KAPITOLA 1
Ve vzduchu visel malér a na něco takového neměl Lucky Tyler ani trochu náladu. Usazený na barové stoličce, pomaloučku polehoučku upíjel druhou whisky s vodou. Znovu ho otrávil ten neotesaný mužský řehot, který k němu dolehl z kouta hospody. Rychle se tím směrem podrážděně ohlédl. „To jsem si mohl myslet, že tuhletu Prcek Alvin nepřehlídne,“ řekl barman. Lucky odpověděl jenom zamračením. Obrátil se zpět k svému pití, vtáhl hlavu mezi ramena a ještě víc se na barové stoličce nahrbil. Řekl si, že kdyby ta holka neměla o pozornosti Prcka Alvina nebo jiného chlápka zájem, do baru by sama nelezla. Nazvat tenhle podnik barem, to je náramná lichotka, pomyslel si. Byla to každým coulem špeluňka, pouhopouhá nálevna, nic víc. Otevřeli to tady za dob rozkvětu před takovými padesáti léty. Dávno předtím, než se podnik zmohl na zářící neonovou hvězdu venku na průčelí, než do něho zavedli vodu a kanalizaci, se zde za prohibice prodávala pašovaná kořalka nejrůznějším pobudům, hledačům nafty a děvčatům, která je utěšovala, když vrty vyschly, nebo shrábla jejich peníze, když na černé zlato narazili. Kam až paměJ sahala, neměla putyka u hlavní silnice jméno a neměla ho ani dnes. Místní jí jednoduše říkali „hos3
poda“. „Dáme si po práci spicha na skleničku v hospodě,“ říkalo se. Stavovali se tam úctyhodní muži stejně jako ti, co měli k solidnosti na hony daleko. Ale slušná žena by sem zanic nevstoupila. Pokud do tohoto podniku některá zašla, přišla tam za jediným účelem. V okamžiku, kdy se žena bez doprovodu objevila ve dveřích, začal hon. To se rozumělo samo sebou. Proto se také Lucky o blaho ženy, kterou obtěžovali Prcek Alvin a jeho ještě nechutnější kumpán Jack Ed Patterson, příliš nestaral. Když se však z kouta ozval další výbuch smíchu, Lucky tam znovu vrhl rychlý pohled. Udivilo ho hned několik věcí. Na popraskaném umakartovém stolku stála před ženou láhev piva a vedle zpola naplněná sklenice. Musela o ni požádat, protože v tomhle lokále se pivo obvykle neservírovalo se sklenicí, a to ani ženám. Zvláštní, že požádala o sklenici. Nebyla ani nijak nápadně oblečená. Vypadala dobře, to ano, nalíčená však byla decentně a její oblečení mělo úroveň a švih. Nebyla to žádná z těch obyčejných holek na lovu nebo dokonce hospodyňka, která hledá rozptýlení od každodenních povinností nebo se chce pomstít nepozornému manželovi. Vůbec ji nedokázal zařadit a to ho mátlo. „Jak dlouho už tady je?“ zeptal se barmana. „Přišla tak půlhodinku před tebou. Znáš ji?“ Lucky zavrtěl hlavou. „Pak teda najisto nebude tady z vokolí.“ Barman se na celé kolo rozřehonil, čímž naznačil, že má Lucky o místní ženské populaci mnohem přesnější přehled než statistický úřad. Což bylo pravda. „Hnedka jak přišla a objednala si pivo, vyjeli po ní jak vosy na med. Samo že se všichni klidili, když Prcek Alvin projevil víc než jen přelétavej zájem.“ „Na něho ženské letěj, to teda jo,“ komentoval Lucky sardonicky. 4
Alvinovi se říkalo Prcek čistě jen proto, že byl poslední z šesti potomků, které Cagneyovi přivedli na svět. Při své téměř dvoumetrové výšce vážil kolem sto pětačtyřiceti, z toho patnáct kilo nabral od doby, co před několika lety odešel z národní fotbalové ligy. Když hrál za Denver Broncos jako obránce, spískal svému týmu nepříjemnost. Jeden z jeho zásahů totiž odskákal nováček protivníka poškozeným viděním, koktavostí a důchodem. Zastavení útočníka bylo tak nepřiměřeně tvrdé, že sám Alvin si přitom vykloubil rameno. Vedení fotbalového družstva s ním na konci sezony neprodloužilo smlouvu a použilo jeho zranění jako důvod. Říkalo se však, že byli rádi, že mají výmluvu, jak se ho zbavit. Když ho propustili, Prcek Alvin se vrátil domů