Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky

V Trutnově dne 31. května 2013

Karel Slavík Pampelišková 508 541 02 TRUTNOV 2  

Počet listů: Přílohy:

+420-777-075-746 [email protected]

1 Nález Ústavního soudu III. ÚS 3395/10 Rozsudek VS v Praze 8 To 29/2013

Ministerstvo spravedlnosti ČR Ministr spravedlnosti

JUDr. Pavel Blažek, Ph.D. Vyšehradská 16 128 10 PRAHA 2

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky

Vážený pane ministře, Obracím se na Vás jako občan s podáním, které svým obsahem k vyřízení přísluší Vám. Mé podání se týká práce soudce Vrchního soudu v Praze, JUDr. Jiřího Lněničky. Kdybych se s obdobnou vážností znalých faktů porušení zákona setkal u běžného člověka, obracel bych se s trestním oznámením na příslušný policejní orgán. Dovolte mi, abych Vás nejprve seznámil s obsahem mého dopisu, který jsem ve věci dne 8.11.2010 zaslal Vašemu předchůdci JUDr. Jiřímu Pospíšilovi. Ten se s mým dopisem ani neseznámil a po několika měsících mi byla jeho jménem zaslána krátká odpověď pod sp. zn. 1 NZZ 226/2010-19, že s rozhodnutím soudů souhlasí a ve věci nebude konat. Čtení níže uvedeného textu je sice zdlouhavé, ale jde o základní nástin případu, u kterého si troufnu říci, že nemá v posledních desetiletích v ČR období, ne podstatou samotného případu, ale přístupem soudů a zejména některých soudců. „Dovolte, abych se na Vás obrátil otevřeným dopisem s případem Jiřího Jungmana. Tomu byl pro tr. čin Vraždy, podle § 219, odst. 1, tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let. Událost se odehrála v květnu 2008 v Trutnově. Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 rozhodl o dovolání obviněného Jiřího Jungmana, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 8 To 29/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 12/2008.

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky Nejvyšší soud uvedl v odsuzujícím rozsudku mimo jiné toto: „Dne 17. 5. 2008 v době kolem 02.10 v Trutnově, v ulici Lomní, před branou domu po předchozím požití alkoholických nápojů a následně slovní i fyzické potyčce mezi ním a L. Lešákem, v průběhu potyčky s vědomím možného způsobení těžké újmy na zdraví, úmyslně použil vůči L. Lešákovi, legálně drženou střelnou zbraň značky Glock model 17, ráže 9 mm, tak, že na něho ze vzdálenosti nejméně do 1,5 metru dvakrát vystřelil a zasáhl ho nejprve do nohy, poté do hrudníku, čímž mu způsobil průstřel levého bérce dolní končetiny a průstřel v oblasti levého hrudníku, pronikající srdcem a způsobující vnitřní krvácení, na jehož následky L. Lešák téhož dne v 03.58 hodin zemřel.“ Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný, obracím se touto cestou na Vás, abyste případ znovu posoudil a ve věci intervenoval, aby byl případ znovu projednán příslušným soudem, neboť se domnívám, že byly porušeny Ústavou daná práva Jiřího Jungmana. K tomu tvrzení mě vedou níže uvedené argumenty: Nejprve mi dovolte rozvést úvahu o rozhodování soudů ve věcech nutné obrany a zejména při použití zbraně. Existuje několik základních právně-politických postulátů, na kterých staví každý moderní právní stát. Jedním z nich je jistě ochrana státních příslušníků, dalším ochrana demokracie atd. K plnění těchto úkolů, na kterých je existence státu založena, slouží aplikace norem uspořádaných v právním řádu státu k tomu pověřenými orgány. Trestní právo je součástí právního řádu každého takového právního státu, přičemž k ochraně využívá prostředky charakteru represívního a preventivního. Trestání pachatelů trestných činů působí zásadně jako prostředek represívní, ačkoliv jednou z jeho funkcí je i výchova společnosti a pachatele, jako cíle preventivní. Stát se však také musí pokoušet zamezit páchání trestných činů, působit proti kriminalitě. Ne ve všech situacích pak orgány činné v trestním řízení mohou včas a účinně zakročit a zde nastupuje tedy právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroženy jeho právem chráněné zájmy a hrozí-li nebezpečí nevratného následku. Aby takové právo na obranu nevedlo ke stavu anarchie a zvůle, musí stát stanovit přesná pravidla pro jednání v takové obraně. V trestních zákonech prakticky všech právních států jsou zakotveny podmínky pro jednání v nutné obraně. Jsou jimi zpravidla hrozící nebo trvající útok, nemožnost příslušného státního orgánu zakročit a nebezpečí poruchy právem chráněného zájmu. Čím precizněji jsou stanoveny tyto podmínky, tím větší právní jistotu poskytuje institut nutné obrany občanům a tím více roste jeho význam pro společnost. Stanovením podmínek pro jednání v nutné obraně stát garantuje právo na nutnou obranu, tedy vylučuje jakékoli sankcionování za takové jednání. Proto je nutná obrana okolností vylučující protiprávnost. Napadený se chová tak, jak mu zákon nezakazuje, chybí tedy znak protiprávnosti a znak společenské nebezpečnosti jako obligatorní znaky trestného činu. Situace nutné obrany je vlastně případem kolize zájmů na ochranu různých zájmů. Střetává se zde zájem, na něhož bylo zaútočeno a jenž je hájen nutnou obranou. Proti němu stojí zájem útočníka na způsobení určitého protiprávního následku. Proti tomuto zájmu obránce v rámci nutné obrany zasahuje. Právní řád zcela jasně preferuje zájmy obránce tím, že jeho obranné jednání legalizuje a zbavuje jej rizika a odpovědnosti za následek obranou způsobený. Protiprávný útok však nezbavuje útočníka všech jeho práv. Zde musí nastoupit právní řád a stanovit podmínky a meze, v nichž musí obránce jednat tak, aby jeho jednání bylo žádoucí a právem chráněné. Podmínky stanovené právním řádem pro jednání v nutné obraně je možné rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří podmínky vzniku situace nutné obrany, druhou pak podmínky určující jednání obránce. Nutná obrana je více než jiné instituty indikátorem základních politických názorů jednotlivých historických epoch, neboť jde o právo bezprostředního násilí a jeho realizace jednotlivcem či státem. Její pojetí kolísají podle charakteru státu, který ji má připouštět. Stát zde tedy vyjadřuje svůj vztah k hodnotám, které je možné bránit vlastním jednáním, a to i násilným. Tento vztah se odráží v okruhu zájmů, na jejichž obranu může jednotlivec za určitých, zákonem stanovených 2

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky okolností sám vystoupit. Nutná obrana není trestem, neboť nenastupuje po útoku, ale před ním či při něm. Má tedy preventivní účinky. Není ani pomstou, neboť napadený jen brání své právem chráněné zájmy, a to v mezích zákona a na jeho základě. V momentě, kdy se napadený začne mstít za způsobené příkoří a ve svém vědomí tedy překročí hranici nutné obrany, je nutno považovat jeho jednání za jednání trestné a dle práva jej pak stíhat. Chránit své zájmy před útočníkem je právem, nikoli povinností každého občana. Není tedy možné nařizovat občanům, aby při splnění podmínek vytvářejících situaci nutné obrany hájili své, případně společenské zájmy. V některých případech je dokonce takový zásah nevhodný, např. v situacích, kdy nezpůsobuje obtíže se hrozícímu útoku vyhnout a v daném okamžiku by napadenému při obranném jednání hrozila újma. Jiná je však situace v případech, kdy určité osoby mají právní povinnost vystoupit na obranu ohrožených zájmů chráněných právem. Takové osoby, jedná se především o policisty, jsou povinny čelit útokům hrozícím jim nebo jiným občanům. K obranným akcím jsou vyškoleni a vybaveni odpovídajícími prostředky. Přesné pokyny pro jejich jednání obsahují zvláštní zákony. Podmínky a meze jejich jednání jsou stanoveny obvykle velmi přesně a na rozdíl od institutu jednání v nutné obraně upraveném v trestním zákoně, stávající se primárními zpravidla požadavky na dodržení přiměřenosti, případně i subsidiarity zásahu. Institut nutné obrany je však sám o sobě velice komplikovanou kategorií. Nejen z hlediska formulace zákonného ustanovení, kdy je nutné vtěsnat do jediného ustanovení celou škálu reálných a odlišných životních situací, ale také proto, že stav nutné obrany posuzují osoby, které zkoumanou situaci znají pouze zprostředkovaně z obsahu spisu a provedených důkazů. Hodnotí ji osoby, které mají dostatek času na rozhodnutí a posouzení a nemusí se obávat přímo hrozícího útoku. Pro správné posouzení věci je tedy nutné vždy pečlivé zkoumání objektivních okolností a také jistá úroveň právnického myšlení u rozhodující osoby. Chyby při aplikaci zákonných ustanovení o nutné obraně mohou vést k porušování práv členů společnosti a vytvářet v nich mylné představy o jejich právech. Důsledkem toho může být následně oslabení boje s trestnou činností a osoby, které by dovedly bránit své právní zájmy, či právní zájmy jiných osob, zůstávají netečné a pasivní, a to nejen ze strachu z pachatelů, ale především kvůli obavě z překročení hranic nutné obrany. Stav nutné obrany může nastat kdykoli u kohokoli. Je to problematika velmi aktuální. A pokud napadený dokáže odvrátit útok v rámci nutné obrany, působí na útočníka okamžitě a bezprostředně na rozdíl od trestu, který nastupuje až po uplynutí určité doby od spáchání trestného činu. Bohužel je, v současné době nutná obrana institutem, o kterém občané spíše pochybují. Není to tím, že by byla nedostatečně upravena, ale tím, že občan skutečně neví, jak daleko smí ve své obraně zajít. Jak se prostý občan vlastně může dozvědět o možnosti a mezích nutné obrany? Čas od času v médiích proběhnou pro širokou, situace neznalou veřejnost šokující záběry s obecnými informacemi médií, které zobrazují rozhodnutí soudů o vině s následným odsouzením osoby, jenž využila právo nutné obrany. Je možné, že při znalosti spisu daného případu by případ přestal být pro veřejnost šokující. Vina zde neleží ovšem pouze na médiích a neznalé veřejnosti, nýbrž v mnoha případech též na výkladu ustanovení §29 Tr. zákoníku orgány činnými v trestním řízení. Ty nezřídka vykládají podmínky nutné obrany v rozporu se smyslem tohoto ustanovení natolik úzce, že to ve svých důsledcích v nejednom případě znamenalo postih osoby, která postupovala plně v intencích §29 Tr. zákoníku. Ačkoli většina případů nutné obrany bývá vyřešena již v přípravném řízení a před soudy se dostávají pouze případy nejspornější, existuje několik významných soudních rozhodnutí, vydaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, při jejichž srovnání lze velmi dobře pozorovat směr, kterým se aplikace zákonného ustanovení institutu nutné obrany ubírá. Stejně jako získává v posledních desetiletích na svém významu striktní dodržování základních lidských práv, rozšiřuje se také interpretace nutné obrany, kterou si chrání obránce svá zaručená práva. 3

