Pokračování Kamene Manželství Josephine Darcy od soraki

Pokračování Kamene Manželství Josephine Darcy od soraki Obsah: 1. Překvapivé události ................................................................................................................ 1 2. Příliš mnoho otázek.............................................................................................................. 10 3. Co bude dál?......................................................................................................................... 17 4. Před branami ........................................................................................................................ 23 5. Ven z temnoty ...................................................................................................................... 29 6. Rozhodující chvíle................................................................................................................ 33 7. O samotě............................................................................................................................... 38 8. Před půlnocí.......................................................................................................................... 44

1. Překvapivé události Uplynulé dny byly pro Severuse plné překvapivých událostí. Polovině z nich ještě pořád nevěřil. A kdo by také věřil? Všechno to vlastně začalo v úterý ráno, kdy se objevili Grangerovi – motáci. Dobrá, to ještě pochopil, v kouzelnickém světě byla nejedna rodina ze které se magie na několik generací zdánlivě ´vytratila´. A v této situaci to bylo dobře, měli tak k dispozici dva kvalifikované mudlovské lékaře, kteří jim byli schopní pomoci s infúzemi a podobnými záležitostmi. Co už chápal méně, byla Petúnie Dursleyová. Ta ´osoba´ - nesnesitelně drzá ženská – ani v nejmenším nepřipomínala laskavou a milou Lily Potterovou. Ty dvě si byly podobné asi jako černá a bílá. A Black cítil povinnost mu ji představit – formálně. Kéž by tak, pro Merlina, neučinil. Severus si v hlavě znovu nechtě přehrál ten okamžik. Seděl v křesle u Harryho postele, jako obvykle, a držel ho za ruku. Sledoval pozorně jeho tep a dýchání. Harry stále vypadal, jako kdyby spal. Zrovna mu odhrnoval vlasy z čela, aby zkontroloval jeho jizvu, když se otevřely dveře a v nich stál Black, Lupin a, Severus se sebou málem škubl, příšerně ošklivá kostnatá žena. „Merline, ta vypadá jako kobyla,“ pomyslel si. Black vykročil vpřed a za ním, popohnána Lupinem, ona.

1

Black pohladil Harryho po vlasech, ale než se stačil na cokoliv zeptat, ozval se výkřik. „Ty ničemo!“ zařvala z plna hrdla. „Ty bastarde! Okamžitě…“ Dál se nedostala. Remus vytáhl hůlku a umlčel ji. Dál otvírala svou nevymáchanou pusu, ale už nevydala ani hlásku.

*** Petúnie šla s těmi dvěma holomky, nic jiného jí ani nezbývalo. Byla ráda a v duchu se za to i modlila, že nepotkali nikoho známého. „Co by si o mně pomysleli? Já, ctihodná občanka, v takové degradující společnosti vraha a vlkodlaka – alespoň, že na něm ta jeho úchylka není vidět.“ Vedli ji nějakými chodbami, chvílemi měla pocit, že ji vodí sem a tam, aby nemohla najít cestu ven. A pak ten Black zastavil u dveří bohatě zdobených ornamenty a vešel dovnitř. Nechtěla za ním, ale ten druhý muž ji hrubě postrčil a sám vešel a zavřel za nimi. Místnost byla útulná, střízlivě zařízená, vkusná, tlumeně osvětlená. Sotva si přivykla, všimla si neznámého muže sedícího v křesle u postele na které ležel… *** Black se na Severuse omluvně usmál. Pak přešel k Petúnii – ano, bezpochyby to musela být ona, nikdo jiný by totiž na Harryho nereagoval takovým způsobem – vzal ji za pravou ruku a přitáhl ji blíže k němu. Severus pochopil a vstal. „Toto, Severusi Alexandře Snapee, manželi Harryho Jamese Pottera, je Petúnie Jane Dursleyová, sestra jeho matky Lily Ann Potterové, žena, která jej s láskou vychovala pro tebe.“ Pak se otočil k Petúnii a pokračoval: „Toto, Petúnie Jane Dursleyová, sestro matky Harryho Jamese Pottera, Lily Ann Potterové, je Severus Alexander Snape, manžel Harryho Jamese Pottera, hlava Domu Snapeů, dědic rodu Snapeů, Mistr Lektvarů a učitel lektvarů na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích.“ Po těchto slovech spojil jejich pravé ruce. Remus zrušil své kouzlo a Petúnii ze rtů splynulo jediné slovo: „Smrtijed.“ I když byl Severus zásadový a čestný muž, toto už na něj bylo příliš. Opustil protokol a posadil se. Uvažoval, jak reagovat. Black se až dosud formálně prezentoval jako Harryho rodina. To spolu si vyměnili rodové knihy a teď… Petúnie podle všeho musela být moták, což tedy znamenalo, že Black už nadále nemusí hrát roli Harryho rodiny. Severus nevěřil, že takový okamžik nastane, ale v tuto chvíli si přál, aby s tím pošetilým a bláznivým nebelvírem zůstal v přízni. Raději s ním, než s touhle potrhlou ženskou s chováním hyeny. Proto jí jen přikývl a očima vyhledal Lupina. Ten se na něj díval s účastí a pochopením. „Odveď ji, Remusi. Nepřeji si, aby tu byla s Harrym,“ řekl tichým, ale zdaleka ne klidným hlasem. Petúniiny oči se náhle rozšířily překvapením, když jí došel plný obsah toho, co slyšela. „Manžel!?“ hystericky vřískla. „Bože, vždycky jsem věděla, že je to zvrh-“ zbytek proslovu byl naštěstí ztlumen dveřmi, které se za ní a Remusem zavřely. Kdo ví, jak by Severus reagoval na takovou otevřenou urážku svého manžela.

2

„Žádná změna?“ zeptal se Sirius, sotva osaměli. „Ne, pořád nic.“ Chvíli bylo ticho. „Takže ona je moták,“ spíše konstatoval, než aby se ptal, Severus. „Ano.“ „A ti muži?“ „Ne.“ „Myslíš, že to věděla?“ „Ne, byla zrovna tak překvapená, tedy, spíš šokovaná, jako my. Myslím, že tomu ještě pořád nevěří.“ „Já taky ne,“ hlesl Severus unaveně a dodal: „Tou maškarádou tady před chvílí si mi chtěl naznačit, že už dál nechceš být součást Harryho rodiny? Naší rodiny?“ Teď to byl Sirius, kdo byl v šoku. To by ho přeci ani ve snu nenapadlo. Nechtěl se Harryho vzdát. Nikdy. A na světě nebylo nic, co by ho k tomu mohlo donutit. „Opravdu si řekl to, co jsem slyšel?“ zeptal se opatrně. Odpovědí mu byl jen upřený, nečitelný pohled. „Já... já jsem jen chtěl být slušný a představit ti ji, vychovala ho, i když ne zrovna... nechci aby sis myslel, že já bych chtěl... já totiž...“ „Siriusi,“ přerušil jeho blábolení Severus, který zřejmě poprvé ve svém životě použil Blackovo křestní jméno, „já jsem si zase nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech, nepředstavoval, že bychom byli rodina. A vidíš, stalo se. Z počátku jsem tím nebyl nadšený, ale pak – Zimní kraje, démon a ty duely – mnohé se tím změnilo. Změnilo to můj názor na tebe. Na Remuse. Na vás oba. A než s tou, tou,“ neurčitě zamával rukou směrem ke dveřím, aby bylo jasné, že myslí Petúnii, „tak raději s tebou a Remusem. U vás alespoň vím, co mohu čekat. A když přijde na věc, umíte se chovat. A Harry,“ povzdechl si, „umíš si představit oficiální večeři s představiteli zahraničních vlád a u toho tohle pometlo?“ „Ne.“ „Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku.“ A tentokrát to nebyl povel pro psa a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě. „Rád, Severusi, rád,“ vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. „Smír?“

3

Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou. „Smír,“ zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly. Tím byla zpečetěna dohoda – Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku. „Aaach...“ Ten zvuk upoutal jejich pozornost. „Harry!“ vykřikli oba najednou, ale Harry neodpověděl, dál spal. Jedinou patrnou změnou byl jemný úsměv, který teď zdobil jeho tvář. *** Další ráno a s ním další šok. Ti dva zmijozelští sedmáci, kteří se až doposud vcelku dobře zotavovali, náhle a bez zřejmé příčiny zemřeli. A podle zpráv z ministerstva nebyli jediní. Za příčinu bylo lékouzelníky u Sv. Munga označeno příliš velké oslabení magického jádra. Mezi zbylými smrtijedy se začala šířit panika. Severus byl překvapen, že se v Bradavicích ještě neobjevil Lucius Malfoy. Nemělo to tak zůstat dlouho. *** Lucius Malfoy dorazil do Bradavic následující ráno i s manželkou, a žádali o přijetí u Harryho Pottera. Místo něj je přijal on, Severus, spolu s Brumbálem. A jak se zdálo, Brumbál čekal Luciuse mnohem, mnohem dříve. „Vítejte, Narciso, Luciusi,“ přivítal je Brumbál ve své pracovně. Severus jen přikývl a pozorně si je prohlížel. Vždy bezchybně upravená Narcisa na sobě měla tytéž šaty nejméně druhý den a z drdolu se jí už před časem uvolnilo několik pramenů, ale vypadala, že to ani v nejmenším nevnímá. Luciusovy šaty na tom byly podobně, možná i hůř – jako by se válel po zemi, a ne jednou. Stejně jako vlasy – zřejmě mu došel gel pomyslel si a maně ho napadlo, že by mu mohl dát třeba všechny své neotevřené tuby. On už je potřebovat nebude. Nikdy. „Co pro vás můžeme udělat?“ neztrácel Brumbál čas, měli přespříliš práce, než aby ho tu marnil zbytečným tlacháním. Lucius se na něj podíval a teprve teď mohli oba muži spatřit ty temné kruhy pod jeho očima. Známky vyčerpání, které dozajista nezpůsobila jen obyčejná únava. Tohle způsobil Voldemort a jeho kouzlo. „Albusi, žádám tě, pomoz nám sejít se s panem Potterem. Musíme s ním mluvit. Prosím.“

4

Jestli bylo něco, co Lucius Malfoy ve svém životě nikdy nedělal, bylo to doprošování. Ten muž se vás pokoušel uplatit, vydírat, zastrašovat nebo vás zaklel a nebál se ani nepromíjitelných, ale nikdy, NIKDY, neprosil. To bylo pod jeho úroveň. Ale teď? Stál tu zlomený, špinavý, kající a třesoucí, a prosil. PROSIL o to, aby s ním promluvil Harry, nečistokrevný kouzelník, z poloviny mudla. Proto Severus takřka nevěřil vlastním uším a jen se tázavě otočil na ředitele. A ten, k jeho vlastnímu překvapení, vypadal, že něco takového čekal. Vyčaroval křesla a pokynul návštěvníkům, kteří vděčně usedli a slabě se zdvořile usmáli. Ta tam byla povýšenost, kterou se honosili. Severus to pořád nechápal. Vzpamatoval se, až když do něj opakovaně narazilo křeslo, nutíc jej, aby i on usedl. „Dá si někdo čaj? Něco k zakousnutí? Citrónový bonbon?“ ptal se Albus a ještě než mu kdokoliv stihl odpovědět, objevil se podnos s konvicí meduňkového čaje, čtyřmi šálky, talíř plný kuřecích sendvičů a miska citrónových dropsů. Pak ještě jednou mávl hůlkou, konvice se vznesla a nalila čaj do připravených šálků, které se rozlétly ke každému z nich. „K tvé prosbě, Luciusi. Je mi líto, ale schůzka s Harrym je momentálně nemožná. Jediný, ke komu se v tuto chvíli můžeš obrátit, je Severus, případně já. Ale v žádném případě ne Harry.“ „Já s ním ale...“ „Jak už jsem řekl, audience u Harryho je pro teď neuskutečnitelná, lituji,“ přerušil Malfoyovy námitky ředitel a podpořil svá slova rozhodným gestem rukou. Severus pro zatím jen mlčky seděl, upíjel svůj čaj a sledoval ty dva. Zprvu proto ani nereagoval, když na něj promluvila Narcisa: „Severusi?“ „Severusi!“ zopakovala, když jí hned nevěnoval pozornost. „Je Draco v pořádku?“ Hlas se jí chvěl emocemi – něco, co u ní bylo nezvyklé – skoro jako by přemáhala pláč. „Ano, on a Charlie byli v tu chvíli, stejně jako my všichni ostatní, ve Velké síni na večeři. Teď spolu s ostatními pomáhá, kde je třeba,“ informoval ji Severus a upřeně se na ni zadíval. „Ach, já...“ Hlas se jí zlomil a začala se třást. Lucius ji vzal za ruku a jemně ji stiskl, dodávajíc jí tak sílu. „Co chcete po Harrym?“ neudržel se. Nevěřil jim, celé tohle divadlo bylo tak průhledné, že i křišťál byl proti tomu kalný jako řeka po dešti. „Severusi,“ pronesl Lucius tichým hlasem, „taky jsi to přeci zažil. Ta tma a ticho a potom se objevil Harry a řekl mi, ať vstanu. Musel mi dát nějakou energii, nebo co, já nevím,“ a rozhodil bezmocně rukama, „nevím, co to bylo, jediné, co jsem cítil bylo, jak ze mne někdo opakovaně odsává sílu, moji magii. Měl jsem pocit, že mi vysávají život z těla. A s Narcisou to bylo stejné, také usnula a pak ji On probudil. Chvíli jsme byli zmatení, ale pak nám došlo, že je něco jinak, špatně. Ihned jsme se vydali na cestu, ale nebyli jsme dost silní na přemístění, zvolili jsme proto cestu krbem na ministerstvo.“ Na chvíli se odmlčel. „Nemáte

5

ani tušení, jaký je tam chaos. Tedy vlastně byl. Já si to moc dobře nepamatuji. Znovu jsem ztratil vědomí. Byl jsem zase... pár hodin mimo. Ale ne v temnotě. V bezvědomí. Byl jsem slabý. Vyčerpaný. Ale Narcisa ne. A pak mi to došlo – ona nemá temné znamení. Proto jsem chtěl sem. Ty ho máš a upřímně, nenapadl mně nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoci.“ „Celá ta ´věc´se stala v pondělí, dnes je čtvrtek, chceš mi tvrdit, že vám cesta sem trvala tak dlouho?“ nechtěl věřit Severus. „Ano,“ odpověděl prostě Lucius, zhluboka se nadechl a pokračoval. „Z ministerstva jsme se dostali včera odpoledne krbem ke Třem košťatům do Prasinek. Tam jsem znovu ztratil vědomí, vzbudil jsem se dnes ráno a po cestě sem jsem omdlel ještě jednou.“ Albusovy oči byly nepřítomné, když do nich Severus pohlédl, aby našel odpovědi. Váhal, co může těm dvěma prozradit. Jedna jeho část jim nechtěla věřit, ta druhá myslela na jeho vlastní změnu po Probuzení. Ano, po Probuzení, protože některé věci se po něm staly jasnější, vztahy jednodušší. Když se mohli usmířit s Blackem oni dva, proč by se nemohl změnit Lucius s Narcisou? Že by nakonec oba měli i srdce? Že by jim nakonec došlo, která je ta ´pravá´strana? Ne, to je krajně nepravděpodobné. Jsou to Malfoyovi. „Severusi, můj chlapče,“ vrátil ho Brumbál na zem. Jak dlouho mě ještě budete nazývat chlapcem? zaprotestoval Snape v duchu. „Byl bys tak laskav a vyhrnul si rukáv?“ No, proč ne? Beze všeho všem prozraďme, jak se dá odolat temnému volání. Proč to rovnou neotisknout v Denním Věštci? Severus cítil, jak se v něm vzdouvá zlost. „Nevidím důvod, Albusi. Napadlo mne jiné řešení,“ pronesl hlasem, který nesnesl žádnou námitku. „Byl bych rád, kdyby Lucius vložil do myslánky svou vzpomínku na okamžik, kdy dostal znamení. Já přidám svoji a pak je společně prozkoumáme. Čím víc nás tam bude, tím lépe. A rozhodně nám pomůže, že budeme mít k dispozici dvě různá zařazení. Alespoň zjistíme, jestli Voldemort své kouzlo nějak pozměnil, nebo zůstalo pořád stejné. Pokud se nepletu, vstoupil jsem do jeho řad o rok později než ty, Luciusi, je to tak?“ při těch slovech se otočil a teď svým pohledem propaloval blonďatého muže, sedícího sklesle v křesle vedle své ženy. „Cokoliv, Severusi.“ „Výborně!“ zvolal nadšeně Albus, Severus potlačil silné nutkání protočit panenky, když starý muž přikročil k jedné z četných skříni ve své pracovně a vytáhl myslánku – krásnou, bohatě zdobenou kamennou mísu – a položil ji na stůl. Severus bez otálení přistoupil, přiložil hůlku ke svému pravému spánku a zavřel oči. Soustředil se. Ač nerad, vytáhl na povrch svého vědomí vzpomínku, na kterou nebyl zrovna hrdý. Znovu klečel v řadě spolu s ostatními před Voldemortem, s rukávem vykasaným až po rameno. Pohled upřený do země, hlava sklopená. A on nad nimi stál a svým syčivým jazykem je vítal mezi své věrné. Pak si je předvolal, jednoho po druhém, až přišel na řadu i on. Ó ano, vyslechl si pochvalu, jak je skutečným synem svého otce. Ještě, že už tehdy byl zběhlý v nitrobraně, jinak by byl znám skutečný důvod jeho snažení stát se smrtijedem. A pak se jeho paže dotkla hůlka a on zaťal zuby. Nevnímal slova, jen bolest, a soustředil se na to, aby nevydal ani ten nejmenší sten. Nesměl být vnímán jako slaboch. Hůlka opustila jeho ruku a on se vrátil zpět do řady poznamenán. Označen – už navždy.

