pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje a za podpory náčelníka Václava Havla Geronimo Agency presents OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají

platný průkaz!

cena: 40 Kč / polovina pro prodejce

310 v prodeji od 4. srpna 2008

pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje a za podpory náčelníka Václava Havla Geronimo Agency presents

21st SUMMER

OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL

Věnováno obětem 21. srpna 1968 a magii nového místa “Na Prachárně„

1987

2008

Naposledy “Na Bojišti“!

21.-24.8. 2008

Celebration and Great Trip under the Mountains!

začátek v pátek 22.8.2008 ve 1300 hodin v Trutnově neoficiální začátek ve čtvrtek v podvečer 21.8.

„Bob“ junior - syn krále reggae ověnčený girlandou zeleného listu Grammy

/

OT Vinta! (ukr) • Abuela Coca (arg/u) • Dub Trio (usa) K.C. McKanzie (d/usa) • Fanfare Transilvania (ro) • Esther Bertram & Howard (uk/aus)

4 d a y s o f L o v e & P e a c e , 10 0 a c t s , 4 s t a g e s

F e s t i v a l c i t y, P e a c e V i l l a g e , I n d i á n s k ý t á b o r, K r i s h n a C a m p , h v ě z d á r n a , sprchy pana Háska, vod ní k Karel a tvoje šamanské nástroje...

Jasná Páka • Garage • Jiří Schmitzer • Monkey Business • Rudolf Pellar• Psí Vojáci • Polemic • 100oC • Dukla Vozovna • Záviš Bratři Ebenové • Skyline • Buty & Jukebox • Květy • Airfare • -123 min. • Hudba Praha • Robert Křesťan & Druhá tráva Plastic People of the Universe • Švihadlo•E!E•Sto zvířat•Jarret•Tleskač • Petr Váša & Ty Syčáci•Michal Prokop a Framus Five

U L

A

TE

R

!

O Y E E

www.f

R

T WA

ov.cz tn

NO

tivaltru s e

S

E LO V AK

E

M

Locomotive • Boron • Pepíček Čečil • SPS • Totální nasazení • Vladimír Mišík & ETC • Krucipüsk • Kale Marta & Rasputin • NVÚ • Sputnik • Vilém Čok a ByPass • Afrodisiak • Jolly Joker • Folk3mail • Shoenfelt • Houba Ready Kirken • Kohout plaší smrt • Jana Šteflíčková & Kůň • Status Praesents • Eastpark • Majerovy brzdové tabulky Dark Gamballe • Deverova chyba • Hadry z těla • Jaksi Taksi • Smola a hrušky • Budoár staré dámy X-Core • Karel Kahovec a G&B • Landmine spring • Spínací Špendlík Velvet Underground revival • United Cans Unlimited•Karpatské chrbáty • Vrbovskí víťazi Magma Hotel•Vlasta Třešňák & Band • Prague Ska Conspiracy Sylva Krobová & klaun Bilbo • Schodiště • Phantoms on fire • Milo Die Outsiders • Pumpa • Nior W • Pop-Porn • Znouzectnost • Brutus • Insania Hoochie Coochie Band • Fast Food Orchestra • Gnu Dorota Nvotová & Band • Pavel Fajt s bubny Dáša Vokatá & Ivan Magor M. Jirous a další...

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři, léto lze prožít na chalupě, můžete ho rovněž strávit u moře. Je ale také možné prožít ho dobrodružně – a stačí k tomu přitom málo: postavit se na krajnici a vztyčit palec. Určitě Vám někdo zastaví. Autostop jsme ale jako hlavní téma nevybrali proto, že mnohým z nás připomene nejeden nevšední zážitek (viz k tomu anketu na s. 9). Představuje rovněž příležitost pro navázání společenských kontaktů napříč zeměmi, společenským postavením či věkem, jak ukazuje článek Jakuba Černého na s. 6-7. Vzájemnost se také může přelévat i do dalších sfér cestovatelského života, jak ukazujeme v článku na s. 8. Autostop se rovněž stal inspirací pro umění, jak na příkladu filmu přibližuje článek na s. 10-11. V tomto čísle Vás čekají dvě překvapení v podobě nových rubrik. Rubrika zaměřená na historii zůstala, rozhodli jsme se ji ale pojmout odlišně: už ne kalendárium Rok po roce, ale spíše analýzy institucí, dějů a osobností, které vycházejí z historie, ale mají dopady i na dnešek. V tomto čísle to budou hranice, propříště se budete na s. 12-13 setkávat s různými popisy historie, která ovlivňuje naše současné životy. Čeká Vás vše, co jste chtěli vědět, ale na hodinách dějepisu jste se báli zeptat. Další rubrikou se vracíme k tradici ženských stránek. Přísloví „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“ se nám snad protentokrát podaří obelstít. Článek na s. 21 zajímavě kontrastuje s fejetonem (s. 4): zatímco jeho autor Jan Stern se pustil do přizpůsobování jazyka politické korektnosti, autorka ženské stránky Klára Cozlová varuje, že jazyk může velmi snadno fungovat jako mocenský nástroj a že i tak nevinná věc jako zdrobnělina se může stát prostředkem k ovládání druhých lidí. Měli bychom se tedy zamýšlet nad tím, jakým způsobem mluvíme… Co dodat? Snad jen dvojí upozornění: milé dámy, rozhodně si nemyslete, že témata, která Vás zajímají, budete v Novém Prostoru nacházet jen na ženské stránce. A milí pánové, nemyslete si, že tato stránka není určena i pro Vás a že byste ji neměli pro vlastní poučení číst.

OBSAH fejeton: kurz politické koreknosti /Stern/

POŠLI TO DÁL:

téma: stopem dobrodružství se zdviženým palcem

téma: stopem poděl se zdarma o svůj gauč

/Černý/

/Budka/

road movies /Procházka/

4 – 5 dějiny přítomnosti: životopis hraniční čáry

téma: stopem anketa

6 – 7 reportáž: tanec slunce – místo počátku /Procházka/

/Tesařová/

8 referát: evropa bez střechy nad hlavou

9 – 11 rozhovor: václav trojan /Novotná/

/Urbanová/

12 – 13 ~: zlatíčko udělej mi kafíčko

14 – 15 komiks: Samorost /Bažant, Novák/

21

kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka:

/Cozlová/

16 – 17

22

23

kultura: hudba

kultura: divadlo

kultura: film

/Veselý/

/Šourek/

/Procházka/

24 uličníci: průřez prodejcem /Budka/

anketa

25

26

27

Alexandr Budka, Andrea Novotná

Obálka: Štěpán Bartošek

spojení

vábnička na příště

Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 220 199 301 (302) sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Hlavním tématem příštího čísla budou celebrity. Jaká je podobnost mezi jejich zbožňováním a středověkým kultem svatých? Jakým způsobem jsou vyráběny? A jak s tím souvisí vůdcovský kult osobnosti v době nedávno minulé? Z dalších materiálů by vaší pozornosti neměl ujít rozhovor s obdivovaným i zatracovaným psychiatrem Stanislavem Grofem, prvním českým experimentátorem s LSD a objevitelem holotropního dýchání.

28 – 29


Autor: Jan Stern

z r u k ý v o ň p u st u o Dv

politické korektnosti

Vážení přátelé, děkuji, že jste se začetli do těchto řádků. Mohu vám slíbit, že nebudete litovat. I dnes totiž budeme pokračovat v našem Kurzu radostného života. Tento národ takový kurz potřebuje jako sůl. Nedávno jsem se o tom znovu přesvědčil. Možná jste to zaslechli také, tu šokující zprávu: Bývalý tenista Justin Gimelstob při svém rozhlasovém moderování tenisových zápasů brutálně sexisticky napadl naši tenistku Nicol Vaidišovou. Prohlásil o ní doslova: „Je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma.“ Spravedlivé sankce vyspělé západní kultury za tento verbální masakr samozřejmě následovaly. Americká tenisová asociace stáhla reklamní spot na US Open, v němž kriminogenní element Gimelstob vystupoval. Mě, jako odborníka na something studies, zajímal i názor Čechů na celou kauzu. A čeho jsem se dočkal? Kroucení hlavou, úsměšky, posměšky. Tak takto bychom to daleko nedotáhli, přátelé. Po této zkušenosti jsem učinil patřičná šetření a výsledky jsou šokující: Českým veřejným prostorem řádí politicky nekorektní terorismus. Dennodenně přehlížíme hrůzné zločiny proti korektní lidskosti. Sportovní komentátoři, baviči, politici a jiné pozůstatky totality takto brzdí naše radostné směřování k vyspělé západní demokracii. Rozhodl jsem se proto využít tohoto prostoru k základní lekci politické korektnosti. Každý lektor politické koreknosti samozřejmě ví, že po umaštěncích sotva odrostlých z totalitních šusťáků nemůže chtít hned zázraky. Převýchova musí být postupná, nenásilná. Dovolím si proto nabídnout základní slovníček, přesněji překlad nejotřesnějších prohřešků, které jsem v poslední době kolem sebe zaslechl, ve dvoustupňové podobě. Nejprve korekce 1. stupně: 1) je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma – je to opravdu dobrá tenistka s fyzickými předpoklady (pro nás vzdělance připadá v úvahu i označení „výborný somatotyp“) 2) Turci znovu otočili zápas! Já snad začnu věřit v Alláha – turečtí fotbalisté disponují značným entuziasmem, který je jim možno závidět 3) to jsou kozy! – to je mi ale příjemná společnost!

4) to jděte do prdele – změňte místo pobytu, pokud je to vaše svobodné rozhodnutí (v zesílené verzi: soudím, že by vám prospěla geografická rekonfigurace) 5) vy ste si vytřeli prdel s tamtěma, tamti si vytřeli prdel s támhletěma a někdo půjde bručet – vy purifikujete, tamti purifikují a někdo půjde vnitřně rezonovat 6) jste dobytek, pane poslanče – jste poslanec, pane poslanče 7) to je ale kráva, donutíme ji spolupracovat silou, Kaťuško – uplatníme své zkušenosti a tuto komplikovanou situaci překleneme, Kateřino 8) já myslím, že máme ty mediální mrdky pořešený – myslím, že naši přátelé z médií jsou již informačně i jinak saturováni dostatečně 9) Gejza Lakatoš je Róm – Gejza Lakatoš je české národnosti. Má hnědé oči, snědou pleť, mluví slovensky a maďarsky. V místě svého trvalého bydliště se dlouhodobě nevyskytuje. 10) stojí to za hovno – je to zajímavé Já myslím, že sami cítíte, že i po překladu prvého stupně zůstává ještě mnoho problémů a nášlapných min. Nedivil bych se, kdyby ve vyspělé demokracii vyvolal i tento prvostupňový překlad jistá pnutí. Na konci naší cesty nás samozřejmě čeká překlad 2. stupně, který je certifikován Mezinárodní asociací politické korektnosti vedenou prof. N. Flandersem. 1) je to opravdu dobře vyvinutá mladá dáma – je to opravdu pěkný zápas

2) Turci znovu otočili zápas! Já snad začnu věřit v Alláha – je to opravdu pěkný zápas 3) to jsou kozy! – dnes ráno jsem posnídal lívance 4) to jděte do prdele – počasí nám dnes obzvláště přeje 5) vy ste si vytřeli prdel s tamtěma, tamti si vytřeli prdel s támhletěma a někdo půjde bručet – život je samé překvapení 6) jste dobytek, pane poslanče – jak se máte, Davide? 7) to je ale kráva, donutíme ji spolupracovat silou, Kaťuško – vygenerování komplexního řešení každého problému je podmíněno jeho řádným zkomunikováním 8) já myslím, že máme ty mediální mrdky pořešený – nezávislá média jsou pilířem každé demokracie 9) Gejza Lakatoš je Róm – Gejza Lakatoš je člověk jako my všichni. V mládí rád maloval a zpíval. Jeho oblíbeným jídlem byla rajská omáčka. 10) stojí to za hovno – mohlo by sprchnout No řekněte, jestli byste se necítili mnohem lépe, kdybyste ve veřejném prostoru slýchali jen samá politicky korektní vyjádření a oslovení. Ale nyní již neváhejte a pospíchejte dovnitř našeho báječného listu. Vždyť počasí nám dnes obzvláště přeje! I když by mohlo i sprchnout.


Dvojí metr na veřejný alkohol V zájmu zachování rovnosti před zákonem by ovšem vyhláška zasluhovala zpřesnění. Tresty by měly být odstupňované podle ceny a jakosti alkoholu. Za popíjení krabičáku na lavičce by se postihovalo exemplárně,

zatímco s dobře temperovaným chateau Rothschild v piknikovém koši by nebyl důvod k obavám… Alexandr Budka

ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA

Kvůli úsilí pražské radnice o ještě zregulovanější a tedy šťastnější život už naše rubrika působí poněkud monotónně. Nelze ale jinak. Tentokrát došlo na popíjení alkoholu na vybraných veřejných prostranstvích. Která to jsou se snad každý zájemce dozví na lampárně, hlavním nádraží či vývěsce ve sklepení magistrátu. Proslýchá se, že k suchým zónám patří i Petřín a Kampa. Toto proslulé sraziště alternativní mládeže a oblíbené dějiště pikniků si pro svůj protest spojený s ochutnávkou exotických likérů vybrala i Strana zelených. Navzdory účasti Kateřiny Jaques se střet s policií tentokrát nekonal a dorazivší natěšené televizní štáby vyšly naprázdno. Jak nám totiž radní vysvětlili, řádný občan nemá důvod k obavám. Nařízení se bude uplatňovat přísně výběrově, zejména proti bezdomovcům. Těm pak nepomohou ani známé a osvědčené úskoky zpoza oceánu, jako přelévání závadného obsahu do lahví od minerálek či ukrývání piva do papírových pytlíků. Bdělí policisté budou totiž vybaveni alko testery.

Italská válka proti „cizákům“ Itálie není jednoduchá země. Když v ní přijdete posedět na internet do kavárny, budou po vás chtít doklad totožnosti, z něhož si opíší některé údaje. Podobná procedura vás čeká při výměně peněz v bance. Na ulicích měst bohatšího severu najdete samolepky vyzývající k odtržení od chudšího jihu. Premiérem je již poněkolikáté mediální magnát Silvio Berlusconi, jemuž se funkce hodí mimo jiné proto, aby odvrátil hrozící trestní stíhání své vlastní osoby. Kromě toho nyní panuje v Itálii stav nouze, který bývá pravidelně vyhlašován

už od roku 2002. Je to snad nějakou každoročně řádící živelní pohromou? Kdepak, na vině je strach z imigrantů. Za hrozbu členské zemi G8, tedy spolku nejbohatších a nemocnějších zemí světa, jsou vydáváni uprchlíci z Afriky, připlouvající na chatrných plavidlech, a Romové z Rumunska. Všem Romům původně chtěla vzít vláda otisky prstů – když se proti tomu Evropská unie postavila jako proti rasismu, Berlusconi jí „ustoupil“: otisky prstů budou od roku 2010 součástí všech nově vydaných občanských průkazů... Ministr vnitra

Zabavíme školu Ten příběh oběhl v médiích celou republiku: žák při školní exkurzi rozbil historickou vázu v ceně více než milion korun. Dítě školou povinné sice v tomto případě dovedlo co my ne, bylo by ale rozhodně nesmyslné dát šestimístnou částku k proplacení jemu. Jenže řešení, které se r ýsuje na obzoru, není o moc moudřejší – na školu, která není dostatečně pojištěná, hodlá ředitel muzea poslat exekutory. Čin, kter ý se stal v únoru 2001, se řeší dodnes. Škola z Mladé Boleslavy si přehazuje zodpovědnost se sklářským muzeem

v Harachově, případ patrně poputuje až před nejvyšší soud. Ředitel muzea František Novosad už ovšem oznámil, že pokud škola do července nezaplatí, předá věc k exekuci. Odvolání k soudu totiž nemá odkladný účinek. Rozbitá historická váza je jistě průšvih, jenže průšvihy se prostě čas od času stávají. Je opravdu namístě kvůli jednomu takovému průšvihu zabavit potřebné věci ve škole, tedy ve společenské instituci zodpovědné za vzdělávání dětí, tedy za něco, co je pro společnost nezastupitelnou potřebou? Co

Robert Maroni se chystá budovat nové sběrné tábory a z ilegální migrace se stal závažný trestný čin, právě tak jako z pomoci migrantům. Do vězení se tak snadno půjde dostat za soucit. Agresivní rétorika proti přistěhovalcům, která pomohla Berlusconimu vyhrát volby, ale inspiruje i tu nejtemnější podobu „lidové tvořivosti“. V posledních měsících došlo k několika desítkám útoků na romské osady, jedná se často o žhářské akce s použitím zápalných lahví.

NP_svoboda_57x43.pdf 7/28/08 Andrea Novotná

10:18:31 PM

INZERCE

kdyby se takový přístup stal obecným pravidlem a pak třeba přišel nějaký obecnější „průšvih“ v podobě ekonomické krize?

Andrea Novotná


Autor: Jakub Černý

se í v st ž u Dobrodr m e c al p m ý n e ž zdvi

„Kam nás to vezou?“ ptám se bráchy. „Já nevím,“ říká. „Kam nás to vezete?“ ptám se asi šedesátileté rakouské paní a její dcery, když sjely z hlavního tahu na české hranice. Obě si nás bez skrupulí chvíli předtím pustily do auta v podvečer na předměstí Vídně. „My tady kousek bydlíme, stavíme se k nám, dáme vám něco k zakousnutí na cestu a odvezeme vás na hranice,“ říká perfektní angličtinou dcera. „To nemusíte, my máme dost… no dobrá, to je od vás moc milé,“ neodporuji jejímu hostitelskému pohledu. „Nemusíte nás ale vozit až na hranice, zvlášť když bydlíte dvacet kilometrů od nich,“ zkouším se bránit nezvyklé velkorysosti… bezúspěšně. „Proč to všechno pro nás děláte?“ ptám se. „Když jsem byla mladší, jezdili jsme s turistickým oddílem po Evropě, lidé nám často pomohli, teď to prostě jen vracím,“ odpověděla o něco horší angličtinou starší paní.

