Pohádky z Loužnice Jana Matěásková
Věnováno Nikolce, Tomínovi, Elišce, Šimonkovi a Matyáškovi……… a všechny děti Pohádky jsou důležité pro celý život! Máma
1
BLUDIČKA POTOČNÍ jediný výskyt je Na Záduší u Kopaňského potoka V dřívějších dobách bývalo v hospodách zvykem, že si hospodský často zval muzikanty, nejčastěji v sobotu večer, a ještě lepší bylo, když jich bylo více, alespoň čtyři muzikanti. Ti pak hráli na housle, basu, harfu a štěbenec, jak se tenkrát v našem kraji říkalo klarinetu. Jednou takhle muzikanti vyhrávali i v zásadské hospodě u rychtáře Šourka a mezi nimi klarinetista Vašek z Loužnice z pazdrny. Zábava to byla náramná, sešlo se hodně chasy, a tak se vyhrávalo až do pozdní noci. Když se překulila půlnoc, začala se hospoda vyprazdňovat. Muzikanti dopili poslední pivo, složili nástroje a vydali se ke svým domovům. Vašek si to namířil rovnou cestou podél potoka dolů do Loužnice, když přišel ke Kopani, pustil se teplou letní nocí k louce, které se odjakživa říkalo „Na Mlejnici“. Vašek šel unaveně, ale spokojeně, protože si při tancovačce vydělal nějaké peníze pro svou rodinu. Přeskočil potok, a když se blížil k „rovince“, že se dá podél potoka dolů pod „obec“ až k Liškovu statku, kde bydlel, uviděl před sebou mihotající se světýlka. Nic si z toho nedělal, myslel si, že to je z únavy, a tak šel dál. Za chvilku si všiml, že světýlek je čím dál tím víc, začala se houpat, kroužit kolem něho, až se mu z toho zatočila hlava. A v tu chvíli mu to došlo, vždyť to jsou bludičky cvendy! Najednou si vzpomněl, co mu ještě jeho babička o nich vyprávěla, že utancovaly a do bažin zavedly nejednoho pocestného. Naštěstí byl hlava rozumná a řekl si, že musí jednat opatrně. Vytáhl z pod kabátu klarinet a začal bludičkám hrát a hrál vše, co ho napadlo, ani na navarovském hradě takhle nevyhrávají. Jenže bludičky chtěly víc a víc a rychleji a rychleji, když už Vaškovi docházely síly a myslel si, že je s ním úplný konec. Vtom od Bartošova statku zakokrhal kohout a bludičky zmizely. Šťastný Vašek si otřel zpocené čelo, uložil klarinet pod vestu a unaveně se vydal domů. Doma lehl a spal až do druhého dne. Když se probudil a šel mámě ukázat, co si vydělal na zásadské tancovačce, zjistil, že krejcarů tam má dvojnásobek. To se mu bludičky odvděčily za protancovanou noc.
2
DRAK ZE ZADNÍHO KOPCE Jednou, je tomu již velmi dávno, usadil se v naší obci u potoka drak s celou svou dračí rodinou. Ve vsi nastalo veliké pozdvižení, panika a chaos. Nikdo netušil, či jsou draci hodní nebo zlí. A tak sbalili vše potřebné, sebrali veškerý dobytek, zamkly chalupy na deset západů a utekl všichni z vesnice do lesa. Ale ne nikam daleko, jen do „Liškáče“ aby viděli k potoku, co draci dělají a jestli jim nikdo neničí chalupy. Jenže dračí rodina se usadila u mlýna a zdálo se, že na stálo, že už nikam neodletí. Až jednou odpoledne mladý Matěj Kubíků ze statku od Bartońů (čp.5), to nevydržel a šel se podívat z blízka co tam ti draci dělají. Přišel blíž, až k Mlýnu a viděl, že draci okusují ovocné stromy a pijí vodu z rybníka, to mu dodalo kuráž, protože mu hned došlo, že to nebudou žádní masožravci a tudíž mu nehrozí nebezpečí. Pomaličku, polehoučku prošel kolem zvoničky a zastavil se až skoro u rybníka, protože dál se bál jít, tam totiž ležel drakův ocas. Ale draci mají dobré uši a čich a tak ten největší a nejstarší drak mladého Matěje hned zbystřil a lidským hlasem na něj promluvil: „ kluku co chceš a kde je celá vesnice?“ Matěj se trošku vyděsil, ale byl to kluk čiperná a hned drakovi vše řekl co a jak. Drak mu zase vyprávěl, že museli odletět ze svého domova, že je lidi vyhnali, protože si mysleli, že jim žerou dobytek a nepodařilo se jim vysvětlit, že oni jsou draci vegetariáni a ten dobytek jim žerou přemnožení vlci. A tak Matěj hned běžel pro ostatní a všichni byli rádi, že jim nehrozí žádné neštěstí. A tak draci zůstali v naší vesnici, jsou tu dodnes, ale málokdo je spatří, protože se bojí, aby neskončili v zoologické zahradě. Žijí na Zadním kopci, kde mají stále dost potravy z lesa a polí. Bydlí v podzemí, kde je i velké podzemní jezero a ven vylétávají jen před soumrakem nebo brzo ráno, aby je nikdo nemohl spatřit. Tak až půjdete na houby či na procházku chovejte se tiše, ať jim nepřetrhnete spánek. A pokud je uvidíte, nechte si to pro sebe, aby nám je neodstěhovali někam do zoo.