6

Tady vlákno vzpomínky končilo. Severus si však připomenul ještě něco. O dva dny později se Lucius utkal v duelu s jeho otcem a vyhrál. Dva dny. Dva pitomé dny, kvůli kterým byl navždy poskvrněn. K myslánce přistoupil Lucius. Stejně jako muž před ním, přiložil svou hůlku ke spánku a odtáhl ji. Na jejím konci ulpěl stříbřitý pramínek a on jej nasměroval do myslánky. Podle toho, co Severus o vzpomínkách věděl, byla tahle nezvykle dlouhá. Bokem pohlédl na Brumbála. Ten se tvářil nevzrušeně, ale jeho oči vypovídaly něco jiného. Brumbál hořel zvědavostí, aby mohl vstoupit do obou vzpomínek, ale než je k tomu vyzval, udělal něco velmi nečekaného. Sám si z hlavy začal vytahovat vzpomínku. A k překvapení všech ne jednu, ale hned tři! Merline, co to znamená? ptal se sám sebe Snape. „Nuže, jdeme?“ zeptal se přímo s dětskou nedočkavostí ředitel. „A já?“ ozvala se Narcisa. Málem na ni zapomněli. „Ty přeci nemáš znamení, Cisso!?“ řekl Severus a zvědavě zvedl obočí. „Ne, Severusi, nemám, ale, jak zajisté víš, má jej má sestra i její manžel. Něco mi z jejich společného zařazení vyprávěla. Včetně jedné dlouhé latinské inkantance. Byla tehdy na sebe tak hrdá. Takže si myslím, že bych mohla přispět svým dílem. Pokud nemáš žádné námitky,“ pronesla tónem, který by spíš odpovídal tlachání o počasí nebo něčem podobném, než o tak závažném tématu. Pohlédla i na ředitele a ten jí jen pokynul rukou a tím gestem ji vyzval k připojení svých vzpomínek. Její vzpomínka sice nebyla úplně stříbrná, spíš šedá, kouřová, ale i tak nesmírně cenná. Okamžik stáli tiše nad myslánkou a pozorovali její vířící obsah. „Pojďme tedy,“ řekla a sama se jako první ponořila do převalující se tekutiny. Lucius se rychle zachytil lemu jejího hábitu, za něj se zachytil Severus a Brumbál. Bylo to snazší, než podstoupit riziko, že se každý ´zjeví´v jiné vzpomínce. Tak měli jistotu, že budou všichni v té samé. Chvíli se s nimi točil celý svět, pak přistáli na zemi. Severus okamžitě poznal, kde jsou. Bylo to místo jejich každoročních výročních setkání. Místo, kde se přijímali noví smrtijedi. Místo, kde probíhalo ´zasvěcení´, což v podstatě znamenalo značkování. Severus se ušklíbl, byli značkováni jako dobytek – ó, jak mocenské gesto, typické pasování do rytířského stavu. Stěží zadržel úsměšek, který se mu dral přes rty. Raději se rozhlédl, aby zjistil, čí je to vzpomínka. Ke svému nevalnému nadšení zjistil, že ano, byla to ta jeho. Viděl sám sebe, jak klečí na zemi s hlavou sklopenou... neměl chuť prožívat to celé znova, ale musel. Kvůli Harrymu. A slíbil si přeci, že pro něj udělá cokoli, třeba i zemře. Celou dobu se jen soustředil, aby mu neunikla inkantance, kterou Voldemort používal k vytvoření Temného znamení. Všichni v řadě napravo od něj už prošli zařazovacím ´ceremoniálem´, byla řada na něm. Zhnuseně pozoroval sám sebe, jak vstává, jde k Voldemortovi a před ním znovu padá na kolena. Zvedá levou ruku před sebe a ten hadí ksicht, jak jej vtipně pojmenoval Harry,

7

ukazuje hůlkou na jeho neposkvrněné předloktí a pronáší tato slova: „Ligare te Severus, tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo ista sto et eas numquam responso penes mea vociferatio, ita id sum. Mors Morde Occipio!“ Současně mával svou hůlkou a na holé kůži se začala objevovat kresba lebky, z jejíž otevřených úst se plazil had. Tady vzpomínku opustili a přesunuli se dál. Luciusova vzpomínka byla pozoruhodně přesná a rozhodně delší než jeho. Asi proto, že on se nepotřeboval svěřovat s tím, co bylo před setkáním a co po něm. Zaříkadlo bylo stejné, jako u Severuse, navíc byla jen zkouška cruciatem. I tuto vzpomínku opustili dříve. Teď byli na zařazování Bellatrix a Rudolphuse, byla to tedy vzpomínka Narcisy. Nebyla moc ostrá, asi nechala svou sestru mluvit a myslela na něco jiného. Co však všechny zarazilo bylo kouzlo. Na první pohled bylo úplně stejné, ale když ho slyšeli podruhé – Bella byla pozoruhodně detailní – všimli si toho. Něco bylo jinak. Ale to už kolem nich zase vířila mlha a oni se ocitli v nějaké špinavé, tmavé místnosti. Nebylo pochyb, že navštívili vzpomínky Albuse Brumbála. Na první pohled byla místnost prázdná, když však Brumbálovo mladší já poodešlo k zatlučenému oknu, spatřili na zemi postavu v otrhaných šatech. Nebylo poznat, jestli ještě žije, byla zasypaná hadry, kolem byly plesnivé zbytky jídla. Albus mladší si vyčaroval křeslo a posadil se. Zkoumavě se zahleděl na tu horu hadrů: „Iane, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Severus znal jej jednoho Iana, byl to přihlouplý mladík, jehož rodina pocházela z Ameriky, přistěhovali se, když Severus chodil asi do druhého ročníku v Bradavicích. Byl to takový hubený kluk, samá ruka, samá noha, o tři roky starší než on sám. Ani netušil, že se přidal k smrtijedům. Zemřel asi dřív, než se přidal on. „Pa-, pane ře- řediteli, já, já jsem u-u-udělal něco špatného,“ vzlykal mladík, „oni mě za-zabijí, já já umřu.“ Začal se neovladatelně třást. Albus k němu přistoupil, chytil ho za bradu a dlouze se mu zadíval do očí. Nepochybně nitrozpyt, pomyslel si Snape. Když ho pustil, hlava mu klesla a znovu se rozplakal. „Takže ty ses stal smrtijedem, ano? Uvědomuješ si, co to znamená - Tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo iste universum – Iane? Víš to?“ naléhal Albus. „Ne? Já ano. Není cesty zpět!“ křičel na něj. „Rozumíš? Není cesty zpět,“ dodal už tišeji. Vzpomínka zbledla. Další dvě nebyly tak zajímavé, nicméně ukázaly, jak sebevědomý Voldemort byl. Několikrát se rozhodl vynechat ochranná kouzla během zasvěcovacího obřadu a proto nebylo pro Minervu těžké plížit se ve své zvířecí podobě ve stínech, pozorovat, ale nebýt pozorována - a poslouchat. Čekalo je ještě jedno víření, než se vrátili zpět do Brumbálovy pracovny. Severus netušil, jak a čím začít a proto to nechal na řediteli. Jediné, co byl schopen teď udělat bylo, že zavolal Dobbyho a poprosil ho o skleničku portského pro všechny, jen pro Narcisu cherry. Domácí skřítek se už nevrátil – asi se mu nezamlouvala společnost, ve které se Severus nacházel – nicméně na stolku před nimi se objevily čtyři plné sklenice s alkoholem. Severus si vzal tu svou a rázem ji vypil. Polkl a potřásl hlavou. Lucius následoval jeho příkladu, zatímco jeho žena pomalu a zamyšleně upíjela ze své sklenice. Albus se nápoje ani nedotkl, raději si vzal bonbon, přešel k oknu a díval se ven na jezero.

8

„Tak, co si o tom myslíte? Luciusi?“ zeptal se a vyzval Malfoye k odpovědi, dál při tom hledíc z okna. „Myslím, že nějak pozměnil formuli. V jedné použil slovo svět – universum a ve druhé sto – země. Ale nemyslím si, že by to mělo nějaký zásadní vliv...“ „Mýlíš se, Luciusi, to má přímo zásadní vliv. Máš pravdu, zaměnil, ač možná nechtě, dvě slova – svět a země. Doslova řekl tento svět a tato země. Věřím, že latině vládnu dobře a že se snad nemýlím, když teď budu tvrdit, že touto nevinnou záměnou vám dvěma vlastně daroval svobodu.“ Přes vážná slova jeho hlas zněl vesele. Otočil se zpět k nim s tváří rozzářenou úsměvem. „Severusi, byl bys teď tak laskav a vyhrnul si svůj rukáv? Rád bych si prohlédl tvé znamení. A Luciusi, pokud i ty můžeš,“ zbytek věty schválně nechal viset ve vzduchu. Lucius pochopil a vyhrnoval rukáv až k rameni, na rozdíl od Severuse, který ještě pořád váhal. Díval se na své ´exotické tetování´ dnes ráno v koupelně, když si byl dát rychlou sprchu. Vypadalo jako mrtvé, i když je pravda, že kolem bylo ještě pořád trochu zarudlé od jeho posledního počínání. A pásky držely bolest daleko od jeho vědomí. A vůbec nechápal, o co Albusovi jde. Pomalu si rozepnul manžetový knoflíček, položil ho na stůl a začal kasat rukáv. Neušel mu údiv v očích obou Malfoyů. Sám se tedy podíval na znamení druhého muže a překvapeně se zamračil. Druhé znamení bylo černé a kolem něj byla fialová skvrna ohraničená bílou konturou. A to celé bylo napuchlé a jistě bolavé. Oba muži se podívali na Brumbála s jasným vzkazem – z očí jim přímo křičely otázky, ale hlavně touha po odpovědích.

9

2. Příliš mnoho otázek Sirius si vyměnil zamyšlený pohled s Remusem. Seděli každý z jedné strany Harryho postele a čekali, až se Severus vrátí. Odešel před více než hodinou. Nebylo mu to podobné, nenechával Harryho tak dlouho o samotě. Ano, byli s ním oni dva, ale Severus se od něj v předchozích dnech nechtěl ani hnout. Jídlo mu museli posílat sem, protože nechtěl sejít do síně, a stěží ho dokázali přesvědčit k troše spánku. Jediný, kdo na něj dokázal spolehlivě zapůsobit, byl Brumbál. Merline, jak ten člověk to s ním uměl! Sirius se pousmál. „Čemu se směješ?“ zeptal se ho Remus. „Taky bych se potřeboval uvolnit,“ dodal. „Ale nic, jen jsem si říkal, jak to Albus se Severusem umí.“ „To tedy ano. Když jsme se ho pokoušeli donutit, aby si šel lehnout, málem na nás vytáhl hůlku, co?“ řekl pobaveně Remus a usmál se. „Byl jsem v pokušení ho ještě trochu poškádlit, abych zjistil, které použije zaklínadlo.“ „Sectumsempra. To bylo jeho oblíbené, pamatuješ?“ přemítal Sirius. „To byly časy, co? Ty, já, James a -“ odmlčel se a v té mezeře bylo slyšet krysa. „Už je pryč dlouho. Zajímalo by mě, co ho tak zdrželo,“ přemítal Remus s jasným úmyslem odvést Siriusovy myšlenky jinam. „Musí to být důležité, Remusi, nenechal by Harryho tak dlouho čekat.“ „Co tím myslíš?“ vyzvídal Remus. „Ty sis toho nevšiml?“ podivil se Sirius nahlas. „Tak se na něj pořádně podívej,“ pokynul hlavou k Harrymu, „Je celý takový ztuhlý a - “ hledal vhodné slovo. „Jakoby nervózní?“ dořekl Remus. „Ano, to je ono!“ přikývl druhý muž. „Uvidíš, že až přijde Severus, Harry se uvolní.“ Hloubavě se na Harryho zadíval. „Já myslím, že má Harryho rád.“ A tišeji dodal: „Skoro jako já tebe.“ „Siriusi!“ Remus cítil, jak rudne rozpaky. „Nejsme sami.“ Bylo v pořádku mluvit o tom v soukromí, ale takhle veřejně... „Pro svatou Hestie, Remusi, Harry by byl víc než šťastný, kdyby věděl, že jsme se rozhodli vzít. Nebýt jeho, nevěděl bych, že se vlkodlaci sdružují na celý život. Ale to, co jsem ti chtěl říct je, že ho Severus asi miluje.“ Sirius si ani neuvědomil, že vstal a začal přecházet po pokoji, divoce při tom gestikulujíc rukama. Remus ho pobaveně sledoval. Jemu to došlo už dávno. Bylo to tak, Severus Snape se zamiloval do Harryho Pottera, kdo by to kdy řekl? Dokonce byl přesvědčený, že to věděl dřív, než zmijozel sám. „Myslíš, že ho Harry také miluje?“ položil Sirius otázku, která mu vrtala hlavou.

10

„Vzpomínáš na Zimní kraje? Jak se mu vrhl kolem krku? Jak šel spát do postele, na které evidentně mínil spát Snape? Jak zčervená, když se na něj zadívá od učitelského stolu? Musíš se s tím smířit. Jsou svoji, jsou manželé a chtějí–li se milovat, tak ty jim v tom nezabráníš. Harry je očividně šťastný a ať cítíš ke Snapeovi sebevětší nechuť, Harry k němu patří. Tak to je a bude,“ zakončil Remus klidně. „Merline, jak si můžeš myslet, že bych pro Harryho nechtěl to nejlepší?“ „Klášter?“ skočil mu do řeči jeho druh. „Ale to bylo před tím,“ rozčiloval se Black a vlasy mu poletovaly kolem hlavy jako lví hříva. „Před čím?“ zeptal se slušně Remus, poposedl si křesle tak, aby si mohl natáhnout nohy. „No, před tím vším! Před těmi duely, tím kouzlem! A před aktem Smíru,“ poslední slova skoro jen zašeptal pro sebe. Ale Remus měl neobyčejný sluch. „Akt Smíru? Kdy se to, u všech svatých, stalo?“ divil se. „Těsně po tom, cos odvedl pryč tu fúrii.“ „Hele, neurážej! Já jednu fúrii znám a je to prima ženská,“ bránil se smíchem Remus druh, ze kterého byla jeho dávná přítelkyně. Poznal ji na jedné z četných misí pro Brumbála před několika lety. „Fajn,“ odsekl Sirius a v duchu si udělal poznámku – zeptat se na fúrii a zjistit podrobnosti – a pokračoval: „Tak tu ženskou. Řekl něco, co mě přimělo ukončit celou tu starou záležitost.“ „Dobře, ale akt Smíru? Víš, co to znamená?“ dožadoval se vysvětlení bývalý vlkodlak. „A se Snapeem?“ „Říkej mu jménem, ano?“ zavrčel jeho přítel. „A ano, vím, co to znamená! A je mi to jedno. Dursleyová pro mě není partner k jednání. Je to moták! Nežije v našem světě. Ani jí nebude vadit, že jsme ji z toho vynechali. Ona Harryho nenávidí!“ Nadechl se a pokračoval: „Možná bude lepší, když nezjistí, jaké má teď Harry postavení.“ Zamračil se. „Měli bychom to probrat s Brumbálem.“ Obrátil se ke dveřím: „A ten je, sakra, kde?“ rozčiloval se. „Nikdy tu není, když ho člověk potřebuje.“ *** Mezitím v ředitelně probíhal velice zajímavý rozhovor. „Nevěřím, Albusi, tomu, že by byl tak lehkovážný. Je to Voldemort, ne student této školy!“

11

„A přesto chyboval, jak vidíš. A ne jednou. Zjevně je přesvědčen o své neomylnosti. Jak jinak chceš vysvětlit to drobné nedopatření? Máš to tu černé na bílém,“ řekl ředitel hlasem plným trpělivosti a podal svému profesorovi lektvarů dva kousky pergamenu.

