Policejní psychologie

LUDMILA ČÍRTKOVÁ Policejní psychologie nakladatelství Portál s.r.o. Klapkova 2, 182 00 Praha 8 Praha 2000 třetí vydání 251 stránek

ČÁST I. VYMEZENÍ PŘEDMĚTU POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE 1.kapitola Úvod do psychologie

1.1 PŘEDMĚT A METODY PSYCHOLOGIE Jako samostatná věda se psychologie konstituovala na konci 19.století. Všeobecně bývá za počátek samostatnosti psychologie považován rok 1879, kdy německý psycholog W.Wundt založil v Lipsku první laboratoř experimentální psychologie v Německu. Experimentálně zaměřená pracoviště vznikají v té době i v USA (W.James, 1877) a v Anglii (F.Galton, 1884). Psychologie se v tomto období mění z filozofující a spekulativně pojaté vědy na vědu experimentální po vzoru přírodních věd.

Předmět psychologie V zásadě lze veškeré pokusy o vymezení předmětu psychologie rozčlenit do dvou skupin: 1) definice orientované behavioristicky, 2) definice orientované mentalisticky.

Behavioristické definice Behavioristicky orientované definice předmětu psychologie vycházejí z experimentální tradice. Přinášejí zásady a principy přírodních věd na psychologickou problematiku. Proklamují, že

předmět (psychologické) vědy mohou tvoři pouze nezávislé, tj. z vnějšku pozorovatelné, kvantifikovatelné a měřitelné jevy. těmto požadavkům vyhovuje v podstatě jediný komplexní a s psychikou spojený jev – chování. Behaviorismus pojímá psychologii jako studium a výzkum chování. Pojem chování je chápán jako reakce organismu na určité podněty. Chování vyjadřuje pozorovatelné, registrovatelné spojení konkrétních podnětů s konkrétními reakcemi organismu.

Mentalistické definice Pro mentalisticky orientovanou psychologii je předmětem psychologie prožívání. Pojem prožívání, který behavioristé záměrně odmítají, mentalisté rehabilitují, a činí je dokonce pro psychologii centrálním. Všeobecně se přijímá koncepce psychologie založená na sloučení behavioristických a mentalistických východisek. Předmětem psychologie je chování a prožívání. Psychologie je vědní obor, který se zabývá vědeckým studiem chování a prožívání. V některých definicích se objevuje ještě dovětek – psychologie poznává zákonitosti chování a prožívání živých tvorů.

Výzkumné metody psychologie K základním znakům vědecké metody patří: • objektivnost, • opakovatelnost, • srovnatelnost Smyslem vědeckého psychologického zkoumání je popis, klasifikace, vysvětlení a konečně ovlivňování jevů vymezených předmětem psychologie. Psychologie vědecky poznává zákonitosti chování a prožívaní a získaných poznatků využívá pro odborné ovlivňování jevů spjatých s chováním a prožíváním. Psychika působí jako otevřený dynamický systém se značnou potencí k proměnlivosti prvků i jejich vazeb. Proto má naprostá většina obecných poznatků a zákonitostí ke vztahu k individuálnímu případu pravděpodobnostní hodnotu. Psychologie studuje obecné zákonitosti chování a prožívání tím, že zobecňuje individuální projevy a hledá v nich obecnější tendence. Podle účelu lze psychologické metody dělit na: • výzkumné, zaměřené na získávání nových poznatků; • diagnostické, sloužící individuálnímu posuzování charakteristik osobnosti; • výcvikové, používané v rámci sociálněpsychologického výcviku; • intervenční, psychoterapeuticky zaměřené na léčbu psychologickými prostředky. Psychologický výzkum se uskutečňuje pomocí následujících základních vědeckých metod: • pozorování, • experiment, • rozhovor, • dotazník, • studium či rozbor produktů činnosti.

Rozvojem a zdokonalováním výzkumných metod se zabývá psychologická metodologie, tj. nauka o metodách získávání nových vědeckých poznatků.

Pozorování V závislosti na zvoleném kritériu se rozlišuje pozorování krátkodobé a dlouhodobé (podle doby trvání pozorování) nebo pozorování přímé, které využívá proškolených pozorovatelů, zprostředkované, ve kterém se uplatňují technická média, a skryté, probíhající bez vědomí pozorovaných osob. V psychologii žádná výzkumná metoda aplikovaná izolovaně nepřináší absolutně spolehlivé výsledky, Pozorování včetně introspekce je účelné kombinovat s ostatními výzkumnými metodami.

Experiment Navozování různých změn v experimentální situaci umožňuje pronikání poznání až na úroveň kauzálních souvislostí. Experiment tímto překračuje a současně doplňuje rámec pozorování. Od pozorování se také liší v tom, že otázka (problém), na kterou má experiment přinést odpověď je přesně formulována v podobě hypotézy. K nejzákladnějším rozlišení různých variant experimentální procedury patří dělení na: • experiment laboratorní, • experiment přirozený. Laboratorní experiment probíhá v uměle vytvořeném prostředí, nejčastěji v psychologické laboratoři. Jeho výhodou je zejména možnost přesné kontroly experimentálních podmínek a eliminace rušivých vlivů. Současně představuje umělé prostřední značnou nevýhodu, neboť zkoumané projevy se uskutečňují v podmínkách vzdálených reálnému prostředí. Přirozený experiment představuje přechod mezi pozorováním a experimentem. Zachovává základní znak experimentálních postupů v podobě záměrně navozovaných podmínek, ale odehrává se v přirozeném životním prostředí. Experimentátor cílevědomě vyvolává změnu (např. simuluje stresovou situaci nebo mění styl vedení skupiny) v reálném, přirozeném prostředí (např. ve studijní skupině, na pracovišti).

Rozhovor Rozhovor je základním exploračním postupem. je považován za metodu převážně pomocnou, to znamená, že je zpravidla kombinován s pozorováním či experimentem. Rozlišuje se rozhovor standardizovaný a nestandardizovaný. Při standardizovaném rozhovoru je procedura dotazování vyčerpávajícím způsobem stanovena. Je určeno závazné pořadí otázek, otázky jsou doslovně formulovány. Instrukce pro tazatele jsou podrobné a přesné. Tazatel je povinen respektovat jednotný způsob dotazování, musí klást otázky neutrálním tónem a kontrolovat své neverbální projevy, aby zabránil nežádoucímu ovlivňování dotazované osoby. Při nestandardizovaném rozhovoru je přesně stanoven cíl rozhovoru a otázky jsou promyšlené. Jejich konečná formulace je ponechána na tazateli.

Údaje, které poskytuje rozhovor, jsou závislé na ochotě dotazovaného odpovídat. Proto zahrnuje tento postup úvodní fázi navazování kontaktu, která patří k nejdůležitějším a současně nejobtížnějším momentům metody rozhovoru v psychologii.

Dotazník Dotazník je, obdobně jako rozhovor, psychologicky vzato, založen na výpovědi zkoumaných osob o sobě samých (tzv. selfreport).

Analýza produktů činnosti Člověk se projevuje nejen svou činností, ale i výsledky, do kterých jeho činnost rezultuje. Výsledky činnosti mívají zpravidla individuální osobitou povahu, do které se promítá osobnost člověka. Při získávání nových poznatků proto psychologie využívá i rozboru různých produktů činnosti, např. obsahu psaného textu, grafického či hudebního výtvoru, snu či přeřeknutí.

1.2 SYSTÉM PSYCHOLOGICKÝCH DISCIPLÍN Systém psychologických disciplín je běžně členěn do tří základních skupin: 1) základní (teoretické psychologické) disciplíny; 2) speciální (teoretické psychologické) disciplíny; 3) aplikované (psychologické) disciplíny.

1. Základní (teoretické psychologické) disciplíny Obecná psychologie představuje základ všech psychologických disciplín. Hledá univerzální, tj. obecně platné, poznatky o chování a prožívání. Popisuje, třídí a vysvětluje veškeré duševní jevy a zkoumá, jak se promítají do chování. Vývojová (ontogenetická) psychologie se zabývá chování a prožíváním v jednotlivých životních etapách jednotlivce. Studuje vývoj psychických jevů u člověka z hlediska věku (od prenatálního období až po období stáří). Zajímá ji, jak se podílí dědičnost (vrozená výbava) a prostředí na osobnost člověka. Psychopatologie se zabývá chorobnými změnami (abnormitami) psychických jevů tak, jak se vyskytují při psychických defektech, poruchách nebo chorobách.

2. Speciální (teoretické psychologické) disciplíny • • •

Zoopsychologie (psychologie zvířat) zkoumá psychické projevy u živočichů. Srovnávací psychologie uskutečňuje studium psychiky živočišných druhů na různých stupních vývoje a srovnává zjištěné nálezy s projevy lidské psychiky. Psycholingvistika studuje řečové aktivity. Vyjadřuje se z psychologického hlediska k jazykovým strukturám. Zajímá se o vzájemné vazby mezi psychikou (zvláště myšlením) a řečí. Zkoumá procesy tzv. vnitřní řeči, zabývá se psychologickými aspekty osvojování mateřského a cizího jazyka apod.

•

• •

•

Biologická psychologie studuje a objasňuje biologickou podmíněnost psychiky. Zajímá se o vztahy mezi biologickými charakteristikami (např. přítomnost určitých látek v organismu) a duševními jevy. Řeší otázku, zda změny v duševním dění, např. při učení, jsou doprovázeny i změnami v biologii organismu. Sociální psychologie studuje chování a prožívání v závislosti na sociálním kontextu. Tímto sociálním kontextem může být třeba skupina na pracovišti nebo diváci na fotbalovém utkání (dav). Chování, ale i prožívání jedince je přítomností ostatních výrazně ovlivněno. Diferenciální psychologie se původně zabývala individuálními rozdíly mezi jednotlivci. Zajímalo ji, jak lze co nejpřesněji vyjádřit jedinečnost každého člověka. Dnes se pod diferenciální psychologii zahrnují i přístupy, které zkoumají, zda existují rozdíly v inteligenci, temperamentu atd. mezi určitými skupinami (např. mezi muži a ženami, městskou a venkovskou populací). Psychodiagnostika je prakticky velmi důležitá disciplína, která se specializuje na teorii a metody psychologického vyšetřování jedinců v klinické, personalistické, poradenské, ale i forenzní praxi. Psychodiagnostika se mimo jiné zabývá vlastnostmi psychologických testů, např. spolehlivost testů (s jakou přesností lze z testových výsledků usuzovat na schopnosti a vlastnosti vyšetřovaného jedince).

3. Aplikované (psychologické) disciplíny Systematický rozvoj aplikované psychologie začal až koncem 19.století, kdy došlo k významnému rozvoji výroby. Do té doby byla psychologie pěstována jako tzv. čistá věda. K aplikovaným psychologickým disciplínám patří: • Pedagogická psychologie, zabývající se psychologickými aspekty procesů výchovy a vzdělávání, vztahem zrání a učení, psychickými změnami, k nimž dochází u osob různých věkových kategorií ve výchovně-vzdělávacích procesech, způsoby výchovného a vzdělávacího působení, vztahy mezi subjekty a objekty výchovy a vzdělávání atd. • Klinická psychologie, zabývající se diagnostikováním psychických defektů, poruch a chorob, jejich prevencí a léčbou (terapií), vztahy mezi pacienty a lékaři, vlivy léčebného prostředí, postoji pacientů k chorobě atd. • Psychologie práce, studující psychologické aspekty pracovního procesu, otázky zvyšování efektivnosti a kvality řídící činnosti (oblast tzv. psychologie řízení), otázky psychologie systému práce s lidmi, otázky lidského činitele při budování a obsluze technických systémů (oblast tzv. inženýrské psychologie) apod. • Poradenská psychologie, řešící úkoly výchovného, školního, profesionálního a manželského poradenství. Okruh aplikovaných psychologických disciplín je mnohem širší – zahrnuje dále např. psychologii sportu, penitenciární a soudní psychologii, psychologii trhu, psychologii dopravy, psychologii reklamy. K nově se utvářejícím aplikovaným disciplínám patří i policejní psychologie.

1.3 PSYCHOLOGICKÁ TEORIE Složitost psychiky má za následek, že existuje možnost volby různých interpretačních schémat, která se uplatňují při výkladu a zobecňování výzkumně zjištěných údajů. K nejrozšířenějším a nejvýznamnějším psychologickým teoriím se v současnosti řadí: • behaviorismus, • psychoanalýza,

• •

kognitivní psychologie humanistické psychologie.

Behaviorismus Behaviorismus vzniká ve dvacátých letech 20.století v USA. Za zakladatele je považován J.B.Watson (1878-1956), který v roce 1919 vydává knihu Psychology from the Standpoint of a Behaviorist. V předmluvě Watson poznamenává, že v jeho učebnici čtenář nenajde diskusi o vědomí a zcela chybí pojmy jako vnímání, pozornost či vůle. Watson je přesvědčen, že vědecká psychologie se bez nich obejde. Behaviorismus vytváří psychologii, která se zabývá výlučně z vnějšku pozorovatelnými projevy organismu, tj. chováním. Pod pojem organismus se zahrnuje jak člověk, tak subhumánní živočichové. Hlavním úkolem behaviorismu je studium reakcí (R) organismu na stimuly (S) z prostředí. Chování představuje odpověď (response) organismu na stimuly. Proto bývá behaviorismus rovněž nazýván S-R psychologií. Od dob svého vzniku prochází behaviorismus vývojem, ve kterém se stává tolerantnějším vůči původně striktně odmítaným jevům černé skříňky (vše, co se skrývá mezi S-R). Připouští aktivní roli organismu a zabývá se modelováním procesů, které probíhají uvnitř organismu při vytváření S-R spojů. Tyto badatelské přístupy se označují jako neobehaviorismus. Je pro něj příznačné zavedení tzv. intervenujících proměnných. Jde o předpokládané, vysuzované faktory, které působí uvnitř organismu a současně ovlivňují výslednou reakci. Příkladem intervenující proměnné je síla pudu (drive) či minulá zkušenost (habit). Původní schéma S-R se v neobehaviorismu modifikuje jako S-O-R, kde O symbolizuje vnitřní vlivy organismu.

Vztah k reflexologii Behaviorismus byl a je především americkou psychologií. Ve svých počátcích byl silně ovlivněn a inspirován ruskou reflexologií, která je spjata se jménem fyziologa I.P.Pavlova a psychiatra V.M.Bechtěrjeva. Klasické podmiňování, při kterém vzniká podmíněný reflex na základě nepodmíněného, bylo behaviorismem doplněno o další typ tzv. operantního podmiňování. Operantní podmiňování vychází z odlišného způsobu posilování nových spojů. Klíčovou roli zde přebírá působení odměny jako klasického posílení či trestu jako posílení záporného, směřujícího k vyhasínání spojů.

Pedagogický optimismus V procesu učení se vytváří nové vzorce chování. Současně je organismus vybaven pamětí pro chování, která mu umožňuje těžit ze zkušenosti. Je-li vystaven působení identické simulace, odpovídá reakcí, která se mu v minulosti osvědčila. Behavioristé dospěli k přesvědčení, že veškeré chování je výslednicí procesů učení. Učení sehrává ve vývoji organismu rozhodující roli. Vhodně navozeným a kontrolovaným procesem učení lze docílit předem stanovených cílů bez omezení. Veškeré chování je naučitelné a každého lze naučit předem určeným způsobům chování.

Výkladové schéma

Osobnost je chápána jako souhrn vzorců chování či jako produkt individuálního systému zvyků. Jinak řečeno, člověk je přesně takovým, jakým ho učinilo jeho prostředí.

Psychoanalýza Je spojena se jménem S.Freuda (1856-1939) a lze ji chápat ve dvojím smyslu: • jako specifický diagnostický a terapeutický postup; • jako ucelenou koncepci (teorii) o duševním dění a osobnosti.

Vznik psychoanalýzy Psychoanalýza vzniká na přelomu 19. a 20. století jako přirozená reakce na neschopnost tehdejší akademické psychologie přejít od vědecký abstrakcí ke konkrétnímu živému člověku. Vídeňský lékař S.Freud založil svoji kariéru na postřehu, který dnes zní všedně. Duševní život člověka, jeho prožívání i chování souvisí s jeho situací ve společnosti, zejména s mezilidskými vztahy. Dlouhotrvající neřešené konflikty v rodině, které jedinec prožívá v raném dětství, mohou narušovat zdravý duševní vývoj v dospělosti. Vnitřní duševní dění je značně dynamické a silné prožitky jsou vždy doprovázeny psychickou energií. Nedojde-li k jejímu přirozenému uvolnění, mohou vznikat různé, zdánlivě nesrozumitelné duševní projevy.

Základní názory a teze Psychoanalýza, nazývaná též hlubinná psychologie, vzniká původně jako léčebná praxe (psychoterapie). Z ní se postupně vyvíjí ucelená a na svou dobu převratná teorie struktury a dynamiky duševního života člověka. Duševní dění se odvíjí jako střetávání dvou principů. První je princip slasti, který je dán v podobě jeho pudového základu – tzv. libida. Použití pojmu libida prošlo paralelně s rozvojem psychoanalytické teorie určitými modifikacemi směrem k vzdalujícím se od jeho původního sexuální významu. V širokém smyslu slova vyjadřuje princip slasti jako přirozenou tendenci člověka uspokojovat své vrozené potřeby, a tak dosahovat příjemného prožitku. Proti principu slasti působí princip reality, který je souhrnným označením pro všechny sociální tlaky, pravidla a normy, jež omezují možnosti nasycení libida a předepisují člověku způsoby uspokojování pudů.

Adlerova individuální psychologie A.Adler (1870-1937) vyměnil sexuální pud za potřebu moci. Zdůrazňuje, že člověk se permanentně snaží prosadit, získat úspěch, zaujmout určité postavení. V průběhu svého usilování často nutně a přirozeně zažívá pocity vlastní neschopnosti, nízké sebedůvěry atd. Adler nazval takové prožitky vlastní nekompetence výrazem komplexy méněcennosti a studuje způsoby, jakými člověk komplexy méněcennosti překonává. Adler objasnil zejména mechanismus kompenzace, který se projevuje jako úporná touha, snaha prosadit se a vyniknout náhradně v jiné, zastupující oblasti.

Jungova hlubinná analytická psychologie

C.G.Jung (1875-1961) revidoval Freudovo pojetí libida. Ve své teorii dokazuje, že lidé touží po uspokojování různých potřeb, redukce na sexuální pud je nereálná. Úzkost a ztráta smyslu a dezorientace moderního člověka mají rozmanité příčiny. Ústředním tématem Jungových prací se stává hledání ztracené duše člověka, jakési věčné a univerzální psychické přirozenosti, kterou moderní člověk ztratil. Toto hledání přivedlo Junga, obdobně jako předtím Freuda, k pojmu nevědomí. Zatímco Freud pracoval s individuálním nevědomím, které se sytí potlačovanými obsahy v průběhu individuálního života, Jung výrazně rozšiřuje Freudovu představu tím, že zavádí tzv. kolektivní nevědomí. Kolektivní nevědomí ukrývá archaické zkušenosti celého lidského rodu, zajišťuje fylogenetickou kontinuitu a je zdrojem hlubinné lidské duše, kterou člověk civilizačním procesem ztrácí. Existenci kolektivního nevědomí, dokazoval Jung např. rozborem dětských snů. Ukazuje, že čtyřleté dítě sní takové snové představy, které v žádném případě nepocházejí z jeho individuální zkušenosti.

Výkladové schéma Nosnými a klíčovými zásadami psychoanalytického výkladu jsou: • nevědomí a nevědomé procesy, související zejména se zvládáním problémů, které člověk zažívá v kontaktu s druhými; • konflikty naprogramované přirozeným vývojem i spontánně vznikající v důsledku různého uspořádání sociálních situací; • vysvětlování přítomného chování a prožívání individuální minulosti jedince zejména rozborem jeho vývoje v dětství; • důraz na vrozené pudové vlastnosti osobnosti (sex, později obecně chápaná pudová slast a pudová tendence ubližování a ničení) Podle psychoanalýzy je i kriminální činnost v dospělosti zaseta již v dětství. Dlouhodobé neřešené konflikty mezi rodiči, ztráta nejbližších rodinných příslušníků, konstituční vady a abnormity rozpoznané v dětství představují pro psychoanalýzu velká rizika, která se v dospělosti mohou projevit buď ve formě kriminálního jednání, či v podobě závažných duševních onemocnění.

Kognitivní psychologie Kognitivní psychologie jako relativně mladý psychologický směr vzniká v šedesátých letech 20.století v USA. Průvodním znakem teorie je zde akcentace významu a role poznávacích procesů, a to jak obecně ve vztahu k psychice vůbec, tak konkrétně s ohledem na dílčí řešené otázky (např. motivace, vývoj osobnosti). Na rozdíl od behavioristů akceptují kognitivní psychologové existenci nepozorovatelných vnitřních procesů i struktur uvnitř organismu. Běžně si vytváříme i na základě neúplných a neověřených informací zcela konkrétní představy a hypotézy o situaci. Naše očekávání (expektace, anticipace) a fantazie představují prvky či obsahy duševního dění, které regulují chování jedince. Kognitivisté se opírají o teorii informace a matematické modelování psychických jevů. Snaha využít pro modelování lidské psychiky analogii s počítačem proslavila kognitivní psychologii v široké veřejnosti a vynesla jí mnoho obdivu, ale i silnou kritiku. Premisa o principiální porovnatelnosti počítače a duševních jevů člověka je dodnes přijímána přinejmenším rozpačitě. Počítačová metafora je jedním z nejvýraznějších důvodů pro odmítání kognitivního přístupu.

Výkladové schéma Výkladové schéma je založeno na pojetí člověka jako rozumem (poznáváním) nadané a regulované bytosti. Tato pozice je protipólem iracionální živočišné povahy člověka v podání psychoanalýzy. Současně překračuje behavioristickou analogii člověka se zvířetem a staví se proti behavioristickému odmítán specificky lidských stránek psychiky. Pro kognitivisty je jednání člověka výslednicí informační interakce jedince s prostředím. Poznávání probíhá jako příjem a zpracování informace. V rámci zpracovávání se prosazují různé poznané i dosud nepoznané interpretační pochody, ve kterých jsou situačním podnětům přisuzovány určité individuální významy. Připsáním významu vzniká subjektivní obraz o situaci (mapa, plán atd.), který řídí další jednání. Pro popsání individuální osobnosti jsou důležité tzv. kognitivní struktury chápané jako osobní konstrukce, které způsobují připisování osobního významu vnímaným informacím. Kognitivní konstrukce si lze jednoduchým způsobem představit jako jedinečný soubor pravidel pro subjektivní posuzování informací a jejich zpracování. Poznáme-li taková pravidla „myšlení“, můžeme s určitou pravděpodobností předvídat výsledné jednání. Pro kognitivisty je každé konkrétní chování výsledkem poznatelné či rekonstruovatelné volby jedince. V zásadě člověk vždy volí z několika možných alternativ jednání, které lze pro danou situaci použít.

Humanistická psychologie Vzniká v USA v polovině padesátých let tohoto století. Je podnícena protestem proti ostatním psychologickým směrům, které přehlížejí pestrost a bohatství duševního života člověka a degradují lidskou psychiku na uspokojování pudů či řetězce osvojených reakcí. Anglický psycholog J.Cohen vydává v roce 1957 knihu s názvem Humanistic Psychology. V německém překladu vychází pod výmluvným titulem Psychologicky pojatá psychologie. Mylný je předpoklad, že lidský jedinec směřuje k psychické homeostáze, modelované jako rovnovážný stav s uspokojenými potřebami a bez vnitřního napětí. Naopak k lidské podstatě bytostně patří permanentní touha po sebeuskutečňování a sebenaplnění. Člověk hledá a naplňuje smysl své individuální existence v interakci s druhými. Ve svém celku tvoří humanistická psychologie spíše volně sdružený názorový proud bez pregnantního sjednocujícího programu. Společným jmenovatelem všech těchto pokusů je humanismus ve smyslu určitého etického konceptu, který je často konkretizován pouze vágními formulacemi všeobecně známých imperativů jako např. motivace vědce pomáhat lidem.

Výkladové schéma Mezi klíčové pojmy patří potřeby, hodnoty, volba a seberealizace. Ve většině případů však humanistická psychologie nevypracovala pro své klíčové pojmy přesné definice, jak by tomu u centrálních pojmů mělo být. K relativně nejpropracovanějším snad patří hierarchická teorie potřeb od Maslowa.

Mysticky založené směry v psychologii K mysticky založeným přístupům s úzkou a současně polemickou vazbou na vědeckou psychologii patří především psychotronika, parapsychologie, hnutí New Age, ale i „nauky“ a „psychotechniky“ různých sekt (např. scientologie a její dianetika, tj. učení o stavbě a fungování lidské mysli).

1.4 PSYCHOLOGIE A PRAXE Využívání poznatků psychologie umožňuje nalézat optimální, rychlá, účinná řešení v různých oblastech praxe, všude tam, kde jde o problémy spjaté s chováním a prožíváním.

1. Psychologické poradenství 2. Psychologie využívaná v klinické praxi 3. Psychologické proškolování a výcvik Využívání psychologických poznatků nepsychology

2. kapitola Policejní psychologie

2.1 POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE, KRIMINÁLNÍ PSYCHOLOGIE A FORENZNÍ PSYCHOLOGIE

Výrazem policejní psychologie se rozumí uplatňování psychologických přístupů, hledisek a poznatků v policejní a bezpečnostní branži. Policejní psychologie se zajímá o chování a prožívání lidí v situacích, v nichž jde o zajišťování zákonnosti, veřejného pořádku a bezpečnosti. Látku policejní psychologie lze rozčlenit do dvou okruhů: 1. Okruh převzatých poznatků. Policejní psychologie přebírá teorie, modely a poznatky z jiných psychologických disciplín a aplikuje je na policejní terén. 2. Okruh původních poznatků. Původní poznatky jsou výsledkem vlastních výzkumných aktivit.

2.2 PROFESE POLICEJNÍHO PSYCHOLOGA

Počátky působení policejních psychologů

První kontakty mezi policií a psychologií se datují do dvacátých let. Hlavní okolnost, která podnítila systematický vstup psychologů do resortu určeného k zajišťování bezpečnosti, byl výběr vhodných uchazečů o policejní povolání.

Policejní psychologie v současnosti 2.3 PSYCHOLOGIE V

POLICEJNÍ PRAXI

Oblast personalistiky Rámcový přehled odborných služeb policejních psychologů na úseku personalistiky: • vstupní psychologické vyšetření (posuzování psychické způsobilosti zájemců o vstup do policie); • poradenství a psychologická podpora v konfliktních a krizových (stresových) situacích (např. při použití střelné zbraně); • výstupní psychologický rozhovor; • speciální psychologická péče u exponovaných policejních pozic.

Oblast vzdělávání a výcviku policistů Rámcový přehled uplatnění psychologie na úseku policejního školství: • vzdělávání policistů (psychologie jako studijní předmět na policejních školách); • výcvik policistů (krátkodobé programy zdokonalování sociálněpsychologických dovedností).

Oblast specializovaných odborných pozic • • • • •

vyjednavači-parlamentáři psychologické profilování grafologie prevence kriminality jednorázová posttraumatická protistresová sezení

ČÁST II. VÝKLADOVÉ OKRUHY POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE 3.kapitola Osobnost

3.1 POJEM A PRAKTICKÝ VÝZNAM Osobnost je dnes centrálním psychologickým tématem, a to nejen v teoretických disciplínách. Téměř v každé z aplikací nalezneme témata zabývající se osobností – např. učitele, manažera, sportovce, svědka a pachatele nebo oběti. Osobností rozumíme individuální celek chování a prožívání a současně jedinečné uspořádání (integraci) psychických procesů, stavů a vlastností. Pojmem osobnost zdůrazňujeme tedy celostní, integrativní, povahu duševního dění. Druhým podstatným znakem je jedinečnost. Osobnost člověka je vždy jedinečná. Z pohledu psychologie nemohou existovat dva lidé s identickou osobností. Osobností rozumíme relativně trvalé uspořádání biologických, psychologických a sociálních charakteristik do jedinečného celku duševního dění. Zkoumáme-li osobnost určitého člověka, odpovídáme na otázku, jakým je. Zjišťujeme, co je pro něho po duševní stránce typické, čím se podobá ostatním a v čem je odlišný. Snažíme se zjistit, co umí, o co a jakým způsobem, usiluje. Psychologie osobnosti člení složitou problematiku osobnosti do čtyř základních okruhů. Jsou to popis, výklad, predikace a ovlivňování osobnosti. Vyjmenované okruhy si lze zároveň představit jako na sebe navazující kroky na cestě k prozkoumání osobnosti.

