Pojem a vznik práva Co je právo: český teoretik a právní vědec prof. JUDr. Karel Knap: právo nemá definici Právo je abstraktní pojem širšího obsahu: -nástroj řízení společnosti lidí jako sociálních bytostí, čili společenský regulační systém -nástroj kontroly společnosti -normativní systém (svou povahou nátlakový-není možná volba u urč. druhů lidského jednání; k jiný jednáním nás naopak právo zavazuje ) -informační systém – jak společnost vlastně funguje, co je prioritní aj. -hodnotový systém – právem chránil člověk vždy vše, co pro něj, jeho život, mělo nějakou hodnotu (někdy se užívá pojem hodnotící systém) -donucovací systém (úřady, soudy, policie, různé sankce, vězení…) -nástroj na řešení konfliktů ve společnosti -nástroj na vytváření společenských vztahů (pracovněprávní, vlastnické, vznik manželství, vztahy společníků v obchodních společnostech apod.)
Vnímáme jej jako systém psaných norem, které musí všichni členové společnosti dodržovat; právo je tvořeno státní (veřejnou) mocí a jí je taky zabezpečováno a vynucováno. Právní norma: není totéž co, právo. V normě je ale právo obsaženo. Je to lidský výtvor, ale vytváří jí stát, státní zákonodárná moc, tedy druh veřejné moci . Právní norma, zákon apod.) “nemá autora” její autor je anonymní Pojem právní normy z hlediska autorského práva: jedná se o tzv. úřední dílo,§ 3 Výjimky z ochrany podle p.a. ve veřejném zájmu práva ( nechráněné §§ aut. zákona: např. zákony, ale taky např. rozsudek aj.);
Právo je projev uvědomělé společenské činnosti lidstva, projev její socializace. Je to jeden z nástrojů řízení lidské společnosti, odrazem jejích poměrně složitých vztahů, tj.vztahů mezi lidmi, které samy nemusejí vznikat na vyloženě vědomé rovině, ale právo samo jako společenský nástroj chování vzniká uvědoměle. Je cílevědomé, plánovité a vychází z momentálních potřeb dalšího vývoje společnosti.
Právo je společenský vztah Může vzniknout. event. být dodržováno, event. porušováno, jen v lidské společnosti. Opuštěný jedinec žijící mimo společnost (na pustém ostrově, na Marsu apod.) nevytvářející vztahy, neb nemá s kým, nepotřebuje se právně vůči nikomu vymezovat (např. vlastnicky, osobním statutem, svou svobodou apod.)
Právo vzniklo společně se státem jako společenským, politickým a právním útvarem, kde se zformovala státní (centrální) moc.
Co je to společnost? Je to vlastně součet jednotlivců spojených jednotícím zájmem, spolupracujících zpravidla dobrovolně (ne vždy-ale to jde o výjimky) za jednotícím cílem, Ale je to taky – filozoficky řečeno. -zprostředkující článek mezi jednotlivcem a přírodou Jenom společnost je schopna využívat přírody k rozvoji sebe sama a k vytváření hodnot s perspektivou. Právem se snaží člověk chránit vše, čemu přikládá nějako hodnotu. Je to především život, přežití samo. Žít znamená pro převážnou většinu lidstva snahu po trvání a zachování všeho cenného. Včetně života samého. Právo tedy slouží k udržení hodnot ve společnosti. A co je hodnotné, hodné zachování určují ti, kteří momentálně mají ekonomickou moc . Čili právo jako nástroj řízení vychází z chápání mezilidských vztahů těmi, kteří vládnou ekonomicky. Je to tedy nástroj konkrétní sociální skupiny. Právo vzniklo ruku v ruce se státem; je tím dokonalejší, čím dokonalejší je tento stát a reprezentanti ekonomické moci. Na druhé straně právo (obvykle) umožňuje, aby ve společnosti byla určitá rovnováha a jistota.
Navenek má právo podobu soustavy norem, pravidel chování, ustavených a taky vynutitelných a sankcionovaných státní mocí. Norma (lat. ) obecně: je požadavek na obvyklé vlastnosti nějaké věci, jevu… Reprezentanti ekonom. moci vytvářejí na pomoc vynutitelnosti práva instituce (soudy, úřady – např. daňové apod., vězení, policii, armádu); vynutitelnost není jen něco odstrašujícího, ale chránícího celospolečenské hodnoty a zájmy. Když nepůjde právo vynutit, - nikdo mi nezaplatí dluh, nevrátí věc, kterou si vypůjčil či pronajal, nikdo neodstraní nebezpečnou osobu ze společnosti apod. – nemají zákony cenu, lidé budou „brát právo do svých rukou“, nastane chaos a bezpráví. (Právní) normy jsou - ale nemusejí - být psané (zvykové právo, právní obyčeje); svébytným pramenem práva, vlastně psaným, ale nikoli v podobě normy, jsou soudní precedenty.
Právo není věda!, naopak je na řadě vědních oborů nebo jejich dílčích nauk závislé: sociologii, psychologii, i medicíně, na lingvistice, a nemálo na matematických naukách: konkrétně statistika (statist. metody), zákon velkých čísel, teorie pravděpodobnosti). Právo nemá vlastní výzkumnou metodu- všechny jsou převzaté. Samo nic nezkoumá. Naopak samo o sobě je předmětem zkoumání. Věda je snaha o nějaké poznání. A právo nemá, nepřináší poznatky, aby něco společnosti doporučovalo. Právo je projev nějakého přání, dojmu, představy (o fungování společnosti). ( přání pak otcem myšlenky), že poměry (ve věcech společných, veřejných) budou či měly být upraveny tak a tak...
Pojmosloví v právu: pojmy jsou syntetické, nikoli zjištěné nějakým zkoumáním: právní úkon, právní jednání, způsobilost, právnická osoba, osoby blízké, osvojení, právní moc atd.
Přednáška č. 1
I. ÚVOD
Úvod do studia právních nauk Předmět Základy právních nauk vysvětluje pojem práva, obsahuje základní právní pojmy, vysvětluje systém práva. Z právních odvětví se blíže věnuje problematice ústavního práva, rodinného práva a občanského práva. Ve větší míře se vykládá právo pracovní, správní a dále jsou zde uvedeny základy práva trestního, občanského soudního řízení, obchodního práva, finančního práva, práva informačních technologií a práva Evropského.
Skripta Základy práva pro studenty ČZU obsahují nezbytně nutné základy práva pro jednotlivé předměty všech studijních oborů, všech fakult ČZU. V některých případech jsou jednotlivé části rozvedeny do podrobnějšího výkladu z důvodu významnosti konkrétního oboru práva. Konkrétní obsah přednášek a seminářů určí a stanoví jednotliví přednášející a cvičící. Rovněž tak Vás seznámí s podmínkami zápočtů a zkoušek.
II. ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ POJMY Obsah1. Právo a jeho význam 2. Dualismus práva 3. Prameny práva 4. Právní normy 5. Právní řád 6. Právní odvětví v ČR 7. Druhy právních předpisů v českém právním řádu 8. Působnost právních norem 9. Aplikace a interpretace právních norem 10. Právní vztah obecně 11. Předpoklady právního vztahu 12. Prvky právního vztahu 13. Odpovědnost obecně 14. Odpovědnost za škodu v právu soukromém
1. Právo a jeho význam Lidé žijí ve společnosti a vstupují do nesčetných vzájemných vztahů. Tyto společenské vztahy musí být podřízeny určitým pravidlům /normám/, která mají ve společnosti různý charakter. Nejvyšší spektrum společenských vztahů se stabilizuje jako pravidla morální. Tyto normy se utvářejí v určitých společenských seskupeních a většina lidí je dodržuje dobrovolně, z vlastního přesvědčení o správnosti takového jednání. Morálními hodnotami jsou spravedlnost, dobro, zlo, čest. Vyvíjejí se s historickým vývojem společnosti a společenských ideologií. Právo je třeba chápat jako historickým fenomén, jehož začátky se objevují v době, kdy společnost začala být organizována na určitém stupni vývoje a kdy se ukázala nezbytnost dát vznikajícím společenským útvarům vnitřní řád prostřednictvím závazných a vynutitelných pravidel chování. Z těchto se postupným vývojem staly právní normy. Jsou to pravidla , která musí dodržovat všichni členové společnosti, aby nestal chaos a společnost mohla dobře fungovat. Jde o normy právní. V počátcích šlo o pravidla nepsaná, zvyková, dnes se jedná o právo psané. Právo a morálka mají k sobě úzký vztah a částečně se překrývají. Z tohoto hlediska lze říci, že právo je minimum morálky. Právo je ve společnosti velice složitý fenomén a lze na něj nahlížet z různých hledisek a to zejména a) filosofického, b) sociálního, c) právní vědy. Dodnes dochované historické prameny dosvědčují, že právo v dnešním pojetí bylo vytvářeno a formulováno již v době existence předstátních útvarů. Nejstarší právní památkou je zákoník babylónského krále Chamurappiho
(1800 – 1700 let př. n. l., vytesaný klínovým písmem v čedičové stéle). Uvedený dokument se váže k oblasti tzv. východní despocie, zeměpisně mezi řeky Eufrat a Tigris –dnes území Iráku. Největšího rozkvětu pak právo doznalo vznikem otrokářských států, především ve starověkém Římě. Římské právo rozlišovalo právo civilní (ius civilis) a právo církevní (ius kanonici). Současně rozlišovalo právo soukromé (ius privatum) a právo veřejné (ius publikum).
Římské právo: bylo formálně velice dokonalé a je studováno a zdrojem inspirace dodnes. Nejstarší římskou památkou je „Zákon 12 tabulí /desek/“, z poloviny 5. století př. n. l. Po pádu Říše římské, nechal na počátku své éry císař Justinián (527-565 n. l.) sepsat římské právo do třech svazků zákonů, které jsou známé jako Justiniánovy zákoníky. V západní Evropě jejich osud byl velmi složitý. S příchodem nových germánských dobyvatelů se na poloostrově objevily nové právní systémy, právní věda poklesla na úroveň úplně primitivní a na kodifikace se zapomnělo. Římské právo nepřestalo platit v Itálii. Rozmach římskoprávní vzdělanosti je spojen od 11. století s Boloňskou universitou, jejíž představitelé studovali římské prameny a svoje poznatky vtělovali do stručných poznámek, umisťovaných mezi řádky a na okraj rukopisů do glos (tzv. glosátoři). Dovršiteli středověké římskoprávní vzdělanosti se stali tzv. komentátoři, kteří text neglosovali, ale komentovali. Jejich dílo ovlivnilo právní vývoj v Evropě po celá století až na samotný práh buržoazní epochy. Ve střední Evropě a v Německu bylo všude tam, kde selhávalo domácí právo možné sáhnout k právu římskému. Z římského práva pak platilo to, co bylo skutečně uplatněno, co bylo skutečně převzato. Pro tento postup se používá termín recepce římského práva. Trvala až do 18. století, kdy byla ukončena velkými kodifikacemi.
Historický nástin vzniku práva a jeho postupného rozvoje dokumentuje, že právo se lišilo nejen v jednotlivých historických etapách, ale k diferenciaci práva muselo dojít i y hlediska regionálního. Odlišnosti států v jednotlivých oblastech světa pak vedly k tomu, že právo nemohlo být věcně ani technicky kopírováno. Naopak regionální specifičnost států nebo jiných útvarů vedla k tomu, že se postupně vyvinulo několik světových systémů práva.
1. Právo kontinentální (evropské) Základem je převzetí (recepce) práva římského a představa zákonnosti (legality). Právo je všem vrstvám společnosti společné, všichni jsou jím vázáni. Státem vynutitelné právní normy jsou zakotveny jen v obecně závazných právních předpisech. Soudy jsou obecně závaznými právními předpisy vázány a toto právo aplikují.
Tento systém je aplikován v klasické kontinentální Evropě s výjimkou Anglie. Současně se uplatňuje i v zemích mimo evropský kontinent a to těch, které v minulosti patřily mezi državy hlavních evropských mocností. 2. Právo angloamerické (ostrovní) Základem je nalézání práva soudem na základě rozsudků s obecným naučením, tzv. soudních precedentů. Soudy právo neustále dotvářejí. Tento systém se v současné době uplatňuje ve Velké Británii (s výjimkou Skotska) Severním Irsku, Spojených státech amerických, Kanadě, Novém Zélandu, Austrálii a dalších. V tomto systému je možné rozlišit ještě dva podsystémy :
a) právo anglické – základem je právo soudcovské (common law) a právo spravedlnosti - equity, dále pak právo psané(zákonné), právo obyčejové a právní literatura. b) právo americké – je rovněž tvořeno právem soudcovským i právem zákonným. V současné době se však právo zákonné začíná stále více prosazovat na úkor práva precedenčního. 3. Právo islámské (neměnné právo boží, zvané šarija) Tato oblast práva je rozšířena v některých státech blízkého a středního východu, jihovýchodní Asie a některých státech Afriky. Islámské právo se uplatňuje především v oblasti práva rodinného, dědického, darovaní apod. Naproti tomu právo závazkové se řídí právem převzatým z kontinentálního nebo angloamerického systému. Nutno dodat, že i v tradičních muslimských zemích, kde islám působí, postupně sílí tendence k modernizaci islámu. Jedná se totiž o nezbytný předpoklad zařazení do moderní globální společnosti. Typickým příkladem je v současné době Turecko. 4. Systém tradičních a náboženských práv Tento systém se uplatňuje především v některých afrických zemích. Jeho základem jsou především právní obyčeje a náboženská pravidla chování. Nejsou převažujícím ani jediným systémem, ale existují paralelně vedle systémů zavedených bývalými koloniálními mocnostmi. Dnes mají význam pouze v otázkách osobního statutu osob daného náboženského vyznání ( Indie, některé arabské země, Izrael apod.).
2. Dualismus práva Právo je významný, ale velice složitý společenský jev. Jeho normativní povaha je dána tím, že je obecně chápáno jako souhrn právních norem (závazných pravidel chování) jejichž plnění je vynutitelné státní mocí. Vlastní pojem právo se však nepoužívá pouze v normativním pojetí, ale s tímto pojmem jsou spojována i pojetí další.
Na právo lze nahlížet z dvojího pohledu: 1. právo přirozené a pozitivní (platné) Při zkoumání práva se neustále hodnotí co je spravedlivé, ideální, dobré právo. Ve všech moderních státech spočívá jeho těžiště na statutu základních lidských práv. Jde o soubor principů, které jako by byly nadřazeny platnému právu. Tento soubor principů, které jsou přirozenými právy člověka se označuje jako právo přirozené. Ten soubor norem, který ve společnosti vydává stát a jehož dodržování také vynucuje, se označuje jako právo platné, pozitivní. 2. právo objektivní a subjektivní právo objektivní – je chápáno jako souhrn platných právních norem , jejichž plnění je vynutitelné státní mocí.( je tedy totožné s právním řádem) právo subjektivní – oprávnění jednotlivce, které pro něj z právní normy (objektivního práva) vyplývá. 3. právo hmotné a procesní Právo hmotné a procesní se rozděluje z hlediska obsahu jednotlivých norem. Normy hmotného práva upravují společenské vztahy po stránce věcné, zatímco normy práva procesního upravují postupy v jednotlivých typech řízení před státními orgány. 4. právo soukromé a veřejné Podle metody právní úpravy lze pak normy rozdělovat na normy soukromého práva a práva veřejného. Právní normy soukromého práva upravují právní vztahy mezi subjekty (osobami fyzickými i právnickými) na principu rovnosti a nezávislosti. Ke vzniku těchto vztahů dochází zásadně na základě projevu vůle účastníků, je pro ně typický smluvní princip. Občan může činit to, co mu zákon nezakazuje a není povinen činit to, co mu zákon neukládá.
Normy veřejného práva upravují vztahy, kde na jedné straně vystupuje subjekt veřejného práva (zejména státní orgán), který druhému účastníku vnucuje svou vůli na základě svrchovanosti veřejné moci. Okruh veřejných zájmů, které reprezentuje stát, je demokratické společnosti přesně vymezen. Státní orgány jsou vázány zákonem a mohou jednat jen v jeho mezích. 5. Právo relativní a právo absolutní Právo relativní – subjektivní právo účastníka právního vztahu, kterému odpovídá vždy konkrétní povinnost jiného individuálně určeného účastníka nebo více konkrétních účastníků právního vztahu. Důsledně zde tedy platí zásada - „mezi stranami“ tedy „inter partes“. Právo absolutní – tomuto právu odpovídá povinnost konkrétně neurčeného počtu subjektů nerušit oprávněného ve výkonu jeho subjektivních práv. Absolutní právo tedy působí „mezi všemi! Tedy „erga omnes“.
3. Prameny práva Pod pojmem pramen práva je třeba si představit formu objektivního práva, ve které jsou obsaženy právní normy. Liší se od sebe v závislosti na systému práva a právní kultury, kde se aplikují. Podle teorie i praxe jsou tradičně rozeznávány tyto prameny práva :
Normativní právní akty (obecně závazné právní předpisy) Uvedený pramen práva je typický pro kontinentální evropský systém.Tento obecně závazný právní předpis je výsledkem činnosti zákonodárného nebo jiného obdobného orgánu. Aby byl platný, musí být stanoveným způsobem vyhlášen.Může být buď prvotní nebo odvozený. Prvotní – obsahuje novou právní úpravu a reguluje právní vztahy dosud neupravené. Odvozené – nesmějí odporovat prvotním (jsou od nich odvozeny) a slouží k podrobnější úpravě prvotních a vydávají se jen na základě zmocnění obsaženém právě v prvotních právních aktech a v jejich mezích.
Právní obyčeje Tento pramen práva patří k historicky nejstarším a je důsledkem tzv. „živelné tvorby práva“. Jedná se o takovou formu chování, se kterou je spojováno povědomí o jeho závaznosti. Je však pramenem práva pouze za předpokladu, že předmětné pravidlo chování je aplikováno státními orgány na konkrétní případy a v případě porušení je následuje sankce. Tento pramen je typický pro angloamerický systém.
Soudní precedenty Uvedený pramen práva je třeba chápat jako rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, kterým se řeší situace, která nebyla právem dosud regulována. Podstatou je skutečnost, že toto první posouzení se do budoucna stává právně závazným pro všechny případy stejného druhu jedná se vlastně o vzor pro další uplatnění. Uvedený pramen práva je charakteristický pro angloamerický systém. Nejsou tedy pramenem práva, ale právo dotváří. Nález ústavního soudu však pramenem práva je v případě, když právní normu ruší.
Normativní smlouvy Vzhledem k tomu, že smlouva je dvoustranný či vícestranný právní úkon, považuje právní teorie za pramen práva takové smlouvy, které regulují určitou stejnorodou skupinu vztahů neurčitého počtu. V právním systému ČR se jedná zejména o kolektivní smlouvy a smlouvy mezinárodní.
4. Právní normy V obecné rovině norma (pravidlo) vyjadřuje regulativní funkci myšlenky vůči myšlení nebo jednání. Dle výše uvedeného kritéria lze normy členit: a) normy myšlení (logika) b) normy technické se sociálním významem (jazykové, her apod.) c) normy chování např. - náboženské - etické - estetické - ekonom incké - právní Všechny typy norem mají vždy obecný charakter, tzn. vztahují se na skupinu případů stejného druhu a neurčitého počtu. Právní norma – je pak obecným pravidlem chování, jehož plnění je vynutitelné státní mocí. Z hlediska jejího obsahu lze pak rozlišit právní normy : a) přikazující b) zakazující c) opravňující d) odkazující, přičemž z hlediska logiky jsou všechny tyto kategorie negací zaměnitelné.
Formální určitost právní normy – musí mít takovou vnější formu, kterou stát uznává za formu norem právně závazných, tzv. prameny práva.
Pramenem práva v českém právním řádu jsou právní předpisy a v malé míře normativní smlouvy (např. smlouva kolektivní). Právní předpisy jsou výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které obsahují právní normy. Právní normy ve svém logickém vyjádření mají tři části: 1. hypotéza vyjadřuje podmínky, za kterých se má realizovat vlastní pravidlo chování 2. dispozice, která upravuje vlastní pravidlo chování. Tato část právní normy může subjektům něco přikazovat nebo zakazovat a nebo je k nějakému jednání opravňovat. 3. sankce je předem stanovený následek za to, že nebyla dodržena dispozice právní normy. Vyjádření hypotézy i dispozice může být různé. Může jít o jedinou hypotézu či dispozici, může jít o jejich soubor, kdy stačí alternativně splnit jeden z předpokladů, či musí být splněny všechny předpoklady současně. Vyjádření souboru těchto předpokladů pak může být v právní normě stanoveno taxativně či demonstrativně. Sankce může plnit několik funkcí a to: •
preventivní
• •
nahrazovací represívní Preventivní funkce spočívá v tom, že každý předem ví, jaké státní donucení mu hrozí, nedodrží- ovací funkce li znění právní normy. Nahrazovací funkce spočívá ve vzniku odpovědnosti k náhradě způsobené újmy (škoda na majetku, zdraví, cti apod.). Represívní funkce právní normy spočívá v uložení sankce (např. pokuta, trest odnětí svobody, neplatnost). Podle dispozice právní normy se právní normy rozdělují na normy: • •
kogentní dispozitivní
Pozn.: Kogentní právní normy subjektům určité chování přikazují nebo zakazují. Subjekty je jsou povinny dodržet a nemohou jejich použití vyloučit nebo změnit projevem vlastní vůle. Jde o neměnnou právní normu. Kogentní právní normy převažují v právu veřejném, ale jsou obsaženy i v právu soukromém. (např. § 46 Občan.z., jež stanoví podmínku při uzavření kupní smlouvy na nemovitost, která musí být písemná s následným vkladem do katastru nemovitostí, jinak je neplatná, nebo § 55,občan.zák.: Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitelů aj.) Dispozitivní právní normy dovolují, aby strany v právním vztahu projevem své vůle normu vyloučily nebo pozměnily. Teprve když tak neučiní, použije se na tento právní vztah dispozitivní právní norma a ta je pro účastníky závaznou. Formulačně je vyjádřena nejčastěji větou „nedohodnou-li se strany jinak“. Dispozitivní normy jsou typické pro oblast soukromého práva.(např. platba kupní ceny při koupi nemovitosti může být účastníky dohodnuta buď před podpisem, při podpisu, nebo po podpisu kupní smlouvy)
5. Právní řád Představuje souhrn všech pramenů práva platných a účinných na území daného státu. Právní řád České republiky patří do systému práva kontinentálního. Právní řád každého státu se teoreticky rozděluje do určitých subsystému, do kterých se seskupují právní normy upravující určitý druh právních vztahů, které mají společné principy a rysy. Takové podsystémy se nazývají právní odvětví. Právní odvětví, kde převaha norem je soustředěna do jediného zákona se nazývá odvětví kodifikované. To odvětví, kde je úprava provedena v celé řadě zákonů je odvětvím nekodifikovaným. Zákon, který soustřeďuje převážnou část právních norem příslušného odvětví hmotného práva se nazývá zákoník (codex), jde-li o odvětví procesního práva, označuje se takový zákon jako řád. Zapamatujte si, každý zákoník (řád) je zákon, ne každý zákon je zákoník.
6. Právní odvětví v ČR Právní řád jako souhrn právních norem platných na území daného státu se podle okruhu společenských vztahů které upravuje člení do odvětví.
Základem právního řádu každého státu je právo ústavní: informuje nás o tom, jakou máme soustavu nejvyšších orgánů ve státě, jaké jsou jejich vzájemné vztahy, odpovědnost apod.
Právo soukromé – platí rovné postavení subjektů (žádná ze stran nemá přikazovací pravomoc), právní úprava v tomto typu vztahů dává jen základní rámec a důsledně platí tzv. smluvní princip – co není zákonem zakázáno je dovoleno.
Právo veřejné – vždy ze zákona je jeden ze subjektů nadřazený a ve svém důsledku rozhoduje o právech a povinnostech jiných, platí zde tzv. princip legality zákonnosti – co není zákonem dovoleno je zakázáno.
Právní řád ČR
Mezinárodní právo
Právo EU Ústavní právo
odvětví s převahou norem
odvětví s převahou norem
soukromého práva
veřejného práva
Občanské právo hmotné
Trestní právo hmotné
Obchodní právo
Procesní právo :občanské trestní
Pracovní právo
Správní právo
Rodinné právo
Finanční právo.
Mezinárodní právo ČR se člení : a) mezinárodní právo veřejné – reguluje mezinárodní vztahy mezi veřejnými subjekty jako jsou státy a mezinárodní organizace, b) mezinárodní právo soukromé – reguluje mezinárodní vztahy mezi soukromými osobami. Právo EU – Evropská unie má jednoduchá rámcová pravidla pro jednotlivé typy společenských vztahů. Povinností všech členských států je tzv. sladit svůj právní řád s normami EU. Důvodem je splnění požadavku průchodnosti vztahů mezi subjekty za relativně stejných právních podmínek.
7. Druhy právních předpisů v českém právním řádu Právní normy jako základní a hlavní pramen práva v České republice jsou obsaženy v obecně závazných právních předpisech. Tyto obecně závazné předpisy se vzájemně odlišují podle různých kriterií:
a) podle stupně právní síly b) podle orgánu, který právní předpis vydává c) podle formy právního předpisu.
Právní řád České republiky zahrnuje tyto druhy právních předpisů :
.
Ústavní zákony
Tyto právní předpisy mají nejvyšší stupeň právní síly. Jedná se o právní předpisy výsledkem ústavně zakotvené zákonodárné moci Parlamentu.
prvotní neboli originární.Jsou
Zákony Rovněž zákony patří mezi originární právní předpisy Parlamentu
Zákonná opatření Senátu Jedná se o obecně závazný právní předpis, který může přijmout Senát v případě rozpuštění Poslanecké sněmovny ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Zákonné opatření Senátu musí být schváleno Poslaneckou sněmovnou na první schůzi, jinak pozbývá platnost.
Odvozené právní předpisy nesmí odporovat normativním právním aktům od nichž jsou odvozeny. Mají nižší právní sílu a slouží k podrobnější právní úpravě věcí v zásadě upravených prvotními normativními akty,
Nařízení vlády Nařízení vlády je rovněž obecně závazný právní předpis buď : a) odvozený ze zákona a v jeho mezích, b) prováděcí – podrobnější zákonné úpravy. Vyhlášky ministerstev a ostatních ústředních orgánů I v tomto případě se jedná o obecně závazné právní předpisy podzákonné.
Vyhlášky a nařízení jednotek územní samosprávy
Jednotky územní samosprávy mohou rovněž vydávat obecně závazné předpisy ve formě vyhlášek a nařízení. Narozdíl od právních předpisů originálních i odvozených nejsou zveřejňovány ve Sbírce zákonů, ale na Úřední desce příslušné jednotky územní samosprávy.
Jak vyplývá z výše uvedeného, podmínkou platnosti a účinnosti převážné většiny obecně závazných právních předpisů, s výjimkou předpisů územní samosprávy, je jejich publikování ve Sbírce zákonů (při citaci se uvádí zkratka Sb.). Ve Sbírce zákonů jsou publikovány ještě další akty jako např.: -
nálezy Ústavního soudu rozsudky Nejvyššího správního soudu sdělení Ústavního soudu usnesení Poslanecké sněmovny o zákonném opatření Senátu apod.
Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí : a) platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, b) oznámení a výpovědi mezinárodních smluv, c) rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je Česká republika vázána. Při citaci se užívá zkratky Sb.m.s.
8. Působnost právních norem Při používání právních předpisů je třeba na začátku vždy vyhodnotit: -
územní obvod na kterém norma působí okruh vztahů, na které se norma vztahuje okruh subjektů, kterých se norma týká platnost a účinnost právního předpisu.
V obecné rovině hovoříme o působnosti právních předpisů.
Místní působnost - vymezuje území, na kterém právní předpis působí. Je vymezena vždy působností státního orgánu, který právní předpis vydal. Osobní působnost - vymezuje okruh subjektů, na které se právní předpis vztahuje. Bývá stanovena v úvodních ustanoveních právního předpisu. Věcná působnost – vymezuje okruh právních vztahů (věcí), které právní předpis upravuje. Bývá rovněž upravena v úvodních ustanoveních právního předpisu. Časová působnost - v kontextu s obecně závaznými právními předpisy je nutné vnímat dva časové atributy: Platnost - den vyhlášení ve Sbírce zákonů. Je uveden vždy v záhlaví příslušné částky Sbírky zákonů. Pro subjekty je to časový okamžik, kdy se mohou s právním předpisem seznámit. Účinnost – den, kdy se právní předpis stává obecně závazným pro všechny subjekty. Ode dne účinnosti je tedy nutné podle právního předpisu postupovat. Tento časový okamžik je vždy uveden v posledním ustanovení.
Účinnosti nabývá právní předpis: a) v den, který je uveden v posledním ustanovení předmětné právní normy, přičemž tento den následuje vždy po dni platnosti (období mezi platnosti a účinnosti je nezbytné pro přípravu prováděcích předpisů, formulářů, k seznámení se s právní normou aj.) b) v posledním ustanovení předmětné právní normy je uvedeno, že účinnosti nabývá právní předpis dnem platnosti c) v posledním ustanovení předmětné právní normy není uvedeno nic, pak nabývá právní norma účinnosti 15-tým dnem po dni platnosti Právní předpisy mohou obsahovat také tzv. zrušovací ustanovení, která stanoví, které předchozí právní předpisy nebo jejich části se ruší. Na druhé straně, ty právní předpisy, které předchozí neruší, ale jen opravují nebo doplňují, nazýváme novely. V tomto kontextu je třeba rozlišit dva pojmy.
• Novela – právní předpis, který původní nějakým způsobem mění nebo doplňuje. • Novelizace - změna nebo doplnění stávajícího právního předpisu právním předpisem pozdějším. Z uvedeného vyplývá, že novelizaci je třeba chápat jako proces. Naproti tomu novela je výstup tohoto procesu.
V právních vztazích je však třeba vnímat, že naše chování mohou regulovat nejen obecně závazná pravidla chování, ale i další normy. Jejich odlišnost spočívá v tom, že upravují pouze vnitřní poměry určitého subjektu a zavazují na základě příslušnosti k tomuto subjektu. Samozřejmě zavazují pouze v podmínkách tohoto subjektu a nesmí odporovat obecné právní úpravě. Jedná se o normativní interní instrukce (např. metodické pokyny pro organizační složky, vnitropodnikové předpisy apod.).
9. Aplikace a interpretace právních norem Pojem aplikace právních norem je možné používat v širším nebo užším slova smyslu.
V širším slova smyslu se rozumí aplikací práva jednak používání právní normy státními orgány, ale i chování fyzických a právnických osob podle práva. Při takovéto aplikace je třeba postupovat ve třech krocích: 1. stanovit problém 2. vymezit právní úpravu 3. aplikovat právní normu a stanovit řešení. Při aplikaci práva v užším slova smyslu tzn. Používání práva pouze státními orgány musí , ve svém důsledku, tyto orgány vždy rozhodnout. A to i tehdy, když není nějaký právní vztah konkrétně upraven. V takových případech se jedná o rozhodování podle analogie: 1. Analogie podle zákona – situace, kdy určitý vztah není upraven žádnou normou, nebo je upraven jen zčásti. V těchto situacích se použijí právní normy řešící otázky obdobné. 2. Analogie podle práva – používá se v situacích, kdy neexistuje konkrétní ani obdobná právní norma. Zde se rozhoduje podle obecných zásad.
Při aplikaci práva je třeba zjistit skutkový stav, právní normu, která na danou problematiku dopadá (subsumpce skutkové podstaty pod právní normu) a objasnit její smysl. Uvedené se uskutečňuje výkladem, resp. metodami výkladu : 1. 2. 3. 4.
metoda logická metoda gramatická metoda systematická metoda historická.
Čas jako právní skutečnost, lhůty, doby, promlčení, prekluze, počítání času
Čas je: právní událost (objektivní p. skutečnost) je to určitý časový úsek pokud víme, kdy počne běžet a kdy skončí, mluví se o lhůtě nebo o době (např. Výpůjčka řemeslného nářadí na 1 rok) Úsek (interval) začal běžet okamžikem (dnem) výpůjčky a je tu jistota, že tento (roční) úsek uplyne.
Rozeznáváme čas, kterým právní následky počínají (okamžik vzniku závazku) a kterým končí (splněním závazku, nebo marným uplynutím doby, na kterou bylo plnění sjednáno a plněno nebylo).
Plynutí času může vyvolat následky v spojení s jinou právní skutečností: Plynutím času nastane smrt člověka, ale nevíme kdy (událost je jistá, čas je nejistý, neurčitý – není to tedy žádná lhůta!) Obdobně je to s dosažením zletilosti: Osoba dovršením věku 18 let nebude zletilosti, ale není jisté, že se toho dožije. (Plynutí času je jisté, událost nejistá).
Nebo závazkový vztah na dobu určitou do doby, než se něco stane) (Nájem bytu ohraničen do doby do doby, kdy si nájemník koupí vlastní byt, kdy dostaví vlastní dům apod. Prac. poměr na dobu určitou ohraničený návratem kolegyně z mateř. dovolené aj.). Prezident je volen na dobu 5 let.
Dále jsou případy plynutí času, kdy časový úsek je určen přibližně či neurčitě (vrátíš mi peníze, až budeš mít…) Nebo že něco se má vykonat bez zbytečného odkladu, ihned apod.
Co do právního účinku plynutí času rozeznáváme: a) č. úsek, kdy MÁME KONAT (uplatit splatnost pohledávky, zaplatit dluh, plnit závazek, reklamovat aj. = LHŮTY a b) čas. Úsek , kdy nelze konat, kdy je nutno ZDRŽET SE činnosti, protože ta by byla protiprávní: např. vyžadovat splnění pohledávky před datem její splatnosti (doba splatnosti) nebo a) b) c) d)
okamžik vzniku práva (např. uzavření závazku, uplynutí vydržecí doby) okamžik vzniku nároku (vznik splatnosti pohledávky, ) zánik nároku (následky promlčení) zánik práva (následek prekluze)
Tam kde je časový úsek jistý začátkem i koncem, kdy je zjistitelný první i poslední den tohoto úseku pevně tak úsek stanoven – číselně (datově nebo jinak) ohraničen, mluvíte o lhůtách či dobách. Rozlišujeme: Hmotněprávní a procesní Pořádkové
Propadné a promlčecí Zákonné a smluvní Objektivní a subjektivní Obecné a zvláštní
Čas v právu dle NOZ : §600 a násl.(Právní události)
NOZ důsledně rozlišuje: DOBY a LHŮTY.
Doba: Dobou se rozumí časový úsek, v němž právo plyne, jehož uplynutím vzniká nebo zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli. Typickým příkladem je výpovědní doba, vztah na dobu určitou, vydržecí doba či záruční doba. Komu plyne DOBA, nemusí projevovat žádnou aktivitu a ostatně by to nemělo ani žádnou právní validitu. (nejasné u § 2165, kdy kupující uplatňuje právo…ale zákon používá v době…)
Lhůta: Lhůtou se rozumí časový úsek stanovený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo u soudu nebo jiného příslušného orgánu. Nově je např. striktně používán pojem promlčecí lhůta. Je to tedy časový úsek, kdy musí být osoba aktivní, jinak se vystavuje hrozbě zániku nároku (promlčení) nebo i práva (prekluze).
Praktický důsledek má rozlišení lhůty a doby v případě počítání času.
Pokud totiž připadne poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující = poslední den lhůty vzchází datem na neděli, ale ve skutečnosti je až to následující pondělí.
Pro dobu ale to samé neplatí. To znamená, že pokud připadne poslední den doby na sobotu, neděli nebo svátek, zůstává tento den posledním dnem sjednané doby. Po uplynutí výpovědní doby tak např. pracovní poměr skončí v sobotu a neprodlužuje se až do násl. pondělí.
Lhůty jsou: Promlčecí, Prekluzívní Promlčecí je obecná a zvláštní Prekluzivní je jenom zvláštní.
Doby jsou: výpovědní, záruční, doba (ne)vykonávání vlastnického práva (§1050), vydržecí doba (§1090, 1091 a násl.)
Tzv. záruční doba u spotřebního zboží koupeného v obchodě: NOZ § 2165, o.zák. 40/64…§620 při prodeji spotřebního zboží(=v obchodě) je záruční doba 24 měsíců
Právní jednání dle NOZ, platnost a neplatnost, neúčinost zařazeno v obecní části ObčZ, HLAVA V, PRÁVNÍ SKUTEČNOSTI, Díl 1 Právní jednání platnost neplatnost: relativní, absolutní neúčinnost: relativní, absolutní
Pojem právního jednání (dříve právní úkony) (pojem právní jednání je jazykově nevděčné – je to podstatné jméno slovesné a současně má tvar podstatného jména pomnožného – mluvnické číslo není totožné s označením počtu, slovo samo má tvar množného čísla : jedno jednání…deset jednání, sto jednání)
Pojem právní jednání NOZ nedefinuje, bude za něj tedy považováno i ty skutečnosti, které dříve nebyly právním úkonem ( historickým předchůdcem PJ), například rozhodnutí valné hromady nějakého subjektu.
Projev vůle a její vnější demonstrace. § 545 : P J vyvolává právní následky které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, z dobrých mravů, zvyklostí a ze zavedené praxe stran. Co si pod tím představit: Právní následky vyjádřené práv. jednáním: uzavírám smlouvu; přečtu si ji, líbí se mi, tak ji podepíšu – podpis to je ona vnější demonstrace toho, že s ní souhlasím a přistupuji na její podmínky
právní následky plynoucí ze zákona: řada postupů nemusí být přímo ve smlouvě konstatována, ale ze zákona plyne – a já to mám vědět (můžu si to tam přečíst), že nemůžu jen tak bez dalšího od smlouvy odstoupit, že mám právo reklamovat, jestli plnění nebude bezvadné, že mám právo chtít poplatky z prodlení, bude-li dlužník v prodlení apod. následky z dobrých mravů: jednám-li v souladu s dobrými mravy, zachovávám právo a úctu k okolí; například nebudu záměně prodávat a pronajímat věci, které mi vlastnicky nepatří – jen že mám z nějakého důvodu aktuálně u sebe, ve své moci – pokud tak učiním, nemravně spoléhám na to, že kupující na to nemůže za žádných okolností přijít a já mohu předstírat, že jsem to taky nevěděla, že mi to nepatří. Nejednám poctivě, (porušena zásada:
poctivý obchodní styk)a tedy nemravně. Nikdo z kupujících té věci mi to nemůže dokázat, ale soud takový úkon může zrušit …
zvyklosti a zavedená praxe stran: zvyklosti jsou také projevem vůle stran; mohou být uskutečněny jak jednáním, tak opomenutím (omisivně); jde o konkr. chování, které není kodifikováno, je však široce rozšířené, platí na základě vůle stran. Může být historicky velmi „mladé“ a uplatňuje se jen u některých subjektů, u jiných ne, je to fakultativní. Zvyklosti jsou normami v tom smyslu, že regulují vztahy mezi neurčitým počtem subjektů. Zavedená praxe stran není zcela totožná se zvyklostí, je to též volní chování, které vzniká spontánně; praktiky stran představují pravidlo chování vytvořené a platící mezi konkrétními stranami. Jejich původ je ve vzájemném chování smluvních stran. Praktiky jsou tedy „individuální“ , nikoli široce rozšířené, jako zvyklosti. Příkladem zvyklosti mohou být např. adhezní typy smluv mezi maloodběrateli a dodavateli energií. Zavedená praxe stran může spočívat v tom, že po objednávce zboží následuje hned jeho fakturace a faktura slouží i jako dodací list.
Právní jednání je zařazeno do obecné části NOZ, (Hlava V, Právní skutečnosti) § 545 a násl. Neuvádí, že se jedná o projev vůle. to lze dovodil implicitně jen z ustanovení o zdánlivém právním jednání, chybí-li vůle jednajícího (§ 551). Pojem vůle: jde o psychickou kategorii, která se vyskytuje jen u lidí s rozvinutou psychikou (normální lidé), je to schopnost člověka regulovat své vědomé interakce v sociálním prostředí; jde o vědomé jednání (Nakonečný); rozvinutou psychiku nemají osoby nesvéprávné a osobnostně ještě nerozvinuté –děti, nezletilí. (Lidská) vůle je neviditelná, není zjevná, pokud se jednáním člověka nezviditelní, čili takzvaně se objektivizuje smyslům ostatních. Aby bylo zřejmé, co volně jednající zamýšlí. V právu jde o jednání, které má – jak shora řečeno – právní následky, a to VZNIK, ZMĚNU nebo ZÁNIK práv. Právně lze jednat: konáním (aktivitou, navenek zjevným jednáním, např. vyslovením nesouhlasu, vrácením půjčených peněz, podpisem smlouvy, vyzvednutím si opravené věci z opravy apod. tzv. komisivně) anebo opomenutím (pasivitou, zdržením se jednání, nekonáním, např. prominutí dluhu dlužníkovi tím, že ho neupomínáme a nedáme k soudu, pasivně necháme právo promlčet a nežalujem; nebo pasivitou, absencí explicitním schválením „schválíme“ koupi movité věci při koupi na zkoušku; jde o tzv. jednání omisivní)
Právní jednání se posuzuje podle obsahu (např. nájem je vždy úplatný úkon, výpůjčka nikoli. Různé půjčovny věcí – stavebních strojů, svatebních šatů, aut, různého náčiní… jsou ve skutečnosti pronajímatelé, jedná se o nájem, protože za „půjčení“ platíme.
Formy jednání: výslovné formální = písemné, listinné. Jednat lze soukromou i veřejnou listinou (zprav. notářský zápis v soukromých vztazích)§ 565 a násl. výslovné neformální: ústně slovy vyjádřeno (i náhradně, např. znakovou řečí hluchoněmých, Braillovým písmem, morseovkou, Lormova abeceda_“dlaňová“) neformální nevýslovné (bez použití slov), tzv. konkludentní
Zákon rozlišuje z hlediska účinků jednání: platné (na právní jednání je třeba hledět spíše jako platné než neplatné, § 574) neplatné relativně neplatné absolutně § 588
zdánlivé právní jednání § 551 neboli nicotné (absence vůle (mluvení ze spaní), absence vážné vůle (jednání v legraci), nesrozumitelnost (např. nejde zjistit obsah jednání, není jasné, kdo jej činí. je psáno šiframi apod.) neurčitost . K zdánlivému práv. jednání se nepřihlíží. Nejde o nějaký druh neplatnosti, nýbrž o
neexistující „následky“ nějakého (vadného) projevu. relativně neúčinné jednání (§ 589 a násl.) absolutní neúčinnost : tento termín zákon nezná, jde o teoretickou kategorii, nepoužívá se. Např. platná ale (absolutně) neúčinná by byla smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitosti, pokud by neproběhl vklad práva do KN.
Hlavní důvody neplatnosti: § 580 a násl. -jednání příčící se dobrým mravům a narušuje veřejný pořádek (Abs), §588 -odporující zákonu (jeho smyslu a účelu) (Abs) - jednání jehož plnění je nemožné (Abs) -jednání osoby k tomu nezpůsobilé anebo osoby v duševní poruše (omezená svéprávnost, následné zjištění nepříčetnosti nikoli trvalé) (Abs) -absence formy jednání (pokud ji dodatečně nezhojíme) např. forma veřejné listiny (závěť nezletilého= absence v.l. = úkon nesvéprávného, tedy nezpůsobilého, Abs.)
-absence zákonné nebo sjednané formy jednání – lze dodatečně zhojit (konvalidovat); nedostatek sjednané formy lze namítnut, jen nebylo –li ještě plněno (Rel.) -jednání v omylu, § 583, byl –li v omyl někdo uveden jiným (zmýlená osoba má právo žádat přiměřenou náhradu, § 584), jednání v omylu vyvolané lstí je neplatné (Rel) Je-li neplatnost práv. jednání stanovena na ochranu určité osoby (nájemce, spotřebitele, zaměstnance), může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Čili může u soudu navrhnout určení neplatnosti úkonu, který učinila sama (v omylu) nebo někdo druhý, třetí, v její neprospěch. Jednání pod tlakem násilí (bezprávné výhrůžky), je toto jednání neplatné jen relativně, § 587, zde se vrací římská zásada etsi coactus tamen voluit. Ta umožňuje tomu, kdo jednal pod nátlakem, aby se zasadil o zachování platnosti jednání v případě, že s ním souhlasí. Nátlakem lze přimět někoho k jednání, které je ve výsledku pro něj příznivé.
Rozdíl mezi absolutní a relat, neplatností a nicotností: Nicotné jednání je posuzováno jako neexistující. Zdánlivé úkony jsou nicotné, nepřihlíží se k nim, jakoby nebyly. Nicotnost nastupuje přímo ze zákona, zpravidla je nutno ji namítnout, nemusí být poznatelné, zda osoba jednala nicotně vědomě nebo nikoli. Účinky nicotného právního jednání nenastanou. Pokud si strany plnily na základě N J, musí si to vrátit, „závazek“ z nicotného práv. jednání nebude plněn po právu. Plnění dle nicotného jednání je bezd. obohacení (plnění bez právního důvodu). Výhodou nicotnosti je možnost konvalince- dodatečného zhojení vad-například při neurčitosti a nesrozumitelnosti, případně i (absenci) vůle.
Absolutně neplatné: mají náležitost úkonů, je zde i vůle prostá omylu, jako úkony existují, ale společenské jejich působení je nežádoucí. Soud k této neplatnosti přihlíží ze zákona ex ocfficio , nepromlčují se, vady nelze konvalidovat, dodatečně úkon schválit. Účinky právního úkonu nastanou, ale v případě, že se neplatnosti někdo dovolá či se o ní (při jednání) dozví soud, zruší je a následky z plnění na zákl. absolutně neplatného úkonu je B.O. Relativně neplatné : Jednání má řádné náležitosti, účinky nastanou, ale je-li toto jednání proti zájmům určité osoby, musí vznést námitku neplatnosti a event. se neplatnosti dovolat tato osoba. Soud k ní nepřihlíží a majetkové nároky z relat, neplatného jednání se promlčují v 3leté (event. 10leté) promlčecí době.
Jednání lze dodatečně konvalidovat (zhojit, neboli odstranit vady způsobující neplatnost), a to i konkludentně, tím, že své právo námitky neuplatní (příklad konkludentního jednání omisivního) Zákon tu dává na uváženou tomu, kdo je tzv. právně legitimován se neplatnosti dovolat, zda je pro jeho právní zájmy výhodnější ponechat postižené právní jednání „osudu“ a neplatnost neuplatnit (nenamítat u soudu nebo jiného orgánu), má to za následek, že důvod neplatnosti se neprosadí a že právní vztahy účastníků se řídí nadále tímto vadným právník úkonem, který se tím ovšem konvaliduje (zplatní se) ; zdržení se jednání směřující k zneplatnění následků učiní ono jednání platným. Relativně neplatné je i jednání pod bezprávnou výhrůžkou (etsi coactus tamen voluit)
Relativně neplaná je i lichva, smlouva dle § 1796, ale od takového jednání (smlouvy) nelze odstoupit!! Lichva je možná mez občany –laiky, při podnikání (profesionální právní jednání) se strana neplatnosti pro lichvu dovolat nemůže!
Následky neplatnosti: Je-li jednání za neplatné prohlášeno (soudem nebo jiným orgánem), tak neplatnost právního jednání – ať absolutní nebo relativní – působí od počátku, ex tunc, - hledí se na něj, jakoby nikdy nevzniklo. To může mít různé následky: -kdo měl na základě neplatného jednání něco plnit, není k tomu povinen; -komu neplatné jednání zakládalo nějaké právo, nemůže je úspěšně vymáhat -právo z neplatného jednání nemůže být předmětem právních vztahů (např. kdo se nestal vlastníkem věci-např. pozemku, domu, bytu, nemůže k nim zřizovat právo pachtu, nájmu); nebo nemůže platně vzniknout smlouva o postouperní neplatné pohledávky
-jestliže někdo z neplatného jednání plnil, má nárok na vrácení oho, co plnil, neboť jde o bezdůvodné obohacení -vznikla-li někomu v důsledku neplatnosti škoda, má právo ji vymáhat za podmínek stanovených pro obecnou odpovědnost A konečně lze neplatnost a její následky chápat jako sankci (ve smyslu konstrukce právní normy), neboť účastníci neplnili podmínky v dispozici normy.
Relativní neúčinnost – „odporovatelnost“ : § 589 a násl. Je to namítání (dovolání se) neúčinnosti úkonů dlužníka v právních jednáních k třetím osobám, na něž převádí majetek s úmyslem jej zkrátit, aby nemusel plnit věřiteli vykonatelné pohledávky. Dovolat se této neúčinnosti lze jen odporovací žalobou u soudu. „Odporuje se“ zde jednání dlužníka, jeho jednání vůči nabyvatelům (darovací smlouvy, kupní, zápůjčky apod.) jeho majetku jsou neúčinná. Úmysl zkrátit majetek musel být druhé straně (nabyvateli majetku) znám. V praxi může jít o peněžité půjčky, u nichž je obtížné či nemožné vymoci plnění na příjemci peněz. Takto se posoudí nejen omisivní jednání, ale i omisivní, např. záměrné promlčení či prekluze nároku a práva, které by jinak bylo ve prospěch dlužníka, kdyby se chopil svých práv včas. Nechá však svůj dluh promlčet, aby ho nemohl (úspěšně) vymáhat: např. peníze, které by někdo oprávněný po něm pak požadoval.
Právní skutečnosti…
… jsou jevy v objektivním světě, které mají dopad do práva, do právních vztahů. Mají schopnost je zakládat (vytvářet), měnit, rušit.
Je to jeden z předpokladů právních vztahů
S těmito jevy právo ve svých normách počítá, předvídá je, spojuje s nimi právní následky.
Příkladmý výčet právních skutečností: Smlouvy Úmrtí člověka Ztráta věci Výpověď smlouvy Dosažení zletilosti Zánik práva uplynutím času Vytvoření uměleckého (autorského) díla Složení řidičské zkoušky (a dosažení oprávnění k řízení m.v.) Zakoupení psa Postavení domu Zřícení domu, (v němž bydlíme, event. i sousedního…) Vichřice, povodeň (a její následky) Způsobení škody (např. zániku věci) nevědomou nedbalostí
A jiné - masa právních skutečností je obrovská, je sice relativně konečná, ale nepřehledná
Naopak právními skutečnostmi nejsou (není) například:
-nepřijití na smluvenou schůzku s dívkou (chlapcem) -milenecký vtah -přeběhnutí černé kočky přes cestu -závěť ve prospěch domácího mazlíčka -uplatňování náhrady škody proti bobrům (kteří nám ničí porosty na zahradě…) -dostat hlad, žízeň, chuť na zmrzlinu apod. -
Tedy platí: Právní skutečnosti jsou tedy SPOLEČENSKÉ A PŘÍRODNÍ JEVY v našem životě, které vytvářejí právní vztahy, tedy ony právní následky, přičemž NUTNÝM PŘEDPOKLADEM jejich existence je PRÁVNÍ NORMA.
Právní skutečnosti třídíme podle různých kritérií: zda způsobují vnik právního vztahu (uzavřením sňatku se hospodářskou i jinou činnosti začne vytvářet SJM), zánik právního vztahu - po podání výpovědi počne běžet výpovědní doba, po jejím skončení skončí právní vztah, např. pracovní poměr, nájem…) anebo změnu právního vztahu ( po dohodě původní peněžitý dluh nebude splacen, ale nahrazen naturálním plněním, po smrti dlužníka se změní osoba, která má plnit, je to dědic, dědici aj,)
KLÍČOVÉ KRITÉRIUM TŘÍDĚNÍ PRÁVNÍCH SKUTEČNOSTÍ JE ZÁVISLOST NA VŮLI SUBJEKTU
Takto dělíme skutečnosti na
- objektivní (občansko)právní skutečnosti – zcela na vůli nezávislé, zejména: plynutí času a jeho následky (dosažení urč. věku, uplynutí lhůty, skončení vztahu na dobu určitou…) smrt (událost jistá, přírodní následky stárnutí, konec je jistý, doba nejistá, sem patří i následek suicidia) a narození člověka (ani plánování potomka nehraje roli, přesný okamžik narození nikdy přesně není možné odhadnout, vypočítat)
dále přírodní události jako přírodní živel, tj. povodeň . tsunami apod. ale také např. pád letadla, výbuch v továrně, aj.
a - skutečnosti subjektivní, kde zdůrazňujeme uplatnění lidské vůle.
Základními subjektivními právními skutečnostmi jsou A) PRÁVNÍ JEDNÁNÍ (vedle nich také PROTIPRÁVNÍ JEDNÁNÍ, např. volní jednání způsobující škodu, event. také PROTIPRÁVNÍ STAVY, např. cizí věc na něčím pozemku, kdy vlastník pozemku s její existencí tam nesouhlasí-proniknutí našeho psa na sousedovu zahradu… některé mohou být i objektivní, například odnesení vlastnictví jednoho na pozemek druhého povodňovou vlnou – vlastník zde vůli neuplatnil) Dále B) VYTVOŘENÍ VĚCI (netvůrčí) ČI DÍLA (tvůrčí) (např. vytvoření díla uměleckého není právní jednání, ale je to právní skutečnost, ovlivněná vůlí autora tvořit…)
INDIVIDUÁLNÍ PRÁVNÍ AKTY neboli AKTY APLIKACE PRÁVA; jde o: konstitutivní či deklaratorní (rozhodnutí soudů, úřadů, orgánů státní moci, veřejné moci: rozsudky, oddací list, rodný list, vysokoškolský diplom, … některé teorie je považují za lidskou vůlí neovlivnitelná…
Promlčení a prekluze:
Časově omezené, začátkem i koncem vymezené úseky, v nichž má oprávněný konat…chopit se svých práv Nazývané lhůty (prekluzívní lhůta, promlčení lhůta …) „Lhůtou je čas vymezený určité osobě, aby si projevem vůle zachovala vlastní právo“ (Dů.Zp. k NOZ)
Co mají společného Co mají rozdílného
Společné : následek marného plynutí času, pobídka pro osoby, kterým svědčí možnost uplatit v časovém úseku nějaká práva (dovolat se neplatnosti, zažalovat dlužníka, vymáhat náhradu škody, reklamovat…, aby tak učinily, nebo o tuto možnost přijdou, nebo se alespoň oslabí (zásada: vigilantibus iura skripta sunt = bdělým náležejí práva (dosl. zákony jsou psány pro bdělé) následek pasivity ve lhůtě je tedy nepříznivá situace pro věřitele.
Účel : čelit s velkým časovým odstupem sporům, které by hrozily vleklostí, dokazování by bylo ztíženo, doložení skutku samého; je třeba pečovat o svá práva včas… po dlouhé době je malá úspěšnost na vymožení práva s neúměrnými náklady apod.
v ObčZ 89/2012 Sb. upraveno v obecné části, Právní události, § 600 a násl. Promlčení a prekluze § 609 a násl. Délka promlčecí lhůty: 3letá obecná subjektivní (závislá na vědomosti oprávněného subjektu o rozhodujících skutečnostech) Právo se promlčí po 3 letech ode dne, kdy mohlo být vykonáno poprvé (rozumí se u orgánu veřejné moci – typicky soudu)
10letá obecná objektivní (počátek běhu lhůty je nezávislý na vědomosti opráv. subjektu na rozhodujících skutečnostech). Promlčí se nejpozději po 10 letech, ode dne kdy započaly okolnosti rozhodné pro počátek běhu lhůty, ač se o nich osoba nedozvěděla a dozvědět nemohla.
1letá až 15letá subjektivní dispozitivně sjednaná stranami, § 630 Zvláštní lhůty – různé časové úseky, § 631 a násl.
Rozdíly: Promlčecí lhůta : § 629 a násl.. obecná a zvláštní; pevně určené časové úseky, pro určité skupiny práv vždy stejně dlouhé. Následek je oslabení práva – ztráta tzv. nároku, zůstává jen právo jako tzv. naturální obligace. Plnění po promlčení je právně možné. Uznání dluhu, započtení vzájemných pohledávek. Hrozí námitka dlužníka. Námitky promlčení se nelze vzdát předem.
prekluzivní lhůta: § 654. Nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě, zanikne … velmi různorodé čas. úseky, zpravidla významně kratší než promlčení; neexistuje obecná prekluzivní doba, všechny jsou zvláštní; následkem uplynutí zanikne nárok i právo, nelze vymáhat. Soud přihlíží ex officio, bez ohledu, zda někdo namítá. Plnění po prekluzi = BO, neoprávněný prospěch, protože jde o plnění bez existujícího právního důvodu, nutno vydat zpět
Promlčují se všechna majetková práva kromě vlastnictví, … a práva o nichž to výslovně říká zákon (§ 613, Právo na výživné, §614 vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene. §615 nepromlčí se zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy. §644 Splní-li věřiteli dluh za dlužníka zástavní dlužník, nepromlčí se jeho právo vůči dlužníku dříve než za šest měsíců po splnění dluhu. § 2025 Právo věřitele vůči ručiteli se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba.
Nepromlčují se dále: práva, které prekludují absolutně neplatná právní jednání osobnostní (nemajetková) práva
Prekludují se různé majetkové nároky. Kde je uvedena formulace: … právo zaniká, zanikne… jedná se vždy o prekluzi.
příklady: § 1075 zánik práva výhodnějšího řešení při zpracování cizí věci; § 1187 zánik předkupního práva nájemce bytu v SVJ; 1325 předkupní právo společníků; 2148 zánik předkupního práva;
POZOR: Neuplatnění nároku na náhradu škody v 15denní lhůtě: škoda na odložení věci, škoda na vnesené věci, §§ 2945, 2946 patrně již není prekluzivní lhůta, neboť je vázána na námitku provozovatele, ubytovatele u soudu, že nárok nebyl včas uplatněn. V případě neuplatnění námitky soud náhradu přizná _ jedná se o zvláštní druh „promlčení“. Nutno však počkat na novelu občanského zák. nebo na judikaturu soudů.
Počítání času § 605 a násl. ObčZ: ve dnech : počítá se ode dne následujícího po rozhodné skutečnosti (např. vrácení peněz do 7 dnů, půjčeno v úterý, to se do lhůty nepočítá, lhůta začne běžet ve středu, vrátit musím následující úterý)
v týdnech: konec lhůty připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje s dnem rozhodné skutečnosti. Např. musím něco zaplatit nejpozději do 2 týdnů, první den splatnosti je úterý 14. října, poslední den (konec lhůty) je úterý 28. října. Protože je však státní svátek, je v tomto případě poslední den lhůty násl. pracovní středa). POZOR, tato výhoda by neplatila pro dobu!
měsících: konec lhůty připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje s dnem rozhodné skutečnosti. Např. musím něco dát k soudu nejpozději do 3 měsíců: rozhodný den je 25. října, konec lhůty= poslední den je 25. leden násl. roku)
letech: konec den, který se nebo číslem rozhodné
lhůty připadá na pojmenováním shoduje s dnem
OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAH je JEDNOTOU PRVKŮ
a) subjektů (účastníků)
b) objektů (předmětů)
c) obsahu vztahu
skutečnosti.musím podle stavebního povolení začít stavět nejpozději do 2 let od jeho právní moci. Ta nastala 1. listopadu 2014, nejpozději musím zahájit stavební práce dne 1. 11. 2016
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. připouští doby a lhůty i v kratších časových jednotkách, §608, (ty však nejmenuje) a sám zákoník žádné takové ani neuvádí. Podle insolventního zákona existuje např. lhůta dvou hodin pro zveřejnění oznámení o zahájení insolvenčního řízení… to je však veřejnoprávní přdpis.
PŘEDNÁŠKA Č. 2
PRÁVNÍ VZTAH Definice: Právní vztah je společenský vztah upravený právní normou.
Veškeré vztahy mezi subjekty jsou vztahy společenskými. Pokud jsou regulovány právní normou, jedná se o vztahy právní. V právu neznáme vztah k sobě samému v právním slova smyslu. Právní vztah je chápán jako jakýkoli společenský vztah upravený právní normou, vždy se jedná o situaci mezi dvěma či více subjekty. Předpokladem vzniku, změny nebo zániku právního vztahu je existence právní normy a dále právní skutečnosti, se kterou je vznik, změna nebo zánik právního vztahu spojen.. Každý právní vztah má rovněž své prvky, tj. subjekty, objekt a obsah právního vztahu.
11. Předpoklady právního vztahu Obecným předpokladem vzniku právního vztahu je tedy existence právní normy, která daný společenský vztah upravuje (např. převod nemovitosti). Dalším předpokladem je konkrétní právní skutečnost, na základě které dochází ke vzniku, změně nebo zániku konkrétního právního vztahu.
Právní skutečnosti mohou být
•
závislé na lidské vůli (subjektivní) o jednání v souladu s právní normou tj. právní o jednání porušující právní normu tj. protiprávní • na lidské vůli nezávislé (objektivní) Protiprávní jednání je právem sankcionováno (neplatnost právního úkonu, možnost odstoupení od smlouvy, odporovatelnost a p.). V řadě případů zakládá odpovědnostní vztah (např. odpovědnost za škodu v občanském právu, odpovědnost za trestný čin, přestupek ve veřejném právu).
Jednat ať právně či protiprávně lze - tím, že subjekt koná i - tím, že neučiní nic, ve chvíli, kdy mu konání norma přikazuje, tzn. že konat opomene. V soukromém právu, kde si jsou strany rovny, mluvíme o právních úkonech. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Právní JEDNÁN Í může být a) jednostranný, jedná-li pouze jeden subjekt a jeho jednání má právní následky vůči adresátovi doručením (výpověď, závěť, odstoupení od smlouvy) b) dvoustranný příp. vícestranný, jestliže je třeba, aby souhlasně projevily svou vůli dva subjekty, příp. více. Z pohledu formy jakou je právní JEDNÁNÍ JE ČINĚNO rozlišujeme: a) výslovné - ústní - písemné b) konkludentní Aby se jednalo o projev vůle právní musí být učiněn : svobodně vážně určitě srozumitelně. Všechny tyto podmínky musí být splněny kumulativně.
Procesní úkon je označení jednání subjektů v procesním právu. Individuální právní akt (akt aplikace práva) je rozhodnutí (projev vůle) státního orgánu ve věcech veřejného práva v konkrétním právním vztahu. Může jít o a) konstitutivní individuální právní akt, zakládá-li, mění nebo ruší-li tímto aktem státní orgán právní vztah (stavební povolení, rozhodnutí o pokutě aj.). b) deklaratorní individuální akt, jestliže pouze potvrzuje, že tu nějaký právní vztah je nebo není (ověření listiny aj.). Události a protiprávní stavy nespočívají v lidské vůli a jsou na ní nezávislé, přesto s nimi právo spojuje právní následky. Podle vztahu k vědomí člověka je dělíme na a) předvídatelné a nepředvídatelné b) odvratitelné a neodvratitelné
Vyšší moc (vis maior) bývá definována jako událost při veškeré péči nepředvídatelná a zároveň při veškerém možném úsilí neodvratitelná. Události jsou především smrt a narození člověka a čas jako právní skutečnost. Vedle toho jsou to různé události jako živelná pohroma, způsobení škody, které je třeba spojit s právním úkonem, jímž se vzniklý nárok uplatní. Protiprávní stav je určitý stav, jenž je objektivně v rozporu s právem, a proto musí být odstraněn. Může být způsobeno i lidským chováním, které samo o sobě nemusí být protiprávním úkonem (např. pracovní úraz).
Prvky právního vztahu Prvky právního vztahu jsou • subjekty • objekt • obsah Subjekty právních vztahů jsou:
OSOBY FYZICKÉ (právní osobnost, nezvěstnost, důkaz smrti, domněnka smrti; svéprávnost, přiznání svéprávnosti, omezení svéprávnosti).
- právní subjekt - upraveno v obecné části, hlava II, díl 1 a 2
Všeobecná ustanovení – díl 1 (§15-22) - některá ustanovení se vztahují i k PO - vymezení pojmů:
1. právní osobnost - §15 odst.1 – způsobilost mít práva a povinnosti – trvá od narození do smrti (§ 25) 2. svéprávnost - §15 odst. 2 – způsobilost nabývat svým vlastním jednání práva a zavazovat se k povinnostem (dříve způsobilost k právním úkonům)
-
NOZ pro FO používá jako synonymum člověk
§ 19 - každý člověk má vrozená přirozená práva – zákon stanoví meze jejich uplatňování a způsob jejich ochrany > těchto práv se nelze vzdát či je zcizit, pokud se tak stane – nepřihlíží se k tomu → je to zdánlivé (neexistentní) ujednání, stejně tak se nepřihlíží k omezení těchto práv pokud odporuje zákonu, dobrým mravům, veřejnému pořádku
-
Důstojnost člověka, jeho hodnota jako osoby, je ústřední prvek NOZ - za neexistující (nikoli jen absolutně neplatné jako dosud) považovány tzv. otrocké smlouvy, jimiž se někdo vzdává své svobody v prospěch jiného, nebo projevy vůle, jimiž člověk žádá jiného, aby byl usmrcen apod.
-
NOZ odmítá antropologizaci PO -> považuje PO za umělé lidské útvary, které jsou vytvořeny proto, aby sloužily zájmům člověka, nikoli proto, aby mu byly ve všem postaveny naroveň ->rovnost FO a PO přichází v úvahu jen v majetkových otázkách
§22 – osoby blízké - převzetí § 116 z OZ – příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel nebo partner, osoby v poměru rodinném či obdobném, pokud by újmu, jež by utrpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako újmu vlastní + novinka: vyvratitelná domněnka, že osobami blízkými jsou i osoby se švagřené (široký pojem – příbuzní manžela) a osoby,jež spolu trvale žijí
Díl 2 – FO – rozděleno do oddílů a pododdílů (§23-117)
§ 24 - obecná zásada, podle níž každý odpovídá za své jednání v míře odpovídající stupni vlastní svéprávnosti (jeho schopnosti posoudit vlastní jednání a ovládnout je), a to i tehdy, přivede-li se vlastní vinou do stavu, v němž by jinak odpovědný nebyl. -
NOZ opouští pojetí odpovědnosti jako hrozby sankcí a spojování nástupu odpovědností s porušením právní povinnosti. NOZ naopak přiklání k pojetí, že člověk odpovídá za své jednání v plném rozsahu, a odpovídá tedy především za to, že se chová řádně, po právu a za splnění povinnosti.
§ 25 – nausciturus – je považován za osobu, jen pokud to vyhovuje jeho zájmům!!
Důkaz smrti (§26-28) •
prokázání veřejnou listinou – úmrtním listem nelze -li ohledat tělo – prohlásí soud člověka za mrtvého – pokud se jeví smrt jako jistá ( př. zřícení letadla do oceánu) pokud závisí právní následek na tom, jestli určitý člověk přežil druhého a není jisté, kdo zemřel první, platí vyvratitelná domněnka, že zemřeli současně místo smrti – tam kde nalezeno tělo, při prohlášení za mrtvého, tam kde naposledy pobýval
Nezvěstnost (§66-70) -
svéprávný člověk, jež opustil své bydliště a nepodal o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje, ale nejsou důvody pochybovat, že je stále naživu za nezvěstného prohlašuje soud, ale pouze na návrh osoby, která na tom má právní zájem při jednání, jež se přímo dotýká záležitosti nezvěstného, se přihlíží k jeho zájmům prohlášení za nezvěstného pozbývá účinků – navrátí-li se nezvěstný, jmenuje-li správce svého majetku či dnem, jež platí za den smrti nezvěstného nezvěstný nemůže namítat neplatnost či neúčinnost právního jednání k němuž došlo za účinků prohlášení
Doměnka smrti (§71 -76)
-
prohlášení za mrtvého je spojeno s domněnkou smrti člověka, tedy kdy jeho smrt není zcela zřejmá, ale lze mít důvodně za to, že zemřel prohlášení za mrtvého provádí soud na návrh osoby, jež má právní zájem a soud i určí datum smrti prohlášením za mrtvého zaniká manželství a registrované partnerství prokáže-li se, že prohlášený za mrtvého žije, k prohlášení se nepřihlíží, ale manželství či partnerství se neobnovuje nezvěstný lze prohlásit za mrtvého: o za 5 let od konce roku, v nemž byl prohlášen za nezvěstného – specifické lhůty (viz. § 74, §75)
Změna pohlaví § 29 -
změnou pohlaví se právní postavení obecně nemění, ale zaniká manželství i registrované partnerství → odkaz na obdobné použití ustanovení o následcích rozvodu
Zletilost § 30 a násl. → nabytí plné svéprávnosti -
3 -
-
vznik: dovršením 18.roku plné svéprávnosti nikoli zletilosti!! před dosažením 18. lze dosáhnout i přiznáním svéprávnosti(emancipace) či uzavřením manželství §31 - u nezletilých je způsobilost k právnímu jednání posuzována dle individuální volní a rozumové vyspělosti §32 – nezletilému lze udělit zákonným zástupcem souhlas k určitému právnímu jednání - tento souhlas může být omezen i vzat zpět, ale s účinky ex nunc – obecná konstrukce koncepce částečné svéprávnosti nezletilých – vychází se z toho, že zákonní zástupci (zpravidla rodiče) znají nezl. nejlépe, proto se souhlasem zákonného zástupce s konkrétním pr. jednání spojuje, že v konkrétním případě je nezletilý způsobilý pr. jednat - ale vázáno podmínkou zvyklostí společenského života zvláštní konstrukce: §33 – souhlas zákonného zástupce k tomu, aby nezletilý mohl samostatně provozovat obchodní závod, vztahuje se na všechny jednání, která jsou s provozování podniku spojena. Ale tento souhlas musí být potvrzen soudem. Tento souhlas je odvolatelný, ale zas s přivolením soudu. §34 – zákaz práce osob mladších 15 let či s neukončenou povinnou docházkou – výjimky: reklama, sport, kulturní a umělecká činnost §35 – od 15 let s ukončenou školní docházkou se může nezletilý zavázat k výkonu závislé práce, ale do dovršení věku 16 let může za něj pracovní poměr vypovědět zákonný zástupce, pokud je to nutné v zájmu vzdělávání, vývoje a e zdraví nezl. - nutné přivolení soudu
-
§36 – nezletilý, jež nenabyl plné svéprávnosti, nesmí NIKDY samostatně právně jednat v záležitostech, ke kterým i jeho zákonný zástupce potřebuje přivolení soudu – limit částečné svéprávnosti nezletilých
-
§37 přiznání svéprávnosti - EMANCIPACE
-
na návrh nezletilého u soudu – podmínky: 16 let, osvědčení schopnosti sám se živit a obstarat si své záležitosti + souhlas zákonného zástupce nezletilého (ten nemusí být vždy – vážné důvody v zájmu nezletilého) návrh může podat i zákonný zástupce, ale nezletilý s návrhem musí souhlasit př. Sedmnáctiletý má už rok vlastní zaměstnání, nastěhoval se do vlastního bytu, na rodičích není hmotně závislý. Podle současné úpravy přesto potřebuje souhlas zákonných zástupců k uzavření různých smluv (např. o odběru elektřiny, plynu apod.). Prokáže-li, že je dostatečně vyspělý, aby si své záležitosti zařizoval sám, bude mu podle nového občanského zákoníku přiznána svéprávnost a jeho vůle v jeho soukromých věcech nebude podmiňována souhlasem rodičů
-
OSOBY PRÁVNICKÉ Členění právnických osob: Právnické osoby občanského práva
Právnické osoby (upravené v NOZ) Zákon 89/2012
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ ¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ Korporace
Spolek
Fundace
Nadace
Nadační fond
Ústav
§ 122 „ Právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis.“ § 123 „(1) Zakladatelské právní jednání určí alespoň název, sídlo právnické osoby, předmět činnosti, jaký má právnická osoba statutární orgán a jak se vytváří, nestanoví-li to zákon přímo. Určí též, kdo jsou první členové statutárního orgánu.
(2) Pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma. „ § 129 (1) Soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou i bez návrhu, pokud
a) zakladatelské právní jednání chybí,
b) zakladatelské právní jednání nemá náležitost nezbytnou pro právní existenci právnické osoby,
c) právní jednání zakladatelů odporuje § 145 nebo
d) právnickou osobu založilo méně osob, než je k tomu podle zákona třeba.
(2) Dnem, kdy je právnická osoba prohlášena za neplatnou, vstupuje do likvidace. Obecně je třeba rozlišovat stádia ve vztahu k činnosti právnické osoby: jedná se o: Zřízení: veřejnou zakládací listinou písemnou smlouvou, zakládací listinou, ustavující členskou schůzí, na základě jiného požadavku zákona
Vznik: zápisem do veřejného rejstříku,( obchodní rejstřík, atd ) případně jiného rejstříku, datem zřízení, jestliže se zápis do rejstříku nevyžaduje, přímo ze zákona Zrušení: dohodou, uplynutím času, na který byla osoba právnická zřízena, splněním účelu, jiným zákonem stanoveným způsobem; k zániku může dojít až po vypořádání majetku právnické osoby, proto mluvím o zrušení s likvidací nebo bez likvidace majetku. Zánik: osoby zapsané v rejstříku zanikají výmazem
Korporativní typ právnické osoby je vytvářen společenstvím osob, jeho základem je tedy členský princip a na něj je vázána právní osobnost korporace. Jeho obecná úprava je obsažena v § 210-213. Nový občanský zákoník zavádí možnost existence korporace, tvořené jediným členem, a to prostřednictvím fikce (srov. dikce § 210 odst. 2: "Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na korporaci."). Jediného člena může mít právnická osoba (typ právnické osoby), jestliže to připouští u příslušného typu zákon (spolek je naopak výslovně z této kategorie vyloučen: viz § 214 odst. 2, též další text). Naproti tomu korporace bez členů je nepřípustná (§ 211 odst. 1,2). Obecná pravidla chování člena korporace vůči korporaci a korporace vůči členovi stanoví § 212-213. Vlastní úpravu jednotlivých typů právnických osob obsahují různé právní předpisy. Pro občanský zákoník je charakteristická úprava základních typů právnických osob neziskových. Instituce občanského sektoru - neziskové právnické osoby - jsou budovány na opačném principu než většina právnických osob, zejména než obchodní korporace (srov. zákon č. 90/2012 Sb.), Smyslem neziskových právnických osob není jako u ziskových právnických osob úsilí o dosažení zisku jako nejobecnější cíl SPOLKY mají specifickou právní charakteristiku vymezenou především: • jejich povahou, vyjadřující ústavní spolčovací právo, • jejich povahou jako osobní nekapitálové společnosti, zásadní neziskovostí, • členským principem, • dobrovolností členství, • zásadní otevřeností členství, • modifikovaným registračním principem, • právní úpravou umožňující vytváření odvozených a právně samostatných spolkových struktur vyšších - svazů (§ 214 odst. 2) nebo nižších - pobočných spolků (§ 219, 228n.). Charakteristickými rysy spolků jsou: 1. pojmové znaky spolkového typu právnické osoby, určující jeho obecnou a specifickou charakteristiku (účel je pojmový znak právnické osoby dle DZ k § 118 NOZ), 2. identifikační znaky, 3. vznik spolkového typu právnické osoby, 4. členství ve spolku, 5. organizační struktura a činnost spolku, 6. změna a zánik spolku, 7. vliv veřejné sféry na právní poměry spolku, 8. fiskální režim spolku, 9. přeshraniční režim (osobní status) spolku. Ad 1) Pojmové znaky spolku, určující jeho obecnou a specifickou charakteristiku Spolkem je samosprávný a dobrovolný svazek nejméně tří osob (fyzických nebo právnických za účelem naplňování společného zájmu, resp. k realizaci práva spolčovacího. Na základě této právní úpravy se utváří právně samostatný subjekt neziskové povahy. Tomu odpovídá vyloučení ziskové nebo jiné výdělečné činnosti jako činnosti hlavní (§ 217 odst. 1) a pravidlo užití zisku pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku (§ 217 odst. 3). Zákonné identifikační znaky spolku jsou shodné jako u ostatních právnických osob, tj. • název, jehož povinnou součástí je slovo "spolek" nebo "zapsaný spolek",
resp. alespoň zkratku "z.s.", • sídlo a • identifikační číslo. Ad 2) Založení a vznik spolku Založit spolek lze: • společným právním jednáním zakladatelů, jehož cílem je shoda na obsahu stanov (§ 214 odst.1, § 218), • jako specifický způsob pro vyšší počet zakladatelů upravuje zákoník založení spolku usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku (§ 222n.). Vznik spolku je založen na principu registračním, modifikovaném principem volnosti. Pravidlem pro vznik je registrace ve veřejném rejstříku; pro případ nečinnosti rejstříkového orgánu v době třiceti dnů od podání návrhu na zápis se stanoví fikce zápisu spolku, a tedy jeho vzniku třicátým dnem od podání návrhu (§ 226). Zvláštní pravidla platí pro vznik pobočného spolku (§ 228n.). Orgány spolku jsou: • obligatorní: o statutární orgán kolektivní nebo individuální, o nejvyšší orgán; neurčí-li stanovy jinak, je jím členská schůze, event. dílčí členská schůze nebo shromáždění delegátů; • fakultativní: o kontrolní komise, o rozhodčí komise, o další orgány určené ve stanovách. Zvláštní pozornost zaslouží začlenění spolku do vnější (vyšší i nižší) spolkové struktury, z níž plyne: • možnosti spolku být členem dalšího spolku (vyplývá z § 232 odst. 2 a z účelu spolku), • možnost tvorby "svazové struktury" (§ 214 odst. 2), • možnost založení pobočného spolku (§ 228n.) FUNDACE představují nově koncipovaný obecný pojem, který zahrnuje všechny typy právnických osob v podobě majetku věnovaného určitému účelu. Fundační typy právnických osob dle nového občanského zákoníku tvoří • nadace a • nadační fondy. Specifické rysy nadací a nadačních fondů jsou vymezeny: • neosobní povahou své právní osobnosti, naopak • spojením své právní osobnosti s účelově určeným majetkem, společensky nebo hospodářsky užitečným účelem, • konzervovanou vůlí zřizovatele, provázející fundační typ právnické osoby od vzniku po zánik, • omezením rozhodovací pravomocí jejich orgánů, • zásadním uplatněním přísnějších pravidel organizačních, dispozice s prostředky aj. sledujících zachování fundací jejich účelu, dále někdy uplatněnou (podle míry liberalismu zákonodárce) větší či menší mírou státního dohledu nebo veřejné kontroly nad fundačními subjekty. Společnými rysy, vymezujícími nadace a nadační fondy jako právnické osoby dle struktury uvedené výše, jsou: 1. pojmové znaky, zahrnující účelové určení majetku, 2. identifikační znaky, 3. vznik nadace nebo nadačního fondu 4. majetek nadace nebo nadačního fondu, 5. orgány nadace nebo nadačního fondu, 6. činnost nadace nebo nadačního fondu, 7. přeměna a zánik nadace nebo nadačního fondu, 8. státní dohled a veřejná kontrola. NADACE Ad 1) Pojmové znaky, zahrnující účelové určení majetku Podstatou pojmu nadací jsou dva znaky: majetek a účel. O vztahu obou srov. bod 4.
V novém občanském zákoníku se realizovala výrazná změna dosavadní koncepce - opuštění obligatorní obecné prospěšnosti jako pojmového znaku nadací podle dosavadního legislativního stavu. Vzniká tak nový prostor, umožňující založení nadací, z hlediska zaměření jejich činnosti: 9. obecně (veřejně) prospěšných, sloužících obecnému blahu (§ 306 odst. 1), 10.dobročinných, sloužících určenému okruhu osob (§ 306 odst. 1), omezeně podnikajících (§ 307), 11.podnikových, 12.rodinných, 13.samostatných i nesamostatných (přidružený fond - § 349n.). Zákon umožňuje změnu účelu nadace (srov. § 321-326). Respektuje v první řadě vůli zakladatele; v ostatních případech dává možnost změnit účel nadace soudu. I zde se respektuje nadační listina a zakladatelovy úmysly. Nadace může být pověřena zvláštním posláním: spravovat a použít oddělený majetek dle zvláštní písemné smlouvy pro zvláštní účel (přidružený fond - § 349-352). Vznik nadace a nadačního fondu Vznik nadace je proces zásadně odlišný od korporativních právnických osob. Projev vůle zřizovatele je konzervován po celou dobu trvání této právnické osoby a může být měněn za jejího trvání za relativně přísně stanovených podmínek a s maximálním respektováním vůle zakladatele, pokud je zjistitelná z nadační listiny nebo od žijícího zakladatele Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být: • zakládací listina (v případě zřízení nadace inter vivos), • pořízení pro případ smrti (v případě zřízení nadace mortis causa). Nadační listina musí mít formu veřejné listiny (srov. § 567-569). Vedle nadační listiny je třeba pořídit statut nadace, který obsahuje pravidla pro činnost nadace, minimálně však: • způsob jednání orgánů nadace a • podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh destinatářů nadace (§ 314). Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Majetek nadace Majetek (aktiva) nadace tvoří: • nadační jistina (neplatí pro nadační fond), • ostatní majetek (§ 335n.). Nadační jistinu tvoří soubor předmětů (věcně vyjádřených) vkladů do nadace a darů nadaci a musí být v celkové hodnotě minimálně 500 000 Kč. Peněžní vyjádření nadační jistiny (suma finanční hodnoty) je nadačním kapitálem ( LZE HO ZVÝŠIT ) a jeho výše je zapisována do veřejného rejstříku. Výše nadačního kapitálu musí být zachována po celou dobu trvání nadace (srov. § 345). Dojde-li ke snížení jistiny, je třeba jistinu doplnit, a není-li to dobře možné, snížit odpovídajícím způsobem nadační kapitál. Nadační orgány tvoří: • správní rada jako statutární orgán nadace (§ 362-367), • dozorčí rada jako kontrolní a revizní orgán nadace (§ 368-372), a nemusí-li být zřízena dozorčí rada (viz § 368 odst. 2), • revizor (§ 373-375), kterým může být i právnická osoba zaměřená profesně na kontrolní a revizní činnost (§ 373 odst. 2). Změna a zánik Musí být zásadně předvídány ve zřizovacích úkonech, s ojedinělými výjimkami (srov. změna nadačního fondu na nadaci ve prospěch dosažení nadačního účelu). Podle zákona může dojít k dílčí změně v některých atributech nadace za podmínek stanovených zákonem a nadační listinou u: • sídla nadace (§ 316); k přemístění sídla do zahraničí může dojít jen z důvodů stanovených v zákoně a po souhlasu soudu, • nadační listiny (§ 317-320), o se zvláštními podmínkami pro změnu účelu nadace (§ 321-326) • statutu nadace (§ 314 odst. 2),
• zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu (§ 342-348). V uvedených případech nedochází k zániku nadace jako právnické osoby. Právní existence nadace se týká: • zrušení nadace s likvidací (§ 376-381), ke kterému může dojít: o dosažením účelu nadace (§ 376), o soudním rozhodnutím z důvodů stanovených v § 377, resp. obecných důvodů dle § 172, • přeměna nadace (§ 382n.), které může mít podobu: o fúze sloučením s jinou nadací nebo nadačním fondem (§ 382-390), o změny právní formy nadace na nadační fond (§ 391-393). NADAĆNÍ FONDY Odlišosti právní úpravy ve srovnání s úpravou nadace jsou především: • nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál, spravuje pouze nadační majetek, který nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu, • název nadační fond musí obsahovat slova "nadační fond", • nadační fond lze, připouští-li tak výslovně zakladatelské právní jednání, na základě rozhodnutí správní rady po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora změnit co do právní formy na nadaci, • nadační fond může zrušit s likvidací: o správní rada, není-li trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel, o soud na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, pokud nadační fond neplní svůj účel. Ústavy jsou charakterizovány následujícím specifickým postavením: • nejsou budovány na členském principu, • jejich účelem je provozování činnosti společensky nebo hospodářsky užitečné, • výsledky činnosti ústavu jsou každému rovnocenně přístupné za předem stanovených podmínek, • k plnění účelu využívá majetkové složky a osobní složky (nejde však o členství), • přímým vlivem zakladatele(ů) na ústav, jeho orgány a jeho činnost. U této staronové formy právnických osob (srov. § 646 rakouského ABGB) se uplatní charakteristika obdobná jako u nadací (srov. též výslovně § 418) s odlišným obsahem této charakteristiky v některých směrech (§ 402-418): 1. Svou sociálně ekonomickou podstatou jde o soubor složený z věcné a osobní složky. Není tedy pojmově ani souborem majetku, ani sdružením osob. 2. Právní charakteristika ústavu je vymezena především účelem, kterým je využití jeho věcné a osobní složky k provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky. 3. Činnost ústavu je dostupná každému za předem stanovených podmínek. 4. Ústav může podnikat, nikoli však jako svou hlavní činnost a nikoli na újmu hlavní činnosti. 5. Zisk může ústav použít pouze k podpoře činnosti, pro kterou byl založen, a k úhradě nákladů na svou správu. 6. Název ústavu musí obsahovat slova "zapsaný ústav" nebo jen zkratku „z.ú.“. 7. Ústav se zakládá zakladatelským jednáním, kterým může být: a) zakládací listina, nebo b) pořízení pro případ smrti, c) v případech dle § 413 odst. 1 vydává správní rada statut ústavu. 8. Zakladatel si ponechává v řadě ohledů vliv na ústav (srov. například § 406 odst. 1). 9. Orgány ústavu jsou: a) ředitel, který je statutárním orgánem ústavu, b) správní rada s pravomocemi vymezenými v § 409n., c) dozorčí rada je fakultativním orgánem (§ 409 odst. 3). 10.Nástrojem veřejné kontroly ústavu je výroční zpráva (§ 416). 11.Soud zruší ústav na návrh osoby, který osvědčí právní zájem, nenaplňuje-li ústav dlouhodobě svůj účel.
Pojmy : Spotřebitel. Podnikatel Jako zvláštní kvalifikované kategorie subjektů některých soukromoprávních vztahů upravuje nový občanský zákoník pojmy: • spotřebitel (§ 419), kterým je v souladu s evropskou legislativou člověk (v postavení fyzické osoby), který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná, • podnikatel (§ 420n.), kterým je osoba vykonávající na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku; pro účely ochrany spotřebitele a pro účely postavení veřejnoprávní korporace jako podnikatele (srov. § 1963) se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní a obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. o o
Obchodní firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku (§ 423n.), Zvláštní ustanovení platí pro sídlo podnikatele, kterým je a) adresa zapsaná v obchodním rejstříku; nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do obchodního rejstříku, je jeho sídlem b) místo, kde má hlavní obchodní závod, potažmo c) místo, kde má bydliště (§ 429). o Základní ustanovení o podnikateli obsahují též pravidla pro zastoupení podnikatele, podle něhož: a) při pověření podnikatelem určité osoby při provozu obchodního závodu (viz § 502) určitou činností platí toto zástup čí oprávnění pro všechna jednání, k nimž při této činnosti obvykle dochází; b) podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, pokud byla třetí osoba v dobré víře, že je jednající osoba k jednání oprávněna; c) překročení oprávnění jednající osoby zavazuje podnikatele, pokud třetí osoba byla v dobré víře (430-431). Ustanovení o zastoupení podnikatele je třeba odlišovat od prokury dle § 450-456 (viz v rámci výkladu o zastoupení). Jednání orgánů právnické osoby jménem právnické osoby, které je v NOZ nově pojato jako zastoupení (§ 161 n. NOZ), je obsaženo v obecném výkladu k právnickým osobám
OBCHODNÍ KORPORACE UPRAVENÉ ZVLÁŠTNÍM PRÁVNÍM PŘEDPISEM
Obchodní korporace (dle zákona o korporacích) Zákon 90/2012 Sb.
Obchodní společnost
Družstva
Veřejná obchodní společnost
Družstvo
Komanditní společnost
Evropská družstevní společnost
Společnost s ručením omezeným
Akciová společnost
Evropská společnost
Evropské hospodářské
zájmové sdružení
Objektem právního vztahu mohou být věci, práva, činnosti, výsledky duševní činnosti nebo hodnoty lidské osobnosti. Obsahem právního vztahu jsou subjektivní práva (oprávnění) a povinnosti. Subjektivní právo (oprávnění) je právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem, která je vyjádřena a zabezpečena objektivním právem. Subjekt může svého práva využít, ale také nemusí. Subjektivní právo by nemělo význam bez vymezení povinnosti druhých subjektů.
