Poetismus Zdroje poetismu Po odeznění poválečné krize zavládla v Evropě i Americe optimistická atmosféra, vyplývající z důvěry v budoucnost moderního světa. Pronikavé změny zasáhly všechny oblasti života: 1. Evropa se demokratizovala: zanikly nadnárodní postabsolutistické říše (Rakousko-Uhersko, Rusko, Turecko), v Evropě poprvé převážil počet republik (zpravidla liberálních) nad monarchiemi (zpravidla poněkud konzervativními). 2. V drtivé většině Evropy bylo uzákoněno všeobecné volební právo. Nevídaně se zkvalitnilo společenské postavení žen: zvýšila se jejich zaměstnanost, a tedy i ekonomická samostatnost, přestaly být vzácností mezi studenty vyšších stupňů škol, šířeji se uplatnily v kultuře. Přirozenější a méně formální základ získaly intimní vztahy i pravidla rodinného života. 3. Svět – a zejména Evropa – zažil prudký rozvoj vědy a techniky. Do běžného života lidí pronikly automobilová, autobusová i letecká doprava, také venkov se elektrifikoval, relativně běžnou součástí vybavení domácností se staly telefon i rozhlasový přijímač. 4. Přístup lidí ke kultuře se demokratizoval rozšířením filmu a biografů (jež představovaly lidovou alternativu k svátečně laděným kamenným divadlům), vznikaly však také neformální divadelní scény (autorského divadla) s repertoárem aktuálně reagujícím na soudobé společenské dění, rychlý rozvoj zaznamenalo moderní výtvarné umění, tanečníci se začali vlnit v rytmu exotického džezu, vycházejícího z hudby amerických černochů. Novinářství zprostředkovalo nejširším vrstvám obyvatelstva kontakt se světovými událostmi, ovlivnilo však i čtivější podobu umělecké literární tvorby. Uvolněnější a přirozenější pravidla ovládla také svět módy a společenských zvyklostí. 5. Běžnou součástí politiky se stalo i úsilí o řešení sociálních otázek. Rejstřík lidských práv byl rozšířen o práva sociální: byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, rozšířila se činnost odborů a začalo vyplácení podpory v nezaměstnanosti, pracovníci získali nárok na dovolenou a starobní důchod, objevily se dětské ozdravovny a školy v přírodě. 6. Zápolení mezi jednotlivci i národy se přeneslo z bojišť na sportoviště. Věnovat se sportu (atletice, fotbalu, tenisu, vodáctví) se stalo dokladem harmonického a kvalitního života. Po skromných předválečných začátcích se rozběhl cyklus olympijských her (přibyly i zimní soutěže). Sportovní příznivci si mohli zafandit v hledištích stadionů, kde např. v Čechách při kopané návštěvnost, předváděná hra i celková atmosféra výrazně převyšovaly dnešní úroveň. 7. Světové hospodářství – podle makroekonomických ukazatelů – zaznamenalo výrazný vzestup: hovořívá se o zlatých dvacátých létech. 8. Evropa se sblížila s exotickými zeměmi: byly pro ni výhodným obchodním partnerem i zajímavou kulturní inspirací. 9. Liberalizovalo se školství: výuka se zaměřila více na praktickou užitečnost a na větší respekt k individualitě žáka. Mládež častěji vyjížděla na zahraniční studijní pobyty. 10. Novým tématem se stalo trávení volného času. Posílil se vliv masové kulturní produkce (literární, hudební, filmové…). Vedle velkého objemu triviální kultury se tu objevily i nadčasové hodnoty. Mezi česká specifika v tomto směru patřil tramping: věnovala se mu především mládež z dělnických i středních vrstev, která pod vlivem četby i filmu napodobovala o víkendech i prázdninách v prostředí české přírody život severoamerických zálesáků.