Popis osobnosti Zjednodušeně můžeme popis osobnosti vymezit jako hledání základních prvků (vlastností, rysů), které vytvářejí ve svém souhrnu a individuálních kombinací osobnost konkrétního člověka.

Výklad osobnosti Psychologický výklad osobnosti se zabývá získáváním poznatků o vzniku, utváření a fungování její struktury. V psychologii se přirozeným vývojem ustálily dvě základní otázky výkladu osobnosti: • dynamika osobnosti, • vývoj osobnosti. Dynamika osobnosti studuje různé způsoby chování a prožívání člověka, které vznikají jako produkt vzájemného působení osobnosti a prostředí. Dynamikou osobnosti se rozumí motivační děje, chování a prožívání zátěžových situací, řešení konfliktů apod. Pod označení vývoj osobnosti je zahrnováno zkoumání zákonitostí vzniku a utváření struktury osobnosti. Kapitoly o vývoji osobnosti vysvětlují, jakým způsobem se podepisuje prostředí a dědičnost na vzniku struktury osobnosti jako celku nebo jejích jednotlivých složek (tj. mechanismy utváření osobnosti). Poznání osobnosti jednotlivce umožňuje: 1. Porozumět jeho dosavadní životní cestě a pochopit chování projevovaný v různých situacích v minulosti a současně predikovat pravděpodobný další vývoj osobnosti. 2. Ovlivňovat či modifikovat chování a prožívání. Poznáme-li osobnost konkrétního člověka, můžeme vymezit ty složky, které se jeví jako problémové, a navrhnout adresné postupy pro eventuální korekci.

3.2 STRUKTURA OSOBNOSTI Strukturou osobnosti se rozumí relativně stálé charakteristiky osobnosti, které jsou dispoziční povahy. Struktura osobnosti tvoří individuální základ pro chování a prožívání, které se v závislosti na situaci aktualizuje. Angličan Eysenck za základní strukturální složky osobnosti považuje inteligenci, temperament, charakter a stavbu těla. Psychoanalýza předpokládá tři základní složky osobnosti id, ego a superego. Id je složkou pudovou, je to silně biologicky podmíněná komponenta osobnosti. Ego je psychickou komponentou, kde se uložily získané zkušenosti a racionální, rozumné, účelové soudy a postoje. Superego reprezentuje vrstvu osobní morálky, zvnitřnělé morální imperativy společnosti, nejvíce se mu blíží pojem svědomí. Obecně se uplatňují dva základní přístupy ke struktuře osobnosti: • statistický, založený na možnosti postihovat diferenciované složky metricky; • klinický, který usiluje o co nejpřiléhavější popis osobnosti jednotlivce a neomezuje se přitom na kvantitativní zachycování rozdílů mezi lidmi.

Statistický přístup Rozčleňuje osobnost na následující složky: • Schopnosti jsou psychické vlastnosti, které podmiňují možnost osvojit si určité činnosti. Představují psychické předpoklady pro činnosti. Příkladem schopností je prostorová představivost, mechanická paměť, hudební sluch apod. Schopnost se projevuje tím, že se člověk snadno naučí různé činnosti a perfektně je realizuje. V psychologii jsou schopnosti dále tříděny do určitých skupin či druhů. Nejznámějším druhem jsou obecné rozumové schopnosti, tj. inteligence. Zvláštní a důležitým druhem schopností je tvořivost (kreativita). V poslední době se často hovoří o tzv. sociální inteligenci. Tento pojem označuje soubor předpokladů pro efektivní jednání s lidmi. Patří sem schopnost vcítění se do prožívání druhých (tzv. empatie), schopnost komunikovat, tj. jasně a srozumitelně vyjadřovat své záměry, apod. • Rysy osobnosti. Tento psychologický termín odpovídá hovorovému označení povahových vlastností. Jde o vlastnosti jako družnost, panovačnost, prchlivost, loajalita apod. Rysy si lze představit jako vnitřní osobnostní dispozice, které se projevují v chování člověka. Lze je odpozorovat z reakcí jedince, protože jsou pro něj příznačné. Zpravidla ho charakterizují v průběhu celého života, i když se jejich síla (intenzita) může s věkem měnit. Při odborné posuzování osobnosti se psycholog často vyjadřuje k následujícím rysům: - introverze – extraverze; - stabilita – labilita; - dominance – submise; - afiliace – hostilita; - sebedůvěra – sebepodceňování; - sebeovládání – nedostatek sebeovládání. •

Temperament představuje soustavu vlastností, které se projevují způsobem reagování člověka v různých situacích. Temperament je patrný zejména v způsobu vzniku a průběhu citových reakcí a ze síly jejich výrazu. Temperamentové charakteristiky lze odečíst ze živosti mimiky, síly gestikulace, střídání emocí apod. Temperamentové vlastnosti jsou determinovány biologickými faktory. Dnes se spojují temperamentové vlastnosti s uzpůsobením centrálního nervového systému a neurohormonální regulací.

Biologická podmíněnost temperamentu současně znamená, že patří k vrozené výbavě člověka. Změny v temperamentových projevech jedince v průběhu jeho života bývají častěji než vlastní změnou vysvětlovány jako překrývání nebo maskování temperamentových přirozených vlastností nacvičenými způsoby reagování. •

Charakter je v psychologii pojímán jako soubor vztahových vlastností, které mají morální kolorit. Projevuje se v situacích, kdy jedinec vyjadřuje svůj vztah k důležitým okolnostem. Osobnostní rysy a charakterové vlastnosti jsou podmíněny především sociálně, to znamená, že vznikají v průběhu individuálního života působením nejbližšího okolí i širších společenských vlivů. Protože nejsou biologicky podmíněné, jsou spíše přístupné změnám a ve srovnání s temperamentem u nich shledáváme vyšší míru ovlivnitelnosti.

Klinický (individuální) přístup Klade důraz na vystižení individuality daného jedince. Usiluje o postižení těch charakteristik osobnosti, které podmiňují výsledné chování. Názory na základní složky, jejichž prostřednictvím lze popsat osobnost jedince, se různí. Koncepce psychologa Mischela: • Schopnosti. Jejich pojetí je analogické jako u statistického přístupu. jde o inteligenci, schopnost sebeprosazování, schopnost koncentrace, rychlost reakcí apod. • Sebenazírání a nazírání na druhé lidi. Tyto komponenty lze odpozorovat z vnějších projevů daného jedince. Člověk s negativním nazíráním na druhé bude nedůvěřivý, málo kooperativní a neochotný pomáhat nezištně druhým. • Subjektivní hodnocení osob, věcí a situací. Jde o to, které vnějším podmínky vyvolávají v jedinci sympatie, a tudíž tendenci se jim přiblížit, a naopak. • Individuální očekávání. Lze je rozpoznat podle toho, zda jedinec v dané situaci spatřuje především kladné stránky a pozitivní výzvu, anebo naopak, zda zdůrazňuje spíše rizika a nevýhody. • Sebekontrola a strategie chování. Někteří lidé jednají impulzivně a intuitivně, aniž by promýšleli důsledky svého chování. Jiní naopak pečlivě plánují a kontrolují své chování. Strategie chování představují zafixované způsoby vyrovnávání se s potížemi, způsoby navazování kontaktů, ovlivňování druhých apod.

BASIC ID Jde o specifický model osobnosti vhodný zejména pro forenzní diagnostiku. Autorem této koncepce je americký psycholog R.S.Lazarus. Lazarus dospěl k závěru, že obecný statistický přístup je často nepostačující, když jde o to posoudit osobnost pachatele (stupeň jeho narušení) anebo přesně vymezit rozsah a hloubku psychického poškození oběti. Lazarus navrhl model sedmi úrovní nebo komponent osobnosti, které ve svém souhrnu umožňují velmi výstižný popis jedince právě pro účely forenzní diagnostiky a terapie (postupů zvolených k nápravě pachatele). Výraz BASIC ID je složen ze začátečních písmen sedmi úrovní či modalit osobnosti a může být přeložen jako „základní identita“ jedince: 1. Behaviors – viditelné chování (vystupování, projevy, návyky, gestikulace, problémové chování…). 2. Affective Processes – afektivní procesy (tj. city, emoce, nálady).

3. 4. 5. 6. 7.

Sensations – smysly (tj. smyslové vjemy a tělové pocity jako napětí, podráždění, červenání, třes, pocení, svědění…). Images – imaginace (sny, představy o vlastním chování, fantazie, vnitřní obrazy…). Cognitions – kognice (myšlenky, mínění, názory, hodnotové představy, iracionální myšlenky, očekávání). Interpersonal Relations – mezilidské vztahy (důležité osoby v životě, problémy ve vztazích s druhými lidmi…). Drugs – biologická hlediska a funkce (zdravotní stav, výživa, osobní hygiena, drogy…).

3.3 ZDROJE INDIVIDUÁLNÍCH ROZDÍLŮ Při narození člověka je jeho individuální odlišnost téměř nepatrná. Teprve s pokračujícím vývojem se utváří jedinečný způsob integrace duševního života, formuje se osobnost. Osobnost je pojem svou podstatou vývojový. Současně s relativní stálostí osobnosti předpokládáme proto v čase probíhající, zpravidla nevratné změny. Všeobecně se uznává, že o výsledné podobě osobnosti rozhodují dvě třídy vlivů: 1. vnitřní výbava, 2. vnější podmínky individuálního života. K vnitřní výbavě náleží dědičné a vrozené faktory. Ty ve svém souhrnu tvoří biologickou určenost osobnosti. Vnější podmínky jsou reprezentovány vlivy sociálního okolí. V tomto smyslu se hovoří o tzv. sociální určenosti. Orientační výčet základních psychologických momentů ovlivňujících vývoj osobnosti člověka: • Společnost ve smyslu sociálního makroprostředí. Sociální a kulturní normy, vzory a ideály všeobecně přijímané v určité době ovlivňují osobnost jako celek i její jednotlivé složky. • Kultura. Jedinec si osvojuje různé způsoby chování, zvyklosti, postoje, náboženské názory a postupy myšlení v závislosti na kulturní oblasti, ve které vyrůstá. • Příslušnost k sociální vrstvě. Četné výzkumy západní psychologie se zabývají fenoménem příslušnosti k určité sociální vrstvě. Ukazují, že nižší sociální vrstvy jsou v průměru méně zainteresované na vyšších stupních vzdělání, jsou méně zaměřené na výkon, spíše tendují k tomu řešit problémové situace fyzickou agresí a nemají vypěstovány některé sociální dovednosti, které jsou jinak samozřejmé. • Styl výchovy. Výchova v rodině a ve škole je jedním z rozhodujících činitelů utváření osobnosti. Výchovou se formují nejen schopnosti, ale i ostatní složky osobnosti, především charakter. V návaznosti na biologickou a sociální určenost ve vývoji osobnosti se používají v psychologii dva termíny: zrání a učení: • Zráním se označují vývojové změny podmíněné převážně biologickými vnitřními činiteli, které se odehrávají do značné míry nezávisle na působení vnějších vlivů. Například v raném dětství nelze naučit dítě mnoha činnostem, pro které není ještě zralé. • Učením se označují vývojové změny, které jsou výsledkem interakce jedince s prostředím. Učení je zde chápáno v širokém smyslu jako jakékoli získávání nové zkušenosti, která modifikuje chování a prožívání. Pro sociálně podmíněný vývoj osobnosti se používá rovněž termínu socializace.

Dědičnost a prostředí Problematiku procesů zrání a učení lze formulovat také jako otázku dědičnosti a prostředí. Vymezení míry vlivu těchto dvou komplexů na výslednou podobu osobnosti má závažné praktické důsledky, neboť to, co je dědičné, je hůře měnitelné než to, co je produktem vlivů prostředí. Dosavadní genetická zkoumání vnesla do problémů dědičnost-prostředí následující poznání: 1. Nebylo prokázáno žádné přímé dědění konkrétních vlastností a způsobů chování. Jedinec se nerodí s dopředu naprogramovanou inteligencí, dominancí, neurotičností apod. 2. Teprve v interakci s vlivy prostředí vyúsťuje genetická výbava do konkrétních znaků. Geny určují spíše rozpětí možného projevu daného znaku či charakteristiky, zatímco vlivy prostředí rozhodují o jeho konkrétní intenzitě. Problematikou psychického vývoje se speciálně zabývá vývojová psychologie. Protože zkoumá obecné zákonitosti individuálního vývoje člověka, tj. ontogenezí, bývá též nazývána ontogenetickou psychologií.

3.4 POZNÁVÁNÍ OSOBNOSTI Prověřuje vztah mezi realitou a její psychologickou reflexí. Popíšeme-li pomocí vlastností osobnost určitého člověka, umožní nám to předpovědět v nějaké míře jeho chování a prožitky v různých situacích. Psychologie chápe chování jako výsledek (funkci) osobnosti a situace. Tento důležitý poznatek můžeme vyjádřit pomocí schématu CH=f(O,S).

Odborné posuzování osobnosti Psychodiagnostika je disciplínou, která se zabývá problémem, jak co nejlépe poznat a posoudit osobnost konkrétního jedince.

Členění psychodiagnostických metod Psychodiagnostické metody člením na: 1. testové, 2. netestové, klinické. Testové postupy musí splňovat závazná pravidla pro autorizované metody. Předchází jim náročná výzkumná práce, ve které se ověřuje platnost (validita) a spolehlivost (reliabilita) testu. Testové psychodiagnostické metody se dále diferencují do tří skupin: • objektivní testové metody, • subjektivní testové metody, • projektivní testové metody.

Objektivní zkoušky jsou orientovány na výkon. Od vyšetřované osoby se vyžaduje provedení uložené činnosti a posuzuje se (měří se) dosažený výsledek, tj. výkon. Typickým zástupcem objektivních testů jsou zkoušky inteligence. Subjektivní testy jsou založeny na výpovědi jedince o sobě samém (tzv. selfreport). Subjektivní testy jsou tedy nástrojem pro získávání subjektivní výpovědi. Vyšetřovaný vyjadřuje svůj subjektivní individuální vztah k tvrzením a skutečnostem uváděným v testu. Klasickým zástupcem subjektivních testů jsou dotazníky. Dotazníkový postup se využívá zejména pro zjišťování osobnostních vlastností, zájmů a postojů a dále k diagnostikování duševních poruch a nemocí. Projektivní testy předkládají vyšetřovanému nejasnou, nezřetelnou a málo strukturovanou podnětovou situaci, kterou je třeba subjektivně interpretovat nebo dokončit. Předpokládá se, že vyšetřovaný promítá nebo projektuje do nezřetelné situace své individuální vlastnosti, postoje, problémy apod. Projektivní se tyto postupy nazývají proto, že se opírají o mechanismus projekce. Projektivní techniky jsou bohatým a spolehlivým zdrojem informací o temperamentu, emotivitě, motivačních složkách osobnosti i o jejích komplexech. Netestové, klinické metody jsou založeny na individuálním posouzení probanda mimo testovou situaci. Nepostihují osobnost metrickým způsobem, tj. v kvantifikovaných údajích. Poskytují data kvalitativní povahy, které psycholog získává pozorováním a rozhovorem.

Laické poznávání osobnosti Zdroje chybovosti při posuzování osobnosti 1. Přehlížení situačního kontextu. Nezřídka činíme podstatné závěry o osobnosti jedince na základě dílčího, epizodického projevu pozorovaného chování, aniž bychom uvažovali o síle situačního vlivu. 2. Haló efekt. Rovněž nazýván efektem prvního dojmu. První dojem jako emotivní, spontánní a mimoděčné zhodnocení osobnosti druhého mívá přetrvávající účinky.

4. kapitola Psychopatologie osobnosti

4.1 DUŠEVNÍ NORMALITA A ORIENTAČNÍ ODHAD NORMALITY V

POLICEJNÍ PRAXI

Posouzení normality konkrétního jedince není vždy snadnou záležitostí. Provádí je kvalifikovaní odborníci, tj. psychiatři a psychologové. Používají přitom osvědčených a všeobecně akceptovaných kritérií a hledisek (tzv. kritéria normality).

Základní kritéria pro orientační posouzení normality Pro účely předběžného posouzení normality byla v policejní psychologii vypracována základní kritéria: 1. Nápadná dezintegrace osobnosti

2. 3. 4. 5.

Příznaky sociální závislosti či sociální obtížnosti Obvyklost chování ve statistickém smyslu slova Běžnost zjištěných projevů chování z hlediska příslušnosti k určité sociální skupině Kontakt s realitou

1. Nápadnou dezintegrací osobnosti se rozumí výrazné zvláštnosti ve struktuře osobnosti, které se projevují situačně nepřiměřeným chováním. Z projevů jedince vyčnívá určitá svéráznost. Příkladem může být odbržděná a nezdrženlivá komunikace, jalové vysvětlování a nemístné výroky anebo neschopnost přizpůsobit své vystupování konkrétní situaci. 2. Pod pojmem sociální závislosti se míní skutečnost, zda jedinec funguje v sociálním kontextu způsobem obvyklým jeho věku. S dosažením určitého věku se stává dospělým, sociálně samostatným, je schopen se uplatnit, pracovat, navazovat trvalé vztahy atd. Problémy a poruchy v uplatnění jedince ve společnosti mohou naznačovat jeho eventuální odchýlení od normality. 3. Obvyklost chování ve statistickém smyslu slova se kryje se statistickým pojetím normality. Za normální projevy chování lze považovat způsoby, které nalézáme u většiny lidí v dané situaci. Normální je to, co je časté, běžné, a tudíž ve statistickém slova smyslu průměrné. 4. Toto hledisko doplňuje a rozvádí statistické pojetí normality. V určitých skupinách (věkových, profesních, zájmových atd.) vznikají vlastní specifické standardy chování, komunikování, vystupování atd. Při orientačním odhadu normality v policejní praxi je proto třeba přihlížet k věku a profesi posuzovaného jedince a rovněž k sociálnímu prostředí (kontextu), ve kterém se pohybuje. 5. Kontakt se realitou vypovídá o tom, jak se určitá osoba orientuje v běžných životních situacích. Duševně zdravý člověk má správný náhled na čas a místo, kde se právě pohybuje, a chová se přiměřeně dané situaci. Ztráta kontaktu s realitou se projevuje podivným, nesrozumitelným chováním. Jedinec působí dojmem zmatenosti (např. neví přesně, kde se momentálně nachází a kam chce jít) nebo celkové pomatenosti (skutečnost vnímá zkresleně, hovoří divně a chová se, jako by právě žil v jiném světě). Ztráta kontaktu s realitou signalizuje vždy narušení duševní normality a poukazuje na vážné duševní poruchy.

4.2 ZÁKLADNÍ SKUPINY DUŠEVNÍCH PORUCH Každá duševní porucha se projevuje určitými příznaky, symptomy. Podle těchto symptomů jsou duševní poruchy diagnostikovány. V současné době se používají mezinárodně platné diagnostické systémy. Na americkém kontinentu se uplatňuje Diagnostický a statistický manuál, nyní již v V. revizi (DSM-V.). Druhým klasifikačním systémem je Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN). Světová zdravotnická organizace, která je garantem MKN, vydala v roce 1992 MKN-10, která platí i u nás od roku 1993. V současnosti je vymezeno asi 1000 duševních poruch, které jsou rozděleny do 10 základních sekcí. Stručný přehled některých skupin: 1. Neurotické poruchy 2. Poruchy nálad 3. Schizofrenní poruchy 4. Poruchy osobnosti 5. Poruchy intelektu (mentální retardace a demence) 6. Poruchy vyvolané požíváním alkoholu a jiných návykových látek 7. Jiné návykové a impulzivní poruchy 8. Sebevražedná jednání

Neurotické poruchy Jedná se o funkční onemocnění psychiky, které není spojeno s organickými změnami CNS, a neohrožuje tedy podstatu osobnosti. Nejčastějšími příčinami vzniku neuróz jsou dlouhodobé, chronicky působící a neřešené psychické zátěže (konflikty) v zaměstnání a rodinném životě. K neurózám jsou predisponováni spíše temperamentoví melancholici a cholerici. Nejrozšířenější skupinou neuróz je tzv. neurastenie (dráždivá slabost), projevujíc se zpravidla nadměrnou přecitlivělostí na vnější podněty, rychlou unavitelností neúměrnou skutečně vynaložené námaze, narušenou koncentrací, neschopností uvolnit se, bolestmi hlavy, nespavostí atd. Dále bývá rozlišována neuróza úzkostná (spojená s nadměrnou a neodůvodněnou úzkostnou nejistotou nebo s úzkostnými záchvaty). Neurózu fobickou charakterizují nepřiměřené a neodůvodněné panické strachy z konkrétních situací (z otevřeného prostranství, z chůze po mostě, se shromážděných lidí, z uzavřeného prostoru, atd.). Obsedantně-kompulzivní neuróza je spojena s vtíravými představami nebo nutkavými jednáními, jimž se neurotik obtížně brání. Jejich obsahem jsou nepříjemná a ohrožující témata (obavy z nákazy, pochybnosti, zda byl dokončený úkol proveden úspěšně). Nemocní mívají nutkání k opakovanému stereotypnímu jednání. Takové rituály jsou chápány jako pokus odvrátit subjektivně pociťované nebezpečí a zajistit si tak iluzorní pocit jistoty. Depresivní neurózu charakterizuje zejména dlouhotrvající sklíčenost a smutná nálada. Maximum obtíží se vyskytuje večer na rozdíl od psychotických podob deprese, kdy se intenzivní depresivní ladění objevuje již ráno po probuzení. Disonanční (konverzní) poruchy jsou moderním výrazem pro starší označení „hysterická neuróza“. Typické jsou rozmanité disociace, tj. porušení integrity prožívání projevující se „odloupnutím“ určitých silně traumatizujících zážitků z paměti či koexistování různých i protichůdných duševních pochodů, mezi kterými není žádná vazba a které se nepravidelně střídají na časové ose. Konverzí se rozumí převod psychických problémů (zatěžujícího afektu, myšlenky či přání) do tělesných příznaků, může jít o ztrátu hybnosti ruky, oslepnutí atd. Často se zde vyskytuje vysoká sugestibilita, sebelítost a primitivní chování. Při vzniku neuróz hrají značnou roli konflikty a stresy, kterými člověk ve svém životě prochází. To je také důvod, proč jsou v klasifikačních systémech do blízkosti neurotických poruch řazeny také tzv. reakce na závažný stres. Na konci 70.let byl do seznamu duševních poruch zaveden termín posttraumatické stresové poruchy, který popisuje dlouhodobé důsledky kritických situací. V této diagnóze jsou shrnuty typické poruchy a problémy postihující normální a zdravé osoby, které prožily extrémní a život ohrožující zkušenost (oběti trestných činů, oběti přírodních katastrof a válečných hrůz). Akutní reakce na stres představují pestrou paletu šokových jevů. Mohou mít rozmanité podoby, počínaje aktivním vzorci (prudké, nekontrolované a zpravidla zmatené, neúčelné chování) a konče vzorci pasivními (ustrnutí, nehybnost).

Poruchy nálad a schizofrenní poruchy Psychózy (endogenní psychózy) jsou v současné době pokládány za nejvážnější poruchu psychiky, zasahující vesměs všechny složky osobnosti. Člověku trpícímu psychózou se vnější svět i jeho vlastní osoba jeví jinak než dřív, nemocný obvykle nemá náhled na chorobu. K typickým příznakům patří halucinace a bludy. V příčinách psychóz sehrává nemalou roli biologický faktor, jejich rozvinutí však významně souvisí s vlivy prostředí. Do skupiny psychóz patří především:

• •

afektivní poruchy, poruchy nálad (dříve maniodepresivní psychóza); schizofrenie a schizofrenní poruchy (paranoia, paranoický vývoj).

Afektivní poruchy představují těžké onemocnění nálad. Dřívější psychiatrie dávala přednost srozumitelnému a výstižnému pojmenování choroby a hovořila o maniodepresivní psychóze. Podstatou onemocnění je narušení normální vazby mezi emocionalitou a životní situací jednotlivce. Nálady nemocného jedince nekorespondují s realitou a jsou zvenku neovlivnitelné. Podstatou poruchy tvoří manický a (nebo) depresivní syndrom. Tyto syndromy se mohou střídat, mohou se však vyskytovat i samostatně. Podle toho rozlišujeme: • depresivní epizody; • manické epizody; • bipolární a afektivní poruchy (střídání manických a depresivních epizod); • rekurentní depresivní poruchy (tj. opakování depresivních epizod); • trvalé poruchy nálady (trvají alespoň dva roky, ale jsou méně výrazné). Při depresivních epizodách je jedinec trudomyslný, ztrácí o vše zájem a není schopen běžných životních aktivit. Hluboká deprese je označována jako melancholie. Depresivní ladění ovlivňuje veškeré prožívání a chování. Nemocný má nápadně snížené sebehodnocení, vzdává se věcí, které měl dříve rád, může trpět mikromanickými bludy, vyhasínají potřeby a volní aktivita. Navenek se jeví jako apatický, zcela pasivní. Pod vlivem silné vnitřní úzkosti však může dojít k náhlé aktivaci třeba i v podobě agresivních výbuchů. Důležitých diagnostickým znakem je ranní pesimum. Pacienti se nejhůře cítí ráno. K depresi patří i negace smyslu života. Značným rizikem jsou sebevražedné myšlenky a tendence. Jinou relativně častou psychózou je schizofrenie, která většinou pomalu a plíživě vede k citovému chladnutí, k poruchám myšlení a řeči, k postupnému rozpadu osobnosti. Předpokládá se, že schizofrenici strádají v důsledku vnitřní nadhraniční aktivace. Cítí se zahlceni podněty. Zatímco normální jedinec je schopen z proudu stimulů přijímat a zpracovávat pouze osobně důležité, schizofrenik není schopen eliminovat irelevantní informace. I když pacienti vyhlížejí navenek klidně, uvnitř jsou silně aktivizováni. Základem schizofrenie je porucha myšlení (v důsledku rozpadu asociací reaguje schizofrenik na běžné podněty nestandardně a paradoxně) a jednání (časté je grimasování, manýrování, povelové automatismy atd.). Psychózy jsou závažným onemocněním, při kterém dochází ke ztrátě kontaktu s realitou. Nemocný žije v cizím světě, jeho vnímání, myšlení i cítění je poroucháno, nemá reálný náhled na své konání (vražda může být chápána jako záchrana). Psychózy jsou proto důvodem pro zbavení viny, nemocný může být na základě znaleckého zkoumání uznán nepříčetným, jestliže v době spáchání trestného činu trpěl psychotickou poruchou. Na základě přezkoumání duševního stavu může být omezena jeho způsobilost k právním úkonům.

Poruchy osobnosti Porucha osobnosti je trvalý stav projevující se nepříznivými nebo nadměrně zvýrazněnými vlastnostmi osobnosti, odchylkami v oblasti citů, rozhodování i chování, které vedou k problémům ve vztahu k druhým lidem a společnosti. Jedinec se jeví jako podivínský, svérázný, s nepřizpůsobivostí až hrubě rušivým chováním. Poruchy osobnosti byly dříve označovány jako psychopatie. Blízkým pojmem je sociopatie, která označuje specifickou variantu psychopatů vyznačujících se chronickým nerespektováním morální a právních norem. Podstatné je, že poruchy osobnosti se nevztahují na intelekt; týkají se všech ostatních složek osobnosti s výjimkou intelektu.