Právní skutečnosti V OBČ. PRÁVU −
právní skutečnost- = okolnost, se kterou právní norma spojuje vznik, změnu nebo zánik právního vztahu, tj. subjektivních práv a povinností; skutečnosti, které na základě zákona působí právní následky
a) závislé na lidské vůli • právní jednání • protiprávní jednání, b) nezávislé na lidské vůli • právní události • protiprávní stavy −
-
-
právní jednání - právní skutečnosti, které spočívají v určitém vědomém a volním chování subjektů práva
o právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny + následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (§545) o jednat lze (§546) konáním (komisivní jednání, např.koupě něčeho) • dare (dát) • facere (dělat) opomenutím (omisivní chování, nesplnění dluhu včas) • pati (strpět) • omitere (opomenout) o právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu §547 o vznik, změnu či zánik práv lze vázat na podmínku o o právní jednání nejde když (§ 551,552): není zjevně projevena vážná vůle stran, právní jednání je neurčité a nesrozumitelné a obsah nelze zjistit ani výkladem protiprávní jednání = volní chování subjektů zakázané objektivním právem, porušení práva, právních povinností) o vyvolávají nepříznivé právní následky nezávisle na vůli toho, kdo jej vykonal o př. způsobení škody, vadné či nevčasné plnění, nedovolené omezování soutěže... o zaviněné / nezaviněné právní události = nezávislé na vůli osoby
o působí vznik, změnu či zánik PaP ze zákona i na základě ujednání stran (§600) o působení přírodních sil, výsledky přírodních sil (smyk auta na mokré vozovce), výsledek biologických procesů (narození, smrt), plynutí času, vis maior (vnější událost, která je i při vyvinutí veškeré péče nepředvídatelná a zároveň při vynaložení veškerého úsilí neodvratitelná)
o předvídatelné / nepředvídatelné, odvratitelné / neodvratitelné -
protiprávní stavy o vznik v souvislosti s určitou událostí př. živelnou pohromou o oproti události, jde o stav, který je objektivně v rozporu s právem, a proto má být odstraněn o př. vichřice poruší střechu, která ohrožuje souseda, propadnutí silnice
−
jiné pr.skutečnosti o vytvoření věci či nehmotných statků- přinejmenším ten následek, že někomu vznikne vlastnické právo o právotvorné rozhodnutí státního orgánu- většinou deklaratorní, ale někdy působí i hmotněprávní následky deklaratorní – např. splnit dluh do určité lhůty v rozhodnutí konstitutivní – rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví
−
komplexní pr.skutečnosti- právní následky se aktivizují na základě několika právních skutečností, konečný právní následek až v důsledku poslední z nich – např. nabytí vlastnického práva k nemovitosti
Čas jako právní skutečnost - význam a počítání času (§601 – 608)
Dobou se rozumí časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli. Naproti tomu jako Lhůta se označuje časový úsek stanovený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo u soudu nebo jiného příslušného orgánu. Význam času -
práva a povinnosti zanikají počátkem určeného dne a zanikají koncem určeného dne podmiňuje-li zánik určitého práva vznik jiného práva ve vzájemné návaznosti, stává se oboje v týž okamžik, a to koncem dne, pokud není ujednáno jinak vyžaduje se vykonávat práva a plnit povinnosti v obvyklou denní dobu, neplyne-li něco jiného ze zvyklostí, zavedené praxe stran, popř. zvláštních okolností případu
Počítání času -
lhůta nebo doba počíná den následující po rozhodné skutečnosti konec lhůty nebo doby určené týdny, měsíci nebo roky připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem skutečnosti rozhodné pro počátek polovinou měsíce je 15 dní a středem měsíce je 15tý den připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty následující pracovní den – procesní lhůty x hmotně právní lhůta – konkrétní den uvedený - v tento den musí být splněno §608 - je-li např. stanovena lhůta v délce 48 hodin, nejde o lhůtu dvou dnů a počítá se od okamžiku, kdy začne do okamžiku, kdy skončí
Právní domněnky a fikce -
zákonem stanovené domněnky a fikce zavazují soud, aby (bez)podmínečně předpokládal existenci něčeho, o čem není jisté, že je nebo dokonce je jisté, že není právní domněnky o vyvratitelné právní domněnky („má se za to“)
-
přípustný důkaz opaku př. vyvratitelná domněnka otcovství o nevyvratitelné právní domněnky („platí“) důkaz opaku není přípustný př. § 765 – vypořádání majetku manželů po rozvodu podle důvodové zprávy nevyvratitelná domněnka platí (po 3 letech od zániku nemovitosti přejdou do podílového spoluvlastnictví, platí, že podíly spoluvlastníků jsou stejné) právní fikce („hledí se“, „považuje se“) – je známo, že fingovaná skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických důvodů přihlíží, jako by existovala o př. §80 (2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. 5. Právní jednání
Zásady a principy (změny oproti dosavadní právní úpravy)
-
-
-
-
NOZ striktně drží terminologii- odvrací se od dosavadního termínu právního úkonu, jako slovakizmu a navrací se k římskoprávním tradicím pojmu negotium (jednání) Dochází ke změně některých zásad a principů: NOZ výslovně neobsahuje! zásadu rovnosti stran/osob o Zásada rovnosti zastírá přirozenou nerovnost fyzických a právnických osob, neboť právně mezi nimi nemůže být nikdy rovnost dosažena o Pomíjená taky ochrana slabší strany, kdy předešlá úprava soukromého práva vedla k rozbití základního principu, uznaného i ústavním pořádkem, že přirozená svoboda člověka má přednost před státem, a tedy že stát není tvůrcem svobody člověka, nýbrž její ochráncem = z tohoto pojetí vychází hledisko autonomie vůle Zásada autonomie vůle- každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek o Základním soukromoprávním nástrojem je konsenzus dvou osob/stran o Smlouvě a smluvní svobodě se ponechává rozsáhlý prostor o Každý má mít možnost rozhodnout se s kým/jak/kdy jednat a za jakých podmínek o Zákon vystupuje jako ultima ratio jen v případě, že dohoda vůbec není možná, nebo nedojde-li k ní Další všeobecné soukromoprávní zásady- §3 odst. 2 NOZ §4 NOZ - průměrný člověk- NOZ stanovuje, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností = při právním styku je možné od každé osoby toto očekávat hledisko, že osoba něco měla a mohla vědět je značně objektivizováno, aby se stanovila minimální předvídatelnost a schopnost vyhodnocení §5 NOZ – „kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání … , dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním … spojena…“- úprava významná hlavně v oblasti náhrady škody
Právní jednání (§545 a násl. NOZ)
-
NOZ právní jednání jednoznačně nedefinuje, jedná se o právní skutečnosti, které vyvolávají právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran o Pr. jednáním tak bude např. i rozhodnutí valné hromady/ rozh. jediného společníka oprávněného jednat za společnost
-
-
NOZ rozlišuje náležitosti nezbytné pro vznik právního jednání a ty, které jsou nezbytné pro platnost pr. jednání o Vznik: musí se jednat o vážnou, dostatečně srozumitelnou a určitou vůli jednajícího o Platnost: náležitosti subjektu (svéprávnost), náležitost projevu (forma), náležitost vůle (absence omylu, svoboda) a náležitost předmětu (dovolenost a možnost) Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit (§546 NOZ)- kývnutí,.. Musí odpovídat obsahem i účelem dobrým mravům i zákonu Při posuzování zkoumáme okolnosti daného jednání Vytrácí se možnost odstoupit od pr. jednání uzavřeného v tísni a za nápadné nevýhodných podmínek- avšak jistá náhrada v institutu lichvy (resp. neúměrného zkrácení) Druhy právního jednání: 1) jednostranné, dvoustranné, vícestranné (u 2stranných a vícestranných vznikají konsenzem) 2) adresované a neadresované – návrh na uzavření smlouvy Vs. veřejný příslib 3) mezi živými (inter vivos) a pro případ smrti (mortis causa) 4) úplatné, bezúplatné a smíšené (za úplatu nižší, než je obvyklá hodnota plnění) 5) dvoustranné synallagmatické a asynallagmatické – syn.: plnění se může domáhat jen ten, kdo již splnil 6) kauzální (kauza je patrná) a abstraktní (není vyjádřena, např. závazky z cenných papírů, skripturní závazky) 7) formální (zákon předepisuje formu) a neformální 8) nominátní (typizované, výslovně upravené) a inominátní
Zdánlivé právní jednání (§551 a násl. NOZ)
-
Můžeme přirovnat k dnešní nicotnosti právního úkonu O právní jednání se nejedná, chybí-li vůle jednající osoby, nebo nebyla-li zjevně vážná vůle projevena Institut se zabývá zkoumáním vůle a jejich projevů O právní jednání nejde taky v případě, jestli se nedá zjistit pro neurčitost nebo nesrozumitelnost jeho obsah nebo výklad avšak byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (§ 553 odst. 2 NOZ) k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží
Výklad právního jednání (§ 555 a násl. NOZ)
-
-
Důraz kladen na svobodnou vůli: „Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu“ a ne podle slov Posouzení obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob- proto je nutné stanovit pravidla pro daný výklad Vždy se zkoumá obsah, není možné vnutit stranám jiný obsah/výklad, jedině při zastřeném jednání se posoudí podle jeho pravé povahy (zastřené jednání- které má být zastřené jiným právním jednáním)- §555 odst. 2 NOZ § 557 NOZ- „připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.“ - většina základních pojmů upravena v NOZ a ne v ZOK Oproti dosavadní úpravě se tedy klade větší důraz na skutečnou vůli jednajících osob a opouští se od formálního hlediska projevu
Forma právního jednání (§559 a násl. NOZ)
-
-
-
§559 NOZ určuje právo zvolit si libovolnou formu právního jednání, není- li omezení zákonem §560 NOZ- písemná forma se vyžaduje pro zřízení nebo převod (taky pro změnu nebo zrušení) věcného práva k nemovité věci- projev vůle všech účastníků na téže listině §563 odst. 1 NOZ pojednává o právním jednání v písemné formě osoby, která nemůže číst a psát, ale je schopna seznámit se s obsahem pr. jednání- buď listinu opatří podpisem, nebo učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího (forma soukromé listiny- blíže upravená v § 565-566 NOZ) o Nelze li postupovat podle odst. 1 stanoví odst. 2 použití formy veřejné listiny (blíže upravená v §568-569 NOZ) Písemná forma je zachována i elektronickými prostředky §564 NOZ- „vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.“ K písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího
Neplatnost právního jednání (§574 a násl. NOZ) Nová úprava opouští dosavadní koncept absolutní neplatnosti (absolutní neplatnost nastává jenom v určitých případech)
-
-
výslovně uvádí, ke kterým jednáním/částem se nepřihlíží, např. Ochrana osobnosti, § 2898vzdání se předem náhrady škody, … Jednání je spíše platné než neplatné o Zásada potius valeat actus quam pereat o Odchýlení od dosavadní právní úpravy- teď soudy spíše hledají důvody neplatnosti (absolutní neplatnost); nově se bude hledat, pod čím by mohlo být právní jednání platné (je-li taková vůle stran) o Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného platného právního jednání, platí, že je tímto platným právním jednáním (je-li taková vůle stran) o Jestli se týká důvod neplatnosti jen takové částí, kterou lze oddělit od obsahu zbytku jednání, je neplatnou jen tato část o Chyby v psaní nebo počtech nejsou na újmu právního jednání, je-li význam nepochybný o Způsobil-li někdo neplatnost jednání, nemá právo namítat takové neplatnosti a je povinny nahradit škodu svým konáním vzniklou- zásada, že nikdo nemůže získat výhodu z vlastního protiprávního činu (vztah jenom k relativní neplatnosti, k absolutní se přihlíží ex offo) Hlavní důvody neplatnosti (§ 580 a násl. NOZ) o Právní jednání se příčí dobrým mravům o Odporuje zákonu o Počáteční nemožnost plnění o Jednání s nesvéprávnou osobou nebo osobou jednající v duševní poruše
-
o Není-li jednání učiněné ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem bude takové jednání neplatné, jestli strany tuto vadu dodatečné nezhojí o Neplatnost jednání (při nedodržení ujednané formy, nebo formy ustanovené části čtvrté NOZ) lze namítnou, jenom nebylo-li již plněno- zásada neformálnosti právního jednání; druhé straně při takovém plnění nevzniká bezdůvodné obohacení o Neplatní je jednání v omylu, byla-li jednající osoba uvedená do omylu druhou stranou Následky neplatnosti (§ 586 a násl. NOZ) o Neplatnost jednání může namítat jenom osoba, které zájem je chráněn o Strana se neplatnosti musí dovolávat – relativní neplatnost o Výnimka z relativní neplatnosti: § 588 NOZ- soud může přihlédnout k neplatnosti jednání, jestli se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek o 3 druhy nezákonnosti právního jednání: 1. Nezákonné ale je silná vůle obou stran = platné 2. Nezákonné ale smysl a účel zákona připouštějí takové jednání = relativně neplatné 3. Nezákonné a proti veřejnému pořádku= absolutní neplatnost (napr. korupce)
Relativní neúčinnost (§ 589 a násl. NOZ)
-
-
Zkracuje-li dlužník svým právním jednáním uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné o Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby vykonatelné, anebo již bylo uspokojeno o Věřitel podává na dlužníka odpůrčí žalobu, kterou je odporováno právnímu jednání dlužníka Návrat k institutu relativní neúčinnosti (v stávající úpravě pojem odporovatelnosti- co je pojmem procesního práva)
Zdroje: přednáška doc. JUDr. Bohumila Havla Ph.D. k témě právního jednání (ELSA) z dne 30.10.2012, ustanovení NOZ a aktualizovaná důvodová zpráva k NOZ
6. Neplatnost právního jednání (včetně konvalidace a konverze) A. OBECNĚ - právní jednání trpí vadou, jestliže není splněna některá z náležitostí právního jednání požadovaná zákonem - následky vadných právních úkonů jsou spojeny s rozporem právního úkonu s objektivním právem - NOZ upouští od masivního konceptu absolutní neplatnosti ve prospěch relativní neplatnosti a zavádí pojem zdánlivého právního jednání (nicotnosti) - Osnova sice zachovává bipartici absolutní a relativní neplatnosti, opouští však výčtovou metodu uplatněnou v dosavadním § 40a platného občanského zákoníku a volí se - po vzoru standardních občanských kodexů - kritérion obecné neplatnosti.
B. Zdánlivé právní jednání (nicotné právní jednání) - NOZ upouští od masivního konceptu absolutní neplatnosti a zavádí tzv. nicotnost zdánlivého právního jednání - Nicotné je právní jednání, které nesplňuje náležitosti právního jednání požadované zákonem (§§ 551 – 554) - Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554), tzn., hledí se na něj jako by jednáno vůbec nebylo; Byl-li však projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku (konvalidace) - Zavedení nicotnosti právního jednání má průměty celým NOZ, který na mnoha místech stanoví, že k určitým právním jednáním se nepřihlíží (např. § 2898) O zdánlivé právní jednání jde pokud:
a) b) c) d)
chybí vůle jednající osoby nebyla vůle zjevně projevena pro neurčitost nebo nesrozumitelnost nelze zjistit obsah ani výkladem zákon stanoví, že se k určitému jednání nepřihlíží
C. Neplatnost právního jednání - Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné (§ 574) - Vždy je třeba zkoumat všechny relevantní okolnosti a projevy právního jednání tak, aby mohly být jeho případné vady zhojeny výkladem - Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby (konverze); např. pokud nějaké jednání nesplňuje náležitosti kupní smlouvy, ale splňuje náležitosti smlouvy darovací, hledí se na smlouvu jako na darovací - Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část (§ 576) - Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z takového jednání pro sebe výhodu (§ 579)
1. Hlavní důvody neplatnosti a) rozpor s dobrými mravy nebo odporuje-li právní jednání zákonu o Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje (§ 580 odst. 1) o Obcházení účelu zákona není jako důvod neplatnosti výslovně uvedeno, nicméně není pochyb, že i to zakládá rozpor se zákonem a navržené znění úvodního ustanovení kryje i tento případ b) nemožnost předmětu plnění o Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (§ 580 odst. 2) c) jednání osobou nesvépravnou nebo v duševní poruše o Neplatné je právní jednání osoby nesvéprávné nebo jednající v duševní poruše, která jí činí neschopnou právně jednat (§ 581) d) nedodržení stanovené formy o Nedodržení ujednané nebo zákonem stanovené formy právního jednání, má za následek neplatnost právního jednání; jednání však bude platné, pokud strany vadu
dodatečně zhojí. Neplatnost právního jednání pro nedodržení formy právního jednání ujednané stranami lze namítnout pouze, nebylo-li již plněno. 2. Následky neplatnosti - Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmů určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost, považuje se právní jednání za platné (§ 586) - Mluví-li zákon o neplatnosti, má na mysli neplatnost relativní; o absolutní neplatnosti může být řeč pouze ve smyslu ustanovení § 588, kdy je třeba, aby k nemravnosti nebo protizákonnosti přistoupilo narušení veřejného pořádku. Pak může k neplatnosti právního jednání přihlédnout soud i bez návrhu - Právní jednání učiněné pod hrozbou násilí není neplatné absolutně, ale pouze relativně; připouští se totiž, že i s tím k čemu je jednající donucen může souhlasit D. Omyl - o neplatné právní jednání se jedná také tehdy, jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou - týká-li se omyl vedlejší skutečnosti, kterou strany ani neprohlásili za rozhodující, je právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu; toto však neplatí, pokud bylo právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, takové jednání je vždy neplatné, přestože se omyl týká vedlejší okolnosti E. Konverze a konvalidace - obsahuje-li totiž neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, který má stejný či obdobný cíl a u něhož důvody neplatnosti nejsou dány, je platné toto druhé právní jednání za předpokladu, že je zřejmé, že by taková byla vůle jednající osoby, kdyby o neplatnosti věděla - je třeba odlišit od konvalidace (odpadnutí důvodů neplatnosti, tj. z neplatného úkonu se stane platný) a ratihabice (dodatečného schválení) - při konverzi neplatný právní jednání zůstává neplatné (i kdyby bylo dodatečně schváleno), ale projev vůle bude posouzen jako jiný právní úkon
Rozdělení Právní skutečnosti
Legislativní proces v Poslanecké sněmovně Zákonodárná funkce – definice
Funkce zákonodárná znamená přijímání ústavních zákonů a zákonů ostatních. V České republice je Parlament výhradním zákonodárcem, i když se do budoucna nevylučuje použít některý z nástrojů přímé demokracie. Ústava může být měněna pouze ústavními zákony. Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je podle české Ústavy nepřípustná. Ústava a Listina základních práv a svobod upravují oblasti, které mohou být upraveny pouze zákonem
(nikoliv podzákonným předpisem). Tyto tzv. výhrady zákona jsou minimální hranicí zákonodárné činnosti. Jinak je možno upravit zákonem cokoli, pokud to zákonodárce, tj. Parlament České republiky, považuje za nutné. Zákonodárná procedura – základní vymezení Projednávání zákonů se rozdílnou měrou účastní Parlament, resp. obě jeho komory, vláda a prezident republiky. Zákonodárnou iniciativu mají i krajská zastupitelstva. Viz schéma ústavního systému České republiky. Návrh zákona je podán jako zákonodárná iniciativa do Poslanecké sněmovny, po jeho projednání a schválení Poslaneckou sněmovnou postupuje do Senátu. Pokud není návrh v senátní fázi schválen, návrh se vrací do Poslanecké sněmovny, kde se rozhodne o výsledku projednávání. Poté je zákon postoupen prezidentu republiky, kterému Ústava svěřuje zákon vrátit, což se někdy nazývá jako právo veta. Prezident republiky má pravomoc návrh zákona vrátit, s výjimkou zákonů ústavních. Pokud je zákon vrácen, hlasuje o něm Poslanecká sněmovně nadpoloviční většinou všech poslanců. V případě schválení je zákon podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády a následně vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky. Viz schéma legislativního procesu. Tři typy zákonodárné procedury v Parlamentu I. Přijímání návrhů zákonů ve standardním legislativním procesu, ve kterém má Senát na projednávání pouze 30ti denní lhůtu. Senát však nemusí návrh zákona vůbec projednat nebo může vyjádřit vůli se návrhem nezabývat, pak se zákon považuje za schválený. Senát po projednání může návrh zákona schválit, zamítnout nebo vrátit s pozměňovacími návrhy. Sněmovna má oprávnění přijmout všechny Senátem přijaté pozměňovací návrhy nadpoloviční většinou přítomných; nebo může senátní pozměňovací návrhy nebo senátní zamítnutí návrhu zákona nadpoloviční většinou všech poslanců přehlasovat. II. Přijímání návrhů zákonů, u kterých je zapotřebí souhlasu obou komor. Ústava tuto proceduru předepisuje k přijetí ústavních zákonů, volebních zákonů, zákona o jednacím řádu Senátu a zákona o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek. (Posledně uvedený zákon dosud nebyl přijat.) III. Přijímání návrhů zákonů v jediné komoře – týká se pouze zákona o státním rozpočtu , který je projednáván a schvalován pouze v Poslanecké sněmovně.
Zákonná opatření v Senátu Pokud je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, náleží omezená zákonodárná funkce Senátu, který může přijímat zákonná opatření Senátu ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak
přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijímat zákonné opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy. Zákonné opatření může Senátu navrhnout jen vláda a musí být následně schváleno Poslaneckou sněmovnou na její první schůzi. Neschválí-li je Poslanecká sněmovna, pozbývá další platnosti.
Graf : Schéma legislativního procesu
Graf : Schéma projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně
Zákonodárná iniciativa
Ústava (čl. 42 odst. 2) České republiky přiznává právo zákonodárné iniciativy následujícím subjektům: - poslanec, - skupina poslanců (jakkoliv vzniklá a jakkoliv velká), - Senát (jako celek), - vláda, - krajské zastupitelstvo nebo zastupitelstvo hlavního města Prahy Návrh zákona se předkládá předsedovi Sněmovny, který jej postoupí organizačnímu výboru. Předseda zároveň rozešle návrh zákona všem poslancům a poslaneckým klubům, aby se mohli na jeho projednávání včas připravit. Formální náležitosti zákona Formální náležitosti zákona stanoví ustanovení § 86 Jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Návrh se předkládá písemně a elektronicky. Návrh musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má Sněmovna usnést, tedy tzv. paragrafované znění návrhu zákona. Součástí návrhu je kromě jeho znění i důvodová zpráva. Obecná část musí zhodnotit platný právní stav, vysvětlit nezbytnost nové právní úpravy v jejím celku. Obecná část musí obsahovat předpokládaný hospodářský a finanční dopad návrhu na veřejné rozpočty, zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami a s ústavním pořádkem ČR. Důvodová zpráva ve své zvláštní části musí vysvětlit jednotlivá ustanovení návrhu. Cílem je dokumentovat pro budoucí výklad zákona záměr a smysl jednotlivých ustanovení, vazbu na jiné části návrhu a na jiné právní předpisy. Řízení po podání návrhu zákona Stanovisko ORGV Pokud se nejedná o vládní návrh, zašle předseda Sněmovny návrh vládě a požádá ji, aby se do 30 dnů od doručení žádosti k návrhu vyjádřila svým stanoviskem. Vláda zasílá stanovisko, ve kterém vyjadřuje svůj souhlas, souhlas s připomínkami, nebo nesouhlas. Pokud vláda nevyjádří své stanovisko včas, platí, že se vláda vyjádřila kladně. Prvé čtení návrhu zákona v Poslanecké sněmovně
Prvé čtení návrhu zákona znamená první projednávání návrhu v plénu Poslanecké sněmovny. Návrh uvede navrhovatel, tedy buď pověřený zástupce vlády (většinou příslušný ministr) nebo zástupce skupiny poslanců, poslanec, senátor jako zástupce Senátu, nebo zástupce krajského zastupitelstva. Po něm vystoupí zpravodaj, kterého na svém zasedání určil organizační výbor nebo předseda Sněmovny. O návrhu se koná obecná rozprava, což znamená, že vystupují poslanci s názory na záměr zákona a na zpracování zákona. Po skončení obecné rozpravy je možno návrh zákona zamítnout nebo vrátit navrhovateli, pokud se tak nestane, je návrh přikázán
usnesením Sněmovny některému z výborů, a to na návrh organizačního výboru nebo některého z poslanců. Jednací řád v § 90 odst. 2 připouští projednání návrhu zákona pouze v prvém čtení - viz zkrácené projednávání. Projednání zákona ve výboru Návrh zákona může plénum přikázat jednomu nebo i více výborům. Výbor projedná návrh ve lhůtě 60 dnů. Tuto lhůtu může prodloužit jen Sněmovna svým usnesením, a to maximálně o 20 dní. O více dnů je možno ji prodloužit jen se souhlasem navrhovatele. Zkrátit je možno tuto lhůtu o 30 dní. Zkrácení o více než 30 dní je přípustné pouze v případě, že proti tomu nevznesou námitku nejméně dva poslanecké kluby nebo 50 poslanců - viz ustanovení § 91 Jednacího řádu PSP. Výbor si sám určí, kdy a jakým způsobem bude návrh zákona projednávat. Pro projednání návrhu zákona ve výboru určí předseda výboru zpravodaje, který vypracuje o návrhu zákona zprávu. Při projednání návrhu zákona ve výboru vystoupí zástupce navrhovatele, u vládního návrhu zákona obvykle příslušný ministr nebo jeho náměstek. Dále vystoupí zpravodaj se svou zprávou. Následuje rozprava, a to nejprve rozprava obecná, poté rozprava podrobná. V rozpravě podrobné podávají poslanci – členové výboru pozměňovací návrhy. Po skončení rozpravy ve výboru se hlasuje o podaných pozměňovacích návrzích. Ty, které jsou schváleny, jsou součástí usnesení, jež výbor vypracovává. Kromě toho v usnesení výbor Sněmovně doporučí, zda má návrh zákona schválit nebo zamítnout popřípadě vrátit navrhovateli k dopracování. Nejméně pětinová většina členů výboru může předložit oponentní zprávu, která se stává součástí usnesení výboru. V případě, že se výbor usnese, přistoupí k vypracování tzv. komplexního pozměňovacího návrhu. Původní návrh je tím přepracován a pokud s tím plenární schůze ve druhém čtení souhlasí, je komplexní pozměňovací návrh brán jako základní text pro další projednávání jak ve výboru, tak ve druhém čtení v plénu. K němu se pak vztahují podávané pozměňovací návrhy. Druhé čtení návrhu zákona Po projednání návrhu zákona ve výboru a po uplynutí lhůty určené k projednávání je návrh zařazen na pořad další schůze Sněmovny ke druhému čtení. V druhém čtení uvede návrh zákona navrhovatel, poté vystoupí zpravodaj výboru. O návrhu se koná obecná rozprava, po jejímž uzavření je možno návrh zákona vrátit výboru nebo navrhnout jeho zamítnutí. Pokud byl podán komplexní pozměňovací návrh, musí se Sněmovna vyjádřit k tomu, zda jej přijme za základ dalšího projednávání. Návrh zákona může vzít navrhovatel zpět až do skončení druhého čtení, poté již k tomu potřebuje souhlas Poslanecké sněmovny. Následuje rozprava podrobná, během níž jednotliví poslanci podávají pozměňovací návrhy.
Třetí čtení návrhu zákona Mezi druhým a třetím čtením se zajistí vytištění všech pozměňovacích návrhů, které předseda Sněmovny rozešle všem poslancům. Třetí čtení návrhu zákona lze zahájit nejdříve 72 hodin po doručení pozměňovacích návrhů poslancům.Ve třetím čtení návrhu zákona se koná rozprava, ve které však lze navrhnout pouze opravu legislativně technických, gramatických a písemných nebo tiskových chyb nebo podat návrh na opakování druhého čtení. Následně se přistoupí k hlasování nejprve se hlasuje o pozměňovacích návrzích obsažených v usnesení výborů. Teprve potom se hlasuje o pozměňovacích návrzích jednotlivých poslanců přednesených v rámci podrobné rozpravy ve druhém čtení, a to buď v pořadí, v jakém byly předneseny, nebo v pořadí podle předchozího procesního usnesení Sněmovny. Naposledy se hlasuje o návrzích podaných v rámci třetího čtení. Na závěr hlasování se hlasuje o tom, zda Sněmovna vyslovuje souhlas s návrhem zákona jako celkem, samozřejmě ve znění dříve přijatých pozměňovacích návrhů. Je-li souhlas vysloven, projednávání v Poslanecké sněmovně v této fázi končí a návrh zákona postupuje předseda Poslanecké sněmovny bez zbytečného odkladu předsedovi Senátu. Zvláštní jednání a zkrácená jednání Jednací řád Poslanecké sněmovny upravuje několik zvláštních procedur projednávání zákonů v Poslanecké sněmovně, které zkracují Jednacím řádem stanovené lhůty při projednání zákona. 1.
procedura schválení zákona v prvém čtení
2.
jednání o návrhu zákona, s nímž vláda spojila žádost o vyslovení důvěry
3.
zákonodárný proces ve stavu legislativní nouze
4. zákonodárný proces k provedení rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN o akcích k zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti 5.
zákonodárný proces za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu
Zákonodárný proces v Poslanecké sněmovně po vrácení návrhu zákona Senátem
Poté, co byl návrh zákona v Senátu zamítnut nebo vrácen s pozměňovacími návrhy, zašle toto usnesení předseda Senátu předsedovi Poslanecké sněmovny. Pokud Senát svým usnesením návrh zákona zamítl, je usnesení o zamítnutí rozesláno poslancům a předseda Sněmovny předloží návrh zákona znovu Sněmovně k hlasování na nejbližší schůzi Sněmovny. Nejdříve může být návrh projednán deset dnů od doručení usnesení o zamítnutí Poslanecké sněmovně. Sněmovna je povinna hlasovat o návrhu zamítnutého zákona znovu. Podávání pozměňovacích návrhů není přípustné, rozprava je však možná. Pokud při hlasování vysloví Sněmovna souhlas nadpoloviční většinou všech poslanců, je zamítavé stanovisko Senátu tzv.
přehlasováno a zákon je přijat. V opačném případě návrh zákona nebyl přijat a jeho projednávání končí. Pokud Senát návrh zákona nezamítl, ale vrátil jej s pozměňovacími návrhy, rozešle předseda Sněmovny příslušné usnesení Senátu všem poslancům. Na nejbližší schůzi, nejdříve však po deseti dnech od doručení usnesení Senátu se může konat hlasování o tomto návrhu zákona. Ani v tomto případě není přípustné podávání dalších pozměňovacích návrhů, rozprava je však možná. Hlasování o vráceném návrhu probíhá ve dvou fázích – nejprve se hlasuje o návrhu zákona ve znění schváleném Senátem, tedy v pozměněném znění. Návrh zákona je přijat, pokud jej schválí prostá většina Sněmovny, tedy nadpoloviční většina přítomných poslanců. Pokud se tak nestane, hlasuje se o návrhu zákona ve znění, které původně schválila Sněmovna. Tento návrh pak musí být přijat kvalifikovanou - nadpoloviční většinou všech poslanců. Veto prezidenta republiky
Prošel-li návrh zákona úspěšně celým legislativním procesem v Parlamentu, je zákon přijat. Následuje podpis předsedy Poslanecké sněmovny a postoupení zákona k podpisu prezidentu republiky. Prezident má možnost vrátit přijatý zákon, s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen - viz čl. 50 Ústavy České republiky. Jde o rozhodnutí, které prezident republiky činí bez kontrasignace předsedou vlády. Pokud je zákon prezidentem republiky vrácen, rozešle se jeho stanovisko poslancům. Předseda Poslanecké sněmovny je povinen předložit vrácený zákon Sněmovně k hlasování na nejbližší schůzi, nejdříve však 10 dnů od jeho doručení. Podávat pozměňovací návrhy není přípustné. Jestliže Poslanecká sněmovna setrvá na vráceném zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců, zákon se vyhlásí - viz § 98 jednacího řádu PSP. Pokud se předepsané většiny nepodaří dosáhnout, nebyl zákon přijat a jeho projednávání končí. Podpisy pod zákonem, vyhlášení zákona Zákon podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády. Pokud prezident republiky zákon nevrátí, podepíše jej. V tomto případě není nutno čekat na uplynutí patnáctidenní lhůty a je možno zákon vyhlásit ve Sbírce zákonů. Pokud se prezident rozhodne zákon vrátit, nepodepíše jej. I když je poté prezidentské veto Sněmovnou přehlasováno, a zákon tedy bude vyhlášen, prezident jej už podle § 107 jednacího řádu Poslanecké sněmovny nepodepisuje. Posledním, kdo je povinen zákon podepsat, je předseda vlády. Zákony se vyhlašují uveřejněním ve Sbírce zákonů podle zákona o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Ústavodárný proces
Ústava České republiky patří do skupiny tzv. rigidních ústav - rigidněji než běžný zákonodárný proces je upraven ústavodárný proces. Na rozdíl od řady jiných států Ústava ČR upravuje jedinou proceduru pro přijímání ústavních zákonů. Tato procedura je upravena v čl. 39, podle nějž k přijetí ústavního zákona (…) je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Na projednávání návrhů ústavních zákonů se nevztahují ta ustanovení Ústavy, která se zabývají přehlasováním Senátu Poslaneckou sněmovnou, neboť tyto zákony musí být schváleny ve shodném znění oběma komorami. V žádné fázi senátního projednávání nelze podat návrh, aby Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat. Senát musí tedy tyto návrhy v každém případě projednat. Senát přitom nemusí dodržet 30ti denní lhůtu na projednání zákona. Pokud návrh ústavního zákona Senát schválí ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou, je zákon přijat. Pokud návrh ústavního zákona Senát zamítne, je tento návrh zcela zamítnut a jeho projednávání (neúspěšně) končí. Pokud je návrh takového zákona vrácen Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, vrací se návrh Poslanecké sněmovně, protože stále ještě zůstává možnost souhlasného usnesení obou komor – a to v případě, že Poslanecká sněmovna přijme vrácený návrh zákona ve znění pozměňovacích návrhů Senátu. Pokud nepřijme Sněmovna návrh ústavního zákona v Senátem pozměněném znění, není návrh zákona přijat a jeho projednávání končí. Viz schéma ústavodárného procesu.
Graf: Schéma ústavodárného procesu
Přijímání zákonů podle čl. 40 Ústavy Výslovné schválení oběma komorami vyžadují vedle ústavních zákonů i zákony podle čl. 40 Ústavy České republiky. Jde o volební zákony, zákon o jednacím řádu Senátu a zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek. Tyto zákony se schvalují procedurou jako zákony ústavní, pouze hlasovací většiny jsou shodné jako u standardních zákonů. Senát nemusí tyto zákony schválit do 30 dnů, nesmí vyjádřit vůli se těmito zákony nezabývat, Poslanecká sněmovna nemůže Senát přehlasovat. Projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu Zákon o státním rozpočtu
Zákon o státním rozpočtu je základním zákonem pro fungování státu, zejména pro výkon státní a veřejné správy. Zákon o státním rozpočtu umožňuje vládě výkon jejích pravomocí. Návrh zákona o státním rozpočtu může Poslanecké sněmovně předkládat pouze vláda, a to nejpozději tři měsíce před začátkem kalendářního roku. Vládní přípravu státního rozpočtu upravuje zákon č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech . Návrh zákona obsahuje rovněž rozpočtovou kapitolu Poslanecká sněmovna a kapitolu Senát. Návrh zákona projednává a schvaluje pouze Poslanecká sněmovna, Senát se státním rozpočtem nezabývá. Procedura schvalování státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně je odlišná od legislativního procesu ostatních zákonů. Návrh státního rozpočtu je projednáván samostatně, nesmí s ním být spojen návrh na přijetí nebo změnu jiného zákona. Daňové ani jiné finanční zákony nejsou součástí státního rozpočtu, musí být schváleny ve vlastním legislativním procesu.
Zahájení projednávání návrhu zákona o státním rozpočtu Předseda Poslanecké sněmovny přikáže návrh zákona o státním rozpočtu k projednání rozpočtovému výboru, který jej projedná. Teprve poté následuje prvé čtení v plénu. Viz schéma projednávání státního rozpočtu.
Prvé čtení návrhu zákona o státním rozpočtu
Prvé čtení je zahájeno vystoupením navrhovatele, tedy předsedy vlády, poté vystoupí zpravodaj rozpočtového výboru. Poté Sněmovna v obecné rozpravě projedná základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, kterými jsou výše příjmů a výdajů, saldo, způsob vypořádání salda, celkový vztah k rozpočtům vyšších územních samosprávných celků a obcí a rozsah zmocnění výkonných orgánů. Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu schválí nebo doporučí vládě jejich změny a stanoví termín pro předložení nového návrhu. Lhůta pro předložení nového návrhu nesmí být kratší než 20 dnů a delší než 30 dnů od doručení usnesení Sněmovny předsedovi vlády. Schválí-li Sněmovna základní údaje návrhu zákona o státním rozpočtu, nelze je během jeho dalšího projednávání měnit. Sněmovna se současně usnese na přikázání jednotlivých kapitol návrhu zákona o státním rozpočtu výborům.
Projednání návrhu zákona o státním rozpočtu ve výborech Všechny věcné parlamentní výbory projednají jim přikázané kapitoly návrhu zákona o státním rozpočtu a ve lhůtě stanovené Sněmovnou předloží svá usnesení rozpočtovému výboru. Minimální doba pro projednání přikázané kapitoly ve výboru je přitom třicet dnů. Výbor může navrhnout změny pouze v jemu přikázané kapitole, v případě, že chce zasáhnout do struktury jiné kapitoly, musí o to požádat výbor, kterému byla kapitola přikázána. Ke každému návrhu na změnu je výbor povinen vyžádat si stanovisko správce kapitoly. Usnesení výborů, popřípadě oponentní zprávy k jednotlivým rozpočtovým kapitolám, jsou projednány rozpočtovým výborem, který k nim přijme usnesení. Toto usnesení je předloženo předsedovi Sněmovny, který je dá vytisknout a doručí je všem poslancům, poslaneckým klubům a navrhovateli nejméně 24 hodin před zahájením druhého čtení návrhu zákona o státním rozpočtu. Totéž učiní s usnesením výboru, pokud výbor přijme usnesení nesouhlasné s usnesením rozpočtového výboru podle předchozí věty. Druhé čtení návrhu zákona o státním rozpočtu
Je zahájeno vystoupením navrhovatele – předsedy vlády. Poté následuje zpráva zpravodaje rozpočtového výboru, po kterém se vede podrobná rozprava, během níž se předkládají pozměňovací nebo jiné návrhy. Předseda Poslanecké sněmovny zajistí jejich rozmnožení a rozeslání všem poslancům.
Třetí čtení návrhu zákona o státním rozpočtu V rámci třetího čtení se vede rozprava, ve které lze navrhnout pouze opravu legislativně technických chyb, gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových, úpravy, které logicky vyplývají z přednesených pozměňovacích návrhů, popřípadě podat návrh na opakování druhého čtení. Na závěr třetího čtení Sněmovna hlasuje o pozměňovacích návrzích. Poté se Sněmovna usnese, zda s návrhem zákona o státním rozpočtu vyslovuje souhlas.
Rozpočtové provizorium V případě, že Poslanecká sněmovna zamítne návrh státního rozpočtu a nepodaří se upravenou verzi schválit do začátku rozpočtového tj. kalendářního roku, nastupuje tzv. rozpočtové provizorium (viz zákon 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech), které trvá až do nabytí účinnosti zákona o státním rozpočtu na nový rozpočtový rok. Objem příjmů a výdajů v období tohoto provizoria se řídí objemem příjmů a výdajů státního rozpočtu schváleného pro předchozí rozpočtový rok. Státní závěrečný účet Vláda je povinna po uplynutí rozpočtového roku předkládat Poslanecké sněmovně k projednání státní závěrečný účet (který nemá formu zákona). Státní závěrečný účet obsahuje výdaje státu za
rozpočtový rok. Je projednáván všemi výbory Poslanecké sněmovny podle příslušných kapitol podobně jako státní rozpočet. Sněmovna poté v plénu přijímá usnesení, zda státní závěrečný účet schvaluje či nikoliv, popř. přijme doprovodné usnesení. Neschválení státního závěrečného účtu nemá reálný dopad ani na státní závěrečný účet ani na státní rozpočet, vyjadřuje pouze nespokojenost poslanců s činností vlády při jeho plnění.
Graf: Schéma projednávání schvalování státního rozpočtu
Jednání o návrzích zákonných opatření Senátu
Ústava ČR svěřuje Senátu pravomoc vydávat zákonná opatření Senátu v situaci, kdy je Poslanecká sněmovna rozpuštěna a kdy je třeba rozhodnout o věci, která by jinak vyžadovala přijetí zákona. Ústava vymezuje podmínky, za nichž je možno zákonné opatření Senátu vydat: -
musí jít o věci, které nesnesou odkladu,
-
musí jít o věci, které by jinak vyžadovaly přijetí zákona,
-
zákonné opatření musí navrhnout vláda,
-
Senátu nepřísluší přijímat zákonná opatření ve věcech Ústavy, státního rozpočtu a volebního zákona.
viz č. 33 Ústavy České republiky Posouzení, zda věc nesnese odkladu, je záležitostí Senátu, který je ovšem omezen výhradní iniciační pravomocí vlády. Okruh věcí, jež by jinak vyžadovaly přijetí zákona, je vymezen materií, kterou v okamžiku navržení zákonného opatření upravují zákony, a jde tedy o jejich změnu, a dále ustanoveními v Ústavě nebo zákonech, která stanoví, že určité věci mohou být upraveny pouze zákonem. Zákonné opatření Senátu má pouze podmíněnou platnost. Pokud nedojde k jeho dodatečnému schválení na první schůzi Poslanecké sněmovny, pozbývá platnosti. Parlamentní schvalování mezinárodních smluv Jednání o mezinárodních smlouvách není považováno za legislativní funkci. Zahraniční politika patří v parlamentních demokraciích tradičně do kompetence exekutivy. V České republice se určité mezinárodní smlouvy sjednané vládou schvalují v Parlamentu oběma komorami. Smlouvy, které vyžadují souhlas Parlamentu, jsou vyjmenovány v Ústavě České republiky v čl 49. Kromě toho souhlas Parlamentu vyžadují mezinárodní smlouvy o státních hranicích, a to ve formě ústavního zákona. Zvláštní postavení mají dále mezinárodní smlouvy, kterými se přenáší některé pravomoci orgánů České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci. Tyto smlouvy musí být schváleny v Parlamentu oběma komorami ústavní většinou nebo musí být schváleny celostátním referendem, pokud to stanoví ústavní zákon. Ostatní mezinárodní smlouvy souhlas Parlamentu nevyžadují a jsou přijímány vládou České republiky a ratifikovány prezidentem republiky. O mezinárodních smlouvách se v Poslanecké sněmovně jedná pouze ve dvou čteních. Po prvém čtení přikáže Sněmovna projednání smlouvy příslušnému výboru, většinou výboru zahraničnímu. Ve druhém čtení se koná rozprava, po jejímž skončení se hlasuje o souhlasu Poslanecké sněmovny s návrhem smlouvy. Mezinárodní smlouva je Parlamentem schválena až v okamžiku, kdy souhlas se shodným zněním smlouvy vyjádří obě komory.
Graf: Schéma projednávání mezinárodních smluv
Podíl Ústavního soudu na legislativní činnosti Ústavní soud jako garant ústavnosti České republiky má řadu pravomocí, které zasahují do zákonodárné pravomoci Parlamentu (viz schéma ústavního systému). Nejdůležitější je v tomto
směru pravomoc abstraktní kontroly – pravomoc rušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Novela Ústavy č. 515/2002 Sb. pak Ústavnímu soudu svěřila pravomoc kontroly souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem, a to ještě v době před jejich ratifikací. V řízení o zrušení zákonů pro rozpor s ústavním pořádkem Ústavní soud nálezem rozhodne buď o zrušení napadeného zákona nebo jeho části, nebo návrh zamítne. Den zrušení je určen v nálezu, není možno rušit zákony zpětně. Proto Ústavní soud buď určí, že zákon se ruší dnem nabytí právní moci nálezu, nebo určí pozdější datum, kdy zákon pozbývá platnosti. Účelem mezidobí je umožnit Parlamentu, aby přijal normu novou nahrazující úpravu té části zákona, která je Ústavním soudem zrušena. Zde je uvedena aktivní legitimace v abstraktní kontrole ústavnosti.
PŘEDNÁŠKA Č. 3 III. ÚSTAVNÍ PRÁVO Obsah: . Historický vývoj . Charakteristika Ústavního práva . Ústavněprávní vztahy . Subjekty ústavního práva . Ústavněprávní skutečnosti . Ústavní pořádek ČR . Charakteristika Listiny základních práv a svobod . Struktura Listiny základních práv a svobod . Ombudsman
1. Historický vývoj Právním výrazem existence moderního státu je v prvé řadě Ústava. Vznik psané ústavy je přímo spjat se vznikem moderního státu. První rané náznaky psané ústavy nacházíme v 17. století v severských státech Evropy (Švédsko, Dánsko) Jednalo se víceméně o soupis organizačních pravidel, role panovníka jako rozhodující osoby ve státě nebyla nijak dotčena. Jedinci byli nadále jen poddanými. Tento obraz společnosti se začal postupně měnit v souvislosti s rozvojem kapitalizmu. Jednotlivec začal být vnímán jako osobnost, občan, člen občanské společnosti v hospodářské, sociální a kulturní sféře, ale i člen politické společnosti, ve sféře správy věcí veřejných. S občanskou společností je spjata existence psané ústavy, která již obsahuje moderní myšlenky a představy o fungování státu: • myšlenka společenské smlouvy • představa nadřazenosti psaného dokumentu nad obyčejem • teorie dělby moci • myšlenka rovnosti a svobody lidské bytosti … Koncem 18. století jsou přijímány psané ústavy v podobě ústav amerických kolonií a ústavy USA (1787) a Francie (1791). Jedná se o ústavy v moderním slova smyslu. V první fázi moderního ústavního vývoje je řešena problematika dělby moci ve státě (moc zákonodárná, výkonná, soudní), postupně, v druhé fázi se stává nedílnou součástí ústav úprava vztahu státu a jedince. Po druhé světové válce v důsledku masového porušování lidských práv totalitními režimy a v důsledku utrpení lidstva v souvislosti s oběma světovými válkami se do ústav mnoha států začala dostávat ustanovení vztahující se k hodnotám, kterými se má stát vázat.
I když ústavní a politický vývoj spolu úzce souvisí, nespadají vjedno. To je dáno především skutečností, že změna politického režimu a základní právní úpravy jdou za sebou s určitým časovým odstupem. Ve smyslu uvedeného konstatování rozlišujeme dvě základní etapy našeho ústavního vývoje: 1. etapa 1848-1918 (v rámci habsburské monarchie) 2. etapa 1918-1992 (v rámci československé státnosti) Ústavní vývoj v rámci československé státnosti V průběhu první světové války začaly postupně vznikat představy a projekty samostatné české státnosti. Tyto tendence vyústily v požadavek vzniku samostatného československého státu. Již v roce 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada (v čele s T. G. Masarykem, E. Benešem, M. R. Štefánkem). Téhož roku v Praze vznikl Národní výbor jako reprezentativní orgán českých politických stran. 13. července 1918 byl tento výbor reorganizován jako všenárodní reprezentativní orgán – Národní výbor Československý. K vlastnímu vyhlášení samostatného československého státu došlo 28. října 1918 na schůzi Národního výboru Československého. Týž den byl přijat první zákon čsl. státu – zák. č. 11/1918 Sb., zákonů a nařízení, o zřízení samostatného státu československého. Národní výbor řídil stát do 13. listopadu 1918, kdy přijal prozatímní ústavu. Tato ústava umožnila vznik jednokomorovému Národnímu shromáždění, prezidentu a vládě. Nevolené Národní shromáždění přijalo dne 29. února 1920 Ústavu Československé republiky. Období tzv. druhé republiky – po podpisu mnichovské dohody je odtržena část území a připojena k Německu, Polsku a Maďarsku, vzniká Slovenský stát, na zbytku území přestává ústava fakticky platit. Po skončení druhé světové války a osvobození Československa bylo navázáno na stav před válkou (ústavní kontinuita s tzv. první republikou) a oficiálně byla obnovena účinnost Ústavy ČSR z roku 1920. V roce 1948 po komunistickém převratu byla v květnu 1948 přijata tzv. Ústava 9. května, vyhlášená jako ústavní zákon č. 150/1948 Sb. V roce 1960 byla přijata nová, socialistická ústava, tzv. Ústava 9. května. V roce 1968 byla ústavním zákonem č. 143/1968 Sb., o československé federaci, provedena federalizace státu. Po 1. listopadu roku 1989 došlo ke zhroucení komunistického systému a byl nastartován proces zásadních společenských, politických a hospodářských změn: V září roku 1992 Slovenská národní rada schválila Ústavu Slovenské republiky, 25. listopadu 1992 odhlasovalo Federální shromáždění úst. zák. č. 542/1992 sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. V souladu s tímto ústavním zákonem dne 31. prosince 1992 zanikla ČSFR a na její místo nastoupily dva zcela samostatné státy – Česká republika a Slovenská republika. 16. prosince 1992 byla Českou národní radou přijata Ústava České republiky a vyhlášena pod č. 1/1993 Sb. zákonů ČR.. 16. prosince 1992 přijalo předsednictvo České národní rady usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky: Toto usnesení bylo vyhlášeno pod číslem 2/1993 Sb.zákonů České republiky. Zánikem federace vyvstala potřeba převzetí jejího právního řádu do nového právního řádu České republiky. V rámci této recepce (receptio = převzetí) byly do právního řádu České republiky převzaty ty právní předpisy ČSFR, které byly platné v den jejího zániku na území České republiky. Samozřejmě s tím, že nelze použít těch ustanovení, která jsou vázána na existenci ČSFR. Pokud by nastal rozpor mezi právními předpisy ČR, vydanými před zánikem federace a předpisy ČSFR téže právní síly, postupuje se podle právních předpisů ČR.
2. Charakteristika Ústavního práva Ústavní právo je nejvýznamnějším právním odvětvím systému práva České republiky, základem celého právního řádu ČR. Řadíme je mezi odvětví práva veřejného. Ústavní právo je právním odvětvím tvořeným systémem právních norem regulujících společenské vztahy, které mají základní význam pro český stát. Ústavní právo není tvořeno jen samotnou ústavou, ale tvoří jej spolu s ústavou i systém právních předpisů nejvyšší právní síly. V čl. 3 a čl. 112 Ústavy je tento systém označován jako ústavní pořádek .
V každém demokratickém právním státě vymezují ústavní normy základní pravidla pro vztah občana a státu. A to na základě principu prvotnosti lidských a občanských práv a omezenosti státní moci (státní moc může pouze to, co jí ústavní normy dovolují či ukládají). V ústavních normách je tedy přímo vymezen resp. omezen rozsah zásahů státu do práv jednotlivce a občanské společnosti. Na druhé straně se může každá fyzická nebo právnická osoba domáhat ochrany proti pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahům orgánů státní moci do těchto práv a svobod, které jsou zaručeny Listinou základních lidských práv a svobod. Ústava představuje základní zákon nejvyšší právní síly a zároveň představuje základ moderního státu. Plní tím řadu úkolů a ovlivňuje chod a vývoj společnosti. Základní funkce ústavy je funkce právní – jedná se o základní zákon státu s vyšší právní silou, další funkce ústavy je funkce politická, ideologická, kulturní. Obsahem ústavy jsou právní normy vyjádřené ve zvláštní formě ústavních norem.
Druhy pramenů ústavního práva - . Ústavní pořádek ČR
• • • •
• • • • • • • • • • •
obecné právní principy - jsou hlavním pramenem ÚP hodnotová učení - myšlenkové koncepce, doktríny, politické ideje monolegální (speciální označení Ústava, Základní zákon apod.) nebo polylegální právní akt (obsažený ve více právních předpisech) zákony, ústavní zákony, mimořádné zákony (jsou dočasné, řeší určitou krizi - v Itálii čl. 77 Ústavy: v mimořádné situaci vláda vydá na svou zodpovědnost nařízení se silou zákona, ale musí ho téhož dne předložit sněmovnám ke schválení) tzv.organické zákony – kodifikují nějakou základní otázku, třeba status nějakého orgánu, či zákony o referendu (např. Španělsko, Francie) soudcovské právo (precedenty) - obsahující autentické interpretace ústavy justičních autorit prováděcí zákony ústavy - např. volební zákony nálezy ÚS jednací řády Parlamentu normativní akty VM a hlavy státu - dekrety, zákonná opatření; jsou dočasné, musí být dodatečně schváleny Parlamentem mezinárodní a vnitrostátní smlouvy (uzavírají je např. autonomní oblasti Španělska) multilaterální pakty o lidských právech (např. pakty OSN, Evropská úmluva o lidských právech) ústavněprávní obyčeje - třeba ve Velké Británii; např. král musí souhlasit se zákonem, který schválily obě komory sbírka náboženských pravidel - především v islámském právu: šaría právo ES/EU - platí pro členské státy
Prameny ústavního práva České republiky •
Česká republika je demokratický právní stát a pouze právní předpisy (nikoli politická usnesení či politické směrnice) mohou být pramenem práva. Systém pramenů ústavního práva ČR v zásadě tvoří:
1. především ústavní zákony, které podle čl. 112. odst. 1 Ústavy ČR tvoří ústavní pořádek: Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992. Podle nálezu ÚS č. 403/2002 Sb., je třeba do rámce ústavního pořádku zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. 2. mezinárodní smlouvy, které podle čl. 10 Ústavy jsou bezprostředně závazné a mají aplikační přednost před zákonem
3. akty referenda - ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává svou moc přímo (doposud byl pouze jeden jednorázový ústavní zákon o přistoupení ČR do EU: úz č. 515/2002 Sb.) 4. rozhodnutí Ústavního soudu - vykonatelná rozhodnutí ÚS jsou závazná pro všechny orgány a osoby; pramenem práva je ovšem pouze výroková část rozhodnutí, jelikož rozhoduje jako „negativní zákonodárce“ (ruší či mění zákon nebo podzákonný právní předpis); odůvodnění rozhodnutí není nikdy pramenem ! 5. zákony, které se týkají úpravy činnosti ústavních orgánů, ústavních práv a svobod občanů, státního občanství, postavení cizinců apod. 6. zákony podle čl. 112. odst. 3, které byly přijaty jako ústavní zákony v době federace, ale pozbyly tímto právním ustanovením právní sílu ústavních zákonů a staly se běžnými zákony 7. zákony, jejichž vydání Ústava předpokládá (volební zákony, jednací řády atd.) 8. za prameny lze v určitém smyslu považovat i zákonná opatření Senátu podle čl. 33 Ústavy došlo k nim po rozpuštění poslanecké sněmovny v říjnu 2013 9. rozhodnutí prezidenta republiky - v minulosti k nim patřily dekrety prezidenta Beneše (nález ÚS č. 55/1995 Sb.- kauza Dreithaler: podle článku 112 Ústavy ČR mají ke dni účinnosti této Ústavy jen sílu zákona), v současnosti jsou pramenem práva např. rozhodnutí o vyhlášení amnestie •
Ústava a Listina základních práv a svobod jsou jako součást ústavního pořádku ČR označeny výslovně (přímo).
•
Ústava ČR zavedla s účinností od 1.1.1993 termín „ústavní pořádek“, který používá v čl. 3 a v čl. 112 . Tím byl vyjádřen fakt, že vedle vlastní Ústavy ČR (ústavní zákon ČNR 1/1993) existují v právním řádu ČR i další ústavní zákony, které stojí vedle Ústavy. Ústavní pořádek ČR je tak pojímán jako neuzavřený soubor všech platných ústavních zákonů, jež dohromady tvoří ústavu ČR v širším smyslu. V současné době máme 26 ústavních zákonů. Termín „ústavní pořádek“ je termínem pr. řádu ČR – jinde ve světě se zřejmě neobjevuje a ani by mu nerozuměli, a to ani ve státech s polylegální ústavou. Může to být i tím, že ani kategorie „ústavních zákonů“ není celospolečensky rozšířena a vyskytuje se jen v některých státech. Zřejmě vhodnější by bylo, kdyby Ústava ČR použila místo termínu „ústavní pořádek“ termín „ústavní řád“, jež byl a je chápán právě jako soubor ústavních zákonů. V historii se už jednou objevil termín „pořádek“ v ústavním dekretu prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku; zde „právní pořádek“ znamenal obnovení systému práva, ve kterém panoval po přechodu od R-U chaos, jelikož zde fakticky současně platilo více rozdílných právních řádů tzn. „právní pořádek“ = náprava „právního nepořádku“ na území ČS tím, že bude zaveden úplně nový právní systém. Nyní by mohlo vyplývat, že „ústavní pořádek“ je také nápravou ústavního nepořádku a nutností vytvořit nový ústavní systém, což ale není pravda ! Nová Ústava ČR totiž neobsahovala úplně nové normy, ale plno zákonů, které byly vytvořeny ještě před vytvořením Ústavy ČR.
•
• •
•
Nálezy ÚS Pl. ÚS 33/97 principy v ústavním právu •
Moderní demokratická psaná ústava je společenskou smlouvou, kterou se lid představující ústavodárnou moc ustavuje v jedno politické (státní) těleso, zakotvuje vztah individua k celku a soustavu mocenských (státních) institucí. Dokument insitucionalizující soustavu základních obecně akceptovaných hodnot formující mechanizmus a proces utváření legitimních mocenských rozhodnutí nemůže existovat mimo veřejností akceptovaného kontextu hodnot, spravedlnostních představ, jakož i představ o smyslu, účelu a způsobu fungování demokratických institucí. Jinými slovy, nemůže fungovat mimo minimálního hodnotového a institucionálního konsenzu. Pro oblast práva z toho plyne závěr, že pramenem práva obecně, jakož i pramenem práva ústavního, a to i v systému psaného práva, jsou rovněž základní právní principy a zvyklosti.
Zákon č. 1/1993 Sb. Ústava ČR Zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod
Ústavní zákon 71/2012 Sb. o zavedení přímé volby prezidenta Zákon č. 275/2012 Sb. O volbě prezidenta republiky Zákon č. 247/1995 Sb. O volbách do Parlamentu ČR Zákon č. 491/2001 Sb. O volbách do zastupitelstev v obcích Ústavní zákon 182/1993Sb. O ústavním soudu
3. Ústavněprávní vztahy Jsou specifické společenské vztahy, které vznikají mění se a zanikají na základě norem ústavního práva, jsou druhem právních vztahů. Obsahem ústavněprávního vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti, které ústavní právní norma stanoví (nebo přiznává) subjektům ústavněprávního vztahu. Předmětem ústavněprávního vztahu je určité chování subjektů ústavněprávního vztahu směřující k určitému ústavou danému cíli – např. k zajištění fungování demokratického státu uvnitř i navenek atp. Subjektem ústavního práva je stát, resp. ten, komu ústavní právo přiznává ústavněprávní subjektivitu.
4. Subjekty ústavního práva 1. Stát a jeho orgány a) zákonodárné orgány a jejich složky : Parlament, Poslanecká sněmovna, Senát, výbory, komise, vyšetřovací komise, předseda, místopředsedové komory, poslanci, senátoři; b) orgány moci výkonné a jejich představitelé: prezident republiky, vláda, správní úřady, státní zastupitelství, předseda vlády, ostatní členové vlády; c) orgány moci soudní a jejich funkcionáři: Ústavní soud, soudy, soudci, přísedící, kolegia, senáty. 2. Územní útvary, za které jednají jejich orgány a) územní korporace veřejného práva: stát, vyšší územní samosprávné celky (kraje, obce, jejich části při oddělování obce); b) jiné územní útvary : volební kraje, volební obvody. 3. OSOBY 1)Fyzické osoby - ČLOVĚK a) státní občané; b) cizí státní občané; c) osoby bez státního občanství; d) občané obce. 4. Skupiny fyzických osob a) organizované a s právní subjektivitou: politické strany, politická hnutí, občanská sdružení, kluby, církve, náboženské společnosti atd.; b) organizované bez právní subjektivity: přípravný výbor politické strany, petiční výbor atd.; c) neorganizované: lid v referendu, národnostní menšina atd.
5. Ústavněprávní skutečnosti Ke vzniku, změně nebo zániku ústavněprávního vztahu je nutná existence ústavněprávní skutečnosti. Ústavněprávní skutečnosti dělíme na: • ústavněprávní jednání, tj. projevy lidské vůle navenek. Tato jednání mohou být buď to v souladu (právní jednání), nebo v rozporu (protiprávní jednání) s ústavněprávními normami; • ústavněprávní události, tj. skutečnosti, se kterými spojuje norma ústavního práva vznik, změnu nebo zánik ústavněprávního vztahu nezávisle na vůli subjektu, jehož se bezprostředně dotýkají. Základní ústavněprávní událostí je běh času. Ústava ČR
Tento tzv. „základní zákon“ státu upravuje hlavní instituty státního zřízení, zejména soustavu nejvyšších státních orgánů, jejich působnost a vzájemné vztahy, principy územní samosprávy a základní práva a svobody občanů. Ustanovení obsažená v Ústavě ČR a další ústavní zákony lze měnit nebo rušit zase jen formou ústavního zákona. Ústava ČR je uvozena tzv. preambulí – úvodním prohlášením a má 8 hlav. 1. Základní ustanovení 2. Moc zákonodárná 3. Moc výkonná 4. Moc soudní 5. Nejvyšší kontrolní úřad 6. Česká národní banka 7. Územní samospráva 8. Přechodná a závěrečná ustanovení Preambule – vyhlášení vůle občanů ČR vytvářet v návaznosti na tradice české i československé státnosti svobodný demokratický stát. Základní ustanovení – obsahují ústavní charakteristiku ČR. ČR je charakterizována jako jednotný (unitární) právní stát s úplnou státní suverenitou a mezinárodněprávní subjektivitou. Jako základní princip demokracie je vyjádřena svrchovanost lidu. Zároveň je stanoveno, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR a základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Za základ politického systému je prohlášena volná soutěž svobodně vzniklých politických stran. Životní prostředí je postaveno pod ochranu státní moci. Princip zaručené samosprávy územních samosprávných celků v sobě zahrnuje jednak princip výstavby státu a zároveň právo těchto celků očekávat od státu naplnění obsahu samosprávy v prováděcím zákonodárství. Moc zákonodárná Zákonodárnou mocí se rozumí především pravomoc vydávat zákony. Dále sem spadá funkce správní – v oblasti kontroly, funkce autonomní – rozhodování o svých vnitřních záležitostech apod. Zákonodárná moc je svěřena Parlamentu, který má dvě komory. 1. Poslaneckou sněmovnu – 200 poslanců volených na období 4 let. - Volby do Poslanecké sněmovny probíhají podle zásad poměrného zastoupení – poslanecké mandáty se rozdělují podle počtu hlasů odevzdaných voliči pro jednotlivé kandidátní listiny. 2. Senát – nebyl dosud ustanoven. Má 81 senátorů volených na 6 let s tím, že každé 2 roky se 1/3 senátorů obnoví. - Volby do Senátu probíhají podle zásad většinového systému – ve stanoveném volebním obvodu je zvolen ten kandidát, který získal nejvíce hlasů. Každý občan ČR, který dovršil věku 18 let má právo volit, má tzv. aktivní volební právo. Pasivní volební právo, neboli právo být volen, je věkově odstupňováno podle funkcí. Každý občan ČR, který dosáhl věku 21 let může být zvolen poslancem Poslanecké sněmovny. Pro úřad prezidenta nebo do Senátu se požaduje věk 40 let. Zvolení poslanci skládají slib na první schůzi Poslanecké sněmovny, které se zúčastní. Jsou chráněni poslaneckou imunitou. Poslanecká sněmovna může vyslovit nedůvěru vládě. Usnášet se jsou komory způsobilé za přítomnosti alespoň 1/3 svých členů.
Zákony přijímá Poslanecká sněmovna prostou většinou (tj. alespoň nadpoloviční většina přítomných poslanců), ústavní zákony pak kvalifikovanou většinou (tj. třípětinová většina všech poslanců). Moc výkonná Výkonná moc vymezuje především působnost prezidenta republiky a vlády. Dále pod tento druh státní moci patří ministerstva a ostatní ústřední úřady a státní zastupitelství. 1. Prezident republiky - Je hlavou státu, z výkonu své funkce není odpovědný, nelze jej odvolat. - Trestní stíhání může být zahájeno pouze pro velezradu. - Výlučné pravomoci prezidenta jsou vymezeny Ústavou taxativně (výslovně). - Ostatní rozhodnutí prezidenta vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády (vláda je odpovědna Parlamentu). - Je volen oběma komorami Parlamentu na 5 let (nikdo nemůže být zvolen více než 2 volební období za sebou). 2. Vláda - Je vrcholovým orgánem výkonné moci, dá se tedy říci, že spravuje stát. - Skládá se z předsedy, místopředsedů a ministrů. - Předsedu vlády jmenuje prezident. Na jeho návrh pak jmenuje ostatní členy vlády. - Ze své činnosti je vláda odpovědna Poslanecké sněmovně. - Rozhoduje ve sboru nadpoloviční většinou všech svých členů. - Je oprávněna vydávat právní předpisy k provedení zákona a v jeho mezích (vládní nařízení). - Vydává i vládní usnesení (normativní interní instrukce), která zavazují pouze členy vlády. 3. Ministerstva a jiné správní úřady - Tyto orgány lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. - Jsou-li k tomu zákonem zmocněny mohou, na základě zákona a jeho mezích, vydávat právní předpisy (vyhlášky). 4. Státní zastupitelství - Je relativně novým ústavním orgánem, který v roce 1994 nahradil prokuraturu. - Zastupuje veřejnou žalobu ve věcech trestních - Jeho postavení a působnost vymezuje zákon o státním zastupitelství. Moc soudní Vymezuje úkoly a postavení soudů. Je vykonávána nezávislými soudy prostřednictvím nezávislých soudců. Soudce se řídí ve své činnosti jen zákony, proti jeho vůli ho nelze odvolat ani přeložit k jinému soudu. Soudci jsou jmenováni prezidentem republiky bez časového omezení.
Rozlišujeme čtyři druhy soudnictví: 1. soudnictví civilní 2. soudnictví trestní 3. soudnictví správní 4. soudnictví ústavní Ústavní principy soudnictví: • princip výkonu soudní moci jménem republiky • princip nezávislosti soudů • princip nezávislosti soudců • princip nestrannosti soudců • princip rozhodování senátem a samosoudcem • princip účasti lidu na výkonu soudní moci • princip vázanosti soudce zákonem • princip rovnosti účastníků řízení před soudem • princip ústnosti a princip veřejnosti soudního jednání
1. Ústavní soud - Je samostatný specializovaný nezávislý orgán moci soudní. - Je nerozpustitelný a neodvolatelný. - Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). - Základním posláním Ústavního soudu je výkon soudní ochrany ústavnosti - Na základě návrhu rozhoduje o zrušení zákonů nebo jiných předpisů nebo jejich ustanovení, jestliže jsou v rozporu s Ústavou. - Rozhoduje rovněž o stížnostech proti pravomocným rozhodnutím orgánů státní moci, kterými byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. - Rozhoduje nálezem. Toto rozhodnutí je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů (pokud o jeho vykonatelnosti nerozhodl Ústavní soud jinak). - Jeho rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Nejvyšší kontrolní úřad - Zvláštní orgán státu, který má nezávislé postavení. - Není součástí státní správy. - Kontroluje hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Česká národní banka - Zvláštní orgán státu s nezávislým postavením. - Není součástí státní správy. - Pečuje o stabilitu měny. - Je naší emisní bankou, má výhradní právo vydávat bankovky a mince, včetně mincí pamětních. Územní samospráva - Vymezuje členění ČR na obce a vyšší územní samosprávné celky. - Pojem samosprávného celku vymezuje jako územní společenství občanů, které je samostatně spravováno zastupitelstvem a má právo na samosprávu. - Zastupitelstvo je volený orgán, který je chráněn proti zásahům státní moci. Může vydávat obecně závazné vyhlášky platné na daném území. - Vyššími celky mohou být země nebo kraje. - Na základě článku 99 a článku 100 odst. 2 Ústavy je vytvořen dvoustupňový systém územní samosprávy: 1. samospráva obce 2. samospráva vyššího územního samosprávného celku (kraje)
Legislativní proces
-
zákonodárná iniciativa projednávání návrhů zákona schválení zákona vyhlášení zákona
Zákonodárná iniciativa je oprávnění podat návrh zákona a zároveň povinnost zákonodárného sboru se jím zabývat.
Čl. 41 odst. 2 ústavy
Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
Projednávání zákonů
Zákon o jednacím řádu PS ČR § 86-100
1. čtení – účel je rozhodnout, zda je návrh zákona způsobilý jako celek k projednávání Obecná rozprava: -
vrátí navrhovateli k dopracování zamítne jej přikáže k projednání výboru/ů (lhůta 60 dnů)
2. čtení – vlastní projednávání předloženého zákona Výbor Sněmovně: - Doporučí schválit - Nebo doporučí změny nebo doplňky návrhu zákona, které přesně formuluje O návrhu pak – obecná rozprava Následuje – může návrh vrátit výboru k novému projednání - nebo návrh z. zamítnout pokud ne, následuje
rozprava podrobná během nížž se návrhu předkládají pozměňovací návrhy pak Sněmovna: -
vrátí výboru k novému projednání rozhodne, že návrh zamítá schválí
Pokud schválí následuje
3.čtení, které může být nejdříve za 24 h od 2.ctení
Koná se rozprava za účelem odstranění legislativně technických chyb, gramatických, písemných, tiskových úprav. Sněmovna: -
podá návrh na opakování 2. čtení nebo se usnese, zda s návrhem souhlasí
Schválení zákona Komory usnášeníschopné – kvórum – 1/3 svých členů přítomna Přijetí usnesení – nadpoloviční většina přítomných poslanců nebo senátorů – prostá většina Ústavní zákon – souhlas 3/5 všech poslanců a senátorů – kvalifikovaná většina
Senát do 30 dnů projedná návrh zákona a usnese se: -
Schválí Zamítne – PS ČR pak o něm znovu hlasuje (nadpoloviční většina všech poslanců – přijat) absolutní většina Vrátí PS ČR s pozměňovacími návrhy – PS CŘ pak hlasuje o pozměněném ve znění schváleném Senátem – návrh přijat pokud schválí nadpoloviční většina včech poslanců – absolutní většina Vyjádří vůli nezabývat se jím – tímto unesením je pak zákon přijat
Promulgace – vyhlášení zákona
Vyhlášení je podmínka platnosti Přijaté zákony podepisuje: - Předseda PSČR - Prezident ČR – právo do 15 dnů vrátit – suspenzivní veto- pak PSČR znovu hlasuje – absolutní většina – zákon je přijat a vyhlásí se - předseda vlády ČR
Publikace dle zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky
7. Charakteristika Listiny základních práv a svobod Ústava ČR stanoví, že ČR je svazkem rovnoprávných svobodných občanů, kteří mají jak vůči spoluobčanům, tak i vůči státu povinnosti, které musí plnit. Občanský princip vyplývající z Ústavy předpokládá, že občanské povinnosti se vztahují na každého. Občané jsou si tedy rovni i v povinnostech vůči státu. Zákaz diskriminace a privilegií je pak obsažen především v Listině základních práv a svobod jakož i mezinárodních úmluvách o lidských právech, jimiž je ČR vázaná. Vztah Listiny základních práv a svobod je řešen jednak čl. 3. Ústavy, kde je přímo zakotveno, že Listina je součástí ústavního pořádku ČR. V neposlední řadě pak i usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č. 2/1993 Sb. vyhlašuje Listinu základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku ČR. Z hlediska struktury je Listina základních práv a svobod členěna, obdobně jako Ústava, do šesti hlav a má rovněž uvozující ustanovení, která lze nazvat preambulí.
8. Struktura Listiny základních práv a svobod Preambule Principy zde konstatované vycházejí ze základních a tradičních právních ideí a opírají se o některé obecně závazné principy demokracie: • přirozená práva člověka jsou neporušitelná • je uznána svrchovanost zákona • uznávají se práva občana • navazuje se na samosprávní a demokratické tradice národa a obecné hodnoty humanismu • morálně se odsuzuje doba, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší zemi potlačovány • vychází se z práva českého i slovenského národa na sebeurčení • je chápán i díl odpovědnosti za budoucí osud veškerého života na Zemi • je vyjádřena vůle, aby se ČR zařadila mezi státy, jež výše uvedené hodnoty ctí. Obecná ustanovení Vyjadřují vztah občana ke státní moci (rovnoprávnost lidí a nezrušitelnost základních práv a svobod), vztah státu a občana (právní stát). Státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsobem, stanovených zákonem. Povinnosti mohou být ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích. Co není zákonem zakázáno je dovoleno. Nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Lidská práva a základní svobody Základní lidská práva a svobody - Je konstatována způsobilost k právům a povinnost (vzniká narozením) – subjektivita. - Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením (zde se jedná spíše o morální aspekt). - Trest smrti se nepřipouští. - Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena (omezení přichází v úvahu jen v případech stanovených zákonem). - Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. - Osobní svoboda je zaručena (ke stíhání nebo ke zbavení svobody, může dojít jen v případech a způsobem stanoveným zákonem). - Zákaz nucených prací a služeb. - Právo každého vlastnit majetek. Dědění je zaručeno. - Právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrana jména. - Nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství, písemnosti, záznamů a dopravovaných zpráv. - Svoboda pohybu a pobytu.
-
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby.
Politická práva - Svoboda projevu (každý má právo vyjadřovat své názory). - Práva na informace (svobodně vyhledávat, přijímat i rozšiřovat ideje a informace). - Cenzura je nepřípustná. - Je zaručeno petiční právo (právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy a žádostmi, návrhy a stížnostmi). Nesmí se však tímto způsobem zasahovat do nezávislosti soudu nebo vyzývat k porušení základních práv a svobod. - Právo pokojného shromažďování (omezit lze jen zákonem). - Právo svobodně se sdružovat, zakládat politické strany a hnutí. - Právo volební. - Svobodná soutěž politických sil. - Právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a svobod. Práva národních etnických menšin - Právo na všestranný rozvoj. - Právo na rozvíjení vlastní kultury. - Právo rozšiřování a přejímání informací v jejich mateřském jazyce. - Právo se sdružovat. - Právo vzdělávat se ve vlastním jazyku, užívat jej v úředním styku. - Právo účastnit se řešení záležitostí týkajících se těchto menšin. Hospodářská, sociální a kulturní práva - Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. - Právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. - Sdružovací právo na ochranu hospodářských a sociálních zájmů. Právo na stávku za podmínek stanovených zákonem. - Právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky. - Zvláštní sociálně ekonomická práva žen, mladistvých a osob zdravotně postižených. - Právo na přiměřené hmotné zabezpečení v nemoci, ve stáří, při ztrátě živitele. - Právo na ochranu zdraví (veřejné pojištění). - Zvláštní ochrana rodinněprávních vztahů. - Právo na vzdělání (školní docházka je povinná po dobu stanovenou zákonem). - Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti a právo přístupu ke kulturnímu bohatství se řadí mezi kulturní práva. - Mezi ekologická práva patří především právo na příznivé životní prostředí. Právo na soudní a jinou právní ochranu. - Právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. - Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, právní pomoc, tlumočníka. Je zaručeno rovné postavení účastníků řízení. - Presumpce neviny (vinu vyslovuje soud rozsudkem). - Právo odepřít výpověď. - Nikdo nesmí být dvakrát trestán za jeden delikt. - Není trestu bez zákona. - Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdější právní úprava se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.
9. Ombudsman
Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv
Od roku 2000 se dalším orgánem ochrany práva stává v České republice veřejný ochránce práv (ombudsman), který je volen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu na šest let. Jeho hlavní činností je ochrana osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je toto v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před nečinnosti úřadů a institucí veřejné správy. Jeho působnost se nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, zpravodajské služby ČR a na vyšetřovatele Policie ČR. Ombudsman nemá rozhodovací pravomoc. Výsledkem jeho činnosti jsou doporučení. 1. Ombucmanem byl zvolen JUDr. Otakar Motejl, nyní je zvolen JUDr.Pavel Varvařovský CO LZE ZAHRNOUT DO PŮSOBNOSTI OMBUDSMANA:
• • • •
nesouhlasíte s rozhodnutím nebo postupem úřadu Úřad je nečinný – tj. nevydal rozhodnutí ve stanovené lhůtě, nezahájil řízení apod. Myslíte si , že jste měl být účastníkem řízení, ale nepřizvali vás k němu Domníváte se , že se úřad nebo úředník k vám chová arogantně nebo nevhodně
Události, kterých se stížnost týká, by neměly být starší než 1 rok. CO NELZE ZAHRNOUT DO PŮSOBNOSTI OMBUDSMANA : • • • • • • •
rozhodováním samosprávy obcí a měst (např. při přidělování obecních bytů, nakládání s majetkem obce, schvalování územních plánů apod.) rozhodovací činností soudů exekuce občanskoprávními věci (např. spory se sousedy, půjčky, kupní smlouvy, splácení dluhů aj.) pracovněprávní věci (uzavírání či ukončování pracovního poměru apod.) trestněprávními věci (např. pokud nesouhlasíte s uloženým trestem, zahájením/nezahájením trestního řízení či průběhem vyšetřování apod.) Jestliže máte výhrady vůči nějakému zákonu
Přirozené právo – pojem
Motto: Z obč. zák. č. 89/2012 Sb. §3 odst. (1)
Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. § 19 (1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanoví jen meze ochrany. (2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich
nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.
§81 : Chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
dále §§ : 709, 2856 a § 2956: odčinění újmy na přirozených právech člověka… (např. duševní útrapy)
Přirozené právo Je doktrína, podle které je …právo nezávislé na tvůrci, zákonodárci, nýbrž s ním lidé přirozeně přicházejí na svět – jak sami jsou přirození, tak si přirozený stav přinášejí s sebou na svět. Přirozený je stav, ve kterém lidé nad sebou nemají společnou moc. Důsledkem je válka všech proti všem,, bezpráví, bezvládí… která je jen logickým vyústěním průvodního znaku přirozeného stavu, totiž práva každého na všechno (Hobbes). Chybí autorita, která by stanovila omezení a pravidla. V přirozeném stavu je člověk asociální bytostí… Protože právo na všechno je neudržitelné, nelze zajistit bezpečnost, každý je nepřítelem každému, vytvořila se i teorie společenské smlouvy, - u nás dnes Ústavy (konstituce) – skrze kterou si některá práva omezujeme nebo se jich i docela zbavujeme, přenášíme je na jiné. Je to jednání uvědomělé a dobrovolné.
Koncept přirozených ( všeobecných) práv úzce souvisí s novověkým individualismem, se zápasem západoevropských městských ("občanských") vrstev proti absolutistickým formám hierarchického uspořádání společnosti (šlechtické právo, církevní, městská práva, poddanské aj- volně dle prof .J. Sokola) Přirozená práva jsou univerzální – náleží každému. Přirozenoprávní teorii a nezasahování … do tvorby práva zdokonalili francouzští a američtí osvícenci. Svoboda je definována jako právo dělat vše, co chci ale co neškodí druhým ; je to zásada moje právo končí tam, kde začíná právo druhého – platí i v našem právu (Nebudou-li hranice svobody, nebude svoboda žádná. I.Kant)
Je jen jeden zákon, a ten je stejný pro všechny, všichni občané jsou si před ním rovni.
Opakem přirozeného práva je právo pozitivní – psané, vytvořené lidmi a zpravidla předepsanou legislativní procedurou. Což neznamená, že je vysloveně „ v opozici“ a že přirozené právo popírá. Součástí pozitivního práva může být právě i právo přirozené, to znamená, že zákonodárce vzal „za své“,
že je přirozené právo samozřejmou součástí právního řádu a je třeba jej chránit a jeho uživatelům garantovat. Základním pramenem přirozeného práva u nás je Listina základních práv a svobod, ústavní zák. č. 2/1993 Sb.
Přirozené právo vzniká tlakem společenské reality. Praktickým příkladem fungování přirozeného práva u nás v poslední době (r. 2012, 2013) je zákon o přímé volbě prezidenta a ústavní zákon o oslabení imunity poslanců a senátorů z celoživotní na dobu trvání mandátu.
Fyzické osoby jako právní subjekty Fyzické osoby jsou lidé. „Vznikají“ narozením, tedy přirozeným (přírodním) procesem. Jsou to tedy osoby přirozené, což je takto pojímáno historicky (římské právo) Pojmové znaky:
přirozenost právní osobnost svéprávnost Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.(§23 NOZ; čl. 5 LZS: každý je způsobilý mít práva) ; právní osobnost se chápe jako způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti). Její rozsah se během života nemění. Život začíná v lůně matky, bere se na zřetel i život před narozením- dává se (nasciturovi) podmíněná způsobilost k právům (Knap): Lidský život je hoden ochrany již před narozením (čl. 6 LZPS); dědicem je i nenarozené dítě (obč.z. 40/1964, starobylá římská zásada). Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům (zákon i judikatura). Má se za to, že se dítě narodilo živé… (§25 NOZ)
Pozn: úprava v čl. 6 LZPS jako mechanismmus k ochraně života před narozením (péče ochrana budoucí matky, kterážto (péče) však není militantní, a tak matka může požívat zvl. režim v těhotenství: lékařská péče, úprava prac. podmínek apod., ale současně není zakázán potrat. Když se k němu žena rozhodne, nelze to zakázat (skrze ochranu plodu), ochrana tady končí. Vůle matky má přednost dle zákona č. 66/1986 Sb. Lidský plod není však pojat jako samostatný subjekt, nýbrž se chápe součást těla matky. Ukončit těhotenství lze podle zákona 66/1986 Sb., do 12. týdne těhotenství na svobodnou žádost matky, i bez udání důvodu; (zdrav.důvody: do 24 týdne, resp. i později); počátek života není jasně vymezen, zákon je „dohoda“ že „smysluplný život“ je až od druhého trimestru. Podobná úprava je kromě Polska a Irska v celé EU; chápe se jednak jako svobodné právo ženy rozhodnout o vlastním těle, tedy i o svém životě, dále jako eliminace ilegálních interrupcí. Plod do 12 týdne, poškozený i později, se jako samostatný jedinec nechápe (například vražda těhotné ženy se nechápe jako usmrcení dvou osob).
Způsobilost právně jednat (nabývat vlastním právním jednáním práva a zavazovat se), § 15 NOZ, je nazývána svéprávnost. Lidem je vůle přirozeně vrozena, a ta je využívána (mimo jiné) k právnímu jednání s příslušnými následky. Svéprávnost se během života mění, vzniká postupně a plné svéprávnosti nabývá člověk zletilostí: dovršením 18 let života (§ 30 NOZ)
ČILI : Složkami lidské osobnosti jako právního subjektu jsou tedy: právní osobnost a svéprávnost. Narození: právní událost, vznik právní osobnosti stvrzení existence narození člověka: rodný list= veřejná listina (zákon o matrikách 301/2000 Sb.), zápis do knihy narození, přidělení rodného čísla matrikou, aj. Jméno a bydliště člověka (§ 77 a násl. NOZ)
Nezletilí: tj. lidé do 18 let, jsou způsobilí k práv. jednáním přiměřeným rozumové a volní vyspělosti (§31). Školní dítě si může koupit zmrzlinu, lístek na koupaliště… Svéprávnost nabytá uzavřením manželství: v 16 letech věku na povolení soudem; na toto rozhodnutí právní nárok není (§ 672 ost. 2 a § 30 odst. 2) Přiznání svéprávnosti (emancipace): (§ 37 NOZ) na základě rozhodnutí soudu, lze přiznat 16leté osobě, které osvědčí schopnost se sama život a obstarat si své záležitosti. (POZN. : Některá jednání bez závislosti na nabytí svéprávnosti lze činit i dříve: Pracovní smlouvu může uzavřít i 15letý člověk po skončení povinné školní docházky, bez ohledu na emancipaci; Závěť může pořídit i 15letý, pouze však formou notářského zápisu)
Omezení svéprávnosti: (§ 55 a násl. NOZ) Jsou osoby, které pro poruchu vědomí nejsou způsobilé k volnímu chování – pro poruchu vědomí a vůle (osoby nepříčetné resp. se sníženou příčetností); žádnou psychiku prostě nemají (Knap), tedy nemají vůli, nebo jen omezenou. Nesvéprávný má tedy z důvodů rozumové poruchy porušenou vůli a nedokáže dohlédnout následky svého jednání (např. k čemu ji zavazuje podpis smlouvy o převodu nemovitosti). •
Římská právní nauka: co do kvality vůle je na tom úplně stejně dítě jako člověk duševně nemocný či retardovaný. Co je u dítěte důsledek nezralosti a totální absence zkušeností, je u duševně nemocného důsledkem nemoci (u mentální retardace důsledek vady).
Dnes není možné člověka svéprávnosti (dříve způsobilosti) zcela zbavit, nýbrž jej lze jen (rozsahově) omezit ,§55 a násl. (Jinak by doslova museli jen sedět doma a bez dozoru opatrovníka ani nevycházet). Ale i tito lidé vstupují do právních vztahů, byť se jedná jen o vztahy menšího významu (které mnoho laiků ani za vztahy nepovažuje, např. zakoupení jízdenky a pohyb po městě MHD); stanovisko Nejvyššího soudu ČR: je nutno mít stále na paměti, že jde o opatření, které
má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy občana. Nesmí mu proto být (…)zabráněno v tom, aby si mohl obstarat běžné záležitosti, jako například platit úhradu za užívání bytu, poplatek za plyn, elektřinu, používat hromadných dopravních prostředků a platit jízdné, kupovat věci běžné osobní potřeby (jako například jídlo, běžné ošacení, obutí,čisticí prostředky), objednat si běžnou opravu nebo úpravu těchto věcí apod.“ (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 1976, sp. zn. Cpj 160/76).
O omezení svéprávnosti rozhoduje soud na základě znaleckých posudků a zkoumání. Vždy se takové rozhodnutí považuje za citelný zásah do práv a svobod člověka, proto je příslušný jen nezávislý soud k takovému rozhodnutí. další instituty vztahující se k člověku jako právnímu subjektu|: Předběžné prohlášení (při ohrožení psychiky) Nápomoc při rozhodování Zastoupení členem domácnosti
Smrt člověka : právní událost, zánik právní osobnosti
(Důkaz smrti, § 26 NOZ) -veřejná listina (úmrtní list, tzv. matriční doklad, zák. 301/2000 Sb. , o matrikách. Zápis na zákl. 1.oznámení zdravotního zařízení o prohlídce těla zemřelého –list o prohlídce zemřelého, nebo provedené pitvy; nebo 2.na zákl. pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení osoby za mrtvou.
