2, pp. 138-159. Merera, G. (2003). Ethiopia. Competing Ethnic Nationalisms and the Quest for Democracy, 1960-2000. Maastricht: Shaker Publishing. Merera, G. (2007). Party Politics and Elections in Ethiopia: 1991-2005. In Berhanu, K. (Ed.) Electoral Politics, Decentzralized Governance and Constitutionalism in Ethiopia. Addis Ababa: Addis Ababa University. Měšťánková, P. (2009). Latinskoamerické prezidentské systémy: postavení prezidenta a demokratické vládnutí. Politologická revue, Vol. 15, No. 1, pp. 30-62. Měšťánková, P. (2009). Proměna postavení mexického prezidenta v procesu demokratizace. Nepublikovaná dizertační práce. Katedra politologie a evropských studií, Filozofická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci. Milner, A. (2009). Dějiny Malajsie. Praha: Grada Publishing. Mishra, S. (2010). Capital Phenomenon. A Political History of Delhi: 1998-2009. New Delhi: Allied Publishers. Mission d’Observation Electorale de l’Union européenne Burundi 2010. (2010a). Communiqué de presse du 15 juillet 2010. Dostupné na: http://www.eueom.eu/burundi2010/ home?LANG=fr (28 January 2011). Mission d’Observation Electorale de l’Union européenne Burundi 2010. (2010b). Déclaration Préliminaire – Elections Communales. Dostupné na: http://www.eueom.eu/burundi2010/mission-d-observation-lectorale-burundi-2010?LANG=fr (28 January 2011). MLSTP (1978a). 1a Assembleia do M.L.S.T.P. Relatório do Burelu Político. 7 a 12 de Julho. Sao Tome MLSTP (1978b). Estatutos do M. L. S. T. P. Sao Tomé MLSTP (1978c). Teses, Programa e Resolucoes da 1a Assembleia do M.L.S.T.P. Sao Tome MLSTP (1980). Assembleia Extraordinária do MLSTP, Relatório do Conselho Coordenador, 8 e 9 de Maio de 1980. MLSTP (1981). 2a Assembleia Extraordinária do MLSTP, 4–6/12/1981, Resoluçőes. MLSTP (1982). 3a Assembleia Extraordinária do MLSTP, Relatório do Conselho Coordenador do MLSTP, Apresentado pelo Camarada Manuel Pinto da Costa, Presidentedo MLSTP, 10–12 de Decembro de 1982. Moabanga, D. (2000). Declining voter participation in Botswana: trends and patterns. Pula: Botswana Journal of African Studies, Vol. 14, No. 1, pp. 47–58. Morlino, L. (1998). Democracy between consolidation and crisis. Oxford: Oxford University Press.
337
Morrison, M. K. C. (2004). Political Parties in Ghana through Four Republics: A Path to Democratic Consolidation. Comparative Politics, Vol. 36, No. 4, pp. 421–442. Morrison, M. K. C., Hong, J. W. (2006). Ghana‘s political parties: how ethno/ regional variations sustain the national two-party system. Journal of Modern African Studies, Vol. 44, No. 4, pp. 623–647. Mozaffar, S., Scarritt, J. R. (2005). The Puzzle of African Party Systems. Party Politics, Vol. 11, No. 4, pp. 399–421. Mozaffar, S., Scarritt J. R., Galaich, G. (2003). Ethnopolitical Cleveages, and Party Systems in Africa´s Emerging Democracies. The American Political Science Review, Vol. 97, No. 3, pp. 379–390. Mubisharukanywa, J. C. (2010). Présentation par la CENI des résultats des élections communales tenues le 24 mai. Dostupné na: http:// www.burundi-info.com/spip.php?article1267 (21 January 2011). Mutalib, H. (2004). Parties and Politics. A Study of Opposition Parties and the PAP in Singapore. Singapore: Marshall Cavendish International. Nacif, H. B. (1997). La rotación de cargos legislativos y la evolución del sistema de partidos en México. Política y Gobierno, Vol. 4, No. 1, pp. 115-145. Nacif, H. B. (2002). Understanding Party Discipline in the Mexican Chamber of Deputies: The Centralized Party Model. In Morgenstern, S., Hernández, B. N. (Eds.) Legislative Politics in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. Negretto, G. L. (2006). Minority Presidents and Democratic Performance in Latin America. Latin American Politics and Society, Vol. 48, No. 3, pp. 63-88. Němec, J. (2009). Government and Opposition in Brazil: Getting Ready to Struggle for Succession. Journal of Ibero-American Studies, Vol. 1, No. 1, pp. 95-111. Neumann, S. (Ed.) (1956). Modern Political Parties. Approaches to Comparative Politics. Chicago: University Press. Nohlen, D. (Ed.) (2005a). Elections in the Americas: A Data Handbook. Volume 1 North America, Central America, and the Caribbean. Oxford: Oxford University Press. Nohlen, D. (Ed.) (2005b). Elections in the Americas: A Data Handbook. Volume 2 – South America. Oxford: Oxford University Press. Nohlen, D., Krennerich, M., Thibaut, B. (2004). Elections in Africa. A Data Handbook. Oxford: Oxford University Press. Norris, P., Mattes, R. (2003). Does ethnicity determine support of the governing party? The structural and attitudial basis of partisan identification in 12 African nations. Cambridge: Harvard University.