Třídění poruch osobnosti není jednotné. Americká psychiatrie rozlišuje tři hlavní skupiny: skupinu podivných a výstředních (schizoidní, paranoidní porucha osobnosti), skupinu emocionálně a dramaticky se chovajících (antisociální, narcistická, histriónská porucha osobnosti) a skupinu, u které dominuje strach a úzkost (pasivně agresivní, obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti). V evropském prostředí: Paranoidní (kverulantská, fanatická) porucha osobnosti se vyznačuje nadměrnou citlivostí na nezdary a domnělé urážky, na které dotyčný nikdy nezapomíná. Tito jedince jsou chorobně ostražití a nedůvěřiví, hádaví, žárliví, svéhlaví, urážliví. Kverulanti bojují za „svou pravdu“ úředními a právními cestami, pro které jsou vybaveni útržkovými znalostmi práva a soubory písemných „argumentů“. Fanatici se vyznačují intolerancí, zcela propadají prosazování určitých názorů a záměrů reformní povahy, popř. vynálezectví, sběratelství apod. Schizoidní porucha osobnosti se vyznačuje neschopností prožívat radosti, nezájmem o sex, chudou reakcí na kritiku či chválu. Tito jedinci jsou abnormálně plaší a uzavření, nepraktičtí, bývají však hloubaví, mají svéráznou logiku a často také originální myšlení. Emočně nestálá osobnost se projevuje tendencí jednat impulzivně a bezohledně. Chybí plánování budoucnosti. Patří sem tzv. explozivní či agresivní osobnost reagující na nepříjemné podněty nepřiměřenou popudlivostí, záchvaty vzteku, agresí. K agresi se uchylují téměř pokaždé, když je jejich impulzivita kritizována okolím. Enormě vyhledávají změnu životního prostředí, nedbají o budoucnost, mají minimální sociální zábrany. Disociální osobnost mají lidé, kteří jsou opakovaně nápadní rozporem mezi svých chováním a všeobecně uznávanými společenskými normami. Jejich povahu charakterizuje absolutní nezájem o city druhých a neschopnost empatie. Mívají nízkou frustrační toleranci a nízký práh pro výbuchy násilí. Pocity viny jsou jim cizí, tresty na ně neplatí, ze své zkušenosti se nepoučí. Své chování si dovedou zdůvodnit a vinu přesouvají na ostatní. Ve starší terminologii se rovněž označovali jako sociopatické, anetické osobnosti. Pasivně agresivní osobnost se projevuje tendencí vzdorovat autoritám, povinnostem a požadavkům pomocí váhání, zapomínání, zahálčivosti apod. Tito lidé jsou sami nevýkonní, jsou však kritičtí k druhým, stále nespokojení, často si stěžují. Svou nespokojenost nevyjadřují přímo, používají k tomu resistenci a negativistické chování. Anankastickou neboli obsedantně-kompulzivní osobnost lze charakterizovat jako vnitřně nejistou, nerozhodnou k nápadným sklonem k pedanterii a perfekcionismu. Ostatní je vnímají jako paličaté, málo flexibilní, ale svědomité, poctivé a zodpovědné jedince. Anankastická osobnost plánuje akce dlouhodobě dopředu, plán vždy do puntíku dodrží, nesnáší improvizaci. Snaha po perfekcionismu jim mnohdy brání v pochopení vnitřních souvislostí. Poruchy osobnosti můžeme také různě kombinovat, pak hovoříme o polymorfní poruše osobnosti. K poruchám osobnosti se řadí také sexuální deviace, parafilie (transsexualita, pedofilie, gerontofilie, fetišismus, sadismus, sadomasochismus, apod.). „Vyléčení“ poruch osobnosti není možné. Psychoterapií a tréninkem lze jen dočasně zmírnit nejobtížnější příznaky a projevy. Parafilie samy o sobě větší zastoupení v celkovém objemu trestné činnosti nemají. Sexuální devianti sadistického typu a sexuální agresoři jsou hlavními skupinami pachatelů u sexuálně motivované násilné kriminality. Poruchy osobnosti nejsou důvodem pro vyvinění (exkulpaci), nepříčetnost nelze přiznat.

Poruchy intelektu (mentální retardace)

Poruchy intelektu lze členit na primární, vrozené, které jsou označovány jako mentální retardace (dříve oligofrenie), a na sekundární, získané, které nazýváme demence. Stupeň mentální retardace udává hloubku postižení intelektu. Základní stupně: • Lehká mentální retardace (starším označením debilita) s IQ v rozmezí 69 až 50 bodů, při které jsou postižení vychovatelní a v určitém rozsahu i vzdělavatelní. • Středně těžká mentální retardace (imbecilita) s IQ v rozmezí 49 až 35 bodů, při kterém jsou jedinci vychovatelní a v jednoduchých dovednostech i vzdělavatelní, zpravidla však vyžadují celoživotní dohled • O těžké mentální retardaci pak hovoříme u pásma 34-20 bodů IQ. Jedinci této kategorie mají výrazně snížené schopnosti, většina z nich trpí také značným stupněm poruchy motoriky. • Hluboká mentální retardace (idiocie) s IQ pod 20 bodů, při které je postižený nevzdělavatelný a nevychovatelný, často také imobilní. Příčiny mentální retardace mohou být různé. Je výrazně podmíněna geneticky. Dalšími příčinami jsou poškození plodu v době od početí do narození, např. kouřením, alkoholem, rozličnými léky užívanými matkou, událostmi kolem porodu. U imbecility a idiocie nalézáme většinou organické poškození mozku v důsledku nepříznivých genetických faktorů či v důsledku vrozených poruch metabolismu (Downův syndrom, kretenismus). Demence je v průběhu života získané postižení inteligence a paměti. Při demenci dochází ke ztrátě již rozvinutých intelektových operací a s postupem času degraduje celá osobnost. U většiny nemocných se ztrácí obvykle šíře motivačních pochodů, objevuje se ztráta zájmů o cokoli, osoba se stává apatickou.

Psychické poruchy vyvolané požíváním alkoholu a jiných návykových látek Závislost na alkoholu vzniká během 3-15 let, rychleji se utváří u mladých lidí. Hlavní metodou léčby je psychoterapie, doplňovaná medikamentózním vyvoláváním averze k alkoholu. Drogová závislost (nealkoholová toxikomanie) se na rozdíl od alkoholické vyvíjí a upevňuje mnohem rychleji, někdy už po jediném nebo několika málo požitích.

Jiné návykové a impulzivní poruchy Patologické hráčství (ludomanie) představuje jednu z nejmladších forem závislosti. Odhaduje se, že ve vyspělých státech postihuje zhruba 1% populace. Projevuje se prakticky stejnými příznaky jako závislost na určité substanci (droze). K hlavním znakům patologického hráčství patří: • chronické a prohlubující se neschopnost odolat pokušení; • pracovní, rodinné a osobní závazky jsou odsunovány na vedlejší kolej; • puzení hrát narůstá ve stresových situacích (např. při nedostatku peněz); • problémy, které jsou důsledkem hráčské vášně (včetně ilegálního, kriminálního obstarávání prostředků na hraní), zpětně postihují závislé na automatech, účast na hazardních hrách anebo závislé sázení.

Zdá se totiž, že tendence lidské psychiky k vypěstování závislosti není okrajovou záležitostí. Druhy závislostí jsou velmi rozmanité, mezi závislostmi známé i laické veřejnosti patří například závislost na práci (workoholismus), závislost na nakupování či zejména v americké psychologii frekventovaná závislost na sexu. V poslední době se rovněž objevil pojem závislosti na nebezpečných extrémních situacích (adrenalinová závislost). Impulzivní poruchy jsou prožívány jako nutkané chování. Jedinec je poháněn silným vnitřním popudem, prožívá napětí, zklidní se až po provedení činnosti, která mu vězí jako neobytný příklad ve vědomí. Mezi nejznámější druhy impulzivního jednání patří: • Pyromanie. Projevuje se opakovaným úmyslným zakládáním požárů, které nemá žádný specifický motiv. Požár a s ním spojené dění přinášejí uspokojení, které může mít i sexuální povahu. U pyromanů se obvykle setkáváme s vyhraněným typem osobnosti, svým povahovým založením mají blízko i k typu osobnosti u telefonního teroru. • Kleptomanie. Jde o nutkání ke krádežím předmětů, které nemají pro jedince žádnou cenu. Krádeže nejsou motivovány instrumentálně, nepřinášejí osobě žádný zisk či materiální prospěch. • Toulavost. I toulavost může mít podobu impulzivního jednání. Zejména u dětí a mládeže je však třeba posuzovat každý případ individuálně a odlišit impulzivní toulavost od jinak motivovaných útěků z domova. Vztah k trestné činnosti mají rovněž extrémně silné afekty zlosti a zkratková jednání, které jsou ovšem podmíněny více osobnostně než situačně (viz. poruchy osobnosti). K nejtěžším poruchám této skupiny patří patický afekt (jde o poruchu emocí), který je však poměrně vzácný, častěji se vyskytuje afekt prostý (nedochází při něm k zákalu vědomí a následné amnézii).

Sebevražda Mezi nejčastější důvody sebevražedných jednání se uvádí: • pocit izolace a osamění; • nedostatek radostných zážitků a uspokojivých lidských vztahů; • ztráta smyslu života; • pocit, že člověk je ostatním na obtíž; • deprese; • nápodoba, zejména při tzv. sebevražedných vlnách iniciovaných sebevraždou uznávané osobnosti. Americký psycholog Zimbardo soudí, že každá rudimentární změna, která zbavuje jedince jistot a předvídatelnosti vlastní životní cesty, zvyšuje náchylnost k sebevražednému jednání. Rudimentární změnou může být prudká a nečekaná sociální a ekonomická změna životní situace, nečekaná ztráta životního partnera apod. Z hlediska motivace se rozlišuje sebevražda bilanční (je výsledkem dlouhé rozumové úvahy, v níž člověk dospěje k pevnému rozhodnutí, přeje si skutečně zemřít a svůj záměr obvykle dokoná), impulzivní (je plodem náhlého, silně afektivně podmíněného rozhodnutí a často lze sebevražedný pokus interpretovat jako „volání o pomoc“ či prostředek k dosažení cíle, motivem jsou obvykle problémy v mezilidských vztazích). Zejména u dětí a mladistvých se objevuje i sebevražda „experimentální“.

4.3 ZÁSADY JEDNÁNÍ S

DUŠEVNĚ NARUŠENÝMI JEDINCI

Mentální příprava na jednání Obecné zásady jednání s duševně narušeným jedincem

5.kapitola Duševní jevy 5.1 KLASIFIKACE PSYCHICKÝCH JEVŮ Všeobecně se rozlišují tři základní skupiny psychických jevů: • psychické procesy (kognitivní procesy, motivační procesy apod.) • psychické stavy (emocionální stavy – nálady, aktivační stavy – únava, ospalost apod.); • psychické vlastnosti (viz. osobnost). Veškeré psychické jevy probíhají jedinečným způsobem v integrovaném celku duševního dění, tj. konkrétní osobnosti. Život člověka se skládá z permanentního proudu činností. V činnostech se odvíjí vzájemná interakce jedince s prostředím. Člověk působí a mění své prostředí, a tím současně působí prostředí na jedince a mění jej po fyzické a psychické stránce. Do pojmu činnosti se zahrnuje jednak vnější chování (tzv. předmětná činnost), jednak vnitřní prožívání (tzv. psychická činnost) Permanentní proud činností probíhá tedy v podobě pozorovatelného chování a v podobě vnitřních psychických procesů. Psychické jevy lze tedy chápat jako prostředek zajišťování interakce organismu s prostředím. Německý psycholog Rohracher vypracoval jednoduché schéma zahrnující nejzákladnější psychické jevy, které ve svém souhrnu postačují k utvoření představy o fungování celku duševního dění. Rohracher člení obecněpsychologickou problematiku do dvou základních oblastí. Jsou to: • oblast kognitivních (poznávacích) jevů; • oblast motivačních jevů. Pro kognitivní oblast používá Rohracher termínu psychické funkce. Motivační oblasti označuje pojmem psychické síly. Psychické funkce jsou spjaty s příjmem a zpracováním informací. V rámci psychických funkcí lze diferencovat: • příjem informací, tj. vnímání; • uchovávání informací, tj. paměť; • zpracovávání informací, tj. myšlení; • získávání nových informací, tj. učení. Psychické síly doprovázejí průběh psychických funkcí. Ovlivňují jejich směr a samotný průběh. Psychické síly jsou utvářeny motivačními ději a sférou citů (emocionální procesy a stavy).

5.2 VNÍMÁNÍ (PERCEPCE) Vnímání je psychologický proces, kterým zobrazujeme jevy působící na naše smyslové orgány. Patří do sestavy kognitivních pochodů. Je zdrojem poznání základních vlastností okolní reality, kterou označujeme pomocí pojmů a zařazujeme je do kontextu individuální zkušenosti.

Neurologické základy vnímání Vnímání probíhá především jako neurofyziologický proces analyzátorů. V každém vjemu je jen část vlastností vnímaného objektu vytvářena vzruchy, které přicházejí přímo z receptorů. Další části vjemu jsou doplňovány zkušeností, tj. pamětí. Každý receptor si ze složitého prostředí vybírá jen ty vlastnosti, pro jejich odraz je funkčně uzpůsoben (barvy, zvuky, vůně, doteky, atd.). V mozkové kůře dochází k asociacím aktuálního podráždění s minulými spoji.

Zaměřenost vnímání Vnímání je závislé na aktuálním psychickém stavu i na dispozičních charakteristikách osobnosti (tzv. kognitivní styly). Proto vnímání neprobíhá jako pouhý pasivní odraz vnímaného. To, co skutečně vnímáme, je ovlivněno minulou zkušeností i aktuálně působícími city. Tyto okolnosti filtrují naše vnímání, akcentují je příznačným způsobem. Například to, co koresponduje s motivačním vyladěním, vnímá jedinec přednostně, v pestrosti vnímaného pole registruje především to, čemu rozumí, co je mu blízké. Nepříjemně podněty vnímá zejména ve stavu citového rozrušení pomaleji a méně přesně. Závislost vnímání na získaných obsazích duševního dění vyjadřuje pojem apercepce. Ne všechny části vnímaného komplexu jsou uvědomovány. Člověk si z okolní zkušenosti vybírá zpravidla to, co může uspokojit jeho potřeby, a to, co koresponduje s jeho zaměřeností. Při vnímaní nejednoznačných situací hraje značnou úlohu interpretace vnímaného. Vnímanému přisuzujeme určitý význam a v pozdějších vzpomínkách se skutečně vnímané a dodatečně vysouzené mísí. Nezřídka bývá obtížné oddělit v líčení vnímaného popis děje (co se skutečně stalo) od subjektivního výkladu vnímaného (co jedinec předpokládá, že se událo).

Poruchy vnímání Iluze jsou zkreslené vjemy – zrakové, sluchové, čichové atd. Proces vnímání je zkreslen, tzn. že vnímáme reálný objekt jinak, než se jeví ve skutečnosti. Podstatné je, že existuje sama podnětová situace, která je ovšem vnímána neadekvátně. Klamy mohou nastat v oblasti různých analyzátorů. Jsou založeny na nesprávném hodnocení jednotlivých prvků vnímaného komplexu. Současně mohou být uzpůsobeny objektivně (příkladem jsou známé reverzibilní figury) nebo nedostatkem informací. Předměty jsou pak vnímány nesprávně co do délky, velikosti, směru, tvaru apod. Halucinace jsou šalebné vjemy. Vnímající vkládá do skutečnosti to, co v ní není. Jinak řečeno, vidí, slyší, cítí to, co ve skutečnosti neexistuje, nebo naopak nevidí předměty a osoby, které jsou reálně přítomny. Halucinace jsou příznakem nejzávažnějších duševních nemocí.

Shrnutí s přihlédnutím k policejní praxi

Vnímání je výběrovým poznávacím procesem. Ne všechny stimuly jsou uvědomovány. Vnímající filtruje snímanou skutečnost (tzv. selektivita vnímání). Zda podnět vzbudí pozornost a bude vnímán, závisí na různých faktorech. Bezděčnou pozornost vyvolávají následující činitelé: • změny v působení podnětu, např. přechod od jedné intenzity k druhé, změna barvy, střídání přítomnosti a nepřítomnosti apod.; • velikost podnětů (větší podněty přitahují spíše pozornost než malé); • intenzita podnětů (čím intenzivnější podnět, tím více pozornosti upoutá); • opakování (opakující se podnět, třeba i slabý, spíše probudí pozornost). Vnímání je závislé na: • motivačních stavech (člověk trpící hladem si všímá především podnětů souvisejících s potravou); • na zájmech (geolog zaregistruje zajímavý kámen, kolem něhož projde laik bez povšimnutí); • na citech (silné city působí nepříznivě na spolehlivost vnímání. Pocit strachu zpravidla značně narušuje přesnost vnímání. Člověk, který má strach a cítí se ohrožen, přeceňuje velikost a intenzitu podnětů, malý předmět vnímá jako velký apod.)

5.3 PAMĚŤ Paměť je všeobecně považována za vlastnost nervového systému. Rozlišují se paměťové schopnosti jako komponenty obecné inteligence a paměťové procesy. K základním paměťovým procesům patří: • vštípení určitého obsahu; • uchování obsahů v paměti; • vybavování paměťových obsahů; • zapomínání, projevující se nemožností vybavit si osvojené či prožité obsahy. Současná kognitivní psychologie přináší nové poznatky o fungování lidské paměti a používá také přesnější, modernější terminologii. Pro vstup informací do paměti volí pojem kódování. Tím mimo jiné zdůrazňuje subjektivní povahu a aktivní ráz všech paměťových procesů. Při kódování informací se totiž uplatňuje individuální kognitivní styl jedince. Lidé kódují přijímané informace různě. V paměti není uložena více či méně dokonalá kopie (otisk) vjemu, ale díky aktivním bioelektrickým a biochemickým dějům vznikají mentální reprezentace zážitku. Každá vzpomínka se do paměti kóduje za zcela konkrétního duševního rozpoložení (člověk prožívá v tu chvíli radost, smutek, vztek, překvapení…) a za zcela konkrétního stavu organismu (únava, svěžest, opojení alkoholem...). Zasunutá vzpomínka se pak objeví ve vědomí a lze ji přesně reprodukovat tehdy, jestliže se osoba buď spontánně, či záměrně dostane do stejného rozpoložení a stavu, které panovaly v době ukládání zážitku do paměti. Obrazně řečeno funguje paměť jako trezor, který vydá svůj obsah jen při přesném nastavení správné kombinace zámku.

Dočasná a trvalá paměť V této souvislosti jsou používány též synonymní výrazy krátkodobá a dlouhodobá paměť. Podle smyslových modalit se člení paměť na zrakovou (vizuální), sluchovou (auditivní), čichovou, pohybovou apod. Další běžnou klasifikací je rozlišování paměti mechanické a logické.

Mechanická paměť je založena na vštěpování si látky prostřednictvím opakování bez jejího rozumového pochopení. Logická paměť se naproti tomu opírá o vštěpování prostřednictvím porozumění osvojované látce. Mechanická a logická paměť nemusí navzájem souviset. Například jedinec s vysokou schopností mechanické paměti může zcela postrádat schopnost logického zapamatování. Dalším kritériem pro třídění druhů paměti je povaha paměťových obsahů. Z tohoto pohledu se prosazují výrazy jako paměť pro tváře, paměť na jména apod. Relativně ucelenou a obsáhlou problematiku paměti představuje zapomínání. Z roku 1885 pochází první známá experimentálně ověřená křivka zapomínání, jejímž autorem je německý psycholog H.Ebbinghaus. Ebbinghaus prokázal, že zapomínání je nejobjemnější v prvních hodinách naučené látky. Jinak řečeno, zpočátku (bezprostředně po zapamatování) je proces zapomínání rychlý a s pokračujícím časem se tempo zapomínání zvolňuje. Nejvyšší procento zapomínání spadá do prvních dvou až tří dnů po osvojení. Zvláštním paměťovým jevem je tzv. reminiscence. Jde o spontánní náhlé vybavení si zdánlivě zapomenutého obsahu.

Shrnutí s přihlédnutím k policejní praxi 5.4 MYŠLENÍ V situacích, kde si nevystačíme s instinktivními postupy nebo s osvojenými způsoby chování, se obvykle zarazíme v dalším konání, abychom si rozvážili další kroky. Jako myšlení lze označit psychické procesy, které probíhají právě v popsané přestávce mezi jednotlivými způsoby jednání. S.Freud vychází rovněž z uvedené situace a vymezuje myšlení jako psychický proces, který se vyvinul z pochodů představ (reprodukující a fantazijní představování) a obstarává zástavu motorického výdeje, tj. zbrzďuje energický tlak na chování. Myšlení způsobuje, že jedinec je schopen oddálit jednání a po určitou omezenou dobu snášet zvýšené stimulační napětí ve smyslu pohotovosti ke spontánnímu projevu. Ve své podstatě se zakládá na prověřování různých alternativ jednání, ovšem při minimálním výdeji motorické energie. Běžně se rozlišuje názorné poznání od nenázorného, založeného psychologicky na myšlení, pochopení a vhledu. Názorné poznání je tvořeno vjemy a představami. Jde o první stupeň poznání s nezbytným zastoupením smyslů, které je rovněž označováno jako první signální soustava. Na jejím základě se rozvíjí druhý stupeň poznání, nazývaní druhosignální, který se uskutečňuje myšlením a řečí. Obecně vzato je myšlení poznávacím (kognitivním) procesem uplatňujícím se v problémových situacích, kam lze přiřadit i hledání společných znaků určité třídy jevů, tj. vytváření pojmů. Všeobecně je myšlení, jakožto kognitivní aktivita, přisuzováno lidské psychice. U zvířat se spíše hovoří o vhledu či o řešení problému pokusem a omylem. Proces myšlení se opírá o určité myšlenkové či rozumové operace. K základním operacím myšlení patří srovnávání, rozlišování, generalizace a abstrakce. Je vhodné zdůraznit, že všechny vyjmenované operace se objevují již na vjemové úrovni. Vnímaný předmět např. spontánně srovnáváme s informacemi uloženými v paměti, které napomáhají identifikaci aktuálně vnímaného předmětu. Ve skutečnosti se jednotlivé rozlišované kognitivní procesy, jako vnímání, paměť a představování, učení a myšlení, vzájemně prolínají v aktuálně probíhajícím duševním dění jedince. Současně s kognitivními procesy působí v aktuálním psychickém dění i psychické síly. City a

motivační stavy v podobě různě zaměřených snah, usilování nebo i toužení ovlivňují průběh i výsledky kognitivních procesů. Každý zná z vlastní zkušenosti, že silné citové rozrušení narušuje průběh myšlenkových operací. I příjemné a libé emoce mohou snižovat schopnost koncentrace (pozornost) a nepříznivě zpomalovat myšlenkové pochody nebo zvyšovat riziko jejich chybovosti.

Shrnutí s přihlédnutím k policejní praxi K relativně častým zdrojům chybovosti myšlenkových procesů patří: • Používání nesprávných nebo nedostatečných výchozích informací. • Nekontrolovatelné prosakování citů a potřeb do procesů myšlení (za neracionální lze např. považovat zesílené volání po trestu smrti, vyprovokovaném šokujícím trestným činem). V tomto smyslu můžeme hovořit o zaujatém nebo předpojatém myšlení. Zpravidla se do tohoto způsobu uvažování projektují neuspokojené potřeby jeho nositelů. • Konformismus v myšlení. Projevuje se jako nekritické přejímaní mínění většiny. • Funkční vázanost. Vyjadřuje fixaci na určité schéma postupu. Funkčně vázané myšlení se pohybuje v „zajetých kolejích“, ve vytvořených stereotypech chodu pracoviště nebo plnění pracovních úkolů a brání se jakékoli změně. • Přeceňování zvláštních, výjimečných a mimořádných případů, okolností či znaků. Pro ilustraci této varianty chybného myšlení použijeme ryze psychologickou diskusi o vztahu geniality a šílenství. Souhrnně lze předpokládat, že více chyb v úsudku se vyskytuje u jedinců s dogmatickým, rigidním, předpojatým a citově ovlivňovaným myšlením.

5.5 UČENÍ Psychologický termín učení se vztahuje na širší třídu jevů než osvojování vědomostí ve školních situacích či nácvik dovedností pod dohledem instruktora. V psychologii se učením rozumí procesy získávání zkušeností obecně a jejich uplatňování v nových situacích. Učení je chápáno jako proces nepřetržité organizace chování a prožívání na základě osvojené zkušenosti. Naučené je opakem vrozeného. Vrozené způsoby chování nazýváme instinkty. Instinkty představují biologicky účelně sekvence aktivit organismu. Jsou spouštěny relativně přesně definovanými signály, které se nazývají spouštěcím schématem. Je-li instinktivní chování spouštěno, probíhá stále stejným předurčeným způsobem bez ohledu na podmínky prostředí. Čím silnější je instinkt, tím více slepý a rigidní je odpovídající sled chování. Výzkum instinktivního chování u zvířat je doménou etologie.

Druhy učení Nejběžnější a základní klasifikace rozlišuje čtyři druhy učení: 1. Senzomotorické učení zahrnuje osvojování praktických činností vyžadujících koordinaci smyslů a motoriky. Výsledkem jsou tzv. senzomotorické dovednosti (např. řízení motorových vozidel, hra na hudební nástroj, sportovní činnost a střelba). 2. Paměťové učení se nejvíce blíží typickým představám školního osvojování. Jeho výsledkem jsou vědomosti jako soustavy představ a pojmů.

3. Pro pojmové učení bývá rovněž používáno označení učení se intelektovým činnostem. Názorně charakterizují tento druh učení opět výsledky procesů učení. V procesech pojmového učení jsou osvojovány různé intelektové operace: generalizace, abstrakce, analýza, syntéza apod. Rozvoj kreativity lze podřadit s určitým zjednodušením zejména pod tento druh učení. 4. Sociální učení vyjadřuje v podstatě procesuální stránku socializace, tj. vrůstání člověka do společnosti. V procesech sociálního učení si jedinec osvojuje sociálně významné způsoby chování, které charakterizují jeho projevy v sociálním prostředí. Sociální učení je procesem utváření dispozičních charakteristik osobnosti (rysy, charakter). Sociální učení představuje konkrétní mechanismus působení sociálního prostředí na jedince. V rodině, ve škole či z masových médií se člověk učí cestou nápodoby nebo identifikace (tj. vnitřním ztotožněním se s určitým vzorem, ideálem apod.). Nápodoba a identifikace představují dvě základní varianty sociálního učení. Člověk se učí a současně mění tím, že přebírá prvky chování, názory, postoje a hodnoty od vzorů, které obdivuje a uznává. Vedle rozumových předpokladů sehrávají motivační stránky klíčovou roli pro průběh výsledky učení. Nízkou motivaci k učení zpravidla nemohou kompenzovat ani vysoké intelektové předpoklady. Průběh a výsledky procesů učení výrazně ovlivňuje i metoda učení. Ne vždy jsou nízké výsledky učení spjaty s kognitivními a motivačními charakteristikami učícího se jedince. Problematická může být sama metoda učení. Při změně metody lze často dosáhnout výrazného zlepšení mezitím stagnujícího průběhu učení.

Teoretické modely učení Tradičně je průběh učení vysvětlován vznikem nových asociací. Asociace si lze zjednodušeně představit jako nově vzniklé spoje mezi různými stimuly a reakcemi. Učíme-li se např. slovní zásobu cizího jazyka, vytváříme asociace (spoje) mezi mateřským jazykem a odpovídajícími výrazy v cizím jazyce.

Klasické podmiňování Klasické podmiňování je založeno na utváření asociací mezi nepodmíněným a podmíněným podnětem. Nepodmíněným podnětem bývá nejčastěji potrava, jejíž spatření navozuje alimentární reakci (tj. konzumační chování). Podstata učení v podobě klasického podmiňování spočívá ve vytvoření nové reakce na původně neutrální podnět.

