Poškozování drobných sakrálních památek po vzniku Československé republiky

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav Historie

Milan Bednář

Poškozování drobných sakrálních památek po vzniku Československé republiky Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. 2010

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …......................................... 2

Za vedení práce děkuji prof. PhDr. Jiřímu Hanušovi, Ph.D. Za příkladnou pomoc a ochotu při vyhledávání pramenů patří poděkování pracovníkům badatelny Národního archivu v Praze na Chodovci. Poděkovat se sluší i Bc. Vladislavě Krajčové za bezbřehou podporu.

3

Obsah Úvod......................................................................................................................................4 1. Vymezení některých pojmů...............................................................................................6 2. Zhodnocení dosavadního bádání o problému a okruh pramenů........................................8 3. Obecné příčiny................................................................................................................12 3.1 Obrazoborectví jako typický revoluční jev...............................................................12 3.2 Démonizování monarchie.........................................................................................15 3.3 Vztah ke katolické církvi..........................................................................................16 3.4 Hus versus Nepomucký............................................................................................20 3.5 Sekularizace památek...............................................................................................24 4. Specifické a domnělé příčiny..........................................................................................26 5. Charakter obrazoborectví................................................................................................29 5.1 Prvopočátky obrazoborectví.....................................................................................29 5.2 Počátky a nastínění průběhu obrazoborecké vlny....................................................32 5.3 Sumarizace a hlavní výskyt......................................................................................36 5.4 Typologie a způsoby poškozovaní památek ............................................................39 5.5 Úřední odstranění památek.......................................................................................42 5.6 Jednalo se o systematické ničení?.............................................................................45 5.7 O obrazoborcích .......................................................................................................47 5.8 Ekurz: Osudy pomníků Josefa II. v prvních letech republiky..................................50 6. Ohlasy a reakce na obrazoborectví..................................................................................54 6.1 Reakce státních úřadů...............................................................................................54 6.2 Reakce spolků a nevládních organizací....................................................................58 6.3 Ohlasy některých osobností......................................................................................62 6.4 Reakce církví............................................................................................................64 6.5 Obrazoborectví a politika.........................................................................................67 6.6 Ohlasy na Slovensku.................................................................................................71 6.7 Ohlasy za hranicemi.................................................................................................74 7. Obrazoborectví v konkrétních lokalitách........................................................................76 7.1 Dobrovice.................................................................................................................76 7.2 Slaný a okolí.............................................................................................................80 7.3 Úvaly a okolí.............................................................................................................85 8. Výměna pomníků............................................................................................................89 Závěr....................................................................................................................................91 Prameny a literatura.............................................................................................................94

4

Úvod České země si jen během dvacátého století prošly čtyřmi rozsáhlými vlnami ničení a stavění pomníků.1 Tak časté odstraňování nevhodných symbolů vedlo k úsudkům, že obrazoborectví je rysem české povahy2, nebo projevem v Čechách tak obvyklého „hurá radikalismu“.3 Ona národní výjimečnost v negativním slova smyslu není však dána národní identitou či povahou, ale historickým vývojem, který českou kotlinu v průběhu minulého a předminulého století poznamenal. Otázkou je, zda lze vůbec hovořit o výjimečnosti. Bořením symbolů komunistické éry si prošly dříve nebo později všechny země, které byly po druhé světové válce nucené se přimknout k východnímu vzoru.4 Po roce 1918 nebylo Československo jediným nástupnickým státem Rakouska-Uherska, kde docházelo k odstraňování objektů upomínajících na padlý režim. Jakožto zástupným terčům národnostních a politických sporů jim byl takový osud přisouzen. A pokud se po pomyslné časové přímce posuneme do reformační doby, husitské obrazoborectví bylo obdobou reformačního ikonoklasmu 16. století v dalších evropských státech.5 Tato práce se zabývá konkrétním aspektem obrazoborectví po vzniku Československé republiky, a to poškozováním drobných sakrálních památek. Aspektem, který je svým způsobem výjimečný, jelikož se neprojevil v žádném jiném nástupnickém státě podunajské monarchie. Ani v západní Evropě, kde v průběhu 19. století počet drobných sakrálních památek vzrůstal a například při antiklerikálních útocích ve Francii v roce 1879 vzaly za své pouze náboženské symboly ve veřejných budovách.6 Jakkoli je zmiňované kácení sakrálních plastik výjimečné, tak je i v české historiografii opomíjené a omezované na doprovodný jev antikatolicismu. Cílem práce je analyzovat charakter obrazoborectví po vzniku Československé republiky v aspektu 1 2 3 4 5 6

Po vzniku republiky, za okupace, po II. světové válce a po pádu komunismu. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, s. 20. Hájek, Tomáš – Bukáčová, Irena: Příběh drobných památek (od nezájmu až k fascinaci). [Lomnice nad Popelkou] 2001, s. 18. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 45. Srov. Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London 1997; Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996. Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London 1997, s. 28–31. Podobně jako v roce 1919 v Československu. McLeod, Hugh: Náboženství a lidé západní Evropy (1789– 1989). Brno 2007, s. 292.

5

poškozování drobných sakrálních památek a odhalit spektrum jeho příčin. Důležitým bodem je také vyhodnotit charakter ohlasů na obrazoborectví a kroků k jeho potlačení či alespoň zmírnění. Přitom má být ku pomocí i detailnější studium tří vybraných lokalit.

6

1. Vymezení některých pojmů Projevovalo se v poškozování drobných sakrálních památkách obrazoborectví či docházelo k vandalismu? Terminologie doby první Československé republiky neoplývá jistotou, ale většinou se pro poškozování památek užívá termín „obrazoborectví“.7 Soudobý český jazyk dovoluje dokonce použití tří termínů, a to „ikonoklasmus“, „obrazoborectví“

a

„vandalismus“.

V tomto

si

je

roven

německému

jazyku

(„Ikonoklasmus“, „Bildersturm“, „Vandalismus“), zatímco angličtina nabízí jen „iconoclasm“ a „vandalism“. Slovo „ikonoklasmus“ vychází z řečtiny a znamená doslova „lámat obraz“. „Obrazoborectví“ je podobně jako v němčině pouze ekvivalentem slova „ikonoklasmus“ v národním jazyce. Termín obrazoborectví se ve svém původním významu užíval v souvislosti s různými náboženskými hnutími, jež bojovala za odstranění obrazových zpodobnění odporujících jejich přesvědčení. V této práci je nejčastěji užíván termín „obrazoborectví“, který významově označuje vědomé poškozování či ničení uměleckých děl, tak jak je možné naleznout ve Velkém slovníku naučném: „Obrazoborectví, též ikonoklasmus, v dějinách umění poškozování či ničení uměleckých děl v dobových společenských zápasech. Nerozlišuje uměleckou kvalitu a na dílo nazírá jako na symbol nepřátelské síly, odmítaného názoru na svět, nepřijatelné etické či jiné hodnoty.“8 Navíc se tato práce, jak už z jejího titulu vyplývá, zabývá konkrétním aspektem obrazoborectví, a proto je i často používaný termín „obrazoborectví“ omezen pouze na poškozování drobných sakrálních památek. Termín „drobné památky“ není dosud přesně definován. Nejsou k dispozici jasné znaky či jejich soubor, který by drobnou památku odlišil od jiné. Přesto je pojmu „drobná památka“ natolik intuitivně rozuměno, že se vžil. 9 Tento termín je v předložené práci navíc rozšířen o pojem „sakrální“, což není třeba blíže definovat. Snad je jen vhodné podotknout, že se nejedná o drobnou architekturu, která by byla stavěna pouze z iniciativy církve. Většina drobných sakrálních památek byla dílem lidové zbožnosti. 10 Drobné 7 8 9 10

Např. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha, 1922. Velký slovník naučný, m/ž. Heslo obrazoborectví. Hájek, Tomáš – Bukáčová, Irena: Příběh drobných památek (od nezájmu až k fascinaci). [Lomnice nad Popelkou], 2001, s. 12. Kříže v polích a na rozcestích a boží muka byly často stavěny soukromými osobami nebo obcí. Sochy a sousoší pak obcí, ale častěji vrchností, ojediněle pak zámožnými poddanými. Kapličky nechala nejčastěji

7

sakrální památky lze definovat jako drobnou exteriérovou architekturu se sakrální tématikou, což je doplněno exemplárním výčtem: sochy, sousoší, sloupy, kříže, kapličky, boží muka apod.

postavit vrchnost, buď přímo, nebo s finančním přispěním obci.

8

2. Zhodnocení dosavadního bádání o problému a okruh pramenů Literatura zabývající se obrazoborectvím po vzniku první Československé republiky je velice sporá a často se tohoto fenoménu jen obecně dotýká. Problém ničení sakrálních památek bývá zmiňován především v literatuře, která se věnuje popřevratové církevní krizi nebo politickému katolicismu této doby. 11 V těchto pracích je problematika poškozování drobných sakrálních památek posuzována jen v kontextu výkladového rámce, což má za následek, že obrazoborectví je považováno pouze za okrajovou součást protikatolického boje nebo za jeho excesy. Největší pozornost je přirozeně věnována historii a stržení mariánského sloupu v Praze.12 Ve většině těchto prací však nejsou zkoumány příčiny, ale pouze průběh, a to ještě v úzkém pojetí dané události. Další pohledy na obrazoborectví nabízí literatura věnující se problematice svatojánského kultu v pozdním období monarchie a vzniku republiky. 13 Z nepomucenské literatury se poškozování památek nejvíce věnoval Vít Vlnas v monografii Sv. Jan Nepomucký, česká legenda. Přesto nejde o hlubokou analýzu jevu, ale o základní a výrazně zjednodušený popis příčin, průběhu a některých ohlasů na obrazoborectví. Ono

11

12

13

Především: Marek, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno 2005; Týž: České schisma. Rosice u Brna 2000; Trapl, Miloš: Politický katolicismus a česká strana lidová v Československu v letech 1918-1938. Praha 1990; Týž: Hnutí „Pryč od Říma („Los von Rom“)“. In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918–1938. Olomouc 2001. s. 13–29; Halas, František X.: Neklidné vztahy. K jednomu aspektu výročí 28. října 1918. Praha 1998; Týž: Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno 2004; Fiala, Petr a kol.: Český politický katolicismus, 1848–2005. Brno 2008; Hanuš, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno 2005. Molt, Štěpán: Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Diplomová práce uložená v knihovně PedF UK v Praze. Praha 2008; Paces, Cynthia: The fall and rise of Prague´s Marian Column. In Memory and the impact of the political transformation in public space. Durham 2004, s. 47–64; Gottfried, Libor: „Kterak socha Mariánská byla zničena“. Dějiny a současnost 5, 1994, s. 29–30; Branda, Jan – Kavička, Karel: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Velehrad 2008. Na tomto místě je vhodné uvést i zásadní prameny: Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923; Týž: Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové. Praha 1923–1924, s. 138–154; Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I–II (1918–1919). Praha 2003; Šorm, Antonín – Krajča, Antonín: Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Praha 1939, s. 30–38. Především: Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993. Týž: Čtvrtá kapitola z boje o sv. Jana Nepomuckého. In Josef Pekař a české dějiny 15.–18. století. Sborník referátů z vědecké konference. Bystrá nad Jizerou 1994, s. 139–146. Dále pak: Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 3, 1993, s. 12–17.

9

zjednodušení pramení z toho, že se autor nezabýval obrazoborectvím po vzniku republiky komplexně, ale pouze v oblasti útoků na symboly svatojánského kultu. Za jedinou prací české provenience, která se věnuje tuzemskému modernímu obrazoborectví v komplexnější rovině, stojí autoři Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný. Kniha nese název Pomníky a zapomníky a zabývá se osudem jednotlivých pomníků nebo souborem památek od počátku republiky po svou současnost. Nutno však podotknout, že ačkoliv je několik kapitol věnováno ničení památek na počátku první Československé republiky, sakrálním se dostává jen okrajové pozornosti. Je však třeba vyzdvihnout, že příčiny poškozování drobných sakrálních památek nevidí pouze v síle popřevratové protikatolické politice, ale i v proměně pojímání těchto památek jako symbolů doby svého vzniku.14 Paradoxně vyznívá, že obrazoborectví po vzniku Československé republiky je zpracováno komplexněji a také nejnověji v zahraniční literatuře. 15 Tyto práce sice nepřinášejí významně nový pohled na problematiku, ale v otázce příčin obrazoborectví kombinují několik aspektů, jako sekularizaci památek, protikatolický zápas a kritiku svatojánské legendy. Cynthia Paces a Nancy M. Wingfield jdou dokonce částečně ad fontes, když stručně popisují případ z Dobrovice 16. Ale ani tato literatura se nedotýká českého obrazoborectví v celkové šíři, nýbrž vyjímá jen zajímavé aspekty, kterými jsou ničení soch Josefa II. a sv. Jana Nepomuckého. Další drobnou sakrální architekturou, kromě pražského mariánského sloupu, se nezabývá. Velké mezery v bádání skýtá především charakteristika projevů obrazoborectví, jeho rozsah, výskyt a průběh. Zejména na poli drobných sakrálních památek lze na rozdíl od ničení soch císaře Josefa II.17 vycházet v drtivé většině jen z dostupných pramenů. 14 15

16 17

Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, s. 28–33. Především: Paces, Cynthia – Wingfield, Nancy M.: The Sacred and the Profane. Religion and Nationalism in the Bohemian Lands, 1880-1920. In Constructing Nationalities in Eastern Central Europe. New York 2004, s. 107–125. Méně již: Wingfield, Nancy M.: Flag wars and stone saints: how the Bohemian lands become Czech. Cambridge 2007. Více v kapitole 7.1 Dobrovice. Osudy pomníků členů Habsburského rodu nebo osobností neodmyslitelně spojených s monarchií jsou v literatuře lépe zpracované. Opět lze poukázat na publikaci: Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996. Co se týče poškozování soch a bust císaře Josefa II., lze doporučit: Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část. Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. 10, 2000, č. 1, s. 4–23. Týž: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 4. část - dokončení. Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska 10, 2000, č. 2, s. 18–25. Paces, Cynthia – Wingfield, Nancy M.: The Sacred and the Profane. Religion and Nationalism in the Bohemian Lands, 1880-1920. In Constructing Nationalities in Eastern Central Europe. New York 2004, s. 107–125.

10

Otázku výskytu a rozsahu se snaží stručně přiblížit pouze Antonín Klimek, ovšem bez hlubšího zájmu a jen při citaci dvou pramenů. 18 Pokročilost dosavadního bádání v tomto směru lze charakterizovat slovy historika Víta Vlnase: „Dlouhý by byl výčet měst a vesnic, kde svatojánské sochy podlehly obyčejnému lidskému vandalství“.19 Podobně nezpracované je téma ohlasů na obrazoborectví a kroků, které byly podnikány k jeho zastavení či alespoň zmírnění. Nejhlouběji se dostává Vít Vlnas, když mimo jiné cituje z memoranda, které bylo sepsáno za iniciativy Klubu za starou Prahu. 20 Další literatura se však nedostává dále, než dosáhlo tvrzení Františka X. Halase, že obrazoborectví budilo odpor „nejen u uvědomělých katolíků, ale také mezi kulturně založenými lidmi“.21 Pouze naznačován je vliv ničení sakrálních památek na Slovensko.22 Zásadním pramenem pro poznání charakteru obrazoborectví po vzniku Československé republiky je dílo Antonína Šorma a jeho přátel s názvem Ve jménu demokracie z roku 1922. Nejedná se však o ucelenou odbornou studii charakterizující danou problematiku, nýbrž spíše o soubor různých novinových článků, které se věnují českému obrazoborectví obecně či lokálně. Práce je obohacená i o různé zprávy o ničení památek, které byly posílány na sekretariát Sdružení katolické mládeže v Praze. 23 Práce je limitována dobou svého vzniku i katolickým pohledem autora. Nicméně je přínosná pro vyhledávání dalších pramenů a rozsáhlou fotografickou přílohou.24 Zajímavý pohled nabízí i Prvé tříletí Československé republiky od Josefa Holečka taktéž z roku 1922. Jedná se v podstatě o edici článků tohoto autora otištěných v průběhu tří let v časopise Zvon. V charakteristice obrazoborectví již nezabíhá do detailů jako předchozí autor, ale přínos tkví v pohledu na dopady na slovenskou veřejnost a politiku.25 Krom dvou předchozích knižně vydaných pramenů je pro předkládanou práci stěžejní dobový politický i nepolitický tisk. Archivní prameny vztahující se k ničení

18 19 20 21 22

23 24 25

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918-1929). Praha 2000, s. 151. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 246. Tamtéž, s. 245. Halas, František X.: Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno 2004, s. 533. Dvořák, Petr: Vztahy Čechů a Slováků v prvních letech společného státu – konfesní dimenze a tzv. slovenská otázka optikou dobového československého tisku. Diplomová práce uložená na HiÚ FF MU v Brně. Brno 2009, s. 13–14. Našinec, r. 58, č. 62, 16. března 1922, s. 1. Naše obrazoborectví. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922.

11

drobných sakrálních památek lze rozdělit do několika okruhů, které jsou určeny cílem zkoumání: 1. Pro zájem o konkrétní lokality či památky lze čerpat nejčastěji z obecních a farních kronik, přičemž druhé jmenované archiválie nabízí přirozeně více informací. Sporé informace lze získat i ve fondech příslušných okresních správ politických a stručná zmínka se může objevit v regionálním tisku. Tato práce se ve zkoumání konkrétních lokalit zaměřila ve dvou kapitolách na poměrně známé případy, které ve své době dosáhly nemalé publicity. Proto lze čerpat z dobového tisku, vyšetřovacích spisů i výše zmíněných pramenů. Vyšetřovací spisy však nabízejí nezávislý pohled, tudíž nejvyšší informační hodnotu, a proto jich bylo v této práci přednostně využito. Tyto materiály lze nalézt ve fondech okresních správ politických v příslušných okresních archivech. Dále v Národním archivu v Praze ve fondu presidia místodržitelství (zemské správy politické), fondu ministerstva vnitra a presidia ministerstva vnitra. 2. Pro obecný zájem o problematiku poškozování drobných sakrálních památek lze krom výše zmíněné práce Antonína Šorma využít zejména dobového tisku. Přirozeně se nejvíce zpráv o ničení památek objevuje v katolických periodikách. V menším měřítku lze využít i fondu presidia místodržitelství, kde jsou k nalezení různá nesetříděná hlášení o poškozování sakrálních památek od okresních správ politických. 3. Ohlasy a reakce na obrazoborectví jsou k nalezení nejčastěji v dobovém tisku. Dále v Národním archivu v Praze ve fondu ministerstva školství, ministerstva vnitra a v přesahu fondu Státní památkové správy.

12

3. Obecné příčiny 3.1 Obrazoborectví jako typický revoluční jev Revoluce nepřemýšlí, revoluce jedná. Zásadním impulsem jakékoliv revoluce je jasné pojmenování nepřítele, který je náležitě démonizován. Přitom není prostor pro objektivní hodnocení a snahu o střízlivý pohled. Naopak jsou motorem revoluce emoce. Posouvají se i samotné hranice toho, co je možné tolerovat a toho, co už není ani ve vášnivých dobách revoluce přípustné. Dochází k uvolňování zábran. Pozitivním aspektem obrazoborectví pro historiografii je fakt, že zpětně dovoluje transformační procesy analyzovat v jejich vztahu k symbolům minulosti. Ikonoklasmus či obrazoborectví má svůj původ v byzantské říši. Když císař Leon III. vydal roku 730 edikt, kterým svévolně vyhlásil obrazoborectví, měly se na jeho příkaz zničit všechny ikony, figurální zpodobení svaté rodiny, křesťanských světců, mučedníků, biskupů atd. Tehdy šlo o revoluční čin, který však nebyl motivován revolucí či dobytím nového území, ale pouhou obavou o vládu. Ke kroku, který neměl obdoby, ho přimělo Boží varování - alespoň tak si vysvětlovali císařovi teologové podvodní erupci, jež v roce 726 zasáhla Egejské moře u ostrova Théra.26 Na první pohled nemá událost z 8. století s ničením barokních památek po vzniku Československé republiky nic společného, ale jistou podobnost je možné vysledovat. V obou případech nalezneme důraz na jasné popření určitého aspektu minulosti, na cílevědomé skoncování s artefakty, jež nepatřily a nemohly patřit budoucnosti. V obou případech se nehledělo na uměleckou či historickou hodnotu, ale pouze na negativa, jež byla s předměty spojená. Ostatně byzantské obrazoborectví bylo s československým spojováno už ve dvacátých letech. Tato teze byla vyřčena v souvislosti s tím, že „tlak budí protitlak“. Edikt Leona III. totiž vzbudil „tak živelný odpor lidu a vojska, že v Římě roztrhali a rozbili sochy císařovy.“ Autor článku tím nebezpečným protitlakem mínil vzrůst oblíbenosti politického katolicismu.27 Francouzská revoluce je obecně považována za milník poškozování i ochrany památek.28 Jedná se o první dějinné období, kdy se obrazoborectví stává prostředkem pro 26 27 28

Herrinová, Judith: Ženy v purpuru. Praha 2005, s. 60–61. Český deník, r. 12, č. 308, 9. listopadu 1923, s. 3. Hyenismus. Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London 1997, s. 31.

13

vypořádání se se symboly starého režimu. Byla to doba přímo naplněná různými revolučními symboly, která se v mnoha aspektech chtěla co nejviditelněji odlišit od „ancien régime“. Už na dobytí a zničení Bastily je možné pohlížet jako na obrazoborecký čin. Tato již dosluhující věznice byla chápána především jako symbol vojenské síly a zvůle královského režimu.29 Druhou výraznou obrazoboreckou akcí, která se v prvních letech Československa nesčetněkrát napodobovala, bylo zničení jezdecké sochy Ludvíka XIV. na náměstí Vendôme 12. srpna 1792.30 Podle Daria Gamboniho hrálo od té doby obrazoborectví roli v každém momentu revolučního procesu – v posílení revoluce, nahnání strachu, uskutečnění viditelných změn a v nezvratitelnosti revoluce.31 O tom, že revoluční obrazoborectví po vzniku Československé republiky mělo shodné rysy s ničením symbolů za Velké francouzské revoluce, hovoří například komentář ke stržení mariánského sloupu v Praze: „Sřícený sloup mariánský bude mezníkem tohoto důležitého obratu dějin českého národa.“32 Pro dobu po první světové válce bylo ničení pomníků charakteristické. Ani nástup bolševismu v Rusku se neobešel bez obrazoborectví, které dokonce ukazovalo na počáteční slabost režimu. Například v Petrohradě měly být všechny sochy demonstrativně zničeny v předvečer 1. května roku 1918. Ale vzbudilo to takovou vlnu nevole, že se bolševici museli prozatím spokojit jen s překrytím soch rudými prapory.33 Revoluční obrazoborectví odstraňující symboly monarchie včetně soch členů vládnoucí dynastie se objevovalo téměř ve všech zemích bývalého Rakouska-Uherska. Například v Sarajevu odstranili do jara roku 1919 všechny sochy Habsburků, včetně soch Františka

Ferdinanda34.

Velké

pozdvižení

vyvolalo

hromadné

ničení

pomníků

v Rumunsku.35 Moderní obrazoborectví se projevuje ve třech základních oblastech: v náboženství, ve vědě a v současném umění. Nábožensky a politicky motivované obrazoborectví se ve 20. století objevilo také v Číně (tzv. kulturní revoluce) a v Sovětském svazu 29

30 31 32 33 34 35

Tamtéž, s. 32. Podobně se vyjadřuje François Furet:„... nic nesymbolizovalo nepřítele tak zřetelně jako legendární vězení, jehož osm mohutných věží uzavíralo přístup na předměstí Saint-Antoine.“ Furet, François: Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi. 1770–1814. Praha 2004, s. 101. přeložila Jana Smutná-Lemmonierová. Tamtéž, s. 32–33. Tamtéž, s. 32. Socialistické listy, r. 2, č. 1, 5. ledna 1919, s. 7. Mariánské sloupy. Podepsán km. Národní politika, r. 36, č. 178, 7. srpna 1918 odpolední vydání, s. 3. Letošní první květen v Petrohradě. Národní politika, r. 37, č. 85, 27. března 1919 ranní vydání, s. 6. Odstraňování nevhodných pomníků. NA Praha, Ministerstvo školství, inv.č. 1740, karton 3126. Apel anglických profesorů ke Svazu Národů

14

(v souvislosti s likvidací náboženství a životního stylu minulosti).36 V moderních státech je centrálně řízené obrazoborectví projevem snahy politické moci kontrolovat a ovládat veřejně spravovaný symbolický kapitál. Tato moc roste v závislosti na totalitarismu daného státního útvaru. Centrální událost a symbol transformace východní Evropy – pád Berlínské zdi v roce 1989 – měl charakter kolektivního obrazoboreckého rituálu. Po roce 1989 v tehdejším Československu i v celé východní Evropě došlo k rychlé obrazoborecké vlně, které odstranilo nejvýraznější symboly minulosti.37 3.2 Démonizování monarchie V základu negativního pohledu na monarchii se projevila především historizující argumentace. Ta se vztahovala k bájemi opředené bitvě na Bílé hoře, po níž následovala nikoliv léta, ale staletí utlačování národa. Z pojmenování důsledků je zřejmé, že za vším stál rozvíjející se nacionalismus. V bělohorské porážce se proto spatřuje národní katastrofa již na počátku 19. století. Pro první vlastenecké generace se stalo samotné místo Bílé hory symbolem následujícího útlaku.38 Pro popřevratové obrazoborectví je důležitý moment, že se personifikací pobělohorských hrůz stal jezuitský řád, který byl dle obecného přesvědčení i strůjcem svatojánské legendy.39 Tyto domnělé projevy činnosti jezuitského řádu se staly stejně nenáviděnými jako jejich původce. O tom, že Tovaryšstvo Ježíšovo je „úhlavní to škůdce a hubitel národu českého“ neměl pochyby už Karel Havlíček Borovský. A průběhem desetiletí se na démonizování řádu nic neměnilo, pouze se stávalo majetkem veřejného mínění.40 Vztah k habsburské vládě, a tedy i k monarchii, se dostával do negativní polohy později než vztah k pobělohorskému období. Ještě v době napoleonských válek nebyly 36 37

38 39 40

Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London 1997. Pospiszyl, Tomáš: Obrazoborectví. In Atlas transformace. [online] [cit. 1. prosince 2010] Dostupné z: . Např. František Palacký odmítal na místo bývalého bojiště vstoupit. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 130. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 229–230. Národní listy v roce 1866 psaly: „Každý věrný Čech, syn naší vlasti ví, že jesuité byli nejúhlavnější zhoubcové naší národnosti“ Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 133.

15

pochyby o české loajalitě k trůnu a v takové pozici setrval český nacionalismus až do poloviny 19. století. Například při korunovaci Ferdinanda I. českým králem v roce 1836 bylo české vlastenecké hnutí protknuto dynastickým duchem a František Palacký argumentoval pro svou nepřítomnost na německém národním shromáždění i nutností existence Rakouského císařství.41 Od poloviny století se vztah k monarchii počíná kalit. Sérií neúspěchů národního hnutí v 60. a 70. letech se začal vytvářet stereotyp Habsburků jako nepřátel národa. Pokrokové hnutí konce osmdesátých a v devadesátých letech se pak postavilo již na otevřeně protidynastické a protiříšské pozice. Na nenapravitelně negativním vztahu k monarchii pak nezměnila nic ani popularita Františka Josefa I.42 Je pravidlem, že dřívější opozice nastupující vládu nenechá na svých předchůdcích nit suchou. O to silnější je takové jednání, když se mění vládnoucí systém, ba celé uspořádání státu. A nejinak tomu bylo v roce 1918 při vzniku Československé republiky, kdy se protihabsburské nálady dočkaly své kulminace. Po 28. říjnu, kdy je bývalý režim prost všech nástrojů k obraně, si například jásající dav na Bílé hoře 3. listopadu dovolí zapálit lepenkovou rakev s nápisem: „Pošla černožlutá bestie“.43 Převrat a následně i pozemková reforma byly vydávány za „odčinění Bílé hory“.44 Odsuzování monarchie bylo natolik křiklavé a odvolávání se na husitskou podstatu národa se stalo zjednodušeným majetkem davu, že to nemohlo nechat některé členy inteligence chladnými.45 Publicista Ferdinand Peroutka v reakci na časté porevoluční řečnění vyslovil tezi, která má platnost mnohem širší, než její autor zamýšlel: „rčení, že jsme národem Husa či Komenského, nepraví nám o naší dnešní povaze pranic a mělo by být pokutováno, chceme-li se dostat k vážnému pochopení skutečného a přítomného národního charakteru. Slavnostními řečníky zdůrazňovaná okolnost, že jsme dětmi Žižkovými, je čímsi naprosto bezvýznamným proti závažné a senzační okolnosti, že jsme dětmi spořádaných občanů z dob Františka Josefa“46. Toto ve své době provokativní tvrzení pregnantně dokládá nesmyslnost silného démonizování monarchie, které bylo jednou z příčin obrazoborectví.

41 42 43 44 45

46

František Palacký odmítal rozdělení monarchie kvůli hrozbě expanzivní politiky Ruska. Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1875). Životopis. Praha 1998, s. 271. Tamtéž. s. 138–139. Národní listy, r. 58, č. 120, 4. 11. 1918 večerní vydání, s. 2. První radostná pouť na Bílou Horu. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, str. 139. Například Pavel Váša ve stati v Lidových novinách kritizuje agitační historismus, který prohlašuje „pravou českou nemocí.“ Josef Pekař s ním souhlasí. Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha 1999, s. 115. Peroutka, Ferdinand: Jací jsme. Praha 1924, s. 6–7.

16

3.3 Vztah ke katolické církvi Emanuel Rádl shrnul v roce 1928 boj proti katolicismu slovy, která dokládají, že byl národ po celé devatenácté století veden proti katolictví. 47 Jedním dechem je třeba dodat, že takové hodnocení je značně zjednodušené, jelikož je antikatolicismus národnímu hnutí vlastní až v pobřeznové době a zesílen je především mladočeskou rétorikou. 48 Protikatolické teze podpořené historizujícími odkazy na husitství, jezuity a pobělohorský útlak zaznívají z Národních listů v článcích Jana Nerudy, Josefa Baráka a z projevů bratří Grégrů dosti často.49 Český antikatolicismus nepramenil pouze ze své historizující argumentace, ale i z toho, že katolicismus byl jedním z hlavních znaků politické moci habsburského rodu. 50 Právě toto symbolické spojení „trůnu a oltáře“ a konzervativní pojetí společenských otázek katolickou církev nadobro zdiskreditovalo, až si získala nálepku „národního nepřítele“.51 Proto se ještě před válkou spojují téměř všechny nekatolické strany proti katolicismu, ať je jejich postoj motivován ideově nebo politicky. Pozadu nezůstává ani T.G. Masaryk, jehož koncepce smyslu českých dějin je výrazně protikatolická. Tehdejší politická konstelace se projevila především ve volbách do říšské rady v roce 1911, při kterých neuspěl ani jeden kandidát za katolické strany.52

47

48 49 50 51 52

„Celé devatenácté století jsme byli vychováváni v nenávisti proti katolictví. U nás Dobrovský, katolický kněz kritisoval církev, Jungmann ve svém deníku posmíval se katolictví; Augustin Smetana byl vyloučen z církve; Havlíček psal epištoly kutnohorské a ostré epigramy proti katolické církvi; Palacký vytvořil národní theorii, že smyslem našeho národního života je boj proti Římu; Neruda a stejně Svatopluk Čech uštěpačně psali o černém jesuictví; Masaryk a realisté celý život zápolili s klerikalismem. Sociální demokracie měla za zásadní program boj proti klerikalismu; celé XIX. století bylo u nás vyplněno protikatolickým bojem; vlastenectví a protikatolictví byly nejdůležitějším projevem našeho duchovního života.“ Kubalík, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 186–187. Celý článek prof. Emanuela Rádla vyšel v Křesťanské revue, roč. 1, 1928. Trapl, Miloš: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“). In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918–1938. Olomouc 2001, s. 14–15. Kudláč, Antonín K. K.: Příběh(y) Volné myšlenky. Praha 2005, s. 11–12. Kubalík, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 185. Hanuš, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno 2005, s. 44. V druhé, užší volbě, se proti katolickým kandidátům spojily ostatní strany. Např Jan Šrámek dostal v 1. kole 48,6 % a ve druhém 49,3 % hlasů. Trapl, Miloš: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“). In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918-1938. Olomouc 2001, s. 15.

