Jakkyl a Hyde Julie stála před zrcadlem a nanesla na rty trochu rtěnky. Pousmála se na svůj nezvykle nalíčený obličej a zavolala do chodby : „Pierre, prosím tě, můžeš mi zapnut ten zip?“ Pierre se vynořil z pokoje a užasle hleděl na partnerku. Sám měl na sobě večerní oblek, ale pro něho to nebyla taková změna. Zato Julie, kterou neznal skoro jinak než v kalhotovém kostýmu a pohodlných botách, měla na nohou lodičky na podpatku, načesané rezavé vlasy se jí leskly, korálovou rtěnku na rtech a na očích měla zelenkavé stíny, které úžasně ladily s jejíma zelenýma očima a s lahvově zelenými večerními šaty. Ty měly na zádech hluboký dekolt a k dokonalosti jim chybělo jen zatáhnout zip. „Teda, málem bych tě nepoznal! Moc ti to sluší!“ Políbil jí na šíji a zatáhl zdrhovadlo. „No, tak si to užij, protože dlouho mě takhle zase neuvidíš! Do práce takhle fakt chodit nebudu!“ Zasmála se Julie a pomalu sešla do haly. Také Pavlík obdivně zatleskal. „A kam vůbec jdete?“ Zeptal se zvědavě. „Do divadla, je to takový muzikál, hraje tam hudba s zpívá se tam víš? A tohle je navíc slavnostní představení a Pierre byl pozván jedním klientem...“ Vysvětlovala Julie. Pavlík se jí pověsil na krk : „Já chci jít taky!“ Pierre rázně zakroutil hlavou. „Kdepak, to není nic pro malé kluky!“ Z kuchyně se vynořila Sára, která měla na Juliině proměně také svoji zásluhu. „Pojď sem, ty darebáčku! Místo na Jakkyla a Hyda se koukneme na Piráty z Karibiku, co ty na to?!“ Pavlík neprotestoval. Piráti budou určitě lepší, usoudil. Taxík je vysadil před budovou divadla. Julie se ráda zavěsila do Pierra, přeci jen ty podpatky, není na ně zvyklá. Usadili se v hledišti a oba si užívali tu trošku napnutou atmosféru, která panuje před každým představením. Zahlédli několik známých tváří rozesetých po hledišti. Konečně se začala zvedat opona. Na jeviště vstoupil uhlazený doktor Henry Jakkyl a žádal o pomoc při svém výzkumu, na základě kterého by se mělo dát oddělit dobro od zla. U správní rady však nenašel pochopení. Nakonec se rozhodl, že pokus provede sám na sobě, přesto že jeho přítel a právník v jedné osobě, ho od toho zrazuje... Napije se nevábně vyhlížející tekutiny. Chvíli se motá po jevišti ale nemá pocit, že by se něco dělo. Napije se znovu a konečně! Konečně začíná se mu zdát, že se jeho osobnost rozděluje a vzniká pan Hyde, který se vydává vraždit ty, kteří neměli pochopení pro doktora Jakkyla... Ale to až po přestávce, padá opona, diváci se zvedají ze židlí. Julie a Pierre se také vydali k bufetu. Stáli u stolečku se sklenkou vína, když se k nim připojil prokurátor : „Dobrý večer, komisařko, zdravím, pane doktore! Tak jak se vám to líbí?“ Julie se usmála : „Pane prokurátore! Dobrý večer! Zrovna říkám, že pokud by se tohle podařilo, jsme já i Pierre, no vlastně vy taky, bez práce!“ Zazvonilo. Všichni dopili a rychle, seč to Julii podpatky dovolili, se vydali na svá místa. „Vražda!!!