POI S K O A FRAlNiriF

Ročník XI.

T

J L ^ _l_ X

Listopad 1981, č. 6

Časopis československé socialistické opozice

P O I J .

J

-

S K O

i

O

I

V

V

/

A

x T

Otázky, které si dnes Ceši kladou - nebo nekladou - o Polsku, jsou zároveň otázkami kladenými Poláky Čechům. Ty otázky jsou zde, ať se to komu líbí nebo nelíbí, a hned tak neodejdou. Přitom není ani tak zajímavý vztah polského «hrdinství» k českému «nehrdinství», ba dokonce ani míra českého zájmu či nezájmu o současný polský vývoj. Ptá-li se dnes kdokoli, kde jsou čeští dělníci ve chvíli, kdy se v Polsku vytváří nová dělnická třída s novými organizacemi, bylo by možné se také zeptat, kde byli polští dělníci v roce 1968, kdy nejen česká dělnická třída položila otázky, na něž oni sami dnes hledají odpověď, ale kdy polští studenti a polská inteligence přímo zoufale a přitom marně apelovali na uvědomění polských dělniků a dožadovali se stejně marně jejich pomoci proti represivní moci. Dodnes nevíme dost o tom, co vlastně uvádí do pohybu masy, která je ta rozbuška, jež nakonec zapálí požár, který měl teoreticky vypuknout už dávno, z příčin daleko závažnějších. Jisté je, že to nejsou momenty volní, ani otázka sympatií či nesympatií, solidarity či jejího nedostatku. Otázky ovšem zůstávají, a n a t y b u d e dříve nebo později třeba odpovědět. Po červencovém sjezdu polských komunistů prožívá dnes Polsko kapitolu vývoje, jejíž prožití bylo Československu odepřeno předsjezdovým vpádem sovětských tanků. Mohli jsme si pouze představovat, jak by byl vývoj probíhal nebýt invaze, což mnohým právem připadalo jako trochu marné počínání. Proto se česká analýza situace většinou nakonec soustředila na skoro stejně marné uvažování, jak mohla česká politická třída, české politické vedení, invazi předejít. Při všech zjevných rozdílech mezi českou a polskou situací je až překvapující, v jaké míře zjišťujeme téměř denně, že jde o situaci totožnou ve svých základních obrysech a v celkovém profilu dvou konfliktních zájmů, sovětského a polského. Dnes j e už snad jasné, že jak v Československém tak v polském případě šlo na

X

F R A l N i r i F I

V

/

l

L

l

\

V

/

1

U

jedné straně o pokus reformami změnit ekonomieko-politický systém, a na druhé o snahu kombinací tlaku a tolerování jistých reforem změně systému zabránit. Z této perspektivy se zdá, že očekávaný výsledek československého stranického sjezdu byl pro Sověty prostě nepřijatelný, zatímco výsledek sjezdu polských komunistů se jevil (pod tlakem takových faktorů jako je počet polského obyvatelstva, ekonomická, a jmenovitě zásobovací situace, a míra zadluženosti země) jako stále ještě přijatelná etapa na cestě k záchraně systému. Jenže k tomu, aby bylo možné systém, byť reformovaný, v nějaké podobě uchovat, je třeba, aby především projevil svou životaschopnost, aby začal fungovat, V tomto směru mělo Československo daleko lepší šance a výchozí pozice než Polsko. V srpnu 1968 byl v zemi klid, zásobovací situace byla normální, možná dokonce o poznání lepší než v předchozích letech, a celková výrobní situace vykazovala dokonce zlepšení proti předchozím letům. Vzhledem k celkové stabilitě bylo málo pravděpodobné, že by extrémní stanoviska převládla ať už na té či na oné straně, a otázka stála spíš, jak uskutečnit nezbytné demokratické reformy, jež prozatím byly pouze ve stavu počátečních projektů. Ústřední otázkou byla nejen politická pluralita, kterou by patrně bylo bývalo možné v jisté podobě uskutečnit v rámci rozšířené národní fronty, ale stále víc i výrobní samospráva, to jest efektivnější a odpovědnější řízení výroby, při zvýšení aktivní role dělnictva. Přesvědčení, že toto vše bude možné provést v klidu, bez narušení základních sovětských mocenských zájmů ve střední Evropě, a bez ohrožení socialistické struktury země, bylo možná - spíš než neznalost SSSR — hlavní příčinou ohromného překvapení s nímž jak politické vedení, tak celý národ reagovaly na sovětský vpád, k němuž, jak se zdálo, nebylo důvodů. Polská posjezdová kapitola má stejný obsah, jaký by byla měla kapitola československá, ale probíhá

i

za jiných okolností. Především sám sjezd sice vyměnil podstatnou část stranického vedení, ale pod sovětským tlakem, který nebyl vyvážen dostatečným protitlakem zdola, v podstatě obnovil stranickou strukturu a neučinil stranu o mnoho přitažlivější pro většinu polského obyvatelstava, než byla dosud. Překočivše, s očima upřenýma na SSSR, kritický okamžik, jímž nepochybně sjezd byl, polské politické vedení jako by s úžasem zjistilo, že na polských problémech se nic nezměnilo, a že situace je v nejednom ohledu možná dramatičtější než předtím. Zásobovací situace se v létě ještě zhoršila, a politické napětí se stupňovalo tou měrou, v jaké se polské politické veřejnosti zmocňovala jistota, že se má stát předmětem nové manipulace. Jeden nový moment se však v létě objevil jako výsledek výrobní situace. V uplynulých dvanácti měsících šlo Solidaritě především o organizaci dělnické zájmové fronty proti zaměstnavateli, to jest státu. Walesa dokonce nejednou varoval před tím, aby Solidarita v jakémkoli ohledu přejímala odpovědnost za výrobu, aby nedocházelo ke směšování funkce odborů s funkcí vedení. Uplynulých dvanáct měsíců však rovněž ukázalo, že všechny dohody o zlepšení situace dělnictva a pracujících vůbec zůstávají kusem papíru, pokud je neumožní zlepšené fungování polské ekonomiky. A tak se v létě objevují první vlaštovky zvčstující zrození dělnické samosprávy, dělnické odpovědnosti za výrobu: «Není-li vláda schopna zlepšit chod výroby, musíme se ujmout rozhodování sami». Podobná situace vzniká í na venkově, kcle problém mechanizace a zvýšení výroby se začíná stávat jedním z hlavních zájmů rolnické Solidarity. Dělnicko-rolnická samospráva (jež je v případě rolníků v podstatě utvrzením systému soukromého hospodaření) se teclý začíná jevit jako východisko z hospodářského marazmu, podobně jako v Československu v letních měsících osmašedesátého roku. Nezdá se však, že by polská komunistická strana měla dost prestiže a autority, aby se tady mohla ujmout vedení - tím spíš, že SSSR bude hledět na všechny pokusy v tomto směru s novým podezřením. A tak do popředí vystupuje, jako už dřív v polské minulosti, armáda, která má zatím důvěru SSSR a je přitom, v duchu polské tradice, populární organizací. Počet vojáků v polské vládě rapidně roste, voják dostal největší počet hlasů na stranickém sjezdu, role armády sílí všude, kde chocl státní a stranické mašinérie zůstává ochrnutý. Hledíce tedy dnes na Polsko, jako bychom znovu prožívali nejenom úzkosti a obavy roku osmašedesátého, ale i problémy a pozitivní alternativy jejich řešení, jak se v té době začínaly rýsovat. Polská přítomnost jako realizace nerealizované československé alternativy se stane nepochybně novým zdrojem myšlení o roce osmašedesátém, i o reálné české přítomnosti. yw H

A »%

ii

Problémy polské společnosti, a jmenovitě problém jak reformovat tuto společnost při zachování tzv. vedoucí úlohy komunistické strany, přivádějí oklikou k problému reformy francouzské společnosti jak se jeví v souvislosti s volebním vítězstvím François Mitteranda v presidentských volbách na

2

jaře, a s následujícím vítězstvím francouzských socialistů ve volbách parlamentních, jež jim, poprvé v historii, přineslo absolutní většinu hlasů v parlamentě. Po rozpadu čtvrté republiky a nástupu gaullismu dostala Francie na konci padesátých let novou ústavu a nový volební systém. Ústava i volební systém, vycházely z relativně prosté kalkulace: Francouzská komunistická strana reprezentuje mezi 20°/o-25°/o voličů. Protože je to strana ovládaná ze zahraničí, lojální především vůči SSSR a teprve pak vůči Francii, nemůže se stát součástí žádné vládní koalice. Tím spíš, že reprezentuje koncepci socialismu sovětského typu, odmítaného nejen pravicí a středem, ale i celou nekomunistickou levicí. Nahradíme-li proto systém poměrného zastoupení ve volbách systémem většinovým, dojde k automatické eliminaci komunistického vlivu, protože koalice s komunisty na levici jež by jedině mohla vést k volebnímu vítězství je nemožná, Pravice a střed mají tak zajištěnu spolehlivou parlamentní většinu na zbytek století. Navíc, díky volebnímu systému, který preferuje každou, byť sebemenší volební převahu, většinu víc než zdrcující, možná dokonce absolutní. Až do začátku sedmdesátých let fungovala tato aritmetika dokonale. Poprvé v presidentských volbách v roce 1974 se však ukázalo, že za jistých okolností může kandidát levice vážně ohrozit kandidáta systému: President Giscard d'Estaing byl zvolen většinou o málo větší naž 100.000 hlasů. To byla doba eurokomunismu, který byl odpovědí velkých evropských komunistických* stran na sovětskou invazi Československa v roce 1968 a na důsledky aplikace sovětského modelu a bezvýhradné lojality vůči Moskvě pro západní KS. Francouzská KS prováděla po několik let politiku, která ji měla představit francouzským voličům v novém světle, jako lojální především vůči Francii a vůči francouzským politickým institucím, a umožnit tak vznik a postupně volební vítězství «jednotné levice». A skutečně se zdálo, že v roce 1978 nic nezabrání vítězství koalice socialistů a komunistů v parlamentních volbách, a tudíž základní změně v politické konstelaci francouzské páté republiky. Jenže za celou koncepcí «jednotné levice» stála dvojí perspektiva: socialistická, a komunistická. Komunisté, s pohledem jako obvykle upřeným především dozadu, vycházeli ze zkušenosti předválečné lidové a poválečné národní fronty, z níž vyvozovali, že volební spojenectví socialistů a komunistů vždycky vede k volebnímu posílení komunistů, Socialisté, pod vedením svého nového předsedy François Mitteranda, ( k t e r ý nevyrostl v řadách socialistické strany), viděli věci jinak: Ve Francii existuje potenciální levicová většina. Ta se však nemůže realizovat, protože část levicových voličů, ze strachu před komunistickou stranou, nakonec raději k volbám nejde nebo odevzdá hlasy gaullistům (kteří vždycky měli své levé křídlo). Zlikvidujme tento strach, využijme ochoty komunistů ke spolupráci, nabídněme jim ruku, pomozme jim vyjít z politického gheta, dokažme, že hlasovat pro socialisty není ztráta hlasů, a všichni tito voliči, zbavení svého strachu a znovu uvěřivší v možnost levicové většiny, neovládané komunisty, budou s úlevou hlasovat pro socialisty. A s nimi velká část voličů komunistických, kteří jen čekají na příležitost. A právě tato kalkulace se ukázala správnou.

Potvrdilo se, že po skutečnostech uplynulého čtvrt století logika lidové či národní fronty už neplatí. Za necelých pět let se socialisté stali z malé okrajové strany nejsilnější francouzskou politickou formací, zatímco počet komunistických voličů klesal od voleb k volbám. Na sklonku roku 1977 stáli francouzští komunisté před novou volbou: buď pomoci k vítězství volebního spojenectví, v němž budou definitivně slabším partnerem, nebo toto spojenectví rozbít, zajistit opět vítězství pravice, ale přitom možná obnovit svoje výsadní postavení na levici, V duchu starého konceptu, podle něhož strana je vždycky přednější než národ, francouzští komunisté koalici levice rozbili. Pravice vyhrála volby v roce 1978, které se zdály už beznadějně prohrané, ale země odpověděla na tah FKS tím, že dala socialistům ještě více hlasů než kdy předtím. Taková byla situace před presidentskými volbami na jaře 1981. Komunisté postavili v prvním kole vlastního kandidáta proti Mitteranclovi, ve snaze pokusit se ještě jednou dokázat, že po rozbití jednotné levice jsou oni jediní opět jejími skutečnými reprezentanty. Výsledek byl katastrofální a komunistický kandidát získal jen málo přes 15% hlasů, nejméně od roku 1946. Tváří v tvář tomuto debaklu a pravděpodobné dezerci dalších svých voličů nemohla FKS jinak než podporovat ve druhém kole kandidaturu Mitteranda, který byl zvolen presidentem většinou podstatně větší než jeho pravicový předchůdce. A v následujících parlamentních volbách socialisté plně využili výhod, jež volební systém páté republiky skýtá vítězům, k získání absolutní většiny v parlamentě. Komunisté ztratili víc než polovinu dosavadních mandátů a jejich podpora přestala dokonce být nezbytnou pro novou socialistickou vládu. A v této situaci se francouzští socialisté rozhodli pokračovat ve své politice, která se ukázala v takové míře správnou: Postavit se vůči komunistům bez komplexů, nevylučovat je z národa ani z levice, ale dát jim místo, které skutečně reprezentují v nové situaci. A tak se poražená, krachem své oportunistické politiky hluboce otřesená FKS, stala po bezmála třiceti letech členem vládní koalice, má ve vládě čtyři ne příliš důležité ministry, a vzhledem k socialistické většině nezmění na situaci nic, jestli v budoucnosti ve vládě setrvá nebo svoje ministry odvolá. Parlament se socialistickou většinou byl zvolen na šest let, socialistický president na sedm. M

«4

Porážka nejortodoxnější velké strany evropského Západu a její «oddémonizování» bude mít nepochybně řadu důsledků, jež lze dnes ještě těžko odhadnout. Jisté však je, že levicová, socialistická většina přistupuje dnes k řešení vážných problémů země bez železné koule, jakou by byla bývala nezbytnost podpory ortodoxní, z Moskvy stále ještě silně ovlivněné KS. I když francouzská situace není srovnatelná se situací polskou, nezapomínejme, že vítězství levice - podobně jako vítězství polské Solidarity - má své ekonomické příčiny: 1,800.000 nezaměstaných, téměř 15°/o roční inflace. Polská komunistická strana není o nic více vedoucí silou polského socialismu, než jí je komunistická strana ve Francii. Jenže v západoeropském kontextu nelze nedostatek.komunistických hlasů a voličů po krachu politiky nahradit přítomností

sovětských tanků. Vázaní samozřejmě možnostmi systému, v jehož rámci operují (podobně jako jimi jsou vázaní Poláci) mohou francouzští socialisté spojovat dnes problémy země a její ekonomiky, jejího pracujícího obyvatelstva, s mírou svobody, jež není v ničem srovnatelná se situací, v níž jsou nuceni tyto problémy řešit Poláci. Polská KS a její pouze sovětskými tanky zaručená vedoucí role jsou dnes víc než kdv jindy patrně neoclstranitelnou železnou koulí, jež strhuje zpátky každý pokus o radikální ozdravění polské situace a vyvolává nové a nové krize. Francouzská KS touto železnou koulí být přestala. Stala se víceméně normální součástí politického kontextu, a francouzská levice má poprvé po válce skutečnou šanci přistupovat k řešení francouzských problémů jen a jen s ohledem na francouzské zájmy. DALIMIL

Hrozí nám intervence? JACEK KUROŇ Jaké jsou v této chvíli meze naší svobody? Kam až můžeme zajít, aniž by nás postihlo to, co Československo v roce 1968? Neustále se kdosi obává, že se takovým překročením může stát jakási konkrétní událost, např. rozhodnutí Solidarity stávkovat. Uvažování, které tvrdí, že k intervenci dojde, vyvěsí-li se kdesi protisovětské heslo nebo když ktlosi z KORu dostane funkci v Solidaritě, je zcela scestné. Rusové sem vjedou nebo nevjcdou v závislosti na svých možnostech intervenovat a když dojdou k závěru, že se Polsko vymaňuje z jejich sféry vlivu. Nejprve však ta první věc. Soudím, a nejsem sám, kdo se to domnívá, že vkročMi Rusové do Polska, zaplatí za to neobvykle vysokou cenu, a to si určitě nepřejí. Za prvé - vědí, a tak se na to nahlíží všeobecně, že u nás by situace vypadala jinak než v Československu, že by zde došlo k válce. Za druhé - už sám fakt války v Polsku by uvedl do pohybu různé odstředivé síly v Sovětském svazu. I tam se přece dějí různé věci: zesilují národnostní konflikty, zhoršuje se hospodářský situace. Za třetí - jsem o tom hluboce přesvědčen, že válka v Polsku by vyvolala obrovský tlak veřejného mínění na západní vlády, byly by donuceny rozhodnout se pro hospodářskou blokádu SSSR; dodala by odvahu Číňanům, kteří se Sovětským svazem mají své účty, a Číňané by tak získali nezanedbatelnou pomoc Západu. Výsledkem toho by byla nová fronta na Dálném Východě. A tak kdyby sem Rusové vstoupili, ztratili by s nějvětší pravděpodobností možnost provádět svoji imperialistickou politiku v Asii a expanzi v oblasti Indického oceánu. Mohlo by se dokonce stát -

3

vzhledem k politice zbrojení, kterou by byli nuceni uskutečňovat za hospodářské blokády ze strany Západu, že by došlo k revoltě v těch zemích našeho tábora, které by nesly tíhu nákladů tohoto zbrojení. To by zas mohlo znamenat konec Sovětského svazu. Soudím, že sovětské vedení o tom všem dobře ví, a dokud opravdu nebude muset, dotud k intervenci nepřikročí. A kdy dojde k závěru, že opravdu musí? Tehdy, až se přesvědčí, že se Polsko vymaňuje z ruské sféry vlivu? K tomu by člověk musel být Brežněvem, aby to věděl. Zároveň se však nedomnívám, že v léto chvíli to ví i sám Brežněv. Moskva nevlastní neměnný předpis pro vstup. Přesto si myslím, že v nynější situaci je ochotna akceptovat různá fakta, dokud její panství nebude všeobecně ohroženo. A takové všeobecné ohrožení přece nemá nic společného s tím, jaká se dělají gesta, jak se kdo tváří, jaká slova se pronášejí. Jestli si někdo myslí, že rituální gesta jsou zde nutná, nechť je dělá. Nezdá se však, že by velkému Sovětskému svazu na tom záleželo. Existuje staré pořekadlo: «Maskva slavam nědověrjajet-». A to je pravda. Moskva nevěří slovům, ani těm plným ásky, ani těm plným nenávisti - musí si to zkontrolovat, a zkontrolovat si to znamená mít zde armádu a policii. A dokud komunisté mají armádu, policii a samozřejmě centrální administrativu, dotud může Moskva stále počítat s tím, že pro ni přijdou lepší časy a všechno nám zas sebere. A my zase počítáme s tím, že pro ni přijdou ještě horší časy, a tehdy nám ještě více clá. V Polsku se nyní rodí velké společenské hnutí, mnoho hnulí - to přece nejsou jen odborové svazy. clo znechucení do krajnosti dosavadní politikou moci berou svůj osud do vlastních rukou. A nikdo je nezastaví. Je možné pištět, aby ustali, ale nebude to nic platné. Mimo to, zastavit se nyní by znamenalo odsoudit se ke katastrofě. Systém centrálního řízení je už v

troskách a na jeho místo nic nového dosud nenastoupilo. Na jedné straně zde máme velká společenská hnutí, uplatňuje se samostatnost a samospráva v různých oblastech života, na druhé straně je zde nutnost zachovat tzv. vedoucí úlohu strany čili její panování nad centrální administrativou, policií a armádou. A obě ty věci se musí uvést do souladu. Musíme to dokázat. Musíme vytvořit úplně nový model opřený o kompromis. Jde o to, aby se všechno, co určuje vnitřní politiku státu, rodilo z jednání mezi společností organizovanou v samosprávných a nezávislých organizacích a státní mocí. Nový model společenských vztahů by pak vlastně byl institucionalizovanou formou těchto jednání. Takový model se nedá vymyslet za stolem. Musí být vypracovaný za spoluúčasti všech společenskýh hnutí prostřednictvím diskuse. Návrhů bude určitě mnoho, budou i protichůdné, sporné. Ale jen tak může vzniknout model, který uzná za svůj celá společnost. Zrod a vývoj těchto hnutí a vytváření nového modelu je zároveň procesem omezování komunistické moci v jednotlivých oblastech života společnosti. Takové omezování moci komunistů může vést k tomu, že ji zcela ztratí. A v tomto smyslu musíme riskovat vjezd sovětských tanků. A protože si tento vpád nepřejeme, tak současně nechceme a nesmíme překročit onu mez, za níž by došlo ke svržení ústřední komunistické moci. A tuto mez nepřekročíme jen tehdy, když vypracujeme institucionální formy pro vzájemné jednání. Bez toho každý další - a v daných podmínkách nevyhnutelný konflikt-hrozí výbuchem, a tak vytváří i riziko nezamýšleného svržení moci. Jsem přesvědčen}', že intervence nebude. Není to iracionální víra. To, co se dosud událo a čeho se nám zatím podařilo dosáhnout, přesvědčivě dokazuje, že v naší společnosti jsou síly, schopnosti a možnosti zorganizovat se a uskutečnit nezbytné reformy, aniž bychom narušili mez střeženou sovětskými tanky.

POKUS O BILANCI ADAM MICHNIK Tento článek vyšel v italském týdeníku t * « L Espresso » 30. srpna 1981. Adam Michnik je polský historik, spoluzakladatel KORu (Výboru společenské sebeobrany) a JMající univerzity. Mezt jeho práce patři kniha «Církev a levice». Od gdaňských dohod uplunul právě rok. Pamatujete se na 30. srpen 1980? Fotografie setkání polského náměstka předsedy vlády Jagielského s Lechem Walesou v Leninových loděnicích ještě nestačila zežloutnout. Dohody byly pouhou předehrou, kompromisem, který nemohl natrvalo uspokojit ty, kdo j e podepsali. A přesto nelze ani dnes po roce popřít jejich historický význam. Poprvé v Polsku, dokonce poprvé v celém komunistickém

světě přišel ke cti pojem «občanská společnost». Poprvé bylo této společnosti občanů dovoleno se organizovat ve svobodných odborech. Poprvé, prostě řečeno, se moc dohodla se svými poddanými. Kompromis uzavřený v Gdaňsku byl pro obě strany sňatkem z rozumu, ne z lásky. Stačí letmo přehlédnout události těchto dvanácti měsíců, abychom si to uvědomili. Komunistický aparát se nikdy nevzdal snah úlohu odborového svazu drasticky omezit, a to za použití všech nástrojů, kterými disponuje. A občanská společnost, nyní více méně zorganizovaná, nepřestala hledět na vedení státu i strany s nedůvěrou. Celé období proběhlo ve znamení trvalého tlaku a protitlaku mezi mocenským aparátem a organi-

4 n-

zovanou společností, s církví uprostřed jako prostředníkem. Je však zároveň třeba říci, že mezi oběma silami existovala od počátku, a dosud existuje, tichá dohoda: strana nikdy neuvedla existenci Solidarity v pochybnost, a Solidarita přijala závazek nepokusit se o svržení komunistického systému. Této tiché dohody byla církev, jak řečeno, teoretickou i ručitelkou. Kardinál Wvszynski od první chvíle hlásal linii kompromisu. Pokusme se nyní sestavit bilanci tohoto roku mezi druhými dvěma hlavními institucemi v Polsku - mezi stranou a Solidaritou. Z počátku se strana pokusila zažehnat vlastní krizi technikou obětního beránka. Vedlo to ke snaze přisoudil veškerou odpovědnost dřívějším vůdcům, a to tak, že se veřejnému mínění předhazovaly epizody, drobné skandály bez valného významu, aféry kolem zneužívání funkcí - jako by jedině v tom, v lidech, spočíval celý problém. Avšak toto trapné představení netrvalo dlouho, už proto, že nedovedlo vyvolat žádoucí efekt. Ve straně se tedy rozpoutal zápas mezi těmi, kdo doporučovali vyčkávací taktiku, poziční boj se Solidaritou, čili takzvanými «měkkými», jako byli Kania, Jaruzelski, Barcikowski, Rakowski - a těmi, kdo se chtěli pustit hned do srážky s odborovou organizací, kterou považovali za «kontrarevoluční». Zastánci této «tvrdé» linie (Olszovvski, Grabski, Kociolek, Zabinski) nevylučovali možnost přilévat olej do ohně, ba přímo organizovat střetnuti, aby mohli se Solidaritou co nejrychleji zúčtovat. Ve skutečnosti ovšem ani jedni, ani druzí nenabízeli konkrétní východisko z krize. V té fázi vstoupilo na scénu několik okrajových organizací, jež byly později označeny jako «horizontální struktury», s požadavkem svolání mimořádného sjezdu strany. Avšak reakce aparátu snížila, alespoň v očích Poláků, demokratickou věrohodnost sjezdu, který po jiných stránkách proběhl ve znamení jisté obnovy. Meze této obnovy ovšem vyznačila nová ideologická orientace strany, totiž neurčitý populismus s ještě trochu stalinistickou příchutí. Podívejme se nyní na Solidaritu. Měla se svobod-

ná odborová organizace nabal/.amovat, anebo měla splnit nesmírné naděje polského lidu? Volba byla nevyhnutelná. A proto se stala Solidarita v uplynulých dvanácti měsících v jistém smyslu vším: Odborovou organizací na závodě, uznanou metlou na zločince skryté v citadele moci, ob hájky ní politických vězňů, strážkyní zákonnosti a nezávislé kultury. Prostě vsím, kromě jedné věci. Nestala se a nechtěla se stál politickou stranou. Neusilovala o dobytí moci. Kdo ji z toho vinil, činil tak ze zlé vůle. Solidarita se stala mnohoúčelovým společenským hnutím, které sehrálo úlohu ručitele rodící se polské demokracie, a stala se základní složkou této demokracie. Je příliš brzo, než abychom mohli sociologicky popsat toto neuvěřitelné hnutí, jež umí vítězit, ale neumí ustupovat; jež spojuje požadavek tržní reformy s etikou vyrovnánání rozdílů; jež je formou solidarity příznačnou pro určitou národně náboženskou tradici, a přesto předkládá požadavek samosprávy, pocházející spíše zkušenosti levice. Ale jeden prvek jasně vyniká nad ostatní. Solidarita dodnes projevuje velkou úctu ke geopolitické realitě Polska; stanovila akci mas i sobě hranice s politickou moudrostí hodnou obdivu. Polemiku s «bratrskými zeměmi» nikdy nevedla Solidarita. Avšak našim mocným sousedům dokazuje sama existence Solidarity, že «je cosi shnilého ve státě polském». Kdo za to může? Nechrne stranou hypotetické a složité úvahy o možnosti vojenské Intervence. Nemáme o tom spolehlivé informace, kromě jedné. A to je, že odhodlání Poláků je tak pevné, že činí následky možné invaze nevypočilatelnými, a to nejen pro naši zemi. V každém případě zůstává otázka o možnosti reformovat komunistický systém. Před pěti lety jsem napsal, že je pro nás důležité, abychom pozorně sledovali pokojný přechod Španělska od frankismu k demokracii. Dnes se přesvědčuji, že jsem měl pravdu. Jedinou platnou směrnicí i pro Polsko zůstává nadále pokojná cesta, ať jakkoli hrbolatá a plná zákrutů.

TÉŽE O REVOLUCI JAN SZCEPAŇSKI Až čtenáři dostanou toto číslo Listu, budou ni vědět, jak v Polsku vyústila nová vlna napětí mezi Solidaritou a komunistickou stranou, která se vzedmula po sjezdech PSDS v červenci a Solidarity v září a říjnu 1981. Budou také vědět, zda se alespoň zčásti podařilo zastavit katastrofální hospodářský úpadek, který hrozil snížit letošní polský národní důchod o více než 15 procent. A budou především vědět, zda se Moskva přes hrozivou akceleraci protipolskě propagandy také u nás v Československu - přece jen i nadále vyhýbá zasáhnout proti polské «odnowě» vojenskou sílou Na sjezdu Solidarity v Gdaňsku padla již v září slova o «probíhající revoluci, jejíž hlavní sílou je

Solidarita». A nešlo jen o to, že sjezd pozdravil snahy o vytvoření nezávislých odboru v ostatních zemích «reálného socialismu», že žádal lidové hlasování o pravomoci budoucích orgánu samosprávy pracujících, a že se vyslovil pro svobodné volby do zastupitelských orgánu. Resoluce první části sjezdu mluvila také o boji «za život bez vykořisťování, strachu a lži» a za «důstojné životní podmínky v hospodářsky i politicky nezávislém Polsku». I když byl po vzrušené diskusi ve druhé části sjezdu přijat umírněnější a určité kompromisy umožňující program, a i když snovuzvolením Lecha Walesy předsedou Solidarity byla potvrzena orientace na jednání a nikoliv na konfrontaci, bylo nesporné, Že politická situace v Polsku dávno překročila rámec, «

5

jaký předvídala dohoda vlády a stávkuj(ch dělníků z začínají degradací všech autorit, a nové autority se přelomu srpna a září 1980. tvoří a udržují za revoluce jen pomalu a obtížně, a Politbyro PSDS dál podezíralo Solidaritu ze zámě- v dalších stádiích revoluce jsou zpravidla likvidorů dosáhnout v zemi mocenského převratu. I předsta- vány. Odtud pramení úsloví, že revoluce «požírají vitel liberálního křídla stranického vedení Mieczy- své vlastní děti» - a především své vůdce. Revolučslaw Rakowski charakterizoval situaci jako svého ní vůdci a organizace zpravidla přejímají odpověddruhu «dvojvládí», při němž «na obou stranách nost za reformy jen s nechutí, protože vědí, že rostou tendence k osudové konfrontaci». Nebylo jejich provedení bude vyžadovat mnoho času a že pochyb, ze se Polsko blíží «hranici možného», a ze neexistují četné podmínky pro jejich úspěch. nejblizší týdny a měsíce rozhodnou, zda polská «od- Reformy jsou dlouho diskutované a odkládané, a ři o u kx » ta ko i >o u kon fron ta c i p řežije. Význam ? íý polskýto bez ohledu na rychlé prohlubování krize. sociolog Jan Szcepaňski zasáhl již na konci srpna do 7. Radikalizace mas se pak obrací nejen proti diskuse o možnostech a mezích tohoto procesu člán- vládám, ale i proti vůdcům revoluce. Jsou obviňokem a NĚKOLIK TEZÍ Z TEORIE REVOLUCE», v váni z kompromisů a z odcizování se zájmům mas. němž se nepřáno ale zřetelně dotýká všech jeho palči- Ohrožení pozic vedoucích revolučních skupin vede vých problémů. Szcepanského pojetí «revoluce» je k tomu, že část vůdců se rovněž radikalizuje, zatímovšem nedogmatické a nekonvenční Posuďte sami. co druhá část začíná v přirozeném procesu polariZ»H, «Současný stav polské společnosti, její krize i pravděpodobný vývoj událostí netrpí nedostatkem popisů, analýz a diagnóz. V souvislosti s tím, že máme dnes v Polsku co činit s jistým druhem revoluce, bych chtěl připomenout několik elementárních tézí z oblasti teorie revoluce. Činím tak v naději, že to může být užitečné pro obě strany, které hledají východiska ze situace stále ještě přinejmenším nikoliv beznadějné. í. Revoluce vybuchují v obdobích hospodářských těžkostí, které vytvářejí nespokojenost a tím i revoluční tendenci. Druhý komplex příčin bývá povahy politické, třetí obecně společenské, a mohou byt i jiné příčiny, které dohromady vytvoří napětí nespokojenosti a tím revoluční determinaci. 2. Revoluce mohou obvykle dost lehko změnit politické poměry, vlády a vládnoucí skupiny, a dokonce i právní řád, třídní situaci a organizaci státní moci. Naproti tomu se nedaří - anebo daří jen zcela výjimečně - zlepšit revolucí situaci hospodářskou. Naopak: revoluce zpravidla přináší desorganizaci hospodářství a vrhá je do hluboké krize. Hlad bývá častým druhem revoluce. 3. Prohlubující se hospodářská krize, růst těžkostí při uspokojování hmotných potřeb společnosti a snižování životní úrovně podněcují revoluční radikalismus mas a zesilují jejich tlak na vlády i na vedoucí skupiny revoluce. Požadují se radikální změny životních podmínek, 4. Pod tímto tlakem rodí se projekty hospodářských reforem, které mají změnit neutěšený stav hospodářství. Jenomže provedení takových reforem je právě v období revoluce nesmírně těžké a téměř nemožné: vyžadu e čas, disciplínu, dobrou organizaci, reorientaci odborníků atd., to jest takové podmínky, které jsou v revoluci nedosažitelné. 5. Z tohoto rozporu rodí se pak obviňování vlád, a později i vedoucích skupin revoluce, že záměrně odmítají a zpomalují reformy, že zvětšují hospodářské obtíže, aby donutili zradikalisovaný lid ke kapitulaci. 6. Při odporu z radikalizovaných mas proti nevyhnutelnostem reálného uskutečnění reforem mohou být reformy uskutečněny jen sílou, která odpor proti nevyhnutelnostem udrží v šachu. Takovou sílou může být autorita uznaná revolucí, nebo ozbrojená síla, nebo síla vedoucích revolučních skupin a organizací. Avšak revoluce zpravidla

6

zace ustupovat. Vzniklé komplikace přerůstají často schopnosti a možnosti vůdců z prvního období revoluce, 8. Proces polarizace může zasáhnout i masy občanů, a působit změny jejich postojů. Část z nich začíná pochybovat, zda revoluce, metody jejího provádění a používané prostředky vedou k očekávaným cílům. To se stalo v mnoha revolucích 19. století, a v důsledku takové polarizace mohla pak státní moc revoluce zlomit. 9. Stalo se ovšem již v dějinách, že radikalizace mas i vůdců nevedla k oslabující polarizaci, že se revoluce i jejich nositelé cítili dostatečně silnými, aby se mohly odvážit hledat řešení problémů s novou nespokojeností v nových radikálních krocích. Revoluční determinace roste, avšak vedoucí skupiny ztrácejí schopnost jasného ocenění jiných sil ve složité hře revoluce, anebo vycházejí z předpokladu, že za podpory mas mohou svrhnout dočasnou vládu a vytvořit jinou. 10. Jsou též revoluce prováděné metodou reformních hnutí. Ty směřují k takovým reformám, které bez použití násilí poskytnou vedoucím skupinám revoluce rozhodující vliv na vývoj veřejných věcí anebo dokonce plnou politickou moc. Takový postup spočívá zpravidla ve vynucení jistých nových «pravidel hry» a jejich závazného uznání vládou. Používáním těchto pravidel hry zatlačí se vláda do defenzívy, a dohodami nebo tlakem se vynutí taková rozhodnutí, po nichž vláda již nemůže fungovat jako dříve. Převzetí moci stane se za takové situace formalitou, jestliže mu nezabrání zásah zahraničních sil. Revoluce velkvch národů, na příklad francouzská revoluce z konce 18. století, mohly se ovšem ubránit i proti cizí intervenci. 11. Revoluční hnutí se rozvíjejí - ať spontánně nebo plánovitě - nedůsledně. Vytvářejí si často léčky, do nichž při dalším vývoji padají. Vytyčování reformátorských hesel anebo angažování se v určitých dohodách na počátku revoluce může ji později paralyzovat. Léčkou bývá často také «naivní demokratismus» vytvářející takové formy demokracie, které znemožňují integrující a řídící funkce. 12. Jinou léčkou, do níž revoluční hnutí padá, bývá nadměrné spoléhání na nálady mas, rozdmýchávání emocí, tvoření sentimentální symboliky. Vytvoření a udržování citového napětí je nevyhnutelné v počátečním stádiu revolučního hnutí. V dalším vývoji však takové napětí «spaluje» příliš mnoho energie a ústí v apatii. Emoce lehko proměňují politická shromáždění v «masu» v sociologie-

kém významu toho pojmu, to jest ve shromáždění neschopná logického uvažování a věcné argumentace. V takové situaci se snadno vyvolávají stávky a demonstrace a získává souhlas s dramatickými prohlášeními a hesly. Jenže užívání tohoto prostředku obrací se proti revoluci ve chvíli, kdy je třeba hledat organizovaná východiska z hospodářské krize, a kdy se musí s lidmi mluvit řečí faktu a nikoliv řečí emocionálních hesel. Vůdci, kteří jsou nuceni provádět takový obrat, jsou obyčejně obviňováni ze zrady revoluce. 13. Další léčkou, kterou si revoluční hnutí vytvářejí, bývá chápání ideologických hesel jako obrazu skutečnosti, a sliby, že skutečnost bude přetvořena shodně s idejemi. Ideje jsou totiž jen jedním a nikoliv nejzávažnějším činitelem přetváření skutečnosti. Realizují se vždy jen v omezených prostorech, střetávají se s protitlaky. Jejich realizace by mimo to vyžadovala ideálního jednání lidí, jaké neexistuje, protože lidé jsou jen lidmi a nikoliv anděly. Skutečnosti jsou vždy výsledkem mnohých činitelů a střetávání mnohých sil, nikoliv jen výsledkem realizace idejí. Stoupenci revoluce, kteří doslovně uvěřili v její ideje, jsou vždy zklamáni. 14. Revoluce je vždy mimořádnou výzvou státní administrativě a všem formalizovaným institucím, proti nimž se obrací nespokojenost. Mnoho vlád a systémů bylo revolucemi zničeno pro neschopnost a nepružnost aparátů. Revoluce jsou obvykle vyvolány neschopnými aparáty, které nereagují na zájmy občanů a probouzejí proto odpor a nenávist. Může se říci, že výbuch revoluce je neomylným důkazem degenerace administrativy. Východisko z krize je ovšem silně závislé na jednání hospodářské a státní administrativy, zejména v záležitostech zásobování a služeb. Z toho vyplývá těžkost zvládnout revoluční situaci: administrativa není připravena na potřebné kroky. 15. Průběh revolucí dokazuje, že je nesmírně těžké administrativu změnit, protože každá její nová forma je stejně činěna odpovědnou za minulost i za postupující hospodářský rozklad a zhoršování životní úrovně. Administrativa, která fungovala špatně a vyvolala nespokojenost, v průběhu revoluce buď pokračuje ve zlém fungování, anebo se přizpůsobuje tlaku mas, anebo hledá útěk ze skutečnosti do pasivity. Na nižších stupních administrativy se doufá, že revoluce j e zaměřena jen proti státnímu vedení, a proto se zde objevuje pasivita jako naděje na «přežití». Takový tragický omyl postihl všechny administatívy počínaje revolucemi 18. století. 16. Částečné osobní změny ve vládnoucích orgánech obvykle nepřinášejí očekávané výsledky. Radikalizované masy nevnímají subtilní rozdíly v postojích a názorech nových ministrů a každý nově jmenovaný zůstává v jejich očích stejně odpovědným i za minulost. Katastrofální stav společnosti i hospodářství diktuje i novým představitelům moci takové prostředky a metody, které proti nim mobilizují veřejné mínění. Očekává se okamžité zlepšení situace i v případech, kdy to objektivně není možné. 17. Obecně se soudí, že revoluce je hra sil, a že rozřešení přináší střetnutí sil ve fyzickém slova smyslu. To není přesné. Revoluce jsou také střetnutím idejí, vůle, inteligence a představivosti. Použití síly ve fyzickém smyslu vede zpravidla k zablokování situace, a znemožňuje dorozumnění a kom-

promisy i v případech, kdy jsou žádoucí a objektivně možné. Traeikou revoluce je, že vytváří emocionální stavy a masovou psychózu, které mohou být «zrušeny» jen nějakým silným otřesem, obyčejně ozbrojeným střetnutím. Tragiku revoluce vytváří i negativní zpětná vazba mezi krizovým stavem hospodářství a náladami mas. Vzájemně se umocňují: zhoršující se stav hospodářství vyvolává silné emoce, které pak hospodářskou krizi jen prohlubují. 18. Přerušení této negativní zpětné vazby by vyžadovalo věcnou a chladnokrevnou politiku jak ze strany vlády, proti níž revoluce směřuje, tak se strany revolučních vůdců - a to je uprostřed revoluce velice obtížné. V jisté fázi revoluce stávají se zájmy obou stran blízké, protože každý další nekontrolovatelný průběh událostí ohrožuje zájmy obou síran. Ovládnutí revoluce je těžké, protože radikalizované masy jsou připraveny přinést dramatické oběti, avšak nikoliv dlouhodobé a namáhavé úsilí. Je proto jen málo revolucí, které byly ukončeny spoluprací reorganizované moci a reorganizovaných revolučních skupin, jestliže dojde k polarizaci ve vedoucích skupinách revoluce i v masách, a jestliže většiny dosáhnou umírnění, vzniká jistá šance setkání «na půl cesty» s reorganizovanými silami vládní moci, a tím i šance věcných řešení problémů, které revoluci vyvolaly. Může toho být dosaženo pod ochranou síly státu - i když jen potencionální - a pod ochranou autority vedoucích skupin revoluce, která dokáže přesvědčit zrad i kali/ované masy i radikálnější vůdce, že cena kompromisu zabezpečujíiího některé výsledky revoluce je výhodnější než další konfrontace». v'

fc

POLSKÝ ROK DAGMAR VANĚČKOVÁ Už víc než rok poutají události v Polsku pozornost světa. Když se v loňském létě vzbouřili dělníci na baltském pobřeží, nikdo netušil, jakým dalekosáhlým a dramatickým vývojem projde Polsko za období pouhého jednoho roku. Samotní Poláci, ani ti z nás, kteří jsme den po dni sledovali, co se tam odehrává, si možná v průběhu času neuvědomovali hloubku závažných změn. Teprve nyní, po uplynutí onoho roku a po skončení sjezdu polské komunistické strany, zjišťujeme, k čemu tam došlo a co se rýsuje. Prvním historickým mezníkem se stalo uzavření Gdaňských dohod z 31. srpna 1980 mezi představiteli nově založených nezávislých odborů a vládou. A přestože vláda pod tlakem neústupných a z minulosti poučených dělníků byla přinucena tyto dohody podepsat, nebylo už zdaleka tak jasné, zda a jak je ochotna tyto dohody plnit. Vývoj následujících měsíců tyto obavy do jisté míry potvrdil. Odborová ústředna Solidarita, zaštítěna důvěrou a podporou svých téměř deseti milionů členů, musela znovu a znovu se dožadovat plnění jednotlivých bodů dohod, v první řadě uznání své existence. Právní uznání dělnické a posléze i rolnické Solidarity znamenalo, že moc si uvědomuje, že bez

7

faktické pomoci dělníků a rolníků nebude schopna sama vyřešit ani jediný politický či hospodářský problém své země. Samotná strana, ačkoliv se nazývá dělnická, ztratila podporu většiny dělníků. Z jejích řad odešlo od loňského léta do mimořádného sjezdu 306.600 členů, z toho 197.300 formou vrácení členské legitimace a mezi nimi bylo 72% dělníků. Nově vstoupilo ve stejném období do strany 28.000 osob, kolik je z nich dělníků nebylo oznámeno. V důsledku toho se muselo projevit malé zastoupení clčlníků, ale rovněž i rolníků, mezi nebývale demokraticky zvolenými delegáty mimořádného sjezdu. Naprostá většina polských dělníků bezesporu spatřuje svého skutečného zastánce a představitele v odborové Solidaritě a nikoli ve straně. Hluboká zklamání ze slibovaných a neuskutečněných reforem a krutých represí moci z let 1956 a 1970 zanechaly v paměti dělníků trvalou stopu. Dosavadní sliby nápravy a řeči o socialistické obnově nemohou v očích dělníků vrátit straně důvěryhodnost. Lze usoudit, že polští straničtí vůdci, jmenovitě sám Kania, jsou si tohoto nezměnitelného a významného faktoru vědomi. Dosavadní vývoj v Polsku, včetně průběhu a závěrů mimořádného sjezdu strany, o tom svědčí. Stranou proklamovaná socialistická obnova čili snaha o nápravu věcí v hospodářství i politice je bez dělníků nemyslitelná a neproveditelná. A to znamená, že se nedá uskutečnit bez Solidarity, bez její aktivní a tvůrčí role. Solidarita rozhodně není ochotna plnit pouze úlohu jakési převodové, poslušné páky, která bude ignorovat zájmy a potřeby dělníků a vnucovat jim jenom přání a požadavky vlády a vedení strany. Solidarita je skutečnou politickou silou v životě země a v praxi vlastně prvkem politického pluralismu, což na druhé straně neznamená, že chce v zemi neomezeně vládnout a straně diktovat svoji vůli. Naopak, její představitelé a zejména Lech Walesa, osvědčili prozatím značnou politickou zralost a objektivitu a snaží se v současných, nesmírně obtížných vnitropolitických podmínkách vést dělníky jedině možnou cestou: kompromisu, trpělivosti, sebezapření, i osobních obětí, jež teprve dlouhodobě mohou přinést výsledky, a to na prvním místě v hospodářství. Vedení Solidarity až dosud osvědčilo v praxi nejen umění možného, ale v polských podmínkách i nemožného, takřka na hranici zázraků. A proto straničtí vůdci, především sám Kania, musí s parmerstvím Solidarity počítat. Pokud by chtěli uplatňovat cíle a metody jen z minulosti a plnit pouze to, co od nich žádá Moskva a v těsném sledu Praha a clalší vystrašení sateliti, ohrozili by nejen celý další vývoj, ale především sami sebe. Zdá se, že si toto nebezpečí uvědomují. V uplynulém roce se dařilo Solidaritě včas rozpoznávat a úspěšně reagovat i na možné lsti a různé manévrování ze strany moci, s cílem znemožnit nebo oddálit plnění slibů. Také v těchto momentech mohlo vedení strany rozpoznat, jak silného partnera má v Solidaritě. To všechno samozřejmě neznamená, že zápas nebude pokračovat dál, v proměnách, poplatných novým podmínkám, situaci i novému kursu strany, umožněnému výměnou kádrů, změnou stanov a přijatým zásadám budoucí činnosti. Solidarita se bude moci nadále opírat o spojenectví s církví a těžit z jejího vlivu na naprostou

8

většinu národa. Také polská církev si v průběhu uplynulého roku mohla jen upevnit svoji beztak historicky relevantní pozici v politickém životě země. Kardinál Wyszynski mohl v klidu zavřít oči a odevzdat dědictví svému nástupci: jeho církev je jednou z nejsilnějších a nejmocnějších na světě. Je očividné, že i tento faktor bere strana plně na vědomí, jak se ukázalo v Kaniově závěrečné řeči na mimořádném sjezdu. I když hlavní otázkou do budoucna zůstávají záruky pro splnění všech deklarovaných slibů a změn, i podepsaných dohod, přece jen po roce lze už vidět věci v optimističtějším světle. První zárukou jsou Poláci sami, ve svém mravním, statečném postoji a schopnosti čelit výhrůžkám, vydírání i rafinovaným snahám o rozdělení národa, přicházejícím zejména zvenčí. Výsledkem toho je koneckonců existence a úspěšná roční činnost Solidarity. Oporou a záštitou je Polákům církev. A to, že se vůbec konal mimořádný sjezd strany, že se mohl sejít a projednat všechny závažné změny, je oním dalším historickým mezníkem tohoto roku. Polské straně se podařilo docílit toho, oč před třinácti lety usilovala KSČ. A to hlavně díky rozhodnému vystoupení dělníků, posléze i rolníků a národní jednotě. Mimořádný sjezd v Praze v srpnu 1968 se konal sice pod ochranou českých dělníků ve vysočanské ČKD, avšak v dostřelu hlavní sovětských tanků. Trvalo bezmála třináct let, než mohlo být v snahách o demokratickou podobu socialismu navázáno jinde na to, co se v Praze podařilo sovětskému panzerkomunismu i následným zradám, poraženectví a zbabělosti malých českých a slovenských politikářů pohřbít. Pražský legát na polském mimořádném sjezdu Antonín Kapek říkal při návštěvě varšavského elektrotechnického závodu se sladkokyselým úsměvem, že přeje polským dělníkům všechno to, co si vydobyli dělníci v Československu. Přál Polákům, aby se brzy měli tak dobře jako čeští a slovenští dělníci. Po tom, co mohl Kapek slyšet jen na varšavském sjezdu, asi sám pochyboval, že by Polák měnil všechny své svobody za nacpané panděro. Stěží lze věřit tomu, že by se většina Poláků nechala koupit a proměnila svoji tradiční národní hrdost, odvahu k boji za svobodu, vím v Boha jenom za pulty plné zboží, auta a chaty. Polák si může sice jen občas dopřát maso a salám, musí si odpírat i cigarety, ale nemusí lhát a přetvařovat se, posílat děti povinně do pionýra a chodit do průvodů. Lépe řečeno, může si vybrat: na 1. máje může jít podle své volby do průvodu nebo do kostela, děti může poslat buď do pionýra nebo na náboženství, nebo na obojí. Ve větších městech si může kdykoli zajít do «Klubu prasy i ksi^szky» a přečíst si tam co se píše o něm a jeho zemi nejen v moskevské Pravdě a Rudém právu, ale v kterýchkoli významnějších novinách světa. Může cestovat bez víza i do Rakouska. Fenomén polské národní hrdosti má nesmírný vliv i na současné sjednocení národa. Národní jednota, která prostupuje všechny společenské vrstvy a struktury, včetně strany, může sehrát ohromnou úlohu i mimo hranice Polska. Jestliže se ji podaří uchovat aspoň do určité míry a stane se integrální součástí také v politice nového vedení strany, bude mít vliv nejen na pozitivní vývoj v samotném Polsku, ale i na situaci, v sousedních zemích a tím i v celém sovětském bloku. Může se pak stát jednou

ze záruk trvalosti a hloubky změn v Polsku, základnou jeho neústupnosti proti cizímu vměšováni a vydírání a v perspektivě zdrojem možné inspirace změn i v některých sousedních státech, včetně Československa. Tento faktor národního stmelení je konečně jednou z nejúčinnějších odpovědí na imperiální praxi v duchu hesla: Rozděl a panuj! Snad nikdo z nás před rokem neočekával a nepředstavoval si, k jak dalekosáhlým změnám dojde v Polsku za jediný rok. Nezbývá než souhlasit s Adamem Michnikem: Polsko se nikdv nevrátí do časů před 31. srpnem 1980.

TA HANBA . . . Naši řadoví občané komentují polský obrodný proces způsobem, který mě překvapil: « Nechce se jim dělat!» «Vždycky byli spíš na kšeftování než na práci!» «Chtějí žít na dluh!» «Musíme je živit!» «Někdo tam už musí udělat pořádek!» «Budeme na ně doplácet, vozíme jim jídlo a sami nébudeme mít co do huby!» «Stejně je tam bída, proti tomu, co je u nás!». Když se mluví na téma « Polsko », najednou ustane běžné nadávání na ministry, partaj a policajty, Jako by v tomto bodě oficiální propaganda - a neoficiální, nicméně ze stejného centra šířená «šeptaná» dezinformace - nejen přesvědčily lidi pokud jde o Polsko, nýbrž jako by přitom dokonce vyloudily náznak občanské loajality k Husákovu moudrému vedení. Jak pochopit, že lidé kteří se před dvanácti lety stejně upínali k obrodnému procesu, se stejnou žíznivou rozkoší dýchali vzduch svobody jako dnes Poláci, kteří stejně podepisovali rezoluce a dokonce sbírali na zlatý poklad republiky - teď reagují skepsí, lhostejností nebo dokonce škodolibostí? Všichni přece vědí, čím vším je zaplacen náš relativní blahobyt a jakýs-takýs pocit bezpečí pro lidi, kteří drží hubu a krok. Všichni vědí o desítkách tisíc učitelů, novinářů, historiků, sociologů a spisovatelů, kteří nesmějí vykonávat své povolání. Všichni vědí o politických procesech, o korupci kam se podíváš, o tom, že místo léků dovážíme ze Západu cigarety a nikdo proti tomu nesmí říct ani slovo, o kritickém stavu obytných budov a inženýrských sítí (o tom se dokonce píše v novinách ...). Všichni vědí, že relativní blahobyt je vykoupen plundrováním lesů a vymrskáváním půdy, chemizací potravin, otrávenými studněmi a jedovatými mraky nad našimi městy, ožebračením důchodců a výhodným vývozem z b r a n í . . . A přece náš dobrý český člověk najednou toto všechno neví, libuje si, že u nás není taková bída jako v Polsku a dokonce trousí rozumy o tom, že kdyby tam byli združstevnili půdu, nemuseli dnes mít hlad. Neví patrně, že nedostatek potravin v Polsku byl způsoben útlakem a sabotáží zemědělské malovýroby státními orgány (nízké výkupní ceny, nemožnost koupit hnojiva a stroje, stavět hospodářské budovy atd.) a současně neschopností státních statků obdělat své pozemky. Neví to, ale kdyby dal na svoji politickou zkušenost, nevěřil by ani zdánlivě přesvědčivým argumentům oficiální propagandy. - Srovnává Československo s Pol-

skem, místo aby se podíval na země, které po 2, světové válce začínaly asi ze stejné «základní čáry» jako mv - Rakousko, Holandsko atd. Tyto postoje nejsou samozřejmě všeobecné, ale jsou - i u vzdělaných lidí - tak časté, že to šokuje. Zdravý• rozum českého národa selhal. Jak si to vysvětlit ? Národy jsou asi tak trochu jako děti. Reagují irracionálně. Jsou tu staré protipolské nálady a předsudky. Polský katolicismus je nám dost cizí. Je zcle povahová odlišnost našich národů: u Poláků lze shledat náznaky hysterických rysů, keré Cechové (trochu mrzoutští a trochu pedant ičtt) špatně snášejí... Ale to hlavní cítím hlouběji. Je to potlačený pocit hanby. Studu za to, kým jsme byli - a kým jsme dnes. V osmašedesátém jsme nevěřili, že se Vrátí časy voleb, které nejsou volbami, předstíraného přesvědčení, shánění funkciček, doprošování u lidí, cteří vládnou jen proto, že včas ohnuli hřbet a měli žaludek na špinavou práci. Bože, jak já se stydím! Ano, nedalo se moc dělst, národ vykonal, nač měl politicky, psychologicky, morálně. A nejspíš bez Československa 1968 by nebylo Polska 1980, třeba i proto, že současný marasmus naší země varuje báťušku cara před podobným postupem v Polsku, nebo že těch několik měsíců, kdy jsme se po srpnu iakž-takž drželi, bylo pro něj užitečnou, varovnou lekcí. Proč se tím ještě trýznit? Jenže ta hanba je silnější než rozumná úvaha. Polská naděje jako by usvědčovala naši resignaci ze zbabělosti, jako bý obnažovala našeho otrockého ducha. Nebo jako by náš budila z letargie, která je konec konců snesitelná. To je pro nás příliš bolestné. Proto se to Polákům nesmí povést, musí se ukázal, že jsou naivní, pošetilí, nebo že jsou to dokonce neseriózní flákači, kteří by se rácli přiživili na náš účet. Zatímco my jsme ti moudří, rozumní a rozšafní, kteří berou svět takový, jaký je. Ta h a n b a . . . Praha, léto 1981

J. S.

Akce solidarity v Oslo K 13. výročí vojenské intervence v Československu uspořádala norská Socialistická levicová strana v Oslo 21.srpna 1981 veřejné shromáždění,, na němž promluvili předseda strany Berge Furre a šéfredaktor deníku « Dagbladet» Jahn Otto Juhansen. Norský PEN-klub a «Výbor na podporu Charty 77 » uspořádaly 24.srpna v Oslo přednášku Jiřího Lederera s diskusí a 25.srpna konala se za spolupořadatelství «Norského výboru pro Československo» tisková konference s dobrou publicitou.

K «polské kampani» čs. tisku JIŘÍ HOCHMAN V praksi komunistických sdělovacích prostředků je patrně nejtypičtější to, že probíhá po linii tak zvaných kampaní. Nejsou ani tak události, jako spíše kampaně. Tato od Rusů převzatá kožená metoda spočívá v tom, že sekretariát ÚV pravidelně určuje jaké hlavní otázky má tisk a ostatní sdělovací prostředky v příštích týdnech «rozpracovávat » a jaká stanoviska k nim má zaujímat. Tiskové oddělení sekretariátu pak tyto úkoly přemele do většího detailu, svolá šéfredaktory a uloží jim specifické úkoly. Pak se to na všech stranách spustí: Kampaň ke žním, ke sněhové kalamitě, ke sjezdu, kampaň k šetření energií apod. Zahraničně-politické kampaně, s nimiž jsem měl jako předsrpnovy novinář největší zkušenosti, jsou závažnější v tom smyslu, že jsou přímo řízeny z Moskvy nebo aspoň s Moskvou koordinovány (např. týkají-li se nějakého bilaterálního čs. problému). V těchto kampaních se nezřídka přímo angažuje osobní sekretariát generálního tajemníka přes hlavy všecrh nižších složek: Pamatuji případy kdy Novotného tajemníci telefonovali instrukce přímo do rozhlasu, do č r K a do Rudého práva. Předesílám tuto rámcovou informaci k poznámce o tom, jak se čs. sdělovací prostředky excelují vůči Polsku, neboli jak realizují «polskou kampaň ». číst a analyzovat tuto kampaň je pro mne osobně velmi zajímavé, protože se vnucuje srovnání s některými podobnými kampaněmi v minulosti. Co na mne dělá na první pohled silný dojem je velká verva a řekl bych osobní zainteresovanost autorů na celé věci. V tom se tato «kampaň» nejvíce liší od těch, které jsme dostávali za úkol realizovat my, předchůdci nynější novinářské garnitury, v období před rokem 1968. Pro nás byla řada tzv. kampaní záležitostí poněkud trapnou, a to již od časů poměrně raných. Abych byl konkrétní: byly jisté kampaně, které se ostatně táhly velmi dlouho, jichž se dokonce nikdo nechtěl osobně účastnit, a zajišťovat příslušné články podle redakčního plánu bylo dokonce velmi obtížné. Vypomáhali jsme si jednak mimoredakčními autor)ř, kteří byli známí tím, že podepsali cokoli, anebo jsme dávali příležitost těm lidem v redakci, kteří jinak příležitost nedostávali. Tak např. tzv. jugoslávská kampaň nebo izraelská kampaň: To byly problémy, kde žádný slušný člověk nechtěl podepisovat předepsaná stanoviska. A tak jsme sehnali mimo redakci jednoho « experta » na Izrael, mimochodem psal tak strašně že nebylo žádné nebezpečí, Že by mohl kohokoli zaujmout. V redakci Obrany lidu se naštěstí našel jeden soudruh, který si dobrovolně vzal na starosti Jugoslávii, ze sovětského tisku si vybral a sestavil kartotéku používaných nadávek Titovi, a tím to bylo vyřízené. Polovina bývalých zahraničně-politických redaktorů Obrany lidu přešla v letech 1956-57 do Rudého práva a přinesla si s sebou nij. i šifru SZ, kterou se podepisovaly nejhorší slátaniny v různých kampaních. Tato šifra mimochodem znamenala « sociální

zakázka», neboli Stanislav Zikmund, který ale o tom nevěděl. Byly ovšem kampaně a úkoly jichž jsme se účastnili bez vnitřního váhání, protože se to jaksi pořád ještě vešlo do naší původní víry v socialismus. Psaní o německém imperialismu a imperialismu vůbec anebo o různých aspektech koloniální otázky se během doby stalo naprosto rutinérním a jednoduchost námětů ani nevyžadovala nadměrné duševní vypětí. Tzv. maďarskou kampaň v r. 1956 vyřídili v celém tisku a rozhlase vcelku tři lidé, kteří denně, k večeru, chodili pro instruktáž do sekretariátu ÚV a psali pak souhrnou informaci přesně podle diktátu, i když z nějakých důvodů to museli podepsat. Psát úvodníky na jakékoli téma jsme se mimochodem příliš nezdráhali právě z toho důvodu, že to bylo anonymní. Že by v tom byla nějaká politická morálka se ovšem tvrdit nedá; my jsme prostě zcyničtěli, rezignovali, stali se z nás písaři. Ale srovnejme tvář a obsah čs. tisku z r. 1962 a z roku 1981, což je srovnání objektivní, protože valná část nás předsrpnových novinářů přišla do tisku v r. 1950 a valná část dnešních novinářů v roce 1969, tedy v obou případě to je dvanáct let. V roce 1962 jsme se už zřetelně pohybovali v určitém směru, který se za šest let prosadil. Dnešní novináři přišli do tisku za jiných okolností a přivedla je tam jiná motivace. Rozdíl je patrně v tom, že my jsme se mnohem silněji ztotožňovali s určitou myšlenkou než s režimem, což také podmínilo náš postupný rozchod. Dnešní novináři se v r. 1969 nemohli ztotožňovat s žádnou inspirující ideou, protože národ žil ve znamení okupace a ponížení. Mohli se proto ztotožnit jedině s režimem, který jim dal místo v novinách nebo televizi, pro které navíc ve většině případů neměli žádné předpoklady. Tím si také vysvětluji zarážející osobní angažovanost v psaní těchto lidí o Polsku. V nás před dvaceti lety každý podobný pohyb kdekoli v okolí vyvolál naději, a stanoviska objednávaná ze Sekretariátu se vyřizovala formálně a s cynickými žerty. Značná Část redakce Rudého práva četla Djilasovu Novou třídu, kterou jsem v roce 1961 propašoval do republiky, a o tom že všechno jde špatným směrem, snad už nikdo nepochyboval. Ani Karel Douděra, musím říci, a to už j e dost silný argument. Dnešní novináři si takový postoj nemohou přiznat, protože by tím šli proti své profesionální existenci: Ta j e na tomto režimu naprosto závislá. Proto také buší do Polska a do Solidatiry s takovou vervou: nebrání jenom Indru a Bilaka, bráni také sebe. Celkem vzato jsme tím klesli na úroveň roku 1952, ne-li ještě hlouběji. Z našich sdělovacích prostředků se volně cituje tak jako se kdysi citovalo z albánského rozhlasu. Lapidárně řečeno vypadáme před světem jako blbci.