Posilování V procesech učení hraje důležitou roli tzv. posilování, tj. působení odměn a trestů. Není podstatné, zda se určité chování objeví záměrně či náhodně a spontánně. Rozhodující je zpětná vazba ve formě odměny (úspěchu) nebo trestu (neúspěchu). Jedinec projevuje tendenci opakovat chování, které lze hodnotit jako úspěšné, protože vedlo k cíli např. v podobě uspokojení určité potřeby. Experimenty prokázaly, že posílení ve formě odměn nemusí mít pouze materiální podobu. Stejný efekt lze docílit i tzv. sociální odměnou, kterou představuje např. pochvala, přitakání a prostý úsměv oblíbené osoby. Jako posilovač působí i vyhnutí se trestu či redukce pocitů strachu.

Nápodoba

Nápodoba (imitace) je pojímána jako varianta sociálního učení. Učení prostřednictvím nápodoby je závislé především na atraktivnosti modelu pro napodobujícího. Vedle rodičů, učitelů a dalších kontaktních osob se modelem pro jedince může státi i osoba neznámá z bezprostředního kontaktu. Proto se psychologický výzkum zákonitostí nápodoby nevyhýbá studiu vlivu masových médií. Nelze přehlédnout fakt, že značná část jejich působení se zaměřuje na produkci modelů-idolů. Je proto srozumitelné, že z okruhu psychologů – teoretiků učení – se ozývá kritický názor vůči relacím v masových médiích, které jsou silně orientovány na prezentaci násilí.

Učení vhledem Učení vhledem se vztahuje ke strategiím řešení problémů a v tomto smyslu zachází do problematiky rozumových operací. V experimentech s primáty a později i s pokusnými osobami se opakovaně projevil význam tzv. aha-zážitku. Souvisí s průběhem učení, kdy po kratší či delší době tápání (tj. pokus a omyl) dochází náhle k vhledu do problémové situace, je nalezeno její správné řešení. Důležité je pochopit, že učení vhledem nevyžaduje opakování nebo procvičování, na rozdíl od předcházejících mechanismů, zakládajících různé procesy učení. To, co bylo pochopeno vhledem, zůstává jako zkušenost uplatňovaná při hledání strategií řešení dalších problémových situací.

5.6 CITY A EMOCE Některý psychologové tyto dva výrazy používají jako synonyma, jiní badatelé činí mezi city a emocemi významové rozdíly. Zpravidla vymezují emoce jako tzv. nižší city (tj. libost a nelibost, napětí a uvolnění) a pojem city vyhrazují pouze pro vyšší úrovně prožívání. Nižší city, tj. emoce, jsou spojeny s biogenními potřebami a vnímáním. Vyšší city jsou naproti tomu naučené a dělí se na city estetické, etické a intelektuální. Korespondují s odpovídajícími sociálními potřebami. Při vytváření vyšších citů se uplatňuje individuální zkušenost a komponenty intelektuálního založení osobnosti. Vedle pojmů city a emoce se dále používá termín afekt a odvozený přívlastek afektivní. Afektem se rozumí prudká a nekontrolovatelně probíhající emoce. V tomto učebním textu jsou pojmy cit a emoce používány jako synonyma. Citové nebo emocionální jevy zahrnují: • emocionální procesy; • emocionální stavy v podobě nálad; • emocionální vlastnosti, např. emoční labilita. Emocionální vlastnosti představují osobnostní dispozice subsumované pod souhrnný pojem temperament. Podle německého psychologa Wundta se city vyznačují třemi důležitými dimenzemi: 1. libost-nelibost (city je prožíván jako libý a příjemný či naopak); 2. vzrušení-uklidnění (city rozrušují či naopak zklidňují mysl); 3. napětí-uvolnění (city navozují vnitřní napětí, tenzi nebo naopak uvolnění, relaxaci). City představují vnitřní duševní ladění, které vzniká jako reakce na vnitřní nebo vnější události. Zpravidla vznikají spontánně a autonomně bez aktivní účasti vědomé regulace. Vtírají se do mysli jedince a nelze je produkovat na přání. Její volní korekce nebývá snadná a zpravidla vyžaduje značnou vnitřní sílu.

City se projevují na třech úrovních: 1. jako uvědomovaný prožitek (jedinec pociťuje emoci, náladu, rozpoložení); 2. jako emocionální chování přístupné vnějšímu pozorování (hovoří se o výrazu emocí v mimice, gestikulaci, pantomimice, proxemice apod.; ilustrací emocionálního chování je pláč, smích, útěk, útok apod.); 3. jako fyziologické procesy v organismu (zrychlení tepu, dechu, krevního tlaku, pocení, blednutí, červenání apod.) Obecně lze emoce charakterizovat jako rozmanité způsoby (modality) prožívání, které se projevují v chování a jsou doprovázeny fyziologickými pochody v organismu. Vliv emocí na výkon jedince a na průběh jeho kognitivních procesů má dvojí účinek – příznivý a nepříznivý. Obecně závisí povaha účinku na intenzitě emočního ladění. Emoce mohou proto jak aktivizovat, tak deaktivizovat (utlumovat) očekávané chování. Z tohoto hlediska se rozlišují emoce stenické, tj. povzbuzující, a emoce astenické, tj. tlumící a dezorganizující průběh chování. Obecně platí, že příliš nízké anebo příliš vysoké emoční vyladění nepodporuje optimální výkonnost. Optimální aktivační úroveň organismu se proto nachází uprostřed kontinua intenzity emocí. Tento vztah vyjadřuje ovšem určitou obecnou tendenci. Záleží však na typu a náročnosti činnosti, která se od jedince očekává.

Strach Strach je obvykle spouštěn nebezpečnými, ohrožujícími či krajně nejistými a nepřehlednými situacemi. Současně s vnitřním pocitem se dostavují tělesné reakce. Srdce tluče rychleji, mění se frekvence dýchání, cévy se zužují atd. Strach se odehrává nejen v naší mysli (kognitivní komponenta) a těle (tělesná komponenta), ale projevuje se také v našem vnějším chování (behaviorální komponenta).

Druhy strachu Členění podle povahy vyvolávajících podnětů: 1. Strach v nebezpečí. Představuje zdravý a biologicky hodnotný strach. Je uvozován signály evidentního nebezpečí. Jedinec se ocitá v situaci, která ho ohrožuje na zdraví a životě. 2. Strach v nezvyklé situaci. Je rovněž hodnotný. Je uvozován signály, kterým daná osoba nerozumí, a vnímá je proto jako podezřelé. Příkladem může být procházka parkem, při níž náhle zaslechneme zvuk podobný výstřelu. Může jít také o situace, které vnímáme jako nepřehledné a nejisté, např. prohledávání budovy, ve které se může skrývat nebezpečný pachatel. 3. Intuitivní strach. Tento druh strachu je v poslední době intenzivně zkoumán. Předpokládáme, že intuitivní strach je velmi cenný a u duševně zdravých osob funguje spolehlivě. Jde o intenzivní a jasně uvědomovaný vnitřní pocit, aniž by si ovšem v daném okamžiku byl člověk vědom konkrétních vyvolávajících podnětů. Cítíme strach z určité osoby, ale nevíme přesně proč, protože se k nám dotyčný chová zatím laskavě a ujišťuje nás o čestných úmyslech. Intuitivní strach je zřejmě uvozován drobnými podprahově vnímanými signály. Jako startéry intuitivního strachu se mohou uplatňovat prvky nonverbální komunikace, drobné nelogičnosti jeho počínání. 4. Klamný, fantazijní strach. Je do značné míry nezdravý a nefunkční, protože je vyvoláván smyšlenými, představovanými podněty. Chybí signály reálného ohrožení, ty existuje pouze

v mysli dané osoby. Přesto jde o strach „se vším všudy“, který startuje tělesné příznaky, jako kdyby hrozilo skutečné nebezpečí.

Poruchy strachu O poruchách strachu hovoříme, jestliže: • strach je nepřiměřený dané situaci; • strach přetrvává příliš dlouho anebo se objevuje příliš často; • strach je spojen se silnou obavou o ztrátu kontroly nad svým chováním; • strach je spojen s nápadným vyhýbáním se určitým situacím, a tím podstatně zasahuje do běžného života jedince; • strach způsobuje intenzivní psychické strádání. Nejčastější poruchou jsou fobie (viz. neurotické poruchy). Fobie představují vtíravé, chorobné strachy, které neodpovídají vyvolávajícímu podnětu. Člověk si sice uvědomuje nerozumnost svého strachu, ale nedokáže ho vůlí ovládnout.

Zvládání strachu Osobní zkušenost, že strach mizí, jakmile jsme vytrvali dostatečně dlouhou dobu v dané situaci, je nejspolehlivějším tlumičem pro nekontrolovaný průběh strachu. Tento postup je označován jako expozice. Druhým často používaným postupem je tzv. desenzibilizace, tj. postupné a pomalé přibližování se podnětům vyvolávajícím strach v kombinaci s relaxací a pozitivním podmiňováním. Podpůrně se pro redukování pocitů strachu využívají dva základní postupy: 1. Povzbuzovací techniky mohou být individuální i skupinové. Jsou zaměřeny na kognitivní a motivační vyladění před kontaktem s ohrožující situací. Jejich cílem je navodit u jedince pevný pocit důvěry ve vlastní schopnosti zvládnout nepříjemnou událost. Základem povzbuzovacích technik je mentální příprava na pravděpodobná nebezpečí a autosugestivní formulky. 2. Relaxační techniky míří zejména k tělesným příznakům strachu. Jejich jádrem je záměrně uvolnění těla i mysli navozené určitými představami klidu, pohody, tíže a určitým stylem dýchání. K nejznámějším postupům patří Jacobsonova progresivní relaxace a Schultzův autogenní trénink.

Závěrečné poznámky s přihlédnutím k policejní praxi 5.7 MOTIVACE Psychologický pojem motivace označuje hybné síly chování. Je odvozen z latinského moveo /hýbám/. Učení o motivaci se vztahuje na ty procesy v osobnosti, které činí její chování srozumitelným a pochopitelným. Jinak řečeno, studium nebo rozbor motivace, objasňující, proč se jedinec zachoval tak, jak se zachoval, a především pak jaké vnitřní pohnutky mohou vysvětlit jeho konání. Bez ohledu na různost teoretické pozice se v psychologii shodně rozlišuje mezi pojmy motiv a motivace. Pojmem motivace označujeme výhradně proces vzbuzení, udržování a zaměřování

(směrování) chování. Pojem motiv je vyhrazen „pouze“ pro vnitřní pohnutky jednání jedince. Motivací se rozumí aktuální dění, které v daném momentu probíhá či v minulosti proběhlo a jehož poznání umožňuje pochopit způsob chování jedince. Motiv je vnitřní dispozicí, která se v procesu motivace aktualizuje. V procesu motivace se zpravidla uplatňuje více motivů současně. Rozbor motivace nevystačí pouze s motivy. Chování jedince je současně ovlivňováno stimuly z vnějšího prostředí. Pro vnější podněty, které vzbuzují, udržují a zaměřují chování jedince, se běžně používá označení incentivy. Incentivy se dělí na: • pozitivní, podněcující, které vyvolávají apetenční chování, tj. přibližování se cíli (např. lákavé potravě); • negativní, tlumící, které navozují únikové chování (např. signály ohrožení či nebezpečí); • neutrální, které nevzbuzují žádné reakce. V motivaci dochází k funkčnímu propojení vnitřních pohnutek, tj. motivů, a vnějších pobídek, tj. incentiv. V psychologickém pojmosloví se paralelně s pojmem motiv objevuje i označení impuls. Impulsy doplňují pohled na motivy. Jsou to vnitřní podněty, které signalizují určitou změnu v organismu a psychice. Příkladem impulsů mohou být stavy těla, jako např. únava, vyčerpanost, otupělost, žízeň, anebo stavy mysli, jako pocit ztráty důvěry, láska, pocit prázdnoty apod.

Vybrané charakteristiky motivace Motivace plní tři důležité funkce: 1. Vzbuzuje chování (tj.aktivace). 2. Udržuje chování (tj. perzistence). Motivace setrvává, pokud není dosaženo cíle. Cíl přináší nasycení motivu, a tím zpravidla i ukončení činnosti. 3. Zaměřuje chování (tj. direkce). Motivace určuje směr chování. V momentu zaměřování chování na konkrétní cíle se motivační procesy úzce prolínají s kognicí. - Princip homeostázy. Motivy jako vnitřní pohnutky se aktualizují v důsledku porušení fyziologické či psychické rovnováhy. Permanentní obnovování fyziologické či duševní rovnováhy je základním zdrojem dynamiky duševního dění. Motivační procesy lze z tohoto hlediska chápat jako porušování a obnovování rovnovážných stavů v těle a mysli jedince (tzv. ekvilibrium). Princip homeostázy názorně vyniká u fyziologických motivů, jako je hlad, žízeň, únava, potřeba činnosti apod. Fyziologické potřeby mají cyklickou působnost v závislosti na pochodech metabolismu v organismu. Narušování duševní rovnováhy může být způsobováno různými faktory a lidé se navzájem liší tím, co je vyvádí z duševní rovnováhy. Homeostatický princip zde nemá cyklickou, periodickou podobu jako u fyziologické rovnováhy. K narušení psychické rovnováhy dochází u normálních lidí nepravidelně a z pohledu jedince nečekaně. Psychická, ale i fyziologická rovnováha má dynamickou, proměnlivou povahu. Ideální rovnovážný stav není jednou provždy fixně daný. Naopak, mění se v průběhu individuálního vývoje (učení). Je známo, že to, co jedince uspokojuje v určitém období, přestává postupně dostačovat. - Princip dominance. V procesu motivace se zpravidla setkává více motivů současně. Aktualizované motivy mohou být souladné, ale i vzájemně konfliktní. V případě konfliktu motivů se prosadí pouze jedna z aktualizovaných vnitřních pohnutek. - Voluntarizace procesů motivace. Při studiu specificky lidské motivace nelze přehlédnout momenty, kdy je určité chování vzbuzováno a udržováno na základě vnitřního volního úsilí a vědomě udržované

zaměřenosti. K motivačním jevům v lidské psychice náleží i problematika vůle. Termín voluntarizace odráží volní aspekty v procesech motivace. Voluntarizací se rozumí vstup volní, uvědomělé složky do průběhu motivačních dějů. Jde zejména o situace, kdy jednání je udržováno vůlí (volní regulací), ačkoli je aktualizována odlišná potřeba, např. odpočinku. Ve volní úsilí se současně uplatňují zábrany vůči společensky nežádoucím cílům nebo neschvalovaným způsobům uspokojování motivů. Volní úsilí umožňuje tlumit síly impulsů nebo je modifikovat do akceptovatelné podoby. Prostřednictvím volních mechanismů si jedinec vytyčuje společensky žádoucí cíle a zvládá jejich dlouhodobé naplňování (např. studium vysoké školy).

Motivy Vypovídají o vnitřní složce motivace. Na rozdíl od incentiv jsou motivy vnitřními pohnutkami chování. Běžně jsou rozlišovány následující třídy motivů: pudy, potřeby, zájmy, záliby, sklony, ideály apod. Tento výčet není zdaleka úplný a různí autoři se liší svými názory na ustanovení základních tříd motivů. Chování jedince mohou dále motivovat např. city a obsahy mysli, tj. myšlenky. K základním lidským potřebám, na kterých se shodují různé psychologické teorie, patří: 1. Biologické /fyziologické, primární/ potřeby: - hlad, - žízeň, - spánek a odpočinek, - sex. 2. Psychologické /sociální, sekundární/ potřeby: - potřeba bezpečí, která se částečně překrývá s pudem sebezáchovy; - potřeba činnosti, která má i biologický aspekt, a proto není její přiřazení k první či druhé skupině jednotné; - potřeba sociálního uznání; - potřeba vysokého výkonu; - potřeba seberealizace; - potřeby poznávání, estetické apod. Další hledisko diferenciace motivů se vztahuje k aspektu uvědomování. Z tohoto pohledu se rozlišují motivy vědomé a nevědomé. O nevědomých motivech není jedinec způsobilý informovat. Zpravidla vysvětluje své chování náhradními motivy podle mechanismu racionalizace.

Motivace trestného činu Při objasňování motivace konkrétního trestného činu je vhodné uvažovat o následujících variantách: 1. Převážně instrumentální motivace. Z okolností činu vyplývá, proč pachatel použil násilí. Násilí je totiž logickým nástrojem (instrumentem) k dosažení plánovaného záměru, vždy likviduje překážku na cestě k dosažení zamyšleného cíle. Pachatel svůj čin obvykle promyslí, postupuje podle předem připraveného plánu, jeho počínání je „věcné“. Při instrumentální motivaci je nejčastěji ve hře záměr přijít rychle k materiálnímu zisku. 2. Převážně afektivní motivace. Ukázkovým případem afektivně motivovaného násilí jsou vztahové, partnerské delikty. Ve hře jsou silné emoce – obvykle strach, zoufalství, dlouhotrvající nenávist anebo zklamaná láska. Použité násilí nikam dál nevede, je svázáno emocí a určeno přímo oběti. Pachatel obvykle nemá program na dobu „poté“. Silné emoce se obvykle promítají i do způsobu spáchání trestného činu. Místo činu nese stopy pachatelova rozrušení.

3. Deviantní motivace. Třetí skupina představuje sběrný koš pro jevově různé podoby násilí (vztahové a nevztahové delikty, jednorázové i sériové násilí, příčetní i nepříčetní pachatelé atd.), které spojuje fakt, že pachatel má nějakou duševní zvláštnost či poruchu, která výrazným způsobem vstoupila do jeho motivace. Pachatelova deviace obvykle trčí nápadným způsobem ze samého způsobu spáchání trestného činu, z výběru oběti a ze stop, které pachatel po sobě zanechává.

Shrnutí s přihlédnutím k policejní praxi Při rozboru motivace je důležité vycházet z psychologického poznatku, že každé chování je motivováno. Činy bez motivace se nevyskytují. Vždy jde o činy se známou motivací nebo o činy, jejich motivace je zatím nezřetelná a nepoznaná. Vysuzování motivů je komplikováno přirozenými zákonitostmi motivačních procesů. Jde zejména o následující souvislosti: • Tentýž motiv se může projevovat různými způsoby chování. • Totéž chování může být navozováno různými motivy. Časté střídání partnerek nemusí být projevem zvláště vyvinuté sexuální potřeby, nýbrž může být navozováno potřebou získat sociální uznání, překonat pocity neúspěchu a méněcennosti apod. • Řada způsobů chování se uskutečňuje jako vypěstovaný zvyk či respektování konvence, aniž by jim odpovídal konkrétní motiv. Jedinec může např. konzumovat stravu, protože je čas oběda, a nikoli proto, že má aktualizovanou potřebu hladu. V tomto smyslu hovoříme o zvycích bez rozvinuté motivační báze. Zvyky či návyky vznikají původně z nějaké potřeby či pudu, avšak časem se původní motivační báze vytrácí a zvyk působí i bez aktualizované potřeby (např. požívání kávy, kouření nebo sexuální návyky z mládí, které setrvávají i ve stáří). Současná psychologie zdůrazňuje neutrální pojetí motivů. V psychologii nelze motivy činit předmětem hodnotících soudů. Není a ni dobré, ani špatné mít potřebu moci, majetku nebo sebeprosazování. Nikoli motivy, nýbrž výsledné chování podléhá společenským normám a je posuzováno z hlediska etické, morální nebo právní akceptovatelnosti. Motivy jsou v tomto smyslu neutrální. Kriminální chování není vysvětlitelné určitým druhem nebo intenzitou motivu. Chceme-li jej pochopit, musíme ho nazírat jako výsledek jedinečné konstelace osobnostních, sociálních a situačních faktorů. Motivy působí jako vnitřní pohnutky jednání, které zaměřují chování, nepředstavují však konečné instance, které osudově určují, či dokonce předurčují konkrétní způsoby chování. V tomto smyslu by bylo chybné chápat motivy jako poslední příčiny, určující, zda způsob chování (jako uspokojování motivů) bude kriminální, či sociálně akceptovatelný.

5.8 PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ (STRES) Pro zátěž je podstatné, že rozpor mezi vnějšími nároky a způsobilostí jedince jim čelit musí být subjektivně zaregistrován a prožíván. Pokud si jedinec tento rozpor neuvědomuje či nepřipouští, pak k zátěži nedochází. Současně může být situace prožívána subjektivně jako zátěžová, aniž by rozpor mezi tlakem situace a připraveností jedince skutečně nastal.

Psychologie i medicína prokázala intenzivní vliv představ na psychofyziologický stav jedince. Opakující se představy nepříjemných zážitků (obav, úzkosti, strachu) mohou u některých jedinců vystupovat dlouho před skutečným nástupem rozporu (viz. tzv. tréma či tzv. neuróza z očekávání). Zpravidla se rozlišují následující typy zátěžových situací: • frustrace, • deprivace, • konflikty, • problémy, • stres. Frustrací se rozumí takové situace, kdy vnější či vnitřní překážky blokují možnost uspokojení aktualizovaných potřeb jedince. Problematika frustrace je blíže objasněna v kapitole o agresi. Deprivací se rozumí zvláštní frustrační situace, kdy jedinec strádá v důsledku absence vnějších podnětů nutných pro uspokojení aktualizovaných potřeb. Doplňující poznatky k deprivaci jsou v kapitole o agresi. Konflikty představují v psychologickém smyslu slova situace, kdy zátěž nastává v důsledku střetu různých soupeřících tlaků. V případě vnitřních intrapsychických konfliktů se střetávají vnitřní psychické síly, tj. motivy. V případě vnějších, např. interpersonálních konfliktů, je jedinec postaven před nutnost volby mezi vnějšími, vzájemně neslučitelnými tlaky. Problémy představují zátěžové situace, jejichž podstatou jsou zvýšené nároky, obsažené v úkolech, které má jedinec řešit. Od jedince je vyžadován vhled do nové, nestandardní situace, pro jejíž řešení nepostačují dosavadní, navyklá a vyzkoušená schémata či postupy. Stres je spojen se situacemi, kdy se od jedince vyžadují sice obvyklé a osvojené činnosti, ovšem za ztížených či tísnivých podmínek pro jejich realizaci. Obvyklé úkony jsou ztěžovány nebo narušovány vnějšími tlaky a podmínkami, např. časovým deficitem, pocitem ohrožení nebo zvýšené výjimečné odpovědnosti. V širokém pojetí výrazu se stres stává synonymem českého výrazu zátěž. Stres je zde chápán jako nárok (nebo zátěž) přesahující schopnosti jedince potřebné k jeho zdolání a překonání.

Fungování psychiky v zátěžových situacích Stresem iniciované změny psychického dění probíhají ve třech fázích. Jsou to: • fáze aktivace (fyziologové hovoří o tzv. poplachové reakci); • fáze zvládání či pokusů o zvládání zátěže (fyziologové ji označují jako fázi rezistence); • fáze důsledková (fyziologové ji nejčastěji označují jako fázi vyčerpání). Ve fázi aktivace dochází k mobilizaci psychických i fyzických možností jedince. Vzrůstá obecné napětí psychiky, které je vždy subjektivně prožíváno v podobě konkrétního emocionálního zabarvení, např. jako vzrůstající úzkost nebo nastupující pocit průbojnosti. Jednoduše řečeno, jde o psychické koreláty dříve popisovaného Seylova generálního adaptačního syndromu (viz. kapitola City a emoce). Tam, kde jedinec předvídal nástup náročné životní situace, jde o „nažhavování“ k výkonu. U náhlého, neočekávaného nástupu náročné situace jde spíše o orientaci v nepřehledné situaci. Vzhledem k jednotě duševních (emocionálních) procesů a fyziologických pochodů v organismu je obecná aktivace psychiky propojena s mobilizací energetických zdrojů organismu, které zajišťují připravenost na motorické svalové reakce. Optimální je, když ke svalové reakci skutečně dochází, tj. očekávaná tělesná aktivita skutečně proběhne. Nenásleduje-li fyzický výkon a

nedojde-li ani k náhradnímu odreagování, jde o energetickou mobilizaci „naprázdno“. Mnohá zjištění nasvědčují tomu, že energetická mobilizace naprázdno může mít pro jedince škodlivé důsledky. Fáze zvládání psychické zátěže je plynulým pokračováním fáze aktivizace. Psychická aktivace a fyziologická energetizace pokračují a možnost adaptace na stres dosahují bodu maxima. V této fázi se chování a prožívání jedince diferencuje do dvou základních podob. V případě orientace na zvládnutí psychické zátěže nastupuje postupné zklidňování, kognitivní procesy se uplatňují v plně rozvinuté, emocemi nenarušované podobě. Jedinec se soustřeďuje na volbu optimálního řešení či na podání optimálního výkonu. Druhou podobou chování a prožívání jedince v této fázi je pokračující vzestup aktivace, který je příznačný pro případy, kdy se prosazuje orientace na selhání v zátěži. Jedinec je ochromen silně prožívanými emocemi (strachu, obav, odpovědnosti apod.), postupně se vytrácí schopnost volní seberegulace (poruchy záměrné pozornosti), v kognitivních procesech převládají bezděčné mimovolní průběhy, myšlenkové operace jsou narušeny a obecné rozumové schopnosti nejsou využity. Fáze důsledková buď plynule navazuje na fázi zvládání zátěže, nebo přímo na fázi aktivizace, a to v tom případě, když je jedinec vznikem náročné situace traumatizován natolik, že k fázi zvládání zátěže nedochází. V důsledkové fázi se stává zřetelným, zda jedinec náročnou situace zvládl, nebo zda jí podlehl. K subjektivním příznakům důsledkové fáze patří prožitky vyčerpanosti a únavy, které jsou v případě zvládnutí náročné situace kombinovány s pocity uspokojení a radosti z výkonu. Návrat do výchozího stavu předstresové psychické rovnováhy se ohlašuje opětovným subjektivním pocitem vnitřní duševní pohody a přítomné životní spokojenosti. Vedle momentálních účinků stresu bylo prokázáno rovněž dlouhodobé přetrvávající působení závažných zátěžových situací, které se navracejí do prožívání jedince i po delší době od momentů působení a přitom výrazně ovlivňují jeho chování a prožívání. Postvietnamský syndrom byl nahrazen označením "posttraumatická stresová porucha". Podle výzkumů postihuje jedince, kteří prodělali evidentní, zřetelnou zátěž, která obecně a zákonitě vyvolává stres u každého člověka. Základními symptomy této poruchy jsou mimo jiné opakující se a vnucující se vzpomínky na událost, opakované sny o zážitku a náhlé nezvladatelné pocity, že se traumatický zážitek bude znovu opakovat. Hlavní způsob léčby této poruchy se zakládá na psychoterapii.

Dvojí role psychické zátěže Zátěž tvoří nezbytnou a obecně účelnou součást života jedinců, malých skupin i velkých sociálních celků. Při studiu jejich účinků a důsledků se rozlišuje její pozitivní a negativní role. Pro diferenciaci pozitivní a negativní role zátěže používají někteří autoři pojmů eustres a distres. Eustres vyjadřuje příznivé, pozitivní účinky zátěže a distres označuje škodlivé, zjevně ohrožující působení zátěže na rozvoj osobnosti jedince. Běžně se rozlišují čtyři stupně psychického zatížení jedince: - běžné nároky, které reprezentují běžné podmínky bez příznaků zátěže; - zvýšená zátěž, která vyžaduje zvýšené úsilí jedince a aktivizace psychických i fyzických předpokladů, současně však nepřekračuje způsobilost jedince se s náročnou situací vyrovnat. - hraniční zátěž, která předpokládá mimořádné vypětí všech psychických i fyzických sil a čerpání z nejhlubších rezerv organismu; - extrémní zátěž, která představuje náročné situace překračující kritický bod psychické způsobilosti daného jedince.