Zůstávaly však i problémy. Na prvním místě to byly přetrvávající příkré sociální rozdíly: zisky z ekonomického rozvoje zůstávaly především v rukou podnikatelů. Ze zvažovaných možných řešení vyčnívala inspirace komunistickým (bolševickým) Ruskem (od r. 1922 nazývaného Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně Sovětský svaz). Po r. 1918 vznikly prakticky ve všech evropských zemích komunistické strany. V Rusku panovala diktatura vůdců jediné povolené politické strany (1917 – 1924 vůdcem Vladimir Iljič Lenin). V ekonomické sféře tam nejprve nastalo období válečného komunismu (1918 – 1921), kdy bolševici zestátnili všechny klíčové podniky a veškerou ekonomiku podřídili vládním příkazům. Po svém vítězství v občanské válce však bolševici vyhlásili Novou ekonomickou politiku (1921 – 1928), která povolila soukromé podnikání zemědělců a malých výrobních i obchodních firem, což znamenalo lepší zásobování venkova a vzestup životní úrovně ve městech. Sovětskou moc také podpořila – byť často s výhradami – generace mladých ruských umělců, zejména spisovatelů. Druhým zdrojem nestability v poválečné Evropě se staly národnostní rozpory. Právo národů na sebeurčení, které bylo ideovým základem pro vznik nových, poválečných národních států (včetně Československa) totiž vítězné dohodové velmoci nepřiznaly menšinám náležejícím k poraženým národům, Němcům a Maďarům. Ovšem ve 20. letech jak Německá, tak Rakouská republika byly demokratickými státy se silným vlivem národnostně snášenlivé levice. Souhrnně řečeno, 20. léta byla svébytnou dekádou s charakteristickými rysy, které ji odlišovaly od dob předcházejících i následujících a které dodnes poutají naši pozornost. Ve 20. století bychom našli už jen jediné takto výrazné desetiletí: 60. léta. Kultura 20. let se vyznačovala reakcí na všechny rysy nového, moderního života. Vzniká (či po předválečných začátcích se rozvíjí) celá řada uměleckých směrů. Z nich nejpříznačnějším pro tuto dobu se stává kubismus. Název vznikl r. 1909 jako hanlivá přezdívka. Kubismus opustil perspektivní zobrazování prostoru a v podobě zobrazovaného objektu zdůrazňoval základní geometrické tvary. Zejména ve svých počátcích kubismus dokázal navíc v jednom obraze nabídnout několik pohledů na objekt z různých úhlů. Barevnost kubistických obrazů byla střídmá, převládaly barevné tóny sobě navzájem blízké. Silnou inspirací kubismu bylo africké černošské umění. Kubisté dávali svými díly najevo, že si zachovávají individualistický odstup od skutečnosti, ale zároveň ji vnímají ostře analytickým pohledem. Nalezneme tu i atmosféru fantazijní hry, založené na umělcově imaginaci. Zakladateli kubismu byli kolem r. 1910 umělci tvořící v Paříži: Španěl Pablo Picasso [pikaso] (1881 – 1973) (např. obraz Avignonské slečny / Les Demoiselles d'Avignon; 1907; olej na plátně, 245 x 235 cm) a Francouz Georges Braque [žorž brak]. Kubismus postupně pronikl i do sochařství, architektury, uměleckých řemesel, a dokonce do literatury. Jedním z významných center kubistické tvorby se staly České země. Definice a hlavní představitelé poetismu V atmosféře 20. let vznikl v Českých zemích nový umělecký směr poetismus. Je to jediný umělecký směr, který se zrodil v českém prostředí, ale nikdy nepronikl za hranice. Proto mu v jiných státech zpravidla nebývá věnována pozornost, ovšem velké rehabilitace se dočkal v r. 1984, kdy jeho čelnému představiteli, Jaroslavu Seifertovi (1901 – 1986), byla udělena Nobelova cena za literaturu. Sám Seifert vztáhl toto vrcholné ocenění na celou poetistickou generaci (byť sám ji svou tvorbou i velmi dlouhým životem přesáhl).
Poetismus vznikl kolem r. 1923 v Praze v prostředí uměleckého sdružení Devětsil (založeného 1920). Hlavními autory poetismu byli básník a mnohostranný umělecký teoretik i kritik Vítězslav Nezval (1900 – 1958) a umělecký teoretik a organizátor kulturního života Karel Teige (1900 – 1951), do Devětsilu dále patřili literáti Jaroslav Seifert (1901 – 1986), Konstantin Biebl (1898 – 1951), František Halas (1901 – 1949), Vladislav Vančura (1891 – 1942), malíři Marie Čermínová (1902 – 1980; od r. 1922 působila pod pseudonymem Toyen [toajen], který pro ni vymyslel Seifert; dlouhá léta žila v Paříži, od r. 1947 natrvalo, stala se jednou z nejvýznamnějších žen-malířek v dějinách světového výtvarného umění) a její dlouholetý životní partner Jindřich Štyrský (1899 – 1942), kreslíř a literát Adolf Hoffmeister (1902 – 1973), divadelníci Jindřich Honzl (1894 – 1953), Jiří Frejka (1904 – 1952), Jiří Voskovec (1905 – 1981) aj. Jak vidno, Devětsil i poetismus byly výrazně generační záležitostí: sešli se tu umělci narození ve šťastný čas: v době První světové války byli příliš mladí, něž aby na ně dolehly její hrůzy (nemuseli do armády), ale po r. 1918 byli právě tak mladí, aby mohli v plné míře využívat všech příležitostí poválečného světa, zejména možnosti cestování a sbírání zkušeností ve světě. Poetismus patří mezi směry moderny. Jeho cílem bylo vytvářet umění osvobozené od morálního patosu starší generace (zejména té, která se cítila spojena s étosem masarykovskolegionářského boje za svobodu). Poetisté se distancovali od této sentimentálně heroizující pózy, jednak proto, že ji nyní pěstovali (ve školách, médiích, veřejných oslavách apod.) často lidé, kteří kdysi sami k odboji nepřispěli a jen opatrnicky vyčkávali, jednak proto, že poetisté nemohli zavírat oči před rozšířenými projevy sociální nespravedlnosti, kdy československá ekonomika 20. let patřila k nejdynamičtěji se rozvíjejícím v Evropě, ale reálné příjmy dělnických vrstev zůstávaly stále na nízké úrovni. Proti kultuře generace otců tedy poetismus nabízel metodu, jak nahlížet na svět, aby byl básní: 1. Proti závažným pojmům i vlivným idejím starší kultury stály svobodné emoce i obrazy. 2. Skutečnosti moderního světa byly zobrazovány v podmínkách fantazie, hry, okouzlení exotikou a svobodné erotiky. 3. Proti racionálním a logickým pravidlům výstavby uměleckého díla stály spontánnost, okamžitá inspirace a blesková asociace (v tomto ohledu se poetismus poněkud shodoval se surrealismem). 4. Forma básně i možnosti jazyka náležejí k plnohodnotným zdrojům literární inspirace: posunují se hranice práce se zvukovou stránkou verše (především s rýmem, zvukomalebností apod.), experimentuje se s grafickou podobou poetického textu. 5. Byla odmítnuta oficiálně vyhlašovaná společenská funkce umění, ale poetismus přesto angažovaně promlouval k aktuální podobě společnosti: vybíral si náměty z lidové zábavy (jako jsou film, cirkus, zábavní parky, dobrodružná četba aj.), ukazoval svět obyčejných lidí jako svobodnější, protože nespoutaný kariérou a byznysem, oceňoval nenápadnou lidskou sounáležitost v protikladu k pokrytectví, přihlouplosti či sobectví společenské smetánky. 6. Poetismus hledá a nachází poezii, půvab a překvapivou (až iracionální) proměnlivost v běžných skutečnostech moderního, především městského života. Hlavním smyslem uměleckého díla je básnivost a hra obrazotvornosti, umění má být květem koruny života. Poetismus bývá řazen do avantgardy, tedy do skupiny těch uměleckých směrů 20. a 30. let, kde byla tvorba ovlivněna levicovým zaměřením svých autorů. Někteří byli členy komunistické strany.