338
Norris, P. (2003). Electoral Engineering: Voting Rules and Political Behavior. New York: Cambridge University Press. Novák, M. (1997). Systémy politických stran. Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: Sociologické nakladatelství. Nugent, P. (2001). Ethnicity as an explanatory factor in the Ghana 2000 elections. African Issues, Vol. 29, No. 1/2, pp. 2–7. Nunley, A. C. (2006). Elections in Burundi. Dostupné na: http://africanelections. tripod.com/bi.html (18 January 2011). Oelbaum, Jay. (2004). Ethnicity Adjusted? Economic Reform, Elections, and Tribalism in Ghana’s Fourth Republic. Commonwealth & Comparative Politics, Vol. 42, No. 2, pp. 242–273. Okole, P. (2005). The fluid Party System of Papua New Guinea. Dostupné na: http://www.cdi.anu.edu.au/featured_articles/featuredarticles_dowloads/CDINews-Nov05_Okole,H.pdf (2 April 2010). Olukoshi, A. O. (Ed.). The Politics of Opposition in Contemporary Africa. Uppsala: Nordiska Afrinainstitutet. Ong, Ch. Ch. (1975). The 1959 Singapore General Election. Journal of Southeast Asia Studies, Vol. 6, No. 1, pp. 61-86. Oquaye, M. (1995). The Ghanian Elections of 1992 – A Dissenting View. Affrican Affairs, Vol. 94, No. 375, pp. 259 – 275. Ottaway, D., Ottaway, M. (1981). Afrocommunism. New York: Africana Publishing Co. Owens, J. E. (2003). Explaining Party Cohesion and Discipline in Democratic Legislatures: Purposiveness and Contexts. The Journal of Legislative Studies, Vol. 9, No. 4, pp. 12-40. Pacific Island Report (2010). PNG party uproar as Somare seeks to anoint son: Country’s leadership remains on shaky ground. Dostupné na: http://pidp.eastwestcenter.org/pireport/2010/ August/08-06-06.htm (22 September 2010). Paley, J. (Ed.) (2008). Democracy: Anthropological Approaches. Santa Fe: School for Advanced Research Press. Palshikar, S. (2003). The Regional Parties and Democracy: Romantic Rendezvous or Localized Legitimation? In Mehra, A. K., Khanna, D. D., Kueck, G. W. (Eds.) Political Parties and Party Systems. New Delhi: Sage Publications. PANA (2010). L’opposition demande un audit indépendant des municipales au Burundi. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=1973&Itemid= 63 (22 January 2011). Panebianco, A. (1988). Political parties: organization and power. Cambridge: Cambridge University Press. Pang, Ch. L. (1969). The People‘s Action Party, 1954-1964. Journal of Southeast Asian History, Vol. 10, No. 1, pp. 142-154. Papua New Guinea National Election (2007). Report of the CommonwealthPacific Islands Forum Election Assessment Team. Dostupné
339
na: http://www.forumsec.org.fj/resources/uploads/attachments/documents/Forum%20election%20observati on%20report%20PNG%202007.pdf (6 April 2010). Partis politiques d‘opposition (2010a). Déclaration des partis politiques d`opposition en rapport avec les fraudes et irrégularités constatées lors des élections communales. Dostupné na: http://www.arib.info/opposition-déclaration-communales-25052010.pdf (28 January 2011). Partis politiques d‘opposition (2010b). Mot liminaire de la conference de presse des partis politiques de l’opposition. Dostupné na: http:// www.burunditransparence.org/MOT%20LIMINAIRE.pdf (28 January 2011). Pedersen, M. N. (1980). On measuring party system change: A methodological critique and a suggestion. Comparative Political Studies, Vol. 12, No. 4, pp. 387–403. Pélissier, R. (2010). Săo Tomé and Principe: Physical and Social Geography. In Africa South of the Sahara. London: Europa Publication. Pempel, T. (1990). Uncommon