“ ozvalo se ze zákulisí a na jeviště vyběhl vyděšený chlapec. Julie se tiše usmívala. Jaká pohoda, když je to jen jako! Pomyslela si. Na pódiu se začali sbíhat lidičky a hledali vraha. Henry Jakkyl se ve své laboratoři snažil neúspěšně vyrobit protilátku ke svému preparátu. Napil se dalšího svého výtvoru. Další doušek a Jakkyl se začíná opět motat po jevišti. Možná, trochu méně koordinovaně než v první půlce. Dojde do prostředka jeviště a padá na zem. Hudba hraje, ale herec se nezvedá. Přibíhá Emma, jeho jevištní partnerka a zmateně jím třese. Živý orchestr postupně umlká. Pierre se zmateně podívá na Julii: „Co se to děje?“ Julie pokrčí rameny: „Netuším, udělalo se mu asi špatně...“ To už ale spadla opona a na jeviště vyšel muž v obleku: „Omlouváme se, ale představení musíme přerušit. Opusťte, prosím, budovu divadla.“ Julie zahlédla prokurátora, jak mizí v zákulisí. Diváci pomalu opouštěli hlediště a než se Julie s Pierrem dostali k východu, znovu se objevil prokurátor : „Počkejte, Lescautová, pojďte sem, myslím, že tady budete mít práci.“ Julie se smutně podívala na Pierra : „Tak jeď domů sám, on mě pak někdo odveze. A dej za mě pusu Pavlíkovi!“ Políbila ho na tvář a zmizela v zákulisí. „Tak, co se vlastně stalo?“ Zeptala se a rozhlédla se kolem sebe. Stála na jevišti, před sebou spadlou oponu. Jako holka po tom někdy toužila, uvědomila si náhle. A teď se jí to splnilo, jen z jiného důvodu, než jaký si představovala. Jakkyl, vlastně herec Daniel Barré, ležel na boku tak, jak ho viděla z hlediště. Vedle přešlapoval lékař od záchranky, kterého přivolal zdravotník, který měl v divadle dozor. „Je mrtvý, paní komisařko. A tady podle doktora to vypadá na srdeční selhání, ale
podle kolegů byl úplně zdráv, nikdy si na nic nestěžoval a na srdce už vůbec ne.“ Odrecitoval prokurátor. „Možná to je opravdu náhlé úmrtí, ale pro jistotu, když už tady jste, byl bych rád, aby jste vyloučila případné cizí zavinění.“ Julie kývla hlavou: „To je samozřejmé, pane prokurátore. Zavolám Mottu a trošku se tady porozhlédneme.“ Vytáhla mobil, s povzdechem ho zapnula a vytočila číslo. Když Motta dorazil, jen vykulil oči : „Teda šéfe, ale vám to sekne! Takhle budete chodit do práce pořád?“ Julie mu věnovala sladký úsměv : „To jste přesně uhodl, Motto! A teď do práce, máme tady nejasné úmrtí, víte?“ Zavedla ho na scénu. Kromě mrtvého, kterého už odvezla sanitka, zůstalo všechno na svém místě. Julie se procházela po scéně a rozhlížela se. Všechny ty předměty, které z hlediště vypadaly tak úchvatně, byly jen omlácené rekvizity... Jakyllova laboratoř - na stole několik zkumavek, replika destilačního přístroje, větší baňka, ve které měl Jakkyl svůj zázračný preparát. Julie se zadívala na nádobku. Barré se z ní opravdu napil, aspoň měla ten pocit, v prvním, i druhém jednání. Rozhlédla se a pohledem zavadila o inspicienta, který hlídal každý její krok. „Poslyšte, zdálo se mi to, nebo opravdu Barré pil tenhle roztok?“ Inspicient pokýval hlavou: „Ano, Daniel měl ve zvyku v ní mít hodně naředěné víno. Tvrdil v žertu, že si během prvního jednání osvěží hlasivky a během druhého dodá odvahu k dalším vraždám...“ Julie kývla na Mottu. Ten bez řečí opatrně vzal sklenku i se zbytkem tekutiny. Ještě musí vyslechnout herce. Ale nechají to na ráno, stejně zatím nevědí, co se vlastně stalo. „Odvezete mě domů, Motto?“ Julii se zdálo, že spí sotva hodinu, když jí do postele skočilo něco se studenýma nohama. A mluvilo to: „Mami, mami, je neděle! Nemusím do školy, co budeme dělat?!