OHLASY OSLAV VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Ročník 2009

V Praze dne 28. 2. 2009

Číslo 1

OHLASY OSLAV VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY OBSAH: ČLÁNKY, KOMENTÁŘE: 28. říjen a dnešek (J. Žitná)

K ZAMYŠLENÍ: Využije Sokol myšlenky z konference k 90. výročí republiky? Možné závěry proběhnuvší konference (L.Novotný), Několik poznámek k říjnovým akcím Sokola k 90. výročí vzniku naší republiky (A. Soppe).

REPORTÁŽE: Sokol republice v kladenské sokolovně (R. Bartošová), K 90. výročí vzniku Československa - Hodonín (M. Novotný), 90. výročí vzniku Československa ve Veselí nad Moravou (M. Novotný), Slavnostní akademie v Přerově (J. Skopal), K 90. výročí vzniku Československa ve Strážnici, Vzpomínkové akce Sokola Lužice k výročí vzniku Československé republiky (Výbor Sokola Lužice), V Bohuslavicích u Kyjova slavili 90. výročí republiky (Výbor Sokola Kyjov), Jak se slavilo v Pyšelích (Boh. Gondík).

DO DISKUSE: Mají Sokol a jeho zakladatelé co říci dnešku? (A. Soppe), Co přináší Lisabonská smlouva členským státům? (Převzato ze Zpravodaje Konfederace politických vězňů).

Z HISTORIE ČESKÉ A SOKOLSKÉ: Kalendář nejdůležitějších českých a sokolských výročí (V. Prchlík), Obětovali to nejcennější - své životy (Z internetových pramenů - V. Šilhán) Vzpomínka na Jana Palacha na Olšanských hřbitovech (J. Čajová)

BÁSEŇ: František Kožík: Tyršův dům

28. říjen a dnešek Slavnostní schůze T.J. Sokol Liberec I., čtvrtek 6. 11. – Městská knihovna Jarina Žitná

Dovolte, abych dnešní vzpomínku začala asi dost netypickou otázkou – víme, co vlastně 28. října slavíme, a jestliže ano, jsme si vědomi, co z tohoto poznání vyplývá? Rozhodně to je nejvýznamnější událost našeho národního života, převrat, kterým byly zakončeny boje první světové války, formálně zrušena habsburská nadvláda a prohlášena republika – první samostatný a svobodný novodobý stát na našem území.

ČLÁNKY Historie první světové války je poměrně dobře známá a kromě toho máte v ruce Kalendárium roku 1918, ve kterém můžete měsíc po měsíci sledovat události, které k 28. říjnu vedly. Myslím, že nemá smysl je tady opakovat a vysvětlovat. 28. říjen je však událostí, ke které je třeba se vracet i z celé řady dalších důvodů. Historie vzniku republiky není osamocenou událostí. Naše země leží ve středu Evropy, v samém jejím srdci a její výhodná i zároveň nevýhodná poloha zanechala své stopy na jejím kulturním i politickém vývoji. Na našem území se odedávna křížily dopravní stezky spojující západ s východem, sever s jihem. Po těchto cestách proudil nejenom obchod, ale i nové myšlenky, nová poznání, šířila se kultura. Nevýhodou ovšem byla strategická poloha, která byla vším jiným než požehnáním, ležela totiž ve středu zájmů našich mocnějších sousedů. Máme-li skutečně zhodnotit, co pro nás 28. říjen jako symbol národní samostatnosti znamená, měli bychom si nejdříve ujasnit, byl-li výsledkem příznivých událostí, které umožnily výbuch národního nadšení, nebo naopak výsledkem kulturního i politického vývoje v zemi a především dílem významných pracovníků na poli národním, kteří systematicky usilovali o uskutečnění nejlepších ideálů našich předků, už předem je vkládali do ducha nového státu a připravovali tak naprosto vědomě naši samostatnost – a všechno, co z této samostatnosti bude vyplývat! Dvacátý osmý říjen je naprosto nepochybně jedním z národních symbolů, osudovým datem, které je výsledkem práce vykonané od počátku 19. století. Podobné symboly mají docela určitě i jiné národy, ale symbol zůstává pouze symbolem, není-li podmíněn vírou a soustavnou prací. 28. říjen 1918 byl dnem, který pokračoval v úsilí dne předchozího a navazovaly na něj další pracovní dny plné úsilí, to platí – přes všechna ta léta, která uplynula od roku 1918 - ještě dnes. S úsilím o státní samostatnost a soběstačnost v sociálním, ekonomickém, kulturním i morálním ohledu totiž nemůžeme být nikdy u konce. První světová válka značně změnila lidské nazírání na svět a jeho problémy, řešila ideály humanitní, demokratismus, národní osvobození, odstranění militarismu – řešila otázky a problémy nedořešené v minulosti. TGM: „Naše osvobození národní a státní dělo se do velké míry ve znamení a upomínce programu naší reformace – Husa, Chelčického, Žižky, Komenského a všech.“ A tady se dostáváme ke stěžejní otázce, která v minulosti vyvolala ostré vědecké spory – totiž k otázce po smyslu českých dějin! Bylo o tom mnoho napsáno, spor se nevedl vždy právě gentlemanskými metodami. Někdo se teď určitě zeptá, jestli na tom vůbec záleží. Z toho, co dnes víme o světě, ve kterém musíme existovat a ří-

2

dit se určitým morálním kodexem, to určitě důležitá otázka je. Do sporu o smysl českých dějin se zapojilo mnoho historiků, filosofů, ale i představitelů jiných vědních oborů. Jádrem sporu je různé pojímání historie jako takové a angažují se v něm především dva velmi významní mužové – historik Josef Pekař a filosof T. G. Masaryk. Josef Pekař byl skutečně vynikající historik, představitel významné historické školy Gollovy, jeho pojímání historie bylo statické, popisné – a historicky velmi přesné. Byl typickým představitelem vědy, která shromažďuje fakta, hledá důkazy a řadí události do posloupností, moderní věda však pracuje jinak. Vědci, na základě svých vědomostí, staví hypotézy, které ověřují, experimentální metodou vylučují nebo naopak potvrzují fakta a vyvozují z nich důsledky. Masaryk byl filozof a filozofie je v podstatě věda o moudrosti, je to péče o duši. Masarykova česká filozofie je pokusem a snahou stvořit nového, vnitřně svobodného českého člověka – což ovšem Pekařovi neimponuje. Masaryk se svou filozofií nezačínal od nuly. Jeho přímým předchůdcem je především katolický kněz Josef Dobrovský, který věřil v myšlení a myšlenku, bojoval proti protireformaci a jejím představitelům. Otázky reformace a protireformace a jejich vlivu na historii naší vlasti je podstatnou otázkou celého sporu. Masaryk ve své filozofii českých dějin vyzdvihuje především dvě období, shodou okolností obě patří do úsilí reformačního. Ať už uvažujeme jakkoliv, dostaneme se určitě ke stěžejní postavě této doby, totiž k osobnosti Jana Husa. Ten totiž znamená přelom v naší národní historii – a to nejen pro své zásluhy, např. o českou univerzitu nebo český pravopis, ale především pro svou morální velikost a odvahu. Hus naprosto neusiloval o odluku od katolické církve, to ho zřejmě vůbec nenapadlo, ale veřejně pranýřoval zlořády a nepřístojnost církve. Byl snad prvním, kdo stavěl své svědomí proti předepsaným a vyžadovaným dogmatům a byl ochoten za svou poznanou pravdu bojovat. Nikdy netvrdil, že musí mít za každou cenu pravdu, ale žádal, aby byl o svých omylech přesvědčen a nebyl ochoten k ústupkům, pouze aby vyhověl moci tehdejší církve. Hus je bojovníkem za pravdu, za právo zastávat své přesvědčení, za rozum a za mravnost. Jde tak daleko, že neváhá obětovat za poznanou pravdu i život. Tady se najednou objevuje něco nového, co mění současné poměry dogmatického pojetí náboženství a staví do popředí člověka svobodného, člověka, který stojí za svým přesvědčením, které obhajuje i za cenu nejvyšší. Pro zajímavost, na stěně národní knihovny v Paříži jsou