Prohlášení za mrtvého: dva režimy, a to : § 26 odst. 2, soud prohlásí člověka za mrtvého i bez návrhu (ex officio) anebo soud na základě domněnky smrti na návrh osoby, která má na tom právní zájem (dědění, nakládání s majetkem, uzavření nového sňatku apod.). Různé lhůty pro prohlášení za mrtvého. Tomuto prohlášení může i nemusí předcházet prohlášení osoby za nezvěstnou (§ 66 a násl)
Zjistí-li se, že člověk prohl. za mrtvého žije, k prohlášení za mrtvého se nepřihlíží. Neboť chybějí (nejsou splněny) hmotněprávní podmínky pro takové prohlášení. Manželství (regist. part.) však dřívějším takovým prohlášením zanikají. dále: Nezvěstnost: člověk opustí své bydliště a nepodává o sobě žádnou zprávu a není známo, kde se zdržuje (to může i nemusí být jeho vůle – např. únos) Změna pohlaví (ta nemění právní statut člověka, tj. majetkové poměry, jeho závazky, povinnosti…ale zaniká manželství nebo registrované partnerství). Ochrana člověka: za jeho života a po smrti Člověk je nedotknutelný, §91 a násl. (ochrana tělesné integrity: trestnost vraždy, zabití neboli usmrcení z nedbalosti, zákaz trestu smrti, nedovolenost euthanasie apod.) Zásah do integrity: pouze v zájmu zachování života a zdraví ; zásah do integrity; i odejmutí orgánu, končetiny apod. je újma, i když v zájmu člověka ( ohrožení rakovinou, gangrénou apod.). Vedle obč. zák, řeší zákon o zdravotních službách 372/2011 Sb. a Mezinárodní úmluva o lidských právech a biomedicíně)
Postmortální ochrana člověka:
-
ochrana jeho tělesných ostatků (§ 92 lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka… dárcovství orgánů: nutno explicitně nesouhlasit, registr u MZ ČR pitva : nutno explic. souhlasit (mlčení=nesouhlas) výjimky: obligatorní pitvy podle zák. 372/2011, § 88
-
ochrana jeho nehmotných osobnostních práv, § 82 odst 2
Ochrana osobnosti žijícího člověka: § 77, a násl. 81 a násl. Jméno člověka (ochrana osobnost. právy) bydliště člověka (nejde o administrativní bydliště) osobnost člověka: souhrn jeho přirozených práv, § 81 (žít podle svého, život důstojnost vážnost, čest, soukromí… )
Korporace odvozeno od lat. corpus = tělo
Korporativní typ právnické osoby je vytvářen společenstvím osob, Jedná se o organizovaný společenský útvar, který upravuje právo. Jeho základem je tedy tzv. osobní substrát, ovládaný členským principem a na něj je vázána právní osobnost korporace. Může jít o osoby fyzické, osoby právnické, nebo smíšení obou typů osob. POZOR, obecně je korporace společenstvím osob, ale může vznikat jak vůlí těchto osob, tak i přímo ze zákona. Dělíme je na veřejnoprávní a soukromoprávní; ObčZ upravuje soukromé korporace. Mohou být ziskové, podnikatelské; nebo neziskové, s povolením podpůrně podnikat; případně podnikat nesmějí vůbec. Právní úprava: v různých právních pramenech, zákonech. Jednotná úprava korporace tedy neexistuje. Vždy je nutno použít více právních předpisů, minimálně dva – zvláštní zákon a občanský zákoník. Přehled nejdůležitějších zdrojů právní úpravy korporací: zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník : zde obecná úprava společná pro všechny druhy korporací; samostatně upraven jeden typ korporace: Spolek (zde si vystačíme s občanským zákoníkem a zákonem o veřejných rejstřících) zák. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích: zde úprava obchodních společností a družstva; speciální úprava má přednost před obč. zák. zákon o politických stranách a hnutích některé speciální „sdružovací“ zákony: zák. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech zák. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích zák. 449/2001 Sb., o myslivosti zákon 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících (princip inherence státu při vzniku korporace) (pozn: 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a zák. 83/1990 Sb.,o sdružování občanů jsou zrušeny k 1. 1. 2014 novým občanským zákoníkem) Korporace veřejnoprávní jsou například: -veřejné vysoké školy (v.t. veřejnoprávní ústavy) -profesní komory (zájmové korp. – zájmová samospráva) -stát, kraje, obce , hl. m. Praha (tzv. územní korporace, veřejná samospráva či státní správa) Korporace soukromoprávní, například Obchodní společnosti: Akciová společnost, Spol. s r.o., Komanditní společnost, Veřejná obchodní společnost
Spolky (dříve obč. sdružení) Církve Politické strany a hnutí Rada pro reklamu (spolek) Honební společenstvo (dobrovolná korporace sdružující vlastníky honebních pozemků-honiteb) Komoditní burzy
Obecná úprava je obsažena v § 210-213. Nový občanský zákoník zavádí možnost existence korporace, tvořené jediným členem, a to prostřednictvím fikce (srov. dikce § 210 odst. 2: "Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí
jako na korporaci."). Jediného člena může mít právnická osoba (typ právnické osoby), jestliže to připouští u příslušného typu zákon – například zákon o obchodních korporacích (spolek je naopak výslovně z této kategorie vyloučen: viz § 214 odst. 2, též další text). Naproti tomu korporace bez členů je nepřípustná (§ 211 odst. 1,2). Korporace jako právnická osoba má právní osobnost – je tedy subjekt práva, může práv nabývat, vstupovat do právních vztahů, zavazovat se, mít odpovědnost v právu včetně trestní odp., atd.; dále: - vlastní majetek, který spravuje, případně s ním i podniká (pokud podnikání nemá zákonem zakázáno) - má název a sídlo (povinné) - předepsanou vnitřní strukturu (povinné statutární orgány, nejvyšší orgán, fakultativní orgány) - schopnost právně jednat a mít odpovědnost v právních vztazích (za škodu, za prodlení, za vady, za nemajetkovou újmu; trestněprávní odpovědnost) POZOR : Vzhledem k tomu, že statutární orgány jsou podle NOZ právními zástupci korporace ze zákona (zákonnými zástupci), nepřiznává se korporacím a (PO vůbec) svéprávnost, protože ji vlastně nepotřebují. Svéprávní musejí být členové statut. org. Pokud korporace vniká soukromým jednáním zakladatelů, je třeba vytvořit zakladatelský dokument (založení); vznik je vázán na zápis do veřejného rejstříku vedeného Krajskými soudy. Typologie korporací je velmi četná a různorodá, každá korporace musí mít u názvu uvedenu právní formu.
Obecná pravidla chování člena korporace vůči korporaci a korporace vůči členovi stanoví § 212-213. Člen vůči korporaci je povinen: • chovat se čestně, • zachovávat její vnitřní řád, • nezneužívat jako člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku (rozuměj korporace); v takovém případě může osoba, která prokáže právní zájem, žalovat u soudu na rozhodnutí, že k hlasu tohoto člena nelze pro daný případ přihlížet; žalobní právo je omezeno na tři měsíce ode dne zneužití hlasu. Korporace je výslovně povinna: • nezvýhodňovat ani neznevýhodňovat bezdůvodně svého člena, • šetřit jeho práva i oprávněné zájmy. Je to vlastně výraz vnitrospolkové demokracie Zákon rovněž stanoví možnost soudu v případě, že člen korporace nebo jejího orgánu poškodí korporaci způsobem zakládajícím jeho povinnost k náhradě (vůči korporaci) a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti (jde o tzv. reflexní škodu - viz důvodová zpráva), uložit i bez zvláštního návrhu škůdci povinnost nahradit škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se tím vyrovná i škoda na znevýhodněné účasti.
Vlastní úpravu jednotlivých typů právnických osob obsahují různé právní předpisy. Korporace vznikají z iniciativy buď soukromého či veřejného charakteru. Soukromého: obchodní společnosti, družstva, spolky, politické strany…. Soukromé PO vznikají zakladatelským dokumentem (soukromé právní jednání) a dále registrací v příslušném veřejnoprávním rejstříku (inherence veřejné moci) Veřejného: kraje, obce, profesní komory, aj. – vznikají zpravidla přímo ze zákona
Pro občanský zákoník je charakteristická úprava základních typů právnických osob neziskových. Instituce občanského sektoru - neziskové právnické osoby - jsou budovány na opačném principu než většina právnických osob, zejména než obchodní korporace (srov. zákon č. 90/2012 Sb.), Smyslem neziskových právnických osob není jako u ziskových právnických osob úsilí o dosažení zisku jako nejobecnější cíl, který je považován za imanentní logice, zákonitostem a cílům současného společensko-ekonomického systému. Neziskové
právnické osoby jsou zaměřeny ke specifickým cílům, které tuto obecnou charakteristiku postrádají. V tomto smyslu tedy působí proti hlavnímu proudu vývoje liberálně orientované tržní společnosti, v jeho logice představují nesystémový prvek a nelze je tedy podřídit pouze obecným mechanizmům trhu, o kterém liberální ekonomové hlásají, že nejlépe vyjadřuje obecný zájem. Právnické osoby občanského sektoru tento svůj obecný/ veřejný zájem musí doložit a za jeho realizaci nesou odpovědnost vůči státu. To ovšem vyžaduje z hlediska právní regulace těchto typů právnických osob věnovat pozornost jejich specifikům vzniku, přeměn a zániku a činnosti a právně upravit ty otázky, které u nich nemohou být ponechány "neviditelné ruce trhu".
8.3.3 Členění právnických osob. Právnické osoby občanského práva Zdroj : ??? Úpravy: JUDr. E.Kadlecová Právnické osoby (upravené v NOZ)
¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ ¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯¯ Korporace
Spolek
Fundace
Nadace
Nadační fond
Ústav
Korporace Korporativní typ právnické osoby je vytvářen společenstvím osob, jeho základem je tedy členský princip a na něj je vázána právní osobnost korporace. POZOR, obecně je korporace společenstvím osob, ale může vznikat různě, i přímo ze zákona. Dělíme je na veřejnoprávní a soukromoprávní; ObčZ upravuje soukromé korporace. Korporace veřejnoprávní jsou například: -veřejné vysoké školy (v.t. veřejnoprávní ústavy) -profesní komory (zájmové korp. – zájmová samospráva) -stát, kraje, obce , hl. m. Praha (tzv. územní korporace, veřejná samospráva či státní správa) Korporace soukromoprávní, například Obchodní společnosti: Akciová společnost, Spol. s r.o., Komanditní společnost, Veřejná obchodní společnost
Spolky (dříve obč. sdružení) Církve Politické strany a hnutí Rada pro reklamu (spolek) Honební společenstvo (dobrovolná korporace sdružující vlastníky honebních pozemků-honiteb) Komoditní burzy
Obecná úprava je obsažena v § 210-213. Nový občanský zákoník zavádí možnost existence korporace, tvořené jediným členem, a to prostřednictvím fikce (srov. dikce § 210 odst. 2: "Na právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na korporaci."). Jediného člena může mít právnická osoba (typ právnické osoby), jestliže to připouští u příslušného typu zákon – například zákon o obchodních korporacích (spolek je naopak výslovně z této kategorie vyloučen: viz § 214 odst. 2, též další text). Naproti tomu korporace bez členů je nepřípustná (§ 211 odst. 1,2). Obecná pravidla chování člena korporace vůči korporaci a korporace vůči členovi stanoví § 212-213. Člen vůči korporaci je povinen:
• • •
chovat se čestně, zachovávat její vnitřní řád, nezneužívat jako člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku (rozuměj korporace); v takovém případě může osoba, která prokáže právní zájem, žalovat u soudu na rozhodnutí, že k hlasu tohoto člena nelze pro daný případ přihlížet; žalobní právo je omezeno na tři měsíce ode dne zneužití hlasu.
Korporace je výslovně povinna: • nezvýhodňovat ani neznevýhodňovat bezdůvodně svého člena, • šetřit jeho práva i oprávněné zájmy. Je to vlastně výraz vnitrospolkové demokracie Zákon rovněž stanoví možnost soudu v případě, že člen korporace nebo jejího orgánu poškodí korporaci způsobem zakládajícím jeho povinnost k náhradě (vůči korporaci) a kterým byl poškozen i jiný člen korporace na hodnotě své účasti (jde o tzv. reflexní škodu - viz důvodová zpráva), uložit i bez zvláštního návrhu škůdci povinnost nahradit škodu jen korporaci, pokud to odůvodňují okolnosti případu, zejména pokud je dostatečně zřejmé, že se tím vyrovná i škoda na znevýhodněné účasti.
Vlastní úpravu jednotlivých typů právnických osob obsahují různé právní předpisy. Korporace vznikají z iniciativy buď soukromého či veřejného charakteru. Soukromého: obchodní společnosti, družstva, spolky, politické strany…. Soukromé PO vznikají zakladatelským dokumentem (soukromé právní jednání) a dále registrací v příslušném veřejnoprávním rejstříku (inherence veřejné moci) Veřejného: kraje, obce, profesní komory, aj. – vznikají zpravidla přímo ze zákona
Pro občanský zákoník je charakteristická úprava základních typů právnických osob neziskových. Instituce občanského sektoru - neziskové právnické osoby - jsou budovány na opačném principu než většina právnických osob, zejména než obchodní korporace (srov. zákon č. 90/2012 Sb.), Smyslem neziskových právnických osob není jako u ziskových právnických osob úsilí o dosažení zisku jako nejobecnější cíl, který je považován za imanentní logice, zákonitostem a cílům současného společensko-ekonomického systému. Neziskové právnické osoby jsou zaměřeny ke specifickým cílům, které tuto obecnou charakteristiku postrádají. V tomto smyslu tedy působí proti hlavnímu proudu vývoje liberálně orientované tržní společnosti, v jeho logice představují nesystémový prvek a nelze je tedy podřídit pouze obecným mechanizmům trhu, o kterém liberální ekonomové hlásají, že nejlépe vyjadřuje obecný zájem. Právnické osoby občanského sektoru tento svůj obecný/ veřejný zájem musí doložit a za jeho realizaci nesou odpovědnost vůči státu. To ovšem vyžaduje z hlediska právní regulace těchto typů právnických osob věnovat pozornost jejich specifikům vzniku, přeměn a zániku a činnosti a právně upravit ty otázky, které u nich nemohou být ponechány "neviditelné ruce trhu".
Nejobecnější přehled neziskových právnických osob typově upravených v novém občanském zákoníku a jejich zásadní specifika Následně podáme bližší charakteristika jednotlivých typů civilních právnických osob, jak ji upravuje nový občanský zákoník, vycházející z kritérií uvedených výše. Spolky mají specifickou právní charakteristiku vymezenou především: • jejich povahou, vyjadřující ústavní spolčovací právo, • jejich povahou jako osobní nekapitálové společnosti, zásadní neziskovostí, • členským principem, • dobrovolností členství, • zásadní otevřeností členství, • modifikovaným registračním principem, • právní úpravou umožňující vytváření odvozených a právně samostatných spolkových struktur vyšších - svazů (§ 214 odst. 2) nebo nižších - pobočných spolků (§ 219, 228n.). Typickými představiteli spolkových práv. osob jsou např. různá občanská sdružení (dnes spolky); politické strany a hnutí (zák.424/1991 Sb., církve a náboženské společnosti (zák. 3/2002 Sb.) Podnikání a jiná výdělečná činnost je pouze jejich doplňkovou činností (spolky, církve) některé podnikat nesmějí (např. politické strany, honební společenstva podle zák. o myslivosti)
Charakteristickými rysy spolků jsou: 10.pojmové znaky spolkového typu právnické osoby, určující jeho obecnou a specifickou charakteristiku (účel je pojmový znak právnické osoby dle DZ k § 118 NOZ), 11.identifikační znaky, 12.vznik spolkového typu právnické osoby, 13.členství ve spolku, 14.organizační struktura a činnost spolku, 15.změna a zánik spolku, 16.vliv veřejné sféry na právní poměry spolku, 17.fiskální režim spolku, 18.deliktní odpovědnost, trestní odpovědnost (zák. 418/2011Sb.) 19.přeshraniční režim (osobní status) spolku. Ad 1) Pojmové znaky spolku, určující jeho obecnou a specifickou charakteristiku Spolkem je samosprávný a dobrovolný svazek nejméně tří osob (fyzických nebo právnických za účelem naplňování společného zájmu, resp. k realizaci práva spolčovacího. Na základě této právní úpravy se utváří právně samostatný subjekt neziskové povahy. Tomu odpovídá vyloučení ziskové nebo jiné výdělečné činnosti jako činnosti hlavní (§ 217 odst. 1) a pravidlo užití zisku pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku (§ 217 odst. 3). Rozsah právní úpravy, který zahrnuje relativně početnou skupinu ustanovení, je výsledkem střetu dvou koncepcí a jejich řešení: na jedné straně pojetí spolku jako výrazu spolčovací svobody, na druhé straně pojetí spolku jako typu právnické osoby založené na teorii fikce. Zatímco první hledisko, vyjadřující část primárního svobodného statusu osob, by směřovalo spíše k maximálně stručné koncepci legislativní úpravy, vyjádřené požadavkem minimálního omezení svobody individua, druhé hledisko musí respektovat nezbytné požadavky na tvorbu základní podoby spolku jako právnické osoby vznikající cestou práva a koneckonců i brát na vědomí, že v oblasti tvorby právnických osob je v důsledku uplatnění větší či menší míry veřejného zájmu výrazně limitována metoda "vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno". Zjednodušeně řečeno, pro právní úpravu spolků platí sice výchozí princip individuální autonomie, který se uplatňuje na tvorbu konkrétních spolků jako právnických osob ad hoc, za stavu de lege lata. De lege ferenda je však třeba založení právnických osob právně konstituovaných na teorii fikce nejprve legislativně umožnit vytvořením souboru právních pravidel pro jejich existenci, přeměnu a zánik, včetně vytvoření jejich právního statusu. Tato snaha o vyváženost obou hledisek je mj. výrazem poučení ze stávající právní úpravy spolků provedené zákonem č. 83/1990 Sb. a ze srovnání s frekvencí využívání této formy při komparativním pohledu: velmi stručná úprava neposkytuje dostatek právní jistoty ohledně zajištění postavení spolků, jejich členů a třetích osob, zatímco příliš detailní úprava limituje možnosti spolkové autonomie.
Součástí pojmu spolek je jeho účelové určení, Úprava neomezuje účel spolku na soukromé, resp. vzájemně prospěšné, cíle a umožňuje spolkům převzetí cílů dříve zajišťovaných veřejným sektorem. Zatímco účel spolků ve speciální úpravě je vymezen obecně se zdůrazněním povinné převažující neziskové povahy (§ 214, 217), omezení jsou obsažena v obecné úpravě (§ 145). Ad 2) Zákonné identifikační znaky spolku jsou shodné jako u ostatních právnických osob, tj. • název, jehož povinnou součástí je slovo "spolek" nebo "zapsaný spolek", resp. alespoň zkratku "z.s.", • sídlo a • identifikační číslo (přiděluje rejstříkový soud) Ad 3) Založení a vznik spolku Založit spolek lze: • společným právním jednáním zakladatelů, jehož cílem je shoda na obsahu stanov (§ 214 odst.1, § 218), • jako specifický způsob pro vyšší počet zakladatelů upravuje zákoník založení spolku usnesením ustavující schůze tvořícího se spolku (§ 222n.). Vznik spolku je založen na principu registračním, modifikovaném principem volnosti. Pravidlem pro vznik je registrace ve veřejném rejstříku; pro případ nečinnosti rejstříkového orgánu v době třiceti dnů od podání návrhu na zápis se stanoví fikce zápisu spolku, a tedy jeho vzniku třicátým dnem od podání návrhu (§ 226). Zvláštní pravidla platí pro vznik pobočného spolku (§ 228n.).
Ad 4) Členství ve spolku je standardně osobní povahy, je koncipováno jako dobrovolné a otevřené a předpokládá osobní angažmá člena spolku v naplňování jeho účelu. Spolek je společenství neuzavřeného počtu osob sloužící k uspokojování zájmů a potřeb svých členů. Členství ve spolku vzniká přijetím za člena, o kterém rozhoduje orgán spolku. Specifika členství ve spolku jsou: • osobní povaha členství, které nepřechází na právní nástupce, • možnost různých druhů členství ve spolku, • vazby členství v pobočném spolku na členství ve spolku hlavním. Členství ve spolku zaniká: • vystoupením, • vyloučením, • dalšími způsoby uvedenými ve stanovách nebo v zákoně. Blíže viz § 232-235. Ad 5) Organizační struktura a činnost spolku Organizační struktura spolku respektuje povahu spolku, jeho základů, jeho cílů a povahy jeho činnosti. Na tomto základě jsou orgány spolku konstituovány jako demokraticky organizovaná struktura, založená na demokracii hlav, tj. počtu členů. Orgány spolku jsou: • obligatorní: o statutární orgán kolektivní nebo individuální, o nejvyšší orgán; neurčí-li stanovy jinak, je jím členská schůze, event. dílčí členská schůze nebo shromáždění delegátů; • fakultativní: o kontrolní komise, o rozhodčí komise, o další orgány určené ve stanovách. Zvláštní pozornost zaslouží začlenění spolku do vnější (vyšší i nižší) spolkové struktury, z níž plyne: • možnosti spolku být členem dalšího spolku (vyplývá z § 232 odst. 2 a z účelu spolku), • možnost tvorby "svazové struktury" (§ 214 odst. 2), • možnost založení pobočného spolku (§ 228n.)
Právní osobnost a způsobilost k právním jednáním vychází u spolků z obecné úpravy pro právnické osoby (viz výše) a jsou zákonem zásadně dále nelimitované. Ad 6) Změna a zánik spolku Zákon vychází z dvojího způsobu zániku spolku: a) bez právního nástupce, b) s právním nástupcem. Zrušení bez právního nástupce je buď: • dobrovolné, o kterém rozhoduje ve smyslu § 247 odst. 1 nejvyšší orgán spolku, potažmo členská schůze, nebo • nucené, o kterém rozhoduje ve smyslu § 268 soud a dále s ohledem na odkazující normu § 268 odst. 2 se uplatní část obecných důvodů zrušení právnické osoby soudem, uvedených v § 172 odst. 1. Pro spolky se obecně uplatní i povinnost zrušit spolek soudem ve smyslu § 211 odst. 2, tj. klesne-li počet členů korporace pod počet stanovený zákonem (u spolků tedy pod 3 členy - § 214 odst. 1). Okamžik zániku spolku nastává v souladu s obecným ustanovením § 185-186. Likvidace spolku se řídí § 269-273 a obecnou úpravou likvidace právnických osob (§ 187-209). Likvidační zůstatek se nerozděluje mezi členy, způsob, jak s ním naložit, určují stanovy spolku v mezích ustanovení § 272). Otázkou je, zda lze uplatnit ohledně spolků též obecné důvody zrušení dle § 140. Z logiky systematického výkladu pravděpodobně nikoli. V takových případech pravděpodobně bude nutno rozhodnout samostatně o zrušení členskou schůzí, ke zrušení tedy nedochází eo ipso (uplynutím doby, splněním účelu apod.). Zrušení s právním nástupcem může mít podobu: • fúze, kterou se rozumí buď: o sloučení, nebo o splynutí;
• rozdělení, kterým je buď: o rozdělení sloučením, nebo o rozdělení se založením nových spolků, Ve druhém případě přichází v úvahu v souladu se zvláštní úpravou § 274, a dále rozdělení, kterým může být buď rozdělení spojené se sloučením se stávajícími spolky, nebo rozdělení spojené se založením nových spolků. Ad 7) Vliv veřejné sféry Funguje u každé právnické osoby, nejen u spolku. Základní je např. úloha rejstříkového soudu (Krajského soud) při vzniku spolku Vliv veřejné sféry na spolky je v zákoně limitován vyvážením mezi nezasahováním do spolkové autonomie a možností řešit porušení zákona, patové a sporné situace. V této souvislosti je třeba brát v úvahu jako výchozí základ koncepce vlivu veřejné sféry obecnou nepřípustnost soudu zasáhnout do vnitřních poměrů spolku (ale i dalších typů právnických osob) v případech, kdy tak zákon výslovně neumožňuje. Zvláštní situaci pak představuje možnost dovolat se ochrany soudu ze strany členů spolku nebo jiných osob integrovaných ve struktuře právnické osoby, aniž by tak zákon výslovně umožnil. Tato otázka určuje zásadním způsobem hranice veřejné a soukromé sféry a její význam patří ke klíčovým. Především je z vlivu na spolky vyloučena sféra orgánů státní moci a správy (s výjimkou registrační agendy). Uplatnění soudní moci je výslovně zakotveno u soudního zrušení spolku (viz předchozí bod), dále § 212 odst. 1- zneužití hlasovacího práva, § 213 - náhrada škody způsobené korporaci a dotčenému členu, § 242 - neplatnost vyloučení člena, § 258-261 - neplatnost rozhodnutí spolku pokud se nelze dovolat orgánů spolku), § 270 - náhradní povolání likvidátora spolku a zproštění jej funkce, § 283 - vyslovení neplatnosti smlouvy o fúzi. Z povahy uvedených ustanovení plyne, že převahu soudních zásahů mají sporné záležitosti mezi členy či orgány spolku, jen v omezeném počtu jde o výkon vrchnostenského dohledu. Nelze vedle toho samozřejmě vyloučit možnost dovolat se k soudu v případě ohrožení nebo porušení dalších práva povinností mezi spolkem a jeho členy, mezi spolkem a třetími osobami a mezi členy navzájem.
Ad 8) Fiskální režim = povinnost platit daně není předmětem výkladu v této publikaci; viz finanční právo. Ad 9) Přeshraniční režim spolku je řešen obecně pro všechny právnické osoby v § 138-143. POZOR, spolkem a už vůbec ne korporací v tomto smyslu § 2716 ObčZ. – nejde o subjekt, ale o smlouvu.
není
společnost ve smyslu úpravy
Fundace představují nově koncipovaný obecný pojem, který zahrnuje všechny typy právnických osob v podobě majetku věnovaného určitému účelu. Fundační typy právnických osob dle nového občanského zákoníku tvoří • nadace a • nadační fondy. Specifické rysy nadací a nadačních fondů jsou vymezeny: • neosobní povahou své právní osobnosti, naopak • spojením své právní osobnosti s účelově určeným majetkem, společensky nebo hospodářsky užitečným účelem, • konzervovanou vůlí zřizovatele, provázející fundační typ právnické osoby od vzniku po zánik, • omezením rozhodovací pravomocí jejich orgánů, • zásadním uplatněním přísnějších pravidel organizačních, dispozice s prostředky aj. sledujících zachování fundací jejich účelu, dále někdy uplatněnou (podle míry liberalismu zákonodárce) větší či menší mírou státního dohledu nebo veřejné kontroly nad fundačními subjekty. Společnými rysy, vymezujícími nadace a nadační fondy jako právnické osoby dle struktury uvedené výše, jsou: 14.pojmové znaky, zahrnující účelové určení majetku, 15.identifikační znaky, 16.vznik nadace nebo nadačního fondu
17.majetek nadace nebo nadačního fondu, 18.orgány nadace nebo nadačního fondu, 19.činnost nadace nebo nadačního fondu, 20.přeměna a zánik nadace nebo nadačního fondu, 21.státní dohled a veřejná kontrola. Nadace Ad 1) Pojmové znaky, zahrnující účelové určení majetku Podstatou pojmu nadací jsou dva znaky: majetek a účel. O vztahu obou srov. bod 4. V novém občanském zákoníku se realizovala výrazná změna dosavadní koncepce - opuštění obligatorní obecné prospěšnosti jako pojmového znaku nadací podle dosavadního legislativního stavu. Vzniká tak nový prostor, umožňující založení nadací, z hlediska zaměření jejich činnosti: • obecně (veřejně) prospěšných, sloužících obecnému blahu (§ 306 odst. 1), • dobročinných, sloužících určenému okruhu osob (§ 306 odst. 1), omezeně podnikajících (§ 307), • podnikových, • rodinných, • samostatných i nesamostatných (přidružený fond - § 349n.). Otázkou zůstává, zda návrh připouští existenci nadací-podniků (spravujících kapitálový základ podnikatelských subjektů). Limitujícím ustanovením je tu zejména zásadně omezená možnost podnikání nadace (srov. § 307). Ve světle těchto ustanovení tuto variantu zřejmě zákon neumožňuje. Zákon umožňuje změnu účelu nadace (srov. § 321-326). Respektuje v první řadě vůli zakladatele; v ostatních případech dává možnost změnit účel nadace soudu. I zde se respektuje nadační listina a zakladatelovy úmysly. Nadace může být pověřena zvláštním posláním: spravovat a použít oddělený majetek dle zvláštní písemné smlouvy pro zvláštní účel (přidružený fond - § 349-352). Tzv. obecně prospěšné společnosti se nyní mohou přetransformovat v nadaci (event Ústav) Ad 2) Identifikační znaky Platí o nich mutatis mutandis obecná pravidla pro právnické osoby. Navíc název nadace musí obsahovat slovo "nadace" (přiměřeně platí pro nadační fond). Vedle tohoto povinného identifikačního znaku je jako pravidelná součást názvu nadace uvedeno označení poukazující na její účel (§ 308). Ad 3) Vznik nadace a nadačního fondu Vznik nadace je proces zásadně odlišný od korporativních právnických osob. Projev vůle zřizovatele je konzervován po celou dobu trvání této právnické osoby a může být měněn za jejího trvání za relativně přísně stanovených podmínek a s maximálním respektováním vůle zakladatele, pokud je zjistitelná z nadační listiny nebo od žijícího zakladatele. Obecně však zakladatel ztrácí na nadaci vliv, s výjimkou případů, kdy tak zákon výslovně stanoví. Orgány jsou pověřeny správou majetku (jmění), z povahy věci nejsou zásadně oprávněny fundaci strategicky řídit. Všechny tyto skutečnosti mají zásadní význam pro další trvání fundace a je třeba je promítnout do zřizovací dokumentace těchto typů právnických osob. Nadace se zakládá nadační listinou, kterou může být: • zakládací listina (v případě zřízení nadace inter vivos), • pořízení pro případ smrti (v případě zřízení nadace mortis causa). Nadační listina musí mít formu veřejné listiny (srov. § 567-569). V případě založení nadace pořízením pro případ smrti se do nadace vnáší vklad děděním nebo odkazem; založení nadace nabývá účinnosti smrtí zůstavitele (§ 311 odst. 1). Vedle nadační listiny je třeba pořídit statut nadace, který obsahuje pravidla pro činnost nadace, minimálně však: • způsob jednání orgánů nadace a • podmínky pro poskytování nadačních příspěvků, případně též okruh destinatářů nadace (§ 314). Nadace vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Ad 4) Majetek nadace Majetek (aktiva) nadace tvoří: • nadační jistina (neplatí pro nadační fond),
• ostatní majetek (§ 335n.). Nadační jistinu tvoří soubor předmětů (věcně vyjádřených) vkladů do nadace a darů nadaci a musí být v celkové hodnotě minimálně 500 000 Kč. Peněžní vyjádření nadační jistiny (suma finanční hodnoty) je nadačním kapitálem a jeho výše je zapisována do veřejného rejstříku. Výše nadačního kapitálu musí být zachována po celou dobu trvání nadace (srov. § 345). Dojde-li ke snížení jistiny, je třeba jistinu doplnit, a není-li to dobře možné, snížit odpovídajícím způsobem nadační kapitál. Nadační kapitál lze zvýšit za podmínek stanovených v § 342-343, snížit za podmínek § 344-346. Společná ustanovení pro obě situace viz § 347-348). Nadace může použít svůj majetek k: • poskytování nadačních příspěvků, • zajištění vlastní činnosti k dosažení svého účelu, • úhradě nákladů na zhodnocení nadační jistiny, • úhradě nákladů na vlastní správu (srov. též § 357). Ad 5) Orgány Orgány jsou pověřeny pouze správou majetku v intencích vůle zakladatele, potažmo kontrolou správy majetku, nevykonávají další činnosti (srov. též bod 3). Nadační orgány tvoří: • správní rada jako statutární orgán nadace (§ 362-367), • dozorčí rada jako kontrolní a revizní orgán nadace (§ 368-372), a nemusí-li být zřízena dozorčí rada (viz § 368 odst. 2), • revizor (§ 373-375), kterým může být i právnická osoba zaměřená profesně na kontrolní a revizní činnost (§ 373 odst. 2). Ad 6) Činnost nadace a nadačního fondu Je zásadně určena rozhodnutím zakladatele. Ovlivnění činnosti zákonem je voleno pružně formulací (nevyloučí-li to zakladatel výslovně, či neurčí-li nadační listina jinak aj.). Činností nadace je především - v souladu s nadační listinou a statutem nadace (srov. § 338 odst. 1, § 357): • správa majetku nadace, • opatřování darů do nadace a dalších přírůstků majetku nadace, • používání majetku nadace v souladu s účelem nadace a za podmínek určených v nadační listině a statutu nadace k: o poskytování nadačních příspěvků, o ostatním činnostem k naplnění účelu nadace, o vlastní správě nadace. Ad 7) Změna a zánik Musí být zásadně předvídány ve zřizovacích úkonech, s ojedinělými výjimkami (srov. změna nadačního fondu na nadaci ve prospěch dosažení nadačního účelu). Podle zákona může dojít k dílčí změně v některých atributech nadace za podmínek stanovených zákonem a nadační listinou u: • sídla nadace (§ 316); k přemístění sídla do zahraničí může dojít jen z důvodů stanovených v zákoně a po souhlasu soudu, • nadační listiny (§ 317-320), o se zvláštními podmínkami pro změnu účelu nadace (§ 321-326) • statutu nadace (§ 314 odst. 2), • zvýšení nebo snížení nadačního kapitálu (§ 342-348). V uvedených případech nedochází k zániku nadace jako právnické osoby. Právní existence nadace se týká: • zrušení nadace s likvidací (§ 376-381), ke kterému může dojít: o dosažením účelu nadace (§ 376), o soudním rozhodnutím z důvodů stanovených v § 377, resp. obecných důvodů dle § 172, • přeměna nadace (§ 382n.), které může mít podobu: o fúze sloučením s jinou nadací nebo nadačním fondem (§ 382-390), o změny právní formy nadace na nadační fond (§ 391-393).
Ad 8) Státní dohled a veřejná kontrola Těmito funkcemi je pověřen soud v situaci, kdy selhává operativní řízení nebo se fundace vymyká sledování cíle stanoveného zakladatelem. 1 v těchto případech je dávána přednost vůli zakladatele, pokud ji lze zjistit, potažmo návrhu osoby, která osvědčí právní zájem, před vlastní iniciativou soudní moci, a to dokonce i v tak klíčové situaci, jako neplnění účelu nadačního fondu (srov. § 348 odst. 1 návrhu). Veřejná kontrola je realizována prostřednictvím výroční zprávy, případně je uplatňována v důležitých věcech (změna účelu nadace). Obecně vzato, je státní dohled a veřejná kontrola fundačních typů právnických osob indikátorem deklarované míry liberalismu společnosti. Vyváženost soukromého a veřejného zájmu v této sféře je odrazem vyváženosti právní regulace jako celku. Nadační fondy Odlišnosti právní úpravy ve srovnání s úpravou nadace jsou především: • nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál, spravuje pouze nadační majetek, který nemusí splňovat předpoklad trvalého výnosu, • název nadační fond musí obsahovat slova "nadační fond", • nadační fond lze, připouští-li tak výslovně zakladatelské právní jednání, na základě rozhodnutí správní rady po předchozím vyjádření dozorčí rady nebo revizora změnit co do právní formy na nadaci, • nadační fond může zrušit s likvidací: o správní rada, není-li trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel, o soud na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, pokud nadační fond neplní svůj účel. Ústavy jsou charakterizovány následujícím specifickým postavením: • nejsou budovány na členském principu, osobní složka není budována na demokratickém principu • • • •
rovnosti, nýbrž hierarchicky
jejich účelem je provozování činnosti společensky nebo hospodářsky užitečné, výsledky činnosti ústavu jsou každému rovnocenně přístupné za předem stanovených podmínek, k plnění účelu využívá majetkové složky a osobní složky (nejde však o členství), přímým vlivem zakladatele(ů) na ústav, jeho orgány a jeho činnost. U této staronové formy právnických osob (srov. § 646 rakouského ABGB) se uplatní charakteristika obdobná jako u nadací (srov. též výslovně § 418) s odlišným obsahem této charakteristiky v některých směrech (§ 402-418):
12.Svou sociálně ekonomickou podstatou jde o soubor složený z věcné a osobní složky. Není tedy pojmově ani souborem majetku, ani sdružením osob. 13.Právní charakteristika ústavu je vymezena především účelem, kterým je využití jeho věcné a osobní složky k provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky. 14.Činnost ústavu je dostupná každému za předem stanovených podmínek. 15.Ústav může podnikat, (tedy může provozovat obchodní závod), nikoli však jako svou hlavní činnost a nikoli na újmu hlavní činnosti. 16.Zisk může ústav použít pouze k podpoře činnosti, pro kterou byl založen, a k úhradě nákladů na svou správu. 17.Název ústavu musí obsahovat slova "zapsaný ústav" nebo jen zkratku „z.ú.“. 18.Ústav se zakládá zakladatelským jednáním, kterým může být: d) zakládací listina, nebo e) pořízení pro případ smrti, f) v případech dle § 413 odst. 1 vydává správní rada statut ústavu. 19.Zakladatel si ponechává v řadě ohledů vliv na ústav (srov. například § 406 odst. 1). 20.Orgány ústavu jsou: d) ředitel, který je statutárním orgánem ústavu, je jmenován „zvenku“, obv. zřizovatelem e) správní rada s pravomocemi vymezenými v § 409n., f) dozorčí rada je fakultativním orgánem (§ 409 odst. 3).
21.Nástrojem veřejné kontroly ústavu je výroční zpráva (§ 416). Soud zruší ústav na návrh osoby, který osvědčí právní zájem, nenaplňuje-li ústav dlouhodobě svůj účel. Příklady osob typu veřejných ústavů: - Česká národní
banka ( -Všeobecná zdravotní pojišťovna -Česká televize -Český rozhlas -Česká tisková kancelář dále různé veřejné výzkumné instituce a veřejná nezisková zdravotní zařízení (např. fakultní nemocnice) a např. i státní podniky
Příkladem takového ústavu může být DÁLE aktuálně např. :
Národní památkový ústav (zřízený MK ČR) –poslání: odborná organizace státní památkové péče Národní ústav pro vzdělávání ( (zřizovatel MŠMT ČR): tvorba rámcových vzdělávacích programů a jejich zavádění do výuky a lze je považovat za obdobu obecně prospěšné společnosti, kterou (které) již od 1. 1. 2014 není možné zakládat. -
-
-
Na závěr: POZOR, NEPLÉST TYTO SUBJEKTY S ÚTVARY PŘIPOMÍNAJÍCÍMI PRÁVNICKÉ OSOBY, KTEÝM ŘÍKÁME OBVYKE ORGANIZAČNÍ SLOŽKA (O.S. STÁTU, PODNIKU Aj.) Tyto útvary nemají právní subjektivitu.
Právnické osoby Pojem: Právnická osoba je jedním ze dvou typů právních subjektů. Na rozdíl od fyzických osob, které byly historicky považovány za jediné přirozené subjekty právních vztahů, jsou P.O. umělé právní útvary – tzv. juristická fikce - odvozené od osob fyzických – včetně určitých schopností, které P.O. připisuje zákon,na rozdíl od lidí, kteří se s určitými schopnostmi, důležitými pro právní vztahy rodí – jedná se tedy u lidí o práva přirozená.. . P.O. jsou tedy za pomoci práva vybavené právními způsobilostmi adekvátními osobám fyzickým. Právnické osoby jsou osoby fiktivní – jsou to společenské celky nadané právní subjektivitou., tzn. mají právní osobnost, §118 ObčZ; PO Mohou mít práva a vykonávat je. Lidé je vytvářejí z praktických důvodů, aby sloužily jejich zájmům (DZp k NOZ); právnická osoba trvá v čase nad hranici a možnosti života lidského jedince, PO nestárne, neumírá… U právnických osob nepoužívá zákon pojem svéprávnost. Volní jednání (právní jednání, zavazování se za PO apod.) činí statutární zástupci PO Teorie třídí právnické osoby – v souladu s dualitou práva - na ty podle veřejného práva, resp. PO veřejnoprávní a na PO soukromoprávní. To neznamená, že by soukromoprávní nebyly dotčeny veřejným
právem, například již při vzniku je nutná součinnost s veřejnou mocí (veřejné rejstříky, zákony tvořené zákonodárným procesem, nebo v oblasti daňových povinností aj.) Jiné třídění dělí tyto celky na PO ziskové a neziskové;
Charakteristické rysy (pojmové znaky) PO : -inherence státu při vzniku PO -právní osobnost, (schopnost mít práva, vlastnit, mít deliktní způsobilost…) -vnitřní organizační struktura (většinou kogentně upravená) -majetková samostatnost ( s tím související majetková odpovědnost) -název a sídlo -osobní statut Třídění PO podle ObčZ sdružení fyzických a právnických osob( nebo těchto osob a majetku- ten není vždy povinný) jsou založena na osobním tj. členském substrátu, nazývají se korporace, v oblasti soukromého práva soukromoprávní korporace. Například obchodní společnosti, občanská sdružení, politické strany… účelová sdružení majetku (jsou založeny na majetkovém substrátu, nemusí mít členy; sem patří nadace a fondy) jednotky územní samosprávy, stát (kraje, obce, stát, jsou veřejnoprávními korporacemi jiné osoby, o kterých to stanoví zákon (různorodé celky, např. Česká filharmonie jako státní příspěvková organizace, Česká televize –veřejnoprávní subjekt sui genesis zřízený zákonem ČNR 483/1991 a další…) Pozn. Skutečnost, že se nějaký celek nazývá sdružení, ještě neznamená, že jde o právnickou osobu. Existují i sdružení, která jsou pouze smluvním vztahem a nemají právní subjektivitu.
P.O. veřejného práva jsou subjekty, které mají právní způsobilost k právům a povinnostem jak v oblasti práva veřejného, tak práva soukromého. Existují na základě veřejnoprávního uznání a mohou být zřizovány jen zákonem nebo vrchnostenským aktem na základě zákona. P.O. veřejného práva se nezapisují do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Datum jejich vzniku, a tím i způsobilosti k právním jednání je dáno dnem účinnosti zákona nebo dnem, kdy vrchnostenský akt nabyl právní moci. P.O. veřejného práva se zpravidla dělí na veřejnoprávní korporace (obce, kraje, vysoké školy, profesní komory) a ústavy (např. Všeobecná zdravotní pojišťovna). (a soukromoprávní PO jsou typicky : obchodní společnosti, družstvo, spolky, řada nadací aj.) Orgány P.O. veřejného práva, které mají zákonem stanovenou pravomoc rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech v zákonem vymezené působnosti, označujeme jako orgány veřejné moci (např. Policie ČR). Tím není dotčena právní způsobilost těchto subjektů v soukromoprávních vztazích, zejména majetkových. Jednání právnických osob obecně statutární orgán (jedná ve všech věcech, dnes chápán jako statutární zástupce.) zástupce (zákonný anebo smluvní) jedná v rozsahu, který je vymezen zákonem, plnou
rozhodnutím státního orgánu. Obecné zákonné zastoupení právnických osob upravené v podle ObčZ : - pracovníci nebo členové PO (§430 odst1 ObčZ) -osoba přítomná v provozovně (§430 odst 2) ObčZ) pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo
mocí popř.
je to vzhledem k jejich
pracovnímu zařazení obvyklé
Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět.
Fáze vzniku a zániku právnických osob Způsob vzniku a zániku konkrétní formy PO je vždy upraven nějakým zákonem (obchodním zákoníkem, z. o sdružování občanů, nebo samostatným zákonem_např. obce, kraje, Č. rozhlas, Č. televize ) Zákon může zčásti odkazovat též na vnitřní předpisy ( např. stanovy PO) Vznik zřízení (založení) vlastní vznik
Zřízením právnická osoba ještě nevzniká. Vznikají pouze vztahy mezi zřizovateli (zakladateli). K vlastnímu vzniku dochází zpravidla ( ne vždy )zápisem do příslušného rejstříku (rejstříku občanských sdružení, nadačního, obchodního apod.)
Významnou roli při vzniku P.O. hraje veřejná moc. – rejstříky vedou totiž organizační složky státu – ministerstva (typicky MV ČR), nebo soudy. V tomto smyslu lze přístup právních řádů ke vzniku P. lišit podle toho, zda se uplatňuje: a) princip volnosti, kdy ke vzniku P. postačí shoda zakladatelů na zřizovacích dokumentech; pokud se vyžaduje úřední povolení, týká se nikoli vzniku, nýbrž zahájení činnosti P., b) princip koncesní, který vyžaduje ke vzniku P. souhlasu státního orgánu (např. soudu), (popř. jiného orgánu veřejné moci, například obce či kraje), c) princip legality, který považuje za vzniklou takovou P.O., která splnila zákonem stanovené podmínky vzniku; tyto podmínky jsou výrazem souladu vzniku příslušné P.O. se zákonem a při jejich splnění je na uznání nové P.O. ze strany státu právní nárok. To se týká např. P.O. vzniklých přímo ze zákona, např. Česká televize) Zánik zrušení likvidace vlastní zánik
Po zrušení právnická osoba nadále existuje a zpravidla i pokračuje ve své činnosti, ale jen jednáními, která vedou k zániku: likvidace dluhů, vymáhání pohledávek, prodej majetku apod. = likvidace Likvidace slouží vypořádání majetkových vztahů právnické osoby před jejím zánikem (podpůrně se používá právní úprava v obchodním zákoníku) Bez likvidace lze zrušit právnickou osobu, jen když celé její jmění (majetek i závazky) přechází na právního nástupce, eventuelně, pokud dojde ke zrušení právnické osoby v insolvenčního řízení a zároveň nezbývá majetek k likvidaci. Mezi zrušením a zánikem může uběhnout značná doba ( i několik let).
Organizační složky právnických osob nemají právní subjektivitu, jednají jménem právnické osoby, nikoliv vlastním jménem složky státu (např. ministerstva, složky obcí, krajů
soudy, AV ČR aj.))
PRÁVNICKÉ OSOBY NEJSOU !!! : Právnická osoba • není firma ! • není podnik či závod • není fyzické osoba zapsaná v obchodním rejstříku !
• není úřad ! Čili nezaměňovat tyto pojmy s pojmy běžně v hovoru užívanými (např v médiích) , které mají v právní terminologii jiný význam firma (tj. název podnikatele FO nebo PO zapsaný v obchodním rejstříku ) firma není subjekt ale název subjektu podnikatel (je sice subjekt ale, můžeto být FO nebo PO) závod (dříve podnik) není subjekt, ale zvláštní druh věci - zvl. věc hromadná
SPOLEK, § 214 ObčZ pojmové znaky: korporace účelovost (podnikání nikoli primárně!) společenství alespoň 3 osob (nikdy méně) dobrovolnost vstupu i vystoupení neziskovost
Zakládací dokumentem v případě spolku je SMLOUVA. Dále se musí členové-zakladatelé shodnout na obsahu stanov. Obligatorní náležitosti STANOV: NÁZEV spolku a SÍDLO (konkrétní adresa) účel spolku práva a povinnosti členů spolku určení statutárního orgánu
Spolek se zakládá ustavující schůzí; (dále US), jedná se o formu členské schůze. Na U.S. musí být možnost zapsat se do LISTINY PŘÍTOMNÝCH, kde každý dostavivší se podepíše a připojí bydliště či sídlo (PO). U.S. hlasuje o obsahu stanov a volí členy orgánů, které podle stanov mají vzniknout. Tím je spolek založen. Spolek vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku. Po vzniku spolku lze přijímat další členy, kteří přijmou stanovy (projeví vůli být jimi vázáni) Členové mohou být zavázáni (stanovami) k placení členského příspěvku. Členství ve spolku: je osobní a nepřenosné, nepřechází na právního nástupce, nedědí se, nepromlčuje se. Zaniká vystoupením či vyloučením, případně jiným způsobem uvedeným v zákoně (např. smrtí člena, zánikem spolku aj.) Orgány: povinné jsou statutátní orgány, nejvyšší orgán (plénum, členské schůze, V.H. = různé názvy, dispozitivní); fakultativní jsou individuální orgány (předseda) a kontrolní org. (kontrolní komise, rozhodčí komise) Zákonné funkční období je 5leté, stanovy mohou určit jinak. Nejvyšší org. je povinen se sejít a zasedat nejméně 2x do roka. Zánik spolku, fáze: Zrušení (§ 268) likvidace ( § 269) výmaz z veř.rej. Spolek může být sloučen s jiným (fůze, § 274) anebo být rozdělen (§288 a n.). Obě skutečnosti vznikají uzavřením smlouvy.
OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI _ Důležitá terminologie:
Pojmové znaky: právnické osoby
soukromé korporace společenství osob (FO – lidí, i PO) členský vztah vnitřní demokracie (dobrovolnost vstupu i opuštění podřízení menšiny většině při hlasování, režim stanov aj.) předepsaná vnitřní struktura, povinné orgány základní kapitál, vklad účelovost (společné podnikání, podnikatelská výdělečná činnost, správa vlastního majetku (veřejné rejstříky)
Obchodní společnosti jako KORPORACE , vznik:
Založení a vznik obchodních společností (korporací) je rozloženo mezi ObčZ. a ZOK (§ 118 a násl. ObčZ: Právnické osoby, § 210 a násl. ObčZ: Korporace; § 8 a násl. ZOK : Založení obchodní korporace (z toho plyne, že pojem korporace je širší než obchodní společnost) případně: zák. 125/2008 Sb. (ve znění posl. novely 303/2013 Sb.) o přeměnách obchodních společností
a dále za uplatnění zákona o veřejných rejstřících, zák . 304/2013 Sb.
ZALOŽENÍ : SOUKROMOPRÁVNÍ JEDNÁNÍ (LISTINA, SMLOUVA), tzv. zakladatelské právní jednání (NOZ) VZNIK: pravomocný ZÁPIS DO OBCHODNÍHO REJSTŘÍKU
Zakladatelé :
existují před vznikem subjektu; pak už jsou to společníci; orginární způsob vzniku účasti na společnosti (společník nemá žádného předchůdce) Po vzniku společnosti se společnost sama nemůže zneplatnit a za takovou ji může prohlásit jen soud, a to i bez návrhu : §92 ZOK
Kategorie obchodních korporací (společností): Osobní: Veřejná obchodní společnost Komanditní společnost vždy se zakládají společenskou smlouvou
Kapitálové: Společnost s ručením omezeným Akciová společnost Mohou být založeny i jediným zakladatelem
Založení společnosti: zakladatelské právní jednání = buď společenská smlouva (2 a více zakl.) nebo zakladatelská listina (1 zakl) ; podepsána všemi zakladateli – budoucími společníky. Podpisy na jedné listině, úředně ověřené; případně forma notářského zápisu (s.r.o., a.s.) Je-li zakladatel jediná osoba (PO, FO), je zakladatelský dokument povinný pouze ve formě veřejné listiny (kogent. ust.; jde to jen u kapitálové spol.) Základní kapitál: finanční jistina („kauce“). Souhrn všech peněžitých i nepeněžitých vkladů. Povinnost z.k.: kom. spol.; s.r.o., a.s. Hodnota vkladu : uvedena ve společenské smlouvě (listině). Vyjádřen v české měně. Nepeněžité vlády: povinný znalecký posudek na jejich ocenění. Vklad společníka: § 15 ZOK : jeho majetková povinnost. (Peníze, věci movité, nemovité, know how, patent, pohledávka, závod či jeho část, živá zvířata-např. chov. stádo) Do kapitálových společností nesmí být předmětem vkladu práce nebo služby (výkony, činnosti…), zákaz § 17 ZOK, VÝJIMKA : nekapitálové společnosti, a musí to dovolovat společenská smlouva POZOR: Po dobu trvání obchodní korporace ani po jejím zrušení NEMÁ společník právo na vrácení předmětu vkladu!! (to je dispozitivní, neznamená to, že je to zakázáno a že tak společníci nemohou nakonec dohodnout, ale není to právo ze zákona, nýbrž z dohody)
Správa vkladu: před vznikem společnosti; § 18 ZOK
Podíl: § 31 a násl. ZOK představuje účast společníka ve společnosti. Práva a povinnosti majetková i nemajetková; podíl je ocenitelný, převoditelný, lze ho dát do zástavy. Ve smyslu obč. zák. jde o věc nehmotnou (tzv. jinou majetkovou hodnotu). Každý společník může mít i více podílů jednoho druhu (byť různé velikosti), i různé druhy podílů, podíl může být i ve spoluvlastnictví (SJM). Společnost sama vlastně nesmí nabývat vlastního podílu, leda tak stanoví zákon (například nabytí vlastních akcií akciovou společností) (jazykový nesmysl; společnosti nemůže nabýt vlastního podílu, když žádný nemá, ale jde tu o podíl vlastního společníka, který nesmí přejít na společnost jako na majitele, společnost by pak byla „sama sobě společníkem“…)
Jiné podily:
Podíl na zisku: majetkové právo; lze jej rozdělit pouze mezi společníky (výjimka může plynout ze společenské smlouvy); stanoví se na zákl. účetní závěrky a je možný, jen když má společnost zisk (ekonomický pojem, rozdíl mezi náklady a výnosy-příjmy a výdaji ). Společnost NESMÍ vyplatit zisk (ani zálohy), pokud by si tím přivodila úpadek (§ 40 ZOK, kogent.)
Vypořádací podíl: vyplácí se společníkovi zpravidla v penězích při zániku jeho účasti v obch. korporací za jejího trvání (např. při dobrovolném opuštění společnosti, např. vystoupením, výpovědí, dohodou, u právnické osoby např. fúzí-právní nástupce), a t jen tedy, nepřevádí-li odcházející společník podíl na jiného úplatně, nýbrž jeho podíl (tzv. uvolněný podíl) si „rozdělí“ mezi sebe setrvávající společníci (jejich podíly se zvětší o podíl odcházejícího společníka, nebo jeden jej přijme do vlastnictví-mají k němu předkupní právo)
Podíl na likvidačním zůstatku: další majetkové právo. Toto právo společníka nastupuje ve chvíli, kdy se společnost zrušuje a zaniká likvidací. Stejně jako v případě práva podílu na zisku, zákon upravuje, že podíl na likvidačním zůstatku je ve stejném poměru jako podíl společníka k celku (k ZK) . Toto ustanovení zákona je však opět dispozitivní a společenská smlouva může obsahovat jiné než poměrné pravidlo na rozdělení likvidačního zůstatku.
POZOR: Po dobu trvání obchodní korporace ani po jejím zrušení NEMÁ společník právo na vrácení předmětu vkladu!! (to je dispozitivní, neznamená to, že je to zakázáno a že tak společníci nemohou nakonec dohodnout, ale není to právo ze zákona, nýbrž z dohody)
Vznik společnosti: dnem, ke kterému byla společnost zapsána do OR. V té chvíli vzniká jako subjekt (právní osobnost), může podnikat, zavazovat se…
Zákaz konkurence, § 54 ZOK a jinde _ §441 a.s.: (střet zájmů) platí především pro statutární orgán, jinak jen pokud tak zavazuje společníky společenská smlouva.
Statutární orgány: určeny v zakládacím dokumentu. Jednají za společnost navenek.. § 164 ObčZ : Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. S.o. může ze své funkce odstoupit, povinnost oznámit to orgánu, který s.o. zvolil nebo jmenoval.
Rezervní fond: ne všude je povinný; jeho smyslem je finanční rezerva pro případ vypořádání se s věřiteli, krytí ztrát apod.
Zrušení a zánik společnosti, § 168 a násl. NOZ; v ZOK :§§93, 113, 127 odst. 3, §241, § 549 a násl. ZOK, jednání, rozhodnutí soudu nebo událost (plynutí času)
Likvidace společnosti: likvidátor je druh zástupce ze zákona . Po likvidaci vždy nastupuje zánik společnosti.
Neplatnost společnosti: Po vzniku nelze zrušit rozhodnutí, jimž se povoluje zápis do O.R. Neplatnost společnosti může prohlásit jen soud, a to i bez návrhu
Podnikání (Dále jen P.) P. je hospodářská činnost, jedna z legálních hospodářských činností. Je umožněno především již ústavním pořádkem, LZPS, kde se v čl. 26 uvádí: Každý má právo na svobodnou volbu povolání (…) jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. To jinými slovy znamená, že hospodářská činnost je širší termín, než P. Pojmové znaky: hospodářská (ekonomická) činnost profesionalita generování zisku legalita (dovolenost zákonem, přivolení veřejné moci; předmět činnosti nemůže to být trestná činnost, nic co je v rozporu s dobrými mravy a smyslem zákona)
samostatnost pravidelnost odpovědnost
Podnikatelé (zvláštní subjekty typické pro obchodněprávní vztahy)
jsou to : právnické os., fyzické osoby _lidé, i stát 1. osoby zapsané v obchodním rejstříku (např. obchodní společnosti a družstva, státní podniky, evropské společnosti …) 2. osoby podnikající podle živnostenského zákona ( jsou evidované v živnostenském rejstříku) 3. osoby podnikající podle zvláštních předpisů ( např. advokáti, daňoví poradci, soukromí lékaři, veterináři, architekti a některé zvláštní právnické osoby: ČRo, ČT…) a včetně zákona o zemědělství, zák. 252/1997 Sb.-osoby (FO i PO) podnikající v zemědělské prvovýrobě Zákonná definice podnikatele: § 420 odst 1 : Kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost
živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.
§420 odst. 2 : = co odlišuje podnikatele od nepodnikatelských neprofesionálních obchodů (správa vlastního majetku) Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také
každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele. §421 odst. 1 Za podnikatele se považuje (PF)osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Za
jakých podmínek se osoby zapisují do obchodního rejstříku, stanoví jiný zákon. (zákon o veřejných rejstřících, zák č. 304/2013 Sb.)
§421 odst. 2 : Má se za to (VPD)
že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona. Podnikatel prováhí hospodářskou činoost: vlastním jménem,
Tyto vlastnosti musejí být dány kumulativně, jinak se nejedná o podnikání. soustavnost: opakem by byla činnost nahodilá, příležitostná, ale soustavností se nemá na mysli krajní pravidelnost, perpetualita Jisté opakování činnosti za jednotku času se ovšem předpokládá. Není to tedy činnost ojedinělá, na druhé straně musí jít o soustavnost uvědomělou, chtěnou, nikoli vyvolanou vnějšími (nenadálými) okolnostmi. samostatnost: NEZÁVISLOST podnikatel si sám rozhoduje podle vlastní úvahy o době, míře a místě a způsobu vykonávání činnosti a o objemu produktu (předmětu) činnosti, o organizaci své práce bez zařazení do organizační struktury jiné osoby, přičemž vztah mezi
provozovatelem činnosti není podřízený tomu, v jehož prospěch ji vykonává (klient, zákazník). Nemusí taky onu činnost vykonávat osobně, nýbrž svými zaměstnanci nebo spolupracující osobou. Tento znak podnikání se výrazně liší od pracovního poměru. Podnikatel totiž tím, že provádí činnost samostatně, není nikomu podřízen a za své jednání je plně osobně odpovědný.
vlastním jménem: FIRMA, NÁZEV, JMÉNO jménem se zde chápe jak jméno Fo, tak i firma, neboli název, pod kterým podniká osoba (PO i FO) zapsaná v obchodním rejstříku. Nechápat tedy úzce jako jméno a příjmení FO. Ve vztahu k pojmu obchodní listiny se k jménu podnikatele připojují ještě další identifikační – tedy rozlišovací – znaky podnikatele. Znamená to také, že se podnikatel nečiní svým jménem právní úkony, které pak ale zavazují někoho jiného, nýbrž jeho samého. Je to výraz jeho přímé a osobní účasti v P. Podnikání vlastním jménem: Podnikatelé PO, FO : obchodní rejstřík: podnikají pod firmou. (Fyzická osoba, která je podnikatelem podnikajícím na území České republiky, se zapíše do obchodního rejstříku vždy, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za 2 po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku 120 000 000 Kč.
Podnikatelé registrovaní jinak: podnikají pod názvem. Podnikatelé mimo obch. rejstřík FO : podnikají pod vlastním jménem (osobní jméno, příjmení)
na vlastní odpovědnost: Nese odpovědnost za svá jednání vůči třetím osobám, odpovídá sám za škodu, za vady, za prodlení. Částečně souvisí s podnikáním vlastním jménem. Podnikatel také nakládá při podnikání s vlastním majetkem, který může jak zhodnotit (zisk), tak o něj přijít. (teze: podnikání je derivát práva vlastnit majetek)
Podnikatel nesmí přenášet odpovědnost z podnikání, především odpovědnost za závazky, na třetí osoby. Nesmí přenášet podnikatelské riziko např. na zaměstnance, klienty, spotřebitele. Např. aby se podíleli na jeho povinnosti nahradit škodu apod. Projevuje se to např. tím, že členové družstva neodpovídají za závazky družstva, totéž akcionářineodpovídají za závazky a.s. aj. za účelem dosažení zisku: to bez ohledu na skutečnost, že se ne vždy zisk podaří vytvořit . Dosahování zisku však musí být alespoň záměrem a motivem podnikatele. Obchodní zákoník přitom nestanoví, že by zisk musel mít peněžní formu.
(podnikatelé soustředění v profesních komorách, ČAK, ČKAIT, LK ,SK. NotK; ČRo, ČT)
Tzv. „podnikatelské riziko“: podnikání na vlastní odpovědnost: podnikatel se nemůže dovolávat relativní neplatnosti jednání (smlouvy) z důvodu lichvy Výhody spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách – odstoupení Nabytí zboží od nevlastníka, který je profesionální obchodník
Neoprávněné podnikání: je trestný čin: zák. 40/2009 Sb. § 251 Neoprávněné podnikání (1) Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Neoprávněné P. musí vykazovat vlastně stejné znaky, jako podnikání povolené – je však (neoprávněné P.) provozování bez patřičných veřejnoprávních povolení (ŽL., jiného oprávnění podle zvl. předpisu, není zde zápis osoby do OR apod.)
Podnikatelem není: osoba výdělečně činná podle autorského zákona osoba pronajímající byty či nebytové prostory osoba provozující drobnou pěstitelskou a chovatelskou činnost a tyto produkty prodávající osoba mající nahodilé či jen jednorázové příjmy z příležitostné činnosti Jedná se o OSVČ, o daňové subjekty, ale nikoli podnikatele Podnikat nesmějí (vlastním jménem) : vojáci z povolání, policisté, soudci společenství vlastníků jednotek honební společenstvo (podle zákona o myslivosti) politické strany kolektivní správci autorských a obdobných práv ministři podle zákona o střetu zájmů Nadace. či nadační fondy, pokud to mají ve stanovách
Nadace či spolek, event. ústav , smí podnikat, pokud jim to dovoluje zákon, stanovy. Nikdy nesmí mít podnikání jako hlavní předmět činnosti
OBCHODNÍ ZÁVOD
jako zvláštní věc hromadná Upraveno v NOZ v rámci HLAVY IV.obecné části: Věci a jejich rozdělení, §489 a násl.
(dříve: Podnik je věc hromadná : § 5 odst. 2) Obch.Z.)
NOZ, §502 : Obchodní závod (závod) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti (=podnikatelské). Má se za to (vyvrat.práv. domněnka), že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.
Závod je zvláštním případem věci nehmotné Závod není ani movitý ani nemovitý, nehodí se podřadit jej ani pod jednu z kategorií věcí. Organizovaný soubor jmění, pojem jmění: český synonymický slovník: bohatství.
Jmění dle NOZ:§ 495, Souhrn všeho, co osobě patří tvoří její majetek. Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. Ottův slovník naučný: Jmění v právním smyslu jest soubor věcí a práv, majících hospodářskou cenu a náležejících jisté osobě přirozené (fysické) nebo právní (fingované). Rozumějí-li se tímto souborem též závazky a břemena lpějící na právech, nazývá se j. a k t i v n í m a p a s s i v n í m ; odečtou-li se závazky a břemena, zbývá j. č i s t é .
ZÁVOD je tedy zvláštní druh věci hromadné a tvoří jej (organizovaný) soubor konkrétních, pojmenovatelných věcí (budovy, pozemky, auta, stroje, zvířata-např. chovná, a další hmotné vybavení-nábytek, počítače apod.) a dále jej tvoří složky nehmotné povahy, jak práva v nehmotných statkům (k autorským právům, průmyslovým právům-např. k ochranné známce, k počít. programům, k obchodnímu tajemství apod.), dále majetková práva – k pohledávkám, k cenným papírům a dále jsou v podniku zpravidla složky tzv. osobní – vztahy vzniklé z pracovních smluv, klientela podnikatele, = zákaznická základna znalosti a dovednosti zaměstnanců, logistika, propracovaný marketing apod.
Ale sám jako složenina těchto komponent je povahy nehmotné. Je to věc sui generis – svého druhu. Je jedinečný ve vlastnostech, nemá v ničem srovnání.
„Organizovaný“ by zde znamenalo např. soustředění předmětů ho tvořících v místě i čase i účelu, věci (vybavení, materiály, lidé…) tvoří funkční systém s vnitřní logistikou, umožňující dosáhnout vytčeného cíle.
Závod není firma! Nepodniká! Není podnikatel! Není úřad! Není právnická osoba! Nic nevlastní! Je objektem (předmětem) a nikoli subjektem právních vztahů. Má majetkovou (v penězích vyčíslitelnou) hodnotu Je předmětem majetkových práv podnikatele
Celkově jde tedy o nehmotnou věc. Dispozice s podnikem upravuje ObčZ (NOZ) jako samostatné smluvní typy (§2175 a násl. Zvláštní ustanovení o koupi závodu; § 2349 Pacht závodu)
Pro srovnání, jiné hromad.věci: (servisy, sbírky, knihovny, oblečení-rukavice, boty, některé hudební nástroje aj.) Ale závod není věcí v tomto smyslu.
Je to složenina – komponenty hmotné i nehmotné . Je to též složenina různých právních instrumentů z hlediska nakládání s ním. Byť je povahy nehmotné, může být předmětem závazkových vztahů obchodního typu-kupní či pachtovní, předmětem zástavy, může být zděděn apod.
Části závodu (Organizační složky závodu): -pobočka § 503 odst 1), vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost -odštěpný závod jako zvl. typ pobočky § 503 odst. 2), zapisuje se do OR
ZPN - přednáška z pracovního práva 2 1. Skončení pracovního poměru 1.1 Výpověď z pracovního poměru 1.2 Okamžité zrušení pracovního poměru 1.3 Skončení pracovního poměru na dobu určitou 1.4 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době 1. 5 Odstupné 2. Neplatné rozvázání pracovního poměru 3. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr 4. Odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích 4.1 Odpovědnost zaměstnance 4.2 Odpovědnost zaměstnavatele 4.3 Zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání 5. Doručování
1. Skončení pracovního poměru
Rozvázání pracovního poměru, resp. jeho skončení, znamená závažný zásah do situace zaměstnance a často i do zájmů zaměstnavatele. Pracovní právo, v souladu se svojí ochrannou funkcí, poskytuje silnější formální ochranu zaměstnanci. Zaměstnavatel, na rozdíl od zaměstnance, je vázán v zákonku práce taxativně uvedenými důvody, ze kterých může pracovní poměr zaměstnance jednostranně ukončit. Do jaké míry se jedná i o faktickou ochranu už lze právně těžko podchytit. Pokud zaměstnanec přestane zaměstnavateli z nejrůznějších důvodů vyhovovat, nemůže takový vztah končit jinak než rozchodem. Úkolem pracovního práva je pak, aby tento rozchod byl slušný, kultivovaný, a aby zaměstnance, ale nakonec i zaměstnavatele, neuvrhl do nepřiměřených sociálních potíží. Proto v některých případech s ukončením pracovního poměru spojuje zákon poskytnutí kompenzace.
Obecně je skončení pracovního poměru upraveno v § 48 ZP:
(1) Pracovní poměr může být rozvázán jen a) dohodou, b) výpovědí, c) okamžitým zrušením, d) zrušením ve zkušební době.
(2) Pracovní poměr na dobu určitou končí také uplynutím sjednané doby.
(3) Pracovní poměr cizince nebo fyzické osoby bez státní příslušnosti, pokud k jeho skončení nedošlo již jiným způsobem, končí
a) dnem, kterým má skončit jejich pobyt na území České republiky podle vykonatelného rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, b) dnem, kterým nabyl právní moci rozsudek ukládající těmto osobám trest vyhoštění z území České republiky, c) uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech - zelená karta podle § 42g zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
(4) Pracovní poměr zaniká smrtí zaměstnance. Zánik pracovního poměru v případě smrti zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, upravuje § 342 odst. 1.ZP
Jednotlivé druhy skončení pracovního poměru Dohoda o rozvázání pracovního poměru - §49 ZP • • • • • • • •
patří k formálně nejjednodušším a obecně preferovaným způsobům ukončení pracovního poměru. Podstatnou náležitostí je přesné určení dne skončení pracovního poměru. Další zákonnou podmínkou je písemná forma této dohody, pod sankcí neplatnosti podle § 20 odst. 1 ZP. Právní úprava respektuje projevenou vůli obou účastníků. Každý z účastníků musí obdržet jedno vyhotovení dohody! Tento způsob skončení pracovního poměru je optimální a je výrazem shodné vůle účastníků. S dohodou o skončení pracovního poměru není spojována ochrana zaměstnance (např. zaměstnankyně byla v době uzavření dohody těhotná). V dohodě není povinnost uvádět důvody rozvázání pracovního poměru. Uvedení důvod tedy není vyloučeno, význam může mít, pokud k dohodě dochází z tzv. organizačních důvodů a kdy zaměstnanci náleží odstupné. Pokud zaměstnanec končí pracovní poměr dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. a),b), c) nebo d), náleží mu zákonné odstupné jako by mu náleželo při výpovědi z pracovního poměru z těchto důvodů.
Výpověď dohodou Někdy dochází k situaci, kdy zpravidla zaměstnanec doručí zaměstnavateli písemnost označenou jako „výpověď dohodou“. Taková písemnost nezakládá právní následky, jedná se o zmatečný, nesrozumitelný , tudíž neplatný právní úkon v souladu s ustanovením občanského zákoníku a oslovená strana jej může ignorovat.
1.1Výpověď z pracovního poměru
upravuje § 50 ZP.
Výpověď je jednostranné právní jednání, jehož důsledkem je skončení pracovního poměru po uplynutí výpovědní doby.
o
Výpověď musí být dána písemně, jinak je neplatná.
o Další podmínkou platnosti výpovědi je doručení druhému účastníku, kdy účinky výpovědi nastávají až jejím doručením. o Pracovní poměr končí uplynutím výpovědní doby . Ta počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi. o Výpovědní doba je stejná pro zaměstnance i zaměstnavatele a činí min. 2 měsíce (může tedy být dohodnuta i doba delší - v takovém případě má právní účinky pro obě strany). o Delší výpovědní dobu lze dohodnout jedině individuálně v konkrétní pracovní smlouvě. o Je-li výpovědní doba ve výpovědi uvedena vadně nebo vůbec, platí zákonná dvouměsíční. o Odvolání výpovědi, která byla doručena druhému účastníku, je možné pouze s jeho souhlasem.
Výpověď daná zaměstnancem V souladu s § 50 odst. 3) zaměstnanec může dát zaměstnavateli výpověď z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu. Pro výpověď danou zaměstnancem podmínku (písemnosti, doručení, běhu výpovědní doby…) platí obecná ustanovení § 50,§ 51 – viz výše.
Od 1.ledna 2012 platí nové ustanovení ZP uvedené v § 51a ZP: Byla-li výpověď ze strany zaměstnance dána v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo přechodem výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, platí, že pracovní poměr skončí nejpozději dnem, který předchází dni nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů nebo dni nabytí účinnosti přechodu výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Toto ustanovení respektuje vůli zaměstnance být zaměstnán pouze u zaměstnavatele, kterého si svobodně a dobrovolně zvolil v situacích, kdy dochází ke slučování nebo rozdělování podniku, nebo s převáděním úkolů z jednoho zaměstnavatele na druhého (prodej podniku).
Výpověď daná zaměstnavatelem je upravena v § 52 ZP: Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z těchto důvodů: a) ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
-
výpovědní důvod spočívá ve zrušení zaměstnavatele;
-
ustanovení lze použít i u zaměstnavatelů – fyzických osob, které ukončily svoji činnost
b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
-
výpovědní důvod nelze použít v případě, že se zaměstnavatel nebo jeho část přemisťují v rámci místa nebo míst která byla se zaměstnancem sjednána jako místa jeho výkonu práce.
c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, -
předpokladem použití tohoto výpovědního důvodu je • existence organizační změny • nadbytečnost zaměstnance (početní nebo profesní) • příčinná souvislost mezi nadbytečností a organizační změnou
-
výběru nadbytečného zaměstnance rozhoduje zaměstnavatel.
d) nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice,
-
Tento výpovědní důvod je spojen s právem na výplatu odstupného.
e) pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci,
-
Stav musí být dlouhodobý – trvat nejméně jeden rok, musí být vydán kvalifikovaný lékařský posudek s jednoznačným konstatováním, že není možné aby zaměstnanec konal dosavadní práci, odstupné zde nenáleží
f) nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, je možné zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil,
-
Jedná se především o kvalifikační předpoklady, ale i o občanskou bezúhonnost, české státní občanství, minimální věkovou hranici …
-
-
Nesplňování předpokladů pro řádný výkon práce bez zavinění zaměstnavatele – tyto požadavky stanoví zaměstnavatel. Mohou se týkat jak psychických, tak fyzických předpokladů, ale i jiných skutečností, které mohou mít na výkon práce vliv. Neuspokojivé pracovní výsledky – neschopnost zaměstnance řádně vykonávat přidělenou práci. Výpovědi musí předcházet písemné upozornění se lhůtou k odstranění nedostatků a s upozorněním na možnost výpovědi.
g) jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi,
-
-
Výpovědní důvod spočívá v chování zaměstnance, pro které by bylo možno okamžitě zrušit pracovní poměr (to zaměstnavatel nechce nebo nemůže použít), jedná ze o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (např. požívání alkoholu na pracovišti, neomluvená absence, práce pro sebe..); výpověď je možné dát i z důvodu soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Podle judikatury se musí jednat nejméně o tři případy takového porušení za 6 měsíců které by výpovědi předcházely. Zaměstnanec na možnost výpovědi musí být písemně upozorněn.
h) poruší-li zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance stanovenou v § 301a.
-
-
Jedná se o kontrolu zaměstnance zaměstnavatelem v prvních 14 kalendářních dnech ( Od 1.12011 do 31.12 2013 v prvních 21 kalendářních dnech) zda zaměstnanec dodržuje stanovený léčebný režim. Pokud zaměstnanec porušuje tento režim zvlášť hrubým způsobem, lze mu dát výpověď. (odjel na rekreaci, pracuje „na černo“ atp.). Stane-li se v průběhu 1 měsíce podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď ještě do 1 měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.
Zákaz výpovědi dané zaměstnavatelem V situacích, kdy by na zaměstnance dopadla výpověď příliš tísnivě, zákon zaměstnavateli takový postup zakazuje – zaměstnanec se nachází v tzv. „ochranné době“. - V případě, že dostal výpověď před začátkem ochranné doby, výpovědní doba po dobu trvání překážky přerušuje a dobíhá po ukončení této ochranné doby, leda by na tom zaměstnanec netrval. Úprava : § 53,54 ZP. -
1.2 Okamžité zrušení pracovního poměru Okamžitě zrušit pracovní poměr může jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel. Jedná se o mimořádný způsob skončení pracovního poměru kdy je neúnosné, aby pracovní poměr nadále trval. Pracovní poměr končí v těchto případech ihned poté, co je písemný projev doručen druhému účastníku.
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem upravuje § 55 ZP: Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, jestliže
•
byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než 1 rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně 6 měsíců,
•
porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Podle § 58 ZP Pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl. •
Stane-li se v průběhu 2 měsíců podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž je možné spatřovat porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr ještě do 2 měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.
•
Výpověď nebo okamžité zrušení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen předem projednat s odborovou organizací.
Zaměstnavatel ale nesmí okamžitě zrušit pracovní poměr s těhotnou zaměstnankyní, zaměstnankyní na mateřské dovolené, zaměstnancem nebo zaměstnankyní, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem § 56 (1) Zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit jen, jestliže,
a) podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel mu neumožnil v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku výkon jiné pro něho vhodné práce, nebo b) zaměstnavatel mu nevyplatil mzdu nebo plat nebo náhradu mzdy nebo platu anebo jakoukoli jejich část do 15 dnů po uplynutí období splatnosti (§ 141 odst. 1).
(2) Zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3.
K odst. 1a) -
Zaměstnanec je povinen zaměstnavateli předložit kvalifikovaný lékařský posudek (nikoli jen doporučení),
-
po předložení lék. posudku může okamžitě přestat vykonávat práci,
-
okamžitě zrušit pracovní poměr ale může až po patnácti dnech, v nichž mu nebyl umožněn výkon jiné vhodné práce.
K odst. 1b): -
Musí jít o vědomé porušení předpisů ze strany zaměstnavatele (/nikoli o omyl)
-
Zaměstnanci v tomto případě náleží náhrada mzdy nebo platu odpovídající délce výpovědní doby
K odst. 2) :
– tj. za dva měsíce, nebyla-li v prac. smlouvě sjednána delší.
(§59)Zaměstnanec může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději do 1 roku ode dne, kdy tento důvod vznikl.
V okamžitém zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné.
Hromadné propouštění je upraveno v § 62 ZP . Hromadným propouštěním se rozumí skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele (nebo dohodou) z organizačních důvodu u většího počtu zaměstnanců v období třiceti dnů. Zaměstnavatel je povinen tento postup projednat s odborovou organizací a současně písemně informovat o svém záměru příslušný úřad práce.
1.3 Skončení prac. poměru na dobu určitou upravuje zákoník práce v § 65 Pracovní poměr končí uplynutím sjednané doby, není třeba činit žádné právní úkony. •
Před uplynutím sjednané doby může skončit obdobně jako prac. poměr na dobu neurčitou příslušným právním úkonem (výpovědí, dohodou…), ale také smrtí zaměstnance případně smrtí zaměstnavatele, u cizinců specifickými způsoby uvedenými v § 48 odst. 3 ZP.
•
Byla-li doba trvání tohoto pracovního poměru omezena na konání určitých prací (např. sezónních prací – sklizní), je zaměstnavatel povinen upozornit zaměstnance na skončení těchto prací zpravidla alespoň tři dny předem.
•
Prac. poměr končí bez ohledu na to, v jaké situaci se zaměstnanec nachází (prac., neschopnost, těhotenství…).
•
Pokud zaměstnanec pokračuje se souhlasem zaměstnavatele ve výkonu práce po uplynutí sjednané doby, pracovní poměr se mění na dobu neurčitou! Stačí, aby práce byla konána s vědomím nejbližšího nadřízeného.
1.4 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době •
Zrušení pracovního poměru ve zkušební době může uplatnit jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel, a to z jakéhokoli důvodu nebo i bez udání důvodu.
•
Na zrušení pracovního poměru ve zkušební době se neuplatní ustanovení o ochranné době!
•
Zaměstnavatel nesmí zrušit pracovní poměr ve zkušební době v době prvních 14 dnů kalendářních dnů (v období od 1. ledna 2012 do 31.12. 2013 prvních 21 kalendářních dnů). jedná se o dobu, kdy zaměstnavatel zaměstnanci vyplácí náhradu mzdy v pracovní neschopnosti a mohl by mít snahu se této povinnosti vyhnout. Vyjma tohoto období je možné pracovní poměr zrušit i v době překážky v práci.
•
Ke zrušení dochází písemným oznámením druhé straně, pracovní poměr končí dnem doručení druhé straně. pokud v oznámení není uvedeno datum pozdější.
•
Nedodržení písemné formy zrušovacího projevu má za následek jeho neplatnost.
1.5 Odstupné Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů přísluší od zaměstnavatele při skončení prac. poměru odstupné ve výši •
jednonásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok,
•
b) dvojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky,
•
c) trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky,
•
d) součtu trojnásobku jeho průměrného výdělku a částek uvedených v písmenech a) až c), jestliže dochází k rozvázání pracovního poměru v době, kdy se na zaměstnance vztahuje v kontu pracovní doby postup podle § 86 odst. 4.
-
Za dobu trvání pracovního poměru se považuje i doba trvání předchozího pracovního poměru u téhož zaměstnavatele, pokud doba od jeho skončení do vzniku následujícího pracovního poměru nepřesáhla dobu 6 měsíců.
-
Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.
-
Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své odpovědnosti podle § 367 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.
-
Pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.
-
Odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.
-
Bude-li zaměstnanec po skončení pracovního poměru konat práci u dosavadního zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě dohody o pracovní činnosti před uplynutím doby určené podle počtu násobků průměrných výdělků, z nichž byla odvozena výše odstupného, je povinen tomuto zaměstnavateli vrátit odstupné nebo jeho poměrnou část.
2. Neplatné rozvázání pracovního poměru
1)V § 69 ZP je řešena situace, kdy zaměstnavatel rozváže jednostranně neplatně pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
o Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu.
o Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode
dne,
kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
o Přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
o Rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou bylali dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby,byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.
Moderační právo soudu Rozhodne-li soud, že zaměstnavatel ukončil pracovní poměr se zaměstnancem neplatně (a zaměstnanec zaměstnavateli písemně oznámil, že nesouhlasí s výpovědí a žádá o další přidělování práce podle pracovní smlouvy), a že pracovní poměr trvá, je zaměstnavatel povinen dále zaměstnanci umožnit výkon práce a poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, kdy mu neumožnil výkon práce. Pokud však celková doba, za kterou zaměstnanci přísluší náhrada platu neb mzdy přesáhne 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele v rámci tzv. „moderačního práva soudu“ povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy nebo platu přiměřeně snížit, nikoli nepřiznat. Soud při rozhodování o tomto snížení přihlédne zejména k důvodům uvedeným v § 69 odst. 2 ZP : zda byl zaměstnanec mezitím zaměstnán jinde, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
2)V § 70 a násl. je řešena situace, kdy neplatně rozvázal pracovní poměr zaměstnanec:
Dal-li zaměstnanec zaměstnavateli neplatnou výpověď nebo zrušil-li neplatně zaměstnanec pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a zaměstnavatel oznámil zaměstnanci bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby dále konal svou práci, pracovní poměr trvá i nadále.
Nevyhoví-li zaměstnanec výzvě zaměstnavatele, má zaměstnavatel právo na něm požadovat náhradu škody, která mu tím vznikla, ode dne, kdy mu oznámil, že trvá na dalším konání práce. Rozvázal-li zaměstnanec pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnavatel netrvá na tom, aby zaměstnanec u něho dále pracoval, platí, pokud se se zaměstnancem nedohodne písemně na jiném dnu skončení, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, a) byla-li dána neplatná výpověď, uplynutím výpovědní doby, b) byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit.
Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
3. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou dalším způsobem výkonu závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Jedná se o dohodu o provedení práce a o dohodu o pracovní činnosti. Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr by měly být výjimečným způsobem výkonu práce pro zaměstnavatele. Zaměstnavatel by měl pokud možno zajišťovat pnění pracovních úkolů zaměstnanci v pracovním poměru. Pokud zaměstnavatel uzavírá některou z dohod se zaměstnancem, který už je u něj zaměstnán v pracovním poměru, je to možné, ale předmět činnosti, kterou bude zaměstnanec na základě dohody vykonávat, musí bý odlišný od předmětu činnosti pracovního poměru tohoto zaměstnance. Dohoda o provedení práce - § 75 ZP •
Rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce.
•
Do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce.
•
V dohodě o provedení práce musí být uvedena doba, na kterou se tato dohoda uzavírá.
•
Dohoda musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná !!!
Dohoda o provedení práce zpravidla obsahuje:
-
vymezení pracovního úkolu (předmět činnosti) místo výkonu práce předpokládaný rozsah práce v hodinách doba, v níž má být práce odevzdána odměna – nesmí být nižší než minimální mzda doba, na kterou se dohoda uzavírá – povinné ujednání
Dohoda o pracovní činnosti - §76 ZP -
Dohodu o pracovní činnosti může zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, i když rozsah práce nebude přesahovat v témže kalendářním roce 300 hodin.
-
Na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby.
-
Dodržování sjednaného a nejvýše přípustného rozsahu poloviny stanovené týdenní pracovní doby se posuzuje za celou dobu, na kterou byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena, nejdéle však za období 52 týdnů.
-
Dohoda o pracovní činnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná; jedno vyhotovení této dohody zaměstnavatel vydá zaměstnanci.
V dohodě o pracovní činnosti musí být uvedeny
- sjednané práce, které má zaměstnanec vykonávat, - sjednaný rozsah pracovní doby (délka úvazku), - doba, na kterou se dohoda uzavírá (na dobu určitou nebo neurčitou)
Není-li sjednán způsob zrušení dohody o pracovní činnosti, je možné ji zrušit -
dohodou smluvních stran ke sjednanému dni; jednostranně může být zrušena z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu s 15denní výpovědní dobou, která začíná dnem, v němž byla výpověď doručena druhé smluvní straně. Okamžité zrušení dohody o pracovní činnosti může být však sjednáno jen pro případy, kdy je možné okamžitě zrušit pracovní poměr.
4.Odpovědnost za škodu v pracovněprávních vztazích Odpovědnost za škodu je právní vztah. •
Odpovědnost – povinnost nést následky svého chování, jednání.
•
Právní odpovědnost – povinnost nést následky stanovené právní normou za její porušení.
•
Porušení právní povinnosti – tehdy, kdy ten, kdo je k něčemu povinen, se chová jinak, než by měl (chová se, jak nemá, nebo se nechová, jak má).
•
Subjekty odpovědnosti za škodu:
•
Funkce odpovědnosti za škodu: preventivně výchovná,
škůdce x poškozený
reparační (nahrazovací), sankční (postih). Škoda – majetková újma vyčíslitelná v penězích (specifikem je odpovědnost za bolest a ztížení společenského uplatnění – jedná se v podstatě o hmotnou odpovědnost za nemajetkovou újmu), – chápeme ji jako skutečnou škodu o níž se zmenšila existující hodnota věci či jiného majetku (též ušlý výdělek). Ušlý zisk – situace, kdy poškozený nemohl majetek, který má ve své správě nebo vlastnictví, rozmnožit. Náhrada – poskytuje se v penězích, pokud nelze situaci řešit uvedením v předešlý stav (při určování výše škody se vychází z ceny v době poškození a přihlíží se k případnému obvyklému opotřebení). Odpovědnost za škodu podle ZP nastupuje pouze v případech, kdy ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
•
Rozdíl mezi občanskoprávní a pracovněprávní odpovědností spočívá v postavení subjektů. V rámci občanskoprávní odpovědnosti mají subjekty rovné postavení. Pracovněprávní odpovědnost však zvýhodňuje postavení zaměstnance oproti zaměstnavateli (v rozsahu náhrady škody).
Předpoklady škody:
1. vznik (existence) škody, 2. porušení právní povinnosti (při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím), 3. příčinná souvislost (mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody), 4. zavinění – úmysl či nedbalost. Zaměstnavatel má právo na náhradu škody, nemá však povinnost náhradu škody vymáhat!
Prevence předcházení vzniku škod ZP upravuje jak odpovědnost za škodu zaměstnance, tak i zaměstnavatele. Je důležité nejen správně provádět odškodnění, ale i vzniku škod předcházet. Z toho důvodu ukládají §§ 248 a 249 zaměstnavateli i zaměstnanci úkoly na úseku prevence:
Zaměstnavatel
je povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce podle věty první musí být dodržena ochrana osobnosti. Osobní prohlídku může provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví.
Zaměstnanec
je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Zjistí-li zaměstnanec, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, je povinen oznámit tuto skutečnost nadřízenému vedoucímu zaměstnanci.
4. 1 Odpovědnost zaměstnance za škodu
Jedná se o odpovědnost subjektivní, což znamená, že musí být naplněny všechny čtyři předpoklady odpovědnostního vztahu (viz výše). Obecná odpovědnost je zakotvena v § 250 ZP. Ve svém důsledku znamená počínat si v pracovním procesu tak, aby nevznikla škoda. Pokud je prokázána subjektivní účast zaměstnance na vzniku škody, tento za ni odpovídá. Zvláštní druhy odpovědnosti:
1. odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody - § 251 ZP: Na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak.
Zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.
2. odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat - §§ 252 – 254; předmětem tohoto druhu odpovědnosti jsou věci zpravidla vyšší majetkové hodnoty, které zaměstnavatel svěřuje zaměstnanci na základě právního úkonu pro potřeby výkonu práce;
Dohoda o odpovědnosti
Byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen "dohoda o odpovědnosti"), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Dohoda o odpovědnosti smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Byla-li způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti. Dohoda o odpovědnosti musí být uzavřena písemně.
Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.
Zánik dohody o odpovědnosti Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti, může od ní odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán, nebo pokud zaměstnavatel v době do 15 kalendářních dnů od obdržení jeho písemného upozornění neodstraní závady v pracovních podmínkách, které brání řádnému hospodaření se svěřenými hodnotami. Při společné odpovědnosti může zaměstnanec od dohody o odpovědnosti také odstoupit, jestliže je na pracoviště zařazen jiný zaměstnanec nebo ustanoven jiný vedoucí nebo jeho zástupce. Odstoupení musí být provedeno písemně Dohoda o odpovědnosti zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější. Inventarizace
Inventarizaci je zaměstnavatel povinen provést -
při uzavření dohody o odpovědnosti,
-
při jejím zániku,
-
při výkonu jiné práce,
-
při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště,
-
při jeho přeložení a při skončení pracovního poměru.