První poetistickou básnickou sbírkou se stala Nezvalova Pantomima (1924). Měla formu pestré koláže složené z textů (nejen básnických) v nejrůznějších žánrech, upoutala i originální grafickou úpravou. Nezval, který se sice narodil v rodině učitele na jihomoravském venkově, ale již za univerzitních studií splynul s Prahou, ji pojal jako manifest poetismu, v němž se zároveň uvedl jako jedinečně talentovaný básník s mimořádně pohotovou obrazotvorností a nevídaně lehkým jazykovým stylem. Součástí Pantomimy je básnická skladba Podivuhodný kouzelník (která vyšla již r. 1922), ale nejčastěji se citují krátké básně z oddílu Abeceda, kde inspirace vychází z výtvarného vnímání jednotlivých písmen. Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Pantomima (1924) Abeceda A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí a člověk neví kam by složil hlavu.
oranžový plod lampión mléčné záře jímž matka poprvé opíjí v kolébce syna B druhé písmenko dětského slabikáře a obrázek prsu milenčina (…) D luk jenž od západu napíná se Indián shlédl stopu na zemi Poslední druhové zhynuli v dávném čase a měsíc dorůstá prérie kamení g Teď vzpomínat mi každý dovolí při g na pohotovost Fairbanksova lasa
Na zemi říje stádo buvolí a já jím argentinský řízek z jejich masa K v optikově skříni viděl jsem Paprsek letí tam a zase zpět Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem je být jak slunce býti jako led N Od hlavy až k patě milenec k milé je láskou přitažen Lásky je vratká však jak spojovací linka hlásky N RRR bubínky daly se na pochod přes devět mostů přes sedm vod RRR komedianti z Devětsilu rozbili stánek na březích božského Nilu
Poznámka: Douglas Fairbanks (1883 – 1939) – americký filmový herec, představitel mladých, fyzicky obratných mužů v dobrodružných filmech, včetně několika westernů. Vítězslav Nezval, Moderní básnické směry Z velmi volného přirovnání tvaru písmene A se stříškou vzniká první verš. Asociací chatrče a divošských stanů přeskočí fantazie na rovník a přeje si přenésti jeho klima do našich věčně deštivých krajin. Z rýmu chatrčí–vystrčí se zrodí představa šneka, vystrkujícího růžky z domu, který nosí s sebou. A za pomoci rýmu nad Vltavu–hlavu si vybaví obraznost ubohé lidi bez přístřešku. Vidíme, že báseň se nezrodila z nějakého předběžného plánu, nýbrž během složitého rozvíjení obraznosti omezované i podporované rýmem.