3
HEJKAL KILIÁN Z VANDROVY SKÁLY
V dávných dobách chránila řeka Jizera cestu na Jizerské hory a do Krkonoš, ale jen na některých místech se dala přebrodit. V jedné chalupě kousek nad řekou Jizerou, žila mladá žena Marta s malým synkem Janem. Její manžel byl forman a tak ho vždy jednou za rok kolem Vánoc čekala domů a po Novém roce s pláčem vyprovázela na cestu do světa. Ovšem tentokrát se dlouho nevracel, měla o něj velký strach, ale ještě větší starost jí dělala hrozba blížících se švédských vojsk. Lidé před nimi již dávno začali utíkat do lesů a do hor, ale Marta stále čekala na svého muže a nechtěla opustit chalupu bez něj. Nakonec se nedalo nic dělat a musela na poslední chvíli utéct v noci také. Ale při útěku, když už byla vysoko nad Jizerou, podél potoka Žernovníka, potkala vojáky. Jeden se na ní chtěl vrhnout, sebrat jí dítě a svázat a odvléct do tábora, ale než stihl seskočit z koně, uslyšeli všichni hrůzostrašný křik. Vojáci se polekali, velitel hrůzou zešedivěl a ujížděli pryč. Marta se nelekla, protože věděla, že to je křik místního hejkala Kiliána, který bydlel nad Kopańským potokem, ale nikdo nevěděl přesně kde. Hejkal Kilián již klidným, sice hodně hlubokým hlasem Martu uklidnil, chytil za ruku a vedl k sobě do jeskyně, kde rozdělal oheň, aby se mohla se synkem u něj schovat. V tu chvíli již u Jizery vedli Švédové zajatého formana, muže Marty, a chtěli, aby jim co nejpodrobněji ukázal okolí, ale on je stále vodil dokola, jen netušil, jak dlouho mu to projde, než to vojáci prokouknou. Dlouho jim to netrvalo. Ale to už se hejkal Kilián vydal směrem k Jizeře a mocným křikem se mu podařilo zastrašit a vyhnat švédské vojáky, kteří zde byli na obhlídce a snažili se najít cestu. Muže nechali být a svázaného ho hodili na zem, tomu Hejkal pomohl a dovedl za ženou a synem. Tam ještě počkali, až budou všichni vojáci daleko a šťastně se vrátili domů. Od té doby měl hejkal Kilián dveře u všech otevřené a každý se ho snažil pohostit. Místu, kde Hejkal bydlel, se říká Vandrova skála, pod Loužnicí. Vandrova proto, že v pozdějších letech tuto skálu vlastnil pan Vandra.
4
KLEKÁNICE Klekánice je strašidlo, co sbírá děti, které jsou ještě venku pozdě večer po tak zvaném Klekání. Je spojená s večerní hodinou, kdy se zvonilo k modtlitbě. Moc si strašení dospělých neužila, stala se totiž strašidlem zahánějícím děti domů. Klekánice vypadá jako žena v dlouhém hnědém plášti. Zdálky je k nerozeznání od člověka, ale zblízka je poznat, že je to strašidlo, protože má škaredý obličej s velkým nosem. Po tzv. Klekání prochází několikrát vesnici tam a zpět a kontroluje, jestli není náhodou ještě nějaké dítě venku. Pokud nějaké dítě objeví, sebere ho a zavře do kapličky. Tam ho nechá až do rána a potom ho za svítání pustí. Nikdy však Klekánice dítěti neublíží, akorát ho straší. I v naší vesničce máme Klekánici, pravidelně přichází od Kostřavce. Prochází polem kolem Pazdrny a pak po celé vesnici. Jednou, kdy ještě pod zvoničkou byl rybník se stala příhoda Honzíkovi Kubíků (čp.25) a jeho kamarádům. Slunce už zapadalo a od rybníka se vracel houf kluků v kalhotách na jednu kšandu. Když přišli stráńkou na kopec, uslyšeli křik tetky Kodejšové: "Jedeš ty klekánice jedna!" A od statku viděli běžet schoulenou stařenu. Oho - to bylo sousto pro kluky! Hned nohy na ramena a úprkem zpátky kolem rybníka ke zvoničce - jen jim bosé nohy v prachu mlaskaly! Když přiběhli ke zvoničce, údivem zůstali stát. Seděla tu schoulená žena, bosá, cáry z ní visely, vlasy měla rozcuchané, tvář popelavou a oči ohnivé. Na kluky přišel strach a polil je studený pot. Klekánice na ně jen zaskřípala a zmizela. Od té doby je každý den vidět od Kostřavce přicházet stařenu – Klekánici.
5
KORDULA Z KOUPALIŠTĚ Kdysi dávno, když ještě na Kopani byly rybníky plné ryb a vody, která poháněla mlýnské kolo. Žila v rybníce vodní víla se svou družinou. Žily tady spokojeně a v souladu s přírodou i lidmi. Staraly se o čistotu vody a hlídaly děti, které se v létě koupaly, aby se neutopily. Bohužel po dlouhých šťastných letech, přišla doba zlá, plná válek a nezájmu o hospodářství a tudíž už vůbec ne o nějaké víly. A tak se stalo, že rybníky vyschly, zbyla po nich jen hráz a všude kolem tráva. A tak tyto víly se rozloučily s naší vesnicí a odplavaly do jižních čech, kde je stále rybníků hodně. Bohužel i vil je zde hodně a tak se stalo, že pár se jich sebralo a zase po spoustu letech připlavaly k nám. Rybníky s náhonem zde již nenašly, ale jedna, jménem Kordula, se usadila v našem koupališti, přes den leží u dna, nebo jej čistí a večer sedí na kraji a češe si svoje vlasy a čistí si ploutve. Ostatní se odstěhovaly do Zásadských rybníků. Vodní víly můžete spatřit v řekách, rybnících, potůčkách, jezerech nebo tůňkách. Tyto víly mají nejraději křišťál, i když ocení každý kámen. Starají se o vodu a čistí dna. Po své práci si hrají ve vodě. Bydlí v klidnějších částech vod. Mají schopnost, podobnou jako mořské víly, splynout s vodou nebo se proměnit ve vlnku. Tyto víly velice rády komunikují s lidmi a jsou velmi veselé. Patří mezi nejpracovitější víly. A tak buďme rádi, že tuto vílu máme v našem koupališti a pokud při letním plavání ucítíte, že se Vám otřela ploutev o nohu, nebojte, to jen Kordula s Vámi laškuje.