Na pracovištích, kde pracují zaměstnanci se společnou odpovědností, je zaměstnavatel povinen inventarizaci provést -
při uzavření dohod o odpovědnosti se všemi společně odpovědnými zaměstnanci,
-
při zániku všech těchto dohod,
-
při výkonu jiné práce,
-
při převedení na jinou práci nebo na jiné pracoviště nebo přeložení všech společně odpovědných zaměstnanců,
-
při změně na pracovním místě vedoucího zaměstnance nebo jeho zástupce
-
a na žádost kteréhokoliv ze společně odpovědných zaměstnanců při změně v jejich kolektivu, popřípadě při odstoupení některého z nich od dohody o odpovědnosti.
Jestliže zaměstnanec se společnou odpovědností, jehož pracovní poměr skončil, nebo který vykonává jinou práci, nebo který byl převeden na jinou práci, nebo který byl převeden na jiné pracoviště nebo přeložen, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá za případný schodek zjištěný nejbližší inventarizací na jeho dřívějším pracovišti. Jestliže zaměstnanec, který je zařazován na pracoviště, kde pracují zaměstnanci se společnou odpovědností, nepožádá zároveň o provedení inventarizace, odpovídá, pokud od dohody o odpovědnosti neodstoupil, za případný schodek zjištěný nejbližší inventarizací.
3. odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů - §§ 255 – 256; cílem této odpovědnosti je zabezpečení zvýšení ochrany nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných drobných předmětů, které jsou zaměstnanci svěřeny na základě písemného potvrzení.
Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí Zaměstnanec odpovídá za ztrátu nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení. Svěřená věc, jejíž cena přesahuje 50000 Kč, smí být zaměstnanci svěřena jen na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Byla-li způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven, nesmí za něj zástupce uzavřít dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí musí být uzavřena písemně. Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zánik dohody
Zaměstnanec, který uzavřel dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí, může od ní odstoupit, jestliže mu zaměstnavatel nevytvořil podmínky k zajištění ochrany svěřených věcí proti jejich ztrátě. Odstoupení podle věty první musí být provedeno písemně.
Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených věcí zaniká dnem skončení pracovního poměru nebo dnem, kdy bylo odstoupení od této dohody doručeno zaměstnavateli, není-li v odstoupení od této dohody uveden den pozdější. Rozsah náhrady škody
Důkazní břemeno v případě sporu o náhradu škody je na zaměstnavateli. Ten musí prokázat, že zaměstnanec porušil konkrétní povinnost při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím. Při určování rozsahu náhrady škody je třeba nejprve rozlišit formu zavinění. Škoda způsobená úmyslně se hradí v plné výši. Výše náhrady škody způsobené z nedbalosti je dána limitem 4,5násobku průměrného měsíčního výdělku. Pokud byla uzavřena dohoda o odpovědnosti (obligatorně musí být uzavřena písemně a zaměstnanec nesmí být mladší 18 let) nebo se jedná o schodek na svěřených hodnotách či ztrátu svěřených předmětů, zaměstnanec odpovídá vždy v plné výši. Při společné hmotné odpovědnosti odpovídají zaměstnanci podle poměru dosažených hrubých výdělků (vedoucí a jeho zástupce 2x, zaměstnanec 1x průměrným měsíčním výdělkem). Pokud nebude tímto způsobem škoda uhrazena, zbytek hradí vedoucí a jeho zástupce. Odlišný rozsah náhrady škody platí v případě, že zaměstnanec způsobil škodu z nedbalosti vyrobením zmetku či vadnou manuální prací při montážních opravách, úpravách a stavebních pracích. I zde je maximální výše náhrady
škody
stanovena,
a to na 1/2 průměrného měsíčního výdělku.
4.2 Odpovědnost zaměstnavatele Jedná se o odpovědnost objektivní. Pro vznik této odpovědnosti stačí, aby byly naplněny 3 předpoklady odpovědnostního vztahu (viz výše). Otázka zavinění se nezkoumá. Zaměstnatel odpovídá vždy, pokud zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce vznikla škoda, a to bez ohledu na to, kdo škodu způsobil.
Podle § 265 ZP: Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, -
která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům
-
kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Zaměstnavatel neodpovídá zaměstnanci za škodu -
na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu
-
která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které použil bez jeho souhlasu.
Odpovědnost při odvracení škody § 266
Zaměstnavatel odpovídá -
za věcnou škodu, kterou utrpěl zaměstnanec při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže škoda nevznikla úmyslným jednáním zaměstnance a zaměstnanec si počínal způsobem přiměřeným okolnostem.
-
To se vztahuje i na účelně vynaložené náklady.
-
Právo na náhradu škody má i zaměstnanec, který takto odvracel nebezpečí hrozící životu nebo zdraví, jestliže by za škodu odpovídal zaměstnavatel.
Odpovědnost na odložených věcech § 267 Zaměstnavatel odpovídá -
zaměstnanci za škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. ( příklad:Pokud zaměstnanec přijde v zimě do práce v kožichu, je to obvyklé. Pokud si v létě přinese do práce kožich, není to obvyklé)
-
Právo na náhradu škody zanikne, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.
4. 3 Zabezpečení při pracovních úrazech a nemocech z povolání Pracovní úraz – poškození zdraví vzniklé krátkodobým náhlým působením zevních vlivů. Nemoc z povolání – poškození zdraví vzniklé dlouhodobým působením zevních vlivů. V obou výše uvedených případech jsou zaměstnanci poskytovány následující náhrady: 1. ztráta výdělku a) po dobu pracovní neschopnosti b) po skončení pracovní neschopnosti (maximálně však do 65 let věku) 2. za bolest a ztížení společenského uplatnění (jednorázová náhrada), 3. účelně vynaložené náklady spojené s léčením (ty, co nehradí zdravotní pojišťovna), 4. věcná škoda. Jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemře, přísluší pozůstalým následující náhrady: 1. náhrada účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, 2. náhrada přiměřených nákladů spojených s pohřbem, 3. náhrada nákladů na výživu pozůstalých, 4. jednorázové odškodnění pozůstalých, 5. náhrada věcné škody. Změní-li se podstatné poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv.
5. Doručování Doručování písemností v rámci pracovněprávních vztahů se řídí výhradně zákoníkem práce, a to § 334 ZP a následujících. Jedná se o zvláštní úpravu doručování důležitých písemností v pracovním právu, proto se zde nepoužijí občanskoprávní předpisy. Právní úprava doručování je v pracovněprávních vztazích důležitá, protože s platným doručením adresátovi nastávají často důležité právní účinky. Jednou z podmínek platnosti některých právních úkonů je právě jejich doručení druhé smluvní straně (výpověď, jednostranné zrušení pracovního poměru. Zákoník práce zvlášť upravuje doručování písemností zaměstnavatelem a zvlášť zaměstnancem.
Doručování zaměstnavatelem
Právní úprava doručování tak jak je uvedena v § 334 se vztahuje na písemnosti, které musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Zaměstnavatel doručuje tyto písemnosti: v první řadě osobně předáním na pracovišti nebo kdekoli, kde bude zaměstnanec zastižen; Pokud se zaměstnavatel pokusil doručit písemnost osobně a zaměstnanec ji odmítl přijmout, nastupuje tzv. „fikce doručení“ a písemnost se považuje za doručenou, i když ji zaměstnanec nepřevzal. To znamená, že nastávají právní účinky, např. běhy lhůt, jako by k doručení řádně došlo. O tom je vhodné učinit písemný záznam podepsaný svědky.
prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací – to podrobně řeší § 335 ZP a uvádí podmínky, za nichž může zaměstnavatel takto doručovat: -
písemný souhlas zaměstnance a poskytnutí elektronické adresy pro doručování – zaměstnavatel není oprávněn zaměstnance ke zřízení takové adresy nutit
-
zaměstnavatel i zaměstnanec jsou držiteli elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu; Taková písemnost je doručena dnem, kdy její převzetí potvrdí zaměstnanec datovou zprávou podepsanou elektronickým podpisem. Pokud by do tří dnů k takovému potvrzení nedošlo, doručení je neúčinné a zaměstnavatel musí zvolit jiný způsob doručení písemnosti.
teprve není-li to možné (zaměstnanec přestal docházet do práce) nastupuje možnost doručení prostřednictvím pošty (držitele poštovní licence) – § 336 ZP - zde je třeba zaslat písemnost do vlastních rukou adresáta jako doporučenou zásilku na jeho poslední známou adresu. Jiné osobě může být písemnost zaslána jen v případě, že zaměstnanec takovou osobu určil ověřenou plnou mocí. Nebyl-li zaměstnanec zastižen, zásilka se u provozovatele poštovních služeb uloží a zaměstnec bude vyzván aby si zásilku vyzvedl v určené (desetidenní) lhůtě. Pokud tak neučiní, zásilka se vrací zaměstnavateli a má se za doručenou (fikce doručení) dnem, kdy zaměstnanec doručení znemožnil (kdy byl učiněn první pokus o doručení).
Doručování zaměstnancem je upraveno v § 337 ZP. Zaměstnanec doručuje zpravidla osobním předáním v místě sídla zaměstnavatele, nebo svému nadřízenému, nebo např. do podatelny nebo jiného místa, kam se zpravidla nadřízenému doručuje (sekretariát) – na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen toto doručení písemně potvrdit ( např. na kopii);
-
poštou, (držitelem poštovní licence) – tuto možnost zákon výslovně neupravuje, avšak nelze ji vyloučit, přičemž za doručenou se písemnost
považuje dnem dojití
zaměstnavateli, zákon v této souvislosti neupravuje fikci doručení; -
souhlasí-li zaměstnavatel s doručováním písemností prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, lze takové možnosti využít za podmínky, že obě smluvní strany jsou držiteli elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu. Pokud by se taková písemnost odesilateli vrátila jako nedoručitelná nebo ji zaměstnavatel do tří dnů nepotvrdil, datovou zprávou podepsanou elektronickým podpisem, bylo by doručení neúčinné.
ZPN - Přednáška z pracovního práva 1
Obsah: 1.Zařazení pracovního práva do právního řádu ČR 2. Pojem a základní rozdělení pracovního práva 3. Prameny pracovního práva 4. Vztah mezi pracovním a občanským právem 5. právní úkony (právní jednání) 6. Pracovněprávní vztahy 7. Účastníci pracovněprávních vztahů
8. Závislá práce a pracovněprávní vztahy 9. Vznik pracovního poměru 9.1 Pracovní smlouva 9.2 Práva a povinnosti v pracovněprávním vztahu 10. Změny pracovněprávního vztahu
1. Pracovní právo – zařazení do právního řádu ČR
Pracovní právo je v rámci právního řádu České republiky samostatné právní odvětví. Samostatnost si ponechá i po účinnosti nového občanského zákoníku, zákona č. 89/2012.
Pracovní právo se často řadí k tzv. sociálním právům. Jedná se o soubor právních norem, které upravují tři oblasti vztahů:
-
individuální pracovní právo
-
kolektivní pracovní právo
-
právní úprava zaměstnanosti
Individuální a kolektivní pracovní právo pak zařazujeme do práva soukromého, právní problematiku zaměstnanosti do práva veřejného.
2 Pojem a základní rozdělení pracovního práva Pracovní právo můžeme vymezit jako soubor právních norem upravujících společenské vztahy vznikající nebo související s výkonem závislé práce. Funkce pracovního práva Funkcí pracovního práva rozumíme zavedení určitého řádu do mezilidských vztahů, do jejich organizace a řízení.
Pracovní právo má tři základní funkce:
-
ochranná funkce – je nejdůležitější, a převažující funkcí pracovního práva. Potřeba chránit slabší stranu pracovněprávního vztahu vznikla historicky a trvá dosud; organizační funkce – pracovní právo tvoří rámec a podmínky za nichž se uskutečňuje pracovní proces, vymezuje míru práce, odměny za práci, stanoví pravidla pro fungování trhu práce; výchovná funkce – přispívá ke zvyšování kultury výkonu práce a souvisejících mezilidských vztahů. předpokladem realizace výchovné funkce práva je znalost právních předpisů, neboť i v tomto odvětví práva platí obecná zásada, že neznalost práva neomlouvá.
Právní normy pracovního práva upravují v zásadě tři oblasti: a) Individuální pracovní právo Toto upravuje právní vztahy mezi jednotlivými zaměstnanci a zaměstnavateli (práva, nároky, povinnosti). Těžištěm jeho právní úpravy je zákoník práce. b) Kolektivní pracovní právo Toto se často prolíná s individuálním pracovním právem. Kolektivní pracovněprávní vztahy se týkají právních vztahů mezi subjekty, které zastupují kolektivy zaměstnanců (odborové organizace, rady zaměstnanců), a zaměstnavateli (svazy zaměstnavatelů). Kolektivní
pracovněprávní vztahy jsou upraveny jednak v zákoníku práce, jednak v zákoně o kolektivním vyjednávání. Pozn.: Individuální i kolektivní pracovní právo jsou soubory norem, které se vzájemně ovlivňují a existenčně podmiňují. Individuální i kolektivní pracovní právo řadíme do oblasti práva soukromého. c) Právní úprava zaměstnanosti Tato obsahuje regulaci vztahů, které vznikají při realizaci práva občana na zaměstnání, resp. při realizaci práva občana získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Tyto vztahy vznikají zejména mezi občany a příslušnými státními orgány, mezi zaměstnavateli a státními orgány, ale také mezi zaměstnavateli a občany, a jsou upraveny zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Právní úprava zaměstnanosti je řazena do práva veřejného.
3. Prameny pracovního práva V České republice jsou základními prameny pracovního práva: -
Mezinárodní smlouvy (čl. 10,10a Ústavy)
-
Ústava a Listina základních práv a svobod,
-
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce a další právní předpisy,
-
kolektivní smlouvy,
-
Evropské komunitární právo.
Listina základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb. V článku 9 LZPS je zakotveno následující ustanovení: „Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.“ To v praxi znamená, že nikdo nemůže být nucen vykonávat práci, kterou dělat nechce nebo nemůže. Tento článek se nevztahuje na osoby ve výkonu trestu nebo osoby, které vykonávají jiný trest, jenž nahrazuje trest odnětí svobody. Dále se také nevztahuje na vojenskou službu a na služby vyžadované v případě živelných pohrom či jiných situací ohrožujících společnost. V článku 26 LZPS je každému garantováno: -
právo na svobodnou volbu povolání,
-
právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost,
-
právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací,
-
právo na přiměřené hmotné zajištění pro ty občany, kteří si bez své viny nemohou své životní potřeby zajistit prací.
V článku 27 LZPS je zakotveno:
-
právo každého se svobodně sdružovat na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů,
-
právo zakládat odborové organizace nezávisle na státu,
-
omezovat počet odborových organizací je nepřípustné a právě tak je nepřípustné zvýhodňovat některé z nich v oboru nebo odvětví,
-
právo na stávku.
Podle článku 28 LZPS pak mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Tato ústavní úprava je závazná promítá se do všech pracovněprávních předpisů.
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění Tento zákon vstoupil v platnost 7. 6. 2006, tj. dnem rozeslání částky 84 Sbírky zákonů. Jeho účinnost byla stanovena k 1. lednu 2007. V souvislosti s novou právní úpravou bylo zrušeno 61 právních předpisů. V částce 84 Sbírky byl publikován rovněž zákon č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce. Tento tzv. „doprovodný zákon k zákoníku práce “ uvádí 60 zákonů, kterých se nová úprava pracovněprávních dotkla. Do současné doby prošel tento zákon řadou novelizací. Současný ZP je postaven na třech základních pilířích: -
upravuje a definuje pojem závislá práce,
-
vychází z definice „co není zakázáno je dovoleno“,
-
uplatňuje vazbu na občanský zákoník.
Pracovní vztahy některých zaměstnanců jsou vzhledem ke specifikám jimi vykonávané činnosti (služby) upraveny zvláštními zákony, které jsou v určitém volnějším vztahu k zákoníku práce. Jedná se např. o pracovní vztahy státních zástupců nebo o služební poměr příslušníků ozbrojených sborů .
Kromě zákoníku práce problematiku pracovního práva upravuje nebo se jí nějakým způsobem dotýká celá řada dalších právních předpisů: Kolektivní pracovní právo
Zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a
-
zaměstnavateli, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.
-
Individuální pracovní vztahy
-
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
-
Zákon č. 89/2011 Sb., (nový) občanský zákoník
-
Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) – dosud nenabyl účinnosti!
-
Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů.
-
Nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci.
-
Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách
Odměňování a náhrady
-
Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
-
Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.
Ostatní
-
Zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů,
-
Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů,
-
Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo
poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). 198/2009 Sb. -
Zákon č.198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon) a další
Kolektivní smlouvy nejsou celé pramenem práva, ale pouze jejich normativní část. Normativní částí je ta část, jejíž ustanovení jsou obecné povahy a upravují celou skupinu právních vztahů neurčeného počtu a stejného druhu. Evropského komunitární právo je tvořeno: 1. primárním právem, které představují mezinárodní smlouvy (pro oblast pracovního práva má význam především čl. 39 a násl. Smlouvy ES, který zakládá bezprostřední nárok na uskutečnění svobodného pohybu pracovních sil), 2. sekundárním právem, které představují zejména nařízení a směrnice. Hlavní metodou evropského zákonodárství je harmonizace pracovního práva, jejímž nástrojem je směrnice. Směrnice jsou pro členské státy závazné z hlediska jejich cílů. Nejsou-li v členských státech bezprostředně použitelné, musí být do národního právního řádu implementovány ve stanovené dvou až tříleté lhůtě. Pokud v předepsané lhůtě k implementaci směrnice nedojde, mohou se občané tohoto členského státu odvolávat přímo na danou směrnici, která tak může získat přímý účinek. Zákoník práce rovněž zapracovává předpisy EU – jedná se o směrnice, které upravují pracovněprávní vztahy. Tyto směrnice EU garantují zaměstnancům ochranu při práci a odpovídající pracovní podmínky v evropském prostoru. Zákoník práce deklaruje tento postup ustanovením v §1, písm. c), kdy zapracovávání příslušných směrnic EU stanoví jako předmět úpravy. Toto ustanovení ZP obsahuje i odkaz na výčet implementovaných směrnic (v ZP pod čarou) Konkrétní ustanovení zákoníku práce, jimiž se tyto směrnice zapracovávají, jsou taxativně vymezena v § 363 ZP.
4. Vztah mezi pracovním a občanským právem Vztah mezi těmito dvěma zákony je vyjádřen v § 4 ZP: §4 Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
Toto ustanovení výslovně upravuje vztah mezi oběma zákony, resp. způsob použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy - vzájemný vztah těchto předpisů je na principu subsidiarity – podpůrnosti. Vzájemný vztah těchto předpisů je klasickým soukromoprávním vztahem mezi obecným a zvláštním předpisem soukromého práva. Ustanovení občanského zákoníku je možné aplikovat na pracovněprávní vztahy vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů, jak jsou uvedeny v § 1a zákoníku práce tam, kde příslušná úprava v zákoníku práce není.
Omezení použití občanského zákoníku - § 4a ZP I když jsou v § 4 ZP stanovena závazná pravidla pro subsidiární použití občanského zákoníku, §4a reflektuje skutečnost, že pracovněprávní vztahy mají specifický charakter a nelze proto na ně některá ustanovení občanského zákoníku vůbec použít.
V čem tato specifičnost spočívá
-
jedná se o dlouhodobý závazkový vztah založený za účelem opakovaného vzájemného plnění mezi smluvními stranami
-
smluvní strany jsou si formálně rovny při uzavírání smlouvy, kde se ovšem dohodnou o tom, že jedna strana (zaměstnanec) bude plnit úkoly podle pokynů druhé stran (zaměstnavatele)
-
při plnění předmětu smlouvy již mezi smluvními stranami existuje vztah organizační nadřízenosti a podřízenosti
Vzhledem ke specifičnosti uvedených rysů pracovněprávních vztahů jsou některé instituty občanského práva zcela vyloučeny. Jedná se především o situace
-
kdy se nejeví ochrana slabší smluví strany (zaměstnance ) dostatečná
-
kdy do dvoustranného vztahu vstupuje třetí subjekt
Aplikace takových občanskoprávních institutů by nebyla v souladu se zásadou zvláštní zákonné ochrany zaměstnance. Ustanovení § 4a ZP má kogentní povahu.
Možnosti odchýlení se od ZP - § 4b ZP Pro úplnost pochopení jak je nutno aplikovat zákoník práce je třeba zmínit i novelou vložené ustanovení §4b ZP.
V prvním odstavci tohoto paragrafu se jedná o vymezení stěžejní zásady „co není zákonem zakázáno je dovoleno“ Pokud tedy z dikce určitého ustanovení zákoníku práce přímo nevyplývá zákaz odchýlení (musí se, nesmí se, není dovoleno, přísluší , činí, atp.) je možné se od ustanovení ZP odchýlit. Povahu ustanovení, tedy zda je možné odchýlení, je třeba vždy určit jednak podle dikce, jednak ale také podle povahy takového ustanovení v kontextu z celým ZP. Odchýlit se je možné smlouvou mezi účastníky pracovněprávního vztahu, případně kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem zaměstnavatele. §363 je výčtem ustanovení, od nichž je možné se odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance.
5. Právní úkony (právní jednání)
Právní skutečnosti závislé na lidské vůli se označují jako subjektivní právní skutečnosti. Nejčastější právní subjektivní právní skutečností je právní úkon , podle NOZ právní jednání. Mezi právním úkonem právním jednání není kvalitativní rozdíl, jedná se jen o návrat k předválečnému pojmosloví . Právní skutečnosti nezávislé na lidské vůli se nazývají objektivní právní skutečnosti, nebo také právní události – např. plynutí času, narození nebo smrt člověka. Obecnou úpravu právních úkonů (právního jednání) obsahuje jak současný, tak i nový občanský zákoník. Zákoník práce se těmito ustanoveními řídí na základě subsidiarity – viz pojednání o § 4 ZP. Speciální úprava platná pro pracovněprávní vztahy je obsažena v §18 a násl. ZP a jedná se o speciální ustanovení o vadách právních úkonů (právního jednání) a jejich důsledků.
Vady obsahu právních úkonů (právního jednání) § 18 (1) Právní úkon se i přes vady jeho obsahu považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá, není-li v § 19 stanoveno jinak. (2) Neplatnosti právního úkonu pro vady jeho obsahu se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám.
V § 18 ZP se jedná o vyjádření tzv. „relativní neplatnosti „ právního úkonu z hlediska vady jeho obsahu. Právní úkon se i přes vady jeho obsahu považuje za platný, pokud se jeho neplatnosti nedovolá ten, kdo je takovým úkonem (jednáním) dotčen.Nikdo jiný, nikdo třetí, stojící mimo tento právní vztah, se vadnosti obsahu právního úkonu (jednání) dovolávat nemůže. Neplatnosti se však nemůže dovolávat ani ten, kdo vadu způsobil.
Pokud však vadnost úkonu (jednání) přesahuje zájem pouze smluvních stran, jedná se o absolutní neplatnost. Tuto situaci řeší zákoník práce v § 19: § 19 Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, a) který nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, b) který byl učiněn osobou nezpůsobilou k právním úkonům nebo osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto úkonu neschopnou, c) který zavazuje k plnění od počátku nemožnému, d) který odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů, e) který odporuje dobrým mravům, f) kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv, g) k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu v případech, kdy to stanoví výslovně tento zákon anebo zvláštní zákon; požaduje-li zákon, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný, i když k tomuto projednání nedošlo
Obsahem § 19 je taxativní (úplný) výčet vad,které činí právní úkon (jednání) neplatným od počátku, soud k nim přihlédne i bez návrhu, z úřední povinnosti. Absolutně neplatný úkon (jednání( nevyvolává právní účinky!Neplatnost nastává přímo ze zákona. Absolutně neplatné právní úkony se nepromlčují. Vady formy právních úkonů (právního jednání) Důsledky vad formy právních úkonů (právního jednání) upravuje zákoník práce v §20:
§ 20 (1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda smluvních stran, je neplatný, ledaže smluvní strany tuto vadu dodatečně odstraní. (2) Nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah (§ 3), učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním. (3) Jednostranné právní úkony a kolektivní smlouva jsou pro vadu formy právního úkonu vždy neplatné. § 21 Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle tohoto zákona.
Úprava neplatnosti právních úkonů (jednání) pro vadu formy byla komplexně upravena a novelou vložena do § 20 ZP poměrně nově – novelou účinnou od ledna 2012. Při výkladu a aplikaci zákoníku práce je proto třeba důsledně vycházet z tohoto ustanovení, protože u jednotlivých ustanovení ZP, kde je vyžadována písemná forma právního úkonu, již není dovětek o neplatnosti při nedodržení formy – vesměs se jedná o nedodržení písemné formy
právního úkonu, např. povinnosti písemné pracovní smlouvy. Důsledky nedodržení této povinnosti plynou právě z ustanovení § 20 ZP.
Neplatnost pro vadu formy PÚ - 20 ZP - půjde o nedodržení písemné formy.
U jednostranných právních úkonů půjde o absolutní neplatnost, např. u ústní výpovědi z pracovního poměru. Tuto neplatnost nelze zhojit dodatečně. Pokud bude právní úkon –např. výpověď podána druhý den písemně, tedy v uznatelné právní formě, jedná se o zcela nový jednostranný právní úkon, k předešlému ústnímu se vůbec nepřihlíží. To může mít význam např. pro počátek běhu lhůt. U dvoustranných právních úkonů se také při nedodržení formy jedná o neplatný právní úkon. Zákon zde však dává možnost tuto vadu dodatečně zhojit – smluvní strany mohou kdykoli dodatečně písemně uzavřít smlouvu s právními účinky od počátku – účinek nastává zpětně – ex tunc. Odchylku od obecné úpravy odst. 1 představuje odchylka týkající se pracovní smlouvy, dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a jejich případných změn. V takovém případě, pokud již bylo započato s plněním (zaměstnanec již na základě ústního ujednání začal pracovat) není možné se dovolávat neplatnosti pro vadu formy právního úkonu.
Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu (jednání) škoda, odpovídá za ni ten, kdo tuto škodu způsobil (způsobil neplatnost PÚ) podle zákoníku práce. (§ 21 ZP). Ustanovení je kogentní, nelze se od něj odchýlit. Způsob náhrady škody se bude řídit ustanovením zákoníku práce, nikoli občanským zákoníkem. Náhrada škody se může týkat jak zaměstnance, tak i zaměstnavatele.
6. Pracovněprávní vztahy
Zákoník práce, zákon č. 262/2006 sb., v platném znění, v § 1 vymezuje předmět úpravy individuálního pracovního práva a tedy i předmět úpravy, resp. působnost zákoníku práce. Právní vztahy, které vznikají při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci (fyzickými osobami) a zaměstnavateli ( fyzickými nebo právnickými osobami)
zákoník práce označuje jako vztahy pracovněprávní.
Cílem této právní úpravy je poskytnout zaměstnavateli potřebné nástroje pro organizaci a řízení práce (organizační funkce pracovního práva), ale také poskytnout nutnou míru ochrany zaměstnancům ( ochranná funkce pracovního práva).
Zákoník práce se nevztahuje a neupravuje právní vztahy které vznikají při výkonu jiné než závislé práce, např. vztahy osob samostatně výdělečně činných, při výkonu veřejné funkce atp.
Předmět úpravy je definován v § 1 ZP: a) upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli;tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními, b) upravuje rovněž vztahy kolektivní povahy (právní vztahy kolektivní povahy, které souvisejí s výkonem závislé práce, jsou vztahy pracovněprávními), c)
zpracovává příslušné předpisy Evropských společenství,
d) upravuje též některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů podle písmene a). e)
upravuje některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce podle zákona nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení.
Zákoník práce tedy upravuje -
pracovněprávní vztahy individuální povahy ( §1 písm.a, d,e) při výkonu závislé práce – jsou za ně považovány právní poměry mezi subjekty které k realizaci svých úkolů potřebují pracovní sílu jiného subjektu. Individuální pracovněprávní vztahy tak jak je vymezuje zákoník práce, upravují práva a povinnosti vznikající mezi subjektem, který práci nabízí a subjektem, který nabízí pracovní sílu. Jak už je i z předchozího textu zřejmé, pracovněprávní vztah má specifické postavení v rámci soukromoprávních vztahů. V čem tato specifičnost spočívá ? Jedná se o dlouhodobý osobní vztah mezi dvěma smluvními subjekty, ve kterém je zaměstnavatel organizačně nadřízen zaměstnanci, který „musí poslouchat“ a řídit se vůlí a oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Tento vztah je naplněn – realizován neustálým vzájemným konáním, které může mít velmi pestrý obsah.
-
pracovněprávní vztahy kolektivní povahy ( § 1 písm. b) související s výkonem závislé práce - zde jsou upravovány pracovní podmínky zaměstnanců a práva a povinnosti mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců.
-
zapracovávání předpisů EU (§ 1 písm. c) – jedná se o směrnice EU, které především garantují zaměstnancům pracovní podmínky a ochranu při práci odpovídající evropskému prostoru. Členské státy jsou povinny tyto směrnice implementovat do právního řádu a tím jej harmonizovat- uvést do souladu s právní úpravou obsaženou ve směrnicích. V § 363 zákoníku práce najdeme taxativní (úplný) výčet ustanovení, jimiž se směrnice do tohoto zákona zapracovávají.
-
některé právní vztahy vznikající před vznikem pracovněprávního vztahu (§ 1 písm. d) – do vzniku pracovněprávního vztahu nelze tyto vzájemné vztahy považovat za pracovněprávní, přesto praxe ukázala, že je nutné se jimi zabývat a poskytnout jim přiměřenou ochranu, neboť s budoucími pracovněprávními vztahy pochopitelně úzce souvisí. Konkrétní úpravu nalezneme v § 30 – 32 ZP.
-
některá práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance při dodržování režimu dočasně práce neschopného zaměstnance (§ 1 písm. e) – o tuto skupinu vztahů byl zákoník práce rozšířen novelou s účinností od 1.1.2012. Jedná se o vztahy, které vznikají mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v období pracovní neschopnosti zaměstnance – a to po dobu, kdy mu zaměstnavatel vyplácí náhradu mzdy. V této době je zaměstnavatel oprávněn kontrolovat, zda zaměstnanec dodržuje režim práce neschopného (de facto pouze to, zda se zdržuje na uvedené adrese) a při zjištění porušování léčebného režimu zaměstnancem mu zákon umožňuje takového zaměstnance sankcionovat ( snížení či úplné odejmutí náhrady mzdy, v extrémním případě výpověď z pracovního poměru – bude pojednáno v příslušné kapitole.)
7.Účastníci pracovněprávních vztahů Subjekty - účastníky (smluvními stranami) individuálních pracovněprávních vztahů mohou být ● osoby právnické, ● osoby fyzické.
Zaměstnavatelem může být jak osoba právnická, tak osoba fyzická, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Zaměstnancem může být pouze osoba fyzická.
Zaměstnanec Pracovněprávní způsobilost zaměstnanců je upravena v § 6 zákoníku práce.
Pracovněprávní způsobilost být zaměstnancem (mít v pracovněprávním vztahu práva a povinnosti a činit samostatně právní úkony) vzniká fyzické osobě ( podle terminologie NOZ člověku) dosažením věku 15 let a ukončením základní školní docházky. Ty to podmínky musí být splněny kumulativně (obě zároveň). Uvedené podmínce nebrání, aby k jednání o uzavření pracovněprávního vztahu došlo již dříve, např. před koncem posledního školního roku uchazeče o zaměstnání, avšak den nástupu do zaměstnání musí být sjednán až po ukončení vyučování příslušného školního roku Končí v červnu, nikoli až po prázdninách) . Podle občanského zákoníku, a NOZ v tom změnu nepřináší, se plné zletilosti dosahuje dovršením věku osmnácti let. Dohodu o odpovědnosti podle § 252 odst. 2 ZP může zaměstnanec uzavřít až v den dovršení věku 18 let! Práce fyzických osob mladších 15 let nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky je zakázána. Tento zákaz upravuje § 346a zákoníku práce a nově jej můžeme nalézt i v § 34 NOZ. Shodně oba zákony přiznávají nezletilým osobám právo provozovat pouze uměleckou, kulturní , reklamní nebo sportovní činnost za podmínek a na základě individuálního povolení příslušné krajské pobočky Úřadu práce České republiky. ( Viz § 121 až § 124 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který v uvedených oblastech připouští výdělečnou činnost dětí.)
NOZ v § 35, odst. 2 přináší novinku do pracovněprávního vztahu nezletilce, neboť říká, že: „Zákonný zástupce nezletilého, který nedosáhl věku šestnáct let, může rozvázat jeho pracovní poměr nebo smlouvu o výkonu práce zakládající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, pokud to je nutné v zájmu vzdělávání, vývoje nebo zdraví nezletilého, způsobem stanoveným jiným právním předpisem.“
Z důvodové zprávy k NOZ, ale i z logiky věci vyplývá, že způsob skončení takového pracovního poměru bude upraven v zákoníku práce zřejmě jako okamžité zrušení pracovněprávního vztahu, avšak s přivolením soudu. NOZ vychází z faktu, že rodiče jsou zodpovědní za výchovu a vývoj nezletilého dítěte a není proto rozumný důvod jim v odůvodněných případech bránit zasáhnout např. tam, kde se nezletilec smluvně zavázal vykonávat práci, která jeho zdravému vývoji škodí.
Zaměstnavatel - fyzická osoba Podle § 10 ZP
-
způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vzniká narozením.
-
způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony (právním jednáním – terminologie NOZ) nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnavatel vzniká dosažením 18 let věku
-
Způsobilost k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích a způsobilost fyzické osoby – člověka – vlastními právními úkony – právním jednáním – nabývat práv a brát na sebe povinnosti v pracovněprávních vztazích zaniká smrtí (prohlášením za mrtvého podle norem občanského práva).
Zaměstnavatel – právnická osoba základní právní úprava právnických osob je obsažena v § 18 – 20h, § 20j zákona č. 40/1964,občanského zákoníku a v § 118 – 418 NOZ – ovšem s předpokládanou účinností od 1.1.2014.
-
Zaměstnavateli však mohou být i další právnické osoby, jejichž založení se dosud řídí obchodním zákoníkem, nově od 1.1.2014 zákonem č. 90/2014 Sb., o obchodních korporacích.
-
Zaměstnavatel vystupuje v pracovněprávních vztazích svým jménem a má odpovědnost vyplývající z těchto vztahů.
Stát jako účastník pracovněprávních vztahů
Postavení státu jako zaměstnavatele upravuje zákoník práce v § 9: Za Českou republiku (dále jen stát) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v základním pracovněprávním vztahu (§ 3 ZP) zaměstnance zaměstnává.
Jestliže do právních vztahů vstupuje Česká republika, dále jen „stát“, zákon jí přiznává postavení právnické osoby (tedy postavení v soukromoprávních vztazích). Lze na jednání státu proto aplikovat soukromoprávní předpis – zákoník práce. Zákoník práce přímo stanoví, že za stát v takových případech jedná příslušná organizační složka podle § 6 a 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, která jménem tátu zaměstnává zaměstnance v pracovněprávních vztazích.
Vedoucí zaměstnanci Zákoník práce rovněž v § 11 definuje pojem „vedoucí zaměstnanec“: Vedoucími zaměstnanci zaměstnavatele se rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny. Vedoucím zaměstnancem je nebo se za vedoucího zaměstnance považuje rovněž vedoucí organizační složky státu.
8. Závislá práce a pracovněprávní vztahy
Pracovněprávní vztahy jsou v Zákoníku práce definovány především jako právní vztahy vznikající mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu závislé práce.
Podle § 2, odst. 1 Zákoníku práce je to práce, která je vykonávána •
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
•
výlučně osobně zaměstnancem jménem zaměstnavatele
•
na základě pokynů zaměstnavatele
Závislá práce dále musí být vykonávána za podmínek stanovených v § 2, odst. 2 ZP: •
za mzdu, plat, nebo odměnu za práci,
•
na náklady a odpovědnost zaměstnavatele
•
v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době
•
na pracovišti zaměstnavatele, případně na jiném dohodnutém místě.
V ustanovení § 2 ZP je stanoven samotný předmět pracovního práva, a tím je tzv. „závislá práce“. Na rozdíl od práce osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) se jedná o práci osob, které se nacházejí v pracovněprávním vztahu a které splňují zároveň všechny shora uvedené podmínky. Pokud tedy máme identifikovat, na jakém právním základě někdo koná práci, je třeba nejprve rozlišit znaky podle prvního odstavce § 2 a posléze podmínky, z jakých je práce konána v souladu s druhým odstavcem § 2 ZP.
Na jiné způsoby výkonu práce (OSVČ) se zákoník práce nevztahuje. Živnostenské podnikání, tedy podnikání osob samostatně výdělečně činných, upravuje zákon č. 455/1991 Sb.,
živnostenský zákon, v platném znění. Zaměstnavatel nesmí pro plnění svých úkolů využívat práci OSVČ, ale přednostně musí zaměstnávat zaměstnance.
Závislou práci lze konat výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. (§ 3 ZP)
Zvláštním právním předpisem je např.: -
sice platný, ale dodnes neúčinný zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů
-
zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,
-
Zákon č. 312/202 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů pro účely specielní úpravy pracovněprávních vztahů těchto úředníků, ve znění pozdějších předpisů
Druhy pracovněprávních vztahů Základními pracovněprávními vztahy jsou podle § 3 ZP: -
pracovní poměr
-
právní vztahy založení dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti)
Toto ustanovení zákoníku práce je kogentní, tedy neměnitelné, nelze se od něj odchýlit! Až poté, co je mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem uzavřen základní pracovněprávní vztah, může mezi nimi vznikat řada další dílčích pracovněprávních vztahů.
9. Vznik pracovního poměru
Zákoník práce vychází z koncepce, podle které je pracovní poměr základním pracovněprávním vztahem , který bude zakládán především pracovní smlouvou .
Platná právní úprava obsažená v § 33 zákoníku práce, rozlišuje tyto základní způsoby vzniku pracovního poměru: a) pracovní smlouvou b) jmenováním
-
V převážné většině případů vzniká pracovní poměr písemnou pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
-
V případě, že zvláštní právní předpisy vyžadují (např. u družstev), aby pracovní místo bylo obsazeno osobou vzešlou z voleb, je zvolení předpokladem pro uzavření příslušné pracovní smlouvy. Samotnou volbou se pracovní poměr nezakládá.
-
Jmenování na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo v případech uvedených taxativně v § 33 odst. 3 ZP.
Bližší postup v případech jmenování zaměstnance na vedoucí pracovní místo zákoník práce neobsahuje. Zákoník práce vymezuje okruh vedoucích míst ve veřejných službách a správě a ve státních podnicích, kdy je zakládání pracovního poměru jmenováním povinné. Pokud toto jmenování vyplývá ze zvláštních právních předpisů, má přednost úprava obsažená v těchto předpisech před úpravou uvedenou v zákoníku práce.
9.1 Pracovní smlouva Pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, na jehož základě vzniká pracovní poměr. Obsah a náležitosti pracovní smlouvy řeší § 34 zákoníku práce.
Pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon (právní jednání) obsahující shodnou vůli zaměstnance a zaměstnavatele směřující k uzavření pracovního poměru. Pracovní smlouva musí obsahovat tzv. povinné náležitosti, které ji odlišují od jiného smluvního typu a tím podmiňují její existenci. Právní úprava však nevylučuje ani některá další ujednání v pracovních smlouvách. Povinné (podstatné, esenciální) náležitosti pracovní smlouvy: a) druh práce
b) místo výkonu práce c) den nástupu do práce Nedohodnou-li se účastníci na některé z těchto povinných náležitostí, nemůže dojít k platnému uzavření pracovní smlouvy. Druh práce – měl by být vymezen tak konkrétně, aby nevzbuzoval pochybnosti o dispoziční pravomoci zaměstnavatele při přidělování práce. Náplní práce pak rozumíme souhrn všech pracovních činností, které tvoří druh práce. Místo výkonu práce – mělo by být vymezeno tak, že je jím přesně určené pracoviště. Může však být vymezeno i jinak, např. územím, pokud toto vymezení koresponduje se sjednaným druhem práce (např. obchodní zástupce pro Středočeský kraj atp.) Může být sjednáno i více míst výkonu práce. Přesné sjednání místa výkonu práce je důležité, protože vymezuje dispoziční oprávnění zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci. V § 34a zákoník práce řeší situaci, kdy není sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad v pracovní smlouvě. V tom případě platí, že pravidelným pracovištěm je místo sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce. Pravidelné pracoviště však nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec. Den nástupu do práce – přesné určení dne nástupu do práce je důležité z toho důvodu, že tímto okamžikem vlastně vzniká pracovní poměr. Zásadně má být sjednáván první den v měsíci, i když není pracovním dnem. Kromě těchto povinných náležitostí pracovní smlouvy lze v pracovní smlouvě sjednat i další podmínky, - např. ujednání o zkušební době, době trvání prac. poměru, konkurenční doložku … Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně a jedno vyhotovení vydat zaměstnanci. Povinnost uzavírat pracovní smlouvu písemně se týká všech pracovních poměrů (tedy i takových, které jsou sjednávány na dobu kratší než jeden měsíc). Pokud by pracovní smlouva nebyla uzavřena písemně, je neplatná! Tuto formální vadu lze dodatečně zhojit – odstranit jejím dodatečným uzavřením v písemné formě viz pojednání o právních úkonech. Neplatnosti ústně uzavřené pracovní smlouvy se nelze dovolat, pokud již bylo započato s jejím vzájemným plněním (zaměstnanec nastoupil do práce). V takovém případě je zaměstnavatel již povinen uzavřít se zaměstnancem písemnou pracovní smlouvu. •
Zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu stanovené (sjednané) pracovní doby.
•
Zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.
Zkušební doba - § 35 ZP nesmí být delší než a) 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru b) 6 měsíců po sobě jdoucích u vedoucího zaměstnance
Zkušební dobu je možné sjednat •
rovněž u jmenování na vedoucí prac. místo
•
písemně
•
nejpozději v den který je sjednán jako den nástupu do práce
•
nelze ji dodatečně prodlužovat
•
je možní ji sjednat pouze jednou za trvání prac. poměru
•
nesmí být delší než je polovina trvání prac. poměru
O dobu celodenních překážek v práci se zkušební doba prodlužuje.
Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v prac. smlouvě jako den nástupu do práce , nebo dnem který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance. (§ 36 ZP)
Tímto dnem pracovní poměr vzniká, i kdyby zaměstnanec z nějakého důvodu do práce nenastoupil, protože mu v tom bránila překážka v práci (cestou do práce by se vyboural a způsobil si úraz) a zaměstnavateli to oznámil. Odstoupení od pracovní smlouvy Od pracovní smlouvy je možné odstoupit jen do té doby, dokud zaměstnanec nenastoupil do práce. Nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce aniž mu v tom bránila omluvitelná překážka nebo se o této překážce zaměstnavatel do týdně nedozví, může od smlouvy odstoupit.
Zaměstnanci mohou vedle svého zaměstnání vykonávaného v základním pracovněprávním vztahu vykonávat výdělečnou činnost, která je shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele, u něhož jsou zaměstnáni, jen s jeho předchozím písemným souhlasem.
Jestliže zaměstnavatel souhlas odvolá, musí být odvolání písemné; zaměstnavatel je povinen v něm uvést důvody změny svého rozhodnutí. Zaměstnanec je pak povinen bez zbytečného odkladu výdělečnou činnost skončit způsobem vyplývajícím pro její skončení z příslušných právních předpisů. Omezení se nevztahuje na výkon vědecké, pedagogické, publicistické, literární a umělecké činnosti.
Pracovní poměr na dobu určitou Pracovní poměr trvá po dobu neurčitou, nebyla-li sjednána doba jeho trvání.(§ 39 ZP) •
Doba trvání prac. poměru se sjednává v prac. smlouvě.
•
Není-li v prac. smlouvě o době trvání prac. poměru nic uvedeno, je uzavřen na dobu neurčitou.
•
Pracovní poměr na dobu určitou lze mezi týmiž účastníky sjednat maximálně na dobu trvání 3 let.
•
Tuto dobu lze opakovat nejvýše dvakrát - takto řetězený pracovní poměr může tedy trvat max. 9 let
•
Za opakování prac. poměru se považuje i jeho prodlužování.
•
Další prac. poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky by bylo možné uzavřít až po uplynutí dalších 3 let.
•
Pod číslem 155/2013 vyšla ve Sbírce zákonů novela zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Novela se (mimo jiné)týká § 39 zákoníku práce a reaguje na problémy, které přinesla nová právní úprava s účinností od 1.1.2012, když byla mj. vypuštěna výjimka z omezení sjednávat takové pracovní poměry, která spočívala ve vážných provozních důvodech na straně zaměstnavatele nebo ve zvláštní povaze práce vykonávané zaměstnancem.
•
Novela tuto výjimku do zákoníku práce "vrací" s tím, že půjde o případy, kdy nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby navrhl zaměstnanci založení pracovního poměru na dobu neurčitou. Bude muset existovat písemná dohoda s odborovou organizací (popř. vnitřní předpis u zaměstnavatele, kde odborová organizace nepůsobí), s tím , že v této dohodě (nebo vnitřním předpisu) musejí být blíže vymezeny mj. dotčené důvody nebo okruh zaměstnanců, jichž se má tato výjimka týkat.
Mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může vzniknout souběžně další pracovněprávní vztah (pracovní poměr, některá z dohod) za předpokladu, že předmět činnosti bude vymezen odlišně.
9.2 Práva a povinnosti v pracovněprávním vztahu Neobsahuje-li pracovní smlouva údaje o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, je zaměstnavatel povinen o těchto skutečnostech zaměstnance písemně informovat do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru. Tím není dotčena povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance před uzavřením pracovní smlouvy podle §31, resp. § 37 Zákoníku práce!
Od vzniku pracovního poměru je zaměstnavatel povinen
přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, Od vzniku pracovního poměru je zaměstnanec povinen
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru. Pro pracovní poměr založený jmenováním platí ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou. Další povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou uvedeny v § 301 – 304 ZP. Zaměstnanci jsou povinni
pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti povinni dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu a održovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském pojištění Vedoucí zaměstnanci jsou dále povinni
řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky, co nejlépe organizovat práci, vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle tohoto zákona, vytvářet podmínky pro zvyšování odborné úrovně zaměstnanců, zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů, zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele.
10. Změny pracovněprávního vztahu
- Ke změně sjednaných pracovních podmínek může dojít pouze písemnou dohodou. -
Za změnu pracovního poměru se považuje také jmenování na vedoucí místo podle § 33 odst. 3 ZP, k němuž dojde po vzniku pracovního poměru.
Pouze výjimečně může nastat jednostranná změna sjednaných podmínek – tzv.: a) povinné převedení na jinou práci b) možné převedení na jinou práci ZP reguluje tyto formy změny pracovního poměru: a) převedení na jinou práci b) vyslání na pracovní cestu c) přeložení d) dočasné přidělení Převedení na jinou práci - povinné V souladu s § 41 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen zaměstnance převést i bez jeho souhlasu: - pozbyl-li zaměstnanec ze zdravotních důvodů způsobilost konat práci uvedenou v pracovní smlouvě, - jde-li o těhotnou ženu, ženu která kojí nebo matku dítěte mladšího 9 měsíců, pokud vykonává práci pro ni nevhodnou nebo ohrožující zdravotní stav,
- požádá-li o to žena kojící, matka dítěte mladšího 9 měsíců, která pracuje v noci, - je-li to v zájmu ochrany jiných osob před infekčními onemocněními, - na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Takovéto převedení musí mít v každém případě písemnou formu a musí obsahovat přesné odvolání na příslušný § a odst. ZP. Převedení na jinou práci – možné V souladu s § 41 odst. 2 ZP zaměstnavatel může zaměstnance převést i bez jeho souhlasu: - byla-li zaměstnanci dána výpověď pro porušování pracovní kázně, - pozbyl-li zaměstnanec dočasně předpoklady pro výkon sjednané práce (např. u řidiče odebrání řidičského oprávnění), - bylo-li zahájeno proti zaměstnanci trestní řízení pro podezření z úmyslné trestné činnosti spáchané proti zaměstnavateli, - z důvodů
prostoje
nebo
přerušení
práce
způsobené
nepříznivými
povětrnostními vlivy lze zaměstnance převést na jinou práci pouze s jeho souhlasem. Od této právní úpravy se nelze odchýlit. ZP dává tuto možnost zaměstnavatelům pro případ, kdy nelze od zaměstnavatele spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále ponechal na dosavadním pracovním místě. Pracovní cesta - je časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem mimo sjednané místo výkonu práce. - Pracovní cesta trvá jen po dobu nezbytné potřeby. - Vyslaný zaměstnanec se řídí pokyny svého zaměstnavatele nebo pověřeného vedoucího zaměstnance v jiné organizační jednotce.
- Do pracovní cesty se započítává doba od nástupu na cestu k výkonu práce na jiné pracoviště, včetně práce v místě výkonu až do návratu zaměstnance z této cesty.. - Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. - Chráněny jsou následující kategorie zaměstnanců: - ženy v těhotenství, - matka nebo otec pečující o dítě do 1 roku, - matka pečující o dítě do 8 let, - osaměle pečující žena o dítě mladší 15 let. V souvislosti s konáním pracovní cesty má zaměstnanec nárok na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných nákladů, které mu výkonem práce na pracovní cestě vzniknou. Přeložení - Přeložením zaměstnance se mění obsah pracovního poměru, nikoli však pracovní smlouvy. -
Zaměstnanec nadále vykonává práci sjednanou v pracovní smlouvě na pracovišti téhož zaměstnavatele, ale v jiné organizační jednotce.
-
Přeložený práci vykonává podle pokynů vedoucího zaměstnance nového organizačního útvaru.
- Zaměstnance je možné přeložit jen na jeho žádost nebo s jeho souhlasem. - Požádá-li zaměstnanec o přeložení ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů, zaměstnavatel je povinen zaměstnanci vyhovět, jakmile to dovolí provozní možnosti. -
Zaměstnanec může být přeložen jen na dobu nezbytně nutnou.
- Pokud důvody pro přeložení zaniknou nebo uplyne doba, na kterou bylo přeložení sjednané, zaměstnanec se vrací na původní pracoviště.
Dočasné přidělení - Je nově upraveno v § 43a ZP. - Vzniká na základě písemné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem - Dohoda smí být uzavřena nejdříve po 6 měsících trvání prac. poměru. - Uzavřením dohody nevzniká nový pracovní poměr. - Dočasné přidělení končí uplynutím sjednané doby. - Úpravu dočasného přidělení je zakázáno použít na agenturní zaměstnávání.
Zákon č. 262/2006 Sb. , Zákoník práce Výuka ZS 2014
Ćást první ZP Zákon upravuje vztahy vznikající při výkonu závislé práce ve vztahu podřízenosti (zaměstnanec) a nadřízenosti (zaměstnavatel); (§1, §§ 2-3) ; pozn: nezávislá práce je taková, kterou si pracující sám organizuje a rozhoduje, jakou práci bude dělat, v jakém čase, v jakém objemu a kde (to je typicky podnikání)
Zásady prac.práv. vztahů § 1a – výčet demonstrativní. Byl zrušen předcházející § 13 Základní zásady…které byly konkrétnější. Nyní jsou vloženy do záv. části ZP, § 346b a násl.
Účastníci pracovněpráv, vztahů § 6 a násl. ZP.) : Zaměstnanec může být jen fyzická osoba starší 15ti let (§35 ObčZ) Zaměstnavatel může být i fyzická i právnická osoba i stát
Normy pracovního práva jsou daleko více dispozitivní, než tomu bývalo před novelou, před r. 2006. Považuje se za normu soukromého práva, proto občanský zákoník je k ZP ve vztahu subsidiarity – podobně jako k zákonu o obchodních korporacích či, autorskému zákonu apod. Proto: Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon , řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněpráv. vztahů (§4 a §4a)
Závislá práce nezletilých do 15 let („dětí“) nebo těch kteří ještě neukončili základní povinnou školní docházku , je zakázána (§ 34 NOZ) výjimkami tam uvedenými – kulturní, reklamní, sportovní či umělecká činnost). Naopak nezletilý, který dokončil pov.školní docházku a dovršil 15 let, může pracovní smlouvu (…závislá práce, § 35 NOZ) uzavřít. Jeho pracovní poměr je oprávněn rozvázat jeho zák. zástupce-např. z důvodu vzdělávání nebo ze zdravotních důvodů
Zákaz diskriminace, rovné zacházení se zaměstnanci, §16 (jedna ze zásad prac. práva)
§ 18 a násl. Některá ustanovaní o právním jednání pozor, změna terminologie !! zanin pojmu právní úkon, nahrazen: právní jednání.
§§22 a násl : Kolektivní smlouva; jedná se o smlouvu normativní, která se považuje ze pramen práva. Např. není možné od ní odstoupit – jako to nejde od zákona.
Část druhá ZP Pracovní poměr: odkazovací norma § 2401 ObčZ (NOZ) §30 a násl.- některá jednání před vznikem prac. poměru, požadavek na zaměstnavatele omezit se jen na údaje související s prac. poměrem a výkonem práce; v podstatě je to fáze kontraktačního procesu v pracovněpráv. vztazích. Vstupní lékařskou prohlídku smí zaměstnavatel požadovat.
§ 33 a násl. Pracovní poměr vzniká smlouvou, volbou, jmenováním. P.P. : Zakládá se vždy pracovní smlouvou, a to i v případě volby. Jmenování přichází v úvahu jen u vyjmenovaných vedoucích pracovníků.
Pracovní smlouva musí obsahovat: druh práce, místo výkonu práce (i více míst), den nástupu do práce. Zaměstnavatel je povinen uzavřít pracovní smlouvu písemně (neexistence písemné formy však nečiní pracovněprávní vztah neplatným)
Zkušební doba: nutno povinně sjednat písemně pod sankcí neplatnosti, nesmí překročit
dobu 3 měsíců po
sobě jdoucích ani být dodatečně prodlužována (výjimky) § 35
Prac. poměr vzniká dnem, který byl sjednán jako den nástupu d práce (…) § 36 Pracovní poměěr je sjednáván na dobu neurčitou nebo na dobu určitou. Není-li doba trvaní sjednaná, nastpuje fikce prac. poměru na dobu neurčitou
Délka pracovního poměru, § 39 Pracovní poměr může být sjednán i na dobu určitou, mezi týmiž účastíky nejvýše na dobu 3 let (tzn. po této době jej nelze dále prodlužovat např. o další dva roky, pouze lze platně sjednat p.p. na dobu neurčitou).
Změny pracovního poměru, §40 a násl. Převedení na jinou práci; pracovní cesta; přeložení; dočasné přidělení
Skončení pracovního poměru, § 48 a násl. -dohoda -výpověď -okamžité zrušení (zaměstnancem i zaměstnavatelem) -zrušením ve zkušební době
§48 a násl: dohodou (dvoustranné jednání),povinně písemné, ale nikoli pod sankcí neplatnosti, je přípustné i konkludetném jednáním
výpovědí, okamžitým zrušením (§ 55 a násl) , zrušením ve zkušební době ( vše jednostranná jednání). Výpověď: musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží. Zaměstnavatel smí dát zaměstnanci výpověď jen z taxativně stanovených důvodů, vždy musí zdůvodnit. Zaměstnanec výpověď zdůvodňovat nemusí. Výpověď může být odvolána, ale jen se souhlasem druhé strany. P.P. skončí uplynutím výpovědní doby,
která je stejná pro zaměstnavatele i zaměstnance, 2 měsíce, počne bežen první den měsíce následujícího po doručení po doručení výpovědi. Okamžité zrušení má kogentní důvody, vždy musejí být v listině o zrušení uvedeny. Rozdíly ve zrušení ze strany zaměstnavatele a ze strany zaměstnance. Odůvodněno, důvody je nepřípustné dodatečně měnit. Vždy povinná písemná forma, jinak se ke zrušení nepřihlíží (nicotné jednání). Osoby s nimiž není možné okamžitě prac.poměr rozvázat „ § 55 odst 2) Rozvázání prac. poměru zákonným zástupcem nezletilého: § 56a : je možno jem po dosažetí 15 let do dovršení 16 let. nezl. osoby
Hromadné propouštění: § 62 a násl. zvl. institut skončení pracovního poměru z důvodů dle § 52 písm a) až c) u nejméně 10 zaměstnanců najednou (dále různé počty a poměry zam. vzhledem k celkovému počtu). Zaměstnavatel je o tom povinen písemně informovat krajskou pobočku Úřadu práce. Zrušení PP ve zkušební době: může být i nemusí být ani jednou stranou odůvodněno. Musí být provedeno písemně, jinak se ke zrušení nepřihlíží.
Odstupné: § 67, náleží zaměstnanci jen je-li s ním rozvázán PP dle § řě písm a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů. Neplatné rozvázání pracovního poměru: § 69 a násl. lze napadnout u soudu v propadných lhůtách 2 měsíců ode dne, kdy měl prac. poměr skončit. Nároky z neplatného rozvázání prac. poměru.
Část třetí ZP Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, § 74 a násl. - Dohoda o provedení práce - Dohoda o pracovní činnosti Není nožné jimi řešit hlavní pracovní poměr, vždy se jedná o časově (hodinově)ú limitovaný pracovněprávní vztah.
Část čtvrtá ZP Pracovní doba a doba odpočinku. Stanovená týdenní pracovní doba činí 40 hodině týdně. Různé délky týdenní prac. doby u zaměstnanců při důlních a báňských pracích, při směnném provozu. Délka prac. směny u osob mladších 18 let, § 79a Rozdíl: Kratší pracovní doba§ 80 – má vliv na rozsah mzdy či platu, která odpovídá rozsahu p.d. Zkrácená stanovená týdenní prac. doba bez vlivu na velikost mzdy nebo platu, § 49 odst 3)
Další pojmy z této části ZP : Rozvržení pracovní doby: délka směny, pružné rozvržení pracovní doby, konto pracovní doby,;. Přestávky v práci, bezpečnostní přestávka. Doba odpočinku. Dny pracovního klidu. Práce přesčas. Noční práce. Pracovní pohotovost
Část pátá ZP Bezpečnost a ochrana zdraví při práci: povinnost zaměstnance zajistit tuto bezpečnost a povinnost zaměstnance dodržovat bezpečnostní předpisya nařízení. Osobní ochranné pracovní prostředky (…) , § 104 Povinnosti zaměstnavatele při pracovních úrazech a nemocech z povolání, § 105 Část šestá ZP Odměňování za práci, odměna za pracovní pohotovost a srážky z příjmů ze základního pracovněprávního vztahu. Pojmy: Mzda, plat a odměna z dohody; Minimální mzda,. Zaručená mzda. Sjednání, stanovení nebo určení mzdy. Mzda za noční práci. Naturání mda. Mzda při uplatnění konta pracovní doby. Plat.Platové tarify. Příplatkové režimy. Odměna z dohody
Mzda nebo plat při výkonu jiné práce. Odměna za pracovní pohotovost Srážky z příjmu z pracovněprávního vztahu
Část sedmá ZP Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce (cestovní náhrady , jízdné, výdaje za ubytování, stravné)
Část osmá ZP Překážky v práci. Důležité osobní překážky v práci Překážky na straně zaměstnace, překážky na straně zaměstnavatele. Překážky z důvodu obecného zájmu (např. dárcovství krve, výkon veřejné funce, aj. Společná ust. o překážkách (…) § 206 Překážky v práci na straně zaměstnavatele, § 207-210. Jde k tíži zaměstnance v tom smysl, že je mu v různých stupních krácen průměrný výdělek.
Část devátá ZP Dovolená. § 211 a násl. Dovolená za kalendářní rok, za odpracované dny. dodatková dovolená. Základní výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce.(§ 213) Pak různá výměr v závislosti na typu povolání a rozvrhu pracovní doby Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel ve spolupráci s odborovou organizací (§ 217) Hromadné čerpání dovolené Krácení dovolené: různé úseky v závislosti na zmeškaných směnách (zmešk. prac. dnech a zda ke zmeškání došlo o omluveně (např. nemoc) nebo neomluveně (neoml. absence)
Část desátá ZP
Pracovní podmínky zaměstnanců,; Odborný rozvoj zaměstnanců, Stravování zaměstnanců. Zvláštní pracovní podmínky některých zaměstnanců (p.podm. žen a prac. podmínky mladistvých § 243 a násl.)
Část jedenáctá ZP, Náhrada škody. § 248 a násl. Předcházení škodám Odpovědnost
zaměstnance za škodu. Obecná
(subjektivní) a zvláštní : Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, § 252 a násl. ( dohoda o odpovědnosti, obecně užívaný pojem „hmotná odpovědnost“); objektivní odpovědnost, ale lze se zprostit. Hradí se v plné výši) Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí (na písemné potvrzení)§ 255 a násl. , objektivní odpovědnost, lze se zprostit – liberovat; hradí se v plné výši Škodu vzniklou v režimu obecné odpovědnosti hradí zaměstnanec do 4,5násobku prům. měsíčního výděku. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu – zde odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci. Zaměstnavatel je povinen uhradit skutečnu škodu („hmotnou“, majetkovou). Hradí se v penězích, v plné výši.
Část dvanáctá ZP o působení odborových organizací na pracovišti: § 276 a násl. Informační povinnost. Rada zaměstnanců. Povinnost projednávání, § 280. Působnost odborové organizace. Přístup k nadnárodním infomacím (zaměstnanecká či zaměstnavatelská půvobnost na území EU)
Část třináctá ZP Společná ustanovení. Množství práce a pracovní tempo Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců (…)
Vnitřní předpis (vnitřní předpisy na pracovišti jsou typicky pracovní řád = vnitřní normativní akt zaměstnavatele, který j závazný pro všechny zaměstnance . Mzdová, platová a ostatní práva. § 307 Agenturní zaměstnávání § 307a Konkurenční doložka, §310 Osobní spis, potvrzení o zaměstnání, pracovní posudek, § 312 a násl Ochrana majetkových zájmů zaměstnavatele a osobních práv zaměstnance, § 316 a násl. Zvláštní povaha práce některých zaměstnanců (…) § 317 Smrt zaměstnance, § 328 a násl. Zánik práva vrácení neprávem vyplacených částek (bezdůvodné obohacení v PP vztazích) a uplynutí doby, § 330 a násl. Doručování, § 334 a násl. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (…) § 338 a násl. Některá ust. o závazcích a výklad některých pojmů, § 346b a násl. (zde např. zákaz přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance nebo brát od zaměstnance peněžitou záruku apod. – dříve urč. zásady, byly na počátku ZP, nyní jsou v záv. části) Průměrný výdělek Zapracování předpisů EU, od kterých není možné se odchýlit
Část čtrnáctá ZP Přechodná a závěrečná ustanovení, § 364 a násl. Přednáška č. 9
SPRÁVNÍ PRÁVO
Správní právo
Pojem SP SP upravuje vztahy vznikající při uskutečňování výkonné moci v oblasti veřejné správy (dále jen VS). Právní úpravou výkonné moci v systému vycházejícího z dělby moci ve státě se zabývá právo ústavní. SP bývá nazýváno právním řádem veřejné správy. Je součástí práva veřejného.
Znaky SP 1) ochrana veřejných zájmů, 2) nerovné postavení subjektů, 3) konkretizaci a individualizaci provádí správní orgán, 4) možnost správního donucení.
Systém správního práva: 1. SP organizační – upravuje organizaci VS (zákon o obcích, krajích), 2. SP hmotné v užším slova smyslu – upravuje práva a povinnosti adresátů v jednotlivých oblastech VS a je těžištěm SP (zákon o vysokých školách), 3. SP procesní – viz. samostatná kapitola – více pak skripta ČZU (správní řád Pikola, Hájková), 4. SP trestní – úprava odpovědnosti za správní delikty (zákon o přestupcích).
Rozsáhlost a rozmanitost úpravy norem správního práva znemožňuje jednu kodifikaci správního práva.
Prameny správního práva: Prameny správního práva jsou obecně závazné normativní akty, včetně řady právních aktů nižšího stupně právní síly (vládní nařízení, vyhlášky správních orgánů, obcí, krajů).
Obecně závazné právní předpisy (kromě vyhlášek a nařízení obcí a krajů) se vyhlašují ve sbírce zákonů.
Obecně závazné vyhlášky a nařízení kraje se vyhlašuje ve „Věstníku právních předpisů kraje“.
Obce své obecné vyhlášky a nařízení vyhlašují vyvěšením na úřední desce pod dobu 15 dnů. PLATNOST nastává
= vyvěšením,
ÚČINNOST nastává
=
zpravidla 15-tým dnem po jejich vyhlášení. Poté je obecní úřad musí zaslat krajskému úřadu. Obce vedou evidenci o těchto.
Nejvýznamnější prameny správního práva, orgánů krajů a obcí jsou: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod, Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jejích ústředních orgánů Státní správy ČR (kompetenční zákon), Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, Zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávních celků, Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, Zákon č. 166/1993 Sb., o NKÚ, mezinárodní smlouvy, nálezy Ústavního soudu, které ruší protiprávní předpisy, příp. jejich ustanovení týkající se obcí a krajů, ….….všechny uvedené zákony ve znění pozdějších předpisů,
Kraj své obecně závazné vyhlášky a nařízení vyhlašuje ve věstníku právních předpisů kraje (v případě Prahy ve sbírce právních předpisů hl. města Prahy). Jejich platnost nastává dnem zveřejnění, účinnost pak zpravidla 15-tým dnem ode dne jejich platnosti, pokud není stanoveno jinak. Krajský úřad je povinen zaslat tyto ministerstvu vnitra. V případě vadnosti dochází ze strany ministerstva k sistaci (pozastavení jejích výkonů) a je dána lhůta na nápravu dotčeným orgánem. Pokud není náprava zjednána v dané lhůtě u obecně závazné vyhlášky obce, kraje, podá ministr vnitra návrh ústavnímu soudu na jejich zrušení.
Normy SP lze členit na: •
zavazující (přikazující a zakazující) a
•
zmocňující.
Podle obsahu je lze členit (srovnej se systémem SP) na kompetenční, organizačněprávní, hmotněprávní a procesněprávní.
Působnost norem SP vymezuje okruhy vztahů, na které tyto normy dopadají. Rozlišujeme: 1. místní působnost – ohraničuje nejčastěji území: •
celého státu
•
okresu nebo
•
obce
2. časovou působnost – časový úsek od nabytí účinnosti do dne stanoveného v předpise či do dne zrušení předpisem pozdějším, 3. osobní působnost – norma se může vztahovat na: •
všechny občany ČR,
•
na některé občany ČR (např. služba v ozbrojených silách),
•
na všechny osoby, které pobývají na území ČR nebo obce (přestupky).
4. věcná působnost – školství, zemědělství, velmi členitá je oblast vnitra, atd. Prostřednictvím těchto norem jsou regulovány společenské vztahy, které jsou předmětem SP – správněprávní vztahy, kdy alespoň jeden ze subjektů je orgán VS.
Správněprávní (administrativněprávní) vztahy vznikají při výkonu VS mezi níže uvedenými subjekty. Náplň (obsah) těchto vztahů je určována převážně jednostranně orgánem VS jako nositelem veřejné moci. To nazýváme administrativněprávní metodou regulace společenských vztahů. (Správněprávní vztahy vznikají např. mezi stavebním úřadem a stavebníkem při vydávání stavebního povolení nebo mezi obcí a podnikatelem při udělování pokuty za znečišťování prostředí atd.).
Subjekty SP •
správní orgány, tj. orgány VS (podle čl. 79/1 Ústavy „správní úřady“)
•
osoby fyzické i právnické
Veřejná správa
Nejdůležitějším pojmem SP je veřejná správa (VS) tj. správa veřejných záležitostí. „Veřejná správa je správou veřejných záležitostí, která je uskutečňována ve veřejném zájmu, jakožto projev, resp. součást výkonné moci. Vzhledem k tomu, že jde o organizovanou činnost, musí být svěřena určitému subjektu, který zaručuje, že bude vykonávána. Tímto subjektem je v první řadě stát a dále jiné subjekty, které k tomu byly státem zákonem zmocněny… Veřejná správa je tvořena dvěma subsystémy, a to státní správou a samosprávou.“ (Mates, Wokoun: str.135).
„Veřejná správa je tou činností státu, která zbyla po oddělení moci zákonodárné a soudnictví s určitým podílem nepřesnosti (nelze sem zařadit vládu, prezidenta, státní zastupitelství apod.). Jde o činnost nadřazenou, nebo-li vrchnostenskou, protože obhajuje a prosazuje zájmy veřejné (někdy obecné, státní celospolečenské).
Veřejná správa je: správa veřejných záležitostí a je realizována: 1. Formou státní správy - vládou – vrcholný orgán výkonné moci, - ministerstvy – včele stojí člen vlády (financí; zahraničních věcí; školství, mládeže a tělovýchovy; práce a sociálních věcí; zdravotnictví; spravedlnosti; vnitra; průmyslu a obchodu; pro místní rozvoj; zemědělství; obrany; dopravy; životního prostředí; kultury, - jinými ústředními správními úřady – v čele stojí osoba jmenovaná vládou (Český statistický úřad; Český úřad zeměměřický a katastrální; Český báňský úřad; Úřad průmyslového vlastnictví; Úřad pro ochranu hospodářské soutěže; Správa státních hmotných rezerv; Státní úřad pro jadernou bezpečnost; Komise pro cenné papíry; Národní bezpečnostní úřad; Energetický regulační úřad; Úřad vlády ČR), - správní úřady s celostátní působností – Česká energetická inspekce; Česká obchodní inspekce ČOI, - specializované územní, správní úřady – úřady práce, finanční úřady, správy policie. 2. Činností samosprávy a veřejnoprávními korporacemi, které členíme na: a) územní (obce, kraje), b) zájmové (svazy, společenstva),
c) profesní (profesní komory jako např. Česká lékařská komora, Česká advokátní komora, Agrární komora) a: -
vždy zde vystupuje subjekt jako nositel veřejné moci, platí zde zásada nerovnosti.
-
veřejná správa je charakterizována tím, že je vykonávána na základě zákonů a jejich právních norem.
Veřejná správa ve dvojím pojetí: -
v organizačním (institucionálním) pojetí znamená orgány VS,
-
ve funkčním pojetí je to výkon (chod, fungování) VS.
Funkce veřejné správy: -
zabezpečení věcí veřejných,
-
fungování státu,
-
vykonávání činností ve veřejném zájmu (státním zájmu).
Stát tvoří veřejné úřady a instituce zohledňující veřejné zájmy, je vybaven zákonodárnou a výkonnou mocí a je reprezentován státní správou. V užším pojetí jde o souhrn ústředních institucí. V širším pojetí jde o veřejnou správu, která se člení na: a) státní správu b) územní samosprávu
2. Státní správa a územní samospráva Státní správa -
jako jedna z forem činnosti státu je: 1) podzákonnou činností (povinnost řídit se zákony), 2) výkonnou činností (subjekty veřejné správy zákony uskutečňují různými formami), 3) nařizovací činností (vyhláška ministerstva, individuální správní rozhodnutí), 4) organizátorskou činností (každodenní nenařizovací činnost – vydávání osvědčení, informace).
Veřejný sektor zahrnuje vztahy mezi subjekty z nichž jedním je stát, město, statutární město, městys nebo obec. Vymezení podstaty veřejného sektoru úzce souvisí s pochopením úlohy státu, města, statutárního města, městyse nebo obce jakožto ekonomického subjektu. Obecně – stát představuje určitou formu organizace lidské společnosti, která je budována na politickém základě a uplatňuje svoji suverenitu na určitém území.
Státní správa zahrnuje prvky řídící, směřující k vytvoření nového stavu, např. územní plánování, jednak regulační – mocensko ochranné, směřující ke stabilizaci a obnovení narušeného stavu. Např. rozhodnutí o odstranění nepovolené stavby. Státní správa je zaměřena jak navenek, mimo VS (např. vůči vlastníkům lesa), tak dovnitř (vnitroorganizační činnost, např. pokyn ministerstva vnitra k vedení matrik).
Stát je ve veřejné správě zastupován: a) vládou – vrcholný orgán výkonné moci, b) ministerstvy – včele stojí člen vlády (financí; zahraničních věcí; školství, mládeže a tělovýchovy; práce a sociálních věcí; zdravotnictví; spravedlnosti; vnitra; průmyslu a obchodu; pro místní rozvoj; zemědělství; obrany; dopravy; životního prostředí; kultury, c) jinými ústředními správními úřady – v čele stojí osoba jmenovaná vládou (Český statistický úřad; Český úřad zeměměřický a katastrální; Český báňský úřad; Úřad průmyslového vlastnictví; Úřad pro ochranu hospodářské soutěže; Správa státních hmotných rezerv; Státní úřad pro jadernou bezpečnost; Komise pro cenné papíry; Národní bezpečnostní úřad; Energetický regulační úřad; Úřad vlády ČR), d) správní úřady s celostátní působností – Česká energetická inspekce; Česká obchodní inspekce (ČOI), e) specializované územní, správní úřady – úřady práce, finanční úřady, správy policie.
Územní samospráva Územní samospráva je základním principem demokratického společenského systému, která představuje svobodnou účast všech občanů státu na správě veřejných záležitostí, kdy konkrétní podoba je závislá na dané politické a ekonomické situaci. Je chápána jako forma veřejné vlády a správy na základě ekonomických podmínek.
Samosprávu můžeme rovněž diferencovat na: 1) veřejnoprávní, 2) soukromoprávní.
V rámci veřejnoprávní samosprávy jsou vykonávány funkce veřejné správy samosprávnými orgány, kde základním předpokladem pro tento výkon je jeho svěření příslušnému samosprávnímu orgánu zákonem. V rámci soukromoprávní samosprávy převažují instituce typu občanských sdružení. Ingerence státu do soukromoprávní samosprávy je minimalizována a administrativní složka činnosti je v porovnání s veřejnoprávní samosprávou výrazně redukována. Z hlediska výkonu funkcí veřejné správy se zásadně odlišuje především územní samospráva od jiných druhů samosprávy jako např. samosprávy profesní, zájmové apod. Vedle rozdílných subjektů se samospráva od státní správy také liší formami výkonu veřejné správy a to tím, že používá prostředky, které nemají státně mocenskou povahu. Avšak v plném rozsahu státně mocenských prostředků využívá při výkonu na ni přenesené státní správy. Územní samospráva se svým způsobem přibližuje soukromé správě, a to především tím, že je zaměřena pouze na vlastní záležitosti. Se státní správou ji naopak spojuje to, že i obecní záležitosti náležejí do teritoria veřejné správy. Základní principy územní samosprávy, tj. obce a vyšší územně správní celky –VÚSC, stanoví Ústava.
Se samosprávou bezesporu velmi úzce souvisí princip subsidiarity. Princip subsidiarity je obecný princip organizace demokratické společnosti, podle něhož společenství na základním stupni samostatně spravuje a obstarává své vlastní záležitosti a přenechává vyššímu společenství a v poslední instanci státu jen úkoly a působnosti, které přesahují jeho výkonové schopnosti a možnosti a zahrnují zároveň všeobecné zájmy. Podle tohoto principu zaručuje stát autonomní sféru působnosti územním samosprávným jednotkám, zájmovým společenským sdružením a institucím. Mastrichtská smlouva stvrzuje princip subsidiarity do vztahů orgánů Evropské unie a národních státních orgánů. Podle něj Evropská unie vyvíjí činnost jen tehdy a potud, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být z důvodů rozsahu či účinků navrhované činnosti lépe dosaženy Společenstvím.
Dobré fungování – legislativní předpoklady ( přijmout zákony k vykonávání všech funkcí), vymezení autonomie, pravidla hospodaření, ekonomické předpoklady (vlastnit majetek a hospodařit s ním, sestavovat vlastní rozpočet a hospodařit na jeho základě)
Ústava rozlišuje dva stupně samosprávy. Základními územními samosprávnými celky jsou obce a vyššími územními samosprávnými celky jsou kraje.
Obec: -
základ územní samosprávy, je charakterizována těmito znaky: územní základ (vlastní vymezené katastrální území), personální základ (obyvatelstvo obce), právní základ (právní subjektivita obce), ekonomický základ (vlastní majetek a hospodaří dle vlastního rozpočtu).
Působnost obcí: -
samostatná – pravomoc vymezená zákonem (hospodaření obce) – správa školních zařízení, požární ochrany v obci, místní poplatky, ochrana zdraví (např. vydávání obecně závazných vyhlášek, hospodaření s majetkem obce, zakládání a zřizování právnických osob),
-
přenesená – vykonávána orgány obcí jež jsou v této činnosti podřízeny a kontrolovány orgány státní správy (např. úsek živnostenské správy, evidence obyvatel, matriky, územní a stavební řízení)
Majetek obcí: -
vlastnictví majetku je předpokladem územní samosprávy. Obec má právo majetek držet, užívat ho a nakládat s ním. Do obecního majetku patří nejenom věci, ale i majetková práva s nimiž obec samostatně hospodaří,
Způsob nabytí majetku: -
samotné vytvoření majetku (výstavba), koupě majetku, zdědění či darování,
-
převod právní cestou (ze státu na obec),
-
vyvlastnění za náhradu.
Mezi majetek patří: •
hmotný majetek ( nemovitosti – pozemky, budovy, komunikace),
•
movité věci ( vnitřní zařízení budov),
•
majetková práva a pohledávky,
•
peněžní prostředky ( hotovost, zůstatky na účtech v bankách); cenné papíry,
•
nehmotná aktiva.
Orgány obcí - municipalita je spravována svými orgány, které mohou být: a) volené (zastupitelstvo - počet členů dle počtu obyvatel obce a velikosti územního obvodu; schvaluje program rozvoje obce, územní plán, rozpočet; zřizuje peněžní fondy; zřizuje a ruší příspěvek organizace, vydává obecné vyhlášky; zřizuje a ruší obecní policii, volí starostu, místostarostu a radu obce …),
b. výkonné (rada obce – počet je lichý min. 5 a max. 11; tvoří ji starosta, místostarosta a členové rady, nevolí se v obcích, kde zastupitelstvo má méně než 15 členů, starosta – zastupuje obec navenek a je volen i s místostarostou z řad zastupitelstva,
c. Poradní a kontrolní -
výbor finanční a kontrolní se zřizuje vždy (je tříčlenný),
-
výbor pro národnostní menšiny (pokud zde žije alespoň 10 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české.
Kraj -
je jeden z používaných názvů pro územněsprávní jednotku vyššího řádu. „Je to územní společenství občanů, kterému náleží právo na samosprávu. Je veřejnoprávní korporací, tj. právnickou osobou veřejného práva. Kraj je vyšším územně samosprávným celkem; vytvořit nebo zrušit jej lze jen ústavním zákonem. Územní obvod kraje je vymezen územím okresů vypočtených v ústavním zákonu o vytvoření vyšších územních samosprávných celků. Hranice kraje lze měnit pouze zákonem“.
Kraj vykonává právo na samosprávu: a) v rozsahu stanoveném zákonem a v souladu s potřebami kraje (samostatná působnost), b) na svém území kraj vykonává též přenesenou působnost, tj. státní správu ve věcech, které stanoví zákon.
V současnosti existuje v ČR 13 krajů, postavení kraje má též 14-tý kraj, kterým je hlavní město Praha.
Kraj je povinen zabezpečit transparentnost hospodaření se svým majetkem zveřejňováním všech plánovaných změn 30 dnů před rozhodnutím vyvěšením na úřední desce. Právní úkony, které vyžadují rozhodnutí rady nebo zastupitelstva, podepisuje hejtman nebo jím pověřená osoba.
Orgány kraje: Orgány kraje tvoří zastupitelstvo, rada, hejtman, zvláštní orgány zřizované hejtmanem na základě zákonného zmocnění, krajský úřad, výbory a komise.
a) Zastupitelstvo - rozhoduje v klíčových samosprávných otázkách kraje. V přenesené působnosti rozhoduje jen na základě zvláštního zákona. -
vydává obecně závazné vyhlášky,
-
předkládá návrhy zákonů Poslanecké sněmovně ČR,
-
volební období je čtyřleté,
-
zřizuje jako své iniciativní a kontrolní orgány výbory (vždy finanční a kontrolní, pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost),
-
má max. 65 členů, schází se minimálně 1x za 3 měsíce, schvaluje nadpoloviční většinou hlasů,
b) Rada kraje – je výkonným orgánem kraje především pro oblast samostatné působnosti, má max. 11 členů, -
Radu tvoří hejtman, náměstek, náměstci hejtmana a další členové. Z hlediska velikosti krajů rozlišuje zákon devítičlennou radu v krajích do 600 tis. obyvatel a jedenáctičlennou radu v krajích nad 600 tis. obyvatel,
-
Rada vydává nařízení,
-
Rada může zřizovat jako své iniciativní a poradní orgány komise (žádné však nejsou povinné a jejich počet ani druhy nejsou určené).
c) Hejtman – je monokratickým představitelem, zastupujícím kraj navenek a je: -
volen zastupitelstvem z řad jeho členů a jemu je odpovědný. Svolává a řídí jednání zastupitelstva a rady,
-
úkony, které vyžadují schválení Zastupitelstvem či Radou, může hejtman provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou od počátku neplatné. Hejtman a jeho zástupce musí být občané ČR,
-
je také oprávněn pozastavit výkon usnesení rady. Hejtman je předsedou bezpečnostní rady kraje.
d) Krajský úřad je orgán úředního typu a : -
zabezpečuje veškerou úřední agendu kraje jak v oblasti samostatné, tak zejména v oblasti přenesené působnosti,
-
člení se na odbory a oddělení, jeho součástí je sekretariát ředitele krajského úřadu a sekretariát hejtmana a zaměstnanci kraje.
e) Ředitel krajského úřadu je zaměstnancem kraje, je jmenovaný hejtmanem po předchozím souhlasu ministerstva vnitra. f)
Poradní a kontrolní orgány kraje jsou: -
výbor finanční, kontrolní a výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost, který se povinně zřizují vždy a jsou pětičlenné,
-
výbor pro národnostní menšiny (zřizuje se vždy, pokud zde žije alespoň 5 % občanů hlásících se k národnosti jiné než české),
-
komise – zřizují se jako iniciativní a poradní orgány rady kraje např. povodňová, dopravní, sociální, školská a pod.
Je třeba se také zmínit o Evropské chartě místní samosprávy, což je dokument Rady Evropy z roku 1985, který stanoví evropské standardy místní samosprávy. Místní samospráva je v této Chartě chápána jako samostatná, autonomní část veřejné správy. Je pojímána jako právo na samosprávu, které je státem garantováno, včetně soudní ochrany. Obsahuje takové důležité principy jako např. to, že princip místní samosprávy je ústavně a zákonně uznán, že místní orgány mají plné a výlučné pravomoci, které mohou být centrálním nebo regionálním orgánem omezovány jen v případech stanovených zákonem, že jakýkoliv správní dozor nad činností místních orgánů se zaměřuje zásadně na její soulad s ústavními a zákonnými předpisy apod. Česká republika k této Chartě přistoupila v roce 1999. Přiznání práva na samosprávu obcím je akceptováním toho, že zcela logicky mají větší předpoklady pro řešení lokálních záležitostí a problémů než např. stát se svou složitou a územně nesoustředěnou organizací. Zachování co nejširších kompetencí základnímu stupni správy je v plném souladu s trendem v Evropské unii.
Správní řízení
Správní řízení lze vymezit jako postup, při němž vykonavatelé veřejné správy (různé správní úřady - obecní, krajské, stavební, živnostenské, vodoprávní, katastrální, vojenské, celní, inspekční, policejní, finanční, ale třeba i vysoké školy) rozhodují o právních poměrech (právech nebo povinnostech) adresátů veřejné správy (fyzických a právnických osob). Nový správní řád (č. 500/2004 Sb.) dokonce v § 9 podává legální definici správního řízení: „Správní řízení je postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.“
Znaky správního řízení: 1) týká se konkrétní věci (např. stavby, přestupku) 2) týká se individuálně určených osob fyzických i právnických (vlastníka lesa J.P., podnikatele K.K.) 3) je upraveno správním řádem a dalšími zákony, které se aplikují na daný případ a které stanoví subjektům jejich práva a povinnosti (právo účastníka nahlížet do spisu, povinnost správního orgánu postupovat hospodárně) 4) výsledkem je správní rozhodnutí – individuální správní akt (rozhodnutí o uložení pokuty, stavební povolení)
Správní řízení rozlišujeme: •
obecné – zákon č. 500/2004 Sb., správní řád jako právní předpis subsidiární a
•
zvláštní – je charakterizován velkým počtem právních předpisů upravujících zpravidla současně hmotné správněprávní vztahy (např. zákony vodohospodářské, celní aj.).
SŘ se použije pro řešení všech otázek, které nejsou speciálními předpisy upraveny. Pozornost je nutno věnovat obecné úpravě podle SŘ, nikoliv výjimkám (zvláštnostem) podle dalších předpisů, kterých je obrovské množství.
Působnost (použitelnost) správního řádu je v něm vymezena: a) pozitivně (viz pojem správní řízení) b) negativně (výčtem případů, na které se nevztahuje, např. na vyřizování stížností)
Zásady správního řízení Z á s a d y:
1) Zákonnosti, 2) součinnosti správního orgánu s dalšími subjekty, 3) materiální (objektivní) pravdy, 4) aktivní účasti účastníků na řízení, 5) rovnosti účastníků, 6) rychlosti a hospodárnosti, 7) volného hodnocení důkazů, 8) dvojinstančnosti,
9) jednotnosti řízení, 10) oficiality, modifikovaná zásadou dispoziční, 11) písemnosti, modifikovaná zásadou ústnosti, 12) neveřejnosti, modifikovaná zásadou veřejnosti.
Účastníci řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu jsou: 1) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; 2) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; 3) další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech; 4) osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon. Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, mají postavení účastníků podle odstavce 2, ledaže jim má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají; v tom případě mají postavení účastníků podle odstavce 1; 5) za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí. Postup podle předchozí věty nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci;
Tato obecná definice dle SŘ je v řadě zvláštních předpisů: •
rozšířena (např. u zemědělských restitucí o Pozemkový fond),
•
zúžena (v územním řízení jen navrhovatel).
Účastníkem může být osoba fyzická i právnická (např. podle živnostenského zákona), někdy jen fyzická (při změně jména a příjmení), někdy i subjekt veřejné správy (obec v řízení o umístění stavby). S tím souvisí i otázky právní subjektivity. Způsobilost k právním úkonům je ve správním právu upravena často různorodě (např. v přestupkovém řízení ji nabývá osoba, která dosáhla 15ti let, při žádosti o lovecký lístek je to osoba, která dosáhla 18ti let).
STÁDIA SPRÁVNÍHO ŘÍZENÍ 1. Zahájení správního řízení. 2. Zjišťování podkladů, zajištění průběhu a účelu řízení. 3. Vydání správního rozhodnutí.
4. Přezkoumání správního rozhodnutí: -
řádné opravné prostředky,
-
mimořádné opravné prostředky.
5. Výkon správního rozhodnutí.
Fáze správního řízení:
Ad 1) Dva způsoby zahájení správního řízení
1. Na návrh účastníka – zásada dispoziční (např. žádost o přijetí na školu) -
návrh musí obsahovat náležitosti dané správním řádem (údaje o osobě, věci a to co účastník řízení požaduje)
-
pro posouzení podání není rozhodující jeho forma, nýbrž obsah (kdo je činí, čeho se týká a co se navrhuje)
-
pokud podání nemá náležitosti je řízení přerušeno a vyzvou se účastníci k odstranění nedostatků, přičemž správní orgán je povinen účastníkům pomoc při odstranění závad.
2. Z podnětu správního orgánu – zásada oficiality (zastavení provozu restaurace, provedení nezbytných úprav). 3. Oběma způsoby - (např. pozemkové úpravy).
