brooka
01
Pohovka, která umí přesně to, po čem jste vždycky toužili. Polštáře s tvarovou pamětí a vysoké opěradlo poskytují oporu, kterou si váš krk zaslouží. BROOKA představuje pohodlný začátek konce vašeho namáhavého dne. K dostání v provedení lesní zeleň, lila, nach a noc. v × š × h: 87 × 223 × 82 cm prod. číslo 5124696669
Za úsvitu se
zombie pomalu ploužili po parkovišti. Měli společný cíl: obrovskou béžovou krabici na jeho vzdálenějším konci. Za pár minut je čekalo vzkříšení koňskou dávkou kafe ze Starbucks, ale teď byli sotva víc než živí mrtví. Příčiny úmrtí byly různé: kocovina, noční můry upředené z výjevů z onlajnových her, biologické rytmy narušené nočním sledováním televize, děti, které prostě ne a ne zabrat, sousedé, kteří pařili do čtyř do rána, zlomená srdce, nezaplacené účty, neuskutečněné cesty, nemocní psi, odvedené dcery, nemocní rodiče či štědrá porce zmrzliny, zhltaná kolem půlnoci. Ale každý den ráno, pět dní v týdnu (a o prázdninách sedm), se ploužili přes parkoviště k obrovské béžové krabici – k té jediné věci v jejich životech, která se neměnila, která na ně čekala, ať z nebe padal déšť či sníh, domácí mazlíčci nebo rozvodové formuláře. Do práce. Orsk byl celostátním, ryze americkým řetězcem obchodních domů ve skandinávském stylu. Nabízel
HorrorstÖr
10
dokonale designové a lifestylové kousky za ceny nižší než IKEA a jeho pokrokový slogan sliboval „lepší život pro všechny“. Zejména pro akcionáře Orsku, kteří se rok co rok scházeli v centrále firmy v Milwaukee ve Wisconsinu, aby si poslechli, že jejich řetězec obchodů, kompletně okoukaný od IKEA, jim zas vydělal o trochu víc peněz. Orsk svým zákazníkům sliboval „všechno, co potřebují k životu“, ať se řečený život zrovna nacházel v libovolném stádiu – nabízel vše od kolébek Balsak až po houpací křesla Gutevol. Jediné, co v nabídce chybělo, byly rakve. Aspoň prozatím. Orsk bylo obrovské srdce, které pumpovalo 318 partnerů – v souladu s firemní politikou rovnoprávnosti se zaměstnancům na všech postech důsledně říkalo partneři – skrz cévy obchodního domu v neustávajícím koloběhu. Každé ráno se tady prodavači (čili partneři prodeje) scházeli, aby projeli své identifikační karty čtečkou u vchodu, zapnuli si počítače a celý den pomáhali zákazníkům vybrat tu pravou skříňku Knäbble, tu nejpohodlnější postel Müskk a ty nejkrásnější sklenky na vodu Lågniå. Každé odpoledne nastupovali partneři-doplňovači, aby doplnili Samoobslužný sklad, vyrovnali zboží v regálech, dosypali je do košů určených k impulzivnímu nakupování a natahali palety zlevněného zboží před kasy. Byl to dokonalý systém, přesně vyladěný tak, aby zajišťoval optimální prodejní výkonnost všech 112 obchodních domů Orsk po celé Severní Americe a dalších osmatřiceti ve zbytku světa. Ale dnes, první červnový čtvrtek v 7:30 ráno, v prodejně Orsk #00108 v okrese Cuyahoga v Ohiu, se tenhle dokonale vyladěný systém se skřípěním zastavil. Potíže začaly tím, že čtečka karet u vchodu pro partnery vypustila duši. Prodavači se scházeli a hro-
11
Brooka