Dynamika dobrého skutku Tento příběh vyprávím od dob svých prvních zkušeností se stopováním. Za dobu těch několika let, co využívám tento způsob přemísťování z místa na místo, se opakoval v různých variacích ještě mnohokrát. Velká skupina řidičů a řidiček, které jsem potkával, byli bývalými stopaři nebo cestovateli. Svým

způsobem spláceli dluh, který si vybrali jako mladší, chudší, svobodnější, a pak přišel čas, kdy měli možnost část z toho vrátit. Možná také cítili potřebu stát se zase na chvíli součástí toho sexy dobrodružství, které je charakteristické vším, čím dobrodružství může být. Tedy nečekanými kličkami a rychlými pády. V jazyce společenských věd je stopování interakcí, ve které je obsažen prvek redistribuce a sociální směny mezi dvěma a více lidmi. Pokud jde o redistribuci, v té chvíli bohatší a vybavenější řidič poskytuje teoreticky chudému stopaři něco, co on bude moci vrátit až později v životě. Stejně jako student dnes neplatí za školu s nevysloveným očekáváním, že jednoho dne bude vracet společnosti to, co do něj investovala. Splácení přitom nemusí být tak přímočaré, jak jsem naznačil, tedy že jde jen o výměnu služeb mezi bývalými stopaři a těmi současnými. Dobré skutky, kterými stop ve většině případů je, se dají redistribuovat i šíře. Máme zde tedy společenskou aktivitu, která je založena na principu „pošli TO dál“, přičemž TO může být jakýkoliv pozitivní impuls, který nemá smysl vrátit nebo nejde vrátit lidem, od kterých jsem ho přijal. Jedinou možností je poslat ho dál a udržet jeho sílu ve stálém růstu.


Nečekaná porozumění Nejde jen o princip přerozdělování statků a služeb, ale i o princip sociální směny. „Tak mládeži, co znáte za vtipy?“ nebo „Co Vás napadlo jet takovou dálku až sem?“ může se například ozvat od řidiče. Tím dává najevo zájem, abychom ho obohatili o naši zkušenost, o náš příběh, který je na hony vzdálen tomu jeho, zvlášť když jde o stop v cizí zemi. Stejně tak i stopaři nasávají životní zkušenost člověka, se kterým by se mohli v životě třeba jen těžko potkat. Směs časově vymezené doby vztahu oproti velké fyzické blízkosti v malém prostoru produkuje někdy možnost velmi svobodné komunikace. V té si jak řidič, tak stopař může zahrát roli, kterou si v běžném životě nemohou dovolit. To má své výhody i svá rizika. Například minulé léto cestou přes Maďarsko mě vzal mladý pán s firemním autem společnosti Bosch. On: kravata, košile, značkové brýle, čisté boty, uhlazené vystupování, prostě reprezentant mladého úspěšného japíka. Já: špinavý batoh, trochu smradlavý, zarostlý a evidentně bez peněz, tak trochu reprezentant prasečího chlívku na cestě bůhvíodkud. Jmenoval se János a jel do Budapešti, aby odtamtud mohl odletět

do Stuttgartu na pracovní jednání. Když jsem mu vyložil svou anabázi, přiznal se mi, že už delší dobu uvažuje o jiném životě. Peněz má prý dost a chtěl by odjet, jako jsem byl já, na dobrovolnický projekt do nějaké rozvojové země. Později jsem si uvědomil, že jsem byl svědkem něčeho, co si János připustil možná poprvé od doby, kdy nastoupil do firmy Bosch. Jeho kolegové by se mu možná vysmáli, ale špinavý student, chudý, ale „free“ ho mohl v tu chvíli pochopit mnohem lépe. V tom spočívá příležitost jedinečné sociální směny, kterou stop nabízí.

Umíme žít s rizikem? Rizika, která jsou součástí autostopu, jsou jasná, ale často médii a mýty zveličována. I když je stop ideální příležitostí pro devianta, případů, kdy se jí úspěšně využije, je nejspíš mnohem méně, než se říká. Fámy žijí svým vlastním životem: asi každý už slyšel ( já dokonce od nejrůznějších lidí z rozdílných koutů republiky) tu stejnou, zaručeně ověřenou historku o stopaři, který v autě zapomněl tašku, ve které řidič (ve většině případů něčí údajný známý) později našel strunu na uškrcení. Nechci stop idealizovat, nebo snižovat bezpečnostní rizika, častokrát se stane, že se řidič a stopař minou a zbude jen pachuť neporozumění a únava ze ztraceného času. Vyloženě nepříjemné nebo rizikové setkání, se ale objevuje velmi zřídka. V případě, že už se objeví, je dobré mít v hlavě krizový plán a zachovat chladnou hlavu. Když se mi jedinkrát v životě stalo, že mě chtěl řidič „ojet“, slušně jsem ho odmítl a požádal o zastavení. Tím to skončilo. Moje bývalá přítelkyně měla zase zkušenost

s onanistou. Její příběh skončil stejně jako můj, požádala o zastavení a dojela autobusem (ten den už se jí do stopování dvakrát nechtělo). Oba jsme byli v autě s řidičem sami, což by se nemělo zejména u dívek stávat. I když stop ve dvou trvá o něco déle, silně se tím omezuje varianta, že Vám zastaví řidič, který má postranní úmysly. Zapnutý mobil, popřípadě slzný sprej, pak může být základem, který poskytne pocit ochrany. Je namístě s řidičem krátce promluvit ještě než vlezete do auta a jízdu případně odmítnout. Na druhou stranu očekávání problémů může samo problémy vytvářet aktivizací předsudků a stereotypů. Tak co, vydáte se dohnat resty za letošní prázdniny a ulehčíte Českým, nebo jiným drahám? A vy řidiči, i když jste třeba dřív necestovali, zkusíte to někdy s námi stopaři? Třeba Vám povyprávíme odkud zrovna jedeme a věřte, že historek máme plný rukáv! Autor studuje psychologii, pracuje jako terénní sociální pracovník.


Autor: Alexandr Budka

Poděl se zdarma o svůj gauč! Gauč je symbolem pohodlného života v zaběhaných kolejích. Pro mnohé je „gaučing“, tedy válení na něm, jediným provozovaným sportem. Přesto se s ním dají dělat i vzrušující věci. Třeba surfování! Na návštěvě přes internet Před několika lety se v našem společně obývaném domě náhle začali objevovat mladí světoběžníci. Na návštěvy jsme zvyklí, ale množství přespávajících cestovatelů ze všech koutů světa bylo skutečně neobvyklé. Příčina se brzy vysvětlila. Jeden z našich spolubydlících nás přihlásil do CouchSurfing, celosvětové výměnné sítě, ve které se lidé dělí právě o gauče. Není nic lepšího, než když je zdarma cestujícímu stopaři ke svezení nabídnut i nocleh. Jeden můj kamarád v polovině devadesátých let absolvoval měsíční cestu stopem po Evropě, na které se nemusel starat o střechu nad hlavou ani jedinkrát. I mně se to nejednou poštěstilo. Poprvé v příjemném universitním městě St.Gallen. Student, který mě do města přivezl, mi s naprostou samozřejmostí nabídl nocleh a vzápětí se omluvil, že musí na několik hodin odejít. Ať prý se zatím vykoupu a najím, kdybych chtěl vyrazit ven, mám nechat klíč pod rohožkou a objeví-li se jeho přítelkyně, můžu ji zabavit vyprávěním kdo a odkud jsem. Po tomto zážitku jsem si usmyslel, že při první příležitosti začnu takovou velkorysou pohostinnost oplácet. Ne každý má ale takové štěstí a ne vše je dobré ponechávat náhodě. Zvláště když necestujete stopem a možnost seznámení s vlídným ubytovatelem je tak menší. Proto vznikly na Internetu hned dva kluby cestovatelů, kde lidé hledají a nabízejí ubytování zdarma. Větší a uživatelsky o něco příjemnější je systém CouchSurfing. Byl založen před čtyřmi lety skupinou dobrovolníků z celého světa, kteří si tak sami splnili sen o snadném a levném cestování. Celá myšlenka stojí na současné vlně internetových komunitních sítí, propojujících uživatele se sobě podobnými z celého světa. Založíte si svůj profil, prozradíte něco o sobě, přidáte fotografii a adresu svého gauče. Pak podle směru své cesty vybíráte z ostatních profilů vhodného pana domácího. Nabídka je opravdu bohatá, na celém světě je téměř 650 000 uživatelů a například Berlín, který je třetí nejoblíbenější destinací, nabízí skoro sedm tisíc gaučů.

Sami sobě průvodci Systém neodmítá ani ty, co sami doma ubytování nabídnout nemohou, dokonce se podle mých zkušeností zdá, že lidé se zde přirozeně dělí na cestovatele a studenty, kteří stránky využívají i ke vzájemnému potkávání a komunikaci, a ubytovatele, které do systému láká možnost seznámení se zajímavými lidmi. Jeden z jihočeských uživatelů mi nadšeně líčil, jak se u něj objevil sympatický Angličan s bicyklem na cestě kolem světa. Z pouhého noclehu se stal příjemný večírek plný exotických historek. Chcete-li si podobným způsobem sehnat nocleh zdarma, doporučuje se začít s dostatečným předstihem. V oblíbených místech se vám snadno stane, že vámi vybraný gauč už je obsazený. Navíc mnozí uživatelé jsou sami často na cestách nebo jsou zaneprázdnění. Předpokládá se totiž, že ubytovatel by měl mít na svého hosta alespoň trochu čas. I proto je dobré se nejdříve na dálku vzájemně poznat. Díky tomu pak spolu s noclehem dostanete mnohdy i zasvěceného průvodce a přestanete tak být pouhými turisty. Proniknete do místních zvyků a života obyvatel a dostane se vám i varování před mnohými nástrahami. Cestování tak dostává nový rozměr, je skutečným poznáváním a ne jen okukováním pamětihodností, kdy svou neschopnost postarat se o sebe prodáváme místnímu turistickému průmyslu.

Je mnohem příjemnější, když vás místo cizího personálu anonymního hotelu očekává spřízněná duše, která se o vás postará. Domorodci přestávají být nepochopitelnými podivíny a špatně placenými posluhy, ale stávají se přáteli. S mnohými našimi návštěvníky jsme stále v kontaktu a s některými jsme se začali navštěvovat pravidelně. Svět samozřejmě není bez chyb a ne vždy vše probíhá takto ideálně. Proto je v systému věnována velká pozornost i bezpečnosti. Provozovatelé stránek se snaží poskytované údaje ověřovat a hlídat dodržování pravidel. K dispozici je podrobný návod jak se chovat a předcházet rizikům. Doporučuje se například, aby se obě strany nejprve sešly na nějakém veřejném místě. Kromě toho v každém větším městě fungují dobrovolní ambasadoři, řešící případné problémy. Nejlepší pojistkou jsou ale samotné profily uživatelů. Stačí se podívat kolik má kdo přátel či kladných referencí, neobjevuje-li se u něj varování, že si službu plete se seznamkou nebo nepožaduje-li peníze. Ty můžete naopak věnovat na chod celé služby a stát se tak ještě důvěryhodnějším a oblíbenějším. I bez toho se ale lze obejít. Vždyť nejlepší věci na světě jsou zadarmo. Více o obou cestovatelských klubech se dozvíte na www.couchsurfing.com a www.hospitalityclub.org


ANKETA: Váš nejzajímavější zážitek na stopu

Erika Hníková režisérka a bývalá šéfredaktorka Nového Prostoru Před mnoha a mnoha lety jsem s jedním kamarádem jela stopem do Turecka. Nestáli jsme na D1 ani hodinku a zastavil nám starý velký Mercedes, který řídil rumunský podnikatel. Velké rychlé auto a sympatický řidič nás nadchli. A navíc, podnikatel se právě vracel z obchodní cesty a jel až domů, do Bukurešti. Strávili jsme s ním v autě dva dny, vyprávěl nám o orientálních kobercích a po cestě fotografoval různé květiny, které viděl u cesty. S koberci obchodoval, fotografie květin sbíral. Můj nejdelší stop v životě pokračuje doteď, i po tolika letech mi občas přijde domů poštou fotografie květiny, kterou mi posílá Pan Rumun.

„Aaaa, bratři Maďaři!“, jásám při zjevení dvou žlutých kamiónů. Berou mě a rádi. Sedám do prvního vozu. Moc si nepokecáme, řidič halasí do vysílačky, chlípně si mě měří. I maďarsky porozumíš, když jde o kejhák. Funím tedy pěšmo a ráda k závoře a prý mám čekat hodně daleko za ní. Policajti mě vítají s otevřenou náručí. Po prázdninách se trochu nudí. Zírají do pasu. „Aaaa, geolog, to tam máte asi šutry…“ vrací mi s úsměvem dokument usměvavá uniforma. Pár kroků a pak se leknu: „Jak může vědět, že jsem geolog?“ On ví, že žádné šutry, ale knihy od Tigrida. Na Maďary nemíním čekat a hned jede kamión s německou espézetkou. „Němci jsou suchaři,“ přesvědčuji sama sebe a lezu do kabiny. Zubí se na mě Turek. „Mluvit, mluvit!!!!,“ opakuji si základní pravidlo stopařek. Jenže jakou řečí? Turek má jasno:„Sex“! „Asi to je šest německy,“… zadoufám, ale rázný stisk paže mě vyvádí z omylu. Na Přimdě točí volant doprava. Silničku znám, vede do lesů a pro mě do beznaděje. Turek v zatáčce potřebuje obě ruce. Otvírám dveře, letí skejt, bágl a pak já. Sbírám sebe, bágl a skejt. Letím na křižovatku. Staví první auto: malý červený opel. „Proč jsi nestopla nás, vždyť tě míjíme už z Francie? “ diví se skoročesky řidič ze Slezska. Polák veze ukázat rodině americkou manželku. V sedm volám rodičům, že vlak už přijel. Moji zachránci parkují před naším domem tři další dny. Jen kamarádka vrtí hlavou: „Vždyť jsi si mohla užít!“

Lenka Kučerová nezávislá novinářka Pozdní odpoledne, Paříž Nádhera, sen. Jenže zítra touhle dobou musím být v Praze. Dnes v roce 2008 žádný problém. Ale bylo 3.září 1989, sem mě vzal hodný řidič přes agenturu za půl benzínu, ale jak zpět? Nad drahým vlakem vítězí stop. Kámoš mě doveze na hranici s Německem a mizí ve francouzské půlnoční tmě. Konečně staví kamión. Jugoslávec prý jede nonstop do Norimberku a možná pak i do Prahy. Nezbývá než věřit. Po deseti kilometrech brzda. Prý je celý unavený a trocha spánku neuškodí. Podle ruce na mém stehně je jasné, že žádá ukolébavku. Skáču z kabiny a nekonečná řada kamiónů mi napovídá, že těch lačných hnát je tu zřejmě více. Plížím se do škarpy, kde trávím noc. Ráno se pokorně sunu na sedadlo. „Vůbec jsem se nevyspal,“zoufá si řidič a ukazuje kamsi do rozkroku. Za moji nechápavost mě vykopne z vozu v půli Německa.

Markéta Vinkelhoferová členka občanského sdružení Berkat K cestám po Izraeli patří neodmyslitelně autostop. Také proto, že se v pátek před soumrakem autobusová doprava zastaví a nerozjede se do sobotního soumraku, konce šábesu. Pamatuji se, jak se kolem milénia na poslední autobusové zastávce z Jeruzaléma směr Tel Aviv v pátek vytvořila pestrá směska stopařů: vojáci a vojačky, ortodoxní Židé, au-pairky atd. Řidiči často zastavujících aut automaticky z okénka vykřikovali své cílové destinace a stopaři tvořili skupinky a nasedali. Nejpreferovanější byli vždy vojáci a vojačky (každý Izraelec přece sloužil v armádě), nicméně do půlhodiny odjel každý.

Horší to bylo na stopu v poušti. V roce 2000 jsem se chtěla se svým otcem vydat od Mrtvého moře na jih do města Ejlat k Rudému moři. Zmeškali jsme poslední autobus před šábesem. Čekalo nás několik stovek kilometrů stopování. Na první úsek jsme měli štěstí - auto nás však vysadilo u typické zastávky v izraelské poušti – osvětleného ostrůvku, kde desítky kilometrů na jednu či druhou stranu, kde nic, tu nic. Již jsme si hledali místo, kde se pod širákem vyspíme, když v tom si můj táta (zavilý odpůrce kouření) vzpomněl na „zákon zapálené cigarety“ (když už si po delší době stopování chcete dopřát cigaretu, „jako naschvál“ vám zastaví auto): „Nechtěla by sis dát cigaretu?“. A po několika šlucích nám opravdu auto zastavilo… Pokud byste si chtěli dopřát podobné zážitky, nezapomeňte, že v Izraeli či jiné zemi Blízkého východu se nestopuje se vztyčeným palcem (to je sprosté gesto), nýbrž s jedním či dvěma prsty ukazujícími směrem k zemi.