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky Např. dle rozhodnutí č. 3675/29 Sb. rozh. tr. je pachatel trestně odpovědný za překročení mezí nutné obrany bez ohledu na jeho subjektivní pocit strachu. Subjektivní potřeba obrany je zde tedy ještě nepříliš významným prvkem. Na proti tomu je dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. 16/94 Sb. rozh. tr. při zkoumání překročení mezí nutné obrany soud povinen, přihlížet k rozrušení obránce vyvolanému útokem. Nejvyšší soud ČSR č. 6 Nt 301/58, naopak stanovil, že není nevyžadována úplná úměrnost významů právem chráněných zájmů, nýbrž je pro nutnou obranu vyžadováno, aby "nevznikl velký nepoměr mezi škodou způsobenou obráncem a škodou hrozící z útoku". Jiná hlediska pro zjištění přiměřenosti se však v judikátu neuvádějí. Jedním ze stěžejních a často v komentářích citovaných judikátů je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. II/65 Sb. rozh. tr., který stanovuje povinnost soudů zodpovědně objasňovat a hodnotit všechny okolnosti rozhodné pro posouzení nutné obrany, ale také vyžaduje přísně individuální posuzování každého případu, a to komplexně ve všech jeho okolnostech, tj. zejména s přihlédnutím na pozici a možnosti obránce, jeho stav při útoku. Rozhodnutí č. 41/80 Sb. rozh. tr. rozšiřuje výklad nutné obrany ve prospěch poškozeného stanovením, kdy "od bránícího se nelze žádat, aby vyčkával a spoléhal se na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představy z útoku hrozí, nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil". V praxi přibývá v poslední době případů, kdy orgány činné v trestním řízení posuzují stav nutné obrany v situaci, kde útok a obrana nesměřují proti stejnému zájmu chráněnému trestním zákonem. Typickým případem je právě poměr útoku proti majetku a obranný zásah proti útočníkově zdraví či životu. Rovněž pokud útok a obrana směřují proti stejnému zájmu chráněnému trestním zákonem, kdy útočník a obránce nepoužívají stejný způsob obrany/útoku, přičemž dojde k závažnému následku, zpravidla těžké újmě na zdraví či dokonce ke smrti. Bohužel je v praxi stále často výše zmíněná situace kvalifikována jako vybočení ze zákonných mezí nutné obrany, neboť "společenský zájem vyšší kategorie tu pak často bývá ve své absolutní podobě rozhodujícím měřítkem pro posouzení konkrétního případu nutné obrany a pokud obránce zasáhne objekt vyšší kategorie jinak než bezvýznamným způsobem, je zpravidla již dovozováno, že jde o exces z mezí nutné obrany". Tímto vznikají při konkrétní aplikaci institutu nutné obrany obtíže spojená s posuzováním přiměřenosti. Obvykle se jedná o případy, v nichž dojde v rámci nutné obrany k poškození objektu s obecně vyšším významem, než má objekt, vůči němuž útok směřoval. Zde by měla být vždy pečlivě zohledňována okolnost, že základním měřítkem pro posouzení přiměřenosti obrany tedy není porovnávání významu napadeného a obětovaného zájmu, nýbrž okolnost, zda existuje určitý přípustný poměr mezi způsobem útoku a jednáním uskutečněným k jeho odvrácení. Toto je následkem vývoje institutu nutné obrany, jež dnes nejen dle teoretiků, ale i dle moderní judikatury nemá být posuzována jen srovnáváním následků hrozících z útoku a vzniklých při obraně, nýbrž je nutno brát v úvahu celou řadu dalších faktorů charakterizujících konkrétní případ. Na základě těchto zjištění lze pak hodnotit způsob útoku a následnou obrannou reakci ohrožené osoby se zvláštním ohledem na její subjektivní stav. Právní řád vymezuje jednání v nutné obraně jako okolnost vylučující protiprávnost. Pod pojmem sebeobranná situace si laik představí jakoukoli situaci, kde se obránce brání blíže neurčenému násilí útočníka za podmínek, které nejsou regulovány žádnými sportovními pravidly. Veřejnost chápe pod sebeobrannou situací i stav, kdy je vystaven ataku cizí osoby i jejich majetek, či jiné právem chráněné hodnoty. Na okolnostech a typu konkrétního útoku pak závisí zvolená obranná akce. V současné době je vzhledem k vysoké kriminalitě ve společnosti možno pozorovat i rozšiřování preventivních opatření, která občané podnikají pro případ, že se stanou obětí "kriminálního živlu". Preventivními opatřeními můžeme mít na mysli navštěvování kurzů sebeobrany, pořízení si střelné zbraně či např. instalování automatického obranného zařízení. Tato opatření mají jistě své výhody a skutečně odradí množství útočníků od jejich úmyslu, v praxi však sebeobranné snahy narážejí na mnohá úskalí. V příručce Sebeobrana a zákon se dočteme, že "k vyřazení protivníka z boje bez použití zbraní existují následující prostředky: údery, porazy, páky, škrcení a přídrže". V technice použití zmíněných prvků sebeobrany se 4

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky uvádí, že musí být vedeny na tzv. zásahová místa, aby jimi byl dosažen správný účinek, nicméně nelze zaručit, že nedojde k poškození fyzické integrity útočníka, obzvláště v případech, kdy je stižen nějakou skrytou poruchou zdraví nebo např. ovlivněn drogami či alkoholem. Navíc dochází-li k bezprostřednímu střetu, je stejnými prvky ohrožen i obránce. V současné době nelze také přehlédnout nebezpečí nákazy virem HIV, se kterým může obránce přijít nezřídka do styku prostřednictvím krve z oděrek a ran způsobených útočníkovi. Při používání prvků úpolových disciplín je třeba též brát v úvahu, že při výuce a tréninku těchto sportů dochází k ideálním modelovým a tréninkovým situacím, které se však od situace skutečného útoku rapidně liší. A spoléhání na naučené sebeobranné reakce se může stát v případě neúspěchu obránci osudové. Předpoklady úspěchu při použití naučených sebeobranných prvků shrnují odborníci do několika základních bodů. Tedy za prvé je nutné, aby obránce "identifikoval počátek, druh, rytmus, sílu, dosah atd. útočné akce, jíž útočník použije. Poté by musel vybrat vhodnou obrannou akci, připravit se na její provedení a uskutečnit ji." Obdobné poučky lze aplikovat i na výcvik ozbrojených sborů. V očích laiků a bohužel i v očích odborné právní veřejnosti panuje naivní názor, že výcvik policistů a jiných ozbrojených sil je na vrcholné úrovni, přičemž policisté každý den trénují prvky sebeobrany a tyto reálně praktikují ve službě. Bohužel lze konstatovat, že skutečnost je tristní a výkonnost policistů je na úrovni poučených laiků či lépe vycvičených nadšenců. S určitostí lze proto zhodnotit výcvik policistů na řešení těchto situací jako horší, než připravenost pravidelného návštěvníka sebeobranných kurzů. Je nutné podotknout, že sebeobranu bez použití zbraně lze aplikovat na útočníka, který je vzdálen pouze na dosah paže nebo tak, aby bylo možno jej zasáhnout kopem. Obránce se také v mnoha případech marně spoléhá na rychlost svého odvracejícího zásahu, neboť reakční doba při modelové situaci v psychické vyrovnanosti a reakční doba při skutečném útoku při stavu psychického napětí se zásadně liší. Bojová situace může vzniknout též přepadem, tedy způsobem útoku, kdy obránce až do poslední chvíle neidentifikuje počátek útoku. V této situaci se pak i sportovec vycvičený v úpolových disciplínách dostává na úroveň laika. V této situaci může laik svou neschopnost tvrdě udeřit paží nebo nohou v pravý okamžik, nahradit použitím zbraně. Jako nutné se jeví použití sebeobrany s využitím zbraně v případech, kdy je protivník ozbrojen a obrana bez použití zbraně by byla zjevně nedostatečná. Proto se trendem současné doby stalo vlastnictví střelné zbraně za účelem sebeobrany. Je nutno podotknout, že obavy občanů z hrozícího útoku jsou oprávněné vzhledem k vysoké kriminalitě a též zvýšené agresivitě současných útočníků. Oproti období první republiky, kdy "pravděpodobnost, že běžný občan byl nucen se s použitím fyzického násilí bránit, byla u mužů 1:500 a u žen 1:400" se nebezpečí zvýšilo pro muže téměř dvaašedesátkrát a pro ženy zhruba jednatřicetkrát. Z objektivního pohledu musí být člověk bránící svá práva v situaci nutné obrany schopen se účinně bránit nespravedlivému násilí útočníka tak, aby přitom sám nesl jen minimální riziko újmy. Díky střelným zbraním je možno riziko obránce dost podstatně minimalizovat, což užití zbraně v žádném případě neospravedlňuje. Pokud bereme v potaz i postavení jedince ve společnosti, jeho zaměstnání, např. postavení policisty, co se týká pravděpodobnosti útoku na jeho osobu z důvodu jeho veřejného postavení a kontaktu s problematickými osobami či jeho přítomnosti u různých konfliktů druhých osob, a to zejména z jeho plynoucí povinnosti zasahovat i mimo službu, mělo by být společensky přinejmenším akceptovatelné, bude-li taková osoba více ozbrojena i mimo svůj oficiální výkon služby. A teď již dovolte konkrétněji rozvést případ Jiřího Jungmana, který se odehrál v roce 2008. S přihlédnutím k výše popsanému je s podivem, že případ Jiřího Jungmana byl posuzován zcela v opačném gardu, a to zejména odvolacími soudy. Pouze Krajský soud v Hradci Králové se dle výše uvedené úvahy přiblížil podstatou věci nejvíce k realitě a pravdě. Jiřímu Jungmanovi je kladeno za vinu, že dne 17. 5. 2008 v době kolem 02.10 v Trutnově, v ulici Lomní, před branou domu L. Lešáka, po předchozím požití alkoholických nápojů a následně slovní i fyzické potyčce mezi 5