madili u dveří v neforemném chumlu. Střídavě mávali svými kartami před čtečkou, dokud se neobjevil Basil, zástupce šéfa pobočky, a neodvedl je všechny za roh, ke vstupu pro zákazníky, kterým se do budovy dostali bez problémů. Zákazníci vstupovali do budovy Orsku proskleným dvoupatrovým atriem a výtahem, který je vyvezl do horního poschodí. Tam začínala jejich pouť bludištěm zvaným Showroom, kde se jim styl Orsku mohl optimálním způsobem představit sám, anebo jim ho mohla vtlouct do hlavy armáda interiérových designérů, bytových architektů a poradců. Jenže tady se naskytl další problém: eskalátor jel dnes ráno dolů, ne nahoru. Partneři prodeje se nahrnuli do atria a zmateně tam přešlapovali, protože netušili, co si počít teď. Za jejich zády se začali hromadit ajťáci (IT partneři), pak houf partnerů-poradců z poprodejních služeb, partneři z personálního a partneři pro převoz vozíků. Za chvilku se jich tam sešlo tolik, že se do prostoru za dvojitými skleněnými dveřmi ani nevešli. Amy tu lidskou dopravní zácpu viděla už přes půl parkoviště, které přecházela svižnou chůzí, aby si po ránu trochu rozproudila krev a donesla aspoň něco kávy v tom mizerném papírovém kelímku, který už dávno začal prosakovat. „Dneska ne,“ říkala si tiše, „sakra, dneska ne.“ Koupila si ten kelímek před třemi týdny, protože měla tak trochu hluboko do kapsy a občerstvení na dálnici slibovalo za 1,49 $ „bezedný kelímek“. Nějakou dobu se zdálo, že jí ho skutečně každé ráno zadarmo naplní, ale teď začínala chápat, že nabídka je omezena okamžikem, kdy se kelímek opravdu stane bezedným. Jak se tak nevraživě dívala na zástup partnerů ve vstupním atriu, dno kelímku to konečně vzdalo a udělalo se samo pro sebe, takže většina kávy
HorrorstÖr
12
se okamžitě přemístila na její kecky. Amy si toho ani nevšimla. Věděla, že dav zaměstnanců znamená problém, a problém znamenal, že bude muset přijít manažer, a volat manažera takhle brzy po ránu znamenalo, že přijít může jedině Basil. Nemohla si dovolit, aby ji Basil viděl. Dneska potřebovala pro Basila být naprosto neviditelná. Matt postával na okraji půlkruhu, jako vždy v černé mikině s kapucí. Nepřítomně hltal vajíčkový McMuffin a mžoural v ostrém ranním světle. „Co se stalo?“ zeptala se Amy. „Nedaří se jim otevřít věznici, takže si dneska asi neodsedíme, co máme,“ prohlásil a začal si vybírat drobky ze svého hustého plnovousu. „A co vchod pro partnery?“ „Nefunguje.“ „Tak jak si píchneme příchod?“ „Na co ten spěch?“ podivil se Matt a pokusil se vcucnout kousek sýra, který se mu zapletl do vousů hned vedle úst. „Uvnitř na nás nečeká nic než partnerská otročina, nekonečné vykořisťování a osobní ponižování dle libosti firemní šlechty.“ Amy přimhouřila oči a zahlédla za sklem Basilovu vysokou postavu, jak máváním špagetovitých paží diriguje dav. Už na tuhle vzdálenost se jí z pohledu na něj svíral žaludek, ale naštěstí k ní zatím byl otočený zády. Když všechno půjde dobře, možná má šanci. „Správná úvaha, Matte,“ řekla. Pak využila nestřeženého okamžiku a jako nindža se začala proplétat davem, protahovala se lidem za zády, šlapala na nohy a vklouzávala do volných prostorů. Jak se dostala do atria, okamžitě ji obklopila konejšivá a domácká atmosféra Orsku, ve kterém vždycky panovala příjemná teplota, místnosti byly příjemně osvětlené a zákazníci tu měli příjemný klid
13
Brooka