Alexandr Budka šéfredaktor Nového Prostoru Bylo krátce po listopadovém převratu a já coby sedmnáctiletý usoudil, že je nejvyšší čas zažít pravé dobrodružství na cestě a poznat bájný Západ. Se skupinou přátel jsme se rozhodli, že vyrazíme stopem k Atlantiku, procestujeme křížem krážem Francii a ve vybraných městečkách se vždy v určený den a hodinu sejdeme před kostelem. Kupodivu to vycházelo nad očekávání dobře, nikde jsme na sebe nemuseli čekat déle než dva dny a občas se nám metodou náhodného píchnutí do mapy podařilo objevit kouzelná, turismem nezasažená místa. Vše šlo skvěle, kombinace nevinného mladistvého obličeje a tehdy exotického původu zpoza železné opony dělala divy. Radostně jsem zjistil, že díky francouzské pohostinnosti z velevzácných čtyř set franků skoro nic neubylo. Pohodu zkalilo až zjištění, že pytlík s doklady a penězi zůstal ležet na patníku, od kterého už mě dělil den stopování a dobrých sto padesát kilometrů. Zkroušeně jsem si šel stoupnout na druhou stranu silnice, abych zamířil do Paříže na konzulát, ale první řidič mě přesvědčil, abych se na místo ztráty přeci jen jel podívat. Pomyslel jsem si něco o naivních Francouzích, co nevědí jak to chodí. K mému údivu se ale vše našlo u obsluhy nedaleké benzínové pumpy!


Autor: Petr Procházka

Road-movies: Hra na svobodu a zatracení „Vím, že tam kdesi podél patníků budou holky a vize a všechno: vím, že tam kdesi podél patníků mi někdo podá perlu.“ Jack Kerouac – Na cestě

Easy Rider

Tři mušketýři a přejetí indiáni Všechno to vlastně začalo už v roce 1922 němou groteskou Maxe Lindera L´étroit mousquetaire (Tři mušketýři), ve které se mušketýři ženou do Anglie k vévodovi z Buckinghamu za ztraceným diamantovým přívěskem pro francouzskou královnu nikoli na koních, jak by velela dobová manýra, ale – na mopedech. Cestou je provází množství nástrah, bojůvek a zranění, takže jsou nuceni volat z telefonu vtipně ukrytého ve statném dubu. Nejeli za svobodou, jeli za ctí. Stará poučka filmařů zní: Pokud chceš scénu podtrhnout nebo nevíš jak dál či jaký převaz dát mezi sekvence, natoč jedoucí vlak. Vlak evokuje jak odosobnění a anonymitu stroje, tak zároveň člověka coby jeho tvůrce, člověčenství. Chladnou samotu i nevyhnutelnost přímých kolejí. Se stopováním je to už složitější. Stopování socializuje. Spojuje. Tvoří příběh a konfrontuje roli jezdce i stopujícího. To znamená, že by mělo představovat příběh. V zapomenutém jediném filmu ikony kapely Doors Jima Morrisona s názvem HWY: An American Pastoral (1969) však příběh ani náhodou nevysledujeme. Jde opravdu o vzácné dílo, ke kterému měl sám Morrison odsekávaný frackoidní komentář: „Jděte všichni do p..., když nepoznáte báseň!“ Zpěvák, básník a té doby

10

student fakulty College of Fine Arts v L.A. chtěl pouze natočit sám sebe, své běsy, trýzně, noční můry, sny a zlé vzpomínky z dětství. Obrazově podivínský až halucinogenní film začíná osmiminutovým záběrem zarostlého Morrisona koupajícího se pod vodopádem v horách. Potom sledujeme jeho cestu na dálnici, kde dlouho nikdo nestaví... Jediným vodítkem je text balady, zpívané smutným hlasem Georgie Ferrarové – za nekonečného mávání rukama i koženým kabátem při stopování nastiňuje osamělý stopař Jimy téma snímku i básnířskou duši sebe samého (viz box). Podivínský obrazový doprovod, kde není žádný děj, zakončí Morrison šestiminutovým bloumáním po Los Angeles – bezcílně se toulá mezi hlukem aut, barů, policejních sirén, naráží do chodců a – konec. Jim Morrison, který studoval filmovou vědu, prý chtěl pouze natočit své vzpomínky. V dětství viděl řidiče, jak najel do rodiny Indiánů na chodníku a všichni zemřeli. Také jej bolel případ z černé kroniky o stopařovi, jenž zabil svého dobrodince řidiče. V HWY je krátký záběr přejetého kojota, který má ztělesňovat zabité Indiány. Do stopujícího Morrisona prý vstoupil duch mrtvého Indiána, a proto jen bezcílně bloudí po cestách. Ano, nemá to děj, není to o rebelství, je to „jen“ báseň.

Bez příčiny, bez cíle, bez cenzury Pravá postava rebela na cestě začala ale už v padesátých letech. Tehdy byl natočen kultovní motorkový film The Wild One (Divoch, 1953), v němž Marlon Brando ztvárnil prvního hipstera ještě před Jamesem Deanem. Prvního „rebela bez příčiny“, jenž na otázku „Proti čemu vlastně rebeluješ?“ dává fantastickou odpověď, platnou pro celé následující dekády – „Co nabídneš?“ Tehdy konečně vyrůstá nehrdinský hrdina, vnitřně rozervaná osobnost, která se po svém osvobozuje od zkostnatělých společenských pravidel a touží po volnosti. Film Divoch je sledem drobných anekdotických epizod, soutředěných na konflikt dvou soupeřících motorkářských gangů s místními burany. Výtržnosti narůstají a ve finále dochází ke smrtelné nehodě, kterou ovšem zavinil jeden z horlivých obhájců pořádku. Tématem nebyla kriminalita mládeže, ale mládež zbavená ideálů a cílů, která nevěděla, jak mobilizovat svůj potenciál. Film nepoukazoval pouze na motorkářské chuligány, ale též obchodníky a policisty, kteří jsou svým nadřazeným postavením sami zdrojem nebezpečí. Původním záměrem bylo ukázat, že reagovat na násilí násilím nevede k úspěchu, že něco shnilého je v celém uspořádání společnosti, která produkuje mládež, jejíž rebelii potom není s to pochopit.


S uvolňováním cenzury se postupně ve filmech tohoto žánru zobrazují poměrně otevřeně sexuální či drogové scény a příběhy. Často na psychologicky prostých, až vrahounsky primitivních rolích rebelů. Většinou jsou zde naivně vyjadřovány naděje alternativní kultury. Vlastně až romantizující drogověmotorkářskou baladu Easy Rider (1969) lze označit jako výsostně tvůrčí a poetickou revoltu proti stávajícímu establishmentu. Psychologie snímku nesleduje jenom příběh dvou motorkářů – drogových kurýrů na cestě přes Státy, dává do kontextu celou „novou“ kulturu „jiné“ společnosti. Rockery, hippies i připosranost vyšší střední vrstvy (ve skvělé postavě vyplašeného a věčně opilého právníka Jacka Nicholsona, který na „to“ dojede). Kritici v souvislosti s Easy Riderem mluvili o fascinaci smrtí a utrpením a o poetické vizi anarchistické touhy po svobodě, které je člověk tragicky neschopen dosáhnout. Bylo to ale i o penězích a nečisté práci motorkářů, převážejících v nádržích svých Harleyů kokain. Bylo to o realitě. Easy Rider není kladným existenciálním východiskem z frustrace moderní společnosti – koneckonců hlavní hrdinové na své chování tragicky doplatí... Je ale konečně obrazem i „jiné“ společnosti.

Nová cesta za svobodou K důležitým filmům, jež se úspěšně pokusily o průnik do příčin rebelií té doby patří i psychologicko-filozofický příběh F. F. Coppoly Lidé deště (1969). Road-movie, jehož hrdinkou je těhotná Natalie (Shirley Knightová), která bez varování opustí manžela a vydá se autem na cestu po Spojených státech. Její pouť za iluzorní svobodou provázejí v konečném zúčtování tragická setkání se dvěma muži – osamělým stopařem a hrubiánským policistou. Na bolestnou otázku své

„Kam jedu? Sjíždím z hor. Jedu celý den. V horku, jen v košili jako poutník, bos. Mám jen svoje blues. Dál přes hory musím pokračovat. Šestnáct hodin v kuse ruce na volantu. Nahoru a dolů. Šplhám se po úbočích. Jedu a jedu a jedu. Chci být jako ten pták na nebi. Jen kroužit nad vším jako ten podivný svobodný černý pták.“ Jim Morrison ve filmu HWY: An American Pastoral

The Wild One matky, proč odjíždí, Natálie odpoví: „Nevím. Chci být jinde. Zkusit žít jinak. Aspoň minutu, den, pár hodin, týden… Nevím. Chci to zkusit.“ Stopař, mentálně infantilní vyděděný prosťáček, pak vysvětluje Natálii v autě, kdo jsou to ti „lidé deště“ – „Lidé deště jsou z kapek. A když pláčou, tak úplně zmizí, protože sami sebe vypláčou. Vypadají jako obyčejní lidé.“ Příběh klade symbolickou otázku hrdinčiny schopnosti přejímat odpovědnost za život druhého člověka, kdy Natálie proti své vůli začíná projevovat mateřské city k člověku, kterého vůbec nezná. A na konci melodramatu je stejně podivná a obyčejná smrt. Koncem šedesátých let procházela Amerika, a vlastně celý svět společenským i politickým převratem, jaký neměl v poválečných časech obdoby. Hnutí proti válce ve Vietnamu či boj o lidská práva měly napravit trhliny mezi rétorikou a realitou. Vzdor vší naivitě se mladí lidé bouřili proti blahobytu, proti nastolenému řádu a rozdělení společnosti. Jejich cíle směřovaly spíše k idealismu než k materialismu a zájmy byly bytostně citové než politické. Tehdejší rocková a drogová subkultura dávala tvůrcům nové impulsy. Vzniklo množství pozoruhodných snímků o „nové cestě za svobodou“, které zde nelze ani zčásti obsáhnout. Namátkou - Antonioniho Zabriskie Point (1969) poznamenaný dobovým ovzduším revoltující studentské mládeže. Americká kritika i diváci chápali f ilm jako „protiamerický“ a okázale jej bojkotovali. Teprve později byla doceněna poetičnost jeho sekvencí, z nichž některé (zvláště závěrečná scéna výbuchu ve vile) vešly do dějin filmu. Formanovy Taking Off (1971) či slavný oscarový Hair (1979) exponující na pozadí studentské revolty a lásky válku ve Vietnamu. Na vlně

anarchistického humoru nesené road-movie Arthura Penna Alice´s Restaurant (Aliciina restaurace, 1969) – tragikomická balada o osudu protestní hippie komuny, kterou založilo několik přátel v opuštěném kostele. Hlavní hrdina Arlo v podání folkové legendy Woody Guthrieho, jemuž nesedí univerzitní život, se úspěšně vyhýbá vojenské službě ve Vietnamu, k čemuž mu napomáhají trable s policejními byrokraty. Film vtipně karikuje vojenskou i policejní mašinérii, ale starý americký sen o svobodě je vylíčen s jemně sebeironizujícím nadhledem. Neobyčejně syrově působí psychologické drama Scarecrow (Strašák, 1973) režiséra Jerryho Schatzberga o dvou ztracencích, kteří spolu prožívají během pouti z Kalifornie do Pittsburghu a Detroitu nejrůznější dobrodružství, ale téma rozporu rebelsky nekonvenčního života a silné lidské touhy po zajištěné existenci zůstává u tohoto ceněného filmu pouze nastíněno. V načatém díle jako by pokračoval třeba i Jim Jarmusch. Jeho film Podivnější než ráj (1984) se podobá blikající laterně magice, v níž se střídají černobílé záběry s temnými pauzami. V tom střídání světla a tmy Jarmusch zachycuje skrytý, vnitřní rytmus života lidí, kteří vrávorají jeho příběhem. Je to život přetržitý, složený z nanicovatých polorozhovorů, půlsetkání, groteskních nedorozumění, z bezcílných a neúspěšných pokusů „někam odjet“. Ta nasvícená prázdnota, nuda či apatie ve tmě nebezpečně pracuje a začne být dotěrně osobní. Je v ní pravda o naší vlastní zbloudilosti. Skončit můžeme stejně jako jsme začali – s Kerouacovým Na cestě: „Najednou jsme oba viděli před sebou celou zemi jako ústřici, která jen čeká na rozlousknutí – a hele! je tam! Ta perla tam je!“

11


Autorka: Julie Tesařová

Životopis hraniční čáry Většina z nás vnímá existenci hranic, jen když je překračujeme. Říká se, že žijeme v době, kdy hranice mizí, a bereme to jako fakt. Opak je ale pravdou. Tohle je naše Na začátku devadesátých let minulého století významný francouzský geograf Michel Foucher vypočetl, že veškeré mezistátní hranice na Zemi by dohromady měřily zhruba 226 000 kilometrů. Během dalších osmi let toto číslo narostlo o více než dalších 25 000 kilometrů hraničních linií. Hranice nemizí, ale přibývají a neustále se mění. Historie se neodehrává ve vzduchoprázdnu a hranice jsou i přežívajícími svědky uplynulého dění. Většina dnes existujících hranic byla někdy v historii frontovou linií a některé jí jsou doposud. Příkladem mohou být nejstřeženější hranice na světě – mezi Jižní Koreou a KLDR. Hranice Izraele jsou místem dennodenních bojů. Každý metr hranice vedoucí neúrodnou, vyschlou krajinou mezi Etiopií a Eritreou, která se od ní v roce 1993 oddělila, stál za několik málo let nespočet lidských životů. Přesto lze většinu hranic víceméně bez problémů přecházet za splnění určitých podmínek jako je třeba platný cestovní pas, celní předpisy a popřípadě vízum. Vyhrocená konfrontace obvykle není na pořadu dne. Nicméně taková otevřenost hranic, jaká panuje mezi evropskými státy, jež jsou součástí schengenského prostoru, je stále výjimečná. Kde hledat prvopočátek hranic? I některé druhy zvířat si nárokují vlastní teritoria a jejich hranice si pečlivě střeží. Překročení některé z těchto neviditelných hranic vetřelcem stejného druhu vnímají jako akt invaze, na který je třeba reagovat. Lidské společenství funguje na podobném principu. Narušení své hranice vnímá jako bezprostřední ohrožení. Hranice jsou jedním z důležitých symbolů celku a zdrojů identity jeho příslušníků. Na jejich případné změny reagují obvykle velmi emotivně. Silný může být vztah i k již dávno neexistujícím hranicím, které zůstávají součástí národního vědomí. Takové pocity ssebou nesou nebezpečí nacionalistických vášní. Příklad srbského vůdce Miloševiče a úspěchu jeho populistické strategie, založené na probuzení snů o „Velkém Srbsku“ v jeho nejširších historických hranicích bez ohledu na současnou realitu, je v tomto ohledu více než varující.

Vymítání cizích ďáblů Přes potřebu „vymezit teritorium“ dlouho neexistovaly hranice v podobě jasně zakreslitel-

12

ných čar. Hranice byly spíše pružné, měnily se podle momentálního dosahu moci, a to zejména vojenské, jíž disponoval konkrétní státní útvar. Celistvá, jasně definovaná linie to byla zřídkakdy. Mnohem jasnější bývaly hranice, kterými si jednotliví vlastnící půdy na nejnižší úrovni vytyčovaly své majetky, například vprostřed polí. Čím méně byla oblast kultivována člověkem, tím méně jednoznačný charakter měla hranice, jež jí procházela. V některých starověkých říších sice náznaky hranic najdeme, například systém římských „limes“, mezi nimiž je nejznámější Hadriánův val napříč Velkou Británií. V Asii se dodnes zachovala proslulá Velká čínská zeď. Nicméně tehdy spíše než aby byly vyznačením hranic mezi rovnocennými sousedy, měly tyto stavby především obranný charakter a označovaly konec známého světa. Kartografové staré Číny považovali za střed světa Zakázané město uvnitř Pekingu, ten v jejich představách obklopovala ostatní Čína ve tvaru čtverce a vše mimo něj bylo označeno jako „cizí ďáblové“. Nejen mnohé vnitrozemské africké říše dlouhá staletí existovaly ve velmi proměnlivých prostorových útvarech, ve kterých bylo jasně dáno pouze vlastní centrum. Pokud neměly silného souseda, necítily potřebu se vůči němu vyme-

zit hranicí. Ani ve středověké Evropě nebyla situace o mnoho jasnější. Nesčetná panství, pouze přibližné hraniční oblasti a překrývající se nároky a lenní vazby různých vládců nebyly žádnou výjimkou. Situace se rychle měnila dle vývoje poměrů sil jednotlivých sousedů a výhodnosti těch kterých spojenectví. Důsledkem faktu, že dlouhou dobu byla naprostá většina hranic spíše než jednoduchou čárou nejasnou oblastí, kde se stýkala jednotlivá panství, jsou i některé současné evropské hranice, jdoucí i skrze města a vesnice. Takové najdeme třeba v Lotrinsku na pomezí Francie a Německa, další uvnitř francouzsko-švýcarských měst jako je Basilej. Extrémním příkladem je nizozemská obec Baarle-Nassau, na jejímž území se nachází 38 belgických enkláv, které tvoří město BaarleHertog. Přitom uvnitř některých z těchto belgických enkláv existují další miniaturní enklávy nizozemské. Státní hranice tak procházejí často napříč budovami a zahradami.