Svazuji tebe, Severusi, tvou moc a vůli s mou, co bude trvat tato zem, a ty vždy odpovíš na mé volání. Tak to bude. Probuď se k životu, znamení! Právě držel svůj osud napsaný na kousku papíru, není to vlastně k smíchu? Ve druhé svíral pergamen s rozsudkem smrti, v lepším případě s doživotním otroctvím. Podíval se na něj a stálo tam:

Svazuji tebe, Bellatrix, tvou moc a vůli s mou, co bude trvat tento svět, a ty vždy odpovíš na mé volání, tak to bude. Probuď se k životu, znamení! 12

Zvedl svůj zrak a upřel ho na ředitele, „Ano, vidím rozdíl, ale ne cestu ven.“ Lucius si od něj vzal oba kousky pergamenu a zadíval se na ně. Narcisa mu nahlížela přes rameno. Soustředěně se dívali chvíli na jeden, chvíli na druhý, čelo nakrčené přemýšlením. Albus vyčkával a spokojeně se usmíval pod vousy. Tohle jeho chování lezlo Snapeovi vždycky na nervy, ale seděl mlčky, čekal a přemýšlel, „universum – svět, vesmír; sto – země, stát. Salazare! Poznání ho zasáhlo jako blesk. Vyskočil na nohy. „To je ono! Že, Albusi? To jsi měl na mysli,“ skoro vykřikl. „Ty myslíš, že to půjde obrátit! Ach-“ zarazil se. Uvědomil si, že se chová jako, jako... nebelvír? Měl by se rozhodně uklidnit. To se však lehce řeklo, hůř dělalo. Vidina možného úniku z Voldemortových pout, které byly tak pevně omotány okolo jeho duše, byla prostě příliš úžasná, než aby ji přijal se stoickým klidem. Lucius s Narcisou vzhlédli a výraz jejich tváří napovídal, že nemají ani tušení, co se děje. Byla to Cissa, která se dožadovala vysvětlení: „Mohli byste nám, laskavě,“ neodpustila si trochu uštěpačný tón, jako by ji to slovo pálilo na jazyku, „prozradit, co jste zjistili? Nikdy jsem nebyla moc zběhlá v latině a u překladu vidím jen minimální rozdíl.“ Lucius jen přikývl. Musel být opravdu velmi vyčerpaný, když nechal mluvit svou ženu. Na rozdíl od ní byl vynikající latinář, dokonce sám vytvořil několik zaklínadel. Severus se znovu posadil a rukou si prohrábl vlasy, přemýšlel, kde začít. Předběhl jej ředitel. „Voldemort, ve své samolibosti, udělal chybu. Nehodlám zjišťovat, jestli to bylo úmyslné, nebo ne, to v tuto chvíli není podstatné. Co však podstatné je – domnívám se, ne, jsem o tom přesvědčen - že kouzlo spojené s Temným znamením je možné zvrátit. Nerad bych předbíhal událostem, ale jsem si téměř jist, že zmizí i ta ohavná kresba na vašich rukou.“ Hovořil vážně, ale do hlasu se mu vkrádalo upřímné potěšení. „Podle mne bychom měli začít s obracením od začátku.“ „Obrátit od začátku?“ poněkud nechápavě kroutila hlavou Narcisa. „Nezlobte se, Albusi, ale to nedává smysl. A stále ještě nevidím ten rozdíl,“ řekla, sklonila hlavu na stranu a hleděla zmateně na ředitele. „Ano, ano, ten rozdíl,“ říkal si, spíš pro sebe, starý profesor. Chvíli si na dal čas a pak pokračoval: „Takže, jak víte, Riddle použil dvě různé formule. Abych byl přesný, tak stejnou formuli, ale zaměnil jedno slovo. Universum na jedné, sto na druhé straně. Svět versus země, nebo,“ udělal dramatickou pauzu, aby si vychutnal jejich očekávání, „vesmír a stát.“ Severus si pro sebe přikývl, jeho domněnka se potvrdila. Luciusova reakce byla hlasitější: „Ano, už to chápu!“ zvolal a, teď už tišeji, pokračoval. „Zatímco dřív používal vesmír, tedy nekonečno, později si vystačil se zemí, státem, tedy něčím skutečným. Je to tak?“ žádal ještě potvrzení svých slov. „Ano, je to tak. A zatímco je v podstatě nemožné změnit abstraktní nekonečno, je úplně jednoduché změnit zemi, nebo stát. Bude snadné obrátit kouzlo, nevyžádá si to více než pár hodin mého úsilí. Co však bude těžší a bez čeho se neobejdeme, protože kouzlo by nefungovalo, je změna státu,“ objasňoval Brumbál.

13

„Tak můžeme navštívit naši vilu v Toskánsku,“ nabízela Narcisa. „Obávám se, že to není ta změna, kterou jsem měl na mysli.“ Brumbál se na ni vlídně usmál. Poposedl na své židli blíž ke stolu, opřel se o něj lokty a bradu si podepřel propletenými prsty. Svůj pohled obrátil na Severuse. „Severusi, novinky?“ Tato zdánlivě nesmyslná otázka měla hluboký význam. „Ne, Albusi, ale jestli na tom trváš, půjdu ihned zjistit více.“ Snape to řekl tak lhostejně a nezúčastněně, jak jen mohl, pečlivě volil slova. „Prosím,“ odvětil ředitel a rukou pokynul ke dveřím. Severus vstal a odešel. „A my se budeme dál věnovat tomu kouzlu, co říkáte?“ pohledem přeskočil z muže před sebou na ženu a zpět. V Malfoyových očích viděl otázku. „Nějaké dotazy?“ slitoval se. „Jen jeden. Proč je jeho znamení ´mrtvé´, zatímco moje hoří, a co znamenají ty pásky?“ vyslovil Malfoy to, co ho nesmírně zajímalo. *** Severus se hnal chodbou zpět k Harrymu. Hlavou mu běžela jediná myšlenka – bude volný, Albus to slíbil. *** „Co vlastně říkala Petúnie, když si ji odváděl pryč?“ zajímal se Sirius. Doteď na to nebyl čas, pomáhali, kde bylo třeba. „Raději to ani nechtěj vědět,“ zašeptal Remus a mimoděk sevřel ruce v pěsti. „Já to ale chci vědět, Reme,“ vedl si Sirius dál svou, zatímco vzal Harryho za zápěstí a kontroloval tep. „Podívej,“ začal Remus a na chvíli se odmlčel, aby našel vhodná slova, „musí ti stačit, když řeknu, že to, co řekla v Surrey, a za co jsem ji udeřil, byl slabý odvar.“ „To to bylo až tak zlé?“ zeptal se zaraženě druhý muž a zakouzlil Tempus, aby věděli, jestli už není čas na vyživovací lektvar. „Ani nevíš, jak moc jsem se musel ovládat. Nakonec jsem ji znovu umlčel,“ dokončil s povzdechem bývalý vlkodlak. Před další Siriusovou zvídavostí ho zachránil zvuk otevíraných dveří. Než se na příchozího stačili otočit, proletěla kolem nich tmavá šmouha a zakotvila u Harryho. „Kdes byl takovou dobu?“ dožadoval se Harryho kmotr.

14

„U ředitele,“ konstatoval Snape, který už byl plně zaměstnán kontrolou stavu svého manžela a právě odměřoval dávku vyživovacího elixíru. „Upřesnit bys to nemohl? A než začneš plivat jed na všechny okolo, dovol, abych ti připomněl jisté věci, které se tady odehrály po odchodu té šaramantní a velmi temperamentní dámy,“ dodal ke své otázce Sirius s nepatrným pousmáním. Severus spolkl odpověď, která už se mu převalovala na jazyku a v duchu si povzdechl. Uvažoval, co mu může říct a došel k závěru, že nemusí tajit nic. Ani před jeho druhem. Koneckonců, věděl, že na ministerstvu už vyřídili všechny nezbytné formality potřebné k uzavření sňatku. Jediný, kdo o tom nevěděl, byl Harry, ani to mu nestačili říct. Byli pohlceni probíhajícími událostmi. „Přišli Malfoyovi,“ odmlčel se, čekal nějakou reakci, když se ale ani jeden z mužů k ničemu neměl, pokračoval. „Chtěli mluvit s Harrym, ale nedovolili jsme to a ani neví nic o jeho stavu,“ dodal rychle, když viděl, jak se Sirius nadechuje k protestu. „Místo toho jsme jejich přítomnost využili k tomu, abychom porovnali rituály při přijímání nových členů mezi Voldemortovy věrné služebníky.“ V hlase mu zazněla ironie, ale také odpor. „Nebyla to zbytečná práce. Brumbál si myslí, že našel způsob, jak odstranit Temné znamení a zrušit tak Voldemortův vliv na mě.“ „Cože?“ „Jak?“ „Zjistili jsme jisté nesrovnalosti ve formuli, kterou vytvářel a aktivoval znamení. Pokud se Albusovi podaří ji přetvořit, pak už Voldemort nebude moci odsávat moji sílu a magii a používat ji proti Harrymu. A zmizí to i z mé ruky.“ Oba muži na něj nevěřícně zírali s otevřenými ústy – typicky nebelvírská neschopnost ovládat se, neodpustil si Severus v duchu. „To ale znamená...“ začal rozvážně Remus, Severus měl vždycky dojem, že je ze slavné čtyřky ten nejdůvtipnější. „Ty budeš volný!“ „Ano.“ „Zmizí i...“ pohledem sjel na předloktí muže před sebou. „Ano.“ „Řekl bych, že je to skvělá zpráva, ne?“ ujišťoval se Lupin a po tváři se mu začal rozlévat široký úsměv. „Ano.“ Severus si začínal připadat jako ohraná gramofonová deska – jednou to přirovnání použil Harry a on si myslel, že je to nesmysl – jak by se někdo mohl cítil jako věc? Harry mu to neuměl vysvětlit a on to pochopil právě teď. „Kde je problém?“ zeptal se Black.

15

Asi nebude tak nechápavý, pomyslel si Severus a nahlas řekl: „Potřebujeme vzbudit Harryho.“ „Aha,“ reagoval Sirius a vyznělo to trochu hloupě. „Žádná změna, ani se nepohnul,“ hlásil Remus, „i když teď se opravdu zdá být uvolněnější,“ dodal, když pozorně pohlédl na mladíka ležícího na posteli a připomněl si jejich předchozí debatu. Nenápadně mrknul na svého přítele a vyměnili si vědoucí pousmání. Severus Snape byl možná zmijozel, ale oni dva už znali jeho i Harryho příliš dlouho, než aby jim zůstala jejich vzájemná náklonnost skrytá.

16

3. Co bude dál? Albus Brumbál se opřel do židle a na chvíli zavřel své unavené oči. Od chvíle, kdy ho Harry probudil, si pořádně neodpočinul. Neměl čas. A čas byl právě teď jejich největší nepřítel. Starosti na něj dopadly se vší silou. Promnul si oči, než je zase otevřel. Přešel ke krbu, vhodil do něj trochu letaxového prášku a spojil se s nemocničním křídlem. „Haló, Poppy, jsi tam?“ zavolal, když se jeho hlava objevila v nemocničním krbu. „Poppy tu není, pane řediteli,“ informovala ho paní Grangerová, „mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se. „Kdybyste byla tak nesmírně laskavá, Anno, potřeboval bych povzbuzující lektvar, tři lahvičky. Je to takový...“ „Tady je máte,“ usmála se Anna a podávala mu tři plné lahvičky. A se správným lektvarem. Brumbál se na ni usmál: „Vidím, že jste se rychle zorientovala. Děkuji vám za vaši pomoc, Poppy by tolik práce rychle vyčerpalo. Jsme vám opravdu velice vděční.“ Anna jen zamítavě pokroutila hlavou. „To je přeci maličkost. Udělal by to každý a navíc - Hippokratovu přísahu bych neporušila, nikdy!“ pronesla Anna hrdě a trochu povystrčila bradu. „Jako bych viděl jistou mladou dámu,“ pousmál se Albus před tím, než se zase vrátil do své pracovny. Oprášil si s ramen neviditelné saze a otočil se ke svým bývalým studentům. „Nepřišel by vám vhod povzbuzující lektvar? Luciusi, Narciso?“ nedostalo se mu odpovědi tak rychle, jak očekával, proto pokračoval: „Obzvláště ty, Luciusi. Pokud budeme ještě dnes pracovat na odstranění znamení, budeš potřebovat všechny své síly.“ Brumbál nepotřeboval léčitelské vzdělání na to, aby viděl, že Lucius je opravdu velmi unavený a vyčerpaný. Luciusova ruka se natáhla kupředu a ředitel mu do dlaně vložil dva flakónky s lektvarem. Sám odzátkoval ten svůj a naráz ho vypil. Okamžitě cítil, jak se mu vlévá nová síla do žil a krev proudí rychleji. Spokojeně vydechl. Ani Malfoy neváhal a vypil svou dávku, jen Narcisa seděla a převracela lahvičku v ruce. „Něco není v pořádku, Narciso?“ ptal se zdvořile Brumbál. „Ne, to ne, pane řediteli, jen, jen... ale to nic...“ rozmyslela si a nakonec i ona vlila obsah lahvičky do svého hrdla. „Takže, moji milí,“ pronesl ředitel mile, „mohli bychom se tedy věnovat tomu kouzlu. Pokud se nemýlím, mělo by to být asi takto...“ Vstal, mávl hůlkou a před nimi se objevil velký pergamen a zůstal viset ve vzduchu. Očaroval brk, který se vznesl k začátku pergamenu 17

a čekal. Pak, jak ředitel hovořil, začal všechno zapisovat. Párkrát něco škrtnul a smazal, přehodil slova až nakonec:

„Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně Brumbál a pohodlně se uvelebil za svým stolem. „A to je jako vše?“ mračil se Malfoy. „Skoro ano, teď musíme počkat na Severuse, jeho přítomnost je nezbytná.“ „Nemůžete nás odeklít najednou. Proč tedy nezačneme u mě? Mám na to právo! Byl jsem jeho služebníkem déle než on!“ namítal Lucius a dal jasně najevo, že se ještě úplně celý nezměnil. Jeho malfoyovství mělo hluboké kořeny. Albus se zamračil. „Je úplně jedno, kterého z vás dvou odekleji dřív!“ začal nahněvaným hlasem, „a abych byl upřímný, sám navrhuji začít tebou.“ Nechci přijít o svého mistra lektvarů, kdyby něco nevyšlo, dořekl pouze v duchu a kostnatý ukazováček vystřelil vzduchem tak rychle, že to až zasvištělo, a zabodl se v Malfoyově směru. „Ale jinak je tvé počínání poněkud směšné a dětinské, Luciusi. Máme daleko větší a rozsáhlejší problémy, než si vůbec vy dva umíte představit!“ Albusovy oči zaplály, až se oba Malfoyovi mimoděk víc vtiskli do svých křesel. Seděli pak tiše, každý ponořen do svých vlastních myšlenek. Místností se ozývalo jen praskání ohně v krbu a pochrupování z obrazů některých bývalých ředitelů školy, kteří dělali, že je dění ve světě živých nezajímá. Opak byl pravdou. Ti, jejichž obrazy visely vysoko nebo daleko, se přesouvali nenápadně blíž. Výjimkou nebyl ani obraz se třemi či čtyřmi u sebe nalepenými postavami, s očima dokořán a ušima nastraženýma. Brumbál je všechny přejel pohledem a usmál se. Ano, to byli celý oni – buď se do všeho motali, nebo ´nenápadně´ vyzvídali. Albus by ani nedovedl spočítat, kolikrát se s nimi radil, když se cítil v úzkých a bezradný. Měl je rád, všechny, bez 18

ohledu na to, ze které byli koleje, nebo jaké byly jejich názory. Byli to jeho přátelé. Mrtví, ale přátelé. *** Severus končil s Harryho prohlídkou. Nezjistil nic nového, přesně jak říkal Remus. Sedl si k Harrymu na postel a díval se na jeho krásnou tvář. Na krásnou, milovanou tvář. „Měli byste se jít najíst, chvíli tu počkám. Pak se vraťte, budu muset ještě za Brumbálem,“ řekl tiše, aniž odvrátil zrak z mladíka před sebou. „Ty už si jedl?“ dělal si překvapivě starosti Sirius. Pro Merlina, co se to se všemi stalo?, ptal se sám sebe Severus. „Nemám hlad,“ odvětil. „Severusi, ale měl bys-“ pokoušel se ho přemluvit Lupin. „Ne, Remusi, opravdu nemám hlad.“ „Něco ti dáme poslat,“ řekl ještě mezi dveřmi Harryho kmotr. „Děkuji za vaši starost,“ odsekl Severus víc zdvořile, než zlostně a zarazil se. Už zase, už zase se chová jako nebelvír. Co se to, u všech svatých, děje. Nejdřív se ho Black, tedy... Sirius, opravil se, překvapí Smírem, pak Malfoy PROSÍ a teď si o něj dva Pobertové dělají starosti, protože nejedl? A najednou mu všechno došlo. Svět, země se změnila. Harry to změnil. Ten starý pošetilec měl zase pravdu! Harry měl ve svém srdci tolik lásky pro všechny. Znovu se zkoumavě zahleděl do jeho tváře. „Harry, kde jsi?“ zeptal se hlasem zastřeným obavami. Prstem objížděl kontury obličeje svého muže. „Vrať se zpět, prosím!“ žadonil a oči měl najednou podivně vlhké. Salazare, už zase?Ale teď už mu nepřipadalo hloupé a slabošské dát najevo své city. Jakmile přijal skutečnost, že Harry svou láskou vzbudil všechny ty lidi, uvědomil si, že kousek té lásky patří i jemu. Byl dojatý. Bylo to sice nezmijozelské, ale lidské. „Kdybych tak věděl, jak ti pomoci, Harry,“ řekl jemným tichým hlasem a uchopil opatrně jeho ruku. „Nevím, jestli mě tam, kde jsi, slyšíš, ale,“ vzdychl si ztrápeně, „chybíš nám tady.“ „Mně tady chybíš,“ dodal po chvíli. „Budu muset ještě na chvíli odejít, ale nebudeš tu sám, bude tady Sirius a Remus. Já se k tobě brzy vrátím.“ Mluvil na Harryho, i když jen stěží mohl doufat, že ho vnímá. Ale jemu to nevadilo. Naopak, měl z toho pocit blízkosti. S tichým puknutím se u něj objevil Dobby. „Pane Severusi, pan Sirius požádat Dobbyho, Dobby poslechl, přinesl manželi Harryho Pottera oběd, pane,“ pištěl skřítek a uši mu vlály sem a tam. „Děkuji ti, Dobby.“

19

„Pan Harry pořád spí, Dobby ví, je pryč, Dobby moc lituje pana Harryho i pana Severuse. Dobby si myslí, že se nevrátí, ale to Dobby nechce, Dobby má pana Harryho rád,“ vypískl a přitiskl si ruku na ústa, jako by se bál, že si dovolil říct příliš mnoho. Severus se na něj zadíval. Tihle domácí skřítkové byly zvláštní bytosti. A zrovna tady ten byl výjimečný. Nejen tím, že byl svobodný, ale také svou nezvyklou oddaností k Harrymu a jeho přátelům. Snape měl pocit, že ten skřítek něco ví, něco, co by mohlo být důležité. Než se ho ale stihl zeptat, byl pryč. Mistr lektvarů si vzdychl a pustil se neochotně do jídla. Musím se na to zeptat Brumbála, ale v soukromí, umínil si. *** Ze zamyšlení starého ředitele probralo opatrné popotahování za lem hábitu. „Pane řediteli, pane, Dobby vám musí něco říct,“ šeptal skřítek a schovával se za stůl, aby ho neviděli Malfoyovi. „Pane,“ potáhl o něco silněji. Brumbál k němu obrátil svou pozornost. „Pane, kmotr pana Harryho přikázal Dobbymu zanést jídlo panu Severusovi, pane. Dobby poslechl pane, Dobby je dobrý skřítek,“ řekl s hrdě vypnutou hrudí. K tomuto chování ho zřejmě vedla přítomnost jeho bývalých pánů. Brumbál se nad tím jen pousmál. „Jsi velmi dobrý skřítek,“ pochválil jej šeptem ředitel, který si byl dobře vědom toho, proč se Dobby chová tak vyplašeně a tiše. „Pan Severus je moc smutný, pane,“ řekl s očima široce otevřenýma a pokračoval, „trápí se, neví, že je pan Harry daleko, pane,“ dodal smutně. „Dobby si myslí, že se pan Harry nevrátí, pane, pan Harry je sám, moudrost ho opustila.“ „Co tím myslíš, Dobby?“ ptal se vzrušeně Brumbál. „Pane.“ Dobby se úkosem podíval na Malfoye a ještě blíž přistoupil k Brumbálovi. „Jen pan Severus ho může zavolat. Pan Harry ho má rád. Patří mu jeho srdce,“ řekl velice tiše a s tichounkým puknutím zmizel. Brumbálovo čelo se svraštilo více, než obvykle. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, co mu ten skřítek právě prozradil. Ano, už si stačil všimnout, že se vztahy mezi jeho dvěma oblíbenými ´chlapci´ změnily. Nestalo se to hned, ale stalo se to. Trochu jej překvapilo, že se jako první měnil Severus. Z toho věčně zamračeného morouse se stával vcelku příjemný člověk, samozřejmě, jen když chtěl. Harry si své pocity patrně poprvé uvědomil kolem Vánoc a po událostech v Zimních zemích. Ale Albus si nebyl vědom toho, že by jejich vztah překročil jistou mez. Přesněji řečeno, nemyslel si, že by kdy měli spolu sex. A pokud věděl, nebyly ty city, jež viděl každý vyjma těch dvou samotných, vyřčeny.

20

Pak by se tedy nemohlo tak úplně říci, že by Harry dal Severusovi své srdce, a nebylo to ani naopak. Dobby se musel zmýlit. „Albusi,“ vytrhl jej ze zamyšlení Luciusův hlas, „nemohli bychom dostat nějaký pokoj v hostinském křídle? Má žena je už unavená, byl bych rád, kdyby si mohla nerušeně odpočinout.“ „Obávám se, Luciusi, že nemohli-“ „To je nanejvýš-“ „Než řekneš něco nepředloženého, Luciusi, dovol, aby vám to objasnil,“ přerušil Brumbál Malfoyovy námitky. Odpovědí mu bylo kývnutí hlavou obou návštěvníků. „Hostinské křídlo je momentálně zcela obsazeno mudlovským a motáckým příbuzenstvem zdejších studentů.“ „Mudlové!“ vykřikl přidušeně Lucius. „A tady v Bradavicích?“ „Říkal jsem vám, že náš problém je mnohem, mnohem rozsáhlejší. To kouzlo nezasáhlo jen kouzelnický svět,“ dodal a počkal si, až jim dojdou jeho slova. „Celý svět?“ ptal se z hrůzou v očích Lucius Malfoy. Odpovědí mu bylo jen nepatrné přikývnutí ze strany ředitele. „Ale to není možné!“ nechtěl si to připustit. „Ano, je to tak. Nebo jsem ti snad někdy lhal?“ řekl zpříma starší z mužů. „Pokud ano, nejsem si toho vědom,“ pronesl Lucius a Brumbál se nad tou šalamounskou odpovědí pousmál. „Mohu vám nabídnout jednu ze svých komnat, je-li to pro vás přijatelné, Narciso?“ Ta byla, pravda, jeho nabídkou trochu zaskočená a hledala odpověď u svého manžela. Ten jen přikývl na znamení souhlasu. „Přijímáme,“ hlesla tiše. „Výborně,“ zaradoval se Brumbál, podařilo se mu vmanévrovat Malfoye tam, kam chtěl – pod svůj dohled. Nebyl by rád, kdyby se potulovali po hradě. Mohli by zjistit věci, které se snažili utajit před celým světem. Přivolal jednoho z domácích skřítků. Obvykle se objevil Dobby, ale teď to, z pochopitelných důvodů, on nebyl. „Tinky, připrav, prosím, jeden z mých pokojů tak, aby vyhovoval potřebám manželů Malfoyových, ano?“ Skřítka přikývla a zmizela. Za okamžik se objevila znovu: „Pane, pokoj je připraven.“

21

„Děkuji ti, zaveď tam moje hosty a dohlédni na to, aby měli pohodlí.“ Malfoyovi odešli a Brumbál si oddechl. Tinky se vzápětí vrátila. „Vrátila jsi se vhod, Tinky,“ pousmál se Brumbál. „Pane, Dobby pomohl Tinky s přípravou pokoje. Dobby myslel, že budete chtít Tinky něco říct, pane.“ Dobby byl opravdu neobyčejný skřítek. „Tinky, potřebuji, aby jsi sledovala naše hosty, a jakmile některý z nich vyjde z mých komnat, přijď mi to ihned říct, i kdybych měl schůzku nevím s kým, i kdybych spal. Prostě okamžitě, rozumíš?“ ptal se a skřítka jen pokyvovala hlavou dopředu a dozadu a zase a znovu. „Je to velmi důležité, Tinky, spoléhám na tebe.“ „Tinky udělá, co se jí řeklo, pane. Tinky pomůže. Ano, ano, Tinky to zvládne,“ štěbetala. „Děkuji, můžeš se jít věnovat svému úkolu,“ a s těmi slovy ji propustil. Byl čas zajít za Severusem a Harrym. Strčil si do pusy poslední citrónový bonbon ze své misky a vyšel z pracovny.

22

4. Před branami Ve chvíli, kdy nad jeho hlavou začali kroužit havrani a dožadovat se jeho pozornosti, omdlel. Cítil, jak se jeho tělo sune k zemi a také, jakoby z velké dálky, slyšel, jak padají i ostatní. Všichni jeho přátelé, Sirius, Remus, Hagrid a... a Severus. Merline, to ne! Chtěl křičet, ale nemohl. Převalila se přes něj podivná temnota. Havrani na něj neustále doráželi. Chtěl je odehnat, myslel jen na to, jak pomoci svým blízkým. „Utiš se, králi!“ opakovali, dokud si nedokázal uvědomit, co říkají. „Je čas!“ Soustředil se na ty hlasy ve své hlavě. Slyšel je tak jasně, jako nikdy před tím. Radili mu a vedli ho. Rozhlédl se kolem sebe a – VĚDĚL. Poznal to místo, už tam jednou byl, ve svém snu, ve své noční můře. Viděl ty planoucí linie táhnoucí se napříč zemí. Viděl i ty stíny. Tehdy ani jen netušil, co to znamená, ale nyní VĚDĚL. „Vzbuď je!“ krákal jeden z havranů. „Jen ty můžeš!“ povzbuzoval jej druhý. A Harry náhle věděl, co má dělat. Pomalými kroky se vydal k těm stínům. Položil svou dlaň na každý jeden z nich. Poznal je a projela jím slabá vlna úlevy. Byli to jeho přátelé. Nebyl však čas nad tím přemýšlet, nebyl čas na to, aby vůbec myslel. Musel plnit svou povinnost. „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ Opakoval to zas a znovu a pořád dokola. Neúnavně. A stíny mizely, jeden po druhém se ztrácely. Bylo jich tak moc... A on je všechny znal. Jejich jména mu sama klouzala ze rtů. Dokonce i jména, která v životě neslyšel, mu teď připadala důvěrně známá. „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ Další stíny mizely. A znovu. „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ 23

Byl unavený, vyčerpaný a chtělo se mu spát, ale havrani mu to nedovolili. Nutili jej pokračovat. Nutil se on sám. Už nechal zemřít dost lidí, nehodlal k nim přidat další. Nesměl. Nikdy by si to neodpustil. „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ Některá z těch jmen mu ublížila, poznal přívržence Voldemorta, ale vzbudit je musel. Nechtěl soudit, nemohl. Oni za to nemohli, nebo snad mohli, ale teď nebyl čas na to, aby vážil jejich skutky. To na Voldemortovi byla vina za tohle všechno. To vědomí mu dodalo novou sílu. Zapřel se, potlačil svou únavu a bolest, a pokračoval. „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ Už dávno opustil Anglii, jména, která mu nyní vycházela z úst, byla cizí, ale on je všechna znal. Poznal je všechny. Musel je probudit. Musel. Už zmizely tisíce, statisíce stínů, zachránil statisíce, možná miliony lidí. A náhle... „Vstávej!“ „Vstaň!“ „Probuď se!“ Stíny nereagovaly. Zmateně se rozhlédl a zkusil to znovu: „Vstaň!“ Nic. Havrani mu sedli na ramena: „Nech je být, těm pomoci nemůžeš, nech je být.“ „Nemohu je tu nechat,“ trval na svém Harry, „já nemohu.“ „Vrať se zpět, králi, vrať se zpět, dokud je čas.“ „Nemohu! Je jich – je jich tolik...“ „Musíme jít, následuj nás!“ vzlétli z jeho ramen, zakroužili nad jeho hlavou a letěli pryč. Zůstal sám. Havrani se pro něj nevrátili. Bylo mu úzko. Cítil bezmoc. Vztek. Lítost. A bolest. Velkou bolest, protože nestihl spoustu věcí. Věděl, že umře. Umře, aniž by svému manželovi řekl, jak moc ho miluje. Ano, miluje. Jak se najednou zdály být věci jasné. Jak to, že to neviděl dřív? Jak to, že to nevěděl dřív?

24

Bylo mu chladno. Schoulil se na zemi poblíž jedné z těch siločar, jak si je pojmenoval ty červeně planoucí linie. Bylo by tak snadné zavřít oči a usnout, odpočinout si, jen na chvíli, docela malou chvíli... Měl bych se sebrat, pomyslel si. Donutil se vstát, trochu se rozhýbal, aby mu bylo tepleji a přemýšlel, kterým se dá směrem. Když zjistil, že je to všemi směry úplně stejné, vybral si tu siločáru, u které seděl, a vydal se podle ní. Čas od času se kolem sebe rozhlédl. Neviděl nic než stíny. Šel pořád dál a dál. Stíny byly všude kolem. Až najednou se zarazil a zůstal stát. Něco bylo jinak. Otáčel se dokola a pozorně si prohlížel stíny před sebou. Byly jiné. Ne tak tmavé a děsivé. Spíš takové šedé, jako kouř, ale ne průsvitné, byly prostě jiné. Vztáhl na jeden ze stínů ruku a překvapeně ucukl. Ten stín spal, ale žil, byl v pořádku. To nechápal. Rozhlédl se ještě jednou kolem. A zpozoroval, že stále více a více stínů bledne. Jeho mozek začal pracovat na plné obrátky. Tohle musí něco znamenat, říkal si. Každopádně něco dobrého. Rozhlížel se a hledal havrany. Neviděl je. Opustili ho. „Severusi!“ volal ztraceně a bezmocně, „Severusi, pomoz mi!“ ***** „Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku.“ A tentokrát to nebyl povel pro psa, a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě. „Rád, Severusi, rád,“ vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. „Smír?“ Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou. „Smír,“ zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly. Tím byla zpečetěna dohoda – Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku. ***** Sotva Harry slyšel vykřiknout poslední hlásku, jeho srdcem proběhla vlna tepla – měl pocit blízkosti. Trochu jej to zabolelo. Byla to taková příjemná bolest. Jako když se vám stane něco krásného, sice se usmíváte, ale zároveň máte slzy v očích.