Vítězslav Nezval (26. 5. 1900 Biskoupky /u Moravského Krumlova/ – 6. 4. 1958 Praha) Český spisovatel (především básník), literární a výtvarný teoretik i kritik, překladatel. Jeden z předních představitelů české moderní kultury 20. a 30. let 20. století, významná osobnost uměleckých směrů poetismu a surrealismu. Pocházel z rodiny venkovského učitele, vystudoval gymnasium v Třebíči, ale nedokončil Právnickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity ani Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Žil především jako spisovatel na volné noze, ale také přispíval do různých novin a časopisů a v letech 1928 – 1929 byl dramaturgem pražského autorského Osvobozeného divadla (1923/1926 – 1938, klíčovými osobnostmi tu byli Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Frejka, Jindřich Honzl). V r. 1922 Nezval vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil (existovalo 1920 – 1930), které se stalo hlavním centrem tehdejší české modernistické kultury (jeho dalšími literátskými členy byli Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker, Jiří Voskovec, Konstantin Biebl aj.). Na půdě Devětsilu se Nezval podílel na utvoření literárního směru poetismu, který objevoval a zprostředkovával hravou a emotivní poezii všedního života v moderním poválečném světě, ovšem udržel si také citlivost vůči tíživým sociálním rozdílům. Nezval básník vynikal jak bohatou imaginací (představivostí) a námětovou invencí (vynalézavostí), tak pohotovým a esteticky i významově objevným vyjadřováním. Ve 30. letech se Nezval stal vůdčí osobností českého surrealismu (výtvarného a literárního směru vzniklého ve Francii a chápajícího umělecké dílo jako odraz spontánních intimních, racionalitou nekorigovaných – tedy nadreálných – představ, spojovaných jen volnými asociacemi). Nezval hodně cestoval po Evropě (Francie, Itálie, Sovětský svaz…) a seznámil se s řadou vynikajících kulturních osobností. V r. 1924 vstoupil do komunistické strany, v r. 1944 byl jako antifašisticky orientovaný člověk zatčen německou tajnou policií gestapem a krátce vězněn, 1945 – 1951 pracoval na ministerstvu informací. Nezvalovou životní partnerkou byla (od r. 1926) Františka („Fáfinka“) Řepová (sňatek až 1948), potomka (syna Roberta, narozen 1954) však měl se svou milenkou (od 1952) Olgou Jungovou. Některá díla: Básnické sbírky Pantomima (1924; v ní cyklus Abeceda), Menší růžová zahrada (1926), Skleněný havelok (1932), Sbohem a šáteček (1934), Praha s prsty deště (1936), Žena v množném čísle (1936), Absolutní hrobař (1937; inspirováno slavným španělským surrealistickým malířem Salvadorem Dalím), Matka Naděje (1938), Chrpy a města (1955); Básnické skladby Podivuhodný kouzelník (1922), Akrobat (1927), Edison (1928; o vztahu mezi tvorbou básníka a vynálezce; zhudebnil 1978 Jan Spálený), Zpěv míru (1950); Divadelní hry Milenci z kiosku (1932), Manon Lescaut (1940; francouzská předloha z r. 1731), Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956); Literárněteoretická kniha Moderní básnické směry (1937); Knížka pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936).
Jaroslav Seifert: Na vlnách TSF (1925) Nezvalovým přítelem, kolegou i spolupracovníkem byl Jaroslav Seifert (1901 – 1986). V mnoha směrech se však od Nezvala odlišoval: pocházel z pražského dělnického předměstí Žižkova, a měl tedy již z dětství zcela jinou, mnohem drsnější sociální zkušenost. Proto také vstoupil do literatury sbírkou v duchu proletářské poezie: jmenovala se Město v slzách (1921) a byla věnována Praze v době poválečné krize (Praha se stala Seifertovi jedním z hlavních celoživotních témat). Poetistické období své tvorby zahájil Seifert v r. 1925 sbírkou Na vlnách TSF (Télegraphie sans fil; francouzská zkratka pro bezdrátovou telegrafii). Většina básní této sbírky má i významotvornou grafickou podobu: takovým textům se říká kaligramy.
Poznámka: clown [klaun] – klaun, šašek (ve 20. letech se v češtině toto slovo psalo stále původním, anglickým pravopisem). C2b Otázky a úlohy Obě básně ukazují poetistický vztah k lásce a erotice. Dlužno ovšem říci, že velmi otevřeně toto téma zpracovávali i jiní umělci Devětsilu; např. Toyen proslula tím, že – průkopnicky mezi ženami-výtvarnicemi – neměla žádné zábrany při výtvarném vyjadřování erotické tematiky (viz např. její známý obraz Ráj černochů (olejomalba na plátně, 1925). Objasněte námět i téma obou básní a odhadněte, jak s nimi souvisejí grafické podoby obou textů: 1. K básni Cirkus: a) Najděte v básni znaky pravidelné kompozice. Jaké obsahové otázky z toho vyplývají, jak se dotýkají postav Johna a Chloe a jak na ně odpovíte? b) Jakou roli v příběhu hrají motiv cirkusu a postava klauna? c) Co znázorňuje tvar básně a proč? 2. K básni Počitadlo: a) Proč zrovna jablka a proč zároveň z Austrálie? Co se tu o erotickém vztahu můžeme dozvědět? b) Jak vysvětlíte, že báseň o „dospělém“ tématu má grafickou podobu dětského počitadla?