do východního Texasu a navázal tam, kde před lety skončil jakožto nejodpornější ničema v Milton Pointu. Ještě se nepřestal považovat za mimořádné fotbalové eso. Dnes večer však na ženu, kterou si vyhlédl, nezabíraly ani jeho pochybný šarm, ani pověst. Dokonce i přes zešeřelou, zakouřenou místnost Lucky viděl, že je každou minutou víc a víc nesvá. Lucky neslyšel, o čem spolu hovoří, kvůli baladě, kterou z hrací skříně vyřvával George Straight, ale když Prcek Alvin položil ženě na rameno svoji masitou ruku, nemohlo být pochyb, co si o jeho milostné předehře myslí. Setřásla mu ruku a sáhla po kabelce. Pokusila se vyklouznout z boxu, ale půldruhého metráku Prcka Alvina Cagneyho spolu s jeho nohsledem Jackem Edem Pattersonem, který si nedávno odkroutil trest v Huntsvilleském vězení za ozbrojené přepadení, jí bránilo v úniku. Lucky si povzdechl. Bude muset zasáhnout, a aJ se propadne, jestli se mu do toho chce. Měl za sebou pekelný týden. Rodinný podnik se hroutil a půjčka byla splatná už za čtrnáct 5
dní. Susan se zmiňovala, jak by se jí na levé ruce vyjímal diamantový prsten. Poslední, co mohl potřebovat, byly dohady s párkem ničemů jako Prcek Alvin a Jack Ed. Ale co kdyby si za oběJ vyhlédli jeho mladší sestru Sage? Taky by byl rád, kdyby jí nějaký slušný chlápek přišel na pomoc. Sage je ovšem dost chytrá, aby se do takovéhle šlamastyky nedostala. Ale jen proto, že nějaká žena nemá dost rozumu, nemůže člověk nechat její čest napospas. Otec mu vštípil, a jeho o rok a půl staršímu bratru Chaseovi rovněž, že když dáma řekne ne, znamená to ne. A tečka. Není o čem se bavit. Třebas to od ní nebylo slušné dělat na člověka oči a pak si to na poslední chvíli rozmyslet, ale i tak zněla odpověP jednoznačně ne. A matka od něho očekává, že se bude ke každé chovat zdvořile, bez ohledu na to, jestli ta žena za to stojí. Ještě dnes mu zvonilo v uších, když si připomněl, jakou mu matka uštědřila lekci, když v deváté třídě přinesl domů náramný drb, že Drusilla Hawkinsová „si to odbyla“ minulou sobotní noc v jednom podniku, kam se zajíždělo auty. O tom, co se odehrálo na zadním sedadle modrého dodge jejího přítele, se povídalo po celé škole. Laurie Tylerová se nezajímala o šJavnaté detaily pádu slečny Hawkinsové. Nesmlouvavě dala svému synovi najevo, aJ se radši stará, aby ho nikdo neslyšel, jak pomlouvá nějakou dívku, byJ byl zdroj těch pomluv jakkoliv spolehlivý. Dostalo se mu napomenutí, aby se choval ke každé ženě – a k její pověsti – s respektem a úctou. Zůstal jako opařený a to napomenutí si pamatoval dodnes, téměř dvacet roků, do zralého věku dvaatřiceti let. Znovu neslyšně zaklel a odstrčil zbytek pití. Některé věci člověk udělat musí, aJ chce nebo ne. Zastat se ženy před Alvinem a Jackem Edem mezi ně patří. Vyhákl nejdřív jednu, potom druhou nohu ve vysokých botách z chromované kruhové trnože barové stoličky. Prud6
ce se otočil na kaštanově hnědém koženkovém sedátku, vyhlazeném nespočetnými zadky. „Bacha, Lucky,“ varoval ho barman. „Nalejvali se tady celý vodpoledne. Víš, jakej je Prcek Alvin grázl, když se vožere. Jack Ed má taky najisto po ruce nůž.“ „Nestojím o žádný malér.“ „Třebas ne, ale když polezeš Alvinovi do zelí, máš ho na krku.“ Všichni v místnosti neomylně vycítili, že něco visí ve vzduchu; protože jen co se Lucky sesunul ze stoličky u baru, poprvé za celé hodiny zmlkly zvonky na hracích automatech. Řada videoher nepřestala pípat a cvrčet a vyšlehávat kaleidoskop elektronických barev, ale hráči se od nich zvědavě odvrátili, jak zaznamenali náhlou změnu ovzduší. Rozhostil se vyčkávavý klid před bouří. Pijáci u baru a v boxech ustali v hovoru a sledovali, jak Lucky sebevědomě kráčí místností k boxu, kde ta žena na pobaveném Prcku Alvinovi žádala, aby ji nechal odejít. „Ráda bych už šla.