Opona železná i kaktusová Smlouva mezi Francií a Rakouskem z roku 1769 týkající se nizozemských hranic je zřejmě prvním historickým dokumentem, který definuje hranici jako souvislou linii, jež vymezuje hranici výkonu moci panovníků obou zemí. Všeobecně


jsou ale takto chápané hranice, tedy celistvé čáry přesně limitující jeden státní celek a výkon jeho suverenity, novodobou záležitostí. Až ve 20. století se problematika hranic začala pojímat mnohem soustavněji. Zejména po první světové válce v Evropě začaly být horečně vytyčovány, měřeny a co nejpřesněji zakreslovány. A v této situaci se zákonitě objevila i řada hraničních sporů. Prvorepublikové Československo může sloužit jako výborný příklad. Maďarsko-slovenskou hranici bylo třeba vymyslet úplně, neboť nikdy předtím neexistovala. Pocit, že důstojní páni s kružítky a pravítky byli méně shovívaví k bývalé uherské mocnosti, zůstává v mnoha Maďarech dodnes. Zařazení Uherska do táboru poražených spolu s Rakouskem a Německem pro ně znamenalo sníženou možnost protestovat. Mezi nově vzniklým Československem a obnoveným Polskem byla využita možnost lidového plebiscitu. Ač se zdá jako řešení nejlepší, v konečném důsledku stejně zanechá značnou část obyvatelstva roztrpčenou. Někdy bylo rozhodnuto použít historickou hranici a obnovit její platnost, jako v případě středověké hranice Zemí koruny české. Přesun polských hranic na Odru a Nisu po druhé světové válce pak představuje další xx mimořádnou událost v dějinách moderní tvorby hranic. Přes zisk území odebraného Německu, jež mělo kompenzovat území, které se přisvojil Sovětský svaz, je ztráta Lvova a dalších oblastí důležitých pro vlastní identitu pro mnohé Poláky stále velmi emocionální záležitostí. Nový význam získaly hranice ve studené válce – kromě mezistátních hranic vedla Evropou jakási „nadhranice“ v podobě železné opony mezi západním a východním blokem. V jednom případě přetínala dokonce velkoměsto: berlínská zeď se stala rovněž vyjádřením vážnosti konfliktu a její zboření roku 1989 představovalo symbol jeho konce. Pověstná „železná opona“ byla rovněž svého druhu frontou, byť ne frontou klasické války, a i ona měla své oběti. Studená válka měla také své paradoxy, z nichž jeden přetrvává až dosud: základna USA na komunistické Kubě. Základny

Guantanámo, umístěné na základě smlouvy s předkomunistickým režimem, se chtěl Fidel Castro pochopitelně zbavit. Když neuspěl, nechal ji nejprve obehnat neproniknutelným pásmem kaktusů (tzv. „kaktusovou oponou“) a později nařídil pásmo kolem ní pro jistotu také zaminovat.

Podle koloniálního pravítka Více než čtyři pětiny celkové délky hranic se rozkládá v třetím světě. Valná většina z nich byla vytvořena koloniálními mocnostmi bez ohledu na místní obyvatelstvo. Hranice většiny blízkovýchodních zemí uměle vytvořili kartografové vítězů první světové války. Ti si rozdělili „Arábii“, navzdory vůli jejích obyvatel, kteří mimochodem bojovali jako jejich spojenci za příslib nezávislosti a sjednocení, na tzv. mandátní území, z nichž se po druhé světové válce staly nezávislé státy. Výsledkem je například dnešní Irák – od stolu vytvořené hranice „uvěznily“ uvnitř jednoho umělého celku tři těžko smiřitelné skupiny, Kurdy, šíity a sunnity. Následky jsou zřejmé, obzvláště v současné době. Extrémním příkladem tzv. „ syndromu kancelářské hranice“ je Afrika. Hranice narýsované podle pravítka nebo kopírující například řeku jdou často napříč tradičními kmenovými územími. Většina z nich byla totiž ustanovena „od zeleného stolu“ dohodami mezi příslušnými koloniálními velmocemi. A jak postupně kolonie dosahovaly nezávislosti, stávaly se tyto hranice státními. Jejich někdejší tvůrci ale pramálo brali ohledy na etnické, kulturní a jazykové skupiny, jež vnucené hranice rozdělily. A ještě hůře – někdy tyto hranice „uzavřely“ do jednoho celku etnika zcela odlišná, rozdílná a často i k sobě nepřátelská. Po odchodu mocnosti, která jim byla vládcem, soudcem i rozhodčím, se tyto hranice staly příčinou mnoha vnitropolitických i mezistátních konfliktů, často velmi krvavých. Paradoxně tak dochází k situacím, kdy jsou tyto zděděné hranice v některých případech větším zdrojem vnitrostátních problémů než mezinárodních konfliktů. V tu chvíli se „skořápka“ státu mění v jakési hradby, v nichž jsou

uvězněni lidé, kteří jsou spolu jen stěží schopni žít, komunikovat, natož dohromady spravovat stát a vytvářet jakousi společnou identitu. Koloniální hranice znamenají nelehké dědictví, kterého se nelze jen tak zříci. Přes stávající problémy lze asi těžko takovéto necitlivé hranice zrušit, protože chaos, k němuž by došlo, by byl neúnosný. Proto také Organizace africké jednoty přijala kvůli obavám ze separatismu usnesení o neměnnosti hranic. Jedinou výjimkou je dosud Eritrea a výsledkem jejího oddělení od Etiopie je v současné době 70 000 mrtvých. Přestože hranice v podobě přímky v Evropě nenajdeme, více než polovina současných evropských hranic vznikla v posledních padesáti letech. Schengenský prostor se sice rozšiřuje a hranice uvnitř celé Evropské unie obecně oslabují. Přesto i v rámci něj existují Baskové a Katalánci, kteří se dosud nesmířili s rozpůlením svých území Španělskem a Francií. Mimo Evropskou unii je situace ještě složitější. Na Balkáně řada „horkých“ hranic vyžaduje přítomnost vojenských sil, například čerstvá hranice Kosova se Srbskem. Postsovětskou republiku Moldavsko, jež přímo sousedí s Evropskou unií, rozděluje nikým neuznaná, přesto plně funkční hranice na řece Dněstr, za níž se rozkládá separatistická Podněsterská republika, víceméně ovládaná i střežená bývalou posádkou Rudé armády. Také v Evropě rozpadem Jugoslávie, Sovětského svazu i Československa celková délka hranic narostla. Pokud zmizela konfliktní linie mezi dvěma ideologickými bloky, vznikly nové, např. mezi pobaltskými státy a Ruskem. Ani Evropa není prosta problematických hranic a problémů s hranicemi. A pokud budeme považovat za součást Evropy Kavkaz, jejich počet dále prudce naroste. Svět bez hranic zkrátka není na pořadu dne. Rozdíl mezi krvavými hranicemi a hranicemi prostupnými nám spíše ukazuje, že záleží především na tom, jak se naučíme hranice zvládat – a také jak moc dokážeme poručit hranicím v naší vlastní hlavě, našim předsudkům. Autorka je politoložka.

13



Tanec slunce - místo počátku „Když legendy umírají, umírají sny. Když skončí sny, neexistuje už velikost.“ Sedící býk

Obřadní konstrukce, na kterou se bojovníci v průběhu tance zavěšují, dokazujíc tak své pohrdání bolestí. Po chodníku si to šněruje značně upravený Indián. V ruce drží hnědý papírový pytlík a z něj kouká hrdlo lahve levného bourbonu. Když Indián upadne, chodci ho bez zájmu překračují. Tady v Minneapolis jsou na podobné scény zvyklí.

AIM znamená cíl Auto před nízkým domkem má poznávací značku AIM ONE. Jezdí v něm Clyde Bellecourt, vůdce největší indiánské politické organizace American Indian Movement – Hnutí amerických Indiánů. AIM znamená v angličtině cíl, úmysl. A cíle téhle organizace se sídlem v Minneapolis nejsou malé. Její ideologie je jednoduchá – Amerika patří Indiánům. Alespoň většina Ameriky. Clyde nás rozesadí kolem stolu a v mističce z alobalu zapálí posvátnou rostlinu sage. Před začátkem rozhovoru je potřeba se jejím kouřem očistit. Pak nám ukáže několik fotografií z protestních akcí pořádaných AIM. Na většině z nich jsou ostré střety s policií. Napadá nás srovnání s proslulou černošskou militantní organizací Černých panterů. Clyde toto srovnání odmítá jen zčásti. „My jsme silnější. Nás vláda nemůže zničit jako pantery!“ Potom se omlouvá – za pár dní začíná v Pipestone největší náboženská slavnost Sundance neboli Tanec slunce, a on musí dohlédnout na přípravu slavnostního teepee. Předává nás svému bratrovi Vernonovi. Nejsme nespokojeni. Clyde je vůdce hnutí, ale jak již víme, Vernon je jeho mozek. Vernona Sundance příliš nezajímá. Jeho zajímá politika. Dokonce byl před časem v Lybii u Kaddáfího,

14

který ho vyznamenal za boj proti americkému imperialismu. Když se dozví, že jsme z Česka a chceme ho nafilmovat do našeho dokumentu o Indiánech, s omluvou se jde převléci z bělošského civilu do tradičních indiánských šatů. Potom s patosem táborového řečníka předčítá manifest AIM. Padají slova jako bílí otrokáři nebo pirát Kolumbus. Žádá dodržení všech smluv, které Indiáni s bělochy v historii uzavřeli, především navrácení půdy. „90% nerostného bohatství USA je na indiánské půdě,“ vysvětluje. Konečně balíme kameru a jdeme se rozloučit s Clydem. Nacházíme ho v jakési velké garáži připomínající hangár, kde na podlaze právě několik mladých Indiánů dokončuje malbu slavnostního obřadního tee-pee. I takto nepostavené vypadá nádherně. Clyde je potěšen naším zájmem a zve nás na Sundance. Dokonce nám dovoluje alespoň přípravy v Pipestone natáčet. Lapáme po dechu. Pokud víme, to se ještě nikomu nepodařilo.

Vyndej starou indiánskou dýmku míru… Pipestone znamená dýmkový kámen (nerost catlinit nese jméno po cestovateli a malíři George Catlinovi, jenž jej v první polovině 19. století jako první popsal). Tento název dostalo městečko v jihozápadním cípu Minnesoty podle narůžovělé skály, nedaleko které vyrostlo. Tato skála je totiž nejposvátnějším místem Indiánů. Sem se sjížděli z dalekých prérií pro hlavičky kalumetů. Bylo to místo usmíření nepřátelských kmenů a sídlo boha Skály, Všemohoucího Otce

Inyana. Běloši jej dříve nazývali Území míru. A tady také Siouxové neboli Dakotové obnovili tradici největšího a nejmocnějšího náboženského svátku – Tance slunce, Sundance. Přestože se USA považují za kolébku demokracie, Indiáni se z ní nemohli příliš těšit. Až do druhé světové války totiž zákon zakazoval jakékoli tradiční indiánské slavnosti a rituály. Na konci čtyřicátých let byly povoleny pow wow, což jsou ale spíše společenské sešlosti. Tanec slunce byl obnoven (povolen americkou administrativou) teprve v posledních desetiletích (roku 1974), a ani dnes na něj úřady nepohlížejí zrovna s důvěrou. Koneckonců není divu – byl to právě Tanec slunce, na kterém shromáždil velký lakotský medicinman Tatanka Yotanka neboli Sedící býk v roce 1876 bojovníky, kteří pak o několik dní později uštědřili legendární drtivou porážku Sedmé kavalerii generála Custera u Little Big Hornu. Tanec slunce symbolizuje znovuzrození. Trvá čtyři dny, u některých kmenů dokonce sedm. Během této doby tanečníci nesmí jíst, ani pít, ani spát. Noc před obřadem se tanečníci – bojovníci a noví kandidáti Tance slunce očišťují ve sweat lodge, potních chýších. Na začátku obřadu jim medicinman do kůže na prsou vetkne orlí dráp, jelení kůstku či malý dřevěný špalík, jenž je pak koženým řemenem spojen s posvátným stromem uprostřed obřadního prostoru. Okolo posvátného stromu tanečníci celé čtyři dny tančí obráceni tělem ke slunci. Přijímají sílu od boha Slunce, jsou propojeni se světem duší


svých předků a s „Nejvyšším“, s Wakan Tankou. Čtvrtý den se tanečníci od stromu doslova „odervou“ – se silou symbolicky načerpanou od stromu a zcela očištěni vstupují do nového života. Tance se smí účastnit pouze zasloužilí bojovníci, kteří jsou poté, co tuto mučivou proceduru podstoupí, náležitě hrdí na jizvy

Chtěl jsem zákaz přestoupit a tajně z dálky nahrát táhlou úvodní píseň obřadu. Dopadl jsem katastrofálně. Přístroj prostě přestal fungovat a ani technici od SONY nedokázali později v Mnichově zjistit, co se s ním vlastně stalo. Disketa, na které jsme měli nenahraditelné rozhovory, musela až do Japonska, kde z ní technici vytáhli po

Významní kmenoví tanečníci se i dnes těší velké úctě a autoritě. v prsou. Obřad obsahuje mnoho tajných ceremonií a ritů, je tedy jasné, že běloši jsou připuštěni jen výjimečně, a už vůbec není myslitelné, aby zde někdo fotografoval či dokonce filmoval.

Šamanská kouzla a hamburgry Přestože jsme měli povoleno nafilmovat alespoň přípravy obřadu, nebylo to tak jednoduché. Celé široké okolí, více než na dohled, bylo střeženo hlídkami s vysílačkami a zbraněmi u pasu. Již u vchodu do areálu nás prohlédla indiánská hlídka, a přes Clydovo povolení striktně trvala na tom, že s foťáky a kamerou dovnitř nesmíme. Teprve na Clydovu osobní intervenci nás vpustili dovnitř. Ale i tak jsme se setkávali s velmi odmítavými reakcemi. Když se jedna Indiánka dozvěděla, že opravdu smíme v areálu filmovat, s bědným smutkem ve tváři si povzdechla, že ji z toho bolí duše. Mnoho dalších přítomných Indiánů nás zase obviňovalo, že jsme od FBI, a teprve když z naší angličtiny pochopili, že jsme opravdu z daleké Evropy, alespoň trochu se uklidnili. Jenom nás stále upozorňovali, že po začátku obřadu se opravdu už nic natáčet nesmí. Jak jsme brzy zjistili, toho se bát nemuseli. Místo, na kterém Indiáni konají své obřady již prý „tisíce a tisíce let“, se umělo bránit samo. V okamžiku, kdy jsme dostali zákaz dále filmovat, naše drahá technika přestala poslouchat. Kameře vysadil motor, fotoaparátu zase zaostřování. A to jsme s filmováním a focením chtěli už opravdu přestat! Nejhůře však dopadl zvukový minidisk.

několika měsících komplikovaných rekonstrukcí vydal alespoň předešlé záznamy. Nemusím ani připomínat, že nahrávka z Tance slunce na nich nebyla. Kamera i foťák začaly fungovat hned jak jsme z areálu vyjeli. Nejsem pověrčivý, ale v těchto okamžicích mne obházela posvátná hrůza. Se západní technikou si indiánští šamani prostě dokážou poradit. Koneckonců, tahle technika už hraje roli i při takovéto tradiční duchovní slavnosti. Indiánské hlídky, které objížděly auty široké okolí, aby nikdo nemohl z prérijních pahrbků přihlížet obřadu, se domlouvaly krátkovlnnými vysílačkami, v táboře samém stály kousek od slavnostních tee-pee karavany a plastikové chemické kadibudky. A když jsme se večer šli podívat do improvizované kuchyně, jaké speciální jídlo si jako poslední dají tanečníci před začátkem obřadu, utrpěli jsme menší šok. Na roštu na otevřeném ohni si opékali – hamburgry. Amerika.

Maturitní předměty: Casino management a Black Jack „Proboha, proč vás zajímaj´ právě americký Indiáni?,“ ptá se zděšeně pingl v malé pizzerii na samé hranici indiánské rezervace Mille Lacs v Minnesotě, když se zmíníme, že jedeme natáčet slavnost pow wow. Není to poprvé, co slyšíme podobnou otázku. I ostatní návštěvníci na nás koukají poněkud nedůvěřivě, myslí si, že si buď vymýšlíme, nebo jsme pošuci. Vysvětlovat, že jsme si celé dětství hráli na hrdé váleč-

níky z prérie a že nás moc zajímá, co z téhle romantiky zůstalo, nemá evidentně cenu. Tady je Amerika. Před pizzerií stojí dvoumetrová dřevěná kopie sochy svobody a o kus dál vlaje na stožáru před ošumělým domečkem ohromná vlajka Spojených států. V téhle Americe jsou Indiáni nepatřiční. Tvoří sice nepatrné procento

foto: archiv a petr procházka

obyvatelstva, ale zato téměř z poloviny zaplňují věznice. Ničí je především alkohol, nejúčinnější zbraň bílého muže. Ale pomalu se učí. Vědí, jak přežít alespoň ve svých rezervacích, kde stále dávají přednost životu v téměř nedotčené přírodě. Kousek za hranicí rezervace Mille Lacs projíždíme kolem velkého kasina. Parkoviště je plné aut snad ze všech států Unie. Vlády některých rezervací totiž využily své určité autonomie a začaly dělat to, co se na bělošském území nesmí – stavět kasina. Dokonce první střední škola, kterou jako zárodek vlastního indiánského školství postavila AIM, vyučuje takovým speciálním oborům, jako je Black Jack nebo casino management. A bílí mužové jezdí do rezervací nechat tam v kartách, u rulety či v hracích automatech své těžce vydělané dolary. Z milionových výdělků pak indiánské „vlády“ dotují rozvoj svých rezervací. V Mille Lacs prý ještě před pár lety měli 80% nezaměstnanost. Dnes tyto problémy nemají. Postavili si školy, vodárnu, rezervaci protkali moderní sítí silnic a pořád ještě dost zbývá. Začali tedy od bělochů skupovat půdu kolem rezervace… Bojují proti bělochům jejich vlastní zbraní – s využitím jejich zákonů. Ojibwejové, kteří v rezervaci bydlí, mají auta a televize, ale nechtějí žít jako bílí. Chtějí žít po svém, ale naučili se proti bílým bojovat jejich zbraněmi. Indián se pomalu zdvihl a cílevědomě zamířil k nejbližší lavičce. Blíží se večer a je nutno si najít místo na spaní. Ohnivé vody je ještě dost.