Atmosféra československého meziválečného moderního umění byla také zvláštní tím, že prakticky všichni jeho významní tvůrci se navzájem osobně znali a trávili spolu mnoho času plodnými diskusemi (při osobních setkáních i třeba jen v korespondenci) na kulturní i jinak aktuální témata. Jaroslav Seifert ze svého dlouhého života, kdy byl v kontaktu jak se svými uměleckými vrstevníky, tak s osobnostmi o generaci staršími i s teprve nastupujícími mladšími tvůrci, vytěžil obsáhlou vzpomínkovou knihu, čtivě a působivě napsanou. Z politických důvodů se však k českému čtenáři dostávala ve své úplnosti jen postupně. Jaroslav Seifert (1901 – 1986): Všecky krásy světa (samizdat 1979, v zahraničí česky 1981, cenzurovaně v Praze 1982, v úplnosti v Praze 1992) Na tváři lehký žal Je tomu něco víc než půl století, kdy jsme s Karlem Teigem zaklepali, nikoliv bez trochy nedůvěry, na dvéře tehdy ještě malého nakladatelství Václava Petra, abychom mu nabídli rukopis mé třetí knížky: Na vlnách TSF. (…) Naše nedůvěra nebyla bezdůvodná. Knížka na tehdejší časy byla opravdu exkluzívní. Již sám titul. Jako jedna z prvních knížek hlásila se k novému uměleckému směru, a tak nejen její autor, ale i Teige, který ji typograficky upravil, přičinili se ze všech sil, aby duch poetismu ohlašoval se na jejích stránkách nejen hlasitě, ale i s provokační apartností. Básnicky pak to bylo nejen drobné nactiutrhávání vážným věcem, ale vedle vážnějších básní byly tam verše poznamenané převráceným motem Máchovým: Na tváři lehký žal, Hluboký v srdci smích. Doufali jsme, že nakladatel bude přinejmenším překvapen, nebude-li se vůbec zdráhat vydat knížku tak neobvyklou. Překvapil nás. Prohlédl rukopis, se vším byl srozuměn, se vším souhlasil, rukopis přijal a za dva či tři měsíce knížka vyšla přesně tak, jak jsme si přáli. (…) A tak vám, milý pane Petře, přes tu propast času i života podávám ruku. Oba jsme už staří. Ale že se to pěkně vzpomíná na ty doby, kdy byl člověk mlád, měl radost ze všeho nového, na smrt nemyslil a ničeho se nebál! Poetismus se samozřejmě uplatnil i v próze a dramatu. Patrně nejpopulárnějším poetistickým prozaickým dílem je novela Rozmarné léto od Vladislava Vančury (1891 – 1942). Vančura byl původní profesí lékař, ale věnoval se mnoha uměleckým oborům (včetně filmové scenáristiky). Svým knihám vtiskl svébytnou tvář především prostřednictvím jazykových experimentů: poetistickou hravost spojoval – dosti nezvykle – s archaizující češtinou, čerpající z tradic renesanční slovesnosti, nevyhýbal se však ani moderním hovorovým výrazům. Psal ze současnosti i z historie, jeho hlavním tématem bylo uplatňování svobodné přirozenosti člověka. Rozmarné léto se zařadilo i do vizuální kultury: již v 1. vydání v r. 1926 je kongeniálně ilustroval Josef Čapek a v r. 1967 byla natočena zdařilá filmová verze (režie Jiří Menzel).
Vladislav Vančura (1891 – 1942): Rozmarné léto (1920) V lázeňském městečku Krokových Varech leží na řece Orši, která tudy protéká, říční plovárna (jakých tehdy bývalo mnoho). Majitelem plovárny je Antonín Důra, který tu pracuje se svou manželkou Kateřinou. Na plovárně často sedává a debatuje se svými přáteli: katolickým knězem Rochem a vojenským majorem Hugem. Všichni jsou pánové středního věku, je jim k padesátce, a jejich život plyne poklidně. Antonín Důra Dozpívav svoji písničku, veliký Antonín složil ruce na zádech a maní dýchal na kuličku teploměru. Sloupec téměř neúplatný sotva se pohnul a Důra znamenaje tuto řádnost měl několik myšlenek, jež se vystřídaly v sledu míšených karet. „Tento způsob léta,“ děl vposled, odvraceje se od přístroje Celsiova, „zdá se mi poněkud nešťastným. Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý. Který měsíc nám zbývá, jestliže ani červen není dost vhodný, abychom pečovali o zdraví a o tělesnou čistotu? Nuže, ať je podnebí příznivé čili nic, tyto věci nesnesou odkladu.“ Řka to, ujal se mistr řemene, svlékl svůj šat a dívaje se dolů do vody, jež zrcadlila jeho dlouhé zarostlé nohy, roubení bazénu a nebeskou báň, znamenal obraz obrácené nádoby, kterou kdosi neuměle postavil právě na okraj, a dodal: „Ach, plovárna a tato číška jsou prázdny.“ (…) Vzpomínka panina „Můj manžel plkává dosti často,“ pravila paní Důrová, „ach! Je mi to snášeti od sedmnáctého roku, neboť vězte, že jsem se provdala mláda. Ano, mohla jsem voliti mezi lepšími chlapíky, než je mistr, avšak Antonín zbil ženichy, a zmocniv se klíčů, jež jako s uděláním se hodily k mým dvířkám, obtěžoval mě tak dlouho, až bylo nutné slaviti svatbu. Je to pravda, Antonín býval velmi zamilován a velmi zdráv, chci se vsaditi, že toho měli ti kluci dost, když je zmlátil. Maloměstskou idylu rozčeří příjezd kouzelníka Arnoštka a krásné provazochodkyně Anny, kteří bydlí v maringotce a na náměstí konají vždy večer veřejné představení. Arnoštek se přijde vykoupat na plovárnu. Kouzelníkův zevnějšek Zatím si Arnoštek rozepjal kabát a svlékl se odkládaje oděv část po části na hřebík a na petlici. Konečně vyšel zjevuje útlá bedra a hrudní koš, vyvstávající nazad o půl pídě. Byl oděn krásným trikotem flanderským a nepotřeboval plavek. (…) Nevýřeční profesoři „Proklatě!” pravit major. “Mistře, vy se nedáte jen tak zhola. Čím to je, že jste tak výmluvný?“ „To jest,” odpověděl, „z mnoha důvodů. Mohu vám z nich říci nejvážnější: je to proto, že nejsem knihomol. Před pěti nebo šesti léty bydlil zde profesor Karlovy university, muž rozvážlivý, písemný půtkář a člověk, jenž potřásat literaturou starou i novou, a víte-li pak, že nedovedl říci souvisle číslo kabiny, kde se svlékl. Od těch dob soudím, že vzdělání tohoto druhu je na obtíž, chceme-li se vyjadřovati.“ Geniové málo sliční Na těchto hovorech kouzelník Arnoštek neměl účasti. Stál, jsa opřen o brlení plovárny, stál, maje nohu přes nohu, díval se a mohl si pokuřovati. Krátce, stál dívaje se a díval se stoje. „Vidím,” děl major, “že křivý hrudník nezbavuje kouzelníků sebevědomí.”