“ Její klidný tón Luckyho nezmátl. Pohledem nervózně těkala z jednoho muže na druhého. Jack Ed byl vedle Prcka Alvina střízlík, ale šla z něho svým způsobem hrůza. Měl baziliščí pohled a usmíval se jako šakal. Nenaletěli na její naznačený odpor o nic víc než Lucky. „Cože máš tak naspěch, kotě?“ zavrkal Prcek Alvin. Naklonil se nad ni tak, že se přikrčila až do rohu boxu. „Právě jsme se začali bavit.“ Jack Ed se rozřehtal, jak jeho kumpán chytře zvolil slova. Když se ale za ním ozval Lucky, smích mu zmrzl na rtech. „Neřekl bych, že se dáma baví, Alvine.“ Prcek Alvin se obrátil s hbitostí a grácií býka, kterého někdo zatahal za ocas. Lucky tam stál, palec měl zaháknutý za pásek, rukou volně svíral zdobenou kůži a druhou se přidržoval zašlého mosaz7
ného věšáku na klobouky, připevněného na hraně vedlejšího boxu. Nohy měl překřížené a mile se usmíval. Avšak vyzývavý sklon jeho tmavě plavé hlavy a chlad v modrých očích nasvědčovaly, že přátelský tón jeho hlasu má k sympatii daleko. „Padej, Tylere. Nic ti po tom není.“ „Já zas myslím, že je. Jelikož takovej nadělanej nádiva jako ty není zřejmě u dámy vítanej, hodláš ji i nadále otravovat?“ Lucky pohlédl na ženu, lenivě mrkl a hřejivě se na ni usmál, čímž už řadu žen připravil o rozvahu a snadno je přiměl svléknout šaty. „Ahojky. Všechno dobrý?“ Prcek Alvin se zvedl, zamručel a těžkopádně pokročil o dva kroky k Luckymu. Měl proti němu k dobru deset centimetrů a dobře padesát kilo. Rozmáchl se pěstí zvíci šunky na Luckyho hlavu. Napohled nonšalantní Lucky byl ovšem na ten výpad připraven. Hbitě ustoupil doleva, vyhnul se tak ráně a zároveň vrazil Jacku Edovi loket pod bradu. Kdekdo v lokále zaslechl, jak mu vlčí zuby cvakly. Jack Ed se kymácivě složil na nejbližší hrací automat a ten spustil řinčivou zvonkohru. Jen co se pro tu chvíli zbavil Jacka Eda, otočil se tak, že nastavil pravé oko přesně do rány Alvinovy pravé pěsti. Když bylo Luckymu dvanáct, kopl ho do hlavy kůň. Po tom kopanci upadl do bezvědomí, ale nebolelo ho to zdaleka tolik jako Alvinova rána. Bolest mu projela celým tělem. Kdyby si dopřál čas té bolesti povolit, v žaludku by se mu vzbouřily ty dvě whisky s vodou. TeP věděl, že musí buP ve rvačce pokračovat, nebo zhynout pod zuřivýma rukama Alvina Cagneyho. Štamgasti ho začali povzbuzovat – až na ty, co se báli Alvinovy msty. Věděl, že jedinou jeho výhodou je hbitost a mrštnost, a tak sklonil hlavu a vrazil Alvinovi rameno do žaludku, čímž hromotluk ztratil rovnováhu. Náhlý výkřik ho upozornil, že se Jack Ed vzpamatoval. 8
Bleskurychle se otočil, právě včas, aby zatáhl břicho, jak po něm Jack Ed vyjel svým neblaze proslulým nožem. Lucky mu vykopl napřažený nůž z ruky a zprudka ho udeřil hranou ruky přes ohryzek. Bývalý kriminálník se překotil na stolek, v troskách se sesul na podlahu a zůstal vedle něho v bezvědomí ležet, rozplácnutý v rozlitém pivu a tříšti skla. Lucky se obrátil zpátky čelem k Alvinovi. Bývalý fotbalový útočník vypadal jako rozdrážděný obr z Grimmovy pohádky. Přikrčil se a chystal se k výpadu. „Nechte toho!“ Žena už v boxu neseděla. S rukama v bok ostře oslovila oba muže, i když ji vzal podle všeho na vědomí jedině Lucky. Prcek Alvin měl oči zrudlé vztekem. Nozdry se mu nadouvaly jako měchy. „Uhněte, nebo přijdete ke zranění!