Pozitivní role zátěže je zpravidla spojována se stupněm zvýšené zátěže a za určitých okolností ještě s krátkodobě působící a zvládnutou hraniční zátěží.

Policejní stres Výrazem "policejní stres" se míní takové situace, které většina policistů vnímá jako zátěž spojenou s emocionálním a často i fyzickým vypětím. Je tedy normální vnímat tyto situace jako zdroj stresu. Psychická zátěž při vyšetřování násilné trestné činnosti Stresogenně, tíživě působí zejména následující momenty: - extrémní mrtvoly, - smrt dítěte, - tragické okolnosti případu, - případy náhlého úmrtí dítěte v rodině. Extrémní mrtvoly. Tímto pojmem se označují stresory, které vznikají při bezprostředním vnímání mrtvoly. Subjektivně velmi nepříjemné, a proto i náročné jsou případy mrtvol ve stadiu rozkladu (odpuzující zápach) a dále výrazně porušené a znetvořené mrtvoly (rozřezané části těla). Smrt dítěte. Vyšetřování případů smrti dítěte je pro policisty vždy psychicky náročné, nezávisle na tom, zda je případ objektivně komplikovaný či spíše snadný. Vysoká stresovost těchto situací zřejmě plyne z lidské podstaty - smrt patří ke stáří, s obdobím dětství se neslučuje, vždy je nepřirozená, zvláště krutá a surová. Právě proto aktivuje takový případ silné asociace na vlastní soukromý život. Tragické okolnosti případu. Jde o komplex souvislostí, které vtiskují případu zvláště krutou tvář. Tragické okolnosti případu působí i na zkušené policisty. Případ získává individuální, lidský rozměr, vzbuzuje v policistech autentické pocity, a jeho profesionální zvládnutí se stává obtížnějším. Zřejmě je to právě napětí mezi soucitem na straně jedné a nemožností fakticky pomoci (věc napravit, změnit) na straně druhé, co navozuje stres u policistů.

Psychologické důsledky použití střelné zbraně Problematika post-shooting traumatu byla nastolena počátkem osmdesátých let v USA v souvislosti s výzkumem tzv. posttraumatické stresové poruchy. Pojem posttraumatická stresová porucha se v roce 1979 stává oficiální diagnostickou kategorií zahrnutou do Diagnostického a statistického manuálu. Ukazuje se, že stresová událost vede ke zborcení základních životních iluzí, které každý jedinec potřebuje k normálnímu, zdravému, plnohodnotnému životu. Jde především o narušení: - iluze nezranitelnosti či nesmrtelnosti (náhlý, svévolný zásah do tělesné integrity aktivuje vědomí konečnosti vlastní fyzické existence); - iluze kontroly či vlastní omnipotence (krizový zážitek likviduje přesvědčení, že vlastním přičiněním lze vyřešit každou, i tu nejobtížnější situaci bez setkání se smrtí). K typickým poststresovým reakcím po použití střelné zbraně patří zejména následující projevy: - zvýšená citlivost (přecitlivělost) na nebezpečí; - obavy z budoucích situací, strach ze selhání; - problémy s normami, služebními předpisy i s nadřízenými;

- konflikty v rodině a v okruhu známých a přátel; - abúzus alkoholu nebo medikamentů; - podrážděnost; popudlivost; - sebevražedné nálady; - sexuální problémy.

Pracovní stres policistů Zvládání stresových situací v policejní praxi V zásadě lze rozlišit dva základní způsoby zdolávání stresu: • obranné mechanismy, • strategie zvládání stresu. Obranné mechanismy představují defenzivní přístup jedince k situaci, která se mu jeví jako těžko řešitelná a současně ohrožující vlastní sebeúctu, sebehodnocení a sebevědomí. Obranné mechanismy probíhají jako bezděčné pokusy o zvládnutí situace s tím, že ji překrucujeme tak, aby se stala přijatelnou a neohrožovala naše sebepojetí. Fakt překrucování skutečnosti si však jedinec neuvědomuje. Jde o iluzorní, šalebné zpracování situace v mysli, které je zpravidla spontánní a bezděčné. Strategie zvládání stresu představují účelné, uvědomované cesty zvládání životních obtíží. Jsou chápány jako složitý myšlenkový pochod, ve kterém se jedinec rozhoduje pro určité řešení a osobní postoj k tíživým událostem. Směřují k hledání zdrojů vnitřní duševní síly. Obecné zásady zdolávání stresových situací v terénu zahrnují: • relaxační cvičení a sebeovládání; • nácvik koncentrace na policejní úkol; • zvládání strachu a pocitu nejistoty v nepřehledných situacích; • mentální příprava (co všech může nastat a jak se v různých variantách děje správně zachovat); • pozitivní sebeinstrukce (např. jsem na situaci připraven a zvládnu ji); • psychologickou přípravu na určité typové situace (jednání s agresorem, jednání s duševně narušeným, jednání s obětí či poškozeným, vyjednávání, zákroky v rodinných krizích, silniční kontroly atd.).

6. kapitola Jedinec v sociálním kontextu 6.1 JEDNOTLIVEC VE SKUPINĚ (MALÉ SKUPINY) Za malou sociální skupinu považujeme nepočetnou skupinu, jejíž členové jsou spojeni společným cílem, tomu odpovídající činností a jsou v bezprostředním osobním kontaktu. Ve vzájemném kontaktu vznikají emocionální vztahy (obdiv, respekt, důvěra, závist atd.), utvářejí se skupinové normy (pravidla pro fungování skupiny) a uplatňují se skupinové procesy (kooperace, vedení, izolace, zkušení doby nováčků apod.). Hlavními znaky malých skupin jsou:

• • • •

společná činnost směřující ke společnému cíli; bezprostřední osobní styk (komunikace a interakce); existence skupinové struktury, diferenciace rolí; existence skupinových norem a sankcí (často též symbolů příslušnosti ke skupině).

Klasifikace malých sociálních skupin Rozlišované druhy skupin: • primární a sekundární, • formální a neformální, • členské a vztažné. Primární skupiny se vyznačují silným citem skupinové sounáležitosti, vysokou soudržností, relativní uzavřeností vůči širšímu sociálnímu okolí a intimitou ve vztazích mezi členy. Vazby uvnitř skupiny a vzájemné ovlivňování členů mají silné účinky a jsou intenzivně prožívané. Takovou skupinou je např. rodina. Sekundární skupiny jsou výrazně charakterizovány racionální, účelovou vazbou mezi jednotlivými členy. Jde zejména o zapojení lidí do pracovního procesu za účelem splnění určitého cíle, který je vůči skupině vnější (např. školní třída, pracovní skupina, malá vojenská jednotka, menší policejní útvar, sportovní oddíl). Formální skupiny se zpravidla ustanovují na základě direktivního rozhodnutí v rámci společenských organizací. Jejich struktura a normy vyplývají z cílů a úkolů organizace v rámci společenské dělby práce. Neformální skupiny vznikají spontánně uvnitř formálních skupin na základě sympatií, které k sobě přitahují některé členy formální skupiny. V tomto smyslu drobí formální skupinu na menší sociální jednotky spřátelených, vzájemně si nakloněných seskupení lidí. Členské skupiny jsou takové, do kterých je jedinec fakticky začleněn. Zaujímá v nich určitou pozici a roli (vedoucí, poradce, „pěšák“) a přísluší mu určitý status (oblíbený, trpěný, opomíjený). Členské skupiny hodně napoví o osobnosti jedince. Jinak řečeno, členství ve skupině je důležitou sociálněpsychologickou charakteristikou jedince. Vztažné (referenční) skupiny ovlivňují názory a chování jedince, aniž by byl jejich faktických členem. Vliv skupiny, se kterou jedinec solidarizuje, může být velmi silný. Jedinec pak jedná v její prospěch, bez ohledu na to, že není jejím skutečným členem. Je běžné, že členská skupina přestane být pro člověka osobně důležitá, nic pro něj neznamená. Pak překračuje její normy lehce a bez výčitek a plně se orientuje na vztažnou skupinu.

Skupinová dynamika Pro účely poznávání, popisu a ovlivňování skupin se veškeré skupinové jevy systematicky člení do dvou základních okruhů: skupinová struktura a skupinová dynamika. Skupinovou strukturu si lze zjednodušeně představit jako určitou síť rolí. Fakticky jde o uspořádání vztahů mezi členy skupiny, tak aby mohla skupina fungovat.

Skupinová dynamika je pojem označující dění ve skupině (tvorba skupinových norem, diferenciace a změny rolí, upevňování či rozpad skupiny, změny v chování jedince pod tlakem skupiny). Zjednodušeně řečeno, jde o výklad veškerých účinků, kterými působí skupina na své členy.

Diferenciace rolí ve skupině Celkové postavení osoby ve skupině – sociální pozice – je dána: • funkcí jedince podle toho, jak se podílí na společné činnosti (kooperaci) ve skupině. Vnější způsob realizace funkce se nazývá role. Každá funkce totiž vyžaduje na jejím nositeli určité předepsané a skupinou očekávané chování. • mírou sociální přitažlivosti člena skupiny. Celková pozice člena skupiny nevyplývá jen z pravomocí a povinností funkce, ale současně i ze skutečnosti, nakolik je oblíben, neformálně respektován a uznáván ostatními. Tato neformální hodnota pozice se nazývá status. Další významnou informací o skupině jsou vzájemné vztahy mezi jejími členy. Skupinové vztahy mohou být formální a neformální. Formální vztahy se utvářejí jako důsledek společné skupinové činnosti a vyplývají z nutnosti spolupracovat při dosahování skupinových cílů. Jde tedy o vztahy mezi jednotlivými funkcemi. Neformální (interpersonální) vztahy se vytvářejí, zjednodušeně řečeno, podle vzájemných sympatií a antipatií.

Problém tzv. duality vedení ve skupině Vedoucí versus další jedinec s autoritou v kolektivu

Skupinové hodnoty a normy Skupinové hodnoty. Každá skupina, kromě toho, že přejímá řadu všeobecných společenských hodnot, si vytváří vlastní specifický hodnotový systém. Ten přirozeně odpovídá cílům skupiny. Hodnoty vyjadřují postoj skupiny k různým sociálním jevům – pracovní skupina např. preferuje pracovní výkonnost a obětavost, profesionalitu, podnikavost, jiné jevy (nespolehlivost, ledabylost) hodnotí negativně. Kriminální skupina např. odmítá tradiční morální hodnoty a uznává naopak sílu, nelegální způsob obživy atd. Skupinové normy jsou určitá pravidla chování a činnosti skupiny, jimž se musí členové podřizovat. Ve formálních skupinách bývají důležité normy chování a činnosti podchyceny v organizačních a řídících dokumentech. Normy jsou svázány s hodnotami, protože jakákoliv pravidla mohou být formulována pouze na základě přijetí nebo odmítnutí skupinových (společenských) hodnot. Konformismus spočívá v podrobení se nátlaku skupiny. Projevuje se proto v situacích, kdy dochází ke konfliktu, tj. rozporu mezi vlastním myšlením, hodnocením, konáním jedince a skupinovým nátlakem, orientujícím jej jiným směrem (skupinovým). Povaha nátlaku může být skrytá nebo otevřená. Skupinová soudržnost (koheze) vzniká postupně, tak jak se naplňují očekávání jedinců a jsou uspokojovány i jejich individuální potřeby a cíle. Koheze je vyjádřena mírou dobrého, uspokojivého pocitu z příslušnosti ke skupině.

Party nedospělců Delikty spáchané v partě se vyznačují vysokou recidivou, která přerůstá do staršího i dospělého věku jedinců. Projevuje se zde rozpor mezi předčasnou tělesnou vyspělostí a mentální zralostí jedince (snížená volní složka osobnosti a současně zvýšená sugestibilita).

6.2 JEDNOTLIVEC V

DAVU

Dav je obecně vzato specifické seskupení jedinců, které postrádá strukturující prvky skupin. Dav sám od sebe neprojevuje tendence směřující k vytvoření určitého řádu a struktury. V klasickém pojetí se dav vyznačuje: • Zúžením až absencí komunikace uvnitř davu. Obvyklá interakce účastníků se v davové situaci vytrácí. Z psychologického zkoumání komunikace je známo, že při počtu 10 osob dosahuje počet možných komunikačních aktivit každého s každým hodnoty 45 interakcí. Uvádí se, že maximální počet může dosáhnout 9 osob, jestliže má být ve skupině umožněna vzájemná komunikace každého s každým. • Unifikovaným chováním účastníků. V davové situaci se objevuje zvýšená citlivost na chování okolních osob a výraznější forma napodobování. Vzrůstá význam sugesce, citové (emocionální) nákazy a tendence k následovnictví. • Nízkou soudržností (kohezí) ve srovnání se strukturovanou skupinou. Z hlediska jedince účastného na davu je možné zdůraznit následující charakteristiky: • pocit síly či bezstarostnosti nebo naopak pocit ohrožení a bezradnosti; • převaha neuvědomovaných procesů nad uvědomovanými; • ztráta či potlačení pocitu zodpovědnosti. Od pojmu davu se přechází (zejména v české psychologii) k termínu hromadné chování. V tomto případě je výklad chování jedince spojován s náročnými životními situacemi, kterým čelí buď ve skupině (tj. organizované seskupení), nebo v davové situaci (neorganizovaná seskupení). Mimo jiné to umožňuje komplexnější výklad různých druhů hromadného chování, které není již vázáno pouze na okolnosti davu. Na hromadné chování se nahlíží jako na přirozeného způsoby chování a prožívání jedince vystaveného hromadným situacím spojeným s aktuálně působící zátěží.

6.3 JEVY HROMADNÉHO CHOVÁNÍ A JEJICH KLASIFIKACE

Jevy hromadné psychické nákazy Pokud má psychická nákaza pouze podobu přejímání jistého způsobu myšlení a s ním spojených citových (emocionálních) stavů, hovoříme o šeptandě. Pokud šeptanda vyústí do konkrétního jednání jistého sociálního souboru, hovoříme o panikaření. Jestliže obdobné psychické vyladění sociálního souboru začne provázet chování více či méně postrádající společenské zábrany, hovoříme o primitivním sociálním chování.

Šeptanda Šeptandou (šířením zvěstí) rozumíme sdělování nepotvrzených (či záměrně vyvolávaných nebo vymyšlených) zpráv, informací, zkazek ústním podáním.

Panikaření Panikařením označujeme bezprostřední chování, které se rozvíjí na základě šeptandy. Na rozdíl o paniky tu nejde o výbuch neřízeného afektivně-impulzivního chování, ale o projevy, jimiž lidé demonstrují uvěření panické zprávě o budoucím vývoji situace a uvěření návodu, co dělat, aby se vyvarovali následků budoucího předpokládaného vývoje.

Primitivní sociální chování Primitivním sociálním chováním rozumíme chování zbavené zábran. Je výrazem společného bezprostředního prožívání radostného, úzkostného či „bojovného“ psychického vzrušení, duševního napětí, nadšení, mocných smyslových dojmů apod. Nejrozšířenější typy primitivního sociálního chování jsou: • Psychologické jevy sportovních diváků. Příznivci té či oné strany prožívají vzrušení úměrné „důležitosti“ určitého střetnutí a „nutnosti“ vítězství vlastního mužstva. Přízeň je rozdělena mezi soupeřící strany, a tím vzniká i protikladné hodnocení a obsah prožitků. • Některé projevy mysticismu a okultního pobláznění. Existence těchto jevů má staleté tradice a rozdílnost podle různých náboženství, geografických a kulturních podmínek. • Jevy pobláznění hudbou a rytmem. Jde o hromadné vytržení a převádění mocných smyslových dojmů do motoriky, impulzivních rytmických pohybů až k extázi, o zachvacující a strhující spontaneitu s možností vyústění do agresivity nejrůznějšího druhu.

Jevy hromadných výbuchů /erupcí/ afektivně-impulzivního chování Společným znakem jevů hromadného výbuchu afektivně-impulzivního chování je vznik podnětu takové povahy, že vyvolá mocný psychický otřes, při němž jsou lidé frustrováni v takové míře, že rozvíjejí afektivně-impulzivní chování se všemi příznačnými rysy chování frustrovaného. Výbuchy (erupce) afektivně-impulzivního chování bývají rozlišovány do tří skupin, a to podle způsobu reakce na výše uvedený psychický otřes. Jsou jimi: • panika, • výbuchy agresivity, • masová hysterie.

Panika Je jevem hromadného chování, který je spjat se svéráznými účinky afektu strachu. Představuje reakci živelně usměrněného útěku z místa nebezpečí (skutečného i pomyslného). Chování lidí zachvácených panikou je příznačné svou neadekvátností k situaci, v níž se nalézají, a k jejím prvkům.

Výbuchy agresivity

Tento typ hromadného chování je založen na zcela obdobných principech jako panické chování s tím rozdílem, že v jeho základě spočívá prožitek afektu vzteku. K výbuchu agresivity může dojít: • Přímo z tzv. agresivního vyladění, příznačného specifickou citlivostí (vznětlivostí), sociální soubor tu před výbuchem agresivity připomíná „sud s prachem“, čekající na svou „jiskru“. • Zprostředkovaně z úzkostného vyladění, soubor tu přemění původně panickou reakci v agresivní vyladění a výbuch agresivity vůči zdroji ohrožení nebo vůči překážce (míněné v nejširším slova smyslu), která se staví do cesty útěku (tzv. útěk dopředu).

Masová hysterie Jde o jev z kategorie hromadného chování, vznikající za podmínek, podobajících se konfliktové situaci v oblasti individuální psychické zátěže. Vzniká v okamžicích, kdy se sociální soubor ocitá ve vyhroceném konfliktu protikladných pohnutek cílového chování stejné naléhavosti, v situace afektivně-impulzivního kolísání mezi několika možnými volbami stejně beznadějnými či nevedoucími k řešení vyhrocené konfliktní situace. Jevy masové hysterie jsou známy hlavně z válek. Za mimořádně významný z hlediska čelení jevům hromadného chování se považuje fakt, zda se v hromadné psychické zátěži ocitá nahodily vzniklý sociální soubor, nebo organizovaná skupina. V nahodile vzniklých souborech jde prvotně pouze o časoprostorovou koexistenci jedinců (či jejich skupinek) bez hlubších vzájemných svazků. Teprve významný zvrat ve vnějších okolnostech působí jako činitel jejich homogenizace. Zásadně jiná situace nastává tehdy, když je psychické zátěži vystavena organizovaná skupina (s rozvinutými vzájemnými vazbami, normami, „skupinovým míněním“, s fungujícími vůdci). je málo pravděpodobné, že se v takovém sociálním souboru rozvine hromadné chování automaticky s nástupem zátěžové situace.

Shrnutí s přihlédnutím k policejní praxi Náhodná situačně vzniklá seskupení. Zvědavci a spol.

7.kapitola Agrese a agresivita 7.1 POJEM A PSYCHOLOGICKÉ TEORIE AGRESE Český psychiatr V.Vondráček rozlišuje agresi ve dvojím významu. V širším slova smyslu zahrnuje agrese činnosti nebo její úmyslné odmítnutí, směřující k poškození nebo snížení určité hodnoty. V tomto širokém pojetí ilustrují agresi např. nadávky, sprostá mluva, anekdoty, porušení konvence nebo úmyslné odmítnutí pomoci. V užším pojetí se kryje význam agrese s jejím všeobecným chápáním, tj. s fyzickým (brachiálním) násilím a útokem.

Agrese označuje vlastní pozorovatelné chování, agresivita se rozumí určitá vnitřní pohotovost k agresivnímu jednání. Pojem agresivita vyjadřuje tedy vnitřní dispozici nebo osobnostní charakter. Zpravidla je chápána jako relativně trvalá a hůře měnitelná charakteristika osobnosti. V obecném psychologickém výkladu se rozlišuje mezi agresivitou konstruktivní a destruktivní. V konstruktivní agresivitě je zdůrazněn její přirozený a účelný projev v lidském a subhumánním chování. Konstruktivní agresivita je důležitá pro vývoj člověka, a proto jí bývá přisuzována důležitá role v procesu individualizace, tj. utváření individuální osobnosti. Napomáhá sebeuvědomování a sebepotvrzování. Agresivní impulsy se v průběhu života učíme zvládat a využívat v souvislosti se sebeprosazováním. Současně slouží agresivita k ochraně integrity duše a těla. Agresivita se účelně uplatní i při poskytování pomoci druhým nebo při ochraně společenství, jehož je jednotlivec členem. Za konstruktivní lze tedy označit agresivitu, která napomáhá rozvoji osobnosti, aniž by současně ničila či poškozovala druhé. Mezi základní destruktivní znaky agresivity bývá touha ničit či ubližovat. Citový doprovod destruktivní agrese může být různý (agrese ze zoufalství, ze zloby a hněvu, agrese může probíhat dokonce bezcitně). Výrazná destruktivní agresivita je v psychologii považována za poruchu osobnosti (psychopatie). Vždy signalizuje vážné narušení vztahu jedince k sobě samému a druhým.

Teorie agrese Tři základní koncepce agrese: • psychoanalytická teorie agrese, • frustrační teorie agrese, • lernteoretická koncepce agrese.

Psychoanalytická teorie agrese Psychoanalýza původně vzniká studiem abnormních, psychopatologických jevů (hysterie a dalších druhů neuróz). Agresivita je chápána jako pudová, instinktivní složka osobnosti. Jako taková je člověku přirozeně dána, patří k jeho vnitřní vrozené psychické výbavě. Freud předpokládal dvě základní pudové tendence. Vedle libida (pudu slasti) ovládá podvědomí člověka ještě destrukční pud (destrudo, thanatos) neboli pud agrese. Pudové tendence dynamizují chování a prožívání a potenciálně zakládají na konflikty, např. jestliže se fixují na nevhodné, nepřijatelné či jinak nedostupné objekty. Pudová výbava koresponduje s vrstvou osobnosti nazývanou „id“, tj. „ono“. Sama volba tohoto pojmu naznačuje, že jde o psychické síly spíše přírodní, autonomní a spontánní povahy, jejichž civilizace a usměrňování vyžadují od jedince značné vnitřní úsilí. Agresivní jednání je vysvětlováno korespondujícím motivem agrese, neboť pud je vnitřní pohnutkou jednání. Agresivní člověk má vystupňovaný pud agrese, a proto jedná agresivně ve většině situací. U takového jedince lze s velkou pravděpodobností předpokládat pokračující agresivní chování, neboť agrese u něj navozuje uspokojení a pocit napětí. Situační faktory sehrávají podružnou roli, agrese není výrazně závislá na situačních faktorech. Tuto tezi lze vysvětlit i tak, že jedinec citlivě vyhledává situace, kde se nabízí možnost ventilace agresivity, protože pud obdobně jako potřeba tlačí na své uspokojení. Agresivita zde přestává být obecně chápanou dispozicí a stává se pudem. Posun od obecné dispozice ke konkrétnímu pudu je podstatný, protože s sebou přináší značné rozdíly pro řešení mnoha praktických otázek, např. ovlivnitelnost agrese. Zatímco obecný pojem dispozice je z hlediska

ovlivnitelnosti neutrální a připouští možnost socializace i resocializace, pojem pudu indukuje velmi omezené možnosti pro záměrné ovlivňování (viz. např. diskuse o kastraci v souvislosti se sexuálními deviacemi). Přestože se dnes psychologie obecně přiklání spíše k názoru o naučitelnosti a reaktivní povaze agrese, nelze přehlédnout existenci výjimečných vyhraněných případů, kde lze aplikovat psychoanalytický postřeh o vrozenosti agresivního založení. Je však třeba zdůraznit, že výskyt těchto případů je statisticky vzato omezený a v tomto smyslu tvoří extrém od normálu.

Teorie frustrace Frustrační teorie nepředpokládá samostatný motiv (pud) agrese. Pokud jde o vnitřní pohnutky, může být agrese motivována jakoukoli potřebou (fyziologickou, sociální), jestliže je tato potřeba frustrována. Klíčový bod ve výkladu agrese představuje pojem frustrace. Označuje situaci, kdy uspokojení určitého motivu (potřeby) stojí v cestě různé překážky, které oddalují či znemožňují dosažení cíle. Není přitom rozhodující, zda jde o překážky vnější (např. nedostatek prostředků, nedostupnost cíle) nebo vnitřní, které pramení z jedince samého (např. nedostatečné schopnosti nebo dovednosti, současně působící protichůdné motivy). V souvislosti s frustrací se v psychologii objevuje i pojem deprivace, který v podstatě reflektuje specifickou frustrační situaci s vnějším zdrojem frustrace. Deprivací se rozumí takové frustrující situace, kdy se nedostává podnětů či předmětů nutných pro uspokojení potřeby. Ilustrací může být např. senzorická deprivace, která opisuje pobyt jedince ve stimulačně chudém, monotónním prostředí. Jedinec duševně strádá, protože nemůže uspokojit přirozenou potřebu po podnětech a po související aktivitě. Frustrační teorie je amerického původu. V roce 1939 ji se svými spolupracovníky formuloval J.Dollard, působící na Yaleově univerzitě. Proto bývá někdy označována jako yalská hypotéza. Podle ní je agrese vždy důsledkem určité frustrace. Je-li člověk frustrován, jedná agresivně, a naopak, jednáli jedinec agresivně, lze téměř s jistotou předpokládat, že byl frustrován. Agrese je přirozenou, zákonitou reakcí na frustraci. Podle yalské školy není agresivita jako vnitřní dispozice podmíněna biologicky, nýbrž vzniká a utváří se v procesech učení. Tím je také dáno, že je v zásadě přístupná korektivním vlivům a zpravidla ji lze vhodným působením prostředí upravit do akceptovatelné podoby. Za agresivní jednání není nutné hledat vnitřně agresivního jedince, nýbrž jedince frustrovaného. Ukazuje se, že agrese není jedinou reakcí na frustraci. Mezi reakcemi na frustraci se objevují i jiné než agresivní vzorce chování. V tomto smyslu je reakce na frustraci individuální. K dalším způsobům chování, kterými jedinec odpovídá na frustraci, patří například únikové chování. Člověk opouští pole, třeba tím, že mění svá zaměstnání. Neútočí na překážku a předpokládanou příčinu frustrace, nýbrž naopak před ní uniká, a to reálně změnou prostředí nebo jen iluzorně únikem do fantazijního zástupného překonávání frustrace. Z dalších reakcí na frustraci – např. regrese. Jde o návrat k primitivnějším způsobům chování, myšlení a celkového prožívání, který můžeme pozorovat např. při dlouhodobém věznění rukojmích. Současně ne každá regrese má ve svém motivačním pozadí frustraci. Za agresivním chováním můžeme s určitou pravděpodobností hledat frustrovaného jedince, nikoli však univerzálně a paušálně.

Lernteoretická koncepce agrese

Navazuje a vychází z behaviorismu. Uplatňuje jeho předpoklad o absolutním vlivu prostředí na problematiku agrese. Produkované vzorce chování jsou osvojovány v průběhu socializace. Téměř veškeré chování je naučené a není důvod přisuzovat speciálně agresivnímu chování výjimečné postavení a aplikovat na něj odlišný model výkladu. Tak jako ostatní způsoby chování jsou i agresivní vzorce osvojovány v průběhu socializačních procesů. Veškeré agresivní projevy lze vysvětlit pomocí zákonitostí /sociálního/ učení. Člověk se ve svém individuálním vývoji učí jednat agresivně či naopak být prosociální a konstruktivní. Jednu z variant nápodoby představuje tzv. observační učení. Při observačním učení si jedinec osvojuje chování modelu, který je běžně dostupný v jeho pozorování. Při observačním učení není nezbytné, aby bylo posilování vlastní chování imitátora. K nápodobě mnohdy postačí, když je agrese odměňována pouze u modelu, který je pro učícího se přitažlivý a atraktivní. Původně přejímané a napodobované chování akceptovaných vzorů, které se osvědčí při řešení různých situacích a problémů, se postupně přetváří na stabilní, fixované strategie zvládání různých obtíží. Tyto individuálně osvojené strategie se stávají důležitým rysem osobnosti. Z čistě lernteoretických pozic však nelze vysvětlit, proč ve stejném prostředí se někteří jedinci kriminalizují, ale současně většina si agresivní vzorce chování neosvojuje v míře dosahující kriminální úrovně. Současně nelze přehlédnout, že s agresivními projevy se setkáváme i u jedinců, v jejichž minulém vývoji nenalézáme přepokládané vlivy prostředí a odpovídající posilování agrese v procesech učení. Přes uvedené výhrady je lernteoretický přístup přínosným pokusem o pochopení problematiky. Agrese se často uplatňuje jako naučený a sociálně osvědčený způsob uspokojování potřeb a řešení problémů.