Arnoštek provede kouzelnický trik: dá zmizet majorovým hodinkám a vzápětí je vyjme ze svých úst. Potom povypráví o svých zkušenostech z putování po Nizozemsku a Německu a paní Důrová uzná, že: „Pan Arnoštek je švarný chlapík! Kdepak, kdepak by se vzalo ve vás tolik roztomilosti.“ Všichni tři pánové a paní Kateřina – ta ovšem zvlášť – se vypraví shlédnout Arnoštkovu produkci. Začněte! Zatím přátelé došli na stanoviště kouzelníkovo. Bylo tu hodně lidí. Nad zástupem, připomínajíce zkřížené meče, stály dvě vidlice, mezi nimiž byl napjat provaz. (…) Abbé ještě nedomluvil, když se ozvaly hlasy kolovrátku, jenž po věky bude připomínati harfy, bubny, píšťalky a puklice andělského kůru. Tu kanovník zvážněl, major čekal bez znepokojení a Antonín se jal poklepávati nohou. (…) Zatím Arnoštek znamenaje, že lidí více nepřibývá a že je nutno počíti s představením, vyskočil ze svého vozu a čekal jako dveřník, co zvolna sestupovala dívka, jejíž tvář byla skryta pod maskou. „Žil jsem dosti klidně,“ řekl Antonín, „a nesnáším vzruchu. Cožpak není hezká? Chybí jí něco?“ (…) „Víte co, Antoníne,“ řekl major, „vidím, že slečna má v ruce dvě misky a že vybírá peníze. Až k nám přijde, požádáme ji, aby sňala své pouzdro.“ Výběrčí „Sláva,“ odpověděl Antonín, „abbé, připravte si drobné!“ Dívka, jež neměla jiného jména než Anna, šla ulicí diváků přijímajíc mince, jež nepadaly zhusta a jejichž hlas pravil, že nejsou ze zlata a že je nouze. Došedši pod strom, kde se usadili kluci, zdvihla své misky až k nim a tak, že její údy tvořily přímý úhel, jenž je prubířský kámen krásy. Tu bylo zřejmé, že má dokonalá ramena, chlapeckou hruď, dobře utvářené nohy a že je útloboká. Avšak některé staré ženské, které ničemu nerozumějí, pravily, jako by ji poznávaly: „Ach, ta se jmenovala za svobodna Nezválková a její otec, jenž byl velký hříšník, všechno uměl a skládal krásné básně.“ Dívka zachovávajíc půvab, nepříslušný chvíli, kdy se jí nedostalo ani měďáku, kráčela k Antonínovi, který byl nejpřívětivější a zřejmě šlechetný. (…) Nedávaje nic poklepal prstem na plech misky a usmíval se nad nesnází, o níž je lépe mlčeti než mluviti. Anna poděkovala zdvořile a rozumně všem třem pánům, a nežli ji major požádal, aby odložila svou masku, učinila tak sama. Dívala se nikoliv bez zalíbení a bez vhodných rozpaků z jednoho na druhého a pravila: „Barva této škrabošky, jak vidíte, je červená. Byla zvolena namátkou, ale podržím si ji, neboť se mi zdá, že vám nepůsobí nelibosti.“ „Byl jsem to právě já,“ odpověděl Antonín, „kdo si stěžoval do tohoto způsobu úpravy tváře. Je dostatek zdravotnických námitek a někteří auktoři je uvádějí v přesvědčujícím množství, avšak je dosti času, abych je vyjmenoval?“ Řka to, Antonín se naklonil k uchu Anninu a jal se jí prudce a naléhavě cosi šeptati. Společenské poklesky (…) „Dosti,“ pravil major poklepávaje mocně na mistrovo rameno, „slečna, jak vidím, pospíchá a nemůže odpovídati.“ „Věru,” přisvědčila Anna, „čas je příliš krátký, popilme si.“ Řkouc to, povzdechla, a dotekši se zlehka Antonínova lokte, odcházela s miskami ke skupině mladíků, jež ji přijala stejně vlídně a s dvorností. (…)
Mistr se chystá na hlídku Doma Antonín seznal, že se paní Důrová právě vrátila z téhož divadla a že pomýšlí na spánek. „Dnes,” pravil zíraje oknem k jasnému měsíci, „je tmavá noc a spousta ničemníků má asi zálusk na tvoje podušky, na tvoje pláště, utěrky, mýdla a na ostatní pomůcky plovárenské. Lehni si bez starostí. Půjdu je hlídat. Strávím noc ve veliké kabině na loži, které je tvrdé, ale nechť, budu spát lehounce a na půl oka.