SOKOLSKÝ VZDĚLAVATEL - VĚSTNÍK VZDĚLAVATELSKÉHO SBORU ČOS

č. 1/ 2009

ČLÁNKY pod okny vytesána jména největších světových myslitelů. Jen jediné jméno je české –„Jean Huss“. Není proto divu, že Husova smrt na kostnické hranici vyburcovala národ a dala vznik husitským bouřím, které otřásly Evropou a především katolickým mocnářstvím. Masaryk považuje husitské období za jedno z vrcholných období českých dějin – charakterizuje ho jako boj národa, který se nebojí nikoho a ničeho ve jménu svého přesvědčení. Husitství chápe jako myšlenkovou revoluci především náboženskou, i když s sebou přináší samozřejmě i prvky sociální a vlastenecké. Společně s Palackým a francouzským historikem Denisem si uvědomují, že vítězství v této době byla vybojována lidovými selskými vojsky, zatím co porážku na Bílé Hoře měla na svědomí vojska žoldnéřská. V 15. století si husitská vojska vybojovala respekt celé Evropy, poměry v 17. století vedly téměř k sebezničení národa. Masaryk souhlasí s Palackého tézí: „Silný člověk přetváří a hněte své okolí, slabého formují poměry. Silný vede a strhuje, slaboch je tažen a vlečen!“ Jen velmi stručně připomenu další jména duchovních vůdců národa po Dobrovském. Bezpochyby je to Kollár, který se staví především za vzor Husův a tradici Českých bratří, jako dalších významných činitelů české reformace. Jako představitele této církve pronásledované katolíky i církví podobojí, je třeba připomenout především Jana Ámose Komenského, učitele národů, člověka, který pro svou víru a svobodu svědomí emigroval do ciziny, kde také zemřel. Po Kollárovi je nutno připomenout dalšího geniálního novináře Karla Havlíčka Borovského, který vědomě pokračuje v úsilí reformačním, staví svobodu ducha proti tlaku protireformačnímu, žádá reformu katolicismu podle Husova vzoru a pak už se dostáváme k Palackému, který se stal dovršitelem našeho obrodného procesu a ve svých dějinách vysvětlil smysl naší historie a zejména naší reformace. Palacký charakterizuje období Českých bratří, jejich církev a církevní život jako vůbec nejčistší církev opravdu křesťanskou – bratrství je mu historickým vrcholem českého člověčenství a humanity. V této době dosahuje čeština klasické dokonalosti, vrcholným dílem je Bible Kralická. Masaryk vědomě vyzdvihuje dobu husitskou a dobu Jednoty bratrské jako vrcholy českého myšlení, filozofie a myšlenkový odkaz těchto dvou reformačních období považuje za základní ideje nově vznikajícího státu. S tím nesouhlasí Pekař a celá jeho škola. V jejich pojetí jsou české dějiny nahodilým sběhem událostí, proudem, lavinou – kterou nelze odvrátit, stejně jako nelze obrátit směr vývoje. Podle Palackého a č. 1/ 2009

Masaryka je minulost a přítomnost v podstatě jednotné dědictví, je nutno řešit stále nové úkoly podle měřítka pravdy, ať už na sebe bere jakékoliv formy. České dějiny jsou dílem odpovědných osobností, ale ne výsledkem náhod! České obrození tedy navazuje na ideály naší reformace (i když ne vždy docela uvědoměle). Masaryk dokonce vyslovuje názor, že česká reformace dosud neskončila, ale pokračuje stále. Vidí její ideály i v daleké budoucnosti, a to se docela jistě týká dnes i nás všech, celé naší občanské společnosti. Podle Masaryka je smyslem reformace návrat od neupřímnosti a násilnosti k sobě samému – je to víra v účinnou pravdu a bratrství. Moderní vývoj je právě vývojem reformačních ideálů – ve svých přednáškách o humanitních ideálech vysvětluje humanitu jako lidství – lidská práva, svědomí, osobní odpovědnost, ale také smysl pro tělesnou stránku živobytí. Někteří však z obav z nové pravdy reformaci potlačovali. Protože neměli pravdu, utíkali se k násilí – důkazem je upálení Husa i jeho přítele Jeronýma Pražského, křižácká tažení proti Čechám, násilné utlačování českého lidu apod. Protože reformační hnutí nebylo v určitých obdobích dost rozhodné, vzniká protireformace, která byla nakonec vnucena celému národu. Od dob protireformace se dělí naši lidé na dva tábory: na lidi, kteří v něco věří, něco upřímně chtějí, hledají a vážně pro to pracují a na ty, kteří jsou jen diváky na světě, kteří se přizpůsobují daným okolnostem, ať jsou jakékoliv, jsou v srdci lhostejní, rozumu nerozhodného a činů násilných. Doufám, že není pochyb, do které z těchto dvou skupin lidí chceme patřit. Je nutno zaujímat stanoviska, řídit se svědomím, nebát se – tak, jako se nebáli dobrovolně nasazovat životy tisíce obyčejných lidí, kteří bojovali na italské a francouzské frontě, ovládli sibiřskou magistrálu – bez těch všech by ani ti nejlepší politikové a vůdci národa nic nesvedli. Na práci, činnosti, ale i smrti těchto obyčejných lidí stojí naše dnešní samostatnost, které však k dosažení Masarykových ideálů právě teď hodně chybí. Sokol byl vždy přesvědčeným a neúprosným zastáncem Masarykovy filozofie a v minulosti to soustavně dokazoval, naprostá většina legionářů byli sokolové. V současnosti jsou myšlenky, o kterých jsme právě mluvili a o kterých je třeba přemýšlet, tak trochu na okraji zájmu občanů republiky, stejně jako je tomu i jinde na světě. Tady nepomůže nikdo, musíme si v zájmu poznané pravdy pomoci sami. Promiňte mi, že si teď nevzpomenu na autora těchto prostých veršů – ukazují cestu: „Každý se bojí o svou kůži, ale kdo čisté srdce má – zlému se brání, lži se vzpírá a nepřátel se neleká!“


3

ČLÁNKY

Využije Sokol myšlenky z konference k 90. výročí republiky? Možné závěry proběhnuvší konference Luboš Novotný

V prostorách Valdštejnského paláce, sídla Senátu Parlamentu České republiky, proběhla konference zaměřená k úloze Sokola při vzniku Československa. Jednání se zúčastnil i předseda Senátu MUDr. Přemysl Sobotka. Ve vystoupeních se především promítaly zasvěcené historické pohledy na tuto problematiku, ale shrnutí učiněno nebylo. Z toho důvodu a po vyslechnutí příspěvků i mimo tuto konferenci, se nabízejí tyto závěry:

Současné poslání Sokola, resp. České obce sokolské, se odvíjí od jeho možností uspokojovat především pohybové potřeby občanů prostřednictvím tělocvičných jednot, ve kterých tito občané mají i možnost vlastní tvorby programu a správy spolkového majetku v rámci demokratických pravidel. Přetrvávající principy organizace, vzdělávací cíle a ideové zakotvení Sokola vytvářejí předpoklad k tomu, aby právě v dnešní době byl Sokol, spolu s dalšími historicky opodstatněnými organizacemi, nositelem moderně formulovaného národního programu v oblasti určité očisty a aktivace veřejného života. Konference otevřela některé nové pohledy na sokolskou historii, naznačila směr dalšího bádání, zejména s ohledem na potřeby formulace reálných a obecně přijatelných programových záměrů i politických cílů v současnosti.

Vystoupení prokázala neměnnost platné myšlenky, že založením Sokola byla vytvořena jedna z prvotních podmínek vzniku Československého státu. Hlavní síla působnosti Sokola spočívala v organickém propojení tělocvičných jednot na život v obcích, aktivní účastí jeho členů na veřejném životě. Způsob organizovanosti, dlouhodobé výchovné principy, vysoká motivace členů, účinný vzdělávací systém aplikující i poznatky ze zahraničí, vytvořily předpoklad k tomu, že se Sokol stal významným partnerem předválečného státu v jeho výchovné, vzdělávací i zdravotní funkci. To, že sokolská organizace byla jednou z nejdůležitějších opor Československého státu a jeho demokratického politického systému, se plně prokázalo právě jejím útlakem a likvidací, a to jak v době nacistické okupace, tak i v letech následujících, a také přinesla v těchto dobách vlastně ze všech spolků největší oběti. Přerušený kontinuální vývoj Sokola, přes jeho skryté, byť nepřetržité fungování v jiných společenských strukturách v nedávné minulosti, se nyní projevuje především ve složitosti jeho širšího zapojování do veřejného života i do nově vzniklých hospodářských struktur.