17

Ve fázi nejbližší vzniku republiky pak katolické strany i církev nesmírně poškodily jasné promonarchistické a prodynastické postoje během války53 a „polní mše a žehnání zbraním54 uprostřed jatek světové války“ k popularitě katolicismu také příliš nepřispělo.55 Právě účast kněží na válečné mašinérii byla donekonečna omílána a nemohl na to nepoukázat ani organizátor stržení mariánského sloupu v Praze. 56 Nepomohl přitom ani obrat katolické politiky v září 1918, kdy se Jan Šrámek vyslovil pro samostatný stát a dostal se tím do čela českého politického katolicismu.57 Antiklerikální hnutí se po první světové válce projevilo i v dalších nástupnických státech, nikde však nedosáhlo takové intenzity jako v Československu.58 Takový postoj odpovídal smýšlení značné části veřejnosti, která vyžadovala i jistý „obraz nepřítele“,59 ale jak již bylo naznačeno, takové negativní pojetí katolicismu vycházelo z dlouhodobého sekularizačního procesu.60 „Módní“ antikatolicismus využívaly nekatolické politické strany a obnovené apolitické bezvěrecké hnutí Volná myšlenka61. Tento radikální bezvěrecký spolek působil velmi čile již v dobách monarchie a byl nejaktivnější složkou širokého hnutí „Pryč od Říma“. Založen byl v roce 1906 a ideově navazoval na starší Spolek Augustin Smetana.62 V roce 1914 byl sice úředně zrušen, ale po válce zahájil svou dřívější činnost, která byla ve svobodnějších podmínkách ještě aktivnější. Volná myšlenka pomocí přednášek, manifestací a tisku cílevědomě působila proti vlivu katolické církve na společnost. Poté, co byla poražena monarchie, měl být poražen i klerikalismus. Negativní kampaň využívala již vžitou historizující argumentaci, 53 54

55 56 57 58 59 60 61 62

Trapl, Miloš: Politický katolicismus a česká strana lidová v Československu v letech 1918-1938. Praha 1990, s. 56–58. Co se týče žehnání zbraní, šlo především o často opakované klišé. Stejně nepravdivé jako vlivné. Typickým příkladem je spor senátorů Nováka a Kroihera. Když Antonín Novák řečnil na půdě Senátu o žehnání zbraním za války, byl vyzván, aby svoje tvrzení dokázal. Hodnověrné důkazy však nedokázal předložit a získal si za své počínání důtku. Hemala, Lukáš: Politický antiklerikalismus v Československu v letech 1918–1929. Brno 2004. Diplomová práce uložená na HiÚ FF MU v Brně, s. 18–19. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994, s. 45. Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923, s. 4. Trapl, Miloš: Hnutí „Pryč od Říma“ („Los von Rom“). In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918–1938. Olomouc 2001, s. 16. Trapl, Miloš: „Kulturní boj“ v nástupnických státech Rakousko-Uherska po roce 1918 s hlavním zřetelem k českým zemím. In Národ – cirkev – štát. Bratislava 2007, s. 91–99. Tamtéž, s. 16 –17. Hanuš, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno 2005, s. 39–51. Nejnověji jsou dějiny a působení Volné myšlenky shrnuty v publikaci: Kudláč, Antonín K. K.: Příběh(y) Volné myšlenky. Praha 2005. Spolek Augustin Smetana zanikl až v roce 1909. Volná myšlenka vznikla zprvu jako krycí název pro tento spolek. Tamtéž, s. 20.

18

která se v jejím podání přetavila do podoby ryzí demagogie.63 Činnost spolku byla takřka v plném rozsahu zahájena v březnu 191964 a mohla mít důležitý a přímý vliv na rozsah obrazoborecké vlny.65 Především v popřevratovém varu jsou prostřednictvím tisku rozšiřovány fráze o tom, že Řím musí být souzen a Husova hranice a Bílá hora mají být odčiněny. Nesmírný tlak prýštící z tisku socialistických i občanských stran vede ke dvěma důsledkům. Za prvé se antikatolicismus stává hlavním a převládajícím společenským trendem a za druhé dochází k pomalému, ale nenapravitelnému štěpení katolického duchovenstva. Na konci roku 1918 se utváří Jednota katolického duchovenstva, k níž se během krátké doby začne hlásit až 90 % duchovních. Jejím základním posláním je reforma církve, která by pomohla v době, která rozhoduje „o bytí a nebytí katolické církve v Čechách“66. Jednota se dokonce snaží přebrat faktické vedení církve.67 Církevní hierarchie je totiž dosti poškozená po rychlém odchodu pražského arcibiskupa Pavla Huyna a bezmocností kardinála Lva Skrbenského i dalších představitelů.68 Jednota katolického duchovenstva ale převzala program dřívější Katolické moderny, což se po nástupu konzervativního Františka Kordače na pražský arcibiskupský stolec stává kamenem úrazu. Cesty konzervativních katolíků a Jednoty katolického duchovenstva se brzy rozcházejí a radikální část reformního duchovenstva to přiměje k utvoření nové „národní“ církve. Se vznikem „československé sekty“, ačkoliv nezískala silnou pozici, se katolická církev nedokázala smířit celá desetiletí.69

63

64 65 66 67

68 69

Zejména před sčítáním lidu, které se uskutečnilo v roce 1921, opakovala Volná myšlenka „všechny hříchy katolické církve“. Za zmínku stojí vše vypovídající text z letákové kampaně: „Český lide! Za vyvraždění polabských Slovanů, za mučírny inkvisice, za upálení Mistra Jana Husa, za křižácká tažení proti Tvým předkům, za Bílou horu, za popravy na Staroměstském náměstí, za vyhnanství Komenského, za dragonády liechtensteinské, za hrůzy třicetileté války, za pálení českých knih jezovity, za tři sta let poroby a temna, za katolický režim habsburský, za svěcení vražedných zbraní za světové války a za moře slz, potoky krve a bezmezné utrpení naše a našich předků, vystup z papeženské církve římskokatolické ještě před sčítáním lidu! Řím Čechem musí být souzen a odsouzen. Volná Myšlenka.“ Tamtéž, s. 55. Tamtéž, s. 51 ad. Na důležitou roli Volné myšlenky v ničení sakrálních památek upozorňovala většina katolických novinářů. Marek, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno 2005, s. 67. Mnozí historici se domnívali, že se Jednotě podařilo nahradit faktické vedení církve, ale ve skutečnosti byla stará církevní hierarchie natolik pevná, že dokázala snahu Jednoty ignorovat. Více: Marek, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno 2005. Kubalík, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 190. Značná antipatie je znát i v práci Josefa Kubalíka, která vyšla až po druhé světové válce. Kubalík, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947, s. 195 ad.

19

Po válce se rozvíjí „kulturní boj“ i ze zákonodárného hlediska. První zákon, který se dotkl katolických zájmů, bylo zřízení Masarykovy univerzity v Brně v lednu 1919, při které nevznikla teologická fakulta.70 Jedním ze základních požadavků protikatolických sil však byla odluka církve od státu, kterou se přes veškeré snahy nepodařilo uskutečnit. 71 I když se jednalo o stěžejní úspěch obrané politiky katolicismu, v řadě otázek prosadil protikatolický blok své. Byla zdobrovolněna docházka žáků na náboženské úkony. Ministr školství Gustav Habrman dále připravil výnos „o výzdobě školních budov odznaky konfesijními“, který vedl k nesmírně rozšířenému, necitlivému a kritizovanému odstraňování náboženských symbolů ze škol. Nekatolický blok dále prosadil zákon o pohřbívání žehem, reformu manželského práva, kazatelnicový zákon a zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům.72 Všechny tyto reformy byly přímo namířeny proti vlivu katolické církve na společnost. Nesmírná intenzita poválečné protikatolické vlny opadla v roce 1920, což se projevilo už v parlamentních volbách v dubnu toho roku. A konec politicky motivovaného protikatolického boje přinesl vstup Jana Šrámka do tzv. Pětky. 73 V roce 1922 už je možné s jistotou hovořit o konci silné protikatolické vlny. 15. května došlo v Praze k události, která by byla o tři roky dříve jen těžko uskutečnitelná. Když členové Volné myšlenky zvali na přednášku konanou na Žofíně, při níž měli promluvit Jan Herben, F. M. Bartoš a Alois Žípek, použili k propagaci malbu sv. Jana Nepomuckého, která byla přeškrtnutá dvěma červenými čarami a doplněna popiskem „světec temna“. Policii připadala tato prezentace natolik nepřípustná, že ji na místě zabavila.74 3.4 Hus versus Nepomucký Zatímco předměty předchozích kapitol lze pokládat za vskutku obecné příčiny obrazoborectví, pohled na sv. Jana Nepomuckého na počátku 20. století měl zcela konkrétní vliv na podobu porevolučního obrazoborectví. Charakteristické bylo, že řešení

70 71 72 73 74

Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I-II (1918-1919). Praha 2003, s. 397–399. Trapl, Miloš: Politický katolicismus a česká strana lidová v Československu v letech 1918–1938. Praha 1990, s. 71–72. Tamtéž, s. 68–70. Tamtéž, s. 73–75. Národní listy, r. 62, č. 146, 30. května 1922, s. 7. Ze soudní síně. Co je karikatura?; Našinec r. 58, č. 114, 19. května 1922, s. 4. Musí se štvát za každou cenu.

20

pravosti či nepravosti svatojánské legendy ztrácelo na úkor politických proklamací svou historickou dimenzi.75 Zásadní význam pro rozpoutání nenávisti vůči sv. Janu Nepomuckému mělo dílo Jana Herbena z roku 1893, jež neslo název Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou. Spis však vycházel ze starších prací, především z knihy Otto Abela a Václava Vladivoje Tomka. Už samotný název dává nahlédnut do vztahu autora ke známému českému světci. Sám autor sice přiznává, že nepřináší nové poznatky a jen znovu zpracovává už zpracované, ale přesto byl v příštích letech pokládán jeho spis za vědecky hodnotný. Například redaktor deníku Právo lidu cítil potřebu „poukázati na výborný vědecký spis dra. Herbena, v němž nezvratnými důkazy pověděna jest pravda o Janu Nepomuckém a rozřešen tento spor českých dějin s římskou církví.“76 V květnu roku 1899 už podávalo Právo lidu „pravdu o Janu Nepomuckém“ natolik horlivě, že byl celý náklad konfiskován úřady.77 V Národních listech napsal pochvalnou recenzi Jaromír Hrubý, který tento spis shrnul slovy: „Koho tedy zajímá historický průběh otázky svatojánské, kdo chce poznati, jak Řím přehnanou snahou o zničení památky mistra Jana Husi v lidu českém upletl si kanonizací Jana Nepomuckého bič sám na sebe, najde hojného poučení ve spisku dra. Herbena“ a vytýká mu pouze, že „nemohl si odepříti, aby se nezmínil o ‚podvržených českých rukopisech‘.“78 Opozice vůči spisu Jana Herbena vystupovala pouze z katolických kruhů. To mělo zásadní vliv na utvoření názoru, jaký se na světce zachoval ve vědomí veřejnosti. Už v této době byl hlas katolíků ze strany většinové veřejnosti ignorován, ne-li nevybíravou formou zesměšňován. První účinná kritika se vyskytla až v květnu roku 1920, tedy až po dlouhých 27 letech. Po tu dobu, tedy i v době silné obrazoborecké vlny roku 1919, naprosto dominoval pohled Jana Herbena. Spor o svatojánskou legendu se tedy nově rozhořel až v květnu roku 1920, ale měl své počátky v roce předcházejícím. Svatojánský svátek roku 1919 se antiklerikálové rozhodli využit pro sérii protikatolických demonstrací, kterými chtěli diskreditovat církev, ale i samotného světce. Redakce katolického listu Pražský večerník se den před konáním svátku rozhodla využít přednášky Josefa Pekaře z ledna 1918, v níž měl mimo jiné tvrdit, že sv. Jan Nepomucký „jest mučedníkem svého 75 76 77 78

Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 3, 1993, s. 12–17. Právo lidu, č. 134, 15. května 1898, s. 1. Svatojánská pouť. Právo lidu, č. 141, 24. května 1899, s. 1. Jménem Jeho Veličenstva Císaře! Národní listy, r. 33, č. 166, 17. května 1893, s 4. Jan Nepomucký.

21

stavu v konfliktu s mocí státní a církevní, a nesmí se užívati v boji protiklerikálním“79 a v tomto smyslu i kritizoval Herbenův spis z roku 1893. Jan Herben se k útoku na Pekaře odhodlal až rok poté, krátce před svátkem sv. Jana Nepomuckého. Josef Pekař odpověděl dvěma články v Národních listech a třetím v knižním vydání jeho příspěvků ke sporu o svatojánskou legendu. Jeho články se neomezovaly pouze na objektivní historické zpracování tématu svatojánské legendy, ale byly, a to především, protestem proti zneužívání historické argumentace k momentálním stranickopolitickým cílům. Josef Pekař popsal dosavadní publicistiku obracející se k Janu Nepomuckému

jako

zřejmě

nevědecké,

demagogicky

hrubé

zneužívání

dějin,

o nepravdách psané a naplněné stranickou nenávistí a vnášené organizovanou agitací do mas lidu80, „jenž má býti v určitém smyslu zfanatizován, rozdělen a podmaněn.“81 Josef Pekař natolik naboural již vžitou stavbu Herbenovy, a dá se říci mladočeské antilegendy, že jeho odpůrci nenašli originálnější řešení, než prohlásit Pekaře za historika „římského“.82 Herben se proti historikovi bránil i použitím osobních útoků: „Když co nejmírněji posuzuji tyto Pekařovy názory, musím je odvozovat z nedostatečného vědění a z chatrné soudnosti“.83 Na neoblíbenosti sv. Jana Nepomuckého však neměl vliv pouze spor o jeho pravost, nýbrž uměle vyvolaná představa souboje Jana Husa a Jana Nepomuckého v pobělohorské době. Jako první vyslovil myšlenku, že byl Jan Hus v protireformační době nahrazován Janem Nepomuckým, Ferdinand Břetislav Mikovec v roce 1849. Podle něj měl katolický klérus po Bílé hoře zájem odstranit nezapomenutelného Jana Husa, a proto proti němu postavil svatojánskou legendu. Tato stručná, ničím nepodložená teze byla později rozvinuta mladočeskou publicistikou do té podoby, kdy Jan Nepomucký ve skutečnosti neexistoval a byl uměle vytvořen až po roce 1620, aby národu nahradil milovaného Jana Husa, který měl upadnout v zapomenutí.84 Myšlenku F. B. Mikovce vyčerpávajícím způsobem rozvedl Otto Abel v roce 1855, jehož dílo se stalo opěrným

79 80 81 82

83 84

Vlnas, Vít: Čtvrtá kapitola z boje o sv. Jana Nepomuckého. In Josef Pekař a české dějiny 15. –18. století. Sborník referátů z vědecké konference. Bystrá nad Jizerou 1994, s. 139. Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha 1999, s. 278–280. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 247. „Mnozí historikové pravili o prof. Pekařovi, že jest historikem českým. Po článku každý musí opravit si úsudek ten přesněji, že jest historikem římským.“ Volná myšlenka, r. 11, č. 22, 30. května 1920, s. 1. Prof. dr. Josef Pekař – historik český? Národní listy, r. 60, č. 141, 23. května 1920 ranní vydání, s. 1. Můj doslov k legendě svatojánské. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 229–230.

22

bodem pozdějších odpůrců svatojánské legendy.85 Domněnka, že Jan Hus byl programově vytěsňován Janem Nepomuckým, je dokonce ústředním motivem Abelovy knihy. Podle něj barokní legenda popisuje Nepomuka jako kazatele a zpovědníka, ale tím nebyl ve skutečnosti on, ale Jan Hus. 16. květen dokonce původně patřil Janu Husovi. Hlavním důkazem je, že katolická církev nechala přetesat Husovy sochy, jež byly po Čechách hojně rozmístěny, na figury Jana Nepomuckého. Myšlenka to byla sice nesmyslná, ale svou emotivní silou zakotvila ve společnosti po dlouhá desetiletí.86 Zářným příkladem domnělého předělávání původních soch Jana Husa na sv. Jana Nepomuckého je spor o sochu na Pankráci. O té panovalo přesvědčení, že byla z pomníku Jana Husa přetvořena přidáním hvězdiček a křížku. Také se zde za dohledu policie konala tzv. „Husova slavnost“.87 Na podstavci sochy byl až do roku 1897 dokonce znatelný obrys kalicha, který toho roku kdosi odstranil. Obecní zastupitelstvo v reakci na tuto událost rozhodlo, že svěří práci restaurátorovi, aby sochu upravil do „původní“ podoby. Ovšem na popud „církevních úřadů“ zakázala policie jakýkoliv zásah do sochy, což vyvolalo aféru v tisku.

Právo

lidu,

zastávající

názor

zastupitelstva,

v

červenci

1898

píše:

„Charakteristická událost odehrává se tyto dny na Pankráci. Na soše Jana z Pomuku, jež se v obci té nalézá, byly až do loňského roku znáti obrysy kalicha. Je to snadno vysvětlitelno. V době protireformace katolické stávalo se častěji, že sochy Husovy předělávány na sochu Jana z Pomuku. Kultem nového svatého vymyťovala se z lidu památka M. Jana Husa. A podobně se stalo i na Pankráci.“88 Zásahem policie se tedy zažehl spor, zda patřila pankrácká socha Janu Husovi či nikoliv. Konečné a odborné stanovisko vyslovil následujícího roku prostřednictvím Národních listů89 konzervátor Jan Herain, který uvedl: „Z doby, kdy Mistr Jan Hus byl v Čechách jako svatý uctíván, socha pak jistě není: ráz její a ráz podstavce i všechen sloh to nezvratně dokládá.“ Připustil ale, že „socha ovšem má ráz neobvyklý, od vzoru sochy Jana z Nepomuku, na mostě Karlově stojící“, což způsobilo zmatek, obzvláště, když byly odkryty stopy červeně malovaného kalichu „o kterém však já vím, že na sochu přimalován byl v době našich táborů r. 1868.“ Redaktor Národních listů k tomu dodal, že „výklady osvědčeného znalce vyvráceny jsou 85

86 87 88 89

Za prací Otto Abela (Legenda o svatém Janu Nepomuckém) podle Víta Vlnase stál mladý Václav Vladivoj Tomek, jelikož soukromý docent Otto Abel, pracující v Berlíně a v Bonnu, nemohl mít přístup k některým pramenům, jelikož v Čechách nikdy nestudoval. Tamtéž, s. 230. Tamtéž, s. 232. Národní listy, r. 9, č. 184, 6. července 1869, s. 3. Husova slavnost na Pankráci. Právo lidu, 2. července 1898, s. 7. Hus nebo Jan z Pomuku? Tento list zastával ještě v roce 1898 stejný názor jako Právo lidu.

23

ovšem názory, jež v příčině původu a významu sochy pankrácské z jiných stran, i v tisku, byly prohlášeny.“90 Což bylo důležité konstatování, jelikož ještě v červenci roku 1898 tyto listy psaly: „že je to pomníkův Husův, o tom není nižádné pochybnosti“91 a několik dní poté pranýřovaly Katolické listy za to, že se odvážily pronést domněnku, že jde o sochu sv. Jana Nepomuckého z 18. století, co ostatně „každá babička na první pohled pozná.“ Národní listy katolickou polemiku odsoudily slovy: „Je stejně nízká, jako naivní“ a zároveň pronesly prorocká slova: „pozná-li český lid, jakými prostředky měl býti vyhlazen kult Husův, pak poznání toto bez důsledků nezůstane.“92 V lednu roku 1900 ještě Jan Herain doplňuje svoji argumentaci poté, co se našel článek Pražského večerního listu z 6. listopadu 1850, kde je zaznamenán dlouhý latinský nápis, který měl být „barvou napsán na soše“ a který podle některých přisuzuje sochu Janu Husovi. Konzervátor vyjádřil názor, že text bude pocházet nejspíše z roku 1848, jelikož není možné, aby se takový nápis zachoval delší dobu.93 Až v září roku 1902 rozhodlo vinohradské okresní hejtmanství ve prospěch odborného hlediska Jana Heraina a zakázalo zásahy do památky bez kladného stanoviska církve.94 Přesto všechno se ještě ve třicátých letech 20. století věřilo, že pankrácká socha patřila původně Husovi.95 Celé dění okolo této jediné sochy především dokládá, že legenda o nahrazování soch Jana Husa za barokního světce Jana Nepomuckého je starší než samotný spor ve své nejviditelnější fázi. Vědomí ničení nebo přetváření soch Jana Husa dávalo poté určitým kruhům jistou legitimitu ke kácení soch sv. Jana Nepomuckého. 3.5 Sekularizace památek Drobné sakrální památky plnily původně jinou úlohu, než jaká jim byla na počátku 20. století přisuzována. Sochy, kříže, boží muka či kapličky vyjadřovaly zbožnost svých 90 91 92 93 94

95

Národní listy, r. 39, č. 351, 19. prosince 1899 ranní vydání, s. 3. Husova socha na Pankráci. Národní listy, r. 38, č. 179, 1. července 1898, s. 2. Pankrácká socha Mistra Jana Husa. Národní listy, r. 38, č. 187, 9. července 1898, s. 2. „Katolické listy“ v záležitosti pomníku Husova na Pankráci konečně rozhoupaly se k odpovědi. Národní listy, r. 40, č. 16, 17. ledna 1900 ranní vydání, s. 3. Husova socha na Pankráci. „Ve věci sporné sochy na Pankráci u Prahy, jež byla církevně uctívána jako socha Jana Nepomuckého ale v níž mnozí spatřovali katolicky předělanou sochu mistra Jana Husa, vydalo nyní vinohradské okresní hejtmanství nález, dle něhož zjistili znalci – p. konservátor Jan Herain a p. prof. J. Mander „způsobem veškerou pochybnost vylučujícím, že socha stojící na Pankráci mezi domy čp. 47 a 97 představovati má sv. Jana Nepomuckého – že tudíž rozhodně má povahu náboženskou a že k jakékoli její opravě dlužno si vyžádati souhlas úřadů církevních““ Plzeňské listy, 26. září 1902, str. 5. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 232.

24

tvůrců. Sochy různých světců měly pomáhat místním obyvatelům. Například sv. Jan Nepomucký měl chránit před povodněmi či před pomluvou. Každý světec byl zároveň patronem, v jehož sílu barokní člověk věřil. Kříže a boží muka se stavěla z různých příčin. Jako zbožná zastavení „ke cti a chvále boží“96, nebo na místech osobních tragédií, i nad hromadnými hroby obětí epidemií. Vztyčovaly se i kříže na památku misií i jiných událostí. Kapličky pak ve středech obcí nahrazovaly kostely, nebo stávaly na poutních místech, kterým byla přisuzována nadpřirozená síla, či u pramenů apod. Všechen tento smysl se v průběhu 19. století vytrácel a původní úloha byla uchována jen ve vědomí zbožných lidí. Ojediněle se uvádí, že za sekularizací památek stojí již příchod josefínského racionalismu.97 Ale to je příliš předčasné datování. Změna ve vnímání sakrálních památek souvisela spíše až s rostoucím počtem pomníků, které neměly sakrální charakter. V průběhu druhé poloviny 19. století a počátku 20. století lze obecně v Evropě pozorovat jakousi inflaci pomníků. To souviselo s modernizací měst, kdy pomníky nalézaly zcela novou funkci, a to v organizaci prostoru a dodávání pointy novým bulvárům a náměstím. V nových pomnících se zrcadlil rozvoj měšťanské společnosti a výrazy životního stylu, idejí a potřeb. Ať byly pomníky stavěny obcí, jedinci či spolky, vždy vyjadřovaly charakter měšťanské společnosti a národní ideologie. 98 Tyto pomníky byly především výrazem hledání identity státní a především národní. Již od svého vzniku představovaly otevřený či skrývaný politický čin. Politika se neprojevovala pouze v samotném ztvárnění pomníku, ale jeho genius loci dával příležitost k otevřené či skryté manifestaci politických postojů při proslovech. Nelze opomenout, že pomník nebyl vystavěn pouze k poctě toho, koho představoval, ale i k potřebě těch, kteří se jím zaštiťovali.99 Na místě těchto pomníků by se dříve vztyčovaly plastiky se sakrální tématikou, zejména sochy svatých. I když i nové pomníky nesly nádech posvátnosti – mohly se stávat i poutními místy – byly projevem sekularizace. Sekularizace se však nezastavila jen u nových pomníků, ale projevovala se i v sakrálních památkách. Ty byly zbaveny své sakrality a jejich smysl byl nadále pojímán jako politický a nikoliv náboženský. Religiózní

96 97 98 99

Jak je často v křížích vyryto. Hájek, Tomáš – Bukáčová, Irena: Příběh drobných památek (od nezájmu až k fascinaci). [Lomnice nad Popelkou] 2001, s. 18. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, str. 14–17. Tamtéž, str. 17–18.

25

charakter se proměnil v politický.100 Drobné sakrální památky se stávaly pomníky proti své vůli, památníky doby, ve které vznikaly. Nebo jak hezky vyjadřuje Irena Bukáčová: „Z poutních míst byla sňata jejich zázračnost a staly se doklady ideového útlaku lidu či jeho pověr a takto pokleslé byly degradovány na stavební materiál.“101 Toto nové pojímání starých, především barokních památek, pak vedlo k různím pomníkovým soubojům. Nejznámějším kolbištěm je Staroměstské náměstí v Praze. Jestliže pomník Jana Husa upomínal na světlou dobu národní minulosti, mariánský sloup pak připomínal dobu „potupy národa“. Ale souboj byl započat ještě předtím, než byl pomník Jana Husa postaven. Už v roce 1896, při zasedání Spolku pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa v Praze, se objevila výzva, „aby ze Staroměstského náměstí zmizela socha mariánská, oslavující povalení české samostatnosti a Bílou Horu. Ať se tato socha odstěhuje někam jinam, na nádvoří paláce arcibiskupského, nebo někam do rakouských kasáren!“102 A stejně se po převratu hledělo i na svatojánské sochy: „Přikrčená, ohvězděná socha Jana z Pomuku na Karlově mostě, symbol ponížení a potupy českého národa.“103 Smyslem českého revolučního obrazoborectví bylo vytěsnit ze současnosti pomníky historie od rekatolizace až po konec první světové války. Jak se na sakrální památky nazíralo je pregnantně vyjádřeno v článku v Socialistických listech z ledna 1919: „Svatá církev bojující, bude se muset smířit s faktem, že ‚pomníky‘, postavené ve všech našich městech za doby tuhé protireformace, ‚temna‘, ať už pod jakoukoliv záminkou (třeba morové sloupy), jsou naprosto cizí našich lidových a opravdu národních vrstev. Proti tomuto duševnímu rozpoložení a pomocí jakýchkoliv klerikálně-‚uměleckých‘ argumentů nedá se nic dělat. Sloupy jsou nám trnem v očích tendencí, kterou tlumočí a jako takové musí v dohledné době z náměstí

postupně zmizet.“104 Původní smysl

sakrálních památek byl autorem článku chápán jako pouhá záminka pro jejich stavbu.

100

101 102 103

104

Předpoklad, že náboženské památky získaly význam politický se objevuje především v zahraniční literatuře: „religious statues carried strong political messages...“ Paces, Cynthia – Wingfield, Nancy M.: The Sacred and the Profane. Religion and Nationalism in the Bohemian Lands, 1880-1920. In Constructing Nationalities in Eastern Central Europe. 2005. s. 107–125. Hájek, Tomáš – Bukáčová, Irena: Příběh drobných památek (od nezájmu až k fascinaci). [Lomnice nad Popelkou] 2001, s. 18. Galandauer, Jan: Ať se tato socha odstěhuje někam jinam. Pomníkový zápas o Staroměstské náměstí. Dějiny a současnost 4, 2002. s. 18–22. Tak zní popisek ke známé soše sv. Jana Nepomuckého pod jejím obrázkem na titulní straně Večerníku práva lidu z 15. května 1919. Večerník práva lidu, 15. května 1919, s. 1. Jak rval Řím nejsvětější vzpomínku ze srdce národa. Socialistické listy, r. 2, č. 1, 5. ledna 1919, s. 7. Mariánské sloupy. Podepsán km.

26

4. Specifické a domnělé příčiny Vít Vlnas obvinil z rozpoutání obrazoborectví Jana Herbena, když napsal, že „série článků Jana Herbena v Národních listech z jara 1920 podnítila skutečnou obrazoboreckou vlnu, během níž bylo po Čechách zničeno množství svatojánských soch, ale též křížů, piet a dalších symbolů náboženské víry.“105 Nápadně podobně se dávno před Vlnasem vyjádřil katolický historik Josef Stejskal: „V době nejnovější po převratu roku 1918 zahájil urputný boj proti svatému Janu Nepom. Jan Herben v Národních listech roku 1920, na jehož články odpověděl universitní profesor dr. Josef Pekař. Články tyto vyvolaly mezi lidem boj proti sochám sv. Jana Nepomuckého, které káceny byly ve vlasti naší i na Slovensku...“106 Jan Herben se však neomezoval pouze na novinové články, ale dále byla rozšiřována další vydání jeho knihy z roku 1893. Navíc v roce 1920 vydal další spis o sv. Janu Nepomuckém ve zkrácené verzi. O co byla jeho nová brožura kratší, o to byla bojovnější. Obzvláště závěr nenechává nikoho na pochybách, že už nešlo o spor historiografický, nýbrž politický: „Jde o čest národa. Ne historikové, nýbrž policie musí mít zájem o legendu svatojánskou. Ne věřící katolíci, nýbrž každý Čech, cti svého národa dbalý, musí odmítat ponižující pověru. O d s t r a ň t e p o v ě r u !“107 Ta pověra, kterou Jan Herben popisoval, ale již byla odstraněna. Pověra však nebyla poražena vědeckým poznáním, nýbrž jinou pověrou. Svatý Jan Nepomucký byl vykládán jako lichvář, mnohoobročník, symbol jezuitství a pobělohorské rekatolizace s těmi nejhoršími konsekvencemi. Není možné vyvrátit, že zmíněné květnové články Jana Herbena mohly mít na některé jedince takový vliv, že je vedly k odhodlání poškodit nebo zničit blízkou sochu sv. Jana Nepomuckého. Avšak tvrzení, které je vydává za impuls k obrazoborecké vlně, nemůže obstát, jelikož k intenzivnímu ničení soch tohoto světce docházelo již v roce 1919. Na obrazoborectví v tomto roce však měla vliv původní Herbenova kniha, ale nepřímo. Její myšlenku totiž přejal především socialistický tisk. Taktéž nelze klást Janu Herbenovi vinu za nabádání k poškozování dalších sakrálních památek. Podílel se sice velice agilně na démonizování katolické církve, ale v tomto boji nebyl zdaleka osamocen.

105 106 107

Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 244. Stejskal, František: Svatý Jan Nepomucký. Díl II. Úcta, kanonisace a obrana. Praha 1922, s. 144. Herben, Jan: Legenda svatojánská. Stručné poučení o české historii, jezovitském podvodu a ponižující pověře lidu českého. Praha 1920, s. 32.

27

Velmi rozšířené je tvrzení, že obrazoboreckou vlnu zapříčinilo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Tento čin podle Antonína Šorma „byl signálem k ničení památek a soch po celé naší vlasti...“108 Podobně se vyjadřuje celá řada pozdějších historiků.109 Podle Miloše Trapla bylo stržení sloupu signálem k zahájení celé protikatolické vlny, která probíhala v několika etapách i rovinách. 110 Blíže k pravdě však bude mít tvrzení, že stržení sloupu bylo pouze projevem protikatolických nálad zostřených revoluční dobou, tedy důsledkem, a nikoliv příčinou.111 Ladislav Niklíček prohlásil v článku, který se věnuje nazírání společnosti na Jana Nepomuckého na přelomu 19. a 20. století 112, že „v dobovém tisku však často nacházíme výzvy k odstraňování soch Jana Nepomuckého“. I v nejradikálnějším listu Volná myšlenka, od kterého by bylo možné očekávat silnou podporu obrazoborectví, se takové výzvy objevují zřídka a mají ve všech případech nepřímý charakter. Důvodem je stále přítomná hrozba konfiskace celého nákladu, kterou by mohly výzvy k poškozování či ničení cizího majetku vyvolat. A i v případě, že by nezasáhl cenzor, mohl být zpětně pokutován list za to, že navádí k nelegální činnosti. Výjimkou jsou ovšem výzvy obecním zastupitelstvům, aby odstraňovala barokní plastiky z veřejných prostranství, jelikož byla tato cesta odstranění památky považována za legální. Tak jako se na stránkách katolických listů často objevují popisy případů obrazoborectví, tak se na stránkách Volné myšlenky udávají příklady „pokrokových“ obcí. A členové místních sdružení k zveřejnění takových případů vybízejí, aby měla i jejich obec odvahu následovat ostatní. 113 Snad nejradikálnější článek z pera Dr. Theodora Bartoška byl otištěn 11. května roku 1919 ve Volné myšlence, ve kterém autor mimo jiné prohlásil, že „den Jana Nepomuckého nebude již svátkem naší republiky. Ale to nestačí. Lež je nutno vykořenit od základu a odstraniti i její symboly! 108 109

110

111

112 113

Š[orm], A[ntontín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922. Srov. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, s. 30. „Stržení staroměstského sloupu se stalo určitým precedentem, jenž odstartoval celou vlnu ničení mariánských a nepomucenských soch.“; Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 21. „Nejde jen o Mariánský sloup, ale o pokračování činnosti, která jeho stržením zahájena.“. Srov. Trapl, Miloš: Hnutí „Pryč od Říma („Los von Rom“)“. In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918–1938. Olomouc 2001, s. 19; Trapl, Miloš: Politický katolicismus a česká strana lidová v Československu v letech 1918–1938. Praha 1990, s. 63. Podobně se vyslovuje např. Marek, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno 2005, s. 45–46. Ten však stržení sloupu přičítá ne zcela správně davovým vášním; ale také Kudláč, Antonín K.K.: Příběh(y) Volné myšlenky. Praha 2005, s. 49. Podle něj je stržení sloupu projevem protikatolických nálad, projevem, který dosáhl nejvyšší publicity. Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 3, 1993, s. 12–17. Volná myšlenka, 17. srpna 1919, s. 8. Kaple „sv.“ Jana Nepomuckého.

28

Hned 28. října – odstranili jsme nenáviděné zevní symboly tyranie rakouské. O prvém výročí bělohorské bitvy padl Sloup Potupy na Staroměstském náměstí. Prvé výročí potupných slavností svatojánských za naší republiky budiž dnem očisty a súčtování i s jejími symboly! Pryč s Janem Nepomuckým!“114 Se zrušením státního svátku v den sv. Jana Nepomuckého se sice unáhlil, ale k ničení soch světce okolo 16. května 1919 skutečně docházelo. I v takto ostře laděných větách, které nenechávají na pochybách, že měl autor na mysli odstraňování soch a jiných památek sv. Jana Nepomuckého, však není „symbol“ jasně konkretizován. List Volná myšlenka nebyl ve své činnosti osamocen. Podobně postupovaly i periodika Československé strany socialistické a sociální demokracie. Ostatně sám Theodor Bartoška byl členem prvně jmenované strany. Článek v Socialistických listech Socialistické strany československého lidu pracujícího z ledna 1919 k odstraňování morových sloupů mimo jiné praví: „Bude v zájmu veřejném lépe, půjde-li to po dobrém ‚úředně‘, než když se vytvoří nějaká podzemní organisace, která bude ‚neúředně‘ k tomu používat ručních granátů.“115 Podobně se vyjadřovalo i Právo lidu o sochách sv. Jana Nepomuckého.116 Je však nutné dodat, že tisk měl na vzniku obrazoborecké vlny zásadní podíl, i přesto, že se zde neobjevovaly přímé výzvy k ničení památek. Neustálé očerňování církve a politického katolicismu, články proti svatojánské legendě a barokní době obecně vytvořilo atmosféru, která některé jedince dovedla k ničení památek.