“ Volal radostně Pavlík a tahal jí za peřinu. „Bože můj, kolik je hodin?“ Julie vytřeštila oči: „Musím na komisařství!“ Pavel zklamaně slezl na zem. Za pár okamžiků se Julie objevila v kuchyni. Jedinou památkou na včerejší parádu byly zbytky účesu a puchýř od lodiček na patě. Pierre už vařil kávu a na stole ležely čerstvé rohlíky. „Dobré ráno, tak co, už něco víte? Co se vlastně včera stalo?“ Julie pokrčila rameny: „Těžko říct, uvidíme dneska po pitvě. Ale přijde mi divné, že by to byla vražda, kdo by zabíjel přímo na jevišti? No uvidíme, za půl hodiny mám být v kanceláři a začneme s výslechy herců.“ Rychle se nasnídala a vyrazila na komisařství. Motta už tam byl. „Tak co, už máme nějaké výsledky?“ Motta rozhodil rukama : „Ještě ne, šéfe, ale doktor volal, že pro vás asi něco má, ale musí to ještě ověřit. A z laboratoře mají volat asi za hodinu.“ Julie kývla a posadila se za stůl. „Tak nejdřív mi sem pošlete tu herečku, co hrála Emmu.“ Do kanceláře vstoupila Katrin Brocheová a za ruku vedla asi dvouletého chlapečka. „Dobrý den, omlouvám se, ale musela jsem ho vzít sebou. To je náš nejmladší syn Olivier, starší chlapci čekají s manželem na chodbě, ale on tam nechtěl být. Nevadí to?“ Julie se usmála. „Samozřejmě, nevadí... Ale říkala jste manžel?“ Katrin přikývla: „No ano, Thomas Croix, také hraje v tom muzikálu. Johna, toho právníka Dr.Jakkyla... Ale proč vám to vlastně povídám, to vás nezajímá. Co vlastně ode mě chcete vědět?“ Julie si udělala poznámku a maličko přimhouřila oči. „Včera večer, nezdálo se vám něco podezřelé? Třeba před začátkem představení, nebo o přestávce... Cokoliv, co bylo neobvyklé...“ Katrin pokrčila rameny: „Vážně mě nic nenapadá, představení probíhalo normálně, všichni se těšili na večírek, který měl následovat. Měla se křtít deska se zvukovým záznamem. Nejsme velké divadlo a tohle byl pro nás velký úspěch. S tímhle muzikálem to byl dobrý nápad, bylo pořád vyprodáno. A Daniel byl v pohodě. Normálně se bavil... Snad jen o přestávce si stěžoval, že se mu nějak motá hlava. Ale jinak nic. A když najednou zkolaboval na jevišti, hrozně mě to udivilo. Ta role je náročná, to ano, ale on byl ve výborné kondici... Přiběhla jsem k němu, ale on se vůbec nehýbal. Pak si uvědomuji, že spadla opona a přiběhl nějaký zdravotník. Snažil se Daniela probrat, nechal zavolat sanitku, ale bylo to všechno už zbytečné...promiňte...“ Rozplakala se Katrin. Julie vstala od stolu a podala Katrin skleničku vody. „Mockrát vám děkuji, to mi zatím stačí. Napijte se, uklidněte se, no tak, podívejte, Olivier je z vás taky smutný!“ Chlapeček zatahal maminku za ruku. Katrin se k němu naklonila a pochopila problém. Zvedla se ze židle: „Tak já půjdu. Jenom prosím vás, jsou tady někde toalety?“ Omluvně ukázala na chlapečka. Julie kývla hlavou: „Samozřejmě, když vyjdete z téhle kanceláře, jsou to druhé dveře vpravo. A moc vám děkuji!“ Katrin za sebou zavřela a Julie se vrátila ke stolu. Zrovna zazvonil telefon. „Ano? Doktore! Víte už něco? Aha, tak že opravdu vražda. A jak se ta látka dá sehnat? Opravdu? Dobře, tak vám