4


č. 1/ 2009

ČLÁNKY

Několik poznámek k říjnovým akcím Sokola k 90. výročí vzniku naší republiky A. Soppe

Měl jsem možnost zúčastnit se 3 oslavných akcí – Vějíře sokolské kultury dne 11.10. a semináře v Senátu i Galavečera v hale Sparty dne 18.10. a nemohu si odpustit několik kritických poznámek. Vějíř (a nepochybuji, že i o týden později Kytice) byla akce, která nabídla hluboký kulturní zážitek nebo alespoň pocit velmi příjemně stráveného odpoledne všem, kteří měli možnost ji shlédnout. A tady vidím značnou chybu organizátorů. Těch, kteří měli možnost ji shlédnout, bylo žalostně málo. To, co mohlo Sokol i navenek prezentovat v tom nejlepším světle, bylo určeno jen několika desítkám věrných sokolů, které pro Sokol není třeba získávat. Je samozřejmě trapné, že nakonec se tam ani těch několik desítek nedostavilo (jistě je pro to logické vysvětlení, jenže to je pro každý trapas), ale i pro opačný případ je škoda, že akce nebyla pojata velkoryseji – i pro širší veřejnost - a neuskutečnila se proto ve větších prostorách. Je výrazem nedostatečné sebedůvěry i lhostejnosti členstva, jestliže si nevěříme, že o naši kvalitní akci bude zájem nejen u veřejnosti, ale i u nás samotných. I při tom stávajícím pojetí měla však být akce podstatně lépe propagována a to i ve veřejnosti. V pražských novinách, které veřejnost dostává zdarma, jsou inzerovány akce mnohdy klubového charakteru, a i když si organizátoři nemohou dělat naději na velkou návštěvu, protože ani nic kvalitního nenabízejí, dávají tak o sobě a své aktivitě alespoň vědět. Že ani takto jednoduchý způsob bezplatné propagace a informování veřejnosti o šíři našich aktivit nejsme schopni využít, svědčí o našem amatérizmu. Určitě by působilo lepším dojmem, kdyby (v případě úspěšné inzerce) museli lidé odcházet, protože přišli pozdě a do přeplněného sálu se nedostali, nežli aby o tom vědělo jen pár zasvěcených (z nichž řadě se to na poslední chvíli stejně tzv. „nehodí“). Navíc v letáčcích, vydaných asi jen pro vlastní potřebu, není vůbec zmínka o tom, že je to součást sokolských oslav státního výročí, což je další chyba. Seminář v Senátu se odehrál v důstojném prostředí a působil velmi solidním dojmem. I tady byla škoda, že se promyšlenějším systémem pozvánek nepodařilo auditorium zcela zaplnit. Ještě větší škoda byla, že vypadl referát, který dle názvu měl být nejvíce zaměřen k roku 1918, takže ta fakta, která měla být nejvíce glorifikována a zdůrazňována, zazněla v ostatních referátech, mnohdy přeplněných konkrétními fakty na úkor hodnocení jejich širšího historického významu, pouze okrajově. č. 1/ 2009

Jako člen všestrannosti jsem měl nejhorší dojem z Galavečera. Tady bylo hlediště zcela zaplněno a předvedené výkony byly většinou na úrovni a nepochybně stály za shlédnutí. Bohužel beze zbytku to platí pouze o výkonech sportovců. Hned úvodní vystoupení mužů ze sokolské všestrannosti mělo velmi slabou úroveň, působilo dojmem „spíchnutého horkou jehlou“ a bylo zcela nedůstojné jak tradic, které Sokol s předváděním hromadných vystoupení má, tak i významu akce. Kdyby nás někdo podobným způsobem zkarikoval v nějakém filmu, nepochybně bychom se cítili uraženi a hledali cesty, jak viníka potrestat nebo alespoň přinutit k omluvě. A tady to předvedeme sami a ještě k tomu při takovéto příležitosti. Velmi nepříjemné. Z hlediska ideově–sokolského se mi zdá, že u doprovodné hudby měli právě sokolští cvičenci dokazovat, že podobné výkony lze provozovat i při české hudbě. Ne že by přemíra cizích skladeb vadila, neboť veřejnost je na to již zvyklá, ale pokud chce být Sokol nositelem národních tradic a ovlivňovat v tom duchu veřejné dění, tak právě tady byla příležitost, kterou jsme nevyužili, bezduše jsme se přizpůsobili a nechali se unášet proudem, tak jako v mnoha jiných případech (bohužel nejspíše proto, že si svého společenského poslání nejsme vůbec vědomi). Za zvláštní zmínku stojí i technické problémy, kterých se v závěru nakupilo neúnosně mnoho a nepříznivě ovlivnily vyznění celé akce. To, že při závěrečných projevech definitivně selhalo ozvučení a diváci nemohli nic slyšet, bylo trapné. A že po celou dobu, kdy sbor na závěr zpíval hymnu, se opakovalo z reproduktorů donekonečna stejné služební hlášení, bylo žalostné. Co říci na závěr. Chtěli bychom, aby se o naše akce zajímala veřejnost a zazlíváme sdělovacím prostředkům, že nás ignorují. Po zkušenostech s oslavami buďme rádi. Zatím nejsme schopni připravit akci tohoto druhu tak, abychom si mohli veřejné mínění naklonit na svoji stranu. A jak by bylo možné snadno a bez volání do redakcí proniknout do sdělovacích prostředků? Kdyby se např. při této příležitosti shromáždilo v Praze několik desítek tisíc krojovaných sokolů (což v minulosti Sokol při podobných příležitostech dokázal a proto měl ve veřejnosti takový respekt), potom by nás sdělovací prostředky vyhledávaly samy a my jsme mohli té nejširší veřejnosti (a nejen naší) sdělit, že vytvoření legií a jejich úspěchy by nebyly možné bez předchozího dlouhodobého působení Sokola v našem národu a že jen díky těmto úspěchům měl bývalý sokol a sokolský sympatizant TGM možnost ovlivnit amerického presidenta při rozhodování o poválečném uspořádání Evropy a že tedy i naším přičiněním byla nastartována důležitá fáze historického vývoje lidské společnosti, kterou bylo bourání velkých říší


5

ČLÁNKY A OBRÁZKY Z OSLAV V ŽUPÁCH A JEDNOTÁCH a vytváření samostatných národních států. Takto jsme to nedokázali srozumitelně připomenout ani sobě. Jsem si vědom, že za přípravou akcí je spousta práce a nepochybně se sluší poděkovat všem, kteří s těmi nejlepšími úmysly věnovali akcím na oslavu čas a námahu. Bohužel, buď věc podcenili a nenechali si pomoci, nebo potřebnou pomoc prostě nenašli – výsledek nakonec míře jejich nasazení neodpovídal. Škoda.

K 90. výročí vzniku Československa - Hodonín Miroslav Novotný

V předvečer 90. výročí vzniku Československa se dne 27. října uskutečnilo slavnostní shromáždění hodonínských občanů před sochou prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Čestnou stráž u pomníku stáli sokolové se svými historickými prapory a skauti. V 19 hodin byl zahájen vzpomínkový pořad projevem starosty města panem Luborem Šimečkem a dalšími představiteli společenských organizací a hostů, i ze Slovenska. Pak následovalo kladení věnců a kytic k soše prezidenta Masaryka. Jeho socha dostala k výročí republiky opět „legionáře“. Podobně jako kdysi společná republika, měl i Masarykův pomník pohnutý osud. Od postavení v roce 1931 musel třikrát zmizet, stejně jako původní reliéf s motivem národního osvobození. Vloni město zadalo dostavbu pomníku. Dílo, tvořené deskou z leštěné žuly a bronzovým reliéfem legionářů slavnostně odhalil autor reliéfu akademický sochař Jaroslav Jurčák z Mikulčic (na snímku). V místech, kde žulový podklad reliéfu původně pokračoval, je znázorněno násilné odlomení kamene. Podle autora by tak měl fragment působit jako memento pro další generace.