15


Autorka: Hana Urbanová

Evropa bez střechy nad

Je lepší být bezdomovcem ve Finsku nebo v Půjdete-li do supermarketu ve čtvrti Chamartín, jedné z „lepších adres“ ve španělském Madridu, může se vám stát, že vás u vchodu uvítá milým úsměvem bezzubých dásní asi padesátiletý Jesus. Jesus spolu s dalšími „kolegy“ žije v parku poblíž supermarketu. Den tráví v jeho blízkosti, často plní funkci jakéhosi vrátného, který zdraví zákazníky či jim pomůže vyvézt přeplněný vozík k autu. Večer si Jesus (jméno znamenající v překladu Ježíš sice pomalu vychází z módy, přesto je ve Španělsku stále poměrně časté) v supermarketu vyzvedne toho dne neprodanou zeleninu, ovoce a pečivo a odebere se do parku povečeřet. Na první pohled se zdá, že žije poměrně spokojeným životem. I ostatní lidé na něj vesměs reagují pozitivně, někteří mu za drobnou službu dají pár centů, jiní se na oplátku alespoň usmějí. Proč se s takovýmto poklidným soužitím „běžných“ občanů a bezdomovců většinou nesetkáme v jiných městech Evropy?

Otevřená náruč venkova Ve Španělsku žije podle přibližných odhadů kolem 250 000 lidí bez střechy nad hlavou. Pře-

16

sto jich v Madridu mnoho nepotkáte – poslední výzkum zjistil počet 1444 lidí, což je ve srovnání s co do počtu obyvatel podstatně menší Prahou, kde se počet bezdomovců odhaduje na nejméně 2000, překvapivě málo. Důvodem může být poměrně snadná dostupnost dobře fungujících sociálních služeb (nejvíce se v oblasti práce s lidmi na sociálním okraji angažují křesťanské organizace, které mají v katolickém Španělsku silnou tradici), které dostanou lidi z ulic do zařízení sociální péče. Zásadním důvodem ale může být i fakt, že na španělském venkově se lidem bez přístřeší žije lépe než ve velkých městech. I když se teploty mohou v zimě pohybovat kolem bodu mrazu, klima je pro život venku daleko příhodnější než jinde v Evropě. Mnoho lidí bez přístřeší se stahuje na jih do Andalusie, kde žije z darů lidí či ze zbytků před supermarkety ať už osaměle, nebo v komunitách podobných hippie vesnič-

kám z šedesátých let. Příkladem mohou být známé „jeskyně“ v blízkosti Granady. Jedná se o často velmi dobře vybavené přístřešky, které si budoucí obyvatelé vyhloubí v kopci nad městem. Problém bezdomovectví se tedy ve Španělsku částečně řeší sám, ačkoli tato země nemá žádnou ucelenou koncepci, jak se snažit lidi bez přístřeší začlenit do společnosti. I tato poměrně idylická situace se však může brzy změnit – s mohutnou vlnou emigrantů ze zemí bývalého východního bloku roste počet cizinců (především Rumunů a Poláků) bez přístřeší.

Homeless jejího veličenstva Ne všechny země jsou však geograficky tak obdařeny, aby mohly spoléhat na španělský příklad. Přesto se v některých z nich daří řešit problém bezdomovectví lépe, v jiných hůře. Česká republika, kde před rokem 1989 tento


hlavou

bezdomovectvím, např. mladými lidmi, kteří opouštějí ústavní péči nebo lidé odcházející z vězení či nemocnic. To je jistě velmi účinná forma prevence, která brání tomu, aby se lidé na ulici dostali. Velká Británie se však nesoustřeďují pouze na prevenci bezdomovectví, ale i na podporu lidí, kteří už se na ulici ocitli. Důraz je v poslední době kladen především na výstavbu sociálního bydlení a vymezení cílových skupin, pro které je určeno.

Severské mosty mezi lidmi

ve Španělsku? problém oficiálně vůbec neexistoval a osoby na sociálním okraji končily ve věznicích či psychiatrických ústavech, je za západními zeměmi v mnohém pozadu. Proto by se především Praha, kde dlouhodobě žije nejvíce bezdomovců, měla snažit poučit z chyb a naopak napodobovat příklady, které se jinde v Evropě osvědčily. K tomu jí může pomoci organizace European Federation of National Organisations working with homeless – FEANTSA (Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci), která slouží mimo jiné k výměně dobré praxe řešení problematiky bezdomovectví mezi zeměmi EU. Příkladem poměrně úspěšného přístupu k celé problematice může být bez pochyb Velká Británie. Jako jediná z evropských zemí ukládá zákonnou odpovědnost za problematiku bezdomovectví v Zákoně o bydlení (Housing Act), který byl přijat v již v roce 1977. Vedle této zákonné úpravy existuje mnoho koncepcí prevence bezdomovectví na státní i nestátní úrovni. Jednou z oblastí, na něž se koncepce zaměřují, je předcházení soudnímu vystěhování pomocí finančního poradenství, spolupráce s majiteli domu apod. Další oblastí je sociální práce s cílovými skupinami ohroženými

Výstavba sociálního bydlení je jednou z efektivních cest, jak snížit počet lidí bez přístřeší a zároveň přispět k jejich integraci zpět do společnosti i co se dalších sociálních návyků týče. Zřejmě největšího úspěchu dosáhlo v tomto směru Finsko. Od roku 1987, který byl označen jako Mezinárodní rok příbytků pro lidi bez domova (International Year of Shelter for the Homeless), do konce minulého století zde počet bezdomovců klesl z 18 000 na pouhou polovinu a to především díky tomu, že vláda přijala mnohastupňový program boje s bezdomovectvím, který zahrnoval kromě výstavby sociálního bydlení i vybudování sítě nízkoprahových sociálních a zdravotnických služeb. Dalším zajímavým konceptem, jehož idea vzešla z Finska, je tzv. Noc pro bezdomovce (Night for the Homeless), která se snaží budovat mosty mezi „běžnou“ populací a bezdomovci. K této akci, která většinou probíhá 17. října, se v poslední době připojily i organizace z České republiky. Avšak ani situace ve Finsku není v současné době bezproblémová. Většina Finů žije v bytech či domech, které sami vlastní. Ceny za pronájem, především v okolí Helsinek, kde se pohybuje většina lidí bez domova, dosahují velmi vysokých částek, které si lidé z ulice nemohou dovolit platit. Stávají se tedy zcela závislými na státu a jeho podpoře výstavby sociálního bydlení. V tomto směru jde tedy i ve Finsku spíše o příslovečné hašení požáru než o efektivní preventivní opatření bytové politiky.

Budeme opakovat chyby? Země, kterým se daří problematiku bezdomovectví nejúspěšněji řešit, mají jiný přístup než vynakládat prostředky zejména na represivní opatření. Postupují spíše cestou opatření předcházejících tomu, aby se lidé na ulici ocitali, či se snaží o zlepšení životní situace lidí bez domova (budování sociálního bydlení a dostupné sítě sociální a zdravotní péče). Již mnohokrát v historii se potvrdilo, že represe, kterou nedoprovází preventivní a osvětová opatření, není řešením žádného sociálního problému. Stačí podívat se na příklad prohibice, která ani ve třicátých letech v USA ani ve Švédsku v sedmdesátých letech nijak nepomohla s řešením problému alkoholismu.

Přesto se však nový Akční plán řešení problematiky bezdomovectví pražského magistrátu vydává směrem represe. Vychází vstříc spíše „běžným“ Pražanům, kteří v něm citovaném průzkumu berou bezdomovce jako obtíž, než aby se snažil pomoci lidem, kteří se často ne vlastní vinou ocitli na sociálním dně. Pokud se naplní obavy odborníků, kteří akční plán kritizují, dojde spíše k tomu, že se bezdomovci ve strachu z represí stáhnou z míst, která jsou přístupná terénním pracovníkům, do míst méně dostupných a tedy i hůře kontrolovatelných. „Problém“ tedy sice nebude tolik na očích, pod pokličkou však bude narůstat. A to se netýká jen řešení problematiky bezdomovectví. Prvního července letošního roku začala platit vyhláška, která penalizuje pití alkoholu na veřejnosti, odhazování cigaretových nedopalků či venčení psů bez vodítka. I v tomto případě přichází na mysl otázka: Nebylo by v konečném důsledku efektivnější investovat spíše do úklidové služby či – v případě alkoholu – do osvětových či sociálních programů? Jistě je jednodušší „nepohodlné chování“ schovat z dosahu zraku „spořádaných občanů“ a turistů. Nevydáváme se tak ale na cestu, která například ve Spojených státech vedla k tomu, že tři čtvrtiny jinak úhledného a zeleného hlavního města Washington jsou pro běžné občany z bezpečnostního hlediska v podstatě nepřístupné, protože zde žijí „ti nepřizpůsobiví“? A nemusíme chodit ani za oceán – stačí vzpomenou na hořící Paříž z podzimu roku 2005. Ano, i tady stáli za nepokoji lidé ze sociálního dna. Otázkou ale zůstává, zda by situace došla tak daleko, kdyby nežili v sociálně izolovaných ghettech, které sociolog Zigmund Bauman nazývá „roustoucími oblastmi chudého jihu (toto označení často odpovídá národnostnímu složení obyvatel ghett) na bohatém severu“. Od vytlačování bezdomovců z městského centra ke vzniku ghett vede sice dlouhá cesta. Je to ale cesta stejným směrem – směrem represe, kterou nedoprovází sociálně adaptační a toleranci a vzájemné porozumění podporující programy. Autorka spolupracuje s nevládními organizacemi zabývajícími se rozvojovou a humanitární pomocí.10:20:33 NP_lidskost_57x43.pdf 7/28/08 INZERCE

17

P

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily Autorka: Andrea Novotná

y b í v dra z a n y n r á v o T y al v o g n u nef

S Václavem Trojanem o Chartě 77 a reformě zdravotnictví

Snaha o urychlené prosazení reformy zdravotnictví vyvolala odpor. Nesouhlas vyjádřili lékaři, univerzity, odbory, dárci krve – a vedle nich také dvacet tři signatářů Charty 77. S jedním z nich jsem se setkala v kanceláři počítačové firmy v Praze, abych se ho zeptala na jeho opoziční činnost za minulého režimu i na důvody kritiky reformy zdravotnictví. Nebylo to hrdinství

Co vás přivedlo k podpisu Charty 77? To by bylo nadlouho... Svou roli hrála důvěra v osobnost profesora Patočky. Byl zárukou, že nepůjde jen o politickou či ideologicky motivovanou akci, ale o vyjádření „sokratovské“ občanské angažovanosti. Chartu jsem podepsal už v roce 1976, takže to nebylo žádné hrdinství. Vážím si hlavně těch, kteří podepsali později, kdy se proti Chartě rozpoutala neuvěřitelná mediální kampaň a rozsáhlé prezekuce. Já dopadl ještě relativně dobře, díky tomu, že jsem pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů, kde nás bylo chartistů víc a kde byly velmi výjimečné poměry. Namísto jinde běžného vyhazovu jsem byl potrestán tím, že mě vyloučili z ROH. Neřekl jsem jim, že jsem do ROH nikdy nevstoupil... Také mi ovšem zmrazili plat a následovaly hromady výslechů. Hned v roce 1977 jsem byl také vyhozen z vědecké aspirantury. To mi příliš nevadilo, moje ambice nebyla stát se kandidátem věd. Vzali mi řidičák, pas a tak…

Charta se po roce 1989 sama rozpustila, ale už při několika příležitostech se někteří její bývalí signatáři společně vyjádřili… To, že se Charta rozpustila, bylo to nejmoudřejší, co mohla udělat. Všechno, co následovalo po rozpuštění Charty, už je skupina lidí, kteří se znají a kteří se rozhodli nějak angažovat. Já sám jsem po roce 1989 působil v Helsinském občanském shromáždění v sekci pro lidská práva a viděl jem jakýsi smysl pokračovat v občanské angažovanosti mimo politické strany. Mezitím jsem se stal řadovým členem Strany zelených,

18

Václav Trojan vystudoval filozofii a soci-

ologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1970 pracoval jako programátor. Patřil mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 působil v Helsinském občanském shromáždění. Roku 1999 se stal laureátem ceny Františka Kriegla, slovy zdůvodnění „za dlouholetou, nezištnou a obětavou činnost při obhajobě občanských práv“.

ale nejsem si dnes jistý, jestli jsem udělal dobře.

K čemu jste jako bývalí chartisté zaujali stanovisko? Jedná se, jak jsem řekl, o skupinu lidí, řekněme „chartistů v důchodu“. Například byl odeslán

otevřený dopis, který reagoval na některé výroky prezidenta Klause o NGOismu a postdemokracii. Skupina chartistů také napsala prohlášení k situaci ve Vietnamu, kde vzniklo hnutí velmi podobné Chartě, které se dokonce na Chartu odkazuje – možná díky vlivu navrátilců z Československa. Je to velice zajímavá skupina, ve které se stalo něco podobného jako v Chartě: jsou tam třeba buddhističtí nebo křesťanští duchovní, ale také bývalí komunisté i antikomunističtí disidenti atd. Jsou velmi otevření a rozhodli se postupovat podobně jako Charta. Když byli ve Vietnamu zatčeni a odsouzeni na mnoho let někteří signatáři, zdálo se mi nutné vyjádřit jim alespoň morální podporu. Pak se bývalí chartisté také vyjádřili k CzechTeku a nedávno k připravované reformě zdravotnictví. Nejedná se ale o nějakou vyhraněnou skupinu.

Akciové zdraví

Jak jste se vy sám dostal ke zdravotnictví a co vás vedlo k názoru, že s reformou není něco v pořádku? Význam připravovaných změn ve zdravotnictví, jak už to tak bývá, jsem pochopil v situaci, když je člověku hodně zle – kvůli nemoci dcery. Nebezpečnost reformy jsem si uvědomil, když ministerstvo zdravotnictví plánovalo připojit Ústav hematologie a krevní transfuze, kde je léčena moje dcera, k Všeobecné fakultní nemocnici. Mluvil jsem o tom s mnoha přáteli, zejména s lékaři a snažil jsem se nejdřív pochopit, jestli v propojení těch dvou institucí není nějaké racionální jádro. Nakonec jsem ale dospěl k názoru, že to je zcela iracionální krok a že pokud za tím nebudeme hledat nějaký obchodní nebo nevím-


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

jaký zájem, tak je to zcela nepochopitelné. Ústav by integrací mimo jiné ztratil samostatnost a také něco, co je pro něj naprosto zásadní: velmi pracně získanou mezinárodní prestižní akreditaci Joint Commision International, JCI, která mu umožňuje účast v různých mezinárodních projektech na nejvyšší úrovni. V této souvislosti jsem se zúčastnil i besedy s ministrem Julínkem a slyšel jsem, jakým způsobem argumentoval. Mimo jiné řekl, že ústav akreditaci neztratí, ale naopak ji brzy získá celá nemocnice. Vzhledem k tomu, že jsem už o akreditaci něco věděl, pochopil jsem, že to může říct jen člověk, který o tom buď nic neví, nebo lže. Postupně se ukázalo, že v připravované transformaci zdravotnictví je celý komplex problémů.

Které z nich jsou nejpodstatnější? Nejvíc se mluví o poplatcích… Poplatky vynechme. Sice představují posun v chápání ústavního principu bezplatné péče financované z veřejného pojištění, a tak, jak jsou paušálně nastaveny, je považuji za špatné, ale není to zdaleka nejzávažnější problém a někdy odvádějí pozornost od důležitějších věcí. Závažnější je např. záměr vytvořit z pojišťoven a fakultních nemocnic akciové společnosti. Akciová společnost je instituce zřízená za účelem zisku a funguje podle tomu odpovídajících pravidel: například je povinná vytvářet zisk a vyhlásit konkurz v případě, že se dostane do záporné bilance. Řada fakultních nemocnic je přitom momentálně ve finančním propadu. Dejme tomu, že se je z něj podaří na nějakou dobu dostat, ale mohou do něj kdykoli znovu spadnout.

Tyto nemocnice mají celou řadu úkolů, zejména poskytovat výuku lékařů a lékařského personálu, zajišťují tzv. excelentní péči v případech, které běžná zařízení neumí řešit. Vyučují se tam nejrůznější obory, které často nejsou a nemohou být „ziskové“. Jenomže akciová společnost musí dosahovat zisku, sotva tedy může garantovat neziskové obory. Takový model není nikde na světě, dokonce ani ve Spojených státech. Je to nesmírně riskantní podnik. Přitom byl připraven bez debaty s veřejností, akademickou obcí a lékařskými fakultami. Jde o celou řadu dalších problémů, o majetek, know-how, dobré jméno univerzit, způsob řízení nemocnice atd. Ministr Julínek chtěl co nejrychleji protlačit tyto zákony parlamentem a transformovat nemocnice na akciové společnosti. Ministerstvo přitom zdůrazňuje pozitiva systému, aniž je dokáže přijatelným způsobem obhájit, a zamlčuje rizika s reformou spojená. Nakonec se podařilo dosáhnout odkladu v projednávání těch nejproblémovějších zákonů. Vedle zákona o univerzitních nemocnicích to byl zákon o zdravotních pojišťovnách, který měl změnit momentální stav, kdy pojišťovny nemohou z povinného pojištění produkovat zisk. Uvědomme si přitom, že jenom na samotném výběru pojistného se jedná přibližně o 200 miliard a dalších zhruba 50 miliard se investuje ze státního rozpočtu. Z těchto obrovských částek by mělo jít 15% ze zisku do soukromých rukou. Je to opravdu lukrativní velký byznys, který také přivábil celou řadu investorů a podnikatelů. Považuji za nepřijatelné povolit odvod ze zisku ze zákonem stanoveného povinného pojištění do soukromých rukou.