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky ním a L. Lešákem, v průběhu potyčky s vědomím možného způsobení těžké újmy na zdraví, úmyslně použil vůči L. Lešákovi legálně drženou střelnou zbraň značky Glock 17, ráže 9 mm, tak, že na něho ze vzdálenosti nejméně do 1,5 metru dvakrát vystřelil a zasáhl ho nejprve do nohy, poté do hrudníku, čímž mu způsobil průstřel levého bérce dolní končetiny a průstřel v oblasti levého hrudníku, pronikající srdcem a způsobující vnitřní krvácení, na jehož následky L. Lešák téhož dne v 03.58 hodin zemřel. Následně použil zbraň proti psovi, plemene rotvajler, kterého jedním výstřelem usmrtil. Jiří Jungman se jako běžný člověk vracel ze společenské akce, která svými rozměry nevybočovala z mezí slušnosti. Přestože požil alkohol, byl schopen samostatného, kontrolovatelné chůze a orientace, během své cesty nepáchal výtržnosti, nikoho neohrožoval, nic neničil, a to před či během společenské akce, ani během své cesty domů. Jako člověk vyzrálého věku a zejména jako policista si byl vědom, jak se má v takových situacích chovat, nikdy neměl problém s popotahováním za opilecké výtržnosti a alkohol užíval pouze při společenských akcích. Bohužel, udělal osudovou chybu, když se zastavil u plotu domu, který je vzdálen jen pár metrů od cesty, kterou šel. Je mu kladeno za vinu, že dráždil psa, rušil noční klid, a tedy se choval na veřejnosti nevhodně. Tyto skutečnosti však „byly zjištěny“ pouze na základě svědectví osob v příbuzenském poměru k osobě zemřelého, tudíž již z podstaty výpovědi těchto osob by měly být brány jako zaujaté, ne příliš věrohodné. Tato zaujatost je patrna i ze spisového materiálu, z něhož je zjevné, že jsou tyto osoby ovlivněny finanční motivací, kdy požadují na odsouzeném Jiřím Jungmanovi celkovou částku převyšující 2mil korun. Toto tvrzení dále podporuje i skutečnost, že se výpovědi z přípravného líčení s výpověďmi u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen KS v HK) podstatně rozcházejí. Dále KS v HK bylo prokázáno, že pes L. Lešáka, plemene rotvajler, standardně štěkal bez důvodu, v různou denní i noční dobu přičemž k tomuto chování nemusel být nijak drážděn. V podstatě se choval jako každý běžný pes za plotem, který reaguje na jakýkoliv pohyb, hluk či obdobný běžný zvuk z ulice. Vrchní soud v Praze (dále jen VS v Praze) ve svém odůvodnění v rozsudku proti Jiřímu Jungmanovi uváděl několik přirovnání, proto dovolte uvést též obdobné přirovnání. Kdyby si nějaký soused stěžoval na takovýto štěkot, byl by majitel tohoto psa pravděpodobně postihnut jako přestupce proti veřejnému pořádku. Pokud však připustíme hypotézu, že se Jiří Jungman dopustil přestupku na úseku občanského soužití či veřejného pořádku tedy rušení nočního klidu majitele nemovitosti a jeho rodiny, měla být po zjištění výše zmíněných okolností přivolána na místo hlídka polici, která by výtržníka pokutovala blokovou pokutou, případně by jej zajistila a eskortovala na příslušné policejní oddělení. Majitel pozemku (i psa) L. Lešák tedy neměl důvod opouštět svůj dům či pozemek a Jiřího Jungmana slovně a fyzicky umravňovat. Ze známých okolností případu je zřejmé, že majitel L. Lešák nebyl na svém pozemku nijak ohrožen, nebyla nijak ohrožena jeho rodina a ani jeho majetek. Svědkové uvedli, že „osoba výtržníka, jen dráždila“ psa. Lze připustit, že majitel nemovitosti nemá žádnou povinnost vyzývat kohokoliv ke klidu a k umravnění se. Ale vzhledem k tomu, že L. Lešák nebyl v tuto chvíli schopen přesně a správně interpretovat viníka „rušení nočního klidu“ (štěkal pes sám od sebe již předtím, než k němu přišel Jiří Jungman nebo reagoval až na pohyb Jiřího Jungmana?), bylo na místě vhodné celou situaci řešit tzv. diplomaticky. Jiřímu Jungmanovi je kladeno za vinu, že celou situaci sám vyhodnotil špatně, neboť byl silně pod vlivem alkoholu a jeho úsudek byl tímto podstatně ovlivněn. V rozsudku a při jednání soudů obecně však nebylo téměř vůbec uváděno, že i majitel nemovitosti L. Lešák byl dost podstatně ovlivněn požitím alkoholických nápojů. Nikde nebylo konstatováno, jak moc byl ovlivněn i on z pohledu neadekvátních reakcí. U Jiřího Jungmana lze míru ovlivnění hladinou alkoholu zcela přesně odhadnout dle jeho chování po tragické události, neboť po střelbě samotné osobně volal na policii a snažil se poskytnout L. Lešákovi první pomoc. Lze tedy konstatovat, že se nejednalo se o žádné nekoordinové jednání. Rozhovor s důstojníkem policie na Operačním středisku v Trutnově, který byl nahrán, jasně dokazuje, že si byl Jiří Jungman přesně vědom toho, co se stalo, a věděl, co dělá. Lze tedy 6

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky vyvodit závěr, že si byl Jiří Jungman vědom i toho, co činil pár vteřin před událostí. Nehledě na fakt, že odborný posudek jasně hovoří o tom, že v případě ohrožení života a zdraví, dojde k dost podstatnému a rychlému vystřízlivění a k velmi racionálnímu chování, neboť člověk bojuje o život, pokud to tak sám na místě a v čase cítí. Toto je faktor smrtelného strachu, který odvolací soudy ignorují a snad i úmyslně přehlížejí, přičemž se jedná o další podstatnou okolnost případu. Dále bylo dle rozsudku VS v Praze „údajně“ prokázáno, že mezi oběma muži došlo nejprve k vzájemné slovní potyčce, na kterou neadekvátně reagoval pouze Jiří Jungman. Existenci této slovní výměny však dokazují pouze výpovědi syna a družky L. Lešáka. Lze opět konstatovat, že tyto výpovědi jsou nevěrohodné, jak je patrno prostým porovnáním jejich výpovědí z přípravného řízení s výpověďmi u KS v HK a takto by na ně mělo být i nahlíženo. Nejedná se o pouhý subjektivní pocit z těchto výpovědí. Lze to jasně prokázat porovnáním obsahu těchto výpovědí a jejich audio záznam u KS v HK. Jiří Jungman trvá na své výpovědi již od počátku, tuto výpověď nezměnil, ani neupravil a ani nevzal zpět. Samozřejmě je, i jeho výpověď tzv. zaujatá, je velká pravděpodobnost, že uvádí pouze skutečnosti ve svůj prospěch, přesto jeho výpověď nebyla nikdy v rozporu s objektivně zjištěnými důkazy, ba naopak zjištěné důkazy od počátku výpověď Jiřího Jungmana podporovaly. Výpověď Jiřího Jungmana byla pouze v rozporu s výpověďmi osob, které jsou v příbuzenském poměru k osobě zemřelého L. Lešák. Z tohoto lze opakovaně vyvodit, že výpovědi těchto svědků jsou ve velké míře subjektivní a nesprávné, tudíž by k nim soud měl i takto přihlížet a ne na nich stavět další fakta, neboť pak jsou i tyto fakta pokřivena a stávají se nepravdivými. Soudy všech stupňů uznaly, že byl Jiří Jungman fyzicky napaden jako první. Koneckonců to ve své výpovědi před soudem v HK uvedl i syn L. Lešáka poté, co se psychicky „zhroutil“ a nedokázal pokračovat ve své „naučené“ výpovědi z přípravného řízení. Tato výpověď (z přípravného řízení) byla zaznamenána až několik dní po události, lze se tedy právem domnívat, že jako osoba nezletilá byla pod velkým „tlakem“ příbuzných osob a okolností případu „zavraždění jeho otce“. Tato tvrzení lze jednoznačně prokázat porovnáním výpovědí a vyslechnutím záznamu této výpovědi před KS v HK, kdy z dynamiky hlasu, stylu výpovědi a zejména z obsahu je toto patrné. Bylo prokázáno, že Jiří Jungman byl jako první fyzicky napaden L. Lešákem a to na veřejném místě. Celý incident se odehrál na ulici, za plotem L. Lešáka, tedy mimo „výsostné a nedotknutelné území soukromého pozemku“, z tohoto důvodu nelze další jednání L. Lešáka posuzovat jako zákonné. Opět lze vcelku úspěšně předjímat, kdyby celá událost nedospěla k tragickému konci, bylo by jednání L. Lešáka posuzováno minimálně jako přestupkové jednání, možná i jako trestný čin, např. Ublížení na zdraví, evt. Výtržnictví, v případě trochu jiných okolností. Obviněným by byl prvně útočící L Lešák. Lze se dále domnívat, že i v tuto chvíli nemusel L. Lešák pokračovat v útoku, mohl celou věc ukončit, měl zákonnou možnost přivolat policii. L. Lešák to neudělal a útočil na Jiřího Jungmana. Během tohoto útoku mu ze zahrady samovolně utekl jeho pes rotvajler. Což nelze rozporovat, pravděpodobně byl zajišťovací mechanismus branky nefunkční. Jiří Jungman uvedl, že toto plemeno (rotvajler) kdysi vlastnil, znal jej a věděl, že se jedná o bojové plemeno, kdy je i takto odbornou veřejností prezentováno. Věděl, že s takovým psem nelze úspěšně soupeřit, nelze mu vysvětlit cokoliv jiného, než že musí bránit svého majitele. Jiří Jungman nikdy neuváděl, že byl pes na něho výslovně poštván. Přesto pes sám od sebe na Jiřího Jungmana několikrát zaútočil a majitel psa jej neodvolal, přitom si byl majitel vědom, že pes na Jiřího Jungmana minimálně štěká a budí dojem útoku. Pokud majitel psa tohoto při útoku neodvolá, lze konstatovat, že s jednáním psa souhlasí. Útok psa lze z tohoto hlediska kvalifikovat jako útok člověka se zbraní, resp. lze zde prezentovat úmysl nepřímý, kdy majitel je srozuměn s tím, že za chování svého psa, i když mu nedá konkrétní povel, je zodpovědný a pokud má příležitost psa odvolat a neučiní tak, lze se důvodně domnívat, že útok psa schvaluje.