Sokol republice v kladenské sokolovně Růžena Bartošová – župní vzdělavatelka

V sobotu 8. března 2008 uspořádala župa Budečská v kladenské sokolovně vzpomínkovou besedu k 90. výročí vzniku Československé republiky pro členy i příznivce Sokola. Historička, spisovatelka, sestra Zora Dvořáková – kladenská rodačka, nás na této besedě zavedla zpět do historie a připravila pro účastníky poutavou přednášku, zaměřenou na události, které se odehrály za první světové války. Zdůraznila velké zásluhy Sokola, legionářů a prvního prezidenta T. G. Masaryka. Besedy se zúčastnilo a přednášku se zájmem pozorně vyslechlo sedmdesát posluchačů, kteří se také zapojili do diskuse. Sestra Dvořáková ochotně odpovídala na četné, pro všechny účastníky zajímavé dotazy. Další vzpomínkové události se uskutečnily během roku v celé republice. Jako další vzpomínka na toto pro Československo slavné výročí, se pro širší veřejnost uskutečnilo v kladenském divadle dne 17. května. Byla to „Sokolská akademie“ za účasti i mladší generace, včetně dětí. Akademii připravila župní náčelnice a župní cvičitelský sbor v čele se sestrou Věrou Šaškovou. Zde si zacvičily všechny věkové kategorie jako důkaz hrdosti a k poctě naší vlasti. Děkujeme za účast…

Snímek autora u plastiky je převzat z denního tisku

Na závěr shromáždění pěvecký sbor zazpíval českou a slovenskou hymnu. Potom se všichni přítomní přesunuli průvodem hlavní hodonínskou třídou za doprovodu dechové hudby na náměstí, kde se shromáždilo několik tisíc místních občanů, kteří se zatajeným dechem zhlédli velmi krásný ohňostroj.

6


č. 1/ 2009

ČLÁNKY A OBRÁZKY Z OSLAV V ŽUPÁCH A JEDNOTÁCH

90. výročí vzniku Československa ve Veselí nad Moravou Miroslav Novotný

Slavnostní pořad k 90. výročí vzniku našeho samostatného společného státu Čechů a Slováků se uskutečnil 26. října ve Veselí nad Moravou. Vzpomínkový pořad se konal pod patronací Města Veselí n/Mor. v čele s jeho starostou panem dr. Jaroslavem Hanákem. Oslava byla zahájena zasazením lípy a vystoupením sokolských mažoretek před budovou ZUŠ. Hlavní kulturní program se konal v kině Morava. Byl zahájen slavnostními fanfárami a československou hymnou, kterou zahrál dechový orchestr ZUŠ. Většinu programu připravila Základní umělecká škola ve Veselí, a to odbor dramatický, taneční a hudební. Program obohatil místní soubor lidových písní a tanců Radošov a Tělocvičná jednota Sokol Veselí se sletovou skladbou Věrni zůstaneme z roku 1948 v podání mužů Věrné gardy. Stručný pohled do historie před 90. lety přednesli žáci dramatického odboru. V rámci programu převzal čestné občanství města Veselí n/Mor. prof. sociologie Ivan Gaďourek , který v roce 1948 emigroval do Holandska. Na slavnosti byla také poprvé představena kniha Ladislava Melíška „U Tobruku pod Československým praporem proti Rommelovi“.

Slavnostní akademie v Přerově Myšlenka důstojné oslavy 90. výročí vzniku Československé republiky a současného zapůsobení na přerovskou veřejnost se zrodila mezi přerovskými sokoly zhruba již před rokem, konkrétně při oslavách 89. výročí vzniku republiky v říjnu 2007. Sokolská župa Středomoravská – Kratochvilova se dohodla se Sokolem Přerov na termínu a místě konání akademie: přerovská sokolovna 24. října 2008. Šest týdnů před tímto termínem proběhla v rámci připomínkování výchozího návrhu spontánní soutěž o podobu plakátu k této akci. Střetly se dvě varianty – jedna historická (viz obrázek) a jedna modernější s fotografiemi sokolských cvičenců při gymnastické soutěži. Vybrána byla ta druhá.

Ze zahájení akademie

Akademie byla zahájena nástupem historických praporů a československou hymnou v podání smíšeného pěveckého sboru Vokál Přerov, který pak ještě přidal dvě ukázky ze svého repertoáru. Proč se oslava koná a jaký měli vliv na vzniku republiky před více jak devadesáti lety přerovští sokolové, to jsem se pokusil připomenout v krátkém úvodním projevu. Z něho vyjímám: „Přerovský rodák a člen Sokola Jan Gayer vedl v hodnosti poručíka Čs. legií začátkem června 1918 rozhodující boj za udržení pozice na sibiřské magistrále u Lipjagu poblíž Samary. Za složité vnitropolitické situace v Rusku stál tehdy v čele praporu legií proti bolševikům a jejich mezinárodní smíšené jednotce. Bitvu u Lipjagu legionáři vyhráli, Jan Gayer však na následky těžkých zranění skonal 7. června 1918. K přerovským sokolským legionářům působícím v Rusku patřili také Viktor Netočný a Miloš Sum. Na francouzské frontě to pak byli původem Přerované Karel a František Zelenkovi, Jan Chválek a Bohumil Mareš, působící tehdy v pařížském Sokole.“ Tělocvičnou část programu obstarali hlavně cvičenci Sokola Přerov. Vypomohl však i soubor country tanců ze Sokola Dřevohostice a čtve-

č. 1/ 2009


7


K 90. výročí vzniku Československa ve Strážnici Občané města Strážnice se svým vzpomínkovým shromážděním dne 28. října 2008 v 16 hod. připojili k celostátním oslavám 90. výročí vzniku naší republiky.

řice mužů ze Sokola Hranice, kteří posílili přerovské muže ve skladbě Zdeňka Svobody pro starší muže „Levá – pravá – pochod!“. Líbilo se zařazení části sletové skladby Chlapáci II v úpravě Vladimíra Taberyho na úvod programu, neboť vhodně navodilo potřebnou atmosféru. Z hostů zaujaly cvičenky moderní gymnastiky ze Spartaku Přerov. Kulturní část obohatila recitace v podání dvou studentek ze Střední pedagogické školy v Přerově. Závěr patřil přerovským ženám ve skladbě s kuželi pro Slet pod Ještědem v choreografii Olgy Fárkové.

Od radnice vyšel průvod, v jehož čele nesl starosta s místostarostkou města věnec, za nimi šli sokolové, hosté z Podjavorinského spolku a ostatní občané. Průvodu do kroku vyhrávala dechová hudba Svárovanka sokolské pochody. U sochy T. G. Masaryka na náměstí Svobody byly položeny květiny a rozžata světla. Hudba zahrála hymnu Kde domov můj i Nad Tatrou sa blýská tak, jak se vždy zpívala od vzniku Československa až do rozdělení našich států. Starosta města zahájil slavnost krátkým proslovem, také starosta z obce Strá-

Akademii sledovali jako čestní hosté senátor a primátor města Přerova Jiří Lajtoch, jeho soupeř v prvém kole senátních voleb Vladimír Hučín, spolumajitel továrny KAZETO Přerov a příznivec Sokola Karel Zejda, a také sestra Ludmila Růžičková ze sousední Sokolské župy hanácké, která dříve cvičitelsky působila na Přerovsku. Tečkou za účastí sokolů naší župy na oslavách 28. října 2008 v Přerově byla přítomnost krojovaných sokolů se čtyřmi historickými prapory při oficiální městské akci na Náměstí TGM v Přerově. S pěkným projevem tam vystoupil i starosta přerovského Sokola Vladimír Tabery mladší. Toto vystoupení sokolů zaznamenal i Přerovský deník na své první straně den po oslavách. Jaroslav Skopal

8

ní pozdravil přítomné. Dále byla přednesena krásná báseň od J. V. Sládka. Místostarostka města zavzpomínala ve svém projevu, jak slavili Strážničané 28. říjen v roce 1918 podle zápisu v kronice pana ředitele Jana Skácela. Na ukončení tohoto shromáždění zahrála hudba píseň Ach, synku, synku, doma-li jsi a píseň Teče voda, teče… Účastníci se připojili zpěvem těchto písní – oblíbených písní prvního prezidenta ČSR. Zpěv i hudba se teskně snášel nad večerním strážnickým náměstím. Tak bylo shromáždění ukončeno. Tělocvičnou jednotu Sokol Strážnice ctí i to, že jednota byla spolupořadatelem tohoto setkání.


č. 1/ 2009


Vzpomínkové akce Sokola Lužice k výročí vzniku Československé republiky Výbor Sokola Lužice

Mezi významná výročí roku 2008 patřil i 28. říjen, kdy uplynulo 90 let od vzniku prvního novodobého československého státu v roce 1918. Tuto, v historii českého a slovenského národa nejvýznamnější událost, jsme si v obci připomenuli 27. října malou vzpomínkovou akcí u pomníku padlých. Za přítomnosti čestné stráže členů Sokola a místostarostky Mgr. J. Ambrožové, promluvila o významu 28. října pí uč. T. Hromková. Položením kytice květů a zapě-

ho československého státu. Organizace sokolstva se stala vzorem při vnitřním uspořádání legií, pomohla při zajištění pořádku v prvních dnech existence republiky i při obraně hranic s Maďarskem. Na závěr sokolské vzpomínkové akce zazpívala skupina žen tři písně: Rodná zem, Tá naša zem a oblíbenou píseň T. G. Masaryka Ach synku, synku. Poslední píseň zpívali společně všichni účastníci v sále.