6
BABKA KOŘENÁŘKA EULÁNIE Z KULATÉHO Je tomu již velmi dávno, kdy na kraji obce Loužnice žila v malé chaloupce s jedinou světničkou babka kořenářka Eulánie. Dnes už ji nikdo nepamatuje. Byla to velmi hodná babka a znalá přírody, bylin a jiných čarodějných umění. Vypráví se, že se do našeho lesa dostala již jako mladá, svému umění se učila již od své báby, ale musela utéct před inkvizicí, až se dostala do hlubokých lesů nad Jizerou a pod Černou studnicí a zde našla svoje útočiště. Nikdy neodmítla pomoc a vždy měla po ruce nějakou bylinku na každý neduh. Nejčastěji používala borůvky v našem kraji se jim říkalo „černé jahody“, uměla používat med lesních včel, které ji nikdy neublížily, protože jim vždy na své zahrádce vypěstovala spoustu bylin a květů. Říkalo se, že se u ní na čaj zastavoval vládce Krkonoš Krakonoš, různá strašidla a nadpřirozené bytosti.Jednou se o jejím umění dozvěděl i vojenský kaprál, byl to velice nevraživý člověk. Jelikož ho trápily velké bolesti a žádné léky jeho doktorů a mastičkářů mu nepomáhaly, dal si zapřáhnout kočár a vydal se do lesů k babce kořenářce Eulánii. Ta mu pohlédla do očí a hned věděla co je zač, že ho užírá velká zlost a nenávist. Namíchala mu tedy lektvar z meduňky, třezalky, chmele a lesního medu a dala mu dobrou radu, ať se vzdá vojenského řemesla, založí si pivovar a vaří pro ostatní pivo. Přidala mu také recept na jeho vaření. Kaprál její rady poslechl, udělal, co mu řekla, a stal se z něj jiný člověk, později si i založil rodinu a měl spoustu dětí. Na Eulánii nikdy nezapomněl a posílal jí pravidelně slad, koření z jižních krajů a kvas. Kulaté borůvčí se říká proto, že kořenářka měla celou svou chaloupku i zahrádku lemovanou kolem dokola borůvčím, aby měla vždy dostatek borůvek. Dodnes zde roste borůvčí i lesík do kruhu.
Dochované recepty babky čarodějnice Eulánie: abychom se chřipce vyhnuli, zkusme čaj proti nachlazení: 6 lžic drcených šípků 1 lžíce listů černého rybízu 1 lžíce kopřivy nebo heřmánku Ve smaltovaném hrnku louhujeme 10 - 12 hodin, pak přivedeme k varu. Poté odstavíme na 10 - 12 minut, scedíme přes bavlněné plátýnko. Pijeme preventivně 2 - 3 x denně šálek. Borůvkové medové víno: Připraví se roztok 1 dílu medu ve 4 dílech vody. Po rozpuštění medu se roztok vaří asi 1 hodinu za současného sbírání pěny. Z borůvek se vylisuje šťáva a smísí se dohromady. K 30 l šťávy se přidá svařený roztok z 5 kg medu a 25 l vody, přidá se 50g vinného kamene a zakvasí se čistou kulturou kvasničnou. Velmi jemné perníčky: 3 dkg másla, 1 vejce a 3 žloutky, 25 dkg medu a 10 dkg cukru se utře. Přidá se na 2 kulaté špičky nože sody a mouky tolik, aby těsto bylo přiměřeně tuhé. Dobře se vypracuje, vyválí a vykrájejí kolečka. Dají se péct a upečené se potírají bílkovým ledem (bílek, cukr moučka, špetka škrobu) a zdobí ořechy. Borůvkový likér: 2 l borůvkové šťávy se smíchá s roztokem z 3 kg medu a 3 l vody (svařené dohromady), přidá se mateřídouška a 2 l čistého lihu. Sklenice se ováže plátnem a zaváže provázkem a postaví na 14 dní na teplé místo.
7
KOSTŘAVNÍČEK Z KOSTŘAVCE Již od jakživa žije v lese Kostřavci malý drobný, pařezu podobný tvoreček. Není to ani skřítek ani člověk, je to takové strašidýlko. Je laskavý a má velice rád legraci. Také si ji z návštěvníků lesa rád dělá. Ale běda tomu, kdo by chtěl lesu nebo lidem z Loužnice ublížit, či jinak škodit. Jednou, to je již dávno, šly děti z Loužnice na houby na Kostřavec, při sbírání hub také sbíraly borůvky a brusinky. Mezi dětmi byla i Anežka Jindrová, ta měla od maminky za úkol přinést džbánek borůvek na koláč. Ale když nasbírala plný džbánek, nechala borůvky borůvkami a šla si hrát s ostatními dětmi. To ale byla příležitost pro Kostřavníčka. Půlku džbánku Anežce snědl a pak dolil vodou, borůvky plavaly na povrchu džbánku a zdálo se, že je úplně plný. V poledne, když zvonily zvony, vzala Anežka džbánek a utíkala domů, tam na ni čekala maminky, která měla na plechu již rozválené těsto a čekala jen na borůvky. Vzala od Anežky džbánek a vysypala – tedy vylila borůvky na těsto. To bylo hubování, chudák Anežka přísahala, že džbánek natrhala plný, jen Kostřavníček se smál, až rachotil. Ovšem pak mu došlo, co provedl. Bylo mu Anežky líto a tak když se Anežka ráno probudila, našla na zápraží před domem spoustu hub a košík upletený z březového listí plný borůvek. To byla Kostřavníčkova omluva. Od té doby zlobil jen nehodné, zlé a závistivé lidi a z Kostřavce vyháněl ty, kdo nepatřili do Loužnice.