moc děkuji. Na shledanou!“ Na dveře zaklepal Thomas Croix. Julie ho ale nechala chvíli čekat a zavolala si Mottu, který vyslýchal další herce ve vedlejší místnosti. „Tak to byla vražda. Tedy nejspíš, krátce před smrtí a pak těsně před smrtí požil velké množství digitalisu. Je to lék na srdce, ale u zdravého člověka může ve velké dávce působit přesně opačně. A takovou dávku Barré přesně požil a to hned na dvakrát. Jednu asi půl hodiny před smrtí, druhou bezprostředně před ní. To by vypadalo na tu zkumavku s vínem, co laborantka?“ Motta pokrčil rameny : „Zatím nic, bohužel, ale hned tam zavolám...“ Zvedl sluchátko. „Tak bingo, šéfe! Opravdu v tom vínu byl digitalis, čili náprstník, jak mě poučili. A to v hodně silné dávce.“ Julie kývla hlavou: „Tak že jasná vražda, že by si to nalil do pití sám nepředpokládám. Kdo mu to tam mohl dát? Řekla bych, že těch lidí bylo dost, ale ne nikdo cizí. Musí to být někdo z těch, které máme tady... No tak do práce! Musíme je všechny vyslechnout! Pošlete mi sem toho Croixe, díky!“ Thomas Croix působil klidným dojmem. „Tak co děti, teď jsou s maminkou?“ Usmála se na něho Julie. Thomas kývl. „Ano, všichni. Víte, ti dva starší jsou v pohodě, ale Olivier, to je takový maminčin mazánek, jediná osoba, se kterou je ochoten být je jeho chůva, ale ta má neděle volné, proto tato situace...“ „Nic se nestalo,“ uklidňovala ho Julie „ale radši mi povídejte o včerejšku.“ Thomas pokrčil rameny: „Byl to večer jako každý jiný, přijeli jsme s Katrin do divadla, připravovali se na představení, nic neobvyklého. A pak najednou Daniel ležel na zemi. Nevím, co dodat. Je to hrůza, nevím, že by byl nemocný, nikdy si na nic nestěžoval. Navíc to byl velký kamarád, seznámili jsme se před pěti lety na přípravě jednoho divadelního představení a od té doby z nás byli ti nejlepší přátelé. Nedovedu si to vysvětlit...“ Po tváři se mu skutálela slza. Julie se zamyslela : „Nezdál se vám unavený? Třeba o přestávce, víc než obvykle?“ Thomas ale opět jen pokrčil rameny: „Opravdu nevím, paní komisařko. O přestávce jsem byl v našem bufetu s několika fanynkami, můžete si to ověřit!“ Julie pozdvihla obočí, ale nic neřekla, jen si udělala další poznámku. Nakonec se nadzvedla na židli a naznačila, že audience je u konce. „Tak vám moc děkuji a můžete jít!“ A za Thomasem zapadly dveře. Julie se protáhla. To je tedy zase neděle! Pomyslela si. Další výslechy nepřinesly nic nového. Nikdo si ničeho nevšiml. Jen Motta zaznamenal u představitelky prostitutky Lucy, že byla asi do Daniela zamilovaná, ale žádný vztah nepřiznala, tak to pustil z hlavy. Julii vrtal hlavou Croix, ta jeho uslzená tvář, vyprávění o velkém přátelství, pak zmínka o možném alibi... Nějak se jí na tom něco nezdálo... Doma na Julii čekal už Pierre s uvařenou kávou a Pavlík se spoustou otázek. „Mami, opravdu vyšetřuješ herce? Ty, co hrajou v televizi? A nepřinesla bys mi podpis? A s věnováním? To by kluci a holky koukali!“ Zasnil se Pavel. Julii ale představa, že žádá někoho z podezřelých o autogram nepřišla vůbec lákavá, proto Pavlíkovu prosbu rázně odmítla. „Poslyš, a ty víš, o koho jde?“ Zeptala se jen tak mimochodem. Pavel pokýval hlavou: „No jasně, včera mi Sára ukazovala nějaké časopisy, které měla u sebe v pokoji. Povídala, že toho, co hrál Jakkyla, měla moc ráda a že si schovala některé časopisy s ním. To je ten co umřel?