Democracies: The One-Party Dominant Regimes. Ithaca: Cornell University Press. Političeskije partii Tropičeskoj Afriki (1986). Moskva: Institut Afriky. Pool, D. (2001). From Guerillas to Government. The Eritrean People’s Liberation Front. Oxford: James Currey. Praeg, B. (2006). Ethiopia and Political Renaissance in Africa. New York: Nova Science Publishers. Prakash, A. (2003). Social, Cultural and Economic Dimensions of the Party System. In Mehra, A. K., Khanna, D. D., Kueck, G. W. (Eds.) Political Parties and Party Systems. New Delhi: Sage Publications. Premdas, R. R. (1975). Towards a one-party system in Papua New Guinea: Some problems and prospects. Australian Journal of International Affairs, Vol. 29, No. 2, pp. 161-179. Premdas, R. R. (1978). Papua New Guinea in 1977: Elections and Relations with Indonesia. Asian Survey, Vol. 18, No. 1, pp. 58–67. Proto, J. G. (2003). Coup d’état in Săo Tomé and Príncipe. African Security Review, Vol. 12, No. 4, pp. 33–35. Przeworski, A. et al. (1996). What Makes Democracies Endure? Journal of Democracy, Vol. 7, No. 1, pp. 39-55. Rae, D. W. (1971). The political consequences of electoral laws. New Haven, CT: Yale University Press. Rahim, L. Z. (2008). Winning and Losing Malay Support: PAP-Malay Community Relations, 1950s and 1960s. In Barr, M. D., Trocki, C. A. (Eds.) Paths Not Taken. Political Pluralism in Post-War Singapore. Singapore: NUS Press. Randal V., Svasand, L. (2002). Political Parties and Democratic Consolidation in Africa. Democratization, Vol. 9, No. 3, pp. 30-52.
340
Randall, V., Svasand, L. (2002). Party Institutionlization in New Democracies. Party Politics, Vol. 8, No. 1, pp. 5–29. Randall, V. (1988). Political Parties in the Third World. London etc.: Sage Publications. Ranis, P. (1968). A Two-Dimensional Typology of Latin American Political Parties. The Journal of Politics, Vol. 30, No. 3. pp. 798–832. Reilly, B. (1999). Party Politics in Papua New Guinea: A Deviant Case? Pacific Affairs, Vol. 72, No. 2, pp. 225–246. Reilly, B., Phillpot, R. (2002). Making Democracy Work in Papua New Guinea: Social Cupital and Provincial Developement in an Ethnically Fragmented Society. Asian Survey, Vol. 42, No. 6, pp. 906 – 927. Reilly, B. (2001). Democracy in Divided Societies: Electoral Engineering for Conflict Management. Cambridge: Cambridge University Press. Reilly, B., Reynolds, A. (1999). Electoral Systems and Conflict in Divided Societies. Papers on International Conflict Resolution No. 2. Washington: National Academy Press. Remmer, K. L. (1991). The Political Impact of Economic Crisis in Latin America in the 1980s‘. American Political Science Review, Vol. 85, No. 3, pp. 777-800. Reuters (2009). Burundi anti-graft activist murdered: police. Dostupné na: http://af.reuters.com/article/topNews/idAFJOE5380FV20090409 (29 January 2011). Reyntjens, F. (1993). The proof of the pudding is in the eating: The June 1993 elections in Burundi. Journal of Modern African Studies, Vol. 31, No. 4, pp. 563-83. Reyntjens, F. (2000). Burundi: Prospects for Peace. Dostupné na: http://www. minorityrights.org/1062/reports/burundi-prospects-forpeace.html (28 January 2011). Reyntjens, F. (2006). Briefing: Burundi: A Peaceful Transition After A Decade Of War? African Affairs, Vol. 105, No. 418, pp. 117-35. RFI. (2010). Oů est donc passé Agathon Rwasa? Dostupné na: http://www.rfi. fr/afrique/20100624-est-donc-passe-agathon-rwasa (24 January 2011). Rich, R. (2008). Analysing and Categorising Political Parties in the Pacific