V Bohuslavicích u Kyjova slavili 90. výročí republiky Výbor Sokola Kyjov

Oslavu nejvýznamnějšího státního svátku, letos již 90. výročí vzniku samostatného československého státu, si vzala v Bohuslavicích u Kyjova za své tamní kulturně historická společnost spolu se Sokolem Kyjov. Nebývale velká účast veřejnosti provázela vzpomínkový akt k oslavě 90. výročí Československé republiky, který byl zahájen u Základní školy, pokračoval průvodem touto místní částí Kyjova a byl zakončen vysvěcením obnovených Božích muk Pod Starou horou. Od školy k Božím mukám přivedli slavnostní průvod členové Sokola Kyjov v jeho čele. U Základní školy informoval přítomné předseda kulturně- hist. společnosti Pavel Celý o přípravě pamětní desky, jejímž autorem bude akademický sochař Otmar Oliva z Velehradu: „Podařilo se nám sehnat poměrně velkou finanční částku na pamětní desku, která bude umístěna na budově školy. Bude věnována právníkovi Oldřichu Pelcovi, který pocházel z Bohuslavic a byl popraven v procesu s doktorkou Miladou Horákovou“. Boží muka, která musela v 50. letech ustoupit rozšíření silnice a byla zničena, jsou věnována památce zmařených a utlačovaných životů ve válkách a totalitních režimech 20. století. Obrazy na kapličce jsou reprodukcemi akad. malíře Vladimíra Vašíčka.

ním české státní hymny byla vzpomínková akce ukončena.

Kulturně historická společnost v Bohuslavicích u Kyjova hodlá v budoucnu pro aktivity této kyjovské části využívat i budovu místní fary, která svému účelu dosloužila již před lety.

Druhou vzpomínkovou akci uspořádala jednota dne 28. října v sále sokolovny T.J. Sokol Lužice. O vzniku prvního československého státu, jeho zakladatelích a problémech mladé republiky informovala přítomné členka Sokola PhDr. M. Rošková. Vzpomenula, že jenom z Lužic si první světová válka vyžádala 53 obětí. V legiích, které byly vlastně první československou armádou a sehrály při vzniku republiky nemalou úlohu, bojovalo z naší obce 24 mužů. Starosta Sokola A. Komosný se ve svém projevu zaměřil hlavně na významnou úlohu členů Sokola při vzniku republiky a při zajištění územní celistvosti mladéč. 1/ 2009


9


Jak se slavilo v Pyšelích Bohumil Gondík

V sobotu 25. října se slavilo jako v roce 1928. Je to samozřejmě jenom příměr, protože se nedochovaly nějaké dokumenty z celého slavného dne, kdy se veřejnosti poprvé otevřela naše sokolovna. A protože je tomu letos 80 let, sláva se v Pyšelích opakovala. Popsat náladu celého odpoledne není lehké. Od jedné po poledni šlo všechno ráz naráz tak, jak to bylo ve scénáři, a všechno klapalo jako na drátkách. Poslední hezký podzimní den si vybral ten nejlepší termín. Ráno sice nevypadalo, ale pak

nil na pozvání zdejších sokolů i senátor Šebek, který pohovořil s představiteli ČOS, župy a pyšelské sokolské jednoty. Všichni přispěli k vysoké úrovni našeho oslavného odpoledne. Zastoupení členů naší jednoty v župě Barákově a v České obci sokolské se projevilo nejen účastí jejich činovníků na naší akci, ale také tím, že ČOS vzala na sebe některé výdaje spojené s organizací. K úspěchu krásného odpoledne přispěl i Sbor dobrovolných hasičů, jehož členové zkušeně řídili provoz na silnici a dbali bezpečnosti celého průvodu. Na závěr bych chtěl říci jednu zajímavost. Prapor, který nesl praporečník ze Sokola Pražského, byl replikou originálu, který byl vyšit na návrh Josefa Mánesa pro prvního starostu této jednoty. Jím nebyl nikdo jiný, než Jindřich Fügner – spoluzakladatel českého Sokola. Počasí, průvod, program, zábava, to všechno vyšlo na výbornou. Snad se můžeme těšit na příští podobné akce, které by se v různých modifikacích mohly a snad i budou, každoročně opakovat.

se všichni svatí umoudřili a posvítili si na nás. Bylo příjemně a velmi to pomohlo slavnostnímu aktu na náměstí. A že bude co připomínat, viděli a slyšeli přítomní diváci, kteří vydrželi až do posledních minut odpoledního programu. Sportovci byli zastoupeni oddílem stolního tenisu, za všestrannost se předvedly žákyně pod vedením náčelnice T. Sládkové, Chlapáky dal dohromady R. Zamrazil, pohádku hráli loutkoherci ze Sokola Pražského, naši ochotníci zazpívali lidovky a „hašlerky“ a vrcholem celého odpoledne se stal národopisný soubor Formani ze Slatiňan. Předvedl vpravdě profesionální výkon nejen na „hrací“ ploše, ale také v průvodu, a vůbec po celou dobu pobytu tady u nás. Myslím, že mohu bez uzardění říci, že vzniklo nové přátelství. Určitě se s tímto souborem u nás ještě setkáme a není vyloučeno, že naši zástupci budou pozváni na některou podobnou akci do Slatiňan.

Sestra Volková, jednatelka VS ČOS předává pamětní list bratru Josefu Procházkovi, nejstarčímu pyšelskému sokolu a bývalému dlouholetému starostovi zdejší jednoty

Na úspěchu této oslavy měl zásluhu především výbor pyšelské jednoty, který podpořil prvotní aktivitu trojice Jurečková, Linhartová, Gondík, uskutečnit takovouto akci. Svými projevy přispěli starosta župy Barákovy br. Sopr (na obrázku výše), ředitel ZŠ Mgr. Paclík, který promluvil o činnosti zdejší školy a o vzájemné dlouholeté spolupráci s městem, se sokoly a hasiči. Promluvil zde též starost města. Oslav se zúčastOchotníci Sokola Pyšely při zpěvu

10


č. 1/ 2009

DISKUSE

DO DISKUSE Sokol jako celostátní organizace, která se hlásí k charakteristice „politická, nikoliv však stranická“ by neměl být lhostejný k politickým otázkám, které v široké míře zasahují myšlení jeho členstva – tedy alespoň toho členstva, které není lhostejné k dění okolo sebe a které přemýšlí i o tom, jak bude žít v letech budoucích a jaký život budou mít jeho potomci. Bylo by asi příjemné, kdyby dal Sokol těmto svým členům jakýsi návod, jak se ve složitých otázkách současnosti orientovat, ale k tomu se vedení, ani vedení vzdělavatelského sboru, kterému by patrně tyto záležitosti náležely, necítí být kompetentní už i proto, že složitost otázek vyžaduje hluboké studium často mnoha set stránkových dokumentů, které nemohou být požadovány od dobrovolných pracovníků spolku, topících se v řešení jiných organizačních a také ekonomických starostí. Jako demokratický spolek nemůžeme však pominout a odložit příspěvky některých čtenářů, se kterými nemusí vždy každý zcela souhlasit. Jeden z nich dnes otiskujeme a ponecháváme na úvaze čtenáře, jaký k němu zaujme stanovisko. Protože předpokládáme, že žádný ze čtenářů nestudoval rozsáhlý dokument Lisabonské smlouvy, přetiskujeme zároveň jistý pohled, uveřejněný před časem ve zpravodaji uznávané celostátní organizace Konfederace politických vězňů. Redakce