“ Julie kývla hlavou. O Sářině nadšení pro muzikálové herce neměla ani potuchy. „Poslyš a co tam psali, v tom časopise?“ Vznesla kontrolní otázku. Pavel se zamyslel a pak odběhl nahoru. Julie se zatím se syknutím zbavila bot a opatrně ohmatávala patu. „Copak, nějaký problém?“ Zeptal se Pierre. Julie ho spražila pohledem: „Ty lodičky...“ Procedila mezi zuby. Po chvilce se vrátil Pavlík a v ruce držel dva časopisy. „Tady, podívej, to je on, že jo?!“ Podával Julii časopisy. Julie jeden otevřela a vedle fotky Daniela a Thomase četla „....předloňský objev naší muzikálové scény Daniel Barré získal další hlavní roli v muzikálu.... jeho kolega a kamarád Thomas Croix, který se na muzikálové scéně pohybuje už několik let si v tom samém díle zahraje také, i když jen jednu z vedlejších roli......“ mrkla na datum na titulní straně. Tři roky zpátky, to je k ničemu. Jen ze zvědavosti otevřela druhý časopis. Tady byla jiná fotografie. Na obrázku byla Katrin Brocheová, kterou kolem ramen objímal Daniel, oba vypadali trochu opile a vedle psal autor xy „...Daniel a Katrin jsou podle neoficiálního zdroje z jejich okolí víc než přátelé. Co na to asi Thomas Croix, se kterým má Katrin dva syny? Na náš dotaz se zasmál a odpověděl, že Daniel je jen rodinný kamarád...“ Datum bylo o pár týdnů novější než na prvním časopise. „Pierre, co si o tom myslíš?“ Podala mu časopisy. Pierre přečetl oba články a zamyslel se. „No, to je těžké, umělci... ti to s věrností nijak nepřehánějí, pokud vím. A je to už
dávno. Já bych z toho moc neodvozoval. Ale zeptat by ses jich na to asi měla...“ Julie mu věnovala křivý úsměv : „To jste mi tedy pomohl, pane doktore! Ale necháme toho, co si dáme k večeři??“ Další den si Julie zavolala Mottu hned ráno k sobě do kanceláře : „Poslyšte, Motto, nemohla v tom úmrtí být nějaká žena? Co jste se dozvěděl o Danielově soukromí?“ Motta pokrčil rameny a podal Julii papír: „No koukal jsem na internet. Toto jsou Danielovi webové stránky, tady je jejich adresa. Ale není tam nic zajímavého. A ta herečka, co hraje Lucy, Merilin Clouseová o něm mluvila moc hezky, říkala, že měl nějaký dlouhodobý vztah, bohužel prý ne s ní, o koho šlo mi neřekla, prý to není důležité. Mám ji znovu předvolat?“ Julie se krátce zamyslela. „Určitě a taky si znovu vyslechnu ten povedený manželský párek, Katrin a Thomase. Včera jsem si o nich četla ve tři roky starém bulváru!“ Usmála se. Merilin Clouseová se dostavila téměř okamžitě, bydlela kousek od komisařství. Tentokrát se výslechu ujala sama Julie: „Dobrý den, těší mě, že vás poznávám! Tak, Merilin a teď jak to bylo mezi vámi a Danielem?“ Merilin se rozplakala. Po chvilce se uklidnila a rozpovídala se: „Já... víte, pracuji v divadle už několik let a před pěti lety najednou vyhrál konkurz na hlavní roli připravovaného muzikálu Daniel. Byla to láska na první pohled, ale ukázalo se, že jen z mé strany. Chvíli jsme vystupovali jako oficiální pár, ale pak jsem zjistila, že mě má jen kvůli fotografům, vůbec mu na mě nezáleželo. Zamiloval se do jiné. Ona byla vdaná a aby to neprasklo, ukazoval se se mnou. Nějakou dobu jsem to tolerovala, ale pak jsem to musela ukončit. Tolik ponižování! Nejhorší bylo, že jsem ho stále milovala... No, teď je po smrti, tak je konec. Konec mojí lásky k němu, konec jeho lásky k ní...