Podzemní nacistická továrna Richard ve vzpomínkách bývalých vězňů

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění

Barbora Bursíková

Podzemní nacistická továrna Richard ve vzpomínkách bývalých vězňů

Bakalářská práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc.

Praha 2015

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely. V Praze dne 24. 3. 2015, Barbora Bursíková

Bibliografická citace Podzemní nacistická továrna Richard ve vzpomínkách bývalých vězňů [rukopis] : Bakalářská práce/ Barbora Bursíková; vedoucí práce: prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. -Praha, 2015. -- 108 s.

Anotace Bakalářská práce se zabývá podzemní nacistickou továrnou Richard z pohledu vězňů koncentračního tábora v Litoměřicích a Malé pevnosti, kteří v podzemí pracovali. Zaměří se na život a výrobu v podzemí, denní režim, pracovní podmínky, ale především na pocity a dojmy vězňů samotných. Hlavním zdrojem pro práci budou sepsané vzpomínky vězňů, uložené v Památníku Terezín. Pozornost bude věnována i historii továrny a koncentračního tábora v Litoměřicích a v závěru bude zamyšlení nad problematikou továrny dnes a postoj města k budoucnosti tohoto místa.

Klíčová slova Podzemní továrna Richard, koncentrační tábor, Litoměřice, Terezín, druhá světová válka

Abstract Nazi underground factory Richard in the memories of former prisoners

This bachelor thesis deals with Nazi underground factory from the perspective of prisoners of the concentration camp in Litoměřice and the Small fortress, who worked in the underground. It focuses on life and production in the underground, daily program, working conditions, but especially on fellings and impressions of the prisoners themselves. Main source for the bachelor thesis are written memories of the prisoners saved in Terezín Memorial. Attention will be also paid to history of the factory and the concentration camp in Litoměřice town and in the end there will be a reflection on the issues of the current situation of the factory and attitude of leadership of the town to the future of this palce.

Keywords Nazi underground factory Richard, concentration camp, Litoměřice, Terezín, second world war Počet znaků: 88 593

Poděkování Děkuji všem, kteří mi při honbě za informacemi a materiály podali pomocnou ruku a bez nichž by tato práce nemohla vzniknout. Dále bych chtěla poděkovat prof. PhDr. Zdeňku Benešovi CSc., který se ujal vedení této bakalářské práce.

Obsah Úvod ............................................................................................................................ 7 Přehled literatury ....................................................................................................... 9 1. Richard-historie od vápencového dolu k úložišti jaderných odpadů ............ 13 1.1. Těžba vápence v 19. a v první polovině 20. století ................................... 13 1.2. Přesunutí válečné výroby do podzemí, 1943-194514 ............................... 14 1.2.1. Počátky budování továrny ................................................................ 16 1.2.2. Koncentrační tábor v Litoměřicích .................................................. 18 1.2.3. Práce v podzemí ............................................................................... 23 1.2.4. Výroba v RI, RII, RIII ...................................................................... 24 1.2.5. Další stavby na povrchu ................................................................... 26 1.2.6. Poslední směna a osvobození tábora ................................................ 27 1.3. Richard po roce 1947 až do současnosti .................................................... 29 1.3.1. Úložiště jaderných odpadů ............................................................... 31 2. Vzpomínky vězňů KT Litoměřice a Malé pevnosti na výrobu a život v podzemí ........................................................................................................... 33 2.1. Strach ......................................................................................................... 38 2.1.1. Závaly............................................................................................... 38 2.1.2. Nálety ............................................................................................... 40 2.1.3. Zdravotní péče.................................................................................. 41 2.2. Vyčerpání................................................................................................... 43 2.2.1. Hlad .................................................................................................. 44 2.2.2. Únava ............................................................................................... 46 2.3. Vzdor ......................................................................................................... 47 2.3.1. Sabotáže ........................................................................................... 48 2.3.2. Útěky ................................................................................................ 51 2.3.3. Trest.................................................................................................. 52 2.4. Následky .................................................................................................... 54 3. Památníky utrpení a jejich osud po roce 1945 ................................................ 56 3.1. Richard ...................................................................................................... 57 Závěr.......................................................................................................................... 62 Obrazová příloha ..................................................................................................... 64 Seznam vyobrazení .................................................................................................. 96 Seznam použitých zkratek .................................................................................... 101 Seznam použité literatury...................................................................................... 102

6

Úvod Severozápadně od královského města Litoměřice, které se pyšní bohatou historií a mnoha historickými památkami, se nachází místo, dnes téměř zapomenuté, kde za druhé světové války zemřely tisíce lidí. Nenápadný vrch pokrytý neudržovaným ovocným sadem a nazvaný příznačně Bídnice, se tyčí nad Litoměřicemi a skrývá ve svých útrobách monumentální dílo nacistů-továrnu Richard. Po cestě tvořené betonovými deskami před několika desítkami let chodily zástupy vězňů do práce. Nejdříve pochodovaly z koncentračního tábora v Terezíně, a později z koncentračního tábora v Litoměřicích, Z tábora se dnes zachovalo jen několik chátrajících, podlouhlých budov s tmavou střechou. V ohybu betonové silnice se napojuje nenápadná, bahnitá cesta. Podél ní jsou stále vidět pozůstatky válečné výroby, ať už se jedná o betonové nosníky ukryté v hustém křoví nebo kus kamenné zídky-zbytku budovy. Na konci cesty se za porostem ukrývají obrovská pancéřová vrata-vchod C/D. Měla podzemní továrnu po válce chránit před zloději, hledajícími kov a jiné cenné předměty a před zvědavci a dobrodruhy, kterým hrozilo, že v husté tmě a změti nekonečných chodeb zabloudí nebo je zasypou kameny odlupující se neustále od stropu. Uvnitř továrny jsou kilometry chodeb, odhaduje se, že mohlo jít o více než 30 kilometrů tunelů, chodbiček a výrobních hal. Toto číslo dělá z Richardu největší podzemní továrnu vybudovanou nacisty na území České Republiky. Většina chodeb je dnes již zavalená. Nacisté prohrávají válku, jsou nuceni ustupovat a ze strachu z náletů přesouvají výrobu do podzemních továren. Roku 1944 sám Adolf Hitler rozhodne o využití bývalých vápencových dolů u Litoměřic k výrobě motorů do tanků. Výroba má probíhat ve třech částech nazvaných Richard I, Richard II a Richard III. Začne tedy nekonečné a namáhavé hloubení štol, odstřelování skály a vyvážení vozíků se zeminou. Tuto práci mají vykonávat vězni. Koncentrační tábor v Litoměřicích není ještě dostavěný a tak do továrny chodí pracovat vězni z tábora v Terezíně.

7

Práce, pochody, nedostatek spánku a jídla vězně vyčerpávají a úmrtnost je vysoká. Nesníží se ani, když se vězni přesunou do nově postaveného koncentračního tábora v Litoměřicích. Situace v táboře se stane neúnosnou, rozšíří se zde vši a především tyfus. Přes všechny nepříznivé podmínky se v tomto prostředí najdou ti, kteří se naučí jak přežít. V archivu Památníku Terezín se dnes nachází vzpomínky vězňů, kteří litoměřickým táborem prošli, přežili a dokázali o svých otřesných zážitcích vyprávět. Několik desítek bývalých vězňů vzpomíná na práci v podzemí Richardu. Právě tyto vzpomínky se mi stanou jedním z hlavních podkladů pro mou bakalářskou práci. O Richardu bylo již napsáno mnoho, ale ani čísla, ani vědecká fakta nedokážou vytvořit přesnou představu toho, jaké podmínky v podzemí panovaly a jak svou situaci prožívali vězni. Pokusím se tedy aspoň nastínit tyto dvě a další skutečnosti. V první části představím historii Richardu, od dob vápencových dolů, přes nacistickou továrnu, důlní činnost po válce až po současnost, kdy Richard II. slouží jako úložiště jaderných odpadů a do Richardu I se od 60. let vydávají výpravy dobrodruhů hledající mytický nacistický poklad nebo je sem žene zvědavost a touha po adrenalinovém zážitku. Představím krátce i historii koncentračního tábora v Litoměřicích. Od počátků jeho budování až po dnešek, kdy je tábor uzavřený. V další části se budu věnovat vězňům a jejich vzpomínkám a pokusím se je srovnat s dnes již známými fakty. Zaměřím se na život, výrobu v podzemí, denní režim pracujících, pracovní podmínky a také na pocity a dojmy vězňů samotných. Jako poslední představím dnešní stav a situaci tohoto místa s ponurou historií. Z článků z Litoměřického deníku z let 2007-2014 zrekonstruuji několik let starou snahu města opravit a zpřístupnit podzemí a také nastíním problematiku budoucnosti továrny.

8

Přehled literatury Litoměřickému koncentračnímu táboru a podzemní továrně Richard se ve své práci nejvíce věnovala Marie Trhlínová. Společně s Marií Záveskou, Marií Křížkouvou a Jiřím Křivským pracovala na shromažďování vzpomínek pamětníků. Především v 60. letech zapisovala jejich vyprávění a přepisovala rozhovory z pásek. Tyto vzpomínky jsou dnes v papírové podobě uloženy v archivu Památníku Terezín v Malé pevnosti ve městě Terezín a po domluvě jsou přístupné badatelům. Obsahují výpovědi bývalých vězňů tábora a dalších lidí, kteří jsou s táborem či továrnou nějakým způsobem spojeni. Na základě získaných informací z vyprávění pamětníků a z archivních materiálů, v roce 1975 Marie Trhlínová vydala knihu Tábor smrti pod Radobýlem. Kniha je rozdělena na dvě hlavní části-popis továrny Richard a popis litoměřického koncentračního tábora. V knize je popsána nejen historie, ale i podmínky v táboře a továrně. Kromě této publikace, Marie Trhlínová přispěla i do několika čísel sborníku Terezínské listy, který vydává Památník Terezín. V čísle z roku 1971 publikovala článek Německé válečné hospodářství a podzemní továrna Richard, kde se věnuje továrně Richard v kontextu událostí války a následné snahy orgánů nacistického státu o záchranu hospodářství. Roku 1973 vyšel další její článek ve sborníku s názvem Výroba v podzemní továrně Richard. V článku se věnuje továrně samotné. Dalším příspěvkem byl roku 1974 článek Pracovní komando Litoměřice. Zde Marie Trhlínová popisuje především prostředí koncentračního tábora. Jeho založení, provoz, podmínky, stravu vězňů, lékařskou péči, správu tábora a na posledních stránkách věnuje pozornost psychice vězňů. Dále publikovala do Vlastivědného sborníku Litoměřicka roku 1975. Její článek Osvobození koncentračního tábora v Litoměřicích odkazuje na poslední dny války a evakuační transporty vězňů, které roku 1945 odjely z litoměřického tábora a jejich osud. Roku 1967 vyšla publikace od Marie Křížkové a Jiřího Křivského s názvem Richardpodzemní továrna a koncentrační tábor v Litoměřicích. Na několika stránkách útlé knihy popisují historii těchto míst aj. Jeden výtisk této publikace je uložen i v knihovně 9

Památníku Terezín a je možné ho prezenčně prostudovat. Bohužel neobsahuje odkazy na další literaturu. Další, kdo přispěl do Terezínských listů, byl Bedřich Marjanko roku 1990. V článku Útěky vězňů z koncentračního tábora a podzemní továrny v Litoměřicích popisuje úspěšné i neúspěšné pokusy o útěk z podzemních prostor a z tábora. V 80. letech vyšel ve Vlastivědném sborníku Litoměřicko XVII příspěvek Miroslava Kárného pod názvem Pro koho se stavěl Richard, kde podrobně popisuje instituce a organizace, které se na stavbě podzemní továrny podílely a jejich činnost v Litoměřicích. O továrně vypráví i článek v Československém krasu 41/1990 od autorů Václava Cílka, Pavla Malého a Ladislava Hrdličky. Podzemí zde rozebírají, kromě hlediska historického, i z hlediska geologického a očima speleologů. 15–17. listopadu roku 1994 se v Terezíně konala mezinárodní konference. V souvislosti s konferencí vyšel roku 1995 sborník Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945, příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 15–17. listopadu 1994. Miroslava Benešová do něj přispěla článkem Koncentrační tábor v Litoměřicích a jeho vězňové. Popisuje v něm transporty do a z Litoměřic, podmínky a poměry v litoměřickém táboře, správu tábora atd. Dalším autorem byl Svetozar Guček, od něhož je zde článek Stavba koncentračního tábora Litoměřice a továrny Richard, kde kromě jiného popisuje i dozorce a stráž. Od Bohumila Kosa je článek Pracovní komando Richard v policejní věznici gestapa Malé pevnosti Terezín. Bohumil Kos popisuje spíše podmínky a práci. Mirko Birsa ve sborníku v příspěvku Slovinští vězni v koncentračním táboře Litoměřice vypráví, jaké následky na něm věznění zanechalo. Roku 2003 vyšla od autorů Vojtěcha Blodiga, Ludmily Chládkové a Marie Langhamerové kniha Terezín, Litoměřice, místa utrpení a hrdinství. Kde je pozornost věnována především Malé pevnosti. Text doplňují četné fotografie. Marie Langhamerová roku 2008 navázala publikací Koncentrační tábor v Litoměřicích 1944– 1945. Kniha má být průvodcem stálou výstavou umístěnou v Malé pevnosti. Je bohatě doplněná o dobové a současné fotografie a stručný text zabývající se táborem i továrnou. 10

Roku 1999 vyšla obsáhlá kniha Dějiny města Litoměřic od autorů Oldřicha Kotyzy, Jana Smetany a Jindřicha Tomase. Několik stránek je zde věnováno i období druhé světové války a osudu města Litoměřic, jejich obsazení jednotkami wehrmachtu až po osvobození. Pozornost je věnována i existenci koncentračního tábora a podzemní továrny, především jejich historii. Útlé brožury Litoměřice jedna z roku 1955 od Otakara Votočka a druhá z roku 1986 od Jana Smetany, doplněné o fotografie, se kromě stručné historie města, věnují na několika málo řádcích i válečné výrobě firmy Albis v bývalém Labsko-zámeckém pivovaru. Další brožura věnující se okolí Litoměřic – Litoměřicko od kolektivu autorů z roku 1994, je turistický průvodce a zmiňuje obec Čížkovice, kde sídlila vápenka těžící vápenec po válce v Richardu. Zmínky o Richardu můžeme nalézt i v knihách pojednávajících o Malé pevnosti v Terezíně. Nejstarší z nich je z roku 1950 a zpracoval jí Pavel Kypr, nese název Malá pevnost Terezín. Ačkoliv popisuje tábor v Terezíně, nachází se zde i pasáže týkající se Richardu, spojené s prvními vězni pracujícími v podzemí. V další knize Malá pevnost Terezín, národní hřbitov, ghetto z roku 1956 od Táni Kulišové, jsou popisována místa v Malé pevnosti a samostatnou kapitolku tady má i důl Richard. Poslední publikací je Malá pevnost Terezín z roku 1988 od kolektivu autorů, text obsahuje pouze několik zmínek o Litoměřicích, jinak se věnuje táboru v Terezíně. V souvislosti s pár let starou diskuzí ohledně zpřístupnění podzemí, publikoval Litoměřický deník několik článků. Jejich autorem je převážně Karel Pech a Eva Břeňová. Tyto materiály lze nalézt na webových stránkách deníku, kde je možno zveřejňovat i články, které se do papírové podoby novin nedostanou. Články se věnují plánům města ohledně budoucnosti podzemní továrny a koncentračního tábora. Dalšími novinami, publikujícími o Richardu je Nový proud. V čísle 40, 42, 43 a 44 z roku 2005 byly otištěny informace o besedě na téma Richard, konané v místní knihovně a rozhovor s Romanem Gazsim, který se bádání a vyhledávání informací o továrně věnuje již mnoho let a poznatky zveřejňuje na svých webových stránkách. Z dalších publikací bych zmínila knihu Zapomeňte, že jste byli lidmi od Miloslava Moulise a Romana Cílka. Pánové zde zaměřili pozornost na příběhy lidí, kteří si prošli koncentračními tábory a ty kombinují s historickými fakty. Jedna kapitola je věnována i 11

Richardu. Dále Tábory smrti a utrpení z roku 1969 od autorek Růženy Bubeníčkové, Ludmily Kubátové a Ireny Malé. Zabývají se stručným popisem táborů, které dělí na několik typů-koncentrační, židovské, pracovní, zajatecké…A zmíním i knihu Tajnosti podzemí od speleologa Ladislava Lahody. Popisuje několik vybraných podzemních prostor na území České republiky z pohledu současného návštěvníka. Kniha poskytuje výborný obraz poválečného stavu podzemí Richardu od ukončení těžby vápence v roce 1962.

12

1. Richard-historie od vápencového dolu k úložišti jaderných odpadů Historie Richardu se začala psát v druhé polovině 19. století, kdy Richard tvořil systém štol, kde se těžil vápenec. Během druhé světové války se s těžbou kamene přestalo. Výsledkem důlní činnosti byl vznik poměrně malých, nanejvýš 3 metry širokých chodeb. Roku 1944 byla do bývalého dolu přesunuta německá válečná výroba a v souvislosti s tímto byly podzemní prostory rozšiřovány pro potřeby továrního provozu.1 Dělníci z továrny jsou umístěni do nově vystavěného, nedalekého koncentračního tábora v Litoměřicích, pobočky tábora Flossenbürg.2 Po válce zde byla na několik let znovu obnovena těžba vápence. 3 Po ukončení poválečné těžby podzemní prostory chátrají a vstup do nich je nebezpečný. V části chodeb je zřízeno úložiště odpadů z lékařství, průmyslu a výzkumu.4

1.1. Těžba vápence v 19. a v první polovině 20. století Nad městem Litoměřice na severu Čech se tyčí čedičový vrch Radobýl s obrovským betonovým křížem na vrcholu[1]. Na jeho svahu, na planině „Bídnici“[2], se od konce 60. let 19. století těžil vápenec hlubinným způsobem. Historie bývalého vápencového dolu je v této oblasti starší více než 150 let. V předválečném období vzniklo celkem 15 kilometrů štol [3], které posloužily nacistům jako základy pro podzemní továrnu Richard neboli Richardwerke5.

1 2

3

4

5

TRHLÍNOVÁ 1975―Marie TRHLÍNOVÁ: Tábor smrti pod Radobýlem. Praha 1975, 12–13 KOTYZA/SMETANA/TOMAS 1997―Oldřich KOTYZA/Jan SMETENA/Jindřich TOMAS (ed): Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, 316–317 TRHLÍNOVÁ 1975―Marie TRHLÍNOVÁ: Osvobození koncentračního tábora v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XII, 1975, 25 PECH 2013―Karel PECH: Tajemství Richardu odhaleno. In: Mostecký deník, http://mostecky.denik.cz/z-regionu/tajemstvi-richardu-odhaleno-20130128-7cbv.html, vyhledáno 15. 3. 2015 KOTYZA/SMETANA/TOMAS 1997, 316

13

Zmínky o pálení vápna z oblasti severních Čech se objevují už na začátku 19. století. Postupně, jak těžba postupovala, byly vyhloubeny 3 nepropojené samostatné systémy štol. Od dob druhé světové války jsou označovány jako Richard I, Richard II a Richard III a postupem času byly propojeny.6 Těžební oblast vlastnili společnosti Kalkbruch Höring, Kalkbruch Lopata, které těžbu vápence ukončily ještě před vypuknutím druhé světové války. Třetí těžební společností byla Leitmeritzer Kalk und Ziegelwerke se sídlem v Litoměřicích, ta vydržela těžit vápenec nejdéle. Těžba probíhala do roku 1943.7 Společnost byla založena pravděpodobně roku 1908 a dokázala ročně vytěžit i 5000 tun vápence.8 Společnosti Leitmeritz Kalk und Ziegelwerke patřila i vápenka a cihelna v okolí dolu. I tyto budovy v dobách války nacistům posloužily.9 Pozůstatky po předválečné těžbě je možno v podzemí nalézt dodnes. Zajímavé jsou z tohoto hlediska tzv. „tereziánské štoly“10[4]. Svou přezdívku dostaly zřejmě díky značné podobnosti s architekturou chodeb v Terezínském opevnění. Jedná se o poměrně stabilní kusy chodeb vyzděné cihlami. Nachází se v nich výklenky na lampy [5] a pravděpodobně zde bylo umístěno i jakési zázemí pro koně využívané pro manipulaci s odstřeleným vápencem. Jsou zde dochovaná místa, určená k uvazování zvířat.11

1.2. Přesunutí válečné výroby do podzemí, 1943-1945 Od roku 1943 se průmyslová zařízení Německa, která měla dodávat materiál na frontu, stávala terčem leteckých náletů a tak bylo rozhodnuto, že výroba bude decentralizována, aby se zamezilo větším ztrátám při bombardování podniků. V souvislosti s tímto byla řada továren přesunuta do nevyužívaných budov nebo do

6

7 8 9

10

11

CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990―Václav CÍLEK/Ladislav HRDLIČKA/Pavel MALÝ: Podzemní vápencový důl Richard u Litoměřic. In: Československý kras 41, 1990, 114 TRHLÍNOVÁ 1975, 13 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 114 LANGHAMEROVÁ 2008―Miroslava Langhamerová: Koncentrační tábor v Litoměřicích 1944–1945. Průvodce stálou výstavou Památníku Terezín. Praha 2008, 21 http://richard-1.com/historie-tovarny-richard/historie-tezby-vapence-v-litomericich.html, vyhledáno 17. 2. 2015 LAHODA 2004―Ladislav LAHODA: Tajnosti podzemí. Po stopách legend a příběhů z temnot podzemím českých zemí od hradních sklepů až k podzemním továrnám. Praha 2004, 142

14

podzemních prostorů12. Na několika místech, především na území okupovaných říší, měla být v co nejkratší době a za maximálního utajení postavena síť podzemních komplexů. Budování a upravování zázemí pro přemístěné koncerny měli zajistit váleční zajatci a vězni koncentračních táborů, které vznikaly v blízkosti továren.13 Ze zachovalých dokumentů14 vyplívá, že na území Sudet a Protektorátu Čech a Moravy měly v podzemí vzniknout čtyři rozsáhlé areály. Mimo Richardu měly být v Rájci u Blanska otevřeny prostory o rozloze 45 000m2. Co se zde mělo vyrábět, však není zřejmé. Další dva komplexy nacisté plánovali vystavět nedaleko Srbska u Berouna. První – Serbst, německy Srbsko měl poskytnout zázemí pro pobočku firmy Junkers, která se zabývala leteckou výrobou. A druhý dostal název Amerika podle kamenného dolu, v němž měla být umístěna. Bylo plánováno přesunout do 95 000m2 firmu Daimler-Benz. Další podzemní továrnou ležící na severu Čech, byl Rabštejn u Jánské15. Přednost před těmito třemi komplexy dostal Richard a tak žádný z nich nebyl plně dokončen16. Během „pátrací akce“ roku 1943–1944 byly vyhledávány vhodné objekty pro výrobu, pozornost přilákaly především Sudety a Protektorát Čechy a Morava. Nacisté doufali, že značná vzdálenost od fronty a geografické podmínky jim poskytnou jistou ochranu před nálety. Vytipovány byly vápencové doly u Litoměřic, kde až do roku 1943 společnost Leitmeritzer Kalk und Ziegelwerke se sídlem v Litoměřicích těžila vápenec. Při přemisťování výroby hrálo významnou roli ministerstvo pro zbrojení a válečnou výrobu. V čele ministerstva stál Albert Speer. Právě Albert Speer vydal příkaz k zahájení výstavby Richardu.17 Stal se předním německým architektem a říšským ministrem pro zbrojení. Pro svůj grandiózní sloh byl u Hitlera oblíbený[6]. Nesl odpovědnost za veškerou válečnou výrobu tedy i za zneužívání lidí ve válečném

12 13 14

15

16 17

TRHLÍNOVÁ 1975, 9–10 MOULIS/CÍLEK 2005, 186 Velká část dokumentace o záměru přemístění válečné výroby byla zničena Němci na konci války nebo byla zabavena speciálními jednotkami spojenců. Viz MOULIS/CÍLEK 2005, 187 Velikost jednotlivých komplexů se v publikacích liší, jisté je však, že žádný z nich neměl dosahovat takových rozměrů jako Richard. Viz CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 114 MOULIS/CÍLEK 2005, 188 TRHLÍNOVÁ 1975, 10–13

15

průmyslu Německa.18Sám Adolf Hitler rozhodl využít „Höhle Leitmeritz“19 pro přeložení výroby do podzemí.20 Což dokládá, jak důležitá byla stavba továrny pro nacisty. Výnosem Speerova ministerstva pro zbrojení a válečnou a válečnou výrobu z 18. 3. 1944, mohla výstavba začít.21Prostory měly být určené k přemístění provozu siegmarského závodu Auto Union, a berlínské drátovny koncernu Osram.22 Na stavbu továrny měl dohlížet pražský úřad OT-Einsatzgruppe, za jehož vznikem opět hledejme Alberta Speera, ale mnohem důležitější v Litoměřicích byl orgán SSFührungsstab B 5.23 SS-Führungsstab B 5 měl krycí adresu Lovosice 2, docházela sem pošta.24 Vedoucím štábu byl SS-obersturmführer Werner Meyer [7], později po něm funkci převzal SS-sturmbannfürer Alfons Kraft. Vedoucí štábu byl podřízený SSgruppenführerovi dr. ing. Kammlerovi,25 který měl za úkol obstarávat vhodné pracovní síly z koncentračních táborů.26 1.2.1. Počátky budování továrny Podzemí bylo potřeba značně rozšířit, upravit a zpevnit. Štoly určené k těžbě vápence byly nízké a úzké. Vybudovány měly být hned tři samostatné propojené továrny-Richard I, Richard II a Richard III. Do jednotlivých úseků mělo vést několik vstupů-zdvojené vstupy A/B, C/D a vstupy F a G27. Poloha vchodu E je dosud neobjasněná.28 Na zdvojené vchody A/B a C/D byly

18 19 20

21 22 23

24

25 26

27

KELLEY 2010―Douglas M. KELLEY: Muži kolem Hitlera. Praha 2010, 178–179 V překladu ,,jeskyně Litoměřice“ KÁRNÝ 1981–1984―Miroslav KÁRNÝ: Pro koho se stavěl Richard. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XVII, 1981–1984, 214 KOTYZA/SMETANA/TOMAS (ed.) 1997, 317 LANGHAMEROVÁ 2008, 53 Tyto štáby vznikaly za účelem dohlížení na stavby, nesly označení A nebo B a spadaly pod zvláštní Jägerstab, řízený ministrem Albertem Speerem a generálem Milchem. Viz. TRHLÍNOVÁ 1975, 11 Skrze tuto poštu litoměřičtí vězni měli možnost spojit se pouze s jednou vybranou osobou, ovšem dopisy přicházely se zpoždění, byly kontrolovány a dokonce přepisovány. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 752 MOULIS/CÍLEK 2005, 188–189 TRHLÍNOVÁ 1971―Marie TRHLÍNOVÁ: Německé válečné hospodářství a podzemní továrna Richard. In: Terezínské listy 2, 1971 Z válečných plánů Richardu a vlastního výzkumu vyplynulo, že vstup A/B nacházející se nedaleko vstupu C/D je dnes již zasypaný a nepřístupný, vstup C/D chrání velká železobetonová

16

napojeny čtyři důležité chodby. Prostor mezi nimi byl vyplněn řadou chodeb napojených v pravém úhlu a několika stovkami spojovacích chodbiček. Všechny chodby byly pečlivě číslovány a toto číslování se na několika stěnách zachovalo dodnes29. Zakázku na rozplánování jednotlivých úseků výroby dostala berlínská firma Mineralöl Baugesellschaft, jejímž úkolem bylo vypracovat technickou dokumentaci, plány pro jednotlivé úseky a zadat úkoly firmám podílejícím se na stavbě.30 K podniku se připojili další firmy včetně desítek menších z Litoměřic. Práce oficiálně začaly v březnu roku 1944 a skončily společně se skončením války. V souvislosti s budováním bylo potřeba vyřešit řadu otázek ohledně hloubení štol, stavby příjezdových komunikací, odvětrávání podzemí, vytápění a zavedení elektrického proudu.31 Vedle elektřiny sem měl být zaveden i plyn a pára používaná na vysoušení při betonáži32. Budování Richardu mělo přednost před ostatními projekty tohoto typu na území Sudet a protektorátu.33 Nejhorší práce měli vykonávat vězni z nedalekého koncentračního tábora v Litoměřicích, účelem jeho plánované výstavby bylo ubytovat dělníky pracující uvnitř a vně továrny. Tábor byl umístěn v prostorách bývalých dělostřeleckých kasáren. Areál měl být schopen pojmout až 6 000 vězňů a34 pro potřeby výroby a na budování továrny mělo být nasazeno až 10 500 lidí.35

28

29 30

31 32 33 34 35

vrata, ve kterých je obdélníkový otvor a je snadné jím do podzemí proniknout. Vchod F se stal portálem do úložiště jaderných odpadů a vchod G byl také zasypán. Viz. Obrazová příloha-Stav stavebních prací k 7. 8. 1944. LANGHAMEROVÁ 2008, 28 Chybějící údaje o zmizelém vstupu E dnes poskytují prostor pro lidskou fantazii, kde nebo zda vůbec vchod existoval je záhadou, není zakreslen v plánech a neexistují o něm zmínky, pouze nejasná svědectví o jeho umístění na druhé straně Bídnice. Viz. http://richard-1.com/vchody-dopodzemi/vstupni-objekty-tovaren.html, vyhledáno 17. 2.2015 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 116–117 TRHLÍNOVÁ 1973―Marie TRHLÍNOVÁ: Výroba v podzemní továrně Richard. In: Terezínské listy 3, 1973 TRHLÍNOVÁ 1975, 13–15 PT, Sb. vzpomínek č. 736 MOULIS/CÍLEK 2005, 188 LANGHAMEROVÁ 2008, 35 LANGHAMEROVÁ 2008, 45

17

Do Richardu I měl být přesunut koncern Auto Union-druhý největší výrobce aut v předválečném Německu,36 a do Richardu II koncern Osram37. Podnětem k přemístění výroby do podzemí bylo bombardování siegmarského závodu roku 1944.38 Do prostor po vydolovaném vápenci nacisté plánovali umístit dílny, kanceláře, sklady a výdejny materiálu. V obrovských, dlouhých halách měla probíhat samotná výroba. Byla v nich umístěna řada strojů.39Předpokládaná cena celého projektu byla 1020 milionů marek. Ale problémy, které stavbu provázely již od jejího začátku, počáteční odhadované náklady neustále zvyšovaly.40 Do konce války se podaří uvést do provozu pouze dvě výrobní linky, linku na výrobu hlav válců a klikových hřídelí.41

1.2.2. Koncentrační tábor v Litoměřicích Pracovní sílu měli tvořit totálně nasazení dělníci,42 civilní dělníci, ale především vězni z koncentračních táborů. O přivážení pracovní síly se starala organizace SS. První transport určený pro práci v podzemí přijel z koncentračního tábora Dachau 25. 3. 1944.43 Tábor v Litoměřicích nebyl dostavěný a připravený přijmout první obyvatele a tak byli vězni umístěni do terezínské Malé Pevnosti do III. dvora44[8], kde bylo původní oddělení ženské věznice.45 Vězni z Dachau spadali pod vedení tábora Flossenbürg, o kterém se ještě zmíním, nikoli pod vedení Malé Pevnosti. Bylo to asi 500 lidí rozdělených do dvou skupin. 46 Od 36 37 38 39

40 41 42

43 44

45 46

KÁRNÝ 1981–1984, 213 LANGHAMEROVÁ 2008, 19 LANGHAMEROVÁ 2008, 47 Jednalo se o frézy, brusky, soustruhy, vrtačky, hoblovky a jiné stroje určené k válečné výrobě. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. A 7721 LANGHAMEROVÁ 2008, 19 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 115 18. 1. 1943 vyhlásil Adolf Hitler Totalkrieg-totální nasazení lidí a materiálu. V důsledku této zoufalé snahy zvrátit průběh války bylo odvlečeno více ne 5 milionů lidí z Německem obsazených zemí na nucené práce ve prospěch říše. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 1346 KOTYZA/SMETANA/TOMAS 1997, 317 Třetí dvůr se nachází vpravo od vstupní brány. Ženy zde pobývaly od roku 1941. Cely byly určeny pro 42 osob, ve skutečnosti zde bydlelo 60–70 nebo i více osob. Pozice dozorkyň zde zastávaly manželky místních dozorců. Viz. KULIŠOVÁ 1956―Táňa KULIŠOVÁ: Malá pevnost Terezín. Národní hřbitov. Ghetto. Praha 1956, 39–41 TRHLÍNOVÁ 1975, 14 NOVÁK (ed.) 1988―Václav NOVÁK. Malá pevnost Terezín. Praha 1988, 34

18

vězňů Malé Pevnosti byli díky poloze třetího dvora dokonale izolovaní, neměli s nimi žádný kontakt, přezdívalo se jim „komando štráfatých“ díky pruhovanému oblečení, které nosili jen oni, vězni Malé pevnosti pruhované oblečení nenosili.47 Velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckl [9] byl pracovním úřadem požádán, aby dotyčné vězně posílal do Litoměřic. Podle jeho vlastních slov se mělo jednat zprvu přibližně o 500 vězňů a později o dvojnásobek. Připouštěl, že vzhledem k dlouhé pracovní době, která trvala od 6 do 18:00, tvrdým podmínkám a nedostatku jídla byla situace pro dělníky neúnosná a práce velmi těžká.48 Do práce na Bídnici muselo několik stovek vězňů z koncentračního tábora v Terezíně denně docházet pěšky 7 kilometrů tam a zpátky. Při pochodu museli často držet nataženou paži na rameni vězně před sebou. Většinou měli na nohách pouze dřeváky.49 Všechny tyto okolnosti společně s neustálým pobízením a bitím ze strany strážců, činili pochody nesnesitelným a pro vězně se stávaly i smrtelnými. Velkou úlevou bylo po deseti dnech pochodování zřízení autobusové přepravy. Ovšem ne všichni měli to štěstí jí využívat.50 Zvěsti o pracích na Richardu se v Malé pevnosti rychle šířily. Práce venku byla považována za jednu z nejhorších. Gestapo spíše než popravy, používalo jako výhružku účast na stavbě Richardu. Hloubit štoly totiž znamenalo téměř jistý rozsudek smrti. Ale přes všechny hrozivé zvěsti, kolující mezi vězni a zastrašování gestapem, se našli tací, kteří se do „venkovních komand“ dobrovolně hlásili. Doufali, že tam venku, za hradbami Malé pevnosti, mají větší šanci nalézt něco k jídlu, uniknout sadistickým příslušníkům SS nebo dokonce uskutečnit plán na útěk.51 Je těžké posoudit, zda spletité chodby podzemí zvyšovaly jejich šance. Útěky z podzemí pomocí šachet jsou doložené a několik z nich bylo úspěšných.52 Cenou za to byl život v neustálém strachu ze zavalení a trvalé zdravotní následky.

47 48 49

50 51 52

TRHLÍNOVÁ 1975, 14 MOULIS/CÍLEK 2005, 189 KYPR 1950―Pavel KYPR: Malá pevnost Terezín. Dokument československého boje za svobodu a nacistického zločinu proti lidskosti. Praha 1950, 63 PT, Sb. vzpomínek č. 752 KYPR 1950, 61 MARJANKO 1990―Bedřich MARJANKO: Útěky vězňů z koncentračního tábora a podzemní továrny v Litoměřicích. In: Terezínské listy č. 18, 1990, 66

19

S postupující výstavbou bylo potřeba většího množství dělníků, kapacita Malé pevnosti byla nedostačující a tak se započalo se stavbou koncentračního tábora v Litoměřicích [10]. Tábor měl poskytnout zázemí pro vězně pracující na továrně. Nacházel se přibližně 1 kilometr od vstupu do podzemí, což poskytovalo značnou výhodu nejen pro vězně, ale i pro výrobu samotnou. Čas, který vězni dříve strávili pochody, nyní mohli věnovat práci. Tábor v Litoměřicích byl zřízen jako pobočka tábora ve Flossenbürgu. Dostal název „Ausserkommando Leitmeritz“53a po válce začal být nazýván stejně jako podzemní továrna-tedy Richard.54 Flossenbürg byl vybudovaný v roce 1938 v bavorském pohraničí. Vězni měli také pracovat ve zbrojním průmyslu. V českém pohraničí bylo zřízeno 20 jeho poboček včetně Litoměřic 55[11]. První transport, který přijel přímo do Litoměřic, nikoliv do Terezína, byl transport z tábora Gross Rossen. V květnu roku 1944 přivezl přibližně 1 200 lidí. Tito lidé měli tábor v Litoměřicích v podstatě vybudovat.56 První týden v KT v Litoměřicích vězni nedostali nic k jídlu a dva týdny byli nuceni spát venku.57 Jako vyhovující se ukázaly prostory bývalých dělostřeleckých kasáren [12], kde bylo dost místa. Pro ubytování vězňů byly vyhrazeny bývalé stáje, sklady a jízdárna. Část objektu byla přeměněna na revír neboli táborovou nemocnici. Vězni spali na 6–8 poschoďových palandách. Tábor měl mít dvě části, jednu určenou pro 4 300 mužů a druhou pro 1 000 žen. Okolo objektu bylo postaveno oplocení a sedm strážních věží

58

[13]. Původní ubikace vojáků zabralo

velitelství tábora, strážní jednotka SS a později v nich byli ubytováni i zahraniční civilní

53

54 55

56

57 58

Také označovaný jako Arbeitslager Leitmeritz nebo SS Kommnado B5. Viz. BENEŠOVÁ 1995―Miroslava BENEŠOVÁ: Koncentrační tábor v Litoměřicích a jeho vězňové. In: Sborník Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 15–17. Listopadu 1994, 1995, 3 TRHLÍNOVÁ 1971 LANGHAMEROVÁ 2008, 15. Flossenbürg je považován za jeden ze 47 pro nacisty nejdůležitějších táborů hned vedle Buchenwaldu, Ravvensbrücku, Treblinky, Osvětimi, Majdaneku aj. Viz. GLASER 1961―Hermann GLASER: Das Dritte Reich. Wie es war und wie es dazu kam Bericht und Dokumente. Freiburg 1961, 145 SAWICKA 1995―Barbara SAWICKA: Transporty vězňů z koncentračního tábora Gross Rossen do pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v Litoměřicích. Koncentrační tábor v Litoměřicích a jeho vězňové. In: Sborník Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 15–17. Listopadu 1994, 41 PT, Sb. vzpomínek č. 519 BENEŠOVÁ 1995, 3–4

20

dělníci. Většina vězňů z Malé pevnosti, určená na práci na Richardu, byla v květnu roku 1944 přemístěna do Litoměřic. O tom, že podmínky v Litoměřicích byly otřesné, není pochyb. Smrt v důsledku vyhladovění byla jednou z nejčastějších. Ačkoli měli vězni vykonávat ty nejtěžší práce ve štolách, dostávali naprosto nedostatečné množství jídla. Většinou jim byla přidělená náhražka kávy nebo polévky nebo malý kus chleba.59 Vězni v zimních měsících trpěli neustále zimou. Ke konci dubna 1945 bylo v táboře zaznamenáno 9 000 vězňů, toto číslo značně převyšuje jeho kapacitu. Vězni si často neměli kam lehnout a při příchodu evakuačního transportu nebo pochodu smrti, byli nuceni spát mezi baráky. Hygiena byla také nedostačující, téměř žádná. V táboře byla špína a chaos. Není divu, že zdejší podmínky umožnili neúnosnému rozmnožení hmyzu, především vší.60 Míru zamoření dokonale vystihuje bývalý vězeň Podpac Ljubo: „Vzpomínám si také, že jsem je jednoho večera, když jsem se chystal ulehnout, začal zabíjet v košili a ve spodkách. Když jsem se jich zbavil v košili. Začal jsem je odstraňovat ve spodkách. Když jsem to skončil, musel jsem opět začít s košilí, poněvadž mezitím vši do ní opět nalezly. Pak opět se spodky a tak se to opakovalo. Celou noc jsem seděl na kraji palandy a pobíjel vši, které se znova na mne hrnuly ze zavšivené slámy.“61Několikrát sice proběhlo odvšivování, ovšem nemělo žádný účinek a vši se šířily dál.62 Dalším důsledkem špatné hygieny byly nemoci. V prosinci 1944 vypukla epidemie úplavice a v dubnu 1945 epidemie tyfu. Vězni svůj zdravotní stav často skrývali. Strach ze selekce a usmrcení, které podle šířících se zvěstí měly probíhat na revíru, byl silnější než následky nemoci.63 Břišní a skvrnitý tyfus se kromě tábora v Litoměřicích rozšířil i do Malé pevnosti a terezínského ghetta. Do Litoměřic tyfus zavlekli pravděpodobně lidé

59 60 61 62 63

TRHLÍNOVÁ 1975, 33–36 BENEŠOVÁ 1995, 4–5 PT, Sb. vzpomínek č. 752 TRHLÍNOVÁ 1975, 35 BENEŠOVÁ 1995, 6–15

21

z evakuačních transportů a pochodů smrti.64 Dalším možným zdrojem nákazy byla užitková voda z Labe, kterou byli vězni nuceni pít.65 Na začátku roku 1945 byly přivezeny první vězenkyně. Jednalo se o 50–100 žen z Osvětimi, které šly pochod smrti. Byly ubytovány v kůlně mimo tábor a s muži do styku nepřicházely. Ženy plánovala využít firma Osram. První ženský transport přijel v dubnu roku 1945, asi 300 vězeňkyň odklízelo kameny poblíž staveniště. Tábor byl pod vedením velitele strážní jednotky SS Oberscharführerem Edmundem Johannem [14], dále Kommandführerů z řad SS, mezi ně patřil-Schreiber, Borg, Volkner, Heiling, Brückner. Do styku s vězni ovšem přišli jen málokdy, větší vliv na dění v táboře měli Lagerführerové-Czibulka, Panicke, Opitz. Právě tito pánové ve vzpomínkách vězňů často figurují. Jsou popisování jako krutí sadisté. Dalšími obyvateli tábora byli kápové. Většinou se jednalo o nepolitické vězně. Kápové měli řadu výhod, směli nosit delší vlasy, civilní šaty…Měli na starost evidenci, záznamy o práci, úmrtí, počet vězňů, záznamy o revíru…66 Funkci stráží v táboře měli příslušníci SS a Luftwaffe67. Jednalo se o vojáky letectva, zraněné na frontě, kteří nebyli schopní se na frontu vrátit po vyléčení a tak prováděli ostrahu v koncentračních táborech.68 Ke konci války vykonávali stráž i takzvaní Čerkesové, což byli dobrovolníci z řad sovětských válečných zajatců a německých kriminálních zločinců. Přezdívalo se jim „černá stráž“.69 Úmrtnost v táboře byla obrovská. Roku 1945 je na místě bývalé cihelny vystavěno táborové krematorium se dvěma pecemi [15]. Bylo možno v něm spálit až 6 těl najednou. Situaci to, ale zásadně nezlepšilo. Zemřelí byli odváženi do krematoria v Terezíně, Ústí nad Labem, pohřbíváni v hromadném hrobě v původním protitankovém

64

65 66 67

68 69

BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003―Vojtěch BLODIG/Ludmila CHLÁDKOVÁ/ Miroslava LANGHAMEROVÁ: Terezín, Litoměřice. Místa utrpení a hrdinství. Praha 2003, 56 Článek Richard uveřejněný v Průboji 19. 5. 1963. PT, Sb. vzpomínek č. 18 BENEŠOVÁ 1995, 7–13 Luftwaffe představovalo nové vzdušné síly, které Hitler představil roku 1935. V roce 1935 mělo 2 500 letedel, tajně budovaných předchozí dva roky. Viz. WILLMOTT/CROSS/MESSENGER 2005, 29 MARJANKO 1990, 63 GUČEK 1995―Svetozar GUČEK: Stavba koncentračního tábora Litoměřice a továrny Richard I. In: Sborník Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference konané 15–17. listopadu 1994, 1995, 45

22

příkopu….70 Prvních 32 zemřelých vězňů bylo zpopelněno v krematoriu v Ústí nad Labem. Příčinou jejich smrti bylo zastřelení nebo „srdeční slabost“. Takto to stojí v dokumentech ohledně kremace. Záznamy o dalších mrtvých již nacisté po několik měsíců nevedli. Popel byl sypán do Ohře nebo do okolí Litoměřického krematoria. Přesný počet obětí není dodnes známý. Dokumentace chybí a tak se čísla v publikacích liší. Za nepravděpodobnější se považuje rozmezí 4 500–5 000 mrtvých.71 Největší pobočkou tábora Flossenbürg na našem území prošlo přibližně 18 000 vězňů.72 Byli zde Poláci, Rusové, Němci, Francouzi, Jihoslované, Maďarové, Italové, Belgičané, Rumuni, Holanďané, Litevci, Řekové, Španělé, Bulhaři a Čechoslováci.73 Za jeden rok fungování továrny přijelo do litoměřického tábora 39 transportů z 20 koncentračních táborů.74 1.2.3. Práce v podzemí V době příchodu prvních dělníků je množství štol zavaleno, vstupy do továrny jsou zarostlé a nevede k nim žádná slušná komunikace. Bylo potřeba vyvést více než 1 000m3 zeminy a kamení ze štol. Tato práce zabrala několik měsíců.75 [16] V podzemí dělníci budují obrovské haly [17]. V lednu 1945 výroba probíhala v 15 halách [18] a 192 štolách.76 Ke každé hale vedla kolej [19] a pomocí vozíků se materiál dovážel ke strojům.77 O přepravu bloků motorů se starala tzv. transportní kolona. Kolonu tvořila skupina asi deseti vězňů, kteří jezdili s vozíkem. K přemístění bloku na stroj byl využíván jeřáb.78 Haly byly na každých 4-6 metrech zpevňovány betonovými nosníky [20], v nestabilních částech byly blíže, protínaly se a vytvářely věnce [21]. Místnosti byly často opatřeny vyzdívkou [22] či cihlovou stěnou [23]. Stavěly se ze stejného důvodu jako betonové nosníky-k zajištění nestabilních stěn a stropů.79

70 71 72 73 74 75 76 77 78 79

BENEŠOVÁ 1995, 15 TRHLÍNOVÁ 1975, 61–62 MARJANKO 1990, 63 Článek Richard uveřejněný v Průboji 19. 5. 1963. PT, sb. vzpomínek č. 18 PT, Sb. vzpomínek č. 1346 PT, Sb. vzpomínek č. 921 TRHLÍNOVÁ 1975, 20–21 PT, Sb. vzpomínek č. 2195 TRHLÍNOVÁ 1973 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 116

23

Odstřel kamene dynamitem probíhal většinou v nočních směnách, vězni poté kladivy roztloukali a vyváželi odstřelený materiál na vozících po úzkokolejce ven z podzemí do nedaleké cihelny.80 V továrně bylo položeno celkem 20 kilometrů kolejnic.81 Vozíky tahali ručně vlastními silami, až později byla pořízena malá lokomotiva.8283 Rozloha továrny na konci války mohla činit i 36 kilometrů.84 Již od začátku byl projekt odsouzený k záhubě. Práce se zpomalovaly a termíny nebyly dodržovány. V roce 1944 nastal vážný problém s nedostatkem surovin a materiálu na stavbu85, chyběla nafta potřebná k pohonu lokomotiv vyvážejících odstřelený materiál,86 a jak se později ukázalo, ani zdejší geologické podmínky nebyly pro hloubení chodeb s obrovským průměrem vyhovující. Bylo nasazeno obrovské množství lidí na práci, která byla namáhavá, nebezpečná a společně s nehumánním zacházením s dělníky ze strany dozorců, zapříčinila velmi vysokou úmrtnost v továrně. Průměrná délka života v podzemí byla 3 měsíce.87 Velkolepý německý projekt ztroskotal a továrna nebyla nikdy kompletně dostavěna [24]. I přesto v ní v omezené míře probíhala výroba.

1.2.4. Výroba v RI, RII, RIII Výroba v Richardu začala na přelomu října a listopadu roku 1944. 3. listopadu byla odeslána první dodávka, jednalo se o 18 hlav motorů. Dodávky válečného materiálu byly odváženy vlaky nebo nákladními auty. 88 Richard I je jediná ze tří částí, která byla kompletně dokončená. Přestěhovala se sem pobočka firmy Auto Union ze Saské Kamenice, získala krycí název Elsabe A. G.

80 81 82 83 84 85 86 87 88

TRHLÍNOVÁ 1975, 16-17 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 119 PT, Sb. vzpomínek č. 519 Počet lokomotiv v podzemí k únoru 1945 je 38, vozíků 344. Viz. TRHLÍNOVÁ 1975, 17 KULIŠOVÁ 1956,73 TRHLÍNOVÁ 1975, 15–16 LAHODA 2004, 141 PT, Sb. vzpomínek č. 1346 TRHLÍNOVÁ 1975, 20

24

V rozměrných halách se obráběly klikové hřídele, bloky a vyráběly se zde součástky do tanků Tyger a obrněných vozů Panther.89 Do Richardu II se přesunula pobočka berlínské firmy Osram, která vyráběla telefonní a spojovací přístroje, volframové dráty, molybdenové plechy aj. Dostala krycí název Kalkspat K. G.90 Výroba v Richardu II nikdy nezačala. Její zahájení bylo plánované na únor 1945, ale kvůli nedostatku nářadí a pracovních sil se termín posunul na červenec 1945. Firma měla mít k dispozici celkem 15 000m2. Počítalo se s celkovým počtem 2000 dělníků, ale po epidemii v lednu 1945 jich na RII mohlo docházet jen 350.91 Po osvobození zde byl nalezen sklad drátů, mědi, sluchátek a součástek pro vysílací aparáty.92 Záhadou je výroba raket V 1 a V 293 v Richardu II94 Vězni se o výrobě „zbraní V“ zmiňují, ovšem ne v tom smyslu, že by se na ní podíleli, ale že o ní jen slyšeli 95. Po válce bylo v podzemí nalezeno 75 tun raketového prachu, což může potvrzovat případnou výrobu odpalovacích ramp pro střely V 2. Ke konci války se do podzemí přemístila firma Gedewend, ovšem její výroba byla přísně utajovaná a nejsou o ní záznamy. Richard III pravděpodobně nikdy nebyl dobudován do stavu, kdy by byl použitelný a zřejmě ho Němci nevyužívali vůbec.96 Ze tří částí továrny je sice RIII nejmenší, ale

89

90 91 92 93

94

95

96

BUBENÍČKOVÁ/KUBÁTOVÁ/MALÁ 1969―Růžena BUBENÍČKOVÁ/Ludmila KUBÁTOVÁ/Irena MALÁ: Tábory utrpení a smrti. Praha 1969, 99 LANGHAMEROVÁ 2008, 53 TRHLÍNOVÁ 1975, 23–24 PT, Sb. vzpomínek č. 736 Tzv.„zbraně V“nesly označení „zázračné zbraně“. Vyráběly se v Peenemünde na pobřeží Baltského moře v Německu. Střely V-1 byly použity k útoku na Británii v roce 1944. Britové však našli způsob, jak střely zadržet a tak byly vyvinuty nové, vylepšené V-2. Spojenci bombardovali německá palivová zařízení a používání střel V-1 a V-2 bylo značně omezeno, protože nebyl dostatek paliva. Ačkoli tyto zbraně připravily o život tisíce lidí, válku zvrátit nemohly, jelikož byly nasazeny příliš pozdě. Viz. WILLMOTT/MESSENGER/CROSS 2005―H.P. WILLMOTT/Charles MESSENGER/Robin CROSS: Druhá světová válka. Praha 2005, 233 Další podzemní továrnou, kde se tyto zbraně vyráběly, byla továrna Dora v Německu. Působilo zde Auserkomando z Buchenwaldu. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 1346. Objekt Dora byl budovaný od roku 1943 a měl rozlohu 20km. Viz. LANGERHAMOVÁ 2008, 11 Jedním z vězňů, zmiňujících se o výrobě raket je Oldřich Binar. Pracoval na výdřevě vchodu do podzemí a dovnitř se nikdy nedostal, ale od civilisty se dozvěděl o výrobě stře V-1 A V-2l. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 226 BUBENÍČKOVÁ/KUBÁTOVÁ/MALÁ 1969, 99

25

bylo potřeba na něm provést největší úpravy.97 Již od počátku výstavby mu však bylo věnováno málo pozornosti.98 Možná právě pro množství stavebních úprav potřebných k jeho zprovoznění, práce na Richardu III zůstaly ve fázi hrubých úprav. Existuje domněnka, že do Richardu III měla být přemístěna pobočka firmy Osram, stejně jako do Richardu II, tuto domněnku nelze s jistotou potvrdit.99Vězni byli rozdělení do komand, skupin, které měla daná firma k dispozici. Komando neslo stejný název jako firma, která ho využívala.100 1.2.5. Další stavby na povrchu Společně se stavbou v podzemí probíhala i stavba objektů na povrchu. Okolí továrny se změnilo na obrovské staveniště [25]. Budovány byly komunikace, vlečka, lanová dráha a překladiště opatřené jeřábem a váhou101[26] pro vyvážení vytěženého kamene z podzemí na skládku a dovážení stavebního materiálu. V okolí továrny vznikala řada účelových staveb. Velká část z nich byla ze dřeva102 a nic se z nich nedochovalo103, ovšem několik betonových staveb je v hustém porostu zachovaných dodnes. Jedná se například o nádrže na pitnou vodu [27], umístěné nad vchodem C/D, zbytky budovy podél cesty k továrně, určené zřejmě k vytápění podzemí [28], nádrže na užitkovou vodu [29] či filtrační [30] a čerpací stanici104[31]. V podzemí bylo potřeba zajistit také výměnu vzduchu, proto vznikla řada větracích šachet, jejichž zbytky jsou na planině Bídnice patrné do dnešních dnů. Hlavní větrací šachta zasahovala do Richardu I a měla průměr 6 metrů105[32]. Kromě práce na Richardu, vězni pracovali i na výrobě leteckých vrtulí pro firmu Albis, v nedaleké koželužně a jiných pracovištích. Provoz firmy Albis byl přemístěn do

97 98 99 100 101 102 103

104 105

TRHLÍNOVÁ 1975, 25 TRHLÍNOVÁ 1975, 15 TRHLÍNOVÁ 1975, 26 TRHLÍNOVÁ 1975, 16 LANGHAMEROVÁ 2008, 29 TRHLÍNOVÁ 1975, 15 Jednalo se o brusírnu, kovárnu, strojírnu na opravu lokomotiv. Viz. Růžička Josef. PT, Sb. vzpomínek č. 736, 1. Dále o chromovnu a nikovnu, po pravé straně vchodu do továrny. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 352 http://richard-1.com/stavby-na-povrchu/uvodem.html, vyhledáno 17. 2. 2015 LANGHAMEROVÁ 2008, 31

26

bývalého Labsko-zámeckého pivovaru106[33]. Tři obrovské propojené budovy pivovaru byly vybudovány s rozmachem kapitalistického podnikání v roce 1860.107 Výroba vrtulí probíhala v dílnách ve sklepech pod pivovarem, které vězni prohlubovali.108 Dalším pracovištěm byly nedaleké Lovosice. Byli sem posláni vybraní odborníci z řad vězňů, aby opravovali ukradené radiopřijímače. Umístěni byli v bývalé věznici.109 Zvláštní stavbou je vila Pffafenhof z 19. století stojící podél cesty směrem na obec Michalovice [34]. V letních měsících je téměř nemožné jí ze silnice mezi stromy spatřit. Ovšem její věže jsou vidět již při příjezdu do Litoměřic. Získala přezdívku „Fafák“podle židovské rodiny, která jí postavila. Podle již zmiňovaných věžiček je též označována jako „zámeček“.110V době provozu továrny Richard zde sídlil SSFührungsstab B 5, tedy štáb řídící provoz továrny.111 Není divu, že si vilu SS vybralo. I dnes, i když představuje už jen pouhou ruinu, je velmi impozantní a je patrné, že rodina Pffaf na stavbě rozhodně nešetřila.

1.2.6. Poslední směna a osvobození tábora S blížícím se koncem války začínají nacisté v Litoměřicích podnikat několik opatření. V dubnu přesunou židovské vězně do Malé pevnosti terezínského tábora a v první řadě zorganizují evakuační transport. Odvezou část vězňů vlakem na Lovosické nádraží. Zde vězni prožijí jeden z nejhorších týdnů svého věznění. Musí vydržet po sedm dní zavření s ostatními vězni ve vagonech. Poté jsou připojeni k transportu vězňů z jiných koncentračních táborů. Transport pokračuje do Prahy na nádraží Roztoky nad Vltavou. Obyvatelé z Roztok zorganizují akci na pomoc vězňům a tím mnoha z nich zachrání život. Poskytují jim civilní oblečení, jídlo a pomáhají jim utéct z vagónů. Na nádraží v Praze-Bubnech jsou

106 107

108 109 110 111

SMETANA 1986―Jan SMETANA: Litoměřice. Praha 1986, nepag. Dr. Otakar Votoček se o komplexu ve své publikaci Litoměřice zmiňuje jako o neforemné stavbě, která zhyzdila skvělé panorama města Litoměřice. Viz. VOTOČEK 1955―Otakar VOTOČEK: Litoměřice. Praha 1955, 50 PT, Sb. vzpomínek č. 91/97 TRHLÍNOVÁ 1975, 40 http://richard-1.com/pfaffenhof-zamecek/fafak-veveri-zamecek.html, vyhledáno 19. 2. 2015 GUČEK 1995, 45

27

osvobozeni skupinami českých lidí další vězňové a je jim poskytnuta pomoc od lékařů. Další cesta vlaku se zuboženými vězni vede do Olbramovich, kde dojde k zastřelení několika lidí jednotkami SS na příkaz fanatického nacisty. Konečná stanice vlaku je nakonec nedaleko Českých Budějovic. Zde se místní obyvatelé postarají o přeživší a o jejich převoz do nemocničních zařízení. Ovšem komando Elsabe pracující uvnitř Richardu je nuceno zůstat v táboře a pokračovat ve výrobě.112 Mezi pracujícími se šíří zvěst o plánované likvidaci vězňů. 10. 4. 1945 mají být nahnáni do podzemí, kde bude vše živé zlikvidováno plynem. Vězni se na základě těchto zvěstí připravovali na otevřený odpor. Jedinci, schopní bránit se, měli pochodovat na konci každé řady a v zúženém úseku cesty měli napadnout dozorce. Pro tento účel si vyrobili úzké dýky a ukryli je ve švech kalhot. Nikdy je však nepoužili. Velitel tábora uprchl a nový od záměru likvidace vězňů upustil.113 Se začátkem května němečtí mistři a dělníci z Litoměřic odešli. 5. 5. vězni nastoupili na svou poslední směnu. Velitel tábora Panicke jim při apelu oznámil, že válka skončila a mohou odejít. Většina odešla do Terezína, kde prošli karanténou a poté se snažili dostat domů. V táboře zůstalo jen 1 200 těžce nemocných, o které se měl postarat výbor, sestavený za účelem pomoci bývalým vězňům.114 Na 1200 lidí v táborové nemocnici vzpomíná bývalý vězeň Robert Niesyt: „Když jsem vycházel branou, pohlédl jsem na lágrovou nemocnici a na kolegy, kteří s pláčem se na nás dívali okny a určitě nám záviděli, že můžeme jít o vlastních silách, kdežto oni ne.“115 8. 5. 1945 byl tábor v Litoměřicích osvobozen a pracovat do Richardu žádní vězni už nikdy nepůjdou.116 Do města vítězoslavně vstoupily jednotky Sovětské armády. Část koncentračního tábora Litoměřice musela být z důvodu nákazy tyfem spálena [35]. Dřevěné baráky byly odstraněny. Roku 1946 bylo z hromadných hrobů z okolí tábora exhumováno 789 těl [36]. Jen hrstka těch, kteří za vidinu skvělého nacistického 112

113 114

115 116

Z Buchenwaldu, Ravensbrücku aj. Viz. TRHLÍNOVÁ 1975―Marie TRHLÍNOVÁ: Osvobození koncentračního tábora v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XII, 1975, 23 PT, Sb. vzpomínek č. 335 TRHLÍNOVÁ 1975―Marie TRHLÍNOVÁ: Osvobození koncentračního tábora v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XII, 1975, 25 PT, Sb. vzpomínek č. 919 Článek Richard uveřejněný v Průboji 19. 5. 1963. PT, Sb. vzpomínek č. 18

28

projektu zaplatili životem. Exhumovaní vězni byli pohřbeni na Národní hřbitov před Malou pevností[37]. Budovy koncentračního tábora byly upraveny opět jako kasárny.117 Rusové měli v plánu po válce stroje zdokumentovat a zabavit. Vybavení továrny bylo rozkradeno a odvezeno jako válečná kořist SSSR.118 Z podzemí bylo odvezeno i značné množství trhavin, které by stačilo na 1-2 měsíční provoz.119

1.3. Richard po roce 1947 až do současnosti V roce 1947 zde byla opět obnovena těžba vápence.120 Hlavní vchod C/D byl upraven a roku 1949 cementárna a vápenice Čížkovice zahájila těžbu121. Ale netrvalo dlouho a Richard byl opět opuštěn. Roku 1962 těžba skončila pravděpodobně z ekonomických a geologických důvodů. Důl byl nejspíše shledán příliš nebezpečným. Roku 1965 se po několika letech do podzemí vydala skupina vojáků z místních kasáren. Podzemí navštívili několikrát. V té době byl Richard opuštěný, bylo patrné množství závalů, které bránily v přístupu do mnoha chodeb. Přesto byli vojáci rozsáhlostí nacistického díla ohromeni. Dovnitř se prohrabali zavaleným vchodem A/B. Z podzemí se jim podařilo vynést množství dokumentů a předmětů, které byly uloženy v Národním památníku Terezín a několika dalších muzeích.122 Předměty vydávající svědectví o válečné výrobě a životě vězňů se staly téměř senzací. Podnítily zájem o továrnu. Vzniklo několik článků věnujících se Richardu a roku 1966 se konala konference ohledně tohoto tématu.123 Roku 1984 se do zavalené levé části Richardu I pokusila provrtat Československá televize. Pracovali na dokumentárním snímku o ukrytém archivu a zřejmě doufali, že by 117

118 119 120 121

122 123

KŘÍŽKOVÁ/KŘIVSKÝ 1967―Marie KŘÍŽKOVÁ/Jiří KŘIVSKÝ: Richard. Podzemní továrna a koncentrační tábor v Litoměřicích. Památník Terezín 1967, 26 PT, Sb. vzpomínek č. 736 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 117 LAHODA 2004, 144 Obec Čížkovice koncem 19. století prožívá rozvoj průmyslu stavebních hmot, vápenka a cementárna úspěšně těží vápenec z místních zdrojů. Viz. KINSKÝ/KOTYZA/SMETANA/ŠAFRÁNEK (ed.) 1994―Jíří KINSKÝ/Oldřich KOTYZA/Jan SMETANA/Vlastimil ŠAFRÁNEK (ed.): Litoměřicko. Turistický průvodce. Litoměřice 1994, nepag. CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 118–119 TRHLÍNOVÁ 1971

29

se mohl ukrývat právě zde. Podařilo se jim sice dostat dovnitř a objasnit záhadu několika bílých míst na mapě, ale je řada prostorů, kam nepronikli.124 Levá část Richardu I je nejstarší, začalo se v ní těžit už v druhé polovině 19. století. Je to také část, která nejvíce láká hledače pokladů. 125 Není jasné, proč se Němci v květnu 1945 postarali o důkladné odstřelení všech přístupových chodeb do levé části Richardu I a zbytek továrny ponechali neporušený. V podzemí nálože rozmístěny byly, ale evidentně je Němci nestihli všechny odpálit. Na odstraňování výbušnin se podílel ing. Josef Růžička.126 Spekuluje se, že zde cosi ukryli. Jedna teorie je, že zde nacisté pod tunami odstřeleného kamene pohřbili Kaltenbrunnerův archiv Hlavního úřadu říšské bezpečnosti. Nepodloženou pověstí je i ukrytí Jantarové komnaty.127 O zvláštních událostech ke konci války se zmiňuje bývalý vězeň Edward Sojka: „Podotýkám dodatečně ještě toto: vzhledem k situaci na frontách začali Němci již koncem března 1945 svážet ze všech stran nejrůznější, ale velmi cenné věci, jako velmi drahé lékařské přístroje, počítací stroje, lékařská a optická zařízení, kůže a drobné velmi cenné věci. Největší množství těchto věcí bylo v bednách, proto nebylo možno vidět, co v nich bylo. Toto svážení trvalo do konce dubna. Celou překládku z automobilů prováděli vězňové. V tomto období byl uskladněn v Richardwerke majetek, který nelze vůbec vyčíslit.“128Vzhledem k dnešnímu stavu chodeb zůstane tajemství levé části zřejmě neodhaleno. Památník Terezín, který vlastnil kus chodby napojené na vchod C/D se pokusil v podzemí vytvořit malou expozici, ovšem neúspěšně.129 Dnes je opuštěné podzemí cílem amatérských expedic, zvědavých jedinců a lidí, kteří se o továrnu zajímají i několik let. Jedním z těchto lidí je i pan Roman Gazsi. V článku

124 125 126 127

128 129

CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 118–119 LAHODA 2004, 142 PT, Sb. vzpomínek č. 736 Jedná se skutečně o nepodloženou a velmi nepravděpodobnou teorii. Viz. HUSÁK 2005―Jan HUSÁK: Pokračování rozhovoru o továrně Richard. In: Nový proud 42, ročník 2, 2005, 2 PT, Sb. vzpomínek č. 554 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990, 119

30

zpravodaje Nového proudu z roku 2005 vzpomíná, jak ho jako malého kluka130 do podzemí hnala zvědavost a zvěsti o ukrytém vlaku plném zbraní. Vybavuje si, že v chodbách se nacházelo značné množství pozůstatků po výrobě během druhé světové války, ať už se jedná o papírové dokumenty, karbidové lampy, vězeňské čepice …131 Bohužel, tyto svědky válečné výroby pohřbily buď závaly, nebo byly rozkradeni, stejně jako veškeré kovové předměty. Před několika desítkami let si na zdánlivě bezpečných místech troufli lidé i přenocovat a druhý den pokračovat v průzkumu továrny132, ovšem stav podzemních prostor je nyní natolik špatný, že i samo město vzdalo veškeré snahy na opravení a zpřístupnění aspoň části Richardu.133

1.3.1. Úložiště jaderných odpadů Richard II a část Richardu I dnes využívá společnost SÚRAO, která podzemí využívá od roku 1964 pro uskladnění radioaktivního odpadu, který vzniká ve zdravotnictví, průmyslu, zemědělství a výzkumu. Uzavření úložiště je plánované na rok 2070.134 Vchod F, který společnost využívá je oplocený a nepřístupný[38]. V Litoměřickém podzemí je umístěna výstava pojednávající o Richardu. Pomocí tabulí a několika malých expozic se zde člověk dozví vše o době těžby vápence, době druhé světové války a také o dnešním úložišti. Výstava ukazuje způsob uložení jednotlivých sudů, jejich zabezpečení a budoucnost úložiště. Společnost sice chodby továrny vyztužuje a zpevňuje [39], ovšem jen proto, aby do nich uložila sudy s radioaktivním odpadem a následně je zazdila a celé úložiště

130

131

132 133

134

Zájem o továrnu vydržel panu Gazsimu dodnes, spravuje webové stránky o Richardu a je jedním z těch, kteří o podzemí vědí nejvíce HUSÁK 2005―Jan HUSÁK: Podzemní továrna Richard, jeho tajemství, osud a výzkum. In: Nový proud 42, ročník 2, 2005, 4 LAHODA 2004, 146 CHRÁSTECKÝ 2013―Ivo CHRÁSTECKÝ: Poznejte, jak to vypadalo v proslulém dolu Richard. In: Mostecký deník, http://mostecky.denik.cz/z-regionu/poznejte-jak-to-vypadalo-vproslulem-dolu-richard-20130620.html, vyhledáno 20. 2. 2015 http://www.surao.cz/cze/Uloziste-radioaktivnich-odpadu/Soucasna-pripovrchovauloziste/Richard-Litomerice/Ukladane-odpady, vyhledáno 24. 2. 2015

31

neodvratně uzavřela za několik desítek let.135 Zpřístupnění této části veřejnosti je tedy nemyslitelné.

135

PECH 2009―Karel PECH: 45. výročí úložiště Richard v Litoměřicích. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090519richard.html, vyhledáno 20. 2. 2015

32

2. Vzpomínky vězňů KT Litoměřice a Malé pevnosti na výrobu a život v podzemí Koncentrační tábory vznikaly za účelem převýchovy a internace. To byla jejich původní funkce. Ovšem s prohrou Německa na ruské frontě, se odstartuje řetězec událostí, jejichž důsledkem bude přehodnocení využití táborů. Nacisty čeká série neúspěchů, čelí neustálému bombardování a především chybí materiál nezbytný pro další průběh války. Tábory se stávají něčím víc než jen místem likvidace nepřátel nacistů. Nacisté zjistí, že velké množství lidí lze využít jako levnou pracovní sílu. A tak se z nich stávají pracovní tábory. Likvidace lidí sice stále pokračuje, ale už není primárním cílem. Tím je nasadit co největší počet vězňů do oblasti válečného průmyslu a zvrátit tak nepříznivé výsledky války.136 V táboře jde jen o jedno-o přežití. Vězni se dostávají na nejnižší formu existence. Jediné o co doopravdy usilují, je prosté přežití. Někteří z nich pod tíhou beznaděje, ztráty veškerých vyhlídek na budoucnost a komplexní deprivace brzy umírají.137 Po dlouhou dobu čelí neustálému a neutuchajícímu hladu, nedostatku spánku, téměř žádnému soukromí, ztrátě důstojnosti aj. Ze strany věznitelů jsou vystaveni ponižování. Získávají pocit bezpráví a nicotnosti jejich vlastní osoby. Jsou v neustálém strachu z týrání a krutosti dozorců. Způsobů vyrovnání se s touto situací bylo několik. Jedním z nich bylo vytěsnění hrůzných zážitků. Odpoutat je od sebe, vztáhnout je na tělo, nikoliv na ducha. Zacházet s nimi jako s noční můrou. Dalším bylo tzv. denní snění, které dotyčného odvedlo od reality. Vězni snili o konci války, osvobození a možná i o pomstě.138 Snili o minulosti, která se v kontrastu s hroznými životními podmínkami přítomnosti zdála ještě krásnější,

136

137

138

TRHLÍNOVÁ 1974―Marie TRHLÍNOVÁ: Pracovní komando Litoměřice. In: Terezínské listy 4, 1974 V koncentračních táborech bylo možno pozorovat především dva druhy deprivace: fyzickou, která představuje například hladovění a komplexní, při níž jde pouze o uspokojení nejzákladnějších potřeb omezených na animální minimum. Viz. MIŠÍK 1969―Oldřich MIKŠÍK: Člověk a svízelná situace. Praha 1969, 252 MIŠÍK 2005, 170–171

33

působila jako ráj a tak byla také líčena. Aspoň na chvíli dovolila zapomenout na současnou situaci. Méně časté bylo snění o budoucnosti, ale i to se zde vyskytovalo:139 „Vrátím-li se a stanu se opět člověkem, přežiju-li tuhle strašnou dobu, zajdu si jedné volné a svobodné neděle k dolu Richard. Půjdu pěšky, abych vychutnal krásu svobodného světa.“140 Přijmout život v koncentračním táboře jako něco provisorního, bylo nutné pro přežití. Lidé netušili, kdy jejich utrpení skončí a uchovávali si naději, že vysvobození může přijít třeba už zítra. Emil Utitz,141 bývalý vězeň tábora Malé pevnosti v Terezíně, ve své knize Psychologie života v terezínském koncentračním táboře píše, že pokud by mu někdo na začátku řekl, že bude muset přežít tři roky věznění, zhroutil by se. Bylo potřeba dobu strávenou v koncentračním táboře brát jako most mezi minulostí a budoucností, jako něco přechodného, ne trvalého.142 Významná byla solidarita spoluvězňů a pocit sounáležitosti, sdíleného utrpení. Krajním řešením, které ovšem člověka odřízlo od ostatních vězňů, bylo přijetí hodnot věznitelů, plnění jejich rozkazů, kopírování jejich chování a zevnějšku. Vězeň se tak stal nenáviděným mezi spoluvězni.143 Smutek bylo něco, co si lidé v táboře nemohli dovolit. Byl nebezpečný, jelikož představoval slepou uličku, ze které nebylo úniku.144 Podlehnutí smutku se rovnalo téměř jisté smrti.: „Pláč to byla podle mne záhuba. Za celou dobu věznění jsem nikdy nebrečel. Vím, že spoluvězni, kteří často plakali, vlastně podléhali té hrůze, té bídě.“145 Po čase se lidé stávali otupělými vůči hrůzám okolo nich:146„Teď, když si na to vzpomenu, jak to bylo hrozný, ale tenkrát jakoby nic, to bylo samozřejmý. Že se ta hrůza

139

140 141

142 143

144 145 146

UTITZ 1947―Emil UTITZ: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947, 20–23 Jeden z příkladů snění o budoucnosti. Viz. Pinc Karel. PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 Emil Utitz, povoláním psycholog a filozof, v koncentračním táboře v Terezíně strávil více než tři roky. Svou knihu Psychologie života v terezínském koncentračním táboře z roku 1947 psal z pohledu psychologického, jeho záměrem nebylo líčit osobnosti a historické události. Viz. UTITZ 1947, 7 UTITZ 1947, 60–62 MIŠÍK 2005―Oldřich MIKŠÍK: Hromadné psychické jevy. Psychologie hromadného chování. Praha 2005, 170–171 UTITZ 1947, 15 PT, Sb. vzpomínek č. 2425 UTITZ 1947, 14

34

stala samozřejmostí, mělo vliv i na všechno ostatní.“147Otupělost a rezignace byl častý jev v koncentračních táborech. Způsobený byl absencí vidiny konce utrpení. Z lidí se stávali „žijící mrtvoly“. Záchranou před otupělostí bylo silné přesvědčení o dočasnosti fašismu, o jeho brzké porážce. S tím souviselo úsilí vydržet, dožít se konce.148 Jediné, co člověka lhostejného k jeho situaci zajímalo, byl vnitřní svět. Utrpení způsobené vnějšími vlivy se stalo nepodstatným. Člověk si v mysli vytvořil jakousi ochrannou zeď, která ho chránila. S vnitřním světem souvisí i otázka víry. Lidé hledali důvod bolesti, kterou prožívali, snažili se najít smysl smrti a přijmout ji jako součást života. Příčina toho, co prožívali, nebyla důležitá. Útěchu nalézali ve víře, že Bůh bude spásou, a že jejich utrpení není zbytečné a má smysl.149 Výhodu poskytovalo utvoření skupiny, která si vzájemně pomáhala a měla vlastní pravidla soužití. Jednu ze skupin vedl politický vězeň Karlo Benulič. Pracoval v Arbeitskommandu Kieserling a měl na starosti malou skupinu převážně Slovinců. Skupina byla chráněná, ušetřená bití ze stran dozorců a členové dostávali nové a výhodné funkce. Nevyslovenou podmínkou členství bylo zachování hrdosti. Karlo Benulič popisuje příhodu, kdy dozorce odhodil ohryzek jablka před sedící vězně. Jeden z nich vstal a chtěl po něm sáhnout. Ovšem neudělal to, místo toho se opět posadil. Věděl totiž, že skupina se postará, aby nezemřel hlady a sebrání ohryzku by bylo zbytečně ponižující a riskoval by opovržení ze strany spoluvězňů. Jak vypráví Karlo Benulič: „Skupina se držela pohromadě a byla si dobře vědoma, že osamělost v tak hrozivé situaci, ve které jsme se nacházeli, znamená půl cesty k smrti.“150 Koncentrační tábory měly i svůj rytmus: vstávání, apely, práce, spánek. Rytmus představoval určitý druh jistoty, vězni věděli, co mají očekávat, co bude následovat. Znali své spoluvězně, lidi na pracovištích, dozorce. Věděli, čemu a komu se mají vyhýbat a naopak. Prostředí jim bylo důvěrně známé. Ovšem v Litoměřicích bylo vše jinak. Žádný rytmus zde neexistoval. V táboře byl chaos. Vězni se libovolně hlásili do různých pracovních komand nebo do nich byli

147 148 149

150

Přepis rozhovoru s Petrem L. ŽMP, kazeta 046, 1991 MIKŠÍK 2005, 173 TODOROV 1996―Tzvetan TODOROV: Facing the extréme. Moral life in koncentration camps. New York 1996, 204–207 PT. Sb. vzpomínek č. 451

35

nedobrovolně přiřazováni a často tak vystřídali několik pracovišť, což znemožňovalo lépe se seznámit s prostředím a lidmi okolo natož se s někým spřátelit. Vytvořit si s druhým užší vztah bylo téměř nemožné. Kromě lidí, kteří se znali již z předchozích táborů a několika málo organizovaných skupin, viz. skupina vedená K. Benuličem, zde byl každý sám za sebe. Výsledkem byl intenzivnější pocit strachu, osamělosti a nejistoty.151 Jak píše bývalý vězeň Petr L.: „…v Litoměřicích byl člověk k člověku jako vlk.“152 Hrozbou a zároveň nadějí byla pro vězně koncentračního tábora v Litoměřicích práce v podzemí Richardu. Po ranním apelu153 se průvod vězňů vydal směrem k továrně. Cestou se před nimi tyčil vrch Radobýl s křížem na vrcholu. Pro české vězně se Radobýl stal symbolem utrpení a zároveň vzpruhou a posilou.154 Labe, Ohře a hora Říp, které při pochodu do práce spatřovali, jim v neznámém a nepřátelském prostředí poskytovaly útěchu a pocit blízkosti domova.155 Nebylo výjimkou, že se lidé v prostředí táborů uchylovali k přírodě. Představovala pro ně lepší, svobodný svět, který je venku za branami jejich vězení. Krása přírodních jevů, jako byl například východ či západ slunce, ostře kontrastovala s ošklivostí prostředí tábora.156 Po stranách vchodu do podzemí stáli příslušníci SS. Dozorci z řad SS byli v podzemí v jakési anonymitě. Dovnitř chodili zřídkakdy a do styku s vězni téměř nepřišli.157 To byl jeden z důvodů, proč vězni často dávali přednost práci v podzemí před prací na povrchu.158 Bývalý vězeň Karel Pinc vzpomíná na cestu do podzemí: „Cesta do hlubin Richardu byla tichá, mlčící, jen tu a tam rušená zahulákáním některého netrpělivého nebo popudlivého strážce, či výkřikem týraného vězně. Tahle cesta byla mnohem beznadějnější pro tajemnost hloubky, pro záhady, které skrývaly 151 152 153

154 155 156 157 158

TRHLÍNOVÁ 1974 Přepis rozhovoru s Petrem L. ŽMP, kazeta 046, 1991 Apely neboli ranní a večerní nástupy, zahrnovaly i několikahodinové přepočítávaní vězňů na dvoře tábora, při denní směně byl apel přibližně v 5:00 ráno a při noční směně v 16:00. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 1403. Tzv. Apellplatz byl vedle baráků, kasáren, sídla SS, kuchyně aj. běžnou součástí koncentračních táborů. Vězni zde byli nuceni i vícekrát za den se seřadit a připravit k pravidelnému přepočítávání a to za jakéhokoliv počasí. Viz. KÜHNRICH 1980—Heinz KÜHNRICH: Der KZ-Staat 1933–1945. Berlin 1980, 69 PT, Sb. vzpomínek č. 352 PT, Sb. vzpomínek č. 2425 TODOROV 1996, 91 Sb. vzpomínek A7721 PT, Sb. vzpomínek č. 352

36

prostorné chodby a štoly sem tam se křižující a rozbíhající se do pološerých neznámých dálek a neurčitých směrů bez orientace. A teprve v těch neznámých podzemních dálkách se hluše nebo temně ozývalo bušení, tlukot, dunivý ropot jakéhosi stroje, skřípot vozíků a vzdálené řinčení lopat, rány železných kladiv a palic a vše to bez jediného lidského hlasu.“159 Cestou do výrobních hal se vězni museli brodit studenou vodou, která prosakovala ze stropu a ze stěn a proudem se řinula z podzemí ven. Jakýkoliv zdravotní problém mohl znamenat rozsudek smrti, proto si z obavy z nachlazení, vězni balili nohy do pytlů od cementu. Ovšem to bylo později zakázáno. Rozlehlost a spletitost chodeb byla pro vězně dezorientující. Často netušili, kde jsou, kolik je hodin, co se nachází a vyrábí ve zbytku továrny. Znali sotva okolí svého pracoviště: „Byla to taková spleť chodeb, že jsem znal jenom cestu na své pracoviště.“160 Na pracovištích byli odkázáni na civilní mistry, pod které spadali. Není možné všechny německé mistry označit za tyrany, nicméně případy týrání vězňů jsou známé. Lepší podmínky měli vězni pod vedením českých mistrů. Ti byli povětšinou zaměstnanci některé z litoměřických firem. Poskytovali pracujícím hmotnou podporu a v rámci možností i ochranu.161 V zimních měsících kromě zimy, vězně trápil i život v neustálé tmě. Denní směna začínala pracovat v 6 hodin ráno, odchod tedy probíhal za tmy a končila v 6 hodin večer, návrat byl také za tmy. Bylo obvyklé nespatřit sluneční světlo i několik dní či měsíců práce v podzemí.162 Život v podzemí byl náročný. Všude byl přítomný prach163, výfukové plyny z lokomotiv, zpočátku nefungovala ventilace a odvětrávání podzemí, únava, špatné osvětlení a mrzačení opadem kamenů. To vše si na přeživších vyžádalo trvalé zdravotní následky.164 Práce v Richardu byla extrémně namáhavá. Někteří si po čase tíhu práce přestali uvědomovat a pracovali automaticky jako roboti, bez pocitů.165

159 160 161 162 163

164 165

PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 PT, Sb. vzpomínek č. 169 TRHLÍNOVÁ 1975, 18 PT, Sb. vzpomínek č. 1403 Prach byl v podzemí ráno při příchodu vězňů po nočním odstřelování, při lámání kamene a přehazování pytlů s cementem. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 2425 PT, Sb. vzpomínek č. 514 PT, Sb. vzpomínek č. 452

37

2.1. Strach Na povrchu měli vězni strach z dozorců, projevů násilí, týrání… tedy z lidské krutosti, která zásadním způsobem ovlivnila víru v dobro a smysluplnost světa. Vůči svým trýznitelům byli bezmocní a napadení a ponížení jejich osoby v nich zanechalo hlubokou stopu. Byli vystavěni extrémní podobě násilí páchaného člověkem člověku.166 Ovšem vězni v podzemí museli čelit ještě další formě hrozivých událostí. Především ti, kteří pracovali na hloubení štol, byli neustále ohroženi nečekanými závaly a pády kamenů ze stropů. To byl jeden z faktorů, který zapříčinil časté vyhýbání se zařazení do komand pracujících v podzemí.167 Pocit bezmoci, ohrožení života, extrémně děsivá situace způsobená vnější příčinou-to byly hlavní důvody vzniku toho, co dnes nazýváme pojmem trauma. Člověk postižený traumatem si buď s naprostou přesností vzpomíná na detaily události, ale nepřiřazuje k ní žádné emoce, nebo si naopak vzpomíná jen na silné emoce, které zažíval, ale nedokáže říct, s čím souvisí.168 S prvním příkladem vybavování si traumatické události, tedy s přesným popisem bez emocí, jsem se ve vzpomínkách vězňů setkávala nejčastěji. Velmi dobře si pamatovali, kolik lidí zával zabil, co se stalo s mrtvolami a dokonce i velikost spadlého kamene, ale jejich vyprávění postrádalo jakékoliv emoce.169

2.1.1. Závaly „Podniky chtěly svůj maximální výdělek vymáčknout z takřka bezplatné pracovní síly, a když tito vyčerpaní vězňové podobni kostlivcům zemřeli, byli ihned nahrazeni novými transporty vězňů všech národností z jiných táborů.“170 Maximální pracovní tempo-to bylo to, o co v továrně Richard šlo. Na životy se nehledělo. Větší cenu než lidská bytost měly stroje171 i nářadí. Pomoc zasypaným byla 166

167 168 169 170

VIZINOVÁ/PREISS 1999―Daniela VIZINOVÁ/Marek PREISS: Psychické trauma a jeho terapie. Praha 1999, 15 TRHLÍNOVÁ 1974 VIZINOVÁ/PREISS 1999, 18 Viz. kapitola 2.1.1 Závaly PT, Sb. vzpomínek č. 743

38

zakázána, protože to znamenalo zdržení od práce.172 Zával musel být odstraněn, co nejdříve, aby se mohlo pokračovat. Spolu s kamenem se vyvážely ven i zbytky těl.173 Dávaly do beden tzv. „trok“, ve kterých se na začátku směny přinášelo jídlo, a na konci odnášela těla.174 Spíše než ve vzpomínkách vězňů, jsou závaly zaznamenány v archivních dokumentech.175 Příčinou závalů bylo narušení stropních vrstev. Vrstvy vápence byly porušené v důsledku prosakující vody, zvětrávání a odstřelů. Jediným skutečně bezpečným místem byly haly, ve kterých byly umístěny stroje. Bezpečnostní opatření úplně chyběla.176 Vězni měli na hlavách pouze hadrové čepice a ze strachu před padajícím kamením se všemožně snažili zvýšit svou bezpečnost. Pod čepice si dávali trávu, noviny177 nebo si vytvářeli vlastní provizorní přilby z toho, co bylo po ruce. Například jeden z vězňů si přivázal kus provrtané desky provázkem k hlavě.178 Vápenec se často od stropu odlupoval ve velkých deskách, silných i více než jeden metr, které se při pádu rozpadly na menší bloky. Deskám vězni říkali „víka na rakve“179. Myslím, že není nutné zdůrazňovat, že člověk zavalený tak obrovským kamenem neměl šanci přežít. Hrozné bylo i to, že vápenec se ze stropu uvolňoval téměř neslyšně bez jakéhokoliv předchozího varování či zapraskání.180 První zával byl zaznamenán už na jaře roku 1944, tedy v počátcích budování továrny, kdy zemřela skupina asi 60 pracujících dělníků.181 Jeden z velkých závalů se odehrál 4. 12. 1944. Na svátek svaté Barbory, patronky horníků, Francouzi odmítli jít pracovat do podzemí. Dozorci je nahnali do štoly, kde poté spadl strop. Zemřelo několik desítek lidí.182

171 172 173

174 175 176 177 178 179 180 181 182

KŘIVSKÝ/KŘÍŽKOVÁ 1995 CÍLEK/MOULIS 2005, 193 Jaroslav Barák si také pamatuje velikost odloupnutého kamene-15x20 metrů. PT, Sb. vzpomínek č. 234. PT, Sb. sbírek č. 191 KÁRNÝ 1981–1984 KŘIVSKÝ/KŘÍŽKOVÁ 1995 PT, Sb. vzpomínek č. 278 PT, Sb. vzpomínek č. 546 LAHODA 2008, 150 MOULIS/CÍLEK 2005, 195 KÁRNÝ 1981–1984, 215 PT, Sb. vzpomínek č. 199

39

Lidé, kteří zažili přírodní katastrofu, válku nebo jinou událost, při níž byli svědky smrti druhých, často trpí pocitem viny. Tento pocit pravděpodobně zažívali i vězni, kteří přežili zával. I přesto, že nebyl způsob jak, spoluvězňům pomoci, mohli se obviňovat, že nebyli schopní jim zachránit život. Cítili vinu za to, že přežili a ti druzí ne.183

2.1.2. Nálety Již s počátkem roku 1945 vězni tušili že, Němci válku prohrávají a blíží se konec. Ne všichni měli přístup k informacím, získaným při tajném odposlouchávání rádia, ale s rostoucím počtem poplachů ohlašujících nálety, zvýšeným terorem a tlakem nacistů v Litoměřicích a Malé pevnosti, byla porážka Německa a vidina svobody čím dál tím bližší. Na vítězství nacistů přestávali vězni věřit:184 „Nejkrásnější chvíle bývaly nahoře na Richardu, když svítilo slunce, za sebou jsme viděli Říp a proti nám hřměla kanonáda front. To už jsme bezpečně věděli, že svoboda je na dosah ruky.“185 Nálety byly mířeny na Roudnici nad Labem a Ústí nad Labem.186 Vězni sami je v podzemí pociťovali stejně jako nálety směřující na poněkud vzdálenější Drážďany.187 Ty byly bombardovány hned sérií útoků v roce 1945.188 Litoměřice za války bombardovány nebyly, stejně tak nikdy nedošlo k pokusu o zničení podzemní továrny leteckými silami. Ale 9. 5., kdy bylo město už plně v rukách českých obyvatel, zahájila sovětská armáda letecký útok, netušíc, že město je již osvobozené. Zničeno bylo 30 domů [46] a zabito asi 18 osob.189

183 184 185 186 187 188

189

VIZINOVÁ/PREISS 1999, 18 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 PT, Sb. vzpomínek č. 188 PT, Sb. vzpomínek č. 188 PT, Sb. vzpomínek č. 511 První útok se uskutečnil v noci ze 13. na 14. února a pro obyvatele města měl katastrofální následky. Další nálet byl 15. února, jeho cílem bylo zničit rafinérii v Bohlenu a další proběhl v dubnu roku 1945. Viz. PLAVEC 2008―Michal PLAVEC: Bomby pod Řípem. Nálety na Kralupy nad Vltavou, Neratovice, Veltrusy, Hněvice, Mělník, Roudnice nad Labem a další sídla během druhé světové války. Cheb 2008, 74, 211 SMETANA/KOTYZA/TOMAS 1997, 322

40

V době náletů byla ideální pasivní ochrana, tedy ukrýt se v krytech.190 Ale vězni z Richardu byli nuceni ukrývat se do chodeb, kde každý otřes půdy mohl mít za následek sesuv stropu, padání kamenů, zasypání a smrt.191 Tedy nikoliv do zajištěných krytů, které byly stavěny, aby bombardování vydržely. Temeno Bídnice nacisté pokryli šedozelenými plachtami, aby zajistili maskování továrny.192 V případě náletů byl v podzemí speciální agregát, který byl spouštěn a zapnul nouzové osvětlení. Při poplachu nastalo chaotické ukrývání. Vše se muselo ukrýt do podzemí. Nepřítel nesměl zjistit polohu továrny.193 Vězni si museli stoupnout do nezajištěných prostorů, tedy tam, kde se ještě vrtalo. Ze strachu se snažili si nenápadně stoupat pod betonové nosníky: „Pak jsem se snažil stát pod tím vybetonovaným, dostal jsem facku. Pak už jsem při náletu dovnitř nechodil, schovával jsem se v okolí vchodu. Kdyby na mě přišli, asi by mě zastřelili.“194 Ačkoliv byly poplachy čím dál tím častější, v práci se muselo pokračovat.

195

Vězni

se tísnili v nezajištěných chodbách a při každém otřesu doufali, že strop nad nimi vydrží. Přes všechna ta nebezpečí, vězni nálet uvítali. Znamenalo to zastavení šíleného pracovního tempa a možnost odpočinout si. Takto mohli v podzemí odpočívat a čekat na konec náletu i 3 a více hodin.196

2.1.3. Zdravotní péče Zdravotní péče v litoměřickém táboře téměř nebyla. Zpočátku se vůbec nepočítalo s tím, že budou nemocní ošetřováni. Nemocných se vedení tábora zbavovalo tak, že je poslalo transportem do jiného tábora. Ale situace si vyžádala zřízení táborové nemocnice, kterou vězni znali pod názvem „revír“. Před vznikem revíru se o nemocné staral doktor jménem Gacki. Jediným nástrojem, který měl k dispozici, byly nůžky. Po 190 191 192 193 194 195 196

MIKŠÍK 2005, 164 PT, Sb. vzpomínek č. 511 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 PT, Sb. vzpomínek č. 200 PT, Sb. vzpomínek č. 1236 PT, Sb. vzpomínek č. 228 PT, Sb. vzpomínek č. 231

41

zřízení nemocnice se počet lékařského personálu postupně zvyšoval. Ovšem nebyl dostatek zdravotnického materiálu. Amputace se prováděly pilkou na železo, operace středního ucha dlátem, rány se obvazovaly papírem z pytlů,197dále se používal krepový papír, náhražka jódu a operace probíhaly bez umrtvení.198 Později se lékařům podařilo spojit s litoměřickou lékárnou a nemocnicí a dodávky kvalitnějšího materiálu péči o vězně zlepšily. Kromě pracovních úrazů se v táboře na přelomu roku 1944 a 1945 rozšířila epidemie úplavice a tyfu.199 Zprvu chodili lékaři úrazy ošetřovat do podzemí. Poté byla u vchodu zřízena ošetřovna. V ošetřovně působili civilní zaměstnanci. Měla sloužit i civilním zaměstnancům, nejen vězňům. S postupem času se zranění odváželi do litoměřické nemocnice. Ovšem až po konci směny, do té doby leželi bez povšimnutí před vchodem.200 Revír měl mezi vězni velmi špatnou pověst: „Říkalo se, že kdo půjde na revír, ten se již nevrátí. Vězni se v případě choroby zachraňovali sami.“201Ze strachu z pokusů, selekce či usmrcení, které na revíru měly probíhat, vězni svou nemoc často tajili. Obzvláště pokud onemocněli tyfem.202 Bývalý vězeň Jan Michalak ve své vzpomínce popisuje, jak onemocněl a dostal se na revír, kde mu byly dány dvě neidentifikovatelné injekce a jeho stav se zhoršil, měl hnisavé vředy a rány. 203 Podle pověstí se měl na nemocných testovat nový přípravek proti tyfu,204 a kdo dostal injekci, většinou zemřel.205 Emil Utitz ve své knize popisuje, jak se pověsti v táborech šířily až neuvěřitelnou rychlostí a velmi rychle ztrácely svou původní podobu. Skrývaly velké nebezpečí. 206 Zvlášť pověsti o litoměřickém revíru byly nebezpečné. Přinejmenším první tři polští

197 198 199 200 201 202 203 204 205 206

TRHLÍNOVÁ 1975, 40–41 PT, Sb. vzpomínek č. 451 TRHLÍNOVÁ 1975, 40–41 TRHLÍNOVÁ 1974 PT, Sb. vzpomínek č. 515 BENEŠOVÁ 1995 PT, Sb. vzpomínek č. 1403 PT, Sb. vzpomínek č. 228 PT, Sb. vzpomínek č. 226 UTIZT 1975, 18–19

42

lékaři207 se vězňům snažili i s ubohými prostředky pomáhat.208 Problém byl v tom, že vedení tábora nemělo v úmyslu nemocné léčit, pouze je někam uložit. A tak jakkoliv se lékaři snažili o životy vězňů bojovat, většinou byli bezmocní.209 Dnes už zřejmě jen těžko zjistíme, zda byly zvěsti o pokusech na vězních pravdivé. Lidi nebylo čím léčit a lékaři se zřejmě se jim zřejmě snažili poskytnout pomoc vírou. Vězni dostali injekci s neúčinnou látkou v domnění, že se jedná o lék. Ovšem ne vždy se podařilo již těžce nemocného člověka vyléčit a tímto způsobem podle mého názoru mohly vzniknout hrůzné pověsti okolo revíru. Jejich výsledkem bylo rozšíření strachu a epidemií, protože nemocní nemohli být izolováni, pokud se spoléhali na to, že si pomůžou sami. Místo toho, aby se revír stal místem, kam se snažili dostat v naději na uzdravení a úlevu od práce, se mu vězni ze strachu vyhýbali.

2.2. Vyčerpání Vězni z litoměřického tábora vykonávali tu nejtěžší práci. Pracovali v podzemí, lámali a vyváželi kámen… Podmínky v táboře, například denní příděl a kvalita stravy, byly pro takový typ práce naprosto nevyhovující.210 Vězni chodili pracovat do Richardu ve dvou směnách: Denní směna: 4:00 - budíček, výdej kávy, příprava k apelu 5:00 – apel, přepočítání a odchod do práce 6:00–18:00 – práce v podzemí s krátkou přestávkou v poledne 19:00 – večerní apel, přepočítávaní a vyměřování trestů 20:00 – výdej jídla, odpočinek Noční směna: 16:00 – apel, přepočítání, výdej chleba a odchod do práce 18:00–6:00 práce s přestávkou o půlnoci 7:00 – příprava k apelu a výdej kávy 10:00–15:00 – odpočinek 207

208 209 210

Byli to Dr. Stanislav Garstka, Dr. Jan Hanycz a Dr. Jan Nowak. Všichni tři byli vězni koncentračního tábora v Litoměřicích. Viz. BENEŠOVÁ 1995 BENEŠOVÁ 1995 TRHLÍNOVÁ 1975, 41 TRHLÍNOVÁ 1975, 35

43

Volný čas vězni využívali ke shánění potravin, oděvů nebo k odpočinku.211 Těžká práce, dlouhá pracovní směna, nedostatek spánku a jídla zanechali na vězních následky. Z vězňů se stávali tzv. „musulmani“. Pojmem musulman vězni označovali člověka, který pod tíhou práce a vlivem tlaku přestal pečovat o svůj zevnějšek, nejevil zájem o jídlo a často brzo zemřel.212Takto naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaný člověk se většinou stal obětí dozorců.213 Bývalý vězeň Vlastimil Všianský popisuje chování musulmana během jídla: „Pohyb jeho ruky se lžící k ústům, to byla celá věčnost a ruka se mu třásla tak, že do úst přišlo toho jídla sotva nějaká kapka.“ 214 To, že někdo přestal projevovat zájem o jídlo, bylo v prostředí, kde každý, byť sebemenší příděl znamenal větší šanci na přežití, předzvěstí blízké smrti.

2.2.1. Hlad „Hlad byl … snad už jsem to vykládal, nejhroznější věc, která tam byla.215Protože hlad, to je něco hroznýho. Hlad bolí, to je tělesná bolest, když má člověk hlad. U nás v rodině se nesmí říkat: „Já mám hlad“, jenom „já mám chuť“. Na to jsem citlivý. Hlad bolí, hlad nedá spát, ani když jsi unavený k smrti. Hlad, to je hrozný taky psychicky, nedá se myslet na nic jinýho, než na jídlo … To bylo, podle mého názoru, to nejhorší a nejstálejší, protože ani na okamžik za dvacet čtyři hodin se toho člověk nemohl zbavit. To je fyzická a psychická bolest, která tě ani na okamžik neopustí.“216 Z vyprávění bývalého vězně Petra L. vyplívá, že hlad provázel vězně na každém kroku a výrazně ovlivňoval jejich životy. Neustálé hladovění vedlo lidi k různým činům, pro pár brambor byli vězni ochotni riskovat i svůj život, uchylovali se ke krádežím a vyměňování oblečení za kus chleba.217 Ani změna chování v důsledku nedostatku jídla nebyla výjimkou. Emil Utitz vypráví příběh staršího muže

211 212 213 214 215

216 217

PT, Sb. vzpomínek č. 1403 PT, Sb. vzpomínek č. 188 PT, Sb. vzpomínek č. 515 PT, Sb. vzpomínek č. A7721 V koncentračním táboře v Litoměřicích. Viz. Přepis rozhovoru s Petrem L. ŽMP, kazeta 046, 1991 Přepis rozhovoru s Petrem L. ŽMP, kazeta 046, 1991 TRHLÍNOVÁ 1975, 36–37

44

z terezínského koncentračního tábora, který v důsledku váhového úbytku, zapříčiněného hladověním, nebyl schopný zapojit se do táborových aktivit, byl otupělý a trpěl výbuchy vzteku. Ale potom, co dostal několik balíčků jídla a přibral, stal se přívětivým a zapojil se do dění v táboře.218 Denní příděl v litoměřickém táboře se skládal z polévky z rozvařeného tuřínu a řepy, malého kusu chleba,219 čaje z máty a kávy ze žaludů.220 Množství jídla by nebylo dostačující ani pro nepracujícího člověka. Vězni se tak snažili hledat jiné zdroje. Cestou z práce chytali ježky, sysly, kočky,221sbírali shnilé hrušky podél silnice, plody šípku,222 jedli vojtěšku ze svahu před vchodem do podzemí.223 Situace se zhoršila na jaře roku 1945, kdy přestaly chodit potravinové balíčky224 a někteří vězni se uchylovali k jedení trávy a černého jílu.225 Brambory se špenátem si pro svůj vzhled vysloužily přezdívku „zelené šero“.226Další možností, jak získat příděl navíc, bylo rozdělování tzv. „bonů“. Bony dostával dozorce a podle svého uvážení je mohl rozdělit nejpilnějším pracovníkům a ti si za ně v táborové kantýně mohli koupit červenou řepu, pivo nebo machorku.227 Následkem špatného stravování bylo, že váha vězňů se pohybovala mezi 40–45 kg.228 Vedení tábora si bylo vědomo, že příděly jsou naprosto nedostačující. Řídící štáb dokonce několikrát požadoval zvýšení množství vydávaného jídla. Nešlo jim ovšem o blaho vězňů, ale o co největší produkci v továrně. Najedený dělník vykonal za směnu více práce než hladovějící. V červenci roku 1944 byl vydán výnos, který určoval, jak velký příděl vězni budou dostávat. Vězni z Litoměřic přídavky jídla nikdy neviděli. Příděly jídla se navíc s postupem času zmenšovaly a kvalita se zhoršovala. Navíc rozdělování stravy měli na starost dozorci a ne všichni byli v tomto ohledu spravedliví.

218 219 220 221 222 223 224

225 226 227 228

UTITZ 1947, 13 PT, Sb. vzpomínek č. 247 PT, Sb. vzpomínek č. 1887 PT, Sb. vzpomínek č. 288 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 PT, Sb. vzpomínek č. 202 Balíčky dostávali vězni od rodiny či známých, byly pro ně útěchou, často se stávalo, že je dozorci překontrolovali a zabavili věci, které se jim z nich hodily. Viz. BENEŠOVÁ 1995, 7 PT, Sb. vzpomínek č. 514 PT, Sb. vzpomínek č. 352 PT, Sb. vzpomínek č. 451. Machorka byl název pro ruský tabák. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 451 PT, Sb. vzpomínek č. 278

45

Vězni se dennodenně snažili dostat do krechtů s bramborami, ale strážní je většinou zastřelili. Pokud si někdo schoval kus chleba, riskoval, že mu bude ukraden. Lidé v táboře se neznali, každý zde byl sám za sebe, až na výjimky, a každý se snažil přežít i za cenu zločinu.229 Jeden z bývalých vězňů se zmiňuje, jak dostal na starost donášku oběda dozorcům. Službu popisuje jako strašnou, dozorci jedli hovězí polévku a on cestou nesměl nic ujíst. Věděl, že pokud by to udělal, byl by zbit nebo by přišel o život.230 Další vězeň vypráví o příhodě s hruškou při stěhování do litoměřického tábora: „Zatoužil jsem po tomto šťavnatém ovoci a cítil jsem, že by mi velice prospělo. Zvedl jsem ruku proti lákavému ovoci a nad mou hlavou zahvízdla kulka. V žilách mi proudila ledová krev. Očekával jsem další výstřel, poněvadž mi první pročísnul pouze vlasy. Ještě dnes nevím, proč mě tenkráte nezabil, vždyť smrt byla tak blízko. Hruška má tedy cenu jako život, vlastně ještě větší poněvadž můžeš být pro ni zastřelen.“231

2.2.2. Únava S hladověním a nedostatkem energie souvisí i únava. Zde bude pozornost věnována i únavě zapříčiněné nedostatkem spánku. Na spánek měli vězni vyhrazeno 5–6 hodin denně. Toto číslo se na první pohled nemusí zdát jako malé, nicméně je nutné podotknout, že vězni spali v místnostech, kde se tísnilo i 2 000 lidí. Mnoho z nich trpělo nemocemi trávicího ústrojí a byli nuceni několikrát za noc jít na záchod. Klapot dřeváků byl natolik hlasitý, že ostatní vězně probudil.232 Dalším faktorem, který bránil vězňům ve spánku, bylo značné rozšíření vší a jiného hmyzu. Neustálé nutkání drbat se nedovolovalo usnout.233 Strach z toho, co přinese další den, hrůzné zážitky a události v koncentračním táboře a v podzemí byly dalším zdrojem problémů, jeden z bývalých vězňů vypráví, jak se snažil usnout:

229 230 231 232 233

TRHLÍNOVÁ 1975, 36–37 PT, Sb. vzpomínek č. 2425 PT, Sb. vzpomínek č. 916 PT, Sb. vzpomínek č. 451 PT, Sb. vzpomínek č. 2425

46

„I v těch nejzoufalejších situacích jsem se snažil usnout, vždycky jsem si říkal, nikoho jsem nezabil ani nezhřešil tak, abych nemohl usnout, i hlad a nemoci jsem se snažil přemoci spánkem.“234 Také zima bránila spánku. Roku 1944 sice bylo do baráku instalováno topení, ale rozdíl v teplotě nikdo nepocítil. Přikrývky ani slamníky vězni nedostali. Byli nuceni spát na dřevěných palandách, pokrytých slámou a hoblinami. Před zimou se snažili chránit tak, že si kolem těla omotali pytel od cementu.235 Tím ovšem riskovali trest. Takovéto chování bylo zakázáno: „Jak si někdo oblékl papírový pytel, říkali jsme, že je zle-jako když si oblékl papírový rubáš.“236 Únava se projevovala na vzhledu vězňů. To, že v koncentračním táboře v Litoměřicích bude nedostatek spánku, poznali nově příchozí podle popelavé barvy jejich obličejů a zamžených očí. Následkem únavy bylo, že vězni v podzemí usínali doslova ve stoje, opřeni o lopatu a probudili se, až při úderu když spadli na zem.237 Pokud člověk padl na zem a nebyl sám schopný vstát, dozorci si ho po dobu pracovní směny nevšímali a až při odchodu do tábora je ostatní museli odnést na revír.238 Pokud si někdo chtěl na chvíli odpočinout a byl zpozorován dozorcem, ihned byl zbit.239

2.3. Vzdor Emil Utitz, vzpomíná na příjezd prvních transportů. Tyto transporty měly připravit Malou pevnost na příchod prvních obyvatel. Ačkoli se jednalo o vězně, nikoliv svobodné lidi, rozhodli se svou práci udělat, co nejlépe. Proč ovšem něco takového dělali, proč si dávali záležet na stavbě tábora, ve kterém budou umírat lidé stejní jako oni, proč bezvýhradně plnili rozkazy svých nenáviděných věznitelů? Protože cítili

234 235 236 237 238 239

PT, Sb. vzpomínek č. A7721 TRHLÍNOVÁ 1975, 34 PT, Sb. vzpomínek č. 225 PT, Sb. vzpomínek č. 451 PT, Sb. vzpomínek č. 278 PT, Sb. vzpomínek č. 916

47

odpovědnost vůči celku a těm, kteří přijdou po nich. Motivací jim bylo zajistit lepší osud „těm dalším“.240 Vězni z Richardu takovou motivaci neměli. Jejich práce, jakkoli dobře odvedená, nijak nezlepšila situaci jejich spoluvězňů. Naopak, pracovat poctivě a horlivě znamenalo pomáhat nacistům vyrábět více válečného materiálu a podporovat je tak na frontách. Není proto divu, že se v podzemí, a nejen tam, rozšířila vlna sabotáží, od těch malých, nenápadných, které byly považovány za technické závady, až po viditelný úmysl uškodit nacistům. Někdy se v koncentračních táborech stalo, že člověk vystavený tlaku, ztratil všechny zábrany a udělal něco překvapivého, co ani on sám možná nečekal. Postavil se na odpor dozorcům, ať už v sebeobraně nebo bez zjevné příčiny vystoupil z davu a dal najevo svůj názor. Takovéto projevy vzdoru se často stávaly pro dotyčného osudnými.241 Příběh tohoto typu vypráví i bývalý vězeň Alois Vohanka. Při vycházení z dolu okolo zástupu vězňů proběhl Polák, sehnul se, něco přesekl a utíkal dál. Mezi vězni se potom říkalo, že přesekl dráty od výbušniny. Netřeba zmiňovat, že dotyčný za svůj čin zaplatil životem.242

2.3.1. Sabotáže Rozhodnutí škodit znamenalo riziko smrti. Strach z chycení a následného potrestání však nebyl až zas tak ochromující, jak bychom si mohli myslet. Víra, že je dotyčný dost obratný na to, aby se nenechal chytit a velké pokušení, zřejmě k rozhodnutí stačily. Vždyť, co horšího se člověku v takovémto prostředí mohlo přihodit, nežli smrt. Smrt mohla přijít kdykoli, za jakýkoli sebemenší prohřešek, špatný pohled. A pokud zemřelo už tolik lidí, nemůže být tak zlá.243 Pro vězně byla smrt i nadějí na vysvobození. Takto překonávali strach ti, kteří se rozhodli vzdorovat.244

240 241 242 243 244

UTITZ 1947, 25 MOULIS/CÍLEK 2005, 197 PT, Sb. vzpomínek č. 524 UTITZ 1947, 37–39 PT, Sb. vzpomínek č. 2425

48

Sabotáže byly různého charakteru: házení nářadí na skládku,245 nepracování, ničení materiálu, poškození elektrického vedení,246 odšroubování a posouvání kolejnic, vykolejení vozíku, přerušení osvětlení…247 Způsobů sabotování bylo nespočet. Vězni si dokonce mezi sebou předávali rady, jak a co zničit. Bývalého vězně Karla Pince naučil jeho kolega jak vypnout osvětlení, zneškodnit telefonní vedení nebo zvrhnout naplněný vozík. Vyřadit proud šlo pomocí hřebíku zatlučeného do elektrického vedení, po přeseknutí odvodňovací trubice krumpáčem, se podzemí zalilo vodou a práce musela stát. Většina sabotáží probíhala v tajnosti a v tichu, ovšem příhoda, kdy vězeň sekerou rozštípal dřevěnou skříňku na mluvítko od telefonu, se zřejmě v tichosti neodehrála. Není známo, zda byl dotyčný dopaden a potrestán.248 Jedna z rozsáhlejších akcí se odehrála 27. 12. 1944. Byly vylámány skříně, ukradeno šatstvo, šroubováky, kladiva a poškozeny stroje.249 Další možností bylo záměrně špatně vykonávat svou práci. Slovinec Pahernik Johan instaloval transformátory tak, aby v případě pádu byly už nepoužitelné. Dále organizoval opravy radiopřijímačů a tak měli vězni možnost poslouchat zprávy z bojišť.250 Dosud byly zmíněny akce, které měly za cíl především škodit výrobě. Ovšem přerušení proudu a dodávek světla bylo organizováno hlavně proto, aby měli pracující na malou chvíli několika minut, šanci si odpočinout. Vězni po vypnutí doslova padali na studené kameny a leželi na nich, ukryti tmou, dokud nebyla dodávka proudu obnovena.251 Drobné či větší sabotáže měly za následek pouze pozdržení výroby, ne však její úplné zastavení. To si vězni velmi dobře uvědomovali a také věděli, že jejich podzemní akce válku na povrchu nijak neovlivní. Výsledkem byl hlavně zvýšený teror ze strany

245 246 247 248 249 250 251

PT, Sb. vzpomínek č. 921 PT, Sb. vzpomínek č. 451 PT, Sb. vzpomínek č. 1403 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 BUBENÍČKOVÁ/KUBÁTOVÁ/MALÁ 1969, 104 PT, Sb. vzpomínek č. 923 PT, Sb. vzpomínek č. 916. PT, Sb. vzpomínek č. 175

49

dozorců.252 Přesto se své snaze pokračovali. Zřejmě to pro ně byl způsob, jak vyjádřit odpor a nechuť být součástí nacistického válečného průmyslu či jakýsi druh pomsty. Vězni ovšem ve svém úsilí nezůstali sami. Podporovali je tajně civilní dělníci, kteří, ačkoliv s nimi nesměli přijít do styku, jim pomáhali všemožnými způsoby. Ať už se jednalo o dodávky potravin, pošty či informace o průběhu války. 253 Občas „zapomněli“ v dílně noviny nebo jim osobně líčili situaci na povrchu z vysílání stanice Londýn, kterou čeští mistři tajně poslouchali.254 Jedním z lidí, kteří se zasloužili o pomoc vězňům, byl i muž s přezdívkou Mistr Duda. Bydlel v Trávčicích255 a vlastnil autoopravnu a několik polí. Jeho prací bylo zásobovat Elbschloss neboli Albis256 stavebním materiálem. Přestože nesměl s vězni ani mluvit, rafinovanými způsoby jim pomáhal, jak mohl. „Omylem“si na pracovišti zapomněl svačinu, nebo jí zahrabal do hromady písku, občas mu upadla celá cigareta apod. Mistr Duda byl mezi vězni natolik známý, že už předem věděli, kdy má přijet a vyhlíželi jeho vůz.257 Největší hrozbou ohledně sabotáží a útěků bylo chycení při činu či při následném vyšetřování. Kápové258 sice pořádali veřejné demonstrace, aby zabránili případným projevům odporu, ovšem případů úmyslného zdržování výroby přibývalo. Ve štolách vězni často pracovali jen na tom nejnutnějším, jinak odpočívali. V případě, že by se blížil kápo, byly rozmístěny hlídky, které měly za úkol ostatní varovat.259 Když hlídka zahlédla přicházející postavu s lampou v ruce, nastal velký problém. V horším případě přicházel příslušník SS, v tom lepším jen civilní zaměstnanec. Nikdo jiný totiž lampy v podzemí neměl.260

252 253 254 255 256

257 258

259 260

PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 KŘIVSKÝ/KŘÍŽKOVÁ 1967 PT, Sb. vzpomínek č. 451 Obec blízko Terezína Již zmíněná továrna na letecké vrtule umístěná v bývalém Labsko-zámeckém pivovaru, jedno z několika dalších pracovišť litoměřických vězňů. Viz. SMETANA 1986―Jan SMETANA: Litoměřice. Praha 1986, nepag. PT, Sb. vzpomínek A3722 Již zmiňovaní dozorci z řad vězňů, jednalo se o nepolitické vězně s nízkými vězeňskými čísly a řadou výhod. Viz. BENEŠOVÁ 1995, 8–9 PT, Sb. vzpomínek č. 451 KOŠ 1995―Bohumil KOŠ: Pracovní komando Richard v policejní věznici gestapa Malé pevnosti Terezín. In: Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 14–15. listopadu 1994, 1995, 53

50

Sabotáže vyšetřovalo gestapo. Bývalý vězeň Břetislav Lukeš vypráví o tzv. žárkách, což byly ponorné vařiče na čaj, které si vězni vyrobili sami. Někdy se stávalo, že žárky vyrazily pojistky a začaly hořet motory. Příčinu požárů vyšetřovalo právě gestapo. Žárky naštěstí neshledalo jako druh sabotáže a tak nebyl nikdo potrestán. 261 Za sabotáž byla často považována i produkce vadných výrobků, i když byly tzv. „zmetky“262 na denním pořádku.263

2.3.2. Útěky Útěky byly častým zjevem ve všech koncentračních táborech. Touha uniknout ze strašného prostředí byla mnohdy silnější než strach. V litoměřickém táboře útěky nebyly zase tak časté. Spíše než z tábora, který byl obehnán ostnatým drátem, hlídán strážními věžemi a střežen velkým počtem dozorců, vězni utíkali z pracovišť. V podzemí Richardu plánovali uprchnout systémem větracích šachet. V přítmí a spleti chodeb se jejich šance zdály být větší než v táboře. Navíc zde mohli najít zastání u civilních a totálně nasazených dělníků.264 Větrací šachty byly opatřeny stoupačkami, které značně usnadnily útěk.265 Od listopadu 1944 do dubna 1945 bylo zaznamenáno celkem 22 pokusů o útěk především z pracoviště, což je poměrně vysoké číslo. Výhodu měli čeští vězni. Vyznali se v okolní krajině, dokázali se dorozumět s místními obyvateli.266 Ovšem museli být velice opatrní, na koho se obrátí. V Litoměřicích a okolí žilo hlavně obyvatelstvo německé národnosti sympatizující s nacisty.267 Jak je patrné ze vzpomínek bývalých vězňů, německé obyvatelstvo k nim mělo negativní vztah, byli považováni za nepřátele říše. Plivali po nich při cestě městem,268 posmívali se jim apod.269 261 262

263 264 265 266 267 268

PT, Sb. vzpomínek č. 352 Zmetkovitost v továrně dosahovala i 30%. Za takto vysoké číslo nesla odpovědnost častá poruchovost strojů, poruchy dodávky proudu a samozřejmě i sabotování výroby. Viz. KÁRNÝ 1981–1984, 220 PT, Sb. vzpomínek č. 204 MARJANKO 1990, 64 PT, Sb. vzpomínek č. 352 TRHLÍNOVÁ 1975, 54 MARJANKO 1990, 64–65 PT, Sb. vzpomínek č. 222

51

Nadějí pro ně bylo překročit řeku Labe a najít podporu u českých obyvatel. To se ukázalo jako velmi těžký úkol. Most byl hlídán a tak nezbývalo než přeplavat řeku. Mnoho útěků ztroskotalo právě zde.270 Další překážkou byl vzhled vězňů. V roztrhaném, pruhovaném oblečení, vyhublí na kost a s vyholeným pruhem na hlavě byli lehce rozpoznatelní. Pruhy na hlavách nechal vězňům vyholit SS-Hauptscharführer Karl Opitz.271 Dostaly název „Opitzstrasse“.272 Mezi příklady útěků uveďme pokus tří polských vězňů z roku 1944. Snažili se utéct z Richardu, ale byli dopadeni. Gestapo je předalo Malé pevnosti, kde byli na šibenici oběšeni.273 Kuriózním způsobem se podařilo uprchnout jednomu sovětskému zajatci přímo z tábora. Ukradl německému mistrovi šaty a hlavní bránou prošel kolem stráží. Jeho plán vyšel, ovšem co se s ním stalo poté, již není známo.274 Další příhoda vypráví o dvou vězních, kteří se schovali ve štole a nejspíš doufali, že nepozorovaně uprchnou, až se podzemí vylidní. Plán se jim zřejmě podařil, protože o jejich dopadení není zmínka. Jako trest ovšem dozorci zastřelili několik náhodně vybraných vězňů.275

2.3.3. Trest Tresty za sabotáže a útěky patřily k těm nejhorším. Obvykle se trestalo 20, 30, až 50 ranami holí, k nimž se přidalo několik ran „pro Hitlera“, ale v případě potvrzené sabotáže se o vězně postarala sama SS, která požadovala jeho pověšení nebo dotyčného předhodila německému vlčákovi, cvičenému speciálně proti vězňům.276 Jedním z nejhorších trestů za sabotáž bylo roztrhání vězně přitisknutého ke stěně tunelu

269 270 271

272 273

274 275 276

PT, sb. vzpomínek č. 505 MARJANKO 1990, 64–65 Do funkce se dostal v lednu 1945 a povýšení pro něj bylo vrcholným okamžikem jeho kariéry, rozhodl se, že nastolí v táboře pořádek. Mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích roku 1946 byl odsouzen na doživotí. Viz. TRHLÍNOVÁ 1975, 44 PT, Sb. vzpomínek č. 1887 NOVÁK/BÁČOVÁ/BENEŠOVÁ (ed.) 1988―Václav NOVÁK/Marie BÁČOVÁ/Miroslava BENEŠOVÁ: Malá pevnost Terezín. Praha 1988, 62 MARJANKO 1990, 65 PT, Sb. vzpomínek č. 519 Pes se v táboře stal pověstným a obávaným, ovšem zanedlouho zmizel, mezi vězni se proslýchalo, že byl zabit a sněden ruskými zajatci. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 228

52

lokomotivou.277 Za útěk bylo trestem ponechat dotyčného přivázaného u táborové brány po dobu jednoho dne. Vězeň nedostal napít ani najíst a byl k němu dán ponižující nápis „Ich bin wieder da“.278Popravy se konaly při večerních apelech, když byli vězni nastoupeni na dvoře tábora a museli jim přihlížet. Akce měly za úkol zastrašit všechny, které by napadlo vzdorovat.279 Nejvíce obvinění co se týče trestů a nelidského zacházení, bylo adresováno kápům. Měli přístup ke všem nedostatkovým věcem, včetně jídla a své moci patřičně využívali. Lhostejnost dozorců jim poskytovala svobodu a tak docházelo k vydírání vězňů, bití…. Ne všichni kápové byli vnímáni negativně, našli se i tací, kteří se snažili vězně ze svého komanda chránit. Mluvit o této zvláštní skupině lidí jako o špatné, by bylo poněkud nespravedlivé.280 Přesto chování těch „špatných“je na první pohled nepochopitelné. Než dostali funkci, byli ve stejné situaci jako ti, na které teď mají dohlížet. Byli vězni. Zakusili týrání, ponižování, hladovění a přesto, když dostali šanci zabránit tomu, aby to samé museli prožívat jiní, činili opak. Ze života v koncentračním táboře jim dokázali udělat peklo. Jako vysvětlení jejich jednání lze použít již zmiňovaný model vyrovnání se se situací v táboře. Kápové přijali hodnoty svých věznitelů, kopírovali jejich chování, zacházení s vězni, snažili se, být jako oni.281 Přestože nepochybně své věznitele nenáviděli, nakazili se jejich mentalitou. Emil Utitz popisuje, jak bylo potřeba v Malé pevnosti usměrňovat mladistvé, když kopírovali chování a oblečení Hitlerovi mládeže, aniž si uvědomovali, co dělají.282 Rozdíl byl v tom, že terezínským vězňům nebyla dána do rukou moc jako litoměřickým kápům. Je těžké odhadovat, jak by se zachovali, pokud by jí měli. Dalším možným vysvětlením jejich agrese je, že pramenila z hluboce uloženého traumatu, ponížení či zahanbení.283

277 278 279 280 281 282 283

PT, Sb. vzpomínek č. 38 V překladu: „Jsem stále tady“. Viz. PT, Sb. vzpomínek č. 1346 TRHLÍNOVÁ 1975, 45 TRHLÍNOVÁ 1975, 50–51 MIKŠÍK 2005, 171 UTITZ 1947, 63 PONĚŠICKÝ 2005―Jan PONĚŠICKÝ: Agrese, násilí a psychologie moci. Praha 2005, 164

53

2.4. Následky Po propuštění z koncentračních táborů se vše zdá jako sen, kterému ani nelze uvěřit: „Pryč od tábora, pryč od hrůzy, byli jsme šťastni, když jsme viděli baráky daleko za námi vzdor tomu, že ještě nebylo zcela jisté, kdo nápornou cestu přečká! Měli jsme jen jedno přání: Domů!“284 Člověk se musí znovu naučit, jak se těšit ze života, protože v táboře se tomu odnaučil. S postupem času se minulost zdá jako pouhý zlý sen. Osvobození provází pocit nepochopení, proč a jak se člověku povedlo přežít. Proč se zrovna on dočkal konce, když tolik lidí okolo něj zemřelo.285 Po nadšení a radosti přichází smutek. Spousta lidí ve válce ztratila své blízké, všechen majetek a zapojení se do nového života pro ně bylo náročné.286 Přežití koncentračního tábora a práci v podzemí v lidech zákonitě nechalo trvalé následky. Ze zdravotních problémů to byly například otrava plynem,287 choroby krevního oběhu, zažívacího traktu, cukrovka, paradentóza, psychoneuróza, zánět nervů, rány, jizvy,288 slabé srdce289 a mnoho dalších. Lidé ztratili to nejcennější-zdraví: „Vlastně to, co jsem prožil nikdy nezapomenu, poněvadž mi bude mé chatrné zdraví znova a znova připomínat dávno zašlé příhody.290 Se spoustou fyzických problémů se dnešní medicína dokáže vypořádat, ale jak se vypořádat se vzpomínkami? Litoměřice po sobě zanechaly jen odpor, hrůzu a často pouze mlhavé vzpomínky, tedy především dojmy a pocity.291 Setkání se smrtí v tak velké míře jako v koncentračních táborech, nutí přeživší se k hrůzným událostem neustále vracet v myšlenkách, v hovoru… Vzpomínání zpočátku provází úzkost, bušení srdce aj. S postupem času se člověk

284 285 286 287 288 289 290 291

PT, Sb. vzpomínek č. 916 MIKŠÍK 2005, 173 UTITZ 1947, 67 PT, Sb. vzpomínek č. 515 PT, Sb. vzpomínek č. 1403 PT, Sb. vzpomínek č. 752 PT, Sb. vzpomínek č. 916 TRHLÍNOVÁ 1974, 50

54

zklidní a neprožívá minulost tak úzkostlivě, ale stále se mu připomíná v podobě nočních můr.292 Bývalý vězeň Karel Pinc vypráví ve své vzpomínce o Richardu, jak se mu jeho dlouhé, temné chodby vracely ve snech, rostly do hrozivých rozměrů a tvarů a hřmot řítícího stropu ho probouzel ze spánku: „Richard se mnou zůstal navždycky. Zasunutý tu a tam jinými událostmi, jinými životními episodami, příhodami, jak je člověku život předesílá, ale nezapomenutý, nezapomínaný, poněvadž byl krutý.“ Po válce se k Richardu vrátil: „Postál jsem tu chvíli u tohoto neškodného dravce.“ V 60. letech byl pozván, aby jako přeživší vězeň koncentračního tábora v Litoměřicích, promluvil o tom, co prožil k uctění památek obětí Richardu. Ale nechtěl toho říkat mnoho. Věděl totiž, že jakkoliv barvitě a přesvědčivě bude vyprávět, představa Richardu v myslích jeho posluchačů se ani zdaleka nepřiblíží skutečnosti.293 Ale i když se přeživším podaří zapojit se zase do běžného života, jsou neustále vystavováni situacím, kdy jim sebemenší detail připomene hrůzy, které prožili za války, jak o tom vypráví Mirko Birsa: „Dodnes pociťuji strach, když mám jít ve tmě po chodnících, které mi připomínají důlní štoly, v nichž jsme pracovali. Vzpomínám si na štěkot psů provázejících dozorce, s jejichž pomocí nás hnali na práci do dolu a poté zpět do tábora. Dodnes se panicky bojím každého psa.“294

292 293 294

VIZINOVÁ/PREISS 1999, 101 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 BIRSA 1995―Mirko BIRSA: Slovinští vězni v Koncentračním táboře Litoměřice. In: Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 15–17. listopadu 1994. 1995, 55

55

3. Památníky utrpení a jejich osud po roce 1945 V souvislosti s existencí koncentračních táborů se nabízí otázka, jak se k těmto místům utrpení a smrti zachovat po skončení války. Je vhodné takováto místa udržovat? V případě zpřístupnění veřejnosti je potřeba zajistit, aby se místo nestalo turistickou atrakcí, ale zachovalo si svůj pietní ráz. Ovšem jak toho docílit? Pravděpodobně nejvyhledávanějším památníkem v České republice je Malá pevnost v Terezíně [40], ležící asi kilometr od samotného města. Zatímco Malá pevnost je upomínkou koncentračního tábora, město je z větší části připomínkou jeho původního účelu-zadržení nepřátelských vojsk v dobách prusko-rakouských válek v 18. století.295 Posláním Památníku Terezín je uctít oběti války, vzdělávat, sbírat a uchovávat dokumenty,

zkoumat

aj.

Památník

vytvořil

uvnitř

hradeb

expozici

života

v koncentračním táboře. V bývalých celách jsou umístěny dřevěné palandy a další předměty [41], které přibližují život vězňů. Kromě cel jsou další předměty vystavené v muzeích. Před pevností se nachází Národní hřbitov [42], kde se od roku 1946 konají ceremoniály uctění obětí. U řeky Ohře je památné místo [43], kde byl roku 1944 vsypán popel 22 000 zemřelých do řeky. A každoročně se obřady na uctění památky konají i na Židovském hřbitově296[44]. V Litoměřicích by situace v případě zpřístupnění podzemní továrny a koncentračního tábora byla podle mého názoru podobná. Na jedné straně centrum s několikasetletou historií, turisty navštěvované pro své památky a na druhé straně místo, poněkud odříznuté a izolované, odkazující na ponurou součást historie města. Ovšem plány na vytvoření prohlídkové trasy zřejmě nebudou nikdy realizovány. Většinu budov bývalých kasáren pod Radobýlem, jak se komplexu koncentračního tábora dnes přezdívá [45], v roce 2014 převedla armáda pod správu města Litoměřice. Po říjnové poradě se zástupci města a architekty se město rozhodlo přeměnit zarostlý a zdevastovaný areál na novou městskou čtvrť pro až 2 000 lidí. Na setkání bylo

295

296

BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003―Vojtěch BLODIG/Ludmila CHLÁDKOVÁ/Miroslava LANGHAMEROVÁ: Terezín. Litoměřice. Místa utrpení a hrdinství. Praha 2003, 3 BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003, 64–67

56

proneseno i přání z části vytvořit muzeum či pietní místo, které by připomínalo dobu druhé světové války. Zda se tato vize uskuteční, však není vůbec jisté.297 Vybudování obytné čtvrti na místě bývalého koncentračního tábora je podle mého názoru naprosto nevhodné. Přinejmenším z budov, kde byli ubytovaní vězni, by město mělo vytvořit pietní místo, kde by bylo možné patřičným způsobem pečovat o památku obětí. Místo, kde by se uchovávaly dokumenty, záznamy a svědectví o hrůzách zde prožitých. Kromě toho by památník měl sloužit i ke vzdělávání veřejnosti a postarat se o to, aby příběhy bývalých vězňů nebyly zapomenuty. Několik let na hlavu radních padala kritika i ze zahraničí, kvůli neutěšenému stavu míst, kde zemřely tisíce lidí. Cesta ke vchodu do podzemí byla lemována odpadky a černými skládkami a samotná vrata byla poničená [46]. Kromě tábora a továrny bylo v tristním stavu i bývalé krematorium [47]. Místo je od města poměrně izolované a proto se stávalo vyhledávaným cílem vandalů. V roce 2007 mělo město v plánu vybudovat prohlídkovou trasu s turistickým značením zahrnující krematorium, litoměřický hřbitov, vstup do podzemí a koncentrační tábor. V tom samém roce měli historici Památníku Terezín pracovat na textu tabule, která by u vchodu do podzemí informovala o historii Richardu.298 Ze záměrů zřejmě sešlo, protože ani tabule ani prohlídková trasa se značením zrealizovány nebyly. Jediným pietním místem, kde je možné uctít památku obětí koncentračního tábora a továrny je pamětní deska umístěná v blízkosti krematoria [48], doplněná o sousoší Jiřího Sozanského, které znázorňuje lidské postavy v kleci299[49].

3.1. Richard Šance na zpřístupnění litoměřického koncentračního tábora jsou mizivé a ještě mizivější jsou na otevření podzemní továrny Richard veřejnosti. Ačkoliv vstup do podzemí chrání bytelná železobetonová vrata, ani ta nezabránila lidem, aby se do 297

298 299

PECH 2014―Karel PECH: V kasárnách mohou najít domov až dva tisíce lidí. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/ve-stredecniku-v-kasarnach-mohou-najitdomov-az-dva-tisice-lidi-20141022.html, vyhledáno 15. 3. 2015 BŘEŇOVÁ 2007―Eva BŘEŇOVÁ: Viníky jsou vandalové. In: Radniční zpravodaj I/6, 6 BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003, 69

57

podzemí vloupali. I když se město pokoušelo je několikrát do roka opravovat, pokaždé je vandalové znovu poškodili. V roce 2007 se jednalo o vytvoření expozice v prvních 400 metrech podzemních chodeb [50] a zkulturnění okolí továrny za účelem přilákat do města více turistů a zamezit dalšímu vloupání do podzemí.300 Nestalo se tak. Roku 2009 byl o Richard nezvyklý zájem. Na objednávku města byl natáčen zhruba desetiminutový film, který měl přiblížit současný stav podzemí a nový projekt vytvoření muzea. Opět se diskutovalo o zpřístupnění chodeb tentokrát z podpory zahraničních fondů. Dokumentární film měl obsahovat i archivní materiály ze sbírek Památníku Terezín.301 V souvislosti s natáčení dokumentu litoměřická radnice v novinových článcích vyzívala pamětníky, kteří v továrně pracovali, aby se městu přihlásili.302 Film měl být promítnut v červnu na několikadenní konferenci o holocaustu, která proběhla v Praze a vyvrcholila v Terezíně.303 Představen byl i v místním kině Máj. Po filmu následovala beseda s jeho tvůrci. Přítomni byli zástupci města, senátor Alexandr Vondra a zástupci francouzské ambasády.304 V roce 2011 se o plánech pro Richard opět diskutovalo. Ředitel Centra cestovního ruchu v Litoměřicích Kamil Soukup k záměru zpřístupnění továrny řekl: „Buď zde uděláme celý průřez historií, nebo jen část expozice a zbytek předsadíme před vchod. Zatím nevíme, zda zachováme původní vstup nebo uděláme nový. Může tu hypoteticky být i výtah do podzemí.“305

300 301

302

303

304

http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20070528richard.htm,vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2009―Karel PECH: FOTOGALERIE. Filmaři natáčeli v Richardu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/filmari-nataceli-v-richardu20090217.html, vyhledáno 15. 3. 2015 Přihlásil se Jaroslav Cihlář z Ústí nad Labem, který v továrně pracoval jako nuceně nasazený dělník a denně dojížděl z Vetlé u Hošťky. Viz. BŘEŇOVÁ 2009―Eva BŘEŇOVÁ: Vzpomínky pamětníka před branou nacistické továrny Richard ožily. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090304richard_cihlar.html,vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2009―Karel PECH: Film o Richardu bude promítnut na konferenci k holocaustu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090312richard_konference.html, vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2009―Karel PECH: Projekci dokumentu o Richardu doplní beseda. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090513richard.html, vyhledáno 15. 3. 2015 305 PECH 2011―Karel PECH: Bývalá továrna Richard má být otevřena lidem. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/byvala-tovarna-richard-ma-bytotevrena20110120.html, vyhledáno 15. 3. 2015

58

O rok později však vedení Cestovního ruchu změnilo názor a celý projekt označilo jako nereálný a velmi nákladný. Přeorientovalo se na vytvoření expozice v podzemí města Litoměřice pod radnicí, která by alespoň zhruba přiblížila atmosféru Richardu. Výstava zahrnuje tři období-období předválečné těžby vápence, dobu válečné výroby a současné úložiště radioaktivního odpadu [51]. Vedení centra cestovního ruchu se vyjádřilo, že nemá v úmyslu vytvořit další památník jako je v Terezíně a záměrně se vyhnuli bolestivým místům historie dolu.306 Na informačních tabulích je tedy možno dozvědět se o vše o těžbě vápence na přelomu 19. a 20. století a o způsobu ukládání radioaktivního odpadu, ale období války je mezi nimi poněkud nevýrazné. Výstava byla v říjnu roku 2014 doplněna o vizualizaci možné výstavby Sadu smíření památníku vězňům. Nápad na vytvoření pietního místa pochází od litoměřického architekta Filipa Landy, který se Richardu věnoval v diplomové práci. Mezi krematoriem a vstupem do podzemí by podle něj mohl vzniknout být prostor pro návštěvníky, kteří by sem zasadili sazenice stromků, symbolizující oběti koncentračního tábora a továrny a přímo by se tak podíleli na vytvoření Sadu smíření. Nápad se zatím nedočkal realizace a není jisté, zda se někdy dočká.307 Vybudování Sadu smíření je, myslím, výborný nápad. Návštěvník by měl možnost uctít památku obětí nejen kyticí u kamenné desky poblíž krematoria, ale i něčím trvalým, co by přetrvalo po delší čas. Vytvoření památníku by tak vzešlo z jeho rukou nikoliv z iniciativy vedení města. Je téměř jisté, že podzemí nikdy veřejnosti otevřeno nebude a čeká ho jistý zánik. Zrenovovat a zpevnit nestabilní, zavalené chodby by bylo velmi nákladné. A pokud by se to skutečně povedlo, z Richardu by se mohla stát hojně vyhledávaná turistická atrakce. S ohledem na dnešní situaci je podle mě výhodnější, jak z hlediska finančního, tak i morálního, aby město věnovalo pozornost nápadu Filipa Landy a vytvořilo z okolí továrny pietní místo doplněné o tabule, které by informovaly o pochmurné historii místa. Realizace plánu by sice byla nákladná, s největší pravděpodobností by byly

306

307

PECH 2013―Karel PECH: Litoměřice mají novou atrakci. Podzemní chodbu o Richardu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/litomerice-maji-novou-atrakcipodzemni-chodbu-o-richardu-20130601.html, vyhledáno 15. 3. 2015 http://litomericky.denik.cz/z-regionu/sad-smireni-doplnil-expozici-dul-richard-v-promenachcasu-20141001-97il.html, vyhledáno 15. 3. 2015

59

potřeba provést rozsáhlé terénní úpravy, ale rozhodně by nestála tolik jako zpřístupnění chodeb Richardu. Věřím, že by si vedení města nenechalo ujít možnost podzemí otevřít veřejnosti, pokud by nebylo v tak havarijním stavu. V další podzemní továrně na severu Čech, v Rabštejnu u Jánské [52], byly podmínky pro zpřístupnění lepší než v Richardu. Do továrny Rabštejn byla přesunuta výroba firmy Weser. V podzemí pracovali vězni z nedalekého koncentračního tábora [53]. Chodby byly vyhloubeny do pískovcového masivu [54] a celý areál byl v údolí výborně maskován.308 Situace zde byla podobná jako v Litoměřicích, podzemní továrna a koncentrační tábor pro vězně pracující uvnitř. Rozdíl byl v tom, že chodby v Rabštejnu nebyly po válce zatíženy závaly a byly poměrně bezpečné. V roce 2003, po téměř 60 letech od konce války, Občanské sdružení Rabštejn v podzemí zřídilo expozici [55] a je možné si jí po domluvě prohlédnout. Prohlídka návštěvníky zavede do dvou oddělených komplexů chodeb a po skončení je možné si ještě prohlédnout zbytky nedalekého koncentračního tábora309[56]. Z budov zbyly pouze základy. Je zde umístěn pomník obětem a informační cedule [57]. Občanské sdružení v podzemí nemuselo provádět žádné rozsáhlé úpravy. Umístili sem nalezené předměty z válečné doby a objekt zpřístupnili. V jedné ze slepých chodeb je na podlaze velký kříž, složený z kamenů, přičemž každý kámen symbolizuje národ, který se na budování továrny nedobrovolně podílel. Na kámen je možno položit svíčku [58]. Z Rabštejnu se podařilo vytvořit turisticky lákavý cíl a zároveň tiché, pietní místo, kam neproudí davy turistů, ale pouze předem domluvené, malé skupinky lidí. Za což pravděpodobně může i jeho poloha obrazně řečeno uprostřed lesů na severu Čech. Podzemí a okolí koncentračního tábora u Jánské jsou dnes udržované. A tak by to podle mého názoru mohlo fungovat i u ostatních památníků utrpení. V žádném případě není nutné znovu budovat tábory za účelem jejich zpřístupnění veřejnosti, ale v rámci možností udržovat to, co z nich zbylo a lidem přibližovat historii těchto smutných míst, schraňovat archivní materiály a pečovat o památku obětí. Nechat tato místa úplně zmizet totiž znamená zapomenout na utrpení lidí, kteří zde byli nacistickým režimem mučeni a zabiti. 308 309

BUBENÍČKOVÁ/KUBÁTOVÁ/MALÁ 1969, 105 http://www.podzemirabstejn.cz/historie, vyhledáno 16. 3. 2015

60

Je škoda, že Richard a jeho okolí pomalu zarůstá náletovými dřevinami a vedení města pro něj nemá nic víc, než jen plány na papíře. V myslích místních obyvatel možná přetrvává mlhavá představa, že podzemí a bývalé kasárny jsou nějakým způsobem spjaty s nacisty, ale nic určitého. Avšak v paměti bývalých vězňů zůstal Richard a hrůzy koncentračního tábora po celý život, jak vypráví Vlastimil Všianský: „Celý život mě pronásledovaly vzpomínky na tuto dobu tak, že i dnes vidím před duševním zrakem ty osoby, místa i děje, o nichž jsem ve svých vzpomínkách vyprávěl.“310 Zájem o Richard dnes udržují spíše nadšenci, kteří se do podzemí vydávají ilegálně a své zážitky prezentují na webových stránkách nebo lidé, kteří se o podzemí zajímají hlubším způsobem a informace o něm vyhledávají v knihovnách a archivech.

310

Všianský Vlastimil. PT, Sb. vzpomínek č. A7721

61

Závěr Jedním z mých cílů bylo v první kapitole nastínit historii podzemní továrny Richard. Ačkoliv jsem se této kapitole původně chtěla věnovat jen na několika málo stránkách, zjistila jsem, že existuje poměrně velké množství materiálů na toto téma, především od Marie Trhlínové, ta vydala knihu o Richardu a koncentračním táboře v Litoměřicích a řadu článků ve sbornících. Pro vytvoření představy o prostředí, ve kterém se vězni pohybovali, mi přišlo nezbytné kapitolu o historii poněkud rozšířit. I do tohoto textu jsem zahrnula jejich vzpomínky, protože se vesměs shodovaly s fakty z jiné literatury. Tato kapitola obsahuje celou historii Richardu, od začátků těžby v 19. století až po současnost a pozornost věnuje i koncentračnímu táboru v Litoměřicích. Mým původním záměrem bylo soustředit se především na prostředí podzemí, ale při pročítání vzpomínek vězňů v archivu Památníku Terezín jsem zjistila, že to, co se dělo v táboře mělo značný vliv na dění v továrně a naopak. Proto jsem do práce zahrnula i koncentrační tábor. Druhá část práce se věnuje výhradně vězňům pracujícím v podzemí. Chtěla jsem nastínit jejich pocity a dojmy. V žádném případě si nemyslím, že je možné vytvořit přesnou představu o tom, co všechno museli vytrpět, protože to vědí pouze oni, ale myslím, že aspoň mlhavou představu o jejich životě v zajetí je možné získat při pročítání vyprávění. S pomocí několika málo knih jsem se pokusila na prožitky a pocity vězňů nahlédnout i z psychologického hlediska. Především kniha od bývalého vězně tábora Malá pevnost Emila Utitze mi byla v práci cennou oporou. Utitz ve vyprávění zachází pod povrch věcí, což je často velmi překvapivé a místy až šokující, ale jako člověk, který si koncentračním táborem prošel, má jasnou představu o tom, co se tam dělo. Do textu jsem zahrnula i koncentrační tábor v Litoměřicích. Bylo to místo, kde vězni spali, jedli a byli ošetřováni. Nedostatek spánku a jídla vedly k únavě a nižší produktivitě továrny a vyšší úmrtnosti. V podzemí na vězně číhalo něco horšího než dozorci, závaly. Strach byl každodenním chlebem pracujících. Neúnosné podmínky nakonec vyústily v apatii nebo pokusy vzdorovat pomocí sabotáží nebo útěky. Prožitá traumata v lidech zanechala následky, kterým se v této kapitole také věnuji. Cílem bylo 62

tedy představit továrnu a z části i litoměřický koncentrační tábor nejen z historického a faktického hlediska, ale i z pohledu sociologického, tedy z pohledu lidí, kteří jimi prošli a podělili se o své vzpomínky. Jejich vyprávění značně přispěla k vytvoření představy, co to vlastně Richard byl. Bez nich by byli badatelé odkázáni jen na útržky archivních dokumentů, které nacisté na konci války nestihli zničit. Poslední kapitola je věnována osudu památníků po roce 1945. Je zde nastíněn dnešní stav Památníku Terezín, který se nachází jen několik kilometrů od Litoměřic, továrny Rabštejn, druhé podzemní továrny na severu Čech a samozřejmě neutěšený stav Richardu a litoměřického koncentračního tábora. Z článků v Litoměřickém deníku je patrná snaha města o zpřístupnění podzemí, která vyústila ve vytvoření expozice v podzemí pod městem Litoměřice. Dále jsem se zde zamyslela nad problematikou, zda takováto místa utrpení a smrti velkého počtu lidí opravovat a zpřístupňovat turistům a jak zajistit, aby si zachovala svou pietní atmosféru. Práci tedy tvoří tři hlavní kapitoly, jejichž cílem je poskytnout souhrnný obraz historie a osudu podzemní, nacistické továrny Richard, největšího podzemního komplexu tohoto typu v České republice, který je s největší pravděpodobností odsouzen k zániku. Závěrem je nutno podotknout, že okolo Richardu je stále mnoho nezodpovězených otázek, např. tajemství levé, nepřístupné části, které by zasluhovaly větší pozornost, ale obávám se, že podzemí zmizí pod závaly kamení a spolu s ním i zájem lidí o něj.

63

Obrazová příloha

1. Litoměřice, čedičový vrch Radobýl, pohled na východní stranu vrchu.

2. Litoměřice, planina Bídnice.

64

3. Richard I, vchod C/D z dob předválečné těžby vápence, 60. léta 19. století-1943.

4. Richard I, tereziánské štoly, 60. léta 19. století-1943, stav chodby k roku 2014.

65

5. Richard I, výklenek na lampu v tereziánských štolách, 60. léta 19. století–1943, stav k roku 2014.

66

6. Albert Speer, říšský ministr pro zbrojení, na fotografii s Adolfem Hitlerem

7. SS Obersturmführer Werner Meyer, vedoucí SS řídícího štábu B 5 v Litoměřicích

67

8. Terezín, 3. dvůr v Malé pevnosti, 1940–1945, stav k roku 2015, pohled do dvora od vstupní brány.

9. Heinrich Jӧckel, velitel věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně, 1940–1945 68

10. Plán koncentračního tábora v Litoměřicích, 1. 4. 1945, 1. velitelství tábora a sídlo SS a dělníků, 2. bývalé sklady, stáje, jízdárna, 3. dřevěné ubikace pro vězně, 4. Ubikace pro zahraniční dělníky, 5. vězeňské ubikace.

69

11. Pobočky koncentračního tábora Flossenbürg na území České republiky.

12. Litoměřice, Dělostřelecké kasárny pod Radobýlem, 1916, pohled ze západu. 70

13. Litoměřice, jedna z věží koncentračního tábora, 1944–1945, záběr z roku 1945.

14. Oberscharführer Edmund Johann, velitel strážní jednotky SS v litoměřickém koncentračním táboře v letech 1944-1945. 71

15. Litoměřice, areál krematoria, 1945, pohled ze západu, v pozadí město Litoměřice.

72

16. Plán stavebních prací továrny Richard, 7. 8. 1944, vyznačeny vchody, čísla chodeb, chybí označení Richardu III. 73

17. Richard I, výrobní hala, 1943–1945

18. Richard I, hala č. 103, 1943-1945, stav haly v roce 2014, pohled do poměrně nízké a stabilní části s betonovými nosníky. 74

19. Richard I, chodba se zbytky kolejí zasypaných opadem kamenů, 1943-1945, stav chodby k roku 2014.

20. Richard I, chodba C, 1943-1945, stav chodby k roku 2014, pohled do chodby zpevněné betonovými nosníky vybodovanými blízko sebe. 75

21. Richard I, chodba s věnci nosníků, 1943-1945, stav chodby k roku 2014.

22. Richard I, chodba zpevněná vyzdívkou, 1943-1945, stav chodby k roku 2014.

76

23. Richard I, část chodby s cihlovými stěnami, 1943–1945, stav chodby v roku 2014.

24. Richard I, chodba C, 1943–1945, stav chodby k roku 2015, pohled na nedokončenou chodbu se zachovaným dřevěným obložením betonového nosníku. 77

25. Litoměřice, okolí továrny Richard, 1943-1945, pohled na staveniště s domy, lokomotivami a kolejemi v pozadí.

26. Litoměřice, překladiště s jeřábem nedaleko vchodu C/D do podzemí, 1943-1945.

78

27. Litoměřice, nádrže na pitnou vodu, 1943-1945, stav budovy k roku 2014, pohled na nadzemní část nádrží nedaleko vchodu C/D.

28. Litoměřice, zbytky budovy spojené s provozem továrny, 1943-1945, stav budovy k roku 2014, pohled na kamennou zídku po levé straně cesty vedoucí ke vchodu C/D. 79

29. Litoměřice, nádrže na užitkovou vodu, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled na vchod do nádrží nacházejících se po pravé straně od vchodu C/D.

30. Litoměřice, filtrační stanice, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled z východní strany na vstup a část budovy.

80

31. Litoměřice, čerpací stanice, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled na vnitřní část čerpací stanice u řeky Labe.

32. Richard, hlavní větrací šachta, 1943-1945, pohled na povrchovou část šachty vedoucí do Richardu I. 81

33. Litoměřice, Labsko-zámecký pivovar, 1860, pohled z jihu z druhého břehu řeky Labe.

34. Litoměřice, vila Pffafenhof, 19. Století, stav budovy k roku 2014, pohled z příjezdové cesty. 82

35. Litoměřice, hořící budova koncentračního tábora v Litoměřicích, po roce 1945, pohled na úmyslně zapálenou budovou zamořenou epidemií tyfu.

36. Litoměřice, exhumace obětí litoměřického koncentračního tábora z masových hrobů, 1946.

83

37. Terezín, Národní hřbitov před Malou pevností v Terezíně, 1945, Národní pohřeb 601 obětí 16. 9. 1945.

84

38. Litoměřice, úložiště radioaktivního odpadu, 1964, stav budov k roku 2015, pohled na budovu úložiště.

39. Richard II, úložiště radioaktivního odpadu, 1964, pohled do zpevněné chodby úložiště se zapečetěnými sudy radioaktivního odpadu.

85

40. Terezín, Malá pevnost 1940–1945, stav k roku 2015, pohled na hlavní vstup do Malé pevnosti.

41. Terezín, cela v Malé pevnosti ve 3. dvoře, 1940–1945, stav cely k roku 2015. 86

42. Terezín, Národní hřbitov před Malou pevností, 1945, stav k roku 2015.

43. Terezín, pietní místo u Ohře, stav místa k roku 2015, pohled na památník připomínající vhození popela vězňů MP nacisty do řeky roku 1944. 87

44. Terezín, židovský hřbitov, po roce 1945, pohled na tryzny za umučené židovské vězně Malé pevnosti.

45. Litoměřice, koncentrační tábor v Litoměřicích, 1944–1945, stav areálu k roku 2015, pohled do oploceného dvora se zbytky chátrajících budov KT. 88

46. Richard, vchod C/D, 1943–1945, stav vchodu k roku 2015, pohled na železobetonová vrata, poničená vandaly, z přístupové cesty.

47. Litoměřice, krematorium, 1945, stav budovy k roku 2015, pohled na areál bývalého krematoria. 89

48. Litoměřice, pamětní deska, stav k roku 2015, pohled na pomník obětem koncentračního tábora v Litoměřicích a továrny Richard v areálu krematoria.

49. Litoměřice, sousoší Jiřího Sozanského, stav k roku 2015, sousoší připomínající utrpení vězňů litoměřického tábora v areálu bývalého krematoria. 90

50. Richard I, chodba D, stav chodby k roku 2015, pohled na počáteční úsek chodby D, kde bylo plánováno umístit expozici.

51. Litoměřice, výstava Důl Richard v proměnnách času, 2012, pohled na část expozice v litoměřickém podzemí upomínající na válečnou dobu v Richardu. 91

52. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav budov k roku 2013, pohled na zbytky povrchových budov patřících k podzemní továrně.

53. Jánská, koncentrační tábor, 1944–1945, pohled na budovy koncentračního tábora určeného pro ubytování vězňů pracujících v podzemní továrně Rabštejn. 92

54. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav chodeb k roku 2013, pohled na chodbu v části Werk A/B.

55. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav chodeb k roku 2013, pohled na expozici vytvořenou v části Werk C. 93

56. Jánská, koncentrační tábor, 1944–1945, stav k roku 2013, základy budov koncentračního tábora u továrny Rabštejn.

57. Jánská, pomník obětem koncentračního tábora a továrny Rabštejn, stav k roku 2013, pohled na pomník v areálu bývalého koncentračního tábora.

94

58. Jánská, kříž obětem v podzemí továrny Rabštejn, stav k roku 2013, pohled na pietní kříž umístěny v jedné z chodeb Werku C.

95

Seznam vyobrazení 1. Litoměřice, čedičový vrch Radobýl, pohled na východní stranu vrchu. Foto: autorka 2. Litoměřice, planina Bídnice. Foto: autorka 3. Richard I, vchod C/D z dob předválečné těžby vápence, 60. léta 19. století-1943. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 21 4. Richard I, tereziánské štoly, 60. léta 19. století-1943, stav chodby k roku 2014. Foto: anonym 5. Richard I, výklenek na lampu v tereziánských štolách, 60. léta 19. století–1943, stav k roku 2014. Foto: anonym 6. Albert Speer, říšský ministr pro zbrojení, na fotografii s Adolfem Hitlerem Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 12 7. SS Obersturmführer Werner Meyer, vedoucí SS řídícího štábu B 5 v Litoměřicích. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 22 8. Terezín, 3. dvůr v Malé pevnosti, 1940–1945, stav k roku 2015, pohled do dvora od vstupní brány. Foto: autorka 9. Heinrich Jӧckel, velitel věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně, 1940–1945. Reprodukce z: KYPR 1950, 143 10. Plán koncentračního tábora v Litoměřicích, 1. 4. 1945, 1. velitelství tábora a sídlo SS a dělníků, 2. bývalé sklady, stáje, jízdárna, 3. dřevěné ubikace pro vězně, 4. Ubikace pro zahraniční dělníky, 5. vězeňské ubikace. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 32 11. Pobočky koncentračního tábora Flossenbürg na území České republiky. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 14 12. Litoměřice, Dělostřelecké kasárny pod Radobýlem, 1916, pohled ze západu. Reprodukce z: MAREK/ROTTER 2009―Vitalij MAREK/Josef ROTTER: Litoměřice v proměnnách času. Hostivice 2009, 105 13. Litoměřice, jedna ze strážních věží koncentračního tábora, 1944–1945, záběr z roku 1945. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 34 96

14. Oberscharführer Edmund Johann, velitel strážní jednotky SS v litoměřickém koncentračním táboře v letech 1944-1945. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 34 15. Litoměřice, areál krematoria, 1945, pohled ze západu, v pozadí město Litoměřice. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 59 16. Plán stavebních prací továrny Richard, 7. 8. 1944, vyznačeny vchody, čísla chodeb, chybí označení Richardu III. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 28 17. Richard I, výrobní hala, 1943–1945. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 26 18. Richard I, hala č. 103, 1943-1945, stav haly v roce 2014, pohled do poměrně nízké a stabilní části s betonovými nosníky. Foto: anonym 19. Richard I, chodba se zbytky kolejí zasypaných opadem kamenů, 1943-1945, stav chodby k roku 2014. Foto: anonym 20. Richard I, chodba C, 1943-1945, stav chodby k roku 2014, pohled do chodby zpevněné betonovými nosníky vybodovanými blízko sebe. Foto: anonym 21. Richard I, chodba s věnci nosníků, 1943-1945, stav chodby k roku 2014. Foto: anonym 22. Richard I, chodba zpevněná vyzdívkou, 1943-1945, stav chodby k roku 2014. Foto: anonym 23. Richard I, část chodby s cihlovými stěnami, 1943–1945, stav chodby v roku 2014. Foto: anonym 24. Richard I, chodba C, 1943–1945, stav chodby k roku 2015, pohled na nedokončenou chodbu se zachovaným dřevěným obložením betonového nosníku. Foto: anonym 25. Litoměřice, okolí továrny Richard, 1943-1945, pohled na staveniště s domy, lokomotivami a kolejemi v pozadí. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 31 26. Litoměřice, překladiště s jeřábem nedaleko vchodu C/D do podzemí, 1943-1945. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 31 27. Litoměřice, nádrže na pitnou vodu, 1943-1945, stav budovy k roku 2014, pohled na nadzemní část nádrží nedaleko vchodu C/D. Foto: autorka 97

28. Litoměřice, zbytky budovy spojené s provozem továrny, 1943-1945, stav budovy k roku 2014, pohled na kamennou zídku po levé straně cesty vedoucí ke vchodu C/D. Foto: autorka 29. Litoměřice, nádrže na užitkovou vodu, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled na vchod do nádrží nacházejících se po pravé straně od vchodu C/D. Foto: autorka 30. Litoměřice, filtrační stanice, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled z východní strany na vstup a část budovy. Foto: autorka 31. Litoměřice, čerpací stanice, 1943–1945, stav stavby k roku 2014, pohled na vnitřní část čerpací stanice u řeky Labe. Foto: autorka 32. Richard, hlavní větrací šachta, 1943-1945, pohled na povrchovou část šachty vedoucí do Richardu I. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 31 33. Litoměřice, Labsko-zámecký pivovar, 1860, pohled z jihu z druhého břehu řeky Labe. Reprodukce z: MAREK/ROTTER 2013―Vitalij MAREK/Josef ROTTER: Litoměřice v proměnnách času. Kniha třetí. Hostivice 2013, 102 34. Litoměřice, vila Pffafenhof, 19. Století, stav budovy k roku 2014, pohled z příjezdové cesty. Foto: autorka 35. Litoměřice, hořící budova koncentračního tábora v Litoměřicích, po roce 1945, pohled na úmyslně zapálenou budovou zamořenou epidemií tyfu. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 58 36. Litoměřice, exhumace obětí litoměřického koncentračního tábora z masových hrobů, 1946. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 60 37. Terezín, Národní hřbitov před Malou pevností v Terezíně, 1945, Národní pohřeb 601 obětí 16. 9. 1945. Reprodukce z: BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003, 64 38. Litoměřice, úložiště radioaktivního odpadu, 1964, stav budov k roku 2015, pohled na budovu úložiště. Foto: autorka 39. Richard II, úložiště radioaktivního odpadu, 1964, pohled do zpevněné chodby úložiště se zapečetěnými sudy radioaktivního odpadu. http://litomericky.denik.cz/galerie/litomerice-richarduloziste2013.html?mm=4258461, vyhledáno 2. 4. 2015 98

40. Terezín, Malá pevnost 1940–1945, stav k roku 2015, pohled na hlavní vstup do Malé pevnosti. Foto: autorka 41. Terezín, cela v Malé pevnosti ve 3. dvoře, 1940–1945, stav cely k roku 2015. Foto: autorka 42. Terezín, Národní hřbitov před Malou pevností, 1945, stav k roku 2015. Foto: autorka 43. Terezín, pietní místo u Ohře, stav místa k roku 2015, pohled na památník připomínající vhození popela vězňů MP nacisty do řeky roku 1944. Foto: autorka 44. Terezín, židovský hřbitov, po roce 1945, pohled na tryzny za umučené židovské vězně Malé pevnosti. Reprodukce z: BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003, 67 45. Litoměřice, koncentrační tábor v Litoměřicích, 1944–1945, stav areálu k roku 2015, pohled do oploceného dvora se zbytky chátrajících budov KT. Foto: autorka 46. Richard, vchod C/D, 1943–1945, stav vchodu k roku 2015, pohled na železobetonová vrata, poničená vandaly, z přístupové cesty. Foto: autorka 47. Litoměřice, krematorium, 1945, stav budovy k roku 2015, pohled na areál bývalého krematoria. Foto: autorka 48. Litoměřice, pamětní deska, stav k roku 2015, pohled na pomník obětem koncentračního tábora v Litoměřicích a továrny Richard v areálu krematoria. Foto: autorka 49. Litoměřice, sousoší Jiřího Sozanského, stav k roku 2015, sousoší připomínající utrpení vězňů litoměřického tábora v areálu bývalého krematoria. Foto: autorka 50. Richard I, chodba D, stav chodby k roku 2015, pohled na počáteční úsek chodby D, kde bylo plánováno umístit expozici. Foto: anonym 51. Litoměřice, výstava Důl Richard v proměnnách času, 2012, pohled na část expozice v litoměřickém podzemí upomínající na válečnou dobu v Richardu. http://www.vyletnik.cz/novinky/2054-do-litomerickeho-richardu-v-promenachcasu, vyhledáno 2. 4. 2015 52. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav budov k roku 2013, pohled na zbytky povrchových budov patřících k podzemní továrně. Foto: autorka 99

53. Jánská, koncentrační tábor, 1944–1945, pohled na budovy koncentračního tábora určeného pro ubytování vězňů pracujících v podzemní továrně Rabštejn. Reprodukce z: LANGHAMEROVÁ 2008, 17 54. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav chodeb k roku 2013, pohled na chodbuv části Werk C. Foto: autorka 55. Jánská, továrna Rabštejn, 1942–1945, stav chodeb k roku 2013, pohled na expozici vytvořenou v části Werk C. Foto: autorka 56. Jánská, koncentrační tábor, 1944–1945, stav k roku 2013, základy budov koncentračního tábora u továrny Rabštejn. Foto: autorka 57. Jánská, pomník obětem koncentračního tábora a továrny Rabštejn, stav k roku 2013, pohled na pomník v areálu bývalého koncentračního tábora. Foto: autorka 58. Jánská, kříž obětem v podzemí továrny Rabštejn, stav k roku 2013, pohled na pietní kříž umístěny v jedné z chodeb Werku C. Foto: autorka

100

Seznam použitých zkratek č. - číslo ed. - kolektiv autorů KT - koncentrační tábor MP – Malá pevnost nepag. - nestránkováno PT - Památník Terezín RI – Richard I RII – Richard II RIII – Richard III Sb. - sbírka ŽMP - Židovské muzeum v Praze

101

Seznam použité literatury BŘEŇOVÁ 2007―Eva BŘEŇOVÁ: Viníky jsou vandalové. In: Radniční zpravodaj 6, 2007, 6 BŘEŇOVÁ 2009―Eva BŘEŇOVÁ: Vzpomínky pamětníka před branou nacistické továrny Richard ožily. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090304richard_cihlar.html, vyhledáno 15. 3. 2015 HUSÁK 2005―Jan HUSÁK: Beseda na téma Richard a jeho tajemství. In: Nový proud 40, 2005, 5 HUSÁK 2005―Jan HUSÁK: Podzemní továrna Richard, jeho tajemství, osud a výzkum. In: Nový proud 42, 2005, 4 HUSÁK 2005―Jan HUSÁK: Pokračování rozhovoru o továrně Richard. In: Nový proud 43, 2005, 2 CHRÁSTECKÝ 2013―Ivo CHRÁSTECKÝ: Poznejte, jak to vypadalo v proslulém dolu Richard. In: Mostecký deník, http://mostecky.denik.cz/z-regionu/poznejte-jak-tovypadalo-v-proslulem-dolu-richard-20130620.html, vyhledáno 20. 2. 2015 PECH 2009―Karel PECH: 45. výročí úložiště Richard v Litoměřicích. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090519richard.html, vyhledáno 20. 2. 2015 PECH 2011―Karel PECH: Bývalá továrna Richard má být otevřena lidem. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/byvala-tovarna-richardma-byt-otevrena20110120.html, vyhledáno 15. 3. 201 PECH 2009―Karel PECH: Film o Richardu bude promítnut na konferenci k holocaustu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090312richard_konference.html, vyhledáno 15. 3. 2015

102

PECH 2009―Karel PECH: FOTOGALERIE. Filmaři natáčeli v Richardu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/filmari-nataceli-vrichardu20090217.html, vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2013―Karel PECH: Litoměřice mají novou atrakci. Podzemní chodbu o Richardu. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/litomericemaji-novou-atrakci-podzemni-chodbu-o-richardu-20130601.html, vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2009―Karel PECH: Projekci dokumentu o Richardu doplní beseda. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20090513richard.html, vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2013―Karel PECH: Tajemství Richardu odhaleno. In: Mostecký deník, http://mostecky.denik.cz/z-regionu/tajemstvi-richardu-odhaleno-20130128-7cbv.html, vyhledáno 15. 3. 2015 PECH 2014―Karel PECH: V kasárnách mohou najít domov až dva tisíce lidí. In: Litoměřický deník, http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/ve-stredecniku-vkasarnach-mohou-najit-domov-az-dva-tisice-lidi-20141022.html, vyhledáno 15. 3. 2015 http://litomericky.denik.cz/zpravy_region/20070528richard.htm, vyhledáno 15. 3. 2015 Přepis rozhovoru s Petrem L. ŽMP, kazeta 046, 1991 PT, Sb. vzpomínek č. 228 PT, Sb. vzpomínek č. 234 PT, Sb. vzpomínek č. 451 PT, Sb. vzpomínek č. 204 PT, Sb. vzpomínek č. 514 PT, Sb. vzpomínek č. 226 PT, Sb. vzpomínek č. 335 PT, Sb. vzpomínek č. 1887 PT, Sb. vzpomínek č. 274 PT, Sb. vzpomínek č. 515 PT, Sb. vzpomínek č. 200 PT, Sb. vzpomínek č. 916 103

PT, Sb. vzpomínek č. 519 PT, Sb. vzpomínek č. 199 PT, Sb. vzpomínek č. 511 PT, Sb. vzpomínek č. 1236 PT, Sb. vzpomínek č. 222 PT, Sb. vzpomínek č. 278 PT, Sb. vzpomínek č. 2195 PT, Sb. vzpomínek č. 452 PT, Sb. vzpomínek č. 202 PT, Sb. vzpomínek č. 505 PT, Sb. vzpomínek č. 191 PT, Sb. vzpomínek č. 352 PT, Sb. vzpomínek č. 225 PT, Sb. vzpomínek č. 743 PT, Sb. vzpomínek č. 1403 PT, Sb. vzpomínek č. 503 PT, Sb. vzpomínek č. 923 PT, Sb. vzpomínek č. 91/79 PT, Sb. vzpomínek č. 93/79 PT, Sb. vzpomínek č. 752 PT, Sb. vzpomínek č. 736 PT, Sb. vzpomínek č. 921 PT, Sb. vzpomínek č. 38 PT, Sb. vzpomínek č. 554 PT, Sb. vzpomínek č. 546 PT, Sb. vzpomínek č. 228 PT, Sb. vzpomínek č. 188 PT, Sb. vzpomínek č. 169 PT, Sb. vzpomínek č. A7721 PT, Sb. vzpomínek č. 513 104

PT, Sb. vzpomínek č. 1346 PT, Sb. vzpomínek č. 231 PT, Sb. vzpomínek č. 2425 PT, Sb. vzpomínek č. 18 UTITZ 1947―Emil UTITZ: Psychologie života v terezínském koncentračním táboře. Praha 1947

105

BENEŠOVÁ/GUČEK/KOŠ (ed.) 1995―Miroslava BENEŠOVÁ/Svetozar GUČEK/Bohumil KOŠ: Koncentrační tábor Litoměřice 1944–1945. Příspěvky z mezinárodní konference v Terezíně konané 15–17. listopadu 1994. Památník Terezín 199 BLODIG/CHLÁDKOVÁ/LANGHAMEROVÁ 2003―Vojtěch BLODIG/ Ludmila CHLÁDKOVÁ/Miroslava LANGHAMEROVÁ: Terezín. Litoměřice. Místa utrpení a hrdinství. Praha 2003 BUBENÍČKOÁ/KUBÁTOVÁ/MALÁ 1969―Růžena BUBENÍČKOVÁ/ Ludmila KUÁTOVÁ/Irena MALÁ: Tábory utrpení a smrti. Praha 1969 CÍLEK/HRDLIČKA/MALÝ 1990―Václav CÍLEK/ Ladislav HRDLIČKA/ Pavel MALÝ: Podzemní vápencový důl Richard u Litoměřic. In: Československý kras 41, 1990, 111–122 GLASER 1961―Hermann GLASER: DasDritte Reich. Wie es warundwie es dazu kam Berichtund Dokumente. Freiburg 1961 KÁRNÝ 1981–1984―Miroslav KÁRNÝ: Pro koho se stavěl Richard. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XVII, 1981–1984, 213–227 KELLEY 2010―Douglas M. KELLEY: Muži kolem Hitlera. Praha 2010 KOTYZA/SMETANA/TOMAS 1997―Oldřich KOTYZA/ Jan SMETANA/ Jindřich TOMAS: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997 KŘIVSKÝ/KŘÍŽKOVÁ

1967―Jiří

KŘIVSKÝ/Marie

KŘÍŽKOVÁ:

Richard.

Podzemní továrna a koncentrační tábor v Litoměřicích. Památník Terezín 1967 KÜHNRICH 1980―Heinz KÜHNRICH: Der KZ-Staat 1933–1945. Berlin 1980 KULIŠOVÁ 1956―Táňa KULIŠOVÁ: Malá pevnost Terezín. Národní hřbitov. Ghetto. Praha 1956 KINSKÝ/KOTYZA/SMETANA/ŠAFRÁNEK (ed.) 1994―Jiří KYNSKÝ/ Oldřich KOTYZA/Jan SMETANA/Vlastimil ŠAFRÁNEK (ed.): Litoměřicko. Turistický průvodce. Litoměřice 1994 KYPR 1950―Pavel KYPR: Malá pevnost Terezín. Praha 1950

106

LAHODA 2004―Ladislav LAHODA: Tajnosti podzemí. Po stopách legend a příběhů z temnot podzemím českých zemí od hradních sklepů až k podzemním továrnám. Praha 2004 LANGHAMEROVÁ 2008―Miroslava LANGHAMEROVÁ: Koncentrační tábor v Litoměřicích 1944–1945. Průvodce stálou výstavou. Praha 2008 MAREK/ROTTER 2009―Vitalij MAREK/Josef ROTTER: Litoměřice v proměnnách času. Kniha třetí. Hostivice 2009 MAREK/ROTTER 2013―Vitalij MAREK/Josef ROTTET: Litoměřice v proměnách času. Kniha třetí. Hostivice 2013 MARJANKO 1990―Bedřich MARJANKO: Útěky vězňů z koncentračního tábora a podzemní továrny v Litoměřicích. In: Terezínské listy 18, 1990, 62–70 MIKŠÍK 1969―Oldřich MIKŠÍK: Člověk a svízelná situace. Praha 1969 MIKŠÍK 2005―Oldřich MIKŠÍK: Hromadné psychické jevy. Psychologie hromadného chování. Praha 2005 MOULIS/CÍLEK 2005―Miloslav MOULIS/Roman CÍLEK: Zapomeňte, že jste byli lidmi. Nacistické koncentrační tábory-symbol barbarství. Praha 2005 NOVÁK/BÁČOVÁ/BENEŠOVÁ (ed.) 1988―Václav NOVÁK/Marie BÁČOVÁ/Miroslava BENEŠOVÁ: Malá pevnost Terezín. Praha 1988 PLAVEC 2008―Michal PLAVEC: Bomby pod Řípem. Nálety na Kralupy nad Vltavou, Neratovice, Veltrusy, Hněvice, Roudnici nad Labem a další sídla během druhé světové války. Cheb 2008 PONĚŠICKÝ 2005―Jan PONĚŠICKÝ: Agrese, násilí a psychologie moci. Praha 2005 SMETANA 1986―Jan SMETANA: Litoměřice od pravěku k dnešku. Praha 1986 TODOROV 1996―Tzvetan TODOROV: Facing the extreme. Morallife in the concentration camps. New York 1996 TRHLÍNOVÁ 1971―Marie TRHLÍNOVÁ: Německé válečné hospodářství a podzemní továrna Richard. In: Terezínské listy 2, 1971, 28–40 TRHLÍNOVÁ 1975―Marie TRHLÍNOVÁ: Osvobození koncentračního tábora v Litoměřicích. In: Vlastivědný sborník Litoměřicko XII, 1975, 21–27 107

TRHLÍNOVÁ 1974―Marie TRHLÍNOVÁ: Pracovní komando Litoměřice. In: Terezínské listy 4, 1974, 27–57 TRHLÍNOVÁ 1975―Marie Trhlínová: Tábor smrti pod Radobýlem. Praha 1975 TRHLÍNOVÁ 1973―Marie TRHLÍNOVÁ: Výroba v podzemní továrně Richard. In: Terezínské listy 3, 1973, 1–18 VIZINOVÁ/PREISS 1999―Daniela VIZINOVÁ/Marek PREISS: Psychické trauma a jeho terapie. Psychologická pomoc obětem válek a katastrof. Praha 1999 VOTOČEK 1955―Otakar VOTOČEK: Litoměřice. Městská rezervace Státní památkové správy. Praha 1955 WILLMOTT/CROSS/MESSENGER 2005―H.P. WILLMOTT/Robin CROSS/Charles MESSENGER: Druhá světová válka. Praha 2005 http://litomericky.denik.cz/z-regionu/sad-smireni-doplnil-expozici-dul-richard-vpromenach-casu-20141001-97il.html, vyhledáno 15. 3. 2015 http://www.podzemirabstejn.cz/historie, vyhledáno 16. 3. 2015 http://richard-1.com/historie-tovarny-richard/historie-tezby-vapence-vlitomericich.html, vyhledáno 17. 2. 2015 http://richard-1.com/vchody-do-podzemi/vstupni-objekty-tovaren.html, vyhledáno 17. 2.2015 http://richard-1.com/pfaffenhof-zamecek/fafak-veveri-zamecek.html, vyhledáno 19. 2. 2015 http://richard-1.com/stavby-na-povrchu/uvodem.html, vyhledáno 17. 2. 2015 http://www.surao.cz/cze/Uloziste-radioaktivnich-odpadu/Soucasna-pripovrchovauloziste/Richard-Litomerice/Ukladane-odpady, vyhledáno 24. 2. 2015

108