25

„Aaach...“ Na víc se nezmohl. Jeho hlas letěl prostorem před ním, podoben stuze oživlého vánku, a ukázal mu směr. Šel za ním, nevěděl, jestli je to tak správně, ale bylo to vlastně jedno, stejně byl ztracený v pustině bez hranic, plné ohnivých čar a šedých stínů. Ušel sotva pár kroků, když z dálky uslyšel hlas a ten volal jeho jméno: „Harry!“ Zrychlil svůj krok v běh a utíkal jako o život. Ale pak ten hlas utichl. Taky ho opustil. Harry posmutněl. Pomalu ztrácel naději, ale šel dál. Už šel strašně dlouho, nohy ho bolely a pálily a přitom si byl jasně vědom toho, že se pohybuje jenom jeho vědomí. Ale bolelo to. Skoro padal únavou, když pocítil nával energie a hlas. Hluboký, uklidňující hlas: „Harry, kde jsi?“ Poznal ho. „Tady jsem, Severusi, tady!“ křičel ze všech sil. „Vrať se zpět, prosím!“ ozval se znovu Severusův hlas. „Už jsem unavený, Severusi, hrozně moc unavený.“ „Kdybych tak věděl, jak ti pomoci, Harry,“ ozvalo se mnohem, mnohem blíž. „Jen na mně mluv, Severusi, jen mluv!“ odpovídal Harry za běhu. „Nevím, jestli mě tam, kde jsi, slyšíš, ale...“ „Slyším tě!“ „Chybíš nám tady.“ „Taky mi chybíte, jsem tu tak dlouho sám!“ skoro brečel Harry. „Mně tady chybíš.“ Harrymu došla slova a v srdci se mu rozhořela naděje. Byl dojatý. „Budu muset ještě na chvíli odejít, ale nebudeš tu sám, bude tady Sirius a Remus. Já se k tobě vrátím.“ „Ne, neodcházej, já tě slyším!“ volal zoufale Harry, „neopouštěj mně, prosím! Nevím, jestli vydržím, jestli to zvládnu! Potřebuju tě slyšet!“ Ale bylo ticho. „Nechci tady být tak sám, Severusi, mám tě rád...“ Žádná odpověď.

26

„Mám tě rád! Slyšíš! Miluju tě!“ vzlykl Harry, polkl slzy deroucí se mu do očí a z posledních sil kráčel dál za ozvěnou svého hlasu. A hledal cestu ven. Měl pocit, že je blízko, ale východ mu zůstával ukrytý. ***** Brumbál překvapil Severuse uprostřed jídla. „Nenech se vyrušovat, chlapče,“ řekl s jemným úsměvem na tváři Brumbál a posadil se k Harrymu na postel. Vzal jeho ruku do svých dlaní a jemně ji stiskl. Podíval se na jeho tvář a hluboce si povzdechl: „Ach, Harry, chlapče zlatý, ať už jsi kde jsi, máme tě všichni moc rádi, myslíme na tebe a chybíš nám. Jsme ti vděční za tolik věcí!“ „Nemyslím si, že tě slyší, Albusi,“ řekl Severus mezi sousty. „To nemůžeme vědět jistě, Severusi,“ pokrčil rameny ředitel, „A mimochodem – dobrou chuť! Jsem rád, že si dostal rozum.“ „Black... ehm, chci říci Sirius, mi nechal poslat oběd po Dobbym,“ odvětil Severus tak, aby bylo jasné, že kdyby to záleželo jen na něm, o tak triviální věc, jakou je jídlo, by se nestaral. „Něco se mezi vámi stalo?“ ptal se zvědavě Brumbál. Severus nebyl naivní, věděl, že jím teď ten stařec manipuluje ve snaze dostat z něj podrobnosti, pochyboval, že by mu taková událost, zvláště, když se stala přímo na půdě Bradavic, unikla, přesto mu odpověděl: „Nechali jsme minulost spát, Albusi. Je to lepší pro nás, ale hlavně pro Harryho. Oba, ač možná každý jiným způsobem, pro něj chceme to nejlepší.“ Dojedl a otřel si ústa i ruce přiloženým ubrouskem. „Ale jistě, o tom ani v nejmenším nepochybuji,“ pokýval spokojeně hlavou Brumbál. „Kde jsou Malfoyovi?“ vyzvídal Snape. „Pod dohledem, v mých komnatách.“ „Pod dohledem?“ přemítal nahlas černovlasý muž. „Ó ano, nasadil jsem na ně jednoho ze skřítků. Jejich pohyb po hradě není vítaný, přes to všechno, co proběhlo mezi Luciusem a Harrym na ministerstvu.“ „Dobře, jsou tedy mimo,“ mumlal si pro sebe Snape a hlasitěji pak pokračoval: „Chtěl jsem s tebou mluvit, Albusi. Myslím, že je to důležité.“ Hovořil vážně a věnoval Albusovi jeden za svých ´pohledů´. „Má to něco společného s jistým svobodným domácím skřítkem?“ zeptal se stejně Brumbál. vážně

27

Snape v duchu zasténal. Ten chlap ví snad úplně všechno! „Ano,“ odvětil věcně, „když mi Dobby přinesl oběd, říkal něco ve smyslu, že se Harry už nevrátí a že on si to nepřeje. A že je Harry sám. Víc nevím, zmizel rychleji, než jsem se ho stačil zeptat.“ „Přišel za mnou,“ konstatoval Brumbál. „Měl jsem s ním velice zajímavý a plodný rozhovor.“ Snape se na něj dlouze zahleděl. „Kdybych to měl nějak shrnout, závěrem by bylo, že ti Harry daroval své srdce.“ Snapeovy oči se rozšířily nehraným překvapením. „Harry mi daroval srdce?“ opakoval otupěle. „Dobby tvrdil, že ano.“ „Albusi, myslíš si, že jsem takový ignorant, že bych si nevšiml, kdyby mi ten mladý muž vyznával lásku?“ rozohnil se Snape tak, že mu málem stoupala pára z uší. „Ale Dobby to tvrdil, říkal, že TY si nevíš rady a že Harry je PROTO ztracený!“ opáčil mu stařec. „Tak se musel zmýlit!“ zařval Severus a vypadal jako raněné zvíře. Až ho Brumbálovi bylo líto. Natáhl svou paži s poklepal ho po rameni v uklidňujícím gestu. Snape jeho ruku setřásl: „Já Harryho srdce nemám! Jediné, co mi kdy dal, je Salazarova kniha a-“ sáhl pod svou košili, „tenhle kámen srdce!“ Oba muži ztuhli v jediném okamžiku náhlého poznání, a zírali strnule na Harryho kámen srdce, který ležel v Severusově dlani. Dívali se na Harryho srdce.

28

5. Ven z temnoty Oba muži ztuhli v jediném okamžiku náhlého poznání a zírali strnule na Harryho kámen srdce, který ležel v Severusově dlani. Dívali se na Harryho srdce. „Jak dlouho už je tak ´živé´, Severusi?“ ptal se Brumbál a nedokázal odtrhnout zrak z toho malého kousku kamene, který pulsoval na dlani jeho učitele lektvarů. „Nevím, nevšiml jsem si toho,“ šeptal mladší muž. „Mohl bych...“ nedokončil ředitel svou otázku a ani nemusel, Severus si už opatrně stahoval řetízek s kamenem z krku. Na chviličku jej jako nesmírný poklad sevřel v dlaních a neméně opatrně ho položil na Albusovu nataženou dlaň. „Opatrně.“ Řekl to zcela zbytečně, ale nemohl si pomoci. Albus si kámen prohlížel ze všech stran. Něco se mu na něm nezdálo, jen nemohl přijít na to, co to bylo. Byl pořád krásně zelený s červenými žilkami. A pořád z něj mohl ´cítit´ Harryho. Ale něco bylo jinak. Zamyšleně jej vrátil Severusovi zpět. A pak se to stalo! Sotva se kámen ocitl na Snapeově dlani, ožil. Červené linie vypadaly jako tekoucí řeky lávy. Plály životem, pulsovaly a dýchaly. Severus málem v úžasu zapomněl zavřít ústa. „Albusi,“ řekl stěží ovládaným hlasem, „co to znamená?“ „Já nevím,“ přiznal se Brumbál, „Měl by to být jen obyčejný kámen srdce, školní úloha, nic víc, ale...“ Pokýval v zamyšlení hlavou. „Jak už jsme se bavili, Harry je neobyčejný kouzelník. Zřejmě vzal svůj úkol tak vážně, jak jen mohl a skutečně ti daroval své srdce.“ Severus si po těch slovech přitiskl dlaň s kamenem ke své hrudi. Jeho vlastní srdce tlouklo jako splašené. Žaludek se mu sevřel neznámě příjemnou bolestí. Celý se třásl a podlamovala se mu kolena. Merline, znamená to snad, že mě Harry má rád, možná i, přestal dýchat, miluje? Cítil, jak se mu zatočila hlava. Zhluboka se nadechl a vydechl. Slyšel, jak k němu doléhá ředitelův hlas: „Jsi v pořádku, Severusi?“ „Ano, samozřejmě,“ vzpamatoval se. „Jsi bledý. Snad ne Znamení?“ „Ne, ne, Albusi, jsem v pořádku, nemusíš se obávat,“ uklidňoval Severus Brumbála, ale vnitřně byl silně rozrušený. Nemohl se dočkat, až zůstane s Harrym o samotě. Chtěl mu toho tolik říct. Místo toho se ale zeptal: „Jak jsme na tom s kouzlem na odstranění znamení?“ „Kouzlo je hotové, teď musíme přijít na způsob, jak vzbudit Harryho. Musí změnit uspořádání státu, pak to bude fungovat,“ informoval ho ředitel. „Albusi, já si myslím, že to půjde už teď.“ Nevšímal si zaujetí v Brumbálově tváři a dál pokračoval ve výkladu své teorie. „Podívej se na to takhle,“ rukou si vjel do vlasů, „Harry byl 29

de facto korunován za krále. Dvakrát.“ Albusovi začalo docházet, co měl na mysli. „Tím se změnilo uspořádání celého světa, ať kouzelnického, nebo mudlovského, oni si to sice neuvědomují, ale je to tak. Všichni ho tam v kruhu přijali za krále. Nikdo neměl námitky, ani Voldemort ne. Svět, celá země JE jiná. Nemusí to být oficiálně vyhlášeno.“ Poslední slova říkal skoro bez dechu. „Severusi, výborně!“ usmíval se Brumbál. „Jediné, co je v tuto chvíli třeba ještě vyřešit je, proč je tvoje znamení mrtvé a Malfoyovo ne,“ uvažoval nahlas „Albusi, jeho znamení je taky mrtvé, je černé a mrtvé. To, co ho bolí a bere mu sílu je to, jak se v něm pere vůle Pána a jeho vlastní. Voldemort se ho opakovaně pokouší ´vysávat´. Proto Lucius pokaždé omdlel, ale nezemřel. Není to jen proto, že je magicky tak silný. Myslím si, že ti, kteří byli svázaní s vesmírem, pomalu, jeden po druhém umírají, ostatní trpí jen nevolností a slabostí.“ „Ano, ano, už tomu rozumím. On si ze svých smrtijedů tu sílu vzal víckrát.“ Starý muž začal přecházet po místnosti a hladil si svůj vous. „To dává smysl, ta úmrtí, příliš slabí, ty pásky, je silný, ano, bezvědomí, ano, to dává smysl, ano, ano-“ mumlal si polohlasně. „Myslím, že je na čase vyzkoušet naše kouzlo, Severusi, půjdeš také?“ zeptal se Brumbál, když si v hlavě uspořádal všechna fakta. „Slíbil jsem Harrymu, že tu nebude sám,“ zamračil se Snape. „Tomu rozumím, ale měl bys být u toho, až se pokusím odklít Luciuse,“ stál si na svém Brumbál. Severus si povzdechl, ten člověk umí být tak... na nervy jdoucí. „Zavolám alespoň Dobbyho.“ ***** Na své cestě k ředitelně potkali Remuse. „Kdo je u Harryho?“ ptal se jakmile je spatřil. „Dobby, ale budu rád, když tam půjdeš ty i Sirius,“ řekl vážně Snape. Remus jen přikývnul a už se hnal chodbou ve snaze být u Harryho co nejdříve. Severus se za ním díval, dokud nezmizel za nejbližším rohem. Pak se s povzdechem obrátil a pokračoval v chůzi do ředitelovy pracovny. „Miluješ ho, Severusi?“ „Už ses mně na to ptal, Albusi.“ „Vzpomínám si,“ odpověděl Brumbál, „ale neodpověděl si.“

30

„Nemyslím, že mé city jsou na pořadu dne,“ pronesl Severus podrážděně. Přál si víc, než cokoliv jiného, aby mohl být s Harrym sám a říct mu, jak moc ho miluje. Ale netoužil po tom vytroubit to hned do celého světa. Mlčky došli do ředitelova kabinetu. Severuse hned upoutal velký pergamen zavěšený naproti oknu. Rychle k němu přešel svými dlouhými kroky. „To je ono?!“ zeptal se a očima jezdil po řádcích sem a tam a souhlasně pokyvoval hlavou. Ředitel neodpověděl, prošel kolem něj a zamířil ke svým pokojům pro Luciuse. Za okamžik byli oba zpět. „Takže,“ začal vážně Brumbál, „jako první se tě musím, Luciusi, zeptal, jestli jsi od okamžiku, kdy tě Harry vzbudil, cítil ještě nějaký vnější pokus o odsátí tvé magie, nebo něco podobného?“ Lucius si dal s odpovědí na čas a jakmile promluvil, bylo jasné proč: „Nevím, jak bych vám to měl vysvětlit. Bylo to, jako by mě chtěl vysát skrze znamení,“ ani se nemusel namáhal se jménem, všem bylo jasné, koho myslí, „ale moje tělo tu sílu zadrželo v sobě – z toho rozporu mi vždycky bylo tak špatně a omdlel jsem.“ Tohle nepřiznával zrovna rád, bylo to přeci jenom slabošské. „Hmm,“ zamyslel se Brumbál a přistoupil blíže k Malfoyovi, „ukaž mi ještě to znamení.“ Lucius vykasal opatrně svůj rukáv a zpod něj na ně vykouklo zarudlé a napuchlé předloktí. Nevypadalo zrovna vábně. Nicméně, Brumbál vzal Luciovu paži jemně do rukou a pečlivě zkoumal ten otok. „Severusi, pojď sem a ukaž mi to své,“ požádal Brumbál aniž by spustil svůj zrak z toho, co měl před sebou. Severus si stoupl tak, aby bylo možné porovnat jejich znamení z bezprostřední blízkosti. A aby byly patrné i ty nejmenší rozdíly. Obě kresby byly černé a vypadaly scvrkle. Luciusova fialová mapa kolem znamení vypadala jako podlitina a bílá kontura kolem pomalu bledla. I otok se zdál mnohem menší než ráno. Naproti tomu Severus žádnou podlitinu neměl. Po krátké výměně názorů se shodli, že za to může poděkovat stříbrným páskům, které už po několik měsíců bránily Voldemortově invazi zvenčí. Byli připravení začít s protikouzlem. Jako první chtěl mermo mocí jít Lucius a Severus nebyl blázen, aby mu v tom bránil. Také se chtěl toho ohavného znamení zbavit, ale vydržel to tolik let, pár minut jej už nespasí. Brumbál přeměnil jedno z křesel na pohovku. Lucius se na ní položil, rukáv vytažený k rameni. „Luciusi, nebude to dvakrát příjemné,“ upozornil Malfoye ředitel, „Severusi, drž ho pevně, prosím.“