Ad 2) Zjišťování podkladů, zajištění průběhu a účelu řízení Správní orgán činí vše potřebné pro co nejúplnější zjištění skutečného stavu věci a postupuje v úzké součinnosti s účastníky správního řízení. Umožňuje jim nahlížet do spisů, předkládat důkazní prostředky a činit další úkony.
Průběh správního řízení: K zajištění hladkého průběhu řízení napomáhá řada institutů: •
ústní jednání – povinnost správního orgánu pozvat všechny účastníky a sepsat protokol. Někdy je spojeno s místním šetřením, (ústní jednání však není podmínkou, neboť pro správní řízení platí zásada písemnosti).
•
právo účastníků nahlížet do spisů
•
úprava počítání lhůt a prominutí zmeškání lhůt
•
doručování: ⇒ do vlastních rukou ⇒ veřejnou vyhláškou ⇒ náhradní
•
zajišťování podkladů rozhodnutí, kterými jsou zejména: ⇒ podání, návrhy a vyjádření účastníků ⇒ důkazy a čestná prohlášení ⇒ skutečnosti všeobecně známé nebo ⇒ známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti
Pozornost je nutno věnovat hlavně otázkám důkazů, kterými jsou: a) výslech svědků, b) znalecké posudky, c) listiny, d) ohledání.
Výčet uvedený ve SŘ je demonstrativní. SŘ upravuje i postup u tzv. předběžných otázek, tj. těch, na nichž závisí rozhodnutí a o nichž je příslušný rozhodnout jiný orgán (např. při odnětí pozemku zemědělské výrobě zjistí orgán ochrany ZPF, že vlastník zemřel, přičemž k potvrzení nabytí o dědictví je příslušný soud). Prostředky k zajištění průběhu a účelu řízení jsou: a) předvolání, b) předvedení, c) předběžná opatření, d) dožádání, e) pořádková opatření.
Ad 3) Správní rozhodnutí jako výsledek a cíl správního řízení Zde se má na mysli meritorní rozhodnutí, tj. ve věci, nikoliv procesní, kterým se upravuje postup řízení, jako např. přerušení či prominutí zmeškání lhůty. Stejný význam má i schválený smír uzavřený mezi účastníky.
Znaky správního rozhodnutí •
individuální správní akt,
•
závaznost,
•
vynutitelnost.
Náležitosti •
formální (označení orgánu a další),
•
obsahové: a) výrok, b) odůvodnění (nemusí být, vyhovuje-li se plně všem účastníkům), c) poučení o opravných prostředcích.
Zvláštní předpisy opět často stanoví další náležitosti.
Výrok buď nově stanoví práva a povinnosti účastníků (rozhodnutí konstitutivní např. o změně příjmení) nebo pouze autoritativně stvrdí dosud existující stav (např. rozhodnutí o tom, že pozemek je součástí ZPF – rozhodnutí deklaratorní). SŘ upravuje i otázku nákladů řízení.
Ad 4) Přezkoumání správních rozhodnutí •
řádné opravné prostředky, není-li rozhodnutí pravomocné: a) odvolání, b) rozklad, rozhodoval-li v prvním stupni ústřední orgán (např. při určení osoby povinné k vydání zemědělského inventáře v restituci rozhoduje územní odbor ministerstva zemědělství a o rozkladu ministr).
•
mimořádné: a) přezkumné řízení, b) zkrácené přezkumné řízení (neprovádí se dokazováním), c) obnova řízení a nové rozhodnutí, d) uspokojení účastníka po podání žaloby ve správním soudnictví.
Pozornost je nutno věnovat odvolání: -
podle správního řádu (dále jen SŘ) je stanovena k odvolání 15-ti denní lhůta, je nezbytné, aby bylo odůvodněno, podává se ve stejnopisech podle toho, kolik je účastníků řízení a jedno pro správní orgán, u orgánů, který napadené rozhodnutí vydal, aby se k odvolání mohl vyjádřit, doplnit řízení, případně sám vyhovět v autoremeduře. Nevyhoví-li, postoupí spis odvolacímu orgánu, který rozhodnutí: •
potvrdí,
•
zruší a vrátí věc k novému rozhodnutí, má-li řízení a rozhodnutí závažné nedostatky,
•
sám doplní a změní, trpělo-li řízení jen méně závažnými vadami.
Ad 5) Výkon správního rozhodnutí •
výkon rozhodnutí lze realizovat jak správním orgánem, tak soudní cestou a) za návrh účastníka, b) z podnětu správního orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, nebo schválil smír,
•
exekuční správní orgán může exekuci na nepeněžité plnění nařídit nejpozději do 5 let a provádět ji nejpozději do 10 let poté, co měla být povinnost splněna dobrovolně,
•
speciální opravný prostředek proti jednotlivým úkonům jsou námitky,
•
k výkonu rozhodnutí lze použít jen prostředků uvedených v zákoně.
Správní řád rozlišuje vymáhání peněžitých a nepeněžitých plnění:
A) Exekucí na peněžité plnění: a) srážkami ze mzdy, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem věcí.
B) Exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti: -
se řídí povahou uložené povinnosti,
Exekuci lze nařídit a provést těmito způsoby: a) náhradním výkonem v případě zastupitelných plnění, b) přímým vynucením v případě nezastupitelných plnění, zejména vyklizením, odebráním movité věci a předvedením, nebo c) ukládáním donucovacích pokut.
Absolutní majetková práva Upraveno v obč. zák. č. 89/2012 Sb. v Části třetí, § 976 a násl. Náleží sem:
Věcná práva Dědické právo povaha absolutních majetkových práv: působí proti všem (erga omnes) To znamená, že nikomu není dovoleno rušit oprávněného ve výkonu věcného (event. dedického) práva. Tím se absolutní majetková práva obecně odlišují od relativních majetkových práv, která mají účinky pouze mezi stranami daného právního vztahu (inter partes). Jiným významným rozdílem mezi oběma skupinami majetkových práv, je skutečnost, že osoby, vůči nimž věcná práva působí („Nevlastníci, Nedědici“), jsou zpravidla zavázány k negativně vymezené povinnosti. že jsou povinny něco strpět (pati) nebo zdržet se jednání (nekonat, non facere). Opačné, tj.aktivní jednání (rušení např. vlastníka v jeho užívacích právech k jeho věcem) pak zpravidla zakládá oprávněnému právo domáhat se ochrany svého věcného práva prostřednictvím věcné žaloby (actio in rem) nebo prostředky mimosoudní ochrany (dohodou, svépomocí…) Věcná práva, kategorie: Držba Vlastnictví Spoluvlastnictví (vč. SJM, upraveno v Rodinném právu) Věcná práva k cizím věcem Správa cizího majetku (svěřenecké fondy) Věcná práva: název pochází od „věci“ nutno znát pojem věci v právním smyslu podle aktuální právní úpravy. A to bez ohledu na to, že předmětem vlastnění jsou i jiné právní kategorie, než jen (tradičně chápené) věci.
DRŽBA: (lat. possessio), ObčZ 988 a násl. Držba sama o sobě je stav nikoli právní, ale faktický (řím p.: faktické panství nad věcí), kdy má určitý subjekt předmět držby u sebe, ve své sféře ovládání, považuje ji za vlastní a tak s předmětem držby nakládá. Je to faktická moc nad věcí – na rozdíl od vlastnictví, kdy se jedná o právní moc (panství) nad věcí- - z držby za určitých podmínek se ale vlastnictví může vytvořit (vydržení). Jde o vadu vlastnického práva Držitel může být sám vlastník právě tak jako jím být nemusí, nejde o držbu cizí věci, nýbrž vlastnický stav je nejasný
Držitelem je ten, kdo vykonává právo (k předmětu) držby pro sebe : § 987 ObčZ Vlastnické právo drží ten, kdo se ujal věci, aby ji měl jako vlastník : § 989 ObčZ. Jiné právo (např. služebnost, věcné břemeno, užívací právo_nájem, autorské právo…) drží ten, kdo je počal vykonávat…a jiné osoby ve shodě s ním plní. Osobní právo není předmětem držby (právo na soukromí, důstojnost, jméno…) Předmět držby: dispoziční, ovládací právo k (nepřímému) předmětu: věci, právu… Nabytí držby: bezprostředním ujmutím svou mocí, nebo odvozeně, od jiného držitele
Kategorie držby: držba je -řádná -poctivá -pravá Všechny kategorie jsou ovládány vyvratitelnou domněnkou má se za to, že držba je řádná, poctivá a pravá. Důkaz opaku musí předložit ten, kdo tento opak tvrdí.
Ochrana držby: Držební žaloba: proti vypuzení z držby, žaloba o navrácení původního stavu; zvláštní prekluze § 1008 Vydržení: V. je jedním ze způsobů originárního nabytí vlastnického práva. Právně jde o napravení vady vlastnického práva. Vychází se z představy (zásada právní jistoty) , že faktický stav trvající použitou (vydržecí) dobu je třeba posuzovat jako stav právní : (soulad dlohodobého stavu faktického stavu a právního _Kincl,Skřejpek, Urfus .) Podmínkou jeho naplnění je oprávněná držba předmětu vydržení a dostatečně dlouhá doba (zákonná lhůta) po kterou má držitel věc (právo) v držení . Předmětem může být věc ve smyslu věcí dle občanského zákoník – obecná část ObčZ, § 489 a násl. nebo také právo, je-li majetkové povahy. Z povahy předmětu vydržení nelze vyloučit např. ani závod, cenné papíry, nehmotné věci, zvíře… Oprávněný držitel je chráněn dobrou vírou, že věc (nebo právo) mu patří. Opodstatněně se tedy považuje za vlastníka. V případě sporu je nutno dobrou víru dokazovat. V každém případě lze vydržet jen věci a práva, která jsou k vydržení – a tedy k následujícímu vlastnictví způsobilá. (Jednou ze základních podmínek vydržení věci je oprávněná držba, která předpokládá, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně…je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu pochybnost o tom, že mu věc nebo právo patří – Rozsudek NSČR 8.4.2008, sp.zn.22Cdo 1261I2007) …držba se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu (Usnesení NS ČR sp.zn. 22Cdo445/2007). Domnělá právní relevance může spočívat v existenci kupní smlouvy (řádná držba, které se ukáže být neplatná, což ale kupec-držitel nebyl s to poznat (koupě od nevlastníka) Nebo při držbě věci mu nemůže být známa její vlastnická minulost (věc byla dána jeho rodičům, prarodičům jinou osobu do úschovy, ale držitele o tom nikdo neinformoval, právem ji tedy považuje za zděděné vlastnictví po předcích. Čili není mu znám právní titul, jak se věc ocitla v moci právních předchůdců její držby. Jinak řečeno, existuje na straně oprávněného držitele i jen domnělý
právní titul, který opodstatňuje jeho vlastnický pocit a který nemá důvod zpochybňovat. V každém případě účinky oprávněné držby po dostatečně dlouhou dobu (§1089 a násl. ObčZ) způsobují zánik vlastnického práva původního. Pak výlučnou ochranu práva vlastnického nelze přiznat původnímu vlastníku, nýbrž ta náleží subjektu, jehož vlastnické právo vzniklo vydržením. Takto lze někdy (kuriózně) nabýt vlastnického práva i od nevlastníka (někdejšího schovatele, ba i zloděje, zástavního věřitele, který movitý předmět zástavy nevydal zpět apod.)
Vlastnictví:
nejrozsáhlejší soukromé právo, jaké jednotlivec může mít
( římské právo: přímé právní panství nad věcí) absolutní nepromlčitelné víceméně trvalé subjektivní vzniká a zaniká jen zákonem předepsaným způsobem přechází na právní nástupce vlastníka je (za určitých podmínek) vydržitelné a vyvlastnitelné
§ 1011, Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, jsou jeho vlastnictvím (poněkud definice k kruhu), nejde o definici, ale obsah vlastnického práva. co to je „patřit“ : z lat. patrimonium: otcovský majetek, dědičné jmění, dědictví §Vlastník má právo se svým vlastnictví v mezích právního řádu libovolně nakládat: věci (i práva) držet a užívat, brát z plody a užitky (exploatovat užitnou hodnotu), nakládat s ní podle své úvahy a ve svém zájmu včetně možnosti věc zničit. VLASTNICTVÍ VŠECH VLASTNÍKŮ MÁ STEJNÝ ZÁKONNÝ OBSAH A OCHRANU (čl. 11 LZPS) Z užívání a z nakládání s věcí je oprávněně všechny ostatní vyloučit (absolutnost práv); při nakládání s předmětem vlastnictví musí šetřit práv všech ostatních osob (sousedů apod.) aby je neobtěžoval a nepoškozoval a nerušil práva jejich.(příklad: např. ponechat určitý prostor mezi domy, zachovat přístupovou cestu, stavět jen do určité výšky, i něco nebourat apod.) Z toho plyne že: vlastník má nejen souhrn oprávnění, jak s věcí (předmětem práva) smí zacházet, ale také souhrn poviností, aby výkonem vlastnických práv jiným neškodil. Vlastnictví zavazuje : čl. 11 LZPS !!
Omezení vlastnického práva: § 1013, tzv. sousedská práva: jedná se o „sousedy“ v širším slova smyslu, nikoli jen bezprostřední (za hranicí pozemku, zdí bytu apod.); § 1013 – 1023;
Nepřípustné jsou: nepřiměřené imise, vnikání zvířat. Imise v důsledku provozu (schváleného) závodu mají sousedi právo na náhradu újmy (za nekomfortní život) v penězích (§ 1013 odst 2); Ocitne-li se na pozemku cizí movitá věc (= protiprávní stav), musí se vydat vlastníkovi (držiteli), případně mu umožnit vstup na pozemek, aby si ji odnesl. (§1014) Plody spadlé ze stromů a keřů na sousedův pozemek náleží tomu sousedovi (§1016) Rozhrady: řešení hranic mezi pozemky (ploty, zdi, případně přirozené rozhrady-mez, potok), § 1024 a násl. Nezbytná cesta: cesta neveřejná, přes soukromý pozemek, bez níž nelze dosáhnout veřejné cesty a přístup k předmětu vlastnictví (1029 a násl. ) Vyvlastnění a omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu:§ 1037 a násl. _ důvod je stav nouze a naléhavý veřejný zájem (hašení požáru přes sousední nemovitosti, vjezd záchranky na cizí pozemek apod.) Omezení: věcné břemeno Zánik vl.p. : vyvlastnění. Oboje vždy jen nelze li situaci řešit jinak, a vždy na základě zákona a za náhradu; zákon o vyvlastnění: č. 184/2006 Sb. : řeší jak samo vyvlastnění, tak úřední zřízení věcného břemene; vyvlastnit není možné movitou věc nebo právo Ochrana vlastnického práva: pro všechny vlastníky stejná!! (FO, právnické osoby_podnikatele, nepodnikatele, stát); hlavní nástroj ochrany: žaloba na vydání věci (reivindikce) a zápůrčí žaloba (negatorní) Nabývání vlastnického práva : jeho nabytí určitým subjektem (absolutně konkrétně určeným) způsoby nabytí: originárně: získává vlastníka poprvé (nabytí v. práva v okamžiku, kdy ho nemá nikdo jiný) derivativně: získává vlastníka odvozeně od práva předchůdce, převodem či přechodem Zásada: nikdo nemůže na jiného převést více práv než má sám čili nelze nabýt vlastnictví od nevlastníka je prolomeno zásadou ochrany dobré víry: Způsoby nabývání : smlouvou (koupí, darem, směnou); děděním (přechod jmění); restitucí (origin.), vydržením (origin)
přivlastněním (§ 1045 a násl., origin, věc, které nikomu nepatří; zvl. roli zde zaujímá zvíře: divoké (bez pána), zajaté, zkrocené, domácí..zvíře v ZOO; opuštěná věc: movitá i nemovitá § 1050, lhůty; opuštěná věc nemovitá připadá státu. §§1051 a násl.: Nález: nalezená věc není (bez dalšího) opuštěná, nelze si ji přivlastnit Skrytá věc: nález věci zakopané, zazděné, v úkrytu… , nelze si ji přivlastnit; nálezné náleží jen tomu, kdo o ukrytí nevěděl Přírůstek k movité věci: přirozené plody pozemku (houby, rostliny, plody na planých porostech) Naplavenina a strž (zemina naplavená vodou) Přírůstek movité věci (mláďata zvířete) Zpracování (umělý přírůstek zpracováním cizí věci, např. použití cizích stavebních hmot na stavbu; výroba vína z cizích hroznů atd. : původní věc ztratí svou podobu a podstatu a vznikla z ní věc nová) Smísení (d t t o), o vlastnictví rozhoduje povaha podílu cizí a naší věci Stavba: Užije-li někdo cizí věc pro stavbu na svém pozemku, stane se stavba součástí pozemku; stavba je toho, koho je pozemek; vlastník pozemku hradí vlastníkovi náhradu užité věci (náhrada škody se nevylučuje) Další kategorie vlastnického práva: Spoluvlastnictví (podílové, k ideálnímu podílu), § 1115 a násl. ObčZ Spoluvlastnictví k reálnému podílu (části věci): lze jen v době s více byty, bytové spoluvlastnictví:§ 1158 a násl., příp. společenství vlastníků, § 1194 a násl, ObčZ Spoluvlastnictví bezpodílové (SJM) Kategorie práv k věcem cizím: § 1240 a násl ObčZ Právo stavby: § 1240; jde o právo dočasné, max na 99 let. Lze zřídil bezplatně i za úplatu (stavební plat=opětující se dávky); podstatou ze zřízení stavby na cizím pozemku, aniž by splynulo vlastnictví jednoho s druhým; výjimka ze zásady superficies solo cedit = povrch ustupuje půdě, neboli stavba zde není součástí pozemku, ale má oddělené vlastníky Věcná břemena -služebnost (obecně) -pozemková služebnost (inženýrské sítě, opora cizí stavby, sl. okapu, svod dešťové vody, právo na vodu na cizím pozemku, rozliv, sl. stezky, průhonu a cesty; právo pastvy; požívací právo (užívání cizí věci); služebnost bytu -reálná břemena: týká se věci nebo práva zapsaných do veřejného seznamu. vlastník věci je dlužník, který je zavázán oprávněné osobě něco jí dávat nebo konat (obhospodařovat zahradu, dávat část úrody) Zástavní právo (zajištění pohledávky); podzástavní právo: zastavení pohledávky, která sama je jištěn a zástavou, a tou je věc. Zadržovací právo Správa cizího majetku (podtyp správy: svěřenecký fond), správce je osoba odlišná od vlastníka, jedná s péčí řádného hospodáře, rozlišuje se prostá správa (slouží pouze k zachování a udržení majetku) a plná správa, činí správce vše, co je možno s majetkem hospodářsky činit, včetně jeho rozmnožení, zhodnocení apod., také zcizení. Vztah je to závazkový. -
Věci a práva jako předměty vlastnictví: Jedná se o kategorie, které řeší ObčZ v § 489 a násl.
Věci jsou majetkové právní kategorie, které jsou či mohu být předmětem vlastnictví a jiných věcných práv a obecně majetkových právních dispozic. Věci v tomto smyslu musejí mít minimálně níže uvedené kumulativní vlastnosti, aby byly předmětem věcných práv: jsou to vše co je rozdílné od osoby slouží potřebě lidí (má užitnou hodnotu) má majetkovou hodnotu (tržní), je to ocenitelné je ovladatelné reálné předměty, pevné, uchopitelné, tedy hmotné (lat. res corporales) . Dále musejí mít schopnost být majetkovou hodnotou, musejí být ocenitelné, mít tržní hodnotu. A konečně musejí být ovladatelné. Jde o předměty, které slouží potřebám lidí, mají užitnou hodnotu. Věci, které tyto vlastnosti nemají nebo jim je právo upírá, nemohou být věcmi v právním smyslu. Věcmi nejsou osobní (osobnostní) práva, neocenitelné a neovladatelné hodnoty (čili ne hodnoty v tržním slova smyslu) Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty a nebytové prostory. Ty se někdy řadí mezi věci, jindy mezi tzv. jiné majetkové hodnoty – mají tedy dvojí postavení, právní režim.
Věci se dělí na : movité a nemovité; těmi druhými jsou pozemky a podzemí stavby, Stavby na pozemku pevně s ním spojené jsou součástí Věci movité (od lat. movere – hýbati) jsou všechny ostatní – tedy hybatelné, přemístitelné. Toto je základní dělení věcí. hmotné: reálné, „pevné“, uchopitelné předměty (res corporales) nehmotné : nefyzické neuchopitelné; sem řadíme hodnoty jako majetková práva, pohledávky, ovladatelné přírodní síly, závod, patent, know how, výkony výkonných umělců, obchodní podíl – ocenitelné entity bez hmotné podstaty (res incorporales) Dále je právní teorie dělí na:
zastupitelné: např. peníze, kolky, pošt.známky, nádobí, plodiny, suroviny…aj.čili věci nahraditelné jinou věcí téže kvality a množství nezastupitelné : unikátní předměty jako umělecké předměty, archeolog. nálezy a obecně historické předměty, veškeré unikáty, které mají povahu věci ( jediný exemplář ručně psané knihy, korunovační klenoty apod.), také některá živá zvířata, některé stavby nebo např. svatební šaty na míru… zuživatelné : stavební hmoty a obecně suroviny, potraviny, třaskaviny, obecně věci na jedno použití jednorázové injekční jehly, kelímek z kávomatu… , dále většina potravin apod. nezuživatelné: pouze se opotřebovávají, ale užitím neztrácejí podstatu, nezanikají (nádobí, nábytek, oblečení, domy, dopravní prostředky, domácí mazlíček, CD, CDRom apod. dělitelné: suroviny, peníze, plodiny, však i pozemky
nedělitelné: jejichž dělením se zlikviduje jejich podstata a povaha-auto, dům, kabát, pes… určené genericky (druhově) např. peníze, suroviny, plodiny, lze je nahradit jinou věcí stejného druhu a kvality určené specificky (jednotlivě, individuálně): např. umělecké předměty, ale i auta, stavby; věci hromadné: (lat. universitas rerum), např. lyže, rukavice, některé hudební nástroje, jídelní servisy, sbírky známek… zvláštní věcí hromadnou je závod Rozeznáváme: Věc hlavní (lat. corpus unitum; není nijak v legislativě ani v teorii specifikována (např. obraz v rámu, dům, ků; obecně věc jako celek) Příslušenství věci : musí náležet vlastníku věci hlavní, je určeno k užívání spolu s věcí hlavní. Neztrácí nic na své povaze, jestliže je od hl. věci odloučeno, odděleno. Neztrácí svůj charakter. Je schopno být samostatnou věcí v právním smyslu. Rám je příslušenství obrazu. Podkova je příslušenstvím koně. Součást věci: dle zákona je vše, co k ní (= věci hlavní) náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Stavba je součástí pozemku = povrch ustupuje půdě, čili půda je jakoby přednostní, hlavní věc …Součástí auta je motor, součástí domu je střecha, okna, součástí železnice jsou koleje apod. Tradičně jsou součástí pozemku trvalé porosty či jejich pozůstatky, např. pařez po poraženém stromě. (Součásti věci je součást, jejíž oddělení znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. (Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 1781/2006, ze dne 29.8.2006)
Věcmi v právním smyslu nejsou: vše, co je neovladatelné, nebo nemůže být předmětem tržních vztahů mezi soukromými subjekty, co je vyňato z tržních vztahů absolutně, a také co patří do výlučného vlastnictví státu. Například: -volně žijící zvířata čili divoká zvířata bez pána (vlci, jeleni, ryby v řece, volně žijící ptáci apod.) -voda, -vzduch, sluneční záření… (např. v tocích povrchových i podpovrchových, jezerech apod.) -nebeská tělesa (nelze „koupit“ s právními důsledky pozemek na Marsu nebo Měsíci, nemůžeme jej ovládat, nezapisují se do KN) - lidské transplantovatelné orgány (zákon č. 285/2002, transplantační zákon; obchodování s nimi je trestný čin) - síly neovladatelné (například gravitace, sluneční záření) -abstraktní hodnoty lidské osobnosti (lidská práva a svobody, osobnostní práva) - obchodní společnosti a družstvo, obecně právnické osoby (jsou to subjekty, nikdo je nevlastní. akcionáři např. jsou podílníci, nikoli vlastníci nějaké a.s.)
vyhrazené nerosty (nafta, drahé kameny, zlato – a to i na zcela soukromém pozemku nalezené; řeší zák. 44/1988, Sb., horní zákon) drogy, štěpný materiál, třaskaviny, většina druhů zbraní -
Bezdůvodné obohacení (§§ 2991 a násl. ObčZ) je jedním z důvodů vzniku závazků. K obecným předpokladům vzniku patří především skutečnost, že došlo k získání určitého majetkového prospěchu na straně neoprávněného nabyvatele. Obohacení může mít různou podobu, např. věcného či peněžitého plnění, ale i prospěchu z užívání cizí věci či z prací, činností výkonů, které jsou pro obohaceného provedeny; vždy je však nezbytné, aby mělo majetkovou hodnotu a bylo objektivně vyjádřitelné v penězích. V majetkové sféře obohaceného se projeví buď ve zvětšení jeho majetku (aktiv), nebo v tom, že nedojde ke zmenšení jeho majetku (pasiv), ač se tak po právu mělo stát (tzv. obohacení nepřímé). K obohacení jednoho subjektu musí současně dojít na úkor subjektu druhého (ochuzeného), tedy to, co představuje obohacení jedné strany, je současně újmou strany druhé. Obohacení musí být bezdůvodné – tzv. není tu PRÁVNÍ DŮVOD majetkového prospěchu; Případy, kdy lze určitý majetkový prospěch považovat za bezdůvodný. uvádí občanský zákoník v § 2991 odst. 2: kdo získá majetkový prospěch : -plněním bez právního důvodu (plnění z absolutně neplatné smlouvy, event. nikdy neexistovala smlouva nebo rozhodnutí veřejného orgánu aj.)
- plněním z právního důvodu, který odpadl (právo se prekludovalo, smlouva skončila např. uplynutím doby aj.) -protiprávním užitím cizí hodnoty (např. někdo užil věc, kterou měl v zástavě a neměl užití od zást. věřitele dovoleno, nebo někdo užil autorské dílo bez řádné smlouvy, užívání bytu jako nebytový prostor, čímž významně šetří na nájmu, někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, aniž by měl sjednáno právo stavby aj.) -za obohaceného bylo plněno, co měl po právu plnit sám (např. podílový škůdce zaplatí celou škodu, jakoby šlo o solidární odpovědnost, nebo plnění půjčky ručitelem přičemž hlavní dlužník neplní aj.)
POZN.: plnění promlčeného dluhu není bezd. obohacení!!, není to ani plnění z jednání nedostatečné formy – jde o reálný kontrakt. Avšak plnila-li osoba k tomu přinucená např. lstí nebo hrozbou…případně osoba nesvéprávná, toto pravidlo NEPLATÍ, § 2997 . Právním následkem získání B. je vznik povinnosti toto obohacení vydat. Subjektem práva na vydání B. je zásadně ten ) ochuzený čili věřitel, oprávněný) , na jehož úkor bylo obohacení získáno. Přednost má
tedy plnění naturální. Není-li vydání předmětu BO již možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, § 2999.
V případě smrti oprávněného či povinného subjektu přechází uvedené právo (povinnost) na dědice. Povinnost vydat B. je založena na principu naturální restituce. (tady má přednost věcné apod. plnění před penězi). Pouze tehdy, není-li to dobře možné, poskytuje se peněžitá náhrada (například u obohacení ve výkonech, činností, službou. U věci, která je genericky určena, je možné poskytnout jinou věc téhož druhu) Peněžitou náhradou musí být dosaženo stavu, jaký zde byl v okamžiku, kdy bylo B. získáno. Není tedy významné, zda v mezidobí, než je nárok na vydání B. uplatněn, došlo ke snížení hodnoty B. nebo k jeho spotřebování, zničení apod. Z hlediska rozsahu povinnosti k vydání B. je právně významná okolnost, zda byl obohacený v dobré víře, či nikoli ( pojem poctivý příjemce, § 3001, neexistence dobré víry § 3004) Nedostatek dobré víry má za následek povinnost vydat vedle B. i užitky z něho (například bankou připsané úroky z vkladu) . Subjekt, který je povinen B. vydat, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil. Jeho nárok není ze zákona podmíněn tím, zda byl při získání B. v dobré víře, či nikoliv. Právo na náhradu vynaložených nákladů se vztahuje pouze na náklady "nutné", tj. na náklady, které byly nezbytné pro zachování či udržení podstaty nebo funkce věci (například krmení zvířete) a které věc objektivně zhodnotily. Bylo-li bezdůvodné obohacené nabyto zásahem do přirozeného práva člověka, § 3004 odst. 2 (chráněné ObčZ), považuje se toto za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se (jeho) osobnosti a ochuzený může požadovat až dvojnásobek odměny obvyklé, pokud by došlo k jejímu sjednání (udělením souhlasu) ; k tomu může dojít např. vydáváním se za jiného pomocí zcizeného obč. průkazu nebo jiné veřejné listiny.
Závazky z jiných právních důvodů kromě BO : Nepřikázané jednatelství, § 3006; (někdy též jednání bez příkazu): jde zde podobnost s jednáním v krajní nouzi, je to jednání jímž např. zachraňujeme cizí majetek nebo prostě jednáme k užitku třetí osoba, aniž bychom k tomu měli její souhlas či aniž bychom tuto osobu o tom alespoň vyrozuměli. Při záchraně cizí věci má zachránce nárok na přiměřenou odměnu, pokud si vlastník vezme zachráněnou věc zpět.
Upotřebení cizí věci ku prospěchu jiného, §§ 3012 an. například použití auta souseda k rychlému převozu nějaké zraněného k ošeření, přičemž souseda není možné okamžitě informovat; podobně použití cizího kola, když jedeme oznámit, nehodu, požár…hrozí nebezpečí z prodlení a nemůžeme se dovolat ani dojet pro pomoc náhradní cestou, aj. Opět podobnost s jednáním v krajní nouzi, i když s tím není totožné.
DĚDICKÉ PRÁVO_ ZÁSADY _ INSTITUTY_ Dědické právo, úprava v zák. č. 89/2012 Sb.
§ 1475 a násl. Ideové změny: posílení práv a celkově postavení zůstavitele, širší škála možností jak pořídit pro případ smrti, řešit otázky dnes neřešitelné (např. zákaz podmínky v závěti); větší volnost dědice jak nedědit, možnost vyhnout se vnucenému podílovému spoluvlastnictví, zánik povinného podílu nepominutelného dědice-zánik relativní neplatnosti závěti, pouze právo na výplatu povin.podílu v penězích. Širší rozsah dědických skupin – tzv. tříd. Po stránce terminologické je dědické právo nejvíce dotčenou oblastí v NOZ.
§ 1475: Dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní Je to tedy subjektivní oprávnění určité osoby nabýt pozůstalost, či její část, při současném naplnění ostatních předpokladů dědění. Nabytím dědictví nabude dědic i vlastnické právo k zděděnému, zděděný majetek splyne s dosavadním jeho vlastnictvím.
Zásady dědického práva: Zásada zachování hodnot (dědění je svébytná ochrana vlastnického práva; úmrtí neohrozí trvání majetku zůstavitele, majetek vykazuje stálost a přesahuje meze života svého nositele ) Individualizace dědického práva (přechod majetku i závazků na konkrétní, individuálně určené jednotlivce) Zásada rovnosti Zásada univerzální sukcese (dědické nástupnictví do všech majetkových práv a majetkových závazků zůstavitele) Volnost dědictví přijmout či odmítnout Princip ingerence veřejné moci při nabytí dědictví (dědictví projednávají notáři jako soudní komisaři, o dědictví se vede nesporné řízení u soudu, soud potvrzuje dědictví usnesením)
Povaha dědického práva
Právo majetkové, absolutní; právo na pozůstalost (jmění); vzniká smrtí zůstavitele. Dědického práva, které má vzniknout v budoucnu, se lze zříci, nelze jej převést na jiného a ani s ním dělat jiné právní dispozice (zástava, věcné břemeno, smlouva o smlouvě budoucí apod.)
Pojmy pro institut dědictví: dědictví: ta část z pozůstalosti, která skutečně přejde na zůstavitelovy dědice pozůstalost: širší pojem než dědictví, tvoří ji veškeré jmění (majetek_aktiva i dluhy_pasiva) které je způsobilé přejít na právní nástupce a součástí jsou i hodnoty, které přecházejí např. odkazem, nebo které jsou součástí SJM. zůstavitel: výlučně fyzická osoba, člověk; její majetek má být v okamžiku její smrti předmětem dědického řízení dědic: osoba - fyzická i právnická-na níž má přejít pozůstalost nebo díl z ní, bez ohledu na právní titul; FO dědí bez ohledu na věk, svéprávnost atd. dědické tituly: smlouva, závěť, zákon; (smlouva má přednost před závětí, závěť má přednost před zákonem) pořízení pro případ smrti: dědická smlouva, závěť, dovětek odkaz: není dědický titul, odkazník má právo na jednotlivé věci z pozůstalosti, odúmrť: majetek (dědictví) zůstavitele, který neměl žádné dědice a který přechází na stát vydědění: ztráta práva potomka dědit na základě právního jednání zůstavitele, který mu odejme možnost dědit (právní jednání zůstavitele) dědická nezpůsobilost: § 1481, ztráta práva na dědění ze zákona, je povinen zkoumat soud; důvody jsou taxativní: úmyslný tr. čin proti zůstaviteli a osob mu blízkých, zavrženíhodné jednání proti jeho polední vůli (třeba její vynucení násilím nebo lstí…), domácí násilí manžela vůči
zůstaviteli, rodič zbavený rodičovské zodpovědnosti (je vyloučen z dědického práva po dítěti) důvody nedědění z vůle dědice: odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví, zřeknutí se dědictví dědické třídy: intestátní posloupnost (čili „mimozávěťová“)
Dědické tituly: Dědická smlouva: § 1582, jen forma veřejné listiny podtyp: Dědická smlouva mezi manželi §1592 Závěť (písemná, soukromá listina, veřejná listina, ústní závěť_ výjimka § 1542); povinnost mlčenlivosti o obsahu závěti § 1550 Zákon: dědí dědici dle dědických tříd Tyto tituly (zákon, závěť) mohou působit i vedle sebe, dědická smlouva má přednost. Kdy dědíme ze zákona: • závěť nebyla sepsána, neexistuje (případně byla dříve sepsána, ale zůstavitel ji zničil • sepsána sice byla, ale neplatně a soud ji zrušil • závět sepsána byla, je platná, ale nevztahuje se na celý zůstavitelův majetek
DĚDICKÁ SMLOUVA: Má přednost před dalšími dvěma tituly. Je možno ji pořídit jen formou veřejné listiny povinně, zde tedy jde o notářský zápis. Není-li splněna forma, hledí se na příslušnou listinu jako na závěť; není tedy neplatným právním jednáním. FORMY ZÁVĚTI:
•
písemná holografní, tedy celá psaná vlastní rukou (holo…celý, úplný);soukromá listina
•
v jiné písemné formě_ alografní_ s podpisem zůstavitele a za účasti svědků (alo…další, jiný); soukromá listina
•
forma veřejné listiny _ notářský zápis; převážně fakultativní, ale uplatní se povinně u nezletilého mezi 15. – 18. rokem života (u osoby, které není plně svéprávná)
•
ústní forma, tzv. závěť s úlevou, §1542; Zcela výjimečný institut, poskytuje zjednodušené
podmínky pořízení závěti ve specifických situacích za účasti 3 svědků zvl. při bezprostředním ohrožení života zůstavitele; na druhé straně jde o přísné podmínky pro raritní situace. Právní povahou jde o jednání v krajní nouzi. Nenaplní-li se předpoklad smrti a zůstavitel zůstává naživu, závěť se tím zneplatní (v době dvou týdnů či tří měsíců od pořízení…) Dovoleny jsou vedlejší doložky v závěti: nesmí být však šikanózní a zasahovat do osobních přirozených práv (osobní vztahy)§ 1552: podmínka, Dovětek (kodicil): účelem je doplnit např. existující závěť, např. připojit k ní nějakou podmínku, příkaz, doložit čas, event. vytvořit odkaz - ale nemůže se jím zrušit existující závěť. Kodicil může stát i sám o sobě, ale nemůže nahrazovat závěť.
Odkaz: 1594 a násl. (jednostr. úkon_“příkaz“); odkaz není dědický titul, odkazovník (příjemce odkazu) nemá nárok na díl z pozůstalosti, ale na jednotlivé věci z ní. Odkaz věcí druhových, odkaz věcí specifických § 1608, odkaz pohledávky. Odkazovník není účastníkem dědického řízení, neodpovídá za zůstavitelovy dluhy, neuplatní se zde soudní inherence. Nejblíže právněteoreticky má odkaz k darování pro případ smrti.
Dědění ze zákona_posloupnost, § 1633, třídy dědiců § 1635- 1640 Třídy dědiců (§ 1625n.): podle dosavadní terminologie zákonné dědické skupiny.Dosud 4, Zákon (NPZ) rozlišuje 6 dědických tříd. Původně byly 4, ty dosud zůstávají, rozšířeny jsou o dvě další: • Pátá třída dědiců (§ 1629): patří do ní prarodiče rodičů (tedy praprarodiče) zůstavitele. • Šestá třída dědiců (§ 1630): patří do ní potomci dětí sourozenců zůstavitele a potomci prarodičů zůstavitele, u posledních platí právo reprezentace.(zprostředkované právní nástupnictví)
Nepominutelný dědic_§ 1642, je vždy jen potomek (děti zletilé i nezletilé). Nikoli pozůstalý manžel.
Ochrana nepominutelného dědice_ §1650 a násl., ten má právo na povinný díl, a to např. když byl neplatně vyděděn nebo o něm bylo v závěti pomlčeno (byl opominut), ač o jeho pobytu a o tom, že je na živu bylo zůstaviteli známo. Neprávem opominutý dědic nemá však právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku v hodnotě povinného dílu (viz níže).
Odůmrť _ § 1634; dědictví připadne státu, není-li žádných dědiců; není to dědictví, nic se neprojednává…je to přechod do vlastnictví státu, majetek pak spravuje Úřad pro zastupování státu pro věci majetkové. Stát neodpovídá za zůstavitelovy dluhy nad přijatá aktiva. Stát není dědic ve standardním slova smyslu.
Kdy dědic nedění: .Zřeknutí se dědického práva: §1484 - průlom do zásady že se nelze vzdát práv předem. Lze to jen smlouvou se zůstavitelem. Forma: notářský zápis.
Odmítnutí dědictví § 1485, odmítnout je možné dědictví jen jako celek, ledaže si odmítající vyhradí výjimku povinného dílu – to má ten důsledek, že odmítající dědic nenabude celý dědický podíl, ale jen povinný díl. (POZN. rozdíl mezi povinným dílem a podílem: Podíl je zpravidla větší než díl, případně s ním může velikostí splývat; povinný díl musí u nezletilého činit alespoň 3/4 zákonného podílu, u zletilého nepominut. dědice je to čtvrtina zákonného podílu. Příklad: Jsou-li dědici dva, zákonný podíl činí 50% pro každého, povinný díl ale jen 37,5% pro nezletilce a 12,5% pro zletilého. Díl je tedy jen jistou výsečí z podílu. Podíl může být větší než díl, nikdy naopak! Odmítnutí dědictví je jednostranné jednání, možno ho učinit až po smrti zůstavitele a je neodvolatelné.
Vzdání se dědictví: § 1490ve prospěch jiného dědice; to je možné v průběhu dědického řízení, je to procesní jednání s hmotněprávním účinkem. Kdo se vzdá dědictví, také neodpovídá za zůstavitelovy dluhy. Vydědění_§ 1646 a násl. Jde o právní jednání zůstavitele, vztahují se na něj stejné podmínky jako na závěť samu _listina, svědci atd. (důvody: dědicneposkytl pomoc v nouzi, nezájem, trestný čin …, nezřízený život) Dědická nezpůsobilost § 1481 (zvl. tr. čin proti zůst. a jeho blízkým, zav. čin proti posl. vůli). Nastupuje přímo ze zákona a zjiˇšťuje si podmínky pro to sám soud ex officio
Dluhy postihující dědice_ §1701 : dluhy přecházejí na dědice všechny, tedy i nad výši nabytého dědictví, plnit je je povinností dědice, resp. dědiců; dědic uplatněním soupisu dědictví (toho, co skutečně nabyl, ne víc, ne míň) se může povinnosti úhrady nad hodnoty nabyté zprostit. Pak za dluhy předků odpovídá jen do výše nabytého dědictví. Soupis dědictví je možný jen notářským zápisem
Zdroje : http://casopis.vsehrd.cz/2012/04/vykladovy-slovnik-dedickeho-prava-dle-noveho-oz/ a jiné: muni, cuni
Relativní majetková práva Obecně: závazkové právo, závazkové právní vztahy. Upraveno v ObčZ. v části čtvrté § 1721 a násl. RELATIVNÍ PRÁVO JE POHLEDÁVKA, čili právo na nějaké plnění. Práva na plnění vznikají z různých právních důvodů: Systemizace závazkového práva v zákoníku č. 89/2012 Sb.: Hlava I: § 1721 a násl.: všeobecná ustanovení o závazcích; smlouva; kontraktační proces; obsah závazků; závazky uzavírané se spotřebitelem; společné závazky, změna závazků, zánik závazků Hlava II : Závazky z právních jednání, § 2055 a násl, (typové čili pojmenované smlouvy jako darování, koupě, směna, užívací smlouvy jako nájem, výpůjčka, licence, pacht… smlouva o dílo; závazky ze smluv o účtu („bankovní smlouvy“); společnost, tiché společenství; závazky ze smluv odvážných (převážně pojistné smlouvy); závazky z jednání jedné osoby (veřejný příslib, slib odměny, odškodnění, vypsání ceny), Hlava III : Závazky z deliktů, § 2894 a násl., (odpovědnost za škodu); náhrada majetkové a nemajetkové újmy, povinnost nahradit škodu, obecná povinnost nahradit škodu, zvláštní ustanovení (odpovědnost ve zvláštních případech škody –zvl. skutkové podstaty vzniku škody); náhrada při ujmě na přirozených právech člověka; nekalá soutěž; Hlava IV. : Závazky z jiných právních důvodů, § 2991 a násl.: bezdůvodné obohacení, jednaní bez příkazu, upotřebení cizí věci ku prospěchu jinému
Závazkové vztahy vznikají mezi dvěma nebo více individuálně určenými subjekty buˇď z jejich svobodné vůle, nebo z porušení práva (příčina je ovšem, také volní jednání jednostranné) a práva a povinnosti založené tímto vztahem není možné vztahovat či požadovat od třetích osob. Účinky právních vztahů nastávají inter partes – mezi stranami zavázanými. Postavení subjektů je protikladné, právu jednoho odpovídá povinnost druhého. V závazkových vztazích se promítají nejvíce občanskoprávní zásady autonomie vůle a rovnost stran, výjimečně prolomená zásadou ochrany slabší strany vztahu.
Závazkové vztahy, závazky důležité pojmy:
- vznik závazku - subjekty závazku - obsah závazku - předmět závazku - změna závazku - zajištění závazku - zánik závazku - relativní práva - společná práva, společné závazky Závazkový vztah, definice, pojmové znaky: občanskoprávní vztah, který existuje mezi dvěma nebo více účastníky, jejichž vzájemné postavení dává jedné strany (věřiteli) právo žádat od druhé strany určité plnění, zatímco strana druhá (dlužník) je povinna toto plnění poskytnout -vztahy majetkové hodnoty -vyjádření ekonomické směny různých hodnot (v smluvním právu typicky) -dynamický charakter (např. na rozdíl od vlastnického práva-právo věc držet, statický stav – se v závazkovém vztahu výpůjčka projevuje jako právo na vrácení věci po uplynutí výpůjční doby)
-relativní charakter: poměr dvou (či více) subjektů -vztah mezi individuálně určenými subjekty (určení absolutně určitě) -ekonomické zájmy účastníků závazkového vztahu jsou stejné podstaty, ale opačné polarity (prodávající chce věc (vlastnické právo) převést na jiného, kupující chce převést věc na sebe, do vlastnictví)
Vznik závazku (práva na plnění) : § 1733 : ze smluv (právní jednání, § 545 a násl., a 1724 a násl..) a z porušení práva (závazky z deliktů § 2894 a násl.. z bezdůvodného obohacení, §2991 a násl.), dále z celé řady jiných právních skutečností (protiprávní stav, zákon, rozhodnutí soudu apod.) Subjekty závazku : dlužník a věřitel (FO, PO, stát, podnikatel, „laik“ – spotřebitel, a tyto osoby různě vzájemně) D + V = obecná terminonologie , v konkrétním závazkovém vztahu se názvy specializují: škůdce a poškozený, prodávající, kupující, dárce a obdarovaný, pronajímatel, nájemce…apod.)
Obsah závazku : vzájemná práva a povinnosti: něco dát, něco konat, něčeho se zdržet, něco strpět (dare, facere. omitere, pati), čili právní jednání stran
Předmět (objekt) závazku : plnění:
přímý objekt: právní jednání stran nepřímý: obecně cokoli, co je s to být předmětem i jiných právních vztahů mezi soukromými subjekty (věci, činnosti a služby, práva, byty, „nebyty“, peníze, nehmotné majetkové hodnoty: např. umělecká díla, obchodní podíl, pohledávky, autorská nebo průmyslová práva…). V oblasti zadostiučinění při dotčení osobnostních práv (průlom do zásady, že se odškodňuje jen hmotná majetková újma) to může být i plnění omluvou, uvedením skutečnosti na pravou míru , uveřejnění rozsudku v tisku apod. Plnění musí být možné (právně i fakticky) a
musí mít majetkovou povahu (§ 1722). Přičemž zájem věřitele nemusí být vždy majetkový (např. osobnostní práva)
Vznik závazku ze smlouvy: Smlouva: shoda dvou jednostraných právních jednání : nabídky (oferty)
a přijetí nabídky(akceptace)
Smlouvy, kontraktační proces, druhy smluv: samostatný výukový materiál Společné závazky, společné práva: § 1868 a násl., solidární závazky Aktivní solidarita: více věřitelů je společně a nerozdílně oprávněných. AS nevzniká přirozeně, nýbrž na základě zákona, smlouvy nebo rozhodnutí (může existovat např. u spoluvlastnických vztah u společných nájemců, v manželství aj.) Pohledávku může uplatnit i jen jeden z věřitelů, je-li mu plněno, je plněno i ostatním, on se s ostatními věřiteli musí vypořádat.
pasivní solidarita: více dlužníků je společně a nerozdílně povinných, splněním jedním z nich zanikne dluh ostatním, musejí se s plnícím vypořádat dílčí závazky Každý závazek s DĚLITELNÝM plněním (zvl. peníze, ale i činnosti), pro který není stanovena či smluvena SOLIDARITA; je přesně specifikován podíl jednotlivých stran, dílčí závazek se skládá de facto z několika samostatných závazků (např. dodání stavby různými profesemi společný prvek je jednotný zavazovací důvod (např. smlouva o půjčce, závazek vzniklý ze způsobené škody: každý škůdce se na výsledku podílel různě apod.); není-li zákonem stanoveno, rozhodnuto či účastníky dohodnuto jinak, pak má společný závazek dílčí charakter –
společné nedílné závazky Plnění nedělitelné (např. stavba „na klíč“, koncert, představení….) více dlužníků je zavázáno k nedělitelnému plnění (pasivní pluralita) event. více věřitelů může přijmout nedělitelné plnění (aktivní pluralita) Je možno plnit jen společnou činností všech (např. provedení představení)
Změna závazku: Závazkový vztah nelze měnit vůlí jen jedné ze stran, pokud zákon neuvádí něco jiného (např. cese) -dohoda: novace: (§1902), změna obsahu narovnání (§ 1903 a násl.), změna obsahu -prodlení dlužníka, prodlení věřitele -změna v osobě věřitele – postoupení pohledávky (cese) (§1879 a násl.), postoupení souboru pohledávek
-změny v osobě dlužníka – přistoupení k dluhu, převzetí dluhu, §§1888, 1892 - převzetí majetku, §1893, odpovědnost za dluhy, které majetkem souvisejí, například váznoucí zástavní právo ze zástavy osud nesplacené, nebo exekuce na majetek
-postoupení smlouvy §1895 (svou povahou plnění třetí osobou, ale protistrana musí souhlasit)
Zajištění závazků (zajištění dluhu) , utvrzení dluhu § 2010 a násl. Rozdíl mezi Zajišť.záv. a Utvrz.d. je v tom, že v prvním případě činí prohlášení či závazek vůči věřiteli třetí osoba-odlišná od dlužníka-že dlužník svůj dluh věřiteli splní; kdežto v případě utvrzení dluhu činí toto prohlášení či závazek sám dlužník. Zajištění: Ručení § 2018, Dohoda o srážkách ze mzdy§ 2045; Finanční záruka; Zajišťovací převod práva; Jistota (=zástavní či podzástav právo, nebo způsobilý ručitel); finanční záruka, Utvrzení dluhu: Smluvní pokuta § 2048; Uznání dluhu§ 2053
Zánik závazků – Splnění; Dohoda; Složení do úřední úschovy; Následná nemožnost plnění; Uplynutí doby (určité, určené) Smrt dlužníka nebo věřitele, Započtení, Výpověď; Neuplatnění práva (prekluze); Splynutí (fůze společností, koupě domu nájemcem); Narovnání (druh dohody, spíše dnes změna závazku), Započtení (jednostranný i dvoustranný úkon) odstoupení od smlouvy
Zánik závazkových vztahů jednotlivě:
splněním. Plněno může být i částečně bez toho, aby se změnila podstata, hodnota plnění (např. částečné uhrazení peněžitého dluhu: plnění po částech bude v součtu stejné, jako plnění najednou) Obvykle je nutná součinnost obou stran, jde-li o dvě konání: plnění ↔přijetí plnění; součinnost není vždy nutná aktivně – např. plnění na účet, ovšem, součinnost tu bude spočívat v tom, že věřitel musí údaj o bankovním spojení dlužníkovi poskytnout Splnění je jednostranné právní jednání dlužníka - věřitel je povinen řádně nabídnuté plnění přijmout ( a to i částečné, pokud to dovoluje povaha plnění, například peníze), jinak by byl sám v prodlení; plněno musí být - včas, a řádně, tj, bez vad - v určeném místě ; místo plnění není povinnou náležitostí smlouvy - vadným plněním závazek nezaniká, ale mění se jeho obsah obsah závazku se mění také při prodlení se splněním Je-li více možností plnění, má na výběr právo (právo volby) podle obecné úpravy dlužník ale jedno zvolený způsob už nemůže později měnit Ve specifických případech má právo volby věřitel (náhrada za vadné plnění : při reklamaci buď opravou nebo výměnou za bezvadný výrobek). Včas znamená v dohodnuté době, není-li sjednána, tak po výzvě dlužníka věřitelem.
Ale zánik závazku neznamená vždy uspokojení věřitele!!
Jiné způsoby zániku závazku - chápe se jako zánik nesplněného závazku: 1. jednostranné právní jednání 2. dvoustranné právní jednání 3. jiné právní skutečnosti Jednostranná právní jednání
odstoupení od smlouvy - odstoupit lze jen z důvodů, které uvádí zákon anebo smlouva - zániká závazkový vztah jako celek, tím, že projev o odstoupení dojde druhé straně - strany se musí vypořádat
zaplacení odstupného (§1992), je-li tak dohodnuto zaniká závazkový vztah), jinak ne - je možné, pokud taková možnost byla dohodnuta ve smlouvě (odstupující se vlastně z povinnosti splnit „vyplatí“ smluvní pokutou)
výpověd (§1998) ( zaniká celý závazkový vztah)
- zaniká závazkový vztah jako celek, tím, že uplyne výpovědní doba - možnost výpovědi vyplývá ze zákona, někdy též ze smlouvy - obecně lze vypovědět každou smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou
započtení - je možné, pokud strany mají vzájemné pohledávky stejného druhu ( hodí se tedy jen u peněžních závazků -
k započtení je třeba aby, projev o započtení došel druhé straně, k zániku závazku dojde tím, že se pohledávky setkají (tj. jsou obě splatné) a nejsou promlčené
složením do úřední úschovy (u soudu) hodí se hlavně tam, kde věřitel není znám, je nepřítomen, neposkytuje součinnost (nevzal řádně nabídnuté plnění) či je pochybnost o tom, kdo je věřitelem… Schovatele je soud = vlastně stát. Složením do soudní úschovy se hledí na závazek jako na splněný. Řízení se zahajuje na návrh, veřejné jednání není nutno nařizovat. K úschově se hodí zvl. peníze, cenné papíry, věci movité, které jsou způsobilé k úschově: třeba rukopis liter. díla, šperky… ale ne 50q pšenice.
prominutí dluhu: § 1995, lze provést i konkludentně bez jednání („mlčky“) nebo konkl. spojeným s jednáním: vydáním kvitance nebo dlužního úpisu dlužníkovi věřitelem
Odstupné § 1992,
dohoda o tom, že strana smlouvy (jedna nebo obě) jsou oprávněny zrušit smlouvu – odstoupit- a zaplatit přitom určitou částku jako odstupné, viz. shora; jde o „vyplacení se“ z povinnosti plnit
Dvoustranná jednání:
dohoda
§1981 strany si dohodnou, že dluh nebude vymáhán – ujednají si zánik, aniž je sjednán závazek nový Dohoda má faktické účinky prominutí dluhu.
započtení- vedle jednostranného jednání toto lze i dohodou, zde lze započíst i pohledávky různého druhu (peníze proti zboží apod.); započíst takto lze i promlčené pohledávky Zakazuje se započíst pohl. proti výživnému na nezletilého a proti pohledávce na náhradu újmy na zdraví
Jiné způsoby zániku nesplněného závazku:
smrtí dlužníka, věřitele, § 2009 - zanikají povinnosti (práva) která jsou vázána na osobu dlužníka (věřitele), tzv. osobní plnění, které nemůže nikdo jiný nahradit (např. vytvoření uměleckého díla, též právo na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění práva a závazky, které nejsou oobní povahy, nezanikají a přecházejí na dědice
zánikem právnické osoby dlužníka , věřitele - pokud nepřecházejí na právního nástupce
Prekluze Neboli neuplatnění práva - práva (a jim odpovídající závazky) zanikají marným uplynutím prekuzívní lhůty tzn. tím, že nebyla uplatněna v prekluuívní lhůtě - plnění prekludovaného závazku, je plněním bez právního důvodu a musí být vráceno jako bezdůvodné obohacení
následná nemožnost plnění, §2006 - způsobuje zánik závazku, strany se zpravidla ale musí vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, pokud si už strany něco plnily (např. záloha, závdavek); nemožnost plnění prokazuje dlužník. Nem. pl. může nastat účinkem zákona (zákaz dispozic s urč. komoditou)
splynutí, § 1993 -
právo zanikne tak, že splyne se závazkem tzn. , že osoba dlužníka splyne s osobou věřitele ( např. při fúzi obchodních společností)
---
Odpovědnostní závazky tzv. závazky z deliktů, náhrada majetkové a nemajetkové újmy Část čtvrtá, Hlava III §§ 2894 a násl. ObčZ Škoda se primárně chápe jako újma majetková, na majetkových hodnotách, a to škoda skutečná (zmenšení majetku, hodnot) a škoda následná (ušlý zisk, nárůst majetku). Odčinit nemajetkovou újmu: má být výslovně ujednáno, nebo je to věcí zvláštních zákonů; zadostiučinění se posoudí podle ust, náhrady škody
Základem úpravy odpovědnosti za škodu je obecná povinnost počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného podle §2900-2903 – tzv. obecná prevenční povinnost. Odvrácení hrozby větší škody : §§ 2902, 2903 Důvodová zpráva NOZ vyjadřuje snahu omezit rozsah prevenční povinnosti přidáním formulace při svém konání: „tedy aktivním postupem jednající osoby.“ (je záměrem stanovit, že pro porušení prevenční povinnosti se škůdce musí dopustit pouze komisivního jednání ?) Náhoda: § 2904 : ke škodě přispělo něco objektivního, ale nebýt subjektivní jednání, konání, ke škodě by nedošlo (např. v době sucha = objektivní stav – odhodím zápalku, odklepnu cigaretu= subjektivní konánívýsledek: zapálím les)
Nutná obrana: §2905 Krajní nouze: 2906 Není povinen k náhradě újmy, kdo odvrací přímo hrozící nebo nastalý protiprávní útok nebo odvrací přímo hrozící nebezpečí újmy. Kritérium je přiměřenost zásahu. Nesmí vzniknout nepřiměřeně větší újma (škoda) než by hrozila, kdyby k „protizásahu“ nedošlo. Rozlišování kontraktní a deliktní odpovědnosti v ObčZ. - kontraktní odpovědnost: objektivní, bez zavinění , tzv. za výsledek (okolnosti vzniku škody byly předvídatelné už při uzavírání smlouvy); event důvody liberace dokazuje škůdce - deliktní odpovědnost = porušení jiné povinnosti než plynoucí ze smlouvy : subjektivní, za zavinění, důkazní břemeno na poškozeném; zaviněnáí je z nedbalosti nebo úmyslné. Nedbalost se předpokládá §2911, úmysl se dokazuje. - (pokud nejde o některý ze zvláštních případů odpovědnosti : 2920 a násl. - ŠKODA ZPŮSOBENÍ TĚMi , KTEŘÍ NEMOHOU POSOUDIT NÁSLEDKY SVÉHO JEDNÁNÍ (liberace) - ŠKODA ZPŮSBENÁ OSOBOU S NEBEZPEČNÝMI VLASTNOSTMI (bez librace) - ŠKODA ZPŮSOBENÁ PROVOZNÍ ČINNOSTÍ - ŠKOPDA ZPŮSOBENÁ PROVOZEM ZVLÁŠTĚ NEBEZPEČNÝM (liberace, vyšší moc) - ŠKODA NA NEMOVITÉ VĚCI (bez liberace) - ŠKODA PROVOZU DOPRAVNÍCH PROSTŘEDŮ (liberační důvody) - ŠKODA ZPŮSOBENÁ ZVÍŘETEM (liberace) - ŠKODA ZPŮSOBENÁ VĚCÍ (věc musí mít vady, liberační důvody) - ŠKODA ZPŮSOBENÁ VADOU VÝROBKU (liberace) - ŠKODA NA PŘEVZATÉ VĚCI (liberace) - ŠKODA NA ODLOŽENÉ VĚCI ( snížená liberace) - ŠKODA NA VNESENÉ VĚCI (dtto) -
Předpoklady odpovědnosti (nutno znát ze Základů právních nauk) Porušení právní povinnosti (ze zákona, ze smlouvy) Vznik následku : nějaké újmy (zvl. majetkové) Příčinný vztah mezi porušením povinnosti a vzniklým následkem Zavinění (jen při subjektivní odpovědnosti); zavinění je úmyslné a nedbalostní, úmysl. je přímý a eventuální, nedbalost je vědomá a nevědomá(škůdce nevěděl, ale vědět mohl a měl)
1 Ustanovení 2910 stanovuje subjektivní odpovědnost za porušení zákona, přičemž presumují zavinění a umožňují škůdci se z odpovědnosti vyvinit, Zák. vyjádřeno určité vodítko, jak poměřovat standard nedbalosti, a to sice chováním, které lze důvodně očekávat od osoby průměrných vlastností, § 2912
Z odpovědnosti subjektivní se může (domnělý) škůdce vyvinit. neboť prokáže, že nezavinil. Ze subjektivní odpovědnosti se může (někdy, ne vždy) liberovat (osvobodit, zprostit) – nelze mu škodu přičítat, neboť učinil vše, co je možné, aby ke škodě nedošlo. Zákon nastavuje přísnější standard pro posuzování nedbalosti v situaci, kdy je za delikt odpovědný profesionál (zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost).
Odpovědnost za porušení smluvní povinnosti podle § 2883 vychází z objektivního principu, zavinění není v tomto případě vyžadováno. Liberačním důvodem je nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na vůli strany. Překážka škůdce odpovědnosti nezprošťuje, nastala-li v době, kdy byl škůdce v prodlení, byl-li ji povinen podle smlouvy překonat Předsmluvní odpovědnost: 1729, strana jednající „naoko“ ; uzavření smlouvy se jedné straně může jevit jako vysoce pravděpodobné, ale nepoctivě jednající strana důvodné očekávání druhé strany nenaplní, aniž by pro to měla spravedlivý důvod. Uhrazuje se škoda v rozsahu ztráty z neuzavřené smlouvy (např. náklady na stavební projekt při jednání o koupi stavebního pozemku) moderační právo soudu: umožňuje soudu snížit rozsah náhrady škody z důvodů hodných zvláštního zřetele, za předpokladu, že škůdcem je fyzická osoba nebo škoda nebyla způsobena porušením odborné péče škůdcem, který se hlásil k výkonu jako příslušník stavu nebo povolání. Myslím si, že uvedené podmínky účinně vylučují možnost moderace náhrady škody pro případy, kdy je škůdcem podnikatel.
Rodinné právo přednáška č. 4 autor: mgr. D. Civínová úpravy (barevně): JUDr. E.Kadlecová
Obsah: 1. Charakteristika a předmět rodinného práva; základní principy a zásady rodinného práva; prameny právní úpravy rodinného práva 2. Manželství 3. Majetkové vztahy manželů 4. Příbuzenství, švagrovství 5. Vztahy mezi rodiči a dětmi 6. Vyživovací povinnost 7. Formy náhradní rodinné výchovy 8. Poručenství, opatrovnictví 9. Registrované partnerství (nepatří do rodinného práva, neupravuje obč. zákoník, nýbrž zák. 115/2006; registrovaní partneři nejsou rodina, nemohou být totiž ani rodiče (jeden jeden z nich), zatím ani nemohou adoptovat dítě)
1. Charakteristika a předmět rodinného práva
Rodinné právo tvoří souhrn právních norem, upravujících právní postavení člověka v vztazích, které jsou pro něj jedny z nejdůležitějších, tj. v rodině. Je to právní odvětví s převahou norem práva soukromého a vztahy v rodině upravuje v duchu nutnosti a účelnosti. Tyto právní vztahy jsou svou povahou vztahy převážně dlouhodobými. Subjekty se svých práv a povinností nemohou zpravidla vzdát (přenášet je na jiné osoby apod.). Jejich základním principem je tzv. princip solidarity (např. všem členům rodiny je uložena povinnost pomáhat si podle svých schopností a možností). Není zde tedy uplatňován obvyklý občanskoprávní princip ekvivalence (vzájemného plnění). Členové rodiny jsou navzájem spojeni především citovými vazbami. Na základě této skutečnosti nemůže právní úprava regulovat tyto vztahy příliš podrobně. Právo se v této oblasti musí "do jisté míry" spoléhat na jiné normativní systémy, především normy morální. Rodinné vztahy představují především osobní a majetkové vztahy mezi členy rodiny. Dále je zapotřebí sem zahrnout i vztahy náhradní rodinné výchovy. Rodinné právo je upraveno v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ“). Předmětem rodinného práva jsou tedy vztahy: a) mezi manžely; vztahy mezi partnery TI TO NeJSOU b) mezi rodiči a dětmi a dále mezi jinými příbuznými; c) mezi účastníky náhradní rodinné výchovy, tedy dětmi a osobami, kterým byly děti svěřeny do náhradní rodinné výchovy podle zákona Základní zásady a principy rodinného práva • Dobrovolnost a svobodné rozhodování při vstupu do manželství, důraz je položen na citovou stránku. • Princip rovnosti subjektů – postaven na rovném postavení muže i ženy v manželství, jejich vzájemné vyživovací povinnosti a v právu na stejnou životní úroveň obou manželů i dětí • Vztahy v rodině jsou chráněny právním řádem. • Rodině náleží především péče o duševní, citový a tělesný rozvoj dětí. • Povinnost společnosti pečovat o hmotné a kulturní potřeby dětí. • Princip solidarity – je vyjádřen v povinnosti všech členů rodiny vzájemně si pomáhat a to podle individuálních možností a schopností každého z nich. Prameny právní úpravy rodinného práva o o o o o o o o
Ústava ČR Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, a to zejména ustanovení čl. 32 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; a to konkrétně část druhá §§ 655 -975 a dále zejména §1 – 80, § 100, § 457 a násl.,, § 613, § 1918, § 3019-3022, § 3028-3030, §3035-3040 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (upravuje soudní řízení ve věcech rodině-právních) Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) Zákon č. 359/199 Sb., o sociálně právní ochraně dětí
V souladu s ust. článku 10 Ústavy ČR, podle kterého je mezinárodní smlouva ratifikovaná ČR součástí našeho právního řádu, patří mezi prameny také četné mezinárodní smlouvy, např.: o Úmluva o právech dítěte o Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí o Evropská úmluva o osvojení dětí
o
Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení
2. Manželství (§ 655 -770 NOZ) Manželství je základní rodinně-právní, jehož obsah, vznik i zánik upravuje občanský zákoník. Manželství můžeme definovat jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon. Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.( § 655 NOZ).
Vznik manželství Manželství může vzniknout pouze zákonem stanoveným způsobem a na základě svobodné vůle obou účastníků, která musí být jasně projevena. Manželství se uzavírá na základě projevu svobodné vůle oběma snoubenci, a to způsobem, který stanoví zákon, tedy souhlasným prohlášením před orgánem státu nebo před orgánem církve. Orgánem státu je matriční úřad, konkrétně obecní úřad, který je pověřen vést matriky. Orgánem církve může být registrovaná církev nebo náboženská společnost, které bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv podle zákona o církvích a náboženských společnostech. V zahraničí může občan České republiky sňatek uzavřít před zastupitelským úřadem České republiky. Prohlášení osob, které vstupují do manželství (snoubenců), musí být učiněno slavnostní formou, veřejně a v přítomnosti dvou svědků, kterými mohou být jakékoli svéprávné fyzické osoby. Manželství je možné uzavřít formou: a) Občanského sňatku b) Církevního sňatku Právní následky má vždy sňatek, který byl uzavřen dříve, což umožňuje uzavřít nejprve občanský sňatek, kterým vzniká právoplatné manželství a poté i církevní obřad, který však je již v tomto případě pouze slavnostním aktem. Způsobilost uzavřít manželství má dle § 671 NOZ každý, pokud mu v tom nebrání zákonná překážka uvedená níže. Zákonné překážky pro uzavření manželství Zákonné překážky v manželství Zdroj MSČR
Nedostatek věku ( §672 NOZ) – manželství může uzavřít pouze osoba plnoleté, ve výjimečných případech, může soud povolit uzavření manželství i osobě nezletilém starší 16 let. Nedostatek svéprávnosti (§673 NOZ) – manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena. Bigamie (§ 674 NOZ) – České rodinné právo připouští pouze monogamní manželství. Neplatnost manželství v takovém případě vysloví soud i bez návrhu. Příbuzenství (§ 675 NOZ) – manželství nesmí být uzavřeno mezi blízkými příbuznými, mezi sourozenci, totéž platí i o osobách jejichž příbuzenství vzniklo osvojením. Neplatnost manželství v takovém případě vysloví soud i bez návrhu.
Svěřenectví do výchovy ( § 676 NOZ) – manželství nesmí být uzavřeno mezi poručníkem a poručencem, mezi dítětem a osobou, do jejíž péče bylo dítě svěřeno, nebo pěstounem a svěřeným dítětem.
Zdánlivé manželství ( §677-679 NOZ) Jedná se o případy, kdy manželství brání splnění tak závažných podmínek, které nelze dodatečně zhojit (osoby stejného pohlaví, manželství nebylo uzavřeno před kompetentními orgány, případně chybělo prohlášení snoubenců). V případě církevního sňatku náleží k těmto náležitostem i skutečnost uzavření sňatku před orgánem oprávněné církve. Neprovádí-li se sňatečný obřad v případě přímého ohrožení života snoubence, jsou těmito skutečnostmi i osvědčení matričního úřadu, že snoubenci splnili všechny požadavky zákona pro uzavření manželství, jakož i že mezi vydáním tohoto osvědčení a uzavřením sňatku uplynula doba nejvýše šest měsíců. Taková manželství soud prohlásí za neexistující i bez návrhu, protože jsou zdánlivá; od počátku nemohla vůbec vzniknout, tudíž ani vyvolat právní důsledky.
Neplatnost manželství ( §680-686 NOZ) Jedná se o případy, kdy manželství bylo uzavřeno za takových okolností, které lze označit za vadu právního jednání, např. pod nátlakem, v tísni, z důvodu omylu. V takových případech bude soud rozhodovat o neplatnosti manželství na základě návrhu jednoho z manželů. Došlo-li k uzavření manželství, přestože tomu bránila zákonná překážka (viz. výše), soud prohlásí manželství za neplatné na návrh každého, kdo na tom má právní zájem, ledaže manželství bránila překážka omezené svéprávnosti. Jak již bylo uvedeno výše o neplatnosti manželství rozhodne soud i bez návrhu a to v případě: a) příbuzenství b) bigamie Práva a povinnosti manželů Uzavřením manželství vzniká manželům řada práva povinností: a) osobního charakteru - žít spolu, být si věrni, vytvářet zdravé rodinné prostředí, dohodnout se o všech podstatných záležitostech týkajících se rodiny, navzájem se zastupovat, vzájemná úcta, rovnost, vzájemné pomoc, informovanost b) majetkového charakteru. Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a domácnosti podle svých osobních a majetkových schopností a poměrů. O záležitostech rodiny a o způsobu života rodiny se mají manželé dohodnout. Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává jeden z nich. Manžel má právo zastupovat manžela jen v jeho běžných záležitostech. Zákon dále stanoví práva a povinnosti manželů zejména při: 1. uspokojování potřeb rodiny, 2. rozhodování o záležitostech rodiny a jejich obstarávání, 3. vzájemném zastupování manželů, 4. výživném mezi manžely 5. nakládání s věcmi, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti a 6. provozu rodinného závodu NOZ přináší v této oblasti dva nové pojmy a to: Obvyklé vybavení rodinné domácnosti ( § 698-699 NOZ)- tvoří jej soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů. Není zde však kladen důraz na to, která z těchto věcí patří oběma manželům nebo jen jednomu z nich.
Rodinný závod (§700-707 NOZ) – v rodinném závodě pracují členové rodiny a takový závod je vlastnictvím některé z těchto osob. O zásadních otázkách rozhodují všichni členové bez zřetele na vlastnictví nebo spoluvlastnictví. Rodinný závod není právnickou osobou.
Zánik manželství Manželství může zaniknout: smrtí prohlášením za mrtvého rozvodem manželství změnou pohlaví
Rozvod manželství (§ 755-763) Jediný způsob zániku manželství za života obou manželů. Naše právní úprava je poměrně liberální, jednoduchá a stabilní. Na rozvod manželství je právo, nikoliv právní nárok. Závisí tedy pouze na úvaze soudu, zda je naplněn zákonné podmínky pro rozvod manželství. Soud také nehodnotí otázku viny na rozvratu, ale pouze příčinné souvislosti v odůvodnění rozhodnutí. Jsou-li v rozvádějícím manželství nezletilé děti, ještě před rozhodnutím o rozvodu musí být upraveny poměry těchto nezletilých dětí. Manželství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem do doby po rozvodu manželství. Základním předpokladem pro rozvod manželství je vážný rozvrat mezi manžely, který má za následek, že manželství dále nemůže plnit základní funkce a společenský účel. Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů trvale a hluboce a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. I přes výše uvedené může soud rozhodnout, že manželství nerozvede, a to pokud je to v zájmu nezletilých dětí, nebo v zájmu manžela, jenž se porušováním povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel. Takovým důvodem může být například nepříznivý zdravotní stav manžela nebo jiné soudem zohledněné závažné skutečnosti. Soud také pečlivě zváží, jaká doba by měla být přiměřená pro zachování manželství z výše uvedených důvodů. Soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství a přitom zjišťuje jeho příčiny. Pokud se však manželé dohodnou na tzv. nesporném rozvodu, tzn. že oba manželé s návrhem na rozvod manželství souhlasí, soud manželství rozvede, aniž zjišťuje příčiny rozvratu manželství. Musí být však splněny zákonem stanovené podmínky, a to: manželství trvalo nejméně jeden rok, manželé spolu nežijí nejméně šest měsíců, druhý manžel se k návrhu připojí, manželé soudu předloží dohodu o vypořádání majetkových poměrů po rozvodu, dohodu o bydlení a případné vyživovací povinnosti po rozvodu, soudem schválenou dohodu rodičů o úpravě poměrů k nezletilým dětem, které nenabyly svéprávnosti, v době po rozvodu.
3. Majetkové vztahy manželů V manželství vzniká mezi manžely celá řada majetkových vztahů, nejdůležitější z nich jsou vztahy vlastnické. Společné jmění manželů (dále jen SJM) představuje základní úpravu těchto vztahů a je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů po stránce hospodářské. Jde o vlastnictví, které není podílové, nejsou v něm určeny podíly. K určení podílů, které jsou zásadně stejné, dochází až při zániku SJM a jeho vypořádání. Subjekty SJM Subjektem společného jmění manželů mohou být pouze manželé po dobu trvání manželství. Subjektem SJM nemohou být rozvedení manželé nebo osoby žijící ve vztahu obdobném např. druh a družka. Skutečnost, že spolu manželé fakticky nežijí, nemá na trvání SJM vliv. Mezi manžely může existovat i podílové spoluvlastnictví k věcem nebo výlučné vlastnictví každého z manželů. Rozsah: SJM je spjato s existencí institutu manželství. Vztahy, které mezi manžely vznikají v majetkové oblasti, podléhají režimu zákonnému, smluvnímu a režimu založenému rozhodnutím soudu. A) Zákonný režim: (§709-715 NOZ) Předmět Společné jmění manželů tvoří zejména: 1. majetek, což jsou a) věci movité a nemovité, b) pohledávky, c) jiná majetková práva a penězi ocenitelné hodnoty, 2. závazky (dluhy) 3. . zisk z toho, co patří do výlučného vlastnictví jednoho z manželů Do společného jmění nepatří: věci, které slouží k osobní potřebě jednoho z manželů, dary, dědění nebo věci, které získal odkazem pouze jeden z manželů, to, co nabyl jeden z manželů právním jednáním v souvislosti s jeho výlučným vlastnictvím, to, co nabyl jeden z manželů jako náhradu za poškození, zničení nebo ztrátu jeho výhradního majetku
Obsah SJM Obsahem SJM jsou práva a povinnosti manželů. U jejich určení je třeba rozlišovat: a)práva a povinnosti společné pro všechny kategorie předmětů SJM, b)práva a povinnosti odlišné pro jednotlivé kategorie SJM. Ke společnému obsahu patří především zásada, že z právních úkonů týkajících se SJM jsou oba manželé oprávněni a zavázáni solidárně (společně a nerozdílně). Pro majetek, který tvoří SJM se uplatňují především následující zásady: • zásada, že z právních úkonů týkajících se SJM jsou oba manželé oprávnění a zavázáni solidárně (společně a nerozdílně), • zásada společného užívání SJM, tj. že jeden z manželů nemůže vyloučit druhého manžela z užívání tohoto jmění. Manželé si však mohou dohodnout určitý režim, včetně toho, že určitou věc bude užívat jen jeden z nich, • zásada společného udržování jmění, tj. společná úhrada nákladů spojených s jeho užíváním i udržováním. Úhrada se provádí v rámci hospodaření se společným jměním, • zásady společné správy majetku náležejícího do SJM. V tomto směru jde o úkony: • při obvyklé správě majetku, které může každý z manželů vykonávat samostatně,
•
při záležitostech ostatních je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný. Jde o neplatnost relativní. Forma souhlasu není předepsána a může být udělen i dodatečně. Vznik a nabývání Vznik SJM můžeme chápat dvojím způsobem: 1) jako systém majetkových vztahů manželů, který vzniká vždy přímo ze zákona uzavřením manželství, 2) jako konkrétní právní vztah, jehož předmětem je SJM. V těchto případech musí již SJM existovat a tyto společné vztahy manželů jej mění Do SJM se dostává přijetím každý společný příjem, úspory z práce a podnikání, ze sociálního zabezpečení, ale také nároky na ně, věci, s nimiž se hospodaří při vedení společné domácnosti, pohledávky, obchodní podíly, a p. Je jím také každý závazkový majetkový vztah, kde jsou manželé dlužníky. B) Smluvený režim: (§716-723 NOZ) Smluvený režim společného jmění si mohou dohodnout manželé za trvání manželství i snoubenci před jeho uzavřením, v případě smlouvy uzavřené během manželství nemá toto ujednání zpětné účinky. Smluvený režim je nutné ujednat formou veřejné listiny a jakékoli změny je možné sjednat další dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu. Formy smluveného režimu: a) oddělené jmění, b) vznik společného jmění ke dni zániku manželství, c) zúžení nebo rozšíření společného jmění. Smluvený režim může zahrnovat jakékoli věci, jejich soubory, může stanovit jakoukoli dobu vzniku a trvání tohoto režimu (vyjma zpětné účinnosti). Smluvený režim nemůže zahrnovat obvyklé vybavení rodinné domácnosti, což neplatí v případě, kdy jeden z manželů trvale opustil společnou domácnost a odmítá se vrátit. Zákon chrání práva třetích osob pro případy smluveného režimu tím, že jednoznačně zakazuje znevýhodnění nebo poškození třetích osob smlouvou uzavřenou mezi manžely C) Režim založený rozhodnutím soudu: (§724-728 NOZ) Režim založený rozhodnutím soudu umožňuje soudu, jsou-li pro to závažné důvody, na návrh manžela společné jmění zrušit, nebo zúžit jeho stávající rozsah. Posouzení závažnosti důvodů je ponecháno na úvaze soudu, zákon uvádí pouze demonstrativně tyto důvody. Jde např. o situaci, kdy jednání alespoň jednoho z manželů představuje nepřiměřené riziko pro společné jmění a celou rodinnou domácnost. Co se týče běžného vybavení společné rodinné domácnosti, platí zde stejná omezení jako u smluvního režimu. Zvláštním režimem úpravy majetkových vztahů mezi manžely je tzv. Režim oddělených jmění ( § 729730 NOZ). V režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez souhlasu druhého manžela. Zánik SJM O zániku SJM lze rovněž hovořit ve dvojím smyslu: • zánik společného jmění k určité věci, pohledávce nebo dluhu, • zánik společného jmění jako celku. K zániku SJM k určité společné věci dochází obvyklými způsoby zániku vlastnického práva. K zániku pohledávky nebo dluhu dochází způsoby stanovenými pro zánik závazků, nejčastěji splněním. Zánik jednotlivých právních vztahů nemá vliv na trvání SJM. SJM jako systém společenských právních vztahů je vázáno na trvání manželství a to přímo ze zákona. Proto zaniká zánikem manželství, tj. smrtí jednoho z manželů, příp. prohlášením za mrtvého, rozvodem manželství nebo jeho prohlášením za neplatné.
Za trvání manželství SJM zaniká ze zákona jen ve dvou taxativně stanovených případech: a) prohlášením konkursu soudem, b) právní mocí rozsudku o propadnutí majetku v důsledku trestného činu.
Vypořádání SJM ( § 736-742 NOZ) Je-li SJM zrušeno, zúženo nebo zanikne-li, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Vypořádání je možné učinit: a) dohodou o vypořádání SJM b) rozhodnutím soudu na návrh jednoho z manželů, jestliže k dohodě nedojde, c) uplatněním zákonné domněnky, d) rozhodnutím soudu v dědickém řízení při smrti jednoho z manželů.
Dohoda o vypořádání má účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, výjimku tvoří věci, které se zapisují do veřejného seznamu. V těchto případech nabývá dohoda o vypořádání účinků zápisem do veřejného seznamu. Rozhodnutí soudu: Nedohodnou-li se manželé na způsobu vypořádání, může se kterýkoliv z nich obrátit s návrhem na soud, který rozhodne s ohledem na stav, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku. Soud se řídí pravidly uvedenými v ust. §742 NOZ. Jedná se např. podíly manželů nebo bývalých manželů jsou stejné, přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, přihlédne se k tomu, jakým způsobem se každý z manželů staralo rodinu, společnou domácnost a jak se každý z nich zasloužilo nabytí majetkových hodnot a jejich udržení ve společném jmění Zákonná domněnka: Pokud nedojde do tří let od změn společného jmění k vypořádání dohodou manželů ani rozhodnutím soudu, uplatní se domněnka (platí, že) že manželé nebo bývalí manželé se vypořádali následovně: a) hmotné movité věci zůstávají ve vlastnictví toho z nich, který je po dobu tří let účelně držel a užíval, b) ostatní hmotné věci movité i nemovité se stávají předmětem jejich společného podílového vlastnictví s tím, že jsou jejich podíly stejné, c) ostatní majetková práva, stejně jako dluhy a pohledávky patří oběma společně a stejným dílem
4. Příbuzenství , švagrovství (§ 771-774 NOZ) Příbuzenství je vztah osob založený na pokrevním poutu nebo osvojením. Švagrovství jako nový pojem zavádí NOZ v ust. § 774 NOZ. Švagrovství je poměr obdobný příbuzenství a je vázán na vznik manželství. Rozvodem švagrovství zaniká, zaniklo-li však manželství smrtí manžela, švagrovství trvá i nadále.
5. Vztahy mezi rodiči a dětmi ( § 775-927 NOZ) Vztahy mezi rodiči a dětmi, jejich práva a povinnosti v rodině jsou založeny na vzájemnosti. Základním principem rodinného práva je blaho dítěte, ale to v žádném případě neznamená, že dítě nemusí respektovat rodiče a ostatní členy rodiny nebo že mu zákon neukládá určité další povinnosti. Právní vztah mezi rodiči a dětmi vzniká okamžikem jejich narození, přičemž není rozhodující, zda se dítě narodilo v manželství, či mimo něj. Určování rodičovství ( § 775 – 793NOZ) Mateřství Matkou dítěte je vždy žena, které dítě porodila. Otcovství a) Otcem dítěte je manžel matky b) Souhlasné prohlášení rodičů c) Určení otcovství soudním rozhodnutím Ad. a) zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že otcem dítěte je manžel matky na první místo v určování otcovství dítěte, a to vždy, narodí-li se dítě ženě provdané od okamžiku uzavření manželství až do třístého dne po zániku manželství. Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, je za otce dítěte považován druhý manžel. Narodí-li se dítě v době rozvodového řízení, ačkoliv ještě neuplynulo 300 dnů od zániku manželství, manžel popře otcovství a jiný muž se k otcovství hlásí, se souhlasem matky je přisouzeno otcovství tomuto muži. Prohlášení všech tří aktérů je nutné učinit před soudem a ve lhůtě do I roku od narození dítěte Ad. b) narodí-li se dítě ženě neprovdané (nebo na základě první domněnky manžel otcovství úspěšně popřel), považuje se za otce dítěte muž, kterého matka označí jako otce, a ten své otcovství uzná, přičemž souhlasné prohlášení rodičů je možné učinit i předem. Prohlášení rodičů je nutné učinit před matričním orgánem nebo soudem. Zákon určuje šestiměsíční lhůtu od narození dítěte pro možné popření otcovství. Narodí-li se dítě počaté některou z metod asistované reprodukce, je otcem dítěte muž, který dal k tomuto postupu souhlas. Ad. c) pokud nebylo otcovství k dítěti určeno na základě první nebo druhé domněnky, určí otcovství soud na návrh matky, domnělého otce, případně dítěte, a to na základě znaleckých posudků z oboru genetiky a výpovědi zúčastněných.
Rodičovskou odpovědnost (§ 865 -879 NOZ) zákon definuje jako souhrn práv a povinností, které mají rodiče vůči svým nezletilým dětem bez ohledu na skutečnost, zda jsou manželé, či nikoliv. Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud. Podmínkou je jejich plná svéprávnost; soud však může rodičovskou odpovědnost přiznat i osobě nesvéprávné, starší 16 let. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům. Jestliže však jeden z rodičů nežije, není znám (určen) nebo nemá plnou svéprávnost, náleží rodičovská odpovědnost pouze jednomu z rodičů. Pečuje-li o dítě jen jeden z rodičů, podílí se na péči a výchově dítěte i manžel nebo partner rodiče, pokud žijí ve společné rodinné domácnosti, což se vztahuje i na ty osoby, které spolu nežijí v oficiálním manželském svazku, a také na osoby, které spolu uzavřely registrované partnerství.
Rodičovskou odpovědnost vykovávají rodiče: V souladu se zájmy dítěte Ve vzájemné shodě Péče o dítě (§ 880 -886 NobčZ) znamená, že rodiče mají právo a povinnost řídit jednání dítěte a pečovat o jeho všestranný rozvoj přiměřený stupni jeho vývoje, chránit dítě, dohlížet na něj, zajišťovat jeho potřeby, výživu, zdravotní péči, vzdělání atd. Rodiče mají dále povinnost zastupovat dítě ( § 892-895 NobčZ). Rodiče jako zákonní zástupci dítěte činí za nezletilé dítě veškeré právní úkony, ke kterým dítě samo nemá způsobilost, a to po celou dobu jeho nezletilosti. Právo dítě zastupovat má každý z rodičů v běžných záležitostech samostatně, nesmí však jednat proti zájmům dítěte. Zákon stanoví, že rodiče nemohou zastupovat své dítě, kde je předpoklad střetu zájmů rodičů a dítěte, případně střetu zájmů dětí týchž rodičů. V takových případech soud ustanoví dítěti kolizního opatrovníka, který hájí zájmy dítěte. K zastupování nezletilého dítěte se nemusí rodič prokazovat žádným zvláštním oprávněním, pověřením či rozhodnutím soudu; stačí doklad o tom, že je rodičem, tedy ve většině případů rodný list. Rodiče mají dále právo spravovat majetek dítěte ( § 896-905 NobčZ). Rodiče musí s péčí řádného hospodáře spravovat majetek dítěte a to až do doby jeho zletilosti. Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění, které mu spravovali. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem (§910-919 NobčZ) rodiče vykonávají podle svých schopností, finančních a majetkových poměrů. Právní úpravou v NobčZ byla vyživovací povinnost vyčleněna z rodičovské odpovědnosti. Její trvání nezávisí na dosažení zletilosti a plné svéprávnosti. Náklady na výživu dítěte se během jeho života podstatně mění a nejsou u každého dítěte stejné, proto zákon nestanoví žádnou univerzální výši. Pokud rodič dobrovolně neplní vyživovací povinnost vůbec nebo jen v míře, která neodpovídá jeho skutečným možnostem, rozhodne o výši výživného soud, a to i v případě, že manželství rodičů trvá. Rodič je povinen doložit soudu veškeré příjmy a prokázat majetkové poměry, podle kterých je mu výživné stanoveno. Pokud tuto povinnost nesplní, soud rozhodne na základě domněnky, že výše měsíčního příjmu rodiče činí patnáctinásobek životního minima. Vyživovací povinnost trvá od okamžiku narození dítěte až do doby, kdy je dítě schopno samostatně se živit, tedy i po celou dobu jeho soustavné přípravy na budoucí povolání. Ojedinělý příjem dítěte (např. v době školních prázdnin), které se jinak připravuje studiem na budoucí povolání, neovlivňuje zpravidla vyživovací povinnost rodičů. Dalším rodičovským právem a povinností je určení jména a příjmení dítěte ( § 860-864 NobčZ) ; příjmení dítěte je určováno dohodou rodičů již při uzavírání sňatku, případně (pokud se jedná o dítě, které se narodí mimo manželství) se na příjmení dohodnou rodiče a sdělí je společně se jménem v souladu se zákonem o matrikách. Neurčí-li jméno dítěte rodiče, přidělí mu je soud. Změny v rodičovské odpovědnosti (§866-874 NobčZ) Jakékoli změny a zásahy do rodičovské odpovědnosti provádí soud pouze tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud může k zajištění řádné výchovy nezletilých dětí, v případě, že jeden nebo oba rodiče nevěnují výchově dostatečnou péči, rodičovskou odpovědnost: pozastavit omezit rodiče odpovědnosti úplně zbavit Pozastavit výkon rodičovské odpovědnosti může soud tehdy, brání-li rodiči v jejím výkonu závažná okolnost a lze-li se domnívat, že je toho třeba v souladu se zájmy dítěte. Pozastavení rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění vyživovací povinnosti. Omezit výkon rodičovské odpovědnosti může soud tehdy, nevykonává-li rodič svoji odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte. Soud v takovém případě omezí výkon rodičovské odpovědnosti a vymezí rozsah tohoto omezení. Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, nebo svoji odpovědnost závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví. Soud je povinen zjistit, zda nejsou
dány důvody pro zbavení rodičovské odpovědnosti také vždy, když se rodič dopustí úmyslného trestného činu vůči dítěti nebo využije své dítě mladší patnácti let ke spáchání trestného činu, jestliže působil v páchání trestné činnosti jako návodce, spolupachatel či pomocník Soud musí vždy rozhodnout o tom, kdo bude rodičovskou odpovědnost vykonávat, případně určit opatrovníka dítěte. Rozhodnutí soudu nemá vliv na plnění vyživovací povinnosti.