Mají Sokol a jeho zakladatelé co říci dnešku? Alois Soppe, Sokol Nusle

Rád bych ve svém příspěvku uvedl několik úvah a myšlenek, kterými by se měl dle mého názoru Sokol vážně zaobírat a promítat je do svých společenských postojů. K napsání mě inspiroval článek br. J. Mináře ze Sokola Dejvice, uveřejněný v župním časopise župy J. Podlipného Vzlet. Je to článek, který upřímně hledá cestu k posílení společenského významu Sokola a zcela správně ji vidí v posílení výchovného působení Sokola na mravní postoje členů. S tím plně souhlasím, neboť jsem přesvědčen, že vzdělavatelskou činnost Sokola je potřeba dostat v zájmu organizace na kvalitativně vyšší úroveň. Za trochu polemickou a kontroverzní považuji zmínku o potřebě plnoprávných národních států. Je otázkou, zda dnes v kontextu společenského vývoje je plná suverenita národních států skutečně to, co by všechny tyto státy měly považovat za nejvyšší prioritu a co by měly vší svojí silou hájit. Vznik samostatných národních států byl historicky zákonitý vývojový krok. Měli bychom č. 1/ 2009

však být schopni ho správně zhodnotit zejména z pohledu dlouhodobého vývoje lidské společnosti a vyvodit z toho konstruktivní závěry. V čem je přínos a nezbytnost této vývojové etapy? Umožnila všem státům, tedy i malým, aby si v praxi vyzkoušely, co to znamená vládnout. Že to znamená i nepopulární kroky, které vůbec nemusí být motivovány snahou o národnostní utlačování a zbídačování, že i nejlépe míněným ozdravným opatřením lze podsouvat i příslušníku vlastního národa zlé úmysly (mistrem v tom byli a jsou komunisté), že při pěstování nacionalismu nelze dosáhnout shody ani s národnostními menšinami (viz naši Němci za 1. republiky), ani s partnerskými národy v jednom státě (viz Slovensko). Nevýhodou národních států je z hlediska světového společenství to, že jich je zbytečně moc a výrazně se liší svojí velikostí. To ve svých důsledcích znamená, že „suverenita“ zejména malých národů trvá stejně jen tak dlouho, dokud to těm velkým nezačne vadit a nikdy nelze mít jistotu, že z tohoto důvodu nevznikne konfliktní situace. U malých států je navíc snadnější zmanipulování veřejného mínění a snáze zde na sebe strhávají moc a získávají beztrestnost různé zájmové skupiny a to i ty, pro které je veřejný zájem až na druhém místě (na nebezpečí, že u malých národů „..zastavení a zkáza postihne celé tělo snáze a rychleji…“ upozorňoval již i Dr. M. Tyrš). Po druhé světové válce vyšla publikace „Anatomie míru“, která se snažila přijít na základě historické analýzy na příčiny vzniku válek a na opatření, kterými by bylo možno z podstaty eliminovat nebezpečí vzniku dalších. Suverénní národní státy jsou zde nahlíženy jako potenciální příčina vzniku válek a navrhovanou cestou je vytváření nadnárodních celků s omezením suverenity jednotlivých národních států. Názory v knize publikované jsou velmi přesvědčivé a našly podporu řady významných světových osobností, které dokonce založily společnost pro jejich šíření ve světě (členy byli mj. A. Einstein nebo T. Mann). Všechny tyto skutečnosti (a řadu z nich máme na vlastní kůži ověřenou) by nás měly vést k tomu, abychom fázi výsostně suverénních národních států zbytečně neprotahovali, neboť svoji historickou úlohu již splnila, a plně se snažili rozvinout a využít příležitost, kterou nabízí všem v Evropě nově vytvářená EU. Zejména my Češi bychom při střízlivém a objektivním vyhodnocení svých zkušeností nemuseli mít s jednotnou Evropou problém. Po celá staletí jsme žili v mnohonárodnostní říši, která ovšem - pokud chtěla být vnitřně jednotná musela prosazovat nepopulární mechanismy, které nejrůznějším zájmovým skupinám vadily a ty v odporu proti nim neváhaly vytáhnout


11

DISKUSE i národnostní kartu, aby strhly i ty, kteří jinak neměli důvod protestovat. V naší historii je obzvlášť ošidné spojovat české vlastence s českou národností. V dobách nejvypjatějšího odporu Čech proti Habsburkům patřili k českým vlastencům stejně tak Češi jako Němci žijící v Čechách. Vždyť defenestrovaní Slavata i Martinic, tito přívrženci rakouského císaře, byli Češi a defenestrováni byli od „vlasteneckých“ Čechů a Němců kvůli náboženskému příkoří nekatolíků, k němuž došlo v Čechách na území obývaném výhradně Němci (Broumov). A minimálně dva z 27 popravených „českých“ pánů byli Němci. Šlechta obou národností v Čechách společně zaštiťovala své zájmy dovoláváním se dříve udělených „českých“ práv, umožňujících jí bezohledné zneužívání poddaných (stejně tak českých jako německých). Tato stará „česká“ práva ovšem nikdy nebyla práva, udělená českému národu, ale českému území. Teprve minulé století dokonale zmátlo pojmy a vlastenectví z přelomu středověku a novověku ztotožnilo s národností. I my sokolové jsme schopni dát příklad positivních stránek soužití Čechů a Němců. Vždyť zásady boje za národnostní prosazení a zrovnoprávnění Čechů v Rakousku formulovali J. Fügner a Dr. Miroslav Tyrš, které je možno považovat za příslušníky německé národnosti (J. Fügner se nikdy nenaučil dobře česky a debaty s Tyršem vedl v němčině, neboť na jejich intelektuálně náročná témata jeho čeština – sám ji nazýval kuchyňskou – prostě nestačila; Dr. Miroslav Tyrš, rozený Friedrich Tirsch, matka rozená Kirschbaumová, se ještě v r. 1860 podepisoval u Fügnerů jako Tirsch). Oba však předběhli dobu a jejich smysl pro demokracii a spravedlnost je dovedl k podpoře českých národnostních snah. Cítili, že Češi mají nejen slavnou minulost, kterou obdivovali, ale byl jim jako demokratům sympatický i způsob houževnatého boje, který Češi vedli proti monarchistické vídeňské moci. Nechtěli, aby pouhá početní převaha Němců v říši nepříznivě ovlivňovala možnost intelektuálního rozvoje a seberealizace Čechů. Usilovali naopak o to, aby měli stejné šance prokazovat a uplatňovat své schopnosti a účinněji tak přispívat k rozvoji společnosti, ve které žili. Český odpor proti Němcům byl živen především protěžováním německého jazyka, ke kterému ovšem docházelo nezávisle na českých Němcích. V říši jednotně spravované musela být možnost dorozumění všech a každý, kdo ji chtěl zodpovědně vést, musel prosazovat požadavek jednoho společného jazyka, aniž by tím chtěl jinak práva národů v říši potlačovat nebo dávat jednotlivcům větší či menší práva s ohledem na národnost. Byla to objektivní potřeba, neboť

12

nebylo možné, aby např. v armádě si vojáci jednoho vojska nerozuměli, aby ve státní správě nemohli být ti nejschopnější nasazováni do míst, kde to bylo nejvíce potřeba a kde by byli nejefektivněji využiti apod. Je to problém, který bude muset řešit i sjednocující se Evropa. Bez jednotného jazyka má volný pohyb i přístup na trh práce pro jednotlivce jen symbolický význam. A může si sjednocená Evropa dělat šance na hospodářské dostižení USA, jestliže bude chtít mluvit více nežli 20 jazyky? Když v případě stavby babylonské věže chtěl Bůh dle pověsti potrestat zpupnou společnost a zbavit ji akceschopnosti, přivodil zmatení jazyků. Rovnost národnostní a užívání společného jazyka musí být řešitelný problém a dnešní doba by měla dokázat na základě nově získaných zkušeností překonat překážky, které byly nepřekonatelné v době rakouské monarchie. My sokolové bychom se měli držet nadčasových zásad Tyršova učení, mezi které patří mj. včasné pochopení smyslu dějinného vývoje a schopnost přizpůsobovat se vnějším podmínkám. Tyršův postulát, že „kde je však zdravé jádro života, tam nade vše platí celek nad částmi“ je nyní aktuálnější nežli kdykoliv dřív. A naši sokolští velikáni dávají sami vzorový příklad vztahu k jiným národnostem mnohonárodnostního společenství. Máme nyní možnost s odstupem času tyto osobnosti vnímat v novém světle a jejich učení prezentovat společnosti tak, aby srozumitelně a konstruktivně promlouvalo i k dnešku a zajistilo jim v historii národa místo, které si zaslouží. Smyslem naší národní existence nemůže být vymezovat se trvale vůči nějakému národu, ale ukázat, že i malý národ může být užitečný všem a být jim v lecčems třeba i příkladem (např. smyslem pro potřeby celku, kázní a trpělivostí při překonávání problémů, odbouráváním nedůvěry mezi národy). Tyršovi a Fügnerovi byl český národ sympatický právě tím, že měli pocit, že tento potenciál v něm je. Možná v tom bylo i trochu romantizmu, který tehdejší dobu více ovlivňoval, a oni sami nakonec ve světle dalšího vývoje připustili, že si český národ trochu idealizovali. České národní snažení o rovnoprávnost a možnost plného uplatnění však nepochybně dostalo větší punc oprávněnosti, když za ním stáli i uznávaní intelektuálové německé národnosti. V současné době bohužel více nežli jindy ty vlastnosti, kterými jsme chtěli jako národ prokazovat svoji prospěšnost, postrádáme. Národ se chová – viz politické poměry – jakoby morální kritéria byla brzdou a přežitkem a Sokol, který právě na nich chtěl založit národní existenci, se utápí ve vlastních problémech a o positivní ovlivňování věcí veřejných se ani nepokouší.