Islands. In Rich, R., Hambly, L., Morgan, G. (Eds.) Political Parties in the Pacific Islands. Canberra: The Australian National University E Press. Roberts, K. M., Wibbels, E. (1999). Party Systems and Electoral Volatility in Latin America: A Test of Economic, Institutional,and Structural Explanations. The American Political Science Review, Vol. 93, No. 3, pp. 575-590. Rokkan, S. (1970). Citizens, Elections, Parties. Oslo: Universitets forlaget. Rokkan, S. (1965). Zur entwicklungssoziologischen Analyse von Parteinsystemen: Anmerkungen für ein hypothetisches Modell. Kölner Zeit-
341
schrift für Soziologie und Sozialpsychologie, Vol. 17, No. 3, pp. 675–702. Rose, R., Urwin, D. W. (1970). Persistence and Change in Western Party Systems Since 1945. Political Studies, Vol. 18, pp. 287–319. Rynkiewich, M. (2000). Big-man politics: strong leadership in a weak state. In Rynkiewich, M., Seib, R. (Eds.) Politics in Papua New Guinea: continuities, changes and challenges. Goroka: Melanesian Institute. Říchová, B., Lisa, A. (1995). Antologie světových politologů II. Praha: VŠE. Sagar, D. J. (Ed.) (2007). Political Parties of the World. London: John Harper Publishing. Sagar, D. J. (Ed.) (2009). Political Parties of the World. London: John Harper Publishing. Saffu, Y. (1987). Wingti‘s Coalition in a Disabled System. Asian Survey, Vol. 28, No. 2, pp. 242–251. Salih, M. M. A. (Ed.) (2004). African Political Parties. Evolution, Institutionalisation and Governance. London: Pluto Press. Săo Tome e Principe.(2003). Compromise Government. Africa Research Bulletin, Vol. 40, No. 8, p. 15406. Săo Tome e Principe. (2002). Government List. Africa Research Bulletin, Vol. 39, No. 4, p. 14812. Săo Tome e Principe. (2002).Tight Election Result. Africa Research Bulletin, Vol. 39, No. 3, pp. 1478–1479. Săo Tome e Principe. (2003). Seven-Day Junta. Africa Research Bulletin, Vol. 40, No. 7, pp. 15383–15386. Sartori, G. (1970). Concept Misformation in Comparative Politics. The American Political Science Review, Vol. 64, No. 4, pp. 1033-53. Sartori, G. (1976). Parties and Party Systems: A Framework for Analysis. New York: Cambridge University Press. Sartori, G. (1991). Comparing and Miscomparing. Journal of Theoretical Politics, Vol. 3, No. 3, pp. 243–257. Sartori, G. (2005). Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK. Sartori, G. (2005a). Party Types, Organisation and Functions. West European Politics, Vol. 28, No. 1, pp. 5-32. Scully, T. R. (1992). Rethinking the Center. Stanford: Stanford University Press. Segal, R. (1961). Political Africa. Who´s who of Personalities and Parties. London: Stevens and Sons Limited. Seib, R. (2000). Introduction. In Rynkiewich, M., Seib, R. (Eds.) Politics in Papua New Guinea: continuities, changes and challenges. Goroka: Melanesian Institute. Seibert, G. (1996). Săo Tomé and Príncipe: Military coup as a lesson? Lusotopie, pp.71-88. Paris: Editions Karthala Seibert, G. (2003a). The Bloodless Coup of July 16 in Săo Tomé e Principe. Lustotopie, pp. 245-260. Paris: Editions Karthala
342