ÚVAHY K DISKUSI (Inspirováno polským vývojem) ADOLF MULLER Proti politické aktivitě širokých vrstev není žádné moci. Ani moderní diktatury se nedrží jen dobrou organisací. silou, krutostí, nýbrž i jistým konsensem mezi vládnoucími a ovládanými. Teprve tam, kde i tento konsens podstatně mizí, začíná proces rozpadu - nikoliv dříve, jak by si mnozí z nás rádi přáli. Reálná existence diktatur není tedy zdaleka vysvětlitelná jen utlačováním. Permanentní politická aktivita širokých vrstev je ovšem zřejmě ilusí. Lidé reagují na změny životních podmínek obvykle se zpožděním a vzestup x>litické aktivity končívá často při prvních zdařiých kompromisech s mocí. Politické myšlení je zdá se - v trvalém zpoždění za jinými druhy intelektuální činnosti člověka. Ani masová politická aktivita není dnes schopna přivodit hned a vcelku řešení společenských, především ekonomických, problémů. Čím vyšší stupeň materie lni ho rozvoje země, tím stabilnější technologicko-ekonomická orientace, byť třeba chybná nebo očividně neefektivní. Více: lidé jakoby dílem ztráceli přirozenou schopnost uspořádat smysluplně materielně-organisační stránky procesu kolektivního bytí. Ústřední požadavek na východě i na západě: decentralisace, je více než ekonomickým postulátem. Je hledáním seberealisace, smyslu, snahou o orientaci v nepřehledném chaosu. Fenomén samosprávy a podstatnějšího spolupodílení se na řízení společenských procesů nelze jako prvek moderní demokracie trvale obcházet. Krise «reálného socialismu» v Polsku není isolovaným jevem. Odehrává se v rámci krise společenských institucí, systémů a idejí dnešního světa vůbec a to vše na pozadí nejistot civilisačních, provázených rozpadem mnohých hodnot, měřítek, morálních norem. Historie přestává být matkou moudrosti. Útěky k minulosti (třeba k 19. století) viz znovuvzývání neokonservatismu či starosocialismu nejsou řešením, spíše symptomen bezradnosti. Revoluční (ve smyslu komplexní a okamžité) změny systému jsou nejen mocensky těžko možné, ale nejsou ani nezbytné. Systémy nejsou všemohoucí. Životní kvality sice v mnohém determinují, ale úplně nepodmiňují. Změny lidského chování v "rámci daného systému jsou neméně důležité. Česká reformní politika 60. let byla z hlediska těchto úvah v mnohém visionářská, málo «misionářská». Zdůrazňovala systémměnící charakter změn, původnost reformního modelu, jehož realizaci měla zajistit část intelektuální elity země, dost abstraktně se zabývala ekonomickými stránkami změn, nenahlížela širších ekologických souvislostí světového vývoje, široké vrstvy obyvatel byly sice primérním objektem jejího zájmu, méně však vítaným a připravovaným spolusubjektem změn. K decentralisaci moci, správy a produkce nestačilo dojít, samosprávné koncepce zůstaly v pozadí, v hlavním nepromyšleny. Mezinárodní mocenské

souvislosti jí sice byly správně zřejmé, nevyvodila z nich však žádné rozhodné závěrv. Reforma zůstala zahraničně-polilicky isolována byť vnitropoliticky masově podporována - ovšem spíše angažovaným publikem než řadami cílevědomých spoluaktérů. Sociálně omezené zázemí reformní politiky nemohlo vyprodukovat výraznější politické osobnosti s charismatickým vlivem. Charta 77 byla novou etapou, produktem «druhého zrání» a sebeuvědomovací procesem trosek rozbitých reformních struktur po vzestupu a pádu politických aktivit. Odráží jak kocovinu z ideologií, tak poznání civilisačních nejistot a hlavně nezbytnost regenerace některých mravních norem a s tím spojenou nezbytnost i «misionářské» práce ve všech sociálních i politických vrstvách země (myšleno mj.: alternativní návrhy k jednotlivým společenským problémům v rámci systému, kritika oportunismu, pasivity, nesolidárnosti, nadmírné zbabělosti a pod. skrývané buď za slovním radikalismem nebo naopak vydávané za nezbytný produkt poměrů, osobní příklady alternativních ob* čanských postojů, a pod.). Její vznik je zřejmé nejvýznamnější čs. události 70. let s možností dlouhodobého vlivu přesahujícího hranice země. Hlavním nebezpečím pro ni nejsou ani tak represe proti jednotlivým signatářům jako v jejich důsledku rostoucí raclikalisace některých skupin, přeceňování možností neoficielních struktur, ignorováni politických souvilostí, metod a myšlení, samoisolování se od širší veřejnosti, souhrnně: seklářství nového druhu. Charta otevřela dveře oposičnímu myšlení a dílčím aktivitám, ale nemůže (a nechce) suploval praktickou oposiční politiku. Bez trvalé alternativní politické činnosti v rámci systému však nelze pravděpodobně dlouhobě zajistit ani existenci Charty jako hnutí za lidská práva a jako etickopolitického inspirátora. Alternativní politická činnost (rozbor a kritika oficielní politiky, předkládání alternativních návrhů, boj za jejích svobodné šíření v souvislosti s realisací základních práv) je činnost de facto oposiční. Nikoliv ve smyslu klasických parlamentních demokracií, «nikoliv na rovině faktické moci» (Havel), s cílem moc převzít, vystřídat, nýbrž s cílem existující moc podrobovat tlaku, případně inspirovat a působit na alternativní stanoviska i uvnitř mocenských struktur a na jejich představitele. V tom smyslu je alternativní, tedy oposiční politika, viz Polsko, otázkou bezprostřední budoucnosti. Příštím úkolem reformního snažení se zdá být ideová a organisační příprava možné budoucí politické aktivity širokých vrstev, k níž může v ekonomicky tísněném Československu dojít také náhle, překvapivě, ale která by mohla, vzhledem k lepším materielním podmínkám země, na rozdíl od Polska, zůstat se značnou pravděpodobností bez vítaných politických výsledků. Nemělo by ovšem jít o kritiku dané skutečnosti

li

za každou cenu, o idealisování jiných systémů a zemí, o alternativy ilusorní, nýbrž o reálné a průměrným občanem chápané a akceptovatuné postuláty a stanoviska. Tedy o zprostředkovatelský úkol politiky mezi vědou a praxí. V souvislosti s tím se zdá být systematičtější a tedy i organisovanější činnost osob ideově si blízkých, jak doma, tak v zahvánicí, nezbytnou, byť vyvolá zřejmě ještě větší protitiak některých orgánů současného čs. režimu a byť tak dojde i k výraznějším názorovým různostem v rámci oposičních skupin. Zcela zvláštním úkolem zůstává praktické využití moderní informační a komunikační techniky. O životních kvalitách v žádné zemi, ani v Československu nebo v Polsku, nebude rozhodovat jen počet sovětských tanků na jejím území, nýbrž především míra prakticky vydobývané svobody jednoho každého občana-nadlouho zřejmě v rámci daného systému a daného dělení světa. Úkolem oposice není tedy jen si zbožně přát, aby sám od sebe zmizel zbytek konsensu mezi dnes vládnoucími a ovládanými, nýbrž aby se praktická práva a šance ovládaných rozšiřovala. To samo pak nemůže zůstat bez vlivu na kvalitu daného systému a na jeho změny. Skupina Listy nebyla takto chápanému pojetí oposiční práce v exilu od počátku své činnosti vzdálena, i když ani ona se ve své činnosti vždy nevylila na jedné straně emigrantskému verbálnímu radikalismu nebo naopak jen nekritickému opakování oposičně motivovaných myšlenek z domova. Vývoj v Polsku tedy připomíná nejen budoucí možnosti a nutnosti, ale i vlastní slabiny.

Jaké reálné možnosti změn? PETR KOLÁŘ Zaujal mne článek Ypsilona v Listech, dubnové číslo tr. jako podnět k diskuzi a nevyvolal ve mně žádné námitky - to spíše ten první, o byrokratické guerille na mne působí drážclivě. Zdá se mi, že je to možný způsob boje snad v Moskvě nebo v Leningradu, kde sovětská byrokracie utlačuje sovětského občana. Měknutí kostí v těle tamější mašinérie snad může nakonec vyvolat jakýsi pohyb Dozitivním směrem, podobně jako ke konci carské10 režimu. Přesto ale je i v takových podmínkách zmíněný postup problematický. V Československu - stejně jako dnes ještě více v Polsku a vůbec v sovětském bloku - ale jde o útlak občana té které země byrokracií, která sama o sobě je v zemi cizím tělesem. Jakákoliv nemoc jejího organizmu vyvolává automaticky lékařské zákroky moskevských doktorů, od důvěrných telefonátů přes důtky před nastoupenou jednotkou až po koňskou kůru bratrské pomoci. Rozhlodávání domácí byrokracie zevnitř se mi jeví po naší zkušenosti a v průběhu zkušenosti polské jako anachronismus. Proti gustu ovšem žádný dišputátl

12

Naproti se mi zdá být druhý článek zajímavě podnětným. Právě ve světle polských událostí si my Češi a Slováci uvědomujeme, jak je u nás v mnohém směru situace rozdílná a pro národní odboj proti vnějšímu útlaku nevýhodnější. První zajímavý podnět k úvaze vidím ve skutečnosti, jak jsou české (mluvím jen za sebe, Slovensko dost neznám) dělnictvo a česká intelligence od sebe odděleny a jak k sobě vzájemně těžko hledáme cesty. Stačí si jen vzpomenout na vlastní zkušenosti z průmyslového závodu, ve kterém jsem kdysi pracoval, a musím dát Ypsilonoví za pravdu v obou důležitých poznatcích: intelektuálové, kteří se řízením prozřetelnosti a neopatrností Strany dostali mezi dělnictvo, se nejen s touto degradací (jako takové to bylo chápáno) nikdy nesmířili a postupně přece jen zase šplhali zpět nahoru - ale navíc se ani nijak nepokoušeli využít alespoň onoho přechodného období, po které už tak jako tak byli «dole». Mluvím o většině, stejně jako Ypsilon. Nějakou výjimku bych snad z vlastní paměti vyhrabal, i když si honem na žádnou nevzpomínám. Opačných případů mi zato napadá hned několik. Zvláště dobře si vzpomínám na zbytky proslulých 70.000 Zápotockého, poslaných do výroby, a kterýchžto 70.000 uvízlo několika exempláři i v mém bývalém podniku, nejdříve hodně dole, ale potom přece jenom stále výše a začátkem 60. let už zase vlastně docela pohodlně na teplých místech. Jedna z věcí, kterým se postupně člověk postupem času učí, je překonávání některých hluboko zakořeněných a proto jen velmi těžko objevitelných a ještě tíže překonatelných rysů lidské povahy, bráno individuelně i sociálně, přes různé skupiny až na celonárodní a mezinárodní úroveň. Zmiňuji se o tom proto, že nám stále ještě hrozně scházejí lidé, řekněme pro srozumitelnost, masarykovského typu - lidí kteří by dovedli správně analyzovat situaci (to ještě mnozí u nás dovedou) a vyvodit z analýzy jakousi koncepci pro přítomnost i s výhledem do budoucna. Ypsilon konstatuje, jak malé jsou u nás vyhlídky pro společný postup národa (českého) proti vnějšímu útlaku; jak málo toho bylo vykonáno pro sblížení především dvou důležitých složek, totiž naší inteligence či prostě kultury, jak často slýcháme i říkáme, a dělnictva, či manuelně pracujících vůbec včetně potenciálně velmi nespokojeného rolnictva. Všichni ovšem dobře víme, že nestačí jen chtít. K tomu, aby se věci pohnuly, je zapotřebí mnohem více příznivých okolností, z nichž i ta nejlepší vůle je jen jednou jedinou. Navíc to musí být dobrá vůle s širokým zázemím na obou či na všech stranách. Je zapotřebí i podmínek materielních či vnitřního • dynamizmu společenských sil. A, last but not least, okolností vnějších, dovolujících realizaci záměrů, kterými se zaobíráme. Kdo trochu četl Masaryka, jistě si vzpomíná na jeho úvahy před odchodem do exilu, kterým začala konečná a rozhodující fáze našeho tehdejšho boje za nezávislost. Jak tento člověk hleděl nasbírat co největší množství informací o situaci, jak se snažil informovat o tom, co se dělo v Srbsku, Chorvátsku, Rusku, Německu, Francii, Americe a jak se snažil z té mozaiky skládat silové obrazce na politické scéně Evropy, aby odhadnul, jaké jsou šance jeho osobních snah. Mám pocit, že to j e prvek, který u nás v období pražského jara scházel nejvíce a i když samozřejmě pozdě bycha honit, j e přece jenom na pováženou,

že se ani po r. 1968 neobjevila serióznější práce, která by například analyzovala celý průběh událostí a pokusila se například zvážit, co opravdu v r. 1968 u nás bylo reálně možné, v dané situaci u nás, v SSSR a celém jeho bloku, s přihlédnutím k mezinárodní situaci. Poláci, a to i ti nejradikálnější, které občas vídáme na našich obrazovkách, jsou v tomto směru mnohem střízlivější a opatrnější aspoň prozatím! Že se jim kvadratura kruhu nemůže povést, to vědí a do svých úvah to «zabudovali» od samého začátku. To všechno říkám jen proto, že i u nás máme jedinou možnost, která je ovšem jiná, než možnosti polské, právě proto, že nejsme Poláci a nežijeme v Polsku - ale máme jen jednu možnost, jako oni: snažit se v tom malém manévrovacím prostoru, ve kterém se uplatňují naše osobní a sociální «svobody », vyvíjet tlak cílevědomě směrem, kterým bychom si přáli, aby jednou k pohybu došlo - a to tak, aby to byl směr, kterým jakýsi takový pohyb také reálně je možný. Mluvím o exilu stejně jako o lidech doma. Všechno ostatní, všechny ostatní myšlenky, jejichž otcem jsou naše přání (bez ohledu na jejich svůdnost a oprávněnost) nemůže vydat žádné plody. Nic nepomůže volat po napojení pracujících na inteligenci či naopak, protože vidíme, jak to v Polsku je důležité a jak to vytváří sílu polského odporu dnes, jestliže nezačneme úvahou nad možnostmi, které taková perspektiva, takové snahy u nás vůbec mají. A hlavně úvahou, které jsou naše společné zájmy a kde nás všechny společně tlačí

bota. Není takového společného jmenovatele? To bv bvlo vážné. Jistě se vládnoucí snaží utlačovat spiše ideologicky umělce a dávat jim zato privilegia cest, přístupu k určitým materiálním výhodám, o kterých pak ve vhodném okamžiku patřičně barvitě vypráví dělníkům, kteří sice o podobných věcech ani netroufají snít, zato ale přece jen mohou snáze udeřit pěstí do stolu pod nosem kátlrovákovi-co by si bez nich (kterýkoliv) režim počal ? Čím lze u nás nahradit církev a její ideologii, důležitý tmel polské společnosti a opora, přesahující hranice země i bloku ? Jaký j e vůbec společný jmenovatel života v Československu? Na čem se lze shodnout s co největším počtem jeho občanů? Co je jim společného v konstruktivním smyslu toho slova - nejen nechuť k vládnoucím, od vágních «ti mě můžou . . . » až po podpis Charty? Jaké jsou reálné možnosti nápravy věcí veřejných, kcle jsou záchytné body k takové činnosti? Nemyslím, že bychom byli jako národ(y) méněcenní vůči komukoliv, ale myslím, že v některých směrech jsme nedostatečně vyvinutí a nic nám nepomůže, v dané mizérii, že jsme například kulturně nesporně prorazili do světa právě v poslední době, díky celé plejádě umělců tohoto století. Morálně je to protiváha, mocensky to nestačí. Jaké jsou naše reálné možnosti obrany proti sibiřskému větru, který u nás profukuje? Spontánní většina národa až příliš rychle říká, «žádné». Či spíše mlčí a chová se, jako by žádné nebyly.

Továrny-země neznámá DOPIS YPSILONOVÍ

Milý Ypsilone, ve 2. čísle Listů z letošního roku, připomínáš opozičním intelektuálům (těm doma i těm v zahraničí), co jsou dlužni dělníkům. Je to dobrá a záslužná myšlenka. Díky za ní. Naši intelektuálové dluhují dělníkům mnohé a už dávno. Nejenom od vzniku Charty. Ale ani dělníci nemají vůči opozičním intelektuálům čisté konto. Zůstaňme však pro tentokrát jen u Tvých slov. Souhlasím s Tebou, když říkáš: «My disidenti, my socialistická opozice, my vyhození jsme neučinili nic pro přípravu českého Walesy, ačkoli jsme měli všechno: schopnost, příležitost i čas. Popsali jsme tuny papíru elegantními fejetony, sociologickými rozbory, úvahami o nutnosti drobné p r á c e . . . Výsledek můžeme považovat za žalostný ». A končíš toto tvrzení: «České dělnictvo je disentem nedotčeno...! «V té poslední větě vidím, takříkaje, jádro pudla. Proto Ti píši. Pravý opak je pravdou. Dělníci jsou d o t č e n i , ale v tom druhém slova smyslu, pokud nechci použít silnější výraz. Z jedné strany na ně huláká sekretariát s celým chórem biřiců z vlády, odborů,

FRANTIŠEK VANÉCEK

policie, novin, televize, aby více a lépe pracovali a bez odmluv přijímali příkazy. Z druhé strany na jejich adresu říkají z opozice něco o flákačích, zlodějích, opilcích, fušerech a poseroutkách. A tak, kdyby se přece jen našel mezi dělníky jeden Walesa, bylo by to málo. Aby se věci pohnuly, pak by museli být nejméně dva Walesové. Jeden, který by moudře, s rozvahou a hlavně s rozhodností jednal s mocipány a druhý, který by se snažil vysvětlit intelektuálům, co má obnášet alespoň trochu objektivní pohled na život a postavení dělníků u nás. Jestliže chce někdo pomáhat v přípravě českého Walesy, pak se musí v prvé řadě zamyslet, kde hledat vhodný typ. Podle některých článků, úvah a řečí - které si mezi sebou vyměňujeme - přebývají u nás dělníci většinou v hospodě nebo na nějakém lupu, když zrovna nedělají fušku. Ale hlavně v hospodě. Že tam chodíme také a v pracovní době, nad tím se nepozastavujeme. (To by tak ještě scházelo, aby nám někdo vyčítal chuť na guláš a na pivo). Ale když už jsme tam byli a dokonce se rozhodli vydat svědectví o druhých, tak proč nepátrat po příčinách? Dělníci, které přes den v hospodách potkáváme, jsou v naprosté většině lidé ze staveb a řemeslnici ze služeb. A jak známo, na každé stavbě chybí co

13

chvíli jednou cement, jindy písek, cihly, panely, Nebýt to otištěno v Listech a nebýt tam onen •)rkna. Cisterna s vodou se někam zatoulá, míchač- jadrný a nepochybnědělnický příměr, pak totéž ka porouchá, u výtahu se spálí motor, u vrátku klidně mohl vyslovit Bilak nebo Jih Svoboda v cosi praskne. Nebo není, kdo by organizoval práci, Rudém právu. Ale o těch se všeobecně ví, že švinprotože mistři a stavbyvedoucí dostávají někde dlují. nějaký prapor nebo diplom či alespoň odznaky. Myslíš si, že podobné «argumenty» poslouží Jsou na poradě, na schůzi, na školení CO, na opozičníkům k dorozumění s dělníky a urychlí instruktáži o tom, jak se kdesi stavějí jurty či co, zrod českého Walesy? Nejde o zastírání skutečnoradí se o socialistické soutěží, o bezpečnosti práce, sti nebo o taktiku. Jde o pravdu. Kolik je asi dostávají prémie, ředitel nebo kádrovák má naro- dělníků v továrnách (a o ty přece zejména jde), zeniny, dovídají se, jak radostná je procházka reál- kteří mají chalupu nebo jen chatu, ladu nebo jen ným socialismem za předříkávání soudruhů Husá- embéčko, a jsou nespokojeni j e n nad tím, že musí ka a Bilaka, musí vyslechnout, co kdesi řekl car dát v pátek známénu dvacku, aby jim prodal Brežněv, atd. atd. pivo? A kdybychom si dali čas a zeptali se některého Proháněni píchačkarni, úkolovou prací, mistry, políra, tak bychom se možná dověděli, jak je vla- ředitelem a houfem popohaněčů z vedení, předsestně rád, že si jeho lidé zvykli právě na tu jistou dou KSC, uvolněným «nefachčenkem» z výboru hospodu, protože ví, kde je má hledat, když už se ROH dostanou směšnou mzdu v porovnání s hodpráce na stavbě může rozjet. notou práce, kterou vytvářejí. Dělníci tuší, jak je Je samozřejmé, že si lidé zvyknou a chodí do okrádají. Ale to vše Ty pomíjíš. hospody i v době, kdy na stavbě nic nechybí. Zvyk Podle oficiálních údajů vytvoří každý výrobní je zvyk. Hulákání sekretariátu a naše povzdechy je dělník za rok výrobky v průměrné hodnotě 400.000 z hospod nedostanou, Navíc nám řeknou, že jsou Kčs, z toho však nedostane ve své mzdě ani desetitam za své a ne za státní peníze. Guláš s rohlíkem, nu. A my, namísto toho, abychom se mu starali o pivo a nějakého toho « prcka » za ně nikdo neplatí. konkrétní odpověď za co, kam a komu oněch zbýTo není vládní a stranická recepce, aktiv nebo vajících 370.000 korun jde, tak mu společně s Dikozbytečná, ale za to dobrým jídlem a pitím zásobená brazem pouze vyčítáme ukradené hřebíky nebo po instruktáž. chvilkách vyrobenou fušku. Už slyším: Co by za tu dobu mohli udělat? Desetitisíce dělnic v textilkách dřou v nepředstaFlákají se, zatím co jiní pracují, když si spočítáme, vitelném hluku, špíně, prachu a mnohde i na o co nás připravují! Ano, to všechno je pravda. osmdesátiletých až sto let starých strojích. Starosti Představme si však, co užitečného by mohli udělat o děti, o domácnost a shánění kdejaké maličkosti nesčetní úředníci na ministerstvech, nebo tisíce mají k tomu navíc. Kdo se jich má zastat? Kdo má mladíků od státní policie. za ně vykřičet do světa jejich trápení? Kdo jim má Jindy se našinec veřejně rozhořčí nad fušerstvím pomoci v jejich bezradnosti a bezbrannosti vůči některého instalatéra nebo natěrače z domovní odírání režim nich příživníků, kteří je nejdříve správy. Dejme tomu, že je to opravdu náš vlastní odzbrojili demagogickými sliby a postupně jim vzaprožitek a ne vyspekulovaný argument, podepřený li všechna práva, která vymohli už jejich dědové a otcové, aby je mohli o to více vydírat a okrádat? režimní vyprávěnkou švanclomistrů z Dikobrazu. Zdá se, že dál než do hospod a na domovní Jsou jich statisíce, mužů i žen, za kterými se správy naše krátkozraké oči nedohlédnou. denně zavírají vrata továren a nic se o nich na Nአzrak jen málokdy, a k tomu ještě bezradně, veřejnosti a ve světě neví. Oni neumějí psát fejetospočine na zdech a plotech továren. Ale i to nám ny a sociologické rozbory. Nedohadují se v dopistačí k vynášení soudů naci všemi dělníky a na sech s vladaři a neradí jim, jak mají vládnout. zevšeobecňování ne právě podstatných jevů. I když Dělnicím a dělníkům z továren zacpali uši rušičobyčejný rozum by nám měl napovědět, že v kami a pohled do světa jim zakryli prolhanou hospodách a na domovních správách se těžko naj- obrazovkou. Zestátnili jim odbory a jejich děti zajade náš budoucí Walesa. li jako rukojmí. Vyděračsky vymáhají jejich mlčení Příteli Ypsilone, myslíš si, že Tvá slova pomohou za podmínku, že se možná jejich děti dostanou na k dorozumění s dělníky? Ironizuješ jednoho z studia nebo do učení lepšímu řemeslu. autorů Listů za to, když říká: « . . . naši dělníci jsou Dělníci se «zakopali» v továrnách a po šichtách rozhořčeni nad zhoršováním situace v zásobování, ve svých domovech a nechávají nad sebou létat pracovních podmínek, nad nedostatkem svobody, slova z té či oné strany. Nenaslouchají nikomu. Je na podřízenost odborů». Nazýváš jeho názor vyšší jen na nás samotných, na nás - chceš-li disidentech Školou novinářskou, jak psáti bez znalosti toho, o abychom jim podali pomocnou ruku. Z venku i z čem píši. domova. A nejen k přátelství, ale i k solidaritě. My Ve snaze o protiváhu a důkaz, že Ty znáš život jsme povinni jim dodávat víc faktů k objektivnímu dělníků lépe, je nespravedlivě osočuješ, když paro- pohledu na svět. My jsme povinni za ně a spolu s duješ jejich nespokojenost: « . . . s reálnou vidinou nimi říci světu, jak se má opravdu dělník v reálvíkendu, který začíná již v pátek v poledne nalože- ném (a v tankovém) socialismu. My jsme od toho, ním piva, kotlet a rodinky do embéčka nebo lady. abychom řekli dělníkům a nejenom naším, kdo Víkend stráví na chalupě či alespoň na chatě, kde jsou ti, co za ně mluví, kdo je podvádí a odírá. K mu celé dva dny «může bejt ten sráč ukradenej, sblížení s dělníky nepomohou hlubokomyslné může mi maximálně jezdit jazykem po zádech a články zajímající jen pár lidí. Nepomohou ani komdole prudce brzdit». A pokračuješ: «Nespokoje- plikované teoretické úvahy. nost to je, ano; za dvacet plzní musel dát známému A jestliže si právem všímáme, čím vším poučilo v samoobsluze dvacet korum, aby je dostal». Potud Pražské jaro Poláky, je na čase, abychom se zamyTvá slova. sleli, čím a jak poučili polští dělníci a intelektuáloSvěte žasni, jak se má dělník v Československu! vé nás, a uměli se podle toho zařídit.

14

Co představuje Battěkův případ Rozsudek nad Rudolfem Battěkem znamená zlom. Justiční, vnitropolitický i mezinárodněpolitický. Československá justice tímto případem dosáhla dosavadního dna. Vyslovila rozsudek v politickém případu takový, jaký nebyl zaznamenán od 50. let. Dokázala, že totalitní režim není schopen, ani ochoten aspoň předstíraně respektovat závěrečný akt z Helsinek a mezinárodní pakty o lidských právech, vládnoucí mocí ratifikované. Nechce respektovat tyto pakty z důvodů mocenských a nemůže je respektovat z důvodů právních: trestní zákon ČŠSR je v nepřeklenutelném rozporu s těmito pakty. Proto dnešní československý režim a i ostatní režimy východní Evropy, na prvním místě Sovětský svaz, nejsou a nemohou být spolehlivými partnery při takových jednáních, jaké představovala celoevropská konference v Helsinkách. Zároveň rozsudek nad Rudolfem Battěkem prokázal, že pražská vláda se rozhodla k totální ofenzivě proti Chartě 77 a všem ostatním nezávislým aktivitám, zejména v kulturní oblasti. Pokouší se o to, co se jí nepodařilo v rozsáhlé kampani v první polovině roku 1977. A konečně rozsudek nad Battěkem znovu a velmi rasantně odhalil československý režim před světovou veřejností. Prestiž ČSSR ve světě je nicotný. V důsledku procesu proti Battěkovi se jen zhoršila pověst brutálních utlačovatelů, kteří v Československu vládnou proti vůli naprosté většiny obyvatelstva. PROFIL RUDOLFA BATTÉKA Je otázka, proč si £s. režim jako svou oběť vybral zrovna Rudolfa Battěka, proč se jeho případ stal exemplárním. Odpověď pravděpodobně najdeme v politickém a občanském profilu odsouzeného. Charatekteristickým rysem jeho osobnosti je zcela nezávislé myšlení a z něho vyplývající postoje. Battěk nebyl členem komunistické strany, nebyl tedy nikdy podporovatelem totalitního režimu. V roce 1968 patřil do velké skupiny angažovaných nestraníků a tak se taky stal poslancem České národní rady. Nebyl člověkem s lhostejným vztahem ke společenskému dění, naopak aktivně se zajímal o to, co naše společnost prožívá. Nebyl taky ochoten přizpůsobit se novým změněným poměrům po dubnu 1969, kdy se dostalo pod tlakem sovětských vojsk k moci Husákovo vedení. Nechtěl se s novým stavem mocenských poměrů smířit, neměl v úmyslu složit ruce v klín a čekat, až pohroma přejde přes naši zem. V tom j e jeho největší společenský a morální význam, pro nějž se trvale zapisuje do našich dějin. Nebyl ovšen fanfaron, který by se choval neuváženě a pouze slovně provokativně. Vědomě (či instintivně) jednal tak, aby nikdo nepochyboval o jeho názorech. Neschovával se s nimi, i když j e nevykřikoval na ulici. Choval se mírně a promyšleně, ale především v každém okažiku důsledně. Sám sebe označoval jako «nezávislého socialistu», á nezávislého proto, že na základě historických zkušeností

JIŘÍ LEDERER

věděl, že nejedna politická strana se k socialismu hlásila, ale neměla absolutně nic společného s demokratickým uspořádáním společnosti, se sociální spravedlností a s ekonomikou fungující v zájmu celé společnosti. Navazoval vlastně na humanistické a demokratické tradice socialistického hnutí v našich zemích. Proto se stal terčem útoku totalitního režimu od roku 1969. Zbaven zaměstnání, poslaneckého mandátu, ocitl se v roce 1972 ve vězení a byl odsouzen na tři a půl roku. Věznění ho nezlomilo. Po návratu pokračoval ve své nezávislé činnosti. Vládnoucí moc pochopila, že tady má co činit se silným a nezlomitelným charakterem. Kdo ho znal, moc dobře ví, jak ti představitelé moci ho museli nenávidět pro jeho klid, pro samozřejmost jeho odporu k režimu, pro jeho smích, pro jeho podmanivé chování k lidem, pro jeho lidskost. A potom hlavně proto, že u něho nemohli nalézt sebemenší náznak můstku, po němž by se dostali do jeho nitra a rozložili j e : ani z minulosti, ani z přítomnosti nemohli nic nalézt, co by se jim hodilo ke zlomení tohoto silného člověka. Chtěli ho ponížit okrajovou dělnickou prací, chtěli ho zdeptat materiálními potížemi, chtěli ho zastrašit soustavným a nikdy nekončícím pronásledováním - a nic, nic se jim nepodařilo. Jeho osobnost se stala symbolem vnitřní sily chartistického hnutí. Byl mezi prvními signatáři Charty 77 a byl jedním ze zakládajících členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Nadějné a svým způsobem optimistické je, že Battěk je jedním z řady nezlomitelných. Benda, Bednářová, Dienstbier, Havel, Malý, Rumlové, Sabata, Sabatová, Uhl - to jsou jména, k nimž patří i Rudolf Battěk. A zdaleka to nejsou jména všechna. K nim náležejí i ti, kteří dosud se státní bezpečností a s československou justicí neměli co dělat, ale význam jejich činnosti je nepominutelný. FORMÁLNÍ STRÁNKA PŘÍPADU Jednou z policejních šikan proti Battěkovi byla krádež jeho automobilu. Je pravděpodobné, že tuto krádež inscenovala sama policie, aby měla o důvod víc být s Battěkem ve styku. Konečně projednávání této krádeže na policii se stalo záminkou k jeho novému zatčení v polovině června roku 1980. Ačkoli byl poškozeným, jednali tam na policii s ním jako s obviněným. Taky když se rozhodl opustit policejní úřadovnu, násilně ho policista zadržoval již na chodníku. A tam došlo k jakémusi konfliktu mezi Battěkem a policistou. Policista potom trvdil, že ho Battěk napadl, ačkoli to odporuje Battěkovu charakteru. Konečně i kompetentní úřady, které zpočátku chtěly inscenovat proces za napadení veřejného činitele, od toho upustily a vrátily se k trestnímu stíhání proti Battěkovi z konce roku 1979, kdy byl Battěk zadržen na ulici se svazky zakázané literatury. A tak nakonec byl souzen podle paragrafu 98, 2. odstavec, tedy podvracení republiky ve spoluprácí

15

s cizím činitelem. A tímto cizím činitelem podle žaloby byli představitelé Socialistické internacionály - Willy Brandt, Bruno Kreisky a Olof Palme, kterým Battěk napsal z Československa. Zakázaná literatura a konflikt s policistou se staly druhotnou záležitostí v obžalobě i rozsudku. Jako nejnebezřečnější byly označeny kontakty s předními sociaistickými vůdci západní Evropy. CHARAKTER VAZBY A SOUDNÍHO PROCESU Už délka vazby byla neobyčejná. Od zatčení k datu procesu uběhlo skoro patnáct měsíců. Po procesu trvala ještě soudní vazba, v níž Battěk čekal na odvolací řízení. K němu nedošlo ani na počátku Z£U i, kdy píšu tyto řádky. Srovnáme-li s jinými případy, mel Battěk ve vazbě mnohem omezenější možnosti styku se svou ženou a i se svým obhájcem. Sám soudní proces,,trvající dva dny, byl tradiční justiční komedií, která se již v 70. letech odehrála mnohokrát ať v procesech známých, nebo neznámých na menších místech republiky. Pochopitelně i tento soudní proces formálně veřejný byl uzavřen před veřejností - a to domácí i zahraniční, ačkoli zájem o proces byl všude obrovský. Stalo se samozřejmostí, že žádný justiční orgán nebral ohled na špatný zdravotní stav obžalovaného. Soudní řízení bylo fraškou, Balíčkoví nebylo fakticky nic dokázáno, co by opravňovalo k jeho odsouzení / hlediska existujících právních norem, V celém období od roku 1948 československá justice se minimálně zabývá otázkou důkazů, ačkoli patří k tradicím evropského práva, že to je v justici základ základů. Justice je nástrojem vládnoucí moci, takže v takových případech, jako je Battěkův, nerozhodují soudci, ale soudci jsou pouhými tlampači stranických orgánů. PŘES BATTĚK A PROTI VONS 77 Podíváme-li se na poslední čtyři roky z hlediska zaměření státní bezpečnosti, prokuratur a soudů, vidíme, že veškerá tato činnost je především zaměřena proti VONSu. Tato samostatná část hnutí Charty 77 je vládnoucí mocí pokládána za nejnebezptjčnější. V podstatě se ani nemusíme divit. VONS, odehrávající u nás úlohu Ligy na obranu lidských práv, od svého založení odhaloval justiční praxi československých orgánů nikoli na základě obecných prohlášení, ale na základě velmi důkladně zpracovávané dokumentace. Demaskoval antihumánní a protiprávní činnost státní bezpečnosti, prokuratur a soudů s průkazností v Československu dosud neznámou. VONS zahájil svou činnost v dubnu 1978. A za první tři roky vydal dvě stě padesát seriozně zpracovianých sdělení. Zakládajících členů měl VONS sedmnáct. A podívejme se na jejich osud: deset členů bylo vystaveno trestnímu stihání a polovina z nich byla odsouzena; další metodou pronásledování byla nucená emigrace: čtyři zakládající členové VONSu byli donuceni k vystěhování z Československa. Můžeme tedv hovořit o pogromu proti VONSu.

16

A v seznamu zakládajících členů VONSu, sestaveném abecedně, na místě prvním stojí jméno Rudolfa Baltěka, který je dosud i mluvčím Charty 77. ROZPAKY A DRASTIČNOST V prvních měsících po zatčení R. Battěka panovala mezi mocenskými orgány rozpačitost. Policejní orgány i prokuratura se chovaly, jako by nevěděly, co s Bal lékovým případem učinit. Až po půlroce, na začátku roku 1981 se tyto orgány rozlodly opustit hru na «konflikt s policistou» a dát případu politický charakter. Bylo to zřejmě v době, kdy se pod vlivem rozbíhajících se polských událostí vládnoucí moc rozhodla k širokému úderu proti Chartě 77, k němuž potom došlo počátkem května. Na počátku roku 1981 se prokuratura vrátila k trestnímu stíhání proti Battěkovi z konce roku 1979, a to znamená k «podvracení republiky». A tak se případ R. Battěka, dosud udržovaný s rozpaky, stal součástí šířeji pojaté «hry» stranického vedení v Československu. A ačkoli si vládnoucí moc nejdřív s případem nevěděla rady, nakonec jej postavila do absolutního popředí, a to z vnitropolitického i z mezinárodněpolitického hlediska. Jeho drastičnost v rozsudku vyrazila dech domácí i mezinárodní veřejnosti. PŘÍPAD NIKOLI OSAMOCENÝ Koncem července 1981 konaný proces s Battěkem předcházelo soudní řízení proti Jiřímu Gruntorádovi, který byl ve vzabé od prosince 1980. Z hlediska důkazů to byl soudní proces ještě problematičtější než s Balíčkem. Všechno, co prokuratura přinesla ve své žalobě, byly konstrukce připravené státní bezpečností - neexistovaly důkazní materiály, nebyly žádné svědecké výpovědi a sám obžalovaný Gruntorád nepodepsal clo protokolu ani jednu větu. Podstata jeho činnosti byla v literární oblasti: podílel se na nezávislé ediční činnosti. Za to byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení. Již tento rozsudek signalizoval, co možno očekávat v případě R. Battěka, člověka nesporně státní bezpečností intenzivněji «rozpracovaného» než Gruntorácl. Očekávání se splnilo. V atmosféře mimořádné aktivity státní bezpečnosti, která na pokyn shora využila případu zádržení automobilu dvou Francouzů na hranici, v němž byly nalezeny exilové časopisy a knihy, dále rozmnožovací stroj, který je v západní Evropě každému k dispozici, německé marky a dopisy exulantů přátelům doma, v této atmosféře, kdy byly zadrženy desítky osob, provedeny domovní prohlídky v desítkách bytů, kdy bylo velké množství lidí vyslýcháno jako svědci, kdy bylo zahájeno trestní stíhání proti čtrnácti občanům a kdy osm zadržených zůstalo ve vazební věznici, v této atmosféře se očekával proces proti Battěkovi. V této době mluvčí Charty 77, katolický kněz Václav Malý je vystaven hrubému psychologickému nátlaku: je mu vyhrožováno fyzickým násilím, vyhrožováno pronásledováním příbuzných, rezolutně se na něm žádá, aby se vystěhoval. V této době je spisovatel a zpěvák Vlastimil Třešňák podroben takovému výslechu, že se po něm nervově zhroutil. Od května 1981, kdy byl načasován rozsáhlý útok

proti Chartě 77, vládnoucí moc /intenzívněla šířeni strachu. To úsilí o zničeni Chartv a umlčení veškeré nezávislé činnosti v kterékoli oblasti lze nepochybné dát do souvislosti s rozvojem polských událostí. Od dubna 1969 totalitní moc v Československu nezažila tak silné obaw o svou existenci jako od léta 1980, kdy se v Polsku zrodilo něco, co je postrachem všech představitelů totalitních režimů ve východní Evropč. Není náhodné, že Praha vedla a vede prim - vedle Moskvy a východního Berlína - v útocích proti osvobozovacímu boji polské dělnické třídy. V důsledku «polského léta» se celá východní Evropa dostala do pohybu, a to do takového pohybu, jaký dosud nebyl zaznamenán od roku 1956. I tak bouřlivý rok 1956, rok účtování - přirozeně velmi povrchního a nezásadního - se stalinismem, není srovnatelný s tím, co se děje dnes: tehdy se komunisté, komunistické hnutí vyrovnávalo s vlastní minulostí a korigovalo svou politiku, aby zmenšilo propast mezi sebou a ovládanou společností. Od roku 1980 dosud potlačovaná společnost ústy a činy polské dělnické třídy se osvobozuje od komunistické nadvlády, od totalitního režimu komunistické strany. Neprosí o reformy, ale vytváří vlastní samostatné organizace, aby vládnoucí komunistickou stranu donutila k nové, společensky účelnější politice. Proto od roku 1948 východoevropské totalitní režimy neprožívaly nikdy tak kritickou chvíli. A protože československý režim existuje absolutně bez podpory kterékoli produktivní společenské vrstvy, má příliš silný pocit vlastní slabosti, který se projevuje strachem. Strach vidí východisko jedině v represi, protože na získání společnosti režim vůbec myslet nemůže. Důsledek polských událostí v Československu se tedy projevuje v rozhodnutí vládnoucí moci umlčet všechno, co myslí a projevuje se jinak, než je úředně předepsáno. A proto se vládnoucí moc rozhodla umlčet a zničit Chartu 77 a všechno, co je s ní spojeno. Proto ten vysoký trest Gruntorádovi a bezprecedenční rozsudek nad Battěkem. Tyto rozsudky měly varovat všechny, kdo se na nezávislé činnosti podílejí, kdo se nechtějí podřídit totalitnímu diktátu komunistické strany. A zároveň tyto rozsudky měly domovu i cizině naznačit, jak se bude postupovat proti těm, kteří byli obviněni a částečně i uvězněni v květnu letošního roku. »

OHLAS PROCESU Proces proti Battěkovi a rozsudek nad ním vyvolal rozsáhlý ohlas doma i v zahraničí. 1C tomuto ohlasu napsalo Rudé právo (13. srpna 81): «To už není pouhá protičeskoslovenská propaganda, už to není pouhý výraz ideologické diverze. Na Západě by tajné služby chtěly ochránit zbytek své rezidentury u nás a domnívají se, že štvavá kampaň nás zastraší, že nebudeme podle zákona postupovat proti jejich placeným agentům. Marné naděje... U nás platí Gottwaldovo: Republiku si rozvracet nedáme!». Tuto podle Rudého práva štvavovou kampaň vedou takové orgány, jako j e francouzská vláda socialistického prezidenta Mitteranda, komunistická strana Belgie, evropský parlament, který přijal ještě před procesem rezoluci za Battěkovo propuštění, anglické odborové hnutí, mnohé mezinárod-

ní organizace jako Amnesty International. Promluvil v této «štvavé kampani» i Willy Brandt, předseda Socialistické internacionály, mluvčí západoněmecké vlády, dvaašedesát poslanců anglické Labour Party, americký delegát na evropské konferenci v Madridu. Á to nemluvím o stovkách komentářů, které vyšiv v demokratických nov inách na světě. Můžeme říct, že proces proti Battěkovi měl obrovský ohlas. Slabinou však tohoto ohlasu je, že má obvykle krátkodobý clech. A to nejlépe slouží totalitním vládám východní Evropy. Počítají s tím, že se « na západě vyštěkají a potom zapomenou ». Kdybych měl možnost promluvit ke všem těm západním politikům, odborářům a novinářům i ostatním intelektuálům, řekl bych jim, že nejhorší je jen jednou vykřiknout. Smysl má pouze činnost soustavná a trvalá za osvobození nespravedlivě odsouzeného. A když na takového člověka zapomeneme, když o něj nezápasíme trvale, chováme se vlastně jako sebevrazi. Moc, která toho člověka odsoudila, ohrožuje totiž i západní Evropu. Zápas o svobodu a demokracii je nedělitelný, protože Evropa je jeden kontinent se společnou duchovní tradicí. BEZVÝCHODNÝ ROZSUDEK Ti, kteří vládnou v Praze nikoli z vůle našeho lidu, ale z vůle sovětské vojenské moci, chtěli drastickým rozsudkem nad Battěkem umlčet Chartu a všechny aktivity nezávislého rozumu. Chtěli zastrašit celou československou společnost, aby nepočítala s nadějemi, vyvolanými polskými událostmi. Chtěli ukázat demokratickému světu, že jsou mocí, která se nebude ohlížet na hlasy humanismu, znějící odkudkoli. Rozhodovali se jako hazardéři, zahnaní clo kouta: za každou cenu zachránil sebe, své pozice. Jejich rozhodnutí je důkazem totální krize jejich režimu. Nejsou schopni jednat se svou společností, nejsou schopni jí nabídnout nic rozumného a prospěšného. Zbývá jim jen klacek. Nedělají si iluze o svém postavení ve světě. Vědí, že svět ví, odkud jejich moc pochází. Proto je jim lhostejné, jaký prestiž má ve světě jejich režim. Proces proti Battěkovi jejích bezvýchodnou situaci ještě zkomplikoval. Otevřeně řečeno, je to moc, která žádné racionální východisko z bezvýchodné situace nemá. Takové východisko neexistuje.

L17

KRUTY ROZSUDEK V hlavním líčení 27. a 28. července 1981 uznal Městský soud v Praze ing. Rudolfa Battčka vinným z trestného činu podvracení republiky podle § 98/ 1,2 ab trestního zákona, a trestného činu ublížení na zdraví podle § 222/1 tr.z. Senát zasedal za předsednictví dr. Jana Rojta a tvořili jej soudci dr. D/Křipačová, Anna Veselá, dr. Milada Housová a Luděk Vlacha. Rudolf Battěk byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce sedm a půl roku do II. NVS, a k následnému ochrannému dohledu na dobu tří let, a to v rozsahu uvedeném v § 2 zák. č 44/73 Sb.* Dále byl Rudolfu Battěkovi uložen trest propadnutí věcí, které u něho byly nalezeny při zadržení a při domovní prohlídce. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, skutková podstata trestného činu podle §98/1, 1 spočívá v tom, že Rudolf Battěk ještě před založením VONS napsal spolu s jinými dopis presidentu republiky, ve kterém «osočoval v rozporu se skutečnostmi orgány SNB z údajného brutálního zásahu proti některým osobám, které se přes odpor pořadatelů ^okoušely vniknout na železničářský ples». Spouautorství tohoto dopisu dosvědčuje soud tím, že ing. Battěk tento dopis spolupodepsal, a tedy musil vědět, co v něm je. Dále, že ing. Rudolf Battěk je členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který pomáhal založit (soud vytýká obžalovanému i to, že je v seznamu členů uváděn na prvém místě, z čehož je patrno, že i abecední pozice jména se může stát přitěžující okolností). V tomto bodě vychází soud z charakteristiky činnosti VONS, která byla uvedena obžalobou v procesu se šesti Členy VONS na podzim 1979 (Havel, Uhl, Benda, Bednářová, Dienstbier, Němcová). Příznačný je i další důkaz, jehož pomocí usvědčuje Městský soud ing. Rudolfa Battěka: Podle vyjádření Generální prokuratury CSSR zaslal jí Battěk počátkem roku 1980 Sdělení VONS č. 151 týkající se «nepravdivého líčení brutálního zákroku proti Jiřímu Legerskému». Tohoto smrtelně nemocného člověka odvlekla policie z nemocničního lůžka k domovní prohlídce a poté ho několik' hodin vyslýchala u otevřeného okna, oděného pouze do nemocničního prádla (viz Sdělení VONS Č. 151). Toto Sdělení pak bylo převzato do publikace Křesťanské akademie v Římě. «Spolupráci se zahraničními ideově diverzními centry» dokládá soud i tím, že ing. Rudolf Battěk napsal 13. dubna 1979 dopisy švédskému sociálně demokratickému politikovi Óloťu Palmovi, předsedovi západoněmecké SPD Willy Brandtovi a rakouskému kancléři, socialistovi Bruno Kreiskému, v nichž si stěžuje na nezákonný postup SNB proti sobě a dalším občanům. Za usvědčující pokládá soud dále stať Rudolfa Battěka « Morální občanství Alberta Černého ». Jde o portrét vězného člena VONS z Moravy, ve kte-

Odvolací soud začátkem října snížil původní rozsudek o 2 roky. v

rém obžalovaný údajně « napadá socialistické státní zřízení republiky a snaží se vytvořit dojem, že CSSR je policejním státem». Příznačné je, že v dalších partiích odůvodnění rozsudku se soud v podstatě s tímto hodnocením ztotožňuje. Upřesňuje, že se obžalovaný « podílel významnou měrou na vydávání a rozšíření velkého množství písemností, ve kterých napadá činnost bezpečnosti, prokuratury, soudů a Sboru nápravné výchovy». Jinde pak uvádí, že činnost členů VONS byla činností podvratnou, motivovanou nepřátelstvím k socialistickému zřízení. «Od tohoto zřízení nelze oddělit orgány státní moci, jimž je výlučně (!) ústavou a ostatními zákony svěřen postih trestné činnos t i . . . ». Stát je tu tedy zjevně pojímán jako instituce, jejíž mocenské orgány mají výlučně právo rozhodovat o tom, co je jejich vlastním napadením. Dále usvědčuje soud ing. Battěka z toho, že 1. července 1978 naspal Generální radě Socialistické internacionály dopis o tom, že v Československu jsou porušována základní lidská práva a závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, a v doušce připsal, že dopis nepovažuje sice za otevřený, ale nemá námitek proti jeho eventuálnímu uveřejnění. Že přispěl článkem «Duchovní hodnoty, nezávislá aktivita a politika» do sborníku «O svobodě a moci» a pokoušel se tento sborník rozšiřovat: pět vyhotovení sborníku dal totiž «pokoutně svázat» v knihařském podniku TOMOS (který je ovšem zcela veřejnou institucí). Kromě toho se u něho při domovní prohlídce našlo pět exemplářů studie prof. Jiřího Hájka « Hnutí za občanská práva jako faktor společenského pokroku», rovněž ze zmíněného sborníku. Dále, že se Rudolf Battěk podílel na sestavování dokumentů Charty 77 (jejímž je ostatně mluvčím). Ze přijímal peněžité dary ze zahraničí (jde o příspěvky humanitních organizací i jednotlivců na podporu perzekvováných a politických vězňů). Typické je, že se soud ani nepokusil dokazovat konkrétně z obsahu dopisů, studií a skic Rudolfa Battčka, resp. ze Sdělení VONS, co je v nich nepravdivé, úmyslně skreslující, nepřátelské apod. Nepřátelský úmysl je například u studie Alberta Černého dokazován z toho, že český zahraniční časopis Listy uznal za vhodné ji uveřejnit. Příkladem dokazování spojení s «ideodiverzními centry» a západními rozvědkami j e tento postup: « Součinnost VONS a tedy i obžalovaného se zahraničními Činiteli je prokázána tím, že převážná část písemností VONS byla zveřejněna v Listech, které vydává v Římě emigrant Jiří Pelikán , . . » . Skutkovou podstatu trestného činu podle § 221/ 1 měl ing. Rudolf Battěk naplnit tím, že 14. června 1980 udeřil rukou do spánku policistu Václava Vaška a způsobil mu zranění, které si vyžádalo třítýdenního léčení. Jediný očitý svědek události J. Janda uvedl, že sice neviděl, zda obžalovaný poškozeného udeřil, neboť nepřišel na počátku konfliktu, ale viděl, že na chodníku ležela Vackova služební čepice. Námitku obhajoby, že se obžalovaný bránil zadržení na stanici MO VB, které bylo neoprávněné, a tedy - kdyby se byl inkriminovaného jednání dopustil - šlo by o nutnou obranu, soud

odmítl s tím, že ing. Battěk byl toho dne na stanici předveden a byl proto povinen vyčkat vyřízení své záležitosti. (Ing. Battěk byl na oddělení donucen čekat několik hodin, aniž někdo projevil zájem s ním jednat, poté se pokusil odejít, načež se rozjela připravená provokace). Ing. Rudolf Battěk doznal ohledně obvinění z tr. činu podle § 98 autorství několika vlastních studií a dopisů, ale rozhodně popřel jejich hodnoceni obžalobou. Ohledně druhého trestného činu důrazně popřel, že by se byl dopustil jakéhokoli útoku na policistu. K pojmu « následného ochranného dohledu » na dobu tří let, který má následovat po odpykání sedmi a půl roku vězení, poznamenáváme, že z něho vyplývají tyto povinnosti: a) sdělovat orgánu vykonávajícímu ochranný dohled (tj. policii) potřebné údaje o zdrojích své obživy a na jeho žádost tyto údaje prokazovat; b) osobně se hlásit u tohoto orgánu ve lhůtách, které on stanoví; c) trpět vstup tohoto orgánu do svého obydlí; d) předem oznamovat tomuto orgánu vzdálení se z místa pobytu. Ing. Rudolf Battěk j e již osmým nespravedlivě odsouzeným členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Nyní očekávají soudní řízení ježte další tří členové VONS - Jiří a Jan Rumlovi, a ing. Jan Litomiský. 6. září 1981 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva

Dopis VONSu demonstraci ve Stockholmu K 13.výročí vojenské intervence v Československu se konala ve Stockholmu 21-8 demonstrace a veřejné shromáždění jako projev solitarity s čs.opozicí a jako protest proti nové vlně politického pronásledování v ČSSR. O situaci v Československu promluvil Jiří Lederer. VONS zaslal shromáždění dopis tohoto znění: Vážení přátelé, zdravíme vás všechny, kdož jste se rozhodli k 21.srpnu 1981 veřejně projevit svou solidaritu s lidem Československa. Vaše vystoupení přichází ve chvíli, kdy jej je nejvíce třeba. V naší zemi se stupňuje vlna násilí a represe proti obráncům lidských práv a proti všem svobodně myslícím a jednajícím občanům. Jiří Gruntarád, signatář Charty 77, byl nedávno odsouzen ke 4 rokům vězení za opisování nepovolených knih. Rudolf Battěk, mluvčí Charty 77 a zakládající člen VONS, byl odsouzen k sedmi a půl rokům vězení za dopisy, které jako nezávislý socialista psal představitelům Socialistické internacionály, a ze jiné zcela vykonstruované «delikty». Oba byli postiženi - poprvé v praxi politických procesů v Československu - také následným, tzv. «ochranným» policejním dohledem pro další tři léta. Pokud věznění přežijí -

Rudolf Battěk je těžce nemocen a je mu 57 let mohou být svévolně uvězňováni i po odpykání trestu. Další politické procesy proti lidem ve vazbě i na svobodě se připravují, a jsou důvodné obavy z rostoucí krutosti soudního postihu. Tajná policie StB přechází od bití a jiného fyzického násilí při výsleších k mučení. Máme zprávy o pálení rukou vyslýchaného otevřeným ohněm, Pachatelé takových zločinů jsou beztrestní. 21.srpen 1968 je tragickým mezníkem moderních československých dějin. Vaše shromáždění je jedním z účinných způsobů jak na nesvobodu a pronásledování v Československu upozornit - a snad i pomoci. Bitvy za lidská práva se vedou všude na světě, a jde o společný a nedílný boj. V Praze 7-8-1981

Podepsán VONS (Československá liga za lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva)

Švédští sociální demokraté protestují Vedení Švédské sociálně demokratické dělnické strany vydalo 6-8-1981 toto prohlášení: «V Československu byla zahájena nová vlna pronásledování. Dva roky po uvěznění Václava Bendy, Jiřího Dienstbiera, Václava Havla, Petra Uhla a dalších obránců lidských práv vede režim nový úder proti Chartě 77 a proti Výboru na obranu nespravedlivě stihaných. V minulém týdnu se pražský režim «vyznamenal» brutalitou soudu nad Rudolfem Battčkem, mluvčím Charty 77. Byl odsouzen k sedmi a půl roků žaláře, m.j. za to, že o situaci ve své vlasti psal Olofu Palme, Willy Brandtovi a Bruno Kreiskému. Soud nad Rudolfem Battkem i nad jinými obránci lidských oráv je zřetelným porušením Helsinské deklarace, kterou i Československo podepsalo. Požadujeme proto, aby Rudolf Battěk i jiní političtí vězni v Československu byli neprodleně propuštěni na svobodu». Olof Palme prohlásil na kongresu Odborového svazu státních zamětnanců 13-8: «Na vašem posledním kongresu jsme mluvil o boji za politické svobody a demokratická práva. V minulých týdnech jsme mohli číst, že mluvčí Charty 77 v Československu, Rudolf Battěk, byl odsouzen k sedmi a půl roku vězení. Jedním z konkrétních bodů obžaloby bylo obvinění, že se pokoušel zaslat dopisy Willy Brandtovi, Bruno Kreiskému a mně. Hledal jsem ve svém diariu takový dopis, avšak marně; pravděpodobně mi nikdy nedošel. Avšak i jen pokus o kontakt s vedoucími sociálními demokraty byl shledán v Praze dostatečným důvodem pro odsouzení na sedm a půl roku do vězení! Vyslovili jsme ostrý protest proti tomuto flagrantnímu porušování lidských práv a ustanovení Helsinské deklarace. Požadujeme, aby byl Battěk okamžitě propuštěn. I jeho odsouzení je důkazem o nesmírné slabosti stalinismu a komunismu, a o tom, jak se tato slabost projevuje bezohlednou brutalitou proti občanům ». «

19

Socialistická internacionála k rozsudku nad R. Battěkem « Odsouzení Rudolfa Battěka je hrubým porušením lidských práv a odporuje důležitým ustanovením závěrečného aktu Helsinské deklarace. To platí zejména o obviněních, že Rudolf Battěk udržoval styky s politickými osobnostmi mimo Československo. Socialistická internacionála proto požaduje, aby čs. úřady propustily Battěka na svobodu a aby zastavily pronásledování čs. občanu, kteří jednají v souladu s Helsinskou deklarací. Willy Brandt, Bernt Carlsson Londýn, 29. července 1981

Dopis z Prahy E. Berlinguerovi a S. Carillovi Vážený soudruhu! Obracíme se k Vám s naléhavým upozorněním na případ, který podle našeho názoru zasluhuje Vaší aktivní pozornost. Oceňujeme Vaše úsilí o dialog a spolupráci se všemi komunistickými demokratickými a socialistickými silami a proudy ve Vaší zemi i mezinárodně, Vaše rozhodné vystupování za respekt k suverenitě každého státu jako v současné době v případě lidového Polska, Vaší obranu sebeurčení každého národa. Vážíme si toho, že trváte na svém postoji odsuzujícím vojenskou intervenci v naší zemi v srpnu 1968 a že se stavíte na obranu těch, kdo jsou v různých zemích perzekvováni a diskriminováni pro své angažování ve věci dodržování lidských práv a občanských svobod jakýmkoliv režimem, byť i se prohlašoval /.a socialistický. Jako stoupenci socialismu a jeho demokratiché obrody zaujímáme s Vámi kritický postoj k tzv. reálnému socialismu a podobně jako Vy usilujeme v našich čsl, podmínkách o spolupráci, dialog a dohody se všemi skutečnými demokraty, socialisty, pokrokovými křesťany a ostatními mírovými a humanistickými silami a proudy v boji za svobodu pracujícího člověka a realizaci lidských práv v naší společnosti. Právě proto považujeme za svou povinnost Vás upozornit na další akt mocenské nezákonné zvůle jehož obětí je náš přítel Rudolf Battěk z Prahy, jeden z mluvčích občanské iniciativy Charta 77. Od 14-6-1980 je ve vazbě, uvalená na něho způsobem, který nelze kvalifikovat jinak než jako policejní provokaci a prodlužované na základě vykonstruovaných obvinění, stále postupně měněných. Tato perzekuce podstatně ohrožuje zdravotní stav Rudolfa Battěka, narušený již dřívějším vězněním.