“ Stížnosti Kateřininy Když Antonín zavřel dveře, paní Kateřina Důrová usedla na okraj postele a pohrávajíc se střevícem nikoliv nejmenším jala se uvažovati: Protimluvy tohoto lehkomyslníka jsou dosti zábavné, avšak úhrnem mě můj manžel trápí a působí mi hoře. Jsem nešťastná pro nepatrnost jeho rozumu, jenž se zbřídil v službách odporného těla, avšak je rovněž pravda, že můj manžel chrápe od večera do rána, aniž chvíli před spaním uvažuje, co bude zítra. Je to spáč a nadto nemírně pije. (…) Potom obrátivši se ke zdi v poduškách, jež byly pruhovány, jakož se sluší praporu tygřic, budovala si několik představ o dokonalosti Arnoštkově. (…) Neklidní snění (…) Nuže paní Důrová zdvihla svoje střevíce, a oblékši plášť, přistoupila k oknu. Bylo na třetí hodinu zrána a šedé svítání se sotva započalo. Nábřeží bylo pusté a řeka tmavá, neboť do ní právě vstupovala noc. (…) Dům a zvyky Antonínovy (…) Paní Důrová znala dopodrobna zvyky manželovy a tu, když se jí zachtělo vyjíti a když mimo nadání nalezla vrata zavřena, zabušila do nich pěstí a řekla: „Ach, toho starého pošetilce, toho osla, jenž se domnívá, že mě zavře, aby mohl bez zasloužené odplaty tropiti své výtržnosti! Jenž mě zavře, aby se mohl toulati po nocích! Ba co dím, aby smilnil! Neboť jsem si jista, že tento ohavník nalezl poběhlici, jež se s ním dorozuměla. Nu ovšem! Nu zajisté! Tím jedině lze vysvětliti jeho bezbožné manželství.” (…) Mohutná léta devadesátá (…) Procházejíc vrbovím Kateřina zaslechla několik vzdechů, jež zřejmě nepocházely z hrdla Antonínova. Zrychlila krok. Luna, hvězda milenců, doposud zářila, u porostech se ozývali ptáci a zdálo se, že bude krásný den. Paní Důrová nehleděla však na nic. Kráčela krátkým a hněvivým krokem, vstoupila na most, přešla jej vratkou nohou a stanula přede dveřmi velké kabiny, kde byla Antonínova postel. Leckteré průpovídky jsou s to, aby zchladily hněv a prudká vzplanutí mysli, ale žena mistrova jich nevzpomněla, právě jako neuvážila příběhu o zemčatech. Za dveřmi bylo slyšeti dva hlasy, a protože pouze jediný z obou mohl náležeti Antonínovi, paní Důrová zabušila na dveře křičíc z plna hrdla: “Otevři! Otevři, ty zpustlý a namlouvačný hanbáři! Otevři, proudníku, sice vyrazím dveře!” Řkouc to jala se opravdu hledati kopáč, sochor či sekeru. Věčná chvíle V kabině nastalo ticho. Míjela hrůzyplná chvíle a Kateřinino srdce udeřilo devadesátkrát. Pojednou bylo slyšeti pád a jasný cinkot skla. ”Propánaboha,” vykřikla paní. „Vy pijete! Pánové! Jste to vy? Jste to vy, pane majore? Jste to vy, pane kanovníku?” Vedle plovárenského vchodu stávala od nepaměti stará stolice. Kateřina pobíhajíc a udeřivši se do kolenního kloubu o její roh spatřila ji pozdě a tu, aniž zaklela, vzala do náruče tento nábytek a nesla jej ke dveřím kabiny. Potom, sotva židle stála, vystoupila na ni, a zachytivši se horních okrajů
prken, s dychtivostí vznesla svoje velikolepé tělo do výše, aby mohla nahlédnouti horním otvorem do vnitra kabiny. Tak vida! V tu chvíli otevřel Antonín dveře. “Chutě, chutě,” pravil zachovávaje vážnost, ačkoliv z jeho kalhot crčela voda, „co otálíš, co tu prodléváš. Běž! pospíchej i přines tomuto nebohému děvčeti krapítek teplého mléka a suché prádlo! Obávám se, že je dočista utopeno.” „Jakže,” děla paní mistrová přistupujíc k loži Antonínovu, na němž spočívala Anna majíc oči obráceny v sloup a košili přilepenu k růžovému tělu. „Hrome, vidím, že je mokrá,” dodala po chviličce ticha hrubě přehlížejíc Anninu krásu, jež prosvítala. Zmoudřete! Na druhý den, když abbé a major přišli na Důrův ostrov, otázali se Antonína, kdo to v noci tonul a koho zachránil. „Oho,” řekl mistr mezi prozpěvováním (neboť Kateřina byla již odešla po nákupu), „vytáhl jsem z Orše maličkou chudinku, děvčátko nikoliv starší než dvacet let. Byla by se, pánové, dočista utopila.” „Dnes při snídani jsem zaslechl jakési řeči,” pravil kanovník. „Mluví se, Antoníne, že to byla Anna z vozu kouzelníkova a že jste ji vlekl vrbinami až sem. To nešťastné děvče, majore, bylo prý nuceno vrhnouti se do vody, aby uniklo návrhům nestoudníkovým! Vy mlčíte, Antoníne, souhlasíte, abyste byl veřejně