114 115 116

Volná myšlenka, 11. května 1919, s. 1. Pryč s Janem Nepomuckým! Socialistické listy, r. 2, č. 1, 5. ledna 1919, s. 7. Mariánské sloupy. Podepsán km. Večerník práva lidu, 14. května 1919, s. 2. Den 16. května dnem všedním.

29

5. Charakter obrazoborectví 5.1 Prvopočátky obrazoborectví V době největších obrazoboreckých vln a i později se mělo za to, že kácení sakrálních památek je u nás naprosto nový jev, který se vzmohl příčinou revoluční doby po skončení nenáviděného režimu. A jak rychle počal, tak i rychle zanikne. Fakta však hovoří jinak. Po vzniku republiky se obrazoborci dostali do zdánlivého vědomí legitimismu. Povalit barokní sochu si v této době dovolil i ten, který by se ve válečné i předválečné době obával tvrdého postihu za vandalismus, tedy za výtržnost nebo ničení cizího majetku. Ale i v dobách dřívějších se našly případy, u kterých je možné vysledovat nenáhodnou podobnost s projevy poválečného obrazoborectví. Útoky na sochy sv. Jana Nepomuckého jsou zaznamenatelné již v průběhu „doby temna“. Nebyly však motivované racionalistickou kritikou nemožné legendy, ale luteránskou agitací, a proto není náhodné, že se odehrávaly především v tradičně „kacířských“ krajích kolem Náchoda a Litomyšle. Už v roce 1710 učinili v Hlinsku ze sochy světce sochu opilce. V Černožicích u Jaroměře se v roce 1717 na dřevěné soše naopak „vyřádili“ chlapci, kteří byli navedeni místním kantorem. Ačkoliv se takových případů odehrálo více, nerozšířilo se poškozování svatojánských soch do masového měřítka a ideově nesouviselo s obrazoborectvím počátku republiky.117 K podobným případům se stejnou příčinou docházelo i po zavedení náboženské tolerance Josefem II., kdy byly zničeny sochy ve Sloupnici a u Slaného. 118 V tisku se od 70. let devatenáctého století zřídka objevují zprávy o poškozování soch sv. Jana Nepomuckého. U některých činů nepanuje jistota, zda vycházely z jasné protikatolické motivace, zda byly předem plánovány a zda to tedy nebyly jen projevy bezmyšlenkovitého jednání vandala. Právě takový nejasný případ se odehrál v roce 1878 v Nebovidech u Kolína. Jedné únorové noci zde kdosi povalil sochu Jana Nepomuckého z mostu do říčky, což nemohlo skončit jinak než zničením sochy. Ačkoliv nebyl pachatel odhalen a nebylo tudíž jasné, z jaké příčiny vycházelo jeho jednání, měli místní jasno. Byl

117 118

Vlnas, Vít: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha 1993, s. 195–199. Stejskal, František: Svatý Jan Nepomucký. Díl II. Úcta, kanonisace a obrana. Praha 1922, s. 144.

30

to opovrženíhodný čin „bezbožného rouhače“, který stojí v řadě jiných útoků na „katolíky a Církev svatou“119. Silný protiklerikální náboj měla demonstrace tzv. Omladiny 15. května roku 1893. V den, kdy se do Prahy sjížděly tisíce lidí, aby uctili památku sv. Jana Nepomuckého, se mladí demonstranti rozhodli svrhnout známou sochu světce z Karlova mostu, aby tím jasně vyjádřili svůj odpor vůči katolické církvi a svatojánskému kultu. Ale ani skupině sto padesáti lidí se nepodařilo s bronzovou sochou hnout, tak alespoň kamením vytloukli skleněné hvězdičky v jeho svatozáři.120 Poté si ještě pro povznesení nálady zapěli píseň Karla Tůmy „Hranice vzplála na břehu Rýna“ a na nábřeží, posíleni zpěvem, nasadili soše Františka I. oprátku kolem krku. Pokus o zničení sochy sv. Jana přitom nebyl spontánním projevem davu, o skoncování se sochou se uvažovalo už 11. května. 121 Nejspíše tomu tak bylo pod dojmem z nově vydaného spisu Jana Herbena (Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou), který vyšel vlastním nákladem autora v dubnu téhož roku, ale už v květnu bylo pro velký zájem připraveno k prodeji druhé vydání.122 V roce 1895 byla poničena dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého u Nebušic. 123 Údajní pachatelé se našli až na základě svědectví, které zároveň vysvětlovalo jejich motivaci. Jedna ze dvou osob před poničením sochy prý nejdříve pronesla „urážlivá slova o tomto světci.“.124 Podobný případ se odehrál ještě na počátku následujícího roku na Hradčanech u Brusky, kde byla socha sv. Jana Nepomuckého nejen otlučena, ale také „hnusným způsobem pokálena.“125 A i v roce 1897 byla v Praze u tehdejší Rudolfské silnice zničena socha zmíněného světce, ze kteréhožto činu byli podezíráni sociální demokraté.126 Další příklad pochází z roku 1899. Na nábřeží cis. Františka Josefa v Karlových Varech došlo tehdy k upravení sochy sv. Jana Nepomuckého velmi symbolickým způsobem. „Neznámí pachatelé“, jak byli v tisku zmíněni, pomazali pod 119

120 121 122 123 124 125 126

Vandalství se odehrálo v noci z 24. na 25. února 1878 a vzbudilo prý v obci nemalý rozruch. Nicméně se poté, podle autora novinového článku, mohli místní radovat z nové sochy. Blahověst, roč. 29, 5. června 1879, s. 251. Pernes, Jiří: Spiklenci proti jeho veličenstvu. Historie tzv. Spiknutí Omladiny v Čechách. Brno 2002, s. 188. Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 1993, č. 3, s. 12. Tamtéž, s. 12. Přesněji na křižovatce mezi Nebušicemi a Horoměřicemi. Obě obce jsou dnes částmi hl. m. Prahy. Oba údajní pachatelé nebyli odsouzení pro nedostatek důkazů. Národní listy, r. 35, č. 355, 24. prosince 1895, s. 3. Na cestě z hostince. Národní listy, r. 36, č. 21, 22. 1. 1896, s. 4. Zneúctění sochy svatojánské. Budivoj, r. 33, č. 86, 28. října 1897, s. 5. Zohavili sochu sv. Jana

31

rouškou noční tmy sochu dehtem. Očerněná socha světce pak nenechala nikoho na pochybách, že je atributem „doby temna“.127 A téhož roku v Chebu dopadla svatojánská socha ještě hůře - byla shozena z podstavce. Ale Plzeňské listy za tímto činem viděly Němce, kteří vedení nacionálními vášněmi zaútočili na „českého patrona“.128 Zatímco případ z Nebovid u Kolína mohl být dílem prvoplánového vandalství, které nebylo zatíženo úmyslem, ostatní případy, které se uskutečnily od roku 1893, již můžeme s pravděpodobností blížící se jistotě přisuzovat lidem, kteří z nějaké příčiny chovali nenávist vůči katolické církvi anebo k samotnému světci. Zmíněný rok nemusí být náhodným, jelikož vyšel již několikrát uvedený spisek Jana Herbena, který se stal impulsem k polemikám, ale i k nenávistné kampani v tisku, která byla pro tvorbu veřejného mínění důležitější. Nutno také podotknout, že ve druhé polovině 90. let se případy poškozování svatojánských soch nápadně rozmnožily, a to není výčet vandalismu úplný, jelikož se zakládá pouze na dobovém tisku. Odpor proti svatojánským sochám nebyl ale pouze záležitostí konce 19. století, jelikož pokračoval neměnně i na počátku 20. století a snad se i stupňoval. V roce 1901 byla zničena socha sv. Jana nedaleko Trutnova. 129 Například při akci sociálních demokratů 10. února 1908 v Třebíči rozjaření sympatizanti strany „roztloukli sochu sv. Jana Nepomuckého a demonstrovali před klášterem kapucínským za řevu: Ať žije Masaryk!“130 O rozvoji obrazoborectví před první světovou válkou vypovídá zejména případ z roku 1910 z Příbora na Novojičínsku. Zde byla odhalena skupina mladíků, která roztloukla toho roku o svatodušních svátcích kříže ve Vésce131 u Příbora. Následným vyšetřováním se zjistilo, že zmíněná skupina prováděla různé protikatolické výtržnosti včetně poškozování křížů a soch po několik let. List Našinec tvrdil, že se jedná o členy sociální demokracie, kteří svou obrazoboreckou činnost započali v souvislosti s šířením „pokrokových“ listů po regionu. Přitom některé noviny před odhalením případů tvrdily, že si kříže rozbili sami „klerikálové“, aby mohli agitovat ve volbách. Členové skupiny dostali od dvou do patnácti měsíců těžkého žaláře.132

127 128 129 130 131 132

Národní listy, r. 39, č. 103, 14. dubna 1899 ranní vydání, s. 4. Obrázek z Karlových Varů. Plzeňské listy, 26. září 1899, s. 4. Národní politika, r. 19, č. 136, 18. května 1901 odpolední vydání, s. 3. Shodili sochu sv. Jana Našinec, r. 44, č. 23, 21. února 1908, s. 2. Ať žije Masaryk! Dnes je Véska částí města Příbor. Našinec, r. 46, č. 224, 1. října 1910, s. 3. (Odsouzeni zhanobitelé křížů ve Vesce u Příbora)

32

5.2 Počátky a nastínění průběhu obrazoborecké vlny Poválečné poškozování drobných sakrálních památek tedy nebylo ve svých projevech a motivech zcela nové. A odtud plyne zásadní rozdíl mezi různými druhy popřevratového obrazoborectví. Zatímco znaky či památky upomínající na monarchii nebo pomníky považované za symboly germanizačních snah byly ničeny až po vzniku republiky, ničení sakrálních památek se pouze dočkalo svého vrcholu. Jestliže se před první světovou válkou odehrálo jen několik obrazoboreckých epizod, i když je nutné nebrat ze zřetele, že všechny nemusely být zmíněny v tisku, v poválečné době a zejména v roce 1919 bylo ničení sakrálních památek na denním pořádku. Obrazoborectví se projevovalo ihned po převratu a nikoliv až po stržení mariánského sloupu. Sloup na Staroměstském náměstí v Praze měl však prvenství ve smyslu poškozování drobných sakrálních památek. Událost stržení sloupu se kvůli cennosti památky a zejména publicitě stala jakýmsi symbolem popřevratového obrazoborectví a do značné míry přehlušila pozdější kácení jiných sakrálních památek. Jak je dostatečně známo, ke stržení sloupu došlo v podvečer 3. listopadu 1918. Dav, který se na náměstí přihrnul z bělohorské slavnosti, byl spíše kulisou celého činu, jelikož organizace samotného stržení byla již s předstihem připravena. Okolnosti stržení sloupu jsou dostatečně známé a není je na tomto místě třeba opakovat. 133 Stržení bylo dobře zpracované už za doby první republiky. 134 Vždyť už Franta Sauer, organizátor tohoto obrazoboreckého činu, popsal v roce 1923 stržení sloupu v beletristické podobě. 135 Po epizodě na Staroměstském náměstí se rozvášněný dav dal směrem ke Karlovu mostu, aby si vyřídil účty i s nejznámější a nejstarší svatojánskou sochou, ale Národní výbor rázně zakročil a později i odsoudil staroměstský incident, ale neodhodlal se k veřejnému stíhání původců. Ve skutečnosti však už 7. listopadu potichu zahájilo státní zastupitelstvo vyšetřování. Čin ale nebyl kvalifikován jako „zlomyslné poškození cizího majetku“, jelikož ho omlouvala revoluční doba. Nedošlo tedy k soudnímu procesu, a to i z obavy,

133 134 135

Viz vybraná literatura v kapitole 2. Zhodnocení dosavadního bádání a okruh pramenů. Např. Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I–II (1918–1919). Praha 2003, s. 116-119; Šorm, Antonín – Krajča, Antonín: Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Praha 1939, s. 30–38. Sauer (Kysela), Franta: Franta Habán ze Žižkova. Obrázky z doby popřevratové. Praha 1923–1924, s. 138–154.

33

aby se organizátoři stržení nestali následovanými ikonami, a aby se zamezilo publicitě případu, která by mohla zavdat příčinu k podobnému ničení památek.136 Národním výborem i jinými bylo prohlašováno, že se jednalo o akt politický, který nesměřoval proti katolické církvi. Prohlašoval to později i organizátor stržení. Mínění většinové veřejnosti však nemuselo souznít s vládním prohlášením. Například Socialistické listy prohlásily, že nešlo o „poctivé slovo“, tedy pouze o jakési politické tvrzení. A tvrdily, že jakmile budou veřejnosti vylíčeny všechny „zločiny, které katolicismus římský na národě našem a na lidstvu vůbec páchal (...) pak nebude česky cítícího člověka, který by nelitoval, že nemohl plnou silou též on škubnouti provazem, kácejícím k zemi symbol tohoto nenáviděného katolicismu.“137 V roce 1918 však ještě není možné hovořit o propuknutí vlny poškozování drobných sakrálních památek. Píše o tom například Marie Majerová v Právu lidu: „Výstražná slova našla ohlasu: nikde se již neboří“138. Zatím se objevují pouze ojedinělé případy, které však předznamenávají dění v následujícím roce. „Brzy po převratu“ byla v Krušovicích u Rakovníka poškozena socha sv. Jana Nepomuckého. 139 8. listopadu při „oslavě republiky“ byl v noci ve Vejvanově u Rokycan poškozen kamenný kříž a 28. prosince ve Stodě u Plzně byl opět v noci zničen litinový kříž.140 Tímto výčet případů z roku 1918 končí. Musí zůstat na paměti, že převrat přišel až ke konci tohoto roku, kdy už se projevovalo zimní počasí. Zdá se, že za dočasným útlumem obrazoborectví opravdu stojí zimní období. Na jaře roku 1919 se neobjevil žádný viditelný impuls, který by náhle zapříčinil ničení památek, kromě příjemnějšího počasí. K ničení památek totiž docházelo především v noci, aby se obrazoborci nevystavili riziku, že budou zpozorováni a vystaveni možnému postihu. A mrazivé noci v zimním období se zřejmě ukázaly být dostatečným důvodem pro nerealizaci činu. Z této zimy jsou známy pouze dva lednové případy zničení celkem tří křížů u Hlohovic na Rokycansku a ve Slabcích u Rakovníka. 141 Zajímavé je, že v tomto období docházelo především k poškozování křížů. Pravá obrazoborecká vlna, jež se týkala především sakrálních památek, vypukla na jaře roku 1919. Už na konci dubna 1919 se při manifestaci katolíků v Praze vyslovil 136 137 138 139 140 141

Gottfried, Libor: „Kterak socha Mariánská byla zničena“. Dějiny a současnost 5, 1994, s. 29–30. Socialistické listy, r. 1, č. 34, 24. listopadu 1918, s. 3. Mariánský sloup. Právo lidu, 10. listopadu 1918, s. 2–3. Mariánský sloup. Přesné datum nebylo uvedeno. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Tamtéž, s. 28.

34

americký prelát Msgr. Boušek, že „kácení soch Jana neslouží nijak ke cti této republice“.142 Vzhledem k tomu, že první známé případy pocházejí z poloviny dubna, kdy byly v Klobukách u Slaného a v Hořovicích u Berouna zničeny svatojánské sochy, byla reakce věřících velmi rychlá. Ničení sakrálních památek, zejména však soch sv. Jana Nepomuckého, se stává častějším s blížícím se 16. květnem. Z 31 případů obrazoborectví, které se objevily v Ordinariátním listu pražské arcidiecéze pro rok 1919 a zároveň je známa jejich doba uskutečnění, se 10 odehrálo v květnu a z toho polovina okolo 16. dne tohoto měsíce. Z toho je možné odhadovat, že přibližně třetina všech případů obrazoborectví z roku 1919 se odehrála v květnu. Jedná se však jen o orientační odhad, jelikož není seznam případů kompletní143 a u některých není známa datace. Opět si je možné vypomoci s výčtem případů v Ordinariátní listu pražské arcidiecéze. Z 31 případů se 8 uskutečnilo v červenci a z toho 3 okolo svátku Mistra Jana Husa. Podíl je již nižší než v případě května, ale také dosti vysoký. Poškozování památek se odehrávalo i přímo v průběhu oslav svátku Jana Husa. Například ve Mšeně u Mělníka byla dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého odstraněna ihned po ukončení oslavy památky Jana Husa 144 a v Hostivici u Prahy v noci po oslavě.145 Rok 1919 patrně představoval začátek a zároveň také vrchol obrazoborecké vlny. Tvrzení sice není a nemůže být podepřeno žádnou statistikou, ale napovídá tomu několik indicií. Na konci roku 1919 se zvedá největší vlna odporu proti ničení památek, která není v příštích letech opakována.146 V Ordinariátním listu pražské arcidiecéze se neobjevuje výčet případů z roku 1920 a není tak napodoben první rok obrazoborectví. I v Časopise Společnosti přátel starožitností českých v Praze je uveden pouze neúplný výčet poškozených památek z roku 1919 a v dalších letech už se v podobném duchu nepokračuje,147 ačkoliv se v časopise objevuje tvrzení, že „latentní nenávist k památkám protireformačním propuká den ode dne hrozivěji a ničí mariánské sloupy a sochy

142 143

144 145

146 147

Našinec, r. 55, č. 99, 30. dubna 1919, s. 1. Manifestace katol. lidu v Praze. V ordinariátním listu není například zmíněn případ z Březovic na Chrudimsku, kde byla z 15. na 16. května poškozena socha sv. Jana Nepomuckého. Lid, č. 115, 22. května 1919. Zase zničili sochu sv. Jana. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4890, 5/13/18. Š[orm], A[ntontín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 59. Vít Vlnas ve své monografii o Janu Nepomuckém nesprávně uvádí, že stržení sochy bylo oficiálním završením slavnosti. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 246. Například memorandum, které inicioval Klub za starou Prahu. Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze, r. 27, rok 1919, s. 63–67.

35

svatojánské“148. V časopise Za starou Prahu stejnojmenného klubu, který vyšel 4. listopadu 1920, se tvrdí, že „kácení a poškozování církevních plastik nabývá v Čechách stále většího rozsahu.“ Tím však není s vysokou pravděpodobností myšlena stále vyšší intenzita, ale spíše rostoucí počet celkového počtu zničených a poškozených památek. Rok 1920 představuje tudíž pokračování ničení památek a zároveň se v tomto roce vyskytly obrazoborecké činy, které dosáhly vysoké publicity. A to především stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném a neodborné snesení sochy sv. Jana Nepomuckého v Dobrovici, při kterém zemřeli dva lidé.149 Asi od poloviny roku 1920 už se však intenzita obrazoborectví snižuje, a to z několika důvodů. Za prvé už se uklidňuje prvotní dravost revoluce a útoky na katolicismus v podobném duchu ztrácejí na síle. Za druhé soustavným ničením ubylo potenciálních cílů obrazoborců. Na začátku roku 1921 píše Josef Holeček, že „obrazoborectví dosud neustalo a i v Čechách se páše, obyčejně ve vší tichosti.“150 Pro tento rok je snad nejznámější poškození vysoké sochy sv. Jana Nepomuckého na Jánském náměstí v Praze v noci z 26. na 27. února.151 I v dalších letech se objevují ojedinělé případy obrazoborectví, ale tou dobou se již nemůže hovořit o obrazoborecké vlně. Snad poslední soustavnější ničení památek zaznamenává redaktor agrárnického Venkova Jaroslav Smrk v roce 1924, kdy hlásí, že do září toho roku bylo v okolí Vysokého nad Jizerou zničeno několik soch.152 5.3 Sumarizace a hlavní výskyt Ucelený soupis všech poškozených a zničených památek, o který by bylo možné opřít statistiku výskytu, nebyl zřejmě realizován, ačkoliv byla z různých míst několikrát deklarována práce na jeho vzniku. Seznam zničených památek za rok 1918 až 1919 chtěl vypracovat odbor památkové péče Jednoty katolického duchovenstva. Serióznějších kontur však nabyla pouze snaha oddělení památkové péče ministerstva školství a národní osvěty. 28. května 1920 poslalo ministerstvu vnitra žádost, aby pracovalo na soupisu 148 149 150 151 152

Tamtéž, s. 63. O těchto případech je líčeno dále. Dobrovice v kapitole 7.1 a Slaný v kapitole 7.2. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 133. Československá republika, r. 242, č. 58, 28. února 1921, str. 3. Surové poškození sochy. „Tam padla za oběť tomuto špatně chápanému vlastenectví jedna socha ve Vysokém, ve Staré Vsi, v Božkově aj.“ NA, Ministerstvo školství, inv. č. 1740, karton 3126.

36

všech poškozených a zničených památek. Zdeněk Wirth jménem oddělení památkové péče přiznával, že některé případy poškozování památek byly ministerstvu prostřednictvím politických správ oznámeny, ale tyto zprávy jsou neúplné a datují se až od doby, kdy se obrazoborectví stalo „řidčím zjevem“. Představa byla taková, že prostřednictvím četnických stanic bude realizován „přesný přehled v době od převratu zničených neb poškozených památek“153 Ministerstvo vnitra uložilo až 7. července 1920 zemským správám politickým, aby sestavily požadovaný soupis. O dalším vývoji však nejsou zprávy a v archivních fondech dotčených úřadů se žádný takový materiál nenachází. Katolíci často rozsah obrazoborectví zveličovali. Například senátor František Reyl v prosinci 1920 prohlásil, že dle „zpráv Památkového úřadu bylo v Čechách skáceno již na tisíce pomníků, křížů, soch a jiných uměleckých památek“.154 Ačkoliv se senátor odvolával na kompetentní ústav, nebyl jím udávaný počet správný a lze s jistotou pochybovat o tom, že opravdu vychází z dat památkového úřadu. Snad čerpal z článku Zdeňka Wirtha z léta roku 1920, kde stálo: „od počátku roku 1919 zničeno tak na tisíce znaků, sloupů, Božích muk,...“155 Ovšem do tohoto počtu byly zahrnuty i znaky a symboly monarchie, jichž bylo zničeno mnohem více než sakrálních památek. To však neznamená, že nelze z dostupných pramenů vyložit alespoň rámcové zhodnocení hlavních ohnisek výskytu obrazoborectví. Některé odhady byly velice obecné. Antonín Šorm odhadoval počet poškozených památek na několik set.156 Josef Pekař hovořil o tom, že „sochy svatojánské po desítkách, ba po stech jsou od fanatických surovců rozbíjeny a káceny“.157 Stejně tak konstatoval i katolický historik Blažej Ráček, když vyčísloval, že „sta a sta pomníků upřímné a ještě nedávné zbožnosti našich předků bylo zničeno“. Podobný odhad, který vycházel spíše z pocitů než ze skutečnosti, uvedl i v případě vyloupených kostelů, kterých mělo být za pět let asi pět set.158 Není ničím neobvyklým, že statistika pojednávající o totožném jevu může mít vysoce rozdílné výsledky, které závisí především na tom, kdo ji vydává. Z katolického tábora se tak ozývají čísla záměrně zaokrouhlená, nepřesná a výrazně překračující skutečnost. Tak tomu bylo i v tvrzení slovenských 153 154

155 156 157 158

NA Praha, ministerstvo vnitra I (Stará registratura), inv.č. 2244, sign. 12-511, karton 293. Řeč Dr. Františka Reyla na půdě Senátu dne 16. prosince 1920. [online] [cit. 10. prosince 2010]. Dostupné z: . Wirth, Zdeněk: Obrazoborci. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha 1920, s. 8–9. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 7. Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha 1999, s. 311. Ráček, Blažej: Československé dějiny. Praha 1929, s. 680.

37

katolíků, kteří uváděli (už jednou zmíněné) počty: „v r. 1919 v Československé republice bylo na 300 kostelů vyloupeno, na 500 soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého povaleno a z 1513 škol byl kříž odstraněn!“159 Tento součet projevů protikatolického boje měl prý být uveřejněn v katolickém periodiku Lid, které vycházelo v Praze, ale tam se podobný výčet obrazoboreckých činů nenachází. Slovenský historik Milan Ďurica uvedl160, že příslušný článek se měl v časopise Lid objevit 14. června 1920, ale v ten den časopis nevyšel.161 V lednu 1921 byla ve Zvonu otištěna stať Josefa Holečka, která popisuje dosavadní rozšíření obrazoborectví: „Vládě bylo dosud oznámeno 273 případů pokácení křížů a soch.“162 Pramen, ze kterého Josef Holeček čerpal konkrétní počet poškozených památek, se nedochoval a neznali ho ani jeho současníci, jelikož nebyl nikde zopakován. Ale vzhledem k tomu, že pražské arcibiskupské konzistoři bylo do poloviny roku 1920 oznámeno přes 100 případů163, je výše uvedený počet důvěryhodný.164 O rozšíření obrazoborectví na území pražské arcidiecéze, která nezahrnovala východní a jižní Čechy, v průběhu roku 1919 vypovídá soubor případů zveřejněný prostřednictvím Ordinariátního listu pražské arcidiecéze. Jednalo se o hlášení ze 45 farních úřadů náležejících k této arcidiecézi. Nejednalo se však o kompletní seznam, jelikož je nadmíru zřejmé, že se nevyjádřily všechny farnosti, na jejichž území se obrazoborectví uskutečnilo. Ze 45 farností, které oznámily poškozování drobných sakrálních památek, je 16 dislokováno v dnešním Plzeňském kraji.165 Ještě vyšší počet farností je ale ve Středočeském kraji. Zde popsalo rozsah obrazoborectví 20 far 166 a na území dnešní Prahy reportovalo 6 farností.167 Po jedné farnosti jsou v seznamu zastoupeny 159 160 161 162 163

164 165

166

167

Československá republika, r. 241, č. 295, 25. října 1920, s. 3. Vůně Slovenska. Ďurica, Milan: Dejiny Slovenska a Slovákov v časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. Bratislava 2007, s. 316. Lid vyšel 13. a poté až 15. června. Ani v obou těchto číslech se tato stručná statistika neobjevila. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 133. Datace podle: Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 11. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních.; Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Vycházím z toho, že se údaje konzistoře vztahují pouze k pražské arcidiecézi a k tomu není ani pro tuto oblast kompletní. Okres Plzeň: Jezná, Litice, Plzeň, Starý Plzenec, Šťáhlavy; okres Plzeň-sever: Nýřany, Úherce; okres Plzeň-jih: Štěnovice, Dobřany, Stod; okres Rokycany: Hlohovice, Mýto, Radnice; okres Tachov: Kostelec, Stříbro, Vysoké Sedliště. K rozřazení je užito dnešních okresů. Okres Kolín: Drahobudice; okres Mladá Boleslav: Chotětov, Předměřice nad Jizerou; okres Kladno: Chržín, Klobuky, Koleč, Kvílice, Lidice, Slaný, Tuchlovice, Zlonice, Zvoleněves; okres Rakovník: Hředle, Kněževes, Senomaty, Slabce; okres Praha-západ: Tachlovice, Únětice. K rozřazení je užito dnešních okresů. Dolní Počernice, Koloděje, Košíře, Libeň, Nebušice, Vinoř.

38

kraje Karlovarský168, Liberecký169 a Ústecký170. Výsledky potvrzují tvrzení Josefa Holečka, že na jaře roku 1919 „obrazoborectví přeskočilo na Plzeňsko“171 a domněnku Antonína Šorma, že „obrazoborstvím nejvíce a nejdříve zamořeny byly střední Čechy“.172 Dalším pramenem, kde bylo popsáno větší množství ničení památek, je Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze ve vydání z roku 1919. Jedná se ovšem o hlášení obrazoborectví pouze z 10 míst.173 Čtyři lokality jsou z východních Čech, stejný počet ze středních a dvě z okolí Plzně. To koresponduje s tezí Josefa Holečka o výskytu obrazoborectví: „Nejvíce se děje ve východních Čechách a kolem Prahy. Od východu Prahy jde na sever, od Prahy na západ k Plzni, ale zde ho již ubývá.“174 V Ordinariátním listu Králové-hradecké diecéze, který by mohl podpořit tvrzení o intenzitě obrazoborectví ve východních Čechách, se však podobný výčet případů jako u pražského listu nevyskytuje. Hlavní tíže obrazoborectví tedy dopadala na střední a východní Čechy a na Plzeňsko. Z Čech se dále šířilo územím celé tehdejší republiky. Je známa řada případů z Moravy175, ale i ojedinělé vandalství na Slovensku. 5.4 Typologie a způsoby poškozování památek Za pobídku ke kácení křížů bylo často považováno nařízení ministra školství a národní osvěty, sociálního demokrata Gustava Habrmana, které dávalo učitelům volnost při výzdobě tříd.176 Někteří dokonce soudili, že se vyhazování křížů ze škol dělo na rozkaz vlády.177 Každopádně učitelé nařízení pochopili tak, že mohou ze tříd odnášet kříže a jiné náboženské symboly. Důkazem, že sakrální figurální památky nebyly ničeny pouze z důvodu kampaně proti svatojánské legendě, je skutečnost poškozování řady soch jiných 168 169 170 171 172 173

174 175 176 177

Luby (Schönbach) v okrese Cheb. Žandov v okrese Česká Lípa. Roudnice nad Labem v okrese Litoměřice. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 21. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 8. Beroun, Bílá Třemošná u Dvora Králové, Brandýs nad Labem, Dobrá Voda u Holic, Heřmanův Městec, Hořovice, Loděnice u Berouna, Mšeno u Mělníka, Mýto u Rokycan, Opočno, Šťáhlavy u Rokycan. Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze, r. 27, rok 1919, s. 63–67. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 133. Např. během jedné noci zničení dvou křížů v dnes brněnském Komárově. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 18. Srov. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 135. „Že vyhazování křížů ze škol bylo pobídkou k jejich kácení, je očividno“. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 134.

39

svatých památek, kříže nevyjímaje. Vít Vlnas si fakt poškozování soch jiných světců pravděpodobně vykládal tím, že obrazoborci nedokázali rozpoznat sochu sv. Jana Nepomuckého od jiné, když s ironickým nádechem poznamenal: „Docházelo i k politováníhodným omylům: například v Kozolupech roztloukli vandalové barokní sochu sv. Vojtěcha, kterého si lze i v noci splést s Nepomukem jen velmi obtížně.“178 Toto tvrzení historika vycházelo nejpravděpodobněji z článku v časopise Lid z 22. května roku 1920, kde se tento případ popisuje: „O nízké úrovni pachatelů svědčí, že nepoznali ani sv. Vojtěcha od sv. Jana, ač biskupská mitra a kříž byl zdaleka viditelný.“ Ponechme, že socha nebyla roztlučena, ale byla ji uražena hlava a byla shozena z podstavce. 179 Ani tento případ nejspíše nevycházel z omylu, ale byl motivován „protináboženskou zlobou“, jak v případu u Kozolup emotivně poznamenává redaktor listu Lid. Případů zničení nebo poškození soch jiných světců bylo takové množství, že je lze jen stěží ponechávat dílu náhody či omylu. Těžce poškozena byla v květnu roku 1919 i socha sv. Vojtěcha v Chotětově na Mladoboleslavsku.180 Podobnému osudu neunikla ani socha stejného světce, která byla 23. května 1919 povalena, a tím zcela zničena v Kamenných Žehrovicích u Kladna.181 Ani sochy sv. Jana Křtitele nenacházely klidu. V červnu 1919 byla povalena socha tohoto světce v Heřmanově Městci182 a později byla další naprosto zničena v Dobré Vodě u Hořic.183 Socha sv. Antonína v Mýtě byla povalena z 12. na 13. července 1919 a sloup, na kterém stála, byl neporušen, ale ještě večer 13. července byl i týž povalen.184 Projevy obrazoborectví byly velmi různorodé a řídily se často podle příležitostí, kterou poskytlo dané prostředí. Co se týče četnosti, ale i kvality, způsobilo obrazoborectví ztrátu především sochám sv. Jana Nepomuckého. Po sochách se obrazoborectví projevovalo často na křížích stojících u hlavních i polních cest. Ale je známo i poškozování božích muk.185

178 179 180 181 182 183 184 185

Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 246. Lid, č. 115, 22. května 1920, nestr. Obrazoborectví. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Lid, č. 125, 4. června 1919, nestr. Socha sv. Jana Křtitele. Český svět, r. 17, č. 7, 15. ledna 1921, nestr. Poškozené staré památky na Hořicku. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4890, 5/13/17. Stržena byla například boží muka s obrazem sv. Jana a Pavla u silnice mezi Opočnem a Dobruškou. Časopis společnosti přátel starožitností českých v Praze, r. 27, rok 1919, s. 65.