20

Rudolf Battěk je výrazným představitelem ideového proudu označovaný jako hnutí nezávislých socialistů. Angažoval se již v obrodném procesu 1968 kdy byl jako nestraník zvolen poslancem České Národní Rady stejně jako v úsilí čelícím tlaku tzv. normalizace počátkem sedmdesátých let i v Chartě 77. Vším tím přispívá k oživení a formování socialistických demokratických sil v naší společnosti snažících se o překonání jejich současné stagnace a o opětovný nástup na cestu jejího pokrokového, socialistického demokratického vývoje. Domníváme se, že tento postoj Rudolfa Battěka je hlavním důvodem jeho protiprávní nehumánní perzekuce, jež se nám jeví jako projev «tendencí reakčního autoritářského charakteru», které pranýřovala konference evropských komunistických a dělnických stran roku 1976 jako nebezpečné věci pokroku, míru a bezpečnosti, v Evropě. Nepochybujeme, že Vaše vystoupení na obranu Rudolfa Battěka a za jeho propuštění z vězení by mohlo přispět k zastavení této antisocialistické perzekuce a zároveň k lepšímu pochopení a spolupráci všech sil socialismu, demokracie a míru v Evropě i ve světě. S pozdravem Dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Prof. Dr. Jiří Hájek, Dr. Miloš Hájek, Dr. Ladislav Lis, Dr. Jaromír Litera, Ing, Josef Stehlík, Vladimír Stern, Doc. Dr. Jaroslav Sabata, František Vodsloň, Dr. Přemysl Vondra, Prof. Dr. Milan Mac hov ec,

Dánští sociální demokraté píší ÚV KSČ Vedení dánské sociálně-demokratické strany zaslalo 26. června 1981 ústřednímu výboru KSČ v Praze tento dopis: «Dánská sociálnč-demokratická strana plně podporuje politiku uvolňování napětí a rozšiřování spolupráce v Evropě i na celém světě. Ze důležitou součást tohoto procesu pokládá zabezpečování práva na svobodu slova, práva na politické angažování, na vyjádření spokojenosti či nespokojenosti s činností vlád. Jsme proto hluboce rozhořčeni nad zprávou, ze čs. policie uvěznila řadu představitelů čs. demokratické opozice, básníka Jaromíre Hořce, spisovatelku Evu Kantůrkovou, novináře Karla Kyncla, historika Jana Mlynáříka, novináře Jiřího Rumla, dělníka Jana Rumla, socioložku Jiřinu Siklovou, politologa Milana Šimečku a další. Žádáme jejich okamřité propuštění a zastavení příprav k soudnímu procesu proti nim. Generální sekretář Ejner Hovgaard Christiansen

CHARTA 77 proti nezákonnostem Federální shromáždění ČSSR Vinohradská 1 Praha 2 í Již poněkolikáté jen za poslední uplynulý rok se obracíme k Vám, nej vyšší mu zákonodárnému orgánu v zemi. Stupňující se pronásledování řady občanů a nové a tvrdší policejní represe, jimž jsou vystavonáni, nás nutí znovu vás na ně upozornit. V uplynulém roce, jen od začátku června 1980, bylo nelegálně zadrženo 17 větších skupin osob, kromě desítek jednotlivců. Desítky bytů byly podrobeny policejním prohlídkám. Zvětšuje se počet případů násilí nejbrutálnějšího - bití lidí policií, která má přece občany chránit. Jen těch, kteří se o fyzickém napadení a ztýrání policii nebáli mluvit, je za poslední rok sedm. Došlo i k tomu, že policie prakticky odmítla pomoc napadenému; ač zavolána, dostavila se až po devíti hodinách, ačkoliv k místu činu měla jen pár set metrů cesty městskými uliceni. O každém z těchto případů je podrobný záznam, o každém z těchto porušení zákona byly informovány příslušné orgány, často přímo i Vy. Nad těmito hrozivými čísly musíme ale konstatovat, že nic nenasvědčuje tomu, že by se jimi kdo zabýval. V nezákonnostech a dokonce ve fysickém násilí přece nelze pokračovat. Žádáme Vás proto s veškerou naléhavostí, abyste se zabývali tak hrubým porušováním zákonů, na něž Vás upozorňujeme. Pokud některé z materiálů nebudete mít k dispozici, předáme Vám je znovu. V Praze 15-7-1981 Václav Malý mluvčí Charty 77

prof. MUDr. Bedřich Placák mluvčí Charty 77

« . . . přestávám si být jist životem» V pondělí 13-7-1981 ve 21,30 hod. jsemJDyl se svými přáteli Annou Doležalovou, Pavlem Brunhofferem, Tomášem Tomáškem a Josefem Volfíkem příslušníky VB a StB zadržen a předveden do budovy KS SNB v Bartolomějské ulici 7. Byli jsme shromážděni ve vstupní dvoraně budovy, odkud jsme byli postupně odváděni k výslechu. Já jsem byl odveden jako poslední. Můj výslech trval přibližně do 3,30 hod. ráno. O otázkách a metodách, jakými byl veden, nechci hovořit. Poté jsem byl odveden do CPZ. Spal jsem té noci asi 1-2 hodiny. Výslech pokračoval týž den, tj. 14-7-1981, zhruba po

poledni. O otázkách a metodách, jakými byl veden, nechci hovořit. V paměti mi utkvěla věta o «rychle jedoucí dvanáctitunce plně naložené pískem». Výslech trval až do okamžiku, kdy jsem dostal nervový záchvat. Spatně se mi dýchalo, cítil jsem bolest v srdeční krajině a nemohl jsem se z vlastní vůle pohybovat. Byl jsem přenesen na lůžko a vyšetřil mne přivolaný lékař. Byly mi podány uklidňující prášky. Poté jsem byl odveden zpátky do CPZ, kde mi bylo povoleno ležet na lůžku i během dne. Nazítří, tj. 15.7. jsem byl vyslýchán znovu, tentokrát asi půl hodiny. Po výslechu jsem byl opět odveden do CPZ, odkud jsem byl bez dalšího propuštěn ve čtvrtek 16-7-1981 ve 2,50 hod. ráno. Na závěr bych chtěl dodat, že si přestávám být jist životem. Vlastimil T ř e š ň á k Praha 1, Dušní 8

Dopis K. Holomka Krajská správa SNB Odbor vyšetřování Státní bezpečnosti k rukám s. npor. Babáčka Pavla Brno Podávám Vám toto oznámení: při svědecké výpovědi, již jsem byl podroben dne 20-5-81, týkající se zejména údajné trestné činnosti mého švagra, Doc. Dr. Milana Šimečky, jsem nesprávně a hlavně neúplně pochopil poučení přeci vlastní výpovědí a vypovídal, ačkoliv jsem mohl tuto výpověď odmítnout, jak vyplývá z § 100 odst. 2 tr.ř. Neboť mohu zcela odpověcfně prohlásit, že považuji svého švagra za osobu tak blízkou, jako by to byl můj vlastní bratr a jeho újmu právem pociťuji jako vlastní újmu. Proto pokládám tuto výpověď za nepoužitelnou k tomu, aby ji bylo možno číst jako jeden z důkazů při trestním líčení ve věci mého švagra, jestliže se toto líčení uskuteční (§211 odst. 5). Dále prohlašuji, že použiji svého zákonného práva a výpověď pří tomto hlavním líčení jako svědek odmítám a to i v případech ev. dalších obviněných, neboť bych si při tom mohl přivodit nebezpečí vlastního stíhání. Pokud se týká mých výpovědí, jež jsem učinil v době od 6-5 do 10-5-81 jako podezřelý z trestného činu podle $ 98 prohlašuji s plným vědomím toho co říkám, že jsem tak činil v hlubokém stresu a úzkosti pod hrozbou několikaletého vězení a že jsem všechny výpovědi činil pod tímto dojmen. V důsledku toho jsou tyto vyto výpovědi snůškou výmyslů, jež neodpovídají skutečnosti. Byly mnou připraveny v úzkostných a depresivních stavech tak, aby odpovídajíce předpokládané možné činnosti podle obvinění přiměly vyšetřovací orgány k tomu, abych byl propuštěn. Brno, 25-6-1981

Ing. Holomek Karel

21

Je Karel Kyncl na lopatkách: JIRI HOCHMAN Krátce poté, co maršál Grečko, velký přítel našeho národa, instaloval v dubnu 1969 Gustáva Husáka do jeho nynější stranické funkce, pozval si Městský výbor KSČ v Praze nového prvního tajemníka, aby si s ním vyměnil názory na otázky politické etiky. V dlouhé diskusi, která se tehdy rozvinula, vysvětlili členové Městského výboru dr. Husákovi, ze na rozdíl od něho nepovazují vlastenectví za rekvizitu z 19. století, ze národní nezávislost berou stejně vážně jako nekomunisté, a že úslušnou ochotu pana Husáka posluhovat cizí moci ve chvíli národního neštěstí hodnotí jako ukázku bezcharakternosti a oportunismu. Nejlepší projev v této diskusi pronesl český novinář Karel Kyncl, tehdy redaktor. Čs. televize. Byla to jakási tečka za krátkodechou iluzí části českého reformního tábora o Husákovi, kterého prý osobní zkušenost poučila a který si zaslouží důvěru. Josef Smrkovský mi jednou vyprávěl o tom, jak v roce 1958 nebo 1959 naléhal na Novotného, aby Husák byl propuštěn z vězení Novotný mu tenkrát řekl: a Já ho pustím, ale všichni toho můžeme jednou litovat. Ty neznáš HusákaV této věci, bohužel, měl Novotný pravdu, jak jsme si v dubnu 1969 ověřili. Od srpna 1944, kdy žádal připojení Slovenska k SSSR, se v podstatě nezměnil. Krátce no schůzi Městského výboru oslovil Husák jakési malé shromáždění soudruhů příznivě nakloněných» kde se vytahoval, jak to vytmavil revizionistům v Klimentské ulici a hlavně Kynclovu «Kyncla jsem položil na lopatky», pochlubil se. Husák má rád takové laciné příměry. V dubnu 1968 jsme ho měli v Reportéru na besedě, z níž část jsme otiskli. Vcelku jsme ale byli hluboce zklamáni rozsahem jeho obzoru: Praha byla pro něho Paříž a marxismus znal jen přefiltrovaný přes ruský cedník. Naše pokročilé pochybnosti o podstatě ortodoxie nesdílel, protože mu k tomu tak říkajíc chyběl Montesquiett: despotismus se mu nejevil v dějinném kontextu, ale spíše jako podnik, jehož se Šikovný člověk může úspěšně účastnit. Na svůj rok 1951 se díval spíše jako na dopravní nehodit Zůstal mi dojem studeného taktika, který> chce příště dávat lepší pozor kudy jede, a to v témž směru. A to také udělal. Na svou zkušenost z Městského výboru ale Husák nezapomněl Je vlastností děnimordů, že v tomto ohledu mají perfektní paměť. Městský výbor KSČ v Praze byl proto záhy rozeh-

nán jako «centrála kontrar evoluce» a Husák samozřejmě speciálně pamatoval na Karla Kyncla, kterého sice nepoložil na lopatky za uvedených okolností, ale věděl, že k tomu ještě bude mít příležitost. A od té doby byl život Karla Kyncla nepřerušovanou řadou nepříjemných zkušeností Komunismus, jak to jednou zcela přesně definoval nebožtík Jaroslav Černý, je v principu koncentrovaná buzerace, a Karel Kyncl byl postupně seznámen se všemi variantami téhož Samozřejmě byl zbaven jakékoli možnosti dělat něco aspoň vzdáleně podobného žurnalistice, od října 1969 byl trestně stíhán, sledován a obtěžován, pravidelně vyslýchán, od ledna 1972 do června 1973 nepřetržitě vězněn. Po propuštění nemohl najít vůbec žádnou práci a nesměl dokonce ani prodávat zmrzlinil Husák si snad tenkrát myslel: Kyncl je naozaj na lopatkách! Ale nebyl. Především neudělal nic z toho, co by do té kategorie patřilo. Neudělal sebekritiku, ani nešel do Bubenče nabízet své služby jako to svého času udělal pan Husák, a dokonce odmítl emigrovat. Místo toho podepsal Chartu 77 a letos v květnu šel znovu za mříže. Kyncl je totiž dost tuhá nátura. Znám jeho rodiče, sloužili jsme spolu na vojně a tak vím, o kom mluvím. Myslím si prostě, že Husák pořád ještě Karla Kyncla na lopatky nepoložil, a to ani po dvanácti letech, které na to vynaložil Celkem vzato není dosud zcela jisté, kdo vlastně skonči na lopatkách.

Další zatýkání V Praze byla uvězněna studentka Lenka Cvrčková za to, že se v Polsku účastnila příprav založení Nezávislého studentského svazu. Při svých studiích ve Varšavě pomáhala Lenka Cvrčková připravovat pořady pro místní studentský rozhlas po drátě. Začátkem roku odjela do Lodže, kde se stala redaktorkou studentského časopisu. Za tuto Činnost byla polskou policií zadržena a v polovině února převezena do Československa, kde byla uvězněna nejprve v Ostravě, pak v Ruzyni a obviněna z podvracení československého státu podle § 98 a 99 trestního zákona a z činů domněle poškozujících spřátelený socialistický stát. Nezávislý studentský svaz, s nímž Lenka Cvrčková spolupracovala je nyní v Polsku zcela legální organizací a působí v zájmu polských studentů. &

Podle zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných byl v Praze 23. července zatčen a dosud je ve vazbě dr. Vladimír Nepraš, bývalý redaktor Reportéra, v posledních letech dělník, signatář Charty 77. s *

L22

iz it

*

*

Koncem července byli uvězněni také tři katoličtí duchovní: páter Duka a dr. Vít Beneš z Plzně a duchovní František Lizna, který pracoval jako ošetřovatel v Praze.

Iránský šach a jeho ctitelé LUBOMÍR SOCHOR

Svržený íránský despota Mohammad Réza Páhláví napsal nebo dal sepsat před svou smrtí nevalnou knihu s názvem «Odpověď dějinám» (Réponse à l'histoire. Paris 1981, 382s.). Není to příliš poutavá četba: nabubřelý sloh, schematický způsob uvažování, omezený intelektuální horizont a velikášské sebezbožňování čtenáře spíše odpuzují než přitahují. Bývalý íránský imperátor rozhodně neměl literární talent. Je ovšem možné, ba pravděpodobné, že dal knihu sepsat placeným žurnalistům. Ale ani v tom případě neměl šťastnou ruku při volbě literárních nádeníků. Lze ovšem předpokládat, že do jejich práce velmi aktivně zasahoval, Bylo-li tomu tak, průměrní psavci se řídili pokyny omezeného ducha. Upřímně řečeno, kniha se až nápadně podobá stylem, způsobem myšlení a původem literárním výplodům Leonida Iljiče Brežněva. Ovšem s tím rozdílem, že Réza Páhlaví už neměl možnost jako Leonid Brežněv si dát udělit literární cenu a nařídit svolání spisovatelských a filosofických konferencí, na nichž lokajští literáti a «vědci» servilně prohlašují neosobní elaborát jím podepsaný za vrchol literární tvorby a za hluboké myslitelské dílo. UCTÍVÁNÍ V PRAZE Přes svou nezáživnosl a podprůměrnost je tato knížka zajímavým politickým a historickým dokumentem. A to je důvod, abych vyslovil na jejím okraji několik poznámek a úvah. Stojí za pozornost už z toho důvodu, že Réza Páhlaví byl v době, kdy už celá světová demokratická veřejnost mluvila o jeho zločinech, oslavován československou a sovětskou vládnoucí kastou jako přítel a velký státník. Dr. G. Husák a jeho kolegové v tom dokonce předstihli i Kreml. Skupina zjednaných československých architektů vypracovala projekty pompézního mausolea dynastie Páhlaví, která se vydávala za ztělesnění tisíciletých tradic perské státnosti a kultury. Ve skutečnosti zakladatel dynastie, otec posledního šacha, prachobyčejný kozácký důstojník, se zmocnil ve dvacátých letech moci palácovým převratem. Kde je tedy tisíciletá tradice? Jeho syn, autor této knihy, ho však přesto ozdobil velikášským přízviskem Réza « Veliký ». Zatímco v západní Evropě demokraté při šachově návštěvě demonstrovali, pražští místodržící se mu klaněli až k zemi. Televize horlivě promítala šachový propagační filmy o triumfálních úspěších «bílé revoluce» a o nenarušitelné jednotě mezi panovníkem a lidem. Karlova universita mu ochotně udělila čestný doktorát práv «za zásluhy o lidská práva» a císařovně čestný doktorát filosofie za «zásluhy o kulturu» (patrně šperků a oblékání). Při slavností ceremonii snaživě asistovali «normalizační» universitní hodnostáři profesoři Zd. Češka, V. Delong a V. Vaněček. (Nejsem pověrčivý, ale každého varuji před touto poctou. Pokud mě

paměť slouží, téměř všichni, kdo byli takto vyznamenáni, zanedlouho potom špatně skončili, například bývalý etiopský císař Haile Selassie I., expresident Sukarno, ex-šach Réza Páhlaví. Paní Indíra Gándhíová měla brzy po udělení čestného doktorátu vážné potíže. A tak z laureátů v plné slávě zbývají jen dr. K. Waldheim a Fidel Castro). POCTY ZE SRDCE Četl jsem při jedné příležitosti v Listech vysvětlení, že ponížené chování G. Husáka a spol. bylo motivováno bezzásadovým zištným kalkulem a cynickým « raison ďÉtat», protože šach páchl vzácnou naftou a měl v císařské pokladnici miliardy dolarů. Nesouhlasím s tím. Domnívám se, že pražští hostitelé jednali s neochvějnou věrností k principům, které vyznávají. Pocty nebyly předstírané, ale šly srdce. Normalizátoři projevovali upřímnou úctu a obdiv k vítěznému normalizátorovi. Všechno vyplývalo z hluboké historické a sociální spřízněnosti. Zdá se to být přehnané a paradoxní tvrzení? Četba šachový knihy mě utvrdila v domněnce, že «rudé» á la Brežněv nemá daleko k «bílému» & la šach. Pokusím se zdůvodnit, že náklonnost k šachovi byla založena na analogické struktuře sociálního vědomí, na společných ideologických představách a na příbuznosti historické tradice. Šach neopomene ve své knížce žádnou příležitost, aby ukázal, že je vyvoleným nástrojem prozřetelnosti. Byl věřící moslimem, třebaže ne bigotním a fanatickým. Bylo by proto lehkomyslné přejít jeho úvahy o úradku všemohoucího, jenž ho zachránil při atentátu nebo letecké nehodě, shovívavým úsměvem. K takovéto interpretaci Šťastných náhod v individuálních životních osudech ho nutná vede logika monarchistického legitimismu. Nebyl nikdy demokraticky svolen, byl usurpátorem státní moci, a protože se to stalo v zemi, kde náboženství je velkou duchovní silou, nezbývalo mu nic jiného, než se prohlásit za monarchu božského práva. Boží úradek ho oktrojoval poddaným a boží úradek ho musel udržet na trůnu. Proto nezbytně, věren legitimistícké logice, vidí v každé náhodě která mu zachránila život, prst všemohoucího. Je to tak staré jako svět. Zamysleme se však nad argumenty, jimiž Brežněv, Husák a j. zdůvodňují systém jedné strany a její práva vykonávat diktátorsky na věky věkův státní moc. Protože toto panství není založeno na verdiktu voličů, nezbývá nic jiného než se dovolávat dějin a jejich zákonů. Na místo božské prozřetelnosti nastupuje historická prozřetelnost, objektivní zákony dějin a jejich působení. Abstrahujemeli od rozdílné frazeologie a od vnějškové podoby ideologických představ, dospíváme k téměř identické struktuře legitimující ideologie. Státní moč nezávisí na občanech ale je dána shůry, vyšším

pořízením transcendentní entity, která se v jednom případe jmenuje bůh kdežto v druhém případč dějiny. Avšak logika argumentace i argumenty samy jsou formálně stejné. V jednom případě j e to bílý, v druhém případě rudý legitimismus, v prvním případě jsou to «božské», v druhém případě «historické» «zákonv». i

REVOLUCE SHORA A podívejme se na jinou společnou ideologickou představu, na «revoluci shora». Je základem šachova velikášského programu «bílé revoluce» (rozuměj monarchistické revoluce!), t.j. přeměny Iránu v moderní (v technickém smyslu) vojenskopr umyšlovou velmoc, nebo přesněji řečeno, v silnou, mezinárodně vlivnou vojenskoprůmyslou despocii. Moharnmad Réza Páhlaví uvádí celkem upřímně své předchůdce a zářivé vzory: Petra Velikého, krále Slunce, Kateřinu Velikou, Bedřicha Velikého, Kemala Pašu a svého otce Rézu «Velikého». Josef Vissarionovič Stalin také rád mluvil o «revoluci shora», ale byl mnohem zdrženlivější, když se dovolával vzorů a předchůdců. Nauka, kterou formálně vyznával, mu nedovolovala citovat příliš dlouhou řadu korunovaných hlav. Na papíře, podle ústavy - fasády, byl republikán. Omezil se tedy jen na to nejnutnější, na ruskou tradici, na Petra Velikého. Avšak o «revoluci shora» mluvil }ři nejrůznějších příležitostech (například při íolektivizaci zemědělství) a povýšil ji na universální pojem marxismu-leninismu krátce před svou smrtí (viz «Marxismus v jazykovědě»), když osnoval nové masové čistky, které měly předčit teror z let 1936-38. Slovník je zase rozdílný, a ideologické zbarvení je laké jiné. Ale to nás nesmí klamat. Skrývá se totiž za nimi opět překvapivě identická kalegoriální struktura vědomí, logika despotické moci, která poddaným vnucuje radikální společenské změny, aniž se jich vůbec ptá, zda to chtějí či nikoli. S drzou samozřejmostí hlásá, že vlastně vykonává jejich vůli. Tvrdí jim neomaleně, že to činí proto, aby je obšťastnila, výlučně pro jejich blaho. Ve skutečnosti je cynicky klame, protože «revoluce shora» slouží především k upevnění despotismu a k zesílení jeho velmocenského mezinárodního vlivu. A nástroje a metody «revoluce shora»? Jak při šachově «bílé», tak při Stalinově «rudé» «revoluci shora» jsou překvapivě stejné: tajná policie jako nástroj hromadného teroru a «stav permanentní mobilizace» mas. Lidé nežijí proto, aby žili, ale aby sloužili cílům vladařovým podle hesla «K budování a obraně vlasti vždy připraven». Jsou mobilizováni do kampaní industriaizace, alfabetizace, modernizace, kolektivizace atd., nemají čas si mezi kampaněmi oddechnout. Stalin o této «permanentní mobilizaci mas» mluví jasně. A Réza Páhlaví také (např. na s. 176). A cíl, jemuž to vše slouží? Vybudování mocného impéria. Stalina nebo Brežněva snad citovat nemusím. Dám proto slovo jen šachovi: «Irán vždy byl a zůstává impériem, t.j. souborem národů, jejichž etnický původ, jazyky, mravy, ba i náboženské vyznání jsou rozdílné, třebaže mohamedáni tu tvoří převážnou většinu. Z toho plyne nezbytnost suveréna, který vytváří jednotu shora, aby uskutečnil opravdovou imperiální demokracii» (str. 217). Dodejme, že

24

hlavní je jednota shora, t.j. žalář národů. Není tu znovu překvapující podoba s ideou, že car je sjednocujícím prvkem mnohonárodnostní ruské říše a že diktatura strany udržuje při životě impérium ve zmodernizované formě pseudofederace? Pokud jde o imperiální demokracii, je škoda slov. Je to jen nové synonymum pro neocésaristickou diktaturu. SYSTÉM J E D N É STRANY Poučné jsou ta ke exšachovy úvahy o systému jedné strany. Byl zřejmě sveden sovětským příkladem, a tak založil svou vlastní monopolní pseudostranu. Jmenovala se strana Obrody. Tato strana měla být podle šachových slov převodní pákou idejí a tužeb mezi národem a v\fkonnou mocí. Poněvadž shromažďovala představitele všech společenských vrstev, nebylo již zapotřebí opozičních programů a politiků odsuzovaných volební porážkou k opoziční roli, a císař tedy mohl povolávat podle svého volného výběru do vlády všechny schopné osobnosti. Tak byl «překonán» osudový rozpor mezi vládní většinou a opoziční menšinou (viz str. 226-7). Mávnutím čarovného proutku všichni naráz patřili k «drtivé většině národa», a jen na mocnářově úvaze záleželo, kdo k této «drtivé většině» patří a kdo nikoli. Myslím, že to čtenáři znovu něco připomíná: diktátorský systém, v němž jsou «zrušeny» klasické protiklady mezi levicí a pravicí a mezi ústavní většinou a menšinou. Cílem strany Obrody bylo připravovat «zářivou budoucnost», společnost «Velké civilizace» podle šachova slovníku. Měla být moderním výrazem tisíciletých iránských imperiál nich tradic, jakousi novou Kýrovou říší s gigantickým průmyslem a mohutnou armádou. Vděčný lid si měl trpělivě utahovat opasek, držet hubu a krok, ukázněně se podřizovat akcím «permanentní mobilizace», a čekat na příchod Velké civilizace. Savak, politická policie, udělala krátký proces s každým, kdo se tomu nechtěl podřídit. Šach zdůvodňuje její nezbytnost existencí nepatrné hrstky zrádců, špiónů, agentů cizí moci a sabotérů. Kdybychom věřili autorovi, byla to nevinná, téměř ušlechtilá výchovná instituce. Réza Páhlaví samozřejmě pokrytecky odsuzuje «přehmaty», jichž se jeho politická policie dopustila. Jednak o nich nevěděl, jednak je napravoval, a jednak se v boji s «teroristy» nedalo nic jiného 4 dělat. Opět stará známá, obehraná písnička. Myslím, že jsem dostatečně ukázal společné strukturální prvky oficiálního společenského vědomí a dvou vnějškově zcela protichůdných ideologií. Přemýšlivý čtenář jich najde ještě více.

PŘÍBUZNOST TRADIC A nyní několik slov o příbuznosti dějinné tradice. Začněme něčím zcela vnějškovým - šachovou uniformou. Připomíná svou barvou, stohem, epoletami a množstvím zlatých prýmků, řádů a medailí až překvapivě slavnostní uniformu ruského cara nebo maršála L. Brežněva. Vyjadřuje zcela orientální představu o nádheře a důstojenství. Francouzský legitimista markýz de Custine se zřejmě nemýlil, když ve svých «Dopisech z Ruska» (1839)

vyslovil názor, že ruský národní kroj je perského původu. Šach v rozhovoru se západními novináři rád prohlašoval, že se mu pompézní uniforma protiví. Obléká ji prý jen proto, že to odpovídá národní mentalitě a tradici, protože to «lid vyžaduje». L Brežněv se nijak nevyjádřil, ale lze předpokládat, že by odpověděl podobně. Dodejme, že šachova odpověď není tak zcela pošetilá. Odpovídá skutečnosti, jestliže nahradíme slovo lid výrazem «systém». Despotický státní systém skutečně vyžaduje, aby zela očividná propast mezi všemohoucím vladařem a ošuntělým poddaným. Vyžaduje rovněž, aby vladař byl ztělesněním vojenské moci a potenciálním vojevůdcem. Není-li skutečným vojákem, obléká alespoň příležitostně maršálský stejnokroj. V předmnichovské republice to president Beneš dotáhl jen na majora v záloze. Mezi ruskou, otomanskou a perskou říší probíhal po staletí boj. A však soupeření impérií nevedlo jen k válkám, ale také k imitaci mravů a zvyků protivníka, k jejich asimilaci a k soutěžení v okázaosti carských dvorů. Říjnová revoluce s tím chtěla skoncovat, ale brzy se ukázalo, že paternalistickému generálnímu tajemníkovi více sluší maršálská uniforma než Leninovo obnošené černé sako a placatá čepice nebo než Chruščovovy plandavé
va včlenit tvto šachový úvahy a povzdech)' do svých lajných referátů o boji proti korupci a jiným chronickým zlořádům. Podobnost je opět zcela

nenáhodná.

Kniha je také poučná jako svědectví o tom, jak končí velikášství a světská sláva. A také tím, že revoluce proti despotismu jsou příliš hluboce poznamenány rysy svrženého systému. To je ovšem už jiná kapitola. Knihu by si měli především přečíst bývalí šachoví přátelé a obdivovatelé.

« Případ » Josef Hodic Československá rozvědka potřebuje občas připomenout svou důležitost a vševědoucnost, aby odůvodnila ohromné - a zbytečné - náklady na svou činnost, a aby zasela nedůvěru a strach clo řad odpůrců režimu doma i v zahraničí. Čas od času proto «povolá domů» některého ze svých vyslaných nebo koupených agentů, a nechá jej veřejně vypovídat o tom, co chce čs. i zahraniční veřejnosti namluvit. Před několika léty byl k tomu vyhlédnul «kapitán Minařík» z Mnichova a letos v červnu připadla špinavá úloha Josefu Hodicovi z Vídně. Nikdo zatím neví, kdy a jak byl Hodic koupen či přinucen. Rakouské úřady zdůrazňují, že Hodic nikdy neměl přístup k informacím týkajícím se bezpečnosti Rakouska, a v exilu - také mezi spolupracovníky «Listů» - se sice podílel na různých akcích, avšak žádný větší vliv, mimořádný přístup k informacím nebo podíl na rozhodování nikdy neměl. To jen senzachtivý tisk, domácí odpůrci rakouské socialistické vlády, někteří podivní «kritikové» v exilu a pražské minisLerstvo vnitra se snaží zveličovat Hoclicův význam. To, co Hodic po svém «návratu» veřejnosti sdělil, bylo zmatené, propagandisticky deformované a málo přesvědčivé. Byl přinucen «dokazovat», že všechna čs. exilová činnost je řízena a placena USA, že domácí opozice je podněcována, řízena a placena ze stejného zdroje, a že totéž platí i o polském demokratickém hnutí, včetně Solidarity. Protože nic z toho není pravda - a Hodic to i při svém nevelkém přehledu dobře ví - působily i různé polopravdy a klepy z exilu nepřesvědčivě. Hodicovo «povolání domů» a jeho «výpovědi» byly očividně určeny k zesílení kampaně proti polské demokratizaci a k vytvoření propagandistické kulisy - možná i falešných svědectví ~ pro soudní procesy se zatčenými a obžalovanými lidmi «Charty 77», VONS a «paralelní» kultury. Přesvědčivost této montáže je už dávno minimální, avšak pražský režim se zřejmě cítí nucen používat ji i nadále. I když se všeobecně ví, že čs. rozvědka vysílá a kupuje agenty a špicly, přece jen je každý konkrétní případ - teď také ten Hodicův - deprimující, protože připomíná, jak hluboko může člověk klesnout a k čemu jej lze přinutit. Tyto případy však nemohou byt důvodem k pocitům všeobecné nedůvěry v lidi - takové pocity by si pražský režim totiž přál vyvolat. Z. H.

25

Jak si žije elita režimu V Listech číslo 2 z letošního roku, v článku «Mluvme k těm dole», se přimlouvá jeho autor Jan za přípravu dokumentu Charty o výhodách, které si přisvojila nomenklaturní elita. Povazuji to za dobrý nápad a velmi prospěšnou věc. Co kdybychom sbírali matariály pro tento dokument postupně, jakousi samoobsluhou čtenářů Listů? Jistě se najde dost ochotných spolupracovníků, kteří by se mohli na dokumentu podílet. Múze vzniknout nejen zajímavé a žádané čtení, ale také vážná, konkrétní obžaloba mocenské elity. Věřím, ze i redakce Listů bude pro a začne postupně otiskovat příspěvky na toto téma. Posílám hned něco pro začátek František Josef Lenárt, člen politbyra ÚV KSC a první muž na Slovensku pronesl na předvolební schůzi v Bratislavě tato slova: «My, komunisté, všichni, kteří ,sme přesvědčeni o síle a přitažlivosti socialistického ideálu, nejsme nějací asketi, jsme za plnokrevný, na lidské vztahy bohatý, citově plný, harmonicky rozvinutý a všestanně plodný život. Jsme však iroti mamonářství, nesmyslnému hromadění imotných statků, proti buržoasní psychologii poživačnosti, Nechceme, aby fetiš majetnictví věcí vládl naci lidmi, ale aby lidé tvořili, získávali a užívali to, co jejich život dělá zdravým, šťastnějším, opravdovějším ». Potud slova J. Lenárta. Téměř básnická. Jaká je však praxe? J. Lenárt zastává už léta významné a tedy i dobře placené funkce. Stranické i státní. Ještě se nezapomnělo, že patřil k vybranému mariášniekému týmu Antonína Novotného, který právě jemu vylepšoval plat ministerského předsedy v hodnotě několika desítek tisíc korun ještě dalšími desetitisíci, předávanými v proslulých presidentských obálkách. Právě Josef Lenárt pobíral obálky s nejtučnějším obsahem. Dohromady obdržel od Novotného na přilepšenou (a také, aby měl nějakou tu korunku do hry) více než tři čtvrti milionu korun. Neodmítl je. Dělaly asi přece jen jeho život šťastnějším, zdravějším a opravdovějším. To vše bylo. Co však nyní, když si nepřeje, aby «fetiš majetnictví a věcí vládl nad lidmi»? Jestliže se stále ještě mezi lidi počítá, pak bychom se co nejdříve měli dočkat, jak se zbavuje své téměř neosídlené vily v Praze na Hanspaulce, nedávno jen pro něho upravené rezidence v Praze 1, vily v Bratislavě, chaty na Orlíku a dači na horách na Slovensku. •V s * * Antonín Himl, který se v minulosti neproslavil nějakým mimořádným sportovním výkonem, ani obětavosti v tělovýchovné funkci, byl jak známo do tělovýchovy delegován kamarády ze sekretariátu ÚV KSČ po předchozí přímluvě soudruhů ze Státní bezpečnosti. A tak se stal bez zásluhy o sport předsedou ÚV ČSTV.

26

Když před léty carský dvůr prosadil u zástupců mezinárodních tělovýchovných organizací, aby se v roce 1979 konalo mistrovství Evropy v lehké atletice v Praze, Antonín Himl začal okamžitě a iniciativně s přípravou. Sám u sebe. Nechal si důkladně a velkoryse zrestaurovat svoji kancelář Na poříčí. Jen samotný projekt architektů stál 250.000 korun. Zaměstnanci vršovického Technosportu mu sháněli nedostatkové materiály a zařízení, pokud možno ze Západu a za valuty. Pracovali přes čas, o sobotách a o nedělích. Konečný účet za úpravu pracovny soudruha předsedy zněl jen bezmála na jeden milion korun. Co však znamenal nějaký ten miliónek, když celé mistrovství přišlo poplatníkům na třičtvrti miliardy. O výkonech našich atletů raději nemluvit. Počítejme však: Jak uvádí statistická ročenka z roku 1980, činila průměrná hodnota bytu, postaveného v roce 1979, asi 120.000 korun. Místo zvelebení kanceláře soudruha Himla. mohlo bydlet 8 rodin v nových bytech. Soudruh Himl je asi se svou kanceláří spokojený. V nových bytech mohlo však být víc než dvacet lidí šťastných. Za milion korun mohli stavaři opravit dům pár kroků od Rošického stadionu na Strahově. Je už léta zajištěn před spadnutím trámy z ulice. Zahraničním hostům a účastníkům mistrovství a o rok později i spartakiády nebylo dopřáno spatřit tuto zříceninu, v níž stále ještě bydlí lidé. Vládní a tělovýchovní komisaři vyřešili tuto ostudnou věc tím, že před onen dům nechali postavit vysokou prkennou ohradu. Nedaleko odtud má novou vilu, připomínající venkovskou sokolovnu, ministr kultury Klusák. Kousek od něho upravovali řemeslníci po několik měsíců v roce 1979 rezidenci pro příležitostné spočinutí (nikoliv pro bydlení) Antonínu Kapkovi. Úprava a zařízení rezidenční vily stála také nějaký ten miliónek. Soudruzi z elitní nomenklatury nemusí Šetřit.

ÚČAST PRACUJÍCÍCH NA ŘÍZENÍ ZÁVODŮ V ČÍNĚ

Ústřední výbor KS Číny \ydal nedávno směrnice k utuženi ideologického působení strany zejména v oblasti umění Zdůrazňuje se, ze kritizovaný film «Hořká láska» není výjimkou «liberalistických» úchylek v umění, a ze ideologická čistota musí být střelena lépe neí dosud To nepochybně dokazuje, ze strach ze svobodnějšího veřejného mínění v Číně trvá. Současně však byly uveřejněny i směrnice pro činnost Lzv. « konferencí pracujících » v čínských prumýslových podnicích. Tyto «konference» existují již ve 36 tisících z 83 tisíců podniků, a i když netmjí kompetenci zaměstnanecké samosprávyt přece jen zajišťuji zaměstancům možnost podílu na řízení podniků a rozhodování o některých pracovních a sociálních záležitostech Vydání směrnic svědčí o jisté detnokratizační tendenci, která se v posledních létech v politice KS Číny prosazuje.

Tak to chodí v Gottwaldově Jako všude jinde u nás má i zdravotnictví okresu Gottwaldov tři části: okresní polikliniku, okresní nemocnici a místní zdravotnická zařízení. Všechno je spravováno z centra a přídělový systém na «kus» (nemocného) pevně stanoven. Výše nákladů na léčení a léčiva je sice konstatně určena, ale ze «záhadných» zdrojů je na léčení stranických funkcionářů, jejich rodinných příslušníků a dobrých známých čerpáno několikanásobně víc. Přestože v Gottwaldově není ve zdravotnictví úředně zastoupena zvláštní extratřícla jako například v Praze, ve skutečnosti zde existuje. Je však familiérně organizována přímo místní mafií vyšších funkcionářů. Náklady na léčiva klesly v roce 1979 na pouhých 5 Kčs na jednoho občana a pro ambulantní léčbu a částky na ležící pacienty na lůžkových odděleních OÚNZ byly také sníženy. Zahraniční léky, kterých je několik let notorický nedostatek, jsou přidělovány protekčně protřednictvím zmíněné mafie. Pacient, který k ní nepatří (a nemůže jí být nijak prospěšný), má však na ni určitý kontakt, zajistí si ék formou úplatku, který může inkasovat například primář některého z oddělení. Částky takto placené za zahraniční léky se neustále zvyšují. Musí si je předplácet i někteří lékaři, kteří sice nemají stranické funkce, ale pro své odborné znalosti jsou prospěšní a představenými tudíž trpěni. Příkaz na vydání nedostatkového léku vydá rozdělovně léčiv primář nebo ředitel ústavu. Tak tomu je i v případě, když lék přijde z ciziny na adresu některého pacienta. Vedení rozdělovny léčiv spolu s ředitelem OÚNZ a správou celnice společně rozhodnou, zda pacient lék potřebuje a může mu být vydán nebo pro jeho léčení nasazen v nemocnici. I tak však pacient zaplatí clo i úplatek. Ředitel a primáři mají léky pod «patronátem» a jimi stanovené «ceny» léků nejsou nikterak nízké. Takový obvyklý «slušný» úplatek, třeba za pouhé razítko, obnáší 500 Kčs a pan primář ho přijme bez nejmenšího ostychu-jako pokladní u kasy v samoobsluze. Úplatky přijmají i praktičtí lékaři, aby mohli pokračovat v uplácení směrem nahoru. Některým lékařům však pacienti úplatky sami cpou. V ordinacích se odehrávají trapné «souboje» mezi lékařem a pacientem, přičemž sestra takticky poodejde a vyčkává za plentou, nebo v převlékacím boxu. Pacient většinou vítězí a příště už nemusí čekat dlouhé hodiny v čekárně. Sestra ohlásí jeho jméno « na injekci» a pacient jde rovnou do ordinace. V rozdělovně léků se nachází trezor se zabavenými zásilkami léků z ciziny. Klíče od něho má ředitel centrální lékárny a ty jsou zároveň zdrojem jeho kariéry a hromadění majetku. Nejvítanějším úplatkem jsou samozřejmě peníze. Alkohol, bonboniéry a podobné artikly působí příjemcům určité potíže, protože je nemohou a ani nechtějí sami konzumovat. Všude u nás, a tedy i,v Gottwaldově, se už 'stalo zvykem, že vedoucí potravinářských obchodů nakupují od lékařů úplatkové bonboniéry a jiné zboží a pak je prodávají svým zákazníkům. Zato mají u těchto «svých» lékařů zajištěny potřebné přednostní služby.

Doc. MUDr. Rybka, jeden z předních gottwaldovských «mafiánů», který kdysi platil za schopného lékaře, ale nyní žije pouze svým primariátem na interně, měl kvůli pětiposchoďové bonboniéře malér. Paní primářová, jak byla zvyklá, ji odnesla a prodala. Jaké však bylo překvapení zákazníka, který' si ji koupil v Potravinach obchodního domu Prior! Našel v ní obálku s 5,000 Kčs, spolu s poděkováním za služby, poskytnuté panem primářem Rybkou. Poctivý nálezce nejen že si peníze nenechal, ale případ ještě pěkně rozmáznul. Pana primáře to tehdy málem stálo postavení, protože se toho chopila stranická klika funkcionářů - «proletářů», kteří mají zvlášť spadeno na lidi s titulem. Kastovní předěl mezi lidmi se základním a vyšším vzděláním funguje tradičně nejvíc uvnitř strany, u obojích z různého komplexu. Existují i vzácné výjimky: všemocný okresní tajemník KSČ Konečný (bývalý proletář) a primář Rybka hrají spolu i karty. Oba se totiž vzájemně pQtřebují. Ostatně pan primář má na zdejší funkcionáře svoji metodu: odborně je vyšetří, nechá je několik dní poležet na koronárce, pak jim dá do igelitového pytlíku spousty nejrůznějších léků a zároveň jim Šetrně sdělí nepříliš nadějnou dignózu. Po třech dnech svého pacienta zavolá, zda by nebyl tak laskav a neprokázal mu laskavost... Podobně pracují i někteří další lékaři. Docent Jirátko, který byl dřív vojenským chirurgem v Jičíně, j e nyní primářem na porodním a gynekologickém oddělení. Svévolné mění podle svých okamžitých nápadů diagnózy podřízených lékařů. A ti ze strachu před následky mlčí. Bratr primáře Rybky je ředitelem banky a pánem nad přidělováním úvěrů podnikům, i devizových příslibů občanům. Rozhodující jsou známosti a zase úplatky. «Devizák» se dřív pořídil za 500 Kčs, dnes to dělá 8-10.000 Kčs. V podobné výši se pohybují úplatky pro «firmu» Samohýl-Mototechna za přihrání osobního vozu značky Lada nebo Dacia. Kolem 10.000 Kčs se platí za přijetí na vysokou školu nebo za zaretušování trestného činu. Celé město si povídá, jak vedoucí Mototechny přejěl v opilosti člověka a nic se mu za to nestalo. Tím se vytváří atmosféra veřejného mínění - všemocnosti a beztrestnosti jedněch a strachu druhých. Šéf gottwaldovské Mototechny byl zapleten do případu ředitele mladoboleslavské Škodovky Zapadla, a přesto i jeho se to netklo. Předseda našeho největšího JZD ve Slušovicích F. Čuba vytvořil na pozadí reálné socialistické neschopnosti zářnou hvězdu svých «schopností». Mezi lidmi se mu říká druhý Baťa. Panu primáři za rok postavil vilu. Má k tomu partu ve složení architekt, racionalizátór (úředník, pracující s pomocí úplatků), zedníci a ostatní řemeslníci, a samozřejmě sklad se vším možným, co normálně není k dostání, ale co se hravě sežene v rámci známé metody protislužeb. Je pravda, že tu a tam rozčeří klidné vody špiclové od konkurenční mafie, jejíž příslušníci by také rádi vily, ale mají k tomu daleko, protože jsou neschopní a věčně opilí i se svými protektory od Veřejné bezpečnosti a odjinud. Zdá se, že ředitel gottwaldovských filmových ate-

27

liérů Steiner dosud nepatří do žádné z místních mafií. Byl sem «vykopnut» z pražského Barrandova a místní mafiáni vědí, že kromě frčky StB nemá nic, co by jim mohl nabídnout na trh protislužeb. Nanejvýš snad ještě večírky s pornofilmy. Právě proto vila pro ředitele Steinera je zatím v nedohlednu. Vraťme se ještě jednou k docentu Rybkovi: nechal se jmenovat lékařem pro skupinu zedníků «firmy» JZD Slušovice, kteří jeli něco stavět do Tunisu. Pro svoji lékařskou praxi v zahraničí si nevzal s sebou ani obinadla, zato ještě doma stačil ukrást a prodat vatované pracovní kabáty. O jeho ženě si vyprávějí prodavačky - závodní lékařce ve Svitu - jak krade v samoobsluhách. Lidé jako oni se z pocitu ničím neohraničené moci neštítí už ani veřejně krást. Topí se v penězích, nevědí co s nimi. Neznají už žáclné morální zábrany, svému okolí dávají najevo, že si můžou všechno dovolit. -V . ÍV *

Neméně otřesný je pohled na život těch druhých - obyčejných lidí - nebo jak se u nás říká pracujícího lidu. Gottwaldov má asi 80.000 obyvatel, s přilehlými satelity možná i vic. Ve Svitu pravuje kolem 20.000 lidí u strojů vesměs zastaralého typu. Stroje koupil před 50 lety Baťa. Od té doby se normy na těchto starých strojích zvýšily o 3 0 4 0 % . Někde dokonce i o 50%. A Baťa měl tvrdé normy. Děvčata, která nastupují do továrny ve 14, 15 letech, bydlí v internátech, jejichž prostředí neodpovídá požadavkům hygieny ani morálky. Závodní ékaři k tomu většinou nic neřeknou, Zavedli sice některá opatření, jako například nošení masky na pracovišti, kde technologie lepené obuvi vyžaduje ochranu před jedovatými výpary. Většinou ji však nikdo nenosí, protože se s ní nedá plnit norma a je to pak znát na odměně za výkon. Lékaři to také vědí, že se masky nenosí, a nic proti tomu nepodnikají, přestože lidé to pak odnesou na zdraví. Vznikají z toho onemocnění sliznic, očí, dýchacích cest, ale i za vážnější důsledky, jako je vysoké procento neplodnosti u obojího pohlaví. Asi není náhodné, že právě v Gottwaldově je největší oddělení neclonošených dětí, kde sice díky odborné péči hodně dětí zachrání, ale i tak jsou škody na populaci nezměrné. Ženy, které pracují u pásů, odcházejí často v důsledku invalidity o pět let dříve do důchodu. Často se u pracovníků vyskytují poruchy nervového systému. Leccos by se u těchto pacientů dalo ještě zachránit, ale chybí schopní a zodpovědní odborníci. Na nervovém oddělení «pracuje» dr. Rybková někdy hodinu, někdy i víč denně, přestože v továrně jsou spousty lidí s nervovými chorobami, kteří by si při odborném léčení nemuseli odnášet vážné a mnohdy trvalé následky na svém zdraví. Moderní, civilizovaný svět začíná upouštět od zaměstnáváni lidí na obřích pásech. Děje se tak i v USA, v zemi, která tento způsob práce zrodila. Lékaři, psychologové, sociologové a nakonec i zaměstnavatelé přišli na to, že tento systém člověka příliš opotřebovává a pozvolna i ničí. Proto se zavádí automatizace nebo se výroba rozděluje do menších výrobních článků. Normovači spolupracují víc s lékaři a s jinými odborníky, Také v gottwaldovském Svitu se normovači

28

obracejí na závodní lékaře, kteří však šmahem podepisují jakékoli návrhy a změny, ani se nejdou do provozu podívat a na lidech jim nezáleží. Norma dovoluje za osmihodinovou směnu dvakrát dvouminutovou přestávku (na WC) a jednu desetiminutovou na jídlo. Při osmiapůlhodinové pracovní době existuje na jídlo půlhodinová přestávka, avšak tento systém je možný pouze tam, kde nejsou noční směny. Mladé pracovnice jsou nuceny při menstruaci používat tampony a všelijaké léky, protože nemohou od pásu odběhnout. Některé dív\y mají kvůli chemickým výparům poškozenou pleť, některým vypadávají vlasy. Internátní vychovatelky obvykle dívkám říkají, že jim vlasy padají následkem kouření. Na rukách pracovnic se objevují zahnědlé skvrny po kožních onemocněních, jejichž léčba je zdlouhavá, nákladná a ne příliš úspěšná. Pracovnice trpí různými ekzémy buď z neustálého nošení gumových rukavic nebo z ponořování rukou do různých chemických roztoků (například v gumárnách Rudý říjen). Po 3,5 letech práce s roztoky nebo s gumovými rukavicemi je povrch rukou trvale poznamenán. Několikrát se stalo, že i okresní hygienik žádal, aby zahraniční dělnice (Kubánky, Mongolky, Vietnamky) najímané k nám jako levné pracovní síly, byly od našich nějakým způsobem izolovány, protože dochází k šíření různých infekcí. Zejména Kubánky jsou nositelkami pohlavních chorob po svých předcích. Samy mají proti nim vypěstovanou odolnost, ale bělošky se od nich infikují ve společných sprchách, ubytovnách, klozetech. Z téhož důvodu muselo být uzavřeno i městské koupaliště, protože se nakazily dokonce i děti. 2eny a muži pracující na zdejších pracovištích si zvykli na svoji každodenní, jednotvárnou dřinu. Zvykli si být zticha a neprotestovat. Kde a komu také? Kdo by se jich zastal? Kdo by poukázal na věčné ponižování jejich lidské důstojnosti, na bezpodmínečnou nutnost ochrany jejich zdraví? Všechno, o čem j e tu řeč, se přece denně odehrává před očima závodních lékařů, kteří by v první řadě měli pečovat o slušné a zdravé prostředí k práci. Měla by je k tomu nutit jejich lékařská přísaha, když už ne obyčejná mravnost a smysl pro odpovědnost. Všechno o čem je tu řeč, se také dnes a denně děje pod nosem funkcionářů ROH. Mají se svými věčnými závazky, výročími, oslavami, plněním a neplněním plánu, produktivitou a kvalitou tolik státnických problémů, že jim na ty nejzákladnější lidské starosti jejich členů na pracovištích nezbývá čas. Závěr je jasný: tahle situace potrvá tak dlouho, pokud si ji naši lidi nechají líbit. Sviťák

« Polský bacil» v NDR Ve stranických a vládních kruzích NDR roste rovněž strach z polského «bacilu». Člen občanské niciativy zvané Pracovní skupina pro lidská práva, lékař Wilhelm Koch byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za to, že ze svých soukromých prostředků daroval polské Solidaritě 10.000 marek. Z téhož důvodu byly v některých větších závodech NDR zatčeni pracující, kteří se na schůzích kladně vyjadřovali o polských událostech.

Mají nás za hlupáky Dostal jsem k přečtení Listy věnované dělníkům. Přečetl jsem je jedním dechem pres noc. Pište takové věci. Moc je potřebujem. Zatím jen pár slov k článku Ivana Medka: Skutečně nás, dělníky, mají ti nahoře za pitomce. A snad nejvíc v odborech. Namlouvají nám, že funkcionáři ÚRO jsou zkušenými odborovými pracovníky, kteří postupovali z nižších funkcí až do těch nejvyšších. V Listech, které jsem teď četl, jsem se dozvěděl jakým « odborářem » je předseda Hofman. U nás na Karlovarsku známe zase moc dobře další výtečníky kolem něho na ÚRO. Hofmanovým náměstkem - čili místopředsedou ÚRO a zároveň předsedou České odborové rady je Václav Běžel. Také on přiběhl - jak jinak - ze stranického aparátu. Býval léta placeným předsedou CV KSČ. A ne nějakého bezvýznamného závodu, ale na Jáchymovských dolech. Tuto funkci mohou zastávat jen ti, které si sovětští nefachčenkové, kteří na dolech rozhodují, pustí mezi sebe. Vlastně, jen ti, které si sami vyberou. Václavovič Nefachčenko Pobíhálek, jak mu říkali jáchymovští havíři nebyl vybrán na tak vysokou odborovou funkci náhodou. Má dostatek zkušeností, což také dokazuje. Radovi členové ROH jsou pro něho jen hejnem muklů, na které bez přestání huláká, aby dřeli bez práv a bez odmluv. Další Hofmanovou pravou rukou e tajemník * ÚRO František Brabenec. Původem ta <é od nás z Karlovarska. A jak jinak - i on dělal na sekretariátu KSČ. Měl však smůlu. Onemocněl nepříjemnou nemocí a to ne na hlavě, jak by se dalo tušit z ejího názvu. Ohrozil pak zdraví ještě dalším osobám. Situace - jak říká náš kádrovák - se musela řešit, aby hanba nepadla na sekretariát KSČ. Byl proto «odložen» do odborů. Samozřejmě, že ne do nějakého závodu, ale rovnou na Krajskou odborovou radu. A odtud pak už Frantíkovi nedělalo potíže se vyhoupnout až na ÚRO. Předseda pražské odborové rady Hynek, býval tajemníkem OV KSČ v Chebu a neměl nikdy nic společného s Prahou ani s odbory. Mohl bych dál pokračovat ve vyjmenovávání těch, kteří zastávají vyšší odborové funkce a tvrdí o sobě, že jsou našimi mluvčími. My jsme je však do jejich funkcí nezvolili ani nedoporučovali. Byli tam dosazeni svými kamarády ze stranických sekretariátů. Mnozí z nich v životě ani jednou neprošli branou nějaké fabriky. A ti, co občas projdou, tak se hrnou hned k řediteli nebo do zasedačky. Oni to ani nepotřebují chodit do dílen a do provozů. Mají vyšlapané cesty na sekretariáty KSČ a to jim stačí. Oni se nám nemusí zodpovídat ze své činnosti, i když žijí z našich příspěvků. My, členové odborů nerozhodujem o tom, kdo kde bude ve vyšších funkcích ROH a na odborářských sekretariátech pracovat. O tom rozhodují na' sekretariátech KSČ. Tam si je kamarádíčkové zapíší do té jejich nomenklatury a pak už vybraný postupuje se svou «červenou živnostenskou knížkou » dál a výš. Záleží na tom, jak vlivné má kamarády na sekretariátech a jak umí v tě své převodové páce « mazat» její součástky. Odbory proto u nás neobhajují zájmy dělníků nebo zaměstnanců. A nebudou je obhajovat do té

doby, dokud se výběr jejich funkcionářů nestane opravdu jen naší záležitostí. Bude to trvat tak dlouho, dokud my odboráři neřeknem, že nechce* me do svého hnízda jejich «kukaččí vejce», které nám tam chytráci ze sekretariátů KSČ podsouvají. Zatím z nás dělají pitomce. Zatím jsou stanovy ROH jen «Hofmanovými povídkami». Záleží však na nás, kdy se mezi sebou domluvíme. A my se domluvíme. Bez sekretariátů.

Nezávislé odbory také u nás? Jako kritičtí občané, žijící v Československu, nemůžeme dál lhostejně přihlížet k obrovským nedostatkům společenského života a národního hospodářství, k nepoctivosti, nesvobodě a bezprá-

ví. Rozhodli jsme se ustavit přípravný výbor svobod-

ných odborů. Budeme hledat, nalézat a rozšiřovat další, zcela legální cesty a způsoby demokratizace naší společnosti, budeme vycházet z přirozených kritických aktivit našich občanů, z jejich oprávněných připomínek a stížností, vyslovených při různých příležitostech, při osobních setkáních, na předvolebních schůzích, na podnikových, družstevních a jiných shromážděních. Především ale chceme hájit práva našich pracujících, jejich zájmy a požadavky. Naše společnost je těžce nemocná ustrnulostí politického systému, eho nedemokratičností, korupcí, je nemocná hrubě nekvalifikovaným řízením, stagnací hospodářského, vědeckého, technického a kulturního rozvoje, trpí nemožností svobodného sdělování, výměny stanovisek a názorů k podstatným i méně podstatným problémům, ale i k výsledkům hmotné a duchovní tvorby. Chceme usilovat o uzdravení naší společnosti, o její obrození. Vybízíme všechny kritické občany, stoupence opravdu svobodné socialistické společnosti, aby hledali a nacházeli cesty k nápravě společenských nedostatků. Zároveň žádáme o morální Domoč a podporu demokratické organizace a podobně smýšlející jedince kdekoli ve světě. Nemůžeme a nechceme nadále snášet nesvobodu, neschopnost ve vedení naší společnosti, ani bezpráví a zvůli. Nemohli bychom si v budoucnu odpustit, že jsme lhostejně přihlíželi a mlčeli k nepravostem, k pronásledování čestných a statečných lidí. Nápravu věcí veřejných musíme krok za krokem prosazovat sami, i když k tomu máme zatím krajně nepříznivé podmínky. Neuvádíme zatím jména členů výboru. Učiníme tak až v příznivější situaci. Přípravný výbor svobodných odborů P.S. Podle zpráv západního tisku zaslal přípravný výbor v Praze pozdravný dopis 1. sjezdu polských nazávislých odborů SolidarnosČ, v němž se mj píše: «...upřímně pozdravujeme Váš sjezd, jehož jednání, podobně jako celý vývoj v Polsku, napjatě sledujeme. Za současné politické situace v Československu slyšíte od nás většinou jen hlasy kritiky, odsudků a zloby. Neslyšíte, bohužel, projevy sympatií, úcty a solidarity, kterou by vám tolik Čechů a Slováků rádo vyslovilo ».

Svoboda pohybu podle režimu Letos se ucházelo o cestování do západních zemí téměř ětvrt miliónu československých občanů, přesně 242.128 osob. Bylo to o 14,4% víc než loni. Jenom jedna pětina, přesně 21%, žadatelů, dostalo na svoji žádost o devizový příslib od státní banky kladnou odpověď. Třeba vědět, že tak zvaným devizovým příslibem se žadateli přiděluje denní částka 14 až 17 dolarů a jako maximum na celý pobyt 340 dolarů. Avšak těm, kteří jedou na pozvání příbuzných, a těch je většina, se přidělí na celou cestu 17 dolarů, a když jedou za moře, tak dvojnásobek. S « chudými příbuznými» z Československa pak tříská hanba o zem, protože se musí doslova pověsit na krk těm, kteří je pozvali. Nevadí, že předtím jim naše propaganda denodenně vtloukala do hlavy, že na Západě jsou pracující vystaveni nejhrubšímu vykořistování, vydáni na pospas kapitalistům a v důsledku masové nezaměstnanosti se div neživí odpadky na ulicích. I do socialistické Jugoslávie si letos mohla vyjet s dináry v kapse jen necelá polovina žadatelů, konkrétně přes 90.000 osob. Pro kteréhokoli občana na Západě je nepředstavitelné, že by mu v nesčetných směnárnách, skoro na každém kroku, neproměnili jeho peníze za měnu, o kterou si řekne. Náš občan musí myslet na to, že žádost o devizy na dovolenou v příštím roce nutno odeslat do konce prosince, oclpověd z banky že dojde asi po dvou měsících a když nepřijde žádná, tak že na něho z chudého devizového měšce zas nic nezbylo. Kdo nechce vyjít s prázdnou, obvykle si to už předem pojišťuje prostřednictvím známosti, protekce a hlavně tučného úplatku od 500 KČs výše někomu, kdo může mít vliv na kladné rozhodnutí. *

V polovině letošního června byl v Praze na oficiální návštěvě jugoslávský svazový tajemník vnitra Franjo Herljevič. Přijal ho na Hradě i president Husák a v komuniké se uvádělo, že spo u kromě jiného posoudili vývoj československo-jugoslávských vztahů, na jejichž dalším všestranném rozvoji prý mají upřímný zájem obě země. Pražskému režimu šlo zajisté i o toř jak zamezit každoročnímu nekontrolovanému úniku československých občanů přes Jugoslávii na Západ. V posledních dvou letech stoupl znatelně počet těchto uprchlíků, z Jugoslávie utíkali zejména do Rakouska a odtud pak mnozí odcházeli do různých zemí svobodného světa. Pražský režim není zásadně proti jakékoli emigraci. Nejvýznamnější odpůrce režimu k ní dokonce mnoha způsoby nutí. Za úředně povolenou emigraci musí ovšem každý občan zaplatit vysoké sumy. Za vydání vystěhovaleckého pasu nebo jenom kusu papíru, nazývaného Carte d'Identité, v němž se mimo jiné praví, že občan ten a ten se dočasně zdržoval na území republiky (ve skutečnosti od narození až do vystěhování), se platí desetitisíce. Za proclení každého kousku vyváženého

30

majetku, včetně nejnutnějších životních potřeb, zrovna tak. Přitom občan, který v republice léta pracoval, ztrácí s vystěhováním nárok na veškeré požitky, to znamená i na důchod. Náš stát se snaží i na emigraci svých obžanů pokud možno co nejvíc vydělat. Nerad pouští mladé a kvalifikované lidi. Právě proto bylo mezi uprchlíky posledních let mnoho mladých dělníků, techniků a inženýrů, většinou i s rodinami. Od letošního 1. července může náš občan odjet do Jugoslávie pouze na základě zvláštního cestovního povolení, které neplatí pro jiné země. Do cestovního pasu dostává razítko s textem, že platnost daného čs. pasu je omezena pouze pro cestu do Jugoslávie. V důsledku tohoto omezení nemůže pak náš občan dostat na zastupitelských úřadech v Jugoslávii vstupní vizum, o něž se uchází. Jugoslávské pohraniční kontroly ho pak bez víza a s znehodnoceným pasem nepustí přes hranice, pokud zvolí jinou cestu, než kterou přijel. Naopak si z oasu vypíší jméno a adresu. Takto postiženým idem pak nezbývá než volit dobrodružný přechod v noci po stezkách pohraničních hor. a í*

«<

ir

Na čs. velvyslanectví ve Vídni, i jinde na Západě, mají letos pro uchazeče o cestu do staré vlasti připraveno několik překvapení: místo dosavadních 25 DM na osobu a den musí nyní měnit 30 DM. (2e by tam teď bylo o 20% dražší živobytí?). Kromě vízového poplatku 150 šilinků, musí žadatel vysolit ještě 50 šilinků k nově zavedenému dotazníku, který se vyplněný posílá do Prahy a po 3-4 týdnech kádrování přijde odtud odpověď, zda se žadateli cesta povoluje. Nová opatření se týkají všech, kteří se v Československu narodili, bez ohledu na to, jak dlouho už žijí v cizině. Není výjimkou, že bývalí čs. občané, kteří si dodají odvahu a «proboxují se» na návštěvu do své otčiny, jsou na hranicích podrobování mnohahodinovým prohlídkám. Příslušníci pasové kontroly je vyslýchají, do jakých spolků docházejí, s kým se znají a stýkají. Stává se, že od hranic až do Prahy si je podávají policejní hlídky, bezpočtukrát je staví a kontrolují.

Werich v druhém vydání Kritika Vladimíra Skutiny «Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu» se stala vpravdě bestsellerem. Její první vydání bylo ihned po vyjití překvapivě úplně rozebráno. Tiskárna v Řeznu vyšla vydavatelům z edice Magazín vstříc a tak začátkem září xycházíSkutinova knížka o weríchovském humoru a legraci, o jeho vztahu k roku 1968 a lidem, které měl rád a kterým se vyhýbal, v druhém vydání a možno ji objednat v Book Service Galerie Krause, Postfach 444, CH-8330 Pfáffikon-Ztírich za 18 šv. franků plus poštovná

K článku «Operetní rozvědčíci a vyzvědači skuteční» FRANTIŠEK AUGUST Nepíši tuto odpověď, abych obhajoval Josefa Frolíka a jeho knihu Rád bych se však vyjádřil ke kritice jeho knihy, která komentováním různých faktů jakoby vytvářela pochybnosti ne o pravdivosti Josefa Frolíka, ale o skutečnosti, že sovětský typ socialismu, lépe řečeno sovétská nadvláda v Československu byla nastolována s pomocí rozsáhlé výzvědné činnosti NKGB (nyní KGB), která zahrnovala celou řadu operativních intrik, provokací a vražd. Autor se pozastavuje nad tím, že Frolík šrnahem prohlašuje za bývalé spolupracovníky gestapa nebo předválečné čs. police L. Kopřivu, V. Noska, J.Fučíka a další. Při tom říká: «...jejich skutky si dovedu vysvětlit zcela dobře z ideologie, kterou přijali a z politických a sociálních rolí, které převzali a nepotřebuji k tomu žádnou "tajnou" motivaci». Autor článku se dále ptá, kde má Frolík důkazy a namítá že jako takové uvádí jen tvrzení temného individua atd.. V otázce nepotřebnosti tajné motivace se autor recenze hluboce mýlí. Sovětský policejně byrokratický systém se nikdy nespoléhá jen na ideologické stoupence. V ústředním výboru a politbyru každé komunistické strany jsou jedinci, kteří byli získáni jako tajní agenti a kteří reportují KGB. Tito se cítí povýšeni nad svými soudruhy v komunistické straně, kteří nesmí o jejich činnosti vědět, i když se toto někdy shodou okolnosti dozví1. Z informací, které se mi podařilo až dosud zjistit dělám závěr, že komunistická strana Československa navzdory všem Gottwaldům, Kopeckým a Nejedlým nepožívala plnou důvěru Moskvy. Bylo v ní příliš mnoho intelektuálů, kteří se zdáli být nasáklí demokratickými tradicemi. Moskva si proto s pomocí KGB zajišťovala, aby to byli její lidé, kteří budou ve straně rozhodovat. Nespolehlivá komunistická strana Polska byla rozpuštěna a celý ejí ústřední výbor byl popraven. V případě KSČ 3yla tato decimována a lámána i s pomocí nacistického teroru, který byl v mnoha případech organizován z pozadí sovětskými agenty, kteří byli infiltrováni v gestapu. Podobným způsobem byl nacistům odhalován odboj demokratický. S pomocí

Josef Frolík: «Špión vypovídá» (vydal INDEX, Kolín). 1V letech J966-69 jsem se seznámil s členem ÚV-KS Libanonu, který mně vyprávěl o okolnostech smrti tajemníka KS-Libanonu Farajallah HILUa v roce 1959. Hilu měl kritické výhrady k sovětské politice na Středním východě. Sověti se jej nemohli lehce zbavit, protože byl ve straně velmi oblíben. V době vytvoření Sjednocené Arabské Republiky a v době největšího teroru egyptské kontrarozvědky v Sýrii, KGB přes svého cigenia v politbyru KS-Libanonu navrhla a prosadila vyslání Hilu do Damašku, kde byl tento zatčen a umučen k smrti. KGB věděla, že je očekáván egyptskou kontrarozvědkou. Toto byla vhodná příležitost, jak se zbavit člověka, který nevyhovoval sovětským zájmům. Posmrtně mu dali Leninovu cenu míru a udělali z něho hrdinu dělnického hnutí.

agentů KGB nechala likvidovat i domělé odpůrce sovětského svstému, kteří byli uvězněni v naci st ických koncetračních táborech 2 . Mnozí funkcionáři KSČ byli získáni ke spolupráci s gestapem a po skončení válkv bvli «velkomvslně» převedeni do sítí KGB. Pochopitelně, že patřili k těm Moskvě nejoddanějším. Nyní k důkazům. Před koncem údobí Rudolfa Baráka v ministerstvu vnitra byl ze Sovětského Svazu přivezen gestapák Rudolf Nachtmann, který již v té době byl sovětským občanem a byl ženat se sovětskou lékařkou. Nachtmann byl vyslýchán ke své činnosti v době okupace. Při svém výslechu uvedl okolnosti spolupráce Julia Fučíka s gestapem a jako agenty gestapa označil Karla Mesteka, Vratislava Krutinu, Jindřicha Kotála, Vladimíra Kouckého a další. V případě Kouckého popsal, jak tento vedl příslušníky gestapa ke konspiračnímu bytu, kde se konala schůzka funkcionářů KSČ. Těmto se však v poslední chvíli podařilo uprchnout. O činnosti Nachtmanna a J. Fučíka se také zmiňuje ve své knize Josef Korbel, bývalý pracovník MZV3 a rovněž tak Jaroslav Drábek v Článku exilového Českého Slova. Drábek byl předsedou soudu při procesu s K. H. Frankem 4 . V Národních Archivech ve Washingtonu se nachází kopie výpovědi sekretáře gestapa Hermanna ZANDERa, ve které tento potvrzuje, že komunističtí funkcionáři bratři Synkové a Eduard Urx vyzradili gestapu celou podzemní organizaci KSČ 5 . Frolík má také pravdu ve věci spolupráce Václava Noska s čs. četnictvem v údobí před 2. světovou válkou. Toto byl na ministerstvu vnitra známý fakt zrovna tak jako, že Kopřiva byl ženat s bývalou příslušnicí SS. Sovětská výzvědná služba potřebuje tajné agenty v komunistických stranách. Přátele i ideologicky zpřízněné nelze vykazoval jako agenty a nelze je také úkolovat proti zájmům jejich vlastní strany a vlastní země. Spoluprací zkompromitovaní agenti musí potom sledovat a plnit úkoly, které vyhovují jen sovětským zájmům. Zkušenost verbování sovětských agentů v řadách komunistické strany nakonec popisuje ve sve knize i Jugoslávec Vladimír Dedijer 6 . v

*

A. I. Romanov, Nights are longest there (London: Hurchinson, 1972), str. 124 Josef Korbel, The communist subversion of Czechoslovakia 1938-1948 (Princeton: New Jersey, Princeton University Press, 1959), str. 64-67. 3 Ibid 4 Jaroslav Drábek, «Dr. Václav Černý», České Slovo, (září 1977, ročník 22, čislo 9.) str. 4. 5 Walter Ullmann, The United States in Prague, 1945-1948 (Mew York: Columbia University Press 1978), str. 185. 6 Vladimir Dedijer, The battle Stalin lost: memoirs of Yugoslavia 1948-1953 (New York: Viking Press, 1970), str. 2

110.