Výchova dítěte po rozvodu manželství (§906-909 NobčZ) Jak již bylo uvedeno v kapitole o rozvodu manželství, nezbytným předpokladem pro rozvod manželství je pravomocné rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu manželství. Soud může rozhodnout a dítě svěřit do: výchovy jednoho z rodičů - v případě že oba rodičce neprojevují stejnou schopnost zajistit řádnou výchovu dítěte, případně o ni nejeví zájem či se tak rodiče dohodnou střídavé výchovy – dítě je svěřeno v určitém přesně vymezeném časovém období do výchovy jednoho z rodičů a v dalším časovém období do výchovy druhého rodiče. Tato možnost připadá v úvahu tehdy, když dítě nemusí měnit své obvyklé prostředí, zejména školu, nemusí omezovat svoje mimoškolní činnosti, zájmy, kontakt se svými přáteli. společné výchovy – a to tehdy, kdy se nejeví jako účelné dítě svěřit (byť střídavě) do výchovy pouze jednoho z rodičů, a druhého tak právně omezit ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti. Důvodem může být např. zvláštní péče, kterou dítě vyžaduje z důvodu nemoci, nebo zavedený režim péče, kdy jeden z rodičů absolvuje s dítětem povinnosti školní, druhý zase jeho koníčky, sport a podobně. I v tomto případě je podmínkou vzájemná dohoda všech zúčastněných, tedy obou rodičů i dítěte. Rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, musí umožnit druhému rodiči osobní styk s dítětem tak, aby to bylo v souladu se zájmy dítěte. Pokud se rodiče nedohodnou, rozhodne v této věci soud, který může také vyslovit zákaz osobního styku s dítětem pro druhého rodiče, pokud jsou zde vážné obavy o blaho dítěte.
6.
Vyživovací povinnost (§910-923 NobčZ)
Rodina jako blízký příbuzenský celek funguje na principu solidarity. Všichni členové rodiny mají povinnost si vzájemně pomáhat, společně zajišťovat péči o domácnost a společně se podílet na udržování stejné životní úrovně všech členů rodiny. Tyto vzájemné povinnosti a práva se odrážejí právě v institutu vyživovací povinnosti: Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům Vzniká soběstačným dětem v případě, že rodiče nejsou schopni se samostatně živit a dítě může zajistit jejich výživu Vyživovací povinnost mezi ostatními příbuznými Především mezi příbuznými v řadě přímé Přihlíží se k majetkovým poměrům a schopnostem všech příbuzných téhož stupně Vyživovací povinnost mez manžely Vyplývá ze zásady rovnosti a vzájemnosti obou manželů Vyživovací povinnost mezi rozvedenými manžely Povinnost bývalému manželovi přispívat na výživu manželovi, který není schopen z objektivních důvodů se sám živit (např. zdravotní stav, péče o malé dítě) Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matky Náleží neprovdané matce od otce dítěte, jehož otcovství bylo určeno podle zákona
7. Formy náhradní rodinné výchovy (§ 794-851 NOZ) Vyžaduje-li to zájem dítěte, stanoví zákon povinnost státu, aby zajistil vhodné náhradní výchovné prostředí a svěřil dítě do výchovy jiného člověka tzv. pečující osoby. Formami náhradní rodinné výchovy jsou: Pěstounská péče (individuální, kolektivní) Osvojení (zrušitelné, nezrušitelné) Pěstounská péče Realizuje se v situacích, kdy nelze osvojit např. ze zdravotních důvodů, vyššího věku, právních překážek - biologičtí rodiče nesouhlasí apod. Pěstounská péče může být : - individuální, - kolektivní v tzv. SOS vesničkách. Pěstounská péče je v plném rozsahu hrazena státem. Dítě je možné zájemcům o pěstounství svěřit i do předpěstounské péče, v rámci které se ověřuje, jakým způsobem dojde k adaptaci všech účastníků na novou situaci. Osvojení Jedná se o institut, jehož cílem je vytvořit nejvhodnější podmínky pro výchovu a vývoj dítěte, které nemůže žít a být vychováváno biologickými rodiči. Osvojitelem může být pouze: fyzická osoba samostatně, případně manželé zletilá a svéprávná osoba osobními vlastnostmi a způsobem života, důvody i pohnutkami k osvojení bude pro osvojované dítě dobrým rodičem mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl Mezi osvojencem a osvojitelem vzniká okamžikem osvojení stejný právní vztah jako mezi rodiči a dětmi a rovněž vznikají také příbuzenské vztahy mezi osvojitelovými příbuznými a osvojencem. Zákon rozlišuje : Osvojení zrušitelné, prosté Osvojení nezrušitelné A dále také: Osvojení nezletilého Osvojení zletilého (nový institut v NOZ) Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého Osvojení zrušitelné x nezrušitelné Osvojením vzniká příbuzenský poměr mezi osvojitelem a osvojencem. V případě nezrušitelného osvojení jsou osvojitelé (osvojitel) zapsáni do matriky místo rodičů a rovněž je pro tento typ osvojení zákonem určena minimální věková hranice osvojovaného dítěte na jeden rok. Osvojení prosté se dá rozhodnutím soudu změnit na osvojení nezrušitelné, opačný postup však není možný. K osvojení je vyžadován souhlas rodičů dítěte, pokud žijí a nejsou zbaveni rodičovské odpovědnosti. Souhlas není vyžadován: rodiče se zřekli dítěte
soustavně neprojevili zájem o dítě po dobu nejméně tří měsíců, případně do dvou měsíců od narození dítěte. Matka dítěte může dát souhlas k osvojení až po uplynutí šesti týdnů od narození dítěte a do tří měsíců může svůj souhlas vzít zpět. Otec může dát souhlas nejdříve po narození dítěte. Souhlas s osvojením není vyžadován v zákonem stanovených situacích a také v případě, kdy je dítě opuštěno a není možné zjistit jeho původ (tímto reaguje NOZ mj. na problematiku baby boxů). Osvojení nezletilého Osvojení nezletilého v NOZ Osvojitelem může být pouze zletilý a svéprávný člověk, který svými osobními vlastnostmi a způsobem života, jakož i důvody a pohnutkami, které ho vedou k osvojeni, bude pro osvojované dítě dobrým rodičem. Mezi osvojitelem a osvojovaným dítětem musí být přiměřený věkový rozdíl (ne menší než šestnáct let). Bylo-li osvojeno dítě, které je rodičem, vztahují se účinky osvojení i na jeho dítě. K osvojení je třeba souhlasu dítěte. Ten dá buď opatrovník nebo v případě, že dítě dosáhlo dvanácti let, dá souhlas samo. Rodič, který nedosáhl věku šestnácti let,nemůže dát souhlas k osvojení. Preadopční péče osvojitele o osvojované dítě neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců. Osvojitel je povinen osvojence informovat o tom, že byl osvojen, a to nejpozději do zahájeni školní docházky. Možnost požádat soud o utajení osvojení (jak ze strany osvojitele, tak pokrevního rodiče). Právo osvojence seznámit se s obsahem spisu po nabytí svéprávnosti. Pokud osvojenec nesouhlasí se změnou příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele. Soud může podle okolnosti případu i bez návrhu nařídit dohled nad úspěšností osvojení. Osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. Je-li to v souladu se zájmy dítěte, může soud na návrh osvojitele rozhodnout i před uplynutím doby tří let od rozhodnutí o osvojení, že je osvojení nezrušitelné. Zdroj MSČR
Osvojení nezletilého v ZOR Osvojitelé mohou být pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojeni bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. ZOR toto výslovně neupravuje. Je třeba souhlas dítěte, pokud je schopno posoudit dosah osvojeni. K osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý. Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě nejméně po dobu tří měsíců v péči budoucího osvojitele. ZOR toto neupravuje.
ZOR toto neupravuje. ZOR toto neupravuje. Osvojenec má příjmení osvojitele.
ZOR toto neupravuje. Osvojení, vyjma osvojení nezrušitelného, může soud zrušit jen z důležitých důvodů na návrh osvojence nebo osvojitele. Osvojení může být provedeno také tak, že je nelze zrušit. Nezrušitelné osvojení lze aplikovat jen v případě, je-li dítě starší jednoho roku.
Osvojení zletilého Nový občanský zákoník zavádí institut osvojení zletilého. O osvojení rozhodne soud na návrh osoby, která chce zletilého osvojit. Zletilý se k návrhu připojí. Osvojenec se ponechává své dosavadní příjmení, ale se souhlasem osvojitele může ke svému příjmení připojit i příjmení osvojitele. A) Osvojení , které je obdobou osvojení nezletilého - zletilého lze osvojit, jestliže:
Přirozený sourozenec osvojovaného byl osvojen týmž osvojitelem V době podání návrhu na osvojená byl osvojovaný nezletilý Osvojitel pečoval o osvojovaného jako vlastního již v době jeho nezletilosti Osvojitel hodlá osvojit dítě manžela
B) Osvojení, které není odbodnou osvojení nezletilého K osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého, bude v praxi docházet pouze výjimečně. Je předpokladem, že osvojovat si budou často osoby, které nemají potomky, nemají pokračovatele ve svém díle, nebo jimž jejich potomci neposkytují náležitou pomoc ve stáří a nemoci. Osvojenci a jeho potomkům nevzniká takovým osvojení příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv. Osvojitel osvojením nenabývá vůči osvojenci a jeho potomkům také žádných majetkových práv. Ústavní výchova a ústavní péče (§971-975 NOZ) Umístění dítěte do ústavní výchovy je mimořádným opatřením, o kterém může rozhodnout pouze soud, a to jedině ze závažných důvodů, protože takovým rozhodnutím se dítě odnímá z péče rodič. Nařízením ústavní výchovy se dítě podrobuje ústavnímu režimu, do kterého nemohou rodiče zasahovat. Kromě klasické ústavní výchovy může soud umístit dítě i do speciálních zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, a to nejvýše na dobu šesti měsíců. Podmínky pro výkon a způsob výběru vhodného typu ústavní výchovy stanoví zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, který vymezuje jednotlivá zařízení pro výkon ústavní výchovy.
8.
Poručenství, opatrovnictví (§ 928-950 NOZ)
Poručenství Není-li žádný z rodičů, který má vykonávat vůči svému dítěti rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost Poručníkem lze jmenovat jen plně svéprávnou osobu, která způsobem života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat. Opatrovnictví Soud jmenuje dítěti opatrovníka, hrozí-li střet zájmů dítěte na jedné straně a jiné osoby na straně druhé, nehájí-li zákonný zástupce dostatečně zájmy dítěte, nebo je-li to v zájmu dítěte zapotřebí z jiného důvodu
9. Registrované partnerství Registrované partnerství je institut, který upravuje soužití dvojic stejného pohlaví. Zákon upravuje uzavírání partnerství, podmínky pro jeho zrušení nebo zánik, vzájemné majetkoprávní vztahy partnerů, jejich práva a povinnosti vůči sobě navzájem, vůči institucím a vůči státu. Zákon o registrovaném partnerství č. 115/2006 S. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů dává gay a lesbickým párům právní jistotu v právním řádu České republiky. REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ JE TRVALÉ SPOLEČENSTVÍ DVOU OSOB STEJNÉHO POHLAVÍ VZNIKLÉ ZPŮSOBEM STANOVENÝM TÍMTO ZÁKONEM (DÁLE JEN "PARTNERSTVÍ"). Některé dopady registrovaného partnerství do právních odvětví: mezi osoby blízké byl doplněn partner, po smrti fyzické osoby přísluší partnerovi právo uplatňovat právo na ochranu její osobnosti mezi osoby, které dědí v první skupině, byl doplněn partner. Dále nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel nebo partner, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele byla doplněna úprava vztahů nájemnímu bytu v registrovaném partnerství. Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu (družstevního bytu), jehož nájemcem je jeden z partnerů. Osoba, která uzavřela registrované partnerství má po dobu trvání partnerství právo užívat byt, jenž je v nájmu druhého partnera a práva s tím spojená. Mezi osoby, které se stávají nájemci po smrti jednoho z partnerů byl doplněn druhý partner, pokud žil v den smrti ve společné domácnosti a nemá vlastní byt. Instituty registrovaného partnerství Partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného a úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství (dále jen "prohlášení"). Osoby vstupující do partnerství činí prohlášení osobně před matričním úřadem. Podmínkou vstupu do partnerství je, aby alespoň jedna z osob vstupujících do partnerství byla státním občanem České republiky (dále jen "občan"). Do partnerství nemohou vstoupit: 1. osoby navzájem příbuzné v linii přímé a sourozenci. 2. osoba, která: - která nedosáhla věku 18 let, - nemá způsobilost k právním úkonům, nebo, - již dříve uzavřela manželství nebo která již dříve vstoupila do partnerství anebo do obdobného svazku osob stejného pohlaví v zahraničí, a její manželství nebo partnerství anebo obdobný svazek trvá. Partneři mají vzájemnou vyživovací povinnost. Neplní-li jeden z partnerů tuto povinnost, určí soud na návrh některého z nich její rozsah, přičemž přihlédne k péči o společnou domácnost. Rozsah vyživovací povinnosti se stanoví tak, aby hmotná a kulturní úroveň obou partnerů byla zásadně stejná. Vyživovací povinnost mezi partnery předchází vyživovací povinnosti dětí. Právo na výživné se nepromlčuje; lze je však: přiznat výhradně ode dne zahájení soudního řízení. Práva na jednotlivá opětující se plnění se však: promlčují. O změně nebo zrušení rozhodnutí o výživném soud rozhodne pouze na návrh. Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte. Partnerství zaniká a) smrtí jednoho z partnerů nebo prohlášením jednoho partnera za mrtvého, b) zrušením rozhodnutím soudu. Působnost při registraci partnerství vykonávají:
a)příslušné matriční úřady, b) krajské úřady, c) ministerstvo vnitra Údaje v knihách registrovaného partnerství jsou neveřejné. Uzavřením partnerství nevzniká společný nájem bytu (družstevního bytu), jehož nájemcem je jeden z partnerů. Stejně tak: společný nájem bytu nevzniká, pokud se stane jeden z partnerů nájemcem bytu (družstevního bytu) za trvání partnerství. Rozdíly oproti manželství: -RP lze uzavřít až dovršením 18 let, nepřipadá v úvahu uzavření v 16 letech s přivolením soudu -obřad uzavření RP nevyžaduje 2 svědky, probíhá (může ) jen před matrikářem -RP nevzniká společné jmění partnerů, čili žádné partnerské SJM(SJP); jde o podílové majetkové vztahy; -Skončení partnerství je jednodušší než u rozvodu, neboť zde není problém společných nezletilých dětí a nedochází k vypořádání SJM; -ve vztahu k staré úpravě nevzniká společný nájem bytu partnery (dnes ostatně ani mezi manželi) -RP nemohou adoptovat dítě
Právní odpovědnost za škodu Odpovědnost za škodu je typickým příkladem civilní odpovědnosti. V současné soukromoprávní úpravě je těžiště úpravy náhrady škody sjednoceno v novém občanském zákoníku. Nový občanský zákoník otázku náhrady škody zařadil do Části čtvrté: Relativní a majetková práva, hlavy třetí: Závazky z deliktů. Oproti dosavadnímu stavu jsou odpovědnostní závazky upraveny v NobčZ mnohem šířeji a uceleněji. Mezi změnami, které přináší je možné upozornit zejména na: -
Zpřesnění terminologie a systematiky právní úpravy Posílení právního postavení poškozeného Upřednostnění náhrady škody uvedením v předešlý stav Rozšíření případů náhrady nemajetkové újmy Zrušení paušálních limitů pro výpočet náhrad za ublížení na zdraví a usmrcení Širší možnosti smluvní limitace náhrady škody Rozpracování zvláštních případů vzniku škody
Všeobecné podmínky odpovědnosti Vznik odpovědnosti za škodu je podmíněn naplněním zákonných předpokladů a to: -
porušení právní povinnosti (protiprávní jednání) škoda příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti a škodou
Protiprávnost Protiprávnost spočívá v rozporu jednání škůdce - se zákonem (deliktní odpovědnost) - se smlouvou (kontraktní odpovědnost) - s předpokladem uvedeným v zákoně, se kterým je spojena povinnost nahradit škodu, aniž by došlo k porušení povinnosti (mimoodpovědnostní náhrada škody)
Okolnosti vylučující protiprávnost V praxi však může nastat situace, kdy osoba újmu sice prokazatelně způsobila, ale bylo by nevhodné po ní požadovat náhradu. Typickým příkladem je škoda způsobená při nutné obraně. Nutná obrana ( §2905) -
Kdo odvrací od sebe nebo jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok a způsobí přitom útočníkovi újmu, není povinen k její náhradě. ( Př: Pokud někdo někoho fyzicky napadne a ten mu v přiměřené obraně rozbije hodinky, útočník nemá právo požadovat náhradu škody)
Předpokladem je tedy: -
protiprávní útok a aktivní konání fyzické osoby
Toto pravidlo však neplatí, je-li zjevné, že napadenému hrozí vzhledem k jeho poměrům újma jen nepatrná nebo obrana je zjevně nepřiměřená, zejména vzhledem k závažnosti újmy útočníka způsobené odvracením útoku. -
Nutná obrana je tak vyloučena v případech, kdy: • Újma poškozeného je nepatrná • Obrana je zcela zjevně nepřiměřená
Krajní nouze (§2906) Obdobná situace nastává pokud někdo způsobí újmu v krajní nouzi. Za tu jsou považovány mimořádné situace, při kterých dochází k přímému ohrožení života či majetku. „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě újmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající“ Př: Pokud například někdo při hašení požáru ve svém bytě vytopí i sousední byty, nebude pravděpodobně povinen hradit takto způsobenou škodu. Předpokladem je tedy:
-
Stav hrozícího nebezpečí Ohrožení osoba sama nevyvolala Proporcionalita - není způsoben následek stejné intenzity či závažnější než který hrozil
Vyloučení krajní nouze: • • •
osoba nebezpečí sama vyvolala existuje možnost odvrátit nebezpečí jinak způsobený následek je stejně závažný nebo závažnější
Při posuzování, zda osoba jednala v nutné obraně či krajní nouzi se vždy přihlédne i k omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útoč či jiné nebezpečí, neboť pro toho kdo se ocitá v krajní nouzi nebo je nucen se bránit, je zpravidla velmi obtížné určit, jak intenzivnímu nebezpečí skutečně čelí. Př: Pokud osoba při hašení požáru vytopí i okolní byty,ačkoli by stačilo oheň uhasit přikrývkou, lze toto jednání za určitých okolností omluvit strachem osoby, tedy jejím omluvitelným vzrušením mysli.
Škoda Další obligatorní podmínkou odpovědnosti je existence reálné škody. Škodu lze definovat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Nový občanský zákoník rozlišuje újmu ( škodu) na a) majetkovou - tvoří skutečná škoda ( výše o kterou se hodnota majetku snížila), ale i ušlý zisk (výše o kterou se hodnota majetku nezvýšila, ačkoli měla) - NobčZ rozlišuje podmínky náhrady škody s ohledem na skutečnost, zda škůdce porušil povinnost ze zákona, ze smlouvy či dobrých mravů b) nemajetkovou - jakákoli újma, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na majetku (např. zásah do zdraví, cti, soukromí) - následky této újmy bývají zpravidla velice závažné a v konečném důsledku se mohou projevit i v majetkových poměrech poškozeného - povinnost nahradit nemajetkovou újmu vzniká v případech zvlášť stanovených – jde o zvláštní ujednání či zákonné ustanovení (§ 2894) Oproti současné právní úpravě NobčZ stanoví, že primárně se škoda odčiňuje navrácením do původního stavu (§ 2951), není –li to možné, či požádá-li o to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Má být zvoleno takové řešení, které má potenciál způsobenou újmu dostatečně účinně dočinit, pokud takové řešení není možné, má být poskytnuto v penězích. Př: Pokud např. noviny zveřejní na titulní straně lživé informace způsobilé přivodit dotčené osobě nemajetkovou újmu, neměla by být zadostiučiněním pouhá omluva na posledních stranách novin, ale kupříkladu omluva zveřejněná též na titulní straně
Příčinná souvislost V případě, že protiprávní jednání je relevantní příčinou vzniku škody, jedná se o existenci tzv. příčinné souvislosti.
Odpovědnost subjektivní x odpovědnost objektivní Pro účely definice odpovědnosti za škodu je významná otázka, zda se v konkrétní případě posuzuje subjektivní vztah škůdce k výsledku jeho chování. Pokud se touto otázkou musíme zabývat jedná se o odpovědnost subjektivní. Pokud je však škůdce odpovědný bez ohledu na zavinění, jedná se o odpovědnost objektivní.
Subjektivní odpovědnost za škodu spojuje NobčZ se dvěma důvody: - úmyslným porušením dobrých mravů - s porušením zákonné povinnosti
Objektivní odpovědnost (§2895) Důvodem vzniku objektivní odpovědnosti v NobčZ je porušení smluvní povinnosti.
Náhrada majetkové a nemajetkové újmy Škoda jak bylo již uvedeno výše je přímo definována jako újma na jmění. Nahradit takovou škodu je základní povinností toho , kdo se deliktu účastní. Povinnost nahradit takovou újmu stíhá škůdce: -
a to jednak za zaviněné deliktní jednání a jednak bez ohledu na zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem
Smluvní omezení povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy Nový občanský zákoník přináší účastníkům závazků možnost dohodnout se na vyloučení či omezení povinnosti k náhradě újmy. Smluvní limitace náhrady újmy však není neomezená: •
není možné vyloučit či omezit povinnost k náhradě újmy na přirozených právech ( např. zdraví či životě)
• •
není možné vyloučit povinnost nahradit újmu způsobenou úmyslně či z hrubé nedbalosti rovněž se nepřihlíží k ujednání, které předem omezí práva spotřebitele či jiné slabší strany na náhradu újmy
Předsmluvní odpovědnost dle NobčZ §1729 Pokud někdo zahájí simulované smluvní jednání o smlouvě nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má v úmyslu smlouvu skutečně uzavřít, je odpovědný za případnou škodu, která druhé straně vznikne. Stejná situace platí i v případě, kdy jednání stran dospělo do takového stádia, že se uzavření smlouvy jevilo již jako vysoce pravděpodobné a nedošlo k němu jen proto, že jedna ze stran jednání o uzavření smlouvy ukončila, aniž pro to měla spravedlivý důvod. Vznikne-li druhé straně v důsledku takového jednání újma, má nárok na její náhradu. Výše náhrady škody v případě takového bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě je však omezena částkou, která odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.
Prevence škod ( § 2900 a násl.) Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života: -
je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k újmě na svobodě, zdraví nebo vlastnictví jiného má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami
Tuto povinnost má i ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu o níž ví, nebo musí vědět a hrozící újma svojí závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. Oznamovací povinnost ( §2902) -
-
kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného dokladu osobě, které z toho může újma vzniknout a současně ji upozorní na možné následky. splní-li škůdce tuto oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit. pokud ten, komu hrozí újma, neučiní k jejímu odvrácení přiměřené kroky, nese ze svého, čemu mohl zabránit (§2903).
Náhoda (§2904) Újmu způsobenou náhodou nahradí ten, kdo dal ze své viny k náhodě podnět, a to zejména tím, že porušil příkaz nebo poškodil zařízení, které má nahodilé újmě zabránit.
Př: Ukradne-li pachatel kabely k zabezpečovacímu zařízení na železničním přejezdu a tím toto zařízení poškodí, odpovídá za škodu, která vznikne, když dojde ke kolizi automobilu s vlakem v důsledku nefunkčnosti zabezpečovacího zařízení.
Povinnost nahradit škodu NobčZ rozlišuje několik způsobů porušení, na jejichž základě vzniká povinnost nahradit škodu, jedná se o : •
úmyslné porušení dobrých mravů (§2909)
•
porušení zákona(§2910) -
-
-
•
škůdce vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného zde platí domněnka nedbalosti a) Obecná způsobí-li škůdce poškozenému škodu porušením zákonné povinnost, má se za to, že škodu zavini nejedná-li škůdce, jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku očekávat, má se za to, že jedná nedbale! b) Speciální Dá-li škůdce najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo zaváže-li se k činnosti, k níž je zvláštní znalosti,dovednosti nebo pečlivosti zapotřebí a neuplatní-li tyto zvláštní vlastnosti, má se za to, že jednal nedbale Př: Pokud někdo vlivem nepřiměřené rychlosti nabourá cizí vozidlo, jde o škodu způsobenou porušením zákona
porušení smluvní povinnosti (§2913) -
-
-
poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit při porušení smluvní povinnosti není zavinění vždy třeba Možnost liberace: povinnosti k náhradě škody se škůdce zprostí: prokáže-li že mu ve splnění povinnosti dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli Škůdce se povinnosti k náhradě škody nezprostí, vznikla-li překážka : • Ze škůdcových osobních poměrů • V době , kdy byl škůdce v prodlení s plněním smluvení povinnosti • Překážka, kterou byl škůdce povinen dle smlouvy překonat
Př. Pokud někdo včas nedodá svému obchodnímu partnerovi zboží a ten kvůli tomu přijde o zakázku, je o škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti.
Odpovědnost „použité osoby“ či pomocníka (§2914) Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance či jiného pomocníka, nahradí škodu jimi způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Škoda způsobená několika osobami (§2915-2916) Je-li ke škodě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně Pokud je některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně jen v tomto rozsahu Spoluzavinění (§2918) Povinnost nahradit škodu se poměrně sníží, vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se škoda následkem okolností, které se přičítají poškozenému. Škoda se však nedělí, pokud se okolnosti jdoucí k tíži jedné či druhé strany,podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem.
Způsob a rozsah náhrady škody Škoda se dle ust. § 2951 NobčZ nahrazuje uvedením v předešlý stav, není –li to možné, či požádá-li o to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Má být zvoleno takové řešení, které má potenciál způsobenou újmu dostatečně účinně dočinit, pokud takové řešení není možné, má být poskytnuto v penězích. Hradí se skutečná škoda a to co poškozenému ušlo ( ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu ( § 2952). Není-li možné výši náhrady škody přesně určit, určí ji dle svého spravedlivého uvážení soud. Moderační právo ( §2953) Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně snížit. Vezme přitom v úvahu zejména: - jak ke škodě došlo - osobní a majetkové poměry škůdce i poškozeného Náhradu škody však snížit nelze, byla-li škoda způsobena úmyslně.Stejně tak se moderační právo nepoužije v případě, kdy škodu způsobí porušením odborné péče ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání.
Pokud škůdce způsobil škodu úmyslným trestným činem, z něhož měl majetkový prospěch, může soud na návrh poškozeného rozhodnout o uspokojení z věcí, které škůdce z majetkového prospěchu nebyl a to i v případě, že by jinak nepodléhali výkonu rozhodnutí. Náhrada při újmě na přirozených právech člověka Vznikne-li škůdci povinnost nahradit člověku újmu na jeho přirozených právech, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být takové, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jsou to např. : - úmyslné způsobení újmy, zejména s použitím lsti, pohrůžky - zneužitím závislosti poškozeného na škůdci - v důsledku diskriminace poškozeného z důvodu pohlaví, rasy, zdravotního stavu, etnického původu, víry - v úvahu se vezme i obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví Náhrady při ublížení na zdraví a usmrcení Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou. Tato by měla plně vyvažovat: - vytrpěné bolesti - další nemajetkové újmy - vznikla li i překážka lepší budoucnosti, uhradí škůdce i ztížení společenského uplatnění Při usmrcení, zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce peněžitou náhradou duševní útrapy - manželu - rodiči - dítěti - nebo jiné osobě blízké Škůdce dále hradí, tomu, kdo je účelně vynaložil: - účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného - s péči o osobu poškozeného nebo jeho domácnost - přiměřené náklady spojené s pohřbem Nelze-li výši náhrad určit, stanoví se dle zásad slušnosti
Peněžité dávky Vycházejí z principu renty, kterou škůdce dorovná do předpokládaného ucházejícího výdělku dávky plynoucí se systému sociálního zabezpečení ( § 2962-2967) Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toh , co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. Po skončení pracovní neschopnosti, příp. invaliditě činí výše peněžitého důchodu poskytovaná škůdcem rozdíl mezi výdělkem, jakého poškozený dosahoval před vznikem újmy a výdělkem dosahovaným po skončení pracovní neschopnosti s přičtením případného invalidního důchodu.
Náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému vy výši rozdílu mezi důchodem, na který poškozenému vzniklo právo a důchodem, na který by mu bylo vzniklo právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné pro vyměření důchodu Koná-li poškozený bezplatně práce pro jiného v jeho domácnosti nebo v závodu, je škůdce povinen nahradit této jiné osobě peněžitým důchode to, oč přišla. Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu ke dni své smrti. Náhradu činí rozdíl mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho smrti nedošlo. Odbytné (§2968) Požádá-li o to poškozený a je-li pro to důležitý důvod, přizná soud poškozenému namísto peněžitého důchodu odbytné. Náhrada při poškození věci Při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a současně se přihlédne k tomu, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci vynaložit. Náhrada při poranění zvířete Při poranění zvířete hradí škůdce tomu, kdo je vynaložil, účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete. Náhrada nemajetkové újmy Způsobil-li škůdce újmu protiprávním činem za zvláštních okolností, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost nebo způsobil –li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky, nahradí škůdce také nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
Zvláštní případy povinnosti k náhradě škody 1) Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání (2920-2922) 2) Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi (§2923) 3) Škoda z provozní činnosti (§2924) 4) Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§2925) 5) Škoda na nemovité věci (§2926) 6) Škoda z provozu dopravního prostředku (§2927-2932)
7) Škoda způsobená zvířetem (§2933-2935) 8) Škoda způsobená věcí (§2936-2938) 9) Škoda způsobená vadou výrobku (§2939-2943) 10) Škoda na převzaté věci ( §2944) 11) Škoda na odložené věci (§2945) 12) Škoda na vnesené věci ( §2946-2949) 13) Škoda způsobená informací nebo radou (§ 2950)
1) Škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání (2920-2922) Jedná se o situaci, kdy škodu způsobil nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo osoba stižená duševní poruchou. Takovýto škůdce nahradí škodu: - pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky - pokud výše uvedený škůdce nebyl způsobilý ovládnout své jednání, náleží poškozenému právo na náhradu škody, pouze je-li to spravedlivé vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného Společně a nerozdílně se škůdcem hradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Uvede-li se škůdce vlastní vinou do stavu, kdy není schopen ovládat své jednání nebo posoudit jeho následky, nahradí škodu kterou v tomto stavu způsobil. Společně a nerozdílně s ním hradí škodu i ti, kteří jej vlastní vinou do tohoto stavu přivedli.
2) Škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi (§2923) Jedná se o novou úpravu, podle níž je za škodu solidárně odpovědná osoba, která se bez nutné potřeby ujala osoby s nebezpečnými vlastnostmi, nebo mu svěřila určitou činnost, a to i přesto, že o jeho nebezpečných vlastnostech věděla.
3) Škoda z provozní činnosti (§2924) Škodu vzniklou z provozu, způsobenou vlastní provozní činností, věcí při ní použitou či vlivem činností na okolí, nahradí provozovatel závodu nebo jiného zařízení sloužící k výdělečné činnosti. Možnost liberace: prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Př: Stavební firma při výkopu poškodí telefonní kabel. Jestliže však prokáže, že předem dostatečně prozkoumala nákresy i terén a nic nenasvědčovalo tomu, že by zde telefonní kabel mohl být, zprostí se v takovém případě odpovědnosti.
4) Škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným (§2925)
O zvlášť nebezpečný provoz jde tehdy, nelze-li předem rozumně vyloučit možnost vzniku závažné škody ani při vynaložení řádné péče. Provozuje-li se provoz továrním způsobem, nebo pokud se při něm používá výbušná či jiná podobně nebezpečná látka jedná se o provoz zvláště nebezpečný. Možnosti liberace: - škoda způsobená vis maior - škoda způsobená jednáním poškozeného - škoda způsobená neodvratitelným jednáním třetí osoby
5) Škoda na nemovité věci (§2926) Zcela nové ustanovení, které upravuje způsobenou škodu na nemovitostech při provádění prací na nich. Ten, kdo provádí nebo zajišťuje práce, které jinému působí škodu na nemovité věci, nebo jimiž se držba nemovité věci znemožní nebo podstatně ztíží, nahradí škodu takto vzniklou.
6) Škoda z provozu dopravního prostředku (§2927-2932) Jedná se o škodu vyvolanou zvláštní povahou dopravního provozu za kterou odpovídá provozovatel dopravního prostředku. Možnosti liberace: povinnosti nahradit škodu se provozovatel zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Je-li dopravní prostředek v opravě – za škodu odpovídá a za provozovatel se považuje osoba, která dopravní prostředek k opravě převzala. Použije-li dopravní prostředek osoba bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, hradí tato osoba vzniklou škodu. Pokud však provozovatel takové užití dopravního prostředku z nedbalosti umožnil, hradí škodu společně a nerozdílně. Nelze-li určit provozovatele, platí, že je jím vlastník dopravního prostředku.
7) Škoda způsobená zvířetem (§2933-2935) Způsobí-li škodu zvíře, nahradí ji jeho vlastník. Společně nerozdílně s vlastníkem hradí škodu také osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, nebo které zvíře chová či jinak používá. Možnosti liberace: U zvířat sloužících výkonu povolání či jiné výdělečné činnosti, či obživě, nebo jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, zprostí se vlastník povinnosti k náhradě, nezanedbal-li pečlivý dozor. Př: Pokud někoho pokouše pes, může požadovat náhradu újmy na zdraví jak po jeho vlastníkovi, tak po tom, kdo ho měl zrovna na starosti.
8) Škoda způsobená věcí (§2936-2938) Kdo je povinen někomu něco plnit a použije přitom vadnou věc, nahradí škodu způsobenou vadnou věcí. Způsobí-li škodu věc sama od sebe, nahradí škodu ten, kdo nad ní měl mít dohled, nelze –li takovou osobu určit, má se za to, že je jí vlastník.
Možnosti liberace: Zprostit se povinnosti nahradit škodu může ten, kdo prokáže, že nezanedbal náležitý dohled.
9) Škoda způsobená vadou výrobku (§2939-2943) Za vadný výrobek se považuje takový, není-li bezpečný tak, jak to od něho lze rozumně očekávat, se zřetel ke všem okolnostem, zejména ke způsobu, jakým je výrobek na trh uveden nebo nabízen, k předpokládanému účelu, jemuž má výrobek sloužit, stejně tak i s přihlídnutím k doby, kdy byl výrobek na trh uveden. Škodu způsobenou vadou movité věci určené k uvedení na trh jako výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného použití hradí ten: - kdo výrobek nebo jeho součást vyrobil, vytěžil, vypěstoval nebo jinak získal - společně s ním i ten, kdo výrobek nebo jeho část označil svým jménem, ochrannou známkou nebo jiným způsobem - společně a nerozdílně s výše uvedenými osobami hradí škodu i ten, kdo výrobek dovezl za účelem jeho uvedení na trh v rámci své podnikatelské činnosti Není-li možné určit výrobce, nahradí škodu každý dodavatel, pokud poškozenému při uplatnění práva na náhradu škody do jednoho měsíce nesdělí, kdo je výrobce nebo kdo mu výrobek dodal. Jde-li o dovezený výrobek, pak nahradí škodu každý dodavatel, když je výrobce znám, pokud poškozenému ve lhůtě nedělí, kdo je dovozcem. Škoda se hradí jen v částce převyšující 500 EUR Možnosti liberace: škody se zprostí ten, kdo - prokáže, že škodu zavinil poškozený nebo ten, za jehož čin poškozený odpovídá - prokáže , že výrobek na trh neuvedl - lze důvodně předpokládat, že vada neexistovala v době, kdy byl výrobek veden na trh nebo že nastala později - výrobek nevyrobil pro prodej nebo jiný způsob použití pro podnikatelské účely, výrobek nevyrobil ani nešířil v rámci své podnikatelské činnosti - vada výrobku je důsledkem plnění ustanovení právních předpisů, které jsou pro výrobce závazná - stav vědeckých a technický znalostí v době, kdy byl výrobek uveden na trh, neumožnil zjistit jeho vadu 10) Škoda na převzaté věci ( §2944) Kdo od jiného převzal věc, která má být předmětem jeho závazku, nahradí její poškození, neprokáže-li že by ke škodě došlo i jinak. 11) Škoda na odložené věci (§2945) Jedná se o situace, kdy je s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Škodu na takto odložených věcech hradí provozovatel.
Právo na náhradu škody je nutné uplatnit u provozovatele bez zbytečného odokladu, nejpozději do 15 dnů od okamžiku, kdy se o škodě musel dozvědět 12) Škoda na vnesené věci ( §2946-2949) Za škodu na věci, kterou ubytovaný vnesl do prosto vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, odpovídá provozovatel ubytovacích služeb. Povinnost náhrady škody se nevztahuje na vozidla, věci ponechané ve vozidle a ani živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy. Škoda se hradí do výše stonásobku ceny ubytování za jeden den. Možnosti liberace: prokáže-li ubytovatel - že by ke škodě došlo i jinak - že škodu způsobil ubytovaný nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází Právo na náhradu škody je nutné uplatnit u provozovatele bez zbytečného dokladu, nejpozději do 15 dnů od okamžiku, kdy se o škodě musel dozvědět
13) Škoda způsobená informací nebo radou (§ 2950) Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu, nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, kterou způsobil neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Př: Pokud statik vydá stanovisko, že dům nebude případnou rekonstrukcí ohrožen, může být v případě zřícení domu povinen uhradit škodu, jestliže se ukáže, že ke zřícení došlo v důsledku jeho chybné informace.
Závazky z jiných právních důvodů Bezdůvodné obohacení § 2991 - 3005 Ustanovení o bezdůvodném obohacení mají obdobný účel jako ustanovení o náhradě újmy a teda napravit protiprávní stav. Dopadají však na jiný okruh případů. O bezdůvodné obohacení jde tehdy, pokud se někdo bez řádného a zákonného důvodu obohatí na úkor druhého, přičemž k tomu nemusí dojít vlivem protiprávního jednání jako u odpovědnosti za škodu. – -
kdo získá majetkový prospěch a) plněním bez právního důvodu b)plněním z práv. důvodu, který odpadl c)protiprávním užitím cizí hodnoty d)za něho bylo plněno, co měl plnit sám e) plnění jiného bez platného závazku
Př: Někdo omylem poskytne druhému určité plnění nebo mu plní ze smlouvy, která se později ukáže jako neplatná Současný občanský zákoník nerozlišuje mezi nabytím bezdůvodného obohacení v dobré či zlé víře. I poctivě obohacení musí dle současné právní úpravy vydat či nahradit veškerý prospěch, který nabyl a to bez ohledu na fakt, zda tímto prospěchem stále disponuje.
NobčZ poctivě obohacenému ukládá povinnost vrátit prospěch pouze do té míry, v jaké jeho obohacení trvá v době, kdy oho o vrácení požádá ochuzený. Př: Pokud návštěvníkovi hotelu poskytují v průběhu pobytu omylem stravu zadarmo a on se zároveň domnívá, že je zahrnuta v ceně pobytu, nebude mít hotel dle NobčZ nárok požadovat její dodatečné uhrazení. Za současné právní úpravy by však tento nárok zřejmě měl
Promlčení u náhrady škody i bezdůvodného obohacení U obou institutů platí subjektivní tříletá promlčecí lhůta. Objektivní lhůta je desetiletá. Právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li však škoda způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne vzniku škody, či újmy Objektivní promlčecí lhůta neplatí pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví. Objektivní lhůta u bezdůvodného obohacení činí také deset let a běží ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo.
Zajištění závazků podle Obč. zákoníku 89/2012 Sb. Jsou právní prostředky směřující k dosažení, případně usnadnění uspokojení věřitele ze závazku, označované souborně jako zajišťovací právní prostředky. Zajišťovací prostředky zvyšují právní i faktickou jistotu veřitele, že bude povinnost dlužníka splněna. Jsou různého druhu a plní obvykle funkci zajišťovací, působící buď na dlužníka k řádnému a včasnému splnění dluhu, nebo zlepšující situaci věřitele při vymáhání pohledávky soudní cestou, dále funkci uhrazovací, poskytující podpůrný zdroj pro uspokojení pohledávky při jejím nesplnění dlužníkem, a konečně, byť výjimečně, funkci sankční, postihující dlužníka zpravidla majetkově pro případ porušení povinností ze závazkového vztahu.
Zajišťovací vztah je zpravidla vztahem vedlejším a mívá zásadně akcesorickou a subsidiární povahu. V obč. zákoníku jsou výslovně upraveny tyto typy zajištění závazku: smluvní pokuta, ručení, dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů, zástavní právo, podzástavní právo, zadržovací právo, zajištění převodem práva a postoupením pohledávky, jistota, uznání dluhu. (akcesorita zajišťovacích institutů znamená, že jsou závislé na existenci hlavního závazkového vztahu)
Funkce zajištění závazků: • zvyšují pravděpodobnost, že hlavní závazek bude splněn (zajišťovací funkce) • poskytují věřiteli možnost náhradního uspokojení ( uhrazovací funkce)
Přehled zajištění závazků Zástavní a podzástavní právo Ručení Bankovní záruka Smluvní pokuta Uznání závazku, práva, dluhu Zajišťovací převod práva Zajišťovací postoupení pohledávky Dohoda o srážkách ze mzdy Jistota (kauce)
Zástavní právo (ObčZ. popř. zvláštní předpisy) = právo věřitele uspokojit svou splatnou pohledávku ze zpeněžení zástavy takového věřitele označujeme jako zástavního věřitele zástavní právo je absolutní majetkové subjektivní právo a řadí se mezi věcná práva k věci cizí - věřiteli vzniká přímé právo k zástavě, která není v jeho majetku ale náleží jiné osobě - zástava může být v majetku obligačního dlužníka, nebo jiné osoby - majitele zástavy označujeme jako zástavního dlužníka - při převodu zástavy na další osobu zástavní právo nezaniká ( věcná povaha zástaního práva) Předmět zástavního práva = zástava
věc movitá, nemovitá, hromadná byt, nebytový prostor cenný papír (ZCP) pohledávka obchodní podíl (ObčZ) předmět duševního vlastnictví Vznik zástavního práva 1. na základě písemné smlouvy 2. rozhodnutím státního orgánu ( např. soudcovské zástavní právo) 3. rozhodnlutím soudu v souvislosti s vypořádáním dědictví 4. přímo ze zákona Vznik zástavního práva na základě písemné smlouvy liší se podle předmětu zástavního práva zpravidla je dvoustupňovyý vedle smlouvy je nutná ještě další právní skutečnost 1. nemovité věcí, byty a nebytové prostory - zápis do katastru nemovitostí 2. movité věci - předáním zástavnímu věřiteli nebo - předáním třetí osobě k úschově nebo skladování - zápisem do rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou 2. hromadná věc, nemovitosti, které se nezapisují do katastru nemovitostí - zápisem do rejstříku zástav vedeném Notářskou komorou 3. obchodní podíl - zápis do obchodního rejstříku 4. cenné papíry - listinné zástavním rubopisem a předáním papíru - zaknihovanné - zápisem v evidenci Střediska cenných papírů 5. pohledávky - účinností smlouvy
Uspokojení zástavního práva zástava věc = z výtěžku prodeje v soudní dražbě, nebo veřejné dražbě zástava = pohledávka - věřiteli vzniká právo na plnění vůči poddlužníkovi ( tj. dlužníkovi zastavené pohledávky) zástava obchodní podíl = z převodu obchodního podlílu, popř. z výnosů obchondího podílu Podzástavní právo vzniká zastavením pohledávky, která je zajištěna zástavou=věcí (tzv. podzástava) Podzástavní věřitel má přímé právo k podzástavě.
Ručení ( OZ, ObchZ) vzniká písemným prohlášením ručitele ze zákona (např. u obchod společností) ručitel ( tj. osoba odlišný od dlužníka) se zavazuje splnit závazek dlužníka, pokud dlužník nesplní na písemnou výzvu ))(povinnost věřitele) může jít i o nepeněžitý závazek ručitel, který plnil věřiteli za dlužníka, má vůči dlužníkovi postih ( tj. vzniká mu pohledávka vůči dlužníkovi)
Bankovní záruka - zvláštní případ ručení - konkrétní osoba (dlužník) uzavře s bankou smlouvu, na základě které za něj banka poskytne - bankovní záruku - banka vydává záruční listinu, ve které se zavazuje poskytnout určité osobě ( věřiteli) - - peněžité plnění, za podmínek uvedených v záruční listině - banka se vždy zavazuje k peněžitému plnění, ale lze takto zajistit i nepeněžitý závazek - záručení listinu může potvrdit další banka (tím se zaváže i tato banka) - banka plní na písemnou vývzvu toho, kdo je oprávněn podle záruční listiny to co banka plnila podle záruční listiny, je oprávněna požadovat od osoby za kterou poskytla záruku ( dlužník)
Smluvní pokuta - strany si mohou písemně sjednat povinnost zaplatit pokutu pro případ porušení smluvní povinnost
- zaplacením smluvní pokuty závazek nezaniká ( dispozitivní) - smluvní pokuta se označuje jako paušalizovaná náhrada škody, protože nelze ( dispozitivní) nepřiměřeně vysokou pokutu může soud snížit ( moderační právo soudu)
uznání dluhu, uznání práva , vyjadřuje presumpci existence závazku (přenáší se důkazní břemeno) v době, kdy je úkon činěn. Uznat lze i promlčený dluh. - jednostranné písemné jednání dlužníka ( závazek musí být uznán, co do výše a co do důvodu, tzn., že výše a důvod musí být z uznání patrné) Právní účinky: - působí přetržení promlčecí doby ( běží nová promlčecí doba - 10letá písemně lze uznat i promlčené právo) - zakládá vyvratitelnou domněnku, že v době uznání závazku závazek existoval ( důkazní břemeno se tedy přenáší z věřitele na dlužníka)d - je-li právo uznáno v průběhu soudního řízení, může být vydán tzv. rozsudek pro uznání - účinky uznání nepromlčeného závazku má i poskytnutí plnění - Uznání dluhu má účinky vůči ručiteli, ten má právo nesouhlasit (=právo námitky) s uznáním promlčeného dluhu
Zajišťovací převod práva - dlužník písemnou smlouvou převede na věřitele nějaké majetkové právo (například majetkové právo užít autorské dílo, vlastnické právo…při nesplnění dluhu může věřitel věc prodat. Institut se podobá zástavnímu právu, je však jednodušší)
Zajišťovací postoupení pohledávky - dlužník písemnou smlouvou postoupí věřiteli svou pohledávku
Dohoda o srážkách ze mzdy - písemná dohoda mezi dlužníkem a věřitelem, na základě které je zaměstnavatel dlužníka oprávněn a povinen provádět srážky z dlužníkovi mzdy a odvádět je věřiteli - srážky lze provádět maximálně do výše určené občanským soudním řádem
Jistota vyjadřuje míru garance, že pohledávka věřitele bude splněna prostřednictvím zajišťovacích prostředků (§ 555 až 557 ObčZ). Běžně pro tento pojem používáme slovo kauce.
Povinnost dát kauci-jistzotu . lze podle zákona zřízením zástavního práva nebo ručením. Jde o výčet demonstrativní (…zejména …), K dosažení rovnováhy vztahů zúčastněných stran zákon stanoví, že nikdo není povinen přijmout věc nebo právo do částky vyšší, než kolik činí dvě třetiny jejich odhadní ceny. Není povinen, ale samozřejmě může. Z principu autonomie vůle se mohou stran závazku dohodnout i jinak. Výjimkou jsou však vklady v bankách a spořitelnách a státní cenné papíry, které jsou způsobilou jistinou do celé své výše (kogentní ustanovení), tedy bez ohledu na to zda v případě půjčky, úvěru atd,. jsou jeho dvěma třetinami, polovinou, nebo úvěr převyšují…atd. Povahu jistoty (kauce) má i složení peněžních prostředků v souvislosti s užíváním nájmu bytu: § 686a (1) Pronajímatel je oprávněn při sjednání nájemní smlouvy požadovat, aby nájemce složil peněžní prostředky k zajištění nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu a k úhradě jiných svých závazků v souvislosti s nájmem. Pronajímatel uloží složené peněžní prostředky na svůj zvláštní účet, společný pro všechny nájemce, u peněžního ústavu. (2) Výše složených peněžních prostředků nesmí přesáhnout trojnásobek měsíčního nájemného a zálohy na úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu. (3) Pronajímatel je oprávněn tyto prostředky použít k úhradě pohledávek na nájemném a k úhradě za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním bytu nebo k úhradě jiných závazků nájemce v souvislosti s nájmem, přiznaných vykonatelným rozhodnutím soudu nebo vykonatelným rozhodčím nálezem nebo nájemcem písemně uznaných. Uvedené pohledávky má pronajímatel právo započíst proti pohledávce na vrácení úhrady podle odstavce 1 . Nájemce je povinen doplnit peněžní prostředky na účtu u peněžního ústavu na původní výši, pokud pronajímatel tyto peněžní prostředky oprávněně čerpal, a to do jednoho měsíce.
Kupní smlouva, § 2079 a násl. Obč.Z Základní princip kupní smlouvy: výměna (směna) věci za peníze (kupní cenu) a nabytí vlastnického práva k věci kupujícím. Kupující si tedy „kupuje“ ono vlastnické právo k věci Hospodářský účel smlouvy: převod vlastnického práva k věci jako ekonomického statku, aby byla užita jinou osobou odlišnou od dosavadního vlastníka, za peníze, které se tím stávají oběživem… výměna hodnot ve společnosti. Základní rozdíly podle NOZ a předchozí právní úpravy: Odstraněna dvojkolejnost s obchodním zákoníkem, subjekty smlouvy mohou být tedy jak nepodnikatelé subjekty navzájem, tak spotřebitel _ podnikatel, podnikatel s podnikatelem (někdejší relativní obchody), tak tyto subjekty a stát. Podstatné (obligatorní) náležitosti: předmět a cena. Cena musí být ujednána absolutně určitě (konkrétně numericky vyjádřena) či alespoň relativně určitě, případně alespoň způsob jejího určení (například že cena bude určena znaleckým posudkem, nebo podle ceníku, který dosud není vytvořen, nebo jako rozdíl aktiv a pasiv=při koupi závodu apod.) Bez ujednání o ceně je smlouva (relativně) neplatná, případně se nemůže se
jednat o kupní smlouvu, ale jiné jednání (půjčka, výprosa…) Úprava je masivně dispozitivní; obecně nemá kupní smlouva předepsánu formu a může být tedy uzavřena i ústně nebo i bez použití jazyka (konkludentně) , ovšem vybrané speciální typy mají povinnou
formu písemnou (např. koupě nemovitosti, při koupi závodu zápis o jeho předání, případě když si formu strany dohodnou); Subjekty smlouvy: člověk, lidé (fyzické osoby), právnické osoby (korporace, fondy, nadace, ústavy – veřejné i soukromé), stát. Specializované subjekty jako je podnikatel a spotřebitel. Předmět smlouvy: různé majetkové hodnoty: 1) věc v právním smyslu, věc hmotná (má fyzickou podstatu a zjevné prostorové vymezení) movitá nebo nemovitá vč. živého zvířete nebo ovladatelné přírodní síly. 2) věc nehmotná.(nemá prostorové vymezení, ale majetkovou hodnotu ano, např. now how, technologické postupy, marketing, závod, obchodní podíl, obcodní tajemství … pozn.: nehmotných majetkových hodnot je více, ale ne každá je převoditelná kupní smlouvou-např. autorská práva.
Musí jít o věc, která má tržní hodnotu-je obchodovatelná (není to zakázané)– a je ovladatelná (např. pozemek na Marsu nemůže být předmětem prodeje). Předmětem prodeje nemůže být součást věci, pokud není oddělitelná tak, aniž by se (hlavní) věc znehodnotila (musí jít o zásah do hmotné podstaty věci, musí jít o znehodnocení funkční, estetické či jiné, např. nelze prodat jen zčásti auto oddělením kol jako součásti. Pak nemáme auto… Hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její
součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Judikatura). Snadno oddělitelné jsou např. dočasné porosty na pozemku, proto je možné prodat např. posekanou trávu – seno – jako samostatnou věc.
Stavba je v rozhodujícím počtu obvyklých případů součást pozemku, proto nemůže být prodána / koupena samostatně bez pozemku, na kterém stojí. Obsah smlouvy: Synallagmatický závazek, obě strany si plní navzájem. Obsahem je předání věci prodávajícím kupujícímu (tradice nebo jinak)a převedení vlastnického práva k věci na jiného, čímž se změní osoba vlastníka. (kdežto např. u licenční smlouvy, nájmu, pachtu osoba vlastníka věci či práv zůstává stejná). Předání i dokladů vztahující se k věci prodávajícím (např. návod k použití, k montáži) Dále přijetí kupní ceny prodávajícím. Kupující zaplatí kupní cenu a věc převezme (§ 2118) Vznik vlastnického práva kupujího: u věci movité okamžikem odevzdání věci prodávajícím kupujícímu (tradice), u nemovitosti vkladem práva do veřejného rejstříku. U zboží koupeného v obchodě okamžikem převzetím věci kupujícím, při samoobslužném prodeji je to okamžik zaplacení kupní ceny. Nabytí vlastnictví od nevlastníka: § 1109 a násl. vlastníkem se kupující stane, je-li při nabytí v dobré víře a nabyl věc některým ze způsobů v zákoně uvedených. Forma smlouvy: kupní smlouva obecně nemá přepsánu formu, a to ani u koupě závodu (§ § 2175 n.)_pouze se mluví o zápise o předání z. - ale u dispozic s nemovitostmi je to (kogentní) forma písemná (§ 560 NOZ).
typy kupních smluv: koupě movité věci –obecný typ smlouvy koupě zboží v obchodě koupě závodu koupě v rámci spotřebitelských smluv § 1810 a násl., § 1820, 1828,
koupě smlouvou uzavíranou adhezním způsobem § 1798 a násl. koupě věci nemovité vedlejší ujednání v kupní smlouvě: výhrada vlastnictví výhrada zpětné koupě výhrada zpětného prodeje předkupní právo Typy kupních smluv podle subjektů: • obecný tyto koupě uzavřený mezi kýmkoli, kdo nevystupuje ani na jedné straně jako profesionální obchodník; např. koupě králíka, vajec na venkově mezi sousedy, koupě domku, chaty na inzerát, koupě nějaké věci mezi kamarády, koupě nějaké nabízené tretky např. na Aukru apod. • smlouva mezi profesionálem (podnikatelem), který smlouvu uzavírá v rámci své podnikatelské činnosti, a spotřebitelem (zákazníkem); zde se uplatní ochrana slabší strany vztahu-zákazníka • smlouva mezi dvěma podnikateli, kteří oba uzavírají smlouvu v rámci své profesionální podnikatelské činnosti. Zde se ochrana slabší strany neuplatní
Kupní smlouva – obecný typ : nemá předepsánu formu. Synnalagma – obě strany si plní současně (z ruky do ruky); okamžikem nabytí vlastnictví přecházejí na kupujícího všechna rizika spojená s vlastnictvím věci (tzv. nebezpečí škody na věci), není-li dojednáno jinak (např. vlast. právo přejde později nebo se váže na podmínku). Prodávající je povinen upozornit kupujícího na vady věci, o nichž ví (§2084).
Koupě movité věci: § 2085 a násl. vztahují se na ni ustanovení jako na typ obecný a ještě ta dle § 2058 a násl. předmět: movitá věc anebo součást nemovité věci, je-li oddělitelná a může pak sloužit jako věc samostatná movitá (např. sklizené porosty, které jsou jinak součástí pozemku-např. obilí, brambory...) Předmětem kupní sml. movité věci je vždy spotřební zboží. A to i za předpokladu, že je třeba jej teprve vyrobit, sestavit… Předmětem mohou být věci určené genericky i specificky, i živé zvíře. Předmětem není činnost (=sml. o dílo) a ani věc, která má být teprve vyrobena za předpokladu, že „kupující“ dodá podstatnou část toho, z čeho se věc bude vyrábět (látka, materiál apod.). To je pak smlouva o dílo. Plnění nastane předáním (viz shora) anebo podáním k přepravě, § 2090 a násl. Povinnost prodávajícího: § 2087 a násl., zvl. odevzdat kupovanou věc kupujícímu a umožnit mu výkon vlastnického práva k ní. Vlastnosti kupované věci: § 2089, jejich určení, jednostranné úkony Jakost a balení věci jako zboží, množství: § 2095 a násl. Množství, pokud je určeno jen přibližně, určí prodávající (např. v obchodě: dejte mi asi deset deka… prodávající naváží 11 deka) Práva z vadného plnění: § 2099 a násl. Vada je taková, která byla na zboží ještě než se prodalo, i když s projevila až později. Kupující nemá právo z vadného plnění, „pokud si nevšiml z nedbalosti“( při vynaložení obvyklé pozornosti) vady, která byla zjevná při uzavření smlouvy, ledaže prodávající lstivě vady zastřel (§ 2103)
Kupující má právo na:… § 2106, možnosti jsou taxativní, ale nikoli hierarchické, ač se k nim v praxi tak přistupuje (podávající).Ve skutečnosti je volba práva na kupujícím, § 2106 odst. 2) Druhy vad: faktické a právní, § 1916 vady plnění (zatajené vady, prodej cizí věci apod.) § 2099 faktické vady plnění (např. i plnění jinou věcí, vady v dokladech k věci, absence garantovaných vlastností…) §1920 právní vady plnění Záruka za jakost, § 2113 a násl.; znamená, že prodávaná věc bude mít po určitou (záruční) dobu vlastnosti obvyklé pro její použití. Prohlášení o záruce má být předmětem smlouvy, záruční doby mohou být různé, platí pak nejdelší z nich. Záruční doba běží od odevzdání věci kupujícímu , případně – je-li nutno uvést věc do provozu (montáž, zprovoznění) – běží až od uvedení do provozu, pokud včas objednáno (§ 2115).
„Doba záruk“: správněji doby k vytýkání vad: od koupě do dvou let, § 2112; při nabytí nemovitosti do pěti let; u spotřebního zboží doba 24 měsíců od převzetí,§ 2165 Povinnosti kupujícího: zaplatit kupní cenu a věc převzít Zvláštní ujednání o (koupi) prodeji zboží v obchodě, § 2158 Prodávající je podnikatel (formul.: Je-li podávající podnikatel… nejasné, kdo jiný by jím měl být, leda by šlo o nedovolené podnikání) Převzetím koupené věci se nabývá vlastnické právo. V samoobsluze až zaplacením kupní ceny. Práva z vadného plnění je kupující oprávněn uplatnit do (u spotřebního zboží) do 24 měsíců od převzetí – to jsou ty dva roky „záruky“. Pozn. : živé zvíře není spotřební zboží v obvyklém slova smyslu. Vedlejší ujednání při kupní smlouvě: lat. pacta adiecta; není předepsána jejich forma. Jedná-li se však o nemovitosti, je nutná písemná forma, § 560 Výhrada vlastnického práva: § 2132 n., druh dohody mezi stranami; vlastnické právo nastupuje později, než okamžikem převzetí věci, totiž až úplným zaplacením kupní ceny – a ta může být splácena v postupných splátkách. Nicméně předmět koupě má kupující již u sebe (ve své držbě, užívání…) a tak nebezpečí škody na věci již jde k tíži kupujícího: i když není vlastníkem, při nějaké nahodilé zkáze věci nebo škodě na ní se nemůže kupující domáhat např. odstoupení, opravy věci apod.
Výhrada práva zpětné koupě: § 2135 n., - obsah: opravňuje prodávajícího požadovat od kupujícího vrácení prodané věci po určité době zpět do svého vlastnictví. Není totožné s předkupním právem! Rozdíl je v tom, že u Př.p. se o úkonu rozhoduje stávající vlastník věci, u P.z.k. je to (původní) prodávající, kdo rozhoduje, zda a kdy toto právo bude vykonáno. Délka této doby, kdy bude zpětná koupě uskutečněna, může být (dispozitivně) dohodnuta, jinak ji lze ze zákona uplatnit u movité věci do tří let, u nemovitosti do 10 let. Předmětem mohou být věci určené druhově i individuálně. Při druhovém určení je kupující povinen vrátit věc téhož druhu a množství (čili i jinou) – např. úroda, textil, sériový prům. výrobek…, u věci jednotlivě určené je povinnost vrátit tutéž věc, kterou kupující koupil. Zmaří-li kupující vrácení věci (právo zpětné koupě – např. tím, že věc prodá jinému – nahradí prodávajícímu škodu z toho vzniklou.
Výhrada zpětného prodeje, § 2139. kupující si vymíní, že věc prodá prodávajícímu zpět, a ten ji musí přijmout a vrátit peníze; jde o tzv. pactum displicentiae-úmluva o znelíbení. Jde o případ, kdyby se kupujícímu věc po čase nelíbila, musel ji původní kupe c přijmout zpět. Jinak se použijí ust. o zpětné koupi. Předkupní právo, § 2140, dohoda; obsahem P. je především právo oprávněného, čili předkupníka, aby mu povinný (dlužník) nabídl určitý předmět ke koupi, bude-li jej chtít zcizit, totiž prodat třetí osobě. Je to tedy právo přednosti nabídky. Může jít o jakoukoli věc =movitou i nemovitou; hmotnou, nehmotnou, závod… Účelem P p. je zajištění přednostního postavení oprávněného pro nabytí předmětu p. práva. Jeho získání je závislé na volním chování obou dvou subjektů: prvním předpokladem je vůle povinného předmět předkupního práva zcizit, druhým je vůle oprávněného věc nabýt. Není povinností dlužníka předmět př.p. prodat, pokud nemá sám zájem (=vůli)
Nabídka k předkupu musí obsahovat všechny podmínky, za kterých má být kupní smlouva uzavřena, včetně písemné formy, je-li předmětem předkupu nemovitost . Rozsah těchto podmínek závisí i na původní dohodě, která mohla některé z těchto podmínek již dříve vymezit (např. cenu). Od doručení nabídky oprávněného začínají běžet lhůty pro realizaci prodeje. Nesplňuje-li nabídka stanovené předpoklady, nemůže vyvolat právní následky, zejména nezačne běžet lhůta k výkonu P.p. Předkupní právo lze sjednat k (nějaké) věci samostatně, ne jen v souvislosti s kupní smlouvou (například v souvislosti s dědictvím, kdy je určitá věc v podílovém spoluvlastnictví a zákonná doba zanikne)
Lhůty: § 2148, po nabídce předmětu předkupu nutno zaplatit (tedy koupit) movitou věc do 8 dnů a nemovitou do 3 měsíců, jinak právo zanikne. Jde však o dispozitivní ust. a strany si mohou dohodnout lhůty i dělší. Předkupní právo ze zákona (zákonné př.p.) § 1124, spoluvlastníci mají předkupní právo od okamžiku vzniku spoluvlastnictví po dobu 6 měsíců
Výhrada koupě na zkoušku:§ 2150 n., dohoda sloužící k ověření vlastností prodávané, resp. kupované věci. Kupující má věc u sebe (držba) po zkušební dobu a v případě přijetí předmětu koupě ji schválí. Lhůty ke schválení: movité věci 3 dny, nemovité 1 rok. V případě překročení zkušební doby a mlčení a nejednání kupce platí (nevyvr. domněnka), že koupi schválil – čili koupil. Nemá právo odmítnout koupi, pokud nemůže vrátit věc ve stavu, v jakém ji převzal, k přiměřenému opotřebení vlivem zkoušení se nepřihlíží. Výhrada lepšího kupce, § 2152 ; druh odkládací podmínky, spočívá ve výmince práva do určité doby od smlouvy odstoupit, projeví-li třetí osoba o koupi věci zájem a je ochotna nabídnout lepší podmínky než kupující. Pokud není dohodnuto jinak, zaniká toto právo uplynutím jednoho roku od uzavření kupní smlouvy, nebylo-li kupujícím uplatněno. Cenová doložka, § 2154, někdy pojem klouzavá d.; jde obecně o jakoukoli doložku vztahující se k ceně, zde dovoluje dispozitivně upravit si cenu dodatečně v poměru k cenovým změnám vstupních surovin k vyrobení předmětu prodeje; reaguje tedy na dynamičnost cen vstupů; čili konečná cena je závislá na výši ceny vstupů. Jiná vedlejší ujednání, § 2157; dispozitivní možnost jiných výhrad nebo podmínek, nutno je uplatnit ve lhůtě 1 roku, jinak zanikají
Kupní smlouva spotřebitelská: § 1810 a násl., smlouvy uzavírané s profesionálním podnikatelem distančně („na dálku“) a mimo obchodní prostory.
Může jít o různé smlouvy: kupní, o dílo, na poskytování služeb, jsou uzavírány prostřednictví komunikace na dálku ( tisk, TV, rozhlas, internet apod.) nebo „podomním“ způsobem , v domácnosti kupujícího spotřebitele. Zvláštní výhoda pro spotřebitele jako slabší strany vztahu: -zakázaná jednání podnikatele vůči spotřebiteli, § 1814 -informační povinnost podnikatele vůči spotřebiteli § 1820 -možnost odstoupit od smlouvy do 14 dnů bez udání důvodu, u kupní smlouvy je začátek lhůty den převzetí zboží
občanské právo, ZS 2015 Nájem a obdobné právní režimy v rámci závazků „Přenechání věci k užití jinému“, § 2189 a n. Sem náleží: Výprosa Výpůjčka Nájem (a další s tím spojené jeho podtypy jako: podnájem, nájem bytu, nájem domu, nájem služebního bytu, n. bytu zvláštního určení, nájem prostoru sloužícího k podnikání; ubytování, nájem dopravního prostředku) Podnikatelský nájem věcí movitých Nájem dopravního prostředku Ubytování Pacht (podtyp: zemědělský pacht a pacht závodu) Licence (podtyp licence k předmětům chráněným autorským zákonem) Zápůjčka Úvěr
Podstata nájmu: právo užívat cizí věci na úplatu (nejde však o absolutní právo k věci cizí, nýbrž o relativní = závazkový vztah)
Nájem je závazkový vztah, v němž se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání za úplatu, za nájemné. Obecně o nájmu: Pojmové znaky: dočasnost úplatnost účelovost Subjekty: nájemce, pronajímatel Předmět nájmu: je kodifikován relativně neurčitě, může jít o jakoukoli věc nemovitou a nezuživatelnou věc movitou (nelze pronajmou tedy např. jídlo, nápoj, prací prostředek…), v konkrétních smluvních typech je konkretizován : byt, dům, prostor sloužící k podnikání, podnikatelský nájem věcí movitých … aj. Je-li pronajatá věc zapsána do veřejného seznamu (katastr nemovitostí, obchodní rejstřík aj.), lze fakultativně zapsat tam i toto nájemné užívací právo. Nájem se sjednává na dobu určitou či neurčitou, který však je možné vypovědět. Zásadně se nevypovídá nájem na dobu určitou, ale v případě dlouhodobého nájmu na dobu určitou více než 50letou lze i tento nájem vypovědět , pokud tak bylo ve smlouvě ujednáno.
Smlouva o nájmu : § 2205 a n., nemá předepsanou formu; pronajímatel přenechává předmět nájmu nájemci, aby ji mohl k sjednanému účelu užívat. Běžnou údržbu věci po dobu nájmu provádí nájemce (úklid domu, bytu, výměnu oleje v autě, očistu stavebního stroje po použití aj.) Obligatorní náležitosti:
předmět nájmu účel nájmu výše nájemného Povinnosti pronajímatele: Problémy s vadami pronajaté věci: § 2207 odst. 2), § 2208; vada, která zásadně ztěžuje užívání věci může vést např. k prominutí nájemného nebo k výpovědi bez běhu výpovědní doby (v příp. nájmu bytu např. zřízení hlučného staveniště nebo jiného provozu vedle pronajatého bytu, kdy nájemci ani nemohou otevřít okno a spát pro světlo a hlučnost v noci apod. Nebo vyřazení výtahu z provozu dlouhodobě, kdy byt je např. v 11. poschodí)
Práva z vad je třeba uplatnit do 6 měsíců od jejich zjištění , v podstatě se promlčí : § 2208 odst. 3 (soud odmítne jím dovolávanou vadu po této lhůtě proti námitce pronajímatele)
Právo na slevu z nájemného :§ 2210 je možno uplatňovat např. při odstraňování nebagatelních vad užívané věci, kdy oprava trvá nepřiměřeně dlouho a ztěžuje užívání věci nad obvyklou míru (neučitý pojem _např. právě nefunkčnost výtahu ve velmi vysokém domě). Případně aby pronajímatel poskytl nájemci jinou věc (byt v nižším patře, jiné auto, jiný stroj s týmiž vlastnostmi apod.) Dále lze slevu poskytnout při rušení práva nájmu třetí osobou, neposkytl-li pronajímatel nájemci ochranu, § 2212 Před uzavřením smlouvy o pronájmu si nájemce může v předstihu vymínit právo si předmět nájmu řádně prohlédnout, § 2219; změna pronajaté věci nájemcem může nastat jen po písemném souhlasu pronajímatele, § 2220 (např. výměna oken, dveří bytu, stavby, výměra řetězu či kotouče na pile, brusce apod. )
Povinnosti nájemce: užívat věc k účelu sjednanému a s péčí řádného hospodáře. Změnu věci smí provést jen se souhlasem pronajímatele.a na svůj náklad (např. výměna oken, dveří, ve stavbě, výměna mazacího média ve stroji apod.). Souhlas musí mít stejnou formu, jak smlouva sama. Je-li souhlas odepřen, . dojde ke změně věci bez souhlasu pronajímatele, bude nově nájemce povinen uvést věc do původního stavu, jakmile o to bude pronajímatelem požádán (podle současného stavu je k tomuto povinen až po skončení nájmu), a pokud nájemce neuvede věc do původního stavu na žádost pronajímatele, může pronajímatel vypovědět nájem bez výpovědní doby. Výslovně se již také upravuje právo pronajímatele kontrolovat pronajatou věc.
Se souhlasem pronajímatele lze právo užívání zřídit další osobě, neboli lze zřídit podnájem. Souhlas s podnájmem musí mít stejnou formu jako n. smlouva. Nájemné: hradí se obvykle v penězích, není vyloučeno i sjednání jiného plnění či kombinovaného (práce, služby, např. úklid sněhu před domem v zimě ); ze zákona se platí měsíčně pozadu (v živ. realitě je to ale obráceně) Změnou vlastníka pronajaté věci se nájem neruší, § 2221, výjimka je možná: odst. 2) a 3) a pak strana vypovídající poskytne druhé odstupné. Skončení nájmu: explicit. upraveno: uplynutím sjednané doby (událostí) nebo výpovědí (právním jednáním). Jinak může nájem skončit ještě některými dalšími způsoby, kterými končí závazky: dohodou, smrtí nájemce , okamžitým zrušením nájmu, odstoupením od smlouvy apod. Výpovědní doba: vlastně není samostatně upravena, ale s přihlédnutím k § 2222 odst. 3) lze mít za to, že u movité věci je tato doba jednoměsíční a u nemovitosti (domu, pozemku…) tříměsíční.
nájem bytu: § 2235 a násl. účel nájmu: zajištění bytových potřeb nájemce event. členů jeho domácnosti. Účel nemůže být krátkodobý (např. rekreace). Nájem bytu se považuje zásadně za dlouhodobý vztah. pojem bytu: § 2236, místnosti určené k účelu bydlení (jsou tak zkolaudovány); případná absence účelu bydlení nejde k tíži nájemce. Nejsou řešeny tzv. bytové kategorie, praxe po nich dost „volá“. Byt musí být způsobilý k nastěhování a obývání,§ 2243; je to takový byt, který odpovídá ujednáním ve smlouvě, a není-li nic ujednáno, je to takový byt, který je čistý, v dobrém stavu a jsou zajištěna běžná plnění spojená s užíváním bytu (voda, elektřina, topení, odpady apod.). Není-li byt způsobilý k nastěhování nebo neodpovídá sdělení pronajímatele, má nájemce právo odmítnout se nastěhovat, a po dobu trvání vady nemá povinnost platit nájemné. Pokud se však nastěhuje, má právo pouze na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel vadu neodstraní.
nájemní smlouva: předepsána písemná forma, fikce smlouvy § 2238 (právně jde vlastně o vydržení práva nájmu) zakázaná ujednání § 2239: nepřiměřené povinnosti nájemce a smluvní pokuta nájemci. Jde o ochranu slabší strany vztahu nájemné: pevná peněžitá částka, obvykle za měsíc. Platí se v době ujednané; není-li ujednáno, tak měsíčně pozadu § 2218; je možno jednat i jistotu, § 2254 (kauci)je to až 6násobek měsíčního nájemného (může být i menší, slouží k úhradě event. nezaplaceného nájmu a jiných povinných plateb nájemce, ale jinak je nedotknutelná)
práva a povinnosti stran : § 2255 a násl. Úpravy a jiné změny bytu nebo domu: § 2260 Společný nájem : smlouva uzavřená s více nájemci, §2270; mohou být příbuznými nebo manželi, nebo nemusejí (např. skupina studentů); společný nájem vznikne, jen když všichni uzavřou-čili podepíší – nájemní smlouvu. POZOR, neexistuje již společný nájem bytu manželi a řešení bydlení po zániku manželství rozvodem je upraveno §§ 768-770, musí se buď řešit dohodou nebo soudem. Zjednodušeně řečeno, manžel, který nemá právo nájmu nebo obecně slabší právo k bydlení a měl by byt opustit, má právo bydlet dál v rodinné domácnosti (někdy do obstarání náhr. bydlení, někdy 1 rok), zásadně však jej má právo manžel se silnějším právem bydlení (výhradní nájem, vlastnictví nebo jiné věcné právo) vystěhovat. Za stávající úpravy tedy je manžel nezúčastněný na smlouvě jen přijatý nový člen nájemcovy domácnosti, § 2272 ObčZ. Nikoli společný nájemce – to je odlišná právní kategorie!!! Jedná se o sobu blízkou, pronajímatel s tím v podstatě musí souhlasit; není povinen s tím souhlasit, nejde o i nájemcovu osobu blízkou)
Podnájem: § 2274, rozdíl od obecné úpravy podnájmu: část bytu lze poskytnout třetí osobě do podnájmu i bez souhlasu pronajímatele , pokud nájemce zde žije trvale a sám; za jiných podmínek, § 2275 ovšem opět jen se souhlasem pronajímatele. Žádost i souhlas musejí být písemné – stejně jako správná smlouva o nájmu. Podnájem skončí nejpozději společně s nájmem. Zvíře v bytě, domě: § 2258, nelze to zakázat, nesmí však chov působit ostatním obyvatelům nepřiměřené obtíže. Event. zvýšené náklady na údržbu spol. částí domu hradí nájemce –chovatel pronajímateli.
Následky smrti nájemce : § 2279 , přechod práva nájmu na vyjmenované osoby, trvá 2 roky. Chráněný nájem, ochrana slabší strany vztahu. Není-li osob, které bydlely v společné domácnosti v den smrti nájemce a nemají vlastní byt, přechází právo nájmu na nájemcovy dědice, § 2282. Přechod nájmu bytu znamená, že pronajímatel je povinen strpět jako nového nájemce bytu, jehož dosavadní nájemce zemřel, určitou osobu, která splňuje zákonem stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu.“1 Přechod nájmu bytu znamená, že pronajímatel je povinen strpět jako nového nájemce bytu, jehož dosavadní nájemce zemřel, určitou osobu, která splňuje zákonem stanovené podmínky pro přechod nájmu bytu.
Skončení nájmu: výpověď, § 2288, výpovění doba 3 měsíce, vázána pouze na výpovědní důvody (zákonné, ale event i smluvní, pokud neodporují ust. § 2239). Nájemce může vypovědět smlouvu i bez zdůvodnění. V. je písemná a musí být druhé straně (prokazatelně) doručena. Výpovědní doba (nikoli lhůta) má počátek prvního dne kalendářního měsíce po té, co byla vypovídané straně doručena. Oprávněnost výpovědi je přezkoumatelná soudem.
(pozor na situace, kdy může dojít ke skončení nájmu i bez výpovědní doby). To není jediný možný způsob zániku nájmu bytu. Způsoby zániku nájmu bytu jsou dále: Dohodou (pronajímatele a nájemce) Uplynutím doby (na dobu určitou) Ukončením výkonu práce, § 2297 Nemožností plnění (zvl. ze strany pronajímatele, např. v případě zániku bytu, domu) Smrtí nájemce (nikoli pronajímatele, dědické nástupnictví) Odstoupením od smlouvy (v podstatě „výpověď“ bez výpovědní doby) Splynutím (splyne-li právo s povinností v jedné osobě, přichází v úvahu snad jen při koupi bytu, domu nájemcem) Narovnáním Zánikem členství v bytovém družstvu (dohodou, vystoupením, vyloučením člena, převodem družstevního podílu…) Vyklizením bytu (nájemce zemřel a nájem nepřechází na členy nájemcovy domácnosti a nájemcův dědic není znám do 6 měsíců od nájemcovy smrti. Pronajímatel byt vyklidí sám, věci uloží např. ve veřejném skladu, pokud dědic si je nepřevezme,je pronajímatel oprávněn věci prodat. Náklady na úschovu a prodej jdou k tíži dědice. Není-li ho, přecházejí věci na stát, pak už je prodat není možné.)
Výpovědí výpovědní důvody jsou zákonné § 2288, nebo smluvní (zákon je nezakazuje, ale :§2238, zákaz ujednání - judikatura) zákonné důvody pronajímatele: (doba smlouvy neurčitá i určitá) -hrubé porušení povinností -úmyslný trestný čin proti pronajímateli nebo osobám mu blízkým -má-li být byt vyklizen ve veřejném zájmu a nebude možno ho dále užívat -jiný obdobně závažný důvod - při porušení povinností zvláště závažným způsobem lze vypovědět i bez výpovědní doby a požadovat vystěhování bez zbytečného odkladu
výpovědní důvody jen u nájmu na dobu neurčitou: užívání bytu samotným pronajímatelem nebo jeho rozvádějícím se manželem potřeba bytu pro svého manžela nebo příbuzného v řadě přímé i pobočné Odpadá povinnost opatřovat bytovou náhradu.
Výpovědní důvody nájemce: § 2287 -v případě smlouvy na dobu určitou je důvod změna okolností , za nichž došlo k uzavření smlouvy - případě porušení povinností pronajímatele (např. neodstranění vad, které brání užívání bytu )
Byt musí být při opouštění odevzdán ve stavu, v jakém byl převzat, nepřihlíží se k běžnému opotřebení (např. není nově vymalováno, )a den, kdy nájem končí. Lze to udělat i konkludentněVpřípadě nepovolených změn má pronajímatel právo žádat, aby byt byl uveden do původního stavu (ledaže by s nimi vlastně souhlasil… může jít např. o výměnu plechové vany za plastovou, výměnu kamen apod.) Pokud v den skončení nájmu nájemce byt neopustí a setrvává v něm nadále, a k opuštění a odevzdání bytu dojde později, za předmětnou tam strávenou dobu má pronajímatel právo na náhradu odpovídající dříve sjednanému nájemnému. Přechodná ustanovení u nájmu bytu a nájmu domu: § 3074 NOZ
stanoví, že nájem se po účinnosti nového občanského
zákoníku bude řídit právě jeho úpravou, byť by ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem. Samotný vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti NOZ se však budou posuzovat podle staré úpravy. Neplatí to však pro nájem věci movité a pro pacht.
Podtypy nájmu bytu:
Nájem služebního bytu § 2297 : je ujednán v souvislosti s výkonem zaměstnání a doba nájmu je vázána na dobu tohoto výkonu, po smrti nájemce smí v bytě zůstat osoba, která s ním byt sdílela, může být však vyzvána, aby byt opustila do tří měsíců od jejího obdržení.
Nájem bytu zvláštního určení § 2299: zvl. byty pro zdravotně postižené osoby nebo byt v domě s pečovatelskou službou. Osoby žijící s nájemcem v takovém bytě po jeho smrti nemají právo na přechod nájmu a musí byt do 3 měsíců vyklidit, případě to provést dědici nájemce.
POZN.: Nájem bytu není smlouva o ubytování a vice versa, ubytování je upraveno v § 2326 an. , používá se pro něj též titul přechodný nájem. Od standardního nájmu se liší omezenou dobou a ubytovací prostor nemá charakter bytu. S ubytováním jsou poskytovány též služby, které nejsou součástí nájmu bytu (např. výměna ložního prádla); ubytovací prostor je též zařízen z vůle ubytovatele (např. hotelu), což u bytu není obvyklé – aj. rozdíly.
Pacht: na rozdíl od nájmu poskytuje
hodnoty pachtýři výnos z propachtované věci
podtypy: Pacht závodu, zemědělský pacht pojmové znaky:
úplatnost (pachtovné, případně poskytnutí části výnosu z (přírůstku, plodů) předmětu pachtu) vedle užívání také požívání propachtované věci dočasnost zvláštní povaha předmětu pachtu – věc „plodonosná“ přinášející plody, přírůstky, užitky , obecně výnosy
Výprosa:
§ 2189 Přenechání věci (nijak nespecifikované) k bezplatnému užívání jinému, aniž by byla dohodnuta délka doby užívání a účel. Podobá se výpůjčce , ale liší se neurčitostí doby výprosy. Proto může půjčitel , nevázáný žádnou lhůtou , po výprosníkovi žádat okamžité vrácení věci. Výprosník odpovídá za škody na věci, z té se však může liberovat, když prokáže že nakládal s věcí řádně dle její povahy. Druh věci je určen absolutně neurčitě, může jít tedy i o pozemek, byt, nebytový prostor… Jedná se o starobylý, již římský institut, tzv. prekarium.
Výpůjčka je právní vztah vzniklý na základě smlouvy o V., podle níž přenechává půjčitel vypůjčiteli nezuživatelná věc věc do bezplatného a dočasného užívání (§ 2193 a n. ObčZ). Pojmové znaky smlouvy o V. tvoří: -přenechání užívání věci, -bezplatnost (tím se liší od nájmu) a -dočasnost.
Předmětem V. jsou jen věci určené individuálně a jsou nezuživatelné (ne např. pytel brambor, ne peníze) a tato věc musí být bez porušení podstaty vrácena půjčiteli. Dočasností se liší od výprosy, a bezplatností od nájmu. Půjčitel je povinen věc odevzdat a ponechat odevzdanou věc vypůjčiteli (vypůjčitel ji má v detenci – ve faktickém držení). Jiné než užívací právo mu ale k věci nenáleží, nemůže být tedy např. v dobré víře, že by mu z držby (detence) věci vzniklo vlastnictví. Vypůjčitel má právo vrátit věc předčasně, ale půjčitel se nemůže domáhat předčasného vrácení věci. (výjimka: protiprávní užívání a nevyhnutelné důvody). Půjčitel je povinen poučit vypůjčitele , jak věc užívat § 2195 (např dodržení zvláštních pravidel, zejména řídí-li se užívání návodem nebo je-li upraveno technickou normou, je půjčitel povinen vypůjčitele s nimi seznámit, ledaže by šlo o pravidla obecně známá) nesplní-li tuto povinnost, odpovídá za škodu, v opačném případě – při nedodržení pravidel
vypůjčitele – hradí škodu ten.
Vypůjčitel je oprávněn a zároveň povinen věc užívat řádně a v souladu s účelem, který byl ve smlouvě dohodnut nebo kterému věc obvykle slouží. Případný zánik vypůjčené věci způsobuje vznik povinnosti náhrady škody v režimu obecné objektivní („smluvní“) odpovědnosti.
Zápůjčka: § 2390, zapůjčitel přenechá
jinému (vydlužiteli) zastupitelnou věc (tedy i zuživatelnou) aby ji
libovolně užil a po čase vrátil věc stejného druhu Předmět zápůjčky : peníze a jiné zastupitelné věci ( např.stavební hmoty, plodiny, různé materiály apod.) . U peněžitých plnění lze dohodnout úroky, je to však dispozitivní. Vrácení může být dohodnuto i ve splátkách.
Hlavní rozdíl mezi Výpůjčkou a Zápůjčkou je v povaze přenechané věci a dále v naprosté bezplatnosti Výpůjčky.
• SMLOUVY O OBSTARÁNÍ ZÁLEŽITOSTI : v ObčZ: Závazky ze smluv příkazního typu, § 2430 a násl.- § 2520 • • - Příkaz: (smlouva příkazní neboli také mandátní), § 2430 • -Zprostředkování (smlouva o zprostředkování), § 2445 • - Komise (smlouva komisionářská =zvl. druh mandátu, nepřímé zastoupení), § 2455 •
-Obchodní zastoupení (smlouva o obchodním zastoupení, § 2483 (jde o vyvíjení činnosti trvalé, která směřuje k uzavírání určitého druhu smluv – sem patří např. dealerská činnost)
Hospodářský účel příkazních smluv: vykonání nějaké činnosti či obstarání nějaké záležitosti příkazníkem pro příkazce.
PŘÍKAZ, § 2430 an. (dřívější mandátní smlouva podle obchodního zákoníku) Pojmovým znakem je: jednání v zastoupení, úplatnost (obvykle). Předmět smlouvy spočívá ve vyvíjení činnosti, nikoli ve výsledku (to na rozdíl např. smlouvy o dílo). Předmětem je • • • • • • • •
obstarání nějaké věci nebo vykonání nějaké činnosti (výsledek se nemusí dostavit) strany jsou příkazce a příkazník ( mandant a mandatář); jde o činnost v zájmu příkazce je vždy úplatná; též náhrada nákladů nutných a účelných strany smlouvy mohou být podnikatel-profesionál a nepodnikatel, nebo dva podnikatelé příkazník musí příkazníkovi podávat zprávy o plnění příkazu (na jeho žádost) a vydat mu (převést na příkazce) veškerý užitek v obstarané záležitosti; po provedení příkazu provede vyúčtování příkazci zastoupení je přímé, příkazník provádí činnost osobně , ale není zakázáno dát se zastoupit substitutem (např. v advokacii) pak ale mandatář v případě chyby substituta odpovídá, jakoby pochybil sám. Jedná se obecnou objektivní odpovědnost = ze smlouvy. smlouvy skončí např. smrtí příkazce, příkazníka , výpovědí příkazníka –účinky výpovědi nastanou až na konci měsíce následujícího po měsíci, kdy mu byla doručena (např. doručena byla 25. 5., výpovědní doba skončí 30. června), odvoláním příkazu příkazce Může být uzavřena i neformálně
V běžném životě je příkazem (mandátem) např. smlouva o zastoupení (smlouva o plné moci) mezi klientem a advokátem. Obsahem je pak zástupčí činnost advokáta před soudem. Příkazní smlouvou je také např. příkaz bance v běžném tuzemském platebním styku – kdy úkolujeme banku, kde máme účet, aby z něj zaplatila na jiný účet nějaký obnos (což lze i elektronicky, tzv. internetové bankovnictví)
Pojmovým znakem je tedy nějaká činnost, (vynaložení úsilí, K. Marek, BA 14), obvykle nějaká služba; příkazní smlouvy obvykle doprovází i plná moc daná příkazcem příkazníkovi. Příkazník musí dát při požádání o splnění příkazu příkazcem výslovně najevo, zda obstarání záležitosti míní vykonat nebo ne; jinak se vystavuje hrozbě náhrady škody… Tedy že předmětem může být jak - právní jednání (např. podání u soudu či jiného státního orgánu), tak -faktická činnost (např. pomocné úkony při přípravě jednání; pomoc a příprava osoby na nějaké zkoušky, např. talentové; vykonání nějaké služby, např. zaslání peněz bankou na příkazcem určený účet, provádění stavebního dohledu aj.) Předmětem P. je jen obstarání nějakých záležitostí čili ona činnost - nikoliv výsledek tohoto obstarání (příkazník neodpovídá za to, že po provedení činnosti se výsledek nedostavil, (např. talentové zkoušky byly neúspěšné, soudní spor příkazce nevyhrál aj.) K pojmu P. nenáleží její bezúplatnost, ale ani úplatnost není pojmovým znakem. Úplatnost je tedy fakultativní – tím se liší např. od smlouvy o dílo, se kterou může být
někdy zaměněna. Činnost může být tedy vykonávána i bezplatně, pokud ovšem je odměna při výkonu takové činnosti obvyklá – zejména je–li příkazce odborník-podnikatel (např. advokát.). V případě, že odměna byla dohodnuta, je povinen zaplatit, a to i když se výsledek činnosti nedostavil Forma není předepsána, může být tedy i ústní. Provedení činnost není vysloveně osobní, příkazník může mít i zástupce („subdodavatele“), ale za jeho chyby odpovídá (např. za škodu) jakoby ji způsobil sám. P. velmi úzce souvisí s institutem zastoupení, zejména se zastoupením na základě plné moci. Je ve své podstatě instrumentem tzv. nepřímého zastoupení. Příkazník má povinnost podat příkazci na jeho žádost všechny zprávy o postupu plnění příkazce a převést na příkazce všechen užitek z provedeného příkazu, po provedení příkazu je povinen předložit vyúčtování. Příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi předem na jeho žádost přiměřené prostředky, nezbytné ke splnění příkazu, nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady, a to i když se výsledek nedostavil,- např. cestovné; nahradit škodu, a to i nezaviněnou, (objektivní odpovědnost), která vznikla v souvislosti s výkonem příkazu (s omezením rozsahu při vzniku škody náhodné), a poskytnout odměnu (jen pokud byla smluvena nebo je obvyklá, tuto povinnost má i tehdy, když výsledek nenastal, pokud nezdar jednání nebyl způsoben porušením povinnosti příkazníka).