8
KUDIBAL
Kousek od obce Loužnice, směrem na Radčice stojí vysoká skála, na které kdysi stál hrad loupeživých rytířů, ale o něm se už nic neví, jednoho dne se propadnul do země a nikdo neví, kam se lidé, co na něm žili, poděli. V roce 1614 pásla asi čtvrt hodiny cesty odtud u této skály malá Anička Pechová (čp.17) spolu s jinými dětmi dobytek. Tu jim řekla: „Pojďme se podívat na skálu u Skaliček, možná bude skála otevřená a my uvidíme ten obrovský poklad co si o něm vyprávějí babky při draní peří. Když tam přišli, opravdu našli skálu otevřenou a v ní železné dveře, na kterých visel zámek se svazkem velkých klíčů. Ze zvědavosti šly děti blíže až nakonec vešly dovnitř. Byla to poměrně široká předsíň, vzadu byly další dveře. Jimi děti prošly do další místnosti, kde leželo všelijaké kuchyňské náčiní a mimo ně i obrovský sud plný zlata a drahých kamenů. V tu chvílí, jak začaly obdivovat poklad, přišel z vedlejší místnosti muž, který měl na hlavě rohy a obrovské vousy. Když otevřel dveře, bylo vidět, že v té vedlejší komnatě se veselí u dvou prostřených stolů množství lidí, mužů i žen, a hraje jim k tomu hudba. Ten velký divný muž, děti pozdravil a zval je dál. Ale ony se tím vylekaly a přály si zmizet, pak přece jedno řeklo, že jsou špinavé a nehodí se, aby takto neupravené před to vznešené panstvo předstoupily. Ale ony odmítly, poručil jim tedy počkat,že každému přinese malý dárek na památku na jejich setkání. Když, odešel, pravila Anička: „Poběžme, to by nám nic dobrého nepřineslo, povídá se, že ti lidé jsou ve skále pohřbeni!“ Tak děti ve spěchu odcházely, když tu po několika krocích za sebou uslyšely praskání a třeskot a skály pukání, což je vyděsilo málem k smrti a ze skály rychle vyběhly. Asi za hodinu nato pravila Anička: „Pojďme se tam podívat ještě jednou, třeba zjistíme, co tak děsivě praštělo a pukalo.“ Druhým dětem se tam nechtělo už ani přiblížit, ale když viděly, že Anička je odvážná a že tam klidně půjde sama, přidaly se k ní. Ale neuviděly už vchod do skály ani ty železné dveře, skála byla zavřená. Když zahnaly domů dobytek, vyprávěly vše rodičům. Ti se pak vydaly to místo obhlédnout, ale skála byla zavřená a zůstala už zavřená navždy, i když tam lidé často ty dveře hledal. Jen někdy při velké bouřce, kdy blesky práskají do skal a hromy jsou tak děsivé až se tají dech, vylézá ten tajemný muž ze skály ven a obchází po lese a kontroluje svoje bývalé panství. Je to muž s podivným názvem Kudibal. Ale není zlý, možná někdy před bouřkou jste jej zahlédli v lese, ale připadalo Vám, že vidíte srnce s parůžkami.
9
MELUZÍNA Větrné víly, mezi ně patří i Meluzína, jsou velmi krásné. Oblékají se do jinovatky a modrých a růžových stínů. Bydlí v místech, kam se nikdo nedostane. Osévají horská úbočí květinami, hrají si s lesní zvěří a dohlížejí na pastýře a jejich stáda. Starají se o to, aby byl vítr, toho je u nás na horách vždy opravdu dost. Jsou trochu plaché a lidé je příliš nezajímají. Mají schopnost splynout s větrem, podobně jako u mořských víl i tyto víly, kdyby se Vám podařilo je někde zahlídnout, se budou zdát jakoby průhledné. Je těžké je někde najít, protože nemají příbytky nebo něco podobného. Odpočinou si na místě, kam spolu s větrem zavanou. Pokud je bezvětří tyto víly svým jemným dechem se snaží rozfoukat i ty malé vánky. Hlídají zimní klid a starají se o přírodu i v zimě. Mají šedé nebo modré oči, červené rty, bledou pleť a bílé nebo hodně světlé vlasy. Větrné víly se promění v jemný vánek i v silný vítr. Jednou je tomu již velmi dávno. Toho roku byla ukrutná zima, sníh zahalil celý kraj a krutý mráz sužoval lid. V tomto nevlídném čase vyjel jednoho dne mladý sedlák z Hutě, na lov, k místům, kde z puklin v zemi vycházely bouře. Tak se říkávalo místu u osady Loužnice, kde v místech kolem Kopaňského potoka bylo (dneska je jen trošku) spoustu bažin, ze kterých vycházely bubliny plynů a rašelina spolkla nejednoho odvážlivce, který se bažiny snažil přejít. Mladík dojel tedy na toto místo. Před sebou uviděl dívku obklopenou smečkou vlků. Již natahoval tětivu luku, když dívka vykřikla, aby nestřílel na její přátele. Mladý sedlák tedy nevystřelil a přicválal až k neznámé dívce. Vypověděla mu, že je Paní větru, a děkovala mu za jeho statečnost a snahu pomoci. Ještě než se rozplynula, pravila: "Když budeš potřebovat mou pomoc, udatný chlapče, přijď na toto místo a zavolej mě. Přijdu a pomohu ti, když to bude v mých silách. Čas přinesl v těch dobách do našeho kraje válku a právě tenkrát si mladík vzpomněl na Paní větru. K naším obcím do míst pod Černou Studnicí, se blížilo nepřátelské švédské vojsko. Mladík si vzpomněl na paní Větru a běžel ke Kopaňskému potoku. Tam spatřil větrnou vílu, Meluzínu a poprosil ji o pomoc. Dobrá víla Meluzína z keře utrhla trnitou větvičku šípku a mladého sedláka s ní párkrát oblétla a zamumlala zaříkání. V tu chvíli se muž proměnil v obrovského medvěda. Zvíře přiběhlo k místu, kde měli nepřátelé ležení a všichni protivníci se rychle rozprchli, protože něco tak obrovského a hrůzu nahánějícího ještě neviděli. Po chvilce, když už po nepřátelích nebylo ani památky se mladík proměnil zase zpátky do své lidské podoby. Od té doby se naším údolím prohání víla Meluzína a hlídá, aby se našemu kraji vyhnuli všichni nepřátelé, a přifoukává sem stále čisté povětří a lidem dobrou náladu i v těch nejtěžších chvílích.