7

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky Pes nedokáže rozpoznat sám o osobě podstatu sporu mezi lidmi, nedokáže rozpoznat vzájemné lidské emoce, ale instinktivně brání svého majitele. Pokud se jedná o bojové plemeno jako je rotvajler, které budí respekt již od pohledu (zejména pokud váží několik desítek kilogramů), jak lze posuzovat jeho chování, když bezprostředně štěká a běhá kolem napadené osoby, chytá za oděvní svršky či končetiny a v různých intenzitách do nich kouše? Takové chování lze posoudit pouze jako útok a pokud ho majitel neodvolá, jedná se o úmyslný útok osoby se zbraní na integritu další osoby, tj. v tomto případě na Jiřího Jungmana. Dále lze jasně dokázat, že Jiří Jungman měl na sobě tržné rány, jednoznačně způsobené od psa. Není směrodatné, že se později jevily jako povrchové. Byly zjištěny na různých částech těla, na rukou, na nohou, zádech jako opakované. V době útoku nelze požadovat od oběti, aby detailně zkoumala intenzitu útoku člověka a psa zároveň, vyčkávala do doby, než bude následek kousnutí dostatečný pro vhodnou obrannou reakci, např. střelnou zbraní. Jiřímu Jungmanovi bylo soudy vytýkáno, že jako policista, člen Zásahové jednotky, byl vycvičen a měl celou situaci zvládnou pouze v rámci prvků sebeobrany, kdy o tom hovoří citace z rozsudku Nejvyššího soudu v Brně (dále jen NS v Brně) „a navíc jako policista a člen zásahové jednotky školen pro boj zblízka“. Bohužel zde soud opakovaně nesprávně, resp. chybně interpretoval označení jednotky, které byl Jiří Jungman členem a na základě toho si soudy vyložily nesprávně fakta. Zásahová jednotka je speciální jednotka v rámci Krajských ředitelství policie, kdy na tyto jednotky přímo navazuje celorepublikový útvar URNA. Tyto jednotky jsou vysoce specializované a perfektně vycvičené na zákroky proti nebezpečným pachatelům. Bohužel, Jiří Jungman členem této jednotky nikdy nebyl. Byl jen členem Pořádkové jednotky (PJ), což je podstatný rozdíl. Členové PJ jsou policisté, kteří jsou nad rámec svého běžného výkonu cvičeni pro zásahy proti davu za pomocí speciálních ochranných prvků, jako je přilba, štít, plastové chrániče, tonfa. V drtivé většině zákroků pracují pod jednotným velením a pouze proti davu, nikoliv proti jednotlivcům. Doposud nebyl zaznamenán jediný případ, že by policisté v rámci PJ použili střelnou zbraň. Pokud provádějí zákrok proti jednotlivcům, jsou tito policisté vycvičeni tak, aby zákrok neprováděli sami, ale minimálně ve dvou či více jedincích konkrétního týmu. Z toho lze tedy vyvodit, že Jiří Jungman nebyl nijak speciálně vycvičen pro boj zblízka, nebyl vycvičen jako specialista na sebeobranu bez ochranných pomůcek. Z tohoto pohledu se jednalo o klasicky vycvičeného policistu, který působil na obvodním oddělení a zabýval se především spisovou službou. Pokud se jednalo o náhlý a nepředpokládaný útok, jak vyplynulo z výpovědí Jiřího Jungmana a dále z výpovědi syna L. Lešáka (táta dal tomu pánovi ránu jako první), nelze předpokládat, že takový útok bez následku ustojí kdokoliv, byť by byl vyškolen či vycvičen. Lze jednoznačně dokázat, např. znaleckými posudky, že v případě první a nečekané rány, tzv. ze zálohy, bez varování, je osoba, která první ránu udělila, v konfliktu podstatnou měrou v převaze oproti osobě, která první ránu dostala jenž je zpravidla dost podstatně znevýhodněna v následném fyzickém konfliktu. Proto nelze takovýto konflikt považovat za tzv. férový, rovný či rovnocenný. Je s podivem, že soudy např. konstatovaly, že Jiří Jungman byl větší a mladší než L. Lešák, přikládaly tomuto argumentu velkou váhu, přičemž odborná veřejnost považuje tyto za irelevantní, pokud se jedná o zápas bez pravidel a pokud i větší a silnější soupeř je jako první atakován bez vyzvání, tzv. ze zálohy. Nehledě na fakt, že v každé slušné společnosti se takovýto útok bere jako počátek, tudíž ustanovující osobu pachatele následného konfliktu. Napadená osoba nemusí bezdůvodně trpět a může se aktivně bránit, nikoliv jen pasivně vyčkávat na zranění, která by jí vznikla, aby následně vyhodnocovala sílu své sebeobrany. Z okolností lze též usoudit, že L. Lešák jednal v afektu, bez snahy věc vyřešit v poklidu a jasně směřoval k fyzické konfrontaci. L. Lešák vyběhl ze svého domu na základě „nějakého rušení nočního klidu“, kdy pouze tušil „nějakou“ osobu za plotem. Byl pouze ve spodním prádle, bez baterky, bez bot. Kdo z nás by toto za normálních okolností udělal? Rozespalý, ve spodním prádle se vrhnul na někoho, kdo jej neohrožoval na životě ani na zdraví, neohrožoval jeho rodinu, pouze „údajně“ rušil noční klid? Tyto okolnosti nebyly absolutně brány soudy v potaz, přitom jasně a v daném kontextu naznačují, že L. Lešák vůbec nechtěl „cokoliv“ řešit verbálně, byl „rozezlen a naštván“ na někoho, koho v tu chvíli neznal, nedokázal identifikovat jako jednoznačného pachatele čehokoliv. V 8