č. 1/ 2009

DISKUSE, HISTORIE

Co přináší Lisabonská smlouva členským státům? -Zavádí funkci evropského prezidenta -Zavádí se funkce ministra zahraničí EU a zplnomocňuje ho jednat jménem unie -Zavádí se většinová volba (dosud jednomyslná), která bude určovat zahraniční politiku závaznou pro všechny členské státy a ukládá jim povinnost ji aktivně podporovat -Zavádí se diplomatická služba EU -Lisabonská smlouva zmocňuje EU měnit své smlouvy bez potřeby schvalování a ratifikace v členských státech -Ruší se systém jednoho komisaře na každý členský stát -Národní parlamenty členských států budou mít nulovou roli, jen budou schvalovat usnesení Bruselu -Nová definice „sdílených kompetencí“ zmocňuje EU přebírat bez předběžného souhlasu členských států téměř všechny kompetence -EU získá právní suverenitu – vznik státu Evropská unie -EU může svým rozhodnutím přenést kompetence zpět na členské státy -Evropský soud získává nové pravomoce na úkor soudů členských států -Zřizuje se funkce Evropského veřejného žalobce -Přenáší se kompetence v sociální politice na EU -Přenáší se kompetence v „koordinaci ekonomiky“ na EU -Přenáší se kompetence v oblasti politiky zaměstnanosti na EU -Přenáší se kompetence v oblasti obchodu a investiční politiky na EU -Odebírá členským státům právo veta v kontrole Evropské centrální banky -Formalizuje eurozónu a rozšiřuje její rozhodovací kompetence -Přenáší na EU pravomoci v oblasti veřejného zdravotnictví -EU získává nové pravomoci v oblasti občanského a trestního práva -EU získává pravomoc definovat trestné činy a stanovovat minimální trestné sazby -Rozšiřuje pravomoci Europolu – zakládá Evropskou policii -Poskytuje Eurojustu právo iniciovat vyšetřování evropských občanů -Rozšiřuje kompetence Evropského soudního dvora v oblasti azylové a imigrační politiky, kterými se musí členské státy řídit -Odebírá členským státům právo veta v oblasti legální migrace č. 1/ 2009

-Odebírá členským státům právo veta v oblasti dopravní politiky -Odebírá členským státům právo veta v oblasti energetiky -Odebírá členským státům právo veta v otázkách rozpočtu Přetištěno ze Zpravodaje KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ, č. 3, roč. 18, 2008, rubrika INFORMACE, str. 27:

Kalendář nejdůležitějších českých a sokolských výročí Karel Václav Rais (4. 1. 1859 - 8. 7. 1926) - spisovatel, který náleží v české próze k předním představitelům kritického realizmu a který navazoval na obrozenecký program naší literatury. Johann Georg Mendel (22. 7. 1822 – 6. 1. 1884) - zakladatel genetiky. Jan Palach (11. 8. 1948 – 19. 1. 1969) - student ze Všetat na Mělnicku. Upálil se na protest proti okupaci vojsky Varšavské dohody na Václavském náměstí v Praze. Více v samostatném článku. 25. února 1969 se upálil na stejném místě jiný student Jan Zajíc a v dubnu 1969 je následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Otakar Ševčík (22. 3. 1852 - 18. 1. 1934) – houslista a houslový pedagog. Josef Charvát (6.8. 1897 – 31. 1. 1984) – slavný lékař-internista. Roku 1945 založil III. Interní kliniku University Karlovy, jejímž přednostou byl do roku 1970. Do paměti pražských občanů se nesmazatelně zapsal projevem z balkónu filosofické fakulty 24.1.1969 v předvečer pohřbu Jana Palacha. Byl zakladatelem české endokrinologie a původní koncepce o vztazích mezi hormony a centrální nervovou soustavou. Charvátových vědeckých prací je nejvíce oceňována první česká učebnice endokrinologie z roku 1935 Jan Karafiát (4. 1. 1846 – 31. 1. 1929) – evangelický kněz, teolog a spisovatel. Autor známých „Broučků“, velmi populární pohádkové knížky pro děti, jedné z nejvydávanějších knih u nás. Kniha se dočkala více nežli padesáti vydání. 2. 2. 1919 se konala první schůze výboru Československé obce sokolské (ČOS) v nově vzniklém Československu. Starostou byl zvolen bratr JUDr. Josef Scheiner. První náčelnicí ČOS byla zvolena sestra Milada Malá. 3. 2. 1944 byl nacisty popraven významný sokolský pracovník bratr František Pecháček, mistr světa ve víceboji jednotlivců i družstev na mistrovství světa 1922. Byl autorem vlastenecké


13

HISTORIE skladby mužů „Přísaha republice“ na X. všesokolském sletu v roce 1938. Jan Máchal (9.2.1864 – 15.10.1924), organizátor sokolského hnutí, docent tělesné výchovy na MU, milovník hudby, dirigent sokolského dechového orchestru, ochotník. Zastánce rovnoprávnosti žen v Sokole. V roce 1918 předseda NV. Vystudoval nižší gymnázium v Třebíči, Slovanský ústav ku vzdělávání učitelů v Brně. V r. 1912 obdržel od Československé obce sokolské medaili za zásluhy. Od r. 1883se stal učitelem na utrakvistické městské škole v Třebíči, od r. 1886 učitelem a od roku 1894 profesorem TV na gymnáziu, po r. 1918 odborným inspektorem TV pro střední školy a docentem teorie a systematiky TV v tělocvičném kursu MU v Brně. Od r. 1919 byl místonáčelníkem ČOS. Jarmila Novotná (23. 9. 1907 – 9. 2. 1994) – slavná operní pěvkyně – sopranistka. Několik let byla členkou Sokola Královské Vinohrady. V červenci 1992 se stala čestnou členkou Sokola Lázně Toušeň. 16. 2. 1919 byla vytvořena první – jediná sokolská župa na Slovensku. Prvním starostou byl zvolen bratr Vavro Šrobár. 22. 2. 1909 zemřel v Praze jeden ze zakladatelů Sokola a blízký spolupracovník Tyršův, bratr Dr. Tomáš Černý. Jan Očenášek (19. 11. 1924 – 24. 2. 1979) – spisovatel a scénárista. 28. 2. 1964 se stali sourozenci Romanovi po třetí mistry v tancích na ledě. Jan Svatopluk Machar (29. 2. 1864 - 17. 3. 1942) – básník, prozaik, spolupracovník TGM František Ladislav Čelakovský (7. 3. 1799 –5. 8. 1852) – básník a vědec. Čeští obrozenci v čele s Františkem Ladislavem Čelakovským usilovali o vytvoření české národní poezie. Zdroje jejich tvorby byly jednak cizí vzory, jednak národní písně. Čelakovský přeložil do češtiny mnoho významných děl cizích autorů (Herder, Goethe, Scott, Puškin aj.) a vedle J. Kollára stanul jako „první současný básník český“. V srpnu roku 1849 byl Čelakovský ustanoven profesorem slavistiky na pražské univerzitě Karlově. Vladimír Prchlík – VK VS ČOS