40

V této souvislosti je možné použít údajů z pražské arcidiecéze, z jejíhož území bylo nahlášeno poškození nebo zničení minimálně 65 křížů, 34 soch sv. Jana Nepomuckého a 6 soch jiných světců.186 I když není výčet z tohoto území úplný, lze ho považovat za dosti průkazný. Podoba poškozování památek vycházela často z možností samotných obrazoborců. Některé pomníky či sochy byly natolik hmotné a pevně ukotvené k zemi, že je pouhou silou několika lidí nebylo možné povalit či jinak odstranit. Tak při stržení sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a ve Slaném muselo být použito lano a síly několika desítek lidí. To se však dělo za přítomnosti davu. Většina obrazoboreckých činů se odehrála v tichosti za účasti několika jednotlivců. Například při zničení sochy sv. Jana Nepomuckého v Domažlicích se místní podivovali, jakým způsobem mohlo k přeražení plastiky dojít a „odborníci zámečníci usoudili, že tato práce trvala dosti dlouho a že muselo takových ničitelů býti více.“187 Po rozbití sochy stejného světce v pražské Libni byl na místě „nalezen provaz, kterým socha byla stržena.“188 Kříže volně stojící u polních cest a na jejich křižovatkách byly buď zcela povaleny, nebo byla odňata alespoň vrchní část s korpusem Ježíše Krista. Litinové součásti kříže mohly být i odnášeny a zpeněženy. A dřevěné kříže si někteří obrazoborci odnášeli jako palivo.189 V případech poškozování kamenných figurálních památek, tedy nejčastěji soch sv. Jana Nepomuckého, se projevilo několik způsobů. Nejčastěji došlo k povalení sochy nebo odnětí její části, která vyčnívala z korpusu. Samotné odnětí některé části sochy, nejčastěji hlavy nebo rukou, nemělo žádný či symbolický podtext. Bylo tak provedeno nejspíše právě z toho důvodu, že obrazoborci neměli dostatek síly k povalení celé sochy. Ze stejného důvodu docházelo i ke kamenování soch.190 V některých případech nebyla po útoku na sochu nalezena její hlava.191 Její odnesení či uschování mělo zřejmě dvě hlavní příčiny. Za prvé mohli mít jedinci, kteří sochu poškodili, zájem na tom, aby se socha opět neopravila. Například ve Slabcích na Kladensku byla po prvním poškození sochy sv. Jana 186

187 188 189 190 191

Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních.; Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Lid, č. 93, 24. dubna 1919, netr. Kácejí sochy sv. Jana. Lid, č. 158, 15. června 1919, nestr. Bohapustý vandalismus. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 133. Např. Š[orm], A[ntontín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 57. Např.: Český svět, r. 17, č. 7, 15. ledna 1921, nestr. Poškozené staré památky na Hořicku. „Sousoší u Velké Třeměšovse u Hořic. Oběma světcům jsou uraženy hlavy, které úplně zmizely.“

41

Nepomuckého, při kterém byla uražena hlava, tato znovu přidělána. Zanedlouho však následoval další útok, při kterém vzaly kromě hlavy za své i ruce.192 Za druhé uschování hlavy vycházelo z touhy získat jakousi trofej. Nejsou sice zaznamenány případy, které by tuto příčinu jednání dokumentovaly, kdy by se obrazoborec chlubil svým činem a přitom jej dokazoval získanou hlavou, ale přesto nelze takové jednání jednoznačně zavrhnout. Nicméně o takovém jednání může vypovídat případ z Prahy, kdy se po zničení svatojánské sochy podařilo zatknout dva mladíky a u jednoho z nich byla nalezena hlava sochy.193 Poškození památky, i takové, které bylo snadno napravitelné, mívalo i symbolický podtext. V tomto případě se však jednalo výhradně o sochy sv. Jana Nepomuckého. Docházelo například k polévání nebo natírání soch dehtem194 či jiným roztokem. 195 Ona jednoduchá symbolika v případě užití dehtu vycházela z toho, že takto očerněný světec znázorňoval pomník „doby temna“. Význam obílení sochy v Semilech pomůže odkrýt úryvek z básně Antonína Horáka: „Slyš Jene z Pomuku / děláme rozluku: / od této chvíle / cos’ natřen bíle / a zbryndané máš šaty / už nejsi svatý“196 5.5 Úřední odstranění památek K častému poškozování drobných sakrálních památek docházelo tzv. úřední cestou, která byla považována za legální. Jednalo se o způsob, kdy se zastupitelstvo určité obce usneslo na tom, že odstraní památku, která byla v očích zastupitelů i veřejnosti nevhodná, z veřejného prostranství. Sochy byly přemisťovány v drtivé většině ke kostelu. 197 Hlavní základ pro rozšíření tohoto typu obrazoborectví připravily obecní volby, které se konaly 15. června 1919. Ty s velkou převahou vyhrála Československá sociálně demokratická strana dělnická, která získala hlasy od 32,52 % českých voličů a druhou českou nejsilnější stranou se stala Československá strana socialistická, která zvítězila například v Praze. 198 192 193 194 195 196 197 198

Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Lid, č. 154, 10. července 1919, nestr. Opět zničená socha. Například ve Václavicích. Lid, č. 113, 20. 5. 1920. Z Václavic. Například v Semilech roztokem karbidu vápenatého. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha, 1922, s. 32. V Lomnici nad Popelkou byla socha sv. Jana Nepomuckého taktéž zabílena. Tamtéž, s. 27. Tamtéž, s. 33. Ke kostelu byly přemístěny snad všechny sochy uváděné v pramenech, jež byly k dispozici pro tuto práci. Jen některé sochy byly při snímání tak poškozené, že bylo jejich opětně sestavení nemožné. Srov. Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1929). Praha 2000, s. 71–72.; Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918–1929). Praha 2000, s. 118. Vítězství socialistických stran (německá sociální demokracie získala u německých voličů dokonce 47,9 % hlasů) bylo tak

42

Obě tyto strany se sice z politických důvodů nehlásily otevřeně k odstraňování sakrálních památek, ale obecní zastupitelé za tyto strany zvolení se mnohdy vyslovili proti zachování památky na důležitém veřejném prostranství. Možnost takového odstranění památky však trvala poměrně krátkou dobu, jelikož nejpozději od konce června 1919199 byla všechna rozhodnutí zastupitelstev v této věci přezkoumána zemským památkovým úřadem, který se v drtivé většině případů vyslovil proti plánu zastupitelstev. Například v Dolním Bousově na Jičínsku zrušila v polovině září 1920 okresní správa politická usnesení obecního zastupitelstva, dle kterého měl být z náměstí odstraněn mariánský sloup.200 Ovšem jsou známy i případy, kdy se okresní hejtmani k pokusům zastupitelstev k odstranění soch stavěli lhostejně či přímo vstřícně. Např. v případě Dobrovic201 nebo Semil se okresní hejtman po nátlaku ze strany zastupitelů podvolil a bez povolení od památkářů svolil k odstranění sochy. V Semilech se jednalo dokonce o tři sochy sv. Jana Nepomuckého, které upadly v nemilost zdejšího zastupitelstva. Okresní správa politická 3. října 1919 svolila k odstranění soch, jelikož na tom neshledala nic protizákonného. Zemská správa politická na základě stížnosti děkanského úřadu zneplatnila usnesení zastupitelstva až 20. května 1920. Ale to již bylo pozdě, jelikož dvě ze tří soch byly přemístěny a značně poškozeny 6. dubna toho roku.202 Jednoznačně protikatolické tendence vedení obcí dobře ilustruje případ v Německém Brodě, ačkoliv se zde nezměnilo obsazení postu starosty. Již před válkou se ve městě otevřela diskuze o zřízení pomníku Karlu Havlíčkovi Borovskému. Jasnější představy se však utvořily až koncem roku 1918, když byla 26. října vytvořena komise pro postavení pomníku, která za tímto účelem jednala i s památkáři. 203 Nejpalčivějším problémem se ukázalo nalezení vhodného místa. Navzdory názorům a doporučením památkového úřadu se komise většinově rozhodla pro přemístění morového sloupu,

199

200 201 202

203

rozhodné, že bylo impulsem k ustavení nové vlády. Okresní správy politické byly nadřízeným orgánem vyzvány k zabránění svévolného odstraňování soch a pomníků. Zemskou správou politickou byl výnos vydán 18. června toho roku. Například okresní správou politickou v Mladé Boleslavi byla vydána vyhláška, která přikazovala zastupitelstvům obcí předložit usnesení o odstranění památky, už 21. června 1919. Analogicky k tomu docházelo i na ostatních správách politických. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4885, 5/5/17. Více v kapitole 7.1 Dobrovice. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 31–33. Třetí sochu, jež byla součástí většího sousoší na náměstí, se zastupitelstvo nakonec neodvážilo odstranit. Ale nebyla ušetřena alespoň menšího poškození tím, že byla na konci roku 1919 natřena roztokem karbidu. Nesla oficiální název Komitét pro postavení pomníku Karlu Havlíčkovi Borovskému v Německé Brodě, ve kterém měli zastoupení odborníci i vedení města.

43

stojícího na náměstí, čímž by se uvolnil prostor pro pomník „národnímu mučedníkovi“. Zastupitelstvo města plně přejalo názor pro odstěhování sloupu a v listopadu 1919 vydalo varování: „Nálada všeobecná jest taková, že obecní správa nemohla by tomu zabránit, by popřípadě Mariánské sousoší nebylo v noci násilně strženo.“204 Takovým argumentem chtělo přesvědčit příslušné úřady, aby souhlasily s přemístěním sloupu v zájmu jeho zachování. Podobné zdůvodnění ustupující živelnému obrazoborectví používala i jiná města, např. Dobrovice.205 Na druhou stranu se opravdu proslýchalo, že „lid sám chce sochu odstranit“ a presidium ministerstva vnitra v té záležitosti žádalo vyšetření. 206 Možné odstranění sloupu vyvolalo ve městě polarizaci, která zbrzdila celý průběh akce. Základní stanovisko, které znemožnilo legální odstranění sloupu, vydalo v listopadu 1919 ministerstvo školství a národní osvěty, ve kterém se pravilo, že pomník Havlíčkovi je vítán, ale nikoliv na místě barokní památky. 207 Své silně protikatolické uvažování dokázalo vedení města, když 16. listopadu 1920 doporučilo obyvatelům veřejným prohlášením vystoupit z katolické církve.208 Iniciativa k odstranění soch nepřicházela pouze od samotných zastupitelů, ale i od členů Volné myšlenky. Například v České Skalici byla svatojánská socha odstraněna z náměstí právě na popud tohoto bezvěreckého spolku.209 Volná myšlenka žádala i pražskou městskou radu, aby odklidila sochu sv. Jana Nepomuckého na Karlově mostě „do některého kostela nebo lapidaria“ a svůj návrh podepřela tvrzením, že „tento lžisvatý 204

205 206 207

208

209

Citováno podle: David, Jaroslav: Německý Brod v době po říjnovém převratu roku 1918. (Příspěvek k poznání času ideových sporů a vyrovnávání se s minulostí). Havlíčkobrodsko 14, 1998, s. 88-–98. Původně z: SokA Havlíčkův Brod, Archiv města Havlíčkův Brod, sign. 8 4/2 (Postavení pomníku Karla Havlíčka Borovského), karton 351. Více v kapitole 6.1 Dobrovice. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4890, 5/14/13. Stanovisko napsal přednosta oddělení památkové péče Zdeněk Wirth. Ve stanovisku se mimo jiné praví: „Odstraňování soch mariánských, svatojánských, morových sloupů apod. v nichž bývá spatřován památník éry pobělohorské i v případech, kde ideový obsah a někdy i doba jich postavení nejsou ve vztahu s porážkou bělohorskou, děje se pravidelně z falešného předpokladu, že odstraněním podobné památky bude zahlazena upomínka na tuto fasi našich dějin, a z úmyslu dokumentovati tak zjevně náš poměr k této periodě národní poroby. (...) Dnešní poměr k historii stojí na vyšším stanovisku, stanovisku tolerantním a všechny podobné skutky musí býti vzdáleny lidí opravdu kulturních.“ Wirth však zavrhoval možnost přestěhování sloupu i z důvodů politických s ohledem na Slovensko. David, Jaroslav: Německý Brod v době po říjnovém převratu roku 1918. (Příspěvek k poznání času ideových sporů a vyrovnávání se s minulostí). Havlíčkobrodsko 14, 1998, s. 88–98. V prohlášení, které vzniklo na popud místního sdružení Volné Myšlenky se uvádí: „Čech nemůže býti členem římskokatolické církve, která upálila Mistra Jana Husa a vyštvala za hranice Jana Amosa Komenského pro jejich pravé křesťanství; která s Habsburky uvedla český národ v nejtužší porobu 300 let... která dosud ohrožuje vybojovanou svobodu a bojuje proti pokroku a vzdělání z obavy o světovládu a politickou moc... Řím Čechem musí býti souzen a odsouzen!“ Tamtéž (podtrženo v původním prohlášení). Š[orm], A[ntontín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 30.

44

byl jezovitským padělkem a jako takový vtlučen v pravém slova smyslu do českých lidí“. Zajímavé na tomto případu je, že městská rada tento návrh neodmítla, ale pouze se prohlásila za nekompetentní a členům Volné myšlenky poradila, aby se se obrátili na ministerstvo školství a národní osvěty. Bezvěrecký spolek to neodradilo, i když se pozastavil nad tím, proč by o osudu sochy mělo rozhodovat zrovna toto ministerstvo. „Volnomyšlenkáři“210 se dokonce cítili být „povinni o odstranění té ostudné figury právě na Karlově mostě i na dále cestou zákonnou usilovati“ a doufali, že se ministerstvo nezachová stejně jako městská rada.211 A aby dali zapravdu svému počínání, připojili i krátkou informaci o odstranění „památníku národního temna“ v Brandýse nad Labem. 212 Velmi radikální návrh padl na jednání obecního zastupitelstva v Jaroměři. Podle něj měly být z městského muzea odstraněny památky a předměty upomínající na monarchii a zároveň měl být otesán barokní říšský orel z tamního mariánského sloupu.213 5.6 Jednalo se o systematické ničení? V březnu 1922 otiskl katolický Našinec článek Antonína Šorma, ve kterém se praví, že „v hnutí tomto (rozuměj obrazoboreckém), jež vždy systematicky je promyšleno a provozováno, viděti hnusnou činnost Volné myšlenky a sekt nejrůznějších našemu katolicismu nepřátelských, kteří se snaží, než bude přikročeno k jednání o rozluce církve a vlády, by naše památná díla byla zničena.“214 Nepopiratelnou skutečností je, že bezvěrecký spolek Volná myšlenka usiloval o rozluku církve od státu. Tvrzení, že organizoval či systematicky prováděl poškozování památek, je založeno spíše na spekulacích, které byly posilovány silnou animozitou mezi katolíky a zmíněným spolkem. Na druhou stranu Volná myšlenka podporovala odstraňování sakrálních památek, ale hlásila se pouze k legální variantě. K úřednímu odstraňování památek se často hlásili 210 211 212

213 214

Tak se sami sebe členové Volné myšlenky nazývali, jak je zmíněno v úvodu monografie: Kudláč, Antonín K.K.: Příběh(y) Volné myšlenky. Praha 2005. Volná myšlenka, 10. srpna 1919, s. 4. Socha „svatého“ Jana Nepomuckého. „Do řady pokrokových měst, které již onen památník národního temna odstranili přibyl nejnověji Brandýs n. Lab., kde se tak stalo na základě usnesení zastupitelstva i rady městské.“ Uvedeno je pod článkem, který je citovaný v předešlé poznámce. V Brandýse nad Labem stála na mohutném podstavci nepřehlédnutelná socha sv. Jana Nepomuckého na náměstí, které bylo při té příležitosti přejmenováno na náměstí Masarykovo. Současně měl na náměstí vyrůst velkolepý a v architektonických kruzích často diskutovaný památník obětem světové války, ale nakonec nebyl realizován. Národní listy, 21. ledna 1921, s. 4. Ještě památky. Našinec, r. 58, č. 62, 16. března 1922, s. 1. Naše obrazoborectví.

45

i obecní zastupitelé z řad sociální demokracie a československé strany socialistické, ale nikdy se nejednalo o programový záměr na úrovni celé strany. Nevyplnila se ani hrozba Socialistických listů z 5. ledna 1919, že vznikne podzemní organizace, která bude kácet „morové sloupy“ ručními granáty. 215 Naštěstí se žádný podobný případ nepřihodil a nebyla odkryta, jelikož pravděpodobně nevznikla, ani žádná organizace, jež by zastřešovala a iniciovala poškozování památek v různých lokalitách. Z případů, u kterých se podařilo najít pachatele poškození památky, se ani jednou nepotvrdilo tvrzení, že by byli obrazoborci organizováni z vyšších míst. Na druhou stranu pachatelé zpravidla nejednali osamoceně, téměř vždy šlo o skupinku lidí podobného přesvědčení. Nelze však popřít, že v některých lokalitách se osamocená skupina osob dala do likvidování sakrálních památek systematicky. Příznačné je v této souvislosti dění v obvodu farnosti Úherce u Plzně, kde bylo v průběhu roku 1919 zničeno 11 polních křížů, a v blízké farnosti Nýřany, kde padlo 5 křížů.216 Pachatelé nebyli dohledáni, ale krátká doba, která stačila ke zničení snad všech křížů v těchto farnostech, přispívá k tvrzení, že šlo o systematickou práci určité skupiny, jejíž činnost byla však omezená na určité poměrně nerozsáhlé území. Je však možné, že šlo o případy ničení památek nezávislé na sobě. Například za zničení několika křížů u Kynžvartu byla obviněna skupina dělníků, která si do zmíněného města šla vyzvednout podporu v nezaměstnanosti.217 Ve Šťáhlavech u Rokycan se během jedné listopadové noci roku 1919 dočkaly poškození všechny tři sochy sv. Jana Nepomuckého a jedna z nich byla naprosto zničena. Z vandalství byly později obvinění tři mladí dělníci, ale nakonec byli zproštěni obžaloby.218 Přesto není možné brát na lehkou váhu tvrzení Zdeňka Wirtha 219, že k obrazoborectví docházelo „v některých okresech středních Čech dokonce soustavně a plánovitě.“220 Nejspíše tím měl na mysli okresy Kladno a Slaný, kde byl pokácen velký počet drobných sakrálních památek. K této domněnce ho však vedl nejspíše právě úctyhodný počet zničených památek, než jasné důkazy, jelikož nebyla ani v této lokalitě odhalena žádná skupina systematicky se věnující ničení památek. Z dosavadního výzkumu tedy vyplývá, že obrazoborectví mohlo mít organizovaný charakter, ale vždy jen 215 216 217 218 219 220

Socialistické listy, r. 1, č. 34, 24. listopadu 1918, s. 3. Mariánský sloup. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Našinec, r. 58, č. 62, 16. března 1922, s. 1. Naše obrazoborectví. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4892, 5/20/7. Jelikož byl přednostou oddělení památkové péče ministerstva školství a národní osvěty. Wirth, Zdeněk: Obrazoborci. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha, 1920. s. 8–9.

46

v omezené skupině lidí na omezeném prostoru. Lze tak podpořit slova Františka X. Halase, který k obrazoborectví poznamenává, že „nešlo o nějakou (zejména nikoli ‚shora‘) organizovanou kampaň“.221 5.7 O obrazoborcích Architekti, historici i politici pokládali různé teorie, proč k obrazoborectví dochází, přemýšleli nad tím, co vede člověka, který neměl dříve problémy se zákonem, k takovému jednání. Samotných obrazoborců, pokud byli známi, se přitom tázali jen vyšetřovatelé a soudci. Obrazoborec dle svého mínění nejednal jako vandal, který nemá zábran ani úcty vůči jakémukoliv kulturnímu projevu společnosti. Naopak se cílevědomě a s pevným přesvědčením pouští do činnosti, která je v jeho očích naprosto správná a pro národní společnost potřebná. Český obrazoborec začátku první republiky byl přesvědčen o tom, že sakrální památky a symboly monarchie jsou pomníky utlačovatele národa a je třeba od nich národní prostředí očistit. Jsou to zkrátka hmatatelné pozůstatky období temna, které je nutné odstranit, aby se posílený národ vymanil z područí dřívějších utlačovatelů docela. Již po svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze se hledaly důvody a pohnutky, jež vedly konkrétní osoby ke zničení cenné pražské památky. Avšak hledání nebylo příliš složité, jelikož negativní pohled na sloup byl zakořeněn v obecném povědomí. Sloup byl chápán jako pomník „potupy národa“ anebo byl přímo nazýván „sloupem hanby“222. Snad jediným obrazoborcem, který se s hrdostí veřejně přiznal ke svému činu, byl žižkovský Franta Sauer223, který byl organizátorem svržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Podobně jako jeho následovníci byl pevně přesvědčen o správnosti svého jednání a také o pravdivosti svého přesvědčení o historii vzniku sloupu. Ve své brožuře z roku 1923 224, kterou přibližuje dění ohledně zničení památky, se nejprve kriticky staví k roli církve za I. světové války. Barvitě odsuzuje 221 222 223

Halas, František X.: Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno 2004, s. 533. Domněnka, že byl sloup vztyčen na oslavu porážky české rebelie či pro potupu národa se objevovala (a dostala se do povědomí široké veřejnosti) ještě před koncem války. Franta Sauer (Kysela) byl známým žižkovským anarchistou. Do roku 1913 byl členem sociální demokracie. Ke svržení sloupu se přiznal v roce 1922 vydáním literárního zpracování svého dosavadního života pod názvem Franta Habán ze Žižkova, kde jednu kapitolu věnuje právě svržení dotčeného sloupu. Přesto, že byl celý náklad brzy rozprodán, nedostal se jako organizátor nejznámějšího obrazoboreckého činu do obecného povědomí.

47

chování lidoveckých politiků, katolického tisku i samotných kněží. Představitelé takto široce pojímaného společenství osob katolického vyznání byli dle autora spisku propagátory válečného úsilí monarchie a podíleli se i na bídě válečných let. 225 Jeho odsuzování výše zmiňovaných jevů se však při dalším čtení jeví jako irelevantní, jelikož svůj obrazoborecký čin nemířil proti katolicismu, ale uskutečnil ho z důvodu, „že (sloup – pozn. autora) byl postaven Habsburky na oslavu pádu naší české samostatnosti, na oslavu konce našeho českého národa.“226 Dále dokonce dává nepřímo najevo, že nesouhlasí s kácením soch svatých: „... nás vaše svaté sochy nezajímají! Postavte si v Čechách třeba tisíce soch a sloupů s matkou Kristovou, Marií, na vrcholu, nám to bude lhostejné! Ale sloup, který byl postaven na potupu českého národa, trčet k nebi na půdě české republiky nikdy nebude!“227 I sloup Nejsvětější Trojice ve Slaném byl z pohledu jeho obrazoborců postaven „na potupu českého národa“.228 Dělníkům, kteří se nejvíce zasloužili o zničení sloupu, nepřipadalo na jejich činu nic neospraveditelného, jelikož místní socialisté již podali návrh na odstranění památky, proti kterému se prý ozvalo jen „pár svíčkových bab“. Jeden z obžalovaných tvrdil, že se zničení sloupu zúčastnil z důvodu, že „nenávidí těch černých chlapů (kněží), kteří jenom pokořují český národ.“229 Přesvědčena o správnosti svého jednání byla i pětice mladých mužů, která zničila sochu sv. Jana Nepomuckého v pražském Motole. O tom, že sochu zničí, se odhodlali po čtení novinových článků a různých projevů týkajících se svatojánské otázky. Po čemž byli přesvědčeni, že „Jan z Nepomuku tak, jak byl vyhlášen za světce nikdy nežil, a že jeho svatořečení a kultu bylo užito v době protireformace, aby byla vykořeněna z českého lidu úcta k Janu z Husi...“230 Jinými slovy chtěli napravit omyl – z jejich hlediska podvod – katolické církve při procesu 224 225

226 227 228 229 230

Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923. „Když ve strašlivé světové válce mordovali se lidé navzájem po statisících a ztráty ty byly neustále doplňovány novým a novým lidským materiálem, když z válečného pole přicházeli domů mrzáci: slepí, bez nohy, bez ruky, když doma nemohly matky dáti dětem co do úst, a když zoufalství dostupovalo vrchole, tu nenašel se ani jediný kněz, ani jediný klerikální poslanec, ani jediný jezovita z redakce „Čecha“, aby proti tomu strašnému vraždění zaprotestoval... Naopak! Viděli jsme tyto podařené „učedníky“ Kristovy, jak na vojně velmi rádi a ochotně konali takové služby bývalé naší monarchii, k nimž by se nepropůjčil ani jeden jen trochu slušný člověk.“ Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923, s. 4. Předtím je doslova uvedeno „čin nikterak není namířen proti nějakému náboženství“ Tamtéž, s. 9. Tamtéž, s. 22 (tučným písmem je pasáž textu zvýrazněna v originále). Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. In Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. Tamtéž. Československá republika, r. 241, č. 34, 4. února 1920, s. 8.

48

kanonizace Jana Nepomuckého. A zároveň se mstili za potírání úcty Jana Husa při protireformaci. V některých případech nebylo třeba ani doznání, aby byla zřejmá motivace činu. Když byla v Praze 5. července 1919 na Masarykově třídě shozena ze sloupu socha sv. Jana Nepomuckého, byl na jejím místě zavěšen obraz Jana Husa. 231 Motiv byl tedy stejný jako u motolského případu. Zato v Jistebnici na Táborsku byla nejdříve odstraněna jedna socha sv. Jana Nepomuckého z mostu a druhá na náměstí byla ozdobena helmou s nápisem „Hoch Oesterreich“.232 Bylo to jasným vzkazem, že sv. Jan Nepomucký není odsuzován pouze jako vymyšlený světec, ale také jako symbol starého režimu. Charakteristika obrazoborce, která je také předmětem této kapitoly, nebude a nemůže být přesnou, nýbrž pouze orientační. Při hledání typického charakteru obrazoborce pomáhají především záznamy ze soudních jednání s lidmi, kteří byli za poškozování určité památky odsouzeni. V druhé, spíše hypotetické rovině, se na možné obrazoborce poukazuje v knize Antonína Šorma. Z katolických kruhů se nejčastěji ozývaly hlasy proti spolku Volná myšlenka. Ale takový jasný soud má zásadní úskalí. Za prvé se u zjištěných obrazoborců nepotvrdila spojitost s tímto spolkem a za druhé se dislokace místních sdružení Volné myšlenky nekryje se zvýšeným výskytem poškozování památek. Bezvěrecký spolek měl k 4. dubnu 1920 utvořeno 73 místních sdružení.233 V Plzni a okolí, kde bylo zejména v roce 1919 poškozování soch a křížů velmi rozšířené, se utvořilo místní sdružení pouze v Rokycanech. Poukazovalo se i na české pokrokářství: „Pokrokoví akademici ve Strážni zničili u zámku sochu sv. Jana Nepom. A kdybyste se ptali těch, co v naší republice ta sta soch a křížů vyvrátili a tolik kostelů vyloupili, čím jsou, tak všeci jednohlasně se prohlásí za pokrokové lidi. Urazili byste do duše onoho mladíka, co zadrhoval provaz na sloup mariánský v Praze, kdybyste se odvážili pochybovati o jeho pokrokovosti.“234 Jenže pokrokářství bylo hnutí nesmírně široké a různorodé.

231 232

233 234

Lid, č. 154, 10. července 1919. Opět zničená socha. Helma byla na sochu na náměstí umístěna 15. února 1920. K soše ještě obrazoborci připevnili leták, v němž dali ultimátum – pokud nebude socha do 7. července 1920 odstraněna, stane se tak násilně. Než však svoji výhrůžku stačili uskutečnit, byli všichni tři pachatelé zatčeni. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4888, 5/10/13. Podle seznamu místních sdružení v periodiku Volná Myšlenka, r. 11, č. 14, 4. dubna 1920, s. 7. Čtenáři Volné Myšlenky. Našinec, r. 58, č. 64, 18. března 1922, s. 1. České pokrokářství.

49

Většina vyřešených případů ukazuje především na dělníky, kteří přirozeně sympatizovali s levicí a jejím odsudkům církve naslouchali. Už organizátor stržení mariánského sloupu, Franta Sauer, byl do roku 1913 členem sociální demokracie a dále s ní spolupracoval.235 I v případě zničení sloupu ve Slaném byli za čin souzeni dělníci jedné tamní továrny. 236 Ze zmiňovaného rozbití sochy v Motole z května 1919 byli odsouzeni čtyři mladíci od 18 do 20 let věku.237 K soše sv. Jana Nepomuckého v Kladně se po slavnosti Jana Husa roku 1919 vydal „zástup výrostků z Dělnického domu vedený mladíkem Střeškou a Kaňkou,“ aby světce strhli z kamenného sloupu.238 Po zničení sochy světce v Praze na Masarykově třídě byli zatčeni dva mladíci ve věku 18 a 19 let. 239 A v podobném duchu by bylo možné pokračovat. Pouze v ojedinělých případech se poškozování památek dopouštěly i děti.240 5.8 Ekurz: Osudy pomníků Josefa II. v prvních letech republiky Císař Josef II., o němž kolovala řada příběhů zdůrazňujících jeho spravedlnost, vlídnost a prostotu, byl i v české společnosti 19. století značně oblíben. Na venkově díky zrušení nevolnictví a u evangelíků za jeho toleranční patent. Český pohled se počal měnit v 80. letech 19. století, kdy především v severních Čechách v okresech s drtivou německou většinou vyrostl nemalý počet soch či bust císaře. 241 Samotné sochy, které zpodobňovaly císaře držícího patent o zrušení nevolnictví, nevzbuzovaly nacionalistické vášně. Rozbuškou, která nenapravitelně zničila pověst „lidového“ císaře v českém prostředí, byly politické konsekvence jeho osoby. Nehledě na historickou správnost byly Němci vyzdvihovány císařovy snahy o germanizaci říše, což v české společnosti vyvolalo pobouření. Tak vznikla legenda, kdy byl v německém prostředí císař Josef II. téměř

235 236 237 238 239 240

241

Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923. Více v kapitole 7.2 Slaný a okolí. Sochu rozbili 18letý Antonín Arnold, 20letý Jaroslav Hloušek, 20letý František Štěpánek a 19letý František Procházka. Národní politika, 4. 2. 1920, s. 9. Kol. autorů: Farní kroniky o ničení církevních památek po roce 1918 na Kladensku, Slánsku a Novostrašecku. Posel z Budče 11, 1996, s. 9–13. Lid, č. 154, 10. července 1919, nestr. Opět zničená socha. Ve Starých Smrkovicích u Nového Bydžova byla 10. května 1921 stržena socha sv. Jana. Provedly to malé děti z návodu starších. V Úněticích prý poškodil svatojánskou sochu žák II. třídy obecné školy. Š[orm], A[ntontín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 28. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, s. 136–142.

50

prohlašován za svatého a nesl podobné rysy, jako měl v českém smýšlení Jan Hus.242 V poválečné době se proto sochy Josefa II. staly obětmi nejprve živelného a po březnu 1923 státně organizovaného obrazoborectví. Takové nakládání se sochami zmíněného císaře přispělo k hlubšímu a nenapravitelnému odcizení obou národů na počátku republiky. První socha Josefa II. padla již v listopadu 1918 v Českých Budějovicích v souvislosti s odstraňováním symbolů starého režimu.243 Další odstraňování pomníků a soch Josefa II. bylo prováděno vojáky utvářející se československé armády. 244 Obrazoborectví postupovalo ruku v ruce s obsazováním německých provincií českými vojáky. V listopadu 1918 byla zničena socha Josefa II. v Prachaticích. V lednu 1919 v Duchcově, Novém Městě na Moravě a v Žatci, kde byla rozlámaná socha vláčena za doprovodu vojáků ulicemi, což vedlo k násilnostem. 245 A následovaly další obce s podobnými scénáři a symbolicky byly sochy císaře nejvíce ohroženy v říjnu 1919 a 1920. Například ve Varnsdorfu si německá samospráva raději v předvečer 28. října 1919 odnesla sochu Josefa II. sama, než aby ji ponechala nevypočítatelnému jednání legionářů, kteří na výročí republiky pořádali lampionový pochod.246 Do konce roku 1920 byla většina soch Josefa II. stržena násilně.247 V Čechách se tak stalo nejméně ve třinácti248 městech a na Moravě nejméně ve čtyřech249. To vše se dělo i přesto, že ničení soch nebylo řízené vedením státu ani příslušným ministerstvem. Sochy padaly k zemi v drtivé většině případů bez vědomí úřadů, ale zprvu 242

243 244

245 246 247 248 249

Srov. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996; Paces, Cynthia – Wingfield, Nancy M.: The Sacred and the Profane. Religion and Nationalism in the Bohemian Lands, 1880-1920. In Constructing Nationalities in Eastern Central Europe. 2005, s. 107–125. Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část. Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. 10, 2000, č. 1, s. 4–23. „Pomníky císaře Josefa se odstraňují a to soustavně. Práci tu obstarávají ve smíšeném území naši vojáci. Německé listy protestují, namlouvajíce veřejnosti, že pomníky ty byly postaveny Josefu Habsburskému pro osvobození sedláků a pro toleranční patent. O tom, že Němci uctívali a velebí Josefa II. pro jeho germanisační úsilí a násilí, o tom pojednou německé listy ničeho nevědí. Ubožátka! Ztrácejí paměť.“ Národní politika, r. 37, č. 98, 9. dubna 1919 odpolední vydání, s. 2. Pomníky císaře Josefa se odstraňují. Taktéž: Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část.. DVZ 10, 2000, č. 1, s. 4–23. Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část. DVZ 10, 2000, č. 1, s. 4–23. Národní politika, r. 37, č. 301, 1. listopadu 1919 ranní vydání, s. 5. Josefovské pomníky. Výčet (nutno dodat - neúplný) zničených soch se nachází v NA Praha, PMV - AMV 225, 225-259-7 (IV/B/47) Pomníky, 1920 – 1924, karton 159. Rokytnice, Prachatice, Litoměřice, Ústí na Labem, Kaplice, Chomutov, Český Krumlov, Česká Lípa, Bor, Děčín, Nová Bystřice, Německé Zlatníky, Teplice. Brno (socha před Německým domem a poprsí v Lužánkách), Mikulov, Pohořelice, Úsov.