Příkaz zaniká: -výpovědí ze strany příkazníka (§ 2440) -odvoláním příkazníka příkazcem (i bez udání důvodu) -výpovědí -smrtí (příkazce či příkazníka) Před skončením závazku ze smlouvy (výpovědí, odvoláním…) je povinen příkazník zařídit vše, co nesnese odkladu, jestliže příkazce (či jeho právní nástupce) neprojeví jinou vůli.
ZPROSTŘEDKOVÁNÍ , §§ 2445 an. Hospodářský účel smlouvy: provést službu, která povede k převodu hospodářských hodnot Smlouva, kterou se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi). Strany smlouvy: zájemce (věřitel) a zprostředkovatel (dlužník) Předmětem S. je jednorázová činnost směřující k zajištění příležitosti uzavřít konkrétní smlouvu, např. kupní; pro účastníky S. platí vzájemná informační povinnost o okolnostech zprostředkovávané smlouvy. Pojmovým znakem smlouvy je úplatnost.
Zprostředkovatel neručí za splnění závazku osobou, s níž zprostředkoval uzavření smlouvy, musí však navrhovat osobu důvěryhodnou (§ 2452). Zprostředkovateli přísluší vedle provize náhrada nákladů, jen když to bylo sjednáno, v pochybnostech jen při vzniku nároku na provizi. Nárok na provizi vzniká zprostředkovateli uzavřením zprostředkovávané smlouvy; obstarává-li zprostředkovatel jen příležitost uzavřít s třetí osobou smlouvu s určitým obsahem, vzniká nárok na provizi obstaráním této příležitosti, popř. může podle S. vzniknout nárok na provizi teprve po splnění závazku třetí osoby ze zprostředkovávané smlouvy. Nárok na provizi zprostředkovateli vzniká i tehdy, je-li uzavřena zprostředkovávaná smlouva po zániku S. nebo je-li zprostředkovávaná smlouva splněna po zániku závazku ze zprostředkovatelské smlouvy. Kterákoli ze stran může zrušit závazek oznámením druhé straně (právně se jedná o odvolání návrhu smlouvy), ale jen za předpokladu, že nebyla ujednána doba, do které má být zprostředkovaná smlouva být uzavřena.
KOMISE , §2455 ObčZ : (komisionářská smlouva),
druh nepřímého zastoupení (kdy jednající neví a nemusí vědět, že hovoří nikoli s přímým subjektem, ale jeho zástupcem. také se vžil pojem smlouva obstaravatelská. úplatná typickým příkladem komis. smlouvy je obstarání prodeje (v akční síni, v bazaru vč. antikvariátu apod.)
Smlouva o dílo v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. § 2586 a násl. je smlouva, kterou se zhotovitel díla zavazuje druhé straně, objednateli, provést na svůj náklad a na své nebezpečí dílo a objednal dílo převezme a zaplatí cenu . Jedná se o synallagmatický závazek, obě strany si něco vzájemně plní.
Pojmové znaky: úplatnost bezformálnost objednávka (projev vůle objednatele) zhotovení věci, obecně činnosti, práce…které vedou k výsledku osobní plnění zhotovitelem v případě rozhodujících jeho osobních vlastností
Obligatorní náležitosti: vymezení předmětu díla (absolutně určitě, např. s přihlédnutím k materiálům, z nichž se bude zhotovovat; může se odkazovat i např. na výkresovou či projektovou dokumentaci)
stanovení ceny čas plnění (pouze u fixních závazků)
Fakultativní náležitosti: čas plnění místo plnění věci k provedení díla způsob součinnosti objednatele se zhotovitelem
K platnosti smlouvy nepředepisuje obč. zákoník písemnou formu.
Pojmová hranice mezi kupní smlouvou a smlouvou o dílo: nejde o kupní smlouvu, nýbrž o smlouvu o dílo, jestliže převážná část závazku spočívá ve vykonávání činností. Za smlouvu o dílo se považuje také provedení (= dodávky) montáže (věci, zboží) bez ohledu na to, jaký je poměr vlastního zboží a montáže. Dále taky nejde o kupní smlouvu, jestliže strana odběratele zboží poskytne druhé straně-zde zhotoviteli, podstatnou část věcí, jichž je zapotřebí k výrobě (finálního) díla. čili dodá si polotovary, materiál látky na oděvy, stavební materiál na stavbu apod. Vznik smlouvy je vázán na dohodu smluvních stran o podstatných náležitostech, kterými jsou vymezení díla, odměna a provedení díla na nebezpečí zhotovitele. Na rozdíl od kupní smlouvy, kdy můžeme koupit i věc která má být teprve vyrobena, jsou pro smlouvu o dílo typické činnosti, práce, které vedou ke zhotovení výsledku, a také věci, které poskytne (může poskytnout) objednatel zhotoviteli k provedení díla, § 2596 (látku na šaty, stavební materiál, jakýkoli jiný materiál k vyrobení užitné věci… porouchaný předmět k provedení jeho opravy, podklady pro odborný posudek apod.) V případě dodaného
materiálu dochází k zhotovení díla zpracování cizí (objednatelovy) věci.
Zhotovitel je povinen upozornit objednatele na nedostatky jím dodaného materiálu, které brání řádnému provedení díla, Cokoli dodá objednatel zhotoviteli, ten za to odpovídá jako skladovatel (§ 2598 (nejen materiál, ale věci dodané k opravě a úpravě věci - porouchané přístroje, boty k opravě aj.)
Základní povinnost zhotovitele: spočívá v provedení díla podle smlouvy (tato povinnost zahrnuje určení toho, kdo má dílo provést, z čeho - z jakého materiálu, jakým způsobem, s jakými náležitostmi - a v jaké lhůtě).
Zásadně zhotovuje dílo osobně nebo někým jiným pod svým osobním vedením v případě, že je výsledek vázán na osobní vlastnosti zhotovitele,§ 2589, protože konečný výsledek bude zpravidla jedinečný, neopakovatelný (např. umělecké dílo, vědecký posudek; v případě uměleckého díla se jedná o vytvoření díla na objednávku.dle § 61 AutZ. )
V případě, že osobní vlastnosti nejsou zapotřebí k zhotovení díla, může dílo nechat provést i jiným, odpovídá však za řádné plnění, jakoby dílo provedl sám.
Svépomocný prodej, §2609 Možnost prodat zhotovenou věc, pokud si ji objednatel nevyzvedne, na objednatelův účet.Musí o tom objednatele vyrozumět a dát mu (další) lhůtu k převzetí věci.
Základní povinností objednatele je povinnost převzít dílo a zaplatit odměnu. Tuto odměnu je nutno poskytnout v místě určeném dohodou stran. Není-li toto místo určeno, je jím bydliště nebo sídlo objednatele. Velmi často je k provedení díla nutná součinnost objednatele, § 2591 (přijít na zkoušku šatů, umožnit vstup na staveniště, donést předmět do opravny aj.). Neposkytne-li obj. součinnost v poskytnuté lhůtě, má zhotovitel právo zajistit náhradní plnění na účet obj. nebo odstoupit od smlouvy.
Vlastnické právo přechází na objednatele předáním zhotoveného dílo - věci nebo jiného výsledku a zaplacením ceny pokud ze zákona neplyne jinak. Přechod vlastnického práva si mohou strany upravit odchylně. U věci individuálně určené e považuje za vlastníka objednatel (umělecké dílo, stavba, svatební šaty, opravené boty, kolo… apod.)
U věci určené druhově je vlastník zhotovitel (vánoční pečivo na objednávku v cukrárně)
Dílo: zhotovení věci určené jednotlivě, druhově, údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Může jít o montáž věci, uvedení do provozu a provedení zkoušek, § 2607 Dílem je vždy stavba § 2623 (zhotovení stavby, její údržba, oprava…) anebo je možné i dílo s nehmotným výsledem § 2631 a n. Dílo je standardně pojímáno jako činnost (práce). Od práce v závislém poměru (pracovní poměr zaměstnance) se tato smlouva liší tím, že zhotovitel vykonává činnost samostatně, podle vlastního rozvrhu, s vlastními prostředky (nářadím apod.) a na vlastní riziko (nepodléhá tedy neustálé kontrole či řízení objednatele). Zhotovitel není příkazníkem objednatele, nepodléhá tedy jeho pokynům, pokud to není explicitně ujednáno,§ 2592. Zhotovitel má však právo kontroly nad prováděním díla, § 2593
Stavba jako předmět díla: § 2623 Nebezpečí škody, kontrola provádění díla, převzetí stavby, vady stavby Dílo s nehmotným výsledkem: § 2631
Zpravidla dílo, které je výsledkem duševní činnosti, ne vždy tvůrčí (montáž, uvedení zařízení do provozu), ale bude to obvyklé. Dílo bude zpravidla hmotně zachyceno, ale postačí jeho fyzikální vnímatelnost (např. odborná přednáška)
Smlouva o dílo je možná i v rámci smluv spotřebitelských
Práva z vadného plnění dle smlouvy o dílo se postupuje jako u smlouvy kupní
Občanský zákoník, zák. č. 89/2012 Sb., část čtvrtá
Relativní majetková práva (§1721 a násl.) SMLOUVY (neboli závazky z právních jednání, § 2055 a násl.) Smlouva je základní právní skutečností v soukromém právu. Právní teorie nabádá uvědomit si rozdíl mezi smlouvou a smluvním závazkovým vztahem. Pojem „smlouva“ může být vnímána jako a) synonymum pro smluvní závazkový vztah, nebo b) jako materiální substrát, na němž jsou obsažena práva a povinnosti ze smluvního závazkového vztahu vyplývající, popřípadě jako každý průnik vůlí subjektů závazkového vztahu. (Písemná smlouva, daný slib) Pojem „smluvní závazkový vztah“ bývá obvykle vnímán jednotně jako vztah, který existuje mezi dvěma či více účastníky, jejichž vzájemné postavení dává jedné straně právo žádat od strany druhé určité plnění, zpravidla majetkové povahy, zatímco strana druhá je povinna toto plnění poskytnout. (volně podle Kosan,.muni…)
Druhy upravených konkrétních smluvních typů v OZ: Zvláštní typy smluv: Dědická smlouva § 1582 a násl. Smlouvy v oblasti práv k cizím věcem Věcné břemeno, Služebnost, Výměnek, Zástavní právo, (podnikání)
Převedení věci do vlastnictví jiného: Darování § 2055 (v podnikání se nemůže uplatnit, darem nejde vytvářet zisk) Koupě (a její podtypy), § 2079 a násl. (podnikání) Koupě movité věci § 2085 Koupě nemovité věci § 2128
-jiné smlouvy ve věcech dispozic s nemovitostmi (věcná břemena, služebnosti…) Vedlejší ujednání při kupní smlouvě § 2132 (podnikání) Zvlášt. ust. o prodeji zboží v obchodě § 2158 (druh spotřebitelské smlouvy) Zvl. ust. o koupi závodu (dříve podniku) § 2175 (podnikání) Směna § 2184 (podnikání _ barterové obchody, kompenzační: bez peněz nebo jen s částečným placením; započtení)
Přenechání věci k užití jinému: Výprosa Výpůjčka Nájem § 2201 Zvláštní ust. o nájmu bytu a nájmu domu § 2235 Zvl. ust o nájmu prostoru k podnikání § 2302 (podnikání: nájem nebyt. prostoru, sídlo podnikatele) Zvl. ust. o podnikatelském nájmu věcí movitých § 2316 (podnikání) Zvl. ust. o nájmu dopravního prostředku § 2321 (podnikání) Ubytování § 2326 Pacht § 2332 (podnikání) Zemědělský pacht § 2345 Licence §2358 obecná ustanov. pro licenci , také k předmětům průmyslových práv Zvl. ust. pro licenci k předmětům chráněným AutZ § 2371 Zvl. ust. pro licenční smlouvu nakladatelskou § 2384 Zvl. ust. pro práva související s právem aut. a pro pořizovatele databáze § 2387 Zápůjčka § 2390 Úvěr § 2395 (podnikání) Pracovní poměr § 2401 Závazky ze schovacích smluv § 2402 (podnikání) Úschova § 2402 Úschova cenného papíru § 2409 (podnikání) Skladování § 2415 (podnikání) Závazky ze smluv příkazního typu (podtypy): (podnikání) Příkaz § 2430 (podnikání) Zprostředkování § 2445 (podnikání) Komise § 2455 (podnikání) Zasílatelství § 2471 (podnikání) Obchodní zastoupení § 2483 (podnikání) Zájezd § 2521 Závazky ze smluv o přepravě (podnikání) Přeprava osob a věcí Přeprava osoby § 2550
Přeprava věci § 2555 (podnikání) Náložný list § 2572 (podnikání) Provoz dopravního prostředku § 2582 (podnikání) Dílo (podnikání) Smlouva o dílo Obecná ustanovení § 2586 Určení ceny podle rozpočtu 2620 Stavba jako předmět díla § 2623 Dílo s nehmotným výsledkem § 2631 Péče o zdraví § 2636 Smlouva o péči o zdraví § 2636 _ druh příkazní úplatné smlouvy Smlouva o kontrolní činnosti § 2652 ((podnikání_např. audit) Smlouva o účtu 2662 (podnikání) Platební účet; jiný než platební účet; Vkladní knížka; Jednorázový vklad Vkladní list Akreditiv § 2682 (podnikání) Potvrzený akreditiv, Dokumentární akreditiv, Inkaso, Dokumentární inkaso Zaopatřovací smlouvy: Důchod § 2701 Výměnek § 2707 Společenství bez právní subjektivity: Společnost § 2716 a násl. _ sdružení bez právní subjektivity (podnikání) Tichá společnost § 2747 a násl. – společenství bez právní subjektivity (podnikání) Závazky z odvážných smluv, § 2756 -2757 (tzv. aleatorních – závislých na nejisté náhodě, nejisté skutečnosti _ události) Pojištění § 2758 as násl. Škodové pojištění § 2811 a násl. Obnosové pojištění § 2821 a násl. Životní pojištění § 2833 a násl. Úrazové pojištění § 2844 a násl. Pojištění pro případ nemoci § 2847 Pojištění majetku § 2849 (podnikání) Pojištění právní ochrany § 2856 (podnikání) Pojištění odpovědnosti § 2861 (podnikání) Pojištění úvěru nebo záruky 2868 (podnikání) Pojištění finančních ztrát § 2871 (podnikání)
Sázka, hra a los § 2873 a násl. Závazky z právních jednání jedné osoby Veřejný příslib § 2884 (podnikání) Slib odškodnění § 2890 (podnikání)
pozn. podnikání se myslí profesionální vztah mezi dvěma podnikateli
Trestní právo hmotné v ČR Dělí se na obecnou a zvláštní část, TP má podpůrný (subsidiární) charakter, chrání práva a zájmy zaručené jinými právními odvětvími a nastupuje až tehdy, když všechny ostatní mechanismy ochrany práva selhaly, nebo ani nemohly nastoupit: prevence, ústavní záruky, občanskoprávní způsoby obrany vč. svépomoci, správněprávní prostředky. obrany a ochrany (TP jako ultima ratio ) TP určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné, a stanoví tresty za jejich spáchání.
Akcesorická (závislá) povaha trest. práva spočívá v tom, že paragrafy TrZ. stanovuje trestní sankce za porušení norem zcela jiného práv. odvětví (autorské, předpisy o veř. listinách, předpisy o zbraních, o dopravě, o nakládání s nebezpečnými látkami a další).Trest. právo jakoby jen přistupuje se svou sankcí k právním vztahům, které leží mimo něj.
Trestněprávní vztah vniká mezi pachatelem a státem, a to v okamžiku spáchání trestného činu. Tím je v každém případě protiprávní jednání, a ne každé protip. j. je trest. čin - platí zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege = není činu bez zákona, není trestu bez zákona. Tato zásada, že nikdo nesmí být stíhán bez zákona, je obsažena v č. ústavním pořádku, v LZPS. Nemůže si tedy někdo ad hoc určovat, že nějaký čin je trestný, jiný ne, nebo jedno a totéž chování u různých osob jednou trestným činem je, u jiných však nikoli apod.
TP má funkci represivní, disponuje těmi nejcitlivějšími prostředky státního donucení, zásahem do práv a osobní svobody občana a tím i jeho blízkých, čímž má schopnost vyvolat vedlejší negativní účinky. Tím samým faktem je i preventivní (prevence při ochraně před kriminalitou). Má-li hrozba trestem vést občany k tomu, aby se určitých činů vystříhali, musejí je předem znát a vědět, jaký je za něj vyměřen trest (viz shora nullum crimen...). Dále platí zásada moderní kriminologie a penologie, že prevence má tkvět nikoli v trestu za každou cenu přísného, nýbrž v jeho neodvratitelnosti. Pramen práva je zák 40/2009 Sb. , jde o ZÁKONÍK nikoli o zákon jako úprava předešlá (140/ 1960) jde o typické právo veřejné, to jest takové, na jehož dodržení má zvláštní zájem stát a kde se účastníci nemohou mezi sebou o jeho působení dohodnout (to nemá vliv na skutečnost, že eventuální pachatel má v trest. procesu rovnoprávné postavení se žalobcem - státním zástupcem).
SKUTKOVÉ PODSTATY HOSPODÁŘSKÝCH TRESTNÝCH ČINŮ
1. POJEM A ÚLOHA TRESTNÍHO PRÁVA
Trestní právo je souhrnem právních norem, která chrání práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky před jednáními společensky škodlivými. Za tím účelem stanoví, co je trestným činem a sankce ( tresty a ochranná opatření ), které lze za trestné činy ukládat.
Ochranu společnosti je však třeba dosahovat především jinými prostředky než trestními. V trestním právu je třeba rozlišovat: a) trestní právo hmotné ( materiální ), které v obecné části zákona č. 40 /2009 Sb. -trestního zákoníku obsahuje ustanovení o působnosti trestního zákoníku, základech trestní odpovědnosti, okolnostech vylučujících protiprávnost, zániku trestné odpovědnosti, trestní sankce, zahlazení odsouzení, zvláštní ustanovení o některých pachatelích a výkladová ustanovení. V části zvláštní jsou uvedeny jednotlivé trestné činy, které jsou rozděleny do třinácti hlav, b) trestní právo procesní (formální ), uvedené v zákoně č. 141/1964 Sb. – trestní řád, které chrání před trestnými činy zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob tím, že upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, při zajišťování trestných činů, při rozhodování o nich , při výkonu rozhodnutí a při předcházení a zamezování trestné činnosti. Prostřednictvím trestního práva procesního se realizuje trestní právo hmotné, c) zákon č. 418/2011 Sb. o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Uvedený zákon upravuje: -
trestní odpovědnost právnických osob; tresty a ochranná opatření, které lze za spáchání stanovených trestných činů právnickým osobám uložit, zvláštní ustanovení vztahující se k trestnímu řízení vedenému proti právnickým osobám.
Pokud nestanoví zákon o trestní odpovědnosti právnických osob něco jiného, použije se trestní zákoník nebo jiný zákon vymezující trestné činy a odpovědnost za ně a v trestním řízení proti právnické osobě trestní řád, není-li to z povahy věci vyloučeno. Zákon obsahuje ustanovení o vyloučení odpovědnosti některých právnických osob za trestný čin. Podle něho nejsou trestně odpovědné: a) Česká republika; b) Česká národní banka, c) územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci, d) právnické osoby při výkonu veřejné moci. Tím není dotčena trestní odpovědnost právnických osob, na jejichž činnosti se Česká republika nebo územní samosprávné celky účastní anebo které s majetkem České republiky a územních samosprávných celků hospodaří, popřípadě jej spravují. V praxi uvedené znamená, že Česká republika nebo územní samosprávné celky nemohou být postiženy pro spolupachatelství ani účastenství na trestném činu spáchaném jinou právnickou osobou.
Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob obsahuje taxativní výčet trestných činů obsažených v trestním zákoníku, které jsou trestným činem podle tohoto zákona. Tím není vyloučena trestní odpovědnost právnické osoby jako účastníka na jiném trestném činu podle trestního zákoníku, než je uvedeno v taxativním výčtu, pokud to není vyloučeno povahou takového trestného činu. Spácháním trestného činu vznikne trestněprávní vztah mezi pachatelem trestného činu ( na straně jedné ) a státem ( nestraně druhé ). Předmětem trestního práva hmotného je úprava zabezpečující regulaci těchto vztahů. Úlohou trestního práva je ochrana společnosti před trestnými činy. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů a zabránit v páchání jejich další trestné jejich činnosti a vychovat je, aby vedli řádný živost. Výkonem trestu nesmí být ponížena lidská důstojnost. Účelem trestního práva není pouze represe ( tj. újma, kterou je pachatel povinen za spáchaný trestný čin strpět, ale též hrozba touto újmou ( sankcí ). Ukládání a výkon takové újmy má působit preventivně, zejména předcházet páchání dalších trestných činů. Prevence trestné činnosti, kterou je nutno považovat za jeden z hlavních úkolů trestního práva, je soubor nejrůznějších aktivit, především nesankčního charakteru, které vyvíjejí státní, veřejné a soukromé instituce i jednotlivý občané. Je třeba rozlišovat prevenci speciální, která je zaměřena na pachatele odsouzeného za trestný čin, a prevenci generální, zaměřenou na ostatní členy společnosti. Významnou je prevence na místní úrovni, která garantuje efektivnost.
2. ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRESTNÍHO PRÁVA HMOTNÉHO
Za základní zásady trestního práva je možno považovat určité principy, ze kterých trestní právo vychází při regulaci specifických společenských vztahů ( zájmů ). Jejich význam spočívá zejména v tom, že : - je na nich založena celková koncepce trestního zákoníku - jsou důležitou interpretační a aplikační pomůckou při výkladu a aplikaci trestního zákoníku.
Z celkové koncepce a účelu trestního zákona vyplývají zejména tyto zásady: a) Zásada subsidiarity trestní represe, který v podstatě znamená, že trestní právo je nejkrajnější prostředek a že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů. Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňovat prostředky trestního práva zdrženlivě tam kde selhávají jiné právní prostředky nebo nejsou efektivní. Trestněprávní kvalifikaci určitého jednání je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek z hlediska
ochrany základních celospolečenských hodnot. Tento postulát je rovněž vyjádřen v zásadě pomocné úlohy trestní represe. b) Z této zásady vyplývá i zásada odpovědnosti za spáchání trestného činu. V trestním právu České republiky, založeném na myšlence právního státu, je spojována s vymezením trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin, který je společensky škodlivý a je základem trestní odpovědnosti. c) Zákaz retroaktivity ( zpětné působnosti) pozdějšího zákona. Pozdější zákon se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.. d) Nepřípustnost analogie k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti a při ukládání trestů a ochranných opatření, včetně podmínek jejich uložení. Zákaz analogie v neprospěch pachatele platí ve dvou směrech. Analogií nelze rozšiřovat podmínky trestní odpovědnosti a tresty a ochranná opatření lze ukládat jen na základě zákona. Analogii je nutno odlišovat od extenzivního výkladu, který se uskutečňuje v souladu s účelem zákona stále v jeho mezích, kdežto analogie tyto hranice již překračuje. e) Zásada trestní odpovědnosti fyzických a v současné době již i právnických osob, f) Trestní odpovědnost je založena na zavinění, tj. vnitřním – psychickém vztahu pachatele trestného činu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Trestní odpovědnost je závislá na splnění podmínek úmyslného zavinění nebo zavinění z nedbalosti. g) Přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele. h) Zásada humanismu, jejím projevem je mj. nepřípustnost trestu smrti, nikdo nemůže být mučen ani podroben krutému, nelidského nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. i) Zásada zákonnosti je vyjádřena v § 12 odst. 1. trestního zákoníku. Pouze trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit za jejich spáchání. Jen soud rozhoduje o vině a trestu. j) Ukládání a výkon sankcí vyjadřuje přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele. Pachatele lze uznat vinným trestným činem a uložit mu za něj trestní sankci jen na základě zákona. k) Zásada pomocné úlohy trestní represe v podstatě vyjadřuje požadavek, aby trestní represe ( trestání ) byla omezena na nezbytně nutnou míru, která je potřebná k ochraně společnosti. Úkolem trestního práva je rovněž prevence. l) Zásada jednoty represe a výchovy. Z této zásady vyplývá, že represivní prvek trestu musí být omezen pouze na míru nutnou k dosažení jeho účelu. Z hlediska de lege ferenda by měl být výchovný účel trestního práva prohlubován na úkor prvku represivního. Represivní prvek je postupně zeslabován rovněž úpravou obsaženou v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže.
3. ZÁKLADNÍ ZÁSADY TRESTNÍHO ŘÍZENÍ
Základní zásady trestního řízení jsou uvedeny v zákoně č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním ( trestní řád ). Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy ( které trestní zákon rozlišuje podle škodlivosti na přečiny, kterými jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let, dále na zločiny, kterými jsou všechny trestné činy, které nejsou podle tr. zákoníku přečiny, zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let ) byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a
společnosti. Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů. Základní zásady trestního řízení jsou uvedeny v § 2 trestního řádu :
a) Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. b) Dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina, nelze se na toho, proti němuž se trestní řízení vede, hledět, jako by byl vinen. c) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. d) Jestliže trestní řád nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti,.trestní věci musí projednat co nejrychleji s s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mez. smlouvami lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. e) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obžalovaný na podporu svých stanovisek mohou navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. Uvedené však nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. f) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. g) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení. h) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. i) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce. Předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce. j) Trestní věci se před soudem projednávají tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v trestním řádu nebo zvláštním zákoně. k) Jednání před soudy je ústní, důkazy výpověďmi svědků, znalců a obžalovaného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají. l) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i veřejném i neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. m) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech, umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce. Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. n) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá . .
4. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÝCH OSOB
Trestní odpovědnost právnické osoby je dána spácháním trestného činu. Trestným činem v tomto pojetí je protiprávní čin spáchaný jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu či v rámci její činnosti, jednal-li tak: a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu b) ten, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony c) ten, kdo v rámci této právnické osoby vykonává řídící či kontrolní činnost, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku, zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoba, nebo zaměstnanec při plnění pracovních úkolů, a jde o trestný čin v zákoně taxativně uvedený, při splnění dalších zákonných podmínek. Trestní odpovědnosti právnické osoby nebrání, nepodaří-li se zjistit, která konkrétní fyzická osoba jednala výše uvedeným způsobem. V tom je samotný zákon v našem právním řádu průlomový. Ustanovení § 9 vymezuje pojem pachatel, spolupachatel a účastník takto. Pachatelem trestného činu je právnická osoba, které lze přičítat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v zákoně. Pachatelem je i právnická osoba, která k provedení činu užila jiné právnické osoby nebo fyzické osoby ( nepřímý pachatel ). Trestní odpovědnost právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, pokud byly zjištěny a jsou trestně odpovědné, a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob ( spolupachatelé ), z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Na účastenství právnické osoby ve vztahu k trestnému činu právnické osoby se užije přiměřeně ustanovení o účastenství ( § 24 trestního zákoníku ). Tresty pro právnickou osobu jsou uvedeny v § 15 tohoto zákona. Jedná se o : a) zrušení právnické osoby, b) propadnutí majetku, c) peněžitý trest, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti f) zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži, g) zákaz přijímání dotací a subvencí, h) uveřejnění rozsudku. Dále lze uložit ochranné opatření spočívající v zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. .
5. POJEM TRESTNÉHO ČINU, JEHO ZNAKY, TŘÍDĚNÍ TRESTNÝCH ČINŮ, PŘÍPRAVA A POKUS TRESTNÉHO ČINU
Trestným činem se rozumí protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně.
Trestným činem je, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc. Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění. Znaky trestného činu jsou protiprávnost, kterou posuzujeme z hlediska celého právního řádu. V některých skutkových podstatách trestných činů je znak protiprávnosti zdůrazněn ( např. bez povolení, bez oprávnění ). Dalšímu jsou znaky uvedené v trestním zákoně, které zahrnují jednak znaky obecné, které jsou společné pro všechny trestné činy ( věk, příčetnost ) a dále znaky typové, tj. znaky, které popisují jednotlivé typy trestných činů. Souhrn těchto znaků nauka označuje jako s k u t k o v o u p o d s t a t u t r e s t n é h o č i n u. Nová koncepce pojetí trestného činu vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, které znamená, že při řešení míry společenské škodlivosti a použití zásady subsidiarity trestní represe nelze opomenout zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení trestného činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl spáchán, osobu pachatele. míru jeho zavinění a jeho pohnutku, záměr a cíl. Protispolečenská jednání můžeme rozdělit podle jejich typové škodlivosti ( závažnosti ) do několika skupin na: trestné činy podle trestního zákoníku a provinění podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže; - přestupky a jiné správní ( administrativní )delikty, kázeňské přestupky; - občanskoprávní delikty, porušení pracovní kázně dle zákoníku práce aj.; - jiné společensky nežádoucí jevy se škodlivými důsledky, které nelze kvalifikovat jako protiprávní. Trestné činy, které jsou jediným základem trestní odpovědnosti, je možno třídit podle různých hledisek,např.: -
a) podle škodlivosti trestní zákoník rozlišuje: p ř e č i n y, kterými jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí do pěti let; z l o č i n y, kterými jsou všechnu trestné činy, které nejsou podle trestního zákoníku přečiny; z v l á š ť z á v a ž n é z l o č i n y jsou ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. b) podle zájmů chráněných trestním zákoníkem ( objektu trestného činu ), čemuž odpovídá systematika zvláštní části trestního zákoníku, kde jsou jednotlivé trestné činy rozděleny podle skupinového objektu do 13 hlav. Jejich rozdělení vychází z tzv. hodnotového systému. c) podle formy jednání lze rozlišovat trestné činy spáchané konáním a trestné činy spáchané opomenutím d) podle druhu následku na trestné činy ohrožující a poruchové; e) podle subjektu trestného činu, kde pachatelem trestného činu může být kdokoliv, tedy subjekt obecný. V zákoně uvedené poznáme použitím slova KDO. Ve druhém případě hovoříme o subjektu speciálním či konkrétním, neboť některých trestných činů se může dopustit jen pachatel zvláštní vlastnosti, způsobilosti či postavení ( např. trestné činy úředních osob ); f) podle formy zavinění lze rozlišovat trestné činy úmyslné ( dolózní ) a trestné činy zaviněné z nedbalosti ( kulpózní ). Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá p r o v i n ě n í m. Toto rozlišení je významné i z hlediska trestního práva procesního.
Jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení
v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Trestní odpovědnost za přípravu zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího jednání, odstranil nebezpečí a učinil oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják nadřízenému. Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmuslu trestný čin spáchat, je pokusem tr. činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestní odpovědnost zaniká stejně jako u přípravy.Pokus tr. činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
6. TRESTNÍ ODPOVĚDNOST FYZICKÝCH OSOB PODLE TRESTNÍHO ZÁKONÍKU
Pachatelem trestného činu může být jen osoba, která dovršila patnáctý rok věku. Pro vznik trestní odpovědnosti má význam doba spáchání činu, nikoli vznik následků. Pro trestní právo hmotné mají význam i další věkové hranice, stanovené zákonem. Dítětem se podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže rozumí ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku. Mladistvým je ten, kdo v době spáchání p r o v i n ě n í dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže pod pojmem „mládež “ řadí děti a mladistvé. Pojem mládež užívaný zákonem o soudnictví ve věcech mládeže je svým obsahem shodný s pojmem „ dítě“ užívaným trestním zákoníkem. Pachatel trestného činu musí být v době spáchání trestného činu příčetný. Trestní zákoník stejně jako zákony předchozí vymezuje v § 26 příčetnost negativně, když stanoví podmínky nepříčetnosti. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný, Legální definice nepříčetnosti obsahuje tři kumulativně dané základní znaky: a) duševní porucha pachatele b) která nastala nebo trvala v době spáchání činu c) jejímž důsledkem je pachatelova neschopnost rozpoznat protiprávnost činu – neschopnost intelektuální, rozpoznávací, nebo ovládat jednání - neschopnost volní, určovací. Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnost nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Kdo k provedení činu úmyslně užije jiné osoby je v trestním zákoníku vymezen jako nepřímý pachatel, Tím je ten kdo úmyslně užije jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, pro nepříčetnost, pro omyl, protože jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, sama nejednala nebo nejednala zaviněně nebo nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem. Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama ( spolupachatelé). Podmínkou trestní odpovědnosti za spolupachatelství je naplnění jeho dvou znaků. Těmi jsou společné jednání směřující k následku trestného činu a úmysl společně jednat ( spáchat trestný čin společným jednáním ).
7. POJEM SKUTKOVÉ PODSTATY TRESTNÉHO ČINU
Základem trestní odpovědnosti podle platného českého trestního práva je pouze trestný čin. Jedním z formálních znaků trestného činu je skutková podstata, kterou rozumíme souhrn znaků trestného činu určitého druhu, kterými se od sebe jednotlivé trestné činy či skupiny trestných činů odlišují. Termín skutková podstata byl vytvořen naukou trestního práva. Skutkovou podstatu nelze zaměňovat za skutek či dispozici, neboť je její součástí. Pokud jde o vztah skutkové podstaty a společenské škodlivosti je třeba uvést, že společenská škodlivost není znakem skutkové podstaty trestného činu, ale charakterizuje samotný trestný čin, který zároveň musí mít znaky trestného činu.
8. ZNAKY SKUTKOVÉ PODSTATY TRESTNÉHO ČINU
Znaky skutkové podstaty jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákoníku. Zde jsou rozděleny na základě hodnotového systému do třinácti hlav. Hospodářské trestné činy jsou v hlavě VI. Skutkovou podstatu trestného činu je však třeba doplnit o tzv. obecné znaky, které nepatří do znaků skutkové podstaty trestného činu jako např. věk pachatele, příčetnost a jiné. Přesná a jednoznačná formulace znaků skutkových podstat trestného činu přispívá k dodržování zásady nullum crimen sine lege. Tato formulace přispívá i k regulační funkci trestního práva, neboť tím, že stát formuluje souhrn zvláště společensky škodlivých ( protiprávních ) činů, současně určuje i jistá pravidla pro chování lidí (tj. určuje,co je dovolené ). Znaky skutkové podstaty, které jsou odrazem skutečnosti a jejím zobecněním, je možno rozdělit do několika skupin a to na znaky charakterizující: a) objekt trestného činu ( předmět ochrany ), podle stupně obecnosti nauka rozlišuje objekt obecný, druhový ( skupinový) a individuální, resp. v konkrétní rovině objekt konkrétní; b) objektivní stránku trestného činu, která má znaky povinné ( obligatorní ) jako je jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem a dále znaky nepovinné ( fakultativní ) jako je doba činu, místo trestného činu, způsob provedení činu a použité prostředky, hmotný předmět útoku a účinek; c) subjekt trestného činu – některé skutkové podstaty trestných činů mezují možnost být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu, neboť vyžadují, aby pachatel měl zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení ( svědek, znalec, tlumočník, matka ); d) subjektivní stránku trestného činu, která jako povinný znak má zavinění, které může mít formu zavinění úmyslného ( dolózního) nebo zavinění z nedbalosti ( kulpózního ). Zavinění úmyslné zahrnuje úmysl přímý pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Vedle úmyslu přímého rozlišujeme i úmysl eventuální – pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím s r o z u m ě n . Zavinění z nedbalosti zahrnuje n e d b a l o s t v ě d o m o u – pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Dalším zaviněním z nedbalosti je nedbalost
n e v ě d o m á - pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení způsobit. ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům ( postavení, vzdělání , funkci ) věděl měl a mohl.
Nepovinným znakem je motiv (pohnutka ), účel, resp. cíl činu.
9. TŘÍDĚNÍ SKUTKOVÝCH PODSTAT TRESTNÝCH ČINŮ
Skutkové podstaty trestných činů je možno třídit podle různých hledisek. Podle závažnosti trestných činů na : a) základní skutkové podstaty, které bývají uvedeny v prvních odstavcích jednotlivých ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, (např. § 140 odst. 1 tr. zákoníku – „ Kdo jiného úmyslně usmrtí „ , popřípadě v ustanoveních bez odstavcůb) kvalifikované skutkové podstaty, které bývají uvedeny v druhých a dalších odstavcích skutkových podstat trestných činů ve zvláštní části trestního zákona. Jsou tvořeny okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby. ( např. člen organizované skupiny, těžká újma na zdraví, značná škoda aj.). Skutkové podstaty kvalifikované jsou závažnější než skutkové podstaty základní. c) privilegované, které charakterizují trestné činy menší závažnosti než skutkové podstaty základní ( např. u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku znaky „ rozrušení způsobené porodem“ snižují typovou škodlivost na rozdíl od znaku „ jiného úmyslně usmrtí“ u trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku. Podle vyjádření v zákoně lze skutkové podstaty třídit na popisné, odkazovací a blanketní. Podle struktury se skutkové podstaty třídí na: a) jednoduché ( např. § 171 odst. 1 tr. zákoníku); b) složité, které se od jednoduchých podstat odlišují tím, že mají více - individuálních objektů trestných činů ( např. tr. čin loupeže, objektem je osobní svoboda a majetek ); - způsobů jednání ( např. tr. čin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku má znak násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy; - forem zavinění ( např. tr. čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku - byť i z nedbalosti) Dále je třeba rozlišovat skutkové podstaty složené, které vznikají spojením znaků dvou jiných skutkových podstat( např. tr. čin loupeže podle § 173 odst.. 1,4 písm. a) tr. zákoníku je složenou skutkovou podstatou tvořenou z loupeže § 173 odst. 1 a trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 trestního zákoníku. Skutkové podstaty složené jsou speciální je skutkovým podstatám, z jejichž znaků se skládají. Skutkové podstaty složené je možno třídit i podle jiných hledisek ( např. podle povahy dispozice – přikazující, zakazující, odkazující, podle míry konkretizace aj. ).
10. OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST ČINU
Krajní nouze
Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním zákonem, není trestným činem. O krajní nouzi se nejedná, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Nutná obrana
Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jednáním v nutné obraně také není odvracení útoku duševně nemocného člověka. Činnost duševně nemocného člověka, jinak naplňující znaky nutné obrany, je považována za jednání v krajní nouzi, tedy jednáním odvracejícím nebezpečí přímo hrozící či trvající.
Svolení poškozeného
Trestný čin nespáchá, kdo jednal na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž může tato osoba oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení musí dáno předem, dobrovolně, určitě, vážně, srozumitelně. Za svolení nelze považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.
Přípustné riziko
Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze –li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život anebo zdraví člověka. aniž byl jím dán v souladu jiným právním předpisem souhlas , nebo výsledek, k němuž směřuje zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.
Oprávněné použití zbraně
Trestný čin nespáchá ten, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.
11. ZÁNIK TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI
Institut zánik trestní odpovědnosti je třeba důsledně rozlišovat od institutů okolnosti vylučující protiprávnost a zánik výkonu trestu. Zatímco v případech jednání za podmínek okolnosti vylučujících protiprávnost nejde o trestný čin od samého počátku, v případě zániku trestní odpovědnosti trestný čin spáchán jel, avšak z určitého důvodu ztrácí stát své právo pachatele takového trestného činu potrestat. Důvody zániku trestní odpovědnosti patří mezi negativní podmínky trestnosti. Zároveň platí, že čin, jehož trestnost zanikla, nemůže být podkladem zpětnosti. Mezi důvody zániku trestní odpovědnosti patří: 1. účinná lítost; 2. zvláštní ustanovení o účinné lítosti; 3. promlčení trestní odpovědnosti; 4. zánik trestní odpovědnosti za přípravu; 5. zánik trestní odpovědnosti za pokus; 6. zánik trestní odpovědnosti účastníka; 7. zánik trestní odpovědnosti mladistvého 8. smrt pachatele nebo prohlášení za mrtvého; 9. milost prezidenta republiky.
Ke všem uvedeným důvodům přihlížejí orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti.
12. K TRESTNÝM ČINŮM HOSPODÁŘSKÝM OBECNĚ
Česká republika potřebuje, jako každý stát, k zabezpečení svého fungování finanční zdroje. K největším zdrojům příjmu státního rozpočtu patří daně, cla a pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Jedná se o položky, které jsou do státního rozpočtu odváděny fyzickými a právnickými osobami povinně na základě právních předpisů. Zde považujeme za nutné vám, budoucím vedoucím pracovníkům a podnikatelům v oblasti ekonomiky, připomenout povinnost chovat se čestně vůči společnosti a státu a nesnažit se porušovat právní předpisy a snižovat daně, cla a poplatky či je případně vůbec neodvádět. Nutnost zabezpečit chod státu vede k tomu, že trestné činy, kterým jsme si zvykli říkat hospodářské, tvoří významnou součást trestního zákoníku i v demokratické společnosti, založené, pokud jde o ekonomiku, na tržním hospodářství, neboť je třeba zajistit adekvátní trestněprávní ochranu ekonomiky před trestnou činností, a tím i ochranu hospodářského mechanismu a systému ekonomických vztahů. Hospodářské zájmy jsou chráněny i v dalších hlavách zvláštní části trestního zákoníku, zejména v hlavě V., jestliže tu je výrazný prvek majetkové škody, a v hlavě IX.,pokud je tu úmysl pachatele, poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky.
V oblasti hospodářských trestných činů je však třeba zvláště uplatňovat zásadu pomocné úlohy (subsidiarity) trestní represe a proto se zásahy státu pomocí trestněprávních prostředků omezují v podstatě na: -
postih pro nesplnění povinností vůči státu, zejména finančních ( daňových, celních, devizových atd. – viz zejména trestné činy podle § 240 až 246 trestního zákoníku );
postih pro nedodržení důležitých předpisů vymezujících rámec podnikání a závazná pravidla podnikání, včetně zajištění rovnosti na trhu ( neoprávněné podnikání, porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou,porušování předpisů o nakládání se zbožím a technologiemi dvojího užití, porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem. porušování závazných pravidel hospodářského styku apod. - viz zejména trestné činy podle § 248 až 252, § 261 až 267 trestního zákoníku); - postih různých jednání podvodného charakteru ( poškozování spotřebitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě apod. - viz trestné činy podle § 253, §256 až 258 trestního zákoníku); - ochranu tajemství obchodních informací a pravdivosti účetní evidence ( zneužívání informací v obchodním styku, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění atd. – viz trestné činy podle § 254 a 255 trestního zákoníku ); - ochranu měny a závazků vyplývajících z mezinárodních smluv a úmluv ( padělání a pozměňování peněz, průmyslová práva, autorské právo, poškozování finančních zájmů Evropských společenství a pod. – viz zejména trestné činy podle § 233 až 239, § 260, § 268 až 271 trestního zákoníku). Hlava VI.zvláštní části trestního zákoníku se člení na čtyři díly vyjadřující zaměření skutkových podstat zde zařazených: -
-
díl 1 - trestné činy proti měně a platebním prostředkům ( § 233 až 239 trestního zákoníku); díl 2 - trestné činy daňové, poplatkové a devizové ( § 240 až 247 tr. zákoníku ); díl 3 - trestné činu proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou ( § 248 až 267 tr. zákoníku );
-
díl 4 trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu ( § 268 až 271 trestního zákoníku );
Každý daňový subjekt se snaží svojí daňovou povinnost co nejvíce minimalizovat a při tom se ne vždy musí jednat o nelegální chování. Pokud daňový subjekt využívá všech povolených způsobů snížení daňového základu jako využití různých slev, osvobození , odpisů apod. tedy opatření za tímto účelem zamýšlených, nemůže se jednat o protiprávní jednání stejně tak, pokud využívá mezer v zákonech a souvisejících předpisech, která jsou důsledkem opomenutí či pochybení zákonodárce. K uvedenému přispívá také nepřehledná a zbytečně složitá zákonná úprava. Využití takového způsobu minimalizace daňových odvodů nelze považovat za protiprávní jednání. Naproti tomu daňový únik a daňový podvod jsou již nelegální činností daňového subjektu s rizikem možného potrestání. Míra postihu je závislá na prokázání úmyslu a výši způsobené škody. V případech, kdy způsobená škoda nedosahuje 50.000.-Kč správce daně je oprávněn doměřit daň a v souladu se zněním zákona vystavit dodatečný platební výměr na částku rozdílu mezi přiznanou s stanovenou výši daně. Daně jako největší příjem státního rozpočtu, jsou podle výsledku daňových kontrol nejméně oblíbenou položkou podnikatelských subjektů. Např. v roce 2011 došlo u daně z přidané hodnoty k úniku ve výší cca 3,9 mld. Kč a u daně z příjmu právnických osob 2,12 mld. Kč. Fyzické osoby jako podnikatelé „ opomenuly „ přiznat 443 mil. Kč. Při vlastním podnikání, případně řízení podnikatelských subjektů, je třeba se vyvarovat níže uvedeným formám daňových úniků či pokusům o ně, které jsou zjišťovány v rámci kontrolní činnosti:
u daně z příjmu právnických osob - nezaúčtování veškerých výnosů, chybějící doklady u stornovaných tržeb, nesoulad v evidenci tržeb a výnosů - uplatňované odpisy hmotného majetku, který není zahrnut do majetku společnosti -účtování nákladů na služby, u kterých nelze prokázat jejich uskutečnění -účtování manka a škod do nákladů
u daně z přidané hodnoty - uplatňování odpočtu daně na vstupu bez doložených dokladů -dvakrát uplatňovaná daň na vstupu -neoprávněné nároky na odpočet daně na vstupu, zejména u úhrad za služby, které neslouží ke zvýšení obratu -nevykázaná daň na vstupu za uskutečněná zdanitelná plnění
Ve státech EU je v současné době velmi rozšířenou formou daňových úniků u DPH tzv. k o l o t o č o v ý p o d v o d . Zjednodušeně se jedná o činnost, kdy společnost A se sídlem v jednom členském státě prodá zboží společnosti B sídlící v druhém členském státě. Společnost B pak toto zboží prodá se slevou společnosti C ze stejné členské země. Společnosti B vznikla povinnost odvést daň na výstupu, ta jí ale neodvede a „ zmizí“. Transakce prodeje a nákupu pokračují až do okamžiku, kdy nějaká společnost vyveze dané zboží do původního členského státu. Tento vývoz je osvobozen od daně a je-li kupujícím opět společnost A, jedná se o typický kolotočový podvod.
u daně z příjmu podnikajících fyzických osob -zatajování příjmů v hotovosti -uplatňování výdajů použitých pro osobní spotřebu -uplatňování nákladů na služby, u kterých nelze prokázat jejich uskutečnění -nesoulad mezi výdaji v daňové přiznání a v účetnictví - nepřiznané ostatní příjmy
Daňové trestné činy spolu s ostatní hospodářskou kriminalitou představují pro státní pokladnu závažný problém. V roce 2011 dosáhly celkové škody odhalené hospodářské kriminality 13,9 mld. Kč, z toho škody způsobené daňovými trestnými činy dosáhly výše 3,361 mld. Kč. Z hlediska výše daňových úniků je v současné době na vrcholu trestný čin Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ust. § 240 trestního zákoníku ( který jako jediný ze současných daňových tr. činu existoval v českém právu již před rokem 1989 a je považován
za základní daňový tr. čin. V roce 2011 bylo orgány Policie ČR zjištěno 704 skutků trestného činu dle ust. § 240 tr. zákoníku se způsobenou škodou 3,361 mld. Kč. Nedovedení daně, pojistného na soc. zabezpečení a podobné povinné platby dle § 241 tr. zákoníku bylo zjištěno ve 692 případech se způsobenou škodou ve výši 210 mil. Kč. Cílem procvičování skutkových podstat hospodářských trestných činů je seznámit studenty s jednáními, která jsou společností označena jako škodlivá a postihovaná podle trestního zákoníku. Znalost skutkových podstat uvedených trestných činů by měla umožnit studentům – budoucím manažerům a podnikatelům vyvarovat se hospodářské trestné činnosti se všemi negativními důsledky z toho pro ně vyplývajícími.
13. HOSPODÁŘSKÉ TRESTNÉ ČINY KONKRÉTNĚ
Jednotlivé hospodářské trestné činy nejsou podle zjištění orgánů činných v trestním řízení stejně
frekventované. Porušování právních předpisů v ekonomice s dopadem na příjmy státního rozpočtu, zdravotních pojišťoven a Správy sociálního zabezpečení se dotýká zejména § 240 Zkrácení daně, poplatku a podobné platby, § 241 Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, § 243 Nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení, § 245 Padělání a pozměňování předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětu dokazujících splnění poplatkové povinnosti., dále § 251 Neoprávněné podnikání, § 252 Neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry a § 254 Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Čas vymezený na cvičení bohužel neumožňuje zabývat se podrobně všemi hospodářskými trestnými činy. Při procvičování je proto třeba věnovat pozornost shora uvedeným frekventovaným trestným činům. S ostatními hospodářskými trestnými činy mají studenti možnost, vzhledem k elektronické podpoře, seznámit se s nimi v rámci samostudia. Znalost jednání, která jsou společností považována za škodlivá a uvedená v obecně závazných právních předpisech jsou předpokladem bezproblémového výkonu manažerských funkcí ve společnostech či při uskutečňování vlastních podnikatelských aktivit.
§ 233 Padělání a pozměnění peněz (1) Kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (2) Kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. (3) Odnětím svobody na pět až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, nebo
b) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. (4) Odnětím svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. (5) Příprava je trestná. Tohoto trestného činu se pachatel může dopustit alternativně dvěma možnými jednáními. Jednak zákon postihuje toho, kdo si opatří padělané nebo pozměněné peníze (nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich paděláním), kdo takové peníze přechovává nebo je opatří jiné osobě, a jednak zákon stíhá samotné padělání nebo pozměňování peněz s cílem je udat jako pravé, platné nebo jako peníze vyšší hodnoty. Pod pojmem peníze se pro účely trestního zákoníku rozumí jak česká měna, tak i měna jiná. Pozměňováním peněz se rozumí takové jednání, kterým se pachatel tuzemské či jiné peníze, které již byly staženy z oběhu, snaží pozměnit tak, aby byly lehce zaměnitelné s dosud platnými penězi, nebo takové jednání, kdy pachatel peníze nižší hodnoty pozmění tak, aby vypadaly jako peníze hodnoty vyšší. Paděláním peněz se rozumí úplné vyhotovování peněz bez oprávnění a to s cílem, aby vypadaly jako pravé.
§ 234 Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (1) Kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Kdo sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává padělaný nebo pozměněný platební prostředek, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (3) Kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný, nebo kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let. (4) Odnětím svobody na pět až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1, 2 nebo 3 jako člen organizované skupiny, nebo b) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. (5) Odnětím svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1, 2 nebo 3 jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo b) spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. (6) Příprava je trestná. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu. Zde se tedy jedná o opatření pravého platebního prostředku (např. platební karty) bez souhlasu oprávněného držitele. Dále se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává padělaný nebo pozměněný platební prostředek. V tomto případě se jedná o padělané či pozměněné platební prostředky, z toho důvodu pachateli hrozí přísnější trest než za jednání popsané v prvním odstavci. Tohoto trestného činu se dopustí rovněž ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný nebo kdo jej jako pravý nebo platný použije. V tomto odstavci tedy trestní zákoník sankcionuje již samotné padělání platebního prostředku, zatímco předchozí odstavec se vztahoval pouze na opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání padělaného či pozměněného platebního prostředku. § 235 Udávání padělaných a pozměněných peněz Kdo padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými, udá jako pravé, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Tento trestný čin spáchá ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze, jimiž mu bylo placeno jako pravými, udá jako pravé. Předpokladem pro posouzení jednání jako udávání padělaných a pozměněných peněz je okolnost, že pachatel nesměl vědět, že dostává padělané nebo pozměněné peníze. O tom, že peníze nejsou pravé, se pachatel musí dozvědět až po obdržení peněz. Pokud by totiž již od počátku věděl, že peníze jsou padělané nebo pozměněné a přesto takové peníze přijal, posoudilo by se jeho jednání jako trestný čin padělání a pozměňování peněz. Samotné přijetí padělaných nebo pozměněných peněz nezakládá trestněprávní odpovědnost. V tomto případě by daná osoba byla vlastně sama obětí trestného činu. Trestněprávně relevantní je až další jednání pachatele a to snaha o udání takových peněz jako pravých. .
§ 236 Výroba a držení padělatelského náčiní Tento trestný čin má velice blízko k přípravnému jednání k trestnému činu padělání a pozměňování peněz, neboť spočívá v opatřování si a přizpůsobování prostředků a nástrojů určených k padělatelské činnosti. Z důvodů obecnosti tohoto činu se ale nejedná o přípravu k trestnému činu padělání a pozměňování peněz, ale o zvláštní, samostatně sankcionovaný trestný čin. Tento čin spáchá pachatel, který vyrobí, nabízí, prodá, zprostředkuje nebo jinak zpřístupní, sobě nebo jinému opatří nebo přechovává nástroj, zařízení nebo jeho součást, postup, pomůcku nebo jakýkoli jiný prostředek, včetně počítačového programu, vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění peněz nebo prvků sloužících k ochraně peněz proti padělání anebo vytvořený nebo přizpůsobený k padělání nebo pozměnění platebních prostředků. Za trestný čin výroba a držení padělatelského náčiní stanoví zákon trestní sazbu až na dvě léta
§ 237 Neoprávněná výroba peněz Kdo neoprávněně, s použitím zařízení nebo materiálů k výrobě peněz určených a držených v souladu se zákonem, vyrobí peníze nebo prvky sloužící k ochraně peněz proti padělání, nebo kdo neoprávněně vyrobené peníze nebo prvky sloužící k ochraně peněz proti padělání sobě nebo jinému opatří, uvede do oběhu nebo přechovává, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. §238 Společná ustanovení Ochrana podle § 233 až 237 se poskytuje též penězům a platebním prostředkům jiným než tuzemským a tuzemským a zahraničním cenným papírům. §239 Ohrožování oběhu tuzemských peněz Pod tento název zahrnul zákonodárce dva případy jednání. První typ jednání spočívá v neoprávněném vyrábění náhražek tuzemských peněz, nebo jejich udávání do oběhu, druhý pak v odmítání tuzemských peněz bez zákonného důvodu nebo poškozování tuzemských peněz. Na rozdíl od některých jiných trestných činů je v tomto ustanovení poskytována ochrana jen tuzemským penězům.
Trestní odpovědnost připadá v úvahu u pachatele, který neoprávněně vyrábí náhražky tuzemských peněz nebo takovéto náhražky uvádí do oběhu. Náhražkami peněz se myslí takové platební prostředky, které mají plnit funkci peněz a to ať trvale nebo jen přechodně. Náhražkou tak mohou být různé žetony, známky, poukazy a jiné. Pachatelem tohoto trestného činu je jak samotný organizátor tohoto jednání, tak i jiné osoby, např. tiskař, který danou zakázku vyhotoví, ačkoli věděl, že objednatel není oprávněn k takovému vydávání náhražek peněz. V druhém odstavci zákon chrání tuzemské peníze před nezákonným odmítáním nebo poškozováním. Z těchto alternativ se v praxi vyskytuje pouze ta druhá – poškozování tuzemských peněz. Poškozováním peněz se rozumí úmyslné trhání, znečišťování, pálení a jiné formy ničení. Motivem takového jednání bývá často snaha o to dát okázale najevo svoji zámožnost, např. připalováním si doutníků bankovkou vyšší hodnoty. Za všechna tato jednání stanoví zákon trest odnětí svobody až na šest měsíců. …..
Trestné činy daňové, poplatkové a devizové § 240 Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (1) Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo c) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. (3) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu.
Tímto ustanovením chrání zákon stát před specifickým způsobem podvodu a to konkrétně před zkrácením daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné obdobné povinné platby a ne jejich neodvedení. Rovněž v tomto případě zákon vyžaduje, aby k tomuto zkrácení došlo ve větším rozsahu, tedy aby šlo o částku překračující nebo alespoň dosahující hranice 50 000 korun. Tato částka pak představuje rozdíl mezi daní, kterou by měl poplatník skutečně zaplatit a daní, která mu byla vyměřena na základě jeho nepravdivého podání. Objektem trestného činu je zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení, Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby se považuje za trestný čin úmyslný. Jinou podobnou povinnou platbou je např. poplatek za rozhlasové a televizní vysílání vybíraný na základě zákona č. 348/2005 Sb.,o rozhlasových a televizních poplatcích. Zkrácením se rozumí taková aktivita povinné osoby, kterou se ovlivňuje její daňová povinnost. Pachatel tedy předstírá v rozporu se skutečností, že má nižší rozsah této povinnosti, nebo že takovou povinnost nemá vůbec. Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, například i daňový poradce, kterého klient zmocnil ke zpracování přiznání, pokud při zpracovávání daňového přiznání svému klientovi úmyslně zkreslí výši daňové povinnosti. Jako druhý případ jednání zákon uvádí situaci, kdy pachatel vyláká výhodu na některé z výše uvedených povinných plateb. U vylákání daňové výhody podle tohoto ustanovení se nevyžaduje větší rozsah, tedy dosažení částky 50 000 korun. V tomto případě jde o situaci, kdy pachatel nezkracuje plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje. § 241 Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (1) Kdo ve větším rozsahu nesplní jako zaměstnavatel nebo plátce svoji zákonnou povinnost odvést za zaměstnance nebo jinou osobu daň, pojistné na důchodové spoření, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Pachatelem tohoto trestného činu může být jen plátce, tedy zaměstnavatel, který za poplatníka, svého zaměstnance, ve větším rozsahu nesplní zákonem uloženou povinnost odvést daň, pojistné na sociální
zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění nebo pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců. Tento trestný čin připadá v úvahu za předpokladu, že zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně příslušné částky srazil a pak je neodvedl, ale použil na jiné účely. Pokud by totiž zaměstnavatel neodvedl tyto povinné platby jen proto, že neměl dostatek prostředků a mohl vyplatit svým zaměstnancům pouze čistou mzdu, trestného činu by se nedopustil. V tomto případě by ale zaměstnavatel měl postupovat tak, aby poměrně uspokojil všechny své závazky, tedy i odvedení povinných plateb. Pokud se v textu hovoří o větším rozsahu, myslí se tím částka ve výši minimálně 50 000 korun. Zákon rovněž předpokládá zánik trestnosti tzv. účinnou lítostí. Trestnost neodvedení povinných plateb zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Pokud tedy pachatel dodatečně doplatí povinné platby a to dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, zaniká trestnost tohoto trestného činu a pachatel odvrací hrozbu svého případného sankcionování.
Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na odvádění daných povinných plateb. Z § 241 vyplývají dvě skutkové podstaty. Skutková podstata § 241 se týká případů, kdy zaměstnavatel, plátce či jiná osoba povinná k platbě o své povinnosti ví, ale zcela úmyslně ji neplní. Druhou základní skutkovou podstatu § 241 odst. 2 tr. zákoníku naplní pachatel trestného činu v případě, že z pozice zaměstnavatele ve větším rozsahu nesplní zákonnou povinnost odvodu pojistného na úrazové pojištění zaměstnanců. Neodvedená částka na platbu úrazového pojištění se nesčítá s neodvedenými částkami na daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění. Rozdíl mezi § 240 a § 241 trestního zákoníku spočívá v tom, že pachatel trestného činu nezamlčuje povinnost odvádět za zaměstnance povinné platby a nezkracuje její výši, která mu vyplývá ze zákona.Pachatelem tohoto trestného činu může být jen plátce, tedy zaměstnavatel, který za poplatníka, svého zaměstnance, ve větším rozsahu nesplní zákonem uloženou povinnost. Tento trestný čin připadá v úvahu za předpokladu, že zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně příslušné částky srazil a pak je neodvedl, ale použil na jiné účely. Pokud by totiž zaměstnavatel neodvedl tyto povinné platby jen proto, že neměl dostatek prostředků a mohl vyplatit svým zaměstnancům pouze čistou mzdu, trestného činu by se nedopustil. V tomto případě by ale zaměstnavatel měl postupovat tak, aby poměrně uspokojil všechny své závazky, tedy i odvedení povinných plateb. Pokud se v textu hovoří o větším rozsahu, myslí se tím částka ve výši minimálně 50 000 korun. Zákon rovněž předpokládá zánik trestnosti tzv. účinnou lítostí. Trestnost neodvedení povinných plateb zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Pokud tedy pachatel dodatečně doplatí povinné platby a to dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, zaniká trestnost tohoto trestného činu a pachatel odvrací hrozbu svého případného sankcionování. Pokud nedojde k zániku trestnosti účinnou lítostí, zákon stanoví pro pachatele trest odnětí svobody až na tři léta.
§ 242 Zvláštní ustanovení o účinné lítosti Trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.
§ 243 Nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (1) Kdo nesplní svoji zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně, a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné stanovení daně jinému nebo její vymáhání od jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na jeden rok až čtyři léta nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo nesplní svoji zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně a ohrozí tak ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému nebo její vymáhání. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen fyzická osoba rozdílná od poplatníka či plátce, která má oznamovací povinnost vůči správci daně a tuto svoji povinnost poruší. K trestní odpovědnosti musí nesplnění zákonné oznamovací povinnosti ohrozit ve větším rozsahu řádné a včasné vyměření daně jinému. Větším rozsahem se i zde rozumí částka dosahující minimálně 50 000 korun. . § 244 Porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží (1) Kdo s nálepkami, kontrolními páskami nebo jinými předměty k označení zboží pro daňové účely nakládá v rozporu s jiným právním předpisem v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nebo kdo v rozporu s jiným právním předpisem dováží, skladuje, přepravuje nebo uvádí do oběhu zboží bez nálepek, kontrolních pásek nebo jiných předmětů k jeho označení pro daňové účely, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, nebo
b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Tímto paragrafem je jednak chráněn zájem státu na kontrole pohybu zboží podléhajícímu spotřebním daním a dále, a to především, zájem státu na příjmu z těchto daní. Tento trestný čin spáchá ten, kdo nakládá s nálepkami k označení zboží, kontrolními páskami nebo jinými předměty k označení zboží pro daňové účely v rozporu s právním předpisem a to v úmyslu sebe nebo jiného neoprávněně obohatit nebo jinému způsobit škodu. Pachatelem tohoto trestného činu může být jen ten, kdo má povinnost, o jejíž porušení se jedná. Nakládáním v rozporu s právním předpisem se rozumí jednání v rozporu se zákonem o spotřebních daních, případně s dalšími předpisy. V praxi se jedná zejména o případy porušení zákazu výrobce nálepek k označení tabákových výrobků prodávat tyto nálepky jinému než výhradně určenému orgánu. V tomto případě tedy nejde o padělání nebo pozměňování nálepek jako takových, ale o neoprávněné nakládání s nimi. Podle druhé alternativy se tohoto trestného činu dopustí rovněž ten, kdo dováží, skladuje, přepravuje nebo uvádí do oběhu zboží bez těchto nálepek. Pachatelem může být kdokoli, zpravidla půjde o výrobce tabákových výrobků nebo o jejich prodejce. Za uvádění do oběhu se považuje nejen prodej, i když půjde o případ v praxi zdaleka nejrozšířenější, ale i darování, výměna za jiné zboží a jiné jednání. . § 245 Padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti (1) Kdo padělá nebo pozmění nálepky, kontrolní pásky nebo jiné předměty k označení zboží pro daňové účely anebo předměty vydávané orgánem veřejné moci nebo jím zmocněnou právnickou osobou jako doklad o splnění poplatkové povinnosti v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nebo kdo takové nálepky, pásky nebo předměty uvádí do oběhu nebo jich užije jako pravých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
Objektem trestného činu podle § 245 trestního zákona je zájem státu na kontrolovaném pohybu zboží, na které je uvalena spotřební daň a ze které plyne příjem do státního rozpočtu. Stát provádí ochranu prostřednictvím specifických nálepek, kontrolních pásek nebo jiným označením pro zboží podléhající dani. V § 245 tr. zákoníku jsou obsaženy dvě skutkové podstaty. V § 245 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku se jedná o padělání nebo pozměnění nálepek, kontrolních pásek nebo jiných předmětů k označení zboží pro daňové účely nebo předmětů, které vydaly orgány veřejné moci anebo které pro tuto činnost zmocnily jinou právnickou osobu s cílem někomu jinému způsobit škodu nebo zajistit sobě či někomu jinému neoprávněný prospěch. Druhá linea v odst. 2 v §245 trestního zákoníku představuje uvádění padělaných nebo pozměněných nálepek, pásek nebo předmětů do oběhu či jejich užití. Obě formy skutkových podstat § 245 tr. zákoníku se vzájemně od sebe odlišují ve způsobu a formě jednání. Podle alinea 1 musí pachatel jinému úmyslně způsobit škodu nebo sobě či onomu zajistit neoprávněný užitek. Podle linea 2 se pachatel dopustí trestného činu, když úmyslně uvede do oběhu nebo užití padělané nebo pozměněné nálepky, pásky nebo jiné předměty. Paděláním nálepky, kontrolní pásky nebo jiného předmětu, který označuje zboží, podléhající zdanění, se rozumí falešné vyrobení nebo vyhotovení bez zákonného oprávnění. Cílem falešného vyrobení nebo vyhotovení bez zákonného oprávnění je zajistit nálepce, kontrolní pásce nebo jinému předmětu takovou podobu, která se jeví jako nálepka, kontrolní páska nebo jiný předmět byl pravý. Uváděním do oběhu se rozumí jakýkoliv způsob rozšiřování nepravých předmětů. Tento trestný čin vykazuje určitou podobnost k trestnému činu padělání a pozměnění peněz. V tomto ustanovení zákona jsou chráněny tuzemské nálepky k označení zboží a dále tuzemské předměty osvědčující splnění poplatkové povinnosti. Jednání pachatele může být opět dvojí, tedy padělání nebo pozměňování známek či jiných předmětů sloužících k prokázání splnění poplatkové povinnosti, nebo uvádění takovýchto předmětů a známek do oběhu či jejich užívání jako pravých. V praxi se jedná o velice častý případ, kdy např. prodejce takto „zfalšuje“ tabákové nálepky, kterými musí být označeny tabákové výrobky. § 246 Padělání a pozměnění známek (1) Kdo padělá nebo pozmění poštovní nebo kolkové známky v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nebo kdo takové známky úmyslně uvádí do oběhu nebo jich užije jako pravých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve značném rozsahu, nebo
b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Tento trestný čin je obdobou trestnému činu padělání a pozměňování peněz s tím rozdílem, že ochrana je v tomto případě poskytována poštovním a kolkovým známkám. Jednání pachatele i v tomto případě záleží buďto v samotném padělání, resp. pozměňování, nebo v uvádění takových známek do oběhu. Padělání a pozměňování je blíže objasněno u trestného činu padělání a pozměňování peněz a proto se mu zde nebudeme více věnovat. . § 247 Porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství Kdo v době nouzového stavu v devizovém hospodářství poruší zákazy, které jsou stanoveny devizovým zákonem pro nouzový stav v devizovém hospodářství a vztahují se na vyhlášený nouzový stav, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Česká republika je v současné době jedním z nejliberálnějších států světa co se týče měnové konvertibility, tedy možnosti směňovat tuzemskou měnu za měnu cizí a naopak. Omezení této směnitelnosti je možné pouze na základě zákona a jeho důsledky jsou promítnuty i do trestního zákoníku. Tímto ustanovením je trestněprávně postižitelný ten, kdo v době nouzového stavu v devizovém hospodářství poruší zákazy, které jsou stanoveny devizovým zákonem. Nouzový stav v devizovém hospodářství je oprávněna vyhlásit vláda a tento stav trvá nejdéle tři měsíce. Po tuto dobu musí veškeré osoby, ať tuzemci tak i cizozemci, dbát pokynů a omezení plynoucích z devizového zákona. Toto omezení poruší tedy každý, kdo provede určitou operaci blíže vymezenou v devizovém zákoně a která je po dobu nouzového stavu v devizovém hospodářství zakázána.Trestné činy proti závazným pravidlům tržní ekonomiky a oběhu zboží ve styku s cizinou § 248 Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (1) Kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustí a) klamavé reklamy, b) klamavého označování zboží a služeb, c) vyvolávání nebezpečí záměny, d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, e) podplácení, f) zlehčování,
g) srovnávací reklamy, h) porušování obchodního tajemství, nebo i) ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Stejně bude potrestán, kdo v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž, kdo v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení, nebo kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. (3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin opětovně, c) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo c) způsobí-li takovým činem jinému úpadek. Tento trestný čin lze rozdělit na dvě skupiny jednání. V prvním odstavci je stanovena trestnost nekalé soutěže za určitých podmínek, v odstavci druhém je pak stanovena trestnost kartelových dohod či závažného porušení zákona o veřejných zakázkách.
Co se rozumí nekalou soutěží není upraveno trestním zákoníkem ale novým občanským zákoníkem.. Jde o jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Nový občanský zákoník stanoví, že nekalou soutěží je zejména: • • • • • • • • • •
klamavá reklama klamavé označení zboží a služeb vyvolání nebezpečné záměny parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele podplácení zlehčování srovnávací reklama porušování obchodního tajemství dotěrné obtěžování ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí
Bližší vymezení pojmů je upraveno v příslušných pasáží občanskéhozákoníku.Takováto nekalá soutěž je občanským zákoníkem zakázána a je přenesena rovněž ustanovení trestního zákoníku. Podmínkou trestnosti nekalého soutěžního jednání je, že jím byla způsobena újma jiným soutěžitelům či spotřebitelům nebo byla získána neoprávněná výhoda v hodnotě přes 50.000,-Kč. Tento trestný či spáchá rovněž ten, kdo se svým konkurentem uzavře protiprávní dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž nebo kdo poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení týkající se veřejných zakázek. Uvedený trestný či spáchá konečně také ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti. § 248a Zvláštní ustanovení o účinné lítosti Trestní odpovědnost za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea první zaniká, jestliže pachatel splní podmínky podle jiného právního předpisu na ochranu hospodářské soutěže pro upuštění od uložení pokuty nebo pro snížení pokuty za účast na dohodě o určení ceny, dohodě o rozdělení trhu nebo jiné dohodě narušující hospodářskou soutěž se svým konkurentem.
§ 249 Neoprávněné vydání cenného papíru
(1) Kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo získat pro sebe nebo pro jiného neoprávněnou výhodu nebo prospěch uvede do oběhu jako cenný papír listinu, aniž jsou splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho vydání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo v úmyslu uvedeném v odstavci 1 nechá provést zápis o vydání zaknihovaného cenného papíru do zákonem stanovené evidence cenných papírů, aniž jsou splněny podmínky stanovené zákonem pro takový zápis.
§ 250 Manipulace s kurzem investičních nástrojů (1) Kdo v úmyslu ovlivnit cenu nebo kurz investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu nebo o jejichž přijetí k obchodování na regulovaném trhu bylo požádáno, a) rozšíří nepravdivé nebo hrubě zkreslené informace významně ovlivňující cenu nebo kurz takových investičních nástrojů, nebo b) uskuteční obchod nebo zadá pokyn, který je způsobilý vyvolat nesprávnou představu o nabídce, poptávce, ceně nebo kurzu takového investičního nástroje, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu.
§ 251 Neoprávněné podnikání (1) Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. § 252
Neoprávněné provozování loterie a podobné sázkové hry (1) Kdo neoprávněně provozuje, organizuje, propaguje nebo zprostředkovává loterii nebo podobnou sázkovou hru, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu a neoprávněně poskytuje služby nebo provozuje výrobní nebo jiné podnikání. Zákon tedy stanoví dvě podmínky, které za současného naplnění zakládají trestněprávní odpovědnost za tento trestný čin. Neoprávněně podniká ten, kdo toto podnikání provozuje v rozporu s živnostenským zákonem nebo jiným předpisem. Může jít o případ, kdy osoba vůbec nemá oprávnění k podnikatelské činnosti, nebo toto oprávnění sice má, ale překračuje jeho rozsah. Druhou podmínkou pro klasifikování jednání jako neoprávněného podnikání je požadavek, aby se toto dělo ve větším rozsahu. Větším rozsahem se rozumí taková činnost, která je srovnatelná s výkonem na dobu šest měsíců až na tři léta.
§ 253 Poškozování spotřebitele (1) Kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tím, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody až na pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo c) byl-li pro takový čin v posledních pěti letech odsouzen nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
§ 254 Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (1) Kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek anebo v takových podkladech zamlčí podstatné skutečnosti, kdo v podkladech sloužících pro vypracování znaleckého posudku, který se přikládá k návrhu na zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje, nebo kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobíli činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku značnou škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
§ 255 Zneužití informace a postavení v obchodním styku (1) Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (4) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.
§ 256 Sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (1) Kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch sjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, jestliže a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny, b) způsobí takovým činem značnou škodu, nebo c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Stejně jako v odstavci 2 bude potrestán, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. (4) Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch a spáchá takový čin jako úřední osoba, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
§ 257 Pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (1) Kdo se dopustí pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo s veřejnou soutěží tím, že a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži,
c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, nebo d) na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo b) jako úřední osoba. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo b) jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se dopustí pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo s veřejnou soutěží. Pletichami se rozumí to, že pachatel: 1. lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, 2. jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, 3. žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, nebo 4. na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu. § 258 Pletichy při veřejné dražbě (1) Kdo se dopustí pletich při veřejné dražbě věci tím, že a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti na podávání návrhů při dražbě, b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě, nebo c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo b) jako úřední osoba. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo b) jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo se dopustí pletich při veřejné dražbě věci. Pletichami se rozumí to, že pachatel: 1. lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti na podávání návrhů při dražbě, 2. jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě, nebo 3. žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě.
§ 259 Vystavení nepravdivého potvrzení a zprávy Kdo jménem banky nebo jiného podnikatele oprávněného k provozování finanční činnosti podle jiného právního předpisu vystaví jinému nepravdivé potvrzení o jeho finanční situaci nebo jeho majetkových poměrech, nebo kdo jako auditor vystaví jinému nepravdivou zprávu auditora nebo nepravdivé potvrzení o finanční situaci nebo majetkových poměrech, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.
Trestného činu vystavení nepravdivého potvrzení nebo zprávy se dopustí ten, kdo vystaví jinému nepravdivé potvrzení o jeho finanční situaci nebo majetkových poměrech. Takovéhoto jednání se pachatel může dopustit pouze jménem banky nebo jiné právnické osoby oprávněné k provozování finanční činnosti. Bankou se pro tyto účely rozumí vedle běžných obchodních bank i Česká národní banka, jinou právnickou osobou oprávněnou k provozování finanční činnosti se pak rozumí např. družstevní záložny, stavební spořitelny, penzijní fondy a jiné subjekty. Tohoto trestného činu se dopustí rovněž ten, kdo jako auditor vystaví jinému nepravdivou zprávu auditora nebo nepravdivé potvrzení o finanční situaci nebo majetkových poměrech. § 260
Poškození finančních zájmů Evropských společenství (1) Kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Stejně bude potrestán, kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. (3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobíli činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu. (4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny, b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy Evropské unie, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Tohoto trestného činu se dále dopustí ten, kdo neoprávněně zkrátí nebo použije finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem. Tohoto trestného činu se dopustí rovněž ten, kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává. . § 261
Porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (1) Kdo podstatně ohrozí obecný zájem tím, že poruší zákaz, omezení nebo jinou důležitou povinnost stanovenou pro dovoz, vývoz nebo průvoz zboží, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami, b) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo c) způsobí-li nebo zvýší takovým činem nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé nemoci zvířat v zájmových chovech, hospodářských zvířat nebo volně žijících zvířat nebo nakažlivé nemoci nebo škůdce užitkových rostlin. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo b) způsobí-li nebo zvýší takovým činem nebezpečí zavlečení nebo rozšíření nakažlivé lidské nemoci.
§ 262 Porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití Kdo bez platného povolení vyveze zboží nebo technologie dvojího užití, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až osm let, peněžitým trestem nebo propadnutím majetku.
§ 263 Porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (1) Kdo poruší nebo nesplní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, a způsobí tím, že je neoprávněně vydáno povolení k vývozu zboží nebo technologií dvojího užití anebo že takové zboží unikne z evidence, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) jestliže v důsledku činu uvedeného v odstavci 1 bylo zboží vyvezeno, b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo c) způsobí-li takovým činem značnou škodu. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech,
b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo c) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
§ 264 Zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití (1) Kdo dosáhne na základě nepravdivého nebo neúplného údaje vydání povolení k vývozu zboží nebo technologií dvojího užití, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo podklady potřebné pro evidenci vývozu zboží a technologií dvojího užití zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými, zatají nebo evidenci nevede anebo kdo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače, v němž se vede evidence tohoto zboží a technologií.
§ 265 Provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (1) Kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou, b) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, c) spáchá-li takový čin opětovně, d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, e) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, f) spáchá-li takový čin ve vztahu k významnému vojenskému materiálu, nebo g) způsobí-li takovým činem, že se vojenský materiál dostane do oblasti válečného nebo jiného ozbrojeného konfliktu nebo do státu, kde je zvýšené nebezpečí válečného nebo jiného ozbrojeného konfliktu.
§ 266 Porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem
(1) Kdo poruší nebo nesplní důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, a způsobí tím, že je neoprávněně vydáno povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem nebo licence pro určitý obchod s vojenským materiálem, nebo vydá nepravdivý nebo neúplný doklad, na jehož základě je takové povolení nebo licence neoprávněně vydána, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na dvě léta až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou, b) způsobí-li takovým činem, že se vojenský materiál dostal do ciziny, c) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, d) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo e) spáchá-li takový čin ve vztahu k významnému vojenskému materiálu. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, c) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, nebo d) způsobí-li takovým činem, že se vojenský materiál dostane do oblasti válečného nebo jiného ozbrojeného konfliktu nebo do státu, kde je zvýšené nebezpečí válečného nebo jiného ozbrojeného konfliktu.
§ 267 Zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem (1) Kdo žádost o povolení nebo o licenci k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem doloží nepravdivým nebo neúplným dokladem nebo zatají skutečnosti důležité pro vydání povolení nebo licence, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. (2) Stejně bude potrestán, kdo podklady potřebné pro evidenci zahraničního obchodu s vojenským materiálem zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými, zatají nebo evidenci nevede, nebo kdo učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače, v němž se vede evidence zahraničního obchodu s vojenským materiálem.
Trestné činy proti průmyslovým právům a proti autorskému právu
§ 268 Porušení práv k ochranné známce a jiným označením (1) Kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Stejně bude potrestán, kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává
(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán,
a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo b) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu. (4) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu.výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává. V tomto trestném činu je promítnut zájem státu na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodní firmy a označení původu výrobků. Ochranná známka, obchodní firma i chráněné označení původu plní v hospodářské soutěži důležité a nezastupitelné funkce, konkrétně funkci ochrannou, rozlišovací, garanční, propagační a soutěžní. Pokud jde o následek porušování práv k těmto ochranným prvkům, je vždy narušena základní funkce rozlišovací, případně garanční a jiné. Trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením se dopustí ten, kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje.
Tohoto trestného činu se dopustí rovněž ten, kdo pro dosažení hospodářského prospěchu neoprávněně užívá obchodní firmu nebo jakékoliv označení s ní zaměnitelné nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně opatřené označením původu nebo zeměpisným označením anebo takovým označením s ním zaměnitelným nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nebo služby nabídne, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává.
§ 269 Porušení chráněných průmyslových práv (1) Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) vykazuje-li čin uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo c) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu. Toto ustanovení chrání především vědeckou a uměleckou činnost a požitky z ní plynoucí před neoprávněnými zásahy ze strany třetích osob. Jde o další případ, kdy trestní zákon odkazuje na jiné právní předpisy, konkrétně na právní předpisy upravující autorské právo a práva související. Tento trestný čin spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Neoprávněným zásahem do zákonem chráněných práv může být celá řada jednání, je to především přivlastnění si autorství k dílu nebo zveřejnění díla bez souhlasu autora, dále třeba neoprávněné zhotovení rozmnoženiny nebo napodobeniny díla a jiné.
Trestného činu porušení průmyslových práv se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku.
Toto ustanovení tak chrání technickou tvůrčí činnost v oblasti průmyslových práv a požitky z této činnosti plynoucí. Co se rozumí vynálezem, průmyslovým vzorem, užitným vzorem a topografií polovodičových výrobků stanoví zvláštní právní předpisy. Jednání pachatele záleží v úmyslném porušování práva k těmto průmyslovým právům. Zpravidla půjde o neoprávněné využití některého z těchto chráněných průmyslových práv nebo o jejich užívání v rozporu s uzavřenou licenční smlouvou. § 270 Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (1) Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán, a) vykazuje-li čin uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch nebo způsobí-li tím jinému značnou škodu, nebo c) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu nebo způsobí-li tím jinému škodu velkého rozsahu, nebo b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu. Toto ustanovení chrání především vědeckou a uměleckou činnost a požitky z ní plynoucí před neoprávněnými zásahy ze strany třetích osob. Jde o další případ, kdy trestní zákon odkazuje na jiné právní předpisy, konkrétně na právní předpisy upravující autorské právo a práva související. Tento trestný čin spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Neoprávněným zásahem do zákonem chráněných práv může být celá řada jednání, je to především přivlastnění si autorství k dílu nebo zveřejnění díla bez souhlasu autora, dále třeba neoprávněné zhotovení rozmnoženiny nebo napodobeniny díla a jiné. § 271 Padělání a napodobení díla výtvarného umění
(1) Kdo padělá výtvarné autorské dílo nebo napodobí výtvarný projev jiného autora v úmyslu, aby nové dílo bylo považováno za původní dílo takového autora, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo c) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu. (3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu. Nový trestní zákoník vymezuje tento nový trestný čin s tím, že je třeba přísněji trestat padělatele obrazů. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo padělá výtvarné autorské dílo nebo napodobí výtvarný projev jiného autora v úmyslu, aby nové dílo bylo považováno za původní dílo takového autora.
1. Pojem občanského práva procesního _ ANONYMUS + úpravy : E. Kadlecová, LS 2015 Občanské právo procesní je soubor právních norem upravující postup /soudu a účastníků, příp. jiných osob účastnících se na řízení/, v procesu, jehož cílem je ochrana porušených či ohrožených subjektivních práv. V řízení se rozhoduje o věcech týkajících se práva hmotného a to soukromého (v odvětví občanského, obchodního, rodinného a pracovního práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány: dle části V. zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, jak jsou např. pravomocná rozhodnutí profesních komor, Katastrálních úřadů, ČTÚ, ÚOHS, RRTV aj.). Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se ochrany u soudu (LZPS, Ústava ČR).
Pojmový rozdíl mezi hmotným a procesním právem: Hmotné právo stanoví subjektivní práva a povinnosti, čili práva materiální (jaká práva a jaké povinnosti mají adresáti hmotných norem vlastnictví, právo na dědění, povinnost neporušovat práva druhých apod.)
Procesní právo upravuje postup, jak mohou a u koho mohou být materiální subjektivní práva uplatněna, zvláště jestliže jsou ohrožena nebo je do nich zasaženo zvenčí třetími osobami. Čili je to úprava procedury, jak subjektivní materiální práva ochránit, zachovat.
V žádné normě (zákonu apod.) explicitně nenajdeme toto třídění.
Občanské právo procesní je oblast veřejného práva. Jde o postupy (činnost) institucemi = SOUDY, které jsou zřizovány státem – státní mocí – a na jejich činnost má stát monopol. Žádný jiný subjekt nemůže autoritativně rozhodovat jako soudy. To nic nemění na věci, že podnět k zahájení postupu soudu dává z vlastní vůle a iniciativy soukromý subjekt: občan nebo soukr. právnická osoba – nadace, obchodní společnost, družstvo, spolek, event. i veřejnoprávní subjekt, vystupující ale v postavení soukromoprávním – např. žaloba obce nebo kraje na občana, podnikatele aj.
Základním pramenem procesního práva je zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanský soudní řád (dále jen zkratka OSŘ), a dále zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (zákon o nesporných věcech, zkratka ZŘS). V nesporných věcech má zákon 292 přednost, ale co v něm není upraveno, řídí se OSŘ; mezi oběma zákony je tedy vztah zvláštního-ZŘS a obecného-OSŘ.
2. Občanské soudní řízení Občanské soudní řízení se uskutečňuje před obecnými soudy, jejichž soustavu tvoří: •
Nejvyšší soud v Brně a Nejvyšší správní soud v Brně
•
Vrchní soudy v Praze a v Olomouci
•
Krajské soudy
•
(v Praze vykonává působnost krajského soudu Městský soud Slezská 9, Praha 2 pro věci obchodního charakteru, pokud jsou rozhodovány ve 2. stupni, výjimečně v 1. stupni, je zde je i obchodní rejstřík a další veřejné rejstříky Městský soud Spálená 4, Praha 2 pro věci osobnostního charakteru) Okresní soudy (v Praze vykonávají působnost okresních soudů obvodní soudy a v obvodu města Brna
•
vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně) Pozn.: Obvodní soud pro Prahu 2 je nad rámec své působnosti příslušný k řízení v trestních věcech proti pachatelům trestných činů spáchaných porušením právních předpisů silničního, železničního, leteckého a plavebního provozu a provozu podzemní dráhy, včetně trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Obvodní soud pro Prahu 6 je příslušný místo okresních soudů, Městského soudu v Brně a obvodních soudů v Praze k řízení v trestních věcech týkajících se občanů České republiky, jde-li o výkon rozhodnutí cizozemského soudu podle mezinárodní smlouvy.
Soudcovská rada se zřizuje u Nejvyššího soudu, vrchních soudů a krajských soudů. Plní poradní funkci předsedovi soudu.