Seibert, G. (2003b). Coup d´état in Săo Tomé a Príncipe: Domestic cause, the role of oil and former Buffalo Batalion soldiers. Institute for Security Studies, Occasional Paper, 10 October 2003. Seibert, G. (2006). Comrades, Clients and Cousins. Colonialism, Sociaism and Democratization in Săo Tomé and Principe. Brill, Leiden, Boston: Brill Academic Publishers. Seibert, G. (2006–2010). Săo Tomé and Principe. Africa South of the Sahara. London: Europa Publication. Shugart, M. S., Carey, J. M. (1992). Presidents and Assemblies. Constitutional Design and Electoral Dynamics. Cambridge: Cambridge University Press. Shugart, M. S., Mainwaring, S. (1997b). Presidentialism and Democracy in Latin America: Rethinking the Terms of the Debate. In Shugart, M. S., Mainwaring, S. (Eds.) Presidentialism and Democracy in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. Shugart, M. S., Mainwaring, S. (1997a). Conclusions: Presidentialism and the Party System. In Shugart, M. S., Mainwaring, S. (Eds.) Presidentialism and Democracy in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. Schachter-Morgenthau, R. (1964). Political Parties in French-Speaking West Africa. Oxford: Clarendon Press. Schakel, A. H., Swenden, W. (2010). Rethinking Nationalization and Beyond. A Toolbox for Measuring Multi-level Party Systems. Political Science Association. Dostupné na: http://www.psa.ac.uk/ journals/pdf/5/2010/849-738.pdf (31 December 2010). Schmitter, P. C. (1974). Still the Century of Corporatism? Review of Politics, Vol. 36, No. 1, pp. 85–131. Sienkewicz, S. (2000). Ethnic Relations in Fiji: The Peaceful Coexistence and the Recent Shift in the Ethnic Balance, disertační práce obhájená na Union College Shenectady. Dostupná na: http:// minerva.union.edu/fiji99/sienkiewicz/ssind1.htm (13 December 2011). Singapore Elections. Dostupné na: http://www.singapore-elections.com/index. html (16 December 2011). Singh, B. (2007). Politics and Governance in Singapore. An Introduction. Singapore: McGraw-Hill Education. Sisk, T. (1995). Democratization in South Africa: The Elusive Social Contract. Princeton: Princeton University Press. Skalník, P. (2000). Anthropological dimensions of political culture. In Skalník, P. (Ed.) Sociocultural Anthropology at the Turn of the Century: Voices from the Periphery. Prague: Set Out. Skalník, P. (2004). Politická kultura na asijském pomezí: srovnání Libanonu a Papua Nové Guineje. In Skalník, P. (Ed.) Politická kultura: antropologie, sociologie, politologie. Praha: Set Out.
343
Skalník, P. (2005). Libanon na cestě k suverenitě a plné nezávislosti. In Pecha, L. (Ed.) Blízký východ v současném světě I. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Skalník, P. (2007). Lebanon as crucial part of the Middle East conundrum (Summer War of 2006 and its consequences). In Maalouf, B. (Ed.) The Middle East and the European Union – Prospects for Peace in the Middle East. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Skalník, P. Libanon: pokus o vysvětlení jednoho blízkovýchodního dilematu (na pozadí letní války 2006). Zatím nepublikovaný rukopis. Sklar, R. (2004). Nigerian Political Parties: Power in an Emergent African Nation. New York: Africa World Press. Slater, D. (2008). Democracy and Dictatorship Do Not Float Freely: Structural Sources of Political Regimes in Southeast Asia. In Martinez, K. E., Slater, D., Vu, T. (Eds.) Southeast Asia in Political Science: Theory, Region, and Qualitative Analysis. Stanford: Stanford University Press. Smith, L. (2007). Voting for an ohnic identity: procedural and institutional responses to ohnic conflict in Ethiopia. The Journal of Modern African Studies, Vol. 45, No. 4, pp. 565-594. Solodovnikov, V. G., Letnev, A. B., Mancha P. I. (1970). Političeskie partii Afriki. Moskva: Izdatelstvo Nauka. Spiess, C. (2009). Democracy and Party Systems in Developing Countries. A comparative study of India and South Africa. Abingdon: Routledge. Springerová, P. (2008). Presidential