10
MŮRA Ve vílím světě je spoustu různých druhů těchto magických postav, tyto postavy plní funkci ochránkyň. Jednou z takových ochránkyň je i víla Můra, pojmenování je to zvláštní, ale zřejmě si jej vysloužila kvůli svým křídlům. Tato víla má na starost všechno co lítá, přes den motýli a v noci můry a stará se o to, aby měli potravu a nikdo jim neškodil. Je to bezstarostná víla, které lidi příliš nevyhledává a proto o ní tolik nevíme. Tato víla je velice křehká a lehká, ale těm kdo by jí ublížil nebo motýlům, radím, aby se nad sebou pořádně zamysleli a víle se omluvily, můžete i přidat nějaký ten drahý kámen. Má schopnost se proměnit v motýla. Bydlí v malé jeskyňce v Liškově háji a přelétá nad našim krajem a kam dolétne podle nálady se třeba na krátký odpočinek zastaví. Ale nejraději mívá za slunečního svitu místa s mateřídouškou a v noci ta místa, kde létají světlušky, s kterými tančí. Víla MŮRA je hlavně paní noci. Celá staletí žila klidným životem ve svojí jeskyňce na kraji Liškova lesa, a každý večer vylétávala ven. Létala nad Loužnicí a jednoho dne narazila na malou plačící holčičku. Byla to malá Bětuška Kubáčková (čp.29) Víla nad ní zakroužila a polehoučku se jí zeptala, proč teď dlouho večer po Klekání, je tady v lese a pláče? Bětuška se rozhlédla a spatřila něco nádherného průsvitného a létajícího, zatajil se jí dech, ale dala si odvahu a řekla, že zabloudila, když šla na borůvky a opět se rozplakala. Víla malou Bětušku uklidnila, svými šaty jí usušila slzy a lehounce zazpívala, v tu chvíli se kolem nich slétla spousta světlušek, které malé Bětušce svítili na cestu a dovedli jí z Liškova háje až domů. Od těch dob víla hlídá i kolem lidských obydlí v naší vesnici, kdyby nějaké malé dítě zabloudilo.
11
SEDLÁČEK LOUŽNICKÝ Je to malý skřítek pomocníček sedláků v naší krásné podhorské vesničce. Pomáhal všem sedlákům v Loužnici, a protože rozuměl řeči zvířat, dokázal i domluvit se s dobytkem, koňmi a jinými domácími zvířaty. A tak když se stalo, že při práci na poli kůň či kravka nechtěli pracovat, či měli jiný problém, dokázal si s nimi promluvit a pomoci. Vzhledem k tomu, že nejstarší statek a tím i hospodářství byl Krupkův statek, tudíž žil právě tam a dohlížel, aby se dařilo jak panu sedlákovi a jeho rodině, ale i ostatním sedlákův. Bydlel v krovu statku a tak měl krásný rozhled po celé vesnici a mohl kdykoliv pomoci. Nicméně i takovýto skřítek uměl být také zlý, pokud se sedlák něčím provinil na dobytku nebo polnostech, mohl ho potrestat neúrodou a dobytek mu mohl postupně odvést někam jinam. V dnešní době se tento náš maličký, leč velmi pracovitý skřítek stará o to, aby na polích vyrostli brambory, česnek či cibule a hlavně o naše malé zahrádky, kde se pokoušíme vypěstovat zeleninu a ovoce, což v tomto podhorském podnebí není nic lehkého. A tak když se v prosinci pořádá soutěž o nejlepší vysocké zelí, vzdáváme hold i tomuto pomocníkovi a vyhlašujeme nejlepšího Loužnického sedláka, kterému
se podařilo vypěstovat největší výpěstek.
12
SEKERNÍČEK Tento skřítek je odborník na práci se dřevem, odborník na dřevěné stavby technického charakteru a dřevěná strojní zařízení. Býval vždy u mlýnů a staral se o opravy mlýnského zařízení. Dokázal vyrábět vodní i ozubená kola, řemenice a celá strojní zařízení menších mlýnů. I v Loužnici žije tento skřítek, dříve zde měl hodně práce v mlýnech, ty zde bývali na Kopaňském potoce tři. A tak pravidelně procházel všechny mlýny a opravil, co bylo potřeba. Dnes už v Loužnici žádný mlýn nefunguje a tak tento skřítek pomáhá v lesích a při kácení stromů. Když není práce v lesích tak tento skřítek se stará o to, aby v Loužnici nebyli zloději, když náhodou nějakého chytne, pro výstrahu, mu usekne ruku a aby měl sekeru vždy správně nabroušenou chodí pravidelně do Brodu k Řebikovi a má u něj broušení sekery zdarma a na počkání. 24. hodin a 365 dní v roce. Aby náhodou něco nezanedbal.
13
SKŘÍTEK ZE SKALIČEK
Jednou za sto let se otevírá země, aby ukázala bohatství skřítků, získané jejich trpělivou prací ve skalách. Jen v noci, kdy posledního dubna končí vládu paní zima a předává svou vládu jaru. V té noci plné kouzla spěchala mladá dívka do lesní studánky ve stráni na „Zadním kopci“ nad hřbitovem ve „Skaličkách“ pro první májovou vodu. Kde se vzal tu se vzal stojí před ní drobný mužíček, s holí v ruce, dlouhými vousy a brýlemi. A zve ji, aby s ním vstoupila do jejich skalní říše. Děvče jako omámené, zapomnělo na svou vodu a kráčí za mužíkem. Přijdou ke skále, ta se náhle otevřela a oni vstoupili do jeskyně, chvíli šli strmě dolů, až došli do velké prostorné jeskyně, která se třpytila a zářila, protože byla plná drahého kamení. Dívka nevěděla, kam se má dříve podívat po chvíli ji mužíček pobídl, aby si vzala, co unese, a ať utíká zpátky domů. Dívka byla celá udivená a tak si vzala jen dva kameny, do každé ruky jeden a utíkala jeskyní nahoru na zem a pak strání dolů do vsi. Až doma jí došlo, že si toho mohla vzít daleko více, ale i tak jim ty dva kameny stačily, aby si mohla její rodina pořídit hospodářství, několik polí a spokojeně žít. Od těch dob byl mužíček spatřen jen párkrát, ale určitě tam v jeskyni je stále a hlídá poklady.
