Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí
Podnikání v cestovním ruchu Miloš Charbuský 6. listopadu 2009, 13. listopadu 2009 Tradice podnikatelských aktivit se zaměřením na české lázeňství Termíny cestovní ruch, turistická destinace apod. jsou termíny poměrně s krátkou historií. To však neznamená, že by se turismus, tedy cestování lidí z kulturních, sportovních, rekreačních, zdravotních atd. podnětů nerozvíjelo v předchozích vývojových etapách. Již starověké civilizace měly atraktivní střediska, kam lidé zajížděli jako v dnešním smyslu turisté (např. olympijské hry, Delfy apod.). Bylo třeba pro ně zajistit kromě jiného ubytování a stravování. S tím souvisel vznik příslušných podnikatelských aktivit. V prostředí českých zemí se o nich dá hovořit až se šířením křesťanství. To využívalo předchozích pohanských zvyklostí k připoutávání obyvatelstva k vlastní věrouce. Vznikala poutní místa, často se zdrojem pitné vody označované za zázračnou (léčivou). Později již podnikatelské aktivity diferencovaly mezi klienty. Luxusní „turistická“ centra byla vytvářena pro bohatou klientelu (např. Kuks v první čtvrtině 18. stol.). Cílem ještě prioritně nebyl zisk provozovatelů (šlechticů), neboť jim šlo především o naplnění vlastní společenské prestiže. Ekonomické faktory zcela jednoznačně převážily až v závěrečné etapě vytváření lázeňských „destinací“ koncem 19. století. (viz. např. Lázně Bohdaneč a jejich zakladatel Jan Veselý). Ekonomické faktory jsou rozhodující i pro současné poskytování lázeňské péče a formy jejího naplňování.
Vývoj právní úpravy českého lázeňství jako předpoklad podnikání v cestovním ruchu na daném úseku Právní úprava lázeňství na českém území má dlouhodobou tradici. První zákonné předpisy jsou již z druhé poloviny předminulého století pro oblast Čech (lázeňský zákon č. 38/1868 č.z.z.) a pro oblast Slezska a Moravy z počátku 20. století (zákon č. 30/1907 s.z.z.; č. 49/1914 m.z.z.). Tato právní úprava byla převzata tzv. recepčním zákonem při vzniku Československa v podstatě beze změny. První vládní nařízení o ochraně přírodních léčivých zdrojů však bylo vydáno až v červnu 1939, tedy v první fázi existence protektorátu Čechy a Morava. Významnou změnu do právního postavení lázeňství přineslo až jeho znárodnění zákonem č. 125/1948 Sb. Zastřešujícím zákonem zestátněného československého lázeňství se stal zákon č. 43/1955 Sb. Další právní úpravy (např. zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu) do postavení českého lázeňství nepřinesly podstatné změny. Teprve společenské změny probíhající od roku 1989 si vynutily podstatné právní úpravy též v oblasti lázeňství. Výsledkem byl nový lázeňský zákon (zákon č. 164/2001 Sb. o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů). Soudobé trendy v celkových podnikatelských aktivitách evropského a světového cestovního ruchu Cestovní ruch plní v současnosti vedle rekreační, zdravotnické, kulturně poznávací a vědecko informační funkce také velice významnou funkci ekonomickou. Jeho ekonomický význam je dán v prvé řadě tím, že v rámci poskytovaných služeb nabízí širokou nabídku zaměstnanosti a vytváří i nová pracovní místa. Dokladem toho je skutečnost, že velikostí svého obratu v globálním měřítku stojí cestovní ruch hned za automobilovým a ropným průmyslem. Pro mnohé státy je cestovní ruch klíčovým zdrojem devizových příjmů. Přitom v evropském i globálním měřítku došlo k dynamickému rozvoji cestovního ruchu až v 19. století. Pro situaci v českých zemích však byly jeho omezujícím faktorem geopolitické faktory (1. a 2. světová válka, existence „železné opony“apod.). Výraznou změnu přineslo vystoupení Československa z Varšavské smlouvy a pozdější začlenění do Evropské unie. Česká republika se stala významnou