na své nákupy. Jenže dneska kromě toho viselo ve vzduchu napětí. A taky nepatrný smrad. „Je to vůbec možné, aby ten eskalátor běžel obráceně?“ divil se Basil, zatímco jeden z partnerů údržby odborně a zcela bez účinku mačkal červené tlačítko s nápisem STOP. „Je to technicky vůbec možné?“ Amy nečekala, co na to partner údržbář. Jejím jediným cílem pro tento den – a pro několik následujících dní – bylo vyhýbat se Basilovi. Usoudila totiž, že dokud ji neuvidí, nemůže jí dát padáka. Obchodní dům v Cuyahoze byl v provozu pouhých jedenáct měsíců, ale už teď bylo veřejným tajemstvím, že obchodní výsledky ani zdaleka neodpovídaly představám vedení. Nebylo to nedostatkem zákazníků. Zejména o víkendech byly Showroom i Prodejní plocha plné rodin, párů, důchodců, lidí, kteří neměli kam jít, studentů a jejich spolubydlících, novopečených rodičů s kočárky plnými novopečených dětí, zasmušilých párů, které si kupují svou první pohovku... zkrátka zástupů potenciálních zákazníků, kteří v rukou svírali plánky a náčrty, lístky popsané modelovými čísly a vytržené stránky z katalogu Orsk. Kreditní karty je doslova svrběly v kapse, jak moc se jim chtělo utrácet. Ale z nějakého neznámého důvodu tržby neodpovídaly projekcím. Amy byla do Cuyahogy převelena z padesát mil vzdáleného Youngstownu. Zpočátku jí to vyhovovalo; bydlela na půl cesty mezi oběma místy, takže nedojížděla o nic dál. Ale po jedenácti měsících měla Cuyahogy už plné zuby. Zažádala o přeložení zpátky do Youngstownu a teď čekala, až počítače v regionálním ústředí Orsku schroustají její požadavek. Pořád si říkala, že už to nepotrvá dlouho. Musí prostě ještě pár dní vydržet. Problém byl v Basilovi, kterého nově jmenovali zástupcem šéfa pobočky. Vysoký černoch, který se držel
HorrorstÖr
14
zpříma jako pravítko a vždycky chodil v dokonale nažehlené košili, si na Amy zasedl v tu ránu, co ho povýšili. Pořád chodil do jejího oddělení, zpochybňoval její rozhodnutí a zahrnoval ji dobrými radami, o které vůbec nestála. Věděla, že Basil si pomalu chystá půdu k tomu, aby ji nechal vyhodit – dával dohromady sbírku jejích selhání a omylů. Až přijde propouštění – a každému bylo jasné, že přijde; to napětí bylo doslova cítit ve vzduchu –, Amy měla být jedničkou na Basilově seznamu. A tak se snažila chovat se vzorně a neudělat jedinou chybu, dokud její žádost o přeložení nedorazí na příslušná místa. Každý den přicházela do práce včas. Usmívala se na zákazníky a ani nemrkla, když se na poslední chvíli něco změnilo. Hlídala si, aby její stejnokroj (béžové tričko s límečkem, modré džíny, kecky Chuck Taylor) byl bezchybný. Překonávala vrozené pokušení odmlouvat. A hlavně se vyhýbala Basilovi. Ozval se pronikavý mechanický skřípot ozubeného soukolí a eskalátor se zastavil. Pak se dal do pohybu opačným směrem. Basil se pokusil partnera údržby, který to způsobil, poplácat po zádech, zatímco údržbář se s ním pokusil plácnout. Výsledek byl trapný. „Tak hurá do práce!“ zajásal Basil a zatleskal na ostatní partnery. Dav se pomalu začal přelévat na jezdící schody a stoupat do Showroomu. Amy se rozhodla, že nepůjde s ostatními, protože by nutně musela projít kolem Basila. Místo toho vyrazila oklikou a v rozporu se spoustou odborníků na psychologii prodeje se rozhodla projít Orsk pozpátku, tedy vstoupit do něj východem (mezi kasami) a projít po směru hodinových ručiček celý jeho trávicí trakt až k ústům (vstup do Showroomu na vrcholu eskalátorů). Orsk byl navržen tak, aby jej zákazníci procházeli
15
Brooka