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky tuto dobu vůbec netušil, jestli se za plotem nenachází více osob, nevěděl, co se za plotem děje. Utvořil si jednoduchou konstrukci, že osoba za plotem má co do činění se štěkáním psa a na tuto osobu fyzicky, na místě veřejně přístupném, zaútočil. Zaútočil jako první, což je svědecky potvrzeno, zaútočil na neosvětlené veřejné ulici mimo svůj pozemek a k tomu za aktivní asistence desítky kilogramů vážícího bojového psa. Odvolací soudy toto jednání L. Lešáka vyhodnotily jako správné, zákonné, s tím, že L. Lešák hájil veřejný pořádek a dokonce L. Lešákovi soudy neuvěřitelně přisoudily statut „nutné obrany“, neboť by se jinak nedokázaly vypořádat s jeho protizákonným jednáním, neboť napadl jako první druhého člověka a nezabránil svému psovi v obdobném a koordinovaném útoku na tutéž osobu. Odvolací soudy uvedly, že J. Lešák hájil v rámci nutné obrany, veřejný pořádek a pokud zaútočil jako první na jinou osobu, nedopustil se žádného protiprávního jednání. Opět lze podotknout, že v tu chvíli nebyl ohrožen život ani zdraví a ani majetek L. Lešáka, šlo pouze o veřejný pořádek, který rušil pes svým štěkáním! Není ovšem prokázáno nezaujatým svědkem, že by příčinou štěkání bylo jednání Jiřího Jugmana. V tomto jednání lze spatřovat porušení základních ústavních práv Jiřího Jungmana, neboť mu v tuto chvíli odvolací soudy odebraly statut „oběti a obránce“, statut „nutné obrany“ a vzaly mu tímto možnost se na místě legálně bránit útoku. V podstatě soudy řekly, že ať by v tuto chvíli Jiří Jungman udělal cokoliv, bylo by vše protiprávní. Soudní senáty napříč ani nevzaly v potaz, že Jiří Jungman utrpěl několik těžkých zranění, jako byly vpáčené zuby, tržné rány po těle a mnoho dalších oděrek a podlitin, které prokazují výše uvedená tvrzení o jeho napadení L. Lešákem. Soudy tyto zranění bagatelizovaly s tím, že se jedná o lehká zranění. Bohužel, opět lze konstatovat, že pokud by potyčka nevyvrcholila tragickým koncem, soudy by tyto zranění braly jako minimálně pokus o těžkou újmu na zdraví, jak činí správně v jiných případech a L. Lešák by byl pravděpodobně souzen pro trestný čin Ublížení na zdraví. Soudní senáty napříč jednoznačně nepřihlédly k několika pregnantně zpracovaným znaleckým posudkům, které jasně hovoří o tom, v jakém stavu se během útoku nacházela oběť, Jiří Jungman, který byl pod obrovským stresem, měl důvodnou obavu o svůj život a zdraví, tj. byl zde velký faktor strachu o život. Lze konstatovat, že soudy a zejména ty odvolací, útok posuzovaly pouze v teoretické rovině, posuzovaly pouze konečná a ošetřená zranění a nebraly v potaz psychický a fyzický stav v čase a místě. Soudy konstatovaly, že Jiří Jungman neutrpěl žádná zranění, která by bezprostředně ohrožovala jeho život. Toto lze brát za špatná a zejména nedůstojná konstatování, která se neslučují s posledním trendem posuzování nutné obrany. Takovýto závěr lze mít za názor překonaný a právně nesprávný, v kontextu s tímto případem jsou tedy upírána práva Jiřímu Jungmanovi na spravedlivý proces. Dále lze poukázat na další špatná posouzení ostatních okolností případu, kdy se soudy nezákonně vypořádaly s některými tvrzeními, která nejsou podložena dostatečnými důkazy a vzniknuvší pochybnosti měly býti okolnosti ve prospěch osoby obviněné, později odsouzené, tj. Jiřího Jungmana. Lze tedy mít za to, že se jedná o nezákonný stav, kdy je opět upíráno Jiřímu Jungmanovi základní ústavní právo na spravedlivý proces. Jedná se zejména o zjištěnou vzdálenost střelby z pistole Jiřího Jugmana na tělo L. Lešáka. Soudy neprokázaly, z jaké vzdálenosti se střílelo, neboť důkazy (povýstřelové zplodiny) orgány činné v trestním řízení nebyly schopny řádně zajistit. Tato okolnost je pro posouzení případu opět klíčová. Ze spisového materiálu je jasné, že s oděvními svršky bylo před zjišťováním uvedených zplodin manipulováno (lékařským personálem, který se staral o L. Lešáka), takže nemohly být řádně zajištěny a tento důkaz byl tedy špatně vyhodnocen. V závěru byla udána vzdálenost střelby 50-150cm. Lze se právem domnívat, pokud by s oděvními svršky nikdo nemanipuloval, nebyl by např. použit fyziologický roztok a další chemikálie, povýstřelových zplodin by bylo nalezeno více, což by vedlo k jednoznačnému závěru, že bylo stříleno z bezprostřední blízkosti, tudíž ve stavu ohrožení života a v rámci sebeobrany. Jak je zřejmé z rozhodování soudů, braly v potaz jako určující hodnotu vždy tu hodnotu vyšší, tj. 150cm, i když je konstatován velký rozsah vzdálenosti 50-150cm. Jakákoliv pochybnost

9

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky (in dubio pro reo) by měla být posuzována ve prospěch obžalovaného, což soudy nerespektovaly a porušily tak opět ústavní práva Jiřího Jungmana. Princip střelby (poloha střelce a zasaženého) a vzdálenosti byly zjišťovány ve vyšetřovacím pokusu na místě činu (Trutnov, ul. Lomní) a to dne 1. 9. 2009, kdy tyto důkazy byly zajišťovány ve spolupráci s osobami blízkými osobě L. Lešákem. Tyto osoby blízké (družka a bratr L. Lešáka) se přímo podílely na měření, zjišťování a zajišťování důkazů při vyšetřovacím pokusu, což lze brát jako věc protiprávní a je tímto opět bráněno Jiřímu Jungmanovi, aby se dobral spravedlivého a zákonného soudu. Tyto skutečnosti lze jasně prokázat z video a foto záznamů pořízených při vyšetřovacím pokusu, případně je mohu doložit svými fotografiemi. Dokonce na místě samém ani nebylo bráněno osobám blízkým L. Lešáka, aby verbálně nenapadaly Jiřího Jungmana. Soudy celý případ posuzovaly samozřejmě v několika rovinách. Lze chápat, že případ byl, co se týče dokazování, velmi složitý. Každý má jiný právní názor, přesto je s podivem a odborná veřejnost přikyvuje, že pokud dva soudy posuzují tu samou věc se stejnými důkazy, jak lze v jednom případě dojít k tak rozdílným závěrům, kdy KS v HK usoudil, že ve věci šlo maximálně o vybočení z nutné obrany a uložil Jiřímu Jungmanovi podmínku a odvolací VS v Praze a NS v Brně posoudily celou věc jako vraždu a uložily nepodmíněný 10letý trest. Na základě získaných osobních zkušeností z VS v Praze se lze domnívat, že soudní senát VS v Praze řádně celý případ neprozkoumal. To, že nepůjde o vybočení z nutné obrany, jak rozhodl KS v HK, ale o vraždu, tj. že půjde o zcela jiné posouzení a právní kvalifikaci, se dozvěděl Jiří Jungman se svým právním zástupcem až u VS v Praze samotném. Senát si pravděpodobně nedal práci ani prostudovat celý spis, neboť na místě citoval pouze z výpovědí z přípravného řízení. Tyto výpovědi přitom byly zcela jiné než výpovědi osob u KS v HK a na základě těchto faktů soud v takto závažném případě rozhodl po 15min v zákulisí. Celé jednání NS bylo ukončeno větou, kdy předseda soudního senátu VS v Praze uvedl „kdyby vždy hospodské rvačky měly končit střelbou, kam bychom přišli?“. Z toho je patrné, jak VS v Praze celou kauzu hodnotil povrchně, bez dostatečného prostudování spisu a v podstatě opět upřel zákonná a Ústavou zajištěná práva Jiřímu Jungmanovi na spravedlivý proces. Jiří Jungman byl a je poctivý člověk. Jedná se o člověka, který neměl nikdy problém se zákonem, ba naopak vždy zákon hájil, a proto si také zvolil povolání policisty. Jiří Jungman má důvěru svých blízkých, že se nedopustil Vraždy, že se pouze bránil smrtelnému útoku, a že je v celé kauze obětí on. Jiří Jungman nikoho sám od sebe nenapadl, nevnikl na soukromý pozemek, byl první napaden mužem s bojovým psem. Jiří Jungman utrpěl těžká zranění, kdy mu L. Lešák vyrazil zuby a způsobil mu další zranění po těle. Dále byl Jiří Jungman napaden bojovým psem. Bránil se střelnou zbraní, kdy v pudu sebezáchovy nejprve útočníka zranil na noze, čímž mu dal šanci útok ukončit. Vzhledem k pokračujícímu útoku L. Lešáka, vystřelil Jiří Jungman podruhé a nešťastně L. Lešáka zasáhl do těla. L. Lešák přestal útočit a poté Jiří Jungman zneškodnil i útočícího psa. Pokud by byl Jiří Jungman tak opilý, že by jednal nahodile či zkratkovitě, jak je možné, že by vedl tak přesnou střelbu na větší vzdálenost, jak uváděly soudy? Vždyť popis postupu střelby je téměř učebnicový příklad, jak by se mělo postupovat v sebeobraně. Pokud obránce musí použít zbraň, je povinen šetřit co nejvíce život a zdraví osoby útočníka. To Jiří Jungman dokázal tím, že střílel nejprve do nohy. Druhý výstřel byl nešťastný, neboť zasáhl okolí srdce. Ale i znaleckým zkoumáním je jasné, že šlo o takovou dráhu střely, které nelze cíleným výstřelem dosáhnout. Soudy se nevypořádaly ani řádně s otázkou rychlosti střelby, kdy pouze konstatují na základě výpovědí zaujatých svědků, že šlo o rychlou střelbu a že Jiří Jungman nedal L. Lešákovi šanci ukončit útok. Soud nebral v potaz možnost, že svědkové vypovídají zaujatě, soud nebral v potaz možnost chybného posouzení, např. vlivem ozvěny a dále soud vůbec nebral v potaz stav L. Lešáka, který byl pod vlivem alkoholu s vysokou hladinou adrenalinu v těle. Takový člověk ve stavu L. Lešáka nemusí vůbec cítit bolest, nemusí vůbec reagovat na extrémní ruchové či bolestivé podněty. Soudní i policejní praxe zná mnoho případů, kdy osoby pod vlivem alkoholu či drog nebyly zastaveny ani početnými střelnými zraněními. Soudy vůbec nebraly v potaz stav Jiřího Jungmana, který vnímal obrovský pocit strachu. Soudy nebraly v potaz i jeho jiné vnímání času. Soudy bagatelizují psychický stav Jiřího Jungmana, posuzují pouze hmatatelný následek. Možné riziko nepřipouštějí a v podstatě činí závěr, že osoba bránící se musí vyčkat a nechat si působit natolik četná poranění, která by ji ospravedlňovala se účinně bránit. 10