“ Julie jí položila ruku na rameno: „A o koho šlo, povíte mi to?“ Merilin se na ní smutně podívala: „A k čemu to bude dobré? Jemu to život nevrátí a ona si to doma už také vyřešila...“ Julie si povzdechla: „Šlo o Katrin Brocheovou, že?“ Merilin neodpověděla. Jen pomalu a nepatrně kývla hlavou. Po jejím odchodu se konala porada. „Tak, co si o ní myslíte, Motto? Mohla ho zabít?“ Zauvažovala Julie. Motta protáhl obličej: „Já vám nevím, šéfe. Určitě měla svým způsobem motiv, ale nějak mi to k ní nesedí.“ Julie přimhouřila zelené oči : „Taky se mi to nezdá. I když, jak říká Pierre, jsou to umělci. Herci. Ti dokáží předstírat kde co... Co ti ostatní, opravdu nic?“ Motta zakroutil hlavou: „Nic, Daniel sice nebyl žádný svatoušek, ale žádné větší problémy neměl. A přístup k té skleničce měla opravdu spousta lidí. Všichni účinkující, rekvizitáři, technici, dohromady dvacet šest lidí.“ Julie si povzdechla, to jí ještě chybělo! Ale přeci musí existovat nějaký závažný důvod, bez toho se přece nevraždí. Ani mezi herci! V poledne se dostavila Katrin a Thomas. Tentokrát bez dětí, bylo pondělí, tak hlídala chůva. I Oliviera. Jako první si Julie povolala opět Katrin. Chvíli popírala jakýkoliv důvěrnější vztah k Danielovi. „Poslyšte, Katrin, já vím, že za normálních okolností je to jen vaše věc, ale teď vyšetřuji vraždu. A proto potřebuji vědět všechna fakta, která by mohla hrát nějakou roli.“ Katrin se pomalu rozpovídala: „Ano... když přišel Daniel k nám do divadla, brala jsem ho jako kolegu. Konečně, měla jsem Thomase a dva krásné chlapečky. Jenomže se s Thomasem skamarádili. Zval ho neustále k nám domů. A pak chodil i bez pozvání. A jednou, Thomas byl zrovna někde mimo, zase přišel. Věděl, že jsem doma jen s dětmi. A řekl mi... to. A najednou jsem si musela přiznat to, co jsem v sobě dlouho potlačovala. Zamilovala jsem se. A on také. Náš vztah trval jen několik měsíců. Pak jsem to ukončila, pořád jsem ho milovala a on mě taky, ale nemohla jsem ohrozit svůj vztah s Thomasem. A pak se narodil Olivier a všechno definitivně skončilo. Nebylo to jednoduché, pořád se kamarádili, pořád jsme spolu hráli, ale jsme dospělí a navíc herci, zvládli jsme to!“ Julie si jí zkoumavě prohlížela. Nějak se jí něco nezdálo, ale co to bylo?? „Děkuji vám za upřímnost, paní Brocheová , počkejte ještě, prosím, venku a pošlete mi manžela, ano?“ Současně zvedla telefon a zavolala Mottu. Bude lepší, když Croixe vyslechnou společně. Thomas se tvářil stejně zkroušeně jako včera. Když mu Julie ukázala časopisy, jen se usmál: „To nemyslíte vážně, že ne, paní komisařko? Tři roky starý bulvár! Já vám opakuji, že Daniel... Daniel byl můj kamarád! A věrností svojí ženy jsem si naprosto jistý!“ Julie ho propustila. Mezi dveřmi jí najednou došlo, co se jí nezdálo: „Můžete mi ještě říct, kdy se narodil Olivier?“ Thomas se užasle ohlédl: „V květnu mu byli dva roky. Proč?“ Julie znovu vzala do ruky časopis. Chviličku počítala. „Pane Croixi, paní Brocheová, pojďte ještě na chviličku dovnitř!“