turistickou destinací pro zahraniční klientelu a zároveň velice rychle vzrostl počet výjezdů jejich občanů, umocněný vstupem do tzv. Schengenského prostoru. Snahou je i z ekonomického hlediska plně využít předností jak tzv. tvrdého, tak měkkého turismu. Současné předpoklady rozvoje podnikatelských aktivit v cestovním ruchu ve východočeském regionu Turistický region „Východní Čechy“ má rozlohu 9277 km2 a skládá se tak z území Pardubického a Královéhradeckého kraje. Ne všechny jeho oblasti jsou však stejně turisticky přitažlivé. Nejatraktivnějšími mikroregiony jsou Krkonoše, Orlické hory, Českokladské pomezí a východočeské Polabí. Vyplývá z toho, že výhodnější geografické podmínky k rozvoji turistického ruchu má kraj Královéhradecký. Všeobecně totiž platí, že potenciál území pro rozvoj cestovního ruchu je přednostně určen jeho přírodními podmínkami a mírou soustředění kulturních a společenských příležitostí. Potenciální předpoklady intenzifikace turistického ruchu budou tak i nadále spočívat v kvalitnějším využití stávajících možností na úseku kulturních a sportovních tradic (např. Smetanova Litomyšl, Velká pardubická apod.); nových forem venkovské turistiky; ve zkvalitňování dopravní infrastruktury; ve zlepšování ubytovacího kapacit apod. Charakteristika podniku a vývoje podnikání Novodobý podnik a novodobé podnikání přímo souvisí s procesem tzv. průmyslové revoluce. V jejím procesu se změnil charakter výroby i sociální rozvrstvení společnosti. Počátky průmyslové revoluce spadají do Anglie poslední třetiny 17. století, na evropském kontinentu se prosazovala později. V českých zemích se nejdříve zvolna prosazovala od počátku 19. století v textilním průmyslu, od třicátých let téhož století již zasáhla všechna významná hospodářská odvětví. Za postupného prosazování ústavnosti a tím i svobody podnikání došlo v českých zemích k završení průmyslové revoluce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Hospodářský vzestup byl současně doprovázen demografickým skokem, který ve svých důsledcích přispěl k nástupu nacionalismu. Hospodářský cyklus vedl k rozvoji i teoretických poznatků. Postupně se vytvářely koncepce, odpovídající na to, co je „podnik“ -
„podnikání“. Charakteristiky obou pojmů podléhaly dobovým ideologickým i politickým poměrům. V současnosti je tak podnik chápán jako instituce vzniklá k výkonu podnikatelské činnosti, tedy institucionalizované podnikání. Podnikatelský plán jako součást podnikového plánování; zásady finančního řízení Plánování je charakterizováno jako manažerská aktivita zaměřená na budoucí vývoj organizace – určuje čeho a jak má být dosaženo. V podmínkách České republiky došlo zejména v publicistice k radikálnímu odmítání plánování po roce 1989. Důvodem byl předchozí systém centrálního plánování. Jeho prvky se v někdejší československé ekonomice projevovaly již před rokem 1948. To umožnilo, aby společně s celkovými emocionálními, ekonomickými a politickými podmínkami byl otevřen prostor pro převzetí sovětského modelu plánování, k němuž došlo plně na počátku padesátých let 20. století. Rozhodujícím faktorem pro chování podniku se stalo centrální plánování. Projevující se ekonomické těžkosti však vedly k opakovaným snahám centrální plánování modifikovat. Reformní snahy vyvrcholily v roce 1968. Po návratu k plnému centrálnímu plánování došlo v osmdesátých letech 20. století k další snaze o reformu. Teprve však změny od listopadu 1989 vytvářely podmínky k úplnému opuštění centrálního řízení ekonomiky. Prvotní velice striktní odmítání jakéhokoliv plánování bylo velmi brzy opuštěno. Plán (podnikový plán) je dnes chápán jako most mezi tím, kde se podnik nachází, a tím, kam chce dojít. Plán není chápán jako