7.2 KRIMINÁLNÍ AGRESE O kriminální agresi hovoříme tehdy, jestliže agrese svým obsahem a způsobem útočí na zájmy a hodnoty chráněné právním systémem. Přesto, že podle této velmi široké definice může kriminální agrese zahrnovat různé projevy, jako např. pohrůžku násilím, zpravidla bývá spojována s fyzickým násilím či útokem. Podle promyšlenosti a připravenosti se rozlišuje: • kriminální agrese reaktivní, neplánovaná a bez přípravy; • kriminální agrese promyšlená, připravovaná, programová. Vykazuje-li kriminální agrese příznaky zaměřenosti na jasný cíl, hovoříme o agresi instrumentální. Instrumentální agrese je použita jako prostředek dosažení určitého cíle. Jejím opakem je agrese odreagovaná. Kriminální agrese v tomto případě neslouží jako prostředek dosažení cíle, nýbrž jejím smyslem je uvolnění nahromaděných naměstnaných agresivních impulsů. Cílem je v podstatě agrese sama. Podle zaměřenosti agrese se rozlišuje heteroagrese, směřující proti druhým osobám, živým tvorům a věcem, a autoagrese, která je zaměřena na vlastní osobu agresora v podobě sebepoškozování nebo sebeničení. Další hledisko – emocionální doprovod. V psychologické analýze se uplatňuje v dvojím ohledu – jednak jako tzv. afektivní zaměření a dále jako registrování prostého faktu přítomnost či

absence afektivního doprovodu. Pod afektivním zaměřením se rozumí obsah, kvalita citového prožívání uvozující a doprovázející kriminální čin. Z tohoto pohledu se rozlišuje kriminální agrese ofenzivní a defenzivní. V případě útočné, ofenzivní agrese je uvádějící a doprovázející prožitek komponován zlostí, zlobou a hněvem. Defenzivní agrese je spojena s pocity strachu a ohrožení. Existují případy, které zarážejí nedostatkem jakéhokoli citového hnutí. Vše nasvědčuje tomu, že agresor zůstal vůči oběti zcela lhostejný, poškození či utrpení oběti jej vůbec neoslovilo. V těchto situacích hovoříme o tzv. chladné agresi. Opak je agrese afektivní, pro kterou je příznačné intenzivní doprovázející citové hnutí. Agresor prožívá silné rozrušení. Typické afektivní agresi předchází zpravidla konflikt interakce s obětí a kriminální agrese může být současně sama sobě účelem a cíle (viz. odreagovaná, situační agrese). Pojmem brutalita se vyjadřuje nepřiměřená odbrzděná agrese, obsahující prvky týrání objektu agrese. V pojmu brutalita se odráží právní výraz zvláště zavrženíhodného způsobu spáchání trestného činu. V brutálním jednání nejde pouze o to, že byl překročen zákon, nýbrž současně o to, jakým způsobem byl zákon překročen.

7.3 PSYCHOLOGIE KRIMINÁLNÍHO JEDNÁNÍ Pod tímto označením shrneme základní pokusy o vysvětlení psychologických, tj. převážně v osobnosti pachatele zakotvených, zdrojů kriminálního jednání. Psychologické pojetí zdrojů kriminálního jednání: • kriminalita jako důsledek impulzivního životního stylu, • kriminalita jako instrumentální chování, • kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině, • kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu.

Kriminalita jako důsledek impulzivního životního stylu Impulzivní osobnost se zpravidla utváří souhrou dispozic a prostředí. Jestliže osobnostně predisponované dítě vyrůstá v prostředí, kde panuje nedostatek náklonnosti, pozornosti a nedůsledná výchova ze strany rodičů, neosvojí si v rozhodujících vývojových etapách tradiční občanské hodnoty ani návyky sebekontroly. Často jsou rodiny příliš velké anebo rozpadlé, sociálně slabé a jejich členové mají nízkou vzdělanostní úroveň. Produktem všech těchto okolností bývá impulzivní jedinec. Impulzivní jedinec se jeví jako odbrzděný, bez konvencí a zábran, je požitkářsky zaměřený, upokojování vlastních potřeb je pro něj nejdůležitější životní záležitostí, proto postupuje bezohledně, bez výčitek a agresivně, je-li to nutné. Jeho názory jsou silně nekonformní, tzn. že odmítá školu, policii, usilovnou práci apod.

Kriminalita jako instrumentální chování Kriminalita jako instrumentální chování znamená, že kriminální jednání je účelové (instrumentální) a slouží jako prostředek k dosažení privátního žádoucího cíle. Zpravidla se uplatňuje v situaci, která je pro konkrétního jedince velmi důležitá, domnívá se, že může hodně získat, anebo ztratit. Jestliže nemůže dosáhnout vytouženého cíle poctivým způsobem, nastupuje velké pokušení získat vytoužené nečestným anebo kriminálním jednáním.

Kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině Jde o kriminální chování, které není z pohledu jednotlivce výsledkem spontánní, svobodné volby, nýbrž vyplývá ze sociálního tlaku členské skupiny a je podněcováno obavami či strachem jedince z nepříjemných důsledků v případě, že by odmítl vyhovět. Kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině není vázána pouze na kriminálně orientované primární skupiny (party). Jsou známy případy, kdy se tentýž mechanismus nátlaku k podvodným, nekorektním až kriminálním aktivitám uplatňuje i v sekundárních skupinách, např. v různých firmách, hospodářských podnicích. Nový zaměstnanec je pod hrozbou ztráty zaměstnání, diskreditace atd. tlačen k nápodobě nepoctivých aktivit, které sice zvyšují zisk firmy, ovšem nepřípustným, nezákonným způsobem (klamání zákazníků, předstírání služeb, které nejsou fakticky poskytovány, uváděním nepravdivých údajů).

Kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu Vyskytují se trestné činy, ke kterým dochází proto, že pachatel není schopen danou situaci zvládnout anebo vyřešit svůj osobní problém. Prožívá situaci jako stresovou, cítí se frustrován a neví, jak by měl dál postupovat. Z různých důvodů se to v předcházejícím vývoji nenaučil. Nejčastěji se jedná o situace či problémy vztahové, tedy o oblast mezilidských vztahů a jednání s druhými (jedinec neumí přiměřeně vyjadřovat své city, prosazovat se ve vzájemném jednání, navazovat kontakty, vyjadřovat své sexuální tužby, přirozeně se seznamovat s druhým pohlavím atd.).

Závěrečné poznámky V reálném životě se může jedinec ocitnout shodou různých náhod v situacích, kdy se zachová cizím, zcela překvapivým způsobem, který nezapadá do jeho psychologického obrazu (bezúhonný člověk se ocitne na šikmé ploše). O takové situační efekty a „velké“ životní náhody se zajímá moderní směr tzv. výzkum chaosu. Učí, že kriminální jednání nemusí být vždy logickým vyústěním kauzálního řetězce psychologických, sociálních a jiných příčin. Nepředstavuje tedy jedinou alternativu chování a nikdy není nevyhnutelné. Výzkum chaosu pracuje s tezí minimálních příčin a maximálních účinků. Drobná, zanedbatelná okolnost může nastartovat závažné důsledky. Tento jev je rovněž označován jako tzv. motýlí efekt, např. drobné nedorozumění mezi partnery končí velkým incidentem.

7.4 EXTRÉMNÍ PODOBA AGRESE Dochází k zvýšenému výskytu incidentů, při nichž bylo použito násilí, které se jeví jako zvláště nepřiměřené, absurdní a nelidské.

Vandalismus V roce 1794 použil poprvé H.Gregoire, biskup z Blois, výraz vandalismus pro nápadné, hrubé a zbytečné ničení hodnot. V tomto významu přešlo slovo vandalismus i do současnosti. Zřejmě největší psychologickou autoritou ve věci vandalismu se stal P.G.Zimbardo, který za typické příklady vandalismu považuje vytrhování peříček ptákům, ničení drahocenných stromů, převracení náhrobních kamenů atd.

Vandalismus je destruktivní a likvidační chování, které nepřináší pro pachatele žádné materiální obohacení, a současně se terč útoku vyznačuje bezbranností a snadnou dostupností (např. je izolován, není střežen a garantuje anonymitu a snadnou proveditelnost akce).

Amok Amok je momentálně klíčovým slovem v diskusích kolem tzv. šílených střelců. Jako šílení střelci jsou v běžném neodborném jazyce označováni pachatelé masakrů, kteří v jednom časovém úseku a na jednom místě usmrtí několik náhodných osob bez srozumitelných pohnutek. Pravý amok představuje vražedné šílenství, přesněji řečeno, odbrzděné a nevýběrové zabíjení ve stavu změněného vědomí ovšem v rámci kultury, ve které má tento ventil k uvolnění naměstnaného vnitřního napětí určitou tradici. Čtvrtá kapitola Diagnostického a statistického manuálu (DSM-IV) zmiňuje amok ve své příloze v kapitolce pod názvem kulturně podmíněné syndromy. Sám výraz pochází z malajštiny a znamená „odevzdat v boji i to poslední“. Jeho prapůvodem je zřejmě indické „amuco“, což značí bojovníka zasvěceného smrti. Pravý amok se vyznačuje dynamikou vývoje. Je uvozen stadiem klíčení, ve kterém ztrácí jedinec svou víru ve vnější svět a jeho řád, postižený upadá do stavu dráždivé slabosti. Typickém příznakem stadia klíčení je dobrovolná sociální izolace, jedinec se stahuje do ústraní, přitom mění své životní návyky, vypadá z rytmu běžných denních povinností. Mohou se objevovat i takové nenápadnosti, jako je půst či dlouhé pochody. Poté nastupuje stadium „meditace“, nasycené podivným „koumáním“, dochází k pozvolnému posunu celkového duševního vyladění, mění se stav vědomí. Postiženému v této fázi vnímaný svět údajně celý potemní nebo se zbarví do ruda (tzv. rudé vidění). V mysli může převládat buď uvědomovaný pocit strachu, nebo pocit vzteku. To jsou signály, že se již blíží výbuch násilí, tedy vlastní amok s typickými jevovými stránkami, jako jsou divoké výkřiky, likvidační napadání osob či zvířat, eventuálně ničení věcí či zakládání ohně. Orientačně lze západní šílené střelce rozčlenit do následujících typů: • Šílení střelci z frustrace. Jejich životní situaci před činem lze hodnotit jako tíseň, která je navozena vnějšími stresovými okolnostmi. Důvody frustrace jsou však celkem běžné, protože v průběhu života potkávají řadu lidí. V osobnostních charakteristikách těchto zabijáků nalézáme obvykle pasivně agresivní založení, problémy s vlastní identitou, uzavřenost a slabou sebekontrolu spojenou se sklonem i impulzivnímu konání. Mezi významnými znaky figuruje také vášeň pro zbraně, potíže s navazováním interpersonálních vztahů a někdy také sexuální abstinence. U tohoto typu se můžeme setkat s prvotní likvidací blízkých, po které pak bezprostředně následuje vražedné běsnění na veřejném místě směřující proti anonymním obětem. Suicidum v závěru může, a nemusí být. • Šílení střelci z fanatismu. Nekonají ze zoufalství, ale z přesvědčení. To je typickým znakem pro tuto skupinu. Jako terč si vybírají shromáždění osob, které ve svých osobních představách o světě považují za původce zla. Lze je označit za lovce či zabijáky domnělých hříšníků. V osobnostní struktuře dominuje intolerance a nesnášenlivost, bývají spíše staršího věku, svůj čin plánují a po divoké střelbě opouštějí ihned místo činu. • Šílení střelci kultovního rázu. U tohoto typu může být ve hře nápodoba a inspirace z podobných případů. Bývají obvykle mladšího věku, masakr pečlivě připravují a zřejmě vůbec nejvýraznějším znakem je možnost spolupachatelství. Pouze u tohoto typu se setkáváme s masakry, které má na svědomí více než jeden pachatel. Jinak řečeno, na místě hrůzy řádí současně alespoň dva pachatelé. Tento údaj je empiricky ověřen a platí pro masové vrahy používající střelné zbraně. U jiných likvidačních prostředků může být počet pachatelů

•

větší, jako tomu bylo v plynovém útoku v japonském metru. Psychologickou dominantou je pak sektářství, tedy příslušnost k ohraničené skupině spojené vyznáváním svérázných postojů, hodnot a rituálů. Šílení střelci na pozadí duševní choroby. V motivaci vražedného běsnění jednoznačně a prokazatelně vévodí závažná duševní choroba. Diagnóza v těchto případech směřuje do oblasti psychóz (schizofrenie, deprese, paranoidní vývoj, paranoia). K jevovým stránkám patří, že masakr je vždy dílem jednotlivce, na sebevražedné aktivity nedochází. Šílený střelec tohoto typu může před únikem na neznámé osoby nejdříve vyvraždit své blízké (jde vlastně o jejich záchranu), není to však pevným znakem.

7.5 AGRESE V

RODINĚ (RODINNÉ ROZEPŘE Z POHLEDU POLICEJNÍ PSYCHOLOGIE)

Psychologické pozadí rodinných rozepří Stejně jako v jiných sociálních situacích hraje i v rodinné situaci důležitou roli prostorové zúžení, omezení. Zatlačení do malého prostoru bývá důležitou podmínkou agrese. Hovoří se o stresu z hustoty, omezení či utlačování (Dichtestress). Utlačující bytové prostory, „stlačená, zúžená“ finanční situace, omezování v práci a vůbec utlačování a omezování v životních kvalitách vyvolává odpor, který se může zvrhnout v agresi, jestliže nejsou jiná řešení na dosah. Rodina se přitom jeví jako prostor, který je nejméně riskantní, neboť zde hrozí zdánlivě nejmenší sankce. Praktické zkušenosti dále ukazují, že neblahou roli v rodinné agresi sehrává alkohol a žárlivost. Alkohol odbržďuje a uvolňuje afektivní potenciál, který má jinak osoba pod kontrolou. V kombinaci se žárlivostí může vyústit až do psychopatologických jevů /žárlivecký blud/. Pro policejní orientaci v místě je nutné identifikovat alespoň předběžně pachatele. Identifikace pachatele je založena na situační analýze. Pachatelem je osoba, z níž aktuálně vychází nebezpečné násilí a která nejvíc ohrožuje chráněné hodnoty. Obětí je osoba, která je aktuálně nejvíce ohrožena násilím. V duchu tohoto pojetí je podle policejní zkušeností pachatelem nejčastěji muž (manžel, druh).

Psychologická doporučení pro taktický postup policie Informace o konfliktu. Nejistotu a strach během zákroku lze redukovat co nejpodrobnějšími informacemi o tom, co lze pravděpodobně očekávat na místě. Policista přijímající sdělení má dva hlavní úkoly: uklidňovat volajícího a získat co možná nejvíce informací o konfliktu (počet zúčastněných osob, podoba a rozsah hádky, další okolnosti). Mentální příprava. Zahrnuje představu o postupu (úmluvu o rolích) a vylaďování se na zákrok. V průběhu jízdy na místo určení je vhodné si rozdělit role, tj. určit, kdo převezme komunikativní, aktivní part a kdo roli záložníka, tj. kdo bude jistit a sledovat vývoj situace. Dále by měly být probrány pravděpodobné varianty postupu, počínaje způsobem zklidňování až po eventuální způsob izolace agresora. Jako velmi účinný prostředek mentální přípravy se jeví tzv. pozitivní sebeinstrukce. Psychologické důsledky vstupu policie do děje. Okamžik, kdy policisté vstupují na scénu rodinné rozepře, je kritický. Vyznačuje se nevypočitatelností, co se dále bude dít, nepředvídatelností dalšího průběhu. Proto je vhodné, aby policisté postupovali pomalu a obezřetně. Je třeba citlivě

registrovat stav na místě, neutrálním způsobem nabídnout pomoc a stylizovat se do role zdvořilého hosta. První dojem, který učiní policisté, je důležitý a často výrazně ovlivňuje další vývoj na místě. Vstup policie mění skupinové procesy (viz. skupinová dynamika – soudržnost, koalice, role), mění se psychologický náboj situace. Změny vyplývají z různých pocitů a očekávání zúčastněných aktérů. Psychologická doporučení pro aktuální jednání. 1. Oddělení sporných stran. Při fyzickém násilí anebo jeho hrozbě je vždy nutné prostorově oddělit sporné strany. Je lepší, když lze prostorového oddělení sporných stran dosáhnout nenásilným způsobem. 2. Naslouchání, hovoření, zajištění bezpečnosti osob. Nejpozději v této fázi je nutné přejít k výkonu rozdělených rolí. Určený policista přebírá komunikativní part, druhý sleduje pozorně vývoj situace, a v případě potřeby jistí a vhodně usměrňuje, dává signály pro vedení komunikace. Jako právní má zakročit, když vzplane násilí. Prakticky důležitá je technika aktivního naslouchání. Její podstata spočívá v tom, že veškerým svým vystupováním musí policista u sporných stran podporovat chuť komunikovat. Při správné aplikaci této techniky získává i agresor možnost vyjádřit se a vylíčit vše ze svého pohledu. Cílem aktivního naslouchání je nastartování komunikace mezi konfliktními partnery. Nutnost vyjádřit se podporuje uvažování, racionální přístup ke konfliktu, u zúčastněných osob se tak posilují prvky rozumového uvažování. 3. Zhodnocení postupu po zákroku. Zkušenosti nejsou obvykle k ničemu, jestliže je nezačleníme vědomě do rejstříku našeho chování a prožívání. Abychom mohli získané postřehy využití pro příští podobné situace, je účelné každý zákrok tohoto typu stručně zrekapitulovat.

8.kapitola Psychologie oběti

8.1 VIKTIMOLOGIE – NAUKA O OBĚTI Viktimologie je relativně novou disciplínou a rozvíjí se jako nauka o obětech. Zkoumá vědeckým způsobem oběti trestných činů. Zajímá ji, jako roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým způsobem se „spolupodílí“ na interakci v průběhu trestného činu. Zavádí se souhrnný pojem bezpečné chování – jak se lze účinně vyhnout roli oběti a jakým preventivním opatřením lze snížit riziko ohrožení. Značný badatelský zájem se soustřeďuje na poznání viktimogenních situací. Jsou místa a časové okamžiky, se kterými je spojeno velké riziko ohrožení. Jestliže se těmto místům a časovým okamžikům nevyhýbáme, zvyšujeme pravděpodobnost, že se staneme obětí určitých trestných činů. V roce 1970 byl v New Yorku zřízen velký výzkumný tým, který se zabývá touto tematikou, označovanou v odborné literatuře výrazem kriminální geografie a kriminální ekologie. Obdobné výzkumy probíhají i v dalších městech (Toronto, Tokio). Obecně se zdá, že pro viktimogenní lokality jsou příznačné mimo jiné následující momenty: o leží v blízkosti velkých lokalit s levnými obecnými byty, ve kterých bydlí velké množství svobodných, nezaměstnaných mužů ve věku nad 15 let;

o o o o

jsou spojeny hustou sítí veřejných dopravních prostředků anebo jsou těmito prostředky snadno dostupné; nejsou protkány sousedskými vztahy a vazbami; jsou sociálně nepřehledné, nelze snad rozpoznat domácí lidi od vetřelců a cizinců; v pravidelném rytmu jsou opouštěny svými uživateli (přes den lokality bydlení a večer administrativní a správní lokality).

V rámci psychologického přístupu se běžně rozlišují tři skupiny viktimogenních faktorů: ¾ sociální (tj. profese, sociální vrstva, pozice v rodině, např. nejstarší a nejmladší dítě, styl rodinné výchovy, patologie v rodině); ¾ osobnostní (tj. konstelace osobnostních vlastností, která činí jedince náchylným pro roli oběti, nikoli však univerzálně, nýbrž pro konkrétní typ deliktů, např. podvodu a znásilnění); ¾ behaviorální (tj. rizikové chování, např. vyhledávání viktimogenních lokalit, provokující jednání).

8.2 VIKTIMIZACE – PROCES POŠKOZOVÁNÍ OBĚTI Viktimizací se míní poškozování a způsobování újmy, čímž se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu. Běžně se rozlišují dvě fáze viktimizace: ƒ primární (újma způsobená pachatelem a vznikající jako přímý, bezprostřední důsledek trestného činu); ƒ sekundární (újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, např. druhotné psychické poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbližší okolí, nebo traumatizující projednávání věci před soudem). Terciální viktimizací se označuje stav, kdy jedinec není schopen se přiměřeně vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestože z objektivního hlediska došlo k nápravě či úzdravě a odškodnění. V návaznosti na primární a sekundární viktimizaci se rozlišují tzv. primární a sekundární rány. Pomocí těchto pojmů lze srozumitelně a názorně objasnit, v čem se liší první a druhá fáze viktimizace a co je jejich psychologickou podstatou. Primární rány vznikají v průběhu primární viktimizace a jsou trojího druhu: ™ fyzická újma (tj. narušení tělesné integrity, počínaje lehčími zraněními a konče těžkým ublížením na zdraví či smrtí); ™ finanční újma (poškození či ztráta majetku, ale též ušlý zisk či náklady na úzdravu); ™ emocionální újma (emocionální rány jsou těžko objektivně postižitelné, protože se odvíjejí v prožívání oběti a souvisejí s jejím osobnostním založením neboli individualitou, mohou být značně ničivé a obtížně odstranitelné, mohou mít rozmanitou podobu, např. nespavost, úzkostné stavy, fobie, plačtivost, snížená pracovní výkonnost). Sekundární rány jsou výlučně psychologického rázu a dochází k nim v průběhu sekundární viktimizace. Nejčastěji jsou tvořeny následující trojicí pocitů (citů): ™ Pocit nespravedlnosti. Mnoho okolností v průběhu vyšetřování a soudního projednávání věci může oběť trápit a vyvolávat v ní pocit nespravedlnosti, např. nedostatek informací, opožděné či odkládané soudní jednání, vyšetřování pachatele na svobodě, shovívavé tresty nebo podmíněné odsouzení. ™ Pocit nedůstojnosti. Oběti často strádají pocitem ponížení a ztráty lidské důstojnosti. Může se jednat o důsledek necitlivě vedeného výslechu nebo senzachtivého přístupu masových médií.

Pocit ponížení může rovněž posilovat nevhodné reakce blízkého okolí. Empirické výzkumy opakovaně potvrdily všeobecnou tendenci většiny lidí vyhýbat se kontaktům s poškozenými a oběťmi trestných činů. Tato tendence je spojena s implicitní laickou teorií o tom, že oběť nese nějakým způsobem vinu na tom, co se jí přihodilo, např. nebyla dostatečně opatrná, byla příliš nápadná svým způsobem života. ™ Pocit izolace. Navazuje na uvedený mýtus o spolupodílu oběti na její viktimizaci. Pocit izolace je prožitkovým důsledkem změn, které prodělávají vztahy v bezprostředním sociálním okolí, v rodině, na pracovišti, v místě bydliště apod.

8.3 PROŽÍVÁNÍ ÚJMY Jde o psychologický dopad kriminálního činu na oběť. Bezprostřední prožívání újmy představuje aktuální reakci jedince na primární viktimizaci. Obecně vzato představuje viktimizace silně stresující událost, která je nenadálá, neočekávaná, svévolná a nepředvídatelná. Vyznačuje se tím, že: 9 je prakticky nemožné se na ni dopředu připravit, 9 je nesmírně obtížné se s ní rozumově vypořádat, 9 bývá často nemožné se jí vlastním přičiněním vyhnout. Všechny uvedené znaky ve svém souhrnu způsobují, že viktimizace je prožívána poškozeným či obětí jako krize, která ohrožuje jádro osobnosti, tj. vlastní já. Někteří psychologové zavádějí v této souvislosti výraz „neviditelné rány“, vznikající jako důsledek kriminálního útoku. 1. Pocit zneuctění. Oběti tento pocit vyjadřují např. tím, že se jim svět protiví, že ztratili svou duševní rovnováhu nebo že zmizelo jejich přesvědčení, že jsou ve srovnání s ostatním v pořádku. 2. Ztráta pocitu důvěry. Schopnost přiměřeně důvěřovat sobě a svému okolí je důležitým znakem každého duševně vyrovnaného člověka. Všechny tyto předpoklady jsou prožitkem kriminálního útoku silně otřeseny. Pocit důvěry bývá ochromen a svět a lidé v něm se začínají jevit jako nepředvídatelní, nesrozumitelní a schopni bezdůvodně škodit. 3. Ztráta pocitu autonomie. Zdravý člověk má pocit, že rozhoduje o svém jednání, že může volit mezi různými způsoby chování a jejich důsledky. Oběť zpravidla o tyto jistoty přichází. Pocit vlastní autonomie je narušen. Cítí se slabá, bezmocná a rozčarovaná. Dosavadní náhled na sebe (sebekoncept) a na okolí se rozpadá. Prožívání újmy má svou dynamiku. Zpravidla prochází prožívání újmy třemi fázemi: 1. Fáze šoku. Bývá rovněž označována jako fáze nárazu. Nastává bezprostředně po kriminálním útoku. Jedinec je zaskočen kritickou událostí, dynamika prožívání odpovídá stresovým reakcím tak, jak je popisuje psychologie stresu. 2. Fáze nastupující adaptace. Oběť se začíná s událostmi postupně vyrovnávat. Zpracovává prožité trauma a začleňuje jej do své osobní historie. Zpravidla kolísá mezi dvěma polohami, které se střídají v čase. Pro první polohu je příznačné, že se postižený jedinec k traumatické události prožitkově navrací. Druhá poloha je psychologicky opačná. Oběť odmítá o traumatu hovořit a snaží se popřít své přirozené pocity, stahuje se do sebe. Touto dynamikou se vysvětlují časté výkyvy v náladách a chování poškozených a obětí. Náhlá vzedmutí a náhlá utišení emocí jsou v této fázi průkazem přirozeně probíhající adaptace na prožitou krizi. 3. Fáze konečné adaptace. Jedinec v jejím průběhu dospívá ke konečnému zpracování prožitého traumatu, vzpomínky ztrácejí bezprostřední emocionální náboj, jsou integrovány do kontinua prožívání, jedinec si zvolil individuální způsob náhledu na prožitou újmu. Dosti

často se setkáváme s tím, že jedinec nejdříve rezignuje, je netečný, lhostejný, bagatelizuje vzniklou újmu.

8.4 DOPAD TRESTNÉHO ČINU NA OBĚŤ Dopad trestného činu na oběť je vždy individuální. Eventuální vznik vážných následků, které jsou označovány diagnózou „posttraumatická stresová porucha“ (PTSP) záleží především na třech důležitých faktorech. Jsou to: o previktimní osobnost, o okolnost primární viktimizace, o reakce okolí na trestný čin a přístup profesionálů i blízkých k oběti.