51

pravděpodobně za vědomí nebo s účastí důstojníků. Ministerstvo národní obrany dokonce vydalo „přísné rozkazy, zabraňující jakémukoliv demolování pomníků“.250 Němci samozřejmě proti takovému konání protestovali, ale přesto ničeho nezmohli. Například organizace německých rolníků z Moravy protestovala proti odstraňování soch císaře tím, že zaslala prezidentovi, předsedovi vlády i ministrům vnitra a obrany otevřený dopis. A takových protestů bylo nepočetně. Ale mínění bylo jednou dané a neměnné – z českého hlediska byly sochy císaře Josefa II. symbolem germanizace, tedy jazykového i kulturního utlačování národa. Němci oponovali tím, že sochy byly stavěny jako díky za zrušení nevolnictví a za toleranční patent.251 Zatímco ničení českých sakrálních památek bylo z různých kruhů často odsuzováno, sochy Josefa II. padaly jen za marných protestů německé menšiny. Na konci roku 1920 přišel návrh zákona na odstranění všech pomníků, které „jakýmkoliv způsobem jevily nepřátelské smýšlení proti československému národu nebo jeho spojencům, zvláště pak pomníky věnované členům rodiny Habsbursko-Lothrinské“.252 Ale návrh ležel dlouhou dobu bez povšimnutí. V platnost vešel až 19. března 1923 jako zákon na ochranu republiky. V § 26 tohoto zákona253 se hovoří o tom, že „politický (státní policejní) úřad může naříditi“, aby byla odstraněna památka, která je protistátního rázu, nebo je věnována některému členu Habsburské dynastie. Tento zákon znamenal faktický a velmi rychlý konec všech pomníků císaře Josefa II. na území republiky, jelikož příkazy politických (či policejních) úřadů k odstranění pomníků přišly neprodleně.254 250

251 252 253

254

Zpráva o zákazu ničení josefínských pomníků se objevila dva dny po článku, který popisoval a dokonce vítal vandalské činění příslušníků armády. Národní politika, r. 37, č. 100, 11. dubna 1919 odpolední vydání, s. 2. Ke zprávě „Pomníky císaře Josefa se odstraňují“. Národní politika, r. 37, č. 292, 23. října 1919 ranní vydání, s. 4. Kult Josefa II. Národní politika r. 38, č. 331, 1. prosince 1920 odpolední vydání, s. 2. Návrh zákona na odstranění Habsburských pomníků. § 26 Neodstranění nebo zřízení nedovolených pomníků. 1. Politický (státní policejní) úřad může naříditi, aby byly odstraněny pomníky, nápisy a jiné památky umístěné na veřejném místě nebo tak, že jsou viditelné z veřejného místa, jsou-li rázu protistátního nebo jsou-li zřízeny některému členu rodin panovavších v Rakousku, Uhersku nebo Rakousko-Uhersku, v říši Německé nebo některému členu dynastií panovavších r. 1914 na půdě říše Německé. Tentýž úřad může také zakázati zřizování takových pomníků, nápisů a památek na příště. Za pomníky nebo památky považují se zejména i poprsí, desky, obrazy, znaky a odznaky. Místem veřejným rozumějí se ve smyslu tohoto ustanovení náměstí, ulice, veřejné cesty, sady, veřejné sbírky, lázně, školy, výčepní a zábavní místnosti a jiná veřejně přístupná prostranství a místnosti. 2. Nevyhoví-li ten komu bylo pravomocně nařízeno, aby odstranil takový pomník, nápis nebo památku, tomuto nařízení ve stanovené lhůtě, kdo přes zákaz zřídí nový takový pomník, nápis nebo památku, trestá se politickým (státním policejním) úřadem za přestupek pokutou do 10 000 Kč nebo vězením do tří měsíců neb obojím trestem. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v místech, kde není státního policejního úřadu, vydává trestní nález administrativní vrchnost policejní. Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část.. DVZ 10, 2000, č. 1, s. 4–23.

52

Nicméně v pohraničních oblastech byla většina soch Josefa II. pečlivě uschována na „lepší časy“, které přišly po podpisu Mnichovské dohody. Netrvalo dlouho a pomníky se začaly vracet na svá původní místa. Občas nahrazovaly sochy prvního prezidenta Československé republiky, které musely být bez výjimky odstraněny. 255

255

Národní politika, r. 56, č. 322, 22. listopadu 1938 ranní vydání. str. 13. Pomníky císaře Josefa II. Avšak především: Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 4. část - dokončení. DVZ 10, 2000, č. 2, s. 18–25.

53

6. Ohlasy a reakce na obrazoborectví 6.1 Reakce státních úřadů K prvé reakci státu na obrazoborecké činy došlo přirozeně v souvislosti se stržením mariánského sloupu. Druhý den po události vydal Národní výbor prohlášení, které bylo otištěno v různých periodikách.256 Prostřednictvím prohlášení dal Národní výbor zřetelně najevo, že ke stržení sloupu došlo bez jeho vědomí. Tím bylo řečeno dvojí. Jednak se jednalo o akci nepovolenou a jednak jí nebylo možné zabránit. Dále cítil Národní výbor potřebu vysvětlit motivaci stržení sloupu konstatováním, že „strhovatelé nezamýšleli dotknouti se tímto činem náboženských citů katolíků, nýbrž chtěli v Mariánském sloupu strhnouti jenom symbol poroby a hanby“ a ozřejmit historickou skutečnost, že „sloup není v žádné souvislosti s bitvou bělohorskou a zejména s popravou českých mučedníků na náměstí Staroměstském.“ Důležitější však bylo sdělení, jakým způsobem budou pojímány obdobné výtržnosti. Národní výbor, aby zabránil dalším podobným obrazoboreckým činům, dal veřejnosti „důtklivý příkaz, aby od dalšího násilného ničení pomníků, ať jsou jakéhokoli druhu a jakékoli historické tradice, bylo upuštěno“. Nevyslovil se však pouhým příkazem, ale zvolil i taktiku poučení tvrzením, že „zásada svobody vylučuje každé násilí“. Když Ferdinand Peroutka tuto reakci popisoval v Budování státu, s nadhledem poznamenal: „Když se kácí les, lítají třísky, řekl Lenin. Národní výbor však pečoval, aby třísky nelítaly. Je možné, že vzbuzoval i dojem šosáctví, ale toto jeho vzezření nebylo bez důvodů, které po rozmyšlení uznáme za dobré. Spočítáme-li, kolik obtížných politických afér vyvolalo potom kácení soch a památek, jsme ochotni přiznat tomuto projevu Národního výboru politickou prozíravost.“257 Dalším impulsem k zásahu státních úřadů bylo zvyšující se ohrožení sakrálních památek. V nejvyšší instanci byla ochrana kulturních památek soustředěna v ministerstvu školství a národní osvěty.258 A proto se systematicky proti poškozování sakrálních památek stavělo oddělení památkové péče ministerstva školství a národní osvěty v čele 256 257 258

Např.: Národní listy, r. 58, č. 123, 5. listopadu 1918, s. 3. Denní zprávy; Národní politika, r. 36, č. 257, 5. listopadu 1918, s. 3–4. Různé zprávy. Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I–II (1918–1919). Praha 2003, s. 118. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost. Praha 2005, s. 358.

54

s přednostou Zdeňkem Wirthem.259 Oddělení památkové péče nejprve zasahovalo u ojedinělých případů. Nejdříve se naskytla příležitost při již zmiňovaném článku v Socialistických listech, který zastupitelstva obcí vyzýval k odstraňování „morových sloupů“260. Zdeněk Wirth poslal do reakce listu dopis, kterým žádal, aby bylo od takových článků propříště upuštěno.261 Ač je to s podivem, měl zřejmě takový dopis na redakci Socialistických listů vliv, jelikož se žádný podobný článek či výzva neopakovaly, a to ani ve vypjaté době před svátkem sv. Jana Nepomuckého či Jana Husa. Zjara roku 1919, když se případy ničení památek začaly nebezpečně množit, přikročil Zdeněk Wirth k osvětové kampani pomocí tisku. Na oddělení památkové péče byl sepsán jednoduchý článek, který byl následně poskytnut Československé tiskové kanceláři, aby jej rozeslala do vybraných periodik.262 Článek se v tisku objevil 30. dubna 1919 a jasně odrazoval od útoků na barokní památky v den 1. května, na který se připravovalo mnoho demonstrací, při kterých 259

260 261

262

Zdeněk Wirth (14. srpna 1878 – 26. února 1961) do českého vědeckého a kulturního života vstoupil jako dvacetiletý, na přelomu 19. a 20. století. Byl ovlivněn moderními trendy, které tehdy zprostředkovávala škola J. Golla, O. Hostinského, z Vídně pak A. Riegla a M. Dvořáka. Z. Wirth působil od r. 1905 v Umělecko-průmyslovém muzeu, od r. 1907 jako člen vídeňské Ústřední komise pro péči o památky. Jeho vstup do českého kulturního světa byl rázný, mj. spolu s J. Kotěrou založil a svými statěmi i spoluvytvářel časopis Styl. V roce 1918 byl povolán do Ministerstva školství a národní osvěty. Působil tu následujících dvacet let, zpočátku jako přednosta oddělení památkové péče, později přednosta odboru osvěty. Byl penzionován v roce 1938, ale po osvobození vstoupil znovu do služeb státu, pracoval jako předseda Národní kulturní komise a poté jako člen Ústřední komise státní památkové péče. Těžištěm vědecké práce byl pro Wirtha zpočátku základní terénní výzkum, práce na soupisech uměleckých památek; jako první tak vyšel v roce 1902 Soupis památek v politickém okrese Vysoké Mýto. Materiálové výsledky jeho soupisových prací byly vždy podloženy metodologickými úvahami, např. Zachování a ochrana památek v roce 1907. Věnoval se dějinám umění obecně (zejména baroknímu umění a již počátkem století rehabilitoval barokní gotiku), dějinám zahrady jako výtvarného projektu a studiu městského organismu. Jako jeden z prvních vycítil, že do umělecké tvorby spadá i fotografie, spolupracoval také s K. Plickou a oceňoval práci J. Sudka. Pokorná, Magdalena: Zdeněk Witrh, 120. výročí narození. Akademický bulletin 9, 1998. [online] [cit. 15. listopadu 2010] Dostupné z: . Socialistické listy, r. 2, č. 1, 5. ledna 1919, s. 7. Mariánské sloupy. Podepsán km. V dopise je zajímavá taktika, jakou využil Zdeněk Wirth na socialisty. Tvrdil, že otištěním podobných článků by se snižovala autorita socialistického ministra Gustava Habrmana: „V 1. čísle t. r. byla otištěna ve Vašem listu zpráva, v níž jest schváleno povaleni Marianského sloupu na Staromětském náměstí a zároveň vyhrožováno možností násilného odstranění morových sloupů ve venkovských městech v případě, že by vláda neučinila ráznějších opatření. Ministerstvo školství a nár. osvěty do jehož úkolů náleží i ochrana uměleckých a historických památek a jež v důsledku toho musí a bude hájiti i zachování morových sloupů, upozorňuje redakci, že články obdobného rázu by se jen ztěžovalo často těžké postavení a podkopávala důvěra ministerstva, jehož ministr jest i čelným členem Vašeho sdružení. Pokud se týče morových sloupů, jde ostatně i o pomníky, jež ani dobou ani ideovým podkladem nesouvisí s pobělohorskou porážkou, nýbrž jsou pouhými projevy díků za ochránění před morem. Proto žádáme, aby v budoucnosti bylo upuštěno od projevů tohoto rázu a nabízíme v každém obdobném případě podati vysvětlení a odůvodnění ministerského rozhodnutí.“ NA Praha, Ministerstvo školství, inv. č. 1740, karton 3126. Národní Listy, České Slovo, Venkov, Právo Lidu, Národní Politika, Čech, Demokracie, Pražské Noviny, Večer, Český Denník, Večerník Českého Slova, Večerník Práva Lidu, Lidové Noviny, Náš Kraj, Tribuna, Pozor, Moravská Orlice, Nová Doba.

55

se nemělo opominout ani „účtování s protireformační minulostí pobělohorskou“. Důležité je, že článek byl podepsán „(z ministerstva školství a nár. osvěty)“. Tím byly nejspíše sledovány dva cíle. Za prvé měl autoritou vysokého úřadu článek získat v očích čtenářů na důležitosti. Za druhé si bylo oddělení památkové péče jasně vědomo toho, z jakých kruhů hrozí památkám nebezpečí. Uvedením ministerstva se nejspíše mělo ve čtenářích vzbudit zdání, že za článkem může stát socialistický ministr Gustav Habrman. V článku se jasně vysvětlovalo, že na svatojánské i mariánské sochy nelze pohlížet jako na „pomníky oslavující naši porobu“. Tyto sochy totiž byly stavěny v době vzdálené od třicetileté války. „Sloupy mariánské byly naopak zdviženy teprve po zmizení silných morových epidemií na rozhraní stol. XVII. a XVIII., a sochy svatojánské dokonce nejdříve po r. 1720.“ V tomto bodě je nutné ministerstvu odpustit mírné nepřesnosti, jelikož nemálo soch mariánského i svatojánského kultu pocházelo z dřívějších desetiletí a taktéž nezbývá než chápat hodnocení poplatné době: „... znamenají tyto památníky jen cenné dobové doklady života našich předků v době nejhoršího kulturního úpadku, tedy svědectví, které právě proto nesmí zmizet, abychom si vždy živě mohli připamatovati, jak bylo utrpení předků a jak velikou byla životní síla a vzdornost ...“. Na prohlášení se jasně odráží nedůslednost revolučního jazyka i uvažování, jelikož se nejprve hovoří o nejhorším kulturní úpadku v barokní době, ale v následující větě dochází k myšlenkovému obratu: „zachovejme proto památky tyto, (...) i jako doklady vzácné umělecké vyspělosti nebo řemeslné dovednosti našich předků“.263 Další zprávu vydalo ministerstvo 16. května, ve které odrazovalo od útoků na svatojánskou sochu na Karlově mostě. 264 Pražská socha byla ušetřena, ale v mnoha jiných obcích se právě na svátek světce projevila síla obrazoborecké vlny. Zmíněná prohlášení se tedy nedostala sluchu obrazoborců a vyšla takřka naprázdno. Proto bylo pod hlavičkou ministerstva vydáno 17. června 1919 nové rozšířené prohlášení, které se však svým obsahem jen málo odpoutalo od předchozího. Přitvrdilo

263 264

Národní politika, r. 37, č. 118, 30. dubna 1919 ranní vydání, s. 4. Národní svátek a ochrana památek; Pražské noviny. „Min. školství a osvěty upozorňuje, že socha sv. Jana Nepomuckého náleží k památkám, které nejen svojí cenou jsou význačny, ale také svým umístěním nezbytnou součástkou svého okolí. Ačkoliv ministrstvo plně pochopuje náladu obecenstva v předvečer svátku dnes tak nepopulárního, přece v zájmu kultury žádá obecenstvo, aby zachovalo svou dobrou pověst ochránce kulturního majetku národa a neprovinilo se na umělecké památce.“ Venkov, 16. května 1919, s. 11. Svatojánská socha na mostě Karlově.

56

však na slovníku odsouzením obrazoborců, „že toto soustavné ničení dokumentů umělecké dovednosti našich předků (…) není naprosto kulturním pokrokem, nýbrž úpadkem.“265 Druhou rovinou zasahování státní správy bylo využití okresních správ politických, což byla de facto přejmenovaná okresní hejtmanství, a zemské správy politické (dříve místodržitelství). Nejvyšší instancí těchto politických správ bylo ministerstvo vnitra. 266 Okresní správy politické nejen zakazovaly či povolovaly zastupitelstvům obcí odstranění sochy, ale o poškozování soch podávaly správy nadřízeným orgánům. V případě poškození památky pak zadávalo příslušnému četnictvu pátrání po pachatelích. 267 V prosinci roku 1920 vydalo policejní ředitelství v Praze vyhlášku zakazující zneužívání pomníků k řečnickým účelům, jelikož by mohly přijít památky k újmě. 268 Policejní ředitelství tak učinilo na žádost Spolku výtvarných umělců Mánes a Jednoty umělců výtvarných v Praze.269

265

266 267

268 269

Pro neoddiskutovatelnou ilustrativnost uvádím toto prohlášení ve celém neupraveném znění: Vzhledem k stále se opakujícím případům vandalského ničení uměleckých a historických památek upozorňuje min. školství a národní osvěty, že toto soustavné ničení dokumentů umělecké dovednosti našich předků, jakými jsou barokní sochy církevních námětů (na př. Jana Nepom. a p.) není naprosto kulturním pokrokem, nýbrž úpadkem. Ministerstvo upozornilo proto již jednou na nutnost zachovati pomníky výtvarné dovednosti české ze stol. XVIII., třeba a právě proto, že to jsou zároveň dokumenty materiálného a duchového úpadku našeho národa pod útiskem habsburské vlády. Sochy svatojánské, mezi nimiž je mnoho prací skutečně pozoruhodných, jsou nám svědectvím umělecké a tedy i všeobecné kulturní výše, na níž český národ stál i v XVIII. století, i přes národní porobu. Jsou nám zároveň i dokladem duchového násilí na nás páchaného, na něž však dnes s hlediska plně odčiněné křivdy můžeme pohlížeti mnohem klidněji, než ještě za nedávno minulých násilností vlády rakouské. A tak je v podobné soše svatojánské obsažen vlastně smysl celé české historie posledních tří staletí: zdravé jádro lidu a fysické i duchové násilí vlády cizácké. Kdybychom chtěli násilím vyhladiti všechny upomínky na habsburské panství, pak bychom zároveň sprovodili ze světa dvě velké periody svého umění, renaisanci a barok. Nemůžeme-li však těchto let vyškrtnouti ze své historie, nemáme také práva kaziti zbuhdarma její pozůstatky, dnes cenný umělecký majetek svého státu. Tento nezdravý, protože nekulturní radikalismus řádí dnes leckde po celých okresích (Hořovicko) a jeho konců se dohlédáme na případu Heřmanova Městce, kdy už nebyl postižen jen památník Jana Nepomuckého, nýbrž i krásná barokní socha jiná, obě vžité v typickém obraze českého venkovského náměstí. Násilné odstranění organicky včleněného dekorativního prvku ničí pak celkový dojem prostranství (analogií je případ berounský) a tak dovršuje nenahraditelnou škodu. Ministerstvo očekává, že postačí toto klidné vysvětlení, naprosto však nepřipouští, aby nové podobné zjevy kazily vzácnou pověst českého národa jako národa vysoce kulturního. Národní politika, r. 37, č. 165, 17. června 1919 ranní vydání, s. 5. Ničení uměleckých památek. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost. Praha 2005, s. 350. Např. v případě na Rokycansku, kde byla povalena socha sv. Antonína, nařídila místním četníkům okresní správa politická v Rokycanech, aby ihned pátrali po pachatelích. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4890, 5/13/17. Národní politika, r. 38, č. 340, 10. prosince 1920 ranní vydání, s. 5. Pomníky pod ochranou. Národní politika, r. 38, č. 280, 10. října 1920 ranní vydání, s. 6. Policejní ochrana pomníků.

57

6.2 Reakce spolků a nevládních organizací První reakce spolků na obrazoboreckou vlnu, pokud pomineme stržení mariánského sloupu, přicházely pochopitelně v průběhu roku 1919, kdy bylo kácení soch a křížů nejčastější. Proti ničení památek se iniciativně angažoval Klub za Starou Prahu a nezaměřoval se pouze na úzké území svého hlavního zájmu. Na jeho popud se poprvé 27. září 1919270 uskutečnila porada kulturních a odborných spolků271, na které se měl navrhnout postup k brzkému zastavení obrazoborectví. Z několika porad vzniklo memorandum272, které se dostalo na veřejnost v prosinci 1919. Až na jaře roku 1920 byla zasláno prezidentovi republiky. Kancelář prezidenta republiky jej bez zvláštního komentáře přeposlala Památkovému úřadu v Praze, kde se ocitlo 5. června toho roku.273 Memorandum se nezaměřovalo pouze na drobné sakrální památky, ale na nedostatečnou ochranu všech památek, které byly ohrožené necitlivým poválečným chováním úřadů a většiny veřejnosti: „Na paláce v Praze a ve větších městech začal dorážet nedostatek místností pro ústřední kanceláře a nouze bytová. Hojné stavební památky zámecké na venkově měníce své udržovatele pustnou a hrozí nebezpečí, že se stanou zásobárnami, odkud se bude nábytek rozvážet po kancelářích, ano i do ciziny.“ Za nejvíce ohrožené památky v Praze pokládali signatáři memoranda paláce Valdštejnský a Fürstenberský, které se začaly zařizovat pro nepůvodní účely. Za venkovská sídla bylo upozorněno na zámek Ploskovice u Litoměřic, který se měnil ve skladiště a především na 270 271

272

273

Za starou Prahu. Věstník pro ochranu památek, r. VII, č. 1–2, 4. listopadu 1920, s. 4. Signatáři byli: Za „Klub za starou Prahu“: Arch. Almer Jan, Ing. Mölzer. Za českou universitu: Jos. Zubatý, t. č. rektor university Karlovy, Jos. Teige, archivář hlav. města Prahy. Český zemský svaz ku povznesení návštěvy cizinců v Praze: F. Boháček za předsedu, Dr. Brejcha, jednatel. Svaz českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v Praze: Dr. Jan Urban Jarník, starosta. Klub československých turistů: JUDr. St. Guth-Jarkovský, Dr. J. Kropáček. Svaz českých měst: Dr. Ant. Štych, předseda, Dr. Batěk, tajemník. S. V. U. Mánes: Ladislav Springer, sekretář. Za král. českou společnost nauk: Prof. Dr. Karel Chytil. Za redakci památek archeologických: Dr. Ant. Podlaha, K. Vrba. Umělecká Beseda v Praze: Fr. Bílý, starosta, Ant. B. Svojsík, jednatel. Za společnost přátel starožitností českých v Praze: A. B. Černý, jednatel. Za Klub architektů v Praze: Arch. Josef Mikyna, t. č. předseda. Kruh pro pěstování dějin umění v Praze: Dr. Ant. Friedl, jednatel, F. A. Borovský. Rektorát české vysoké školy technické v Praze: František Wald, t. č. rektot české vysoké školy technické v Praze. Svaz osvětový v Praze: Ant. Rambousek, jednatel. Spolek československých inženýrů a architektů v Praze: Ing. Dr. Klír, t. č. předseda, Ing. Dr. Zika, t. č. jednatel. Společnost architektů: Arch. Mezera, Arch. Ant. Engel. Akademie výtvarných umělců v Praze: M. Švabinský, t. č. rektor akademie výtvarných umění. Jednota umělců výtvarných v Praze: Josef Štelovský, t. č. místopředseda, Arch. Karel Opěra, t. č. jednatel. Historický klub v Praze: Jos. Kazimour, jednatel, Josef Pekař, starosta Historického klubu. Celé memorandum je otištěno: Za starou Prahu. Věstník pro ochranu památek, r. VII, č. 1 –2, 4. listopadu 1920, s. 4–5. Jeho přepis, s komentářem Památkového úřadu v Praze, je k nalezení v NA Praha, Státní památková správa, inv.č. 412, karton 721. NA Praha, Státní památková správa, inv.č. 412, karton 721.

58

Konopiště, „kde se antipatie, pochybným směrem projevovaná, mstí za minulost otloukáním soch a portálů a poškozováním parku.“ Kritizováno je i ničení honvédských soch na Slovensku a strhávání pomníků Josefa II. ponejvíce v pohraničních oblastech. Jako chybu vnímají signatáři memoranda i bezmyšlenkovité ničení všech symbolů padlé monarchie: „Horečná psychosa politická horlí také pro odstranění všech orlů, pokud jsou na fasádách a uvnitř budov ještě k nalezení, a to i tehdy, jde-li o součást umělecké památky, dílo starého původu, a nikoliv bez vnitřní ceny výtvarné. Ani domovní znamení, jen poněkud znaku bývalého císařství podobná, před soudem nekritické veřejnosti neobstojí.“ Text memoranda, a to je důvodem, proč byly citovány i pasáže, které zdánlivě nesouvisejí s kácením sakrálních památek, velice dobře vykresluje povahu doby. Doby, která nemá rozlišovací schopnosti pro cenu umění, ale pouze slepě boří odkazy minulosti, které neodpovídají „pokrokovým“ ideálům mladé republiky. Tvůrci memoranda se domnívají, že tehdejší povaha společnosti je vyvolána vleklou válkou, která způsobila pokles mravní síly a úpadek vzdělání. Dokládají to tvrzením, že Československo není v potírání minulosti osamoceno. Ale především Čechy jsou v jedné otázce unikátní: „Úplnou výjimkou je boření soch Jana z Nepomuku, které se tu a tam zvrhlo již také ve strhávání památných křížů a ohrožování sloupů a soch mariánských a sousoší Piety.“ S tímto tvrzením nelze než souhlasit, ale následující věta poněkud zeštíhluje počet zničených památek: „Dosud padlo za oběť tomuto nezodpovědnému řádění mimo několik křížů přes 40 většinou velice cenných soch...“ Ačkoliv byl signatářem i Josef Pekař jako starosta Historického klubu, je přinejmenším z jedné věty patrné, že memorandum bylo kolektivním dílem, při kterém rozhodovalo většinové mínění. Ve světle sporu o svatojánskou legendu, ve kterém se následujícího roku střetne právě Pekař s Janem Herbenem, mohl jen stěží významný historik plně souhlasit se zněním, že obrazoborectví „ pramení z touhy po odplatě protireformačního běsnění, které si zvolilo tyto sochy za jeden ze svých vítězných odznaků.“ Memorandum však pouze nepopisovalo a nekritizovalo porevoluční vztah k cenným památkám minulosti, ale nabízelo i opatření, která by mohla rizika doby snížit na minimum. Co se týče paláců, zámků a klášterů, nemohou být jejich prostory využívány k obytným účelům ani jako frekventované kanceláře. Vnitřním vybavení má být stěhováno jen výjimečně a musí k němu být sestaven odborný inventář. Má být publikován seznam 59

umělecky cenných monarchistických symbolů, které stojí za zachování. Ve věci boření pomníků Josefa II., nemůže armáda rozhodovat o vhodnosti či nevhodnosti uměleckých památek, ač jsou „původu nepřátelského“. A pokud dojde k odluce církve od státu, musí být církevní památky udržovány pomocí státního rozpočtu, jelikož by katolická církev nemohla zajistit jejich plné zachování. A podobně je tomu s hrady, zámky, letohrady a parky, jejichž majitelé jsou postiženi pozemkovou reformou. Z dnešního hlediska však vyvolává rozporuplné pocity návrh opatření, jež má zamezit kácení soch sv. Jana Nepomuckého: „Sochu Jana Nepomuckého na Karlově mostě doporučuje se označiti ve jménu republiky kovovou tabulkou s příslušným nápisem za památku uměleckou a historickou z roku 1683, jen z toho důvodu zachovanou s ostatními sochami na mostě na znamení vítězství pravdy a svobody nad lží a násilím.“ Historik Vít Vlnas označil tato poslední slova za známku chudoby slovníku našich revolucí.274 O malém smyslu pro originalitu nemůže být sporu, ale je možné přemýšlet o tom, zda signatáři memoranda takové zjednodušující tvrzení neformulovali záměrně. Zmíněná „kovová tabulka“ byla totiž určena především pro potenciální vandaly, jejichž slovník nejspíše neoplýval přílišným bohatstvím a pravděpodobně by se sami pod poslední slova podepsali. Z kontextu memoranda je však znát dobová poplatnost názorům na „protireformační běsnění“, takže výše psaná slova nejspíše vycházela z přesvědčení většiny signatářů. Návrh opatření proti ničení soch Jana Nepomuckého však nekončí: „Osvědčí-li se toto opatření, které nutno provésti co nejrychleji, budíž doporučeno také po venkově. Jinak dlužno působiti tiskem k tomu, aby z těchto soch nebyly činěny věci dalekosáhlého významu, jakého dávno pozbyly a nikdy již nenabudou. Jejich kácení a odstraňování do museí nutno zameziti.“ Oznámkování soch světce se nejen neosvědčilo, ale nebylo vůbec zavedeno. Památkový úřad k takovému opatření jen lakonicky poznamenal, že „požívá socha Jana Nep. úplné ochrany a nebylo na ni sáhnuto“275. Katolický

deník

Našinec

označil

memorandum

„historickým

dokumentem

protikřesťanského vandalismu v Čechách r. 1919“ a konstatoval, že „proti řádění bezvěreckých bašibozuků zdvihá se pomalu, ale jistě rozhodný odpor v národě.“276 Ale obrazoborectví ještě nebylo zdaleka u konce.

274 275 276

Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993, s. 245. NA Praha, Státní památková správa, inv.č. 412, karton 721. Našinec, r. 55, č. 288, 18. prosince 1919, s. 3. Proti kácení náboženských soch a křížů v Čechách.

60

V srpnu roku 1920 se proti ničení soch ozval spolek výtvarných umělců Mánes. Impulzem mu bylo stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném, ke kterému došlo 5. července 1920.277 Spolek „s politováním i rozhořčením uviděl v této události příznak vzmáhající se nevážnosti k odkazu předků. Vznáší proto na všechny činitele našich obcí, funkcionáře politických korporací, poslance a důvěrníky důtklivou prosbu, aby nedopouštěli takového dalšího pustošení našeho uměleckého národního odkazu.“ Na rozdíl od memoranda, které inicioval Klub za Starou Prahu, se vyjádření spolku Mánes objevilo ve vícero novinách a mířilo na téměř všechny veřejně činné osoby, ač nebylo tak propracované. Spolek dále nabádá: „Nechť všichni pováží, že věčnou klatbou kulturního světa stíhána jsou jména těch, kdož v minulých dobách odvážili se sáhnouti z politického nebo náboženského fanatismu na to nejcennější co nám zanechává potomkům: umělecké výtvory, ve které vtělila se netoliko víra, nýbrž i odvěká lidská žízeň krásy.“ V tomto tvrzení autoři poněkud pozapomněli na husitské obrazoborectví, a právě na husity se v této době pateticky vzpomínalo a k nim nejedno zastupitelstvo, které dalo podnět k odstranění památky, vzhlíželo. Vyjádření spolku Mánes uzavírá vroucně znějící prosba: „Voláme ke všem jménem žijícího umění, aby chránili umění staré, ať se v něm projevuje jakékoli přesvědčení, a aby poučovali své okolí o krásné snášenlivosti, která jedině umožní, aby nová doba připojila ústrojně svoji víru a svoje nadšení ke zhmotnělým výrazům víry staré.“278 Spolek neprotestoval jen tímto veřejným způsobem, tedy prostřednictvím tisku, ale přímo oslovil politické strany279 a presidium ministerské rady, aby celou záležitost stržení sloupu ve Slaném nechalo pečlivě vyšetřit a uvažovalo o opatřeních, která by vedla k zamezení ničení kulturních památek.280 Nebyla to jediná výzva tohoto spolku. Začátkem října 1920 vydaly spolky Mánes a Jednota umělců výtvarných společné provolání, při kterém odsoudily politické zneužívání pomníků a jejich poškozování. Spolky se obrátily původně na policejní ředitelství v Praze, ale 10. října se zpráva i s reakcí ředitelství objevila v tisku.281 Spolky poukazovaly na zneužívání pomníků jako „řečnických tribun“ a odkazovaly na jejich uměleckou a „hmotnou“ hodnotu. Stejně tak se spolky ohrazovaly

277 278 279 280 281

Národní listy, r. 60, č. 186, 8. července 1920 ranní vydání, s. 2. Vandalismus. Naše listy, č. 49, 7. srpna 1920, s. 2. Proti barbarskému ničení soch a jiných náboženských předmětů. Volné směry, r. 21, č. 1, vydání 1920–1921, s. 36. Presidium ministerské rady k řešení vyzvalo ministerstvo vnitra. Viz: NA Praha, Ministerstvo vnitra I (Stará registratura), inv. č. 2250, sign. 12-529, karton 293. Čas, r. 30, č. 103, 10. října 1920. Proti zneužívání pomníků. Československá republika, r. 241, č. 280, 10. října 1920. Umělecké a památné pomníky pražské nehodí se za řečnické tribuny.

61

proti jejich poškozování. Policejní ředitelství vyšlo vstříc a zavázalo se, že proti zneužívání a poškozování památek zakročí. Na samém počátku března roku 1921 se proti ničení svatojánských soch ozvalo „Sdružení pro povznesení znalosti památek“, které tímto reagovalo na poškození sochy sv. Jana Nepomuckého na Jánském náměstí v Praze v noci z 26. na 27. února 1921. 282 Členové sdružení si povšimli, že „poslední dobou opět značně bylo několik soch svatojánských poškozeno. Poslední případ hlásí místní korespondence o soše na Jánském náměstí v Praze...“ a k veřejnosti se obrátili „se zdvořilou, ale důraznou připomínkou, aby v době, kdy hladina veřejného života je poměrně dosti rozčeřena náboženskými spory, nedopustila, aby jednotlivé památky starých dob byly poškozovány a ničeny.“ Ale v následující větě již poškozování památek schvaluje za předpokladu, že tak bude činěno zákonnou cestou: „Nevyhovují-li náboženskému přesvědčení té které strany, možno žádati kompetentní kruhy za jejich odstranění cestou legální.“ Takové polovičaté žádosti zaznívaly z řad novinářů nebo dopisovatelů častěji. Naštěstí Památkový úřad žádosti od „kompetentních kruhů“ povětšinou negoval. Dále pokračuje sdružení rozumným konstatováním: „Ale dnes v třetím roce trvání Republiky, nesmí býti trpěno, aby kdokoliv nezodpovědný svévolně si zahrával na „očišťovatele“. Náboženství zůstaniž věcí osobní, soukromou a kruhy, které v té neb oné soše nevidí významu náboženského, nechť v ní alespoň respektují kus staršího českého umění.“ Sdružení se ve svém provolání nadále obrací na příslušné úřady, aby v každém případě pátrali po pachatelích a snažili se o jejich potrestání. Ke konci žádá dokonce obyvatelstvo města, „aby bylo strážcem památek města a nedalo svévolným způsobem z jakýchkoliv příčin ničiti.“283 6.3 Ohlasy některých osobností Originální vystoupení proti ničení barokních památek historika Josefa Pekaře bylo již několikrát zmíněno. Ve svých Třech kapitolách z boje o svatého Jana Nepomuckého se Pekař nezaměřil na pouhé moralizování a odsuzování barbarství, ale pokusil se vyvrátit vžitou „antilegendu“ o sv. Janu Nepomuckém. Snad věřil v to, že jeho hlas, jakožto uznávané osobnosti a fundovaného historika, může otupit ostří vášní proti světci a barokní 282 283

Vysoké soše na Jánském náměstí byla uražena hlava. Československá republika, r. 242, č. 58, 28. února 1921, s. 3. Surové poškození sochy. Československá republika, r. 242, č. 61, 3. března 1921, s. 4. České veřejnosti.