proti směru hodinových ručiček, což je udržovalo ve stavu nákupní hypnózy. Pohybovat se opačným směrem bylo jako procházet si dům hrůzy, když je uvnitř rozsvíceno – veškerý efekt přišel vniveč. Proběhla mezi kasami a pokračovala širokou hlavní uličkou, procházející středem Samoobslužného skladu, pod jehož patnáct metrů vysokými stropy se tyčily nekonečné průmyslové regály plné částí sestavitelného nábytku zabalených v krabicích – jednotlivé příčné uličky končily kdesi v šedém betonovém nedohlednu. Pochmurné, prefabrikované město z oceli a lepenky se nad ní sklánělo celých jedenačtyřicet uliček, než dospěla k prudkému zlomu ve výšce stropu a vstoupila na Prodejní plochu. Pospíchala prostory oddělení Domácích dekorací, kde omamně voněly celé palety parfémovaných svíček, prosvištěla kolem tapet, plakátů a velkoformátových fotografií a rozrazila dvoukřídlé dveře zkratky, která ji teleportovala z rozzářeného světa Osvětlení mezi Kuchyňské potřeby. Odsud už došla ke schodišti, které sem sestupovalo z Showroomu. Brala schody po dvou a vyběhla k showroomové kavárně. Showroom byl klíčovým prvkem prodejní strategie Orsku – byl to oceán nábytku, místy shlukovaného do ukázkových pokojů a pokojíků, které měly vypadat jako skutečné místnosti v domech skutečných lidí, až na to, že byly do posledního centimetru zařízené jen předměty, které nabízel Orsk (vše k dostání v Samoobslužném skladu v přízemí). Amy se propletla oddělením Dětského nábytku, našla si další zkratku a chystala se proběhnout do sousedního oddělení, ale vtom si všimla, že ji někdo pozoruje, a zůstala stát. V dálce, až u paland Magog, stál nějaký muž, a Amy bez ohledu na tu vzdálenost hned poznala, že
HorrorstÖr
16
to není nikdo z personálu. Partneři byli v Orsku k dostání v tričkách čtyř barev: partneři prodeje v béžové, partneři pro doplňování zboží v oranžové, provozní partneři v hnědé a partneři v zácviku v červené. Muž, který na ni zíral, byl oblečený v tmavě modré. Nepatřil sem. Mohl by to být zákazník, který dovnitř proklouzl ještě před otevřením. Ale než to stačila zjistit, muž se k ní otočil zády a zmizel v oddělení Skříní a komod. Amy pokrčila rameny – ať to byl kdokoli, její problém to nebyl. Její problém byl držet se co nejdál od Basila, dokud na centrále neschválí její přeložení. Prošla zkratkou do oddělení Úložných prostorů, prokličkovala mezi několika řadami skříňových systémů Tawse a Ficcaro a konečně se dostala do nížiny Domácích kanceláří, oddělení vyhrazeného téměř výlučně psacím stolům. U informačního pultíku, který Amy považovala za svůj druhý domov, stál Basil a hlouček šesti partnerů v zácviku v červených tričkách. „Dobré ráno, Amy,“ řekl. „Rád bych, abys tyhle nováčky vzala na prohlídku po hlavní chodbě.“ „To bych taky moc ráda,“ řekla Amy a usmála se tak vehementně, až ji z toho braly křeče. „Ale Pat mi včera řekl, že mám udělat inventuru oddělení.“ „Rád bych, abys tyhle nováčky vzala na prohlídku po hlavní chodbě,“ zopakoval Basil. „Tu inventuru může udělat někdo jiný.“ Amy se chystala začít protestovat – na Basilovi bylo něco, co ji nutilo protestovat proti každičkému slovu, které vypustil z úst –, ale v tu chvíli se její mobil rozesmál huronským smíchem datla Woodyho, aby jí dal najevo, že dorazila textovka. Basil ji nevěřícně sledoval, jak hledá mobil v kabelce. „Samozřejmě,“ oznámil potom partnerům v zá cvik u, „samozřejmě i Amy dobře ví, že partnerům je
17
Brooka