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky Všechny tyto výše uvedené okolnosti jsou v mnoha desítkách případů popsány jako relevantní a brány jako okolnosti více než podstatné, jsou řádně posuzovány v kontextu. Bohužel, soudy a zejména ty odvolací se v tomto případě s těmito argumenty vypořádaly chybně, povrchně a nezákonně. Jako poslední argument mi dovolte popsat tzv. úmysl nepřímý, kdy tímto konstatováním soud změnil sebeobranu na vraždu. NS v Brně konstatoval, že: „I když vrchní soud neuvádí ve skutkové větě explicitně slova ,v úmyslu jej usmrtit‘ jak již bylo řečeno shora, jednalo by se o duplicitu ve vztahu k větě právní. Podstatné je ale to, co pak vrchní soud rozvíjí v odůvodnění svého rozsudku, a sice že již z toho, že obviněný úmyslně vystřelil na poškozeného ze vzdálenosti 50-150 centimetrů pistolí ráže 9 mm tak, aby jej zasáhl do hrudníku, lze jednoznačně dovozovat jeho (přinejmenším) srozumění s tím, že tím zasaženou osobu usmrtí. Je notoricky známo, že v hrudníku jsou uloženy srdce, plíce a hlavní žíly a tepny, jejichž průstřel znamená bezprostřední ohrožení života zasažené osoby, přičemž je prakticky vyloučeno, aby při průstřelu hrudníku nedošlo k průstřelu některého z uvedených orgánů.“ Tato tvrzení jsou zavádějící. Zejména, pokud bychom každou střelbu na osobu s následkem smrti posuzovali jako úmysl nepřímý, nemohli bychom nikdy využít institut nutné obrany. Pokud bychom akceptovali, že střelba na hrudník je vždy smrtelná, nelze pak jakoukoliv střelbu posuzovat jinak. Statisticky je dokázáno, že střelba na hrudník ve velkém množství případů nekončí smrtí. Nelze tady apriori toto předpokládat. Je chronicky známo, že v obdobných podmínkách (boj z blízka) se jedná o pudovou střelbu, vcelku náhodnou, tedy opět nelze vždy apriori předpovídat následek smrti. Dále soud chybně uvádí, že : „To, zda zasažená osoba přežije, pak závisí na okolnostech, jež pachatel není s to ovlivnit ani předpokládat“. Toto tvrzení je infantilní. To bychom potom nemuseli nikdy brát v potaz, zda se střelec snažil poskytnou první pomoc, jak tomu bylo v případě Jiřího Jungmana. Tímto dopisem se na Vás obrací několik osob seznámených s okolnostmi tohoto tragického případu. Rádi bychom, abyste tento případ znovu a spravedlivě posoudil a navrhl jeho znovuotevření a přezkoumání protizákonností, protože věříme, že byla Jiřímu Jungmanovi upřena jeho zákonná práva na spravedlivý proces. Jiří Jungman byl odsouzen za vraždu na 10let. Za to, že se bránil proti útoku muže s bojovým psem. S tímto stavem, zejména průběhem soudů nelze souhlasit. Dopisem se nesnažíme vzbudit emoce a lítost. Chceme, aby byl případ posouzen spravedlivě, bez rozporů a nezákonností. Smrt člověka je vždy tragická. Nelze však jednou tragédií ospravedlňovat tragédii, a sice bezdůvodným, nezákonným zničením druhého života. Jiří Jungman si rozhodně zaslouží spravedlivý soudní proces. Prožil něco, co nikdo nedokáže a ani nechce nikdy prožít, boj o svůj život. Jiří Jungman si prožil trauma, které si nedokážeme představit. Jiří Jungman se svým právním zástupcem podává ústavní stížnost a tímto dopisem jej chceme v tomto úsilí podpořit. Předem děkujeme, že si na případ Jiřího Jungmana uděláte čas a spravedlivě, v rámci zákona posoudíte nastíněná fakta.“

Celý případ po odvolání Jiřího Jungmana a jeho právního zástupce doputoval až k Ústavnímu soudu, který vydal dne 18.9.2012 nález, sp. zn. III.ÚS 3395/2010 ze dne 18. 09. 2012. Jako právník jistě víte, když už se Ústavní soud (dále ÚS ČR) zabývá trestně právní kauzou a uvede argumenty typu „Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy vyhodnotily shromážděné důkazy extrémně vadně, že se jim nepodařilo přesvědčivě vyvrátit obhajobu obviněného a že svůj závěr o vině obviněného nepřesvědčivě a rozporně odůvodnily“, tak je v rozhodování obecných soudů velmi závažná a podstatná chyba. Jak je obecně známo, rozsudky netvoří soudy, ale osoby soudců, proto jistě chápete, že výše uvedené má své 11


konkrétní viníky, na které Vás chci upozornit, neboť se jako občan nesmířím s tak flagrantním porušováním práv jednotlivců a porušováním zákona zejména ze strany soudců, kteří by měli být vzorem morálky a práva a neměli by si usurpovat a znásilňovat právo dle momentálního psychického rozpoložení. ÚS ČR dne 18. září 2012 vydal 11-ti stránkový nález, ve kterém ve 46 bodech napadl především Usnesení NS ČR a rozsudek VS v Praze. Rovněž i rozsudek KS v Hradci Králové, sp. zn. 2 T 12/2008-1009 ze dne 12. 12. 2012, shledal ÚS ČR protizákonným. ÚS ČR zejména poukázal na procesní vady soudů jako je porušení trestního zákona, trestního řádu, Ústavy České republiky a Základní listiny práv a svobod ze strany soudce NS ČR JUDr. Roberta Fremra, soudce VS ČR v Praze JUDr. Jiřího Lněničky a soudce KS HK JUDr. Ježka. Zde je však nutné doplnit, že soudce JUDr. Ježek se případem zabýval asi nejpodrobněji a vyhodnotil závěry s nejmenšími chybami. Jemu lze tedy asi vyčíst nejmenší pochybení. Předmětným Nálezem ÚS ČR zrušil všechna rozhodnutí ve věci a spis vrátil soudu prvního stupně k novému projednán a následnému rozhodnutí. ÚS ČR nařídil, aby příslušné soudy byly vázány jeho právním názorem a argumentací, rozebraných na shora uvedených 11-ti stránkách Nálezu ÚS ČR. Podotýkám, že ÚS ČR zrušil všechny přechozí rozsudky s hlavním argumentem „Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy vyhodnotily shromážděné důkazy extrémně vadně, že se jim nepodařilo přesvědčivě vyvrátit obhajobu obviněného a že svůj závěr o vině obviněného nepřesvědčivě a rozporně odůvodnily“. Pokud byste porovnal má tvrzení z dopisu Vašeho předchůdce JUDr. J. Pospíšilovi, tak již v roce 2010 jsem měl za to, že obecné soudy hodnotí důkazy povrchně a rozhodují protizákonně. Dokonce z drtivé většiny mých argumentací vychází i ÚS ČR a dále je rozebírá ve svém Nálezu. Běžný člověk by měl za to, že rozhodnutím ÚS ČR vše v podstatě končí, Jiří Jungman se urychleně dostane ke KS v HK, kde bude znovu a tentokráte spravedlivě souzen. Dne 12.12.2012 zasedl tedy již podruhé KS v HK, který tentokráte připustil dříve opomíjené a úmyslně vynechané důkazy. Bohužel, KS v HK vydal v podstatě stejný rozsudek jako v prvním kolem a opět Jiřího Jugmana uznal vinným ze zločinu Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a, odst. 3 a 5 TZ a uložil mu 2-letý trest s podmíněným odkladem na 5 let, bez snahy odůvodnit svá tvrzením jinými argumenty než v prvním rozsudku a bez snahy vypořádat se s námitkami obžalovaného a zejména nedodržel Nález ÚS ČR, přestože předchozí rozsudek KS v HK, ÚS ČR shledal vadným jako i rozsudky VS v Praze a NS. Ve věci došlo k odvolání a případ dne 17.4.2013 opět doputoval k VS v Praze k rukám soudce JUDr. Lněničky. Již osobní výroky soudce při líčení naznačovaly, jakým směrem se bude rozsudek ubírat. Osobně jsem sice nezažil soudní procesy v 50-tých letech, ale přesně takto si je představuji. Zdržím se komentářů k tomuto líčení, protože jsem na něm osobně nebyl a informace mám pouze z doslechu, přesto doporučuji si poslechnout záznam tohoto líčení. Budu se vyjadřovat pouze k vydanému písemnému rozsudku VS v Praze, který si ovšem s ústními

12


projevy předsedy senátu VR v Praze, Rozsudek má sp. zn. 8 To 29/2013.

JUDr. Lněničky evidentně nezadá ani v nejmenším.

První pochybení spatřuji v tom, že VS v Praze nepřipustil odvolání obžalovaného, neboť údajně neshledal žádná pochybení v rozhodování KS v HK. Rozpor však tkví v tom, že KS v HK rozhodl stejně jako v prvním kole rozhodování, nevypořádal se s námitkami obžalovaného ani ÚS ČR, proto rozhodnutí VS v Praze je v tomto zamítnutí odvolání obžalovaného protizákonné a nerespektuje Nález ÚS ČR. Další pochybení vidím v tom, že VS v Praze se vyjádřil ve smyslu „Soud prvního stupně provedl veškeré relevantní důkazy a lze dokonce konstatovat, že dokazování doplnil i o důkazy, které zjevně nemohly skutková zjištění ovlivnit. Námitku obžalovaného, že dokazování je neúplné tedy odvolací soud rozhodně nesdílí.“ Se znalostí případu, který je právně velmi složitý a po sérii odvolání a Nálezu ÚS ČR, když toto konstatuje soudce VS v Praze, domnívám se, že toto je velmi na pováženou. JUDr. Lněnička dále pokračuje v písemném rozsudku, že výpovědi obžalovaného nepůsobí věrohodně a uvádí dva důvody. Prvním důvodem je, že těžká opilost, za kterou jeho stav označili znalci, objektivně bránila tomu, aby byl schopen reálně vnímat skutečnost, analyzovat ji a vyvodit správně závěr. JUDr. Lněnička se odvolává na tvrzení znalce o těžké opilosti, ale vynechává znalecký závěr, že u Jiřího Jungmana útokem došlo k vystřízlivění z důvodu aktuálního obavu o život a zdraví. Veškeré kroky Jiřího Jugmana nenapovídají nic o tom, že by nebyl schopen adekvátně reagovat na vzniklou situaci. Jiří Jungman se snažil aktivně bránit útoku, slovně vyzval agresora L. Lešáka ať na něj přestane útočit, dále použil střelnou zbraň nejprve na nohu agresora a poté, když již neviděl kudy kam, použil zbraň na tělo. Dále se snažil poskytnout první pomoc L. Lěšákovi a ihned po incidentu volal na L158, kdy o všem informoval policii (důkaz záznam hovoru na L158). Tvrzení soudce JUDr. Lněničky proto nemá oporu v důkazech a jedná se jen o povrchní a neopodstatněné tvrzení. Jako druhý důvod nevěrohodnosti výpovědi Jiřího Jugmana uvádí soudce v jednání obžalovaného minimalizovat své zavinění, které se projevuje v rozporech s ostatními důkazy a logikou věci. V tomto případě se domnívám, že výrok soudce JUDr. Lněničky je opět v rozporu se zákonem. Pokud se obžalovaný Jiří Jugman domnívá, že se ničeho nedopustil, tvrdí a věří ve své jednání jako v nutnou obranu, tak má nejen ústavní právo ale i světské právo trvat na své nevině a tudíž „minimalizovat své zavinění“. Zde soudce JUDr. Lněnička porušuje práva Jiřího Jungmana. Dále soudce JUDr. Lněnička tvrdí, že tvrzení Jičího Jungmana jsou v rozporu s ostatními důkazy, ale již tyto důkazy nejmenuje. Pokud se však podíváme na výpověď Jiřího Jugmanna, kterou vedl v přípravném řízení, tuto po celou dobu trestního řízení nijak nezměnil, max. ji rozšířil o detaily, na které se rozpomínal po utrpěném šoku. Žádný z provedených důkazů, které lze brát za věrohodné a nestranné, nejsou v rozporu s tvrzením Jiřího Jungmana a proto se zde soudce JUDr. Lněnička dopouští lži a protiprávnosti, kdy jeho závěr nemá opodstatnění ani v zákoně ani v logice, na kterou se opět bezdůvodně odvolává. Soudce JUDr. Lněnička se zde dopouští tak 13