14

Obětovali to nejcennější své životy Prvním a nejznámějším se stal Jan Palach. Jan Palach vystudoval gymnázium v Mělníku. Na Filozofickou fakultu ho v roce 1966 nevzali, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V roce 1968 svůj pokus dostat se na Filozofickou fakultu zopakoval, tentokrát úspěšně. Těžce prožíval vývoj v zemi po okupaci Československa vojsky Varšavsaké smlouvy v srpnu 1968.Na podzim se účastnil mnohých protestních akcí včetně studentské stávky. Protože však neviděl žádný významný pokrok, pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci. Dne 16. ledna 1969 v Praze na Václavském náměstí poblíž Národního muzea se polil hořlavinou a upálil na protest proti okupaci a pro vyburcování národní morálky proti ztrátě svobody. Těžkým popáleninám podlehl dne 19. ledna a jeho pohřeb se stal výrazem odporu proti okupantům. Jan Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Roku 1973 byly jeho ostatky zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo. Prázdný hrob byl však dále hojně navštěvován i nadále. V roce 1990 se urna s popelem vrátila na Olšanské hřbitovy. V tzv. Palachově týdnu od 16. do 22. ledna 1989 v Praze probíhaly protestní akce zaměřené proti komunistickému režimu. Jednalo se tak o předstupeň listopadových událostí. Od roku 1989 existuje ve Všetatech nezisková organizace Společnost Jana Palacha, která pořádá každoročně pietní akce. Ta vznikla obnovením stejnojmenné společnosti, spontánně založené ihned po pohřbu s cílem vybudovat Janu Palachovi pomník. Byla po něm pojmenována základní škola ve Všetatech, kterou Jan Palach navštěvoval. Po Janu Palachovi je pojmenována také planetka Palach (1834), kterou 22. srpna 1969 objevil astronom Josef Kohoutek na hvězdárně Bergedorf. Jméno Jana Palacha nese od ledna 1990 i gymnázium v Mělníce, kde Jan Palach v roce 1966 maturoval. Jan Palach se stal jednou ze symbolických postav – hrdinou moderních českých dějin. Další protestní sebevraždy V prvních měsících roku 1969 došlo k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Jana Palacha. Tato dějinná událost je unikátní v celosvětovém měřítku. Po Palachovi


č. 1/ 2009

REPORTÁŽ se do konce dubna 1969 pokusilo o sebevraždu 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc. Ani on, ani nikdo z dalších lidí, kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. Jména dalších jsou Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová a Michal Lefčík, který se upálil v Košicích 11. dubna 1969. S výjimkou Josefa Hlavatého se ale informace o jejich činech na celostátní úrovni omezila jen na několikařádkovou zmínku v černé kronice Rudého práva. Jan Palach sám si nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Palachem v nemocnici: Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji. Před Palachem, už v září 1968, provedl stejný čin v Polsku Ryszard Siwiec za přítomnosti sta tisíc lidí, včetně vedení polské komunistické strany. Jeho protest byl všemi oficiálními médii zamlčen a dodnes je málo známý. V návaznosti na Palachovu smrt se 21. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer, 16letý student průmyslovky. Zemřel v nemocnici po třech dnech a nedožil se ani 17 let.

Vzpomínky na Jana Palacha Dne 16. ledna 2009 se naplnilo čtyřicet let od okamžiku, kdy obětoval v Praze na Václavském náměstí svůj život student Jan Palach (19481969). Výročí jeho protestu proti pozvolnému návratu, od nadějného uvolnění, k tvrdé totalitě bylo letos vzpomenuto šířeji, než jsme byli zvyklí vídat v posledních letech: odhalení nové plastiky na Mělníce, konference na FF UK, vzpomínka na Václavském náměstí před Národním muzeem ad. V pátek 16.1. se u hrobu Jana Palacha na Olšanských hřbitovech sešlo pietní shromáždění, svolané společností JANUA, o.p.s., jehož se zúčastnila i sokolská veřejnost. Ta přišla uctít jeho čin – i vzpomenout skutečnosti, že Jan Palach se aktivně hlásil k sokolské rodinné tradici. V hlavních projevech zaznělo m.j. kázání z pohřbu v r. 1969, ve kterém ThDr. Jakub Trojan řekl:

Jan Zajíc (3. 7.1950 – 25. 2. 1969) byl český student, jenž spáchal sebevraždu po vzoru Jana Palacha. Upálil se na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Narodil se ve Vítkově v rodině drogisty a učitelky. Od roku 1965 studoval na Střední průmyslové škole železniční v Šumperku. Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně. Během období Pražského jara s nadšením podporoval uvolnění ve společnosti. Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizací i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Palacha následovat. V den výročí komunistického převratu 25. února 1948 se vydal vlakem do Prahy. V horní části Václavského náměstí se toho dne asi v půl druhé odpoledne v průjezdu domu čp. 39 polil benzínovým čističem, vypil kyselinu a zapálil se. Už se mu však nepodařilo z průjezdu vyběhnout na náměstí, po několika krocích upadl na zem a vzápětí zemřel. Z internetových pramenů sestavil V. Šilhán

č. 1/ 2009

ThDr. Jakub Trojan

„Ukázal nám, že poslední skutečností lidského života, na čem jedině záleží a co je bezpodmínečnou a trvalou hodnotou, je služba v lásce, která nehledá svých věcí, ale především záchranu druhých, ´Většího milování nad to žádný nemá, než aby život svůj položil za přátele své.´/Jan 15, 13/ V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí a my opět děsíme je a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí – on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?...!


15

REPORTÁŽ , BÁSEŇ Recitace herečky Lenky Novotné pak připomně- kovských myšlenek na utváření životních postola úděl Janových nejbližších pozůstalých: jů Jana Palacha, je třeba vzpomenout součinnosti TJ na přípravě a průběhu pohřbu v Praze. Karolina Adamová Báseň o chlapci, který obětoval svůj život V předvečer pohřbu proběhl ve Všetatech smuteční průvod se svíčkami od rodného domku To je můj syn, můj syn k sokolovně, jehož se zúčastnila většina obyvavýkřik se vetknul do ticha, tel obce. Před sokolovnou se s Janem Palachem jak vážka do leknínu, za spoluobčany rozloučil člen výboru tehdejšího čas se zastavil v bolesti. všetatského Sokola Václav Ach, jehož otec byl před Tam leží můj syn. 2. sv. válkou dlouholetým starostou TJ. Když padá z nebes hvězda, člověk si má něco přát, Hned po pohřbu se všechny společenské orgaale co když padá chlapec, nizace v obci rozhodly zahájit sbírku na vytvojak zraněný pták ření pomníku Janu Palachovi ve Všetatech. Fise řítí k zemi. nanční prostředky pro tento účel byly A to je zmar – co pak si přát shromažďovány na účet všetatského Sokola. Zmrtvělá chvíle umírá Celkem bylo zasláno přes milión korun. a pak zas čas K realizaci pomníku sochaře Olbrama Zoubka PLYNE, PLYNE, PLYNE Dál tehdy na zásah vyšší moci nedošlo. Až po ListoPietní ráz setkání podtrhly písně přednesené padu 1989 vznikla náhrobní plastika. Do té doby gymnaziálním sborem Besharmonie se závěreč- byla vzpomínka na Jana Palacha všemožně umlným společným zpěvem „Ach synku, synku, Nad čována – pro rodinu bylo nejtvrdším opatřením Tatrú sa blýská a Kde domov můj“ podpořeným dodatečné zpopelnění ostatků a zrušení olšanského hrobu, kam byla po Listopadu 1989 do zpěváky Pražských mužských sborů. obnoveného hrobu urna navrácena. * Od té doby zde má česká i zahraniční veřejnost TJ Sokol v rodných Všetatech Jana Palacha má opětovně možnost poklonit se památce toho, řadu důvodů připomínat si letošní kulaté výročí. kdo obětoval svůj život pro svobodu druhých. Vedle nesporného vlivu mj. sokolství a masaryJaroslava Čajová František Kožík

Tyršův dům Vejdeš branou. Ztají se Ti dech.

Ale ani chodby tady nezebou.

Ten Šalounův Tyrš, ten ukáže Ti cestu

Jsou tu světlé stíny všech, kdo tady žili

tam, kde druzí šli a v jejich stopách jdeš tu.

a dnes Tě svým vzkazem povzbudili

Ozvěna jich kroků zvoní v zdech.

ti, kdo šli dávno před Tebou…

Z jejich velkých jmen se věčný vavřín vije. A ten, jehož jméno památný dům nese. je tu náhle s námi. S láskou ohlédne se. A je v nás a s námi. Žije. Žije!

Výzva čtenářům Sokolského vzdělavatele ! Chcete, aby časopis byl opravdu Váš? Posílejte své příspěvky na adresu Vzdělavatelského sboru ČOS, Újezd 450, 118 01 Praha 1, případně e-mailem na adresy [email protected] nebo [email protected] nebo [email protected] Vydává: Vzdělavatelský sbor ČOS Prozatímní redakční rada: J. Nešpor, Z. Sekalová, V. Šilhán Odborná konzultace: J. Sobota - vzdělavatel ČOS, Z. Mička, O. Mach, J. Králík

16


č. 1/ 2009

OHLASY OSLAV VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY

Recommend Documents