přísně zakázáno vnášet mobilní telefony do Show roomu.“ „To je další volání o pomoc,“ vysvětlila a ukázala mu displej. O pár týdnů dřív začaly několika partnerům-prodejcům chodit jednoslovné zprávy z jednoho a téhož telefonního čísla: POMOC. Výskyty toho nevysvětlitelného úkazu se začaly množit jako králíci, textovky chodily ve dne v noci a lidi začali šílet. Vedení tvrdilo, že IT oddělení s tím nemůže nic dělat, protože to technicky vzato je problém ležící mimo doménu Orsku. Postiženým partnerům bylo doporučeno, aby si dané číslo v mobilu zablokovali nebo si stěžovali u svého operátora. Amy zkusila obojí, ale i tak jí sem tam nějaká ta pomoc přišla. „Všichni partneři musejí své mobilní telefony nechávat ve svých skříňkách,“ řekl Basil pěkně nahlas, aby tím Amy naznačil, jak hrubého porušení pravidel se dopustila. „A přesně tam měla Amy nechat ten svůj, než si odpíchla příchod.“ V tu chvíli si Amy vzpomněla, že si neodpíchla příchod – v podstatě bude pracovat zadarmo, dokud si nenajde chvilku, aby vyklouzla ze svého oddělení a přiložila svou čipovou kartu ke čtečce. Ale rozhodně se o tom nechtěla zmiňovat teď, když se po ní Basil už vozil kvůli něčemu jinému. Amy se držela prvního pravidla Desatera zásad, jak si udržet práci: snažte se nevypadat jako debil před kýmkoli, kdo by vás mohl vyhodit. „Tak dobrá, kolegové,“ řekla, znovu nasadila úsměv a v duchu překonala záchvat paniky. „Moje jméno je Amy a teď se nacházíme v prostoru Showroomu. Právě tady každý nový zákazník zažívá svůj první kontakt se světem Orsku, takže tu začneme i my. Obchodní dům má dvacet tisíc metrů čtverečních a po tomto poscho-
HorrorstÖr
18
dí provází zákazníky Jiskřivě zářící stezka.“ Ukázala na řadu velkých, přátelských bílých šipek na podlaze. „Tahle stezka provede zákazníka od vchodu až k východu optimálním způsobem. Jsou tu i zkratky, ale ty vám ukážu, až se k nim dostaneme.“ Amy tuhle prohlídku dělala už tolikrát, že ji sama skoro ani nevnímala. Místo toho myslela na Basila a na všechny důvody, proč toho člověka nenávidí. Nebylo to tím, že je o tři roky mladší a už se dostal o pět povýšení dál než ona. Nebylo to ani tím, že to byl vytáhlý pavouk samá ruka, samá noha – starší verze Urkela z Family Matters. A už vůbec to nebylo tím, že měl celý den plno rádoby inspirativních a motivačních keců. Ne, asi nejvíc Amy na Basilovi štvalo, že se pořád choval, jako by mu jí bylo líto, jako kdyby byla nějaká chudinka, která si vyžaduje zvláštní zacházení. Právě kvůli tomu v ní každé jeho slovo probouzelo touhu rozbít mu ciferník. „Typický zákazník stráví během své první návštěvy v obchodním domě Orsk asi tři a půl hodiny, z toho většinu času tady, v Showroomu. Naším cílem je na vnadit, nikoli získat. Chceme zákazníkům ukázat, jak elegantní a efektivní jejich život může být, když si domácnost zařídí výrobky Orsk. Jiskřivě zářící stezka je nabádá, aby nepospíchali, a představuje jim řadu různých možných řešení. Právě tady zákazníkovi můžeme ukázat, že ačkoli si původně přišel pro konferenční stolek Genofakte, udělal by mnohem líp, kdyby si vedle něj postavil stojací lampu Reniflur.“ Basil se někam vytratil, očividně spokojený s tím, že mu vyhověla. Amy pozpátku vyrazila po Jiskřivě zářící stezce a její posluchači ji následovali jako hejno červených káčátek. „V Orsku rozlišujeme dva druhy zákazníků,“ pokračovala ve výkladu. „Ty, kteří si nekoupí nic, a ty,