Elections in Bolivia 2005: Elección de combate. In Springerová, P., Špičanová, L., Němec, J. (Eds.) Election Year 2006: Latin America at the Crossroads? Praha: Asociace pro mezinárodní otázky. Sridharan, E., Varshney, A. (2001). Toward Moderate Pluralism: Political Parties in India. Diamond, L. J., Gunther, R. (Eds.) Political Parties and Democracy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. Standish, B. (2006). Limited preferential voting in Papua New Guinea: some early lessons. Pacific Economic Bulletin, Vol. 21, No. 1, pp. 195–211. Stepan, A., Skach, C. (1993). Constitutional Framework and Democratic Consolidation: Parlametarianism versus Presidentialism. World Politics, Vol. 46, No. 1, pp. 1-22. Stockwell, R. (2004). AV or not AV?: Weighing the Evidence in Fiji. Working paper. Dostupné na: http://www.allacademic.com/meta/ p87756_index.html. Strmiska, M. (2005). Scott Mainwaring a teorie stranických systémů ve třetí vlně demokratizace (Několik podnětů pro diskusi). Dostupné na: www.cepsr.com/dwnld/mainwaring100.rtf
344
Strmiska, M., Chytilek, R. (2010). Utváření typologií politických stran a problém jejich teoretického a empirického ukotvení. Politologický časopis, Vol. 17, No. 2, pp. 133-145. Strmiska, M. (1997). Soustavy politických stran v Indii (Od kongresového systému k multipartismu). Brno: Masarykova univerzita. Sullivan, D. P. (2005). The missing pillars: a look at the failure of peace in Burundi through the lens of Arend Lijphart‘s theory of consociational democracy. Journal of Modern African Studies, Vol. 43, No. 1, pp. 75-95. Šedo, J. (2007). Volební systémy postkomunistických zemí. Brno: Centrum pro výzkum demokracie. Taagepera, R. (1997). Effective numer of parties for incomplete data. Electoral Studies, Vol. 16, No. 2, pp. 145–151. Taagepera, R. (1999). Supplementing the effective number of parties. Electoral Studies, Vol. 18, No. 4, pp. 497–504. Taagepera, R., Shugart, M. (1989). Seats and Votes. New Haven: Yale University Press. Tae, Y. N. (1970). Singapore ‚s One-Party System: Its Relationship to Democracy and Political Stability. Pacific Affairs, Vol. 42, No. 4, pp. 465-480. Tenreiro, F. (1961). A Ilha de Săo Tomé. Lisbon: Junta de Investigaçőes du Ultramar. Tesi, M. K. (Ed.) (2007). Political Handbook of Africa. Washington, D. C.: CQ Press. The Open Society Initiative for West Africa and AfriMap (2007). Ghana: Democracy and Political Participation. Johanesburg: The Open Society Initiative for West Africa. Thum, P. J. (2007). Singapore is Lost to Communism. American Views on Singapore Labour, 1955-1959. Tangent, Vol. 6, No. 2, pp. 56-61. Torp, J. E., Denny, L. M., Ray, D. I. (1989). Mozambique/Săo Tomé and Principe: Economics, Politics and Society. London etc.: Pinter. Tronvoll, K., Schaefer, C., Girmachew, A. A. (2009). The Ethiopian Red Terror Trials. Transitional Justice Challenged. Oxford: James Currey. Tronvoll, K. (2010). The Ethiopian 2010 Federal and Regional Elections: Reestablishing the one-party state. African Affairs, Vol. 109, No. 434, pp. 1-16. Tsegaye, T. (2007). The Evolution of Ethiopian Absolutism. The Genesis and the Making of the Fiscal Military State, 1696-1913. Hollywood: Tsehai Publishers. Turton, D. (2006). Ethnic Federalism. The Ethiopian Experience in Comparative perspective. Oxford: James Currey. Twagirayezu, E. (2005). Pour l‘avenir du Burundi: visions et orientations politiques de Léonard Nyangoma, Président du CNDD. Dostupné na: http://www.grandslacs.net/doc/3718.pdf (28 January 2011).