31

Pokud se jedná o vraždu generála W. Krivického je tato vysvětlena s použitím nových materiálů v nedávno vydané knize amerického novináře David C. Martina 7 . V otázce nesouhlasu s názorem Frolíka o «roztáčení mlýnů », autor kritiky vidí roztáčení mlýnů jen v politických procesech padesátých let. Myslím si, že by měl jít trochu dál do minulosti do let 19451948 a také clo let válečných. Bylo to již v září 1947, kdy byla zakládána KOMINFORMa na zámku ve Sklářské Porebě v Polsku a kde přítomní vůdci komunistických stran zemí východní Evropy otevřeně a cynicky přiznali, že uspěli proniknout do nekomunistických stran Národní Fronty. Na této schůzce se otevřeně mluvilo o použití policie k vyhlazení všech politických odpůrců. Československo tam zastupoval Rudolf Slánský a v pracovním aparátu seděl Bedřich Ge min der. Slánský tam mluvil o udělení smrtelného úderu reakci na Slovensku. Dnes již je všeobecně známo, že tento úder byl zajišťován s pomocí provokací známého majora Pokorného, který byl v roce 1968 zavražděn agenty KGB«. Na schůzce ve Sklářské Porebě Georgiu Dej, zástupce KS-Rumunska asi jako prvý určil linii pro volby do zastupitelských orgánů zesovětisovaných zemí východní Evropy, když ve svém projevu o provedených volbách do rumunského parlamentu prohlásil: «Volební výsledky ukazují, že strana je nejsilnější stranou v zemi. Že 340 zvolených bylo zvoleno 180 komunistů, přestože oficielně jich nebylo víc jak 70 »y. Domnívám se, že schůzka ve Sklářské Porebě v roce 1947 byla rozhodujícím bodem pro «roztáčení mlýnů». Československo v té době bylo ještě demokratickým státem. Otázkou není, že se to v demokratickém státě nemůže stát, ale jak tomu zabránit, aby se to v demokratickém státě nestalo. Domnívám se, že problémem Československa byli a jsou jeho političtí vůdci. Budoucí ústava by měla přesně definovat meze jejich rozhodování v údobí krize a, co musí a nesmí udělat, aby nebyla ohrožena suverenita a nezávislost státu, Obyčejně když národ jako celek chtěl bránit svůj stát, jeho vůdci selhali a začli mluvit o záchraně národa, ačkoliv to byli právě oni, kteří mu připravili jeho tragédii, ať již to bylo v roce 1938 nebo 1968. Ústava by měla definovat, jak se musí státník chovat v případě snahy cizí mocnosti zasahovat do vnitřních záležitostí země. Mám na mysli takové případy jako byl nátlak SSSR na presidenta Beneše, aby propustil Generála íngra a náčelníka zpravodajské služby plukovníka Moravce jen proto, že byli stoupenci československé nezávislosti a překáželi sovětským plánům. Vytvoření ústavních zábran pro podobné situace považuji za prvořadý úkol pro případ, že jednou dostáném ven nepřátelské tanky, které tam máme v současné době. Možná, že se rozcházím s názorem Frolíka, ale •j

David C. Martin, Wilderness of mirrors (New York: Harper and Row, 1980), str. 1-S. 8Hubert Ripka, Czechoslovakia enslaved: the story of the Communist coup detat (London: Victor Gollancz, 1950), str. 159. * Milorad A/. Drachkovitch and Branko Lazitclt, edits., The 7

Comintern: historical highlights essays, recollections, documents (Stanford: The Hoover Institution on War, Revo-

lution, and Peace, 1966), str. 255-256.

jsem přesvědčen, že jak na rozvědce, tak i v kontrarozvědce se nacházelo 15-20% liclí, kteří se upřímně stavěli za obrodný proces roku 1968. Nevím proto, proč jim je to vytýkáno, když na druhé straně se některým, kteří mají krev za nehtama slibuje, že soud nad nimi může být jen součástí obecnějšího, teoretického, politického a dějinného soudu nad stalinismem. Proč tedy je nesoudit stejně, podle platných zákonů toho údobí, kdy byla trestná činnost spáchána. Při dopisování tohoto svého příspěvku do Listů jsem nahlédl do novin, kde byla zpráva o nové knize Karla Kaplana, bývalého historického poradce ÚV-KSČ, který měl přístup k tajným archivům. Ve své knize «Krátký pochod» vydané v západoněmeckém nakladatelství Oldenbourg se Kaplan zmiňuje o síle a moci sovětské agentury v čs. státní bezpečnosti. To mě vede k myšlence, zda by pro socialistickou opozici nebylo správné vytvořit ústřední dokumentační středisko a soustřeďovat tyto informace, které jednotlivci uchovávají ve své paměti a také ty, které již byly publikovány. Toto by mohlo jednou pomoci nezaujatému historikovi dát dohromady mozaiku celé pravdy. Naše diskuse jsou mnohdy jen vyvolávány rozdílnou informovaností jejich účastníků.

Lži z obrazovky V souvislosti z cestami Lubomíra Štrougala a Husáka do Rakouska uvedla Československá televize následující informaci: «Rakúsko je po Nemeckej spolkovej republike naším druhým najváčším partnerom pomeclzi kapitalistických štátov. Celkový obrat vzájomného zahraničného obchodu je vyše 4 miliard korún. Meclzi hlavně položky nášho vývozu do Rakúska patria výrobky chemickeho, strojárského, textilneho, keramickeho a sklářského priemyslu». Potucl televize. Jak je vidět, agentura, známá pod firmou Zelenka a spol. si z balamucením televizních diváků velké starosti nedělá. Jistě tím plní svou hlavní povinnost: lhát o katastrofálním stavu československé ekonomiky. Dělá to pilně, ale za to fušersky. Jaká je skutečnost? Podle rakouských pramenů netvoří výrobky ani jednoho z uváděných průmyslových odvětví «hlavní položku» československého vývozu do Rakouska. Za rok 1980 představoval celkový objem dovozu Československa do Rakouska hodnotu 5 miliard 846 milionů Šilinků. Z tohoto množství hlavní položku - když zůstaneme u televizní terminologietvořilo dřevo, uhlí a jiná paliva. Dohromady v hodnotě 5 milirard 330 milionů šilinků, což je víc jak 90 procent z celkového objemu vývozu. Zato však strojů a dopravních prostředků vyvezlo Československo do Rakouska jen za 211 milionů šilinků. To jsou necelá 4 procenta z celkového exportu. A množství výrobků chemického, textilního, keramického a sklářského průmyslu nestojí ani za řeč. Naproti tomu vývoz dřeva, o kterém se televize ani nezmínila, představoval hodnotu 1 miliardy

604 milionů šilinků, a to je víc než jedna Čtvrtina vývozního objemu. V této částce představovaly však výrobky ze dřeva pouhých 13 milionů šilinků a překližka dokonce jen jeden milion. Z více než 90 procent šlo tedy o vývoz surového dřeva. A když už je řeč o vývozu dřeva z Československa, uveďme, že Rakousko není jediným, a dokonce ani ne největším zahraničním odběratelem. Z Československa bylo například v roce 1979 prodáno celkem 834 tisíc kubíků řeziva do zahraničí. Z toho do Velké Britanie 176 tisíc kubíků, do Itálie 156 tisíc, do Rakouska 130 tisíc a do NSR 95 tisíc. Ano,* Československo se za érv • reálného socialismu a pod Husákovým a Bilakovým vedením «vypracovalo» na úroveň rozvojových zemí. Každý den odtud odvážejí vlaky a nespočetná nákladní auta přes hranice nikoliv výrobky, ale především suroviny, hlavně dříví a uhlí. Tak hluboce už klesla tato země pod vedením moskevských místodržících, kteří z ní dělají na příkaz Moskvy zapadákov Evropy. Občanům však tuto holou pravdu neřeknou. Ti mají zůstat nevědomými hlupáky a proto se jim lže od rána do večera. ček

UŽ ZASE NEPORUČIL* VĚTRU A DEŠTI Nový muž v sestavě mnoha tajemníků ÚV KSČ František Pitra naříkal v pražském rozhlase 22.srpna nad nepřízní počasí a následnou špatnou sklizní. Viníkem je tedy opět pouze příroda. Tajemník Pitra to aspoň tvrdí: «Už dnes je zřejmé, že vlivem povětrnostních podmínek a z nich vycházejících škod na z jara drobných porostech, nedosáhneme plánované produkce». Aby náhodou obyvatelstvo nepropadlo panice a nezaealo vykupavat mouku a jiné potraviny, dodal, že se dá sice počítat s výnosy v průměru posledních let, jenom že nebude zdaleka dosaženo výše, která byla pro letošní první rok sedmé pětiletky plánována. Musí se počítat také s tím, že nebude dostatek krmiva a proto se nesplní plán výroby masa. Znamená to zároveň, že se bude muset víc obilí, a to i krmného, nakoupit v zahraničí, takže se nedostane na jiné věci atd. Jak pravil kulatě tajemník Pitra: «Nelze zastírat, že nižší úroda obilí vyvolá těžkosti nejen v /.cmčdéiství samém, ale že je i nepříznivá pro celé naše národní hospodářství». A máme se zase na co těšit. BRITŠTÍ ODBORÁŘI S E ZASTALI VĚZNĚNÝCH CHARTISTÚ Na minulé výroční konferenci britských odborů v Brightonu řekl generální tajemník Len Murray, že je třeba rozlišovat mezi problémy všeobecných lidských práv a problémy, v nichž jsou odbory kompetentní. Jeho slova vzbudila prudký nesouhlas mezi delegáty. Mluvčí svazu elektrotechniků Bili Blair upozornil, že kupříkladu signatáři Charty 77 jsou pronásledováni za to, že usilují o respektování lidských a občanských práv, tedy o tytéž principy, za nimiž stojí i britské odbory. O návrhu odborových svazů elektrikářů a instalatérů zahájit kampaň za propuštění vězněných signatářů Charty

77 se muselo hlasovat. Návrh byl přijat přesvědčivou většinou. Pozoruhodné je, že nešlo o akci vedení odborů, ale o návrhy delegátů britských pracujících. TŘI LÉTA ŠPATNÝCH SKLIZNÍ V SSSR Letošní sklizeň obilnin v SSSR je odhadována na 185 milionů tun a to je mnohem méně mež činí plánovaný úkol 236 milionů tun. Pokud budou chtít v SSSR vyprodukovat plánované množství masa, musí dovézt značné množství obilnin ze Západu, především z USA, kde letos měli rekordní úrodu obilí. Pro sklizeň kukuřice činil odhad 196 milionů tun a podle toho by letošní úroda měla být téměř o 10% vyšší než loňská a jen o málo nižší než rekordní sklizeň v roce 1979. I přes dvojí rekordní sklizeň v krátkém čase, nebudou ani pro příští rok osevní plochy kukuřice v USA omezeny. Pšenice má být sklizeno 75 milionů tun, což je o 16% víc než loni. Podobně se očekává dobrá sklizeň u sojových bobů a zcela nadprůměrná u burských oříšků. Loni musel SSSR při sklizni 189 tun obilnin dovézt 35 milionů tun, aby udržel dosavadní výši produkce masa. Letos by to byl již třetí rok, kdy sovětská sklizeň zůstane hluboko pod plánovanými výnosy.

Šedesátiny Jiřího Košty # v

/ -J

Univerzitní profesor Dr. Jiří Kosta se dožívá v říjnu šedesáti let. Za války byl politicky a rasově pronásledován nacismem a vězněn v různých koncentračních táborech. V padesátíych letech byl po vystudování znovu politicky postižen jako syn starého komunisty, který se dostal do «mlýna» stalinistických procesů. Pracoval delší dobu jako dělník, až mu postupně bylo dovoleno vrátit se k svému oboru; v clobě přípravy Pražského jara byl už vědeckým tajemníkem Ekonomického ústavu Československé akademie věd, kde se výrazně podílel na různých reformních studiích a programech. Po roce 1968 emigroval a po kratším pobytu ve Vídni a Mnichově zakotvil ve Frankfurtu nad Mohanem, a to jako profesor ekonomie na tarnnější univerzitě. J. Kosta je tu nejen oceňován jako vysokoškolský učitel, nýbrž pokračuje také úspěšně v badatelské činnosti. Především se zabývá ekonomikou socialismu, a k této tématice publikoval řadu významných teoretických a empirických prací, jako k otázkám zbožní výroby za socialismu, Droblematice plánovaného hospodářství a j. Publicoval též srovnávací empirické práce o technickém pokroku a o sociálněekonomickém vývoji v ČSSR, o struktuře pracovních sil a politice zaměstnanosti v ČSSR, o cílech a metodách hospodářské politiky ČSSR atd. Přejeme Jiřímu Kostovi do další jeho vědecké a pedagogické činnosti hodně sil a úspěchů. Redakce

33

Mluvčí Charty 77 obdrželi z okruhu jejích signatářů'pojednání o stavu životního prostředí v naší zemi. Vítáme tento příspévek i z toho důvodu, že řešení otázek zde zpracovaných či předložených umožňuje relativizovat faktické a obecně pociťované dělení této společnosti na mocné a bezmocné, na úřední místa a «obyčejné lidi». Životní prostředí se týká přímo všech občanů a najdeme-li při řešení této problematiky společný jazyk, je to nezanedbatelná šance jak pro životní prostředí, tak pro čs. společnost osmdesátých let. Je přirozené, že nastíněný pohled je jen dílčí a všímá si jen některých momentů Široké, pohyblivé a dodnes plně nepodchycené problematiky. Vzhledem k povaze věci tomu ani nemůže být jinak, nadto přístup k informacím o této oblasti je obtížný nebo žádný. Pojednání například nezpracovává otázky radiací, hlučnosti, hromadění škodlivých chemikálií v potravinách, těžby a vývozu dřevní hmoty a jiných surovin, znehodnocování spodních vod u nás používanou technologií těžby uranu, urbanistických zásahů do krajiny, vlivu mezinárodněpolitických vztahů apod. Očekáváme, že toto dílčí pojednání bude přijato kompetentními místy i veřejností především jako podnět k zpracování těchto a jiných momentů i k uvádění nastíněné problematiky do nejširších souvislostí, aby tak postupně byly ohledány příčiny současného stavu věcí, naznačena východiska a přijata konkrétní opatření.

Je zřejmé, že otázka životního prostředí přesahuje rámec čistě odborné problematiky a j e součástí jednoho ze základních práv člověka, a to práva na život. Toto právo mají však i ti, kdo přijdou po nás. Proto odpovědnost za životní prostředí je nedílnou součástí úsilí nás všech, kdo hájí základní práva a svobody člověka. I z předložených pojednání je patrné, že bez součinnosti všech občanů tyto otázky řešit nelze. Sám stav životního prostředí poukazuje na nutnost otevřené diskuse, svobody projevu a sdružování těch, kteří chtějí hájit nejen své zájmy, nýbrž uplatnit svou odpovědnost. V neposlední řadě poukazuje i na nezbytnost respektovat právo na sebeurčení národů a jejich svobodný rozvoj. Přijímáme tuto zprávu o stavu životního prostředí jako text, od kterého očekáváme, že povzbudí řadu občanů i úředních míst k širšímu a hlubšímu zpracování problematiky a vyvolá nich odhodlání podílet se na nápravě zlověstných jevů, které ohrožují nás i budoucí. 12.5.1981 Václav Malý mluvčí Charty 77 prof. MUDr. Bedřich Placák, DrSc mluvčí Charty 77 dr. Jaroslav Sabata mluvčí Charty 77 Ladislav Lis, člen kolektivu mluvčích Charty 77.

ZPRÁVA O STAVU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ Za minulá tři desetiletí se v naší zemi mnohé změnilo. O pozitivních změnách, o růstu společenského bohatství, o vzniku nových hodnot se dovídáme často a podrobně. Bilance předkládané veřejnosti se však téměř nikdy nezabývají změnami k horšímu, zánikem hodnot, či jejich ohrožením. Přitom nejde o přechodné změny, ale o trvalé a často nedozírné a nenapravitelné ztráty. Negativní změny lze pozorovat nejen ve vztazích mezi lidmi, lostihly také vztah mezi člověkem a přírodou. SlaŠe životní prostředí se výrazně zhoršilo. Změnila se krajina. Tam, kde vyrostlo nové sídliště, nemůže už samozřejmě půda rodit. Sídliště však nemusí být zakládána na zemědělské půdě nebo dokonce na nejlepší orné půdě. Jen za posledních sedm let jsme nejrůznější stavební činností ztratili více než 10% veškeré zemědělské a orné půdy. Kvalita půdy, která zůstává, rok od roku klesá, půdy udusané těžkými mechanismy nepropouštějí vodu ani vzduch, obsahují málo humusu a stále více plevelů. Tato část přírody, na níž přímo závisí naše živobytí, je v povážlivém stavu. Za dobu jedné generace les přestal být lesem ve smyslu evropského kulturního porostu. Kromě cizopasných václavek stále ubývá lesních plodů.

34

Bez nadsázky lze říci, že značné části našich lesů hrozí nebezpečí bezprostředního zániku. Jestliže v posledních letech několikanásobně poklesly stavy zajíců a bažantů, jestliže v krajině nenacházíme jedle ani koroptve, jde pouze o ukázku toho, jak se zužuje počet rostlinných i živočišných druhů. Přitom pestrost přírody není jen kulturní hodnotou, ale také významným genetickým činitelem, který nesmíme opomíjet, nechceme-li porušit nezbytnou rovnováhu v přírodě. Nikdy dříve nedošlo k tak výrazným změnám za tak krátkou dobu. Žádná z generací, které obývaly naši zemi, neublížila přírodě tolik, jako naše generace. Příroda už není schopna se vypořádat s následky lidské Činnosti. Budeme-li pokračovat v nastoupené cestě, ohrozíme přirozené zdroje své existence a naše území se stane neobyvatelným. Je patrno, že zhoršení životního prostředí úzce souvisí s nebývalým růstem výroby. Tuto daň pokroku (může-li samotný kvantitativní vzestup výroby znamenat společenský pokrok) platí všechny průmyslově vyspělé země. Ohrožení životního prostředí v ČSSR je však specifické a v mnoha směrech závažnější než v mnoha zemích. Vyplývá to z některých zvláštností našeho hospodářského života.

V mezinárodním srovnání jsme zemí spíše střední velikosti, avšak rozměry a charakter naší země neodpovídají množství a zejména druhu naší hospodářské činnosti. Příliš je u nás zastoupen těžký průmysl, přičemž úroveň ochrany životního prostředí vůči jeho neblahým jevům a následkům je nízká. Naše průmyslová činnost vyžaduje značné množství energie: nejprve na dopravu (v menší míře na těžbu) veškerých surovin, pak na jejich energeticky náročné zpracování a posléze znovu na dopravu těžkých a prací příliš nezhodnocených výrobků. Při veškeré této činnosti vzniká odpad, který poškozuje či přímo ničí životní prostředí. V porovnání s množstvím odpadu a škodlivých zplodin jsme nuceni považovat naši zemi za příliš malou, než abychom si mohli takové počínání delší dobu dovolit. V produkci popele na jednoho obyvatele zaujímáme první místo na světě. Znečišťujeme vodu, jako by nás bylo o 4 miliony více - a čistíme ji, jako by nás bylo o 4 miliony méně. Ve srovnání s vyspělymi evropskými státy je naše ochrana životního prostředí méně účinná, jak úroveň a nasazení technických prostředků, které by mohly zlepšit současný stav, tak i společenský postih průmyslových a jiných podniků, které životní prostředí trvale znehodnocují, jsou nedostatečné. Kvalitě životního prostředí se přitom již léta nevěnuje náležitá pozornost. Životni prostředí zůstalo na okraji zájmu i na nedávném sjezdu KSČ. V diskusním příspěvku předsedy vlády ČSR bylo řečeno: «Nezapomínáme však ani na to, že bez zdravého vzduchu, čistých řek a dostatku lesů by naše péče o životní úroveň zcela ztrácela smysl». Skutečně nezapomínáme? VZDUCH, K T E R Ý DÝCHÁME Naše ovzduší je zamořeno škodlivými látkami, někde v slabších koncentracích, jinde nad únosnou mez. I v místech, kam dojíždíme za «zdravým vzduchem», lze už naměřit značné dávky znečištění. Spolu se vzduchem vdechujeme především kysličníky síry, uhlíku, dusíku, halogeny, fenoly, nitráty, sirovodík, zplodiny benzinových a naftových motorů a celou řadu škodlivých látek, s nimiž dosavadní vývoj lidského organismu nepočítal. Plynulými exhalacemi jsou zamořovány celé oblasti: Podkrušnohoří a Krušné hory od Karlovarska po Děčín, prudce se zhoršuje ovzduší středních Čech v oblasti Mělnická, zasaženo je Pardubicko i průmyslový sever Moravy. K průmyslovým exhalacím se přidal motorismus. Ovzduší v Praze i v Bratislavě se rovná zamořeným oblastem Mostecka a Chomutovska. V některých pražských obvodech j e koncentrace SO2 dokonce vyšší než v severočeské krajině (viz Večerní Praha ze dne 92-1981). K plynným exhalacím přistupuje obsah pevných částic. Spad popílku v ČSSR činí v průměru 280 kg na obyvatele ročně, (jsme na předním místě světové tabulky) v městech spadne 200-500 tun pevných částí na km2, v některých částech Bratislavy dokonce 1.000 tun na km2 ročně. Na 4 miliony obyvatel ČSSR, tj. 26% obyvatel republiky, žije v nadměrně zamořených, zdraví škodlivých oblastech. Hlavním zdrojem znečištění je spalování fosilních paliv. V Evropě j e ročně vysíláno do ovzduší

25 milionů tun síry a náš podíl na nich značně přesahuje průměr, který by odpovídal rozloze a počtu obyvatel ČSSR. Naše palivoenergetická základna je totiž v rozhodující míře postavena na spalování méně hodnotných paliv, zejména hnědého uhlí a lignitu. Tato paliva se vyznačují malou výhřevností a velkým množstvím zplodin, především síry a popele. Na této skutečnosti se nic k lepšímu nezmění, naopak obsah síry v uhlí stále stoupá a s klesající výhřevností je nutno spalovat stále více. Kromě elektráren a výrobních závodů používá toto uhlí také 70% všech domácností. Vysoké komíny, dosahující až několika set metrů nejsou řešením, nýbrž projevem alibismu. Ulehčují situaci v bezprostřední blízkosti zdroje emisí, zato rozptylují škodlivé látky na širší území. Takto si vyměňují své exhalace jednotlivé kraje i sousední státy. Znečištěné ovzduší je v poslední době obrovskou zátěží i pro národní hospodářství. Kromě jiného zvyšuje kyselost půdy, rozrušuje stavby a způsobuje rychlé stárnutí kovových konstrukcí. NejvážnějŠí jsou však důsledky pro živé organismy. Ponecháme-li stranou vliv na člověka (neboť ani zdaleka jsme ještě nepoznali všechny i dlouhodobě Škodlivé důsledky exhalací), varovný je už dnes stav našich lesů. V některých případech jsou lesní porosty zasahovány až dvojnásobkem dávky, která nutně vede k jejich odumření. Jiné, které vegetují ve zdánlivě snesitelné koncentraci škodlivin, bezprostředně nehynou, ale jsou vážně oslabovány. Podléhají pak leckterému napadení, s nímž by se zdravý les dříve sám vyrovnal, živočišným Škůdcům i meteorologie' kým zvratům. S výjimkou Šumavy, kde jsou změny zatím jen málo patrné, veškeré lesy v českých pohraničních horách jsou silně poškozeny. Některé se již patrně nepodaří zachránit: Krušné, Lužické a Jizerské hory, západní část Krkonoš. Do situace hrozící zánikem se však mohou také dostat lesní porosty Beskyd, Jeseníků, Orlických hor a další lesy ve vnitrozemí. Následky exhalací a oslabení jehličnatých stromů jsou zde již zřetelné. Naše lesy nejsou jen bohatstvím, které jsme zdědili po předcích a máme uchovat příštím pokolením (strom vyrůstá 100 let), nejsou jen rekreačním pásmem a nedomyslitelnou ozdobou naší země, ale také nenahraditelným činitelem ve vodním hospodářstvím, v ochraně půdy, rostlin a živočichů a ve tvorbě ovzduší. I kdyby nebylo jiného důvodu než záchrany lesů, musí být vynaloženo veškeré úsilí ke zlepšení kvality vzduchu. VODA, KTEROU P I J E M E Podobně znepokojujícím jevem je i znečištění vody. V dohledné době budeme muset přivážet jakostní vodu na velké vzdáleností a kupovat ji v nádobách jako mléko a jiné nápoje. Je přirozené, že všechny látky rozptylované do vzduchu se dříve či později dostanou do vody. Navíc k nim přistupují nečistoty, které vnikají do vody bez zprostředkování ovzduším a nečistoty, které jsou do vody přímo ukládány. Naše pitná voda obsahuje řadu prvků, které se do vody dostávají převážně jako odpad. Na druhé straně tato voda postrádá některé přirozené stopové prvky nezbytné pro vývoj organismů. Na zneči-

35

šťování vody se podílejí - přibližné rovným dílem dva hlavní činitelé. První z nich ji znehodnocuje po celé délce vodních loků a v celém procesu vodního koloběhu. Takto se dostávají do vody chemické látky, používané v zemědělství, především dusičnany. Spolu s dešťovou vodou prosakují do půdy spodních vod hnojiva i další látky, rozvážené na pole a průmyslové exhlace dopadající na celé území. K těmto soustavně přibývajícím nečistotám se každoročně řadí i stovky tak zvaných havárií, které postihují povrchovou a podzemní vodu. Nejvážnější z nich je unikání ropy způsobené nejrůznejšími technickými nedostatky. (Poslední vážnou ropní havárií byl únik z ropovodu u Havlíčkova Brodu. Je politováníhodné, že veřejnost nebyla - jako v podobných případech - informována ani o příčinách ani o rozsahu kalamity). Tento znehodnocující činitel je většinou všeobecný a anonymní. Druhý činitel, pro voclu stejně zhoubný, má téměř vždy přesnou adresu a míru zavinění. Na stovkách míst jsou odpadní látky vědomě vypouštěny přímo do vodních toků. Městské a průmyslové odpadní zbytky, které výroba nedokáže zpracovat. Nejvíce organických nečistot pochází z kanalizací, dále z potravinářského, chemického a textilního průmyslu a z papíren. Ostatní průmysl se podílí sice v menším množství, často však látkami mimořádně škodlivými. Většinu těchto lak zvaných odpadních vod lze před vypouštěním do vodních toků vyčistit, upravit na přijatelnou, hygienickými zásadami přípustnou úroveň. Naše zákony již 22 let čištění odpadových vod nařizují, jenže zároveň zmocňují vládu k udělování výjimek. V současné době je těchto výjimek uděleno víc a nikdo ze zasvěcených nepochybuje, že až se jimi česká a slovenská vláda znovu budou zabývat, nezbude jim než výjimky většinou prodlužovat. Každoroční plány výstavby čistících zařízení jsou již na centrálních orgánech kráceny a ani schválený zbytek nebývá zdaleka vždy v praxi uskutečněn. Při dosavadním tempu bychom dnes potřebná zařízení mohli postavit až za 50 let (tempo výstavby nových čističek v letech 1976-80 bylo totiž nižší než v létech 1961-65), a protože zdrojů znečištění bude v dohledné době spíše přibývat než ubývat, kvalita vzduchu a kvalita vody se bude v příštích letech dál zhoršovat. Venkovský vzduch je přece jen o něco čistší než v průmyslových aglomeracích, ale o vodě to říci nelze. Mnohá voda na venkově j e natolik znečištěna dusičnany, že ji lze považovat za tekutinu vhodnou ke hnojení. Někdy je tak špatná, že nemůže být použita ani k závlahám. Městská voda obsahuje zpravidla méně dusičanů, zato víc ostatních škodlivin, včetně desítek druhů virů schopných infikovat statisíce lidí ročně. OHROŽENÁ ZEMĚ - OHROŽENÝ ČLOVĚK Znečištěný vzduch a znečištěná voda mají záporné důsledky na lidské zdraví. Přitom musíme počítat s tím, že zdaleka ne všechny tyto důsledky se už projevují a že tedy všechny ani neznáme. Zhoršení životního prostředí nastalo příliš náhle, změny nás zastihly nepřipravené. Lidský organismus si nestačil připravit ochranné mechanismy, pokud jsou vůbec možné. Zatím se při znečištěném vzduchu a znečištěné

36

vodě dá žit. Ale jak - a jak dlouho. Hlavní hygienik ČSR úředně oznamuje, že koncentrace 660 jednotek kysličníku siřičitého je tou horní hranicí, kterou snese člověk bez úhony na zdraví. Avšak podle plošného měření v roce 1979 dosahuje koncentrace SO2 v městě Chomutov 860 jednotek. V jeho blízkém okolí směrem k horám až L300, v Jirkově i .000, v Klášterci nad Ohří 880, ve Vejprtech 1.200 jednotek. Obdobně je tomu na mnoha místech Mostecka, Teplická, Ústecka, ale i v okoli Karlových Varů a Chebu. Děti, které vyrůstají v oblastech se zvýšeným spalováním energetického uhlí, mají až o pětinu zvýšený počet červených krvinek. Organismus tak reaguje na kysličník siřičitý v ovzduší, zajišťuje si potředný kyslík. Je to nouzové opatření. Každá podobná změna odčerpává z organismu energii, která pak někde chybí. Nedostatek rezerv spotřebovaných na obranu proti znečištěnému ovzduší, se projeví zejména při onemocněních. Ve znečištěných průmyslových oblastech, v plné míře mezi ně patří například i pražské průmyslové obvody, ani nemusí být více zánětů horních cest dýchacích, ale zato závažnější bývají jejich komplikace. V silně postižených oblastech j e častější dětská leukémie a na příklad kostní zrání dětí je opožděno až o rok. Všechna tato poškození v dětském věku se přenášejí do dospělosti. Voda s dusičnany podávaná kojencům, vytváří předpoklady pro srdeční onemocnění po 30. roce věku. Jestliže je nahrazovana vodou minerální, mohou být poškozeny dosud utvářející se ledviny, takže jediným předpokladem zdravého vývoje je čistá voda. V oblastech se silným znečištěním se již dnes průměrná délka života zkrátila o tři roky. Teprve budoucnost ukáže, jak tomu bude u generaci, které žily v znečištěném prostředí od dětství a co z vlastního poškození předají svým dětem již při početí. Hospodářské ztráty způsobené zhoršením životního prostředí jsou tak velké, že někdy bývají srovnávány s částkou vyplácenou na veškeré důchodové zabezpeční. Mnohem podstatnější jsou však ztráty, které nelze vyčíslit a které znamenají výrazné zhoršení kvality života.

UTAJOVÁNÍ ODDALUJE NUTNÉ ZMĚNY O zhoršeném životním prostředí v naší zemi se mluví jen v s úředně odváženou mírou kritičnosti. Některé údaje se čas od času objeví v publikacích s omezeným nákladem, určených úzkému okruhu odborníků, jiné například o vlivu škodlivin na zdraví obyvatelstva jsou tajné. Považujeme toto faktické utajování za nebezpečné. Snaha o vyvolání dojmu, že zhoršování životního prostředí je problém sice nepříjemný, leč druhořadý, výhledově zvládnutelný a už dnes řešený, je zřejmě vedena obavami z paniky. Avšak panika by byla důsledkem právě dlouhodobého zastírání alarmující skutečnosti. Kdyby se uvedlo, čemu je denně vystavováno třeba obyvatelstvo Chomutova, odliv z této oblasti by zřejmě rázem stoupl. Mnoho lidí by dalo přednost vlastnímu zdraví a zdraví svých dětí před vyššími výdělky. Nastaly by hospodářské komplikace. Mohla by však také vyvstat otázka odpovědnosti a především pochybnost, zda hospodářský rozvoj byl v uplynulých letech rozumně plánován a

správně pojat, znamenal-li ve svých důsledcích tak negativní změny životního prostředí. Je však zřejmé, že bez přiznáni pravého stavu věcí a beze změn v současné orientaci našeho hospodářství, po kterých tento stav volá, se životní prostředí bude dále zhoršovat. Kupříkladu těžba a spalování hnědého uhlí má v nadcházejícím desetiletí dál stoupat. Přitom uhlí těžené v příštích letech bude mít 7-10% síry, takže obsah síry v ovzduší již dnes kritický, se zvýší o další polovinu. Toto uhlí bude navíc těženo s obrovskými náklady. Novým povrchovým dolům, hlubokým několik desítek metrů, padnou za oběť další města a průmyslové komplexy, které bude nutno přemístit, a nikdo nemá reálnou představu o lom, kdy a zda se podaří obnovit plochy zničené krajiny. Při dosavadním postupu se také bude rok od roku zhoršovat kvalita vody, protože zdroje znečištění narůstají zatím rychleji než opatření proti nim. Už dnes je povážlivé množství dusičnanů ve vodě, přičemž intenzívní zemědělská výroba je teprve v počátcích. Cesta škodlivých látek prostupujících půdou se projevuje s určitým zpožděním a nelze tedy říci, že obsah dusičnanů (a nejen jich) ve vodě již odpovídá současnému množství chemických produktů používaných v zemědělství. Jedno je jisté: při dosavadním hospodářském myšlení a jemu odpovídající praxi, které spatřují svůj cíl jednostranně ve stálém kvantitativním zvyšování výroby, budou vzduch i voda horší než dnes. HLAVNÍ ZDROJE ZNEČIŠTĚNÍ A CESTA K NÁPRAVĚ Máme za to, že k dosažení účinného obratu je třeba se zaměřit na hlavní zdroje znečištění. I když nechceme opomíjet zdroje další, hlavní příčinou zkažení ovzduší jsou škodlivé emise vznikající spalováním hnědého uhlí, převážně emise z tepelných elektráren. Dosud se u nás neuplatnila technologie, která by při procesu spalování vázala síru a zabránila jejímu rozptylování do ovzduší. Pokud k tomu v širokém měřítku nedojde, nezbývá než spalování hnědého uhlí dále nestupňovat, ale omezit. Naše energetická bilance se nemusí zhoršit, překonámeli dosavadní způsob nazírání, který přikazuje, aby se na každý nový požadavek výroby reagovalo novým zvýšením výroby. Kapacitu jednoho sta (nebo tisíce, nebo pěti tisíc) megawattů elektrické energie předpokládanou pro nutný přírůstek v energetické bilanci, lze řešit dvěma způsoby: novou investiční výstavbou, což j e tradiční, běžně uplatňovaný způsob, nebo snížením dosavadní spotřeby o stejné množství. Není pochybnosti o tom, že druhý způsob je stejně účinný, navíc pak levnější a prospěšnější z hlediska životního prostředí. Státní program racionalizace energetické spotřeby u nás existuje, j e však neuspokojivý a především neuspokojivě plněný. Není to proto, že jsme došli až na konec našich možností, spíš proto, že jsme dostatečně neuplatnili podněty, které by ekonomické subjekty k úsporám vskutku neúprosně vedly. Mezinárodní srovnání zřetelně ukazuje, že ve spotřebě energie na jednotku výroby jsme značně pozadu za vyspělými státy. Téměř 30% úspor

nám

máze přinést

vyrovnání

s dosud

známým

technickým vývojem. Místo progresivních investic do energetických úspor, které by prospěly životní-

mu prostředí, vynakládají se však investice setrvačně na rozvoj těžby hnědého uhlí a na další elektrárenské kapacity, které životnímu prostředí škodí. Převážnou většinu elektrické energie - asi tři čtvrtiny - spotřebuji velcí a střední odběratelé, tedy výroba. Výrobní podniky jsou však stále ještě nedostatečně pobízeny k tomu, aby se energetickými úsporami vážně zabývaly. Kalkulace a finanční náklady je k tomu nenutí - počítá se s nimi ve výrobních nákladech a s limitovaným odběrem elektrické energie se už naučila žít, je to snazší a pohodlnější, než podstupovat komplikace při zavádění nových, energeticky úspornějších tec inologií, Netečnost mnohých podniků k potřebě energetických úspor je především důsledkem ekonomické kalkulace za daných ukazatelů. Vědí, že nadřízené orgány, které jejich výrobky vyžadují, jim nakonec vždy energii přidělí. A bucle-li nejhůř, je tu ještě rezerva volných zdrojů, například sobot. Boj o energii se vede při jednání s rozvodnými závody a nadřízenými orgány, nikoli v technických útvarech. K šetření energií nejsou podniky většinou ani vybaveny. Zatímco ve vyspělých průmyslových zemích zemích existuje již řadu let lunkce odborného pracovníka pro snižování spotřeby energie, naši podnikoví energetici nemají často ani základní technické znalosti. A když je mají, nemohou či nesmějí je uplatnit. Neočekává se od nich, že budou kvalifikovaně snižovat spotřebu, mají spíš za základní úkol zajistit dostatek energie a převážně podle toho jsou dosud hodnoceni. Nadpodnikové resortní či státní orgány, které by se touto problematikou mohly účinně zabývat, a poskytovat výrobním podnikům praktickou pomoc, rovněž neexistují. Za tohoto stavu je přirozené, že ve výrobě je mnoho nevyužitých možností k energetickým úsporám a že hlavní vývojový trend linie směřuje k zajišťování nových zdrojů. Nedostatečně informovaní občané sice sami zakoušejí, jak se životní prostředí zhoršuje, ale neznají jeho skutečný stav a jeho souvislosti. Proto také pokládají výzvy k energetickým úsporám (především úsporám ve výrobním procesu, které mohou hýl nejúčinnější) za jedno z četných mravokárných nabádání k hospodárnosti vůbec a podle toho na ně také reagují. Pokud nutnost ozdravit kriticky ohrožené životní prostředí se nestane předmětem otevřeného celospolečenského rozhovoru, pokud i energetické úspory nebudou pochopeny jako úkol přesahující všechny politické i ekonomické imperativy, i jako požadavek, směřující k ochraně zdraví člověka a k záchraně krajiny, nelze ani s obratem k racionální spotřebě elektrické energie počítat. Řídící orgány jsou společnosti dlužny nejen informace, ale také účinnou praktickou pomoc a orientaci na rozumnější využívání energie. Nelze brát vážně slova národohospodářů o nutnosti šetření energií, jestliže v okresním městě nelze sehnat ani prosté těsnění do oken a dveří. Je známo, že u nás, snad víc než kdekoli ve střední Evropě, topíme tak říkajíc pánubohu do oken. Ve společnosti, pro kterou je spalování uhlí tak velkou zátěží životního prostředí, očekáváme větší zájem státu o nápravu. Daly by se předpokládat instituce - neměly by u nás ani zdaleka světové prvenství - které například snímkují tepelné vyzařování domů (místa největších ztrát) a pak majiteli

poradí, jak účinně .ztráty zamezit, jak využít doplňkových zdrojů energie, jak v této oblasti hospodařit. Neboť naprostá většina občanů žijících v sídlištích nemá na úsporách teplé vody a otopu bezprostřední hmotný zájem. Spotřeba se tu totiž sčítá do velkých celků. Energetici mají prakticky vyzkoušeno, že měření spotřeby tepla a teplé vody v jednotlivých domácnostech vede k výrazné hospodárnosti (okamžitý pokles asi o 30%). Na zavádění teplovodních vodoměrů a kalorimetrů však nejsou prostředky. Automatická regulace v teplárnách je úsporná, chybí však pro ni zařízení (malé a střední teplárny ve městech ostatně nemají ani odlučovače popílku). Chybí termostaty v potřebném sortimentu a v přijatelné ceně. Většina elektrických spotřebičů pro domácnost je energeticky rozmařilá a racionální konstrukce jsou zatím drahé. Zaostáváme za celosvětovým trendem energetických úspor, aniž zvažujeme účinné technické novinky. Rozumnější energetická spotřeba, všestranně podporovaná státem a podle potřeby dotovaná na úkor těžby uhlí a tepelných elektráren, může přispět k tomu, aby se ovzduší dál nezhoršovalo. K tomu, aby se začalo zlepšovat, je nutno postupně odstraňovat veškeré průmyslové exhalace a zejména přebudovat celou energetiku.

N Ě K T E R É MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI I když nebudeme zvyšovat množství škodlivých látek při spalování uhlí, ani potom se nemůžeme spoléhat na to, že obsah škodlivin v našem ovzduší se už nebude zvyšovat. Na území severních Cech se na celkovém znečištění podílejí zdroje NDR polovinou. Do oblasti Lužických a Jizerských hor výrazně zasahují zdroje z PLR. Naše vlastní úsilí o zastavení růstu exhalací by mělo jen omezený výsledek, estliže se uskuteční plánované rozšíření hnědouíelných elekráren v NDR a PLR, a to právě v oblastech, odkud jsme již dnes postihováni. Zatímco dosavadní vztah k vzájemnému znečišťování byl veden vědomím, že si nemáme co vyčítat, účinná opatření uskutečňovaná jednou stranou musí nastolit vztah zcela nový: nutnost důrazné obhajoby národních zájmů a společného mezinárodního řešení kritické situace.

JSOU

JADERNÉ

ELEKTRÁRNY SKEM?

VÝCHODI-

V Evropě a ostatních částech světa je již řadu let aktivní hnutí odpůrců jaderných elektráren. Rozumíme jeho pohnutkám, pozorně sledujeme jeho argumenty. Pro nás, československé občany, jsou však bezprostředním ohrožením dosavadní tradiční zdroje elektrické energie. Zamořují nás plynnými a pevnými exhlacemi natolik, že ohrožují život. Nechceme-li se vzdát většiny elektrické energie a klesnout na nižší technickocivilizační úroveň, musíme se orientovat na jiné, netradiční energetické zdroje. Skutečným východiskem jsou nové «čisté zdroje», přímá přeměna sluneční energie v elektrickou, geotermální a slapová energie atd. Praktické využití těhto zdrojů však bude sotva vyřešeno do roku 2000. Samozřejmě, měli bychom již teď využívat všech technicky zvládnutých možností,

38

slunečních kolektorů a tepelných čerpadel k ohřevu vody atd. Zvláštní pozornost bychom měli věnovat výstavbě vodních elektráren, zejména na menších tocích, kde byla řada malých elekráren neprozřetelně zlikvidována. V poslední době se pak dostaly do popředí pozornosti jaderné elektrárny. Výzkumy prováděné ve světě uvádějí, že jaderna energetika je pro zdraví občanů mnohonásobně (anglická zjištění tvrdí, že stočtyřicetinásobně) bezpečnější než provoz tepelných elektráren. V československých podmínkách to zní slibně. Přesto bychom měli vzít v úvahu jak nesporná, tak i předpokládaná rizika. Chceme-li dát nicméně jaderným elektrárnám dnes přednost pro jejich «čistotu», musíme ovšem trvat na tom, aby všechna opatření na ochranu lidského zdraví a životního prostředí byla důsledně dodržována. Československý atomový program je založen na elektrárnách W E R . Tyto elektrárny v Jaslovských Bohunicích či Dukovanech nemají však aktivní zónu chráněnou dvojitým pláštěm, jak je již dnes běžné při stavbě všech jaderných elektráren na Západě a jak je tomu i ve Finsku, kter.é instalovalo tentýž typ. Jde o nezbytnou opatrnost v zájmu obyvatelstva, o nutné opatření v zemích, -kde jaderná elektrárna prostě nemůže být postavena stranou civilizace, ale třeba jen 20 km od nejbližšíhó osídlení. V západoevropských zemích jsou ochranné pláště elektráren propočítávány a zkoušeny proti vnějšímu nárazu, který se rovná pádu havarovaného letadla. Pravděpodobnost, že místo jaderné elektrárny bude někdv totožné s bodem ríiožné letecké katastrofy, je víc než nepatrná, avšak důsledky takové nepravděpodobné shody v zemi s hustým osídlením byly natolik zhoubné,, že není těžké této opatrnosti rozumět a požadovat j i i u nás. Stejně úzkostlivá opatření musí být dodržována při ukládání vyčerpaného paliva (plná neprostupnost na dobu 600 let), při likvidaci vod zatížených tritiem a konečně při odborné přípravě a pracovním zatěžování technického personálu jaderných elektráren. Budou-li tito pracovníci pracovat třeba jen 12 hodin týdně, avšak s možností maximálního soustředění, je to pro společnost důležitější než jejich tak zvané produktivní využití s risikem selhání lidského činitele. Jinými slovy: při stavbě a provozu jaderných elekráren hledisko ekonomičnosti nemůže mít tutéž váhu jako při jakémkoli jiném podnikání. MOTORISMUS Obyvatelé měst s živým dopravním ruchem, kteří žijí v blízkosti dopravních komunikací, trpí nejen průmyslovými exhalacemi, ale navíc jsou postihováni škodlivými zplodinami z benzinových a naftových motorů. Jejich zdraví je tak ohrožováno dvojnásob. Konstrukce našich motorů, chemické složeni pohonných hmot ani údržba vozidel neodpovídají světovému vývoji a požadavkům na ochranu životního prostředí, uplatňovaným ve vyspělých zemích. Ačkoliv zamořování ovzduší zplodinami spalovacích motorů zůstává nadále světovým problémem, v některých dříve kriticky zamořených oblastech se díky účinným technickým a organizačním opatřením začala situace lepšit (Tokio). Zamoření našich velkých měst, hlavně Prahy a Bratislavy, však bude sotva mít v dohledné době

sestupnou tendenci. Radikální omezení místní automobilové dopravy a vyloučení průjezdních tras skrz město není prozatím na obzoru, naopak Praha získala novou zónu zamoření (dálnice vede středem města). O zavedení trolejbusů pro městskou hromadnou městskou dobravu se neuvažuje, o elektromobilech také ne. Přitom neustále ubývající zeleň přestává ve městech plnit funkci přirozeného filtru. Žádoucí plocha vysoké zeleně na 1 obyvatele je 20-25 m2, v Bratislavě je však pouze 4 m2 vysoké zeleně na osobu, podle údajů Večerní Prahy z 9-4-1981 je v oblasti Nového Města v Praze 1,2 m2 zeleně na osobu, na Smíchově 0,89 m2. CO LZE UČINIT PRO ČISTOU VODU Byly vydány směrnice pro dodržování zásad v okolí místních vodáren, v tak zvaných ochranných pásmech. Toto úsilí je třeba uvítat a všestranně podporovat. Omezení zdrojů znečišťování pocházejících ze zemědělství nevyžaduje ani tak investice a nákladná opatření, jako spíš rozumné a uvážlivé počínání. Nejsou výjimečné případy, kdy se vpravují do půdy nejrůznější chemické látky nikoli proto, že by to pole nezbytně potřebovala, nebo že by nebylo možné dosáhnout stejného účinku jinými, čistšími metodami, ale proto, že rozvoz chemikálií je stereotypně plánován a smluvně už zajištěn. Mnohem přehledněji lze pak omezovat znečištění vody pocházející z vypouštění škodlivých látek, kanalizací a průmyslových odpadů do vodních toků. Bylo již uvedeno, že výstavba čistících zařízení se značně oddaluje a opožďuje za plánem a za růstem znečištění - v příštích dvaceti letech se má množství organických hmot - nečistot zvýšit o celou třetinu dosavadního stavu. Ústřední orgány dosud zřejmě nepřikládají čistotě vody pro obyvatelstvo prvořadý význam, neboť na výstavbu čistíren odpadních vod se vynakládá méně než polovina procenta všech plánovaných investic. Nejrůznějších potřeb a zájmů, které se při každém dělení společenských zdrojů setkávají, je jistě mnoho, avšak čistota vody, životně nezbytné látky, kterou denně užíváme a na níž závisí současně i budoucí zdraví národů, ma nezbytně větší hodnotu, než dvoustý díl všech předpokládaných zájmů. NAŠE ÚKOLY Tvrdíme, že stav životního prostředí v ČSSR je velmi vážný, při nejmenším vážnější než se oficiálně připouští. Dosáhnou-li odpovědní občané v naší zemi toho, aby se v nejbližších letech stav životního prostředí přestal zhoršovat, bude to významný obrat. Zlepšení kvality ovzduší, kvality vody a celkového stavu přírody je pro budoucnost našich národů nezbytné. Vyžádá si modernější technologické postupy, nově koncipované, méně náročné na energetickou spotřebu, na příklad zpracovávající i to, co dnes považujeme za odpad. Ozdravění našeho životního prostředí nebude možné bez základní odvětvové výstavby průmyslu, který napříště musí více umožňovat přírodě, aby se vyrovnala s jeho rušivými vlivy. V neposlední řadě nás čeká postupné osvojování ztracené i nově tušené moudrosti, která dokáže rozeznat, co j e v lidském životě opravdu důležité.

Vvčerpatelnost životních zdrojů nás musí přivést nejen k umění uváženě hospodařil, nýbrž i k ochotě odříci se nároků na stále pohodlnější a technickými vymoženostmi zajištěnější způsob života, orientovaný na spotřebu hmotných statků. Stojí před námi i nové myšlení a uspořádání hodnot, i probuzení k nové odpovědnosti. Sám stav našeho životního prostředí k tomu vyzývá. Chceme, aby i pro příští generace byla tato země i celá planeta zdravým a vlídným domovem. NAVRHUJEME: - Otevřeně informovat širokou veřejnost o stavu a vyhlídkách životního prostředí a umožnit jí, aby se na jeho ozdravění mohla účinně podílet i prostřednictvím spontánně vzniklých sdružení a iniciativ; pouze součinností úředních míst a informovaných občanů lze dosáhnout příznivých změn. Navazovat přitom na podněty již existující, které se v tomto ohledu více či méně prosazují. Rozšířit pravomoc stávajícího Svazu ochránců přírody, umožnit vznik a svobodnou činnost obdobným sdružením a výborům na všech úrovních. - V závodech, jejichž výroba negativně ovlivňuje životní prostředí (chemičky, vápenky, cementárny, velkoelektrárny, hutě, těžební závody), zakládat svobodně volené závodní výbory na ochranu životního prostředí a hygienickopracovních podmínek zaměstnanců. Ťam, kde se v důsledku výroby bude životní prostředí dále zhoršovat a naprávná opatření nepřinesou žádoucí efekt, mají tyto výbory právo navrhovat i zrušení výroby a výstavby investičních celků. - Národní výbory všech stupňů budou informovat občanskou veřejnost o škodách na životním prostředí způsobených průmyslovou Či zemědělskou činností, která svým významem přesahuje hranice působnosti toho kterého národního výboru. - Založit výbor ochrany životního prostředí, který by jako samostatná občanská iniciativa nezávisle na oficiálních orgánech či již existujících sdruženích zpracovával zmíněnou problematiku a navrhoval vhodná řešení. - Při projektování a provozu jaderných elektráren uplatňovat všechna bezpečnostní opatření obvyklá v evropských zemích s hustým osídlením. - Působit na závodní výbory ROH a vyšší odborové orgány, aby v souladu se svým posláním prosazovaly dodržování zákonů a norem, které se této oblasti týkají, eventuálně navrhovaly jejich doplnění a úpravu. Odborové orgány ať v případech potřeby revidují své kolektivní smlouvy a doplňují je o body týkající se ochrany životního prostředí, jak na podnikové, tak i na širší rovině. - Obracíme se na ekonomy, národohospodáře, aby nestranně posoudili vliv soudobé národohospodářské koncepce našeho státu na zhoršování životního prostředí a navrhli optimální řešení a předložili j e veřejnosti k posouzení. - Ekonomickým otázkám zajistit zaslouženou publicitu, zveřejňovat jak práce Čs. odborníků, tak překlady závažných děl zahraničních v dostateč> ném nákladu. Vydávat pravidelně přehledné zprávy o stavu životního prostředí a jeho tren-

39

clech ve všeobecné přístupných publikacích na celostátní i regionální úrovni. Vydání ekologického atlasu republiky s vyznačením hlavních zdrojů znečištění vod a ovzduší, s informací o stavu fauny a flory v ČSSR atp. Zejména v ohrožených oblastech informovat obyvatelstvo i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků o stupni koncentrace škodlivých exhalací, havarijním stavu pitné vody ve všech jednotlivých vážných případech apod. - Připravit trojstranné jednání mezi ČSSR, NDR a PLR, kde by se koordinovaly akce proti dalšímu zhoršování životního prostředí v pohraničních oblastech. Přijmout zásadu, že opatření, kterékoli z těchto zemí nesmí být znehodnocována zvýšováním škodlivých emisí v ostatních zemích. Pokud taková jednání proběhla či probíhají, zveřejnit jejich výsledky. Navrhujeme, aby státní představitelé ČSSR clali podnět k vytvoření stálé evropské rady pro životní prostředí na základě principů spolupráce mezi účastníky konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Po předchozí výměně informací a programů usilovat v první fázi o efektivní spolupráci se všemi sou-

sedními zeměmi, v druhé fázi přistoupit k jednání na celoevropské úrovni. - Existujícím orgánům, i v budoucnu vzniklým organizacím, sdružením i jednotlivcům, kteří se zajímají o problematiku životního prostředí, umožnit svobodnou komunikaci a výměnu informací s obdobnými orgány, sdruženími či jednotlivci v zahraničí. - Navrhujeme, aby ve směrnicích pro národohospodářský rozvoj na léta 1981-85 byla kompetentními místy zpracována řešení negativních důsledků soustavné orientace výroby, těžby surovin a dopravy na životní prostředí. V směrnicích ustanovit podíl investic na instalaci či inovaci odlučovačů popílku, na odsiřovací zařízení elektráren a výtopen, na výstavbu čistíren odpadových vod, atd. Dát jednoznačně najevo podnikům, národním výborům, že v souladu s příslušným zákonem nebudou již vlády ČSR a SSR po roce 1985 udělovat výjimky pro čištění odpadních vod. Zařadit do zmíněných směrnic taková opatření, aby k rozhodujícímu ozdravění životního prostředí došlo nejpozději na konci tohoto desetiletí.

4

O čem Rudé právo nepíše SI O MEZINÁRODNÍCH PROBLÉMECH Prezidium Socialistické internacionály jednalo v červnu 1981 v Bonnu o současné mezinárodní situaci. Potvrdilo užitečnost setkání Willy Brandta s Leonidem B režně ve m v Moskvě, a vyzvalo SSSR a USA k obnovení jednání o omezení nukleárního zbrojení, to jest o SALT 2 a 3. Vyzvalo také obě supervalmoci, aby neprodleně zahájily jednání o t.zv. eurostrategických zbraních, v němž je třeba dosáhnout konkrétních výsledků před koncem roku 1983, kclv mají být rakety středního doletu umístěny v evropských státech NATO. Pracovní skupina SI pro otázky odzbrojení povede na podzim 1981 rozhovory s představiteli USA ve Washingtonu. Představitelé dánských, norských a finských sociálních demokratů vysvětlili své představy o «zóně bez atomových zbraní» ve Skandinávii. Prezidium SI potvrdilo znovu podporu demokratickým silám v zemích Latinské Ameriky. Vyzvalo USA, aby přispěly k politickému řešení vnitřních konfliktů v těchto zemích - zejména v El Salvador - a aby nedodávaly zbraně vojenským diktátorům. Současně vyzvalo «sandinistickou frontu» v Nicaragui, aby dbala principů politické plurality a občanských svobod. Socialistická internacionála bude o problémech Latinské Ameriky jednat na konferenci svých stran v roce 1982 v Caracas. V souvislosti s vývojem v Polsku zdůraznilo prezidium SI požadavek nevměšování cizích států do vnitřních polských záležitostí. K situaci na Blízkém Východě vyslovila SI přání, aby se pokračovalo v úsilí o mír v duchu dohoclv z Camp David, a aby se zamezilo rozšíření atomových zbraní do této obla-

sti, Vztahy mezi Západem a Východem v Evropě a situací v jižní Africe se Socialistická internacionála zabývala na zasedání svého byra ve druhé polovině zan v Panži. j v

*

f%

v

" y •

V E Ř E J N É MÍNĚNÍ O SSSR Letošní průzkumy veřejného mínění v západoevropských zemích a v USA prokazují rostoucí nedůvěru k «reálnémo socialismu» a k politice SSSR. 59 procent Francouzů vyjádřilo letos zcela odmítavý vztah k sovětskému komunismu - ve věci respektování lidských práv dokonce 70 procent - zatímco v roce 1972 byl podíl zcela odmítavých hlasů jen 43 procent. Naprostá většina dotázaných ve všech západních zemích je přesvědčena, že SSSR nese rozhodující odpovědnost za zhoršování mezinárodní situace, a 45% Američanů, 43% Němců a 33% Francouzů věří, že SSSR podporuje mezinárodní terorismus. 53% Angličanů a 44% Francouzů vidí v sovětských «mírových iniciativách» jen prostředek k rozdělování Západu. 65% Němců a 54% Francouzů, avšak jen 34% Američanů, se přesto domnívá, že i Západ měl z politiky spolupráce a odstraňování napětí v Evropě jisté výhody. 57% Američanů j e pro «tvrdou politiku» vůči SSSR, avšak 67% Němců a 52% Francouzů se přece jen domnívá, že j e třeba dál usilovat především o mírové soužití. 47% Angličanů a 46% Francouzů se obává možného útoku SSSR na západoevropské země, avšak v NSR, Holandsku a Norsku sdílí takovou obavu jen malá část dotázaných. Jen 33% Angličanů a asi 20% Němců, Francouzů, Holanďa-

nů a Norů podporuje zvyšování nákladů na vojenskou obranu. Londýnský «Mezinárodní institut pro strategická studia» konstatoval ve své zprávě z května 1981, že «krize v Polsku je akutním rizikem pro bezpečnost v Evropě»: bude-li mít demokratizační pokus úspěch, způsobí trvalou krizi ve všech zemích sovětského bloku, a bude-li potlačen vojenskou intervencí, vytvoří se konfliktní situace přímo. Vzniklá «destabilizace» bude v každém případě ohrožovat jak sovětský tak bezpečnostní systém v Evropě.

PEČLIVÁ PŘÍPRAVA PŘEHODNOCOVANÍ MINULOSTI V ČÍNĚ Ústřední výbor Komunistické strany Číny přijal na konci června 1981 dokument «O některvch otázkách dějin strany od založení Čínské lidové republiky». Byla jím jak známo jednoznačně odsouzena Mao Zedongova politika «Velkého skoku» z konce padesátých let a politika t.zv, «kulturní revoluce» let 1966-76. Dokument byl připravován s mimořádnou pečlivostí. V březnu 1980 navrhlo vedení strany jeho obsah a strukturu. V srpnu 1980 byl návrh po 20 dní diskutován 4.000 předních funkcionářů strany na všech úrovních. Do května 1981 diskutovalo návrh 50 vedoucích funkcionářů a vybraných stalých členů strany, a pak byl znovu projednáván na dvanáctidenní konferenci 76 vedoucích funkcionářů. V červnu 1981 byl jeho text předložen k posouzení 130 vedoucím osobnostem nekomunistických stran a organizací t.zv. «Všečínské konzultatívní konference». Těsně před tím, než byl návrh dokumentu předložen ústřednímu výboru, byl ještě znovu posuzován na konferenci 1.000 vedoucích stranických, státních a armádních pracovníků.

JUGOSLÁVSKOALBÁNSKÉ NAPĚTÍ V sedmdesátých létech se jugoslávsko-albánské vztahy poněkud zlepšily, zejména vztahy hospodářské a kulturní. Došlo dokonce k zahájení společných prací na výstavbě železniční trati, která měla spojit Tiranu s Jugoslávii a Evropou. Od letošního jara je však v plném rozsahu obnovena «studená válka» mezi oběma balkánským státy, a všechna spolupráce byla přerušena. Zhoršení vztahů som f isí s nepokoji v jugoslávské autonomní oblasti Kosovo s naprostou většinou albánského obyvatelstva. Po krvavých srážkách demonstrantů s policií a vojskem v dubnu bylo několik set Albánců uvězněno, a do konce srpna bylo 140 osob odsouzeno k těžkým trestům vězení, mnozí až na 15 let. Nepokoje vyvolala jak národní tak sociální nespokojenost v Kosovo: albánští obyvatelé oblasti požadovali, aby oblast byla přeměněna v sedmou republiku juguslávské federace, a protestovali proti hospodářské zaostalosti - průměrný příjem obyvatele v Kosovu j e jen polovinou průměru celojugoslávského. Albánská vláda v Tiraně obvinina Jugoslávii z útlaku menšiny, a jugoslávská vláda získala důkazy o tom, že nepokoje byly podněcovány z Albánie s

cílem dosáhnout připojení Kosova k Albánii. Vzájemné napětí se vyvíjí na pozadí velkých hospodářských obtíží v obou zemích. V prvním pololetí 1981 blížila se inflace v Jugoslávii 50%, nezaměstnanost dosahovala 14% a zahraniční zadlužení vzrostlo na 18 miliard dolarů, což je na hlavu obyvatele skoro o třetinu víc než v dnešním Polsku. V Albánii, která nevykazuje žádná srovnatelná čísla, bylo oficielně kritizováno nesplnění mnohých úkolů minulé pětiletky, a to pro « nedisciplinovanost» pracovníků a neefektivnost výrobv.

SJEZD KOMUNISTICKÉ SKA

STRANY

ŠPANĚL-

Komunistická strana Španělska konala na konci července 1981 svůj 10. sjezd v situaci plné vnějších i vnitřních nesnází. Socialistická strana upevnila svou převahu nad komunisty, a vliv PCE poklesl: zatímco ve volbách 1979 získala asi 11% hlasů, vykazují současné průzkumy voličskou podporu asi 8%. Počet členů PCE poklesl z 200.000 roku 1978 na 140.000 letos. 10. sjezd PCE se vyznačoval svobodnou a kritickou diskusí. Jednotlivé proudy ve straně a jejich přibližnou sílu ukázalo již hlasování o zprávě generálního tajemníka Santiago Carrillo. 589 delegátů «carrillovského středu» zprávu schválilo, 64 delegátů více méně prosovětské orientace hlasovalo proti a 266 delegátů se zdrželo hlasování. Ti patřili převážně k t.zv. «eurorenovadores», t.j. k těm silám ve straně, které sice podporují Carrillovu eurokomunistickou orientaci, které si však přejí, aby byla prohloubena i demokratizací vnitřní struktury strany. Ve vztahu k sovětskému komunismu zastávají stanovisko, že jde o systém, který byl a je «od základu nedemokratický». Mimo tuto diferenciaci objevuje se ještě tendence některých baskických a katalánských organizací k tak rozsáhlé autonomii, jaká by prakticky zrušila jednotu strany. Do ústředního výboru byli nakonec zvoleni představitelé všech proudů, do 24-členného výkonného výboru i někteří «eurorenovadores», avšak do sekretariátu nebyli zvoleni např. Manuel Azcarate a Marcelino Camacho, jenž se v červnu opět stal generálním tajemníkem odborové organizace «Dělnické komise». Santiago Carrillo byl znovuzvolen generálním tajemníkem strany velkou většinou, a i když sám vyslovil uspokojení nad průběhem i výsledky sjezdu, čeká jej mimořádná práce, má-li PCE udržet jednotu.