Katrin i Thomas se na sebe udiveně podívali a vrátili se do kanceláře. Julie se usadila za svůj stůl : „ Tak nechtěli by jste mi už říct pravdu? Ono to neskončilo jen tak samo, po pár měsících, že? Dokonce bych řekla,že se to trvalo pořád. A Olivier je syn Daniela, nebo se mýlím?“ Katrin se rozplakala a Thomasovi ztuhly rysy. Pak se rozčileně začal procházet po místnosti : „Vždyť ta čubka to ani neví! Nevím, jestli je můj, nebo toho šmejda! Prostě mi ho podstrčila a tvrdila, že to je výsledek našeho usmíření! Já blbec! Pořád jí mám rád, ale ona? Já musím celou tu dobu držet rodinu pohromadě. Rodina je pro mě posvátná. Merilin mi otevřela oči, řekla mi, že je to pravda, že se Katrin s Danielem stýká! Moc dobře to věděla, protože několikrát poskytla Danielovi alibi. Taky do něho byla zamilovaná! Po čase mi Katrin tvrdila, že to ukončila a za další měsíc mi oznámila, že je těhotná. Prý jak jsme se udobřili, se to stalo. Ten syčák! Měl všechno, na co si ukázal. Přitáhl z nějakého vesnického souboru a vyfouknul mi hlavní roli, já jsem jí měl slíbenou! A navíc díky ní začal být neuvěřitelně populární. Holky mu sami skákaly do postele. Ale to mu nestačilo, on mi musel sebrat i mojí ženu! A tenhle Jakkyl, to byla poslední kapka, on opět hvězda a já jeho poskok! Ale ani to nestačilo! Ještě se musím dozvědět, že můj syn, není asi můj!“ „A jak jste na to přišel?“ Zeptal se Motta „To byla náhoda. Olivier musel na operaci s kýlou a Katrin měla zkoušku, když jsme si ho mohli vyzvednut. Dali mi do ruky všechny výsledky a byla tam i krevní skupina. Já mám plus, Katrin má plus a kluk je mínusovej. Tak jsem se jí přímo zeptal, a ona že prý to neví určitě...“ „Pane Croixi, zabil jste Daniela Barrého?“ Zeptala se Julie z čista jasna. Katrin, která stále usedavě plakala si na okamžik otřela slzy: „Co to povídáte? Thomas by nic takového neudělal. Naopak, odpustil nám, oběma. Thomasi řekni, že jsi to neudělal!!!“ Vrhla se manželovi kolem krku. Thomas pokrčil rameny: „A co mi zbývalo? On měl všechno! Slávu, úspěch, ženskou na kterou si ukázal a nakonec i mojí manželku a mého syna! Ano, zabil jsem ho. Věděl jsem že během představení opravdu popíjí ze sklenice, kterou má na jevišti. Dočetl jsem se, že digitalis může vyvolat srdeční zástavu, když se předávkuje a navíc zkombinuje s celkovým vypětím. Nalil jsem mu ho do toho jeho ředěného vína. Už před začátkem, když si nachystal ten svůj drink! Nebyl to vůbec problém!! Během představení neměl šanci si všimnout, že to ten den chutná trochu jinak. Když jsem ho pozoroval, jak upíjí a stál jsem kousek vedle něho, měl jsem báječný pocit! Báječný...!!“ Motta si s Julií vyměnil pohled. Pak odvedl plačící Katrin na chodbu. Julie zavolala Herouxe, aby Thomase odvedl do cely a zavolala prokurátora : „Tak případ jsem uzavřela, pane prokurátore. A kdo vraždil? Tomu by jste nevěřil – jeden zneuznalý Jakkyl, který se v neděli změnil v pana Hyda. Vlastně to je chudák. Ztratil všechno, na čem mu záleželo...“ „Tak Pavlíku, ten podpis ti opravdu nenesu, nezlob se, broučku, ale opravdu to nešlo...“ Vzala Julie kloučka do náruče hned, jak se vrátila domů. Ten se ale vůbec nezlobil. „To vůbec nevadí, já o něj stejně moc nestál. A Pierre mi slíbil, že půjdeme na fotbal a že třeba získám podpis Zidana!! To bude teprve něco!!!“