Jaké by to mělo důsledky? Nejnebezpečnější důsledek, když to řeknu velmi jednoduše, by bylo pro velkou část pacientů potenciální zhoršení zdravotní péče, její kvality a dostupnosti. Navíc by nejspíš došlo na postupné zvyšování finanční spoluúčasti pacientů za zdravotní služby, zeslabil by se existující princip solidarity a zavedl by se systém standadní a „nadstandardní“ péče. Reforma je z velké části inspirována systémem ve Spojených státech, ale tam je celý problém úplně jinak postavený, není tam povinné zdravotní pojištění a má odlišnou historii. V Evropě mají podobný model, dejme tomu, v určité části zdravotní sítě ve Švýcarsku. Ministr Julínek často poukazuje na Holandsko, ale ani tam nemocnice a pojišťovny netvoří komplexy běžných akciových společností, které mohou produkovat zisk.

Nejlevnější jsou pijavice

Takže reforma vlastně spojuje prvky amerického systému, který je navíc v USA předmětem značné kritiky, s povinným pojištěním, vytvářejícím povinnost vůči soukromým osobám? Absurdita je v tom, že by se sem z USA zanášely prvky systému, který je tam postavený na nepovinném pojištění. Celá řada kroků, které ministr Julínek předkládá, jako například řízená péče, je tam krůčkem dopředu, zatímco tady by to byl krok kamsi do neznáma, hlavně v souvislosti s nebezpečím vzniku jak vertikálních, tak i regionálních monopolů. Vertikálním monopolem rozumíme propojení celého systému jedním vlastníkem – od zdravotní pojišťovny přes poskytovatele

19


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily

zdravotní péče, nemocnice, zdravotní zařízení, až po lékárny. Takový vlastník by se ve snaze maximalizovat zisk logicky pokoušel snižovat náklady v celém řetězci. Nejlevnější pacient je přitom jak známo ten, který vůbec nechodí k doktorovi, protože včas umře. Nevyplatí se zatím celkem zdravý dědeček. Mimochodem, reforma by nejvíce postihla právě starší občany, protože největší náklady na péči jsou u nich. Za celý život obecně vzato zdravotnický systém investuje do člověka úplně na začátku, když se narodí, pak dlouho jednotlivec naopak přispívá. Okolo čtyřicátého až pětačtyřicátého roku nastřádá do současného systému průměrně zhruba 260 000 korun a pak si to vybírá zpátky – začínají přicházet infarkty, nemoci … Je otázka, jestli by se privátní subjekty prostě nesnažily maximalizovat zisk tím, že budou v těchto případech poskytovat co nejlevnější služby. V nových návrzích zákonů, které mají nahradit zákon o zdraví lidu z roku 1966, například chybí větička, že zdravotní péče, kterou garantuje stát, musí být poskytována podle nejnovějších vědeckých možností. Takže nás najednou budou moci léčit třeba pijavicemi, což vyjde jistě laciněji nežli genetická biologie. Je otázka, jestli nevzniknou jakési obchodní domy, kde se prostě poskytne ten nejlevnější, jednoduchý servis, který bude vyladěný na minimální náklady a maximální zisk. Zdraví přitom není komodita, se kterou se dá takto obchodovat. I když budu stát na straně úplně krajního liberála, musím i pak uznat, že ve zdravotnictví je potřeba respektovat i určité etické a sociální ohledy. Chronicky nemocný člověk, který je pro systém nejdražší, se často nemůže příliš podílet na nákladech léčby. To si může dovolit mladý, zdravý a sociálně zdatný člověk.

Jak se to řeší ve světě? V různých systémech různě, někde se snaží garantovat strop, který musí člověk zaplatit, dejme tomu nějakým procentem z příjmu. To pak pro velmi bohaté lidi znamená, že platí i velmi drahé úkony v někdy plné míře a ti nejchudší zaplatí spíše symbolickou částku. V návrhu, který předkládá ministr Julínek, ty otázky nejsou kvalitně řešeny. Zdravotnictví je přitom velmi komplikovaný systém, kde působí mnoho různých zájmových skupin a lobby, ale ta nejslabší zájmová skupina, která není schopna reagovat, jsou právě nemocní. Ten, kdo dostane infarkt, nebude chodit do parlamentu demonstrovat, a než ten infarkt lidé dostanou, tak je to nezajímá… Tlak občanů - pojištěnců je velmi slabý. A na druhé straně tu jsou velmi silné zájmové skupiny poskytovatelů péče, lékařů, farmaceutů, lékárníků, prodejců zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven. Stávající systém se bezesporu dá zlepšit, ale přesto už nyní poskytuje relativně dobrou

20

péči, srovnatelnou s vyspělými zeměmi. Jakákoli změna vyžaduje dlouhodobou debatu. Důsledky takové reformy by totiž byly nevratné. Kdyby se dejme tomu z velkých nemocnic udělaly akciové společnosti, tak už nikdo nebude mít peníze ani moc vrátit se k původnímu stavu.

Kam nás pošle pojišťovna

V prohlášení bývalých chartistů pojmenováváte ještě jeden problém: přesun zdravotní dokumentace na soukromé firmy. V celém balíku to možná vypadá jako okrajová záležitost. V lékařské dokumentaci řada velice delikátních informací, které by neměl dostat do ruky nikdo jiný než lékař. Vlastnictví těchto informací může představovat velký kapitál. V podstatě není dořešena otázka, jak může zdravotní dokumentaci převzít nějaká soukromá instituce a jaké důsledky z toho mohou vyplývat. NP_ucta_57x43.pdf 7/28/08 10:17:39 INZERCE

Několikrát tu padl pojem řízená péče, co přesně znamená? Řízená péče je něco, co skrytě existuje už dnes a ve všech systémech, nicméně tady se to zavádí jako princip. Byli jsme na to zvyklí za dob před rokem 1989, kdy byl člověk v momentě, kdy se dostal do rukou jednoho lékaře, prostě posílán z jednoho místa na druhé a nemohl si vybrat, kam jde. Toto se s velkou slávou odbouralo po roce 1989 a zavedla se možnost svobodné volby lékaře. V řízené péči platí, že pokud si nezaplatím vyšší sazbu, tak mne pojišťovna bude posílat tam, kam ona uzná za vhodné, kde má nasmlouvány nejvýhodnější služby. Může to znamenat, že někde udělají jakousi levnou zdravotnickou „fabriku“ a já, jako pacient, pokud si nepřiplatím, budu v rukou tohoto řetězce. Takový systém představuje riziko naprostého odlidštění.. Následkem bude tlak na rychlost a „efektivitu“. Zdravotnictví ale není továrna na zdraví.

Opět jako ztroskotanci a samozvanci

Reforma vyvolala značný negativní ohlas, ať už u ředitelů nemocnic, které

Julínek odvolal, u vás jako bývalých chartistů nebo univerzit… A pacientů, lékařské komory…

Jaký byl dopad toho odporu? Mělo to smysl? Podařilo se, alespoň v první fázi, přinejmenším oddálit předložení celého reformního baťohu. Domnívám se, že tato vláda nemá mandát k tak zásadní a nevratné reformě. Nejde o to, jestli směřuje napravo nebo nalevo. Je to zásadní změna, která má posunout celý systém někam do neznáma a takové riziko se nesmí dopustit.

Co teď ministr Julínek, když to neprošlo na jaře, udělá? Teď má v plánu připravit na schůzi vlády přijetí tří zákonů: o zdravotních službách, o záchranné službě a o speciálních zdravotních službách. Tyhle tři zákony, které byly vyčleněny z balíku jako méně riskantní, chce ministr Julínek ještě během prázdnin protlačit do sněmovny. V těch PM zákonech jsou nebezpečné momenty, například v některých případech povinnost pacienta hradit rozdíl mezi úhradou pojišťovny a cenou poskytovatele. Jinými slovy, když se člověk dostane do situace, kdy mu bude poskytnuta služba převyšující úhradu od pojišťovny, tak ten rozdíl tzv. se souhlasem zaplatí. To tedy chci vidět, jak někdo polomrtvý v nemocnici řekne: „Ne, ne, nechte to být, na to nemám.“ To, co jsem citoval, je například jedna přehlédnutelná větička v paragrafu 40. Závažný problém je snaha eliminovat ze systému vliv lékařské komory, neexistence definic základních pojmů, např. co je standardní péče a co onen „nadstandard“, který je do systému pomalu importován.

Jaký jste měl pocit z reakcí na váš dopis? Počínaje článkem „Charta v důchodu“ v Lidových novinách… O žádných závažných ohlasech nevím. Reakce Lidových novin, novin, kterým jsem kdysi sám pomáhal na svět tím, že jsem je ilegálně kopíroval a rozšiřoval, mě mrzela. Myslím, že i novinářsky byla ubohá. Připomnělo mi to dobu, kdy Rudé právo napadlo Chartu jako ztroskotance a samozvance. Tady z nás udělali skupinu penzistů, kteří o tom nic nevědí. Přitom nás ani necitovali. Také jsem dostal odpověď od předsedy parlamentu Vlčka, který mi poděkoval, a od některých poslaneckých klubů. A také od předsedy senátu Sobotky, který napsal, že obdivuje naši odvahu mluvit o věcech, kterým nerozumíme... Charta byla volné sdružení lidí, kteří se po listopadu rozešli do různých názorových proudů. Tady nás spojil jeden absurdní a podle mne velmi nebezpečný a nedostatečně připravený krok ministerstva zdravotnictví.

Děkuji za rozhovor.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily Autorka: Klára Cozlová

Zlatíčko, udělej mi kafíčko

ILUSTRACE: MATOUŠ LIESLER

Moc, obtěžování a jazyk Je zajímavé, v kolika situacích nám vytane na mysli zdrobnělina. Přemýšlíte? Když nás něco rozněžní či dojme, když je něco samo o sobě malé a roztomilé nebo když chceme někoho potěšit. Krásný pejsánek; to je ale hodná holčička; ty jsi moje zlatíčko! Zdrobněliny mají ale i odvrácenou tvář, zdaleka ne tak „roztomiloučkou“. Příjemňoučká nadvládička Jazykově se nic nemění. Stále to jsou ta samá slova: pejsánek, holčička, zlatíčko. Způsob použití těchto slov však již naznačuje něco naprosto jiného. Jde o situaci, ve které se tato slova pronáší. Do některých situací totiž zdrobněliny tak úplně nepatří. Již nejde o to popsat roztomilou situaci a přenést to „příjemno“, které nás zalilo, do jazyka a poslat tak dál. Jde naopak o chladné použití frází jen k tomu, abychom druhého vmanipulovali do určité činnosti či role. Touto aktivitou zároveň upevňujeme svou nadvládu, která umožňuje ovlivnit pozici toho druhého. Ukazujeme svou vlastní moc nad slovy, ale zároveň i nad druhými. Ovládáme jazyk, ovládáme komunikaci, a ovládáme tak druhé. Manipulace pomocí zdrobnělin odkazuje na mocenské souvislosti. Moc přitom může mít mnoho podob a vycházet z pracovních vztahů nebo z rozdílných genderových rolí (pojem gender označuje společenské role a nerovnosti spojované s pohlavím). Manipulace pak mohou fungovat na úrovni nadřízený – podřízená; kolegyně – kolegyně; přítel – přítelkyně. (Pozice muž – muž moc se zdrobnělinami nepracuje, užívání zdrobnělin muži mezi sebou totiž patří především do slovníku homosexuálů a zdrobněliny se zde užívají spíše k zesměšňujícímu naznačení, že druhý patří k této menšině.) Zdrobněliny zkrátka v určitých souvislostech vycení zuby – nebo spíš zoubky či zoubečky?

Ať už v práci (udělejte mi kafíčko), na pracovní schůzce, či při oslovování (a to je naše Hanička). Že to není tak hrozné?

V roli pusinky a kočičky Také jsem se dlouho bránila představě, že jazyková stránka věci může být dokladem nějaké diskriminace, či dokonce obtěžování. Ale zrovna nedávno jsem se přistihla, že mě neskutečně vytočilo, když šéf umně používal právě zdrobnělin k tomu, aby kolegyni vmanipuloval do určité velmi nepříjemné práce, kterou původně vůbec neměla dělat ona. To, že byla zlatíčko, jí evidentně nijak netěšilo… a já zas přemýšlela, proč nezkouší podobné fígle na mužské kolegy? Můžeme v souvislosti s jazykem a užíváním zdrobnělin mluvit o obtěžování, nebo dokonce o sexuálním obtěžování? Tato dvě slova jsou u nás stále trochu tabu, ostatně i pro ně vymyslel jeden český spisovatel významově zdrobňující harašení. K žádnému obtěžování u nás nedochází, čeští muži jen tak „haraší“ coby sympatičtí rošťáci a ženám to je vlastně příjemné. A kdo je proti, to je nejspíš zapšklá a kyselá feministka indoktrinovaná v USA anebo mu prostě haraší... A tak mi nezbývá než přemýšlet, jestli jsou v zahraničí opravdu tak přecitlivělé ženy, nebo jsme my – Češky i Češi – spíše tak znecitlivělí. Napadá mě jiný příklad, onehdy v restauraci nás číšník oslovil: „Copak si dáme, děvčátka?“ A to

mohl být tak o tři, maximálně pět let starší. Na veřejných prostranstvích se lze často potkat s tím, že slyšíte výrazy typu: „kočičko“, „zlatíčko“ od naprosto cizích mužů. Nejde zde již jen o zdrobněliny, ale obecně o jazyk a jeho užití k ovládnutí terénu. Zdrobnělina v takové situaci dává najevo, že si lze dovolit být důvěrný. Vymezuje jazykové teritorium a předepisuje tomu druhému jeho roli. A od používaného jazyka je k realitě jen krok… pardon, krůček.

Feministická lingvistika Jazyk jako takový je živý systém, popisuje objekty, skutečnosti, popisuje, ale také tvoří významy. A i v jazyce mohou nejen působit stereotypy, ale také se dále vytvářet a přenášet. Více se působením jazyka z tohoto pohledu zabývá feministická nebo také genderová lingvistika, která vznikla v sedmdesátých letech v USA a později se rozšířila do Německa a celého světa. Od devadesátých let je výraznou představitelkou v českých zemích Jana Valdrová, která zastává názor, že: „způsob, jakým o ženách mluvíme, je zároveň svědectvím o jejich společenském postavení“. Feministická lingvistika se zabývá odlišnostmi ve vyjadřování a komunikaci žen a mužů. Zároveň analyzuje, jakým způsobem jsou zakotveny role obou pohlaví v jazyce a jak se to projevuje v rolích žen a mužů ve společnosti.

21


Dokončení citátu Gabriela Lauba „Logika je plebejský způsob myšlení... “ naleznete v tajence

Vyluštění tajenky z čísla 309: ... abych nepraštil hlavou o sedadlo před sebou. Vítězové tohoto kola jsou: Jarmila Hrabalová (Brno), Marek Knotek (Brno), Pavel Capoušek (Pardubice) Ceny do soutěže – 3x CD ve formátu MP3: Ellery Queen – Město malérů. V hlavní dvojroli Eduard Cupák – poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

Byl jsem na severu, na jihu, na východě i na západě.

22

Prošel jsem hory, údolí, pouště, obří města i pustiny.

Ale stejně - člověk se pořád tak nějak nejhůř cítí doma.

Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: STOPEM | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily Autor: Jiří Ptáček

Školní pomůcky Evy Koťátkové K tabuli půjde… Eva Koťátková nás usazuje do lavic a nechává ožívat vzpomínky na základní školu. se strnule hlásí) a dřevené rámy kolem jejich těl jim symbolicky znemožňují pohyb.

Výstavou Evy Koťátkové navazuje nové vedení Galerie Václava Špály na tradici každoročně představit aktuálního laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého udělované umělcům mladším pětatřiceti let. Minulé vedení Špálovky ji nadlouho přerušilo a nový tým, reprezentovaný umělcem v roli galeristy Pavlem Humhalem, se k ní tímto vrací. Těm, co neviděli výstavu finalistů soutěže, se díky tomuto rozhodnutí naskýtá příležitost poznat, za co autorka byla oceněna.

Mnoho cest do školy

Kartotéka činností a pocitů Eva Koťátková se ráda probírá vlastní pamětí. Její výstavy je možné přirovnat k brikolážím poskládaných z různých materiálů, technik, postupů a rovněž obsahů - útržků v ybavovaného a vysněného. Platí to také o Cestě do školy. Kresby jsou zde vystaveny vedle prostorových objektů i vedle promítání inscenovaných akcí, v nichž se děti stávají živou, tělesnou součástí prostorových instalací. Koťátková zaznamenává, inscenuje, jednoduše kreslí a technicky náročné objekty racionálně a pečlivě vyrábí. Také její „vyprávění o škole“ není utříděné a souvislé, je souborem obrazů, činností, rituálů, emocí a asociací. Co ji k tomu vede?