31

Severus si sedl na okraj pohovky, pevně chytil paži se znamením zároveň se opřel o Luciuse, aby jej udržel v klidu, než Brumbál dokončí svou práci. „Re-ligo te Lucius, tuam dicio atque numen ex exter servitium, an eas magis ista sto atque eas vel caelebs, ab ovo usque an mala universum. Morior at evanesco Mors Morde!“ odříkával melodickým a zvučným hlasem Brumbál své kouzlo a hůlkou při tom mával kolem znamení a s poslední hláskou do něj hůlku zabořil. Během celého procesu bylo možné kolem nich ve vzduchu cítit dvě velmi mocné magie. Ani jedna nechtěla ustoupit. Luciusův obličej stáhnutý do bolestné grimasy a tělo zmítané zimničným třasem ten souboj více než výmluvně dokládal. Když se ale Brumbál hůlkou dotkl znamení, vykřikl v agonii. Znamení se začalo rozpínat a nafukovat, jako kdyby mu na ruce rostla nějaká obrovská zduřenina. Už už vypadala, že pukne, když se zhroutila sama do sebe a... znamení bylo pryč. Z Luciusových úst vyšel poslední výkřik plný bolesti a omdlel. Ze dvou magických sil zvítězila ta lepší. Severus vytáhl svou hůlku, namířil na bezvládné tělo: „Enner-“. „Ne, Severusi!“ zastavil ho Brumbál, „Necháme ho trochu odpočinout. Byl s Voldemortem do poslední chvíle v tom nejtěsnějším spojení. Ty jsi z jeho dosahu trochu déle. To ale neznamená, že to bude bezbolestné.“ „To už je to nejmenší,“ řekl odhodlaně Snape s vážnou tváří, posadil se na zbývající křeslo. Vyhrnul si rukáv a položil ruku na kolena. Pravici pevně sevřel kolem opěradla a s přimhouřenýma očima promluvil: „Můžeš začít, Albusi.“ „Nemám raději někoho zavolat? Snad Lupin nebo Sirius by mohli...“ Snape zavrtěl hlavou, nechtěl, aby ho někdo jiný viděl v takovém stavu. „Dobře,“ povzdechl si ředitel a neubránil se myšlence, kolikrát už ten muž před ním musel být tak statečný. Kouzlo, které odstraňovalo temné znamení, bylo bolestivé, velice bolestivé. A ten muž nechtěl žádnou oporu. „Připrav se.“ Severus zatnul zuby a rty stiskl tak silně, že skoro nebyly vidět. „Re-ligo te Severus, tuam dicio atque numen ex exter servitium, an eas magis ista sto atque eas vel caelebs, ab ovo usque an mala universum. Morior at evanesco Mors Morde!“ Severusem začala zmítat bolest. Nejprve byla nepatrná, ale zvětšovala se. Rostla, až dosáhla jeho srdce, měl pocit, že mu ho vyrve z těla. Soustředil se na jednu jedinou myšlenku – na Harryho. Dělá to všechno pro Harryho. Bolest byla snesitelnější, ale když se Brumbálova hůlka dotkla jeho předloktí, neudržel se a ze rtů mu unikl sten. Cítil, jak padá z křesla, i jak ho uchopily pevné paže a posadily zpět. Ty ruce mu ke rtům přitiskly něco chladivého – sklenice – a on pil jako v životě nikdy. A když konečně otevřel oči, spatřil nebe a na něm slunce, které vydávalo tolik životodárného světla. Konečně – pomyslel si – jsem vyšel z Temnoty.

32

6. Rozhodující chvíle Remus se chodbou málem rozběhl a v zádech přitom cítil upřený pohled, který ho provázel, dokud se mu nepodařilo zmizet za prvním rohem. Jeho úplně nový hábit, který mu koupil Sirius, za ním vlál jako prapor. Zpomalil až u dveří Harryho soukromého pokoje, rozrazil dveře a zůstal stát jako opařený. V pokoji byl víc než tucet skřítků a snad všichni hradní duchové. Skřítci tančili v kruhu kolem postele a drželi se za ruce. A duchové – zpívali? Dvakrát nebo třikrát rychle zamrkal, ale nepomohlo to. To, co viděl, nebyly jeho představy, ale skutečnost. A jak tak pozoroval neobvyklou scénu před sebou, zjistil, že všemu velí Dobby. Stál na křesle a rukama „řídil“ zpěv i tanec. „Dobby!“ zvolal, když se trochu vzpamatoval z prvotního šoku, „Co to má, ksakru, znamenat?“ a rukou mávl v oblouku, zahrnujíc tak celý pokoj. Všichni, pokud se to i o duších dá říct, ztuhli. „Pane, Dobby nedělat nic zlé, Dobby myslet, pán Harry je tak sám, Dobby chtít potěšit pana Harryho, pane,“ vysvětloval překotně skřítek a široce otevřené oči se mu pomalu zalévaly slzami. „Pane, pane, nezlobit na ostatní, pane, to vymyslet Dobby pane, Dobby by nikdy neublížil panu Harrymu, to ne, pane. Nikdy,“ ujišťoval a nervózně si kroutil uši. „Dobby, Harry potřebuje klid,“ snažil se Remus klidným hlasem zmírnit skřítkův pocit viny. „Bylo to od tebe moc milé, ale potřebuje klid.“ „Ó, pane, děkuji, pane, Dobby a přátelé půjdou, děkujeme pane,“ klaněl se až k zemi. „Pan Severus musí pana Harryho vzbudit, pane. Pan Harry potřebuje svého manžela,“ stačil ještě říct, než se rozplynul ve vzduchu. Remus nevěřícně kroutil hlavou. Ten skřítek je neuvěřitelný, až tohle budu všem vyprávět... No, Severusovi asi raději ne. Procházel se po místnosti sem a tam, aby si protáhl nohy, a čekal na Siriuse, který šel do knihovny pro nějakou knihu, aby mohli Harrymu předčítat. Občas pohledem zkontroloval chlapce ležícího bezvládně na lůžku a pokaždé si u toho povzdechl. Přemýšlel, kolik toho ještě bude muset ten nevinný chlapec prožít, aby měl klid a mohl normálně žít. Za pár neděl mu mělo být sedmnáct, měl by být veselý a jeho jedinou starostí měla být škola. A famfrpál. A děvčata. Chlapci, opravil se, rozhodně chlapci. Měl mít možnost rozhodovat se o své budoucnosti, radit se se svými rodiči. A nic z toho mu nebylo dopřáno. Rodinu, která ho milovala, ztratil dříve, než chtěl a rodina, která ho vychovala, byla zase příšernější, než je obvyklé. A přece, přes všechna ta příkoří, která na něm byla spáchána, vyrostl v neobvyklého, milého a spravedlivého muže. Ano, už dávno nebyl dítětem. Byl to dospělý mladý muž. Ze zamyšlení ho vyrušil Siriusův příchod. Remus se usmál. Jeho přítel se dovnitř vhrnul jako velká voda, měl v sobě nespoutanost a výbušnost... a stejně tak uměl být nepředstavitelně něžný a romantický.

33

„Donesl jsem tu knihu, Remusi!“ zvolal vesele a mával ve vzduchu malou útlou knížečkou. „Našel jsem ji.“ Dodal spokojeně a svalil se do křesla s úsměvem od ucha k uchu. Remuse přepadaly hříšné myšlenky. Sirius vypadal neodolatelně, musel potlačit nutkání popadnout svého milence do náruče a ukrást si jeden dva vášnivé polibky. Sirius mimoděk pohodil hlavou a vlasy se mu kolem ní rozevlály, rozepnul si dva knoflíky na své temně rudé košili a rozhalil se. Remus v duchu zaúpěl – to dělá schválně? – vší silou se přinutil odvrátit pohled od toho kousku obnažené hrudi a od těch několika vylézajících chloupků, které s ním dělaly divy, odkašlal si a zeptal se: „Ehm, a co že je to za knihu?“ „Tohle je sbírka pohádek bratří Grimmů.“ „Pohádky?“ podivil se Remus. „No, nejsou to ty mudlovské říkanky, jsou to verze pro kouzelníky,“ vysvětloval Sirius. „Četl jsem je jako malé dítě...“ „Harry není malý kluk,“ odporoval Remus. „To ne, ale sám si to viděl – nikdy mu nikdo žádný příběh nevyprávěl. A jsem jeho kmotr, měl jsem mít tu možnost. Musím to napravit. Měl by je znát.“ Siriusovy oči byly plné náhlé bolesti. Svěsil hlavu a pokračoval v sebeobviňování: „Kdybych tenkrát šel za Brumbálem a ne za... mohl být se mnou, mohl mít hezké dětství... a místo toho...“ Remus si klekl před jeho křeslo a objal ho kolem ramen: „Není to tvoje vina,“ šeptal mu do vlasů, „nesmíš si to vyčítat, už je to pryč.“ Siriusova hlava klesla na jeho rameno a on hladil svého druha po vlasech. „Není to tvoje vina,“ opakoval znovu. Sirius si přejel rukama po tváři a i když se jeho oči podezřele leskly, usmál se: „Děkuji ti, Remusi. Mám tě rád.“ A s těmi slovy mu vrátil vřelé objetí. „Tak kterou jako první?“ ptal se Harryho jeho kmotr. „Líbila by se ti třeba ta o Sněhurce? Nebo raději o Malé mořské víle?“ Než se stačili dohodnout, přišla madam Pomfreyová a oba vykázala z pokoje, protože se musela postarat o pacienta. Sirius si pro sebe mumlal něco o praštěných ženských a odmítal se hnout z místa, dokud jej Remus za rukáv nevytáhl na chodbu. „Co si ta ženská o sobě vlastně myslí?“ nedal si pokoj. „Dělá jen svou práci, Siriusi, překáželi bychom.“ „Nevím, jak to děláš, Remusi, že jsi tak klidný. Já... ztrácím naději, je to už kolik dní a on se ani nepohnul, pořád spí!“ Ve tváři se mu objevil stín beznaděje. „Siriusi, on to zvládne!“ řekl klidně Remus, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. „Slyšíš? Zvládne to, musí! Já mu věřím a taky věřím, že Albus nebo Severus něco vymyslí. Takhle to skončit nemůže. Věř mi. Věř Harrymu.“

34

Dveře pokoje se otevřely a v nich stála, bledá jako stěna, bradavická ošetřovatelka. „Vy dva!“ křikla na ně. „Okamžitě sežeňte a přiveďte Brumbála a Severuse!“ „Ihned!“ přikázala, když na ni zůstali překvapeně zírat. Potom se už oba rozběhli chodbami hradu k ředitelně. ***** Poppy musela vyhodit ty dva nebelvíry z pokoje. Potřebovala provést pár vyšetření, které jí poradil kolega lékouzelník z Indie, který byl na výměnném pobytu v Londýně u sv. Munga. Samozřejmě, že mu neřekla jméno pacienta, šlo spíš o hypotetický rozhovor. Výsledky byly znepokojující a proto dala zavolat ředitele a Severuse Snapea. Vrátila se zpět a znovu provedla všechna vyšetření, aby si byla jistá, a dokonce přidala ještě nějaká svá vlastní. Výsledky nebyly dobré. Vůbec nebyly dobré. Začínala si dělat veliké starosti. Čtveřice mužů dorazila tak rychle, že měla podezření, že se jim nějak podařilo přemístění uvnitř hradu. Severus, dosud pobledlý po Brumbálově zaklínadle, nečekal, klesl na kolena vedle Harryho postele a vzal ho za ruku. „Poppy?“ obrátil se na ošetřovatelku, užaslou nad Snapeovým chováním, ředitel, zatímco Sirius s Remusem stáli v nohách u lůžka. „Albusi, vůbec se mi to nelíbí. Je chladný, nereaguje na vnější podněty, všechny sledované hodnoty mu opět poklesly. Mám podezření, že se jeho vědomí vzdaluje stále víc. Trvá to nepřiměřeně dlouho. Mám obavy, vážné obavy, aby to neskončilo - “ „Ne!“ ozval se od postele Snape. „On to zvládne!“ protestoval hlasitě. „Já mu věřím!“ vykřikl a poctil všechny přítomné ´pohledem´, který měl vyhrazený jen pro studenty, speciálně z nebelvíru, kteří právě roztavili kotlík. „Jděte pryč...“ dodal tišeji a vrátil se pohledem k bledému chlapci na posteli. Poppy se zatvářila velice uraženě, Sirius s Remusem nebyli schopni slova, jen Brumbál nebyl překvapený a díval se na něj s porozuměním. Otevřel dveře a pokynul jim, aby odešli. Poppy chtěla něco namítnout, ale ředitel jen zamítavě pokroutil hlavou, vzal ji za loket a vedl ven. „Nechme je chvilku,“ řekl prostě, když zavřel dveře a kráčel pryč, nechajíc za sebou tři zmatené lidi. Poppy se ještě více nafoukla a odkvačila na ošetřovnu, mumlajíce si pod fousy, že ona tam vlastně ani nemusí být. Lupin a Black se na sebe podívali, synchronně pokrčili rameny a ruku v ruce zamířili do svých společných pokojů. ***** Lucius Malfoy se pomalu probouzel ze spánku. Hlava mu třeštila, jako by měl za sebou nevydařené setkání smrtijedů, nebo, chcete-li, velmi vydařený večírek, kde tekla ohnivá whisky proudem. Pomalu a opatrně si sedl a hlavu si držel oběma rukama, aby se mu nerozskočila. Oči byl schopen otevřít jen na úzkou štěrbinku a zaostřit tak na místnost, kde se nacházel, bylo prakticky nemožné. Točila se. Zaúpěl a znovu si lehl. Bolest hlavy začínala být

35

neúnosná, když jedno jeho otevřené oko spočinulo na malé lahvičce s bleděmodrým obsahem. Ten lektvar poznával, byl to Bolest Odstraňující Dryák, důvěrně nazývaný bod, nebo bodík, jako že bodne, že se hodí. Zavřel oči, soustředil se, pak je pomalu nepatrně otevřel, zaostřil na lahvičku, natáhl se k ní, pevně sevřel svými prsty a rychle zavřel oči. Poslepu odzátkoval flakónek a celý obsah si nalil do krku. Cítil, jak mu hořká tekutina klouže krkem do žaludku. Za chvíli se mu po těle začalo rozlévat teplo a on s úlevou mohl otevřít oči a bez obav se posadit. Ještě pořád byl v pracovně, kde prováděli odstranění znamení. Znamení! Málem na něj zapomněl. Zvedl svou levici a překvapeně na ni hleděl. ***** Brumbál zamyšleně kráčel zpět do své pracovny. Připadal si bezradný. Pořád nemohl přestat myslet na to, co mu řekl Dobby. A taky na to, jak se choval Harryho kámen srdce. Věděl, že řešení je na dosah ruky, že ho mají přímo před nosem, ale... Nevěděl jak, ale ocitl se přede dveřmi do kuchyně a zůstal překvapeně stát. Sem přece nešel, určitě mířil na opačnou stranu hradu. Nevěřícně zakroutil hlavou, polechtal hrušku na obraze, a když ho s veselým hihňáním pustila dál, vešel. Nu což, dá si alespoň kakao, řekl si v duchu - a popovídá si s Dobbym. Usmál se. ***** Poppy naštvaně vrazila na ošetřovnu, až se sebou Anna Grangerová leknutím trhla. „Poppy, co se vám stalo?“ zajímala se, protože jediný pohled na bradavickou ošetřovatelku jí prozradil, že je velmi rozčílená. „Víte, Anno, já tady taky vůbec nemusím být,“ řekla roztřeseným hlasem, uhladila si, celkem zbytečně, ošetřovatelský hábit a pokračovala: „Já můžu klidně odejít, nic mne tu nedrží a pokud se mnou tady chtějí zacházet takovým neomaleným způsobem...“ „Ale Poppy,“ řekla konejšivě paní Grangerová a objala ji kolem ramen, „jistě nebude tak zle. Posaďte se a pěkně v klidu mi povězte, co vás tak rozzlobilo.“ A usadila ji na jednu ze židlí v Poppině kanceláři. Sama si sedla vedle ní a úsměvem ji vybízela k vyprávění. Když Poppy skončila, byla viditelně klidnější. „Poppy, všichni jsme tak trochu ve stresu, profesor Snape to nemyslel špatně, tím jsem si jistá. Není tak zlý, jak vypadá. Bude to dobré, uvidíte. Představte si sebe v jeho situaci.“ Madam Pomfreyová si povzdechla: „Však já to vím, máte pravdu. Máme toho všichni až po krk.“ S úsměvem se zvedla ze židle. „No, tak pojďme. A... děkuji vám, Anno.“ „Za málo,“ odvětila Anna a obě vyrazily mezi pacienty s úsměvem na líčku. ***** Sirius s Remusem mlčky procházeli hradem k pokojům, které jim Brumbál již před mnoha měsíci přidělil. Oba byli tak ponoření ve svých vlastních myšlenkách, že si ani