hrubé arogantnosti, že toto nemá v soudnictví obdoby a připodobňují mi tato tvrzení 50-tá léta a komunistické soudní procesy. Soudce JUDr. Lněnička se ve svých tvrzeních posunuje i dále a mně osobně se jeho výroky v písemném rozsudku dotýkají. „V této snaze nalezl zřejmě oporu u svých bývalých spolupracovníků o obvodní oddělení policie v Trutnově, kteří „o věci diskutovali“ a složili se na odměnu jeho obhájce.“ Zde se soudce JUDr. Lněnička dopouští opět hrubé neslušnosti, neboť mu absolutně nepřísluší ani z pozice soudce ani z jakékoliv jiné pozice úřední osoby hodnotit kroky a jednání bývalých či jiných spolupracovníků Jiřího Jugmana. Soudce JUDr. Lněnička se svým tvrzením dopouští hrubé urážky na cti, když tvrdí, že diskuzí policistů byla ovlivněna výpověď Jiřího Jungmana. Bezdůvodně napadá práci policistů při vyšetřování předmětného případu a čest ostatních kolegů, kterým nebylo jedno, do jaké tíživé situace se dostala rodina Jiřího Jungmana. Každý, byť sebevíc podezřelý, má právo na právní ochranu, na právní zastoupení, což je jedno z největších osobních práv člověka. Zde se výrokem soudce JUDr. Lněnička cítím osobně poškozen, neboť jsem bývalým kolegou Jiřího Jungmana. Další pochybení v jednání soudce JUDr. Lněničky vidím v jeho tvrzení, kdy „prý“ vzal do úvahy Nález ÚS ČR a to tím, že znovu vyslechl obžalovaného a tím naplnil podstatu tvrzení ÚS ČR. Jde jasně o alibistické tvrzení soudce JUDr. Lněničky, který se pouze formálně vyhnul dalšímu dokazování a rozhodně svým jednáním nenaplnil Nález ÚS ČR. Celým písemným vyhotovením rozsudku se nesou přímé rozpory s Nálezem ÚS ČR. „Dobrodiní nutné obrany se nemůže domáhat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval.“ Soudce dále uvádí příměr, že odvolací soud má za to, že na problém nutné obrany nelze pohlížet optikou známou z doby osidlování západu USA, kdy se za beztrestné pokládalo užití zbraně po vyprovokovaném útoku. Obžalovaný byl ozbrojen účinnou zbraní (a navíc ještě nožem), o čemž poškozený nevěděl. Zejména uvedeným tvrzením jde opět soudce JUDr. Lněnička proti Nálezu ÚS ČR, který konstatoval, že provokování psa a započetí útoku ze strany Jiřího Jungmana nebyl v žádném případě prokázán, ba naopak, a i kdyby soud připustil, že Jiří Jungman promluvil na psa a případně ho i dráždil, rozhodně to neopodstatňuje jednání L. Lešáka k tomu, aby mohl bezdůvodně Jiřího Jungmana napadnout. Soudce JUDr. Lněnička svým tvrzením jde přímo proti Nálezu ÚS ČR. viz. „18. Obecné soudy však tuto situaci hodnotily způsobem, který vyznívá zcela v neprospěch obviněného. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 5) tvrdí, že obviněný incident s poškozeným "svým nevhodným chováním sám… vyprovokoval". Dovolací soud hovoří o "provokaci" ze strany obviněného, na niž prý poškozený "bryskně zareagoval" (str. 6 odůvodnění usnesení); jinde soud tvrdí, že jednání poškozeného "vyprovokoval obviněný sám svým nepřístojným chováním", "šlo nejprve o provokování psa a vzápětí o konfrontační chování obviněného vůči poškozenému", potyčka prý byla obviněným "cíleně vyprovokována" (str. 8 odůvodnění usnesení). Obecným soudem použité expresivní výrazy takového typu, jako je "nepřístojné chování", "vyprovokoval", "provokace", "konfrontační chování", v sobě obsahují negativní hodnotící úsudek, vztahující se k chování obviněného a k subjektivní stránce 14


(motivaci) inkriminovaného jednání. Pro použití takových hodnotících úsudků by obecné soudy musely mít podklad ve shromážděných důkazech. V této trestní věci však nelze z žádných důkazů podobné hodnocení dovodit. Svědkyně E. P. o této fázi skutku, předcházející konfliktu, nevypovídá vůbec nic; svědek J. P., slyšel pouze štěkání psa, výrok obviněného "nemáš na to!" pronesený ke psu, přičemž uvádí, že psa dráždily pohyby těla obviněného, které však blíže nepopisuje (č. l. 217 trestního spisu).“ Z trestního spisu svědecky i logikou jasně vyplývá, že předmětný pes L. Lešáka štěkal nahodile a opakovaně na kohokoliv, kdo procházel okolo plotu a že tedy jakékoliv jednání Jiřího Jungmana není v rozporu od normálního stavu, tudíž se zákonem. Toto jednání psa se dá považovat za přirozenou reakci jakéhokoliv psa na pozemku za plotem. Z důkazů nevyplývá a Jiří Jungman to jasně popírá, že by psa úmyslně dráždil. Pokud připustíme tvrzení soudce JUDr. Lněničky, že obžalovaný měl vědět, protože předtím vlastnil obdobného psa, že tento štěká na kohokoliv přítomného u plotu, a že si tohoto měl být vědom i přes svoji opilost, jde proti svému tvrzení, že obžalovaný byl tak opilý, že nemohl správně vyhodnotit své jednání ani jednání L. Lešáka, když na něj zaútočil. Soude JUDr. Lněnčka zde dokonale fabuluje, když opilost Jiřího Jungmana využívá v argumentaci tak, že takto opilá osoba neví, co koná a neumí správně vyhodnotit situaci, na druhou stranu tu stejnou opilost využívá k tvrzení, že i přes tuto opilost osoba má vědět a má správně vyhodnotit. Nehledě, že nelze přistoupit na argumentaci soudce JUDr. Lněničky a toto koneckonců rozporuje i ÚS ČR, že samotná přítomnost u plotu na veřejné ulici není žádným protiprávním jednáním. „K tomu, aby opustil nedostatečně oblečen v pozdních nočních hodinách bezpečí svého domu, jej tedy musela vést pouze závažná příčina. A tou byl déle trvající intenzívní štěkot jeho psa“. Zde se opět pouští soudce JUDr. Lněnička do fabulací, když tvoří konstrukci závěru bez důkazu. Ve spisovém materiálu se jasně hovoří o tom, že L. Lešák přišel domů v podnapilém stavu. Jeho družka v přípravném řízení uvedla, že se doma pohádali a proto spal v jiné místnosti. Soud se nikdy nezabýval otázkou duševního a psychického stavu L. Lešáka. Já jako policista osobně mohu potvrdit z 15-ti leté praxe, že lidé vyběhnou z domu v ponožkách a spodním prádle mnohdy z malichernějších příčin, než je štěkání psa. Proto nechápu, jak mohl soudce JUDr. Lněnička dospět k názoru a tvrdit, že jednání L. Lešáka muselo mít závažnou příčinu. Kdyby se soud a vyšetřující orgány více zabývaly osobností L. Lešáka, zjistily by, že byl povahou prudký a reagoval v běžném životě na malichernosti až násilně. Toto je pouze mé, bohužel nijak důkazně nepotvrzené svědectví, přesto není absolutně reálné, aby normální člověk jen ve spodním prádle, po zhodnocení všech okolností a rizik, vyběhl ven a napadl údery neznámou osobu na veřejné ulici. Mnou uváděné povahové rysy L. Leška odpovídají přesně jednání agresivní podnapilé osoby, která z malicherného důvodu vyběhne ven a napadne domnělého původce štěkání psa s výkřiky „já tě zabiju“. Zde soudce bez snahy doplit spisový materiál důkazy, jen vynáší obecné a nepřesné soudy, na kterých staví svoji logiku. Tímto, dle mého, jedná protizákonně. „Při snaze o co nejvěrnější rekonstrukci skutkového děje se odvolací soud zabýval otázkou toho, kdo komu zasadil „první ránu“, tak jak mu to uložil nález Ústavního soud. 15


Výpověď obžalovaného je ze shora uvedených důvodů značně nespolehlivá a proto vycházel z výpovědí svědků, soudně lékařského znaleckého posudku a ze zásady „in dubio pro reo“. Žádný z těchto svědků neslyšel slovní projevy obžalovaného ani poškozeného a každý z nich sledoval skutkový děj v jiné fázi a z jiného úhlu. Výpovědi svědků rozhodně v ničem nenasvědčují tomu, že by vědomě vypovídali nepravdu proto, aby zhoršili procesní postavení obžalovaného, jak se tvrdí v jeho odvolání. „ Zde se soude JUDr. Lněnička opět dopouští hrubé fabulace, neboť výpověď Jiřího Jungmana se nezměnila po celou dobu trestního řízení. Naopak, při porovnání výpovědí svědků z přípravného řízení a jejich výpověďmi u hlavního líčení lze najít tolik hrubých rozporů, že ve věci měl být dán již dávno podnět k trestnímu stíhání a to minimálně družky L. Lešáka, pro podezření z trestného činu Křivá výpověď. Svědkové ve věci měli jasný motiv, neboť odsouzením Jiřího Jungamna se jim dostalo jisté formy zadostiučinění, tj. lidově řečeno pomsty a dále měli ze svého svědectví, potažmo pravomocného odsouzení Jiřího Jungamna finanční zisk ve formě požadovaného odškodnění v řádech statisíců. Z rekonstrukce případu a důkazního materiálu jasně vyplývá, že svědkové nemohli ze svých postavení nic vidět, viz. důkaz videozáznam z rekonstrukce a viz. svědectví osob na místě rekonstrukce. Svědkové a zejména syn L. Leška jasně uvádí, že L. Lešák slovně a několika údery napadl jako první Jiřího Jungmana. V kontextu s těmi to důkazy opět došel soudce JUDr. Lněnička ať záměrně či z nedbalosti k chybnému závěru. „Pokud jde o slovní projevy poškozeného uváděné obžalovaným, nelze jej podle názoru odvolacího soudu přeceňovat. Jednak není jasné, proč by poškozený okamžitě po opuštění domu, kdy ani nemohl vědět, co se děje, volil nejzávažnější výhrůžky zabitím, jak tvrdí obžalovaný, jednak, i kdyby takové výhrůžky ze strany podnapilého poškozeného skutečně padly, lze je těžko za dané situace brát vážně. Soud v této souvislosti opět připomíná silnou podnapilost obžalovaného a podnapilost i poškozeného.“ Uvedeným tvrzením se soudce JUDr. Lněnička dopouští tak hrubé fabulace, že již toto samotné tvrzení by mělo vést k jeho odvolání z případu a zahájení kárné žaloby s citelnými následky pro pana soudce. Pokud není soudci JUDr. Lněničkovi něco jasné, tak ostatním je chování L. Lešáka jasné dost. Přesně koresponduje s tvrzením, že byl agresivní typ, který jednal bez přemýšlení a instinktivně agresivně. Byl bezdůvodně agresivní a k reakci mu mnohdy postačovala zanedbatelná příčina. Pokud si pan soudce neumí přestavit takové jednání, kdy někdo bezdůvodně zaútočí na druhého s výhrůžkou smrti, doporučuji, aby soudce JUDr. Lněnička absolvoval nějaké školení u policie či byl přítomen výjezdům hlídek policie, které se s takovým agresivním chováním setkávají dennodenně. Dále soudce JUDr. Lněnička absolutně nepochopitelně uvádí, že výhrůžku zabití u podnapilé osoby nelze brát vážně a toto konstatuje u případu, kdy podnapilá osoba, která těmito slovy vyhrožovala při současném fyzickém útoku?? Pan soudce svými tvrzeními jednoznačně porušuje zákon, kdy bez důkazu jen na základě svých chybných úvah, bez praxe (sám uvádím, že si to nedokáže představit) tvoří bezprecedentní závěr. Soudce JUDr. Lněnička dále v písemném rozsudku fabuluje, že L. Lešák psa nepoštval a že tento pes nebyl cvičen na útoky proti lidem. Domnívá se tedy pan soudce, že když pes samovolně zaútočí na člověka (u Jiřího Jungamna byly prokazatelně zjištěny stopy po kousání) a není svým majitelem bezprostředně odvolán, že takový to útok lze brát na lehkou váhu a 16


zejména, pokud takový pes útočí paralelně s majitelem na jednu osobu, že nelze brát takový útok jako útok se zbraní? Soudy opakovaně uvedly, že útok psa se dá považovat za útok zbraní. Pokud pes není majitelem odvolán, lze mít za to, že jde o úmyslný útok se zbraní, kdy majitel psa vyjadřuje tichý souhlas s konáním svého psa. V předmětném případě nebylo nijak důkazně zjištěno, že by L. Lešák psa z útoku odvolal. Dalšími svými fabulacemi JUDr. Lněnička bez důkazu tvoří závěr, že se obžalovaný Jiří Jungman přivedl do stavu silné opilosti, ač věděl, že má u sebe zbraň. Zde soudce nezákonně odebírá práva Jiřího Jungamna, neboť i opilá osoba má právo na nutnou obranu, kdy běžně protiprávní věc (držení zbraně v opilosti) je v nutné obraně zákonnou věcí. Dále soudce JUDr. Lněnička bez opory v důkazech a v přímém rozporu s Nálezem ÚS ČR opakovaně tvrdí, že se Jiří Jungman dopustil rušení nočního klidu a dráždění psa, když toto bylo obecným soudům opakovaně vytýkáno jako tvrzení protiprávní, bez důkazu. Dále soudce JUDr. Lněnička tvrdí, že „po vzájemné slovní potyčce“, opět tvrzení vytýkáno ÚS ČR jako nepodložené, bez důkazů. Odvolací soudy nepovažují za stěžejní, v jaké vzdálenosti a v jakém postavení byli aktéři, tj. Jiří Jungman a L. Lešák. Tímto obecným zhodnocením situace upírá JUDr. Lněnička práva Jiřího Jungmana, neboť při posuzování nutné obrany je postavení a vzdálenost osob klíčovou vlastností k rozřešení případu. Je evidentní, že soudce JUDr. Lněnička si v tomto bodě rozsudku netroufl na důkladné zhodnocení, protože mu chyběly argumenty a úmyslně se zde dopustil pochybení, kdy jako soudce musí rozhodnout jen na základě důkazu a bezpochybností. Všemi rozsudky napříč se táhne snaha soudů vzdálenost střelby přičíst v neprospěch Jiřího Jungmana, neboť nelze nenajít chyby ani v prostém přepočtu palců na centimetry u znaleckého posudku z oboru balistika a uváděním jen maximálních měr možné vzdálenosti s úmyslným vynecháváním té minimální možné střelecké vzdálenosti. Soudce JUDr. Lněnička znovu uzmul právo na spravedlivý proces Jiřímu Jungmanovi dalšími svými tvrzeními v písemném rozsudku. Uvedl, že „Předchozí potyčka dvou podnapilých osob z malicherné příčiny nepokládá odvolací soud za natolik „zavrženíhodné jednání poškozeného“, aby splňovalo i tento znak skutkové podstaty zločinu zabití.“ Co jiného by člověk měl již podstoupit, než výhrůžku zabitím, přímý útok na obličej opakovanými údery a kousání psa, aby se mohl bránit a nebyl označen za opilého v malicherném sporu? Pan soudce zde opět bez řádného objasnění věci, bagatelizuje jednání (útok) L. Lešáka, protože při přesném popisu jeho jednání by se argumentačně s tímto jednáním nedokázal vyrovnat a staví jednání Jiřího Jungmana naroveň ochlasty, který nemá nárok na žádné právo dané mu Ústavou a Základní listinou práv a svob. Poslední chybný argument, ohledně výroků pan a soudce JUDr. Lněničky jsem si nechal na závěr. „Obžalovaný jednal zákeřně, když zbraň nosil skrytě a použil ji zcela nečekaně a překvapivě. Poškozenému nedal absolutně žádnou šanci útok odvrátit nebo přežít“. Tímto výrokem se totiž soudce JUDr. Lněnička deklasoval na úroveň právního burana a nevzdělance. Takto silná slova jsou na místě a jen dokreslují smutnou skutečnost, že takto právně nevzdělaný člověk je soudcem Vrchního soudu v Praze. V zákoně o střelných zbraních a střelivu se jasně 17


hovoří, že zbraň se nosí na veřejnosti skrytě. Soudce ani Vrchního soudu proto nemůže někoho kritizovat a odsoudit za dodržení zákona. Ten, kdo jedná podle zákona, nemůže jednat zákeřně. Zákon neukládá, při přímém ohrožení života zdraví, aby poškozený dával varovný výstřel či nějak útočníka předem informoval o použití zbraně. Z tohoto důvodu ani soudce Vrchního soudu nemůže kritizovat a odsoudit za dodržování zákona, neboť co není zákonem zakázáno, je občanům dovoleno. Poškozený Jiří Jungman neurčoval pravidla napadení a útočník L. Lešák sám mohl kdykoliv útok zastavit. Nelze spravedlivě čekat u Jiřího Jungmana, aby vyčkal dostatečné újmy, která by prokazatelně byla způsobena a dokazovala, že byl skutečně napaden a ohrožen na životě. Z vyjádření soudce JUDr. Lněničky lze absurdně odvodit, že Jiří Jungman měl zemřít, aby dokázal, že byl ohrožen na životě a poté se mohl bránit. V závěru svého dopisu na Vás apeluji, aby v této zrůdnosti, kterou v současné době završil soudce Vrchního soudu JUDr. Lněnička se svými kolegy, byla učiněna přítrž. Tímto dopisem dávám podnět k prošetření postupu soudce JUDr. Lněničky, neboť se domnívám, že opakovaně úmyslně hrubě porušil zákon a svým výkonem bohužel českou justici posunul o mnoho let na zpět na roveň 50-tých let komunistických soudů. Karel Slavík

18

Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze strany soudce JUDr. Jiřího Lněničky

Recommend Documents