S rukama za zády Zvolit školu za téma výstavy má jednu výhodu. Školní docházka zanechala v každé duši své stopy a zásluhou školy se také řada našich zkušeností podobá. Rádi si je sdělujeme, což mimo jiné dokládá nespočet literárních, filmových a jiných děl, které ze školního prostředí vycházejí. Nejsou stejné, ale příbuzné prvky v nich najdeme často. Také Eva Koťátková uplatnila ty nejtypičtější předměty a systémy, jaké ze školy známe:

disciplinované sezení v lav icích, chůzi s aktovkou na zádech, věšáky a lav ice ze šatny, zelenou školní tabuli, papírové vystřihovánky v oknech, rostliny, které působí tak neurčitě, jak neurčitou mají ve třídách funkci… S nimi si pak pohrává - například tabuli zmenší na kapesní formát, aktovku vyrobí ze dřeva, umělý chodník ve vstupní místnost i sv ine v hadov itou „cest ičku do školy“ a květ iny usadí do truhlíků, které se v určitých částech mění v model školní budovy. Zatímco objekty na výstavě působí trochu jako rozkošné školní suvenýry, kresbami a videi probleskuje bolest a donucování k disciplíně. Nakreslení školáci různě trpí. Jsou poranění a často vidíme jejich kostry. Školáci ve v ideích zase sedí v pov inných pozicích (s rukama za zády, čtou z čítanky či

Hra s předměty a pravidly, jež málokoho nechávají emociálně neutrálním, je bezesporu podstatnou složkou výstavy. Podstatnější ale je, jak je Koťátková zapojuje do kontextu umění. Z uměleckých postupů totiž vybírá takové, které se od sebe liší měrou uplatněné spontaneity nebo naopak důkladného rozvažování, nutnosti osobně vstupovat do situací, či možnosti zůstat u jejich opisu, atd. Umělecké zpracování školních rekvizit a rituálů je v tomto smyslu způsobem, jak vzpomínat – uvědomovat si paměť skrze tvorbu. Před jednou „cestou do školy“ dostalo přednost mnoho cest, podobně tak jako nás změněné okolnosti dovedou pokaždé k jiným vzpomínkám. Koťátkové se tak podařilo překročit lidovou oblibu v čemkoliv, co připomene ztracené mládí, a opodstatnit, proč se školní docházce věnuje výtvarný umělec a proč to lidem ukazuje v galerii. A to je nesmírně důležité. Eva Koťátková: Cesta do školy. Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1 (www. NP_mir_57x43.pdf 7/28/08 10:19:36 spalovka.cz). Výstava potrvá do 24. srpna. INZERCE

OBRAZY SLOV

EVŽEN ŠIMERA

Celé léto a část podzimu mohou návštěvníci pražského letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zhlédnout výstavu Obrazy slov. Jak název napovídá, dvě desítky výtvarných umělců různých generací zde vystavují práce, jejichž významnou složkou jsou slova a texty.

Odpočívadlo schodiště Pražákova paláce v Brně slouží už řadu let jako Prostor pro jedno dílo. Vybíráno je obvykle od mladých autorů. Zatím posledním vybraným je Evžen Šimera s jednou ze svých nejzdařilejších prací Skateboardové překážky. Vytvořil ji podle minimalistických objektů amerických umělců a předal skejťákům, kteří objekty vyzkoušeli jako překážky. V galerii se ocitly stokrát přejeté a špinavé. Šimera tím popsal cestu od estetiky k účelu a zpět, což je jeho typický postup.

Obrazy slov. Letohrádek Hvězda, Liboc 25c, Praha 6. Výstava potrvá do 31. října.

Evžen Šimera: Skateboardové překážky. Pražákův palác, Husova 18, Brno. (www.moravska-galerie.cz). Výstava potrvá do 31. srpna. 23

PM


Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily

Autor: Tereza Marečková

Vůle a proroci „Pamatuj si, co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád,“ varuje otec syna. Snaží se ho ušetřit obrazů, které si zatím čtenář bez milosti kopíruje do své vnitřní kartotéky. Otec chce, aby jeho syn zavřel oči před otřesnou skutečností. Všichni ale zanedlouho máme pochopit, že otiskům světa se nelze bránit ani vyhnout. Že je podstatnější, jak s nimi pak uvnitř naložíme. Jen odvážlivec, který projde nevýslovným šílenstvím Cesty, může vyslechnout tiché zašeptání na jejím konci. Otec se synem putují zemí po celosvětové katastrofě. Ta je o to děsivější, že její forma je jen naznačena a příčiny si podle indicií může domýšlet každý po svém. Zbyla ohořelá Země se zčernalými zbytky civilizace, jejích důmyslných věcí i demokratických vymožeností mezi jejími obyvateli. Ze světa mizí slova, jejichž význam už ztratil smysl. Lux, záclony, dezert, možná i soucit, humor… Trvají jen ve vzpomínkách přeživších a v jejich snech, které způsobují, že je vždy znovu ráno bolestně překvapí všudypřítomná šeď a mrtvolnost nekonečného prostoru a marnosti všech cest. A také vytrvale padající popílek, před kterým si je potřeba vyrobit roušku zakrývající tvář. Malý chlapec, putující s otcem na jih za teplem, se už narodil do nového světa. Poslouchá příběhy z otcova předchozího života jako pohádky a rytířské zkazky. Sní o tom, že jednou podobný svět potká, nebo ho vytvoří. A vlastně ho spolu vytvářejí každou minutu. Jsou si navzájem celým světem a ostrovem. Přesto, že jejich pečlivě střežená představa o podobě mezilidských vztahů dostává stále citelnější zásahy, s nepochopitelnou důstojností na ní trvají. Román Cesta se svým tvarem podobá hromádce diapozitivů, která se vám nečekaně vysype na hlavu z krabice při uklízení půdy. Jsou nafocené nesmírně zručným vizuálním vypravěčem, který jako by znal vaše noční můry. Musíte hned všeho nechat a jeden po druhém si prohlédnout. Postupně se z nich skládá silný příběh o světě, který tu je, i o tom, který by tu, nedejbože, jed-

nou mohl být. Mezi výjevy z putování se promíchaly vzdálené útržky šťastného života, v nichž ještě vystupuje žena a matka, nebo se v nich pluje v loďce s kouzelným a přesto skutečným dědečkem. Jiné zase jako by promlouvaly z onoho světa, kam zmizeli už téměř všichni přátelé, známí, lidé. Občas se v hromádce obrázků objeví nedopatřením zachycený vyděšený pohled fotografa za objektivem, který nemůže uvěřit tomu, co se před jeho zraky a v jeho hlavě děje. Kniha jako by popadala dech škrcený všudypřítomným popílkem katastrofy a v záblescích soustředění stihla vyslovit v kratším či delším výdechu obraz dalšího kousku cesty na jih k pobřeží, cesty za nadějí. Jednotlivé sloky a odstavce vyprávění se často blíží básni v próze. Takže i o nejkrutějších podobách násilí se dozvídáme prostřednictvím obnaženého náznaku, jehož domyšlení a dotvoření se prostě nelze ubránit. Zároveň autor prosvěcí některé situace něhou, která hravě smete krutost všeho předchozího. Bezdeché, tenoučké nitky dialogů otce a syna, dvou vyčerpaných lidí na pokraji smrti, se postupně splétají v pevný provaz. Zázrakem si uchovávají vzájemný respekt a úctu, jaké by možná za normálních okolností poztráceli. Slova jsou tím posledním, čeho se ještě nevzdali, čím se mohou vzájemně obdarovat. V nich přežívá světlo starého světa. Chlapec si uprostřed spáleného lesa zkouší řídit prastarý ztroskotalý vlak plný mrtvol, brání psa před smrtí a snědením, vymůže si na otci pomoc zloději, který je před malou chvilkou okradl

a ohrozil na životě. Přesto nikde ani stopa po citovém vydírání nebo nevěrohodnosti. Drastické momenty a pocity naprostého zmaru jsou většinou překonány právě chlapcovým postojem, které se dotýká svatosti. Jeho strach není strachem o sebe sama, nýbrž o druhého, o svět z otcova vyprávění. Většina lidí, které dvojice potkává, už mají jen sžíravý strach o vlastní kosti, což vede k opuštění všech hodnot a překročení všech pravidel. A my spolu s otcem žasneme, kde jen se bere ta dávající čistota, vprostřed víru chaosu. Cormac McCarthy Cesta, Argo, 2008

Novinky na knihkupeckých pultech:

24

Dorota Maslowská Královnina šavle Překlad: Barbora Gregorová, Fra, 2008

Petra Hůlová Stanice Tajga Torst, 2008

Kniha hlásá: „Nejde tu o žádný kecičky od strejčka Jedličky, ale o absurdní parodii médií a dneška. Mc Doris v ní na kole značky Kolbe putuje a celej tenhle systém, intouše a jiný lůzry fakuje…“ Další z řady svěžích Fra kousků.

V pátém románu Petry Hůlové se cestuje v dalekých zemích a rozdílných mentalitách po Dánsku nebo ruské Sibiři, ale především v detektivně napínavém příběhu.



Autor: Karel Veselý

Vlci v lidských obydlích Kanadští indie rockeři Wolf Parade navázali na svůj úspěšný debut temnější druhou deskou, na které zpívají o konci světa. Když v roce 2005 vydali Wolf Parade výtečné debutové album Apologies to the Queen Mary, byl to jako testament výjimečnosti indie rockové scény v kanadském Montrealu. Deska byla schizofrenním příbuzným majestátného Funeral jejich kolegů Arcade Fire a stejně jako oni se Wolf Parade bez pomoci médií či mainstreamového hudebního tisku stali přes noc senzací v alternativním rockovém proudu. „Kapela, která změní váš život,“ ohlašovali tehdy hudební novináři, kteří podlehli jejich kouzlu. Příliv zajímavých indie rockových kapel z Kanady nevyschl ani po třech letech, Arcade Fire se stále tvrdošíjně odmítají stát novými U2 (což se jim ale nejspíše nepovede) a členové Wolf Parade osvěženi bočními projekty konečně dali dohromady své druhé album At Mount Zoomer.

Potomci promiskuity Jedním z typický r ysů současné kanadské indie scény je promiskuita. Hudební, ne sexuální, samozřejmě. Muzikanti volně poletují mezi skupinami, sestavují nové projekty, hostují si vzájemně na deskách a někdy není tak úplně jasné, která kapela si na ně může nárokovat domovské právo. Scéna tak připomíná jednu velkou hudební komunitu, kde f ilozof ie „každý s každým“ př ináší zajímavé výsledky. Dohromady se tak dali i Dan Boeckner a Spencer Krug, dva hudební mozky za Wolf Parade. Krug dostal v roce 2003 nabídku zahrát si před Arcade Fire a protože členové jeho kapely Frog Eyes se zrovna rozprchli po vlastních cestách, sestavil v šibeničním termínu tří týdnů původně jednorázový projekt s Boecknerem, jež se právě přestěhoval do Montrealu po rozpadu Atlas Strategic. Společná práce jim zachutnala a se specialistou na elektronické nástroje Hadji Bakarou a bubeníkem Arlenem Thomp-

sonem natočili dvě EP desky, díky nimž si jich všiml slavný americký label Sub Pop. Jakkoliv je spojení Boecknera a Kruga oslavováno jako jedna z nejlepších autorských dvojic v současném rocku, nahrávky Wolf Parade nejsou zdaleka jejich jediné hudební počiny. Boeckner a jeho manželka Alexei Perry vystupují jako dvojice Handsome Furs (vloni v říjnu hráli v Praze na Sedmičce), jeho parťák Krug je aktivní v projektech Fifths of Seven, Sunset Rubdown nebo v kanadské indierockové superskupině Swan Lake. Nějakou dobu to trvalo, ale cesty obou muzikantů se vloni znovu potkaly a přípravy na druhé album Wolf Parade mohly začít.

Euforické žalozpěvy Jako strážní andělé kapely se znovu zjevili Arcade Fire, kteří jim půjčili odsvěcený kostel, jež před léty zakoupili a v němž nahráli své druhé album Neon Bible. Na stejném místě z improvizací vznikly písně, které pak Wolf Parade nahráli ve studiu Mount Zoomer svého bubeníka Thompsona. Název alba je hrdým přiznáním nezávislého ducha: „Desku jsme si nahráli a produkovali sami a ve svém vlastním studiu.“ Mylné byly obavy, že by Wolf Parade chtěli zneužít úspěchu svého debutu a přidali na komerční přijatelnosti. Album si zachovává punkovou přímočarost, které ale nechybí rafinovanost. Boecker a Krug se rádi inspirují post-punkem a Bowiem, tentokrát ale nejsilněji v jejich hudbě zní odkaz alternativního rocku 80. let, Pixies, Hüsker Dü či ranných R.E.M.. Nedělají si žádnou hlavu z hymnických refrénů,

častého použití syntezátorů či klavíru. Písně na nové desce jsou ale stejně euforické, jako jsou temné. Je to právě toto „dvojí“ čtení, které na současných kapelách z Kanady od Arcade Fire až po Broken Social Scene vzrušuje. Soldier‘s Grin je popová písnička, pod jejímž lesklým obalem zvonivých kytar prosvítají temné podtóny příběhu vojáka, kterého jeho vláda poslala na jistou smrt. V chytlavé California Dreamer zase Krug zpívá o smrti amerického snu o absolutní svobodě, o kterém kdysi pěli The Mamas And The Papas nebo Beach Boys. Jednotícím motivem devíti skladeb je pak vize post-apokalyptického světa, v němž naše města místo mrtvého lidstva obydlila zvířata. Je to syrová metafora skonu lidství, jež nahradila animalita. Jsou to všechno velmi smutná témata, ale písně o nich se poslouchají moc krásně. Wolf Parade: At The Mount Zoomer. Sub Pop 2008

Menomena – Nic není tak složité Do proslavené strahovské Sedmičky tentokrát nezveme na nic agresivního, ani přísně novátorského, druhý srpnový víkend tam dorazí jen jedna americká indie kytarovka. (Ehm, vlastně dvě.) Trio Menomena z Oregonu existuje osm let a má na svědomí tři desky pohybující se na ose mezi rockovými experimenty a čistým písničkářstvím. Demokraticky se střídají za mikrofonem i za jednotlivými instrumenty a na pódiu kromě živých nástrojů také hojně využívají laptopy či předtočené smyčky. Jejich loňské album Friend and Foe provázela přízeň hudební kritiky a poutalo na sebe pozornost také neobvyklým obalem, za který si dokonce vysloužili nominaci na cenu Grammy. Jeho autorem byl komiksový malíř Craig Thompson, u nás známý svým intimním grafickým románem Pod dekou. Menomena s malířem úzce spolupracuje, na posledním evropském turné Thompson během koncertu maloval improvizované skeče, které pak rozdával divákům. Menomena (USA), The Vibrarians (USA), 10. 8., začátek v 20:00 – klub 007, Praha 25



Autor: Petr Šourek

Letní dojná kráva Antická divadla jsou jediné starověké památky, pro které se našlo moderní využití. Třicítka starověkých divadel na řeckém území slouží kulturním akcím. V budoucnosti by měla přibýt další. Co se v nich bude hrát? Antická činohra? Představení a koncerty ve starověkých divadlech jsou neobyčejně populární. Řecký archeologický dozor obdrží každý rok tisíce žádostí od soukromníků a místní samosprávy. Všichni by rádi pořádali své akce v antických divadlech. Archeologové vyhoví pouze zlomku žádostí.

Divadlo podle archeologů Na první pohled se může zdát, že archeologové s těžkým srdcem ustupují požadavkům veřejnosti, která žádá turistický chléb a hry v antických divadlech. Historie moderního využití antických divadel je ale docela jiná. Právě klasičtí archeologové a filologové kdysi přišli s myšlenkou provozovat hry starověkých dramatiků v ruinách starých divadel. Od konce devatenáctého století tak vznikaly festivaly antického dramatu. Nejprve ve francouzské Provence, později v sicilských Syrakusách a nakonec ve třicátých letech dvacátého století v řeckých Delfách. Tam se ovšem konají na stadionu, protože delfské divadlo je ve velmi špatném stavu. Nejzachovalejší starověké divadlo v Řecku je v Epidauru. Pochází z konce 4. století př. n. l. a má vynikající akustiku. Ve 20. století se stalo vzorem mnoha nápodobám antického divadla. Již padesát let v něm pravidelně hraje. První moderní inscenace se v Epidauru odehrála na konci třicátých let. Od roku 1954 se tu pak v letních měsících koná divadelní festival. Památkářské předpisy omezují váhu kulis a zakazují sváření, lepení a natírání na místě. Všechny přísně zakázané věci se přesto v Epidauru děly. Scénografický návrh posílají soubory na poslední chvíli a archeologové nemají šanci řádění divadelních techniků zabránit.

Přísně střežený repertoár Archeologové tak svůj vliv uplatňují především omezováním repertoáru. V Epidauru se neprovozuje hudba ani opera nebo tanec, ačkoli se k tomu divadlo svou akustikou a kruhovým tvarem orchestry hodí. Uvádějí se zde pouze činoherní inscenace klasického dramatu. Teprve před několika lety se začaly objevovat hry novověkých klasiků na antické náměty. Přivezly je zahraniční soubory, které získaly přístup na scénu v roce 2002. Nová iniciativa řeckých archeologů žádá otevření dalších divadel pro kulturní akce. Využívaná divadla mají větší šanci získat prostředky na údržbu. Většina starověkých divadel na řeckém území je přitom v kritickém stavu. Vykopávky odstartují erozi. Nezajištěné svahy sjíždějí a dílo zkázy dokonají kořeny náletových rostlin. Památky nelze chránit pouze pasivně. Když už byly jednou odkryty, je třeba je opravovat a chránit proti erozi, jinak za pár let na letním slunci, větru a zimním dešti zchátrají víc než za tisíc let pod ochranným příkrovem hlíny. Členy iniciativy s názvem Diazoma, která žádá zpřístupnění dalších divadel, jsou vedle archeologů také divadelníci. Jsou to jména dobře známá z dosavadních inscenací ve starověkém

divadle v Epidauru. Dá se předpokládat, s jakým repertoárem počítají. Tito zástupci divadelního akademismu se naučili se využívat starověké divadlo v letních měsících jako dojnou krávu. Valnou část návštěvníků tvoří zahraniční turisté. Turisté obdivují atmosféru starověkého divadla, ale ze hry v řečtině nerozumějí ani slovo. Zmatení odcházejí s pocitem, že viděli, co vidět chtěli: pravé antické divadlo. Přitom sledovali dosti kuriózní skanzen novořeckého divadla, zakonzervovaný archeology a financovaný turismem.