RUMUNSKÉ STAROSTI Ústřední výbor rumunské komunistické strany zbavil v polovině srpna 1981 «na vlastní žádost» všech funkcí člena politbyra a ředitele Vysoké stranické školy Leonte Rautu. Jeho dcera totiž požádala o vystěhování do Israele, a ÚV shledal, že dý člen strany je odpovědný za vlasteneckou a revoluční výchovu svých rodinných příslušníků». Rumunsko povolovalo vystěhování do Israele liberálněji než jiné státy sovětského bloku - za 25 let se legálně vystěhovalo na 350.000 lidí - avšak žádosti o vystěhování z rodin nejvyšších stranic-

41

*

kých funkcionářů zřejmě přesahují míru Ceausescovy tolerance. Když bylo před časem rozhodnuto, že mají přece jen být napsány dějiny rumunské komunistické strany - dosud neexistuje jejich oficielní verze aktualizoval se starý problém. Celý archív strany od jejího založení až do roku 1948 zmizel s odchodem sovětských vojsk z Rumunska 1958. Všechny žádosti o jeho vrácení byly Moskvou zamítnuty, a rumunským historikům je znemožňován přístup k archívu i v místě jeho sovětského uložení. Tvrdí se, že archív obsahuje dokumenty o katastrofální politice Kominterny a SSSR vůči Rumunsku, a dokumenty o Moskvou vynucených akcích proti Jugoslávii po roce 1948.

konfiskované zůstávaly neobdělány. Už v roce 1980 bylo jasné, že se reforma zhroutila. V srpnu 1981 byl Babrak Karmal donucen k ústupu. Bylo uznáno, že se musí «vzít ohled na islámské tradice a zvyky», a kmenovým náčelníkům a kněžím bylo opět přiznáno právo vlastnit větší rozlohu půdy, pronajímat půdu a předávat ji dědicům. Ministryně Anahita Ratabrud informovala novináře, že i jiné reformy musí čekat, dokud v zemi nebude vnitřní mír, a že v Afganistanu jde jen o «národně-demokratickou a nikoliv socialistickou» revoluci. Boj proti analfabet ismu žen byl zastaven, protože učitelé kurzů byli násilně vyháněni z vesnic. Ústup od reforem je samozřejmé motivován snahou získat vlivné vrstvy afghanské společnosti pro Karmalův režim, který se zatím drží u moci jen přítomností sovětských vojsk.

MLČENÍ O LEVICOVÉ VLÁDĚ VE FRANCII Od chvíle volebního vítězství socialistů a od ustavení levicové vlády zmizela pro čs.sdělovací prostředky Francie z mapy Evropy. I Komunistická strana Francie je přestala zajímat od chvíle, kdy čtyři její představitelé byli přijati do nové vlády Pierra Mauroy a kdy se Francie stala vedle Finska a Islandu kapitalistickou zemí s vládní komunistickou stranou. Není nesnadné odhalit příčinu mlčení. Stačí si připomenout, že nynější socialistický prezident Francie Francois Mitterand ve volební kampani řekl: «Sovětský svaz je expansionistický a hegemonistický... Určitá jednota USA, Číny a Evropy je nevyhnutelná, má-li mu být kladen účinný odpor ». Nynější ministr zahraničí Claude Cheysson byl jen o málo diplomatičtější: «Sovětský svaz byl naším spojencem ve ILsvětové válce a bez něj by nikdy nebylo možné válku vyhrát, ale nyní užívá metody, které jsou neakceptovatelné pro všechny Francouze. Potlačuje právo jiných národů na nezávislost». Pokud jde o účast komunistů ve vládě, byla umožněna jen tím, že komunistická strana slíbila loajální spolupráci se socialisty nejen ve vládě, ale i v místech a na závodech, že se zavázala respektovat obsah i tempo zavádění reforem jak je určí socialisté, a že vyslovila souhlas se socialistickým odsouzením sovětské intervence v Afganistanu, s podporou demokratizačního procesu v Polsku a se socialistickým pojetím bezpečnosti a obrany Francie a západní Evropy. Takový «ústup na nové pozice» je pro Moskvu mimořádně nepříjemný. Není proto divu, že nová orientace francouzských komunistů a francouzská levicová vláda nemá žádné sympatie ani v Praze.

KRACH Z E M Ě D Ě L S K É REFORMY V AFGHANISTANU Radikální zemědělská reforma byla hlavním obsahem «revoluce» v Afganistanu, Tarakiho režim uzákonil již v roce 1978 násilné rozdělení veškeré půdy nad 6 ha a zrušil dluhy rolníků. Tím měla být zlomena moc velkostatkářů, kmenových náčelníků a islámských kněží. Provádění reformy narazilo však na odpor rolníků a velké plochy

42

MAĎARSKÁ OPATRNOST Loni způsobilo senzaci, že v Maďarsku mohly vyjít paměti Zoltána Vaše, v nichž j e spravedlivě oceňován m.j. i Imre Nagy. Hned vzápětí se však ukázalo, že laťka maďarské tolerance není přece jen tak vysoko, jak se z případu Vaše mohlo soudit. Na veřejnost se totiž dostal dokument, kterým stranický aparát zakazoval uveřejnění pamětního spisu na počest v roce 1979 zesnulého zemědělského politika a historika Istvána Bibó. Bibó byl ministrem v Nagy ho vládě 1956, pak byl dlouho vězněn, a po omilostnění dožil jako knihovník. Zdůrazňoval vždy středoevropský charakter Maďarska, který předurčuje potřebu jiných politických a ekonomických struktur než v Rusku. Do sborníku přispělo 70 předních maďarských intelektuálů. Příspěvky některých z nich byly shledány «nezávadnými», avšak příspěvky mnohých - Gyorgy Konrada, Šando ra Bali, Ference Donatha, Joszefa Gali, Arpáde Gonse, L. Hegedúse, Miklose Harastiho, Ference Merei, Pal Reze a jiných - byly kvalifikovány jako opoziční a proto nepublikovatelné.

« SOCIALISTICKÝ» NEPOTISMUS Vytváření rodinných klik v centrech moci je v zemích sovětského komunismu poměrně mladý jev. Teprve v sedmdesátých létech se na tomto poli stala proslulou rodina Nikolae Ceausescu v Rumunsku, a nedávné úmrtí členky politbyra a ministryně Ludmily Živkovové - dcery Todora 2ivkova - připomnělo, že se nepotismus udomácnil i v Bulharsku. Méně známou skutečností je, že se za Leonida Brežněva nepotismus stal běžným i v SSSR. Na 26.sjezdu KSSS byli zvoleni kandidáty ústředního výboru jak Brežněvův syn Jurij - náměstek ministra zahraničního obchodu - tak Brežněvův zeť J. Tjurbanov - náměstek ministra zahraňiči. Brežněvův švagr. S. Tsvigun - místopředseda KGB byl zvolen členem ústředního výboru. Politická kariéra není vyhražena jen příbuzným. Členem ústředního výboru byl např. zvolen i šéf civilního letectva B. Bugajev, který býval Brežněvovým osobním pilotem, a kandidátem ÚV se stal šéf

kremelské kliniky E. Tjazov, který býval jeho osobním lékařem. Skutečnost, že B režně v prosadil a prosazuje na vedoucí místa své bývalé chráněnce a spolupracovníky z Ukrajiny a Kazachstanu, je známější. Mluví se v té souvilosti dokonce o « dněpropetrovském gangu », a patří k němu i současný předseda vlády SSSR N. Tichonov. «Rodinkaření» se neomezuje jen na Brežněva. Kosyginova dcera je ženou předsedy «Výboru pro vědu a techniku» D. Gvisianiho, syn Andreje Gromyka Anatolij je ředitelem «Afrického institutu» Akademie věd, a M. Suslov a A. Pelše jsou švagři což možná vysvětluje Pelšeho setrvávání ve funkci přes to, že má již 82 let. 1-9-1981

Z. H.

80 let L. Grünwalda Letošního 26. srpna se dožil osmdesáti let vídeňský žurnalista Leopold Gríinwald. Narodil se ve Vídni v rodině židovského řemeslníka. V roce 1913 opustili jeho rodiče s mladším synem Ernstem Vídeň a odstěhovali se nejdříve do severomoravského Karlova a od roku 1918 žili ve východních Čechách, kde otec Griinwald měl soustružnickou dílnu. Leopold zůstal zatím ve Vídni a s finanční pomocí příbuzných absolvoval obchodní akademii. Už v těchto studentských letech jevil vzrůstající zájem o politiku. Podílel se na činnosti sdružení socialistických studentů a sociálnědemokratických mladých dělníků. Přitom poznal řadu osobností z tehdejší levice v rakouské sociální demokracii. Jako mnozí jeho vrstevníci byl ovlivněn básnickou tvorbou i protiválečnými projevy basníka Karla Krause. 12. listopadu 1918 stál na rampě vídeňského parlamentu a stal se svědkem vyhlášení republiky. A krátce nato 21. prosince byl v Praze svědkem nadšeného uvítání T. G. Masaryka. Po ukončení školy se Leopold Griinwald odstěhoval za rodiči do Orlických hor. Stal se jedním ze zakladatelů německé komunistické strany v ČSR a pak i KSČ. Stal se krajským tajemníkem nejdříve v Ústí, pak v Liberci. Mezi českými dělníky se naučil česky. Češtinu pak ovládl tak, že se stala jeho druhou mateřštinou. Poslední léta před druhou světovou válkou prožil v Praze. Po vpádu nacistické armády odešel ilegálně do Sovětského svazu. V Moskvě pracoval v centrále Kominterny jako vedoucí funkcionář komunistů z území bývalých Sudet. Spolupracoval s německým vysíláním moskevského rozhlasu. Bydlel v pověstném hotelu LfUX| lede se většinou zdržovali prominentní emigranti komunistických stran ze všech častí světa. Mnohé z nich osobně zblízka poznal. V poválečném Rakousku pracoval Leopold Griinwald jako redaktor komunistického deníku Volksstimme a patřil k vedoucím funkcionářům komunistické strany až do roku 1968, kdy odsoudil sovětskou intervenci v Československu. Spolu s filosofem Ernstem Fischerem a dalšími byl ze strany vyloučen. Přesto tehdy ve svých 67 letech nepovažoval svůj životní úděl za skončený. Brežněvova

doktrína, jako nástroj soudobého sovětského imperialismu, presentovaná v praxi sovětskými tanky, znamenala politický a životní zlom u mnoha starých komunistů. Leopold Griinwald patří k těm, kteří tváří v tvář pravdě a realitě našli v sobě dostatek síly a odvahy prohlédnout minulé omyly a iluze a přehodnotit některé postoje. Bolestné prohlédnutí neznamenalo ani u Leopolda Grünwalda ztrátu celoživotních ideálů, nedokázalo otupit jeho cit pro sociální spravedlnost a zlomit v něm víru, že je možné, ba nutné, nacházet nové cesty k uskutečnění sociálně spravedlivé, moderní společnosti. Proto ani v oněch posledních třinácti letech neochabuje Grünwaldova žurnalistická, autorská a veřejná činnost. Leopold Grünwald nechybí ve Vídni při žádné příležitosti, kcly se jedná o podporu Činnosti Charty 77, vystupuje proti pronásledování, zatýkání a věznění československých demokratů. Letos v březnu vyprávěl na jednom setkání s českými exulanty a krajany ve Vídni o svém životě. S přehledem, zkušeností a moudrostí starého Člověka, který mnoho viděl a zažil, odpovídal na otázky přítomných. Neváhal v klidu a s úsměvem odpovědět i na jakkoli otevřené a neskrývaně útočné dotazy. Jeho dokonalá čeština a neochabující paměť svědčí o naprosté duševní i fyzické svěžesti. Dokladem toho jsou i čtyři knihy, které Leopold Grünwald v rozmezí dvanácti let napsal a které vyšly; ČSSR im Umbruch v roce 1968, Legende Weltkommunismus v roce 1974, Sudetendeutscher Widerstand gegen Hitler ve dvou dílech v letech 1978-79 a konečně jeho autobiografie z roku 1980 nazvaná Wandlung. Právě v této poslední knize najde český čtenář mnoho zajímavých údajů o dnes už historických dějích a známých lidech z pera autentického svědka a zkušeného žurnalisty Leopolda Grünwalda. Nezbývá než mu nakonec přát, aby se ve stejné svěžesti a nezdolné síle dožil ještě mnoha dobrých, plodných let. dv

«

T dl

Potulný kejklíř A« iJ« Předposlední dopis od Jiřího Voskovce má datum 30. března 1980. Kdyby byla jiná doba, jiný svět a jiní lidé, ocitoval bych ho tu celý, protože je v něm jaksi shrnuté jeho umělecké krédo, vážnost, s jakou přistupoval ke každému artefaktu, svému i cizímu, i filosofie umělce, jehož osud tak jednoznačně splývá s osudem tohoto století. Naneštěstí je ten dopis, jako všechny Voskovcovy dopisy a projevy, tak důsledně konkrétní a adresný, že to asi nejde. Ale mně to zas tak docela nedá, abych se spoustou ostatních nesdělil aspoň některé perličky* jak je obsahuje obšírná polemika s mým názorem v průběhu jednoho rozhodování o udělení «Egona», jak on začal říkat literární ceně Egona Hostovského, v jejíž porotě jsme se octli, spolu s Pepíkem Skvoreckým. Takový je, neustále živý: «Děkuju za dopis i knihu, kterou jsem ovšem už čet dávno... Vaše hlavní argumenty jsem si správně hned představil než jsem je od Vás čet, neboť Vás znám a byť vůl, jsem mazaný klaun, Vyplývají z Vašeho vždy naprosto "engagé" stanoviska a důrazu na kulturní politiku, nehledě nadto k Vašemu osobnímu vztahu k tomu či onomu. Já jsem objektivnější o to, že mi toto osobní stanovisko chybí, a pak, nejsem "engagé" ani v kulturní ani v jakékoli politice. Toho jsem se dávno a s radostí vzdal jakožto hlavní marnosti světa. Zato jsem totálně "engagé" v kumštu, a v tomto případě v literatuře. Pro mne je vážnost a první povinnost v této porotě posuzování literární a umělecké hodnoty díla. Tak od začátku rozumím naší službě na výběru "Egona". Pravda, několikrát jsem se podrobil rozhodnutí Pepíkovtt a Vašemu bez námitek. To bylo v případech, kdy mi nedostatek časti nedovolil včas všechno číst. Několikrát se mi pak stalo, ie jsem později čet toho roku vydané věci v českých evropských nakladatelst\>ích, o které bych se byl s Vámi oběma přel a snažil se je prosadit. Ale bylo už po srandě. Letos poprvé konečně jak 68 Pub.f tak všechny ostatní Edice krásně vŠas předložily (aspoň mně) všechny své výběry. Tak jsem to všechno měl Čas prostudovat. Byl jsem ohromen vysokou kvalitou. (Taky zhnusen několika nadutými paškvily)..,». Atd. (To ostatní snad až nějakém souborném vydání dopisů, jednou). A pak, už soukromně: «Děkuju za domluvu stran mých vzdychů o stáří. Já to málokdy dělám, ale v mém věku se tomu Člověk neubrání. Až do těch let jednou sestoupíte, tak si na mě vzpomeňte a věnujte mi krátkou posmrtnou myšlenku a okamžitě přestaňte vzdychat taky. V New Yorku budu asi deset dní, nebo čtrnáct,.., ale pak zase honem zpátky do Kalifornie, kde je dost práce a lepší klima pro dědka. A přestože NY stále miluju, uznejte, že přes čtyřicet let v jednom městě s pouhým dvou či tříletým přerušením ve Vítězném únoru v Paříži a v americké šatlavě (to je skoro další rok) stačí, hlavně, když je dotyčnéj povoláním potulný kejklíř. - Kde jste byl v létě? Asi zase poletoval po Evropě, co ? Byl bych bej val rád, kdybyste byl zřel Beckettovy Happy Days u Pappa v Serbanově inscenaci s Irene Worth a mnou. Běželo to přesně stokrát (počítám nejdelší run co tato hra kdy

44

^E/1J

měla). Bylo to opravdu nádherné představení a mělo to velikánskej úspěch- - Mně taky schází, že jsem s Vámi dlouho nemluvil. Bejvá dycky sranda. No, třeba přiletíte do Kalifornie, nebo nám snad vyjde chvíle koncem dubna v NYCity? - Jo, mám vnuka Bradleyho díky starší dceři Viktorii. Už mu bude pomalu rok a eště jsem ho neviděl. To je ostuda, že jo. 2e líbáme oba Drahomíru a Vás taky objímáme s Kristýnou... PS: Janovi W. je zase lip; doufám, že to vydížú Dostal asi 800 gratulací k pětasedmdesátce od neznámých fandů, což mu přeju, ale taky oficiální blahopřejné projevy od všech místních federálních i národních a stranických bigwigs, což mu nezávidím. » * * *

*«

<<

Zrovna takhle živého jsem ho naposled viděl před rokem. Do té Kalifornie jsem dojel na podzim, jenže on už nebyl v LosAngeles, neboť se právě přestěhoval do domu, který' si koupil uprostřed pouště pod horami, v místě s poetickým názvem Pear blossom, asi sto kilometrů do vnitrozemí. Kde jste, přijeďte honem, není to lak daleko, bude sranda, musí bejt. Tak jsem sebral takový velikánský americký automobil, projel smogem, horami i pouští, podle instrukcí odbočil po štěrkové cestě doprava, na rohu ještě nějaký indián či Chicano pod přístřeškem prodával rajčata a kukuřici, a pak už nebylo nic, až asi po kilometru zeď s vraty jako z The Magnificent Seven, a v těch vratech v jeansech a slamněném širáku skoro pětasedmdesát i letý mladík, a už se hnal, s rozpřaženýma rukama, a pak hned začal, kde jsou kaktusy, kde všude co poroste, jen co se k tomu Mexikán, co mu pomáhá, dostane, kde má doupě s psacím strojem, rozepsaným rukopisem, českými i jinými knížkami, jak zítra přijdou zedníci dodělat schody támhle, přepážku tuhle. Ptal jsem se, jestli má revolver, nebo flintu. Jenom se zasmál. Hodiny letěly, vypadal, že je nesmrtelný, že v téhle krajině dokáže vypěstovat další neuvěřitelný strom svého češství, který bude vypadat, jako by tu byl odjakživa, i když nic není vzdálenější České krajině než kalifornská poušť. Opálený, rozesmátý, skoro rančérský, byl namouduši šťastný, jako by tu i on žil odjakživa. A přece ne. Svou mízu čerpal tenhle strom pořád ještě odkudsi z veliké dálky, jejíž řečí doslova žil a dýchal. Byla noc, hory i poušť zmizely, zůstala jenom světla aut. A obraz dvou šťastných, spokojených lidí, se kterými prožiješ ještě spoustu nádherných hodin. &

&

Jan umřel o pár týdnů později. I on byl v té poušti živý a všude přítomný, i když nevypadal tak nesmrtelně, Všichni jsme to věděli. «Můj nejlepší člověk na světě...». Trochu nervózně jsem čekal, co řekne na text

vvsázenv v Listech italským sazečem. Na tohle bvl puntičkář, a když před lety sazeč ani korektor ne dost dbali jeho osobního pravopisu v rozhovoru, co jsme se na něm po měsíce lopotili, byl strašně nerad. Mírné řečeno. Pak přišel ten poslední dopis, »

«

datovaný «Na okraji pouště Mohave 21-3-81». Začal

krátkou stížností (na kohosi), a pak: Ale to jen tak

drbu, abych nemohl být považován za odrodilce... LISTY se skutečně tentokrát vyznamenaly nebývalou péčí a pozorností k mistránkově manuskriptu. Krom několika nepatrných sazečských překlepu, bez nichž by to nebyl autentický "exilový" výtisk, mě aspoň nikdo neopravoval a nepřepisoval. - Ale přecjen to někomu v Itáááliji nedalo a aspoň vyeditovali Shakespearovi prozodii. Dyť to byl herec, tak co moh vědět o veršování, ne? Jedno "never" mu škrtli. Aby bylo jasno, verš s těmi pěti "never" je tak ohromující právě protože zachovává pětistopost penta/nerr«. Nota bene, ten geniální uličník Shake najednou surově opustil moře jambu a vzal nás přes hlavu pěti českými fackami trochejů s přízvučnott první slabikou v každé stopě. - Já nevím, z čeho se to ten dva-a-padesátiletej pámbu narodil. Na každý stránce každý hry najdete aspoň jeden nadlidskej zázrak. Zase jsem si ten verš našel v kontextu a hned mi stouply slzy dovočí. A k tomu jsem hned v jeho sousedství spatřil Kentův speech, na ktetý jsem zapomněl; *

»

»

(LEAR dies). EDGAR: He faints! My lord. my lord! NT* Ve\ not his ghost 0 ! let him pass; he hates him (podškrt jsem já)

That would upon the rack of this tough world Stretch him out longer. EDGARD: He is gone indeed.

KENT: The wonder is he hath endurd so

long...

Kolik nás ve světě, a kolik teprve v Čechách, myslelo nebo říkalo totožné nebo přifařené úvahy kolem Werichovy smrti!... Ale ty chyby v tisku v článku jsou malichernosti - až nějakej šťoura jako já si toho chybějícího "never" všimne, přičte to stejně mně a ne

TT • v

s

w

r

Listům - no, a já to sftesu. Já chtěl jen s Vámi na okamžik sdílet svůj bezednej obdiv, ktetý tně neopouští ke sttýmu "gentle WM", jak mu říkal jeho spoluflamendr Ben Jo}ison. Jak se máte a Drahomíra? To "blbře" jsem neznal (vida - pozn. AJL); je to pěkné. Ale radši se podle toho novotvaru nemějte. Stejská si mi po vás. To je největší slabost Kalifornie; hrozně chudej výskyt lidí s kterými je řeč. Budeme muset ňáký nějak vyrejžovat, jako to tu dělávali úspěšně se zlatem. - Někde jich pár musí bejt schovanejch, přece? - Ol)jímá Vás oba JIŘÍ. (A rukou) díky za utnístění mého žvástu v LISTECH, jsetti rád, že to vyšlo v Evropě. Příští sobotu konečně se vrací Ktystvnka z newyorského jarmarku s domem. Strašně se tam nadřela, ale vše je prodáno a svršky zapakovány pro stěhováky. Provedla to skvěle», >V V-, >V

Ani slovo o těžké nemoci, nebo ještě nevěděl? Do posledka věděla pak jenom Chris, Operaci přestál znamenitě, a už byl zpátky v pouští, chodil, když ho ve vteřině smetla pooperační embólie. Koncem července jsem měl letět do horoucí tramtárie přes Kalifornii. Napevno jsem plánoval, že se zastavím, aby byla zase sranda. Nebyla. Umřel ve středu L července, mlád 76 let. Shawn G. Kennedy ho v titulu dlouhatánského nekrologu v New York Times nazval hercem charakterních rolí. Toseví. Taky se ví, že válka, a co přišlo po ní, zničily mnohem víc než jedno divadlo a jednu geniální dvojici, z jejíhož díla dodnes čerpají a doslova žijí v Čechách už pomalu tři generace. Jenže právě tohle ničení se nedá nikdy nahradit ani napravit. V Americe se Voskovec stal významným charakterním a shakespearovským hercem. V Čechách zůstává - spolu s Janem Werichem - nezapomenutelným géniem zosobňujícím kus nejpodstatnější podtaty té země zemičky. A jedním z těch velkých renesančních kumštýřú, jak se rodili z avantgardy.

1

Jin George Voskovec Naposled jsem Voskovce viděl na obrazovce letos v květnu, v roli kuchaře Fritze Brennera. Jak zasvěcenci vědí, Brenner je postava z detektivek Rexe Stouta o Neronu Wolfovi, které se autorům televizního seriálu podařilo dokonale zbavit všeho, co je na nich originální, poetické, co j e ozvláštňuje, takže vznikl sériový výrobek, k nerozeznání od kdekterého mordýřského cyklu, večer co večer uspávajícího diváky po celé Severní Americe. Voskovec, v pokračování, na něž jsem se koukal kvůli němu, smutně míchal polévkou, přioděn do kuchyňské zástěry. Hlasy, do omrzení omílající zneužité Dykovy verše (Opustíš-li mě... atd.), by asi k tomu poznamenaly: jak hořký úděl pro umělce jeho formátu, jeho významu í Ale mě právě Voskovcova strakatá americká kariéra naplňuje jakýmsi uspokojením, nebo spíš obdivem, anebo snad vyhovuje mému, doufám

JOSEF SKVORECKÝ

že demokratickému pojetí umělecké práce: Dvořák psal velké symfonie, i malé Bagatelly a svěřoval se, že vše dělá stejně rád. Čapek, autor magických povídek, nepohrdal žurnalistikou. Toulouse-Lautrec vyráběl plakáty. Jiří George Voskovec hrál Strýčka Váňu i Fritze Brennera. Rád sám sebe v dopisech označoval za «potulného kejklíře, šaška a komedianta», a pokládal tuto příslušnost k prastarému kumštýřskému řemeslu za privilej, za něco, nač má člověk právo být hrdý. Měl, myslím, pravdu. Neboť, jak známo, v idylických dobách autoritativních režimů jedině králův šašek se mohl odvážit říct občas pravdu. Voskovec byl z rodu šašků, kteří ale odmítli v méně idylických dobách říkat nepravdu. A to j e důvod, proč si cením jeho americké kariéry, plné shakespearovských výšin i hloubek sériové televize v jistém smyslu víc než jeho epo-

chální a průkopnické práce v českém politickém muzikálu třicátých let. Bojovat slovem - a jakým, jak nádherné od nánosů klišé omytým slovem! proti fašismu bylo obdivuhodné, záslužné, ale za první republiky k tomu nebylo třeba zvláštní odvahy. Rozhodnout se však ve věku třiačtyřiceti let « nežít se lží» a přijmout doslova, ne pouze metaforicky, úděl potulného kejklíře, handikapovaného jazykem v řemesle, kde jazyk je alfa a omega, dobrovolně se vzdát pozice jevištní hvězdy první velikosti a odejít jako neznámý komediant na komedianty přeplněnou Broadway k tomu bylo třeba odvahy a morální síly věru nemalé. Zvláště když Voskovec za války šest let v Americe žil, a neměl proto iluze o herecké existenci v té pro kymštýře nad jiné tvrdé zemi. Proto si vážím George Voskovce snad ještě víc než Jiřího Voskovce. Pro českou kulturu samozřejmě neumřel. 2ije v naznačeném dvojím smyslu: jako paradigma umělce vzdávajícího se všech lákavých možností, které umělcům nabízejí diktatury výměnou, jak říká Greene, za jedinou maličkost: že přestanou být umělci - a jako spolutvůrce Osvobozeného, magický textař písniček, které žijí dvojím životem, svým vlastním i jako vědomé i nevědomé vzory současné písňové tradice, jako skvělý esejista, píšící češtinou, která nenese stopy obvyklé jazykové korupce exilu, ale je zúrodněna intimním stykem s dokonale zvládnutou angličtinou, a v neposlední řadě jako pisatel mnoha a nenapodobitelných, překrásných dopisů. Pro nás, kteří jsme ho znali osobně, bude žít, dokud budem sami živi, jako přítel, který inspiroval, který rozuměl, který pomáhal a na něhož bylo vždycky spolehnutí.

Dopis Jiřího Voskovce Dne 25. června 1981 napsal Jiří Voskovec do Curychu Vladimíru Skutinovi dopis jako dík za jeho knížku studentských legrací «Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci», která vyšla letos v květnu v curyšské edici Magazínu «5 podob humoru a napětí». Voskovcův dopis Skutinovi je jeden z posledních dopisů, které Jiří Voskovec napsal. Jakoby symbolicky je Voskovcův dopis O HUMORU.

«Můj milý Skůťo, už jsem se dlouho tak srdečně nechechtal, jako když jsem četl vaši «Máš na hlavě zahrádku, řekli moji rozkošní spolužáci». Je to sranda, jak má být a nebojte se, že dnešní študáci se nebudou chechtat zrovna tak jako já. Vaše legrace je nadčasová a když jsem knížku četl, měl jsem pocit, že tam v těch křemencárenských lavicích sedím s Janem vedle vás. Ten rozdíl 26 ročníků vůbec není znát. A vsadím se, že 26 ročníků po vás se študáci dokáží bavit stejně jako Škutina po druhé světové vojně a my s Janem po prvních jatkách. Tak se nenechte zblbnout od některých zapšklých exilových údů a pište jurt. Hlavně srandu! Jsem na vás fanda jako byl na vás fanda Jan. A jsem rád, že má sranda je vaše sranda. A naopak. Váš Jiří Voskovec

V bavorském Franken se za velké účasti už po čtvrté konalo sympózium o základních problémech československé společnosti. Pod záštitou organizace Opus Bonům, v jejímž čele stojí někdejší strahovský opat Opasek, bylo letošní sympózium věnováno otázkám české duchovní kultury. Uveřejňujeme tři z dvanácti hlavních referátů. Další vyjdou v jiných exilových časopisech a všechny později ve sborníku, který vydá nakladatelství INDEX.

DOMOV A SVĚT A T T TFHM rti J . LdljlliVi Před čtrnácti lety se pár českých intelektuálů pokusilo veřejně oslovit skutečnou situaci a skutečné problémy související s existenci české kultury v politickém kontextu roku 1967. Jejich vystoupení nebylo ani předem koordinované, ani předem

46

připravené, jak se domnívali představitelé politické moci, kteří se je pak pokusili umlčet. Nebylo však ani závěrečnou ofenzívou na cestě k Pražskému jaru, jak občas soudí někteří historikové nedávno uplynulého období. Daleko spíš šlo o

improvizovaný, bezprostředními okolnostmi vyvolaný a v tom smyslu tudíž jistě neadekvátní pokus vyslovit v poslední chvíli, co se vyslovit dá, než se na dlouho možnost takového projevu zcela uzavře. Pražské jaro se zdálo tehdy, v červnu 1967, dál než kdykoli v uplynulých šesti letech - stejně jako v březnu či dubnu 1968 mnohým připadalo, že bude trvat věčně. Ti, kteří tenkrát promluvili, nebyli nezbytně jediní, kteří měli kuráž, a tím méně jediní, kteří mluvili předtím a potom. Dělící čára vedla jinudy. Mlčeli například, nebo skoro, a zcela záměrně, Václav Havel i Josef Skvorecký, abych jmenoval jenom dva nejreprezentativnější, jejichž mlčení bylo nejnápadnější. Mlčeli, protože je dosavadní zkušenost jejich života přesvědčila, že pro autonomii kultury a umění je lépe, když se její nejlepší zastánci příliš nepletou do politických sporů s mocí a uvnitř moci. Ti, co mluvili, byli vesměs členové strany, vychovaní v tradici - velice české tradici - politizace kultury, se vším, co s tím v různých kontextech souviselo, od Havlíčka (a ostatně dávno před ním) po, řekněme, Vaculíka. Jedni tak viděli příležitost k osvobození kultury a politiky, druzí naopak věřili, že přes kulturu lze, alespoň v Cechách, měnit politiku. Kdo měl tenkrát pravdu? Obojí, a nikdo. Ti, co mluvili, možná nakonec mimoděk uspíšili příchod Pražského jara, ale ani nevyvolali, ani nezabránili jeho tragickému konci. A ti, co mlčeli, jakbysmet. Historie, i tak krátká jako je historie čtrnácti let, jenom potvrdila, že mezi nimi už tenkrát existovalo rovnítko, otevírající dveře nejrůznějším možnostem. Včetně té, že Václav Havel se možná bude stále víc měnit ve znamenitého politického esejistu a člověka veskrze politického, zatímco třeba Ivan Klíma bude doufat, že jistá míra politické zdrženlivosti poskytne větší možnosti tvorbě. Přitom oba zůstali stejní, stejně integrální a poctiví ve svých činech i jejich pohnutkách. Znovu a znovu vzpomínám na to, jak se nás asi tucet sešlo na Sázavě u Pavla Kohouta někdy na začátku jara 1968. Polovička jako delegovaní zástupci bezpartijních členů Svazu spisovatelů, polovičká jako delegovaní zástupci komunistů členů Svazu. Šlo tehdy o to, jak připravit 5. Sjezd spisovatelů, který udělá konec institucionálnímu spojení kultury s politikou, přemění svaz ve volné sdružení tvůrců, zlikviduje privilegia s členstvím spojená (včetně Dobříše) a tak odstraní jednu z anomálií a pověr minulosti. Kohout rád organizuje, a tak navrhl, aby si bezpartijní sedli na jednu a partajní na druhou stranu místnosti. Znali jsme se všichni zblízka, žili jsme tak či onak vedle sebe bezmála čtvrt století, a právě proto nezapomenu do smrti na scénu, která následovala, na kratičkou, několikavteřinovou komedii plnou omylů, kdy si přítomní navzájem přistrkovali židle, v nejistotě, kdo je tu za koho. Nejeden z nás zjistil teprve tehdy ke svému překvapení, že ten, koho dávno povazoval za partijního, jím nikdy nebyl, a naopak, že ten či onen nekomunista nebo antikomunista j e Člen strany. Tenhle kratičký příběh z dávné minulosti mi nejde z mysli, kdykoli uvažuji o situaci české kultury (a pochopitelně české politiky, ale ta za to většinou nestojí) doma a v exilu. Společně prožitá šedesátá léta smazala spoustu rozdílů a zbořila spoustu přehrad, jež se zdály nesmazatelné a nepobořitelné ještě krátce předtím. Ta změna šla, jak

vidíme, až tak daleko, že lidé patřící ke stejnému okruhu, ztratili zájem o to, co se kdysi zdálo základním rozdílem, a měli nakonec potíže se vzájemnou identifikací. V exilu je situace jiná. Přehrady, nedůvěra, nenávisti trvají, ba dokonce se prohlubují, lidé vám snadněji řeknou kdo byl kdo, než kdo je kdo, znají daleko lip jeho kádrový materiál než jeho práci za, řekněme, posledního čtvrt století (to podle věku, s prominutím). Odpověď na otázku, proč je tomu tak, je velice prostá. Situace v zemi, tehdy, ale i dnes, v dobách lepších i horších, je situace živá, která je v neustálém pohybu. Čas tu hojí rány, překonává emoce, likviduje předsudky a samozřejmě působí a vyvolává nové. Situace exilu je většinou ve vztahu k zemi za námi naopak situace mrtvá, nehybná. Staré rány se nehojí, ale bolí stále víc, emoce se nepřekonávají, nýbrž dráždí, předsudky sílí. Neseme prostě v sobě zemi, situaci, z níž jsme odešli, a většinou nemáme dost představivosti či nezávislosti, abychom sami sebe dokázali neustále korigovat zemí živou, a její ncznehybnělou a stále proměnlivou zkušeností. To není česká specifika. Dobře jsem si tohle všechno uvědomil a ledacos pochopil, když někdy na začátku sedmdesátých let navštívil New York švédský král a v Brooklynu američtí Norové, většinou už z třetí generace, s prápory a transparenty demonstrovali proti jeho příjezdu. Nedlouho poté navštívil norský král Minnesotu a dostalo se mu podobného přijetí od skupin potomků Švédských imigrantů, Všichni víme, že v Norsku či ve Švédsku si lze něco podobného dnes těžko představit, Ale jenom tak lze pochopit, proč ti nejlepší, nejintegrálnější, namnoze prokazatelně od kolébky nejnekomunističtější a k různým generacím patřící představitelé české literatury a kultury doma, naprosto nechápou, proč se někteří představitelé české kultury v exilu (výslovně tu nemíním představitele České policie) vrhají na Pavla Kohouta. Nejde mi o Kohouta jako osobnost, na kterou, jako na každého znás, může mít každý svůj názor. Jde mi o symptom, velice příznačný pro jeden z problémů, o nichž diskutujeme, a který se jmenuje vztah mezi českou kulturou doma a českou kulturou v exilu. Nebude asi problém shodnout se na tom, že nechceme dělat dělítko mezi kulturou doma a kulturou v exilu a hrát tak hru těch, kteří dnes z cizí vůle v Čechách vládnou. Budeme asi zajedno, že česká kultura jako celek je ve své mnohosti jenom jedna, a že kritériem pro její hodnocení je její kvalita, její přínos světové kultuře, právě tak jako kultuře české. A přece se to snadněji říká než dělá. Před časem se měnila formule jednoho exilového časopisu a vznikla myšlenka monotématických čísel redigovaných různými lidmi. Byl jsem dotázán, zda bych jedno či víc takových čísel nepřipravil, a já navrhl jedno na téma Kundera, druhé na téma Skvorecký. A na tom jsme ztroskotali, protože proč Kunderu, máme přece dost dobrých spisovatelů «exilových» a nemusíme se utíkat k těm, co teprve nedávno, nebo dokonce třeba vůbec ne. Přitom všichni víme, že těžiště české kultury, její existence, jejího života, je a zůstane doma, žě tam se rozhodne zápas o její bytí a nebytí, o její světovost či provinčnost, o její hodnotu Či pahodnotu. Exilová kultura je vždycky jenom dočasná, přechodná, doplňující. Jejím logickým cílem musí být splynutí s novým kontextem, jehož jedinou alternativou je kulturní, etnické gheto se svou nevyhnutel-

nou provinčností (jeho význam pro život, pro existenci komunit i jednotlivců je obrovský, ale to je především otázka psychologická a sociologická). Okol exilu v kulturní oblasti spočívá především ve vztahu k domovu, je berlí, která musí co nejlíp nahradit dočasné ztracenou schopnost, protézou, která má umožnit ostatnímu živému organismu maximálně normální fungování. Jak? Přirozeně tím, že se budeme i dál ze všech sil pokoušet zprostředkovat maximálně plynulou výměnu mezi domovem a světem. Oběma směry. Směrem domů to znamená, že musíme maximálně překročit sami sebe, nevydávat svou exilovou perspektivu, a žádnou z nich, za jedinou, nýbrž umožnit těm doma přístup k maximu informací, textů, materiálů nejrůznějšího druhu a myšlenkové provenience, s tím, že je budou sami hodnotit, přebírat, komentovat a přetvářet v impulsy pro svou vlastní práci tak, jak se jim budou jevit v kontextu ve kterém žijí a z něhož jejich tvorba vzniká. To není vždycky snadné a Pavel Tigrid by mohl vyprávět nač narazil, když právě tohle začal kdysi dávno provádět v pra ks i Ohlas z domova však dodnes svědčí, jak je právě toho třeba, jako kyslíku ve vyčerpaném ovzduší. A jak je naopak neužitečné a doma nepochopitelné pokoušíme-li se tam přenášet perspektivu našich ghet a jejich problémy. Směrem ven jsou věci jen zdánlivě prostší. Většina exilových časopisů a publikací se obrací právě do gheta a poskytuje tak jenom problematickou příležitost těm, kteří doma a z domova oslovují především svou situaci. O překážkách, na které tu navíc narážíme, jsem se už zmínil. Ale jsou jiné, až trochu komické. Například předsudek, zakořeněný hloub, než by se zdálo, že jazyk, čeština doma degeneruje, upadá, a exilová kultura má a může být strážcem národního jazyka. To je ovšem katastrofální omyl. Tuto st niž pochopitelně nedrží ani Rudé právo, ani pražský rozhlas či televize, ale drží ji ti, kteří doma, v jejím přirozeném kontextu, vytvářejí Českou literaturu dneška i zítřka, i když ji v tuto chvílu publikuji jenom ve strojopisech nebo v zahraničí. - Měli bychom přemýšlet o tom, zda mezi exilovými časopisy neexistují už dnes - kromě těch, které to už dělají ~ i další takové, které by bylo možné dát alespoň z podstatné části k dispozici těm doma, a v této podobě jim pak vracet, co se tak těžko dělá a udržuje při životě v podmínkách samizdatu, jak o tom svědčí případ Spektra a dalších neperiodických periodik, jež se zrodila a chřadla v posledních letech. Konkrétně moje otázka zní, zda j e možné v oblasti periodik v daleko větší míře dělat to, co už po let a příkladně dělají hlavní exilová nakladatelství. Takovým způsobem, a přes toto síto, by se patrně lépe vybíraly a umísťovaly texty v zahraničních časopisech neexilových, normálních. Myslím si, prostě, že při rozumné úvaze by se už dnes, našla řada způsobů, jak dát víc místa pro publikaci běžné domácí produkci, která by ovšem musela mít pocit, že není mistrovaná, že má nad věcmi kontrolu, že jde o časopisy, které domácí autoři alespoň plnoprávně spoluredigují. Zároveň je přitom, myslím, na čase, začít uvažovat v rozměrech, které nejsou jenom rozměry bezprostřední přítomnosti. Vstoupili jsme definitivně do elektronického věku. Videodesky se začínají už na trhu tlačit na videokasety, televizní vysílání přes družice j e otázkou blízké budoucnosti. A tady se otevře dalši obrovské pole pro onu dvoustrannou

podporu domácí kultuře. Lze mi namítnout, že v tomto ohledu už dávno existují rozhlasové stanice. Ty však zatím neudělaly mnoho pro to, aby se staly nejen nedocenitelným zdrojem informací pro domov, ale i tribunou domácí kultur)'. Vím, stejně jako vy, o překážkách, které stojí a stály v cestě. Ale myslím si, že bychom měli nějak společně začít pracovat na jejich překonání, na redefinici možností rozhlasových vysílání v češtině jako kolportéra původní české tvorby. Vlaštovky takové aktivity se obvykle objevují v tzv. krizových situacích, jaká třeba vznikla kolem Václava Havla a vedla k odvysílání jeho aktovek. Ale odtud je ještě daleko k tomu, aby hlavní zdroje českého vysílání v zahraničí začaly být v Čechách považovány za důležitého šiřitele tvorby doma vznikající, s myšlenkou na něhož se třeba i píše. Tady patrně bude třeba začít, abychom mohli dojít k televizi přes družice a k elektronickým programům. Jejich miniaturizace je zase jen otázkou několika dalších let, a to opět změní celou situaci v neprospěch kontrolorů a cenzorů. To je tedy ta berle, ta umělá noha o které jsem se už zmínil. Jsem přesvědčen, že s její pomocí lze nakonec ještě daleko rozšířit možnost, kterou považuji za normální, to jest existenci české paralelní kultury v překladech a uvnitř kultury světové. K té to totiž nakonec všechno míří. Intelektuální emigrace daleko starší a zkušenější než jsou postupné emigrace české od konce třicátých let, to svou zkušeností potvrzují: ruská, polská, svým způsobem maďarská, ale také třeba kdysi německá, donedávna španělská, z novějších řecká, ze zámořských zejména latinoamerická. Podíváme-li se na jejich historii jenom od poloviny minulého století, uvidíme, že třeba Poláci, od Mickiewicze po Mitosze, Rusové od Turgeneva po Hercena (nebo je to naopak?), nikdy neztratili živé, organické spojení s domovem a činili jej kritériem své zahraniční tvorby. Polská Kultura v Paříži, dědic tradice a možností, o jakých se nám nezdá, nepomohla vytvořit významnou polskou literaturu mimo Polsko, ale sehrála obrovskou roli v tom, že se nepodařilo udusit polskou kulturu doma - i když třeba v posledních letech se jejím hlavním šiřitelem stal v Polsku redigovaný a v Londýně vycházející Zapiš. A co Němci (myslím na emigraci z roku třiatřicátého), Španělé, Rekové, latinoameričané? Skoro bez výjimky zůstali autory domácími, i v obdobích nejtvrdších dikatur, a z toho nakonec vyrostla jejich světovost. Conradové a ještě spíš Nabokovové budou vždycky výjimkou. Všechny národní kultury, které mají v tomhle směru daleko starší tradici než my, už dávno proto nemyslí na to, kde to či ono dílo jejich národní kultury vzniklo. V Čechách je to ještě problém, protože my tuhle tradici nemáme, naše kultura vznikala doma, nebo nanejvýš na náštěvě. Že se dnes lidé, kteří nemají s národní kulturou pranic společného, pokoušejí vést i v oblasti umění a kultury jakousi geografickou, ideologickou či politickou dělící čáru mezi tady a tam, nás ani nevzrušuje ani neovlivňuje. Jak kdosi v Praze napsal v jiné souvislosti, nemělo by nám to stát ani za ten čas, který ztratíme tím, že na to či na ně vůbec pomyslíme. Česká kultura j e jenom jedna, bez ohledu kde v tuto chvíli bydlí její tvůrci. A jako taková má jenom dvojí volbu: stát se součástí kultury světové, doma nebo v exilu; nebo být lokální, provinciální, v cizině nebo doma, na tom

houby sejde. Koneckonců, každý za sebe se musí rozhodnout, jakými kritérii si přeje být měřen. Ovšem k tomu, aby se potenciálně světové dílo stalo světovým nestačí bohužel to, že vzniklo (i když v elektronickém věku je i tohle větší problém než ve světě rukopisů a knihtisku). Často se ptám, co by bylo bývalo bylo, kdyby se Jovce byl narodil jako Bulhar, nebo kdyby si Irové byli uchovali vlastni spisovný jazyk jako hlavní nástroj kulturní komunikace. Malé národy to v tomto směru mají vždycky těžké, a pokud se octnou v situaci jako je česká situace dnes, je to ještě mnohem těžší. A tady je naše další odpovědnost, poslání, úkol i povinnost: Dělat pro českou kulturu to, co pro ni dělal kdysi náš velký krajan Max Brod. To jest, pomáhat všemu, co si právem činí nárok na světovost, k uznání této světovosti. Vím dobře, že skoro každý z přítomných v tomto směru něco vykonal, a právě teď koná. Mluvím o tom proto, abychom si všichni připomněli, že jsme teprve na začátku dlouhé cesty, která pro ty mladší bude delší než pro lidi třeba mé generace. Protože v té integraci domova se světem, doma vznikající a v zahraničí často z nevyhnutí pokračující české kultury s kulturou světovou, je jediná záruka, že to všechno nebude nadarmo a že to, co je dnes, budou dějiny znát jenom jako trapnou epizodu.

V».

Jt.

Zabýval jsem se tak obšírně některými konkrétními aspekty našeho dnešního problému, protože si myslím, že přes ně vede cesta k lepšímu pochopení situace obecné. V listopadu minulého roku mluvil Milan Kundera ve Filadelfii o tom, jak česká literatura ze složitých příčin vsadila před víc než půldruhým stoletím na svou světovost, i o tom, jak nakonec, paradoxně, v posledních krajně nepříznivých třiceti letech podala a podává jeden ze svých nejlepších výkonů. (Schematizuji, protože všichni ten text znají nebo mohou znát). Známý americký literární časopis New York Review of Books Kunderův text otiskl jako článek, a aby věci zjednodušil, změnil titul ze Sázka české literatury na Česká sázka. To mělo ten normální důsledek, že se z Londýna ozval rozhořčený čtenář českého původu, který si to s Kunderou rozdal a poučil ho o tom, že by pro Čechy bylo daleko lepší, kdyby se naučili bojovat a měli pořádnou armádu, než se oháněli literáty a knížkami, jmenovitě Haškem, který natropil v národě takovou spoušť. Na tom komickém nedorozumění j e nakonec nejzajímavější ta poslední část, která - jako už tolikrát předtím - činí opilce Haška a jeho revmatického Švejka odpovědnými za pohromy českého národa. Tady samozřejmě není třeba připomínat, jako to žertem udělal Kundera ve své odpovědi, že paní Bovaryová neni odpovědná za nevěru žen. Ale spolu s tím, co jsem předtím řekl o Joyceovi či o Brodovi, to doplňuje složitý obraz národní kultury a její světovosti. Co j e česká kultura, co je česká kulturní tradice? Odpověď na tu otázku j e patrně v tom, že, jako každá kultura, jako každá kulturní tradice, je i ta naše definovatelná především svou různorodostí, mnohostí svých tváří a svých kořenů. A přece je tu rozdíl o proti nejedné ze světových kultur. Kultury

velkých celků, které trvaly tisíciletí, protože byly svým způsobem soběstačné, kultury mladé, jimž sotva rostou první vousy na bradě, ale i některé kultury vázané na nepočetné komunity leč po většinu své historie izolované - ty všechny jsou jaksi homogénější a snadněji definovatelné. Jak však definovat, nebo skromněji, charakterizovat kulturu malého národa v srdci Evropy, kudy v posledních dvou tisících letech prošiv snad všechny kulturní vlivy, co jich napočítáš? Uznáváme-li s Bossuetem, že kultura začíná tam, kde končí paměť, víme, že česká kulturní tradice je i cyrilometodějská i svatováclavská, husitská i barokní, katolická, protestantská i osvícenská, nacionalistická i kosmopolitní, že jsou v ní patrné nejen silné vlivy slovanské, ale i německé a francouzské, že je na věky poznamenaná symbiózou pro kterou máme jenom jediné slovo, «böhmisch», že impuls českému protestantismu přišel z Anglie, že česká moderní státnost se rodila do jisté míry v Americe, že anglosaské myšlení silně ovlivnilo české myšlení dvacátého století, že židovská kultura pražská a vídeňská nezůstaly bez ohlasu v Čechách . . . atakdále atakdále, myslím, že tady může každý ještě dost dlouho pokračovat po svém. Samozřejmě, takové průsečíky kulturních vlivů najdeme i jinde. Paradox české historie, s dopadem na kulturní historii, je v tom, že tu prakticky nikdy neexistovala jedna vrstva, která by tyto vlivy absorbovala a výlučně zprostředkovala nebo si přivlastnila. Od středověku byly Čechy oblastí rozporných a hluboce otřesených politických a společenských struktur, a kulturní vlivy se tu rozlévaly jako voda, pronikajíce do pórů a skulin vědomí nejpodivuhodnějšími způsoby a často současně v různých vrstvách. Samozřejmě, že je to víc pravda, řekněme, od konce osmnáctého století. Mám však pocit, že to, ze zmíněných důvodů, bylo pravda i dřív, vlastně už od chvíle, kdy se Čechy staly nakrátko rozmezím východního a západního křesťanství. Toto množství kulturních jmenovatelů, které se česká kultura po svém snažila vždycky převést na jediného jmenovatele vlastního - naštěstí bez pronikavého úspěchu - hraje zvláštní roli v historických okamžicích jako je dnešní. Kdykoli byla totiž česká kultura vystavená mohutnému tlaku zvenčí, který ji měl plně přizpůsobit a podřídit jednomu kulturnímu vlivu - k tomu patří i odebrání víry či jazyka - utekla se vždycky do své mnohočetnosti, do pevnosti všech těch alternativ, jež ji formovaly, a tak tenhle nápor přečkala. Souvislost s dneškem je nápadná, ale já bych rád závěry z toho vyplývající ještě na chvíli odložil a celou věc trochu zproblematizoval. Když Kundera za IV. sjezdu spisovatelů připomněl Schauera, pobouřil mnohé skoro stejně, jako kdysi Schauer sám. Na jazyk nám nesahejte, na tohle jsme jaksi zvlášť citliví. Já už mnoho let, ještě dávno v Praze, myslím na Čechy ne jenom v souvislosti s Němci (bez toho se soudný Čech neobejde), ale v souvislosti s národem, který je nám tak velice vzdálený a v tolika ohledech strašně blízký (včetně fyzického kraje ve kterém žije). Myslím jedním dechem na Čechy a na Iry. Jazyk, kterým se v Irsku odjakživa mluvilo, odolával po staletí, Pak přišla bramborová katastrofa, hladomor vyhubil čtvrtinu obyvatelstva, další čtvrtina odešla za moře, a ve chvíli, kdy se v Čechách definitivně rozhodl zápas o český spisovaný jazyk jako základ

49

národní existence a kultury, irský spisovný jazyk prakticky zmizel. A nedlouho potom, v době, kdv česká literatura sklízela plody národního obrození, prožívala své nové obrození i literatura irská. Jenže to už byla literatura psaná anglicky. A to mluvím jen o těch, kteří psali, alespoň tehdy, v Irsku. O velkém hnutí kolem Abbey Theater, k němuž patřili nejen dramatikové Synge a 0'Casey, ale i básník Yates, Lady Gregory a tolik dalších. Nejsem si zdaleka jistý morálkou toho příběhu, který mě, jako Čecha, nepřestává vzrušovat a pokoušet. Anglicky psaná irská literatura neztratila ve dvacátém století nic ze své irskosti, a stala se právem literaturou světovou, zatímco literatura v «eire» je dnes v podstatě provinční folklór. Tu, co, navzdory staletému anglickému tlaku, uchovalo původnost irské kultury - keltská tradice a hluboce zakořeněné katolické křesťanství (jehož bylo Irsko hlavním strážcem v raném středověku) nestačilo k záchraně jazyka. Ztráta jazyka však vůbec neznamenala zánik vlastní kultury, v leckterém ohledu právě naopak. My jsme si jazyk uchovali, chcete-li vzkřísili, oživili, což mělo a má velký a doslova osudový význam, ale zároveň to ledacos zkomplikovalo. Příčina je patrně v tom, že jsme měli k dispozici slovanské zázemí, zatímco Irům něco podobného chybělo, když i ve Skotsku i ve Walesu původní keltské jazyky ustoupily angličtině. Ale já si navíc myslím, že ta nesmírná různost vstřebaných, integrovaných a v Čechách přetvářených kulturních vlivů, jež se navzájem relativizovaly, sehrála i tady svou roli. 2c v době, kdy keltská tradice byla v podstatě mrtvá, katolictví jako jediný, i když mohutný kulturní pilíř, nestačil o k obraně jazyka, protože s ním nebylo spjaté na život a na smrt. Jakkoli je irská katolická tradice hluboká a kulturně bohatá, mohla pokračovat i po ztrátě jazyka, s níž se nakonec v podstatě smířil i irský katolický nacionalismus. V Čechách naopak jedna z velkých kulturních tradic spojovala Písmo a náboženství s jazykem, z té tradice pak vyrostl jeden z proudů české historiografie, atakdále. Paradox té situace j e v tom, že na českém kulturním a jazykovém obrození měl tak obrovskou zásluhu jmenovitě nižší katolický klérus, který se namnoze stal strážcem jazyka čtenářů kralické bible. V tom je, podle mého, jeden z klíčů k tajemství české kultury, na kterou teď myslím v nejširším smyslu slova. Vlažní protestanti, vlažní katolíci, vlažní Češi i vlažní Rakušané, vlažní Slované, v tak mnohém spíš podobní svým západním či jižním neslovanským sousedům, a mnoho dalších rysů, jež s tím tak či onak souvisejí - to nejsou pro mne vady na kráse, nedostatky či chyby národního charakteru. To j e národní charakter, tak jak se za dlouhá staletí vytvořil v tom průsečíku dějin a kultur, z nichž žádné tu nemá celistvý smysl, žádná se nestala základní ideologií, každá byla okamžitě relativizovaná, a s ní i dějiny i jejich čtení. Proto je Hašek tak monumentální postava české kultury, jejíž význam neustále vzrůstá. Proto je v ní tak důležitá postava Čapkova, i když zdaleka ne tak základní. Proto Češi tak samozřejmě uvažují o Kafkovi jako o svém spisovateli. A mohli bychom jít dál, do výtvarného umění, do hudby, kam chcete. A všude bychom zjistili, že charakteristickým rysem českého umění je právě jeho mnohotvárnost, mnohočetnost, orientace na tolik tradic současně, takže se žádná nemůže stát

50

tradicí převažující. Tak se na tom geografickém místě ta kultura a ten charakter vytvářely, a tak také přežívaly. To nebylo a není čísi rozhodnutí, to česká historie ve své vlastni složité nesmyslnosti nás všechny, takové jací isme, dovedla až na konec dvacátého století, a dá-li pánbůh provede ještě nejedním stoletím, jež patrně budou následovat. To, že se česká kultura stala v uplynulých třiceti letech hlavním kolbištěm obranného reflexu českého organismu proti dalšímu typu kultury, který má do něj být násilně transplantován, není nic tak příliš nového. Kultura, či spíš civilizace, která nás má zahltit, je jako vždycky daleko homogénější, artikulovanější, vyhraněnější, a rozsahem svého zázemí také zdánlivě silnější. Ale v tom j e právě její slabost, jakmile se jednou dostala na české území. Tam ji totiž okamžitě začíná rozežírat tradice daleko starší a daleko silnější, tradice neexistence jediné tradice, jediného proudu, jediného, dominujícího čtení. A jako je právě tahle koexistence mnoha perspektiv a jejich vzájemná relativizace největší hodnotou, největší originalitou české kultury, je i jejím nejlepší strážcem a obráncem proti každému pokusu o absolutizaci, ať už ve jménu čehokoli. Nemyslím si, že jsem tu objevil cosi nového. Jde mi spíš o to, abychom, aspoň jako houf, přestali přespříliš hloubat jestli j e to dobře nebo špatně, a pokusili se uznat, že to tak je. A že ta česká zkušenost, z níž se zrodil český charakter, a z obou pak česká kultura, neopakuje, ale přidává cosi velice původního - já neříkám, že vždycky pěkného nebo povznášejícího, ale o to nejde - k dimenzím prozkoumaným jinými kulturami, k různočtení člověka a jeho historie ve světovém měřítku. Tak jsem se oklikou dostal zase k začátku a tím také ke konci. V té mnohosti a v té relativizaci všeho, v té základní neúctě k čemukoli, v té věčné demystifikaci, je zdroj mého optimismu jak pokud jde o budoucnost české kultury, tak o českou budoucnost jako takovou. Jak ukazuje irský příklad, i česká zkušenost, - česká státnost tu není vždycky nejspolehlivějším kritériem. Malé kulturní celky v sousedství obrů, žijí a přežívají všelijak. Kdyby měly žít a přežívat, řekněme pro příklad, jenom idejemi, z nichž se zrodily, tak by tu namnoze už dávno nebyly. Konfrontace českého a irského příkladu pak ukazuje přítomnost či absence takové vůdčí centrální ideje, jsou si v dlouhodobé perspektivě rovné, že plus a minus se tu vyrovnávají, nebo ruší. Patříme k velice různým tendencím a trendům české kultury a české civilizace a jako takoví jsme patrně jajím docela typickým obrazem. Naše situace lidí, kteří se octli mimo půdu, na které se tyhle rozdíly slévají v organický celek, není snadná. Uměřenost, tolerance, civilizovanost českého exilu je často předmětem závistivého obdivu těch, kteří, přicházejíce z jiných kultur a z jiných civilizací, sdílejí stejný osud. Kdykoli ta slova uznání slyšíme všichni se asi vždycky trochu usmíváme. Přitom je na tom, zaplaťpánbůh, i kus pravdy, což zase souvisí s tím, co jsem tu říkal. Chápeme, myslím, svůj úděl, jako povinnost služby české kultuře v její těžké a tak důležité chvíli. Služby české kultuře ve všech jejích projevech a podobách, jež se jenom zdánlivě vylučují, kdežto ve skutečnosti splývají v cosi těžko pojmenovatelného, co je právě její podstatou.

Funkce kritiky ve společnosti v krizi KVĚTOSLAV CHVATÍK i. Paradox mého tématu spočívá v tom, že jde o úvahu o nččem, co vlastně v plném slova smyslu neexistuje. Neboť česká literární kritika jako kritika celku české literatury již po deset let neexistuje. A ihned se vnucuje otázka další: může existovat národní literatura jako životaschopný, organický celek bez fungující kritiky? - Nejsou to otázky zdaleka jen rétorické, pokusím se je ve svém příspěvku upřesnit, avšak plné závažnosti jim dodává teprve otázka třetí: jak dlouho může existovat malý národ ve středu Evropy bez organického celku své literatury? Nebo ještě jinak: «Jak dlouho může národ pouhou silou své kultury odolávat gigantickému politickému tlaku?» - Tak formuloval otázku Milan Kundera ve svém příspěvku «Sázka české literatur}'» na symposiu ve Filadelfii v minulém roce. Formuloval ji jako výzvu Cechům kdekoliv na světě a jako výzvu celé západní kultuře, jíž by neměl být lhostejný osud jedné z národních kultur, po staletí k ní organicky náležející. Nezdá se, že by jí tento zápas tak nerovných partnerů příliš vzrušoval; rozhodující však je, aby tuto výzvu pochopili Češi sami. Pohlédneme-li na třicetiletí 1918-48 a 1948-78, která tvoří určité vnitřně jednotně strukturované kulturní celky - přirozeně s hlubokými přelomy v letech 1938 a 1945 v celku prvním a v letech 1968 a 1969 v celku druhém, můžeme zjistit toto: V prvním období, v období pluralistické demokracie a z ní vyplývající kulturní struktury dala česká literatura evropské kultuře nejen dílo Haškovo, bratří Čapků, Vančurovo, Voskovce a Wericha, Hostovského, Seifertovo, Nezvalovo, Halasovo, Holanovo a dalších, ale dosáhla oné evropské úrovně právěi díky kritické a teoretické činnosti F. X. Saldy, O. Fischera, A. Nováka, R. Jakobsona, J. Mukařovského, K. Teiga, A. M. Píši, V. Černého a dalších literárních kritiků, teoretiků a historiků. V druhém období, zejména v letech šedesátých a sedmdesátých, vyzrává dílo Kundery- Skvo řecké ho, Hrabala, Havla, Koláře, Skácela, Siktance a dalších do úrovně, která snese srovnání nejen s předchozím třicetiletím, ale i měřítka světové literatury. Tato díla se však rozvíjela většinou navzdory kritice nebo bez adekvátní kritické interpretace. Dospíváme tedy k oné fatální otázce, proč nemá česká literatura v onom druhém třicetiletí svého Saldu.