36

nevšimli Hermiony, která k nim běžela z té části hradu, která teď sloužila jako provizorní ošetřovna. Kdyby jim nezastoupila cestu, prošli by kolem bez povšimnutí. Polekaně se zastavili a Sirius se dokonce chytil za srdce: „Hermiono, málem jsem dostal infarkt!“ řekl a prudce vydechl. „Omlouvám se,“ řekla usmívající se Hermiona, pohled stále zaměřený na jejich propletené ruce. „Tímhle,“ a hlavou nepatrně pokynula k jejich spojeným rukám, „zlomíte polovinu srdcí v Bradavicích.“ Remus znachověl a pokusil se vymanit ze Siriusova sevření, ale neuspěl. Proto jen sklopil zrak k zemi a odvrátil se stranou. „Myslíš?“ zeptal se spíš zvědavě, než dychtivě, Sirius. „Na to vemte jed,“ zazněla veselá Hermionina odpověď. „No, mám tedy štěstí, že jsem to já, kdo má za partnera takového fešáka,“ pronesl napůl z žertu a napůl vážně, „Jsem si jist, že některé fúrie by za něj daly cokoli.“ A narážka v jeho hlase byla nezaměnitelná. Remusova tvář dosáhla odstínu té nejsytější červeně, ale zároveň se v ní zračilo překvapení. Sirius na něj žárlí!? „A cos to vlastně chtěla, Hermiono?“ pokračoval Sirius, nevšímajíc si Remusových rozpaků, ač si jich byl dobře vědom. „Ah, ano, no, já jsem se chtěla zeptat na - “ Harryho dodala neslyšně. „Beze změn,“ konstatoval Harryho kmotr. „Chtěli jsme tam s Ronem zajít, za chvilku by tu měl být...“ „To bych si, být na vašem místě, teď zrovna rozmyslel,“ doporučoval Black, „je u něj Severus, a abych to řekl slušně – nepřeje si být rušen.“ Zaznělo to rozmrzele. „No, ale, my jsme...“ nechtěla se dát. „Hermiono, je-li ti život milý, nechoďte tam!“ řekl Black tak vážně, že nebylo nejmenších pochyb o tom, že to myslí přesně tak, jak říká. „Dobře,“ řekla smířlivě a zvedla ruce v obranném gestu, „jdu to říct ostatním.“ Otočila se na podpatku a odcupitala tam, odkud přišla. „A co my?“ zeptal se Sirius a aniž by čekal na odpověď pokračoval: „Co bys řekl na malou procházku?“ „Proč ne, trochu čerstvého vzduchu nám přijde vhod,“ souhlasil Remus a společně vykročili z hradu ven.

37

7. O samotě Severus se právě pokoušel vzpamatoval z malátného polobezvědomí, ve kterém se nacházel po Brumbálově kouzle, když se do pracovny začal kdosi dost neodbytně dobývat. Brumbál odstranil kouzelnou ochranu, kterou byly zajištěné dveře, a dovnitř se vřítil Black s Lupinem v patách. Už chtěli něco říct, když spatřili Luciuse ležet na pohovce. „On je mrt- “ napadlo jako první Blacka. „Ne,“ odvětil klidně Brumbál, „pracovali jsme na odstranění znamení. Je jen vyčerpaný.“ „Škoda,“ ušklíbl se Sirius zklamaně. „To je teď vedlejší,“ řekl nervózně Lupin, „shání vás Poppy.“ Víc nebylo třeba říkat, oba, ředitel i Snape, pochopili o koho jde. Severus se rázem vzchopil a hnali se k východu. Po cestě chodbami si Severus vytáhl z jedné z četných kapes hábitu lektvar a vlil si jej do krku. Byl to jeden z jeho vlastních receptů, o které se odmítal podělit. Nikdo nevěděl, na co přesně je, nebo jak se jmenuje, ale když bylo potřeba a on jim ho dal, nikdo neměl o jeho účincích pochybnosti. Tak rychle, jak jen dokázali, se přesunuli k Harryho pokoji. Nicméně to, co říkala ošetřovatelka, nemohl Severus zkrátka akceptovat. Rozčílila jej do té míry, že ji vyhodil, je všechny, včetně ředitele. Nikdo, nikdo, neměl právo říkat o Harrym takové věci. Severus věděl, že je silný. A tak s ním zůstal sám. Přeměnil jedno křeslo na postel, přirazil ji k Harryho a pak je spojil v jednu. Sundal si hábit a jen v kalhotách a košili si lehl vedle Harryho. Jak tak ležel na boku, hlavu podepřenou rukou, pozoroval Harryho tvář. Druhou rukou hladil jeho vlasy, znovu uzavřenou jizvu, obličej, krk. Jeho ruka klouzala po hrudi toho neuvěřitelně přitažlivého mladíka. Srdce mu sevřela úzkost – co když se nevzbudí?- žaludek se mu zauzloval. To se nesmí stát! „Harry, kdybys tak věděl...“ řekl tak tiše, že se sotva slyšel. „Kdybych tak mohl...“ pokračoval stejně tichým hlasem. „Kdybych jen věděl, jak...“ uvědomoval si, že plácá nesmysly, ale jeho mysl byla prázdná, zato jeho srdce přetékalo city a on si s nimi nevěděl rady. Nikdy předtím nic tak intenzivního, nepředstavitelně krásného, a zároveň bolestivého, necítil. „Miluji tě,“ zašeptaly jeho rty vřelé vyznání. Kdysi mu ta slova připadla směšná a hloupá, ale teď? Vyklouzla mu ze rtů dřív, než se nad nimi mohl pozastavit.

38

„Miluji tě,“ řekl znovu, hlasitěji a tentokrát si je vychutnal na jazyku. Ta slova začínala úsměvem a končila polibkem (jen si řekněte: I love you!). V hrudi pocítil nesmírnou úlevu a jako by z něj spadly okovy, o kterých dosud věděl jen napůl. A kdyby jej nesužovaly obavy o Harryho, byl by se teď cítil víc než šťastný. Hráz tajených citů se protrhla, odplavila nejistotu a zahořklost a naplnila ho hřejivým teplem. Láskyplným pohledem spočinul na obličeji svého manžela a pozoroval ho. A vydržel by ho pozorovat do nekonečna, kdyby si nevšiml slzy, která vyklouzla z pod zavřených víček a kreslila slanou cestičku skrz bledou mladíkovu tvář, až dopadla na polštář. A za ní následovala další a další. Severus neměl slzy rád, ale v tento okamžik to bylo znamení, že Harry ještě není ztracen a že ho vnímá. Vytáhl z pod košile kámen srdce a na chvíli se zamyslel. ***** Harry byl ztracený. Severusův hlas zmizel a on propadal depresi, panice a zoufalství. Nevěděl, jestli jde rovně, nebo v kruhu, začínal být dezorientovaný, protože byl tak moc unavený. Nejasně si byl vědom toho, že měl jít podle jedné z těch čar, ale už si nepamatoval které. Byla mu zima, byl sám, vyděšený a vystrašený. Kolem samé stíny, nic víc. I havrani uletěli. Nehněval se na ně, ale... A znenadání se odnikud a zároveň odevšad ozvalo: „Harry, kdybys tak věděl...“ „Severusi! Vrátil ses!“ Harryho srdce poskočilo a začalo bít rychleji, mysl pookřála. „Kdybych tak mohl...“ „Ty můžeš, co budeš chtít, jen nepřestávej mluvit!“ prosebně volal Harry a rozhlížel se kolem dokola, hledal východ z toho bezútěšného světa nevědomí. „Kdybych jen věděl, jak...“ „Ty na něco přijdeš, Severusi, věřím ti!“ nepřestával volat Harry. „Miluji tě,“ zašumělo kolem. „Nerozuměl jsem ti, cos říkal?“ dožadoval se Harry toho hlasu, který mu dával tolik síly a naděje. „Miluji tě,“ ozývalo se všude kolem Harryho, odráželo se od neviditelných bariér a vracelo se zpět k němu, dokud jej ta slova nezahalila od hlavy k patě. „Severusi!“ Harry nedokázal zadržet slzy a poprvé v životě plakal. Ale nebyl to smutný pláč, plakal štěstím. A ani se nenamáhal otíráním těch slaných kapek z tváří. „Já miluji tebe,“ hlesl tiše a jen nepatrný vzdech vrátil se mu ozvěnou. *****

39

Severus přeskakoval pohledem mezi Harryho tváří a kamenem srdce na své dlani a přemýšlel, co dělat. Harry před ním ležel jako mrtvý a na dlani mu „žilo“ jeho srdce. Zcela intuitivně položil kámen na Harryho srdce a vyčkával. Nestalo se téměř nic. Jen kámen pulzoval v rychlejším tempu. Automaticky nahmatal manželův tep – byl shodný s kamenem. Ale Harry se neprobouzel. Severus se převalil na záda, ukazováčkem si poklepával po bradě, druhou hladil vlasy svého muže, a přemýšlel. Na čele se mu objevila hluboká vráska. Mistr lektvarů a jeden z nejmocnějších kouzelníků své doby byl bezradný. ***** Venku byla tma, slunce už dávno zapadlo, jen měsíc osvětloval tichou krajinu okolo bradavického hradu. Kdo by se ale pozorně zahleděl k jezeru, spatřil by dvě postavy, které seděly na jeho břehu a opíraly se jedna o druhou. „Myslíš, že to zvládne, Remusi?“ ptal se šeptem Sirius. „Nesmíme přestat věřit.“ „Ale je to tak těžké, Reme.“ „Zvládl spoustu věcí, Siriusi. Nebyl si tady, neviděl si ho. On je...“ „Neobyčejný,“ dokončil Sirius za něj. „Já vím, ale trhá mě to uvnitř na kousky, když ho tam vidím jen tak ležet. Je tak bledý a...“ „Netrap se tím, Severus to zvládne.“ „Jak to myslíš?“ divil se Harryho kmotr. „Merline! Jak jsem mohl zapomenout!“ A než se stačil Sirius vzpamatovat, ležel v trávě, jak se jeho opora bez varování zvedla. Vyskočil rovnýma nohama, ale Remus už byl skoro uvnitř hradu. Rozběhl se za ním. Remus letěl jako splašený. Musel mluvit s ředitelem. „Pan Severus musí pana Harryho vzbudit, pane. Pan Harry potřebuje svého manžela.“ Jak na to mohl zapomenout? V duchu se pojmenovával nelichotivými jmény. Byl tak rozjetý, že málem Brumbála porazil na zem. „Albusi, mám něco důležitého...“ lapal po dechu. „Já vím,“ řekl ustaraně Brumbál, „Popovídal jsem si s Dobbym. Ale zdá se, že nemůžeme nijak pomoci.“ „Ale proč ne?“ „Co se děje?“ ptal se udýchaně Sirius, který právě doběhl.

40

„Pojďte za mnou,“ vyzval je ředitel a zamířil do malé místnosti u Velké síně, která byla letošního roku svědkem mnoha neobyčejných událostí. „Víte,“ začal pomalu Brumbál, „skřítci mají své vlastní legendy. Bohužel, nenašel se zatím žádný kouzelník, snad kromě slečny Grangerové, který by jim věnoval více pozornosti než rozkazů, a který by jejich moudrosti sepsal.“ Odmlčel se a pak vážně pokračoval: „Měl jsem už jednou to štěstí, že jsem slyšel skřítky, přesněji Dobbyho, mluvit o Harrym jako o Tom-který-kráčí-sám. Nedávalo to smysl, ale teď je to jasné. Skřítci mnohem dříve, než se tak stalo, věděli, že je Harry král. Jak? To se můžeme jen dohadovat. Nicméně, před chvílí jsem mluvil s Dobbym znovu a on má slova nevyvrátil.“ Brumbál se zadíval do plamenů v krbu a stíny plamenů tančily po jeho unavené tváři. „Podle Dobbyho je Harry ztracen v nevědomí a kráčí sám, protože ho Moudrost, tedy havrani, opustili. Nemůže najít cestu ven. Ne sám.“ „Tak mu pomůžeme!“ přerušil ředitele Sirius. „Ano! Můžeme přeci hledat v knihách, starých svitcích...“ přidal se Remus. „Ne!“ umlčel je Brumbál stroze. Očima přejel z jednoho na druhého. Díval se na ně, jakoby nevěděl, jak říci slova, která musela být vyřčena: „Musí to udělat Severus. Je jediný, kdo to dokáže.“ Siriuse popadl záchvat hysterického smíchu, který mu ale zmrznul ne tváři, když pochopil, že si Brumbál nedělá legraci: „To nemůžeš myslet vážně? Jak? Lektvar? Kouzlo?“ Brumbál jen zavrtěl hlavou: „Já nevím,“ přiznal tiše. „Ale myslím si, že to bude mít něco společného s tím největším kouzlem na světe.“ V očích jeho společníků byla patrná zvědavá otázka. „Láska, moji milí, láska,“ řekl a moudře pokýval hlavou. ***** Severuse vzbudila z velice krásného snu lákavá vůně. Otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem. Á ano, je s Harrym... v posteli!? Zarazil se a prudce posadil. Spali spolu v posteli již po několik měsíců, ale ten sen! Podíval se na Harryho, který stále jen ležel a spal. Tohle není ten sen, že? Zachmuřil se a otočil za vůní – čerstvá káva. Na malém stolečku bylo prostřeno k snídani. Neochotně vstal, aby se najedl a jeho žaludek rozhodně neprotestoval, jen si spokojeně předl. Dnes je pátek, pomyslel si. Dnes měla být naše první schůzka. Hořce se pousmál. V pondělí měl na chviličku takový příjemný pocit, že by se snad jeho život mohl změnit. A dnes... sedí a snídá u stolu zase sám. Neuvědomil si, jak moc mu Harryho společnost schází. Bylo to horší než o Vánocích, horší, než během únosu do Zimních zemí, bylo to horší, protože tu byl a zároveň nebyl. A on s tím nemohl nic udělat, protože nevěděl jak.

41

Jeho zmatené a chmurné myšlenky přerušila sova. Seděla na parapetu a svým zobáčkem klovala do okna. Severus jí otevřel a ona si sedla na opěrku jeho židle a ukázkově nastavila nožku, aby jí mohl odvázat dopis a malý balíček. Vděčně přijala trochu vody a kousek opečeného párečku a odletěla pryč. Snape se posadil zpět k nedojedené snídani, strčil si do úst další kousek croassantu a v ruce převrátil obálku s dopisem. Bylo na ní razítko z ministerstva. Rozlomil pečeť a začetl se do pergamenu.

Snape hodil zamračeným pohledem po nevelkém balíčku na stole. Stálo ho nemalé úsilí, a dokonce bylo za potřebí Brumbálovy intervence, aby tu byl tak rychle. Obočí se mu stáhlo do linky, jak usilovně přemýšlel, co teď s ním. Za oknem se objevila další sova. Tentokrát z Briarwood Hall. I ona nesla balíček s dopisem. Severus ji pohladil po křídlech, odlehčil od břemene, které nesla, a dal jí velký kus slaniny. Rychle očima přejel po krátkém vzkazu od své sestry a na rtech se mu objevil slabý úsměv.

Svou sestru měl opravdu rád. Byla moc milá. Věděla o Harryho stavu, stavila se tu v úterý, aby se ujistila, že jsou v pořádku. Alrik byl v tu dobu na cestě do Zimních krajů, aby 42

zkontroloval svou rodinu. Byla velice smutná ze stavu, ve kterém se Harry nacházel a nabídla mu, že se pokusí něco najít v rodinné knihovně. Byl jí vděčný. I teď mu její vzkaz pozvedl náladu a on dostal bláznivý nápad, za který by se nemusel stydět ani nebelvír. Omluvným pohledem pohladil svého muže – musí zařídit tolik věcí... sebral oba balíčky, dopisy zastrčil do kapsy u kalhot a vykročil z pokoje. Nechal za sebou jen malého skřítka vyzbrojeného velkou vařechou a skřítčími kouzly. Neměl času nazbyt. ***** Nejdříve musí za Brumbálem, pak za Pomfreyovou, do kuchyně, za Blackem, do bytu. Stop! Za Siriusem? Proč? pozastavil se. Ne, Siriuse nepotřebuje. Mířil za ředitelem. Potřeboval od něj povolení, že si může vzít Harryho domů. Ten pokoj je sice hezký, ale doma je doma. A Pomfreyová ho nebude chtít pustit, chce ho mít co nejblíž ošetřovně a svému dohledu. To je ten důvod, proč potřebuje Brumbála. Mohl by se s ní hádat sám, ale nemá čas. Jakmile Brumbálovi vyložil svůj plán, okamžitě v něm získal svého spojence. Společně přemluvili madam Pomfreyovou, která nakonec, ač velice nerada, souhlasila. Pak zamířil do kuchyně, promluvil se skřítky, nechal tam oba balíčky a konečně se vrátil do svých pokojů. Doma na čekaly ještě dvě zásilky, obě s průvodním dopisem z ministerstva o ´nezávadnosti´ jejich obsahu. Zřejmě dorazily do síně a byly přeposlány do sklepení. Odeslal je do kuchyně. V ložnici nakoukl do Harryho skříně a vyndal z něj černé kožené nohavice, tmavě zelenou košili se stříbrným lemováním a rozhalenkou a kabátec, který mu daroval na Valentýna. Sám se po koupeli oblékl do stejných kalhot i košile, jen v černé barvě, a kabátec z dračích šupin si zatím položil na postel. Přehodil přes sebe hábit, dal si lehký oběd a vrátil se do kuchyně.

43

8. Před půlnocí Těsně po večerce se Severus vrátil do Harryho pokoje a vzal jej krbem, který pro tuto příležitost Brumbál propojil se jejich bytem, domů. Pomoci mu z nemocničního pyžama se neukázalo jako úplně nejlepší nápad. To, co se mu zatím jen neurčitě zjevovalo v jeho nesmírně bouřlivých snech, se před ním nyní plně odhalilo. Pohledem laskal a ochutnával dokonalé tělo svého manžela. Nemohl od něj odtrhnout svůj zrak. Tak moc po něm toužil. Ztěžka potlačil své vzrušení a s ještě větším sebezapřením se donutil Harryho převléci do vybraných šatů. Napůl posadil a napůl položil Harryho na sofa, které vzniklo přeměřením jednoho křesla před krbem, a odešel. Připadal si jako blázen a kdyby jej někdo pozoroval, určitě by si to o něm myslel. Stál před dveřmi do svého bytu a byl nervózní jako nějaký studentík. Ačkoliv, jak on mohl vědět, jak se cítí nějaký student před prvním rande, když tohle bylo jeho první rande? Nervózně si uhladil vlasy a zaklepal. Samozřejmě, že nečekal na pozvání, nebo že by mu snad někdo otevřel, takže vstoupil sám. „Ahoj Harry, jsi připravený?“ ptal se, zatímco přecházel pokojem ke gauči, na kterém Harry ležel. „Něco jsem ti přinesl, doufám, že je máš rád.“ Usmál se a položil na stolek obří balení čokoládových žabek, které Harry upřímně zbožňoval. „Mám pro tebe překvapení. Půjdeme?“ A aniž by čekal na odpověď, zahalil Harryho do jeho neviditelného pláště a vyšel s ním na chodbu. Připadal si směšně. Nesl neviditelného manžela přes celý hrad; držel ho v náručí, nechtěl ani použít kouzlo, jen aby mohl cítit jeho tíhu a teplo na svých pažích. Ale to, že nikoho nepotkal, nebyla jen náhoda. Brumbál nějakým způsobem všechny přesvědčil, že dnes po večerce by bylo lepší zůstat v pokoji, nebo pomáhat na ošetřovně. A tak kráčel spoře osvětlenými chodbami do severního křídla. „Tak, a jsme tady,“ řekl a uložil Harryho na jiné sofa a sundal z něj plášť. „Jak se ti tu líbí?“ zeptal se a pokračoval: „Nachystal jsem to dnes odpoledne.“ A pohledem přejel po malé místnůstce na Astronomické věži. Tam, kde obvykle byly dalekohledy a stolky na kreslení hvězdných map, nebylo nic. Podlahu pokrýval huňatý koberec. Zdi byly zprůhledněny jedním velmi náročným kouzlem tak, aby skrz bylo vidět ven, ale ne obráceně. Severus dokonce vytvořil iluzi hořícího krbu kousek ode dveří. Uprostřed byl kulatý stolek a vedle ještě servírovací vozík. „Nesmíme jít ven, ale říkal jsem si, že si to vynahradíme alespoň takhle.“ Přistoupil ke stolu, vzal dvě flétny, naplnil je zlatavým šampaňským Cattier Brut Millésimé ročník 1992, který mu poslala Diana z rodinného sklípku, a ozdobil je čerstvou jahodou. „Na naši první schůzku!“ pozvedl číši ke rtům, trochu upil a sklenici položil zpět na stolek. „Připravil jsem pro nás večeři. Jako předkrm se podávají japonské gratinované ústřice s bazalkovým sabayonem.“ Naservíroval je a v rámci možností si je vychutnával. Ústřice miloval. Hlavně tyhle japonské. Hned, jak jej v pondělí napadlo, že uvaří večeři, poprosil Brumbála o přímé spojení Bradavic s krbem jeho přítele Sonyho On-Kyo. Byl to jeden 44

z výtečných japonských kouzelníků, kterým se podařilo profitovat na mudlech. Severus sice takové jednání úplně neschvaloval, ale po pravdě, mudlové jsou prostě naivní, když si myslí, že na těch feletonech, tevizích, autech a různých jiných přístrojích nejsou použita kouzla. A Japonsko v tuto dobu oplývá kouzelníky velkých jmen, která znají i mudlové. Sony a jeho bratr Panasonic jsou toho důkazem (promiňte, nemohla jsem si to odpustit :-)). Takže, když žádal o povolení na ministerstvu, nebyli zrovna dvakrát vstřícní, že prý teď mají mnoho jiných starostí - ale ředitelova důrazná přímluva pomohla. Spojil se se Sonym ještě před večeří a požádal jej o Crassostrea gigas. Šťavnaté japonské ústřice, které jsou chuťově naprosto jedinečné a s bazalkou... Nepřekonatelná kombinace chutí a vůní. A vychutnal by si je ještě víc, kdyby byl Harry vzhůru. Ale on se probudí, samozřejmě! Severus byl o tom pevně přesvědčen. Nicméně pokračoval v konverzaci. Vyprávěl Harrymu o hvězdách, které se začaly objevovat na noční obloze. O souhvězdích, přidával k dobru i řecké legendy a keltské mýty. Ztlumil světlo a zapálil svícen na stole. Nandal na talíře platýze pečeného v růžích a celeru jako první chod. A pak telecí svíčkovou grilovanou s datlemi na mandlovém rizotu. Harryho plné talíře odkládal pod servírovací vozík a nepřestával mluvit. Před dezertem vytáhl z hábitu knihu básní od Pabla Nerudy: Sto milostných sonetů, sedl si k Harrymu a začal recitovat svým hlubokým sametovým hlasem, o kterém bezpečně věděl, že ho rozrušoval. ***** Harry se cítil bezmocný. Věděl, že stojí přímo před východem, ale nemohl jej nikde najít. Začínal z toho šílet. Měl podezření, že o to Voldemortovi šlo. Ten bastard musel vědět, že se Harry pokusí všechny zachránit. I mudly, a že nebude moci najít cestu zpět. Nenáviděl toho parchanta více než kdy jindy. Ničil mu život od samého začátku. Nejdříve mu vzal rodiče, pak svobodu, pasoval ho do role hrdiny. Dokonce krále! Díky němu neměl ani chvilku klidu. Donutil Popletala jednat nesmyslně a tím ho de facto oženil se Severusem – nenáviděným profesorem lektvarů. A když se Severusem konečně našli k sobě cestu, spustil jedno ohromně bezvadné kouzlo, díky kterému je teď... kde vlastně je? Merline, ani to mu nedopřeje – aby věděl, kde je. Je nikde. A šílí z toho, a to taky bylo Voldemortovým cílem, že? Aby se zbláznil, aby se už neprobudil a zůstal uzamčený v ničem bez hranic. Paráda, kdo by si tohle nepřál? A pak se vrátil Severus. Harry cítil, jak ho nese. Cítil jeho magii a slyšel ten uklidňující hlas. Naslouchal mu pečlivě a nechával ho, ať mu hladí duši. A pak ty paže kolem jeho těla zmizely, chtěl zase začít panikařit, ale hlas se vrátil: „Ahoj Harry, jsi připravený?“ „Na co, Severusi?“ ptal se překvapený Harry. „Něco jsem ti přinesl, doufám, že je máš rád.“ „Přinesl? Dárek? Mám narozeniny?“ nechápal Harry. „Mám pro tebe překvapení. Půjdeme?“

45

„Ale kam?“ Harry vůbec neměl tušení, co se děje. Cítil jen dvě silné paže a pak byl zase někam unášen. „Tak, a jsme tady.“ „Ehm, kde?“ „Jak se ti tu líbí?“ „Severusi, co je to za hru, já nic nevidím, nemůžu se hýbat...“ „Nachystal jsem to dnes odpoledne.“ Harry neměl slov, jen nevěřícně kroutil hlavou. „Nesmíme jít ven, ale říkal jsem si, že si to vynahradíme alespoň takhle.“ „Vynahradíme co?“ „Na naši první schůzku!“ „Ó Merline,“ zaúpěl Harry, „první normální věc v mém posraném životě a já jsem... Já vlastně nejsem!“ zoufal si. „Připravil jsem pro nás večeři.“ Harryho srdce zaplálo. „Jako předkrm se podávají japonské gratinované ústřice s bazalkovým sabayonem.“ „Grati- co a s čím?“ divil se Harry, znělo to tak exoticky. Severus s tím musel mít hodně práce. Harry si uvědomil, že Severusovi na něm opravdu velice záleží a to vyznání z předchozího ´rozhovoru´ dostalo mnohem hlubší význam. Nebylo to jen vyznání, byl to příslib nádherné společné budoucnosti. Přátelství, něhy, porozumění a lásky. Kdybych jen byl při vědomí, rmoutil se Harry. Tak moc toužil svého muže obejmout a políbit. Přitisknout se a nechat se hýčkat těma teplýma něžnýma rukama. A Severus nepřestával mluvit. Vyprávěl mu spoustu zajímavých věcí, o kterých Harry nic nevěděl a ani netušil. Vyprávěl mu o Orionovi a jeho psu Siriovi, jak se z nich staly hvězdy na nebi. O Valhalle, kde Odin shromažďuje největší válečníky. Mezi tím se zmínil o platýzi v růžích a telecí svíčkové s mandlemi. Všechno to znělo tak krásně a Harry si z celého srdce přál ochutnat. Severus dělal, jako kdyby byli na skutečné schůzce. Po večeři si sedl k němu na sofa. Harry jej mohl takřka ´cítit´ vedle sebe, když uslyšel ten milovaný hlas, který začal recitovat básně. Harry se chvěl, Severus použil ´ten´ hlas, který mu zatemňoval smysly a podlamoval kolena. Hlas, kterým by jej dokázal přesvědčit úplně ke všemu. Hlas, který ho celého naplňoval nepokojem a touhou dotknout se ho. ***** Severus odrecitoval pár veršů, když se natáhl pro sklenici šampaňského a dezert – pravé mexické čokoládové pralinky s chilli.

46

„Harry, tyhle pralinky s chilli jsou něco úžasného. Objednal jsem je u jednoho obchodníka v Londýně, dováží je přímo z Mexika. Přišly dnes ráno. Jsou vynikající, měl bys jednu ochutnat. Napoprvé ti asi nezachutnají, ale na podruhé...“ Vložil si mezi rty jednu z pralinek a nahnul se k ústům svého manžela, aby mu dal ´ochutnat´. Ta blízkost Harryho rtů byla nesmírným pokušením - a on se chtěl nechat přemoci. Spolkl ten kousek čokolády a políbil Harryho rty. Jen letmo. A pak znovu, tentokrát naléhavěji. Jazykem oddělil rty od sebe a opatrně mezi ně vklouzl. Vtáhl Harryho spodní ret mezi své a jemně jej sál. Rukama si ho přitáhl k sobě tak těsně, že byli jako jeden. Kámen srdce, který měl Severus na krku, zaplál jasněji, jak do něj v pevném objetí proudilo teplo obou mužů. Nebyl nikdo, kdo by tomu byl svědkem, ale ničeho takového ani nebylo potřeba. Svou úlohu splnil. Ozvalo se tiché toužebné zasténání... ***** Verše skončily. Ale Severusův hlas se vrátil: „Harry, tyhle pralinky s chilli jsou něco úžasného. Objednal jsem je u jednoho obchodníka v Londýně, dováží je přímo z Mexika. Přišly dnes ráno. Jsou vynikající, měl bys jednu ochutnat. Napoprvé ti asi nezachutnají, ale na podruhé...“ Harry pocítil na svých rtech dotyk. TO je zvláštní, pomyslel si. A pak, lehounký jako pírko, polibek. Harry procital. Něco... něco mu ukazovalo cestu. A další, naléhavější polibek, takový, který krátí dech a bere soudnost. Zasténal. Před očima se mu pomalu zjevovala Severusova tvář. ***** Severus se zarazil, protože si byl jist, že on určitě nezasténal. Zadíval se na svou lásku a viděl, jak se mu chvějí víčka a pomalu, velice pomalu se otevírají. Jeho srdce nevědělo, co má dělat. Tlouklo tak zběsile, a zároveň přestávalo bít. Svět kolem se zastavil a přestal existovat. Pro teď byl jen Harry a on. Nikdo a nic jiného. „Harry,“ hlesl neslyšně. „Seve-“ nedořekl Harry, protože byl znovu, velice něžně, políben. „Harry, Harry,“ opakoval Severus pořád dokola, tiskl Harryho k sobě a v očích, které svítily jako dvě hvězdy, byla vidět úleva, radost, láska, i bolest a starost. „Jak se cítíš?“ ptal se starostlivě. „Je mi těsno,“ řekl Harry chraplavě. „Odpusť,“ řekl o poznání chladněji Snape a u srdce ho zabolelo. „Ne, Severusi, to jen, žes mě málem umačkal,“ tišil jeho bolest už v zárodku Harry a slabě se usmíval. „Děkuji Ti, Severusi. Byla to nádherná schůzka.“

47

„Takže ty si slyšel...“ „Ano. Tvůj hlas mi dával takovou sílu a naději...“ Harry se musel nadechnout, aby mohl pokračovat. „Slyšel jsem úplně všechno, co jsi říkal ty.“ Sklopil zrak a zčervenal rozpaky. Severusovi teď určitě dojde, že slyšel i jeho vyznání... „Aha,“ pronesl zcela nesnapeovsky Snape. „Pak si tedy slyšel i... ehm, no, to-“ „Taky tě miluju.“ Ta věta zaplnila celý prostor kolem nich a když se dvě smaragdové oči zvedly a setkaly se s těmi černými, Severusovu mysl i srdce zalila vlna radosti a štěstí. Dívali se do očí toho druhého a v posvátném tichu byla téměř slyšet dvě souhlasně bušící srdce. Hradní hodiny začaly odbíjet půlnoc, když se jejich rty spojily v něžném a vše říkajícím polibku. Ten nevyslovený slib, že spolu zažijí i další výjimečné chvíle, byl začátkem nové budoucnosti. Společně budoucnosti.

48