345
U.S. Department of State (2010). Background Note: Papua New Guinea. Dostupné na: http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/2797.htm (3 April 2010). Ugalde, L. C. (2005). Relación entre partidos, Congreso y Poder ejecutivo en México: El caso de la disciplina partidaria. In Valle, V. A. E., Rionda, L. M. (Eds.) Después de la alternancia: elecciones y nueva competitividad. México: Sociedad Mexicana de Estudios Electorales, Universidad Autónoma Metropolitana y Universidad de Guanajuato. Ullendorff, E. (1960). The Ethiopians. London: Oxford University Press. United Nations (2004). Independent State of Papua New Guinea: Public Administration Country Profile. Dostupné na: http://unpan1. un.org/intradoc/groups/public/documents/un/ unpan023240.pdf (20 April 2010). United Nations Development Programme (2010). Human Development Report 2010. Dostupné na: http://hdr.undp.org/en/media/HDR_ 2010_EN_Complete_reprint.pdf (28 January 2011). United Nations Population Fund. (2010). State of World Population 2010. Dostupné na: http://www.unfpa.org/webdav/site/global/ shared/swp/2010/swop_2010_eng.pdf (28 January 2011). Uprona. (2010). Déclaration du Parti Uprona sur la question des élections communales du 24 mai 2010. Dostupné na: http://www.arib. info/index.php?option=com_content&task=view&id=19 98&Itemid=63 (28 January 2011). Uwamahoro, T. (2010a). Burundi Election Analysis. Dostupné na: http://www. upfrontafrica.com/2010/06/burundi-election-analysis. html (6 Jan 2011). Uwamahoro, T. (2010b). Burundi: Un pays Fragile au Bord du Précipice. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_conten t&task=view&id=2766&Itemid=86 (28 January 2011). Van Cott, D. L. (2000). Party System Development and Indigenous Populations in Latin America. The Bolivian Case. Party Politics, Vol. 6, No. 2, pp. 155-174. Vaughan, S., Tronvoll. K. (2003). The Culture of Power in Contemporary Ethiopian Political Life. Stockholm: Sida. Visscher, S. (2008). Chinese Merchants in Politics: The Democratic Party in the 1955 Legislative Assembly Election. In Barr, M. D., Trocki, C. A. (Eds.) Paths Not Taken. Political Pluralism in Post-War Singapore. Singapore: NUS Press. VOA (2010). Burundi: Victoire du parti au pouvoir aux communales. Dostupné na: http://www.arib.info/index.php?option=com_content&t ask=view&id=1944&Itemid=63 (21 January 2011). Vysockaja, N. I., Geveling, L. V., Kosuchin, N. D. (Eds.) (1998). Političeskie partii sovremennoj Afriki. Moskva: Vostočnaja literatura RAN.
346
Walle, N. van de, Buttler, K. S. (1999). Political Parties and party systems in Africa´s illiberal democracies. Cambridge Review of International Affairs, Vo. 12, No. 1, pp. 14–28. Walle, N. van de (2003). Presidentialism and clientelism in Africa´s Emerging Party Systems. Journal of Modern African Studies, Vol. 41, No. 2, pp. 297–321. Ware, A. (1996). Political Parties and Party Systems. Oxford: Oxford University Press. Weldon, J. (1997). Political Sources of Presidencialismo in Mexico. In Shugart, M. S., Mainwaring, S. (Eds.) Presidentialism and Democracy in Latin America. Cambridge: Cambridge University Press. Wiarda, H. J. (1973). Toward a Framework fro the Study of Political Change in the Iberic-Latin Tradition: The Corporative Model. World Politics, Vol. 25, No. 2, pp. 206–236. Wiarda, H. J. (1978). Corporatism in Iberian and Latin American Political Analysis: Criticisms, Qualifications, and the Context and Whys. Comparative Politics, Vol. 10, No. 2, pp. 307-312. Wiatr, J. J. (1999). Socjologia politiki. Warszawa: Scholar. Williams, E. J. (1967). Latin American Christian Democratic Parties. Knoxville: University of Tennessee Press. Wills-Otero, L. (2009). From Party Systems to Party Organizations: The Adaptation of Latin American Parties to Changing Environments. Journal of Politics in Latin America, Vol. 1, No. 1, pp. 123–141. Wolinetz, S. B. (2009). Party Systems and Party System Types. In Katz, R. S., Drifty, W (Eds.) Handbook of Party Politics. Los Angeles, etc.: Sage. Wondwosen, B. T. (2008). Ethnicity and Political Parties in Africa: The Case of Ethnic-Based Parties in Ethiopia. Journal of International Social Research, Vol. 1, No. 5, pp. 780-809. Xinhua (2010a). Burundi: l’opposition ne reconnaîtra pas le président qui sera élu le 28 juin. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2111&Itemid= 63 (22 January 2011). Xinhua (2010b). Burundi: les FNL ne sičgeront pas dans les conseils communaux. Dostupné na: http://www.arib.info/index. php?option=com_content&task=view&id=2065&Itemid =63 (22 January 2011). Yacob, A. (2007). People’s Choice and Political Power in Ethiopia: Elections and Representation During Three Regimes. In Berhanu, K. (Ed.) Electoral Politics, Decentzralized Governance and Constitutionalism in Ethiopia. Addis Ababa: Addis Ababa University. Yap, S., Lim, R., Leong W. K. (2009). Men in White. The Untold Story of Singapore´s Ruling Political Party. Singapore: Singapore Press Holdings Limited.