62

době obecně.284 Pekař byl svým přístupem originální, jelikož využil zbraň obrazoborců a intelektuálních původců – historickou argumentaci. Nebyl však jediným, který se z této pozice ozval. V roce 1921 tak učinil Pavel Váša v Lidových novinách, když tvrdil, že „násilné zabírání kostelů, kácení soch, vysmívání náboženským obřadům – to není český způsob řešení náboženských otázek, jak k němu dospěl vývoj u nás již ve st. 17.“285 Obrazoborectví neodsuzovali pochopitelně jen historici, ale i řada osobností z jiné sféry kulturní společnosti. Mezi nejpůsobivější a také nejrychlejší ohlasy na poškozování církevních památek patří článek socialistické spisovatelky Marie Majerové, který byl otištěn v Právu lidu dne 10. listopadu 1918.286 Majerová přirozeně reagovala na stržení mariánského sloupu v Praze, kterýžto případ považovala za daň revoluce: „kudy se žene očistná bouřka revoluce, tam padají sloupy: sloupy vendômské287 a mariánské.“ V době revoluce se prý snadněji najdou lidé k boření než ke stavění a „tak jsou poráženy sloupy, viditelné a vyzývavé památníky, ve chvílích, kdy se nepřemýšlí.“ Autorka zároveň věřila, že stržení sloupu odsoudí až budoucí generace, stejně „jako obrazoborectví husitské dovedly odsoudit teprve věky pozdější“ a doufala, že obrazoborectví tímto ustane: „Neničme starých památek, jsou národním jměním, jsou svědky naší minulosti, jsou dokladem staré naší kultury, jsou odkazem otců a naší chloubou.“ Zároveň přiznávala, že je „třeba bořiti, ale bořiti ve vlastním nitru. Zbořme ve vlastních srdcích potupné sloupy...“ Kromě toho, že obrazoborectví neprospívá kultuře, má taktéž negativní vliv na postoj veřejnosti k mladému státu. Autorka uváděla příklad stržením sloupu pohoršených prodavaček v tržnici, které „ukvapeně jaly se odstraňovati zemské barvy, praporečky, slavnostní ozdoby se svých stánků.“ Ony jako věřící totiž viděly ve zničení sloupu rouhání davu, útok proti jejich víře a Panně Marii. Architekt Alois Kubíček napsal: „Byli jsme ušetření pustošení naší vlasti válkou, ale zdá se, že si ji pustošíme sami. Není čas pro takové záležitosti, není také peněz na záchranu, a až bude – bude třeba již pozdě. Ve stavbách víc než v čem jiném zobrazuje se

284 285 286 287

Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha 1999, s. 275–313. Lidové noviny, r. 29, č. 306, 21. června 1921 ranní vydání, s. 1. Svědectví dvaceti a sedmi mučedníků. Právo lidu, 10. listopadu 1918, s. 2–3. Mariánský sloup. Sloup na Vendômském náměstí v Paříží byl stržen v roce 1871 po válečné porážce Francie a odstoupení Napoleona III. Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London, 1997, s. 40–41.

63

vyspělost kultury toho kterého národa. Proto jest velmi zahanbující, že mnohý památník musel čekati doby svobody nroda, ne, aby byl doceněn – nýbrž zničen.“288 I kritik umění František Žákavec se pozastavoval nad válkou a obrazoborectvím. Tvrdil, že „nejbrutálnějším způsobem obrazoborectví byla sama válka“, kdy se ovšem jednalo o nezáměrné ničení památek, které jednoduše stály v cestě válečné mašinérie. Na mladou republiku však doléhal druhý typ obrazoborectví, které je „ideové, v důkladném a vášnivém domýšlení a provedení strhujícího hesla.“ Podobně jako Marie Majerová prohlásil, že jde o „obrazoborectví revoluční“ a v závěru vyzýval památkový úřad, aby uveřejnil počet poškozených a zničených památek, jelikož by se jednalo o zprávu poučnou a výstražnou zároveň.289 Zdeněk Wirth mohl na rozdíl od předchozích osobností zasahovat přímo proti obrazoborectví ze své pozice přednosty oddělení památkové péče při ministerstvu školství a národní osvěty. Svou stať o obrazoborectví prosadil do nevelkého sborníku, který se věnoval stavbám nových pomníků, jež někdy nahrazovaly památky zničené. Tvrdil, že v revoluční době neobstála tolik proklamovaná „kulturnost našeho lidu“. Pokud se obrazoborectví zastavilo pouze u v té době ještě živých znaků a symbolů císařských, nebylo by námitek. Jakmile však došlo i na díla nezměrné umělecké i historické kvality, překročilo vše únosnou mez. Skutečnost, že se přes všechny výzvy nepodařilo ještě v druhé polovině roku 1920 utišit obrazoborecké vášně, vysvětloval tím, že proti „argumentům přímočaré filosofie dětinské pomstychtivosti“, která obrazoborectví živí, je všechno rozumné domlouvání marné.290 6.4 Reakce církví Jasně se proti obrazoboreckým činům ohrazovala katolická církev. Nehleděla na to, zda je socha, co se týče fyzického pojetí, majetkem farnosti, obce, nebo soukromá. Každá sakrální památka byla symbolem víry – symbolem křesťanství. A každé poškození sakrální památky chápala jako čin proti církvi – s tím byla zajedno s mnoha obrazoborci. Katolická církev reagovala na ničení sakrálních památek přirozeně velmi negativně. V katolických denících Čech, Našinec, Lid a dalších se objevovaly články obecně 288 289 290

Čas, r. 30, č. 152, 8. prosince 1920 ranní vydání, s. 4–5. Ničení krás naší republiky. Volné směry, r. 20, č. 1, vydání 1919–1920, s. 74. Obrazoborectví. Wirth, Zdeněk: Obrazoborci. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha 1920, s. 8–9.

64

odsuzující ničení památek i krátké reportáže o konkrétních poškozených památkách větší ceny. Zvláštní pozornosti se však dostalo pouze stržení mariánského sloupu v na Staroměstském náměstí v Praze. Pražská arcibiskupská konzistoř se 9. října 1919 usnesla na tom, aby farnosti podávaly zprávy o poškozování památek v jejich obvodech. Získané informace neměly být využity pouze k evidenci a zjištění rozsahu obrazoborecké vlny,

ale také

k zdokumentování stavu každé poškozené památky. Hlavním účelem však bylo, aby „zjednán byl co možno bezpečný materiál k zakročení u příslušných úřadů, jakož i k publikaci, jež po případě o té věci bude vydána.“291 Zmíněná výzva se však objevila až v posledním vydání Ordinariátního listu toho roku, takže první zprávy přicházely až v prosinci. Dohromady se dostalo zpráv pouze od 45 farností. 292 Neznamená to však, že k obrazoborectví došlo pouze v tomto omezeném počtu farních úřadů, ale vypovídá to spíše o laxnosti některých kněží. Dalším podnikem v zájmu ochrany soch sv. Jana Nepomuckého i jeho kultu, byla zvýšená aktivita v osvětové oblasti. Církev se tak snažila odvracet útoky na zlehčování úcty tohoto světce, a proto vyhlásila povinnost veškerému kléru „všemožným způsobem této podvratné akci čeliti v kázáních, přednáškách, šířením našeho tisku.“ Přikročit se mělo také k výzdobě soch a například k povznesení úrovně svatojánských průvodů.293 K ochraně sakrálních památek mínila podniknout kroky i Jednota katolického duchovenstva, přesněji její odbor pro církevní umění. 294 Cílem bylo především vytvoření „soupisu všech v 1. roce trvání republiky zničených památek,“ o kterém se na jednání odboru rozhodlo 10. prosince 1919.295 Jednota prý za tímto účelem oslovila jednotlivé duchovní, aby oznámili případy poškození památek. 3. ledna 1920 požádala Jednota arcibiskupský ordinariát, aby poskytl odboru pro církevní umění „již sebraný materiál, anebo aspoň podporoval v Ordinariátním listu tuto akci.“296 Ordinariát však postupoval 291 292

293 294

295 296

Ordinariátní list pražské arcidiecéze 10, 1919, s. 114. Podávání zpráv o poškozování a ničení památek církevních. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních.; Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 4, 1920, s. 34. Péče o kult sv. Jana Nep. v našich farnostech. Odbor byl založen už v roce 1918 a měl deset členů. Předsedou byl Xaver Dvořák (profesor a spisovatel z Prahy). Dalšími významnějšími členy byli Václav Hrudka a především Dr. Antonín Podlaha. ANM, Jednota českoslovanského duchovenstva, karton 1, Přehled pracovních odborů z 5. prosince 1918. Jednota, r. 2, č. 2, 30. prosince 1919, s. 22. IV. schůze uměleckého odboru 10. prosince 1919. NA Praha, APA III., inv.č. 45, karton 1368, č.j. 308.

65

vlastní cestou a umělecký odbor se potýkal s neaktivitou svých členů. V červnu 1920 se pro ochranu památek spojily síly Jednoty a ordinariátu zřízením Diecesní Umělecké rady, která de facto převzala funkci odboru pro církevní umění. Ta měla proti ničení památek „zakročovati slovem i skutkem, u úřadů i v redakcích, intervencí a poučováním“ a k tomu uplatňovala „svůj vliv a osobní známosti“.297 Soupis zničených památek, o který se měla umělecká rada pokusit, nebyl však vytvořen. 298 Už v říjnu 1920 Václav Hrudka s lítostí oznamoval: „Škoda, že uvázl soupis ničených starožitností.“299 Ze stran katolíků byli ojediněle obviňováni z podněcování vandalismu kněží nové Československé církve.300 Výbor této církve se však ve své výzvě z 15. ledna 1920 vyjádřil jasně proti ničení těchto památek a naléhal při tom na respektování náboženských citů nezanedbatelné části obyvatelstva. „Opět a opět propuká fanatické obrazoborství a rve posvátné city náboženské duše národa československého, zanášejíc mezi nás ďábelský svár. Zejména opětovné potupení křížů, soch, svatyň a samých věřících na bratrském zbožném Slovensku naplnilo nás pokaždé bolestí.“ Takové odsuzování obrazoborectví se nikterak nelišilo od slovníku katolíků, snad i proto, že si výbor církve našel jiný způsob, jak kritizovat katolicismus. Nejprve vycházejíce z toho, že příčina obrazoborectví je „neblahý blud náboženského nedovzdělání“, tudíž obrazoborci nevědí co činí, slíbil výbor církve, že na vandaly nebude na rozdíl od katolíků volat úřady a nebude pro ně požadovat tresty. V následujícím odstavci se už pustil do jasné kritiky katolicismu: „Protestujeme však i proti tomu, aby jistý tisk nadále takovéto případy škodolibě na úkor dobré pověsti národa a republiky do světa rozhlašoval a dokonce cizí misse o nich schválně informoval, nebo jich zneužíval k protičeským svým agitacím tu i na Slovensku.“ Tím se naopak církev Československá shodovala s postojem občanských stran. Podle názoru jejího výboru by mělo být tedy obrazoborectví tiše trpěno a do značné míry přehlíženo, ale konec stanoviska se nese v opačném duchu, když „prosíce obzvláště kruhy vzdělané a především vychovatelské, aby snažily se o lepší porozumění všeho dobrého a posvátného, co věky minulé nám dochovaly, voláme celému národu: vzpamatujte se! 297 298

299 300

Jednota, r. 2, č. 15, 29. června 1920, s. 184. Diecesní Umělecké rady. Soupis zničených památek se nenachází ani v jednom fondu Jednoty katolického duchovenstva (Památník národního písemnictví, Archiv Národního muzea). Není o něm zmínky ani v listu Jednoty a taktéž o něm nejsou zprávy ve fondech státních úřadů. Jednota, r. 2, č. 25, 9. listopadu 1920, s. 301. I. Schůze uměleckého odboru 20. října 1920. „V Čechách zničeno mnoho památek též z návodu čsl. sekty. Tak na Turnovsku po kázání jednoho „církevníka“ proti sv. Janu N., osadníci hrubě zneuctili svatojánskou sochu před farou a potom bohopustým způsobem ji zakopali do země.“ Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 10.

66

Svým stoupencům pak ukládáme … aby, podporujíce se navzájem, všude a ihned vždy zakročili s plnou vážností, ale i laskavostí proti všemu, co by uráželo náboženský nebo mravní cit spoluobčanů.“301 6.5 Obrazoborectví a politika Žádná tehdejší politická strana nepodporovala živelné obrazoborectví přímo. Co se však týče pokojného či úředního obrazoborectví, byly již viditelné rozdíly v stranickém pohledu na obrazoborectví. Dokládá to svědectví sociálního demokrata Karla Liesnera ve věci stržení sloupu ve Slaném: „připomínám, že nebýt jednak politicky činným a za druhé, kdyby bourání toto dělo se organisovaně, postavil bych se v čelo bourání tohoto sám.“302 Jednoznačně proti ničení památek se přirozeně stavěli zástupci politického katolicismu. 21. srpna 1919 přijal prezident 5člennou delegaci Československé strany lidové v čele s Janem Šrámkem. Delegace byla vyslána, aby si hlavě státu stěžovala na Tusarovu vládu, která přehlížela protikatolické vášně. Tématem rozhovoru se stalo i poškozování drobných sakrálních památek, jež podle Šrámka „doléhá na Slovensko a Ratibořsko“, kde tím republika ztrácí sympatie. Masaryk opáčil tím, že stržení sloupu v Praze „bylo událostí politickou“ a nikoliv protikatolickou. Šrámek , který byl očitým svědkem zničení sloupu, ale kontroval tím, že „slyšel výkřiky, jimiž byl náboženský cit katolíkův urážen.“303 Politici Československé strany lidové se proti ničení sakrálních památek ozývali i na půdě Národního shromáždění nebo Senátu především v roce 1920. Například senátor František Reyl vyjadřoval „bolest nad takovou úrovní našich obrazoborců“ a přesvědčoval, že obrazoborectví neuškodí církvi, ale českému umění. 304 První větší roztržku však přineslo už poškození sochy sv. Jana Nepomuckého v Sobůlkách u Kyjova českými vojáky 27. dubna 1919. Socha byla poškozena střelbou, ale vojáci to vysvětlili jako nešťastnou náhodou.305 Masaryk, když papež žádal zakročení ve věci 301 302 303 304

305

Právo národa, r. 3, č. 3, 1. února 1920. Citováno z: Český zápas, 16. ledna 2000, s. 8. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. In Slánský obzor 9, Slaný, 2002. s. 57–66. Národní politika, r. 37, č. 231, 22. srpna 1919 ranní vydání, s. 1. Hromadná deputace českosl. strany lidové v Národním shromáždění. Řeč Dr. Františka Reyla na půdě Senátu dne 16. prosince 1920. [online] [cit. 10. prosince 2010]. Dostupné z: . Poslanci Československé strany lidové kvůli této události interpelovali 8. května 1919 ministra národní obrany Václava Klofáče. Viz: Dotaz členů Národního shromáždění Jos. Kadlčáka, Sedláčka a soudruhů

67

stržení mariánského sloupu v Praze, tvrdil, že „že socha byla politickou potupou pro nás, že šlo v prvé řadě o demonstraci politickou.“306 Z vyjádření Masaryka není jisté, zda opravdu věřil, že mariánský sloup byl postaven pro potupu národa, anebo měl v úmyslu jen ukonejšit papeže, že nešlo o akt proti katolicismu či náboženství obecně, ale proti starému režimu. Masaryk se nikdy nevyjádřil přímo proti poškozování památek, ale neustále opakoval, že náboženství je věcí jedince. Agrárnický Večer se stržením mariánského sloupu opatrně souhlasil: „Není pochyby, že sloup byl za vlády temna symbolem vítězství Habsburků i vítězné, dokončované protireformace“ a „jako na symbol pokoření národního i náboženského hleděl každý novodobý Čech na sloup Mariánský“. Povalením sloupu bez vědomí Národního Výboru se prý stala jen „formální chyba“ a vina za zničení sloupu byla kladena na ty, kteří nesouhlasili s tím, aby byl přenesen na jiné místo, „kde by méně dráždil“. Jinými slovy si za zničení sloupu mohli sami katolíci. Proti ničení dalších památek se však agrárnický Večer jasně ohradil: „Není však sporu o tom, že další podobné svémocné kroky a ničení nemohou se opakovati. Ochuzovali bychom matičku Prahu o památky, byť i to byly připomínky na naše utlačovatele.“307 A podobně se v tomto listu psalo i později: „Neničme svůj vlastní majetek, ale upravme vnitřní poměr k němu!“308 Před samotnou událostí však Večer psal jinak. 2. listopadu vyzýval své čtenáře ke zničení upomínek na Bílou horu: „Třeba Bílou Horu z Čech odstranit. (…) Bílá Hora je všude v české zemi kolem nás, viditelně i neviditelně, a tu lze z říše svobody naší odklidit“ a zkrátka od Bílé hory je národ třeba „navždy očistit, toť povel dneška.“309 Nicméně se dále Republikánská strana československého venkova prostřednictvím svých listů i poslanců nikterak

306 307 308 309

na pana ministra Národní obrany o zneuctění sochy sv. Jana Nepomuckého v Sobůlkách vojíny posádky v Kyjově a o zneužívání střelné zbraně vojíny. 8. května 1919. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919. Tisk 930. [online] [cit. 10. prosince 2010] Dostupné z: ; odpověď viz: Odpověď ministra Národní obrany na dotaz členů Národního shromáždění Jos. Kadlčáka, Sedláčka a soudruhů (tisk číslo 930) o zneuctění sochy sv. Jana Nepomuckého v Sobůlkách vojíny posádky v Kyjově a o zneužívání střelné zbraně vojáky. 8. července 1919. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1919. Tisk 1318. [online] [cit. 10. prosince 2010] Dostupné z: . Masaryk, Tomáš Garyk: Cesta demokracie. Soubor projevů za republiky. Praha 1933, s. 49. Pasáž prochází ze Zprávy ministerské radě z 23. prosince 1918. Večer, č. 248, 4. listopadu 1918, s. 2–3. Sloup mariánský na Staroměstském náměstí v Praze stržen bez vědomí Národního výboru. Večer, č. 249, 5. listopadu 1918, s. 4. Ještě sloup mariánský na náměstí Staroměstském. Podepsána A. Vetterová-Bečvářová. Večer, č. 247, 2. listopadu 1918, s. 3. Odstraňme Bílou Horu!

68

nevyjadřovala k obrazoborectví. Ani se nepouštěla do kritiky svatojánského kultu. 310 Spíše se z politických důvodů stavěla proti akcím socialistických konkurentů. Na stránkách Venkova se například objevila kritika pražských událostí ve svatojánský den 16. května 1919. Na Staroměstském náměstí se tehdy konal tábor lidu proti svatojánskému kultu, během něhož začaly znít zvony na Týnském chrámu. Nato skupinka demonstrantů vtrhla do chrámu a dožadovala se konce vyzvánění tak horlivě, že byl dokonce kněz fyzicky napadnut. Později byla ještě studenty rušena pobožnost u svatojánské sochy na Karlově mostě a zároveň se dožadovali odstranění této sochy. Venkov v té souvislosti přiznal, že není pochyb o tom, že „většina národa nestojí v táboře oslavovatelů Jana Nepomuckého, hlásíc se přesvědčením k pravdám Husovým“, ale to co se událo v ten den především v Týnském chrámu, „je něco tak hrubého, nekulturního, že musí vyvolat úžas a odpor všech rozvážnějších lidí.“ K samotné soše poté list poznamenal, že nemůže rozvážného člověka provokovat, jelikož je to pouze a jen historická a umělecká památka.311 Národně-demokratický tisk nevytýkal obrazoborcům to, že ničí umělecky či historicky cenné památky nebo nerespektují náboženský cit obyvatelstva, nýbrž prohlásil, že „podobnými činy se proti klerikalismu nebojuje, naopak se ještě posiluje.“ Tak zhodnotil dopad zničení sochy sv. Jana Nepomuckého u západočeských Kladrub Český deník v říjnu roku 1919.312 Podobné stanovisko se objevilo i později v Lidových novinách. Československá národní demokracie tudíž odsuzovala obrazoborectví, ale jen z té příčiny, že to způsobilo posilování politického katolicismu. A tisk Československé strany lidové takové zdůvodnění svého volebního úspěchu v roce 1920 vroucně přijímal. Za ziskem hlasů viděl „především surový protináboženský boj,“ který semknul příznivce strany.313 Sociálnědemokratický senátor František Soukup prohlásil, když tlumočil stanovisko svého senátorského klubu, že „my jsme jistě, pánové, proti ničení pomníků,“ jelikož jsou pomníky své doby. Tím měl na mysli památky sakrální i habsburské. 314 Ale postoj sociálnědemokratických politiků byl složitý stejně jako vnitřní situace strany v tomto období. Tohoto rozpolcení, které se projevilo ihned po převratu, si nemohl 310

311 312 313 314

V květnových dnech nebyly v listech této strany články odsuzující kult světce. A v červenci v den Mistra Jana Husa se sice objevil článek o této osobnosti, ale nikterak nebyl v této souvislosti zmíněn svatojánský kult. Venkov, r. 14, č. 158, 6. července 1919, s. 1–2. Ke dni Husovu. Venkov, r. 14, č. 110, 17. května 1919, s. 6. Co se dělo v Praze o svatojánských dnech. Český deník, r. 8, č. 194, 22. října 1919 večerní vydání, s. 2. Surový čin. Lid, č. 112, 19. května 1920, s. 3. Co nám pomohlo? Řeč Dr. Františka Soukupa na půdě Senátu dne 23. listopadu 1920. [online] [cit. 10. prosince 2010]. Dostupné z: .

69

nevšimnout Ferdinand Peroutka, který kvitoval řeč Rudolfa Bechyněho při táboru lidu na Bílé hoře, jenž předcházel svržení sloupu na Staroměstském náměstí. Tento přední politik sociální demokracie vyzval, ať se republika buduje „v duchu přátelském“, ale Peroutka k tomu dodal, že „byla silná složka, která z práce v duchu přátelském hleděla vyloučit katolíky.“315 4. listopadu 1918 Právo lidu doufalo, že „čin stržení sloupu a sochy jest a zůstane činem ojedinělým. Nebude se snad pokračovat.“316 Ovšem v květnu následujícího roku zahájil stejný list rozsáhlou kampaň proti svatojánskému kultu. 14. května vyzýval dělníky, ať bojkotují svatojánský den jako státní svátek. Sice list mínil, že není „pro násilné bourání soch,“ ale poté co se lid dozví „pravdu“ o sv. Janu Nepomuckém, „bude naléhat sám, aby klidně příslušnými institucemi odstraňovány byly sochy Jana z Pomuku.“317 A na večer 15. května věnovalo Právo lidu obžalobě sv. Jana Nepomuckého celou titulní stranu. Jana Husa hlásalo jako symbol pravdy a Nepomuckého jako symbol lži. Vyzněním celého titulního listu a závěru na následující straně se nepřímo vyzývalo k odstraňování soch.318 O rok později vášně ochladly a pro výzvu „Pryč s Janem Nepomuckým“ se už místo na titulní straně nenašlo. Sociálnědemokratický

tisk

byl

ve

svých

tvrzeních

doplňován

národně

socialistickým. Brněnský deník Socialistická budoucnost také odsuzoval „lžipatrona“ a použil neméně silné výzvy: „Dnes jsem pány v domě. Pryč se ‚svatým‘ Janem z Nepomuku, nikdy neexistujícím.“319 Bojovnost na stránkách socialistického tisku se projevovala i s blížícím se svátkem Jana Husa. Večerní České slovo přineslo v předvečer tohoto svátku článek s názvem „Dobijte Řím!“, ve kterém vyzývalo, že je třeba odstranit „římský jed“, byť by „důsledky toho byly jakékoli.“320 Vztah obou nejsilnějších socialistických stran k sakrálním plastikám a k obrazoborectví se ukazoval především v praktických krocích na obecní úrovni politiky, kdy docházelo pod vedením zastupitelů těchto stran k odstraňování soch z náměstí.321 315 316 317 318

319 320 321

Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I–II (1918–1919). Praha 2003, s. 117. Večerník Práva lidu, 4. listopadu 1918, s. 2. Stržení sloupu naší potupy. Večerník Práva lidu, 14. května 1919, s. 2. Den 16. května dnem všedním. Z celého textu vyniká mimo jiné jeho silný závěr: „V době přerodu ve volný národ, musíme učiniti tento krok za pravdou: a odstranit svátek i legendu o Janu z Nepomuku jsme tím povinni nejen památce pravdomluvného statečného mučedníka kostnického, ale i očistě svých dějin doby nejhorší, doby lži, přetvářky a znásilnění.“ Večerník práva lidu, 15. května 1919, s. 1–2. Jak rval Řím nejsvětější vzpomínku ze srdce národa. Socialistická budoucnost, r. 17, č. 63, 17. května 1919, s. 1. Pryč s římskou lží. Článek má především silný závěr ve znění „Zemřela Vídeň – nechť zhyne i Řím!“ Večerní České slovo, r. 11, č. 148, 5. července 1919, s. 2–3. Dobijte Řím! Více v kapitole 5.6 Úřední odstranění památek.

70

Němečtí politici ani německý tisk se kácení soch a křížů jako politického tématu nechopili. Vysvětlení je v zásadě dvojí. Za prvé německé menšině dělaly větší vrásky jiné politické a společenské záležitosti a z obrazoboreckých projevů bylo kruciální záležitostí násilné odstraňování soch Josefa II. Za druhé byla většina společnosti naladěna protikatolicky, což se ukázalo při komunálních volbách, kdy téměř polovina voličů hlasovala pro sociální demokraty. Popisuje to i lidovecký senátor Method Zavoral: „když byl zbořen pomník mariánský, neozval se nikdo proti ničení památek. Když však byly pobořeny tři pomníky Josefa II., jest celé německé území v plameni.“322 Kritika poškozování sakrálních památek v Čechách byla spíše výjimečná. Například na zasedání Národního shromáždění 19. července 1921 prohlásil ironicky poslanec Ottokar Schubert (Bund der Landwirte): „My doma v našem lesním okrese nejsme kulturní župou, my jsme pozadu, zaostalí, my neumíme srážet Nepomukům hlavy, zabavovati divadla a znesvěcovati křesťanská a jiná bohoslužebná místa.“323 Narážel tím na tak často proklamovanou „pokrokovost“ českých politiků. Pozdvižení při zničení sakrální památky bylo vyvoláno snad jen ve Šluknově. Tam zničili na začátku července 1922 dva čeští „státní zaměstnanci“ sochu sv. Jana Křtitele, což zapříčinilo svolání protičeského táboru lidu na 19. červenec toho roku, který se neobešel bez politických proslovů.324 6.6 Ohlasy na Slovensku Jaký dopad bude mít ničení sakrálních památek na Slováky dobře odhadl Národní výbor už po zničení mariánského sloupu v Praze. Stržení sloupu odsoudil a odrazoval od dalších útoků na podobné památky, i z toho důvodu, aby se takové činy nedotkly „jednoty národa“.325 322 323

324 325

Národní politika, r. 38, č. 324, 24. listopadu 1920 ranní vydání, s. 3. Debata o prohlášení premiéra Černého a interpelacích německých. Řeč Ottokara Schuberta na půdě Národního shromáždění dne 19. července 1921. [online] [cit. 10. prosince 2010]. Dostupné z: . Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 21. Národní výbor naléhal na to, aby byla respektována skutečnost, že značná část obyvatelstva, a to zejména na Slovensku, je katolického vyznání. Podobné případy ničení katolických památek by mohly mít negativní důsledky při utváření československého národa: „vzhledem k vývoji poměrů na Slovensku, jež se utvářejí způsobem pro celý národ radostně šťastným, a této dnešní jednoty národa je nutno dbát dnes tím více, aby dovršeno bylo dílo, celým národem tak slavně a svorně započaté. “ Např.: Národní listy, r. 58, č. 123, 5. listopadu 1918, s. 3. Denní zprávy; Národní politika, r. 36, č. 257, 5. listopadu 1918, s. 34. Různé zprávy.

71

Nejhorší důsledky mělo české obrazoborectví vskutku na Slovensku. Pro slovenské autonomisty nebyla česká antiklerikální vlna ve svém praktickém vandalském rozměru sice hlavním argumentem, ale zato velice důležitým. Zvláště venkovské obyvatelstvo, které mělo samozřejmě na Slovensku silnou převahu, vnímalo české pokrokářství značně negativně a utvářelo si za pomoci zdejšího tisku obraz „bezbožného“ Čecha. To mělo za následek to, že na Slovensku nebyla přijata myšlenka jednotné „československého národa“. V roce 1920 se v Národní politice objevil článek od nejmenovaného českého úředníka pracujícího v Prešově. Tvrdil sice, že negativní pohled Slováků na Čechy je motivován především národohospodářsky, ale otázka českého antiklerikálního hnutí jistě nezapadá, jelikož Slováci jsou až „bigotními“ katolíky: „Náboženství je tudíž jednou z nejhlavnějších příčin, proč nadcházejí protivy mezi oběma bratrskými větvemi, a to měli by si uvědomiti všichni Češi. Rozbíjíme-li doma v Čechách sochy svatých, nezapomínejme při tom, že vyvolává to zde ozvěnu dvojnásobnou, jež pak silně otřásá důvěrou v české bratry, a nedivme se pak, jdeme-li slovenskou dědinou, že ptá se nás slovácký gazda, je-li to pravda, ‚že Češi v Prahe rozbili panenku Marii‘ a že si nás chladně změří.“326 Příznačné pro tehdejší slovenské poměry přitom bylo, že odpor proti Čechům rozdmýchávali velmi hlasitě duchovní, kteří měli na tamější společnost silný vliv. Mohlo docházet i k excesům, kdy byli Češi obviňování i za nízkou úrodu a z kazatelen zaznívalo: „Češi vám berou Pánaboha! Češi vám kácejí kříže!“.327 V pastýřském listě, který byl předčítán při nedělních bohoslužbách, se v říjnu roku 1920 objevila i pozoruhodná statistika: „Opovážlivost nepřátel náboženství se den ze dne stupňuje a v surových urážkách se projevuje: S úžasem vidíme, že v r. 1919 v Československé republice bylo na 300 kostelů vyloupeno, na 500 soch P. Marie a sv. Jana Nepomuckého povaleno a z 1513 škol byl kříž odstraněn!“ a následuje odsuzující věta: „Skutečně, více svobody mají křesťané v Turecku, než kolik nám chtějí naši nepřátelé připravit na Slovensku.“328 Jak využívala Slovenská ľudová strana poškozování sakrálních památek velmi dobře ilustruje článek ve Slovenských ľudových novinách popisující stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. Případ byl líčen jako „hrozný zločin“, který zatřásl celou křesťanskou veřejností. Čeští katolíci ze zničení sochy vinili pokrokáře, kdežto ľudová 326 327 328

Národní politika, r. 38, č. 216, 7. srpna 1920 ranní vydání, s. 3. Východní Slovensko v nebezpečí. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 129. Československá republika, r. 241, č. 295, 25. října 1920, s. 3. Vůně Slovenska.