Previktimní osobnost Tři osobnostní aspekty, které ovlivňují schopnost oběti vyrovnat se s trestným činem: I. Iluze kontroly. Zvýšená pravděpodobnost devastujících a přetrvávajících následků trestného činu se vyskytuje u těch jedinců, kteří se vyznačují zvláště zbytnělou iluzí kontroly. Domnívají se, že mají svůj život zcela pod kontrolou a že jsou připraveni obstát v každé situaci. Podle některých autorů trpí proto tzv.univerzálním pocitem nezranitelnosti. II. Deklarovaný, nepravý cynismus. Deklarovaným cynismem se míní okázalá a předstíraná lhostejnost k emocionálně nabitým podnětům a situacím, které obvykle u každého jedince spouštějí silné citové pohnutí. Zdá se, že jedinci, kteří se obávají projevit své autentické pocity, stylizují se do role psychicky robustních siláků, jež nic nevyvede z duševní rovnováhy, se hůře vyrovnávají s vlastní viktimizací. III. Poučená oběť. V poradnách pro oběti v poslední době registrujeme další zajímavý moment. Orientačně bychom ho mohli označit pojmem poučená obět. Osoby, které disponují alespoň orientačními znalostmi o potížích, které se mohou v důsledku zažitého násilí objevit, se lépe s takovými příznaky vyrovnávají, jestliže se skutečně objeví.

Okolnosti trestného činu Klíčovou roli pro výsledný dopad trestného činu mají následující okolnosti: ƒ stupeň či míra násilí ukrytého v kriminálním činu, ƒ stupeň či míra ponížení či pošpinění oběti, ƒ hodnocení vlastního chování v průběhu činu, ƒ chování ostatních na místě incidentu. Rovněž výzkumy obětí vloupání do bytu naznačují, že konečný dopad trestného činu na oběť nekopíruje rozsah materiální újmy. Spíše než na velikosti majetkových ztrát záleží na jiných okolnostech činu, např. zda byly odcizeny předměty, které měly pro majitele vysokou psychologickou hodnotu. Za největší problém považuje mnoho obětí vloupání svůj vnitřní pocit, že někdo neznámý svévolně vnikl do privátní osobní zóny a slídil v prostorech, které osoba doposud považovala za místo svého absolutního bezpečí. U trestných činů obsahujících kontaktní násilí (hrozbu násilí) se uplatňují i dějové charakteristiky činu. Jak se trestný čin odehrál a k čemu v jeho průběhu došlo, má podstatný význam pro jeho následné zpracování v mysli oběti. Konkrétně lze poukázat na negativní efekt maket či napodobenin zbraní. V případech použití pseudozbraní je oběť téměř vždy postižena rozvinutými příznaky posttraumatické stresové poruchy a její návrat do všedního života vyžaduje odbornou péči.

Další pro oběť podstatnou okolností je způsob, jakým reagovala na signály nebezpečí. Tento aspekt se výrazně uplatňuje zejména u obětí loupežných přepadení, ale i nekontaktního násilí, např. u telefonního teroru.

Reakce okolí Podpora nejbližšího okolí v době těsně po činu může výrazně ovlivnit návrat oběti do běžného života. V zásadě je zcela postačující, když se v okolí oběti vyskytuje důvěryhodná osoba, která je připravena doprovázet oběť na její cestě k úzdravě. Snad nejčastěji se vyskytujícím problematickým chováním okolí je strategie ignorování faktu trestného činu. Okolí pak komunikuj s obětí, jako by se nic nestalo, vyhýbá se hovoru o bolavých místech a vybízí ji k tomu, aby na kritický incident konečně zapomněla. Pro kontraproduktivní strategie zacházení s obětí trestného činu jsou typické dva mylné mýty: • oběť musí co nejdříve na vše zapomenout, proto je třeba se k ní chovat, jako by se nic nestalo; • oběť je nemocný člověk, vyléčí ji odpočinek, klid a vhodné léky. Existují zvlášť citlivé postviktimizační úseky, ve kterých se rozhoduje o psychických následcích, jež si oběť odnese do dalšího života. Jde o takové časové intervaly, ve kterých je oběť zvláště vnímavá pro signály z vnějšku. Tyto signály později sama použije pro to, aby přidělila traumatické události svůj osobní smysl.

8.5 PROBLÉM REVIKTIMIZACE Výraz reviktimizace označuje skutečnost, že se určitý jedinec stane během poměrně krátkého období znovu obětí trestného činu. První a druhá viktimizace mohou procházet z různých, ale i stejných druhů trestných činů. Zvláště význam má zřejmě problém reviktimizace u obětí násilí. Za kritický faktor, který zvyšuje u oběti pravděpodobnost opakovaného poškození dalším trestným činem, je totiž pokládán sám fakt prvního osobního setkání s kriminalitou na vlastní kůži. Byla formulována hypotéza, že riziko stát se obětí trestného činu roste s každou další viktimizací. Dnes platí teze, že: 9 mnohonásobná oběť není nenormálním či výjimečným jevem; 9 nevztahuje se na ohraničený psychologický typ osobnosti, rizikové charakteristiky vznikají patrně až jako důsledek prvního trestného činu. Koncepce kariéry oběti překračuje horizont obecných viktimogenních faktorů. Začíná vlastně u pachatelů. Je totiž založena na předpokladu, že se pachatelé v drtivé většině chovají racionálně. Alespoň v hrubých obrysech mají určitý záměr neboli plán, kalkulují rizika a především si vybírají vhodnou situaci a oběť. Důležitou roli proto hrají signály, které oběť vysílá do svého okolí. Lákavá je především snadno zranitelná oběť. Zranitelností oběti se rozumí všechny charakteristiky, které posilují záměr pachatele přejít k akci. Empirické výzkumy zranitelnosti (victim vulnerability) jsou v plném proudu. Vysílá-li osoba do svého okolí četné signály slabosti, neopatrnosti a snížené energie, přitahuje na sebe pozornost potencionálních útočníků.

Psychologickým základem kariéry oběti je naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti, kdy víra ve vlastní schopnosti je silně narušena a mizí pocit životní síly. Typickým důsledkem jsou pak submisivní až pasivní vzorce chování. Poškozená osoba se aktuálně potýká s rolí oběti, a tím paradoxně sama sebe zatěžuje vyšší rizikovostí.

8.6 JEDNÁNÍ S

OBĚTÍ TRESTNÉHO ČINU

Psychologická doporučení v oblasti nonverbální komunikace Zrakový kontakt Navázání zrakového kontaktu zpravidla zlepšuje komunikaci, a tím i kvalitu odpovědi oběti.

Držení těla (postura) Je vhodné, aby jednající policista kontroloval držení těla, zejména když hovoří oběť. Bezděčné odklánění se, nahýbání trupu směrem od oběti naznačuje odstup. nechuť či averzi. Zcela vzpřímený postoj, vzpřímená či mírně vzad držená hlava signalizuje neosobní jednání.

Vzdálenost (proxemika) Optimální prostorová vzdálenost mezi obětí a jednajícím policistou neexistuje. Záleží na konkrétní situaci a osobnosti zúčastněných. Obecně platí, že se vzrůstající vzdáleností roste i pocit oficiálnosti a neosobnosti jednání. Proto je vhodné se v tomto ohledu řídit reakcemi oběti. Policista by měl umožnit oběti, aby si sama zvolila pro ni přijatelnou vzdálenost. Stejná zásada platí i v oblasti haptiky.

Psychologická doporučení v oblasti verbální komunikace Paralingvistika Při jednání s obětí je třeba kontrolovat hlasitost, rychlost a rytmus mluveného projevu. Je vhodné hovořit tlumeným hlasem, pomalu a s delšími přestávkami mezi jednotlivými otázkami. Pomalejší rytmus kladení otázek působí dojmem větší trpělivosti a ohleduplnosti.

Aktivní naslouchání Když hovoří oběť, je nutné zaujmout pozici pozorného posluchače. Tento dojem umocňují některé techniky komunikování, např. shrnování a empatické mlčení. ¾ Shrnování: Poté, co osoba dokončí sdělení, zopakuje podstatné body sdělení posluchač. ¾ Empatické mlčení: Mlčení vkládané do toku řeči může znervózňovat i uklidňovat. Záleží na situaci. V případě oběti působí spíše uklidňujícím dojmem. Oběť bývá často zmatená, potřebuje čas k tomu, aby si srovnala myšlenky. Policista si má tuto skutečnost uvědomit a utlumit přirozenou tendenci přeformulovat otázku, jestliže oběť okamžitě neodpovídá.

Osobní vyjadřování Při jednání s obětí se doporučuje používat osobní formulace typu: „Mám pocit“, „Myslím si“ namísto úředních, neosobních formulací typu: „Bylo by dobré“, „Je stanoveno“ apod. Osobní vyjadřování zprostředkovává pocit zájmu a účasti.

Vyjádření samozřejmého Je vhodné, aby jednající policista sděloval i skutečnosti, které považuje za samozřejmé. Jde zejména o ujištění, že poškozenému již nic nehrozí, že úkolem policie je pomoci oběti apod. Na oběť prožívající silné emocionální rozrušení působí takové výroky uklidňujícím dojmem. Oběti často kladou policistům velmi podobné otázky. Zkušený policista může využít svých postřehů z minulých situací a spontánně objasňovat věci, na které se oběti obvykle dotazují – technika čtení myšlenek.

Vyjadřování pocitů I při objektivním nestranném přístupu může policista sdělit určité pocity, kterými potvrzuje roli citlivého člověka. Výrok „Je mi líto, co se stalo“ nikterak neporušuje zásadu nestrannosti a přitom usnadňuje komunikaci s obětí. Existují situace, kdy se policista musí dotazovat na věci, které jsou obvykle pro každého člověka trapné a nepříjemné. Samo konstatování této skutečnosti může usnadnit probírání takových otázek (např.: „Musím vám nyní položit několik otázek. Pravděpodobně vám to nebude příjemné. Ani mně to není příjemné. Není jich však mnoho a budu postupovat šetrně.“).

Zásady odborné psychologické péče o oběti násilných činů Od oběti k „survivorovi“ Anglický výraz „survivor“ označuje přeživšího, tedy osobu, které se podařilo přežít. Péče o oběti násilí by měla jít po cestě od oběti k osobě, které se podařilo přežít.

Problémově orientovaná terapie Účinná péče o oběti násilí musí být zaměřena přímo na jejich kontakt s násilím, tj. na to, co prožily. Jako nevhodné se proto jeví hlubinné terapie a terapeutické systémy orientované na previktimní osobnost. Již v první kontaktu s obětí násilí je vhodné zaměřit se přímo na kritické momenty zločinu a použít techniku „vyprávění příběhu“.

Restaurování pocitu kontroly K obnově pocit kontroly nejlépe vede interview o myšlenkách a pocitech, jež oběť zažívala v průběhu „interakce“ s pachatelem. Téměř vždy umožňuje jejich rozklíčování (debriefing) normalizovat aktuální problémy oběti a nalézt takové momenty, které lze využít pro obnovu iluzí o vlastní potenci. Takovým momentem může být např. i fakt, že se oběť intuitivně stavěla jako mrtvá, a tím si zachránila život. Pocit kontroly lze podporovat i informacemi o bezpečném chování v krizových situacích a zvyšováním vnímavosti na signály ohrožení.

Terapie zjevných následků traumatu

Účinná viktimologická intervence se musí zabývat skutečnými, zjevnými problémy obětí násilí. Jejích léčba ovšem vyžaduje specifické přístupy. Jako ilustraci lze uvést jeden z typických problémů obětí násilí – tzv. symptom „vyhýbání se“ (escape syndrom). Produktivní a léčebná je v tomto ohledu specifická technika „návratu do kritických událostí“.

8.7 PROBLÉM POSKYTOVÁNÍ POMOCI

Faktory a okolnosti ovlivňující poskytnutí či neposkytnutí pomoci Platí obecný psychologický poznatek, že chování přístojících je výsledkem interakce dvou skupin faktorů: situačních a osobnostních. Jejich vzájemnou interakci prožíváme jako zvažování (kalkulaci) možných rizik či nákladů na straně jedné a zisků na straně druhé. Rizikovým nákladem může být např. ohrožení vlastní bezpečnosti v případě poskytnutí pomoci anebo špatné svědomí a pochybnosti o vlastním „já“ v případě neposkytnutí pomoci. Proti kalkulovaným nákladům stojí možné zisky jako např. spokojené svědomí, sebeúcta, pocit zadostiučinění nebo radost z osobní statečnosti. Kalkulace neboli rozhodování probíhá zpravidla okamžitě a spontánně, nebývá beze zbytku uvědomována.

Situační faktory ƒ

ƒ ƒ

ƒ

ƒ

Jednoznačnost nouze. V situaci, která není jednoznačně vnímána jako nouze se snižuje pravděpodobnost poskytnutí pomoci. Důležité jsou v tomto ohledu úvahy (tzv. atribuce) o možných příčinách nouze. Jestliže ohrožení oběti přičítáme okolnostem, které oběť nemohla sama ovlivnit, zvyšuje se naše připravenost poskytnout pomoc. Čas a místo události. Lidé jsou spíše ochotni pomoci ve známém prostředí a v denní době. Důvěrnost, přehlednost místa a denní doba totiž snižují rizika pro poskytnutí pomoci. Počet a chování ostatních přítomných. Nejen prostý počet přítomných, ale i jejich chování výrazně ovlivňují připravenost každého jednotlivce k aktivnímu jednání. Pasivita ostatních snižuje vážnost situace – nikoli fakticky, nýbrž pouze psychologicky. Zdá se, že v krizových situacích náhlé nouze nastupuje určitá plachost či strach komunikovat s ostatními. Komunikace mezi přístojícími podporuje aktivní chování, včetně poskytnutí pomoci. Charakteristiky oběti. Aktivitu či pasivitu přístojících ovlivňují i určité znaky oběti. Experimenty i praxe naznačují, že připravenost poskytnout pomoc vzrůstá, existuje-li mezi obětí a náhodným svědkem podobnost ohledně rasy, barvy pleti a pohlaví. Záleží i na atraktivnosti osoby. Atraktivním osobám pomáháme spíše než neatraktivním, co do zevnějšku omšelým jedincům. Nebezpečnost poskytnutí pomoci. Jestliže ze situace vyplývá značná pravděpodobnost osobního ohrožení, klesá prudce pravděpodobnost poskytnutí pomoci ze strany náhodných svědků. V praxi jde o všechny situace, kdy útočník je na místě a aktivně ohrožuje oběť.

Osobnostní faktory Podle dosavadních zjištění se při poskytování pomoci uplatňují následující osobnostní faktory: ƒ Momentální vyladění. Aktuální rozpoložení člověka může rozhodnout o vstřícném, aktivním konání ve prospěch oběti. Zdá se, že stresovaný, roztrpčený a rozladěný jedinec je méně ochoten pomoci druhému v nouzi. ƒ Empatie. Vyšší schopnost empatie příznivě působí na prosociální chování. Vnímavý, empatický, citlivý, člověk je spíše připraven pomoci než jedinec, který má mělké, povrchní

ƒ

ƒ

prožívání a nesoucítí s obětí. Nedostatek empatie se projevuje jako lhostejnost k osudu strádající oběti. Zvnitřnění morálních norem. Zjednodušeně řečeno jde o svědomí, ve kterém jsou fixovány obecné morální normy individuálním způsobem (tj. více či méně pevně, více či méně závazně). Překročení či ignorování těchto norem vyvolává vnitřní pocit napětí, tenzi, kterou neseme velmi nelibě. Jsou-li normy sociální vzájemnosti (tj. morální povinnost pomáhat si navzájem) a sociální odpovědnosti (tj. morální povinnost pomáhat slabším) pro jedince velmi silné, vzrůstá pravděpodobnost jeho aktivního konání. Poskytnutí pomoci je pak méně závislé na situačních faktorech. Odhad vlastní kompetence. Poskytnutí pomoci souvisí s odhadem vlastních schopností účinně konat v dané situaci. Jedinec, který je subjektivně přesvědčen, že disponuje potřebnými dovednostmi k odstranění stavu nouze, bývá spíše ochoten k aktivní intervenci ve prospěch oběti. Ačkoliv se to zdá malicherné, působí i v těchto mimořádných situacích tréma a obavy z eventuální blamáže. Přístojící se obávají, že by se mohli ztrapnit.

Platí, že čím výraznější jsou osobnostní faktory, tím menší je vliv situačních faktorů.

9. kapitola Jednání s lidmi – sociální styk Sociální dovednosti jsou v zcela v průběhu života osvojené. O vrozenou výbavu člověka se opírají jen nepřímo, a jsou tedy relativně snadno ovlivnitelné výchovou i sebevýchovným působením. Člověk je ve společnosti subjektem i objektem početných různorodých vztahů. V této různorodosti je nutno rozlišovat především dva základní typy vztahů: vztahy sociální (rolové) a vztahy mezilidské, interpersonální. Sociální (rolové) vztahy. Jejich specifika je psychologicky dána tím, že se v nich nesetkávají individua jako taková, ale jako představitelé určitých společenských skupin: tříd, profesí, národností (resp. etnik), politických stran atd. Nejsou to tedy vztahy mezi jednotlivcem a jednotlivcem, ale mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, mezi lékařem a pacientem, studentem a učitelem, policistou a občanem apod. Takové vztahy se netvoří na základě sympatie nebo antipatie, ale existují na základě určitého objektivního postavení, které každý zaujímá ve společenském systému. Tyto vztahy mají neosobní charakter a konkrétní lidé v nich vystupují jako členové určité sociální skupiny. Interpersonální vztahy. Ty se zásadně liší od podstaty sociálních vztahů. Nejvýznamnějším specifickým rysem interpersonálních vztahů je jejich emocionální základna. To znamená, že vznikají a utvářejí se na základě určitých citů, které mezi lidmi navzájem působí. Sociální styk. Tento výraz umožňuje objasnit hlavní stránky jednání člověka s člověkem. Těmito stránkami jsou: • interpersonální percepce, • komunikace, • interakce. Sociální styk představuje realizace sociálních a interpersonálních vztahů v konkrétním projevu.

Pojem sociální komunikace bývá někdy používán v širokém významu pro označování jednání člověka s člověkem. My se budeme přidržovat užšího pojetí komunikace jako vzájemného předávání a sdělování informací (významů). Rovněž termínem sociální interakce se označuje celý sociální styk. V tomto tématu budeme chápat sociální interakci jen jako tu část jednání člověka s člověkem, která představuje vzájemné ovlivňování partnerů sociálního styku. U pojmu interpersonální percepce je nejméně nejasností v jeho užívání a také český ekvivalent „mezilidské vnímání“ vystihuje v podstatě stejný obsah. Mezilidské vnímání se však realizuje především v aktuálním styku s druhým člověkem, je poznamenáno laickým přístupem a nelze ho zaměňovat se systematickým a kvalifikovaným poznáváním osobnosti.

9.1 KOMUNIKAČNÍ STRÁNKA SOCIÁLNÍHO STYKU Komunikace spočívá ve sdělování informací mezi účastníky styku. Tradičně se vydělují dvě formy sdělování: verbální a neverbální. Pro účinné jednání s druhým člověkem však nestačí jen věcné porozumění partnerově informaci. Je třeba odhalit smysl jeho sdělení. Smysl sdělované informace je určován zejména: ‰ cílem, který partner sdělovanou informací sděluje, tzn. čeho chce svým sdělením dosáhnout, o co usiluje, jaký účinek, důsledek, následek chce vyvolat; ‰ motivem, který ho k tomuto cíli vede, tzn. jaké vnitřní pohnutky jsou podnětem k dosažení cíle. Na cíle a motivy partnera usuzujeme zejména v těchto podstatných determinant sociálního styku: 1. Společná činnost, např. práce na společném úkolu, přátelské setkání, projednání stížnosti, vyžádání vysvětlení, výslech. 2. Vzájemný vztah obou partnerů, vztahy realizované především na emocionálním základě, např. přátelský vztah, nepřátelský, příbuzenský, kolegiální, a dále vztahy vyplývající z postavení partnerů v systému společenských vztahů, jako např. vztah nadřízený-podřízený, policistaobčan, učitel-žák. 3. Osobní charakteristiky účastníků styku, např. věk, pohlaví, vzdělání, charakter, temperament, intelekt, momentální psychický stav a další. 4. Celková sociální situace – prostředí (dějiště), zejména jeho fyzikální (čas a prostor) a sociální (množství a kvalita přímo a nepřímo zúčastněných aktérů) dimenze a dynamika situace, např. klidná a uvolněná či naopak uspěchaná a nervózní atmosféra, bezkonfliktní situace, situace s neočekávaným vývojem, zauzlení situace.

9.2 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE 1. Proxemika (lat. proxime – být nablízku). Každý člověk si vymezuje určitý prostor, v němž se cítí bezpečný. Překročí-li druhý tuto hranici, zvyšuje se vnitřní napětí, dochází k citovému vzrušení. Bylo zjištěno, že u většiny lidí existuje: - intimní sféra, která bez nepříjemných pocitů a napětí respektuje těsnou prostorovou blízkost partnera - osobní sféra ve vzdálenosti asi 50 až 120 cm umožňuje přesně pozorovat detaily mimiky, sdělování pohledem apod. (přátelé, dobří známí);

- sociální sféra ve vzdálenosti asi 1,5 až 3 metry (nadřízený-podřízený, učitel-student, policista-občan apod.). 2. Haptika je způsob sdělení, které tlumočíme bezprostředním kontaktem s druhým člověkem, např. podáním ruky, tedy kontakt hmatem. Podobně jako u proxemiky je dán haptický kontakt ustálenými kulturními zvyklostmi a u lidí existují značné rozdíly v citlivosti na něj. 3. Tělesný postoj (posturologie), řeč postojů těla, držení těla, vzájemná konfigurace jeho částí. Důležitá je zejména vzájemná poloha hlavy, ramen a hrudníku. Jistota a sebevědomí bývají provázeny vzpřímenou hlavou, hrudník je vypnutý, ramena zvednutá. 4. Gesta (gestika), sdělování osvojenými, kulturně standardizovanými pohyby, pohybovými symboly a znaky. Jako doprovodný prvek řeči gesta podporují a umocňují emocionální stránku sdělení. S gestikou je spojena kinezika, tzn. sdělování v sociálním styku pomocí pohybů končetin, trupu, krku a hlavy. Nejdůležitějším ukazatelem je celkový obraz pohybové činnosti. 5. Mimika, sdělování pomocí výrazů obličeje. Mimika víc než jiné neverbální projevy odráží vnitřní psychický stav. Člověk je schopen s poměrně velkou mírou přesnosti usuzovat z lidské tváře na tyto emocionální stavy: štěstí, překvapení, strach, zloba, smutek, spokojenost, zájem. 6. Pohledy, sdělování pohledem, očima. Pohled je vůbec nejbohatším zdrojem neverbální komunikace. Důležité je povšimnout si, že pohled umožňuje určit poměrně specifické a konkrétní stavy. V tom je jeho mimořádná hodnota pro správné vedení rozhovoru. Termín pohled je používán nejen pro samotné oči, ale zahrnuje i partie přilehlé: okohybné svaly, pohyby víček, obočí, vrásky.

9.3 INTERAKČNÍ STRÁNKA SOCIÁLNÍHO STYKU Změna jednání člověka je podmíněna právě změnou v jeho vědomí. Nejsnadněji lze měnit mínění. Mínění je krátkodobý názor zpravidla na aktuální události. Názory mají dlouhodobější charakter, dotýkají se podstatnějších stránek života člověka a společnost a mají také pevnější zakotvení ve vědomí osobnosti. Naproti tomu přesvědčení určuje základní orientaci společenské činnosti člověka, usměrňuje ho na hlavní životní cíle. Patří k podstatným složkám ve struktuře osobnosti. Hlavní metody ovlivňování: 1. Demonstrování je taková metoda ovlivňování, při níž ovlivňovaný (recipient) si existenci nějakého jevu ověřuje bezprostředním vnímáním svými smysly. Podstatná je zde řeč faktů, nikoli řeč slov. 2. Objasňování je metoda ovlivňování, jejímž výsledkem je vznik nové vědomosti, která je základem nového mínění, postoje nebo názoru. 3. Sugesce je metoda, jejímž výsledkem je nekritické přijetí nějaké myšlenky. Ten, kdo se snaží sugestivně ovlivnit v souladu se svými cíli a záměry, využívá určité postupy (sugestivní) a „vnáší“ do vědomí ovlivňovaného názory a postoje při sníženém stupni jeho vědomé kontroly a kritičnosti. 4. Ovlivňování příkladem je metoda, jejímž výsledkem je napodobování jednání a chování, ale také přebírání názorů, postojů a myšlenek druhých lidí, tedy napodobování lidského vzoru.

Proces napodobování se netýká jen vnějších znaků chování, ale často zasahuje i takovou základní sféru napodobujícího jako přesvědčení, světový názor. 5. Cvičení je taková metoda ovlivňování, jejímž výsledkem je vznik nové psychické kvality v podobě dovednosti nebo pevných návyků. Základem zautomatizované činnosti je vytvoření podmíněných reflexů a dynamických stereotypů. Toho lze dosáhnout mnohonásobným opakováním chování. Cvičení se dosud uplatňovalo především u ovlivňování (formování) manuálních činností (nácvik dovednosti) a poznávacích funkcí (výcvik paměti, pozornosti, myšlení). Cvičit lze ovšem také osobnostní vlastnosti (vůli, odolnost vůči psychické zátěži) a sociální dovednosti pro účinný sociální styk. 6. Donucování. Nejcharakterističtějším znakem donucování je, že donucovaný prožívá svoje rozhodnutí a konání jako nesvobodné. I když se člověk nikdy nemůže rozhodnout úplně volně, protože ho determinují různé vnější a vnitřní okolnosti, vždy rozeznává, kdy se rozhodl relativně svobodně a kdy pod vlivem vnějšího tlaku, nebo dokonce násilí. 7. Přesvědčování je metoda ovlivňování, jejímž výsledkem je přesvědčení druhého o určitém jevu nebo tvrzení. Přesvědčení znamená mít pevný ustálený vlastní názor na někoho nebo na něco. Je pro něj charakteristické, že se utváří dobrovolně, osoba je na názoru zainteresovaná svými zájmy a potřebami. Přesvědčení se dále vyznačuje vysokým stupněm subjektivní jistoty o oprávněnosti názorů a postojů.

Metody přesvědčování Předkládání argumentů. Přiměřeně rychlý a plynulý hovor přesvědčujícího vytváří lepší podmínky pro ovlivnění než pomalé a nesouvislé vyprávění. Předběžné oznámení, třeba i nepřímé, že chceme druhého přesvědčit, mívá horší výsledky než přesvědčování s nezveřejněným záměrem. Nejdůležitější a nejpřesvědčivější argumenty se doporučuje nechávat až na konec. Jednostranná (pouze obhajující) argumentace je účinnější tam, kde chceme upevnit a posílit již stávající přesvědčení. Zároveň se zjistilo, že osoby s vyšším vzděláním byly více ovlivněny dvojstrannou informací, osoby s nižším vzděláním jednostrannou argumentací. V případě, že chceme přesvědčit druhého o přijetí určitého postupu, programu, jejž zčásti pokládá za přijatelný a zčásti ho odmítá, doporučuje se argumentovat nejprve souhlasnými částmi a potom teprve nesouhlasnými. Používání otázek. Význam otázek v procesu přesvědčování je zejména v tom, že aktivizuje přesvědčovaného. A aktivita přesvědčovaného je nezbytný předpoklad vzniku nebo změny přesvědčení. Dotazovací způsob umožňuje realizovat nepřímý, a tedy psychologicky přijatelnější způsob ovlivňování. Tento způsob se dobře aplikuje u nekonformních jedinců, kteří mají tendenci akceptovat spíše ten názor, k němuž se dopracovali sami. Lze ho uplatnit také u dominantních typů, jež mají potřebu nadřazenosti ve styku a na podřazenost reagují negativně a odmítavě. Doporučují se všeobecné požadavky na formulování otázek v procesu přesvědčování: počáteční otázky by se neměly vztahovat na podstatu celé sporné teze, ale jen na dílčí problémy; otázky by neměly mít direktivní charakter (výslech nebo zkouška); vyhýbáme se otázkám, na něž lze odpovědět jen „buď-anebo“. Kladné odpovědi. Jde o využívání klasických odpovědí jak u přesvědčovaného, tak i přesvědčujícího. Nejjednodušší situace samozřejmě nastane, když přesvědčovanému předložíme takové argumenty, že nesouhlas nepřichází vůbec v úvahu. V ostatním případech se má přesvědčující snažit získat kladné odpovědi alespoň s dílčími částmi sporné teze. Někdy lze postupovat tak, že přesvědčující nejprve přijme (akceptuje) zdánlivě pravdivé tvrzení přesvědčovaného, ale potom z nepravdivého tvrzení vyvozuje možné, často až absurdní důsledky. Na závěr z toho vyvodí, že vyplývají-li z teze nesprávné důsledky, je nesprávná sama teze. Přesvědčující zde nestaví proti zeti přesvědčovaného svoji vlastní tezi, ale hledá pouze rozpory a slabiny v tvrzeních přesvědčovaného. Takový postup se doporučuje používat u negativistických osob.