19
Brooka
kteří si koupí všechno. Ale skutečné nakupování začíná až ve chvíli, kdy sestoupí dolů na Prodejní plochu, kde narazí na takzvané Zóny otevřené peněženky. Ty jsou koncipované tak, aby u nakupujících vyvolaly maximální touhu utrácet. Cíl spočívá v tom, aby vyndali kreditku a koupili si cokoli, aspoň žárovku, protože jakmile se jim jednou dostaneme do peněženky, utratí u nás v průměru 97 $ za jeden nákup.“ Dorazili do oddělení Obývacích pokojů a pohovek, kde se Matt s jedním kolegou pokoušel narvat Brooku na nízký vozík. Když se Amy ujistila, že je Basil opustil, vykašlala se na falešný úsměv a znovu začala být sama sebou. „Nalevo vidíme partnera-prodejce v jeho přirozeném prostředí,“ oznámila svým svěřencům. „V oddělení Obývacích pokojů a pohovek musejí zaměstnanci být schopni zdvihnout aspoň pětadvacet kilogramů, takže v tomhle PP pracují jen vysportovaní fešáci. Ví někdo, co to je PP?“ „Prodejní prostor?“ zkusila to slečna s rovnátky. „A co děláme v PP?“ zeptala se Amy. Ticho. Na tuhle otázku nikdy nikdo nedokázal odpovědět, ačkoli to stálo na titulní stránce Manuálu partnera. „Rozdáváme radost!“ odpověděla si Amy. „Dělíme se s našimi zákazníky o radost Orsku!“ Udělala ještě dva kroky směrem k Mattovi, ale vtom ji doslova udeřil do nosu nepříjemný zápach – pach přenosného záchodu, který někdo zapomněl celý den na sluníčku, zkažených ryb a neidentifikovatelných tekutin na dně kontejneru. Vzápětí ten pach dorazil i k jejím partnerům v zácviku, kteří si začali červená trička přetahovat přes nos. Čalounění Brooky (Blarg z řady Klasik) bylo upatlané něčím tmavým.
HorrorstÖr
20
„Jsem ráda, že jsme tu natrefili zrovna na tohle,“ prohlásila Amy. „Jednou z výhod práce v Orsku je totiž to, že se tu můžeme setkat se zákazníky ze všech vrstev společnosti. Včetně takových, co svá miminka přebalují na drahých pohovkách.“ „No vlastně,“ řekl Matt, „vlastně už to tu bylo, když jsme ráno přišli.“ „Což znamená, že to partneři z úklidu nechali na nás, co přijdeme ráno,“ řekla Amy zahořkle. „Pamatujte si, přátelé, že svět Orsku dovede být i nespravedlivý.“ Matt znovu zavrtěl hlavou. „Včera jsem to tu zavíral já. Když jsem odcházel, ta pohovka byla v pohodě. Nikdo neví, jak se to stalo.“ „Přesně,“ pokračovala Amy. „A proto je u každého informačního pultu k dispozici schválený, netoxický, hypoalergenní osvěžovač vzduchu Orsk. To, že nějaká nezodpovědná matka odhodí proteklou plenku své malé zrůdy za naši pohovku, totiž neznamená, že budeme až do konce směny smrdět jako zadní trakt toho mrňavého mutanta.“ „Stává se to tu často?“ zeptal se jeden z nováčků. „V jednom kuse,“ řekl Matt. „Lidé sem nechodí jenom nakupovat. Někteří z nich se tu chovají, jako kdyby byli u sebe doma, jen k tomu navíc měli úklidovou službu. A tou budete vy. Chovají se jako prasata, a vy po nich musíte uklízet jejich špínu. Použité plínky jsou jen začátek. Minulý týden tu byl jeden zákazník, který měl plnou pusu žvýkacího tabáku. Odplivoval si do prázdné plechovky, ale skoro nikdy se netrefil, takže za ním na podlaze zůstávaly hnědé hromádky.“ „Ale zkusíme zas něco veselejšího,“ přerušila ho Amy. „Půjdeme teď do oddělení Úložných prostorů, kde vás čeká jedna z nejhorších prací v Orsku, protože zákazníci vám nikdy neřeknou přesné rozměry prostoru, který chtějí doma využít.“