označen za svůdníka a jmín lumpem?” „Máte zcela pravdu,” odvětil major, „je dobře míti veselou přítelkyni, znám to. Jejich tlamičky a jejich uši jsou malé a růžové.” Řka to, major zřejmě jsa pohnut se odmlčel a po chvíli dodal: „Pravím, že to znám, avšak čas míjí a věci se zapomínají. Vy, Antoníne,” děl obraceje se k mistrovi, „jste si počínal hůře než lancknecht v městě, jehož bylo dobyto, a abbé vás nazval právem darebákem.” „V mém dobrodružství,” pravil Antonín, “není nic ošklivého, neboť Anna je naživu, dýchá a chodí. Slíbil jsem ji něco ryb, a vy, majore, byste mi měl přispěti, neboť- jak jsem si úkradkem všiml - je to opravdu hezké děvče.” Dosti Slyše to, kanovník vyňal z kapsy Ars amandi P. O. Nasona a udeřil knihou o zemi, takže se zdvihl obláček prachu. Potom se jal abbé spílati a mluvil špatně o literatuře a o knihách řka, že básníci jsou lidé nesmělí, že to řemeslo nezjednává cti a že platí u ženských za onuci. Když se vylál, zdvihl opět svoji knihu a pravil: “Výtky, které jsem vznesl proti krásnému písemnictví, neplatí bez výhrady a neplatí obecně. Avšak je nezvratná pravda, že ženské jsou hlupačky a že nikdy a nijak nebyly účastny velikých věcí aniž rozkoší duševních.” „Právě tak,” poznamenal major zapaluje si doutník, „nesloužily nikdy ve vojště, a jakkoliv se jim líbí přiléhavé spodky a barevné kabátce, nerozumějí vojenství ani za mák. Víte-li pak, abbé, že jsem se nesetkal s dámou, která by znala základy balistiky nebo taktiky a která by měla jakékoliv mínění o těchto věcech? Pah,” doložil, „dovedou kaziti staré rody křížíce se s největší snadností s potomky šlechty a přivádějíce na svět čtenáře poštovních knížek.” Horlivost Zatím paní Důrová spořádala špíži a vrátila se k Orši. Antonín ji spatřil, jak přichází, a dal se ihned do velikého poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom,
ujav se provazového víchu, jal se vytírati louži vkládaje do práce velikou sílu. „Tento člověk,” pravila paní Důrová, „je můj manžel a podvádí mě! Dnes v noci jsem přistihla v jeho posteli holku.” „Což nebyla mokrá?” odvětil Antonín. „Byla,” vece opět paní, „poslyšte však, jak se to zběhlo. Ve veliké kabině je dřez plný vody. A do tohoto dřezu, majore, či do této kádě, abbé, schováváme láhve, aby si nápoje, které jsou u nás na prodej, uchovaly svěžest a náležitou teplotu.” Když paní zevrubně popsala způsob uchovávání potravin a způsob svého obchodování, postavila se ke dveřím, jako stála ráno, a opakujíc všechno své počínání jala se bušiti na dveře. „Slyšela jsem třesk a zvonění skla, slyšela jsem, jak crčí voda padajíc zpátky do kádinky. Pohříchu teprve teď vidím, pohříchu teprve teď je mi jasné, že crčela z Antonínových kalhot a že si tento cizoložník sedl do vody jen proto, aby mě oklamal a zmátl: Té nestoudnosti! Podvedli mě, smočivše si košile a spodky.” Kdo to byl? „To by byla zlá a neodpustitelná prorada,” děl abbé, „avšak podívejte se na Antonína, myslíte, a je pravděpodobné, že by tento mamlas získal děvče tak hezké? Jste si jista, že se nemýlíte? Poznala jste opravdu Annu kouzelnici?” „Kanovník Roch má pravdu,” dodal major. „Byla ta snad nějaká babka z hub či z roští. A víte co, paní, snad ji Antonín opravdu vytáhl z Orše, neboť kdepak máte jistotu, že se věc přihodila, jak ji vypravujete, a že s tou ženskou Antonín spal. Váš manžel býval necuda, ale teď je to již starý člověk.” „Vím nejlépe, jak je stár,” odpověděla paní mistrová, „vím to dobře, ale ta děvka nebyla ani z hub ani z roští, nýbrž z vozu. Vy jste na to káp, byla to Anna.” „Tak,” pravil major, když paní Důrová vyběhla z plovárny, „vaše lítice vypráší Anně kůži. Vidíte ji, jak utíká? Vidíte, jak se vzteká?” „Moje žena,” děl Antonín, „je potrhlá a zlá baba. Nezbývá mi nic, než abych vzal čepici a hůl a šel za ní. Obávám se, že nebude vyhnutí a že budu nucen, abych jí natloukl.” (…)