“ křikl na ni Lucky. „Přeji si, abyste přestali. Chováte se jako –“ Prcek Alvin jí nevěnoval víc pozornosti než dotěrné mouše, máchl po ní rukou a škrtl jí o ret, až jí vytryskla krev. Zavrávorala. „Ty parchante,“ zavrčel Lucky. Nikdo, kdo udeří ženu, si nezaslouží čistý boj. Vymrštil nohu ve vysoké botě a divoce kopl protivníka do rozkroku. Na okamžik zůstal Alvin bez pohnutí, jako by ho ve stoji drželo jen prudké oddychování přihlížejících. Pak se popadl za zasažené místo a zřítil se na kolena, až se rozdrnčelo všechno sklo v budově. Nakonec obrátil oči v sloup a padl obličejem do kalužiny piva vedle Jacka Eda. Lucky se několikrát s úlevou nadechl a zkusmo se zlehka dotkl natékajícího oka. Ztuhle přistoupil k ženě, která se pokoušela zastavit krvácení ze rtu papírovým ubrouskem. „Jste v pořádku?“ „Neskonalé díky,“ řekla štiplavě. „Náramně jste tomu pomohl.“ „Co –“ 9
„Lucky,“ křikl na něho barman, „jde sem šerif.“ Lucky zhluboka vydechl, když přehlédl paseku, kterou bitka nadělala. Rozbité sklo, rozlité pivo, zpřevracené popelníky zanechaly na podlaze, kde ležela dvě zle zřízená těla, nechutnou spoušJ. A ta nevděčná holka, jejíž čest on pitomec bránil, je naštvaná na něho. Některé dny se může člověk třeba na hlavu postavit, a všechno je špatně. Založil si ruce v bok a s hlavou skloněnou zamumlal: „Zatraceně.“
10
KAPITOLA 2
Šerif Patrick Bush obhlížel Prcka Alvina i Jacka Eda a ohromeně vrtěl hlavou. Alvin se převaloval z boku na bok, sténal a držel se za slabiny. Jack Ed setrvával v požehnaném bezvědomí. Šerif si přesunul zápalku z jednoho koutku úst do druhého a pohlédl na Luckyho zpod široké krempy stetsonu. „A to jako proč jsi s těmi dvěma tak zatočil?“ „To jsem mohl vědět, že to bude na mě,“ zamumlal Lucky, prohrábl si prsty husté vlasy a odhrnul si je z čela. Šerif ukázal Luckymu na břicho. „Jsi zraněnej?“ Až v tuhle chvíli si Lucky všiml, že na něm košile visí v cárech. Nůž Jacka Eda mu přes břicho vyJal tenký rudý oblouk. „To je dobrý.“ „Potřebuješ sanitku?“ „Hernajs, ne.“ Setřel si pramínek krve rozervanou košilí. „Začni to tu dávat do pořádku,“ nařídil šerif svému zástupci, který přišel s ním. „Co se tady semlelo?“ zeptal se Luckyho. „Dovolovali si na ni a jí se to nelíbilo.“ Bush pohlédl na ženu, která stála opodál a tiše zuřila. Měla snahu už odejít, ale vyzvali ji, aJ zůstane, dokud jí šerif nepoloží pár otázek. „Není vám nic, madam?“ Šerif znepokojeně hleděl na její ret. Měla ho trochu nateklý, ale už nekrvácel. Navzdory 11
nepřirozené plnosti dokázala rty sevřít do zarputilé tenké čárky. „Jsem v naprostém pořádku. A byla jsem v naprostém pořádku, dokud tadyhle sir Galahad nevzal věci do svých rukou.“ „Omlouvám se,“ odsekl Lucky. „Myslel jsem, že vám pomáhám z bryndy.“ „Pomáháte? Tomu říkáte pomoc?“ Rozhodila doširoka paže a zahrnula do toho gesta napáchanou škodu. „Jedině jste nadělal zbytečnou paseku.“ „Je to pravda, Lucky?“ zeptal se šerif. Lucky na ni upřel pohled a měl co dělat, aby se ovládl. „Zeptejte se svědků,“ řekl. Šerif metodicky okolostojící jednoho po druhém vyzpovídal. Všichni mumlavě Luckyho tvrzení podpořili. Žena každému uštědřila pohrdavý pohled. „Můžu teP odejít?“ zeptala se šerifa. „Jak jste přišla k tomu poranění na rtu, madam?“ „To ta gorila,“ pokývla na Prcka Alvina, čímž potvrdila Luckyho verzi. „Co jste zde dělala?“ „Nezeptal jste se, co zde dělali oni,“ namítla a ukázala na muže kolem sebe. „Vím, co tady dělali,“ odpověděl Bush. „Co mi řeknete?“ „Pila jsem pivo,“ odsekla odměřeně. „Ty muže jste nijak nepovzbuzovala, viPte? Víte, co mám na mysli. Mrkání, koketování, takovéhle věci.“ Neuráčila se odpovědět a pouze na něho upírala nepokrytě zhnusený pohled, že si vůbec dovolil s něčím takovým přijít. Pat Bush si o ní nemyslel, že patří k těm, co pravidelně vysedávají po barech. Za dvacet let ve službě srovnával už dost hospodských rvaček, aby od pohledu rozpoznal holku, která výtržnosti vyvolává. Tahle byla jiná. Neměla vyzývavé oblečení ani vystupo12