14
SKŘÍTEK ZE SKŘIB
Kdysi dávno se jednoho dne na kopci Skřiba v lese zvaném „Kostřavec“ usadil malý drobný človíček, byl to spíše trošku přerostlý skřítek, protože veliký byl asi jako děti, když jdou do první třídy. Dříve to, bylo jinak. To bydlel spokojeně se svými bratry a rodiči ve skalách v jeskyni pod Černou Studnicí. Jenže byl neustále neposedný a zvědavý a to se mu stalo osudným. Jednou uslyšel u skály, kde bydlel, podivné hlasy, tak se šel podívat, co to je. Byly to babky z Hutě na borůvkách a neustále mezi sebou brebentily, tak je skřítek nějakou dobu pozoroval a poslouchal. Když bylo sluníčko přímo nad jejich hlavou, dostaly babky žízeň a hlad. Usedly tedy na pařez a pustily se do hodování. To bylo něco pro skřítka, ta vůně, to nikdy nezažil, vůně chleba s tvarohem. Čekal, až se babky najedly, a když už odešly, nedalo mu to a šel obhlídnout pařez, kde hodovaly, a objevil spoustu drobečků. Neváhal a pustil se do nich. To ale neměl dělat. Skřítek totiž, když ochutná lidské jídlo začne růst, naštěstí měl jen drobky, ale i tak vyrostl, že se už do rodné jeskyně nevešel. Tak mu nezbývalo nic jiného než hledat bydlení jinde. Až došel na kopec za Hutí nad Loužnicí, kde se říká Kostřavec, tam na jeho nejvyšším kopečku si udělal díru v zemi a zde bydlel. Jenže byl stále sám, jedinou útěchou mu byli houbaři, děti při sběru šišek, hub, lesních plodů a pohledy na rostoucí vesnici pod ním – Loužnici- a návštěvy babky kořenářky Eulánie. Ta mu dělala bylinkové čaje. Byl to vcelku hodný skřítek, ale běda těm, co kopají do hub a ruší svým chováním lesní ticho. To se dokáže tak rozčílit, že každý dostane brzy strach a raději z lesa uteče.
15
STRAŠIDLO Z LIŠKOVA HÁJE Strašidlo z Liškova háje je hospodářem všech hub v lesích v okolí Loužnice. Stará se o to, aby všude rostly jen ty správné houby. Ze všech sil se snaží uklidit i různé smetí, které tam nechávají nepořádní houbaři. Přes zimu přespává pod kořeny stromů v podhoubí. Velmi rád zlobí houbaře, kteří se špatně v lese chovají, nejvíce je naštvaný, když zjistí, že někdo kope do jakékoliv houby. To si pak sedne na nejkrásnější místo do mechu a čeká na nezbedu. Ten potěšen krásným velkým úlovkem se vrhá na houby, ale jakmile ji začne vytahovat ze země, strašidlo obživne, vyskočí a zaskřehotá. Takového nezbedu od té doby nikdy nenapadne do houby kopat.
16
TRAKTŮRKÁŘÍČEK LOUŽNICKÝ Tento skřítek je velmi maličký, velikostí je něco jako malé kotě, ale zato je velmi šikovný a pracovitý. Říkáte si, že jste ho ještě nikdy neviděli? To si jen myslíte, určitě již několikrát navštívil vaši stodolu, nebo garáž, kde máte zaparkovaný traktůrek, nebo motorku a to má v Loužnici skoro každý. Protože traktůrek, to je velký pomocník na zahradě, v lese či na poli. Tento maličký mužíček se stará o to, aby se těmto miláčkům dostávalo správné péče, a každou noc objíždí na svém malém traktůrku celou vesnici a kontroluje, jestli má váš traktůrek vše v pořádku. Stále si myslíte, že o něm nevíte? Už jste někdy slyšeli v noci takové lehoučké bručení, tak to Vám nehučí v uších, ale tento náš místní skřítek je právě na své pravidelné objížďce. A jak se k nám tento maličký a hodný skřítek dostal? Narodil se Kostřavníčkovi z Kostřavce a Voděnce bažinné,
jenže ho nebavilo bloudit po lesích, nebo bažinách kolem Loužnice. Stále více ho lákal svět lidí a nejvíce mu vonělo, když projel lesem traktůrek. To hned šel za ním a důkladně si vše prohlédl. A tak se jednoho dne rozhodl, že opustí svět lesa a bude žít s lidmi. Z Kostřavce se vydal dolů k potoku a Lacinkou došel rovnou až k Emilovi do garáže. Tam našel to, co hledal. Emil zrovna dělal traktůrek svému kamarádovi Mirkovi. Ta vůně oleje a benzínu Traktůkářka tak omámila, že v koutku garáže seděl a pozoroval Emila při práci. Od té doby tam zůstal, v garáži má udělaný pelíšek u něho má zaparkovaný svůj malý traktůrek a stále se od Emila učí. Nejspokojenější ovšem je, když se na jaře začnou sázet brambory a chlapi chystají svoje stroje na již tradiční soutěž „ Závody trojkolek“. A tak až v noci uslyšíte něžné bručení, nebojte se to malý skřítek se projíždí Loužnicí na svém malém traktůrku.