Vyžaduje však značné nároky na myšlenkovou činnost a schopnost přesné a srozumitelné formulace argumentů. Používání apelů. Apel je taková výzva, jejíž argumentační síla spočívá především v emocionálním nátlaku na přesvědčovaného. Vhodně použitý apel má v procesu přesvědčování důležité místo. Apelovat lze na intelekt, na city, na víru, na fantazii. Apel je často provázen sugestivním účinkem. Věkem vnímavost na apely klesá a jsou preferovány argumenty. Nižší vnímavost na apely se předpokládá také u intelektuálně vyspělých jedinců. Čím je obsah přesvědčované problematiky intelektuálně méně náročný, tím výhodnější je „argumentace“ apelem. Naopak ve světonázorových otázkách je potřebné používat adekvátní racionální a emocionální argumenty a apely jen velmi opatrně. Nepřímé (nedirektivní) působení. Jeden z účinných způsobů, jak ovlivnit názor či postoj, spočívá v jeho bagatelizování, tzn. v jeho zlehčování nebo podceňování. Za psychologicky nejpřijatelnější způsob bagatelizování se pokládá humor, vtip a kultivovaná ironie. Více než u ostatních způsobů zde záleží na osobnostech přesvědčovaného a přesvědčujícího a konkrétní sociální situaci. Lze doporučit humorný příběh o sobě, v němž smích nad sebou samým je zároveň smíchem nad postoji, tvrzeními či vlastnostmi přesvědčovaného.

9.4 PERCEPTIVNÍ STRÁNKA SOCIÁLNÍHO STYKU Percepce, česky vnímání, znamená odraz objektivní reality v mysli jedince. V sousloví interpersonální percepce ale musíme chápat percepci nejen jako aktivní snímání reality, ale přesněji jako vnímání a současně posuzování a hodnocení druhého člověka.

Základní charakteristiky interpersonální percepce Představy o druhém člověku jsou úzce spojeny s úrovní vlastního sebeuvědomění a sebepoznání. Bohatství představ o sobě samém určuje i bohatství představ o druhém člověku. Ten, kdo nezná různá zákoutí vlastního nitra, bude i druhého člověka vnímat povrchně, bude často opomíjet jemné odstíny v jeho prožitcích, představách, motivech. Do sociálního styku vstupují partneři s určitou taktikou nebo alespoň s představou, jak budou postupovat, jaké argumenty a kdy použijí, a také s představou, jak chtějí, aby je partner vnímal. Má-li být ovlivnění účinné, musí se subjekt snažit vcítit se do postavení partnera, „postavit se na jeho místo“. Tímto způsobem subjekt odhaduje, jak stanovená linie chování bude na partnera působit. Takový proces připodobnění se druhému nazýváme identifikace a představuje jeden ze způsobů, jak poznat a pochopit druhého.

Obsah interpersonální percepce V úzkém slova smyslu je obsahem interpersonální percepce vytváření úsudků o druhých lidech, tzn. přisuzování určitých charakteristik poznávanému člověku. Formování úsudků lze vyjádřit jednoduchým schématem: a) pozorujeme projevy druhého, b) porovnáváme s obecnými principy lidského chování, c) vytváříme si úsudek.

Mechanismus vzniku soudů o druhém člověku je ovlivněn asociačními pravidly. Vyjadřují skutečnost, že k jednotlivým charakteristikám, které člověk vysoudí z pozorovaných projevů, přiřazujeme další charakteristiky, jež se zjištěnou, vysouzenou bývají často spjaty. První dojem je důležitou složkou procesu interpersonální percepce i celého sociálního styku. Důležitost vězí v tom, že první dojem ovlivňuje velice silně představu o druhém člověku. Při dalším styku s osobou máme tendenci vnímat převážně jen ty projevy, které jsou v souladu s představou vzniklou na základě prvního dojmu.

9.5 NĚKTERÁ PRAVIDLA JEDNÁNÍ S

LIDMI

Pozdravy a představení Osoby společensky starší jsou: - věkově starší před věkově mladšími, - žena před mužem bez ohledu na věk, - nadřízený před podřízeným. Osoby společensky mladší vyplývají z předchozího.

Navazování styků Rozhodující podmínkou navázání styku je co nejrychleji najít „společnou řeč“. Nejsnadnější to bude tam, kde lze využít společných zájmů.

Komunikace s médii Hlavní body: 9 Postoj k novinářům rozhoduje. Považujte zástupce médií za své partnery. 9 Vystupujte sebejistě. 9 Buďte sami sebou. Hovořte přirozeně. 9 Nespěchejte. 9 Nepodceňujte svůj zevnějšek. 9 Vaše sdělení musí být pravdivé. 9 Nenabízejte nevyžádané informace. 9 Bez komentáře. Buďte připraveni srozumitelně vysvětlit, proč nemůžete v dané situaci na místě odpovědět na položenou otázku. 9 Respektujte obvyklá očekávání veřejnosti. Od policisty se např. očekává, že zachová klid a rozvahu a svým vystupováním vzbuzuje přirozený respekt a důvěru.

9.6 POZNÁMKY K

ASERTIVITĚ

Asertivita je způsob jednání a komunikace, kterým člověk vyjadřuje a prosazuje upřímně, otevřeně a přiměřeně své myšlenky, city názory a postoje jako pozitivní, tak negativní podoby. Jinými slovy lze říci, že asertivní je jednání člověka, který dokáže sdělovat, co si myslí, jak situaci vidí a co cítí. Umí druhého požádat o laskavost a sám ji poskytnout. Umí však také odmítnou žádost o laskavost a sám odmítnutí druhého bez zloby a pocitu ponížení přijmout. Respektuje partnera, ctí důstojnost druhých. Je ochoten přistoupit na kompromis či změnit svůj názor pod vlivem argumentů. Dobré asertivní chování je doprovázeno kontrolou emocí, umírněnými projevy verbálními a neverbálními.

Desatero asertivních práv 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Člověk má právo posuzovat své vlastní chování, emoce a být za ně zodpovědný. Člověk má právo nenabízet žádné omluvy a výmluvy, ospravedlňující jeho chování. Člověk má právo posoudit, nakolik a jak je zodpovědný za řešení problémů druhých lidí. Člověk má právo změnit svůj názor. Člověk má právo říci „Já nevím“. Člověk má právo být nezávislý na dobré vůli ostatních. Člověk má právo dělat chyby a být za ně zodpovědný. Člověk má právo dělat nelogická rozhodnutí. Člověk má právo říci „Já ti nerozumím“. Člověk má právo říci „Je mi to jedno“.

10.kapitola Psychologie policejní činnosti

10.1 POSTOJE VEŘEJNOSTI K

POLICII

Ženy mají v průměru příznivější postoje k policii než muži. Mladší občané mají v průměru horší mínění, starší občané naopak lepší mínění o policii. Lidé s vyšším vzděláním mívají v průměru horší mínění o policii.

10.2 OBECNÉ ZDROJE KONFLIKTŮ V

POLICEJNÍ ČINNOSTI

Za obecně konfliktogenní prvky vyplývající z profese policisty jsou považovány následující aspekty pracovní role: • moment výkonné moci, • sociální stereotyp o policii jako zdroj nepříjemností, • moment frustrace vyvolané policejním jednání, • psychologický efekt ozbrojení policisty, • psychologický efekt policejního stejnokroje.

MOMENT VÝKONNÉ MOCI Pro účinné profesionální vystupování policistů je možné formulovat následující závěry: ™ Výroky nevole a podráždění, se kterými je zakročující policista konfrontován ihned na počátku svého úředního jednání, nesměřují proti jeho osobě a většinou nebývají ani příznakem či výrazem obecně odmítavého postoje k policii. ™ V roli policisty není účelné předpokládat, že občané znalí předpisů a norem se s nimi automaticky ztotožňují. Zejména v situacích, kdy je norma či ustanovení osobně omezuje, se cítí takovým regulativem neoprávněně postiženi. ™ Psychologická realita, tak jak ji vnímá občan, je mnohdy zásadně odlišná od právní skutečnosti. Je psychologickou skutečností, že občan postrádá pocit páchání nepravosti.

Sociální stereotyp o policii jako zdroji nepříjemností Přítomnost policistů zpravidla vyvolává asociace s porušením zákona, hledáním viníka a jeho potrestáním.

Moment frustrace vyvolané policejním jednáním Je účelné, aby policisté chápali agresi jako jednu z přirozených variant chování v situaci frustrace a sami se nenechali vyprovokovat k protiagresi.

Psychologický efekt ozbrojení policisty Mnohé výzkumy naznačují, že za určitých okolností může (skutečné či domnělé) nápadné a vyzývavé nošení zbraně vyvolávat ve vnímajícím jedinci agresivní projevy (tzv. weapon elicited agresion). Účinky viditelně nošené zbraně na chování a prožívání lidí jsou silné a pohybují se mezi dvěma extrémy: únik (podřízení se) anebo útok (napadání ozbrojeného jedince).

Psychologický efekt policejního stejnokroje Nebyly zjištěny poznatky o tom, že by policejní stejnokroj vzbuzoval a priori odmítavý postoj anebo negativní asociace. Zdá se, že stejnokroj může ve vnímajícím aktivizovat nepříjemné asociace, ovšem nikoli obecně, nýbrž za určitých okolností. Je přirozené, že vnímání uniformy působí v závislosti na konkrétním prostředí. Jinak působí přítomnost uniformovaných policistů na univerzitní půdě, jinak v domově důchodců, na fotbalovém stadionu či při silniční kontrole.

10.3 ZVLÁŠTNÍ ZDROJE KONFLIKTŮ V

POLICEJNÍ ČINNOSTI

V policejní psychologii jsou rozlišovány následující konfliktogenní prvky zvláštní (speciální) povahy: o věk jednajícího policisty,

o o o o o o

místo úředního jednání, zákroky v přítomnosti nezúčastněných osob, snížený práh frustrační tolerance, nezdvořilost a nepřátelský tón, protiagrese a zneužívání moci, neochota poskytovat informace.

Věk jednajícího policisty Incidenty tohoto druhu lze minimalizovat: - prostým informováním začínajících policistů o působení fyzického věku jako možného zdroje konfliktů; - přípravou na flexibilní styl jednání, tj. nácvikem diferencovaného vystupování vůči různým věkovým skupinám.

Místo úředního jednání Existuje překvapivý podíl konfliktů, které se odehrávají v prostoru bydliště zúčastněných osob. Policejní psychologové hovoří o agresivitě vůči „vetřelcům“. Tam, kde se dotyčný cítí doma, je třeba postupovat se zvláštní obezřetností. Podle okolností je vhodné předchozí ohlášení, redukuje totiž zmíněnou agresivitu vůči nežádoucím návštěvníkům. Úřední úkony, které snesou odklad, je účelné přemístit do služebních úřadoven. Ve spěšných nejednoznačných případech je namístě zvážit posílení personálního zajištění.

Zákroky v přítomnosti nezúčastněných osob Situační útočnost se objevuje zpravidla tehdy, když policista usměrňuje jedince za nepatřičné chování v přítomnosti dalších osob, na jejichž mínění dotyčnému záleží, tj. v přítomnosti tzv. referenčních osob. Kritickou podobu nabývá situace, kdy policista přijímá určitá opatření v přítomnosti rodinných příslušníků. Často jsou to právě rodinní příslušníci, a ne postižení, kteří propadají emocím a útočnému chování.

Snížený práh frustrační tolerance U člověka, který prožívá kumulované zátěžové situace různého typu (konflikty, frustrace, problémy, stresy), obvykle dochází ke snížení frustrační tolerance. Důsledkem snížené frustrační tolerance je popudlivé a podrážděné reagování na jinak běžné situace.

Nezdvořilost a nepřátelský tón Dojem nezdvořilosti vzbuzuje rovněž neschopnost naslouchat partnerovi policejního jednání. Jako nezdvořilí a zaujatí jsou vnímáni policisté, kteří neumějí naslouchat.

Protiagrese a zneužívání moci Zda je účelné a účinné reagovat na agresi protiagresí, nelze dát jednoznačnou odpověď. Ano i ne. V obecné poloze lze jen doporučit chápat policejní protiagresi převážně jako poslední způsob řešení situace. Nelze přehlédnout, že tzv. policejní poučování a napomínání občanů v autorském podání některých policistů skutečně obsahuje prvky snižování osobnosti policejního protějšku a obecně antipatický postoj.

Neochota poskytovat informace Jako zvláštní konfliktogenní zdroj se uplatňuje i neochota poskytovat informace. Míní se tím malá vstřícnost některých policistů podat občanovi vysvětlení, o které žádá. Pro psychologicky přiměřený profesionální postup je vhodné zakalkulovat do úředního jednání potřebu informací (zvídavost). Často již pouhá přítomnost policie na určitém místě funguje jako pobídka přirozené zvídavosti a startuje snahu získat vysvětlující informaci.

10.4 PSYCHOLOGICKÉ ZÁSADY ÚČINNÉHO PROSAZOVÁNÍ ZÁKONŮ K hlavním zásadám účinného prosazování zákonů a dalších norem patří: ¾ význam prvního dojmu; ¾ vyslechnutí subjektivních názorů druhé strany; ¾ popisné, věcné projednávání problematického chování; ¾ objasnění smyslu prosazované normy; ¾ poukázání na náhradní řešení.

Význam prvního dojmu Účinné prosazování zákonů a norem předpokládá první dojem signalizující otevřenost, neutralitu a profesionální odstup.

Vyslechnutí subjektivních názorů druhé strany Vyslechnutí si subjektivních názorů druhé strany je součástí účinného prosazování zákonů a norem. Z psychologického hlediska proto není ani podstatné, zda dojde ke vzniku shodného mínění či nikoli. Zpravidla stačí pozorné vyslechnutí a korektní poukázání na problematičnost subjektivního líčení (např. „Ano, chápu, že jste zaparkoval pouze na chvilku…Ale asi jste si neuvědomil, že…“).

Popisné, věcné projednávání problematického chování Pro účinné prosazování určitých norem je důležité udržet komunikaci v popisné, věcné poloze. Je třeba se vystříhat hodnotících výroků útočících na sebecítění občana.

Objasnění smyslu prosazované normy Účinné prosazování jakékoli normy předpokládá, že jsme srozumitelně schopni vysvětlit její důležitost a smysl tomu, kdo se s ní neztotožňuje, a kdo ji tudíž i překračuje.

Poukázání na náhradní řešení Policejní psychologové doporučují zvážit, zda lze v konkrétní situaci nabídnout alternativní řešení anebo poukázat na náhradní cíle (např. při zákazu parkování odkázat na nejbližší parkoviště). Upozornění na alternativní možnosti jednání snižuje pravděpodobnost vyprovokované agrese.

10.5 PSYCHOLOGICKÁ DOPORUČENÍ PRO JEDNÁNÍ S

AGRESOREM

Použití technik tlumících agresi předpokládá ze strany policisty: ƒ sebeovládání, tj. pevné rozhodnutí zdržet se protiagrese; ƒ empatii, tj. schopnost vcítit se do rozpoložení agresora; ƒ komunikativní dovednosti, tj. připravenost používat řeč jako psychologický prostředek k ovlivňování agresora. Vlastní přístup při komunikaci tlumící agresi lze rozčlenit do tří hlavních kroků: ƒ aktivní naslouchání, ƒ kladení otevřených otázek, ƒ argumentace a prosazování věcných stanovisek.

Aktivní naslouchání Při kontaktu s agresorem plní aktivní naslouchání tři funkce: • Účinek ventilace. Agrese (útočení na domnělý zdroj nepříjemností) je spojena s fyziologickými pochody. Emocionální přetlak tlačí na odreagování. U jedinců bez psychopatologických změn zpravidla výbuch vzteku nepřekračuje jednu minutu. • Vzbuzování sympatií. Zjištění, že nám protějšek skutečně naslouchá, v nás vyvolává pozitivní dojem. Tento efekt dobrého posluchače se uplatňuje i v policejních situacích. Nejde o vědomý úsudek, nýbrž o intuitivní postřeh. Agresor pocitově vnímá, že je brán vážně. Apriorní negativní, nepřátelské vyladění ztrácí na intenzitě. V prožívání agresora vzniká prostor pro nástup pozitivních pocitů, sympatií. • Získávání informací. Aktivním nasloucháním získáváme informace, které potřebujeme pro následující krok, tj. kladení otázek. Sdělení pronesená v silném citovém rozrušení zpravidla obsahují informace důležité pro další postup jednání, např. čeho se dotyčný obává, z čeho má strach, jaké motivy spustily agresivní, útočné chování, čemu se chce vyhnout.

Kladení otevřených otázek Kladení otevřených otázek slouží jako prostředek pro navození popsaného zklidnění. Dotazováním signalizujeme agresorovi náš zájem o věc a ochotu zabývat se jeho problémem. Současně v něm stimulujeme prvky sebekontroly a sebeovládání. Položené otázky ho totiž nutí znovu a lépe formulovat to, co sděloval překotně a pod tlakem na počátku jednání. Navrací se k věcnosti, protože musí zapojit svůj myšlenkový aparát.

Dílčí doporučení pro kladení širokých otázek ƒ ƒ ƒ

ƒ ƒ

Zásadně je třeba se vyvarovat všech provokací, tj. prvků verbální i nonverbální komunikace, které by opět eskalovaly agresi. Při technikách zaměřených na tlumení agrese je nutné přirozenou tendenci překonat a důsledně usilovat o slabší hlasitost. Agresor často reaguje přizpůsobením vlastního projevu. Otevřené otázky mají stimulovat k hovoru. Přepokládají odpověď ve formě obsažnějšího sdělení, nikoli výrok ano-ne. Opatrně je třeba zacházet se slůvkem „proč“. Většina lidí není ve stavu rozrušení a rozčilení schopna racionálně zdůvodnit své citové výlevy ani příčiny prožívaného strachu nebo vzteku. Formulace „proč“ je může znovu rozdráždit. Podstatné výroky dotyčného jsou opakovány v podobě otázky. Dotyčný je tak převáděn na racionální, věcnou argumentaci a navíc bez toho, aby policista postupoval v této fázi z vlastním komentářem či protiargumentem. Závěr tohoto kroku tvoří shrnutí nejdůležitějších informací formou otázky.

Argumentace a prosazování věcných hledisek Při vlastní argumentaci je vhodné začít pozitivně. Konkrétně to znamená akceptovat takové argumenty druhého, které jsou oprávněné, pochopitelné a srozumitelné. Po tomto kroku přichází na řadu policejní hlediska a uplatňování odpovídajících argumentů. Dotyčnému je předkládán jiný (objektivní) pohled na věc, do rozhovoru vstupují policejně relevantní úvahy.

10.6 POZNÁMKY K

PSYCHOLOGII VÝSLECHU

Veškeré poznatky lze roztřídit do dvou tematických okruhů. Prvním okruhem je tzv. psychologie výpovědi. Nahlíží na výpověď jako na produkt psychické činnosti a objasňuje, jakým způsobem se výpověď utváří, jaké okolnosti a faktory ovlivňují její pravdivost a úplnost apod. Druhý okruh reprezentuje psychologie výslechu, studující výslech jako aktuálně probíhající dění mezi vyslýchajícím a vyslýchaným. V rámci tohoto úhlu pohledu se zkoumá psychologické pozadí výslechu, tj. psychologické jevy, které se uplatňují v průběhu výslechu.

Psychologie výslechu a kriminalistika Celková atmosféra výslechu Dobrá atmosféra působí příznivě na: • udržování toku komunikace, a tím i na získávání informací; • utváření výpovědi, tj. na psychologické procesy, jejichž produktem je výpověď; • snížení výskytu paměťových chyb a zkreslení; • ochotu vypovídat úplně a pravdivě.

Nepříznivým emocím lze částečně čelit dobrou atmosférou výslechu. Spoluvytváří ji vhodné vnější prostředí (přiměřené vybavení výslechových místností je důležité zejména u dětí a mladistvých, u neurotických osob, u socializovaných prvopachatelů). Důležitou rolu dále hraje izolace od vnějších rušivých vlivů (telefony, vstupování třetích osob).

Emocionalizace Projevy netrpělivosti vytvářejí stres a strach a ty mohou blokovat paměť.

Sugesce a sugestibilita Sugesce představuje zvláštní postup ovlivňování, při kterém ovlivňující osoba (sugerent) podsouvá druhému určité představy či informace autoritativním, naléhavým a působivým způsobem, takže je závislá osoba přijímá nekriticky a automaticky za své a produkuje je dále jako vlastní osobní zážitky nebo názory. Sugestibilita znamená vnitřní tendenci přijímat nekriticky (tj. bez rozumného zvažování) a bezděčně (tj. neuvědomovaně) cizí myšlenky za vlastní a převádět je automaticky do vlastního prožívání a chování.

Sugestibilita vyslýchané osoby Je zjištěno, že sugestibilita závisí: • na věku jedince (u dětí a starších osob je zpravidla vyšší); • na inteligenci (s vyšší inteligencí sugestibilita zpravidla klesá); • na pohlaví (ženy bývají v průměru sugestibilnější než muži); • na situačních faktorech (při pocitech nejistoty, strachu a úzkosti sugestibilita vzrůstá); • na duševním zdraví (zvýšená sugestibilita doprovází některé duševní poruchy a nemoci, např. debilitu, hysterické příznaky, paranoidní psychózy, alkoholismus a organická onemocnění mozku).

Sugesce ve výslechu Obecně jsou sugestivními otázkami takové dotazy, které svým obsahem naznačují, co chce tázající slyšet. Jinak řečeno, napovídají, naznačují žádanou odpověď. Sugestivní otázka tedy vsugerovává konkrétní znění odpovědi. Sugestivnost otázky je dána jejím obsahem, ale sugestivní účinek lze podtrhnout nonverbálními prostředky (přímý, ostrý pohled, naklonění se k vyslýchanému atd.) a dále paraverbálně (zvýšením hlasu, zpomalením řeči, nápadně pečlivou artikulací apod.). Reálné nebezpečí sugesce ve výslechu hrozí v situacích, kdy vyšetřovaný čin není beze zbytku objasněn, není plně dokázán a vina není zcela nesporná.

Sugestivní podněty mimo výslechovou situaci Typická mimovýslechová rizika sugescí jsou psychologicky vzato: 1. Konformita – která se projevuje jako citlivost na tlak většiny a podléhání názorům ostatních. Například svědek je ovlivněn tvrzením ostatních očitých svědků anebo informacemi

prezentovanými ve sdělovacích prostředcích, bezděčně se ztotožní s tímto cizím míněním a vnáší je do svého líčení jako skutečně vnímavá fakta. 2. Persuazibilita – která představuje velmi blízký mechanismus ovlivnění. V tomto případě podléháme tlaku uznávané autority. Zdrojem nekritického a bezděčného vnášení původně cizích prvků do výpovědi osoby mohou být názory soudního znalce, přizvaných konzultujících expertů apod. Pod tímto tlakem začíná sugestibilní osoba spontánně ztrácet původní jistotu o správnosti svých vzpomínek, vybavuje si znovu kritickou událost a začíná ji bezděčně „vidět“ v souladu s pohledem prezentovaným danou autoritou.

Stimulování ochoty vypovídat V běžném rozhovoru podporujeme hovornost partnera tím, že mu dáváme najevo náš zájem (např. krátkými povzbuzujícími poznámkami, přikyvováním, otázkami). Spontánní, vyčerpávající sdělení partnera je přímo úměrné naší připravenosti tlumit vlastní řečové projevy (neskákat do řeči, nepřerušovat druhého, nechat ho vymluvit). Obecně platí, že přikyvování a povzbuzování v podobě citoslovcí „hmm“ zvyšuje ochotu vypovídat. Německý psycholog R.Bender aplikoval tento jev na situaci výslechu a nazval jej „Columbo-efekt“. Pomlky a mlčení se mohou stát problematickými u plachých, nedůvěřivých a neurotických jedinců.

Orientační odhad věrohodnosti výpovědi obviněného Louwageho (F. Louwage – belgický psycholog) schéma orientačního odhadu se zaměřuje na pozorovatelné reakce obviněné osoby na vznesené obvinění a přihlíží k pěti znakům: 1. Reakce na přímé obvinění. Pro nevinného je spíše příznačné okamžité odmítání obvinění. Nevinný reaguje promptně, bezprostředně odmítá. Viník postupuje obezřetněji. Je opatrný, vyčkává, až vyslýchající „vytáhne všechna svá esa“, vystřílí své náboje. 2. Opakované prohlášení o nevině. Pro nevinného nasvědčuje bohaté, detailní a opakované prohlášení o nevině. Nevinná osoba se snaží dokázat nesprávnost obvinění, vrací se k jednotlivým okolnostem případu, odvolává se na známá fakta, svědky apod. Viník se v tomto ohledu chová pasivněji, omezuje se na strohé odmítnutí, reaguje opatrně, krátce, vágně. Nevysvětluje, pouze tvrdí, že je nevinen. 3. Opakovaný návrat k bodům obvinění. Nevinná osoba se vrací k jednotlivým bodům obvinění, snaží se logicky a věcně vyvracet závažné okolnosti, kritickým otázkám se nevyhýbá, naopak se k nim spíše opakovaně navrací. Viník postupuje odlišně. Kritický dotaz zamlžuje, odsouvá ho. V těchto okamžicích na něm bývá patrné určité napětí, protože si uvědomuje, že hovor o kritických bodech obvinění může odhalit jemu nebezpečné podrobnosti. 4. Odvolávání se na širší kontext, např. na souvislost mezi činem a běžnými životními návyky. Pro nevinnou osobu je příznačné, že dokazuje neslučitelnost činu se svým obvyklým chováním, způsobem života, vzděláním, osobnostním založením apod. Nevinný argumentuje tím, že čin vybočuje z jeho dosavadní životní cesty, poukazuje na jeho absurdnost vzhledem k dosavadním životním aktivitám. Pro skutečného viníka je takováto argumentace netypická, uchyluje se k ní jen velmi vzácně. 5. Obavy z ostudy. Nevinné osoby bývají velmi citlivé na veřejné mínění. Představují si reakce přátel, spolupracovníků, rodiny, známých apod. a jsou tím upřímně zneklidněni. Jinak řečeno, u nevinných se častěji setkáváme s prožíváním důsledků vyšetřování na úrovni morálních měřítek (osobní pověst, dopad na rodinu, okruh známých apod.). U viníka tento moment zpravidla absentuje. Obává se výše trestu, nestrachuje se o svou pověst. Znepokojuje ho odpovědnost za spáchaný čin, nikoli veřejné mínění.

Psychologický kontakt s vyslýchaným Navázání kontaktu s vyslýchanou osobu se měří její ochotou komunikovat a vypovídat. Navázání kontaktu je věcí vyslýchajícího, on má roli aktivního článku. Základním hlediskem pro navázání kontaktu je orientační odhad osobnosti vyslýchaného. Zpravidla není zapotřebí složitých psychologických úvah, postačují jednoduché praktické postřehy (neurotický, plachý a vystrašený, agresivní, neupřímný, účelově obratný, apod.). Výslech je náročnou záležitostí, která zcela pohlcuje psychickou kapacitu vyslýchajícího. Musí se soustředit na promýšlení a kladení otázek, pozorovat a registrovat verbální a nonverbální projevy vyslýchané osoby, zvažovat věrohodnost výpovědi atd.