Občanské soudní řízení rozeznáváme:
A) řízení nalézací
B) řízení zajišťovací C) řízení vykonávací
Výsledkem činnosti soudů je konečné rozhodnutí – rozsudek nebo usnesení – které je (obvykle) vykonatelné; (nevykonatelný ve smyslu konkrétní aktivní činnosti není například rozsudek o rozvodu manželství – ale jeho právní moc způsobuje, že rozvedený manžel/ka se mohou znova s někým sezdat; nebo rozsudek o určení otcovství – ale zakládá povinnost platit výživné na nezletilé dítě, určení vlastnictví zakládá povinnost respektovat práva určeného vlastníka ad A) Řízení nalézací Řízení nalézací je řízení, v němž soud zjišťuje (nalézá) co právem nebo povinností je nebo co právo tvoří. Výsledkem je autoritativní rozhodnutí soudu, kterým může být •
rozsudek
Rozsudek obvykle přikazuje nějaké aktivní chování subjektu (zaplatit dluh, vrátit půjčenou věc, ustat s nějakým rušivým nevhodným chováním, tedy něčeho se zdržet, vystěhovat se z bytu…) •
usnesení
Usnesení spíše rozhoduje o nějakém právním stavu (na koho a jak přechází dědictví; nebo o procesních postupech – že se připouští provedení nějakého důkazu, zamítá návrh na něco – např. prominutí soud. poplatku apod. Usneseníms e také rozhoduje o soudem schváleném smíru). •
platební rozkaz ve zkráceném řízení soudním
Řízení nalézací se dělí na: a) řízení sporné, o které jde tam, kde v řízení vystupuje žalobce (navrhovatel) a žalovaný (odpůrce). Zahajuje se vždy na návrh žalobce (navrhovatele) podáním příslušné žaloby. Platí zde zásada dispoziční, projednací a formální pravdy. (např. žaloba o náhradu škody, určení vlastnictví, ) b) řízení nesporné, zde chybí některý ze znaků sporného řízení a jde především o účelné vyřešení věci, např. osvojení (adopci), vyřešení dědictví, prohlášení za mrtvého, zápis do obchodního rejstříku, soudní úschova aj. Nesporné řízení lze zahájit na návrh některého z účastníků, ale i bez návrhu, tedy z vlastního podnětu soudu,. Tzv. ex officio. Účastníky řízení jsou ti, které OSŘ za účastníky prohlašuje., respektive ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Účastníci nejsou v postavení odpůrců. V tomto řízení může být pouze jeden účastník. Řízení je ovládáno zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a materiální pravdy (např. dědické řízení, řízení ve věcech obchodního rejstříku). Toto řízení se řídí zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
Řízení nalézací sporné vychází z následujících skutečností: Subjekty řízení tvoří 2 skupiny, jejichž postavení v procesněprávním vztahu se liší: a) soud, nadaný rozhodovací pravomocí, kterému proto náleží nadřazené postavení
b) účastníci řízení, kteří jsou sice v postavení soudu podřazeném, avšak na jejich vůli záleží, zda a jak bude proces postupovat. Tyto subjekty jsou obligatorní v každém jednotlivém řízení. Dále je třeba odlišit osoby zúčastněné na řízení, které nejsou obligatorní, vystupují v řízení, resp. v jeho některých částech a mají procesní povinnosti eventuelně i práva. jejich postavení je různé, jsou to např. svědek, znalec. Způsobilost být účastníkem řízení znamená způsobilost být nositelem procesních práv a povinností. Nelze ji zaměňovat s procesně právní způsobilostí, tj. vlastním jménem před soudem samostatně jednat. Ten, kdo ji nemá, musí být zastoupen zákonným zástupcem (rodičem, opatrovníkem). Účastníci se mohou nechat zastupovat i smluvně, na základě plné moci (obecný zmocněnec, advokát, komerční právník).
ad B) Řízení zajišťovací Jde o zvláštní druh civilního řízení, v jehož rámci soud poskytuje předběžně ochranu porušeným nebo ohroženým zájmům. O právu však, jemuž je takové ochrana poskytnuta rozhodnuto není. Jde o ochranu posledního pokojného stavu (§ 6 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., dnes zrušeného, v NOZ je dnes upraveno obdobně v § 14), bez něhož by bylo ohroženo konečné rozhodnutí. Mezi zajišťovací řízení patří:
Předběžné opatření: -
je vydávané k prozatímní úpravě poměrů účastníků, nebo z důvodu obavy (dále jen „PO“) z ohrožení výkonu rozhodnutí, (např. žalovaný o finanční plnění 50.000,-- Kč urychleně prodává svoji nemovitost z důvodu změření úhrady dluhu)
-
o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně, nejpozději do 7 dnů ode dne podání návrhu, a to bez slyšení účastníků,
-
soud může účastníku v PO uložit, aby nenakládal s určitými právy, aby něco vykonal,
-
zdržel se něčeho, něco snášel, nebo složil finanční částku nebo věc do úschovy,
-
soud rozhoduje usnesením, které je vykonatelné jeho vyhlášením, nedošlo-li k
-
vyhlášení, tak dnem jeho doručení tomu, komu ukládá povinnost.
Smírčí řízení: určitý institut prevence -dle § 67 OSŘ („prétorský smír“), smírčí řízení na návrh, soud jej schválí, podstata je soudu navržená dohoda o smírném řešení, soud sám ji nenavrhuje, nýbrž účastníci sami -dle § 99 OSŘ, smír navržený soudem, kdy se soud snaží před projednáváním věci nutit strany k dohodě – zde už je přítomna iniciativa soudu. Pokud k dohodě dojde, soud smír schválí. Rozhoduje se zde usnesením. To je však vykonatelné (v obou zmíněných případech) Tato řízení jsou výrazem zásady soudní ekonomie (neprobíhá složité projednávání a hlavně dokazování)
3. Základní zásady sporného řízení •
zásada rovnosti účastníků (účastníci mají před soudem rovná práva)
•
zásada dispoziční (procesní iniciativa je dána do rukou účastníků)
•
zásada projednací (povinnost účastníků poskytnout soudu všechny potřebné údaje)
•
zásada volného hodnocení důkazů (soud hodnotí důkazy dle svého vnitřního přesvědčení)
•
zásada veřejnosti, ústnosti a přímosti (veřejnost procesu s možnou výjimkou vyloučení veřejnosti ve zvláštních případech jako např. u státního tajemství, možnost ústního přednesu s přímým jednáním před soudem)
•
zásada jednotnosti řízení (řízení od zahájení až po konec tvoří jeden celek)
•
zásada rychlosti a hospodárnosti řízení (co nejdříve věc soudy projednají a rozhodují)
•
zásada formální (procesní) pravdy (soud rozhoduje podle tvrzení a důkazů, daných mu účastníky)
Pravomoc soudů: Pravomoc soudů rozhodovat soukromé spory vyplývá z občanského soudního řádu. (§7občanského soudního řádu, (dále jen OSŘ): V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Příslušnost soudů: a) věcná, která určuje, který soud je příslušný v řízení v 1. stupni. Těmito soudy jsou ve většině případů věcně příslušné okresní soudy. § 9 OSŘ : Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy jako soudy 1. stupně rozhodují příkladmo: ve sporech o přeplatcích na důchodovém pojištění, nemocenském …aj. ve sporech mezi obchodními korporacemi a jejich společníky a členy… ve sporech přeměn obchodních společností a družstev… ve sporech z práva duševního vlastnictví ve sporech z koupě, pachtu závodu… aj, podle § 9 odst. 2) OSŘ
b) místní, která určuje, který z místně příslušných soudů bude věc řešit. Rozlišuje se příslušnost: •
obecná, kterou je vždy bydliště či sídlo žalovaného
•
na výběr daná v OSŘ, kterou si může navrhovatel vybrat, jde např. o místo pracoviště odpůrce nebo místo, kde došlo ke škodě
•
výlučná, kterou OSŘ určuje taxativně a potom předchozí dvě nelze použít (poslední společné bydliště manželů před rozvodem)
pozn.: v obchodních věcech se mohou účastnící písemně dohodnout o tom, který soud bude jako místně příslušný jejich spor projednávat,
4. Podmínky řízení Jde podmínky, které musí být splněny, aby civilní soudní řízení mohlo vůbec proběhnout. Jde zejména o: •
pravomoc a příslušnost soudu o věci jednat
•
způsobilost být účastníkem, popřípadě zastoupení např. u nezletilého
•
aktivní legitimace (možnost být žalobcem-mít právo žalovat)
a pasivní legitimace (možnost být
žalovaným-mít povinnost) •
musí být podána žaloba (podnět) a je splněna poplatková povinnost
•
není zde překážka rei iudicatae (o stejném předmětu mezi stejnými účastníky již bylo pravomocně rozhodnuto)
•
není zde překážka litispendence (tatáž věc byla již zahájena v jiném řízení)
Řízení v prvním stupni: Zahájení řízení: řízení je zahájeno, když došel soudu návrh na zahájení řízení, tedy žaloba, splňující obecné náležitosti (kdo tuto podává, kterému soudu směřuje, které věci se týká, co je cílem a datum a podpis.
OBSAH ŹALOBY. Vedle obecných náležitostí musí každá žaloba obsahovat: •
přesné označení účastníků, čímž je u firmy její název dle obchodního rejstříku, sídlo, IČ a u fyzické osoby její jméno, příjmení, bydliště, při možné záměně osob (např. stejné jméno a
příjmení u otce a syna) se
uvede i datum narození, případně se uvádí jméno zástupce, advokáta, •
správné a přesné označení soudu
•
vylíčení rozhodných skutečností , tzv. skutkový stav, s označením důkazů, které musí být k žalobě (nejpozději při dokazování) předloženy soudu,
•
žalobní petit (petit je znění de facto rozsudku, který je uveden v závěru žaloby a z kterého vyplývá, jak požadujeme, aby soud rozhodl. Petit musí být určitý a vykonatelný.
(např.: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci finanční částku ve výši 1000.000,--Kč s úroky z prodlení (ve výši repo sazby zvýšené o 7 procentních bodů) od (data splatnosti) do dne uhrazení spolu s náklady soudního řízení a právního zastupování (pokud tyto vznikly). To vše do tří dnů ode právní moci rozhodnutí. •
Musí být uhrazen soudní poplatek budˇ vylepením kolků na žalobu, nebo na základě výzvy soudu k jeho uhrazení. Podavatel může požádat o prominutí nebo snížení platby soudního
poplatku, o kterém
rozhoduje soud usnesením.
5. Druhy žalob: a) žaloba na plnění – reivindikační; má reparační povahu a je exekučním titulem, protože povinnost v něm uložená je vynutitelná některým ze způsobů nuceného výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí mají deklaratorní účinek (osvědčují určitý právní stav věci, např. žaloba o plnění ve výši 50.000,--Kč). Typickou žalobou je žaloba na vydání věci (reivindikační žaloba) b) žaloba určovací – vyslovuje existenci či neexistenci oprávnění nebo právního vztahu. Žalují se jí vyjasnění nejistých právních poměrů – např. určení vlastnictví. Rozhodnutí mají deklaratorní účinky. (např. žaloba o neplatnost uzavřené kupní smlouvy). c) žaloba pravotvorná – zakládá, ruší nebo mění právní vztah (např. žaloba u zrušení podílového spoluvlastnictví, která zrušuje a vypořádává podílové spoluvlastnictví) d) žaloba statusová – rozhoduje se jí o osobním postavení /statusu/ lověka. Např. sem patří rozvod manželství nebo určení otcovství e) žaloba negatorní – zápůrčí, kterou se lze domáhat zvl. Zdržení se určitých jednání osoby – tedy nejednání (rušení pokojného stavu, zastavení šíření pomluvy, nekalosoutežního jednání aj.)
Procesněprávní účinek podání žaloby: -
dnem zahájení řízení vzniká překážka věci zahájené (litispendence) a v téže věci se stejnými účastníky již nelze zahájit řízení jiné, respektive druhé v pořadí,
Hmotněprávní účinky podání žaloby: -
nemůže dojít k prekluzi (zánik práva) ani k promlčení (zánik vymahatelnosti) žalovaného nároku, tedy dochází k zastavení běhu lhůt,
6. Průběh řízení: Pokud bylo zahájení řízení na základě žalobního návrhu, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla v co nejkratší době projednána a následně rozhodnuta. Přitom se má soud vždy pokusit (po poučení účastníků) spor vyřešit smírně.
Soud nařídí jednání, které je vždy ústní a jehož účelem je prokázat tvrzené skutečnosti v rámci tzv. DOKAZOVÁNÍ. Důkazními prostředky jsou listinné důkazy, svědecké výpovědi, znalecké posudky, i jiné důkazní prostředky, které soud připustí. Výsledkem řízení je autoritativní soudní rozhodnutí - rozsudek, jestliže soud rozhodne ve věci samé (v meritu věci). Jestliže rozhoduje o jiných skutečnostech, rozhoduje usnesením. Dokazování: materiál OBČANSKÝ SOUDNÍ PROCES_LS 2015
OBSAH ROZSUDKU: Rozsudek, který je rozhodnutím o věci samé obsahuje: a) určení soudu b) určení účastníků c) vlastní rozhodnutím, které se označuje jako výrok (enunciát) d) odůvodnění rozhodnutí (věcné důvody enunciátu) e) poučení o odvolání V soudním řízení nalézacím sporném je soud vázán návrhy účastníků.
Jestliže do rozhodnutí nelze podat řádný opravný prostředek, říkáme, že je rozhodnutí v právní moci. Uplyne-li lhůta ve které mělo být podle rozsudku plněno marně a povinný svou povinnost nesplní, stává se rozsudek rovněž vykonatelným, jinými slovy rozsudek je v PRÁVNÍ MOCI. Právní moc je vlastnost rozsudku a znamená že: se nemůžeme proti rozsudku bránit řádným opravným prostředkem – odvoláním rozsudek je vykonatelný a osoba z rozsudku oprávněná může zahájit vykonávací (exekuční) řízení
Druhy rozsudků: 1) podle účinků dělíme rozsudek na: a) konstitutivní (tento rozsudek zakládá, mění, ruší právní vztah, například vypořádání spoluvlastnictvípodílové i SJM)
b) deklaratorní (tento rozsudek deklaruje – potvrzuje existenci, či neexistenci určitého práva nebo určité povinnosti- např. potvrdí jen jasný nárok na peněžité plnění) 2) podle vztahu rozsudku k žalobě dělíme rozsudky na: a) rozsudky na plnění (sem budou patřit zvláště tyto deklaratorní) b) rozsudky určovací (typické pro konstitutivní, kde soud rozhodně např. kdo je napříště vlastníkem věci)
c) rozsudky o osobním vztahu (např. rozvod manželství či určení otcovství – konstitutivní vlastnost)
d) rozsudky na založení, změnu nebo zrušení právního vztahu (?? překrývá se částečně s c), dále může jít o rozsudky o tom, zda pracovní poměr trvá či skončil aj.)
3) podle vztahu k předmětu řízení dělíme rozsudky na: a) částečný rozsudek (obsahuje výrok pouze o části předmětu řízení, např. u děleného plnění se rozhodne o povinnosti jednoho škůdce z více žalovaných ve stejné věci)
b) mezitímní rozsudek (obsahuje výrok pouze o základu věci, např. o tom, zda škoda vznikla či nikoliv) c) rozsudek pro uznání (vydává soud v případě, když dojde k uznání nároku žalovanou stranou), tento rozsudek lze vydat, když se žalovaný nevyjádřil na písemnou výzvu soudu ve stanovené lhůtě (bez vážného důvodu), d) rozsudek pro zmeškání - kontumační, vydává soud v případě návrhu žalobce, řádného předvolání žalovaného s poučením o možnosti vydat tento rozsudek, bezdůvodné a neomluvené nedostavení se na první jednání ze strany žalovaného. Je nutná účast žalobce. Jde o kumulativní podmínky. Rozsudek nelze vydat v případech, kdy nelze uzavřít smír.
Platební rozkaz: Jde o samostatnou formu rozhodnutí, které soud vydává v tzv. zkráceném řízení bez jednání na základě návrhu žalobce a bez slyšení žalovaného. K jeho vydání musí být splněny následující podmínky: -
musí jít o žalobu na peněžité plnění
-
žaloba musí obsahovat všechny náležitosti, včetně doložení tvrzených skutečností
Je zcela na soudu, zda platební rozkaz vydá, či nikoliv. Proti platebnímu rozkazu, který se doručuje žalovanému do vlastních rukou, může tento podat, pokud s tímto nesouhlasído 15-dnů od jeho doručení odpor. Podáním odporu se platební rozkaz ruší a soud nařizuje jednání o věci.
Směnečný a šekový platební rozkaz: Jde o obdobu platebního rozkazu s následujícími odlišnostmi: -
k žalobě musí být připojen prvopis (originál) směnky a žalobce musí navrhnout jeho vydání
-
soud je povinen tento vydat a poučit žalovaného, že může podat proti tomuto do 3 dnů ode dne doručení,( přičemž se nevylučuje náhradní doručení), tzv. námitky.
-
podáním námitek se platební rozkaz neruší, ale pouze odkládají jeho právní moc a vykonatelnost; soud o těchto nařídí jednání, kde o nich věcně rozhodne.
7. Opravné prostředky: Proti rozhodnutí lze podat opravné prostředky. Rozdělujeme je na: a) řádné opravné prostředky – které lze podat jen do rozhodnutí, které ještě nenabylo právní moci. V našem právním řádu, kde je soudnictví dvouinstanční je to pouze •
odvolání.
Odvolání je možné podat v odvolací lhůtě, která je 15 dnů od doručení rozhodnutí. Jde o lhůtu procesněprávní, proto postačí, aby lhůta byla zachována, podat odvolání poslední den lhůty poště k přepravě. Odvolání má odkladný účinek, tj. že rozhodnutí nenabývá právní moci a nestává se vykonatelným. Výjimky pokud se týká vykonatelnosti může stanovit v závažných případech soud. Odvolání se podává soudu druhého stupně (druhé instanci) a to prostřednictvím soudu, který rozhodoval v 1. stupni. Soud druhého stupně rozhoduje tak, že 1. odvolání zamítne a rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdí, nebo 2. rozhodnutí soudu 1. stupně změní nebo 3. rozhodnutí soudu 1. stupně zruší a po právní moci rozhodnutí se věc přikazuje soudu 1. stupně k dalšímu řízení, přičemž soud je vázán odůvodněním uvedeným v rozhodnutí soudu 2. stupně. Věc podle jeho pokynů znovu projedná a rozhodne. Proti tomuto rozhodnutí, neboť je prvostupňové (v první instanci), lze podat odvolání. Do rozhodnutí soudu 2. stupně nelze podat odvolání, je tedy konečné.
b) mimořádné opravné prostředky – které lze podat jen do rozhodnutí, která již nabyla právní moci. V našem právním řádu jde o: •
dovolání (lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prvního stupně. Nelze uplatnit nové skutečnosti. Dovolání projednává a o tomto rozhoduje Nejvyšší soud ČR. Dovolání nemá vliv na právní moc a vykonatelnost. Je nutné zastoupení advokátem. Lze ho podat jen v případech, kdy je: - řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí - rozhodnutí spočívá na nesprávné, právním posouzení věci - rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování
•
obnovu řízení (lze podat ve lhůtě 3 měsíců, od doby, kdy se účastník dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od doby, kdy jej mohl uplatnit, nejpozději však do tří let
ode dne právní moci napadeného
rozhodnutí. O obnově řízení rozhoduje v první fázi soud v prvním stupni, který vydal napadené rozhodnutí a svým rozhodnutím buď obnovu povolí, či zamítne a následně v druhé fázi tentýž soud věc znovu projedná a rozhodne. Obnovu lze podat v případech: - jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy, které nemohl účastník bez své viny použít v původním řízení
- lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí, •
žalobu o zmatečnost (lze podat proti pravomocným rozhodnutím, která trpí takovými vadami (zmatečností), jež představují porušení základních principů (např. není dána pravomoc soudu, způsobilost být účastníkem, rozhodoval vyloučený soudce, účastníku bylo odňato právo jednat před soudem aj.). Podává se u soudu ve lhůtě do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí a o této rozhoduje soud, který rozhodoval v prvním stupni.
Mimořádné opravné prostředky lze podat jen do rozhodnutí, která již nabyla právní moci ve stanovené lhůtě a za stanovených podmínek a jen z důvodů, které jsou taxativně stanoveny v občanském soudním řádu.
ad. C) Řízení exekuční (nucený výkon rozhodnutí) Je to nucená realizace splnění povinnosti uložené titulem – rozsudkem, PR, usnesením… Řízení vykonávací je řízení, ve kterém lze vykonat rozhodnutí vydané v řízení nalézacím, jestliže povinný nesplnil mu uloženou povinnost ve stanovené lhůtě dobrovolně. Nejde o automatické pokračování nalézacího řízení. Zahajuje se vždy na návrh oprávněného. Dokládá se stejnopisem (originálem-ověřenou kopií) rozhodnutí opatřeného doložkou právní moci, event. vykonatelnosti. Formou nařízení výkonu rozhodnutí soudem je usnesení (Unesení o zahájení exekuce aj.)
Exekučními tituly, které lze požadovat v návrhu jsou a) jde-li o plnění peněžitá (§258 o.s.ř.) •
srážky ze mzdy a jiných příjmů (lze zvolit pouze u povinného, který je fyzickou osobou; srážky se provádí tak, že nesmí být sražena tzv. základní nepostižitelná částka, jejíž výše je stanovena nařízením vlády. Z čisté mzdy po odečtu základní nepostižitelné částky po jejím vydělením třemi, lze srazit povinnému jednu třetinu. V případě přednostních pohledávek (např. výživné, pohledávky státu), lze uspokojit tyto nároky z druhé třetiny. Třetí třetina zůstává vždy povinnému.
•
přikázání pohledávky (oprávněný musí přesně konkretizovat pohledávku, peněžní ústav, či uvést identifikační údaje o adresátovi této hodnoty tak, aby ten, kdo vykonává výkon rozhodnutí měl podklady pro řádný výkon)
•
příkaz k výplatě z účtu u peněžního ústavu (musí být označeno číslo účtu povinného)
•
prodej movitých věcí (za účelem sepisu movitých věcí v místě povinného, které musí oprávněný označit má právo ten, kdo vykonává výkon rozhodnutí právo vstupu do obydlí, kde movité věci
viditelně označí a následně provádí po jejich ocenění jejich dražbu; na tyto věci se nevztahují ustanovení o odpovědnosti za vady ve vtahu k povinnému či k vykonavateli) •
prodej nemovitých věcí (navrhuje se v případě vyšší dlužné částky a skládá se z fází: nařízení výkonu rozhodnutí, určení odhadní ceny nemovitosti, usnesení o dražební vyhlášce, jednání o dražebním prodeji a z rozvrhu výtěžku prodeje)
•
prodej podniku (tento způsob výkonu rozhodnutí vylučuje ostatní způsoby výkonu rozhodnutí; skládá se z návrhu na nařízení výkonu, dále ze samotného nařízení výkonu rozhodnutí, z dražby podniku a z rozvrhového jednání)
•
zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem (lze pouze u nemovitosti a oprávněný de facto odkládá konečné řešení věci a spokojuje se s jistotou, že pro případ zpeněžení zástavy vyvolané někým jiným bude ve výhodnějším postavení oproti jiným věřitelům)
b) jde-li o nepeněžitá plnění •
vyklizení nemovitosti nebo místnosti bez náhrady (provedení výkonu vyklizením se oznamuje nejméně 5 dnů předem povinnému a orgánu příslušné obce)
•
vyklizení bytu se zajištěním náhrady nebo přístřeší
•
odebrání věci (věc se odebere povinnému, kterému se usnesení o tomto způsobu nařízení výkonu rozhodnutí nedoručuje)
•
rozdělení společné věci (použije se v případech vypořádání spoluvlastnictví k určité věci)
•
provedení prací a výkonů (soud může při tomto výkonu rozhodnutí, kdy povinný nespolupracuje uložit pokutu až do výše 100.000,--Kč)
Důležitým ustanovením při výkonu rozhodnutí je § 260a o.s.ř, který umožňuje oprávněnému navrhnout soudu, aby předvolal povinného a aby následně tento učinil prohlášení o svém majetku. Při podání návrhu na výkon rozhodnutí se navrhovatel označuje za oprávněnou a odpůrce za povinnou osobou. Oprávněný musí přesně vymezit věc, která má být předmětem výkonu rozhodnutí. Právo volny způsobu výkonu je na oprávněném. Výkonu rozhodnutí nepodléhají zejména finanční příjmy v podobě plnění od pojišťovny, sloužící k novému vybudování nebo opravě budovy, dále peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené jednorázově. Dále jsou z výkonu rozhodnutí vyjmuty běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty obdobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě a hotové peníze do 1.000,--Kč. Příslušným soudem pro výkon rozhodnutí je vždy obecný soud povinného (okresní soud v místě bydliště nebo v sídle povinného). Návrh na výkon rozhodnutí musí být podán vždy k tomuto soudu i když je navrhován
postup podle zák. č.120/2001 Sb. o soudních exekutorech, kde příslušný soud svým rozhodnutím ustanovuje k výkonu rozhodnutí navrženého exekutora oprávněným, byť by tento měl sídlo v jiném kraji ČR.
Oprávněný má následující možnosti realizace výkonu rozhodnutí: •
svěřit tento výkon obecnému soudu a jejímu exekučnímu oddělení dle občanského soudního řádu,
•
svěřit tento výkon soukromému exekutorovi dle zák. č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti.
8. Zvláštní druhy řízení 1) Insolvenční řízení dle zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení Předmětem tohoto zákona je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů; jde i o oddlužení dlužníka. Dlužník je v úpadku: a) má-li více věřitelů, b) má-li peněžité závazky po lhůtě splatnosti 30 dnů c) a tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost) Platební neschopnost nastává, když: a) dlužník zastavil platby podstatné části svých závazků, nebo b) neplní závazky po dobu delší než 3 měsíců po splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí , nebo d) nesplní-li dlužník povinnost předložení listin – seznamů majetku, pohledávek, závazků a všech hodnot, včetně uvedení důležitých skutečností o těchto s případným návrhem jak má soud dále postupovat.
Dlužník je v úpadku i tehdy, jeli předlužen:
- má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku (soud zde zkoumá i budoucí vývoj dlužníka), - hrozícím úpadkem pak rozumíme důvodný předpoklad, že dlužník nebude schopen plnit řádně a včas podstatnou část svých peněžitých závazků, Způsoby řešení úpadku: A) konkurs (dle §§ 244 an. zák.č. 182/2006 Sb. je konkurs způsobem řešení úpadku, kdy jsou zjištěné pohledávky věřitelů uspokojovány zásadně poměrně z výnose majetkové podstaty; účinky nastávají okamžikem zveřejnění prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku) B) reorganizace (dle §§ 316 an. zák. č. 182/2006 SB. je reorganizace postupným uspokojováním pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěnými opatřeními k ozdravění hospodaření. Tuto lze připustit pouze u dlužníka podnikatele.
Reorganizace není přípustná: b) pokud je dlužníkem právnická osoba v likvidaci, c) pokud je dlužníkem obchodník s cennými papíry, d) pokud je dlužníkem osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze. e) jestliže celkový obrat za poslední účetní období nepřesáhl 100 mil.Kč nebo nemá-li dlužník alespoň 100 zaměstnanců
v hlavním
pracovním
poměru;
to
však
neplatí,
předloží-li
dlužník
spolu
s
insolvenčním návrhem, nebo do 15 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku reorganizační plán, schválený nejméně polovinou všech zajištěných a nezajištěných věřitelů, počítaných podle výše jejich pohledávek.¨ Návrh na reorganizaci podává dlužník nebo přihlášený věřitel. C) oddlužení (dle § 389 an. zák. č. 182/2006 Sb. je k podání návrhu na oddlužnění oprávněna pouze osoba dlužníka-nepodnikatele, podává se spolu s dlužnickým insolvenčním návrhem, nebo nejpozději do 30 dnů ode dne doručení insolvenčního návrhu dlužníku, přičemž o tomto právu musí být dlužník soudem poučen. -
podává se na předepsaném formuláři,
-
předpokládá se uspokojení alespoň 30% všech zjištěných nároků u nezajištěných věřitelů,
-
postupuje se buď formou zpeněžení majetku dlužníka a následným poměrným uspokojením zjištěných věřitelů, nebo formou plnění splátkového kalendáře, kdy je dlužník povinen po dobu 5-ti let měsíčně
splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů finanční částky, jejichž výpočet je určen v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužnění, -
na závěr vydává soud na návrh dlužníka usnesení, kterým dlužníka osvobodí od plateb zbylých nesplacených pohledávek, včetně těch pohledávek, které nebyly, ač měly být, do insolvenčního řízení přihlášeny a pohledávek věřitelů, ke kterým se nepřihlíželo. Toto osvobození se vztahuje i na ručitele těchto pohledávek.
D) rozhodnutí, že dlužník není v úpadku(dle § 158 an. zák. č. 182/2006 Sb. vydává soud i bez návrhu uvedené rozhodnutí, když zjistí, že dlužník není v úpadku, neboťnebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo se nepřihlásil ani jediný věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou byly uspokojeny.
2) Řízení dle 5. části o.s.ř. (jde o řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem; § 244 a násl. o.s.ř. (Rozhodnutí) jiným orgánem se zde samosprávního celku, orgánem zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčím orgánem, (dále jen správním orgánem) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních sporů a nabylo-li toto rozhodnutí právní moci. Takovéto rozhodnutí může být projednáno v soudním řízení dle části páté o.s.ř. Např. jde o rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání do vydaného platebního výměru finančního úřadu, kterým bylo odvolání zamítnuto a platební výměr nabyl právní moci, dále jde např. o pravomocná rozhodnutí např. České advokátní komory o provinění advokáta, aj. Žaloba musí být podáno do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu. Soud může sám rozhodnout rozsudkem.
Jiné způsoby řešení sporů:
a) Rozhodčí řízení (dle zák. č. 216/1994 Sb.v novelizovaných znění) Výhody rozhodčího řízení - jednoinstanční řízení (rozhoduje jeden stupeň soudu)
- neveřejnost - nemožnost podání opravného prostředku - rychlost Variantu volby rozhodčího řízení k řešení budoucích sporů si strany smlouvy mohou ujednat přímo ve smlouvě.
b) Mediací (jde o řešení sporu prostřednictvím třetí osoby) c) Svépomocí d) Konciliací (jde o kvalifikovanou mediaci) e) Vyjednáváním f)
Smírčím řízením
Přednáška č. 8
Základy občanského soudního řízení
Obsah: I. II. III. IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. XI.
Pojem občanského práva procesního Prameny právní úpravy Občanské soudní řízení Základní zásady sporného řízení Pravomoc a příslušnost soudů Podmínky řízení Druhy žalob Průběh řízení Opravné prostředky Vykonávací řízení Zvláštní druhy řízení
I.
Pojem občanského práva procesního
Občanské právo procesní je soubor právních norem upravující postup soudů a účastníků, příp. jiných osob účastnících se na řízení v procesu, jehož cílem je ochrana porušených či ohrožených subjektivních práv. V řízení se rozhoduje o věcech týkajících se práva hmotného a to soukromého (v odvětví občanského, obchodního, rodinného a pracovního práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány dle části V. zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, jak jsou např. pravomocná rozhodnutí profesních komor, katastrálních úřadů aj.). Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se ochrany u soudu.
II.
Prameny právní úpravy
Základním pramenem procesního práva je zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
(dále jen OSŘ). Z dalších předpisů, které jsou z hlediska občanského práva procesního
významné: Ústava ČR ( čl. 81 an.) Listina základních práv a svobod ( čl. 36 an.) Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) Soudní řád správní ( zákon č. 150/2002 Sb.) Zákon o soudech, soudcích ( zákon č. 6/2002 Sb.) Zákon o znalcích a tlumočnících ( zákon č. 36/1967 Sb.) Zákon o soudních poplatcích ( zákon č. 549/1991 Sb.) Exekuční řád ( zákon 120/2001 Sb.) Insolvenční zákon ( zákon č. 182/2006 Sb.) Zákon o rozhodčím řízení ( zákon č. 216/1994 Sb.) Zákon o mezinárodním právu soukromém ( zákon č. 91/2012 Sb.) Zákon o zvláštních řízeních soudních ( zákon 292/2013 Sb.)
III. Občanské soudní řízení Procesní postupy uplatňují orgány, např. subjekty, jímž je svěřena pravomoc rozhodovat ve sporech vzniklých
na
základě
existujících
(či
vznikajících)
právních
vztahů.
Tato pravomoc může vyplývat: a) ze zákona - rozhodování soudy, výjimečně rozhodčími komisemi v pracovně právních sporech; b) z úpravy mezi stranami sporu - (smluvní) mimosoudní rozhodování sporu rozhodčími, popř. smírčími
orgány či subjekty. Ve sporech vznikajících z občanskoprávních vztahů rozhodují zpravidla soudy. Tato část procesního práva je upravena normami, které tvoří tzv. občanské právo procesní a jim upravená procedura se nazývá občanské soudní řízení. Občanské soudní řízení se uskutečňuje před obecnými soudy, jejichž soustavu tvoří: c)Nejvyšší soud v Brně a Nejvyšší správní soud v Brně, d)Vrchní soudy v Praze a v Olomouci, e)Krajské soudy (v Praze vykonává působnost krajského soudu Městský soud ve Slezské ul. čp. 9, Praha 2 pro věci obchodního charakteru a Městský soud ve Spálené ul.čp. 4, Praha 2 pro věci osobnostního charakteru), f)Okresní soudy (v Praze vykonávají působnost okresních soudů obvodní soudy a v obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně), g) Pozn.: Obvodní soud pro Prahu 2 je nad rámec své působnosti příslušný k řízením v trestních věcech proti pachatelům trestných činů spáchaných porušením právních předpisů silničního, železničního, leteckého a plavebního provozu a provozu podzemní dráhy, včetně trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. Obvodní soud pro Prahu 6 je příslušný místo okresních soudů, Městského soudu v Brně a obvodních soudů v Praze k řízení v trestních věcech, týkajících se občanů České republiky, jde-li o výkon rozhodnutí cizozemského soudu podle mezinárodní smlouvy.
Občanské soudní řízení se dělí na: 3.
Řízení nalézací
4.
Řízení zajišťovací
5.
Řízení vykonávací
ad A) Řízení nalézací Řízení nalézací je řízení, v němž soud zjišťuje (nalézá) co právem nebo povinností je nebo co právo tvoří. Výsledkem je autoritativní rozhodnutí soudu, kterým může být • rozsudek • usnesení • rozhodnutí ve zkráceném řízení soudním (platební rozkaz, směnečný a šekový platební rozkaz) Řízení nalézací se dělí na: a) řízení sporné jedná se o řízení o dvoustranných právních vztazích.
stranami tohoto řízení jsou žalobce a žalovaný.
sporné řízení je řízením kontradiktorním jehož se účastní strany, žalobce a žalovaný, a soud mezi těmito stranami rozhoduje jako nestranný „rozhodčí“. sporné řízení se zahajuje se vždy na návrh žalobce (navrhovatele) podáním příslušné žaloby. platí zde zásada dispoziční, projednací a formální pravdy (např. žaloba o náhradu škody). b) řízení nesporné,
nesporné řízení je vedle řízení sporného druhou základní formou občanského soudního řízení upraveno zákonem č. 292/2013 obsahuje: Tento zákon upravuje řízení a) o podpůrných opatřeních a ve věcech svéprávnosti, b) ve věcech nezvěstnosti a smrti, c) o přivolení k zásahu do integrity, d) ve věcech přípustnosti převzetí nebo držení v ústavech, e) o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu, f) o pozůstalosti, g) o úschovách, h) o umoření listin, i) ve věcech kapitálového trhu j) o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže, k) o nahrazení souhlasu zástupce samosprávné komory k seznámení se s obsahem listin, l) o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva, m) ve věcech voleb zaměstnanců n) o soudním prodeji zástavy, o) o zákazu výkonu práv spojených s účastnickými cennými papíry, p) ve věcech manželských a partnerských, q) ve věci ochrany proti domácímu násilí, r) o určení a popření rodičovství, s) ve věcech osvojení, t) ve věcech péče soudu o nezletilé, u) v některých věcech výkonu rozhodnutí. jeho podstatným znakem je, že proti sobě nestojí žalobce a žalovaný, ale okruh účastníků řízení závisí na druhu řízení a může být značně různorodý. Soud tu nemá roli pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení a byl naplněn veřejný zájem. ( např. adopci, vyřešení dědictví, prohlášení za mrtvého, zápis do obchodního rejstříku aj.) nesporné řízení lze zahájit na návrh některého z účastníků, ale i bez návrhu, tedy z vlastního podnětu soudu. účastníky řízení jsou ti, které OSŘ za účastníky prohlašuje, respektive ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Účastníci nejsou v postavení odpůrců. v tomto řízení může být pouze jeden účastník. řízení je ovládáno zásadou oficiality, zásadou vyhledávací a materiální pravdy (např. dědické
řízení, řízení ve věcech obchodního rejstříku).
Subjekty řízení v nalézacím řízení sporném tvoří 2 skupiny, jejichž postavení v procesněprávním vztahu se liší, jde o :
c)soud, nadaný rozhodovací pravomocí, kterému proto náleží nadřazené postavení,
d)účastníci řízení (žalobce a žalovaný, nebo navrhovatel a odpůrce), kteří jsou sice v postavení k soudu podřazeném, avšak na jejich vůli záleží, zda a jak bude proces postupovat. Tyto subjekty jsou obligatorní v každém jednotlivém řízení.
Dále je třeba odlišit osoby zúčastněné na řízení, které nejsou obligatorní, vystupují v řízení, resp. v jeho některých částech a mají procesní povinnosti eventuelně i práva. Jejich postavení je různé, jsou to např. svědci, znalci. Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Nelze ji zaměňovat s procesní způsobilostí, tj. vlastním jménem před soudem samostatně právně jednat v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. Ten, kdo ji nemá, musí být zastoupen zákonným zástupcem (rodičem, opatrovníkem). Účastníci se mohou nechat zastupovat i smluvně, na základě plné moci (obecný zmocněnec, advokát, komerční právník).
ad B) Řízení zaiišt'ovací Jde o zvláštní druh civilního řízení, v jehož rámci soud poskytuje předběžně ochranu porušeným nebo ohroženým zájmům. O právu však, jemuž je taková ochrana poskytnuta rozhodnuto není Cílem zajišťovacího
řízení je dosáhnout smírného řešení sporu před zahájením řízení ve věci samé. Do zajišťovacího řízení jsou zahrnuta předběžná opatření (obecná a zvláštní – ve věcech nezletilých dětí, domácího násilí), prétorský smír (smírčí řízení), určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, zajištění důkazů, zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech a zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech (která jsou v českém civilním procesu nesprávně řazena mezi způsoby výkonu rozhodnutí) a ochrana pokojného stavu . Mezi zajišťovací řízení patří zejména:
Předběžné opatření ( § 74-77a OSŘ) soud může před vydáním rozhodnutí ve věci a po zahájení řízení formou předběžného opatření dočasně upravit poměry účastníků do doby rozhodnutí soudu ve věci samé důvodem vydání předběžného opatření je zejména hrozba poškození subjektivních práv a
oprávněných zájmů o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně, nejpozději do 7 mi dnů ode dne podání návrhu, a to bez slyšení účastníků, soud může účastníku v předběžném opatření uložit, aby nenakládal s určitými právy, aby něco vykonal, zdržel se něčeho, něco snášel, nebo složil finanční částku nebo věc do úschovy, k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by mohla vzniknout předběžným opatřením je navrhovatel povinen složit nejpozději ve stejný den, kdy podal soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jistotu ve výši 10 000,- Kč a ve věcech vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti ve výši 50 000,- Kč. soud rozhoduje usnesením, které je vykonatelné jeho vyhlášením, nedošlo-li k vyhlášení, tak dnem jeho doručení tomu, komu ukládá povinnost.
ad C) Řízení vykonávací
Pokud žalovaný po stanoveném termínu dobrovolně nesplní svoji povinnost uloženou vykonatelným soudním rozhodnutím, může být ke splnění přinucen v řízení o výkon rozhodnutí. Ve většině případů je samotné rozhodnutí o zahájení vykonávacího řízení v dispozici oprávněného. Vykonávací řízení však v žádném případě není další fází nalézacího řízení. Rozlišuje se výkon rozhodnutí soudem podle části šesté OSŘ a výkon rozhodnutí soudními exekutory podle exekučního řádu.
IV. Základní zásady řízení
Pro sporné řízení: •
zásada rovnosti účastníků (účastníci mají před soudem rovná práva),
•
zásada dispoziční (procesní iniciativa je dána do rukou účastníků),
•
zásada projednací (povinnost účastníků poskytnout soudu všechny potřebné údaje),
•
zásada volného hodnocení důkazů (soud hodnotí důkazy dle svého vnitřního přesvědčení),
•
zásada veřejnosti, ústnosti a přímosti (veřejnost procesu s možnou výjimkou vyloučení veřejnosti ve zvláštních případech jako např. u státního tajemství, možnost ústního přednesu s přímým jednáním před soudem),
•
zásada jednotnosti řízení (řízení od zahájení až po konec tvoří jeden celek),
•
zásada rychlosti a hospodárnosti řízení (co nejdříve věc soudy projednají a rozhodují),
•
zásada formální (procesní) pravdy (soud rozhoduje podle tvrzení a důkazů, daných mu
účastníky). •
Zásada in dubio pro reo (tzn. v pochybnostech ve prospěch žalovaného) znamená, že dospěje-li soud k závěru, že z provedeného dokazování nelze zjistit, je-li žaloba po právu, musí žalobu zamítnout.
Pro nesporné řízení : V nesporném řízení se uplatňují zčásti odlišné zásady řízení, než jsou zásady typické pro řízení sporné: • Zásada oficiality (oproti zásadě dispositivní) soud jedná z úřední povinnosti. Řízení musí zahájit i bez návrhu, jestliže se hodnověrně dozví, že vznikla jeho potřeba. • Zásada vyhledávací (neboli zásada inkvisiční, oproti zásadě projednací) znamená, že soud může provádět takové důkazy, které uzná za potřebné. Není při tom vázán návrhy účastníků. • Zásada materiální pravdy (oproti zásadě formální pravdy) znamená, že soud se musí snažit o přesné a úplné zjištění skutkového stavu. Nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků, byť by i byla shodná.
V.
Pravomoc a příslušnost soudů
Pravomoc ( § 7 OSŘ) V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva ( pokud dle zákona je neprojednávají a nerozhodují jiné orgány) .
Příslušnost Věcná příslušnost ( § 9-12 OSŘ) určuje, který soud je příslušný v řízení v prvním stupni. těmito soudy jsou ve většině případů okresní (obvodní) soudy. krajské soudy rozhodují jako soud prvního stupně v případech uvedených v § 9, odst. 2 OSŘ .
Místní příslušnost ( § 84-89a OSŘ) určuje, který z místně příslušných soudů bude věc řešit. Rozlišuje se příslušnost: •
obecná, kterou je vždy bydliště či sídlo žalovaného,
•
na výběr daná v OSŘ, kterou si může navrhovatel vybrat, jde např. o místo pracoviště odpůrce nebo místo, kde došlo k újmě,
•
výlučná, kterou OSŘ určuje taxativně a potom předchozí dvě nelze použít (§ 88 OSŘ)
Ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplívajících z podnikatelské činnosti se mohou účastnící písemně dohodnout o tom, který soud bude jako místně příslušný jejich spor projednávat
VI.
Podmínky řízení, procesní úkony v soudním řízení
Činnost soudu před zahájením řízení v prvním stupni spočívá zejména v tom, prozkoumat náležitosti podaného návrhu a splnění podmínek řízení stanovených občanským soudním řádem Jde podmínky, které musí být splněny, aby civilní soudní řízení mohlo vůbec proběhnout. Jde zejména o: •
pravomoc a příslušnost soudu o věci jednat,
•
způsobilost být účastníkem, popřípadě zastoupení např. u nezletilého,
•
aktivní legitimace (možnost být žalobcem-mít právo žalovat) a pasivní legitimace (možnost být žalovaným-mít povinnost),
•
musí být podána žaloba (podnět) a je splněna poplatková povinnost,
•
není zde překážka rei iudicatae (o stejném předmětu mezi stejnými účastníky již bylo pravomocně rozhodnuto),
•
není zde překážka litispendence (tatáž věc byla již zahájena v jiném řízení).
Řízení v prvním stupni: Zahájení řízení: řízení je zahájeno, když došel soudu návrh na zahájení řízení.
Návrh na zahájení řízení musí obsahovat: e)Obecné náležitosti dle § 42 odst.4 OSŘ , z návrhu musí být patrno: kterému soudu je určeno kdo je činí které věci se týká a co sleduje musí být podepsáno a datováno f)Vedle obecných náležitostí musí každá žaloba dále obsahovat ( § 79 OSŘ) přesné označení účastníků ( jméno, příjmení, bydliště, popř. rodná čísla či identifikační čísla účastníků ( obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo… ), popř. jejich zástupců
vylíčení rozhodných skutečností s označením důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, žalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy v listinné nebo elektronické podobě žalobní petit (petit je znění de facto rozsudku, který je uveden v závěru žaloby a z kterého vyplývá, jak požadujeme, aby soud rozhodl (např.: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci finanční částku ve výši 1.000 000,- Kč s úroky z prodlení (ve výši repo sazby zvýšené o 7 procentních bodů) od (data splatnosti) do dne uhrazení spolu s náklady soudního řízení a právního zastupování (pokud tyto vznikly). To vše do tří dnů ode právní moci rozhodnutí).
Dále musí být uhrazen soudní poplatek buď vylepením kolků na žalobu, nebo na základě výzvy soudu k jeho uhrazení. Podavatel může požádat o prominutí nebo snížení platby soudního poplatku, o kterém rozhoduje soud usnesením.
Okresnímu soudu V Teplicích Žalobce: Jaroslava Šípošová, nar. 1.1.1983, bytem Horní 12, Kladno Žalovaný: Václav Podvodný, nar. 1.1.1982 U zámku 4, Teplice
Žaloba na zaplacení 46.000 Kč s příslušenstvím Dvojmo Přílohy: dle textu Soudní poplatek bude uhrazen na výzvu soudu I. V průběhu roku 2012 žalobkyně půjčovala žalovanému na základě ústní smlouvy o půjčce částky v rozmezí 5 – 10.000,- Kč a to až do okamžiku, kdy se celková dlužná částka rovnala 46.000,- Kč. Žalovaný potvrdil celkovou výši dluhu dne 1.5.2013 písemným uznáním dluhu a zároveň se zavázal tento dluh celý splatit nejpozději do 24.9.2013. Důkaz: Uznání dluhu ze dne 1.5.2013 II. Žalovaný dluh dne 24.9.2013 nezaplatil. Na písemnou výzvu žalobkyně žádným způsobem nereagoval a do dnešního dne tak dluží celou částku 46.000,- Kč. Důkaz: Upomínka na zaplacení ze dne 1.10.2013 III. Na základě výše uvedených skutečností žalobkyně navrhuje, aby soud vydal tento
Rozsudek
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 46.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí a to ode dne 25.9.2013 do zaplacení a náklady
tohoto řízení. V Kladně 28.10.2013 Jaroslava Šípošová
Po zahájení řízení by soud měl připravit jednání tak, aby bylo možno rozhodnout při jediném jednání (soud požaduje po stranách splnění povinnosti tvrzení, aby si mohl ujasnit skutkový základ, právní kvalifikaci a vedení řízení). Při přípravě řízení soud vyzve žalovaného, aby se vyjádřil, ustanoví znalce, zajistí důkazy. Zákon vychází z tzv. zákonné koncentrace řízení, tj. zákonné povinnosti předložit všechny důkazy tvrzené stranami řízení do určitého stadia řízení. Tato povinnost se váže: • k okamžiku ukončení přípravného jednání (pokud se koná), • ke konci prvního jednání ve věci. Výjimečně může být stanovena lhůta pro předložení důkazních návrhů po konání jednání, a to nejdéle do 30 dnů.
VII.
Druhy žalob
žaloba na plnění
o splnění určité povinnosti, která vyplývá ze zákona nebo z právního vztahu, a to klasicky buď jako povinnost: o něco dát (dare), o něco konat (facere), o něčeho se zdržet (omittere) nebo o něco strpět (pati) má reparační povahu a je exekučním titulem, protože povinnost v něm uložená je vynutitelná některým ze způsobů nuceného výkonu rozhodnutí. Rozhodnutí mají deklaratorní účinek (osvědčují určitý právní stav věci, např. žaloba o plnění ve výši 50.000,--Kč). Typickou žalobou je žaloba na vydání věci (reivindikační žaloba),
žaloba určovací
vyslovuje existenci či neexistenci oprávnění nebo právního vztahu. Rozhodnutí mají deklaratorní účinky. (např. žaloba o neplatnost uzavřené kupní smlouvy). Typickou žalobou je žaloba negatorní, jejímž cílem je zdržení se určité činnosti-např. při rušení sousedských práv (hlukem, popílkem nad míru přiměřenou poměrům), žaloba statusová (o osobním stavu) taxativně určeny jako žaloby o rozvod, o neplatnost manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství a o určení otcovství
žaloba právotvorná
zakládá, ruší nebo mění právní vztah (např. žaloba u zrušení podílového spoluvlastnictví, která zrušuje a vypořádává podílové spoluvlastnictví). Procesněprávní účinek podání žaloby: - dnem zahájení řízení vzniká překážka věci zahájené (litispendence) a v téže věci se stejnými účastníky již nelze zahájit řízení jiné, respektive druhé v pořadí,
Hmotněprávní účinky podání žaloby: - nemůže dojít k prekluzi (zánik práva) ani k promlčení (zánik vymahatelnosti) žalovaného nároku, tedy dochází k zastavení běhu lhůt,
VIII.
Průběh řízení
Pokud bylo zahájení řízení na základě žalobního návrhu, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla v co nejkratší době projednána a následně rozhodnuta. Přitom se má soud vždy pokusit (po poučení účastníků) spor vyřešit smírně. Soud nařídí jednání, které je vždy ústní a jehož účelem je prokázat tvrzené skutečnosti v rámci tzv. DOKAZOVÁNÍ. ( §120-136 OSŘ) Důkazními prostředky jsou: listinné důkazy, svědecké výpovědi, ohledání místa zprávy a vyjádření orgánů fyzických a právnických osob znalecké posudky,notářské zápisy i jiné důkazní prostředky, které soud připustí.
Soud hodnotí provedené důkazy podle své úvahy , a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho,co uvedli účastníci.
Po provedení dokazování prohlásí soud tuto část řízení za skončenou a vyzve účastníky k závěrečným návrhům. Žalobce i žalovaný shrnou své návrhy, vyjádří se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci. Poté se soud odebere k poradě. Po jejím skončení je rozhodnutí soudu vyhlašováno veřejně.
Rozhodnutí ( §152-175 OSŘ) Výsledkem řízení je autoritativní soudní rozhodnutí - rozsudek, jestliže soud rozhodne ve věci samé (v meritu věci). Jestliže rozhoduje o jiných skutečnostech, rozhoduje usnesením.
Rozlišujeme : g)rozsudek h)usnesení i)rozhodnutí ve zkráceném řízení
Ad. A) Rozsudek, který je rozhodnutím o věci samé obsahuje: c) určení soudu, d) určení účastníků, e) označení projednávané věci f) vlastní rozhodnutím, které se označuje jako výrok, g) odůvodnění rozhodnutí, h) poučení o opravném prostředku i) poučení o možnosti výkonu rozhodnutí . V soudním řízení nalézacím sporném je soud vázán návrhy účastníků. Jestliže proti rozhodnutí nelze podat řádný opravný prostředek, říkáme, že je rozhodnutí v právní moci. Uplyne-li lhůta ve které mělo být podle rozsudku plněno marně a povinný svou povinnost nesplní, stává se rozsudek rovněž vykonatelným, jinými slovy rozsudek je v PRÁVNÍ MOCI.
Druhy rozsudků:
1) podle účinků dělíme rozsudky na: a) konstitutivní (tento rozsudek zakládá, mění, ruší právní vztah), b) deklaratorní (tento rozsudek deklaruje - potvrzuje existenci, či neexistenci určitého práva nebo určité povinnosti),
2) podle vztahu rozsudku k žalobě dělíme rozsudky na: a) rozsudky na plnění, b) rozsudky určovací,
c) rozsudky o osobním vztahu, d) rozsudky na založení, změnu nebo zrušení právního vztahu.
3) podle vztahu k předmětu řízení dělíme rozsudky na: a)
částečný rozsudek (obsahuje výrok pouze o části předmětu řízení),
b)
mezitímní rozsudek (obsahuje výrok pouze o základu věci, např. o tom, zda
škoda vznikla či nikoliv), c)
rozsudek pro uznání (vydává soud v případě, když dojde k uznání nároku
žalovanou
stranou),
tento
rozsudek
lze
vydat,
když
se
žalovaný
nevyjádřil
na
písemnou výzvu soudu ve stanovené lhůtě (bez vážného důvodu), d)
rozsudek pro zmeškání - kontumační, vydává soud v případě návrhu žalobce,
řádného
předvolání
bezdůvodné
a
žalovaného.
Je
žalovaného
neomluvené nutná
účast
s
poučením
nedostavení žalobce.
Jde
o se o
možnosti na
první
kumulativní
vydat
tento
jednání podmínky.
rozsudek, ze
strany Rozsudek
nelze vydat v případech, kdy nelze uzavřít smír.
Ad. B)
Usnesením rozhoduje soud tam, kde nerozhoduje rozsudkem. Jde především o rozhodnutí v procesních záležitostech, jako je zahájení řízení, podmínky řízení, odmítnutí, změna nebo zpětvzetí návrhu účastníka řízení, přerušení i zastavení řízení, či náklady řízení. Také se jím ale schvaluje soudní smír nebo nařizuje exekuce. Ad. C) Platební rozkaz:
Jde o samostatnou formu rozhodnutí, které soud vydává v tzv. zkráceném řízení bez jednání na základě návrhu žalobce a bez slyšení žalovaného. K jeho vydání musí být splněny následující podmínky: - musí jít o žalobu na peněžité plnění a
- žaloba musí obsahovat všechny náležitosti, včetně doložení tvrzených skutečností. Je zcela na soudu, zda platební rozkaz vydá, či nikoliv. Proti platebnímu rozkazu, který se doručuje žalovanému do vlastních rukou, může tento podat, pokud s tímto nesouhlasí do 15 dnů od jeho doručení odpor. Podáním odporu se platební rozkaz ruší a soud nařizuje jednání o věci.
Směnečný a šekový platební rozkaz: Jde o obdobu platebního rozkazu s následujícími odlišnostmi: k žalobě musí být připojen prvopis (originál) směnky a žalobce musí navrhnout jeho vydání, soud je povinen tento vydat a poučit žalovaného, že může podat proti tomuto do 3 dnů ode dne doručení, přičemž se nevylučuje náhradní doručení, tzv. námitky, podáním námitek se platební rozkaz neruší, ale soud o těchto nařídí jednání, kde o nich věcně rozhodne.
IX.
Opravné prostředky
Opravný prostředek je formalizovaný úkon účastníka řízení
které směřuje proti konkrétnímu, dle
názoru účastníka nesprávnému, rozhodnutí vydanému soudem a jehož smyslem je docílit opravy tohoto rozhodnutí dle představ účastníka. O opravném prostředku nejčastěji rozhoduje orgán nadřízený orgánu, který rozhodnutí vydal. Pro každý konkrétní druh opravného prostředku bývají stanovena podrobná pravidla: kdo ho může podat, v jaké lhůtě od rozhodnutí, jakým způsobem a komu, a jaký druh vznášených důvodů je přípustný.
Proti rozhodnutí lze podat opravné prostředky. Rozdělujeme je na: a) řádné opravné prostředky - které lze podat jen do rozhodnutí, které ještě nenabylo právní moci. Jedná se o: odvolání – směřuje proti usnesení nebo rozsudku odpor – směřuje proti platebnímu rozkazu námitka – směřuje proti směnečnému platebnímu rozkazu stížnost – směřuje proti usnesení soudu
b) mimořádné opravné prostředky - které lze podat jen do rozhodnutí, která již nabyla
právní moci. V našem právním řádu jde o : DOVOLÁNÍ, OBNOVU ŘÍZENÍ a ŽALOBU O ZMATEČNOST
ODVOLÁNÍ ( § 201-226 OSŘ) Odvolání je možné podat v odvolací lhůtě, která je 15 dnů od doručení rozhodnutí. Jde o lhůtu procesněprávní, proto postačí, aby lhůta byla zachována, podat odvolání v poslední den lhůty poště k přepravě. Odvolání má odkladný účinek, tj. že rozhodnutí nenabývá právní moci a nestává se vykonatelným. Výjimky pokud se týká vykonatelnosti může stanovit v závažných případech soud. Odvolání se podává soudu druhého stupně (druhé instanci) a to prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V odvolání musí být uvedeno v jakém rozsahu účastník rozhodnutí napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu ( tedy tzv. odvolací důvod) a čeho se dovolává (petit) a také to, jak má být rozhodnuto o nákladech řízení.
Soud druhého stupně rozhoduje tak, že: odvolání zamítne a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, nebo, rozhodnutí soudu prvního stupně změní nebo, rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a po právní moci rozhodnutí se věc přikazuje soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž soud je vázán odůvodněním uvedeným v rozhodnutí soudu druhého stupně. Věc podle jeho pokynů znovu projedná a rozhodne. Proti tomuto rozhodnutí, neboť je prvostupňové (v první instanci), lze podat odvolání. Do rozhodnutí soudu druhého stupně nelze podat odvolání, je tedy konečné.
DOVOLÁNÍ ( § 236-243g OSŘ)
je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže se v něm odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo se jedná o věc, která dosud nebyla vyřešena lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu prvního stupně. Nelze uplatnit nové skutečnosti. Dovolání projednává a o tomto rozhoduje Nejvyšší soud ČR. Dovolání nemá vliv na právní moc a vykonatelnost). Je nutné zastoupení advokátem.
Lze ho podat jen v případech, kdy je: - řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí - rozhodnutí spočívá na nesprávné, právním posouzení věci - rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování
Žaloba na OBNOVU ŘÍZENÍ a PRO ZMATEČNOST ( § 228-235i OSŘ)
Žaloba na obnovu řízení:
účastník původního občanského soudního řízení napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže vyjdou najevo nové skutečnosti, rozhodnutí či důkazy, které mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí. subjektivní lhůta k podání žaloby činí tři měsíce od okamžiku, kdy se účastník o důvodech obnovy dozvěděl, objektivní lhůta je v zásadě tříletá. obnově řízení rozhoduje v první fázi soud v prvním stupni, který vydal napadené rozhodnutí a svým rozhodnutím buď obnovu povolí, či zamítne a následně v druhé fázi tentýž soud věc znovu projedná a rozhodne Obnovu lze podat v případech: •
jsou-li tu nové skutečnosti, důkazy, které nemohl účastník bez své viny použít v původním řízení
•
lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro účastníka příznivější rozhodnutí
Žaloba pro zmatečnost:
žalobou pro zmatečnost účastník napadá pravomocné rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami (zmatečností), jež představují porušení základních principů (např. není dána pravomoc soudu, způsobilost být účastníkem, rozhodoval vyloučený soudce, účastníku bylo odňato právo jednat před soudem aj.). Podává se u soudu ve lhůtě do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí a o této rozhoduje soud, který rozhodoval v prvním stupni Soud rozhoduje usnesením a pokud napadené rozhodnutí zruší, tak buď původní řízení rovnou zastaví, nebo soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, o věci rozhodne znovu a je přitom vázán právním názorem soudu, který napadené rozhodnutí zrušil
X.
Řízení vykonávací
Řízení vykonávací je řízení, ve kterém lze vykonat rozhodnutí vydané v řízení nalézacím, jestliže povinný nesplnil mu uloženou povinnost ve stanovené lhůtě dobrovolně. Zahajuje se vždy na návrh oprávněného. Dokládá se stejnopisem (originálem-ověřenou kopií) rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti. Formou nařízení výkonu rozhodnutí soudem je usnesení. Dle současné právní úpravy je možné se domáhat splnění povinnosti: • prostřednictvím soudů, • prostřednictvím exekutorů.
Novelou OSŘ k 1. lednu 2013 došlo k podstatným změnám. Nově
se
při výkonu rozhodnutí
upřednostňují exekutoři. Dochází ke zrušení rozhodování soudů o nařízení exekuce a o pověření soudního exekutora jejím provedením. Nařizování exekuce je svěřeno přímo exekutorům, oprávněné osoby se obracejí přímo na ně. Exekutorům byla odebrána možnost sepisovat exekutorské zápisy se svolením vykonatelnosti Zavedení autoremedury, tedy možnosti exekutora plně vyhovět odvolání účastníka Zavedení některých nových způsobů výkonu rozhodnutí a exekuce u správy nemovitostí, správy podniku, pozastavení řidičského oprávnění, postižení specifických peněžních účtů V
některých
případech
vymezených
OSŘ
i
nadále
provádí
výkon
rozhodnutí
soud.
Pro zahájení výkonu rozhodnutí je třeba, aby oprávněný podal návrh na zahájení řízení o výkon rozhodnutí,
a
to
podáním
k
příslušnému
soudu
v
níže
uvedených
věcech.
Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí: • ve věcech týkajících se výchovy nezletilých dětí, • je-li podán návrh na vyklizení bytu nebo místnosti se zajištěním bytové náhrady, • o vykázání ze společného obydlí, • o nenavazování kontaktů s oprávněným, • rozhodnutí orgánů EU, • jde-li o cizí rozhodnutí. V ostatních případech, je-li k soudu podán návrh na výkon rozhodnutí v jiné věci než uvedené výše, soud návrh odmítne a oprávněný se musí obrátit na exekutora
Exekučními tituly, které lze požadovat v návrhu jsou:
jde-li o plnění peněžitá (§ 258 o.s.ř.): srážky ze mzdy a jiných příjmů ( §267-302 OSŘ)lze zvolit pouze u povinného, který je fyzickou osobou; srážky se provádí tak, že nesmí být sražena tzv. základní nepostižitelná částka, jejíž výše je stanovena nařízením vlády. Z čisté mzdy po odečtu základní nepostižitelné částky po jejím vydělením třemi, lze srazit povinnému jednu třetinu. V případě přednostních pohledávek (např. výživné, pohledávky státu), lze uspokojit tyto nároky z druhé třetiny. Třetí třetina zůstává vždy povinnému. přikázáním pohledávky (§303-230ab OSŘ) správou nemovité věci (§320b – 320j OSŘ) prodej movitých věcí (§ 321-334 a) za účelem sepisu movitých věcí v místě povinného, které musí oprávněný označit má právo ten, kdo vykonává výkon rozhodnutí právo vstupu do obydlí, kde movité věci viditelně označí a následně provádí po jejich ocenění jejich dražbu; na tyto věci se nevztahují ustanovení o odpovědnosti za vady ve vtahu k povinnému či k vykonavateli), prodej nemovitých věcí (§ 335-337h) navrhuje se v případě vyšší dlužné částky a skládá se z fází: nařízení výkonu rozhodnutí, určení odhadní ceny nemovitosti, usnesení o dražební vyhlášce,jednání o dražebním prodeji a z rozvrhu výtěžku prodeje), postižením závodu (§338f-338zr) zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitým věcem (§338b-338e)
jde-li o nepeněžitá plnění: (§ 339-351a) způsoby provádění výkonu rozhodnutí u nepeněžitých plnění mají mnohem variabilnější možnosti a řídí se povahou a rozsahem uložené povinnosti vyklizení nemovitosti nebo místnosti bez náhrady (provedení výkonu vyklizením se oznamuje nejméně 5 dnů předem povinnému a orgánu příslušné obce), vyklizení bytu se zajištěním náhrady nebo přístřeší, odebrání věci (věc se odebere povinnému, kterému se usnesení o tomto způsobu nařízení výkonu rozhodnutí nedoručuje), rozdělení společné věci (použije se v případech vypořádání spoluvlastnictví k určité věci), provedení prací a výkonů (soud může při tomto výkonu rozhodnutí, kdy povinný nespolupracuje uložit pokutu až do výše 100.000,- Kč).
Důležitým ustanovením při výkonu rozhodnutí je § 260a o.s.ř, který umožňuje oprávněnému navrhnout soudu, aby předvolal povinného a aby následně tento učinil prohlášení o svém majetku. Při podání návrhu na výkon rozhodnutí se navrhovatel označuje za oprávněnou a odpůrce za povinnou osobou. Oprávněný musí přesně vymezit věc, která má být předmětem výkonu rozhodnutí. Právo volny
způsobu výkonu je na oprávněném.
Výkonu rozhodnutí nepodléhají zejména finanční příjmy v podobě plnění od pojišťovny, sloužící k novému vybudování nebo opravě budovy, dále peněžité dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na bydlení a dávky státní sociální podpory vyplácené jednorázově. Dále jsou z výkonu rozhodnutí vyjmuty běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty obdobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě a hotové peníze do 1.000,--Kč. Výkon rozhodnutí cizozemských exekučních titulů
Jedná se o případy, kdy český občan má zájem na výkonu rozhodnutí,které bylo vydané v jiném státě či vztahujícího se vůči povinnému (žalovanému), který má pobyt (sídlo) v cizím státě. Tyto případy můžeme rozdělit do několika skupin: a) rozhodnutí přímo vykonatelná - jsou rozhodnutí, která jsou přímo vykonavatelná a mohou jít rovnou do exekuce. Exekutor pouze zjišťuje, zda evropský exekuční titul má doložku, pak je nutno k takovému titulu se chovat jako k ostatním vnitrostátním rozhodnutím. Jedná se o rozhodnutí: evropský platební rozkaz, evropské řízení o drobných nárocích (podle nařízení EU rozsudek s právní mocí). b) Rozhodnutí vykonávající se dle nařízení EU - evropská rozhodnutí, která se vykonávají podle nařízení EU, označované jako Brusel 1. Nařízení se týká výkonu rozhodnutí vydaných v jiném členském státě EU. Oprávněný si musí předem požádat o prohlášení vykonatelnosti, soud vydá usnesení (příslušnost podle bydliště) a oprávněný s tímto usnesením a exekučním titulem žádá exekutora o exekuci. Podle nové právní úpravy soud již nenařizuje exekuci, pouze pověřuje exekutora. c) rozhodnutí vydaná před vstupem do EU a rozhodnutí jiných soudů - v těchto případech nelze
rozhodnutí vykonat exekucí. Postupovat lze jen soudním výkonem rozhodnutí o jeho nařízeni.
XI.
Zvláštní druhy řízení
Insolvenční řízení dle zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení.
Předmětem tohoto zákona je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů; jde i o oddluženi dlužníka.
Dlužník je v úpadku: a) má-li více věřitelů, b) má-li peněžité závazky po lhůtě splatnosti 30 dnů c) a tyto závazky není schopen plnit (platební neschopnost) Platební neschopnost nastává, když: a) dlužník zastavil platby podstatné části svých závazků, nebo b) neplní závazky po dobu delší než 3 měsíců po splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí ,nebo d) nesplní-li
dlužník
povinnost
předložení
listin
-
seznamů
majetku,
pohledávek,
závazků a všech hodnot, včetně uvedení důležitých skutečností o těchto s případným návrhem jak má soud dále postupovat. Dlužník je v úpadku i tehdy, je-li předlužen: má více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku (soud zde zkoumá i budoucí vývoj dlužníka), hrozícím úpadkem pak rozumíme důvodný předpoklad, že dlužník nebude schopen plnit řádně a včas podstatnou část svých peněžitých závazků. Způsoby řešení úpadku: A) Konkurs (dle § 244 an. zák.č. 182/2006 Sb.) je konkurs způsobem řešení úpadku: kdy jsou zjištěné pohledávky věřitelů uspokojovány zásadně poměrně z výnosu majetkové podstaty; účinky nastávají okamžikem zveřejnění prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku)
B) Reorganizace (dle § 316 ano zák. č. 182/2006 Sb. ) je reorganizace postupným uspokojováním pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěnými opatřeními k ozdravění hospodaření. Tuto lze připustit pouze u dlužníka podnikatele. Reorganizace není přípustná: a) pokud je dlužníkem právnická osoba v likvidaci, b) pokud je dlužníkem obchodník s cennými papíry, c) pokud je dlužníkem osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze. d) jestliže celkový obrat za poslední účetní období nepřesáhl 100 mil.Kč nebo nemá-li dlužník alespoň 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru; to však neplatí, předloží-li dlužník spolu s insolvenčním návrhem, nebo do 15 dnů ode dne rozhodnutí o úpadku reorganizační
plán,
schválený
nejméně
polovinou
všech
zajištěných
a nezajištěných věřitelů, počítaných podle výše jejich pohledávek Návrh na reorganizaci podává dlužník nebo přihlášený věřitel.
C) Oddlužení (dle § 389 an. zák. č. 182/2006 Sb.) je k podání návrhu na oddlužení oprávněna pouze osoba dlužníka-nepodnikatele, podává se spolu s dlužnickým insolvenčním návrhem, nebo nejpozději do 30 dnů ode dne doručení insolvenčního návrhu dlužníku, přičemž o tomto právu musí být dlužník soudem poučen. podává se na předepsaném formuláři, předpokládá se uspokojení alespoň 30% všech zjištěných nároků u nezajištěných věřitelů, postupuje se buď formou zpeněžení majetku dlužníka a následným poměrným uspokojením zjištěných věřitelů, nebo formou plnění splátkového kalendáře, kdy je dlužník povinen po dobu 5-ti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů finanční částky, jejichž výpočet je určen v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení, na závěr vydává soud na návrh dlužníka usnesení, kterým dlužníka osvobodí od plateb zbylých nesplacených pohledávek, včetně těch pohledávek, které nebyly, ač měly být, do insolvenčního řízení přihlášeny a pohledávek věřitelů, ke kterým se nepřihlíželo. Toto osvobození se vztahuje i na ručitele těchto pohledávek.
D) Rozhodnutí, že dlužník není v úpadku: ( dle § 158 an. zák. č. 182/2006 Sb.) vydává soud i bez návrhu uvedené rozhodnutí, když zjistí, že dlužník není v úpadku, neboť nebyl osvědčen dlužníkův úpadek, nebo se nepřihlásil ani jediný věřitel a všechny pohledávky za majetkovou podstatou byly uspokojeny.
Řízení dle 5. části o.s.ř.: jde o řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto orgánem samosprávního celku, orgánem zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčím orgánem, (dále jen správním orgánem) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních sporů a bylo-li toto rozhodnutí právní moci. Takovéto rozhodnutí může být projednáno v soudním řízení dle části páté o.s.ř. Např. jde o rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání do vydaného platebního výměru finančního úřadu, kterým bylo odvolání zamítnuto a platební výměr nabyl právní moci, dále jde např. o pravomocná rozhodnutí např. České advokátní komory o provinění advokáta, aj.
Žaloba musí být podáno do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu. Soud může sám rozhodnout rozsudkem.
Jiné způsoby řešení sporů: • v rozhodčím řízení (dle zák. č. 216/1994 Sb. v novelizovaných znění), výhody rozhodčího řízení •
jednoinstanční řízení (rozhoduje jeden stupeň soudu),
•
neveřejnost
•
nemožnost podání opravného prostředku,
•
rychlost.
Variantu volby rozhodčího řízení k řešení budoucích sporů si strany smlouvy mohou ujednat přímo ve smlouvě. b) mediací (jde o řešení sporu prostřednictvím třetí osoby), c) svépomocí, d) konciliací (jde o kvalifikovanou mediaci), e) vyjednáváním f) smírčím řízením
OSŘ zjed.
Ochrana práv v občanském soudním řízení
Práva a povinnosti vyplývající ze soukromého práva (občanské, rodinné, obchodní, autorské, pracovní…) uplatňujeme zásadně v občanském soudním řízení (tzv. civilní proces) Občanské soudní řízení upravuje
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (veřejnoprávní norma)
místní příslušnost soudu: zásadně podle místa odpůrce (žalovaného), pak příslušnost zvláštní nebo na výběr daná
❧řízení sporné (zahájení žalobou) ❧řízení nesporné (zahájení na návrh) (dědické řízení, zápisy do obchodního rejstříku, soudní úschova, prohlášení za mrtvého, umořování listin aj.)
❧nesporná řízení se vyznačují řadou odchylek Průběh sporného řízení (zjednodušený)
❧ovládán zásadou kontradiktornosti ❧Strany vystupují v řízení proti sobě. Sporné strany (účastníci řízení)
❧žalobce ❧žalovaný Druhy žalob: například: na určení, na vydání (reivindikace), negatorní (zápůrčí), stavové, aj.
Náležitosti žaloby:1. Označení soudu a účastníků, 2.vylíčení skutkového stavu+uvedení důkazů, 3.petit neboli návrh na rozhodnutí) = to, co chceme ve výrokové části rozsudku. Petit musí být vykonatelný.
Účinky žaloby: překážka věci zahájené (litispendence) a stavění lhůt
Stádia řízení I. řízení nalézací I.a zajišťovací (probíhá jako podtyp řízení nalézacího, jde o tzv, předběžné opatření)
❧II. řízení vykonávací Zjednodušený průběh sporného řízení – platební rozkaz, směnečný platební rozkaz
❧Nalézací řízení ❧(soud nalézá co je po právu) ❧Vykonávací řízení (exekuční) vymáhá plnění, které nebylo splněno dobrovolně) Zásada dvojinstančnosti (platí v celém řízení)
❧Znamená, že ❧nejprve rozhoduje soud l. stupně
❧proti rozhodnutí 1. stupně je přípustný řádný opravný prostředek (odvolání)
•a) Řízení nalézací
- řízení v 1. stupni ❧zahájení řízení (žaloba) – náležitosti, účinky ❧příprava jednání (překážky jednání) ❧jednání (jedno nebo více) ❧rozsudek 1. stupně
•b) Řízení nalézací
- řízení ve 2. Stupni (po podání odvolání)
❧odvolání ❧úkony soudu 1. stupně ❧příprava jednání ve 2.stupni ❧jednání ve 2. stupni ❧rozhodnutí 2. stupně Rozhodnutí 2. stupně:
❧potvrdí rozsudek 1. Stupně (tím se stane pravomocným) nebo ❧změní rozsudek 1. stupně (pak je to rozhodnutí konečné, pravomocné), nebo ❧zruší rozsudek 1. stupně a -vrátí věc k projednání do 1. stupně nebo
❧-zastaví řízení
(res iudicata, pravomocné)
Mimořádné opravné prostředky: dovolání, obnova řízení, žaloba pro zmatečnost
Způsoby rozhodnutí soudu (individuální právní akty): rozsudek, usnesení, platební rozkaz, směnečný platební rozkaz Náležitosti rozsudku: 1.označení soudu, soudců (senátu) a označení účastníků; 2.VÝROKOVÁ ČÁST (= to co jsme formulovali v petitu), 3. Odůvodnění, 4. Poučení o opravném prostředku
II. vykonávací (exekuční) ❧vedle občanského soudního řádu se uplatňuje ❧zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech účastníci řízení
❧oprávněný ❧povinný zahajuje se na návrh oprávněného
❧musí být doložen exekuční titul
v průběhu výkonu rozhodnutí rozlišujeme:
❧nařízení výkonu rozhodnutí ❧vlastní provedení výkonu rozhodnutí ❧(např. srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodej movitých/nemovitých věcí v dražbě apod). DOKAZOVÁNÍ v občanském soudním řízení
Soud v občanském soudním řízení nemá žádný vyšetřovací aparát a neprovádí tedy žádné vyšetřování. Dokazování je ovládáno zásadou projednací, tzn. že soud přihlíží k důkazům, které byly provedeny na jednání.
Důkazní povinnost – navrhování důkazů Účastníci mají povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení (to znamená navrhnout důkazy). Na druhé straně je to také jejich právo navrhovat důkazy.
Provádění důkazů Soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede. Soud může provést i jiné než navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Pouze ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (nesporná řízení), některých dalších vybraných řízeních je soud povinen provést potřebné důkazy, i když je účastníci nenavrhli. Neoznačí-li účastníci důkazy, vychází soud při rozhodování pouze z důkazů, které byly provedeny (zásada projednací) Dokazování se zásadně provádí při jednání ( je-li to možné) Účastníci mají právo vyjádřit se - k návrhům na důkazy - k důkazům, které byly provedeny.
Dožádání Je-li to účelné, může být o provedení důkazu dožádán jiný soud. Účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování.
Důkazní prostředky Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci. Zákon vyjmenovává důkazní prostředky pouze demonstrativně: zejména : - výslech svědků, - znalecký posudek, - zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, - notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Výslech svědků Povinnost svědčit Každá fyzická osoba,je povinna dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek. Musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat. Výpověď může odepřít jen tehdy, kdyby jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým; o důvodnosti odepření výpovědi rozhoduje soud. Křivá výpověď má trestní následky. Otázky svědkovi mohou dávat kromě soudu se souhlasem předsedy i účastníci a znalci.
Znalecký posudek, výslech znalce Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, užívá se jako důkazní prostředek písemný znalecký posudek popř. výslech znalce. Znalce stanoví soud.
Listiny Důkaz listinou se provede tak, že ji při jednání předseda přečte nebo sdělí její obsah. Veřejné listiny
(např. listiny vydané soudy ČR nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci,) potvrzují, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. Soukromé listiny jsou smlouvy, dopisy, faktury, dodací listy, …..a jiné.
Ohledání se může týkat předmětu nebo místa.
Výslech účastníků je pomocný důkazní prostředek. Je zásadně možný jen, jestliže s tím účastník souhlasí. Ve vybraných řízeních však není souhlas účastníka nutný.
Hodnocení důkazů Platí zásada volného hodnocení důkazů, Tzn. že zákon nepředepisuje jakou váhu mají jednotlivé důkazy, ani jaký důkazní prostředek je nutné použít. . Důkazy hodnotí soud podle své úvahy. Hodnotí je jednotlivě i v souvislosti. Nikoliv však libovolně. Jeho hodnocení musí být odůvodněné.
Vyvratitelné domněnky Tvrzení, že účastník byl diskriminován (na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace) má soud za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak ve věcech pracovních Tvrzení, že účastník byl diskriminován (na základě svého rasového nebo etnického původu) má soud za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. - ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo zaměstnavatelů
členství v profesních a zájmových sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb
Co není třeba dokazovat Soud může převzít shodná tvrzení účastníků. Není třeba dokazovat : - skutečnosti obecně známé (notoriety) - skutečnosti známé soudu z jeho činnosti, jakož i - právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. -právní fikce a nevyvratitelné právní domněnky
Podstatné zásady civilního soudního řízení jsou tyto: Zásada práva na spravedlivý proces Zásada dispoziční Zásada rovnosti účastníků Zásada materiální pravdy Zásada volného hodnocení důkazů Zásada ústnosti, přímosti (zásada projednací) a veřejnosti: Zásada projednací Zásada koncentrace řízení Zásada arbitrárního pořádku (jinak zásada jednotnosti řízení) Zásada hospodárnosti (procesní ekonomie) Zásada kontradiktornosti (řízení sporné) Zásada oficiality a zásada vyšetřovací (inkviziční), (řízení nesporné) Zásada spravedlivého procesu Spravedlivý proces je výrazem toho, aby řízení aby probíhalo u nezávislého soudu podle dalších níže uvedených zásad: veřejně, v přítomnosti žalobce i protistrany, ústně, a tak, aby se strany mohly vyjádřit ke všem předloženým důkazům a další důkazy mohly jak strany, tak soud sám navrhovat; řízení musí proběhnout bez zbytečných průtahů. Nevyhovění této zásadě, spočívající v nezabývání se věcí subjektu soudem, na který se subjekt obrátí, lze chápat jako odepření spravedlnosti. Zásada dispoziční spočívá v tom, že jsou to strany sporu, které určují, to jest mají ve své dispozici, zda soudní řízení proběhne nebo ne a co bude předmětem projednávání. Ve věcech civilních je vždy třeba návrhu toho, kdo se domáhá ochrany práv. v § 79 odst 1 stojí: “Řízení se zahajuje na návrh”. Takzvaně bez návrhu – čili z moci úřední – soud rozhoduje jen ve výjimečných a vlastně taxativně stanovených případech . Zásada rovnosti účastníků Vyplývá z obecné rovnosti subjektů před zákonem, jako zásady typické pro demokratické politické systémy. Nikdo nemá před soudem jakákoli privilegia. Vůči stranám, bez ohledu na to, kdo je v roli žalobce a kdo žalovaného (fyzická či právnická osoba nebo stát), soud aplikuje právo stejným způsobem; bude použito stejných
procesních postupů a stranám budou dány stejné možnosti vyplývající ze zákona. Obě strany mají možnost navrhovat důkazy, bude-li slyšena jedna strana, má být slyšena i druhá, obě strany mají stejná práva nahlížet do spisu a je vyloučeno jedné straně toto právo umožnit a druhé odepřít atd. Zásada materiální pravdy spočívá v úplném a spolehlivém zjištění skutkového stavu, jaký mezi účastníky je a ve zjištění, které věci mezi nimi jsou sporné. Mimo jiné spočívá i v tom, že nejen v zájmu stran je předložit tvrzení a důkazy, případě žádat o provedení důkazů soud, ale kdy též soud sám iniciativně zjišťuje některé skutečnosti a zajišťuje provedení konkrétních důkazů, které žádná ze stran nenabídne, ale soud je pokládá za nezbytné pro účely spravedlivého a objektivního rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů je zohledněna v ust. § 132 OSŘ. Důkazy předložené stranami, i ty, které provedl soud sám, jsou hodnoceny podle úvahy soudu, každý zvlášť a pak všechny ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím k tomu, co bylo řečeno účastníky. Neexistuje předepsaná hierarchie hodnoty a významu druhů důkazů. Zákon neukládá soudci, jak má který důkazní prostředek hodnotit, zda nějaký konkrétní druh (listiny či výpověď) upřednostnit před jiným důkazem. Důkazy jsou objektivně vnímatelné skutečnosti, např. hmotné povahy (nějaký předmět, věc v právním slova smyslu, vč. listin, peněz atd.), nebo smysly vnímatelná vyslovená tvrzení, která se dají písemně – v podstatě tedy také hmotně - zachytit – znalecký posudek, výpověď svědka, výpověď účastníka apod. Zásada ústnosti, přímosti, veřejnosti: Soudní řízení je vedeno zásadně verbálně, strany jsou slyšeny, svědci osobně musejí vypovídat před soudem a jejich sdělení nemůže nahradit písemné vyjádření, ani vyjádření někým zprostředkované. S ústností souvisí zásada přímosti např. tak, že soud např. vyslechne svědka přímo, nikoli prostřednictvím nějakého média nebo instituce (výjimky jsou jen zdánlivé, např.důkaz dožádaným soudem – i ten vzdáleného svědka vyslechl osobně), předmět doličný ohledá v jeho naturální podobě, nikoli např. z fotodokumentace apod. Dále je proces veřejný ( § 116 OSŘ); zásada spočívá v možné přítomnosti veřejnosti v jednací síni soudu, jež může být přítomna při projednávání věci; tato zásada se tradičně chápe jako kontrolní mechanismus soudního postupu a rozhodování. Slyšení stran, dokazování , protokolování a čtení rozsudku je vždy veřejné. Pouze porada soudu a hlasování jsou tajné, a to do té míry, že nejsou tyto materiály přístupné ani ohledáním spisu, čili nejsou přístupné ani účastníkům. Zásada projednací Tato zásada přijala svůj název podle toho, že k ní dochází v průběhu ústního projednávání věci soudem. Spočívá v povinnosti soudu provést jen ty důkazy, které strany navrhly a sám z vlastní iniciativy důkazy neobstarává. Zjištění skutkového stavu (skutkové zjištění) je přeneseno na účastníky řízení. Podle účastníky předložených, nebo jimi označených důkazů nich je pak posouzen skutkový stav – a tedy ovlivněn výsledek sporu. Klíčovým ustanovením pro tuto zásadu je § 101 OSŘ, upravující tzv. povinnost tvrzení účastníků řízení (povinnost tvrdit všechny významné skutečnosti, plnit důkazní
povinnosti a dbát pokynů soudu). Pokud tuto povinnost strany (strana) poruší, nelze její splnění vynucovat pokutami. Soud potom rozhoduje jen podle těch důkazů, které měl k dispozici. Dovedeno do krajnosti, probíhá ”volná soutěž” tvrzení a důkazů. Strany samy tedy mají ve svých rukou perspektivu rozhodnutí. Zásada koncentrace řízení je zásada, která usiluje o co nejkratší dobu k projednání a rozhodnutí věci. Česky bychom ji nazvali zásadou “soustřeďovací” a podpůrně jí svědčí takové instituty, jako § 119a, kde všechny rozhodné skutečnosti a důkazy musejí být k dispozici soudu do rozhodnutí, dále je to povinnost vyjádřit se k žalobě protistranou, možnost spojení věcí dle § 112 a další. Implicitně lze z OSŘ odvodit, že soudní řízení má skončit jediným jednáním a pokud možno věc neodročovat. Zásada arbitrárního pořádku (čili zásada jednotnosti řízení) Znamená, že civilní řízení tvoří od jeho zahájení až do jeho skončení jeden celek. OSŘ nestanoví (až na výjimky) pořadí procesních úkonů soudu – kdy se bude dokazovat a kdy již ne, do kdy mohou účastníci přednášet své návrhy apod. Postup soudu i návrhy účastníků řízení je dán potřebou postupu v projednávané věci. Soud rozhoduje o tom, kdy a který úkon bude proveden, případně že nebude proveden – návrh účastníka na důkaz ještě neznamená, že mu soud vždy musí vyhovět. Nicméně účastníci jsou oprávněni své návrhy, nová tvrzení a nové důkazy přednášet kdykoli během řízení, není limitováno, do kdy mohou tyto skutečnosti vznést. Je to přípustné proto, že jen tak lze dojít k objektivní pravdě, je tak lze dojít k nejspravedlivějšímu rozhodnutí. Opačnou zásadou je zásada legálního pořádku, podle níž se řízení rozpadá do jednotlivých formálně ukončených stadií, v nichž je nutno konkrétní úkony provést (v současném civilním procesu se zásada legálního pořádku neuplatňuje). Zásada hospodárnosti (procesní ekonomie) Soudní řízení má proběhnout co nejrychleji a s vynaložením co nejmenších nákladů. K tomu soud využívá řadu nástrojů – například zkrácené řízení končící platebním rozkazem (řízení bez jednání), rozsudek pro uznání a rozsudek pro zmeškání; dále např. spojení věcí, je-li to účelné , Ale jsou to i mechanismy sloužící k odstranění neustálého odročování jednání v důsledku nespolupráce některé ze stran, která činí úkony, které nesystémově oddalují ukončení sporu. Soud uplatňuje ekonomický nátlak pokutami, které může ukládat i opětovně. Svědek odmítající vypovídat, čím rozhodnutí oddaluje, může být k soudu i předveden. Zásada kontradiktornosti (řízení sporné) V kontradiktorním sporu stojí proti sobě dvě strany, které mají opačné zájmy a soupeří spolu. Soud stojí před konfliktem, ten ale aktivně usměrňuje. Musí zajistit všechny demokratické zásady procesu, předně rovnost stran. Již dříve jsme zmínili “volnou soutěž” účastníků – ta je hybatelem sporu. Jedna druhé se snaží zabránit ve vítězství ve sporu. To předpokládá jejich značnou aktivitu, projevovanou typicky v obstarávání důkazů, předkládáním právních hledisek, ev. jiných procesních úkonů apod. Strany tak svým způsobem mohou usnadňovat činnost soudu, jejich kroky však ale nemusí být vždy efektivním posunem k závěru, protože nelze vyloučit snahu
některé strany spor naopak prodlužovat. Od toho je zde soud, aby korigoval efektivnost návrhů stran, aniž by přitom porušil zásadu rovnosti a zásadu dispoziční. Zásada oficiality a zásada vyšetřovací (řízení nesporné) Typická pro řízení, kde proti sobě nestojí strany v opozici a které může soud zahájit i bez návrhu, tedy ze své vlastní iniciativy čili z moci úřední (oficialita, ex officio), především z důvodu celospolečenského zájmu (péče o nezletilé, prohlášení za mrtvého, některé věci ohledně obchodního rejstříku, o způsobilosti k právním úkonům aj.). Podstatné je, že soud si tady v zájmu kvalitního rozhodnutí sám iniciativně vyhledává a obstarává ze své úřední povinnosti důkazní prostředky (zásada vyšetřovací či vyhledávací čili inkviziční).