17
VODĚNKA BAŽINNÁ žijící výhradně v bažinách kolem Kopaně V málokterém kraji je tolik Vozků, Formanů a Koňáků jako na Železnobrodsku. Je to proto, že tady bylo hodně povozníků, kteří vozili zboží do kraje a do širého světa. Někteří povozníci jezdili s korálky nebo prstýnky daleko do světa: na Balkán, Ukrajinu do Holandska nebo až do Španělska. Jedním takovým světoběžníkem byl i Ludvík Koňák. Ze světa se vracíval až těsně před Mláďátky (28.12.). Přes zimu nakoupil zboží a k jaru zase postrojil koně a vyrazil na dalekou cestu do světa. Nebyla to žádná slast, cesty v té době byly rozbité, samý kámen a ještě leckde číhali loupežníci. Jednou se takhle vracel ze světa, byl na severu až v Holandsku, kde o skleněné zboží byl tehdy velký zájem a protože bylo málo sněhu, rozhodl se zkrátit si cestu domů do Loužnice přes Huť, Zásadu a Kopaní až domů. Těšil se, jak budou děti šťastné z dárků, co jim veze. Jak byl zamyšlený, nevšiml si, že se mu kola začínají bořit do kopańské měkké bažiny, až když zapadl kůň po břicho, uvědomil si, že je zle. Rychle seskočil, ale jak dopadl na zem, začal se také bořit, křičel o pomoc, ale odpovídalo mu jenom bublání Kopańského potoka. Když už si myslel, že je sním amen, najednou ucítil, že ho někdo vytahuje z bažiny ven. Když byl celý venku a na pevné půdě, všiml si, že mu pomohlo takové malé zelené stvořeníčko s velkýma očima. To ale nezachránilo jen jeho, ale i koně a povoz. Ptal se, jak se odvděčí za záchranu svého i koňského života, a celý povoz, který už stál na cestě připravený k cestě domů. Malé stvoření se jen pousmálo a zmizelo v kapradí. Celý šťastný dojel domů, kde ho všichni slavnostně uvítali, když vyprávěl svůj příběh z bažin, jeho babička mu pověděla, že to jistě byla Voděnka bažinná, která je strážkyní bažin podél Kopaňského potoka a pomáhá dobrým lidem, ty zlé tam nechává utopit. Napřesrok, když se zase Ludvík vracel ze světa domů, na Voděnku nezapomněl a nakoupil spoustu semínek a cibulek až v dalekém Holandsku a ty potom na jaře zasázel podél potoka. Voděnce pro radost, ale i jako poděkování za záchranu. Některé tady zůstaly a zdomácněly např.:
ďáblík bahenní
nebo vachta trojlistá
18
VODNÍK DOBROTIVÝ
žijící na Kopańském potoce od Červeného domu ke Kruhovce Dnes už není po loužnických rybnících ani potuchy, jen pod křížkem a u Kopaně je ještě náznak, kde asi rybník byl. Mohli jste je dříve najít u každé brusírny a mlýna. Majitelé brusíren si postavili na každém větším potoce hráz, aby zadrželi vodu a mohli brousit, i když třeba celé léto nepršelo Jeden takový rybník stál u „obce“ a říkalo se mu Obecký rybník. V něm bydlel a na jeho hrázi často sedával vodník Jonáš. Měl na starost Kopańský potok, aby byl vždy čistý. Jen jedna věc ho trápila, byl už starší a stále svobodný. Proto také Jonáš s velikou chutí líčil mašličky a všelijaké dobroty, a když uviděl nějakou hezkou dívku, jak jde za prací do brusírny, toužebně skřehotal a sliboval všechno možné. Jednou jedna dívka, jmenovala se Hermína, viděla v okně brusírny šátek s pestrým vzorem (který tam nastražil Jonáš). Vstala od brusu a šla se na něj podívat zblízka. Vtom však vešel do brusírny majitel a rozzlobil se: Hermíno, neplníš si svoji práci, přijď si pro výplatu a zítra už chodit nemusíš! Marně Hermína plakala, naříkala a prosila. Když šla domů podél potoka a přiblížila se k hrázi, uviděl ji vodník Jonáš. Zaskřehotal:“ proč jsi smutná?“ Hermína mu vše vypověděla. Vodníkovi se dívka velice líbila, a tak jí začal dělat návrhy a ať se stane jeho ženou, Hermíně se vodník nelíbil, tak ho odmítla a s pláčem šla domů. To Jonáše velice naštvalo a nenapadlo ho nic lepšího, než že ze vzteku zvedl stavidla a vypustil celý rybník. Majitel brusírny , když viděl prázdný rybník, spráskl ruce a začal láteřit a naříkat. Ale nic to nebylo platné, až do dalších dešťů než se rybník trochu naplnil, nemohli pracovat a brusírna stála. A co Jonáš? Tomu později došlo, co provedl, a od té doby nechal děvčata na pokoji.
19
BARNABÁŠ ZE SKLEPA Jednou v zimě za temné noci se do Loužnice připlížilo maličké stvoření, bylo celé chlupaté, okaté a hlavně zimou zmrzlé. Už nevědělo kudy kam, když si všimlo, že u jednoho domu je maličko pootevřené sklepní okénko. Dům stál hned u silnice (Halamovi), a protože bylo spousta sněhu a zrovna pluh protáhnul cestu kolem tohoto domu, lehce toto malé stvořeníčko okno objevilo. Tak sebralo poslední síly a sklouzlo se do sklepa. Tam byl úplný ráj, teplo a spousta jídla. Na tyči u stropu visely štrůčky uzeného masa, v regálech byli sklenice plné různých dobrot a hlavně v rohu sklepa stála velká bedna, ve které byly brambory. A to se tomu stvořeníčku velice zalíbilo a tak se rozhodlo, že v tomto sklepě už zůstane. Jenže jaké bylo překvapení pro obyvatele domu, když se v noci ozývalo divné klepání a zablikala jim elektrická světla. To by tak nevadilo, ale ve sklepě se začalo ztrácet jídlo, brambory byly nakousány. A tak jednou došla majitelům trpělivost a na jaře, když se objevilo sluníčko, rozhodli se, že sklep vystěhují, vymalují a pořádně vyčistí, proto měli za to, že tam mají myši. A tak se pustili do práce, vystěhovali všechno na zahradu, a když v rohu sklepa zůstala jen ta jediná bedna na brambory, vykouklo něco podivného, bylo to naše maličké stvořeníčko a smutně koukalo ven a jen naříkalo: „barbabarbar….“ A tak se paní domu stvořeníčka zželelo, vzala ho domů, vykoupala, oblékla do starého, ale čistého, pytle od brambor, nasadila mu staré pletené ponožky a nechali ho ve svém sklepě bydlet. Od té doby mu říkají Barnabáš a ten, za dobrotu, majitelům domu hlídá sklep před dětmi, aby se jim tam něco nestalo a před hlodavci. Po delší době, když se Barnabáš osmělil, vyprávěl jim, jak se k nim dostal. Narodil se lesním strašidlům z Klubáku, jenže přišla velká vichřice a on nedával pozor, vykoukl z rodné jeskyně ven a vichřice ho zafoukala přímo po loužnický hřbitova protažená cesta ho dovedla přímo k nim. Bernabášovi se ve sklepě tak zalíbilo, že už netoužil po lesním světě a životě v něm a rád zůstal ve sklepě u Halamů.