347
Yeo, K. W. (1969). A Study of Three Early Political Parties in Singapore, 1945-1955. Journal of Southeast Asian History, Vol. 10, No. 1, pp. 115-141. Young, J. (1996). The Tigray and eritrean Peoples Liberation Fronts: a History of Tensions and Pragmatism. The Journal of Modern African Studies, Vol. 34, No. 1, pp. 105-120. Zahari, S. (2007). The Long Nightmare. My 17 Years as a Political Prisoner. Kuala Lumpur: Utusan Publications. Zewde, B. (2001). A History of Modern Ethiopia 1855-1991. Oxford: James Currey. Zolberg, A. R. (1963). Mass Parties and National Integration: The Case of the Ivory Coast. The Journal of Politics, Vol. 25, No. 1, pp. 36-48. Zolberg, A. R. (1966). Creating Political Order. The Party-States of West Africa. Chicago: Rand McNally and Company Zolberg, A. R. (1969). One-Party Government in the Ivory Coast. Princeton: Princeton University Press.
348
Resume The publication, Theoretical and Methodological Problems in Research of Political Parties in Africa, Asia, Latin America and Oceania, deals with the problems of political parties‘ development in selected non-European areas. The research of political parties undoubtedly ranks high in political science theories, at the same time; it is essential that this research focus also on non-European areas, which are, especially in the Czech environment, still greatly neglected. In an attempt to begin filling in the existing gaps this collective of authors under the direction of Maxmilian Strmisky (the areas of Asia and Oceania), Vlastimil Fiala (the area of Africa) and Pavlina Springerova (the area of Latin America) focused on theoretical problems of the political party lines within these areas. The publication stems from the reality that political parties are not only the affair of liberal democracies of the western type, but have gradually become the key political institutions even within the nonwestern world, and from the fact, that a great part of non-European party structures does not copy the party models known in the European (or the Euro-American) environment. The main purpose of the publication, therefore, lies in the effort to contribute to the examination of political party lines in non-European areas, to monitor specific characteristics of the local party subjects and to confront them with existing models and theories of political parties. The publication is divided into four main sections. In the first section the leader of our team deals with the general problems of a political party (M. Strmiska), the problems of African political parties‘ typology (V. Fiala) and the Latin-American political parties‘ typology (P. Springerova). The second part, which focuses on the problems of African political party lines, contains four empirical studies devoted to the development of St. Thomas’ political party line (V. Fiala), the impact of ethnicity on the elections and the political parties with the example of Ghana (Jan Prouza), specific problems of the party system in Ethiopia (Jan Zahorik) and political parties in Burundi before and after the elections in 2010 (Radim Tobolka). The third part of the publication analyses the political party line on the Asian continent and the Oceania. Initially, M. Strmiska deals in detail with the majority mission, the area spread and types of the political parties in India 349
and later follows two contributions from Oceania. Roman Chytilek and Petr Malinak analyze in detail the character of the political party line of Papua-New Guinea, connected to an independent study by R. Chytilek, The Interethnic and the Intraethnic Party Line of Fiji. The Asian part is then concluded by two studies by M. Strmisky Singapore Political Parties (1955-1963): a study dealing with party typology at the time of decolonization and by Petr Skalnik devoted to political parties‘ specifics in Lebanon. The last part of this scientific monograph is concerned with the problems of Latin-American political parties. In the first study Karel Kouba examines in detail the stability of party systems in Latin America in the years between 1990 and 2010. This is connected to Petra Mestankova’s study focused on the orderliness of political parties in Latin America based on an analysis of the Institutional Revolutionary Party in Mexico. The final study of Lenka Spicanova is then devoted to the role of political outsiders in the Peruvian party system.
350
Autoři:
Název: Vydal: Vydání: Rok: Stran: Sazba: Vazba: Tisk:
Vlastimil Fiala, Maxmilián Strmiska, Pavlína Springerová Teoretické a metodologické problémy výzkumu politických stran v rozvojových zemích OFTIS Ústí nad Orlicí jako svou 345. publikaci první 2011 352 Václav Novák Knihařství Hác s. r. o. OFTIS Ústí nad Orlicí