Kritika není po mém soudu ani vědou, ani uměním, a l e j e specifickým druhem publicistiky, vymezeným specifickou funkcí. Kritik j e pouze zvláštní případ pozorného čtenáře, který svou osobní čtenářskou, recipientskou konkretizaci díla písemně fixuje. A běžnou významovou interpretaci díla, jeho

celkového smyslu, kterou pro sebe uskutečňuje každý čtenář, kultivuje specifickou erudici a dovádí ji až do věcně zdůvodněného hodnotícího soudu, Bez recepce a konkretizace zůstává totiž smysl každého uměleckého díla otevřený, mnohoznačný a sám jeho tvůrce se může ve výkladu jeho celkového -smyslu mýlit. Každá doba, každý kvalifikovaný kritik dodává výkladu celkového smyslu určitého díla nový významový odstín. Po výkladech F. X. Saldy čteme a chápeme na pi\ Rousseaua, Fl au berla, Máchu, Němcovou a Nerudu jinak a hlouběji než dříve. Teprve v procesu recepce se vnější artefakt, neutrální text mění ve smysluplný estetický objekt. Kritik je profesionál této proměny. Samo* zřejmě, že při tom riskuje svou reputaci. Záleží na jeho vzdělání, intuici, na charakteru jeho celkové osobnost i na jeho obecné,, nejen úzce umělecké hodnotové orientaci, která díla interpretuje adekvátně a která nikoliv. Kritický talent je stejně vzácný jako talent umělecký - navíc je ovšem úzce závislý na celkové úrovni teorie umění, estetiky a historiografie umění své doby. - Je známo, že zvláště citlivými a talentovanými kritiky bývají spisovatelé a umělci sami, Stejně však je známo, že jim zpravidla uniká smysl děl umělců jinak orienovaných, než jsou oni sami. Tolstoj nemohl nikdy pochopit Baudelaira stejně jako Nezval nemohl pochopit Halase. Shrneme-li, můžeme říci, že uvažování o umění

má tři póly - teoretický, historický a kritický. Teorie

se pokouší vymezit, co je umění a umělecké dílo ve své podstatě. Historiografie usiluje na základě obsáhlé znalosti pramenů o vylíčení historického vývoje určité národní literatury nebo určitého literárního druhu, lyriky, epiky, dramatu. Zatím co tyto dva momenty uvažování o umění usilují o objektivitu - se všemi problémy, které toto úsilí v oblasti věd o člověku a společnosti s sebou přináší kritika jako třetí pól uvažování o umění je

činností vyslovené hodnotící, interpretační a tím je

přirozeně subjektivné vázána na určité pojetí světa a umění, na určitou desku hodnot, kterou vyznává kritik jako jedinečná osobnost. Pochopitelně lze tyto tři póly uvažování o umění vzájemně izolovat jen v abstrakci; i kritik je odkázán na určité teoretické a historické chápání umění. Měl by být tedy v těchto disciplinách vzdělán, i když ovšem sebe hlubší vzdělání v teorii a historii ještě nezaručuje neomylnost kritického soudu a schopnost pochopit smysl nového uměleckého činu. Kritická intuice j e prostě vzláštní druh inteligence. Naopak, z objektivity vědy nelze v případě védy o umění nikdy zcela vyloučit hodnotící, interpretační a kritický moment; prostě proto, že sebe objektivnější historik nebo teoretik vidí minulost umění očima své doby. Dějiny umění, psané současníkem moderního umění, budou zcela jinak chápat na př. fantastické umění středověku než dějiny, psané současníkem klasicistní orientace.

Kritika je vysloveně programová estetická činnost; kritik vychází ve svém hodnotícím soudu z představy, jaké by umění mělo být - v souladu s jeho pojetím světa a umění. Kritik, který chápe vše, není žádný kritik. Kritika usiluje o pozvednuti úrovně uměleckých hodnot tím, že se angažuje za určitou představu umění proti jiné. Kritik - na rozdíl od vědce - je nesnášenlivý. Ale právě tím prokazuje umění i společnosti neocenitelné služby. Učí rozlišovat hodnoty, tříbit smysl pro jejich odstupňování nejen v umění, ale i v jiných oblastech společenského života. Neboť umění není jen model, ale i projekt života a světa, spouvytváří skutečnost, spoluformuje charakter národa. Jeden ze základních paradoxů umělecké kritiky spočívá v tom, že čím důsledněji obhajuje autonomii uměleckých hodnot, tím více, přestává být pouze literární a uměleckou kritikou a stává se kritikou života, životních hodnot. Pomáhá vytvářet hodnotovou hierarchii i mimo umění, ve společnosti, vtiskuje tvář celé národní kultuře. Ne sama ze sebe, ale právě tím, že interpretuje smysl nejlepších uměleckých děl současnosti i minulosti, že překládá jejich umělecké poselství do jazyka etických kriterii a norem, mění umělecká a literární

kritika estetiku v praktickou etikiu

Vždy. mne fascinovalo, když jsem v padesátých letech četl v Šaldově Zápisníku stať «Stát střílející», v níž přední umělecký kritik protestoval proti střelbě čet niku do stávkujících dělníků. A představoval jsem si, co by se stalo, kdyby některý z renomovaných marxistických kritiků té doby, Nejedlý, Stolí nebo Taufer, napsali stať «Revoluce střílející», protestující podobně proti popravě Kalanclry nebo Clemenlise a zanesli ji do Tvorby. Absurdita této představy je děsivá. Nejen proto, že jmenovaní fungovali v politických procesech jako experti, posílající své včerejší druhy na smrt, nejen proto, že již za první republiky psali dobrovolně oslavné články na moskevské procesy. Ale především proto, že kclo by takto chápál funkci kritiky v socialistické společnosti, skončil by - tehdy jako nyní - buď ve vězení, nebo v blázinci. Vyjmenoval jsem v úvodu svého příspěvku některé české spisovatele a básníky, kteří dosáhli toho, že jako čeští autoři vstupují do povědomí evropské a světové literatury. Kdo by však dnes chtěl v Praze napsat do Literárního měsíčníku - a jiný literární časopis v celých Čechách dnes neexistuje - kladné slovo o poslední knize Kunderově nebo Skvoreckého, o sbírce Skácelově nebo hře Havlově, skončil bv stejně - ve vězení nebo v blázinci. Stačí však zajet do nedalekého Krakova, tedy do města v zemi téhož «tábora», a tam lze číst v knihách a skriptech polských bohemistů slova uznání o tvorbě těchto českých autorů, kteří ve své vlasti nesmí být ani jmenováni. Bylo třeba otřesu XX. sjezdu KSSS, aby se v roce 1956 básník Seifertovy umělecké autority mohl na památném II. sjezdu Svazu spisovatelů otázat: «Byl František Halas velký český básník nebo nebyl? Byl Karel Teige vůdčí hlavou naší avantgardy nebo nebyl?» - Politbyro hodnotilo tehdy tyto otázky nikoliv jako prosté volání po právu na věcný kritický soud, ale jako útok na základy politiky strany a státu. Kdyby se dnes chtěl tentýž básník Jaroslav Seifert stejně statečně otázat, je-li Jan Skácel velký český básník a Milan Kundera velký prozaik, nena-

52

šel by k tomu v Praze žádnou tribunu. Členstvo dnešního Svazu spisovatelů je pečlivěji prokádrováno a tisk pečlivěji střežen, než tomu bylo v padesátých letech *). 3.

Nová kulturní struktura se začíná realizovat po Únoru 1948, fakticky v letech 1949-50. Všechna nakladatelství a časopisy jsou zrušeny, vzniká jedno nakladatelství pro původní literaturu, jeden literární týdeník a jeden měsíčník. Svaz spisovatelů je proměněn v monopolní organizaci, řízenou komunistickou stranou a nakladatelství a časopisy se stávají jeho orgány. Kritika se má stát nástrojem stranického «řízení» kultury, její ostří se proto přenáší ze svazových do stranických časopisů, do Rudého práva a zejména do Tvorby. Proti kritice na těchto stránkách není odvolání. - Příznačný pro charakter kritické činnosti je již název a obsah referátu Z. Nejedlého z roku 1948: «Ideové směrnice naší národní kultury». - Kulturní tvorba má být řízena podle «směrnic», které jsou předkládány na velkých slavnostních shromážděních, jako byl Sjezd národní kultury 1948, Konference Svazu spisovatelů o poesii 1950, na níž přednesl referát «Třicet let bojů za českou socialistickou poesii» L. Stolí, konference Svazu spisovatelů 1958 s referátem L. Stolla «Literatura a kulturní revoluce», Sjezd socialistické kultury 1959, Konference o socialistické umělecké kritice 1961. - Charakteristické pro tato shromáždění je jejich manifestační charakter a tomu odpovídající ráz referátů tam přednesených. V těchto referátech se neanalyzuje, neargumentuje, ale předkládájí se z pověření strany závazné směrnice, proti nimž není odvolání - a ovšem likvidují se «úchylky». Tak v referátu o Třiceti letech bojů . . . byl zlikvidován nejen celý «střed» a «pravice» české literatury, chceme-li zůstat u těchto nevyhovujících termínů, ale jako « dekadentní», « kosmopolitní» a « formalistické » nebezpečí české poesie byli «demaskováni» i František Halas, Jaroslav Seifert, Josef Hora a Karel Teige. Pro Václava Černého nebo Jiřího Koláře, stejně jako později pro Skvoreckého, zůstaly již jen stručné verdikty jako «cizí zdravému jádru české literatury» a pod. Jediným kritickým argumentem se stala glorifikace několika mála vybraných osobností, jejich proměna v nedotknutelné kriterium, v ono «zdravé jádro»: řekni mi, jaký je tvůj poměr k Jiráskovi, Neumannovi a Wolkerovi a já ti povím, kdo jsi. - Sovětský model tzv. «socialistického realismu » se stal závazným pro celou českou kulturu, i když byl - zejména ve své stalinské podobě zcela v rozporu s její duchovní tradicí. Literární kritika se na této institucionální základně mění v soudní ortel nad osudem jednotlivých autorů a knih - stačí vzpomenout zdrcující kritiku Seifertovy « Písně o Viktorce » nebo kampaně proti Teigovi, Arne Novákovi, strúkturalismu a další v Tvorbě nebo pozdější kampaň proti Skvo-

} Pro nedostatek místa \ynecháváme - s autorovým souhlasem - část 3. a 4. i mbývajcí se českou moderní kritikou před rokem 1948, jakoi i poznámkový aparát

řeckého románu «Zbabělci». Kritik se mění ve funkcionáře, vykonávajího dozor nad «ideově» nedospělými tvůrci. Vliv kritiky na literaturu bvl absurdně přeceněn: kritik má spisovatele a čtenáře «ideologicky» vést, být strážcem stranické linie, která se však od sjezdu ke sjezdu mění. A ovšem, toto funkční přetížení kritiky která je činěna zodpovědnou za věčné «zaostávání» literatury za životem, vede k jejímu umrtvení, k popření jakékoliv diferenciace hodnot. - Ze strany spisovatelů se proto již v padesátých letech ozývají stížnosti, že soudobá česká literatura nemá svého Saldu - což je platonický požadavek, neboť za podmínek centralizovaného, monopolního dirigování kultury stranou, chybějí ty nejelementamější předpoklady rozvoje kritických osobností. Mohu toto tvrzení doložit svědectvím téměř anekdotickým. V roce 1961 byla organizována celostátní konference o umělecké kritice, na níž hlavní referát přednesl L Stol! a předmětem jeho kritiky byl zejména můj článek «O moderním umění», označený za «revisionistický a objektivistický ». V rámci přípravy hladkého průběhu konference byla svolána i schůzka akademických pracovišť, zabývajících se teorií umění a prof. Ludvík Svoboda na ní vytknul referentu, že jeho kritika moderního umění jako revizionistického neodpovídá předválečné politice strany. L. Stolí se rozvášnil a pravil doslova: «Soudruhu, jak si to představuješ, já jsem v tezích svého referátu ze sekretariátu ÚV KSC dostal jasně uloženo, kritizovat modernismus a stať K. Chvatíka jako projevy revizionismu ». K tomu snad není třeba mnoho dodávat - šaldovská představa kritika jako nezávislé osobnosti a mravní autority a představa serviIního posluhy, opendujícího seshora dodané teze výlevy nadšení a rozhořčení - to jsou nepochybně dvě diametrálně protikladné, zcela neslučitelné představy o funkci kritiky ve společnosti. Patří ke cti české kultury, že proti mechanismům, vnuceným jí zvenčí počala sama protestovat již koncem padesatých a začátkem šedesátých let. Povědomí jiných strukturních předpokladů kulturního rozmachu první republiky, povědomí demokratických tradic české kultury bylo přece jen ještě příliš silné, než aby sneslo bez protestu toto tragické okleštění. Začaly ony vleklé «Spory dědické», které zahájil Milan Kundera stejnojmenným článkem v Novém životě již roku 1955, spory o Halase, o poetistickou a surrealistickou avantgardu, o Skvoreckého román «Zbabělci», o Franze Kafku, a konečně na závěr šedesátých let o celou šíři české literatury, z níž by nebyl vylučován na př. Zahradníček, Hostovský, Cep nebo Durych. Paradoxně se staly významnou etapou zápasu o rozšíření prostoru pro literaturu a kritiku právě sjezdy Sv^zu spisovatelů, počínaje II. sjezdem roku 1956 a konče známým sjezdem roku 1967. který se stal jedním ze signálů celospolečenské krize, - Z podnětu sjezdů byly zakládány nové časopisy, umožňující názorovou a generační diferenciaci literatury a kritiky - významnou roli zde sehrály zejména časopisy Host do domu, Květen, Tvář a sborníky prací okruhů autorů do té doby nepublikovaných. Kritika se počala opět rozlišovat podle různých uměleckých a myslitelských koncepcí. Na závěr šedesátých let již existovala škála diferencovaných kritickýsh stanovisek od Václava Černého

po kritiky v Orientaci, Tváři, Sešitech aj. Vyzrávaly kritické osobnosti střední generace, Brabec, Sus, Červenka, Opelík, Karlík, Lopatka a další. V akci na obranu Tváře se poprvé i lidé jiné orientace stavěli za právo na existenci názoru opačného. Kritické myšlení tak přispělo v průběhu šedesátých let k destrukci řady mýtů a falešné ideologické monolytičnosti. Umělecké kritika se stala modelem kritického působení kultury jako celku vůči společnosti. - V tom tkví společenský význam obhajoby principu umělecké autonomie: stává se paradoxně základem nikoliv lárt pour lártismu, nýbrž školou plurality kriterií a hodnot i v mimouměleckých oblastech života, v sociologii, ekonomii, politice, filosofii. Neboť lidský smysl bytí se artikukuje vždy jen v dialogu s jinými smysly, minulými, současnými i budoucími. 6. Obrat v kulturní politice v letech 1969-71 měl pro českou literární kritiku katastrofální následky. Zdůrazňuji to s plným vědomím odpovědnosti za toto tvrzení. Kdo neprožil uplynulé desetiletí t.zv. normalizace v Čechách, může si jen ztěží učinit představu o rozsahu a tíze duchovní, kulturní a především mravní katastrofy, kterou vyvolala soustavná devastace hodnot a politika veře né lži v myslích občanů. Lidé, kteří ještě včera podepisovali veřejná .prohlášení solidarity, nyní tvrdili ochot» ně opak toho, co viděli na vlastní oči. Byly zkonfiskovány stovky knižních titulů, byly zastaveny všechny literární, kulturní a umělecké časopisy. Po dva roky neexistoval v Čechách žádný literární a po šest let žádný výtvarný časopis. Co pak vzniklo na jejich místě, jsou karikatury časopisů, neboť kritická výměna názoru prostě nemůže existovat bez existence různých koncepcí a jejich tiskových základen. - Je to situace, která nemá obdoby ani v čase hitlerovské okupace českých zemí, ani v žádné jiné zemi «východního bloku». Přísun západních časopisů a knih je po deset let pro veřejnost hermeticky uzavřen. - Byl zkonfiskován 4. svazek akademických Dějin české literatury, dílo vědecké syntézy autorů střední generace, podávající materiálově bohatý obraz vrcholného období české literatury první poloviny 20. století. Akademik Stolí měl prohlásit při této přiležitosti: « Nevadí, dějiny literatury nám napíší sovětší bohemisté». A tak například ve sborníku o umělecké avantgardě, vydaném v NDR roku 1979, jsou ostatní socialistické země, dokonce i Jugoslávie, zastoupeny příspěvky vlastních autorů, pouze o české avantgardě píše sovětská bohemistka. Že právě v Československu se diskuse o avantgardě rozvinula již před 15 lety, je ovšem ve sborníku zamlčeno. Když chtěli sovětští bohemisté vydat velký výbor z díla Jana Mukařovského, autora překládaného dnes od USA a NSR po Španělsko a Japonsko, cestoval akademik Stolí spěšně do Moskvy, aby dosáhl jeho zákazu. Totéž se opakovalo, když si lingvisté z NDR chtěli vydat výbor z prací Pražského lingvistického kroužku. - V Praze byl zkonfiskován jediný poválečný překlad prací Romana Jakobsona, lingvisty vydávaného a studovaného v celém civilizovaném světě. - Zkonfiskován byl i již vysázený sborník o «Skupině 42», pojatý obdobně jako sborník «Poetismus», rozmetána byla velká

53

p

monografie o kubistických malířích skupiny «Osma» a řada dalších pramených prací, nezbytných pro pochopení české moderní kultury. Bylo zastaveno vydávání díla Karla Teiga, Františka Halase, není vydána korespondence Otakara Březiny, kritické stati Karla Čapka a jeho estetická disertace, není dokončeno vydání díla F. X. Saldy, krátce, moderní česká literatura nemá dosud ve vlasti vytvořenu ani elementární ediční základnu. Vycházejí jen výbory a dokonce již výbory z výborů, v nichž lze eliminovat všechno nepohodlné. Ze za této situace nemůže existovat skutečná kritika, je evidentní. Kritika není vědou, ale je přirozeně odkázána na úroveň vědy o literatuře a její historiografii a především na určitou textologickou bázi. - Existuje ještě jeden závažný problém, znemožňující fungování kritiky: Vědecké práce lze psát «do šuplíku» podobně jako beletrii a doufat, že někdy v budoucnu vyjdou v zahraničí. Avšak kritiku, která již ze své povahy má sloužit dni a zachycovat aktuální pohyb živých literárních hodnot, nelze psát bez naděje na aktuální zveřejně-

ní. - Od roku 1970 tedy česká literární kritika zanikla a byla oloupena o základní předpoklady své existen-

ce. Co to znamená pro vývoj české literatury, nemusím snad zdůrazňovat. Zbývá tedy otázka, může-li existovat kritika v exilu. Časopisy Listy a Svědectví se pokoušejí kriticky hodnotil tu část literatury, kterou vydává Skvoreckeho nakladatelství v Torontu, kolínský Index a další. Skvorecký a Brousek vydali dokonce záslužnou knížku kritik «Na brigádě», která je jediným knižním celkem, v němž je kriticky zachycena situace «/.normalizované» České literatury sedmdesátých let - la však představuje jen zlomek české literatury té cloby. Literární kritika, která má plnit své funkce vůči České literatuře a společnosti, musí po mém soudu respektovat dvě základní okolnosti: 1. Současná česká literatura ma tři vzájemně izolované složky: a) oficiální literaturu, vydávanou v Československu; b) alternativní samizdatovou literaturu, šířenou v Čechách v omezeném počtu strojopisů a ve velmi uzavřených okruzích; c) literaturu, vydávanou knižně v zahraničí, ať již její autoři žijí v exilu nebo ve vlasti. - Literární kritik, hodný tohoto jména, musí dokázat vidět tyto tři odděleně existující vrstvy jako jediný strukturní celek; jinak nutně zkreslí obraz české literatury současnosti, vývoj jednotlivých autorů, jejichž dílo může být realizováno v různých vrstvách i hodnotu jednotlivých knih, odvislou konec konců od vztahu k hodnotové hierarchii celku. - 2. Kritériem, které je rozhodující pro posouzení každé knihy v rámci tohoto celku, může být - při vší nezbytné různosti kritických východisek ~ především vlastní umělecká hodnota poesie, prózy a dramatu. Je třeba se rozloučit s představou, že v první, oficiální vrstvě literatury se nemohou vyskytnout hodnotná díla. V jinak výborné ItnižcG «Na brigádě» je na př. podle mého názoru velmi podceněno básnické dílo Viléma Závady. Závadova poesie představuje od jeho debutu po boku Františka Halase tohu 1927 až po jeho poslední sbírky jeden ze základních kamenů moderní České poesie 20. stol., ať se nám jakoli líbí nebo nelíbí jeho občanské postoje v současnosti. Hodnotu Závadový sbírky « Na prahu » ostatně vyzvedla i její nedávná kritika ve Svědectví. - Kritérium umělecké hodnoty j e třeba uplatňovat nesmi-

54

řitelně i na produkty samizdatové a exilové vrstvy české literatury, neboť ani tady neplatí, že co je «české», t.j. co je neoficiální je již samo sebou «hezké». Mohu si na př. velice vážit občanských postojů Pavla Kohouta z posledních let, nemohu však přehlédnout, že jeho umělecké tvorbě chybí často právě to, co odlišuje akuální publicistiku od trvalejší hodnoty uměleckého díla: schopnost básnické transcendence, schopnost transformace empirických faktů v neopakovatelnou vizi světa, realizovanou osobitým stylem literárního textu. Vidět českou literaturu současnosti jako jednotný, hodnotově diferencovaný celek je ovšem nad pomyšlení obtížné. Především ze zcela praktických důvodu: V Praze je nemožné sledovat exilovou produkci pro perfektní izolacionismus režimu, který považuje každého českého kulturního tvůrce, který žije z jakýchkoli důvodu v zahraničí, automaticky za «zrádce» a «zločince» - a opět je v tom kuriozitou i v rámci «východního bloku». V Polsku na př. j e přirozené, že spisovatel pobývá určitý čas v zahraničí a exulant Czeslaw Milosz, nedávný laureát Nobelovy ceny, byl v' Polsku oficiálně slaven. V Praze naproti tomu bylo zakázáno vydání monografie o Josefu Šímovi, velkém českém malíři, který žil v Paříži a vždy se hlásil ke své vlasti. V exilu naopak chybí přehled o samizdatové produkci, který je i v Čechách velmi neúplný podle toho, ke kterému okruhu samizdatu kritik náleží, a oficiální domácí produkce je většinou ignorováná. Výsledkem mého pohledu na kritickou situaci české kritiky je tedy alarmující výzva: Organizujme ze všech sil předpoklady pro záchranu a obnovení funkcí české kritiky. Vytvořme centrum, v němž by byly soustředěny všechny tři složky současné české literatury v jejich úplnosti. Vytvořme ediční základnu pro splehlivá, textově kritická vydání nových clěl české literatury, pro publikaci bibliografií a obsáhlejších kritických studií formou ročenek. Bez této ediční a textologické základny, nezávislé na mocensko-politických zápasech a zvratech, je česká literární kritika nemožná a její zánik by měl negativní důsledky i pro další vývoj české literatury jako duchovního celku. Neboť není pochyb o tom, že čeští spisovatelé v zahraničí, Kundera a Linhartová ve Francii, Skvorecký v Kanadě, Filip a Brousek v Německu se postupně integrují do literatur hostitelských zemí. Jde však o to, aby se stali součástí oné goethovské «světové literatury» právě jako Čeští spisovatelé, to jest v jednotě s oněmi spisovateli, působícími v dalších vrstvách české literatury, v jednotě se Seifertem, Skácelem i Závadou, s Havlem, Peckou i Páralem. K tomu může přispět fungující česká literární kritika, schopná interpretovat jejich tvorbu jak z hledisla smyslu českých dějin a české literatury, tak i v souvislostech literatury hostitelské země, zde v Německu na př. v souvislosti s Grassem a Bóllem, Martinem Walserem a Reinerem Kunzem a dalšími. - Jen česká literární kritika může také zodpovědět otázku, čím může přispět česká literatura literatuře světové. - Snad právě onou houževnatou, tvrdošíjnou, i když často naivní a nerealistickou touhou po spravedlnosti, po uskutečnění království lidského bratrství na zemi. A ovšem i varováním před úskalími, která na každý pokus, reformovat lidskou společnost, ve světě, v němž žijme, nevyhnutelně čekají. Je i osudovou otázkou evropské kultury, nepřeslechne-li toto varování.

Totožnost člověka ve světě znaků (Kundera-Linhartová-Hrabal) SYLVIE RICHTEROVÁ «Toul, au monde, existe pour aboulir á un livre », napsal Stéphane Mallarmé, všechno na světě existuje proto, aby vedlo, ústilo, vlilo se do knihy, všechno se stává nebo stane knihou. Kniha jako metafora světa. Svět jako kniha. Tato představa, vyslovená básníkem, jehož dílo je pokládáno za konec jedné epochy v umění a začátek druhé, ať stojí v úvodu úvahy o současné české literatuře. O literatuře, která žije v situaci, kde společnost nabývá podoby jakési veliké totální knihy. V srpnu osmašedesátého roku se na zdech a chodnících v celém Československu objevil křídou nakreslený čtverec a u něho nápis: «toto kolečko je černé». Asi o rok později se na veřejných budovách téže země červenal transparent s heslem: «se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak». Tautologie a kontradikce nejsou obrazy skutečnosti, říká Ludwig Wittgenstein v Logicko-filosofickém traktátu: «Prvá totiž připouští jakoukoliv možnou situaci; druhá žádnou*. A dál: «tautologie a kontradikce jsou mezní případy znakové souvislosti, její rozklad». Autor sklerotického hesla a genius semiotické syntézy postavili nám před oči dva body, jimiž prochází linie rozlučující svět skutečnosti a svět znaků. Znak jak známo j e základním prvkem komunikace; podle jedné z definicí italského semiologa Umberta Eca je znakem vše, čím lze stejně dobře říkat pravdu jako lhát. Pro člověka, který nakreslil křídový čtvereček a napsal pod něj toto kolečko je černé, měla souvislost slova a skutečnosti existenciální význam. Nemusel číst Saussura, aby pochopil, že znak, kterému přikládáme význam, je arbitrérní, protože právě zažil zrušení společenské smlouvy, podle níž dáváme jistým věcem jistá jména a něco více méně jistého jimi rozumíme. Vyjádřil to definicí, která ruší všechny definice. Tautologické heslo naopak nemá jinou funkci nežli potvrdit platnost jediného, monolitního systému znaků, který existuje nezávisle na skutkové podstatě prvků, z nichž je utvořen. Zatímco tautologie potvrzuje jen sama sebe, označuje bílý čtvereček všechno: celek i jakoukoliv jeho část. Je to poslední stupeň onoho tolik v Čechách citovaného « všechno j e jinak », kdy už nemá smysl měnit náhledy, opravovat výpovědi nebo očekávat nová vysvětlení. Je to konec dosavadní komunikace, konečný bod, mat v partii, která se jmenuje dialog. Pokračujeme v hovoru proto, že pokládáme tuto partii dosud za rozehranou. Víme však už, jak vypadá mat a proto se naléhavě ptáme, co je šachovnicí, jaké jsou na ní figury a kdo jimi vlastně táhne. Žijeme ve společnosti, která definuje člověka jako živočicha společenského a kulturu jako projev komunikace, založené na systémech znaků. Psychologové, sociologové i antropologové dokazují, že člověk jako bytost společenská je nejprve podmi-

ňován symbolickým systémem sdělovaným řečí a že praxe následuje teprve po jeho nastolení. Ne nadarmo se semiologická vášeň zmocnila všech odvětví humanitních věd. Nejen to, člověk si navykl považovat sama sebe především za původce a příjemce nejrůznějších zpráv a dále, začal pohlížet na sebe především jako na znak. Nevyřešená otázka identity Člověka se nepozorovaně proměnila v otázku identity znaku. Jestliže se člověk převtělí ve znak, projde, nevěda třeba ani jak, hranicí, která ruší vztah znaku ke skutečnosti. Konec možného dorozumění prožívá jako katastrofu. Ale ne proto, že by touto proměnou ztrácel smysl, (ani tautologie a kontradikce nejsou nesmyslné, jak upřesňuje ještě Wittgenstein, nýbrž «patří samostatnému symbolickému systému, jakým může být třeba aritmetika»). Člověk-znak tedy neztrácí smysl, katastrofa tkví v tom, že jeho smysl je nyní daný znakovým systémem, v němž se ocitá, v němž může být podle jím nekontrolovatelného klíče libovolně označen za cokoliv a mimo který neexistuje. «Jsem mrtev a nemohu se proto zúčastňovat vědeckých zasedání ( . . . ) jako ten, který není a vlastně ani nikdy nebyl, nesmím uvádět v omyl čtenáře, a proto jsou všechny mé publikace v Československu vyřazeny z knihoven a mé jméno je vymazáno ze seznamu autorů». Žádná semiotická studie nevystihne přesněji hrubou ale působivou analogii společnosti jako velké knihy, nežli tento úryvek z otevřeného dopisu Karla Kosíka Sartrovi. V důmyslné totální knize systému filosof neexistuje jako neexistuje v románu postava, o níž autor nemluví. Je to prosté a není to metafora. A svědčí to ani ne tak o krizi identity, jako opět o jedné mezní situací, s níž se člověk v dnešním světě měří. Jako člověka proměněného ve znak a putujícího slepě gramatikou společenského mechanismu můžeme definovat každou klíčovou postavu Kunderových románů. Všechny Hrabalovy « pábitele» můžeme naopak vidět jako lidi, kteří vytvářejí v řečí samy sebe tak, aby do žádného známého a ustaveného systému nemohli být zahrnuti. V divadle Václava Havla se mechanismy samostatného, na skutečnosti nevázaného dorozumívání rozehrávají podle své přesné a dokonale fungující gramatiky. V prózách Věry Linhartové putuje vypravěč z jedné osoby do druhé v nikdy nekončících proměnách tak, že za promlouvajícím subjektem stále zůstává znát prostor nezachytitelné skutečné osoby. Dotazník Jiřího Gruši zakládá svůj účinek na tom, že se v programovacím štítku (dotazníku) ocitají informace, které do předepsaného symbolického systému nenáležejí. Spisovatelé rozdílní, takřka nesrovnatelní, v mnohém protichůdní, scházejí se nad onou rozehranou partií, ve které jde o to, mluví-li člověk anebo je « mluven » a jakým jazykem. Chtěla bych ukázat na příkladu Milana Kundery, Věry Linhar-

55

tovč a Bohumila Hrabala, jak vypadají tři naprosto různá řešení tohoto společného problému. «Byli jsme jen němí herci podstrčení pod dávno nazpívaný text», říká v Žertu Jaroslav, kterého «vzpomínka na rozmarýnový věneček dojímá víc, než skutečné první milování». Tento citát vyjadřuje základní situaci všech postav Kunderových románů. Lidé se tu mohou setkávat pouze v prostoru nějakého textu. V Žertu se Helena zamilovala do funkcionáře Zemánka «uvnitř» písně Avanti popolo, Kostka se setkává s Lucií díky tomu, že si ji promítá do podobenství evangelia, Ludvík se cítí doma «uvnitř skleněné kajuty písní» svého mládí. Matka v románě Život je jinde vynakládá krajní úsilí na to, aby odpovídala podobě, jakou musí mít podle předpokládané konvence milenka malíře; Jaromil vidí důkaz své existence v tom, že jeho básně jsou otištěny v novinách. Silnější nežli sexuální pud je společenský význam teplých spodků a červených trenýrek. Pud společenské realizace uskutečňované ztotožňováním se s prestižními znaky je potom vůbec silnější nežli pud sebezáchovy. A to i tehdy, kdy člověk ještě má možnost volby. Hubená prodavačka může omluvit zpoždění na schůzku s ambiciózním básníkem jenom vytáhne-li z rukávu lakovou kartu, jakou je na stupni společenských významů ilegální přechod přes hraníce. A není to pouze výmysl, ale především serniologická operace založená na správné znalosti platného kódu. Ve společenském systému je taková karta opravdové eso, neboť zaručuje svému nositeli vstup clo společenského systému, přičemž nemusí být ničím podložena. Odměna a trest jsou čistě a jenom záležitostí pravidel hry. Hry, v jejímž rámci se hrdina pohybuje slepě, ztotožňuje se postupně s různými «kartami», může vyjít z jedné partie a vstoupil do druhé, ale není nikdy ničím jiným nežli více nebo méně úspěšně sestavenou kulturní jednotkou. Regrese k živočichu je už nemožná, narodil se jako básník, přesněji řečeno, byl básníkem ještě než se narodil, z rozhodnutí u jehož kolébky se tyčila sériově vyrobená socha antického boha. Setkání, rozchody, tragédie i frašky jsou v Kunderových románech podmíněny znaky, jejichž význam uniká z moci zúčastněných. Příběhy Směšných Id sek i děje následujících tří románů mají na počátku vždycky slovo: slovo vymyšlené, žert, fikci, která nabývá převahy nad svým autorem. Je-li otázka identity člověka položena jako otázka identity znaku, pak se člověk může pohybovat pouze v jazyce, jenž je konvencí; jednotlivec do něj nemůže rozhodujícím způsobem zasáhnout. Tak Ludvík v Žertu může pouze reprodukovat v soukromí mechanismus, jehož obětí se stal ve sféře společenské. V klasickém díle exprerimentální literatury Tristramu Shandym si Stern hraje s konvencí vyprávění, zveřejňuje techniku vypravěčských postupů a ruší zákonitosti příběhu. Kundera naopak buduje peripetie svých příběhů ze zahalených, nesrozumitelných a železných zákonů řeči. Onirická logika

Valčíku na rozloučenou je dána tím, že se zúčastně-

né postavy podílejí společně leč nevědomě na konstrukci konečné «zprávy», jejíž smysl je přesahuje, kterou žádná z nich neuvidí v celém konečném smyslu. Motivace zločinu, zločin, trest a vina jsou mezi nimi volně distribuovány: Klíma by se rád zbavil Růženy, kterou zabije Jakub, přičemž vinu na sebe bere František, ačkoliv má na ní podíl

56

Skréta. Zdá se, že řetěz příčin a následků je zpřetrhán, ve skutečnosti však působí zcela neoblomně, ale za obzorem jednotlivých postav: Jakub se domnívá, že vyslovuje obecné soudy a zatím prorokuje vlastní čin: «většina lidí se pohybuje v idylickém kruhu mezi domovem a zaměstnáním. ( . . . ) Přitom stačí, abychom je vyvedli z tohoto tichého území a stanou se vrahy, ani nevědí jak». Lidé jsou tu rozloženi v řadu znaků, a ty určují dráhu, po níž se za nimi sami povlečou nebo poženou, která rozhodne o jejich narození, životě i smrti. Počaté dítě je žolík, vstupenka do budoucnosti anebo nebezpečná nálož, která hrozí vybuchnout. Záleží jen na tom, do kterého systému symbolů vstoupí. Vnitřnosti, vzpomínky, nosy, sny, pilulky, portréty na plakátech, spermata, ideály, milenky skutečné a hlavně neskutečné jsou pravými hybateli dějů, ve kterých člověk marně hledá svoji pravou podobu. Kategorie lyrismu jako ignorace skutečnosti, kterou Kundera vypracoval v románě Život je jinde, platí nejen na nezkušeného lyrického básníka, ale i na zralého intelektuála Jakuba, který se nikdy nesetká se svým skutečným zločinem: odnáší si místo zkušenosti metaforu. Klementisova beranice, staré milostné dopisy,

ztracené deníky v Knize smíchu a zapomnění jsou

rozuteklé znaky zmizelé Historie, zfetišizované autobiografie, knihy, mimo niž se člověk propadá do bezčasí a nepaměti. Na jedné straně symbolický kruh lidi vykonávající stejné pohyby v jednotném rytmu (jakási mimická tautologie); na druhé straně nicota marně krmená slovy, mluvením o sobě, knihami napsanými a nenapsanými, grafománií a «bojem o ucho» (marná snaha zpředmětnit se ve světě, kde cokoliv může znamenat cokoliv anebo něco jiného). Kundera dobře ví, že pro člověka, který se ztrácí ve větší či menší knize dějin nemůže být alternativou žádný přirozený divoch; úsilí o přirozenost biologickou ruší přirozenost jako takovou. Sen o Dafnisovi j e vnitřní a nesdělitelný. Kunderovy metafory jsou tak přiléhavé, že když jejich prizmatem znovu přehlížíme skutečnost, z níž vyrostly, zdá se nám, že ji obsahují celou. Že ona rozehraná partie s předem známým matem prochází už jenom různými variantami, které hru mohou sice prodloužit, ale ne změnit. Dalo by se to říct také takhle: ten, kdo se ztotožní s některou z Kunderových postav, j e ztracen, je jako ony slepý nebo oslněný oživlými symboly, pokud se nechce stát středem zvědavého zájmu coby tonoucí, jako Tamina. Kunderovy příběhy jsou tragedie bez anagnorise, bez změny nevědomosti v poznání. Proto také tu mají katastrofy komický charakter. Jediné místo, odkud lze celou hru přehlédnout, je místo vypravěče. Jenom vypravěč, který není v textu uzavřen, tento abstraktní subjekt prostředkující mezi autorem a čtenářem, vidí a dovoluje rozeznat jak slovní dorozumění zpečeťuje naprosté vzájemné nepochopení. PK

44

Celé dílo Věry Linhartové můžeme charakterizovat jako zkoumání vztahu člověka a textu. Dva protipóly současné české literatury, Linhartová a Kundera, vycházejí ze stejných, historicky i antropologicky objektivních premis: také pro Linhartovou j e řeč místem, kde se lidé mohou setkávat.

« Nekdv r o z u m í m slovu řeč ve významu věci společné, přizvukuje mi souznělost s polským rzecz, jemuž vojvodí res - rzecz pospolitá, věc obecná, tedy to, co je mezi nami, co je mi s tebou společ-

né», píše v Pikareskním průmětu tia pozadí. Otázka,

kterou si položila hned na začátku své cesty je: «zda lze prostou řečí vytvořit předmětný tvar, to jest samostatný předmět, který by byl schopen stál na vlastních nohou a pohybovat se z vlastních sil». Nemohli bychom za samostatný předmět vytvořený řečí a pohybující se z vlastních sil považovat třeba hru, která se v Kunderově povídce Falešný autostop neodolatelně zmocní vlády nad dvěma milenci a rozmetá jejich vztah? Linhartová ovšem svůj vytčený úkol upřesňuje zásadní podmínkou, která se stane hybnou silou jejího dalšího hledání; vychází z obavy, «Která se pomalu stává nejhlubší úzkostí a téměř posedlostí našeho života, abychom nevstupovali jen do slov samých». I tuto větu bychom mohli vztáhnout k Směšným láskám, jejichž hrdinové právě naopak vstupují do slov samých (od nerozváženého slibu po vymyšlenou řečtinu v povídce Já truchlivý bůh) a podléhají potom jejich demiurgické síle. Je s podivem, kolik styčných bodů nacházíme mezi autory, kteří snad jeden druhého ani nečetli: Kunderův Ludvík nazývá písně «skleněnou kajutou», vypravěč Linhartové mluví o své řeči jako o «příbytku». Zatímco však postavy Kunderových románů v zákrutech jazykových mechanismů ztroskotávají, vypravěč Linhartové zdůrazňuje, že si zachovává identitu právě tím, že dovršený jazykový útvar opět opouští: «myslím, že tento příbytek je hotov», končí povídka Totéž později, «můžete se v něj uvázat, jakmile se vytratím zadním vchodem». Důkazem, že jde u obou autorů o totéž základní téma, může být i to, že v díle obou je rozhodujícím strukturotvorným faktorem mnohoznačnost slova. V Kunderových románech jsou různé možnosti interpretace jednoho činu, žertu, gesta, slova, nastraženou pastí, jakýmsi nadosobním strůjcem osudů. Linhartová naopak mnohoznačnost každého prvku řeči prohlubuje a znásobuje záměrně, hra je tu otevřená a její postavy vystupují spíš jako strůjcové mnohoznačnosti než jako její oběti. Na pozadí české tvorby Věry Linhartové lze číst celé dobrodružství moderní evropské literatury od chvíle, kde se «umělecký postup stal protagonistou tvorby», jak se vyjádřil Jakobson (tedy třeba právě od Sterna), po mnohostranné experimenty, ke kterým uvědomění vypravěčských technik vedlo. Linhartové však nikdy nešlo o literární experiment: maximálně otevřená, nikdy se v sobě neuzavírající struktura jejích textů je výsledkem důsledného a tvrdošíjného pokusu o svobodu člověka, jenž se může sdílet s druhým jen pomocí řeči a přitom j e si vědom nástrahy, kterou v sobě tento nejdokonalejší nástroj dorozumění skrývá: «Je pravda, že mým nástrojem j e řeč; ale není jisto, vedu-li řeč já, anebo ona vede mne ». Linhartová jazyk personifikuje, (v Dobrodružství nevlastního dítěte), vypráví příběh o vyprávění příběhu (Métův život v obrysech); neúnavně dělá čtenáři průvodce po vlastní fikci i po fikcích jiných autorů, (její vypravěč navštěvuje Skvorešniky z Běsů například). Cílem této cesty je zaprvé dosáhnout dvojdomosti vypravěče-autora (i čtenáře), dosáhnout toho, aby hranice mezi skutečností a fikcí byla viditelná i průchodná oběma směry. Znamená

to, že vymyšlené postavy ožívají a vlastní minulost, vlastní život mohou být stejně dobře skutečné jako smyšlené (tema, ktere najdeme take u Hrabala). Dalším a hlavním cílem této cesty je proniknout z vlastního já k druhému, ke třetí osobě, ke světu, který je v konvenci řeči fikcí vždycky. Rozhodujícím východiskem je při tom vědomi situace, jejíž hluboký smvsl se za zdánlivou samozřejmostí obvykle vytrácí: «Jsem řečí, stávám se řečí, říká

Linhartová v Meziprůzkumu nejblíž uplynulého, ale

neztotožňuji se s ní, nepřevlěluji se do ní, jsem stále také něco jiného než řeč». Odtud pramení jednak možnost mluvit za sebe i proti sobě, propůjčovat řeč druhému, promítat promlouvající já do rozporuplných množin osob, stěhovat vědomí do krajiny i do předmětů. Je to hledání řeči, «která by měla skladbu odlišnou ode všech, které znám », jak říká Linhartová v knize Dům daleko, v textech, kde tento svůj pokus dovedla nejdál. Znamená to totéž jako stavět labyrint znaků a symbolů a zároveň se učit procházet v něm zdí, Tato metafora by byla planá, kdyby nebyla provázena současně radikální proměnou vlastního subjektu kon front lijícího se neustále s jazykem. Kdyby nebyla úsilím «probdít se k jiným očím». Linhartová nejprve definovala své vypravěče jako osoby ve skutečnosti nemožné, přirovnala je k abstraktním figurám a geometrickým tělesům, aby postupně dospěla k metafoře subjektu jako světelného bodu, který «prochází v temnotě všeho», je «před časem i teď», je «pohybující se světlo bez zdroje», a aby dál znovu opouštěla každou metaforu, protože: «není žaláře, leda by sis chtěl vystavět dům, ve kterém bys tady přebýval». Přirovnání řeči k příbytku, (domu, kajutě) je potvrzeno, tentokrát ve vyšší rovině: ve smyslu biblického «člověk nemá, kam by složil hlavu». Jako žije člověk na Zemi, žije v řeči a skrze ni. Ale království, které není z této řeči, lze dokázat zázrakem, uměním. « Neboť umění je znovu vzkříšení věcí vpravdě zemřelých a jejich zmrtvýchvstání. Je klíčením na prahu prachu. Je tím, co se hledá, v co se přerůstá, tím, v co se ukrývá a lají». it

it

Hrabal od svých prvních Hovorů lidí a Perliček

na dně sází právě na zázrak. Na zázrak nečekaných významů tryskajících z řeči, na jiskry přeskakující ze snáře k semaforu na Václaváku, z poutačů na fotbalové hřiště, z vyprávění do vyprávění. Úvahy o vztahu jazyka, člověka a skutečnosti jeho tvorbě předcházely, důkazem toho je i autorovo svědectví, že živelnost a spontaneita jeho mnohohlasých skladeb je výsledkem práce spočívající ve shromažďování materiálu, výběru, konfrontaci, střihu a montáži. Hrabalovou základní technikou je montáž a

koláž různorodých textů: Morytáty a legendy, Toto město je ve společné péči obyvatel a málo známý

protože netištěný Mrtvomat, napsaný už v letech 1949-53. Princip koláže tkví v konfrontaci a prolínání textů odpoutaných, vzdálených jejich původci i kontextu. (V Mrtvomatu např. Hrabal sestřihuje seznam betlémových figurek nějaké hračkářské firmy, nápisy ze hřbitova v Nymburku, ceník lázeňského léčení, snář, mezinárodní telegrafní kód atd. Teprve když původní funkce i autor textu zmizí, může řeč ožívat vlast ni pamětí, mnohoznačnost

slova se obnovuje, nový kontext vykřesává nové významy: «některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky», zní moto Tohoto města; poklady, uložené pod povrchem běžných významů se otevírají v okamžiku, kdy se sdělení odpáře od kabátu, na který bylo přišito, a přenese z čistírny na bílý papír. Tajemství Hrabalova neortodoxního surrealismu je v tom, že podvědomí, do kterého se dobývá, je podvědomí jazyka. Vytvoření nového významu, nebo spíš nalezení významu zasutého, vytěsněného, původního, je jiskrou, zázrakem, iluminací, dobrem, katarzí. Slovo je Hrabalovi energie, duchovní síla, která ovlivňuje i tělo: «Procházím se Michelskou, čtu nápis: Železné dveře. To člověku dodává sílu jak železité víno». Hrabalovské přirovnání je udílení milosti: «U kandelábru stojí člověk, jako by poslouchal vážnou hudbu. Teď ale zvrací, tekutina mu teče z úst jako by vypadly kapesní hodinky na řetízku». Anebo: «pan Iontek nemá zuby, jen sem tam skořepinku jakýchsi kostí a kostiček, stačilo kýchnout a ty zbědované zuby by mi vletěly do pokoje jak pár uschlých okvětních lístků jasmínu, který v závanu větru se sypal z keřů vločkovou letní vánicí». V Pražských jesličkách Hanťa rozřezává s kostelníkem pilou dřevěné svaté a celou nesmyslnost té destruktivní činnosti vykupuje slovem; andělská křídla se mísí s křídly fotbalového mužstva, hlava archanděla Gabriela znamená v Hanťově řeči mimické míč. Cílem tohoto postupu je interpretovat každou i sebenepříjemnější událost jako vyhrávající číslo. Jméno při tom funguje jako magnet soustřeďující zlomky světa ve svém silovém poli: «Povídám stařeně, praví se v Kafkámě, Paní, neznala jste náhodou Františka Kafku? Božíčku, řekla, já jsem Kafková Františka. A můj tatínek byl koňskej řezník a jmenoval se František Kafka! Vyprávět, kecat, nadsazovat, vymýšlet si, mystifikovat, to všechno jsou způsoby jak vymanit z rozumové kontroly jazyk, jak rozprostírat sítě do kterých se zázrak řeči chytí. Osoby Hrabalových povídek žijí proto, aby mluvily, proto, že mluví, tou měrou jak mluví a díky tomu, že se o nich mluví. To je jejich hlavni funkce a vykonávají ji bez ohledu na skutečnost, o níž vypovídají, ve fantastickém rozporu s ní anebo v ještě fantastičtější shodě. Pábitele říkají prachu cementárny zdravý vzduch, malují idylické výjevy stojíce « po pás ve smradlavé břečce» a «když slyší kapkat vodovod, už berou tužku a kreslí si vodopád v Niagaře ». «Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda. ( . . . ) Pábitel, když se nedává do řeči s lidmi, baví hovorem sám sebe, podává informace o případech, jejichž význam je zveličen, přesunut, zpřeházen, protože pábitel cedí skutečnost přes diamantové očko inspirace». Tak definuje svůj typ vypravěče Hrabal sám. A jako j e pro něho člověk nástrojem jazyka, je skutečnost křivým zrcadlem, které nabývá lidského rozměru teprve skrze slovo. Zejména tehdy, když ztrácí svůj praktický význam; předmět, který žádnou praktickou funkci neplní, může mít stejnou funkci jako slovo: tak třeba pan Metek čerpá euforii z měřícího přístroje bez čoček a vidí lépe cvikrem beze skel. Exaltace smyslů, obžerství, opilost, nezřízenost, přemíra mohou být pokládány za důkaz Hrabalovského hedonismu, ale jsou mnohem víc stimuláto-

58

rem opojení ve službách jazyka; pivo a vepřová jsou Hrabalovi tím, co hašiš a opium prokletým básníkům a droga surrealistům. Pan Karel, který v povídce Na zahrádce pleje záhony vleže, protože jinak kvůli svému obrovskému břichu nemůže, není symbolem hedonismu, nýbrž nenasytnosti smyslů, která je Hrabalovi symbolem živoucího. Proto je Hrabalovo labužnictví slovní, je stejně smyslné týká-li se jídla nebo huti Poldinky, mysliveckého slangu nebo zaprášených rekvizit divadelního skladiště. Stejně tak není základním Hrabalovým žánrem hospodský kec, nýbrž polyfonie hlasů (a podobně jako Linhartová mění i Hrabal rod vypravěče) je to koláž a montáž promluv; hospoda je rámcem koláže stejně jako maringotka nebo sběrna starého oapíru nebo kterékoliv jiné místo, kde setkavší se ilasy nabývají nebývalé výjimečnosti a prorocké naléhavosti, jako věty sv. Augustina, Novalise, Nietzscheho, Herdera a sv. Jana na dvou stránkách Rukověti pábitelského učně, jako setkání Lao Ce s Kristem u lisu na starý papír a vyhozené knihy. Hrabal tak skrze jazyk umocňovaný «pábiteli» soustřeďuje maximum smyslové, citové a myšlenkové energie a podává jím jakousi kolektivní anamnézu. V podvědomí jazyka je ještě uchováno neporušené, plné vědomí člověka. Jenomže v Příliš hlučné samotě, která zatím uzavírá hlavní «pábitelskou» větev Hrabalovy tvorby, magická říše jazyka zaniká. Starý Hanťa vzdělaný «proti své vůli» obsahem knih, které ničí, je «sobě současně umělcem i divákem». Ztotožnil se se svým předmětem tak, že se sám podobá mase starých knih, bydlí ve starých knihách a je moudrý jako staré knihy. Ale je sám, polyfonní skladba hlasů se přestěhovala do stoupy a do jeho hlavy zasvěcené samotě. Balíky slisovaného papíru se srdcem nejkrásnějších knih uprostřed jsou posledním stadiem koláže. A Hanťa sám, s hlavou plnou nejkrásnějších slov, si vysnívá jako hrob, jako Rajskou zahradu slisovaný balík světa, který zaniká s jeho knihami a hlavně s jeho pracovní-životní metodou založenou na vztahu ke slovu. Nelisuje se to snad kniha, o níž snil Mallarmé? Jak u Kundery tak u Linhartové i Hrabala shledáváme, že těžištěm jejich pozornosti j e prostor řeči vytvářený více hlasy, spíš nežli dialog polyfonní skladba. Děj, dobrodružství, událost tu nastává vždycky přerušením přímého a jednoznačného vztahu slova ke skutečnosti. Toto přerušení vytváří zvláštní dimenzi, ve které se projevuje důležitost řeči nikoli už jako prostředku dorozumění, nýbrž jako existenciálního prostoru, který člověk vytváří vlastní výpovědí a jímž je při tom současně utvářen. Jediné, co překračuje tento rámec, j e vypravěč, nebo lépe jen subjekt, který prostředkuje mezi autorem a čtenářem a nemůže se nikdy stát znakem žádného symbolického systému. Ani ve vlastním světě, protože jej organizuje a tudíž zůstává nutně mimo, ani v cizím, protože jakmile zmlkne, je neuchopitelný. Je i není, jeho jméno nelze vymazat z žádného seznamu, v tom j e silnější než autor, který ho ovšem může vždycky znovu vytvořit k obrazu svému. Nevím, jestli je tento závěr dostatečný vzhledem k otázkám položeným v úvodu. Všechny možné analogie s totální knihou společnosti, o níž byla řeč na začátku, ať zatím zůstanou otevřené.

KUS PRÁCE (Čtvrtstoletí časopisu «Svědectví») MILAN SCHULZ Někdy před dvěma roky jsem si chtěl znovu něco přečíst ve Svědectví. Nevěděl jsem autora a samozřejmě ani, v kterém čísle by to tak mohlo být. Začal jsem proto pozpátku listovat v jednotlivých výtiscích a protože pochopitelně nemám všechna čísla (jako nemám všechny koupené knihy - běda všem, kdo mi je nevrátili 1), stoupalo ve mě postupně naštvání. Jednak na sebe, že jsem takový hlupák a půjčuju porad čtení lidem, kteří si je mohou sami stejně dobře opatřit, jen jsou líní, případně škrobi. A pak na redakci časopisu, protože neexistuje žádný jeho dlouhodobější obsah, ani ročníku, ani jiných větších úseků, takže se všechno musí namáhavě hledat. Když se vztek usadil a moje životní průvodkyně odjela do lázní, přepadlo mě hlodání konstruktivní. Rekl jsem si s básníkem, že sny se nejlépe zabíjejí tím, že se uskuteční. Sedl jsem a začal ten obsah dělat sám. Na nespočetné lístečky jsem vypsal všechny články, stati, úryvky, poznámky. Pak jsem je podle rubrik a v nich podle abecedy autorsky - u obecných titulů podle názvu - srovnal. Potom se moje životní průvodkyně vrátila z lázní, mé kartičkové nadšení jaksi opadlo, svázal jsem ty lístečky gumičkami a uložil k jiných archivovaným. Takže mám doma od té doby počátek originálního díla a jen doufám, že mě nepotká osud Jana Amose. Ostatně dnes tak často nehoří a kdyby vypukla třicetiminutová válka, tak už ten obsah stejně nikdo nobude potřebovat. Navíc - což jsem tehdy netušil - přítel Václav Hora-Kramerius už v té době na témže díle pracoval mnohem profesionálněji a nejenže je publikuje, ale dokonce jím provází nekonečně záslužný reprint Svědectví, což ve srozumitelném jazyce znamená, že Svědectví je a bude celé znovu k máni. A tohle «máni» bych vřele doporučoval každému, kdo má zájem o české politické myšlení vůbec nebo o české (duchovní) dějiny posledního čtvrtstoletí zvláště. Ve Svědectví najde na tohle téma bezpočet podnětů k přemýšlení: politologické a historické studie, sociologická zamyšlení, břitké eseje, beletrii všeho druhu od poezie po satiru, ostré glosy, otevřené čtenářské dopisy, ba i ta bibliografie je dokument sám o sobě a má velkou hodnotu. Navíc se ve Svědectví vždycky - i v památných dnes 60. letech - reagovalo na palčivé problémy se skutečnou vášní, neskrývaně a přímo, daleko příměji, než bylo v «domácím» tisku zvykem a možné. Navíc otevíralo Svědectví některé otázky, na něž si veřejně netroufli ani v těch nejliberálnějších dobách ani ti nejsvobodomyslnější komunističtí intelektuálové. V tomto smyslu má Svědectví nezastupitelnou roli v celém pětadvacetiletém vývoji českého politického myšlení od roku 1956, kdy vzniklo (a dodnes trvá) z iniciativy a v péči Pavla Tigrida. On je také po celou onu dobu neúnavný podněcovatel kontroverzních diskusí, vzrušených debat, zápal-

ných impulsů, a to jak vlastní tvorbou, tak namáhavou, neviditelnou organizační prací v pozadí časopisu. Nevidím v té době žádnou srovnatelnou ostavu ani v okolnostech domácích, ani v exilu. V eskoslovensku - zdá se mi - ani dost dobře nebyla možnost, aby se někdo v takové míře a v takovém rozsahu rozvinul. Měli jsme skvělé publicisty, kteří v rámci svých (mnohdy i vlastní silou omezených) obzorů a schopností dokázali i navzdory cenzuře povědět leccos ne konformní ho, průrazného. Měli jsme i šikovné organizátory, kteří připravili pro zveřejnění takových užitečných úvah a názorových výměn půdu, dokonce byli často jejich iniciátory. Ale podmínky totalitní diktatury, založené na prohlubovaném kultu neosobnosti, ani nepřipouštěly, aby se nějaká všestranná osobnost ustavila e uplatnila. Leč ani v exilu to nebylo příliš jiné. Jistěže tu nad všemi čněl a ční Ferdinand Peroutka jako tvůrčí osobnost novináře a politického spisovatele prvního řádu, s celým svým kontinuálním, důsledně naplňovaným životopisem zarytého demokrata a tradičního, neoblomného, jistě občas až obtížného obhájce tradičních zásad svobody a humanity. Byli tu i lidé jako Julius Firt, neméně tradiční v českých kulturních dějinách: organizátor s mimořádně vyvinutým citem pro volbu správných lidí na správná místa, zasvěcený znalec prostředí s nekonečnými vědomostmi z nejrůznějších kulturních oborů, vzdělanec se zralým pohledem politika. Skutečně, když se podíváme zpátky na to, co je v českém prostředí tak důležité a hlavně příznačné - na dějiny kulturního života, nevidíme, v dohledné minulosti příliš takových osobností. Velikou takovou postavou byl kdysi Salda. Pak přišly diktatury a jen v krátkých «milostivých» mezidobích bylo možno tušit, že by ty možnosti zase byly, ale už nikdy tak příhodné, aby se příslušná postava mohla prosadit, ba vůbec vzniknout. Ti z nejpříslušnějších - snad i v sebeobraně - postavili sami sobě, ještě dávno za svých životů, nedotknutelné pomníky, z nichž nic podnětného nevycházelo. A nevychází. Řeknu tu domněnku: snad nejblíž byl téhle úloze v poslední době Jan Werich, nepochybně velká, mnohostraná osobnost české kultury. I on ovšem nejednou uvízl - jak taky ne, když chtěl zůstat aspoň nějak veřejně lidem dostupný! - v trudných vodách aparátnických kejklů. A všelijaké vynucené pauzy, po nichž bylo třeba se znovu nadechnout a po stopadesátéosmé nabýt síly k nekonečnému boji s blbostí (to bylo jeho krédo!), se potom - žel - příliš brzy prodlužovaly svíravou chorobou, která už neuhnula. Teprve teď mě napadá, že ty postavy všechny nějak souvisí, že pocházejí věru z jedné atmosféry, i když zdaleka ne z jedné generace. I v tak běžném životě, jako je můj, jsou na to doklady zcela jednoznačné. S Juliem Firtem - vzpomínám si - mě kdysi seznámil Jan Werich, skrze Julia Firta jsem poz-

59

nai Pavla Tigrida a pak taky, bohužel jen stručné, Ferdinanda Peroutku. Ne že by se ti všichni vžájemně vždycky milovali. Osobní spory dokonce vypuknou spíš mezi osobnostmi než mezi nýmancly. Ale společná atmosféra bytostné tvořivosti tu byla zcela zjevná. Setkání s Pavlem Tigridem, ke kterým pak došlo za mých nepočetných výjezdů z Prahy směrem na západ, pro mě znamenala především impulsy k pružnějšímu, volnějšímu přemýšlení o mnoha věcech, které jsme si (v Praze) zbytečně tabuizovali. Když jsem se pak z edné západní vyjížďky nevrátil a mohl jsem celé Svědectví poznat blíž - i co do obsahu, i co do osoby jeho tvůrce došlo mi, že jde o problém daleko obecnější a závažnější - o problém, který se obvykle nazývá: vztah domova a exilu. To je samozřejmě námět na několikasvazkouvou studii s řádnou věcnou dokumentací, na studii historicko-sociologicko-psychologickou. Nejsa odborně školen ani v jednom z těchto oborů, necítím se také povolán tu vynášet nějaké velkolepé soudy. Považoval bych jen ze nespravedlivé, kdyby se neřeklo, že na tomto nepříliš oraném poli se přece jen někdo začal lopotit, a dokončil také už nějakou tu brázdu. Především a zásadně spočívá zásluha Svědectví v tom, že vzniklo a trvá jako samostatný, svéprávný jev, paralelní zároveň k domácím pokusům o proražení ideologické blokády, nastolené v Československu (zjednodušme to!) únorem 1948, Společně s prvními kroky československé myšlenkové obrody jako následku počátečního antistalinského pohybu v moskevském bloku začal i tento časopis prozkoumávat terén pro další výpady za zastřenou pravdou a za ztracenou svobodou. To se dálo jednak obranou osvědčených demokratických principů, tedy základu jakéhokoli myslitelného moderního společenského uspořádání, jednak aplikací nových společenskovědních poznatků z hlediska potřeby československé politické reality. Podoba této obrany i aplikace byla mnohotvárná, dálo se tak v nejrůznějších, už připomenutých žánrech. Velmi závažné tu vždycky byly čerstvé informace o tom, co se děje v hlavách svobodného světa, kde a jak probíhá onen nezbytný myšlenkový pohyb, bez něhož není pokroku. A přece j e asi nutno pokládat za nejelůležitější onu aktuální část listu, která byla a zčásti ještě je dílem jednoho autora, jenž se pod těmi poznámkami podepisoval (-uje) P.T. nebo tgd. Tam se totiž - dlouhodobě - dá vystopoval jako nikde jinde v české žurnalistice probíraného období ohlas světových (i československých) událostí v myslích jejich pozorovatelů. Jistěže především v mysli pisatelově, ale jejím prostřednictvím - neboť živě reaguje - i v mnoha myslích jiných. Samozřejmě, že to není v tomto smyslu «svědectví» kompletní. Situace exilového komentátora nedovolovaa vždycky reagovat naprosto spontánně hlavně v poznámkách, týkajících se Československa. Jejich autor zcela zjevně nechtěl nikoho a nic - třeba bezděčně - poškodit. Přesto - řekl bych - jde o spolehlivou komentovanou kroniku nejnovější historie, o autentický záznam vývoje politických teorií i praktik, o provokativní poznámky nanejvýš zainteresovaného účastníka světového dění. Když řeknu - j e to vlastně Tigridův Zápisník, ohradí se nejdřív (skromný) autor. A pak mi vynadá tucet nejrůznějších rozumbradů v tu - i v cizozemsku. Protože k té osobnosti a k tomu časopisu patří i fakt, že Tigrid má stejně

60

tolik dobrých a upřímných přátel, jako zaťatých a pilných nepřátel - od pražského ministerstva vnitra přes vystrašené měšťáčky všeho druhu až po zpěněné (a kupodivu ani ne tak věkově sešlé) fašistv v různých koutech světa. I to ukazuje, že hlavní opora časopisu Svědectví zasahuje velmi plodně do české společnosti na obou stranách státních: bez ohledu na to, v jakých systémech žijí, srocují se odpůrci do velmi podobných myšlenkových i výrazových seskupení a dotvrzují sestavami přímo spartakiádními" - sletovými" ("nehodící se škrtni!), že ti doma a ti venku jedno jsou a pokud se nějak škorpí, tak jen v těch prazákladních, prapudových projevech, které menší inteligenční kvocient prostě nestačí okřiknout: ti doma závidí těm venku, že se maj; a ti venku se těm doma pošklebují, že jsou blbí a zavinili si všechno sami, poněvadž mohli taky zdrhnout. Abych jen pro efekt nepřeháněl: ten jev má i stejně důležitou kladnou stránku. Docela nepochybně jsou - tam i onde - také lidé snášenliví, poctiví a moudří, demokraté nejrůznějších odstínů a detailních ideových vyznání. Mezi emigrací je ten protiklad jen víc, zřetelněji vidět; v podmínkách diktatury se ty postojové, skutečně světonázorové rozdíly spíš stírají, protože jejich nositelé nemají možnost je artikulovat. Je proto nadmíru potřebné, aby existoval životný průsečík těchto názorů, fórum, které sice může vypadat jako náhradní, ale jsouc jediným, stává se hlavním. A nedělejme si velké iluze o relativní svobodě slova v komunistickém režimu. Dnes samozřejmě není na československém území žádné svobodné (ani svobodnější) tribuny, kde by se mohlo politicky diskutovat. Ale ani dřív to nebylo o moc lepší. Mezi lety 1948-1981, tedy za 33 let komunistického režimu, lze napočítat asi tak šest let - tj. něco mezi pětinou a šestinou onoho údobí kdy existovala jistá publikační možnost pro některé uvolněnější náhledy, pro širší paletu zahraniční literatury a kultury, pro trochu závažnější diskuse. Záměrně to všechno (např. zmenšujícím stupňováním přídavných jmen) zpochybňuju, protože právě srovnání se skutečně svobodnou výměnou názorů, polemikou a možností nově formulovat ukáže pravdivě (nevelký) rozměr, v němž se odehrávala - s určitou výjimkou oněch dětsky Šťa-stných měsíců roku 1968 - poslední československá obroda. Při posuzování váhy, kterou sehrálo Svědectví v tomto konkrétním problému - ale i z podstaty své existence vůbec - mezi domácím československým publikem, se zamozřejmě nabízí otázka jeho publicity. Tedy: kolik lidí mohlo kdy ten časopis v československu číst. Na tu otázku je jednoduchá odpověď: málo. Propašovaných výtrisků nemohlo být nikdy moc a lidé, k nimž se dostaly, je nechávali kolovat jen v úzkém kruhu přátel. Oficiálně zasílaných výtisků se z největší části zmocnila režimní cenzura. Některé se dostaly z policejních rukou do zásuvek vysokých funkcionářů, některé i věrným a oddaným publicistům a odtud případně i dál. I to byla ovšem náhoda, a to nepříliš častá. Mohu sám dosvědčit, že se mi Svědectví (o kterém jsem před tím něco věděl z doslechu, velmi obecně a povrchně) dostalo poprvé do ruky někdy počátkem 60. let - tuším - z povolaných rukou tehdejšího šéfredaktora Literárních novin Josefa Rybáka (dnes nár.um., laur.st.c.KG, před.Sv.čes. spis., nos. R. pr., R.vít.Ún. a pl.pr. dalš). Měl jsem si tam něco