20
BÍLÁ BARBORA Z DOLENCE
Ve stěnách chalupy „U Morávků“ čp. 10, žije již několik staletí dobrý duch Bílé paní – Barbory Loumové. Tato žena byla dříve provdána proti své vůli za Jana Loumu, v roce 1786. Během společného života ji velmi trápil, protože Barbořin otec, zámožný sedlák ze Zásady, nevyplatil takové věno, jaké slíbil před svatbou. Její život byl trpký a bolestný, dřela v domácnosti i na poli. Neměla ani chvilku odpočinku. Až jednou se svému muži vzepřela, ale ten ji tak zbil, že se chuděrka odplazila k blízkému Kopaňskému potoku, aby se napila a umyla, jenže její muž ji zahlédl a v tom potoce utopil. Od té doby se Barbora zjevuje v tomto stavení a kolem potoka v bílých šatech a s hořící svíčkou. Její muž se na věčnost odebral brzo po ní, protože mu došlo, co udělal a tak se oběsil na olši u potoka. Bílá Barbora, ale chodí kolem a stále stráží celé toto místo, aby se zde nikomu nic nestalo a pokud objeví muže, který ubližuje své ženě, rázně zakročí a takového muže potrestá. Zjevuje se hlavně v noci, má na sobě dlouhou bílou řízu, špičatý klobouk se závojem, který za ní případně ve větrné noci vlaje v obličeji je vážná, ale ne strašlivá. Říká se, že Bílá Barbora ví také o mnoha pokladech, poctivého poutníka k nim zavede, chamtivého krutě potrestá. Někdy se také stává, že pokud nějací muži dlouho vysedávají nad alkoholem a vedou řeči, zjeví se Bílá Barbora a vyžene je domů spát. Bílá Barbora nikdy neublížila nikomu. Potká ji -li někdo za její tajemné procházky a pozdraví ji, vážně poděkuje, buď mlčky, hlavy pokynutím, či slovem. A její hlas zní jako ševel, jako vání tichého větru. A tak pokud Bílou Barboru potkáte, pozdravte ji a važte si toho, že jste ji potkali, je to dobrý duch celého „dolence“
21
BOSONOŠKA Je to hodná luční víla, která má ráda děti, radí jim nebo vysvětluje o bylinkách a životě na louce a dokáže vykouzlit na dětské tvářičce úsměv a poradit s každou bolístkou. Jednou v Loužnici bydlela malá holčička Františka, rodiče jí říkali Fanka, bydleli hned pod Kostřavcem (čp.33) a její babička s dědečkem měli domek hned na druhé straně Kostřavce v Bratříkově. Když Františka slavila sedmé narozeniny dostala od babičky a dědečka nový hrneček na jahody a nový košíček na bylinky. Od maminky a tatínka dostala nádherné oblečení. Jenomže proto, že byla nafoukaná se jí žádné dárky nelíbily. Mamince to bylo líto. Ale tatínkovi ne. Nařídil Františce, aby šla za babičkou a přespala u ní několik dní. Nařídil jí to proto, že věděl, že bude muset pracovat jinak nedostane najíst. Fanka se samozřejmě nafoukla, ale tatínkovi to nevadilo. A přesně v ten den se Františce zjevila víla Bosonoška, ta jí řekla, že se má změnit, jinak s ní bude zle. Františka to samozřejmě vůbec nechápala, ale nechala to být, a protože u babičky ještě nikdy nespala, vzala si s sebou hodně věcí. Jakmile měla věci nachystané, vydala se na cestu přes les k babičce. Když šla lesem, zdálo se jí, že je čím dál víc tmavší. Začala se hodně bát a začalo se jí třást celé tělo. Když už neviděla ani na cestu, začala utíkat jako o život. Najednou o něco zakopla a spadla přímo vedle liščí nory. Když se zvedla, zjistila, že to byl jen velký kámen a zase se rozběhla jako o život. Najednou v dálce zahlédla nějaké žluté světlo. Podivila se, ale strach už neměla. V zápětí začala utíkat přímo ke světýlku. Už byla skoro u něj. Ale najednou zjistila, že to je víla a že tančí v září měsíčního svitu. Hned jak vílu spatřila, hrozně se polekala a utíkala zpátky. Když se vrátila na cestu, ohlédla se a nemohla uvěřit vlastním očím. Víla byla před ní a svítila jí na cestu. Jenže Františka nevěděla kudy kam a tak jí víla dovedla až před domek babičky a dědečka a Františka jí za to slíbila, že bude už hodná a že se nebude nafukovat jako nějaká Francka. A tak jí víla za to slíbila, že když bude mít zase nějaký problém či starost může jí napsat a dopis schovat pod schody u domu a víla jí odpoví, poradí anebo se sejdou a budou si spolu povídat. Od těch dob už Františka nezlobila a stala se z ní ta nejmilejší holčička v celé Loužnici.
22