Adoptujte antické divadlo Po celém Řecku je rozeseto celkem 134 antických divadel. Třicítka z nich se v současnosti využívá k pořádání kulturních akcí. Dalších 76 starověkých divadel můžete navštívit jako archeologická naleziště. O zbylých 28 divadlech máme sice spolehlivé zprávy ze starověkých pramenů, ale dosud se je nepodařilo lokalizovat nebo odkrýt. Řečtí archeologové nyní navrhují, aby se další antická divadla otevřela veřejnosti. Důvodem jsou peníze. Opravy by v budoucnosti neměl hradit pouze stát a Evropská unie, ale především soukromí dárci a místní sponzoři. Někteří budou moci památku i adoptovat.

letní zábava pro masy I u nás si můžete dosyta užít komerčních divadelních spektáklů orientovaných na turisty. Nemáme sice antické amfiteátry, ale divadelní točna v parku krumlovského zámku je hravě zastane. Každoroční výzva UNESCO k její likvidaci a následné prodloužení vyjímky už prostě patří k létu. Stejně jako vlajková loď našeho divadelního průmyslu, Letní shakespearovské slavnosti. Letos nejen v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu, ale i na nádvoří Lichtenštejnského paláce. Více na www.shakespeare.cz 26




Rolling Stones: Shine A Light Jsou stále symbolem čistokrevného rocku, i po všech punkových, novovlných či alternativních otřesech. „Pro mě je rock výhradně tělesná záležitost, žádné mozkové dostihy,“ říká Jagger a miliony fanoušků souhlasí. O rockové legendě už vzniklo asi dvacet dokumentů, hráli v mnoha filmech, se slavným Jean-Luc Godardem natočili Sympathy For The Devil, pro TV udělali The Rock and Roll Circus – prý největší show na světě – s Lennonem, Yoko Ono, klavírním virtuosem J. Katchenem, trpaslíky, Indiány a kovboji, i s konkurenčními Jethro Tull a Who,... Dnes mají členové kapely domy a byty kdekoli po zeměkouli, bezpočet potomků, majetkové podíly na kdečem a Jagger možná mindrák filmového herce, který po roce 1970 nedotočil Herzogova Fitzcaralda a neudělal zkoušky na Formanova Amadea. Scorseseho snímek Shine A Light je výjimečný. „Jde sice pořád o vystoupení naší kapely, ale zároveň je to naprosto prvotřídní rock´n´rollový film,“ shrnul Keith Richards. Martin Scorsese, který nikdy netajil svůj obdiv ke Stones, přesvědčil Jaggera, aby zvolili neobvykle komorní prostředí newyorského divadla Beacon Theatre. Minulost je připomínána spíš decentně, často v humorných vsuvkách z archivů. Ani v proslaveném uvěznění Jaggera s Richardsem se režisér nijak nerýpe. V červenci 1967 dostali tři měsíce nepodmíněně za neoprávněné držení čtyři tablet benzedrinu, získaných v Itálii jakožto lék proti cestovní nemoci. Times pak v úvodníku Jak umučit motýla napsaly: „Kdyby si arcibiskup z Canterbury u papeže koupil prášky proti nevolnosti a dovezl je do Británie, dopustil by se stejného přečinu.“ Téhož dne byli oba Stones propuštěni. Scorsese má na kontě např. koncertní film The Last Waltz, výtečný dokument o Bobu Dylanovi No Direction Home nebo TV sérii Martin Scorsese Presents The Blues. Záznam-dokument Shine A Light je stavěný jakoby podle mustru prvně jmenovaného. Režisér zde potvrzuje své

filmařské kvality a přitom je hravý. Úvod na černobílý materiál mapuje domlouvání se členy kapely ohledně koncertního sálu, playlistu nebo umístění kamer na pódiu. Napůl fiktivním a stylizovaným napětím vtáhne diváka do filmu. Jakmile kapela spustí, ocitáme se uvnitř koncertu. Scorsese i vizuálně šlape ve společném rytmu písní. Dynamický dojem umocňuje klipovitý střih, kdy málokterý záběr přesáhne několik vteřin. Osmnáct kamer, obsazených renomovanými kameramany v čele s oscarovým Robertem Richardsonem, splňuje svůj účel. Dlouhé a efektní záběry gigantománie Rolling Stones si přece fanoušci mohou užít jinde, třeba na kolekci čtyři DVD z posledního turné Bigger Bang. Dokonce ani epizodní role Billa Clintona s manželkou nebo bývalého polského prezi-

denta Kwasniewského nijak neruší. „Je skvělé vás tu vidět,“ uvítá Keith Richards publikum. „Je skvělé vůbec někoho vidět,“ naráží na stáří členů kapely. Film sympaticky civilním, ale zároveň detailním způsobem ukazuje divákovi, jak šlape mechanismus nejvýkonnějšího ekonomického stroje šoubyznysu. Kompaktně působí i vystoupení Jacka Whitea z White Stripes či veterána a jedné z inspirací stoneovských kytar Buddy Guye. Ani popová hvězda Christina Aquilera v písni Live With Me není mimo mísu. Je cítit ve střižně strávených devět měsíců i to, že z amerických režisérů první ligy má právě Scorsese nejblíže k rockové hudbě. Vždyť i jeho hrané filmy jsou pověstné výbornou prací s hudebním doprovodem. Závěrečné titulky vychutnejte až do konce – do titulní písně je vložen malý dialogový fórek.

Prosíme, přetočte Jerry a Mike jsou kámoši. Mike dělá ve videopůjčovně, Jerry má utkvělou představu, že mu sousední elektrárna ničí mozek. Po neúspěšném pokusu o sabotáž se něco opravdu stane! Jeho zmagnetizovaný mozek vymaže všechny kazety v Mikově videopůjčovně. Napadne je, jak zachránit skomírající obchod a rozhodnou se smazané filmy přetočit. Vzniknou tak kuriózní verze filmů jako King Kong, Krotitelé duchů nebo Robocop. (Be Kind Rewind, USA, 2008, režie: Michel Gondry, 102 min., komedie) 27


Autor: Alexandr Budka

Průřez prodejcem Eva Holbusová prodává na Jiřího z Poděbrad. Bohužel zastihnout ji nebývá snadné, protože ji trápí epilepsie, a tak je její kariéra kolportérky Nového Prostoru přerušovaná občasnými hospitalizacemi. Pokud ji však zastihnete, určitě ji nepřehlédnete. Zaujme kultivovaným zjevem a pečlivě sladěnými modely v přírodních barvách. O to více překvapí, že o bydlení přišla už více jak před rokem a služeb nocleháren ze zásady téměř nevyužívá, a to ani v zimě. Se svým partnerem Františkem prodávají Nový Prostor už od února, ale na společné bydlení se zatím nezmohli. Dávají tedy přednost přírodě, která poskytuje mnohem víc soukromí a na rozdíl od nocleháren možnost být spolu. František se o Evu stará, když ji trápí její nemoc. „Mám s tím velké problémy. Lidé často nerozeznají, že se jedná o epilepsii, myslí si, že je člověk opilý nebo zfetovaný. Nejhůř zvládám hospitalizace v Bohnicích, ten pocit, že je člověk zavřený, je k nesnesení.“ Eva je typický příklad toho, co zcyničtělí novináři nazývají HLP – Hluboký Lidský Příběh. Otec jí zemřel ve třech letech, bohužel už v té době nežil s její biologickou matkou, kterou nikdy nepoznala. S macechou a jejím novým partnerem ji osud zavál do Afriky, kde však trpěla velkými zdravotními problémy. I z tohoto důvodu pak vyrůstala v péči svého dědečka. Vdávala se mladá, první dítě měla už v devatenácti letech a pak ještě přišly další dvě. Přesto dokázala vystudovat medicínu, i když atestaci už kvůli dětem nezískala. Školu dokončila v roce osmdesát devět a pak už byly úplně jiné podmínky. Od té doby už to bohužel šlo jen z kopce. „Manžel byl houslistou Národního divadla, pořád někde na cestách a já hrozně trpěla samotou a přetížením. Byla jsem na děti sama a neměla vůbec čas pro sebe. Nemohla jsem se věnovat medicíně, ani piánu, na které dodnes ráda hraji. Prostě jsem to nezvládla. Rozvedla jsem se a děti zůstaly v péči manžela. Dnes už vím, že to byla životní chyba. Pak jsem měla další dítě, ale druhý manžel záhy tragicky zemřel. Z třetího manžela se vyklubal narkoman a alkoholik, s ním začala moje cesta na dno.“ Dlouho Eva vydržela živit sebe i manžela, ale kolotoč problémů a dluhů byl čím dál divočejší. „Manžel dlužil kam se podíval, začaly přicházet exekuce. Nakonec jsme skončili na ubytovně v Psárech u Prahy, kde i pracovala v prádelně. Dál už to nešlo. Z muže je teď naprostá troska, já se pokouším ode dna odrazit. František mi dal novou naději, zase mě baví žít.“ S dětmi je Eva v občasném kontaktu, ty starší už jsou dospělé a mají své vlastní životy. „Vím, že jsem udělala spoustu chyb, ale nikdy jsem jim nechtěla ublížit. V restituci jsem získala nějaký majetek a vše jim přenechala. Je to tak lepší, stejně bych asi o všechno přišla v exekucích.“ Kromě hry na klavír si Eva oblíbila i pletení a háčkování. „Moc mě to baví a hlavně uklidňuje. Vydržím plést celé hodiny, občas háčkuju i při prodeji časopisů. Ty svetry co máme s Františkem na sobě, jsou moje dílo!“ Když se za Evou v metru na Jiřího z Poděbrad zastavíte, uplete vám z donesené vlny co jen si budete přát!

Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


ANKETA: Naši prodejci a zdravotní péče 1. Jak hodnotíte dostupnost zdravotní péče? 2. Jste spokojen/á s kvalitou zdravotní péče? 3. Máte zdravotní pojištění? 4. Pokud jste pojištěn/á, odrazují Vás od léčby poplatky?

Zdeněk, Billa Lesná 1. Mám dobrého lékaře, takže zdravotní péči hodnotím kladně. 2. Jsem spokojen. 3. Ano. 4. Poplatky mne neodrazují, můj lékař je po mě nevyžaduje.

Jaromír, Špalíček 1. Zdravotní péče je pro mne nedostupná, již tři roky nemám lékaře. 2. Jsem absolutně nespokojen, jsem totiž invalidní důchodce bez důchodu. Navíc mám tři chronické nemoci. 3. Nemám zdravotní pojištění. 4. Poplatky mi vadí, když jsem žil ve Francii, měl jsem zdravotní pojištění a celou dobu jsem tam žádné poplatky NP_fair platit nemusel. play_210x148.pdf 7/28/08 10:21:11

Lída, Hl. nádraží

PM

1. Pro mne je nedostupná. Nejsem totiž z Brna, nemám tu lékaře. Na druhou stranu, pokud se někdo válí opilý na cestě, tak ho ošetřují hned. 2. Nejsem spokojená. 3. Ano, mám. 4. Poplatky mne odrazují.

Jindra, Billa Klusáčkova 1. Jelikož nedocházím k lékaři, tak tohle nemůže posoudit. 2. Nemůžu posoudit. Ordinace byla zrušena, ani nevím, kde mám kartu. 3. Ne. 4. Pokud bych měl lékaře, poplatky by mi vadily.

Jaroslav, Rubín 1. Zdravotní péče je mi dostupná, prodávám totiž časopis pěti lékařkám. 2. Mám jen dobré zkušenosti. 3. Ano. 4. Jak kdy, některé léky se vyplatí upovat bez receptu.

INZERCE

29


Objednejte si předplatné Nového Prostoru a staňte se členy Klubu přátel NP Neprodává se ve vašem městě Nový Prostor nebo nemáte cestu místy, kde můžete zastihnout naše prodejce?

Předplatné: www.novyprostor.cz/casopis nebo na telefonech: 774 150 552; 220 199 302.

Nevadí. Nový Prostor si můžete také objednat v rámci akční nabídky předplatného.

Výhody , které jsme pro vás připravili:

Polovina částky, kterou při přímém prodeji obdrží naši prodejci, tak poputuje na sbírkový účet. Prostředky, které se sem dostanou, využíváme na mimořádné výdaje našich prodejců, jako například poplatky za léky, ošetření u lékaře a podobně.

VÝHODY PRO ORGANIZACE • 20% sleva při zadání inzerce v časopise Nový Prostor • 1x za rok PR článek v časopise zdarma • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor

Můžete si vybrat z těchto variant předplatného: • Čtvrtletní předplatné (3 měsíce, čili 6 čísel) za 240,• Půlroční předplatné (6 měsíců, čili 12 čísel) za 480,- + první číslo zdarma (obdržíte od nás tedy 13 čísel) • Roční předplatné (12 měsíců, čili 24 čísel) za 960,- + první dvě čísla zdarma (obdržíte od nás tedy 26 čísel)

VÝHODY PRO JEDNOTLIVCE • Zdarma drobná soukromá inzerce (seznamka, bazar) do 4 řádků • Přednostní zpracování námětů na články a příspěvků od čtenářů do klubové rubriky v časopise Nový Prostor • Zařazení do pravidelného losování o drobné ceny • 1x za rok zdarma možnost účastnit se benefiční kulturní akce, kterou pořádá Nový Prostor

Objednávejte e-mailem: [email protected] Do e-mailu napište: své jméno a příjmení, adresu, kam chcete časopis zasílat. A samozřejmě také délku předplatného. Více informací naleznete na našich webových stránkách v části

VÝHODY PRO DROBNÉ PODNIKATELE (Živnostníky) • Platí kombinované výhody obou předchozích skupin.

POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO: Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500 Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

Dodatečné poděkování NP: tabulku a obrázek k článku Lidé na okraji v čísle 308 poskytla Urbánní a regionální laboratoř při katedře sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK. Je řešitelkou vědecko-výzkumného projektu „Suburbánní rozvoj, suburbanizace a urban sprawl v České republice: omezení negativních důsledků na životní prostředí“, finančně podpořeného Ministerstvem životního prostředí ČR. V rámci tohoto projektu byla připravena brožura „Suburbanizace.cz“ a výstava „Suburbanizace.cz... bydlím v satelitním městečku“, která je volně přístupná do 30.9. 2008 v budově Přírodovědecké fakulty, Albertov 6, Praha 2. Více se můžete dozvědět na www.suburbanizace.cz

sms a e-maily iu! Zdr avím vynovenú redakc si ho 309 je fak t super, včera som Najnovšie číslo časopisu s Davidom or hov Roz . ala čít pre hom kúpila a hneď jedným dyc sú zaujímavé nky z Témy a Pošli to dál Lynchom je pecka a aj člá rna, smiala Ste a Jan tón feje ž tie a presne k veci. Pobavil ma a pred tým na tex toch od Jan som sa na ňom v metre ako obávam iať, sm čom na je nie asi sa Jiráka. Aj keď v pods tate Bořutová, :-) Akurát mi chýbal a Eva sa, že to všetko je pravda to oceniť . žem oká a d l štý jej na kla keď som si už konečne zvy dar í! j ale naď sa h zol kliešť. Nec Dúf am, že ju zase neuhry Petra 30

Odpověď redakce: dobrý den; v posledním vydání np (velmi čtivé, inteligentní, citlivé a alternativní v pravém slova smyslu) jsem si mimo jiné přečetla i sugestivní recenzi na indické nokturno dominiky prejdové. píše, že vešlo do distribuce, ale v kinech není: mínila tím dvd? držím vám palce v další práci, a díky, sandra.

Film je distribuován ných bohužel jen do vybra t kin. ar a bů klu ch vý filmo ete, hn sti za Jestliže ho ne k lit hý uc se ž ne á ýv nezb í, stv át pir internetovému omn dě ípa př v o jak stejně pstu do ne ak ha dalších jin . mů fil ch ký sic kla ných

sms: +420 774 789 079 / e-mail: [email protected]

100 %

bez popcornu kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami / filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty… Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net

Bio Oko Prostor Tisk.indd

1

Tiráž

Kodex prodejce Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha - Nové Město, 128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Petr Procházka, Andrea Novotná, korektury: Zuzana Josková, art director: Štěpán Bartošek, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok (koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]), Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

7/28/08 2:53:47 PM

Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu financujeme například nákup léků pro prodejce, provoz kuponového obchodu, ubytování a ošacení některých prodejců či tréninky fotbalového týmu.

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Spálená guma,

brzdová kapalina,

Pokud vám to nevoní,

exkrementy a krev.

netelefonujte za volantem

bez handsfree.

The new fragrance for women Kampaň vám přináší T-Mobile a Autoklub ČR.

pod záštitou hejtmana královéhradeckého kraje a za podpory náčelníka Václava Havla Geronimo Agency presents OF CULTIC AND WELL KNOWN FESTIVAL

Recommend Documents