- už nevím, co - přečíst, neb to mělo být pro mladšího soudruha poučné. Nepamatuji si, jestli jsem se poučil v té konkrétní věci, ale časopis mě (jako každého, kdo spatní cosi jiného) zaujal, ale laky zaskočil: nevěděl jsem honem, co si počít s tím, otevřeným útočným tónem, dokonce se mi to někde zdálo přehnané, byliť jsme tehdy přesvědčeni («prohnilí reformisté»), že spíš pomalou, nepříliš nápadnou proměnou lze postupně formu, osudem danou, naplnit schůdnějším, tvořivějším obsahem. Ale musel jsem tu výbušninu ještě téhož dne vrátit. Zmizela jistě v nějakém trezoru. Opium přece nelze před mladistvými jen lak nechat ležet v regále. Jak už řečeno, dostali se k němu tehdy jen nemnozí. A přece - zdá se mi - byla suma informací a soudů, obsažených v tomto časopise, neustále neviditelnou součástí vnitřního československého sváru mezi zatvrdlou partajní byrokracií a její rozrůzněnou a odlišně vyjadřovanou opozicí. To, co jinak smýšlející hlavy nesměly nebo nedokázaly otevřeně zformulovat, tušila vládnoucí garnitura v úvahách, které přicházely zvenčí vytištěny. Proto také vždycky spojovala domácí «revizionistické» tendence zcela přímo se «západními diverzními centry», k nimž patřilo oclevždycky a na předním

místě Svědectví. Proto se také vždvckv, snažila a stále snaží policejními i soudními zásahy zastrašil množící se spolupracovníky Svčdeclví v Československu. Tento postup znamenal už v 60. letech značnou popularizaci časopisu, jehož znalost se hlavně mezi inteligencí - začala šířit taky opisováním jednotlivých statí nebo kopírováním určitých výňatků z časopisu. Byly to (a jsou) samozřejmě malé kapky v moři bezostyšně hlouposti dlouhotrvající a zdaleka ne tak bezmocné režimní propagandy. Ale jsou to kapky podstatného významu, protože - to lze snadno rozeznat - zrcadlí většinové smýšlení, formulují opět to, co dnes veřejně formulovat nelze, shrnují a rozvíjejí historickou zkušenost, kterou lidé, ať chtějí nebo ne, denně žijí. V tom vždycky byla a i nadále je síla časopisu, který vydržel už po čtvrt století držet krok s proudem dějin, s duchem doby. Je to (radostný) paradox: Svědectví - přestože či právě proto, že v zahraničí - j e v kontextu československých historických dokumentů jediným nepřetržitým, souvislým a důsledným svědectvím o souvislostech, protikladech, ziscích i prohrách československého společenství. Je to kus práce. A tak tomu bude i napříště. «

»

Velké pomníky malým mužům LUBOMÍR SOCHOR Čím bezvýznamnější osoba, tím větší pozornost je jí věnována. Čím efemérnější úředník, tím více je zdůrazněna jeho historická úloha. Čím provincionálnější zjev, tím více se dává najevo, že jde o světovou osobnost. Tak by bylo možno shrnout pravidla, jimiž se více méně důsledně řídili autoři a redaktoři biografických hesel Ilustrovaného encyklopedického slovníku, 1. díl, A-I (nakladatelství Academia, Praha 1980). Je to svým způsobem zajímavý dokument o lom, aké představy mají representanti znormalizovanéio režimu a jejich ideologičtí příručí o hierarchii kulturních hodnot, a také o své vlastní důležitosti a dějinném významu. Kdo j e považován za opravdu významného muže, má ve slovníku podobenku. A tak se setkáváme s usměvavými nebo zamračenými tvářemi P. Bahyla, A. Barčáka, V. Bilaka, P. Colotky, E. Erbana, J, Fojtíka, K. Hoffmanna, A. Himla, S. Horníka a Jaromíra Hrbka, a pochopitelně i s obličejem jejich milovaného barda Karla Gotta. Není rozdílu mezi stránkami Rudého práva, televizní obrazovkou a naučným slovníkem. Zmínění činitelé na tebe hledí ze všech koutů. Aby se neřeklo, že zbraně jsou odsouzeny mezi múzami k mlčení, vydavatelé nezapomněli na fotografie československých vojenských byrokratů: generálové Josef Čepický, Pavol Bobor, Martin Dzúr a j. sice dosud nezvítězili v žádném polním tažení, ale přesto jsou pro dějiny válečnictví důležití. Slovník j e přiléhavě charakterizuje jako « vojenské činitele». Místo jejich činů cituje řády a medaile, jimiž byli dekorováni za výsluhu let. Medaile a řády tu vůbec hrají úlohu zásadního kritéria. Ve slovníku nalezneme jméno V. Clemen-

tise. Má tu dokonce i fotografii. Po suchém výčtu funkcí a lakonickém sdělení, že byl «1951 zatčen, 1952 odsouzen k smrti a popraven; 1963 stranicky a občansky rehabilitován», následuje kuriózní věta: «Hrdina ČSSR in memoriam (1968)». Překvapeni objektivností redakce slovníku, hledáme jména jeho neštastných druhů Josefa Franka a Bedřicha Gemindera. J. Frank je ve slovníku zaznamenán, ale bez podobizny. O Geminderovi ani slovo. A proč? Zřejmě proto, že mu nebyl udělen in memoriam titul Hrdina ČSSR jako Ciementisovi a Frankovi. Byl také nevinně popraven, ale není posmrtně nositelem řádu. Vydavatelé slovníku se tu řídili logikou, která nemá daleko ke způsobu uvažování vládnoucích čuňat v Orwellově satirickém románu «Zvířecí farma». Svéráznou kapitolu představují životopisná hesla filosofů. Husserl a Heidegger jsou zaznamenáni, ovšem bez fotografií. Jaképak zvláštní ohledy, jsou to prachsprostí buržoazní idealisté. Zato filosofové Ján Bodnár a Vladimír Cirbes (!) vystoupili na ilustrovaný Olymp. Normalizační megalomanie řádí přece jen o poznání silněji na Slovensku než v českých zemích. A provincíonalismus je tu ještě směšnější. Antonio Gramsci nebyl sice opomenut, ale Pjotr Nikolajevič Fedosejev, oficiální propagandísta za Stalina, Chruščova i Brežnéva, je přece jen významnější. Je nezbytné znát i jeho tvář. O L. Althusserovi, nejvýznačnějším současném západoevropském marxistickém filosofovi, tu není vůbec zmínka. Pro redaktory slovníku neexistují tak významní francouzští spisovatelé minulého století jako Bar-

61

bey d'Aurevilly nebo J. K. Huysmans. Právě tak bohorovnč ignorují světoznámého kritika a semiologa Rollanda Barthese. Považují za významnějšího Semjona Babajevského, autora «Rytíře zlaté hvězdy», nasládlého románu ze stalinské socialistickorealistické «červené knihovny». Nezapomněli ani na Michaila Georgijeviče Gelovaniho, který se Živil tím, že ztělesňoval v sovětských filmech blahé paměti J. V. Stalina. Servilita vůči všemu sovětskému a ruskému je pro slovník vůbec příznačná. Přihrbení redaktoři připomenuli Stěpana Vasiljeviče Červoněnka, sovětského velvyslance v Praze v r. 1968, Stalinova dvorního portrétistu A. M. Gerasimova a jiné ruské úředníky. Horlivě informují dokonce o ukrajinském továrním sídlišti Gotvald, které do r. 1976 se pěkně jmenovalo Zmijov. Zabili tam dvě mouchy jednou ranou. Poctili přítele a zbavili se starého názvu. V hlavách redaktorů slovníka se světové dějiny točí kolem Ruska, tak jako se pohybují na oběžné dráze kolem Kremlu G. Husák a jeho druzi. Komu strana dala úřad, tomu i vědění a rozum. A tak můžeme shlédnout tvář znormalizovaného profesora právnické fakulty Zdeňka Češky, ale nedozvíme se zhola nic o vědcích, kteří se hluboce zapsali do dějin právní vědy. Uveďme jen namátkou jména jako Enríco Ferri, M. Hauriou nebo Ihering. Normalizační provincionalismus skřížený s cenzurou vrcholí tam, kde na stránkách slovníku figurují bezvýznamní psavci druhu Karla Fabiana, věrného syna žižkovské Čechie režiséra Hužery, filmového novináře Jiřího Hrbase, «filosofa» a ideologického denuncianta Ladislava Hrzala a jeho ženy Hany Hrzalové, která vykonává obdobnou funkci v oblasti literární kritiky, zatímco marně hledáme informaci o světoznámém kritikovi, sociologovi kultury a filosofovi (ostatně velmi blízkém historickému materialismu) Walterovi Benjaminovi nebo o dramatikovi Václavu Havlovi. Hájků je ve slovníku celá řada, dokonce tu figuruje i Václav Hájek, toho času vedoucí tajemník středočeského KV KSC. Jiří Hájek, historik a bývalý ministr zahraničí, tu ovšem není. Čas od času se ovšem stává, že se pomník zhroutí dříve, než byl slavnostně odhalen. Tato nehoda se stala budovatelům pomníků například v případě E. Giereka a Valéry Giscarda d'Estaing. Snadná pomoc, v druhém vydání budou odsunuti na skromnější místo. Přinejmenším zmizí jejich podobizny. Mohli bychom takto pokračovat ještě dlouho. N. Bucharin nebyl, L. Berija také nebyl, kdežto jeho úřadující nástupce J. V. Andropov je. Karol Bacílek byl «za chyby v 50. letech 1963 odvolán z některých funkcí». Jeho kolega Pavel David také. Alexander Dubček « po vstupu spojeneckých vojsk sabotoval plnění přijatých opatření». O. Černík je pravicový oportunista, kdežto Č. Císař není ani to. Nestojí jednoduše za zmínku. Profesor Václav Černý nemá také místo ve /.normalizovaném panteonu. Louis Aragon je autorem «odbojové poezie a socialisticko-realistických románových cyklů ». Jeho surrealistické období, kdy byl skutečně velkým básníkem, se zamlčuje. Čtenář nemá právo se dozvědět, že nenapsal jen nudné moralistní romány à la «Komunisté» ale že rozpoutal pravý ohňostroj poetické imaginace ve zcela nemorální básni v próze se zcela nesocialistickorealistickým náz-

62

vem «Irenina k . . . a » . Nebudeme daleko od pravdy, když vyslovíme domněnku, že toto heslo mohl napsat jen sám Vladimír Brett. Evžen Fried, československý komunista, který jako emisař Kominterny řídil v Paříži Francouzskou komunistickou stranu, byl podle slovníku « 1944 uvězněn . . . a ubit gestapem». Ve skutečnosti nebyl nikdy zatčen. Francouzští komunističtí historici již dávno veřejně konstatovali, že byl zastřelen na prahu svého bytu jako nepohodlný živel agenty N.K.V.D. V předmluvě slovníku se uvádí, že biografická hesla obsahují příjmení, rodné jméno, rok narození a úmrtí («u nepřirozené smrti způsob»). Autoři se řídili svou zásadou u V. Clementise a J. Franka. Ale nezmiňují se o způsobu smrti (zastřelení) u Antonova-Ovsejenka, P. J. Dybenka a j. Konec konců, není to tak zcela nelogické. V r, 1938 teror v SSSR přivedl do hrobu stejně velký počet lidí jako kterákoliv rozsáhlá epidemie. V té době bylo zastřelení spíše «přirozeným» než «nepřirozeným» způsobem smrti. Autorský kolektiv zdůrazňuje v předmluvě, že « vyšší stupeň znalosti naší společnosti se zákonitě odráží i ve zdokonalování encyklopedické tvorby ». A opravdu, vydavatelé sovětské encyklopedie za Stalinovy éry byli ve srovnání s dnešními československými « encyklopedisty » opravdovými diletanty v cenzuře a padělání dějin. A není divu: hlavním redaktorem Ilustrovaného encyklopedického slovníku je mistr čistek akademik Jaroslav Kožešník. Provedl i ve slovníku to, co tak úspěšně realizoval po r. 1969 v ústavech Československé akademie věd. Doufejme, že druhý díl slovníku ho zařadí mezi «nesmrtelné» a že mu bude popřána i fotografie. Prolistovali jsme namátkou první svazek slovníku obsahující hesla A-I. Poněvadž rnarxismus-leninismus umožňuje předvídat a protože osoba J. Kožešníka je zárukou, že toto nejpokrokovější učení bude ap ikováno s neochvějnou důsledností, víme už napřed, kdo bude zaznamenán v díle druhém a třetím a kdo bude opomenut pod písmenem Z.

Hold J. Seifertovi U příležitosti osmdesátých narozenin národního umělce a signatáře Charty 77 Jaroslava Seiferta vydala Nadace Charty 77 ve Stockholmu dvě z jeho posledních básní v bibliofilské úpravě Jana Kristoforiho a s fotografiemi Ivana Kyncla. Básně i připojený text jsou česky, anglicky a švédsky, knížka vychází v nákladu 999 číslovaných výtisků. Publikace je neprodejná, je však Nadací Charty 77 zasílána jako dar těm příznivcům, kteří přispějí na její fond částkou nejméně D M 7 0 , - nebo ekvivalentem v jiné měně. Dary j e možno poukázat na Commerzbank-Hamburg, Zweigstelle Hohenluftchaussee, KONTO 36/79800, Charta 77 (BLZ 200 400 00), nebo na švédské post-giro, Konto 194164-0, Charta 77, či osobním šekem vypsaným na adresu Charta 77 Foundation, Box 50041, S104 05 Stockholm 50, Schweden. Nezapomeňte uvést adresu odesilatele!

České nakladatelství v exilu (S Adolfem Miillerem hovoří Jiří Lederer) Hovořili jsme o nakladatelství INDEX, které působí v Kolíně nad Rýnem. Podnětem k rozhovoru bylo desáté výročí činnosti, zahájené tehdy novelou Jelení Brod od Jiřího Hochmana, autora v té době ještě íijícho v Československu (mezitím emigroval do USA). O našich exilových nakladatelstvích se dosud psalo málo, a to je chyba. Zasluhují si mimořádnou pozornost. Všechna tato nakladatelství představují významný kulturní celek, jehož je INDEX součástí. Mohli jsme hovořit o kterémkoli jiném nakladatelství. Náhodou to vyšlo na INDEX. Slo tedy v tomto rozhovoru o to, prostřednictvím rozmluvy o INDEXU připomenout problémy českých nakladatelství v exilu. Všechna patří fakticky k jádru politické a kulturní emigrace. Jiří Lederer: Jak lo všechno s Indexem začalo? Adolf Müller: Srpen 68 představoval zlom* Dělící čáru, která vedla k tomu, že se mnozí z nás, kteří se doma pro reformy angažovali dokonce usídlili v jiné zemi a že také většinou začali dělat něco jiného - jak ti co zůstali doma, protože nic jiného dělat nesměli, tak i my v emigraci. Pro mne Index ovšem, jak víš, nepředstavuje hlavní zaměstnání, je to spíš koníček a trochu náhoda. Když Sláva Volný s jinými začal vydávat v Mnichově časopis Text, začal jsem tam psát. A pak jsem byl dokonce i předsedou redakční rady. A právě někde tady se postupně rodila myšlenka vydávat nejen noviny, ale i knihy. Z exilu i z domova znělo jedno volání: všude je mnoho autorů, kteří nemají vydavatele. Byl jsem tou myšlenkou posedlý. Chtěl jsem ji realizovat, ale někde jinde než v Mnichově. Začal jsem si pořizovat seznamy autorů - domácích i exilových. A kalkuloval, kolik bychom mohli mít v exilu odběratelů. Všechno jakoby tehdy nasvědčoval o tomu, že budeme mít autorů i čtenářů spoustu. Hezká iluze. J L : Index začal činnost, která již měla určitou tradici. Máš ponětí o historii našich nakladatelství v zahraničí? AM: Mám představu o řadě jednotlivých knížek, ale ne o nakladatelstvích. Domnívám se, že dřív nešlo, až na krátkodobé vyjímky, o vyslovená nakladatelství. Byly to spíš pokusy vydávat jednotlivé knihy či snad ediční řadu - buď při časopisech nebo při organizacích. Nevím Neznám podrobnosti. J L : Myslíš, že 70. léta představují v téhle historii specifické odbobí? AM: Rozsahem a důkladností činnosti jsou 70. léta asi zvláštním obdobím. Po roce 1968 byla struktura exilu poněkud jiná než po roce 1948. Přišlo víc lidí pera než dřív. A snad také intensivnější čtenáři. Ale všechno to říkám s opatrností,

protože pro své tvrzení nemám statistické podklady. Potom: po roce 1968 nebyla tak silná tendence zakládat politické instituce, strany, a pod., asimilace v novém prostředí nabrala na rychlosti, exil se stal dlouhodobým osudem, prostě svět se dost změnil. Pro mne myšlenka založit nakladatelství byla především funkční, řekl bych - politicky funckční. Viděl jsem v tom jakousi potřebnou politickou úlohu. Nebyl jsem ani literát, ani nakladatel. J L : A čí konkrétně to byl nápad založit české nakladatelství a to v Kolíně? AM: Můj. Obrátil jsem se s ním hned na svého přítele Bedřicha Utilze a plány jsme kuli společně. A že zrovna v Kolíně nad Rýnem, to nemá žádné zvláštní důvody, prostě jsme tady bydleli. J L : Jak to, že jsi na to přišel zrovna ty, člověk, který dosud pracoval v pražském Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii, člověk, který se zabýval převážně německou otázkou? AM: Nechtěl jsem sedět s rukama v klíně. Nikdy jsem neměl tolik chuti do práce jako tehdy. Snad to bylo dáno i věkem. A v tu chvíli se mi lo jevilo jako nejdůležitější, A nedělal sem jen to. V té době jsem velmi intensivně pub i koval v německém tisku a pod. Jde ale vlastně o to: už tehdy jsem viděl, že lidé, kteří jsou predeslinováni k určité činnosti, ji kupodivu nedělají. Vezmi si třeba právě Listy - v exilu byli čtyři redaktoři bývalých Literárek, ale žádný z nich s Listy nezačal. To asi souvisí s povahou, s mírou energičnosti, podnikavosti, ochoty riskovat atd. Ale nebyl jsem sám. Ve stejné době - jak jsme pak zjistili - se rodil podobný nápad u Škvoreckých v Kanadě a ještě rychlejší by Kučera v Mnichově. Doba po tom zřejmě volala. J L : Moc se mi líbí název nakladatelství. Kdo na V

*

v *

»

t

něj přišel? AM: Název vznikal dodatečně. Nápadů bylo víc, ale ten nakonec přijatý navrhl, myslím, Utilz. Nebo možná Jan Kotík, který navrhl podnikový znáček a připravil první obálky. Název měl být dobře zapamatovatelný, tudíž krátký. A měl ukázat to hlavní: že je mnoho našich autorů na indexu. J L : Kolik jste za těch deset let vydali celkem knih? AM: Asi sedmdesát. J L : Které knihy převažují - exilové či domácí, odborné či beletristické? AM: To se rok od roku poněkud mění. Zpočátku snad měly převahu knihy z domova, postupně exilové. Struktura vydaného je různorodá, žánrově i generačně. Co se žánru týká, převažují asi knihy faktu, memoárové, politické. Jsou to knihy, které, myslím, vyjít musejí. Od počátku jsme se však báli jednoho: bylo by nám sice bližší založit společenskovědní nakladatelství, ale to by bylo komerčně neúnosné. Proto i beletristika. Ale později se ukázalo, že i nebeletristika může být atraktivní. Naše nejúspěšnější knížky jsou takové: Firt, Šimečka, Mlynář a tvoje kniha. J L : A jaký máte vztah s domácími spisovateli?

63

AM: To je složitá otázka. O detailech se nedá hovořit. Mohli bychom někomu nechtěně ublížit. Nikdo z nás nebyl osobně znám v literárních kruzích. A tak se snad jistá část domácích spisovatelů obracela spíš do Toronta, Skvorecký byl jejich kolega, byla důvěra v jeho jméno. To jsme nemohli dohnat. A ještě něco: Možná také vadilo, že Index byl označován jako orgán skupiny Listy, tedy jako politizující nakladatelství, kdy doma převažoval trend od každé skupinové politiky dát spíše ruce pryč. To má spoustu složitostí. Ale jak vidíš máme v našich knihách zastoupeny domácí autory velkou měrou, a hlavně! Starší uznávané (třeba Valenta) stejně jako nejmlaclší a neznámé (Třešňák), Kohouta stejně jako - opravdu zdá se mi, že to snad ani nemůže být pravda - Pachmana; Kantůrkovou jako Havla, jejich práce literární, ale i eseje atd. Více jak třetina námi vydaných knih je napsána autory, kteří za železnou oponou žijí nebo tehdy J L : Upřímně, máš dojem, že Inclex má vyhraněný profi ? AM: Doufám. Nechceme dělat reprinty, dáváme přednost lidem doma, držíme se co nejširšího žánru. Ale je tam něco společného? Snad to: snaha byla prostřednictvím všech i exilových autorů akcentovat, co se děje doma, zachycovat vývoj Československa neplakátově, bez žvanění, to je mi protivné. Bud' literární nebo vědeckou prací. Není náhoda, že jsme vydali Mocovu knížku Tábor na Alligalor River. Nejde nám o to, aby byly knížky česky jen psané, ale jsou nám milé ty, co mají hlubší vztah k naší zemi. J L : A jaká je role překladů? AM: Úž na začalku jsme si řekli, že každý rok vydáme jednu knížku z východní Evropy, V prvním roce to byl nebožtík Amalrik. Taky už proto, abychom zdůraznili nutnost sblížení intelektuálních opozicí. Vydali jsme knížky převážně ruských autorů, nyní vychází knížka Poláka Konwického. Připraveny máme některé rukopisy z NDR a z Maďarska. J L : Jaký je průměrný náklad u vás vydaných knih? AM: Dnes asi jeden tisíc. Tu a tam více. Čili malý náklad. Na počátku jsme dělali dva až clva a půl tisíce. Čtenářská obec nebyla ještě tak integrovaná do cizího prostředí, Dnes většina čtenářů čte i knihy v cizích jazycích. A taky je pravda, že jsme na počátku poněkud nadsadili, bájili jsme o deseti tisících čtenářů. Dnes jsme snad zase až příliš opatrní, pak musíme přicházet s II. či III. vydáním. Jistě bv se dalo vydávat hned v poněkud větším nákladu, kdyby bylo víc prostředků i času na to věnovat se reklamě. J L : Kterých knih se prodalo nejvíc? AM: Určitě Frolíka a Mlynáře. A musím říct, druhé mě překvapilo víc než prvé. U Frolíka to je jasné: špionománie, v exilu rozšířená, zakazané ovoce, Čtivost. Je to dobrodružná četba. U Mlynáře mě míra zájmu překvapila. On byl sice rarita, jediný z úzkého vedení komunistické strany, který je v exilu. Ale o to spíše jsem se obával kritiky z řad militantněji orientovaných čtenářů. Má však jednu přednost: poznal jsem ho jako strhujícího vypravěče. J L : A o jaké knihy byl nejmenší zájem? AM: Budeš se divit. Malý zájem byl o Hostovského, ačkoli přece jeho jméno se po roce 1968 opět

64

dostalo do podvědomí i těch čtenářů, kteří ho dříve neznali. Nebo Ladislav Grosman, jeho Nevěsta. Ten malý zájem mě byl zcela nepochopitelný. Stejně u Lustiga. Snad je to dáno tématem utrpení, exil je spíše poživačný - hlavně zpočátku. A relativně malý zájem vyvolal i Filipův Lapáček, podle mého názoru velmi dobrá kniha. J L : V čem vidíš největší slabinu Indexu? AM: Existují dvě hlavní. Předně byl nedostatek startovního kapitálu. První knížku jsme mohli vydat, protože nám pomohla soukromá osoba, která nechce být jmenována. V prvních pěti letech jsme pak upadli do dluhů, teprve v druhé polovině desetiletí jsme v lepší situaci. Ale jistá kapitálová slabost zůstává. A druhá slabina: nepodařilo se mi vytvořit dostatečně fungující kolektiv spolupracovníků. To by se podařilo, kdyby mohli být v pracovním úvazku, ale to je nemyslitelné. Dobrovolných spolupracovníků moc není, každý má své soukromé starosti a práce dost. A ne každý má tak výhodné postavení jako já - že jsem zajištěn prací na vysoké škole a navíc mám dost vo ného času. Na počátku jsme dělali vše společně s Utitzem, i dnes Domáhá on a dr. Hambach. Ale podívej, je tu distri3uce a administrativa. To j e strohá dřina, bez níž by bylo všechno marné, tu vykonává už po léta moje žena. J L : Kolik svazků potřebujete prodat z toho jednoho tisíce nákladu, abyste uhradili náklady? AM: Průměrnou knížku, jejíž výroba stojí sedm až osm tisíc marek, nám uhradí nejméně pět set prodaných výtisků. Pokud bychom je mohli prodat za plnou cenu. Překupníci, knihkupci a pod. nám však platí jen 75% ceny. Pak je třeba prodat více. J L : Jak vypadá vaše propagace? AM: Propagace pro jednu jazykovou skupinu, rozprchlou po světě - od Nové Guineje až po severní Norsko, to je šíleně složitá věc. Nejúčinnější je propagace per hubám. V některých exilových časopisech inzerujeme, ale to je někdy drahé a vesměs málo efektivní. Časopis čte obvykle jen určitá skupina lidí. A všude inzerovat ani nelze. I v exilu totiž existují politické škatulky, každý se do nějaké dřív nebo později dostane. My jsme se dostali do škatulky levičáků. A to je handicap, ale nedá se nic dělat, zase tak tragické to taky není. Jinak vydáváme každý rok katalog, rozesíláme asi šest tisíc exemplářů. Ač vedeme kartotéku vzorně, hodně se jich vrací jako nedoručitelné. Exil je, řekli by sociologové, mobilní. Až moc. J L : Píše se o vašich knihách? AM: Píše, ale literární kritika chybí. I lidé, kteří byli známi jako literární kritici, se této činnosti nevěnují. A tak se objevují převážně jen podbízivé popisky vydavatelů, někdy ukázky a často nekvalifikované komentáře, a to ještě spíš úzce politického charakteru. Určitou naději představuje nový literární časopis, Strožem vydávaný Obrys. To je výtečné, že se vůbec objevil. J L : Jaké jsou ideové či politické záměry Indexu? AM: Index nemá ideově-politické zaměření. Já osobně mám své vyhraněné přesvědčení, ale to nemá Indexu překážet. Sám víš, že struktura autorů u nás vydávaných je pestrá, jsou to lidé z různých názorových proudů. J L : Ale kdo nakonce rozhodne, že kniha vyjde? AM: Snažím se dávat rukopisy číst různým lidem. Často dostávám posudky diametrálně odli-

šné, tak to chodí. A tak musí obvykle rozhodnout některý jedinec. I tady se objevují grafomani. Musíme se prokousávat horou papíru. Ale výsledek všech exilových nakladatelství pokládám za výtečný. Podívej se, v celé poslední pětiletce podle J. Rybáka v RP vyšlo v Československu oficiálně tři sta osmdesát českých a slovenských titulů a to si určitě neubral. Když si dáš dohromady všechna exilová nakladatelství, k tomu pripočteš edici Petlici a ostatní domácí edice, kde vycházejí zakázaní autoři, dojdeš k číslu většímu, než představují oficiální nakladatelství v Československu! A lo je co říct. Ne? J L : Jedna důležitá otázka. Abv se doma lidé dovídali o knihách exilových nakladatelství, potřebují k tomu spolupráci kromě jiného zahraničních rozhlasů. Především na prvním místě Svobodnou Evropu, která vysílá obrovský počet pořadů o kultuře. Jaké jsou v tomto směru tvé zkušenosti? Kolik vám platí Svobodná Evropa za vysílání u vás vydané knihy? Měli bychom všem těm otázkám věnovat pozornost. AM: Zájem o tuto spolupráci má, pokud vím, jen Svobodná Evropa. To je alespoň naše zkušenost. Na začátku tam četli skoro všechny naše knížky. Tehdy jsme to i věděli, ohlašovali nám lo. Dělaly se i smlouvy. V poslední době tato spolupráce není tak intenzivní. Ještě smutnější je, že se nepodařilo informace o našich knihách prosadit do československého vysílání Deutschlandfunku. To je důsledek falešně pojaté Ostpolitik: nedělat nic, co by politické partnery na východě snad mohlo popudit. Ale vždyť se přece autoři i nakladatelé stávají součástí německé kulturní struktury. O nepatrné dánské menšině se nikdo mluvil nebojí. O nás ano. A přece by mělo být povinností oficiálních sdělovacích prostředků neopomíjet ani tuto část kulturní struktury Německa. Německá vysílání rozhlasových stanic N.S.R. to čas od času dělají. J L : Ale vraťme se k Svobodné Evropě. Jak platí vaše knihy, které vysílá? AM: Spíš to byly jen uznávací poplatky než honoráře. J L : Domnívám se, že je to příliš vážná věc, abychom ji pominuli. Svobodná Evropa nemá málo peněz. Je zaměřena na východní Evropu a tudíž má povinnost podle svého poslání věnovat se i naší kultuře. A když naše kulturní dílo vysílá, má je řádně zaplatit. Honoráře potřebují autoři i nakladatelství. Mělo by se o tom někde vážně jednat. Toto není maličkost. A také ne tvá osobní věc, to je otázka obecná. Ale pokračujme v rozhovoru. U Indexu j e závažné, že nemyslí jen na emigraci, ale především na domov, prakticky, posílá domů knihy. Kdo je platí? Dobře víme, že je neplatí příjemci doma. AM: Od každé vydané knihy posíláme řadu svazků domů. Na začátku jsme to dokonce přeháněli, zasílali jsme domů až pět set svazků, a to nás zadlužilo. Nakonec jsme museli začít kalkulovat. J L : Čtenáři doma - říkám to na základě vlastní zkušenosti - si dobře neuvědomují tyhle těžkosti. I já jsem přijímal knihy ze zahraničí jako samozřejmost a nenapadlo mne, že to je spojeno s mnoha finančními potížemi. Člověk doma má pocit, že v zahraničí existuje nějaký strašně bohatý strýček, který to všechno financuje. A zatím je to děsivě prozaické. AM: Ano, zásilky domů musíme zakal kulová vat

do ceny každého svazku, abychom mohli existovat, abychom se finančně nezhroutili. J L : Kde vlastně vidíš svého hlavního čtenáře? AM: Podle skutečnosti v zahraničí, v exilu. To z hlediska distribuce. Co do významu: doma. A možná tam skutečně máme nejvíc čtenářů. Kdo to může spočítat? J L : V exilu jeden svazek může přečíst kolik čtenářů? - tři až pěl. Kdežto doma každý svazek je tak ohmataný, že můžeš počítal minimálně s deseti a mnohdy u jednoho svazku se stovkami. Knížka jde z ruky do ruky. A uvaž, že některé vaše knížky se ještě opisuji na psacím stroji a tak rozmnožují. AM: Představ si, že z domova dostáváme tu a tam dopisy, dokonce i objednávky s adresou. Naše knížky dáváme také mnoha našim turistům mimo Československo a to už zanechalo - zdá se mi značnou stopu. J L : Dostáváte odněkud dotace? Oficiální propaganda v Praze často hovoří o CIA, že nás všechny v emigraci platí. AM: Jednou jsme dostali malou dotaci od německého státu, přispěla na vydání pamětí Julia Firta. Více ne. Když nám nestačí peníze, snažíme se 0 koprodukci, například se Svědectvím, s Listy, s Opus bonům apocl. CIA nám, žel, nedává nic. J L : Znamená to, že existuje i spolupráce mezi e x i I o vý m i n a k I ad a t e I s t v í m i ? AM: Především existuje konkurenčnost a řevnivost. Ale taky i spolupráce. My máme nejlepší s Poezií mimo domov, v Mnichově. Naše spolupráce s Danielem Slrožem, který ty hezké knížky básní vydává, vypadá tak, že my ho občas upozorňujeme na dobré rukopisy a hlavně pomáháme s reklamou 1 s prodejem. Ve spolupráci se Skvoreckými a se švédskou nadací Charty 77 vydáváme nyní Seifertovy vzpomínky. J L : Jste ve styku s nakladatelstvími jiných výc h o d o e v ro p s k ýc h e m i g ra c í ? AM:Zatím ne, nebo jen ve stylu pasivním. Rusové a Poláci nám tu a tam něco pošlou, a to je všechno. J L : V tiráži vašich knížek stojí, že jste Společnost pro československou literaturu v zahraničí. Co a proč to je a kdo to je? AM: Tuto formu, formu zapsaného spolku, jsme si vybrali v předpokladu, že půjde o instituci, která nebude přinášet zisk. To jsme se moc nemýlili. A pokud se zisk objeví, třeba jej odevzdat pro stejné účely. Tedy forma pro nás ideální. J L : Jakou ty máš v Indexu funkci? AM: Na papíře jsem předsedou společnosti. Ale ve skutečnosti dělám skoro všechno. Mnozí lidé si myslí, že jsme opravdový nakladatelský podnik. Zavolá někdo a chce být spojen s účtárnou. A tak si se ženou přehazujeme sluchátko, aby to vypadalo, že přepojujeme . . . J L : Máte nějakého zaměstnance? AM: Žádného, i když za některé práce platil pochopitelně musíme. Máme již svůj sázecí stroj a tak sami platíme za sázení. Platíme možná méně než jinde, ale dělají to většinou lidé, kteří chápou naše možnosti. Platíme i za korektorské práce, za lámání, za grafickou spolupráci. Mé ženě platíme za vedení administrativy. Ve skutečnosti jsme všichni vykořisťováni. Sami sebou. J L : Ty pracuješ v Indexu nemálo. Jaký z toho máš příjem ? AM: Ničím bych nepohrdl, ale zatím žádný.

65

Mám placený telefon. Vlastně zneužívám toho, že jsem jako vysokoškolský učitel slušně placen. Ale to není to hlavní. Můj největší problém je, že stojím každou nohou jakoby na různé kře, s různými směry plavby. Je tu škola a já vidím jak přibývá všeho, co bych ještě měl připravit, přečíst... V prvních letech jsem také dost publikoval na téma mezinárodní politiky. To už stačím jen tu a tam. V posledních letech Index požírá téměř všechen můj čas. Ale zatím to dělám rád. Se ženou se utěšujeme, že tahle situace j e jen přechodná; ale jak známo, provizoria bývají nejstabilnější. J L : V exilu máme celou plejádu nejen spisovatelů, ale i významných odborníku - literárních vědců, politologů, historiků, filosofů a jiných. Je třeskuté, že se o nich doma často vůbec neví. A oni jsou součástí naší kultury. Jste s nimi ve styku ? AM: Jen dílem. V letech 1972-73 jsme založili řadu DOBA. V ní jsme chtěli publikovat společenskovědní práce exulantů. Napsal jsem více než padesáti odborníkům. Skoro všichni odepsali. Ale potom se zaktivizoval domov, začaly odtamtud přicházet práce. A tak se na původní záměr trochu zapomnělo. J L : Ale proč neudělat profily těchto našich odborníků a vydat je ve sborníku? AM: To snad dělá do jisté míry SVÚ v Americe, pokud vím, ale proč ne. Musíme se k tomu vrátit. J L : Náš národ je ohrožen, především jeho paměť, totiž jeho kultura. V důsledku historie naše politika je tradičné slabá. Casio se myslí, že ji supluje kultura, hlavně literatura. Ale já si myslím, že ji nesupluje, že ji suplovat nemůže. Kultura pouze odehrává intenzivnější společenskou roli, protože chybí politický život. Proto připadá velká role také exilu. Skutečný politický exil, to je domácí opozice vůči totalitnímu režimu, která přechodně žije a pracuje v zahraničí. Smysl její činnosti je

doma. V našem exilu je hlavní činností kultura. Odtud ta mimořádná role exilových nakladatelství v zápase o národní svobodu a státní nezávislost. Myslíš si, že nakladatelství svou roli plní dobře? AM: To je moc otázek najednou. A moc dramaticky laděno. Nemyslím, že je ohrožen ve své podstatě národ. Ten už přežil horší věci. Nemyslím, také, že je vážně ohrožena jeho kultura nebo, že ji snad můžeme zachránit jen my venku, v exilu. To by bylo absurdní. Je jen ve svěrací kazajce, teď už nějaký čas trochu víc přitažené. Ale neumírá ani doma. To spíš ta kazajka - svěrací - tu a tam už povoluje ve švu. Máš pravdu, že třeba literatura nesuplovala politiku, rozumíme-li tímto pojmem to hlavní: zásadní společenské rozhodování. To jen tak vypadalo. Spisovatelé pouze, a to bylo vždy dobře, burcovali veřejné mínění. Aktivizovali politické vědomí, ale nemohli nahradit politiku. A nemohou ani dnes. Co dnes tedy děláme, j e jen pokračování v tradiční funkci: upozorňovat na politické bezpráví. Dnes jiné než dříve. V tom směru plní tuto roli i exilová nakladatelství. Dobře ji plní ti, kdož si jí jsou vědomi. A kdo nejsou jedoocí a nevidí jen své problémy či toho kousku země, na němž žijí. Jsem optimista. Posiluje mne v tom i fakt, že ve chvíli, kdy se Skvoreckými vydáváme Seifertovy paměti, se dovídáme, že mají vyjít také v oficiálním nakladatelství i v Praze. To je dobré zjištění, i když ojedinělé a netypické. J L : To určitě není typické. Vydání Seifertových pamětí v Praze je svého druhu paradox, absolutní výjimka z pravidla umlčování otevřených autorů. Navíc dosud nevíme, zda paměti v Praze vyjdou tak, jak byly napsány. Nejde tedy určitě zatím o signál, že se v Praze mění kulturní politika, že se v kultuře totalismus demokratizuje. Proto role exilových nakladatelstva zůstává nadále závažná a z hlediska národní kultury nezastupitelná.

í

Česka kultura v životě společnosti ZDENEK. ROTREKL

ADNOTEA K PŮDORYSU TÉMATU Už sám fakt, že více než dvanáct let Čech tak úzkostně reflektuje své češství, zdroje své vlastní národní existence v souvislosti s evropanstvím, se sounáležitostí s kulturou evropskou a se společenstvím hodnot obecně lidských, jak o tom svědčí články/studie, rozpravy, eseje o povaze naší kultury, o smyslu našich dějin, o podstatě našeho národa v ineditní literatuře domácí i jiné - j e úkaz v Evropě ojedinělý. Toto sestupováni k základním kamenům minulosti a současnosti nás samých v Evropě (Václav Černý, Jan Patočka, Václav Havel, Jiří Gruša, Ludvík Vaculík, Alexandr Kliment, Jan Trefulka a další) má totiž v sobě cosi hrozivého, úděsného, s předtuchou čehosi pro Evropu patrně neodvratitelného.

66

Stojí-li národ na samé hranici bytí či nebytí, reflektuje-li sám sebe takto, konfrontuje-li se s vlastní nesamozřejmostí (tedy s nesamozřejmostí Evropy), provádí-li vivisekci minulosti směřující k budoucnosti evropské, mohlo by to znamenat, že národ snad zpochybňuje i svou kulturu u vědomí, že tato kultura (tedy nesamozřejmost k u l t u r evropské) obecného konsensu nemá, že všichni ji nesdílejí, nehájí ji, svobodně s ní nesouvisí, dokonce její vůdčí inspirativní zdroje neznají, a co horšího, znát nemohou, a co ještě horšího, znát nesmě•* JiVáclav Černý postihuje totožnost vzdělanectví s idejemi svobody a říká přímo, že aktem lidské svobody člověk osobně rozhoduje o tom, co si s dějinami, s kulturou a jejím smyslem počne, a

nejmenši mírou osobního, kulturního závazku je mu povinnost tyto hodnoty hájit - nejvyšší pak rozvíjet je prací o hodnoty nové a dosud neznámé. Náš současný vklad kultuře evropské, jimž jsme inspirovali odpor k ochablosti a naivní bezstarostnosti západních vzdělanců, bude-li těmito v nedělitelnosti realizován uvnitř i vně, je pro ně aktem vlastní sebeobrany. Chápal bych situaci také tak, bez ohledu na snadné překlady do jazyků a národů dosud existenčně nedotknutých, avšak lehce dotknutelných, že aktem lidské svobody člověk rozhoduje osobně o tom, co si se svým národem a s jeho popřípadě odlišnou reprezentací počne, jak naloží s obecným dědictvím. Víme přece dobře, že bacil moru nikdy nezaniká (Camus). Na evropské kultuře a jejích národech neparazituje jako hlíst pouze přetechnizovanost, pasivní nezasloužená konzumnost postmateriálních stád, «nacpaných do posledního střeva k prasknutí» (Bernanos). Ochablost, ba neschopnost boje za svobodu, pospolitost a vzájemnost evropských tvůrčích elit dává příležitost hlístu k centrálně řízenému a Orwellem předzvěděnému totalitárnímu absolutismu až iracionálních rozměrů, pohlcujícímu beze zbytku všechny hodnoty, veškerou lidskou důstojnost, kulturu v celém rozsahu, a posléze snad i národ sám. Hlíst může, a již dávno k tomu pracuje, dokončit své dílo absolutního, všeovládajícího systému moci v národech, které to nejméně tuší. Případy, kdy hlíst pozřel svého nositele a stal se nositelem jiného hlísta, ani vývojem ani pokrokem ani kulturou nenazýváme. Pokračujeme dále : je-li národ každodenním plebiscitem, jak rád cituji z Renana, je kultura každodenní reflexí sebe sama, stavu své společnosti a chápající v kontinuitě skrze tradice sebe jako sumu minulého a současného. A tedy naopak, kultura je každodenní realizací národa. Kdo toto říká, neodlišuje kulturu od civilizace a má na mysli všechno lidským duchem vytvářené po sám fenomén životního stylu. Téma krize kultury sice přeplňovalo již desítiletí knihovny v době, kdy se o pouhé krizi ještě hovořit dalo. Z mnoha důvodů je nyní případnější mluvit o možném počátku zániku kultury evropské, jež, jak j e známo, může být zničena pouze svými vlastními zbraněmi, zřeknutím se své podstaty mravní ať teocentrické nebo od ní odvozeně antropocentrické, víry v sebeř naděje a lásky. Pojmy jsou sice dnes (i včera) z nutnosti zachovány, ale jejich obsah j e v různých zeměpisných délkách jiný, dokonce právě opačný, jak věděla převážná část generací předorwellovských i poorwellovských. Krize demokratismu světových demokracií, jejich systému, jejich vůdců a kulturních elit spočívá právě v intelektuálních oblastech ducha, v ochablosti a neschopnosti proti totalitarismu planetárních rozměrů a ustavičně se šířícímu, bojovat. Podle Camuse se sice chápe, že dvě a dvě jsou čtyři, ale jak j e snadné zde přece kdykoliv udělat kompromis! ÍC tomu Václav Černý říká přímo ad vocem kulturní sebeabdikace, že tento demokratismus složil zbraně naší kultury, že je již pouze « aspektem národního a státního mocenského egoismu ».

Raději však bych začal slovv českého básníka, který spojoval generace od Jaroslava Vrchlického přes Antonína Sovu a Františka Halase s dneškem slovy básníka Josefa Palivce: « Pravda je ta, že být Čechem a Slovákem je už samo o sobě na pováženou. Osudová chvíle pro nás začala, když jsme se protlačili do střední Evropy. Od těch časů jsme nepřestali žít osudově. Naše zvláštní umístění v srdci Evropy obsahuje v sobě přirozený následek, že pokud budeme trvat, a my trvat hodláme, vždycky budeme někomu zavázet. Jiné excentričtěji umístěné národy mohou občas zdřímnout, poumdlít a nic se jim nestane; naším osudem je být věčně ve střehu, nechceme-li zahynout». Na ustavičnou přítomnost barokního principu v naší kultuře - ocitáme se tu totiž přímo v osudové krajině českého ducha, poukázal před lety v dnes již zapomenuté studii Zdeněk Kalista. i*

»

»

*

Po dobách Přemyslovců a Lucemburků, kdy země koruny české se staly střediskem kul tu rot vornosti Evropy, přichází barok, jejž - ať byl provenience italské, španělské či jesuitismu francouzského - přetváří český duch spřízněně do podoby baroka svého až po prvek selský. Jím vcházíme opět tam, odkud - dějinné vzalo - jsme vlastně nikdy neodešli. A historická šálení jiná vyvrátili kupř. Jan Strakoš, Josef Vašica, Albert Vyskočil tento zvlášť ve svých máchovských studiích - Zdeněk Kalista, a prokázali přímou souvislost doby barokní přes osvícenství, dobu obrozeneckou se současností až k poezii Wolkrové (Zdeněk Kalista). Ne náhodou s německým expresionismem k nám barokní inspirace vchází jinými dveřmi a setrvává tu, Alšova kresba růže na lebce nachází přímý výraz v Holanové růžovém keři s lebkou v kořenech, Halasovým červem skrytým v růži. Zde přece - téměř s Erbenem - «stín už sahá na stínadla, svatá Maří na tvář padla» (Josef Palivec), neboť «žádnej nic jistého neví» (urozená paní Zuzana Černínová), tam, kde «vrávorá stín vyzáblejší Krista» (Halas). V roce 1939 vychází v češtině překlad «Praotce múz» dona Luise de Góngory y Argote «Báje o Ákidu a Galatei», což je jiná tvář baroka, tentokrát kubistického, a to jak v originálu (básník, člen kapituly córdobské katedrály, umírá v roce 1627), tak v Holanové překladu, po období příznačném pro českou kulturní diskontinuitu, v poúnorovém víc jak desetiletí, však objevujeme tento prvek i v časopisech jako kupř. «Sešity pro mladou literaturu» či «Tvář», tak v novější poezii Holanové, stejně jako v poezii generací mladších. Básník křičí na Boha: «Je-li Bůh, mělo se mu to říci včas» - (Jiří Pištora). V tomto barokním území se «Chodí po duších» (Ivan Diviš). Nedosti na tom: Zcela nedávno nalezne čtenář tento časově prostorový gestační prvek i v ineditní literatuře např. v «Dotazníku» Jiřího Gruši, jinde «utkvíš v nedokončeném gestu» (román «Nuda v Čechách» Alexandra Klimenta) atd. Baroknost nespočívá pouze v náboženských motivech. Tato tvář české kultury není jediná, znamená sice vyjádření religiósního ohniska katolického (toho především), ale i nekatolického, a existuje dokonce bez jakéhokoli konfesijního základu. A to jsem úmyslně pominul okruh zeyerovský, durychovský, Jakuba Demla, Reynkův Petrov, florianovskou Starou Říši, Zahradníčkův okruh i prostor benediktinského opatství v Praze Břevnové (Karel Sulz a jiní), od Václa-

va Renče přes Klementa Bochořáka po nejmladší, dnes třicetiletou generaci. Barok, doba historicky uzavřená, se vtělil nesmazatelně do podoby české krajiny, jsa dodnes inspiračním zdrojem. Barokní prvek v naší kultuře - «literatura je jazykem jazyka» (Jiří Gruša) - religiózní základ mít může, ale nemusí. Souvislost a návaznost generačních vrstev, sám živný nerv kultury, jež bez tradice myslitelná není, nebyla přerušena za Protektorátu, ale několik let po něm, kdy (analyzujíce nejtragičtčjší období našich dějin) v jisté části národa dochází k dobrovolnému úhynu skutečně tvůrčích duchů jako u bravu a skotu, když náhle dojde ke zkratu v elektrickém vedení. Velká část stejného národa a jeho tvůrčích duchů se nalézá v trestnicích nebo v exilu. V době totální kulturní diskontinuity, nemající obdoby, podivuhodně však vyrůstá mladá generace let pošedesátých, začínající sice jako to město po moru od nuly, po předchozím vymazání kulturních dějin, ale sám holý fakt, že mravně rostla, lze považovat přímo za zázrak češství. A to vzdor tomu, že fenomén totální kulturní diskontinuity se dodnes úplně odstranit nepodařilo. Avšak kdyby se více pochopil program národního smíření v dalších osudových měsících roku 1968 mezi tzv. viníky a obě tmi (tuto terminologii považuji dnes z historického odstupu za spornou), pochopil by se víc i známý akt z ledna 1977 - vznik společenství Charty. Program národního smíření totiž zcela logicky, lety prohlubován, k tomu aktu vést musel. První paralelní kulturní struktury vznikají v poúnorových letech tak, že v bibliofilských i jiných edicích se označuje rok vydání rokem 1947. Ve věznicích a pracovních táborech se básně recitují, paměti přenášejí «ven», kde kolují v opisech. První či druhá fáze migrace kulturních center nastává znovu v třetím exilu. Zakládají se exilové edice, které již nenavazují na exil válečný, ale jsou charakteru jiného, což připravuje půdu kulturnímu českému rozmachu v letech sedmdesátých, exilu čtvrtému. Exilová součást české kultury je nedílnou součástí kultury vlasti. V tom jsem tedy s Jiřím Grušou, Ludvíkem Vaculíkem a ostatními zajedno: že «území literatury» - a doplnil bych, i kultury - «je jiné, než území vlády». Jak řečeno, fáze paralelních struktur datují od r. 1948, později se přechází ke čtení a opisování autorů vězněných a zakázaných, dále ke čtení a opisování tehdy nepublikovatelných autorů, jako byl Bohumil Hraba nebo Josef Skvorecký apod.; poslední fáze se soustřeďuje především do okruhu edice Petlice. Vůbec s podivem lze zjistit, jak několik z nás nezávisle na sobě - dokonce bez pochopitelných styků, vyslovilo v průběhu minulého desetiletí dříve nebo později své obavy o Evropu a její kulturu. Ludvík Vaculík svým typickým způsobem mluví o jasném tušení výhod : « Máme za sebou něco, co vás teprve čeká», a sděluje Evropanům «nakonec vám chci popřát pevné zdraví na neodvratné cestě naší stopou. Hlavy vzhůru! Nebojte se! Dá se to, vidíte, přežít». Osobně na tomto místě váhám. To, co máme za sebou, by Evropa zřejmě nepřežila. A Jiří Gruša: « Oč tu běží. Týká se i Západu». Josef Palivec v jednom eseji nazvaném « Dvojdomá kultura» chválí stav, v němž katolictví a prote-

68

stantství, církevní rozdvojení, tvoří vítanou dvouproudnost, «kde se protivy konfrontují a vzájemně poopravují». Na tomto místě j e možno se přít a stěží bych pro jeho tvrzení shledával důkazy, ale napadá mě tento termín znovu v trochu jiném významu pro postižení - touí court - fenoménu české kultury od roku 1948, a to jak za hranicemi, tak i ve vlasti. Dvojdomá kultura. Ve vlasti diskontinuitní, v exilu kontinuitní, avšak společná. Takže naděje zůstává pořád větší, než možnost zániku. Naše vlast žije již několik desetiletí ve stavu smrtelného hříchu, do té doby, dokud společně a úplně nebude zasypán krvavý příkop uvnitř nás. Toto dílo v osmašedesátém roku programu národního smíření započato bylo. V paralelních strukturách, o tom nemůže být sporu, dokončeno bude. Brno 1981

Dopis jako přání Vážený, milý Zdeňku Rotrekle, víte, kde a kdy jsem se s Vámi poprvé setkal? Psal se rok šestapadesát, bylo mně dvacet a sbíral jsem materiál k diplomové práci o české poezii dvacátého století. V Univerzitní knihovně jsem prohlížel poválečné noviny a časopisy, a protože jsem chtěl cestu moderního básníka sledovat na díle Oldřicha Mikuláška a ten žil a působil v Brně, narazil jsem i na Vaše jméno. Na verše, na recenze i na titul knížky, která by mě velice zajímala. Tenkrát i teď. Měly v ní být Vaše rozhovory s brněnskými spisovateli a zmínka o ní jako o připravované novince se objevila někdy na konci roku 1947 nebo v prvních dnech roku příštího. Ptal jsem se po ní u knihovní služby. Knížka nebyla. Ani v katalogu knih přístupných jen odborníkům. Do toho katalogu jsem pronikl díky liberálně formulovanému doporučení z fakulty, a tak jsem si právě v té době směl vypůjčit Sartra a Camuse a Číst, jak se přeli, zda psát o sovětských koncentračních táborech, nebo ne. Nad titulem Vaší knihy se knihovníci shodli, že pravděpodobně nikdy nevyšla. O tom setkání jste samozřejmě tehdy neměl tušení, protože jste jako vězeň dobýval v Jáchymově uran. O tom jsem zase nevěděl já. Ani o tom, že Vás později pustili a pak dokonce rehabilitovali a že jste dělal výběrčího plynu. Byl jsem nadějný příslušník oficiální mladé literární generace, měl jsem plno jiné práce a jiných starostí a neptal jsem se po Vás dál. Podruhé to bylo v roce osmašedesát. Po dvanácti letech. Deník, který se tenkrát velmi snažil vyrovnat svůj nevyrovnatelný dluh vůči českým věřícím, otiskl interview s jedním Vaším starším spisovatelským kolegou, jehož potkal podobný osud jako Vás. Navíe byl právě těžce nemocen. Interview byl hněvivý a hádavý. Asi proto, že se tvrdošíjně pokoušel vrhnout světlo na některé téměř dvacet let staré okolnosti toho, co se později opisně označovalo jako padesátá leta. Rekriminoval také křivdu, která se stala Vám: Najde se alespoň teď pro Vás místo u redakčního stolu?

Je strašné, že ta otázka musela zaznít. Zc se jí už dávno předtím někdo nezabýval. Někdo z nás. Že vůbec k tomu všemu došlo. Ale ani dnes nemohu zatajit svůj vlastní nedobrý pocit, i když se to těžko vyslovuje, protože má zkušenost ve snášení protivenství je u srovnání s Vaši a Vašeho kolegy mělká a krátká. Myslím, že má pravdu Holan: «Není takového svítání, aby se našly věci poztrácené v noci». Místo, postavení, majetek může člověk případně i dostat zpět. Hůř je s tím, co je nenávratné. Obvykle se o tom nemluví, protože je to nesdělitelné. Představuji! si však, že kdo má tu hierarchii v krvi, ten stojí na svém, ale nehněvá se a nehádá. Z interviewu vznikl malý skandál. Vzpomínáte? Proti Vašemu kolegovi zaútočil celý výbor brněnských spisovatelů. S plným vědomím své mocenské převahy. Členové výboru byli lidé nejrůznějších osudů a talentů, od velkých tvůrců až k literátům, kteří se psaním prostě živí, ale ani nejčestnější z nich si zřejmě nepoložili otázku, zda po téměř dvacet let, kdy s většími nebo menšími potížemi publikovali, nespásali trávu na hrobech autorů pohřbených zaživa, a zda by se tedy neměli chovat přinejmenším účastněji. A tak, protože to byl výbor, který před veřejností reprezentoval také mne, považoval jsem za svou povinnost veřejně se od něho v té záležitosti distancovat. Tak jsem se s Vámi setkal podruhé, ale dodneška s tím nejsem hotov. Distancovat se, to je vnějškové gesto. Kdo stojí na svém, necítí k němu nutkání. Jeho postoj je i bez toho srozumitelný pro všechny, kdo jsou ochotni a schopni chápat. Ostatním je nevysvětlitelný tak jako tak. Veřejně manifestuje zpravidla len, kdo je vnitřně nejistý a cítí potřebu něco a někoho překřikovat: mimo sebe i v sobě. Já jsem přece také spásal náhrobní trávu. Na omluvu naší generace se pak říkalo, že jsme to nevěděli. Něco na tom je. Když Vás zavřeli, bylo mně dvanáct nebo třináct. Ale o něco málo později jsem už vědět mohl a měl. Jak to vlastně bylo? Kdosi, kdo Vás osobně znal, mi asi v šedesátém roce vyprávěl, co se s Vámi stalo. Věřil ve Vaši vinu. Aspoň to tvrdil. Jenže já jsem v ni nevěřil. Dávno předtím jsem poslouchal rozhlasový záznam velkého politického procesu. Bylo mně patnáct a vedle mě seděl můj tatínek. Opatrný, zdrženlivý člověk, právník a straník, který žil dlouhá leta ve strachu a bál se budit ve mně neřešitelné rozpory a komplikovat nám život, a tak nikdy nepokoušel mou loajalitu svazáckého funkcionáře. Když se však ozval hlas jednoho ze souzených a zříkal se toho, kdo mu dal život, nevydržel. «Měl se nabídnout» řekl suše, jakmile to skončilo, «že tátu sám pověsí». Najednou to přede mnou leželo v celé své obludnosti, neboť se může stát, že otec provede něco hrozného a syn j e tím tak zasažen, že se pokusí rezignovat na nezrušitelné pouto k němu. Ale kdo ho v ten zlý okamžik postaví před mikrofon, proviňuje se proti lidskosti a nevěřím ničemu, co vzešlo z jeho rukou. To jsem tedy věděl. Také o vybrakovaných knihovnách, o zmizelých lidech i o mlčení zbylých. O tom, že kromě dvanácti pokojů existuje i třináctý, do kterého se nesmí. Všemožně jsem se chránil do něho vstoupit. Byl jsem čtenář pohádek paní Němcové a tušil jsem, co v něm j e : Kostlivec, který pokyvuje hlavou. Vždyť ten příběh znáte. Nakonec padne otázka: Cos tam viděl? Jak odpovědět? Přiznat? Zapřít? Ať se člověk rozhod-

ne jakkoli, nikdy od tam nevyjde takovv, jaký vešel. Spatří se v ostřejším světle. Nemusí to dopadnout dobře. Snad proto jsem už v dětství nad tou situací váhal. Například nad tmi, jak děti kradly se střechy perník. Nemohly vydržet o hladu? Já bych vydržel. Nezavinily si pak to pronásledování samy? Nebo nad tím, jak Maryška ten třináctý pokoj otevřela. Babička k ní přece byla hodná a zakázala jí jen to jediné. Rozumem jsem chápal, že se to sběhlo tak, jak muselo, abv zlé kouzlo zaniklo a Marvška s ostatními byla šťastna. Jenže, když odemykala osudné dveře, srdcem jsem při ní nebyl. Říká se lomu zbabělost. Nakonec mě do toho pokoje museli postrčit. Bylo mně třiatřicet a nechtěl jsem dovnitř, i když jsem lam už stál. Třeba v srpnu devětašedesál na náměstí Svobody. Uprostřed policejní psi na dlouhých úvazcích. Měsíce, roky jsem se snažil zapomenout, abych mohl žít a pracovat jako předtím. Představoval jsem si, že mě jako autora zahnali od slolu jen na čas a zase mě vezmou zpět. Nebrali. Viděli, že jsem viděl, a nezapomněli. Jak by mohli. To přece oni tenkrát přinutili toho chlapce, aby se veřejně zřekl otce, a otec se přitom vůbec ničím neprovinil a oni to věděli, protože ho sami předtím dohnali k přiznání. Takoví nemohou na dobré slovo věřit nikomu. Jsou logičtí. Ten, kdo věděl a ví, získá jejich důvěru jen činem. Činem vědomé, nedvojsmyslné spoluviny. Jenže, co je spoiuvina? Dodnes tomu přesně nerozumím. Ještě teď se přistihuji při úvahách, zda jsem se od stolu nedal zahnat zbytečně a zda neexistuje ještě jiná poctivá cesta. Myslím na ty, kteří ji nastoupili, a vůbec na všechny hledající ve spleti lidských cest. Jak by to bylo se mnou dopadlo? Původní hry by mne dnes jistě nehráli, ale mohl bych dělat dramatizace. Mám rád autory, o kterých tvrdí, že je mají taky rádi. Třeba Gogola. Znáte tu petrohradskou povídku, jejíž hrdina zešílí, když zjistí, že andělsky krásná neznámá, kterou sledoval a zamiloval si, je prostitutka? To by přece nebylo nic proti ničemu, jak říkal pan Werich. Jako v té pohádce: « Pověz, Maryško, cos viděla v třináctém pokoji?» «Babičko, já tam nebyla ». Lámu si hlavu nad tou moudrostí a přu se s ní. Zapírání že by vedlo k dobrému konci? Jenže proč Maryška zapírala? Nejvíc ze všeho se bála, slyděla se za svou zvědavost, ale zároveň se možná ostýchala sáhnout do cizí otevřené rány. Vždyť ten kostlivec i ta babička byly jen různé podoby téže bytosti, zakleté princezny, kterou Maryščino mlčení nakonec vysvobodilo, protože bylo účastné. Ale to samo k vysvětlení nestačí a žádný návod z toho neplyne. Jen to, že v té pohádce rozhřešovai viny někdo nekonečně znalejší, než může být člověk se svou omezenou zkušeností. Někdo, kdo byl na počátku všech pohádek. Na počátku všeho. A bude i na konci. Chci věřit, že naše rukopisy, naše životy, naše selhání bude vážit také on. Najde se pro mne místo u jeho stolu? To j e naše třetí setkání Po dalších dvanácti letech. O Vašich šedesát inách. Snad Vás ty řádky potěší, a tak Vám j e posílám s upřímným pozdravením. Milan UHDE (Pozn. Listů: Uveřejněno bez vědomí a souhlasu autora).