72

strana využila událost v nacionální rovině: „A kto spáchal tento zločin? Spáchali ho Češi v Slanom v Čechách. Ach Bože, čo je to za národ?“ Poslední otázka, na kterou si má čtenář odpovědět sám, se v článku opakuje vícekrát. Před vylíčením průběhu stržení sloupu ještě pisatel varoval čtenáře: „A teraz sa požehnaj kresťane, Slováku! Slyš, ako sa to dialo?“ Dělo se to způsobem až ďábelským: „Rehúňali sa, keď hlava Marie na zem padla a sa roztrieskala.“329 Touto kampaní se podařilo ovlivnit slovenské veřejné mínění natolik, že se každý vandalský čin na sakrální památce paušálně přisuzoval Čechům. Svědčí o tom například případ z Grinavy nedaleko Bratislavy, kde byla v říjnu 1920 uražena hlava soše sv. Jana Nepomuckého. Druhého dne se začala svalovat vina na Čechy, ale následné vyšetřování ukázalo, že sochu poškodili čtyři místní Němci.330 Velké publicity se dostalo obrazoboreckému činu, který se odehrál v Nitře. V Čechách by na něm v téhle době už nebylo nic zvláštního a skandálního – na Slovensku tomu ale bylo jinak. V noci z 12. na 13. dubna 1921 byla svržena socha Jana Nepomuckého do řeky. Pachatelé nebyli nikdy vypátráni, ale ve městě málokdo pochyboval o tom, že za tímto případem stojí Češi, přesněji čeští vojáci. Redaktor listu Československá republika velmi nekompromisně odsoudil takový čin v emotivně laděném článku s názvem „Třeba, aby naše veřejnost promluvila!“ a obzvláště žádal „zejména na půdě Slovenské, aby náboženských citů lidu bylo šetřeno“. Varoval taktéž před tím, že „nepřátelská a zejména maďarská propaganda“ každého takového činu využije proti mladé republice. Aby bylo po zničení sochy v Nitře trochu sníženo napětí, vyzval list Československá republika k odsouzení takového činu a vyslovení nejhlubšího politování ze strany široké veřejnosti.331 Politování vyjádřili u biskupského vikáře a starosty alespoň důstojníci z místní posádky a pokud by se prokázalo, že za činem stáli jejich vojáci, „že dají viníky přísně potrestat“.332 Na dojmu, jež zachoval tento případ v myslích slovenského obyvatelstva, už však nemohlo nic změnit. Spisovatel Josef Holeček šel jiným směrem a nepřímo z vandalského činu obvinil Andreje Hlinku a jeho ľudovou stranu: „Pravdě se podobá, že ho do vody hodili pomahači Hlinkovi, jenž od jezovitů slýchal, že účel posvěcuje prostředky.“ Hlinka totiž na 16. květen svolal do Nitry katolíky, aby protestovali proti ničení soch sv. Jana Nepomuckého a nic více by nezajistilo vysokou 329 330 331 332

Slovenské ľudové noviny, r. 11, č. 29, 16. července 1920, s. 2. Hrozný zločin. Československá republika, r. 241, č. 296, 26. října 1920, s. 3. Obrázek ze Slovenska. Československá republika, 23. dubna 1921, s. 5. Třeba, aby naše veřejnost promluvila! Národní politika, r. 39, č. 127, 10. května 1921, s. 6. K zřícení sochy sv. Jana Nepomuckého.

73

účast, než exemplární případ v samotné Nitře. 333 Na skutečnost, že za kácením křížů a soch nemuseli stát pouze Češi, upozornil i katolický historik Blažej Ráček: „Na Slovensku působilo toto kácení křížů a soch velké jitření proti Čechům, ač se ho místy zúčastnili i svedení Slováci a Němci.“334 Na nebezpečné ohlasy obrazoborectví na Slovensku upozorňoval především spisovatel Josef Holeček. Kritizoval zejména české vojáky, kteří se často snižovali k nedůstojným akcím, jimiž dokazovali, že u nich katolická církev nechová žádnou autoritu. Obrovskou chybou bylo, že se tak neprojevovali pouze v českých zemích, ale i na silně klerikálním Slovensku.

335

Jedním dechem však dodával, že iniciátory tohoto dění

nejsou Češi, nýbrž nějací cizí agenti. 336 Zajímavé je, že výslovně kácení soch a křížů přisuzoval tu důležitost, která podnítila Andreje Hlinku k autonomistickému kurzu politiky. Jelikož se domníval, že náboženský „cit Slováků se pobouřil právem, zavinili to čeští lidé“.337 Pověst Čechů jako bezvěrců a obrazoborců se zakořenila i na Podkarpatské Rusi. Například 4. března 1926 se v Národní politice objevila zpráva s názvem „Všechno se svede na Čechy“ ve znění: „V Užhorodě před kostelem Kalvarie povalena byla starobylá socha sv. Jana, která se pádem úplně roztříštila. Ve městě a okolí způsobilo to značné vzrušení a přirozeně se tvrdí, že čin spáchali Češi. Zatím však těsně před provedením tohoto vandalismu byli na místě viděni dva opilí maďarští řezníci. Četnictvo vše usilovně vyšetřuje.“338 6.7 Ohlasy za hranicemi V hlasech kritiků obrazoborectví se často poukazovalo na špatnou pověst, kterou kulturní barbarství vtiskuje novému státu i celému národu. Ve skutečnosti se společnost v zahraničí vzpamatovávala z nedávné války a tížily jí jiné problémy než poškozování kulturních památek v Československu. Varovalo se například před tím, že české obrazoborectví 333 334 335

336 337 338

Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 240. Ráček, Blažej: Československé dějiny. Praha 1929, s. 680. Zdůrazňoval, že „Slováci, ať katolíci neb evangelíci, jsou lid hluboce náboženský a nestrpí, aby jim náboženství bylo rušeno a víra brána. Že to někteří Češi na Slovensko přišlí činili, je neodpustitelný hřích a hrubá chyba, která se dlouho na nás bude mstíti.“ Tamtéž, s. 24. Tamtéž, s. 21–22. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922, s. 240. Národní politika, r. 44, č. 63, 4. března 1926 ranní vydání, s. 5. Všechno se svede na Čechy.

74

využijí Maďaři na Slovensku. Ve skutečnosti však nebyli „maďarští agenti“ třeba, jelikož si obrázek o Češích dokázali vytvořit sami Slováci. Obrazoborectví více vnímali diplomaté žijící v Československu, než společnost v jejich domovině. Například britský velvyslanec v Praze, když popisoval chyby české vlády na Slovensku, ihned na prvním místě uvedl: „Otevřené nepřátelství vůči katolické církvi ze strany českých úředníků a vojáků. Projevuje se to znesvěcováním a ničením křížů, soch a svatých obrazů, útoky na nerozlučitelnost manželství a podobnými přestupky proti všeobecným zásadám kultury a slušnosti.“339 Tím zájem zahraničí o poškozování sakrálních památek v Československu zřejmě končí. Odborná zahraniční veřejnost reflektovala pouze zničení sochy Marie Terezie v Bratislavě. Všiml si jej pařížský umělecký měsíčník Ľ Amour de ľ art.340 Pozdvižení však vyvolal „Apel anglických profesorů ke Svazu Národů“, který protestoval proti ničení uměleckých děl v Československu a Rumunsku. „Členové oxfordské univerzity“ zmínili zničení sochy Marie Terezie v Bratislavě, Matyáše Korvína v Kluži a nejméně dalších deseti pomníků v Rumunsku. Kladli především „důraz na to, že tyto pomníky a sochy jsou umělecká mistrovská díla nenahraditelné ceny“ a žádali zřízení „Mezinárodní komise“ k zamezení takových obrazoboreckých činů v budoucnu.341

339

340 341

Citováno z: Vnuk, František: Andrej Hlinka: Tribún slovenského národa. Bratislava 1998, s. 47. V původním znění: „Otvorené nepriateľstvo voči katolíckej cikrvi zo strany českých úradníkov a vojakov. Prejavuje sa to znesväcovaním a ničením krížov, sôch a svätých obrazov, útokmi na nerozlučnosť manželstva a podobnými priestupkami proti všeobecným zásadám kultúry a slušnosti.“ František Vnuk citoval z: Documents on British Foreign Policy. First Series, Vol. VI. London, 1956, s. 528. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 50. NA Praha, Ministerstvo školství, karton 3126. Apel anglických profesorů ke Svazu Národů.

75

7. Obrazoborectví v konkrétních lokalitách Mezi lokality nejvíce postižené porevolučním obrazoborectvím jsou právem považovány střední Čechy.342 Příčin, proč tomu tak je, bychom našli celou řadu. Za prvé hraje významnou roli Praha, kde se objevil první impuls k obrazoboreckým vlnám v podobě povalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Za druhé bylo okolí Prahy oporou socialistických stran, z jejichž příznivců nejčastěji obrazoborci vycházeli. Proto jsou dvě ze tří lokalit situovány do středních Čech. Ale pro výběr míst nebyla nejdůležitější dislokace a metodika výběru nesměřovala ani k vzájemné komparaci lokalit. Všechny tři lokality v sobě skrývají modelový příklad obrazoborectví po vzniku Československé republiky. V příkladu Dobrovice je zřejmý nesmírný tlak obecního zastupitelstva k odstranění sochy sv. Jana Nepomuckého na náměstí. Ve Slaném se udál incident, který je velmi podobný stržení sloupu na Staroměstském náměstí. A příklad Úvalska ukazuje kombinaci charakteru obrazoborectví předchozích lokalit a zároveň přibližuje, s jakou rychlostí se na malém provázaném území dokáže uskutečnit „očištění“ veřejného prostoru. 7.1 Dobrovice Nejznámější případ zničení sochy sv. Jana Nepomuckého se stal v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Na své publicitě nezískal pro výjimečnou historickou hodnotu zničené sochy, ale pro tragickou smrt dvou osob, které snášení sochy přihlížely. V Dobrovici stála na vysokém sloupu socha sv. Jana Nepomuckého, jenž se po vypuknutí obrazoborecké vlny těšila zvláštní péči památkového úřadu. Ten ji prohlásil za historicky a umělecky hodnotnou sochu a 3. července 1919 doporučil městské radě, aby ji důtklivě ochraňovala. O vysoké hodnotě památky a o nebezpečí, jež soše hrozilo, hovořilo i to, že se v březnu roku 1920 dotazoval památkový úřad místního děkanství, „zda socha svatojánská nalézá se v bezpečí“.343 Zvýšená ostražitost památkového úřadu byla v tomto případě pochopitelná, jelikož se tato socha sv. Jana Nepomuckého řadila mezi nejstarší

342 343

Už v roce 1920 Zdeněk Wirth popisuje střední Čechy jako baštu obrazoborectví. Dvořák, Vilém: Památníky obětí války a našeho osvobození. Praha 1920, s. 8. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4885, 5/5/16.

76

svého druhu. Byla postavena roku 1695, a to se za její vznik mylně, ale obecně, považoval rok 1640 nebo 1645.344 Počátkem července roku 1920 se ale vedení obce odhodlalo k takovým krokům, aby byla socha sv. Jana Nepomuckého co nejdříve odstraněna. Žádost o odstěhování sochy podala místní organizace československé strany socialistické. Nutno však podotknout, že celé zastupitelstvo se skládalo pouze z členů této strany, jelikož ostatní zastupitelé už v listopadu 1919 rezignovali po aféře starosty345. Rada městečka odstranění schválila a na to velmi agilně zareagoval místní děkan nejdříve tím, že se obrátil na památkový úřad. Úřad 10. července požádal městskou radu, aby čelil „každé snaze po znehodnocení sochy“. Jak se však ukázalo, vedení obce mělo samo eminentní zájem na odstranění památky. Proto se děkan 12. července obrátil na okresní politickou správu v Mladé Boleslavi, které sdělil, že 14. července učiní zastupitelstvo „rozhodnutí o soše Jana Nepomuckého“, které má podle všeho vést k jejímu konci na náměstí. Okresní politická správa z toho důvodu zastupitelstvu v podstatě sdělila, odvolávajíc se na svou úlohu ochrany pomníků a soch, že odstranění sochy může povolit pouze ona. Přesto se obecní zastupitelstvo 14. července 1920 rozhodlo, že sochu legálním způsobem odstraní a nabídne ji památkovému úřadu k volnému užití, když o ní jeví takový zájem. Ačkoliv se na zastupitelstvu předčítala negativní stanoviska děkanského a památkové úřadu i autoritativní sdělení okresní politické

správy,

dalo

zastupitelstvo

přednost

souhlasnému

dopisu

sociálních

demokratů.346 Jelikož od zasedání zastupitelstva nastala latentní hrozba poškození sochy, vydala 17. července na podnět památkového úřadu okresní politická správa nařízení, dle kterého měla dobrovická četnická stanice přikročit k ochraně památky. A při tomto stavu věcí zůstalo až do druhé poloviny srpna. 20. srpna se na úřad mladoboleslavské politické správy dostavil dobrovický děkan, který žádal, aby „obci Dobrovice byl dán příkaz v tom směru, by v příčině odstranění sochy sv. Jana se strany obce nebylo samočinně ničeho podnikáno.“ O tři dny později na politickou správu telefonovali z městského úřadu v Dobrovici, aby památkový úřad 344

345 346

V drtivé většině případů se hovoří o tom, že socha pochází z roku 1640 nebo 1645, čímž by před svým zničením byla vůbec nejstarší sochou sv. Jana Nepomuckého. Dle sdělení památkového úřadu však pocházela z roku 1695. Stejný rok (1695) se uvádí i v soupisu památek historických: Bareš, František: Soupis památek historických a uměleckých v království Českém. XXI. Politický okres Mladoboleslavský . Praha 1905, s. 64. Prý mu bylo veřejně dokázáno denuncianství. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 29. Podle periodika Rodný kraj. NA Praha, PMV - AMV 225, IV/B/47, karton 158, sign. 225-158-19 (Pomníky, 1921), Folio 6. Opis protokolu sepsaného o schůzi obecního zastupitelstva.

77

urychleně učinil rozhodnutí, „jinak že obec neručí za poškození sochy.“ A tak politická správa požádala 23. srpna památkový úřad, aby dodal „vhodné opatření o odstranění sochy.“ Památkáři se po obdržení dopisu z Mladé Boleslavi 26. srpna obrátili na ministerstvo vnitra, aby samo rozhodlo. Dali však najevo, že s odstraněním sochy nesouhlasí, protože si je památkový úřad plně „vědom neblahých důsledků nejen estetických, ale i politických plynoucích z takovéhoto stálého porušování cenných památek uměleckých.“347 24. srpna se do Mladé Boleslavi dostavil velitel četnické stanice v Dobrovici a tvrdil, že četnictvo nemůže pro velké pnutí ve veřejnosti dnem a nocí sochu ochraňovat.348 Pravděpodobně to tak učinil na přímluvu dobrovického starosty. A 26. srpna informuje četnické velitelství politickou správu, že právě obecní zastupitelstvo podruhé rozhodlo o odstranění sochy a uschování její na městském úřadě, a to ještě do konce srpna a dodává, že se usnesení zastupitelstva „v městě všeobecně schvaluje neb bude tato socha od poškození od nepovolaných osob ušetřena.“349 Ve skutečnosti se však zastupitelé rozhodli, že sochu odstraní už zítřejšího dne, jelikož se v Dobrovici měla 28. srpna uskutečnit pouť. Na pouť prý měla přijet řečnit poslankyně za československou stranu socialistickou Fráňa Zemínová, která si nepřála, aby při jejím projevu stála na náměstí socha sv. Jana Nepomuckého, jelikož to považovala za zaostalost.350 Starosta se sice snažil úřady přesvědčit o tom, že odstranění sochy je i v zájmu památkového úřadu, jelikož ve veřejnosti panuje „nálada zjevně soše nepřátelská“, takže by památka nemohla ujít poškození. Toto odůvodnění dokládá i okresní politická správa: „celá řada osob z Dobrovice (…) souhlasně potvrdila, že všeobecně směřuje nálada občanstva proti dalšímu trvání sochy na náměstí, jež „musí do neděle zmizeti stůj co stůj.“ I z okolí přišli lidé odhodlaní buď v davu nebo nestřeženém okamžiku odstraniti sochu, nebude-li bez poškození sňata.“ Ráno 27. srpna se dokonce starosta dostavil do Mladé Boleslavi a dožadoval se po okresní politické správě povolení, jelikož „obyvatelstvo hrozí prudkým odporem, nebude-li socha ihned odstraněna“.351 Ve skutečnosti už bylo ve čtyři hodiny ráno připraveno lešení ke snesení sochy. 352 Nicméně 347 348 349 350 351 352

NA Praha, PMV - AMV 225, IV/B/47, karton 158, sign. 225-158-19 (Pomníky, 1921), Folio 16. Dopis památkového úřadu z 26. srpna 1920. Tamtéž, Folio 25. Zpráva okresní politické správy v Mladé Boleslavi. Totéž. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 57. Nakonec ale po tragické epizodě Fráňa Zemínová nepřijela. NA Praha, PMV - AMV 225, IV/B/47, karton 158, sign. 225-158-19 (Pomníky, 1921), Folio 25. Zpráva okresní politické správy v Mladé Boleslavi. Tamtéž. Folio 10. Zpráva o snesení sochy svatého Jana v Dobrovici.

78

starosta se povolení domáhal tak důrazně, že mu jej nakonec okresní hejtman vydal. Na jednání hejtmana si poté dobrovický děkan stěžoval zemské politické správě. 353 Proč starosta Dobrovice tak spěchal, vysvětluje právě konání pouti. To, že zastupitelstvo nechovalo zvláštní péči o sochu, ale o její odstranění usilovalo především z politických důvodů, dokládá už jeho jednání ze 14. července 1920. Na tomto zasedání totiž bylo „jednomyslně usneseno, odstraniti legální cestou sochu Jana Nepomuckého a nahraditi jí památkou jinou, jež by odpovídala duchu doby a byla v souhlase s historií osvobozeného našeho národa, jak ze jha Habsburského tak římského.“

Navíc si zastupitelstvo

předsevzalo, že „odstranění sochy státi se má nejdéle do 28. října 1920“.354 Když mělo být zahájeno odstraňování sochy, tak zednický mistr obdržel od děkana písemné vyjádření, v němž mimo jiné stálo, že „snahy, jakými zamýšlí zdejší starosta města sochu dáti odstraniti jsou protizákonné a na tomto základě podnikám a podniknu kroky proti všem, kteří na násilí proti soše účastenství míti budou.“355 Pod dojmem této věty se zednický mistr kolem 9. hodiny práce vzdal a se svými dělníky odešel. 356 Dav byl však netrpělivý. Vedení prací na odstranění sochy se poté ujal náměstek starosty i s tím rizikem, že chybí odborný dohled. Když dobrovický děkan zjistil, že práce na snímání sochy i tak pokračují, poslal zemské správě politické telegram, aby rychle zakročila. 357 Odstranění sochy se už ale zabránit nedalo. Po 11. hodině dopoledne, když byla socha už pouhý metr nad zemí, sesunulo se najednou lešení, pod kterým s těžkým zraněním zůstali ležet dělník a devítiletý chlapec. Oba po několika hodinách zemřeli. Lehce byli zraněné i dvě ženy. Socha, přes veškerou snahu zachovat ji celistvou, byla pádem zničena. Velmi zajímavá je však role četnictva. Vrchní strážmistr k případu referoval, že okresní politickou správou bylo 23. srpna „povoleno, by byla na tamním náměstí stojící socha sv. Jana z Nepomuku za vhodných opatření a bez poškození co nejdříve odstraněna.“358 To však nebyla pravda, jelikož politická správa pouze informovala o tom, 353

354 355 356 357

358

Hejtman vydal povolení bez vyjádření vyšších úřadů. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4885, 5/5/16. Dopis děkana Jana Sedláčka zemské správě politické z 27. srpna 1920. Tamtéž. Folio 6. Opis protokolu sepsaného o schůzi obecního zastupitelstva. Tamtéž. Folio 14. Opis dopisu děkana zednickému mistrovi z 26. srpna 1920. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4885, 5/5/16. Přípis okresní správy politické presidiu zemské správy politické z 28. srpna. „Dnes násilně za asistence četníků jest snímána socha sv. Jana prosím za rychlou ochranu proti násilnosti = Děkanský úřad v Dobrovicích okres Ml. Boleslav“ NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4885, 5/5/17. Telegram Zemské správě politické v Praze. NA Praha, PMV - AMV 225, IV/B/47, karton 158, sign. 225-158-19 (Pomníky, 1921), Folio 11. Zpráva okresního velitelství četnictva v Mladé Boleslavi ze dne 27. srpna 1920.

79

že se poradí s památkovým úřadem, jakým způsobem může být šetrně socha odstraněna. Tak to pochopil i starosta obce, který se 27. srpna dožadoval rychlého vyjádření památkářů. Četníci však pod mylným dojmem pouze sekundovali zastupitelstvu tím, že drželi zvědavce dál od sochy, ale přitom vůbec neměli připustit práce na odstranění památky. Nadto vrchní strážmistr za hlavního viníka tragédie nepochopitelně označil zednického mistra, který odešel. Na tom, že se někteří lidé dostali příliš blízko lešení, měl podle strážmistra vinu děkanský úřad, který agitoval proti odstranění sochy, a tím dav tak rozvášnil, že nerespektoval výzvy strážníků.359 Narozdíl od četníků byl soudem za hlavního viníka označen náměstek starosty Zapadlo, který převzal vedení prací na odstraňování sochy po zednickém mistru. Odsouzen byl pravomocně nejvyšším soudem v Brně na dva měsíce žaláře nepodmíněně.360 Dobrovický případ byl vděčným námětem pro politiky a tisk. Média Československé strany socialistické na celostátní i regionální úrovni bránily konání svých zastupitelů a obviňovaly z tragédie místní katolíky, 361 a ti se samozřejmě bránili. V Čase bránil anonym starostu Antonína Vernera a místní národní demokraté se na stránkách Národních listů nepřímo zastali katolíků a z neštěstí obvinili společně s „veřejným hlasem lidu“ starostu a místostarostu obce.362 29. května roku 1927 se vyplnilo necelých sedm let staré přání zastupitelstva a na místě zničeného sloupu sv. Jana Nepomuckého byla postavena socha T. G. Masaryka, která byla zároveň památníkem padlým z první světové války.363 7.2 Slaný a okolí Jak se ukázalo už v prvních obecních volbách v červnu roku 1919, bylo Kladensko levicovou baštou.364 Sociální demokracie zde slavila obrovské vítězství, kdy v kladenském

359 360 361

362 363 364

Tamtéž. Folio 12. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 58. Obrana lidu, r. 13, č. 36, 3. září 1920, s. 3. Odstranění sochy Jana Nepomuckého v Dobrovici u Ml. Boleslavě. Stejný článek byl otištěn i v Českém slovu. Tamtéž, s. 3. Klerikální štvanice při odstranění sochy Jana Nepomuckého. Národní listy, r. 60, č. 248, 8. září 1920 ranní vydání, s. 4. Z Dobrovic. Našinec, r. 63, č. 135, 12. června 1927, s. 1. Na Kladensku dosáhly i největší intenzity květnové protidrahotní demonstrace a stávky. Okresní hejtman v Kladně byl dokonce nucen uprchnout a jeho funkci přejala dělnická rada. Olivová, Věra: Dějiny první republiky. Praha 2000, s. 96.

80

okrese získala 64,5 % a ve slánském dokonce 65,3 % českých voličů. 365 Právě tento region byl zřejmě nejčastějším dějištěm poškozování drobných sakrálních památek. Spojitost antikatolického obrazoborectví a levicovosti většiny obyvatelstva nebude náhodná. Svržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném 366 získalo, ač by to jeho původci vůbec tušili, velice symbolický náboj, který daleko překračoval hranice Slánska. Byl to teprve druhý zničený sloup vysoké umělecké a historické hodnoty, který se také dočkal značné pozornosti v tehdejším tisku a přijmeme-li tezi, že zničením sloupu na Staroměstském náměstí počala obrazoborecká vlna, pak stržení sloupu ve Slaném znamenalo i konec nejdramatičtějšího období. Obrazoborecký čin se uskutečnil 5. července 1920 asi v pět hodin odpoledne. V tu dobu se na náměstí náhle objevil pětisethlavý dav lidí za účelem stržení sloupu. Někteří dělníci z davu poté o sloup opřeli žebřík a jeden z nich vylezl k soše Panny Marie 367, kterou poplival a zpolíčkoval a nato ji urazil hlavu kladivem. Po něm vylezl k sousoší další dělník, který některé další části sousoší omlátil kladivem a poté uvázal k sloupu lano.368 Za lano zatáhlo na 60 lidí z davu a sloup padl k zemi. 369 Na uprázdněném podstavci k dovršení poté pronesl jeden z obrazoborců: „zde leží pravá křesťanská víra“.370 Stržení sloupu předcházel pokus o pokojné odstranění památky. U příležitosti tábora lidu na tamějším náměstí, který 28. června zorganizovali místní sociální demokraté, měl dělnický důvěrník pronést: „Nejlepší oslavou Husovou by bylo odstranění tamté sochy (poukázal přitom na sloup Trojice) a postavení důstojné sochy Husovy na jiném místě“371. 2. července, tedy tři dny před stržením, přednesl za zasedání městské rady zastupitel československé strany socialistické návrh, podle kterého by měl být sloup odstraněn a nahrazen sochou Jana Husa. Sociální demokraté, kteří měli v radě většinu, byli

365 366

367 368 369 370 371

Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1929). Praha 2000, s. 71. Případ byl nejnověji popsán: Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. Zora Dvořáková se případu, jak název práce napovídá, věnovala především z pohledu vyšetřování a soudního rozhodnutí. Důležité spisy k případu jsou uloženy v NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Zpráva okresního hejtamana. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. In Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Zpráva okresního hejtamana. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. In Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. Tamtéž, s. 62.

81

prý návrhem zaskočeni a nejdříve chtěli záležitost projednat s památkovým úřadem. 372 Zajímavé je, že 8. července přijalo městské zastupitelstvo373 návrh městské rady, dle kterého „vyslovilo hluboké roztrpčení nad způsobem, kterým sloup Trojice odstraněn byl“.374 Jinými slovy nešlo zastupitelstvu proti mysli samotné odstranění, nýbrž pouze jeho provedení. Pro interpretaci události je důležitá i hodina uskutečnění, jelikož na ten den byla na náměstí svolána oslava Husova svátku. Objevila se totiž tvrzení, že stržení sloupu bylo integrální součástí této oslavy, ale opak byl pravdou. Oslava byla svolána až na sedmou hodinu večerní a stržení sloupu s ní podle vyšetřování nijak nesouviselo.375 V případu je zajímavé chování davu a interpretace jeho složení. V první zprávě v Národních listech se hovořilo o dvou stech lidech, kteří se shlukli na náměstí. 376 Okresní hejtman odhadl počet lidí na pět stovek.377 A v rozhodnutí Zemského trestního soudu v Praze se dokonce zmiňovala přítomnost 800 až 900 lidí. 378 Není do té míry důležité, jaké číslo nejvíce odpovídá skutečnosti, důležité je, že se nikdo z davu proti ničení památky nepostavil. Důvod pomůže ozřejmit potíž, která byla s výslechy svědků v následném soudním procesu. Očitých svědků by byl velký počet, ale drtivá většina z nich odmítla svědčit. Zora Dvořáková předpokládá, že by zatím mohlo stát zahanbení, že se nikdo proti 372

373 374 375 376 377 378

NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Zpráva okresního hejtmana ze 6. července 1920; Jednání městské rady za tímto účelem je potvrzeno i v Národních listech. Zpráva o stržení sloupu se objevila v Národních listech až 8. července. Pro její informační hodnotu a vliv, který měla na články v ostatním tisku, je uvedena celá: „Socha sv. Trojice, která zdobila slánské náměstí od r. 1681 a byla vztyčena na znamení díků za odvrácení moru, byla dne 5. července v předvečer Husova dne vandalskou rukou stržena a leží i se svým krásným monolitem rozbita na dlažbě náměstí. Stalo se tak o 5. hodině odpolední, tedy za bílého dne; dělníci po skončení práce přišli na náměstí, postavili k sloupu vysoký žebřík, dělník, který se vyznamenal ve válce proti Srbsku jako rakouský šikovatel velikými ukrutnostmi na tamějším lidu spáchanými, vylezl na žebřík ze strany, kde byla socha panny Marie, poplival ji a zpolíčkoval, pak ranou těžkým kladivem jí urazil hlavu. Další nebudu líčiti. Celému dílu bylo přítomno asi 200 lidí, kteří práci se smíchem sledovali. Nepřímý podnět k tomuto činu vyšel od člena městské rady dra. Hrušky, jenž jménem strany českých socialistů podal návrh na odstranění sochy a nahražení jí sochou Husovou. Návrh byl odročen, když byl i u překvapených sociálních demokratů označen jako povážlivý, za tím účelem, aby se věc napřed prozkoumala. Ale komunisté, kteří 28. června uspořádali na náměstí tábor, prohlásili z radničního balkonu, že socha musí být do 5. července odstraněna, jinak že ji odstraní sami. A tak se i stalo. Pod okny okresního hejtmanství, před očima policie. Rozčilení obyvatelstva je ohromné, zejména vytýká se zbabělost těm, kteří tomu mohli zabrániti, poněvadž za pachateli byl jen nepatrný hlouček lidí, z nichž velká část byly děti a nedospělí. Okresní hejtman nepovolal ani četníky, ani vojsko, aby tomuto vandalismu zabránili.“ Složeno drtivou většinou z členů obou socialistických stran. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Zpráva okresního hejtmana z 15. července 1920. Totéž. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. Národní listy, r. 60, č. 186, 8. července 1920 ranní vydání, s. 2. Vandalství. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. Slánský obzor 9, Slaný 2002, s. 57–66. Tamtéž, s. 66, pozn. č. 25.

82

barbarství neozval, nebo mohli mít svědci strach z možné odplaty. I okresní hejtman, který měl shánět svědky, se také domníval, že nemožnost shromáždění dalších svědků je způsobena „strachem dotyčných osob“. Nabízejí se však i jiné důvody, a to takové, že drtivá většina přihlížejících se stržením sloupu souhlasila. Tomu napovídá i zpráva okresního hejtmana, ve které se praví, že za lano táhlo 50 až 60 lidí 379 a že dav, „který se náhle objevil na náměstí za účelem stržení sloupu, páčí se as na 500 lidí.“380 Nejednalo se tedy o náhodně přihlížející, ale většina lidí, co pozorovala stržení památky, za tímto účelem přišla na náměstí. Pro to, že dav souhlasil se stržením památky, hovoří i slánská farní kronika: „srazil kladivem holubici a hlavy oběma sochám, za posměšného jásotu davu“.381 Kvůli podezření, že okresní hejtman zanedbal svou povinnost, začal se o případ ihned zajímat prezident zemské politické správy. Jak se však na základě výpovědi okresního hejtmana ukázalo, událost se seběhla v takové rychlosti, že zakročení proti vandalům nepřipadalo v úvahu.382 Ze zničení sloupu bylo obviněno nejprve 12 dělníků z místní továrny Breinfeld a Daněk, kde se měl také celý čin zorganizovat. Postupně se přidávali i další obvinění včetně několika lidí, kteří z trosek sloupu odnesli olovo. Kvůli nedostatku svědků se konečné rozuzlení případu podařilo až v roce 1923. Tehdy byl obviněn jako intelektuální původce činu dělnický důvěrník Karel Liesner, ačkoliv se samotného stržení sloupu nezúčastnil. Liesner a dalších deset obviněných dostali krátké nepodmíněné tresty do dvou měsíců žaláře.383 Události ve Slaném předcházely obrazoborecké činy v samotném městě 384 i v blízkém okolí už od roku 1919. V Ordinariátním listu pražské arcidiecéze se objevuje 379 380 381 382

383 384

Stejně hovoří i zpráva ministerstva vnitra: NA Praha, Ministerstvo vnitra I (Stará registratura), inv.č. 2250, sign. 12-529, karton 293. Ochrana památek. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Kol. autorů: Farní kroniky o ničení církevních památek po roce 1918 na Kladensku, Slánsku a Novostrašecku. Posel z Budče 11, 1996, s. 9–13. Okresní hejtman referoval: „Odešel jsem ze své kanceláře, která jest na náměstí a ze které bylo lze stržený sloup viděti, as v 5 h 20 odp. a neviděl jsem na náměstí ničeho neobvyklého: zdržev se cestou a docházeje k domovu, tu zaslechl jsem ať mne neb jinému adresovanou poznámku kohosi kolem jdoucího: „Bolševici budou sundávat sv. Trojici.“ Vrátil jsem se hned na náměstí, kde bylo již množství lidu, ku sloupu byl přistaven vysoký žebřík a ze sousoší na sloupu bylo nataženo lano; mezitím co jsem spěchal do své kanceláře, bych odtud viděl, o co se vlastně jedná a pokud možno patřičné zařídil, zaslechl jsem na schodech silnou ránu a přispěchav k oknu, viděl jsem, že sloup už více nestojí a se shromáždění lid kupí kolem jeho trosek na zemi ležících.“ NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/15. Zpráva okresního hejtmana z 15. července 1920. Dvořáková, Zora: Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném. Slánský obzor 9, 2002, s. 57–66. V roce 1919 byla poškozena kamenná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1854. Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních.

83

řada případů zničených soch i křížů. První svatojánská socha v okolí byla zničena už 14. dubna 1919 v Klobukách. Následovalo poškození sochy stejného světce na mostě mezi Kvílicemi a Kutrovicemi a opodál padl kamenný kříž. Ve Zlonicích byly zničeny dva kříže a v Beřovicích socha sv. Jana Nepomuckého. Značného rozměru dosáhlo obrazoborectví v okolí Zvoleněvsi. Nejprve byla v samotné obci zničena svatojánská socha a následovalo zničení sedmi kamenných a litinových křížů. 385 A nedaleko odtud, v Hobšovicích, byla postupně svatojánská socha otloukána, až ji byla v listopadu 1919 sražena hlava.386 Více informací se dochovalo z události ze dne 24. února 1920, kdy byla povalena socha sv. Jana Nepomuckého v blízkých Tuřanech. Stalo se tak za jasného dne před dvanáctou hodinou a učinil tak jistý Josef Pidrman, „zmíněný lump, pro formu vypil sklenku lihoviny, pak se na sokl sochy vymočil, vylezl nahoru a shodil ji dolu.“ V předchozím dni měl prý předák sociální demokracie ze Slaného v místním hostinci přednášku, při níž vytýkal hýřivý život a přitom uvedl i příklad „Jana z Pomuku“.387 V Libušíně byla socha sv. Jana Nepomuckého stržena v noci z 3. na 4. července 1920, tedy krátce před obrazoboreckým činem ve Slaném.388 Ničení památek pokračovalo i po událostech ve Slaném. Ve Svinařově byla v noci z 5. na 6. července stržena socha Panny Marie. 389 Ve Smečně se odehrál obrazoborecký čin v noci. Stalo se tak mezi 9. a 10. červencem 1920. Kromě běžného zahájení vyšetřování, které bylo bezvýsledné, přikročila okresní politická správa ve Slaném k ochraně sousoší sv. Trojice ve Smečně, jelikož se proslýchalo, že by měla být v brzké době také zničena.390 Z výše zmíněného je patrné, že poškozování drobných sakrálních památek se v okolí Slaného velice rozmohlo a průběh kopíroval dění v celých Čechách. Nejvíce případů se totiž uskutečnilo v roce 1919 a následujícího roku se až do července v ničení památek pokračovalo s podobnou intenzitou. Poté obrazoborectví polevilo i z toho

385

386 387 388 389 390

Všechny uvedené případy jsou stručně popsány v: Ordinariátní list pražské arcidiecéze 1, 1920, s. 4–5. Zprávy o poškozování a ničení památek církevních.; Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27– 29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922, s. 58. Kol. autorů: Farní kroniky o ničení církevních památek po roce 1918 na Kladensku, Slánsku a Novostrašecku. Posel z Budče 11, 1996, s. 9–13. Pachatelé nebyli dohledáni. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4889, 5/12/12. Pátrání po pachatelích bylo bezvýsledné. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/17. NA Praha, Presidium místodržitelství, inv. č. 16585 (5/2/1), karton 4891, 5/18/16.