neměnný. Součástí celkového podnikového plánování je finanční řízení. V jeho rámci vznikající finanční plánování má v chodu podniku specifické postavení, dané jeho výrazně integrujícím charakterem. Finanční řízení musí obsahovat analýzu finanční situace; plán tržeb; plán peněžních toků; plánovanou rozvahu; investiční rozpočet; rozpočet externího plánování. Personální řízení firmy Cílem personální práce v podniku je zajistit jak potřebnou kvantitativní stránku lidských zdrojů (počet, strukturu a formální kvalifikaci), tak kvalitativní stránku (výkonnost, tvořivost, motivaci, identifikaci s výhledy firmy apod.). Personální práce v podniku je
závislá na organizačním uspořádání firmy, velikosti a struktuře lidských zdrojů. Realizuje se prostřednictvím řady činností: plánování zaměstnanců (počtu, profesní a kvalifikační struktury); získávání a výběr zaměstnanců; rozmisťování zaměstnanců (ukončování pracovního poměru, zařazování do pracovní činnosti); hodnocení pracovníků (plánování osobního rozvoje zaměstnanců); hodnocení a popis pracovních míst; odměňování; firemní systémy vzdělávání; kolektivní vyjednávání; sociální péče; personální informační systém. S personálním řízením úzce souvisí problém vytváření etického prostředí. V obecné poloze se etika v personální oblasti zabývá tím, jaké postoje by měl zaměstnanec (případně firma) zaujímat, aby jednal v souladu s tím, co je všeobecně považováno za správné a spravedlivé. Etické myšlení je přitom podmíněno historicky a geograficky. To, co je v některé zemi považováno za neetické, tak je třeba v České republice tolerováno. V současnosti je zapotřebí etické myšlení stále kultivovat. Formy řízení aktivit v cestovním ruchu S novodobým cestovním ruchem se na území dnešní České republiky setkáváme od první poloviny 19. století. V té době vznikaly např. v Krkonoších první turistické hotely na místech dříve vybudovaných horských budov. Rozšířenou se stává příměstská turistika zejména do okolí Prahy (významným koordinátorem turistických aktivit byl Klub českých turistů). Se systematicky řízeným a zajišťovaným cestovní ruchem se ovšem setkáváme zejména až po vzniku Československé republiky (například v roce 1920 byla založena nejstarší cestovní kancelář Čedok – Československá cestovní a dopravní kancelář). Čedok si své monopolní postavení uchoval až do 60. let minulého století (od sedmdesátých let vznikaly další cestovní kanceláře – CKM, Rekrea, Sportturist, Autoturist, Slovakoturist). Pasivní cestovní ruch byl orientován především na Sovětský svaz, země střední a východní Evropy. K zásadnímu přelomu v řízení cestovního ruchu došlo od přelomu 80. a 90. let dvacátého století. To umožnilo, aby např. v porovnání s r. 1988 byl v roce 1996 počet výjezdů občanů ČR do zahraničí vyšší o 760%. Podstatně se změnila i materiálně technická základna turismu. Přibylo cestovních kanceláří, například již v roce 1990 se u nás cestovním ruchem zabývalo téměř čtyři tisíce
cestovních kanceláří. Důležité bylo, že dnem 1. října 2000 nabyl účinnosti zákon č. 159/1999 Sb., který mimo jiné stanovuje povinnost pojištění cestovních kanceláří proti úpadku. Zlepšila se dopravní dostupnost, úroveň nabízených ubytovacích, kulturních, stravovacích či sportovních kapacit. Kvalita managementu turistických destinací však zůstává v České republice nadále rozdílná. Obecně platí, že stále ještě zaostává ve své většině za vyspělými turistickými destinacemi typu Rakouska nebo Švýcarska. Proto bude zapotřebí vytvořit systém kvalitních poradenských a vzdělávacích služeb pro podnikatele v cestovním ruchu; zkvalitnit přípravu lidských zdrojů pro cestovní ruch; vypracovávat marketingové studie nadregionálního charakteru; vytvářet nové produkty cestovního ruchu.