69

Recenze s omluvou JAN TREFULKA * i

Pokoušet se po letech znovu v žánru, který už autor málem zapomněl, je vždycky troufalost, ale pokoušet se o to v době, kdy nemá k dispozici víc než papír, psací stroj a informace z rozhlasu, je vlastně nestydatost. Ale okolnosti, jak známo, nejsou normální: shromáždit ucelené a objektivní literárněvědné informace o laureátu Nobelovy ceny Czeslawu Mil'oszovi by byl asi úkol proveditelný jen s největšími obtížemi dokonce i tenkrát, kdyby bylo možné postupovat oficiálními cestami. Neoficiálně mi pošta prostě dodala jeho knížku v německém jazyce: Verführtes Denken (Zniewolony úmysl). Předmluvu napsal Karl Jaspers, doporučující slova na obálce Heinrich Boll, vydalo nakladatelství Suhrkampf v roce 1974. V krátké úvodní poznámce se praví, že se Czeslaw Milosz narodil na Litvě v roce 1911, v roce 1931 založil básnickou skupinu «Zagary», studoval 1934-35 v Paříži a pracoval v rozhlase ve Vilně a ve Varšavě. Překládal Shakespeara, Whitmana, T. S. Eliota a Baudelaira. 1945-50 sloužil v diplomatických službách, 1951 emigroval a od roku 1956 žije v USA. Sám o sobě autor píše, že před rokem 1939 «byl mladý, trochu snobský varšavský básník», s malým okruhem čtenářů, politiky aktivní jenom příležitostnými výpady proti antisemitům a radikálním pravičákům. Za okupace začal psát poezii obecně srozumitelnější, a protože předválečné poměry v Polsku v něm nevzbuzovaly žádné nadšení, přiklonil se po válce k levici. Proč se s novým režimem po několika letech rozešel, to vysvětluje celou knížkou. Je to proto vysvětlení důkladné, mnohovrstevné, mnohostranné a samozřejmě pro nás nanejvýš poučné. Jako už tolikrát může český čtenář jenom povzdechnout nad mírou naší nevědomosti, vyplývající z nemožnosti běžné komunikace a nedosažitelnosti informací. V čem tedy stručně, t.j. zjednodušeně řečeno, spočívá zničující vliv «nové víry» na společnost, co přimělo autora, který si byl plně vědom, že emigrací končí jako básník (tady j e Milosz neúprosný srovnává situaci básníka, odtrženého od živé mateřštiny, se situací vědce, který nemá přístup do své laboratoře - a my můžeme jenom vzpomenout Ivana Blatného), že ho na Západě nečeká žádný ráj, aby se odtrhl od domova? «Nová víra» v té podobě, v jaké se předává masám, v jaké je vštěpována mladé generaci a rozšiřována ve veřejných projevech a školeních, je brožurková, populární a zkarikovaná podoba vážné vědecké práce, kterou podnikli klasikové socialismu. V této brožurkové podobě j e «nová víra» jakýmsi univerzálním klíčem k pochopení celého nám známého světa, všechny problémy jsou jí v

* Otištěno bez souhlasu autora.

70

podstatě vyřešeny, stačí jenom správně aplikovat základní zákony. Je pochopitelné, že vzbuzuje nejenom u mládeže, ale i u mnohých intelektuálů počáteční euforii. Fascinuje právě svou jednoduchostí, přitahuje je tím, že v ní jakoby nacházeli společný jazyk s masami. Cítí, že svět minulosti je třeba změnit, a tady je hotový návod, jak tuto změnu provést. Mechanismus je zvláště mé generaci důvěrně známý. S námi ona « brožurková » výchova začala, v nás měla své plamenné zastánce (vzpomínám si, jak jsme jako devatenáctiletí studenti prvního semestru plánovali s Milanem Kunderou je to dávno, snad mu nebude nemilé, že to připomínám - sepsání marxistických dějin světové literatury: všechno nám bylo jasné!), naše vzdělání má v mnoha oblastech dodneška «brožurkový» charakter a často se přistihujeme, jak nás to mimoděk pudí k tomu zjednodušenému «dialektickému» a « historickomaterialistickému » uvažování. Prvotní nadšení je ovšem brzy vystaveno kruté zkoušce, když narazí na nevývratná fakta, ať už vědecká nebo životní. Tady potom nastává diferenciace charakterů, lidí, osudů. Někteří jedinci prostě nejsou schopni nevidět skutečnosti, jsou, z hlediska « nové víry», tak hloupí a omezení, že se drží faktů a jsou schopni jenom s nimi pracovat a uvažovat. Ostatní si v Široké škále fakta v různé míře přizpůsobují a tím víc, jak se «nová víra» stává jediným oficiálním a jediným možným výkladem světa, jsou ochotni fakta jakoby nevidět. Milosz velmi obšírně a názorně ukazuje různé způsoby myšlení a subjektivního zdůvodňování této situace, od aplikace orientální nauky o ketmanu, která přímo zakazuje moudrému člověku dávat své skutečné mínění a vědomosti napospas nevědomcům a nabízí četné možnosti úhybných manévrů v myšlení i v praxi, přes odbornictví, sebeobelhávání, vulgární předstírání, lhostejnost až k cynismu a hrubému politickému pragmatismu, jak ho známe z mnoha příkladů. Na osudech čtyř významných spisovatelů, jejichž totožnost by zasvěcený polonista jistě rozluštil, ale která není konečně rozhodující pro autora ani pro čtenáře, dovozuje Milosz, že ať je povaha talentu jakákoliv - ti spisovatelé jsou velmi různí - ať je způsob existence který si zvolili nebo k němuž byli okolnostmi dohnáni, i druh maskování jakýkoliv ~ výsledek je vždy týž: ze spisovatele se ve spolku s «novou vírou» stává propagandista, původní talent je zničen, osobnost destruována. Miťoszův rozbor je o to silnější a sugest i vnější, že mezi těmi čtyřmi měl i přítele, že obraz životní cesty všech čtyř autorů se všemi někdy neuvěřitelnými proměnami j e psán s porozuměním pro povahy, vnější i vnitřní logiku jejich jednání, bez příkrých soudů a neinteligentního moralizování, je to otřesné čtení — .a přece se krůpěj optimismu pro nás, kteří jsme prožili už dalších pár let, zaleskne: viděli jsme už i několik

úspěšných návratů, znovuožití zdánlivě ztracených talentů i několik rehabilitací osobnosti, rehabilitací, které vydržely a přečkaly nové zkoušky. Nehledě na to, že «nová víra» od té dobv ztratila hodně z někdejší fascinující přitažlivosti a důmyslné hry, které s ní kdysi intelektuálové provozovali, se změnily - samozřejmě i díky takovým knížkám, jako je Miloszova - v průhledné dvorské rituály. Tím se ovšem ze vztahu intelektuál - «nová víra» vvtratilo i to poslední, co mohlo být za určitých okolností užitečné: mravní napětí. Zbyl tu známý a dávno všude uznávaný zdvořilostní taneček, podpis na úpisu, v němž ďábel nic moc neslibuje, ale také nevyžaduje podpis vlastní krví. V jedné oblasti zůstává ovšem « nová víra » a její zastánci a prosazovatelé stejně zarputilí jako v počátcích: sebemenší projev odlišného, samostatného myšlení, sebemenší pokus o veřejnou konfrontaci se skutečností vyvolává v nich pocit nebezpečí a samozřejmě následující obranné reakce. Zatímco se dávno necítí ohroženi původními třídními nepřáteli (kolik jich ještě přežilo?), ani venkovem, zneklidňuje je bývalá maloburžoazie (u nás většinou integrovaná mezi dělníky a do služeb), soustředěně pozorují inteligenci (jako potenciální mozky odporu) a mají skutečný strach z dělníků, kteří jsou jedinou vrstvou obyvatelstva, která se může poměrně snadno zorganizovat. V ideologické oblasti je samozřejmě stále úhlavním nepřítelem náboženství a věřící lidé (nikoliv státně řízené církve). Z našeho hlediska by bylo vhodné dodat, že snad ani církve, ani nábožensky cítící lidé nepředstavují pro «novou víru» takové potenciální nebezpečí, jako pořád ještě široké povědomí poměrně nedávné demokratické a sociální národní tradice, spojené s přesvědčením (doloženým praktickou politikou sousedního Rakouska a konečně i NSR), že vedle režimu «nové víry» existuje alternativní řešení uspořádání společnosti, které - třeba zdaleka ne ideálně - spojuje demokratické a sociální aspekty prakticky mnohem úspěšněji než domácí reálný socialismus. «Masarykismus», stokrát proklínaný a ničený, žije v širokých vrstvách stále a bez Masarykova jména - a to jistě proto, že zdaleka nebyl jen politickou doktrínou, ale svým způsobem mravním kodexem, který pronikal hluboko do rodinného, osobního života (dokonce i u jeho odpůrců), a nabyl tak povahy lidové tradice. Knížka Czeslawa Milosze, letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu, « Svedené myšlení», je pro nás pochmurné Čtení, prorože jasně a přesně ukazuje zdánlivě nezdolatelný mechanismus četných vítězství oné pragmatické politiky, která je spojena s « novou vírou ». Ale diference, které mezitím vznikly mezi autorovými prognózami a skutečným 'vývojem, skýtají přesto i jistou naději. Ta politika má své principiální slabiny a může být úspěšná v určitém, časově omezeném údobí. Milosz dobře vidí, že ani své vlastní horlivé vyznavače a realizátory není schopna uspokojit, že po sobě chtě nechtě zanechává i v nich osobní hořkost, ponížení, pokoření, pocit ztráty lidské důstojnosti, deziluzi a posléze hlubokou nenávist. 2ije na podzemním skladišti výbušnin, které neustále sama proti sobě naplňuje každým aktem násilí na lidské duši. Můžeme jenom doufat, že se další vývoj bude ubírat opět jinudy, opět alespoň trochu jinam, než kam ukazují pesimistické prognózy dneška. r

v

v

Šotolův smutný šašek Sotolova «Cesta Karla IV. do Francie a zpět» se v Praze považuje za veselohru hodně slabou. Oč v ní jde : Otec vlasti na sklonku svých let podlehne v Paříži na chvíli sentimentálním vzpomínkám na dávnou lásku, zavzdychá si, zalenoší, po penzisticku zaflámuje (ve vší slušnosti a s dámou přiměřeného věku). Povzbudivě napomenut kaplanem Jakubem, lidovým klaďasem (« V Čechách je všude krásně», «Císař musí sloužit lidem» atd.) vystřízliví, hravě zvládne diplomatické léčky, využívající hloupého výrostka Václava - a sbohem sny o spokojeném výměnku na Loiře, jede se domů! Pár elegantních svěžích dialogů, to je asi tak vše, co si Sotola v téhle hře dovolil. Jinak jako by zrovna demonstroval ubohost toho, co je mu dovoleno, ošuntělých divadelních frází a klišé. Ovšem; co zbývá spisovateli, jenž - jaksi podmíněně « propuštěn» po období nuceného mlčení - je pod zvlášť pečlivým dohledem soudruhů, kteří to s ním myslí dobře? Spisovateli, který se přesto chce živit svým řemeslem v této zemi? Nesmí-li vypovídat pravdu o své zemi a o své době, nutně upadá do ne-umění, je nudný a místy až trapný. Ledaže - podívejme se na šaška! Co když je šašek Tristan ústřední postavou hry? Šašek o sobě říká - v dialogu s Karlem - pozoruhodné věci. Je Gaskoněc, a měl by tedy jako statečný muž ve svém kraji bojovat proti anglickým okupantům. Ale «šašek je šašek, nechce umírat, chce žít». Jak žije? « Chodím a dívám se . . . to je . . . takové povolání». «A žaluješ?» ptá se Karel. « N e . . . mlčím». «A za co?» «Za málo: za trochu kaše a za škorn ě . . . za to, že mě nevyženou . . . » Ten šašek, to je přece Sotola! «Chodit a dívat se» je povolání spisovatele. Přitom mlčet. V této zemi mlčet, nechceme-li, jak se sluší na Gaskoňce, bojovat proti Angličanům. Mlčet - za almužnu. Mohl by žalovat, ale to už by nebyl spisovatel, to by byl řízl nebo někdo íízlovi na roveň postavený. A celá ta smutná fraška? Jak by nebyla smutná, když věrně obráží mentalitu Sotolových chlebodárců a cenzorů? Mentalitu dávno zbytečných lidí, kteří se hrozí jakýchkoli sociálních problémů své doby a vzruší se už jen hezkou holkou a chlastem (arciť českým!), a i to jaksi nedomrle, přikastrovaně? A proč by vlastně měla být to fraška veselá? Je snad Šotolovi do smíchu? Šašek v jeho hře je jedním z nejsmutnějších šašků, jaké jsem kdy viděl. Nevím, jak to Sotola myslel a bylo by zbytečné se ho na to ptát. Je to nakonec taky jedno. Chápejme tedy šaška Tristana jako hlavního hrdinu a zároveň autora příběhu - to ostatně není v moderním divadle nic neobvyklého. Když celý příběh vezmeme jako výpověď o šaškovi, o jeho mlčení, o jeho laskavých cenzorech - nemáme vůbec veselohru (ostatně :.od kdy se ve veselohře šaškové vraždí?), ale přehořký stesk předčasného penzisty Jiřího Sótoly. Divadlo. Prese všecko - divadlo. J.S.

71

JAN VLADISLAV

SAMOMLUVY 1.

Ne, nechci vymizet vám navždy z paměti a všechno, co tu dělám, můj každý krok a každé písmeno, jež dávám s hněvem a strachem na papír, chce pravý opak: chci, abyste křičeli, až je budete číst a já tu nebudu, chci, aby vám rvalo útroby, až já tu již nebudu, chci, aby vás to hnalo proti zdi a vaši hlavu krvavou aby to rozbíjelo zas a zas o čtyři stěny každodennosti bez dveří, bez oken, až já tu nebudu. A především chci, abyste sténali strachem tak, jak tu sténám já, až já tu nebudu, a abyste si rvali vlasy beznaclějnosti těch slov: «Až já tu nebudu», a abyste si v noci do polštáře mokrého od slz a od potu opakovali jako já: «Co bude, až já tu nebudu?» A chci, aby vám hrdlo při tom vysychalo a závrať úzkosti lámala vám vaz a abyste se schovávali do kouta a abyste se zježenou páteří listovali v knihách proroka, který hovoří o tom, že ho mrzí veškerá práce jeho pod sluncem, protože ji musí jinému zanechat, až on tu nebude, a teh jiný bude v jeho loži spát a místo něho žpívat o vinici, o cedrech na Líbánu, až on tu nebude, a bude chodit po chodnících, kudy chodil on a vystupovat na tytéž hory srdce a závrati, na nichž už podle Rainera Marii Rilka nelze dál, a on tu nebude. Ne, ne, já vás nemám tolik rád, že bych chtěl raději vám z paměti vymizet, než aby vzpomínka na mne vás stála vzlyk. Já - abych pravdu pověděl já vám tak závidím, že vám tu chci nechat na památku ze všech mých nejlepších sil ulitý pohár hořkosti, křiku, pláče, slz, které pečlivě ukryju na dně pod vrstvami nejlepších vín. Můj každý krok a každé písmeno, které dávám s hněvem a strachem na papír,

plní jen tento úmysl a jeho zášť mi dovoluje žít. Ne, ne, ne, já vás mám rád natolik, že bych chtěl vás stát denně tisíce, tisíce vzlyků, až já tu nebudu, a jeste raději bych byl, kdyby se najednou v okamžiku mé smrti celý svět zhroutil v základech a nezůstalo nic než vlající prapor dýmu a rovná hladina moře, až já tu nebudu. Aby už nebyly hory a údolí, aby nebyla města a chodníky s kroky žen a dívek, až já tu nebudu. A především - zas abych pravdu pověděl především bych chtěl, až já tu nebudu, aby nebylo té, o kterou se v hloubi duše chvěji, která mi uniká přece dost už dnes a která by mi navždy unikla, až já tu nebudu. Je to žárlivost až za budoucí hrob a je to žárlivost na to, že by ji nesla zem, že by se jí vzduch, ten vzduch, plný velikosti právě dnes a plný padajícího listí právě dnes, dal zase pít jak víno, až já tu nebudu, je to žárlivost na tenkou šupinu prádla, že by ji obalovalo, až já tu nebudu, a já bych o tom nevěděl. A že by mohla jít kamkoli a že by mohla být sama a že by mohla stát u okna a hledět dolů na chodník a na míjející chodce a že by se mohla dívat do zrcadla a lekat se té cizí bytosti v něm a že bych se už nikdy nemohl ptát, kde byla a nač v tu chvíli myslí, když stojí u okna a hledí do)ů na chodník a na míjející chodce, až j á tu nebudu. A že by mohla náhle zaražena, náhle zasažena bleskem předtuchy ležíc v bílém moři své postele, že by se mohla ptát tak jako tady j á : « Co bude, až já tu nebudu ? » «

V

. w

1

v

Slyšíš mne, slyšíš mne, nebo neslyšíš? Nebuď hluchá, nedělej se hluchá, slyš, takový křik je přece slyšet i přes všechny z d i . . . Slyš mne a dej mi odpověd. (Samomluva čtenáře Shakespearových sonetů)

2.

Svědectví o veikvch věcech měl bych vvdávat. Plivat krev za jiné, kteří už nemohou, měl bych. Ten hnusný život, tak jak je podrobný, po kouskách dávit mohl bych s ostatními. Mohl bych a měl bych vyprávět všecko, co vidím, abyste si rvali oči vlastníma rukama a odhazovali je od sebe. Mohl bych dávat prst do rány, kterou si všichni drápeme, aby se provalil vřed. *

»

*

Ale já se topím ve vlastní krvi až po oči, mne moji vlastní psi den co den dáví, mne moje vlastní Litice žerou po kusech, mne můj vlastní život dusí jak chuchvalec sražené krve. I když vědí, že je to smrt, nemocní chrlí krev s úlevou. Tady je moje: pijte ji, zajděte jako já. Ale než zajdete, mějte tu radost, kterou má umírající nad čerstvou mrtvolou: radost, že neleží tak dosud sám. Proto se bere pero do ruky. Takovou kličku si na mne vymyslil ten chytač psů, takovou kličku, že jenom nůž, opřený střenkou o stůl a ostřím o prsa, že jenom ten nůž by ji rozsekl. Takovou kličku si na mne políčil ten ptáčník, takové oko na mne upletl, že jen hlava, která se do ní zavěsí, jen ta ji utrhne. Takovou síť si na mne zosnoval ten rybář, že jsem v ní uvázl jak ryba za skřele a teď mne zvolna tahá z vody ven. Teď už mne má. Sbohem, vy všichni, které jsem nemiloval. A vv, které jsem miloval, vás proklínám do posledního dechu a přeju vám, aby vás udávili psi, jež pouští láska s provazu. Kvůli vám sedl jsem na ruku, která se nade mnou zavřela. Jak bych já mohl hovořit o něčem jiném, než o tom, jak slyším pod okny osud, jak hrabe kopyty šest černých koní, jak jiskří kameny pod podkovami. Jak bych já mohl zde hovořit o velkých věcech, jimiž je naplněn tento velký čas, když jenom jediné vidí mé oči, když jenom jediné cítí má kůže. Když se vzduch proměnil v širokou řeku a na mně se pasou piranhy hněvu, ty nové Litice, jež se ženou za mnou a na svůj okamžik čekají ve dne v noci.

Já je už nemohu dál nechat čekat, tady jsem, vzdávám se, čiňte co chcete. (Samomluva člověka, který vzal do ruky pero)

3.

Nejsou tu luka, zalitá vodou ze sněhu, který roztál předčasně, ani tv cestv s řadami jeřabin zmítajících se ve větru, ba ani ty nádražní budky a černé bláto z jílu a škváry, jež ulpí na botách všech, kdo vystupují z vlaku a potom jak by při hrbe ni pod skrytým ranečkem se rozcházejí všemi směry do polí a kamsi k vesnicím a chalupám, jež nevidíš . . , Spíš je to chlapík se zdviženým límcem, dneska už celý šedivý, který se dívá pustým pohledem zpod svého klobouku, sám, opřen o sloupek, v promoklých galoších na prahu čekárny stlučené z pouhých tří prkenných stěn. Spíš je to ta nit, jež drží jeho osud a nepouští jej z okruhu těch několika desítek blátivých kilometrů jeho okresu a jež ho vodí jako oj koně u žentouru od jedné stanice ke druhé, od jedné čekárny k další, od jednoho šedivého vlasu k celé špinavé závěji, jež přesto nepohasila cosi žhavého v tom pustém pohledu. Nejsou to usedlosti s černými vraty a střechami, trčící na kopcích jako hrady, ani ty šňůry něžných olšin podél všech vodnatých i vyschlých rigolů, nejsou to červená, neohozená čela zdí, která se vynořují z mlhy naproti s fáborem zeleně, osamělé sosny. >

Spíš je to muž, jenž otvírá v hrubých prstech notýsek a ukazuje chlapci, který jede s ním, červenou cizokrajnou známku a stáčí mlčky hlavu k dítěti, dokud to dítě tiše, radostně, užasle k němu nevzhlédne. Není to čtverec náměstí s morovým sloupem, s prázdnými kašnami, nejsou to pusté ulice a dlažba z valounů, po kterých drkotávala obruč dětství, ani to absolutní nebe některých dávných červencových dnů. Jsou to spíš chlévy, svítící do noci kalnou lampou, pod níž se tiskne dojička špinavým šátkem k bílému boku krávy, . e to spíš tichý pár volů, ctěn jdou ve tmě za vámi

a které poznáváte jen podle pleskotu těch jejich rozpolcených kopyt v prachu silnice. Je to spíš obraz nežli zem. (Samomluva muže, který přemýšlí o domově)

4. Co všechno mi napadá, co všechno mi připadá, co všechno kolem leží a běží, co všechno nemá nic společného s tebou, ledaže se tomu říká život, ledaže se tomu říká smrt, ledaže se tomu říká pomalé umírání, ledaže se tomu, že se tomu všemu, že se i tomu říká láska. (Jednoho dne si to všechno opíšeš na stroji, jednoho dne budeš nad tím stát a kroutit hlavou, jednoho dne to zahodíš do popelnice, jednoho dne to spálíš jako ty culíčky, které sí navíékáš, abys vypadala ještě víc jako dítě). Co všechno mi napadá, co všechno mi připadá, co všechno nemá nic společného s tebou a co všechno jsi žila jenom ty, protože stejně celý svět přišel na svět jen se mnou, i ty jsi přišla na svět s tím mým, ty jsi ten svět, teď to vím, tečí, v tuhle hodinu, v tuhletu vteřinu to vím. (Jednoho dne si to opíšeš na stroji a už tomu asi nebudeš rozumět, bude to jiný svět, ten můj zapadne, tak jako každý den zapadá se sluncem, tak jako zapadá, i když to nevidíme, tak jako slunce jde a jde, aniž to víme, protože je mlha, protože jsou mraky, tak jako klesá, protože je tma, ten náš svět každý den níž a níž za obzor, i když to nevidíme, i když to nevíme). Co všechno mi napadá, co všechno mi připadá, a jsou to krásy, a jsou to hrůzy, protože to j e celý svět, je v tom všechno, všechno vedle sebe, páté přes deváté, padesáté přes devadesáté, musí to tam být, nelze to oddělit, že jsou tam smrti, to by tak nevadilo, ale jsou tam i popravy, že jsou tam popravy, to by tak nevadilo, ale jsou tam i mučidla, že jsou tam Španělské boty a tanečnice, to by byla jen historie, to by byl jen ošklivý starý sen, na který by se dalo zapomenout, ale jsou tam i noci a dny nepřestávajících výslechů,

74

sou tam i obnažené dráty pod proudem, cterými soudci vyšetřují obnažená pohlaví, jsou tam zahnívající plodové vody, ve kterých zahnívají živoucí prsty, je tam i ten debilní kočí, co mlasknutím vyprostil uvázlou fůru i s pískem a párem koní, a potom seděl dvaadvacet let, poněvadž bránil koně před bitím a tím ohrozil nový rodící se svět, je tam i ta žena, co se otrávila prášky na spaní, protože měla ze své penze, ze svých šesti set měsíčně zaplatit dvacet tisíc za dědictví, za dům, který byl dávno znárodněn, a její zachraňování, nakonec marné, trvalo sedm dní a sedm nocí a stálo rovných šedesát tisíc, je tam i ten stařík, byl to učitel, či úředník, co počítal každé ráno v kredenci kostky cukru, protože mu půl roku nedokázali vyměřit důchod, natož poslat zálohu, • a když se dopočítal poslední, vylezl neobratně na židli a pokusil se pověsit na lampě nad stolem, je tam i ten ožrala, co vypil místo piva láhev octu a pak ho převáželi helikoptérou do Prahy a léčili měsíce umělou ledvinou, a j e tam i ten muž, co mu při domluvě rozmlátili ledviny, protože nechtěl vypít láhev octa, jsou tam i mateční louhy moci, ve kterých se rozpouštějí celé vesmíry, jsou tam i mateční louhy bezmoci, ze kterých se nezrodil dosud jediný krystal, je tam všechno, všechno, a ještě víc, protože jsi tam vedle toho všeho ty, ty, jak ses vtiskla do mé minulosti jako pravěká lastura, po jejímž obrysu objíždím prstem, ty, jak jsi vstoupila do mých minulých dnů, zrovna tak přítomně jako do těch budoucích, a ty vezdejší, to jsi už stejně jenom ty, ty, jak tě slyším hovořit zdaleka, ty, jak tě vidím z dálky se blížit, jak stoupám po tvých kolenou, jak stoupám po tvých bocích, jak stoupám tvými žilami, jak stoupám tvými tepnami, jak tě pokládám na zem jako dětský bůh svou hračku, jako se pokládám jako dětská hračka, tomu neúprosnému bohu v tobě, bohu, kterému nevěřím, bohu, kterému ty věříš, protože v té chvíli to je jediné možné vysvětlení, to dobře vím, bohu, kterého bych chtěl najít na dně tvých údů, na dně tvých úst, na dně tvého klína, bohu, ve kterém tonu, ve kterém se utápím, ve kterém jsem se už docela utopil, a jako mrtvý, jako utopenec plavu šťasten vstříc věčnosti řekou života, kterou jsi ty: jsem šťasten, jsem mrtev, jsem mrtev, jsem živ. (Samomluva o štěstí) Ze stejnojmenné sbírky Praha 1980

Úlomky čínského porcelánu ZDENĚK HEJZLAR Dávno přeci tím, než jsem letos mohl kus Čínské lidové republiky vidět na vlastní oči, jsem byl varován: «Nevěř, že můžeš Číně porozumět se svou evropskou a československou optikou. Nejde jen o zemi zcela jiných dimenzí a na jiném vývojovém stupni; jde především o zemi se zcela jinou obecnou a politickou kulturou a tradicí, která vtiskuje čínským skutečnostem svou pečeť bez ohledu na jakékoliv revoluční změny!». Teď vím, že to bylo moudré varování. Nemyslím, že kdokoliv z nás, kdo v poslední době Čínu navštívil, viděl část jejích skutečností vždycky jen malou, protože celá by vyžadovala mnohaletý pobyt - a mluvil na různých úrovních s nepatrným zlomečkem z jedné miliardy jejích obyvatel, může víc než sdělit své velice omezené poznatky a dojmy, a s rizikem subjektivismu a eurocentrismu dát k dispozici ty své úvahy, které jimi byly vyvolány. Objektivně přitom může být leccos «docela jinak» - zejména ze zorného úhlu Číňanů samých.

Katastrofa «kulturní revoluce» Když se na místě slyší fakta o tak zvané «kulturní revoluci» let 1966-76, musí se především myslit na všechny ty nešťastné revoluční romantiky v Evropě, kteří v jejím orkánu po léta spatřovali téměř úsvit nové civilizace. Chtělo by se připomenout jim dávná slova Lissagaraye: «Kdo vypráví lidu falešné revoluční legendy a klame jej - vědomě či nevědomě - falešnými dithyramby, měl by být trestán stejně jako kartograf, který kreslí falešné námořní mapy!». V Číně se teď otevřeně přiznává, že chaos této «revoluce» patří k největším katastrofám novodobých čínských dějin. Čínští komunisté mají celkem srozumitelné vysvětlení, proč to v šedesátých létech začalo. V základech byla oprávněná obava z byrokratické degenerace sovětského typu, představa o kontrole moci «permanentním hnutím mas». Levičácký radikalismus měl mimoto v komunistické straně Číny staré a hluboké kořeny. Mají však zatěžko vysvětlit, proč to trvalo deset let, než se zjistilo, že jde sice o jinou než sovětskou, avšak neméně katastrofální slepou ulici. Odkazuje se na «kontrarevoluční spiknutí bandy čtyř», avšak to s ohledem na dlouhodobou aktivizaci milionů lidí není přesvědčivé. Uznává se těžká odpovědnost Mao Zedonga - zejména v nejnovějším dokumentu ústředního výboru strany z konce června 1981 avšak jeho posmrtná autorita se pokládá za tak důležitý prvek integrity režimu, že se nemá globální kritikou oslabit. Omyly ideologické konstrukce «marxismu-leninismu a maoistického myšlení» mají být pružně a nemilosrdně překonávány v praxi, avšak bez ideologického sebebičování. Naprostá většina lidí v Číně je očividně šťastna, že doby chaosu s zvůle jsou za nimi. Kde jsou - a co si myslí - statisíce bývalých aktivistů «revolučních výborů» a milióny bývalých «rudých gardi-

stů» není lehké zjistit. Pokračující kampaň proti levicovému extrémismu a pokračující kádrové změny - zejména v armádě - dávají tušit, že se všichni ještě zdaleka s pseudoradikalistickou minulostí nevypořádali. V každém případě však nositele «kulturní revoluce» není ani vidět ani slvšet. Stranické a státní orgány se snažily a snaží, aby rány «revoluce» byly zaceleny. Nejde jen o politické rehabilitace. Jde i o zaměstnání a byty pro vyhnané a vracející se, a to není v dnešní Číně lehký problém, a není ještě ani zdaleka vyřešen. Všechno nasvědčuje tomu, že rány nemají být jitřeny nekonečným účtováním s těmi, kteří nesli odpovědnost. Jistý druh «zapomenutí a odpouštění» se pokládá za nevynutelný. L. D. Trocký kdysi řekl, že «v politice nemá místo ani zášť ani pomstychtivost, nýbrž jen a jen efektivnost». Nejsem si však zcela jist, že nesporně účelné «zapomenutí» v případě čínské kulturní revoluce bude řešením definitivním. Lidé dvou generací byli postiženi masově a brutálně, a mnozí z nich budou těžko zapomínal. Při nových politických těžkostech a krizích může se problém odpovědnosti za chaos a násilí znovu aktualizovat. Přinejmenším část čínských komunistů si toho je vědoma.

Základní problém není rozřešen Bez ohledu na dočasné těžkosti - v posledních dvou létech v souvislosti se suchem v provincii Hebe i a ze záplavami v provinciích Hube i a Sichuan - bylo v Číně nejnutnější zásobování potravinami zajištěno. Lidé muse i a musí žil nanejvýš skromně a na úrovni, kterou by v Evropě nikdo neakceptoval, avšak hladomor neexistoval. To je nesporně výkon, který nemůže vykázal žádná jiná z rozvojových zemí. Přes všechny brzdící snahy roste však počet abyvateí Číny o 10 až 12 miliónů každý rok, a již dnes nepřipadá na jednoho obyvatele více než pouhý jeden ar úrodné půdy. Aby se Čína mohla definitivně vzdálit hranice hladu, musí se bezpodmínečně zvýšit zemědělská produkce. Tak jako za revoluce před rokem 1949 leží budoucnost země především v rukou rolníků, a problémy zemědělství se opět právem chápou jako rozhodující. Zvýšení zemědělské produkce se teď stimuluje vyššími výkupními cenami, zaváděním induviduální odpovědnosti za výsledky práce v komunách, i možností vyšších příjmů prodejem na volném trhu, a dokonce i ze záhumenkových přebytků. Zemědělskou produkci však nelze podstatněji zvýšit - ani rozlohu obdělávané půdy rozšířit - bez těch prostředků, které může poskytnout jen průmysl - zejména strojírenský a chemický. Jen ony mohou umožnit první ze «čtyř modernizací». Bez masívní industrializace nelze také opatřit prácí pro ty z nynějších 800 miliónů rolníků, kteří v modernizovaném zeměděství nebudou zapotřebí. Jen průmysl může poskytnout spotřební zboží, které učiní i v Číně život lehčím a kulturnějším. Jen

/průmyslovění stavebnictví může postupně rozřešil palčivé bytové problémy milionových velkoměst, kde dnes nepřipadá víc než 4-5 čtverečních metrů obytné plochy a jednoho obyvatele. A jen průmysl může učinit Čínu silnou velmocí, zabezpečit její obranu a učinit ji rovnocenným partnerem supervelmocí. V Evropě existují teď noví romantikové, kteří těmto zákonitostem nerozumějí. To je však tím, že «nasycení» hledí na věci industrializace jinou optikou než «hladoví». Industrializace vyžaduje vždy ohromnou akumulaci prostředků. Zatím existuje jen jeden «socialistický» příklad takové akumulace ve veliké a zaostalé agrární zemi - ten stalinský sovětský: odejmout zemědělství, co se dá - bez ohledu na jeho rozvrat a stagnaci, držet životní úroveň na nejnižším možném stupni, akumulovat nucenou prací a novým vykořisťováním pracujících. Výsledkem byla sice rychlá industrializace, avšak «vedlejší účinky» byly jak známo tak katastrofální, že se z nich sovětská společnost nemůže vzpamatovat dodnes. Tou cestou čínští komunisté jít nechtějí. Mají ovšem za sebou i své vlastní palčivé chyby a omyly. Neúspěch Maova «velkého skoku vpřed» z konce padesátých let a chaos «kulturní revoluce» nejsou zapomenuty, a neuváženost nového «skoku» z let 1978-79 s nezaplatitelnými objednávkami velkých investičních celků v zahraničí se v posledních dvou létech jen bolestně napravuje restriktivní politikou «redukce». V Číně probíhá živá diskuse o ekonomických problémech, a zvažují se impulzy a zkušenosti odevšud, včetně pokusů o ekonomické reformy v zemích sovětského komunismu. Ani československé reformy šedesátých let se už nepovažují za «chrusčevovský revisionismus», a s velikým zájmem se sleduje hledání nového hospodářského modelu v dnešním Polsku. Otázka, zda čínští komunisté najdou cestu industrializace bez chaosu a tvrdostí jak kapitalistických tak sovětských řešení, není však ani zdaleka zodpovězena. Zdá se, že si sou vědomi nebezpečí nerovnováhy mezi akumuací a spotřebou, mezi zemědělstvím a průmyslem, mezi rozvojem těžkého a lehkého průmyslu. Jeden ze stranických pracovníků ujišťoval, že «strana teď ví, jak nebezpečné je urychlovat industrializaci bez ohledu na objektivní podmínky a na životní úroveň lidu ». To by byl dobrý předpoklad pro nalezení správného východiska. Musí se však v tom případě akceptovat, že materiální blahobyt Číňanů i velmocenská síla Číny neporostou příliš rychle.

Otevření tržních vztahů «Duch konzumenta» byl v Číně už z lahve vypuštěn. Reformy, které mají urychlit ekonomický vývoj, se podobají těm, o jaké se usilovalo v šedesátých létech v zemích sovětského komunismu, a které pak byly s výjimkou Maďarska po roce 1968 potlačeny. V zásadě jde i v Číně o to, aby se otevřel prostor pro podnikavost a tím hospodářskou efektivitu poskytnutím větší samostatnosti průmyslovým podnikům i zemědělským komunám, a aby se zavedly stimulující prvky tržního hospodářství do soustavy hospodářtví plánovaného. Extrémní příjmová nivelizace patří minulosti. V zemědělských kolektivech se odměňuje podle odpracovaných jednotek, a příjmy v průmyslu se

76

liší podle kvalifikačního stupně, výkonu i odpovědnosti. Také příjmová degradace intelektuálních povolání se odstraňuje. Zvýšením platů a zavedením prémií v průmyslu i zvýšením výkupních cen zemědělských produktů se v posledních létech vytvořila jistá kupní síla obyvatelstva, a nové obchodní domy i prastaré krámky nabízejí již mnohé vytoužené zboží. I v Číně vyzývají teď z reklamních plakátů elegantní dívky k nákupům. Kupní síla je ovšem stále ještě nízká - a je zmenšována citelnou inflací, ceny atraktivního zboží vysoké a nabídka na trhu nedostatečná. Černý trh začíná sužovat i Čínu. Deng Xiaopingova, Hu Yobangova a Chen Yunova pragmatická reformí politika vytvořila vědomí nároku na rostoucí životní úroveň. Vydělávat více peněz za více práce a za vyšší kvalifikaci patří k jejím základům. Za peníze lze už nyní učinit život pohodlnějším, i když stále ještě v omezeném rozsahu. Většina obyvatelstva je nesmítně chudá, a očekávání zlepšených životních podmínek je silné. Jestliže toto očekávání přesáhne možnosti hospodářství - a to se s ohledem na jeho současnou úroveň, na problémy se zaměstnaností při eventuelní racionalizaci, i na rostoucí počet obyvatelstva může stát - vzniknou pravděpodobně sociální napětí, s nimiž čínští komunisté nemají žádné zkušenosti. Také generační problém může vytvořit napětí. Konfuciánská úcta ke starým je obnovena, a čínská mládež teď disciplinovaně studuje nebo pracuje, pokucl nemusí na možnost práce čekat. Duch vzpoury «rudých gardistů» už neexistuje, a mládež se zdá pilná a tichá. Není však třeba pochybovat o tom, že myslí jinak než její revoluční otcové i než pseudorevoluční «gardisté» šedesátých a sedmdesátých let. Tvrdí se, že je politicky pasívní, a že začíná podléhat vlivu «západní masové kultury». Vede se nová kampaň proti «ideologické vlažnosti a bezprincipiálnosti». Není však jisté, zda si oficiální «marxismus-leninismus a maoistické myšlení» podržuje dostatečnou přesvědčivost a přitažlivost: minulá i současná praxe není užívanými poučkami dostatečně vysvětlována ani motivována. Generační problém pravděpodobně visí ve vzduchu, a nebude snadné jej řešit.

Úskalí politického

systému

Sociální i generační napětí by mohla v budoucnosti ohrožovat i stabilitu politického systému, protože jejich řešení by potřebovala takové demokratické mechanismy, jaké umožňují vyjevování a uspořádávání zájmů, a jaké v Číně dosud neexistují. Leccos nasvědčuje, že se tyto problémy přinejmenším tuší. Aniž by se připouštěla možnost oslabení «vedoucí role komunistické strany», rozšiřují se pravomoci znovuvybudováných odborových organizací, oživují se ty organismy, které mají na závodech i v zemědělských komunách poskytovat pracujícím účast při rozhodování, zavádí se systém volitelnosti, odděluje se působení strany a státních orgánů, zákonodárným a jiným voleným orgánům poskytuje se více pravomoci, zlepšuje se právní řád a zvyšuje právní jistota. Volnější demokratizační debata a svobodnější veřejné mínění se však stále ještě pokládají za nebezpečné, protože by mohly nekontrolovatelně desitegrovat společnost. Vnitřní

vazby obrovského státu a jeho nová sociální struktura jsou možná skutečně ještě příliš křehké, a obava z desintegrace může být čínských poměrech oprávněná. V tom případě bude ovšem rozhodující, zda čínští komunisté budou ve zlé leninistické tradici nedostatek demokratických práv a svobod pokládat za přednost systému, anebo zda v nich buclou spatřovat historickými zvláštnostmi a dočasnými okolnostmi vynucený nedostatek, který může a musí být postupně a systematicky překonáván. Zdá se, že jsou mezi čínskými komunisty lidé, kteří to chápou. Politické a hospodářské aparáty jsou v dnešní Číně stále ještě rozhodující, a jsou nesmírně početné. Teprve budoucnost ukáže, zda se podařilo podřídit je nějaké specificky čínské a fungující demokratické kontrole, anebo zda se přece jen vyvíjejí a upevňují jako všemocná byrokratická sociální skupina, která i v Číně bez kontroly a «ve jménu socialismu» spravuje skutečné i domnělé zájmy lidu. Odmítavý a kritický vztah k sovětskému komunismu dává istou naději, že se Čína této degeneraci vyhne. Naděje však není žádná jistota.

Čína a svět Čínští komunisté se přidržují i nadále Maovy teorie «tří světů»: světa supervelmocí, to jest USA a SSSR, světa ostatních industrializovaných zemí, které jsou ohrožovány hegemonismem supervelmocí, a kam patří jak kapitalistické státy tak i satelizované státy sovětského bloku, a «třetího světa» rozvojových zemí včetně Číny. Domnívají se však, že od doby vytvoření této teorie došlo ve «světě supervelmocí» ke změně: USA staly se defenzivní', zatímco sovětský hegemonismus je stále ofenzivnější' a proto nebezpečnější. Možnost ozbrojeného konfliktu supervelmocí a tím třetí světová válka pokládá se nadále za akutní nebezpečí - zejména v polovině osmdesátých let; uznává se však, že spojeným úsilím ohroženého lidstva je možno katastrofě zabránit. Politika SSSR zůstává pro čínské komunisty nadále hlavním nebezpečím jak pro světový mír, tak pro nezávislost národů včetně Číny. Militantní antisovětismus v mezinárodních vztazích odpovídá vitálním čínským národním zájmům. Chrání nejen řed nebezpečím sovětského hegemonismu vůči íně. Otevřel a otevírá také cestu k velmocenskému vzestupu Číny: jako eventuelní spojenec a «bratrský stát» SSSR neměla by veliká avšak stále ještě slabá Čína nikdy šanci, aby byla uznávána jako rovnocenný partner jiných velmocí, především USA. To je ovšem aspekt, o kterém se v Číně příliš nemluví. Zdá se, že s revizí dogmatického maoismu ve vnitřní politice dochází i k určitým změnám ve vztahu k vnějšímu světu, také v souvislosti s realističtějším oceněním dosaženého vývojového stupně. Především se zdůrazňuje nutnost «učit se všude a od každého », protože ve srovnání s rozvojovými zeměmi dosáhla sice Čína velkého pokroku, avšak ve srovnání s vyspělými zeměmi světa je stále ještě zaostalá. Za druhé se pociťuje potřeba hlubších poznatků i o kritizovaných společnostech zemí «reálného socialismu», protože dosavadní schématický obraz «chruščevovským revizionismem obnoveného kapitalismu» stává se ve světle

vlastního komunistického reformismu neudržitelným. Za třetí se uznává potřeba kontaktů a přátelských vztahů se všemi, kteří si je přejí, nikoliv jen s těmi. kdo bez výhrad sdílí čínská stanoviska. To platí zejména o eurokomunistickych, sociálnědemokratických a socialistických stranách v Evropě, a o některých vládách a hnutích v zemích třetího světa. Za čtvrté začíná Čína provádět aktivnější' zahraniční politiku ve vztahu ke státům jihovýchodní Asie, aby tu čelila sovětským pokusům o vliv a vietnamské politice ve službách SSSR. Taková politika se musí provádět se stávajícím vládami, a to znamená jisté komplikace ve vztazích s jejich revolučními odpůrci, kteří dosud požívali přímou čínskou podporu. A za páté pomalu uzrává poznání, že vedle mobilizace proti nebezpečí sovětského hegemonismu je potřebí i jistého porozumění pro to, že státy a národy v jiném geopolitickém postavení než Čína - zejména v Evropě - jsou nuceny usiloval i o možnost mírového soužití s SSSR. V dnešní Číně probíhá proces hlubokých změn, které jsou mnohem komplikovanější a všestrannější než se z Evropy zdá. Nemá ještě své pevné kontury. Vyplatí se však, aby byl pečlivě sledován a studován. Má bezpochyby světovou dimenzi, která je důležitá i pro naše dlouhodobé československé zájmy.

Výpověď i zpověď 1/ X

X

Lev Kopelev, také v Československu dobře známý přední sovětský germanista a překladatel, byl počátkem tohoto roku zbaven občanství své země. A to během legálního studijního pobytu v zahraničí, podobně jako už Dž. Medvěděv, V. Axjonov, gen. Grigorenko, V. Někrasov a další. Nyní tedy L. Kopelev (nar. Í912) žije a pracuje v NSR, kde také postupně publikuje texty, zprostředkující jeho životní zkušenosti jakož i vlastní autobiografií. Přes odrazující rozsah - dosud vydané tři svazky čítají na 1.500 tištěných stran a teprve pokrývají zhruba polovinu dospělého života - patří jeho svědectví k nejdůležitějším svého druhu.

Lew Kopelew, Aufbewahren für alle Zeit! Str. 618, Hoffmann und Campe, Hamburg 1976. Týt Und schuf mir einen Götzen. Lehrjahren eines Kommunisten. Str. 424, tamtéi 1979. Týi Tröste meine Trauer. Autobiographie 19471954. Str. 412, tamtéi 1981. Kopelev, jak patrno, nepředkládá čtenářům svou zprávu v chronologickém pořádku: všemu dřívějšímu i pozdějšímu předsadil zatím nejrozsáhlejší svazek «Uchovat provždy!». Patrně právem, neboť jde o válečná léta, která představují prožitek základního významu pro několik generací, osobně pro autora pak čas a dějiště zkušenosti klíčové, k níž se bude nadále vždy vztahovat: zkušenosti «z fronty přímo do vězení», vážného konfliktu se sovětskou mocí, který uvedl v chod proces přezkoumávání a přehodnocování vlastních východisek. Jde o poslední fázi války, major Kopelev vstupuj e s Rokossovského armádou do východního Pruska, a setkává se přitom ve vlastních řadách s projevy nenávistné pomstychtivosti, chladnokrev-

77

ného vraždění, mučení, znásilňování a plundrování civilního obyvatelstva. V této době je L. Kopeiev přesvědčeným komunistou, pro podobné praktiky však nenachází žádné ospravedlnění ani v marxistické ideologii, a s úzkostí se ptá také po důsledcích pro sovětský zítřek: vždyť ti, kdo dnes horlivě zabíjejí skutečné nebo domnělé nepřátele, mohou zítra stejně snadno zabíjet vlastní lidi, úplný morální nihilismus poškozuje nakonec těžce vydobyté vítězství. Pragmatická moc - prostřednictvím snaživých, omezených a bojácných figurek - vbrzku zasáhne: Kopeiev j e vyloučen ze strany, zatčen, uvězněn a posléze odsouzen pro «maloburžoazní humanismus, soucit s nepřítelem a oslabování bojeschopnosti Rudé armády» ke třem létům trestního tábora. Několik týdnů po odpykání tohoto trestu je v roce 1947 znovu zatčen, a za totéž (1) znovu odsouzen, tentokráte k deseti létům trestního tábora. V druhém svazku autobiografie «Utěš moje smutky» podává Kopeiev zprávu o speciálním vězení pro vědecké a technické pracovníky známe je ze Solženicyna - kde byl ve výkonu trestu držen až do konce roku 1954. Předchozí svazek «A stvořil jsem si modlu» líčí autorovo dětství a mládí v Kijevě a Charkově, a rekapituluje jeho komsomolská léta s průhledy do společenského a politického dění sovětských třicátých let. Hodnota Kopelevova svědectví záleží především v dvojilosti zprávy o společnosti a zprávy o autorovi samém: v tomto smyslu se jeho autobiografie blíží jakémusi soudobému « Bildungsrománu », kde konfrontace se světem produkuje rozvoj poznání a výchovy, nese hrdinovo lidské a občanské zrání. Autorova výpověď o skutečnosti - zejména předlágrové - je co do záběru i pohledu komplexnější a vrstevnatější, než u většiny podobných spisů. L. Kopeiev je nadán nezdolnou zvídavostí vůči společenským jevům a vůči formám lidského existování, ať už se s nimi potkal jakkoli, a proniká do nich lehce, bez zábran, se smyslem pro mnohostrannost souvislostí a významů. Je přitom vybaven kultivovanou formulační pohotovostí a udivující mohutností paměti: bez nesnází si po létech vybavuje subtilní sledy argumentace stejně jako íýziognomické detaily, komplikované toky událostí právě tak jako vůně a zápachy. Věcné informace, které Čtenáři předkládá, mají samostatný význam panorama vesnického hladomoru 1932-33, sexuální život v lágrech - především však podávají svědectví o člověku: jen jednotlivé charakteristiky osudů a portréty osob by si zasloužily zvláštního rozboru. Kopelevova aubiografie je psána s výrazným osobním odstupem. Autor nechce promítat do minulosti pozdější hlediska, přiznává některé někdejší motivace (ze strachu a kalkulu se nepokusil pomoci přátelům, označeným za trockisty), vcelku

nezamlčuje ale ani nedramatizuje vlastní naivity, lehkovážnosti a zaslepenosti. Tím hodnověrněji oslovuje čtenáře Kopelevova zpověď. Nejpřesvědčivěji vyznívá v pasážích, kde a pokud autor bez komentáře reprodukuje svá minulá stanoviska a činy (účast na rekvizicích), nebo kde a nakolik naopak revokuje tehdejší sebereflexi (jak a proč se stal ve vězení důslednějším stalinistou, než jakým byl kdykoli dříve). Kapitoly o autorově dětství a mládí - o zrodu intelektuála, humanisty a v dobrém slova smyslu internacionalisty - je možno také číst jako ilustraci k studii o formování osobnosti a utváření hodnotových a zájmových orientací, pozdější pasáže pak - o spontánním «formování komunisty » v dospívám - jako životopisný doklad prolínání a srůstání původního osobnostního základu s celospolečensky kanalizovanými přesvědčeními, vzory a perspektivami. Právě toto organické zvnitřnění totiž vysvětluje, proč se pak mohou jednotlivé rozpory, protichůdnosti a střety mezi žitou zkušeností a vyznávanými principy překvapivě dlouho jakoby propadat do prázdna: vyrovnat se by znamenalo zásadnější přestavbu vlastní osobnosti a tedy přijetí, uvědomění a zvládnutí krize či krizí s takovou proměnou spojených. Dosud vydané svazky Kopelevovy autobiografie sahají teprve po práh produktivní osobní krize tohoto typu. Přesto, že vězeň Kopeiev ještě po osmi létech lágru sepisuje další odvolání a stará se, jak ve vězeňském provozu méně plýtvat veřejnými prostředky, představuje jeho zatímní zpráva jediné souborné poselství o přípravách a povaze nadcházejícího střetnutí nejen už Kopeleva se sovětskou mocí, nýbrž především Kopeleva se sebou samým.

«Ekologické» grafiky Spatřil jsem na obraze svůj sen. Sen se mi zdává v různých obměnách od mládí. Sednu do tramvaje a ta mě proveze celým městem a pak vyklopí v neznámé, čisté a neposkvrněné krajině, ještě spíše bych řekl: v krajině mého dětství. Teď jsem s ustrnutím hleděl, jak výtvarník můj sen nakreslil. Tramvaj stojí kdesi v krajině a z ní směrem k malebnému kostelu vychází proud lidí. Teprve pak jsem si všiml, že všechno, čemu se ti lidé blíží kostel i okolní krajina - je nakresleno na obrovské kulise. Kulisa se na Součkových grafikách objevuje několikrát (Weekend, Deziluze, Kulisy). Naše touha po čistém a přirozeném se může upnout jen k náhražkám, k symbolům (Vlajky), ke kulisám. Skutečný svět, to j e svět zkázonosné činnosti člověka. Bortící se megapolis, muž smrtelně skřípnutý v jakési umělé věži zírá do širé krajiny, do níž už nikdy mu nebude dáno vstoupit, strom, který vyrůstá z oken nekonečného mrakodrapu, jiný strom v podobě ženského těla, protknutý šípy a spoutaný v zápěstích, krajina pod gigantickou deskou, na níž dupou, tančí svůj vítězný tanec monstrózní torza. «Most» se nazývá grafika, na níž jsou zobrazena dvě města. Město starobvlé, město z barokních Meriánových rytin, a současné megapolis. Mezi nimi teče řeka a uprostřed ní, souběžně s jejím tokem, se táhne most, most nespojující břehy, f

*

most odnikud nikam. Naše doba se utrhla od minulosti, od všech souvislostí a tradic. To je poselství, patetické poselství - vyjádřené však střízlivou, klasicky přesnou a detailní kresbou. Grafika Jana Součka. Vzpomínám si na spory mezi stoupenci figurativního a nefigurativního umění v šedesátých letech. Vždycky mi připadalo, že zatracovat jeden směr ve jménu druhého je příznakem omezenosti nebo alespoň nezasvěcenosti. Přechodný triumf abstraktního umění měl jistě své dobové důvody. Jisté tradiční náměty se zdály být vyčerpány, sociální tématika zkompromitována, dynamika života se zdála být nevystižitelná tradičními výtvarnými prostředky. Navíc nejkonzervativnější společenské síly se hlásily k figurativnímu umění, když je ovšem předtím po svém definovaly jako umění služebné, popisné a konformní. Je nepochybné, že zaujmout k složité situaci současného světa stanovisko ryze výtvarnými prostředky musí být obtížné. Ale má být odpovědí na tuto složitost mlčení? Anebo odpověď pronesená řečí, jejíž mnohoznačnost nechává většinu odpovědí na divákovi? Nepovažuju za náhodu, že většina současných výtvarníků, které bych nazval nekonformními, jakkoliv se liší ve svých rukopisech, vytváří většinou díla figurativní, někdy až minuciózně zachycující tvary a podoby reálného světa. Tváří v tvář katastrofě, jíž musíme čelit všichni bez rozdílu, katastrofě, do níž hrozí zavléci naše civilizace celou planetu, se mi zdá Součkův pokus o obsažnou a angažovanou grafiku poctivý, podnětný a působivý. (Několik desítek svých grafik vystavuje Jan Souček na chodbách Klicperova divadla v Kobylisích.)

Podivný omyl Tak je nadepsána drobná zpráva v Tvorbě z 9. září. O jaký omyl běží? Cituji: Anglické hudební nakladatelství EMI vydalo «historickou nahrávku» I. klavírního koncertu F. Chopina v podání kdysi slavného rumunského klavírního virtuóža Dina Lipattiho. Hudební odborníci však brzy zjistili, že jde o podvod a že jde ve skutečnosti o nahrávku polské pianistky Czerné-Stefanské. Pod tíhou důkazů EMI sice přiznala svůj «omyl», ale nahrávku dále prodává pod Lipattiho jménem.

Potud Tvorba, Nevím, čemu se kulturně politický týdeník ÚV KSČ diví Sovětské vedení v roce 1968 přepadlo Československo a prohlásilo to za «bratrskou pomoc». Celý svět sjistil, že jde o podvod a že jde ve skutečnosti o praobyčejnou invazi Akce se přesto nadále prodává pod jménem bratrské pomoct Potud sahá obdoba s podvodem kolem hudební nahrávky. Rozdíl je jedině v tom, že přátelé nejvěrnější svůj «omyl» dosud nepřiznali V nápravě «podivných omylů.» má před nimi tedy anglické hudební nakladatelství EMI značný náskóL J.S.

Chystá se generační autoportrét Během redigování a uspořádávání knížky «České rozhovory ve světě» mé tušeni o generačních odlišnostech i zde v emigraci, kde často žijeme tisíce kilometrů od sebe, nabývalo stále konkrétnějších kontur až posléze, po dokončení této publikace, mě přivedlo k pokusu uspořádat «Generační sborník 30 až 40/1981» (pracovní název). Vydání jsem nabídl Indexu, který* to přijal a o spoluuspořádání jsem požádal literárního kritika a básníka naší generace Antonína Brouska. Projekt by měl být otevřen každému, komu je v letošním roce kolem třiceti až asi tak čtyřiceti let či kdo se k této generaci cítí být příslušný a komti vyšla alespoň jedna knížka či byla provozována jedna hra. Zúčastnění by se podíleli na sborníku dvěma pracemi: Esejistickou úvahou na téma «Naše generace» (v rozsahu nepřevyšujícím 10 strojopisných stránek) a ukázkou z tvorby, popřípadě literáměkritické či mt os ti (návrhů můžete zaslat více, uspořadatelé si však vyhrazují právo výběru, a to samozřejmě i s ohledem na rozsah, který by neměl překročit cca 30 stránek). Připravovaný sborník by měl být zároveň výzvou pro naše «petliční», «Šuplíkové», ale i «oficiální» generační druhy doma, aby se na projektu podíleli nebo ho alespoň časem doplnili. Tedy: máte-li skutečný a poctivý zájem o tento generační autoportrét, tzn. jste-li sto věnovat sdostatek Času i předpokládanému eseji, sdělte mi to pokud možno obratem na korespondenčním lístku. Rukopisy pak pošlete, laskavě, nejpozději do 30.1.1982. S přátelským pozdravem Karel Hvížďala Amsterdamer Str. 7 5300 Bonn 1 P.S. V letním dvojčísle 3 4 Listů (červenec 1981) uveřejněný rozhovor s Františkem Listopadem pod titulem «Z lisabonských dopisů» je kapitolou z výše jmenované knihy Karla Hvížďaly «České rozhovory», která vychází v nakladatelství INDEX v Kolíně. Omlouváme se autorovi za toto nedopatření.

Fejeton

O diplomacii a diplomatech JIŘÍ HOCHMAN

Diplomacie existovala dávno před zřízením úřadu na to specializovaného, a zdá se dokonce, že v těch starých dobách měla i lepší úroveň. Faraóni například žádné ministerstvo zjahraničí neměli, ale že by neměli zahraniční politiku nebo diplomacii, to se ovšem tvrdit nedá. Ani Říše Římská neměla žádnou podobnou složku mezi císařskými kancelářemi pozdní éry. Guvernéři vyřizovali přespolní agendu na místě samém a Senát to nejvýše schvaloval. Zvláštní vládní úřad pro styky se zahraničím si podle všeho vymysleli Číňané, když v roce 1638 vy-

79

tvořili instituci zvanou Li-fan yiian neboli Úřad pro styky s barbary. Hlavním úkolem nového úřadu bylo dávat pozor na sovětské soudruhy, kteří se v té době začínali hemžit v horním Poamuří. Li-fan yiian měl prostě na starosti držet kozáky a popy v pustině na severu a nepouštět je přes řeku. Když si mužici nedali říci, poslal na ně Li-fan yiian kohortu imperiální armády, což mělo vždycky dobrý účinek. Po opiových válkách byl ještě zřízen vyšší úřad zvaný Tsungli Yamen, čili Úřad pro všeobecné záležitosti. Již z tohoto názvu je patrné, že Číňané si i sám pojem «zahraničí» jaksi eklovali, od styku s barbary si moc dobrého neslibovali a chtěli si je držet od těla. V imperiálním administrativním systému měl proto Tsungli Yamen asi takový statut jako má dnes u nás Okresní hygienicko-epidemiologická stanice. Nalézali tam uplatnění největsí hňupové, kteří se v soustavě imperiálních zkoušek nedostali ani před maturitu. Diplomatická činnost byla minimální a styková agenda se pokud možno vyřizovala hned na hranicích. Někdo může říci, že to byla vcelku ideální situace, ale bude případnější zaznamenali, že základním předpokladem každého úřadu pro styky se zahraničím je od té doby existence nějaké vlastní zahraničněpolitické koncepce, neboli zahraniční politiky. Teprve k její realizaci si státy začaly vytvářet potřebná pracoviště, Vydržovat si nějaký ten Tsungli Yamen, nota bene jako regulérní ministerstvo s několika tisíci zaměstnanci a nemít přitom zahraniční politiku je tudíž velká kuriozita. Vyskytují se různé názory na to, zdali jsme měli nějakou vlastní zahraniční politiku před rokem 1968, i když sama osobnost tehdejšího tninistra zahraničních věcí Činí nějaký kladný předpoklad skoro zbytečným, VýznamějŠÍ agenda se však vyřizovala kdykoli dotyčný soudruh někam odjel, a nebylo to vždycky úplně zanedbatelné. Pokud však jde o dobu po dubnu 1969, veškeré známky vlastní čs. zahraniční politiky byly beze zbytku vymýceny. Také úřad, zvaný ministerstvo zahraničních věcí, byl dokonale zbaven všech úředníků podezřelých z nějaké odbornosti Na jejich místa byli povolání soudruzi zhruba podle stejného kvalifačního klíče, jaký používal čínsky Li-fan yiian řekněme na počátku 18. století. Co z toho vzniklo je charakterizováno tím, že se už o našich diplomatech nevyprávějí ani anekdoty. Vtírá se proto otázka, jaký je vůbec účel pokračujícího vydržováni této mamutí instituce ? Dá se ovšem poukázat na to, že v zemích socialistického tábora tradičně existují různá rezortní ministerstva, takže např. v Mongolsku mají minister-

stvo kultuiy a v Sovětském svazu ministerstvo spravedlnosti, a podle podobného klíče máme tedy u nás ministerstvo zahraničí. Mohli bychom se také celé záležitosti pohodlně zhostit tím, že bychom popřeli národní charakter shora uvedené instituce pouhým předloženin jmenného seznamu našich diplomatů na některém zastupitelském úřadě, jako např. v Caracasu, kde Československo reprezentují soudruzi Ho rváth, Fenyvéši, Pilbuch, Karabačenko, Stanczo, Varga a Ujváry. Máme ovšem také Rohál-Ilkiva, který však je nyní náměstkem ministra, A ministr sám je sice český Bohouš převlečený za Slováka, ale k hodnosti ho kvalifikovalo to, že v srpnu 1968 byl hlasatelem ruské rozhlasové stanice Vltava v Dráždanech. Zdali jsme si to všechno zasloužili, nedokázal nám zodpovědět pro podobnou konstelaci ani Ernest Denis ve svém rozsáhlém díle «Čechy po Bílé Hoře». Jelikož však nechceme volit nějakou pohodlnou vytáčku, obraťme se raději k závažnějším postulátům ideologickým, i když soudruh Brežněv nedávno stanovil přednost ekonomiky před marxismem. A hledáme-li pro celý úkaz relevantní ideologické vysvětlení, dostaneme se přes Lenina k hraběti von Clausewitzovi, který ostatně Iljiče silně inspiroval. A Clausewitz nám přes Lenina odkázal poučku, že zahraniční politika je pouze pokračováním politiky vnitřní. Aplikovat to ve smyslu doktrinálním, když žádnou zahraniční politiku nemáme, by ovšem bylo obtížné, ale je dialekticky přípustné to uplatňovat ve smyslu institučním. Takže v leninském pojetí je prostě ministerstvo zahraničí detašovaným pracovištěm ministerstva vnitra, a protože tuto posledně jmenovanou instituci nelze v reálném socialismu zrušit aniž by se tím podkopaly samy základy téhož máme prostě s ministerstvem vnitra také ministerstvo zahraničí, a naopak. V praksi to pak vypadá tak, že u každého policajta se povzbuzuje pracovní morálka příslibem, že v odměnu za věrné služby bude jednou i s rodinou vyslán na rok, na dva do nějaké cizí země, pokud možno s tvrdou valutou, jako první, druhý nebo třetí tajemník anebo aspoň jako domovník nebo kuchař, přičemž hodnost není vázána stupněm gramotnosti. Naopak, umí-li někdo příliš psát, nebo dokonce číst, je to první krok na scestí V jistém smyslu je zajímavé, jak málo se v daném případě organizačně změnilo od dob starých čúiských institucí, neboť také Li-fan yiian byl detašovaným pracovištěm jiné složky, a to Správy rituálních záležitosti Její hlavní agendou byla cenzura. Dějiny jakoby se někdy pohybovaly v kruhu.

LISTY (řídí Jiří Pelikán s redakční radou) vycházejí jako dvouměsícník a jsou určeny především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je možno časopis objednat za roční předplatné 20, - DM (nebo ekvivalent v cizí valutě) pro evropské země 25, - DM pro USA, Kanadu, Izrael a j. zámořské země (letecky) 27, - DM pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Již. Ameriku (letecky) Předplatné a příspěvky na tiskový fond posílejte na LISTY, PSchA München 112 76-802 složenkou nebo. LISTY, Konto No 112844, Bayerische Vereinsbank, Leopoldstrasse, München. Objednávky časopisu a knih (Tanky proti sjezdu, Zakázaný dokument) a ostatní korespondenci posílejte na adresu redakce: LISTY, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA