2
Alexej Pludek
RYTÍŘSKÁ JÍZDA JANA Z MICHALOVIC Příběh z doby gotické
ALBATROS PRAHA
3
© Alexej Pludek, 1987 Illustrations © Ervín Urban, 1987
4
V české zemi rytíř žije, slávou všechny převyšuje… Z erbovní básně ze třináctého století
5
ODJEZD PANOŠE RADIMA Z RODNÉHO SVĚTLÍKU DO MICHALOVIC A ODPOLEDNÍ PŘÍHODA V KUTNOHORSKÉ HOSPODĚ Zatímco se panoš Radim usilovně přemáhal, aby se tvářil vážně nad radami strýce Hynka ze Žlebů a svého nejstaršího bratra Jindřicha, vyvedl Matěj grošovatého hřebce a jal se ho nevrle strojit. Kůň pohazoval hlavou a hrabal kopyty, čímž znesnadňoval pacholkovi práci. Ten ho zato oslovoval nevybíravými slovy: „Nejankuj, dobytku, nebo tě naberu vidlemi! Vrazím ti udidlo do huby tak, že si přehryzneš jazyk! Že tě praštím kopím přes zadek! Klisna tě porodila ďáblovi, abys vozil křesťanské duše do pekla, zmetku!“ Panoš Radim pacholka Matěje neslyšel, sic by se vzepřel tolika urážkám, mířeným na jeho čtyřnohého oblíbence. Tvářil se soustředěně a uctivě, neboť jeho strýc mu byl zároveň poručníkem a bylo na něm, kolik mu poskytne ze svého měšce na chystanou 6
výpravu do daleké ciziny. Strýcova promluva, trvající už hodnou chvíli, zněla takto: „Milý synovče! Zanedlouho vsedneš na kůň, abys doprovázel mého přítele a přítele tvého nebožtíka otce do zatracených Němec. A kdoví, ne-li až mezi ty ničemné Burgundy! Hádám, že tuto cestu panu Janovi našeptal sám Belzebub, jinak by seděl na Michalovicích a neobtěžoval přátele. Leč když se oslu dobře vede, jde na led tancovat, a pan Jan samými roupy neví, koho by svým dřevcem shodil ze sedla. Jeď si tedy spánembohem,“ strýc Hynek se zarazil, prohrábl šedivějící vous, hledaje další slova, a vzápětí pokračoval: „Buď Jana poslušen, jak se sluší panoši z družiny korouhevního pána, a chovej se dvorně k paním a pannám! Ne však nadmíru dvorně, neboť není žádoucno, abys některou obtěžkal! Vyhýbej se obžerství a zabraň v tom i pacholku Matějovi, jenž si tuze rád nahýbá z korbílku! Ochmelka má pak daleko k rukojeti meče a já soudím, že na včasném vytasení bude nejednou záviset tvůj mladý život! Chlast je v německé zemi zvykem a opilec vede nemoudré řeči, po nichž uklouzneš jako po blátě a zlomíš si nohu!“ „Děkuji za tvé rady, pane strýče,“ chtěl panoš promluvu ukončit, ale předem věděl, že marně, natolik pana Hynka znal. Ten, jako by neslyšel, mluvil se stejným důrazem dál: „Také boji se raději vyhýbej! První řady ponech těm, kdo si cení kořisti víc než vlastního života. A spatříš-li, že je bitka prohrána, nepokládej za hanbu zachovat si život obratným útěkem. Neboť věz, že vítězství lze dosáhnout i příště, zatímco vezdejší bytí je možno ztratit pouze jednou. A také…,“ opět se pan Hynek na chvíli zamyslil, aby jeho rady vyzněly, jak nejmoudřeji možno, až posléze skončil: „Bystře se dívej kolem sebe a vštěpuj si do mysli všechno, co vede v životě k užitku, jakož i to, co člověku přináší škodu. Stříbrných ti dávám na cestu jenom s mírou, věda, že kdybys – nedej bůh – odešel cestou všeho těla, nebyly by ti k ničemu. Ba, ukradli by je ti, kteří by měli tvou tělesnou schránku řádně pohřbít. A vrátíš-li se živ a zdráv, budeš mi ještě žehnat, že jsem příliš neukrátil tvého jmění. Vím, co činím. Pojď však na mou hruď pro strýcovské 7
políbení. Svatým křížem tě přežehná náš kaplan Božetěch, jenž je sice od včerejška opilý, ale kříž, jak vidím, nikde nedal v zástavu, ani jej hříšně neztratil.“ Panoš Radim se už zjevně uškliboval těmto radám a ještě více požehnání kaplana Božetěcha, jenž se podepisovával po německu Gottlob, ačkoli německy breptal stejně uboze jako latinsky. Radim byl ostatně také pokřtěn po novém zvyku Remunt, ba celá jeho rodinná větev pánů ze Světlíka přijala už za Radimova děda název z Lichtenburka. Zůstaňme však u jeho českého jména. Ještě víc než za strýcovy promluvy se panoš styděl za matčiny slzy, s nimiž se loučila s tímto synem, jedním z dvojčat; druhý z nich, Oldřich, tu nebyl, neboť se nedávno opařil při zabijačce, upadl do kádě s vřelou vodou a dodnes není schopen se posadit. Zůstal proto raději v posteli. Nejstarší bratr Jindřich, proslulý rváč a slavný turnajník, přeťal matčiny nářky drsným přáním: „Vrať se nejmíň bez ucha, ať je z tebe chlap!“ „Každého, kdo se na tebe zaškaredí, propíchni jako netopýra,“ přidal se druhorozený Smil. Mezitím už vyvedl pacholek Matěj ustrojeného koně ze stáje. Hněval se na svou rodinu, jež tu stála před čeledníkem. Mladá žena, obklopená třemi mrňavými dětmi, bosými, cucajícími si palce a drhnoucí nožku o nožku, studeným ránem zčervenalé. Nepokrytá mrzutost pacholkovy ženy prozrazovala, co si o chystané výpravě myslí. Muž musí na tak dalekou cestu pro pouhou panskou kratochvíli, jako by nebylo dost práce kolem domu a za pecí tepleji než cestou necestou kdesi v kraji! A kdyby se nevrátil, co s třemi děcky? Nebylo však nikoho vhodnějšího. Pacholek Matěj se už jako výrostek osvědčil ve službách Radimova otce, pana Smila staršího, kdysi purkrabího v Budyšíně. Nejeden šrám na jeho těle svědčí o potyčkách s braniborskou čeládkou, páchající po české zemi žhářství, mordy, loupeže a násilí po nešťastné smrti krále Přemysla Otakara na Moravském poli. Nikdo jiný nemohl být průvodcem panoše Radima na rytířské cestě Jana z Michalovic, k níž se onehdy panoš s chutí 8
přihlásil. Zamlžené slunce se už vydralo nad zubaté cimbuří hradu, nad rozčechrané vrcholky dubů, borovic, smrků, habrů, olší a jilmů. Ozlatilo obě hlavní věže, donžon i nižší hranatou hlásku, a prodíralo se mezi roztrhanými cáry mlh vzhůru. Dávno už vykřikovala pernatá havěť svou netrpělivost i jarní toužení, brhlíci, sýkory, kosové, špačci, drozdi, strakapoudi. Z chlévů v podhradí řvaly krávy a mečely kozy, nízký dým z doškových střech se kroutil údolím. Zavrzaly kladky padacího mostu, otevřela se obě křídla dubových, pláty železa pobitých vrat hlavní brány. Z parkánu kývl na Radima pan purkrabí, několik robotězů se sekyrami se zastavilo při klikatém opyši, ženy mávaly nezbytnými šátky. Nejdéle matka, vdova po Smilu, Radimovu otci, a paní lichtenburského zboží. Strýc Hynek ze Žlebů mizel zrakům panoše Radima poslední, rozkročen v hlavní bráně a s rukama v bok, za pasem tesák, chystá se na lov medvěda do probouzejících se lesů Železných hor. Koním se kouří z tlam. Kopyta bubnují po úvozové cestě, vymleté a kamenité. V lesích, většinou bezlistých, jsou vsazena jezírka jak olbřímí oka, vypoulená k nebesům. Temné ostrovy smrčin a jedlí rozrušují propukávající bledou zeleň nízkých svahů. Konečně nastupuje jaro. Hlásí je syrost ze šmouhů zrnitého sněhu podél zemské stezky a na závětrných stráních, vytrubuje jeho příchod vítr, honící chuchvalce kulatých mračen. Panoš Radim si přitáhl krátký kožíšek, krzno, a pobídl koně patami. Chtěl předjet pacholka Matěje, až dosud klusajícího po jeho boku. Cesta se úžila a stoupala do povlovného úbočí. Za Matějem se trpělivě vlekl se skloněnou hlavou tažný valach, obtížený cestovními vaky, oběma štíty a brněním. Začínala jízda vstříc neznámému světu. Vzrušení mravenčilo panoši až v konečcích prstů obou rukou, vedoucích opratě, až do svalů v lýtkách, dotýkajících se boků koně. Dva dny cesty je do Michalovic. A kolik týdnů či měsíců, než se tudy budu opět vracet? Až dosud s nerudným pacholkem kale nepromluvil. Oba poklimbávali v sedlech, ale nastupující slunko je posléze oživilo. 9
Když hrad zmizel z dohledu, Radim se otočil k mlčícímu Matějovi, aby ho uchlácholil. Bude to slavná jízda! domlouval mu. Ještě se o ní bude jednou zpívat v rytířských skladbách! Matěj se ihned rozehřál a vypadl: „Ten Němčík Henrich už stejně složil skladbu i o tvém bratru a o tobě dosud nic! Nezbývá, než abys ji sesmolil sám, pane Radime! Nejsi hloupější než on, třebaže má zkušeností o něco víc. Musí si svým říkáním vydělávat na chléb vezdejší, což tobě není zapotřebí. Slyšel jsem, že jsi za pážecích služeb dokonce samotné paní králové kokrhal vlastní píseň o jakési lásce. Což bys nesvedl vymyslit si také něco o svém hrdinství?“ Matěj měl vůčihledě o dvorských písních mínění dost pohrdavé. Radim ho dotčeně pokáral: „Chválit sám sebe je neslušné, Matěji! Urozený muž si raději zaplatí básníka, jenž mu bude za pár stříbrňáků pochlebovat, než aby se mučil s učením jakýchsi písmen; nemohu ponižovat své jméno něčím tak nedůstojným, jako je čtení a psaní. Je dost takových, kteří nic jiného nedovedou, meč je jim na obtíž a na koni sedí jako by je vidlemi nakydl.“ „Jejich německému skládání však aby sám rohatý rozuměl. Ty prý touto řečí také vládneš, tolik jsem slyšel. Na královském dvoře prý němčí každý, aby se paní králové zalíbil.“ „Tak velí dvorské vychování,“ chlácholil panoš pacholka. „Je obtížné nutit slavného pana Frauenloba, aby se učil česky, když jeho skládáním rozumí málem půlka křesťanstva. Taktéž pana Reitmara von Zwetter, jenž nedávno přibyl ke dvoru. Kdo jim rozumí, snadno si jejich verše převede do českého jazyka. Znáš tu píseň, za kterou pan Frauenlob dostal z rukou samotné paní králové hedvábný závoj? Dokonce žlutý, jako by byla skládána na počest tajné lásky! Zpíval ji o svátcích svatého Jana Křtitele, to jsem byl poslední den u dvora. Nazítří pak pro mne přijel pan otec, byl jsi přece s ním?“ „Nikoho jsem zpívat neslyšel,“ namítl Matěj pravdivě, čeleď nebývá ke královské tabuli zvána. „Zazpívám ti ji česky,“ nabídl se Radim přeochotně. V sedle se už vrtěl, zalil ho pocit svobody. Rodný hrad už nevidět, den se kolem rozehřál a rozezpíval, před sebou pocítil záplavu volného času. 10
11
Seskočil a hrabal se ve vaku, upevněném na hřbetě valacha, kam si uložil varyto, bez něhož se na cestu nechtěl vydat. A už je rozdrnkal, vyzkoušel struny, rozkročil se, jednu nohu před druhou, tvář mírně zvednutou k nebi, jako by vzpomínal na melodii a slova, jakoby ztěžka soukal z paměti tu píseň, dvorský minnesang, jak jí říkají Němci. Konečně spustil, zprvu rozechvěle, dost pěkným hlasem, stále jistějším, neboť píseň dobře znal, sám ji složil, nicméně by se k tomu za celý svět nepřiznal. Raději ji připsal panu Frauenlobovi: Slyš, ó má paní, slyš mou radu, s níž k tobě se jak zloděj kradu: V zeleném háji prostřed skal jsem lože lásky rozestlal, jsem lože lásky rozestlal! Slavičím zpěvem zkolébáni, já a ty, my dva, moje paní, budeme v hvězdách slova číst, jež dávno znám, tím jsem si jist. Jež dávno znám, tím jsem si jist… Dozpíval, opřel se o sedlo koně, trpělivě čekajícího s ním. Zrak upřený jakoby do neznáma. Užuž však prahl po Matějově pochvale, přesvědčen, že musí být písní přemožen, dojat. Když se však nedočkal odpovědi, musel začít sám: „Slyšel jsi někdy něco podobného?“ „Neslyšel,“ zabručel Matěj, jenž ovšem netušil, že skladbu složil sám Radim. A po chvíli: „Je to jenom pro urozené uši. My zpíváme jinak.“ A pobodl koně. Radimovi nezbývalo nic jiného, než znovu vstoupit do sedla a učinit totéž. „Jakpak zpíváte?“ osopil se na Matěje, zjevně dotčen. Matějova lhostejnost ho urazila. Pacholkův prostý rozum nedosáhl té výše, uklidňoval se Radim, aby pochopil sladkobolnou touhu, jež mučí nitro básníka. Matěj spustil, aniž zastavil koně. Nedíval se vzhůru jako předtím Radim, nepotřeboval ke svému řvaní varyto. Zpíval tak, jak byl 12
zvyklý se svými kumpány, s čeledí hradního pána a s lidem v podhradí, jakmile se vyhne dílu a vyšetří si čas i měďák, aby se ztratil na celý večer z dohledu purkrabího. Není to tuze obtížné, čeledník je přilepen k hradbě zvenčí, nikdo nemusí zvedat padací most, aby pacholek zmizel v šeru. Matěj zpíval, až vyplašil stádo kančí zvěře v dubině. Ať jsi starý nebo mladý, nepřemáhej svoje spády, čert-li tvého těla host. Chválu nechceme, ni hanu, dej nám víno, sličnou pannu! Nic neberem na milost! Pacholek Matěj byl viditelně hrdý na to, co panoši Radimovi svým zpěvem předvedl. Panošovo kuňkání o lásce k jakési neznámé paní ho nedojímalo. Ba, zdálo se mu dokonce nestoudným skládat písně o vdané ženě a vyznávat se jí z touhy. Praha je Sodoma, usoudil ve své prosté mysli a s pocitem mravní převahy šlehl zrakem po Radimovi, klusajícím na svém grošáku o dvě délky koně vpředu. Sloužit tři roky na královském dvoře jako páže, hodnotil svého mladého pána, to je opravdu zhouba pro duši! Po nešporách dostihli Čáslavské brány v Kutných Horách. Matěj hned zamířil k hospodě U půlkola, kterou by našel zřejmě i se zavázanýma očima. Ale panoš Radim ho nepříjemně překvapil: „Tam ne! Nejdříve mě počkáš na rynku, jen co pořídím s tím ničemným horníkem Dietrichem!“ Pacholek věděl jenom nevalně, že páni ze Světlíka mají u tohoto novopečeného kutnohorského měšťana jakousi pohledávku, kterou se před časem vykoupil z poddanství Radimova nebožtíka otce, pana Smila, pro něhož doloval v Brodě stříbro. Tento bohatec bytuje na hlavním rynku ve svém novém domě, se zdmi, prokládanými hnědě nabarvenými břevny a s rozlehlou pavlačí, přesahující v průčelí bytelná vrata. To všechno nakradl z našeho zboží, čertil se v duchu Radim, když seskočil s koně a hodil uzdu Matějovi. Hornický mistr Dietrich byl povinen vyplatit panoši Radimovi 13
slušný míšek stříbrných dobré ražby, pravidelnou splátku podle úpisu, vydaného nebožtíku panu otci; byla to výplata z poddanství. Každý stříbrňák se mi bude hodit, těšil se Radim, když se chystal zabušit kladivem na honosná vrata zbohatlíkova domu. Ale Matěj nebyl spokojen: „Jsme ušlí,“ přemlouval Radima, ačkoli pěšky neudělal nikdo z nich ani krok. „Ušlí a žízniví, pane Radime. I naši koně na nás žehrají, vidím jim to na zpěněných hubách. Spěchat je hříchem proti zákonu božímu. Proč chvátat? Ten prokletý Dietrich, bůh ho zatrať, nám neuteče. Čemu pospíchá člověk v životě vstříc, ne-li hrobu? Dost se ještě natrmácíme, než se doplahočíme do těch svinských Němec…“ „Nemluv o hrobě, nebo se tu rozpláču,“ uťal ho Radim. „Mám mluvit o ženských?“ ohradil se Matěj, věda, že Radim je vychován v mravech, jež ctí panny a paní jako světice a ještě nutí skládat muže unylá říkání, jimiž jim lichotí. To nebylo nic pro zbrojnošův vkus. Víc mu hoví začouzená hospoda, ryk rvačky, pach stáje, hlomoz tržiště. Mumlaje nesrozumitelné kletby uposlechl panoše a podržel jeho koni uzdu. Pak zamračeně sledoval, jak jeho mladý pán pořídí. „Ať ti nenapadne upláchnout do hospody dřív, než budu s tím zlodějem hotov,“ obrátil se panoš pro jistotu ještě jednou na pacholka, než sáhl po klepadlu. „Abych tě mohl zachytit,“ bručel si sám pro sebe Matěj, „až vylítneš s nepořízenou! Znám tyhle měšťanské dlužníky! Tvůj pan otec s nimi držíval jiná jednání! Leckterý z nich pod jeho mečem dodýchal! Dnes máváte papíry místo kyjem, dlužními úpisy a glejty místo pěstí do nosu …“ Panoš Radim pacholka neslyšel, měl jinou práci. Zabušil už po druhé na kovaná, umně zdobená vrata, a nevrle vyhlížel nahoru do okna, opatřeného zavřenou okenicí. Teprve po třetím zabušení vykoukla škvírou pootevřených vrat děvečka, služebná, ponechávajíc vrata zajištěna závorou. Panoš s ní hovořil nejdříve šeptem, potom hlasitěji. Matěj pozoroval výjev s rostoucí nevůlí, nezdálo se, že by děvečka jednala 14
s jeho mladým pánem dost uctivě. Vrtěla hlavou, odporovala – a nakonec beze slova praštila dvířky ve vratech, aniž tomu panoš Radim stačil zabránit. Zůstal oněmělý jako po ráně kyjem. Hněv se mu vrazil horkou vlnou do hlavy. Od doby, kdy pan král opět povolil městům vstupovat ve spolky, zezpupněli měšťané tak, že se dokonce odvažují na šlechtice vztáhnout ruku! Zapomněl pan král na svého nešťastného otce, povoluje-li opět německým přistěhovalcům výsady, jichž zcela jistě budou zneužívat? A nakonec se ještě obrátí proti našemu království! Rozběhl se a kopl do vrat. A ještě jednou. Bušil do nich pěstí a vykřikoval hrozby. „Pozvu tě na půhon,“ volal do zavřených oken. „Nectný pachtýři, usmolený rabe!“ Děvečka určitě lhala, že pán není doma, objíždí pronajaté jámy a vyplácí robotnému lidu mzdu. Lhát tihle páni horníci dovedou! Chtějí co nejdříve a co nejvíce zbohatnout, aby se stali v našem českém království váženými měšťany, ačkoli jsou to pouzí hosté. Přišli teprve za krále Přemysla Otakara, nanejvýš za jeho otce Václava Jednookého! Také tento hornický mistr přitáhl ze svého Freiburku s prázdným pytlem a holým zadkem a nyní by už nejraději byl kutnohorským purkmistrem! Panoš Radim se zarazil. Počínal jsem si nedůstojně… Náměstí mezitím ožilo. Z vikýřů vykoukly hlavy několika žen, z přízemních oken sousedního domu se vyklonil mladý muž a spustil na Radima německy: „Was ist denn das?“ a opět zmizel. Několik děcek jako skřítkové obíhá kolem kaluže na rynku, v níž si bahní prasata a plave několik husí. V otevřené kovárně ková kovář koně, až čoud zdusil okolí. U kříže na horním konci se zastavila bába a přežehnala se. Vedle kříže se černá pranýř, nyní prázdný a několik holubů vrká na okraji střech. Vysoko nad věží kostela svatého Jakuba hlídá kraj káně. Panoš Radim se uklidnil, vrátil se ke svému koni a zavelel Matějovi, ačkoli to vůbec nebylo třeba: „Do hospody!“ Matěj chutě uposlechl. A aniž se musel vyptávat na cestu, vedl 15
koně s jistotou kousek zpátky k bráně, kterou prve přijeli. Nedaleko od ní zabočil vpravo podle zdi, vyhýbaje se hnojištím a neoploceným záhonům, na nichž chudina pěstuje cibuli, česnek, něco zelí a mrkve. Bylo zřejmé, že tu není po prvé. U hospody zívaly otevřené dveře konírny a z druhé strany se otevíral pohled na nevábné kaliště s vetchou boudou na rozviklaném břevně; je to místo pro hosty, potřebující ulevit svému břichu. Matěj zavedl všechny tři koně do konírny a panoš se mezitím uvelebil za rohovým stolem na hrubě řezané lavici, dosud stářím nezčernalé. Tam ho pacholek za chvíli našel rozmrzelého, neboť nebyl dosud obsloužen. Přitom krčmář musel hned při jeho příchodu poznat, že je to mladík urozený, byť jeho štít s rodovým erbem už v této chvíli ležel opřen o pažení vedle nákladního valacha spolu s ostatními zavazadly. Tuze nepomohlo ani to, že Radim pleskl o váček za pasem. Chlap to musel slyšet, ale valně to na něho nezapůsobilo. Usoudil, že příchozí se chvástá pouhými měďáky, které tajně vyfoukl otci, aby si ve městě trochu zahýřil. Místo zdvořilého úsměvu a přihrblé poklony pouze pokynul děvečce, aby odběhla pro korbílek piva. Zatočila se jako sýkorka, jenom jí sukně vlály – a už se vrchovatá pěna bělala před Radimem i Matějem. Ani tato čiperná obsluha však Radima neuchlácholila. Hluboce dotčen byl však ještě něčím jiným. Uprostřed pivnice se rozkládal masivní stůl, blikotavě ozářený praskajícími loučemi, ačkoli venku panovalo světlo. Kolem stolu šest pánů radních v čele se samotným purkmistrem. Každý ho znal podle křivého nosu, rozťatého kdysi mečem jednoho z lidí Radimova otce, pana Smila z Lichtenburka. Za vpádu Braniborů po smrti Přemysla Otakara se němečtí měšťané vesměs postavili na stranu cizinců, svých někdejších krajanů, a odporovali zbrojně i penězi českým pánům, kteří proti drancování své země vystoupili krvavými přepady družin Oty Braniborského. Také tento povedený pan purkmistr na to nosí viditelnou památku. Hospodský v Kutných Horách nadbíhá německým měšťanům, sám Němec, a proto přehlíží šlechtického synka. 16
To samotné dosyta stačilo panoši Radimovi k hněvu. Stalo se však něco, co ho navíc přimělo k obezřetnosti. Prozatím nedokázal sám před sebou říci proč, přesto byl přesvědčen, že se nablízku něho koná něco nekalého. Zrada? Umlouvání? Dělba lupu? Nebo všechno dohromady? Ve chvíli, kdy vedle Radima usedl Matěj, sestoupil totiž po schodišti z vyššího patra šedý mnich. Proč nepřišel ze síně jako host? Proč se mihl nad černou kuchyní, kudy sestupuje služebnictvo? či tam nocoval v komůrce pro cestující, bydlí tu den či dva? Je to bratr řádu cisterciáků a jejich klášter je z Kutných Hor co by kuší dostřelil! Špice sedleckého kláštera vidět z rynku. Ubytování by dostal tam, jeli cizí. A není-li? Není-li, proč usedl ke stolu radních jako k dobrým známým? A proč se zarazil, sotva spatřil Radima s Matějem? Zatáhl se do přítmí a posunul si kuklu nízko do čela, aby zakryl svůj dlouhý nos. Mluvil tiše a nesrozumitelně, Radim by nevnímal, ani kdyby mluvil s radními česky. Byla to však němčina, nesnadno poznat zda ta, kterou mluví Sasové, nebo přistěhovalci z Frank, nebo ze Švábska. Určitě nečekal, že se tu objevím, ujišťoval se Radim. Zajisté dobře ví, kdo jsem. Každý pacholek a děvečka může nahlédnout do stáje a spatřit na mém štítě dvě zkřížené ostrve. A ty jsou jak kutnohorským měšťanům, tak sedleckým mnichům milé jako osina v zadku. Sdílel-li pacholek Matěj úvahy panoše Radima, těžko říci, pocity však měl dozajista tytéž. Neboť náhle položil hlučně svou pádnou pravící na stůl, až korbílky poskočily, zhluboka se napil a spustil z ničeho nic svým chraplavým hlasem písničku, jejíž původ je zcela jistě hospodský; bylo to spíš hulákání než zpěv: Nech modlení, milý mníšku, radši ulev svému míšku! Nacpi tělo jako cíchu, místo bohu posluž břichu… Panoš Radim se chutě zasmál a zvesela opakoval po pacholku Matějovi poslední verš této dost nevázané skladby. Mnich se zarazil, šlehl pohledem ke stolu obou nových hostí, rozhlédl se vlevo vpravo a narychlo se s radními loučil. Dal tím víc než najevo, že mu ani 17
český jazyk není cizí a zejména to, že se za žádnou cenu nechce vmísit do nastávajícího sporu. Spíš vyskočil než povstal a neslyšnými kroky zmizel. Nikoli však po schodech vzhůru, kudy předtím přišel, ale postranními dveřmi do dvora. „Kampak prcháš, šedá myši?“ povykoval rozjařený Radim. „Za Luciferem, za svým strýcem,“ plácal se Matěj do stehen. Po mnichově útěku zbujelo Radimovo sebevědomí až nepatřičně. Zhluboka se napil, opřel lokty o okraj stolu a spustil: „Slyšíš, Matěji, jak tu kvákají žáby?“ Veselí nad mnichovým útěkem otupilo také Matějovu obvyklou obezřetnost vůči měšťanům a rozjitřilo v něm vzpomínky na nedávné roky zkázy, jež českému království přivodili Braniboři za poručnictví vévody Oty mladému králevici Václavovi. Jako zlý zub, jako ostrý trn v patě. Zvedl už druhý korbel a zařičel směrem ke stolu, za nímž dali hlavy dohromady kutnohorští radní: „Jako někde na rybníce! Slyšel jsi, pane Radime, odpornější řeč? Stádo divokých prasat chrochtá, na mou duši, líbezněji! Krákorání vran je mi hudbou, slyším-li tuto nesmyslnou hatmatilku, které Němci mezi sebou prý dokonce rozumějí!“ Hospodský se zaškaredil, je to Němec z Bavor, syn přistěhovalce. Česky však už rozumí, protože většina kutnohorských obyvatel jsou čeští kovkopové a jejich rodiny, služebný a zbrojný lid. Nikoli však jejich páni, raziči mincí a kupci, hrnoucí se do země na pozvání českých králů, kteří z nich bohatnou. A také v nich nacházejí oporu proti zpupnosti šlechty; žel, oporu nespolehlivou. Na to si panoš Radim pamatuje z vyprávění nebožtíka otce, jenž cizáky nesnášel a snahy českých králů neschvaloval. „Nezdá se ti, Matěji, že se nám ten chlap posmívá,“ ukázal Radim palcem na hospodského, jenž na něco odpovídal jednomu z radních a přitom pokynul hlavou směrem k Radimovu a Matějovu stolu. „Nezdá, pane Radime,“ změnil Matěj náhle tón a zašilhal do korbele. Byl zkušenější v hospodských rvačkách než jeho pán a začínal tušit, že ve sporu, jenž by zde vznikl, by se ocitli dva proti šesti, nebo i desíti. Čeleď těchto měšťanů není určitě daleko. „Má 18
křivou hubu a neumí se tvářit jinak,“ omlouval hospodského Matěj. Ale Radim se už rozehřál a z pocitu síly, probuzené pivem, se mu zachtělo sváru. Tenkrát Němec Čechu přeje, když se had na ledu hřeje, vzpomněl si na úsloví, kterým se nebožtík otec oháněl, když v čele své družiny táhl proti lupičům ze Sas a Branibor, vpadajícím do země za bezvládí. K panošovu hněvu přispěl i neúspěch, který utrpěl, když se dobýval do domu dlužníka Dietricha a – to si potichu přiznával – trochu se také zakoukal do mladé hezké děvečky, jež tu šustila sukněmi, s vlasy pod šátkem a s pažemi obnaženými nad lokty. Chtěl před ní vypadat co nejmužněji a nepochyboval, že ho tajně obdivuje. Proto se až urazil, když do něho Matěj šťouchl a tiše radil: „Bude lépe hodit tomu vydřiduchovi pár měďáků a vyrazit z Hor, dokud je čas! Nemám touhu, aby mi tu někdo zapíchl nůž do břicha nebo kyjem vyviklal pár zubů. Obojí budu ještě v životě potřebovat.“ Ale Radimovi to ani nenapadlo. Mžoural jedním okem do korbele, druhým po děvečce, jež se tu opět mihla a pak se přitočila ke stařeně v otevřené kuchyni, aby jí pomohla rozdmýchat uhlíky na ohništi. Radima si nevšímala a to mu dodalo. Náhle udeřil rukojetí meče o hranu stolu, povstal a oslovil purkmistrovu radu tak, jak už hodnou chvíli v duchu osnoval: „Už dost těch chytaček, blábolu a tajných umlouvání v řeči, které rozumějí jenom v pekle a která je každému věrnému Čechu z duše protivná! Jsem ve Švábsku nebo ve Francích, abych si nechal týrat uši vaším breptáním? Kdo sem přitáhl jako ochomejtník s prázdným pytlem na hřbetě a nyní se roztahuje v kamenném domě na rynku? Kdo z vás nepozdravil urozeného pána, nechť potichu odtáhne a neobtěžuje zde svým smradem! Opusťte tento stůl, cizácká holoto, protože se u něho hodlám posadit já a tady tento můj poctivý pacholek Matěj!“ Hospodu zkrušilo ticho. Matěj sáhl po tesáku, nevypadalo to vskutku dobře. Nikoho z pánů radních však ani nenapadlo, aby opustil místo. Panoši Radimovi proto nezbývalo mnoho možností jak se nezesměšnit. Nemohl opravdu už nic jiného, než s nahým mečem 19
vypadnout proti radním, praštit hranou čepele o jejich stůl, až korbele poskočily a páni radní polekaně povstali. Ale mezitím se už něco semlelo v pozadí. Zrádný hostinský dlouho tušil, co tento mladý šlechtic vyvede, znal dobře jeho rod. Možná také, že to byl úklad šedého mnicha, který se před chvílí ztratil, aby upletl síť, do níž by tyto dva nemilé hosty lapil… Ať to už způsobil kdokoli, objevily se tu nové tváře, zablýskaly sudlice, buď služební lidé z hospody, nebo čeleď ze sousedství? A tak se stalo, že zatímco panoš Radim máchal mečem nad hlavami radních a pacholek Matěj taktak stačil přiskočit, aby ho zezadu kryl, objevila se tu přesila, obchvat a vpád. Pokácený stůl, rozhozené lavice, rozlité korbele, ulekaná děvečka v pozadí, ječící stařena v kuchyni a bědující hospodský v bezpečné vzdálenosti od vzniklého chumlu. A už byl panoš Radim bez meče. A bez opory nohou. Někdo se za jeho zády rozmáchl sochorem, jiný ho udeřil polenem z dálky, kdosi ho tiskl za hrdlo a další dva vlekli po podlaze ze síně ven. Těžká vrata do dvora se otevřela, panoš Radim byl vycloumán a nakonec vyletěl do jarního povětří, přerušovaného kdákáním husí ze sousedství, zaržáním koně ve stáji a štěkotem psů. A už se rozplácl na hnoji, taktak že se rozpřaženými pažemi ubránil pádu do břečky, rozlévající se zpod nahnilého břevna, na němž se kymácela zchátralá budka. Za okamžik se vedle něho pleskal pacholek Matěj. Do třetice se vedle zapíchl Radimův meč. A ke všemu zlému se dvorem rozlehl veselý smích. To se ozvala ta hrdlička, to služebné děvče, pozorující, jak se oba hosté drápou z nechutné jámy. „To jsme dopadli,“ uplivoval si Matěj, nedbaje děveččina posměchu, ani řehotu čeledě, shromážděné mezi vraty. „Myslím, že to tvé sladkobolné svítáníčko, jež jsi mi cestou pozpěvoval, by v této chvíli nesvedlo k milování ani tu starou čarodějnici, jež tam v kuchyni vaří své jedy!“ Oba byli rázem střízliví. A vědomi toho, že v Kutných Horách jim nikdo nocleh neposkytne, proto je třeba ihned sedlat koně, naložit vaky a vycválat z bran, dokud je čas před brzkým zavíráním. Stačili 20
se z nejhoršího smradu jakž takž vydrhnout slámou, chovajíce se před čumily co nejdůstojněji. Brány zastihli dosud otevřené.
21
MÁLO SLAVNÝ PŘÍJEZD NA HRAD MICHALOVICE A NEZDAŘENÉ PRVNÍ SETKÁNÍ S RYTÍŘSKOU DRUŽINOU PANA JANA Z Kutných Hor vykličkovali za posměšného řehotu a urážlivého křiku, za znevažujících posuňků houfu rozpustilých děcek, mezi nimiž se rozneslo, jak tito jezdci pořídili v hospodě U půlkola. Klučíci si pošklebně zacpávali nosy a házeli kamením, holčičky se na Matěje s Radimem obracely zády s vyhrnutými sukénkami. Před honosnými vraty na rynku stál rozkročený měšťan Dietrich jako důkaz, že prve jeho služebná lhala, když panoše Radima odkazovala z jeho domu, tvrdíc, že pán je na cestách. Panoš tyto scény hrdě míjel, hryzal se však hněvem a zaříkával se, že se kutnohorským měšťanům pomstí, jenom co se mu dostane moci. Zato pacholek Matěj koulel zarudlýma očima na všechny strany a co chvíli mu ruka sjela k tesáku, jenjen ho vytasit a srubnout nějakou tu hlavičku. Ale nic naplat, hanba na nich seděla jako přilepená, takže byli posléze šťastni, když minuli hradby a hrotitá silueta města se za nimi začala zmenšovat. 22
Kolín ponechali stranou, tam by ve svém dosud páchnoucím ustrojení také valně nepořídili. Zbyla jim pouze naděje, že se někde cestou nachomýtne krčma, kde nebudou tolik hledět na vůni, jako spíš na stříbrný cinkot penízů. Kdysi bývaly takové krčmy na každém rozcestí, v každé vsi, ale po braniborském vpádu z nich zbyly vesměs rozvaliny, dosud zčernalé sazemi po požárech. Nemenší potupou bylo také to, že i koně si nespokojeně odfrkávali, cítíce stopy hnoje v oděvech svých pánů. Radim a Matěj se raději vyhýbali kupeckým cestám a zemské stezce. Hledali postranní úvozy, zarostlé pěšiny ode vsi ke vsi, překvapujíce hloučky lidí, lopotících se nad hroudami v polích. Končí doba setí. Zřídka je vidět volský potah s pluhem nebo s povozem zrní, častěji vleče zápřež kravka a nezřídka udřená žena se synem, zmáhající jenom ztěžka pluh, řízený mužem. Matěj opět mlčel, neměl co říci. Radim však nevydržel, musel svého pacholka popouzet a sám sebe povzbuzovat: „Bohudíky mám ještě dost peněz! Ten bídák U půlkola v Kutných Horách si je nestačil vyžádat. Nechť se ohlásí ve Žlebech u pana strýce se žalobou, bude mu to slušet nad bránou jako viselci! Za peníze v Praze dům, natož trochu toho žvance v hospodě!“ Matěj se jenom rozhlížel, vyhlídka na nocování v křoví ho netěšila. Radim to poznal a přidal proto trochu útěchy: „Ostatně, jak daleko je to odtud do Poděbrad? Cožpak nesídlí na dohled pan Beneš z Kunštátu? Co se stane, zastavíme-li se u něho? Do tmy tam můžeme být.“ „Nemáš-li jedné ostudy plné škorně, pane Radime?“ odvažoval se Matěj vůči svému mladému pánovi čím dál tím víc. „Já bych na tvém místě dbal své dobré pověsti a nezadával bych příčinu ke skládání posměšných popěvků, v nichž si sám pan Beneš, jak známo, libuje!“ „Čert nám napískal, abychom o ty zpropadené Hory zakopli,“ uvažoval Radim nahlas. „Máš pravdu, Matěji, další potupu bych už musel oplácet mečem. Budiž pánubohu poručeno, nocujeme tam, kde nám bude dopřáno!“ A opět se klikatili po cestách necestách nějakou dobu mlčky. Až posléze jim osud postavil před oči nevelké, nevábné stavení se 23
slaměným věchýtkem nad vraty. Krčma jako na zavolanou, neboť se už smrákalo, v hloží podle úvozové cesty šelestil vítr a nebe zesinavělo; zítra může přijít déšť. V okénku plápol loučí, zevnitř halas, z komínu se čoudilo. Na malém ohrazeném dvorku kopal do ohrady kůň, ve chlívku chrochtalo nenasycené prase. Byla to krčma dost neútulná, s probořenou střechou, mimo osadu uprostřed polabského háje. Nepochybně tu nocují pobudové, sem tam i lapka nebo psanec. Spát bude nutno s uvázaným míškem po boku a s mečem na dosah. „Je to ráj,“ zvolal nadšeně Matěj. Jazyk se mu už lepil na patro, od Kutných Hor se napil pouze vody ve studánce v poli a pojedl kus tvrdého sýra z brašny po valachově boku. Radim nesouhlasil, nevydal však ani hlásky. Šenk podezřele duněl opilým hlaholeni, otřásal se bitkou, ryčel melodií oplzlých zpěvů. Biřic právě odváděl dopadeného pobertu, jistě do vězení na hradě pana Kojaty z Dražic, hrotícím se nedaleko. Vypadalo to málo slibně, noc se však už vůkol rozhostila a venku by bylo ještě nepříjemněji. Studený počátek máje s drnčením chroustů ve větvích a s voláním hejkala na okraji lesa mrazil strachem. Nebe bez měsíce a se šmouhami mraků jenom sem tam ukazovalo hvězdy. Kostlivé haluze sotva rozpuklých ořechů a pozdě kvetoucích jabloní harašily o okraj střechy. Spíš očistec než ráj, řekl si v duchu Radim. Seskočil však chutě s koně, hodil uzdu Matějovi, rázně vykopl dveře hospody a nedbale se vklátil dovnitř. Matěj o chvíli za ním. Usadili se u stolu pro vznešené hosty, to jim alespoň nestoudně tvrdil krčmář, když jim vykázal místo u pobryndané hrubé desky na rozviklaných trnožích. „Chtěl bych vidět tvář vznešeného hosta, který sem kdy zavítal,“ zabručel Matěj, rozvalený vedle Radima, jenž se tu cítil nepříliš bezpečně. Radim z hladu a žízně ani neodpověděl. Hrdlo mu stáhly sliny, jak do chřípí vtáhl vůni pečeně, ocitnuvší se před oběma co by dup. A už po ní chvatně sáhl, už se sápal po korbílku, aby ho vyprázdnil. 24
Kolem stěn za širokými stoly se klátili v plápolání loučí hluční braši. Hráli v kostky, ve vrhcáby a kaménky, zápasili v přetlaku pěstmi a v hádání na třikrát. Neurvalý krčmář co chvíli někoho vycloumal za opasek před hospodu a tam ho kopanci nohy, obuté ve hrubou škorni, poučoval, že by nebylo radno se pro dnešek vracet. V tomto čoudu, hřmotu, rámusení a cinkotu si ani Radim, ani Matěj nepovšimli, že se stali předmětem tajného umlouvání. Ušlo jim spiklenecké okouněni a zlověstný šepot. Leč kdyby si toho i povšimli, bylo už pozdě na ústup, neměli k němu ostatně ani chuti, ani sil. Navíc jim tu nikdo nevyčítal pach, dosud lpící na jejich oděvu. Asi jej tu nikdo nevnímal, protože ostatní také nevoněli vábněji. Bylo zřejmé, že je to většinou nevolný lid, pracující s dobytkem, nocující ve stájích a nosící v korbách na zádech na pole hnůj. Jeden z nich se potlouká po světě bez nosu, uřezaného podle rozsudku pro podezření ze žhářství, jiný je bez ruky, uťaté pro krádež drahého roucha sošky Panny Marie v některém z okolních chrámů. Museli v Radimově chování cítit cizotu jiného stavu. Jeho zjemnělost je dráždila a nejvíc okázalá štítivost vůči lidem, které pokládá za nižší, neboť nejsou urození. A tak se stalo, že umlouvání otrapů uspělo v čin tak zlolajný, že Matěj zařval, sotva k půlnoci vstoupil do stáje, aby vyňal z brašny přikrývky. Neboť Radim odmítl spát pod upocenou houní, všelijakým neřádstvem prolezlou a ztvrdlou, kterou jim nabídl hostinský. Grošák byl totiž pryč… Zmizel. Byl tentam. Zel tu jenom prázdný prostor, kde měl být uvázán a tiše žrát, pít vodu ze džberu a čas od času přenášet váhu z jedné nohy na druhou, jak činí koně při odpočinku. Bylo zřejmé, že je ukraden. A zloděj byl v té chvíli už za Labem. I drahé jezdecké sedlo se stříbrným kováním změnilo majitele, jenom krumplované pokrytí s vyšívaným erbem dvou černých zkřížených ostrví se tu válelo v seně a na něm pohozený štít. Radim zíral na toto nadělení nechápavě jako na čáry máry, zlé mámení, noční můru. Jako by se kůň učinil neviditelným a hrál si se svým pánem na schovávanou. Málem tu bylo slyšet zaržání a 25
zahrabání kopyty. „Pane Radime,“ sípěl zuřivě Matěj, „Já toho padoucha připíchnu tímhle kopím na vrata! Vpletu ho vlastnoručně do ohlávky, uvážu ho hlavou dolů do mraveniště, pomazaného medem, usmažím mu nohy v oleji až zcepení, ten vrah, ten neznaboh, ten čertův kat!“ Matějovy výhrůžky byly marné, kletby neúčinné, hrozby i Radimovi pro smích. Zloděj koní není takový omezenec, aby se jim přichomýtl v cestu. Snad tu dokonce někde trčí na doslech a raduje se z Matějova láteření, pase se na Radimově němotě. Kdoví, není-li to sám krčmář? Jeho tvář se podobá spíš šklebu lotra než pokoře kajícníka. Bylo by zbytečné vyrazit nyní ven, do noci, a halekat na lesy. Ozval by se nanejvýš ohnivý muž, zazářila do noci bludička. Její mihotání by svedlo člověka z cesty do bažin, kde by zahynul v bezednu. Zpoza hřbitovní zdi se mohou vynořit podoby mrtvých, těkajíce po troše klidu. Na rozcestí číhá hrdlořez, jenž člověka zařízne jako kuře. V suchých haluzích doubí prozrazuje podezřelé harašení, že v korunách bytují přízraky, jež se člověku projeví nečekaným pádem kmene přes cestu; ohlédneš se a nespatříš nic. Jenom z dálky třepotavý nářek sýčka věští čísi smrt. Ani za nic by se Radim nevydal do hrozící zkázy, neodhodlal by se před svým pacholkem předstírat srdnatost za okolností, které mají co činit s peklem. Po nebi se rozehnal vítr, klesl do černoty nad střechou, z nedalekého dvorce se rozlehlo troubení stráže. Nastala hodina spaní… Panoš Radim i jeho pacholek si ustlali na poloshnilé slámě ve stáji, děravou střechu nad hlavou. Upadli do dřímot, zaposloucháni do hlasů praskajícího jara, každou chvíli vytrhováni rykem ze šenku, jenž ustal až za svítání. A hlavně zlými sny, jež slibovaly neštěstí nebo hanbu. Ráno bylo ošklivější než včera vypadalo. Vítr, přihánějící večer déšť, tentokrát nelhal. Bláto chrstalo při každém kročeji, koně zapadali do louží, oděv byl za chvíli nasáklý vodou. Byla to neveselá 26
pouť. Vzdali se jí oddaně, nemohouce dělat nic jiného. Každé omeškání mohlo přinést další útrapy. A pan Jan by už nemusel s novým družiníkem pro svou výpravu počítat, Michalovic je nutno dosáhnout ještě dnes. Tvořili dvojici, jíž se každý raději z dálky vyhnul. Matěj musel chtě nechtě přenechat Radimovi svou kobylu a sám se usadit na hřbetě tažného valacha. Po bocích se mu kymácela zavazadla, tloukla ho do nohou a připomínala mu ponížení z takové jízdy. Radim se však cítil ještě pokořenější, neboť neseděl na turnajovém hřebci, ale na širokém zadku kobyly, jíž vzácné pokrytí slušelo jak praseti sedlo. Krátce před večerem, než dostihli nerozlehlého michalovického podhradí, zneuctil je zlomyslný osud za této jízdy po třetí. Z ničeho nic zahlédli v úvoze, mířícím ke korytu Jizery, ošklivou, bezzubou a kulhavou babici, nesoucí na zádech otep chrastí. Štrachala se po svahu, usilujíc vyhnout se přijíždějícím jezdcům, aby ji koně nepovalili nebo nezasáhli kopytem. Když ji pak průvod míjel, máchla paží za nimi zaklínacím znamením a uplivla si přes levé rameno, jak děláváme při setkání se strašidly. Matěj se v té chvíli otočil, zahlédl její jediný, špičatý zub, zlomyslně vyceněný, a zaklel: „U rohatce! Kliď se z cesty, čertova tetičko! Jsme poctiví křesťané a chystáš-li na nás čáry máry, vezmi si je zpátky i s naším prokletím!“ a zaznamenal se třikrát křížem, aby zahnal nečisté síly, které na něho jedubába poštvala. Panoš Radim se přežehnal po Matějově příkladu, jeho rozhořčení však nesdílel. Ze stařeny spíš zírala zchátralá chudoba než síly záhrobí. Bylo nabíledni, že nuzuje, aby obstála v holém živobytí. Přesto však, ozval se v něm druhý hlas, že stařena je jenom ubohým tvorem, jenž nic zlého neobmýšlí, může být bezděky nástrojem, jímž se ohlašují nesnáze a bědy. Tušení, že se cestou do Michalovic stane do třetice ještě něco zlého, přepadlo totiž Radima už v noci; svízel nepřichází nikdy sama, říkával nebožtík pan otec. Znamení se přihází proto, abychom byli připraveni. Příhoda se stařenou mohla být takovým znamením. Stařena se Matějem odradit nedala. Krušný úděl ji učinil odolnou proti křivdám, v duši pohrdala panstvem. „Jsem-li čertova tetička,“ 27
skřehotala urážlivě, „pak ty jsi můj syn, Belzebubův synovec! Zapadni s valachem do bahna, zlom si nohu, vypij žluč a obsýpej se svrabem,“ vymýšlela si rozličná zla, aby zahnala strach. Když se ocitla o tři koňské délky vzadu, shýbla se pro kámen a mrštila jím po valachu. Ten se vzepjal a shodil nepřipraveného pacholka do studeného ručeje, valícího se ze strání a roklí po odpolední bouři. Nezapadl sice do bahna, ani si nezlomil nohu, ale věděl, že i tak je to účinek babiznina zaříkávání. Ale po té jako by se země slehla. Marně se Matěj rozpřáhl po oštěpu, jenom křoví zachrastilo, jak jím chvátala, aby na tomto místě nedodýchala. Trojici zlého máme za sebou, pozoroval s uspokojením Radim Matěje, drápajícího se z vody zpátky do úvozu a do sedla, klejícího a hrozícího pěstí kamsi dozadu, kde už nikoho nebylo. Stačilo několik koňských kroků a za ohybem se před oběma vztyčil hrad. Nové zdi osvítilo večerní slunce, jejich mohutnost dokreslovaly černé stíny z východní strany. Kamenná kulatá věž vyzývala kraj od obzoru k obzoru, nikdo se jí široko daleko nevyrovnal. Nově zasazená vrata do obílené brány se pyšnila vyřezáváním a kovovým pobitím zkříženými pláty. Mezi plochami těchto plátů se modral a zlatil známý znak Markvarticů, mezi nimiž jsou páni z Michalovic z nejpřednějších. Kdekdo zná už déle než století zlatou lvici ve skoku v modrém poli, jež vlaje na praporcích v každé výpravě českých králů. Ano, to jsou Michalovice. Hle, zde jsem, chystal si panoš Radim projev, kterým se zalíbí panu Janovi. Zde je můj meč a štít a zde mé srdce, jež hoří po rytířské slávě i ctnosti! Chci být tvým věrným družiníkem od této chvíle až do návratu, byť to byla výprava na sám konec světa! A kdybych se nevrátil, nedejž bůh, zůstaniž po mně paměť, že jsem svého pána nikdy nezradil! Kamkoli půjdeš, půjdu i já… Tak panoš snil o prvním setkání se slavným rytířem, kdysi přítelem nebožtíka otce, zatímco se na svém koni kroutil záhyby opyše, jež mu více a více přibližovaly ohromnost hradeb a věží, nedobytné posazení na skalách, vysoko čnících nad údolím řeky Jizery. Už spatřil spuštěný padací most, aby jezdci mohli bez 28
meškání do prvního nádvoří, kde byla v této chvíli shromážděna takřka celá družina. A už i zaslechl hlasy, halekání, strážný troubí jako vždycky, blíží-li se k hradu zvaný i nezvaný, mladistvý pokřik na planině pod hradbou a ržání koní kdesi uvnitř hradních prostor. Několik mladíků v Radimově věku střílí opodál do terče, upevněného na kmeni rozložitého buku; terčem je vycpaná zaječí kůže, několikrát probodená šípy. Mladíci jsou rytířští synové, stejně jako Radim hotovící se k výpravě s panem Janem. Zkoušejí ještě pevnost svých paží, jistotu oka a plody dlouholetého výcviku. Jeden z nich, štíhlý a ramenatý se světlými vlasy až po ramena, se po Radimovi s Matějem otočil, pohrdavě si je změřil a ucítiv jakýsi zápach, sykl pohrdavě: „Blíží se sem jacísi hnojaři, nezdá se ti, Viléme?“ To platilo druhému z nich, snad o něco mladšímu, s tváří skoro dívčí, lemovanou vlasy o málo tmavšími, s odstínem do rezavá, oblečenému do zelených a modrých nohavic, se špičatou čepicí s protaženým zobcem vpředu, padající na ucho. Druhý mladík potáhl nosem a přitakal: „To není z hovězího, čpí mi to až příliš lidsky!“ První mladík se znovu otočil k Radimovi a zvýšil hlas: „Jsou vskutku olepeni lejny, jako by se vyváleli za humny celé vesnice. Ale, hle: což to není erb korouhevního pána z Lichnice? či snad z Dubé? Nebo z Lipé! Hej, vy tam,“ houkal nyní na Radima z bezprostřední blízkosti, neboť ten k němu zatím dojel. „Koho jste to přepadli a za koho se vydáváte?“ To už bylo na Radima moc. Založil ruku v bok, jak to odkoukal na královském dvoře, když se chystá urazit jeden šlechtic druhého, anebo jak se navzájem vyzývají chvástáním, než vstoupí proti sobě mezi šraňky v turnaji. A oslovil ho co nejpohrdavěji z výšky: „Jakýsi podkoní tu na mne houká, vidíš ho, Matěji?“ otočil se k pacholkovi a mávl paží před sebe. „Odkliď mi ho z cesty, nebo ho zašlápnu a panu Janovi ubude ve stáji odklízeč kobylinců!“ „Nesmrdím jako prasnice se stádem podsvinčat,“ odsekl dotčeně prostovlasý mladík a výhružně pokročil k oběma jezdcům, jako by si 29
je chtěl co nejdrzeji prohlížet od paty k hlavě. A úmyslně přidal k dosavadním urážkám další, co nejpeprnější. S ohrnutým rtem si prohlížel štít a posměšně si uplivl před Matějovým valachem: „Jsou to buď lapkové,“ vysvětloval svému druhu přes rameno, „nebo potulní žakéři, kteří někde přepadli kohosi z Hronovců a přivlastnili si jeho štít. Umíš-li zamečet nějakou tu milostnou odrhovačku, sestup a zadrnkej mi k ní, máš-li na co,“ vyzývavě se opět postavil proti Radimovi. „Takovou odrhovačku,“ syčel hněvem nad urážkami panoš Radim, „že po ní budeš zpívat i ty. Ale o milost, neboť ti vyvrátím sanici!“ Seskočil s koně a vrhl se na mladíka tak zhurta, že ho rázem povalil na zem. Sám ztratil rovnováhu a složil se vedle něho. Tak se rvali, váleli sem a tam, otloukali si hlavy o zem a kopali se koleny do břich, až byli oba zmoženi a dýchali jako husy, přecpané šiškami. V té chvíli se na zdi vedle brány objevil urostlý, statný muž v krátkém vlčím kožíšku, ve vydři čapce se zeleným dýnkem a v úzkých hnědých nohavicích s širokým opaskem pro zavěšení loveckého tesáku. Nezdálo se, že by se nad výjevem dole u brány horšil, spíš jej měl za zábavu, za cvičení v mužnosti a kratochvíli. Houkl na oba panoše rozveseleně: „Už jste se dost nadováděli? Zablátili si nohavice a rozbili nosy? Šetřte si však oči, ruce a nohy, budete je na výpravě potřebovat!“ A pak, jako by si na něho vzpomněl, pokračoval káravě: „Ale, ale, pane synu! Co to vidím? Pěkně to vítáš milého hosta, urozeného panoše Remunta z Lichtenburka, syna mého dávného přítele a druha!“ Ano, byl to pan Jan. A mladík, s nímž se Radim rval, jeho syn. Jeden z jeho synů. Panoš Beneš, jenž se má také na výpravě podílet? Radim povstal, oprášil si letmo kabátec a nohavice, zvedl hlavu ke střílně a uklonil se. Ano, poznal tohoto hrdého rytíře, několikrát ho viděl za své pážecí služby u dvora za jeho návštěv u mladého krále Václava. A také z rodného Světlíku, kam krátce před smrtí pana Smila zavítal, aby se s ním poradil o úchvatu zboží po kterémsi ze sousedů, upadnuvšímu v nemilost; to je však už dávno. 30
31
Radimův soupeř rovněž povstal, a aby si nezadal, že svým laním zavinil rvačku, oslovil Radima smířlivě: „V přestrojení, takhle zakukleného a na této herce, jsem tě, panoši Radime, opravdu nepoznal! Jistě mi odpustíš, že mé přivítání bylo nehodno hosta tak vzácného!“ Bylo v tom i něco posměchu, ale Radim to velkoryse přeslechl. Pohlédl opět vzhůru, pan Jan tam však už nebyl. Sestupoval po úzkých točitých kamenných schůdcích dolů, na nádvoří, aby uvítal syna svého přítele a napravil tak nezdvořilost, se kterou se tu setkal. Mezitím zmizel panoš Beneš i se svým druhem, s nímž prve střílel do terče. A už stál pan Jan před Radimem, objal ho a přátelsky poklepal po rameni, aniž dal najevo nechuť nad dosud nezastřenými stopami po nechutné břečce, do níž Radim s Matějem upadli po rvačce v Kutných Horách U půlkola. Matěj odvedl oba koně ke konírnám v podsklepení paláce na druhém nádvoří. Dobře znal své povinnosti a nikdy nezanedbal službu. Poté se odebere do čeledníku, kde pro něho služebné připraví horkou lázeň. Radim se podrobí očistě v komoře samotného pana Jana a poté se převlékne do oděvu, určeného pro slavnostní příležitosti, až doposud uschovaného v cestovním vaku na hřbetě valacha. A pak? Pak se zúčastní hostiny na rozloučenou, neboť hned nazítří vyrazí početná družina pana Jana z Michalovic na dalekou cestu do krajin, které mnozí znají pouze z doslechu. Vyrazili by s ním třeba i do Svaté země, anebo k plavbě na tajuplný ostrov Ultima Thule na samém konci světa kdesi v bouřlivých mlhách západního oceánu, za nímž už není nic než věčná polotma. Pan Jan velkomyslně zapůjčí Radimovi svého koně, dobrého hnědáka z chovu po ukořistěné klisně v Rakousích. Po hostině, k samému ránu, přistoupí jeden po druhém k hradnímu kaplanu ke zpovědi a po svatém přijímání společně zapějí píseň Ave Maria, gratia plena, prosíce o ochranu Matku boží, neboť jim jí bude za dalekého putování zapotřebí. Za hluboké tmy vstoupil panoš Radim do hodovní síně. Tabulky 32
silného olovnatého skla nedoléhaly v úzkých okénkách, zakončených poloobloukovitě do hrotů. Nárazový vítr jimi cloumal, až se drapérie před výklenky zachvívaly. Bylo odtud, z prvního patra, vidět daleko do temného kraje, jarně hlučivého, praskajícího tajuplnými olbřímími kroky, mlaskavého a vzdutého pod bachratými mračny, sotva viditelnými. Bouřlivě přitrhl máj. Vstoupil a užasl. Uprostřed síně stůl, jaký dosud neviděl. Ale o jakém už slyšel od potulných pěvců, navštěvujících čas od času Pražský hrad. Velký a kulatý, kolem něho třináct křesel. Právě takový, jaký v těch podivuhodných legendách měl pro své rytíře ve svém sídle v daleké irské zemi sám král Artuš. Kde je král Artuš, kde jsou nositelé legendárních jmen Lancelot, Percival, Gevain, Galahad? A objeví se zde ona posvátná mísa, Svatý grál, kterou přinesl od Božího hrobu sám Josef z Arimatie? Ta mísa, do níž ukáplo několik kapek krve mučeného Spasitele? Objeví-li se při hostině znenadání, jako se čas od času objevovala jim, těm bájným rytířům, dopřávající každému pokrmů a nápojů, jaké nikdo na této Zemi neviděl? U kulatého stolu nikdo nemůže sedět v čele. Všichni jsou si rovni, každý může sám sebe pokládat za hlavu této družiny. Ale to se nesluší. Naopak, každý se cítí být jedním z mnoha, rovný všem ostatním, nikdo nepřevyšuje jiného, nikdo není jinému podřízen. Takový je zákon kulatého stolu. A přece všichni vědí, kdo je hlavou. Kdo zde, na Michalovicích představuje samotného krále Artuše, neboť jako kdysi byl král Artuš pánem svého hradu Kamelotu, tak drží svůj michalovický hrad pan Jan. A už je tu. Už vstoupil, vítán čtyřmi trubači, na každé trubce praporek v markvartických barvách. Posadil se na křeslo při užší stěně sálu a k němu se přidali jeden po druhém družiníci, až dosud rozestavění kolem dokola. Trubači zmizeli, z vedlejšího malého sálu zazněla hudba; kde jsem už slyšel tuto jímavou melodii? Marně vzpomínal panoš Radim, usazený na svém křesle přímo proti panu Janovi, jeden ze třinácti, rovný mezi rovnými. Po celou dobu hostiny se neobjevila ani jediná žena. Všichni věděli, co tato hostina znamená. Jedno z křesel na Artušově hradě 33
Kamelotu se nazývalo křeslem smrti. Kdo se na něm usadil, nedožil se roku. Které z těch křesel to však bylo? V té starodávné legendě o něm rytíři věděli a každý se mu vyhýbal. Jednoho dne však vstoupil do sálu s kulatým stolem rytíř Galahad, celý oblečen červeně, a beze slova si vybral právě toto křeslo… A právě on to byl, komu se objevil Svatý grál. Nezemřel, nýbrž slavně nade všemi zvítězil. Bylo to jeho křeslo a smrt platila jenom pro ty, kterým nepatřilo. Je takové křeslo rovněž mezi těmito třinácti? A je-li, které to je? Panoš Radim se rozhlédl po tvářích svých druhů, vesměs mladých mužů z proslulých českých rodů. Panoše Beneše již znal ze setkání před bránou hradu. Jeho mladší druh s tváří skoro dívčí, s dlouhými světle hnědými vlasy až k ramenům, je Vilém, syn pana z Valdeka s erbem sviní hlava, člen znamenitého, starého rodu Buzovců, jejichž předek a zakladatel se vyznamenal v boji proti Polákům Boleslava Chrabrého před téměř dvěma sty lety. Ob jedno křeslo se usadil zamlklý, stále jakoby zachmuřený mladý muž vysoké kostnaté postavy a s poněkud neohrabanými pohyby, panoš Ondřej z Dubé. Ale nikoli z Dubé, patřící příbuzným panoše Radima téhož erbu a z kraje boleslavského, nýbrž z Dubé u řeky Sázavy a z rodu Benešoviců s erbem zavinutá střela, zvaná odřivous. Z druhé strany stejně vzdálen se usadil rozložitý, mužný panoš Havel ze Zvířetic, už vlastně rytíř, neboť byl pasován o velikonočním pondělí samotným pražským purkrabím Zdeslavem ze Šternberka; je z rodu Divišovců s erbem osmicípá zlatá hvězda v modrém poli. Jeho špičatý, ostře zahrocený knír trčí kupředu jako beraní rohy; ne nadarmo je také zván Beran. Tak představoval pan Jan jednoho po druhém a všechny navzájem. Mnozí byli příbuzní, jiní se znali z doslechu; nebylo mezi nimi nikoho z rodů, které se sváří, pan Jan provedl výběr svých družiníků pečlivě. Byl tu Zdeslav z Konopiště, syn pana purkrabího, téhož erbu, Zdík z Janovic s černou orlicí na zlatém poli, Zdeněk z Valdštejna s 34
erbem lvice, tímže jako páni z Michalovic, jejich příbuzný. I Hynáček z Housky, bratranec panoše Radima; bylo jich právě tolik, kolik kdysi zdobilo svými ctnostmi kulatý stůl krále Artuše. Kdo z nich sedí na křesle smrti? rozhlížel se nenápadně a přitom obezřetně Radim, leč žádného znamení se mu nedostalo. Co když sedím na křesle smrti já? zachvěl se panoš. Ale jenom na malý okamžik; vzápětí mu myslí kmitlo jméno rytíře Galahada. Což zvítězím-li i já nade všemi soupeři, co se mi jich naskytne? A stejně jako kdysi on, hrdina Galahad, nejenom do roka a do dne nezemřu, ale spatřím Svatý grál, vyznamenán přede všemi smrtelníky, přední mezi křesťany? Myšlenky mu přerušilo drnkání na struny a hlas pěvce; byl to týž hlas jako prve ve vedlejším sále, tentokrát blíž, nikoli však za stěnou, nýbrž ve stropě. Jaká je to melodie, jaká slova? Panoš Radim rozuměl jenom stěží, spíš se jich domýšlel, připomínaly mu pěvce legend, jehož kdysi slyšel v Praze… Kdesi vysoko ukrytý pěvec hrál a zpíval starou zádumčivou melodii o hrdinství krále Artuše a jeho druhů, reků kulatého stolu, zatímco se shůry snesl předmět, jenž divákům vyrazil dech. Ano, Svatý grál… Na stříbrném řetěze upevněná bělostná mísa, ozářena svící, posazenou doprostřed, se zvolna snášela ke kulatému stolu. Byl to zázrak, vykouzlený důvtipem pana Jana, symbol, který nepotřeboval výkladu. Všichni mu porozuměli. Každý věděl, že připravovaná výprava bude hledáním pravdy o životě, projevem rytířských ctností, službou křesťanství… Mísa přistála uprostřed kulatého stolu. Byla vrchovatě naplněna několika druhy masa, pečeného, nadívaného, smaženého a uzeného, hovězího, jehněčího, vepřového, jeleního i rybího. Masa obkládaná ořechy s medem a perníkem. Zavařovanými jablky v mandlích. Miskami s omáčkami sladkými, slanými i hořkými. Radim byl uvyklý na lecjaké hostiny na Pražském hradě, jakož i na znamenitou kuchyni Světlíku, nikdy mu však jeho oči nepřecházely jako dnes. Ano, Svatý grál má být doprovázen hostinou z pokrmů, které se objevují z neznáma, sám jsa projevem milosti boží. Pan Jan nemohl 35
zahájit výpravu velkolepěji. Posléze se v sále objevili i pěvci, byli tři. Dva muži a žena, spíš dívka. Jejich oblečení bylo poněkud starodávné, tak se šatili lidé před sedmi sty lety za života krále Artuše na dalekém Zeleném ostrově. Byli to hosté pana Jana, truvéři z Burgundska. Či snad z Bretaně? Zpívali německy, nebo alespoň jazykem, který mohli za němčinu pokládat. Nikdo jim ji nemohl vytknout, neboť zajisté do Čech přišli z německých zemí a sklidili pochvalu na nejednom hradě v Bavorech, ve Falci či v Porýní. Natož zde, kde německy zná, a to jenom přibližně, nikoli víc než pět šest hostí. Ach, byl to opojný večer, až bolel! Panoš Radim si opakoval melodie, domýšlel si slova a vzněcoval se touhou. Milovat vzácnou pannu a sloužit jí beze slova a bez naděje na odměnu! Ctít v ní samotnou Pannu Marii a stát se v jejích očích hodným úcty! Bojovat za spravedlnost jako ochránce slabých a utiskovaných, sirotků a vdov! Nést praporec do nejpřednějších šiků v boji proti nevěřícím a padnout s jásotem na rtech, vzývaje to jediné, tajné, nikdy nevyslovené jméno své velké lásky! Opojný večer zasvěcení… Z dálky už svítalo a v podhradí se rozkřičeli kohouti, když končil. A když současně něco velkého a tajuplného začínalo.
36
DVĚ SETKÁNÍ NA MĚLNICKÉM HRADĚ, Z NICHŽ PRVNÍ MĚLO PODOBU PANNY KATEŘINKY A DRUHÉ ŠEDÉHO MNICHA Ráno se večeru v ničem nepodobalo. Jarní slunce zostřilo hrany a škvíry, nerovnosti balvanů i drsnost zdí kulaté věže. Ohlásily je hlasy, halekající na nádvoří, koně řehtali jako před bitvou, čeleď se domlouvala příliš hlasitě. Kohosi dole pode zdí káral sám pan Jan: „Že ses, sluho ďábla, ani nepomodlil na zdar naší výpravy?“ „I pomodlil,“ odpovídal hlas spíš posměšný než pokorný. „Celou noc jsem strávil na kolenou, ještě je mám otlačené! Nejmíň stokrát Zdrávas Maria a Odpusť nám naše hříchy, také Oroduj za nás a různé jiné, jež ani neznáš.“ „Závidím ti tvé modlení, lišáku,“ vedl rytíř i nadále svou, „neboť ti při něm jistojistě pomáhala panna Libuška! Dobře jsem si včera všiml, jaks ji očima prohledával! Měl bys raději zůstat doma, kobyle Bělce se bude po tobě stýskat jako po hřebci!“ Než panoš Radim přiskočil k oknu, aby zjistil, koho pan Jan tak 37
častuje, zmizeli oba ve stájích a nádvoří se naplnilo zase jinými postavami a sváry. Jedni vyváděli koně, další nakládali na čtyřkolé vozy potraviny, malované dřevce, zbrojířskou dílnu, vaky se slavnostními oděvy a krejčovskými potřebami, truhlice s klenoty a penězi… Zahlédl letmo i svého pacholka Matěje, ostatní si spíš domýšlel, neboť mu ve výhledu překážela věžička a z druhé strany parkán. Byl čas připravit se k odjezdu. Lehce se umyl v komoře, kde pro něho už služebné připravily vědro s teplou vodou, oblékl se do vypraného oděvu, zbaveného kutnohorského zápachu, navlékl si vysoké střevíce z měkké kůže, lehce zprohýbané a opatřené ostruhami. Nasadil si loveckou čapku, jakou s sebou nosíval na delší cesty, a zvesela překonal několik desítek schodů, točících se zleva doprava a vedoucích úzkou brankou do rohu nádvoří. Přišel právě včas, aby si vyslechl promluvu pana Jana ke družině, než se mu rozuteče ke snídani: „Sasové, Frankové, Bavoři, Švábové a Burgundi, či jak se všichni ti Němci jmenují, nechť si jejich duše odnese sám Lucifer do pekla, nás nemají zrovna v lásce. České jméno jim smrdí stejně ohavně jako jejich nám. Proto musíme mít své meče v pochvách nalehko a dřevce vždycky připraveny. Jedeme na výpravu, jejíž sláva se rozletí po křesťanstvu, a neseme na hrotech svých zbraní čest českého jména! V našich rukou a ve statečnosti srdcí je věhlas celého království a markrabství! Kdo je ochablého ducha a poklesává v kolenou, spatří-li proti sobě cizí oko ve štěrbině hledí, nechť ještě nyní odstoupí a vrátí se s hanbou domů! Pomlčím o tom, i když si budu myslet své! Ti z vás však, kterým ryk turnajů i krvavých srážek zní jako nejkrásnější zpěv, budou v mé družině rovní mezi rovnými, urození mezi urozenými, šlechetní mezi šlechetnými!“ Tak dodával ještě na poslední chvíli mysli mladým synům ze známých rodů, ačkoli toho nebylo hrubě třeba. Ani čeleď nemusel pobízet, ta ve výpravě právem tušila i možnost zboje a kořisti, ukojení nekalých choutek a hrubého povyražení na cizí účet. Nikdo proto nevykročil z řady, nikdo nezakolísal, byť z proslovu pana Jana bylo zřejmé, že výprava nebude žádnou kratochvílí pro pobavení 38
cizích dvorů a ukojení vlastní ctižádosti. A tak nazítří ráno, krátce po snídani u velké tabule na nádvoří michalovického hradu, vytroubili čtyři trubači slavnostní fanfáry. Zaskřípal rumpál, aby se zvedl padací most přes příkop, té doby bez vody, zarostlý uschlým lopuchem, loňskými kopřivami, rašící trávou a ke slunci se deroucími oslnivě žlutými květy podbělu. Ze špice kulaté věže vystřelilo vyplašené holubí hejno, dva nebo tři koně se polekali, bylo je co držet. Líce pana Jana se zachmuřila, nepokládal za správné brát na výpravu koně, nenavyklé na ruch turnajů a hřmot bitev. Nikoli každý z otců těchto mladých mužů však byl ochoten zapůjčit synovi na dalekou cestu vycvičeného oře. Panoš Radim se vyšvihl do sedla hnědé kobylky, zapůjčené panem Janem za ukradeného grošáka, jehož nikdy nepřestane litovat. A už přecválala po mostě družina jezdců, za nimi překodrcaly čtyři vozy, tažené valachy a přikryté režnou, nepromokavou plachtou. Kolem každého vozu dva pacholci a na konci průvodu opět skupina družiníků, tvořící zadní voj. Nad hlavami se jim ježila kopí s praporci v rodových barvách. Po straně sedel se houpaly štíty s erby, toulce se šípy byly zavěšeny na zádech, po levém boku meč, luky s uvolněnými tětivami přes plece. Tak sestoupili po klikatém opyši a dole se ještě jednou zastavili, aby trubači zatroubili na rohy rozloučenou zbývající čeledi a hlavně paní z Michalovic, mladšímu bratru panoše Beneše a oběma dcerkám, dosud dětem. Téhož dne, již kvečeru, dospěla družina k věnnému městu paní králové, Mělníku. Hrotitý hrad na skále panuje soutoku obou řek, Labe a Vltavy, a na dálku se druží s kulatým hřbetem posvátného Řípu, jehož vrcholek zdobí kaple, postavená knížetem Soběslavem, slavným vítězem nad císařem Lotarem. Kdo z Čechů by obraz neznal? Zde, na Mělníce, čekalo družinu pana Jana překvapení. Otevřela se jim slavnostně ozářená hodovní síň. Tři sta voskových svící blikalo podle stěn sálu, jehož čelo bylo shora dolů potaženo závěsy v královských barvách – červené a bílé. Kolem hlavního vchodu se jim představily umně rozestavěné štíty v barvách všech 39
českých rodů, meče, kopí s praporky a mlaty. Dubové stoly čekaly uspořádány středem, vpředu jeden napříč pro krále a královnu. Na opačném konci bylo vyklizeno prostranství s pódiem pro polykače ohně, šašky, kejklíře, tanečníky, akrobaty, pištce a kouzelníky. A posléze, až všechno utichne a zemi překlene noc, vystoupí nejlepší pěvci království, utkají se v zápase s německými minnesängry a francouzskými nebo burgundskými truvéry. Sotva zezelenalo a potemnělo nebe v rovině nad řekou, zaplála na nádvoří hradu vatra. Na ní byl opékán býček a deset ovcí, zaříznutých pro tento večer. Byly naraženy sudy s vínem a bečky s pivem, položené na dvou kládách a obsluhované deseti hradními výčepníky. Sluhové přibíhali dolů a odbíhali nahoru, do hodovní síně, kam doléhaly popěvky a smích dvorské chasy. S převládajícím soumrakem však hluk zvenčí utichal, vystřídán narůstajícím veselím v hodovní síni. V krbu hučel oheň, zvenčí dovnitř zašlehávaly plameny na nádvoří, poslední zášleh slunce dohasl na západní zdi, modř nebe se proměnila v černotu. V té chvíli vytroubili trubači ticho, přicházel král. Král Václav Druhý, syn slavného Přemysla Otakara Druhého, železného a zlatého, vnuk Václava Prvního, zvaného Jednooký… Nositel jména po dávném předku před bezmála čtyřmi staletími, Václavu Svatém, dnes uctívaném jako patron české země a symbol spravedlnosti… S ním jeho manželka Jitka, stejně mladistvá jako její manžel. Není tomu dlouho, co oba teprve překročili dvacátý rok svého věku. Dcera římského císaře Rudolfa, vítěze nad Přemyslem Otakarem zradou českých pánů; nyní však otcovského přítele mladému českému králi a jeho záštita proti úkladům okolních panovníků. Starý císař Rudolf před rokem naposledy přivinul svou dceru a zetě v tušení blížící se smrti; tehdy všichni tři zaplakali, vědouce, že se vidí naposledy. Dnes, těžce nemocen, dožívá ve městě Erfurtu, z lože takřka nevstává. O tom je král Václav dobře zpraven a také jeho manželka, císařova dcera Jitka. Přesto uspořádali tuto veselici, toto setkání na mělnickém hradě s družinou pana Jana z Michalovic, jenž 40
míří odtud nazítří přímo do Němec, aby turnajovou slávou upozornil na české království, opět pozdvižené z ponížení po braniborském pustošení do nové síly a bohatství. Nikdo nemusel vyslovit tato slova. Byla vepsána do tváře mladého panovníka a přítomna ve vzmáhající se radostné a hlučné zábavě kolem stolů, nyní na okamžik přerušené, neboť král se chystal toto pestré shromáždění oslovit. „Rytíři a panoši, věrní mužové našeho českého království, jemuž nechť žehná náš Pán Bůh všemohoucí a ochraňuje je svatý Václav, patron české země! Mé oko na vás spočívá se zalíbením, neboť máte statečnost vepsánu ve tvářích. Vesměs jste údy slavných rodů, věrně sloužících našim předkům! Jsem si jist, že se ještě více proslavíte a opět připomenete našim nepřátelům, jichž je kolem jako sršňů, že nevládnete meči o nic hůře než naši stateční otcové! Čiňte také čest rytířstvu prokazováním šlechetnosti a nedopusťte, aby se kdokoli z vás dopustil nehodného činu, jenž by na vás vrhl stín! Ty, statečný pane Jene, sis vybral podle svého uvážení družinu, jež si je zajisté vědoma svého poslání a nikdy se mu nezpronevěří…“ Tak a podobně mluvil král, chválil jednoho po druhém za činy, jež znal nazpaměť. Připomínal jim původ jejich erbů nejednou pověstí, o níž sám nositel neměl tušení, ale která je zapsána do pergamenových svazků ve skriptoriu u Pražského kostela a chována s úctou v královských písemnostech. Povzbudil každého i tím, že je znal jménem, jako by toto setkání na Mělníce nebylo pouhou náhodou, ale dlouho připravovanou slavností na rozloučenou. Tak to připadlo panoši Radimovi, zapustilo v jeho mysli kořínky a zbystřilo pozornost, s níž sledoval úsměvy, pohyby a slova pana Jana. Co ten ví o chystané výpravě jiného než my? A co o ní ví král? Což to není pouhá veselá jízda jako druhdy pana Ulricha z Lichtenštejna, dodnes opěvovaná potulnými žakéři? Brzy však na svou podezřívavost zapomněl, neboť byl upoután nezvyklým zjevem, jenž ho rozrušil tak, jak se mu dosud nikdy v životě nepřihodilo. Tím zjevem byla dívka, tiše sedící po celou dobu po boku mladé paní králové. 41
Od prvního vzájemného setkání očima věděl, že je to ona. Ta panna, pro niž je sladko vstoupit s kýmkoli mezi šraňky a bít se i za cenu života! Ta, které sloužit je největším vyznamenáním, jakého se panoši z nejlepšího rodu může dostat! Ano, právě ta, která mu už dlouho vstupovala do snů, podobajíc se spíš andělu než lidské bytosti, probouzejíc v něm touhu, jakou až doposud neznal… Ano, je to ona! Hladce učesané vlasy do zlatého lesku, převázané v čele stužkou, diadémem z perel a stříbrných plíšků. Útlý krk držel v jakési ušlechtilé hrdosti něžně modelovanou hlavičku s modrýma, nebeskýma očima a s živým, spíš laskavým než veselým sevřením rtů. Občas se naklání vlevo nebo vpravo, tu k paní králové, tu ke své sousedce, čiperné a povídavé, dcerce pana Mutiny z Kostomlat, před lety proslulého statečnými boji proti Braniborům. Ať je dcerou kohokoli, je to má tajná láska, věděl panoš Radim, jako by to ve své duši četl. Nikdo se jí půvabem nevyrovná, ačkoli je tu dvorních dam nejméně tucet! Její světle modrý oděv ještě zesiluje to přirovnání, jemuž prve panoš podlehl, té podobě andělu z jeho snů; ba, mírně zdvižená ramena jejího šatu, dílo dvorské krejčové, ještě prohlubují zdání, že se za nimi ukrývají křídla. A ten úsměv! Ten zdrženlivý, poloostýchavý úsměv, jakým každá panna pokoří i nejsmělejšího dobyvatele, natož panoše, jehož srdce trpí hladem. Nic sladšího a nic trpčího se panoši Radimovi nemohlo přihodit. Od tohoto okamžiku mu byla jeho účast na výpravě pana Jana balvanem, pod jehož tíží už klesal, ačkoli dosud ani nezačala. Neviděl kejklíře s jeho polykáním a vyplivováním ohně. Ničím se mu nezdálo protahování těla malou kovovou obručí, nicotností stoj na hlavě a balancování svícemi na každém chodidle. Neupoutalo ho metání kozelců bez opory rukama o zem a vůbec už ne skřehotání šaška a jeho přitroublé promluvy, křivé nohy, velké břicho a vypoulené oči. Ani vysokánský muž ze tří na sobě postavených akrobatů, zahalených do společného roucha. Nic, zhola nic ho nedokázalo vytrhnout z očarování. Snad jenom na chvíli mladý pár cizích pěvců, muž a žena, on s loutnou a ona se zvonečky pro doprovod. Jejich hlasy, sladké, bolné a toužebné, vyzpívávající touhu 42
rytířova srdce po tajné lásce, ty si Radim přisvojil, opakoval si jejich slova a v duchu je přednášel jí, té neznámé panně, mladinké dvorní dámě z doprovodu paní králové. Tehdy, před pěti lety, za Radimovy dvorské služby ještě na Pražském hradě pro své mládí být nemohla. Jenom okamžik se nechal upoutat tou melodií cizích pěvců. Náhle se mu zazdály unylé, nepravdivé. Co mohou vědět o té ukrutné něze, jež Radima zalila? Co o ní ví ten francouzský rytíř, jehož slova pěvec opakuje? A ten galský rek s jeho vzkazy po větru, po oblacích a po proudu řeky vzdálené milé! Jak nepravdivě zní poslední pozdrav umírajícího ve službách paní na bitevním poli za hlaholu trub! Mdlý a bezbarvý zpěv ještě rozjitřil jeho okouzlení tou modře ustrojenou dívkou. Je to ona, jejíž obraz v srdci budu nosit do konce života! Pro její poctu vstoupím mezi šraňky, porazím všechny soupeře a po vítězné kolbě přiklušu na koni před ochoz, v jehož čele budou pod baldachýnem zářit její oči. Aniž zvednu hledí, neznámý a tajemný, pokloním se hluboce a podám jí na hrotu kopí vonnou rudou růži, symbol mé tajné lásky. A než otevře svá sladká ústa, aby se zeptala po mém jménu a erbu, rozkluše se zpět můj kůň s pokrytím bez rodových barev, a už budu pro ni jenom snem, vzpomínkou, plápolem v jejím srdci! Jako bájný hrdina z konce světa, neznámý rytíř z družiny krále Artuše, jeden z jeho společníků kolem kulatého stolu, hledající v širém světě Svatý grál… Vznítila se v něm matná vzpomínka na jeden z večerů své pážecí služby. Na Pražský hrad zavítal francouzský pěvec, truvér, a dlouho zpěvavě, melodicky a tesklivě přednášel Román o růži… Ona, má neznámá láska to byla, se znamením na těle, na paži, jež mělo podobu rudé růže. Prozradila to pouze své přítelkyni, chůvě, družce a ta o ní promluvila se závistivcem, žárlivcem, škodolibým sokem, jenž roznáší, že zná její tělo, že ví o znamení růže, tak hluboko ukrytém… Zabil bych ho vlastní rukou, zapřísahal se panoš Radim, vzrušený hněvem. I já bych byl při tom, když se na něho vrhl dav, jenž zvěděl pravdu! Kdo je ten sok? Rozhlížel se kolem, ale na nikoho nepřipadl. Na koho se to dívá, kam pokynula hlavičkou, komu platí její úsměv? 43
Mně! užasl panoš Radim… Opravdu se na něho usmála, pozorujíc už celý večer jeho zoufalý zrak, zášlehy z jeho očí, ten hlad… A sotva tak učinila, zaplápolala v Radimovi odvaha tak, že povstal, cinkl nožem do poháru, aby dosáhl ticha, a s tváří, obrácenou ke králi na omluvu za svou opovážlivost, pronesl výzvu k souboji pěvců: „Zapěji sám! Matěji, kde je mé varyto?“ obrátil se dolů, do nižšího podlaží sálu za dřevěnými malovanými sloupy, kde hoduje čeleď. „Slyšíš, Matěji,“ ozval se silněji, ale nedostal odpověď. Místo Matěje se stal zázrak, místo Matěje povstala ona a přidržujíc si dlouhou vlečku jednou rukou, uchopila druhou loutnu, na níž se – jako všechny dvorní dámy – učí hrát. A zastavila se před ním, podávajíc mu svůj nástroj s mírnou poklonou pokrčením kolena levé nožky, jak se sluší na dívenky před staršími lidmi, hodnými úcty. Panoš se až zarděl, oněměl. Loutnu od ní přijal, hledě za ní užasle jako za přeludem, dokud se opět neposadila vedle paní králové. Teprve pak se vzpamatoval, pocítil na sobě zraky všech přítomných, družiníků pana Jana i dvořanů pana krále. A vzmuživ se, přispěchal několika ráznými kroky k pódiu před panem králem, kde před chvílí pěli oba Provensálci. Zde se uklonil a krátkou řečí zdůvodnil svou odvahu, která mohla vypadat jako nevychovanost: „Také my umíme zpívat, pane králi, a nikoli pouze cizinci! Naše skladby nejsou horší než jejich,“ mluvil chvástavě, až se sám sobě divil, „a láska i ctnost je v našem jazyce láskou a ctností stejně jako v jejich! To ti chci, pane králi, dokázat!“ „Dokaž,“ řekl poněkud chladně mírně dotčený král. Sám však dosud natolik mladý, že Radima přes svou dotčenost chápal. Sál utichl, Radimova výzva byla smělá. Panoš nebojácně začal. Jeho hlas, zprvu slabý a chvějivý, postupně sílil, stával se jistým: Slyš, ó má paní, slyš mou radu, s níž k tobě se jak zloděj kradu… Bylo to o neznámé paní jenom zdánlivě, ve skutečnosti však o té panně, jež nedaleko něho zářila leskem modrých očí a nazlátlých 44
vlasů, obepjatých diadémem. Jí patřila jeho slova a melodie, jež by měli oba v lesním loži prostřed skal číst z hvězd a naslouchat z vánku, ta slova, jež dávno znám, tím jsem si jist. Síní doznívala melodie, poslední sloka, zvlášť vroucná a nejtišeji vyzpívaná. Jako by se jí slavnost měla nachylovat ke konci, protože nic významnějšího se už nemohlo stát. Noc měla zahalit všechno, i tento večer a celý předchozí život do nenávratna. Něco naplnilo panošovu duši pocitem marnosti. Dodrnkal proto zprvu beze slov, jako by vzpomínal na další, nebo se chystal improvizovat. Ano, bylo tomu tak: Až sladkou tíží zmdlí má hlava a jitrem postříbří se tráva, ach, odejde i lásky čas… I úsměv tvůj, tvůj tichý hlas, i úsměv tvůj, tvůj tichý hlas… „Jsi otevřhuba, Matěji,“ opravdově se rozzlobil panoš Radim, když ráno vstoupil do konírny a hle! v uprázdněné stáji vedle kobylky, už vyvedené ke strojení, předvádí pacholek svého pána, napodobuje jeho postoj a zpěv, místo loutny v rukou hřbílko na čištění srsti. Mečivý hlas se až zařezával Radimovi do sluchu a ještě víc ho zabolelo pitvoření po jeho vlastních slovech. Ze všeho nejvíc řehot ostatních pacholků. Zřejmě se tu už drahnou chvíli bavili na účet svých mladých pánů. Hluboce uražen musel Matějovi přiznat výtečnou paměť a znamenitý, byť pokřivený smysl pro veršování: Už klimbá se mi spánkem hlava a ty mne nudíš, marná sláva! Já do hospody chci se brát, to je můj dům, to je můj hrad, to je můj dům, to je můj hrad… „Jsme lidé prostí,“ začal Matěj s vytáčkami, vida, že se Radim opravdově rozzlobil. „Panské řeči nerozumíme, leda koním. A také těm jsem právě zpíval svou skladbu, pane Radime, aby se jim zvesela 45
46
klusalo, neboť i jim se bude stýskat po teplé stáji a slušném zacházení. Dívej se dobře, pane Radime, jak se tvá kobylka vesele tváří, že se jí má píseň líbí!“ „Jako panně Kateřince,“ vyprskl kdosi opodál, jeden z pacholků Janovy družiny. Kdo to byl? Jen se panoš otočil, vypuklo ticho, pacholci pokračovali v přípravě koní, nikdo nic neřekl, nikdo nic neslyšel. Radim rázně vykročil ze stáje. Každé další omeškávání by ho zesměšnilo v očích této chasy, víc nevázané než se sluší. Jistě si všimli včera večer jeho okouzlení, je jim pro smích. Neušly jim mé pohledy, uvědomil si nyní. Snad neušly nikomu z hostí a všichni si ze mne dělají šprýmy! Co když i sama panna Kateřinka? Panna Kateřinka je její jméno! Pacholci je znají, ačkoli mně zůstalo až do této chvíle utajeno! Z jakého rodu je ta dívka, ten anděl? Jistě je urozeného původu, jinak by neseděla u královské tabule na čestném místě mezi dámami dvora! Nejspanilejší mezi všemi… Od včerejšího večera se stala paní mého srdce, ať je to komu libé nebo není. Ať si o tom vrabci čiřikají, pacholci se posmívají, třebas i celý svět se baví! Je uzamčena v mé hrudi. Od této chvíle jsou mé kroky jejími kroky, na její počest vsednu na koně, abych se utkal s kýmkoli v klání, na slávu jejího jména si vydobudu rytířský pás. Po návratu z jízdy pana Jana vystoupím na samotném Pražském hradě, ozdobený vítězstvími a věrný panu Janovi do posledního dechu, oddaný svému králi, našemu starobylému českému království… Tak se panoš Radim hojil z urážek, jež vychoval v Matějově posměchu a v zábavě jeho druhů, jež neměla daleko k pošklebkům. Ať se šklebí, říkal si vzdorovitě. Panna Kateřinka se mi však neposmívá, zapůjčila mi vlastní loutnu a naslouchala… Ano, naslouchajíc dobře věděla, že to zpívám k ní a k nikomu jinému. Její jediný úsměv vyváží všechna příkoří, jimž jsem a třeba i budu ještě podroben! Kdybych byl rytířem jako pan Jan, upevnil bych si na korunku přilbice žlutý hedvábný závoj, každý ví; co to znamená. Zdálky zřejmé znamení, že rytíř má tajnou lásku, že pro její počest se vydal do světa, vyzývaje k turnaji každého, koho z urozených potká, dobývaje pro ni odměnu, jež jí jednou předá jako 47
nejmenovaný, neznámý vítěz se spuštěným hledím v pokleku před hlavním ochozem zápasiště… Tak a podobně Radim snil, zatímco se družina hotovila k velkolepému odjezdu za přítomnosti samotného pana krále a paní králové. Oba seděli na čestném lešení, pokrytém brokátem a šarlatem, mladí a krásní… A před nimi družina, četná, ukázněně seřazená, skvoucí… V čele pan Jan z Michalovic, za ním po dvou panoši z nejpřednějších českých rodů, kromě několika uražených a znepřátelených popravou pana Záviše před třemi lety, kdysi otčíma mladého králevice… Po stranách průvodu trubači a herold, v pozadí hudebníci dvora, na věžích hradu paní králové vlajky s královským lvem, tím známým dvojocasým bílým lvem v červeném poli… Tak to je tedy loučení… Dvorní dámy zde byly do jedné, i panna Kateřinka, zjevně posmutnělá. To kvůli mně, věděl panoš Radim. Sklopený zrak, spuštěné paže do klína, milý obličej odvrácený, aby mě neviděla… Ale už mě vidí, už se usmála, zvedla paži nesmělým pohybem a zamávala. Ano, mává na mne, nadzvedl se panoš za troubení fanfár, usmál se také, hrdě se napřímil, jejich oči se setkaly. V té chvíli bylo jeho zaslíbení zpečetěno. Dojetí panoše Radima bylo vystřídáno úžasem. Neboť k panu Janovi přistoupily dvě dvorní dámy z družiny paní králové s hedvábným žlutým závojem v rukou. Právě s takovým, o jakém před chvílí snil panoš Radim! Pan Jan sestoupil s koně, fanfáry dozněly, obě panny k němu přistoupily, pan Jan se uklonil panu králi a paní králové a poklekl na zem… Poté obě dvorní dámy upevnily žlutý hedvábný závoj na korunku přilbice pana Jana, jako kdyby se nechystal k výpravě pro čest a slávu království, svého rodu a křesťanstva, nýbrž z úcty pro tajnou lásku, kterou chová ve svém srdci! Jaká opovážlivost, otřásl se panoš Radim. Ten slavný rytíř, ta chlouba království! Vždyť má doma choť a je otcem čtyř dětí! Cožpak si něco takového smí dovolit dokonce před očima krále a královny? Před očima celého světa? Což to nechápou jako 48
nestoudnost, výzvu k nevěře, urážku ženské ctnosti? Zdálo se, že nikoli. Pan král se dokonce souhlasně usmál, paní králová mu pokynula očima, obě dvorní dámy odstoupily a pan Jan se opět vyšvihl na svého vraníka s bílou skvrnou na čele. Trubači znovu zahlaholili na své rohy krátké, prudké tóny jako do boje, průvod se pohnul, shromáždění dvořané a jejich paní začali mávat, chasa na okrajích dvora, na ochozech a parkánu se rozjásala jako o veselce. Družina pana Jana projela bránou hradu a spustila se dolů k řece. Největší rytířská jízda, jakou lidská paměť chová, započala… A tam, uprostřed nádvoří, na čestném místě ochozu, potaženého brokátem, zaplakalo jedno srdce. To druhé sevřel stesk jako před smrtí, nekonečný, nepochopitelný a krutý. Jako při každém loučení. Kateřinka, panna Kateřinka… Ach, odejde i lásky čas, i úsměv tvůj, tvůj tichý hlas, i úsměv tvůj, tvůj tichý hlas… Mezitím se rozsvítil jarní den do neobvyklého tepla. Ještě onehdy se nebe chmuřilo, kosý déšť sekal do poutníků, až jim růžověly tváře, ručeje stékaly z hor, dosud sycené tajícím sněhem. Od Mělníka podřipskou rovinou se už však hřejivě tetelil vzduch nad zoranými poli, honily se mouchy nad hnojišti u vesnických roubených stavení se slaměnými střechami, z výšky se perlilo skřivánčí vyzvánění. Za mlčenlivého klimbání na své kobyle se zezadu k Radimovi přiblížil pacholek Matěj a naráz vyrušil svého mladého pána z neplodných představ: „Nezdá se ti, pane Radime, že je tu něco podezřelého?“ „Ty jsi podezřelý,“ odsekl Radim, podrážděný tím, že ho Matěj stále poučuje. A rozčarován, že byl vyrušen z milostných představ o panně Kateřince. „Mluvil bys jinak, pane Radime,“ vtíral se Matěj neodbytně, „kdybys zanechal svého snění a ráčil otočit hlavu nazad. Ať mě kůň kopne, ať mě prasnice lejny pocáká, nepoznáš-li tu šedou myš, která se tam kymácí na kobyle a snaží se, aby jí nikdo neviděl do očí! Přidal se k nám už v Mělníce a ty sis ho dosud neráčil všimnout. 49
Kdyby tak na jeho místě pana Kateřinka…“ „Jsi nevymáchaná huba, Matěji,“ ohradil se stále ještě notně dotčený Radim. „Komu prase uhynulo, tomu stále v uších kvičí! Jakápak šedá myš? Kde by se tu vzal? Všichni jsou k nerozeznání jako chlup od chlupu!“ pokračoval poté, co se ohlédl a vskutku na konci řady spatřil mnicha, podobného onomu z Kutných Hor jako čert ďáblu. „Cožpak by se k nám mohl přidat, aniž by mu to dovolil pan Jan?“ „Ať šlápnu do kravěnce, není-li jeho známým kdovíjak z dávna!“ dotíral Matěj. „Ze své vůle by se ten splasklý pupek přidat k rytířské jízdě neodvážil! A sotva to učinil proto, aby se jako rytíř s rytířem v klání utkal tím svým brkem! A jistojistě tu není proto, aby nám udílel rozhřešení v každé hospodě! Je to hadí símě, cítím to ve svých pošramocených kostech.“ „Nezbývá, než se ujistit,“ zakončil Radim Matějovo dotírání a vyvedl koně z řady, aby posečkal na posledního jezdce. Byl jím opravdu šedý mnich, tváří i postavou až příliš připomínal toho z hospody U půlkola. Tam ho ovšem Radim s Matějem zahlédli v pološeru a na mžik oka. Přesto na něho Radim zahoukl: „My se odněkud známe, není-li pravda, ctihodný bratře cisterciáku?“ „Ich verstehe nicht böhmisch,“ zakňoural mnich omlouvavě. „Ty že neumíš česky?“ pobouřil se Radim. „Ale v Kutných Horách jsi rozuměl? Upláchl jsi, sotva jsme tě oslovili! Ha, o čem ses to tam umlouval s těmi kupčíky? Jaké neplechy jste to snovali s těmi Bavory či Sasy? Odpověz, než tě i s koněm svalím do příkopu!“ Ale mnich buď opravdu nerozuměl, nebo byl natolik prohnaný, aby věděl, že mlčením se pokazí méně než jediným neopatrným slovem. Zatvářil se co nejzbožněji, upřel na Radima pokorný pohled božího sluhy a naladil hlas do shovívavé vlídnosti, s níž zpovědníci udílejí rozhřešení hříšníkům: „Non percipio linguam bohemicam.“ „Tak, tak,“ posmíval se Radim. „Zase mě chceš ožbluňknout tou latinou, věda, že jí nevládnu! Ale já si na tebe dám pozor, rozumíš?“ A pobodl koně, předjel mnicha o jednu délku a neopomněl se ještě 50
jednou výhružně obrátit. „Budu tě sledovat jako ohař, to mi věř!“ Mnich zakryl tvář do kápě, taktak viděl na cestu, sklonil hlavu ke koňskému krku a zatvářil se, že je opět zahloubán do rozjímání nebo do modlitby. Jako by tu Radima s Matějem nebylo, jako by se na nebi objevil mrak a zase přešel. Radim se rozjel, sledován Matějem, aby se znovu zařadil na své místo a porozprávěl sám se sebou o tajemství, které v mnichově přítomnosti vytušil. Tajemství, jež tuto rytířskou jízdu halí do jiného hábitu, než se před jejím započetím zdálo. Jaký hábit to bude? Jaký jenom bude? Ví o mnichovi pan Jan? A cožpak by o něm mohl nevědět?
51
PANOŠ BENEŠ NĚCO PŘED RADIMEM TAJÍ A TAKÉ PAN JAN JEDNAL PODIVNĚ, KDYŽ BRAL V OCHRANU NEPŘÍTELE Ještě víc než šedý mnich se vetřel do Radimových úvah někdo jiný. Jenom co se opět zařadil na své místo, přesně určené panem Janem pro možné přepadení, neboť nejeden hrádek je dosud v rukou loupežného rytíře, přitočil se zezadu panoš Beneš. Stačil pohled na jeho tvář, aby Radim vycítil nekalý záměr. Trpkost, posměšek, nebo odvetu? A za co? Od první chvíle vládlo mezi oběma mladíky soupeření, Radim netušil proč. Snad ani panoš Beneš to neví? Leč jeho slova Radima bodla, byla vypočítaná, dobře mířená a jistě hodnou chvíli promýšlená: „Raději by ses vrátil do zápecí, pane Remunte z Lichtenburka,“ schválně odříkával panoš Beneš jeho poněmčelé jméno i s přívlastkem. „Zdá se, že ti učarovala některá z panen dvora, nemýlím-li se? Dáváš-li ženské náruči přednost před hřbetem koně, nic snazšího než obrátit se na ústup a vzdát se účasti na naší jízdě!“ 52
„Ach, tvůj bystrozrak,“ posmíval se Radim a oplatil mu rovněž německou podobou jeho rodového hradu. „Panoši z Michelsberka, nedíval ses náhodou na dno číše víc, než je zdrávo? Říká se, že tam lze nalézt pravdu, není-li však těch pravd tuze mnoho! Copak ty víš o pannách ode dvora? či bys chtěl být na mém místě?“ „Chraň bůh, panoši Radime,“ pojmenoval ho tentokrát česky, „Jsem na svém místě docela spokojen. Ba, myslím, že bys měnil se mnou z duše rád. Víš-li, komupak asi patří tyto vlasy?“ sáhl do váčku z měkké telecí kůže, zavěšeného na šňůrce na krku. Otevřel jej a zamával Radimovi před očima svazečkem světlých vlasů, jejichž barva něco Radimovi připomněla. Až ho srdce zabolelo. Ihned však své podezření zahnal. Stejné vlasy má přece i on sám, panoš Beneš! A jeho dvě mladší sestry; hlavičky jako len svítily dlouho za odjíždějící družinou včera za rozsvíceného michalovického jitra. Panoše Beneše ponouká zlomyslnost, někdo mu cosi nakukal o Radimově okouzlení pannou Kateřinkou, vymyslil si šleh. Nelze mu ho neoplatit. „Tobě,“ nedal na sobě Radim nic znát. Panoš Beneš neřekl ani ano, ani ne. Rozesmál se, vlasy znovu uschoval do váčku a zavěsil na krk. Odklusal, zařadil se na své místo, ponechal Radima jeho zápasu. Je to pravda? Není to pravda? Proč by mu panna Kateřinka věnovala svazeček svých vlasů? Nebylo vidět, že by se jí dvořil, ba, kale s ní nepromluvil. Seděl daleko od ní a hleděl si tlachání se svými kumpány vlevo i vpravo. Ne, nedávala mu najevo nic, nemluvila s ním, neprojevila mu přízeň. Její tvář svítila vedle paní králové po celý večer, po celou noc. A přece, a přece, kdo mi to našeptal ty verše, jež vytryskly z mé duše bez mého úmyslu, tak bezděčně? Jako bych je už kdysi slyšel a nyní pouze opakoval. Což si ránu v srdci vymýšlím pro rozkoš z bolesti, způsobené marnou láskou? Tam v té síni sama stála, snad mě ani nepoznala? Také já jsem blízko stál, kéž bych ji byl nepoznal! Rána, kterou mu panoš Beneš zasadil, pálila. Proč to učinil? 53
I kdyby lhal, ví o mé tajné lásce. A nepřeje mi ji. Cožpak se mu panna Kateřinka také zalíbila? A proč ne? Zalíbit se musí každému; ale nikoli každému podala loutnu a na nikoho se tak mile neusmála jako na mne. Ale děj se co děj, už jsem ji přijal za svou tajnou lásku a k její poctě budu tasit meč. Pro čest jejího jména vstoupím proti komukoli na kolbiště, jí budu vzdávat poctu klaněním na čtyři světové strany. A zvítězím-li, jí bude patřit růže na hrotu mého kopí a nikomu jinému, žádné jiné… Zjitření se však nezbavil, klidu se mu dlouho nabýt nepodařilo. Značnou dobu se bral průvod mlčky, jezdci museli bděle sledovat stezku v mokřině lužních lesů podél Labe. Řadu neporušili ani tehdy, když se z mokřin konečně vybředli do obdělané roviny pod Řípem se starodávnou kaplí na vrcholu. V nebi vesele vrzali skřivani, nad brodem se vznášel vodní orel, s břehu sklouzla vydra a se zašplouchnutím se ponořila pod hladinu. Ve slepém rameni, už vzdáleném od řeky, se to hemžilo bobry, opravujícími porouchanou stavbu po jarní záplavě, vystoupivší z koryta. Luhy se blyštěly kalužinkami, ale vzdálenější, vysušené kousky polí už drápali oráči s volky, nebo i s lidskou zápřeží jako všude v kraji. Vsi jsou tu úhlednější než pod Železnými horami a v boleslavském kraji. Jaro přišlo veselé, hřející slunce roztavilo tíhu v Radimově mysli. Také koně častěji řehtali, zvedajíce hlavy, byť občas vyhazovali zadky, když je jezdec nutil vstoupit do studené vody, aby překonali brod. A ržáli ještě radostněji, když se přiblížila doba oběda ve městě Slaném, dobře hrazeném a hlídaném pečlivou posádkou. V hospodě na rynku už o příjezdu Janovy družiny věděli, zpraveni poslem samotného pana krále; ten už mezitím odchvátal, aby připravil družině obědy i noclehy až k hranicím království. Neobvyklý projev královské přízně. Na slánském náměstí se odbývala exekuce. Zcela nedávno vyhořela levá řada domů, vesměs kupeckých, zapálena neznámým pobudou, který se do města vetřel před zavíráním bran a zažehl na půdě jednoho z domů požár. Ačkoli zprvu zapíral, posléze se pod 54
útrpným právem přiznal, neboť nedokázal udržet v ruce rozžhavené železo. Kdyby vydržel, bylo by to znamením jeho neviny, neboť bůh dává lidské spravedlnosti zázračná znamení. Byl proto veden městskými biřici, zmrzačen a spráskán, po spáleništi, musel se na místě každého domu zastavit a zde mu byl uťat jeden prst. Nakonec, krvácející z obou rukou, byl uprostřed náměstí naboden zadkem na špičatý kůl, to vše za jeho nelidského křiku a za hlučného veselí přihlížejících čumilů. Radima upoutal zejména jakýsi hrbáč, skřet, človíček nepatrného vzrůstu, jenž se zpočátku radostně chechtal s ostatními, neboť výkřiky bolesti mučeného ho bavily. Ale pak, když si jeho radosti povšimli místní výrostci, karta se obrátila a středem pozornosti se stal on sám. Zločinec na kůlu mezitím dodýchal a chasa se nechtěla jen tak rozejít. Několik mladíků se chopilo hrbáčka a roztočilo ho kolem dokola. Načež ho pustili, až vylétl a narazil nosem o kamennou obrubu kašny. Sotva se zvedl na nohy, přitáhla děvečka z purkmistrova domu štoudev močůvky, i lili ji mládenci hrbáči na hlavu, mumlajíce rozřehtaně slova, jaká jsou pronášena knězem při křtu dítěte. Ovšemže řádně zkomolená, neboť nikdo z účinkujících neznal latinsky. Hrbáček se motal, žadonil o milost, klekl dokonce na kolena, leč nikomu se nechtělo zábavu přerušit. Máčeli ho v kašně, cpali mu do úst lejna, kopali do přirození a pak ho, zvracejícího hnusem, bolestí a uštědřenými ranami, vyhodili do hospodského dvora mezi prasata. Tam pak ležel, vzlykající a škubající tělem ještě ve chvíli, kdy se průvod pana Jana opět vybral na další slavnou cestu, skvoucí a všemi obyvateli Slaného obdivovaný pro neobvyklou nádheru. „Možná že je nevinný,“ neubránil se panoš Radim poznámky o domnělém zločinci, jenž se už dosvíjel a zlomeně trčel na kůlu se svěšenou hlavou, pod sebou kaluž krve. „Ach ano,“ posteskl si pacholek Matěj. „Také můj otec byl nevinný, když ho věšeli pro nařčení z krádeže, ačkoli, přisámbůh, měli jsme tehdy hlad až jsme plakali, a on si pouze vzal malou částečku toho, co odváděl každoročně na desátkách. Hradská kuchyně přitom újmu ani nepocítila.“ 55
Panoš Radim zaťal zuby, neodpověděl. Vskutku, Matěj je synem toho poddaného, jenž byl kdysi popraven v lichnickém podhradí; jeho osiřelé rodiny se poté ujal Radimův otec, pan Smil, aby částečně odčinil křivdu, jež se jí stala. Neboť poté bylo zjištěno, že krádež byla u soudu značně zveličena a trest oběšením příliš přísný. Mnich zachovával skromné mlčení. Zábavě slánských nepřihlížel a při obědě se ze všech sil snažil, aby ho nikdo neviděl. Usadil se na okraji dlouhého dubového stolu a jen co pojedl, ztratil se a neobjevil dříve, než družina opětně nasedala na koně. I pak se držel vzadu jako předtím, spíš stín než člověk, nenápadný, uzavřený a sám. Radim nepřemohl svou zvědavost, podezření v něm hlodalo stále neodbytněji. Mnicha přece nepotřebujeme, usuzoval. Chci-li se vyzpovídat, mohu to učinit kdekoli cestou, v kdejakém kostelíku nebo klášteře. Družina se může účastnit denně třeba desíti mší v každé vsi nebo městečku, které míjí cestou. K čemu ho potřebuje pan Jan? Otázku je lépe vyslovit než ji v sobě tajit, odpověď se už vždycky najde. Tak se nazítří rozhodl několik okamžiků předtím, než se z hluboké rokle řeky Ohře před družinou vysoko na skále zahrotily hradby a věže královského hradu Lokte. Radim přiklusal k panu Janovi a přidal se k jeho boku. „Pane Jene,“ oslovil Radim rytíře, když přemohl ostych před mužem tak znamenitým, „něco mi nedá klidu, dokud mi to nevysvětlíš.“ „Všechno ti rád vysvětlím, milý chlapče,“ odpověděl pan Jan otcovsky. „Pane Jene, ten mnich se mi nelíbí,“ naklonil se k němu, jako by ho mohl někdo slyšet. „Mně se nelíbí žádný mnich,“ chlácholil Radima pan Jan srdečně. „Kutna je šalba, ukryješ pod ní bibli i jed. Ba i ženu místo muže, nepřítele místo bratra. Co tě tíží, panoši Radime?“ změnil zase oslovení, zdál se odměřenější. „Znám ho totiž,“ Radim poněkud přeháněl. Vzápětí se však opravil, neboť pohled, jímž se po něm svezl pan Jan, vyjadřoval překvapení. „Jenom trochu. Potkali jsme ho v Kutných Horách, U půlkola, v té hospodě za bránou k Čáslavi, znáš-li to tam.“ 56
„Znám hospody v celém křesťanstvu,“ přeháněl pan Jan. A ihned svou odpověď upřesňoval: „U toho plešatého zloděje? Je to přechovávač lapků a donašeč měšťanům, tvrdý Němec z Bavor. Jako většina těch pánů horníků a lišáckých kupců. Z Kutných Hor se stal vřed na těle našeho království, panoši Radime, to si pamatuj!“ „Právě s těmi se tam domlouval, pane Jene. O čempak? A proč šeptem? Řekl ti o tom něco? Prozradil, kde se toulal dva dny předtím, než se připojil ke tvé družině?“ „Neřekl, panoši Radime. Vpravdě neřekl,“ hladil si pan Jan svůj nedlouhý, hustý, světle hnědý vous. „Ale je-li tomu tak, jak říkáš, jistě se mi přizná. Přiznali se mi už jiní… A což, mýlíš-li se? Poznal jsi ho dobře?“ „Nejenom já,“ zvýšil Radim hlas, „ale také můj pacholek Matěj. Vskutku právě on to byl, kdo mě na něho upozornil! Jak bych na něho zapomněl, když na nás poštval tu hospodskou chásku…“ „…jež vás počastovala vyhozením do kaliště,“ rozesmál se pan Jan, jakmile si na tu příhodu vzpomněl, ačkoli ji znal pouze z doslechu. „Voněl jsi pak ještě tři dny,“ pokračoval, aniž pozoroval, jak se panoš Radim napřímil, uraženě stáhl rty a urputně si měřil výšku, jež dělila dno úzkého údolí od vrcholu kopce. „To věřím, že si mnicha pamatuješ. Já bych si ho také pamatoval, kdyby mě tolik uctil. Hle,“ zpozoroval konečně panošovu urputnost, „byl-li v Horách nebo ne, to mi neprozradil, ba, já jsem se ho na to ani neptal. Dokonce jsem si s ním dosud nevyměnil ani slovo. Požádala mě paní králová, budiž jí čest a sláva, aby se k nám mohl připojit její zpovědník, který hodlá navštívit své mnišské bratry v cisterciáckém klášteře ve Valdsasích. Je tam od českých pohraničních hvozdů co by jezdec za den překonal. Tam ho předáme otci představenému a nechť si pak tlachá po hospodách s kým chce. Musel jsem přání paní králové splnit. Co bys ty dělal na mém místě?“ „Totéž,“ přiznal Radim. „Totéž, pane Jene,“ a lehce se ukloniv, odklusal zpátky na své místo v řadě. Od té chvíle až do večeře nepromluvil, utrhoval se na Matěje a okřikoval kobylu za každé ráznější šlápnutí, za každé pohození zadkem. Vycítil, nebo si domýšlel, že mu pan Jan neřekl všechno, že 57
před ním něco závažného tají. Vypátrám to i bez něho, umiňoval si. Podívám se našemu mníškovi na ledví, odhalím, co skrývá jeho kutna! A je-li spřežencem těch přivandrovalců z Kutných Hor, pak – ať mě bůh netresce – poženu ho na půhon, i kdyby měl soud skončit exekucí jako ve Slaném. Tak hojil své rozladění, zjitřené připomínkou události z hospody U půlkola. Znovu se v něm rozpalovala hanba z utrpěné potupy, nedokázal přemoci neklid, mučil se skoro až do bledého úsvitu nad lesy, ohlašujícího nový den. Také na pana Jana si dám pozor, ústilo v něm konečné odhodlání po nočním bdění. Jeho slova měla jiný význam, než jaký předstíral! Ani sebeslavnější rek se nesmí spojovat s nepřítelem vlastního království. To věru nesmí… Příštího dne po rozmluvě panoše Radima s panem Janem překročila družina za dopoledního prohřátého dne okrajový hvozd, hranice české země, a ocitla se na území Horní Falce. Čachtavě překonávané bažiny, zarostlá údolí s olbřímími stromy, i s pokácenými a znovu zarůstajícími kmeny, zapadlými do kapradí, balvanité suti a temné houštiny, nyní se znovu zeleně rozsvěcující, i temné stěny prastarých smrků, jedlí a modřínů, to vše svědčilo, že výsostné území českého krále mají za sebou. Kraj se opět rozjásal prosvětlenými pastvinami a pořídku rozesetými chalupami, neboť Němci nemilují shloučené dědiny jako Slované, ale libují si v samotách, každá je hospodářstvím pro sebe. Minuli několik poustek, jejichž obyvatelé, zarostlí a nemluvní, se oddávají rozjímání a trýznění těl; mnozí jsou spíš zvědy, věděl Radim i bez vysvětlování. Hlídají tajné stezky, aby mohli usnadnit vpády bavorským vojskům skrze české pohraniční pralesy. Nejednou je už tito svatí muži převedli do Čech, ač stejně často jim zase ukazovali, kudy mají, ztlučeni, vykličkovat zpátky. Skupina jezdců se rozdělila v několik menších oddílů. Hned se k sobě přiblížily, hned zase vzdálily, prodírajíce se rozbrázděnými úvozy, škobrtajíce po okrajích strží a chlumů. V jednom z těchto nepředvídatelných okamžiků se Radim ocitl sám, nikde nikdo, jenom 58
kdesi vpředu se ozval kůň a kdesi stranou padalo kamení do neviditelné rokle. Bylo to opodál brodu, jímž se řeka rozlévá do mělčiny. Kousek výš býval přívoz, ale ten vzal za své za srážek mezi pány z Michelsberka, hornofalckým rodem, a jejich odpůrci, řezenskými biskupy. K tomuto brodu mířila družina, aby se vrhla na koních do studené, rozčeřené, rozlité jarní vody. Ale ani vodu, ani ostatní družiníky panoš Radim v té chvíli dosud neviděl. Najednou se vyřítili z křoví na úzkém srázu, lemujícím soutěsku, tři ničemové, mstící se kdoví komu kdoví za co, zarostlí, špinaví a odraní. Jeden uchopil uzdu Radimova koně, druhý sáhl po jeho meči dřív, než panoš mohl tasit, a třetí už seděl na koni za Radimem, objal ho kolem ramen a strhl do rozbahněného úvozu. Panoš stačil vykřiknout. Měl by ho slyšet Matěj, vždyť teprve před chvílí zmizel vpředu za ohybem, lemovaným záplavou kvetoucích trnek! Radim se na štěstí zachytil vyčnívajícího kořene a ze vší síly se ho držel, ačkoli ho jeden z lotrů kopal, druhý mu šlápl na ruku a třetí držel polekaného koně. „Pomoc!“ křičel Radim. Podařilo se mu to ještě jednou. Ale po třetí už ne. Jeden z lapků mu zacpal ústa hroudou bahna, Radim už povolil, pustil kořen, zraněné prsty mu nesloužily. Poloudušen se užuž propadal do mrákot bezvědomí. Uvědomil si v poslední chvíli, že ho nezabijí. Mohli to udělat hned při přepadení. Viděli, že má erb, že je urozený. Zajmou ho, hodí někam do temné díry v lese, odvlečou do brlohu a pošlou do nejbližšího hradu posla se žádostí o výkupné, vědouce, že panstvo se mezi sebou vždycky nějak vyrovná. Konec snům o rytířském pasování, konec nadějím na účast při slavných turnajích, snad i konec snění o panně Kateřince… Spása však byla na štěstí na doslech. A nebyl to pacholek Matěj, nýbrž někdo jiný. Někdo tak nečekaný, že panoš nechtěl věřit svému sluchu a tím méně svým očím, když zaslechl ten hlas, když spatřil tu podobu. Byl to český hlas. A podoba, ta podoba! Ne, to nebyl klam, to byla skutečnost! 59
Šedý mnich, a nikoli s perem v ruce, s biblí a růžencem, ale s mečem, a s hlasem, který by mu mohl závidět býk… Šedý mnich byl nejblíže, a už byl zde, už zařval a uťal prvnímu lapkovi ruku, do druhého zabodl hrot meče a na třetího dotíral; ten však zmizel, pochopiv, že tentokrát neuspěli. Dral se houštinou, funěl a sípěl, rval se hustým křovím do temnoty nad úvozem, kam ho nikdo pronásledovat nemůže. Teprve pak se ozval i Matěj. Přidusal na svém koni s podvrženým oštěpem, brunátný, rozzuřený a snad i zahanbený, že špatně hlídal svého mladého pána. Měl ho mít na očích, tak sliboval panu strýci i nejstaršímu bratrovi, když se Radim chystal na tuto výpravu. „Chvála Hospodinu,“ oddychl si Matěj, když spatřil, že i bez něho je nebezpečí totam. A vzápětí, spatřiv mnicha, úžasem otevřel ústa. Zato šedý mnich, opět na svém koni, důstojný a téměř netečný, pronesl několik slov, jimiž vyvrátil sám sebe, když tvrdil, že nerozumí česky; navázal na Matějův výraz ulehčení: „…a Ježíši Kristu, Pánu našemu…“ Otočil se, jako by se před chvílí nic nestalo. Jako by Radimův život nevisel na vlasci, na nějž chytáme ryby. Jako by se účastnil nic neříkající promluvy, malého zažertování. A byl tentam. Jenom dusot jeho koně tu dozníval, vítr se rozharašil po mezích, kdosi daleko vpředu zahoukal, brod je blízko… …a Radim, jako by se znovu narodil, v sedle na své hnědce, na vypůjčené kobylce od pana Jana, zmaten, zahanben a udiven, následoval směr, kterým se před chvílí vydal šedý mnich. Od této chvíle ještě tajemnější. Byla to od pana Jana chytrá zkouška, nebo pocta, když vyznamenal panoše Radima heroldskou službou? Pouhá náhoda? Radimovi se to nezdálo pouhou náhodou, neboť krátce předtím upozornil rytíře na šedého mnicha a ještě předtím se poškorpil s jeho synem panošem Benešem. Obojí mohlo zahrát jakousi roli. Panoš Beneš rozhodně nebude Radimovou nepřítomností v družině trpět, a šedý mnich nebude od rána do večera sledován pozornýma očima Radima a Matěje. Pak by to ovšem znamenalo, že pan Jan ví víc, než 60
61
dává najevo, a šedý mnich není nevinným poutníkem ke svým řádovým bratřím. Pan Jan se však tvářil laskavě jako člověk, který obdarovává svého bližního. Oslovil Radima před celou družinou při ranním sedlám jakoby nedbale, ve skutečnosti však promyšleně: „Panoši Radime,“ řekl obřadně, „od této chvíle jsi mým heroldem. Neznám nikoho vhodnějšího; německý jazyk ovládáš a ve veršování tě nikdo nepředčí. Rci mi: přijímáš?“ „Kdo by mohl odolat, pane Jene, takové cti?“ nadnesl se Radim. „Tím spíš, že jí nejsem hoden,“ musel vzápětí zahrát skromného, aby si nepopudil své závistivé druhy. „Každý druhý by byl lepší,“ pokračoval ve hře, která však pana Jana nezmátla. Přijal ji, musel, neboť nemohl připustit, aby se v družině zahnízdila řevnivost. Odpověděl proto: „Zajisté je obtížné vybrat si nejvhodnějšího mezi tolika muži, ozdobenými ctnostmi. Nicméně slyšel jsem tvé skládání a neznám nikoho, kdo by se jím ještě zabýval. Věřím proto, že i ostatní panoši a rytíři s mou volbou souhlasí.“ „Souhlasíme,“ bušili rytíři a panoši do sedel, do opasků s meči, do postrojů. Kdekdo byl rád, že se nemusí odloučit od veselé společnosti. Jenom pacholek Matěj nesouhlasil, toho se však nikdo na souhlas neptal. Jeho reptání bylo ostatně určeno jenom Radimovi: „To jsou pikle toho mnicha,“ ohlížel se kolem, aby ho nikdo neslyšel. „Nechce nás mít blízko sebe.“ „Nepřeháněj, Matěji,“ zamlouval Radim jeho podezření ze strachu, aby nakonec přece neměl pravdu. „Proč by mě vyháněl právě pan Jan?“ „Cožpak vím? Je mi však nápadné, že si vybral tebe, jako by tu nebylo panošů jako myší! Musíme být opatrní, protože z této cti nic dobrého nekyne. Měl jsem v noci zlý sen.“ Radim klidu nenabyl, ani když se ustrojil do tabartu a přijal od pana Jana pergamen s jeho znakem a pečetí. To pro pana z Michelsberka, jehož hrad navštíví nejdříve. Odříká mu pochvalné skládání o svém korouhevním pánu, předá mu jeho list a vyzve ho 62
jeho jménem k turnaji, takový je rytířský mrav. Nikdo nemůže odmítnout, sic by o něm dlouhá léta pěli žakéři potupné zpěvy a jeho jméno by bylo ztotožňováno s hloupým vlkem Izengrinem z Románu o lišákovi. Svatý Jiří svého služebníka ochránil; cesta se zdála bezpečná jako procházka od Kutných Hor do Brodu, jako hon na lišku se sokolníky, jako jízda za nevěstou. Hrad pánů z Michelsberka se kamenně vzpíná na den od českého hraničního hvozdu a kraj se mile vlní jako v čase pokoje a požehnání. Dostihli ho v pohodě, jakou ani Radim, ani Matěj nepředpokládali, a když Radim před bránou zarazil koně, aby vyvolával svůj heroldský pozdrav, nechybělo mu ke štěstí nic než chutná večeře a dobré spaní: V české zemi rytíř žije, slávou všechny převyšuje. Ctný je, statný, dobrých mravů, bohat je, má moudrou hlavu. Navštíví-li cizí zemi, i tam stkví se mezi všemi, byť jich bylo víc než mnoho. Slyšte jméno pána toho… Nazítří ráno už tesaři připravili hrazení pro turnaj, lavice pro prosté diváky a stupňovité tribuny pro vzácné hosty. Po obou stranách zápasiště čekalo travnaté prostranství pro stany obou družin a stožáry na vlajky a baldachýny v barvách hostitele nad sedadly uprostřed delší strany zápasiště. Do večera zde vyrostl stanový tábor české družiny, jež dostihla Michelsberku pouhý den po Radimovi. Zápasiště se zahemžilo nádherou pestrých koňských pokrytí, vlajícími chocholy na přilbicích panošů a rytířů, pablesky mečů útočily na oči hostí, špice kopí se třepotaly barevnými praporky. Pacholci připravovali dřevce, omalovaná podle znaků účastníků turnaje; pan Jan vezl svých dřevcí celý jeden vůz. Panoš Radim přemáhal rozechvění ztvrdlými rysy své mladé, jemným vousem sotva ochmýřené tváře. Zvítězí pan Jan nad panem z Michelsberku? Pan Jan je na první pohled o něco mladší a bystřejší, 63
jeho protivník zase ramenatější a sebejistější. Je znamenitým rytířem a proslulým turnajníkem. Snad právě proto sem pan Jan s družinou zavítal? Je to dost velká odbočka od přímé cesty do Norimberka, kam se má družina vydat později. Ale pan Jan potřebuje slávu a té lze dosíci jedině vítězstvím nad vynikajícím soupeřem. A což prohraje-li? Němečtí družiníci, i přátelé pana z Michelsberku se tím netají. V širokém okolí není prý nikoho, kdo by kdy pana z Michelsberku sbodl s koně, o koho by on nezlomil dřevce. Tvář pana Jana se v odkrytém hledí ani nepohnula, když naslouchal v čele své družiny nejprve fanfárám pozounérů a pak chlubnému pozpěvování herolda pana z Michelsberku, řeči dlouhé a s přemírou slovních ozdob. Kdyby byla pravdou pouze polovina toho, co o svém pánu herold protivníkům napovídal, neměl by pan Jan naději. Pan z Michelsberku je podle heroldova vyvolávání roven reku Siegfriedovi, když se vykoupal v krvi draka, jehož zabil, za což ho požádali trpaslíci ze Saského lesa, aby rozdělil Nibelungův poklad mezi jeho dva syny a obdržel za to čarovný meč Balmung. Tomuto meči je rovno dřevce pana z Michelsberku, což prý zanedlouho dokáže v klání se svým vzácným hostem, panem Janem z Michalovic… Panoš Radim se chvěl obavami. Kdyby pan Jan nezvítězil na prvním klání, roznese se po všech německých zemích jeho pohana, značně zveličená. Kamkoli se pak družina obrátí, všude o ní budou zpívat minnesängři, pohotoví ve skládání svých písní. Nic by na pohaně neubralo ani vítězství michalovických v kolbě, která klání následuje, v utkání celých družin mladších rytířů a panošů. Kdyby ovšem nebyla poražena sebevědomými Franky, užuž se chvástajícími, jak to Čechům ukáží. Jedině klid pana Jana ho posiloval. Ten seděl na svém grošáku jako přibitý, dřevce skloněné, jenjen vyjet mezi šraňky. Bylo to dřevce o poznání těžší než pana z Michelsberku; až sem už pronikl nový zvyk z francouzských krajů, zavedený Burgundy, jenž velí spíše zlomit dřevce o protivníka než ho shodit ze sedla, zatímco česká klání jsou starodávná a podobají se bitvám. Pochlebování herolda dosud neskončilo, když Radima v jeho 64
úzkostech nepříjemně vyrušil pacholek Matěj. „Hleď, pane Radime, na našeho korouhevního pána! Navlékl si tu žlutou stuhu, darovanou paní královou, jako by opravdu vyjel na rytířskou jízdu pro svou tajnou lásku! Cožpak se to sluší?“ „Pan Jan nemůže pohrdnout darem paní králové,“ pohoršil se Radim nad tím, že Matěj vyrušuje. „Ale což se sluší, aby korouhevní pán a slavný rytíř vyhlašoval před celým světem svou nevěru?“ „Zavři svou nectnou hubu, Matěji,“ zlobil se už Radim. „Jsi koňař a nerozumíš dvorským mravům. Což je nevěrou sloužit celému ženskému pokolení uctíváním třeba i vymyšlené paní svého srdce? Vždyť i já sloužím,“ po prvé prozradil, čím mu tajně buší jeho srdce, „jisté panně, jejíž jméno nevyslovím, abych ji nezneuctil, třeba ani pod hrozbou katova meče! Je taková služba také nevěrou?“ Matěj se nemístně rozřehtal, až se po něm i sám pan Jan pohoršeně otočil. A pokračoval, tentokrát už nakloněn sluchu panoše Radima: „Každý vrabec ví, že ses zakoukal do panny Kateřinky! Vždyť jsi vzdychal a kroutil očima, že by to jenom hlupák nepostřehl! Jestlipak jsi o ní také složil oplzlé říkání, jež by se líbilo potulným žakéřům, těm otrhaným žebrákům, aby je mohli hulákat na kdejakém hradě pro pobavení ochmelkům a zamilovaným holobrádkům?“ Radim se proti své vůli zarděl. Tušil dávno, že své tajemství nestřeží, přesto však až dosud pokládal Matějovy prostořekosti za výzvědy, prubířské nájezdy, pouhou neomalenost. Matěj o mém okouzlení tím líčkem ví… Neměl však čas odporovat pacholkovi, přičítat mu výmysly a zlou vůli, neboť se na něho obrátil pan Jan a přede všemi oslovil nahlas, aby nemohl odmítnout: „Slyšel jsem od tebe nejedno skládání; také zde ses prý uvedl, jak se na herolda sluší. Nikdo nedokáže odpovědět tak jako ty!“ Radim znal své verše nazpaměť, upletl si už pokračování skladby o panu Janovi, mohl vystoupit a předříkávat nebo i předzpěvovat další a další sloky. Musel si je však současně překládat do německého jazyka, jak se mu naučil za pážecí služby v Praze, a ten 65
se od místní mluvy dost liší. Což vysmějí-li se mi? Zklamu-li pana Jana a pokazím úvod do dnešní slavnosti, počátku jízdy, prvního turnaje v cizí zemi? Nemohl už jinak, musel se postavit proti heroldovi pana z Michelsberku a stejně domýšlivě jako on vytrubovat činy pana Jana: V české zemi rytíř žije, slávou všechny převyšuje… Začátek říkání uměl, vyzkoušel si svou mluvu a dostalo se mu pochvaly. Další slova se mu v mysli míhala už od včerejška, nejeden rým se mu líbil, nejednu chybějící slabiku se mu už podařilo doplnit. Je můj zpěv hodný hrdiny, o němž vypráví? Vyrovná se ságám rytířů kulatého stolu? Mohl bych zápasit s bardy v daleko Zelené zemi, přinášet jim zvěsti o království, které znají sotva z doslechu? Paní ctná, jež lásce hovíc pana Jana z Michalovic – tajno budiž její jméno – svolila, by ověnčeno čelo jeho v závoj bylo. V její službě být je milo… Byla to také odpověď Matějovi a obrana pana Jana. Cítil, že je s ním zajedno v nastávajícím střetu, že jeho poselstvím je rytířská ctnost, jíž je služba Panně Marii a všem ženám, jakož i svatému Jiří, patronu rytířstva, ochránci sirotků a vdov… Když dokončil, dočkal se potlesku neméně než herold pana z Michelsberku, volání, tlučení do lavic a provolávání slávy panu Janovi. Turnaj započal.
66
TURNAJ NA HRADĚ MICHELSBERKU A ZÁPLETKA S PANNOU GUDRUN, JEŽ DOPADLA SPÍŠ NEČEKANĚ NEŽ ŠŤASTNĚ Obě družiny stály ještě chvíli proti sobě mlčky. I koně cítili zvláštnost chvíle, ani jediný nezařehtal, nezahrabal kopyty. Nikde netřeskla zbraň, necinkla zbroj. Oba protivníci se na dálku měřili. Panoš Radim by přísahal, že se cítí být panem Janem, jenž štěrbinou sklopené přilbice upřel ostrost svého zraku kupředu, proti soupeři na druhém konci turnajového pole. Tam stál jako socha pan z Michelsberku, stejně nádherný, barevný a soustředěný jako pan Jan, užuž pobodnout koně a vyrazit do ztichlého prostranství. Do dokonalého mlčení několika set diváků, zadržujících napětím dech. Ovzduší se až tetelilo, když slabě zavanul vítr, vlhký a studený, dosud napojený mlhami z hloubi nedalekého lesa. Teď! Hradní zdivo odrazilo fanfáry… 67
Oba dva protivníci téměř najednou vyrazili, sklonili dřevce a sehnuli těla ke hřbetům vycvičených zvířat, pokrytých drahocennou tkaninou, vyšívanou a zdobenou znaky svých rodů. V levé ruce štít, v pravé dřevce, blíží se jeden ke druhému, pod kopyty koní vyletují drny, až mezi diváky je slyšet funění z koňských nozder. Za okamžik se oba srazí, rozdělení jeden od druhého břevnem, položeném na kůlech uprostřed zápasiště po celé délce od jedné strany ke druhé. Minou se jen těsně, když předtím obě dřevce narazí do štítů, nebo do ocelových přilbic soupeře, či bude pokračovat pouze jeden, zatímco druhý se bude těžce zvedat ze země, sražen nárazem se hřbetu koně, aby se poté obřadně poddal vítězi? Tak velí rytířský mrav. Kdo z nich to bude? Panoš Radim nebyl účasten turnaje po prvé. Nejednou stál na ochozu ve službě paní králové a přihlížel odtamtud této úchvatné podívané, nejmužnější ze všech, co lidská mysl vytvořila. Okouzlen fanfárami, oslněn nádhernými oděvy, přehlušen jásotem diváků toužíval po chvíli, kdy vyjede na svém koni vstříc soku, stejně rozechvělému jako on sám. Představoval si, že je vítězem, hrdým rytířem, jenž objíždí po klání zápasiště, uklání se na všechny strany, zastaví se nakonec před hlavním ochozem, na němž bude mezi nejurozenějšími pány a paními tleskat ta dívka, jejíž jméno, ani podobu dosud neznal, pouze si ji vymýšlel. Dnes ji však už zná, je to panna Kateřinka, k níž skloní své kopí a na jeho hrotu rudou růži… A z jejích rukou přijme klenot, jejž pak bude chovat celý život na svém srdci. Náraz, třesk a zaržání obou koní současně… Nikoli, nepadl ani pan Jan, ani pan z Michelsberku. Oba se při prudkém nárazu obou dřevcí do svých štítů sice zakymáceli, ale ihned nabrali rovnováhu a doklusali sebevědomě na opačný konec prostranství. Tam se obrátí a po chvíli opět pohodnou své koně, neboť tak zní zákon této velepodívané. Jenom co vymění zlámaná dřevce za nová. Ve družině pana Jana bylo cítit oddych, mezi čeledí pana z Michelsberku zklamání. Pan z Michelsberku prý nebyl nikdy poražen, chvástali se jeho družiníci před zápasem. A cožpak pan Jan 68
někdy byl? zlobil se za něho Radim. Přesto měl strach, neboť pan z Michelsberku se mu zdál na pohled zdatnější. A opět jím rozechvěl vzrušený tlukot srdce. Opět všeobecné zadržení dechu. Znovu vyletují drny pod kopyty zvířat a je slyšet jejich funění. Skloněné hlavy ke hřívám, vlající žlutý hedvábný závoj na přilbici pana Jana; ne, zřídka vidět něco podobného, sotvaco na světě se vyrovná této podívané! Znovu srážka a pád. Kdo to zůstal pod kopyty koně, ke komu se jeho poplašené zvíře vrací, ležícímu bezmocně na zemi? Ne, není to pan Jan, je to jeho sok! A zatímco pan Jan zvolňuje klus svého koně, aby dojel ke konci dráhy, tentokrát už se zdviženým dřevcem, vpůli zlomeným a v místě zlomu roztřepeným, vstává pan z Michelsberku ztěžka ze země, jeho věrný kůň nad ním se skloněnou hlavou, jako by ho očichával, jako by nevěřil svým smyslům, že jeho pán po prvé v životě zůstal poraženým. Ano, pan Jan z Michalovic zvítězil při prvním klání na své rytířské jízdě! Před sty páry očí, před desítkami domácích urozených pánů a paní, rytířů, panošů a měšťanů, i před očima hrdé a šťastné české družiny. Pan Jan už objíždí turnajiště, stále se zlomeným dřevcem, ale s odkrytým hledím přilby. A už se přiblížil ke tribuně s paními a pány, už se uklání na všechny čtyři světové strany a pak, popojev až na dosah kopí, přijímá od paní z Michelsberku dar… Jaký je to klenot, odtud nevidět, ale nad všechny klenoty světa je Janovo vítězství. V té chvíli v něm panoš Radim vidí krále Artuše. Anebo ne, raději reka Galahada, toho, který se s jistotou posadil na křeslo smrti u kulatého stolu a nezemřel. Ba naopak, jako jediný z rytířů kulatého stolu dosáhl zjevení Svatého grálu. Jako by i ten už byl na dosah. Pacholci pana z Michelsberku pomáhají svému otřesenému pánu vstát, ale ten jejich pomoc hrdě odmítá. Belhá se ke svému koni, bere ho za uzdu a přivádí k panu Janovi, dosud se uklánějícímu před hlavním ochozem. A zde, za stálého jásotu české družiny, za zdvořilého tleskání přátel michelsberského rodu a jejich čeledě, ale i za hlučného ryku poddaných, radujících se, že jejich pán a vydřiduch 69
dostal na zadek, předává uzdu svého skvostného koně vítězi… Dva šašci přeskočili ohradu a jeden o pochodu na rukou, druhý za přemetů bez dotyku země rukama, doskotačili k oběma rytířům; tam je však pan z Michelsberku zlostně jednoho po druhém nakopl, takže s předstíraným pláčem chvátali pro útěchu ke své velitelce, k mladinké panně, sedící po boku paní z Michelsberku. Ta hladí oba šašky po jejich pitoreskních hlavách a v té chvíli zvedá svou hlavu k tribuně panoš Radim. Ne, to není možné! Vedle paní z Michelsberku sedí panna Kateřinka! Panoš Radim nevnímá ceremoniál, nevidí pana Jana, jenž opět zdvořile vrací panu z Michelsberku jeho koně, za což se mu dostává dvojnásobného pochvalného halasu než prve po vítězství, také to je pouhá hra, neslyší trubače, jejich fanfáry, zapomněl na pacholka Matěje vedle sebe, i na to, že se brzy také rozjede na svém koni do zápasiště, aby se zúčastnil hromadného souboje, kolby, protože nic pro něho není v této chvíli důležitější, než ona, než ona, jež se usmívá, hladí šašky po hlavách, ba, v té chvíli, jako by vycítila Radimův pohled, střetly se její oči s jeho. A zazářily v odpověď. Leč, právě v tomto okamžiku poznal, že to nejsou její oči, ani světlý vlas, ba ne, byl to omyl. Potvrdil mu jej i pacholek Matěj: „Koukáš na tu pannu Tasemnici, pane Radime? Což jsi na svou Kateřinku tak brzy zapomněl?“ Radim pohrdavě stáhl rty, neboť mu nenapadlo ani jediné slovo, jímž by drzosti svého pacholka čelil. V té chvíli byl už čas pobodnout koně a vřítit se za ohradu, zařadit se mezi ostatní členy Janovy družiny na jedné straně, zatímco naproti se řadí jejich odpůrci. Ještě trubači vytroubí fanfáry na pozouny, praporky nad hlavami družin se roztřepotají, koně zahrabou kopyty, načež skloní své šíje a rovina se pod jejich kopyty roztetelí. Stejně se roztetelilo i srdce panoše Radima. První kolba v životě. Ještě nikoli klání dvou rytířských soků, ale boj celých družin, jedné proti druhé, i všech jednotlivců, každého s každým. Vítězem bude ten, kdo zůstane v sedle poslední… Ten, kdo 70
poklekne jako před chvílí pan Jan před hlavním ochozem a přijme z rukou té panny klenot, jako jej přijal pan Jan z rukou její matky. Je-li to její matka. Panna Tasemnice, tak ji pojmenoval Matěj! Útlá, vysoká, ale nikoli nepůvabná dívka. Jako louč vedle slunce, tak by se vyjímala vedle panny Kateřinky. Ale něco mají společného. Byl to prve sklon její hlavy, pohled přes rameno, ty uvolněné vlasy, přiškrcené v týle, nebo ty modré šaty s mírně zdviženými rameny? Ale zblízka se jí nepodobá, protože panna Kateřinka je jediná na světě a má tajná služba je službou pro ni a pro nikoho jiného. Ke dlouhým úvahám nezbývalo mnoho času. Fanfáry dozněly, jezdec za jezdcem už objíždějí se vztyčenými dřevci zápasiště, na každém dřevci vlají jiné barvy praporků, zvednuté štíty a hrdě vztyčené postavy, otevřená hledí přilbic. A už zvedl ceremoniář svou heroldskou hůl… První šarvátky, první pády, první volné koně bez pánů plaší ostatní, zaklíněné do sebe s dorážejícími jezdci jeden na druhého krátkými zbraněmi, většina dřevcí už leží rozlámaná vůkol. Radim zahlédl na okamžik po svém boku mladého Viléma z Valdeka, odrážejícího dva útoky současně; jeho štít s černou sviní hlavou se míhá hned tu, hned tam, zdá se neporazitelný. Erb zavinuté střely panoše Ondřeje z Dubé se už válí v trávě, ale jeho majitel stojí v pěším zápase proti jednomu ze saských soků. Zato Havel ze Zvířetic už povalil alespoň dva protivníky a honí třetího, až se pod ním kůň zlobí frkáním, raději by stál u žlabu a žral oves. Zlatá hvězda v modrém poli Divišovců se zdá být předurčena k vítězství, ovšem, Havel ze Zvířetic je vlastně už rytířem. Nejeden z našich je však vyřazen, tak kulhaje odchází Zdík z Janovic, lze ho poznat podle černé orlice ve zlatém poli, a o chvíli za ním dokonce odnášejí Hynáčka z Housky, téhož erbu jako panoš Radim. I na straně německých soupeřů zůstal v sedle jen málokdo. Ve chvíli, kdy panoš Radim, maje za sebou alespoň tři úspěšné souboje, pocítil náraz; byl to zákeřný útok zezadu, ten je však dovolen, neboť ve skutečné bitvě se lze nadít všeho a budoucí rytíř se nesmí nechat překvapit. Náraz byl tak prudký, že panoš zakymácení 71
už nevyrovnal; snad by se mu to mohlo s námahou jakž takž podařit, kdyby po první nenásledovala další rána, tentokrát palicí do boku. Před očima jiskry, ztráta otěží, převrácený svět s nebem dole a zemí nahoře; byl to pád, až kosti zapraštěly, taktak že se Radimovy nohy nezapletly do třmenů. Panoš Beneš, syn pana Jana, byl tím zákeřníkem! člen vlastní družiny! Radim se bolestně zvedl z rozkopaných drnů zešedlé trávy, prokmitané vyrašivšími výhonky a promísené kobylinci. Kůň se k němu vrátil a nechal se vést za uzdu v utichajícím hluku několika posledních zápasících dvojic a ve stále znovu a znovu propukávajícím povzbuzováni diváky za hrazením. Procházel kolem hlavního ochozu pod žlutozeleným baldachýnem, kolem tribuny pro čestné hosty, kolem panny Tasemnice, od níž by měl dostat klenot vítěz kolby. Radim procházel hrdě, ale se skloněnou hlavou, aby nemusel čelit posměšným pohledům, jaké vždycky měří poraženého. Ale v té chvíli uslyšel její hlas; nikoli ve své mateřštině, byla to německá řeč, jakou se hovoří v tomto kraji, ale hlas to byl mladý, jasný a veselý a ten ho přinutil zvednout hlavu. „Nejsi poražen, panoši! Všechno jsem viděla!“ V té chvíli se mu rozjasnilo. Jak jsem se mýlil, když jsem ji prve tak ponižoval! Nevyrovná se sice panně Kateřince, ale louč vedle slunce to přece jenom není. I ona má hebká líčka a jasné oči, půvabně vykrojené čelo a ladné pohyby; což je na světě tolik panen, které se sobě tak podobají? Gudrun se jmenuje. Panna Gudrun, to se dověděl později. Není pochyb, že mě chtěl panoš Beneš ponížit, vrtal se v sobě Radim. Pro pannu Kateřinku, to je víc než zřejmé. A snad i proto, aby ve svém otci, v panu Janovi, vzbudil přesvědčení, že nejsem zralý pro přijetí rytířského pásu, skončí-li jeho výprava slavně a budou-li nejlepší z panošů připuštěni k pasování. A to v Praze, před očima dvora, před jejíma očima… Ztěžka tlumil trpkost, kterou tyto úvahy probudily. Zbavil se jí až po nešporách, když se už nad lesy stmívalo. V blízkém městečku 72
zavírali brány a nad mokvajícím krajem se rozemžila sychravina, zesilujíc mlaskání, čvachtání, praskot a šelestění z roklin a úvalů, i vzdálené houkání divých mužů, ohnivých přízraků a lesních žen z temnějících houštin hvozdu, čeleď pana z Michelsberku mezitím zapálila několik velkých ohňů, aby připravila hostinu s pitím, zpěvem, tancem, chvástáním účastníků všech turnajů, co jich kdy bylo, s drnkáním na loutny, s tlučením do bubnů a s foukáním do píšťal, hudbou poddaného lidu, jenž se tu také shromažďoval. Tak proběhlo několik hodin. Nebe zčernalo, vatry kroužily stále praskavěji, polena syčela, křik se měnil v rozpustilost, kuchař pana z Michelsberku čtvrtil stále nové ovce, jalovičky a prasata, soudky páleného se prázdnily. Na plošince před vatrou už tančili pacholci s děvečkami a to bylo znamení, aby se urození lidé, pánové a jejich ženy s dcerami zvolna ztráceli v bráně hradu, než se nevázanost zvrhne ve rvačky a násilnosti. V té chvíli se panoš Radim dočkal překvapení. Když poodstoupil od vatry, aby hrábl do kotle po kusu masa, zaslechl za zády hlas, jenž ho oslovil jménem. Byl to ženský hlas: „Panoši Radime!“ Zostražitěl, sáhl po dýce. Mohl to být úklad, léčka do záhuby. „Panoši Radime,“ řeklo německy děvče, „tiše, prosím tě!“ Popošel ke skupině bříz, mezi nimiž děvče splývalo se stíny kmenů. Nebyla ze vsi nebo z městečka. Přesto stále tiskl dýku, kromě ní se tu mohl krčit ještě někdo jiný. „Kdo jsi?“ „Komorná panny Gudrun,“ zašeptala dívka. „Jistě ji znáš.“ „Dcera pana z Michelsberka?“ „Ano. Ta.“ „Miluje tě, pane Radime. Jak vidíš, zná i tvé jméno.“ „Gudrun?“ opakoval nechápavě Radim. Což mě může milovat dívka, která mě sotva spatřila? Ale což jsem já také víc než sotva spatřil pannu Kateřinku, a přesto jsem jí ochoten sloužit až do smrti? I na bitevním poli v boji proti nevěřícím by mou poslední myšlenkou bylo její jméno! Cožpak ji mohu zradit kvůli panně Gudrun? 73
74
Je to však také dívka a ctností rytíře je sloužit ženskému pohlaví. A je rovněž půvabná, byť jinak. Míň, leč přece. Co po mně chce? Děvče už odpovídalo: „Viděla tě na kolbě a obdivuje tvou statečnost.“ „Vždyť jsem byl sražen,“ nesměle namítal Radim. „Šalba není totéž co vítězství. Dobře viděla, jak to bylo. Jednal jsi jako pravý rytíř…“ „Nejsem dosud rytíř…“ „Ale budeš. A proto by tě ráda spatřila, vyměnila si s tebou několik slov o samotě, tajně. Hned nyní, v noci.“ Radim byl zmaten. A zmámen. Nejenom několika číšemi vína, nejenom tou opojnou nocí s hukotem plamenů a hlaholeni hlasů, s melodiemi hudby a písní, ne, nejenom tím. Také nečekaným pozváním, náhlou tužbou sejít se s tou pannou, byť to nebyla ta, kterou nosil ve svém srdci. Zmohl se proto pouze na dotaz: „Kde?“ „V její komnatě. V té kulaté věži. Spatříš tam lano, visící z okna, upletené z prostěradel. Není to vysoko, neublížíš si, i kdybys upadl…“ To Radimovi stačilo, aby se vzepřel. Co si o mně myslí? Upadl-li jsem s koně pod nečekaným náběhem, cožpak nedokážu zdolat zeď kulaté věže? Zejména čeká-li mě tam půvabná dívka, jež se do mne zamilovala? Zakončil proto rozhovor rázným rozhodnutím: „Přijdu!“ Půlnoc se přesypala, měsíční čtvrť zavadila o cíp lesa, zavládl zvolený čas. „Na námluvy, k panně Gudrun?“ reptal pacholek Matěj, jako kdyby se to týkalo jeho, když ho panoš vyzval, aby ho doprovodil a hlídal dole pod věží, dokud se nevrátí. Může v tom být lest, úskok, někdo lano ukradne a Radim zůstane uvězněn. Tak předpovídal Matěj, škarohlíd, neboť byl líný a nechtělo se mu opouštět rej kolem ohňů s jídlem a pitím. Také si tam namlouval jakousi děvečku; světe div se, ona nezná česky, on umí německy jenom bručet a už byli domluveni kdoví o čem! To však Radimovi neprozradil, bylo by to 75
stejně marné počínání. „O mne se nestarej, Matěji,“ utínal ho Radim. „A kdo se má o tebe starat?“ odmlouval Matěj. „Tvůj pan strýc mě nevyhnal do těchto mizerných Bavor, či co to tu je, pro mou kratochvíli! Kdybys cestou někde dodýchal, poštval by na mne své psy! Věru, nechce se mi viset za krk nad hradní bránou pro trochu tvého bláznění, ochraňuj mě Panna Maria a všichni svatí!“ Matějovo varování přece jenom projelo Radimovou myslí jako šíp stehnem. Nemohl se však před pacholkem ponižovat, ani mu dát za pravdu, nechal ho proto kráčet za sebou mumlajícího, bez odpovědi, jako stín, ducha mrtvých, ďábelské mámení. Tak dorazili k věži, k té malé kulaté hlásce na samém okraji příkopu, v jejímž prvním patře, za obléhání zpravidla osazovaném střelci, má dnes panna Gudrun své komnaty; z této strany ani v době války valné nebezpečí nehrozí. Pod hradbami nikdo, černý stín skýtal úkryt před září poloměsíce, soví houkání věštilo zmar. Vzdálený ryk prozrazoval nevázanou zábavu čeledě a poddaných z okolí, hýření, obžerství a smilnosti. Hrad byl opuštěn jako po zradě. Udrolený kámen pod Radimovýma nohama padal do bezedna. Nebe proklikatil zlověstný netopýr. Na opačném konci hradby přecházel strážný osamocenými kovovými kroky. Ani v jediném okně se nekmitala zář voskovic, nikde neplápolal odlesk loučí. Vtom se Radimovi dostalo zadostiučinění. V okénku nad stezičkou, lomící se mezi příkopem a zdí, se něco mihlo, jakási silueta, z okénka zavlál bílý pruh a postupně se prodlužoval dolů. Ano, je to úzké lano, spletené ze lněných prostěradel! Služebná nelhala, panna Gudrun mě čeká! Radim slyšel vlastní dech. Rozbušilo se mu srdce. Užuž viděl pannu Gudrun ve svém objetí. Zaháněl představu sladké tváře se stříbrnou čelenkou, jež je odtud daleko, zatímco panna Gudrun na dosah. Jsem rytíř, ne-li dnes, tedy v dohlednu. Sloužím-li své panně, tajné lásce, což nemohu poskytnout službu i jiné ženě? Zejména, požádala-li mě o ni; snad je v nesnázích a potřebuje mou pomoc… Tak obelhával sám sebe, neboť ve skutečnosti se mu chtělo milostně prožít noc s pannou Gudrun, rozněžnělou na svém loži, v 76
této chvíli neklidně vyhlížející úzkým okénkem, objeví-li se v něm postava toho, jehož čeká… Objevím se, zapřísahal se Radim, šplhaje už po výstupcích zdi, nezklamu tě, byť se nevyrovnáš té, o níž sním! Leč i tak můžeš být má, přeje-li si to tvé srdce! Už se dotkl římsy okénka, dost zchátralé, ale dostatečné pro oporu rukou. Opět se udrolil kámen, zpoza věže neslyšně vyletěl sýc, má tam hnízdo. Již se Radimova hlava zjevila proti světlému nebi panně Gudrun, láskyplně čekající. Ještě jeden pohled dolů, kde se strnule krčí v černotě vrženého stínu pacholek Matěj, rozladěn až k nepříčetnosti, a pak se Radim už úspěšně vsoukal dovnitř. Okénko bylo otevřené, jeho křídlo s těžkým olovnatým sklem, vtaveným do šestibokých kousků, přidržované zevnitř útlou dívčí rukou ho jako by zvalo dál. Sotva však položil na zem jednu nohu a po ní i druhou, jenom co křídlo okénka opět potichu uzavřel, ticho se náhle proměnilo… A už se tu rozezněl rozpustilý, nevázaný, hlučný smích, dívčí pištění a jek. V plaménku zapálené louče v pozadí zahlédl Radim rozchechtaný obličejík panny Gudrun a dalších pěti nebo šesti ženských šibalů, jejích rozverných družek, shluknuvších se u dvířek komnaty ven… A už Radima zmrazilo ticho. Šest dívčích zlolajníků, šest darebných čarodějek bylo totam. Hrubě tesané kamenné sloupy a výstupky se černaly v pozadí, jakési schody vedly nahoru i dolů, zmizely v nich jako myšky, dokonale tiché, do jeskyněk a propadlišť, do zákrytů dlouhých černých chodeb, kam se odvážit mohl jenom hlupák. Ne, Radim se neodvážil, stál tu strnulý, oněmělý, rozhořčený a zahanben. Panna Gudrun si ze mne důkladně vystřelila, věděl by na jeho místě i panoš mnohem méně dovtipný. Skočil k okénku, aby se vysoukal zase zpátky; ale jedna z těch ďáblic stačila lano od sloupu v pozadí odvázat a vyhodit ven. Radim byl beznadějně zajat; pacholek Matěj to v té chvíli už také věděl. Jenom skřípot jeho kroků prozrazoval, že se rozběhl pro pomoc.
77
Prvním Radimovým pocitem byl nepříčetný hněv. Proradná ženština! soptil proti nepřítomné panně Gudrun. Hubená jako umilovaný kocour, bidlo na srážení ořechů, děvčice jedová! Jak jsem se mohl jenom nachytat! Teď mě omílají svými klevetnými jazyky, přidávají mi černi, štiplavě si vymýšlejí mé nectnosti! Nenechají na mně ani škorni dobrou! A já se jim pomstít nemohu, u rohatého! Vždyť jsem zajat, chycený jako strnad na léčku, štika, zmítající se ve vrši! Kudy ven, kudy jenom ven? Chodil hodnou chvíli sem a tam, kopal do dveří, vykřikoval otevřeným okénkem do noci, bušil do stěn… Nikdo se neozýval, zvenčí žádný bojový ryk, Matěj nikoho nezburcoval. Bodejť by zburcoval, už předtím byli všichni namol, nebo se oddávali neřádstvům, zalezli do stanů a chrápou oblečení a v botách, snad i s meči v rukou a s pečení mezi zuby. Nikdo mi nepřijde na pomoc, zůstanu zde až do rána, do bílého dne, kdy se o mé hanbě dozvědí všichni, kteří se chovali hůře než já a budou vypadat jako soudky ctností… Co si pomyslí pan Jan, až polezu pěšky z brány, nad sebou zlomyslný chechtot pacholků pana z Michelsberku a před sebou rozjívené tváře vlastních druhů? Div se Radima nezmocnila zimnice, jak si představoval své osvobození z tohoto zajetí. Jaképak zajetí, vždyť jsem vlezl do té díry sám! A ještě mě lapily pouhé holčice! Ty budou ze všech nejhorší, nikdo se nedokáže tak zlomyslně smát jako ony! Ach zrádná panno Gudrun! Kdybys byla na dosah, pak by ti zrudlo líčko… Ale, ale, panoši Radime, snad bys neuhodil ženu? káral se vzápětí po té ohavné myšlence, jež ho před chvílí zachvátila. Ba ne, kdyby tu byla panna Gudrun, kdyby byla milostně rozpálená, odsunul bych ji hrdě a řekl: Pohrdám tebou, Tasemnice, namlouvej si ty Šváby nebo Franky, já sloužím své tajné lásce a té se nikdy nezpronevěřím… Leč i zde se musel okřiknout, neboť se panně Kateřince málem zpronevěřil. Hnětlo ho to, uráželo a dráždilo. A to až do chvíle, kdy zaslechl v úzké chodbičce za těžkými dveřmi do nižšího patra hlasy. Několik ženských a jeden či dva mužské. Pak zavrzal zámek, dveře se otevřely, dovnitř se nejdříve vsoukala halapartna a za ní teprve 78
vousatá tvář zbrojnoše. A za ním, no ano, kdo jiný než panna Gudrun! Udivená, překvapená, to všechno ovšem hrála, a vedle ní její otec, pan z Michelsberku! A vzadu ty další ještěrky, které tuto ostudu spoluspískaly. Baže, bude to ostuda nad ostudy! Přísný pán z Michelsberku byl natolik zamilován do vlastní dcery, že nic nedbal na nactiutrhání panoše Radima, na jeho tvrzení totiž, že ho sama vylákala až sem, do své komnaty, aby pokálela jeho čest touto hanebností. Pan z Michelsberku pokládal panoše Radima za lháře a zpustlíka, který se vtírá za nocí do komnat ctnostných panen, a s takovým je nutno udělat krátký proces. Kdybys byl poddaným pana vévody, jmenoval dolnobavorského panovníka, jehož byl vazalem, už bys visel na tom košatém dubu na nádvoří! Jsi však host, člen družiny vzácného rytíře Jana z Michalovic, budeš proto souzen až zítra! Radim, jenž ponechal svůj meč i dýku dole ve stanu, nechtěje navštívit zamilovanou pannu se zbraní v ruce, byl proto snadno vycloumán, spoután a hozen na slámu v podzemní kobce beze světla a naplněné smradem. Tam se dočkal beze spánku rána, načež byl konečně vyveden na hradbu, aby čelil pohledům shromážděné družiny pana Jana dole na louce před zavřenou hradní bránou a spuštěným padacím mostem. Také čeleď pana z Michelsberku byla rozestavěna v plné zbroji na zdech hradu a posupně naslouchala výhrůžkám svého pána, namířeným proti Čechům: „Bezbožníci, přepadači panen, lotři! Ha, to je ta vaše rytířská čest! Předstírali jste u ohňů veselí, aby se jeden z vás mohl tajně vyplížit a vpadnout se zbraní v ruce do komnaty mé dcery Gudrun! Přiznal se, marně ho chcete hájit!“ „To je lež,“ vykřikoval panoš česky. „To je lež,“ pomáhal mu zdola pacholek Matěj. „To ta poběhlice ho sama vylákala…“ „Zavři zobák, Matěji,“ okřikl pacholka pan Jan. „Panoš Radim se obhájí sám! A věz, že dopustil-li se něčeho, soudit ho budeme my, a nikoli pan z Michelsberku!“ 79
Pan z Michelsberku česky nerozuměl, pochopil pouze, že je tu jakýsi spor, vyřvával proto svá obvinění ještě zuřivěji: „Pod záminkou turnajů jezdíte po světě a kdoví, jste-li vůbec rytíři, nejste-li loupežná cháska, jež hřeší po celém křesťanstvu! Hle, jeden z vás je v mých rukou a dosud mi nevysvětlil, proč se vloupal, kam neměl!“ „Znáš můj erb, pane z Michelsberku,“ zvolal pan Jan přísně. „Sbodl jsem tě včera s koně jako zralou hrušku? Což to nebyl dostatečný důkaz, že jsi zápasil s rytířem? Vydej nám ihned panoše Radima, jsme ho ochotni soudit, budeš-li i ty soudit svou dceru! Neříkej, že panoš Radim, syn ze slovutného rodu ze Světlíku, erbu dvě černé zkřížené ostrve o šesti sucích na zlatém poli mohl vlétnout do vysoké věže jako pták! Nebo že lezl po zdi jako moucha! Což mu nebylo shozeno lano, aby mohl šplhat až do okénka, za nímž jistě tvá dcera čekala, jak to dopadne? či snad nebyla ve své komnatě, když tam panoš Radim dorazil? Ha, kde by tedy byla?“ Pan z Michelsberku se viditelně zarazil. Ohlédl se kolem sebe, přeměřil si počet svých lidí a srovnal jej s Čechy; usoudil, že jsou si rovni, ale ze sporu by nemohl vytěžit nic ani on, ani pan Jan. A proč se svářit, je-li tomu tak, jak právě tvrdil? „Vy sprosté huby,“ povykoval bez dovolení pacholek Matěj nahoru, na čeleď Michelsberku, ačkoli mu nemohli rozumět. „Vypasená břicha, vepřové laloky! Zalezli jste strachem jako králíci, cítím puch z vašich kalhot až sem! Vyčistěte si je a vylezte ven, ať se utkáme jako muži!“ Tentokrát ho pan Jan neokřikl, neboť se přihodilo něco nečekaného. Na hradbě se objevila samotná panna Gudrun, beze strachu před otcovým hněvem přistoupila k panoši Radimovi a rozvazovala mu pouta na rukou. Radim byl ještě ohromenější než všichni nahoře i dole. Zmítán hněvem a hanbou a zároveň pociťuje úlevu, že za přítomnosti panny Gudrun na něm nemůže být spácháno bezpráví. Natolik zlá není, aby to dopustila. Vděčnost však necítil, nebylo proč. Ona to zavinila, ničemnice, ať vysvětlí, co se včera v noci stalo! Pan z Michelsberku začal cosi chápat, jeho robustní, ruměnná tvář 80
jevila nerozhodnost. Snažil se své dceři v jejím počínání zabránit, ale ta se nedala. Odstrčila otce a pokračovala, dokud Radim nebyl volný. Přesto však dosud obklopen lidmi pana z Michelsberku, na jejich hradě, oddělen od svých bránou a padacím mostem. A příliš uražen, než aby se nějak ospravedlňoval. Tím spíš se mu nechtělo, že dole, hned vedle pana Jana, zahlédl posměšnou tvář panoše Beneše. Až mu jeho pohled vehnal do tváří horkost. Věděl dobře, proč se usmívá. Vlastně vysmívá. Řekne to panně Kateřince, o tom není pochyb. Posléze se pan z Michelsberku jakž takž vzpamatoval, kázal vytroubit klid a opět se rozhulákal dolů z hradeb: „Nechť se tedy tento svůdce panen vykoupí tolika penězi, kolik bys požadoval ty, pane Jene, kdyby někdo v noci přepadl tvou dceru v její ložnici!“ „Nikoho jsem nepřepadl,“ odporoval panoš Radim. „Sama mi vzkázala, že mi hodí lano, ano, to je pravda! Odmítám výkupné, chci se s panem z Michelsberku bít, ať oba podstoupíme boží soud, ať ho podstoupí i panna Gudrun a uvidíte, kde je pravda!“ „To si nepřej, pane Radime,“ chlácholil svého družiníka pan Jan, dobře věda, jak boží soudy vypadají. „Také bít se ti s panem z Michelsberku nedovolím. Musí tě propustit, neboť byl včera poražen v turnaji a mám právo na odměnu. Koně jsem mu vrátil, chci tedy tebe místo koně!“ A obrátiv se k panu z Michelsberku, opakoval totéž v němčině. Tvář pana z Michelsberku se postupně rozjasňovala, neboť to pro něho byla výhodná výměna. Jeho vzácný kůň mu zůstal, ačkoli podle pravidel turnaje byl vskutku majetkem vítěze. A dá za něho jenom panoše Radima, jenž ho nestál ani měďák. Nakonec se smál skoro přátelsky a už chystal se sdělit svůj souhlas panu Janovi. V té chvíli se opět přičinila o ohromení těch nahoře i těch dole panna Gudrun. Chtíc dát najevo, jak pohrdá malichernými mužskými sváry, jež končívají krví pro nic za nic, přistoupila, vlníc boky, až na sám okraj zdi, vyplázla na družinu pana Jana jazyk a pak se obrátila, vyhrnula si sukně co nejvýš a vyšpulila holý zadek, aby je potupila. A pak, kroutíc se jako po vítězném zápase pěvců, vznešeně 81
odcházela od ohromeného otce. „Ještě jednou,“ křičeli Češi a tloukli pěstmi do štítů, neboť se jim to líbilo. Ponížený a dotčený pan z Michelsberku na chvilku zcela oněměl, pak zaťal pěsti a obrácen dovnitř hradu, povykoval zlomeným hlasem: „Ty nestoudnice! Necudná děvko! Neřestná bezbožnice! Nectná hříšnice, hanebná dcero, kukaččí podvrhu, odkojenče čertím mlékem…“ Jeho hlas zanikl, nikdo už neslyšel, čím vším je jeho dcera, panna Gudrun. Bylo však každému zřejmé, že hrozící svár je zažehnán. Panoš Radim bez překážky sešel dolů, brána se opět otevřela, přešel padací most, znovu spuštěný a posadil se na koně vedle svého věrného pacholka Matěje, do hloubi duše pokořen vším, co se tu od včerejšího večera stalo.
82
RADIMOVA ZPOVĚĎ NEPOMOHLA K ODHALENÍ ÚLOHY ŠEDÉHO MNICHA, ANI HO NEOSVOBODILA OD VÝČITEK SVĚDOMÍ „Panoši Radime,“ oslovil ho šedý mnich špatnou češtinou. „Ráno jsem tě postrádal na pobožnosti.“ „Dobře víš,“ hněval se Radim na sebe, na pannu Gudrun, na šedého mnicha, na pacholka Matěje a na celý svět, „že jsem nemohl být na pobožnosti, když jsem seděl v temnici.“ „Nedokončil jsem svou řeč a tys mě přerušil,“ pokračoval šedý mnich s vlídností, která jenom přilévala oleje do Radimova hněvu. „Ovšemže vím, kde a proč jsi odpykával svůj hřích. Pro nepravost, jež se uhnízdila ve tvém srdci a s níž ses vetřel do ložnice panny, jež ti není zaslíbena, nýbrž někomu jinému. Což je totéž, co nevěra. Nepřipustil bych tě k pobožnosti, ani kdybys byl přítomen, dokud se nevyzpovídáš. To jsem ti chtěl říci.“ „Ničeho jsem se nedopustil,“ odmlouval Radim. Věděl však, že 83
mnich je v právu, požaduje-li jeho účast na ranní mši, ovšemže očištěného pokáním. Do toho se mu chtělo ze všeho nejméně. „Kál jsem se už ve svém srdci,“ dostal náhlý nápad. „Bůh, který vše vidí, o tom ví,“ lhal dál, aby oklamal nejenom šedého mnicha, ale hlavně sám sebe. „Svatý Jiří je mi svědkem, že jsem se ničím neprovinil proti rytířské cti.“ „Hřešit v myšlenkách je totéž jako ve skutečnosti,“ útočil šedý mnich na Radima nelítostně. „Neboť ublížit duši je víc než tělu, jež je pouze jejím dočasným obydlím. Rci mi, chtěl jsi vniknout do ložnice té dívky, nebo nechtěl? Chtěl ses tam s ní modlit, nebo se dopouštět svádění k nepravosti? Zachránila-li ji Panna Maria,“ mnich se pobožně pokřižoval, „pak tím ochránila její čest a nikoli tvou.“ „Modlil jsem se za něho,“ vmísil se do promluvy bez dovolení pacholek Matěj. „Dvakrát za sebou jsem se pokaždé křižoval, a v duchu jsem se kál, neboť jsem ho k té věži doprovázel a dole pod ní hlídal, aby mohl vniknout dovnitř. Je-li hřích rozdělen na dvě polovice, pak žádná z nich jistě není tak velká, aby stála za zpověď,“ rouhal se, až mnicha děsil. Ten sepjal ruce a obrátil oči vzhůru: „Bože na nebesích, budiž tvé jméno pochváleno! Mámť tu co činit s pohanským hovádkem! Což lze hříchy dělit na poloviny, na čtvrtiny a snad i na díly po stu a více? Jste tudíž pokáleni nectnými činy oba dva, a proto budete také podrobeni pokání rovnou měrou. Svěříte-li se mi ovšem ze všeho, co je skryto na dně vašich duší. Soudím, že je tam pěkné hnojiště!“ „Vskutku, otče,“ zašklebil se pokorně Matěj, aby vypadal co nejzkroušeněji, což se mu ovšem nepodařilo. Spíš nabyl podoby loupežníka, jenž chce oklamat svou oběť předtím, než jí zakroutí krkem. „Vskutku, můj otec skončil na oprátce a totéž mi často prorokovala má matka, než ji postavili na pranýř za to, že odňala panu purkrabímu mizerné kuře, aby měla pro nás na polévku. Pomáhal jsem jí při tom.“ Šedý mnich se při Matějově řeči křižoval a něco mumlal v latině, natolik si z jeho šepotu vybral Radim. Jeho tvář však jevila urputnost, takže bylo zřejmé, že se Radim, ba ani Matěj, zpovědi nevyhnou. Bůh dopustil, aby právě dnes byla neděle! A náhle 84
Radima rozzářil nápad: „Ale také ty ses dopustil hříchu! Což jsi mi onehdy netvrdil, že nerozumíš česky? A nyní mluvíš, jako když práská bičem!“ „Ha,“ zaradoval se Matěj se svým pánem, vida se opět na koni. „Ha, co ty na to?“ Ale mnich se bleskově vzpamatoval z nečekaného útoku a lstivě se vykroutil: „Naučil jsem se mu za tu dobu, co jsem s vámi. Bůh mě obdařil svou milostí, že jsem váš jazyk zvládl za tři dny. Jeho láska je nevýslovná, moudrost nekonečná, moc až na věky. Sám to pokládám za zázrak,“ křižoval se znovu a po očku šilhal po Radimovi, co na to řekne. Na to bylo nesnadné něco říci. Bylo zřejmé, že mnich také lže, jako když bochníky do pece sází, ale nebylo možno tvrdit, že pravdou je opak. Čeština mu určitě nebyla cizí už předtím, třebaže mlel pysky jako přežvykující osel. Byl si dobře vědom, že ukázal ledví v nepravou chvíli, a proto raději hbitě zamlouval Radimův útok narychlo vymyšlenou kličkou, do níž by panoše chytil: „Bůh odpouští kajícníkům, je-li jejich lítost upřímná. Také panoš Beneš, syn pana Jana, se upřímně kál, protože tě onehdy obelhal tvrzením, že nosí na srdci váček s vlasy jisté panny Kateřinky. Ve skutečnosti však ostříhal kočku a do váčku nacpal její chlupy z pohanské pověry v kouzla. Je to sice zpovědní tajemství, ale součástí pokání je i hanba, jakou ve tvých očích utržil. Máš zajisté i ty co říci ke svému ospravedlnění za noční návštěvu u panny Gudrun?“ „Baže,“ zaradoval se panoš Radim. „Baže mám. Kde se mám však zpovídat?“ ohlížel se kolem, naplněn radostí, že panoš Beneš nemá vlasy panny Kateřinky. Do hradní kaple se mu naprosto nechtělo a do vesnického kostela bylo daleko. Pokusil se tedy ještě naposledy odvrátit mnicha od jeho bohulibého úmyslu: „Rád bych se zpovídal,“ pravil lišácky, „už dlouho po tom toužím. Není nad srdce zbavené tíhy zla. Je však možné podrobit se svaté zpovědi v křoví, nebo někde pod dubem, kde roste čaromocné býlí a dosud tam cítit pach po nočním reji jezinek?“ „Pán náš, Ježíš Kristus, se nevyhýbal kázání na hoře a rozdával 85
chléb i ryby na břehu Genezaretského jezera. Já, ubohý Jeho sluha, ze všech nejponíženější, bych se rouhal, kdybych pro svou prostou službu bližnímu požadoval chrám Páně, neboť celé veškerenstvo vůkol je Jeho chrámem. Pojď a nemeškej, pojď i ty, pohane Matěji; postůj chvílí opodál, než se mi svěří náš syn Radim, aby ulevil své duši.“ Radim poslušně následoval šedého mnicha pod rozložitý dub, už zahalený jako do zelené páry v mladé jarní listí a tam poklekl, jak mu šedý mnich nařídil. Matěj oba mezitím zarytě sledoval sedě na pařezu. Takovou zpověď Radim dosud nezažil. Mnich se usadil na balvan, Radim poklekl vedle něho. Byl rozhodnut, že nepřizná nic z toho, z čeho bude viněn. Mnich nemůže vidět do mé mysli, utvrzoval se v odporu. Ostatně, což je v mé mysli opravdu hnojiště, jak před chvílí tak nestoudně tvrdil? Vylezl jsem po laně do věže, to je pravda, ale což jsem mohl odmítnout žádost panny, jež mě tam pozvala? Byl bych v jejích očích nevychovancem, neotesaným venkovanem, jméno českého rytířstva by bylo poníženo. Ovšem, rozpaloval se spravedlivým hněvem čím dál tím víc, jenom pro čest našeho království jsem se nechal nachytat a zostudit před celou družinou! Bude-li to tento šedý mnich pokládat za hřích, pak ať se rouhám, ale jeho rozhřešení nepřijmu a kát se nebudu! Mnich však Radima ohromil hned prvními slovy: „Vykašleme se na zpověď, pane Radime. Mám na srdci jinou starost a ty mi v ní můžeš pomoci!“ „Já?“ užasl Radim. „Pst,“ zamračil se mnich. „Vidíš tu bandu tam na louce? Je tam skoro celá družina pana Jana a nikdo z nich nesmí tušit, že se zde nemodlíme. Skloň hlavu a tvař se pokorně! Můžeš chvílemi i něco zamumlat, jako bys odpovídal na mé otázky a přiznával se ke zločinům. Rozumíš mi?“ „Nerozumím,“ mumlal Radim se skloněnou hlavou, jako by se vskutku zpovídal. „To je jedno. Rozumět nemusíš, hlavní je, aby ses řídil tím, co ti 86
chci sdělit.“ Radim už neodpovídal. Byl tak ohromen, že nevěděl co. I jeho hněv ho přešel, zahanbení z nočního zajetí bylo totam, zvědavost na tajemství tohoto šedého lišáka v něm zapudila všechno ostatní. Co mi chce? A proč právě ode mne? Čím jsem na něho zapůsobil? Jakými smyčkami mě chce udolat? „Jsem vskutku ten, koho jsi viděl v hospodě U půlkola na Horách Kutných. Ale mýlíš se, když mi přikládáš jiné úmysly, než jsou ty, jimiž sloužím své paní.“ „Své paní?“ byl Radim stále ohromenější. „Paní králové. A tím i panu králi Václavovi. A tím i prospěchu českého království.“ „Leč nejsi Čech,“ pokoušel se ho ještě zkoušet Radim. „Jsem sluha boží a bůh stvořil všechny národy. Sloužím proto tam, kam mě poslal. Tato má služba je však nyní ohrožena.“ „Kým?“ „Panem Janem!“ „Kým?“ musel opakovat Radim ještě jednou, jak byl ohromen. „Panem Janem,“ vskutku Radima sluch nešálil. Mnich to opakoval ještě výrazněji a ještě tajemněji. Ohlédl se přitom nazad a vůkol, jako by nevěřil ani stromům, ani keřům. A také nechával Radima úmyslně žasnout, aby ho lépe připravil na další pokračování této neobvyklé zpovědi. „Nevěřím,“ povstal Radim a chystal se k odchodu. „Počkej, proboha,“ zadržel ho mnich naléhavým hlasem, nepozoruje ani, že bere boží jméno nadarmo a tím hřeší proti přikázání. „Opět klekni, tvař se kajícně a poslouchej. Až skončím, můžeš mi třeba nevěřit, ale bylo by hloupé přerušit mě, aniž bys věděl, v čem vězíš.“ Radim byl přece jenom zvědav, a proto opět poklekl, naklonil hlavu stranou, jako by bedlivě naslouchal výtkám zpovědníka a zostřil svou pozornost na mnichův výklad. Alespoň se něco dozvím, i kdyby to nebyla pravda, umiňoval si. „Tedy slyš: pan Jan je ctnostný rytíř a nikdo se mu nevyrovná ani u nás, ani zde, jak soudím. Ba ani v daleké Francii, kde má rytířstvo 87
svou kolébku. Leč je příliš důvěřivý a snadno se může stát nástrojem cizí vůle, jež ho vede do záhuby.“ „Do záhuby?“ „Nebo alespoň ke škodě a hanbě. A s ním všechny, kteří ho doprovázejí. Také tebe. Neuposlechneš-li mě ovšem.“ „Poslouchám,“ vrtěl se Radim mrzutě, neboť mnich začínal být zdlouhavý. Ten to bystře vystihl a pustil se konečně do věcného výkladu, který si už předem promyslil a připravil. „Rytířská jízda pana Jana není totiž pravou rytířskou jízdou, ale něčím mnohem významnějším.“ „To jsem tušil od počátku,“ ohrnul Radim rty. „Jsi chytrý, tím je to,“ lichotil mu mnich. „Pan Jan má rytířskou jízdu pouze předstírat, zatímco má navštívit říšské kurfiřty, kteří budou snad už letos volit nového římského krále. Neboť pan císař Rudolf, jak snad víš, zanedlouho zemře.“ „Ach, slyšel jsem. Paní králová bude zarmoucena.“ „Jak by nebyla, jsouc jeho dcerou. Také pan Václav truchlí už nyní, neboť pan tchán mu byl velice ku pomoci, když se pokoušel upravit rozvrácené království…“ „…jež pomohl rozvrátit právě on, ponuknuv ke zradě české pány Vítkovce a způsobiv tak smrt Václavova pana otce Přemysla Otakara…“ „Dávno toho lituje,“ usměrňoval mnich Radimovy hořkosti, převzaté od nebožtíka pana Smila. „A ze srdce si přeje, aby po něm kurfiřti zvolili za jeho nástupce na římský trůn jeho syna, pana vévodu Albrechta…“ „…jehož pan král Václav nenávidí za urážku, které se vůči němu dopustil tím, že věrolomně porušil vzájemnou úmluvu o setkání ve Znojmě, kam přitrhl s celým vojskem, ačkoli se měli sejít toliko se svými družinami…“ „Co všechno víš, pane Radime! Jenomže ne přesně a ne úplně. Ano, mezi oběma sice vládne hořkost, ale paní králová Jitka se ji snaží uhasit a naší povinností je být tomuto bohulibému skutku nápomocni.“ „Což je-li to proti vůli pana krále?“ 88
„Pan král miluje svou choť a učiní vše, aby jí vyhověl. A proto se s panem vévodou Albrechtem hodlá smířit, ale nikoli zjevně, nýbrž potají a to tím, že pánům kurfiřtům doporučí jeho volbu a při této volbě všichni prohlásí, že to učinili podle vůle pana krále Václava. To je nadmíru moudré, co na to říkáš?“ „Není-li v tom zrada!“ „Jakápak zrada! Stačilo by přece opovědět panu vévodovi nepřátelství, kdyby byl pan král proti němu zaujat! To však není, a proto jedná potají, aby si nezadal v Albrechtových očích a zároveň vyhověl své choti.“ „Proč to však panu Janovi neřekneš ty?“ zaskočil Radim mnicha, jenž se po jeho otázce viditelně ošil. „Nevěřil by mi. Ví, že jsem zpovědníkem paní králové. A také ví, že jsem Šváb a ty on nenávidí, ačkoli já jeho nikoli. Ne, to nelze.“ „Co chceš ode mne?“ uhodil Radim konečně na mnicha přímo. „Svěřit ti pravé poslání této rytířské jízdy, abys podle něho jednal, neboť nikdo jiný nemůže.“ „Proč?“ „Ještě dnes, nanejvýš zítra, sotva skončí klání, budeš vyslán panem Janem jako herold ke všem rytířům cestou k městu Norimberku a pak dál, až do Mohuče a snad ještě dál, abys ohlásil jeho příchod, jak se na herolda patří. A kromě toho, což pan Jan ovšem neví, sdělíš každému to, co jsem dnes sdělil já tobě. Aby páni kurfiřti svými hlasy zvolili římským králem pana vévodu Albrechta, a pokud nejsou kurfiřty, aby je k tomu svou přímluvou pohnuli. Nejeden z kurfiřtů je svým vazalům natolik zavázán penězi, příbuzenstvím i zástavou zboží, že bude jejich rady brát v potaz. Postačí, budou-li přesvědčeni čtyři z nich, neboť je jich sedm, jak víš.“ „Vím,“ mračil se Radim, že je poučován o věcech, s nimiž se seznámil už za své pážecí výchovy na Pražském hradě. „Proč opět vyšle pan Jan jako herolda právě mne?“ „Oblíbil si tvé říkání, jež jsi prve přednesl, váží si erbu ostrve a chce tě vzdálit svého syna panoše Beneše, neboť poznal, že mezi vámi oběma panuje řevnivost.“ 89
„Pan Jan bude ovšem rytířům radit něco jiného než já?“ „Nebude. Jeho úkol je jiný. Musí předstírat před vším křesťanstvem, že jeho výprava je vskutku pouze rytířskou jízdou k získání své slávy a zvýšení věhlasu českého království a také pro čest tajné lásky, paní svého srdce, jíž se rozhodl sloužit před všemi urozenými i neurozenými. Pravým poslem jsem já, leč právě proto musím zůstat skryt v tomto rouše.“ „Proč prozrazuješ toto tajemství právě mně?“ ještě jednou se podezíravě ohradil panoš Radim. „Protože jsi první a zároveň jediný, kdo vůči mně zaujal postoj až příliš obezřetný a snažil ses probudit pochyby i v panu Janovi. Pouze ty jsi mě zahlédl v hospodě U půlkola v Horách, mezi těmi pány havíři, z nichž jsem byl pověřen vyrazit několik kop stříbrňáků pro úplatky kurfiřtům nebo jejich poslům, aby změkli a byli dostupní vyslechnout přání našeho mladého pana krále.“ To se konečně už panoši Radimovi zdálo rozumným vysvětlením. Je to možné, ano, opakoval si v duchu, je to opravdu možné! Pan císař vskutku brzy zemře, což ví každý, a pan král nenávidí jeho syna Albrechta, což ví jen málokdo. Jenomže pan rakouský vévoda Albrecht je zároveň bratrem paní králové Jitky a ta si jistě ze všeho nejméně přeje rozkol mezi manželem a bratrem. A jistě si je vědoma, že přátelství mezi českým králem a budoucím římským králem, z téhož rodu jako ona sama, může být tou nejpevnější záštitou míru a blahobytu českého království. Zajisté je tomu tak, usoudil konečně Radim, už téměř přesvědčen. Povstal, oprášil si nohavice od jehličí a zvadlého listí, narovnal se a vykročil ke družině, jež se už strojila k zahájení třetího a posledního dne slavného turnaje na hradě pánů z Michelsberku. Mnich za ním s pobožně nastrojenou tváří. Na zpověď pacholka si už nevzpomněl, nebo k ní neměl chuť. Toho to však mrzelo ještě méně než mnicha. Radim se opravdu kál. Jenomže tak, aby to nikdo netušil. Své hanebné zajetí, léčku panny Gudrun pojednou viděl jinak než před chvílí, kdy se ubíral s mnichem k lesu naplněn hořkostí a ponížením. 90
Jako by ona podivná zpověď z něho opravdu sňala jeho hřích. Pociťoval sílu. Byl by schopen nasednout na poutnickou loď a vyplout do Svaté země, aby osvobodil Boží hrob od pohanů. Ještě raději by se vydal do bouřlivých mlh neznámého západního oceánu, na jehož konci se ukrývá tajuplný Ostrov svatého Brandana a ještě dál, za ním, až na samém konci světa, pověstná Magnetová hora, od níž se už nikdy neodpoutá žádná loď, která k ní byla její silou přivlečena. Kde je válečný roh Olifant hrdiny Rolanda, kde je jeho meč Durandal, jímž se naposledy bránil proti Maurům, zaskočen a zrazen zrádcem Ganelonem? Také Radimovi dnes bylo jako v soutěsce, v níž neví, co ho čeká, a netuší, kdo by ho mohl zaskočit. Pan Jan nikoli. Pan Jan ne. Ten se spíš podobá Karlu Velikému, nebo ještě spíše králi Artušovi. Není-li zrádcem on, není-li jím ani šedý mnich, kdo jím tedy je? A přece tu musí být, odkudsi musejí svítit jeho ledové oči, kdosi musí tkát lest, aby překazil rytířskou jízdu pana Jana z Michalovic, jež však není rytířskou jízdou, ale něčím mnohem víc… A nikdo z jeho družiny to netuší. Ani jeho vlastní syn, panoš Beneš, nikoli. Zradil jsem pannu Kateřinku, kál se Radim, a proto jsem si zasloužil tu pohanu. Jak jsem na ni mohl třeba jenom na okamžik zapomenout? Cožpak je ona píseň, jež se ve mně bůhvíjak vzala, ta její podivná slova, něčím víc než zvukem, jenž doprovází melodii? Cožpak je v nich utajeno sdělení z neznáma, jež se má naplnit, poruším-li slib věrnosti, který jsem jí dal, byť o něm ani ona sama neví? Ničeho jsem se nedopustil, odporoval zase sám sobě. Uposlechl jsem pannu Gudrun, abych se s ní setkal, toť vše. Nemohu za to, že je tak zlomyslná, a proto na mne nastrojila chytačku, aby mě zesměšnila. A to se jí podařilo. Tím dala zbraň do rukou šedému mnichovi a zneuctila poslání pana Jana. Kdoví, není-li zapletena do úskoků, o nichž šedý mnich mluvil? Byl by to nejsnadnější tah, jak znevážit rytířskou jízdu pana Jana a zlehčit jeho poselství ke kurfiřtům a jejich zplnomocněncům. Ale co je mi do ní. Mou tajnou láskou je panna Kateřinka, jí jsem 91
se v duchu zaslíbil, a pro její čest budu dobývat vítězství na všech kolbištích, na nichž mi bude dopřáno bojovat! Až se vrátím, budu pasován na rytíře, dá-li bůh a svatý Jiří, a do jejích rukou vložím hrotem svého kopí růži, to přísahám! Toho dne vrcholil turnaj, a zároveň končil. Toho dne se panoš Radim dvakrát vyznamenal. Shodil hned při prvním nárazu s koně svého protivníka, jakéhosi mladého rytíře z družiny pana z Michelsberku, a při druhé kolbě se probojoval až mezi posledních osm. Jediný ze všech pouhý panoš, zatímco všichni ostatní již byli pasováni, nebylo jim však dosud dopřáno ctí zápasit v klání jeden proti jednomu. Směrem k hlavní tribuně se ani nepodíval. Hrdě minul pohledem pannu Gudrun, když se klaněl po utkání panstvu, vzápětí se vyšvihl na svého hnědáka a odklusal z kolbiště jako neznámý hrdina, opuštěný světem, a přesto mu odpouštějící jeho hříchy. Hrdinou dne byl pan Jan. Také toho dne vyjel třikrát mezi šraňky, třikrát zavlál žlutý závoj za jeho přilbicí, třikrát se vzepjal jeho kůň pod zásahem protivníkova dřevce. Ale pan Jan nezakolísal ani jednou, ani jednou mu nesjela noha ze třmenů, ani jednou nevyklouzl ze sedla. Pokaždé to byl jeho sok, jenž se po srážce obou jezdců válel v trávě a pak se ztěžka zvedal, aby přistoupil k vítězi, uklonil se a s co nejvznešenějším gestem mu odevzdával svého koně, zbraň a zbroj. Pan Jan, jako kdykoli předtím, tyto dary nepřijal a tím ještě víc rozbouřil nadšení diváků na ochozech i prostých poddaných, přihlížejících v houfu za břevny, lemujícími zápasiště. V očích panoše Radima vyrostl za tyto tři dny v nepřemožitelného bojovníka. Vážná tvář s nedlouhým světlým vousem, hluboko posazené modré oči, vlasy až na šíji, po zápase zkropené potem, hrdé držení hlavy a rázný krok, zvučný hlas, jímž oslovil paní, panny a pány; tento obraz rytíře nemůže být nikým překonán. Jen jestli nezhatí jeho poslání zrada… Mnichovo sdělení se usadilo hluboko v panošově mysli. Jenom co se nazítří slunce rozblyštilo v hladinách rybníků kolem 92
Michelsberku a hluboká jarní modř nebe se překlopila přes nerozlehlou krajinu, zastavil se pan Jan u panoše Radima, vyvádějícího kobylu ze stáje, už vyhřebelcovanou Matějem a ustrojenou k další jízdě. Kolem dokola ve všech stájích týž ruch, sedlání a nakládání břemen, povykování, chvástání a hádky. „Pane Radime,“ oslovil panoše pan Jan vážněji než jindy. „Dnešního dne se znovu na čas rozloučíme. Bůh dá, že nikoli nadlouho. Naše cesta to vyžaduje.“ „Proč?“ nepodivil se panoš Radim, jak by učinil, kdyby nebylo zpovědi, v níž se dověděl o úmyslech pana Jana dřív, než došlo k této rozpravě. „Sluší se to, pane Radime, jak víš. Pojedeš opět den či dva přede mnou jako herold. V naší družině není nikoho vhodnějšího než ty. Dokázal jsi, že se umíš ohánět mečem a ještě více ses vyznamenal jako básník. Kromě toho dostatečně ovládáš jejich hatmatilku, aby ti rozuměli. A posléze, což je ze všeho nejvýznamnější, pro znamenitost svého erbu jsi k tomu zrovna vyvolen. I zkoušku jsi už složil poselstvím do Michelsberku.“ „Jsou tu stejně znamenité erby, jako jsou dvě zkřížené ostrve,“ namítl panoš skromně, očekávaje však předem, že pan Jan nebude souhlasit. „Ano, jsou,“ zklamal ho pan Jan. „Ačkoli zase jiné, neméně znamenité tu chybí. Kdo se však odedávna vyznamenával obzvláštní věrností k českým králům, ne-li tví předkové? Nebyl-li to Smil, jenž před sto lety s panem Přemyslem Otakarem Prvním, tehdy ještě králevicem, šlapal potupně v kole pro zdvihání břemen při stavbě kostela v Řezně, provázeje ho věrně i do vyhnanství?“ Radim znal tento příběh svého vzdáleného předka, zakladatele rodu. Nejednou mu naslouchal z úst svého otce, nyní nebožtíka, nejednou se jím sám vychloubal za svých pážecích služeb na Hradě. I nyní se hrdě vypjal, ruku v bok, nadhodil levicí štít a rozhlédl se kolem, kdo všechno tuto rozmluvu slyší. Neslyšel ji nikdo, byla tajná, pan Jan schválně volil tuto chvíli i toto místo, aby se nezostudil, kdyby panoš nebyl svolný. „Jsem rád,“ předešel pan Jan Radimův souhlas, „že přijímáš.“ 93
94
Nezbývalo, než souhlasit, ačkoli Radim se nerad loučil s kumpány ve družině, se společnou jízdou krajinou nekrajinou, s hlučným vítáním na každém hradě, který se před ní cestou vztyčil, a s ještě hlučnějšími turnaji, hrami a hostinami. Herold putuje osamoceně, doprovázen jenom svým pacholkem, ohrožován loupežníky a zpupnými rytíři, válčícími navzájem mezi sebou a neposlouchajícími nikoho. Je odkázán na svůj meč a váček s penízy, na chytrost i náhodu, spoléhaje na milost Panny Marie a svatého Jiří, jež se však nemusí pokaždé ukázat jako dostatečná vůči přepadu tlup, s nimiž nelze najít společnou řeč. Narychlo si připravil proslov, aby zahnal strach i nechuť, aby dokázal panu Janovi, tomuto rytíři bez bázně a hany, že je odhodlán vyrovnat se mu v jeho ctnosti a ještě ho předčit vybroušeným chováním: „Přijímám, pane Jene! I kdybych měl jít až k Božímu hrobu bos a sám! I kdybych měl dorazit na konec světa v poslední den svého života! I kdybych se měl utkat se všemi rytíři kulatého stolu o čest být poslán jako první pro Svatý grál, přijímám!“ Pan Jan se neznatelně usmál panošovu vychloubání, byl však zřetelně potěšen. Položil svou pevnou pravici Radimovi na rameno a uznale pronesl: „Věděl jsem to!“ V této chvíli se panoš Radim nemohl cítit vyznamenanějším. Zato pacholek Matěj byl mrzut. Panské vyznamenání pokládal odedávna za léčku, službu za útrapy a odloučení od svých druhů za rozsudek, jenž se málem rovná vězení. Zatímco dokončoval strojení vlastního koně, neodpustil si své kousavosti: „Čeho příliš, toho ani svině nechtějí, pane Radime. Budeme se trmácet po Němcích jako žebráci, jíst po hospodách a utíkat před psy. To mi věř.“ „To ti nevěřím,“ pohrdl jeho nevolí Radim. „Doprovázel-li jsi už někdy herolda? Mluvíš, jako bys hnedle v tabartu spával! Drž se svého koně, pečuj o našeho valacha a ostatní ponech mně. Neznám lepší radu, kterou bych ti mohl dát.“ „Zato já znám,“ odmlouval zase Matěj. 95
„Jakoupak?“ pootočil se k němu opět Radim, užuž na odchodu. „Snad abychom se vrátili domů na Světlík nebo do Brodu? Nebo abych nabídku pana Jana odmítl a poctu přenechal jinému? Či abych odprosil pannu Gudrun za její taškářství a pojal ji za choť?“ „Málem bys to byl učinil. Člověk by řekl, že se rozpláčeš, jak jsi opěval pannu Kateřinku a hle, sotva ti zmizela z očí na několik dní, už jsi na ni zapomněl. Vsadím toto své kopí proti tvému meči, že ji zapřeš třikrát jako Petr Krista, než se opět vrátíme zpět do českého království.“ „Jaká je tvá rada, he?“ přerušil Radim Matěje, neboť jeho polopravdy ho dráždily. Já že jsem zapřel pannu Kateřinku? urážel se v duchu. Co o tom Matěj ví? Mám mu po sté vysvětlovat, koňařovi, jak to vlastně bylo? Vysvětlovat však nic nemusel, byla by to pravda jenom tak napůl, stejně jako Matějovy řeči. Svědomí ho pálilo a hanby raději nevzpomínat. Na štěstí se Matěj vrátil k Radimově otázce a otočiv po pánovi hlavu, skoro zašeptal: „Nevíš nic o tom, že zmizel panoš Beneš? Není ti to divné, pane Radime?“ „Panoš Beneš?“ zmohl se Radim pouze na otázku. „Kdo jiný? Snad jsem nezmizel já?“ stal se Matěj opět drzým jako pokaždé, když nabyl nad svým mladým pánem vrchu. Radim se vzpamatoval. Zbytečně si před pacholkem zadávám, uvědomil si. Za koho by mě za chvíli pokládal? Moc by nechybělo a nařídil by mi, abych mu vyhřebelcoval koně, upevnil sedlo, ustrojil ho a odevzdal mu svůj meč. To tak! Zaviňuji si to sám, proč se mu svěřuji? Zmizení panoše Beneše je však zajímavá zpráva. Ujel bez povolení pana Jana? Nebo byl pověřen posláním, podobným mému? Jaké poslání to bylo? A věděl o tom prve šedý mnich, když mi oznamoval, že opět budu heroldem? Několik otázek mu zavířilo hlavou, opustil konírnu a vrátil se do hradní síně, aby se rozloučil s panem Janem a družinou, aby se uklonil pánu a paní z Michelsberku a také té rozjívené dívčici, jíž by opravdu ze všeho nejvíc slušelo jméno Tasemnice, na mou duši, že slušelo! 96
Ta tam však nebyla. Je zavřená ve své komnatě a nesmí ven, dokud tu budou Češi. Pan z Michelsberku jí neodpustil tu ostudu, s níž rozřešila spor o Radima, ačkoli manželka mu domlouvala, aby její poklesky nebral tak vážně. Pak se Radim obrátil k panu Janovi, jenž seděl v čele stolu vedle hostitele, poklekl na pravé koleno, sklonil hlavu a pronesl slib, jímž se herold zavazuje k řádné službě, k přesně splněnému poselství a k ochraně cti jména svého korouhevního pána. Ale když po snídani na chvilku osaměli, kdoví, nezastavil-li se v úzké chodbě kulaté věže pan Jan s panošem Radimem schválně? Oslovil Radim pana Jana, či pan Jan panoše Radima? Ať tomu bylo tak nebo onak, byla to rozmluva vážná, třebaže krátká. „Panoš Beneš opustil družinu, pane Jene?“ „Tak jest, Radime,“ odpověděl pan Jan otcovsky. „Vrací se domů, pane Jene?“ „Nevrací, Radime.“ „Potkám ho cestou? Byl určen, aby sledoval mé poselství? Zdá se, že mi nedůvěřuješ, pane Jene!“ „Víc než vlastnímu synovi, Radime. Proto jsem si tě vyvolil za herolda.“ „Ví o tom on?“ „Ovšemže ví. Také on však plní úkol, i když nikoli tak čestný jako ty.“ „Co o tom ví šedý mnich?“ zpovídal panoš Radim rytíře Jana jako starší mladšího. Kupodivu, pan Jan odpovídal na všechno jako žák ve škole; jenom lehký náznak úsměvu na jeho rtech prozrazoval, že ho Radimův výslech baví. „Šedý mnich ví všechno, zdá se. Nyní se s námi však už rozloučil. Což jsem ti o tom neříkal?“ „Vzpomínám si.“ „Ano. Klášter ve Valdsasích je dva dny cesty odtud. Jeho šedí bratři ho očekávají s poselstvím ze Sedlce. Jaké je to poselství, nevím. Mnišská tajemství mě nezajímají.“ „A pan Beneš ho doprovází?“ osvítilo se náhle Radimovi. Mnich se bojí cestovat sám; je známo, že řezenský arcibiskup válčí s 97
okolními pány a že jeho ozbrojenci, stejně jako družiny jeho protivníků, se potloukají hned tu, hned tam, aby na nepřátelských statcích škodili a olupovali vinné i nevinné, domácí i cizí. Potřebuje však šedý mnich ochranu panoše Beneše? „Ano,“ loučil se pan Jan náhle. Zaslechl kroky, někdo by je mohl zastihnout, a to nemělo být. Proč? Radim cítil, že se zaplétá do osidel, v nichž hraje jakousi roli a neví jakou, někdo jiný mu ji určuje, aniž se s ním radí. Zůstal stát na točitém schodišti. Pan Jan už zmizel v nejbližších dveřích, vedoucích kdoví kam. Lehké kroky se přiblížily, ne, to není muž. To je ženský střevíček, kdosi tu na Radima číhá. Panna Gudrun! „Pst,“ uzamkla si prstem rty a rozhlédla se. „Podařilo se mi upláchnout! Musela jsem tě ještě vidět. Prosím za prominutí, pane Radime. Vím, že se na mne hněváš.“ Ale Radim se nehněval. V této chvíli by to ani nedokázal. Tato čarodějka měla nad ním jakousi moc. Její zkroušená tvář a omluvné oči, trošinku darebné, ho odzbrojily. „Nehněvám,“ cedil Radim slova proti své vůli. „Hněváš, vím to. Také bych se na tvém místě hněvala. Nechtěla jsem to, co se stalo. Všechno se seběhlo tak náhle… Moje společnice, víš…“ Zřejmě sváděla své uličnictví na jiné. Radim to tušil, a přesto by jí to nedokázal vyčítat. Vypadala tak zkroušeně, bezmocně a křehce, hlas jímavý, jako by to s prosbou o odpuštění myslela doopravdy… …ne, je to čertice, na její omluvu jí nenaletím, povzbuzoval se Radim k odporu. V očích má zlomyslný lesk, ve slovech med. Zatvářil se zarputile, nevěděl však co v takovém případě dělat. Je to dívka a on budoucí rytíř… Co se sluší na rytíře? Nezmohl se na nic. Neboť panna Gudrun, ten bazilišek, jenž se tváří jako anděl, přistoupila náhle blízko k němu, docela blizoučko, až se sám zarděl víc než ona, vystoupila na špičky, neboť ji o hlavu převyšoval, a z ničeho nic, nečekaně, překvapivě, prohnaně a záměrně ho políbila na rty. Než se vzpamatoval z ohromení, byla pryč. Zmizela tam, odkud se 98
prve vyplížila. Jako by to ani pravda nebyla, ale výmysl nebo pekelná šalba. Jenom lehká vůně tu zbyla a kdesi nedaleko vrznutí dveří, dvířek; to však mohl být i vítr, který se od rána točí kolem hradu.
99
CESTOU PANOŠ RADIM PŘEMÝŠLEL, JAK NAPRAVIT SVOU POVĚST A CO NEJLÉPE SPLNIT SVÉ POSLÁNÍ A opět sám, pouze s pacholkem Matějem, jako onehdy ze Světlíku do Michalovic. Ale tentokrát přece jenom jinak. Radim se už mohl pochlubit vítězstvím v turnaji, ochutnal pocit obdivovaného rytíře, zalichotil mu potlesk davu. A sklon dívčí hlavy pod baldachýnem na tribuně, úsměv a pokyn ručkou hrdinovi… Mlčel a obíral se vzpomínkami, něco si přidával a jiné omlouval. Nemusel jsem být nespokojen, vyčítal sám sobě, kdyby nebylo té příhody, jež se určitě donese až do Prahy a kdoví, snad až k uším panny Kateřinky. Nesmím už věřit hebkým slovům, nedovolit vlastním žádostem, aby mě uvrhly v hanbu, jak se málem přihodilo na hradě pana z Michelsberku. Ach, ta Tasemnice… A už mu zase zněly v mysli verše. Trochu omluvné a trochu vyčítavé, byla v nich touha i obavy. Teď však už nezarazil koně, ani nepožádal Matěje o varyto, aby se postavil na mezi a tomu posměváčkovi se vydal všanc. Poškleboval by se mu a za zády napodoboval svým obhroublým vtipkováním. Tentokrát si tiskl do 100
mysli slovo za slovem a probouzel v sobě melodii, která jim patří. Musí to být zvláštní melodie, jiná než dosud, neboť i verše se mi řadí do jiného rýmování po třech za sebou a s opuštěným posledním veršem na konci. Ach ano, panno Kateřinko, jsou to slova pro tebe a také ta melodie, jakou jsi dosud neslyšela od žádného trubadúra ani minnesängra! A také ji nikdy neuslyšíš. A nikdo jiný na celém světě ani teď, ani kdykoli v budoucnosti! A přece ďábel obchází kolem jako lev řvoucí, hledaje koho by pohltil, vzpomněl si Radim na kázání kaplana Božetěcha, na jeho mravoučné promluvy, jimiž káral chasu za neřesti, pijatiku a hrubství. Také na mne vycenil zuby, přiznával si pokorně, neboť kdo jiný to byl než on, pekelník, kdo na mě uchystal tu léčku v podobě panny Gudrun? Tak na nás číhá pokušení na každém kroku a běda tomu, komu se nedostane pomoci shůry, pokračoval v sebemrskačství, jež se mu nakonec docela líbilo, protože mohl svádět vlastní slabost na neviditelného ďábla a sebe přitom vynechat. Až do poledne s Matějem skoro nepromluvil, zahloubán do sebe a chvílemi do krajiny kolem, jež se tu vlnila skoro jako doma v Čechách, lesnatá a jezernatá, protkaná potoky a porostlá lesy. Míjeli roztroušené chalupy a tu a tam nějakou tvrz. I zde bylo nutno mít ruku na rukojeti meče, neboť ani černý sametový tabart s vyšitým znakem vpředu i vzadu nemusel uchránit herolda před nájezdem drancovníků, hemžících se po krajině a číhajících koho obrat, ne-li rovnou pověsit. Také zde vládly úchvaty, padoušství a zrady jako ještě nedávno v českém království a moravském markrabství. Pouze v opevněných městech a na hradech bylo bezpečno. Téhož dne navečer dostihli jakéhosi rytířského sídla, jehož jméno ani erb panoš neznal, ba o něm nikdy neslyšel. Tvářil se však jako zkušený herold, pro něhož není mezi erby celého světa tajemství a jenž je obeznámen s původem kdejakého rodu po celém křesťanství. Pohotově si vymyslil další verše, jimiž se ohlásil před bránou hradu a jež poté opakoval na nádvoří za přihlížení hradní čeledě: Z dálky přijde pán ten slavný, jehož rod i erb je dávný, 101
aby v klání vyzval tebe! Sílu svěřilo mu nebe, bohatstvím se víc než skvěje, nad jiné mu pan král přeje. Lotry děsí jeho jméno, statečnost je jeho věno… Pronášel své vychvalování bez zajíknutí, hrdě vztyčen na svém koni, ve dvorské němčině, které v tomto kraji také rozuměli jenom zpola. Přesto byl uvítán potleskem i pochvalným přikyvováním a pozván k bohaté večerní tabuli, narychlo ustrojené, i k obstojnému noclehu. Pacholek Matěj byl spokojen stejně jako jeho mladý pán, takže nazítří se mu do další jízdy ani nechtělo. Hned ráno zčerstva Radimovi domlouval: „Nikdo nás nevyhání, pane Radime! Než sem dorazí pan Jan a celá družina, můžeme tu pobýt, jak hrdlo ráčí! A i poté nemusíme chvátat, vždyť dříve než za tři dny ani jeho odtud nepustí. Musí jednoho po druhém sbodnout ze sedla a vydělat si tak na další cestu.“ „Jak to mluvíš o panu Janovi?“ rozhořčil se Radim. „Cožpak je žebrák nebo žakéř, aby si musel vydělávat na rytířskou cestu v klání? Cožpak s sebou neveze stříbrňáků celou truhlici? Mohl by za ně koupit celý tento hrad a městečko k tomu! Tvá rada, abychom zde na něho počkali, je k ničemu, neboť dosud nevíme, zda zdejší pán z Nemanic vůbec turnaj uspořádá, i když se tváří, jako by jej konal každý den. Naše cesta směřuje do města Norimberka, teprve tam vyčkáme příjezdu pana Jana. Domluvil jsem.“ „Ještě tam nejsme,“ bručel pacholek Matěj. „Cesta je dlouhá a lapků na ní víc než kobylinců. Nechtěl bych se houpat na větvi pro nějakou pochybnou čest. Slávy se nenajím, život je mi milejší…“ Bylo mu to málo platné. Nemohl také vědět, že panoš Radim pečlivě střeží pod kabátcem zapečetěný list pro norimberského purkrabího, pana Fridricha z Hohenzollernu. Pan Jan mu jej svěřil jako tajemství, jako poselství od samotného krále Václava. Co je v listě psáno, neví ani pan Jan, je to však zpráva nadmíru důležitá a není radno, aby se kdokoli o ní dověděl. Pana Fridricha z Hohenzollernu si Radim pamatoval z jeho 102
návštěvy Prahy před několika lety. Tehdy král Václav, podporován císařem Rudolfem, jednal s Otou Braniborským o vydání zástav, neprávem držených po smrti Přemysla Otakara. Pan Fridrich z Hohenzollernu byl tehdy zprostředkovatelem a prosazoval práva krále Václava, tehdy ještě pouhého králevice. Také nyní má sehrát podobnou úlohu, o tom není pochyb. Je to táž úloha, o které mluvil šedý mnich? Okraj hlavní kupecké cesty, vedoucí do Norimberka, byl označen pařezy pokácených stromů. Toto bohaté město právě válčí s několika okolními hrabstvími pro nevyřízené nároky, hlavně o zisk z prodeje sukna, které norimberští vyvážejí do okolních zemí a z něhož páni chtějí vybírat celní poplatky, neboť kupecké cesty vedou jejich zbožím. Norimberští se tomu zpěčují, tvrdíce, že clo mají platit jenom tam, kde vyloží sukno k prodeji na trhu. Bylo radno zvýšit obezřetnost a meč mít stále po ruce. „Není škoda těch krásných dubů,“ kroutil hlavou Radim nad kmeny staletých stromů, ležících kolem cesty. „U nás, v Čechách, běda tomu, kdo by pokácel strom bez povolení vrchnosti!“ „Je to proti lupičům, pane Radime,“ poučoval panoše pacholek Matěj. Loňského roku byl členem lichtemburské družiny, jež s jinými družinami doprovázela krále Václava na návštěvu císaře Rudolfa. Už tehdy započali norimberští měšťané s kácením stromů, aby znemožnili úkryt lupičům podle kupecké cesty a překazili jim možnost nečekaného přepadu. „Proti lupičům znám jediný prostředek,“ plácl panoš dlaní o rukojeť meče. „Pokud ti neskočí z koruny stromu přímo na zadek koně a nepřipraví tě o meč dřív, než bys mohl tasit,“ pokořoval Matěj Radima svou převahou zkušenějšího. „Co to pořád meleš o lupičích,“ urážel se Radim. „Ať zkusí, nechtějí-li na místě dodýchat! A třeba i tucet lapků,“ chvástal se, neboť se mu zdálo, že široko daleko není žádné nebezpečí vidět. Hradba lesa, vzdálená na trojí dohození kopím, překvapením nehrozila. 103
„A co tamhle,“ mávl Matěj paží kupředu, kde jeho bystrý zrak zaznamenal za ohybem cesty jakýsi pohyb, hlouček podezřelých lidí, neklidné pobíhání, podivnou činnost. „Podíváme se,“ vyhrkl bez rozmýšlení Radim, vytasil meč a pobodl koně. Dávno toužil po hrdinství, potvrzeném alespoň jedním svědkem, po činu, který by se mohl stát předlohou ke světské písni, oslavující jeho statečnost, jeho příkladné jednání při ochraně cti tajně milované paní nebo panny. Nyní sice nic takového nebylo na dosah, ale naděje na dobrodružství tu přece jenom kynula. Nevrlý pacholek se chtě nechtě musel pustit za panošem, v duchu proklínaje jeho nerozvážnost, která je oba může přivést do okolností, páchnoucích hřbitovem. Oba měli pravdu; pacholek se svým varováním a panoš se svou touhou. Hlouček lidí za ohybem cesty nebyl opravdu krotkou kupeckou výpravou, ani rytířskou četou, pasoucí v okolí po divočácích nebo medvědovi. Byli to lupiči, kteří se právě rozveseleně chystali pověsit třesoucího se pocestného, jak Radim usoudil z jeho prostého, ale nikoli ošumělého šatu. Snad nějaký měšťan, který opustil karavanu, snad tovaryš, který se vydal do světa na zkušenou. Jeho tvář byla i na dálku bledá a výraz zděšený. To Radima podnítilo k ještě většímu spěchu. „Hej, vy tam,“ vykřikl na hlouček česky, neboť pozapomněl, že je v německé zemi. Vytasil meč a pokračoval v trysku. „Jaké lotrovství tu pášete,“ pokračoval udýchaně, když těsně u hloučku zarazil koně. „Ihned pusťte tohoto muže, neboť, jak vidím, jste banda lapků, zatímco jemu počestnost kouká z očí!“ Banda se rozřehonila, česky nikdo nerozuměl, ale každý pochopil, že jim tento mladík vyhrožuje. Místo odpovědi se chopili seker a oštěpů; nebyla to tedy rytířská družina s meči, ale skutečně pouzí lupiči. Kdyby se na ně Radim vrhl sám, sotva by uspěl, ačkoli seděl na koni a meč je v boji platnější než jejich mlaty a oštěpy. Matěj byl však vzápětí po jeho boku; aniž zaváhal, zkušenější než Radim, vrhl se přímo z trysku do hloučku, mával sekerou a řval, povalil několik soupeřů a pak už s pomocí Radima ostatní rozehnal po okolí. 104
A bylo po boji. Lupiči uprchli do lesa; bylo odtamtud slyšet koně, snad jsou to přece jenom pacholci nějakého loupeživého rytíře a nikoli pouhá pěší čeládka. Vyjet koňmo proti Radimovi s Matějem se však neodvážili, snad se o nich domnívali, že jsou jenom předvojem větší výpravy. Panošův heroldský tabart i těžká zbroj obou je v tom utvrzovaly. Na místě srážky se chvěl ochromený pocestný, jenž nemohl dosud uvěřit ve šťastný obrat osudu, s nímž se už nechtě smířil. Prozatím neměl odvahu děkovat, nebyl schopen vyslovit ani své jméno, jak se mu třásla brada. Z Radimových výkřiků, jež před chvílí zaslechl, se domníval, že se ocitl v rukou Čechů, jejichž občasné vpády do tohoto kraje byly provázeny pleněním a zajímáním lidí, za něž pak bylo třeba zaplatit výkupné. Byl přesvědčen, že se mu podařilo vysmeknout z oprátky jenom na čas, ale i to se mu v tomto okamžiku zdálo štěstím. Hle, říkal si Radim hrdě, jsem ochráncem utiskovaných, záštitou slabých proti silným! Největší z rytířských ctností! Matěj je mým svědkem, že jsem se tohoto ubožáka vskutku zastal! Obrátil se nyní na něho se svou dost neohrabanou němčinou: „Komu sloužíš? Jak ses dostal do rukou těchto lupičů, he? Kam se ubíráš a jaké máš úmysly? Jsi-li křesťan, mluv!“ Zachráněný pocestný se vděčně vlichocoval: „Jsem syn purkmistra města Norimberka, šlechetný zachránče. Byl jsem na obchodních posílkách v Míšni a vracím se domů.“ „Sám?“ vyjel si vyšetřovatelsky Radim. Nebylo přece nikdy zvykem, aby se kdokoli ubíral od města k městu bez doprovodu, zejména je-li tento mladý muž opravdu synem purkmistra. „Nebyl jsem sám, pane rytíři,“ povýšil tento mladík Radima mezi rytíře, ačkoli věděl, že má před sebou toliko panoše. „Byli jsme tři, ale můj druh onemocněl a zůstal ve špitále kláštera černých mnichů v Pirně, znáš-li to tam.“ „Znám,“ zalhal Radim, ačkoli neměl tušení, zda nějací augustiniáni v jakési Pirně vůbec jsou. „Druhý můj průvodce uprchl, neboť se bál, že je to černý mor. A tak jsem se vydal zpátky domů sám. Tito lidé,“ mávl za uprchlou 105
tlupou, „mě přepadli, prohlásivše mě za vyzvědače, ačkoli nevím, pro koho bych měl co vyzvídat. Jsou to lidé pana z Hohenzollernu, jenž je purkrabím norimberského hradu a v této chvíli nepřítelem města. Znají mě, a proto mě chtěli oběsit.“ Panoš Radim se zamračil. Hle, jedu s odpovědným poselstvím k panu z Hohenzollernu, jenž je stoupencem našeho pana krále, a právě jsem zahnal s mečem v ruce jeho lidi, abych zachránil syna jeho nepřítele a tudíž odpůrce našeho království! Jak se bude pan z Hohenzollernu tvářit, dozví-li se to? Ta jeho zbrojná chasa mu to určitě donese! Jak se, medle, dostanu z této kaše? „Nechme ho,“ ozval se anděl spásný, pacholek Matěj. Ovšemže česky. „Ať si jde, kam chce. Zachránili jsme ho, byla to zajisté vůle boží. A proti Jeho úradkům neradno jednat, pane Radime. Půjde-li svou cestou sám a má-li dospět ke svému cíli bez úhony, bůh to už zařídí, postará se o své ovečky. Učinili jsme dost, abychom proti sobě popudili pana purkrabího, dozví-li se to, ale také dost, dovědí-li se to norimberští měšťané, aby nám neublížili, až budeme jejich městem projíždět.“ „Kupředu,“ zavelel Radim, jako by ho mělo uposlechnout celé vojsko. „Děj se vůle Páně a svatého Jiří,“ zamručel Matěj a následoval svého mladého velitele. Příštího dne se na obzoru zahrotily špice slavného kupeckého města Norimberka, ohrazeného pevnou zdí s několika bránami. Strmé zdi kostelů převyšovaly ostatní domy a hranaté střílny po celém obvodu městských hradeb pyšně dosvědčovaly, že není radno se o vzetí města pokoušet. Radim s Matějem chtěli původně město objet a dostat se do hradu pana purkrabího zezadu, ale nechtělo se jim město objíždět. Přežehnali se tedy křížem a koňmo vstoupili do města hlavní bránou, jíž přicházejí a vycházejí kupecké výpravy. Ale sotva se dostali do prostoru mezi bránou a vstupní věží, ocitli se tváří v tvář dvěma halapartníkům, kteří jim zastoupili cestu. „Každého, kdo přichází neohlášen, musíme předvést k našemu 106
veliteli,“ řekl starší z nich. „Nejsme zloději,“ odkopl ho Radim špicí škorně. „Jsme členové družiny pana Jana z Michalovic, nejsmělejšího rytíře českého království, a jedeme k panu z Hohenzollernu s tímto listem,“ vyňal pergamen ze záňadří a mával jím zpupně halapartníkovi před nosem. Nepřikládal rozporům měšťanů s panem z Hohenzollernu váhy. A to byla chyba. „Tím spíš,“ zařičel druhý strážný. „To jsme nachytali pěkné ptáčky,“ radoval se nad něčím, čemu Radim nerozuměl. „Hybaj,“ šťouchl do Matěje, jenž mezitím slezl s koně, aby ho provedl pod nízkým klenutím vstupní branky do města. „A ty s ním,“ poroučel Radimovi, jenž dosud seděl na své hnědce. „Nono,“ ohnal se Matěj, až se strážný zapotácel. Také Radim skočil s koně a uštědřil kopanec druhému ze strážných. Postavili se v úzkém prostoru zády k sobě, Matěj se sekerou, Radim s mečem, připraveni zápasit třeba proti celému městu. Ale přesila je přesila. Na hradbě se zahemžilo dalšími ozbrojenci, za vstupní brankou zevlouny, a ochránci bran na ně shora vrhli síť. „Jsou to spřeženci toho zločince z Hohenzollernu,“ řičel strážný, jenž se prve zmocnil Radimova listu, ačkoli určitě neuměl číst a zcela jistě ne latinsky. „Právě se přiznali! Nesou mu tento list, v němž ho usvědčují ze zrady!“ Velitel stráží mu rád uvěřil, a proto tím ochotněji proti oběma popuzoval měšťany: „Právě jsme přistihli lupiče, zloděje a žháře! Zapálili loni Norimberk, poznal jsem je, jsou to oni!“ Jenom co vyslovil svou lež, přidalo se k němu několik dalších falešných svědků: „Také já jsem ho poznal podle těch šilhavých očí!“ Komu to platilo bůhsuď. Ani Radim, ani Matěj nešilhal. „Ten drzý výraz,“ popouzel další. „A ta divokost! Určitě jsou to Tataři, ty já bezpečně poznám,“ vykřikoval další, zatímco Radim s Matějem zuřivě usilovali, aby se vypletli ze sítě, zhotovené ze silných lan, opatřených háčky, a zároveň aby odráželi rány halaparten. Dlouho se však udržet nemohli. Ozbrojenců přibylo, 107
měšťané utvořili kolem neproniknutelný kruh. A vtom se ozval hlas, jenž se v první chvíli zdál Radimovi spásným: „Pan purkmistr!“ A už tu byl starší muž v kožené kazajce a s vysokým kloboukem se pštrosím perem, doprovázen dvěma písaři. Jeho vážný a zároveň prohnaný obličej byl v souladu s jeho držením, jako by měl na zádech přivázané prkno. Několika úsečnými příkazy přerušil bitku a otázal se velitele stráže, co se tu děje. Ten pohotově zalhal: „Dopadli jsme zemské škůdce, pane purkmistře! Právě se přiznali, že připravují vpád do města ve spojení s tím zločincem z Hohenzollernu! Navrhuji, abychom je pro výstrahu pověsili před bránu!“ „Dost!“ přerušil ho stroze purkmistr. „Nejdřív z nich musíme na mučidlech vynutit přiznání, jak to chtějí provést! Kdo jste?“ obrátil se přísně na panoše Radima, neboť ho ihned odhadl jako urozeného. „Kdo jsi ty, že se tak ptáš?“ odsekl mu hrdě Radim. „Nehodlám se bavit s kdejakým nádeníkem! Jsem poslem pana Jana z Michalovic a řádně jsem se vykázal listem, který mi tento vařbuchta ukradl! Žádám, aby mi byl ihned vrácen!“ „Jsi poslem k nepříteli města Norimberka, jak čtu v tomto listě,“ nahlédl purkmistr skutečně do pergamenu, „a proto půjdeš i se svým pacholkem do šatlavy. Tam hezky v chládku počkáte na konšelský výrok, jenž se bude zajisté týkat útrpného práva, jak tuším.“ „Nepodléhám vašemu městskému právu,“ hulákal Radim, „ale zemskému právu českému, a kdo na mě sáhne, toho přerazím…“ „Jsme ve hnoji, pane Radime,“ usykl káravě Matěj. „Vykašlou se na náš zemský soud, vždyť bojují i proti vlastnímu panstvu, a kdyby dopadli toho jejich Hohenzollerna, budou ho klidně smažit na pekáči na hlavním rynku, to mi věř.“ Matěj dokončil svou úvahu už vleže, neboť jím smýkli, až ztratil rovnováhu a upadl, pak se ho chopili dva pacholci a vlekli ho jako pytel k vězení pod bránou; shodili ho dolů a o chvíli později se na něho svalil stejnou cestou i Radim. Byli opravdu ve hnoji, ale skutečném. Sláma páchla jako vepřinec, z hrubých kamenných zdí kapala voda, malé okénko ve 108
dveřích nad nejhořejším schodem propouštělo jenom kalný přísvit dne. V koutě zapištěla krysa. „Pan Jan nás tu nenechá,“ zadoufal nahlas Radim. Matěj však neměl sílu odpovědět; v odpověď se místo něho ozval drsný německý povel: „Nicht sprechen!“ Ano, přede dveřmi stojí stráž, to nám ještě chybělo! Naděje na vylomení závory je tatam. Spíš to vypadá na věčné zatracení. A ještě ke všemu abychom jim byli vděčni, říkal si úpěnlivě Radim, že nás nechali zde, v horním patře! Jistě to pokládají za vězení pro vznešené vězně… Ano, bylo tomu tak. Uprostřed podlahy byla díra, jíž by se mohl snadno dolů spustit dospělý muž. Vedla do nižšího vězení, kde tvořila otvor ve stropě. Z tohoto nižšího vězení se ozvalo zaúpění, jemuž Radim nerozuměl, ale po němž ho přelil po zádech mráz. A co nejhoršího, v podlaze dolního vězení byl stejný otvor, který byl zase dírou ve stropě třetího, nejspodnějšího. Odtamtud stoupal strašlivý puch. Vězni z nejhořejšího, panského vězení, a rovněž z prostředního, používali otvoru jako záchodu, což ti z nejspodnějšího vězení už dělat nemohli. Odtud, shora, házel také dozorce potravu, suchý plesnivý chléb, dírou do obou nižších pater; kam chléb padl, tam padl. Pokud se pro nejspodnější vůbec dostalo, byl nechutně zaneřáděný. Také do džbánu vody, spouštěného dolů po provaze, vězni ze druhého patra zlomyslně močili; ti ubožáci tam dole, hrozil se Radim, už ani nemohou být při zdravých smyslech! Když dozorce spatřil Radima, nahlížejícího otvorem do dolních pater, mávl chlácholivě rukou. Když to tam už nesnesitelně smrdí, vysvětloval s milým úsměvem, tak otevřeme propusť a voda to zase všechno odplaví do řeky i s nimi. Jsou to stejně zločinci. Džbán vody a kus chleba se zdály být znamenitou pochoutkou při představě, jak je těm pod nimi. Dokud se ode dveří opět neozval povzbuzující hlas dozorce, jenž zápasil se závorou: „Ale toho se vy bát nemusíte! Půjdete na mučení a z toho se ještě nikdo nevrátil živ!“ „Nikdy jsme na tom nebyli hůř,“ ozval se ponuře Matěj. 109
110
Hradby města jsou obtékány řekou, až sem doléhalo její šumění. Sněhy na horách roztály, potoky spláchly vodu do dolin. Kdyby nastala povodeň, žalářníci nebudou vskutku váhat a otevřou stavidla, aby vpustili hlučný proud do nejspodnějšího patra kobky. Ale co když bude povodeň velká a zaplaví i naše patro? zmítal se Radim v předtuchách. Ovšem, nevydají-li nás předtím do rukou kata a jeho pacholků, žhavému železu a objetí železné panny, španělské botě, jež je přišroubována na nohu tak, že ji rozdrtí… … ach, nemysli, Radime, na budoucnost, nebo se ti rozskočí hlava, už tak jako tak horká jako v nemoci! okřikoval se panoš. Stejně se vedlo i Matějovi, ačkoli na jeho nehybné tváři se nepohnul ani sval. V tomto omráčení setrvali po dlouhou dobu, neboť mezitím se zešeřilo, otvor nade dveřmi zmizel, splynul s temnotou zdí. Zdola někdo vzdychal, chvílemi se modlil; Radim rozpoznal slova německého vzývání Panny Marie a ještě nějakého svatého. Sám neměl k modlitbě daleko. Také Matěj už přemýšlel o své poslední hodince. „Rád bych věděl,“ zmohl se posléze k přízemním úvahám, „zda si ještě někdy pořádně nacpu břicho a nažbluňkám se dobrého moku. Nikoli té brodské břečky, ale kolínského, nebo z pivovaru Hor Kutných…“ „A já…,“ chtěl říci Radim něco o panně Kateřince, zda ji ještě někdy uvidí, zda se posadí do sedla svého koně, aby vyjel proti jakémukoli soupeři v zápas pro její čest a svou slávu. Ale nedořekl. Náhle nemohl, něco se v něm zlomilo, uvědomil si hrůzu svého okolí, hrubé a temné díry, v níž vězí, bezcitnost soudu, který oba snad už zítra čeká, a ještě větší strach z mučení, jímž žádný soud nikdy a nikde nešetří. Jenom si hluboce vzdychl, z hrudi se mu vydral sten, aniž chtěl, do očí se mu vlilo horko. Aby zahnal zoufalství, okřikl Matěje co nejdrsněji: „Sklapni čelisti, povídám! Myslíš jenom na chlast a na duši zapomínáš?“ „Nač mi bude duše, ztratím-li tělo,“ převalil se Matěj na bok, k samému okraji kobky, aby se náhodou při převalování nedostal k díře do nižšího patra a nepadl tam. Tvářil se, že usnul, ale určitě nespal. 111
Radim ho slyšel celou noc, jeho brumlání, mlaskání a oddychování, jeho převalování na shnilé slámě, a pištění krys, které při převalování přimáčkl. Ani Radimovi se nevedlo lépe, neboť vyhlídka na zítřejší den byla úděsná. Šumot vody z řeky a vytrubování ponocného každou noční hodinu ještě znásobovalo ponurost této díry. Ale ráno se, kupodivu, nedělo nic. Pouze před polednem přinesl žalářník oběma kus chleba a přistrčil džbán vody; několik skrojků hodil dírou dolů a po provaze tam spustil džbán, který měl stačit pro obě patra. Ti z druhého patra se napili a najedli nejdříve a co zbylo, poslali těm nejdolejším, byl-li tam vůbec ještě někdo naživu. Snad ano, protože odtamtud čas od času někdo slabě zanaříkal. Kdo by mohl sdělit panu Janovi, co se s námi stalo? třeštilo Radimovi v mysli. Cožpak nás tu nechá? Vyhne-li se městu a vrazí-li přímo do hradu pana z Hohenzollernu, co pak? A i kdyby projel městskou bránou, dost silný na to, aby si vstup vynutil, řekne mu někdo, že tu sedíme a hnijem? „Nikdo si na nás ani nevzpomene,“ strašil Matěj. A opravdu se tak zdálo. Až do odpoledne, kdy se jim dostalo návštěvy, jež je však zcela zbavila jakékoli naděje. Byl to mnich z řádu žebravých kazatelů, minorita, jimž se také říká františkáni. Po boku se mu na velkém řetěze klimbal masivní kovový kříž, ruce držel v pokorném sepětí v dlouhých rukávech na břiše, tvář skloněnou jakoby v zármutku nad zločinci, kterým musí před popravou udělit rozhřešení. Matěj s Radimem polekaně vyskočili, věděli, co to znamená… „Milí synové,“ začal truchlivě františkán, „přiblížila se hodina, jaká vám byla určena k naplnění života. Jste nádobami hříchu, ale bůh je nekonečně shovívavý i ke zločincům, a upřímným kajícníkům dá napít z kalicha své nekonečné milosti. Kajte se, neboť jste se dopouštěli nepravostí, škodíce lidem dobré vůle a tím porušujíce božský řád světa. Ještě dnes budete stát tváří v tvář božímu soudu a každá slza, kterou v upřímné lítosti prolijete nad svými hanebnostmi, může znamenat odpuštění miliónu let utrpení v očistci…“ „Ničeho jsme se nedopustili,“ chtěl se s ním přít panoš Radim. 112
„Jsme tu omylem, jsme zajati z nedorozumění. Pan Jan z Michalovic, český rytíř, dorazí každou chvíli do Norimberka, posečkejte na něho a vyžádejte si jeho svědectví…“ „Ty hade,“ zařičel Matěj, „ty prašivá ovce ve stádě svaté církve, ty stvůro, pekelná obludo, sám patříš na hranici, táhni odtud, než tě zapíchnu…“ Matěj neměl nic, čím by mohl mnicha zapíchnout a ten navíc nerozuměl česky. „Nerouhej se, synu,“ nastavil mnich Matějovi kříž k políbení; snad se domníval, že jeho výkřiky jsou prosbou o milost. „Polib tento svatý kříž a vyznej se mi, kolika vražd ses dopustil a kolika lidem jsi spálil střechu nad hlavou? Bůh slyší všechno a na přímluvu svého syna, Pána našeho Ježíše Krista, je ochoten odpustit vám všechna sviňáctví, která máte na svědomí, krádeže, jimiž jste poškodili své bližní, zamhouří oči nad sprostotami, které tíží vaše zvrhlé duše. Ty,“ obrátil se k Radimovi, „jsi mladší, a proto snad méně zkažený, leč jsi poddajným nástrojem tohoto ničemy, jemuž kouká hřích z očí. Nechal ses ponoukat ke smilstvům, vzpourám proti vrchnosti, paličství ti bylo rajskou hudbou, jaké si do sytosti užiješ v pekle. Zanedlouho vám mistr popravčí vypíchne oči, abyste neznesvětili svým pohledem věže chrámu Páně na náměstí, vyřízne jazyk, abyste neznečistili svým křikem duše přihlížejících, a trochu vám ohřeje žhavým železem údy, abyste se nedrkotali zimou. Pak vás zkrátí o hlavu, aby se vaše duše, zbavené pozemské tíže, mohly odebrat k božímu soudu; bude-li ovšem Otec náš nebeský ochoten se s vámi párat. Soudím, že pověří některého z nižších andělů, aby vám přečetl rozsudek, který znám i já předem. Určitě už sám Belzebub roztopil kotel se smůlou, v níž budete zpívat žalmy až do skonání věků, vy hanebníci, podvodníci a lháři… Nu tak začni, ty mladší, nemám moc času a odměna, kterou mi pan purkmistr hodlá poskytnout za tuto mou marnou námahu, nestojí ani za to, abych tu s vámi ztrácel čas, který bych mohl věnovat modlitbám…“ „Zdechni, hade,“ zavrčel Matěj místo pokání. Mnich mu snad porozuměl, alespoň tónu jeho hlasu určitě, a protože ani Radim nevypadal, že by se chtěl zpovídat, otočil se 113
uraženě, mávl nad oběma znamením kříže a zakončil svou návštěvu v kobce slovy: „Buďtež vaše bídná těla odevzdána katu a vaše duše peklu!“ V té chvíli se náměstí rozdunělo rachotem bubnů a z chrámu svatého Ignáce na horním konci se rozklinkal umíráček. Když byli Radim s Matějem vyvlečeni a vycloumáni z kobky ven, bylo už na náměstí postaveno lešení, potažené černým suknem, a za ním v červeném oděvu zahalený kat i s kuklou, v níž byly pouze otvory pro oči. Vedle něho dva pacholci a vpředu, na samém okraji lešení, špalek s mučícími nástroji. Vedle něho rozdělaný oheň na žhaveni železa a vzadu, vedle kata a jeho pacholků, připraveny dvě nahrubo tesané rakve. Kat se už mezitím dohodl o odměně za exekuci; připadne mu i kůň a zbroj jednoho z popravených. Druhého koně, zbroj a náklad i s valachem si mezi sebou rozdělí purkmistr a konšelé. Nebylo tedy divu, že se těšili na podívanou, jaká se nevyskytne tak často, a zároveň chovali naději, že jejich pověst mezi měšťany vzroste, neboť lid miluje zábavu, při níž trpí jiní, zatímco jemu se nic neděje. Městská rada v čele s purkmistrem byla usazena na nejčestnějším místě, nejblíže chystaného divadla. Za nimi hlava na hlavě, děti, mládež, dospělí i starci, všichni dychtivě vyhlíželi ty dopadené Tatary, ne-li čerty, kteří jim chtěli vypálit jejich domovy. A v té chvíli se stal zázrak… „Jsou to oni!“ vykřikl jakýsi mladý muž a prodíral se davem k purkmistrovu křeslu. Purkmistr se nevrle otočil a tázavě si přeměřil rušitele. Byl to jeho vlastní syn. Dosmýkal a dokopal se až k purkmistrovi a hlasitě volal: „Moji zachránci, otče! O nichž jsem ti vyprávěl! Poznávám toho mladého pana rytíře i jeho sluhu! Kdyby jich nebylo, byli by mě ti zločinci z Hohenzollernu pověsili…“ Radim se probral z děsu a také Matěj zvedl hlavu. Ano, byl to on, ten mladý pocestný, kterého předevčírem zachránili před oběšením! Syn pana purkmistra! Mistr popravčí se zneklidněně pohnul, neboť hrozilo nebezpečí, 114
že přijde o odměnu i o koně a zbroj. Také konšelé se pohoršeně otáčeli na svých křeslech. Bude veta po losování, kdo co dostane z nákladu a jak si rozdělí peníze, utržené za koně a valacha? Jeden z konšelů zvedl ruku, obrátil se k purkmistrovi a zvolal: „Nesouhlasím s odkladem exekuce! Výrok soudu nesmí být zpochybňován! Nechť všechno nejdříve proběhne, jak se sluší a patří, a teprve potom ať soud znovu projedná námitky pozůstalých! Nikoli dříve!“ Znamená to, projelo Radimem mrazení, že budeme přece jenom mučeni a popraveni a teprve po smrti nás soud prohlásí za nevinné? Ano, právě tak to mínil onen konšel. A jeho názor sdíleli všichni občané, shromáždění k tomuto divadlu. Pan purkmistr se ocitl ve svízelném postavení.
115
NEČEKANÁ ZÁCHRANA PANOŠE RADIMA A JEHO PACHOLKA MATĚJE NIJAK NEPŘISPĚLA K ODHALENÍ CIZÍCH ZÁMĚRŮ Pojednou se něco přihodilo. Cvakání podkov, výkřiky, kletby. Hejno holubů se polekaně vzneslo z okraje střechy radnice a mezi přihlížející dav se rozběhlo stádo prasat, až dosud s chrochtáním požírající zbytky po ranním trhu. Při ústí Hradní ulice na konci náměstí se objevily hroty kopí a na nich praporky; ano, jsou to české barvy, erby rodů, jejichž členové tvoří družinu pana Jana z Michalovic! Vrážejí do lidí, zástup se pohnul, zadní se tlačí na přední, kdosi upadl a vykřikl, jezdců na okraji náměstí přibylo… Ale také městští ozbrojenci se vyrojili, na rozkaz pana purkmistra povalili několik trhových bud a už se řadí podle popravčího lešení, aby je uhájili a nedopustili přerušení exekuce. „Jsou to naši, pane Radime,“ vykřikl pacholek Matěj. Ale v témže okamžiku se už válel na zemi. Zapomněl, že je spoután, chtěl odstrčit katova pacholka, ten jím smýkl až to zadunělo. Radim ho uslyšel, 116
vzepjala se v něm naděje, postavil se na špičky, aby se ujistil, že to není mámení, ale skutečnost. Byla to skutečnost. Pan Jan v čele, za ním družina, v té chvíli k zulíbání, jenom ať přijdou včas! Neboť jeden z radních povstal, napřáhl paži k panu purkmistrovi a zlostně překřikoval hluk: „Spravedlnost musí být naplněna!“ „To není spravedlnost,“ křičel na něho Radim německy, povzbuzen vpádem Čechů. „Nikdo nás nesoudil! Nemohli jsme se hájit!“ „Slyšíte tu drzost?“ obrátil se radní k ostatním, ale ti si ho příliš nevšímali. Zdálo se jim bezpečnější vzdálit se co nejrychleji, neboť česká družina byla početná a zdálo se, že městskou obranu zatlačuje. Kat se mezitím urputně opřel o rukojeť sekyry a blýskal očima z kukly, rozmrzen, že by mohl přijít o odměnu. „Jak se tento nactiutrhač povyšuje nad soud,“ povykoval první radní dál. „Slyšíte ho! Jako by soud byl povinen špinit se se sprostými zločinci, jejichž vina je mimo jakékoli pochyby! Setni mu hlavu, pane popravčí,“ hartusil na kata, jenž nebyl dalek toho, aby uposlechl, dokud je čas. V té chvíli se však přihodilo něco ohromujícího. Na lešení se vedral syn pana purkmistra, ten, jehož Radim s Matějem zachránili před lidmi pana z Hohenzollernu, rozhalil si na prsou košili, přistoupil ke špalku, položil na něj hlavu a divoce vykřikoval: „Nechť tedy zahynu já! Přísahám, že jsou nevinní! Při Bohu Otci, Synu i Duchu svatém nedopustím, aby byla spáchána tak ukrutná křivda! Zachránili mi život, můj život tedy patří jim! Otče, máš mě na svědomí!“ Zneklidněný purkmistr nebyl mocen slova. Byl by rád vyhověl městské radě, neboť by ho mohla při nejbližším zasedání sesadit z úřadu, a zároveň nechtěl přijít o syna, věda, že by se třeba i zabil sám, kdyby těmto dopadeným zločincům kat sťal hlavy. Tím spíše, že zločinci nejsou, o tom byl už přesvědčen. Toho využil první radní, jenž dávno toužil po purkmistrovském úřadě, aby svého odpůrce co nejvíce zhanobil: „Vidíte ho! Tak vychoval vlastního syna! Jak chce působit na 117
obecnou mravnost, na pořádek a kázeň? Něco namíchal ubohému panu Norbertovi do vína, aby ho pomátl na rozumu, nebo ho ti dva zločinci očarovali kouzly! Hlavy dolů, mistře popravčí, slyšíš?“ Ale mistr popravčí neslyšel. Družina pana Jana projela zástupem, odrazila slabý odpor biřiců a městské stráže, už tu byl pan Jan, za ním skočil na lešení panoš Vilém z Valdeka, současně s ním Zdeněk z Valdštejna a jenom o mžik později Hynáček z Housky a Zdík z Janovic. Najednou zde byla celá družina, barevná, hlučná, sebevědomá … A i jejich pacholci na koních, prostranství bylo obklíčeno, náměstí skoro prázdné, neboť lid se rozprchl, jenom obyvatelé domů na náměstí bojácně vykukovali ze škvír polozavřených okenic. Pan Jan se v té chvíli podobal králi Artušovi jako nikdy předtím. S nahým mečem v pravici, rozkročen na okraji lešení, hněvivý jako mrak, řval nemotornou němčinou na pana purkmistra a na zbytek radních, kteří nestačili uprchnout. „Který křivopřísežník, který neznaboh a prokletý lapač duší mi chtěl zamordovat mé nejlepší lidi? Kdo jsi ty,“ šťouchl rukojetí meče pana purkmistra do břicha, „že rozhoduješ bez řádného soudu, kdo je čím vinen? A ty,“ opět šťouchl prvního radního, div ho nesvalil, „ty vypasenče, smrdutý měchu, co si to dovoluješ mlít o spravedlnosti, jež se ti plete s hamounstvím? Propíchnu-li tě, ani do pekla tě nepustí, jaký hnus se z tebe vyleje!“ Tak a podobně častoval zděšené měšťany, obklopen řehonící se rytířskou a panoší cháskou, jež mezitím Radima i Matěje zbavila pout. Ostatní radní vlezli strachy pod lešení. Náměstí se vyprázdnilo, kromě několika raněných, jimž koně rozkopli hlavy nebo břicha, a kromě zbrojnošů, kryjících se rohy domů, aby odtamtud mohli znovu vyrazit proti Janově družině, jenom co se hotovost sebere a bude schopna útoku. To zkušený bojovník Jan z Michalovic dobře věděl; také si uvědomil, že zpátky k hohenzollernskému hradu nelze, neboť měšťané, mající s hradním pánem dlouholeté spory, dávno zřídili v úzkých uličkách mříže, které spustí, tím uvězní jakéhokoli útočníka ve městě a pak ho dříve nebo později dobijí. Jediná cesta vedla 118
hlavní bránou, kterou přicházejí a vycházejí kupci; ostatně byla ze všech bran nejblíže. Naštěstí stačilo pouze vsednout na koně a ven! Co nejrychleji ven! Pan Jan blýskl mečem, seřadil hromovými povely svou družinu a už se v jejím čele hnal k bráně. Tam byla mříž sice spuštěna, ale ve výpravě bylo dost pacholků, kteří doma obsluhovali padací mosty a strážili brány. Nebylo pro ně víc než hračkou zvednout mříž, zapíchnout dva nebo tři strážné, kteří jim přitom bránili, spustit padací most a umožnit družině za rozverného ryku a veselého vytrubování opustit toto zlotřilé město. Venku bylo bezpečno, nikdo se za nimi neodvážil. Teprve za bránou, mimo dostřel z kuší, si Radim uvědomil, čemu unikl. Teprve nyní cítil, jak se mu roztřásla kolena a jak mu jazyk zdřevěněl. Byl schopen nanejvýš breptat; pan Jan však dobře znal únavu těla i ducha po šťastném vyváznutí z pout smrti a byl na to připraven. Vytáhl plochou cínovou láhev a přistrčil ji Radimovi k ústům: „Lokni si, milý Radime! Je to sice pouze mešní víno, nic jiného jsem v tom prokletém městě nesehnal, hospody mají o nedělích zavřeny. Chtěl jsem se trochu pomodlit a spatřil v sakristii bečičku, z níž jsem si tajně ulil; nu, pij, ještě jeden lok, co hrdlo ráčí…“ „Není to mešní víno,“ zakuckal se Radim. Byla to skutečně pálenka, ostrá jako meč. „Vskutku,“ ochutnal také pan Jan, „ten šibal, toť horlivý sluha Páně! Hned bych vyměnil brnění za kutnu, kdyby mi Pán Bůh nepřikázal jinak! Vsadím se, že si o postním dni žvýkají uzené a zapíjejí tímto mokem, určeným ke svatému přijímání! Že bychom se šli vyzpovídat všichni hezky v řadě za sebou? Ale raději ne, neunesli bychom meče, jak bychom zapíjeli své hříchy, a podřízli by nás pak jako kuřata. Nu, je ti už líp? Vidím, že ti zruměnila líce, jdi se jen trochu umýt do řeky, smrdíš tím vězněním, jistě ses válel v neřádném loži…“ Radim s Matějem se opláchli v řece, očistili svůj oděv, a než se slunce vyšplhalo na vrcholek denního oblouku, seděli už společně s ostatními u slavnostního oběda v přijímací síni norimberského hradu 119
jako hosté pana purkrabího Fridricha z Hohenzollernu. Rod pánů z Hohenzollernu držel norimberský hrad už celé století jako dědičný úděl za služby, které prokázal praděd nynějšího purkrabího císaři Fridrichu Rudovousovi. O skutcích svého předka dal pan purkrabí vyprávět v neumělém veršování svému heroldovi, jenž hostinu uváděl. Na tuto němčinu, prošpikovanou neohrabanými latinskými citáty, musel stejně narychlo a o nic vytříbeněji odpovědět panoš Radim, tak si přál pan Jan. Poslyšme něco z jeho kostrbatosti a neposmívejme se mu, sotva bychom to v té chvíli svedli lépe: Všem nepřátelům ke zlosti, pro radost však svému hosti tento dům ať vezdy vzkvétá. Jeho pánu dlouhá léta, jeho paní, jeho dětem úcta budiž vzdána světem. Zbraň mu držiž ruka pádná, již nezdolá síla žádná… Ale ten verš, jenž je tu uveden jako poslední, nemyslel panoš Radim upřímně, ačkoli ani do ostatních nevkládal upřímnosti o nic víc. Naprosto totiž nepřál panu Fridrichovi vítězství v turnaji, který započne zítra a v němž se utká s panem Janem. Zcela naopak; souhlasil se zdvořilými, ale stejně neupřímnými slovy pana purkrabího, jimiž ten doplnil pochlebování svého herolda a zároveň oplatil pokrytecké přání, vyslovené panošem Radimem: „Zajisté podoben Percivalu,“ ukrajoval promyšleně pan purkrabí Fridrich, „navštívil jsi, slavný pane, ozdobo rytířstva a vzore křesťanských ctností, tento můj skrovný hrádek, v němž sice usiluji o zřízení stánku vědy a umění, ale jejž neustále zlovolně napadají ti měšťanští lotři tam dole ve městě, kupčíci a penězoměnci, pro něž je svět Sodomou a Gomorou, místem neřesti a svatokupectví. Změřímeli zítra svá kopí, jak se sluší a patří, bude to jedině ke chvále svatého Jiří, našeho patrona, a pro postrach nepřátelům…“ Mluvil nedlouho, ale dost obratně. Bylo o něm známo, že touží po pověsti muže, znalého všech tajemství života, a že si proto drží 120
písařskou kancelář ze zběhlých mnichů a všelijakých odpadlíků a dává si od nich předčítat nikoli pouze Písmo svaté, modlitby a legendy, ale i hříšné příběhy, sepisované potulnými žakéři z Porýní, z Burgundska, z Provensálska, ba i z daleké Hispánie. Sám čtení a psaní neovládá, ba jako pravý rytíř a urozený muž po tom ani netouží. Po panu Fridrichu z Hohenzollernu mluvil opět pan Jan a to neméně lichotně, jak se sluší na muže, znalého dvorských mravů. Poté se rytíři představili, uklonivše se směrem k čelu hostiny a oznámivše své jméno. O jejich rodu, o původu erbu a ostatních znacích jejich urozenosti mluvil sám pan Jan. A totéž na oplátku činil norimberský purkrabí, pan z Hohenzollernu, představuje své družiníky a jejich rody. Při tomto obřadu si Radim povšiml mladého muže, jen o málo staršího, než byl sám, a již pasovaného na rytíře. Ten se na Radima zaškaredil hned při prvním setkání očima a po celou jeho řeč, jakož i po dobu, kdy byli rytíři a panoši vzájemně představováni, ho nespouštěl z očí, jako by ho odněkud znal. Také Radimovi jeho tvář něco říkala, nemohl si však dosud uvědomit co. Příliš mnoho dojmů, tváří a příhod mu zaclánělo vzpomínky, vždyť ještě před několika hodinami stál na popravišti, usmířen s odchodem své duše na věčnost. Všechny podoby se mu v jeho mysli slily v nezřetelnou směs, jež má sotva větší hodnotu než pouhé stíny. Kromě podoby pana Jana a jeho družiny, samozřejmě, neboť tyto tváře pro něho znamenaly návrat do tohoto pozemského bytí. Ani ho proto nepřekvapilo, když se krátce po zahájení tabule přihlásil o slovo a jenom co je od pana purkrabího dostal, namířil na panoše Radima ukazovák a ostře si vyjel jako u soudního přelíčení: „Ne, opravdu se nemýlím, vzácní pánové a ušlechtilé dámy! Je to on, tento lapka, jenž se vydává za erbovního pána! S celým houfem loupežníků mě přepadl, dva z mého oddílu zabili, jednoho zajali a ostatní okradli! A to jenom proto, že je proti mně bezdůvodně popudil ten zlotřilý syn norimberského purkmistra, ještě zlotřilejšího, jenž si přisvojil úřad, aniž tě poprosil o souhlas!“ Posledními slovy se obrátil k purkrabímu Fridrichovi. 121
Sálem to zašumělo, nebylo zvykem začínat slavnostní hostinu tak neurvalým způsobem. Pan Fridrich se zamračil a vyměnil si omluvný pohled s panem Janem. Poté žalobníka přerušil: „Jak to můžeš dokázat?“ Byla to zlolajnost. Radim se hněvem až zarděl. Užuž poposedl na své židli, taktak že nevybuchl. Tento lhář se stydí za svou porážku, a proto tvrdí, že jsem vedl celý houf proti jeho oddílu, ačkoli jsme byli pouze dva a oni byli poraženi prostě proto, že sesedli s koní, nechali je i se zbraní opodál a chystali se oběsit purkmistrova syna! Bůh to přece vidí, ujišťoval se Radim, ne zcela přesvědčen. Pan Jan se po Radimovi nemusel ani ohlédnout. Dobře věděl, co jím lomcuje. A proto musel předejít sporům, jež by překazily smysl jeho návštěvy. Naladil tudíž hlas do smířlivosti: „Podoba lupičů, o kterých mluví tvůj vzácný přítel,“ obrátil se k purkrabímu Fridrichovi, „mohla každého zmást. Neboť lupič neodhalí svou tvář a lidí, sobě podobných, chodí po zemi mnoho. Tento panoš Radim a jeho sluha jsou moji věrní a slouží mi už z rodného království českého až sem. Nikdy se nespolčovali s lupiči, ale naopak, byli neprávem zajati norimberskou čeládkou a málem popraveni. Je to pravda, páni rytíři?“ obrátil se na svou družinu oslovením, jež většinu z nich povyšovalo do důstojenství, které jim dosud nepatřilo. Ochotně proto a jako jeden muž bušili pěstmi do stolů na souhlas, doprovázejíce toto bušení souhlasnými výkřiky: „Svatá pravda!“ Purkrabí Fridrich musel zakročit hned po promluvě pana Jana, tolik si byl vědom. Kdyby umožnil hádku mezi svým družiníkem a panošem Radimem, znesvářil by se s panem Janem a tím by si popudil i českého krále, jehož přízeň potřeboval. Dobře věděl, že v jeho svárech s norimberskými a v jeho půtkách se spolkem švábských měst mu nikdo jiný nemůže a nechce pomoci. Povstal proto a mávnutím ruky uťal svému družiníku řeč: „Mýlíš se! A i kdyby ses nemýlil, dopustil ses zbabělosti, když ses nechal přemoci pouhým panošem a jeho pacholkem, ačkoli jste byli v převaze! Dokaž na kolbišti, že jsi lepší, nechť rozhodne boží soud! A nikdy už nevypusť z úst žalobu, která ti slouží k necti!“ 122
Rytíř zahanbeně usedl, ale zášleh z jeho očí byl ostřejší než dýka. Radim jej cítil až v morku kostí. Mám v něm smrtelného nepřítele, věděl bezpečně, a vstoupí-li se mnou na kolbišti v souboj, nedej bůh, aby mě sbodl, sic mě nechá ušlapat svým koněm. Na mou duši, že to učiní! Radim ztratil všechnu náladu. Nebyl dosud zkušeným turnajníkem, nikdy nevyjel jediný proti svému soku. Až doposud se účastnil pouze kolby, srážky celých družin a tam se v množství leccos ztratí. Ba ani hanba z porážky není tak žhavá. Bojovat však samojediný před očima několika set lidí je na pováženou! Mohu takové výzvě ustoupit? Věděl, že nemůže. Věděl, že nesmí. Družina pana Jana byla ubytována na hradě, jenž byl sdostatek prostorný i pro dvojnásobek hostí. Pouze pro jejich čtyřicet koní bylo nutno narychlo vybudovat přístřešky na nádvoří, jelikož stáje pana z Hohenzollernu byly přeplněny. A ještě téhož dne vyrazili jeho pacholci do okolních vsí, aby od vesničanů vymohli dostatek ovsa a odvedli nějakou tu husu a prase jako zálohu na povinné desátky. Kletby, nadávky a hrozby poddaných, tento obvyklý doprovod při vymáhání dávek a daní, na norimberský hrad nedolehly. Byl to slavný turnaj, takový na norimberském hradě dosud nezažili. Třetí nádvoří bylo k turnajům kdykoli připraveno; ochozy, tribuny, schodiště, dřevěné schody kolem dokola s baldachýny, na všech čtyřech rozích vysoké žerdě pro prapory, uprostřed plocha rozdělena břevnem, nadél omalovaným v barvách Hohenzollernů. Na hlásku nastoupili čtyři pozounéři, aby vytroubili do kraje začátek velké slavnosti. A také počátek usmíření mezi purkrabím a městem. Neboť na prosbu panoše Radima a na přímluvu pana Jana pozval pan Fridrich městskou radu v čele s purkmistrem a jeho synem za hosty připravované podívané. Jediný muž nesl toto pozvání jako osobní urážku; ten rytíř, který včera vyzval panoše Radima k souboji. Ano, ten, který v čele drancujícího oddílu napadl před několika dny syna 123
124
pana purkmistra a jemuž panoš Radim zabránil v jeho zločinných záměrech. Zítra se s ním střetnu, rozechvíval panoše hněv i strach. Dva hrbatí trpaslíci se rozběhli doprostřed kolbiště a sedíce na bidlech, jejichž konce byly opatřeny hadrovými vycpávkami v podobě koňských hlav, předstírali klání, jako když si chlapci hrávají na rytíře. Rozeběhli se proti sobě s košťaty místo dřevcí a srazili jeden druhého současně. Oba pak vyskočili, potvorně metali kotrmelce vpřed i nazad, překřikujíce jeden druhého, že jsou vítězi. Oba přihopkovali před hlavní tribunu a žalostivě se domáhali odměny z rukou paní hradu; za velikého smíchu hostí jim samotná paní z Hohenzollernů udělila oběma po bodláku místo růže a herold pana purkrabího nasadil jednomu i druhému na hlavu staré děravé hrnce jako přilbice. Po trpaslících vtrhli na zápasiště dva velcí lovečtí psi, osedlaní jako koně. Každý z nich měl v sedle panáka ze slámy a dřeva v podobě rytíře, jeden představoval pana z Bamberka, dávného soka Hohenzollernů, a druhý nesl erb Habsburků. Každý ihned pochopil, že to má být vévoda Albrecht, syn pana císaře Rudolfa. To mohlo být opovážlivé, ale když panoš Radim spatřil úsměv ve tváři pana Jana, pochopil, že to není náhoda. Byl to komický turnaj, psi se na sebe sápali, figurky se směšně kymácely, diváci každou chvíli vybuchovali smíchem. Mezitím rozdávali služebníci pivo a zákusky, pánové a dámy na ochozech se nenuceně bavili, trubači ukončovali každou kratochvíli opětovným troubením jako při vyhlašování vítězů. Posléze nastoupila řada pážat, každé v barvách jednoho rodu, každé neslo štít přítomných pánů, nikdo nebyl opomenut. Byly to známé erby, ale také nové, nevídané. Štíty červeně a černě napříč pruhované, zlaté jelení parohy na modrém poli, černá osmicípá hvězda na stříbrném poli, pětilistá růže těchže barev, jaké nosí čeští Vítkovci, rozmanité obludy, harpyje a okřídlení lvi, stříbrné zubaté pruhy, oddělené od horní poloviny štítu, červené pole, posypané zlatými liliemi, až zrak přecházel. A paměť selhávala, když hohenzollernský herold ve své švábštině vychvaloval jeden rod po 125
druhém. Ozdobou turnaje bude až zítřek. Střetne se pan Jan s panem z Hohenzollernu, oba dosud nikdy nikým neporažení a oba žádostiví nového vítězství, které zmnoží jejich slávu. Který z těchto dvou pánů to bude? Musí to být pan Jan, zatínal se přáním do své mysli Radim. Už prvního dne došlo k několika srážkám, v nichž si čeští rytíři vedli znamenitě. Jejich dřevce zde budila obdiv i obavy, neboť byla o píď delší a o třetinu těžší. Tak se zápasí v českém království a v moravském markrabství, zatímco zde už zdomácněl nový francouzský zvyk. Za vítěze je pokládán ten, kdo odolá sokovu nárazu tak, že se na jeho štítě nebo hrudi kopí zláme; kdo jich takto zlomí víc, je ctěn jako zdatný bojovník. Není tedy podmínkou vyhodit soupeře ze sedla, jak byli čeští rytíři naučeni. Proto většinou vycházeli jako vítězové, shazujíce soupeře s koní zpravidla už při první srážce. Pan z Hohenzollernu se mračil, diváci tleskali jen zřídka. Panoše Radima to uráželo; což se netleská vítězi prostě proto, že je vítězem? Zato když nešťastně spadl s koně Jan ze Zvířetic, rozbouřil se celý hrad nadšením, čepice s péry létaly ve vzduchu, mávání a jásotu bylo k neunesení. Jenom počkejte, vy Bavoři, vztekal se Radim, jenom co vašeho pána sbodne náš pan Jan! A což nesbodne-li? strachoval se panoš. A navíc sletím-li i já jako zralá jahoda? Kromě Jana ze Zvířetic se ztěžka zvedl i Hynáček z Housky. Musel být dokonce poslán do kláštera špitálníků dole ve městě, neboť si zlomil žebro a důkladně narazil čelist. Na štěstí tam putovali i dva němečtí rytíři a to Radima jakž takž uspokojilo. Nazítří byl vrcholný den turnaje. Radim věděl, že to bude pro pana Jana těžký den. Jeho soupeř, pan Fridrich z Hohenzollernu je člověk vysokého vzrůstu, zdatný, hřmotný a zkušený válečník. Také pan Jan je silák, ale při stejné výšce o něco útlejší, třebaže pohyblivější. Bude mu jeho obratnost výhodou při nárazu soupeřova dřevce? 126
Byla. A také jeho zápasnická zkušenost a jistě i vědomí, že musí zvítězit, neměl jiné cesty. Radim se zadostiučiněním pociťoval, jak mrazivé ticho zavládlo, když hned po první srážce nejenom pan Jan nespadl s koně, ale jak se naopak jeho soupeř zakymácel, taktak že udržel rovnováhu. Ačkoli také nespadl, bylo každému zřejmé, že zde narazil na soka, s jakým se dosud nikdy neutkal. Druhá srážka byla stejná; také při ní do sebe oba sokové narazili, dřevce pana Fridricha se opět zlomilo, jeho kůň podklesl, pan Fridrich měl co dělat, aby zůstal v sedle. Ale po třetí se mu to už nepodařilo; české klání se ukázalo mužnější. Co si o něm asi myslí pan Fridrich, když se ztěžka zvedá ze země zpod kopyt svého koně? A co si myslí toto užaslé množství rytířů, panošů a pážat, paní a panen? Kromě rozjásaných Čechů totiž mlčí, něco takového se tu dosud nestalo. Pan Jan už přiklusal k hlavnímu ochozu, přijímá z rukou paní z Hohenzollernu dárek, klenot. Závoj ze žlutého hedvábí povívá na jeho přilbě, ale už ji sňal a klaní se na všechny čtyři strany světa, pozounéři mu vytrubují na počest, jeho družiníci zvedli do výše kopí s praporky v barvách svých rodů… … a teprve, když sám pan Fridrich přistupuje k panu Janovi, aby mu odevzdal svého koně, zbraň a zbroj, jak se sluší pro poraženého vůči vítězi, ozval se potlesk. Ale slabý; příliš je tu pýchy, říkal si panoš Radim, příliš sebevědomí. Neškodí, je-li trochu otřeseno. Co však zítra? Co zítra, nepodaří-li se mi totéž, co panu Janovi? I pak budeme vítězi, uklidňoval se. Ale ne úplně. Také já bych měl přinést prospěch českému království, vlastním barvám, družině pana Jana. A přijmout dar, jenž bude patřit panně Kateřince a který jí předám po návratu domů. Neboť v jejím jménu vsednu na koně a pozvednu dřevce! Ach panna Kateřinka! Kde v této chvíli svítí její zlatý vlas, kde září její nebeské oči? Kde zvoní její smích a ozývá se klapot jejích střevíčků? Je vůbec na světě ta dívka s růžovou pletí a něžnýma rukama, jimiž mi tehdyach, jak je tc dávno – podávala loutnu, abych pro ni před samotným 127
králem zazpíval píseň, jež patří pouze jí, nikomu jinému! Čím dnešní ráno hořel kraj? Co rozsvítilo tůni v lese? Milosti hraj, v mém srdci hraj! To ona vstává, svůj vlas češe… Pan Jan chápal Radimovo rozechvění a sám ze své vůle ho přišel ráno před posledním dnem turnaje do jeho jizby posilnit. „S pomocí svatého Jiří vstup do šraňků, věda, že toho zpupného Němčíka musíš porazit! Dej všechnu sílu do prvního úderu a miř mu na hlavu, nikoli na štít! Je silnější než ty a nejeden turnaj má jistě za sebou. Naše dřevce jsou však těžší než jejich a náraz na hlavu nevydrží, zatímco štítem by úder odvedl stranou, což jistě víš. Budu se na tebe dívat, panoši Radime!“ Pacholek Matěj, ustrojiv koně a předávaje ho panoši Radimovi chvíli předtím, než vyjel do zápasiště, udělil svému mladému pánovi jiné rady než pan Jan. Ale neméně poctivé, neméně ze srdce: „Sval ho, pane Radime, hned při prvním nárazu, shoď ho pod svého koně a řádně podupej, ať třeba i dodýchá. Zajisté tak jako tak nemyslí na nic jiného než na darebáctví, loupeže a kořistění, škoda ho nebude! Neboť věz, že kdyby on srazil tebe pod kopyta toho svého hřebce, jistojistě někde ukradeného, učinil by totéž! Lépe je, to věz, nepřátele pobíjet než se nechat pobíjet jimi!“ Panoš Radim však rady nevnímal, byl příliš soustředěn na svůj první velký turnaj. Sotvakdo by hádal v tomto urostlém mladíkovi, sedícím klidně na svém koni s podvrženým dřevcem a sklopenou přilbicí, rozechvělého jinocha s bušícím srdcem, přeplněného nadějí a obávajícího se zklamání. Naproti němu vyjel soupeř, také s podvrženým dřevcem a také stejně nehybný pod sklopenou přilbou, z jejíchž mezer svítily pouze jeho oči. I on se dívá na mne stejným pohledem, uvědomil si Radim ve chvíli, kdy zazněly pozouny. Také on mě vidí jako soupeře, jehož musí srazit s koně děj se co děj. Jinak bude brán za mluvku, za chvastouna, za lháře… Co to říkal před třemi dny pan Fridrich o božím soudu? „Miř na hlavu,“ vykřikl na něho česky v poslední chvíli ještě 128
jednou pan Jan, sedící dnes na čestném místě v čele nádvoří. Vedle něho pan Fridrich s jeho paní, dvorní dámy a panoši, několik vzácných hostí z okolí a také městská rada města Norimberka v čele s panem purkmistrem a jeho synem. Ti si přejí mé vítězství, věděl Radim. Sotva dozněly fanfáry, jako by z Radima strach spadl. Měřil si pouze soka, jenž se k němu blížil na koni, pokrytém pláty kovu a čabrakou stejně jako kůň Radimův. Štěrbiny očí se blíží, kopyta vyhazují písek, dřevce se naklonilo, ne tak nízko, Radime, oslovil sám sebe. Mířit na hlavu je těžší, nelze ji snadno zasáhnout, hruď nebo štít je snadnější cíl. Ale není jiné volby… Třesk! Dřevce našlo cíl, byla to hlava, Radim ještě urazil dvě tři koňské délky, než svého koně zastavil a vrátil se k ležícímu soupeři. Pan Jan měl pravdu; v kamení a prachu nádvoří leží jeho vyzývatel, kůň nad ním, ztěžka se zvedá, potácí se jako opilý. Dva pacholci mu pomáhají, odvádějí ze zápasiště, zatímco panoš Radim s otevřeným hledím zdraví hlavní ochoz, v jeho středu pana Jana a pana s paní z Hohenzollernu. Zdraví také vzdálenou pannu Kateřinku, posílá pozdrav Praze, hlavě království, nadnáší se před samotným králem Václavem a chlubí se svým bratrům na rodné Lichnici, ergo Světlíku. Stojí před všemi obyvateli království, hrdý na to, že neprodal svou čest, že boží soud nad ním vyřkl osvobozující rozsudek. A jeho soupeř? Také on přibyl ke třem z předchozího dne, které ošetřují špitálníci z kláštera dole ve městě. Boží soud. Ano, rozhodl správně. Dnešek by měl být nezapomenutelný; po návratu z rytířské jízdy do Prahy padne na váhu, na tu misku, která rozhodne o pasování na rytíře. O pasování Radima ze Světlíka, syna pana Smila, s erbem dvě černé zkřížené ostrve o šesti sucích na zlatém poli. Bude k této poctě patřit také ta tvář, ten zlatý vlas, to nebeské oko? Komenda špitálníků přiléhala k městu, oddělena od něho jenom zdí a příkopem. Pyšní Johanité nesnášejí měšťanskou zpupnost a ve sporech mezi Norimberskými a purkrabím stojí na straně pana 129
Fridricha z Hohenzollernu. Také proto se ochotně ujali zraněných obětí turnajového zápolení, aby jim věnovali přiměřenou péči. Jak taková péče vypadala, nechme svědčit oba panoše, ze Zvířetic a z Housky. „Nasypali mi do rány ďábelský prášek, po němž by svou duši vypustil i sám Lucifer,“ klel Jan ze Zvířetic. „Místo medoviny do nás lijí smrdutý lektvar, který namíchala na pekelném ohni sama Belzebubova babička,“ hořekoval Hynáček z Housky. „Brzké zdraví vám zato bude nejlepší odměnou,“ zažertoval Radim. Kdyby oba jeho přátelé byli mocni pohybu, jistě by je na ložích po těchto slovech vystřídal. Další rozmluvu Radima s přáteli můžeme vynechat, neboť na ní nebylo nic zajímavého. Radim je těšil, jak děláváme s nemocnými, že zakrátko vsednou na kůň a vstoupí mezi šraňky, aby se mstili, že se znovu zastkví u bohaté tabule, aby se nacpali a nalili co hrdlo ráčí, a podobné naděje, které člověka posilují na těle i na duši. V té chvíli však spatřil něco, nad čím málem zkameněl. Ano, opět to byl šedý mnich! Ten dobroděj či zloduch, jenž pokaždé překřížil Radimovu cestu, kdy se toho nejméně nadál a navíc ho obvykle dokonale zmátl. Komu vůbec slouží? řekl si Radim i teď, vida ho sedět na nízké stoličce u lože toho hanebníka, jehož Radim srazil v turnaji s koně, přivodiv mu zlomeninu klíční kosti a úraz lebky. Mnich s ním šeptá, může se zdát, že ho pouze ošetřuje, nebo mu poskytuje útěchu; jenomže co tropí cisterciák, člen řádu vzdělavatelů, mezi vzdálenými bratry zcela odlišné řehole? Co hledá tento písař mezi rytíři řádu svatého Jana, jejichž úkolem bylo kdysi ve Svaté zemi ošetřovat zraněné bojovníky proti nevěřícím a bylo-li zapotřebí, sami se chopit meče a obhajovat Boží hrob před znesvěcením? Je to opravdu on? Radimovo podezření potvrdil sám šedý mnich. Sotva se očima setkal s panošovým pohledem, stáhl ihned kápi hlouběji do čela a naklonil se nad lůžko. Zašeptal několik slov, sotva to byla útěcha, a 130
pak se zvedl, aby hbitě zmizel mezi lóžemi, závěsy a trámy temného nemocničního sálu. Stejně jako tenkrát v hospodě U půlkola v Horách Kutných. Proč mi zase překřížil cestu? hádal Radim. Má přece sedět ve Valdsasích mezi svými řádovými bratry, kam byl doprovázen panošem Benešem! Co dělá zde, dobré dva dny cesty odtamtud? A kde je panoš Beneš? Radim se nezvedl, aby se popuzeně hnal za mnichem, nevytasil meč, aby ho připíchl nad vrata. Věděl o něm méně než tehdy a nebyl si jist, neplní-li stejný úkol, ačkoli za jiných podmínek. A je-li jeho záměr v souladu s naším, jaká je v něm úloha panoše Beneše? Radim se narychlo rozloučil s oběma druhy a chvátal do hradu. Musím o tom promluvit s panem Janem…
131
ZAJETÍ PANOŠE BENEŠE ODHALILO PRAVOU TVÁŘ ŠEDÉHO MNICHA, ALE RADIM I NADÁLE POKRAČUJE V ROLI HEROLDA Panoš Radim zastihl pana Jana v hněvivém rozpoložení. Hrdý rytíř rozkazovačně pobízel svou družinu k sedláni jako před válečnou výpravou, sám už vystrojen, hřmotivý, řinčivý, v plné zbroji a zbrani. Právě vedl popuzený rozhovor s panem Fridrichem z Hohenzollernu: „Přímo před nosem ti sedí zrádci, pane Fridrichu! Pomahači toho Habsburka chodí po světě v šedých kutnách a ty je nevidíš? Jak daleko je, medle, odtud do Valdsas? Kolika lidí je zapotřebí, abych vyvrátil jejich fortnu a pověsil nad ni všechny řádové bratry v čele s opatem?“ „Valdsasy nejsou tak blízko, pane Jene,“ chlácholil ho pan Fridrich, „a až dosud jsem netušil, že je to hnízdo toho ničemného vévody, jenž by chtěl být římským králem po otci, jemuž budiž čest i chvála. Domnívám se však, že se stali obětí omylu, vždyť i ty ses jí 132
málem stal!“ To byla dobře mířená střela, pan Jan také přijal šedého mnicha do svého doprovodu, a dokonce mu poskytl ochranu vlastním synem až do cisterciáckého kláštera ve Valdsasích. Uklidnil se proto, alespoň navenek, jeho tvář však prozrazovala, kolik ho to stálo námahy. „Ještě zítra je poučím, jak se mají chovat k urozeným,“ vyhrožoval valdsaskému klášteru, v němž se zřejmě něco událo, tolik Radim ihned uhodl. A zcela jistě to souvisí s šedým mnichem, jenž měl sedět u svých řádových bratří a nepotloukat se po světě. A vůbec už ne v tak nebezpečné blízkosti pana Jana. Ale kde je panoš Beneš? znovu si vtíravě říkal Radim. Dověděl se to brzy. Před nedlouhou chvílí dorazil jeho pacholek přímo z valdsaského kláštera. Podařilo se mu z něho uprchnout ve chvíli, kdy byl panoš Beneš klášterní čeledí odzbrojen na popud šedého mnicha a uvězněn v cele, zatímco ten prý klášter ihned opustil a co nejrychleji uháněl do Rakous k vévodovi Albrechtovi. Pacholkovi nevěnovali pohříchu tolik pozornosti, takže se mu podařilo skočit na koně a prodrat se bránou ven. Jel celou noc a celý dnešek; jeho zpráva to byla, která přiměla pana Jana, aby ihned velel družině k pohotovosti. Ještě dnes vyrazí do Valdsas… Ujel-li šedý mnich do Rakous, jak je možné, že jsem ho viděl v Norimberku? Jaký v tom zase vězí klam? V té chvíli si Radim nebyl schopen tuto otázku zodpovědět. „Ale ty s námi nepojedeš, milý hochu,“ zamítl pan Jan předem Radimovu žádost. „Naopak, co nejrychleji budeš stíhat toho zločince a přivedeš mi ho v poutech. A abys nebyl zase někde uvězněn a popraven, dříve než tě dostihnu, pojede s tebou panoš Vilém z Valdeka. Zajisté jste dobří přátelé,“ rozhodl pan Jan způsobem, který kdekoho poněkud urážel, ale který kdekdo od pana Jana přijímal. Jedině od něho. „Panoš Vilém?“ „Není-li ti můj erb nemilý,“ ozval se mladík téhož věku jako Radim, dobrý druh; ačkoli se poprvé setkali teprve pod bránou michalovického hradu při rvačce s panošem Benešem, osvědčil se jako veselý brach, dobrý turnajník a neúnavný jezdec. Byl by 133
ozdobou každé družiny a právem je velkou nadějí svého starobylého rodu Buzovců s erbem sviní hlavy. Ten mi bude oporou, smiřoval se Radim s úlohou, do které se mu valně nechtělo. Dopadnout šedého mnicha a přivést ho k panu Janovi v poutech není hračka. Kde je mu už teď konec? „Říkáš, že zmizel, sotva jsi mu začpěl pod nosem? Kam se asi ten ničema ubírá?“ usuzoval pan Jan a mnul si svůj krátký, světle hnědý zašpičatělý vous. „V tom je pach síry a čertovo kopyto. Pochybuji, že chvátá ke Svatému otci do Říma. Možná že v této chvíli zpovídá nějakou ctnou měšťku nebo pobožnou pannu dole ve městě. Nezdá se ti to, panoši Radime?“ „Nezdá, pane Jene.“ „U rohatého! Nejdřív mu naletíš na tu jeho kaši o mém poselství, pak mě nabádáš, abych ho dal na mučení a vymáčkl z něho přiznání, do třetice ti zmizí před očima a nevíš kam, a nakonec se ukáže, že je to zpovědník pana vévody Albrechta a že nás důkladně tahal za nos. Víš, co máš dělat?“ „Vím.“ „Čiň tedy, jak máš. A ty, panoši Viléme, s ním!“ Panoš Vilém se usmál, nikdy příliš nemluvil. Byl už k jízdě připraven; ano, nocleh na norimberském hradě už panoši Radimovi nekynul, rozumělo se z příprav pana Jana, že musí vyrazit ihned. A k velké nelibosti pacholka Matěje se tak i stalo. Město Norimberk se ztratilo za nevysokými chlumy, jimiž se prodírá řeka Neckar. Zmizely špice hradu a před oběma panoši a jejich pacholky se rozklikatila jízdní stezka, lemovaná háji a močály, tu a tam zbořeništěm starého mlýna, občas přeťatá zanedbaným můstkem. „Je to vůle boží,“ chlácholil Radim Matěje, věda, s jakou nechutí opouští bezpečnou družinu, přesvědčen, že se nevyhnou svízelím a strádání. „Věřme v Pána,“ zahrál si na kazatele, „a v Jeho ochranu, jež nás vyvede z každého úkladu nepřátel.“ Pacholek se s Radimem přel: „Upadne-li prase do hnojiště, je to z vůle boží, nebo proto, že je 134
hloupé?“ „Bůh dopustil, aby bylo hloupé,“ odrazil Matějovy vytáčky Radim, „my však nejsme němá tvář a rozumíme Jeho výstraze, důvěřujeme v Jeho pomoc. Bez Jeho vůle ti ani mravenec nepřeleze přes cestu, natož prase. To bys měl vědět, jsa křesťan a nikoli nějaký mouřenín.“ „I šedý mnich je křesťan,“ opět se Matěj chytil Radimova výkladu, „a ví bůh, že ještě křesťanštější než my. A přece se stal příčinou našeho kvapného odjezdu z hradu pana Hohenzollerna, kde se nám dobře dařilo. Jako by tímto úkolem nemohl být pověřen někdo jiný? Dost jsme už vytrpěli.“ „Nemohu znát všechno,“ mrzoutil se Radim. „Pan Jan jistě ví, proč si zvolil nás a panoše Viléma. Jeho důvěru nezklameme.“ „Raději bych měl jeho důvěry míň než víc,“ bručel Matěj už sám pro sebe, ačkoli dobře věděl, že ho Radim slyší. „Vrátit se domů živ a zdráv bez důvěry je lepší než dodýchat s důvěrou někde v poli pro kratochvíli svého pána. Ale jsem člověk prostý a můj rozum nedohlédne panských úmyslů. Hyjé, líné hovado,“ pobízel svého koně, ačkoli ten držel krok s ostatními. Chtěl tak zamluvit své odmlouvání a zároveň si trochu zařvat, aby ulevil svému vzteku. Také Radim pobodl koně a po něm i panoš Vilém z Valdeka a jeho zbrojnoš. Cesty jsou zde dobré, norimberští pečují o své obchody starostlivě, cesta k arcibiskupskému sídelnímu městu Mohuči je odedávna řádně udusaná a po obou stranách zbavena stromů, aby se kupčíci cítili se svými napěchovanými vozy bezpečněji. Za dva dny musíme dorazit do Mohuče, uvědomoval si panoš Radim, aby šedý mnich nejednal s panem arcibiskupem dříve než pan Jan a neprobudil v něm proti našemu poselství nedůvěru. Je řádovým bratrem a je možné, že by mu Jeho arcibiskupská Milost věřil spíš než světskému člověku. Uvařili jsme si kaši, musíme si ji sníst. Jenom ne však příliš horkou! Pustíš-li býku rohy, za ocas ho neudržíš. Abychom nakonec neplatili patami! Ale Radim brzy zanechal těchto mrzutých průpovídek, neboť jaro se líbezně vykulilo a bylo rozkošné dívat se kolem sebe. Keře s 135
rozvitými pupeny se něžně zelenaly, tráva prorazila loňskou šeď, na mezi podle cest už odkvětaly fialky, bělaly se sasanky a rozevřely se pampelišky. Skřivan cvrlikavě jásal nad každoročním opakováním téhož zázraku a každou chvíli se mihla přes cestu lasice, švihající se mezi kameny a stvoly za pištící myší, potravou pro svou právě vylíhlou rodinku. Panoš Vilém z Valdeka mlčel, usmíval se, rozhlížel se kolem, jeho bystrému zraku nic neuniklo. Radim si ho za ten krátký čas oblíbil; byl to mladík odvážný a statečný, rozuměl žertu a nebyl nikdy hrubý. Nemohl jsem dostat lepšího společníka. A také jeho zbrojnoš jako by svému mladému pánu chování odkoukal. Zručný, ochotný, málomluvný a veselý, kampak pacholek Matěj! srovnával oba Radim. Věděl však dobře, že Matěj, ačkoli hříšník a neznaboh, ho nikdy nenechá v žádné mele. Nic mi vlastně nechybí, rozjařoval se uměle, nadnášel se na koni, vyzývavě si měřil cizí kraj. Jenom, ach ano, jenom to líčko a ten zlatý vlas, medový hlas a hebký dotek ručky! Za to všechno, ať se rouhám, bych snad i duši dal! Kdybych si aspoň mohl upevnit na přilbu žlutý hedvábný závoj při turnaji, nebo při odříkávání vítacích veršů za vstupu do hradu, který cestou míjíme, za ceremonií, jimiž je zahajována slavnost! Ani toho mi osud nedopřál! Kdybych už byl alespoň rytířem, nic by mi v tom nemohlo bránit… Ale pouhý panoš? Jenom co skončí letošní jaro, jenom co skončí! Své poselství vyplním, do šraňků vyjedu proti komukoli a pak by to muselo být jenom dílem rohatého, abych po návratu do Prahy nepoklekl na pravé koleno, nepřijal rytířský pás a nepocítil na rameni tři ploché doteky jílce pana Jana! A to před očima té panny, jež by se na mne usmívala z pozadí, líbezná jako růže, sladká jako med! „Kde jsi, panno Kateřinko?“ Návrat domů z rytířské jízdy se dosud jevil v nedohlednu. Zlá setba, dílo šedého mnicha, koho jiného? nesla své jedovaté plody, o tom se oba panoši přesvědčovali každým okamžikem. Jako by vítr rozevlál podivuhodné zvěsti, varování, strašidelné historky a divy divoucí, jež prý doprovázejí loupeživého rytíře z Čech na jeho 136
zlověstném tažení mírumilovnou dolnofranckou krajinou. Z dálky se prý už ohlašuje září požárů, před ním jedou na koních čerti, převlečení za heroldy, ale podívejme se jim na nohy! Jedna z nich je kopytem, marně vecpaná do jezdeckých škorní! A rytíř sám? Nepřemožitelný skrze kouzlo, jež mu darovala jakási vědma z těch dalekých slovanských zemí. Jeho dřevce je vyrobeno z jediného kmene vzrostlého dubu a kůň celý ze železa. Nikdo mu na kolbišti neodolá už při pouhém spatření, neboť mu z úst vychází kouř a oči metají blesky. Družina kolem něho se prý na jeho povel zestonásobí, a když je zapotřebí, opět zmizí. Jsou to rytíři samotného krále Artuše, který vyjel ze svaté Hory grálů mezi křesťany, aby nás trestal za hříchy a nepravosti, jež se mezi námi rozmnožily. Byly to podivuhodné zkazky. Ve městě Norimberku prý vyšlehl uprostřed náměstí vysoký sloup ohně a z něho se ozval hlas: Za to, že jste se odvážili sáhnout na mého nejmilejšího syna, chrabrého rytíře Lancelota, budiž vaše město dáno v žeh a mor nechť vyhubí ty, kteří požár přežijí… V roklích Horní Falce prý vyhnal král Artuš v podobě českého rytíře všechny hlavonožce, obludy, jimž rostou nohy přímo z krku, a jako stádo je zahnal až k moři, do jehož krvavých vln se na jeho příkaz vrhly se strašným řvaním… Nad hlavami družiny Kulatého stolu, blížící se jako veliké vojsko, se vznáší plamenná orlice svatého Václava a křičí směrem na západ. Věští zkázu každému, kdo by se protivil praporci, kdysi Kristovu, jímž stačí zamávat, a i nejpočetnější vojsko před ním padne v bázni boží na kolena… Před touto družinou vylézají ze svých děr celé pluky čertů, ze sklepů, ze studní, z lesních nor, ze skalních roklí, z komínů a ze stájí, a prchají, křičíce strachy a smrdíce, až zdusí celý kraj … Panoš Radim zprvu tyto zvěsti vyvracel, ať se s nimi setkal v hospodě, nebo v městské bráně či před hrádkem, obývaným rytířem, s nímž se pan Jan musí utkat, jak káže rytířský mrav, ale panoš Vilém ho chlácholil: „Nech je, panoši Radime! Nechť si předávají tyto bajky o panu Janovi i nadále! Nemohou nám ublížit. Ba, jsou nám spíš k užitku.“ „Kéž by ses nemýlil, milý Viléme,“ zapochyboval Radim. 137
„Dostaneme alespoň snadněji nocleh a lapkové se nám budou vyhýbat,“ vmísil se Matěj do rozmluvy, ačkoli netázán. A ještě si přidal: „Nikdo se nás neodváží přepadnout jako v Norimberku a dovléci nás až pod katovu sekeru. Ještě teď mě zachvacuje žízeň, když si na to vzpomenu!“ Opravdu nebylo pochyb, kdo tato strašidla vyvolává. Pravdu měl však spíš Radim než panoš Vilém. Přesvědčili se o tom hned nazítří, kdy se hodlali zastavit u osamělého hrádku, spíš tvrze, nedaleko vsi, obtékané malou říčkou, jejíž jméno vyslovovali vesničané pokaždé jinak. Pánem hrádku byl zeman, jenž si prý před lety získal slávu po celém křesťanstvu jako slavný minnesänger, ale po nešťastné smrti paní, které věnoval svou rytířskou službu a všechny písně, které složil, oddal se rozjímání, žil o samotě, netrpěl ve své blízkosti žen a nevycházel z hrádku jinak než na divoké vyjížďky při honbě na jelení a kančí zvěř za podzimních plískanic a zimních vánic. Když se objevil zarostlý, zamračený a urputný strážný před bránou, oslovil ho Radim zdvořile a prosil o poskytnutí noclehu. Zároveň vyzval majitele hrádku na rytířské klání s panem Janem, jenž oba heroldy se svou družinou následuje. Tak se slušelo, oba heroldi se chovali správně. Ale místo, aby otevřel bránu a zavolal svého pána, vrátný zlobně zavrčel: „Posílá vás samo peklo! Všechno o vás už víme! Přiblížíš-li se na délku koně, prostřelím tě kuší jako srnce,“ osopil se na panoše Viléma, jenž vskutku popojel. „Vepřová hlavo,“ rozhořčil se panoš Radim. „Netoužím po tvém krákorání, ale po hlase tvého pána! Neslyšel jsi už někdy, že odepřít nocleh rytíři je hrubým porušením mravů?“ „Přiblížíš-li se na délku koně i ty,“ zařičel vrátný, „budeš ještě dnes hostovat u Lucifera, svého bratra!“ „Nenacpaný břichu,“ zkoušel to do třetice Radim, „uhni mi z cesty a otevři nám bránu! Netoužíme po smradu z tvých nemytých úst, chceme pouze pozdravit tvého pána a strávit zde noc!“ 138
„Já jsem svůj vlastní pán a držitel tohoto hradu,“ zpupně se ohradil muž, jehož panoši pokládali za strážného. „Slyšel jsem o Belzebubově družině, jejíž pán si říká Jan z Michalovic, a o jeho četě antikristů, přinášející naší zemi mor a zkázu! Kliďte se, odkud jste přišli!“ Ale Radim se nenechal odbýt: „Nevyprávěl ti tyto báchorky čarodějův učeň, jenž se vydává za šedého mnicha?“ „Šedý, bledý nebo pokálený, všichni jsou mi zajedno,“ zařval osamělý rytíř a tím se prozradil. Ano, šedý mnich před námi šíří tyto bludy, aby nás zdržel, aby dorazil k panu arcibiskupovi dříve než my a důkladně nás znetvořil! Nikdo nám nemá prodat maso a pivo, oves pro koně a poskytnout nocleh! Takový je jeho záměr. A má-li tento úmysl, pak je nebezpečí vážné a svědčí o tom, jak je poselství pana Jana důležité. Ještě důležitější, než si až doposud panoš Radim pomyslil. „Chcípni, prokletý Merline!“ zamával Radim mečem a pobodl koně, aby ho nestihl v pomstu šíp z kuše toho neurvalce. Panoš Vilém a oba pacholci se vyřítili za ním. Ale mnichovy úklady nesly ovoce. Syrové smrákání přepadlo oba heroldy, Radima a Viléma, i s jejich ozbrojenci, utrmácené po celodenní nepřetržité a co nejrychlejší jízdě před městečkem Miltenberkem. Jeho hrotitá silueta bodala nebe věžemi několika kostelů i hradebním cimbuřím, v tomto kraji dvojmo zkoseným do tvaru vlaštovčího ocasu, jak zde zdomácnělo s francouzskými mravy. Brány byly dosud otevřeny, co chvíli musí do všech čtyř světových stran zahlaholit vytrubování přicházející noci. Ale už zdálky je zarazil nezvyklý ruch před hlavní bránou. Hořel tam oheň, ozařoval narudle postavy ozbrojených lidí, nořící se ze stínů kolem dokola. Jakýsi kovář ostřil sudlice a jiný prohlížel koním podkovy. Na bílém koni, opodál hlomozícího houfu, stál nehybně rytíř a zvídavě si měřil dálku, odkud sem mířili poslové české družiny. Když se oba přiblížili na dohled, ale dosud nikoli na dostřel, 139
ozval se obezřetný panoš Vilém: „Jako by čekali cizí vpád, nezdá se ti, panoši?“ „Věru,“ zaclonil si Radim oči proti západu, „snad se nechystají rozsekat zrovna nás?“ „Už je to tak,“ potvrdil pacholek Matěj, vždycky nakloněn věřit spíš zlým úmyslům než laskavým srdcím. „Už se vidím s šípem v zadku!“ U nohou koní se rozlévala do mokré lučiny mělká říčka. Mohli by ji přebrodit v létě, kdy břehy oschnou, ale nikoli teď, kdy by koně mohli zapadnout do bahna až po břicha. Několik břeven opodál svědčilo o tom, že ještě dnes tu musel být můstek. Někdo ho rozvalil, opory vytrhl a břevna pohodil. Bylo možno popojet o sto kroků proti proudu a překonat tok tam. Snad by bylo možno dosáhnout druhého břehu i o něco níže, ale co soumar? Mohl by se převrátit, ztratit zavazadla, nebo i s nimi utonout. Váhání ukončil panoš Vilém: „Ať má kuše sama od sebe spustí, nejdou-li nás vítat s procesím!“ Ano, jeho bystrý zrak ho neklamal. Z hlavní městské brány se v tom okamžiku vysoukal průvod bíle oblečených chlapečků a děvčátek. Před nimi kněz v ornátu, doprovázen dvěma jáhny, v ruce velký kříž, namířený proti přijíždějícím jezdcům. Z města se rozezněly zvony, bílý jezdec pokynul mečem a rovněž vyrazil, ačkoli se zřejmou bázní až za procesím dětí, jež se neúprosně blížilo k brodu. Zastavilo se na doslech, blíž neměl odvahu ani kněz, byť chráněný svatomocí kříže. Pouze poněkud předstoupil a obrátil se na nezvané hosty: „Odstup, Satane! Vynech naše bohabojné město!“ A zamával kropenkou, rozkomíhal kadidlo. „Otče,“ popojel blíž k říčce Radim, jenž vzal na sebe úlohu mluvčího, „koho zažehnáváš? Jsme poctiví křesťané a lidé bohabojní. Chceme ve vašem městě toliko přenocovat a ráno se ubírat dál!“ „In nomine Patris et Filiis et Spiritis sanctis,“ mumlal kněz, až to 140
141
bylo slyšet zde, „spaste naše duše, archandělé a andělé, odvraťte od nás pokušení, jež pochází od ďábla, a dejte zmizet jeho podobám, které se tu z ničeho nic zjevily…“ „Nezjevili jsme se tu z ničeho nic,“ ovládal němčinu jakž takž i panoš Vilém, „ale řádně jsme přijeli jako poslové českého rytíře a jeho pana krále, abychom po přátelsku jednali a družně slavili památku svatého Jiří, patrona našeho…“ „Od spolků s Luciferem ochraňuj nás, Pane,“ pokračoval kněz v zaříkávání, v mávání kadidlem a v kropení svěcenou vodou. „Odejděte zpět do svého pekla, máte tam teplo a pohodlí,“ breptal už docela proti učení církve svaté, čímž se maní rouhal, „proč jste vylezli na zem a zneklidňujete mé ovečky?“ „Je to osel,“ popojel k oběma panošům Matěj a s ním i zbrojnoš panoše Viléma, ten však ani teď neporušil svou obvyklou zádumčivost. „Jak si může naše podoby plést s čerty?“ „Sám bych se tě ulekl, Matěji,“ usadil ho Radim, „kdybych tě potkal o samotě. Nediv se proto těm robátkům, že pláčou strachy! Ale ten kněz, ten nekňuba, jenž není nic víc než moucha na oltáři, ten by měl snad poznat ušlechtilost našich tváří a vznešenost našich rodů. Cožpak nezná naše erby?“ „Baže nezná,“ mručel Matěj odmlouvavě. „Znáš ty sám jejich čáry máry, potvory, můří nohy a já nevím co, co si malují na své štíty oni?“ „Tudy neprorazíme,“ rozhodl posléze panoš Vilém. Oddíl ozbrojených jezdců, až dosud se kryjících za procesím dětí a kněží, se rozjel a utvořil půlkruh mezi potokem a městem. Ne, nebylo možno dostat se do Miltenberka pokojnou cestou. Radim to rovněž uznal dost kyselými slovy: „Začínám opravdu cítit, že jsem ďábel, když vidím tyto ulekané křesťany. S chutí bych srubnul tomu knězi hlavu a nějaké to neviňátko bych rád otáčel na rožni; alespoň by tihle Němčíci uvěřili legendám, jak naši předkové dobývali Milán v jakési Itálii a pekli si k obědu pacholata.“ „Nehřeš, panoši,“ překvapivě ho pokáral Matěj, pokřižovav se. „Jděte jinam roznášet mor a zkázu, znečisťujte kostely v tom 142
proklatém Norimberku, ale ne u nás,“ pokračoval kněz. „Přineste oheň do Mohuče a otravte jedem vodu v Rýně, naše pobožné město však vynechte! Zaklínám vás, zaklínám vás, zaklínám vás!“ „Vracím ti tvé zaklínání,“ křičel Radim a přežehnal se křížem, po něm i panoš Vilém a oba pacholci. Kletbám nebylo co věřit, ani nevěřit, neboť na důkaz, že se v mezisvětí něco opravdu děje, rozdupalo se po lese za zády družiníků tisíc drobných nohou, mohou to být víly, ve vodě zašplíchalo, jistě vodní muž, za skálou se náhle sesypalo kamení, asi neviditelné pekelné pluky. Radim se zachvěl, projel jím mráz. Pohlédl na oblohu a hle, mrak, ještě před chvílí průhledný jako závoj, zeškaredl a protáhl se jako obrovský dráp. To je proti nám, uvědomil si a zachvácen neblahým tušením obrátil koně. Panoš Vilém to s chutí opakoval po něm a oba pacholci ještě horlivěji; Matěj řídil koně jednou rukou, zatímco druhou se nepřetržitě křižoval a tiše mumlal nějaká svá pohanská říkání. Marně se pokoušeli o nocleh v klášteře černých mnichů augustiniánů, pět či šest mil za Miltenberkem. Také tam už byl návštěvou šedý mnich a důkladně se postaral o co nejhanebnější pověst blížící se české rytířské družiny jako o rotě loupežníků s vlčími hlavami v noci a s lidskými maskami za dne. Roznášejí ve svých cestovních vacích zlé povětří a to se mění po vypuštění v mor. Jedí vlčí maso a křtí děti slinou jako nevěřící kdesi v daleké zemi za mořem. Kdo jim poskytne jídlo a nocleh, promění se v netopýra a nebude moci umřít až do skonání světa, ačkoli bude nepřetržitě umírat. „Je mi jako bych upadl do lejna,“ nadával pacholek Matěj, „a nebylo nablízku vody. Můj kůň je ještě ospalejší než já a bůh ví, hovadu jsem nikdy neodepřel ani tolik, co lidem. Co chvíli pode mnou padne a já na něho. Přisámbůh, svalme se někde do mechu a utáhněme si opasky… Ale co to? Tamhle vidím jakousi skálu a v ní sluj!“ Opravdu, les prosvítila mýtina, na ní skalisko, v něm otvor jako do hradu. Vrata byla nahrazena spleteným roštím, nebylo na ně nutno bušit, ani odříkávat verše. Dřevěný ošumělý kříž opodál zvěstoval, že 143
je nablízku úkryt poustevníka, jenž se tu oddává modlitbám, půstu, pokání a trýznění těla. Jezdci popojeli, sestoupili s koní a uvázali je u kmene vysoké jedle. A sotva tak učinili, vylezl z roští usmolený poustevník v hábitu, který se podobal pytli, s kápí na hlavě, zarostlý vousem, že na něm nebylo rozeznat rysy tváře, i kdyby vůkol už nevládla tma. Udělal proti příchozím do vzduchu kříž a začal je proklínat: „Fratres diaboli, redeite in lustrum vostrum… Jste-li synové lidští, nerušte mne v mém pokání! Jste-li přeludy, rozplyňte se ve vzduchu v puch pekelný a vraťte se do podsvětí, odkud jste vyšli! Co zde hledáte, odpovězte, nebo vás přetáhnu po hřbetech tímto svatým křížem!“ chopil se sukovice s příčným kůlem na konci a s neumělou podobou Ukřižovaného. „Ve jménu Ducha svatého odpovězte!“ „Vypadá-li tvůj Duch svatý jako ty,“ reptal Matěj, „pak bych měl odpovědět spíš zabučením nebo zavrčením…“ „Nerouhej se, Matěji,“ káral pacholka panoš Radim. „Nevíš s kým hovoříš. Je to kajícník a může to být svatý muž, leckdy svítí za hrubými rysy zář ušlechtilé duše!“ „Jakou ďábelskou řečí to mluvíte?“ žehnal se užaslý kajícník, jenž nerozuměl češtině a domníval se až dosud, že na světě není jiných jazyků než německý a latinský. Proto pokládal jejich řeč za tu, jíž se mluví v pekle. „To je zajisté mluva samotného Antikrista…“ „To je jazyk český čili slovanský,“ opravil ho dotčeně Radim svou kostrbatou bavorštinou. „Neslyšel jsi nikdy, hňupe, o staroslavném českém království?“ Radim cestou zhrubl. Nikdy předtím by nepoužil výrazu jako hňupe, hovado, a podobně, každé takové slovo v ústech pacholka ho dříve uráželo. Stejně se dnes vedlo panoši Vilémovi z Valdeka, jenž s úžasem naslouchal Radimovu rozmlouvání. Poustevník byl užaslý ze všech nejvíc, zalapal po vzduchu, zrudla mu líce, pokud to bylo možno zpozorovat za houstnoucí tmy a v záplavě vousů, vytřeštil oči a roztřásl se jako při záchvatu. Radim však vlídně pokračoval, jako by si ničeho nepovšiml: „Nevíš, prázdná hlavo, že české království leží ve Svaté římské říši jako nejmocnější z jejích údů? Že se v něm rodí rytíři, před 144
kterými každý zbledne, sotva zaslechne jejich jméno? Že odtamtud pocházíme i my, zbožní poutníci, kteří jsme se vydali za pokáním do Svaté země a poněkud jsme zabloudili? Hledáme tu nocleh a věříme, že se najde zbožná duše, jež nám poskytne útulek; a hle, jsi to ty, jemuž bylo dopřáno milosti, abys odčinil některý ze svých četných hříchů?“ „Ach, ty neodčiním,“ zalkal poustevník a zakryl si tvář. „Nikdy! Jsem proklet a mohu jen doufat, že mi trest nekonečného utrpení v pekle bude zkrácen na pouhý jediný milión let! Neboť jste-li opravdu poutníci do Svaté země, což se mi nezdá podle vašeho oblečení, koní, zbroje a zbraní, vězte, že mám smrtelný hřích, o jakém nebylo slýcháno, co je svět světem!“ „Jaký je to hřích, zbožný muži?“ zeptal se útlocitný panoš Vilém. „Snad se ti ulehčí, poskytneš-li nám chudé lože a trochu vody, snad ti opravdu bude odpuštěno, neboť se to bude podobat onomu vdovinu groši, o němž jsi jistě něco slyšel?“ „Znám Písmo svaté dopředu i dozadu v latině i v německém jazyce,“ lhal poustevník, „ale úlevu mi to nepřináší! Stále vidím ta holátka, má ptáčátka, ubohé dětičky moje, dva chlapečky a dvě děvčátka!“ „Zemřely ti?“ změkl i panoš Radim, soucit ho nakonec přemohl. „Ach, kdyby zemřely! Já bídník! Přišel jsem domů opilý, neboť jsem se mrzce veselil se svými druhy v hospodě. A vida spát ty růžové tvářičky, zaslechl jsem hlas Satana, řkoucí: Zabij je a sněz! Neboť je to maso nevinných, a přijdeš proto rovnou do nebe…“ „Tys to učinil?“ odklonil se v hrůze Radim. Také Vilém pomalu couval. „Ach ano, nebožátka moje! Podřízl jsem je jako kachničky, leč nesnědl! Vystřízlivěl ihned, jen co jsem zaslechl divoký chechtot Svůdce, toho zvrhlíka, nepřítele našeho… Ano, uprchl jsem, zanechal naříkající matku a uchýlil se do těchto končin. Hle,“ rozhalil hruď, rozedranou bodláčím, trny a nehty, „dnes a denně podstupuji tato muka, jež jsou jenom mdlým stínem toho, co mě čeká po smrti…“ „Lžeš, chlape,“ neudržel se už Matěj. Byl ve skutečnosti do hloubi 145
své pověrčivé duše otřesen poustevníkovým vyprávěním. Sám byl otcem tří robátek, a protože občas také zašel mezi drsnou hospodskou chasu, zděsil se v duchu pomyšlení, že by na něho mohl Satan zahuhlat podobnou nepříčetnost. Raději nechtěl tento hnusný čin poustevníkovi přiznat. „Nelžu, bratře v Kristu,“ vlídně odmítal poustevník. „A abyste mi věřili, vstupte do mého ubohého příbytku, v němž vás nemohu poctít ničím než troškou mizerného piva v tomto džbánu a kusem chleba, darovaným bratřími augustiniány, čímž mi denně ulehčují můj úděl.“ Poodstoupil, aby uvolnil vchod a hosté mohli vejít. Učinili to s rozpaky. Ale nebyla to žádná lest. Hrubé lože v koutě, hliněná udusaná zem, ve výklenku skály malý oltářík se zapálenou svíčkou, stůl, vyrobený z objemného pařezu, několik menších špalků jako sedadla pro hosty. Cožpak poustevníka někdo navštěvuje? Prve mluvil o bratřích augustiniánech, snad oni… Na stole džbán a miska, nedokrojek chleba. Radim vstoupil první, rozhlédl se, místa je tu poskrovnu. Budeme muset ležet na zemi, usoudil, přistoupil ke džbánu a tázavě se ohlédl. „Až po tobě,“ zavrtěl hlavou panoš Vilém. „Přinesu čerstvou vodu,“ nabídl se poustevník, „pro ostatní už pivo nemám.“ Bylo to opravdu pivo. Žíznivý Radim si nahnul a vlil do hrdla zbytek nápoje. Nebylo ho ani pro jednoho, natož pro dva, či dokonce pro všechny. Pak se zašklebil, otřásl a usykl: „Tahle břečka má k pivu stejně daleko jako já ke Svatému grálu.“ „Varoval jsem tě, vzácný hosti,“ omlouval se poustevník. „Tahle břečka je součástí mého pokání.“ Pak opustil sluj s prázdným džbánkem, aby přinesl vodu od pramene. Od té chvíle ho už nespatřili. Rozestlali si koňské houně na zemi, sedla a náklad složili do kouta pod oltářík; Matěj se pustil do kusu sýra, panoš Vilém a jeho zbrojnoš pojídali svůj pokrm, týž jako Radimův a Matějův. Radim však usnul dříve, než stačil ukousnout ze skývy chleba. Přepadla ho 146
malátnost, zatočily se mu před očima kruhy, údy mu naplnila podivná tíže, jež se záhy proměnila v lehkost, celodenní únava se spojila s napětím posledních dní, zatočil se ve víru jako pták, jenž neovládá svá křídla a odevzdává se osudu, opustil sluj, jakoby veden neznámým příkazem, obklopen dosud nikdy nepoznanou tajemností, podobnou nadzemské úlevě a zároveň pozemsky sladkou. Byl blízko něčeho, po čem odedávna toužil, věděl, že je to na dosah, že je to už zde, stačí jenom několik kroků, proniknout houštinou na osvětlenou paseku, a tam…
147
PODIVNÉ SETKÁNÍ V ZAČAROVANÉM LESE, ÚKLAD ČERNÝCH MNICHŮ A ZÁZRAČNÉ VYSVOBOZENÍ ZE ZAJETÍ …a tam pod obrovskou červenou muchomůrkou jako pod deštníkem stojí jedová bába. Radim nikdy nespatřil nic ošklivějšího. Žádné líčení nevystihne její uhrovitý zahnutý dlouhý nos jako zobák, její ostře vystupující bradu se třemi černými vousy na zahnědlé bradavici, vystupující uši zpod usmoleného šátku. V ruce sukovici, tutéž jako prve poustevník, za sebou poskakujícího havrana, jenž na ni neustále krákoral v lidské řeči, jíž však Radim nerozuměl. Uvědomil si, koho má před sebou a rozechvěl se strachem. Jektal zuby tak, že nebyl mocen pronést ani hlásku. Je to způsobeno její zlomocí, uvědomoval si dobře, to ona mě začarovala v pouhý sloup, kmen stromu, balvan. Proč si Jezerní panna zvolila právě tuto ošklivou podobu? Nebyl schopen pronést ochranná zaříkávání, jak si je pamatoval ze zkazek své báby, otcovy matky. Nedokázal si vzpomenout na začátek 148
modlitby, zapomněl na jméno Spasitele, Pána našeho, slova se mu pletla tak, že ani nedokázal říci: Ustup, Satane! Jedová bába se zlomyslně usmála a vztyčenou sukovicí mu naznačila, aby ji následoval. Uposlechl bez odporu, jako by ani nebyl sám sebou, nýbrž loutkou, kterou vládne cizí síla. Kam jsem se to dostal? Proč mě sem vede? Lámal si hlavu, zápasil s vidinami, neschopen se ohlédnout. Kolem dokola neprostupný prales obrovitých kmenů a zelených stěn. Záclony lišejníku a břečťanu. Chrám temných mocností, začínal si uvědomovat, jako by se vymaňoval ze sítě neviditelna. Jsem zajat a nedostanu se odtud jinak, než milostí Jezerní panny, jež dokázala kdysi zajmout samotného kouzelníka Merlina, zachránila hrdinu Lancelota a po souboji krále Artuše se zrádným králem Mordredem se znovu zmocnila nepřemožitelného meče Exca-libuse. Je to ona! Jenomže já nejsem Lancelot z Jezera, ani král Artuš, ba ani kouzelník Merlin… Uprostřed lesní mýtiny, hluboko prorostlé vzrostlým mechem a kapradím, se zastavila, obrátila zpátky k Radimovi a ukázala holí na velký balvan, napůl zapadlý do mokřiny: „Zde se posaď,“ řekla mu kupodivu česky. Učinil, jak mu nařídila. Poodstoupila a zamávala sukovicí na všechny čtyři světové strany. Její hlava se proměnila v obrovskou houbu prášivku se dvěma otvory místo očí, pod nimi zvířecí ústa s vyceněnými zuby. A opět zazněl její skřehotavý rozkaz: „Kaj se!“ „Jak?“ odpověděl jektavě. „Tak!“ nastavila mu vybělenou starou lebku ohromného zvířete, snad to byl kdysi medvěd, pán těchto lesů. Položila ji před Radima na zem a pokynula k ní: „Klekni!“ Hlas se jí třásl, Radim si s děsem uvědomil, že je to hlas starého havrana, jenž za jejími zády opakoval totéž: „Klekni!“ Radim se spíš svalil na kolena, než poklekl z vlastní vůle. Ne, nebyla to jeho vůle a ani nemohla být, která ho přiměla políbit zpráchnivělé čelo lebky nad prázdnými očními důlky. Projel jím 149
hnus, jako by cítil hnijící maso, i když na kosti už dávno nemohlo vězet. „Teď vstaň!“ poručila zase babizna a havran to po ní otrocky opakoval. A další rozkaz: „Odříkávej po mně!“ „Co mám odříkávat?“ začal být Radim zarputilým, když znovu slyšel týž příkaz z ostrého, kostěného, lysého zobce havrana. A jako na její příkaz se nebe zatáhlo černým mrakem a lesem zahučel vítr. „Miserere mei,“ zaštěkla. Radima opět zalila hrůza. Věděl, že tak začíná modlitba za mrtvé. Jako by měl tuto modlitbu odříkávat sám za sebe… Opravdu spustila. Dokonalou latinou jako kněz vysokého svěcení. Ani kaplan na rodném Světlíku se jí v tom nevyrovnal, ba ani pan pražský biskup by to nesvedl líp. Slovo za slovem po ní opakoval tuto ponurou modlitbu černý zobatý skřehotálek u jejích nohou a slovo za slovem to po něm opakoval Radim, zdřevěnělý očekáváním. Posléze modlitba dozněla, zanikla i sedmerá ozvěna v hloubi pralesa, vichr v dálce ulehl a mrak odclonil nebe. Podrost kolem tohoto tajuplného lesního chrámu nepříjemně ožil. Jsou to černé síly, věděl Radim bez vyptávám. Ze všech stran se ozývaly šlápoty, praskot větviček, šepot mnoha hlasů, kroky neviditelných bytostí, občas i zlomyslný chechtot. Radim se otáčel sem a tam, neviděl však nic. A když se opět vrátil k místu, kde prve stála jedová bába, ani ta tu pojednou nebyla. V té chvíli odtamtud uslyšel hlas, hlásek, nejsladší a nejvytouženější ze všech, kterých by se tu nadál. Nikdo jiný nedokáže vyslovit jeho jméno tak něžně jako panna Kateřinka… Ohlédl se, ano, ale vzápětí to už ona nebyla! Nikoli, to je přece Tasemnice, ta zlomyslná dívčice, dcerka pana z Michelsberka! To je její úsměv, potutelně přimhouřené oči, prst, jímž si přimyká rty, jako by se chystala sdělit a zároveň zatajit nějaké tajemství, ano, panna Gudrun! Ne, ani ona to není! Ten spanilý zjev v lehké říze a s čelenkou lesních květů ve vlasech je zase jiná dívka! Panoš Radim dosud nikdy nespatřil tak líbeznou tvář, svádivý úsměv, čarovné oko! 150
„Kdo jsi?“ zašeptal užasle. „A jak ses tu objevila?“ „Neptej se,“ zavrtěla hlavičkou s čelenkou květů, „nemohu ti to říci. Ale odpověz mi: vidíš mě rád?“ „Ach,“ proti své vůli odpověděl Radim. „A jak!“ V té chvíli dokonale zapomněl na pannu Kateřinku. Na to jméno, podobu, zjev. Jako by ji nikdy v životě nespatřil. Jako by si na ni nikdy nevzpomínal. Jako by se jí nikdy nezaslíbil její rytířský ochránce a bojovník za čest a slávu. Nikdy nic takového nebylo. „Pojď tedy se mnou!“ přikázala mu a vzala ho za ruku. Cožpak je to opravdu ženská ručka, tento hedvábný dotyk, jemné prsty, hebká dlaň? A je to ženský krok, ta chůze jako po stvolech trav, po povrchu zeleného mechového koberce vůkol? Kam mě vede? Co ode mne žádá? Co slibují její oči a co naznačují její slova? Divná, dosud nikdy nepoznaná blaženost se zmocnila panoše Radima, touha být stále s ní a už nikdy se nevracet tam… Kam? V té chvíli ani nevěděl, odkud přišel a kam se ubírá, všechno bylo nicotné a bezvýznamné vedle této neznámé, sličné ženy. Kde jsem se to ocitl? marně přemýšlel. Kdo je ta dívka? Kam mě to vede, kam mě to vábí tím sladkým hlasem? Co říká, jakou řečí to mluví? Jediná na světě, nikdy nebylo jiné… Náhle se zastavila, Radim s ní. Bylo to podivné místo, neprostupné okolí se otevřelo neobyčejnému jasu. Také dívka se ztratila, zbyl tu pouze její hlas, omamný jako nápoj z muchomůrky: „Chceš, abych byla tvá?“ „Ano,“ hlesl, dosud stále ochromen tou neznámou silou. „Navždy.“ „Odřekni se panny Kateřinky!“ zněl její hlas výhružně. V té chvíli se Radim ulekl. Stalo se něco podivného. Jakýsi vír, kde se vzal, tu se vzal, zatočil vším kolem dokola a udeřil jím o zem. Jako by se mu vracela paměť na něco nepříjemného, na nějakou vinu či hřích. Obklíčily ho jakési postavy, věděl, kdo to je. Temné síly, služebníci Jezerní panny, neboť ona to byla, která ho okouzlila, ta babice pod muchomůrkou i ta čarovná panna, jež chtěla být mou… Jeden z těch havranů, neboť oni to byli, kdo ho obklíčili, velcí jako lidé, předstoupil před panoše Radima a zaskřehotal: 151
„Abei, diabolus, in inferno!“ Radim se vztyčil na loktech a protřel si oči. Kde to jsem? Co se to kolem děje? Bdím či spím? Rozhlédl se ještě jednou, bedlivěji – a už byl doma. Pacholek Matěj tu leží jako pytel, spoután a zuřivý. Ještě jako z dálky doznívají jeho slova, jeho výzva, patřící Radimovi: „Probuď se, pane Radime! Jsme u těch prokletých bratří augustiniánů! To ďábelské pivo tě uspalo na celou noc! Sedíme opět ve vězení. Což jsem ti to nepředvídal, sotva jsi byl poctěn tou mizernou službou herolda, na kterou jsi tak hrdý?“ „Kde je Jezerní panna?“ rozhlížel se panoš Radim místo odpovědi. „Byl jsi řádně nachmelen,“ uklidňoval ho Matěj. „Ani nevíš, že ten zloduch, poustevník, který ti dal napít té své omamující břečky, uprchl pro tyto černé ďábly? Přepadli nás v noci, panoš Vilém se svým pacholkem se probili, já jsem tě musel hájit, a proto jsem zůstal. A ty? Naložili tě na dvoukolák jako nemluvně a hodili nás do této cely, jak vidíš.“ „Byla tu! Viděl jsem ji,“ stále ještě se bránil panoš. „Kdoví, kdo to byl! Ostatně, což jsi zapomněl, že sloužíš pro čest jména panny Kateřinky?“ To Radima konečně vystřízlivělo. Ještě dříve, než ho mohl oslovit ten velký černý havran, jenž prve skřehotal své zaříkávání, pochopil, že pannu Kateřinku opět zradil. Jak jsem se toho jen mohl dopustit? Jak jsem na ni mohl zapomenout? I největší čaromoc neměla mít nade mnou vrch! Představa obdivované bytosti má zahnat celý pluk ďáblů, s jejím jménem na rtech jsem měl odolat Jezerní panně jak v podobě jedové báby, tak ve zjevu anděla! Čeho jsem se to dopustil? obviňoval se Radim žalostivě, v upřímné lítosti. Vždyť to bylo už po druhé! Panna Gudrun a Jezerní panna stačily, abych zapomněl na svou rytířskou lásku! čím se jenom očistím, čím smyju tuto vinu? Vězel nyní i s pacholkem Matějem v klášterní cele, jež se podobala vězení. Ve srovnání s kobkou norimberské šatlavy to však byl palác. Nepištěly tu krysy, uprostřed nebyla díra do spodních pater, v koutě nebylo shnilé slámy, ani kostí po zemřelém vězni před 152
nimi. Ale okénko vězelo rovněž vysoko u stropu a zabezpečené mříží, dveře byly stejně opatřeny závorou. A kolem ti černí havrani, nyní už v lidských podobách bratří augustiniánů. Těm byl panoš Radim dlužen odpověď. „Jsem český rytíř,“ přidal si hodnost, které dosud nedosáhl. Ale to tentokrát nebylo z domýšlivosti, nýbrž jenom proto, že nevěděl, jak se panoš řekne německy. „Toto je můj zbrojnoš Matěj, venku na nás jistě čekají naše koně. A tento muž,“ ukázal na poustevníka, který se mezi mnichy tvářil nejskromněji, drže se v pozadí, „je bohabojný kajícník, který nám včera poskytl útulek ve své sluji, omámil mě nějakým jedem, přivedl na mé druhy vaše ozbrojence; dva jste zahnali a nás dva zajali. Stačí ti to?“ vyzývavě se postavil proti opatovi. Nezdálo se, že by to opatovi stačilo. Nebylo tu však cítit síru, o které prve mluvil poustevník, nenašel na Radimově a Matějově hlavě rohy, které tam ještě včera byly, a také jejich podoby se velice lišily od představy, jakou měl o čertech. Nějaké obvinění si však vymyslit musel, jinak by neospravedlnil čin, jehož se jeho klášterníci dopustili: „Proč se potloukáte po lesích, patřících dle privilegia Jeho arcibiskupské Milosti našemu řádu? Zajisté se zabýváte pytláctvím, neboť jsme u sluje nalezli zbytky upečeného kance? Také mísa ryb svědčí proti vám; a hle, několik pytláckých ok bylo položeno porůznu kolem poustevny. Není pochyb, že je to vaše dílo!“ „Anebo toho poustevníka, jenž se nám přiznal, že je vrahem vlastních dětí,“ vzpouzel se Matěj, když mu Radim co nejstručněji přeložil nařčení. „Co říkal?“ otázal se přísně opat, pokynuv bradou na Matěje. „Chtěl bych vidět jak toho kance, tak ty ryby,“ lstivě začal Radim, věda, že je narychlo ulovit ani připravit nelze. „Jistě jste je přinesli s sebou?“ „Maso opět zmizelo,“ odmítl Radimův požadavek opat. „Jenom co jsme je přinesli do kláštera, bylo totam. Zůstal po něm čoud. Co potřebuješ víc jako důkaz proti vám?“ „Pokřižuji se, hle,“ řekl vítězně Radim, dobře věda, že ďábel se 153
pokřižovat nedokáže, a je-li k tomu donucen, činí to naopak. „Matěji,“ vyzval pacholka česky, „pokřižuj se po mně!“ Matěj uposlechl, pochopil. Zástup mnichů, tlačících se ve dveřích za opatem, i na chodbě před celou, vydechl s úlevou. Opravdu, je to důkaz nad důkazy. Tito lidé jsou křesťané a nikoli pekelníci. Radim ihned postřehl změnu a využil jí, jak se patří; obrátil se na poustevníka, jenž je udal, a obžaloval ho přede všemi: „Věnuješ se ve své sluji obžerství, prohnaný šibale! A chceš své činy svádět na druhé! Zajisté jsi nás pokládal za lovčí a bál ses, že jsme tě přistihli, jak bratřím augustiniánům vyjídáš revír!“ Poustevník se za jeho slov hbitě vytratil, už před drahnou chvílí postřehl, že se hra obrací v jeho neprospěch. V této chvíli určitě chvátá z klášterních bran, aby zmizel ve své sluji. Otec představený se však po něm nesháněl. Zajisté znal dobře svůj lid. A bylo nepochybné, že nejedna večeře v klášterním konviktu je obohacena zvěřinou, chycenou do ok, nebo rybami, lovenými v tajně nastražených vrších. A to nikoli pouze v klášterním hájemství, nýbrž v lesích pana arcibiskupa, pod jehož ordinariát klášter patří. „Jsi tedy mým hostem i se svým pacholkem,“ uzavřel opat výslech, vystoupil z cely, sám ji zavřel na závoru a poručil bratru, jehož úkolem bylo hosty hlídat: „Ručíš mi za jejich bezpečnost, za dobré zacházení a zejména za to, že neupláchnou!“ „A jsme zase v tom,“ zavyčítal Matěj Radimovi, ačkoli ten za to nemohl. „Kde ďábel nic nemůže, alespoň zasmradí,“ pokračoval v poučování. Bylo to jeho zvykem pokaždé, ocitl-li se v louži. Zachraňoval se úslovími a pořekadly, přirovnáními a drsnými proslovy. „Kdo se psy léhá, s blechami vstává,“ soukal ze sebe další poučky, zděděné po předcích. „Kozel v zahradě a Němec v české radě,“ uťal ho vztekle Radim, jenž také slýchal nejednu moudrost z úst svého otce. „Měli jsme ho rovnou zapíchnout, sotva se objevil v družině pana Jana.“ Mluvil o šedém mnichovi, rozumělo se samo sebou. Co se událo mezitím, o tom se Radim dověděl až později. Je však 154
užitečné prozradit už na tomto místě, jak se rozplétaly kličky, upletené nepřítelem, a jak do nich zasáhl právě v těchto chvílích pan Jan. Bez jeho zásahu by panoš Radim i se svým pacholkem Matějem skončili svůj život jako klášterní vězňové, nebo by se obrátili k bohu a navlékli na sebe mnišskou kutnu. O co možná otci opatovi vlastně šlo, kdoví. Zatímco Radim a Vilém společně se svými pacholky mířili k Mohuči a skončili včerejškem heroldskou službu, dospěl pan Jan se svou družinou k branám opevněného městečka Valdsasy, jež však minul a s veškerou skvělostí praporců, barevných štítů, lesklé zbroje a zbraní zarazil před fortnou proslulého cisterciáckého kláštera, který je pokládán za otcovský klášter sedleckých a zbraslavských mnichů v Čechách a ještě snad několika dalších, rovněž i na Moravě. Zde dal vytroubit svůj příjezd a sotva se pootevřelo v bráně kláštera okénko, popojel a oslovil vrátného: „Hej, ty šedý flanďáku, zavolej starého, musím si s ním něco vyřídit!“ Jeho družina se tomuto nezdvořilému oslovení potěšeně chechtala, leckdo se slovem, dvěma k panu Janovi zlomyslně přidal. „Otec představený dlí právě na modlitbách,“ odpověděl licoměrně vrátný, pochopiv bez váhání, koho tento rytíř myslí označením starý. „To se už dost nenamodlil?“ pokřikoval opět posměšně pan Jan. „To má tolik hříchů, ten prostopášník, že se musí celý den kát?“ „Běda tomu, skrze koho pohoršení pochází,“ pokřižoval se vrátný nad bezbožnou řečí pana Jana. „Mám zákaz pouštět kohokoli dovnitř a otce představeného nesmím rušit v jeho rozjímání.“ „O čem rozjímá?“ rozdováděl se za rozmluvy pan Jan. „Snad o ženském pokolení, ten smilník? Snad o vepřových hodech? Nebo o darebáctví, jehož se dopustil tím, že zadržel mého syna, panoše Beneše?“ „Nic nevím,“ křižoval se ze setrvačnosti vrátný, „jistě je to omylná zvěst, nestoudná pomluva, hanebné řeči, jež roztrušují o našem bohabojném řádu nepřátelé víry! Ale hle, otec představený právě přichází! Zajisté se mu dostalo vnuknutí, jinak by nedal přednost pozemským věcem před službou bohu!“ 155
Vážný starý muž opravdu přicházel. „Vstupte, bratři v Kristu,“ rozpřáhl paže jako vlídný hostitel, jenž se na návštěvu těší. „Přesvědčíte se na vlastní oči, že tu není ten, koho hledáte. Zajisté se to týká panoše Beneše, jenž doprovázel jednoho z našich bratří a již včera se s námi opět rozloučil. Není zde. Chcete-li se přesvědčit, brány našeho skrovného příbytku jsou vám otevřeny!“ Tato řeč pana Jana odzbrojila, ale nemohl dát své rozpaky najevo. Seskočil s koně, jeho družina po něm, hodil uzdu pacholkovi, ostatní ho napodobili, a odpověděl na zdvořilé pozvání neméně zdvořile: „Bude mi potěšením porozhlédnout se po sálech a komnatách, v nichž trávíte svůj odříkavý život. Chci ti věřit, otče představený, že můj syn panoš Beneš ujel, leč aby tomu uvěřili i ostatní, je nutno přijmout tvé laskavé pozvání a prohlédnout si, co se dá. Neboť se mohlo stát, že sice hodlal odjet, ale pak si to rozmyslil, nebo jste ho omylem uzamkli do nějaké cely a pak na něho zapomněli; vždyť se to občas u vás stává, či nikoli?“ „Nikoli, pane rytíři,“ zavrtěl hlavou otec představený, „alespoň ne poslední dobou, kdy jsem byl povolán boží milostí k tomuto skrovnému jařmu. Nanejvýš někdo z bratří, jehož svedl Satan k bezbožným myšlenkám, tráví své dny v osamocení, ale nikoli rytíř…“ „Pojďte tedy,“ pokynul pan Jan svým družiníkům. Klášter se rozřinčel dupáním a kovem. Pan Jan nahlédl do všech cel, do refektáře a konviktu, do kaple, ambitu a sklepů. Leč nikde nikdo. Po panoši Benešovi ani smítko, ani škrábanec. „A kde je ten ničema, onen mnich, který s námi jel už z Prahy a jehož měl panoš Beneš doprovodit k vám?“ zaútočil pan Jan poslední otázkou. „Ví sám milostivý bůh,“ mnich pokorně žmoulal růženec. „Domlouvali se spolu v cizí řeči, jíž nerozumím, pane rytíři. Ve vaší slovanské řeči, nepochybně. Jenom tolik jsem pochopil, že ve vzájemném souladu opustili náš klášter, byť náš řádový bratr o něco dříve a pan rytíř, váš syn, později. Zdálo se mi, že tímtéž směrem…“ „Kterým směrem?“ zařval pan Jan. 156
„Jenom bůh ví, kam směřují naše kroky,“ nenechal se otec představený vydráždit k tvrdé odpovědi. „Snad tam, kam kdo z nich odejít měl. Zajisté je ti známo víc než mně, jaký účel má tvá cesta a jaké zastávky tě na ní čekají.“ To už znělo výhružně nebo výsměšně. Pan Jan se zarazil. Tento muž ví mnohem víc, než předstírá! Jistě sám odeslal šedého mnicha před odjezdem panoše Beneše, jehož snad dokonce úmyslně zdržel, aby mnich získal náskok! A já, hlupák, ještě ztrácím drahocenný čas návratem do tohoto útulku neřesti, místo abych mnicha předešel! Není pochyb, že chvátal do Mohuče a kdoví kam ještě, aby mému poslání buď zamezil, nebo je alespoň předem zlehčil! A to se mu může podařit, bude-li mít doporučující list tohoto nestoudného klášterníka, jenž je zajisté ve službách Habsburků! Co mi řekne pan král Václav, vrátím-li se s ostudou? Budou-li jeho úmysly zmařeny? A stanu-li se já tím hlavním viníkem, či neopatrníkem, což je jedno a totéž? Odmítl zdvořilé, byť poněkud potměšilé pozvání k občerstvení, nebo i k noclehu a pobídl svou družinu k náhlému odjezdu, ačkoli nejeden z rytířů a panošů by dal přednost křeslu před sedlem a dobrému pokrmu před ledajakým žvancem někde v hospodě. A tak se stalo, že druhého dne kvečeru po rychlé jízdě a pouze několikahodinovém odpočinku dosáhl města Miltenberka. Už cestou se dozvídal, že v blízkém klášteře zajali s pomocí boží dva ďábly a drží je zaříkáváním a kropením svěcenou vodou na uzdě, aby do kraje nevypustili ze svých čertích měchů mor a jiné hrůzy. Nemusel příliš hádat, kdo jsou ti ďáblové. Tak se stalo, že v době nešpor dal pan Jan vytroubit svými trubači slavnostní fanfáry, aby Radim porozuměl, že přišla pomoc. Neohlížel se na to, že o nešporách nelze mnichy rušit, k vytrubování přidal bušení na vrata a výkřiky, až rozmrzelý augustiniánský opat zkrátil modlitby a vyšel ven v doprovodu starších řádových bratří, aby nezvané hosty ukrotil. Sotva však otevřel bránu, využil toho pan Jan a vtrhl na nádvoří, aniž sestoupil s koně, a za ním dobrá polovina jeho družiny. Panoše Beneše mezi nimi nebylo. Kdesi je cestou minul. 157
„Jděte,“ mával proti nim opat svou berlou. „Pekelníci a neznabohové! Které matky vás zrodily, kteří otcové vás přivedli na svět?“ „Jiné matky a jiní otcové než tvoji, tím si buď jist,“ jitřil ho pan Jan. „Nezřekli se nás jako ti tví,“ pokračoval v útočení, neboť poslední dny byl od rána do noci naježen. „Ale nepřišli jsme s vámi hrát vrhcáby ani ke zpovědi. Chceme vidět ty dva ďábly, které tady vymítáte z těl mých druhů!“ „Naši vzácní hosté vás očekávají,“ mírně se uklonil opat a naznačil pohybem paže, aby Jan sestoupil a vešel do přijímacího sálu za fortnou. Na Jana tento pohyb platil. Vzpamatoval se, potlačil hněv a následoval opata s jeho doprovodem. Jeho družina zůstala na nádvoří v sedlech, připravena ke všemu a na vše. V přijímacím sále pan Jan dokonale roztál. Ustrojen, sytý a v dobré pohodě se na něho usmíval panoš Radim a vedle něho se na lavici rozvaloval pacholek Matěj, dosud žvýkající uzené. Ještě před polednem totiž přichvátal onen filuta, prohnaný poustevník, jenž dal předevčírem napít Radimovi omamného nápoje z muchomůrek a kvapně ze sebe vychrlil novinu, že se v Miltenberku doptává na klášter skupina cizích rytířů, hrozivě ozbrojených a viditelně chvátajících. Dostal tuto zvěst od hospodského podomka, jemuž tajně dodával zvěřinu, lapenou do ok a sítí poblíž poustevny. Pro Radima a Matěje vzápětí přiběhl jeden ze starších bratří augustiniánů, aby jim sdělil, že pověsti o jejich ďábelských skutcích vskutku lžou, neboť na oltáři se vedle panny Marie s robátkem objevil velký zářící oblak a shůry se ozval hlas: Cožkoli jste učinili nejmenšímu z mých, mně jste učinili! Z toho otec představený usoudil, že oba zajatci jsou nevinní a lze je osvobodit. Stalo se. A ještě něco zázračného se v té chvíli přihodilo, což nikdo nemohl spatřit a nikdo neuslyšel; jakmile se totiž objevil ve dveřích konviktu pan Jan, spadla Radimovi jakási clona z mysli, pocítil závan mrazivého větru v zádech, vhrkly mu do očí slzy a on náhle viděl někoho jiného, nového, podivuhodně známého a blízkého v podobě 158
159
tohoto rytíře a reka, nepřemožitelného turnajníka, výkvět české šlechty a ozdobu svého rodu zlaté lvice v modrém poli; ne, nikoli krále Artuše v čele rytířů kulatého stolu, pátrajících po Svatém grálu, zdroji nebeské blaženosti a vykoupení z útrap tohoto světa! Nýbrž samotného knížete Václava svatého, dávného předka našeho krále téhož jména. A za ním družinu bohatýrů s vlajkou na vysokém kopí, a na vlajce ten dávný symbol panujícího rodu a celé české země, černou orlici na zlatém štítě, s červenými plaménky, šlehajícími z obrysů jejího ptačího těla… …a z celého tohoto světlého, nad slunce zářivého oblaku zněla nebeská hudba! Je to ona, panoš ji slýchal na Pražském hradě za své pážecí služby, ten chorál, jenž posiloval naše předky v dobách úzkostí a dodával jim sílu v bojích proti přesile! Bylo nám pokaždé bojovati proti přesile, nikdy nebylo a nikdy nebude jinak, to spíš tušil než slyšel. Ale nikoli pouze tušil, věděl to tak určitě, jak určitým se mu jevilo všechno, co se zde v této chvíli dalo… Svatý Václave, vojvodo české země, nedej zahynouti nám, ni budoucím! Zjev knížete Václava svatého zmizel, znovu se objevil rytíř Jan, jenž s otevřenou náručí přistoupil k Radimovi a oslovil ho jako otec syna. Ano, právě tak: „Milý synu, pojď na má prsa a nech se obejmout!“ „Milý pane Jene,“ odpovídal stejně vřele panoš Radim, „věz, že nikdy jsem nebyl šťastnější!“ „Já taky ne,“ zabručel za jeho zády pacholek Matěj, chňapl do společné mísy pro další balvan uzeného a chutě se do něho zahryzl. Lze-li věřit vidění panoše Radima nebo nikoli, je docela lhostejné. Ale je pravda, to mohu odpřisáhnout, že od té chvíle mu svítil jako jasný vzor rytířských ctností patron české země namísto chrabrého krále Artuše a že jeho hrdost na družinu ochránců našeho starobylého práva daleko předčila touhu napodobovat rytíře kulatého stolu z jakési vzdálené země za oceánem. V této chvíli panoš Radim dokonale a beze zbytku pochopil všechno, co se o rytířské jízdě Jana z Michalovic až doposud dozvídal jenom z náznaků a namátkou, nebo z vědomě matoucích 160
sdělení. Znáte ty okamžiky jasnozřivosti, v nichž vám nezůstane tajno ani největší tajemství života a za nichž víte, že není na světě ničeho, čeho by se člověk bál? Bylo to vnitřní rytířské zasvěcení, to panoš Radim také poznal v tomto nezměřitelně kratičkém okamžiku bez nejmenších pochyb. Než vyrazili, přitočil se pan Jan k panoši Radimovi, naklonil se a pronesl řeč, jež byla zdánlivě bezvýznamná, ale v níž Radim cítil jakési účtování, slib nebo výhrůžku, byť pan Jan nic takového nezamýšlel. Kdo však ví, co všechno se skrývá za slovy lidí? „Všeho do třetice, milý panoši,“ oslovoval ho tentokrát zase jako jindy. „Třikrát jsi upadl do léčky jako opuštěné sele, třikrát jsem tě z ní musel vysekat. Věru, nechtěl bych to dělat po čtvrté, neboť se nesluší pokoušet pánaboha donekonečna. Nyní tě už samotného nepustím, neboť pro památku tvého pana otce a mého dobrého přítele bych si nepřál, abys tu kdesi v Němcích zůstal pochován. Heroldská služba ti zřejmě nesvědčí a také já, jak tuším, žádnou už nepotřebuji. Kdekdo v této zemi ví o každém našem hnutí a všichni rytíři znají naše budoucí kroky lépe než my sami. Nemusíme proto nikomu předem hlásit, že ho chceme sbodnout v klání ze sedla jako otep slámy, nachomýtne se nám k tomu dobrovolně sám. K panu arcibiskupovi do Mohuče je to jenom jako by šípem vystřelil, návštěvou u něho bude naše poslání naplněno, dejž to bůh.“ „Buďtež pochváleni všichni svatí,“ neudržel se pacholek Matěj, jemuž neušlo z rytířovy promluvy ani slovo. Navzdory bezpečí, jaké slibovala ochrana této početné a zdatné družiny, v panoši Radimovi zatrnulo. Všeho do třetice, vězela v něm výstraha pana Jana. Což to platí jenom pro nebezpečí v cizí zemi, pro heroldskou službu? Ne-li, hrozí mi také má třetí zrada panny Kateřinky, byť zrada nezamýšlená a nahodilá? Byla-li tou zradou nezbedná panna Gudrun a po druhé mámení Jezerní panny, zklamu sám sebe i po třetí? Ne. Toho bohdá nebude! Urputně pobízel patami svou hnědku, sveřepě upíral oči do blízka i do dáli, jako by čekal odpověď v zakaleném obzoru hrbolatého hornofalckého kraje, v osamocených 161
tvrzích nebo větrných mlýnech na návrších. Na žádnou pannu se nepodívám, v žádné hladké tváři nebudu hledat její podobu, žádný hlas mě sladkostí víckrát neošálí! Až navrátím se domů z dáli, kdyby mě všechny panny zvaly, a slibovaly celou říš, jsi jediná – a ty to víš, jsi jediná – a ty to víš…
162
PŘIJETÍ V ARCIBISKUPSKÉ REZIDENCI BYLO PŘEKVAPENÍM PO CESTĚ PLNÉ NEBEZPEČÍ A ZÁLUDŮ Kraj se rozkymácel větrem, teplým a žádostivým, až duše bolela. Zelené závoje jasanů, javorů, olší, topolů, dubů a lip. Vrcholící jaro vonělo z luk a lesů. Bzučení včel nad česny při okraji vsí vzbuzovalo vzpomínky na domov. Hlahol zvonů ohlašoval letnice. Družičky se řadily do bělostných průvodů z městeček do kostelů a posvátných míst za hradbami. Do rybničních břehů narážela voda v chvějivém vlnobití. Tři dny doléhal vítr z jihu, válel po nebi sněhové hrady v nekonečné proměnlivosti; bylo toho k neunesení. Panoš Radim nikdy netušil, jak hluboce je možno tesknit. „Už jsme na cestě stejně dlouho jako kdysi pan Ulrich z Lichtenštejna,“ prohodil hrdě pan Jan při zastávce na dohled malebného hradu mezi dvěma nevysokými chlumy. Bylo to zboží neznámého rytíře, o jehož erbu dosud nikdo z družiny neslyšel. Bude nutno ho navštívit a vyzvat ke klání, jinak by pan Jan ztratil dobrou pověst. Ačkoli nevyslal herolda, bylo k očekávání, že družina bude přijata, jak se sluší na výpravu za tajemstvím Hory Svatého grálu. O to nebylo třeba mít obav. 163
Pan Ulrich z Lichtenštejna! Kdo by neznal jeho jméno! Dodnes o něm pochvalně pějí žakéři v hradních síních i na ryncích měst o veřejných slavnostech! Dnes je tedy překonán, uvědomil si hrdě panoš Radim. A námi! Panem Janem, jeho rytířskou družinou z Čech! Zatím pouze počtem dní, nikoli dosud délkou cesty, kterou jsme urazili, počítal v duchu, než přišel na vhodná slova, jimiž by panu Janovi odpověděl. „Bojím se, pane Jene, že jeho cesta z Mestry kdesi v Akvileji či v Dalmácii byla tehdy delší než naše dnes!“ „Ale trvala pouze dvacet devět dní,“ namítl pan Jan. „A my jsme právě načali třicátý! A jsme-li u konce? Ba ne, milý panoši, ještě se netěš domů!“ Pan Jan uhodl, co se děje v Radimově mysli. A nemohl připustit, aby jeho družinu zachvátila skleslost, touha po domově, pohodlí. Radim se s ním střetl očima a vzápětí uhnul. Byl přistižen, ale vzdát se nesměl. Sebevědomě zvedl hlavu a zavzdoroval si: „Dokud si nevysloužím rytířský pás…!“ Pan Jan ho pleskl po rameni plochou meče a usmál se: „Skoro jako by se stalo. A připrav si verše!“ Ach ano! Heroldská služba nekončila. Bude doplněna úlohou dvorského básníka. Radim by už mohl odříkávat zpaměti slovo za slovem, verš za veršem celou skladbu, která se mu dlouho míhá v mysli. Což bude-li mé rytířské skládání stejně slavné jako Alexandreis? doufal potají. A ne-li, tedy alespoň jako Román o růži či Román o lišákovi? A ne-li ani to, což není dosti na oslavě pana Jana, českého reka, jenž se vyrovná i králi Artušovi? Slouží přece patronu české země, knížeti Václavu svatému – a to je víc! Zde jsou další verše, jimiž bude poctěn: Toho vezdy sláva čeká, kdo ke ctnosti, hodné reka, druží moudrost, udatenství, zbožnou mysl, službu ženství, vřelé srdce Lancelota! Nezmůže ho žádná slota, neodradí v boji rána ani chvála, ani hana… 164
Neznámý rytíř ani neočekával Janova herolda, dávno byl o jeho příjezdu zpraven. Dokonce ho vyhlížel s početnou družinou vlastních lidí i několika okolních baronů, aby se přesvědčili, kolik pravdy je na zvěsti, která ohlašovala příjezd jakéhosi Velkosatana. Ale zdálo se, že vůbec není ohromen, když před ním pan Jan v čele své družiny zarazil koně v plné zbroji a pod třepotajícími se praporci v barvách všech rodů, jež vyslaly své panoše a zbrojnoše na jeho rytířskou jízdu. Pak sestoupiv, přikročil k hradnímu kaplanovi a políbil jeho těžký stříbrný kříž. Odpověděl mu propuknuvší jásot. Brána se otevřela, na rozích opevnění se rozezněly pozouny, z okének se vyklonila hlava jeho paní, dětí a ostatních žen z její domácnosti. Hosté vklusali dovnitř a navzájem si odpovídali česky i německy se svými hostiteli. Panoš Radim znovu sklidil pochvalné volání při svém přednesu dvorské básně v němčině, jež se blížila jazyku, obvyklém v tomto kraji. Hostitel byl prý proslulý svou zbožností. Byl jediným z široširého okolí, kdo se před lety vydal do Svaté země, aby u Božího hrobu činil pokání pro svůj předešlý neřestný život, jímž si přivodil vředovou nemoc na celém těle. Bojoval proti Saracénům až do samotného konce a navrátil se teprve před několika měsíci, aby přinesl zvěst, že poslední křesťanská pevnost ve Svaté zemi na východě je před pádem vinou nesvornosti baronů, hrabat, johanitů a templářů, spojováním se jedněch proti druhým, dokonce i s nevěřícími, zradou Benátčanů a rozkolem mezi římskou církví a Byzancí. Smutná zvěst… Učinil kdysi slavnostní slib, prý do rukou samotného Svatého otce, že se nevrátí domů dříve, než jediným švihem meče setne tři saracénské hlavy najednou. Po mnoha bojích, útocích, ústupech, za obléhání nepřátelských pevností a za obrany vlastních řad se mu to posléze podařilo. A tak se konečně strastiplně prodral zpátky skrze pouště a nehostinné cizí země se třemi trofejemi, zavěšenými u sedla a za tu dobu dokonale vysušenými. Nyní jsou připevněny na řetěze nad hlavní bránou hradu a jejich obraz se stal znamením jeho rodového erbu, zároveň s povýšením do hraběcího stavu. 165
Ohavnost, říkal si Radim při pohledu na ty vysušené, pokroucené, zčernalé hlavy. Jenom bůh ví, jsou-li to vskutku hlavy saracénské a nikoli třeba české! Nebo dokonce vlastních poddaných pana hraběte? Vypadal na to, že by mohl vraždit na potkání. Rozťatý nos, zbrázděná brada, zjizvené čelo a mázdra v levém oku připomínala spíš bájného Železného rytíře, jenž zápasil s rekem Gevainem, jedním z hrdinů kulatého stolu, než bohabojného křesťanského bojovníka. Ale mravy ovládal výtečně a jako hostitel se vyznamenal. Obratně si vedl při vítání Janovy družiny, sám na místě složil umnou řeč a skvěle uspořádal večerní hostinu v hradním sále. Dokázal se chopit loutny a za doprovodu saracénských bubínků dvěma snědými otroky, zajatými ve Svaté zemi, předvedl mužným hlasem nejnovější skládání o velké lásce Okaséna a Nikolety, panoši Radimovi dosud neznámé. Tklivá melodie a ještě tklivější osud dvou nešťastných milenců ho dojímaly dlouho do noci. Zítřejší den patřil k nejskvělejším z celé dosavadní cesty. Toho dopoledne skolil pan Jan třikrát za sebou tohoto hraběte a tím si vysloužil takový věhlas, že se na něho po turnaji chodili dívat rytíři až do jeho komnaty. Byl to divoucí div. Bylo totiž známo, že hrabě s sebou nosí ve dne v noci neznámé kouzlo, zašité v koženém váčku a získané v daleké východní zemi od nevěřících. Až doposud mu umožňovalo vítězit v každém souboji, v každém turnaji a v každém sporu. A právě tato porážka v něm oživila podezření, že s touto podivnou českou družinou to přece jenom není v pořádku; rozloučil se s ní proto mnohem chladněji, než ji prve vítal, a zajisté si ulehčené oddychl, když nazítří ráno její praporce na špicích kopí zvesela mizely za návršími, obklopujícími jeho hrad. Před Janovou družinou už byla jen Mohuč. Mohuč, sídlo arcibiskupa, pod jehož pravomoc spadalo i pražské biskupství. Zavinil to před třemi staletími svatý Vojtěch, jenž se rozkmotřil s Přemyslovci poté, kdy tento hrdý panovnický rod vyvraždil všechny jeho příbuzné, Slavníkovce, za vydatné pomoci věčných soupeřů, rovněž starobylého hrdého rodu, Vršovců. Svatý 166
Vojtěch nebyl zcela v právu, když podnícen hněvem navedl papeže, aby založení českého arcibiskupství nedovolil, ačkoli bylo a mělo být dědictvím někdejšího arcibiskupství moravského. Vždyť jeho vlastní rod, Slavníkovci, se proti Přemyslovcům spojoval se saskými markrabaty, nepřáteli vlastního lidu, zatímco Vršovci, oddaní kdysi pohanství a zastávající úřad veleknězi, byli nakloněni slovanskému obřadnictví z Velké Moravy. Od té doby uvádí v úřad pražské biskupy mohučský arcibiskup a ten rovněž korunuje české krále. To určitě hněte i samotného Václava Druhého… Ale mohučský arcibiskup pan Gerhardt z Eppenštejna je jedním ze tří duchovních kurfiřtů, volitelů římského krále, a může ovlivnit po smrti císaře Rudolfa výsledek říšského sněmu. Volit budou sice ještě další dva arcibiskupové, trevírský a kolínský, a kromě nich čtyři světští volitelé, z nichž první místo odedávna náleží českému králi, ale… … ale výsledek volby je vždycky nejistý a více než moudrost rozhoduje, kdo volitele podplatí penězi a získá sliby. Proto jedeme k panu arcibiskupovi, nebylo už tajno panoši Radimovi. A také proto s sebou veze pan Jan na pečlivě střeženém voze truhlici neobvyklé velikosti a v ní zlato, šperky a dobrou ražbu českého stříbra. Každý v družině už to ví. Nepodplatí-li volitele vévoda Albrecht Rakouský, syn císaře Rudolfa, ještě většími dary, mělo by české poselství dosáhnout svého. Vévoda Albrecht snad o družině pana Jana nic neví, anebo ji opravdu pokládá pouze za rytířskou kratochvíli, za utrácení času a peněz z přemíry bujnosti, za pouhou rozmařilost. Sám by nic takového neuspořádal, jsa lakomý jako penězoměnec, a proto není dosud nejmenší známky, že by prohlédl záměr krále Václava. Jinak by sotva nechal Janovu družinu na pokoji, vždyť jeho panství je odtud na den jízdy… Podivné však je, že ho o tom nezpravil šedý mnich, jenž je určitě jeho pomahačem. Či ho nabádala sama královna Jitka, manželka krále Václava, aby nechal družinu jejího chotě s pokojem? Mělo by to tak být, mluvil-li onehdy při zpovědi šedý mnich pravdu. Jenomže od té doby se stalo mnohé, co na jeho tvrzení vrhá stín. Je-li to zvěd 167
vévody Albrechta, jenž nechce pana Jana přepadnout proto, že si to nepřeje jeho sestra, česká královna Jitka, pak to ovšem znamená, že výsledku poselství pana Jana nevěří. Cítí se natolik silným a sebejistým, aby po smrti císaře Rudolfa zasedl na trůn římského krále, ať je tomu Václav přízniv, nebo ne? Jaký by pak měla tato klopotná, nebezpečná výprava pana Jana smysl? A koho by si vlastně král Václav přál za římského krále po smrti císaře Rudolfa, jež se prý už neúprosně blíží? Tyto hádanky se panoš Radim snažil rozplétat během cesty do Mohuče, ale valně se mu to nedařilo. Příliš mnoho mu zůstávalo skryto a pan Jan neprojevoval ani nejmenší chuť mu při jeho luštění pomoci. Buď nemohl, nebo nechtěl. Ale nechtěl-li, pak zajisté nesměl. Těmito úvahami byla proklopýtána zbývající cesta do sídelního arcibiskupského města. Mohuč se vyloupla důstojná a hrotitá, s mnohonásobným vyzváněním z chrámů, kostelů a kaplí. Vrcholil čas letnic. Ale pro Janovu družinu zde bylo uchystáno nemilé překvapení, neboť uvítání bylo bez jakékoli slávy. Hned u brány čekal pacholek ze zájezdní hospody s příkazem, že má českou výpravu dovést na místo; očekávaný majordomus pana arcibiskupa se neobjevil. Byla to obyčejná hospoda pro kupčíky, nebo potulné žakéře, kteří zpívají své milostné písně každému, kdo zaplatí. Pan Jan se urazil až zbrunátněl, to bylo první, čeho si Radim povšiml. Bude zle, uvědomil si. Pan Jan doslova šlehal očima, střílel slovy, dupal v ostruhách, ani své jezdecké boty si nezul. Ještě uraženější byl při večeři. Sál s trámovým stropem byl sice rozlehlý a dnes určen pouze pro jeho družinu, zatímco kupci a další hosté se museli spokojit s přístavkem ze dvora, ale dubový stůl nebyl pokryt ubrusem, nebylo na něm stříbrné nádobí a náčiní, víno bylo naléváno do hliněných džbánů namísto do cínových konvic a pro každých pět či šest lidí byly předkládány společné mísy s masem, omáčkou, chlebem a cibulí. 168
Konečně se pan Jan už neudržel; dost hrubou němčinou a s mnoha chybami se rozkřikl: „Ty chlape, ty bídáku, ty zlodějský šenkýři! Cožpak nevíš, s kým máš tu čest?“ „Nevím,“ přikrčeně se klidil hospodský. „Pan arcibiskup mi nařídil, abych připravil pokrmy a lože pro jakýsi průvod a jejich zvířatům stáj s obrokem a pitím. To je všechno, co vím, pane vznešený rytíři,“ pozoroval po očku pana Jana, neleskne-li se mu v ruce meč. Pan Jan vskutku udeřil mečem o stůl a zaburácel ještě mocněji než prve: „Lžeš! Katův pacholku, neříkej, žes nepoznal urozeného rytíře a jeho statečnou družinu! Ihned pošli jednoho ze svých pobudů k Jeho arcibiskupské Milosti, že dorazilo poselství českého krále!“ Odpověď hostinského byla patřičně ponížená: „Ovšemže pošlu, urozený pane! Nelžu však, ještě nikdy jsem neřekl lživé slovo! Vskutku vím, s kým mám tu čest… Vlastně nevím, opravdu nevím! Musel jsem uposlechnout Jeho arcibiskupskou Milost a posloužit každému, komu jsem povinen! Ihned sám doběhnu k Jeho Milosti a oznámím mu, že je u mne vzácný host z dalekého kyperského království…“ „Z českého, hňupe…“ „Ovšemže z českého, odpusťte, vím, že ti ničemní Kypřané jsou vašimi úhlavními nepřáteli…“ „Neblábol a stůj!“ zastoupil mu pan Jan cestu ke dveřím. „Chtěl bys upláchnout, šibale! Zůstaneš tu s námi a nedostane-li se nám ihned omluvy a patřičného ubytování, pověsím tě vlastní rukou nad štít tvé hospody!“ Hostinský začal kvílet, až Radima málem rozlítostnil: „Převzácný pane, Vaše Jasnosti, nechte mě odejít, abych mohl Jeho arcibiskupské Milosti vysvětlit jeho omyl s tak ubohým pohoštěním, jakého se vám dostalo! Ihned nařídím, aby bylo zaříznuto prase, pro každého pána dám usmažit kuře, mám ve spíži sto dvacet šrůtek uzeného, padesát beček nejlepšího rýnského vína a sto beček sladkého piva! Všechno je vaše, račte si cokoli přát…“ 169
couval nenápadně zády k zastíněnému vchodu za černou kuchyní, aby ve vhodnou chvíli vyklouzl. Pan Jan však jeho úmysl uhodl a rázně pokynul bradou panoši z Kolovrat. Ten bystře pochopil, že tento nenápadný vchod má být obsazen. Učinil tak. „Pošlu svého pacholka,“ nabídl se honem hostinský, jenom co poznal, že se prozradil. Ale pan Jan na jeho úskoky nedal: „K panu arcibiskupovi nepatří posílat nějakého usmoleného pacholka, zpustlíku! Vypravím tam svého herolda a ty zde zůstaneš jako rukojmí. Nedomnívej se, že z mých rukou vyklouzneš!“ Ale panoši Radimovi nebylo osudem dopřáno, aby splnil přání svého korouhevního pána dovršením heroldské služby. Když vyhlédl z rozlehlých vrat na neširokou ulici s četnými přesahy vikýřů, se špičatými střechami kupeckých domů, s rozšiřujícím se pláckem pro stání nákladních vozů a stánky pro vykládání zboží kvůli clu, zarazil se a ucouvl, protože mu kolem hlavy proletěl kámen a udeřil do otevřeného křídla okenice. Venku se vzmáhal ryk výrostků, pobudů, místních běhen a žebráků, čeledě ze sousedních domů a chasy, která se potlouká po ulicích každého města, nemajíc co dělat. „Jsme v pasti,“ otočil se k panu Janovi. Byli opravdu v pasti. A ve vážnější, než se na první pohled zdálo. Když Radim vyběhl na ochoz kolem prostranného dvora, aby obhlédl zadní část domu, jak mu nařídil pan Jan, zarazil se ještě víc. Na zdi, lemující zvnějška dvůr, stálo několik městských biřiců a vykukovaly desítky hlav neozbrojených čumilů, kteří nechtěli svá těla vydat případné spršce střel české družiny. Bylo zřejmé, že pode zdí je desetinásobně obléhatelů a že tudy není možné projít. Vlevo i vpravo přiléhala k hlavní budově hospodářská stavení, tudy byl ústup také vyloučen. A postavit se proti tak značné přesile na otevřeném místě by byla neprozíravost, které se zkušený válečník nikdy nedopustí. „Co tu dělá ta luza?“ obořil se pan Jan na hostinského. „Nic o tom nevím, urozený pane!“ třásl se hostinský a zdálo se, že opravdu nelže. „Lidé se vás bojí, pane rytíři,“ vysvětloval dál stále bojácněji. „Nevědí, kdo jste. Neboť kdyby to věděli, uvítali by vás 170
fanfárami a průvodem družiček, ulice by ozdobili girlandami, jak se vítají králové. Lid je však hloupý a zajisté si o vás myslí něco jiného, než si zasloužíte. Kdyby byl o vás pravdivě zpraven…“ „Co si o mně myslí?“ „Nevím, pane! Nic jsem neslyšel. Jsem pouhý chudý poddaný, ponížený občan slavného města Mohuče. Sloužím. Také vám, pane rytíři, a vašim pánům družiníkům. Jste mými milými hosty, račte zde v pokoji posečkat na večeři. Mezitím se těch několik nezdvořáků uklidí a Jeho arcibiskupská Milost se o vás dozví pravdu…“ Hostinský už nedopověděl. Venku se znásobil hluk, ozvalo se řinčení zbraní, kdosi vykřikl: upalte je! Jsou to kacíři! Neznabohové, Saracéni! a podobně. Pan Jan zrudl vztekem po třetí, znovu udeřil mečem o stůl, až rozlomil desku a tím nastolil ticho. Pak oslovil svou družinu: „Páni rytíři, panoši a ostatní! Ty,“ ukázal na jednoho, „se postavíš zde a se svým pacholkem ohlídáš toto okno. Ty,“ pokynul druhému, „si vezmeš na starost tato vrata. Vy dva,“ obrátil se dalším směrem, „obsadíte se svými lidmi dvůr. Kryjte se však za vozy s bečkami, neboť oni mají samostříly.“ Pak poslal několik panošů s jejich pacholky na ochoz, jiným nařídil střežit střechu a sám zaujal bojové postavení se zbývajícími lidmi ve středu budoucího bitevního pole tak, aby mohl vydávat příkazy všem a zároveň hájit postavení proti hlavnímu směru útoku. Ačkoli družina čítala i s čeledí ke čtyřicíti, nebylo to mnoho. Bránili nikoli hrad za silnými zdmi s cimbuřím a věžemi, nýbrž hospodu s mnoha vikýři, komíny, ochozy a schodišti, s přístavky, se stěnami, spojujícími vedlejší domy, s přilehlými chlévy, kůlnami a komorami. Útočníci se mohou dostat dovnitř mnoha způsoby, a proto bylo nutno, aby každý střežil nejenom přidělené místo, ale také své sousedy vlevo a vpravo, vpředu a vzadu. Po prvé v životě kynula panoši Radimovi bitka, v níž jde o život. Na štěstí mu stál po boku ostřílený pacholek Matěj a ten se na ni připravoval jako na veselku. Pohladil po svém boku pochvu s dýkou, potěžkal v pravici sekeru, na levou paži si navlékl štít. A pak zešikma vyhlédl oknem, zpola kryt těžkou dřevěnou okenicí. 171
172
„Je jich nejméně pět set, pane Radime,“ řekl klidně, jako kdyby byl na rybách a nikoli před krvavou srážkou. A když Radim neodpovídal, pokračoval ve svých hlasitých rozkladech: „Nemáme tolik střel. Dívej se na toho spratka, který tamhle dřepí za komínem. Sestřelím ho jako vraní hnízdo, ale střelu mi nikdo zpátky nepřinese. Ty mi pro ni nedoběhneš, pane Radime,“ začal být drzý jako pokaždé, když cítil, že má nad svým mladým pánem převahu. Ale vzápětí si uvědomil, že přestřelil a honem svá slova doplnil: „Ale také já bych neměl odvahu, neboť by ze mne nadělali jitrnic.“ Sotva to dořekl, vyslal střelu na toho spratka, jak nazval nečesanou, pošklebující se tvář za komínem vedlejší budovy. Ozvalo se zařvání, hlava zmizela, za zdí pokračoval nářek. A hlasité nadávky, výhrůžky, bušení do zdí. Bitka začala. Nikdy předtím nepociťoval panoš Radim sílu a jistotu pana Jana jako nyní. Bylo ho vidět s nahým mečem v pravici hned u hlavních vrat, hned na ochoze v domovním štítu, tu u okna do dvora a vzápětí za komínem, aby odtamtud řídil střelbu do houfujících se obléhatelů. Obzíral štěrbinou mezi okenicemi oděnce městské gardy, pokoušející se slézt střechu koňské stáje, aby obklíčili družinu se strany k řece. Vyslal mezi ně střelu a ta stačila, aby jejich velitel rozpřáhl ruce a poroučel se z výšky tří mužů do bláta a kuchyňských odpadků. Ukázal se natolik velkorysý, že dovolil, aby ho jeho spolubojovníci odnesli do bezpečí za nakupené harampádí v ulici před hospodou. Poté se rozběhl k pavlači, o kterou opřela žebřík skupina výrostků a tovaryšů, aby prorazila obranu. Kryt nízkým brlením a bráně se štítem proti vymršťovaným kopím i proti halapartně, jíž se ho jeden z útočníků snažil svrhnout a ubít, odtlačil žebřík od okraje pavlače a svrhl jej dolů i s nákladem pěti dobyvatelů. Pak na ně shora svrhl kotel vařící vody, za což se mu dostalo zuřivého láni opařených. Nečekaně se objevil ve své lesklé zbroji, s chocholem na přilbici a v plášti rodových barev dole u vrat, aby společně s panem Kolovratem a mladým panošem z Kravař vyrazili do hloučku obléhatelů. Dvěma v prudkém náporu propíchli břicho, třetímu přeťali lýtka na nohou a 173
čtvrtého uchvátili za krk a odvlekli ho, vzpouzejícího se, kopajícího a nadávajícího dovnitř do zajetí. Jak se ukázalo, byl to sám velitel městské stráže a osnovatel útoku proti Janově družině. Po tomto výpadu se útočníci ještě více rozzuřili. Vyhrožovali do oken ve své nesrozumitelné němčině, vrhali spršky kamení a břeven proti vratké pevnosti a nakonec zarachotil po hrbolaté ulici, rozryté uschlým blátem do rýh a propadlin, vrhací stroj, jakého používají pěší vojska při dobývání hradů a tvrzí. Bylo zřejmé, že se chtějí zmocnit české družiny stůj co stůj. Mezi družiníky bylo už několik raněných. Snad ještě horší bylo, že se nemohli dostat k hnojišti, sloužícímu jako všude jinde za záchod. Chodili si tedy ulevovat do komory vedle kuchyně, takže brzy byla hospoda naplněna nechutným pachem. A ještě hůře, když byl vrhací stroj uveden do chodu, neboť to, co si obléhatelé vymyslili, bylo doslova ďábelské. Vrhali proti obleženým bečky s lejny, jež se odporně rozstřikovala po stěnách a stolech, po mísách s kaší a uzeným, po trámovém stropě a nedávno svítivě obílených zdech. Uprostřed této spouště seděl zlomeně ubohý hostinský a neměl už sílu ani plakat. Upíral svůj vyhaslý zrak do neurčita a čas od času si v beznaději přikrýval dlaněmi oči. Zato jeho žena a tři dcery, kuchařka a služky kvílely do rachotu, řevu, bušení a třeskotu, jako kdyby nastával konec světa. Ale pan Jan byl stále rozjařenější. Jeho zvučný hlas nabádal, káral, radil, podněcoval. Přilbice mu spadla z hlavy, jeho světlý vlas mu padal na ramena, mokrý potem, oči zářily jako při nejbujnější kratochvíli, čas od času se rozburácel veselým smíchem, to když na hlavu tlustého povzbuzovatele dole na ulici dopadla pánev s vřelým omastkem, jenž mu zalepil oči, osmahl tvář a promastil kabátec, nebo když se bečka s hnusným obsahem roztrhla přímo ve vrhacím stroji a pokropila celé okolí tak, že každý druhý zvracel. První by byl i mezi reky krále Artuše, uvědomoval si panoš Radim, hoden by byl i cti stát se družiníkem samotného patrona české země… Uprostřed hostinské místnosti ve hlavní pivnici, přivázán za trnož dubového stolu, zmítal se, spoután na rukou a nohou, velitel městské stráže. Byl odporně pocákán, neboť nemohl před lejny uskakovat, a 174
proto klel, spílal, dovolával se boha i satana, vyvolával pekelné mocnosti a vzýval Pána našeho Ježíše Krista, klnul Maří Magdaléně a pokřikoval nadávky na svatého Jiřího, patrona rytířstva. Pojednou nastalo ticho, a to se zdálo víc než podezřelé. Panoš Radim se držel stejně statečně jako ostatní. Vrhal proti obléhatelům střely z kuše, vytržené rámy z oken a kusy lavic, trnože a kovové nádoby z kuchyně. Nyní, ve chvíli nastalého ticha, opatrně vykoukl dírou, zející po vytrženém okně, a co viděl, mu málem vyrazilo dech. Před hlavními vraty, kryti rohy chlévů a harampádím v úzké ulici, se útočníci hotovili použít beranidla. Ležel tam objemný kmen javoru, poražený a obklopený dvacítkou chlapů, připravujících si podlouhlé štíty, aby je nesli nad hlavami, až budou javorem vyvracet vrata. Shora budou kryti před střelami a přímo z vrat jim nebezpečí nehrozí, ta jsou zevnitř zatarasena. Panoš Radim odskočil od okna a kývl na pana Jana, aby ho upozornil na to, co se venku chystá. „Ať do nich hrom udeří!“ zneklidnil se pan Jan. „Rychle dolů! Hybaj! Kdekdo dolů, do výčepu! Všechny stoly, lavice, břevna a kotly k vratům!“ Sám nečekal na druhé a vrhl se do práce první. Vrata byla za několik okamžiků zevnitř zatarasena těžkými stoly a lavicemi, vzepřena vidlemi, závorou a železnými pohrabáči z ohniště. Stejně byly zajištěny všechny dveře a vchody. V síni se shromáždil výkvět družiny, nejlepší válečníci z řad čeledě a ti panoši, kterých nebylo třeba jinde. Radim s taseným mečem mezi nimi. Do vzedmuvšího se ticha se vzlykavě vtíralo kňourání hostinského a popotahování žen. V té chvíli se znovu osvědčila válečnická zkušenost pana Jana, rytíře, s nímž lze srovnat jen málokoho. Pokynul hlavou ke spoutanému veliteli městské stráže, dosud klejícího s pouty na rukou u kuchyňského stolu, a zvolal: „Sem s ním!“ Vrhli se na něho nejbližší z čeledě, a než si zajatec uvědomil, o čem se ve svém jazyce ti cizinci domlouvají, už byl zevnitř přivázán 175
k vratům tak, že by při proražení beranidlem musel být první ze všech rozdrcen on. Pochopil okamžitě všechno a využil okamžitého ticha, aby oslovil své krajany, ačkoli ho neviděli: „Ustaňte,“ zaryčel přes vrata, „Jsem to já, váš velitel Bartoloměj!“ Ticho se ještě zvětšilo, podobalo se ohromení. Pan Jan toho využil, vystoupil po dřevěných schodech na ochoz a vyhlédl ven dírou po strženém šindelů. Chutě potvrdil Bartolomějova slova: „Ano, je to on! Jenom si poslužte a vrazte do něho tu třísku, kterou jste si podle jeho rozkazu ostrouhali na nás! Jen do toho, milí měšťané, už se na tu zábavu těšíme!“ I když nemluvil ani vybraně, ani správně německy, rozuměli mu dobře. V odpověď mu zaburácel řev, zevnitř doprovázený nadávkami zajatého Bartoloměje: „Satane! Antikriste! Merline! Loupežníku! Vyslanče ďábla!“ a podobné lichotky se sypaly na účet pana Jana. Ten se však usmíval, jako by se mu dostávalo nejvyšších poct. Opřen ramenem o brlení, shlížel štěrbinou ven a zároveň mu neunikl ani nejmenší pohyb dole v sále. V této chvíli se mu podařilo bezprostřední ohrožení odstranit, ale k vítězství bylo ještě daleko. Příliš daleko. Ne-li do nedohledna… Všichni obklíčení to věděli též a všichni obléhatelé rovněž. Mlčení tu i tam to prozrazovalo. Nikdy nesledoval panoš Radim pana Jana tak pozorně jako v těchto okamžicích. Věděl, že v jeho tváři se lze dočíst všechno o naději a také všechno o konci. Ostrý výraz očí pana Jana ještě více ztvrdl. Pohladil si svůj krátký hnědý vous a levicí se podepřel v bok. Rozhlédl se kolem sebe a ještě jednou, do třetice, vyhlédl ven. Nikdo nevěděl lépe než on, že ticho znamená pouze odklad. A že blížící se noc je výhodou pro útočníky, nikdy pro obránce. Mohou se vplížit dovnitř několika průchody, mohou hospodu zapálit, aniž je kdo může odrazit střelami. Mohou všechno a my nic… Ale pan Jan neváhal. Pouze počítal. Náhle se pohnul, sezval velitelským pohybem k sobě celou družinu a přikázal stručně to jediné, co mu ještě zbývalo. Žádný velitel se nemohl rozhodnout správněji: 176
„Provedeme výpad!“ Ano. To jediné jim zbývalo. Část družiny vypadne hlavními vraty a upoutá na sebe pozornost. Čeleď pod vedením panoše Viléma z Valdeka v té chvíli vnikne do stáje a co nejrychleji vyvede koně. Pak se na ně posadí všichni, kdo zůstanou živi a uniknou co nejrychleji. Kam? Brány města budou zavřeny, tam nikoli. K sídlu pana arcibiskupa, děj se co děj. „A padne-li kdo z nás?“ Kdo vyřkl tuto osudovou otázku? Rozechvěla každého, i když by se nikdo nepřiznal. A ještě víc odpověď pana Jana: „Děj se vůle Páně.“ „A bude-li raněn, neschopen se posadit na koně, zajat nepřítelem?“ Odpověď zněla ještě ponuřeji: „Bůh buď jeho duši milostiv a dej mu rychlou smrt!“ Neboť se rozumělo samo sebou, že mučení neujde. A nakonec hranici, na níž upalují kacíře. Panoš Radim se ještě jednou rozhlédl. V pravici tiskl meč, levicí se chránil štítem. Uklidnil se. Vedle něho, o krok vzadu, se na něho povzbudivě usmál jeho věrný zbrojnoš, spolehlivý průvodce, statečný bojovník, posměvačný žertéř a dobrý druh. Pacholek Matěj. Ten, jenž se zavázal, že o panoše bude po cestě pečovat a ve zdraví ho přivede domů, na hrad Světlík, do Čech. Panoš se uklidnil. Matějova blízkost mu byla jistotou. Stačilo, že o něm ví a cítí ho za sebou. A že i on důvěřuje panu Janovi. Ten rozkopl vrata, jenom co domácí lidé pod hrozbou odklidili v tichosti stoly, vidle, lavice a ostatní zátarasy. Vrata se rozletěla a ven vyrazil v čele svých lidí, své věrné, statečné družiny sám pan Jan, rytíř z Michalovic… Seč byla krátká. Ve vřavě zapomněl panoš Radim, kdo je před ním a kdo vzadu. Vyrazil hned za panem Janem, rozdrážděn, zuřivý a popuzený. S třeskotem se srazil s ozbrojencem se sekerou, jediným bodem se ho zbavil a skokem se postavil po bok pana Jana, na něhož doráželi tři odpůrci. Opodál se rozřehtali koně, pacholci úkol splnili, 177
vyváděli je stranou šarvátky. Jenom se k nim probít… „Pane Radime!“ zaslechl panoš výkřik. Byl to Matěj, jenž ho upozorňoval na nečekaný nápor zleva. Radim se ohlédl, ano, unikl smrti jenom o šířku dlaně, užuž měl v sobě kopí. Ale jenom co Matěje zahlédl, už mu zmizel. Místo něho zavlála suknice, dvě tři tváře pod šišatými přilbami, praporec… A náhlé zatroubení několika polnic v blízké ulici mohlo znamenat konec všech nadějí. Přichází-li útočníkům pomoc, jsme ztraceni, uvědomil si nejasně Radim a s ještě větším vztekem bodal, sekal, uskakoval a útočil. Zmizel mu z očí pan Jan, jenom chvílemi se před ním míhaly barvy českých rodů na zbroji druhů. Záplava byla příliš velká a ještě k tomu posila… Ne, nebyla to posila útočníkům! Najednou zacouvali, ohlížejíce se dozadu, někteří se dali na útěk, jiní se vrhli do opuštěné hospody a vsoukali se pod stoly, další se uchýlili do stáje a skrčili do žlabů. Zahnaly je fanfáry jízdy pana arcibiskupa, jeho praporce, jež se tu náhle zatřepotaly, dusot koní jeho oddílu, pomoc přepadeným v poslední chvíli. „Bože, buď pochválen,“ zaslechl Radim hlas pana Jana, obklopeného rozkolísanou, rozprchávající se tlupou mohučských.
178
ARCIBISKUP NAPRAVIL SVŮJ OMYL, ZAPLACENÝ ZBYTEČNĚ PROLITOU KRVÍ, ZÁHADA ŠEDÉHO MNICHA VŠAK TRVÁ I NADÁLE V prvním záchvatu radosti se Radim vrhl mezi prchající měšťany a vztekle kolem sebe bodal a sekal, až mu paže umdlévala. Halekal na své druhy, míhající se kolem něho a radující se stejně jako on z nečekaného rozřešení. Zachytil i barvy pana Jana daleko vpředu a zaslechl jeho jásavé burácení, jímž družinu volal zpátky. V uličkách by mohli být zaskočeni, uvězněni zátarasem a pobiti kameny a břevny, aniž by se mohli účinně bránit. Vracel se rozdychtěn, rozpálený bojem. Jeho kůň se s frkáním vyhýbal mrtvým a raněným, přeskakoval navršené harampádí a povalený kmen javoru, jenž měl sloužit za beranidlo. U hospody se už družina bratřila s lidmi pana arcibiskupa, pacholek Matěj vedle mezi nimi hlavní slovo: „Prohnali jsme ty měšťanské pupky,“ halasil, stoje uprostřed 179
skupiny čeledě, české i německé; ti mu ovšem rozuměli jenom pohyby a radost z hlasu. „Jenom mě mrzí, že jste tak brzy přichvátali, kdo vás o to prosil? Právě mě to začínalo bavit, na mou věru, sotva jsem trochu rozhýbal klouby, už jste nám zábavu překazili,“ vyhrožoval Němcům, kteří ho plácali po rameni a souhlasně kývali hlavami, domnívajíce se, že jim děkuje za svůj život. „Škoda jenom, že nám tak zasmradili hospodu, zbylo tam šunek jako dřeva, jenomže všechno pokydáno lejny! Škoda jich! Člověk nikdy neví, kdy ho kde uvězní, šoupnou do šatlavy a budou cpát plesnivinou! Ten hospodský je stejně nezahodí. Vsadím se, že je opláchne vodou a pak je bude nabízet vám, bavorští hamouni,“ vykládal dál, nevěda, že místní Němci nejsou Bavoři, nýbrž Hesenci a raduje se, že s ním souhlasili, pokřikujíce to své: „Ja, ja, ganz richtig! Sehr gut!“ a podobně, čemuž zase nerozuměl on. Tak ho přistihl panoš Radim, náhle zesláblý. Zápal z něho vyprchal a ozvaly se rány. Žádná nebyla na štěstí tak hluboká, aby ohrožovala jeho život; krví pocákaný kabátec, tvář i nohavice však budily dojem, že je v posledním tažení. „Pane Radime!“ vykřikl Matěj, vida svého mladého pána tak zřízeného. Radim zaslechl v jeho hlase úzkost a to mu dodalo sil. Vzchopil se co nejpyšněji, jako by se chystal k tanci a zvysoka se ohradil: „Nicotné štípnutí blechou! Ha, nechť se ještě vrátí! Hned bych vstoupil do šraňků třeba se samotným Nibelungem, aťsi je králem duchů nebo jakých potvor! Kdo chce, abych ho napíchl jako sele na vidlici, nechť se na mne zaškaredí, nadosmrti mu zůstane huba křivá…“ Uprostřed chvástání mu vypadl meč, svezl se s koně a omdlel. „Ranhojiče!“ vykřikl pacholek Matěj a bleskově se rozhlížel. Leč nikdo z Němců mu nerozuměl a ranhojič z družiny pana Jana měl co dělat, aby obvázal raněné panoše a zbrojnoše, poskládané na hliněné podlaze v hospodě. Konečně zahlédl ranhojiče pana arcibiskupa, jenž Jeho Milosti právě ošetřoval bradavici na bradě, odřenou od tvrdého límce. Skočil po něm, chňapl ho za ucho a k nesmírnému rozhořčení pana arcibiskupa ho přivlekl k Radimovi. Nedbaje arcibiskupova 180
láteření, nasadil mu na krk dýku a přinutil ho, aby Radimovy rány ošetřil. Radim se probral a opět se ztěžka vyšplhal na koně. Ačkoli ho každý pohyb bolel, nebyl by dal za nic na světě najevo, jak trpí. Jeho úsměv se sice podobal úšklebku a jeho hrdé držení bylo spíš potácením, přesto se však společně s celou družinou doklopýtal do paláce pana arcibiskupa a s přemáháním vydržel vítání, oslavné řeči a žehnání, jež k církevním osobnostem patří jako chmel do piva, tak alespoň tvrdíval nebožtík pan otec. „Bil ses jako muž, panoši Radime,“ povšiml si pan Jan jeho ran i bledého obličeje, na němž byly stopy přemáhání. „Po třetí za této rytířské jízdy jsi vyklouzl hrobníkovi z lopaty. Víš-li, co to znamená?“ „Že jsem živ a zdráv, pane Jene.“ „Živ jsi, ale zdráv nikoli. Jenom co skončí pan arcibiskup se svým žehnáním, odejdeš na lože a nevstaneš, dokud ti to nedovolím! Vyklouzl-li jsi třikrát smrti, jsi nezranitelný a rána mečem tě nikdy nesklátí!“ „Mohu zemřít šípem nebo sekerou,“ pokusil se Radim žertovat. „Je-li to božským úradkem dáno, žádná modlitba nám nepomůže. Byla by tě však škoda, panoši Radime, a nemohl bych se po smrti tvému otci zodpovídat, kdybys přišel o život pod mým dohledem.“ Již předtím si Radim povšiml panoše Beneše a pochopil, že to byl on, kdo na poslední chvíli přivedl družině pomoc arcibiskupových lidí. Jak se to stalo, dozví se Radim až později. Až při slavnostní večeři, které se ještě s přemáháním zúčastní, a ještě podrobněji v dalším průběhu cesty, kdy bude na vyprávěnky o hrdinských činech více času. V příštích dnech ho měl až nadbytek. Teprve, až se mu rány zahojily a horečky polevily, dověděl se, co se vlastně v Mohuči událo, jak se tam objevil panoš Beneš a nakolik se na těchto událostech podílel šedý mnich. Nejdříve o panoši Benešovi. Když doprovodil šedého mnicha do kláštera ve Valdsasích, bylo s 181
panem Janem dohodnuto, že hned nazítří vsedne na koně a co nejrychleji družinu dohoní. Nikdo nemohl tušit, že se stane obětí prohnanosti šedého mnicha. Ten totiž svým řádovým bratřím napovídal o poslání pana Jana tolik nehorázností, že sami nevěděli, kde jim stojí hlava. Rozhodli se proto, že panoše Beneše zdrží v klášteře co nejdéle, aby pan Jan byl jeho nepřítomností zneklidněn a umožnil šedému mnichu dostihnout Mohuče dříve než on. K čemu měl před příjezdem družiny přimět pana arcibiskupa, to se už rozumí samo sebou. Šedý mnich uhodl správně, na čí straně jsou srdce a mysli jeho bratří, podařilo se mu je tedy ošidit stejně snadno jako panoše Beneše. Ale o tom se dozvíme až v pravý čas. Prozatím vězme alespoň tolik, že ve Valdsasích nezůstal, ale dříve než se rozednilo, byl dávno ten tam. Panoš Beneš se probudil příliš pozdě, malátný a unavený, jako by se celou noc trmácel na koni. Navíc byl jeho kůň zchromen; jeho štolba mu našel v kopytě hřebík. Nebyl schopen ani klusu, ani cvalu, ba ani ne pořádné jízdy. Panoš Beneš se tedy blížil Mohuči, jako by kráčel bezmála pěšky. Šedý mnich mě jistě předstihl, zuřil panoš Beneš. Co všechno nalže panu arcibiskupovi, zbytečno se domýšlet. Jízdu pana Jana vykreslí jako spiknutí české šlechty proti panu králi i panu císaři. Proč by mu, řeholníkovi, pan arcibiskup nevěřil? Stalo se tudíž, co šedý mnich spískal a arcibiskup pokládal jeho varování za oprávněné. Nechtěl si však zároveň rozhněvat českého krále, kdyby příliš příkře odmítl Janovu družinu, věda, že ani král Václav se se svými urozenými pány nechystá k roztržce. Ba, nic by nebylo jeho vládě více na škodu než to. Přijal proto pana Jana i nepřijal; dal ho vpustit do města, ale vykázal jeho družině za příbytek hospodu. Doufal, že se mezitím neshoda vyjasní a že k nápravě je vždycky dost času. Netušil ovšem, že šedý mnich proti Čechům popudí kněží a ti proti nim začnou brojit ve všech mohučských kostelích. To bylo hlavním podnětem k jitření, jež posléze přerostlo ve srážku. A kdyby nebylo panoše Beneše, jenž dorazil do Mohuče vskutku v poslední 182
chvíli, nebyl by se pan Jan dopočítal svých věrných a bezpochyby by sám skončil v Mohuči svůj dobrodružný život. Ano, bylo zásluhou panoše Beneše, že k takovému konci nedošlo. Rozzlobený arcibiskup nařídil, aby šedý mnich byl přiveden hned toho prvního večera, sotva se družina pana Jana shromáždila v rytířském sále. Panoš Radim dosud mezi nimi, horečka z ran ho sklátila až v noci. Šedý mnich, host pana arcibiskupa, byl přiveden před shromáždění a osloven Jeho Milostí: „Jsi-li vskutku řeholní bratr, za něhož se vydáváš, mluv pravdu!“ „To není on!“ vykřikl Radim. Nedokázal se ovládnout, natolik byl ohromen. „To není on,“ vrtěl hlavou užaslý panoš Beneš. Sál ztichl. Arcibiskup ohromeně zíral hned na mnicha, hned na oba panoše. Také pan Jan přistoupil blíž a potvrdil slova obou panošů: „Tohoto řeholního bratra vskutku neznám!“ Tvář arcibiskupova se zdála být tváří sochy. Hodnou chvíli úporně přemýšlel, jak se má zachovat k mnichovi i ke svým hostům; mnich nepochybně byl členem cisterciáckého kláštera ve Valdsasích, neboť s sebou přinesl list tamějšího představeného. Ale zpráva, kterou rozšiřoval, byla lživá. Bylo to však jeho vinou? A náleží výkon práva arcibiskupovi, byť Valdsasy leží v jeho arcidiecézi? A provinil se tento mnich vůbec? Arcibiskup nakonec rozhodl moudře, přenechávaje rozsudek bohu, a povstav, pravil: „Odejdi, bratře, v pokoji!“ Mnich, ruce v rukávech svého hábitu, pokorně sklonil hlavu a tiše se vzdálil. Tím se však hádanka nevyjasnila. A vyjasní se kdy? Také jiná hádanka se ještě víc zatemnila. Radim, vděčen panoši Benešovi za sebe i za jiné, za jeho včasný příjezd do Mohuče a tím i za arcibiskupovu pomoc v poslední chvíli, byl přemožen velkodušností a ochoten zapomenout na podivné, nevysvětlitelné napětí, jež mezi sebou a panošem Benešem pociťoval od prvního okamžiku vzájemného setkání na michalovickém hradě. 183
Přistoupil k němu a napřáhl pravici, jak se odedávna mezi urozenými sluší, to na důkaz, že v ní není dýka: „Nechť je mezi námi opět shoda!“ Panoš Beneš měl odpovědět a stejně jako Radim i on napřáhnout pravici a vložit ji do jeho. Jeho slova měla znít: Bohdá, že je našim rozmíškám konec! Anebo: Oba jsme chybili! Či: Rád přijímám, panoši Radime! Místo toho se pouze dvorně uklonil, jak činí ti, kdo nepřijali nabízenou ruku proto, že dobrou vůli soka nepředpokládají, a odmítl ho slovy: „Není ještě všem dnům veta!“ Od toho dne se Radimovy dny shloučily v jediný neklidný proud představ a snů. Byl přenesen do nemocničního křídla paláce, přístupného pouze zvnějška, neboť patřilo řádovým sestrám, a tam svěřen jejich péči. Vzpouzel se, uráželo ho, že má ležet na loži, ačkoli jeho druhové vyjíždějí do mohučského okolí na lov a na rytířské hry. Pan Jan se totiž stal hostem pana arcibiskupa a jeho výpravy k turnajovým hrám byly pouze několikadenní, načež se družina opět vracela. Několik nemocných to vyžadovalo, bez nich by nebylo v souladu s rytířskou ctí pana Jana pokračovat v cestě po rýnských městech a hradech. A také jeho úkol byl v podstatě jednáním s panem arcibiskupem naplněn. Alespoň byl o tom sám přesvědčen. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, bude pojednáno až později. Když se Radim probudil za hluboké tmy oné první noci po svém zranění, vykřikl, vzepřel se lokty o lůžko a nevěřícně vyslovil to jméno, které k podobě skloněné mladé ženské postavy patřilo: „Panno Kateřinko!“ Neodpověděla. Ale nebyl to přelud. Byla tu živoucí, její tvář se nad ním skláněla, její paže ho jemně zatlačily zpět. Nerozuměla. Česká slova byla pro ni bez významu; kromě rodné švábštiny ovládala pouze latinu a ani jedné, ani druhé se slovanský jazyk nepodobá. Pochopil to, zesmutněl. Mýlil jsem se, ale byl to sladký omyl. Tolik podoby je v její tváři, v jejím úsměvu, konejšivém, uklidňujícím … Jmenovala se sestra Elizabeta, to se dověděl až nazítří, když ji 184
matka představená plísnila kvůli něčemu, čemu Radim nerozuměl. Mladá novicka. Proč je zde, jaká rozhodnutí ji učinila nešťastnou? Mlčela, neodpovídala, ani když se o to pokoušel. Vykonala svou práci, přinesla obklad, podala léky, obsloužila nemocného při ošetřování starým lékařem, řádovým bratrem, osobním ranhojičem samotného pana arcibiskupa. Ačkoli se cítil uražen pro svou bezmocnost, byl současně rád, že je nemocen. Kupodivu ho tato dívka, nebylo jí více než sedmnáct let, zcela zajala svou něhou, jíž byla všecka prozářena. Mluvila málo a skoro tiše. Kdykoli přicházela, nebylo její kroky slyšet. Nádoby s nápoji a mísy s pokrmy pokládala vedle lože nemocného, jako by i tyto neživé předměty cítily bolest z hrubého zacházení. V její přítomnosti ho nic nebolelo; jedině pomyšlení, že bude brzy zdráv, jen co pominou horečky a co se natolik zotaví, aby se posadil na koně. Už se na další jízdu naprosto netěšil. „Co je to panna Kateřinka?“ zeptala se třetího dne Radima. Německy. Jinak neuměla, latinou se s nemocnými nehovoří. Strnul. Jako by se mu něco do mysli náhle zaťalo a zburcovalo v něm pocit viny. Cožpak jsem mluvil ze spaní? Nebo si pamatuje to první oslovení oné noci po bitce? Nechtěl se vymlouvat, cítil, že nesmí. Nechtěl lhát a přitom věděl, že musí. Odpověděl jí: „Kdo ti řekl to jméno?“ Ukázala na něho ukazováčkem: „Ty sám!“ „Ty jsi to,“ řekl záhadně. Ulekla se. Ne, to nesmí být. Je řádovou sestrou, novickou, je jí určen jiný život. Po složení slibu nebude vycházet mezi lidi jinak, než aby splnila službu bližnímu. Klášterní cela s okénkem do zahrady, kaple pro modlení, několikrát do roka průvod o slavnostech božího těla, o svátostech zasvěcení, o velkých svátcích. „Ne,“ zavrtěla hlavou, hlavičkou, docela jak by to učinila panna Kateřinka. Nebylo však vidět její vlas, ten jí ostříhali a na hlavu nasadili křídlatý čepec. „Nikdo nesmí vědět, že jsme spolu mluvili. Matka představená by se zlobila…“ A už tu nebyla, tiše jako myška 185
zmizela za závěsem, zbyla tu jenom neurčitá vůně jako po bylinách, jež hospodyně vkládají do vypraného prádla, všecka tím voněla. Sestra Elizabeta, nikoli panna Kateřinka… Ale pocit viny byl náhle tentam. Kolika pannám bych mohl být ochráncem? ptal se sám sebe udiveně. V každé vidím pannu Kateřinku – a koho vidím v ní? Vždyť ji vlastně ani neznám. Jediný večer jakéhosi vzdáleného času jsem zahlédl tu tvář, ten zjev a všechno o něm jsem si vymyslil. Až se vrátím, dá-li bůh, bude to ještě ona? Ten anděl, vánek, opojná přítomnost a touha až k umdlení? Jsi daleko, panno Kateřinko, a jenom proto mě mohly upoutat tři panny, každá jiná. Panna Gudrun, Jezerní panna a sestra Elizabeta. Jsem vlastně nemocen touhou po tobě, je to tak dávno a čas je tak dlouhý… Tak ponenáhlu čas se krátí, ach, jsi daleko a jakoby jen v snách. Jsi daleko, a já v cizině sám. Srdce mi stydne, natolik se znám. Srdce mi stydne, natolik se znám… Zítra se zase vznítí nový den. Jsem volný, ale nejsem svoboden. Když do dalekých zemí jsem se dal, uposlechl jsem. Poslal mě tam král. Uposlechl jsem, poslal mě tam král. Navrátím-li se? Uvidím tě zas? Nesežehne-li bílou růži mráz? Zbudou z ní trny? Bude v tobě žal? Vždyť do ciziny poslal mě pan král! Vždyť do ciziny poslal mě pan král… Zaslechl přísný, káravý hlas matky představené. Plísnila sestru Elizabetu. Nesmí s žádným nemocným mluvit jinak, než o jeho nemoci. A pouze proto, aby mu mohla pomoci v jeho utrpení. Ani slovíčko navíc. Od toho dne ji už panoš Radim nikdy nespatřil. Byla to ta třetí. Třetí a poslední. Žádná jiná už mezi mne a pannu Kateřinku 186
nevstoupí… Zatímco se panoš Radim belhal po hradě, vyjížděl pan Jan se zbývajícími družiníky k turnajům do bližších i vzdálenějších porýnských hrabství. S Radimem se hojil také mladý Zdeslav, syn konopišťského purkrabího, jemuž při šarvátce uťali ucho; zle byl šípem postižen rovněž panoš Zdeněk z Valdštejna, jemuž se rána ve stehně stále nechtěla hojit. A již po druhé na této výpravě byl upoután na nemocniční lůžko Hynáček z Housky, Radimův příbuzný. Setkávali se v herně pana arcibiskupa a hráli v šach, aby si ukrátili dlouhou chvíli. Potloukali se po nádvoří a domlouvali si schůzky s pannami a paními dvora, neboť pan arcibiskup, ačkoli přísných mravů, byl obklopen rádci a úředníky světského stavu a jejich rodiny vesměs žily na jeho dvoře. A nejvíce ze všeho proklínali osud, jenž jim znemožnil účastnit se slavných vyjížděk pana Jana, neboť až doposud se nikdy nestalo, aby se nevrátil se ctí. Jeho sláva narůstala den ze dne, po každém jeho novém vítězství. Nebylo zanedlouho v Porýní nikoho, koho by nesbodl ze sedla, většinou už při prvním rozjezdu. I v očích vlastní družiny se stal neporazitelným. Po návratu z turnaje byly pokaždé uspořádány hostiny s účastí předních pánů, světských i duchovních. Z Porýnského falckrabství, z Hesenska a z Trevíru, z Nasavska, ba i ze vzdáleného Limburku a Elsas; hrabata, baroni, rytíři, ba i představitelé nejbohatších měst. Nejdéle rokoval s panem arcibiskupem Adolf, hrabě Nasavský, muž dosti mladý, urostlý, rázný a vážený pro svou přímost a udatenství. Zdržel se celé tři dny, a když odjížděl se svými pobočníky a čeledí, vyprovázel ho dokonce až k hranicím jeho hrabství sám pan Jan. Po návratu se zdálo, že je velmi, velmi spokojen. Něco se tu kuje, uhodl Radim už dávno. A zde, v Mohuči, je ohnisko tajných jednání a splétání. Natolik byl však už zkušenostmi poučen, že po panu Janovi nevyzvídal. Dozvím se všechno v pravý čas. Ne-li dobrovolně, tedy to z něho vytáhnu úskokem, kasal se sám před sebou. Proč si zajel až do Kolína k tamějšímu arcibiskupovi? A do 187
Trevíru, ke třetímu z těchto mocných porýnských duchovních, jejichž arcidiecéze se právě zde stýkají? Jsou to jednání vysokého řádu a zcela jistě podnícená králem Václavem. Šedý mnich to prozradil už dávno, leč zdá se, že obráceně. Je určitě ve službách vévody Albrechta Habsburského, ten se zde však neobjevil a jeho jméno je vyslovováno jenom potají, pokaždé s hlubokou neúctou. „Kdy si s tebou vyjedu, pane Jene?“ oslovil rytíře po několika dnech s úmyslným podrážděním v hlase. „Jakmile se uzdravíš, milý panoši,“ odvětil pan Jan usměvavě. „Jsem zdráv natolik, abych se posadil na koně jako druzí,“ protestoval Radim. „A ihned z něho spadl,“ narážel pan Jan na Radimovo bolestné kulhání. „Dočkej času jako husa klasu,“ dodal vzápětí, aby se panoš neurazil. „Potřebujeme tě zdravého, neboť k pasování na rytíře ti ještě něco chybí.“ Tím Radimovy výčitky přeťal. Dávno věděl, po čem se pídí tento mladík, syn z mocného rodu zkřížené ostrve, jak jím cloumá ctižádost a vládne neklid. Radim vskutku ustal, hryzl se však nadále, spíš úsilím po rozluštění smyslu této podivné jízdy než po vavřínech za turnajová vystoupení. Všecko mi chybí, zveličoval Radim příčinu své nespokojenosti. Panna Kateřinka je v nedohlednu a rytířský pás kdoví kde. Také návrat domů není na obzoru, zdá se. Nikdo o něm nemluví, spíše se zdá, že jízda bude pokračovat. Nikoli až na konec světa, neboť prý není žádného konce. Tam kdesi na západě za bouřlivým oceánem se voda řítí do nekonečné hlubiny se strašným rykem, na východě jsou nové neznámé země, které se táhnou až k místu, kde slunce vychází každé ráno z vln. Na severu je stále větší mráz, až zmrzne všechno, voda, vzduch, země i nebe, a to až do nekonečna. A jih je prý naprosto spálen v ohni a kouři. Není se kam podít, jenom po křesťanských královstvích, kolik jich však je? Před námi pouze Francie a na ostrově za ní Británie. Ale tam nepojedeme. S francouzským králem není o čem jednat a do Británie je nutno plout na lodích. Proto tam dosud nikdo z českého království nezavítal, co lidská paměť sahá. 188
189
Mezitím se střídaly vyjížďky k turnajovým slavnostem s hostinami na dvoře pana arcibiskupa. Přijížděli a odjížděli poslové s neznámým určením; šeptalo se, že každý si odnáší objemný váček se stříbrňáky a nemalou truhličku s klenoty. Pan Jan kdekoho uplácí, k čemu? Zajisté měl šedý mnich pravdu, že kvůli volbám římského krále po smrti pana císaře, jež se prý čeká každým dnem. A ne nadarmo trčíme právě v Mohuči, v sídle jednoho ze tří duchovních volitelů nového římského krále. Je nepochybné, uhodl Radim, že stříbro a klenoty jsou určeny do rukou volitelů, aby byli snadněji po vůli našemu panu králi Václavovi. Nemá to být pan vévoda Albrecht, ačkoli je synem pana císaře a švagrem krále Václava. Ví o tom? Zajisté neví, proto tolik tajností. Kdyby se to dověděl, co by mu zabránilo, aby se nevrhl se svým vojskem do Porýní a vynutil si dobrou vůli mečem? Neví o tom a nesmí to vědět. Proč to však nesmím vědět já? urážel se panoš Radim a zlobně přihlížel, jak se vypravuje k novým turnajům družina pana Jana s bojovným troubením, pod praporci, lesklá, barevná a veselá. Krutě jim záviděl a ještě krutěji se zlobil na vlastní zranění, které to všechno zavinilo. Zvěsti o slávě pana Jana se množily. Stal se obávaným; jen málokdo měl odvahu vystoupit proti němu na zápasišti. Dva pěvci z Brabantska o něm složili píseň a zpívali ji po jednom z jeho návratů na arcibiskupském dvoře. Jeho nepřemožitelnost přičítali kouzlu, jehož se mu dostalo od samotné královny Guenevery, žijící od dob, kdy ji rek Lancelot zachránil před smrtí upálením, na jeho sídle Libohradu. Pan Jan se nebránil, nevyjádřil ani souhlas, ani nesouhlas. Hladil si svůj krátký hustý vous a usmíval se; tak ho nejčastěji vídal panoš Radim při pitkách i při bitkách. Vždycky sebejistý, málomluvný, usměvavý. Rek nad reky, rytíř nad rytíře. A přece se na něho panoš Radim hněval. Ví-li něco víc, než my ostatní, jakým právem to před námi tají? Jsme jeho věrnou družinou, bez nás by dávno ztratil svůj život přes všechnu svou statečnost. Ví o jeho mlčenlivosti pan král? Nařídil mu, aby si i před námi hrál na záhadného? Co však, stane-li se mu něco, co se může stát každému 190
smrtelníkovi? Půjde jeho tajemství do hrobu s ním? Nepřál mu takový osud, ale myšlenky k nám přicházejí, ať chceme nebo nechceme. Rušný pobyt Janovy družiny byl pojednou přerušen. Stalo se to jedné noci pozdního jara. Panoš stál na hradbě proti temnějícímu okolí s tiše šplouchající řekou kdesi v hloubce, opájen slavičím klokotáním v křoví na druhém břehu. Pozoroval hvězdy, čekal, padne-li některá, aby mu prorokovala štěstí, hádal, nehlídá-li nebe kdesi v dalekých Čechách v této chvíli panna Kateřinka. A vtom zpozorněl, ano, temnotou noci se blížil dusot. Byl to chvat, jezdec měl naspěch. Blížil se k arcibiskupovu sídlu, to se stalo brzy zřejmým. Zastavil se u hlavní brány a tam se domlouval se strážemi. Radim nerozuměl, byl dost daleko, a než se dostal po schodišti na vnitřní straně hradby dolů, aby ukojil zvědavost, cizí jezdec už odhodil uzdu pacholkovi a řítil se po hlavním schodišti do patra. To není obyčejný posel, uhodl Radim bez námahy. Každý by to na jeho místě uhodl. Nedopátral se té noci nic, ačkoli okno v ložnici pana arcibiskupa svítilo dlouho do noci. Zaslechl dokonce v chodbách hlasy a kroky, zdálo se mu, že také pana Jana. Nakonec se černota naplnila šelestěním hlasů zblízka i zdálky, nad hradbou se mihl bílý stín, za řekou zahýkal lesní muž, noc se naplnila přízraky. Bylo lépe uchýlit se na lože a dočkat svítání. Dokud nezakokrhají kohouti, není si člověk jist před pekelnými mocnostmi. Zítřek přinesl panoši Radimovi rozřešení. Hned po ránu se k němu dostavil pan Jan, nevyspalý a tajuplný. Radim ani nemusel hádat, že jeho sdělení je nadmíru důležité. „Milý panoši Radime,“ znělo obřadněji než obvykle. „Jsi už schopen vsednout na kůň a vládnout otěžemi? Soudím, že ano, jinak bych po tobě nežádal to, s čím se nyní na tebe obracím.“ „Co je to?“ lačněl panoš. „Heroldská služba,“ zpytavě si ho změřil pan Jan. „Opět?“ opakoval Radim nechápavě. „Ano. A tentokrát ještě mnohem dál.“ „Kam?“ zpozorněl Radim. 191
„Do Paříže.“ „Kam?“ „Slyšel jsi dobře. K francouzskému králi. Splníš-li tuto službu, vykonáš pro našeho pana krále Václava víc, než celá družina i se mnou.“ „Nevěřím.“ Pan Jan se usmál. Úskok se mu nepodařil. Obrátil ho proto v žert: „Zásluhu můžeš přičíst svému koni. Ale ten francouzsky nerozumí…“ „Já také ne.“ „Ale klerik, jenž tě bude doprovázet, ovšemže nikoli v kutně, rozumí. A to nám stačí.“ „Jaký klerik?“ „Přijel v noci. Z Paříže. Od francouzského krále. Ale,“ pan Jan se rozhlédl, aby se ubezpečil, že nikdo nenaslouchá, natolik se už také stal obezřelým a nedůvěřivým, „pojď ke mně, porozprávíme si v klidu.“ V komnatě pana Jana se panoš Radim posadil k taburetu francouzské práce, umně vykládanému řezbou z kosti a hlazenému jako zrcadlo, pan Jan na druhé křeslo proti němu. Byla to vážná rozprava, přípravy tomu nasvědčovaly. „Nikdo jiný nezná šedého mnicha lépe než ty. A on nikomu jinému nevěří tak jako tobě.“ „Mně také ne.“ „Zpovídal tě. Či nikoli? Na hradě pana z Michelsberku. A zdálo se mi, že si znamenitě rozumíte.“ Jakýpak je tohle zase zálud? usiloval porozumět panoš. Namluvil svému otci něco panoš Beneš? Jistě s šedým mnichem cestou do Valdsas nemlčeli. A ten šibal určitě vnutil panoši Benešovi, co se hodilo jemu a nikoli mně. Co ze mne v jeho očích udělal? Zajisté právě proto nepřijal panoš Beneš mou pravici, když jsem mu nabízel smír? Jistě je tomu tak. Nic jiného v tom není než šedý mnich. Pan Jan se naklonil přes taburet a navíc šeptal, ačkoli nebylo nikde nikoho, kdo by mohl naslouchat. 192
„Šedý mnich, jak víš, záludně dal poslat jiné mnichy do Mohuče, aby nám znemožnil domluvu s panem arcibiskupem o volbě nového římského krále. Málem se mu to povedlo, leč naštěstí konec vše napravil.“ „Spíš ty truhličky zlata,“ zlomyslně bodl Radim. „Ano,“ překvapil ho pan Jan souhlasem. „Také ty. Nebylo možno jinak. Náš pan král Václav si za římského krále svého pana švagra nepřeje.“ „Ale paní králová svého bratra ano,“ namítl Radim. „Ta o našem poslání neví. Šedý mnich jí řekl jenom to, co chtěl; klame všechny. Z Valdsas ujel k panu vévodovi Albrechtovi, jak jsme se dnes v noci dověděli, a odtamtud do Francie. To je důvod, proč tam musíme i my.“ „Co dělá ve Francii?“ „Zdá se,“ prohrábl si pan Jan rozpačitě vous, „že chce získat podporu francouzského krále ve prospěch pana vévody Albrechta. Ten mu slíbí některé z říšských lén, jenom co bude zvolen římským králem. A francouzský král Filip po ničem tak netouží jako po penězích a moci…“ „A neuspěje-li?“ „Přispěje-li na pomoc panu Albrechtovi on, přidají se k nim i všechna porýnská hrabata, vévodové a knížata ve Švábsku, Bavorech, Francích a Sasku. Také těm jde jenom o moc a peníze. Přikloní se k silnějšímu. A tím bude pan vévoda Albrecht.“ „Je to ďábel,“ mluvil Radim o šedém mnichovi. Pan Jan porozuměl. A opravil Radima lišácky: „Také my nejsme andělé.“ Oba se usmáli. V té chvíli pocítil panoš Radim, jak dokonale rozumí duši svého staršího přítele, nepřekonatelného rytíře a korouhevního pána.
193
PŘÍJEZD DO PAŘÍŽE A NEOČEKÁVANÉ SETKÁNÍ S MUŽEM, KTERÝ SE DOPOSUD VYDÁVAL ZA NĚKOHO JINÉHO, NEŽ BYL Jízda do Paříže začala bez fanfár a pokračovala v prostém odění, bez heroldského tabartu a v jezdecké zbroji, aby nebyla zbytečně probouzena pozornost mezi těmi, jimž do záležitostí českého krále nic není. Ve spleti území, lén, hrabství a opatství bylo odedávna obtížné důvěřovat jednomu a nutné být obezřelý ke druhému. Vzájemné záruky, dluhy, nároky, dědické vztahy, přátelství a nepřátelství se navzájem proplétaly tak, že člověk mohl být téhož dne uvítán s královskou obřadností na jednom hradě a o několik mil dál uvězněn na sousedním. Bylo těžko usoudit, kdo přeje Habsburkům a kdo se podřídí jakémukoli výroku o novém římském králi na koncílíu světských i církevních volitelů, kurfiřtů. Rozhodnutí pana Jana bylo tedy moudré; panoš Radim vyrazil jako zbrojnoš, sluha světského 194
pána, syn nebohatého šlechtice, jenž vyprovází hosta. Páter Guillaume vypadal vznešeněji; a pacholek Matěj se ani přetvařovat nemusel, každý v něm ihned uhodl podkoního. Jízda byla rychlá a přestávky krátké. V tomto čase se z korun javorů, jilmů, bříz, habrů, dubů a jasanů vznášel oblak okvětních lístků po každém zavanuti větru; jaro záhy mine, udiveně si opakoval Radim, po několikatýdenním léčení žasnoucí nad tou změnou kolem. Krajina sklouzla z porýnské kopcoviny, kde je na každém hrbolu pyšný, hrotitý hrad, do zvlněných obzorů vinorodých strání, políček, pastvin, říček a nevelkých, porůznu rozestavěných sadů. Domy vesničanů jsou tu jiné než v Němcích, spíše rozlehlé než do výšky, s obílenými zdmi a většinou pokryté šindelem; podobaly se víc Radimovým rodným Čechám než Bavorsku nebo Frankům. Bylo tu také citelně tepleji. V tetelivém poledním vzduchu se kmital nejrůznější hmyz, pištící a bzučící ve svém nepochopitelném bláznění. Nad lukami se křižovaly včely a motýli, nečetné tůňky zdobily motýlice a vážky svými vzdušnými tanci. A barev všude vůkol jako namalováno. To je tedy Francie, vpíjel se Radim očima do blízka i do dálky. Úhledná města, dobře hrazená a všechna uprostřed převýšená vysokými věžemi chrámů, jakých u nás nevidět. A jiný lid; kdyby nebylo pátera Guillauma, nevím, nevím, jak by se Radim v této zemi vyznal. Páter Guillaume mluvil sice i německy, ale nerad. Jeho rodnou řečí byla francouzština a tou se zde všude domluvil, byť s obtížemi. Zdejší jazyk je hrubší proti dvorské řeči Paříže, nicméně příbuzný a při troše trpělivosti i páteru Guillaumovi srozumitelný. Páter Guillaume byl nemluva. Taktak že v hospodě vymohl nocleh a večeři pro sebe a své průvodce, ráno zažvatlal nějakou modlitbu v kostelíku nebo kapli, někdy i ve stoje před polním křížem na rozcestí, pak pobídl nezvyklým povelem koně a už se hnal kupředu, málem se ani neohlížeje na své společníky. Pacholek Matěj ho měl už prvního dne dost: „Ten Burgund nás uštve, pane Radime! Neměl bych jeho kobyle zatlouct do kopyta hřebík?“ Narážel na darebáctví, jehož se dopustili na panoši Benešovi mniši ve Valdsasích. 195
„Nebylo by ti ho líto?“ mluvil Radim o koni, nikoli o páteru Guillaumovi. „Viděl jsi už někdy tak krásné zvíře?“ Byl to grošák, určitě kořist z východních tažení. Hrdá hlava, tenké nohy a úzká kopyta, klabonosý a rychlý. Bylo podivné, že si tuto vzácnost mohl opatřit pouhý páter. Ne, něco tu nebylo, jak má být, věděl panoš Radim od počátku. A také si povšiml, že pátera Guillauma v některých hospodách zdravili nezvykle uctivě, zřejmě ho už znali a nikoli ledajak. Nikdo se ho však neodvážil jmenovat, jako by s ním byli spojeni neznámým spiklenectvím. Je tomu tak? Či se mi to pouze zdá? Cesta byla neobvykle klidná. Na první pohled, hned prvního dne se mohl Radim přesvědčit, že je ve spořádané zemi. Králova vůle zde znamenala mnohem víc než jinde. Nezaslechli ani jednou varování, aby se vyhnuli tomu nebo onomu městu, aby si zajeli oklikou, nebo rychle překonali planinu či les. Tu a tam se sice také houpala ztrouchnivělá těla na šibenicích a porůznu se domáhali almužny žebráci s pahýly rukou, nebo bez nosu či ucha, dopadení a potrestaní zloději. Občas byl náš malý průvod svědkem ryčné rvačky v hospodě, na návsi nebo na tržišti. Ale stačilo, aby se ukázal ozbrojenec v městských nebo královských barvách a nastal klid. Je to silná země a pevná vláda, docházel panoš Radim k závěru. Kéž by tomu tak bylo i v našem českém království! Dosud tam bytují ve svých pevných hnízdech tlupy zpupných rytířů, nechtějících nikoho poslouchat a živících se jenom tím, co nakradou u jiných! Jeli smyslem jízdy pana Jana také tento zemský řád, pokoj lidem dobré vůle, tím spíš jsem vděčen bohu a svatému Jiří, že jsem byl vyvolen za jeho družiníka! Měla by mě vidět panna Kateřinka! zatoužil nejednou. Za pouhé tři dny byla Paříž na dohled. Kam mě vede? narůstaly v panoši Radimovi otázky den po dni silněji. Guillaume nevypadá jako králův člověk, to mu bylo zřejmé, sotva ho spatřil v Mohuči. Byl však poslem k panu arcibiskupovi a domlouval se s panem Janem. O čem? Jsem-li heroldem bez heroldského odění a neoznačen barvami pána, jemuž sloužím, kdo 196
mě přijme, kdo se mnou bude jednat? A pozve-li mě k sobě francouzský král, co mu sdělím? Aby odmítl pana vévodu Albrechta a podporoval proti němu návrhy českého krále? A koho chce za římského krále pan Václav? Souhlasí s tím otec vévody Albrechta, císař Rudolf, a je s ním v souladu česká královna Jitka? Nikdo nebyl schopen panoši Radimovi tyto hádanky zodpovědět a nikdo se o to také nesnažil. Sotva prošli, či projeli jednou z mnoha pařížských bran, jíž se vchází ze severovýchodu a je nazvána podle kláštera svatého Diviše, jenž leží vně města a nablízku, páter Guillaume bez vysvětlování a velitelsky řídil koně uličkami, tržnicemi a náměstími. Prodíral se zástupem prodavačů, kupujících, tu pošlapal nějakou ovci, hnanou s ostatními na prodej, tam vrazil do stánku pouličního akrobata, jenž zval lidi k podívané za jeden sou. Pak se vyhnul rozlité kaluži po nedávném dešti a obejel několik hnojišť, vršících se před městskými statky. Jako u nás, rozhlížel se Radim. Jenomže Paříž je menší než Praha, ačkoli na druhé straně zase bohatší. Míjeli studenty v černých biretech, profesory v dlouhých šedých hábitech, vážně přehlížející obyčejný lid, často s knihou pod paží a s nadřazeným výrazem v učeneckých tvářích. Až konečně zarazil před rozlehlou, nesmírně dlouhou budovou v podobě obdélníku, kupodivu obehnanou vysokou pevnostní zdí, ačkoli se rozkládala uprostřed města. Měla své střílny, věže, ochozy a brány. U té se zastavili; jediný pohled na třepotající se vlajku nad bránou Radimovi stačil, aby naráz pochopil, kde se to ocitl. Rytíři Božího hrobu! Bratři Templu! Rozeklaný osmiramenný červený kříž v bílém poli je znám po celém křesťanstvu. Více než dvě století je ušlému poutníku ve Svaté zemi už zdálky posilou ducha a radostí mysli! Kdekoli se v té daleké cizině objeví, tam přichází v jejich podobě záštita, pomoc před nevěřícími. Tito osmahlí, stateční, tvrdí a nikomu na světě nepodléhající bratři templáři vnášejí hrůzu do řad nepřátel kříže, kdekoli se ve východních zemích objeví. Unavený, osamělý poutník rázem nabude svěžesti, spatří-li třeba jediného, od paty k hlavě obrněného rytíře v bílém plášti s červeným mečovým křížem na rameni. Dostane se mu hospody, najíst a napít, odpočinku. Obdrží rady kudy táhnout dál, čemu se vyhnout a jak co 197
nejdříve dorazit do svatých míst. Obrovské kamenné pevnosti v Levantě jsou zdobeny jejich znaky nad bránami a vlajky na věžích, třepotající se ve větru, ohlašují příchozímu, že je dosud v křesťanském okrsku světa. Svobodní, bez žen, samotni žijí v tuhém odříkání ve svých pevnostních kobkách, střídajíce se ve strážní službě v horku a dešti, v prachu a vyprahlosti skal. Výteční znalci bitev, skvělí jezdci, pohrdají životem i smrtí, sloužíce jenom jedinému cíli, jemuž zasvětili život. A tím je střežit bezpečí dobyté, obsazené a křesťanům znovu otevřené Svaté země. Alespoň tolik říká pověst. Až do nynějška, jak se panoš nedávno dověděl. Poslední desítiletí znesvornění, rozkmotření s Byzancí a znepřátelení hrad s hradem, nakonec podlehli zradou sultánu Galaddinovi a byli ze Svaté země vypuzeni. Zde, v srdci Paříže, jim zbyla největší pevnost uprostřed křesťanských zemí, aby ukryla jejich nezměrné poklady a znovu vyzbrojila nově se hlásící bratry odvážným bojovným duchem. Ano, bez dechu si měřil Radim mohutnost zdí. Toť onen pověstný Templ! Ale proč mě páter Guillaume vede právě sem? Což nejsem poslem k francouzskému králi? Pacholek Matěj vyjádřil své obavy nahlas: „Zase nás zavřou, pane Radime! Už po třikrát jsme vyklouzli a nyní pokoušíme pánaboha po čtvrté! To se nesluší, jak víš. Jenom třikrát zapřel svatý Petr Pána Ježíše Krista! Pan Jan by nás z této díry tentokrát už nevytáhl!“ měřil si očima výšku zdí, hrozivost pevnostních věží, umístění maličkých okének vysoko nad zemí a zarputilost ozbrojených stráží, které jim pomalu a se skřípotem otvíraly těžké, vrzající, okované brány. „Na rady je pozdě,“ hlesl odevzdaně Radim. Brána za příchozími opět zapadla, všichni tři se ocitli na liduprázdném nádvoří. V té chvíli páter Guillaume luskl prsty, zahalekal, odkudsi přiběhli dva pacholci a vrhli se k jeho koni, aby ho odstrojili a uvedli do stáje. Pacholek Matěj je napodobil se svým a panošovým koněm, 198
zatímco Radim zůstal nerozhodně stát, nevěda, co by dělal jiného. Páter Guillaume se zázračně proměnil; svlékl kněžský hábit, hodil jej jednomu z pacholků a ocitl se před Radimem a Matějem ve své pravé podobě. Jak dokázal po celou naši cestu tak dovedně ukrývat svůj spodní šat? žasl Radim. Byl to šat rytíře, ba, co víc, odění rytíře templářského řádu! Co to všechno má znamenat? „Pojď dál,“ poroučel Guillaume Radimovi. Pacholka Matěje ponechal v péči čeledě. Radim následoval Guillauma, tentokrát už nikoli pátera, po kamenných točitých schodech do hlavní pevnostní věže. Po celou dobu mezi nimi nepadlo jediné slovo. Má-li to být zajetí, bylo by to opravdu už po čtvrté za této cesty. A to je zlé znamení, pacholek Matěj tomu rozumí. Říká se, že mezi čeledí na Světlíku, v podhradí a všude vůkol ve vesnicích a samotách dosud bytují vědmy, provozuje se zaříkávání, čarování, věštění a zaklínání. Jistě o tom něco ví a snad tomu i rozumí. A i kdyby nerozuměl, je pravda, že by nás pan Jan nemohl z takové pevnosti osvobodit, uprostřed cizího města a v sídle mocného království… Konečně dorazili do nevelké místnosti pod samou střechu věže. Byla okrouhlá, opatřená jediným okénkem, mířícím přímo ke královskému hradu; odtud mohlo být pozorováno všechno, co se tam děje. Na stěnách místnosti byly rozmístěny vlajky neznámých, divných tvarů a znamení; Radim pochopil, že byly ukořistěny za východních tažení řádu. Zařízení tu bylo prosté, nikoli však bezcenné. Stůl se vzácnými intarsiemi, hluboká vyřezávaná křesla a nízká, dlabanými výjevy bohatě opatřená skříň, snad pokladnice. To bylo všechno. A ticho. Dokonalé, ničím nepřerušované ticho. Guillaume zmizel tak nenápadně, že si toho Radim nebyl schopen povšimnout. Ale jeho samota netrvala dlouho. Uslyšel za dveřmi kroky; ne, nebylo to za dveřmi! opravil se vzápětí. Za stěnou nedaleko stolu, ano, tam. Stěna se otevřela, tvořila tajný vchod. A ten, kdo vstoupil, vyrazil Radimovi dech… …ne, je to opět šalba, stejně jako v poustevníkově chýši, mámení 199
Jezerní panny nebo čaroděje Merlina! Jsem zaklet, očarován, nebo spím? Ten, kdo vstoupil, nebyl nikdo jiný než šedý mnich… Ano, šedý mnich! Ačkoli ho panoš Radim v Paříži očekával, nikdy by ho nehledal v této pevnosti, ve světoznámém Templu bratří Božího hrobu. A to nikoli v jeho obvyklé šedé klerice, nýbrž stejně oděného jako Guillaume. Šedý mnich templářem! Největší ohromení za celou dobu rytířské jízdy pana Jana! Nic ho už nemůže překonat. „Panoši Radime,“ oslovil příchozího slušnou češtinou, „buď vítán!“ A ukázal do křesla, určeného pro hosty. Radim na pozdrav neodpověděl, nedokázal si v té chvíli vzpomenout na zdvořilostní rčení. Jako neživá socha se složil do křesla a nepřítomně se usmál. Sám přitom cítil, že je to spíš úšklebek než úsměv. Konečně se zmohl na dost nejapnou otázku: „Kdo jsi?“ „Vidíš mě přece,“ odpověděl se záhadným úsměvem šedý mnich, vlastně templář. Teprve v této chvíli se Radim vzepřel: „Vidím. Ale nic víc o tobě nevím.“ „Zato já vím o tobě, panoši z Lichtenburku, všechno, co potřebuji. Ale není toho tak moc, ty mě vlastně příliš nezajímáš. Ne,“ zastavil pohybem paže Radima, jenž se chystal pobouřeně odporovat, „nechci tě urážet! Zajímá mě něco mnohem vážnějšího, co vlastně zajímá také tebe. V tom jsme zajedno. A v tom bychom si měli porozumět.“ „Nevím, o čem mluvíš,“ pronesl Radim uraženě. „Ale víš! Dávno jsi tušil, že pravý smysl rytířské jízdy pana Jana z Michalovic je jiný, než navenek vypadá. Žlutý hedvábný závoj, turnajové parády, hostiny s obžerstvím nestojí za to, aby český král vysílal do ciziny tak skvěle a bohatě vybavený průvod. Či si to nemyslíš?“ „Myslím,“ musel Radim souhlasit, neboť totéž ho napadlo už dávno i bez templářova poučování. „Sám jsem ti to řekl při zpovědi v Michelsberku. Jistě si na ni dobře pamatuješ?“ 200
V templářově hlase byl náznak výsměchu, Radim se to alespoň domýšlel. Než mohl sám zaútočit, zněl opět chlácholivě: „Proč jsem tě zachránil hned na počátku cesty před těmi pobudy, kteří tě chtěli zabít? Učinil bych to, kdybych snoval nějaké kličky proti panu králi Václavovi? Proti panu Janovi? A proč tě pan Jan poslal do Paříže? Proč právě tebe, který mě nejlíp poznal?“ „Dlužíš mi mnohem vážnější vysvětlení, než jsou tyto připomínky,“ vyhnul se Radim odpovědi. „Ano. Proto jsi zde. Jedině proto. Kdyby tě přijal francouzský král, co bys mu chtěl říci? Že ho pan Jan pozdravuje a vyzývá k turnaji? Víš sám, že by mu to bylo k smíchu.“ „Proč tedy?“ „Abys ho ohlásil u francouzského krále poté, kdy skončí naše rozmluva zde, v Templu. Jako herold, nikoli jako uprchlík. Že ho hodlá požádat, aby se zřekl podpory vévody Albrechta, jemuž ji předtím slíbil.“ „Podpory ke zvolení římským králem?“ „Ano. Francouzský král Filip není sice kurfiřtem, což víš, ale kdo by mu mohl zabránit ve vojenském vpádu do Porýní? Je natolik mocný, že může přimět Svatého otce, aby se pro pana vévodu vyslovil – a církevní kurfiřti uposlechnou. Pan papež je velice odvislý od desátek, sbíraných ve francouzské zemi a odváděných římské kurii. Nemůže se s francouzským králem rozkmotřit.“ „V čím jménu mluvíš?“ vyslýchal Radim templáře jako soudce, ačkoli mu to jeho postavení vůbec nedovolovalo. Ten se usmál, neboť si to uvědomoval. Odpovídal však shovívavě: „Král Filip nemá peníze. Utratil vše ve válkách s Angličany a při výpravě do Flander. Obrátil se se žádostí o půjčku k nám.“ „K templářům?“ „Ano, k bratřím Templu. My mu však nic nepůjčíme, protože jeho spojenectví s Habsburky by oslabilo moc papeže a toho my zase potřebujeme pro nastávající spor s francouzským králem. Rozumíš tomu?“ „Zajisté,“ naježil se Radim, neboť ho templářova otázka urážela. Rozuměl tomu však pramálo. 201
„Myslím, že moc ne. Oslabený papež by nemohl být našemu řádu spojencem při zamýšleném tažení k opětnému dobytí Božího hrobu. Aby vyhlásil křížovou výpravu, nesmí být sluhou Francouzů ani Habsburků, neboť jejich zájmy v Levantě se kříží s našimi. Proto podporujeme českého krále proti Albrechtovi Habsburskému.“ „Ví o tom náš pan král?“ „Všechno ne. Nemá však na východě zájem. Musí žít s římskou kurií v míru, aby se proti němu neobrátila jako proti jeho panu otci Přemyslu Otakarovi.“ „Proto vystupuješ v souladu s ním?“ „Jsem členem jeho královské rady, jak víš. Přišel jsem do Prahy v průvodě pana Rudolfa, prvorozeného císařova syna, jenž měl být římským králem po něm, leč zemřel.“ „Pamatuji se… Právě před rokem,“ vzpomínal Radim. „A proto mám důvěru paní králové Jitky. Proto jsem se přidal k panu Janovi, a proto jsem doprovázel panoše Beneše do Valdsas. S listinou cisterciáků v Sedlci, kterou mi vydali na přání krále Václava. Musel jsem jim prozradit, že panoš Beneš je odpůrcem vévody Albrechta, což byla pravda. A zároveň to, že jedu k panu vévodovi s poselstvím pana Jana, jež má pro jeho volbu za římského krále připravit mezi kurfiřty půdu, což pravda nebyla.“ „A co jsi řekl vévodovi Albrechtovi?“ „Že výprava pana Jana z Michalovic je pouhou rytířskou kratochvílí a pravým poslem, že jsem já.“ „Jak se sám vyznáš v tolika lžích?“ začal být panoš útočným. „A jak ti to mám všechno věřit?“ „Rozplétat cizí lži není totéž jako lhaní,“ poučoval templář Radima skoro otcovsky. „Vévoda Albrecht vzkázal po mně francouzskému králi svou lež, že si přeje za římského krále jeho, bude-li poté zase on podporovat dávné přání Habsburků, aby mohli vládnout v českém království. Proto se francouzský král Filip nesmí zaplést do voleb nového římského krále, jakmile pan císař Rudolf zemře. Teď už bys tomu rozumět měl,“ neopouštěl templáře učitelský tón. „Kdo tedy nakonec bude římským králem?“ 202
„Adolf Nasavský.“ „Ten?“ vzpomněl si užaslý Radim na zdvořilého, statného rytíře, hraběte z nerozlehlého a nevýznamného Nasavska, jenž byl nedávno na návštěvě v Mohuči a jehož pan Jan tak ochotně doprovázel až ke hranicím jeho hrabství. „Ten?“ opakoval nedůvěřivě. „Nikdo si nepřeje silného římského krále,“ končil templář svou výuku. „Pan papež se toho bojí, ostatní vladaři by ho museli poslouchat, vzpouzel by se nadvládě kurie. Proto jím bude právě on, neboť jeho Nasavsko je slabé. Proto jede pan Jan na svou rytířskou jízdu se svou truhlicí zlata a drahokamů. Kurfiřti jsou jenom lidé,“ usmál se templář, „a v tom není rozdílu mezi světskými a církevními. Už se domluvili, aniž má o tom pan vévoda Albrecht Habsburský tušení. Těším se na jeho tvář, jakmile se to dozví. Moc se na ni těším,“ zlomyslně si templář zamnul ruce a povstal. Bylo to znamení, že rozmluva skončila. Ale teprve nyní se představil pravým jménem, což prve opomenul: „Znáš-li jméno Pertold Švábský?“ „Kdo by tě neznal?“ pochopil konečně panoš Radim. Slýchal je často, patřil mezi nové, cizí rádce krále Václava, jež mají čeští páni neradi, protože se cítí ukráceni ve svých právech. Ale tento templář se mu přese všecko kupodivu líbil. Ještě před hodinou by byl tasil meč, kdyby zahlédl jeho tvář, a nyní – hle, jak podivuhodné jsou osudy lidí! Jak zvláštní jsou cesty boží! A jak neobyčejná se mi jeví rytířská jízda pana Jana, mnohem neobyčejnější, než jsem na jejím počátku tušil! Ostatní si už musel domýšlet sám. Nebylo to už tak obtížné poté, co mu hádanku zodpověděl templář Pertold. On to byl, kdo objasnil svým řádovým bratřím, proč nemají půjčovat peníze francouzskému králi, byť si ho zajisté tímto činem nadosmrti znepřátelí. Jsou si svou mocí tolik jisti? A byli to oni, kdo pana Pertolda prosadili do královské rady v Čechách? Počítají s naším královstvím jako s figurkou ve své mocenské hře? Ví o tom pan král Václav? Tuší o tom něco sám císař Rudolf? A prohlédne tuto hru vévoda Albrecht? Panoš Radim měl o čem přemýšlet. Prozatím byl váženým hostem řádu. Byla mu vykázána komnata 203
204
jako vladaři, byl obsluhován mlčenlivým templářským sluhou, novicem, mohl se nerušené procházet po jejich pevnosti, nikoli ovšem vyjít do ulic města Paříže. Nikde nezahlédl ani jedinou ženskou sukni; nebylo tu žen, ty nemají přístup na řádovou půdu. Templáři jsou přísní, tvrdí a neúprosní. Vstup žen do jejich společenství by byl počátkem zkázy, neboť ucházet se o jejich přízeň by přivodilo vzájemnou řevnivost mužů. Povídavost, ženám vlastní, by znamenala konec jejich tajemství, včetně úkrytů jejich proslulého bohatství. Jedině osamocený život bez rodin je základnou jejich síly, tolik odlišné od moci jiných, nevojenských řádů. Naštěstí netrvalo templářské pohostinství dlouho. Skončilo do tří dnů. Byly to nezvyklé tři dny. S panošem Radimem nikdo nemluvil, mohl jít kamkoli se mu uvnitř pevnosti zachtělo, pokud byly místnosti, kobky, komory, sklepy, sály, zbrojnice, konírny, pisárny a modlitebny otevřené. Nikdo ho neomezoval, nic mu nenutil. Nikdo mu ovšem také nerozuměl, jen málokteří znali německy a nemnozí latinsky; s latinou se však Radim potýkal ještě svízelněji než templářští kněží. Zbýval mu jenom pacholek Matěj, ale ten dával přednost ležení na palandě v čeledníku a užívání volného času podle libosti; jeho hlavní libostí bylo za takových okolností nezřízené spaní od rána do večera, od večera do rána. Pravděpodobně se ani nemyl. Byl proto ještě nevrlejší než obvykle, když nastala chvíle sedláni koní pro vyjížďku. Templář Pertold poslal toho dne k Radimovi sluhu s prostým sdělením v kostrbaté němčině: Připrav se, panoši, k uvítání družiny pana Jana! Vyjedeme mu ihned vstříc! Konečně! Nucená zahálka už Radima hryzla. Pevnost znal natolik, že by mohl řídit její obléhání. Její ponurost ho unavovala a tísnila. Zábavy tu nebylo. Krátká mlčenlivá setkání mužů s vážnými tvářemi, čas od času příjezd tajemného rytíře a ještě tajemnější jednání za zavřenými dveřmi. Krátké obřady při ranní mši v pevnostní kapli a večerní modlitba všech členů řádu, přítomných v Paříži, ve společenském sále. Uvítal proto s radostí konec této neobvyklé, ale nudné zkušenosti. Jak přivítá templář Pertold pana Jana? Je pravdivá historka o jeho 205
úloze šedého mnicha? Nejeli dlouho. Vyrazili z města stejnou cestou, kterou do Paříže před několika dny vedl páter Guillaume Radima s Matějem. Nedaleko severovýchodní brány je to, ano, leží tam rozlehlý soubor budov kláštera svatého Diviše. Pozemky kolem něho, kam až dohlédneš, jsou jeho majetkem. Hospodářské budovy přiléhají těsně ke zdem kláštera a jsou dobře opevněné. Konírny, stáje pro hovězí dobytek, sýpky, mlýn. Jako šlechtické panství, rozhlížel se Radim, pokud měl na rozhlížení čas. Neboť právě toho bylo namále; družina pana Jana dorazila z Porýní krátce po nich. Byla to táž družina, už s uzdravenými panoši a čeledí, barevná, hlaholivá, veselá. Známé praporce na hrotech kopí nad hlavami, české rodové znaky na štítech a na pokrytí koní. Rodná řeč, rozverné pokřikování, halasivé uvítání jako po dlouhých letech. Jak je to dlouho, co jsem je v Mohuči opustil? Týden, dva? A přece jako by to byly věky… V pohostinském křídle kláštera bylo už připraveno ubytování. Jakou moc mají tito mužní, ale tvrdí a nemluvní rytíři Templu, řádoví mniši, světštější než my sami? Není pochyb, že dnešní ubytování zajistili oni. Dokázal by k tomu přimět opata kláštera sám francouzský král? Templáři to dokázali. Snad sem pouze poslali jednoho z mladších bratří se vzkazem, který se rovná rozkazu. A jemuž není radno neuposlechnout. Hádanka byla rozluštěna. Pan Jan vyjel panu Pertoldovi na délku koně vstříc, oba sklonili kopí s praporci a pozdravili se skoro současně: „Vítám tě, pane Jene, vzácný hosti! Kéž uspěješ ve svém poselství s pomocí boží a svatého Jiří!“ „Zdravím tě, pane Pertolde, a díky za pohostinství! Kéž se nám společné dílo vydaří ve prospěch křesťanstva!“ Hádanka byla rozluštěna. Nebylo co dodat. Nikdy předtím se panoš Radim nepřipravoval ke své heroldské službě tak, jako nyní. Také Matěj pociťoval, že se blíží nejslavnostnější okamžik rytířské jízdy Jana z Michalovic, jež dorazila v rozporu s původním záměrem až do slavného města 206
Paříže; tuto poctu však na rozdíl od panoše Beneše přijímal s žehráním. Musel čistit tabart, prohlížet spony a přezky, natírat slaninou kůži na řemenech a postrojích, hřebelcovat oba koně, Radimova a svého, opravit sešlapané podpatky jezdeckých škorní a doplnit barevnými nitěmi znaky na koňském pokrytí, pokud byly vytrhány nebo sedřeny v prošlých turnajových srážkách. Bylo toho dost na to, aby večer před odjezdem ke dvoru při Radimově návštěvě konírny reptal: „Milý panoši, což by nestačilo poslat tomu jejich králi list? Musíme tam jet a obtěžovat ho jakýmsi skládáním, jemuž jistě ani on nerozumí?“ Panoš se zaškaredil, neboť prohnaný Matěj dokázal vždycky vystihnout jeho slabinu. Bylo nepatřičné dopustit, aby měl vrch, nahonem proto odporoval: „Není mi lhostejné, že mé skládání bude přednášet pan Pertold! Neznám jazyk Francouzů, hrom do nich uhoď, proto je do něho přeložil a také je přednese! Což si myslíš, že z toho mám radost?“ „Myslím, že nemáš, panoši! Dostane se mu pochvaly, která patří tobě! Budou ho obdivovat dámy a odpoví mu sám pan král! Na nás zbude jenom kůrka tam, kde se jiní nacpou koláčů! Ten templář na tebe zajisté neukáže prstem, aby řekl: hle, tento panoš složil tuto pochvalnou skladbu, kterou nyní odříkám ve francouzském jazyce, jenž se ovšem lahodnosti českému nevyrovná, a proto předem prosím za odpuštění všech breptů, jichž se dopustím…“ „Jsi šibal, Matěji, a otevřhuba! Cožpak mi záleží na pochvale a nikoli na řádně vykonaném díle? Což není nejvyšší rytířskou ctností služba? Templáři je tak jako tak uznání v očích panen a paní lhostejné, a i kdyby nebylo, nesmí to dát najevo! A pochválí-li král mé říkání, každý přece ví, že je mé! A nepochválí-li, bude hanba na panu Pertoldovi; pan Jan stejně neporozumí, co král říká, a pan Pertold by do našeho jazyka nepřekládal nic, co by nelahodilo sluchu pana Jana!“ „I pochválí, pochválí,“ mručel si pro sebe Matěj své zatrpklé pravdy. „Páni se mezi sebou vždycky shodnou, a neshodnou-li se, budeme se za ně zabíjet my.“ 207
Nazítří byl ten slavný den. Cestou se obracel pan Pertold na panoše Radima, aby se ujistil, že ten nebo onen verš zní opravdu tak, jak si jej přeložil; Radim mu svou skladbu mohl ovšem přeříkávat pouze v němčině a v té templář jakž takž rozuměl. V jeho Švábsku se totiž mluví jinak než v Bavorech, Sasku nebo Horní Falci a němčina z pražského dvora se nepodobá žádné z nich, alespoň nikoli úplně. A tak se stalo, že po snídani v rozsáhlé královské zahradě, v Tuileriích, uvítal francouzský král Filip Sličný herolda českého rytíře Jana z Michalovic. Radim se umným říkáním úspěšně zhostil svého úkolu připravit zítřejší den významné audience. Toto říkání sice už známe v českém jazyce, ale bude užitečné připomenout si je na tomto místě ještě jednou: V české zemi rytíř žije, slávou všechny převyšuje. Ctný je, statný, dobrých mravů, bohat je, má moudrou hlavu. Navštíví-li cizí zemi, i tam stkví se mezi všemi, byť jich bylo víc než mnoho. Slyšme jméno pána toho: Paní ctná, jež lásce hovíc pana Jana z Michalovic – tajno budiž její jméno – svolila, by ověnčeno čelo jeho v závoj bylo. V její službě být mu milo. Z dálky přibyl pán ten slavný, jehož rod i erb je dávný, aby v klání vyzval tebe. Sílu svěřilo mu nebe, odvahou se víc než skvěje, nad jiné mu pan král přeje. Lotry děsí jeho jméno, ctnost je s vírou jeho věno… Jen co skončil pan Pertold v předříkávání překladu veršů panoše 208
Radima, zatroubili trubači a z otevřené brány zámku vystoupil osmistup pážat, oblečených do červenobílých kabátců a do nohavic v opačném pořadí barev. Za nimi pak herold v tabartu s francouzskými královskými liliemi na prsou a na zádech, černý baret s bílým pštrosím perem, heroldskou hůlku pod paží; před českými heroldy zaujal hrdý postoj s jednou nohou vpředu a s pravým ramenem poněkud předbočeným. Také jeho verše zněly plynule a domýšlivě. Výčet činů jeho pána ještě daleko převyšoval hrdinství pana Jana, obsažené v Radimově skládání. Jak Radim litoval, že si nepřidal další hrdinské činy, odměny a uznání! Kdo z těchto Francouzů by mohl dokázat, že to není pravda? Vždyť také hrdinství, jež francouzský herold připsal svému králi, by stačila na tři životy a nikoli na jeden! A jeho bohatství, skvělost dvora a moudrost, popisovaná v heroldově říkání, to vše by muselo předčit i slávu Alexandra Velikého, ba i král Artuš se musel zdát před Filipem Sličným pouhým trpaslíkem. Objevil se francouzský král. Za ním družina dvořanů, svítící lesklými oděvy, ozdobená zlatými přívěsy, nákrčníky, náramky a krátkými ozdobnými mečíky. Nakonec se rozpustile přihrnuly dámy, růžově, blankytně, oranžově, žlutě, bíle a medově oděné, veselé, skotačivé; vesměs vlastně ještě dívky. Král pouze z dálky pokynul našim heroldům, milostivě se usmál a pak se s lehkou úklonou vzdálil, aby si se svými dámami, dvořany, pážaty a princi zahrál míčovou hru mezi záhony a vodotrysky, cizokrajnými stromy a kvetoucími keři, jejichž jméno Radim nikdy neslyšel. „Zítra očekává Jeho Veličenstvo slavného rytíře z Čech,“ vyřídil heroldům družiny pana Jana pobočník, jenž se na chvíli od hrajících odloučil, a poté zase odběhl, jako by tu hostí z daleké cizí země ani nebylo.
209
PŘIJETÍ DRUŽINY PANA JANA VE SLAVNÉM MĚSTĚ PAŘÍŽI A ÚSPĚŠNÉ VYVRCHOLENÍ POSELSTVÍ ČESKÉHO KRÁLE Pan Jan si byl dobře vědom, že francouzského krále tak snadno neohromí. Pečlivě proto přehlížel nastoupenou družinu, jezdce po jezdci, obešel všechny koně a zkoumavě pátral, je-li jejich výstroj v pořádku. Už včera večer nařídil, že se každý musí obléci do nejlepšího oděvu, zbroj se musí lesknout, zbraně nesmějí být tupé nebo zašlé. S uspokojením si nyní prohlížel své rytíře, panoše i čeleď. Na vztyčených kopích se třepotaly praporce a čabraky, pokrývající těla zvířat, zářily jako nové, řemení cinkalo ozdobami, sedla pečlivě připevněná popruhy seděla na hřbetech koní jako přirostlá, na hlavách jim trčely chocholy, velké různobarevné květy. Nikdo si neumí představit krásnější obraz, ba ani mniši ne. Ti se seběhli a naplnili nádvoří kláštera svatého Diviše, aby s ulehčením sledovali odjezd vzácných hostí, leč přece jenom vyjídačů. Pan Jan jim přitom nezůstal dlužen ani sou. 210
V čele klusali na koních čtyři panoši. Vilém z Valdeka, Zdeslav ze Šternberka, Zdík z Janovic a Havel ze Zvířetic. Budou tvořit čelo vstupu do zahrad královského paláce v Paříži. Již od včerejška nacvičovali pochod s nebesy, vztyčenými na čtyřech žerdích, podle nichž ponese dvanáct zbrojnošů vysoké voskové svíce. Pod těmito nebesy pojede sám pan Jan v plné turnajové zbroji. Na vyšité červené suknici se mu zlatě leskla markvartická lvice ve skoku, kropíř koně téže barvy byl zdoben vpředu i vzadu tímže erbem. Uzda i brnění zvonily zlatem, na zlaté koruně přilbice povíval žlutý hedvábný závoj, nad vrcholkem koruny se kymácela supí pera. Slavnostní štít pana Jana byl potažen červenými krčky kuniny a uprostřed se bělal český lev z hranostají kožešiny. Panoš Radim si pamatoval každou maličkost, každý pohyb; všechno bude zapsáno do jeho skládání o této nezapomenutelné výpravě, o níž bude zpíváno na hradech a dvorech dokud potrvá sláva rytířstva… Po návratu domů dám zapsat svůj zpěv, byl už Radim dávno rozhodnut. Slovo za slovem, i s nápěvem, jenž se mu už rodil v mysli. Heinrich, syn toho ničemy Dětřicha z Friberku, nyní měšťana a horníka z Kutných Hor, se už dlouho pokouší o rytířské skladby. Ten zapíše i mou, vládne brkem a ledacos už složil. Alespoň zčásti splatí dluh za svého otce. Letní den se rozpálil, slunce se dralo skrze okenice do pařížských domů, horký vzduch už stál nad střechami a líná voda Seiny skoro neslyšně nahlodávala hlinité břehy proti ostrovu, na němž se bělá pyšný velechrám, Francouzi nazývaný Notre Dame. Sotva česká družina projela bránou svatého Diviše, obklopili ji zevlouni a doprovázeli po obou stranách, pletouce se koním do cesty a bavíce se pokřikováním, nutno říci, že spíš obdivným. I jim, uvyklým na lecjakou slávu, nebyl pohled na tuto výpravu všední. Když se družina přiblížila ke královským zahradám, Tuileriím, zatroubilo osm trubačů na polnice slavnostní fanfáry. Na tuto výzvu se otevřela rozlehlá brána, ozdobená umným kováním, a očím přijíždějících se vystavila překrásná zahrada s pravidelnými trávníky, s loubími, s cizokrajnými stromy, s altány a vodotrysky. Na nejrozsáhlejším trávníku seděl pod slunečníkem na barevných 211
poduškách francouzský král Filip, obklopen dvořany a dvorními dámami. O přijíždějící družině dobře věděl, ale tvářil se, jako by byl jejím objevením překvapen. Mrav žádal, aby zůstal sedět na svém místě, dokud se příchozí nepředstaví: zatím pokračoval i se svým dvorem ve snídani. Jak bylo předem nacvičeno, přiblížil se pan Jan ve svém nádherném odění a s vlajícím žlutým závojem pod vysokými modrými nebesy, nesenými čtyřmi panoši; po obou stranách po šesti nosičích svící, velkých jako trámy. Pan Jan se zastavil, družina za ním se proměnila v sochy. Hedvábná nebesa se lehce zachvívala ranním vánkem, plameny svící se mírně ohýbaly. Pan Jan se mlčky uklonil, a aniž sestoupil s koně, pronesl v českém jazyce pozdrav. Pan Pertold, jedoucí za čelem průvodu, jej přeložil do francouzštiny. Nastala vrcholná chvíle rytířské jízdy Jana z Michalovic. Francouzský král Filip, zvaný Sličný, se zatvářil překvapeně, ale to byla jenom hra. Na příjezd pana Jana už mezitím čekali slavní rekové Francie, nepřemožitelný pan Anšovant z Belole a ještě významnější pan Grinet z Normandie, o němž se říkalo, že marně hledá po celém křesťanstvu soupeře, jenž by byl ochoten se s ním utkat v klání. Nyní se takový soupeř objevil; jak uspěje pan Jan? V pohledech dvořanů bylo vidět zvědavost, ale i povýšenost. Kdo jsou tito rytíři a kde leží země, jejíž jméno sem doléhá jenom jako báje, prastaré vyprávění o dalekých krajích na samém konci světa? Jejich výzbroj se zdá skvělá a jejich nástup okázalý. Znají-li také pravidla turnajů a ovládají-li dvorský mrav? Vypadají sebevědomě, ukázněně a zdvořile. Na tváři nejednoho z nich se zastavil pohled leckteré dvorní dámy se zalíbením. Praporce nesou znaky podobné francouzským, v něčem však odlišné, cizí. Turnajové zápasiště bylo už připraveno. Nebylo třeba žádných okolků, dlouhých promluv a okázalých příprav. Stačilo, aby král Filip pokynul a už se první z obou francouzských hrdinů přitočil ke svému koni. Byl to pan Anšovant z Belole. A už sedí na svém koni i pan Jan, v této chvíli nikoli skutečný rytíř, ale bájný rek z vyprávěnek. V jeho dřevci je skryto kouzlo a to 212
má vysvobodit uvězněnou princeznu z žalářování jednookým obrem, zlým čarodějem, králem říše oblud. Kolikrát už viděl panoš Radim za této jízdy pana Jana, zaklesnutého do sedla, s podvázanou přilbicí a skloněným dřevcem? Už si to snad není ani možné zapamatovat. Kolikrát zazněly pozouny, strnuli diváci na sedadlech pod baldachýny, vyletěl písek pod kopyty koní? Je zbytečné opakovat znovu to, co se pokaždé obnovuje jako obraz téže události, jenom s malými změnami. Opět se proti sobě v trysku rozjedou koně, opět se rytíři uprostřed srazí, každý z nich po levici soupeře, odděleni břevnem, položeným uprostřed zápasiště podél na kůlech, upevněných v zemi. Kolikrát prasklo dřevce, zakymácel se rytíř, celý v kovu, vzepjal se kůň se zařičením? Kolikrát soupeř padl a ztěžka se zvedal, aby se uklonil vítězi a předal mu svého oře a svou zbroj? Jako by se totéž opakovalo po desáté, po sté. Jako vždycky předtím, ač to zní neuvěřitelně a jako přehánění, válel se v písku pod kopyty svého koně pan Anšovant a pan Jan se vracel, hrot dřevce ulomený, před shromážděné pány a paní, aby zvedl hledí a uklonil se, jak se sluší na vítěze. Kolikrát to panoš Radim očekával se zatajeným dechem a kolikrát se toho s úlevou dočkal? Opakování téhož s panem Grinetem, hrabětem z Normandie. A stejný obraz jako předtím. Pan Jan se vrací k ochozu s králem a jeho dvorem, pan Grinet ztěžka vstává. A pak oba, hrabě Anšovant i hrabě Grinet, odevzdávají své vzácné koně arabského chovu panu Janovi, nabízejíce mu i svou zbroj, a pan Jan oběma kořist vrací za pochvalného provolávání žen. Pak král luskl prsty a dva sloužící vedou překrásného oře. Je to grošák, klabonosý a štíhlonohý, se zvednutou hlavou a ohnivýma očima. Dar pro pana Jana. Králův pobočník se přidává se skříňkou, jejíž drahocenné víko otevřel, aby domácí i hosté viděli její obsah. Klenoty s drahými kameny, prsteny a kříže, přívěsky, spony a kování k pásům, všechno znamenitá zlatnická práce. Kdo by nebyl v takové chvíli šťasten, kdo by nebyl opojen slávou, jež padla na všechny, povzbuzen pochvalami, patřícími celému českému království? Ani jednou nebyl pan Jan na své rytířské jízdě poražen. Stalo se kdy něco takového? I dosud nejdelší a nejslavnější jízda 213
pana Ulricha z Lichtenštejna před padesáti lety se této nevyrovná ani množstvím dní, ani vzdáleností, kterou družina urazila. Jak dlouho budou znít hrdinské zpěvy o tomto činu, předtím nebývalém, neslýchaném? Já složím ten zpěv! byl si panoš Radim dávno jist. Hradní síně, ozářené blikotáním loučí nebo jasem svící, se budou zachvívat ozvěnou, již probudí slova a melodie, drnkání na struny louten, tesklivé ladění, vzpomínání na časy dávno minulé… Vzpomene si budoucí pěvec na mne? Uvěří, že jsem byl svědkem slávy pana Jana, že jsem i já klusal na svém koni pod jeho praporci, pro slávu českého království a pro… …pro to jméno, které mi dnes už připadá vymyšlené. Jsi skutečnost nebo sen, panno Kateřinko? Myslíš-li na mne? Těšíš se i ty na onen den, jenž brzy přijde, neboť rytířská jízda pana Jana se už přiblížila ke slavnému ukončení turnajovou slavností v Praze? Budeš svědkyní mého rytířského pasování a slavného vítězství v klání? Měla bys jí být právě ty a nikdo víc. Vrátím se z dalekých zemí, ozdobený slavnými skutky. Nikoli už nesmělý panoš, jenž s doprovodem loutny prosí o pouhý pohled, ale muž, jenž poklekne na pravé koleno, zvedne svůj zrak ke tvé tváři a zeptá se tě slovy, jimž nelze odolat: Budeš mou? Panoš snil, ale byl si toho vědom a nezaháněl své představy, jak činíme, bojíme-li se, že se neuskuteční. Nepřipouštěl takovou možnost, jeho touha se mu zdála blízko naplnění: Až tvou dlaň skryju ve své dlani a z panny proměníš se v paní, pak hrad můj bude hradem tvým. Mou láskou jsi a vítězstvím … Uprostřed hostiny přišla ta zpráva. Očekávaná, a přece nečekaná. Obávaná, a přece žádoucí. Zdánlivě se nedělo nic, nosiči jídel pobíhali sem a tam, hudebníci hudli na své strunné nástroje, na bubínky a píšťaly, sladké a toužebné melodie z Provensálska a Bretaně, pěvci je doprovázeli slovy o loučení a návratech, o bájných hrdinstvích a tragické smrti, šašci se předváděli šprýmy, kotrmelci a 214
drzostmi, bardi tlumili panující veselí svými dlouhými ságami o neznámých zemích, dávných králích, krutých sečích a podivných proroctvích. Nikdo ze stolovníků neviděl posla, který se na koni přiřítil k bráně paláce, vynutil si vstup ke královskému majordomovi a sdělil mu tu zvěst. Byl to posel z Němec a novina, kterou tak narychlo vyřídil, byla vážná. Bylo vidět královského pobočníka, jak se zvedl od tabule a nenápadně rozmlouval s majordomem, jenž vzápětí po slyšení posla vstoupil tajným vchodem do síně a očima se dorozuměl s tímto princem z vedlejší větve Kapetovců, vládnoucího rodu. Pak spolu chvíli rozmlouvali a jak majordomus, tak pobočník se zdáli být zarmouceni. Či spíše se tak tvářili. Zakrátko se pobočník naklonil ke králi Filipovi a něco mu šeptal. Král zvážněl, několika slovy se zdál odporovat, pak však přece jenom kývl hlavou na znamení, že rozumí. Posléze povstal a pokynul rukou skupině trubačů na ochoze proti hlavní stěně, jako by žádal o ohlášení dalšího představení. Tentokrát však nenastoupili francouzští, burgundští, hispánští nebo irští pěvci, neobjevil se kejklíř s novým divem. Vstal sám král, sál zmrtvěl očekáváním, jeho slova se zdála být ortelem: „Rudolf, milostivou božskou přízní císař římský, vévoda rakouský a dolnobavorský, hrabě habsburský, odešel božím řízením cestou všeho lidského těla na věčnost, aby v nebeské slávě hodoval v záři božské milosti u stolu Nejvyššího v nekonečném blaženství…“ Panoš Radim nevnímal každé slovo, jež splynulo s královských rtů, neboť byl zprávou zaražen, oněmělý, spoután. Až příliš cítil, že oslavné věty francouzského krále neznějí upřímně. To však stejně neočekával; ohromilo ho v této chvíli, že výprava skončila. Že tato hostina je poslední. Po ní se příští dny spojí v jediný chvat, v koňský trysk, v nepřetržitý dusot kopyt a řinčení zbroje. Výpravu už nebude předcházet herold, aby na rytířských hradech ohlásil výzvu svého pána ke klání a dal podnět k hýření, vychloubání, svádění žen a prostopášnostem, jaké turnaje doprovázejí. Nic takového nekynulo, nic takového nehrozilo. Tam v dálce čeká české království, země 215
nade všecko drahá a líbezná, rodný kraj a hrad, slavné sídelní město Praha… A ještě někdo. Ke družině pana Jana se v Paříži opět přidal šedý mnich. Tentokrát však nikoli v mnišském hábitu bratří cisterciáků, a také nikoli s mečovým červeným křížem na bílém plášti rytířů Božího hrobu, nýbrž v odění bojovníka urozeného původu, rovného postavením panu Janovi a službou u českého královského dvora ještě význačnějšího. Ozdoben skromností se však podřídil panu Janovi, k jehož rytířské družině se připojil, a tím dal příklad mladším rytířům a panošům, neboť nic tak nezdobí rytíře jako ušlechtilá skromnost, mužná statečnost, odříkání a oddaná služba paním či pannám, jimž se zaslíbil k ochraně. Pan Pertold se zdál naplňovat tyto ctnosti neméně než pan Jan. Bude také mně dopřáno zařadit se obřadem pasování mezi tyto muže, výkvět lidského rodu? spaloval se panoš Radim žádostí. Pan Jan mi to už napůl slíbil, co však, zapomene-li? Pan Pertold by mu to měl připomenout, cožpak mě nepřijal s úctou hodnou muže, jehož si váží? A co můj erb a můj rod? Zásluhy mého otce, nebožtíka pana Smila? Král Václav o nich ví, jistě mi vše v Praze připomene. Odjezdu družiny z Paříže předcházelo dlouhé jednání pana Jana s králem Filipem. Pan Pertold byl obratným tlumočníkem; věděl, které slovo uhladit a co přidat, aby neutrpěla důstojnost jednoho a nezatemnilo se poslání druhého. Jednání se týkalo slibu krále Filipa, že se nebude ucházet o římskou korunu a také nebude prosazovat někoho ze svých příbuzných. A co především, že nebude podporovat radou, silou ani penězi rakouského vévodu Albrechta, syna zemřelého císaře a bratra české paní králové Jitky. Pan Jan mu nedal najevo ani hnutím víčka, že stejně ví o jeho svízelích, o prázdné pokladně, do níž mu templáři odmítli přispět půjčkou, a proto tím snadněji splní sliby, které na něm pan Jan vymohl. Splní je ovšem jenom proto, že nemůže jinak, to věděli oba dva, každý jinak. Přesto bylo významné, že král Filip se o jednání s poslem českého krále před Albrechtem nezmíní a tím ho nepřipraví na ohromení, jež 216
ho čeká poté, co bude římským králem zvolen Adolf, hrabě Nasavský, na přání českého krále Václava. Klamat jeden druhého nepokládá nikdo za nectnost, kyne-li mu z takové šalby prospěch. Sbohem, Paříži, otáčel se za mizejícím městem panoš Radim s tesknotou, jaká je pokaždé plodem splněného úsilí, byť se setkalo s úspěchem. Sbohem, Paříži, a na shledanou Praho! Sbohem, dny krušné i slavné, naděje i zklamání, měsíce služby, jaké nebylo dopřáno každému a sotvakdy bude! Fanfáry doznívaly daleko v rovinatém kraji, nad ovocnými sady a zelenými vinicemi, nad dozrálými poli a bohatými vesnicemi i věžovitými, jakoby rozmarně postavenými hrady, jež se českým panským sídlům v ničem nepodobají; není zde kopců ani blat a nehrozí zde náhlé vpády z Bavor, ze Saska či z Frank, jaké nutí stavět v českém království spíš pevnosti než paláce. Pochválí nás král Václav? Neopomněli jsme splnit některé z jeho přání? „Jsi si jist, pane Radime,“ začal pacholek Matěj opět se svými dotěrnostmi, „že opravdu jedeme konečně domů?“ „Kam jinam bychom jeli, medle?“ ohradil se Radim předem proti očekávaným nejapnostem svého škodolibého, ačkoli statečného a věrného zbrojnoše. „Cestou jsou zajisté tu a tam šatlavy, pane Radime. Zastesklo se mi po nějaké hladomorně, už dlouho jsme si v žádné nepobyli.“ „Máme také jednu na Světlíku, stačí-li ti ta?“ odrazil Radim jízlivost jízlivostí. „Leckdo tam už i za věrné služby dodýchal,“ oplatil mu Matěj neohroženě. „Nezdá se mi, že bych byl hoden této cti. Řekl bych však, že cestou by se našla leckterá panna, ochotná spustit dolů z věže prostěradlo, aby se dočkala ochotného ochránce své dívčí cti? Kdybychom si to tentokrát vyměnili, ty bys dole hlídal, já bych se vyšplhal k okénku…“ „Aby na nás zase vyšpulila zadek, to by se ti líbilo, ha, nestoudníku!“ „Také lahodné pivo by nám přišlo vhod. Takové, jaké ti uvařil ten kajícný vražedník v lese před Mohučí. Hned bych se ho nažbluňkal, 217
abych zaspal tu krkolomnou cestu přes naše milé Bavory! Jsem přesvědčen, že pan vévoda Albrecht nás přivítá s milým úsměvem a uspořádá hostinu, jakou jsme dosud nezažili. Nevěřil bych tomu francouzskému šibalovi, jak že se jmenuje? Ano, Filip a ještě k tomu Sličný, což se mi nezdá. Vsadím své ošumělé škorně proti tvým krásným jezdeckým botám, že mu poslal zprávu, jenom co jsme z Paříže vytáhli kopyta.“ Panoš Radim se zneklidnil. Matěj může mít pravdu! Proč by to francouzský král neudělal? Byli bychom první, které podvedl? Mohl by na tom jedině vydělat. Albrecht by se pustil do křížku s králem Václavem a celá Svatá říše římská by tomu s potěšením přihlížela. Francie by se zbavila soupeře, jenž by se po takové válce musel celá léta hojit. Ano, proč by to neudělal? Panoši Radimovi nedalo, aby se nepřitočil k panu Janovi a se svými obavami se nesvěřil. Pan Jan ho vyslechl, nikoli však se starostlivou tváří, jak Radim čekal, ale se shovívavým úsměvem, jímž ho už víckrát uklidňoval. „Ano, v klamání je mistr nad mistry,“ mluvil o francouzském králi. „Ale my nejsme kojenci, abychom uvěřili jeho zdvořilostem. Víš-li pak, kdo je tajným poslem pana krále Filipa k panu vévodovi Albrechtovi?“ „To věru nevím, pane Jene.“ „Pan Pertold, milý Radime.“ „Ten?“ užasl Radim. „Ano, ten,“ usmál se Jan. „Vždyť francouzský král templářům nevěří?“ „To je pravda, milý Radime. Jenomže pan Filip Sličný netuší, že pan Pertold je templář. A že on to byl, kdo své řádové bratry nabádal, aby mu nepůjčili ani sou. Přijal ho přece jako posla vévody Albrechta, není-liž pravda?“ „A nabádal ho, aby nás zradil!“ „Jaká zrada, panoši Radime? Také on ví, že všechno, co podnikneš proti sokovi, je čestné.“ „I nečestnost?“ „Je nečestností oslabit nepřítele?“ 218
219
„Svatá římská říše není nepřátelskou francouzskému království.“ „Zatím, panoši Radime. Víš, kde jsou hranice touhy po moci? Po bohatství? Po požitcích? Odložme tento rozhovor na příště a slyš ještě něco: Pan Pertold totiž sdělí panu vévodovi Albrechtovi, že ho francouzský král zradil a že proti němu co nejdříve vytáhne. Tím pan vévoda postaví vojsko a pošle je proti Francii. Mezitím proběhnou volby nového římského krále za jeho zády. Tím bude, jak víš, hrabě Adolf Nasavský.“ „Ach,“ řekl Radim, „kam ses poděla, rytířská ctnosti? Kam věrnost danému slovu, kam mužné zápolení čelem proti čelu? Což není více v křesťanstvu touhy po spasení v boji za svatou víru, což není více ušlechtilé služby bez odměny, pro pouhou radost čistého srdce?“ „Nikdy tomu tak nebylo, panoši Radime,“ zchladil ho pan Jan po třetí. „Ale mělo by být?“ „Ano, mělo by být,“ vyslovil konečně pan Jan to, po čem Radim toužil. Mělo by být! A není-li? Pak je naší povinností za čest, obětavost, spravedlnost, lásku a dobro bojovat. Pan Jan nemohl zakončit tento rozhovor lépe. K vévodovi Albrechtovi jel do jeho hrabství samotný pan Pertold Švábský. Družina pana Jana se jeho území vyhnula velkým obloukem, nezabloudila však ani do Mohuče, ani do Norimberka. Její úkol byl splněn. Pro slávu a čest rytířstva, ani ve prospěch českého království nemohl už pan Jan vykonat více. Užitečnější bylo vrátit se do Prahy, ohlásit panu králi výsledek, a tak mu napomoci ke krokům, které hodlal učinit při přípravě voleb nového římského krále. Musí se dovědět o postoji pana mohučského arcibiskupa a o úmyslech francouzského krále, přemítal Radim. Je nezbytné, aby znal ochotu Adolfa Nasavského přijmout římskou korunu, bude-li mu nabídnuta. A musí to znát dříve, než vstoupí v jednání s ostatními kurfiřty, už o záměrech českého krále zpravenými, leč dosud ne zcela a jednoznačně rozhodnutými. 220
Proto ten spěch. Proto ta únavná jízda po cestách necestách, proto vyhýbání se každému možnému zdržení. Kdyby se pan vévoda Albrecht něco dověděl, snažil by se nás zadržet a určitě by vysílal svá vlastní poselství ke kurfiřtům a zajisté by ani on nešetřil zlatem, klenoty a sliby. Všechno by po případném zvolení za římského krále dostal bohatě zpět. Natolik je zkušený a natolik prohnaný, že to ví líp než já, soudil Radim, promýšlel si úmysly, záměry a úklady, o nichž se cestou dověděl. A snoval v duchu další: co bych dělal na jeho místě já? Také bych jednoho podplatil, druhému něco nasliboval, třetímu pohrozil a za zády čtvrtého provedl něco zcela jiného, než co ode mne očekává? Mračil se, zatínal zuby, viděl se v úloze vladaře, nerad si přiznával, že by jednal stejně, ačkoli jako rytíř by měl jednat rytířsky. Co to říkal pan Jan? Nikdy tomu tak nebylo… Je to vskutku pravda? I kdyby to pravda byla, upevňoval v sobě své přesvědčení, je nutno znovu a znovu bojovat proti takové pravdě. Jedinou skutečnou pravdou je čest, služba a věrnost danému slovu. Hrozivě chvátající družina. Řeky a říčky, potoky a mokřiny, výmoly, strže, udržované kupecké cesty, hluboké lesy a kamenité planiny. Noclehy v rozlehlých hospodách pro výpravy za obchodem, skrovný odpočinek, spíš pro koně než pro lidi, na těch hrádcích a tvrzích, které se výpravě přátelsky otevřely. Úlek vesničanů i strážců nevelkých městeček před cválající výpravou s praporci na kopích, dobře vyzbrojenou a v lehkém brnění jako pro bitvu, která může začít každou chvíli. Toto odění bylo nezbytné, protože nebyl vyloučen náhlý přepad lidmi vévody Albrechta, či jeho spojenců, setkání s potulnými rytíři, kteří zde loupí stejně jako v českém království a všude v křesťanstvu. Nejčastěji nocování v klášterech cisterciáků, zpravených od svých řádových bratří v Čechách a na Moravě o výpravě, podnikané podle přání samotného pana krále. Pohraniční hvozdy. Jak jiné než před několika měsíci! Totam je opojně rašící jaro, svítivá žluť pampelišek na lukách, bílé koberce sasanek a modré lány jaterníků v dubinách! Hustý, neproniknutelný prales je hranicí české země od pradávna. Hranice a pevnost. Zeleň 221
dubin, habrů, javorů, lip, jasanů a bříz střídají temné stěny smrků a jedlí. Neproniknutelné houštiny, pouze klikaté stezky pro jednoho jezdce po spádech kopcoviny, vyhýbající se slatím a rašelinám; ty jsou schůdné pouze po břevnech, tvořících přechod. V době cizího vpádu jsou obyvateli pohraničí odstraněny a stezky přerušeny zátarasy. Nyní však vůkol panoval mír, dusný letní úpal byl proniknut bzučením ze všech stran, ptačím křikem a zurčením nesčetných ručejů. Takový je český hvozd a bohdá, že nikdy takovým být nepřestane. A za ním už první osady, shloučené do kruhu nebo čtverce, to pro obranu při vpádu. Slaměné střechy, obílená okénka a za nimi oči, pozorné, zvídavé, jsou-li to naši nebo vrah. Skupina mužů ostražitě sleduje jezdce zpoza závalů z kmenů a skrytých hlásek ve výškách lesních obrů. Dávno jsou zpraveni tajnými znameními, hvízdáním i kouřem zapálených hranic, že se není třeba bát, není to nepřítel, je to vlastní krev. Ale panská; a i vlastní vojsko je koneckonců vojskem, jež se neštítí vzít, co mu nepatří, odejmout jalovici či ovci, vpadnout do spíže a do komory, vyprázdnit sýpku. A první česká slova, slovanská řeč! A první bouřka nad rodnou zemí! Ohlušivý příval vod za burácení po celé klenbě nad obzorem! Fanfáry na uvítanou, pleskot deště o tváře a o boky koní, čvachtání v prohlubních cest, klouzání kopyt po kamení. Nevelká stáda dobytka shluklá na pastvě, kučeravý chumel ovcí kolem seníku. Plaví koně skrytí pod korunami javorů na okraji luk. Urousané bělostné husy a pestré kačeny, zmoklé slepice pod okraji střech, štěkot hafanů. Není krásnějšího zpěvu nad hlasy rodné země! Ano, jsme ve staroslavném, nikdy nedobytém českém království, rozhlížel se Radim novýma očima po kraji, po lidech, po vsích, městečkách a hradech. Nikdy předtím nic takového neviděl. Návrat z ciziny činí naše zraky bystřejšími. Praha! Před družinou se otevřela kotlina, tolik známá a tolik vytoužená. Přísné hradby obkličují obě dvě města, Malou Stranu na vyšším místě, ze západu, odkud přijíždíme, a na druhém břehu, obehnané vlastní hradbou, rozložité, věžaté, přísné, malebné a hrdé 222
Staré Město. Most, postavený kdysi královnou Jitkou, spojuje obě města jako lano, životodárná tepna. Na dohled se vypíná královský hrad, na několika místech dosud pobořený po braniborském drancování. Nad Hradem barevná, vysoká, půlkruhovitá duha, vykouzlená sluncem, nachýleným k západu. Praga, caput regni… Kdy jsem to odtud vyjel? rozhlížel se panoš Radim udiveně. Před sto lety? Holobrádek, zasněný a důvěřivý. Srdce naplněné tklivou melodií loutny a mysl zajata slovy, jimž jsem tehdy valně nerozuměl? Někdy stačí několik týdnů, aby se z jinocha stal muž, z panoše rytíř. Jsou to týdny zkušeností, náhlých setkání, nebezpečných srážek a zrodivšího se poznání odpovědnosti. Nikoli jenom za sebe, ale za svou zemi, za svůj rodný jazyk a národ. Jsem to opravdu ještě já? Již se otevřela brána, od pradávna hlavní brána, jíž do Prahy vstupují cizí poselstva, vzácní hosté, panovnické návštěvy. Dosud nikdy do ní nevstoupil cizák násilím. Družina pana Jana byla uvítána samotným panem purkrabím Zbyňkem ze Šternberka, z bohatého rodu Divišovců se zlatou osmicípou hvězdou v modrém poli. „Pane Jene!“ „Pane Zbyňku!“ Pan Jan sestoupil ze svého grošáka a dva přátelé se objali. Družiníci sestoupili vzápětí. Pacholci a zbrojná čeleď s nimi. Odstrojují koně, odkládají zbroj a zbraň. Jsou vítáni hradní čeledí, okukováni ze všech oken a okének dvořany, písaři, kleriky, paními a pannami. Srdce panoše Radima se opět rychleji rozbušilo. Je mezi těmi tvářemi ta jediná, pro kterou se vracím? Pro kterou jsem ze sedla seskočil co nejobratněji, hodil uzdu pacholku Matějovi co nejnedbaleji, aby viděla, jak jsem na koni doma a jak si vedu, obtížen kovem na své hrudi, opásán mečem jako vítěz? Pokukoval marně, nebylo možno uhodnout, za kterou záclonou, za kterými poloprůhlednými, těžkými skleněnými okny se ukrývá. Ale byl si tím jist. Vítá ho očima, ostýchavá, nemajíc odvahu vyjít s ostatními na nádvoří a přihlížet navracejícím se hrdinům. Její plachost jí to nedovolí. A přesto se ve vzduchu a všude kolem 223
všechno zachvívá její přítomností, na dlažbě nádvoří jsou neviditelné otisky jejích střevíčků, na kovových, tepaných klikách dveří je cítit hebkost jejích dlaní. Zdá se neuvěřitelné, stane-li se náhle vysněné přání skutečností. Obyčejnou, každodenní, samozřejmou. Návrat, o kterém se mu nejednou v těch cizích zemích zdávalo, že se ho snad ani nikdy nedočká. Družina ztichla, jeden po druhém se řadil za panem Janem před vstupní síní. Pan purkrabí kráčí v čele, přichází sám král. Mladý pan král Václav Druhý, jen o málo starší než panoš Radim. A s panem králem jeho stejně mladá choť, dcera pana císaře, nedávno zemřelého, ve dlouhém prostém černém šatě, s černým závojem stínícím oči, půvabnou tvář, zakalenou hořem. Oba usedli na trůn, mlčky, důstojně, jak se sluší v čase smutku. Truchlivost, vládnoucí kolem, padla i na družinu; totam je veselé halekání, s nímž se ještě před nešporami předstihovali v prudké jízdě, aby každý z nich byl prvním, kdo v dálce zahlédne majestátní siluetu Prahy. Tentam je i sebevědomý vstup na nádvoří, vypínání před zraky přihlížejícího dvora, pyšné první kroky po dláždění. Pan Jan přistoupil k trůnu a pokleknuv na pravé koleno, sklonil hlavu, jak se sluší při soustrasti, pronesl za celou družinu slova plná pohnutí: „Kéž je bůh ušlechtilé duši pana císaře milostiv!“
224
JEDNO SPLNĚNÉ A JEDNO NESPLNĚNÉ PŘÁNÍ PANOŠE RADIMA ZAKONČILO RYTÍŘSKOU JÍZDU JANA Z MICHALOVIC Císař Rudolf byl v té době již slavnostně pochován v říšském městě Erfurtu, kde se král Václav s manželkou Jitkou krátce před návratem družiny pana Jana účastnil pohřebních obřadů. Smutek na pražském dvoře sice přetrvával, nebylo s ním však v žádném rozporu uspořádat turnaj, jímž by měly být smuteční dny ukončeny a zároveň oslaven úspěch pana Jana. Toho dne se družina rozjela na své rodné hrady. Do zahájení turnaje zbývalo dvanáct dní; dostatečná doba, aby se každý z nich podělil o zkušenosti z cest se svou rodinou, aby odevzdal dary příbuzným, sourozencům nebo snoubenkám. Také panoš Radim nemohl zůstat v Praze, neslušelo se, aby nenavštívil Světlík, matku a bratry, domov. Otálel déle než ostatní; někteří z panošů se však už nemohli dočkat odjezdu a vyrazili ještě téhož dne, kdy se družina 225
představila panu králi Václavovi. Ne tak panoš Radim, třebaže nevůle pacholka Matěje ho až dráždila. „Pro jednu sukni, pane Radime, jsi zapomněl na vlastní matku! Což už neznáš páté přikázání? Což ještě nemáš dost těch zrádných panen? Chceš k nim připojit další?“ „Nevíš o čem mluvíš,“ nakvašeně si vyjel Radim. „Ale vím, pane Radime. O panně Kateřince. Což sis kvůli ní nevyjel na rytířskou jízdu?“ Bylo zřejmé, že se posmívá. „Kvůli ní jsi sbodl toho chvastouna v Norimberku, seděl jsi ve všech významných vězeních říše a utratil do posledního stříbrňáku obsah míšku, který ti tak skrovně naplnil tvůj pan strýc Hynek.“ Pacholek dovedl být jedovatý, až to panoše bolelo. Je pravda, že utratil všechno co měl, prázdný míšek může obracet, jak chce, nic se z něho nevysype. Že by však pacholek věděl o drahocenném šátku z hedvábí, zdobeném zlatým krumplováním a podivuhodnými vyšívanými květy východní práce, to panoše udivilo. Vybíral jej v Paříži tajně a ještě tajněji nosil uvázaný pod halenou, aby ho o něj při nocování v hospodě neokradla zlodějská chasa. Jasnovidný Matěj ví všechno. „Je-li tomu tak,“ zašlehl v Radimovi náhlý nápad, „odevzdej jí ho! Zajisté se spíš domluvíš s její komornou než já,“ vyňal šátek, pečlivě složený na prsou a vložený do jiného šátku. „Nemohu za ní, jak víš, abych ji oslovil k pohoršení celého dvora, a ona sama ven nevyjde.“ Byla to pravda, pacholek Matěj o ní věděl stejně jako panoš Radim. Navštívit pannu v její komnatě se příčí mravům, požádat o setkání vzkazem po komorné hrozí odmítnutím. Jistě se bojí prozrazení, jež by poškodilo její pověst. Potkat ji náhodou na chodbách hradu není pravděpodobné, alespoň nikoli bez doprovodu služebné dívky, nebo jako členku družiny paní králové. Láska není jenom slast touhy, ale i trýzeň odloučení. A přitom je tak blízko, snad za nejbližší stěnou, o patro výš. „Neuspěl bych, pane Radime,“ promluvil pacholek, hledaje slova, aby svého mladého pána nezranil, „neboť panna Kateřinka bude co nevidět zasnoubena…“ 226
Panoš Radim se málem zapotácel. Cítil, jak se mu rozechvělo srdce. Snad i pobledl. Lžeš! chtělo se mu vykřiknout. Vymýšlíš si, abys mé rozzlobil! Nebylo by to po prvé! Odkudpak znáš takovéto zvěsti? Od pacholků, dvorské chasy, od čeledínů a děveček, kteří nemají nic jiného na práci, a proto tkají pomluvy a klevety! Dohadují se o svatbách a úmrtích dříve, než se kdo spojí láskou nebo smlouvou, dřív, než kdo ulehl na úmrtní lože. „Kdo ti to řekl?“ zachraptěl Radim. „Povídá se,“ mluvil Matěj pomalu, „že je dcerou nebožtíka pana krále Přemysla Otakara, a tudíž našeho pana krále Václava nevlastní sestrou… Zplodil ji se svou tajnou láskou, jež už není mezi živými. Panna Kateřinka je sirota. Nikdo o tom však neví, mají ji zde za opuštěné děcko z jakéhosi cizího rodu, jehož se nebožtík Přemysl Otakar pouze ujal. Ale my víme své…“ Radim polykal, zatínal čelisti, hnětl rukojeť meče, přešlápl z nohy na nohu, opřel se o roh zdi v přízemku, ve vstupním sále, nyní osamoceném, kromě jeho a Matěje. „Kdo ti co řekl o jejím zasnoubení?“ opakoval s důrazem Radim. Matěj pokrčil rameny. Mohlo to znamenat, že neví nebo že to nechce říci. Nejspíš nechce prozradit pomlouvače nebo nepokládá mluvku za důvěryhodného. Radim proto opakoval po třetí: „Mluv, nebo přiznej, že sis to vymyslil!“ „Proč bych si vymýšlel něco, o čem štěbetají vrabci na střeše? O čem šplouchá voda ve Vltavě? Řeč se sama sebou líhne. Přišel někdo, vzal něco, šel bych za ním, nevím za kým,“ začal zase mlet svá pořekadla, jichž má vždycky dostatek, jako by z ošatky holubům sypal. „Jak jsem koupil, tak prodávám.“ „Za koho?“ Radim žalem téměř sípal. „Jako by mi hubu zamkli. Nevím.“ Snad to není pravda, zadoufal panoš Radim. Pacholek slyšel kdoví co, čeleď si ráda vymýšlí. Ale… Také se říká, že ani mlýnská kola se naprázdno netočí. Kdo mi řekne pravdu? A bude-li tomu tak, k čemu je mi taková pravda? A což se na mne neusmála, což mi nepůjčila loutnu? Nezašlehl jí z očí plamének, jenž mě celou cestu posiloval, i v nejtěžších 227
okolnostech mě živil nadějí? A cožpak se někdo urozené panny ptá, za koho se chce vdát? Zejména, je-li to skutečně královská dcera z vedlejšího lože? A je-li, což by jí můj erb nebyl dost vzácný? Panno Kateřinko, jaké hoře jsi mi připravila? „Lžeš!“ zarazil pacholku Matějovi další řeč. Musel se ho zbýt, musel být sám. A nejvíc ze všeho musel slyšet, že to není pravda, že panna Kateřinka na něho věrně dodnes čeká, že se ho nemůže dočkat a vyhlíží ho odněkud oknem. Jenomže líčko, jež by poznal z dálky, nikde neviděl, nebeská modř oka nikde nezasvítila, zlatý vlas nezavlál. Panoš Radim musel na rodný hrad Světlík rozechvěn, pobledlý, neklidný a s myslí, která jako by ani nebyla jeho. Bylo to ukrutných deset dní, ale, kupodivu, Radim se vracel do Prahy s novou nadějí. Nic nového se od té chvíle nedověděl, nikdo ho žádnou zvěstí nezmrazil. Mohlo se tedy zdát, že pacholek Matěj opakoval řeči, jakých se na každém hradě, v každém městě, na každé vsi rojí tucet do týdne. Usoužené první dny jako by vítr zavál, znovu se před ním objevovala ta vysněná tvář a zněla medová slova. Ne, nemůže to být pravda, cožpak je možno pannu prodat jako kobylu? Je to možno, dotíral neviditelný našeptavač. Nebylo by to po prvé a nebude to naposledy. Jak se kdysi vdávala má vlastní paní matka? Jak samotná paní králová Jitka? A která z poddaných dívek odporuje, zaslíbí-li ji otec komu? Zbude jí pláč a odevzdání stejně jako kterékoli urozené panně. Proč bych měl však trpět já? bouřil se panoš Radim, odhodlán si pannu Kateřinku vybojovat. Tak se utěšoval a znovu zmítal po celou dobu svého pobytu na Světlíku a v Brodě, kam také zavítal, aby vybral na penězích svůj otcovský podíl a vypravil se ke dvoru co nejskvěleji. Kůň se pyšnil novým kropířem; nebyla to již hnědka pana Jana, ačkoli ten mu ji věnoval jako čestnou odměnu za účast na jízdě, ale vraník dobrého chovu, jehož mu zatím opatřil bratr Jindřich jako dar po návratu domů. Vyleštěné brnění vlekl starý dobrý valach, jenž si již odpočinul po tak daleké pouti. Ve vaku byl poskládán honosný slavnostní oděv pro slyšení a hostiny. Za doprovod mu už nesloužil 228
pouze jediný pacholek, nýbrž celá výprava v čele se samotným nejstarším bratrem Jindřichem. Nechyběl v ní ani mladší Smil a nejmladší Oldřich, jemuž se už opaření z vařící vody při zabijačce vyhojilo. Všichni v nejlepším odění, jaké vlastnili. Celá lichtenburská větev rodu ostrve se vydala ke slavnému turnaji, na němž bude jejich bratr Radim pasován na rytíře, to předpokládali jako samozřejmost. A až na bratra Oldřicha mu to také ze srdce přáli. Ten jediný záviděl, neboť byl narozen o několik okamžiků dříve jako starší z dvojčat a byl přesvědčen, že by měl být také o to dříve pasován. Nikdo z bratří netušil, že pasování není prvním a jediným přáním Radima. Panoš doma nic neprozradil a také Matěj dodržel slib, jenž na něm Radim cestou vymámil, aby o panně Kateřince na Lichnici nepadlo ani slovo. Matěj nebyl nikdy věrolomník, uměl zatnout zuby a nevydat hlásku, i kdyby mu kleštěmi jazyk tahali. A tak první, co Radim v Praze vyhlížel, nebylo zápasiště, ale dívčí postavička, čilá veverka, mírná holubice. Jenom koutkem oka tě zahlédnout, snil Radim, kmit šatu, drobný krok! Nepodařilo se mu to; hned poté, co dospěli do Prahy, ubytovali se na Starém Městě pražském, jak se nazývalo od dob krále Otakara, když přistavěl na protějším břehu nově ohrazené podhradí pro přistěhovalce z cizích zemí, veskrze obchodníky, dvořany, zbrojnoše, služebnictvo, mlynáře a jiné mistry potřebných řemesel. Odedávna vlastnili Lichtenburští v Praze dům se stájemi a dvorem; tam se ubytovali i nyní. Marně bloudil toho prvního dne po ulicích a doufal, že zaslechne řeč o tom, co dělá král a králová, co dvůr, jaké novinky odtamtud slýchat. Civěl na prostranný rynk Starého Města, již ozdobený chvojím, vlajkami českých rodů na vysokých žerdích, se sedadly ve třech stupňujících se řadách za sebou po západní i východní straně, na postavené a barvou českých králů natřené šraňky, na vzdutý baldachýn pro vzácné hosty, kdyby zapršelo, i kdyby dusně pálilo letní slunce. Chodil v nenápadném odění jako pouhý měšťan, syn z lepšího domu, jenž okouní, protože nemá potřebu pracovat. Nikdo v něm netušil odvážného rytíře, reka kulatého stolu krále Artuše, nebo 229
družiníka samotného knížete Václava svatého, dědice české země… Ne, nejsem dosud rytířem, skromně namítal sám sobě panoš. Ale budu co nejdříve, nepřihodí-li se něco nečekaného. Vždycky může proti pasování vystoupit závistník ze znepřáteleného rodu, pomlouvač ode dvora, karatel z kapituly pana biskupa, jemuž se panošovy mravy nemusejí zamlouvat. Může se dovědět o panně Gudrun a její žalobě na hradě pana z Michelsberka, může vznést pochyby, jsem-li dostatečně zbožný, abych mohl v očích světa zosobňovat rytířské ctnosti… Ne-li dříve, tedy při klání ji zajisté uvidím, zeskromněl posléze, zesmutněl. Také pro členy rodu ostrve jsou vyhrazena čestná místa pod baldachýnem, vedle mužů a žen, synů a dcer nejpřednějších českých rodů. Jenom Vítkovci se nedostavili, uraženi popravou jejich předáka pana Záviše z Falknštejna, kdysi otčíma mladého Václava, tehdy králevice. Ale všichni Radimovi příbuzní tu budou, z Lipé i Dubé, také Divišovci a Buzovci, Benešovci se svou zavinutou střelou, zvanou odřivous, kdekdo z Markvarticů, neboť je to hlavně jejich velký svátek. A také nejeden rytíř z Moravského markrabství, ba i z Lužice. Uvidím ji, rozhodl se panoš pevně. A děj se co děj, buď jak buď, nikdo mi nezabrání, abych ji nepožádal o ruku! Buď mi svědkem svatý Jiří, že to udělám! Te deum laudamus zvučelo sytými hlasy kleriků, chóru pražského kostela při ranní mši prvního dne největšího turnaje, jaký kdy viděla Praha. Kostel byl dokonale naplněn a ještě se tísnil zástup lidí před vchodem, zvědavých na rytíře, kteří se vrátili z dalekých zemí. Nebylo vídáno, nebylo kdy slýcháno o takové výpravě. A hle, jsou to urození páni z české země, kteří dosáhli této slávy! tak se říkalo mezi lidem, tak si šeptali muži i ženy, jinoši i dívky, starci i pacholata, ukazujíce si hned na toho, hned na onoho pestře ustrojeného pána a paní, ubírajícího se dovnitř. Vskutku, jenom o velkém rokování se sejde tolik slávy, všecek výkvět české země, jako se sešel nyní, na vrcholu léta, od samého rána, tavícího slunečními paprsky střechy domů na Malé Straně i dole, ve městě za řekou. 230
Po slavné mši, zakončující dny smutku, povstal král Václav v královské lóži a pohybem paže si vyžádal ticho. Chystal se promluvit. Nebylo pochyb, že uvítá družinu pana Jana, vysloví mu dík za šíření slávy českého království, za věrnou službu, poskytnutou koruně. Paní králová, dosud pobledlá, nadzvedla si černý závojík a zvědavě se rozhlédla po shromáždění, dosud se tísnící v lavicích i stojící v prostranství blízko vchodu. Pan biskup, sloužící toho dne, odešel do sakristie, aby se odstrojil; dům boží se v této chvíli proměnil ve sněmovnu. „Páni a paní, rytíři a panoši, dvořané a ostatní věrní! Hle, mezi vámi je jeden z vás, stejně chrabrý a dobrý, jakož jste chrabří a dobří i vy, kdykoli ochotní položit svůj život za čest a slávu království! Budiž mu dík a boží požehnání, budiž mu chvála a jeho paměť nechť přetrvá na věky! Leč v této chvíli a na tomto místě je mi určeno oznámit vám jinou novinu, nad jiné radostnou! Jeho prvorozený syn, panoš Beneš, a ctná panna Kateřina, schovanka mé nebožky matky královny Kunhuty, žijící na dvoře ve vší počestnosti a dobrého vychování, jsou od této chvíle jeden druhému zaslíbeni, aby v den, dle dohody smluvený a panem biskupem schválený vstoupili do manželského svazku, jemuž budiž požehnáno! Tolik vám oznamuji a prosím vás, dobří a věrní urození, abyste tomuto sňatku přáli, jakmile se mu dostane křesťanského posvěcení. Žehnej vám oběma bůh,“ obrátil se na panoše Beneše, jenž stál královské lóži nejblíže, a k panně Kateřince, kterou panoš Radim zahlédl teprve nyní, až dosud byla skryta za blankytným závěsem nad králem a královou. Už zahlédl její tvář, skloněnou a jakoby stydlivou, její zlatý vlas, ukrytý do zavinutí, umně stočeného, jaké nosí svobodné dívky. Její kroky, její pokleknutí před králem a královou, její hlava, na chvilku otočená k hlavě panoše Beneše, všecek ten obraz byl Radimovi jako rána kyjem, po níž upadl do mrákot. Jak jinak nazvat tupou, vše pronikající bolest, jíž se žádné jiné utrpení duše nevyrovná? V té chvíli porozuměl panoši Benešovi, jeho urputnosti, s níž odmítal nabídky ke smíru; ba, proč mi v Mohuči ani ruku nepodal? Připadal si jako ve zlé nemoci. Neschopen úsměvu ani šklebu. Jako by zapomněl odpovídat na pozdravy, ba nepoznával podoby 231
panošů a rytířů, s nimiž kdysi sloužil na dvoře, jež znal z návštěv, společných lovů a příbuzenských rokování. Míjel lidi kolem sebe jako stíny, puzen jedinou touhou být sám, daleko ode všech a ode všeho, daleko od připravovaného klání a bez vzpomínek na jakousi rytířskou jízdu pro čest tajné lásky, jako by jí nikdy nebylo… Chvátal dolů, do Prahy, pobízel koně ke spěchu, nechtěl vidět své rozjařené bratry a příbuzné z blízkých rodů, musel být sám, protože jen samota pomáhá hojit to, co vyhojit není v lidských silách. Neviděl slavnostní průvod na koních, sám pan král v čele, kolem něho korouhevní páni a přední dvořané, klusající mezi jásajícími zástupy od Hradu dolů, přes most královny Jitky a pak Mosteckou bránou do ulic a rynků Starého Města, aby ještě do poledne dostihli tržiště, proměněné v místo pro klání. Tam již čeká družina trubačů, čtyřmecítma je jich, po dvanácti vlevo od baldachýnu a vpravo, týž počet na obou stranách náměstí. Zaslechl je, sám už ve dvoře lichtenburského domu. Koně odvedl pacholek Matěj, jenž nepromluvil ani slovo, ačkoli to bylo proti jeho zvyku. Stačilo, aby se zadíval na zmučenou tvář svého mladého pána a oněměl. Slavnosti se Radim toho dne neúčastnil, ležel oblečený na lůžku ve své jizbici a plakal. Druhého dne ráno se objevil mezi svými bratry němě, jako vyhořelý. Hrdě, téměř beze slova si navlékl slavnostní oděv, mlčky se společně s nimi vydal na tržiště, přihotovené pro sedání, a usadil se na vybraném místě, již ozdobeném vlněnou látkou s vyšívaným znakem dvou černých zkřížených ostrví o šesti sucích na zlatém poli. Dobrá polovina nejhořejší lavice vlevo od krále byla vyhrazena Lichtenburkům, pánům z Lipé a z Dubé i ostatním příbuzným téhož erbu. Podobně byla předem určena místa pro další rody; nejblíže králi byli usazeni jeho rádcové, mezi nimi poblíž samotné paní králové Pertold Švábský, nedávno ještě nenáviděný a obávaný šedý mnich. Zahlédl ji… Seděla mezi dvorními dámami a byla ještě líbeznější než kdykoli předtím. Netvářila se nikterak šťastně; což byla vskutku zaslíbená proti své vůli? Lépe řečeno: bez své vůle? A jak jinak? Sirota, zrozená mimo manželství, byť králem, nemůže odporovat, 232
má-li být provdána do jednoho z nejmocnějších rodů království, jenž tím bude ještě víc upoután ke koruně. Také ona kosým pohledem zavadila o jeho tvář, ihned se však odvrátila. Neslušelo se, aby dívka, právě zaslíbená k manželství, upoutávala na sebe pohledy cizích mužů. Také Radim si nemohl dovolit časté střety očima, musel mlčky sedět na svém místě, přihlížet počínajícím obřadům, jimiž jsou zahajovány turnajové slavnosti, a zarývat se do svého nitra, utýraného bolestí. Tam v té síni sama stála, už mě ani nepoznala… Také já jsem blízko stál, kéž bych ji byl nepoznal! Troubení fanfár ho vytrhlo; veliký turnaj v královském městě Praze započal. Kratochvíle jako při každém klání. Skupina pážat na oslících, ozbrojeni dřevěnými mečíky, se prohání po rynku, výskajíce a honíce jeden druhého; tu oslík jednoho shodí, tam se vzepře a odmítá poslouchat svého malého pána. Kolem smích, radostné pohledy, hovor; pobíhání číšníků s nápoji, vínem a pivem, s mísami pokrmů pro vzácné přihlížející na tribunách. Cvičení ve střelbě lukem a šípy; jsou to starší pážata a nejmladší panoši, kteří se teprve dneškem vyvázali ze služeb paním a vstoupili pod ochranu rytířů, aby si osvojili mužné ctnosti. Mistři lučištníci z řad dvorské a panské čeledě zaujali po nich prostor a závodili v přesných zásazích do terčů na vzdálenost celého prostranství; tito střelci zahajují obvykle bitvy, zasáhnou smrtícími ranami přední šik protivníkovy jízdy a vyřadí jej z boje, poplaší koně, rozptýlí řady. Musejí mít pevné luky, ostré šípy a jistou ruku. Pak pole ovládli skřeti, šašci, akrobati a masky oblud v chlupatém odění za medvědy, kance a lesní stvůry. Posléze nastoupili psovodi, aby předváděli svůj výcvik; psi vybíhali a vraceli se, přeskakovali šňůry, podlézali břevna, stavěli se na zadní nohy a na zahvízdání se vraceli k pánům, aby jim ulehli k nohám. Po nich sokolníci sňali čepičky z hlav svých ptáků a vypustili je; zvítězil ten, jehož pták vyletěl co nejdříve a na znamení hvízdnutím se hbitě vrátil na 233
234
sokolníkovu ruku. Dopoledne pak bylo zakončeno nástupem pěvců v různobarevných oděvech podle zemí, odkud pocházeli. Vedro udeřilo do ulic, únava otupěla mysli, byl čas oběda. Prostý lid a bohatší měšťané se ztratili do svých domů, pro dvůr a rodiny urozených hostí byla pořádána hostina přímo na náměstí pod stany bez postranních křídel. A pro úlevu těla po hostině byly vztyčeny plachty v místě, zvaném Ungelt, kde byly hnojné jámy odedávna připraveny pro tento účel. Slavnostnější zahájení turnaje panoš Radim dosud nikdy nezažil. Dosud nikdy o něčem takovém ani neslyšel. Přesto byl smuten až k smrti. První klání začalo až po nešporách. Známý obraz, věčně stejné vzrušení. Herold se svou hůlkou ohlašuje zápasící, vysvětluje znaky jejich rodů, vzpomíná slávy předků. Trubači oznamují pozouny začátek srážky. Třesk a ržání koní, stále totéž a pokaždé nové. Pád s koně, zlomená dřevce, příjezd vítěze před tribunu a přijetí odměny z rukou vybrané dámy. Odevzdávání koně, zbraně a zbroje poraženého, které se zase sluší ihned vrátit za jásání diváků. A druhé klání. Třetí a další, až do sklonku dne, kdy se slunce zešikma opírá o střechy Starého Města. Špičaté, příkré, vysoké hradby proti řece vrhají dlouhé stíny a v dálce za řekou se modrá Hrad. Herold zakončuje první den a oznamuje jména rytířů, kteří se spolu utkají zítra, ve hlavní den. Bude to výkvět českého a moravského panstva, představitelů jednotlivých rodů, jejichž pověst tím bude v jejich rukou. Panoš Radim náhle zaslechl své jméno. Ano, Remunt z Lichtenburku, v německé podobě, jak je zavedeno u dvora od časů Václava Jednookého, děda nynějšího krále! Kdo mě vyzval? vztyčil se panoš, strnul, zaposlouchal se. Kdože? Panoš Beneš z Michalovic, syn pana Jana? Ten, který mi vyrval mou tajnou lásku? Ten, který mi ztrpčoval rytířskou jízdu s družinou pana Jana? A který mi odmítl podat pravici na usmířenou? Ano, on… V té chvíli opustila Radima skleslost, vyrval z duše stesk, naplnil 235
se hněvem. Zaplál po pomstě. Odmítl jsi mou nabízenou pravici, přijmeš tedy ránu mým dřevcem! Miř na hlavu, kdo to na mne tehdy takto volal? Ano, pan Jan. Otec panoše Beneše. Miř na hlavu a zvítězíš? Zítra, panoši Beneši, říkal si Radim v touze po odvetě, zítra mezi námi rozhodne boží soud! Toho večera se nemohli Radimovi bratři vynadivit jeho veselí, žertům, bujnosti až přeháněné. Společně vyrazili na toulky po Starém Městě, ba, způsobili výtržnost, potloukli se v hospodě s několika syny zpupných německých měšťanů, jejichž vyzývavé chování je uráželo. A ještě víc jejich okázale hlučná cizí řeč. Na lůžka klesli až k ránu, nic nedbajíce toho, že jejich bratra čeká perný den. Nikdo z ostatních rytířů se však nechoval jinak; unaveni budou všichni stejně. Mrav velel, aby každý z panošů, ucházející se o pasování na rytíře, sbodl při klání některého ze svých soupeřů. Mohl jím být buďto rytíř, již pasovaný, nebo jiný panoš, rovněž se ucházející o tuto čest. Radimovi byl záměr panoše Beneše nad slunce jasný. Buď on, nebo já. Jeho úkol je však prostší, musí prostě zvítězit, neboť jeho souboji bude přihlížet panna, jemu právě zaslíbená. Neměl jinou volbu; mohl si sice zvolit za soupeře kohokoli jiného, je si však vědom, že to by bylo vykládáno za zbabělost. Kdekdo ví, jaká hořkost mezi námi po dobu rytířské jízdy panovala. Musel vyzvat právě mě; a také pro pannu Kateřinku, o jejímž úchvatu mého srdce dobře ví. Miř na hlavu, opakoval si slova pana Jana. Dosud nikdy nebyl tak klidný jako ve chvíli, kdy mu pacholek Matěj podával uzdu jeho nového koně, vraníka. Kdy mu podvazoval přilbu, na níž se chvějivě zvedaly černožluté chocholy, barvy rodu. Kdy potěžkal dřevce, omalované v těchže barvách a nadsedl, aby se co nejpevněji znovu usadil a chlácholivými slovy uklidňoval koně. Mezerou ve sklopené přilbici si změřil protivníka. Jeho přilbice byla rovněž ozdobena chocholy, ale v barvě žluté a modré a na jeho štítu barevně zářila orlice Markvarticů, znak pana Jana, pod nímž se zcela nedávno sám vrátil ze slavné rytířské jízdy, jaké až dosud nebylo v 236
křesťanstvu rovno. Nenaslouchal slovům chvály z heroldových úst. Jeho myšlenky se nesměly toulat, musely být upřeny na jediný cíl. Vzepjal se až při zvucích pozounů, po nichž pobodne koně a v co nejprudším trysku se rozjede proti postavě v brnění, jež se bude řítit ve stejném trysku proti němu. Nedokázal se však přece jenom přemoci. Neodpustil si jediný krátký pohled směrem ke tribuně, kde pod baldachýnem v českých barvách, červené a bílé, svití zlatý vlas, upevněný čelenkou. Jak jinak jsem si představoval toto klání! blesklo mu myslí v poslední chvíli. Jak jinak jsem toužil pobodnout koně, srazit se ve vítězném třesku s kýmkoli na světě, a pak, v ruce přilbici, ve druhé uzdu koně, poklonit se před vytouženou pannou, na všechny čtyři strany světa, jak velí služba ženskému pohlaví, vtělenému do té jediné panny nebo paní, jež je k této službě tajně vyvolena. Ale v tomto jediném pohledu zahlédl její úzkost. Je to možné? stačil ještě zachytit ten kmit, to překvapivé zjištění. O koho se bojí? O koho vlastně? Opozdil se o zlomek času, poznání ho zmrazilo. Bojí se o panoše Beneše! Ale proč? Proč vlastně? Náhle všechno věděl. Stačil mu tento zášleh pravdy: podřídila se, nemohla jinak. Je usmířena se sňatkem, který jí byl určen. Bude věrnou manželkou a dobrou matkou. Bude pečovat o domov a děti, které přijdou. Bude útěchou svému muži, jenž se k ní bude vracet po strázních vladařského života, nebo po únavných rokováních či bitvách. Bude takovou, neboť takovou je. Je-li nejvěrnějším obrazem muže statečný bojovník a ochránce domova, je posláním ženy oddanost, s níž udržuje pouto, tvořící rodinu. Právě proto jsem ji na první pohled miloval… Všechny tyto myšlenky se vešly do nejmenšího okamžiku. Do toho krátkého šlehu, jenž dělil oba soupeře, než se srazili. Miř na hlavu, řekl pan Jan. A zničíš jeho štěstí, ozvalo se něco jiného. Panoš Beneš musí zvítězit, aby jeho zaslíbení s pannou Kateřinkou mohlo být vyvrcholeno slavnostním pasováním na rytíře… 237
Potřebuji já právě dnes toto pasování? V posledním okamžiku náhle odklonil dřevce, mířící na hlavu panoše Beneše. Jakoby náhodou, klopýtnutím koně, slabosti paže, jak si to mohl vysvětlovat nezkušený divák, pouhý měšťan, dámy ode dvora. A tento odklon znamenal náraz do vzduchu, pouhý rozmach, po němž vzápětí následovala prudká rána dřevce panoše Beneše do Radimova štítu. A pád. Jeho pád na tvrdou udusanou zem rynku, mnohokrát pošlapaného kročeji lidí i kolesy vozů. Pád bolestivý, ale nezraňující. Zdálo se mu, že zaslechl výdech úžasu vlastních bratří, kteří klání rozumějí a nechápou, co se v této chvíli stalo. Ale Radimovi bylo lhostejné jásání, patřící jeho soupeři, jeho vítězný oblouk, jímž vedl koně kolem náměstí, zastavení před tribunou a poklony, jimiž vzdával úctu dámě svého srdce. Ano, panně Kateřince … Panoš Radim povstal, uchopil uzdu svého krásného nového koně, vraníka, dar nejstaršího z lichtenburských bratří Jindřicha, a přiblíživ se k panoši Benešovi, uklonil se a předával mu uzdu. Nerozhlédl se po divácích, nechtěl číst v očích bratří jejich neporozumění. Věděli, co se stalo, ale netušili proč. Nikdo z nich by se tak nezachoval. Nikdo z nich však také nemiloval pannu Kateřinku. Ani její tvář neviděl, nemohl. Výraz panoše Beneše ho však přesvědčil, že ten něco tuší. Že něco ví. A po prvé od chvíle, kdy se spolu na Michalovicích porvali, vyčetl v jeho očích dík. Porozuměl, snad jediný ze všech z celého tohoto množství lidí, urozených i neurozených, ví, co se před chvílí na turnajovém zápasišti událo. Proč právě on, panoš Beneš, musí být zítra pasován na rytíře, zatímco Radim dobrovolně odložil své pasování do neznámé budoucnosti. Nikdo z obou soků neřekl ani slovo. Ale Radim bezpečně věděl, že mu v té chvíli alespoň v myšlenkách panoš Beneš stiskl pravici. Tak, jak to měl učinit už v daleké a zapomenuté Mohuči. Přijal od soupeře zpátky svého koně i gesto, jímž mu vrací zbroj. A pak se osamocen, tichý a již nikoli smutný, nýbrž jakoby vyprahlý, vracel sám a sám do pražského domova lichtenburských bratří. Turnaj ho od té chvíle přestal zajímat. 238
Až do příštího jitra, kdy se k němu dostavil sám královský herold. Ohromil svým příchodem nejenom Radima, ale ještě víc jeho tři bratry, kteří s ním od včerejška nemluvili pro hanbu, kterou přivodil jejich rodu. Herold řekl stručně a bez slavnostního úvodu: „Pan král tě zve, panoši Remunte z Lichtenburka, k rytířskému pasování.“ „Mne?“ užasl Radim. „Jsi panoš Remunt z Lichtenburka?“ „Jsem.“ „Pak jsi pozván ty.“ Herold odešel a v jizbici, kde snídali čtyři bratři ze Světlíka, ještě dlouho vládlo ticho. Až povstal bratr Jindřich a stále ještě přesvědčen o omylu, pronesl před odchodem na slavnost: „Tak tedy – s pomocí boží a pod ochranou svatého Jiří – jděmež!“ Všichni panoši, kteří jako poslední zkoušku vítězně sbodli své soupeře, družiníci pana Jana z jeho rytířské jízdy, i několik mladíků z panských rodů pro jiné zásluhy, nastoupili toho dopoledne do dlouhé řady ve svém pestrém odění a svých barvách. Hlavy nepokryté, jeden po druhém poklekali za vyzvánění zvonů všech pražských kostelů na pravé koleno, aby přijali z rukou pana Jana rytířské pásy a trojí poklepání plochou meče na pravé rameno. Panoš Radim, dosud nevěřící v pravost pozvání, pochybující o cti, které by se mu mělo dostat, zvedl zrak a přímo jej zabodl do očí pana Jana; zašeptal, nechtěje, aby ho slyšel pan biskup, udílející požehnání všem novým rytířům po řadě, jak byli pasováni a přijati ranami mečem mezi muže: „Byl jsem přece poražen, pane Jene?!“ „Všechno jsem viděl,“ pan Jan také šeptal. „Zvítězil jsi, rytíři Radime ze Světlíka!“
239
OBSAH Odjezd panoše Radima z rodného Světlíku do Michalovic a odpolední příhoda v kutnohorské hospodě Málo slavný příjezd na hrad Michalovice a nezdařené první setkání s rytířskou družinou pana Jana Dvě setkání na mělnickém hradě, z nichž první mělo podobu panny Kateřinky a druhé šedého mnicha Panoš Beneš něco před Radimem tají a také pan Jan jednal podivně, když bral v ochranu nepřítele Turnaj na hradě Michelsberku a zápletka s pannou Gudrun, jež dopadla spíš nečekaně než šťastně Radimova zpověď nepomohla k odhalení úlohy šedého mnicha, ani ho neosvobodila od výčitek svědomí Cestou panoš Radim přemýšlel, jak napravit svou pověst a co nejlépe splnit své poslání Nečekaná záchrana panoše Radima a jeho pacholka Matěje nijak nepřispěla k odhalení cizích záměrů Zajetí panoše Beneše odkrylo poslání šedého mnicha, ale Radim i nadále pokračuje v roli herolda Podivné setkání v začarovaném lese, úklad černých mnichů a zázračné vysvobození ze zajetí Přijetí v arcibiskupově rezidenci bylo nepříjemným překvapením po cestě plné nebezpečí a záludů Arcibiskup napravil svůj omyl, zbytečně zaplacený krví, záhada šedého mnicha však trvá i nadále Příjezd do Paříže a neočekávané setkání s mužem, který se doposud vydával za někoho jiného, než byl Přijetí družiny pana Jana ve slavném městě Paříži a úspěšné vyvrcholení poselství českého krále Jedno splněné a jedno nesplněné přání panoše Radima na konci rytířské jízdy Jana z Michalovic
240
7 21 35 49 63 78 93 108 123 137 151 166 180 195 209
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Jarmila Rosíková Svazek 174
Alexej Pludek
RYTÍŘSKÁ JÍZDA JANA Z MICHALOVIC Ilustroval Ervín Urban. Graficky upravil Zdeněk Kudělka. Vydal jako svou 7306. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1987. Odpovědná redaktorka dr. Alena Benešová. Výtvarný redaktor Jiří Fixl. Technická redaktorka Zoe Blahová. Ze sazby monofoto písma Baskerville vytiskl ofsetem Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 1. 15,27 AA (12,79 text, ilustrace 2,48), 15,54 VA. Náklad 48000 výtisků. 1. vydání. 13-860-87 14/64 Vázaný výtisk 25 Kčs Pro čtenáře od 12 let
241