84

důvodu, že v okruhu některých obcí už drobné sakrální památky zcela nebo téměř vymizely. 7.3 Úvaly a okolí První zprávy o pražských revolučních událostech se obyvatelům Úval a brzy celému okolí donesly po železniční trati. Už v dopoledních hodinách 28. října tudy začaly projíždět první ozdobené vlaky s nápisy „Ať žije ČSR!“. Cestující z Prahy přinášeli nadšené zprávy o převzetí úřadů členy Národního výboru. V Úvalech nato propuklo neřízené nadšení, při němž obyvatelé vyšli do ulic a začali z úředních budov strhávat státní znaky s císařským orlem. Starosta však brzy vyjádřil obavy, že by revoluční vřava mohla přerůst v nekontrolované výtržnosti, a proto společně se členy obecního zastupitelstva vyzval tělocvičnou jednotu Sokol o pomoc při dodržování pořádku.391 Stejně jako v Praze je otázkou, zda nadšení přinášel více konec válečných útrap a nebo samotný vznik republiky, tedy konec monarchie. Ale skutečnost, že velmi brzy docházelo k ničení symbolů monarchie, dokládá, že místní její konec opravdu vítali. K zničení prvního pomníku došlo v blízkých Rostoklatech, ale s nevinným začátkem. Nedlouho po převratu byla uctěna památka padlých legionářů sbírkou ve prospěch jejich vdov a sirotků. Brzy se však zrak místních obrátil na Habsburský kámen v obecním parku, který zde byl usazen k blíže neurčenému jubileu vládnoucího císaře.392 Pomník „nenáviděného“ mocnářství nemohl tuto pozornost unést bez poskvrny, byl vyvrácen a zničen. O posvícení v listopadu byly na jeho místě vysazeny tři lípy s příznačným pojmenováním: Masarykova, Wilsonova a legionářů. Při slavnosti v den vysazování lip nepromluvil nikdo menší, než známý Dr. Jan Herben, který je považován za jednoho z iniciátorů ničení nepomucenských památek. Jeho poutavá řeč vyzdvihovala činy odboje v čele s jeho oblíbencem – Masarykem. 393 V širém okolí se poté rozmohlo sázení takzvaných lip Svobody. Vlna poškozování barokních památek přišla na Úvalsko později než do jiných lokalit a specificky se projevovala převážně klidněji. Přišla až po

391 392

393

Procházka, Vladislav a kol.: Úvaly v průběhu staletí. Úvaly 2004, s. 40. Uvažuje se, že se vztahoval k panování Františka Josefa I. a byl tak postaven v průběhu druhé poloviny 19. století. Nezachoval se však ani popis kamene, či přepis textu. Viz Psota, Jan a kol.: Drobné památky v Úvalech a okolí. Úvaly 2009, s. 126. Obecní úřad Rostoklaty, Kronika obce Rostoklaty, 1923, s. 25.

85

prvních obecních volbách, které se konaly v polovině června roku 1919, ve kterých dominovaly socialistické strany v čele se sociální demokracií. V samotných Úvalech se k protikatolickým činům přikročilo taktéž po konání obecních voleb. Do středu pozornosti nového zastupitelstva se tehdy dostala socha sv. Jana Nepomuckého stojící na náměstí, kteréžto umístění nebylo pro „světce doby temna“ vhodné. Pokrokové ideály, které se staly závazné pro nové vedení městečka, se jen těžko mohly skloubit s nepatřičnou sochou v samotném centru obce, ačkoliv měla výjimečnou historickou hodnotu, jelikož se svého vztyčení dočkala už v roce 1701. Její odstranění požadovali zejména sociální demokraté, kteří i přes hlasitý protest místního faráře Aloise Dostála svůj návrh prosadili a socha měla najít svůj nový „domov“ u místního kostela. A kdyby se prý nedočkali svého, byli by sochu skáceli bez posvěcení od zastupitelů. Tak se alespoň podařilo sochu zachovat příštím generacím, ačkoliv ztratila kus své hodnoty, jelikož byla vytržena z původního prostředí. Do stěhování sochy se dali dělníci 30. června toho roku, ale byla jen ledabyle odložena na prostranství před kostelem. 19. července tak místní farář podal oficiální žádost o vztyčení sochy, jelikož farnost k tomu nemá vlastních prostředků.394 Až na základě nepřímého nátlaku na stránkách regionálního tisku395 byla socha postavena na obecní náklady dne 9. září, ale podstavec byl ponořen do země.396 Podle úvalského vzoru bylo naloženo i se sochu sv. Jana Nepomuckého v nedalekém Škvorci. 29. června 1919 dostal hradešínský farář Alois Janoušek ultimativní žádost – pokud sochu do 3. července neodstraní, obec se o to postará sama. Tím bylo taktně naznačeno, že obcí najatí dělníci nebudou s památkou z poloviny 18. století zacházet v rukavičkách. Nicméně farář odpověděl, že nikterak nemíní sochu odstraňovat, ale je si vědom toho, že přání obce nemůže bránit. Na dříve uvedený den se dělníci skutečně k soše dostavili a převezli ji před místní kostel, kde ji i postavili. Farář však chtěl předejít ještě horšímu poničení památky a nechal ji přenést přímo do presbytáře kostela. 397 Do farní kroniky pak zapsal slova, která charakterizovala zároveň jeho rozpoložení i převládající názory v obci: „Teď bude míti pokroková, štvavá Škvorec pokoj!“398 394 395 396 397 398

Psota, Jan a kol.: Drobné památky v Úvalech a okolí. Úvaly 2009, s. 208. Naše hlasy, r. 32, 9. srpna 1919, s. 3. Skutečnost, že byl 2 metry vysoký podstavec zakopán do země, byla odhalena až v polovině roku 2010, kdy počaly práce na restaurování sochy. Psota, Jan a kol.: Drobné památky v Úvalech a okolí. Úvaly 2009, s. 147. SokA Kolín, Děkanský úřad Hradešín, Chronik, 1836–1947. fol. 214.

86

Poškozování dalších soch v okolí na sebe nenechalo dlouho čekat. V nedalekých Běchovicích, které jsou dnes součástí Prahy, nejednalo nové zastupitelstvo obce, ale neznámí jedinci. Bohatě polychromovanou sochu z konce 18. století svrhli z podstavce v noci z 4. na 5. července.399 Podobně si prošly obrazoborectvím i Jirny. Snad díky inspiraci z okolních obcí dal se dav do práce při oslavách svátku mistra Jana Husa, a to i přesto, že obecní volby jasně demonstrovaly politické sympatie obyvatel obce, které nesouzněly se zachováním barokních památek. Z tehdy 18členného zastupitelstva získala sociální demokracie 13 mandátů.400 Odstranění nepomucenské památky však nešlo mírnou úřední cestou jako v jiných obcích, jelikož ani nemohlo. Na návsi totiž stála kaplička sv. Jana Nepomuckého, která se vlivem pokračující zástavby v poslední čtvrtině 19. století stala součástí jednoho z domů. Uvnitř zasklené niky stála dřevěná polychromovaná socha světce. Přenesení tedy nepřipadalo v úvahu. Kaplička byla poničena, stejně jako dřevěná socha světce, na které si však dav uspokojil jen odnětím horních končetin. Torzo sošky zachránil místní kovář, který ji později daroval muzeu v Brandýse nad Labem. Nezůstalo však jen u kapličky a „levicoví radikálové“ se vrhli i na kamennou sochu sv. Judy Tadeáše, která stála na kraji obce poblíž hřbitova, a notně ji poškodili.401 V týdeníku Naše hlasy, jenž vycházel pro Českobrodsko a měl četné odběratele i na Úvalsku, se až 19. července objevila stať vydavatele Jozefa Miškovského 402, ve které odsoudil ničení svatojánských soch, ale zároveň vyjádřil pochopení pro kritiky legendy o onom světci i celé církve. Správně soudil, že „kácení je zjev, který provází revoluční doby. Je dvojí kácení: veřejné a skryté, a dvou druhů soch: světských a náboženských. Při obojím se mluví o potřebě šetření náboženského citu. O šetření citu dynastického se již nemluví: zmizela dynastie a s ní pověstná loyalita.“ A dál pokračoval ve stylu tehdejšího jediného názoru na svatojánskou legendu a barokní dobu: „... Jana Nepomuka, od roku 1729 za svatého vyhlášeného. Co znamená zmíněný letopočet? Dobu největšího ponížení národa 399 400 401 402

na

Bílé

Hoře

poraženého,

katanovaného,

kaceřovaného,

misionáři

Ordinariátní list pražské arcidiecéze 3, 1920, s. 27–29. Další zprávy o poškozování a ničení památek církevních. Podle opisu kroniky v archivu autora. Originál kroniky je uložen v SOkA Praha-východ, archiv obce Jirny, Kronika obce Jirny 1928–1935. Případy poničení obou památek i s odkazy na prameny jsou popsány v publikaci: Psota, Jan a kol.: Drobné památky v Úvalech a okolí. Úvaly 2009, s. 95 a 99. Jozef Miškovský byl v roce 1919 jmenován konzervátorem ministerstva školství a národní osvěty pro památky historické, umělecké a lidové s působností v okrese Český Brod. Viz Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze, r. 27, rok 1919, s. 68.

87

pronásledovaného, ohlupovaného, poplivaného. … K tomu měl Jan Nepomuk vytlačiti ze srdce českého lidu Husa“. A svou stať ukončil přeci jen smířlivě: „Káceti sochy Nepomuka a žíti nekřesťansky, nepřineslo by nám žádného mravného prospěchu. Poražme nejprve každý Nepomuka v sobě, ve svém nitru!“403 Jozef Miškovský se tak připojil k řadě osobností, které kritizovaly poškozování soch z uměleckého či historického hlediska. Avšak pohlížely na minulost shodně jako samotní obrazoborci. Rychlost, s jakou byly v Úvalech a okolí odstraněny téměř všechny 404 sochy sv. Jana Nepomuckého, byla ohromující. Během jediného týdne před svátkem mistra Jana Husa byly různými způsoby poškozeny čtyři svatojánské památky.

403 404

Naše hlasy, r. 32, 19. srpna 1919, s. 2. Netknutá zůstala pouze socha sv. Jana Nepomuckého v blízkých Tuklatech.

88

8. Výměna pomníků Patří ke koloritu všech revolucí spojených s ničením starých pomníků, že náhle rostou pomníky nové. Někdy i na místě těch starých. Jsou dva základní důvody, proč byla na místě starých pomníků či soch vztyčována díla s republikánskou tématikou. Za prvé šlo o ideové překrytí, o jakousi dokonalou proměnu genia loci a historické a důsledné popření původního. Druhý důvod má prozaičtější charakter – staré odstraněné památky stávaly na reprezentativních a důstojných místech. V prvním případě platí, že původní památka byla odstraněna (nebo se o jejím odstranění uvažovalo) právě pro uvolnění místa pro novou, která měla ideové opodstatnění v nové době. V druhém případě byla památka odstraněna úřední nebo násilnou cestou bez toho, aby se uvažovalo o jejím nahrazení. Až později se na jejím místě instalovala nová. Podle Viléma Dvořáka se po světové válce „intensivně“ vyskytla „potřeba pomníková“. Byl si jasně vědom toho, že nová doba si přeje nové pomníky: „Jestliže barok došel výrazu svojí náboženské povahy ve svatých Janech a božích mukách, dnes staví se na paměť převratu a rozmezí doby u nás pomníky padlým a našeho osvobození.“ Ale většina narychlo stavěných poválečných pomníků podle něj přesvědčovala „o chabém výtvarném cítění“, kdy naprosto zevšedněl motiv lva a pomníky často představovaly jen hromadu kamení „s obelisky nečistých proporcí“.405 I proto vypsalo ministerstvo školství a národní osvěty soutěž, ze které měla vzejít celá řada vzorových pomníků. Soutěž byla koncipována především pro obce, které si nemohly dovolit honosné stavby, ale přesto měly snahu o vztyčení důstojného pomníku, jenž bude upomínat na padlé rodáky. Dle soutěžních pravidel měly být návrhy z trvanlivého, prostého a nenákladného materiálu ve tvaru volné plastiky nebo nástěnné desky a neměly mít vazbu na určité místo. Soutěže se zúčastnilo celkem 241 návrhů velmi rozdílné kvality, které byly posuzovány ve třech schůzích poroty konaných od května 1920.406 Nezanedbatelná část návrhů pomníků, které se umístily na předních pozicích, připomínala tvar božích muk. 407 I když takové vzezření dávalo některým katolíkům naději, že nabudou památníky obětem války náboženské

405 406 407

Dvořák, Vilém: K otázce pomníků. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha 1920, s. 5–8. Tamtéž. Tamtéž.

89

symboliky,408 ve skutečnosti byl sakrální charakter novým plastikám cizí nejen v soutěži, ale i v drtivé většině uskutečněných prostých i umělecky hodnotných památníků.409 O přímé nahrazování soch sv. Jana Nepomuckého měl zájem bezvěrecký spolek Volná myšlenka. V článku ve Volné myšlence z 31. srpna 1919 se objevila nabídka bývalého ředitele jedné z chrudimských škol, ve které doporučuje obecním a městským zastupitelům „náhradou za sochy Jana z Pomuku a jiných divných svatých … pomník na paměť padlých legionářů.“ A pokračuje charakteristikou: „Je to lev (v nadživotní velikosti) stojící vítězně nad přemoženým dvojhlavým orlem. Na vysoký podstavec umístiti lze jména padlých hrdinů.“ To vše za cenu 3 600 Kč.410 Takový pomník se nachází například v obci Březiny u Poličky, ale nestojí na místě sochy sv. Jana Nepomuckého. 411 Sochy světců a jiné sakrální památky však nebyly nahrazovány pouze památníky obětem války. Když v pražské Troji vztyčovali v červnu 1926 pomník mistra Jana Husa, vybrali umístění, „kde kdysi stávala socha ‚světce doby Temna‘ Jana Nepomuckého“.412 O popření původního významu místa můžeme hovořit v neuskutečněném záměru z Německého Brodu.413

408 409 410

411

412 413

Jednota, r. 2, č. 16-17, 13. července 1920, s. 197–198. Umělecká hlídka. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996, s. 164–174. Volná myšlenka, 31. srpna 1919, s. 8. Náhradou za sochy Jana z Pomuku. O této nabídce se zmiňuje i Ladislav Niklíček a označuje ji za inzerát chrudimské kamenické firmy. Viz: Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 3, 1993, s. 12–17. Svoboda, Ladislav: Koncepce péče o památkový fond v Pardubickém kraji. Kniha IV – okres Svitavy. 2004, s. 286. [online] [cit. 1. listopadu 2010] Dostupné z: <www.pardubickykraj.cz/viewDocument.asp?document=3473>. Národní listy, r. 66, č. 26, 28. června 1926, s. 2. Odhalení pomníku Mistra Jana Husi v Troji. Dnes se město nazývá Havlíčkův Brod, ale ke změně došlo až v květnu roku 1945. David, Jaroslav: Německý Brod v době po říjnovém převratu roku 1918. (Příspěvek k poznání času ideových sporů a vyrovnávání se s minulostí). Havlíčkobrodsko 14, 1998, s. 88–98. Průběh tohoto případu je zpracován v kapitole 5.5 Úřední odstranění památek.

90

Závěr První roky Československé republiky doprovázelo obrazoborectví, které se nevztahovalo pouze k pomníkům symbolizujícím starý režim, nýbrž i k sakrálním památkám. Ničení drobných sakrálních památek, které bylo pro české obrazoborectví charakteristické a v rámci Evropy výjimečné, nebylo vyvoláno pouze silným antikatolicismem počátku republiky, který se projevoval v různých směrech. Do motivace, která způsobila silnou obrazoboreckou vlnu, je nutné přiřadit i fakt, že obrazoborectví je často integrální součástí revoluce. Svou úlohu hrála i démonizace monarchie a pobělohorské doby, v níž často poškozované památky vznikaly. S protikatolickým smýšlením doby bylo spojené i stavění sv. Jana Nepomuckého proti Janu Husovi, které mělo mít své počátky již v pobělohorské době tím, že byly původní sochy Jana Husa přetvářené ve svatojánské. Svůj díl na poškozování sakrálních památek měla i jejich sekularizace, totiž změna chápání a smyslu dříve zbožných zastavení v pomníky doby „národního útlaku“, což souviselo s charakteristickou politizací všech pomníků. Mezi hlavní přínosy práce patří zjištění, že poškozování drobných sakrálních památek nebylo po vzniku Československé republiky zcela novým jevem, jelikož se ve zvýšené míře a za podobných příčin projevovalo už od 90. let 19. století. V revoluční době, která přinesla vhodné prostředí pro šíření tohoto jevu, však dosáhlo svého vrcholu. Stržení mariánského sloupu 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí v Praze tudíž nebylo impulzem k obrazoborectví, nýbrž jeho projevem v nových podmínkách. Další oporou pro tento závěr je fakt, že rozsáhlé ničení památek nezačalo ihned po stržení sloupu, ale až na jaře roku 1919. V tomto roce také dosáhlo své největší síly, a to především v květnu pod dojmem svatojánských slavností a v červenci v souvislosti se svátkem mistra Jana Husa. Silná obrazoborecká vlna provázela i rok 1920, kdy však zejména od jeho poloviny ztrácela na intenzitě vlivem snižujícího se počtu potenciálních cílů a odsuzováním tohoto jevu i z nekatolických kruhů. Ničení památek pokračovalo i v dalších letech, ale již se stalo ojedinělým. Intenzivní tiskem šířené odsuzování svatojánského kultu vedlo k tomu, že obrazoborectví bylo zvláště zaujaté ničením soch sv. Jana Nepomuckého, bez ohledu na jejich historickou a uměleckou hodnotu, i když se v ničení soch tohoto světce objevovaly i ostatní výše zmíněné příčiny. V největším počtu byly však poškozovány kříže, což bylo 91

dáno i jejich největším výskytem vzhledem k ostatním drobným sakrálním památkám. Obrazoborectví se obracelo i proti sochám dalších světců a jiným sakrálním památkám. Poškozování sakrálních památek se nejvíce rozmohlo ve středních a východních Čechách a na Plzeňsku. V dalších částech republiky, včetně Moravy a Slovenska, se tyto případy stávaly ojediněle, ale o to více získávaly na pozornosti. Ač jsou známy pokusy o soupis všech zničených památek, žádný z nich nedošel svého cíle, což komplikuje bližší poznání rozsahu obrazoborectví. Dobové odhady se pohybují zhruba od tří stovek po tisíce případů poškozených a zničených sakrálních památek a skutečnosti nejbližší je patrně spodní hranice. Živelné ničení doprovázelo stěhování památek z náměstí ke kostelům po rozhodnutí zastupitelstev obcí. Tento typ obrazoborectví se rozmohl po obecních volbách v červnu 1919, kdy se v mnoha obcích dostali do čela členové sociální demokracie a Československé strany socialistické, ale brzy mu byla politickými orgány učiněna přítrž a k dalším takovým událostem docházelo ojediněle a bez řádných úředních procedur. Ovšem takový způsob odstraňování památek dokazuje, že touha po něm prostupovala významnou částí společnosti a nebyla jen dílem nekulturních jednotlivců. Ačkoliv v některých lokalitách, na Slánsku nebo v okolí Plzně, bylo poškozování památek velmi intenzivní a budilo přesvědčení o systematické práci, nenabylo nikdy obrazoborectví organizované formy, a to patrně ani na lokální úrovni. Samotní obrazoborci, kteří se odhodlali k poškození nebo zničení památky z různých výše zmíněných příčin, byli přesvědčení o tom, že jednají v zájmu společnosti. Šlo nejčastěji o mladé jedince, bezvěrce, kteří sympatizovali s levicovými stranami, které prosazovaly organizované obrazoborectví na obecní úrovni. Avšak v drtivé většině případů nebyli pachatelé odhaleni. Odmítavé reakce na poškozování drobných sakrálních památek na sebe nenechaly dlouho čekat. Z úrovně státních úřadů bylo proti obrazoborectví podnikáno nejvíce kroků z oddělení památkové péče ministerstva školství a národní osvěty, které bylo nejvyšší instancí ochrany památek v republice. Osvětová kampaň apelující na historickou a uměleckou hodnotu památek začala už koncem dubna 1919. Úspěšnější byl však zásah proti odstraňování památek obecními zastupitelstvy. Později, na konci roku 1919, se proti obrazoborectví ozývaly i spolky, které působily na poli ochrany památek. Za zmínku stojí zejména memorandum iniciované Klubem za starou Prahu, které podepsaly uznávané 92

osobnosti z okruhu architektů a historiků. Některé osobnosti se ozývaly i vlastními články. Například socialistická spisovatelka Marie Majerová se proti ničení památek postavila už v listopadu 1918 na stránkách Práva lidu. Zajímavý byl i v tomto ohledu spor Josefa Pekaře a Jana Herbena o svatojánský kult v půli roku 1920. Silný odpor přicházel přirozeně z katolických řad, který se projevoval ponejvíce v tisku. Z církevní oblasti byla nejaktivnější pražská arcidiecéze, které se podařilo shromáždit popisy mnoha případů obrazoborectví. Proti ničení památek se ohradila i nově vzniklá Církev československá. Živelné ničení památek odmítaly všechny politické strany a nejaktivněji samozřejmě zástupci politického katolicismu. Československá národní demokracie prostřednictvím tisku odmítala obrazoborectví především z důvodu posilování pozic katolíků. Ambivalentní byl postoj socialistických stran, které víceméně podporovaly organizované odstraňování památek a pomocí stranického tisku rozdmýchávaly vášně proti náboženským symbolům a svatojánskému kultu. Značné politické potíže působilo poškozování sakrálních památek na Slovensku, což bylo jedním z důvodů odcizení obou národů. Studie tří vybraných lokalit dokresluje a ukazuje příčiny i průběh obrazoborectví v detailnější podobě. Na příkladu Dobrovice se ukazuje nezlomná snaha zastupitelstva obce o odstranění barokní sochy z místního náměstí a intenzivní odpor místních katolíků. Případ ze Slaného přináší detailní pohled na živelné obrazoborectví a na osoby obrazoborců. Studie Úval a okolí představuje odstranění soch sv. Jana Nepomuckého během jediného týdne v okruhu několika obcí kombinací zásahů zastupitelstva a živelného obrazoborectví. Dobou budování republiky se nešířilo však pouze ničení památek, ale také stavění nových pomníků, které byly v symbolické rovině v opozici vůči těm poškozovaným a zřídka je přímo nahrazovaly.

93

Prameny a literatura Prameny Netištěné: Národní archiv v Praze (oddělení Chodovec): Ministerstvo vnitra I (Stará registratura), karton 293. Presidium místodržitelství, inv. č. 16584 (5/2/1), kartony 4883–4893. Ministerstvo školství, inv.č. 1740, karton 3126. Presidium ministerstva vnitra – archiv ministerstva vnitra, IV/B/47, karton 158, sign. 225-158-19 (Pomníky, 1921). Státní památková správa, inv.č. 412, karton 721. Národní archiv v Praze (oddělení Hradčanská): Archiv pražského arcibiskupství III., inv.č. 45, karton 1368, č.j. 308. Archiv Národního muzea: Jednota českoslovanského duchovenstva (nezpr., fond obsahuje pouze 4 kartony). Tištěné: Bartoš, František Michálek: Světec temna Jan Nepomucký. Praha 1921. Ráček, Blažej: Československé dějiny. Praha 1929. Dvořák, Vilém: K otázce pomníků. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha 1920 s. 5–8. Herben, Jan: Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou. Praha 1893. Herben, Jan: Legenda svatojánská. Stručné poučení o české historii, jezovitském podvodu a ponižující pověře lidu českého. Praha 1920. Holeček, Josef: Prvé tříletí Československé republiky. Praha 1922. Masaryk, Tomáš Garyk: Cesta demokracie. Soubor projevů za republiky. Praha 1933. Milde, Lubomír: Zápasy a práce Volné myšlenky. Praha 1930. Pekař, Josef: O smyslu českých dějin. Praha 1999. Peroutka, Ferdinand: Budování státu. I–II (1918–1919). Praha 2003. Peroutka, Ferdinand: Jací jsme. Praha 1924. Peroutka, Ferdinand: O věcech obecných. Praha 1991. 94

Sauer, Franta: Naše luza, jezuité a diplomaté. Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Praha 1923. Stejskal, František: Svatý Jan Nepomucký. Díl II. Úcta, kanonisace a obrana. Praha 1922. Š[orm], A[ntonín]: Ve jménu demokracie. Praha 1922. Wirth, Zdeněk: Obrazoborci. In Památníky obětí války a našeho osvobození, Praha 1920, s. 8–9. Periodika:414 Blahověst. Katolický týdenník pro Čechy, Moravany, Slováky a Slezany. 1879. Budivoj. 1897. Čech. Politický týdenník katolický. 1919. České slovo (Večerní České slovo). Ústřední orgán České strany národně sociální. 1919, 1920. Československá republika. 1919, 1920. Český deník. 1919–1923. Český svět. Illustrovaný čtrnáctidenník. 1920, 1921 Český zápas. 2000 Jednota. Věstník Jednoty československého duchovenstva. 1919, 1920. Lidové noviny. 1919–1924. Národní listy. 1898–1900, 1918–1920 Národní politika. 1918–1924. Naše hlasy. Časopis věnovaný zájmům našeho lidu. 1919, 1920. Obrana lidu. Časopis Československé strany socialistické pro IV. kraj. 1920. Ordinariátní list pražské arcidiecéze. 1918–1920. Ordinariátní list Králové-hradecké diecéze. 1919, 1920. Lid. Orgán Československé strany lidové. 1919, 1920. Našinec. 1918–1923. Plzeňské listy. 1899. Právo lidu (Večerník Práva lidu). Časopis hájící zájmy dělníků, maloživnostníků a rolníků. 1898, 1899, 1919, 1920. 414

Pro některá periodika byla využita digitální knihovna Kramerius Národní knihovny ČR dostupná z: a digitální knihovna Kramerius Moravské zemské knihovny dostupná z: .

95

Slovenské ľudové noviny. 1920. Socialistická budoucnost. List českých socialistů na Moravě. 1919, 1920. Socialistické listy. 1918, 1919. Večer. 1918–1920. Venkov. Ústřední list Republikánské strany československého venkova. 1919, 1920. Volná Myšlenka. 1919, 1920. Volné směry. Umělecký měsíčník. 1919–1921. Internetové prameny: Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna – (http://www.psp.cz/eknih/). Všechny použité online zdroje byly přístupné k 1. prosinci 2010. Literatura Babják, Juraj: Osudy pomníkov po roku 1918. Historická revue 10, 2008, s. 38–40. Branda, Jan – Kavička, Karel: Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Velehrad 2008. David, Jaroslav: Německý Brod v době po říjnovém převratu roku 1918. (Příspěvek k poznání času ideových sporů a vyrovnávání se s minulostí). Havlíčkobrodsko 14, 1998, s. 88–98. Dvořák, Petr: Vztahy Čechů a Slováků v prvních letech společného státu – konfesní dimenze a tzv. slovenská otázka optikou dobového československého tisku. Diplomová práce uložená na HiÚ FF MU v Brně. Brno 2009. Dvořáková, Zora: Trestní Kauza: Stržení sloupu Nejsvětější trojice ve Slaném. Slánský obzor. Slaný 2002, s. 57–66. Ďurica, Milan: Dejiny Slovenska a Slovákov v časovej následnosti faktov dvoch tisícročí. Bratislava 20074. Fiala, Petr a kol.: Český politický katolicismus, 1848–2005. Brno 2008. Galandauer, Jan: Ať se tato socha odstěhuje někam jinam. Pomníkový zápas o Staroměstské náměstí. Dějiny a současnost 4, 2002, s. 18–22. Gamboni, Dario: The destruction of art: iconoclasm and vandalism since the French Revolution. London 1997. 96

Gottfried, Libor: „Kterak socha Mariánská byla zničena“. Dějiny a současnost 5, 1994, s. 29–30. Hájek, Tomáš – Bukáčová, Irena: Příběh drobných památek (od nezájmu až k fascinaci). [Lomnice nad Popelkou] 2001. Halas, František X.: Neklidné vztahy. K jednomu aspektu výročí 28. října 1918. Praha 1998. Halas, František X.: Fenomén Vatikán: idea, dějiny a současnost papežství, diplomacie Svatého stolce, České země a Vatikán. Brno 2004. Hanuš, Jiří: Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno 2005. Hemala, Lukáš: Politický antiklerikalismus v Československu v letech 1918–1929. Brno 2004. Diplomová práce uložená na HiÚ FF MU v Brně. Herrinová, Judith: Ženy v purpuru. Praha 2005. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Od počátku státu po současnost. Praha 2005. Hojda, Zdeněk – Pokorný, Jiří: Pomníky a zapomníky. Praha 1996. Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 3. část. Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska. 10, 2000, č. 1, s. 4–23. Joza, Petr: Osudy pomníků císaře Josefa II. v severních Čechách - 4. část - dokončení. Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska 10, 2000, č. 2, s. 18–25. Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918–1929). Praha 2000. Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII. (1918–1929). Praha 2000. Kol. autorů: Farní kroniky o ničení církevních památek po roce 1918 na Kladensku, Slánsku a Novostrašecku. Posel z Budče 11, 1996, s. 9–13. Kořalka, Jiří: František Palacký (1798–1875). Životopis. Praha 1998. Kubalík, Josef: České křesťanství. Církev Kristova a jiné náboženské společnosti v naší vlasti. Praha 1947. Kudláč, Antonín K.K.: Příběh(y) Volné myšlenky. Praha 2005. Líbal, Droboslav: Sv. Jan Nepomucký – velký inspirátor hodnot výtvarných, urbanistických i krajinných v zemích blízkých i dalekých. Zprávy památkové péče 53, 1993, s. 340–343. 97

Marek, Pavel: Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918–1924). Brno 2005. Marek, Pavel: České schisma. Rosice u Brna 2000. McLeod, Hugh: Náboženství a lidé západní Evropy (1789–1989). Brno 2007. Molt, Štěpán: Bílá hora a stržení mariánského sloupu v roce 1918. Praha 2008. Niklíček, Ladislav: Jan Nepomucký v české společnosti přelomu 19. a 20. století. Dějiny a současnost 3, 1993, s. 12–17. Olivová, Věra: Dějiny první republiky. Praha 2000. Paces, Cynthia – Wingfield, Nancy M.: The Sacred and the Profane. Religion and Nationalism in the Bohemian Lands, 1880-1920. In Constructing Nationalities in Eastern Central Europe. 2005, s. 107–125. Paces, Cynthia: The fall and rise of Prague´s Marian Column. In Memory and the impact of the political transformation in public space. Durham 2004, s. 47–64. Pernes, Jiří: Spiklenci proti jeho veličenstvu. Historie tzv. Spiknutí Omladiny v Čechách. Brno 2002. Pithart, Petr: Dějiny a politika. Eseje a úvahy z let 1977–1989. Praha 1990. Pokorná, Magdalena: Zdeněk Witrh, 120. výročí narození. Akademický bulletin 9, 1998. [online] [cit. 15. listopadu 2010] Dostupné z: . Polívková, Hana: Porušování zákonů na ochranu církví v období první republiky. Diplomová práce uložená na HiÚ FF MU v Brně. Brno, 2008. Pospiszyl, Tomáš: Obrazoborectví. In Atlas transformace. [online] [cit. 1. prosince 2010] Dostupné z: . Procházka, Vladislav a kol.: Úvaly v průběhu staletí. Úvaly 2004. Psota, Jan a kol.: Drobné památky v Úvalech a okolí. Úvaly 2009. Rak, Jiří: Bývali Čechové. České historické mýty a stereotypy. Jinočany 1994. Šorm, Antonín – Krajča, Antonín: Mariánské sloupy v Čechách a na Moravě. Praha 1939. 98

Sládek, Miloš: Obrazoborectví v Čechách (zejména v letech 1918–1921). Posel z Budče 11, 1996, s. 3–4. Svoboda, Ladislav: Koncepce péče o památkový fond v Pardubickém kraji. Kniha IV – okres Svitavy. 2004, s. 286. [online] Dostupné z: <www.pardubickykraj.cz/viewDocument.asp?document=3473>. Trapl, Miloš: Hnutí „Pryč od Říma („Los von Rom“)“. In Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko-Uherské monarchie v letech 1918-1938. Olomouc 2001. Trapl, Miloš: Politický katolicismus a česká strana lidová v Československu v letech 1918–1938. Praha 1990. Vlnas, Vít: Čtvrtá kapitola z boje o sv. Jana Nepomuckého. In Josef Pekař a české dějiny 15.–18. století. Sborník referátů z vědecké konference. Bystrá nad Jizerou 1994, s. 139–146. Vlnas, Vít: Jan Nepomucký. Česká legenda. Praha 1993. Vnuk, František: Andrej Hlinka: Tribún slovenského národa. Bratislava 1998. Wingfield, Nancy M.: Flag wars and stone saints: how the Bohemian lands become Czech. Cambridge 2007.

99